Datasets:
Tags:
License:
text
stringlengths 137
10.2M
| name
stringlengths 8
4.17k
| citation
stringlengths 10
18
|
|---|---|---|
Čís. 11.
Zákon ze dne 28. října 1918
o zřízení samostatného státu československého.
(Veřejně vyhlášen dne 28. října 1918.)
Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:
čl. 1.
Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor;
čl. 2.
veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;
čl. 3.
všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení;
čl. 4.
zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;
čl. 5.
Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.
JUDr. Al. Rašín v. r.
JUDr. Fr. Soukup v. r.
Ant. Švehla v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Zákon o zřízení samostatného státu československého. | 11/1918 Sb. |
Čís. 18.
Nařízení Národního výboru československého ze dne 4. listopadu 1918.
Ministerské nařízení ze dne 12. března 1917, čís. 105 ř. z., o spotřebě papíru a lepenky zůstává v platnosti s těmito změnami:
§ 1.
Rozdělovna papíru má sídlo v Praze I. 660 a skládá se:
ze tří zástupců papíren,
ze tří zástupců denního tisku,
tří zástupců tiskáren,
1 obchodníka papírem,
1 nakladatele,
1 zástupce litografií,
1 zástupce tisku z Brna.
§ 2.
Rozdělovně papíru přísluší též funkce zrušených hospodářských svazů papíru a příbuzných odvětví, jakož i průmyslu tiskařského.
§ 3.
Rozdělovna papíru má jediná právo disponovati s pohotovými zásobami papíru, jakož i udělovati továrnám nutnostní zakázky a užívá k tomu účelu poukazů, jež při disposici obdrží závod, dodavatel, stanice odesílací a příjemce.
§ 4.
Rozdělovna papíru má právo kontrolovati upotřebení přídělu surovin a vyřizování poukazu.
§ 5.
Papírny, které by disponovaly zásobami papíru jinak než určí rozdělovna, aneb nevyřídily včas zakázky nutnostní, mohou býti dány pod správu, kterou určí Národní výbor.
§ 6.
Nařízení vstupuje ihned v účinnost.
Dr. Frant. Soukup v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Alois Rašín v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Nařízení Národního výboru československého. | 18/1918 Sb. |
Čís. 28.
Nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918
o amnestii.
§ 1.
Národní výbor v době, kdy národ československý nabyl opět státní svobody, chtěje odčiniti nespravedlivosti bývalé rakouské justice a následky válečných poměrů, promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do veřejných sborů všem osobám občanským i vojenským, které odsouzeny byly pro tyto činy spáchané do dne 28. října 1918 včetně:
velezrádu (§§ 58—62 tr. z., §§ 334—338 voj. tr. z.), urážku Veličenstva (§ 63 tr. z., § 339 voj. tr. z.), urážku členů císařského domu (§ 64 tr. z., § 340 voj. tr. z.);
rušení veřejného pokoje (§§ 65 a 66 tr. z., §§ 341 až 343 voj. tr. z.);
vyzvědačství (§ 67 tr. z., §§ 321—326 voj. tr. z.);
povstání (§§ 68-72 tr. z., §§ 344—348 voj. tr. z.);
vzbouření (§§ 73-75 tr. z., §§ 349—352 voj. tr. z.);
násilné jednání proti shromáždění povolanému vládou ku projednání veřejných záležitostí, proti soudu nebo proti jinému veřejnému úřadu, proti zákonně uznaným sborům nebo proti shromážděním konaným za spolučinnosti nebo dozoru veřejného úřadu (§§ 76–80 tr. z., §§ 353–357 voj. tr. z.);
veřejné násilí násilným vztažením ruky nebo nebezpečnou výhrůžkou proti osobě vrchnostenské, nejde-li o opětné odsouzení pro tento čin a nepřevyšuje-li trest 6 měsíců (§ 81 tr. z., § 358 voj. tr. z.);
zlomyslné poškození nebo rušení státního telegrafu (§ 89 tr. z., § 366 voj. tr. z.);
neoprávněné verbování (§ 92 tr. z., §§ 306 až 313 voj. tr. z.), vyjímaje verbování spojené s loupežným únosem,
rušení náboženství (§ 122 tr. z., § 401 voj. tr. z.);
vyhnání plodu (§§ 144-147 tr. z., §§ 423–427 voj. tr. z.);
nadržování zběhovi (§ 220 tr. z., § 318 voj. tr. z.);
svádění nebo napomáhání k porušení přísežné vojenské služební povinnosti (§§ 222 tr. z., §§ 314 až 317, 320 voj. tr. z.), pokud běží o svádění nebo napomáhání k trestným činum na něž se vztahuje toto nařízení;
shluknutí (§§ 279–284 tr. z., §§ 531–538 voj. tr. z.);
účastenství na tajných společnostech (§§ 285 až 299 tr. z., §§ 539–555 voj. tr. z.);
snižování opatření úřadů, pobuřování (§ 300 tr. z., § 556 voj. tr. z.);
vybízení k bezdůvodným stížnostem (§ 301 tr. z., § 557 a 558 voj. tr. z.);
podněcování k nepřátelství proti národnostem, náboženským společnostem atd. (§ 302 tr. z., § 559 voj. tr. z.);
urážku zákonem uznané církve (§ 303 tr. z., § 560 voj. tr. z.);
podporování náboženské sekty státem neuznané (§ 304 tr. z., § 561 voj. tr. z.);
veřejné snižování zařízení manželství, rodiny, vlastnictví nebo schvalování nezákonných či nemravných činů (§ 305 tr. z., § 362 voj. tr. z.);
rozšiřování nesprávných pověstí (§ 308 tr. z., § 565 voj. tr. z.);
protizákonné vyhlášky (§ 309 tr. z., § 566 voj. tr. z.);
sbírky k zamezení zákonných následků trestních činů (§ 310 tr z., § 567 voj. tr. z.);
urážku úřední osoby (§§ 312 a 313 tr. z., §§ 569 a 570 voj. tr. z.),
mísení se do výkonu úředního (§ 314 tr. z., § 571 voj. tr. z.);
trestné činy dle zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863;
dále pro činy trestné obsažené ve vojenském trestním zákoně:
„porušení subordinace“ (§§ 145 až 158), vyjímaje případy §§ 148 a 154 poslední věta.
vzpouru a odboj (§§ 159—171);
odpor proti vojenské stráži (§§ 173, 179, 180), vyjímaje případ § 176, když odpor stal se smrtící zbraní a stráž byla zraněna,
deserci a svémocné vzdálení se (§§ 183 až 215), vyjímaje případ § 192 u deserce pod podmínkou, že se desertér bez průtahu přihlásí u československého vojska;
komplot k deserci (§§ 216—230);
porušení povinnosti ve strážní službě (§§ 230 až 242);
zbabělost (§§ 243—260);
„rušení kázně a pořádku“ (§§ 261 až 270), vyjímaje případ § 263, je-li ve spojení s těžkým poškozením tělesným, dále případy §§ 264 a 265;
porušení služebních povinností (§§ 271 až 292), vyjímaje případy §§ 277 lit. a, b, 284 e, g, 286 a, b, c, d, 289;
sebepoškození (§§ 293-297);
činy proti válečné moci státu dle §§ 327—331, vyjímaje případy, v nichž zločin proti válečné moci dle § 327 spáchán byl ze zištných úmyslů
a přečin urážlivého nebo vzpurného chování podřízeného proti představenému v úřadě (§ 588);
pro činy trestné dle zákona o trestání neuposlechnutí vojenského povolávacího rozkazu a svádění k němu ze dne 28. června 1890, č. 137 ř. z., dle branného zákona ze dne 5. července 1912, č. 128 ř. z., dle cís. nařízení o trestání rušení veřejné služby nebo veřejného podniku ze dne 25. července 1914, č. 155 ř. z., dle zákona o tisku, zákona spolčovacího, zákona shromažďovacího a zákona koaličního;
konečně pro nadržování všem těmto činům trestným.
Prominutí trestů vztahuje se současně na všechny korespondující delikty trestního zákona uherského.
V případech, ve kterých se promíjí trest, promíjejí se též následky deserce dle § 208 voj. tr. z. a následky odsouzení dle § 70 branného zákona a to i tehdy, když trest byl již proveden.
§ 2.
Nebylo-li pro trestné činy v § 1. uvedené trestní řízení zahájeno, nebudiž zahájeno vůbec; bylo-li zahájeno, budiž zastaveno, nejde-li o řízení právoplatně již ukončené a obnovené k návrhu obviněného.
Následky trestného činu se promíjejí.
§ 3.
Národní výbor promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do veřejných sborů všem, kdož byli zaměstnáni v poštovní neb železniční službě a odsouzeni byli pro krádež, kterou spáchali v době války do dne 28. října 1918 včetně na dráze nebo na poště na předmětech tam dopravovaných nebo uložených, nebyli-li před tím pro zločin krádeže právoplatně odsouzeni, nepřevyšuje-li trest nyní přisouzený 6 měsíců a nedopustí-li se do dvou let ode dne vyhlášky tohoto nařízení nového činu trestného ze ziskuchtivosti. K tomu cíli povoluje se odklad výkonu trestu a následků odsouzení.
Kde trestní řízení pro podobné činy nebylo ještě skončeno právoplatným rozsudkem, provede se úplně, načež v případě právoplatného odsouzení platí hořejší ustanovení.
§ 4.
Národní výbor promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do všech veřejných sborů pro jakékoliv činy trestné, jež byly do dne 28. října 1918 včetně spáchány buď: a) z bídy, b) z mladické nerozvážnosti, c) z rozčilení vyvolaného válečnými poměry anebo d) z pohnutek politických. Ustanovení toto platí též pro případy v § 3. uvedené.
O tom, ve kterých případech se tak stane, rozhodne soud, který rozhodoval ve věci jako prvá stolice, vyslechna úřad veřejné žaloby a to z povinnosti úřední v případech, ve kterých trest nebyl ještě proveden, v jiných případech na žádost súčastněných.
Jde-li o rozsudek porotního soudu, rozhodne soud ve čtyřčlenném sboru. Jde-li o rozsudek soudu mimo obvod československého státu se nalézajícího, rozhodne na žádost stejného druhu soud v Praze.
Uzná-li se ve prospěch odsouzeného, není do usnesení soudu stížnosti, jinak rozhodne o stížnosti, kterou lze podati do 14 dnů, druhá stolice.
Úřady veřejné žaloby se poukazují, aby v takovýchto případech vyšetřování, jež dosud nevedlo k právoplatnému odsouzení, zastavily; byla-li právoplatná obžaloba podána, aby od obžaloby upustily.
Soudy i úřady veřejné žaloby počínejtež si při tomto rozhodování bez úzkoprsosti.
§ 5.
Byl-li někdo odsouzen i pro jiné činy trestné než na které se toto nařízení vztahuje, promíjejí se toliko trest a následky odsouzení, spojené se shora uvedenými činy trestnými. V těchto případech budiž postupováno dle § 410. tr. ř. a § 424. voj. tr. ř. Jde-li o rozsudek soudu mimo obvod československého státu, učiní na žádost návrh dle § 410. tr. ř. a § 424. voj. tr. ř. soud stejného druhu v Praze.
§ 6.
Nařízení toto se vztahuje:
a) na příslušníky československého státu, ať byli odsouzeni kterýmkoliv soudem bývalé říše Rakousko-Uherské;
b) na trestné činy, o nichž řízení vedlo se nebo vede se u soudu v obvodu československého státu;
c) na osoby, jež odpykávají trest ve věznicích v obvodu československého státu.
§ 7.
Nařízení toto netýká se činů trestných spáchaných ve vojsku československých legií.
§ 8.
Národní výbor vyhražuje si prominouti na žádost nebo návrh tresty ještě v jiných případech hodných zvláštního zřetele.
Dr. Frant. Soukup v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Alois Rašín v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Nařízení Národního výboru československého o amnestii. | 28/1918 Sb. |
Čís. 51.
Vyhláška ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem práv ze dne 28. listopadu 1918,
že se opravují tiskové chyby v nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii sb. z. a n. č. 28.
§ 1, sloupec III., řádek 29 a 30 má zníti: „porušení subordinace“ (§§ 145 až 158), vyjímaje případy §§ 148 a 154 poslední věta.
Řádek 43 až 48 má zníti: „rušení kázně a pořádku“ (§§ 261 až 270), vyjímaje případ § 263, je-li ve spojení s těžkým poškozením tělesným, dále případy §§ 264 a 265, porušení služebních povinností (§§ 271 až 292), vyjímaje případy §§ 277 lit. a, b, 284 e, g, 286 a, b, c, d, 289.
V řádku 52 má státi správně: § 327 místo 237.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Frant. Soukup v. r.
| Vyhláška ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem práv, že se opravují tiskové chyby v nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii sb. z. a n. č. 28. | 51/1918 Sb. |
Čís. 61.
Zákon ze dne 10. prosince 1918,
jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly.
§ 1.
Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty a pod.).
Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví.
§ 3.
Ministru vnitra ukládá se, aby v dohodě se súčastněnými ministry zákon tento provedl.
§ 4.
Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení.
Dr. Karel Kramář v. r.
A. Švehla v. r.
| Zákon, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly. | 61/1918 Sb. |
Čís. 76.
Zákon ze dne 12. prosince 1918
o zřízení československé státní „Vysoké školy zvěrolékařské v Brně“.
§ 1.
V Brně se zřizuje československá státní „Vysoká škola zvěrolékařská“ s vyučovací řečí českou.
§ 2.
První a druhý ročník bude otevřen počátkem října 1919, třetí počátkem října 1920 a čtvrtý počátkem října 1921.
§ 3.
Provedením zákona pověřuje se vláda.
Dr. Kramář v. r.
Švehla v. r.
Habermann v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Hruban v. r.
Dr. Rašín v. r.
Dr. Soukup v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Winter v. r.
Stříbrný v. r.
| Zákon o zřízení československé státní „Vysoké školy zvěřolékařské v Brně“. | 76/1918 Sb. |
Čís. 50.
Zákon ze dne 28. ledna 1919,
kterým se zřizuje druhá česká universita.
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Brně se zřizuje československá státní „Masarykova universita“ o čtyřech fakultách: právnické, lékařské, přírodovědecké a filosofické.
§ 2.
Fakulta právnická prvním ročníkem, fakulta lékařská prvním a druhým ročníkem budiž zřízena počátkem studijního roku 1919/20, fakulta přírodovědecká a filosofická nejpozději počátkem studijního roku 1921/22.
§ 3.
Konečné umístění a výprava nové university, její všech ústavů a klinik ve vhodných budovách k účelu tomu vybudovaných staniž se nejdéle do roku 1930.
§ 4.
Ministerstvo školství a národní osvěty se zplnomocňuje, aby vyslechnuvši poradní sbor pro vysoké školy při něm zřízený, vydalo pro dobu počátečnou potřebná nařízení.
§ 5.
Provedení tohoto zákona ukládá se vládě.
§ 6.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zast. min. předsedy.
Dr. Stránský v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Rašín v. r.
Habermann v. r.
Staněk v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Hruban v. r.
| Zákon, kterým se zřizuje druhá česká universita. | 50/1919 Sb. |
Čís. 84.
Zákon ze dne 25. února 1919,
jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky.
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
Bankovky Rakousko-uherské banky obíhající v území Československé republiky buďtež opatřeny kolkem rovnajícím se jednomu procentu jejich nominelní hodnoty. Ministr financí se zmocňuje, aby tento kolkový poplatek vybrati dal, v uvážení hodných případech jej slevil, aby některé druhy bankovek z tohoto okolkování vyloučil, část bankovek předložených k okolkování, které pro oběh pravděpodobně nutny nejsou, nejvýše však 50%, z oběhu stáhl a tyto zpět nevydané bankovky prohlásil za státní zúročitelnou zápůjčku se strany věřitele nevypověditelnou, se strany státu kdykoli splatnou. Zápůjčky této nesmí býti použito k výdajům státním. Zápůjčka jest mezi živými nepřevoditelná, nezastavitelná a nezabavitelná a bude možno platiti jí budoucí dávku z majetku. Úrok stanoví se jedním procentem.
§ 2.
Po skončení okolkování bankovek mají jen bankovky kolkované kolkem Československé republiky nucený oběh v území Československého státu. Ministr financí se zmocňuje, aby některým druhům nekolkovaných bankovek až na další ponechal nucený oběh.
§ 3.
Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal Rakousko-uherské bance další rozmnožování žírových účtů a aby zjištěné účty do státní správy převzal.
§ 4.
Veškeré v území Československé republiky se nalézající válečné půjčky rakouské a uherské, jakož i pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky buďtež sepsány a označeny a ministr financí se zmocňuje, aby vybíral u válečných půjček evidenční poplatek 40 haléřů za kus, u pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky půlprocentní poplatek z jmenovité hodnoty.
§ 5.
Veškeré peněžní vklady (na vkladní knížky, poukázky, běžné účty, bezúročná deposita, žírové účty a p.) u peněžních a jiných ústavů a bankovních domů, dále podíly členské a závodní u společenstev, družstev, spolků a p., neknihovní pohledávky buďtež přihlášeny a budiž vybírán ministrem financí z obnosu, na jaký vklad 1. března 1919 po připsání úroku do 31. prosince 1918 zněl, půlprocentní poplatek evidenční. Soupis tento budiž proveden pod sankcí, že vklady, podíly a pohledávky neknihovní, které nebudou do tří měsíců řádně a na pravého majitele přihlášeny, propadají ve prospěch státu. Vklady, podíly, neknihovní pohledávky nepřihlášené nesmějí býti vůbec vypláceny, výplata řádně přihlášených může býti obmezena ministrem financí až do výše 50%.
§ 6.
Cenné papíry cizozemské a domácí jakéhokoli druhu (obligace, dluhopisy, akcie, priority a p.) mimo papíry v § 4 uvedené buďtež sepsány a označeny. U všech papírů může ministr financí vybírati evidenční poplatek půlprocentní z jmenovité hodnoty. Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal převod a zástavu cenných papírů neoznačených, dočasně zakázal výplatu kuponů, neb vázal ji na splnění podmínek a to jak u papírů domácích, tak cizozemských. Za cizozemské pokládají se všechny cenné papíry, jichž kapitál nebo úrok jest splatný mimo území Československé republiky.
§ 7.
Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis zlata a stříbra, mincovaného i nezpracovaného, zlatých i stříbrných mincí domácích i cizích oběžných, obchodních i z oběhu vzatých, dále cizozemských papírových peněz. Ministr financí může naříditi, aby každý přednosta domácnosti pod přísahou složenou za následků určených na křivou přísahu trestním zákonem podrobně přiznal tento druh jmění svého a příslušníků své domácnosti, nebo prohlásil, že jmění tohoto druhu vůbec nemá.
§ 8.
Ministr financí se zmocňuje, aby nařídil soupis veškerého dobytka, hospodářských strojů, s budovami nespojených strojů, různých vozidel, surovin, polotovarů a zásob zboží, přiznání veškerých obnosů, kteréž od 1. srpna 1914 až do 28. února 1919 včetně vydány byly za účelem opatření si drahokamů, perel, skvostů, vzácných koberců a tkanin, hudebních nástrojů, uměleckých, ozdobných a jiných předmětů přepychových, jakož i sbírek (včetně jednotlivých předmětů z nich). Při soupisu může býti nařízeno, aby přiznávající přesně udal, kdy a od koho předměty koupil.
§ 9.
Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis pojistek životních na kapitál a důchod, nařídil okolkování všech pojistek a provedl soupis pojistek na zásoby zboží uloženého neb dopravovaného. Poplatek evidenční určuje se na 1 K za kus.
§ 10.
Všechny podniky k veřejnému účtování povinné a všechny osoby právnické mají povinnost sestaviti k 1. březnu 1919 likvidační bilanci dle pravidel, jež určí ministr financí zvláštním výnosem.
§ 11.
Okolkování bankovek a soupisy majetku, jak uvedeny jsou v ustanoveních předcházejících, provádějí se za účelem uložení dávky z majetku. Každý majitel takového majetku jest povinen podati přiznání dle vzorce, který bude vydán nařízením. Majetek příslušníků domácnosti přizná přednosta domácnosti současně s majetkem vlastním.
§ 12.
Osoby, které v území republiky Československé bydlí, nebo nejméně jeden rok se zdržují, jsou povinny přiznati všechen majetek, tedy i onen, který leží mimo území Československé republiky. Ostatní osoby jsou povinny přiznati jen jmění, které mají na území Československého státu.
§ 13.
Kdo přiznání nepodá nebo učiní v něm falešná nebo neúplná udání, nebo kdo nesprávně udá osoby k podání přiznání povinné, trestá se vězením, od 1 dne do 6 měsíců. Stejnému trestu podléhá ten, kdo k zatajení nebo zavlečení jmění soupisu podrobeného napomáhá nebo svádí. O přiznání platí obdobná ustanovení § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, z. ř. č. 124.
Ministr financí se zmocňuje, aby uložil těm, kdož přiznání činí, aby je stvrdili přísahou pod následky trestního zákona. Nesložená nebo odepřená přísaha pokládá se za doznání nesprávnosti nebo neúplnosti přiznání.
Přiznání může býti vynuceno pokutou pořádkovou až do výše 5000 K, která může býti dle potřeby od úřadu daně vyměřujícího opětně uložena. O rekursu rozhoduje zemský finanční úřad s konečnou platností.
§ 14.
Veškeré zjišťování jmění děje se dle stavu ze dne 1. března 1919. Každý občan usedlý v Československé republice má při zjišťování jmění svědeckou a znaleckou povinnost a zbavuje se při svém svědectví mlčelivosti, pokud zákonem uložena není, povinnosti zachovati obchodní tajemství, a neplatí pro něho jako svědka ustanovení § 153 tr. ř., nemůže však ani sám ani osoby v § 152 tr. ř. uvedené býti stíhán trestně, disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li z jeho svědecké výpovědi, že buď on sám nebo osoby v § 152 tr. ř. jmenované dopustily se nějakého trestního činu.
§ 15.
Ministr financí se zmocňuje, aby za účelem urychleného provedení těchto opatření zavedl občanskou pracovní povinnost pro úřady veřejné a osoby i ústavy soukromé, nadal je právy a povinnostmi úředních osob a ústavů a poskytl jim právo rekvisice potřebných předmětů a nutných úkonů k dosažení těchto úkolů, aby provedl potřebná dočasná obmezení po stránce osobní i hospodářské, aby stanovil výjimky ze zákona o nedělním klidu a ze zákona o osmihodinné době pracovní, aby ku provedení jednotlivých svých nařízení stanovil tresty na penězích a svobodě, aby s těmito tresty mohla býti spojena ztráta živnostenského oprávnění a propadnutí předmětů řádně nepřihlášených ve prospěch Československého státu.
§ 16.
Ministr financí se zmocňuje, aby nařízením ustanovil, za jakých podmínek může odpadnouti dodatečná daň nebo trestní stíhání ohledně dosavadních nesprávných neb neúplných udání při vyměřování všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmů, daně důchodové a vojenské taxy.
§ 17.
Národní shromáždění zvolí ze svého středu sedmičlennou komisi pro kontrolu opatření zákonem tímto učiněných.
§ 18.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministru financí.
§ 19.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zast. min. předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky. | 84/1919 Sb. |
Čís. 126.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 12. března 1919
o soupisu a označení cenných papírů.
Na základě zmocňovacího zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. zák. a nař., nařizuje se toto:
§ 1
Cenné papíry cizozemské a domácí jakéhokoliv druhu (obligace, dluhopisy, priority, akcie, losy, dílčí úpisy, požitkové a výherní listy a pod.) jakož i splatné kupony těchto papírů (oddělené i neoddělené), buďtež — mimo dluhopisy válečných půjček rakouských a uherských a pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky — sepsány a označeny.
Za cizozemské pokládají se všechny cenné papíry, jichž kapitál neb úrok je splatný mimo území Československé republiky, tedy takové, jichž vydatel má sídlo mimo toto území.
K vůli zjednodušení budou jmenovány v tomto nařízení cenné papíry vydané bývalým státem rakouským neb uherským nebo společným rakousko-uherským „rakouskými státními papíry“, jiné cizozemské papíry cenné krátce „cizími papíry“, ostatní papíry „domácími papíry“, všechny tři skupiny „cennými papíry“.
§ 2.
Dle předchozího ustanovení podléhají:
a) soupisu a označení všechny cenné papíry, pokud nalézají se na území Československé republiky;
b) jen soupisu 1. cenné papíry uložené v cizině a patřící příslušníkům Československé republiky dlícím na jejím území, neb osobám zdržujícím se nejméně jeden rok na tomto území, 2. dále prozatímní listy a cenné papíry, které v době soupisu byly upsány a přiděleny, k jichž vydání bylo dáno státní svolení, které však dosud efektivně vydány nejsou.
Cenné papíry uvedené pod písmenou b) podléhají označení teprve po přenesení do tuzemska dle ustanovení § 10.
§ 3.
Soupisem jest povinna bez rozdílu státní příslušnosti každá fysická nebo právní osoba (země, okresy, obce, banky, záložny, spořitelny a jiné peněžní ústavy, společnosti, společenstva, firmy, nadace, samostatné fondy atd.) nalézající se v době soupisu na území Československé republiky,
a) která jako vlastník má u sebe uvedené cenné papíry;
b) která cenných papírů nabyla jakýmkoliv způsobem, avšak s výhradou vlastnictví odevzdala je z jakéhokoliv důvodu pouze do držení, uschování a pod. osobám jiným;
c) která cenné papíry drží nebo má v uschování pro osoby jiné.
Seznam podá přednosta domácnosti též za členy své rodiny žijící s ním ve společné domácnosti, čeleď a služebnictvo samy za sebe resp. svoje rodiny.
Za nezletilé osoby a osoby pod kuratelou podá seznam zákonný jejich zástupce, za neodevzdané pozůstalosti osoby, které vedou správu pozůstalosti.
Ohledně peněžních ústavů uvedených v § 11 jakož i státních pokladen, v jichž uschování se nacházejí cenné papíry, jako kauce, sirotčí vklady a pod. jsou obsaženy zvláštní předpisy v § 11, pokud se týče v § 13.
Spoluvlastníci jsou povinni vyznačiti v soupisu svůj podíl na společných cenných papírech a zároveň uvésti, kde papír jest uložen; nalézá-li se u některého vlastníka, uvede tento svůj podíl v rubrikách pro vlastní papíry, podíly ostatních spoluvlastníků v rubrikách určených pro papíry patřící jiným osobám.
§ 4.
Za označení cenných papírů (i vylosovaných nebo splatných) platí se půlprocentní evidenční poplatek z jejich úhrnné jmenovité hodnoty, nejméně však 10 h.
Znějí-li papíry na jinou než korunovou měnu, přepočítá se cizí měna dle tabulky A a úhrnný obnos zarovná se dolů na číslo dělitelné 10 korunami.
Výherní listy tažených losů a požitkové listy čítají se jednou pětinou jmenovité ceny příslušného papíru.
Propadlé cenné papíry a takové, které zánikem (konkursem atd.) ústavu emisního staly se bezcennými, podléhají sice soupisu, nikoli však poplatku; byl-li zapraven, může strana zažádati o jeho vrácení u okresního finančního ředitelství, v jehož obvodu bydlí nebo nalézá se příslušné depositní místo. O rekursu rozhoduje konečně (zemské) finanční ředitelství.
§ 5.
Soupis bude proveden v době od 20. března až do 20. dubna u úřadů neb ústavů v příloze B.
Pro Slovensko ustanoví generální finanční ředitelství v Bratislavě (Prešpurku) úřady, které provedením soupisu jsou pověřeny. Toto ředitelství je též oprávněno přizpůsobiti nařízení toto slovenským poměrům a uvésti je ve známost zvláštní vyhláškou.
§ 6.
Soupisový seznam, který možno obdržeti u obecních úřadů nebo magistrátů, mimo to v Praze, Brně a Opavě u hospodářského úřadu (ekonomátu) při finančním (zemském) ředitelství, budiž dle přiložených vzorců a poučení dvojmo řádně a svědomitě vyplněn.
Vyplněný seznam budiž odevzdán zároveň s cennými papíry, jež nalézají se u podavatele a mají býti označeny, tomu soupisovému úřadu, v jehož okresu strana má své řádné bydliště. Osoby meškající v době soupisu mimo své řádné bydliště nebo v cizině, mohou cenné papíry, jež v té době právě ve svém držení mají, sepsati a dáti označiti u nejbližšího tuzemského soupisového úřadu.
Soupisový seznam podává se zvlášť ohledně papírů domácích a státnich rakouských, a zvlášť ohledně ostatních papírů (cizích). Nestačí-li pro to soupisový seznam, může býti použito zvláštního archu specifikačního.
Seznam budiž s udáním přesné adresy čitelně podepsán a výslovně stvrzeno, že strana je ochotna jeho správnost přísahou potvrditi. Při podání seznamu musí se podavatel legitimovati (křestním, domovským neb konskripčním listem, úředním dekretem, výplatním listem o vyživovacím příspěvku, výkazem k odběru potravin atd.).
§ 7.
Má-li strana seznam podávající vedle vlastních papírů též papíry patřící jiným osobám, třeba předložiti zvláštní seznam ohledně každého deponenta (bez použití formuláře).
Osoby, jichž vlastní cenné papíry nalézají se u osob jiných a které také nemají u sebe žádných cenných papírů, patřících jiným osobám, podají pouze vyplněný seznam.
Držitelé zajištěných schránek (safesů) v bankách a jiných peněžních ústavech mají sami cenné papíry si vyzvednouti a předložiti k označení; mohou tak učiniti též u úřadu neb ústavu, v jehož okresu schránky se nalézají.
Peněžním ústavům naznačeným v § 11 jest však dovoleno ve všeobecné soupisové lhůtě přijímati do úschovy i neokolkované cenné papíry; avšak i v tomto případě podléhá deponent všeobecné ohlašovací povinnosti dle § 3, lit. b), a peněžní ústav je povinen tyto papíry pojati do soupisu a označení.
Nejsou-li majiteli resp. jeho zákonnému zástupci známa všechna data potřebná ku soupisu cenných papírů uložených u některé státní pokladny neb u jiného depositního místa, uvede v seznamu, pokud se týče v jeho specifikaci toto depositní místo, po případě i další data jemu známá.
Příslušníci Československé republiky meškající v tuzemsku, jakož i osoby bydlící na tomto území nejméně jeden rok (v době do 1. března 1919) musí v příslušných rubrikách oznámiti též cenné papíry uložené v cizině, rovněž i depositní místo jejich a připojiti ohledně jich zvláštní seznam (bez formuláře). Cizozemci meškající v tuzemsku kratší dobu než jeden rok, doložte tuto okolnost v seznamu soupisovém průkazem o své státní příslušnosti.
§ 8.
Nalézá-li se plášť a kuponový arch (po případě talon) u různých osob, jsou obě soupisem povinny a zavázány přesně udati, u koho se kuponový arch, pokud se týče plášť, nalézá. Poplatek evidenční zaplatí se jen jednou, a to z pláště; z kuponového archu (talonu) pouze tenkráte, nalézá-li se plášť mimo obvod republiky Československé. Přenese-li se plášť, pokud se týče kuponový arch dodatečně do tuzemska, třeba jej v zákonné lhůtě předložiti dodatečně k označení (kolkování) a předložením kolkovaného archu, po případě pláště, podati důkaz, že soupisové a okolkovací povinnosti dle tohoto nařízení řádně bylo vyhověno.
Za označení (kolkování) volných (detachovaných) kuponů neplatí se žádný evidenční poplatek.
§ 9.
Označení (kolkování) provede se takovým způsobem, že úředník pověřený soupisem přejme od strany oba stejnopisy soupisových seznamů i s předloženými cennými papíry, a neshledá-li žádné závady, zapíše je do svého rejstříku, opatří plášť i talon a kuponový arch razítkem a svým podpisem.
Na kuponovém archu okolkují se všechny snad už splatné a 8 ještě nesplatných kuponů pololetních, pokud se týče 4 celoroční, při čemž kupony spolu související mohou býti najednou okolkovány tak, aby každý kupon byl zasažen jednou čtvrtinou okolkovacího razítka. Okolkokovati také třeba všechny oddělené kupony, ať už patří k cenným papírům téže strany či k papírům jiným. Podpisu úředníkova ke kolkovacímu razítku u nich netřeba.
O označených cenných papírech vede každý úřad (má-li více pokladen kolkovacích, tedy pro každou pokladnu zvlášť) rejstřík, do něhož zapisuje jednotlivě soupisové seznamy dle pořadí přicházejících stran, opatří oba stejnopisy seznamu rejstříkovým číslem; jeden stejnopis označený stvrzením o zaplacení poplatku vrátí straně, druhý přiloží k rejstříku. Tento stejnopis je po 8 dní po ukončení všeobecného soupisu vyhražen straně ku nahlédnutí.
§ 10.
Pozdější označení po uplynutí doby všeobecného soupisu povoliti může ministr financí, po případě úřad jím zmocněný k tomu, a to na průkaz, že strana skutečně nemohla dostáti v čas své soupisové povinnosti.
Nekolkované cenné papíry nacházející se v cizině, které stávají se poplatnými dle tohoto nařízení přenesením do republiky Československé, jest povinen majitel neb uschovatel dáti označiti (okolkovati) do 8 dnů po přenesení do tuzemska u berního úřadu v sídle okresního finančního ředitelství, v jehož obvodě bydlí, resp. se zdržuje, v Praze u zemské finanční pokladny v Praze. Tento označí (okolkuje) předložené cenné papíry dodatečně dle § 9 a zanese je do zvláštního rejstříku. Toto dodatečné označení při přenesení papírů do tuzemska povolí se jen tenkráte, prokáže-li osoba předkládající papír potvrzeným soupisovým seznamem, že papír k řádnému soupisu byl přihlášen, pokud se týče, že papíru nabyla až po 12. březnu 1919 za peníze k soupisu přihlášené nebo že v době soupisu nebyla příslušníkem Československého státu a nedlela v něm déle jednoho roku.
Dodatečnému okolkování podléhají také neemittované cenné papíry dle § 2, lit. b), č. 2. V soupisu musí uvésti je jak upisovatel, tak i příslušná domácí banka či ústav (tento ve zvláštním seznamu), které povinny jsou cenné papíry takové předložiti k okolkování do 8 dnů po skutečném vydání.
§ 11.
U zemských ústavů, akciových bank a jejich filiálek, dále u Městské spořitelny Pražské, u České spořitelny a První Moravské spořitelny v Brně (ústavy ty jsou vůbec jmenovány bankou) provede se soupis v místnostech bankovních bankovními úředníky za dozoru státního úředníka, který pak provede okolkování.
Banka oznámí hned počátkem soupisu bankovní úředníky soupisem pověřené soupisovému úřadu ustanovenému pro sídlo banky, v hlavních městech (zemskému) finančnímu ředitelství. Úřad státní zaváže bankovní tyto úředníky přísahou, že věrně a svědomitě provedou soupis jim svěřený, zároveň pak sdělí bance jméno státního úředníka pověřeného dozorem a označením u banky. Změní-li se během soupisu úředníci provádějící soupis, vyznačí se změna ta v rejstříku hlavním před příslušnými dalšími položkami.
Bankovní úředníci sestaví za účelem označení seznam cenných papírů uložených u banky v otevřených individuelních depositech na předepsaných formulářích (specifikacích), a to zvlášť ohledně papírů domácích a rakouských státních, a zvlášť ohledně papírů cizích. Tyto papíry registrují se ve specifikacích dle jednotlivých druhů s udáním počtu kusů a úhrnné nominální ceny. Do hlavního rejstříku přenesou se celková data odděleně ohledně papírů domácích, rakouských státních a cizích, takže 3 řádky hlavního rejstříku znázorňují zpravidla jedno individuelní depot rozepsané ve třech specifikacích.
Deponenti, o nichž je schovacímu místu známo, že jsou příslušníky cizího státu, buďtež pojati ve zvláštní seznam, rovněž i ti, jichž příslušnost bance známa není.
Vlastní cenné papíry banky registrují se týmž způsobem s tím rozdílem, že se ve specifikaci uvede banka sama jako vlastník cenných papírů.
Při kumulativním depotu budiž veden zvlášť osobní a zvlášť věcný rejstřík.
V osobním buďtež uvedeni jednotliví deponenti ve 3 skupinách (příslušníci domácí, cizí a osoby neznámé příslušnosti) s označením obnosu (v nom. ceně podle druhů papírů), kterým súčastněni jsou jednotlivci na společném depotu.
Věcný rejstřík obsahovati musí:
a) všechny papíry, nacházející se efektivně u banky v kumulativním depotu, a to dle jednotlivých druhů odděleně od papírů domácích, rakouských státních i cizích;
b) papíry na účet banky jinde uložené dle jednotlivých druhů s přesným vyznačením nominální ceny, osoby a místa, kde papíry ty leží.
Deponenti mající vedle podílů na kumulativním depotu zároveň depot individuelní (na př. při losech), buďtež uvedeni v obou depotech. Zvláštní seznam dlužno sestaviti i pro event. cenné papíry dosud nevydané (§ 2, lit. b, odst. 2.).
Příslušné tiskopisy pořídí si každý ústav sám a vypočítá také celkový poplatek.
Ukončení registrování oznámí banka příslušnému úřadu, který vyšle k bance úředníka, pověřeného označením a opatřeného okolkovacím razítkem.
Neshledá-li úředník ten žádných nesrovnalostí (tyto dlužno ihned odstraniti), porovná jednotlivé cenné papíry, které mu banka za tím účelem připraví, se zápisy příslušných rejstříků, okolkuje cenné papíry a kupony, a pod razítko připojí svůj podpis, dále na rejstřících a specifikacích stvrdí jejich správnost, jakož i správnost vypočteného evidenčního poplatku. Detachované kupony se sepíší na zvláštním archu.
Za účelem zkoumání správnosti zápisů rejstříkových má státní úředník právo nahlédnouti v bankovních úředních hodinách do všech deníků a zápisů bankovních, obsahujících data ku přezkoumání tomu potřebná, a to nejen v době označení, nýbrž i dříve po celou dobu sepisování rejstříků. Stejné právo přísluší také zemskému finančnímu ředitelství a finančnímu ministerstvu, které mohou vládním komisařem i jinými úředníky i později přesvědčiti se o správnosti soupisu a označení.
Pokud by během zapisování do rejstříků před početím označení bylo třeba označiti jednotlivé cenné papíry uložené u banky, může se tak státi dřívějším zápisem do příslušných formulářů po dohodě s příslušným státním úřadem, resp. úředníkem pověřeným označením, který od případu k případu označí příslušné cenné papíry dle zásad svrchu uvedených a stvrdí to v rejstříku, resp. v jeho přílohách svým podpisem a připojením okolkovacího razítka, jakož i data, kdy označení provedl.
Po provedení soupisu a označení, pro něž stanovena je lhůta do konce května 1919, podepíší bankovní úředníci rejstřík a jeho specifikace, které na stvrzenku převezme státní úředník pověřený označením, a odevzdá svému soupisovému úřadu; výši evidenčního poplatku oznámí přípisem příslušné (zemské) finanční pokladně, které banka poplatek ten má zaslati do 8 dnů po ukončení označení.
Pro nesprávné vedení rejstříku neb jiná porušení soupisových předpisů podléhají dotyční úředníci bankovní peněžité pokutě do 2000 K nebo vězení do 3 měsíců, jež nelze změniti na pokutu; banka ručí pak státu za škodu způsobenou jejími úředníky, a pokud by volení funkcionáři neb ustanovení ředitelé zanedbávali své povinnosti dozírací, budou trestáni pokutou do 2000 K neb vězením do 3 měsíců.
§ 12.
U jiných peněžních ústavů může politický úřad příslušný dle sídla jejich (v Praze, v Brně a v jejich předměstích zemské finanční ředitelství a v Opavě finanční ředitelství) povoliti na zvláštní žádost, aby se soupis provedl zvláštním státním úředníkem za tím účelem tam vyslaným, a to v místnostech ústavu ve všeobecných dnech soupisových. Lhůta tato může býti v nutných případech politickým úřadem přiměřeně prodloužena.
Svolení k tomuto způsobu označení udělí se jen v tom případě, nalézá-li se u ústavu tohoto tak veliký počet cenných papírů podrobených okolkování, že by přenášení jich jinam působilo nepoměrné potíže.
§ 13.
Státní pokladny, u nichž uloženy jsou cenné papíry, provedou soupis a označení jich svými vlastními orgány dle zvláštních předpisů, které o tom budou vydány.
§ 14.
Státní orgány jsou oprávněny, dožádati všecky orgány státní, zemské, okresní a obecní, farní úřady, učitelstvo jakož i soukromé osoby fysické a právní o služby a podpory k účelu soupisu.
Osoby, které nejsou státními úředníky, mají za tím účelem složiti slib příslušnému soupisovému úřadu. Dožádaný orgán, pokud se týče osoba, jsou povinny pod pořádkovou pokutou do 500 K vyhověti bez průtahu této žádosti.
Osoby, jmenované v odst. 2. jsou povinny i po době soupisu podati státním orgánům vysvětlení a doklady o údajích obsažených v podaných seznamech. Nevyhoví-li této povinnosti, může jim býti uložena pořádková pokuta do 1000 K, případně vězení do 1 měsíce.
§ 15.
Jakýkoliv obchod (převod, zástava, uschování atd.) neoznačenými cennými papíry je zakázán, právní jednání odporující tomuto zákazu jsou neplatná. Ze zákazu toho je vyňato přejímání papírů do depotu dle § 7, odst. 4., a zástava cenných papírů deponovaných v tuzemských peněžních ústavech.
Vydateli cenných papírů splatných v území Československé republiky zakazuje se dále jakákoliv výplata na neoznačené cenné papíry a na neoznačené kupony. Nemá-li některý druh cenného papíru žádných kuponů, nutno pro výplatu úroků či dividend vykázati se okolkovaným talonem a není-li ani toho, okolkovaným pláštěm.
Na cenné papíry dle § 2, lit. b) č. 1 pouze sepsané jest dovoleno konati výplaty jen v tom případě, že byly dodatečně označeny dle § 10.
Na takové tuzemské cenné papíry, jež nepodléhají soupisu proto, že dnem 12. března 1919 nenáležely osobám naznačeným v § 2 lit. b) tohoto nařízení a nacházely se mimo území Československé republiky, je dovoleno konati výplaty jen tenkráte, jestliže osoba je předkládající tyto předpoklady prokáže potvrzením svého finančního úřadu nebo, bydlí-li mimo vlast, potvrzením svého konsulátu a dále řádného zastoupení Československé republiky úřadujícího v tom státě, ve které se papíry dnem 12. března 1919 nalézaly.
Další podmínkou jest, aby stát, kde se tyto papíry dne 12. března 1919 nalézaly, nezkráceně vyplácel cenné papíry splatné v jeho území, pokud byly dle tohoto nařízení v Československé republice označeny.
Osobám povinným soupisem cenných papírů dle tohoto nařízení vydají zdejší úřady obdobné potvrzení ohledně jejich papírů v cizině splatných (affidavit), jen potud, pokud tyto papíry byly skutečně k soupisu přihlášeny, pokud se týče označeny.
§ 16.
Podání, protokoly a osvědčení v záležitostech nařízeného soupisu a označení jsou prosta kolku.
§ 17.
Nesprávné údaje seznamu se trestají pokutou do 5000 K nebo vězením do tří měsíců.
Kdo by neučinil zadost své soupisové povinnosti dle § 1. tohoto nařízení a měl po uplynutí lhůty stanovené pro označení ve vlastnictví nebo vědomě cizím jménem držel neoznačené cenné papíry, dopouští se těžkého přestupku důchodkového a propadá peněžité pokutě ve výši jedné pětiny nominální ceny příslušného papíru, nejméně však 50 K.
Ústavy, které neoznačené cenné papíry vědomě přijmou do svého uschování a držení, dopouštějí se těžkého přestupku důchodkového a podléhají pokutě do výše dvou pětin nominální hodnoty příslušného papíru, nejméně však 1000 K. Výjimku tvoří ustanovení § 7, odst. 4 nařízení.
Kdo jakýmkoliv způsobem obchoduje nebo sprostředkuje obchod neoznačenými papíry řečených druhů jménem svým nebo cizím, dále, kdo vědomě ruší výkon soupisu jakýmkoliv způsobem aneb okolkovací značku padělá, dopouští se těžkého přestupku důchodkového a bude pokutován obnosem do 2000 K po případě trestán vězením do šesti měsíců nehledě ku následkům dle všeobecného trestního zákona.
O řízení platí obdobně ustanovení § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, z. ř. č. 124.
Přestupky a tresty uvedené v paragrafu tomto jakož i v paragrafu 11 a 14 promlčují se ve třech letech.
§ 18.
Správných údajů při soupisu cenných papírů nesmí býti použito ku trestnímu stíhání ohledně dosavadních nesprávných neb neúplných udání učiněných při vyměření všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmu, důchodové, válečné a vojenské taxy, opraví-li poplatník do 31. května 1919 svoje přiznání.
Rovněž odpadá vyměření dodatečných daní pro dobu před rokem 1914.
§ 19.
Nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení a výkon ukládá se ministru financí.
Švehla v. r. v zastoupení min. předsedy.
Stříbrný v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Rašín v. r.
Staněk m. p.
Dr. Winter v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Hruban v. r.
Prášek v. r.
Příloha A.
Přepočítací tabulka.
100amer. dolarů = 500 K,100franků, leiů, lvů, drachem, dinárů, peset = 100 K,100švédských a norských korun = 130 K,100něm. říšských marek = 120 K,10sovereignů (liber šterl.) = 240 K,100 rublů = 250 K,100hol. zlatých = 200 K,100zlatých ve zlatě = 240 K.
Příloha B.
Seznam soupisových úřadů
(kromě berních úřadů).
V Čechách:
Hlavní město Praha:
Staré Město: úřad pro vyměřování poplatků.
Dolní Nové Město a Josefov: berní správa I.
Horní Nové Město a Vyšehrad: písm. A až L berní správa II., písm. M až Ž hlavní celní úřad.
Malá Strana a Hradčany: zemská fin. pokladna.
Holešovice a Bubny: berní správa III.
Libeň: důchodkový úřad.
Pražská předměstí:
Karlín a Vysočany: okresní hejtmanství v Karlíně.
Smíchov: okresní hejtmanství na Smíchově.
Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Veleslavín a Vokovice (z okresu) smíchovského: okresní finanční ředitelství v Praze.
Vinohrady: písm. A až L okresní hejtmanství, písm. M až Ž berní úřad.
Žižkov: písm. A až L okresní hejtmanství, písm. M až Ž, dále obce Hrdlořezy, Malešice, Nové a Staré Strašnice, Štěrboholy, berní úřad na Žižkově.
Jiná města a místa:
Aš: hlavní celní úřad v Aši.
Mladá Boleslav: okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi.
České Budějovice: písm. A až L okres. fin. ředit., písm. M až Ž hlavní celní úřad v Čes. Budějovicích.
Čáslav a Žleby: okresní finanční ředitelství v Čáslavi.
Děčín a Podmokly: hlavní celní úřad v Podmoklech-Děčíně.
Duchcov: okresní hejtmanství v Duchcově.
Králové Dvůr: okresní hejtmanství v Král. Dvoře.
Falknov a Kynšperk: okresní hejtmanství ve Falknově.
Kutná Hora: okresní hejtmanství v Kutné Hoře.
Jindřichův Hradec: okresní hejtmanství v Jindř. Hradci.
Králové Hradec, Kukleny, Pražské a Slezské Předměstí: okresní finanční ředitelství v Hradci Králové.
Cheb: hlavní celní úřad v Chebu.
Chomutov: hlavní celní úřad v Chomutově.
Chrudim a Heřmanův Městec: okresní fin. ředitelství v Chrudimi.
Jablonec n. Nisou: hlavní celní úřad v Jablonci.
Jičín: okresní finanční ředitelství v Jičíně.
Kladno: okresní hejtmanství na Kladně.
Klatovy: okresní hejtmanství v Klatovech.
Kolín: hlavní celní úřad v Kolíně.
Kraslice: hlavní celní úřad v Kraslicích.
Liberec: hlavní celní úřad v Liberci.
Z okresu Libereckého: Maffersdorf, Rochlice a Růžodol (Rosenthal) I. a II.: okresní hejtmanství v Liberci.
Česká Lípa: hlavní celní úřad v České Lípě.
Litoměřice a Terezín: hlavní celní úřad v Litoměřicích.
Litomyšl, Opatov a Sloupnice: okresní hejtmanství v Litomyšli.
Louny: okresní hejtmanství v Lounech.
Most: okresní hejtmanství v Mostě.
Vysoké Mýto a Choceň: okresní hejtmanství ve Vys. Mýtě.
Náchod: okresní hejtmanství v Náchodě.
Pardubice: okr. hejtmanství v Pardubicích.
Písek: okresní hejtmanství v Písku.
Plzeň: písm. A až L okresní finanční ředitelství, písm. M až Ž hlavní celní úřad v Plzni.
Příbram: okresní hejtmanství v Příbrami.
Rumburk: hlavní celní úřad v Rumburce.
Slaný, Libušín, Motyčín, Smečno a Zlonice: okresní hejtmanství ve Slaném.
Tábor: okresní finanční ředitelství v Táboře.
Teplice-Šanov: hlavní celní úřad v Teplicích-Šanově.
Trnovany, Krupka, Zuckmantel: okresní hejtmanství v Teplicích-Šanově.
Trutnov, Poříčí a Staré Město: hlavní celní úřad v Trutnově.
Ústí n. L.: hlavní celní úřad v Ústí n. L.
Karlovy Vary, Fischern a Stará Role: hlavní celní úřad v Karlových Varech.
Varnsdorf: hlavní celní úřad ve Varnsdorfě.
Žatec: hlavní celní úřad v Žatci.
Na Moravě:
Město Brno:
okres I. a IV.: berní správa,
okres II.: zemská finanční pokladna,
okres III.: poplatkový úřad.
Z okresu Brněnského:
Bohonice, Černovice, Ivanovice (Nenovice), Julianov, Komárov, Lískovec (Starý a Nový), Líšeň, Maloměřice, Obřany a Židenice: hlavní celní úřad v Brně.
Husovice, Jundrov, Kohoutovice, Komín, Medlánky, Kamenný Mlýn, Královo Pole, Řečkovice a Žabovřesky: okresní finanční ředitelství v Brně.
Jiná místa:
Hodonín: okresní hejtmanství v Hodoníně.
Uherské Hradiště (Staré město a Kunovice): okresní fin. ředitelství v Uh. Hradišti.
Jihlava: hlavní celní úřad v Jihlavě.
Nový Jičín a Šenov: hlavní celní úřad v Nov. Jičíně.
Kroměříž: okresní hejtmanství v Kroměříži.
Olomouc, Nová ulice a Hodolany: hlavní celní úřad v Olomouci.
Z venkovských obcí okresu Olomouckého: se začátečními písmenami A až H (dle české abecedy a pojmenování s vynětím Hodolan): okresní finanční ředitelství v Olomouci. Ostatní obce v tomto okresu: berní úřad v Olomouci.
Moravská Ostrava: hlavní celní úřad v Mor. Ostravě.
Z okresu Moravsko-Ostravského:
Vítkovice a Zábřeh: okresní hejtmanství v Moravské Ostravě.
Prostějov: okresní hejtmanství v Prostějově.
Přerov: okresní hejtmanství v Přerově.
Šternberk: okresní hejtmanství ve Šternberku.
Šumperk a Německé Libiny: hlavní celní úřad v Šumperku.
Třebíč: okresní hejtmanství v Třebíči.
Znojmo, Sedlešovice, Jevíšovice a Šatov: okresní hejtmanství ve Znojmě.
Ve Slezsku:
Opava: hlavní celní úřad v Opavě.
Frýdek: okresní hejtmanství ve Frýdku.
Frývaldov: hlavní celní úřad ve Frývaldově.
Frýštát, Dombrová, Karvín, Lazy a Orlová: okresní hejtmanství ve Frýštátě.
Krnov: hlavní celní úřad v Krnově.
Pro všecka ostatní místa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obstarávají soupis příslušné berní úřady.
Politické úřady mají právo tam, kde by toho vyžadoval zájem věci, činiti změny v tomto rozvržení, zvláště také vyžádati si k této akci pomoc jiných úřadů a orgánů, zvláště přenésti soupis do místností některého peněžního ústavu nebo přibrati k soupisu úředníka ústavů takových. V sídlech administrativních finančních úřadů I. stolice záhodno je dohodnouti se v tomto směru dříve s tímto úřadem. V zásadě však dbáti toho, aby řízení soupisu bylo vždy v rukou způsobilého a spolehlivého státního úředníka.
| Nařízení vlády republiky Československé o soupisu a označení cenných papírů. | 126/1919 Sb. |
Čís. 143.
Zákon ze dne 20. března 1919,
jímž se doplňuje zákon ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
Článek 1.
Činy trestní uvedené v § 13, odst. 1. a 5. nařízení ministerstva financí z 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., a v §§ 12 a 14 nařízení ministerstva financí z 19. března 1919, čís. 141 Sb. z. a n., buďtež trestány řádnými soudy.
Tato pravomoc soudní vztahuje se na dobu ode dne účinnosti nařízení ministerstva financí z 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., a z 19. března 1919, čís. 141 Sb. z. a n.
Článek 2.
Ministr financí jest oprávněn dáti provésti soudně přísežné výslechy svědecké, které uzná za potřebné při provádění nařízení vydaných dle zákona z 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n.
Výsledky ty budou prováděny dle pravidel řízení nesporného a svědkem nesmí býti výpověď odepřena z důvodů uvedených v § 321 zákona z 1. srpna 1895, z. ř. č. 113.
Svědek ani osoby uvedené v § 321, odstavec 1. c. ř. s., nemohou býti stíhány trestně, disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li z výpovědi svědecké, že buď on sám nebo osoby v § 321, odst. 1. c. ř. s., jmenované se dopustily nějakého trestního činu.
Článek 3.
Každý obyvatel Československé republiky jest povinen do 14 dnů po účinnosti tohoto zákona nabídnouti cizí valuty a cenné papíry znějící na franky, libry šterlinků, dolary, liry, holandské zlaté, bulharské a rumunské lvy Československé devisové ústředně ke koupi za kurs, který ústředna tato určí. Prokáže-li, že valuty tyto zapůjčil Československé republice dle zákona z 25. února 1919, č. 88, Sb. z. a n., jest od této nabídky osvobozen.
Ti, kdož mají pohledávky v cizině z doby válečné i předválečné, jsou povinni je ohlásit Československé devisové ústředně do 8 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona anebo do 8 dnů po vzniku pohledávky.
Kdo nesplní povinnosti v tomto článku uložené, bude trestán pokutou do 5000 korun anebo vězením do jednoho roku senáty zřízenými dle čl. III. § 5. cís. nařízení ze 16. března 1917, z. ř. č. 124. Valuty a pohledávky v cizině mohou býti prohlášeny za propadlé ve prospěch státu.
Článek 4.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministrům financí a spravedlnosti.
Článek 5.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy.
Dr. Soukup v. r.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se doplňuje zákon ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n. | 143/1919 Sb. |
Čís. 187.
Zákon ze dne 10. dubna 1919,
jímž se upravuje oběh a správa platidel v Československém státě a doplňuje zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n.
Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
Právo vydávati v oblasti Československého státu platidla a raziti mince přísluší až na další zákonné ustanovení výhradně státu.
§ 2.
Bankovky označené ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., jsou, pokud nebudou vyměněny za jiná platidla, zákonným platidlem, a jest stát i kdokoliv jiný povinen přijímati je při placení v jmenovité jich hodnotě.
§ 3.
Neoznačené bankovky Rakousko-uherské banky — pokud ministr financí ohledně některých druhů přechodně jinak neustanoví — přestávají býti zákonným platidlem.
§ 4.
V právním poměru Rakousko-uherské banky k bankovkám jí vydaným nenastává touto úpravou žádná změna. Státní správa Československého státu vyhražuje si však ohledně bankovek označených ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., výhradní právo, uplatňovati vůči Rakousko-uherské bance nároky z nich plynoucí.
§ 5.
Měnová jednotka pro oblast Československého státu označuje se jako koruna československá, ve zkratce K č.
§ 6.
Závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách česko-slovenských, při čemž se počítá jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Ministr financí je zmocněn stanoviti, pokud mezinárodní styk zvláštními státními smlouvami nebude upraven, z tohoto pravidla úchylky.
V platnosti nařízení vlády republiky Československé ze dne 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., nenastává změna.
§ 7.
Zlaté, stříbrné, niklové, bronzové a železné mince korunové měny rakousko-uherské a stříbrné zlatníky rakouské měny zůstávají až na další v oběhu. Ministr financí může stanoviti v tomto ohledu úchylky.
§ 8.
Ministr financí se zmocňuje, aby spravoval státní dluh, vzniklý stažením bankovek ve smyslu § 1 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., rovněž státní dluh uzavřený na základě zákona ze dne 25. února 1919, č. 88 Sb. z. a n., aby pečoval o oběh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí, v poměru k Rakousko-uherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací a aby vůbec až do jinaké zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky, zřídil k tomuto účelu bankovní úřad a pro tuto činnost pomocné orgány přibral neb ustanovil na smlouvu nebo na základě občanské pracovní povinnosti, zejména aby také pro usnadnění správy bankovního úřadu zřídil bankovní výbor a vymezil jeho působnost v rámci svých oprávnění.
§ 9.
Nová platidla, k jichž vydání se ministr financí zmocňuje za účelem výměny kolkem označených, pokud se týče neoznačených, ale zatím v oběhu ponechaných bankovek, budou zníti na československé koruny a budou jako státovky tvořiti část přechodného měnového dluhu Československého státu, jenž je bude ve jmenovité hodnotě přijímati u svých pokladen při placení.
Stejně bude kdokoliv jiný povinen přijímati je po rozumu tohoto zákona jako placení.
§ 10.
Zvýšení oběhu státovek nad úhrnný obnos bankovek, zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a nařízením ministra financí ve srozumění s ministrem spravedlnosti ze dne 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., jako platidlo s nuceným oběhem stanovených, jest přípustno jen tehdy, je-li pro tato platidla plná soukromo-právní úhrada bankovní. Jiné rozmnožování může se státi pouze zákonem.
Úhrnný obnos bankovek v předchozím odstavci zmíněný sestává:
1. z bankovek při původním okolkování kolkem opatřených,
2. z bankovek vydaných do polovice obnosů žírových účtů a pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky, převzatých po rozumu nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. března 1919, č. 119 Sb. z. a n., a
3. z bankovek jedno- a dvoukorunových, které jsou na území státu Československého v oběhu.
§ 11.
Pokud opatření tohoto zákona nenabyla účinnosti již ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 a 88 Sb. z. a. n., nabývají účinnosti dnem vyhlášení.
§ 12.
Výkon tohoto zákona ukládá se ministru financí.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se upravuje oběh a správa platidel v Československém státě a doplňuje se zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n. | 187/1919 Sb. |
Čís. 213.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o sloučení sousedních obcí s Brnem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Katastrální obce Juliánov, Židenice, Husovice, Maloměřice, Obřany, Královo Pole, Medlánky, Řečkovice, Žabovřesky, Komín, Kamenný Mlýn, Jundrov, Kohoutovice, Bohonice, Lískovec, Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Slatina, Dolní Heršpice, Přizrenice, Vejvanovice a Tuřany s celým svým katastrálním obvodem slučují se se zemským hlavním městem Brnem, přestávají býti obcemi o sobě a tvoří jedinou obec, pro kterou platí obecní řád zemského hlavního města Brna.
§ 2.
Městské zastupitelstvo zemského hlavního města Brna má 90 členů.
§ 3.
Pro volby sčítá se nepřetržitý souvislý pobyt v obcích v § 1 jmenovaných, pokud jde o podmínku práva volebního a volitelnosti, jako by šlo o pobyt v obci jediné.
Funkcemi, které dle volebního řádu do obcí vykonává starosta nebo obecní úřad, pověřuje se vládní komisař města Brna, pokud se týče obecní úřad tohoto města, kteří mohou dožadovati se spolupůsobení obecních úřadů ostatních obcí v § 1 jmenovaných.
§ 4.
Dohlédacím úřadem pro konání voleb jest zemská správa politická.
§ 5.
Veškeré jmění a statek, ústavy a fondy, práva a povinnosti obcí sloučených tímto zákonem, přecházejí na novou obec sloučením vzniklou.
§ 6.
Obecní dávky a poplatky budou se vybírati v obcích v § 1 zmíněných i po sloučení nadále dle dosavadní výměry tak dlouho, pokud na základě usnesení zastupitelstva nově zvoleného nebudou jinak upraveny.
Též přirážky obecní k daním státním mohou býti dle usnesení obecního zastupitelstva a za schválení příslušných vyšších úřadů vybírány v jednotlivých částech města, jež tvořily dosud samostatné obce, nadále v nestejné výši.
§ 7.
Okresní silnice v území obcí v § 1 jmenovaných přecházejí do vlastnictví a správy města Brna. Za to jest město Brno povinno nahraditi silničnímu výboru okresu Brněnského část dluhu, o které se vzájemně dohodnou. Nedojde-li v této věci ku vzájemné dohodě, rozhodne zemský výbor, vezme za základ délku okresních silnic.
§ 8.
Daň domovní obcí, které se ve smyslu § 1 se zemským hlavním městem Brnem sloučí, bude až do konce roku 1920 vyměřována dle dosavadních předpisů; dle jakých zásad bude v nich tato daň vyměřována rokem 1921 počínaje, bude upraveno zvláštním zákonem.
§ 9.
Platnost stavebního řádu ze dne 16. června 1894, čís. 63 z. z., pokud se týče ze dne 16. června 1914, čís. 39 z. z., rozšiřuje se na celý obvod všech obcí v § 1 jmenovaných.
§ 10.
Dokud nebude jinak nařízeno, pozemkové knihy pro připojené obce v § 1 jmenované budou vedeny jako dosud u okresního soudu Brno-okolí.
§ 12.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provedením jeho pověřuje se ministr vnitra v dohodě s ministrem financí a s ostatními súčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy a jako ministr vnitra.
| Zákon o sloučení sousedních obcí s Brnem. | 213/1919 Sb. |
Čís. 214.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o sloučení sousedních obcí s Olomoucem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Katastrální obce Bělidla, Hejčín, Hodolany-Rolsberk, Černovín s osadou Klášter-Hradisko, Chvalkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Novosady, Pavlovice, Povl a Řepčín s celým svým katastrálním obvodem slučují se s obcí hlavního města Olomouce, přestávají býti obcemi o sobě a tvoří s městem Olomoucem jedinou obec, pro kterou platí obecní řád města Olomouce.
§ 2.
Městské zastupitelstvo hlavního města Olomouce má 60 členů.
§ 3.
Pro volby sčítá se nepřetržitý souvislý pobyt v obcích v § 1 jmenovaných, pokud jde o podmínku práva volebního a volitelnosti, jako by šlo o pobyt v obci jediné.
Funkcemi, které dle volebního řádu do obcí vykonává starosta nebo obecní úřad, pověřuje se vládní komisař města Olomouce, pokud se týče obecní úřad tohoto města, kteří mohou dožadovati se spolupůsobení obecních úřadů ostatních obcí v § 1 jmenovaných.
§ 4.
Dohlédacím úřadem pro konání voleb jest zemská správa politická.
§ 5.
Veškeré jmění a statek, ústavy a fondy, práva a povinnosti obcí, sloučených tímto zákonem, přecházejí na novou obec sloučením vzniklou.
§ 6.
Obecní dávky a poplatky budou se vybírati v obcích v § 1 zmíněných i po sloučení nadále dle dosavadní výměry tak dlouho, pokud na základě usnesení zastupitelstva nově zvoleného nebudou jinak upraveny.
Též přirážky obecní k daním státním mohou býti dle usnesení obecního zastupitelstva a za schválení příslušných vyšších úřadů vybírány v jednotlivých částech města, jež tvořily dosud samostatné obce, nadále v nestejné výši.
§ 7.
Okresní silnice v území obcí v § 1 jmenovaných přecházejí do vlastnictví správy města Olomouce. Za to jest město Olomouc povinno nahraditi silničnímu výboru okresu olomouckého část dluhů, o které se vzájemně dohodnou. Nedojde-li v této věci ke vzájemné dohodě, rozhodne zemský výbor, vezma za základ délku okresních silnic.
§ 8.
Daň domovní obcí, které se ve smyslu § 1 s hlavním městem Olomoucem sloučí, bude až do konce roku 1920 vyměřována dle dosavadních předpisů; dle jakých zásad bude v nich tato daň vyměřována rokem 1921 počínaje, bude upraveno zvláštním zákonem.
§ 9.
Platnost stavebního řádu ze dne 16. června 1894, č. 63 z. z., pokud se týče ze dne 16. června 1914, č. 39 z. z., rozšiřuje se na celý obvod všech obcí v § 1 jmenovaných.
§ 10.
Dokud nebude jinak nařízeno, pozemkové knihy pro připojené knihy v § 1. jmenované budou vedeny jako dosud u okresního soudu v Olomouci.
§ 12.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provedením jeho pověřuje se ministr vnitra v dohodě s ministrem financí a s ostatními súčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
v zastoupení min. předsedy a jako ministr vnitra.
| Zákon o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. | 214/1919 Sb. |
Čís. 215.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o zabrání velkého majetku pozemkového.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví, zabírá se státem velký majetek pozemkový (§ 2), ležící v území Československé republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný, a zřizuje se úřad pozemkový.
§ 2.
Velkým majetkem pozemkovým jest rozuměti soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra náležející v území Československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec.
Manželé nerozvedení považují se za osobu jedinou.
§ 3.
Ze záboru jsou vyloučeny:
a) objekty právně i hospodářsky samostatné, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech;
b) majetek zemský, okresní a obecní (jmění i statek), s výhradou zvláštních zákonných ustanovení o jejich úpravě.
O majetku urbariálních obcí a kuriálných komposesorátech bude rozhodnuto zvláštním zákonem.
§ 4.
Jestliže se po vyhlášení tohoto zákona soustředí (ve vlastnictví jediné osoby, týchž spoluvlastníků, nerozvedených manželů neb rodičů a dětí prvého stupně) ze svobodného majetku pozemkového soubor nemovitostí, který je podle §§ 2 a 3 předmětem záboru a přesahuje výměru uvedenou v § 2, stává se tento soubor majetkem zabraným.
§ 5.
Záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati (§§ 10 a 11).
§ 6.
Osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, pokud nebude státem převzat, jsou napříště povinny na něm hospodařiti řádně.
O následcích porušení této povinnosti jakož i o povinnostech a ochraně osob na zabraném majetku zaměstnaných budou dána zvláštní ustanovení.
§ 7.
(1) Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné.
(2) Pozemkový úřad uděluje svolení, může uložiti podmínky a učiniti výhrady.
§ 8.
Na zabraný majetek lze vésti exekuci jedině vnucenou správou.
§ 9.
O náhradě za převzatý majetek bude rozhodnuto zvláštním zákonem. Zvláštním zákonem provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, čís. 61 Sb. z. a n.; majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen; majetek bezprávně nabytý; majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce; konečně majetek, který podle ustanovení zákonů finančních připadne státu jako splátka na dávku z majetku.
Při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, jakož i osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního, nebyly zkráceny.
§ 10.
Pokud stát převzatého majetku nepodrží pro účely všeobecně prospěšné, přidělí jej úřad pozemkový postupně do určité výše do vlastnictví nebo pachtu malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, bezzemkům, a to zvláště příslušníkům ozbrojené moci československé a válečným invalidům, kteří by na půdě chtěli a mohli hospodařiti, pak družstvům složeným z uvedených osob, družstvům bytovým, spotřebním a zemědělským, obcím a jiným veřejným svazkům k účelům všeobecně prospěšným, vědeckým a humanitním ústavům. Půdy může býti užito také k jiným účelům všeobecně prospěšným.
O osobách a korporacích, kterým lze půdu přiděliti, o výměře přídělu a právech k němu a o omezeních práva vlastnického k přidělené půdě budou dána podrobnější ustanovení zvláštním zákonem.
§ 11.
Osoby, jejichž majetek tímto zákonem se zabírá, po případě jejich dědicové, mají právo, aby jim byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2, pokud možno dle jich volby. Osobám těmto lze propustiti ze záboru i větší výměru, hledíc k tomu, jaká jest potřeba půdy na jednotlivých místech, hledíc k její jakosti a k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i jinaké zřetele všeobecného blaha. Ze záboru nesmí býti propuštěno více než 500 ha půdy (§ 2).
§ 12.
Při převzetí zabraného majetku státem jsou vlastníci živého a mrtvého zařízení, jež až dotud sloužilo hospodaření na převzatém majetku, povinni prodati za plnou cenu poměrnou část tohoto zařízení státu.
§ 13.
Před skutečným převzetím musí býti dána výpověď osobám, které hospodaří té doby na půdě, o jejíž převzetí jde. Podrobnější ustanovení budou vydána zvláštním zákonem.
§ 14.
Je-li místní potřeba půdy naléhavá, a nestačí-li pozemky zabrané, anebo žádá-li toho obecné blaho, může pozemkový úřad vyvlastniti půdu i pod meze stanovené § 2.
§ 15.
Úkony tímto zákonem státu svěřené obstará úřad pozemkový. Úřad je podřízen ministerské radě, jeho předsedu jmenuje president republiky, správní výbor bude volen Národním shromážděním. Další ustanovení o tomto úřadě a jeho působnosti budou dána zvláštním zákonem. Finanční operace plynoucí z provádění tohoto zákona buďtež svěřeny veřejnoprávním ústavům úvěrním.
Pokud vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení nebude oznámeno, že pozemkový úřad zřízený podle § 15 vstoupil v činnost, vykonává úkoly pozemkového úřadu v naléhavých případech ministerstvo zemědělství.
§ 16.
Zabraný majetek jest vyšetřiti a uvésti v patrnost knihovní poznámkou, že majetek jest zabrán. I pokud tato poznámka není v knihách, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném § 1.
Aby majetek zabraný byl řádně vyšetřen, mohou býti nařízením učiněna potřebná opatření a při tom zejména může též majitelům pozemků, nebo jejich zástupcům, být uložena povinnost ohlašovací.
§ 17.
Pokud tento zákon jinak neustanovuje, trvají posavadní práva a závazky ohledně zabraného majetku beze změny.
§ 18.
Smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení zabraného majetku uzavřené po 28. říjnu 1918 jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Právní jednání schválená ministerstvem zemědělství ve smyslu zákona z 9. listopadu 1918, č. 32 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků, neb úřady, příslušnými podle § 4 zákona z 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku, jsou také naproti státu účinna i bez tohoto průkazu. Ale schválení vylouděné nepravdivými údaji není naproti státu účinno, uplatní-li pozemkový úřad do roka tuto okolnost.
Stalo-li se schválení podle odst. 2. s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků, vyžaduje se schválení nové podle § 7 tohoto zákona.
§ 18 a).
(1) Kdo smlouvu o zcizení nebo dělení zabraného majetku plní nebo plnění přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí (§ 7), dopouští se přestupku a bude potrestán vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od jednoho tisíce do padesáti tisíc Kč.
(2) Kdo rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme zabraný majetek zcela nebo z části dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí, dopouští se přečinu a bude potrestán tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od deseti tisíc do jednoho milionu Kč.
(3) Kdo při jednání uvedeném v odstavci prvém a druhém spolupůsobí z důvodů zištných nebo výdělečných (§§ 5, 9 a 239 trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z., a hlava V. zák. čl. V. z roku 1878), dopouští se trestných činů tam uvedených a bude potrestán tresty tam stanovenými.
(4) Pokus je i v oblasti trestního práva uherského trestný.
(5) Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní; úhrn těchto trestů nesmí překročiti nejvyšší hranici sazby.
§ 18 b).
(1) Dopustí-li se někdo trestných činů, uvedených v § 18 a), provozuje svou živnost, může býti v rozsudku vyřknuta také ztráta živnostenského oprávnění.
(2) Na ztrátu živnostenského oprávnění podniku může uznati soud také tehdy, byl-li odsouzen zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán tohoto podniku.
(3) Jde-li o obvinění zřízence, zmocněnce, zástupce nebo jiného orgánu podniku, buď užito obdobně ustanovení § 16 zákona o soudech lichevních ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n.
§ 18 c).
Jiné přestupky tohoto zákona i zákonův a nařízení provádějících trestají se politickým úřadem (administrativní vrchností policejní) pokutou do padesáti tisíc Kč nebo vězením do jednoho měsíce.
§ 18 d).
Tresty peněžité a pokuty, uložené podle tohoto zákona nebo podle zákonův a nařízení provádějících, plynou do fondu zřízeného u pozemkového úřadu podle § 18 zákona z 11. března 1920, č. 166 Sb. z. a n. (zákona úvěrového).
§ 19.
Zákon tento působí ode dne vyhlášení.
§ 20.
Provedení zákona ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy a jako ministr vnitra.
Habrman v. r.,
jako ministr školství a národní osvěty a v zastoupení ministra financí a ministra obchodu.
Dr. Soukup v. r.,
jako ministr spravedlnosti a v zastoupení ministra veřejných prací a ministra Dra Hrubana.
Dr. Winter v. r.
Dr. Vrbenský v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Klofáč v. r.
Stříbrný v. r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení ministra zemědělství a ministra železnic.
| Zákon o zabrání velkého majetku pozemkového. | 215/1919 Sb. |
Čís. 231.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. dubna 1919
o pojmenování bohoslovecké fakulty v Olomouci.
§ 1.
Bohoslovecká fakulta v Olomouci bude se nadále nazývati „Cyrillo-Methodějská fakulta bohoslovecká“.
§ 2.
Ustanovení toto působí ode dne vyhlášení a jeho provedení přináleží ministerstvu školství a národní osvěty.
Švehla v. r., v zast: min. předsedy
Dr. Rašín v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Habrman v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Hruban v. r.
Dr. Stránský v. r.
Staněk v. r.
Dr. Soukup v. r.
Stříbrný v. r.
Prášek v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
| Nařízení vlády o pojmenování bohoslovecké fakulty v Olomouci. | 231/1919 Sb. |
Čís. 366.
Zákon ze dne 25. června 1919
o zmocnění pro vyhlášení amnestie v oboru poplatkovém.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Zmocnění stanovené v § 16 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., rozšiřuje se na všechny obory práva poplatkového.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedení ukládá se ministrovi financí.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Stránský v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon o zmocnění pro vyhlášení amnestie v oboru poplatkovém. | 366/1919 Sb. |
Čís. 387.
Zákon ze dne 11. července 1919,
jímž se doplňují některá ustanovení zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. zák. a nař., o zabrání velkého majetku pozemkového.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
Čl. 1.
Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., doplňuje se těmito ustanoveními:
1. § 7, odst. 2.: Aby zabezpečeno bylo právo státu pro případ pozdějšího převzetí pozemkového majetku bez náhrady podle § 5, odst. 2. věta 2., mohou k úřednímu souhlasu býti připojeny vhodné podmínky.
2. § 15, odst. 2.: Pokud vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení nebude oznámeno, že pozemkový úřad zřízený podle § 15 vstoupil v činnost, vykonává úkoly pozemkového úřadu v naléhavých případech ministerstvo zemědělství.
3. § 16. odst. 2.: Aby majetek zabraný byl řádně vyšetřen, mohou býti nařízením učiněna potřebná opatření a při tom zejména může též majitelům pozemků, nebo jejich zástupcům, být uložena povinnost ohlašovací.
4. § 18, odst. 2.: Právní jednání schválená ministerstvem zemědělství ve smyslu zákona z 9. listopadu 1918, č. 32 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků, neb úřady, příslušnými podle § 4 zákona z 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku, jsou také naproti státu účinna i bez tohoto průkazu. Ale schválení vylouděné nepravdivými údaji není naproti státu účinno, uplatní-li pozemkový úřad do roka tuto okolnost.
Stalo-li se schválení podle odst. 2. s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků, vyžaduje se schválení nové podle § 7 tohoto zákona.
Čl. 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provésti jej ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení ministra veř. zdravotnictví.
Stříbrný v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Horáček v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
| Zákon, jímž se doplňují některá ustanovení zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. zák. a nař., o zabrání velkého majetku pozemkového. | 387/1919 Sb. |
Čís. 407.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. července 1919
o změně názvu Akademie umění v Praze.
§ 1.
Akademie umění v Praze bude se nadále nazývati „Akademie výtvarných umění v Praze“.
§ 2.
Toto nařízení platí ode dne vyhlášení; provésti je přísluší ministru školství a národní osvěty.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Dr. Horáček v. r.
Habrman v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Prášek v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Heidler v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády o změně názvu Akademie umění v Praze. | 407/1919 Sb. |
Čís. 423.
Zákon ze dne 17. července 1919,
jímž opravuje se § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Věta druhá § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., má zníti: Za to jest město Olomouc povinno nahraditi silničnímu výboru okresu olomouckého část dluhů, o které se vzájemně dohodnou.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti jej ukládá se ministru vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
| Zákon, jímž opravuje se § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. | 423/1919 Sb. |
Čís. 460.
Zákon ze dne 24. července 1919,
kterýmž se zřizuje samostatná československá státní „Vysoká škola zemědělská v Brně“.
Dle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Brně zřizuje se samostatná československá státní vysoká škola zemědělská o dvou odborech: hospodářském a lesnickém se čtyřletou dobou trvání studia a českou vyučovací řečí.
§ 2.
Hospodářský odbor československé vysoké školy zemědělské v Brně budiž zřízen počátkem školního roku 1919/20 ihned o 4 ročnících. Lesnické oddělení, jež prozatímně umístěno jest při zemědělském odboru české techniky v Praze, budiž počátkem školního roku 1919/20 přičleněno k československé vysoké škole zemědělské v Brně s prvým, druhým a třetím ročníkem, k nimž budiž pak příštím rokem připojen ročník čtvrtý.
§ 3.
Úplná výprava vysoké školy zemědělské v Brně se všemi ústavy, zejména demonstračnim statkem, školním revírem a pokusnými poli, jakož i její konečné trvalé umístění ve vlastních účelných budovách staniž se nejdéle do konce roku 1930.
§ 4.
Ministerstvo školství a národní osvěty se zmocňuje, aby v dohodě s ministerstvem zemědělství a financí, vyslechnuvši přípravný sbor pro tuto vysokou školu při něm zřízený, provedlo všechny potřebné práce přípravné a vydalo pro dobu počáteční potřebná nařízení.
§ 5.
Provedení tohoto zákona ukládá se vládě.
§ 6.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Winter v. r.,
jako ministr sociální péče a v zastoupení ministrů pro zásobování lidu a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Prášek v. r.
Hampl v. r.
Habrman v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Staněk v. r.
Dr. Horáček v. r.
Dr. Veselý v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Heidler v. r.
| Zákon, kterýmž se zřizuje samostatná československá státní „Vysoká škola zemědělská v Brně“. | 460/1919 Sb. |
Čís. 461.
Zákon ze dne 23. července 1919,
kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze“.
Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Praze zřizuje se československá státní vysoká škola obchodní s tříletou dobou trvání studia a českou řečí vyučovací.
§ 2.
Prvý a druhý ročník budiž zahájen počátkem studijního roku 1919/20 a třetí ročník počátkem roku 1920/21.
§ 3.
Tato vysoká škola obchodní vypraví se po prvá tři léta jako samostatný odbor při české vysoké škole technické v Praze. Od 1. října 1921 bude tento odbor přeměněn na samostatnou vysokou školu obchodní.
§ 4.
Provésti tento zákon ukládá se ministru školství a národní osvěty, jenž se zmocňuje, aby vydal potřebná nařízení a organisační statut této vysoké školy obchodní.
§ 5.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
| Zákon, kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze“. | 461/1919 Sb. |
Čís. 462.
Zákon ze dne 24. července 1919
o propůjčování míst legionářům.
Na základě usnesení Národního shromáždění k doplnění zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., nařizuje se:
§ 1.
Legionáři, t. j. vojíni českoslovenští, kteří vyhovují podmínkám stanoveným v § 2, mají nárok žádati za udělení míst ve službě státní a veřejné, též při jiných závodech a podnicích státem podporovaných a zaručených.
Služba ztrávená v čsl. legiích počítá se všem legionářům trojnásobně do služby i do výslužby. Doba ztrávená v legiích počítá se dnem přihlášky do legií, kde nelze zjistiti den přihlášky, tedy dnem nastoupení služby v legiích.
§ 2.
Legionářem jest každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční-zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní Rady v Paříži nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku, nebo nařízení čsl. Národní Rady nebo jiného čsl. revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal — nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů, na jeho moci a vůli nezávislých, nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čsl. vojenského orgánu k zařazení býti přítomen — nebo který byl z ní řádně propuštěn.
Československou legionářskou (revoluční-zahraniční) armádou rozumějí se autonomní, z Čechoslováků složené vojenské formace ve svazku příslušných spojeneckých armád, které podléhaly nejvyšší politické autoritě čsl. Národní Rady v Paříži pod předsednictvím Masarykovým.
Vedle toho za legionáře jest pokládati rovněž Čechoslováky rakouského, uherského neb německého státního občanství, kteří během války dobrovolně vstoupili do některé ze spojeneckých a spřátelených pravidelných (regulárních) armád, jsoucích v pravidelné válce proti středoevropské koalici (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko, Turecko) a v ní v době převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně konali službu, nebo z ní byli řádně propuštěni, prokáží-li hodnověrně, že z důvodů na jejich vůli nezávislých nebylo jim možno vstoupiti nebo přestoupiti do čsl. revoluční-zahraniční legionářské armády.
Armády spojenecké a spřátelené jsou: americká, anglická, francouzská, italská, ruská až do 28. února 1918 a srbská.
Spojeneckým a spřáteleným armádám uvedeným v předchozích dvou odstavcích se klade na roveň Rudá armáda Svazu sovětských socialistických republik.
Potvrzení o tom, kdo je legionářem, vydává kancelář Československých legií při ministerstvu Národní obrany.
§ 3.
K uplatnění nároku v § 1 vytčeného, vyhražují se legionářům:
1. některá místa služební výhradně;
2. přednost před spolužadateli při obsazování jiných míst.
§ 4.
Místa služební legionářům vyhražená jsou:
a) Všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad, nebo část nákladu nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných.
b) Místa sluhů úředních a kancelářských, také k nižší službě dohlížitelské a provozovací náležející, u železnic, paroplavby a u jiných závodů a podniků státem podporovaných a zaručených, k nimž teprve se dává koncese, nebo které jsou již povoleny, ale stanovami svými, koncesními listy neb jiným způsobem jsou zavázány, aby při obsazování míst přihlížely k déle sloužícím poddůstojníkům.
Všech výše jmenovaných míst vyhražuje se pro legionáře 50 procent do té doby, dokud kancelář českoslov. legií při ministerstvu Národní obrany neprohlásí, že na určitá místa pro legionáře nereflektuje.
§ 5.
Při obsazování úřednických míst manipulačních a kancelářských u úřadů, soudů a závodů, jmenovaných v § 4 pod lit. a) a b), budiž dávána přednost před jinými spolužadateli legionářům, kteří mají nárok o taková místa žádati a prokáží k nim úplnou způsobilost.
Tatáž přednost náleží jim při obsazování míst ve státní civilní stráži bezpečnosti a ve stráži finanční.
§ 6.
Seznamy vyhražených míst sluhů a úředníků, při jejichž obsazování mají legionáři přednost, buďtež úředně sestavovány, vedeny v evidenci a čas od času vyhlašovány.
§ 7.
Legionářům kteří podle tohoto zákona mají nárok, žádati za vyhražená místa, nebo mají přednost při obsazování místa, vydá ministerstvo Národní obrany průkaz, který nutno k žádostem přiložiti.
Je-li legionář způsobilý zastávati místo úřednické budiž to v průkazu připomenuto.
Ministerstvo Národní obrany povede zvláštní seznam průkazů.
Úlevy, poskytnuté legionářům na základě zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., při přijímání do státních úřadů platí i pro přijímání do jiných služeb v § 4 uvedených.
§ 8.
Žádost se může týkati:
a) určitého místa volného neb
b) místa, jež se teprve uvolní.
V případě druhém legionář-žadatel se zaznamená.
§ 9.
Když má býti obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4, lit. a) a b) a § 5, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti a zpraviti o něm ministerstvo Národní obrany.
Jestliže však pro uvolněné místo jsou již zaznamenáni žadatelé-legionáři a jestiže místo se udělí legionáři, není třeba je vypisovati a oznamovati ministerstvu.
§ 10.
Úřady, ústavy a závody, mající právo obsazovati místa, jež jsou vyhrazena legionářům, nebo na něž legionáři mají přednostní právo, jsou povinny, vésti seznamy docházejících žádostí a vydati každému žadateli potvrzení, že žádost podal s udáním počtu žadatelů, kteří na totéž místo byli zaznamenáni.
§ 11.
Každý žadatel jest povinen předložiti průkaz, že nabyl práva žádati (§ 7), a jest povinen prokázati, že jest způsobilý k službě, za kterou žádá, jakož i že jest občanem Československé republiky.
§ 12.
Místa v § 4 vyhrazená se mohou propůjčovati pouze legionářům, kteří mají právo o ně žádati (§ 1), leda že by se nehlásil žádný legionář, jenž má právo žádati a jenž jest pro dotyčné místo způsobilý.
Z oprávněných žadatelů-legionářů může býti zvolen kdokoli.
§ 13.
Každý oprávněný žadatel může si stěžovati, kdyby nějaké místo pro legionáře vyhražené, nebo místo, při jehož obsazování legionáři mají přednost, bylo zadáno proti ustanovením tohoto zákona.
§ 14.
Jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, tedy jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel; toto ustanovení neplatí, jestliže ode dne, kdy místo protizákonně bylo obsazeno, do dne, kdy ministerstvo o tom zvědělo, uplynul 1 rok.
Jestliže závody jmenované v § 4, lit. a) a b), obsadí nějaké místo proti ustanovením tohoto zákona, trestají se pokutou 1000 až 5000 K i kdyby obsazení nemohlo již býti prohlášeno za neplatné; pokuta plyne do pomocného fondu československých legií.
§ 15.
Nárok na vyhrazená místa a přednostní právo při obsazování míst pozbývá se nebo pomíjí:
a) když legionář sám se ho vzdá,
b) když byl odsouzen a s odsouzením mocí zákona jest spojena ztráta způsobilosti k dosažení úřadů státních a veřejných.
Zánik práva na místa vyhrazená nebo zánik práva přednostního budiž poznamenán v seznamu průkazů (§ 7) a vydaný průkaz budiž majiteli odebrán.
§ 16.
Průkazy vydávané ve smyslu § 7, žádosti o místa, jakož i žádosti za zaznamenání a všechny přílohy k žádostem jsou osvobozeny od kolků.
§ 17.
Když se povolují koncese závodům a podnikům uvedeným v § 4, budiž v listině povolovací uvedeno, že jsou povinny vyhověti ustanovením tohoto zákona i tehdy, jestliže od státu nepožívají záruky nebo podpory.
§ 18.
Ministrovi Národní obrany se ukládá, aby tento zákon provedl v dohodě s ostatními ústředními úřady.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Klofáč v. r.
| Zákon o propůjčování míst legionářům. | 462/1919 Sb. |
Čís. 583.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 5. listopadu 1919,
kterým se zřizuje odbor architektury na české vysoké škole technické v Brně.
§ 1.
Na české vysoké škole technické v Brně zřizuje se odbor architektury.
§ 2.
První ročník budiž otevřen ve studijním roce 1919/20, ostatní postupně v letech následujících tak, aby ve studijním roce 1924/25 bylo studium architektury úplným.
§ 3.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provede je ministr školství a národní osvěty.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
Staněk v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Veselý v. r.
Prášek v. r.
Sonntag v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Franke v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády, kterým se zřizuje odbor architektury na české vysoké škole technické v Brně. | 583/1919 Sb. |
Čís. 621.
Zákon ze dne 18. listopadu 1919,
kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné.
Článek I.
Zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., mění se a zní takto:
§ 1.
Zrušuje se zabavení jmění, které bylo povoleno podle císařského nařízení ze dne 9. června 1915, č. 156 ř. z., a podle článku zák. XVIII z roku 1915, vyjímajíc případy, v nichž trestný čin podle zjištění pravoplatného rozsudku spáchán byl ze zištnosti.
§ 2.
Zrušení to proveďtež z úřední povinnosti soudy, které zabavení povolily. Povolí-li zabavení soud, ležící mimo obvod československého státu, příslušný jest provésti zrušení okresní soud, v jehož obvodu jest větší část zabaveného jmění, nebo soud, jemuž přikázána byla správa jmění, nebo jiné opatření o jmění (opatrovnický, pozůstalostní, knihovní).
§ 3.
Zabavené jmění budiž vráceno jeho vlastníku po srážce správních nákladů, které by byl sám musil vynaložiti na řádnou správu tohoto jmění Ostatní náklady nese stát.
Článek II.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti jej ukládá se ministru spravedlnosti.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Zákon, kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné. | 621/1919 Sb. |
Čís. 648.
Zákon ze dne 4. prosince 1919,
jímž zřizuje se v Praze státní konservatoř hudby.
§ 1.
Pražská konservatoř hudby jest ústav státní s českou vyučovací řečí.
§ 2.
Provésti tento zákon ukládá se ministerstvu školství a národní osvěty ve srozumění s ministerstvem financí.
§ 3.
Zákon ten nabývá platnosti dnem 1. ledna 1920.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
| Zákon, jímž zřizuje se v Praze státní konservatoř hudby. | 648/1919 Sb. |
Čís. 656.
Vyhláška ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem spravedlnosti ze dne 14. prosince 1919,
že se opravuje tisková chyba v zákoně ze dne 18. listopadu 1919, č. 621 Sb. z. a n., kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné.
V zákoně ze dne 18. listopadu 1919, kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné, vyhlášeném v částce CXXXI. Sb. z. a n. z r. 1919 pod č. 621, má třetí řádek § 3 správně zníti:
„musil vynaložiti na řádnou správu tohoto jmění“ a nikoli „nebo soud, jemuž přikázána byla správa jmění.“
Švehla v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Vyhláška, že se opravuje tisková chyba v zákoně ze dne 18. listopadu 1919, č. 621 Sb. z. a n., kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné. | 656/1919 Sb. |
Čís. 12.
Zákon ze dne 11. prosince 1919
o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu.
§ 1.
Podniky, jež provozují výrobu neb dopravu v území československého státu, mají však sídlo (hlavní závod) mimo toto území, jsou povinny, vyzve-li je k tomu ministr, do jehož oboru působnosti podle předmětu svého provozování náležejí, přeložiti sídlo (hlavní závod) a hospodářské vedení do oblasti státu československého.
Ministr může, shledá-li toho potřebu, ustanoviti, že přeložení sídla (hlavního závodu) a hospodářského vedení se má státi do určité lhůty nebo do určitého místa.
Vyzvání ministrovo nahražuje schválení cizího státu, jehož po zákonu vyhledává změna stanov ve příčině přesídlení podniku. Vyzvané podniky nemusí se domáhati připuštění k provozování obchodů v tuzemsku, jehož podle zákonných ustanovení bylo by zapotřebí, a jsou vůbec sproštěny povinností, jež po zákonu mají splniti podniky cizozemské, aby mohly obchody v tuzemsku provozovati.
Předpisy o opovědích zůstávají v platnosti.
§ 2.
Podnikům, které vyzvání v § 1 uvedenému v dané lhůtě nevyhoví, může ministr zakázati provozování výroby, dopravy neb obchodů vůbec na území československého státu.
§ 3.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provedení ukládá se ministrům obchodu, financí, spravedlnosti, veřejných prací, železnic a vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Veselý v. r.
Sonntág v. r.
Švehla v. r.
Hampl v. r.
Dr. Franke v. r.
| Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu. | 12/1920 Sb. |
Čís. 76.
Zákon ze dne 30. ledna 1920
o inkorporaci kraje Hlučínského.
§ 1.
Podle ustanovení čl. 83. mírové smlouvy, která byla uzavřena mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi říši Německou ve Versailles dne 28. června 1919 a nabyla mezinárodní platnosti dne 10. ledna 1920, rozšiřuje stát československý svou suverenitu na část Horního Slezska v mezích, které budou na základě uvedené mírové smlouvy a podle jejích ustanovení definitivně určeny mezinárodní komisí.
§ 2.
Dosavadní zákony a nařízení, platné v inkorporovaném území, zůstávají v platnosti, pokud je to srovnatelno se změnou suverenity, a pokud nebudou zrušeny nebo změněny zákony a nařízeními republiky Československé.
§ 3.
Zákony československé, které vyhlášeny budou ve Sbírce zákonův a nařízení státu československého ode dne 1. května 1920, nabývají platnosti také pro inkorporované území, pokud neustanovují opaku. Zákony, které byly v republice Československé v platnosti již před 1. květnem 1920, nebo které budou do té doby vyhlášeny ve Sbírce zákonův a nařízení státu československého, nabudou, pokud nemají ustanovení jinakého, v inkorporovaném území platnosti postupně od doby, kterouž určí v jednotlivých případech vláda republiky Československé nařízením, vyhlášených ve Sbírce zákonův a nařízení.
§ 4.
Vláda se zmocňuje, by, splní-li se podmínka, stanovená čl. 83. mírové smlouvy s Německem pro inkorporaci kraje Hlubčického, rozšířila na tento kraj suverenitu státu československého a uvedla v něm v platnost zákony Československé republiky podle obdoby ustanovení tohoto zákona.
§ 5.
Vláda se zmocňuje, by provedla v územích inkorporovaných všechna opatření, potřebná k zavedení řádné správy a řádného soudnictví. O opatřeních podle tohoto zákona provedených podá vláda Národnímu shromáždění zprávu.
§ 6.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 7.
Provedením zákona tohoto pověřují se všichni ministři.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Staněk v. r.
Habrman v. r.
Dr. Winter v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Franke v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Veselý v. r.
Dr. Hodža v. r.
Hampl v. r.
Prášek v. r.
Houdek v. r.
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
| Zákon o inkorporaci kraje Hlučínského. | 76/1920 Sb. |
Čís. 81.
Zákon ze dne 30. ledna 1920,
kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový.)
Část I.
O přídělu.
§ 1.
Zabranou a převzatou půdu, pokud jí stát sám nepodrží nebo nepoužije k účelům všeobecně prospěšným, přidělí pozemkový úřad:
1. jednotlivcům a to malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, zaměstnancům zemědělským i lesnickým a bezzemkům, a to zvláště legionářům a příslušníkům ozbrojené moci československé, jakož i pozůstalým po těch z nich, kteří padli ve válce za vlast nebo zemřeli následkem služby válečné, a válečným invalidům a pozůstalým po vojínech, kteří padli neb zemřeli následkem služby válečné;
2. sdružením, která se skládají z osob uvedených pod číslem 1;
3. osobám jmenovaným v §u 5 tohoto zákona;
4. sdružením zemědělským a spotřebním (§§ 6 a 7);
5. obcím a jiným veřejným svazům;
6. jiným osobám právnickým, ústavům a zařízením k účelům vědeckým, lidumilným a obecně prospěšným.
§ 2.
(1) Jednotlivcům jmenovaným v §u 1 pod č. 1. budiž půda přidělována ke zřízení samostatných podniků zemědělských, které stačí k obživě hospodáře a jeho rodiny, na kterých hospodář se svou rodinou může hospodařiti bez stálé cizí pomoci a jejichž provozování tvoří výhradné nebo aspoň hlavní povolání držitelovo a zároveň výhradný nebo aspoň hlavní pramen jeho obživy.
(2) Ke zřízení takových usedlostí lze přiděliti půdu také tak, že svobodná půda uchazečova bude na míru usedlosti uvedenou v odstavci prvém přídělem doplněna.
(3) Vedle toho lze zabranou půdu přiděliti jednotlivcům uvedeným v §u 1 pod číslem 1. ke stavbě vlastních rodinných obydlí, hospodářských budov, maloživnostenských provozoven, ke zřízení zahrádek při takových budovách, k nutnému rozšíření stavenišť, dvorkův a t. p., ke zřízení samostatných zahrádek a drobných podniků zemědělských, pokud půdu obdělává držitel sám, nebo s členy své rodiny a pokud výtěžek slouží k doplnění nebo zlepšení obživy jeho a jeho rodiny.
§ 3.
Půda nemůže býti přidělena uchazečům:
1. kteří nemají státního občanství Československé republiky, leč za podmínky, že do 2 let nabudou tohoto státního občanství;
2. kteří byli odsouzeni pro trestné činy, jejichž následkem jest ztráta volebního práva do obce, pokud tento následek trvá, pak oněm, kteří jsou mravně zvrhlí;
3. kteří jsou tělesně nebo duševně neschopni věnovati se účelům, ke kterým se půda přiděluje, leda že by šlo o zaopatření válečných invalidův a rodina uchazečova je s to, aby nahradila nedostatek jeho způsobilosti.
§ 4.
(1) Sdružením osob jmenovaným v §u 1 pod č. 2. lze přiděliti půdu, jestliže výhradným účelem sdružení je společné provozování zemědělství, a jestliže členové sdružení budou vesměs osobně, přímo a trvale činni při zemědělských, řemeslnických a udržovacích pracích na přidělené půdě, nebo při dozoru a správě společného podnikání a jestliže v podniku je vyloučeno rozdílení zisků z vloženého kapitálu mimo přiměřené zúročení podílů.
(2) Taková sdružení musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
(3) Osoby, ze kterých se skládá takové sdružení, musí míti stejnou způsobilost, jaká se žádá na jednotlivých uchazečích v §u 3. Pozemkový úřad může ustanoviti jinak, pokud se týká osob, na které družstevní podíl přešel posloupností na případ smrti.
(4) Osobám z družstva vystouplým může býti přidělena půda podle §§ 1 až 3.
§ 5.
(1) K účelům bytovým lze mimo případy přídělu jednotlivcům podle §u 2, odst. 3., přiděliti půdu samosprávným svazkům veřejným, korporacím a ústavům, dále nevýdělečným sdružením (stavebním družstvům, stavebním společnostem, stavebním spolkům, nadacím a pod.), aby na ní zřídily malé byty, to jest rodinné byty o výměře nejvýše 80 m2, útulky pro svobodné, obývající nejvíce po 3 osobách v jedné oddělené místnosti, a noclehárny o společných ložnicích.
(2) Za nevýdělečná platí jen sdružení, podle jejichž stanov dividenda členská nesmí činiti více nežli 5% splacených závodních podílův a při rozchodu členové nemohou obdržeti více nežli splacené podíly, kdežto zbytek společenského jmění určen jest pro účely obecně prospěšné.
(3) Podmínkou jest, že malé byty mají zabírati nejméně ⅔ obyvatelné úhrnné plochy. Za úhrnnou obyvatelnou plochu platí u rodinných domků plocha používaná k účelům bytovým, při útulcích pro svobodné a společných noclehárnách plocha používaná pro účely těchto ústavů.
§ 6.
(1) Sdružením, skádajícím se převážně z malých zemědělců, může býti půda přidělena (§ 15, odst. 2., č. 2.b) k společným zařízením pro zvelebení zemědělství a lesnictví, podporujícím jejich hospodaření, zejména pak k podpoře dobytkářství, jako na příklad k zařízení a vydržování společných chovných neb výkrmných podniků, výběhů, pastvin a t. p.
(2) Sdružení taková musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
§ 7.
(1) Svépomocným sdružením spotřebitelů lze přiděliti půdu, je-li účelem sdružení vyráběti předměty obživy k vlastní spotřebě členů sdružení a jejich rodin.
(2) Kapitál vložený členy nesmí poskytovati vyššího zisku než pravidelných úrokův a nesmí býti obchodováno s vyrobenými předměty.
(3) Sdružení taková musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které určí pozemkový úřad.
§ 8.
Obcím a jiným veřejným svazům může býti i mimo případy § 12 přidělena zemědělská půda:
1. aby byly jejich dosavadní zemědělské podniky doplněny na výměru, která umožňuje jejich řádné a výnosné provozování;
aby takové podniky byly zaokrouhleny nebo zajištěny;
aby byly zřízeny vlastní zemědělské podniky soužící k opatření místních potřeb, životních potřeb pro obecní ústavy a t. p.;
2. k účelům obecně prospěšným, o které obcím nebo veřejným svazům náleží pečovati;
3. ke společným zařízením, která slouží zemědělským a lesnickým podnikům příslušníkův obce;
4. po případě i za tím účelem, aby jejich užívání dále propůjčovaly osobám jmenovaným v §u 1 pod č. 1.
§ 9.
(1) Pastviny lze přidělovati obcím a sdružením zemědělským se závazkem, že přenechají jejich užívání za přiměřených podmínek v prvé řadě drobným zemědělcům. Při přídělu bude pozemkový úřad hleděti k tomu, aby z přidělených pastvin měl prospěch co největší počet osob, a může stanoviti řád pokud se týká úpravy a udržování pastvin.
(2) Jednotlivcům lze pastviny přiděliti jen tehdy, když jejich převzetí obcemi nebo sdruženími zemědělců jest, hledíc k jejich poloze, nevhodné aneb když obec neb zemědělské sdružení přídělu se nedomáhají.
§ 10.
(1) Půdu lesní lze podle prokázané místní potřeby a se zřetelem ke zvláštním poměrům místním přiděliti v první řadě obcím a jiným veřejným svazům. Při stanovení výměry budiž dbáno toho, aby celkový lesní majetek svou rozlohou a povahou zaručoval spořádané hospodářství ve smyslu lesních zákonů. Pozemkový úřad, rozhoduje o přídělu, může uložiti podmínky sledující zabezpečení spořádaného hospodaření.
(2) Dosavadní souvislé hospodářské lesní jednotky (polesí, revíry) buďtež zpravidla zachovány, což nevylučuje, aby byly přiděleny více uchazečům jako hospodářský celek do společného vlastnictví a užívání.
(3) Jednotlivcům lze přiděliti lesní pozemky výjimečně a v menší rozloze zejména k tomu cíli, aby byl zaokrouhlen nebo jinak doplněn a zajištěn jejich lesní i jinaký majetek, jestliže lesní půda, o kterou jde, hledíc k nepatrné její rozloze, se nehodí k hospodaření obecnímu nebo státnímu, nebo je-li ze všech nebo několika stran obklopena pozemky uchazečovými.
§ 11.
(1) Rybníky lze přiděliti zpravidla obcím a jiným veřejným svazům a sdružením, zejména jestliže se již zabývají rybničným hospodářstvím nebo jestliže by přídělem rybničné plochy bylo zdokonaleno jejich rybničné neb zemědělské hospodářství, jakož i svépomocným sdružením zřízeným k pěstování rybničného hospodářství.
(2) Taková sdružení musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
(3) Jednotlivcům lze přiděliti rybníky za podobných podmínek, za jakých jim lze přiděliti půdu lesní.
§ 12.
Půdu zemědělskou i jinou lze přiděliti obcím i jiným svazům veřejným, je-li půda méně hodnotná nebo vyžaduje-li její řádné využitkování takového nákladu, jaký by pravděpodobně nemohl na sebe vzíti hospodář jiný, tak na př., jde-li o pozemky ležící ladem a hodící se k zalesnění nebo ke zřízení ovocných sadů, prutníkův, o chudé pastviny, rašelinné pozemky vyžadující kultivace a t. p.
§ 13.
(1) Průmyslové podniky, pokud nebudou přiděleny s půdou jako na př. při přídělu půdy sdružením jmenovaným v §u 1, č. 2, nebo při přídělu statků zbytkových (§ 24), přiděliti lze sdružením ku provozování zemědělského průmyslu zřízeným, zejména sdružením sloužícím k podpoře zemědělské výroby a sdružením skládajícím se z výrobců surovin, které mají býti v podniku zpracovány, nebo ze spotřebitelů. Žádá-li toho povaha věci a zejména není-li vhodných uchazečů právě jmenovaných, mohou průmyslové podniky býti přiděleny také podle obdoby ustanovení o statcích zbytkových (§ 25). Jednotlivcům lze přiděliti menší závody průmyslové (menší pily, mlýny, dílny a t. p.) zejména tehdy, nežádají-li za příděl sdružení výše uvedená, nebo nehodí-li se pro ně.
(2) Vodní síly, neponechá-li si jejich využití stát, buďtež přiděleny zejména veřejnoprávním svazům ku provedení podnikův obecně prospěšných, sdružením zřízeným ku podporování a zvelebení výroby zemědělské, sdružením výrobců zřízeným ku zpracování surovin a jednotlivcům k provozování závodů, kterými ony síly již nyní se využitkují nebo ke zřízení závodů nových.
§ 14.
Pokud by se naskytla možnost přídělův, o jakých v hořejších ustanoveních není rozhodnuto, platí, že úřad pozemkový má postupovati tak, aby svými rozhodnutími se přiblížil co nejvíce cílům, kterých sleduje tento zákon a aby těmito rozhodnutími prospěl co nejvíce řádné výrobě a prospěchu obyvatelstva.
§ 15.
(1) Půdu lze přiděliti do vlastnictví, do nájmu a pachtu, a může k ní býti zřízeno právo stavební podle zákona ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z.
(2) O tom, zdali bude přidělena půda tím či oním způsobem, rozhodne úřad pozemkový podle povahy věci, přihlížeje jednak ku přání uchazečů, jednak k tomu, aby právní forma přídělu co nejlépe vyhověla účelu, o který jde. Při tom však řiď se úřad pozemkový těmito zásadami:
1. Jednotlivcům ke zřízení soběstačných usedlostí (§ 2) budiž půda zpravidla přidělena jako rolnický nedíl. (§§ 30 a násl.)
2. Do pachtu lze přiděliti půdu zejména:
a) jednotlivcům, jestliže sami se domáhají pachtu se zřetelem ke svým zvláštním poměrům, běží-li o takové účely, kterým nejlépe vyhovuje pacht, jde-li o příděl půdy osobám, kterým hospodaření na půdě je jen vedlejším povoláním nebo doplňkem obživy, anebo které se pro své povolání nemohou na půdě trvale usídliti;
b) přiděluje-li se půda sdružením ke společnému hospodaření (§ 1, č. 2), družstvům zemědělským a spotřebním (§ 1, č. 4).
3. Do pachtu nebo nájmu budiž dána zpravidla půda v blízkosti měst a průmyslových míst, které pravděpodobně bude brzy potřebí k účelům stavebním. Nesmí býti přidělena do vlastnictví k jiným účelům než stavebním půda, která polohopisným plánem obecním jest určena k účelům stavebním.
§ 16.
Půdu přidělí úřad pozemkový co do místa, jakosti a množství tak, aby účelu přídělu bylo vyhověno co nejlépe, přihlížeje jednak k odůvodněným přáním uchazečů, jednak k tomu, aby nebyly zkráceny zájmy veřejné a oprávněné požadavky uchazečů jiných. Při tom řiď se pozemkový úřad zejména těmito zásadami:
1. Ke zřízení rolnických nedílů přiděliti je tolik půdy, aby byly utvořeny soběstačné usedlosti, jak jsou popsány v § 2, odst. 1. Za soběstačné pokládej pozemkový úřad při rolnických usedlostech zpravidla usedlosti o 6 až 10, po případě 15 ha zemědělské půdy podle jakosti půdy a poměrů krajinných.
Úřad pozemkový přihlédne tu k půdě, která je ve vlastnictví uchazečově nebo členů jeho rodiny žijících s ním ve společné domácnosti, jakož i k půdě, na které uchazeč nebo tito členové rodiny hospodaří z jiného důvodu právního, a bude dbáti toho, aby v těchto případech přídělem nebyly tvořeny hospodářské jednotky, které neodpovídají pojmu soběstačné usedlosti.
Při tom platí, že členové rodiny uchazečovy žijící s ním ve společné domácnosti nemají samostatného nároku na příděl půdy, že však lze při přídělu slušně přihlédnouti k počtu členů rodiny žijících ve společné domácnosti a společně hospodařících, a že toto ustanovení nikterak nevylučuje, aby se ucházeli samostatně o příděl zletilí členové domácnosti, kteří si hodlají zříditi samostatnou domácnost.
2. Sdružením uvedeným v § 1 pod č. 2 lze přiděliti nanejvýš tolik zemědělské půdy, aby na každého podílníka připadl takový podíl, jaký by podle zásad uvedených pod č. 1 naň byl připadl, kdyby se byl ucházel o půdu jako jednotlivec. Na svobodné podílníky počítati jest polovinu této výměry.
§ 17.
(1) Vyskytne-li se více žádostí za příděl téže půdy a není-li tolik zabrané k přídělu se hodící půdy, aby bylo možno vyhověti všem žádostem, budiž při rozhodování postupováno tak, aby se dostalo nejprve na účely všeobecně prospěšné, pokud jich nelze uspokojiti snáze a beze škody přídělem půdy v obvodu jiném.
(2) Jde-li o osoby jmenované v §u 1, budiž zvláště přihlíženo k osobám jmenovaným tamtéž pod č. 1, pokud domáhají se přídělu ke zřízení nebo rozšíření zemědělských podnikův a k osobám jmenovaným tamtéž pod č. 2.
(3) Soutěží-li však v témže obvodu žádosti jednotlivců za příděl půdy ke zřízení nebo rozšíření zemědělských podniků se žádostmi sdružení ke společnému provozování zemědělství, budiž postupováno tak, aby přídělem půdy pro taková sdružení nebyl příliš zkracován příděl půdy pro způsobilé jednotlivce, hlavně pak ty, kteří se domáhají přídělu k rozšíření svých hospodářství na míru dostatečnou k obživě rodiny nebo převodu půdy spachtované do vlastnictví.
(4) Soutěží-li spolu v témž obvodu žádosti jednotlivců, kterým pro nedostatek půdy nelze úplně vyhověti, budiž vzat zvláštní zřetel k přihláškám těchto uchazečů:
1. legionářův a takových příslušníkův ozbrojené moci československé, kteří stáli jako takoví v boji s nepřítelem, zejména takových, kteří se osvědčili nebo kteří poraněním nebo útrapami válečnými utrpěli ztrátu na své výdělečné činnosti; pak pozůstalých po padlých legionářích a příslušnících ozbrojené moci československé. Padlým legionářům a padlým příslušníkům ozbrojené moci československé jsou postaveni na roveň takoví, kteří zahynuli útrapami válečnými nebo na kterých byl v zajetí vykonán rozsudek smrti pro jejich příslušenství k československým legiím.
Za legionáře se pokládají příslušníci zahraničních vojsk republiky Československé, kteří nastoupili vojenskou službu v zahraničních sborech vojenských před 28. říjnem 1918. Pozůstalými po legionářích a příslušnících ozbrojené moci československé vyrozumívají se nerozvedené manželky a manželští potomci jakož i členové rodiny, o jejichž zaopatření oni byli podle zákona povinni pečovati;
2. válečných invalidův a pozůstalých po vojínech, kteří padli neb zemřeli následkem služby válečné;
3. dosavadních drobných pachtýřů zabrané půdy;
4. uchazečů, jejichž hospodářské budovy sousedí přímo s požadovaným pozemkem a to tak, že jediné požadovaným pozemkem lze uspokojiti naléhavou potřebu po rozšíření stavebního místa nebo po zřízení zahrádky, nebo že je požadovaného pozemku z jiného důvodu nutně zapotřebí, aby se usnadnilo užívání uchazečova pozemku nebo jeho budovy;
5. vracejících se vystěhovalců, kteří jsou zemědělci.
(5) Při tom budiž vzat zvláštní zřetel na uchazeče, kteří vykazují zvláštní způsobilost, odborné hospodářské vzdělání nebo odborný výcvik, pak k těm, kteří buď sami nebo jejichž předkové byli vlastníky požadovaného pozemku a vlastnictví beze své viny pozbyli; k těm, kteří v témž obvodu jsou usedlí nebo tamtéž hospodařili a k těm, kteří mají potřebné hospodářské zařízení. Přihlížeti jest také k zaopatření osob dosud zaměstnaných na zabrané půdě, jestliže příděl činí další jejich setrvání na půdě nemožným a jestliže o ně nebude postaráno jinak podle §u 9, odst. 2. zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař.
(6) Soutěží-li spolu o půdu uchazeči, kteří půdu již mají, budiž za stejných jinak okolností přihlédnuto k těm, kteří mají půdu špatnější. Za stejných podmínek budiž zvláště přihlíženo k uchazečům ženatým, zejména těm, kteří mají na starosti děti, jestliže oba manželé hodlají na půdě hospodařiti společně. Ucházejí-li se o příděl osoby žijící v manželství, budiž zvláště přihlíženo k takovým, kteří se domáhají, aby byla půda přidělena oběma manželům společně.
(7) Zásadami dosud uvedenými řiď se úřad pozemkový obdobně, soutěží-li spolu o příděl půdy sdružení uvedená v §u 1, pod č. 2.
§ 18.
(1) Pozemkový úřad vyhotoví pro jednotlivé objekty, ze kterých se žadatelé domáhají přídělu, povšechný pracovní plán, maje na zřeteli nejen příděly té doby důvodně požadované, nýbrž i možnost přídělů v době pozdější.
(2) Při sdělávání pracovního plánu jest hleděti k právu vlastníka zabrané půdy na propuštění části majetku ze záboru podle §u 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., jakož i k okolnostem, které podle téhož ustanovení činí důvodným propustiti vyšší výměru ze záboru a konečně k možnosti sáhnouti vyvlastněním na půdu nezabranou podle §u 14 téhož zákona.
§ 19.
(1) Plán, uvedený v §u 18, budiž vybudován takovým způsobem, aby bylo zajištěno řádné hospodaření jak na půdě přidělené, tak na půdě ze záboru propuštěné a ponechané dosavadnímu vlastníku.
(2) Aby bylo docíleno takového pořádku, bude péči úřadu pozemkového, aby učinil také potřebná opatření k ochraně trvajících práv vodních, aby, bude-li toho potřebí, nově upravil užívání vodních sil, zřídil služebnosti vodní i cestné a učinil vůbec vše, čeho vyžaduje řádné hospodaření v obvodu, o který jde.
§ 20.
Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Pozemkový úřad může k tomu cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce souvisící, vlastníku byly ponechány vedle výměry půdy, která podle §u 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., může býti propuštěna dosavadnímu vlastníku ze záboru, jestliže vlastník podrobí se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, pokud se týká přístupnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým, nebo používání jejich k účelům lidumilným.
§ 21.
(1) Půda budiž přidělována způsobem co nejúčelnějším a budiž pokud možno docíleno zcelení půdy v obcích, ve kterých leží zabraný majetek. Pozemkový úřad může zejména také příděl učiniti závislým na tom, že uchazeč o příděl podrobí i svůj svobodný majetek scelovacímu plánu, který úřad míní provésti.
(2) Pokud zcelení nebude provedeno současně přídělem půdy, zavazují se ti, kterým půda se přidělí, že nebudou činiti námitek proti pozdějšímu scelení a scelovacímu plánu, a práva jim v té příčině náležející přecházejí na pozemkový úřad.
§ 22.
Podle povšechného pracovního plánu budiž vypracován podrobný rozvrh přídělů půdy, hledící k došlým přihláškám a možnosti přídělů dalších.
§ 23.
(1) Přiděluje půdu, určí úřad pozemkový, zdali nějak a jak právo získané přídělem půdy jest omezeno a zdali nějaké a jaké povinnosti vzejdou osobě, které se půda přiděluje, a ustanoví také o právních následcích spojených s oním omezením a s nedodržením uložených povinností.
(2) Při tom bude pozemkový úřad dbáti toho, aby zabezpečil, že přidělená půda nebude odcizena účelům, kterých příděl sleduje, a přiděluje půdu do vlastnictví bude se, pokud toho vyžaduje povaha věci, říditi obdobou ustanovení daných v druhé části o rolnických nedílech.
(3) Jestliže omezení práva k přídělu vyslovené úřadem pozemkovým se hodí podle obecných ustanovení práva knihovního ke knihovnímu zápisu, budiž zapsáno do veřejných knih. Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny o onom omezení nevěděl.
§ 24.
(1) Aby byla získána půda pro příděly i tam, kde zabrané půdy je, hledíc k poptávce po ní, nedostatek, jakož aby byla upravena držba pozemková (zaokrouhlením a zajištěním hranic, rozšířením zemědělských budov hospodářských a obytných a jejich příslušenství), může pozemkový úřad za přiměřenou část půdy zabrané dohodou s účastníky směniti půdu nezabranou a podle okolnosti celé podniky zemědělské, nebude-li tím zkrácena půda, které je potřebí pro účely obecně prospěšné a pro uchazeče uvedené v §u 1, č. 1 a 2.
(2) Ke směnám budiž užito v prvé řadě statků, které při přídělu vzniknou tím, že k řádnému využitkováni budov zřízených při dosavadních hospodářských jednotkách ponechá se při budovách takových přiměřená výměra zabraných pozemků, nebo že se k pozemkům odděleným od dosavadních hospodářských jednotek přikáží potřebné budovy (statky zbytkové).
(3) Za podmínek výše uvedených lze vytvořiti ze zabrané půdy vhodné nové směnné podniky zemědělské.
§ 25.
Pokud zbytkové statky nebo jiné větší podniky zemědělské, jejichž dělení z důvodu hospodářské výroby není vhodno, nebudou směněny po rozumu §u 24 a pokud nebudou přiděleny osobám jmenovaným v §u 1, pod č. 2, 4 až 6, budiž hleděno k tomu, aby byly přiděleny k vytvoření odborných hospodářství uchazečům jednotlivcům, zvláště způsobilým k vedení větších podniků zemědělských.
§ 26.
(1) Požaduje-li se příděl půdy k účelům obecně prospěšným, vyžádá si pozemkový úřad v pochybných případech dobré zdání příslušného ministerstva o tom, zdali účel, o který jde, lze pokládati za obecně prospěšný.
(2) Požaduje-li se příděl téhož pozemku současně k různým účelům obecně prospěšným a nelze-li docíliti dohody mezi zúčastněnými ministerstvy, předloží pozemkový úřad věc vládě, aby o ní rozhodla.
§ 27.
Konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, rovnají se listinám vkladným.
§ 28.
(1) Aby bylo pokud možno docíleno smírné dohody o žádostech za příděl půdy, které se týkají buď téhož zabraného objektu nebo zabrané půdy v některém místním obvodu, dále aby byla co do programu a postupu prací souvisících s přídělem půdy podporována dohoda s místními činiteli, pokud se jich ona práva dotýkají, zřídí úřad pozemkový podle okolností místní výbory jako sbory poradní.
(2) Do těchto sborů buďtež povoláni zejména zástupci uchazečův o půdu neb sdružení zastupujících jejich zájmy, pak zástupci zúčastněných úřadů státních, místní samosprávy a odborných sdružení hospodářských.
§ 29.
(1) Chystané provádění přídělu půdy jest uvésti vhodným způsobem v obecnou známost a budiž také náležitě vyhlášeno, kdy a kam je podávati žádosti za příděl půdy.
(2) Bližší ustanovení o těchto věcech budou dána nařízeními.
Část II.
O rolnických nedílech.
§ 30.
(1) Rolnické nedíly vznikají:
1. přídělem celé usedlosti (§ 2, odst. 1.);
2. sloučením svobodného majetku pozemkového s přídělem (§ 2, odst. 2.);
3. tím, že svobodný majetek pozemkový bude podřízen řádu ustanovenému v této části.
(2) Bude-li přidělena celá usedlost, nemůže býti přidělena jinak, než jako nedíl. Jde-li o příděl půdy, kterým má býti zvětšen majetek drobných zemědělců na výměru soběstačné usedlosti, rozhoduje o tom, zdali svobodný majetek má býti sloučen s přídělem v rolnický nedíl čili nic, úřad pozemkový, a bude jeho péčí, aby přípustnými prostředky tohoto sloučení dosáhl, takže podle okolností může příděl odepříti, nebude-li svobodný majetek uchazečů podroben řádu nedílovému. Svobodný rolnický majetek podřizuje řádu ustanovenému v této části úřad pozemkový po žádosti vlastníkově.
§ 31.
Že usedlost je rolnickým nedílem, budiž vyznačeno v knihách veřejných v nadpisu listu podstaty statkové. Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny nevěděl o omezeních, kterým je podrobeno právo nedílů.
§ 32.
(1) Na nedílech mohou mimo obyčejné služebnosti pozemkové a služebnost bytu váznouti jen dluhy rentové, počítajíc v to výměnek, a to renty dočasné, věcné i umořitelné. Jiné dluhy přípustny jsou se souhlasem pozemkového úřadu, jestliže se zřetelem na osobu věřitele nebo na podmínky úvěru značí pro dlužníka zřejmou výhodu oproti úvěru rentovému.
(2) Jde-li o sloučení svobodného majetku s přídělem nebo o podřízení svobodného majetku řádu ustanovenému v této části, je potřebí, aby jinaké závady váznoucí na svobodném majetku než ony, které jsou uvedeny v prvém odstavci, byly přeměněny (konvertovány) na takovéto závady. O této přeměně platí ustanovení obecná, ale úřad pozemkový bude tuto přeměnu podporovati cílevědomou činností a nedá svolení ke zřízení nedílů podle §u 30, č. 2 a 3, jestliže hledíc k závadám váznoucím na svobodném majetku nebyl by vytvořen hospodářský celek života schopný.
§ 33.
(1) Nebude-li náhrada za příděl zaplacena hotově, vázne v pořadí za veřejnými daněmi a dávkami, a to ve formě buď věčné neb umořitelné renty, na přidělené půdě a jde-li o případ uvedený v §u 30, pod č. 2, na celé usedlosti vzniklé sloučením svobodného majetku s přídělem. Renta věčná může býti kdykoliv přeměněna na rentu umořitelnou, žádá-li za to vlastník.
(2) Rentový dluh náhradový jest zapsati do knih.
(3) Bližší ustanovení o rentových dluzích po rozumu tohoto zákona budou dána v zákoně o převzetí zabrané půdy a náhradě za ní, po případě v zákoně zvláštním.
§ 34.
Subjektem rolnického nedílu může býti osoba jediná nebo manželé pospolu mimo případy společenství, které se podávají z §§ 48 a 49.
§ 35.
(1) Zavazení nedílů, pokud vůbec je dopuštěno (§ 32), může se státi jen se svolením pozemkového úřadu. Rentový dluh, váznoucí na nedílu, může, pokud nejde o výměnek a případ, uvedený v § 32, odst. 1., býti zřízen jen pro veřejné ústavy úvěrní, které budou označeny vyhláškou vlády.
(2) Bližší ustanovení o zřizování takových rentových dluhův a výjimky z odstavce 1. ustanoví pozemkový úřad.
(3) Rentový dluh může býti zřízen jen za tím účelem, aby byly opatřeny prostředky:
1. k zaplacení náhrady za příděl nebo ke konversi závad váznoucích na svobodném majetku, který má býti sloučen s přídělem, nebo který má býti podřízen řádu nedílovému (§ 33);
2. ke zřízení nebo rozšíření budov hospodářských a obytných nebo k trvalému zlepšení usedlosti;
3. k opatření nebo doplnění hospodářského inventáře;
4. k výplatě dědických podílů nebo platův uložených posledním pořízením.
§ 36.
Na rolnické nedíly lze vésti exekuci jen vnucenou správou.
§ 37.
Rolnický nedíl nebo jeho část mohou býti zcizeny jen se svolením pozemkového úřadu a platí o tom tato ustanovení:
1. (1) Nesvědčí-li proti tomu vážné důvody, přivolí úřad pozemkový vždycky ke zcizení celého nedílu, které má ráz anticipované posloupnosti, zejména postupuje-li se usedlost za výměnek.
(2) Mimo tyto případy přivolí pozemkový úřad ke zcizení celého nedílu v prvých deseti letech po přídělu jen z důvodů naléhavých (choroba vlastníkova, která mu činí hospodaření nemožným a t. p.), a to jen tak, že docílená cena trhová, pokud přesahuje to, co bylo vloženo do nedílu vlastníkem, připadne státu. Při tom jest bráti slušný zřetel k vykonanému zlepšení a provedenému úmoru.
(3) Jakmile uplyne 10 let od přídělu, může pozemkový úřad přivoliti ke zcizení z důvodu vhodnosti, ale ustanovení o vydání přebytku z trhové ceny platí i zde.
(4) Nedíl lze zciziti jen osobě, která se zaváže, že bude sama na usedlosti hospodařiti, má k tomu potřebnou způsobilost (§ 3) a nehospodaří jako vlastník nebo z jiného důvodu na půdě větší než činí polovina nedílu v té krajině obvyklého.
2. Úřad pozemkový svolí mimo důvody naléhavé ke zcizení podílu na rolnickém nedílu ve prospěch vlastníkova manžela (manželky).
3. K výměně pozemků nedílových za jiné přivolí pozemkový úřad, jen zlepší-li se tím hospodaření na usedlosti, a je-li pozemek vyměněný, přihlížejíc k jeho jakosti a výměře, vhodnou náhradou za pozemek směněný.
4. K rozdělení nedílů přivolí úřad pozemkový jen při nedílech uvedených v §u 30, pod č. 3, a jen tehdy, když nové celky s připočtením svobodného majetku osob, které se mají o nedíl poděliti, budou soběstačnými usedlostmi a budou podřízeny řádu nedílovému.
5. Ke zcizení části nedílu přivolí úřad pozemkový z vážných důvodův a nebude-li tím ohrožena soběstačnost nedílu.
§ 38.
O propachtování nedílu a jeho částí platí obdobně § 37, avšak propachtování jednotlivých pozemků nepřesahujících úhrnem jedné pětiny celé výměry na dobu nikoliv delší šesti let, pak částečný pronájem obytných, hospodářských a jiných budov nevyžadují přivolení pozemkového úřadu. Pozemkový úřad může však smlouvy posléze uvedené zrušiti, nabude-li přesvědčení, že takovým pachtem nebo nájmem se poškozuje hospodaření na nedílu.
§ 39.
Rolnický nedíl může na případ smrti, a to jak posloupností zákonnou, tak posloupností podle posledního pořízení připadnouti jen osobě jediné (přejimateli) mimo případy, na které míří § 37, č. 4, §§ 48, 49.
§ 40.
Dojde-li na posloupnost zákonnou, ustanoví se přejimatel podle práva a pořadu zákonné posloupnosti dědické, jak jest upravena v občanském zákonníku. Z několika dědiců nastupujících v pozůstalost povoláni jsou jednotliví, pokud se schválením úřadu pozemkového se nedohodnou jinak, k převzetí nedílu takto:
1. zpravidla náleží přednost mužským dědicům před ženskými a mezi dědici téhož pohlaví starším před mladším; při stejném stáří rozhoduje los. Příbuzní podle stupně bližší mají přednost před vzdálenějšími.
2. Děti pokrevné mají vždy přednost před dětmi adoptovanými, manželské před nemanželskými. Děti legitimované jsou na roveň postaveny dětem manželským.
3. Není-li tu potomků zůstavitelových, povolán buď za přejimatele statku pozůstalý manžel, pokud manželství nebylo soudně rozvedeno.
4. (1) Z převzetí nedílu jest zpravidla vyloučena osoba:
a) které bylo soudem odňato právo svobodné správy majetku,
b) která pro duševní nebo tělesné vady není způsobilá na usedlosti svobodně hospodařiti,
c) která je zjevně náchylna k marnotratnictví,
d) které povolání nedovoluje na usedlosti samé osobně hospodařiti,
e) která je alespoň po dvě léta nepřítomna a nedává o svém pobytu zprávy, jestliže její nepřítomnost jest spojena s takovými okolnostmi, které činí pochybným, zdali se nepřítomný v přiměřené době vrátí.
(2) Nedostatečný věk není důvodem vylučujícím.
(3) Rozhodnouti o tom, jsou-li tu důvody vylučující z převzetí nedílu podle lit. b) až e) čili nic, náleží úřadu pozemkovému.
5. (1) Je-li tu více spoludědiců, ustupuje osoba určená podle čísla 1 až 3, která v době nápadu dědictví je výhradným vlastníkem rolnické usedlosti rovnající se hodnotou polovině nedílu, o který jde, nebo usedlosti ještě větší, a to nedílové nebo svobodné ostatním spoludědicům co do práva převzíti usedlost, a připadne tudíž nedíl osobě podle tohoto zákona nejbližší, leda že by se onen rozhodl odevzdati vlastní usedlost nejblíže povolanému za cenu, vyšetřenou podle zásad §u 43.
(2) Nechce-li nikdo ze spoludědiců převzíti usedlost posléze uvedenou, pomíjí jejich právo požadovati, aby dědic povolaný ku převzetí podílu jim ustoupil.
(3) Má-li osoba určená podle č. 1 až 3 k některé usedlosti jmenované v odst. 1. tohoto čísla jiné právo než výhradné právo vlastnické, rozhodne o jejím právu a právu ostatních spoludědiců na převzetí nedílu úřad pozemkový přihlížeje k tomu, aby zásada vyslovená v §u 16 byla porušena pokud možno nejméně.
6. Jestliže mezi spoludědici nejsou než osoby takové, při kterých jest podle výše daných ustanovení důvod vylučující, může býti přes to jedna z nich ustanovena za přejimatele nedílu, jestliže by úřad pozemkový neuznal vhodnějším usedlost vykoupiti podle zásad vyslovených v §u 51 a nově ji přiděliti.
§ 41.
(1) Vlastník nedílu může o něm poříditi na případ smrti, ale jen tak, že za dědice povolá mimo případy, na které míří § 37, č. 4, osobu jedinou, a to takovou, které nebrání některý z vylučujících důvodů § 40, č. 4. Rozhodnutí o tom, zdali jsou tu takové důvody vylučující, náleží úřadu pozemkovému.
(2) Ustanovil-li zůstavitel několik dědiců, vyvolí z nich přejimatele úřad pozemkový, nedohodnou-li se sami o způsobilém přejimateli.
(3) Ustanovil-li zůstavitel dědicem osobu nezpůsobilou, platí obdobně § 40, č. 6.
§ 42.
(1) S nedílem připadne přejimateli příslušenství usedlosti. Co je pokládati za příslušenství, ustanovuje všeobecný zákon občanský. Náleží k němu zejména také hospodářský inventář, pokud je ho potřebí k řádnému vzdělávání usedlosti. Jestliže by zúčastnění dědici se nemohli o tom shodnouti, budiž rozsah potřebného hospodářského inventáře ustanoven soudem po výslechu znalců.
(2) Scházelo-li by snad něco do potřebného hospodářského inventáře, nemůže proto býti vznesen nárok na náhradu ceny z ostatní pozůstalosti.
§ 43.
(1) Při rozdělení pozůstalosti přidělí se usedlost s příslušenstvím přejimateli, jenž se stane až do výše nezadlužené hodnoty tohoto přídělu dlužníkem pozůstalosti.
(2) Hodnotu usedlosti s příslušenstvím ustanoví úřad pozemkový podle nejlepšího uvážení tak, aby přejimatel na usedlosti mohl obstáti. Rozhoduje, může si úřad pozemkový vyžádati dobré zdání úřadů a činitelů, jací se mu zdají vhodnými a bude jeho úkolem, aby se dožádal soudu za výslech zúčastněných osob, nebo jejich zákonných zástupců.
§ 44.
Při rozdělení pozůstalého jmění budiž na místě usedlosti vzata za základ suma započtěná přejimateli podle §u 43 jako dluh. Rozdělení toto stane se mezi spoludědice, počítajíc k nim i přejimatele, podle ustanovení obecného zákoníka občanského a řízením ve věcech nesporných. Avšak rozdělení pozůstalosti budiž vždycky soudem buď vykonáno nebo mu předloženo ke schválení. V listině o rozdělení budiž vysloveno, že rozdělení pozůstalosti bylo předsevzato podle tohoto zákona.
§ 45.
Jestliže by spoludědicové mimo přejimatele nemohli býti vybyti z ostatní pozůstalosti a nemohl-li by jich přejimatel vybýti z prostředků vlastních, vyplatí jim jejich podíly rentový ústav jmenovaný v § 35, za to, že na usedlost bude vložena rentová pohledávka odpovídající vyplaceným podílům. Tyto rentové pohledávky budou rentami umořitelnými, při čemž výše umořovací kvoty bude určena nejméně tak, aby renty byly umořeny, až skončí podle počtu pravděpodobnosti přejimatelovo hospodaření na statku.
§ 46.
Jestliže bude nedíl zcizen (§ 37) do desíti let po vypořádání mezi spoludědici, musí přejimatel spoludědicům doplatiti, oč příznivým pro něho odhadem usedlosti podle §u 43 byli oni spoludědicové na svých podílech zkráceni.
§ 47.
Zásady §§ 43 a 45 platí obdobně, jestliže je posloupností dědickou povolán jediný dědic ze zákona nebo podle posledního pořízení, avšak byly mu v posledním pořízení uloženy platy vyjádřené podílem pozůstalosti nebo způsobem jinakým.
§ 48.
(1) Jsou-li spoludědici sourozenci a jestliže povolaný přejimatel jakož i všichni nebo někteří spoludědici nebo jejich zákonní zástupci tak navrhují, může dědické vypořádání mezi nimi se svolením úřadu pozemkového býti odloženo. V tomto případě jest usedlost oněm sourozencům odevzdati do spoluvlastnictví s tím, že přejimatel může kdykoliv vykonati své právo na převzetí usedlosti.
(2) Tím se odloží dělení pozůstalosti mezi společné přejimatele usedlosti na tak dlouho, až nápadník užije nápadnického práva.
(3) Chce-li vystoupiti ze společenství některý jiný ze společníků nebo zemře-li jeden ze sourozenců za trvání společenství nezanechav potomstva, jsou ostatní společníci oprávněni převzíti uprázdněný podíl podle ustanovení § 43. Nepoužije-li tohoto oprávnění, nebo zanechal-li zemřelý společník potomky, dlužno přistoupiti ihned k odročenému dělení pozůstalosti.
(4) Spoludědici, kteří nenáležejí do společenství uvedeného v prvém odstavci, buďtež vybyti ihned podle ustanovení § 45.
§ 49.
(1) Zemře-li jeden z manželů, který je spoluvlastníkem nedílu, přikáže úřad pozemkový, pokud nepřipadne uprázdněný podíl pozůstalému manželu podle §§ 40 a 41, tento podíl přejimateli určenému podle obecných zásad jmenovaných paragrafů a dědická posloupnost v tento podíl řídí se týmiž paragrafy. Nejpozději však po smrti druhého manžela buďtež upravena práva k nedílu tak, aby se srovnávala s § 34, a může úřad pozemkový za tím účelem užíti práva vnuceného výkupu daného mu § 51.
(2) Pozemkový úřad může pozůstalému manželu přiznati právo, aby vykoupil podíl zemřelého manžela od jeho dědiců a to i tehdy, když druhý manžel zanechal potomky, jestliže tato úprava jediné dává záruku úspěšného hospodaření na nedílu. Výkupní cena bude určena podle obdoby § 43.
§ 50.
(1) Úřad pozemkový může ustanoviti zvláštní řád o hospodaření na nedílu, zvláště pak také co do členství v některých družstvech, ochrany památek přírodních a uměleckých, zachování krajinného rázu a krajinných zvláštností při stavbách, pojištění proti škodám a na život a t. p.
(2) Na zachování tohoto řádu dozírá úřad pozemkový.
§ 51.
Pozemkový úřad může vykoupiti nedíly:
1. když vlastník pozbyl vlastností, které jsou ustanoveny v § 3 za podmínky přídělu, leda že by manželka nebo jiní členové rodiny zaň na nedílu hospodařili;
2. jestliže vlastník na nedílu trvale hospodaří špatně nebo vede nezřízený život a dává špatný příklad svému okolí;
3. jestliže vlastník svévolně jedná proti řádu vloženému naň po rozumu § 50;
4. jestliže vlastník na nedílu sám nehospodaří a na něm nebydlí, leda že by tu byly závažné důvody omluvné nebo přechodné závady a jestliže by o řádné hospodaření na nedílu bylo postaráno členy rodiny nebo jinak;
5. jestliže mimo případy živelních nehod, nemocí nebo jiných mimořádných nezaviněných překážek dluhuje vlastník rentové splátky váznoucí na usedlosti za více než tři léta;
6. jestliže vlastník soustředil ve svých rukách držbu pozemkovou tak, že půda, na které hospodaří, dosahuje aspoň dvojnásobného výměru nedílu v krajině obvyklého. V tomto případě sluší však uvážiti, zdali nejde o soustředění přechodné, které pomine vypravením potomků a t. p.;
7. jestliže nastane toho potřeba podle ustanovení daných v §§ 40, č. 6., 41 a 49. o dědické posloupnosti v nedílech.
§ 52.
(1) Bude-li nedíl takto vykoupen, bude dána vykoupenému náhrada a to penízem, který odpovídá tomu, co do nedílu bylo vloženo vlastníkem a jeho předchůdci. Jde-li o půdu přidělenou, rovná se tento peníz ceně, za kterou byl příděl poskytnut. Při vyměření náhrady sluší hleděti k nutným i užitečným nákladům na nedíl učiněným podle stavu v době převzetí pozemkovým úřadem, jakož s druhé strany ke zhoršení, za které vlastník odpovídá podle obecných ustanovení občanského práva.
(2) Nebylo-li by možno docíliti dohody o ceně nákladu a výši srážek, rozhodne o tom okresní soud, v jehož obvodu nedíl leží, řízením nesporným.
§ 53.
(1) O výkupu rozhoduje v případech § 51 č. 1. až 6. po návrhu pozemkového úřadu rozhodčí soud pozemkového úřadu. Rozhodčích soudů může býti podle potřeby zřízeno několik pro jednotlivé místní obvody. Rozhodčí soud skládá se z předsedy a jeho náměstka jmenovaných presidentem republiky z úředníků soudcovských, dále ze soudců, kteří rovněž musí náležeti stavu soudcovskému a které jmenuje ministr spravedlnosti, a z odborníků hospodářských jmenovaných pozemkovým úřadem. Soud rozhoduje v senátu, ve kterém vedle předsedy zasedá jeden člen ze stavu soudcovského a jeden odborník hospodářský.
(2) Složení soudu a jeho jednací řád budou upraveny nařízením.
§ 54.
(1) Proti rozhodnutím rozhodčího soudu není opravného prostředku a nález jest ihned vykonatelný.
(2) Než dojde rozhodnutí soudu, může úřad pozemkový vymoci vnucenou správu jako prozatímní opatření.
§ 55.
(1) K zastoupení zájmů vlastníků rolnických nedílů zřídí se při pozemkovém úřadě poradní sbor zvolený z vlastníků nedílů. Pozemkový úřad i zúčastněná ministerstva mohou do tohoto sboru vysílati zástupce z kruhů odborných.
(2) Ustanovení o organisaci a působnosti tohoto sboru budou dána nařízením.
Část III.
Ustanovení poplatková.
§ 56.
Ustanovení o poplatcích z právních jednání, listin, spisů a úředních jednání platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, i o právních aktech předsevzatých při přídělu zabrané půdy.
§ 57.
(1) Příděl do vlastnictví považuje se za úplatný převod majetkový podle zákona poplatkového. Hodnota přídělu úřadem pozemkovým stanovená spolu s hodnotou převzatých plnění vedlejších jest základem pro vyměřování poplatků.
(2) Hodnotu nedílů stanovených podle § 43 odst. 2. dlužno vzíti za základ při poplatcích z převodu nemovitostí a poplatcích dědických. Jde-li však o zcizení nedílů podle § 37, jest z doplatků spoludědicům podle §u 46 poskytnutých, zaplatiti dodatečně případný poplatek immobilární i dědický.
(3) Propuštění podle § 11 záborového zákona nepokládá se za převod podle zákona poplatkového.
§ 58.
(1) Od poplatku jsou osvobozeny:
1. veškeré písemnosti (podání, přílohy, listiny, vysvědčení, protokoly a pod.), předkládané po rozumu tohoto zákona k dosažení přídělu osobami v § 1 uvedenými,
2. směny, uvedené v §u 24, pokud hodnota směněných pozemků jest stejná.
(2) Za příděly, jejichž hodnota (§ 57) nepřevyšuje 10.000 Kč, platí osoby v §u 1, č. 1, 2 a 3 uvedené čtvrtinu, nabyvatelé ostatní polovinu poplatku převodního z celé hodnoty přídělu. Za příděly, jejichž hodnota převyšuje 10.000 Kč, platí nabyvatelé poloviční převodní poplatek z celé hodnoty přídělu.
§ 59.
K přímému zapravování poplatků jsou povinni ti, jimž příděl se stal, více osob jest zavázáno rukou společnou a nerozdílnou.
§ 60.
Bližší ustanovení o zajištění veřejných dávek vydána budou zákonem náhradovým.
§ 61.
(1) Při udělování souhlasu ke zcizení a dělení nemovitostí podle §u 7 záborového zákona vyměřuje a vybírá pozemkový úřad, pokud půda se propouští ze záboru, pro účely zlevnění půdy přídělové a podporování kolonisace od strany, jíž povolení bylo uděleno, 10% z hodnoty nemovitosti propuštěné. Hodnota tato stanoví se dohodou mezi pozemkovým úřadem a žadatelem. Sjednaná hodnota nemůže býti na újmu zásadám budoucího zákona o dávce z majetku. V případech zvláštního zřetele hodných může pozemkový úřad poskytnouti přiměřenou úlevu.
(2) Při udělování souhlasu k pronájmu (propachtování) hospodářských celků a podniků hospodářského a lesnického průmyslu podle §u 7 záborového zákona vyměřuje a vybírá od strany, za schválení pronájmu žádající, pozemkový úřad k týmž účelům jednu čtvrtinu procenta z úhrnného pachtovného placeného v hotovosti.
§ 62.
Ustanovení v § 61 působí nazpět na všechna zcizení, dělení a pronájmy, ve kterých pozemkový úřad při udělování souhlasu si vyhradil právo ve jmenovaném §u uvedené.
Část IV.
Přechodná ustanovení.
§ 63.
(1) Jestliže převzetí a příděl půdy v místech, kde jest po ní zvlášt naléhavá poptávka, vyžádá si delší doby, může pozemkový úřad, šetře ustanovení §u 11. záborového zákona, uložiti tomu, kdo na zabrané půdě hospodaří, aby přenechal osobám v § 1, č. 1. jmenovaným a sdružením těchto osob (§ 1, č. 2) do pachtu (podpachtu) přiměřenou výměru půdy za běžných pachtovních podmínek, jestliže osoby ty poskytují záruky řádného hospodaření (§§ 3 a 17 odst. 5).
(2) Opatřením tímto nesmí býti ohroženy ani zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích ani osob na nich trvale zaměstnaných ani zájmy zásobování lidu.
(3) Pachtovní doba budiž nejdéle šestiletá. Pozemkový úřad může přiděliti půdu jinak i dříve, než projde doba pachtu.
(4) Nevyhoví-li se tomuto příkazu v stanovené lhůtě, pozemkový úřad určí podmínky pachtovní sám závazně pro obě strany. Při výběru osob vnucených pachtýřů a pozemků budiž slušně přihlíženo k zájmům obou stran.
(5) Vnucený pachtýř jest povinen nahraditi propachtovateli užitečný náklad, který do dne převzetí byl vynaložen na pozemek k docílení nové úrody, ač-li nebude jako pachtovní podmínka dohodou stran stanoveno, že pachtýř má odevzdati pozemek při skončení pachtu ve stejném stavu, v jakém jej převzal. Nedohodnou-li se strany na náhradě takového nákladu, platí o stanovení jejím obdobně ustanovení §u 5. zák. z 30. října 1919, č. 593 Sb. zák. a nař., o ochraně drobných zemědělských pachtýřů.
(6) Provádění těchto přechodných ustanovení může pozemkový úřad přenésti též na příslušný úřad politický. Za tím účelem mohou býti zřízeny ku podpoře politických úřadů nařízením zvláštní poradní orgány.
(7) Pravomoc pozemkového úřadu podle těchto přechodných ustanovení trvá až do konce roku 1920 a lze ji nařízením vlády prodloužiti na další rok.
Část V.
Ustanovení závěrečná.
§ 64.
Tento zákon působí ode dne vyhlášení.
§ 65.
Provésti tento zákon ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Beneš v. r.
Švehla v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Hodža v. r.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Veselý v. r.
Dr. Franke v. r.
Staněk v. r.
Prášek v. r.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veř. zdravotnictví a tělesné výchovy.
| Zákon, kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový.) | 81/1920 Sb. |
Čís. 100.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. února 1920
o zvýšení tax zkoušky pro uchazeče o oprávnění ku koncesovaným živnostem stavebním.
Dle § 13, odst. 2. zákona ze dne 26. prosince 1893, č. 193 ř. z., jímž upraveny byly koncesované živnosti stavební, nařizuje se toto:
§ 1.
Zkušební taxy, které dle § 14 ministerského nařízení ze dne 27. prosince 1893, č. 195 ř. z., povinni jsou zaplatiti uchazeči o oprávnění stavitele, mistra zednického, tesařského, kamenického a studnařského, zvyšují se o 100% dosavadního svého obnosu, stanoveného ministerským nařízením ze dne 11. dubna 1894, č. 72 ř. z.
§ 2.
V témž poměru zvyšují se také částky připadající ze zkušebních tax na členy zkušebních komisí a úředního sluhu.
§ 3.
Nařízení toto, jež nabývá účinnosti dnem vyhlášení, nevztahuje se na zkoušky již započaté. Výkonem nařízení pověřuje se ministr průmyslu, obchodu a živností.
Tusar v. r.
Dr. Beneš v. r.
Habrman v. r.
Prášek v. r.
Dr. Franke v. r.
Sonntág v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Winter v. r.
Hampl v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Dr. Heidler v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády o zvýšení tax zkoušky pro uchazeče o oprávnění ku koncesovaným živnostem stavebním. | 100/1920 Sb. |
Čís. 114.
Zákon ze dne 6. února 1920,
kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou.
§ 1.
Obce Bohnice, Hloubětín, Karlín, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Troja a Vysočany v samosprávném okresu karlínském, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Liboc, Motoly, Radlice, Sedlec, Smíchov, Střešovice, Veleslavín a Vokovice v samosprávném okresu smíchovském, Braník, Hodkovičky, Hostivař — bez osad Miličova a Hájí —, Krč, Michle, Nusle, Podolí, Král. Vinohrady, Vršovice a Záběhlice v samosprávném okresu vinohradském, osada Malá Chuchle a část obce Modřan, zvaná Zátiší, jež se zároveň spojuje s obcí Hodkovičkami, v samosprávném okresu zbraslavském, Hrdlořezy, Malešice, Staré Strašnice a Žižkov v samosprávném okresu žižkovském vylučují se z těchto okresů a slučují se s hlavním městem Prahou v jednu obec pod společným jménem „Hlavní město Praha“.
Očíslování nových částí Prahy a úprava hranic mezi Prahou a obcemi Miličov-Háje, Velká Chuchle a Modřany provede se vládním nařízením.
§ 2.
Dnem sloučení podřizuje se celý obvod vytčený v § 1 všem zákonům a ustanovením, platným pro hlavní město Prahu, pokud v tomto zákoně není jinak stanoveno.
Zejména rozšiřuje se na celý ten obvod platnost obecního řádu ze dne 27. dubna 1850, čís. 85 z. z., stavebního řádu ze dne 10. dubna 1886, čís. 40 z. z., a zákona ze dne 9. března 1889, č. 19 z. z., o povinném užívání jatek, se všemi pozdějšími změnami a dodatky.
Čelední řád ze dne 21. srpna 1857, č. 42 z. z., vyhlášený pro Prahu a její policejní obvod, zůstává však obmezen na dosavadní obvod.
§ 3.
Veškeré jmění a statek obecní, ústavy a fondy jmenovaných obcí, pokud se týče osad, veškerá jejich práva i veškeré závazky přecházejí dnem sloučení na hlavní město Prahu, které přejímá do svých služeb všechny pravoplatně jmenované úředníky a zřízence těchto obcí (osad) a jejich ústavův a podniků se všemi jejich nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníkův a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení ve službách hlavního města Prahy budou ustanoveni.
Pokud však úředníkům a zřízencům obcí (osad) připojených byly do dne 30. června 1919 všeobecnou úpravou již pravoplatně přiznány požitky vyšší, budou míti na ně i nadále nárok do té doby, až bude provedena nová všeobecná celková úprava platův a požitkův úředníkův a zřízenců sjednocené obce pražské.
Tento nárok se neuznává tam, kde jde o úpravu platův a požitků jednotlivých zaměstnanců rázu mimořádného, neodpovídající způsobilosti a skutečné služební době zaměstnancově.
Zaměstnancům obcí připojených, kteří mají menší požitky služební, než náležejí zaměstnancům obce pražské, budou ode dne sloučení poukazovány k výplatě tytéž požitky služební, na jaké podle způsobilosti, zaměstnání a služebních let mají nárok u obce pražské dosavadní její úředníci a zřízenci stejné neb rovnocenné kategorie.
Stejné zásady platí i pro převzetí a míru práv i nároků oněch osob, které v den sloučení požívají již od připojených obcí platů pensijních, vdovských neb jiných zaopatřovacích.
Právnickým a lékařským úředníkům připojených obcí, kteří mají potřebnou odbornou kvalifikaci a kteří dokonali aspoň 5 let v odborných službách obecních neb jiných veřejných, promíjí se průkaz o praktické zkoušce politické nebo fysikátní.
§ 4.
Sloučením obcí (osad), jmenovaných v § 1, s městem Prahou zanikají dosavadní samosprávné okresy král. vinohradský a žižkovský.
Jejich práva a povinnosti, jmění a statek — vyjma okresní silnice, ležící mimo obce (osady), jmenované v § 1 — přecházejí na město Prahu, které přejímá též jejich úředníky a zřízence za stejných podmínek, jaké stanoveny jsou pro úředníky a zřízence obecní v § 3.
Přidělení obcí (osad) dosavadních samosprávných okresů král.-vinohradského a žižkovského, které se neslučují s městem Prahou, i s okresními silnicemi, ležícími v jejich obvodu, k sousedním okresům a sídlo okresních zastupitelstev pro zbývající obce okresu karlínského a smíchovského určí se po slyšení dotčených okresních zastupitelstev a obcí vládním nařízením.
§ 5.
Též okresní silnice v obvodu ostatních připojených obcí (osad) stávají se dnem sloučení obecními silnicemi města Prahy, jež s nimi současně převezme za podmínek § 3 tohoto zákona do služeb svých i okresní cestáře, kteří pro převzaté silnice do té doby pravoplatně byli ustanoveni.
§ 6.
Ostatní jmění, dluhy a závazky dosavadních samosprávných okresů karlínského a smíchovského rozdělí se mezi město Prahu a zbylé části těchto okresů podle stavu ze dne 31. prosince 1919 v tom poměru, v jakém jest předpis daňové základny pro přirážky v obcích ku Praze připojených ku předpisu daňové základny v obcích, kteréž i nadále ve svazku oněch okresů zůstanou, podle průměru posledních tří let 1917 až 1919.
Do dne sloučení mohou okresy ty uzavírati půjčky a přejímati závazky jen za předchozího souhlasu obce pražské.
Při tom okresní ústavy a nemovitosti, ležící v připojených obcích, připadnou — nestane-li se jiná dohoda — se vším příslušenstvím výhradně obci pražské, která však za to nahradí zbytku okresu poměrnou část ceny jejich, připadající na ně podle klíče shora stanoveného, a naopak zbytku okresu zůstanou zcela nemovitosti a ústavy okresní, ležící v obcích nepřipojených, a okres ten za to nahradí poměrnou část ceny jejich, připadající na Prahu podle pravidla výše řečeného.
Cena jednotlivých předmětův ustanoví se dohodou.
Neshodnou-li se obě strany o náhradě, rozhodne zvláštní smíšená komise, jejíž předsedu jmenuje ministr vnitra, a do níž vyšlou po jednom přísedícím obec pražská a zúčastněný výbor okresní. Neshodnou-li se zástupci stran, rozhoduje o výši náhrady předseda v mezích obapolných návrhů, v jiných otázkách rozhoduje hlas, ke kterému se připojí předseda. Rozhodnutí se musí státi podle skutečného stavu z 31. prosince 1919 a podle inventární ceny z r. 1914, pokud se týče se zřetelem k nákladům, investovaným po tomto roce, po odečtení příslušné kvoty umořovací.
Podrobnosti řízení komise budou upraveny jednacím řádem, který vydá a ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlásí ministr vnitra.
§ 7.
S ústavy a nemovitostmi přejímá město Praha také dosavadní pravoplatně jmenované úředníky a zřízence okresní, výhradně pro ně ustanovené, za podmínek uvedených v § 3.
Z ostatních pravoplatně jmenovaných úředníkův a zřízenců těchto okresů povinna jest Praha podle dohody s dotčeným okresem převzíti za podmínek § 3 ty úředníky a zřízence, kterých okres následkem zmenšení nebude již potřebovati.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne ministerstvo vnitra.
§ 8.
Podle zásad, stanovených v §§ 5 až 7, upraven bude též poměr obce pražské k obcím Miličovu—Hájím, Velké Chuchli a Modřanům a k okresům, ke kterým přiděleny budou nepřipojené obce dosavadních okresů král. vinohradského a žižkovského, jakož i k okresu zbraslavskému.
§ 9.
Zvláštní společenství obcí Prahy, Karlína, Smíchova, Král. Vinohradů a Žižkova, založené zákonem ze dne 16. srpna 1899, č. 48 z. z. ke zřízení, vydržování a správě společné vodárny, se zrušuje; práva a závazky přecházejí na sjednocenou obec pražskou a správa na její zastupitelstvo a radu.
§ 10.
Obecní dávky a poplatky budou se v obcích, jmenovaných v § 1, vybírati i po sloučení nadále podle dosavadní výměry potud, pokud na základě usnesení ústředního zastupitelstva nebudou jinak upraveny.
Též obecní přirážky k daním státním mohou podle usnesení ústředního zastupitelstva se schválením ministerstva financí býti vybírány v jednotlivých částech města, které tvořily dosud samostatné obce, i nadále nestejnou výší.
Pokud se ústřední zastupitelstvo obecní se schválením ministerstva financí jinak neusnese, budou přirážky obecní a okresní, vybírané v obcích nově připojených poslední rok před sloučením, vybírány dosavadní výší nadále na účet sjednocené obce pražské.
§ 11.
Ústřední zastupitelstvo usnese se na finančním plánu na dobu deseti let, kterým upraví se zejména postupné provádění nutných investic a postupný přechod od nynějšího nestejného zatížení poplatnictva v jednotlivých obcích (osadách) ke stejnému zatížení v budoucnosti.
Plán tento, po případě jeho pozdější změny nebo doplňky, vyžadují schválení ministerstvem financí v dohodě s ministerstvem vnitra a jsou závazny pro každoroční rozpočet obce pražské.
Ministerstvo financí vykonávati bude dohled na provádění tohoto plánu.
§ 12.
Úprava daně domovní, třídní i činžovní a potravní daně nadále zůstává prozatím beze změny.
§ 13.
Obvod policejního ředitelství pražského rozšíří se na celý obvod, stanovený v § 1.
Kdy v jednotlivých částech obce, nepojatých dosud do policejního obvodu, bude zahájena působnost policejního ředitelství, vyhlásí ministr vnitra ve Sbírce zákonův a nařízení.
Ministr vnitra může policejní obvod rozšířiti i na další sousední obce, souhlasí-li dotčená obec s tímto rozšířením.
Proti vůli obce, jíž se týče, může býti policejní obvod rozšířen vládním nařízením.
§ 14.
Organisace a příslušnost úřadů politických, školských, finančních a berních zůstává zatím beze změny.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením učinila opatření, nutná k zabezpečení jednotnosti veřejné správy v celé obci.
§ 15.
Organisace a příslušnost soudův i zařízení knih pozemkových zůstávají až do příští zákonné úpravy beze změny.
§ 17.
Obce, které se budoucně usnesou o svém sloučení s obcí pražskou, nemohou ode dne tohoto usnesení bez jejího předchozího svolení vstupovati v žádné nové závazky, které mají jeviti účinek i po sloučení, aniž majetek obecní zcizovati nebo počet úřednictva a zřízenectva a jeho požitky zvyšovati.
Usnesení tomu odporující jsou neplatná.
§ 18.
Zákon tento — vyjma § 13, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení zákona — nabude účinnosti dnem 1. ledna 1921.
§ 19.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministru vnitra v dohodě s ministrem financí.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
| Zákon, kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou. | 114/1920 Sb. |
Čís. 122.
Zákon ze dne 29. února 1920
podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky (čl. 7. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919).
Jest tedy zejména jazykem,
1. v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení,
2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek,
3. jehož používá branná moc při velení a jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem jazyka toho neznalým užíti lze také jeho jazyka mateřského.
Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením.
§ 2.
O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.
Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost obmezena jest na jediný okres, a sice okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku strany.
Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě jen v tomto jazyku vznésti.
Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno.
Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu ostatní podmínky odst. 2., dodáno podle týchž zásad vyřízení i v jejím, po případě jen v jejím jazyku, pokud jest tento znám, jinak na její žádost.
V okresích s národní menšinou podle odst. 2. použíti jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jich zevních označeních také jazyka národní menšiny.
§ 3.
Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati.
Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání.
Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.
Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2.
§ 4.
Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.
Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání.
§ 5.
Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské).
§ 6.
Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10. smlouvy St. Germainské).
Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.
§ 7.
Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných, vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly.
§ 8.
Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3), jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody než jest soudní okres, anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.
V nařízení buďtež obsaženy také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tom kterém soudu, úřadu nebo orgánu po rozumu tohoto zákona se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Nařízením mohou také pro dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon tento nabude účinnosti, připuštěny býti výjimky z jeho ustanovení potřebné v zájmu nerušené správy.
Konečně obsahuj nařízení také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění.
§ 9.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jím zrušují se všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
Výkonem tohoto zákona pověřují se všichni ministři.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a nepřítomného ministra pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v republice Československé.
Dr. Beneš v. r.
Sonntág v. r.
Habrman v. r.
Prášek v. r.
Dr. Veselý v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Franke v. r.
Hampl v. r.
| Zákon podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé. | 122/1920 Sb. |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Published czech legal norms from e-sbirka's OpenData. Contains name, citation and raw text.
- Downloads last month
- 0