text
stringlengths 137
10.2M
| name
stringlengths 8
4.17k
| citation
stringlengths 10
18
|
|---|---|---|
Čís. 11.
Zákon ze dne 28. října 1918
o zřízení samostatného státu československého.
(Veřejně vyhlášen dne 28. října 1918.)
Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:
čl. 1.
Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor;
čl. 2.
veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;
čl. 3.
všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení;
čl. 4.
zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;
čl. 5.
Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.
JUDr. Al. Rašín v. r.
JUDr. Fr. Soukup v. r.
Ant. Švehla v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Zákon o zřízení samostatného státu československého. | 11/1918 Sb. |
Čís. 18.
Nařízení Národního výboru československého ze dne 4. listopadu 1918.
Ministerské nařízení ze dne 12. března 1917, čís. 105 ř. z., o spotřebě papíru a lepenky zůstává v platnosti s těmito změnami:
§ 1.
Rozdělovna papíru má sídlo v Praze I. 660 a skládá se:
ze tří zástupců papíren,
ze tří zástupců denního tisku,
tří zástupců tiskáren,
1 obchodníka papírem,
1 nakladatele,
1 zástupce litografií,
1 zástupce tisku z Brna.
§ 2.
Rozdělovně papíru přísluší též funkce zrušených hospodářských svazů papíru a příbuzných odvětví, jakož i průmyslu tiskařského.
§ 3.
Rozdělovna papíru má jediná právo disponovati s pohotovými zásobami papíru, jakož i udělovati továrnám nutnostní zakázky a užívá k tomu účelu poukazů, jež při disposici obdrží závod, dodavatel, stanice odesílací a příjemce.
§ 4.
Rozdělovna papíru má právo kontrolovati upotřebení přídělu surovin a vyřizování poukazu.
§ 5.
Papírny, které by disponovaly zásobami papíru jinak než určí rozdělovna, aneb nevyřídily včas zakázky nutnostní, mohou býti dány pod správu, kterou určí Národní výbor.
§ 6.
Nařízení vstupuje ihned v účinnost.
Dr. Frant. Soukup v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Alois Rašín v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Nařízení Národního výboru československého. | 18/1918 Sb. |
Čís. 28.
Nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918
o amnestii.
§ 1.
Národní výbor v době, kdy národ československý nabyl opět státní svobody, chtěje odčiniti nespravedlivosti bývalé rakouské justice a následky válečných poměrů, promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do veřejných sborů všem osobám občanským i vojenským, které odsouzeny byly pro tyto činy spáchané do dne 28. října 1918 včetně:
velezrádu (§§ 58—62 tr. z., §§ 334—338 voj. tr. z.), urážku Veličenstva (§ 63 tr. z., § 339 voj. tr. z.), urážku členů císařského domu (§ 64 tr. z., § 340 voj. tr. z.);
rušení veřejného pokoje (§§ 65 a 66 tr. z., §§ 341 až 343 voj. tr. z.);
vyzvědačství (§ 67 tr. z., §§ 321—326 voj. tr. z.);
povstání (§§ 68-72 tr. z., §§ 344—348 voj. tr. z.);
vzbouření (§§ 73-75 tr. z., §§ 349—352 voj. tr. z.);
násilné jednání proti shromáždění povolanému vládou ku projednání veřejných záležitostí, proti soudu nebo proti jinému veřejnému úřadu, proti zákonně uznaným sborům nebo proti shromážděním konaným za spolučinnosti nebo dozoru veřejného úřadu (§§ 76–80 tr. z., §§ 353–357 voj. tr. z.);
veřejné násilí násilným vztažením ruky nebo nebezpečnou výhrůžkou proti osobě vrchnostenské, nejde-li o opětné odsouzení pro tento čin a nepřevyšuje-li trest 6 měsíců (§ 81 tr. z., § 358 voj. tr. z.);
zlomyslné poškození nebo rušení státního telegrafu (§ 89 tr. z., § 366 voj. tr. z.);
neoprávněné verbování (§ 92 tr. z., §§ 306 až 313 voj. tr. z.), vyjímaje verbování spojené s loupežným únosem,
rušení náboženství (§ 122 tr. z., § 401 voj. tr. z.);
vyhnání plodu (§§ 144-147 tr. z., §§ 423–427 voj. tr. z.);
nadržování zběhovi (§ 220 tr. z., § 318 voj. tr. z.);
svádění nebo napomáhání k porušení přísežné vojenské služební povinnosti (§§ 222 tr. z., §§ 314 až 317, 320 voj. tr. z.), pokud běží o svádění nebo napomáhání k trestným činum na něž se vztahuje toto nařízení;
shluknutí (§§ 279–284 tr. z., §§ 531–538 voj. tr. z.);
účastenství na tajných společnostech (§§ 285 až 299 tr. z., §§ 539–555 voj. tr. z.);
snižování opatření úřadů, pobuřování (§ 300 tr. z., § 556 voj. tr. z.);
vybízení k bezdůvodným stížnostem (§ 301 tr. z., § 557 a 558 voj. tr. z.);
podněcování k nepřátelství proti národnostem, náboženským společnostem atd. (§ 302 tr. z., § 559 voj. tr. z.);
urážku zákonem uznané církve (§ 303 tr. z., § 560 voj. tr. z.);
podporování náboženské sekty státem neuznané (§ 304 tr. z., § 561 voj. tr. z.);
veřejné snižování zařízení manželství, rodiny, vlastnictví nebo schvalování nezákonných či nemravných činů (§ 305 tr. z., § 362 voj. tr. z.);
rozšiřování nesprávných pověstí (§ 308 tr. z., § 565 voj. tr. z.);
protizákonné vyhlášky (§ 309 tr. z., § 566 voj. tr. z.);
sbírky k zamezení zákonných následků trestních činů (§ 310 tr z., § 567 voj. tr. z.);
urážku úřední osoby (§§ 312 a 313 tr. z., §§ 569 a 570 voj. tr. z.),
mísení se do výkonu úředního (§ 314 tr. z., § 571 voj. tr. z.);
trestné činy dle zákona ze dne 17. prosince 1862, č. 8 ř. z. z roku 1863;
dále pro činy trestné obsažené ve vojenském trestním zákoně:
„porušení subordinace“ (§§ 145 až 158), vyjímaje případy §§ 148 a 154 poslední věta.
vzpouru a odboj (§§ 159—171);
odpor proti vojenské stráži (§§ 173, 179, 180), vyjímaje případ § 176, když odpor stal se smrtící zbraní a stráž byla zraněna,
deserci a svémocné vzdálení se (§§ 183 až 215), vyjímaje případ § 192 u deserce pod podmínkou, že se desertér bez průtahu přihlásí u československého vojska;
komplot k deserci (§§ 216—230);
porušení povinnosti ve strážní službě (§§ 230 až 242);
zbabělost (§§ 243—260);
„rušení kázně a pořádku“ (§§ 261 až 270), vyjímaje případ § 263, je-li ve spojení s těžkým poškozením tělesným, dále případy §§ 264 a 265;
porušení služebních povinností (§§ 271 až 292), vyjímaje případy §§ 277 lit. a, b, 284 e, g, 286 a, b, c, d, 289;
sebepoškození (§§ 293-297);
činy proti válečné moci státu dle §§ 327—331, vyjímaje případy, v nichž zločin proti válečné moci dle § 327 spáchán byl ze zištných úmyslů
a přečin urážlivého nebo vzpurného chování podřízeného proti představenému v úřadě (§ 588);
pro činy trestné dle zákona o trestání neuposlechnutí vojenského povolávacího rozkazu a svádění k němu ze dne 28. června 1890, č. 137 ř. z., dle branného zákona ze dne 5. července 1912, č. 128 ř. z., dle cís. nařízení o trestání rušení veřejné služby nebo veřejného podniku ze dne 25. července 1914, č. 155 ř. z., dle zákona o tisku, zákona spolčovacího, zákona shromažďovacího a zákona koaličního;
konečně pro nadržování všem těmto činům trestným.
Prominutí trestů vztahuje se současně na všechny korespondující delikty trestního zákona uherského.
V případech, ve kterých se promíjí trest, promíjejí se též následky deserce dle § 208 voj. tr. z. a následky odsouzení dle § 70 branného zákona a to i tehdy, když trest byl již proveden.
§ 2.
Nebylo-li pro trestné činy v § 1. uvedené trestní řízení zahájeno, nebudiž zahájeno vůbec; bylo-li zahájeno, budiž zastaveno, nejde-li o řízení právoplatně již ukončené a obnovené k návrhu obviněného.
Následky trestného činu se promíjejí.
§ 3.
Národní výbor promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do veřejných sborů všem, kdož byli zaměstnáni v poštovní neb železniční službě a odsouzeni byli pro krádež, kterou spáchali v době války do dne 28. října 1918 včetně na dráze nebo na poště na předmětech tam dopravovaných nebo uložených, nebyli-li před tím pro zločin krádeže právoplatně odsouzeni, nepřevyšuje-li trest nyní přisouzený 6 měsíců a nedopustí-li se do dvou let ode dne vyhlášky tohoto nařízení nového činu trestného ze ziskuchtivosti. K tomu cíli povoluje se odklad výkonu trestu a následků odsouzení.
Kde trestní řízení pro podobné činy nebylo ještě skončeno právoplatným rozsudkem, provede se úplně, načež v případě právoplatného odsouzení platí hořejší ustanovení.
§ 4.
Národní výbor promíjí trest, pokud nebyl ještě proveden, jakož i neschopnost dosíci jistých práv, postavení a oprávnění, která nastala dle zákonných předpisů jako následek odsouzení, a ztrátu volebního práva a volitelnosti do všech veřejných sborů pro jakékoliv činy trestné, jež byly do dne 28. října 1918 včetně spáchány buď: a) z bídy, b) z mladické nerozvážnosti, c) z rozčilení vyvolaného válečnými poměry anebo d) z pohnutek politických. Ustanovení toto platí též pro případy v § 3. uvedené.
O tom, ve kterých případech se tak stane, rozhodne soud, který rozhodoval ve věci jako prvá stolice, vyslechna úřad veřejné žaloby a to z povinnosti úřední v případech, ve kterých trest nebyl ještě proveden, v jiných případech na žádost súčastněných.
Jde-li o rozsudek porotního soudu, rozhodne soud ve čtyřčlenném sboru. Jde-li o rozsudek soudu mimo obvod československého státu se nalézajícího, rozhodne na žádost stejného druhu soud v Praze.
Uzná-li se ve prospěch odsouzeného, není do usnesení soudu stížnosti, jinak rozhodne o stížnosti, kterou lze podati do 14 dnů, druhá stolice.
Úřady veřejné žaloby se poukazují, aby v takovýchto případech vyšetřování, jež dosud nevedlo k právoplatnému odsouzení, zastavily; byla-li právoplatná obžaloba podána, aby od obžaloby upustily.
Soudy i úřady veřejné žaloby počínejtež si při tomto rozhodování bez úzkoprsosti.
§ 5.
Byl-li někdo odsouzen i pro jiné činy trestné než na které se toto nařízení vztahuje, promíjejí se toliko trest a následky odsouzení, spojené se shora uvedenými činy trestnými. V těchto případech budiž postupováno dle § 410. tr. ř. a § 424. voj. tr. ř. Jde-li o rozsudek soudu mimo obvod československého státu, učiní na žádost návrh dle § 410. tr. ř. a § 424. voj. tr. ř. soud stejného druhu v Praze.
§ 6.
Nařízení toto se vztahuje:
a) na příslušníky československého státu, ať byli odsouzeni kterýmkoliv soudem bývalé říše Rakousko-Uherské;
b) na trestné činy, o nichž řízení vedlo se nebo vede se u soudu v obvodu československého státu;
c) na osoby, jež odpykávají trest ve věznicích v obvodu československého státu.
§ 7.
Nařízení toto netýká se činů trestných spáchaných ve vojsku československých legií.
§ 8.
Národní výbor vyhražuje si prominouti na žádost nebo návrh tresty ještě v jiných případech hodných zvláštního zřetele.
Dr. Frant. Soukup v. r.
Jiří Stříbrný v. r.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Alois Rašín v. r.
Dr. Vavro Šrobár v. r.
| Nařízení Národního výboru československého o amnestii. | 28/1918 Sb. |
Čís. 51.
Vyhláška ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem práv ze dne 28. listopadu 1918,
že se opravují tiskové chyby v nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii sb. z. a n. č. 28.
§ 1, sloupec III., řádek 29 a 30 má zníti: „porušení subordinace“ (§§ 145 až 158), vyjímaje případy §§ 148 a 154 poslední věta.
Řádek 43 až 48 má zníti: „rušení kázně a pořádku“ (§§ 261 až 270), vyjímaje případ § 263, je-li ve spojení s těžkým poškozením tělesným, dále případy §§ 264 a 265, porušení služebních povinností (§§ 271 až 292), vyjímaje případy §§ 277 lit. a, b, 284 e, g, 286 a, b, c, d, 289.
V řádku 52 má státi správně: § 327 místo 237.
Ant. Švehla v. r.
Dr. Frant. Soukup v. r.
| Vyhláška ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem práv, že se opravují tiskové chyby v nařízení Národního výboru československého ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii sb. z. a n. č. 28. | 51/1918 Sb. |
Čís. 61.
Zákon ze dne 10. prosince 1918,
jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly.
§ 1.
Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty a pod.).
Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem, vyznačujícím šlechtictví.
§ 3.
Ministru vnitra ukládá se, aby v dohodě se súčastněnými ministry zákon tento provedl.
§ 4.
Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení.
Dr. Karel Kramář v. r.
A. Švehla v. r.
| Zákon, jímž zrušují se šlechtictví, řády a tituly. | 61/1918 Sb. |
Čís. 76.
Zákon ze dne 12. prosince 1918
o zřízení československé státní „Vysoké školy zvěrolékařské v Brně“.
§ 1.
V Brně se zřizuje československá státní „Vysoká škola zvěrolékařská“ s vyučovací řečí českou.
§ 2.
První a druhý ročník bude otevřen počátkem října 1919, třetí počátkem října 1920 a čtvrtý počátkem října 1921.
§ 3.
Provedením zákona pověřuje se vláda.
Dr. Kramář v. r.
Švehla v. r.
Habermann v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Hruban v. r.
Dr. Rašín v. r.
Dr. Soukup v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Winter v. r.
Stříbrný v. r.
| Zákon o zřízení československé státní „Vysoké školy zvěřolékařské v Brně“. | 76/1918 Sb. |
Čís. 50.
Zákon ze dne 28. ledna 1919,
kterým se zřizuje druhá česká universita.
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Brně se zřizuje československá státní „Masarykova universita“ o čtyřech fakultách: právnické, lékařské, přírodovědecké a filosofické.
§ 2.
Fakulta právnická prvním ročníkem, fakulta lékařská prvním a druhým ročníkem budiž zřízena počátkem studijního roku 1919/20, fakulta přírodovědecká a filosofická nejpozději počátkem studijního roku 1921/22.
§ 3.
Konečné umístění a výprava nové university, její všech ústavů a klinik ve vhodných budovách k účelu tomu vybudovaných staniž se nejdéle do roku 1930.
§ 4.
Ministerstvo školství a národní osvěty se zplnomocňuje, aby vyslechnuvši poradní sbor pro vysoké školy při něm zřízený, vydalo pro dobu počátečnou potřebná nařízení.
§ 5.
Provedení tohoto zákona ukládá se vládě.
§ 6.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zast. min. předsedy.
Dr. Stránský v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Rašín v. r.
Habermann v. r.
Staněk v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Hruban v. r.
| Zákon, kterým se zřizuje druhá česká universita. | 50/1919 Sb. |
Čís. 84.
Zákon ze dne 25. února 1919,
jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky.
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
Bankovky Rakousko-uherské banky obíhající v území Československé republiky buďtež opatřeny kolkem rovnajícím se jednomu procentu jejich nominelní hodnoty. Ministr financí se zmocňuje, aby tento kolkový poplatek vybrati dal, v uvážení hodných případech jej slevil, aby některé druhy bankovek z tohoto okolkování vyloučil, část bankovek předložených k okolkování, které pro oběh pravděpodobně nutny nejsou, nejvýše však 50%, z oběhu stáhl a tyto zpět nevydané bankovky prohlásil za státní zúročitelnou zápůjčku se strany věřitele nevypověditelnou, se strany státu kdykoli splatnou. Zápůjčky této nesmí býti použito k výdajům státním. Zápůjčka jest mezi živými nepřevoditelná, nezastavitelná a nezabavitelná a bude možno platiti jí budoucí dávku z majetku. Úrok stanoví se jedním procentem.
§ 2.
Po skončení okolkování bankovek mají jen bankovky kolkované kolkem Československé republiky nucený oběh v území Československého státu. Ministr financí se zmocňuje, aby některým druhům nekolkovaných bankovek až na další ponechal nucený oběh.
§ 3.
Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal Rakousko-uherské bance další rozmnožování žírových účtů a aby zjištěné účty do státní správy převzal.
§ 4.
Veškeré v území Československé republiky se nalézající válečné půjčky rakouské a uherské, jakož i pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky buďtež sepsány a označeny a ministr financí se zmocňuje, aby vybíral u válečných půjček evidenční poplatek 40 haléřů za kus, u pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky půlprocentní poplatek z jmenovité hodnoty.
§ 5.
Veškeré peněžní vklady (na vkladní knížky, poukázky, běžné účty, bezúročná deposita, žírové účty a p.) u peněžních a jiných ústavů a bankovních domů, dále podíly členské a závodní u společenstev, družstev, spolků a p., neknihovní pohledávky buďtež přihlášeny a budiž vybírán ministrem financí z obnosu, na jaký vklad 1. března 1919 po připsání úroku do 31. prosince 1918 zněl, půlprocentní poplatek evidenční. Soupis tento budiž proveden pod sankcí, že vklady, podíly a pohledávky neknihovní, které nebudou do tří měsíců řádně a na pravého majitele přihlášeny, propadají ve prospěch státu. Vklady, podíly, neknihovní pohledávky nepřihlášené nesmějí býti vůbec vypláceny, výplata řádně přihlášených může býti obmezena ministrem financí až do výše 50%.
§ 6.
Cenné papíry cizozemské a domácí jakéhokoli druhu (obligace, dluhopisy, akcie, priority a p.) mimo papíry v § 4 uvedené buďtež sepsány a označeny. U všech papírů může ministr financí vybírati evidenční poplatek půlprocentní z jmenovité hodnoty. Ministr financí se zmocňuje, aby zakázal převod a zástavu cenných papírů neoznačených, dočasně zakázal výplatu kuponů, neb vázal ji na splnění podmínek a to jak u papírů domácích, tak cizozemských. Za cizozemské pokládají se všechny cenné papíry, jichž kapitál nebo úrok jest splatný mimo území Československé republiky.
§ 7.
Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis zlata a stříbra, mincovaného i nezpracovaného, zlatých i stříbrných mincí domácích i cizích oběžných, obchodních i z oběhu vzatých, dále cizozemských papírových peněz. Ministr financí může naříditi, aby každý přednosta domácnosti pod přísahou složenou za následků určených na křivou přísahu trestním zákonem podrobně přiznal tento druh jmění svého a příslušníků své domácnosti, nebo prohlásil, že jmění tohoto druhu vůbec nemá.
§ 8.
Ministr financí se zmocňuje, aby nařídil soupis veškerého dobytka, hospodářských strojů, s budovami nespojených strojů, různých vozidel, surovin, polotovarů a zásob zboží, přiznání veškerých obnosů, kteréž od 1. srpna 1914 až do 28. února 1919 včetně vydány byly za účelem opatření si drahokamů, perel, skvostů, vzácných koberců a tkanin, hudebních nástrojů, uměleckých, ozdobných a jiných předmětů přepychových, jakož i sbírek (včetně jednotlivých předmětů z nich). Při soupisu může býti nařízeno, aby přiznávající přesně udal, kdy a od koho předměty koupil.
§ 9.
Ministr financí se zmocňuje, aby provedl soupis pojistek životních na kapitál a důchod, nařídil okolkování všech pojistek a provedl soupis pojistek na zásoby zboží uloženého neb dopravovaného. Poplatek evidenční určuje se na 1 K za kus.
§ 10.
Všechny podniky k veřejnému účtování povinné a všechny osoby právnické mají povinnost sestaviti k 1. březnu 1919 likvidační bilanci dle pravidel, jež určí ministr financí zvláštním výnosem.
§ 11.
Okolkování bankovek a soupisy majetku, jak uvedeny jsou v ustanoveních předcházejících, provádějí se za účelem uložení dávky z majetku. Každý majitel takového majetku jest povinen podati přiznání dle vzorce, který bude vydán nařízením. Majetek příslušníků domácnosti přizná přednosta domácnosti současně s majetkem vlastním.
§ 12.
Osoby, které v území republiky Československé bydlí, nebo nejméně jeden rok se zdržují, jsou povinny přiznati všechen majetek, tedy i onen, který leží mimo území Československé republiky. Ostatní osoby jsou povinny přiznati jen jmění, které mají na území Československého státu.
§ 13.
Kdo přiznání nepodá nebo učiní v něm falešná nebo neúplná udání, nebo kdo nesprávně udá osoby k podání přiznání povinné, trestá se vězením, od 1 dne do 6 měsíců. Stejnému trestu podléhá ten, kdo k zatajení nebo zavlečení jmění soupisu podrobeného napomáhá nebo svádí. O přiznání platí obdobná ustanovení § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, z. ř. č. 124.
Ministr financí se zmocňuje, aby uložil těm, kdož přiznání činí, aby je stvrdili přísahou pod následky trestního zákona. Nesložená nebo odepřená přísaha pokládá se za doznání nesprávnosti nebo neúplnosti přiznání.
Přiznání může býti vynuceno pokutou pořádkovou až do výše 5000 K, která může býti dle potřeby od úřadu daně vyměřujícího opětně uložena. O rekursu rozhoduje zemský finanční úřad s konečnou platností.
§ 14.
Veškeré zjišťování jmění děje se dle stavu ze dne 1. března 1919. Každý občan usedlý v Československé republice má při zjišťování jmění svědeckou a znaleckou povinnost a zbavuje se při svém svědectví mlčelivosti, pokud zákonem uložena není, povinnosti zachovati obchodní tajemství, a neplatí pro něho jako svědka ustanovení § 153 tr. ř., nemůže však ani sám ani osoby v § 152 tr. ř. uvedené býti stíhán trestně, disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li z jeho svědecké výpovědi, že buď on sám nebo osoby v § 152 tr. ř. jmenované dopustily se nějakého trestního činu.
§ 15.
Ministr financí se zmocňuje, aby za účelem urychleného provedení těchto opatření zavedl občanskou pracovní povinnost pro úřady veřejné a osoby i ústavy soukromé, nadal je právy a povinnostmi úředních osob a ústavů a poskytl jim právo rekvisice potřebných předmětů a nutných úkonů k dosažení těchto úkolů, aby provedl potřebná dočasná obmezení po stránce osobní i hospodářské, aby stanovil výjimky ze zákona o nedělním klidu a ze zákona o osmihodinné době pracovní, aby ku provedení jednotlivých svých nařízení stanovil tresty na penězích a svobodě, aby s těmito tresty mohla býti spojena ztráta živnostenského oprávnění a propadnutí předmětů řádně nepřihlášených ve prospěch Československého státu.
§ 16.
Ministr financí se zmocňuje, aby nařízením ustanovil, za jakých podmínek může odpadnouti dodatečná daň nebo trestní stíhání ohledně dosavadních nesprávných neb neúplných udání při vyměřování všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmů, daně důchodové a vojenské taxy.
§ 17.
Národní shromáždění zvolí ze svého středu sedmičlennou komisi pro kontrolu opatření zákonem tímto učiněných.
§ 18.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministru financí.
§ 19.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zast. min. předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky. | 84/1919 Sb. |
Čís. 126.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 12. března 1919
o soupisu a označení cenných papírů.
Na základě zmocňovacího zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. zák. a nař., nařizuje se toto:
§ 1
Cenné papíry cizozemské a domácí jakéhokoliv druhu (obligace, dluhopisy, priority, akcie, losy, dílčí úpisy, požitkové a výherní listy a pod.) jakož i splatné kupony těchto papírů (oddělené i neoddělené), buďtež — mimo dluhopisy válečných půjček rakouských a uherských a pokladniční poukázky Rakousko-uherské banky — sepsány a označeny.
Za cizozemské pokládají se všechny cenné papíry, jichž kapitál neb úrok je splatný mimo území Československé republiky, tedy takové, jichž vydatel má sídlo mimo toto území.
K vůli zjednodušení budou jmenovány v tomto nařízení cenné papíry vydané bývalým státem rakouským neb uherským nebo společným rakousko-uherským „rakouskými státními papíry“, jiné cizozemské papíry cenné krátce „cizími papíry“, ostatní papíry „domácími papíry“, všechny tři skupiny „cennými papíry“.
§ 2.
Dle předchozího ustanovení podléhají:
a) soupisu a označení všechny cenné papíry, pokud nalézají se na území Československé republiky;
b) jen soupisu 1. cenné papíry uložené v cizině a patřící příslušníkům Československé republiky dlícím na jejím území, neb osobám zdržujícím se nejméně jeden rok na tomto území, 2. dále prozatímní listy a cenné papíry, které v době soupisu byly upsány a přiděleny, k jichž vydání bylo dáno státní svolení, které však dosud efektivně vydány nejsou.
Cenné papíry uvedené pod písmenou b) podléhají označení teprve po přenesení do tuzemska dle ustanovení § 10.
§ 3.
Soupisem jest povinna bez rozdílu státní příslušnosti každá fysická nebo právní osoba (země, okresy, obce, banky, záložny, spořitelny a jiné peněžní ústavy, společnosti, společenstva, firmy, nadace, samostatné fondy atd.) nalézající se v době soupisu na území Československé republiky,
a) která jako vlastník má u sebe uvedené cenné papíry;
b) která cenných papírů nabyla jakýmkoliv způsobem, avšak s výhradou vlastnictví odevzdala je z jakéhokoliv důvodu pouze do držení, uschování a pod. osobám jiným;
c) která cenné papíry drží nebo má v uschování pro osoby jiné.
Seznam podá přednosta domácnosti též za členy své rodiny žijící s ním ve společné domácnosti, čeleď a služebnictvo samy za sebe resp. svoje rodiny.
Za nezletilé osoby a osoby pod kuratelou podá seznam zákonný jejich zástupce, za neodevzdané pozůstalosti osoby, které vedou správu pozůstalosti.
Ohledně peněžních ústavů uvedených v § 11 jakož i státních pokladen, v jichž uschování se nacházejí cenné papíry, jako kauce, sirotčí vklady a pod. jsou obsaženy zvláštní předpisy v § 11, pokud se týče v § 13.
Spoluvlastníci jsou povinni vyznačiti v soupisu svůj podíl na společných cenných papírech a zároveň uvésti, kde papír jest uložen; nalézá-li se u některého vlastníka, uvede tento svůj podíl v rubrikách pro vlastní papíry, podíly ostatních spoluvlastníků v rubrikách určených pro papíry patřící jiným osobám.
§ 4.
Za označení cenných papírů (i vylosovaných nebo splatných) platí se půlprocentní evidenční poplatek z jejich úhrnné jmenovité hodnoty, nejméně však 10 h.
Znějí-li papíry na jinou než korunovou měnu, přepočítá se cizí měna dle tabulky A a úhrnný obnos zarovná se dolů na číslo dělitelné 10 korunami.
Výherní listy tažených losů a požitkové listy čítají se jednou pětinou jmenovité ceny příslušného papíru.
Propadlé cenné papíry a takové, které zánikem (konkursem atd.) ústavu emisního staly se bezcennými, podléhají sice soupisu, nikoli však poplatku; byl-li zapraven, může strana zažádati o jeho vrácení u okresního finančního ředitelství, v jehož obvodu bydlí nebo nalézá se příslušné depositní místo. O rekursu rozhoduje konečně (zemské) finanční ředitelství.
§ 5.
Soupis bude proveden v době od 20. března až do 20. dubna u úřadů neb ústavů v příloze B.
Pro Slovensko ustanoví generální finanční ředitelství v Bratislavě (Prešpurku) úřady, které provedením soupisu jsou pověřeny. Toto ředitelství je též oprávněno přizpůsobiti nařízení toto slovenským poměrům a uvésti je ve známost zvláštní vyhláškou.
§ 6.
Soupisový seznam, který možno obdržeti u obecních úřadů nebo magistrátů, mimo to v Praze, Brně a Opavě u hospodářského úřadu (ekonomátu) při finančním (zemském) ředitelství, budiž dle přiložených vzorců a poučení dvojmo řádně a svědomitě vyplněn.
Vyplněný seznam budiž odevzdán zároveň s cennými papíry, jež nalézají se u podavatele a mají býti označeny, tomu soupisovému úřadu, v jehož okresu strana má své řádné bydliště. Osoby meškající v době soupisu mimo své řádné bydliště nebo v cizině, mohou cenné papíry, jež v té době právě ve svém držení mají, sepsati a dáti označiti u nejbližšího tuzemského soupisového úřadu.
Soupisový seznam podává se zvlášť ohledně papírů domácích a státnich rakouských, a zvlášť ohledně ostatních papírů (cizích). Nestačí-li pro to soupisový seznam, může býti použito zvláštního archu specifikačního.
Seznam budiž s udáním přesné adresy čitelně podepsán a výslovně stvrzeno, že strana je ochotna jeho správnost přísahou potvrditi. Při podání seznamu musí se podavatel legitimovati (křestním, domovským neb konskripčním listem, úředním dekretem, výplatním listem o vyživovacím příspěvku, výkazem k odběru potravin atd.).
§ 7.
Má-li strana seznam podávající vedle vlastních papírů též papíry patřící jiným osobám, třeba předložiti zvláštní seznam ohledně každého deponenta (bez použití formuláře).
Osoby, jichž vlastní cenné papíry nalézají se u osob jiných a které také nemají u sebe žádných cenných papírů, patřících jiným osobám, podají pouze vyplněný seznam.
Držitelé zajištěných schránek (safesů) v bankách a jiných peněžních ústavech mají sami cenné papíry si vyzvednouti a předložiti k označení; mohou tak učiniti též u úřadu neb ústavu, v jehož okresu schránky se nalézají.
Peněžním ústavům naznačeným v § 11 jest však dovoleno ve všeobecné soupisové lhůtě přijímati do úschovy i neokolkované cenné papíry; avšak i v tomto případě podléhá deponent všeobecné ohlašovací povinnosti dle § 3, lit. b), a peněžní ústav je povinen tyto papíry pojati do soupisu a označení.
Nejsou-li majiteli resp. jeho zákonnému zástupci známa všechna data potřebná ku soupisu cenných papírů uložených u některé státní pokladny neb u jiného depositního místa, uvede v seznamu, pokud se týče v jeho specifikaci toto depositní místo, po případě i další data jemu známá.
Příslušníci Československé republiky meškající v tuzemsku, jakož i osoby bydlící na tomto území nejméně jeden rok (v době do 1. března 1919) musí v příslušných rubrikách oznámiti též cenné papíry uložené v cizině, rovněž i depositní místo jejich a připojiti ohledně jich zvláštní seznam (bez formuláře). Cizozemci meškající v tuzemsku kratší dobu než jeden rok, doložte tuto okolnost v seznamu soupisovém průkazem o své státní příslušnosti.
§ 8.
Nalézá-li se plášť a kuponový arch (po případě talon) u různých osob, jsou obě soupisem povinny a zavázány přesně udati, u koho se kuponový arch, pokud se týče plášť, nalézá. Poplatek evidenční zaplatí se jen jednou, a to z pláště; z kuponového archu (talonu) pouze tenkráte, nalézá-li se plášť mimo obvod republiky Československé. Přenese-li se plášť, pokud se týče kuponový arch dodatečně do tuzemska, třeba jej v zákonné lhůtě předložiti dodatečně k označení (kolkování) a předložením kolkovaného archu, po případě pláště, podati důkaz, že soupisové a okolkovací povinnosti dle tohoto nařízení řádně bylo vyhověno.
Za označení (kolkování) volných (detachovaných) kuponů neplatí se žádný evidenční poplatek.
§ 9.
Označení (kolkování) provede se takovým způsobem, že úředník pověřený soupisem přejme od strany oba stejnopisy soupisových seznamů i s předloženými cennými papíry, a neshledá-li žádné závady, zapíše je do svého rejstříku, opatří plášť i talon a kuponový arch razítkem a svým podpisem.
Na kuponovém archu okolkují se všechny snad už splatné a 8 ještě nesplatných kuponů pololetních, pokud se týče 4 celoroční, při čemž kupony spolu související mohou býti najednou okolkovány tak, aby každý kupon byl zasažen jednou čtvrtinou okolkovacího razítka. Okolkokovati také třeba všechny oddělené kupony, ať už patří k cenným papírům téže strany či k papírům jiným. Podpisu úředníkova ke kolkovacímu razítku u nich netřeba.
O označených cenných papírech vede každý úřad (má-li více pokladen kolkovacích, tedy pro každou pokladnu zvlášť) rejstřík, do něhož zapisuje jednotlivě soupisové seznamy dle pořadí přicházejících stran, opatří oba stejnopisy seznamu rejstříkovým číslem; jeden stejnopis označený stvrzením o zaplacení poplatku vrátí straně, druhý přiloží k rejstříku. Tento stejnopis je po 8 dní po ukončení všeobecného soupisu vyhražen straně ku nahlédnutí.
§ 10.
Pozdější označení po uplynutí doby všeobecného soupisu povoliti může ministr financí, po případě úřad jím zmocněný k tomu, a to na průkaz, že strana skutečně nemohla dostáti v čas své soupisové povinnosti.
Nekolkované cenné papíry nacházející se v cizině, které stávají se poplatnými dle tohoto nařízení přenesením do republiky Československé, jest povinen majitel neb uschovatel dáti označiti (okolkovati) do 8 dnů po přenesení do tuzemska u berního úřadu v sídle okresního finančního ředitelství, v jehož obvodě bydlí, resp. se zdržuje, v Praze u zemské finanční pokladny v Praze. Tento označí (okolkuje) předložené cenné papíry dodatečně dle § 9 a zanese je do zvláštního rejstříku. Toto dodatečné označení při přenesení papírů do tuzemska povolí se jen tenkráte, prokáže-li osoba předkládající papír potvrzeným soupisovým seznamem, že papír k řádnému soupisu byl přihlášen, pokud se týče, že papíru nabyla až po 12. březnu 1919 za peníze k soupisu přihlášené nebo že v době soupisu nebyla příslušníkem Československého státu a nedlela v něm déle jednoho roku.
Dodatečnému okolkování podléhají také neemittované cenné papíry dle § 2, lit. b), č. 2. V soupisu musí uvésti je jak upisovatel, tak i příslušná domácí banka či ústav (tento ve zvláštním seznamu), které povinny jsou cenné papíry takové předložiti k okolkování do 8 dnů po skutečném vydání.
§ 11.
U zemských ústavů, akciových bank a jejich filiálek, dále u Městské spořitelny Pražské, u České spořitelny a První Moravské spořitelny v Brně (ústavy ty jsou vůbec jmenovány bankou) provede se soupis v místnostech bankovních bankovními úředníky za dozoru státního úředníka, který pak provede okolkování.
Banka oznámí hned počátkem soupisu bankovní úředníky soupisem pověřené soupisovému úřadu ustanovenému pro sídlo banky, v hlavních městech (zemskému) finančnímu ředitelství. Úřad státní zaváže bankovní tyto úředníky přísahou, že věrně a svědomitě provedou soupis jim svěřený, zároveň pak sdělí bance jméno státního úředníka pověřeného dozorem a označením u banky. Změní-li se během soupisu úředníci provádějící soupis, vyznačí se změna ta v rejstříku hlavním před příslušnými dalšími položkami.
Bankovní úředníci sestaví za účelem označení seznam cenných papírů uložených u banky v otevřených individuelních depositech na předepsaných formulářích (specifikacích), a to zvlášť ohledně papírů domácích a rakouských státních, a zvlášť ohledně papírů cizích. Tyto papíry registrují se ve specifikacích dle jednotlivých druhů s udáním počtu kusů a úhrnné nominální ceny. Do hlavního rejstříku přenesou se celková data odděleně ohledně papírů domácích, rakouských státních a cizích, takže 3 řádky hlavního rejstříku znázorňují zpravidla jedno individuelní depot rozepsané ve třech specifikacích.
Deponenti, o nichž je schovacímu místu známo, že jsou příslušníky cizího státu, buďtež pojati ve zvláštní seznam, rovněž i ti, jichž příslušnost bance známa není.
Vlastní cenné papíry banky registrují se týmž způsobem s tím rozdílem, že se ve specifikaci uvede banka sama jako vlastník cenných papírů.
Při kumulativním depotu budiž veden zvlášť osobní a zvlášť věcný rejstřík.
V osobním buďtež uvedeni jednotliví deponenti ve 3 skupinách (příslušníci domácí, cizí a osoby neznámé příslušnosti) s označením obnosu (v nom. ceně podle druhů papírů), kterým súčastněni jsou jednotlivci na společném depotu.
Věcný rejstřík obsahovati musí:
a) všechny papíry, nacházející se efektivně u banky v kumulativním depotu, a to dle jednotlivých druhů odděleně od papírů domácích, rakouských státních i cizích;
b) papíry na účet banky jinde uložené dle jednotlivých druhů s přesným vyznačením nominální ceny, osoby a místa, kde papíry ty leží.
Deponenti mající vedle podílů na kumulativním depotu zároveň depot individuelní (na př. při losech), buďtež uvedeni v obou depotech. Zvláštní seznam dlužno sestaviti i pro event. cenné papíry dosud nevydané (§ 2, lit. b, odst. 2.).
Příslušné tiskopisy pořídí si každý ústav sám a vypočítá také celkový poplatek.
Ukončení registrování oznámí banka příslušnému úřadu, který vyšle k bance úředníka, pověřeného označením a opatřeného okolkovacím razítkem.
Neshledá-li úředník ten žádných nesrovnalostí (tyto dlužno ihned odstraniti), porovná jednotlivé cenné papíry, které mu banka za tím účelem připraví, se zápisy příslušných rejstříků, okolkuje cenné papíry a kupony, a pod razítko připojí svůj podpis, dále na rejstřících a specifikacích stvrdí jejich správnost, jakož i správnost vypočteného evidenčního poplatku. Detachované kupony se sepíší na zvláštním archu.
Za účelem zkoumání správnosti zápisů rejstříkových má státní úředník právo nahlédnouti v bankovních úředních hodinách do všech deníků a zápisů bankovních, obsahujících data ku přezkoumání tomu potřebná, a to nejen v době označení, nýbrž i dříve po celou dobu sepisování rejstříků. Stejné právo přísluší také zemskému finančnímu ředitelství a finančnímu ministerstvu, které mohou vládním komisařem i jinými úředníky i později přesvědčiti se o správnosti soupisu a označení.
Pokud by během zapisování do rejstříků před početím označení bylo třeba označiti jednotlivé cenné papíry uložené u banky, může se tak státi dřívějším zápisem do příslušných formulářů po dohodě s příslušným státním úřadem, resp. úředníkem pověřeným označením, který od případu k případu označí příslušné cenné papíry dle zásad svrchu uvedených a stvrdí to v rejstříku, resp. v jeho přílohách svým podpisem a připojením okolkovacího razítka, jakož i data, kdy označení provedl.
Po provedení soupisu a označení, pro něž stanovena je lhůta do konce května 1919, podepíší bankovní úředníci rejstřík a jeho specifikace, které na stvrzenku převezme státní úředník pověřený označením, a odevzdá svému soupisovému úřadu; výši evidenčního poplatku oznámí přípisem příslušné (zemské) finanční pokladně, které banka poplatek ten má zaslati do 8 dnů po ukončení označení.
Pro nesprávné vedení rejstříku neb jiná porušení soupisových předpisů podléhají dotyční úředníci bankovní peněžité pokutě do 2000 K nebo vězení do 3 měsíců, jež nelze změniti na pokutu; banka ručí pak státu za škodu způsobenou jejími úředníky, a pokud by volení funkcionáři neb ustanovení ředitelé zanedbávali své povinnosti dozírací, budou trestáni pokutou do 2000 K neb vězením do 3 měsíců.
§ 12.
U jiných peněžních ústavů může politický úřad příslušný dle sídla jejich (v Praze, v Brně a v jejich předměstích zemské finanční ředitelství a v Opavě finanční ředitelství) povoliti na zvláštní žádost, aby se soupis provedl zvláštním státním úředníkem za tím účelem tam vyslaným, a to v místnostech ústavu ve všeobecných dnech soupisových. Lhůta tato může býti v nutných případech politickým úřadem přiměřeně prodloužena.
Svolení k tomuto způsobu označení udělí se jen v tom případě, nalézá-li se u ústavu tohoto tak veliký počet cenných papírů podrobených okolkování, že by přenášení jich jinam působilo nepoměrné potíže.
§ 13.
Státní pokladny, u nichž uloženy jsou cenné papíry, provedou soupis a označení jich svými vlastními orgány dle zvláštních předpisů, které o tom budou vydány.
§ 14.
Státní orgány jsou oprávněny, dožádati všecky orgány státní, zemské, okresní a obecní, farní úřady, učitelstvo jakož i soukromé osoby fysické a právní o služby a podpory k účelu soupisu.
Osoby, které nejsou státními úředníky, mají za tím účelem složiti slib příslušnému soupisovému úřadu. Dožádaný orgán, pokud se týče osoba, jsou povinny pod pořádkovou pokutou do 500 K vyhověti bez průtahu této žádosti.
Osoby, jmenované v odst. 2. jsou povinny i po době soupisu podati státním orgánům vysvětlení a doklady o údajích obsažených v podaných seznamech. Nevyhoví-li této povinnosti, může jim býti uložena pořádková pokuta do 1000 K, případně vězení do 1 měsíce.
§ 15.
Jakýkoliv obchod (převod, zástava, uschování atd.) neoznačenými cennými papíry je zakázán, právní jednání odporující tomuto zákazu jsou neplatná. Ze zákazu toho je vyňato přejímání papírů do depotu dle § 7, odst. 4., a zástava cenných papírů deponovaných v tuzemských peněžních ústavech.
Vydateli cenných papírů splatných v území Československé republiky zakazuje se dále jakákoliv výplata na neoznačené cenné papíry a na neoznačené kupony. Nemá-li některý druh cenného papíru žádných kuponů, nutno pro výplatu úroků či dividend vykázati se okolkovaným talonem a není-li ani toho, okolkovaným pláštěm.
Na cenné papíry dle § 2, lit. b) č. 1 pouze sepsané jest dovoleno konati výplaty jen v tom případě, že byly dodatečně označeny dle § 10.
Na takové tuzemské cenné papíry, jež nepodléhají soupisu proto, že dnem 12. března 1919 nenáležely osobám naznačeným v § 2 lit. b) tohoto nařízení a nacházely se mimo území Československé republiky, je dovoleno konati výplaty jen tenkráte, jestliže osoba je předkládající tyto předpoklady prokáže potvrzením svého finančního úřadu nebo, bydlí-li mimo vlast, potvrzením svého konsulátu a dále řádného zastoupení Československé republiky úřadujícího v tom státě, ve které se papíry dnem 12. března 1919 nalézaly.
Další podmínkou jest, aby stát, kde se tyto papíry dne 12. března 1919 nalézaly, nezkráceně vyplácel cenné papíry splatné v jeho území, pokud byly dle tohoto nařízení v Československé republice označeny.
Osobám povinným soupisem cenných papírů dle tohoto nařízení vydají zdejší úřady obdobné potvrzení ohledně jejich papírů v cizině splatných (affidavit), jen potud, pokud tyto papíry byly skutečně k soupisu přihlášeny, pokud se týče označeny.
§ 16.
Podání, protokoly a osvědčení v záležitostech nařízeného soupisu a označení jsou prosta kolku.
§ 17.
Nesprávné údaje seznamu se trestají pokutou do 5000 K nebo vězením do tří měsíců.
Kdo by neučinil zadost své soupisové povinnosti dle § 1. tohoto nařízení a měl po uplynutí lhůty stanovené pro označení ve vlastnictví nebo vědomě cizím jménem držel neoznačené cenné papíry, dopouští se těžkého přestupku důchodkového a propadá peněžité pokutě ve výši jedné pětiny nominální ceny příslušného papíru, nejméně však 50 K.
Ústavy, které neoznačené cenné papíry vědomě přijmou do svého uschování a držení, dopouštějí se těžkého přestupku důchodkového a podléhají pokutě do výše dvou pětin nominální hodnoty příslušného papíru, nejméně však 1000 K. Výjimku tvoří ustanovení § 7, odst. 4 nařízení.
Kdo jakýmkoliv způsobem obchoduje nebo sprostředkuje obchod neoznačenými papíry řečených druhů jménem svým nebo cizím, dále, kdo vědomě ruší výkon soupisu jakýmkoliv způsobem aneb okolkovací značku padělá, dopouští se těžkého přestupku důchodkového a bude pokutován obnosem do 2000 K po případě trestán vězením do šesti měsíců nehledě ku následkům dle všeobecného trestního zákona.
O řízení platí obdobně ustanovení § 5 cís. nařízení ze dne 16. března 1917, z. ř. č. 124.
Přestupky a tresty uvedené v paragrafu tomto jakož i v paragrafu 11 a 14 promlčují se ve třech letech.
§ 18.
Správných údajů při soupisu cenných papírů nesmí býti použito ku trestnímu stíhání ohledně dosavadních nesprávných neb neúplných udání učiněných při vyměření všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmu, důchodové, válečné a vojenské taxy, opraví-li poplatník do 31. května 1919 svoje přiznání.
Rovněž odpadá vyměření dodatečných daní pro dobu před rokem 1914.
§ 19.
Nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení a výkon ukládá se ministru financí.
Švehla v. r. v zastoupení min. předsedy.
Stříbrný v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Rašín v. r.
Staněk m. p.
Dr. Winter v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Hruban v. r.
Prášek v. r.
Příloha A.
Přepočítací tabulka.
100amer. dolarů = 500 K,100franků, leiů, lvů, drachem, dinárů, peset = 100 K,100švédských a norských korun = 130 K,100něm. říšských marek = 120 K,10sovereignů (liber šterl.) = 240 K,100 rublů = 250 K,100hol. zlatých = 200 K,100zlatých ve zlatě = 240 K.
Příloha B.
Seznam soupisových úřadů
(kromě berních úřadů).
V Čechách:
Hlavní město Praha:
Staré Město: úřad pro vyměřování poplatků.
Dolní Nové Město a Josefov: berní správa I.
Horní Nové Město a Vyšehrad: písm. A až L berní správa II., písm. M až Ž hlavní celní úřad.
Malá Strana a Hradčany: zemská fin. pokladna.
Holešovice a Bubny: berní správa III.
Libeň: důchodkový úřad.
Pražská předměstí:
Karlín a Vysočany: okresní hejtmanství v Karlíně.
Smíchov: okresní hejtmanství na Smíchově.
Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Veleslavín a Vokovice (z okresu) smíchovského: okresní finanční ředitelství v Praze.
Vinohrady: písm. A až L okresní hejtmanství, písm. M až Ž berní úřad.
Žižkov: písm. A až L okresní hejtmanství, písm. M až Ž, dále obce Hrdlořezy, Malešice, Nové a Staré Strašnice, Štěrboholy, berní úřad na Žižkově.
Jiná města a místa:
Aš: hlavní celní úřad v Aši.
Mladá Boleslav: okresní hejtmanství v Mladé Boleslavi.
České Budějovice: písm. A až L okres. fin. ředit., písm. M až Ž hlavní celní úřad v Čes. Budějovicích.
Čáslav a Žleby: okresní finanční ředitelství v Čáslavi.
Děčín a Podmokly: hlavní celní úřad v Podmoklech-Děčíně.
Duchcov: okresní hejtmanství v Duchcově.
Králové Dvůr: okresní hejtmanství v Král. Dvoře.
Falknov a Kynšperk: okresní hejtmanství ve Falknově.
Kutná Hora: okresní hejtmanství v Kutné Hoře.
Jindřichův Hradec: okresní hejtmanství v Jindř. Hradci.
Králové Hradec, Kukleny, Pražské a Slezské Předměstí: okresní finanční ředitelství v Hradci Králové.
Cheb: hlavní celní úřad v Chebu.
Chomutov: hlavní celní úřad v Chomutově.
Chrudim a Heřmanův Městec: okresní fin. ředitelství v Chrudimi.
Jablonec n. Nisou: hlavní celní úřad v Jablonci.
Jičín: okresní finanční ředitelství v Jičíně.
Kladno: okresní hejtmanství na Kladně.
Klatovy: okresní hejtmanství v Klatovech.
Kolín: hlavní celní úřad v Kolíně.
Kraslice: hlavní celní úřad v Kraslicích.
Liberec: hlavní celní úřad v Liberci.
Z okresu Libereckého: Maffersdorf, Rochlice a Růžodol (Rosenthal) I. a II.: okresní hejtmanství v Liberci.
Česká Lípa: hlavní celní úřad v České Lípě.
Litoměřice a Terezín: hlavní celní úřad v Litoměřicích.
Litomyšl, Opatov a Sloupnice: okresní hejtmanství v Litomyšli.
Louny: okresní hejtmanství v Lounech.
Most: okresní hejtmanství v Mostě.
Vysoké Mýto a Choceň: okresní hejtmanství ve Vys. Mýtě.
Náchod: okresní hejtmanství v Náchodě.
Pardubice: okr. hejtmanství v Pardubicích.
Písek: okresní hejtmanství v Písku.
Plzeň: písm. A až L okresní finanční ředitelství, písm. M až Ž hlavní celní úřad v Plzni.
Příbram: okresní hejtmanství v Příbrami.
Rumburk: hlavní celní úřad v Rumburce.
Slaný, Libušín, Motyčín, Smečno a Zlonice: okresní hejtmanství ve Slaném.
Tábor: okresní finanční ředitelství v Táboře.
Teplice-Šanov: hlavní celní úřad v Teplicích-Šanově.
Trnovany, Krupka, Zuckmantel: okresní hejtmanství v Teplicích-Šanově.
Trutnov, Poříčí a Staré Město: hlavní celní úřad v Trutnově.
Ústí n. L.: hlavní celní úřad v Ústí n. L.
Karlovy Vary, Fischern a Stará Role: hlavní celní úřad v Karlových Varech.
Varnsdorf: hlavní celní úřad ve Varnsdorfě.
Žatec: hlavní celní úřad v Žatci.
Na Moravě:
Město Brno:
okres I. a IV.: berní správa,
okres II.: zemská finanční pokladna,
okres III.: poplatkový úřad.
Z okresu Brněnského:
Bohonice, Černovice, Ivanovice (Nenovice), Julianov, Komárov, Lískovec (Starý a Nový), Líšeň, Maloměřice, Obřany a Židenice: hlavní celní úřad v Brně.
Husovice, Jundrov, Kohoutovice, Komín, Medlánky, Kamenný Mlýn, Královo Pole, Řečkovice a Žabovřesky: okresní finanční ředitelství v Brně.
Jiná místa:
Hodonín: okresní hejtmanství v Hodoníně.
Uherské Hradiště (Staré město a Kunovice): okresní fin. ředitelství v Uh. Hradišti.
Jihlava: hlavní celní úřad v Jihlavě.
Nový Jičín a Šenov: hlavní celní úřad v Nov. Jičíně.
Kroměříž: okresní hejtmanství v Kroměříži.
Olomouc, Nová ulice a Hodolany: hlavní celní úřad v Olomouci.
Z venkovských obcí okresu Olomouckého: se začátečními písmenami A až H (dle české abecedy a pojmenování s vynětím Hodolan): okresní finanční ředitelství v Olomouci. Ostatní obce v tomto okresu: berní úřad v Olomouci.
Moravská Ostrava: hlavní celní úřad v Mor. Ostravě.
Z okresu Moravsko-Ostravského:
Vítkovice a Zábřeh: okresní hejtmanství v Moravské Ostravě.
Prostějov: okresní hejtmanství v Prostějově.
Přerov: okresní hejtmanství v Přerově.
Šternberk: okresní hejtmanství ve Šternberku.
Šumperk a Německé Libiny: hlavní celní úřad v Šumperku.
Třebíč: okresní hejtmanství v Třebíči.
Znojmo, Sedlešovice, Jevíšovice a Šatov: okresní hejtmanství ve Znojmě.
Ve Slezsku:
Opava: hlavní celní úřad v Opavě.
Frýdek: okresní hejtmanství ve Frýdku.
Frývaldov: hlavní celní úřad ve Frývaldově.
Frýštát, Dombrová, Karvín, Lazy a Orlová: okresní hejtmanství ve Frýštátě.
Krnov: hlavní celní úřad v Krnově.
Pro všecka ostatní místa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obstarávají soupis příslušné berní úřady.
Politické úřady mají právo tam, kde by toho vyžadoval zájem věci, činiti změny v tomto rozvržení, zvláště také vyžádati si k této akci pomoc jiných úřadů a orgánů, zvláště přenésti soupis do místností některého peněžního ústavu nebo přibrati k soupisu úředníka ústavů takových. V sídlech administrativních finančních úřadů I. stolice záhodno je dohodnouti se v tomto směru dříve s tímto úřadem. V zásadě však dbáti toho, aby řízení soupisu bylo vždy v rukou způsobilého a spolehlivého státního úředníka.
| Nařízení vlády republiky Československé o soupisu a označení cenných papírů. | 126/1919 Sb. |
Čís. 143.
Zákon ze dne 20. března 1919,
jímž se doplňuje zákon ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n
Na základě usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
Článek 1.
Činy trestní uvedené v § 13, odst. 1. a 5. nařízení ministerstva financí z 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., a v §§ 12 a 14 nařízení ministerstva financí z 19. března 1919, čís. 141 Sb. z. a n., buďtež trestány řádnými soudy.
Tato pravomoc soudní vztahuje se na dobu ode dne účinnosti nařízení ministerstva financí z 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., a z 19. března 1919, čís. 141 Sb. z. a n.
Článek 2.
Ministr financí jest oprávněn dáti provésti soudně přísežné výslechy svědecké, které uzná za potřebné při provádění nařízení vydaných dle zákona z 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n.
Výsledky ty budou prováděny dle pravidel řízení nesporného a svědkem nesmí býti výpověď odepřena z důvodů uvedených v § 321 zákona z 1. srpna 1895, z. ř. č. 113.
Svědek ani osoby uvedené v § 321, odstavec 1. c. ř. s., nemohou býti stíhány trestně, disciplinárně nebo důchodkově, vyjde-li z výpovědi svědecké, že buď on sám nebo osoby v § 321, odst. 1. c. ř. s., jmenované se dopustily nějakého trestního činu.
Článek 3.
Každý obyvatel Československé republiky jest povinen do 14 dnů po účinnosti tohoto zákona nabídnouti cizí valuty a cenné papíry znějící na franky, libry šterlinků, dolary, liry, holandské zlaté, bulharské a rumunské lvy Československé devisové ústředně ke koupi za kurs, který ústředna tato určí. Prokáže-li, že valuty tyto zapůjčil Československé republice dle zákona z 25. února 1919, č. 88, Sb. z. a n., jest od této nabídky osvobozen.
Ti, kdož mají pohledávky v cizině z doby válečné i předválečné, jsou povinni je ohlásit Československé devisové ústředně do 8 dnů ode dne účinnosti tohoto zákona anebo do 8 dnů po vzniku pohledávky.
Kdo nesplní povinnosti v tomto článku uložené, bude trestán pokutou do 5000 korun anebo vězením do jednoho roku senáty zřízenými dle čl. III. § 5. cís. nařízení ze 16. března 1917, z. ř. č. 124. Valuty a pohledávky v cizině mohou býti prohlášeny za propadlé ve prospěch státu.
Článek 4.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministrům financí a spravedlnosti.
Článek 5.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy.
Dr. Soukup v. r.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se doplňuje zákon ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n. | 143/1919 Sb. |
Čís. 187.
Zákon ze dne 10. dubna 1919,
jímž se upravuje oběh a správa platidel v Československém státě a doplňuje zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n.
Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
Právo vydávati v oblasti Československého státu platidla a raziti mince přísluší až na další zákonné ustanovení výhradně státu.
§ 2.
Bankovky označené ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., jsou, pokud nebudou vyměněny za jiná platidla, zákonným platidlem, a jest stát i kdokoliv jiný povinen přijímati je při placení v jmenovité jich hodnotě.
§ 3.
Neoznačené bankovky Rakousko-uherské banky — pokud ministr financí ohledně některých druhů přechodně jinak neustanoví — přestávají býti zákonným platidlem.
§ 4.
V právním poměru Rakousko-uherské banky k bankovkám jí vydaným nenastává touto úpravou žádná změna. Státní správa Československého státu vyhražuje si však ohledně bankovek označených ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., výhradní právo, uplatňovati vůči Rakousko-uherské bance nároky z nich plynoucí.
§ 5.
Měnová jednotka pro oblast Československého státu označuje se jako koruna československá, ve zkratce K č.
§ 6.
Závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatny v oblasti Československého státu, platí se v korunách česko-slovenských, při čemž se počítá jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou. Ministr financí je zmocněn stanoviti, pokud mezinárodní styk zvláštními státními smlouvami nebude upraven, z tohoto pravidla úchylky.
V platnosti nařízení vlády republiky Československé ze dne 1. dubna 1919, č. 167 Sb. z. a n., nenastává změna.
§ 7.
Zlaté, stříbrné, niklové, bronzové a železné mince korunové měny rakousko-uherské a stříbrné zlatníky rakouské měny zůstávají až na další v oběhu. Ministr financí může stanoviti v tomto ohledu úchylky.
§ 8.
Ministr financí se zmocňuje, aby spravoval státní dluh, vzniklý stažením bankovek ve smyslu § 1 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., rovněž státní dluh uzavřený na základě zákona ze dne 25. února 1919, č. 88 Sb. z. a n., aby pečoval o oběh a opatření platidel ve státě Československém a za tím účelem zařídil, čeho zapotřebí, v poměru k Rakousko-uherské bance buď cestou smluvní nebo nařizovací a aby vůbec až do jinaké zákonné úpravy obstarával funkce státní cedulové banky, zřídil k tomuto účelu bankovní úřad a pro tuto činnost pomocné orgány přibral neb ustanovil na smlouvu nebo na základě občanské pracovní povinnosti, zejména aby také pro usnadnění správy bankovního úřadu zřídil bankovní výbor a vymezil jeho působnost v rámci svých oprávnění.
§ 9.
Nová platidla, k jichž vydání se ministr financí zmocňuje za účelem výměny kolkem označených, pokud se týče neoznačených, ale zatím v oběhu ponechaných bankovek, budou zníti na československé koruny a budou jako státovky tvořiti část přechodného měnového dluhu Československého státu, jenž je bude ve jmenovité hodnotě přijímati u svých pokladen při placení.
Stejně bude kdokoliv jiný povinen přijímati je po rozumu tohoto zákona jako placení.
§ 10.
Zvýšení oběhu státovek nad úhrnný obnos bankovek, zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., a nařízením ministra financí ve srozumění s ministrem spravedlnosti ze dne 25. února 1919, č. 86 Sb. z. a n., jako platidlo s nuceným oběhem stanovených, jest přípustno jen tehdy, je-li pro tato platidla plná soukromo-právní úhrada bankovní. Jiné rozmnožování může se státi pouze zákonem.
Úhrnný obnos bankovek v předchozím odstavci zmíněný sestává:
1. z bankovek při původním okolkování kolkem opatřených,
2. z bankovek vydaných do polovice obnosů žírových účtů a pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky, převzatých po rozumu nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. března 1919, č. 119 Sb. z. a n., a
3. z bankovek jedno- a dvoukorunových, které jsou na území státu Československého v oběhu.
§ 11.
Pokud opatření tohoto zákona nenabyla účinnosti již ve smyslu zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 a 88 Sb. z. a. n., nabývají účinnosti dnem vyhlášení.
§ 12.
Výkon tohoto zákona ukládá se ministru financí.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon, jímž se upravuje oběh a správa platidel v Československém státě a doplňuje se zmocnění ministerstva financí dané zákonem ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n. | 187/1919 Sb. |
Čís. 213.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o sloučení sousedních obcí s Brnem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Katastrální obce Juliánov, Židenice, Husovice, Maloměřice, Obřany, Královo Pole, Medlánky, Řečkovice, Žabovřesky, Komín, Kamenný Mlýn, Jundrov, Kohoutovice, Bohonice, Lískovec, Horní Heršpice, Komárov, Černovice, Slatina, Dolní Heršpice, Přizrenice, Vejvanovice a Tuřany s celým svým katastrálním obvodem slučují se se zemským hlavním městem Brnem, přestávají býti obcemi o sobě a tvoří jedinou obec, pro kterou platí obecní řád zemského hlavního města Brna.
§ 2.
Městské zastupitelstvo zemského hlavního města Brna má 90 členů.
§ 3.
Pro volby sčítá se nepřetržitý souvislý pobyt v obcích v § 1 jmenovaných, pokud jde o podmínku práva volebního a volitelnosti, jako by šlo o pobyt v obci jediné.
Funkcemi, které dle volebního řádu do obcí vykonává starosta nebo obecní úřad, pověřuje se vládní komisař města Brna, pokud se týče obecní úřad tohoto města, kteří mohou dožadovati se spolupůsobení obecních úřadů ostatních obcí v § 1 jmenovaných.
§ 4.
Dohlédacím úřadem pro konání voleb jest zemská správa politická.
§ 5.
Veškeré jmění a statek, ústavy a fondy, práva a povinnosti obcí sloučených tímto zákonem, přecházejí na novou obec sloučením vzniklou.
§ 6.
Obecní dávky a poplatky budou se vybírati v obcích v § 1 zmíněných i po sloučení nadále dle dosavadní výměry tak dlouho, pokud na základě usnesení zastupitelstva nově zvoleného nebudou jinak upraveny.
Též přirážky obecní k daním státním mohou býti dle usnesení obecního zastupitelstva a za schválení příslušných vyšších úřadů vybírány v jednotlivých částech města, jež tvořily dosud samostatné obce, nadále v nestejné výši.
§ 7.
Okresní silnice v území obcí v § 1 jmenovaných přecházejí do vlastnictví a správy města Brna. Za to jest město Brno povinno nahraditi silničnímu výboru okresu Brněnského část dluhu, o které se vzájemně dohodnou. Nedojde-li v této věci ku vzájemné dohodě, rozhodne zemský výbor, vezme za základ délku okresních silnic.
§ 8.
Daň domovní obcí, které se ve smyslu § 1 se zemským hlavním městem Brnem sloučí, bude až do konce roku 1920 vyměřována dle dosavadních předpisů; dle jakých zásad bude v nich tato daň vyměřována rokem 1921 počínaje, bude upraveno zvláštním zákonem.
§ 9.
Platnost stavebního řádu ze dne 16. června 1894, čís. 63 z. z., pokud se týče ze dne 16. června 1914, čís. 39 z. z., rozšiřuje se na celý obvod všech obcí v § 1 jmenovaných.
§ 10.
Dokud nebude jinak nařízeno, pozemkové knihy pro připojené obce v § 1 jmenované budou vedeny jako dosud u okresního soudu Brno-okolí.
§ 12.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provedením jeho pověřuje se ministr vnitra v dohodě s ministrem financí a s ostatními súčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r., v zastoupení min. předsedy a jako ministr vnitra.
| Zákon o sloučení sousedních obcí s Brnem. | 213/1919 Sb. |
Čís. 214.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o sloučení sousedních obcí s Olomoucem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Katastrální obce Bělidla, Hejčín, Hodolany-Rolsberk, Černovín s osadou Klášter-Hradisko, Chvalkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Novosady, Pavlovice, Povl a Řepčín s celým svým katastrálním obvodem slučují se s obcí hlavního města Olomouce, přestávají býti obcemi o sobě a tvoří s městem Olomoucem jedinou obec, pro kterou platí obecní řád města Olomouce.
§ 2.
Městské zastupitelstvo hlavního města Olomouce má 60 členů.
§ 3.
Pro volby sčítá se nepřetržitý souvislý pobyt v obcích v § 1 jmenovaných, pokud jde o podmínku práva volebního a volitelnosti, jako by šlo o pobyt v obci jediné.
Funkcemi, které dle volebního řádu do obcí vykonává starosta nebo obecní úřad, pověřuje se vládní komisař města Olomouce, pokud se týče obecní úřad tohoto města, kteří mohou dožadovati se spolupůsobení obecních úřadů ostatních obcí v § 1 jmenovaných.
§ 4.
Dohlédacím úřadem pro konání voleb jest zemská správa politická.
§ 5.
Veškeré jmění a statek, ústavy a fondy, práva a povinnosti obcí, sloučených tímto zákonem, přecházejí na novou obec sloučením vzniklou.
§ 6.
Obecní dávky a poplatky budou se vybírati v obcích v § 1 zmíněných i po sloučení nadále dle dosavadní výměry tak dlouho, pokud na základě usnesení zastupitelstva nově zvoleného nebudou jinak upraveny.
Též přirážky obecní k daním státním mohou býti dle usnesení obecního zastupitelstva a za schválení příslušných vyšších úřadů vybírány v jednotlivých částech města, jež tvořily dosud samostatné obce, nadále v nestejné výši.
§ 7.
Okresní silnice v území obcí v § 1 jmenovaných přecházejí do vlastnictví správy města Olomouce. Za to jest město Olomouc povinno nahraditi silničnímu výboru okresu olomouckého část dluhů, o které se vzájemně dohodnou. Nedojde-li v této věci ke vzájemné dohodě, rozhodne zemský výbor, vezma za základ délku okresních silnic.
§ 8.
Daň domovní obcí, které se ve smyslu § 1 s hlavním městem Olomoucem sloučí, bude až do konce roku 1920 vyměřována dle dosavadních předpisů; dle jakých zásad bude v nich tato daň vyměřována rokem 1921 počínaje, bude upraveno zvláštním zákonem.
§ 9.
Platnost stavebního řádu ze dne 16. června 1894, č. 63 z. z., pokud se týče ze dne 16. června 1914, č. 39 z. z., rozšiřuje se na celý obvod všech obcí v § 1 jmenovaných.
§ 10.
Dokud nebude jinak nařízeno, pozemkové knihy pro připojené knihy v § 1. jmenované budou vedeny jako dosud u okresního soudu v Olomouci.
§ 12.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provedením jeho pověřuje se ministr vnitra v dohodě s ministrem financí a s ostatními súčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
v zastoupení min. předsedy a jako ministr vnitra.
| Zákon o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. | 214/1919 Sb. |
Čís. 215.
Zákon ze dne 16. dubna 1919
o zabrání velkého majetku pozemkového.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Aby byla provedena úprava pozemkového vlastnictví, zabírá se státem velký majetek pozemkový (§ 2), ležící v území Československé republiky, v to čítajíc velký majetek vázaný, a zřizuje se úřad pozemkový.
§ 2.
Velkým majetkem pozemkovým jest rozuměti soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra náležející v území Československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec.
Manželé nerozvedení považují se za osobu jedinou.
§ 3.
Ze záboru jsou vyloučeny:
a) objekty právně i hospodářsky samostatné, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech;
b) majetek zemský, okresní a obecní (jmění i statek), s výhradou zvláštních zákonných ustanovení o jejich úpravě.
O majetku urbariálních obcí a kuriálných komposesorátech bude rozhodnuto zvláštním zákonem.
§ 4.
Jestliže se po vyhlášení tohoto zákona soustředí (ve vlastnictví jediné osoby, týchž spoluvlastníků, nerozvedených manželů neb rodičů a dětí prvého stupně) ze svobodného majetku pozemkového soubor nemovitostí, který je podle §§ 2 a 3 předmětem záboru a přesahuje výměru uvedenou v § 2, stává se tento soubor majetkem zabraným.
§ 5.
Záborem uvedeným v § 1 nabývá Československá republika práva, zabraný majetek přejímati a přidělovati (§§ 10 a 11).
§ 6.
Osoby, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku, pokud nebude státem převzat, jsou napříště povinny na něm hospodařiti řádně.
O následcích porušení této povinnosti jakož i o povinnostech a ochraně osob na zabraném majetku zaměstnaných budou dána zvláštní ustanovení.
§ 7.
(1) Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné.
(2) Pozemkový úřad uděluje svolení, může uložiti podmínky a učiniti výhrady.
§ 8.
Na zabraný majetek lze vésti exekuci jedině vnucenou správou.
§ 9.
O náhradě za převzatý majetek bude rozhodnuto zvláštním zákonem. Zvláštním zákonem provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států, příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, majetek nadací spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, čís. 61 Sb. z. a n.; majetek, jehož užívání zakládá se na výkonu funkcí, úřadů a důstojenství cizozemských, nebo který s takovou funkcí, úřadem nebo důstojenstvím jest spojen; majetek bezprávně nabytý; majetek osob, které se hrubě provinily proti československému národu ve světové válce; konečně majetek, který podle ustanovení zákonů finančních připadne státu jako splátka na dávku z majetku.
Při převzetí zabraného majetku jest postupovati tak, aby osoby, pro které na zabraném majetku váznou práva, jakož i osoby, které mají proti dosavadnímu vlastníku právo z poměru služebního, zaopatřovacího a pachtovního, nebyly zkráceny.
§ 10.
Pokud stát převzatého majetku nepodrží pro účely všeobecně prospěšné, přidělí jej úřad pozemkový postupně do určité výše do vlastnictví nebo pachtu malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, bezzemkům, a to zvláště příslušníkům ozbrojené moci československé a válečným invalidům, kteří by na půdě chtěli a mohli hospodařiti, pak družstvům složeným z uvedených osob, družstvům bytovým, spotřebním a zemědělským, obcím a jiným veřejným svazkům k účelům všeobecně prospěšným, vědeckým a humanitním ústavům. Půdy může býti užito také k jiným účelům všeobecně prospěšným.
O osobách a korporacích, kterým lze půdu přiděliti, o výměře přídělu a právech k němu a o omezeních práva vlastnického k přidělené půdě budou dána podrobnější ustanovení zvláštním zákonem.
§ 11.
Osoby, jejichž majetek tímto zákonem se zabírá, po případě jejich dědicové, mají právo, aby jim byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2, pokud možno dle jich volby. Osobám těmto lze propustiti ze záboru i větší výměru, hledíc k tomu, jaká jest potřeba půdy na jednotlivých místech, hledíc k její jakosti a k tomu, čeho žádá účelné hospodaření, zřetel na zemědělský průmysl, zásobování měst i jinaké zřetele všeobecného blaha. Ze záboru nesmí býti propuštěno více než 500 ha půdy (§ 2).
§ 12.
Při převzetí zabraného majetku státem jsou vlastníci živého a mrtvého zařízení, jež až dotud sloužilo hospodaření na převzatém majetku, povinni prodati za plnou cenu poměrnou část tohoto zařízení státu.
§ 13.
Před skutečným převzetím musí býti dána výpověď osobám, které hospodaří té doby na půdě, o jejíž převzetí jde. Podrobnější ustanovení budou vydána zvláštním zákonem.
§ 14.
Je-li místní potřeba půdy naléhavá, a nestačí-li pozemky zabrané, anebo žádá-li toho obecné blaho, může pozemkový úřad vyvlastniti půdu i pod meze stanovené § 2.
§ 15.
Úkony tímto zákonem státu svěřené obstará úřad pozemkový. Úřad je podřízen ministerské radě, jeho předsedu jmenuje president republiky, správní výbor bude volen Národním shromážděním. Další ustanovení o tomto úřadě a jeho působnosti budou dána zvláštním zákonem. Finanční operace plynoucí z provádění tohoto zákona buďtež svěřeny veřejnoprávním ústavům úvěrním.
Pokud vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení nebude oznámeno, že pozemkový úřad zřízený podle § 15 vstoupil v činnost, vykonává úkoly pozemkového úřadu v naléhavých případech ministerstvo zemědělství.
§ 16.
Zabraný majetek jest vyšetřiti a uvésti v patrnost knihovní poznámkou, že majetek jest zabrán. I pokud tato poznámka není v knihách, nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny nevěděl o záboru pozemkového majetku vysloveném § 1.
Aby majetek zabraný byl řádně vyšetřen, mohou býti nařízením učiněna potřebná opatření a při tom zejména může též majitelům pozemků, nebo jejich zástupcům, být uložena povinnost ohlašovací.
§ 17.
Pokud tento zákon jinak neustanovuje, trvají posavadní práva a závazky ohledně zabraného majetku beze změny.
§ 18.
Smlouvy o zcizení, pronájem a zavazení zabraného majetku uzavřené po 28. říjnu 1918 jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření.
Právní jednání schválená ministerstvem zemědělství ve smyslu zákona z 9. listopadu 1918, č. 32 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků, neb úřady, příslušnými podle § 4 zákona z 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku, jsou také naproti státu účinna i bez tohoto průkazu. Ale schválení vylouděné nepravdivými údaji není naproti státu účinno, uplatní-li pozemkový úřad do roka tuto okolnost.
Stalo-li se schválení podle odst. 2. s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků, vyžaduje se schválení nové podle § 7 tohoto zákona.
§ 18 a).
(1) Kdo smlouvu o zcizení nebo dělení zabraného majetku plní nebo plnění přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí (§ 7), dopouští se přestupku a bude potrestán vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od jednoho tisíce do padesáti tisíc Kč.
(2) Kdo rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme zabraný majetek zcela nebo z části dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí, dopouští se přečinu a bude potrestán tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od deseti tisíc do jednoho milionu Kč.
(3) Kdo při jednání uvedeném v odstavci prvém a druhém spolupůsobí z důvodů zištných nebo výdělečných (§§ 5, 9 a 239 trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z., a hlava V. zák. čl. V. z roku 1878), dopouští se trestných činů tam uvedených a bude potrestán tresty tam stanovenými.
(4) Pokus je i v oblasti trestního práva uherského trestný.
(5) Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní; úhrn těchto trestů nesmí překročiti nejvyšší hranici sazby.
§ 18 b).
(1) Dopustí-li se někdo trestných činů, uvedených v § 18 a), provozuje svou živnost, může býti v rozsudku vyřknuta také ztráta živnostenského oprávnění.
(2) Na ztrátu živnostenského oprávnění podniku může uznati soud také tehdy, byl-li odsouzen zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán tohoto podniku.
(3) Jde-li o obvinění zřízence, zmocněnce, zástupce nebo jiného orgánu podniku, buď užito obdobně ustanovení § 16 zákona o soudech lichevních ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n.
§ 18 c).
Jiné přestupky tohoto zákona i zákonův a nařízení provádějících trestají se politickým úřadem (administrativní vrchností policejní) pokutou do padesáti tisíc Kč nebo vězením do jednoho měsíce.
§ 18 d).
Tresty peněžité a pokuty, uložené podle tohoto zákona nebo podle zákonův a nařízení provádějících, plynou do fondu zřízeného u pozemkového úřadu podle § 18 zákona z 11. března 1920, č. 166 Sb. z. a n. (zákona úvěrového).
§ 19.
Zákon tento působí ode dne vyhlášení.
§ 20.
Provedení zákona ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy a jako ministr vnitra.
Habrman v. r.,
jako ministr školství a národní osvěty a v zastoupení ministra financí a ministra obchodu.
Dr. Soukup v. r.,
jako ministr spravedlnosti a v zastoupení ministra veřejných prací a ministra Dra Hrubana.
Dr. Winter v. r.
Dr. Vrbenský v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Klofáč v. r.
Stříbrný v. r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení ministra zemědělství a ministra železnic.
| Zákon o zabrání velkého majetku pozemkového. | 215/1919 Sb. |
Čís. 231.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. dubna 1919
o pojmenování bohoslovecké fakulty v Olomouci.
§ 1.
Bohoslovecká fakulta v Olomouci bude se nadále nazývati „Cyrillo-Methodějská fakulta bohoslovecká“.
§ 2.
Ustanovení toto působí ode dne vyhlášení a jeho provedení přináleží ministerstvu školství a národní osvěty.
Švehla v. r., v zast: min. předsedy
Dr. Rašín v. r.
Dr. Zahradník v. r.
Habrman v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Hruban v. r.
Dr. Stránský v. r.
Staněk v. r.
Dr. Soukup v. r.
Stříbrný v. r.
Prášek v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
| Nařízení vlády o pojmenování bohoslovecké fakulty v Olomouci. | 231/1919 Sb. |
Čís. 366.
Zákon ze dne 25. června 1919
o zmocnění pro vyhlášení amnestie v oboru poplatkovém.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Zmocnění stanovené v § 16 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., rozšiřuje se na všechny obory práva poplatkového.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedení ukládá se ministrovi financí.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Stránský v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy.
Dr. Rašín v. r.
| Zákon o zmocnění pro vyhlášení amnestie v oboru poplatkovém. | 366/1919 Sb. |
Čís. 387.
Zákon ze dne 11. července 1919,
jímž se doplňují některá ustanovení zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. zák. a nař., o zabrání velkého majetku pozemkového.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
Čl. 1.
Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., doplňuje se těmito ustanoveními:
1. § 7, odst. 2.: Aby zabezpečeno bylo právo státu pro případ pozdějšího převzetí pozemkového majetku bez náhrady podle § 5, odst. 2. věta 2., mohou k úřednímu souhlasu býti připojeny vhodné podmínky.
2. § 15, odst. 2.: Pokud vyhláškou ve Sbírce zákonů a nařízení nebude oznámeno, že pozemkový úřad zřízený podle § 15 vstoupil v činnost, vykonává úkoly pozemkového úřadu v naléhavých případech ministerstvo zemědělství.
3. § 16. odst. 2.: Aby majetek zabraný byl řádně vyšetřen, mohou býti nařízením učiněna potřebná opatření a při tom zejména může též majitelům pozemků, nebo jejich zástupcům, být uložena povinnost ohlašovací.
4. § 18, odst. 2.: Právní jednání schválená ministerstvem zemědělství ve smyslu zákona z 9. listopadu 1918, č. 32 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků, neb úřady, příslušnými podle § 4 zákona z 10. prosince 1918, č. 64 Sb. z. a n., o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku, jsou také naproti státu účinna i bez tohoto průkazu. Ale schválení vylouděné nepravdivými údaji není naproti státu účinno, uplatní-li pozemkový úřad do roka tuto okolnost.
Stalo-li se schválení podle odst. 2. s výhradou příští zákonné úpravy právních poměrů k půdě velkostatků, vyžaduje se schválení nové podle § 7 tohoto zákona.
Čl. 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provésti jej ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení ministra veř. zdravotnictví.
Stříbrný v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Horáček v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
| Zákon, jímž se doplňují některá ustanovení zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. zák. a nař., o zabrání velkého majetku pozemkového. | 387/1919 Sb. |
Čís. 407.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. července 1919
o změně názvu Akademie umění v Praze.
§ 1.
Akademie umění v Praze bude se nadále nazývati „Akademie výtvarných umění v Praze“.
§ 2.
Toto nařízení platí ode dne vyhlášení; provésti je přísluší ministru školství a národní osvěty.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Dr. Horáček v. r.
Habrman v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Prášek v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Heidler v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády o změně názvu Akademie umění v Praze. | 407/1919 Sb. |
Čís. 423.
Zákon ze dne 17. července 1919,
jímž opravuje se § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem.
Na základě usnesení Národního shromáždění nařizuje se:
§ 1.
Věta druhá § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., má zníti: Za to jest město Olomouc povinno nahraditi silničnímu výboru okresu olomouckého část dluhů, o které se vzájemně dohodnou.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti jej ukládá se ministru vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
| Zákon, jímž opravuje se § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 214 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí s Olomoucem. | 423/1919 Sb. |
Čís. 460.
Zákon ze dne 24. července 1919,
kterýmž se zřizuje samostatná československá státní „Vysoká škola zemědělská v Brně“.
Dle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Brně zřizuje se samostatná československá státní vysoká škola zemědělská o dvou odborech: hospodářském a lesnickém se čtyřletou dobou trvání studia a českou vyučovací řečí.
§ 2.
Hospodářský odbor československé vysoké školy zemědělské v Brně budiž zřízen počátkem školního roku 1919/20 ihned o 4 ročnících. Lesnické oddělení, jež prozatímně umístěno jest při zemědělském odboru české techniky v Praze, budiž počátkem školního roku 1919/20 přičleněno k československé vysoké škole zemědělské v Brně s prvým, druhým a třetím ročníkem, k nimž budiž pak příštím rokem připojen ročník čtvrtý.
§ 3.
Úplná výprava vysoké školy zemědělské v Brně se všemi ústavy, zejména demonstračnim statkem, školním revírem a pokusnými poli, jakož i její konečné trvalé umístění ve vlastních účelných budovách staniž se nejdéle do konce roku 1930.
§ 4.
Ministerstvo školství a národní osvěty se zmocňuje, aby v dohodě s ministerstvem zemědělství a financí, vyslechnuvši přípravný sbor pro tuto vysokou školu při něm zřízený, provedlo všechny potřebné práce přípravné a vydalo pro dobu počáteční potřebná nařízení.
§ 5.
Provedení tohoto zákona ukládá se vládě.
§ 6.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Winter v. r.,
jako ministr sociální péče a v zastoupení ministrů pro zásobování lidu a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Prášek v. r.
Hampl v. r.
Habrman v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Staněk v. r.
Dr. Horáček v. r.
Dr. Veselý v. r.
Stříbrný v. r.
Dr. Heidler v. r.
| Zákon, kterýmž se zřizuje samostatná československá státní „Vysoká škola zemědělská v Brně“. | 460/1919 Sb. |
Čís. 461.
Zákon ze dne 23. července 1919,
kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze“.
Podle usnesení Národního shromáždění se nařizuje:
§ 1.
V Praze zřizuje se československá státní vysoká škola obchodní s tříletou dobou trvání studia a českou řečí vyučovací.
§ 2.
Prvý a druhý ročník budiž zahájen počátkem studijního roku 1919/20 a třetí ročník počátkem roku 1920/21.
§ 3.
Tato vysoká škola obchodní vypraví se po prvá tři léta jako samostatný odbor při české vysoké škole technické v Praze. Od 1. října 1921 bude tento odbor přeměněn na samostatnou vysokou školu obchodní.
§ 4.
Provésti tento zákon ukládá se ministru školství a národní osvěty, jenž se zmocňuje, aby vydal potřebná nařízení a organisační statut této vysoké školy obchodní.
§ 5.
Zákon tento nabývá platnosti dnem, kdy bude vyhlášen.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
| Zákon, kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze“. | 461/1919 Sb. |
Čís. 462.
Zákon ze dne 24. července 1919
o propůjčování míst legionářům.
Na základě usnesení Národního shromáždění k doplnění zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., nařizuje se:
§ 1.
Legionáři, t. j. vojíni českoslovenští, kteří vyhovují podmínkám stanoveným v § 2, mají nárok žádati za udělení míst ve službě státní a veřejné, též při jiných závodech a podnicích státem podporovaných a zaručených.
Služba ztrávená v čsl. legiích počítá se všem legionářům trojnásobně do služby i do výslužby. Doba ztrávená v legiích počítá se dnem přihlášky do legií, kde nelze zjistiti den přihlášky, tedy dnem nastoupení služby v legiích.
§ 2.
Legionářem jest každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční-zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní Rady v Paříži nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku, nebo nařízení čsl. Národní Rady nebo jiného čsl. revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného, a v den převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně v ní službu podle svého služebního přidělení konal — nebo který hodnověrně prokáže, že z důvodů, na jeho moci a vůli nezávislých, nemohl v uvedený den v místě příslušného zařazujícího a přidělujícího čsl. vojenského orgánu k zařazení býti přítomen — nebo který byl z ní řádně propuštěn.
Československou legionářskou (revoluční-zahraniční) armádou rozumějí se autonomní, z Čechoslováků složené vojenské formace ve svazku příslušných spojeneckých armád, které podléhaly nejvyšší politické autoritě čsl. Národní Rady v Paříži pod předsednictvím Masarykovým.
Vedle toho za legionáře jest pokládati rovněž Čechoslováky rakouského, uherského neb německého státního občanství, kteří během války dobrovolně vstoupili do některé ze spojeneckých a spřátelených pravidelných (regulárních) armád, jsoucích v pravidelné válce proti středoevropské koalici (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko, Turecko) a v ní v době převratu, t. j. 28. října 1918, skutečně konali službu, nebo z ní byli řádně propuštěni, prokáží-li hodnověrně, že z důvodů na jejich vůli nezávislých nebylo jim možno vstoupiti nebo přestoupiti do čsl. revoluční-zahraniční legionářské armády.
Armády spojenecké a spřátelené jsou: americká, anglická, francouzská, italská, ruská až do 28. února 1918 a srbská.
Spojeneckým a spřáteleným armádám uvedeným v předchozích dvou odstavcích se klade na roveň Rudá armáda Svazu sovětských socialistických republik.
Potvrzení o tom, kdo je legionářem, vydává kancelář Československých legií při ministerstvu Národní obrany.
§ 3.
K uplatnění nároku v § 1 vytčeného, vyhražují se legionářům:
1. některá místa služební výhradně;
2. přednost před spolužadateli při obsazování jiných míst.
§ 4.
Místa služební legionářům vyhražená jsou:
a) Všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad, nebo část nákladu nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných.
b) Místa sluhů úředních a kancelářských, také k nižší službě dohlížitelské a provozovací náležející, u železnic, paroplavby a u jiných závodů a podniků státem podporovaných a zaručených, k nimž teprve se dává koncese, nebo které jsou již povoleny, ale stanovami svými, koncesními listy neb jiným způsobem jsou zavázány, aby při obsazování míst přihlížely k déle sloužícím poddůstojníkům.
Všech výše jmenovaných míst vyhražuje se pro legionáře 50 procent do té doby, dokud kancelář českoslov. legií při ministerstvu Národní obrany neprohlásí, že na určitá místa pro legionáře nereflektuje.
§ 5.
Při obsazování úřednických míst manipulačních a kancelářských u úřadů, soudů a závodů, jmenovaných v § 4 pod lit. a) a b), budiž dávána přednost před jinými spolužadateli legionářům, kteří mají nárok o taková místa žádati a prokáží k nim úplnou způsobilost.
Tatáž přednost náleží jim při obsazování míst ve státní civilní stráži bezpečnosti a ve stráži finanční.
§ 6.
Seznamy vyhražených míst sluhů a úředníků, při jejichž obsazování mají legionáři přednost, buďtež úředně sestavovány, vedeny v evidenci a čas od času vyhlašovány.
§ 7.
Legionářům kteří podle tohoto zákona mají nárok, žádati za vyhražená místa, nebo mají přednost při obsazování místa, vydá ministerstvo Národní obrany průkaz, který nutno k žádostem přiložiti.
Je-li legionář způsobilý zastávati místo úřednické budiž to v průkazu připomenuto.
Ministerstvo Národní obrany povede zvláštní seznam průkazů.
Úlevy, poskytnuté legionářům na základě zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., při přijímání do státních úřadů platí i pro přijímání do jiných služeb v § 4 uvedených.
§ 8.
Žádost se může týkati:
a) určitého místa volného neb
b) místa, jež se teprve uvolní.
V případě druhém legionář-žadatel se zaznamená.
§ 9.
Když má býti obsazováno nějaké místo, uvedené v § 4, lit. a) a b) a § 5, jest úřad, ústav nebo závod, jemuž přísluší právo obsazovací, povinen místo veřejně vyhlásiti, vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti a zpraviti o něm ministerstvo Národní obrany.
Jestliže však pro uvolněné místo jsou již zaznamenáni žadatelé-legionáři a jestiže místo se udělí legionáři, není třeba je vypisovati a oznamovati ministerstvu.
§ 10.
Úřady, ústavy a závody, mající právo obsazovati místa, jež jsou vyhrazena legionářům, nebo na něž legionáři mají přednostní právo, jsou povinny, vésti seznamy docházejících žádostí a vydati každému žadateli potvrzení, že žádost podal s udáním počtu žadatelů, kteří na totéž místo byli zaznamenáni.
§ 11.
Každý žadatel jest povinen předložiti průkaz, že nabyl práva žádati (§ 7), a jest povinen prokázati, že jest způsobilý k službě, za kterou žádá, jakož i že jest občanem Československé republiky.
§ 12.
Místa v § 4 vyhrazená se mohou propůjčovati pouze legionářům, kteří mají právo o ně žádati (§ 1), leda že by se nehlásil žádný legionář, jenž má právo žádati a jenž jest pro dotyčné místo způsobilý.
Z oprávněných žadatelů-legionářů může býti zvolen kdokoli.
§ 13.
Každý oprávněný žadatel může si stěžovati, kdyby nějaké místo pro legionáře vyhražené, nebo místo, při jehož obsazování legionáři mají přednost, bylo zadáno proti ustanovením tohoto zákona.
§ 14.
Jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, tedy jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel; toto ustanovení neplatí, jestliže ode dne, kdy místo protizákonně bylo obsazeno, do dne, kdy ministerstvo o tom zvědělo, uplynul 1 rok.
Jestliže závody jmenované v § 4, lit. a) a b), obsadí nějaké místo proti ustanovením tohoto zákona, trestají se pokutou 1000 až 5000 K i kdyby obsazení nemohlo již býti prohlášeno za neplatné; pokuta plyne do pomocného fondu československých legií.
§ 15.
Nárok na vyhrazená místa a přednostní právo při obsazování míst pozbývá se nebo pomíjí:
a) když legionář sám se ho vzdá,
b) když byl odsouzen a s odsouzením mocí zákona jest spojena ztráta způsobilosti k dosažení úřadů státních a veřejných.
Zánik práva na místa vyhrazená nebo zánik práva přednostního budiž poznamenán v seznamu průkazů (§ 7) a vydaný průkaz budiž majiteli odebrán.
§ 16.
Průkazy vydávané ve smyslu § 7, žádosti o místa, jakož i žádosti za zaznamenání a všechny přílohy k žádostem jsou osvobozeny od kolků.
§ 17.
Když se povolují koncese závodům a podnikům uvedeným v § 4, budiž v listině povolovací uvedeno, že jsou povinny vyhověti ustanovením tohoto zákona i tehdy, jestliže od státu nepožívají záruky nebo podpory.
§ 18.
Ministrovi Národní obrany se ukládá, aby tento zákon provedl v dohodě s ostatními ústředními úřady.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Klofáč v. r.
| Zákon o propůjčování míst legionářům. | 462/1919 Sb. |
Čís. 583.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 5. listopadu 1919,
kterým se zřizuje odbor architektury na české vysoké škole technické v Brně.
§ 1.
Na české vysoké škole technické v Brně zřizuje se odbor architektury.
§ 2.
První ročník budiž otevřen ve studijním roce 1919/20, ostatní postupně v letech následujících tak, aby ve studijním roce 1924/25 bylo studium architektury úplným.
§ 3.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provede je ministr školství a národní osvěty.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
Staněk v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Veselý v. r.
Prášek v. r.
Sonntag v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Franke v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády, kterým se zřizuje odbor architektury na české vysoké škole technické v Brně. | 583/1919 Sb. |
Čís. 621.
Zákon ze dne 18. listopadu 1919,
kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné.
Článek I.
Zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., mění se a zní takto:
§ 1.
Zrušuje se zabavení jmění, které bylo povoleno podle císařského nařízení ze dne 9. června 1915, č. 156 ř. z., a podle článku zák. XVIII z roku 1915, vyjímajíc případy, v nichž trestný čin podle zjištění pravoplatného rozsudku spáchán byl ze zištnosti.
§ 2.
Zrušení to proveďtež z úřední povinnosti soudy, které zabavení povolily. Povolí-li zabavení soud, ležící mimo obvod československého státu, příslušný jest provésti zrušení okresní soud, v jehož obvodu jest větší část zabaveného jmění, nebo soud, jemuž přikázána byla správa jmění, nebo jiné opatření o jmění (opatrovnický, pozůstalostní, knihovní).
§ 3.
Zabavené jmění budiž vráceno jeho vlastníku po srážce správních nákladů, které by byl sám musil vynaložiti na řádnou správu tohoto jmění Ostatní náklady nese stát.
Článek II.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti jej ukládá se ministru spravedlnosti.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Zákon, kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, čís. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné. | 621/1919 Sb. |
Čís. 648.
Zákon ze dne 4. prosince 1919,
jímž zřizuje se v Praze státní konservatoř hudby.
§ 1.
Pražská konservatoř hudby jest ústav státní s českou vyučovací řečí.
§ 2.
Provésti tento zákon ukládá se ministerstvu školství a národní osvěty ve srozumění s ministerstvem financí.
§ 3.
Zákon ten nabývá platnosti dnem 1. ledna 1920.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
| Zákon, jímž zřizuje se v Praze státní konservatoř hudby. | 648/1919 Sb. |
Čís. 656.
Vyhláška ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem spravedlnosti ze dne 14. prosince 1919,
že se opravuje tisková chyba v zákoně ze dne 18. listopadu 1919, č. 621 Sb. z. a n., kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné.
V zákoně ze dne 18. listopadu 1919, kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné, vyhlášeném v částce CXXXI. Sb. z. a n. z r. 1919 pod č. 621, má třetí řádek § 3 správně zníti:
„musil vynaložiti na řádnou správu tohoto jmění“ a nikoli „nebo soud, jemuž přikázána byla správa jmění.“
Švehla v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Vyhláška, že se opravuje tisková chyba v zákoně ze dne 18. listopadu 1919, č. 621 Sb. z. a n., kterým se mění zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 8 Sb. z. a n., jímž se zrušuje zabavení jmění pro činy velezrádné. | 656/1919 Sb. |
Čís. 12.
Zákon ze dne 11. prosince 1919
o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu.
§ 1.
Podniky, jež provozují výrobu neb dopravu v území československého státu, mají však sídlo (hlavní závod) mimo toto území, jsou povinny, vyzve-li je k tomu ministr, do jehož oboru působnosti podle předmětu svého provozování náležejí, přeložiti sídlo (hlavní závod) a hospodářské vedení do oblasti státu československého.
Ministr může, shledá-li toho potřebu, ustanoviti, že přeložení sídla (hlavního závodu) a hospodářského vedení se má státi do určité lhůty nebo do určitého místa.
Vyzvání ministrovo nahražuje schválení cizího státu, jehož po zákonu vyhledává změna stanov ve příčině přesídlení podniku. Vyzvané podniky nemusí se domáhati připuštění k provozování obchodů v tuzemsku, jehož podle zákonných ustanovení bylo by zapotřebí, a jsou vůbec sproštěny povinností, jež po zákonu mají splniti podniky cizozemské, aby mohly obchody v tuzemsku provozovati.
Předpisy o opovědích zůstávají v platnosti.
§ 2.
Podnikům, které vyzvání v § 1 uvedenému v dané lhůtě nevyhoví, může ministr zakázati provozování výroby, dopravy neb obchodů vůbec na území československého státu.
§ 3.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provedení ukládá se ministrům obchodu, financí, spravedlnosti, veřejných prací, železnic a vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Veselý v. r.
Sonntág v. r.
Švehla v. r.
Hampl v. r.
Dr. Franke v. r.
| Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území československého státu. | 12/1920 Sb. |
Čís. 76.
Zákon ze dne 30. ledna 1920
o inkorporaci kraje Hlučínského.
§ 1.
Podle ustanovení čl. 83. mírové smlouvy, která byla uzavřena mezi mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi říši Německou ve Versailles dne 28. června 1919 a nabyla mezinárodní platnosti dne 10. ledna 1920, rozšiřuje stát československý svou suverenitu na část Horního Slezska v mezích, které budou na základě uvedené mírové smlouvy a podle jejích ustanovení definitivně určeny mezinárodní komisí.
§ 2.
Dosavadní zákony a nařízení, platné v inkorporovaném území, zůstávají v platnosti, pokud je to srovnatelno se změnou suverenity, a pokud nebudou zrušeny nebo změněny zákony a nařízeními republiky Československé.
§ 3.
Zákony československé, které vyhlášeny budou ve Sbírce zákonův a nařízení státu československého ode dne 1. května 1920, nabývají platnosti také pro inkorporované území, pokud neustanovují opaku. Zákony, které byly v republice Československé v platnosti již před 1. květnem 1920, nebo které budou do té doby vyhlášeny ve Sbírce zákonův a nařízení státu československého, nabudou, pokud nemají ustanovení jinakého, v inkorporovaném území platnosti postupně od doby, kterouž určí v jednotlivých případech vláda republiky Československé nařízením, vyhlášených ve Sbírce zákonův a nařízení.
§ 4.
Vláda se zmocňuje, by, splní-li se podmínka, stanovená čl. 83. mírové smlouvy s Německem pro inkorporaci kraje Hlubčického, rozšířila na tento kraj suverenitu státu československého a uvedla v něm v platnost zákony Československé republiky podle obdoby ustanovení tohoto zákona.
§ 5.
Vláda se zmocňuje, by provedla v územích inkorporovaných všechna opatření, potřebná k zavedení řádné správy a řádného soudnictví. O opatřeních podle tohoto zákona provedených podá vláda Národnímu shromáždění zprávu.
§ 6.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 7.
Provedením zákona tohoto pověřují se všichni ministři.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Klofáč v. r.
Staněk v. r.
Habrman v. r.
Dr. Winter v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Franke v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Veselý v. r.
Dr. Hodža v. r.
Hampl v. r.
Prášek v. r.
Houdek v. r.
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
| Zákon o inkorporaci kraje Hlučínského. | 76/1920 Sb. |
Čís. 81.
Zákon ze dne 30. ledna 1920,
kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový.)
Část I.
O přídělu.
§ 1.
Zabranou a převzatou půdu, pokud jí stát sám nepodrží nebo nepoužije k účelům všeobecně prospěšným, přidělí pozemkový úřad:
1. jednotlivcům a to malým zemědělcům, domkářům, drobným živnostníkům, zaměstnancům zemědělským i lesnickým a bezzemkům, a to zvláště legionářům a příslušníkům ozbrojené moci československé, jakož i pozůstalým po těch z nich, kteří padli ve válce za vlast nebo zemřeli následkem služby válečné, a válečným invalidům a pozůstalým po vojínech, kteří padli neb zemřeli následkem služby válečné;
2. sdružením, která se skládají z osob uvedených pod číslem 1;
3. osobám jmenovaným v §u 5 tohoto zákona;
4. sdružením zemědělským a spotřebním (§§ 6 a 7);
5. obcím a jiným veřejným svazům;
6. jiným osobám právnickým, ústavům a zařízením k účelům vědeckým, lidumilným a obecně prospěšným.
§ 2.
(1) Jednotlivcům jmenovaným v §u 1 pod č. 1. budiž půda přidělována ke zřízení samostatných podniků zemědělských, které stačí k obživě hospodáře a jeho rodiny, na kterých hospodář se svou rodinou může hospodařiti bez stálé cizí pomoci a jejichž provozování tvoří výhradné nebo aspoň hlavní povolání držitelovo a zároveň výhradný nebo aspoň hlavní pramen jeho obživy.
(2) Ke zřízení takových usedlostí lze přiděliti půdu také tak, že svobodná půda uchazečova bude na míru usedlosti uvedenou v odstavci prvém přídělem doplněna.
(3) Vedle toho lze zabranou půdu přiděliti jednotlivcům uvedeným v §u 1 pod číslem 1. ke stavbě vlastních rodinných obydlí, hospodářských budov, maloživnostenských provozoven, ke zřízení zahrádek při takových budovách, k nutnému rozšíření stavenišť, dvorkův a t. p., ke zřízení samostatných zahrádek a drobných podniků zemědělských, pokud půdu obdělává držitel sám, nebo s členy své rodiny a pokud výtěžek slouží k doplnění nebo zlepšení obživy jeho a jeho rodiny.
§ 3.
Půda nemůže býti přidělena uchazečům:
1. kteří nemají státního občanství Československé republiky, leč za podmínky, že do 2 let nabudou tohoto státního občanství;
2. kteří byli odsouzeni pro trestné činy, jejichž následkem jest ztráta volebního práva do obce, pokud tento následek trvá, pak oněm, kteří jsou mravně zvrhlí;
3. kteří jsou tělesně nebo duševně neschopni věnovati se účelům, ke kterým se půda přiděluje, leda že by šlo o zaopatření válečných invalidův a rodina uchazečova je s to, aby nahradila nedostatek jeho způsobilosti.
§ 4.
(1) Sdružením osob jmenovaným v §u 1 pod č. 2. lze přiděliti půdu, jestliže výhradným účelem sdružení je společné provozování zemědělství, a jestliže členové sdružení budou vesměs osobně, přímo a trvale činni při zemědělských, řemeslnických a udržovacích pracích na přidělené půdě, nebo při dozoru a správě společného podnikání a jestliže v podniku je vyloučeno rozdílení zisků z vloženého kapitálu mimo přiměřené zúročení podílů.
(2) Taková sdružení musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
(3) Osoby, ze kterých se skládá takové sdružení, musí míti stejnou způsobilost, jaká se žádá na jednotlivých uchazečích v §u 3. Pozemkový úřad může ustanoviti jinak, pokud se týká osob, na které družstevní podíl přešel posloupností na případ smrti.
(4) Osobám z družstva vystouplým může býti přidělena půda podle §§ 1 až 3.
§ 5.
(1) K účelům bytovým lze mimo případy přídělu jednotlivcům podle §u 2, odst. 3., přiděliti půdu samosprávným svazkům veřejným, korporacím a ústavům, dále nevýdělečným sdružením (stavebním družstvům, stavebním společnostem, stavebním spolkům, nadacím a pod.), aby na ní zřídily malé byty, to jest rodinné byty o výměře nejvýše 80 m2, útulky pro svobodné, obývající nejvíce po 3 osobách v jedné oddělené místnosti, a noclehárny o společných ložnicích.
(2) Za nevýdělečná platí jen sdružení, podle jejichž stanov dividenda členská nesmí činiti více nežli 5% splacených závodních podílův a při rozchodu členové nemohou obdržeti více nežli splacené podíly, kdežto zbytek společenského jmění určen jest pro účely obecně prospěšné.
(3) Podmínkou jest, že malé byty mají zabírati nejméně ⅔ obyvatelné úhrnné plochy. Za úhrnnou obyvatelnou plochu platí u rodinných domků plocha používaná k účelům bytovým, při útulcích pro svobodné a společných noclehárnách plocha používaná pro účely těchto ústavů.
§ 6.
(1) Sdružením, skádajícím se převážně z malých zemědělců, může býti půda přidělena (§ 15, odst. 2., č. 2.b) k společným zařízením pro zvelebení zemědělství a lesnictví, podporujícím jejich hospodaření, zejména pak k podpoře dobytkářství, jako na příklad k zařízení a vydržování společných chovných neb výkrmných podniků, výběhů, pastvin a t. p.
(2) Sdružení taková musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
§ 7.
(1) Svépomocným sdružením spotřebitelů lze přiděliti půdu, je-li účelem sdružení vyráběti předměty obživy k vlastní spotřebě členů sdružení a jejich rodin.
(2) Kapitál vložený členy nesmí poskytovati vyššího zisku než pravidelných úrokův a nesmí býti obchodováno s vyrobenými předměty.
(3) Sdružení taková musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které určí pozemkový úřad.
§ 8.
Obcím a jiným veřejným svazům může býti i mimo případy § 12 přidělena zemědělská půda:
1. aby byly jejich dosavadní zemědělské podniky doplněny na výměru, která umožňuje jejich řádné a výnosné provozování;
aby takové podniky byly zaokrouhleny nebo zajištěny;
aby byly zřízeny vlastní zemědělské podniky soužící k opatření místních potřeb, životních potřeb pro obecní ústavy a t. p.;
2. k účelům obecně prospěšným, o které obcím nebo veřejným svazům náleží pečovati;
3. ke společným zařízením, která slouží zemědělským a lesnickým podnikům příslušníkův obce;
4. po případě i za tím účelem, aby jejich užívání dále propůjčovaly osobám jmenovaným v §u 1 pod č. 1.
§ 9.
(1) Pastviny lze přidělovati obcím a sdružením zemědělským se závazkem, že přenechají jejich užívání za přiměřených podmínek v prvé řadě drobným zemědělcům. Při přídělu bude pozemkový úřad hleděti k tomu, aby z přidělených pastvin měl prospěch co největší počet osob, a může stanoviti řád pokud se týká úpravy a udržování pastvin.
(2) Jednotlivcům lze pastviny přiděliti jen tehdy, když jejich převzetí obcemi nebo sdruženími zemědělců jest, hledíc k jejich poloze, nevhodné aneb když obec neb zemědělské sdružení přídělu se nedomáhají.
§ 10.
(1) Půdu lesní lze podle prokázané místní potřeby a se zřetelem ke zvláštním poměrům místním přiděliti v první řadě obcím a jiným veřejným svazům. Při stanovení výměry budiž dbáno toho, aby celkový lesní majetek svou rozlohou a povahou zaručoval spořádané hospodářství ve smyslu lesních zákonů. Pozemkový úřad, rozhoduje o přídělu, může uložiti podmínky sledující zabezpečení spořádaného hospodaření.
(2) Dosavadní souvislé hospodářské lesní jednotky (polesí, revíry) buďtež zpravidla zachovány, což nevylučuje, aby byly přiděleny více uchazečům jako hospodářský celek do společného vlastnictví a užívání.
(3) Jednotlivcům lze přiděliti lesní pozemky výjimečně a v menší rozloze zejména k tomu cíli, aby byl zaokrouhlen nebo jinak doplněn a zajištěn jejich lesní i jinaký majetek, jestliže lesní půda, o kterou jde, hledíc k nepatrné její rozloze, se nehodí k hospodaření obecnímu nebo státnímu, nebo je-li ze všech nebo několika stran obklopena pozemky uchazečovými.
§ 11.
(1) Rybníky lze přiděliti zpravidla obcím a jiným veřejným svazům a sdružením, zejména jestliže se již zabývají rybničným hospodářstvím nebo jestliže by přídělem rybničné plochy bylo zdokonaleno jejich rybničné neb zemědělské hospodářství, jakož i svépomocným sdružením zřízeným k pěstování rybničného hospodářství.
(2) Taková sdružení musí podříditi stanovy a provozovací řád podmínkám, které jim určí pozemkový úřad.
(3) Jednotlivcům lze přiděliti rybníky za podobných podmínek, za jakých jim lze přiděliti půdu lesní.
§ 12.
Půdu zemědělskou i jinou lze přiděliti obcím i jiným svazům veřejným, je-li půda méně hodnotná nebo vyžaduje-li její řádné využitkování takového nákladu, jaký by pravděpodobně nemohl na sebe vzíti hospodář jiný, tak na př., jde-li o pozemky ležící ladem a hodící se k zalesnění nebo ke zřízení ovocných sadů, prutníkův, o chudé pastviny, rašelinné pozemky vyžadující kultivace a t. p.
§ 13.
(1) Průmyslové podniky, pokud nebudou přiděleny s půdou jako na př. při přídělu půdy sdružením jmenovaným v §u 1, č. 2, nebo při přídělu statků zbytkových (§ 24), přiděliti lze sdružením ku provozování zemědělského průmyslu zřízeným, zejména sdružením sloužícím k podpoře zemědělské výroby a sdružením skládajícím se z výrobců surovin, které mají býti v podniku zpracovány, nebo ze spotřebitelů. Žádá-li toho povaha věci a zejména není-li vhodných uchazečů právě jmenovaných, mohou průmyslové podniky býti přiděleny také podle obdoby ustanovení o statcích zbytkových (§ 25). Jednotlivcům lze přiděliti menší závody průmyslové (menší pily, mlýny, dílny a t. p.) zejména tehdy, nežádají-li za příděl sdružení výše uvedená, nebo nehodí-li se pro ně.
(2) Vodní síly, neponechá-li si jejich využití stát, buďtež přiděleny zejména veřejnoprávním svazům ku provedení podnikův obecně prospěšných, sdružením zřízeným ku podporování a zvelebení výroby zemědělské, sdružením výrobců zřízeným ku zpracování surovin a jednotlivcům k provozování závodů, kterými ony síly již nyní se využitkují nebo ke zřízení závodů nových.
§ 14.
Pokud by se naskytla možnost přídělův, o jakých v hořejších ustanoveních není rozhodnuto, platí, že úřad pozemkový má postupovati tak, aby svými rozhodnutími se přiblížil co nejvíce cílům, kterých sleduje tento zákon a aby těmito rozhodnutími prospěl co nejvíce řádné výrobě a prospěchu obyvatelstva.
§ 15.
(1) Půdu lze přiděliti do vlastnictví, do nájmu a pachtu, a může k ní býti zřízeno právo stavební podle zákona ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z.
(2) O tom, zdali bude přidělena půda tím či oním způsobem, rozhodne úřad pozemkový podle povahy věci, přihlížeje jednak ku přání uchazečů, jednak k tomu, aby právní forma přídělu co nejlépe vyhověla účelu, o který jde. Při tom však řiď se úřad pozemkový těmito zásadami:
1. Jednotlivcům ke zřízení soběstačných usedlostí (§ 2) budiž půda zpravidla přidělena jako rolnický nedíl. (§§ 30 a násl.)
2. Do pachtu lze přiděliti půdu zejména:
a) jednotlivcům, jestliže sami se domáhají pachtu se zřetelem ke svým zvláštním poměrům, běží-li o takové účely, kterým nejlépe vyhovuje pacht, jde-li o příděl půdy osobám, kterým hospodaření na půdě je jen vedlejším povoláním nebo doplňkem obživy, anebo které se pro své povolání nemohou na půdě trvale usídliti;
b) přiděluje-li se půda sdružením ke společnému hospodaření (§ 1, č. 2), družstvům zemědělským a spotřebním (§ 1, č. 4).
3. Do pachtu nebo nájmu budiž dána zpravidla půda v blízkosti měst a průmyslových míst, které pravděpodobně bude brzy potřebí k účelům stavebním. Nesmí býti přidělena do vlastnictví k jiným účelům než stavebním půda, která polohopisným plánem obecním jest určena k účelům stavebním.
§ 16.
Půdu přidělí úřad pozemkový co do místa, jakosti a množství tak, aby účelu přídělu bylo vyhověno co nejlépe, přihlížeje jednak k odůvodněným přáním uchazečů, jednak k tomu, aby nebyly zkráceny zájmy veřejné a oprávněné požadavky uchazečů jiných. Při tom řiď se pozemkový úřad zejména těmito zásadami:
1. Ke zřízení rolnických nedílů přiděliti je tolik půdy, aby byly utvořeny soběstačné usedlosti, jak jsou popsány v § 2, odst. 1. Za soběstačné pokládej pozemkový úřad při rolnických usedlostech zpravidla usedlosti o 6 až 10, po případě 15 ha zemědělské půdy podle jakosti půdy a poměrů krajinných.
Úřad pozemkový přihlédne tu k půdě, která je ve vlastnictví uchazečově nebo členů jeho rodiny žijících s ním ve společné domácnosti, jakož i k půdě, na které uchazeč nebo tito členové rodiny hospodaří z jiného důvodu právního, a bude dbáti toho, aby v těchto případech přídělem nebyly tvořeny hospodářské jednotky, které neodpovídají pojmu soběstačné usedlosti.
Při tom platí, že členové rodiny uchazečovy žijící s ním ve společné domácnosti nemají samostatného nároku na příděl půdy, že však lze při přídělu slušně přihlédnouti k počtu členů rodiny žijících ve společné domácnosti a společně hospodařících, a že toto ustanovení nikterak nevylučuje, aby se ucházeli samostatně o příděl zletilí členové domácnosti, kteří si hodlají zříditi samostatnou domácnost.
2. Sdružením uvedeným v § 1 pod č. 2 lze přiděliti nanejvýš tolik zemědělské půdy, aby na každého podílníka připadl takový podíl, jaký by podle zásad uvedených pod č. 1 naň byl připadl, kdyby se byl ucházel o půdu jako jednotlivec. Na svobodné podílníky počítati jest polovinu této výměry.
§ 17.
(1) Vyskytne-li se více žádostí za příděl téže půdy a není-li tolik zabrané k přídělu se hodící půdy, aby bylo možno vyhověti všem žádostem, budiž při rozhodování postupováno tak, aby se dostalo nejprve na účely všeobecně prospěšné, pokud jich nelze uspokojiti snáze a beze škody přídělem půdy v obvodu jiném.
(2) Jde-li o osoby jmenované v §u 1, budiž zvláště přihlíženo k osobám jmenovaným tamtéž pod č. 1, pokud domáhají se přídělu ke zřízení nebo rozšíření zemědělských podnikův a k osobám jmenovaným tamtéž pod č. 2.
(3) Soutěží-li však v témže obvodu žádosti jednotlivců za příděl půdy ke zřízení nebo rozšíření zemědělských podniků se žádostmi sdružení ke společnému provozování zemědělství, budiž postupováno tak, aby přídělem půdy pro taková sdružení nebyl příliš zkracován příděl půdy pro způsobilé jednotlivce, hlavně pak ty, kteří se domáhají přídělu k rozšíření svých hospodářství na míru dostatečnou k obživě rodiny nebo převodu půdy spachtované do vlastnictví.
(4) Soutěží-li spolu v témž obvodu žádosti jednotlivců, kterým pro nedostatek půdy nelze úplně vyhověti, budiž vzat zvláštní zřetel k přihláškám těchto uchazečů:
1. legionářův a takových příslušníkův ozbrojené moci československé, kteří stáli jako takoví v boji s nepřítelem, zejména takových, kteří se osvědčili nebo kteří poraněním nebo útrapami válečnými utrpěli ztrátu na své výdělečné činnosti; pak pozůstalých po padlých legionářích a příslušnících ozbrojené moci československé. Padlým legionářům a padlým příslušníkům ozbrojené moci československé jsou postaveni na roveň takoví, kteří zahynuli útrapami válečnými nebo na kterých byl v zajetí vykonán rozsudek smrti pro jejich příslušenství k československým legiím.
Za legionáře se pokládají příslušníci zahraničních vojsk republiky Československé, kteří nastoupili vojenskou službu v zahraničních sborech vojenských před 28. říjnem 1918. Pozůstalými po legionářích a příslušnících ozbrojené moci československé vyrozumívají se nerozvedené manželky a manželští potomci jakož i členové rodiny, o jejichž zaopatření oni byli podle zákona povinni pečovati;
2. válečných invalidův a pozůstalých po vojínech, kteří padli neb zemřeli následkem služby válečné;
3. dosavadních drobných pachtýřů zabrané půdy;
4. uchazečů, jejichž hospodářské budovy sousedí přímo s požadovaným pozemkem a to tak, že jediné požadovaným pozemkem lze uspokojiti naléhavou potřebu po rozšíření stavebního místa nebo po zřízení zahrádky, nebo že je požadovaného pozemku z jiného důvodu nutně zapotřebí, aby se usnadnilo užívání uchazečova pozemku nebo jeho budovy;
5. vracejících se vystěhovalců, kteří jsou zemědělci.
(5) Při tom budiž vzat zvláštní zřetel na uchazeče, kteří vykazují zvláštní způsobilost, odborné hospodářské vzdělání nebo odborný výcvik, pak k těm, kteří buď sami nebo jejichž předkové byli vlastníky požadovaného pozemku a vlastnictví beze své viny pozbyli; k těm, kteří v témž obvodu jsou usedlí nebo tamtéž hospodařili a k těm, kteří mají potřebné hospodářské zařízení. Přihlížeti jest také k zaopatření osob dosud zaměstnaných na zabrané půdě, jestliže příděl činí další jejich setrvání na půdě nemožným a jestliže o ně nebude postaráno jinak podle §u 9, odst. 2. zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař.
(6) Soutěží-li spolu o půdu uchazeči, kteří půdu již mají, budiž za stejných jinak okolností přihlédnuto k těm, kteří mají půdu špatnější. Za stejných podmínek budiž zvláště přihlíženo k uchazečům ženatým, zejména těm, kteří mají na starosti děti, jestliže oba manželé hodlají na půdě hospodařiti společně. Ucházejí-li se o příděl osoby žijící v manželství, budiž zvláště přihlíženo k takovým, kteří se domáhají, aby byla půda přidělena oběma manželům společně.
(7) Zásadami dosud uvedenými řiď se úřad pozemkový obdobně, soutěží-li spolu o příděl půdy sdružení uvedená v §u 1, pod č. 2.
§ 18.
(1) Pozemkový úřad vyhotoví pro jednotlivé objekty, ze kterých se žadatelé domáhají přídělu, povšechný pracovní plán, maje na zřeteli nejen příděly té doby důvodně požadované, nýbrž i možnost přídělů v době pozdější.
(2) Při sdělávání pracovního plánu jest hleděti k právu vlastníka zabrané půdy na propuštění části majetku ze záboru podle §u 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., jakož i k okolnostem, které podle téhož ustanovení činí důvodným propustiti vyšší výměru ze záboru a konečně k možnosti sáhnouti vyvlastněním na půdu nezabranou podle §u 14 téhož zákona.
§ 19.
(1) Plán, uvedený v §u 18, budiž vybudován takovým způsobem, aby bylo zajištěno řádné hospodaření jak na půdě přidělené, tak na půdě ze záboru propuštěné a ponechané dosavadnímu vlastníku.
(2) Aby bylo docíleno takového pořádku, bude péči úřadu pozemkového, aby učinil také potřebná opatření k ochraně trvajících práv vodních, aby, bude-li toho potřebí, nově upravil užívání vodních sil, zřídil služebnosti vodní i cestné a učinil vůbec vše, čeho vyžaduje řádné hospodaření v obvodu, o který jde.
§ 20.
Při sdělávání plánu přihlížej pozemkový úřad k tomu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Pozemkový úřad může k tomu cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce souvisící, vlastníku byly ponechány vedle výměry půdy, která podle §u 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., může býti propuštěna dosavadnímu vlastníku ze záboru, jestliže vlastník podrobí se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, pokud se týká přístupnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým, nebo používání jejich k účelům lidumilným.
§ 21.
(1) Půda budiž přidělována způsobem co nejúčelnějším a budiž pokud možno docíleno zcelení půdy v obcích, ve kterých leží zabraný majetek. Pozemkový úřad může zejména také příděl učiniti závislým na tom, že uchazeč o příděl podrobí i svůj svobodný majetek scelovacímu plánu, který úřad míní provésti.
(2) Pokud zcelení nebude provedeno současně přídělem půdy, zavazují se ti, kterým půda se přidělí, že nebudou činiti námitek proti pozdějšímu scelení a scelovacímu plánu, a práva jim v té příčině náležející přecházejí na pozemkový úřad.
§ 22.
Podle povšechného pracovního plánu budiž vypracován podrobný rozvrh přídělů půdy, hledící k došlým přihláškám a možnosti přídělů dalších.
§ 23.
(1) Přiděluje půdu, určí úřad pozemkový, zdali nějak a jak právo získané přídělem půdy jest omezeno a zdali nějaké a jaké povinnosti vzejdou osobě, které se půda přiděluje, a ustanoví také o právních následcích spojených s oním omezením a s nedodržením uložených povinností.
(2) Při tom bude pozemkový úřad dbáti toho, aby zabezpečil, že přidělená půda nebude odcizena účelům, kterých příděl sleduje, a přiděluje půdu do vlastnictví bude se, pokud toho vyžaduje povaha věci, říditi obdobou ustanovení daných v druhé části o rolnických nedílech.
(3) Jestliže omezení práva k přídělu vyslovené úřadem pozemkovým se hodí podle obecných ustanovení práva knihovního ke knihovnímu zápisu, budiž zapsáno do veřejných knih. Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny o onom omezení nevěděl.
§ 24.
(1) Aby byla získána půda pro příděly i tam, kde zabrané půdy je, hledíc k poptávce po ní, nedostatek, jakož aby byla upravena držba pozemková (zaokrouhlením a zajištěním hranic, rozšířením zemědělských budov hospodářských a obytných a jejich příslušenství), může pozemkový úřad za přiměřenou část půdy zabrané dohodou s účastníky směniti půdu nezabranou a podle okolnosti celé podniky zemědělské, nebude-li tím zkrácena půda, které je potřebí pro účely obecně prospěšné a pro uchazeče uvedené v §u 1, č. 1 a 2.
(2) Ke směnám budiž užito v prvé řadě statků, které při přídělu vzniknou tím, že k řádnému využitkováni budov zřízených při dosavadních hospodářských jednotkách ponechá se při budovách takových přiměřená výměra zabraných pozemků, nebo že se k pozemkům odděleným od dosavadních hospodářských jednotek přikáží potřebné budovy (statky zbytkové).
(3) Za podmínek výše uvedených lze vytvořiti ze zabrané půdy vhodné nové směnné podniky zemědělské.
§ 25.
Pokud zbytkové statky nebo jiné větší podniky zemědělské, jejichž dělení z důvodu hospodářské výroby není vhodno, nebudou směněny po rozumu §u 24 a pokud nebudou přiděleny osobám jmenovaným v §u 1, pod č. 2, 4 až 6, budiž hleděno k tomu, aby byly přiděleny k vytvoření odborných hospodářství uchazečům jednotlivcům, zvláště způsobilým k vedení větších podniků zemědělských.
§ 26.
(1) Požaduje-li se příděl půdy k účelům obecně prospěšným, vyžádá si pozemkový úřad v pochybných případech dobré zdání příslušného ministerstva o tom, zdali účel, o který jde, lze pokládati za obecně prospěšný.
(2) Požaduje-li se příděl téhož pozemku současně k různým účelům obecně prospěšným a nelze-li docíliti dohody mezi zúčastněnými ministerstvy, předloží pozemkový úřad věc vládě, aby o ní rozhodla.
§ 27.
Konečná rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody, opatřené jeho schvalovací doložkou, rovnají se listinám vkladným.
§ 28.
(1) Aby bylo pokud možno docíleno smírné dohody o žádostech za příděl půdy, které se týkají buď téhož zabraného objektu nebo zabrané půdy v některém místním obvodu, dále aby byla co do programu a postupu prací souvisících s přídělem půdy podporována dohoda s místními činiteli, pokud se jich ona práva dotýkají, zřídí úřad pozemkový podle okolností místní výbory jako sbory poradní.
(2) Do těchto sborů buďtež povoláni zejména zástupci uchazečův o půdu neb sdružení zastupujících jejich zájmy, pak zástupci zúčastněných úřadů státních, místní samosprávy a odborných sdružení hospodářských.
§ 29.
(1) Chystané provádění přídělu půdy jest uvésti vhodným způsobem v obecnou známost a budiž také náležitě vyhlášeno, kdy a kam je podávati žádosti za příděl půdy.
(2) Bližší ustanovení o těchto věcech budou dána nařízeními.
Část II.
O rolnických nedílech.
§ 30.
(1) Rolnické nedíly vznikají:
1. přídělem celé usedlosti (§ 2, odst. 1.);
2. sloučením svobodného majetku pozemkového s přídělem (§ 2, odst. 2.);
3. tím, že svobodný majetek pozemkový bude podřízen řádu ustanovenému v této části.
(2) Bude-li přidělena celá usedlost, nemůže býti přidělena jinak, než jako nedíl. Jde-li o příděl půdy, kterým má býti zvětšen majetek drobných zemědělců na výměru soběstačné usedlosti, rozhoduje o tom, zdali svobodný majetek má býti sloučen s přídělem v rolnický nedíl čili nic, úřad pozemkový, a bude jeho péčí, aby přípustnými prostředky tohoto sloučení dosáhl, takže podle okolností může příděl odepříti, nebude-li svobodný majetek uchazečů podroben řádu nedílovému. Svobodný rolnický majetek podřizuje řádu ustanovenému v této části úřad pozemkový po žádosti vlastníkově.
§ 31.
Že usedlost je rolnickým nedílem, budiž vyznačeno v knihách veřejných v nadpisu listu podstaty statkové. Stane-li se tak, nemůže se nikdo dovolávati toho, že beze své viny nevěděl o omezeních, kterým je podrobeno právo nedílů.
§ 32.
(1) Na nedílech mohou mimo obyčejné služebnosti pozemkové a služebnost bytu váznouti jen dluhy rentové, počítajíc v to výměnek, a to renty dočasné, věcné i umořitelné. Jiné dluhy přípustny jsou se souhlasem pozemkového úřadu, jestliže se zřetelem na osobu věřitele nebo na podmínky úvěru značí pro dlužníka zřejmou výhodu oproti úvěru rentovému.
(2) Jde-li o sloučení svobodného majetku s přídělem nebo o podřízení svobodného majetku řádu ustanovenému v této části, je potřebí, aby jinaké závady váznoucí na svobodném majetku než ony, které jsou uvedeny v prvém odstavci, byly přeměněny (konvertovány) na takovéto závady. O této přeměně platí ustanovení obecná, ale úřad pozemkový bude tuto přeměnu podporovati cílevědomou činností a nedá svolení ke zřízení nedílů podle §u 30, č. 2 a 3, jestliže hledíc k závadám váznoucím na svobodném majetku nebyl by vytvořen hospodářský celek života schopný.
§ 33.
(1) Nebude-li náhrada za příděl zaplacena hotově, vázne v pořadí za veřejnými daněmi a dávkami, a to ve formě buď věčné neb umořitelné renty, na přidělené půdě a jde-li o případ uvedený v §u 30, pod č. 2, na celé usedlosti vzniklé sloučením svobodného majetku s přídělem. Renta věčná může býti kdykoliv přeměněna na rentu umořitelnou, žádá-li za to vlastník.
(2) Rentový dluh náhradový jest zapsati do knih.
(3) Bližší ustanovení o rentových dluzích po rozumu tohoto zákona budou dána v zákoně o převzetí zabrané půdy a náhradě za ní, po případě v zákoně zvláštním.
§ 34.
Subjektem rolnického nedílu může býti osoba jediná nebo manželé pospolu mimo případy společenství, které se podávají z §§ 48 a 49.
§ 35.
(1) Zavazení nedílů, pokud vůbec je dopuštěno (§ 32), může se státi jen se svolením pozemkového úřadu. Rentový dluh, váznoucí na nedílu, může, pokud nejde o výměnek a případ, uvedený v § 32, odst. 1., býti zřízen jen pro veřejné ústavy úvěrní, které budou označeny vyhláškou vlády.
(2) Bližší ustanovení o zřizování takových rentových dluhův a výjimky z odstavce 1. ustanoví pozemkový úřad.
(3) Rentový dluh může býti zřízen jen za tím účelem, aby byly opatřeny prostředky:
1. k zaplacení náhrady za příděl nebo ke konversi závad váznoucích na svobodném majetku, který má býti sloučen s přídělem, nebo který má býti podřízen řádu nedílovému (§ 33);
2. ke zřízení nebo rozšíření budov hospodářských a obytných nebo k trvalému zlepšení usedlosti;
3. k opatření nebo doplnění hospodářského inventáře;
4. k výplatě dědických podílů nebo platův uložených posledním pořízením.
§ 36.
Na rolnické nedíly lze vésti exekuci jen vnucenou správou.
§ 37.
Rolnický nedíl nebo jeho část mohou býti zcizeny jen se svolením pozemkového úřadu a platí o tom tato ustanovení:
1. (1) Nesvědčí-li proti tomu vážné důvody, přivolí úřad pozemkový vždycky ke zcizení celého nedílu, které má ráz anticipované posloupnosti, zejména postupuje-li se usedlost za výměnek.
(2) Mimo tyto případy přivolí pozemkový úřad ke zcizení celého nedílu v prvých deseti letech po přídělu jen z důvodů naléhavých (choroba vlastníkova, která mu činí hospodaření nemožným a t. p.), a to jen tak, že docílená cena trhová, pokud přesahuje to, co bylo vloženo do nedílu vlastníkem, připadne státu. Při tom jest bráti slušný zřetel k vykonanému zlepšení a provedenému úmoru.
(3) Jakmile uplyne 10 let od přídělu, může pozemkový úřad přivoliti ke zcizení z důvodu vhodnosti, ale ustanovení o vydání přebytku z trhové ceny platí i zde.
(4) Nedíl lze zciziti jen osobě, která se zaváže, že bude sama na usedlosti hospodařiti, má k tomu potřebnou způsobilost (§ 3) a nehospodaří jako vlastník nebo z jiného důvodu na půdě větší než činí polovina nedílu v té krajině obvyklého.
2. Úřad pozemkový svolí mimo důvody naléhavé ke zcizení podílu na rolnickém nedílu ve prospěch vlastníkova manžela (manželky).
3. K výměně pozemků nedílových za jiné přivolí pozemkový úřad, jen zlepší-li se tím hospodaření na usedlosti, a je-li pozemek vyměněný, přihlížejíc k jeho jakosti a výměře, vhodnou náhradou za pozemek směněný.
4. K rozdělení nedílů přivolí úřad pozemkový jen při nedílech uvedených v §u 30, pod č. 3, a jen tehdy, když nové celky s připočtením svobodného majetku osob, které se mají o nedíl poděliti, budou soběstačnými usedlostmi a budou podřízeny řádu nedílovému.
5. Ke zcizení části nedílu přivolí úřad pozemkový z vážných důvodův a nebude-li tím ohrožena soběstačnost nedílu.
§ 38.
O propachtování nedílu a jeho částí platí obdobně § 37, avšak propachtování jednotlivých pozemků nepřesahujících úhrnem jedné pětiny celé výměry na dobu nikoliv delší šesti let, pak částečný pronájem obytných, hospodářských a jiných budov nevyžadují přivolení pozemkového úřadu. Pozemkový úřad může však smlouvy posléze uvedené zrušiti, nabude-li přesvědčení, že takovým pachtem nebo nájmem se poškozuje hospodaření na nedílu.
§ 39.
Rolnický nedíl může na případ smrti, a to jak posloupností zákonnou, tak posloupností podle posledního pořízení připadnouti jen osobě jediné (přejimateli) mimo případy, na které míří § 37, č. 4, §§ 48, 49.
§ 40.
Dojde-li na posloupnost zákonnou, ustanoví se přejimatel podle práva a pořadu zákonné posloupnosti dědické, jak jest upravena v občanském zákonníku. Z několika dědiců nastupujících v pozůstalost povoláni jsou jednotliví, pokud se schválením úřadu pozemkového se nedohodnou jinak, k převzetí nedílu takto:
1. zpravidla náleží přednost mužským dědicům před ženskými a mezi dědici téhož pohlaví starším před mladším; při stejném stáří rozhoduje los. Příbuzní podle stupně bližší mají přednost před vzdálenějšími.
2. Děti pokrevné mají vždy přednost před dětmi adoptovanými, manželské před nemanželskými. Děti legitimované jsou na roveň postaveny dětem manželským.
3. Není-li tu potomků zůstavitelových, povolán buď za přejimatele statku pozůstalý manžel, pokud manželství nebylo soudně rozvedeno.
4. (1) Z převzetí nedílu jest zpravidla vyloučena osoba:
a) které bylo soudem odňato právo svobodné správy majetku,
b) která pro duševní nebo tělesné vady není způsobilá na usedlosti svobodně hospodařiti,
c) která je zjevně náchylna k marnotratnictví,
d) které povolání nedovoluje na usedlosti samé osobně hospodařiti,
e) která je alespoň po dvě léta nepřítomna a nedává o svém pobytu zprávy, jestliže její nepřítomnost jest spojena s takovými okolnostmi, které činí pochybným, zdali se nepřítomný v přiměřené době vrátí.
(2) Nedostatečný věk není důvodem vylučujícím.
(3) Rozhodnouti o tom, jsou-li tu důvody vylučující z převzetí nedílu podle lit. b) až e) čili nic, náleží úřadu pozemkovému.
5. (1) Je-li tu více spoludědiců, ustupuje osoba určená podle čísla 1 až 3, která v době nápadu dědictví je výhradným vlastníkem rolnické usedlosti rovnající se hodnotou polovině nedílu, o který jde, nebo usedlosti ještě větší, a to nedílové nebo svobodné ostatním spoludědicům co do práva převzíti usedlost, a připadne tudíž nedíl osobě podle tohoto zákona nejbližší, leda že by se onen rozhodl odevzdati vlastní usedlost nejblíže povolanému za cenu, vyšetřenou podle zásad §u 43.
(2) Nechce-li nikdo ze spoludědiců převzíti usedlost posléze uvedenou, pomíjí jejich právo požadovati, aby dědic povolaný ku převzetí podílu jim ustoupil.
(3) Má-li osoba určená podle č. 1 až 3 k některé usedlosti jmenované v odst. 1. tohoto čísla jiné právo než výhradné právo vlastnické, rozhodne o jejím právu a právu ostatních spoludědiců na převzetí nedílu úřad pozemkový přihlížeje k tomu, aby zásada vyslovená v §u 16 byla porušena pokud možno nejméně.
6. Jestliže mezi spoludědici nejsou než osoby takové, při kterých jest podle výše daných ustanovení důvod vylučující, může býti přes to jedna z nich ustanovena za přejimatele nedílu, jestliže by úřad pozemkový neuznal vhodnějším usedlost vykoupiti podle zásad vyslovených v §u 51 a nově ji přiděliti.
§ 41.
(1) Vlastník nedílu může o něm poříditi na případ smrti, ale jen tak, že za dědice povolá mimo případy, na které míří § 37, č. 4, osobu jedinou, a to takovou, které nebrání některý z vylučujících důvodů § 40, č. 4. Rozhodnutí o tom, zdali jsou tu takové důvody vylučující, náleží úřadu pozemkovému.
(2) Ustanovil-li zůstavitel několik dědiců, vyvolí z nich přejimatele úřad pozemkový, nedohodnou-li se sami o způsobilém přejimateli.
(3) Ustanovil-li zůstavitel dědicem osobu nezpůsobilou, platí obdobně § 40, č. 6.
§ 42.
(1) S nedílem připadne přejimateli příslušenství usedlosti. Co je pokládati za příslušenství, ustanovuje všeobecný zákon občanský. Náleží k němu zejména také hospodářský inventář, pokud je ho potřebí k řádnému vzdělávání usedlosti. Jestliže by zúčastnění dědici se nemohli o tom shodnouti, budiž rozsah potřebného hospodářského inventáře ustanoven soudem po výslechu znalců.
(2) Scházelo-li by snad něco do potřebného hospodářského inventáře, nemůže proto býti vznesen nárok na náhradu ceny z ostatní pozůstalosti.
§ 43.
(1) Při rozdělení pozůstalosti přidělí se usedlost s příslušenstvím přejimateli, jenž se stane až do výše nezadlužené hodnoty tohoto přídělu dlužníkem pozůstalosti.
(2) Hodnotu usedlosti s příslušenstvím ustanoví úřad pozemkový podle nejlepšího uvážení tak, aby přejimatel na usedlosti mohl obstáti. Rozhoduje, může si úřad pozemkový vyžádati dobré zdání úřadů a činitelů, jací se mu zdají vhodnými a bude jeho úkolem, aby se dožádal soudu za výslech zúčastněných osob, nebo jejich zákonných zástupců.
§ 44.
Při rozdělení pozůstalého jmění budiž na místě usedlosti vzata za základ suma započtěná přejimateli podle §u 43 jako dluh. Rozdělení toto stane se mezi spoludědice, počítajíc k nim i přejimatele, podle ustanovení obecného zákoníka občanského a řízením ve věcech nesporných. Avšak rozdělení pozůstalosti budiž vždycky soudem buď vykonáno nebo mu předloženo ke schválení. V listině o rozdělení budiž vysloveno, že rozdělení pozůstalosti bylo předsevzato podle tohoto zákona.
§ 45.
Jestliže by spoludědicové mimo přejimatele nemohli býti vybyti z ostatní pozůstalosti a nemohl-li by jich přejimatel vybýti z prostředků vlastních, vyplatí jim jejich podíly rentový ústav jmenovaný v § 35, za to, že na usedlost bude vložena rentová pohledávka odpovídající vyplaceným podílům. Tyto rentové pohledávky budou rentami umořitelnými, při čemž výše umořovací kvoty bude určena nejméně tak, aby renty byly umořeny, až skončí podle počtu pravděpodobnosti přejimatelovo hospodaření na statku.
§ 46.
Jestliže bude nedíl zcizen (§ 37) do desíti let po vypořádání mezi spoludědici, musí přejimatel spoludědicům doplatiti, oč příznivým pro něho odhadem usedlosti podle §u 43 byli oni spoludědicové na svých podílech zkráceni.
§ 47.
Zásady §§ 43 a 45 platí obdobně, jestliže je posloupností dědickou povolán jediný dědic ze zákona nebo podle posledního pořízení, avšak byly mu v posledním pořízení uloženy platy vyjádřené podílem pozůstalosti nebo způsobem jinakým.
§ 48.
(1) Jsou-li spoludědici sourozenci a jestliže povolaný přejimatel jakož i všichni nebo někteří spoludědici nebo jejich zákonní zástupci tak navrhují, může dědické vypořádání mezi nimi se svolením úřadu pozemkového býti odloženo. V tomto případě jest usedlost oněm sourozencům odevzdati do spoluvlastnictví s tím, že přejimatel může kdykoliv vykonati své právo na převzetí usedlosti.
(2) Tím se odloží dělení pozůstalosti mezi společné přejimatele usedlosti na tak dlouho, až nápadník užije nápadnického práva.
(3) Chce-li vystoupiti ze společenství některý jiný ze společníků nebo zemře-li jeden ze sourozenců za trvání společenství nezanechav potomstva, jsou ostatní společníci oprávněni převzíti uprázdněný podíl podle ustanovení § 43. Nepoužije-li tohoto oprávnění, nebo zanechal-li zemřelý společník potomky, dlužno přistoupiti ihned k odročenému dělení pozůstalosti.
(4) Spoludědici, kteří nenáležejí do společenství uvedeného v prvém odstavci, buďtež vybyti ihned podle ustanovení § 45.
§ 49.
(1) Zemře-li jeden z manželů, který je spoluvlastníkem nedílu, přikáže úřad pozemkový, pokud nepřipadne uprázdněný podíl pozůstalému manželu podle §§ 40 a 41, tento podíl přejimateli určenému podle obecných zásad jmenovaných paragrafů a dědická posloupnost v tento podíl řídí se týmiž paragrafy. Nejpozději však po smrti druhého manžela buďtež upravena práva k nedílu tak, aby se srovnávala s § 34, a může úřad pozemkový za tím účelem užíti práva vnuceného výkupu daného mu § 51.
(2) Pozemkový úřad může pozůstalému manželu přiznati právo, aby vykoupil podíl zemřelého manžela od jeho dědiců a to i tehdy, když druhý manžel zanechal potomky, jestliže tato úprava jediné dává záruku úspěšného hospodaření na nedílu. Výkupní cena bude určena podle obdoby § 43.
§ 50.
(1) Úřad pozemkový může ustanoviti zvláštní řád o hospodaření na nedílu, zvláště pak také co do členství v některých družstvech, ochrany památek přírodních a uměleckých, zachování krajinného rázu a krajinných zvláštností při stavbách, pojištění proti škodám a na život a t. p.
(2) Na zachování tohoto řádu dozírá úřad pozemkový.
§ 51.
Pozemkový úřad může vykoupiti nedíly:
1. když vlastník pozbyl vlastností, které jsou ustanoveny v § 3 za podmínky přídělu, leda že by manželka nebo jiní členové rodiny zaň na nedílu hospodařili;
2. jestliže vlastník na nedílu trvale hospodaří špatně nebo vede nezřízený život a dává špatný příklad svému okolí;
3. jestliže vlastník svévolně jedná proti řádu vloženému naň po rozumu § 50;
4. jestliže vlastník na nedílu sám nehospodaří a na něm nebydlí, leda že by tu byly závažné důvody omluvné nebo přechodné závady a jestliže by o řádné hospodaření na nedílu bylo postaráno členy rodiny nebo jinak;
5. jestliže mimo případy živelních nehod, nemocí nebo jiných mimořádných nezaviněných překážek dluhuje vlastník rentové splátky váznoucí na usedlosti za více než tři léta;
6. jestliže vlastník soustředil ve svých rukách držbu pozemkovou tak, že půda, na které hospodaří, dosahuje aspoň dvojnásobného výměru nedílu v krajině obvyklého. V tomto případě sluší však uvážiti, zdali nejde o soustředění přechodné, které pomine vypravením potomků a t. p.;
7. jestliže nastane toho potřeba podle ustanovení daných v §§ 40, č. 6., 41 a 49. o dědické posloupnosti v nedílech.
§ 52.
(1) Bude-li nedíl takto vykoupen, bude dána vykoupenému náhrada a to penízem, který odpovídá tomu, co do nedílu bylo vloženo vlastníkem a jeho předchůdci. Jde-li o půdu přidělenou, rovná se tento peníz ceně, za kterou byl příděl poskytnut. Při vyměření náhrady sluší hleděti k nutným i užitečným nákladům na nedíl učiněným podle stavu v době převzetí pozemkovým úřadem, jakož s druhé strany ke zhoršení, za které vlastník odpovídá podle obecných ustanovení občanského práva.
(2) Nebylo-li by možno docíliti dohody o ceně nákladu a výši srážek, rozhodne o tom okresní soud, v jehož obvodu nedíl leží, řízením nesporným.
§ 53.
(1) O výkupu rozhoduje v případech § 51 č. 1. až 6. po návrhu pozemkového úřadu rozhodčí soud pozemkového úřadu. Rozhodčích soudů může býti podle potřeby zřízeno několik pro jednotlivé místní obvody. Rozhodčí soud skládá se z předsedy a jeho náměstka jmenovaných presidentem republiky z úředníků soudcovských, dále ze soudců, kteří rovněž musí náležeti stavu soudcovskému a které jmenuje ministr spravedlnosti, a z odborníků hospodářských jmenovaných pozemkovým úřadem. Soud rozhoduje v senátu, ve kterém vedle předsedy zasedá jeden člen ze stavu soudcovského a jeden odborník hospodářský.
(2) Složení soudu a jeho jednací řád budou upraveny nařízením.
§ 54.
(1) Proti rozhodnutím rozhodčího soudu není opravného prostředku a nález jest ihned vykonatelný.
(2) Než dojde rozhodnutí soudu, může úřad pozemkový vymoci vnucenou správu jako prozatímní opatření.
§ 55.
(1) K zastoupení zájmů vlastníků rolnických nedílů zřídí se při pozemkovém úřadě poradní sbor zvolený z vlastníků nedílů. Pozemkový úřad i zúčastněná ministerstva mohou do tohoto sboru vysílati zástupce z kruhů odborných.
(2) Ustanovení o organisaci a působnosti tohoto sboru budou dána nařízením.
Část III.
Ustanovení poplatková.
§ 56.
Ustanovení o poplatcích z právních jednání, listin, spisů a úředních jednání platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, i o právních aktech předsevzatých při přídělu zabrané půdy.
§ 57.
(1) Příděl do vlastnictví považuje se za úplatný převod majetkový podle zákona poplatkového. Hodnota přídělu úřadem pozemkovým stanovená spolu s hodnotou převzatých plnění vedlejších jest základem pro vyměřování poplatků.
(2) Hodnotu nedílů stanovených podle § 43 odst. 2. dlužno vzíti za základ při poplatcích z převodu nemovitostí a poplatcích dědických. Jde-li však o zcizení nedílů podle § 37, jest z doplatků spoludědicům podle §u 46 poskytnutých, zaplatiti dodatečně případný poplatek immobilární i dědický.
(3) Propuštění podle § 11 záborového zákona nepokládá se za převod podle zákona poplatkového.
§ 58.
(1) Od poplatku jsou osvobozeny:
1. veškeré písemnosti (podání, přílohy, listiny, vysvědčení, protokoly a pod.), předkládané po rozumu tohoto zákona k dosažení přídělu osobami v § 1 uvedenými,
2. směny, uvedené v §u 24, pokud hodnota směněných pozemků jest stejná.
(2) Za příděly, jejichž hodnota (§ 57) nepřevyšuje 10.000 Kč, platí osoby v §u 1, č. 1, 2 a 3 uvedené čtvrtinu, nabyvatelé ostatní polovinu poplatku převodního z celé hodnoty přídělu. Za příděly, jejichž hodnota převyšuje 10.000 Kč, platí nabyvatelé poloviční převodní poplatek z celé hodnoty přídělu.
§ 59.
K přímému zapravování poplatků jsou povinni ti, jimž příděl se stal, více osob jest zavázáno rukou společnou a nerozdílnou.
§ 60.
Bližší ustanovení o zajištění veřejných dávek vydána budou zákonem náhradovým.
§ 61.
(1) Při udělování souhlasu ke zcizení a dělení nemovitostí podle §u 7 záborového zákona vyměřuje a vybírá pozemkový úřad, pokud půda se propouští ze záboru, pro účely zlevnění půdy přídělové a podporování kolonisace od strany, jíž povolení bylo uděleno, 10% z hodnoty nemovitosti propuštěné. Hodnota tato stanoví se dohodou mezi pozemkovým úřadem a žadatelem. Sjednaná hodnota nemůže býti na újmu zásadám budoucího zákona o dávce z majetku. V případech zvláštního zřetele hodných může pozemkový úřad poskytnouti přiměřenou úlevu.
(2) Při udělování souhlasu k pronájmu (propachtování) hospodářských celků a podniků hospodářského a lesnického průmyslu podle §u 7 záborového zákona vyměřuje a vybírá od strany, za schválení pronájmu žádající, pozemkový úřad k týmž účelům jednu čtvrtinu procenta z úhrnného pachtovného placeného v hotovosti.
§ 62.
Ustanovení v § 61 působí nazpět na všechna zcizení, dělení a pronájmy, ve kterých pozemkový úřad při udělování souhlasu si vyhradil právo ve jmenovaném §u uvedené.
Část IV.
Přechodná ustanovení.
§ 63.
(1) Jestliže převzetí a příděl půdy v místech, kde jest po ní zvlášt naléhavá poptávka, vyžádá si delší doby, může pozemkový úřad, šetře ustanovení §u 11. záborového zákona, uložiti tomu, kdo na zabrané půdě hospodaří, aby přenechal osobám v § 1, č. 1. jmenovaným a sdružením těchto osob (§ 1, č. 2) do pachtu (podpachtu) přiměřenou výměru půdy za běžných pachtovních podmínek, jestliže osoby ty poskytují záruky řádného hospodaření (§§ 3 a 17 odst. 5).
(2) Opatřením tímto nesmí býti ohroženy ani zájmy výroby na těch kterých hospodářských celcích ani osob na nich trvale zaměstnaných ani zájmy zásobování lidu.
(3) Pachtovní doba budiž nejdéle šestiletá. Pozemkový úřad může přiděliti půdu jinak i dříve, než projde doba pachtu.
(4) Nevyhoví-li se tomuto příkazu v stanovené lhůtě, pozemkový úřad určí podmínky pachtovní sám závazně pro obě strany. Při výběru osob vnucených pachtýřů a pozemků budiž slušně přihlíženo k zájmům obou stran.
(5) Vnucený pachtýř jest povinen nahraditi propachtovateli užitečný náklad, který do dne převzetí byl vynaložen na pozemek k docílení nové úrody, ač-li nebude jako pachtovní podmínka dohodou stran stanoveno, že pachtýř má odevzdati pozemek při skončení pachtu ve stejném stavu, v jakém jej převzal. Nedohodnou-li se strany na náhradě takového nákladu, platí o stanovení jejím obdobně ustanovení §u 5. zák. z 30. října 1919, č. 593 Sb. zák. a nař., o ochraně drobných zemědělských pachtýřů.
(6) Provádění těchto přechodných ustanovení může pozemkový úřad přenésti též na příslušný úřad politický. Za tím účelem mohou býti zřízeny ku podpoře politických úřadů nařízením zvláštní poradní orgány.
(7) Pravomoc pozemkového úřadu podle těchto přechodných ustanovení trvá až do konce roku 1920 a lze ji nařízením vlády prodloužiti na další rok.
Část V.
Ustanovení závěrečná.
§ 64.
Tento zákon působí ode dne vyhlášení.
§ 65.
Provésti tento zákon ukládá se veškerému ministerstvu.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Beneš v. r.
Švehla v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Hodža v. r.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Veselý v. r.
Dr. Franke v. r.
Staněk v. r.
Prášek v. r.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veř. zdravotnictví a tělesné výchovy.
| Zákon, kterým se vydávají po rozumu §u 10 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový.) | 81/1920 Sb. |
Čís. 100.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 17. února 1920
o zvýšení tax zkoušky pro uchazeče o oprávnění ku koncesovaným živnostem stavebním.
Dle § 13, odst. 2. zákona ze dne 26. prosince 1893, č. 193 ř. z., jímž upraveny byly koncesované živnosti stavební, nařizuje se toto:
§ 1.
Zkušební taxy, které dle § 14 ministerského nařízení ze dne 27. prosince 1893, č. 195 ř. z., povinni jsou zaplatiti uchazeči o oprávnění stavitele, mistra zednického, tesařského, kamenického a studnařského, zvyšují se o 100% dosavadního svého obnosu, stanoveného ministerským nařízením ze dne 11. dubna 1894, č. 72 ř. z.
§ 2.
V témž poměru zvyšují se také částky připadající ze zkušebních tax na členy zkušebních komisí a úředního sluhu.
§ 3.
Nařízení toto, jež nabývá účinnosti dnem vyhlášení, nevztahuje se na zkoušky již započaté. Výkonem nařízení pověřuje se ministr průmyslu, obchodu a živností.
Tusar v. r.
Dr. Beneš v. r.
Habrman v. r.
Prášek v. r.
Dr. Franke v. r.
Sonntág v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Winter v. r.
Hampl v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Dr. Heidler v. r.
Houdek v. r.
| Nařízení vlády o zvýšení tax zkoušky pro uchazeče o oprávnění ku koncesovaným živnostem stavebním. | 100/1920 Sb. |
Čís. 114.
Zákon ze dne 6. února 1920,
kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou.
§ 1.
Obce Bohnice, Hloubětín, Karlín, Kobylisy, Prosek, Střížkov, Troja a Vysočany v samosprávném okresu karlínském, Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Hlubočepy, Jinonice, Košíře, Liboc, Motoly, Radlice, Sedlec, Smíchov, Střešovice, Veleslavín a Vokovice v samosprávném okresu smíchovském, Braník, Hodkovičky, Hostivař — bez osad Miličova a Hájí —, Krč, Michle, Nusle, Podolí, Král. Vinohrady, Vršovice a Záběhlice v samosprávném okresu vinohradském, osada Malá Chuchle a část obce Modřan, zvaná Zátiší, jež se zároveň spojuje s obcí Hodkovičkami, v samosprávném okresu zbraslavském, Hrdlořezy, Malešice, Staré Strašnice a Žižkov v samosprávném okresu žižkovském vylučují se z těchto okresů a slučují se s hlavním městem Prahou v jednu obec pod společným jménem „Hlavní město Praha“.
Očíslování nových částí Prahy a úprava hranic mezi Prahou a obcemi Miličov-Háje, Velká Chuchle a Modřany provede se vládním nařízením.
§ 2.
Dnem sloučení podřizuje se celý obvod vytčený v § 1 všem zákonům a ustanovením, platným pro hlavní město Prahu, pokud v tomto zákoně není jinak stanoveno.
Zejména rozšiřuje se na celý ten obvod platnost obecního řádu ze dne 27. dubna 1850, čís. 85 z. z., stavebního řádu ze dne 10. dubna 1886, čís. 40 z. z., a zákona ze dne 9. března 1889, č. 19 z. z., o povinném užívání jatek, se všemi pozdějšími změnami a dodatky.
Čelední řád ze dne 21. srpna 1857, č. 42 z. z., vyhlášený pro Prahu a její policejní obvod, zůstává však obmezen na dosavadní obvod.
§ 3.
Veškeré jmění a statek obecní, ústavy a fondy jmenovaných obcí, pokud se týče osad, veškerá jejich práva i veškeré závazky přecházejí dnem sloučení na hlavní město Prahu, které přejímá do svých služeb všechny pravoplatně jmenované úředníky a zřízence těchto obcí (osad) a jejich ústavův a podniků se všemi jejich nabytými právy a nároky, pokud nepřevyšují míry práv a nároků úředníkův a zřízenců stejné nebo rovnocenné kategorie, kteří v den sloučení ve službách hlavního města Prahy budou ustanoveni.
Pokud však úředníkům a zřízencům obcí (osad) připojených byly do dne 30. června 1919 všeobecnou úpravou již pravoplatně přiznány požitky vyšší, budou míti na ně i nadále nárok do té doby, až bude provedena nová všeobecná celková úprava platův a požitkův úředníkův a zřízenců sjednocené obce pražské.
Tento nárok se neuznává tam, kde jde o úpravu platův a požitků jednotlivých zaměstnanců rázu mimořádného, neodpovídající způsobilosti a skutečné služební době zaměstnancově.
Zaměstnancům obcí připojených, kteří mají menší požitky služební, než náležejí zaměstnancům obce pražské, budou ode dne sloučení poukazovány k výplatě tytéž požitky služební, na jaké podle způsobilosti, zaměstnání a služebních let mají nárok u obce pražské dosavadní její úředníci a zřízenci stejné neb rovnocenné kategorie.
Stejné zásady platí i pro převzetí a míru práv i nároků oněch osob, které v den sloučení požívají již od připojených obcí platů pensijních, vdovských neb jiných zaopatřovacích.
Právnickým a lékařským úředníkům připojených obcí, kteří mají potřebnou odbornou kvalifikaci a kteří dokonali aspoň 5 let v odborných službách obecních neb jiných veřejných, promíjí se průkaz o praktické zkoušce politické nebo fysikátní.
§ 4.
Sloučením obcí (osad), jmenovaných v § 1, s městem Prahou zanikají dosavadní samosprávné okresy král. vinohradský a žižkovský.
Jejich práva a povinnosti, jmění a statek — vyjma okresní silnice, ležící mimo obce (osady), jmenované v § 1 — přecházejí na město Prahu, které přejímá též jejich úředníky a zřízence za stejných podmínek, jaké stanoveny jsou pro úředníky a zřízence obecní v § 3.
Přidělení obcí (osad) dosavadních samosprávných okresů král.-vinohradského a žižkovského, které se neslučují s městem Prahou, i s okresními silnicemi, ležícími v jejich obvodu, k sousedním okresům a sídlo okresních zastupitelstev pro zbývající obce okresu karlínského a smíchovského určí se po slyšení dotčených okresních zastupitelstev a obcí vládním nařízením.
§ 5.
Též okresní silnice v obvodu ostatních připojených obcí (osad) stávají se dnem sloučení obecními silnicemi města Prahy, jež s nimi současně převezme za podmínek § 3 tohoto zákona do služeb svých i okresní cestáře, kteří pro převzaté silnice do té doby pravoplatně byli ustanoveni.
§ 6.
Ostatní jmění, dluhy a závazky dosavadních samosprávných okresů karlínského a smíchovského rozdělí se mezi město Prahu a zbylé části těchto okresů podle stavu ze dne 31. prosince 1919 v tom poměru, v jakém jest předpis daňové základny pro přirážky v obcích ku Praze připojených ku předpisu daňové základny v obcích, kteréž i nadále ve svazku oněch okresů zůstanou, podle průměru posledních tří let 1917 až 1919.
Do dne sloučení mohou okresy ty uzavírati půjčky a přejímati závazky jen za předchozího souhlasu obce pražské.
Při tom okresní ústavy a nemovitosti, ležící v připojených obcích, připadnou — nestane-li se jiná dohoda — se vším příslušenstvím výhradně obci pražské, která však za to nahradí zbytku okresu poměrnou část ceny jejich, připadající na ně podle klíče shora stanoveného, a naopak zbytku okresu zůstanou zcela nemovitosti a ústavy okresní, ležící v obcích nepřipojených, a okres ten za to nahradí poměrnou část ceny jejich, připadající na Prahu podle pravidla výše řečeného.
Cena jednotlivých předmětův ustanoví se dohodou.
Neshodnou-li se obě strany o náhradě, rozhodne zvláštní smíšená komise, jejíž předsedu jmenuje ministr vnitra, a do níž vyšlou po jednom přísedícím obec pražská a zúčastněný výbor okresní. Neshodnou-li se zástupci stran, rozhoduje o výši náhrady předseda v mezích obapolných návrhů, v jiných otázkách rozhoduje hlas, ke kterému se připojí předseda. Rozhodnutí se musí státi podle skutečného stavu z 31. prosince 1919 a podle inventární ceny z r. 1914, pokud se týče se zřetelem k nákladům, investovaným po tomto roce, po odečtení příslušné kvoty umořovací.
Podrobnosti řízení komise budou upraveny jednacím řádem, který vydá a ve Sbírce zákonů a nařízení vyhlásí ministr vnitra.
§ 7.
S ústavy a nemovitostmi přejímá město Praha také dosavadní pravoplatně jmenované úředníky a zřízence okresní, výhradně pro ně ustanovené, za podmínek uvedených v § 3.
Z ostatních pravoplatně jmenovaných úředníkův a zřízenců těchto okresů povinna jest Praha podle dohody s dotčeným okresem převzíti za podmínek § 3 ty úředníky a zřízence, kterých okres následkem zmenšení nebude již potřebovati.
Nedojde-li k dohodě, rozhodne ministerstvo vnitra.
§ 8.
Podle zásad, stanovených v §§ 5 až 7, upraven bude též poměr obce pražské k obcím Miličovu—Hájím, Velké Chuchli a Modřanům a k okresům, ke kterým přiděleny budou nepřipojené obce dosavadních okresů král. vinohradského a žižkovského, jakož i k okresu zbraslavskému.
§ 9.
Zvláštní společenství obcí Prahy, Karlína, Smíchova, Král. Vinohradů a Žižkova, založené zákonem ze dne 16. srpna 1899, č. 48 z. z. ke zřízení, vydržování a správě společné vodárny, se zrušuje; práva a závazky přecházejí na sjednocenou obec pražskou a správa na její zastupitelstvo a radu.
§ 10.
Obecní dávky a poplatky budou se v obcích, jmenovaných v § 1, vybírati i po sloučení nadále podle dosavadní výměry potud, pokud na základě usnesení ústředního zastupitelstva nebudou jinak upraveny.
Též obecní přirážky k daním státním mohou podle usnesení ústředního zastupitelstva se schválením ministerstva financí býti vybírány v jednotlivých částech města, které tvořily dosud samostatné obce, i nadále nestejnou výší.
Pokud se ústřední zastupitelstvo obecní se schválením ministerstva financí jinak neusnese, budou přirážky obecní a okresní, vybírané v obcích nově připojených poslední rok před sloučením, vybírány dosavadní výší nadále na účet sjednocené obce pražské.
§ 11.
Ústřední zastupitelstvo usnese se na finančním plánu na dobu deseti let, kterým upraví se zejména postupné provádění nutných investic a postupný přechod od nynějšího nestejného zatížení poplatnictva v jednotlivých obcích (osadách) ke stejnému zatížení v budoucnosti.
Plán tento, po případě jeho pozdější změny nebo doplňky, vyžadují schválení ministerstvem financí v dohodě s ministerstvem vnitra a jsou závazny pro každoroční rozpočet obce pražské.
Ministerstvo financí vykonávati bude dohled na provádění tohoto plánu.
§ 12.
Úprava daně domovní, třídní i činžovní a potravní daně nadále zůstává prozatím beze změny.
§ 13.
Obvod policejního ředitelství pražského rozšíří se na celý obvod, stanovený v § 1.
Kdy v jednotlivých částech obce, nepojatých dosud do policejního obvodu, bude zahájena působnost policejního ředitelství, vyhlásí ministr vnitra ve Sbírce zákonův a nařízení.
Ministr vnitra může policejní obvod rozšířiti i na další sousední obce, souhlasí-li dotčená obec s tímto rozšířením.
Proti vůli obce, jíž se týče, může býti policejní obvod rozšířen vládním nařízením.
§ 14.
Organisace a příslušnost úřadů politických, školských, finančních a berních zůstává zatím beze změny.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením učinila opatření, nutná k zabezpečení jednotnosti veřejné správy v celé obci.
§ 15.
Organisace a příslušnost soudův i zařízení knih pozemkových zůstávají až do příští zákonné úpravy beze změny.
§ 17.
Obce, které se budoucně usnesou o svém sloučení s obcí pražskou, nemohou ode dne tohoto usnesení bez jejího předchozího svolení vstupovati v žádné nové závazky, které mají jeviti účinek i po sloučení, aniž majetek obecní zcizovati nebo počet úřednictva a zřízenectva a jeho požitky zvyšovati.
Usnesení tomu odporující jsou neplatná.
§ 18.
Zákon tento — vyjma § 13, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení zákona — nabude účinnosti dnem 1. ledna 1921.
§ 19.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministru vnitra v dohodě s ministrem financí.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
| Zákon, kterým se sousední obce a osady slučují s Prahou. | 114/1920 Sb. |
Čís. 122.
Zákon ze dne 29. února 1920
podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky (čl. 7. smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a mezi Československem, podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919).
Jest tedy zejména jazykem,
1. v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5 a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podkarpatskou Rus, děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky, konají se jich vyhlášky a zevní označení,
2. v němž upraven jest hlavní text státovek a bankovek,
3. jehož používá branná moc při velení a jako jazyka služebního; ve styku s mužstvem jazyka toho neznalým užíti lze také jeho jazyka mateřského.
Podrobnější předpisy o povinnosti úředníků a zřízenců státních, jakož i úředníků a zřízenců státních ústavů a státních podniků, aby uměli československy, upraveny budou nařízením.
§ 2.
O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení:
Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání. Pokud v území jedné obce je zřízeno několik okresních soudů, pokládá se celá obec za jediný soudní okres.
Nařízením bude ustanoveno, pokud a při kterých soudech a úřadech, jichž působnost obmezena jest na jediný okres, a sice okres s takovou národní menšinou, jakož i soudech a úřadech jim instančně bezprostředně nadřízených, lze obmeziti se na vydání vyřízení pouze v jazyku strany.
Za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku, po případě jen v tomto jazyku vznésti.
Moc výkonná ustanoví, kterým jazykem v těchto případech bude projednáváno.
Nepředchází-li podání strany, budiž jí, jsou-li tu ostatní podmínky odst. 2., dodáno podle týchž zásad vyřízení i v jejím, po případě jen v jejím jazyku, pokud jest tento znám, jinak na její žádost.
V okresích s národní menšinou podle odst. 2. použíti jest při vyhláškách státních soudů, úřadů a orgánů a při jich zevních označeních také jazyka národní menšiny.
§ 3.
Samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veškeré veřejné korporace ve státě jsou povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku československém a je vyřizovati.
Ve schůzích a poradách jejich jest vždy možno tohoto jazyka užívati; návrhy a podněty v tomto jazyku učiněné musí se státi předmětem jednání.
Jazyk veřejných vyhlášek a zevních označení úřadů samosprávných stanoví státní moc výkonná.
Povinnost přijímati podání v jiném než v československém jazyku a vyřizovati je, jakož i připustiti jazyk jiný ve schůzích a poradách mají samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace za podmínek § 2.
§ 4.
Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady v onom území republiky, jež před 28. říjnem 1918 náleželo ku královstvím a zemím na říšské radě zastoupeným, nebo ku království Pruskému, úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku.
Slovenské úřední vyřízení k podání českému nebo úřední vyřízení české k podání slovenskému pokládá se za vyřízení, jež stalo se v jazyku podání.
§ 5.
Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem (čl. 9. smlouvy St. Germainské).
§ 6.
Sněmu, jenž zřízen bude pro Podkarpatskou Rus, vyhraženo jest, aby upravil otázku jazykovou pro toto území způsobem slučitelným s jednotností státu československého (čl. 10. smlouvy St. Germainské).
Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území.
§ 7.
Spory o užití jazyka při soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech státních, jakož i při úřadech samosprávných a korporacích veřejných, vyřizují příslušné státní orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly.
§ 8.
Zevrubnější provedení tohoto zákona stane se nařízením státní moci výkonné, jež upraví v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace (§ 3), jakož i pro ony úřady a veřejné orgány, jichž působnost vztahuje se na menší obvody než jest soudní okres, anebo jež nemají svého zvláštního obvodu.
V nařízení buďtež obsaženy také předpisy o tom, co opatřiti jest k usnadnění úředního styku se stranami neznalými jazyka, v němž při tom kterém soudu, úřadu nebo orgánu po rozumu tohoto zákona se úřaduje, jakož i k ochraně stran před škodami právními, jež by jim z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Nařízením mohou také pro dobu prvních pěti let ode dne, kdy zákon tento nabude účinnosti, připuštěny býti výjimky z jeho ustanovení potřebné v zájmu nerušené správy.
Konečně obsahuj nařízení také předpisy potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné jeho provádění.
§ 9.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jím zrušují se všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918.
Výkonem tohoto zákona pověřují se všichni ministři.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
Houdek v. r.,
jako ministr pro zásobování lidu a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a nepřítomného ministra pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v republice Československé.
Dr. Beneš v. r.
Sonntág v. r.
Habrman v. r.
Prášek v. r.
Dr. Veselý v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Franke v. r.
Hampl v. r.
| Zákon podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé. | 122/1920 Sb. |
Čís. 123.
Zákon ze dne 29. února 1920,
kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Území Československé republiky rozděluje se pro volby do poslanecké sněmovny v tyto volební kraje:
Volební kraj prvý
se sídlem krajské volební komise v Praze; volební kraj tvoří hlavní město Praha a soudní okresy:
Bechyně, Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem, Brod Český, Brod Německý, Čáslav, Dobříš, Habry, Hora Kutná, Hořovice, Humpolec, Chotěboř, Janovice Uhlířské, Jílové, Kamenice nad Lipou, Karlín, Kolín, Kostelec nad Černými Lesy, Kouřim, Kralovice Dolní, Ledeč, Milévsko, Mirovice, Neveklov, Nusle, Pacov, Pelhřimov, Počátky, Polná, Příbram, Přibyslav, Říčany, Sedlčany, Sedlec, Smíchov, Soběslav, Štoky, Tábor, Vinohrady Královské, Vlašim, Votice, Vožice Mladá, Vršovice, Zbraslav, Žižkov.
Prvý volební kraj volí poslanců45
Volební kraj druhý
se sídlem krajské volební komise v Pardubicích; volební kraj tvoří soudní okresy:
Hlinsko, Holice, Chrudim, Kostelec nad Orlicí, Králíky, Landškroun, Litomyšl, Mýto Vysoké, Nasavrky, Pardubice, Polička, Přelouč, Skuteč, Ústí nad Orlicí, Žamberk.
Druhý volební kraj volí poslanců11
Volební kraj třetí
se sídlem krajské volební komise v Hradci Králové; volební kraj tvoří soudní okresy:
Broumov, Bydžov Nový, Dvůr Králové, Hořice, Hostinné, Hradec Králové, Chlumec nad Cidlinou, Jaroměř, Maršov, Náchod, Nechanice, Nové Město nad Metují, Opočno, Police, Rokytnice, Rychnov nad Kněžnou, Skalice Česká, Teplice, Trutnov, Úpice, Žacléř.
Třetí volební kraj volí poslanců12
Volební kraj čtvrtý
se sídlem krajské volební komise v Mladé Boleslavi; volební kraj tvoří soudní okresy:
Bělá pod Bezdězem, Benátky Nové, Boleslav Mladá, Brod Železný, Dub Český, Fridland, Hradiště Mnichovo, Jablonec, Jičín, Jilemnice, Libáň, Liberec, Lomnice nad Popelkou, Mělník, Městec Králové, Nové Město pod Smrky, Nymburk, Paka Nová, Poděbrady, Roketnice, Semily, Sobotka, Tanvald, Turnov, Vrchlabí, Vysoké nad Jizerou.
Čtvrtý volební kraj volí poslanců17
Volební kraj pátý
se sídlem krajské volební komise v České Lípě; volební kraj tvoří okresy:
Benešov, Bor, Cvikov, Děčín, Dubá, Haňšpach, Chabařovice, Chrastava, Jablonné Německé, Kamenice Česká, Lípa Česká, Litoměřice, Mimoň, Ouštěk, Rumburk, Štětí, Šluknov, Ústí nad Labem, Warnsdorf.
Pátý volební kraj volí poslanců13
Volební kraj šestý
se sídlem krajské volební komise v Lounech; volební kraj tvoří soudní okresy:
Bastiánperk, Bílina, Duchcov, Hora Sv. Kateřiny, Chomůtov, Jirkov, Kralupy, Kladno, Křivoklát, Libochovice, Litvínov Horní, Louny, Lovosice, Most, Postoloprty, Rakovník, Roudnice, Slaný, Strašecí Nové, Teplice, Unhošť, Velvary, Žatec.
Šestý volební kraj volí poslanců17
Volební kraj sedmý
se sídlem krajské volební komise v Karlových Varech; volební kraj tvoří soudní okresy:
Aš, Bečov, Blatno, Bochov, Cheb, Doupov, Falknov, Jáchymov, Jesenice, Kadaň, Karlovy Vary, Kynžvart, Kraslice, Loket, Neydek, Podbořany, Přísečnice, Vejprty, Vildštejn, Žlutice.
Sedmý volební kraj volí poslanců12
Volební kraj osmý
se sídlem krajské volební komise v Plzni; volební kraj tvoří soudní okresy:
Bezdružice, Blatná, Blovice, Březnice, Dobřany, Domažlice, Hartmanice, Hory Kašperské, Horšův Týn, Hostouň, Kdýně Nová, Klatovy, Kralovice, Manětín, Marianské Lázně, Nepomuky, Nýrsko, Planá, Plánice, Plzeň, Přeštice, Přimda, Rokycany, Ronšperk, Stodo, Stříbro, Sušice, Tachov, Teplá, Touškov, Zbiroh.
Osmý volební kraj volí poslanců17
Volební kraj devátý
se sídlem krajské volební komise v Čes. Budějovicích; volební kraj tvoří soudní okresy:
Brod Vyšší, Budějovice České, Bystřice Nová, Hluboká, Horažďovice, Hradec Jindřichův, Hrady Nové, Chvalšiny, Kaplice, Krumlov, Lišov, Lomnice nad Lužnicí, Netolice, Písek, Planá Horní, Prachatice, Strakonice, Sviny Trhové, Třeboň, Týn nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Vimperk, Vodňany, Volary, Volyně, Vitorazsko.
Devátý volební kraj volí poslanců13
Volební kraj desátý
se sídlem krajské volební komise v Jihlavě; volební kraj tvoří soudní okresy:
Budějovice Moravské, Byteš Velká, Dačice, Hrotovice, Jaroslavice, Jemnice, Jihlava, Krumlov Moravský, Meziříčí Velké, Mikulov, Náměšť, Slavonice, Telč, Třebíč, Třešť, Vranov, Znojmo.
Desátý volební kraj volí poslanců9
Volební kraj jedenáctý
se sídlem krajské volební komise v Brně; volební kraj tvoří soudní okresy:
Blansko, Boskovice, Brno město, Brno okres, Bučovice, Bystřice nad Pernštýnem, Hustopeč, Ivančice, Jevíčko, Klobouky u Brna, Kunštát, Mor. Třebová, Nové Město, Pohořelice, Slavkov, Svitavy, Tišnov, Vyškov, Žďár, Židlochovice.
Jedenáctý volební kraj volí poslanců16
Volební kraj dvanáctý
se sídlem krajské volební komise v Olomouci; volební kraj tvoří soudní okresy:
Bruntál, Bystřice pod Hostýnem, Dvorec, Frývaldov, Javorník, Jindřichov, Holešov, Kojetín, Konice, Kroměříž, Libava Město, Lipník, Litovel, Mohelnice, Olomouc, Plumlov, Prostějov, Přerov, Rýmařov, Staré Město, Šilperk, Šternberk, Šumperk, Unčov, Vidnava, Visenberk, Zdounky, Zábřeh.
Dvanáctý volební kraj volí poslanců17
Volební kraj třináctý
se sídlem krajské volební komise v Uherském Hradišti; volební kraj tvoří soudní okresy:
Bojkovice, Brod Uherský, Břeclava s územím Valčic, Hodonín, Hradiště Uherské, Kyjov, Klobuky Valašské, Napajedla, Ostroh Uherský, Strážnice, Vizovice, Ždánice.
Třináctý volební kraj volí poslanců8
Volební kraj čtrnáctý
se sídlem krajské volební komise v Moravské Ostravě; volební kraj tvoří soudní okresy:
Albrechtice, Benešov, Bilovec, Cukmantl, Frenštát, Fulnek, Hlučín, Hranice, Nový Jičín, Krnov, Klimkovice, Meziříčí Valašské, Místek, Odry, Ostrava Moravská, Opava, Osoblaha, Příbor, Rožnov, Vítkov, Vrbno, Vsetín.
Čtrnáctý volební kraj volí poslanců14
Volební kraj patnáctý
se sídlem krajské volební komise v Trnavě; volební kraj tvoří:
ze župy bratislavské:
okres trnavský,
okres bratislavský mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje;
okres senecký mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje;
z okresu galantského obce: Barakon, Gáň, Hody, Nebojsa, Pustý Fedýmeš a Streda nad Váhem;
města Modra, Pezinok, Svatý Jur a Trnava;
ze župy nitranské:
okres hlohovský,
okres myjavský,
okres nitranský mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje,
okres novozámecký mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje,
okres pišťanský,
okres povážsko-novoměstský,
okres senický,
okres skalický,
okres šalanský mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje,
okres topolčianský,
město Skalica.
Patnáctý volební kraj volí poslanců9
Volební kraj šestnáctý
se sídlem krajské volební komise v Nových Zámcích tvoří:
ze župy bratislavské:
z okresu bratislavského obce: Hochštettno, Zohor, Stupava, Pajštún, Mást, Bystrica, Devínská Nová Ves, Lamač, Mariatál, Dubravka, Karldorf, Petržalka, Devín, Oberufer, Ivanka a Farna, Švajnsbach, Vajnory, Slovenský Hrob a Horvatský Hrob,
okres dunajsko-stredanský,
okres galantský mimo obce, které patří do patnáctého volebního kraje,
okres malacký,
z okresu seneckého obce: Německý Hrob, Réta, Boldogfa, Senec, Německý Biel, Maďarský Biel, Toroň, Zonc, Dunajská Nová Ves, Šáp, Eďházfa, Péntekšúr, Heďšúr, Borša, Jánošháza,
okres šamorínský,
město Bratislava,
ze župy nitranské:
z okresu nitranského obce: Velký Cytín, Čahynce, Velké Hyndice, Babindol, Velká Ves, Bránč, Pogranice, Gest, Hrnčiarovce, Čitáry, Koleňany, Žírany, Gímeš, Badice, Mehenice, Výčapy-Opátovce, Lajošová, Jágerség;
z okresu novozámeckého obce: Tardošked, Andod, Velký Kýr a Dyčka;
z okresu šalanského obce: Kiraľfa, Dlhá, Veča, Králová, Šaly, Tornok, Šok, Selovce, Farkašd, Neďed.
města Nitra a Nové Zámky.
Všechny obce bývalé župy rábské.
Z komárňanské župy:
okres žitnoostrovský,
okres udvardský mimo obce, které patří do osmnáctého volebního kraje.
Z tekovské župy:
z okresu vrábelského obce: Aha, Mochovce, Čifáre, Tildince, Töhöl, Lüle, Iňa, Beša, Pozba, Horný Pial, Baráčka, Fajkürt, Bešeňov,
okres levický mimo obce náležející do osmnáctého volebního kraje,
z okresu zlatomoravského obec Ledec,
město Levice,
ze župy ostřihomské okres parkaňský.
Ze župy honťanské:
k republice náležející část okresu sobského,
k republice náležející část okresu mikolského,
z okresu bátovského obce: Malý Kiar, Varšany, Bor.
z okresu šahianského obce: Sazdovce, Vyška, Pereslany, Dolné Semerovce, Horné Semerovce, Hokovce, Hrkovce, Slatina, Horváty, Tompa, Malý Tur, Stredný Tur, Horný Tur, Pláštovce, Šahy, Tešmag,
okres nekíjský mimo obce: Dolné Príbelce, Horné Príbelce, Dolné Plachtince, Prostredné Plachtince, Horné Plachtince, Opava, Príklek, Čelovce, Záhorie, Hrušov.
Šestnáctý volební kraj volí poslanců11
Volební kraj sedmnáctý
se sídlem krajské volební komise v Turčanském Svatém Martině tvoří:
Ze župy nitranské:
okres prievidzský,
okres žabokrecký,
župa trenčianská,
„ turčianská,
„ oravská.
Sedmnáctý volební kraj volí poslanců11
Volební kraj osmnáctý
se sídlem krajské volební komise v Báňské Bystřici tvoří:
Honťanská župa mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje,
ze župy komárňanské obce: Baromlak, Cahovce, Jásová a Semer,
města Báňská Štiavnice a Belá,
ze župy tekovské:
okres zlatomoravský mimo obec Ledec,
„ oslanský,
„ svatokřížský,
„ vrábelský mimo obce, které patří do šestnáctého volebního kraje,
z okresu levického obce: Rybník, Tlmoč, Velké Kosmálovce, Starý Tekov, Klačany, Čajkov, Šalmoš, Opátovce, Hronská Nová Ves, Kosihy, Podlužany,
města Kremnica a Nová Baňa,
župa zvolenská.
Osmnáctý volební kraj volí poslanců7
Volební kraj devatenáctý
se sídlem krajské volební komise v Liptovském Svatém Mikuláši tvoří:
župa liptovská,
župa spišská mimo obce, které patří do dvacátého volebního kraje,
župa gemerská mimo obce, které patří do dvacátého volebního kraje.
Devatenáctý volební kraj volí poslanců6
Volební kraj dvacátý
se sídlem krajské volební komise v Košicích tvoří:
župa novohradská;
ze župy gemerské:
z okresu rimavsko-sobotského obce: Ožďany, Hedmeg, Tomášovce, Záhorie, Dolná Pokoradz,
okres siačský vyjímaje obce: Budikovany, Drienčany, Hostišovce, Melegheď,
z okresu revúcského obce: Mikolčany, Hucince, Licince,
okres tornalský,
obce bývalého okresu pútnického,
z okresu rožňavského obce: Barka, Lúčka, Kováčvágáš, Drnava, Lipovník, Krásna Horka-Podhradie, Jóles, Čučma, Nadabula, Rudník, Kerešovce, Brzotýn, Štítník, Kunová Teplica, Paškovce, Solovce, Vigtelka, Silice, Plešivec, Borzova, Krásna Horka, Dlhá Lúka,
města Dobšina, Rimavská Sobota a Rožňava,
ze župy abanovohradské:
okres turňanský,
okres moldavský mimo obce Novočany, Rudno, Paňovce,
z okresu košického obce: Keňhec, Miglec, Sina, Velká Ida,
město Košice.
Ze župy zemplinské:
z okresu novomeského obce: Malá Torona, Syrnek, Čerhanov, Zemplín, Velká Bara, Malá Bara, Ladmovce, Seleška, Bodrogseg, Bodrocká Streda, Imreg,
z okresu sečovského obec Hardiča,
okres helmecký,
z okresu michalovského obce: Drahňov, Hedi, Malá Raška, Velká Raška, Oborín,
ze župy spišské:
z okresu starolubovenského obce: Podolínec, Lomnička, Hopgart,
okres kežmarský mimo obce: Javorina, Křížová Ves, Malý Slavkov, Krig, Landok, Jurské, Slovenská Ves a Ždiar,
z okresu levočského: Ruskinovce,
z okresu spišsko-sobotského: Nová Lesná, Milbach, Velký Slavkov, Matejovce, Spišská Sobota, Stráža, Velká,
z okresu novoveského obec Vondrišel,
z okresu gelnického obce: Švedliar, Mníšek, Smolnická Huť, Smolník, Krompachy, Dol. Slovinky,
města: Gelnica, Kežmarok, Levoča, Ľubica, Poprad, Nová Ves, Spišská Belá, Spišské Vlachy a Spišské Podhradie,
ze župy užhorodské:
okres kapušanský mimo obce: Vysoká, Pavlovce, Tegeňa, Malá Seretva, Velká Seretva, Palín, Kraška, Senná, Rebrín,
z okresu užhorodského obce: Tarnovce, Bodfalu, Šišlovce, Koncház, Minaj, Ketergín.
Dvacátý volební kraj volí poslanců7
Volební kraj dvacátý prvý
se sídlem krajské volební komise v Prešově tvoří:
župa šarišská,
župa abanovohradská, zemplinská a užhorodská mimo obce, které náležejí do volebního kraje dvacátého, až po hranici autonomního území Podkarpatské Rusi.
Volební kraj dvacátý prvý volí poslanců10
Volební kraj dvacátý druhý
se sídlem krajské volební komise v Těšíně tvoří soudní okresy:
Bílsko, Bohumín, Frýdek, Frýštát, Jablunkov, Ostrava Slezská, Skočov, Strumeň, Těšín.
Volební kraj dvacátý druhý volí poslanců9
Volební kraj dvacátý třetí
se sídlem krajské volební komise v Užhorodě tvoří území Podkarpatské Rusi a volí tento volební kraj poslanců9
Článek II.
Prvé volby poslanecké sněmovny budou se konati s vyloučením volebních krajů dvacátého druhého a dvacátého třetího, jakož i s vyloučením okresu hlučínského ve volebním kraji čtrnáctém, Vitorazska ve volebním kraji devátém, území Valčic ve volebním kraji třináctém a s vyloučením území plebiscitu ve Spiši a Oravě.
Druhé a třetí skrutinium provede se při těchto prvých volbách bez ohledu na volby v těchto územích.
Při prvých volbách bude voliti volební kraj čtrnáctý poslanců toliko 13.
Území z prvých voleb vyloučená zvolí dodatečně na první volební období poslance způsobem, který upraví se cestou nařizovací.
Vláda učiní opatření pro volbu legionářů a přikáže pravoplatně případné přebytečné mandáty některému z volebních krajů.
Článek III.
Předseda reklamační komise je povinen z moci úřední škrtnouti ze stálých voličských seznamů osoby, které nejsou státními občany československými. Tato pravomoc pomíjí 31. prosincem 1920.
HLAVA PRVNÍ.
O právu volebním a volitelnosti.
I. O právu volebním.
§ 1.
Právo voliti poslance přísluší všem státním občanům Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří v den vyložení seznamů voličských překročili 21. rok věku svého, mají bydliště v některé obci Československé republiky aspoň tři měsíce, počítajíc zpět ode dne vyložení voličských seznamů, a kteří nejsou tímto zákonem výslovně vyloučeni z práva voliti.
Doba ztrávená ve vojenské službě, při válečných úkonech nebo v zajetí nepřetrhuje bydlení.
Pro vojíny podmínka tříměsíčního bydliště neplatí (§ 4).
§ 2.
Z práva voliti jsou vyloučeni, kdož jsou vyloučeni ze zápisu do stálých seznamů voličských (§ 3 zák. z 19. prosince 1919, č. 663 Sb. z. a n.).
§ 3.
Předloží-li se obvodní volební komisi úřední doklad o tom, že volič, zapsaný do voličských seznamů, v den volby není státním občanem, anebo jest vyloučen z práva voliti podle ustanovení § 3, č. 1, 3 a 4 zákona o stálých seznamech voličských, aneb rozhodnutí volebního soudu, že občan neprávem do voličských seznamů byl zapsán, nesmí býti připuštěn k hlasování (§ 39).
§ 4.
Každý občan má volební právo jen v jediné obci a vykonává je osobně.
Vojíni mají právo volební v obci, ve které jsou službou přikázáni v den vyložení voličských seznamů.
II. O volitelnosti.
§ 5.
Za poslance mohou býti voleni státní občané Československé republiky, bez rozdílu pohlaví, kteří v den volby dokonali 30 roků věku svého, jsou aspoň tři léta státními občany Československé republiky, a kteří nejsou podle § 2 vyloučeni z práva voliti.
Pro volby, které se vykonají do 31. prosince 1924, neplatí podmínka o tříletém státním občanství.
III. Povinnost voliti.
§ 6.
Každý volič jest povinen volby se zúčastniti. Od této povinnosti jsou osvobozeny osoby, které:
a) jsou starší než 70 let, nebo
b) pro nemoc nebo vadu tělesnou nemohou se dostaviti do místnosti volební,
c) pro neodkladné povinnosti svého úřadu nebo povolání nemohou včas přijíti k volbě,
d) jsou v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km,
e) jsou zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.
Zaměstnavatel jest povinen upraviti v den volby službu tak, aby se zaměstnanci mohli volby zúčastniti.
Rovněž vojenská služba budiž v den volby upravena takovým způsobem, aby, pokud služební poměry to dovolují, i vojínové, kteří mimo místo služební mají právo volební, mohli toto právo vykonati.
HLAVA DRUHÁ.
Volební komise.
§ 7.
Ku provedení voleb jsou povolány:
1. Místní komise (§ 8).
2. Obvodní volební komise (§ 9).
3. Krajská volební komise (§ 10).
4. Ústřední volební komise (§ 11).
§ 8.
Místní komise.
Místní komise, která podle zákona o stálých voličských seznamech ze dne 19. prosince 1919, čís. 663 Sb. z. a n., sestavuje voličské seznamy, dohlíží vůbec k tomu, aby obecní úřad šetřil ustanovení daných pro řízení volební.
§ 9.
Obvodní volební komise.
Obvodní volební komise řídí volbu v obcích.
Pro každou volební místnost zřídí se obvodní volební komise.
Členy jejími jsou zástupcové volebních stran, a to za každou stranu po jednom zástupci a jednom náhradníku; jsou-li jen dvě nebo tři volební strany, po dvou členech a dvou náhradnících.
Zmocněnec volební strany (§ 22, čís. 3) jmenuje zástupce své strany a jeho náhradníka, které ohlásí aspoň čtrnáct dnů přede dnem volby u politického úřadu, jemuž přísluší přímý dozor v obci.
Nejmenuje-li některá strana včas svých zástupců, může jmenovati politický úřad sám členy a náhradníky za tuto stranu.
V obcích, kde práce konceptní obstarává zvláštní úředník, jest tento úředník dalším členem komise s hlasem poradním a zapisovatelem. Je-li potřebí dalších pomocných sil, dodá je obec; nestane-li se tak, učiní vhodné opatření předseda volební komise na vrub obce.
Komise volí za předsednictví svého nejstaršího člena před zahájením volby ze sebe předsedu a místopředsedu většinou hlasů; nebylo-li dosaženo většiny, rozhoduje los.
Předseda a místopředseda nesmějí náležeti téže straně, leč by byli jmenováni toliko zástupcové jedné strany.
§ 10.
Krajská volební komise.
Krajská volební komise jest povolána, aby upravila kandidátní listiny (§ 25) a provedla prvé skrutinium (§ 46).
Předsedu a jeho zástupce jmenuje ministr vnitra. Členy jsou zmocněnci volebních stran (§ 22, čís. 3). Je-li volebních stran více nežli 10, jmenuje ministr vnitra 10 až 12 členů a tolikéž náhradníků ze zmocněnců volebních stran a jejich náhradníků. Zmocněnci stran, kteří nebyli jmenováni členy, mají právo účastniti se schůzí komise s hlasem poradním a buďtež do schůzí zváni.
§ 11.
Ústřední volební komise.
Ku provedení druhého a třetího skrutinia jest určena 12členná ústřední volební komise při ministerstvu vnitra.
Předsedou její jest úředník, ministrem vnitra určený.
Každá strana, která ohlásila platnou kandidátní listinu, navrhne ministerstvu vnitra jednoho člena a jednoho náhradníka aspoň čtrnácte dnů přede dnem volby. Z navržených jmenuje ministr vnitra členy komise. Ostatní mohou jako důvěrníci býti přítomni, nemají však práva do jednání komise zasahovati. Za každou stranu smí býti přítomna jen jedna osoba, buď jako člen nebo jako důvěrník.
§ 12.
Kdo může býti členem komise.
Členem komisí, v §§ 9 až 11 uvedených, může býti občan, který má podmínky práva volebního a není z práva voliti vyloučen, byť i neměl bydliště v obci, v níž komise jest zřízena.
Kandidáti nemohou býti členy těchto komisí.
Týž občan může býti členem dvou nebo několika komisí.
§ 13.
Jak se komise usnášejí.
Komise v §§ 9 až 11 jmenované mohou se platně usnášeti za přítomnosti jakéhokoli počtu členů.
Rozhodují nadpoloviční většinou hlasů; předseda hlasuje toliko, je-li počet hlasů stejný.
§ 14.
Společné komise pro volby do poslanecké sněmovny a senátu.
Konají-li se volby do poslanecké sněmovny nejpozději do 4 neděl po dni, kdy se konaly volby do senátu, jsou obvodní volební komise a ústřední volební komise, které prováděly volby do senátu, také povolány prováděti volby do poslanecké sněmovny. Členy těchto komisí nesmějí však býti zástupcové stran, které neohlásily platných kandidátních listin pro volby do poslanecké sněmovny, naopak buďtež komise ty doplněny zástupci stran, které nekandidovaly do senátu, avšak ohlásily platné kandidátní listiny pro volby do poslanecké sněmovny; při tom sluší užíti předpisů §§ 9 a 11.
Vyjma případ prvého odstavce nutno ustaviti nově obvodní volební komise i ústřední volební komisi.
HLAVA TŘETÍ.
O přípravném řízení volebním.
§ 15.
Rozepsání voleb. Vyhláška.
Ministerstvo vnitra rozepíše volbu tak, aby přípravy k volbě včas mohly býti skončeny.
Volba se vyhlásí v úředních listech, dále v každé obci vyhláškami na veřejných místech po dobu 14 dnů, jakož i jinakým způsobem v místě obvyklým. Tvoří-li obec několik osad, budiž volba vyhlášena také ve všech osadách.
Vyhláška v úředním listě musí obsahovati den, v který se volba koná, den, kdy voličské seznamy ve všech obcích musí býti vyloženy, jakož i vyzvání, aby strany do zákonných lhůt navrhly zástupce do komisí.
Vyhláška v obci musí obsahovati den volby a počet poslanců, kteří mají v příslušném volebním kraji býti voleni, vyzvání, aby strany do lhůt zákonných navrhly své zástupce do komisí (§§ 9 až 11), jakož i počet těchto komisí, dobu a místo, kdy a kde jest možno nahlížeti do voličských seznamů, lhůtu a místo ku předložení kandidátních listin s udáním kalendářního dne, a ustanovení o formě a obsahu kandidátních listin.
§ 16.
Stálé seznamy voličské.
Volby vykonají se podle stálých seznamů voličských (§ 14 zák. o stál. vol. sezn.).
§ 17.
Vyložení seznamů voličských.
Zároveň s volební vyhláškou vyloženy buďtež po čtrnácte dnů stálé seznamy voličské. Spadá-li první den vyložení voličských seznamů do doby mezi 1. únorem a 31. červencem, vyloženy buďtež seznamy, upravené řízením, které podle § 8 zákona o stálých seznamech voličských má býti zahájeno 15. prosincem roku předcházejícího; spadá-li den vyložení voličských seznamů do doby mezi 1. srpnem a 31. lednem následujícího roku, buďtež vyloženy seznamy, upravené řízením, které podle §u 8 zákona o stálých seznamech voličských má býti zahájeno 15. červnem. Pro volby, které se rozepíší do 31. července 1920, vyloženy buďtež seznamy z 15. ledna 1920.
Voličské seznamy buďtež k nahlédnutí přístupny nejméně po tři hodiny denně, v obcích přes 5000 obyvatelů nejméně po osm hodin denně, avšak ve všech obcích po dvě soboty i v hodinách poledních, v neděli vždy od 8. do 12. hodiny polední.
Do seznamů má každý právo nahlížeti a činiti si opisy a výpisy, pokud tím nevylučuje jiných osob z výkonu téhož práva.
Ke správnému dodržování těchto ustanovení dohlížejí členové místní komise.
§ 18.
Které voličské seznamy jsou podkladem pro hlasování.
Voličské seznamy upravené řízením, které podle § 8 zákona o stálých voličských seznamech má býti zahájeno 15. prosince, budou podkladem pro hlasování, které se provede v době ode dne 1. února do 31. července následujícího roku, a seznamy upravené řízením, které má býti zahájeno 15. červnem, pro hlasování, které se provede v době ode dne 1. srpna téhož roku do konce ledna roku následujícího.
Voličské seznamy, upravené řízením, které bylo zahájeno 15. ledna 1920, budou podkladem pro volby, při nichž se hlasy odevzdají v době od 1. března do 31. července 1920 (§ 14 zák. o stál. sezn. vol.).
§ 19.
Změny v seznamech voličských.
Změny v seznamech voličských mohou býti provedeny toliko, pokud je připouští zákon o stálých seznamech voličských.
V posledních osmi dnech přede dnem volby nesmí býti v seznamech voličských nic měněno.
§ 20.
Dodatečné vyložení seznamů voličských.
Voličské seznamy, které podle § 18 budou podkladem pro hlasování, vyloženy buďtež po osm dnů až do dne volby k veřejnému nahlédnutí.
O právu nahlížeti, činiti si opisy a výpisy, a o hodinách, po které seznamy mají býti vyloženy, platí obdobně ustanovení § 17.
§ 21.
Kandidátní listiny.
Nejpozději dvacátý prvý den přede dnem volby do 12. hodiny polední předloží strany předsedovi krajské volební komise kandidátní listiny ve dvojím stejnopise. Předseda jest povinen podateli potvrditi den a hodinu podání. Žadatel může předložiti další opis kandidátní listiny, jehož souhlas s předloženou kandidátní listinou předseda krajské volební komise potvrdí.
Aby kandidátní listina byla platna, budiž opatřena úředně ověřenými podpisy nejméně sto voličů, zapsaných do voličských seznamů v obcích volebního kraje, o nějž jde. Jsou-li podkladem pro odevzdání hlasů (§ 18) jiné voličské seznamy, než které byly vyloženy zároveň s volební vyhláškou (§ 17), stačí zápis v jednom neb druhém voličském seznamu.
U podpisu voličova budiž uvedena obec, v níž jest volič v seznamech zapsán. Podpisy ověřuje notář, soud, nebo politický úřad.
Úmrtí, odvolání podpisu nebo ztráta volebního práva podpisovatelova nepůsobí na platnost kandidátní listiny.
Až do 1. ledna 1935 platí pro volební kraje patnáctý až dvacátý prvý tyto úchylky:
1. vyžaduje se podpisů nejméně jednoho tisíce voličů;
2. podpisy buďtež ověřeny přednostou politického úřadu druhé stolice (županem) oné župy, na jejímž území leží sídlo krajské volební komise, aneb osobou jím k tomu pověřenou.
§ 22.
Obsah kandidátní listiny.
Kandidátní listina musí dále obsahovati:
1. označení strany;
2. jméno, příjmení, zaměstnání a bydliště kandidátů.
Pořadí každého kandidáta budiž označeno arabskými číslicemi;
3. označení zmocněnce strany a jeho náhradníků s udáním přesné adresy. Nejsou-li označeni, považuje se první podepsaný za zmocněnce a voličové na druhém a dalším místě podepsaní za jeho náhradníky. Kandidáti nemohou býti označeni za zmocněnce strany ani za jejich náhradníky.
Strana může kandidovati nejvýše o třetinu osob více, než má býti ve volebním kraji voleno poslanců. Při výpočtu třetiny urovná se zlomek na nejblíže vyšší celé číslo.
Župan a okresní náčelník nemohou býti kandidováni.
§ 23.
Prohlášení kandidátů.
Ke kandidátní listině budiž připojeno písemné, vlastnoručně podepsané prohlášení všech kandidátů, že kandidaturu přijímají a že se svým souhlasem na jiné kandidátní listině, ani v jiném volebním kraji navrženi nejsou.
Dlí-li kandidát mimo území Československé republiky, není třeba tohoto prohlášení.
§ 24.
Příprava pro řízení u krajské volební komise.
Předseda krajské volební komise opatří kandidátní listiny řadovým číslem arabským podle pořadí, jak došly, a vykoná přípravy pro rozhodování krajské volební komise. Zejména učiní tato opatření:
Má-li kandidátní listina formální vady, na př. nedostatečný počet podpisů, nebo větší počet kandidátů než jest přípustno, nebo není-li označení strany uvedeno, nebo pořadí kandidátů vyznačeno, nebo není-li opatřen souhlas kandidátův a pod., vyzve zmocněnce, aby do tří dnů vadu tu odstranil.
Je-li několik kandidátních listin označeno stejným anebo nesnadno rozeznatelným označením strany, vyzve zmocněnce těchto kandidátních listin, aby do tří dnů kandidátní listiny opravili.
Je-li kandidát na několika listinách, dotáže se ho písemně se lhůtou třídenní, kterou kandidaturu přijímá.
§ 25.
Řízení u krajské volební komise.
Předseda svolá zároveň do pěti dnů krajskou volební komisi, aby zmocněnci stran do kandidátních listin nahlédli a přednesli své námitky, a aby komise o úpravě kandidátních listin rozhodla.
Komise zejména rozhoduje, neshodly-li se strany, jejichž kandidátní listiny jsou označeny stejným anebo nesnadno rozeznatelným označením strany.
Neodpoví-li kandidát, uvedený na několika listinách, do lhůty, dané mu předsedou komise, škrtne ho komise na listině, k níž nebyl připojen vlastnoručně stvrzený souhlas s kandidaturou; jinak škrtne ho na listině později došlé.
Nepředloží-li zmocněnec do lhůty, dané mu předsedou komise, prohlášení kandidátovo, pokud ho podle § 23 jest třeba, škrtne komise kandidáta z kandidátní listiny.
Nezmenší-li zmocněnec kandidátní listinu na přípustný počet kandidátů (§ 22), škrtne komise poslední nadpočetné kandidáty.
Kandidátní listinu, která ani po tomto řízení nemá potřebného počtu podpisů, anebo označení strany, prohlásí komise za neplatnou. Usnesení o tom vyhlásí v úředních listech s udáním důvodů.
Je-li kandidován župan nebo okresní náčelník (§ 22 poslední odst.), škrtne ho komise z kandidátní listiny.
Krajská volební komise rozhoduje s platností konečnou.
§ 26.
Řízení u ministerstva vnitra.
Předseda krajské volební komise zašle jeden stejnopis kandidátních listin ministerstvu vnitra.
Ministerstvo vnitra provede ihned řízení, aby žádný z kandidátů nebyl kandidován v několika volebních krajích. Řízení toto se děje za účasti stran. Nebylo-li docíleno dohody zmocněnců za jediný den, škrtne ministerstvo z vlastní pravomoci kandidáta tak, aby zbyla kandidatura jen v jediném kraji.
Jsou-li kandidátní listiny, vydané pravděpodobně touže stranou, v různých volebních krajích označeny odchylně, vyzve ministerstvo vnitra zmocněnce této strany, aby se vyjádřili, anebo se shodli na jednotném označení kandidátních listin. Neučiní-li tak ve lhůtě ministerstvem jim dané, považují se kandidátní listiny, jejichž označení je různé, za kandidátní listiny různých stran.
Výsledek řízení oznámí ministerstvo vnitra zúčastněným krajským volebním komisím a stranám.
§ 27.
Odvolání kandidatury.
Když se kandidát kandidatury vzdá a předloží o tom předsedovi krajské volební komise ověřeně podepsané prohlášení, což se však může státi nejdéle pátý den před volbou, vyhlásí předseda krajské volební komise odvolání kandidatury tak, aby vešlo co nejvíce ve veřejnou známost.
Byla-li kandidatura odvolána po čtrnáctém dnu před volbou, zůstává jméno kandidátovo na kandidátní listině, avšak při skrutiniu se k němu nepřihlíží.
§ 28.
Vyhlášení kandidátních listin.
Nejméně čtrnáctý den přede dnem volby vyhlásí předseda krajské volební komise v úředních listech dotčeného volebního kraje všechny platné kandidátní listiny s označením stran, řadovým číslem, a s plným a přesným uvedením všech kandidátů. Není dovoleno uveřejniti s kandidátními listinami podpisy voličů § 21 nařízené.
§ 29.
Rozmnožení kandidátních listin.
Předseda krajské volební komise dá rozmnožiti tiskem platné kandidátní listiny, na nichž budiž uvedeno číslo řadové, označení strany a všichni kandidáti (§ 22, č. 2.) i jejich pořadí.
Každá kandidátní listina budiž rozmnožena zvláště ve formě hlasovacího lístku, a to všechny listiny písmem téhož druhu a stejné velikosti, na papíru téže barvy i jakosti a týchž rozměrů, a buďtež opatřeny na témže místě pečetí krajské volební komise.
Předseda krajské volební komise zašle je starostům obcí s vyzváním, aby je dodali všem voličům nejdéle třetí den před volbou.
Náklady tisku kandidátních listin uhradí do 31. prosince 1924 dvěma třetinami stát a jednou třetinou strany, po 31. prosinci 1924 z polovice stát a z polovice strany.
Strana může, předkládajíc kandidátní listinu (§ 21), svým zmocněncem prohlásiti, že nežádá, aby její kandidátní listina byla úředně dodána voličům buď v určitých politických okresích nebo v celém volebním kraji, a může si zároveň pro tyto politické okresy nebo pro celý volební kraj objednati určitý počet úředních výtisků své kandidátní listiny, jichž dodání voličům si sama obstará. Hradí pak jen výlohy tisku objednaných výtisků podle poměru, uvedeného v odstavci předcházejícím.
K úhradě výloh, spojených s rozmnožením kandidátních listin, složí strany předsedovi krajské volební komise nejdéle třetího dne po vyzvání přiměřené zálohy, rovnající se oné části skutečných výloh tiskových, kterou dotčená strana má hraditi. Neučiní-li strana ve lhůtě této zadost své povinnosti, považuje se její kandidátní listina za odvolanou.
Kandidátní listiny, které mají podle předcházejících odstavců úředně býti dodány, buďtež rozmnoženy v takovém počtu, aby počet voličů v politických okresích, ve kterých dotčená kandidátní listina úředně má býti dodána, nejméně o třetinu přesahoval.
§ 30.
Povinnost pracovní při rozmnožení kandidátních listin.
Osoby, provozující živnost grafickou, nebo v ní činné, jsou povinny vyhověti příkazům předsedy krajské volební komise, směřujícím k tomu, aby kandidátní listiny byly včas rozmnoženy.
Bližší ustanovení bude určeno nařízením.
HLAVA ČTVRTÁ.
Volba.
§ 31.
Den a místnost volby.
Každá obec jest místem volebním. Na Slovensku mohou býti obce s méně než 250 obyvateli přikázány k nejbližší větší obci jako k místu volebnímu.
Volba koná se v neděli od osmé hodiny ranní. Hodinu konečnou určí politický úřad, kterému přísluší přímý dozor v obci.
Místnosti volební, jakož i všechny potřeby pro ně opatří podle poukazu místní komise obecní úřad.
Je-li zapsáno do seznamu voličského jednoho volebního obvodu více než tisíc voličů, budiž volba konána v několika místnostech, a to tak, aby do jedné místnosti nebylo přikázáno více než tisíc voličů.
§ 32.
Zákaz podávati alkoholické nápoje.
V den před volbou a v den volby jest zakázáno prodávati, čepovati nebo podávati nápoje, obsahující alkohol.
§ 33.
Volební vyhláška.
Nejméně osmý den přede dnem volby vyhlásí politický úřad prvé stolice (magistrát) veřejnou vyhláškou a způsobem v místě obvyklým den, počáteční a konečnou hodinu, i místnost volby.
Ve vyhlášce, která musí býti vyvěšena až do dne volby, buďtež voliči vyzváni, aby si osobně na určeném místě vyzvedli legitimační lístek a kandidátní listiny, pokud podle § 29 úředně mají býti dodány, nestalo-li se to včas pro jakoukoliv překážku, a při tom aby podle potřeby předložili průkaz listinný, osvědčující jejich totožnost (na př. list domovský, křestní, rodný, pracovní vysvědčení a pod.). Kromě toho budiž ve vyhlášce uvedeno, které strany kandidují a které kandidátní listiny podle § 29 nebudou úředně dodány.
§ 34.
Průkaz voličův.
Starosta obce dá nejdéle třetí den přede dnem volby dodati každému voliči do bytu kandidátní listiny předsedou krajské volební komise mu zaslané, a v obcích nad tisíc obyvatelů též lístek legitimační. Na Slovensku dodá se legitimační lístek i voličům těch obcí, které jsou přikázány k nejbližší větší obci (§ 31).
V legitimačním lístku, jejž vydávají úřady obecní, buďtež uvedeny: pořadové číslo seznamu voličského, jméno a příjmení voličovo, den, hodiny a místnost volební a podstatná ustanovení o volební povinnosti, o způsobu hlasování a o trestech. Legitimace budiž opatřena obecní pečetí.
Za ztracený nebo poškozený lístek legitimační vydán bude voliči na průkaz (§ 33) legitimační lístek jiný, zřetelně označený jako duplikát.
Nedodané legitimační lístky odevzdá starosta obce pod vlastní odpovědností příslušné obvodní volební komisi, u které může volič v den volby žádati vydání legitimačního lístku, předloživ podle potřeby průkazní listinu (§ 33).
V obcích, ve kterých netřeba dodávati legitimačních lístků, vykáží se voličové, vzejdou-li pochybnosti o jejich totožnosti, průkazem listinným, osvědčujícím jejich totožnost (na př. listem domovským, křestním, rodným, pracovním vysvědčením), aneb svědectvím dvou voličů, nemá-li volič takových dokladů po ruce.
§ 35.
Zástupce dohlédacího úřadu.
Politický úřad má právo vyslati k volbě svého zástupce, aby dohlédal k správnému provádění volby.
§ 36.
Důvěrníci.
Obvodní volební komise musí k návrhu stran připustiti z každé strany dva voliče za důvěrníky, kteří mají právo býti přítomni celému volebnímu aktu až do prohlášení výsledku sčítání hlasů. Návrh musí býti učiněn předsedovi komise ústně nebo písemně před zahájením volby.
Důvěrníci stran mohou vznášeti námitky co do totožnosti voličovy nebo proto, že volič v den volby není k volbě oprávněn (§ 3); jinak nemají práva zasahovati do řízení volebního.
§ 37.
Přístup do volební místnosti.
Do volební místnosti mají přístup mimo členy volební komise, síly pomocné (§ 9), důvěrníky a zástupce dohlédacího úřadu, pouze voličové, kteří jsou zapsáni ve voličských seznamech dotčeného volebního obvodu. Odevzdav hlasovací lístek, má volič místnost volební ihned opustiti.
Agitovati nebo zříditi agitační kancelář v budově, v níž jest volební místnost, není dovoleno.
§ 38.
Hlasování.
Obvodní volební komise, ustavivši se (§ 9), prohlédne před početím volby osudí.
Potom se přikročí k odevzdávání hlasů. Voličové dostavte se se všemi kandidátními listinami, které jim byly dodány.
Volební komise vezme od voliče legitimační lístek a zjistí, má-li volič všechny kandidátní listiny, které podle § 29 v obci mají býti úředně dodány, neškrtané a neoznačené. Za chybějící, škrtané, nebo jinak označené dodá mu jiné, tak, aby volič měl všechny kandidátní listiny, pokud podle § 29 mají býti úředně dodány.
Dále mu vydá úřední obálku. Všechny obálky buďtež stejné velikosti, jakosti a barvy a nesmějí míti žádného odlišného znamení. Dodá je obec na svůj vrub.
Volič sám vloží hlasovací lístek do obálky v prostoru tak odděleném, aby nemohl býti pozorován, načež před komisí vhodí obálku do volebního osudí, a musí odložiti kandidátní listiny, které mu zbyly, do zvláštní schránky.
Tímto způsobem odevzdají své hlasy nejprve členové volební komise a pak ostatní voličové v pořádku, jak se do volební místnosti dostavili.
Volební komise dohlíží ke správnému odevzdávání hlasovacích lístků a bdí nad udržováním pořádku ve volební místnosti. Členům komise není dovoleno opravovati nebo doplňovati hlasovací lístky, byť i o to voličem byli požádáni.
Odevzdání hlasovacího lístku budiž členy komise vyznačeno ve dvou stejnopisech voličských seznamů.
§ 39.
Námitky proti voličům.
Obvodní volební komise rozhoduje o tom, zdali volič má býti připuštěn, aby odevzdal hlasovací lístek, jen tehdy, když:
1. jest pochybnost o jeho totožnosti, nebo
2. když se namítá, že podle § 3 nesmí při volbě hlasovati.
Námitky tyto mohou býti podány členy volební komise, nebo důvěrníky stran (§ 36) potud, pokud hlasovací lístek občana, jehož právo se popírá, nebyl ještě vložen do osudí. Rozhodnutí volební komise staniž se zpravidla dříve, než se připustí další volič, aby odevzdal hlasovací lístek. Žádá-li volič, aby mohl předložiti doklady o svém oprávnění k volbě, může tak učiniti nejdéle před zakončením hlasování.
§ 40.
Obsah hlasovacích lístků.
Volič smí odevzdati kandidátní listinu kterékoliv strany.
Škrty, výhrady a jiné změny nemají účinku.
§ 41.
Přerušení volby.
Nastanou-li okolnosti, jež znemožňují zahájiti volební jednání, pokračovati v něm, nebo je ukončiti, může obvodní volební komise prodloužiti dobu volební nebo provedení voleb odročiti na pozdější hodinu. Opatření takové budiž ihned vyhlášeno veřejně způsobem v místě obvyklým. Jde-li o přerušení volby již zahájené, buďtež volební spisy i volební osudí s odevzdanými již hlasovacími lístky volební komisí zapečetěny a neporušenost pečetí protokolárně zjištěna při nově zahájené volbě.
§ 42.
Konec hlasování.
Když doba volební uplyne, uzavře se volební místnost, avšak odvolí ještě všichni voličové, kteří jsou ve volební místnosti nebo v čekárně, volební komisí pro voliče určené, nebo přímo před volební místností, načež prohlásí předseda volební komise hlasování za skončené.
HLAVA PÁTÁ.
O zjištění a prohlášení výsledku volby
I. První skrutinium.
§ 43.
Sčítání hlasů.
Když bylo hlasování skončeno, zůstanou ve volební místnosti, mimo členy komise, zástupce dohlédacího úřadu a síly pomocné, jen důvěrníci volebních stran. Volební komise vyjme obálky s hlasovacími lístky z osudí, spočte je a srovná počet obálek se záznamy ve voličských seznamech. Potom vyloučí lístky neplatné, rozdělí hlasovací lístky podle volebních stran a zjistí volební výsledek dvojím písemným zaznamenáním. Při tom každý člen komise má právo nahlížeti do hlasovacích lístků.
Ve prospěch kandidátní listiny strany počítají se i takové hlasovací lístky, na nichž jména kandidátů jsou škrtána nebo měněna.
Neplatné jsou hlasovací lístky, nejsou-li na tiskopise, vydaném krajskou volební komisí.
Je-li v obálce několik kandidátních listin, jsou neplatny všechny.
§ 44.
Zápis o volbě.
O výsledku volby sepíše se zápis ve dvojím stejnopise. Do něho se zaznamenají jména členů volební komise, zástupce úřadu a důvěrníků, počátek a konec, přerušení volby, veškerá usnesení volební komise se stručným odůvodněním, jakož i důležitější okolnosti průběhu voleb se týkající, pak výsledek volby s udáním součtu hlasů, odevzdaných jednotlivým stranám. V součtu buďtež uvedeny hlasy volební komisí za platné uznané; součet hlasů neplatných budiž uveden zvláště.
V zápise budiž výslovně uvedeno, kolik voličů bylo k volbě oprávněno, kolik se volby skutečně zúčastnilo a kolik z nich bylo mužů a žen.
Zápis vede úředník obecní, k volbě přibraný (§ 9), anebo jiná pomocná síla, nebo člen volební komise, předsedou komise určený.
Zápis ten, jakož i seznamy voličské a seznamy hlasovací buďtež všemi členy komise podepsány.
§ 45.
Oznámení výsledku volby.
Obvodní volební komise odešle bez průtahu jeden zápis přímo předsedovi krajské volební komise, druhý politickému úřadu prvé stolice (magistrátu), jemuž mimo to oznámí výsledek hlasování telegraficky nebo telefonicky.
V obcích, ve kterých jest několik volebních místností, odevzdají obvodní volební komise zápisy oné komisi, v jejímž obvodu jest obecní úřad. Tato komise sestaví na základě volebních výsledků, zjištěných obvodními volebními komisemi, volební výsledek z celé obce, a oznámí jej předsedovi krajské volební komise s jedním stejnopisem všech zápisů a politickému úřadu prvé stolice s druhým stejnopisem.
Výsledek voleb v obvodu politického úřadu prvé stolice (magistrátu) oznámí přednosta tohoto úřadu ihned ministerstvu vnitra.
Legitimační a hlasovací lístky, obálky a seznamy hlasovací, jakož i doklady (§§ 3, 39) buďtež obvodní volební komisí v obalech zapečetěny a u obecního úřadu uloženy.
§ 46.
Přikazování mandátů krajskou volební komisí.
Volební číslo.
Krajská volební komise sejde se ve svém sídle ku pozvání předsedy druhý den (v úterý) po volbě o druhé hodině odpolední.
Komise zjistí podle zápisů, došlých od volebních komisí v obcích, a podle úředních zpráv politických úřadů prvé stolice součet všech platných hlasů, odevzdaných jednotlivým stranám, a vypočte volební číslo.
Součet všech platných hlasů, všem stranám odevzdaných, rozdělí se počtem mandátů, které se v dotčeném volebním kraji mají obsaditi; celé číslo dělením vyšlé beze zlomků jest číslem volebním.
Volebním číslem dělí se součet hlasů odevzdaných pro každou kandidátní listinu, načež volební komise přikáže každé straně tolik mandátů, kolikráte jest volební číslo obsaženo v součtu hlasů pro stranu tu odevzdaných.
§ 47.
Kteří z kandidátů jsou zvoleni.
Z jednotlivých volebních stran obdrží mandáty straně přikázané kandidáti podle pořadí, jak jsou uvedeni na kandidátní listině. Odchyluje-li se kandidátní listina tištěná od kandidátní listiny u krajské volební komise podané, platí obsah i pořadí kandidátní listiny této.
Nejmenovala-li některá strana tolik kandidátů, kolik mandátů jí podle výsledku prvého skrutinia přísluší, obdrží jen tolik mandátů, kolik osob kandidovala.
§ 48.
Zápis krajské volební komise.
O jednání krajské volební komise sepíše se zápis ve dvou stejnopisech, které všichni přítomní podepíší.
V zápise budiž uveden výpočet volebního čísla, postup při přikazování mandátů, jakož i zbytky, vyšlé dělením součtu hlasů číslem volebním, a počet mandátů stranám přikázaných.
Předseda krajské volební komise zašle ihned jeden stejnopis zápisu přímo ministerstvu vnitra, jemuž obsah jeho zároveň telegraficky oznámí.
II. Druhé a třetí skrutinium.
§ 49.
Ohlášení kandidátních listin.
Mandáty, jež postupem v § 46 uvedeným zůstaly neobsazeny, obsadí osmý den po volbách, provedených v celé republice, ústřední volební komise, zřízená při ministerstvu vnitra (§ 11).
Nejdéle před zahájením druhého skrutinia odevzdají členové ústřední volební komise, pokud se týče důvěrníci (§ 11, odst. 3.), předsedovi komise kandidátní listiny svých stran, jež obsahovati mohou v libovolném počtu jména kandidátů, avšak jen těch, kteří těmito stranami byli v některém volebním kraji kandidováni a nebyli při prvém skrutiniu zvoleni. Jména kandidátů buďtež přesně seřaděna a označena arabskými číslicemi.
Po odevzdání kandidátních listin nesmějí tyto ani jejich pořad býti měněny, mimo případ 1. odstavce § 50.
§ 50.
Řízení před ústřední volební komisí.
Předseda ústřední volební komise podá zprávu o tom, zda při prvém skrutiniu bylo správně postupováno a zda není třeba výsledek prvého skrutinia opraviti proto, že se stal omyl ve výpočtech. V případě tomto opraví ústřední volební komise přímo výsledek prvého skrutinia.
Podle zápisů, došlých od krajských volebních komisí, zjistí ústřední volební komise počet mandátů, které při prvém skrutiniu zůstaly neobsazeny.
§ 51.
Ke kterým kandidátním listinám se nepřihlíží.
Při druhém skrutiniu přihlíží se toliko k hlasům stran, které alespoň v jednom volebním kraji dosáhly nejméně 20.000 hlasů nebo volebního čísla (§ 46), je-li nižší než 20.000, a ohlásily k druhému skrutiniu kandidátní listinu.
Nejmenovala-li strana v některém volebním kraji tolik kandidátů, kolik mandátů by jí podle výsledku prvého skrutinia příslušelo, nepřihlíží se ke zbytku jejích hlasů z tohoto volebního kraje (§ 47, odst. 2.).
§ 52.
Volební číslo. Přikazování mandátů.
Komise sečte zbytky hlasů, pokud se k nim podle § 51 přihlíží, a to každé straně ze všech volebních krajů celé republiky dohromady, a zjistí volební číslo.
Volebním číslem jest celé číslo beze zlomků, vyšlé dělením součtu těchto zbytků počtem neobsazených ještě mandátů, zvětšeným o jednu.
Komise přikáže každé straně tolik mandátů, kolikráte jest volební číslo obsaženo v součtu zbytků hlasů pro stranu tu ze všech volebních krajů vykázaných.
Bylo-li obsazeno o jeden mandát více, než se mělo obsaditi, odečte se přebývající mandát té straně, která vykázala nejmenší zbytek dělení při druhém skrutiniu, a při stejném zbytku menší počet hlasů v celé republice; je-li i počet hlasů stejný, rozhodne los.
Neohlásila-li strana tolik kandidátů, kolik mandátů na ni podle výsledku druhého skrutinia připadá, přikáží se nadbytečné mandáty stranám dalším podle zásad v § 53 uvedených.
§ 53.
Třetí skrutinium.
Nebyly-li způsobem, v § 52 uvedeným, obsazeny všechny mandáty, přikáže komise po jednom mandátu postupně těm stranám, které při dělení podle § 52 vykázaly největší zbytek dělení.
Jsou-li zbytky dělení u několika stran sobě rovny, přidělí se mandát straně té, která dosáhla celkem většího počtu hlasů v celé republice; je-li počet stejný, rozhodne los.
Strana, která nedosáhla ani při prvém ani při druhém skrutiniu volebního čísla, nemá nároku na mandát.
Strana, která při prvém skrutiniu dosáhla volebního čísla, může obdržeti mandát, i když při druhém skrutiniu volebního čísla nedosáhla.
§ 54.
Kteří z kandidátů jsou zvoleni.
Z jednotlivých stran zvoleni jsou za poslance podle počtu mandátů na stranu připadlých kandidáti podle pořadí, jak jsou uvedeni na kandidátní listině.
Kandidáti, kteří při prvém, druhém i třetím skrutiniu vyšli na prázdno, jsou náhradníky (§ 56).
§ 55.
Zápis a vyhláška volební.
O jednání ústřední volební komise sepíše se zápis, který všichni členové podepíší. V něm budiž uvedeno, kteří kandidáti při skrutiniu byli prohlášeni za zvolené poslance a kteří jsou náhradníky.
Výsledek skrutinia se ihned vyhlásí.
Ministerstvo vnitra vydá zvoleným poslancům osvědčení, které zvoleného opravňuje vstoupiti do poslanecké sněmovny a účastniti se jejího jednání. Toto oprávnění pomíjí, byla-li jeho volba volebním soudem prohlášena za neplatnou.
§ 56.
Jak nastupují náhradníci.
Uprázdní-li se mandát, nastupuje náhradník téže strany podle pořadí, v jakém byl uveden na kandidátní listině téhož volebního kraje, v kterém byl kandidován poslanec, jehož mandát se uprázdnil. Není-li takového, nastupuje náhradník téže strany podle pořadí, v jakém byl uveden na kandidátní listině pro druhé skrutinium.
Není-li náhradníka téže strany, zůstane mandát uprázdněn až do konce volebního období.
Náhradníka povolá ministerstvo vnitra, které vydá povolanému osvědčení, opravňující ke vstupu do poslanecké sněmovny (§ 55, posl. odst.).
§ 57.
Stížnost proti volbám.
Stížnost proti volbám upravuje zákon o volebním soudě.
HLAVA ŠESTÁ.
Ustanovení trestní.
§ 58.
Nejde-li o trestný čin přísněji stíhaný, tresce se:
I. Jako přečin tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců:
1. odepře-li předseda krajské volební komise nebo jiná osoba k tomu určená přijmouti kandidátní listinu a vyhověti i jinak povinnostem v § 21 uvedeným;
2. dá-li předseda krajské volební komise, nebo jiný úředník, obecní starosta nebo obecní zřízenec zúmyslně nebo z hrubé nedbalosti vyhlásiti, rozmnožiti nebo dodati nesprávné kandidátní listiny;
3. odnímá-li kdo voliči bez jeho výslovného souhlasu kandidátní listiny nebo škrtá-li mu v těchto listinách;
4. mění-li kdo proti ustanovení zákonů voličské seznamy veřejně již vyložené; když kdo
5. vydá volební komisi nestejné hlasovací obálky;
6. neodvede volební komisi nedoručených legitimačních lístků;
7. nešetří zákazu o výčepu, prodeji a podávání nápojů obsahujících alkohol.
Pokus jest trestný.
II. Jako přestupek soudem stíhaný trestem na penězích od 50 Kč do 5000 Kč, nebo vězením od týdne do tří měsíců, když kdo
1. proti ustanovení § 4 se snaží vykonati právo volební ve více než jedné obci;
2. odepře ověřiti podpis voličův na kandidátní listině (§ 21);
3. odepře oprávněné osobě vydati legitimační nebo hlasovací lístek;
4. žádá za rozmnožení kandidátních listin (hlasovacích lístků) ceny nepřiměřeně vysoké;
5. nedá svým zaměstnancům nebo podřízeným prázdno k výkonu volebního práva;
6. proti ustanovení zákonů zabraňuje nebo znemožňuje nahlížeti do voličských seznamů a činiti si opisy nebo výpisy;
7. nezachová zúmyslně lhůt, jejichž zachování je tímto zákonem nařízeno;
8. když osoba k tomu povinná nevyloží včas voličských seznamů.
III. Jako přestupek politickými úřady stíhaný pokutou od 20 Kč do 5000 Kč, nebo vězením od 24 hodin do jednoho měsíce, když kdo
1. agituje v budově, v níž jest místnost volební, aneb v budově té zřídí volební kancelář;
2. volby bez omluvného důvodu se nezúčastní;
3. neoprávněně podpíše kandidáta na prohlášení připojeném ke kandidátní listině;
4. kandiduje vědomě na několika kandidátních listinách;
5. nesplní povinnosti v § 30 stanovené.
S druhým odsouzením pro tento čin může býti spojena ztráta živnosti;
6. podal ve velkém počtu svévolně zcela neodůvodněné reklamace.
HLAVA SEDMÁ.
Ustanovení všeobecná.
§ 59.
Dohlédací úřad.
Dohlédací úřad politický bdí nad řádným a včasným prováděním všech úředních úkonů volebním řádem obci nařízených. Shledá-li nedbalost nebo nesprávnost, může, zachovávaje pravomoc komisí v tomto volebním řádě ustanovených, úkon zcela nebo z části dáti provésti vlastními orgány nákladem obce. Obec má pak právo postihu na povolaných orgánech obecních.
§ 60.
Počet obyvatelstva.
Kde se v tomto zákoně mluví o počtu obyvatelstva, je rozhodný stav podle výsledků posledního všeobecného úředního sčítání lidu.
§ 61.
Formuláře.
Formuláře vyhlášek, protokolů volebních komisí, seznamů hlasovacích a legitimačních lístků dodá správa státní zdarma.
§ 62.
Osvobození od kolků a poplatků.
Veškerá podání, protokoly, námitky, stížnosti ve věci voleb a přílohy k nim, jakož i ověření podpisů voličů na kandidátních listinách (§ 21) a kandidátů (§ 27) jsou prosty kolků a, pokud nejde o ověření podpisů před notářem, i poplatků.
§ 63.
Zákon tento nabývá účinnosti zároveň s ústavní listinou.
§ 64.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
| Zákon, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. | 123/1920 Sb. |
Čís. 124.
Zákon ze dne 29. února 1920
o složení a pravomoci senátu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Složení senátu.
§ 1.
Senát republiky Československé skládá se ze 150 volených členů. Nikdo nemůže býti zároveň členem sněmovny poslanecké a senátu.
Konají-li se volby do obou sněmoven nejpozději 4 neděle po sobě, nesmí nikdo kandidovati do obou sněmoven. Volba kandidáta přes toto ustanovení jest neplatná.
Je-li mimo případ právě uvedený ten, kdo již jest členem sněmovny poslanecké, zvolen senátorem, aneb naopak je-li ten, kdo již jest členem senátu, zvolen do sněmovny poslanecké, podrží mandát v oné sněmovně, jejímž členem byl zvolen později.
§ 2.
Pro volby do senátu platí ustanovení řádu volení do sněmovny poslanecké, pokud tento zákon neustanovuje jinak.
§ 3.
Právo voliti do senátu přísluší všem, kdož mají právo voliti do sněmovny poslanecké, jestliže překročili v den vyložení stálých seznamů voličských (zákon ze dne 19. prosince 1919, č. 663 Sb. zák. a nař.) 26. rok věku svého.
§ 4.
Za členy senátu mohou býti voleni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří v den volby dosáhli 45. roku věku svého, jsou aspoň 10 let státními občany Československé republiky a nejsou vyloučeni z práva voliti.
Pro volby, které se provedou do konce r. 1928, neplatí podmínka desetiletého státního občanství.
§ 5.
Volební období je osmileté.
§ 6.
Konají-li se volby do senátu nejpozději do 4 neděl po dni, kdy se konaly volby do sněmovny poslanecké, jsou obvodní volební komise a ústřední volební komise, které prováděly volby do této sněmovny, také povolány prováděti volby do senátu. Členy těchto komisí nesmějí však býti zástupcové stran, které neohlásily platných kandidátních listin pro volby do senátu, naopak buďtež komise ty doplněny zástupci stran, které nekandidovaly do sněmovny poslanecké, avšak ohlásily platné kandidátní listiny pro volby do senátu; při tom sluší užíti předpisů §§ 9 a 11 řádu volení do sněmovny poslanecké.
Vyjma případ odstavce 1. nutno ustaviti nově obvodní volební komise i ústřední volební komisi.
§ 7.
V každém volebním kraji pro volby do senátu utvoří se krajská volební komise, o níž platí obdobně ustanovení řádu volení do sněmovny poslanecké, jednající o krajské volební komisi.
Krajské volební komisi pro volby do senátu přísluší ve příčině voleb do senátu táž působnost, kterou má krajská volební komise, zřízená podle § 10 řádu volení do sněmovny poslanecké ve příčině voleb do této sněmovny.
§ 8.
Členy komisí, jež provádějí volby do senátu, mohou býti v případě § 6, odstavec 1., také ti, kdož nemají práva voliti do senátu.
§ 9.
Volební kraje do senátu utvořeny jsou z volebních krajů poslanecké sněmovny, a to:
Volební kraj I. tvoří volební kraj prvý, se sídlem krajské volební komise v Praze; volí senátorů23Volební kraj II. tvoří volební kraj druhý a třetí, se sídlem krajské volební komise v Hradci Králové; volí senátorů11Volební kraj III. tvoří volební kraj čtvrtý a pátý, se sídlem krajské volební komise v Mladé Boleslavi; volí senátorů15Volební kraj IV. tvoří volební kraj šestý a sedmý, se sídlem krajské volební komise v Lounech; volí senátorů14Volební kraj V. tvoří volební kraj osmý a devátý, se sídlem krajské volební komise v Plzni; volí senátorů15Volební kraj VI. tvoří volební kraj desátý, jedenáctý a třináctý, se sídlem krajské volební komise v Brně; volí senátorů17Volební kraj VII. tvoří volební kraj dvanáctý a čtrnáctý, se sídlem krajské volební komise v Moravské Ostravě; volí senátorů16Volební kraj VIII. tvoří volební kraj patnáctý a sedmnáctý, se sídlem krajské volební komise v Turčanském Sv. Martině; volí senátorů10Volební kraj IX. tvoří volební kraj osmnáctý a devatenáctý, se sídlem krajské volební komise ve Sv. Mikuláši; volí senátorů7Volební kraj X. tvoří volební kraj dvacátý prvý, se sídlem krajské volební komise v Prešově; volí senátorů5Volební kraj XI. tvoří volební kraj šestnáctý a dvacátý, se sídlem krajské volební komise v Nových Zámcích; volí senátorů9Volební kraj XII. tvoří volební kraj dvacátý druhý, se sídlem krajské volební komise v Těšíně; volí senátory4Volební kraj XIII. tvoří území Podkarpatské Rusi, se sídlem krajské volební komise v Užhorodě; volí senátory4
§ 10.
Byl-li senát presidentem republiky rozpuštěn, nebo ukončí-li se jeho volební období, rozepíše ministerstvo vnitra nové volby, tak, aby byly provedeny do 60 dnů.
§ 11.
Zvoleným senátorům vydá ministr vnitra ověřující list, jenž opravňuje zvoleného vstoupiti do senátu a účastniti se jeho jednání. Toto oprávnění pomíjí, byla-li volba jeho prohlášena volebním soudem neplatnou.
§ 12.
Senát volí ze sebe v první schůzi, kterou zahajuje předseda vlády a řídí věkem nejstarší senátor, předsedu a dva místopředsedy.
Jednání senátu upravuje v mezích zákona o jednacím řádě jednací řád, na kterém se usnáší senát. Pokud nebude usnesen, platí i pro senát jednací řád usnesený dosavadním Národním shromážděním.
§ 13.
Senátoři vykonají v první schůzi před volbou předsednictva do rukou předsedy vlády slib podle § 22 ústavní listiny. Odepření slibu anebo slib s výhradou má bez dalšího v zápětí ztrátu mandátu (§ 22 ústavní listiny).
Totéž platí o senátorech, kteří později vstoupí do senátu; slib skládají do rukou předsedy senátu.
§ 14.
Senátoři mají nárok na náhradu, jejíž výši stanoví zákon.
Pravomoc senátu.
§ 15.
Senát spolupůsobí při výkonu moci zákonodárné podle ustanovení ústavní listiny.
§ 16.
Senátu přísluší právo souditi na obžalobu sněmovny poslanecké:
1. presidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní listiny),
2. členy vlády pro porušení ústavních a jiných zákonů (§ 79 ústavní listiny).
Článek II.
Prvé volby do senátu republiky Československé budou se konati s vyloučením volebního kraje dvanáctého a třináctého, jakož i s vyloučením okresu hlučínského ve volebním kraji sedmém, Vitorazska ve volebním kraji pátém, území Valčic ve volebním kraji šestém a s vyloučením území plebiscitu ve Spiši a Oravě.
Druhé a třetí skrutinium provede se při těchto prvých volbách bez ohledu na volby v těchto územích.
Území z prvých voleb vyloučená zvolí dodatečně na prvé volební období své senátory způsobem, který se upraví cestou nařizovací.
Vláda učiní opatření pro volbu legionářů a přikáže pravoplatně případné přebytečné mandáty některému z volebních krajů.
Článek III.
Zákon tento stává se účinným zároveň se zákonem, kterým se uvozuje ústavní listina.
Provésti jej přísluší ministru vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
| Zákon o složení a pravomoci senátu. | 124/1920 Sb. |
Čís. 125.
Zákon ze dne 29. února 1920
o volebním soudě.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Organisace volebního soudu.
§ 1.
Volební soud skládá se z presidenta, 12 přísedících a potřebného počtu stálých referentů.
Presidentem je dočasný první president nejvyššího správního soudu. Stálí referenti jsou přidělováni volebnímu soudu presidentem z radů nejvyššího správního soudu, kterýžto soud opatří také místnosti, věcné potřeby a síly pomocné.
Presidenta soudu zastupuje jako vicepresident II. president nejvyššího správního soudu a v senátech (§ 5) senátní presidenti nejvyššího správního soudu, určení presidentem.
§ 2.
Přísedící volí na dobu desíti let poslanecká sněmovna.
Volitelni jsou státní občané Československé republiky, kteří jsou znalí práv, dokonali 40. rok věku svého, jsou alespoň 10 let státními občany Československé republiky a nejsou vyloučeni z práva voliti do obcí. Pro volby, které se vykonají do 31. prosince 1929, neplatí podmínka o desítiletém státním občanství.
Nejméně čtyři přísedící musí býti ze sídla soudu.
§ 3.
Členové volebního soudu nesmějí býti členy Národního shromáždění ani župního zastupitelstva.
Uchází-li se člen volebního soudu o mandát do Národního shromáždění nebo župního zastupitelstva, nemůže až do vykonané volby vykonávati úřadu člena volebního soudu. Byl-li zvolen za člena některého z těchto sborů, přestává býti členem volebního soudu.
Přísedícím volebního soudu přestává býti dále, kdo pozbyl volitelnosti (§ 2).
Volební soud rozhoduje v plenární schůzi o tom, pozbyl-li přísedící členství volebního soudu.
Ubude-li některý přísedící, požádá volební soud svým presidentem poslaneckou sněmovnu, aby vykonala doplňovací volbu.
§ 4.
Přísedící volebního soudu mají nárok na cestovné a stravné ze státní pokladny. Výše jeho se určí nařízením.
Členové nejvyššího správního soudu a pomocné síly nemají nároku na zvláštní odměnu.
§ 5.
Volební soud rozhoduje buď v senátech anebo ve schůzi plenární (§ 9).
Senáty skládají se z presidenta (senátního presidenta) jako předsedy, tří přísedících a stálého referenta, jmenovaného presidentem soudu pro dotčený senát. Počátkem každého kalendářního roku sestaví president čtyři senáty a jmenuje jejich členy a náhradníky.
Plenární schůzi předsedá president (vicepresident) za přítomnosti aspoň pěti přísedících (§ 13) a stálého referenta, určeného presidentem. Ke schůzím buďtež všichni přísedící řádně pozváni tím způsobem, že pozvání včas se odešle.
Předseda senátu a plenární schůze rozhoduje při rovnosti hlasů; jinak nehlasuje.
§ 6.
President, jeho zástupci, přísedící a stálí referenti volebního soudu jsou ve výkonu tohoto svého soudcovského úřadu samostatní a neodvislí jako soudcové.
Přísedící volebního soudu vykonají slib presidentovi, že budou šetřiti zákonů a vykonávati úřad nestranně.
Pokud jde o soudcovskou činnost, podléhají přísedící disciplinární moci plenární schůze volebního soudu.
Plenární schůze rozhoduje v neveřejném líčení a může se usnésti: 1. na písemném napomenutí, 2. na peněžité pokutě do 10.000 Kč, 3. na návrhu, aby člen volebního soudu byl zbaven členství. O návrhu rozhodne poslanecká sněmovna. Ode dne, kdy se volební soud na takovém návrhu usnesl, až do dne, kdy rozhodne poslanecká sněmovna, nemůže tento přísedící vykonávati úřadu. Byl-li poslaneckou sněmovnou zbaven členství, jest na dalších deset let nevolitelný do volebního soudu.
§ 7.
Co do práva zkoumati platnost zákonův a nařízení jest volební soud postaven na roveň soudům řádným.
Působnost volebního soudu.
§ 8.
Volební soud:
1. rozhoduje o stížnostech do výsledků reklamačního řízení provedeného podle zákona o stálých seznamech voličských ze dne 19. prosince 1919, čís. 663 Sb. z. a n.;
2. zkoumá a ověřuje volby členů Národního shromáždění a župních zastupitelstev;
3. rozhoduje o stížnostech do voleb do Národního shromáždění, župních zastupitelstev, župních výborů a komisí;
4. rozhoduje v případech § 13 o ztrátě mandátu.
Jakákoli rozhodovací pravomoc nejvyššího správního soudu je ve volebních sporech, uvedených v tomto paragrafu, vyloučena.
§ 9.
Volební soud rozhoduje pravidelně ve schůzích plenárních. Plenární schůzi jest vyhrazeno rozhodování o stížnostech, podaných do voleb členů Národního shromáždění a župních zastupitelstev, a o ztrátě mandátu podle § 13, dále ověřování voleb členů Národního shromáždění a disciplinární pravomoc nad přísedícími volebního soudu (§ 6).
V ostatních případech může předseda volebního soudu přikázati rozhodnutí senátům volebního soudu.
§ 10.
Volební soud zkoumá v případě § 8, č. 2., jen, neodporuje-li volba člena Národního shromáždění ustanovení § 1 zákona o složení a pravomoci senátu, dále volitelnost členů Národního shromáždění a župních zastupitelstev i jejich náhradníků a ověřuje tyto volby usnesením.
Ministerstvo vnitra zašle po skončené volbě všechny spisy volebnímu soudu.
§ 11.
Stížnost lze podati:
a) do konečného rozhodnutí o námitkách, podaných proti stálým seznamům voličským (§§ 10 a 13 zákona o stálých seznamech voličských);
b) pro nezákonný postup ve volebním řízení;
c) protože zvolený nebyl v čas volby volitelný;
d) protože úřadem byla nezákonně popřena volitelnost zvoleného.
§ 12.
Stížnost mohou podati:
1. v případech § 8, č. 1., a § 11, písm. a), občané, kteří v stálých seznamech voličských kterékoli obce téhož volebního kraje jsou zapsáni, nebo jejichž námitky týkající se zápisu do seznamů byly reklamační komisí zamítnuty.
Starosta obce jest povinen potvrditi stěžovateli, že jest zapsán do voličských seznamů:
2. v případech § 8, č. 3.:
a) volební strany (skupiny), jež příslušnému úřadu předložily platné kandidátní listiny pro volbu, jejíž výsledek jest předmětem stížnosti. Volební strany (skupiny) jsou platně zastoupeny zmocněncem anebo jeho náhradníkem, ustanoveným podle řádu volení;
b) ten, kdo tvrdí, že mu nezákonným postupem byla kandidátní listina odmítnuta;
c) občan, o jehož volbu běží;
d) jde-li o volbu člena župního výboru neb komise, kterýkoli člen župního zastupitelstva.
§ 13.
Volební soud rozhoduje, že člen Národního shromáždění nebo župního zastupitelstva pozbývá mandátu proto, že
a) po volbě ztratil volitelnost, anebo
b) přestal býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen.
Volební soud rozhodne do osmi neděl ode dne, kdy došlo oznámení předsedy příslušného sboru o tom, že nastala ztráta volitelnosti anebo, že člen přestal býti příslušníkem své strany. V případě odstavce písmeny b) může se domáhati rozhodnutí i volební strana, z jejíž kandidátní listiny tento člen byl zvolen, a jest k němu vždy třeba přítomnosti nadpoloviční většiny všech přísedících volebního soudu (§ 5, odst. 3.).
Řízení před volebním soudem.
§ 14.
Stížnost jest podati písemně u volebního soudu ve lhůtě 14 dnů v tolika stejnopisech, aby ministerstvo vnitra a každá ze zúčastněných stran (§ 16) obdržely po jednom stejnopisu.
Čtrnáctidenní lhůta plyne:
1. v případech § 11 písmena a) ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí reklamační komise, nebo jde-li o změny v seznamech voličských, o nichž stěžovatele není třeba vyrozuměti, od posledního dne lhůty určené pro vyložení opravených seznamů voličských (§ 12 zákona o stálých seznamech voličských);
2. v ostatních případech ode dne úřední vyhlášky konečného výsledku volby.
§ 15.
Stížnost musí býti podepsána advokátem.
Jde-li o provedené volby, nemá odkládacího účinku. Jde-li o výsledek reklamačního řízení, platí § 14 zákona o stálých seznamech voličských.
§ 16.
Jeden stejnopis stížnosti budiž dodán zúčastněným stranám se zprávou, že jest jim volno v nepřekročitelné lhůtě podati ke stížnosti odpověď
Lhůta tato činí v případech § 11, písmena a) nejméně osm, nejvýše čtrnácte dnů, v ostatních případech nejméně čtrnácte dnů, nejvýše čtyři neděle.
Stranami zúčastněnými jsou osoby, jejichž zápis do voličských seznamů jest předmětem stížnosti, dále ten, kdo v administrativním řízení jako strana vystoupil, dotčené volební skupiny, a ti, jejichž volitelnost se popírá.
Ministerstvo vnitra jest povinno ve lhůtě, ustanovené volebním soudem, předložiti tomuto soudu veškeré spisy jednací a může se v téže lhůtě vysloviti o důvodech stížnosti. Opožděné předložení spisů stíhá se disciplinárně.
§ 17.
Stížnosti, které nevyhovují ustanovení §§ 11, 12 a 15, nebo nebyly podány včas, zamítne volební soud bez veškerého řízení.
§ 18.
Zjistí-li volební soud, že k rozhodnutí jest třeba doplniti spisy v jakémkoli směru, uloží to ministerstvu vnitra, které jest povinno nařízené doplnění provésti s největším urychlením.
Vzejde-li pochybnost o volitelnosti některé osoby (§§ 10 a 13) anebo jde-li o druhý případ § 13, budiž osobě, o kterou jde, dána příležitost, aby se vyjádřila do lhůty, soudem stanovené.
I po doplnění spisů může volební soud naříditi, aby jednotlivá šetření, zejména průvody, vykonána byla některým členem volebního soudu nebo zapisovatelem přiděleným senátu, za přítomnosti zúčastněných stran, anebo je při ústním přelíčení sám předsevzíti a k tomu konci uložiti zúčastněným stranám, aby nejdéle při tomto líčení předložily průkazy, žádané soudem.
Rozhodnutí o tom, že a jak řízení má býti doplněno, činí stálý referent za schválení předsedy senátu.
Náklady tohoto průvodního řízení hradí stát.
§ 19.
Po skončeném přípravném řízení ustanoví volební soud o stížnosti veřejné líčení a pozve k němu ministerstvo vnitra a účastníky.
Nežádá-li se ve stížnosti, podané podle § 11, písmena a), výslovně, aby líčení bylo nařízeno, rozhodne soud o stížnosti bez líčení, a to, není-li nařízeno líčení, nejdéle do šesti neděl ode dne podané stížnosti.
§ 20.
Stížnosti, podané pro nezákonný postup při volbě (§ 11, písm. b) budiž vyhověno, je-li prokázáno, že nezákonný postup mohl míti vliv na konečný výsledek volby. Volební soud prohlásí v nálezu, v jaké míře se volba zrušuje, a podle okolností případu určí, kdo je zvolen na místě toho, jehož volba byla zrušena.
Týž výrok učiní volební soud v nálezu, kterým zrušil volbu podle § 11, písm. c).
Vyhoví-li volební soud stížnosti podané podle § 11, písm. d), prohlásí toho, jehož volitelnost neprávem byla popřena, za zvoleného a zruší volbu toho, jenž na jeho místě byl nezákonně prohlášen za zvolena.
§ 21.
Při ověřování voleb podle § 10 užíti jest obdobně ustanovení §§ 18 a 20, a při rozhodování o ztrátě mandátu podle § 13, též 1. odst. § 19.
Jde-li o ztrátu volitelnosti do Národního shromáždění nebo župního zastupitelstva, způsobenou odsouzením pro trestný čin, je volební soud vázán pravoplatným rozsudkem trestního soudu.
§ 22.
O usneseních a nálezech volebního soudu, kterým se ověřují volby (§ 10), anebo se rozhoduje o ztrátě mandátu podle § 13, anebo, kterými se vyřizují stížnosti podle § 8, č. 3., podává volební soud příslušnému sboru písemnou zprávu.
§ 23.
Pokud tento zákon neustanovuje jinak, platí pro volební soud, zvláště pro řízení před ním obdobně ustanovení zákona o nejvyšším správním soudě. Totéž platí o jednacím řádě tohoto soudu.
Volební soud má právo ve schůzi plenární, k níž přibéře všechny referenty a předsedy senátů, usnésti se na změně jednacího řádu.
O řízení průvodním platí obdobně ustanovení civilního řádu soudního.
§ 24.
Veškerá podání, přílohy a jednání podle tohoto zákona jsou prosta kolku a poplatku.
Den podání na poštu se počítá za den podání u volebního soudu.
§ 25.
Pro dobu do 31. prosince 1920 zvolí přísedící volebního soudu (§ 2) Národní shromáždění, které tento zákon schválilo. Přísedící ti zůstanou v úřadě i po 31. prosinci 1920 potud, než poslanecká sněmovna zvolí nové přísedící volebního soudu.
§ 26.
Zákon tento počne účinkovati dnem vyhlášení a provede jej ministr vnitra v dohodě s ministry spravedlnosti a financí.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
| Zákon o volebním soudě. | 125/1920 Sb. |
Čís. 126.
Zákon ze dne 29. února 1920,
o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek 1.
Tento zákon o zřízení župních a okresních úřadů, jakož i řád volební uvedený v §§ 13 a 70 tohoto zákona začnou účinkovati ode dne a v mezích, jež budou určeny vládním nařízením.
Článek 2.
Vládním nařízením bude ustanoveno, kterým dnem a které úřady okresní a župní zahájí svou činnost a kterým dnem a pokud korporace a úřady v § 9 uvedené svou činnost zastavují a se zrušují.
Týmže způsobem budou vydána ustanovení přechodná.
Článek 3.
Vládním nařízením bude ustanoveno, kdo bude až do další úpravy vykonávati práva, jež příslušela v oboru správy
1. politickému zemskému úřadu nebo jeho chefovi naproti zemské školní radě, státním úřadům policejním, úřadům poštovním a jiným,
2. zemskému sněmu a zemskému (správnímu) výboru naproti zemským ústavům pro celou zemi zřízeným nebo v komisích, v nichž země měla zastoupení.
Práva, jež příslušejí okresnímu náčelníku v okresní školní radě, bude vykonávati přednosta onoho okresního úřadu, který bude určen ministerstvem vnitra v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty.
Článek 4.
Práva, jež příslušela chefovi politického zemského úřadu v oboru jmenování úřednictva a zřízenectva státního, přecházejí na ministerstvo vnitra; toto ministerstvo může však nařízením některá z těchto práv svěřiti přednostům župních úřadů.
Článek 5.
Jestliže rozhodování o nějaké záležitosti přísluší podle dosud platných předpisů z toho důvodu, že záležitost ta se vztahuje na několik okresů, zemskému politickému úřadu, jsou, pokud okresy ty leží v jedné župě, k rozhodování povolány župní úřady. Úřední jednání pro území několika žup, pokud nemají býti prováděna jediným župním úřadem, anebo několika župními úřady ve vzájemné dohodě, náleží konati příslušnému ministerstvu.
Článek 6.
Vláda jest zmocněna, aby nařízením podrobila města se zvláštním statutem v Čechách, na Moravě a v Slezsku obecnímu zřízení v oněch zemích všeobecně platnému a aby města municipální a města se zřízeným magistrátem na Slovensku prohlásila za velké obce.
Článek 7.
Zemské zákony a nařízení pro jednotlivé země vydaná zůstávají, pokud tomuto zákonu neodporují, v platnosti.
Článek 8.
Obce, v nichž úřady okresní nebo župní budou zřízeny, jsou povinny opatřiti a státu do vlastnictví odevzdati budovy s místnostmi pro úřad potřebnými.
V obcích, kde jest sídlo okresního úřadu, buď k umístění podle možnosti použito budov, jež náležely zrušené autonomní korporaci, nejsou-li nějakému zvláštnímu účelu přikázány.
Článek 9.
Provedením tohoto zákona pověřuje se ministr vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.
Prováděcí nařízení v připojeném zákoně předpokládaná nabudou účinnosti zároveň se zákonem samým.
I. Úřady župní a okresní.
§ 1.
Vnitřní správu v republice Československé vykonávají, pokud není nebo nebude zvláštními právními ustanoveními svěřena úřadům jiným, ve svém obvodu v mezích platných zákonů, nařízení a předpisův úřady župní a jim podřízené úřady okresní. Úřady tyto jsou služebně podřízeny ministerstvu vnitra, jsou však povinny ve věcech, jež v nejvyšší instanci spadají do působnosti jiných ministerstev, šetřiti i nařízení, předpisův a pokynů těchto ministerstev a je prováděti.
§ 2.
Který místní obvod mají župní úřady, a kde jest jejich sídlo, určuje příloha A. Které okresní úřady jsou jim podřízeny, který jest obvod těchto okresních úřadův a kde mají sídlo, bude určeno nařízením vlády.
Obvody a sídla župních úřadů mohou býti změněny jen zákonem; v prvých pěti letech působnosti tohoto zákona jest však vláda zmocněna, aby menší změny obvodů prováděla nařízením, vyslechnouc dříve zúčastněná župní zastupitelstva.
Slučovati a rozlučovati okresní úřady, měniti jejich obvody a sídla přísluší vládě nařízením; vláda jest povinna poskytnouti zúčastněným župním zastupitelstvům a okresním výborům možnost, aby se o změnách těch vyjádřily. Při tom buď šetřeno zásady, že každá obec může náležeti vždy jen do obvodu jednoho okresního úřadu a že hranice okresních úřadů nesmějí býti obvodem župního úřadu přerušeny.
Při změně obvodů župních a okresních úřadů buď hleděno k tomu, aby mezi zúčastněnými župními zastupitelstvy a okresními výbory došlo dohodou k majetkovému vypořádání. Dohoda tato vyžaduje schválení ministerstva vnitra. Nedojde-li k dohodě, stanoví vypořádání to vláda.
Soukromoprávní nároky třetích osob nejsou vypořádáním tím dotčeny.
Nastanou-li mimořádné poměry, může vláda vyslechnuvši župní zastupitelstvo župní úřad zcela nebo z části přeložiti dočasně do jiného místa župy. Ustanovení dvou posledních odstavců § 8 platí i pro tyto případy.
§ 3.
Města se zvláštním statutem v Čechách, na Moravě a v Slezsku vykonávají ve svém obvodu podle svých zřízení svými obecními orgány zároveň správu okresního úřadu.
Hlavní město Praha vyňato jest ze svazku župního. Postavení hlavního města Prahy a jejího zájmového území upraví zvláštní zákon.
§ 4.
Okresní úřady vykonávají ve svém obvodu vnitřní správu (§ 1), jež podle předpisů dosud platných příslušela v Čechách okresním hejtmanstvím a zastupitelským okresům, na Moravě a v Slezsku okresním hejtmanstvím a silničním okresům anebo tímto zákonem nebo zvláštními zákony byla nebo bude okresním úřadům přikázána.
Ve správě té účastní se občanstvo podle ustanovení zákona, jednak okresními výbory (§ 69 a následující), jednak okresními senáty (§ 93).
§ 5.
Župní úřady vykonávají v svém obvodu vnitřní správu (§ 1), pokud podle ustanovení dosud platných příslušela zemským politickým správám, zemským sněmům a zemským výborům, anebo tímto zákonem nebo zvláštními zákony byla nebo bude župním úřadům přikázána.
Ve správě té účastní se občanstvo podle ustanovení zákona, jednak župními zastupitelstvy (§ 11 a následující), jednak župními senáty (§ 58).
§ 6.
Na Slovensku a v území Podkarpatské Rusi vykonávají podle ustanovení § 4 a 5:
a) okresní úřady tu působnost, která podle platných předpisů příslušela dosud slúžnovským úřadům (vrchním slúžným, slúžným),
b) župní úřady tu působnost, která podle platných předpisů příslušela komitátům, jejich orgánům a správním výborům.
Města s municipálním právem, jakož i města s regulovaným magistrátem, vykonávají jako okresní úřady nadále svými orgány a ve svém území působnost, která jim podle platných předpisů přísluší a není správou jejich vnitřních záležitostí, s těmito výjimkami:
a) v městech s municipálním právem přechází agenda, kterou dosud vykonávaly správní výbory těchto měst, na župní úřad, v jehož obvodě město jest;
b) župní úřad jest v městech s municipálním právem a v městech s regulovaným magistrátem dozorčí a odvolací instancí naproti purkmistrovi, magistrátu a městskému policejnímu hejtmanovi těchto měst.
Vláda jest zmocněna nařízením některé záležitosti, jež dosud příslušely slúžnovským nebo župním úřadům, svěřiti úřadům jiným.
§ 7.
Přednostou okresního úřadu jest okresní náčelník, přednostou župního úřadu župan. Oba jsou úředníci státní. Okresní náčelník jest služebně podřízen županovi. Zvláštními předpisy bude ustanoveno, jakou mají služební hodnost a jaké zvláštní požitky (služební byt, paušál a pod.) jim příslušejí.
Okresnímu a župnímu úřadu bude přidělen potřebný počet konceptních i odborných úředníků, úředníků účetních, kancelářských i jiných zřízenců státních. Nutná osobní opatření budou v mezích rozpočtu provedena zvláštními předpisy.
Veřejná služba odborná bude upravena zvláštními zákony.
Přednostové úřadů jsou za řádnou správu svých úřadův a ústavů jim podřízených odpovědni podle jednacího řádu, který vydá nařízením ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.
§ 8.
Ministerstvo vnitra jest v dohodě se zúčastněnými ministerstvy oprávněno v prvých 5 letech působnosti tohoto zákona nařízením ustanoviti, aby k zjednodušení a sjednocení správy:
1. některé záležitosti, jež spadají do působnosti okresních úřadů, byly svěřeny úřadům župním nebo naopak;
2. některé záležitosti, jež spadají do působnosti okresních výborů, byly svěřeny župním zastupitelstvům nebo naopak;
3. některé záležitosti, jež spadají do působnosti župních úřadů, byly pro několik žup nebo jejich částí obstarávány jedním župním úřadem, nebo obdobně některé záležitosti, jež spadají do působnosti župních zastupitelstev, byly obstarávány jedním župním zastupitelstvem.
Z týchž důvodů může vláda podle zvláštního zákonného zmocnění naříditi, aby některé z těchto záležitostí byly přeneseny na příslušné ministerstvo.
Vláda jest povinna nařízení podle odstavce čís. 1. až 3. vydaná předložiti Národnímu shromáždění do 4 neděl po nejbližší jeho schůzi ke schválení.
Odepře-li Národní shromáždění schválení, pozbývají nařízení ta platnosti dnem odepření.
II. Zrušení dosavadních úřadův a korporací.
§ 9.
Dosavadní okresy zastupitelské v Čechách, silniční okresy na Moravě a v Slezsku a župy na Slovensku a všechny orgány těchto korporací, zejména okresní zastupitelstva a výbory v Čechách, silniční výbory na Moravě a v Slezsku, správní výbory, župní i slúžnovské úřady na Slovensku, dále zemské a okresní politické správy v Čechách, na Moravě a v Slezsku se zrušují a zastavují svou činnost (čl. 2.). Rovněž jako právnické osoby se všemi svými orgány pomíjejí země česká, moravská a slezská.
Jmění, fondy i závazky země české, moravské a slezské, dále dosavadních okresních zastupitelstev, okresů silničních a žup přecházejí s výhradou práv třetím osobám na nich váznoucích a s výhradou určení a zachování účelu do vlastnictví státu a do správy státní, kterou provádí příslušné ministerstvo. Toto ministerstvo jest však v dohodě s ministerstvem vnitra a financí jménem státu oprávněno jmění to, zejména takové, jež jest určitým účelům věnováno (jako školy, ústavy, komunikace, dráhy, nadace a pod.), odevzdati vzhledem k úkolům, jež župní zastupitelstva a okresní výbory podle tohoto zákona obstarávají, do správy nebo vlastnictví oněm župním zastupitelstvům nebo okresním výborům, v jichž obvodu jmění to jest, neb účelům jeho bylo nebo má býti věnováno. Při tom dluhy jednoho zastupitelského nebo silničního okresu mohou býti přeneseny jen na ten okres, do jehož obvodu zrušený zastupitelský nebo silniční okres náleží.
Bližší předpisy o zjištění jmění samosprávných korporací a jeho odevzdání budou ustanoveny nařízením.
Stejné zásady platí, pokud jde o další vedení správy samostatných fondů, nadací atd., jež jsou ve správě zrušených korporací.
§ 10.
Úředníci a zřízenci autonomních korporací, jež se tímto zákonem zrušují, přecházejí dnem, kdy korporace ty se zrušují, se všemi nabytými právy do služby státní, pokud práva ta nepřevyšují míry jednotlivých druhů práv a nárokův, jež v den přestupu úředníkům a zřízencům státním stejné nebo rovnocenné kategorie příslušejí. Při tom jsou u úředníkův a zřízencův okresních zastupitelstev a silničních výborů rozhodny minimální nároky stanovené v zákonech ze dne 23. července 1919, čís. 444 Sb. z. a n., ze dne 30. září 1919, čís. 536 Sb. z. a n., a ze dne 17. prosince 1919, čís. 17 Sb. z. a n. z r. 1920.
Podrobnější předpisy o převzetí a o zařazení budou vydány nařízením.
Jsou-li dosavadní stálé požitky (služné, příbytečné nebo místní přídavek jako náhrada za příbytečné), jež převzatým zaměstnancům z jejich služebního poměru podle úprav nejpozději dnem 28. února 1920 usnesených příslušejí, vyšší nežli stálé požitky u státních zaměstnancův, budiž jim ona částka, o kterou požitky ty překročují stálé požitky státních zaměstnancův, placena, pokud jde o zaměstnance zemské, z prostředků dotčeného zemského župního svazu, pokud jde o zaměstnance ostatních zrušených korporací, z prostředkův onoho okresu, do jehož území zrušená korporace náleží.
U zaměstnanců, kteří za trvání republiky Československé do služeb zrušených autonomních korporací buď přestoupili ze služby státní nebo nově nastoupili, buď postupováno podle stejných zásad, jako by byli zůstali, anebo byli ustanoveni ve službě státní.
Úředníci a zřízenci zrušených autonomních korporací, kteří vstoupili na odpočinek po 28. únoru 1920, posuzují se co do svých nároků zaopatřovacích od toho dne, kdy korporace byly zrušeny, podle pravidel všeobecně pro státní zaměstnance platných. Ustanovení odstavce 3. má platnost i co do nároků zaopatřovacích.
Úředníci, kteří ve službách zrušených autonomních korporací dokonali aspoň 5 let služby s dobrou kvalifikací, sprošťují se povinnosti skládati odborné zkoušky, předepsané k nabytí místa toho druhu ve službě státní.
III. Župní zastupitelstvo.
§ 11.
U každého župního úřadu jest zřízeno pro obvod jeho župní zastupitelstvo. Župní zastupitelstvo jedná jednak ve schůzích plenárních, jednak ve výborech župních.
1. Župní zastupitelstvo.
§ 12.
Župní zastupitelstvo má 35 volených členů; má-li župa více než 700.000 obyvatelů, buď na každých dalších 20.000 obyvatelů voleno o 1 člena více.
V župách čís. XV až XX může vláda, vyžadují-li toho v některé z nich zvláštní poměry, jmenovati na určité volební období další členy župního zastupitelstva, jichž počet nesmí však převyšovati jednu třetinu členů volených. Toto jmenovací právo pomine dnem 1. ledna 1940.
§ 13.
Kdo má právo do župního zastupitelstva voliti a kdo může býti do něho volen, jakož i jak se řízení volební provádí, stanoví zvláštní zákon.
§ 14.
Členové župního zastupitelstva jsou voleni na 6 let.
§ 15.
Jinak členství v župním zastupitelstvu, výboru i komisích zaniká:
a) vzdáním;
b) tím, že vzejde, nebo dodatečně na jevo vyjde nějaká okolnost, pro kterou by člen ani původně nebyl mohl býti volen. O ztrátě členství rozhoduje volební soud;
c) sesazením podle § 100;
d) rozpuštěním zastupitelstva župního (§ 61).
Člen župního zastupitelstva pozbývá výrokem volebního soudu členství v župním zastupitelstvu, přestal-li býti z důvodů nízkých a nečestných příslušníkem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen.
Na místo volených členů, jichž členství před koncem volebního období zaniklo, nastupují na zbytek období náhradníci, na místo členů jmenovaných mohou býti provedena nová jmenování (§ 12, odst. 2.).
§ 16.
Župní zastupitelstvo schází se na pozvání županovo do sídla župního úřadu aspoň jednou za čtvrt roku. Župan jest oprávněn župní zastupitelstvo svolati také, kdykoliv jindy jest toho třeba, jest však povinen je svolati do 14 dnů, žádá-li za to aspoň pětina členů župního zastupitelstva, udávajíc předmět jednání.
§ 17.
Předsedou župního zastupitelstva jest župan; jest však oprávněn předsednictví ve schůzích župního zastupitelstva svěřiti některému členu župního výboru nebo některému úředníku úřadu župního.
§ 18.
Předseda župního zastupitelstva svolává župní zastupitelstvo aspoň na 8 dní napřed a určuje předměty jednání, které zároveň s pozváním buďtež sděleny členům i ministerstvu vnitra.
O předmětech, jež nebyly dány na pořad jednání, může býti jednáno jen, souhlasí-li většina všech členův.
§ 19.
Nesejde-li se tolik členů, aby mohlo župní zastupitelstvo platná usnesení činiti, buď svoláno znovu do 14 dnů s týmž pořadem jednání a může se usnášeti za každého počtu členů.
Jde-li však o věci v § 23, odstavci 2., uvedené, může se župní zastupitelstvo v této druhé schůzi o nich usnášeti jen za přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů; jinak buď svoláno do 14 dní župní zastupitelstvo ku projednání těchto věcí po třetí a může se pak usnášeti za každého počtu členů.
V pozváních buď na tato ustanovení výslovně poukázáno.
§ 20.
Úředníci župního úřadu, županem určení, mají právo a k žádosti župního zastupitelstva i povinnost býti přítomnu jednání župního zastupitelstva a za souhlasu předsedy župního zastupitelstva účastniti se rokování.
Pokud mohou se schůzí účastniti i úředníci jiní, na příklad úředníci samostatných odborných úřadů v župě, bude ustanoveno jednacím řádem. Právo hlasovací má však nejvýše 5 úředníků županem k tomu určených.
§ 21.
Předseda župního zastupitelstva (§ 17) zahajuje schůze župního zastupitelstva, stanoví pořad jednání, řídí a uzavírá je. Věci, jež nenáležejí do působnosti župního zastupitelstva, má z jednání vyloučiti, proti čemuž může kterýkoli člen župního zastupitelstva do 14 dnů podati u župního úřadu odvolání k ministerstvu vnitra.
Předseda župního zastupitelstva pečuje o zachování klidu a pořádku při jednání a o jeho nerušený průběh a jest oprávněn posluchače, kteří by jednání, ačkoli byli napomenuti, rušili, bez újmy dalšího jich stíhání, ze zasedací síně mocí odstraniti.
§ 22.
Schůze župního zastupitelstva jsou veřejné. Předseda zastupitelstva župního může však k žádosti aspoň pětiny členů anebo z vlastního podnětu, ale vždy za souhlasu župního zastupitelstva, z důležitých důvodů jednání o určitých předmětech, vyjímajíc rozpočet a účty, prohlásiti za důvěrné. Souhlas nebo nesouhlas projevuje po odstranění posluchačů župní zastupitelstvo pouhým hlasováním bez debaty.
§ 23.
Ku platnosti usnesení župního zastupitelstva jest třeba, není-li v tomto zákoně nic jiného ustanoveno, aby bylo přítomno více než polovina členů a aby se usnesení stalo nadpoloviční většinou přítomných. Hlasování jest zpravidla veřejné; za kterých podmínek může býti konáno hlasovacími lístky, určuje jednací řád. Všechny volby se konají hlasovacími lístky. Předseda nehlasuje; při rovnosti hlasů pokládá se návrh za zamítnutý. Předsedá-li člen župního výboru (§ 17), má právo při volbách hlasovati. Je-li rovnost hlasů při volbách, rozhoduje los. Úředníci, kteří mají právo hlasovati (§ 20), při volbách nehlasují.
Usnesení, které vyžaduje vyššího schválení, může býti učiněno, jen jsou-li aspoň dvě třetiny členů přítomny.
§ 24.
Podrobnější předpisy o jednání zastupitelstev župních budou ustanoveny jednacím řádem, který vydá vláda nařízením. Změny jeho mohou býti usneseny župním zastupitelstvem se schválením ministerstva vnitra. V řádě tom může býti ustanoveno, že mohou býti pro některé záležitosti utvořeny výbory (komise) a za jakých podmínek usnesení těch výborů, jež se skládají ze členů župního zastupitelstva, jest pokládati za usnesení župního zastupitelstva.
§ 25.
O jednáních zastupitelstva župního vede zápis úředník župního úřadu županem k tomu určený. Zápis buď podepsán předsedou schůze, zapisovatelem a aspoň 2 členy župního zastupitelstva, jež k tomu konci župní zastupitelstvo na počátku schůze zvolí. Zápis o každé schůzi buď oznámen ministerstvu vnitra, a pokud nejde o schůzi tajnou (§ 22), uveřejněn (§ 101).
Každý obyvatel župy má právo do zápisů o schůzích veřejných nahlížeti a opisy z nich si pořizovati.
2. Župní výbor.
§ 26.
Každé župní zastupitelstvo volí ze sebe na své volební období stálý župní výbor o 8 členech a 8 náhradnících podle zákona o volbách župních zastupitelstev. Volby buďtež provedeny v prvé schůzi nově zvoleného župního zastupitelstva. Vedle toho účastní se jednání župního výboru i úředníci župního úřadu, jimž bylo svěřeno samostatně vyřizovati záležitosti do působnosti župního zastupitelstva spadající. Hlasovati může zpravidla jeden, nejvýše dva úředníci, jež určí župan.
Pro volby, jež vykonává župní výbor, platí ustanovení § 23.
§ 27.
Župnímu výboru předsedá župan, jest však oprávněn předsednictví svěřiti i některému členu župního výboru nebo některému úředníku župního úřadu.
Župní výbor schází se na pozvání županovo do sídla župního úřadu, kdykoliv jest třeba, nejméně však jednou za měsíc. Žádají-li o to písemně aspoň 3 členové župního výboru, udávajíce předmět jednání, jest župan povinen svolati župní výbor nejdéle do 5 dnů.
Schůze župního výboru jsou neveřejné.
O řízení schůzí a udržování pořádku i o hlasování platí obdobné předpisy §§ 21 a 23.
Zápis o schůzích župního výboru vede úředník župního úřadu županem k tomu určený.
3. Župní komise.
§ 28.
Župní zastupitelstvo může pro správu a dozor nad jednotlivými župními ústavy a podniky, jakož i pro obstarávání jednotlivých župních věcí zříditi podle potřeby zvláštní výbory (komise) ze členů župního zastupitelstva nebo z občanů v župě usedlých a do župního zastupitelstva volitelných. Předsedou výborův a komisí těch jest župan, může však předsednictvím pověřiti některého úředníka župního neb okresního úřadu nebo některého člena výboru župního nebo komise samé. Výbory a komise obstarávají práce své pod dozorem župana a župního výboru. Bližší povinnosti těchto výborů a komisí budou ustanoveny zvláštními řády, jež vydá župní zastupitelstvo.
Podjatost.
§ 29.
Jednání a hlasování v župním zastupitelstvu, ve výborech a komisích, nesmí býti přítomen aniž se ho účastniti člen tohoto sboru, jde-li o zvláštní osobní ať soukromý nebo veřejný zájem jeho samého, jeho manžela nebo manželky, neb osob s ním příbuzných a sešvakřených do druhého stupně.
Totéž platí o zákonných zástupcích, o členech správní rady akciových společností, o jednatelích společností s ručením obmezeným, o členech představenstev hospodářských a výdělkových společenstev, o advokátech, notářích, stavitelích, civilních technicích a pod., jde-li o zvláštní osobní soukromý nebo veřejný zájem osob a korporací, jež zastupují.
Členové župního zastupitelstva, výborů nebo komisí nesmějí za zastupování župního zastupitelstva ve sporech žádati více než náhradu skutečných jim vzešlých výloh, nesmějí udíleti právní rady stranám ve sporech proti župnímu zastupitelstvu, nesmějí ani přímo ani nepřímo zúčastniti se dodávek a prací župním zastupitelstvem nebo výborem, župními ústavy, nebo podniky zadávaných a nesmějí pachtovati vybírání dávek župních a pod.
Ve výjimečných případech může ministerstvo vnitra k návrhu župního výboru povoliti úchylky od těchto zásad.
IV. Působnost župního zastupitelstva.
1. Působnost hospodářská a správní.
§ 30.
Župní zastupitelstvo jest povoláno pečovati o správní a hospodářské záležitosti župy a jejího obyvatelstva a může k tomu konci podávati i z vlastního uznání úřadům a zákonodárným sborům návrhy a podněty a na předsedu župního úřadu vznášeti v mezích jednacího řádu dotazy a stížnosti. Župnímu zastupitelstvu nepřísluší jednati o věcech politických.
§ 31.
Zejména jest župní zastupitelstvo povoláno pečovati o humanitní, zdravotní, sociální, hospodářské, dopravní a kulturní zájmy župy a jejího obyvatelstva, pokud nejde o úkoly čistě místní povahy, na něž stačí prostředky okresu nebo obcí. K tomu konci může se župní zastupitelstvo usnášeti zejména na tom, aby byly zřízeny nebo podporovány ústavy, podniky nebo zařízení, jež jsou způsobilé, aby podporovaly tělesné i mravní blaho a vzdělání obyvatelstva, zlepšovaly dopravní, bytové, zdravotní a sociální poměry v župě, nebo sloužily kulturním nebo hospodářským potřebám obyvatelstva župy.
§ 32.
Na úhradu nákladů do působnosti župního zastupitelstva náležejících může stát povoliti župním úřadům zvláštní příděly. Pokud by příděly ty nestačily, může se župní zastupitelstvo usnésti na vybírání poplatků, příspěvků, dávek a naturálních plnění v župě.
Dávky však mohou býti usneseny jen potud, pokud jiné příjmy, na př. ze jmění župního, z poplatků, příspěvků, na úhradu potřeby nestačí.
Naturální plnění buďtež vždy oceněna a jest povinnému na vůli necháno, aby plnění ta sám nebo vhodnými zástupci provedl anebo na místo nich vyceněnou částku zaplatil.
§ 33.
Jde-li o zařízení, jež výlučně nebo měrou zvláště vynikající nebo nepatrnou prospívají jednotlivým okresům, může se župní zastupitelstvo za souhlasu dvou třetin všech svých členův usnésti, aby tyto okresy nesly náklad na zařízení ta výlučně nebo podílem větším nebo menším podle měřítka zároveň usneseného.
§ 34.
Hospodářské podniky župního zastupitelstva buďtež tak spravovány, aby jejich příjmy uhražovaly aspoň veškerá vydání, počítajíc v to přiměřené zúročení a umoření vloženého kapitálu. Výjimka jest přípustna jen, pokud podnik slouží veřejnému zájmu, který nemůže býti jinak uspokojen.
§ 35.
Poplatky mohou býti vybírány jednak za určité úřední výkony v působnosti župního zastupitelstva župními orgány prováděné, jednak za používání zařízení (ústavů, podniků a pod.), jež župní zastupitelstvo ve veřejném zájmu udržuje, a jež byly na základě veřejného práva k používání ponechány.
Poplatky buďtež napřed podle pevných sazeb a předpisův určeny; při tom jest dovoleno poplatky odstupňovati zejména podle výkonnosti neb i osvobození od nich poskytnouti.
§ 36.
Příspěvků na opatření nebo k úhradě nákladů na zřízení a udržování zařízení, jichž veřejný zájem vyžaduje, může býti požadováno na těch vlastnících pozemků a majitelích živností, jimž ze zařízení těch vzcházejí zvláštní hospodářské výhody. Usnesení o tom může se státi pouze nadpoloviční většinou všech členů župního zastupitelstva se schválením županovým. Výše příspěvků buď výhodám přispěvatelů pokud možno přizpůsobena.
Příspěvky mohou býti zcela nebo z části nahrazeny naturálním plněním (§ 32, odst. 3.) podle určitých zásad, župním zastupitelstvem ustanovených.
Rozpočty a plány na zařízení, jichž náklad má býti zcela nebo z části uhrazen takovými příspěvky, buďtež aspoň po 14 dní veřejně vyloženy u župního úřadu a o tom všem dotčeným obcím, jakož i v úředním listě včas učiněno oznámení.
§ 37.
Dávky župní mohou býti vybírány buď jako přirážky k státním daním a dávkám v župě předepsaným, buď jako samostatné dávky.
§ 38.
Podrobnější předpisy ku provedení usnesení o vybírání poplatků, příspěvků a dávek i naturálních plnění, buďtež ustanoveny zvláštním řádem, o němž se usnáší župní zastupitelstvo.
Župní zastupitelstvo může ustanovení tohoto řádu svěřiti župnímu výboru.
Do řádu mohou býti pojata i trestní ustanovení, a to pokuty ve výměře 20 Kč až 10.000 Kč a vězení od 6 hodin do 6 měsíců.
§ 39.
Usnesení župního zastupitelstva o poplatcích, příspěvcích, dávkách a naturálních plněních, jakož i předpisy prováděcí (řád § 38) buďtež po 14 dní u župního úřadu veřejně vyhlášeny. Ve lhůtě té může každý, jehož zájmu nebo práv se usnesení to nebo prováděcí předpisy (řád) dotýkají, jakož i kterýkoli člen dotčeného župního zastupitelstva, podati u župního úřadu připomínky. Usnesení i řád vyžadují k své platnosti schválení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem financí, jež zároveň rozhodnou i o podaných připomínkách. Usnesení o vybírání jednotné, nejvýše však 10procentní přirážky župní ku přímým daním v župě předepsaným, nebyly-li proti němu podány připomínky, schválení nepotřebuje.
§ 40.
Odvolání proti vyměřenému příspěvku, poplatku nebo dávce nebo proti uloženému naturálnímu plnění sluší podati do 14 dnů od doručení výměru u župního úřadu k ministerstvu vnitra.
Odvolání nemá účinku odkladného.
Příspěvky, poplatky a dávky i naturální plnění vymáhají se týmiž orgány a prostředky jako daně státní.
§ 41.
Župa jest, pokud jde o úkoly v §§ 31 až 39 tohoto zákona, župnímu zastupitelstvu přikázané, právnickou osobou a může jako župa samostatně nabývati práv i samostatně se zavazovati.
§ 42.
Jmění župě náležející nebo v její správu odevzdané spravuje za dozoru županova župní výbor, šetře při tom nařízení župního zastupitelstva; župní výbor může ke správě té přibrati i členy okresních výborů v obvodu župního úřadu zřízených.
§ 43.
Župní zastupitelstvo se usnáší zejména:
1. o všech věcech, jež přesahují rozsah běžné správy jmění,
2. o tom, mají-li býti nemovité věci župě náležející nebo nemovitá práva zcizena, trvalým břemenem ztížena nebo zavázána nebo propachtována z volné ruky vůbec, nebo veřejnou soutěží na dobu delší než 12 let,
3. o tom, má-li býti učiněna výpůjčka nebo převzato ručení za dluh cizí.
Usnesení pod čís. 2. a 3. vyžadují k své platnosti schválení ministerstva vnitra. Jestliže toto ministerstvo se do 40 dní počínajíc dnem, kdy mu bylo usnesení ke schválení předloženo, o usnesení tom neprohlásí, pokládá se usnesení to za schválené.
§ 44.
Jde-li o vydání na trvalé zařízení, buď župním výborem župnímu zastupitelstvu předložena podrobná zpráva o účelu zařízení, o způsobu provedení, o potřebném nákladu a o způsobu úhrady. Zpráva ta buď zaslána všem členům župního zastupitelstva aspoň 14 dnů před konáním schůze.
§ 45.
Župní výbor sestaví o všech příjmech a vydáních do působnosti župního zastupitelstva náležejících na každý správní rok předběžný rozpočet. Rozpočet ten buď v úředním listě župním vytištěn a jeden výtisk u župního úřadu, jakož i u všech okresních úřadů na 14 dní veřejně k nahlédnutí vyložen s podotknutím, že k rozpočtu může podati u župního úřadu do lhůty 14denní svoje připomínky každá osoba fysická i právnická, která v župě má řádné bydliště nebo které v župě byla daň přímá předepsána.
Župní výbor předloží rozpočet s došlými připomínkami a zprávou o nich župnímu zastupitelstvu, jež se na rozpočtu konečně usnáší přihlížejíc k připomínkám včas podaným.
Rozpočet buď předložen župnímu zastupitelstvu aspoň 2 měsíce před novým správním rokem. Správní rok shoduje se se správním rokem státním.
§ 46.
Zároveň s rozpočtem jest župní výbor povinen podati župnímu zastupitelstvu podrobnou zprávu o stavu a správě věcí do působnosti župního zastupitelstva náležejících.
Rozpočet župním zastupitelstvem schválený buď v úředním listě župním vyhlášen.
Opisy schváleného rozpočtu i zprávy v prvém odstavci uvedené buďtež předloženy ministerstvu vnitra.
§ 47.
Župní výbor jest povinen sdělati účty do 4 měsíců po skončení správního roku. Účty ty buďtež podobně jako předběžné rozpočty (§ 45) veřejně vyhlášeny, projednány a předloženy župnímu zastupitelstvu ke schválení s podrobnou zprávou o činnosti župy za minulý správní rok. Schválené účty buďtež v podstatných částech v úředním listě župním vyhlášeny a předloženy ministerstvu vnitra.
§ 48.
Ustanovení §§ 43, 45 až 47 vztahují se i na ústavy v majetku nebo správě župní.
§ 49.
Při každém župním zastupitelstvu buď zřízena komise finanční. Počet členů, její složení a jednací řád bude určen statutem, který vydá župní zastupitelstvo a který vyžaduje schválení ministerstva vnitra. Předsedu volí finanční komise ze sebe. Při sdělání statutu buď šetřeno zásady, že nejvýše polovina členů smí býti volena župním zastupitelstvem, kdežto ostatní členové jsou jmenováni ministrem vnitra, a že většina členů finanční komise nesmí býti členy župního zastupitelstva a že jest do komise vyslati odborníky.
Předseda župního výboru předloží finanční komisi rozpočty a účty nejpozději současně s jich veřejným vyhlášením, aby je prozkoumala a o nich se vyjádřila. Komise musí vyjádření své podati ve lhůtě 14denní, ač-li jí nebyla ze zvláštních důvodů povolena lhůta jiná; jinak se k vyjádření nehledí.
Vyjádření finanční komise buď po projednání v župním výboru předloženo župnímu zastupitelstvu.
Finanční komise jest oprávněna v mezích statutu kontrolovati veškero hospodářství župní do působnosti zastupitelstva náležející a podávati župnímu zastupitelstvu, župnímu výboru i županovi zprávy a návrhy.
Finanční komise má právo bráti v odpor usnesení župního zastupitelstva povahy finanční. Odvolání buď podáno předsedou komise u župana ve lhůtě 14denní ode dne usnesení a má, bylo-li usneseno dvěma třetinami všech členů komise, účinek odkladný. O odvolání rozhoduje ministerstvo vnitra.
§ 50.
Župní výbor připravuje návrhy pro jednání župního zastupitelstva a spolupůsobí při provádění jeho usnesení a ve správě župního majetku.
§ 51.
Župní výbor provádí hospodářství župní v mezích rozpočtu.
Nová vydání v rozpočtu neuhrazená mohou býti župním zastupitelstvem usnesena jen tehdy, když se o nich vyslovil župan a do lhůty župním výborem ustanovené i finanční komise (§ 49, odst. 2.) a když byla zároveň schválena potřebná úhrada.
Totéž platí o zastavení nebo snížení rozpočteného příjmu.
Jenom v případech naléhavých a nepředvídaných může župní výbor za přítomnosti dvou třetin svých členův vydání ta sám učiniti, musí je však předložiti v nejbližší schůzi župnímu zastupitelstvu spolu se zprávou finanční komise (§ 49, odst. 2.) k dodatečnému usnesení a opatření úhrady.
§ 52.
Župan provádí usnesení župního zastupitelstva i výboru a podává župnímu zastupitelstvu zprávu o tom, jak byla jeho usnesení provedena.
Župní zastupitelstvo může se usnésti, že zprávy té a z kterých důvodů nebéře na vědomí. Při tom úředníci jinak k hlasování oprávnění (§ 20) nehlasují. Usnesení to buď do 14 dní předloženo ministerstvu vnitra k rozhodnutí.
§ 53.
Župnímu zastupitelstvu přísluší usnášeti se na tom, zda ke správě ústavův a podniků, jež župní zastupitelstvo dle § 31 zřídilo nebo spravuje, třeba ustanoviti zvláštní úředníky nebo zřízence a jaká místa a s jakými požitky mají býti na náklad župy systemisována. Jinak řídí se služební poměry jejich obdobnými ustanoveními o státních zaměstnancích stejné nebo rovnocenné kategorie.
Usnesení to vyžaduje k své platnosti schválení županova.
Jmenovati úředníky a zřízence přísluší župnímu výboru se schválením županovým. Při tom budiž za stejných podmínek přihlíženo v prvé řadě k zaměstnancům těch ústavův a podniků, jež byly ve správě zrušených korporací. Nevysloví-li se župan do 1 měsíce po tom, co mu bylo usnesení o systemisaci nebo jmenování sděleno, pokládá se usnesení nebo jmenování za schválené.
§ 54.
Župan zastupuje župu jako právnickou osobu (§ 41) na venek a podpisuje všechny písemnosti jménem župy. Listiny o právních jednáních, jimiž se župa naproti třetím osobám zavazuje, jakož i plné moci musí býti podepsány županem a 2 členy župního výboru a opatřeny pečetí župního úřadu. Listiny opírající se o usnesení podle § 43, č. 2. a 3., buďtež kromě toho podepsány ještě 2 členy župního zastupitelstva.
§ 55.
Jestliže župní zastupitelstvo neschválilo včas rozpočtu nebo župní zastupitelstvo nebo výbor neučinily opatření, aby úkoly, jež mu podle zákona příslušejí, byly řádně plněny, přísluší županovi, aby učinil na náklad župy, čeho třeba k řádnému vedení správy. Proti opatření tomu může každý člen župního zastupitelstva nebo výboru podati do 14 dní stížnost u župního úřadu, o níž rozhoduje ministerstvo vnitra. Stížnost má, ač-li není nebezpečí v prodlení, účinek odkladný. Takto vzešlý náklad s vedením správy sluší hraditi přirážkami župními, k nimž není třeba vyššího schválení.
2. Působnost normotvorná.
§ 56.
Župní zastupitelstvo může pro svůj obvod:
a) vydávati podrobnější předpisy k zákonům Národním shromážděním republiky Československé usneseným, pokud vláda podle zákona k tomu župní zastupitelstvo zmocní;
b) vydávati v mezích zákonův a nařízení statuty na úpravu záležitostí ústavů a zařízení, jež ve své působnosti zřídilo nebo spravuje;
c) stanoviti v mezích zákonův a nařízení podrobnější předpisy o správě jmění obcí, okresův a župy, jejich podnikův a ústavů, a o provádění dozoru nad správou tou.
§ 57.
Předpisy a statuty podle § 56 župními zastupitelstvy usnesené vyžadují k své platnosti potvrzení ministerstva vnitra v dohodě s příslušnými ministerstvy. Předpisy i statuty pokládají se za potvrzené, jestliže ministerstvo vnitra do 3 měsíců po tom, co mu byly předloženy, o nich se neprohlásilo.
Potvrzené předpisy a statuty vyhlašují se v župním úředním listu a nabývají působnosti, nebylo-li nic jiného v nich určeno, 15. dne po vyhlášení.
3. Působnost ve správním soudnictví.
§ 58.
Jak župní zastupitelstva se súčastňují při rozhodování veřejnoprávních sporů (župní senáty), určuje zvláštní zákon.
4. Působnost poradní.
§ 59.
Župní zastupitelstvo jest poradním sborem župana a ústředních úřadů o věcech veřejné župní správy se týkajících a podává o nich k žádosti dotčených úřadův posudky a návrhy.
K tomu buď župnímu zastupitelstvu dána přiměřená lhůta.
§ 60.
Má-li župan za to, že některé usnesení župního zastupitelstva, župního výboru nebo komisí župních, pokud jejich usnesení má podle § 24 platnost usnesení župního zastupitelstva, příčí se zákonu nebo vybočuje z mezí působnosti župního zastupitelstva, výboru nebo komisí župních, jest oprávněn i povinen usnesení to zastaviti a věc do 14 dnů předložiti ministerstvu vnitra k rozhodnutí, zda usnesení to má býti v platnosti ponecháno či zrušeno. Nerozhodne-li ministerstvo do 4 neděl po tom, zůstává usnesení v platnosti.
Ministerstvo vnitra může takové usnesení zrušiti i z moci úřední.
O tom buď učiněno oznámení v nejbližší schůzi župního zastupitelstva, výboru nebo komise.
Bylo-li zrušeno usnesení župního zastupitelstva, může každý člen jeho, bylo-li zrušeno usnesení výboru nebo komise, každý člen tohoto výboru nebo komise nastoupiti stížností k nejvyššímu správnímu soudu.
§ 61.
Ministerstvo vnitra může župní zastupitelstvo rozpustiti, jest však povinno rozepsati nové volby tak, aby byly provedeny nejdéle do 2 měsícův.
Bylo-li župní zastupitelstvo rozpuštěno, učiní ministerstvo vnitra vhodné opatření k vedení správy, zejména může v činnosti ponechati až do ustavení nového zastupitelstva župní výbor a župní komise anebo místo nich ustanoviti orgány jiné.
§ 62.
Členové župního zastupitelstva i výborův a komisí mají nárok na náhradu jízdného z místa svého pobytu do sídla župního úřadu a nárok na náhradu skutečných výloh z prostředků župních. Výlohy tyto mohou býti paušalovány usnesením župního zastupitelstva, jež vyžaduje schválení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem financí.
V. Župní svazy.
§ 63.
Župní zastupitelstva, zřízená jednak v Čechách počítajíc k tomu Vitorazsko, jednak na Moravě se Slezskem počítajíc k tomu území Pruského Slezska a ostatní území dolnorakouské, mírovou smlouvou přivtělené, jednak na Slovensku, tvoří v jednotlivých těchto územích zemské župní svazy.
Zemské župní svazy jsou povolány prováděti jednotlivé úkoly v § 31 župním zastupitelstvům svěřené, jestliže a pokud úkoly ty významem svým přesahují rozsah a potřeby jednotlivých žup, dotýkají se zájmu větší části území zemského župního svazu a nemají důležitosti celostátní.
Které to úkoly jsou, bude určováno nařízením vlády.
§ 64.
Členové župních zastupitelstev náležejících k župnímu svazu volí ze sebe na 3 léta 24 členy zemského župního sboru.
Volby, jež nařizuje ministr vnitra, konají se podle zásady poměrného zastoupení obdobně podle ustanovení o volbách župních zastupitelstev.
Podrobnější předpisy o řízení volebním budou vydány nařízením.
Členové zemského župního sboru zvolí ze sebe 8 členů zemského výboru svazového podle zásady poměrného zastoupení obdobně, jak jest ustanoveno o volbách župního výboru. Členové zemského sboru župního, kteří nebyli zvoleni členy zemského výboru svazového, činí zemský svazový dozorčí sbor.
Vedle členů volených náležejí zemskému výboru svazovému i sboru dozorčímu jako členové 4 úředníci státní, ministrem vnitra jmenovaní. Z nich jeden jest jmenován předsedou obou výborů s titulem vrchního župana.
§ 65.
Podrobnější předpisy o jednání zemského svazového výboru a svazového dozorčího sboru budou ustanoveny jednacím řádem, který vydá vláda nařízením. Ustanovení § 62 platí obdobně.
§ 66.
Zemský svazový výbor sestaví na každý rok rozpočet příjmů a vydání o věcech do působnosti zemských župních svazů náležejících a rozvrhne náklady, příjmy neuhrazené, na jednotlivá župní zastupitelstva.
Rozpočet i rozvrh ten buď předložen jednotlivým župním zastupitelstvům ku svazu náležejícím s podotknutím, že mohou proti němu podati do 4 neděl u župního svazu připomínky.
O připomínkách rozhoduje a rozpočet i rozvrh schvaluje vyslechnuvši zemský svazový dozorčí sbor ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.
Stejná ustanovení platí i o účtech.
Župní zastupitelstva jsou povinna podíl na ně připadající podle zákonných předpisův opatřiti a zemskému svazovému výboru včas odvésti.
Potřebné úředníky a zřízence přikazuje na náklad svazu ze státních zaměstnanců ministerstvo vnitra v dohodě se zúčastněnými ministerstvy vyslechnuvši zemský svazový výbor.
§ 67.
Ministr vnitra vykonává dozor na činnost svazů, aby působnosti svojí nepřekročovaly a proti zákonům a platným předpisům nejednaly, a přísluší mu za tím účelem stejná práva, jež přísluší podle tohoto zákona županovi nad župním zastupitelstvem.
§ 68.
Župní zastupitelstva mohou prováděti společně jednotlivé podniky do působnosti župního zastupitelstva podle § 31 náležející a zemským župním svazům podle § 63 nevyhražené.
Zda a za jakých podmínek má býti toto spojení provedeno a jaká práva a povinnosti z toho plynou, bude v každém jednotlivém případě ustanoveno po vyslechnutí dotčených župních zastupitelstev ministerstvem vnitra.
VI. Okresní výbory.
§ 69.
Mimo města v § 3 uvedená, města municipální a města s regulovaným magistrátem jest při každém okresním úřadě a pro obvod jeho zřízen okresní výbor.
Okresní výbor skládá se z 8 členů a 8 náhradníků, kteří jsou voleni na 4 leta.
§ 70.
Kdo má právo voliti a kdo může býti volen do okresního výboru, jakož i jak se řízení volební provádí, upravuje zvláštní zákon.
§ 71.
Členství v okresním výboru zaniká obdobně ze stejných důvodů jako členství v župním zastupitelstvu (§ 15). O ztrátě členství v případě § 15, lit. b) rozhoduje župan s konečnou platností. Na místo členů, kteří před koncem svého období volebního vystoupili, buďtež na zbytek tohoto období povoláni náhradníci.
§ 72.
Předsedou okresního výboru jest okresní náčelník. Okresní náčelník svolává výbor okresní aspoň jednou za měsíc; jest však oprávněn svolati jej i kdykoliv jindy jest toho potřeba a jest povinen jej svolati do 5 dnů, žádají-li o to aspoň 3 členové okresního výboru, udávajíce zároveň předmět jednání.
§ 73.
Okresní náčelník svolává schůze aspoň na 8 dní napřed; určuje předměty jednání, které buďtež zároveň s pozváním sděleny i členům okresního výboru i župnímu úřadu. O předmětech, jež nebyly na pořadu jednání, může býti jednáno a usnesení učiněna jen, souhlasí-li nadpoloviční většina všech členů.
§ 74.
Schůze okresního výboru zahajuje, řídí, uzavírá a stanoví pořad jednání okresní náčelník, ale jest oprávněn předsednictví ve schůzích okresního výboru svěřiti některému členu okresního výboru nebo některému úředníku okresního úřadu. Věci, jež nenáležejí do působnosti okresního výboru, má předseda z jednání vyloučiti, proti čemuž může kterýkoli člen okresního výboru podati do 14 dní u okresního úřadu stížnost k župnímu úřadu. Ustanovení § 21, odst. 2., platí obdobně.
§ 75.
Úředníci okresního úřadu okresním náčelníkem a úředníci župního úřadu županem k tomu určení mají právo, úředníci okresního úřadu pak k žádosti okresního výboru i povinnost býti přítomnu schůzím okresního výboru a mohou se za souhlasu předsedy účastniti jednání. Hlasovati může zpravidla jeden, nejvýše dva úředníci okresního úřadu okresním náčelníkem určení.
§ 76.
Ustanovení § 19, § 22, § 23, § 25, § 28, § 29, § 62 platí obdobně i pro okresní výbory. Výlohy podle § 62 jdou na účet okresu. Protokoly o schůzích okresního výboru se předkládají župnímu úřadu.
§ 77.
Podrobnější předpisy o jednání okresních výborů stanoví jednací řád, který vydá ministerstvo vnitra. Župní zastupitelstvo může se usnésti na změnách se schválením županovým.
VII. Působnost okresního výboru.
1. Působnost hospodářská.
§ 78.
Do působnosti okresních výborů náležejí všeliké záležitosti vnitřní, jež se dotýkají společného prospěchu okresu a jeho obyvatelů, nebo jež přesahují zájem jednotlivých obcí, nebo jejich silami nemohou býti obstarány, pokud záležitostí těch nepojalo župní zastupitelstvo do své činnosti.
V této své působnosti může okresní výbor z důvodu veřejného zájmu zřizovati různá zařízení a ústavy pro uspokojení potřeb svého obyvatelstva, musí však šetřiti pokynů jemu župním výborem nebo zastupitelstvem daných.
K lepšímu obstarávání úkolů výše uvedených může býti i několik okresních výborů usnesením župního zastupitelstva se souhlasem županovým spojeno ku provedení společných zařízení nebo opatření.
Se schválením ministerstva vnitra a veřejných prací mohou se okresní výbory třebas v různých župách ležící sdružiti k společnému provádění podniků pro výrobu a rozvod elektrické energie.
Zúčastněným okresním výborům a v případě odstavce čtvrtého i župním zastupitelstvům budiž poskytnuta možnost, aby se vyslovily.
Podrobnější předpisy o sdružení tom a o provádění společných zařízení vydá župan, v případě odstavce čtvrtého ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem veřejných prací.
§ 79.
Pokud by příděly jednotlivým okresům ze státních prostředků nebo župním zastupitelstvem povolené nestačily na úhradu nákladů do působnosti okresního výboru náležejících, může se okresní výbor usnésti na vybírání poplatků, příspěvků, dávek a naturálních plnění v okresu.
Dávky však mohou býti usneseny jen potud, pokud jiné příjmy na úhradu potřeby nestačí. Ustanovení § 32, odstavce třetího, platí i pro okresní výbory.
§ 80.
Ustanovení §§ 34 až 40 platí obdobně i pro okresní výbory s tou změnou, že potřebné vyšší schválení (§ 39) udílí župan vyslechnuv župní výbor a že odvolání podle § 40, jež sluší podati u okresního úřadu, jde k župnímu úřadu.
§ 81.
Okres jest, pokud jde o úkoly v §§ 78 až 80 tohoto zákona okresu přikázané, právnickou osobou a může jako okres samostatně práv nabývati i samostatně se zavazovati.
§ 82.
Jmění okresu náležející nebo v jeho správu odevzdané spravuje okresní výbor za dozoru okresního náčelníka.
§ 83.
Usnesení okresního výboru:
1. o tom, má-li býti nemovité jmění nebo nemovitá práva okresu náležející zcizena, trvalým břemenem ztížena nebo zavazena nebo propachtována z volné ruky vůbec nebo dražbou na dobu delší 12 let,
2. o tom, má-li býti učiněna výpůjčka nebo převzato ručení za dluh cizí,
vyžadují k své platnosti schválení župního výboru.
§ 84.
Správní rok okresního výboru se shoduje se správním rokem státním. Okresní výbor může se však se souhlasem župního výboru a župana usnésti, aby pro hospodářství okresu bylo zavedeno správní (účetní) období dvouleté.
§ 85.
Okresní výbor sestaví o všech příjmech a vydáních do působnosti okresního výboru náležejících na správní období (§ 84) předběžný rozpočet.
Rozpočet ten buď aspoň 2 měsíce před novým správním obdobím u okresního úřadu na 14 dní veřejně k nahlédnutí vyložen a o tom učiněno obcím v okresu včas oznámení k vyhlášce s podotknutím, že k rozpočtu mohou podati u okresního úřadu do lhůty 14 dní své připomínky osoby fysické i právnické, které v okresu mají řádné bydliště nebo jimž v okresu byla daň přímá předepsána.
Rozpočet buď zaslán současně s vyložením župnímu úřadu, který může rovněž podati k němu své připomínky.
Po prošlé lhůtě usnáší se o rozpočtu okresní výbor přihlížeje k podaným připomínkám.
Usnesený rozpočet buď zaslán župnímu výboru ku schválení.
§ 86.
Okresní výbor jest povinen sdělati účty do 4 měsíců po skončení správního období. Účty ty buďtež projednány podobně jako předběžné rozpočty (§ 85).
§ 87.
Ustanovení §§ 83 až 86 vztahují se i na fondy a ústavy v majetku nebo správě okresní.
§ 88.
Při každém okresním výboru buď zřízena komise finanční. Počet členův a její složení jakož i jednací řád bude určen statutem, který vydá župní výbor vyslechna okresní výbor. Předsedu volí finanční komise ze sebe. Při sdělání statutu buď šetřeno zásady, že nejvíce jedna polovina členů smí býti volena okresním výborem, kdežto ostatní členové jsou jmenováni župním výborem se schválením županovým a že většina členů nesmí býti členy okresního výboru a že jest pokud možno do komise přibrati odborníky.
Předseda okresního výboru předloží rozpočty a účty finanční komisi nejpozději současně s jich veřejným vyložením, aby je prozkoumala a o nich se vyjádřila. Komise musí vyjádření podati ve lhůtě 8 dní, ač-li jí nebyla pro zvláštní okolnosti povolena okresním výborem lhůta jiná; jinak se k vyjádření nehledí.
Finanční komise jest oprávněna v mezích statutu kontrolovati veškero hospodářství okresní do působnosti okresního výboru náležející a podávati okresnímu výboru i okresnímu náčelníkovi zprávy a návrhy.
Finanční komise má právo bráti v odpor usnesení okresního výboru povahy finanční. Odvolání buď podáno předsedou komise u okresního úřadu ve lhůtě 14denní ode dne usnesení okresního výboru a má, bylo-li usneseno dvěma třetinami všech členů komise, účinek odkladný. O odvolání rozhoduje župní úřad.
§ 89.
Okresní výbor provádí hospodářství okresní v mezích rozpočtu.
Nová vydání v rozpočtu neuhrazená mohou býti okresním výborem usnesena jen tehdy, když se o nich vyslovily okresní náčelník a ve lhůtě okresním výborem ustanovené (§ 88, odst. 2) i finanční komise a když byla zároveň schválena i potřebná úhrada.
Totéž platí o zastavení nebo snížení rozpočtového příjmu.
Jenom v případech naléhavých a nepředvídaných může okresní výbor za přítomnosti dvou třetin svých členův a se souhlasem okresního náčelníka vydání ta sám učiniti, musí však usnesení své předložiti do 3 dnů finanční komisi.
§ 90.
Okresní náčelník připravuje a provádí usnesení okresního výboru a podává okresnímu výboru zprávu o tom, jak byla provedena jeho usnesení. Okresní výbor může se usnésti, že zprávy té a z jakých důvodů nebéře na vědomí. Usnesení to buď do 14 dnů předloženo županovi k rozhodnutí. Ustanovení § 52 o hlasování úředníkův platí obdobně.
§ 91.
Okresnímu výboru přísluší usnášeti se na tom, zda ke správě ústavů a podniků, jež okresní výbor podle § 78 zřídil nebo spravuje, třeba ustanoviti zvláštní úředníky nebo zřízence a jaká místa a s jakými požitky mají býti na náklad okresu systemisována. Jinak řídí se služební poměry jejich obdobnými ustanoveními o státních zaměstnancích stejné nebo rovnocenné kategorie.
Usnesení to vyžaduje k své platnosti schválení županova
Jmenovati úředníky a zřízence přísluší okresnímu výboru a vyžaduje schválení županova. Při tom budiž za stejných podmínek přihlíženo v prvé řadě k zaměstnancům těch ústavův a podnikův, jež byly ve správě zrušených korporací. Nevysloví-li se župan do 1 měsíce po tom, co mu bylo usnesení o systemisaci nebo jmenování oznámeno, pokládá se usnesení nebo jmenování za schválené.
2. Působnost pomocná.
§ 92.
Okresní výbor jest povinen zúčastňovati se při provádění usnesení župního zastupitelstva způsobem, který určen jest těmito usneseními nebo nařízením župního úřadu.
3. Působnost ve správním soudnictví.
§ 93.
Jak okresní výbor spolupůsobí při rozhodování veřejnoprávních sporů (okresní senáty), určuje zvláštní zákon.
4. Působnost poradní.
§ 94.
Okresní výbor jest poradním sborem okresního náčelníka i župana a župního zastupitelstva ve věcech veřejné okresní správy a podává o nich k jejich žádosti posudky a návrhy.
K tomu buď poskytnuta okresnímu výboru přiměřená lhůta.
Okresní výbor jest oprávněn i samostatně činiti jim i jiným úřadům návrhy a podněty, pokud se dotýkají zájmův okresu nebo jeho obyvatelstva.
§ 95.
Okresní náčelník zastupuje okres jako právnickou osobu (§ 81) na venek a podpisuje všechny písemnosti jménem okresu. Listiny o právních jednáních, jimiž se okres naproti třetím osobám zavazuje, jakož i plné moci musí býti podepsány okresním náčelníkem a jedním členem okresního výboru a opatřeny pečetí okresního úřadu. Listiny opírající se o usnesení podle § 83, buďtež kromě toho podepsány ještě jedním členem okresního výboru.
§ 96.
Jestliže okresní výbor neschválil včas rozpočtu nebo neučinil opatření, aby úkoly, jež mu podle zákona příslušejí, byly řádně plněny, náleží okresnímu náčelníku, aby učinil na náklad okresu, čeho třeba k řádnému vedení správy.
Proti opatření tomu může každý člen okresního výboru podati do 14 dnů stížnost u okresního úřadu k úřadu župnímu. Stížnost má, není-li nebezpečí v prodlení, účinek odkladný. Takto vzešlý náklad s vedením správy sluší hraditi okresními přirážkami, k nimž není třeba vyššího schválení.
§ 97.
Má-li okresní náčelník za to, že usnesení okresního výboru nebo okresních komisí příčí se zákonu nebo vybočuje z mezí působnosti okresního výboru nebo komise, jest oprávněn i povinen usnesení to zastaviti a věc do 14 dnů předložiti županovi k rozhodnutí, zda usnesení to má býti v platnosti ponecháno či zrušeno. Nerozhodne-li župan do 4 neděl potom, zůstává usnesení v platnosti.
Rovněž i župan sám může takové usnesení z úřední povinnosti zrušiti.
O zrušení usnesení buď učiněno v nejbližší schůzi okresního výboru nebo dotyčné komise sdělení.
Bylo-li zrušeno usnesení okresního výboru nebo komise, může kterýkoli člen dotčeného výboru nebo komise nastoupiti stížností k ministerstvu vnitra, kterou jest podati u okresního úřadu do 14 dní ode dne učiněného sdělení.
§ 98.
Ministerstvo vnitra může okresní výbor rozpustiti, jest však povinno vypsati nové volby tak, aby byly provedeny nejdéle do 2 měsíců. Županovi přísluší učiniti prozatímní opatření k dočasnému vedení správy na dobu, než se ustaví nový okresní výbor.
VIII. Všeobecná ustanovení.
§ 99.
Okresním výborům v Čechách příslušejí nad obcemi s výhradou správního soudnictví a pokud tento zákon nic jiného neustanovuje, táž dozorčí práva, jež podle všeobecných zřízení obecních byla dosud vykonávána okresními zastupitelstvy (výbory).
Okresním výborům na Moravě a v Slezsku příslušejí pak v týchž mezích táž dozorčí práva nad obcemi, pokud byla vykonávána dosud zemskými výbory.
Pokud podle zvláštních zemských zákonův, týkajících se působnosti obcí, jednala okresní zastupitelstva (okresní výbory) nebo zemské výbory v dohodě s politickým úřadem, nastupuje, pokud tento zákon nic jiného neustanovuje, a s výhradou správního soudnictví na místo okresního politického úřadu okresní náčelník a na místo zemského politického úřadu župan. Totéž platí obdobně, pokud jde o zemský výbor, na jehož místo nastupuje župní výbor.
Pokud bylo třeba slyšení okresního zastupitelstva (výboru) nebo zemského výboru, nastupuje v onom případě slyšení okresního výboru, v tomto župního výboru.
Župním výborům příslušejí nad okresními výbory, pokud tento zákon nic jiného neustanovuje a s výhradou správního soudnictví, táž dozorčí práva, jež vykonával dosud zemský výbor.
Pro Slovensko bude vydán zvláštní zákon.
§ 100.
Členové župního zastupitelstva, výboru a komisí, kteří by bez dostatečné omluvy povinností úřadu svého neplnili, zejména schůzí se neúčastnili, buďtež županem na plnění povinností svých upozorněni a jestliže přes to i nadále trvale bez dostatečné omluvy zanedbávají svých povinností, z úřadu svého sesazeni. Nežli župan vysloví sesazení, buď župnímu výboru i takovému členu sboru poskytnuta možnost, aby se vyjádřil. Sesazený člen může se proti opatření tomu odvolati k ministerstvu vnitra. Odvolání buď podáno do 14 dnů u župního úřadu a nemá účinku odkládacího. Nabude-li sesazení právní moci, pozbývá sesazený člen pro příští volební období volitelnosti.
Podle stejných zásad buď postupováno okresním náčelníkem proti členům okresního výboru nebo okresních komisí. Sesazený člen může podati do 14 dní stížnost u okresního úřadu, o níž rozhoduje s konečnou platností župan, vyslechna župní výbor.
Jestliže by se župní zastupitelstvo, župní, okresní výbor nebo komise neustavily anebo staly se k usnášení nezpůsobilými, přísluší, jde-li o župy, županovi, jde-li o okresy, okresnímu náčelníku, aby učinil potřebná opatření k vedení správy.
§ 101.
Župan vyslechna župní zastupitelstvo a okresní náčelník vyslechna okresní výbor, určí, pokud tento zákon nic jiného nenařizuje, jakým způsobem mají býti ve veřejnou známost uváděna usnesení župního zastupitelstva a okresního výboru, jež jest veřejně prohlašovati.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Staněk v. r.,
v zastoupení nepřítomného ministra vnitra.
Příloha A
k § 2 zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé.
Župa I.
se sídlem v Praze; župu tvoří soudní okresy:
Bechyně, Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem, Brod Český, Brod Německý, Čáslav, Dobříš, Habry, Hora Kutná, Hořovice, Humpolec, Chotěboř, Janovice Uhlířské, Jílové, Kamenice nad Lipou, Kolín, Kostelec nad Černými Lesy, Kouřim, Kralovice Dolní, Ledeč, Milévsko, Mirovice, Neveklov, Pacov, Pelhřimov, Počátky, Polná, Příbram, Přibyslav, Říčany, Sedlčany, Sedlec, Soběslav, Štoky, Tábor, Vlašim, Votice, Vožice Mladá, a soudní okresy Karlín, Nusle, Smíchov, Vršovice, Zbraslav a Žižkov mimo obce (osady), jež tvoří hlavní město Prahu.
Župa II.
se sídlem v Pardubicích; župu tvoří soudní okresy:
Hlinsko, Holice, Chrudim, Kostelec nad Orlicí, Králíky, Lanškroun, Litomyšl, Mýto Vysoké, Nasavrky, Pardubice, Polička, Přelouč, Skuteč, Ústí nad Orlicí, Žamberk.
Župa III.
se sídlem v Hradci Králové; župu tvoří soudní okresy:
Broumov, Bydžov Nový, Dvůr Králové, Hořice, Hostinné, Hradec Králové, Chlumec nad Cidlinou, Jaroměř, Maršov, Náchod, Nechanice, Nové Město nad Metují, Opočno, Police, Rokytnice, Rychnov nad Kněžnou, Skalice Česká, Teplice, Trutnov, Úpice, Žacléř.
Župa IV.
se sídlem v Mladé Boleslavi; župu tvoří soudní okresy:
Bělá pod Bezdězem, Benátky Nové, Boleslav Mladá, Brod Železný, Dub Český, Fridland, Hradiště Mnichovo, Jablonec, Jičín, Jilemnice, Libáň, Liberec, Lomnice nad Popelkou, Mělník, Městec Králové, Nové Město pod Smrky, Nymburk, Paka Nová, Poděbrady, Roketnice, Semily, Sobotka, Tanvald, Turnov, Vrchlabí, Vysoké nad Jizerou.
Župa V.
se sídlem v České Lípě; župu tvoří soudní okresy:
Benešov, Bor, Cvikov, Děčín, Dubá, Hanšpach, Chabařovice, Chrastava, Jablonné Německé, Kamenice Česká, Lípa Česká, Litoměřice, Mimoň, Ouštěk, Rumburk, Štětí, Šluknov, Ústí nad Labem, Warnsdorf.
Župa VI.
se sídlem v Lounech; župu tvoří soudní okresy:
Bastiánperk, Bílina, Duchcov, Hora Sv. Kateřiny, Chomůtov, Jirkov, Kralupy, Kladno, Křivoklát, Libochovice, Litvínov Horní, Louny, Lovosice, Most, Postoloprty, Rakovník, Roudnice, Slaný, Strašecí Nové, Teplice, Unhošť, Velvary, Žatec.
Župa VII.
se sídlem v Karlových Varech; župu tvoří soudní okresy:
Aš, Bečov, Blatno, Bochov, Cheb, Doupov, Falknov, Jáchymov, Jesenice, Kadaň, Karlovy Vary, Kynžvart, Kraslice, Loket, Neydek, Podbořany, Přísečnice, Vejprty, Vildštejn, Žlutice.
Župa VIII.
se sídlem v Plzni; župu tvoří soudní okresy:
Bezdružice, Blatná, Blovice, Březnice, Dobřany, Domažlice, Hartmanice, Hory Kašperské, Horšův Týn, Hostouň, Kdýně Nová, Klatovy, Kralovice, Manětín, Marianské Lázně, Nepomuky, Nýrsko, Planá, Plánice, Plzeň, Přeštice, Přimda, Rokycany, Ronšperk, Stodo, Stříbro, Sušice, Tachov, Teplá, Touškov, Zbiroh.
Župa IX.
se sídlem v Čes. Budějovicích; župu tvoří soudní okresy:
Brod Vyšší, Budějovice České, Bystřice Nová, Hluboká, Horažďovice, Hradec Jindřichův, Hrady Nové, Chvalšiny, Kaplice, Krumlov, Lišov, Lomnice nad Lužnicí, Netolice, Písek, Planá Horní, Prachatice, Strakonice, Sviny Trhové, Třeboň, Týn nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Vimperk, Vodňany, Volary, Volyně, Vitorazsko.
Župa X.
se sídlem v Jihlavě; župu tvoří soudní okresy:
Budějovice Moravské, Byteš Velká, Dačice, Hrotovice, Jaroslavice, Jemnice, Jihlava, Krumlov Moravský, Meziříčí Velké, Mikulov, Náměst, Slavonice, Telč, Třebíč, Třešť, Vranov, Znojmo.
Župa XI.
se sídlem v Brně; župu tvoří soudní okresy:
Blansko, Boskovice, Brno město, Brno okres, Bučovice, Bystřice nad Pernštýnem, Hustopeč, Ivančice, Jevíčko, Klobouky u Brna, Kunštát, Mor. Třebová, Nové Město, Pohořelice, Slavkov, Svitavy, Tišnov, Vyškov, Žďár, Židlochovice.
Župa XII.
se sídlem v Olomouci; župu tvoří soudní okresy:
Bruntál, Bystřice pod Hostýnem, Dvorec, Frývaldov, Javorník, Jindřichov, Holešov, Kojetín, Konice, Kroměříž, Libava Město, Lipník, Litovel, Mohelnice, Olomouc, Plumlov, Prostějov, Přerov, Rýmařov, Staré Město, Šilperk, Šternberk, Šumperk, Unčov, Vidnava, Visenberk, Zdounky, Zábřeh.
Župa XIII.
se sídlem v Uherském Hradišti; župu tvoří soudní okresy:
Bojkovice, Brod Uherský, Břeclava s územím Valčic, Hodonín, Hradiště Uherské, Kyjov, Klobuky Valašské, Napajedla, Ostroh Uherský, Strážnice, Vizovice, Ždánice.
Župa XIV.
se sídlem v Moravské Ostravě; župu tvoří soudní okresy:
Albrechtice, Benešov, Bílovec, Cukmantl, Frenštát, Fulnek, Hlučín, Hranice, Nový Jičín, Krnov, Klimkovice, Meziříčí Valašské, Místek, Odry, Ostrava Moravská, Opava, Osoblaha, Příbor, Rožnov, Vítkov, Vrbno, Vsetín.
Župa XV.
se sídlem v Bratislavě; župu tvoří:
Město Bratislava, dosavadní župa Bratislavská a ze župy Nitranské tyto správní okresy: holičský, senický, myjavský, novoměstský, píšťanský, fraštácký a šalianský; město Uh. Skalica, pak ze župy Komárenské pravý břeh malého Dunaje (okres gutanský), město Komárno a z Rábské župy částka připadlá Československé republice.
Župa XVI.
se sídlem v Nitře; župu tvoří:
Dosavadní župa Nitranská bez okresů připadlých župě Bratislavské; k tomu ze župy Trenčanské okres bánovský a ze župy Tekovské okresy oslanský, zlatomoravský a vrábelský, ze župy Komárenské ono území, jež nespadá do župy Bratislavské (okres udvardský), město Nitra a Nové Zámky a z Ostřihomské župy okres párkanský.
Župa XVII.
se sídlem v Turčanském Sv. Martině; župu tvoří:
Dosavadní župa Trenčanská bez okresu bánovského, župa Turčanská, Oravská, z Tekovské město Kremnica a obce: Kopernica, Horná Ves, Piargy, Lúčky, Blajfus, Veternik, Konošov a Šváb v okolí Kremnice a město Trenčín.
Župa XVIII.
se sídlem ve Zvoleni; župu tvoří:
Dosavadní župa Zvolenská, ze župy Tekovské město Nová Baňa a ony okresy, jež nespadají do Turčanské a Nitranské, k tomu ona území žup Hontské a Novohradské, jež spadají do Československé republiky, pak okres rimavsko-sobotský, hnúštianský a rimasiačský ze župy Gemerské a město Rimavská Sobota.
Župa XIX.
se sídlem v Lipt. Sv. Mikuláši; župu tvoří:
Župy Liptov, Gemer, pokud nespadá do župy Zvolenské a Spiš, vyjmouc okres gelnický.
Župa XX.
se sídlem v Košici; župu tvoří:
Ze Spišské župy okres gelnický, město Košice, župa Šaryšská a ona území žup Abaujské, jež spadají do Československé republiky, pak ze župy Užhorodské a Zemplínské ono území, jež spadá do Československé republiky a nebylo odevzdáno správě Přikarpatské Rusi.
Župa XXI.
se sídlem v Těšíně; župu tvoří soudní okresy:
Bílsko, Bohumín, Frýdek, Fryštát, Jablunkov, Ostrava Slezská, Skočov, Strumeň, Těšín.
| Zákon o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé. | 126/1920 Sb. |
Čís. 132.
Zákon ze dne 17. února 1920,
jímž se stanoví pro Slovensko a Podkarpatskou Rus válečné přirážky k daním přímým za léta 1919 a 1920, a zrušují některá ustanovení o přímých daních.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Válečné přirážky.
Za léta 1919 a 1920 buďtež na Slovensku a Podkarpatské Rusi vybírány válečné přirážky k přímým daním podle těchto ustanovení:
§ 1.
Jako válečná přirážka se vybírá:
1. k dani pozemkové
a) z vinic, zahrad a lesů 400%,
b) z ostatní půdy 200% řádné daně;
2. k dani domovní třídní 60% řádné daně;
3. k dani výrobkové III. třídy, vyjímajíc případy pod bodem 4. uvedené, přirážka 250% řádné daně, činí-li daň více než 2000 K; 150%, činí-li daň více než 300 K, avšak nejvýše 2000 K; 100%, činí-li daň více než 60 K, avšak nejvýše 300 K; 60%, nepřevyšuje-li daň 60 K;
4. k výrobkové dani III. třídy z požitků v § 5 zákonného článku XXXIII. z r. 1916 uvedených, přirážka 200% řádné daně;
5. k výrobkové dani podniků veřejně účtujících, vyjímajíc podniky státní, přirážka, která činí
a) 60% řádné daně u podniků, kterým se podle § 5, lit. f) zákonného článku XXXIV. z r. 1916 vyměřuje 6% daň;
b) 80% u ostatních podniků, podléhajících zdanění podle § 5, lit. a) cit. zák. článku;
c) 100% u podniků, podléhajících zdanění podle § 5, lit. b)—e) cit. zák. článku;
6. k dani kapitálové a rentové, ukládané podle přiznání, přirážka 60%; k dani kapitálové a rentové odváděné dlužníkem, přirážka se nevybírá;
7. k dani dolové přirážka 60%;
8. k dani z příjmu (dôchodkové) i s přirážkou pro domácnosti méně zatížené ze zdaněného příjmu (dôchodku):
více než korunaž počítaje v topřirážka10.00010.60010%10.60012.20020%12.20014.00030%14.00016.00040%16.00019.00050%19.00022.00060%22.00030.00070%30.00038.00080%38.00052.00090%52.00072.000100%72.00084.000110%84.000100.000120%100.000120.000130%120.000140.000140%140.000160.000150%160.000200.000160%200.000250.000170%250.000300.000180%300.000400.000200%400.000500.000220%500.000700.000240%700.0001,000.000260%1,000.0001,500.000290%1,500.0002,000.000320%2,000.0003,000.000350%přes 3,000.000400%.
§ 2.
Vedle ustanovení §§ 19 až včetně § 22 zákonného článku IX. z r. 1918 o vyměřování a vybírání posavadní válečné přirážky, o zákazu užití této přirážky jako základu pro vyměřování jiných přirážek, jakož i při sestavování výkazu jmen virilistů, platí pro válečné přirážky, tímto zákonem upravené, obdobně také ustanovení článku II., §u 2., zákona ze dne 18. listopadu 1919, čís. 617 Sb. z. a n.
§ 3.
Vydáním podrobnějších ustanovení o vybírání válečných přirážek, zvláště k daním za rok 1919, pověřuje se ministerstvo financí po dorozumění s ministrem s plnou mocí pro Slovensko a s civilní správou Podkarpatské Rusi.
Článek II.
Trvalé zrušení některých výhod daňových.
Počínajíc berním rokem 1919 pozbývají platnosti bez obmezení časového tato ustanovení:
1. Výhoda §u 18, odst. 3., zákonného článku XXXII. z r. 1916, obsažená též v § 21, čís. 2., úpravy (prov. nař.) býv. uherského ministerstva financí ze dne 2. července 1918, čís. 71.200, podle které lze od daně majetkové odečísti daň z příjmu (dôchodkovou);
2. ustanovení §u 8, lit. a) a b), zákonného článku IX. z r. 1918, poskytující výhody polovičního zatížení daní majetkovou;
3. ustanovení § 7 zákonného článku XXXIV. z r. 1916, jakož i § 33 úpravy ze dne 25. listopadu 1916, čís. 142.000, kterým se poskytují slevy na daních a přirážkách pro zvýšení dividendy na průměr let 1911 až 1913.
Článek III.
O částečném zrušení všeobecné státní dôchodkové přirážky.
Všeobecná státní dôchodková přirážka, zavedená zák. čl. XLVII. z r. 1875 a přeměněná zák. čl. XLVI. z r. 1883, se zrušuje při dani pozemkové, při dani výrobkové III. třídy a dani společností, pokud se k těmto daním zavádí tímto zákonem větší než 60% válečná přirážka.
Článek IV.
Počátek účinnosti. Provedení.
Provésti tento zákon, jenž nabývá účinnosti dnem vyhlášky, je pověřen ministr financí po dorozumění s ministrem s plnou mocí pro Slovensko a civilní správou Podkarpatské Rusi.
Týmž dnem pozbývají platnosti pro léta 1919 a 1920 posavadní ustanovení o válečných přirážkách v §u 18 zákonného článku IX. z r. 1918 obsažená, vyjímajíc osvobození v témže paragrafu uvedená, která zůstávají v platnosti až na ustanovení pod bodem 2., lit. b), které pro uvedená léta též pozbývá platnosti.
Dále pozbývá platnosti pro léta 1919 a 1920 ustanovení § 16 zákonného článku XXVI. z r. 1916, podle něhož nelze k dani dôchodkové vybírati státní přirážky.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Sonntág v. r.
| Zákon, jímž se stanoví pro Slovensko a Podkarpatskou Rus válečné přirážky k daním přímým za léta 1919 a 1920, a zrušují některá ustanovení o přímých daních. | 132/1920 Sb. |
Čís. 133.
Zákon ze dne 20. února 1920,
jímž zřizují se zvěrolékařské komory.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
K ochraně a podpoře zájmův a hájení stavovské cti stavu zvěrolékařského zřizují se zvěrolékařské komory.
§ 2.
Obvod a sídlo zvěrolékařských komor určí se postupem nařizovacím.
O věcech práva majetkového, které vzniknou změnou obvodů komorních, rozhoduje bez újmy právních nároků třetích osob ministerstvo zemědělství, vyslechnuvši příslušné komory.
§ 3.
Všichni zvěrolékaři, oprávnění provozovati praxi zvěrolékařskou, vyjímajíc osoby, uvedené v § 22, jsou, pokud výslovně se nevzdají výkonu praxe, členy zvěrolékařské komory, v jejímž obvodu mají své bydliště, s právem a povinnostmi s tím spojenými.
§ 4.
Politické úřady okresní oznámí představenstvu příslušné zvěrolékařské komory (§ 9) jména a bydliště zvěrolékařů v jejich obvodě usazených, jakož i změnu bydliště neb odnětí diplomu.
§ 5.
Zvěrolékaři jsou povinni oznámiti do 14 dnů své bydliště a každou změnu jeho představenstvu příslušné komory.
§ 6.
Valná hromada zvěrolékařské komory budiž svolána každoročně počátkem kalendářního roku. Kromě toho budiž svolána valná hromada, žádá-li za to nejméně ⅓ členů komory písemně u představenstva komory. Ostatně může představenstvo komory podle potřeby svolati mimořádnou valnou hromadu.
Valná hromada budiž svolána nejméně 10 dnů napřed, s oznámením jednacího pořadu.
Není-li představenstvo ještě zvoleno, neb neplní-li řádně svých povinností, přísluší dozorčímu úřadu svolat a říditi valnou hromadu (§ 19).
§ 7.
Valná hromada zvěrolékařské komory je schopna se usnášeti, je-li přítomna nejméně čtvrtina členů. Není-li valná hromada schopna se usnášeti, koná se druhá valná hromada o hodinu později s týmž jednacím pořadem, která je schopna se usnášeti, nehledíc na počet účastníků. Valná hromada zvěrolékařské komory usnáší se prostou většinou hlasů. Předseda hlasuje pouze při rovnosti hlasů.
§ 8.
Valné hromadě zvěrolékařské komory přísluší se radit a usnášeti se ve všech věcech, které se týkají zájmů stavu zvěrolékařského, pokud tyto nenáležejí do oboru působnosti představenstva komory (§§ 13 až 16), zvláště pak o těchto věcech:
a) stanoviti vlastní jednací řád a jednací řád představenstva komory; schvalovati tyto jednací řády je zůstaveno ministerstvu zemědělství;
b) voliti členy představenstva, revisory účtův a jejich náhradníky;
c) schvalovati roční rozpočet a stanoviti příspěvky členů k úhradě výdajů komory;
d) zkoumat a schvalovati výroční účty;
e) usnášeti se o prostředcích, jak dosáhnouti cílův a úkolů komory, zvláště pak pěstovati vzájemnou podporu členů stavu a jejich příslušníků.
§ 9.
Představenstvo komory skládá se z 15 členův a 6 náhradníků.
Kromě toho se volí 2 revisoři účtův a jejich náhradníci.
Podle potřeby mohou býti v komorách zřízeny zájmové odbory. V tomto případě upraví se organisace odborů postupem nařizovacím.
Všechny funkce jsou nehonorovaná místa čestná. Cestovné stanoví valná hromada.
§ 10.
Činovníci, jmenovaní v § 9, volí se valnou hromadou hlasovacími lístky.
Právo voliti a volenu býti mají všichni členové komory, kteří nejsou vyloučeni z volebního práva.
Vyloučeni jsou členové, kteří a pokud prohlášeni byli představenstvem komorním za zbavené práva volebního (§ 16).
§ 11.
Představenstvo a jeho náhradníci volí se na tři roky, revisoři účtův a jejich náhradníci na jeden rok. Činovníci však jsou povinni po uplynutí volebního období setrvati v úřední působnosti své do volby nové. Dojde-li ke zřízení odborů ve smyslu 3. odst. § 9, budiž určeno postupem nařizovacím, že každý odbor bude zastoupen v představenstvu komory tolika členy, kolik podle počtu příslušníků toho odboru na odbor ten percentuelně připadá.
Odstupující činovníci jsou opět volitelni, avšak pro následující funkční období nejsou povinni volbu přijmouti. Tolikéž mohou odmítnouti volbu členové, překročivší věk 60 roků.
Jinak nelze volbu bez vážných důvodů odmítnouti. Odmítnutí bez vážných důvodů stíhá se jako zanedbání povinnosti členů ke komoře (§ 16, odst. 1., lit. a).
§ 12.
Členové představenstva volí na dobu svých funkcí ze svého středu předsedu komory a dva místopředsedy. Na uprázdněná místa členů představenstva nastupují náhradníci.
Byli-li všichni náhradníci povoláni do představenstva, mohou býti noví náhradníci zvoleni nejbližší valnou hromadou.
§ 13.
Představenstvo komory se radí a usnáší se ve všech věcech stavovských, pokud nejsou vyhrazeny valné hromadě.
Zvláště mu přísluší, aby zachovávalo a hájilo společných zájmů stavu zvěrolékařského, jakož i důstojnosti a vážnosti zvěrolékařského povolání, pečovalo o zdokonalení zvěrolékařsko-zdravotních opatření, spolupůsobilo ve věcech zvelebení chovu hospodářského zvířectva a povznesení vědy zvěrolékařské.
Za tou příčinou koná představenstvo komory porady a usnáší se ve věcech, které týkají se společných zájmů členů komory nebo jednotlivých odborů jejich, rozhoduje o příslušnosti členské, dovolává se v důležitých otázkách usnesení valné hromady, jedná se členy komory svého obvodu, jakož i s jinými zvěrolékařskými komorami a k tomu povolanými korporacemi. Jedná s úřady svého obvodu a podává u příslušného politického úřadu zemského vládě návrhy a žádosti. Představenstva komor podávají úřadům veřejným k jejich žádosti dobrozdání o všech věcech, které týkají se zájmů stavu zvěrolékařského, zejména v těchto otázkách:
o změnách studijního řádu vysokých škol zvěrolékařských;
o vymezení působnosti jednotlivých odborů zvěrolékařských;
o změně obvodův a sídla zvěrolékařských komor již zřízených;
o učebných osnovách na učilištích, na nichž se vyučuje některé ze zvěrolékařských nauk;
o všeobecně důležitých otázkách, týkajících se zvěrolékařsko-zdravotních opatření a zvelebování chovu hospodářského zvířectva a při obsazování zvěrolékařských míst ve veřejných službách.
Byla-li vyzvána úřadem, jsou představenstva komorní povinna podávati projevy a dobrozdání ve věcech, které náležejí do oboru působnosti komory.
§ 14.
Představenstvu komory přísluší opatřovati běžné věci komory, zvláště:
a) vykonávati usnesení valné hromady;
b) obstarávati finanční věci komory a vybírati roční příspěvky;
c) svolávati valnou hromadu a připraviti jednací pořad valné hromady;
d) předkládati zprávu o činnosti, výroční účet a návrh rozpočtu valné hromadě;
e) prohlašovati výsledek voleb, vésti a vyhlašovati občasně seznam členů komory.
Nezapravené roční příspěvky mohou býti vymáhány politickou exekucí.
§ 15.
Představenstvo komory působí také jako smírčí soud. V této funkci mu přísluší:
a) smírně zakročovati při sporech mezi členy komory ve věcech stavovských;
b) vyšetřovati a smírně vyřizovati stížnosti, podané proti členům komory o působnosti v povolání jejich. Narovnání v těchto případech před představenstvem komory učiněná a listinně osvědčená jsou exekučními tituly podle § 1, č. 15 ex. řádu.
§ 16.
Ve věcech čestných jest povinno představenstvo komory zakročiti úředně proti členu komory jako čestný soud:
a) zanedbá-li svých povinností ke komoře,
b) poruší-li vážnost stavu.
V těchto případech může představenstvo komory po řádném zjištění skutkové podstaty věci a po vyslechnutí obviněného vysloviti výstrahu, důtku a, opakují-li se, nebo při hrubých nepřístojnostech, uložiti pokutu do 400 Kč aneb odníti pasivní neb i zároveň aktivní volební právo do komory na určitou dobu.
Peněžité pokuty, které byly pravoplatně předsednictvem komory uloženy, mohou býti vymáhány politickou exekucí.
§ 17.
Schůze představenstva komory je schopna se usnášeti, je-li přítomna více než polovice členů představenstva, mezi nimi předseda nebo místopředseda. Představenstvo se usnáší prostou většinou hlasů. Předseda hlasuje pouze při rovnosti hlasů.
K usnášení představenstva jako čestného soudu je třeba přítomnosti nejméně tří čtvrtin členů představenstva a dvoutřetinové většiny přítomných. Není-li schůze schopna se usnášeti, svolá se schůze druhá, která za přítomnosti nejméně dvou třetin členů představenstva je schopna se usnášeti. Ku platnosti usnesení jest i v tomto případě potřebí dvoutřetinové většiny přítomných.
§ 18.
Předseda, nebo za něj jeden z místopředsedů, zastupuje zvěrolékařskou komoru vně i zevně, přikazuje členům představenstva obor jejich práce a dozírá na řádnou jejich činnost. Svolává schůze představenstva a předsedá v nich, tolikéž jako na valných hromadách komory.
Předseda podpisuje všechna písemná vyřízení představenstva komorního.
§ 19.
Vrchní dozor na zvěrolékařské komory a činnost jejich vykonává příslušný politický zemský úřad.
Za tím účelem může zemský politický úřad dozírati na veškeré jednání komory a vysílati zástupce do valných hromad a schůzí představenstva.
Dozorčí úřad jest oprávněn, kdyby komora překročila obor své působnosti, nebo jednala proti platným nařízením, působiti, aby nepravidelnosti byly odstraněny, protizákonná usnesení zrušiti, nebo rozpustiti komorní představenstvo a naříditi nové volby.
Do opatření zemského politického úřadu může komora u tohoto úřadu podati stížnost k ministerstvu zemědělství do 4 týdnů.
§ 20.
Do disciplinárních nálezů, vyhlášených představenstvem komory (§ 16), vyjímajíc pouhou výstrahu, lze podati účastníkům do 14 dnů stížnost ku příslušnému politickému zemskému úřadu, který rozhoduje konečně.
Stížnost buď podána bezprostředně u politického úřadu zemského.
§ 21.
Pokuty, které byly uloženy členu komory představenstvem komorním na základě tohoto zákona, náležejí komoře.
§ 22.
Zákon tento nevztahuje se na zvěrolékaře v aktivní službě vojenské a na zvěrolékaře ve službě státní.
§ 23.
Jméno „zvěrolékařská komora“ je vyhrazeno pro sbor, zřízený na základě tohoto zákona. Jiným sborům a ústavům je zakázáno užívati jména toho nebo podobného, které by mohlo s ním býti zaměněno.
§ 24.
Tento zákon nabývá účinnosti za měsíc po vyhlášení.
Prováděti tento zákon náleží ministerstvu zemědělství, ministerstvu vnitra a ministerstvu spravedlnosti.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Veselý v. r.
Prášek v. r.
Staněk v. r.,
v zastoupení onemocnělého ministra vnitra.
| Zákon, jímž zřizují se zvěrolékařské komory. | 133/1920 Sb. |
Čís. 134.
Zákon ze dne 17. února 1920
o zajišťování dávky z majetku.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Finanční správa může podle ustanovení tohoto zákona žádati a vymáhati zajištění dávky z majetku.
§ 2.
Úprava dávky z majetku, zejména co do osobní a věcné povinnosti k dávce, výše jmění dávky prostého a výše dávky vyhrazuje se zákonu pozdějšímu.
§ 3.
Je-li vybrání dávky z majetku, jež bude svého času předepsána, pravděpodobně ohroženo, může berní správa uložiti straně písemným, ihned proveditelným příkazem, aby dávku z majetku až do jejího zapravení zajistila do částky uvedené v příkazu.
Zajišťovací částka budiž stanovena při čistém jmění podle stavu dne 1. března 1919
nad20.000Kdo100.000K5procenty,„100.000„„300.000„10„„300.000„„600.000„15„„600.000„„1,000.000„20„„1,000.00025„
čistého jmění.
Čistým jměním rozumí se hodnota předmětů majetkových, podrobených soupisu podle zákona ze dne 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n., a ze dne 27. června 1919, čís. 369 Sb. z. a n., a příslušných nařízení, po srážce dluhů a břemen, podle stavu dne 1. března 1919.
Sraziti se smějí jen dluhy a břemena, která jsou s majetkem soupisu podrobeným v hospodářské souvislosti.
Způsob zajištění bude vládním nařízením blíže označen.
§ 4.
Výše požadované jistoty není pro budoucí uložení dávky samé nijak závazná.
Zajišťovací příkaz může býti proveden řízením správním nebo — pokud toho jest potřebí — soudním; průkazu nebezpečí není třeba.
K návrhu berní správy povolí exekuční soud na základě příkazu co do částky v něm uvedené exekuci zajišťovací až do zapravení dávky z majetku.
§ 5.
Výši čistého jmění zjistí zatímně berní správa buď na základě pomůcek úředních, nebo výslechem aspoň dvou znaleckých důvěrníků. Není-li se obávati zvláštního nebezpečí, budiž dána straně krátká lhůta, aby prokázala čisté jmění.
§ 6.
Vydati zajišťovací příkaz jest příslušna berní správa, v jejímž obvodě strana má bydliště (sídlo) nebo se zdržuje, nebo má domovské právo (§ 176, odst. 3., zák. o os. daních), jinak berní správa, v jejímž obvodě se nalézá majetek, nebo největší část majetku.
§ 7.
Proti zajišťovacímu příkazu může vyzvaný podati do 30 dnů rekurs k zemskému finančnímu ředitelství, na Slovensku ke generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě, v Podkarpatské Rusi k finančnímu oddělení civilní správy v Užhorodě.
Podání rekursu neodnímá zajišťovacímu příkazu účinnosti.
Nerozhodne-li odvolací úřad o rekursu do 3 měsíců, ztratí jistota na základě zajišťovacího příkazu poskytnutá či vymožená platnost.
§ 8.
K dobrovolnému zrušení společnosti nebo ku přeměně její v jinou právní formu (na př. změna společnosti s obmezeným ručením v akciovou společnost, nebo naopak) jest zapotřebí svolení berní správy, příslušné k zajištění dávky. Do odepření jmenovaného svolení možno si stěžovati do 8 dnů k zemskému finančnímu úřadu.
Nabyl-li někdo podniku po vyhlášení tohoto zákona, ručí do 15% nabývací ceny za dávku z majetku, která bude dřívějšímu majetníku předepsána potud, pokud jest vydobytí dávky převodem podniku u posavadního majetníka ohroženo.
§ 9.
Práva a povinnosti, které tento zákon ukládá berním správám, konají na Slovensku a v Podkarpatské Rusi finanční ředitelství.
§ 10.
Provésti zákon, jenž nabývá účinnosti dnem vyhlášení, ukládá se ministru financí a ministru spravedlnosti.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Zákon o zajišťování dávky z majetku. | 134/1920 Sb. |
Čís. 135.
Zákon ze dne 19. února 1920
o poměru pražských universit.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Česká universita jest pokračovatelkou starobylého vysokého učení Karlova.
Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: „Česká universita Karlo-Ferdinandova“ a „Německá universita Karlo-Ferdinandova“ se zrušují. České universitě vrací se jméno „Universita Karlova“. O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem.
§ 2.
Společenství jmění a práv obou universit a jejich fakult budiž rozvázáno.
Ministerstvo školství a národní osvěty se zmocňuje, aby vyslechnouc zúčastněné činitele, přidělilo jmění a práva, která byla dosud společná, té či oné universitě nebo fakultě, anebo je mezi ně rozdělilo oceňujíc spravedlivě všechny okolnosti.
Újma, která by snad byla způsobena jedné z obou universit novými opatřeními na základě tohoto zákona v oboru práv majetkových, budiž vyrovnána novými stavbami, jichž se oběma universitám dostati má.
§ 3.
Karolinum zapsané ve vložce č. 159 desk zemských, přiznává se universitě Karlově do výlučného vlastnictví. Německé universitě vyhrazuje se právo užívati části Karolina v dosavadním rozsahu tak dlouho, dokud nebude vybudována pro ni nová stavba, nebo pokud jí nebudou přikázány dostačující místnosti náhradní.
§ 4.
Universitní archiv a registratura až po rok 1882 jsou důsledkem ustanovení § 1 vlastnictvím university Karlovy. Této náleží také jejich správa. Užívání jejich se strany německé university bude upraveno statutem, jejž vydá ministerstvo školství a národní osvěty vyslechnouc obě university.
§ 5.
Z téhož důvodu jsou starobylé insignie, pečetidla, knihy, obrazy a jiné památky, jež patřily universitě pražské před platností zákona ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z., vlastnictvím university Karlovy. O způsobu odevzdání těchto předmětův universitě Karlově rozhodne ministerstvo školství a národní osvěty a ustanoví, pokud za ně dostane německá universita věci náhradní.
§ 6.
Vědecké ústavy obou universit, jejich předměty a zařízení se jim ponechávají. Universitě Karlově však buďtež z nich odevzdány věci památné nebo pro historický vývoj pražské university cenné, kterých se dostalo různým ústavům university německé provedením zákona ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.
V pochybnostech o tom, mají-li tyto věci vlastnosti právě uvedené, rozhoduje ministerstvo školství a národní osvěty, jemuž náleží také rozhodnouti o způsobu odevzdání těchto věcí universitě Karlově.
§ 7.
Pražská hvězdárna s dosavadním inventářem jest samostatný státní ústav, jenž s universitami nesouvisí.
§ 8.
Deskový statek Michle, Malešice a Štěrboholy, zapsaný ve vložce č. 910 desk zemských pro fond universitní, prohlašuje se za vlastnictví státu Československého, jenž přejímá povinnost plniti účel, jemuž je statek tento věnován.
§ 9.
Ministerstvo školství a národní osvěty upraví nově příděl nemocných klinikám a těl anatomickým ústavům.
§ 10.
Také veškerá ostatní ustanovení zákona ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z., se zrušují.
§ 11.
Tento zákon nabývá působnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr školství a národní osvěty v dohodě s ostatními nejvyššími úřady správními.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Habrman v. r.
| Zákon o poměru pražských universit. | 135/1920 Sb. |
Čís. 137.
Zákon ze dne 17. února 1920,
jímž se zařaďují do úřednických tříd hodnostních a platových státní lesní a státní lesní příručí, příručí při správě statků státních a statkův a lesů, které jsou ve státní správě.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Platnost zákona ze dne 25. června 1919, čís. 374 Sb. z. a n., o zařadění okresních lesní a lesních příručí do úřednických tříd hodnostních a platových rozšiřuje se s výjimkou § 4 na státní lesní a státní lesní příručí při správě statkův a lesů státních a jsoucích ve státní správě (na Slovensku na „horary“), s podmínkou, že tito úředníci absolvovali některou nižší lesnickou školu a vykonali státní zkoušku pro technickou službu pomocnou a ochrannou.
Ve výjimečných případech může býti u staršího personálu upuštěno od podmínky absolvování nižší odborné školy.
§ 2.
Zařadění do příslušných stupnic platových, a to XI. až IX. hodnostní třídy, vykoná se podle stavu a s účinkem ode dne 1. července 1919.
§ 3.
V budoucnosti bude se s těmito úředníky (čekateli) nakládati podle ustanovení zákona ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z. a n.
§ 4.
Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 5.
Provésti zákon ukládá se ministerstvu zemědělství a financí.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Prášek v. r.
Sonntág v. r.
| Zákon, jímž se zařaďují do úřednických tříd hodnostních a platových státní lesní a státní lesní příručí, příručí při správě statků státních a statkův a lesů, které jsou ve státní správě. | 137/1920 Sb. |
Čís. 138.
Zákon ze dne 24. února 1920,
jímž se mění zákon pro Čechy ze dne 23. února 1888, čís. 9 z. z., o organisaci služby zdravotní v obcích, a doplňuje zákon ze dne 17. dubna 1906, čís. 34 z. z. pro Čechy, o výslužném obecních a obvodních lékařů v Čechách a zaopatřovacích požitcích jejich rodin.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Poslední odstavec § 8 zákona z 23. února 1888, čís. 9 z. z. pro Čechy, se zrušuje a má zníti takto:
Základní služné obecního neb obvodního lékaře nesmí činiti méně než 1400 K ročně.
§ 2.
Pensijní a zaopatřovací požitky, jež byly již obecním a obvodním lékařům a jejich rodinám vyměřeny podle starých ustanovení (§§ 4, 7, 10 a 11 zák. ze dne 17. dubna 1906, čís. 34 z. z., ve spojení s § 8 zák. z 23. února 1888, č. 9 z. z.), buďtež od doby účinnosti tohoto zákona nově upraveny podle základu, vytčeného v § 1 tohoto zákona.
§ 3.
Státní správa bude poskytovati zemskému správnímu výboru jako správci „pensijního fondu pro obecní a obvodní lékaře v Čechách“ k umožnění výplaty zvýšených pensijních a zaopatřovacích požitků lékařův a jejich rodin (§ 2 tohoto zákona) a k finančnímu zajištění pensijního fondu (§ 16 zákona ze dne 17. dubna 1906, č. 34 z. z.) prozatím roční příspěvek.
§ 4.
Výše tohoto příspěvku stanoví se každoročně nařízením; nařízením může býti také poskytování příspěvku zastaveno. Pro rok 1920 má činiti příspěvek tento dohromady 100.000 K.
§ 5.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1920, a pověřuje se jeho provedením ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy s ministrem financí.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Sonntág v. r.
| Zákon, jímž se mění zákon pro Čechy ze dne 23. února 1888, čís. 9 z. z., o organisaci služby zdravotní v obcích, a doplňuje zákon ze dne 17. dubna 1906, čís. 34 z. z. pro Čechy, o výslužném obecních a obvodních lékařů v Čechách a zaopatřovacích požitcích jejich rodin. | 138/1920 Sb. |
Čís. 142.
Zákon ze dne 20. února 1920
o požitcích válečných poškozenců.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
I. Osoby, které mají nárok na požitky.
§ 1.
Váleční poškozenci světové války (§ 1 zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n.) mají nárok na požitky z pokladny státní podle ustanovení tohoto zákona.
Podmínkou nároku na důchod je státní občanství v Československé republice.
§ 2.
Nárok na požitky přísluší válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší nežli Kč 4000˙—; je-li však vyšší jeho příjem menší, nežli součet 4000 Kč a důchodu (§ 6), jenž by válečnému poškozenci jinak příslušel, jest mu přiznati důchod v částce, doplňující tento součet.
Do příjmu se započítává příjem všech osob, k jejichž výživě válečný poškozenec podle zákona jest povinen přispívati a jež s ním bydlí ve společné domácnosti.
Příjem válečného poškozence a osob, uvedených v odst. 2., plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné, započítává se pouze polovičkou.
§ 3.
Žijí-li s válečnými poškozenci ve společné domácnosti osoby, k jejichž výživě válečný poškozenec podle zákona jest povinen přispívati a skutečně přispívá, zvyšuje se částka, uvedená v § 2, o 10% za každou jednotlivou takovou osobu, nejvýše však o Kč 2000 ročně.
§ 4.
Válečný poškozenec, jemuž byly uděleny licence (koncese) ku provozování biografu, místo třídní loterie, trafika nebo podnik, jenž nařízením ministra sociální péče bude prohlášen za rovnocenný, má nárok na důchod pouze tenkrát a potud, když a pokud příjem z těchto podniků nepřevyšuje důchodu, jenž by mu podle tohoto zákona příslušel. Totéž platí obdobně o příjmu z výslužných anebo zaopatřovacích požitků, příslušejících válečnému poškozenci od státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nabyl-li válečný poškozenec těchto požitků před nebo se vznikem nároků na důchod podle tohoto zákona.
Válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tomto případě přísluší mu polovice důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel. Při tom platí o příjmu z tohoto služebního poměru obdobně ustanovení § 2, odst. 3., tohoto zákona.
§ 5.
Ve prospěch válečných poškozenců úplně osleplých nebo úplně neschopných výdělku a odkázaných na pomoc třetích osob, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí povoliti v jednotlivých případech výjimky z ustanovení §§ 2 a 4.
II. Požitky.
§ 6.
Požitky jsou:
a) důchod invalidní;
b) důchod vdovský;
c) důchod sirotčí;
d) důchod předkův.
a) Důchod invalidní.
§ 7.
Invalida [§ 1, lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n.], jehož výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 85%, má nárok na plný důchod invalidní, jenž činí Kč 1800˙— ročně.
§ 8.
Při menší ztrátě výdělečné schopnosti vzniká invalidovi nárok na částečný důchod invalidní, odpovídající ztrátě výdělečné schopnosti odstupňované 10%, a to tak, že při snížení výdělečné schopnosti aspoň o 75%, ale méně než 85%, vzniká nárok na 80% plného důchodu invalidního, při snížení výdělečné schopnosti aspoň o 65%, ale méně než 75%, na 70% plného důchodu invalidního a tak dále sestupně vždy o 10% až při snížení výdělečné schopnosti aspoň o 20%, ale méně než 25% vzniká nárok na 20% plného důchodu invalidního. Ztráta výdělečné schopnosti nedosahující 20% nezakládá nároku na důchod invalidní.
§ 9.
Invalidům, kteří jsou tak bezmocni, že potřebují stále péče cizí, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí zvýšiti základní invalidní důchod až o 50%, v případech zvláštního ohledu nutných, zejména při invalidech úplně osleplých, až o 100%.
§ 10.
Invalidovi přísluší příplatek 10% k základnímu důchodu (§§ 7 a 8) za každé nezaopatřené dítě do 16 let, pokud invalida pečuje o jeho výživu. Jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, přísluší tento příplatek i přes 16. rok, nejdéle však do 21 let.
Provdání dcery jest považovati za zaopatření její.
§ 11.
Onemocní-li invalida následkem události, zakládající nárok na důchod invalidní, může vyžadovati, aby mu na státní náklad byly poskytnuty lékařská pomoc a léky; místo toho může býti odevzdán k léčení na státní náklad do léčebného ústavu.
Po dobu ošetřování v-léčebném ústavě odpočívá nárok na důchod invalidní, rodině invalidově přísluší však polovice jeho důchodu. Totéž právo vzniká rodině invalidově, je-li invalida umístěn na státní náklad v nějakém ústavě ke školení.
Žije-li invalida ve společné domácnosti s manželkou a dětmi, přísluší nárok ten manželce.
Je-li manželka od muže odloučena nebo není-li již na živu, dlužno přiznati nárok dětem, s nimiž invalida žije ve společné domácnosti.
Je-li invalida odloučen od manželky a dětí, které sdílejí domácnost s matkou, připadá nárok manželce až do výše alimentačního příspěvku manželova.
Manželka od invalidy z vlastní viny odloučená nároku nemá.
Manželce jest na roveň postavena družka za předpokladů § 15 tohoto zákona.
§ 12.
Byl-li invalida v době onemocnění (§ 11) pojištěn pro případ nemoci, a dostalo-li se mu od nemocenské pokladny, jejímž byl členem, dávek podle zákona o pojištění dělníků pro případ nemoci, nebo podle stanov pokladny, může nemocenská pokladna vyžadovati na státu náhradu nákladů takto vzniklých, bylo-li onemocnění hlášeno nemocenské pokladně ve třech letech po vyhlášení tohoto zákona.
b) Důchod vdovský.
§ 13.
Důchod vdovský přísluší vdově po padlém anebo zemřelém manželu, u něhož jsou splněny podmínky § 1, lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a za těchže podmínek manželce manžela nezvěstného a vdově po invalidovi, nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, nežli jest naznačen v uvedeném ustanovení zákonném, a byl-li sňatek uzavřen před událostí, zakládající nárok na důchod invalidní.
§ 14.
Nárok na důchod vdovský přísluší však i vdově, která později ve svazek manželský vstoupila:
a) byl-li v té době invalida aspoň z 80% neschopen výdělku,
b) vstoupil-li invalida ve svazek manželský před dokonaným 30. rokem, anebo v pěti letech po zjištění invalidity, a
c) trvalo-li manželství aspoň jeden rok, anebo bylo-li dříve přerušeno náhodnou smrtí manželovou.
Ministr sociální péče se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí také v jiných případech hodných uznání přiznal vdově nárok na vdovský důchod.
§ 15.
Nárok na vdovský důchod má — není-li tu vdovy — i družka, žila-li s mužem (§ 13) aspoň jeden rok nepřetržitě, nežli nastala událost, zakládající nárok, anebo nežli muž nastoupil službu vojenskou. Z více družek má nárok na důchod jen poslední.
§ 16.
Ministr sociální péče může nařízením odstupňovati důchod vdovský podle výdělečné schopnosti vdoviny podle obdoby §§ 8 a 9 tohoto zákona.
§ 17.
Plný vdovský důchod činí Kč 600 ročně.
Vdově, jež je zcela neschopna k výdělku, nebo překročila 55. rok věku svého, přísluší příplatek Kč 120 ročně.
§ 18.
Nežila-li vdova s manželem v době jeho úmrtí ve společné domácnosti, nesmí důchod vdovský převyšovati částky, kterou manžel byl by povinen přispívati na její výživu.
§ 19.
Provdá-li se vdova nebo družka, požívající důchodu vdovského, pozbývá tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu.
Vdově čítající 50 let vzniká nárok na odbytné teprve jeden rok po novém sňatku, žije-li v této době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti.
c) Důchod sirotčí.
§ 20.
Důchod sirotčí přísluší nezaopatřeným dětem padlého, nedokonavším 16 let, zemřelého a nezvěstného otce, u něhož jsou splněny podmínky § 1, lit. a), zák. ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a dětem zemřelého válečného poškozence, nebylo-li zjištěno, že smrt jeho nastala z jiného důvodu, než jest naznačen v uvedeném ustanovení zákonném, a byly-li děti počaty před událostí, zakládající nárok na důchod.
Jde-li o dítě, které pro chorobu duševní nebo tělesnou není schopno se živiti, může ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí povoliti výplatu důchodu i přes 16. rok, nejdéle však do 21 let.
Provdá-li se sirotek, jest to považovati za zaopatření jeho.
§ 21.
Na důchod sirotčí mají za týchž podmínek nárok také děti nemanželské, byly-li počaty před událostí, zakládající nárok.
Týž nárok mají také děti, které byly před zmíněnou událostí adoptovány.
§ 22.
Bylo-li dítě odevzdáno veřejným úřadem nebo se svolením poručenského úřadu do ústavu, v němž se mu dostává zaopatření, jest důchodu sirotčího použíti k úhradě nákladů s vydržováním v ústavu spojených.
§ 23.
Důchod sirotčí činí pro jedno dítě Kč 300 ročně, pro každé další dítě, žijící v téže domácnosti, Kč 252 ročně.
Sirotkům, ztrativším oba rodiče, nebo matkou zcela zanedbaným, zvyšuje se důchod o 50%.
§ 24.
Důchod vdovský a sirotčí dohromady nesmí převýšiti Kč 1800 ročně. Kdyby důchody převyšovaly tuto částku, jest důchod sirotčí stejnoměrně snížiti.
d) Důchod předkův.
§ 25.
Není-li vyplácen důchod vdovský či sirotčí, nebo nedosahují-li důchod vdovský a sirotčí Kč 1800 ročně, mají na nevyčerpanou částku s obmezením, uvedeným v odst. 3., nárok rodiče osoby, uvedené v § 20, pokud jsou výdělku neschopni, přispívala-li osoba ta podstatně k jejich výživě, nebo lze-li důvodně za to míti, že by tak učinila, kdyby byla na živu.
Nejsou-li rodiče na živu, přechází nárok jejich na další předky, při čemž bližší předkové mají přednost před vzdálenějšími.
Jednotlivý důchod osob, uvedených v odst. 1. a 2., činí nejvýše Kč 300 ročně.
III. Řízení.
§ 26.
Nárok na důchod jest ohlásiti u okresního úřadu pro péči o válečné poškozence, příslušného podle místa bydliště poškozencova; v okresích, kde takový úřad není ještě zřízen, jest jej ohlásiti u politického úřadu první stolice.
Váleční poškozenci, kteří bydlí mimo oblast Československé republiky, jsou povinni ohlásiti nárok svůj zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu Československé republiky v cizině.
O důchod invalidní nemusí se hlásiti váleční poškozenci, kteří se přihlásili ku prohlídce lékařské, nařízené podle § 3, odst. 2., zák. ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., nařízeními vlády republiky Československé ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n., a ze dne 29. října 1919, č. 575 Sb. z. a n.
§ 27.
Byl-li nárok ohlášen u nepříslušného úřadu, je tento úřad sice povinen co nejrychleji předložiti jej příslušnému úřadu, ale poškozenec nemá nároku na náhradu, byla-li nesprávným podáním zmeškána promlčecí lhůta uvedená v § 28.
§ 28.
Nárok, jenž je dán již v době vyhlášení zákona, jest přihlásiti do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona.
Vznikla-li událost, nárok zakládající, po vyhlášení tohoto zákona, jest nárok přihlásiti do jednoho roku od vzniku události.
Nebyl-li nárok v těchto lhůtách přihlášen, zaniká.
§ 29.
Po uplynutí tří let od vyhlášení tohoto zákona nemůže válečný poškozenec nově uplatňovati nárok na něm založený, mimo případy §§ 2 a 4, odpadne-li důvod, pro nějž zprvu nároku neměl nebo nároku později pozbyl.
Pro osoby, které v době vyhlášení tohoto zákona prokázatelně beze své viny a proti své vůli meškaly mimo obvod Československé republiky, prodlužuje se lhůta k ohlášení nároku o dobu, která uplynula mezi vyhlášením tohoto zákona a jejich návratem do území Československé republiky, nejdéle však na deset let od vyhlášení zákona.
Zhorší-li se podstatně zdravotní stav válečného poškozence následkem události, zakládající jeho nárok na důchod invalidní, může válečný poškozenec požadovati přiměřené zvýšení svého důchodu, nejdéle však v době deseti let od přiznání prvotního důchodu.
§ 30.
Důchod vyměří, přizná a poukáže Zemský úřad pro péči o válečné poškozence.
Důchody, na něž nárok je dán již v době, kdy zákon nabude účinnosti, příslušejí od tohoto dne; vznikla-li okolnost, nárok zakládající, po tomto dni, příslušejí důchody od prvního dne měsíce následujícího oné okolnosti.
Důchod je splatný v měsíčních lhůtách. Nároku na úrok z prodlení důchodce nemá.
§ 31.
Zemský úřad jest oprávněn, kdykoli znovu prozkoumati podmínky důchodu a může pak zastaviti důchod úplně nebo částečně:
a) odpadly-li nebo změnily-li se podmínky, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen;
b) odmítl-li důchodce bezdůvodně odebrati se do nemocnice neb ústavu k léčení nebo školení nařízenému Zemským úřadem, nebo přijmouti zaměstnání, uvedené v § 4 tohoto zákona;
c) odebral-li se důchodce do ciziny beze svolení Zemského úřadu; v takovém případě může Zemský úřad místo dalšího důchodu vyplatiti mu odbytné ve výši trojnásobného ročního důchodu, svolí-li k tomu dočasný nositel zaopatření chudinského. Ministr sociální péče se zmocňuje, aby nařídil přísnější opatření oproti důchodcům, odebravším se do států, jež přísněji nakládají se svými důchodci, kteří se přestěhují do území Československé republiky;
d) byl-li důchod zkapitalisován;
e) byl-li důchodce trestním rozsudkem zbaven volebního práva do obcí. Ministr sociální péče může v dohodě s ministrem financí poskytnouti nevinné rodině důchodcově k její žádosti polovici jeho důchodu.
Důchodcové jsou povinni každou změnu ve svých poměrech, jež se dotýká podmínek, za nichž důchod byl přiznán a vyměřen, oznámiti ihned Zemskému úřadu, a ručí za škodu vzniklou opomenutím této povinnosti.
§ 32.
Ministerstvo sociální péče může k návrhu Zemského úřadu povoliti částečnou neb úplnou kapitalisaci důchodu, svolí-li k tomu dočasný nositel chudinského zaopatření a — jde-li o nezletilce — příslušný soud poručenský.
Kapitál je stanoviti podle zásad pojistněmatematických; povolená částka nesmí býti vyšší, nežli desetinásobný roční důchod.
Bližší ustanovení o způsobu, jak při kapitalisování důchodů jest postupovati, vydá ministr sociální péče nařízením.
§ 33.
Zemský úřad vydá osobě, jež se o důchod uchází, písemný výměr, zda-li jí důchod přiznává, čili nic. V kladném případě jest ve výměru udati výši přiznaného důchodu.
Rovněž o opatřeních podle § 31 tohoto zákona jest vydati výměr.
Rozhodnutí Zemského úřadu budiž ve výměru odůvodněno.
§ 34.
Výměr jest doručiti doporučeně osobě, jíž se týká, pokud se týče zákonnému zástupci jejímu. Válečným poškozencům, bydlícím v cizině, doručí se výměr prostřednictvím příslušného zastupitelského úřadu Československé republiky v cizině.
§ 35.
Do výměru jest možno stěžovati si k ministerstvu sociální péče; stížnost jest podati ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy výměr byl doručen, u okresního úřadu pro péči o válečné poškozence neb u politického úřadu první stolice, nevstoupil-li v okrese ještě v činnost okresní úřad pro péči o válečné poškozence, případně u příslušného zastupitelského úřadu Československé republiky v cizině.
Stížnost není dovolena do výměru o důchodu invalidním, pokud se týká procenta výdělečné nezpůsobilosti, stanoveného podle nálezu prohlídkové komise okresní nebo zemské (3, odst. 2., zákona z 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., § 6 nařízení vlády republiky Československé ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n., a § 3 nařízení vlády republiky Československé ze dne 29. října 1919, č. 575 Sb. z. a n.).
§ 36.
Důchody, přiznané podle tohoto zákona, mohou býti zabaveny pouze:
a) pro zálohy a zápůjčky, poskytnuté na ně důchodci státem, zemí, okresem, obcí, veřejným fondem neb institucí, kterou ministr sociální péče pověří poskytováním záloh anebo zápůjček;
b) až do polovice pro nároky na zákonnou výživu.
§ 37.
V případech § 36 může býti důchod také zcela, pokud se týče do polovice postoupen. Jinak nemá právního účinku ani postup, ani jakékoli právní jednání, omezující právo důchodcovo na důchod.
§ 38.
Požívání důchodů, přiznaných podle tohoto zákona, nemá následků, spojených s opatřením chudinským.
§ 39.
Podání, protokoly, výměry, kvitance a doklady, jichž je třeba k uplatňování nároků podle tohoto zákona a ku provádění jeho, jsou osvobozeny od kolkův a poplatků. Osvobození dokladů je však toliko podmínečné, pokud slouží výhradně jen tomuto zákonnému účelu.
IV. Ustanovení přechodná a závěrečná.
§ 40.
Ode dne, kdy důchodci přiznán jest důchod podle tohoto zákona, nepřísluší mu nižádný jiný důchod, vzniknuvší podle dosavadních ustanovení na základě událostí ve smyslu § 1 zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n., a nepřísluší jemu ani příslušníkům jeho nárok na státní vyživovací příspěvky podle zákona ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n., či příplatky podle zákona ze dne 28. března 1918, č. 119 ř. z., anebo podle uherského zák. článku XV. z roku 1915.
Vyživovací příspěvky a příplatky, dlužno vypláceti důchodci a jeho příslušníkům za dobu od počátku působnosti tohoto zákona (§ 45) až do přiznání důchodu, jest je však zúčtovati na přiznaný důchod. Tím se mění ustanovení § 4 zákona o státním příspěvku vyživovacím ze dne 23. září 1919, č. 530 Sb. z. a n., § 2 zákona ze dne 28. března 1918, č. 119 ř. z., a § 7 uherského zák. článku XV. z roku 1915.
§ 41.
Válečným poškozencům [§ 1, lit. a) zákona ze dne 8. dubna 1919, č. 199 Sb. z. a n.], majícím zaopatřovací požitky vojenské podle dosavadních ustanovení, zastaví se požitky, nepřihlásí-li se nejpozději do tří měsícův od vyhlášení tohoto zákona k lékařské prohlídce, stanovené nařízením vlády republiky Československé ze dne 23. dubna 1919, č. 224 Sb. z. a n., pokud se týče ze dne 29. října 1919, č. 575 Sb. z. a n.
§ 42.
K základním důchodům, vyměřeným podle tohoto zákona v §§ 7, 8, 17, odst. 1., 23. a 25., jest vypláceti až do 31. prosince 1920 přirážku ve výši 50%.
Ministr sociální péče se zmocňuje, aby tuto přirážku dříve snížil, nebo zastavil, změní-li se poměry drahotní.
§ 43.
Obce jsou povinny spolupůsobiti při provádění tohoto zákona.
Všechny osoby fysické i právnické jsou povinny poskytnouti úřadům a jejich zřízencům vyžádané zprávy, jichž je třeba ku provedení tohoto zákona.
Kdo této povinnosti nevyhoví, bude potrestán politickým úřadem na penězích až do 3000 Kč nebo vězením až do 6 neděl.
Není dovoleno užíti zjištění hospodářských a rodinných poměrův osob, uplatňujících nárok na důchod, k účelům jiným než podle tohoto zákona.
§ 44.
Zákon tento nevztahuje se na vojenské gážisty, poddůstojníky z povolání a jejich příslušníky a pozůstalé.
§ 45.
Zákon tento nabude účinnosti dnem 1. května 1920.
§ 46.
Ministru sociální péče se ukládá, aby jej v dohodě s ministrem financí a vnitra provedl.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Winter v. r.
| Zákon o požitcích válečných poškozenců. | 142/1920 Sb. |
Čís. 145.
Zákon ze dne 25. února 1920,
jímž se ustanovují hornické rozhodčí soudy.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Ustanovení zákona ze dne 14. srpna 1896, č. 156 ř. z., o hornických společenstvech ve věcech rozhodčích soudů (§§ 29 až 31), se nahrazují těmito pravidly:
§ 1.
V sídlech revírních rad a to: v Praze, Plzni, Trutnově, Mostě, Karlových Varech, Českých Budějovicích, Mor. Ostravě a Brně zřizují se hornické rozhodčí soudy.
Výlohy za potřebné místnosti a kancelářské potřeby těchto soudů hradí stejným dílem revírní rady a majitelé dolů dotčeného okresu.
§ 2.
Do působnosti hornických rozhodčích soudů náleží rozhodovati s konečnou platností o odvolání z výroků:
a) závodních rad ve mzdových a platových věcech, v disciplinárních stížnostních věcech, o propuštění (§ 2 zák. o závodních radách);
b) revírních rad ve sporech mezi závodní správou a závodní radou (§ 19 cit. zák.).
§ 3.
Hornický rozhodčí soud je složen ze 3 zástupců podnikatelů, 3 zástupců zřízenců, 3 zástupců dělníkův a předsedy. Jako stálý odborný poradce působí zástupce revírního báňského úřadu. Jednotlivé případy rozhodují paritní senáty, složené po třech přísedících z každého zúčastněného odboru. Sestaviti senát náleží předsedovi.
Přísedící navrhují příslušné organisace a potvrzuje ministr veřejných prací, který jmenuje zástupce revírního báňského úřadu. Předsedu volí přísedící. Předsedou může býti jen soudce z obvodu, pro který jest rozhodčí soud zřízen.
Nebyla-li jeho volba jednomyslná, ustanoví se ministerstvem veřejných prací po dohodě s ministrem spravedlnosti, jemuž náleží v každém případě potvrditi volbu.
§ 4.
Pro členy rozhodčího soudu stanoví se potřebný počet náhradníků podle § 3; za člena zaneprázdněného, neb odpadlého z jiného důvodu, nastupuje náhradník z jeho skupiny.
§ 5.
Veškeří členové rozhodčího soudu mimo státní úředníky slíbí do rukou předsedy, že budou vykonávati svůj úřad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že zachovají úřední tajemství.
§ 6.
Odvolání podá se u rozhodčího soudu písemně a to nejdéle do 14 dnů od doručení rozhodnutí, vzatého v odpor.
§ 7.
Jako členové rozhodčího soudu nesmějí působiti osoby, proti nimž jsou důvody vylučující nebo zamítací podle ustanovení zákona o soudní příslušnosti. O námitkách proti členům rozhoduje soud za nepřítomnosti toho, jehož se námitka týče.
§ 8.
Líčení před rozhodčím soudem jest veřejné. Rozhodování děje se naprostou většinou hlasů všech členů soudu, kteří se celého líčení zúčastnili. Předseda hlasuje na konec. Zástupce revírního báňského úřadu nesmí býti při hlasování.
§ 9.
Strany mohou se před rozhodčím soudem dáti zastupovati soudruhy z povolání, neb odbornými sdruženími, jednateli, nebo zřízenci jejich. Advokáti z povolání nesmí stran zastupovati.
§ 10.
Rozhodnutí vyhlásí předseda hned po tajné poradě veřejně. Rozhodnutí budiž písemně vyhotoveno, podepsáno předsedou a dodáno stranám nejdéle do 8 dnů. Soud může také vyřknouti, má-li býti rozhodnutí veřejně vyhlášeno na závodě nebo v novinách.
§ 11.
Jednání před rozhodčím soudem je prosto kolkův a poplatkův.
§ 12.
Úřad člena rozhodčího soudu je čestný. Přísedící má právo pouze na náhradu skutečných výloh. Útraty přísedícím zaměstnancům hradí revírní rada, zaměstnavatelům jejich organisace a státním úředníkům stát, pokud o těchto výlohách soud jinak nerozhodl.
Svévolné vedení sporů trestá se pořádkovými peněžitými pokutami, které připadají revírní radě ve prospěch dobročinných zařízení, a k návrhu strany také přisouzením útrat sporu. Předseda má právo ukládati pořádkové tresty.
§ 13.
Jednání před hornickým rozhodčím soudem řídí se v podstatě v disciplinárních stížnostních věcech pravidly trestního soudního řádu, jinak pravidly civilního řádu soudního.
§ 14.
Narovnání a rozsudky rozhodčího soudu hornického vykonávají se buď soudní exekucí, nebo podle potřeby správními úřady.
Článek II.
Zákon tento nabývá účinnosti v jednotlivých okresech, uvedených v § 1, a na Slovensku dnem, který určí nařízením ministr veřejných prací v dohodě se zúčastněnými ministry.
Článek III.
Provésti zákon ukládá se ministru veřejných prací v dohodě s ministry spravedlnosti, obchodu a sociální péče.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Hampl v r.
| Zákon, jímž se ustanovují hornické rozhodčí soudy. | 145/1920 Sb. |
Čís. 147.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 9. března 1920,
kterým se vydává organisační statut vysoké školy zemědělské v Brně.
Dle zákona ze dne 24. července 1919, č. 460 Sb. z. a n., se nařizuje:
§ 1.
Vysoká škola zemědělská vzdělává a vychovává své posluchače tak, aby charakterem a vědomostmi byli s to, samostatně vědecky badati a tvořiti, jakož i samostatně vésti zemědělské a lesnické práce v podnicích i úřadech.
§ 2.
Vysoká škola zemědělská se dělí na dva odbory; hospodářský a lesnický se čtyřletou dobou trvání studia.
§ 3.
Vyučovací a úřední řeč jest česká.
§ 4.
Zřízení vysoké školy spočívá na základě svobody učení a samosprávy sboru profesorského.
§ 5.
O jednotlivých kategoriích sil učitelských a jich ustanovování platí stejné předpisy, jako pro ostatní vysoké školy technického směru.
§ 6.
Vysokou školu spravuje plenární sbor profesorský s rektorem v čele; každý z obou odborů jest spravován sborem odborovým a děkanem.
§ 7.
Každý skutečný profesor jest členem toho odboru, pro který jsou jeho přednášky a cvičení osnovou předepsány. Totéž platí i o docentech. V případě pochybnosti rozhodne o příslušnosti profesorů neb docentů k odboru plenární sbor.
§ 8.
Odborový sbor má tyto členy:
A. rektora nebo jeho zástupce,
B. skutečné profesory dle §u 7,
C. zástupce soukromých a zástupce honorovaných docentů odboru, zvolených těmito docenty na jeden studijní rok a to tak, že na každých deset soukromých nebo honorovaných docentů připadne jeden zástupce. Po jednom zástupci mají také, dokud nedosáhne jejich počet deset.
§ 9.
V čele odboru je děkan, a v jeho zastoupení proděkan. Je zodpovědným zástupcem odboru a odborového sboru na venek i vůči úřadům. Řídí odborový sbor a provádí jeho usnesení pomocí rektorské kanceláře. Děkana volí odborový sbor v předposledním měsíci školního roku na příští rok ze skutečných profesorů.
§ 10.
Odborový sbor je příslušným vyřizovati všechny záležitosti učitelského sboru, posluchačů a ústavů svého odboru; běžné záležitosti vyřizuje děkan bezprostředně. Návrhy odboru podává děkan ministerstvu školství a národní osvěty prostřednictvím rektora.
§ 11.
Návrhy na obsazení profesur a jiných míst učitelských a na připuštění soukromých docentů projednává ten odbor, k němuž příslušná disciplina náleží.
§ 12.
Schůze odborových sborů konají se měsíčně vyjma hlavní prázdniny. Svolává a řídí je děkan.
O jednání ve schůzích jsou členové povinni šetřiti úředního tajemství. Všichni členové odborového sboru jsou úředně povinni zúčastniti se těchto schůzí od počátku až do konce, jinak musí se věcnými důvody omluviti. O všech schůzích vede se řádný protokol, který po schválení podepíší všichni přítomní.
Tyto protokoly se ukládají v rektorské kanceláři. Každý profesor má právo v něj nahlédnouti a ministerstvo školství a národní osvěty může si vyžádati jeho opis.
Děkan má právo svolávati mimořádné schůze odborového sboru, kdykoli to uzná za potřebné a jest povinen schůzi svolati, žádají-li o to nejméně tři členové odborového sboru.
§ 13.
Plenární sbor vysoké školy tvoří oba sbory odborové. Svolává a řídí jej rektor a v zastoupení rektora prorektor. Rektor také zastupuje vysokou školu na venek a provádí usnesení sboru.
§ 14.
Rektora volí plenární sbor ze řádných profesorů vysoké školy v předposledním měsíci studijního roku na rok příští.
§ 15.
Plenární sbor jest příslušným pro záležitosti vysoké školy jako celku, jakož i pro ty, jež se týkají obou odborů společně a nemohou býti projednávány jedním sborem odborovým, jmenovitě také pro návrhy na obsazení profesur a docentur oběma odborům společných. Zvláště pak spadá do pravomoci profesorského sboru: Podávati ministerstvu školství a národní osvěty návrhy organisačních předpisů a rozpočtové návrhy na podkladě usnesení sborů odborových nebo z vlastní iniciativy, rozhodovati spory odborů a záležitosti, v nichž podáno minoritní votum v odborových sborech, rozhodovati v disciplinárním řízení proti učitelům, úředníkům a sluhovskému personálu všech kategorií jakož i proti posluchačům, jde-li o relegování z vysoké školy, jmenovati čestné doktory, přijímati úředníky a jiný personál, vésti vrchní správu majetku vysoké školy, propůjčovati stipendia a rozhodovati vůbec o záležitostech odborovým sborům povahou věci nevyhrazených, jakož i o sporných záležitostech v mezích platných zákonů a nařízení.
§ 16.
Plenární sbor se schází každý druhý měsíc ke schůzím řádným, mimo to, uzná-li toho rektor potřebu, nebo žádá-li o to aspoň jedna třetina všech členů tohoto sboru. O přítomnosti členů, zachovávání tajemství a vedení zápisů platí totéž, co bylo stanoveno v § 12 o sborech odborových.
§ 17.
Plenární sbor i sbory odborové mají právo voliti ze svého středu komise, aby jim podaly zprávy o otázkách jednotlivých, nebo i komise stálé, ku projednávání záležitostí určitého druhu, zvláště také pro běžné záležitosti úřednictva, pomocného personálu a posluchačstva.
§ 18.
O přijímání posluchačů, návštěvě přednášek a cvičení, prázdninách, vysvědčeních, taxách a poplatcích platí všeobecná ustanovení, platná pro zemědělský odbor při české vysoké škole technické v Praze, dokud nebudou vydány předpisy zvláštní.
§ 19.
Totéž platí o zkouškách, pomůckách vyučovacích, laboratořích, knihovně, personálu kancelářském a služebním.
§ 20.
Nařízení toto nabývá platnosti dnem vyhlášení.
§ 21.
Ministerstvu školství a národní osvěty se ukládá, aby nařízení toto provedlo a vydalo příslušné instrukce a řády pro akademické funkcionáře a úřady a studijní osnovy pro jmenovanou vysokou školu.
Tusar v. r.
Dr. Veselý v. r.
Sonntág v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Beneš v. r.
Habrman v. r.
Staněk v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Heidler v. r.
Hampl v. r.
Houdek v. r.
Dr. Franke v. r.
| Nařízení vlády, kterým se vydává organisační statut vysoké školy zemědělské v Brně. | 147/1920 Sb. |
Čís. 151.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. března 1920,
jímž se provádí zákon ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., o propůjčování míst legionářům.
I.
Služba ztrávená v československých legiích, její trvání a započtení
(k § 1 zákona).
Článek 1.
Služba ztrávená v československých legiích počítá se všem legionářům bez rozdílu, ku které kategorii státních zaměstnanců náležejí, trojnásobně do služební doby dle § 37 služební pragmatiky, rozhodné pro určení služebního pořadí v příslušné hodnostní třídě, jmenováním nabyté, dále do postupu do vyšších stupňů platových i do postupu časového; konečně pro dosažení starobních přídavků a pro odůvodnění nároků na pensi, jakož i pro vyměření požitků pensijních.
Článek 2.
Služba v legiích počíná, je-li tu písemná přihláška, kterou se kdo dobrovolně zavázal ihned a bezpodmínečně se zbraní v ruce bojovati za osvobození československého národa, datem této přihlášky; přihlášku nahražuje písemné potvrzení orgánu ku přijímání přihlášek oprávněného, že se legionář řádně u něho přihlásil. Orgány tyto byly: Československá Národní Rada v Paříži a její odbočky a kanceláře v Rusku, Italii, Americe a Anglii a jim podléhající dobrovolnické organisace. Datum pravoplatné přihlášky nebo ji nahražujícího potvrzení přijímajícího orgánu budiž ověřeno výpisem z úředních záznamů nebo archivních listin příslušné legie.
Kde nelze zjistiti den přihlášky, nebo nebyla-li tato vůbec podána, počítá se služba v legiích ode dne skutečného nastoupení služby.
Služba v legiích končí:
a) dnem 31. prosince 1919 u těch, kteří tohoto dne byli v činné službě vojenské s výjimkou legionářů v té době ještě v Rusku meškajících;
b) dnem řádného propuštění z legie, nebo dnem přeložení do neaktivity legionáře, stalo-li se před 31. prosincem 1919;
c) dnem návratu na území Československé republiky u těch legionářů, kterým z vojensko-služebních důvodů bylo nebo bude možno vrátiti se z Ruska teprve po 31. prosinci 1919, pokud tento návrat nebyl oddálen jejich zaviněním, nebo přidělením v nějakém služebním postavení, nevyplývajícím přímo z jich poměru legionářského.
V případech, kde služba legionářská byla přerušena udělením trvalé nebo delší dočasné dovolené, zajetím atd., rozhoduje ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií), zdaž a kolik možno započísti z této doby do služby legionářské.
Článek 3.
Služební doba započítá se podle počtu kalendářních měsíců, při čemž neúplný měsíc jest počítati za celý.
Trojnásobné započtení legionářské služby nutno považovati za maximum a platí v plné míře pouze pro ty legionáře, kteří před svým vstupem do československých legií ještě nebyli ve státní neb jiné veřejné službě a nemají tudíž nároků na základě jiných zákonných předpisů na započtení, po případě zvýšené započtení své služby vojenské. Pro legionáře, kteří v takových službách byli již před svou službou legionářskou a kterým se doba trvání jich vojenské povinnosti počítala do skutečné služby, připočítává se služba v legiích pouze dvakráte k celkové době služební.
a) Pro ty legionáře, kteří byli již před svým vstupem do legií ve státní službě, nebo kteří do dne vyhlášení zákona byli do ní přijati, vstupují v platnost výhody podle tohoto zákona co do doby do 31. srpna 1919 v legiích ztrávené dnem vyhlášení tohoto zákona, t. j. dnem 7. srpna 1919. Doba legionářská po 31. srpnu 1919 započítatelná dle tohoto zákona vpočítá se dnem skončení jejich legionářské služby dle postupových předpisů té doby pro státní zaměstnance platných.
Legionářům, kteří mají nárok na připočtení válečných půlletí podle zákona ze dne 23. července 1919, čís. 457 Sb. z. a n., odečte se pro postup do vyšších požitků z trojnásobku služby v legiích, spadající do téhož kalendářního roku, za který jim bylo připočteno válečné půlletí, jedna polovina z každého započítatelného měsíce, takže služba legionářská pro týž válečný rok se jim započítává pouze dva a půlkrát, t. j. ke skutečné službě se připočte pouze jeden a půlkrát. Obdobně legionářům, kteří mají nárok na připočtení válečného roku pro vyměření požitků pensijních podle nařízení ministerstva zeměbrany ze dne 10. prosince 1915, čís. 362 ř. z., započte se v témže kalendářním roce jejich služba v legiích pouze dvakrát (tedy připočte se pouze jednou).
b) Pro ty legionáře, kteří byli přijati do služby státní mezi 7. a 31. srpnem 1919, započítá se s účinností dnem nastoupení služby legionářská doba dle postupových předpisů v té době platných pro státní službu.
Pro legionáře, kteří byli nebo budou přijati od 1. září 1919, započítá se s účinností dnem nastoupení služby veškerá legionářská doba dle zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 Sb. z. a n., a dle norem na základě tohoto zákona vydaných.
c) Čekatelům na místa úřednická (zatímním a suplujícím profesorům) přiznávají se výhody dle tohoto zákona toliko pro zvýšení adjuta, odpovídající vyšším platovým stupňům téže hodnostní třídy, dle které adjutum jim přísluší.
Ostatním provisorním zaměstnancům přísluší po dobu provisoria požitky dle příslušných platových norem, zvýšené o částku, odpovídající započítatelné době legionářské.
Po jmenování definitivními započítá se jim celková doba legionářská dle článku 1.
d) Legionáři, jichž časový postup dle započítatelné doby legionářské nemohl by dnem 7. srpna 1919 nebo pozdějším dnem skončení jejich legionářské služby nastati v plné míře z toho důvodu, že není splněna podmínka složení odborné zkoušky ve smyslu § 51, odst. 3., služební pragmatiky, postoupí, vykonají-li zkoušku do lhůty příslušným centrálním úřadem jim povolené, se zpětnou účinností ode dne 7. srpna 1919, resp. ode dne skončení jejich legionářské služby, a budou zařaděni se započítáním legionářské doby tak, jako kdyby zkoušku tu byli složili v předepsané lhůtě.
e) Výhody dle tohoto zákona poskytují se na přihlášku, doloženou příslušným potvrzením ministerstva Národní obrany (kanceláře Československých legií) bez uhražování případných statutárních příspěvků. Doplatky z tohoto zákona za dobu před 7. srpnem 1919, resp. přede dnem ukončení legionářské služby, se neposkytují.
Článek 4.
Ohledně zaměstnanců v jiných veřejných službách budiž postupováno obdobně podle zásad uvedených v článku 1. až 3. jmenovitě se zřetelem ku připočteným válečným letům a k jich případným novým úpravám platovým a postupovým.
II.
Přiznání charakteru legionáře
(k § 2).
Článek 5.
Službě ve zbrani je na roveň postavena služba politická, propagační, služba v závodech na obranu, učitelská a pod., která výslovným ustanovením kompetentních úřadů zahraničního hnutí (t. j. Československou Národní Radou v Paříži a jejími odbočkami a kancelářemi v Rusku, Italii, Americe a Anglii) za takovou byla prohlášena, ale jen tehdy, přihlásil-li se dotyčný ke službě ve zbrani ve smyslu článku 2. tohoto nařízení.
Článek 6.
Potvrzení o tom, kdo je legionářem, vydává ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) na žádost, kterou legionáři dosud aktivně sloužící podají služební cestou svého velitelství, legionáři do neaktivity přeložení nebo demobilisovaní přímo.
V žádosti dlužno uvésti:
a) U žadatelů, kteří byli zařazeni do určité legionářské formace, datum přihlášky a orgán k přijímání přihlášek oprávněný, kterému se přihlásili; dále datum nastoupení služby v legiích, případně datum legionářské přísahy.
b) U žadatelů, kteří nepodali zvláštní přihlášky před svým vstupem do legií, datum tohoto vstupu resp. přísahy.
c) U žadatelů, kteří nesloužili přímo ve vojsku, nýbrž konali službu (politickou, propagační, válečné úkony a pod.), která výslovným ustanovením kompetentních úřadů zahraničního hnutí byla na roveň postavena službě ve zbrani, datum přihlášky jejich ke službě ve zbrani a datum ustanovení k dotyčné službě jakož i orgán, který je k ní ustanovil.
d) U žadatelů, kteří se dovolávají toho, že sice podali přihlášku do československé armády zahraniční včas, t. j. před 28. říjnem 1918, že však byli teprve po této době zařazeni, komu se přihlásili a z jakého důvodu byli zařazeni teprve po této době.
e) U žadatelů, kteří se dovolávají své služby v některé spojenecké armádě, kdy vstoupili a do které spojenecké armády, kdy, jak dlouho a u které jednotky konali službu a jakou, kdy byli propuštěni a jak, kdy a komu se hlásili do československé armády zahraniční, proč nebyli resp. nemohli býti do ní zařazeni a nepodali-li přihlášku, proč se nehlásili do československé armády.
f) U žadatelů, kteří dovolávají se své služby v československých legiích, tuto však před 28. říjnem 1918 opustili, dlužno hodnověrně prokázati, že byli řádným způsobem propuštěni, po případě, že jen nepřekonatelné překážky jim zabránily, aby ve službě až do uvedeného termínu setrvali.
Ku všem okolnostem, které žadatel ve své žádosti uvádí, lze přihlížeti jen, pokud jsou pro ně písemné doklady. Svědectví přípustna jsou jen výjimečně.
Kromě toho musí každý žadatel pro případ, že bude uznán za legionáře, udati potřebná data pro evidenci.
Přiznání práva legionářského a vymezení trvání služby v legiích provede ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií — Evidenční úřad) na základě originálních dokladů z archivu a z evidenční kanceláře příslušné legie. Ve sporných případech rozhodne ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) po zvláštním řízení. V kladném případě vyhotoví Evidenční úřad Československých legií žadateli „Potvrzení“ podle vzoru A, podepsané přednostou Evidenčního úřadu a opatřené úředním razítkem tohoto úřadu. Potvrzení to obdrží běžné číslo a zapíše se do seznamu, vedeného Evidenčním úřadem. Originální listina pak doručí se uznanému legionáři služební cestou jeho velitelství, slouží-li aktivně, jinak prostřednictvím obecního úřadu jeho bydliště. Při vydávání „Potvrzení“ musí se legionář vlastnoručně na něm podepsati.
III.
Místa služební, jež jsou legionářům vyhražena, nebo na která jim přísluší přednostní nárok
(k §§ 4 a 5).
Článek 7.
1. Místa služební, jež jsou podle § 4 zákona ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., vyhrazena legionářům, buďtež obsazována uchazeči-legionáři do stanovené výše 50% volných míst.
2. Úřednická místa manipulační a kancelářská, na něž mají legionáři právo přednostní podle § 5 zákona ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., buďtež propůjčována v prvé řadě legionářům až do výše 75% volných míst; zbývajících 25% těchto míst budiž udělováno především uchazečům z řad býv. poddůstojníků (certifikatistů), jichž práva a výhody pro nabytí nároků na propůjčení služebních míst podle zákonů o certifikatistech byly zachovány zákonem ze dne 13. května 1919, č. 250 Sb. z. a n., a nařízením vlády republiky Československé ze dne 18. září 1919, č. 594 Sb. z. a n., a není-li jich, rovněž především legionářům.
3. Legionářům, ucházejícím se o místa úřednická kategorie E, na něž mají právo přednostní, přísluší na základě jejich úřednického průkazu (t. j. průkazu opatřeného příslušnou doložkou o kvalifikaci úřednické, vyhotoveného ministerstvem národní obrany [kanceláří čsl. legií]), v mezích předchozího odstavce přednostní právo před uchazeči-nelegionáři, aniž by musili prokazovati, že co do předběžného vzdělání, předepsaného pro skupinu E, vyhovují podmínkám § 52 E zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatiky).
4. Stejné přednostní právo přísluší legionářům s úřednickým průkazem, ucházejícím se o úřednická místa kategorie D, na něž mají právo přednostní, vyhovují-li podmínkám § 10 nařízení vlády republiky Československé ze dne 30. prosince 1920, č. 12 Sb. z. a n. z r. 1921; ustanovení § 2 nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. března 1920, č. 157 Sb. z. a n., zůstává nedotčeno.
5. Úplně způsobilým pro úřednická místa manipulační a kancelářská ve smyslu § 5 zákona ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., jsou uchazeči-legionáři, vykazující kromě všeobecných a pro to které místo stanovených zvláštních podmínek kvalifikaci podle odst. 3. a 4.
6. Legionáři, kteří jsou ustanoveni na smlouvu bez rozdílu, ať byl smluvní poměr založen individuelní smlouvou nebo na základě všeobecné úpravy, buďtež, pokud vyhovují předepsaným podmínkám, přejímáni na uvolněná místa úřednické skupiny E a D § 52 služeb. pragmatiky.
Rovněž buďtež legionáři, ustanovení na úřednických místech skupiny E § 52 služeb. pragmatiky, přejímáni na uvolněná místa skupiny D § 52 služeb. pragmatiky, vyhovují-li podmínkám uvedeným v odst. 4. tohoto článku.
Služební doba dosavadní budiž jim v novem služebním poměru započtena tak, jako by v něm byli hned při nastoupení služby.
7. Legionářům budiž dávána přednost při přijímání k četnictvu.
IV.
Průkaz podle §u 7 zákona
(k § 7).
Článek 8.
Průkaz, opravňující uznaného legionáře k žádostem za místa, vyhražená v §u 4 a dávající mu přednostní právo při obsazování míst uvedených v §u 5, odstavec 2., vydává rovněž ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) na žádost, podanou služebně legionáři aktivně sloužícími a přímo legionáři přeloženými do neaktivity. Tento průkaz předpokládá uznanou příslušnost žadatele k legiím a proto se může vydati jen po předložení již vyhotoveného „Potvrzení“ ve smyslu §u 2 zákona, nebo současně s ním. Ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií — Evidenční úřad) opatří za tím účelem rub „Potvrzení“ o příslušnosti k legiím doložkou dle vzoru B.
Článek 9.
Chce-li legionář dosíci potvrzení, že jest způsobilým pro místa úřednická, musí ve své žádosti výslovně uvésti, že žádá za průkaz opravňující ho k ucházení se též o místa úřednická, žádost tuto pak doložiti svými vysvědčeními školními, případně vysvědčením o praktickém působení (v kancelářích a pod.) v předvojenském občanském životě, nebo potvrzením od svého vojenského velitelství, jestliže u něho byl zaměstnán a osvědčil se jakožto síla kancelářská. Jeho údaje a doklady prozkoumá ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) a přizná-li mu nárok na místa úřednická, doplní Evidenční úřad svrchu uvedenou doložku průkazní dodatkem ve vzoru B uvedeným. Není-li možno přiznati mu nárok na místa úřednická, vyhovuje-li však ostatním požadavkům, vyhotoví mu Evidenční úřad jenom jednoduchý „Průkaz“ a zároveň oznámí mu kancelář Československých legií, proč mu nebyl nárok na místa úřednická přiznán.
Článek 10.
Každý „Průkaz“ budiž podepsán přednostou Evidenčního úřadu kanceláře Československých legií, opatřen úředním razítkem tohoto oddělení ministerstva Národní obrany, a při vydávání vlastnoručně podepsán majetníkem.
Článek 11.
Ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií — Evidenční úřad) poznamená ve svém seznamu vydaných „Potvrzení“, komu byl současně nebo dodatečně vyhotoven „Průkaz“ pro nárok na místa sluhovská a pod. a komu přiznáno nad to právo na místa úřednická. Vydané průkazy vede Evidenční úřad v stálé patrnosti.
V.
Žádosti legionářů o místa
(k §u 8).
Článek 12.
Žádosti legionářů za propůjčení některého určitého uprázdněného místa ve státní neb jiné veřejné službě, nebo za zaznamenání na ono místo, není-li dosud uvolněno, nebo konečně za místo určité kategorie ve státní neb jiné veřejné službě bez ohledu na to, kde je uvolněno, či se uvolní, buďtež podávány z pravidla prostřednictvím ministerstva Národní obrany (kanceláře Československých legií — Umísťovacího referátu). Žádosti podávají legionáři ještě sloužící ve vojsku služební cestou svého velitelství, legionáři přeložení do neaktivity přímo Umísťovacímu referátu „Průkazy“ dle §u 7 zákona musí býti k těmto žádostem přiloženy.
Vyžaduje-li služba, o kterou se legionář uchází, nějakých zvláštních vlastností či schopností, musí je uchazeč prokázati příslušnými doklady.
Jestliže od vydání „Průkazu“ uplynulo 6 měsíců, musí býti žádosti legionářů dosud sloužících ve vojsku opatřeny dobrozdáním jejich nadřízeného velitelství, žadatelé přeložení do neaktivity pak musí přiložiti nové vysvědčení zachovalosti.
Přímo k úřadům, ústavům nebo závodům místa obsazujícím mohou býti podávány žádosti jen v tom případě, že lhůta konkursní jest příliš krátká a mohla by býti promeškána zasláním žádosti prostřednictvím ministerstva Národní obrany (kanceláře Československých legií — Umísťovacího referátu). Žadatel jest však povinen uvědomiti o tom Umísťovací referát. Rovněž úřad, ústav nebo závod místo zadávající nechť o takových žadatelích podá zprávu ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií — Umísťovacímu referátu), který poskytne i případné informace o žadateli.
VI.
Vyhlašování uprázdněných míst
(k §u 9).
Článek 13.
Úřad, ústav nebo závod, který dle §u 9, odstavce 1., tohoto zákona jest povinen oznámiti ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií), že je rozepsáno nějaké legionářům vyhražené místo služební, nebo místo úřednické, na které mají legionáři přednostní právo, nechť zároveň připomene, jsou-li u něho již zaznamenáni na ono místo oprávnění uchazeči-legionáři a kteří. Ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) podle okolností vyhlásí tato místa v časopise „Československý Legionář“ s udáním lhůty konkursní, která zásadně nebudiž kratší čtyř neděl ode dne vyhlášení. Kratší lhůtu, ne však pod 14 dní, musí úřady, ústavy nebo závody místo zadávající vždy náležitě odůvodniti. Povinné veřejné vyhlášení míst děje se Úředním listem republiky Československé.
Článek 14.
Místo, na které jsou zaznamenáni legionáři, nemusí se již vypisovati.
Článek 14 a.
Úřady, ústavy nebo závody v čl. 13. uvedené jsou kromě toho povinny ke konci každého kalendářního půlletí oznamovati ministerstvu N. O. (kanceláři čsl. legií), zda a jak byla v uplynulém pololetí obsazena uprázdněná místa, jež jsou legionářům vyhrazena aneb na něž mají právo přednostní.
VII.
Jmenování legionářů a nastoupení místa
(k §u 12).
Článek 15.
Jmenovací dekret budiž zaslán legionáři dosud ve vojsku sloužícímu prostřednictvím ministerstva Národní obrany (kanceláře Československých legií — Umísťovacího referátu), který zařídí jeho nastoupení udělené služby podle platných předpisů. Legionáři do neaktivity přeloženému budiž zaslán dekret přímo, jeho opis pak ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií — Umísťovacímu referátu).
Článek 16.
Nenastoupí-li legionář udělené místo do 14 dnů po doručení ustanovovacího dekretu bez udání náležitých důvodů, nebo vzdá-li se obdrženého místa, budiž to úřadem, ústavem atd. oznámeno ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií — Umísťovacímu referátu) k podání nového návrhu na obsazení.
Článek 17.
Zjistí-li se dodatečně, že některý nelegionář vydával se za legionáře a na základě toho byl jmenován do státní neb jiné veřejné služby, budiž okamžitě místa zbaven a místo obsazeno legionářem.
VIII.
Právo stížnostní
(k §u 13 a 14).
Článek 18.
Stížnost proti obsazení některého místa legionářům vyhraženého, nebo na něž mají legionáři přednostní právo, nelegionářem, podává legionář při obsazení tohoto místa proti zákonu pominutý, prostřednictvím ministerstva Národní obrany (kanceláře Československých legií) k tomu ministerstvu, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, který místo obsadil. Trestní pravomoc v případech druhého odstavce §u 14 zákona přísluší politickým úřadům I. instance.
IX.
Vzdání se a ztráta výhod legionářských
(k §u 15).
Článek 19.
Legionář majetník „Průkazu“, který se ze své vůle vzdá úplně nebo z části výhod poskytovaných mu tímto zákonem, zašle svoje „Potvrzení“ s „Průkazem“ ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií) s vyjádřením, že se vzdává buď jen nároku na místa dle §u 7 nebo vůbec práv legionářských. V prvém případě ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) uvede v neplatnost jen „Průkaz“, poznamená to v rejstříku „Potvrzení“ Evidenčním úřadem vedeném, a „Potvrzení“ legionáři vrátí. V druhém případě uvede se v neplatnost celá listina.
Článek 20.
V případě odsouzení legionáře pro trestní čin, který má za následek ztrátu výhody dle §u 7 zákona, jest opis pravoplatného rozsudku zaslati ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií), která provede zrušení platnosti „Průkazu“.
Článek 21.
Obdobně budiž provedena a v seznamu Evidenčního úřadu poznamenána i neplatnost „Průkazu“ po úmrtí legionářově.
X.
Ztráta a vydání nového „Potvrzení“ a „Průkazu“.
Článek 22.
Ztratí-li své „Potvrzení“ a „Průkaz“ legionář dosud ve vojsku sloužící, oznámí to neprodleně svému velitelství, legionář přeložený do neaktivity přímo ministerstvu Národní obrany (kanceláři Československých legií). Ministerstvo Národní obrany oznámí jiným centrálním úřadům ztrátu dotyčné listiny.
Vydání nového „Potvrzení“ a „Průkazu“ povoluje ministerstvo Národní obrany (kancelář Československých legií) dle výsledku vykonaného vyšetřování; nová listina má text původní, ale nové číslo běžné dle pořadí evidenčního rejstříku.
XI.
Platnost nařízení
(k §u 18).
Článek 23.
Nařízení toto nabývá platnosti dnem vyhlášení. Provésti nařízení toto přísluší ministru Národní obrany v dohodě s ostatními ústředními úřady.
Tusar v. r.
Sonntág v. r.
Habrman v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Franke v. r.
Dr. Beneš v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Houdek v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Dr. Heidler v. r.
Vzor A
Vzor B
| Nařízení vlády, jímž se provádí zákon ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., o propůjčování míst legionářům. | 151/1920 Sb. |
Čís. 152.
Nařízení vlády republiky Československé ze dne 11. března 1920,
jímž se upravuje soudnictví a rozšiřuje působnost zákonů a nařízení z oboru soukromého práva a soudní správy v územích postoupených Československé republice podle mírových smluv.
Dle zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n., se nařizuje:
§ 1.
Dnem, kterého byla převzata do správy Československé republiky území, postoupená jí podle mírové smlouvy ze dne 28. června 1919 Německem, vykonává se na těchto územích soudnictví jménem Československé republiky.
Ministr spravedlnosti se zmocňuje, aby nařídil podle ustanovení, platných nyní pro Čechy, Moravu a Slezsko, čeho je potřebí pro výkon soudnictví na těchto územích, zejména aby buď zřídil samostatné soudy a jiné úřady a ústavy, podléhající správě spravedlnosti, neb území anebo části jejich spojil s obvody již zřízených soudních úřadů, je podřídil soudu vyšší stolice, určil jejich obvod a sídlo a ustanovil potřebné pro ně soudce, úředníky a orgány.
§ 2.
Týmž dnem, kdy nabude účinnosti toto nařízení, rozšiřuje se na převzatá území účinnost veškerých zákonův a nařízení, platných dosud pro obvod Čech, Moravy a Slezska, kterými upraveny jsou hmotné právo i soudní řízení v občanských i trestních věcech (jako na př. obecný zákon občanský ze dne 1. června 1811, č. 946 Sb. zák. soud., obchodní zákon ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. z. z roku 1863, trestní zákon ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., civilní řád soudní ze dne 1. srpna 1895, č. 112 a 113 ř. z., exekuční řád ze dne 27. května 1896, č. 78 a 79 ř. z., řád konkursní, vyrovnávací a odpůrčí ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z., trestní řád ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., atd.), organisace soudů a jiných úřadův a ústavů podléhajících správě spravedlnosti (na př. zákon o soudní organisaci ze dne 27. listopadu 1896, č. 217 ř. z., o soudní příslušnosti ze dne 1. srpna 1895, č. 110 a 112 ř. z., advokátní řád ze dne 6. července 1868, č. 96 ř. z., notářský řád ze dne 25. července 1871, č. 75 ř. z., atd.) se všemi pravidly, jež byla zachována v platnosti těmi kterými zákony anebo vydána podle nich a ku provedení jejich, i se všemi změnami provedenými na nich do toho dne.
Tyto zákony a nařízení nabývají účinnosti na místě všelikých jiných zákonů, nařízení a zvyklostí, tytéž věci upravujících, s touž zákonnou mocí, jako by tam byly samy vyhlášeny, a pokud nejsou dále v §§ 3—10 stanoveny výjimky, jako ustanovení jedině vížící.
O ustanoveních knihovního zákona ze dne 25. července 1871, č. 95 ř. z., a s ním souvisících, zejména o zakládání a doplnění, jakož i vedení veřejných knih vůbec bude vydáno zvláštní nařízení.
§ 3.
1. Zákony a nařízení v postoupeném území nově zavedené nemají účinku na jednání, která se stala přede dnem, kdy ony zákony a nařízení tam nabývají účinnosti, a na práva, jichž někdo nabyl dříve podle zákonů tam dosud platných.
2. Právní jednání, prohlášení a skutečnosti, jež se staly před účinností nových zákonů v onom území, budou posuzovány co do formy a osobní způsobilosti zúčastněných podle zákonů plativších před tím. Pokud mají nové zákony obdobná ustanovení, nebo mají výhodnější ustanovení pro zavázaného a nejsou tím práva třetích osob dotčena, posuzovány buďte právní účinky jednání, prohlášení a skutečností, stavších se i před jejich účinností, podle zákonů nově zavedených, jinak podle zákonů platných v době, kdy právní účinky ty nastaly. To platí zejména o způsobilosti, zavazovati se a činiti pořízení o jmění, ať mezi živými nebo pro úmrtí.
3. Platnost manželství posuzuje se vždy podle zákonů, které platily v době uzavření jeho. Rozepře o rozvod anebo rozluku manželství, jakož i účinky jeho, a poměry z něho plynoucí, posuzovány buďte podle zákonů platných v době, kdy se o nich rozhoduje, nechť bylo manželství kdykoliv uzavřeno. Ustanovení §§ 15 a násl. zákona ze dne 22. května 1919, č. 320 Sb. z. a n., platí také tehdy, když bylo před účinností tohoto zákona v postoupeném území soudem příslušným pravoplatně uznáno na zrušení manželského společenství (§§ 1575, 1576 něm. ob. zák.).
4. Poručníci a opatrovníci, zřízení podle ustanovení dříve platných, budou svůj úřad vykonávati nadále pod dohledem soudu, příslušného podle nových zákonů, se všemi povinnostmi a obmezeními jim těmito uloženými.
5. Účinky posledních pořízení a dědičných smluv, zřízených před tím, než nabyl účinnosti v postoupeném území obec. zákon občanský z roku 1811, posuzovány budou podle dřívějších zákonů. Zemřel-li zůstavitel před tímto dnem, a nastane-li zákonná posloupnost dědická, rozhodnými jsou pro posouzení způsobilosti děditi a pro povolání k dědictví zákony, platné v době úmrtí.
6. Jsou-li v zákonech nově zavedených stanoveny kratší lhůty k uplatnění práv nebo k zachování jejich, ku podání žaloby neb odporu, nebo ku prohlášení, nežli v zákonech dosud platných, platí delší lhůty určené v těchto, když skutečnost rozhodná pro počátek lhůty nastala dříve, nežli nové zákony nabyly účinnosti. Zejména vydržení lety a promlčení, které počalo dříve, a pro které je snad v novém zákoně stanovena kratší lhůta, posuzuje se podle dřívějších zákonů. Chtěl-li by se někdo dovolávati vydržení nebo promlčení tam, kde podle dřívějších zákonův ani nemělo místa, neb alespoň mělo nastati po delším čase, může v onom případě počítati vůbec vydržení nebo promlčení, a v tomto kratší lhůtu podle nových zákonů teprv od času, kdy nabyly účinnosti.
§ 4.
Firmy kupců jakož i společnosti a společenstva jsoucí v nabytém území přeneseny budou do rejstříku soudu příslušného podle jejich sídla; posuzovány buďte podle dosavadního práva a společnosti akciové, komanditní na akcie, společnosti s r. o. a společenstva jsou povinny pojmouti do své firmy dodatek „starého práva“. Podrobnosti provedeny budou nařízením ministra spravedlnosti.
Vedení rejstříků budiž přizpůsobeno ustanovením práva nově zavedeného.
§ 5.
1. V právních rozepřích, jež byly zahájeny před účinností procesních zákonů nově zavedených v tomto území, bude pokračováno u soudů příslušných podle zákona o příslušnosti z 1. srpna 1895, č. 111 ř. z., na něž budou z úřední moci přeneseny, v řízení stanoveném pro ně civ. řádem soudním ze dne 1. srpna 1895, č. 113 ř. z. Účinky podání žaloby podle starého práva se zachovávají v platnosti a doba podání jest rozhodna také podle práva nově zavedeného.
Námitky dříve vznesené zůstávají účinnými. Nebylo-li dosud o privilegovaných námitkách rozhodnuto, stane se to podle § 261 c. ř. s.
Pro prostředky opravné proti rozhodnutím (rozsudkům, usnesením), která byla doručena nebo prohlášena dříve, než nové zákony nabyly účinnosti, počítá se lhůta podle ustanovení dosud platných; jinak počítá se podle nových zákonů.
Nebylo-li o prostředcích opravných již podaných dosud rozhodnuto, nebo bylo-li by po tom, kdy byla převzata správa, rozhodnuto soudy dříve příslušnými, ač příslušným se stal soud zdejší, předložiti jest spisy tomuto. Takové opravné prostředky buďte posuzovány a o nich budiž jednáno podle práva, plativšího dosud v převzatém území.
Platební rozkaz, vydaný v řízení upomínacím (§§ 688 a násl. něm. civ. ř. s.) a doručený přede dnem, kdy nově zavedené zákony nabyly účinnosti, stane se vykonatelným, nebude-li do 14 dnův od tohoto dne podán odpor u soudu nyní příslušného; nepozbývá již moci uplynutím 6měsíční lhůty, § 701 něm. civ. ř. s.
2. Dosavadním soudem vydané rozsudky a jiná rozhodnutí, jež nabyly právní moci dříve, než nabylo toto nařízení účinnosti, nebo po tom proto, že nebyl podán opravný prostředek, nebo podaný byl odvolán, jsou exekučními tituly po rozumu exek. řádu ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z.; podle nich může povolena býti exekuce soudem příslušným podle tohoto řádu, aniž je potřebí vykonávacího rozsudku.
Exekuce vykonává se po dni účinnosti tohoto nařízení podle zákona nově zavedeného. Pro ni platí obdobně ustanovení čl. XXXI.—XXXIX. uv. zák. k ex. řádu ze dne 27. května 1896, č. 78 ř. z.
3. Zahájené konkursní řízení o jmění, ležícím v území postoupeném (§ 238 něm. konk. řádu) provede konkursní soud dosavadního práva podle tohoto, nepodá-li ve třech nedělích od doby, kdy toto nařízení nabude účinnosti, správce konkursní návrh, aby nastoupil soud příslušný podle konkursního řádu ze dne 10. prosince 1914, č. 337 ř. z., a neusnese-li se na tom v dalších 14 dnech většina věřitelů čítaná podle výše pohledávek. Konkurs skončí se podle dosavadního práva.
4. Řízení nesporné (pozůstalostní, zbavení svéprávnosti a pod.) provede příslušný soud podle nově zavedených zákonů po dni, kdy nabylo účinnosti toto nařízení, i když bylo zahájeno podle dřívějšího práva.
§ 6.
Ustanovení trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., a veškerých vedlejších a doplňovacích zákonů, může se užíti také při vyhledáváních již zahájených a všech trestních činech spáchaných před účinností tohoto nařízení jen potud, pokud podle nových zákonů nejsou přísněji posuzovány, nežli podle práva dříve tam plativšího.
§ 7.
Uznává se vykonatelnost pravoplatných trestních rozsudkův a trestních příkazů, které vydaly soudy, nebo ve své trestní pravomoci policejní úřady, na převzatém území, nebo jiné soudy, nebo policejní úřady státu, k němuž území toto náleželo, proti občanům, příslušným do některé obce na tomto území.
Trestní rozsudky (příkazy) budou vykonány podle nového trestního řádu (z 23. května 1873, č. 119 ř. z.), a kdyby ho nebylo možno užíti, podle ustanovení dříve platného trestního řádu. Při tom budou tresty, uložené podle německého trestního zákona ze dne 31. května 1870, vykonány takto: Trest káznice (Zuchthausstrafe) jako těžký žalář; trest pevnostní vazby (Festungshaft), uložené na čin, na který je v německém trestním zákoně stanovena dobou delší pěti let, jako jednoduchý žalář; v ostatních případech pevnostní vazba, jakož i vězení (Gefängnisstrafe) jako tuhé vězení, a vazba (Haft) jako jednoduché vězení.
Stejným způsobem budiž postupováno, kdyby podle § 6 tohoto zákona bylo potřebí užíti práva plativšího dříve na převzatém území.
§ 8.
Nebyl-li v trestním rozsudku (příkaze) stanoven trest, který nastoupiti má na místě uloženého peněžitého trestu, kdyby byl nedobytný, určí jej dodatečně podle ustanovení dřívějšího trestního zákona soud, nastoupivší na místě soudu, který vynesl rozsudek (příkaz).
Vyslovené zbavení čestných občanských práv podle §§ 32—36 německého trestního zákona jeví účinky § 26 nově zavedeného trestního zákona.
Policejní dozor, nařízený podle dřívějších zákonů, přechází v policejní dozor podle zákona ze dne 10. května 1873, č. 108 ř. z. Uplynula-li v den převzetí území doba, stanovená v tomto zákoně pro nejdelší trvání policejního dozoru, pomíjí toto opatření.
§ 9.
Trestní stíhání činu, který byl spáchán za platnosti dřívějšího zákona, promlčuje se ve lhůtách stanovených v novém zákoně jen tehdy, neustanovoval-li dřívější zákon kratší lhůty.
Promlčení trestu pravoplatně uloženého jest vázáno ustanoveními §§ 67—72 německého trestního zákona.
§ 10.
V trestním řízení, které v den účinnosti tohoto nařízení není skončeno rozsudkem anebo není konečně zastaveno ve smyslu §§ 90 a 112 tr. ř. (§ 168 německého trestního řádu), bude dále pokračováno podle nového trestního řádu. Započaté hlavní líčení budiž provedeno znova.
Podané opravné prostředky buďte vyřízeny podle nového trestního řádu, a jen, kdyby nebylo možno těchto ustanovení užíti, podle dřívějšího trestního řádu.
Lhůty k opravným prostředkům proti soudním rozhodnutím, nenabyvším dosud právní moci, řídí se ustanovením dřívějšího trestního řádu.
Rovněž důvody opravných prostředků posuzují se podle dřívějšího trestního řádu.
§ 11.
Ministr spravedlnosti se zmocňuje, aby nařízením vydal podrobná přechodná ustanovení podle zásad vyslovených shora, kdyby jich pro některý obor soudnictví zvláště bylo třeba.
§ 12.
Toto nařízení nabývá účinnosti dne 1. května 1920. Je provésti náleží ministru spravedlnosti.
Dr. Veselý v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy a jako ministr spravedlnosti.
Sonntág v. r.
Habrman v. r.
Klofáč v. r.
Houdek v. r.
Dr. Beneš v. r.
Staněk v. r.
Dr. Heidler v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Franke v. r.
| Nařízení vlády, jímž se upravuje soudnictví a rozšiřuje působnost zákonů a nařízení z oboru soukromého práva a soudní správy v územích postoupených Československé republice podle mírových smluv. | 152/1920 Sb. |
Čís. 183.
Zákon ze dne 22. března 1920,
kterým se zřizuje státní hudební a dramatická konservatoř v Brně.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Brněnská konservatoř jest střední ústav státní s českou řečí vyučovací.
§ 2.
Střední škola tato jest samostatným ústavem. Práva a povinnosti, zvláště platy a jiné požitky, jakož i pense učitelů, úředníků, podúředníků a sluhů na ústavě tom zaměstnaných upravují se podle týchž zásad, podle kterých jsou upraveny pro zaměstnance střední školy sestátněné konservatoře hudby v Praze, podle zákona ze dne 19. března 1920, čís. 179 Sb. z. a n.
Započítání let ztrávených zaměstnanci brněnské státní hudební a dramatické konservatoře před jejím sestátněním do jejich postupu a pense upraveno bude ministerstvem školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem financí.
§ 3.
Státní hudební a dramatické konservatoři v Brně přiděluje se přiměřený počet profesorů mistrovské školy státní konservatoře hudby v Praze.
§ 4.
Provésti tento zákon ukládá se ministru školství a národní osvěty v dohodě s ministrem financí.
§ 5.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. září 1920.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
v zastoupení ministerského předsedy.
Habrman v. r.
| Zákon, kterým se zřizuje státní hudební a dramatická konservatoř v Brně. | 183/1920 Sb. |
Čís. 236.
Ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920,
kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Státní občanství.
I.
Kdo jsou státními občany československými.
§ 1.
Státními občany československými jsou:
1. Ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, jež náleží nyní Československé republice.
2. Bývalí státní občané říše Německé, kteří mají své řádné bydliště na územích, která náležela dříve k říši Německé a která od ní připadnou k republice Československé.
3. Bývalí státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území Československé republiky jako děti státních občanů německých, majících na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských nebo uherských, majících tam právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají v době, kdy tento zákon vejde v platnost, bydliště nebo domovského práva v republice Československé.
4. Ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského mimo území republiky Československé a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci Československého státu, nebo některého československého státního ústavu nebo podniku.
§ 2.
O osobách, které se narodily nebo narodí na území Československé republiky, má se za to, že jsou státními občany československými, není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství.
II.
Nabývání a pozbývání československého státního občanství.
§ 3.
Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají nadále v platnosti.
§ 4.
Jiné státní občanství, než jim podle ustanovení odst. I. tohoto zákona přísluší, mohou si zvoliti (optovati):
1. Státní občané, uvedení v § 1, odst. 1., pokud měli přímo před tím, než stali se příslušníky některé obce v území, uvedeném v § 1, odst. 1., domovské právo v jiné části někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky.
2. Cizozemci, kteří měli domovské právo na území, uvedeném v § 1, odst. 1., a nabyvše pak bezprostředně domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo obvod Československé republiky a nynějšího státu Rakouského a Uherského, stali se státními občany státu, v jehož hranicích leží nynější obec domovská.
Optovati možno v propadné lhůtě jednoho roku, a to v případě 1. ve prospěch státu, na jehož území leží bývalá obec domovská, a v případě 2. ve prospěch Československé republiky.
3. Státní občané, kteří nejsou jazykem a raçou Čechoslováky.
4. Cizozemci, kteří jsou jazykem a raçou Čechoslováky a nabyli jen proto, že příslušeli domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, ležící mimo území Československé republiky, státního občanství v Italii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinském nebo v Uhersku.
Optovati možno v propadné lhůtě 6 měsícův, a to v případě čís. 3. ve prospěch Italie, Polska, Rakouska, Rumunska, státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinského neb Uherska, jestliže v dotčeném státě většina obyvatelstva mluví jazykem optujícího, nebo náleží jeho raçe, v případě 4. ve prospěch Československé republiky.
Pro příslušníky obcí, ve kterých se bude konati plebiscit, počíná lhůta teprve dnem, kdy o státní příslušnosti jejich obce bude rozhodnuto.
5. Státní občané, vyjmenovaní v § 1, odstavec 2.
6. Němečtí státní občané československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště v Německu; mají-li své řádné bydliště mimo říši Německou a mimo Československou republiku, přísluší jim právo opce jen tehdy, jestliže neodporuje to zákonům státu, v němž žijí, a jestliže v něm nenabyli dosud státního občanství.
Optovati možno v propadné lhůtě 2 let a to v případě 5. pro státní občanství německé, v případě 6. ve prospěch Československé republiky.
7. Státní občané uvedení v § 1, odst. 3.
Osoby tyto mohou v propadné lhůtě 2 let prohlásiti před příslušnými úřady československými svého bydliště, že se vzdávají svého státního občanství ve prospěch toho státu, jehož státními občany byli přímo před tím, nebo který vykonává svrchovanost nad územím, v němž dotčená obec leží.
§ 5.
Právo opce (§ 4) vykonávají samostatně osoby starší 18 let. Na ženu provdanou, jejíž manželství nebylo soudně ani rozloučeno, ani prohlášeno za neplatné, vztahuje se opce manželova.
Na manželské děti do 18 let vztahuje se opce otcova, nebo, není-li otce, matčina.
Na nemanželské dítě do 18 let vztahuje se opce neprovdané matky. Není-li rodičů, nebo je-li nemanželská matka provdána za muže, jenž není otcem dítěte, optuje jménem dítěte zákonný zástupce.
Pro posouzení náležitosti opce, uvedených v odstavcích předcházejících, je rozhodný den, kdy se opce koná. Opci vykonanou ať samostatně, ať rodiči, manželem či zákonným zástupcem, nelze odvolati.
Podrobnější ustanovení o výkonu opce vydá vláda nařízením.
§ 6.
Dnem řádně vykonané opce nastává změna ve státním občanství dotčených osob.
§ 7.
Osoby, které po opci pro Československou republiku přenesou na její území v propadné lhůtě 12 měsíců ode dne opce své řádné bydliště, nebudou podrobeny žádné dovozní dávce ze svého movitého jmění, jež ve lhůtě té na zmíněné území přivezou.
§ 8.
Osoby, jež optovaly pro cizí státní občanství, jsou povinny převésti v propadné lhůtě 12 měsícův ode dne opce své bydliště do státu, jejž volily. Jest jim však volno podržeti vlastnictví zdejších svých nemovitostí podle ustanovení platných pro občany československé a odvézti s sebou v uvedené propadné lhůtě své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní.
§ 9.
Osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného v § 1, odst. 1., teprve po prvním lednu 1910, a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, mimo území nynější republiky Československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost za přiznání československého státního občanství. Až do rozhodnutí o ní, pokud se týče do uplynutí lhůty hledí se k nim jako ke státním občanům republiky Československé.
§ 10.
Osoby, které teprve po prvním lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež náleží nyní státu Srbsko-Hrvatsko-Slovinskému, a které přímo před tím měly domovské právo v některé obci, ležící na území, uvedeném v § 1, odst. 1., nabudou státního občanství československého, jestliže se nebudou ucházeti o státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské ve lhůtě, stanovené vládou Srbsko-Hrvatsko-Slovinskou, nebo jestliže, žádané státní občanství Srbsko-Hrvatsko-Slovinské bude jim odepřeno. Státního občanství československého řečené osoby nabudou dne, kdy uplyne lhůta uvedená v odstavci předcházejícím, nebo dne, kdy jim bylo dodáno zamítavé vyřízení jejich žádosti.
§ 11.
Osoby, které
a) příslušejí právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše Rakousko-Uherské, jež mírovou smlouvou bylo odstoupeno Italii, avšak nenarodily se tam; anebo
b) které v některé obci uvedené pod písmenou a) nabyly práva domovského pouze na základě svého úředního postavení anebo až po 24. květnu 1915,
stanou se bez dalšího státními občany republiky Československé, jestliže náležely právem domovským do některé obce, ležící v území Československé republiky, přímo před tím, než nabyly práva domovského v území uvedeném pod písmenou a), nepodají-li v propadné lhůtě jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, nebo podají-li sice žádost včas, ale bude-li žádost zamítnuta.
§ 12.
Státní občané českoslovenští, kteří
a) příslušeli právem domovským dříve do některé obce, uvedené v § 11, pís. a), nebo jejichž otec, nebo, není-li otec znám, jejichž matka do některé obce tam příslušeli, nebo kteří
b) sloužili za nynější války v armádě italské, nebo jejich potomci,
přestanou býti státními občany československými, podají-li do jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, a bude-li žádosti jejich vyhověno.
Právo domovské.
§ 13.
Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají v platnosti.
Pro povinnost obce přijímati do svazku obecního platí však na bývalém území uherském ustanovení zákona ze dne 5. prosince 1896, č. 222 ř. z.
§ 14.
Pokud osoba, která podle ustanovení tohoto zákona stala nebo stane se státním občanem československým, nemá na území Československé republiky obce domovské, nabývá domovského práva v té obci, která byla naposledy její obcí domovskou, nebo domovskou obcí jejího manželského otce, nebo nemanželské matky; není-li takové obce, tedy v oné obci, kde měla ona, nebo její právě uvedení předkové, naposledy své řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy v oné obci řečeného území, kde se ona sama nebo její právě uvedení předkové narodili.
Nelze-li ani tak určiti její obec domovskou, přísluší jí právo domovské v obci, kde se po prvé po svém návratu z ciziny, jako v řádném bydlišti usadí.
§ 15.
Osoby, uvedené v § 1, odst. 4., mají právo domovské v obci, ve které jest jim vykázáno trvalé sídlo úřední či služební. Je-li toto sídlo mimo území republiky Československé, nabývá osoba dotčená domovského práva v Praze.
Ustanovení obecná.
§ 16.
Manželky sledují své muže a děti do 18 let své rodiče, podle § 5 tohoto zákona ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje. Toto ustanovení nevztahuje se však na případy § 1, č. 4., a § 15.
§ 17.
Členové rodu Habsbursko-Lotrinského nemohou nabývati státního občanství a práva domovského v území Československé republiky.
Dřívější jejich státní občanství a právo domovské v této republice zaniká.
§ 18.
Vláda se zmocňuje, by pro území, které podle mírové smlouvy s Německem připadlo k Československé republice, upravila nařízením poměry státního občanství a domovského práva pro dobu, nežli dojde ke všeobecné nové úpravě zákonem.
§ 19.
Vláda se zmocňuje, aby ku provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.
§ 20.
Zákon tento nabude účinnosti, pokud jde o poměr ke státům, utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germainu en Laye, pokud pak jde o poměr k říši Německé, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva, uzavřená se říší Německou ve Versaillích dne 28. června 1919.
Oněmi dny počnou se zejména lhůty, pro které zákon tento nestanoví jiného počátečního dne.
Dny právě uvedené budou oznámeny vládní vyhláškou, uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení.
§ 21.
Provésti tento zákon ukládá se ministru vnitra.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
| Ústavní zákon, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé. | 236/1920 Sb. |
Čís. 243.
Zákon ze dne 10. dubna 1920,
kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádův a titulů
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Zákon ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., nevztahuje se na čestné odznaky zavedené na paměť šťastně skončených bojů za svobodu československého národa nebo jako uznání za zásluhy a vznik a vývoj zřízení samostatného státu československého.
Odznaky tyto jsou:
a) Československý válečný kříž, zřízený dekretem prozatímní vlády zemí československých v Paříži dne 7. listopadu 1918.
b) Československá revoluční medaille, zřízená dekretem podepsaným za presidenta republiky Československé ministrem pro věci zahraniční v Paříži dne 1. prosince 1918.
c) Čestné odznaky, pokud byly zřízeny pro československou revoluční armádu v Rusku (na Sibiři) odbočkou Československé Národní Rady pro Rusko aneb ministerstvem války prozatímní vlády zemí československých, resp. první vlády Československé republiky.
d) Medaille vítězství (La medaille de la victoire) pro spojenecké a přidružené mocnosti, podle zásadního rozhodnutí mírové konference v Paříži ze dne 24. ledna 1919.
§ 2.
Ustanovení § 1 tohoto zákona platí, pokud základem k udělení některého z uvedených čestných odznaků občanům Československé republiky jsou vynikající válečné výkony a zásluhy z doby před 31. červencem 1919 a pokud jsou dány jiné podmínky a předpoklady stanovené pro dosažení uvedených čestných odznaků v dekretech a nařízeních, jimiž byly tyto odznaky zřízeny.
Pokud jde o příslušníky armád mocností spojeneckých a přidružených, jest udělování čestného odznaku uvedeného v odst. a) § 1 přípustno také za výkony a zásluhy z doby po 31. červenci 1919.
§ 3.
Rovněž vyňaty jsou z ustanovení zákona ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., čestné odznaky, kterých dobyli si na poli válečném příslušníci československých vojsk jako uznání od vlád spojeneckých.
§ 7.
Zákonem tímto zrušuje se § 334 zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., a § 598 cís. patentu z 15. ledna 1855, č. 19 ř. z., a § 45 čl. XL. z r. 1879.
§ 8.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provésti jej přísluší ministru národní obrany a ministru pro věci zahraniční.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Dr. Beneš v. r.
Klofáč v. r.
| Zákon, kterým se mění zákon o zrušení šlechtictví, řádův a titulů. | 243/1920 Sb. |
Čís. 244.
Vyhláška ministerstva vnitra v dohodě se všemi zúčastněnými ministerstvy ze dne 10. dubna 1920,
že se opravují tiskové chyby v zákonech č. 122 až 126, 132 až 135, 137, 138, 142 až 145 Sb. z. a n. z r. 1920.
Zákony č. 122 až 126, 132 až 135, 137, 138, 142 až 145 Sb. z. a n. z r. 1920, doplňují se tak, že mezi název a počátek textu zákona vsunuje se tato věta:
„Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:“
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Prášek v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Dr. Hodža v. r.
Sonntág v. r.,
jako ministr financí a správce ministerstva pro zásobování lidu.
Staněk v. r.
Hampl v. r.
Habrman v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Franke v. r.
Dr. Winter v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Veselý v. r.
| Vyhláška ministerstva vnitra v dohodě se všemi zúčastněnými ministerstvy, že se opravují tiskové chyby v zákonech č. 122 až 126, 132 až 135, 137, 138, 142 až 145 Sb. z. a n. z r. 1920. | 244/1920 Sb. |
Čís. 251.
Zákon ze dne 8. dubna 1920,
kterým opravují se chyby v zákoně ze dne 12. února 1920, čís. 118 Sb. z. a n., o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek 1.
Odst. 1., al. 2, §u 12 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 Sb. z. a n., má zníti takto:
2. jestliže hospodařící osoba sama, ani její vedoucí úředník neosvědčují způsobilost říditi a zajistiti řádné hospodaření a neustanoví-li v přiměřené lhůtě, určené k tomu pozemkovým úřadem, schopného odborníka.
Článek 2.
Předposlední věta odstavce 1. §u 24 jmenovaného zákona má zníti takto:
Soud, vyslechna strany a podle potřeby znalce, rozhodne o stížnosti v řízení nesporném.
Článek 3.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti tento zákon náleží všem ministrům.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Klofáč v. r.
Dr. Hodža v. r.,
jako ministr pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v Československé republice a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Prášek v. r.
Sonntág v. r.,
jako ministr financí a jako správce ministerstva pro zásobování lidu.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Veselý v. r.,
jako ministr spravedlnosti a v zastoupení nepřítomného ministra železnic.
Staněk v. r.
| Zákon, kterým opravují se chyby v zákoně ze dne 12. února 1920, čís. 118 Sb. z. a n., o hospodaření na zabraném majetku pozemkovém. | 251/1920 Sb. |
Čís. 318.
Zákon ze dne 15. dubna 1920
o čestném daru prvnímu presidentu Československé republiky.
Národní shromáždění republiky Československé, chtíc na sklonku své činnosti jako revoluční sbor projeviti vděčnost zakladateli a prvnímu presidentovi republiky Československé, usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Vládě se ukládá, aby prvnímu presidentovi Československé republiky věnovala čestný dar a určila jeho způsob.
§ 2.
Zákon tento počne účinkovati dnem svého vyhlášení a provede jej vláda.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Dr. Beneš v. r.
Klofáč v. r.
Hampl v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Habrman v. r.
Dr. Heidler v. r.
Dr. Franke v. r.
Prášek v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Dr. Hodža v. r.
Sonntág v. r.,
jako ministr financí a správce ministerstva pro zásobování lidu.
| Zákon o o čestném daru prvnímu presidentu Československé republiky. | 318/1920 Sb. |
Čís. 329.
Zákon ze dne 8. dubna 1920
o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Aby provedeny byly §§ 5, 9, 11, 12 a 13 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n., (zákona záborového), vydávají se tato ustanovení:
ČÁST I.
a) O přípravných pracích.
§ 1.
Pozemkový úřad má právo vykonati na zabraném pozemkovém majetku všechny přípravné práce, které mají slouž ti k tomu, aby byl vypracován plán pro přejímání a přidělování zabraného majetku.
Osoby hospodařící na zabraném majetku jsou povinny úředním osobám provádějícím přípravné práce poskytnouti za přiměřenou náhradu potřebné místnosti a povozy.
b) O vyrozumění vlastníka a poznámce převzetí.
§ 2.
Vykonávaje právo určené v § 5 záborového zákona, oznámí pozemkový úřad vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti rozhodl se právě převzíti podle svého pracovního plánu.
Oznámení to podá pozemkový úřad u soudu, v jehož knihách nemovitosti přejímané jsou zapsány.
Jsou-li přejímané nemovitosti zapsány v knihách u několika soudů, podá pozemkový úřad oznámení toliko u jednoho z nich a připojí pro ostatní soudy potřebné stejnopisy.
§ 2a.
Nejsou-li přejímané nemovitosti zapsány v knihách veřejných vedených na území republiky Československé, podá pozemkový úřad oznámení u okresního soudu, v jehož obvodu jsou přejímané nemovitosti. Jsou-li přejímané nemovitosti v obvodu několika okresních soudů, podá pozemkový úřad oznámení toliko u jednoho z nich a připojí pro ostatní soudy potřebné stejnopisy.
§ 3.
Soud, u něhož bylo podáno oznámení podle § 2, nařídí poznámku zamýšleného převzetí ve svých knihách a doručí vlastníku nemovitostí podle předpisů o doručování žalob oznámení s vyzváním, aby se u téhož soudu do 30 dnů ode dne doručení písemně vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí ku převzetí určených své právo podle § 11 záborového zákona, jinak že se bude míti za to, že souhlasí se zamýšleným převzetím.
Je-li více soudů knihovních, dodá soud, jemuž oznámení bylo učiněno, po jednom stejnopisu příslušným soudům, aby vykonali poznámku zamýšleného převzetí ve svých knihách a vyrozuměli o tom strany.
Vyjádření vlastníkovo dodá soud bez usnesení pozemkovému úřadu.
Proti usnesení povolujícímu poznámku a vyzývajícímu vlastníka k vyjádření není opravného prostředku.
§ 3a.
Soud, u něhož bylo podáno oznámení podle § 2a, vyhlásí zamýšlené převzetí na soudní desce a doručí oznámení vlastníku stejným způsobem jako v případu § 3, odst. 1.
Jsou-li přejímané nemovitosti v obvodu několika soudů okresních, dodá soud, jemuž oznámení bylo učiněno, po jednom stejnopise také těmto soudům podle návrhu pozemkového úřadu, aby vyhlásily na svých soudních deskách zamýšlené převzetí a vyrozuměly strany o výkonu vyhlášky.
Proti usnesení nařizujícímu vyhlášení a vyzývajícímu vlastníka k vyjádření není opravného prostředku.
§ 4.
Zdržuje-li se vlastník nebo jeho zákonný zástupce v cizině, aniž oznámili pozemkovému úřadu nebo soudu plnomocníka majícího stálé bydliště v tuzemsku, nebo není-li pozemkovému úřadu pobyt jejich znám, budiž jim zřízen soudem k návrhu pozemkového úřadu nebo z moci úřední na jich vrub opatrovník (opatrovník nepřítomného).
Ustanovení opatrovníka vyhlásí soud vývěskem na úřední desce a uveřejní jednou v úředním listě.
Doručením oznámení opatrovníkovi jest vlastník platně vyrozuměn o zamýšleném převzetí.
Lhůta k vyjádření (§ 3, odst. 1.) počíná tu dnem, kdy oznámení bylo doručeno soudem opatrovníku.
§ 5.
Pozemkový úřad, rozhoduje o žádosti vlastníkově podle předpisů §u 11 záborového zákona, přihlíží v mezích tohoto předpisu nejen k návrhům vlastníkovým, nýbrž i k účelu, pro nějž rozhodl se nemovitosti převzíti, k případné další místní potřebě a k tomu, aby hospodaření na ostatním zabraném majetku vlastníkově nebylo nad potřebu ztíženo.
Pozemkový úřad může bez dalšího zamítnouti žádost opozděně podanou. Rovněž může bez dalšího zamítnouti žádost, stala-li se o převzetí písemná dohoda s vlastníkem.
Uplatní-li ve lhůtě nárok podle prvé věty § 11 záborového zákona jen někteří ze spoluvlastníků, manželů nerozvedených, rodičů a dětí prvního stupně — §§ 2 a 4 záborového zákona —, má se za to, že ostatní souhlasí s návrhy včas podanými. Nevyjádří-li se tyto osoby souhlasně, rozhoduje pozemkový úřad podle volného uvážení jako o alternativním návrhu.
Do výměry, již vlastníku jest přiděliti do svobodného vlastnictví, počítají se i nemovitosti vlastníku dříve ze záboru propuštěné výslovně na vrub jeho nároku podle prvé věty § 11 záborového zákona nebo jichž zcizení bylo mu dovoleno výslovně na vrub nároku toho.
§ 6.
Spoluvlastníci přejímaných nemovitostí jsou povinni nejpozději ve svém vyjádření jmenovati pozemkovému úřadu zmocněnce pro doručení dalších vyřízení, bydlícího v Československé republice, jinak doručí pozemkový úřad další vyřízení pro ně platně jednomu z nich v tuzemsku bydlícímu.
§ 7.
Vyhoví-li pozemkový úřad vlastníkově žádosti ve příčině všech nebo některých nemovitostí, jež hodlal převzíti, vyrozumí kromě vlastníka také soud, v jehož knihách tyto nemovitosti jsou zapsány (§ 3), nebo v jehož obvodu nemovitosti ty jsou (§ 3a), s návrhem, aby v případě §§ 2 a 3 poznámku zamýšleného převzetí nemovitostí vlastníku ponechaných, a pokud nemovitosti ty přiděleny byly vlastníku do svobodného vlastnictví (§ 11 záborového zákona), poznámku záboru vymazal, v případě pak §§ 2a a 3a novou vyhláškou zamýšlené převzetí již vyhlášené zrušil nebo omezil.
§ 8.
Jestliže nemají býti převzaty všechny nemovitosti, tvořící knihovní těleso, dlužno v poznámce vyjmenovati nemovitosti přejímané, leč že by šlo o všechny pozemky knihovního tělesa, ležící v jedné a téže katastrální obci. V tomto případě postačí, jestliže poznámka obsahuje označení katastrální obce a okolnost, že všechny pozemky mají býti převzaty.
§ 9.
Poznámka zamýšleného převzetí působí jako poznámka zamýšleného odepsání nemovitostí, pokud nezahrnuje všech nemovitostí ve vložce zapsaných, a spolu jako poznámka vyvlastnění.
Totéž platí obdobně o vyhlášce zamýšleného převzetí dle §u 3a.
§ 10.
K návrhu pozemkového úřadu vyslechne soud, u něhož bylo podáno oznámení dle § 2 nebo § 2a, osoby jemu označené o jejich nárocích vůči vlastníku nemovitostí přejímaných z poměru služebního neb zaopatřovacího a vlastníka nemovitostí a sdělí výsledek pozemkovému úřadu.
§ 11.
Přejímá-li pozemkový úřad jen jednotlivé nemovitosti knihovního tělesa nebo části jejich, vyzve na jeho návrh knihovní soud knihovní věřitele a věcně oprávněné usnesením, jež doručí se dle předpisů o doručování žalob, aby se do 14 dnů vyjádřili, požadují-li, aby jejich nároky byly uspokojeny z přejímací ceny. Totéž může pozemkový úřad navrhnouti, jde-li o věřitele, pro něž na knihovním tělese váznou simultánní práva zástavní nebo zástavní práva pro pohledávky podmíněné.
Vyjádření oznámí soud pozemkovému úřadu a není-li sám soudem, který jest povolán rozvrhnouti přejímací cenu, sdělí také tomuto soudu výsledek vyzvání.
K pohledávkám věřitelů a věcně oprávněných, kteří ve lhůtě nežádali uspokojení z přejímací ceny nebo se nevyjádřili, nepřihlíží se při rozvrhu přejímací ceny za tyto nemovitosti; bylo-li žádáno uspokojení jen částečné z přejímací ceny, přihlíží se při rozvrhu jen k požadované části.
c) O výpovědi.
§ 12.
Pokud tento zákon neustanovuje jinak, budiž před skutečným převzetím zabraného majetku dána pozemkovým úřadem osobám na něm hospodařícím výpověď alespoň šestiměsíční, počítaje ode dne doručení nebo vyhlášení výpovědi.
Zpravidla budiž dána výpověď tak, aby osoba na přejímaném majetku hospodařící mohla skončiti práce sklizňové. Byla-li dána výpověď až do skončení sklizňových prací, jest posledním dnem výpovědní lhůty 30. září téhož roku.
§ 13.
Z moci úřední může pozemkový úřad zkrátiti dobu výpovědní (§ 12), jestliže na nemovitostech, jež mají býti převzaty, bylo úředně zjištěno, že se špatně hospodaří (zákon ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n.).
§ 14.
Výpovědi není zapotřebí:
1. jde-li o majetek, na němž hospodaří stát;
2. dohodne-li se pozemkový úřad s vlastníkem a osobami, oprávněnými hospodařiti, o převzetí bez výpovědi;
3. jde-li o vlastníky, pachtýře neb jiné osoby hospodařící neb užívající majetku zabraného a jsou-li právní jednání zakládající držbu jejich práv k zabranému majetku proti státu bez právních následků (bezúčinna) nebo neplatna dle §§ 7 a 18 záborového zákona;
4. rozhodl-li se pozemkový úřad převzíti spolu s určitými nemovitostmi také závazky a práva ze smluv pachtovních. Avšak i v tomto případě zachovává se pozemkovému úřadu právo kdykoliv později výpovědí zrušiti poměr pachtovní podle předpisů tohoto zákona bez ohledu na smlouvu pachtovní.
§ 15.
Bez výpovědi nastane skutečné převzetí zabraného majetku, jestliže na nemovitostech k převzetí určených hospodaří již osoby, jimž mají se dostati přídělem.
Postačí, bude-li vyrozuměn vlastník pozemkovým úřadem o tom, které nemovitosti se přejímají a který den platí za den převzetí.
§ 16.
Výpovědí danou dle předchozích ustanovení není dotčeno provádění zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n., o hospodaření na zabraném pozemkovém majetku, a zůstávají v platnosti všechna opatření pozemkového úřadu učiněná před výpovědí.
§ 17.
Výpověď dává pozemkový úřad anebo příslušná obvodová úřadovna.
O stížnosti proti výpovědi platí předpis § 20.
§ 18.
Výpověď osobě hospodařící doručuje se okresním soudem, v jehož obvodu leží vypovězené nemovitosti. Jsou-li nemovitosti vypovědí postižené v obvodu několika okresních soudů, jest příslušný ten okresní soud, v jehož obvodu má osoba hospodařící své řádné bydliště, jinak okresní soud, v jehož obvodu jest podstatná část nemovitostí (dvůr a pod.).
Soud doručí ihned výpověď osobě hospodařící dle předpisů o doručování žalob, a je-li tato rozdílná od vlastníka, také jemu, pak pozemkovému úřadu s označením dne doručení osobě hospodařící.
O doručení výpovědi opatrovníku platí obdobně ustanovení § 4.
§ 18 a.
Pokud nejde o nájemce a pachtýře hospodářských jednotek jako statků, dvorů a pod., postačí výpověď všeobecně daná bez udání jmen pachtýřů a nájemců a vyhlášená na desce soudní okresního soudu, v jehož obvodu přejímané nemovitosti leží. Opis vyhlášky zašle soud obecním úřadům obcí, v jichž obvodu jsou přejímané nemovitosti. Výpovědní lhůta běží ode dne vyhlášky na desce soudní. Den vyhlášky oznámí soud pozemkovému úřadu.
Proti usnesení nařizujícímu výpověď všeobecnou vyhláškou na desce soudní není opravného prostředku.
§ 19.
Hospodaří-li vlastník na přejímané nemovitosti, může pozemkový úřad sloučiti vyrozumění vlastníka o zamýšleném převzetí spolu s výpovědí.
§ 20.
Proti výpovědi přísluší osobě hospodařící do 14 dnů ode dne doručení (§ 18) nebo vyhlášení (§ 18a) výpovědi stížnost k nadřízenému soudu jen z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení části I. c, tohoto zákona. Soud rozhodne v řízení nesporném. Stížnost nezastavuje běh lhůty výpovědní.
Stížnost (odst. 1.) podává se u soudu, jenž doručil nebo vyhlásil výpověď.
Když výpověď nabyla právní moci a uplynula doba výpovědní, v případech pak § 14, č. 2 a 3, jakmile bylo vloženo právo vlastnické pro stát nebo nabyvatele (§§ 26 a 28), provede okresní soud místně příslušný k návrhu pozemkového úřadu vyklizení a odevzdání vypověděných nemovitostí a předání jich do držby pozemkovému úřadu nebo osobě tímto úřadem označené podle předpisů exekučního řádu. Návrh tento lze učiniti kdykoliv, a to i tehdy, byla-li pozemkovým úřadem osobě hospodařící prodloužena lhůta k vyklizení.
§ 21.
Jakmile bude podáno oznámení u soudu podle § 2 nebo § 2a, oprávněn jest pozemkový úřad vypověděti také osoby, jež mají právo k nemovitosti přejímané z důvodu poměru nájemního nebo služebnosti bytu, bez rozdílu, zda jmenovaná práva zapsána jsou v knize veřejné čili nic.
Všeobecné a zvláštní předpisy, vydané o výpovědních lhůtách k zrušení nájemního poměru, platí pro výpovědi dle odst. 1.
§ 22.
Je-li vedena na nemovitosti výpovědí postižené exekuce vnucenou správou, budiž vyrozuměn o výpovědi také vnucený správce a exekuční soud. Exekuční vnucená správa skončí uplynutím lhůty výpovědní také tehdy, jestliže uvalena byla na dotčené nemovitosti po doručení výpovědi osobě hospodařící.
§ 23.
Pokud nebylo vloženo právo vlastnické pro stát nebo pro osobu, které byla nemovitost přidělena nebo směnou zcizena, může býti dána výpověď, jen když návrh na poznámku záboru nebo oznámení dle §u 2 neb 2a byly u soudu již podány nebo aspoň se podávají současně s výpovědí.
§ 24.
Každou výpověď, vyjímajíc výpovědi dle § 21, vyhlásí soud na desce soudní a na návrh pozemkového úřadu uveřejní v úředním listě.
Vyhláška musí obsahovati:
1. Označení, že jde o výpověď danou státem podle části I., lit. c) tohoto zákona,
2. označení nemovitostí výpovědí postižených podle vlastníka a obce, ve které leží,
3. označení konce doby výpovědní.
§ 25.
Úřady vyměřující a ukládající osobní a věcné daně přímé jsou povinny sděliti pozemkovému úřadu všechna daňová data týkající se nemovitosti přejímaných a vypověděné osoby hospodařící.
ČÁST II.
O převzetí.
§ 26.
Kde bylo podle tohoto zákona poznamenáno nebo vyhlášeno zamýšlené převzetí zabraného majetku státem, nebo sjednána byla mezi pozemkovým úřadem a vlastníkem dohoda o převzetí, provedou na návrh pozemkového úřadu soudy vklad práva vlastnického pro stát republiky Československé s odvoláním na § 1 záborového zákona a na toto zákonné ustanovení. V případě §u 2a zřídí soud k návrhu pozemkového úřadu pro převzaté nemovitosti prozatímní zvláštní vložku a provede v ní zápisy shora jmenované. Bližší předpisy vydány budou nařízením.
Právo nakládati tímto majetkem jménem státu náleží pozemkovému úřadu v mezích záborového zákona.
Zároveň s vkladem práva vlastnického vymaže soud z moci úřední všechna knihovní břemena a dluhy, pokud pozemkový úřad neučiní jiného návrhu, zejména se zřetelem na pozemkové služebnosti a na ustanovení § 70.
§ 27.
Není-li předmětem převzetí celé knihovní těleso, odepíší soudy přejímané nemovitosti spolu s právy a zapíší je bez přenesení dluhů a břemen knihovních do nových knihovních vložek zřízených u soudu podle místní příslušnosti povolaného za současného vkladu práva vlastnického pro Československou republiku dle odst. 1. §u 26, pokud pozemkový úřad neučinil jiného návrhu, hledíc k ustanovení odst. 3. §u 26.
§ 28.
Rozhodl-li pozemkový úřad již dříve o přídělu, směně neb zcizení převzatých nemovitostí do vlastnictví osob jiných, není potřebí provésti dříve příslušný vklad práva vlastnického pro stát, a soudy převedou na návrh pozemkového úřadu právo vlastnické přímo na nabyvatele pozemkovým úřadem jim označené.
Ustanovení § 26 o výmazu knihovních břemen a dluhů a závadprostém odepsání platí stejně i pro tyto případy.
§ 29.
Užitky a povinnosti veřejnoprávní i soukromoprávní spojené s držbou převzatých nemovitostí přecházejí na stát dnem, který následuje poslednímu dni lhůty výpovědi dané vlastníku jako osobě hospodařící, nebylo-li dohodou jinak ustanoveno. Od téhož dne počíná povinnost pozemkového úřadu úrokovati pohledávky vlastníka a věřitelů zapsané ať současně neb později v náhradové knize jako dluh státu.
§ 30.
Ustanovení §§ 26 až 28 platí též o majetku dosud vázaném, bez ohledu na platná dosud omezení nakládati takovým majetkem.
§ 31.
Po uplynutí 30 dnů od výkonu poznámky nebo vyhlášení zamýšleného převzetí nelze se domáhati uznání práva vlastnického nebo jiných práv věcných k nemovitostem převzatým ani vůči státu ani vůči osobám, jimž se dostalo nemovitostí těch přídělem. Nerozhoduje při tom, zda proveden byl ihned po uplynutí této lhůty vklad práva vlastnického čili nic.
V případech, ve kterých došlo k dohodě mezi pozemkovým úřadem a vlastníkem o převzetí (§ 26), počíná lhůta 30denní dnem vkladu práva vlastnického pro stát nebo nabyvatele.
§ 32.
V případech, kde na nemovitosti výpovědí postižené zavedena byla exekuční vnucená správa, zruší soud exekuční z moci úřední tuto vnucenou správu dnem, kdy vloženo bylo právo vlastnické pro stát Československé republiky, nebo pro nabyvatele dle § 28, nebo bylo-li vloženo později, než byly nemovitosti skutečně převzaty, dnem tohoto převzetí.
§ 33.
Převezme-li pozemkový úřad celé statky, ať po částech nebo najednou, převezme zároveň jako podstatnou část statku bez zvláštní úplaty archivy a registratury patrimoniální a hospodářské správy.
Písemnosti rodinné zůstanou v držení dosavadních vlastníků, podrobí-li se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty, pokud jde o umožnění studia jednotlivých listin nebo knih majících význam všeobecně historický.
§ 34.
Pozemkový úřad není povinen převzíti stavby nadbytečné neb s převzatými zemědělskými neb lesními podniky nesouvislé, má však právo v dohodě s vlastníkem nebo správním opatřením, dle potřeby v dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty a s ministerstvem financí, pokud bude zapotřebí podpory ze státních prostředků, zaříditi vše, čeho je potřebí k zachování neb udržení takových budov.
ČÁST III a.
O převzetí bez náhrady.
§ 35.
Předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí dle tohoto zákona neplatí, hledíc k § 9 záborového zákona, pro majetek příslušníků nepřátelských států a majetek příslušníků bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, pokud tomu neodporují mírové smlouvy uzavřené mocnostmi spojenými a přidruženými ve světové válce.
Zvláštním zákonem bude rozhodnuto o selské půdě bezprávně svedené a případech podobných.
§ 36.
Bez náhrady přejímá stát Československé republiky do svého vlastnictví majetek nadací, spočívajících na právech ze šlechtictví zrušeného zákonem ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n., bylo-li příslušným k tomu ministerstvem jako nadačním úřadem vysloveno, že určitá nadace se zrušuje.
ČÁST III b.
O převzetí za náhradu.
1. Majetek státu.
§ 37.
Souhlasu vlády jest zapotřebí, aby pozemkový úřad převzal státní majetek pozemkový, počítajíc k němu i majetek státu bez náhrady připadlý, k účelům zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n. (zákona přídělového).
§ 38.
Zvláštního finančního zákona jest zapotřebí, převyšuje-li přejímací cena státního majetku v jednom kalendářním roce pozemkovým úřadem převzatého o částku 5 milionů Kč nabývací cenu převzatého zabraného majetku, jejž si stát trvale pro sebe podrží podle § 10 záborového zákona a § 1 přídělového zákona.
K ceně majetku připadlého státu na dávku z majetku a z přírůstku na majetku se nepřihlíží při posuzování potřeby zvláštního finančního zákona dle předchozího ustanovení.
§ 39.
Zákonná mez ročních 5 milionů Kč (§ 38) v období 1920 až 1924 v některém roce pozemkovým úřadem nevyužitá zvyšuje se o částky v předcházejících letech nevyčerpané.
§ 40.
Přejímací cenu majetku připadlého státu na dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku tvoří úhrn přejímací ceny určené pozemkovým úřadem podle předpisů tohoto zákona a přirážky k této ceně dle předpisů § 5 zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 323 Sb. z. a n. Přejímací cenu jiného státního majetku stanoví vláda. Peníz přejímacích cen plyne do státní pokladny. Pokud jde o přejímací cenu dle věty prvé, platí ustanovení § 1 zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n.
O placení této přejímací ceny dle odst. 1 platí předpisy částky IV. tohoto zákona.
Přejímací cenu převzatého zabraného majetku, jejž si stát pro sebe trvale podrží, vyúčtuje pozemkový úřad spolu se všemi výlohami k získání jeho vynaloženými jako cenu nabývací, avšak tak, že polovina srážek z přejímací ceny (§§ 42 a 42a) jde při vyúčtování přejímací ceny jako ceny nabývací (§ 38) k dobru státu a neplyne do fondu dle § 42b.
§ 41.
Náhradou (přejímací cenou) za převzatý nemovitý majetek jest cena jeho vyplývající z průměru cen docilovaných v letech 1913 až 1915 za nemovitosti toho druhu při prodeji hospodářských celků v rozloze přes 100 ha z volné ruky.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením vydala předpisy závazné pro určování a vypočítávání přejímací ceny dle zásady odst. 1.
Pokud nebudou tyto předpisy vydány, stanoví pozemkový úřad přejímací cenu podle odhadu převzatých nemovitostí svými přísežnými znalci na místě samém dle zásady odst. 1., hledíc k ustanovením §§ 42 až 43.
Znalce jmenuje pozemkový úřad, a nebyli-li znalci již dříve vzati soudem do přísahy jako znalci soudní, vezme je do přísahy na požádání pozemkového úřadu okresní soud jejich bydliště.
Se zřetelem na zákon ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n. počítá se ve všech případech jedna koruna měny rakousko-uherské za jednu korunu československou.
§ 42.
Při souborech zabraného majetku (§ 2 záborového zákona) přes 1000 ha celkové výměry budiž přejímací cena (§ 41) snížena, a to z výměry přesahující 1000 ha srážkou 1/10% za každých 100 ha z celkové výměry souboru, nejvýše však 30%.
Ke zlomkům jednoho sta hektarů se nepřihlíží. Pro použití těchto předpisů rozhodnou jest výměra souboru v den, kdy majetek zabrán byl státem podle zákona záborového. Při souborech, jejichž výměra po záboru se zvětšila (na př. sloučením souborů zabraného majetku nebo sloučením zabraného majetku s majetkem nezabraným), jest rozhodnou větší výměra v době, kdy dojde k soudu oznámení pozemkového úřadu o zamýšleném převzetí (§§ 2 až 3a).
§ 42a.
Počínajíc rokem 1923 zvyšuje se srážka (§ 42) každým rokem o jednu dvacetinu (1/20).
Pro použití tohoto předpisu rozhodným jest rok, ve kterém dojde k soudu oznámení pozemkového úřadu o zamýšleném převzetí. Rok ten započítává se do zvýšení srážky.
Zvyšování srážky zastavuje nabídka vlastníka velkého majetku pozemkového učiněná písemně pozemkovému úřadu, aby úřad ten převzal jeho majetek pozemkový podle předpisů tohoto zákona, a to ohledně toho majetku, jejž ku převzetí nabídne.
Úhrnná srážka nesmí činiti více než 40% přejímací ceny.
§ 42b.
Peníz srážek (§§ 42 a 42a) plyne do fondu pro podporu vnitřní kolonisace zřízeného dle §u 18 zákona ze dne 11. března 1920, č. 166 Sb. z. a n.
§ 43.
Ocenění převzatých nemovitostí podle předpisů tohoto zákona provede pozemkový úřad přihlédaje k osobitým vlastnostem převzatých nemovitostí a stavu, v jakém byly převzaty.
Zejména budiž vzat zřetel při oceňování jednak na investice provedené po 1. srpnu 1914, jednak na meliorace, nejpozději v řízení oceňovacím vlastníkem pozemkovému úřadu hlášené a osvědčené, jestliže užitek jejich v době převzetí ještě trvá nebo pravděpodobně se dostaví, a jestliže investice ty neb meliorace jedině sledovaly, aby docíleno bylo větší výnosnosti nebo udržen byl dobrý stav majetku při intensivním způsobu hospodaření. Investice takové a meliorace buďtež oceněny dle nákladů stavebních neb pořizovacích s odpočtením příslušného úmoru dle počtu let a druhu zařízení.
Řádné udržovací náklady nepovažují se za investice podle odst. 2.
Skutečnost, že při převzetí jednotlivých pozemků bez budov vznikne vlastníku škoda nevyužitkováním nákladů na stavby zejména hospodářských budov, budiž při oceňování považována za okolnost, jež cenu majetku měrou podstatnou zvyšuje.
§ 43a.
Tvrdí-li osoba, jež v době převzetí hospodařila na převzatých nemovitostech z důvodu poměru pachtovního nebo užívala převzatých nemovitostí z důvodu smlouvy nájemní, že investice oceňované zvláště podle předpisu § 43, odst. 2. byly pořízeny na její náklad a že má vůči vlastníku nárok na náhradu investic podle předpisů občanského práva, budiž o tom učiněn záznam v protokolu sepisovaném o oceňování převzatých nemovitostí a budiž vyžádáno vyjádření vlastníkovo o tvrzení pachtýře (nájemce) buď současně k protokolu nebo ve krátké lhůtě.
Vyjádří-li se vlastník, že ty které investice, o něž bude zvýšena podle §u 43 přejímací cena, provedl pachtýř (nájemce) svým nákladem, aniž byl k tomu povinen podle pachtovní (nájemní) smlouvy, neb jsa k nim sice povinen, avšak se zřetelem na celou smluvní dobu pachtovní (nájemní), a projeví-li vlastník ve svém vyjádření výslovně souhlas, aby určitá a jak velká nebo poměrná část náhrady za investice dle § 43 přiznána byla jako pohledávka pachtýřova (nájemcova) vůči vlastníku, určí pozemkový úřad ve svém rozhodnutí o přejímací ceně zvláště peníz pohledávky pachtýřovy (nájemcovy) z přejímací ceny, určené dle §§ 41, 42, 42a, v mezích zvýšení její dle §u 43, odst. 2, a učiní soudu rozvrhujícímu přejímací cenu návrh, aby pohledávku pachtýřovu (nájemcovu) zařadil v rozvrhu přejímací ceny za pohledávky knihovních věřitelů, věcně oprávněných a za nároky podle §u 50.
Tvrdí-li osoba, jež v době převzetí hospodařila na převzatých nemovitostech z důvodu poměru pachtovního, že ty které převzaté pozemky řádně a účelně vyhnojila také strojenými hnojivy, aniž by pro předčasné zrušení poměru pachtovního převzetím zabraných nemovitostí mohla náklady takového vyhnojení využíti, jest povinna nejdéle při sepisování protokolu tvrzení své osvědčiti, zejména také prokázati účty a jinými věrohodnými doklady množství a cenu strojených hnojiv na pozemky vynaložených.
Tvrzení pachtýřovo budiž zaznamenáno v protokolu sepisovaném o oceňování převzatých nemovitostí a odborně vyšetřeno. Pozemkový úřad podle výsledků šetření přizná náhradu za hnojiva pachtýřovi, jež jest splatna hotově do tří měsíců ode dne, kdy rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo moci práva. O stížnosti do rozhodnutí pozemkového úřadu o náhradě pachtýři za vynaložené a nevyužité náklady vyhnojení pozemků strojenými hnojivy platí obdobně předpisy §u 46.
Zvýšil-li pachtýř cenu přejímaného majetku podstatně řádným hnojením hnojivem animálním, a rozhodl-li pozemkový úřad, aby z důvodu toho přejímací cena byla zvýšena, přiznána budiž pozemkovým úřadem pachtýři náhrada ze zvýšené přejímací ceny. O přiznané náhradě učiní pozemkový úřad soudu rozvrhujícímu přejímací cenu návrh dle odst. 2. O stížnosti do rozhodnutí pozemkového úřadu platí obdobně předpisy § 46.
§ 44.
Pozemkový úřad vyrozumí o určené náhradě (přejímací ceně) vlastníka převzatých nemovitostí a knihovní věřitele a oprávněnce prostřednictvím soudu, jenž jest povolán rozvrhnouti přejímací cenu a to dle předpisů o doručování žalob.
Jestliže náhrada (§§ 41 až 43) byla sjednána dohodou mezi pozemkovým úřadem a vlastníkem, jest dohoda závazna pro stát teprve okamžikem, kdy podepíše smlouvu o dohodě předseda pozemkového úřadu. Pozemkový úřad určí část náhrady, která má připadnouti fondu dle §u 42b.
§ 45.
Jsou-li převzaté nemovitosti zapsány ve dvou nebo několika knihovních vložkách téhož neb různých soudů, stanoví pozemkový úřad přejímací cenu nemovitostí zvláště podle jednotlivých vložek i tehdy, jestliže došlo k přejímací ceně dohodou s vlastníkem.
Předpis tento však neplatí, jestliže jde o nemovitosti knihovními pohledávkami nezatížené, nebo jestliže knihovní věřitelé budou uspokojeni z přejímací ceny podle předpisů tohoto zákona a tato okolnost bude jim pozemkovým úřadem sdělena.
§ 46.
Do rozhodnutí pozemkového úřadu o přejímací ceně lze si stěžovati vlastníku a oprávněným z knihovních práv do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
Stížnost budiž podána k zemskému soudu v Praze pro obvod vrchního zemského soudu v Praze, k zemskému soudu v Brně pro obvod vrchního zemského soudu v Brně, k sedriálnímu soudu v Bratislavě pro Slovensko a k sedriálnímu soudu v Užhorodě pro Podkarpatskou Rus. Příslušnost řídí se dle toho, kde jest větší část převzatého majetku. Pozemkový úřad označí ve svém rozhodnutí soud, který jest příslušný k podání stížnosti. Stížnost podati jest ve dvou stejnopisech. Může se opírati, pokud ocenění stalo se podle zvláštních předpisů vydaných pro určování a vypočítávání přejímací ceny (§ 41, odst. 2), jedině o to, že nebylo šetřeno těchto předpisů, nebo že nebylo přihlíženo k předpisům §§ 42 až 45.
Soud dodá stížnost pozemkovému úřadu, aby se do 14 dnů vyjádřil.
Pozdě podanou stížnost odmítne soud z moci úřední, jinak rozhodne o stížnosti v nesporném řízení v senátě.
I proti potvrzujícímu rozhodnutí II. stolice jest přípustna stížnost k nejvyššímu soudu.
§ 47.
Soud, v jehož knihách jest nemovitost zapsána, a jsou-li v knihách několika soudů zapsány nemovitosti témuž vlastníku patřící a jedním rozhodnutím nebo dohodou převzaté, soud, v jehož knihách jest zapsána podstatná část nemovitostí (dvůr, převážná část pozemku a pod.), rozvrhne k návrhu pozemkového úřadu přejímací cenu za převzaté nemovitosti v nesporném řízení podle zásad o rozvrhu nejvyššího podání za nemovitosti v dražbě prodané, pokud zákon tento nestanoví odchylek.
Rozvrh provede soud označený v odst. 1. podle stavu v den skutečného převzetí (§ 29).
O nařízeném roku vyrozumí soud kromě pozemkového úřadu a vlastníka úřady povolané vymáhati veřejné dávky a daně a všechny osoby, pro něž podle knihovního stavu v den poznámky převzetí zapsána jsou práva na nemovitostech a vyhlásí jej na soudní desce s vyzváním, aby ohlásily své nároky na jistině a příslušenství také osoby, které je činí ze smluv služebních (§ 49), zaopatřovacích (§ 50) a pachtovních nebo nájemních (§§ 43, a 43a a 50a).
§ 47a.
V případě § 2a bude přejímací cena zapsána do náhradové knihy (§ 59) pro rozvrhovou podstatu převzatých nemovitostí.
Rozvrh podle §u 47 proveden bude teprve tehdy, až pozemková kniha bude buď nově zřízena nebo původní pozemková kniha na území republiky Československé přenesena.
§ 48.
Náhradu za knihovně zajištěné služebnosti, pokud nebudou převzaty, za výměnek a jiná věcná břemena, určí soud, přibera jednoho nebo dva znalce, a to dle průměrné hodnoty oprávnění nebo plnění v letech 1913 až 1915.
§ 49.
Za posledního půl roku ode dne převzetí zadržené služební platy a mzdy osob výhradně neb převážně zaměstnaných na převzatých nemovitostech, přikáží se v přednostním pořadí za daněmi a veřejnými dávkami k hotovému placení.
§ 50.
Nároky ze smluv služebních a zaopatřovacích, počítajíc k tomu pravidelně poskytované pense a dary z milosti, buďtež při třech ze sta kapitalisovány a úroky z uhražovacího kapitálu přikázány v pořadí knihovního zápisu anebo, nejsou-li knihovně zajištěny, v pořadí, které by jim příslušelo podle data smlouvy nebo písemného sdělení o poskytnutém prvním platu, neb, není-li listiny, podle dne prvního platu, vždy však za věřiteli jmenovanými v § 70.
Vláda jest zmocněna nařízením zvýšiti míru úrokovou pro kapitalisování nároků dle odst. 1. až na čtyři ze sta.
§ 50a.
Pachtýři (nájemci) nepřísluší nárok na náhradu škody a ušlého zisku ani vůči poslednímu vlastníku zabraných a státem převzatých nemovitostí ani vůči státu z důvodu, že výpovědí pozemkového úřadu podle předpisů tohoto zákona rozvázán byl předčasně poměr pachtovní (nájemní).
Pozemkový úřad, přiděluje půdu (zbytkové statky a větší zemědělské podniky) dle předpisů §§ 1, 3, 15, 16 a 25 zákona přídělového, jest povinen bráti slušný zřetel k pachtýřům zemědělských podniků, kteří přestali býti pachtýři na velkém majetku pozemkovém před uplynutím doby pachtovní z důvodu v odst. 1. uvedeného.
Pozemkovému úřadu náleží také péče o to, aby pachtýřům v odst. 1. jmenovaným zprostředkován byl pacht na velkém majetku pozemkovém, jenž nebyl dosud státem převzat. Vykonávaje tuto péči, může pozemkový úřad uložiti vlastníkům velkého majetku pozemkového, aby v první řadě zadávali půdu (zemědělské podniky) do pachtu osobám, jež jim označí pozemkový úřad (odst. 4).
Vláda se zmocňuje, aby provedla nařízením předpisy odst. 2. a 3.
K nárokům osob ze smluv pachtovních nebo nájemních přihlíží soud provádějící rozvrh, jde-li o prokázané přeplatky na pachtovném nebo vedlejších dávkách, nebo o nároky z důvodu investic přihlášené k protokolu o oceňování převzatých nemovitostí po rozumu předpisů § 43a. Nároky, jichž vlastník neuznal, buďtež odkázány k projednání pořadem práva soukromého. Pořadí nároků uznaných nesmí býti na újmu předpisu § 50.
§ 51.
Nevyčerpaná část přejímací ceny přikáže se na starší daně a dávky, jež nemají přednostního práva a nebyly v knihovním pořadí přikázány, a na osobní přímé daně a dávky veřejné vlastníkem dluhované.
§ 52.
Proti soudnímu usnesení o rozvrhu přejímací ceny přísluší pozemkovému úřadu, vlastníku a knihovním věřitelům právo stížnosti do 14 dnů ode dne doručení usnesení.
ČÁST III c.
O převzetí živého a mrtvého zařízení.
§ 53.
Právo státu dle §u 12 záborového zákona požadovati od vlastníka živého a mrtvého zařízení, sloužícího k hospodaření na převzatém majetku, poměrnou jeho část vykonává pozemkový úřad.
Toto právo musí vykonati pozemkový úřad nejpozději dva měsíce před skutečným převzetím majetku.
§ 54.
Poměrnou částí nerozumí se jen zařízení zbytečné neb přebytečné.
§ 55.
Ode dne doručení výpovědi osobě hospodařící jest zcizení živého a mrtvého zařízení potřebného k hospodaření na zabraném majetku bez souhlasu pozemkového úřadu vůči státu bezúčinno.
Souhlasu toho není zapotřebí, jestliže prošla lhůta, do které měl pozemkový úřad právo státu dle § 53 uplatniti.
§ 56.
Jestliže osoba hospodařící na majetku výpovědí postiženém nemůže se dohodnouti s pozemkovým úřadem o množství neb počtu živého a mrtvého zařízení požadovaného pozemkovým úřadem, rozhodne k návrhu jedné strany místně příslušný okresní soud, přibera znalce v řízení nesporném. Do rozhodnutí okresního soudu přípustna jest stížnost, o níž rozhodne sborový soud I. stolice.
§ 57
Za převzaté živé a mrtvé zařízení povinen jest pozemkový úřad zaplatiti vlastníku jeho obecnou cenu v době převzetí hotovými, pokud nepoužije svého oprávnění dle § 74, odst. 3. Tato obecná cena, nenastane-li dohoda, určí se soudním odhadem. Útraty soudního odhadu hradí obě strany polovicí. Soudní odhad budiž proveden za přítomnosti úředníka nebo odborníka vyslaného pozemkovým úřadem. Proti soudnímu odhadu provedenému podle posudku aspoň dvou přísežných znalců není dalších opravných prostředků.
§ 58.
Výkonu práva dle §u 53 není na závadu, že pozemkový úřad požaduje přenechání mrtvého a živého zařízení pro ty, jimž půdu podle přídělového zákona ihned nebo později přidělí.
ČÁST IV.
Jak se platí náhrada (přejímací cena).
§ 59.
Náhrada za převzatý majetek, jakmile jest pravoplatně určena, tvoří, pokud není vyčerpána při rozvrhu soudním pohledávkami ze zákonného zástavního práva, knihovních věřitelů a oprávněnců a pohledávkami ze zaopatřovacího poměru, pohledávku bývalého vlastníka vůči státu. Stát jest povinen ji zúrokovati třemi ze sta ročně a buď zaplatiti hotově nebo zapsati do náhradové knihy podle předpisů tohoto zákona a umořovati aspoň půl procentem ročně. Úroky platí se pololetně pozadu.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením zvýšila míru úrokovou až na čtyři ze sta. Změna v míře úrokové musí se týkati také úrokování pohledávek vlastníků vůči státu již před změnou míry úrokové vzniklých.
§ 60.
Jakmile rozvrhové usnesení (§ 47) nabylo moci práva, povinen jest pozemkový úřad v rozvrhovém usnesení k placení přikázané pohledávky veřejnoprávní, pak pohledávky z poměru služebního (§ 49), zadrželé úroky a umořovací splátky s příslušenstvím ze soukromoprávních pohledávek, zadrželé renty, výživné a zaopatřovací požitky hotově vyplatiti a opatřiti, aby jistiny k převzetí přikázaných pohledávek zapsány byly jako dluh státu do náhradové knihy.
Útraty úřední správy dle zákona ze dne 12. února 1920, č. 118 Sb. z. a n., požívají při rozvrhu přejímací ceny stejného pořadí jako útraty exekuční vnucené správy, a buďtež stejně hotově zaplaceny.
§ 61.
Peníz z náhrady na vlastníka vypadající může pozemkový úřad vyplatiti vlastníku hotově anebo dáti jej zapsati jako pohledávku do náhradové knihy. Pohledávka ta jest vůči státu nevypověditelna, stát může ji však čtvrtletně vypověděti a zaplatiti buď hotově nebo umořitelnými dílčími dluhopisy ve stejné jmenovité hodnotě a se stejnou mírou úrokovou.
§ 64.
Náhradové knihy vedou a účetní a pokladní službu při placení náhradových pohledávek vykonávají náhradové banky (ústavy), jež — nejsou-li ústavy oprávněnými vydávati zástavní listy nebo ústavy (úřady) státními — musí býti veřejnoprávními ústavy uvěrními po rozumu §u 15 záborového zákona.
V případech, ve kterých náhradové banky vykonávají jménem státu též účetní a pokladní službu a správu pohledávek z úvěrů poskytnutých uchazečům o úvěr dle §u 4, odst. 3 zákona ze dne 11. března 1920, č. 166 Sb. z. a n. (zákona úvěrového), jsou výpisy z účtů náhradových bank stvrzené pozemkovým úřadem exekučním titulem pro řízení před soudy exekučními a náhradové banky mohou dobývati pohledávek státu exekucí dle §u 12 cit. zákona, aniž by dříve žádaly za vydání platebního rozkazu nebo domáhaly se žalobou rozsudku dle §u 11 cit. zákona.
§ 65.
Správní výlohy náhradových bank uhradí se správním příspěvkem, který platí osoby, jimž při přídělu půdy poskytne stát držebnostní úvěr uvěřením části přídělové ceny. Vedle toho může pozemkový úřad jako odměnu a náhradu správních výloh poskytnouti náhradovým bankám nejvýše jedno procento z pohledávek vlastníků (§ 61) vůči státu, zapsaných v náhradových knihách. Výše správního příspěvku podléhá schválení pozemkového úřadu.
§ 66.
Podíly spoluvlastníků a spoluoprávněnců se vypočtou a zapíší do náhradové knihy pro každého spoluvlastníka zvláště. Předpisy, jimiž dřívější spoluvlastníci byli navzájem vázáni při nakládání svými podíly, trvají dále a poznamenají se v náhradové knize. U pohledávek majetku vázaného poznamená se vázanost pohledávky a vyznačí se osoba oprávněná bráti důchod z pohledávky.
§ 67.
Úplné nebo částečné uvolnění uhražovacích kapitálů zapsaných v náhradové knize může se státi pouze se souhlasem pozemkového úřadu, jestliže oprávněné osoby zemrou neb nároků svých se vzdají nebo jich pravoplatně pozbudou.
§ 68.
Jistiny dočasných závazků, jako zaopatřovacích, alimentačních a pod., mohou k návrhu pozemkového úřadu býti vypočteny soudním znalcem dle zásad pojistné matematiky a vyplaceny za souhlasu všech účastníků určité pojišťovně, aby převzala nezkrácené plnění těch závazků. Tak může se již státi v rozvrhovém usnesení.
§ 69.
Pohledávky bývalých knihovních věřitelů a oprávněnců, vyjímajíc pohledávky jmenované v §u 70, mohou po dobu pěti let od zápisu do náhradové knihy býti vypovězeny čtvrtletně pouze státem, po uplynutí pěti let půlletně také věřitelem neb oprávněncem, jemuž náhradová banka vyplatí vypovězenou pohledávku dle své volby buď hotově neb dílčími dluhopisy v kursu v den výplaty.
§ 70.
Při pohledávkách ústavů a fondů, jež dle zákona smějí poskytovati hypoteční úvěr pouze na sirotčí jistotu (hypoteční banky, regulativní spořitelny, sirotčí pokladny, pojišťovny a pod.), zůstává zachováno smluvené právo výpovědi a ostatní smluvní oprávnění, a buďtež na žádost takového ústavu zajištěny vedle zápisu v náhradové knize zástavním právem, pokud se pozemkový úřad nedohodne s věřitelem na jiném způsobu knihovního zajištění, poměrným dílem na nemovitostech zapsaných v jednotlivých knihovních vložkách, jež utvořeny budou z nemovitostí převzatých, na nichž dosud byly pojištěny, a to v dosavadním pořadí.
§ 71.
Zevrubnější předpisy k §§ 61, 64, 69 a 70 budou vydány nařízením vládním, jež může obor působnosti státního ústavu (úřadu) rozšířiti o službu náhradové banky.
ČÁST V.
Zabezpečení zaměstnanců na zabraném a přejímaném pozemkovém majetku.
§ 72.
Pozemkový úřad provede ke dni 4. března 1920 soupis všech zaměstnanců na zabraném velkém pozemkovém majetku, pokud náležejí do kategorie osob podléhajících pensijní povinnosti podle zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., a byly v služebním poměru na takovém majetku před 1. srpnem 1914, a dále soupis osob, kterým vlastníci velkého pozemkového majetku neb všeobecný pensijní ústav neb náhradní pojištění jiné dne 4. března 1920 poskytovali zaopatřovací požitky, ať již jako pensi nebo dar z milosti z důvodu služební činnosti na tomto majetku.
Soupis obsahujž u všech těchto osob úhrnnou dobu služební na velkých pozemkových majetcích v území Československé republiky ztrávenou, jakož i údaje o služebních požitcích, zaopatřovacích nárocích a čákách jejich.
Do služební doby započítá se příslušníkům Československé republiky doba ztrávená ve službě na zemědělských podnicích v cizině, pokud jich zaměstnavatelé v té době měli velký pozemkový majetek v území Československé republiky.
Ku dni zápisu poznámky o převzetí do knihy veřejné provede pozemkový úřad soupis všech ostatních trvalých zaměstnanců, jichž se ustanovení odstavce 1. tohoto paragrafu netýká, a jichž služba a námezdní poměr anebo práce souvisí bezprostředně se zemědělskou neb lesní výrobou nebo průmyslovými podniky zákonem ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., zabranými, pokud dotyčné podniky jsou předmětem převzetí, a jestliže zaměstnanci splňují tyto podmínky:
1. Jsou státními příslušníky republiky Československé a mají řádné bydliště v tuzemsku,
2. jsou v den vyhlášení přídělového zřízení starší 18 roků,
3. jsou před zápisem poznámky o převzetí nejméně 2 roky na zabrané půdě trvale zaměstnáni.
Soupis obsahujž u všech těchto osob úhrnnou dobu služební neb pracovní na velkém majetku pozemkovém v území Československé republiky ztrávenou, stáří, jakož i údaje o služebních požitcích, zaopatřovacích nárocích, čákách jejich a počtu příslušníků rodiny zaměstnance, pokud výživou svou na výdělku a příjmu zaměstnance závisejí.
Soupis týkejž se též všeho dělnictva, které nejméně 150 dní v posledním roce na zabrané půdě pracovalo.
§ 73.
Ku zabezpečení starobních a invalidních požitků osob sepsaných dle § 72 zřizuje se fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatků.
Fond ten jest právnickou osobou. Není výdělečným podnikem a neprovozuje zaměstnání, jež by směřovalo k zisku.
Sídlem fondu jest Praha. Vláda může přenésti správu fondu na Všeobecný pensijní ústav v Praze nebo na státní úřad se sídlem v Praze.
Správu fondu řídí pěti až sedmičlenné kuratorium. Členy kuratoria jmenuje pozemkový úřad v dohodě s ministerstvem sociální péče. Členství kuratoria jest čestné.
Kuratorium rozhoduje o nárocích oproti fondu. Z rozhodnutí kuratoria přípustna jest do 14 dnů ode dne doručení stížnost k rozhodčí komisi, zřízené dle § 75, odst. 5. Rozhodnutí rozhodčí komise jest konečné.
Fond jest osvobozen ode všech daní a daňových přirážek. Veškerá právní jednání, která se týkají provádění úkolů fondu přímo státem nebo fondem, jakož i listiny o těchto právních jednáních, dále veškerá podání na kuratorium fondu a stížnosti do rozhodnutí kuratoria osvobozeny jsou ode všech kolků a poplatků.
K likvidaci fondu dojde, jakmile budou splněny úkoly jemu přikázané. Zbytek jmění fondu jest majetkem státním, a vláda určí, ke kterým účelům pozemkové reformy má ho býti použito.
Stát přispěje k fondu jednou pro vždy částkou 5 mil. Kč, zařaděnou do rozpočtu státního na rok 1921.
Vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového povinni jsou přispívati k fondu ročním příspěvkem předem splatným 3 Kč z každého hektaru půdy. Nařízením vlády může býti tento příspěvek zvýšen nebo snížen až o 2 Kč ročně z hektaru. Část majetku do 250 ha osvobozena jest od tohoto příspěvku. Vlastníci zabraného majetku jsou oprávněni přesunouti příspěvek ten na své pachtýře po dobu trvání pachtovního poměru. Příspěvek splatný je předem každého roku vždy dnem 1. ledna. Zadrželé příspěvky vymáhá Všeobecný pensijní ústav nebo státní úřad, k němuž správa fondu byla přenesena, politickou nebo soudní exekucí. Vlastníci zabraného majetku jsou povinni úrokovati zadrželé příspěvky pěti ze sta ročně. Vláda se zmocňuje, zvýšiti úroky z prodlení až na deset ze sta ročně.
Pozemkový úřad může se souhlasem ministerstva financí přikazovati fondu části případných přebytků fondu náhradového (§§ 79 a 80). Není-li přebytků nebo dostatečných přebytků, uhrazuje pozemkový úřad případné schodky z fondu kolonisačního (§ 75, odst. 4.).
Nárok na starobní neb invalidní požitky z fondu přísluší osobám, které podléhají soupisu dle § 72, odst. 1., mají trvalé bydliště na území Československé republiky a jsou státními příslušníky Československé republiky, jestliže u nich toliko z důvodu provádění pozemkové reformy (převzetím toho kterého souboru nebo části souboru zabraného majetku podle předpisů tohoto zákona) přestala nebo nezačala výplata zaopatřovacích požitků, aniž podle §§ 50, 68 a 74 mohla býti opatřena dostatečná úhrada zaopatřovacích požitků z přejímací ceny za převzatý majetek nebo z ceny za živý a mrtvý fundus instructus.
Dokud nebude upraveno zákonem a nevstoupí v činnost starobní a invalidní pojištění dělnictva, budou také ostatním trvalým zaměstnancům na velkém majetku pozemkovém, jejich rodinám a pozůstalým, než kteří jsou uvedeni v předchozím odstavci, vypláceny z fondu starobní neb invalidní renty.
Osobám v předchozích odstavcích uvedeným přísluší nárok na požitky podle předpisů zákona o pensijním pojištění se zřetelem na celkovou jich služební dobu ztrávenou na velkém majetku pozemkovém a dle třídy služného odpovídající započitatelným posledním požitkům, nikdy však nárok na vyšší požitky, než stanoveny jsou zákonem ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n. Pokud tento nárok není zabezpečen u některého nositele pensijního pojištění podle zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., buďtež požitky vypláceny nebo doplňovány z fondu (odst. 1.).
Výplata požitků (odst. 13.) osobám jmenovaným v odstavci 11. a 12. počíná po dosažení 65 roků věku u osob, které dosud zaopatřovacích požitků (darů z milosti) nepožívají; u osob, jež dosáhly věku 60 roků a podaly průkaz invalidity, prvním dnem měsíce následujícího po průkazu invalidity. Předpisy tyto neplatí však u osob, jež v době převzetí zabraného majetku požívaly již zaopatřovacích požitků podle zákona o pensijním pojištění nebo podle zákona z 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n.
Osobě, která požívala v době převzetí zabraného majetku zaopatřovacích požitků v úpravě provedené zákonem ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n., od vlastníka zabraného majetku, přísluší — jsou-li tu náležitosti odst. 11. — oproti fondu nárok na zaopatřovací požitky nebo doplnění těchto do výše požitků stanovených v odst. 13. Stejný nárok může uplatniti až do dne vyhlášky dle § 47 odst. 3. u fondu osoba, která v době převzetí zabraného majetku požívala zaopatřovacích požitků neupravených podle cit. zákona, není-li již výdělečně činna na velkém majetku pozemkovém, přísluší-li jí podle cit. zákona nárok na úpravu zaopatřovacích požitků a postoupí-li svůj nárok ze zákona ze dne 18. března 1921, č. 130 Sb. z. a n., fondu.
Kuratorium fondu může se souhlasem ministerstva sociální péče usnésti se na tom, aby pro ten který správní rok vypláceny byly přídavky k zaopatřovacím požitkům z fondu (odst. 13.).
Se souhlasem ministerstva sociální péče může se usnésti kuratorium fondu na tom, aby poskytnuty byly výpomoci z fondu ročně až do celkové výše 500.000 Kč osobám, požívajícím požitky z fondu.
Vláda se zmocňuje, aby vydala nařízením podrobné předpisy k předchozím ustanovením.
§ 74.
Pense a dary z milosti dle stavu ze dne 6. května 1921 jsou povinni vlastníci (uživatelé) zabraného majetku pozemkového, poskytující pense nebo dary z milosti, na svůj náklad zajistiti ve prospěch osob požívajících pensí nebo darů z milosti.
Při převzetí pozemkového majetku státem platí o úhradě těchto nároků ustanovení §§ 50 a 57.
Kromě toho jest oprávněn pozemkový úřad uhraditi nároky ze smluv služebních neb zaopatřovacích, počítajíc k tomu pravidelně poskytované pense a dary z milosti, z ceny placené za živý a mrtvý fundus instructus, jestliže majitel jeho převzal nebo plnil tyto závazky.
§ 75.
Pozbudou-li trvalí zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém dosavadního zaměstnání na majetku tom tím, že zabrané nemovitosti převezme stát k účelům pozemkové reformy, bude o ně postaráno jedním z těchto způsobů:
1. přídělem nemovitostí,
2. zprostředkováním, přikázáním nebo jiným opatřením přiměřeného zaměstnání,
3. odškodněním na penězích,
4. zaopatřením starobním a invalidním (§ 73).
Osoby, hospodařící na zabraném majetku, jsou povinny přijímati do svých služeb na uprázdněná nebo nově zřízená místa zaměstnance z osob, jež jim označí pozemkový úřad nebo ústav zprostředkující služby a práce zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.
Pozemkový úřad, rozhoduje o přídělu neb propuštění nemovitostí dle § 11 záborového zákona, může uložiti vlastníkům zabraného majetku, aby převzali zaměstnance v počtu a druhu úměrném vlastnostem a rozloze přidělovaného nebo propuštěného majetku.
Povinnosti a platy, vznikající státu zaopatřováním zaměstnanců podle odst. 1. č. 1 až 3, uhrazuje pozemkový úřad z fondu kolonisačního, do něhož plynou srážky dle § 42 b) a přirážky dle § 77.
Z opatření (rozhodnutí) pozemkového úřadu dle odst. 1. přípustna jest do 14 dnů stížnost k 9členné rozhodčí komisi. Předsedu komise jmenuje ministr spravedlnosti ze řad soudců, ostatní členy předseda pozemkového úřadu po dohodě s ministrem sociální péče. Rozhodčí komise mohou býti zřízeny také pro jednotlivá území státní.
Bližší předpisy o těchto věcech vydány budou nařízením.
ČÁST VI.
Přechodná ustanovení.
§ 76.
Převezme-li pozemkový úřad zabraný majetek do 30. září 1921, může zkrátiti lhůtu výpovědi osobám hospodařícím i pod šest měsíců, jest však povinen náhradou škody z důvodu předčasného převzetí, jestliže zkrácení lhůty výpovědní odůvodněno jest jedině potřebou půdy.
Nedohodnou-li se strany o náhradě, rozhodne místně příslušný okresní soud, přibera po případě znalce v řízení nesporném.
Proti usnesení okresního soudu přípustna jest stížnost k nadřízenému sborovému soudu I. stolice, jenž rozhoduje konečně.
ČÁST VII.
O ceně přídělové a pachtovném.
§ 77.
Ceny přídělové za nemovitosti přidělené osobám jmenovaným v §u 1 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n., stanoví pozemkový úřad a to tak, aby cenami těmi uhrazena byla jednak cena přejímací a srážky dle §§ 42 a 42a, jakož i interkalární úroky a výlohy spojené s výkupem a přídělem, čítajíc k nim také nutné a užitečné náklady na nemovitosti vynaložené, jednak přirážka patnácti ze sta ve prospěch fondu pro podporu vnitřní kolonisace (§ 75, odst. 4.) vypočtená z úhrnu všech výloh a nákladů prve jmenovaných.
Převzatou půdou nerozumí se určitá nemovitost nebo její část, jež má býti přidělena a její přídělová cena stanovena, nýbrž úhrn nemovitostí získaných k účelu provádění zákona přídělového.
Pozemkový úřad odstupňuje ceny přídělové se zřetelem k velikosti, jakosti, druhu a poloze přidělených nemovitostí, jakož i k účelu přídělu.
Byla-li získána nemovitost bezplatně, budiž hodnota její a cena přídělová určena stejným způsobem, leč by byla získána pod tou podmínkou, že bude přidělena bezplatně neb za cenu nižší.
§ 78.
Pokud pozemkový úřad převzaté nemovitosti nepřidělí do vlastnictví, nýbrž propachtuje neb pronajme, rozhoduje pozemkový úřad od případu k případu o výši pachtovného (nájemného), přihlížeje k ustanovení § 77.
ČÁST VIII.
Finanční prostředky.
§ 79.
K provedení úkolů vytčených zákonem záborovým a zákony k jeho provedení vydanými, povoluje se zálohou peníz 150 milionů Kč, jenž bude zařaděn do státního rozpočtu ve splátkách ročních po 50 milionech Kč a to nejpozději do konce roku 1924.
Peníz ten vrátí pozemkový úřad do deseti let z přebytků fondu.
§ 80.
Peníz tento tvoří zvláštní fond, jejž spravuje pozemkový úřad účetnicky i pokladničně odděleně od ostatních peněz státních. Slouží především k tomu, aby závazky na převzatých nemovitostech váznoucí a hotově splatné byly uhražovány, dále aby byl z něho placen fundus instructus, pokud se hotově platí nebo doplňuje, jakož aby z něho byly hraženy všechny investice, jichž je třeba k úpravě převzaté nemovitosti za účelem přídělu.
§ 81.
K doplňování a po případě zvětšování tohoto fondu budiž použito oné části z peněz, jež pozemkový úřad trží za nemovitosti přidělované za hotové, jíž není třeba k udržení rovnováhy bank náhradových.
ČÁST IX.
Ustanovení poplatková.
§ 82.
Veškerá právní jednání potřebná na základě zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. z. a n., a tohoto zákona k ocenění a převodu věcí, na něž se tento zákon vztahuje, jsou osvobozena od veškerých poplatků státních a veškerých dávek ostatních veřejných svazků. Listiny k témuž účelu vyhotovené jsou osvobozeny od veškerých kolků a poplatků, pokud se jich k jinému účelu nepoužije.
§ 83.
Kromě toho jsou od kolků a poplatků osvobozeny:
1. Všechna podání, protokoly a jiná úřední vyhotovení v řízení podle tohoto zákona,
2. knihovní zápisy k zajištění pohledávek a břemen dle § 26, odst. 3., a § 70, podání, listiny a právní jednání k tomu potřebná, a to listiny, pokud se jich nepoužije k jinému účelu.
Ustanovení závěrečná.
§ 84.
Zákon tento působí ode dne vyhlášení. Provésti jej ukládá se všem ministrům.
T. G. Masaryk v. r.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Dr. Beneš v. r.
Prášek v. r.
Sonntág v. r.,
jako ministr financí a správce ministerstva pro zásobování lidu.
Dr. Hodža v. r.,
jako ministr pro sjednocení zákonodárství a organisace správy v Československé republice a v zastoupení nepřítomného ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Klofáč v. r.
Dr. Veselý v. r.,
jako ministr spravedlnosti a v zastoupení nepřítomného ministra železnic.
Habrman v. r.
Hampl v. r.
Staněk v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Heidler v. r.
| Zákon o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový). | 329/1920 Sb. |
Čís. 378.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 18. května 1920,
jímž se prozatím uvádí v platnost obchodní a celní úmluva se Švýcarskem.
§ 1.
Na základě ustanovení § 2 zákona ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 Sb. z. a n., uvádí se dnem 6. března 1920 v prozatímní platnost obchodní a celní úmluva sjednaná v Bernu dne 6. března 1920 připojenými notami, jimiž se zavádějí mezi Československem a Švýcarskem ustanovení obchodní smlouvy uzavřené mezi Švýcarskem a bývalým mocnářstvím Rakousko-Uherským ze dne 9. března 1906, čís. 156 ř. z. ex 1906.
§ 2.
Nařízení toto nabývá platnosti dnem vyhlášení.
§ 3.
Provedení ukládá se ministru průmyslu, obchodu a živností a ministru financí v dohodě se zúčastněnými ministry.
Tusar v. r.
Švehla v. r.
Sonntág v. r.
Dr. Veselý v. r.
Staněk v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Habrman v. r.
Klofáč v. r.
Prášek v. r.
Dr. Winter v. r.
Dr. Hodža v. r.
Dr. Heidler v. r.
Hampl v. r.
Dr. Franke v. r.
Přílohy k nařízení č. 378 Sb. z. a n.
Vyslanectví Československé republiky ve Švýcarech.
Čj. 1810 P.
V Bernu, dne 6. března 1920.
Spolkové radě Švýcarské v Bernu.
Vláda Československé republiky vzala na vědomí sdělení likvidujícího rakousko-uherského ministerstva zahraničních věcí, ze kterého jest zřejmo, že ministr Švýcarské konfederace ve Vídni vypověděl notou ze dne 7. března 1919, čís. P 1, 19, 24, z příkazu své vlády obchodní smlouvu, uzavřenou mezi Rakousko-Uherskem a Švýcarskem dne 9. března 1906, podle článku 16. této smlouvy, s tím účinkem, že, počínajíc půlnocí dne 6. března 1920, řečená smlouva nebude již v platnosti.
Podepsaný zástupce Československa jest zmocněn svojí vládou prohlásiti, že vláda Československé republiky jest ochotna obnoviti platnost smlouvy výše zmíněné pro obchodní styky mezi konfederací Švýcarskou s jedné strany a republikou Československou s druhé strany na tři měsíce, totiž od 6. března 1920 o půlnoci do 6. června 1920 do půlnoci.
Pokud autonomní celní tarif Československé republiky ze dne 12. května 1919 (č. 379 Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé) stanoví sazby nižší než smlouva z 9. března 1906, vláda Československá souhlasí, aby těchto nižších sazeb bylo používáno stejně ve stycích s konfederací Švýcarskou potud, pokud budou v Československu v platnosti.
V případě, že by úmluva uzavřená přítomnou notou nebyla vypovězena měsíc před uplynutím lhůty tříměsíční, totiž do 6. května 1920 do půlnoci, bude se rozuměti samo sebou, že úmluva zůstává v platnosti po tři následující měsíce, totiž až do 6. září 1920, a bude ji lze vypovědět až do 6. srpna 1920; a stejně i dále, vždy ode tří měsíců na tři měsíce až do té doby, kdy smlouva bude jednou definitivně vypovězena, měsíc před uplynutím smluvené tříměsíční lhůty.
Rovněž panuje shoda o tom, že prodloužení platnosti smlouvy, nebo spíše uvedení v platnost výše zmíněné úmluvy stane se jednoduchou výměnou not. Důsledkem toho úmluva má nabýti účinnosti dnešním dnem, ihned po výměně přítomné noty a odpovědní noty Spolkové rady Švýcarské, a to podle modalit výše zmíněných.
Podepsaný používá této příležitosti, aby vyslovil Spolkové radě Švýcarské projev své nejhlubší úcty.
Chargé dʼAffaires Československa
v Bernu:
Pavel Baráček Jacquier m. p.
Département Suisse de l’Economie publique Division du Commerce.
Č j. 155,
V Bernu, dne 6. března 1920.
Podepsaný šéf Spolkového departementu pro veřejné hospodářství má čest potvrditi příjem noty ze dne 6. března a zpraviti vyslanectví Československé republiky, že Spolková rada Švýcarská souhlasí s tím, aby platnost obchodní smlouvy, uzavřené mezi Švýcarskem a Rakousko-Uherskem 9. března 1906 a vypovězené Švýcarskem 6. března 1920, obnovena byla na tři měsíce, totiž od 6. března 1920 v půlnoci do 6. června 1920 do půlnoci.
Rozumí se, jak vyslanectví navrhuje, že, pokud autonomní celní tarif Československé republiky stanoví sazby nižší než řečená smlouva, Československá vláda souhlasí, aby těchto nižších sazeb bylo používáno ve stycích s Konfederací Švýcarskou potud, pokud budou v platnosti v Československu.
Nebude-li tato úmluva vypovězena měsíc před uplynutím tříměsíční lhůty, totiž do 6. května do půlnoci, zůstane podle uvedené noty v platnosti po tři následující měsíce, totiž až do 6. září 1920 s možností výpovědi až do 6. srpna 1920, a stejně i dále ode tří na tři měsíce až do konečného vypovězení úmluvy měsíc před uplynutím stanovené tříměsíční lhůty.
Rovněž panuje shoda o tom, že prodloužení platnosti smlouvy, totiž přítomně navrhovaná úprava, uskuteční se prostou výměnou not, a že nabude účinnosti odesláním přítomné odpovědi, totiž dnešním dnem a podle přecházejících modalit.
Šéf departementu pro veřejné hospodářství používá této příležitosti, aby opětně ujistil vyslanectví Československé republiky projevem hluboké úcty.
Département Fédéral de l’Economie publique.
Podepsán: Chulthess.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se prozatím uvádí v platnost obchodní a celní úmluva se Švýcarskem. | 378/1920 Sb. |
Čís. 445.
Zákon ze dne 15. července 1920,
kterým se mění lhůta, stanovená v § 18 zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí a osad s Prahou.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
§ 18 zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 Sb. z. a n., bude zníti:
Zákon tento — vyjma § 13, který nabyl účinnosti dnem vyhlášení zákona — nabude účinnosti dnem 1. ledna 1921.
Článek II.
Provedení zákona, který se stává dnem svého vyhlášení účinným, ukládá se ministru vnitra v dohodě s ministrem financí a ostatními zúčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
jako náměstek nepřítomného ministerského předsedy a jako ministr vnitra.
| Zákon, kterým se mění lhůta, stanovená v § 18 zákona ze dne 6. února 1920, čís. 114 Sb. z. a n., o sloučení sousedních obcí a osad s Prahou. | 445/1920 Sb. |
Čís. 450.
Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ú tavní listiny
ze dne 23. července 1920
o inkorporaci Vitorazska a Valčicka.
Stálý výbor Národního shromáždění republiky Československé usnesl se podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n., na tomto opatření:
§ 1.
Podle ustanovení čl. 27 mírové smlouvy, která byla uzavřena mezi mocnostmi spojenými a sdruženými a mezi Rakouskem v Saint-Germain-en Laye dne 10. září 1919 a nabyla působnosti dne 16. července 1920, kdy sepsán byl první protokol o uložení ratifikačních listin, rozšiřuje stát československý svou suverenitu na část Vitorazska a Valčicka v hranicích, které budou definitivně určeny mezinárodní komisí na základě uvedené mírové smlouvy a podle jejích ustanovení.
§ 2.
Dnem, kdy bude území v § 1 uvedené zabráno Československou republikou, rozšiřuje se působnost mezinárodních smluv, zákonův a nařízení, platných v Československé republice, na inkorporovaná území, označená v § 1, a zrušují se právní předpisy, které byly na oněch územích dosud v platnosti.
§ 3.
Jednotlivá ministerstva se zmocňují, aby na dobu přechodnou, nejdéle však na dobu 6ti měsíců, na zmíněných územích uznala nebo strpěla právní akty a právní zařízení provedená podle práva rakouského, pokud by nebylo lze těch kterých právních předpisů nebo zařízení československých uvésti tam v život.
§ 4.
Vláda se zmocňuje, by provedla v územích inkorporovaných všechna opatření, potřebná k zachování právního řádu, k zavedení řádné správy a řádného soudnictví a by vydala cestou nařizovací bližší předpisy k tomu směřující.
§ 5.
Toto opatření Stálého výboru podle § 54 ústavní listiny nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 6.
Provedením opatření tohoto pověřují se všichni ministři.
T. G. Masaryk v. r.
Švehla v. r.,
jako náměstek nepřítomného ministerského předsedy, jako ministr vnitra a v zastoupení nepřítomného ministra zahraničních věcí.
Dr. Hotowetz v. r.
Dr. Engliš v. r.
Staněk v. r.,
jako ministr pošt a telegrafů a v zastoupení nepřítomného ministra veř. zdravotnictví a těl. výchovy, zároveň správce ministerstva pro sjednocení zákonodárství a správy.
Sonntág v. r.,
jako ministr obchodu a správce ministerstva zemědělství.
Stříbrný v. r.,
jako ministr železnic a v zastoupení nepřítomného ministra veřejných prací.
Dr. Winter v. r.,
jako ministr sociální péče a v zastoupení nepřítomných ministra spravedlnosti a ministra školství a národní osvěty.
Dr. Markovič v. r.
Dr. Dérer v. r.
Johanis v. r.
| Opatření Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé podle § 54 ú tavní listiny o inkorporaci Vitorazska a Valčicka. | 450/1920 Sb. |
Čís. 492.
Vyhláška ministra vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních
ze dne 20. srpna 1920
o počátku účinnosti ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., o státním občanství a právu domovském.
Na základě §u 20 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé, uvádí se ve známost, že tento zákon nabyl účinnosti, pokud jde o poměr ke státům utvořeným z území bývalé říše Rakousko-Uherské, dnem 16. července 1920, kdy vstoupila v platnost mírová smlouva uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germaine en Laye, pokud jde o poměr k říši Německé, dnem 10. ledna 1920, kdy vstoupila v platnost mírová smlouva uzavřená se říší Německou dne 28. června 1919 ve Versaillích; oněmi dny počaly se zejména lhůty, pro které uvedený zákon nestanoví jiného počátečního dne.
Tusar v. r.,
v zastoupení nepřítomného ministra věcí zahraničních.
Švehla v. r.
| Vyhláška ministra vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních o počátku účinnosti ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., o státním občanství a právu domovském. | 492/1920 Sb. |
Čís. 513.
Vyhláška ministerstva financí ze dne 6. září 1920
o úmluvě mezi vládami Československé a Rakouské republiky o uvolnění zadržených deposit a vzájemném uznání kontrolního označení cenných papírů.
Vzájemnou výměnou not stejného znění provedenou v Praze dne 10. srpna 1920 byla ku provedení mírové smlouvy St.-Germainské schválené Národním shromážděním československým dne 7. listopadu 1919 a ratifikované presidentem republiky Československé dne 10. listopadu 1919, která nabyla působnosti dnem 16. července 1920, mezi vládami republiky Československé a Rakouské uzavřena tato úmluva:
A.
Článek I.
1. Rakouská vláda, nepředstihujíc obsáhlejších snad opatření domácích zákonů a nařízení, zavazuje se otevřená, uzavřená a safeová deposita, která jsou na jejím státním území v úřední, bankovní neb podobné závěrou postižené úschově, pokud obsahují cenné papíry (včetně vkladních knížek), cizí valuty, mincované i nemincované (zpracované i nezpracované) drahé kovy, perly a drahokamy, zbaviti po srážce výloh na nich váznoucích, mezi něž náležejí i poplatky za kontrolní značení cenných papírů, závěr je postihujících, jde-li o osoby, jež:
a) mají československé státní občanství, při čemž nerozhoduje, náleží-li jim státní občanství podle ustanovení mírové smlouvy St. Germainské neb státních smluv s ní souvisejících ipso facto či nabudou-li ho podle těchto ustanovení opcí;
b) na státním území rakouském nemají bydliště;
c) o uvolnění zažádají nejpozději ve lhůtě do tří měsíců plynoucích od účinnosti mírové smlouvy St. Germainské. Kdyby tato úmluva nenabyla účinnosti nejpozději 15. srpna 1920, plyne tato tříměsíční lhůta ode dne účinnosti této úmluvy. Osobám, které nabudou československého státního občanství opcí, běží lhůta jednoho měsíce, počítajíc teprve ode dne řádného opčního prohlášení.
2. Ustanovení odstavce 1. užíti jest přiměřeně také při právnických osobách a obdobných samostatných subjektech hospodářských, jejichž sídlo jest v republice Československé neb jimž příště vlastnost československých subjektů právních přiznána bude. Rakouská vláda není však povinna deposita takových subjektů uvolniti, pokud jim má příště podle mírové smlouvy St. Germainské neb podle jiných úmluv, které by mezi oběma státy byly uzavřeny, přiřknuta býti vlastnost rakouských subjektů.
3. Kdyby uvolňované hodnoty nebyly ve hmotné úschově rakouských míst schovacích, nýbrž toliko v jejich úschově právní, kdežto hodnoty samy byly by uloženy mimo rakouské státní území, jest rakouská vláda povinna dovoliti, a jde-li o státní úschovu, způsobiti, aby potřebné listiny disposiční byly pořízeny nebo vydány.
4. Hodnoty, jež podle tohoto článku mají býti uvolněny, nelze postihnouti ani dávkou z majetku, ani jinou dávkou, která by uvolnění ztížila nebo znemožnila. Také jinaká opatření státní správy, jež by měla stejný účinek, jsou vyloučena. Všechna tomu odporující zajištění a jinaká opatření budou rakouskou vládou zrušena.
5. Aby zvláště československé osoby vojenské nabyly volné držby jakýchkoli cenných papírů věnovaných na vojenské kauce svatební, povinna jest rakouská vláda přípravné řízení k uvolnění snad nutné (devinkulace atd.) co možno zjednodušiti a urychliti.
Článek II.
1. Československá vláda se zavazuje otevřená, uzavřená a safeová deposita, která jsou na jejím státním území v úřední, bankovní neb podobné závěrou postižené úschově, pokud obsahují cenné papíry (včetně vkladních knížek), cizí valuty, mincované i nemincované (zpracované i nezpracované) drahé kovy, perly a drahokamy, zbaviti po srážce výloh na nich váznoucích, mezi něž náležejí i poplatky za kontrolní značení cenných papírů, závěr je postihujících, jde-li o osoby, jež:
a) mají rakouské státní občanství, při čemž nerozhoduje, náleží-li jim státní občanství podle ustanovení mírové smlouvy St. Germainské neb státních smluv s ní souvisejících ipso facto či nabudou-li ho podle těchto ustanovení opcí;
b) na státním území československém nemají bydliště;
c) o uvolnění zažádají nejpozději ve lhůtě do tří měsíců plynoucích od účinnosti mírové smlouvy St. Germainské. Kdyby tato úmluva nenabyla účinnosti nejpozději 15. srpna 1920, plyne tato tříměsíční lhůta ode dne účinnosti této úmluvy. Osobám, které nabudou rakouského státního občanství opcí, běží lhůta jednoho měsíce, počítajíc teprve ode dne řádného opčního prohlášení.
2. Ustanovení odstavce 1. užíti jest přiměřeně také při právnických osobách a obdobných samostatných subjektech hospodářských, jejichž sídlo jest v republice Rakouské neb jimž příště vlastnost rakouských subjektů právních přiznána bude. Československá vláda není však povinna deposita takových subjektů uvolniti, pokud jim má příště podle mírové smlouvy St. Germainské neb podle jiných úmluv, které by mezi oběma státy byly uzavřeny, přiřknuta býti vlastnost československých subjektů.
3. Kdyby uvolňované hodnoty nebyly ve hmotné úschově československých míst schovacích, nýbrž toliko v jejich úschově právní, kdežto hodnoty samy byly by uloženy mimo československé státní území, jest československá vláda povinna dovoliti, a jde-li o státní úschovu, způsobiti, aby potřebné listiny disposiční byly pořízeny nebo vydány.
4. Hodnoty, jež podle tohoto článku mají býti uvolněny, nelze postihnouti ani dávkou z majetku, ani jinou dávkou, která by uvolnění ztížila nebo znemožnila. Také jinaká opatření státní správy, jež by měla stejný účinek, jsou vyloučena. Všechna tomu odporující zajištění a jinaká opatření budou československou vládou zrušena.
5. Aby zvláště rakouské osoby vojenské nabyly volné držby jakýchkoli cenných papírů věnovaných na vojenské kauce svatební, povinna jest československá vláda přípravné řízení k uvolnění snad nutné (devinkulace atd.) co možno zjednodušiti a urychliti.
Článek III.
1. Uvolnění deposit, která uložena jsou na území jednoho ze smluvních států na jméno bankovního ústavu (úvěrního ústavu, osob provozujících po živnostensku obchody bankovní) nalézajícího se na území druhého státu, provede se, pokud jde o takovou část, která je vlastnictvím bankovního ústavu jako majitele deposita neb takových komitentů tohoto bankovního ústavu, kteří vyhovují podmínkám I. a II. článku, podle konsignace deponujícím bankovním ústavem vydané, na níž vláda státu, v němž se deponující bankovní ústav nalézá, splnění podmínek výslovně potvrdí. Uvolnění zbytku deposit uložených na jméno bankovního ústavu jest vyhrazeno zvláštnímu opatření berní správy státu, v němž depot jest. Než obě vlády prohlašují, že majetek příslušníků jiných než smluvních států uvolní aspoň tehdy, když vlastníci na území státu, v němž se depot nalézá, déle než 5 let nebydlí, ani se nezdržují a po tu dobu tam výdělečně se nezaměstnávali.
2. Uvolnění jiného než odstavcem 1. zahrnutého majetku provede se na žádost strany, kterou s dokladem o splnění podmínek uvolňovacích podati jest buď přímo u berní správy druhého státu příslušné podle pobytu vlastníkova nebo sídla depositního místa anebo na místě určeném finanční správou státu dovážejícího; v tomto případě potvrdí vláda dovážejícího státu splnění podmínek podle I. a II. článku a zašle žádosti finanční správě druhého státu.
Článek IV.
Ustanovení platná v obou státech o kontrolním označení cenných papírů a placení poplatků za ně nejsou touto úmluvou dotčena. Obě vlády nad to výslovně si vyhrazují, že dají opatřiti titry rakouských válečných půjček na svém území uložené před uvolněním zvláštní značkou, která vyznačí státní příslušnost držitelovu a místo schovací.
Článek V.
Zástavní práva za pohledávky na dávkách a zákonná zajištění poplatků z neúplatných převodů majetkových nejsou uvolnění na překážku, souhlasí-li strana, aby depot vydáno bylo vládě státu, jehož žadatel jest příslušníkem. Stát přejímající jest však povinen dbáti zástavních a zajišťovacích práv, pokud vznikla před 1. srpnem 1920, a poskytnouti právní pomoc k dobytí zajištěných pohledávek druhého státu.
U optantů, kterým běží prodloužená lhůta článku I., odst. 1., lit. c), neb čl. II., odst. 1., lit. c), poskytuje se právní pomoc při všech zástavních a zajišťovacích právech, která vznikla až do konce této lhůty.
B.
1. Na cenné papíry splatné v jednom z obou států (domácí cenné papíry), jsou-li v druhém státě kontrolně označeny, budou se konati platby bez dalšího průkazu.
2. K výplatě kontrolně neoznačených kuponů z titrů kontrolně označených jest potřebí buď předložiti kontrolně označený plášť aneb potvrzení banky jako schovacího místa, že strana svým povinnostem předepsaným k dosažení kontrolního označení dostála.
3. Výplata se bude díti ve měně onoho státu, v němž dlužník má své sídlo, a to i tehdy, měla-li by se skutečně výplata státi v cizině, na př. při československém papíru ve Vídni aneb při rakouském papíru v Praze.
4. Obě vlády se zavazují u papírů, které v druhém státě byly opatřeny kontrolní značkou, uznati za prokázáno, že se tyto papíry v den rozhodný pro kontrolní označení nalézaly v cizině, a připustiti je přímo neb po zvláštním označení k domácímu obchodu.
5. Souhlasně se stanoví, že úmluvy v prvním až čtvrtém odstavci učiněné o výplatě kuponů a připuštění k domácímu obchodu se netýkají dlužních úpisů bývalého rakouského státu.
C.
Obě vlády zavážou na svém státním území úvěrní ústavy a osoby, které tam po živnostensku provozují bankovní obchody, aby deposita u nich uložená a příslušníkům druhého státu náležející, k jejichž uvolnění podle této úmluvy přípustnému nedošlo z nedostatku žádosti, svou vlastní správou finanční sdělovaly s finanční správou druhého státu, pokud známy jsou jim podmínky potřebné k posouzení věci.
D.
Kde se v této úmluvě vyskytuje pojem státního území, rozumí se jím státní území v onom rozsahu, ve kterém jest určeno mírovou smlouvou St. Germainskou neb bude určeno podle ní neb podle státních a všelikých doplňovacích smluv a prováděcích opatření s ní souvisejících.
E.
Tato úmluva stane se účinnou dnem výměny not o tom, že schválena byla oběma vládami.
Dr. Engliš v. r.
| Vyhláška ministerstva financí o úmluvě mezi vládami Československé a Rakouské republiky o uvolnění zadržených deposit a vzájemném uznání kontrolního označení cenných papírů. | 513/1920 Sb. |
Čís. 536.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 17. září 1920,
jímž upravuje se příspěvek uložený vlastníkům zabraného majetku pozemkového podle § 73, posl. odst., zákona náhradového (zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. zák. a nař.).
Na základě § 73, posl. odst., zákona náhradového, nařizuje se:
Článek I.
Příspěvek ročních 3 Kč z každého hektaru půdy zvyšuje se počínaje 1. lednem 1921 o 2 Kč ročně z hektaru, tedy na 5 Kč.
Článek II.
Všeobecný pensijní ústav v Praze odepíše, po případě vrátí podle rozhodnutí Pozemkového úřadu 3/5 příspěvku vlastníkům zabraného majetku pozemkového ohledně té plochy pozemkové, na níž sami hospodaří, nebo kterou dali do drobného pachtu (do 8 ha jednotlivě), jestliže prokáží nejdéle do 31. října 1920 za rok 1920, v dalších pak létech nejdéle do konce února toho kterého roku, že zaplatili nejméně ⅖ splatného příspěvku a že, zavazujíce sebe a své právní nástupce,
1. zvýšili nebo doplnili alespoň o 100% v poměru ke stavu ze dne 1. ledna 1917 na hotovosti trvale jednak služební platy všem svým zaměstnancům, kteří podléhají nebo se zřetelem na své zaměstnání podléhali by pensijní povinnosti po rozumu zákona ze dne 5. února 1920, č. 89 Sb. z. a n., jednak pense, provise a jiné zaopatřovací platy bez rozdílu, kdo jest nositelem pojištění, dále dary z milosti a jiné starobní a invalidní požitky svých bývalých zaměstnanců a jich pozůstalých, aniž by zkrátili dosavadní jakékoliv požitky činných neb bývalých zaměstnanců a jich pozůstalých.
2. dle týchž zásad a na výši v bodu 1. uvedenou upravili pense, provise a jiné zaopatřovací platy, dále dary z milosti a jiné starobní a invalidní požitky osob po 1. lednu 1917 z činné služby vystoupivších, nebo jich pozůstalých.
Jestliže prokázané zvýšení neb doplnění všech platů a požitků v odst. 1. jmenovaných činí alespoň 150% v poměru k stavu těch platů a požitků ze dne 1. ledna 1917, buďtež odepsány nebo vráceny, pokud jde o rok 1920, ⅔ příspěvku, pokud jde o další léta, ⅘ příspěvku splatného za ten který rok.
Článek III.
Rozhodnutí Pozemkového úřadu, jímž nařízen byl odepis nebo vrácení příspěvku, platí také pro další léta jako sleva příspěvku, pokud vlastník není se splatným zbytkem příspěvku v prodlení a jestliže oznámí Pozemkovému úřadu zvláštním podáním, že výše požitků zaměstnanců a pensistů není menší než byla v době rozhodnutí Pozemkového úřadu. Dluhuje-li vlastník déle než 2 měsíce splatný příspěvek, pozbývá pro ten který rok nároku na odepis podle článku II. a povinen jest zaplatiti celý příspěvek 5 Kč z každého hektaru půdy.
Článek IV.
O slevu příspěvků podle zásad článku I., platných pro vlastníky zabraného majetku, pokud příspěvky ty přesunul vlastník po rozumu § 73 náhradového zákona na své pachtýře, musí žádati a podmínky odepisu neb vrácení poplatku v článku I., pod č. 1. a 2., uvedené Pozemkovému úřadu každoročně prokazovati ti pachtýři, kteří mají najato ze zabraného majetku více půdy než 8 ha.
Článek V.
Všeobecný pensijní ústav vymáhá politickou nebo soudní exekucí splatné příspěvky.
K splatnosti příspěvku není zapotřebí doručení platebního rozkazu.
Článek VI.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Nařízení provede veškeré ministerstvo.
Černý v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Engliš v. r.
Dr. Hotowetz v. r.
Dr. Burger v. r.
Průša v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Husák v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Kovařík v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž upravuje se příspěvek uložený vlastníkům zabraného majetku pozemkového podle § 73, posl. odst.. zákona náhradového (zákona ze dne 8. dubna 1920, č. 329 Sb. zák. a nař.). | 536/1920 Sb. |
Čís. 629.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 19. listopadu 1920,
jímž se uvádí v platnost smlouva o prozatímní úpravě obchodních styků mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
§ 1.
Na základě ustanovení § 2 zákona ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 Sb. z. a n., uvádí se v platnost smlouva o prozatímní úpravě obchodních styků mezi republikou Československou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
§ 2.
Nařízením tímto neruší se nařízení vlády republiky Československé ze dne 18. května 1920, čís. 379 Sb. z. a n., jímž se prozatím uvádí v platnost obchodní a celní úmluva s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
§ 3.
Nařízení toto nabývá platnosti dnem vyhlášení.
§ 4.
Provedení ukládá se ministru pověřenému vedením úřadu pro zahraniční obchod, ministru obchodu, průmyslu a živností a ministru financí v dohodě se zúčastněnými ministry.
Černý v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Průša v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Husák v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Dr. Hotowetz v. r.,
ministr obchodu, spolu jako správce úřadu pro zahraniční obchod a v zastoupení ministra financí.
Smlouva
o prozatímní úpravě obchodních styků mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
President Republiky Československé s jedné strany a
jménem Jeho Veličenstva Petra I., krále Srbů, Chorvatů a Slovinců, Jeho Výsost Alexander, následník trůnu, s druhé strany
v přání, aby přátelským způsobem prozatímně upravili vzájemné obchodní vztahy mezi svými státy, rozhodli se uzavříti proto smlouvu a jmenovali svými plnomocníky:
President Republiky Československé:
pana Václava Schustra, doktora veškerých práv, státního tajemníka ministerstva průmyslu, obchodu a živností,
jménem krále Srbů, Chorvatů a Slovinců následník trůnu:
pana Michajla Popoviće, doktora politických věd a bývalého ministra,
kteří vyměnivše své plné moci uznali je správnými a usnesli se na těchto článcích:
Článek 1.
Obě smluvní strany se dohodly, že svému vzájemnému obchodu přiznávají všechna práva a všechna ulehčení, která dle nyní platných předpisů nebo dle předpisů, které budou vydány v jedné nebo druhé smluvní zemi, užívá nebo bude užívati obchod kteréhokoliv jiného státu. Vůbec všechna nařízení vztahující se na dovoz neb vývoz, ať již se týkají cel, poplatků, vnitřních dávek, ukládání do skladišť, další dopravy, celního řízení atd., nemohou postihovati obchod strany druhé ani tíže ani jinak, než jak postihují nebo budou postihovati obchod kteréhokoliv jiného státu.
Článek 2.
Smluvní strany nebudou překážeti žádnými zvláštními opatřeními vzájemnému obchodnímu styku, nýbrž naopak budou pečovati o to, aby se vzájemně obchodní styky mezi oběma zeměmi co nejvíce rozvinuly a co nejlépe upevnily. I při zavádění jakýchkoli opatření obecné povahy bude pomýšleno, dříve než se nařídí a provedou, na to, pokud budou zasahovati do zájmů jedné nebo druhé strany, po případě překážeti rozvoji vzájemných obchodních poměrů, a bude se jim s ohledem na to dle možnosti vyhýbáno.
Článek 3.
Vzhledem na dosud trvající nepravidelné poměry vyhrazují si obě smluvní strany úplnou svobodu jak ohledně stanovení zákazů nebo obmezení dovozu neb vývozu, tak i ohledně stanovení výše vývozních a dovozních cel, ale obě smluvní strany budou moci použíti tohoto práva pouze v tom případě, jestliže taková nařízení budou platiti i pro všechny ostatní země. V každém však případě bude zvláště přihlíženo k tomu, aby ani zakazovací ani obmezovací opatření při dovozu a vývozu, ani zvyšování dovozních a vývozních cel nebyla často zaváděna, a to za tím účelem, aby se dosáhlo co největšího rozmachu při upevňování a rozvoji vzájemných obchodních styků.
Článek 4.
Smluvní strany usnadní obchodníkům a průmyslníkům volný vstup do území druhé smluvní strany, aby mohli vyřizovati své záležitosti: nákupu a prodeje zboží, dopravy, pojištění, ukládání do skladišť až do další dopravy do území jedné nebo druhé strany, při čemž budou požívati na území jedné i druhé strany právní ochrany jako tuzemci. V příčině provozování svých obchodů budou požívati všech práv i výhod, jichž požívají nebo budou požívati i občané kteréhokoliv jiného státu.
Článek 5.
Smluvní strany se dohodly, že zaručují jedna druhé volný průvoz výrobků jedné i druhé strany svým územím buď na železnicích, na splavných řekách nebo průplavech, řídíce se při tom mezinárodními předpisy. Výjimky z toho mohou býti učiněny:
1. pro válečný materiál, 2. ze zdravotních důvodů, 3. z ohledu na veřejnou bezpečnost v souhlase s uznanými mezinárodními zásadami a 4. pro předměty státních monopolů. Všeobecný zákaz průvozu nemůže býti vydán. Ale v případě, že by jedna ze smluvních stran byla nucena proti některé jiné zemi, pro niž by se dál průvoz jejím územím, zavésti zákaz dovozu nebo vývozu ve formě protiopatření, budou smluvní strany tolerovati zákaz průvozu pro tuto zemi nebo z té země, ale pouze pod podmínkou, že takový zákaz bude platiti i pro všechny ostatní země, pokud by to neodporovalo mírové smlouvě.
Článek 6.
Rychlé dopravě zboží určeného pro dovoz, resp. vývoz do území, resp. z území jedné smluvní strany, ať po železnicích nebo po vodě (řekách a průplavech), nebudou činěny žádné překážky, naopak bude použito všech prostředků, aby byly odstraněny trvající obtíže; při tom bude jedna strana druhé dle potřeby pomáhati a spolupůsobiti, aby se obnovila rychlá doprava zboží z jedné země do druhé a zajistil snadný a dobrý vzájemný styk. Ani v příčině dopravních sazeb ani v příčině odbavovacího řízení, pojištění a přepravy nebude možno činiti opatření, která by nebyla platna pro zboží domácí nebo zboží kteréhokoliv jiného státu.
Článek 7.
Vzájemně se zajišťuje zasílání předmětů ke správce nebo dohotovení do území jedné nebo druhé smluvní strany, zvláště strojů všech druhů, přístrojů vědeckých a technických, nástrojů a náčiní. Rovněž tak bude možno zasílati do území jedné nebo druhé smluvní strany i suroviny ke zpracování na výrobky nebo polotovary k tomu účelu, aby byly takto zpracované vráceny do země, když byl předem určen poměr mezi surovinou a výrobkem. O tom bude rozhodovati v každém takovém případě každá smluvní strana. Zároveň bude pracováno k tomu, aby se tato doprava zvlášť usnadnila a aby ani s jedné ani s druhé strany nebyly činěny překážky a nesnáze, nýbrž aby i samo celní řízení bylo upraveno tak, aby odpovídalo účelu a důležitosti této dopravy.
Článek 8.
Smluvní strany budou si všemožně usnadňovati, aby se prázdné nádoby všeho druhu, kterých bylo použito při dovozu výrobků z území jedné smluvní strany do území druhého, vracely do území, z něhož odešly, volně bez jakéhokoliv ať vývozního, ať dovozního cla. Téhož ulehčení budou požívati nádoby všeho druhu, které budou zasílány do území druhé smluvní strany, aby byly tam naplněné vráceny. Ale v obou případech může býti do jejich návratu požadováno zajištění cla, jestliže by mu nádoby byly podrobeny. Pokud jest podle celních předpisů jedné z obou stran pro jednotlivé druhy nádob stanovena návratná lhůta, může býti prodloužena z odůvodněných příčin.
Článek 9.
Smluvní strany se dohodly, že za trvání této smlouvy a v souhlase s jejím duchem mohou přistoupiti k dohodě o její změně nebo doplnění, když by nastala toho potřeba. Rovněž tak v případě nestejného pojetí a používání této smlouvy smluvní strany s pomocí společné komise se stejným počtem členů ustanoví co nejrychleji správný smysl smlouvy a jejích ustanovení. Vysvětlení dané takovou komisí má moc a váhu smluvního závazku.
Článek 10.
Tato smlouva nabývá platnosti ihned po ratifikaci a zůstane v platnosti do 30. června 1921. Jestliže by jí ani jedna ani druhá strana nevypověděla na tři měsíce před uplynutím této lhůty, bude platiti dále vždy na tři měsíce.
Smlouva tato sepsána jest ve dvou stejně znějících původních exemplářích v českém a srbochorvatském jazyce.
Dáno v Praze dne 18. října roku tisícího devítistého dvacátého.
Dr. Václav Schuster v. r.
Dr. Mihailo M. Popović v. r.
Závěrečný protokol
k smlouvě o prozatímní úpravě obchodních styků mezi Československou Republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Při podpisu smlouvy o prozatímní úpravě obchodních styků dnes mezi republikou Československou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců uzavřené, učinili plnomocníci další dohodu a sepsali o ní protokol, tvořící nedílnou část smlouvy:
K článku 1.
Ni jedna ni druhá smluvní strana nebude moci pro sebe požadovati výhod, které by jedna neb druhá strana poskytla jinému státu úmluvami o kontingentování nebo kompensování zboží. Avšak v těch případech, jestliže by takové úmluvy obsahovaly i ustanovení o snížení nebo osvobození ode cla, druhá strana používá už tím těch snížení neb osvobození.
K článku 1. a 3.
Smluvní strany se shodují v tom, že přítomnými ustanoveními nehodlaly nikterak uskrovňovati celních výhod, jež si dosud při dovozu vzájemně poskytovaly.
K článku 4.
1. Nutno rozuměti tak, že státním příslušníkům jedné nebo druhé strany nebude lze upírati právo, aby provozovali své obchody za stejných podmínek, jako se to přiznává příslušníkům jiných států. To však předpokládá vždy stejný postup obou smluvních stran vůči dotyčným příslušníkům jedné neb druhé strany.
2. Obchodníci, průmyslníci a živnostníci mohou cestovati sami a vysílati své zástupce, jednatele a zmocněnce, již mohou s sebou nositi i vzorky zboží, nikoli však zboží samo. V území druhé smluvní strany nebudou podrobeni žádným daním, když dokáží řádnou legitimací, dle přiloženého vzoru vyhotovenou, že platí daně ze svých závodů ve své zemi, a když uzavírají koupě a prodeje s obchodníky, průmyslníky a živnostníky, kteří obchodují s dotyčným zbožím a mají své provozovny. Celní řízení u vzorků bude stejné, jako se přiznává kterémukoliv jinému státu.
K článku 5.
1. Rozumí se samo sebou, že za průvoz není možno vybírati cla ani jiných tomu podobných dávek.
2. Jestliže by bylo dle platných zákonů zapotřebí předchozího povolení pro průvoz některého zboží, jak je tomu nyní na př. při průvozu monopolního zboží Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, nutno je opatřiti si zavčas to povolení. Průvoz nebude podroben žádným jiným formálnostem vyjma formálnosti co do potřebné celní kontroly.
K článku 6.
1. Smluvní strany dovolí bez ohledu na platné předpisy o vývozu, aby lodní personál při příjezdu s nákladem a po dobu pobytu ve vodách jedné ze smluvních stran mohl se zásobovati životními potřebami v míře a způsobem, jak je to předepsáno i pro vlastní lodní personál při odjezdu se zbožím do ciziny. Ale toto povolení bude dáváno dle zásady reciprocity.
2. Se zřením na dosud neurovnané poměry s částmi soukromých železnic mezinárodního významu, které procházejí územím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, bude Královská vláda pečovati o to, aby se na těchto dílech pro veškeré zboží, které se na nich dováží do území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců nebo po nich prováží, používalo stejných sazeb bez ohledu na jeho původ a určení.
K článku 7.
V případě zásilek ke správce, dohotovení anebo zpracování může jedna i druhá smluvní strana naříditi zajištění cla a mimo to požadovati i jiná zajištění až do návratu takto zaslaných předmětů. Jestliže při tom nedojde k nesprávnostem, vrátí se zajištění nezkráceně. Jestliže se předměty nevrátí, nevrátí se ani zajištění.
K článku 8.
Nádobami všeho druhu rozumějí se zejména sudy, kádě, pytle, koše, skleněné balony, cylindry, cisterny, bedny a vůbec vše, čeho se používá k naplnění zbožím za účelem přenášení. Nádoby musejí se vrátiti ve stejném počtu, velikosti a jakosti; jich označování bude však požadováno jen výjimečně.
Dáno v Praze dne 18. října roku tisícího devítistého dvacátého.
Dr. Václav Schuster v. r.
Dr. Mihailo M. Popović v. r.
Příloha k záverečnému protokolu.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se uvádí v platnost smlouva o prozatímní Úpravě obchodních styků mezi Československou republikou a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců. | 629/1920 Sb. |
Čís. 665.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 17. prosince 1920,
kterým prodlužuje se pravomoc Státního pozemkového úřadu podle přechodných ustanovení § 63 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n., na rok 1921, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Na základě § 63, odst. 7., zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n. (zákona přídělového), se nařizuje:
§ 1.
Pravomoc Státního pozemkového úřadu podle přechodných ustanovení § 63 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n., prodlužuje se, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus, na rok 1921.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
Provésti je ukládá se všem ministrům.
Černý v. r.,
jako ministerský předseda a ministr vnitra a v zastoupení nepřítomného ministra zahraničních věcí.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Engliš v. r.
Průša v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Hotowetz v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Dr. Mičura v. r.
Husák v. r.
Dr. Brdlík v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé, kterým prodlužuje se pravomoc Státního pozemkového úřadu podle přechodných ustanovení § 63 zákona ze dne 30. ledna 1920, č. 81 Sb. z. a n., na rok 1921, pokud jde o Slovensko a Podkarpatskou Rus. | 665/1920 Sb. |
12.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 30. prosince 1920
ku provedení zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů.
§ 1.
Pro dosazení legionářů v úřad je potřebí povolení ústředního úřadu, jestliže legionář překročil 45. rok věku a nebyl dosud ve státní službě.
§ 2.
Při posuzování tělesné způsobilosti legionáře-invalidy ke službě, pro niž má býti ustanoven, buď postupováno co nejblahovolněji; tělesná vada není překážkou pro přijetí do služby, není-li na závadu jejímu řádnému výkonu.
§ 3.
Do administrativní služby konceptní (právnické) nebo do přípravné služby soudcovské mohou býti přijati ti legionáři-absolventi vysoké školy, kteří prokáží, že s úspěchem vykonali alespoň 2 státní zkoušky, zaváží-li se, že vykonají dodatečně do jednoho roku třetí státní zkoušku.
§ 4.
Do státních služeb lesnických (jak lesnickotechnických, tak pro správu státních lesů) mohou býti přijati legionáři, kteří absolvovali vysokou školu lesnickou, prokáží-li, že s úspěchem složili alespoň 2 předepsané státní zkoušky, a zaváží-li se, že třetí státní zkoušku do jednoho roku dodatečně složí.
§ 5.
Do státní služby zdravotní mohou býti přijati legionáři-doktoři lékařství, i když nemají předepsané státní zkoušky fysikátní, zaváží-li se, že ji do 2 let dodatečně vykonají.
§ 6.
Do státní služby veterinářské mohou býti přijati legionáři-zvěrolékaři, i když nemají předepsané státní fysikátní zkoušky zvěrolékařské, jestliže se zaváží, že ji v přiměřené lhůtě vykonají.
§ 7.
Legionářům, kteří chtějí vstoupiti do státní služby technické finanční kontroly, může býti předepsaná dvouletá praxe v závodech dani spotřební podrobených z části a za okolností zvláštního zřetele hodných i zcela prominuta.
§ 8.
Legionářům, ucházejícím se o přijetí do státní služby spadající do skupiny B státních úředníků (§ 52 služ. pragm. ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.), může ministerská rada k návrhu příslušného ústředního úřadu povoliti přiměřené úlevy.
§ 9.
Do odvětví státní služby, pro které stanoveno jest jako podmínka ustanovení absolvování střední školy neb ústavu jí na roveň postaveného, nebo vykonání příslušné zkoušky dospělosti, mohou býti přijímáni legionáři, kteří prokáží, že před vstupem do legií s prospěchem absolvovali ať řádně, ať na základě výroční zkoušky 6 tříd střední školy a že nemohli pro službu vojenskou (legionářskou) dokončiti další studia a vykonati zkoušku dospělosti na škole střední, pokud nemají již na základě úlev studijních pro legionáře nároku na vydání vysvědčení o zkoušce dospělosti bez výkonu této zkoušky.
Dva ročníky vyššího odborného učiliště, absolvované po předchozí návštěvě nižší střední školy neb školy občanské, rovnají se 6 třídám školy střední.
Složí-li žadatel-legionář odbornou zkoušku předepsanou pro definitivní ustanovení ve státní službě uvedené v odstavci 1., může býti požadavek, stanovený co do počtu tříd v odstavci 1. a 2., snížen o dvě třídy.
§ 10.
Do státních služeb, spadajících do úřednické skupiny D, mohou býti přijímáni legionáři, kteří prokáží, že absolvovali tři nižší třídy některého středoškolského ústavu nebo tři třídy občanské školy.
Výjimečně lze přijmouti do státních služeb v úřednické skupině D ony legionáře, kteří absolvovali dvě nižší třídy některého středoškolského ústavu nebo dvě třídy občanské školy, zaváží-li se, že se dodatečně do doby dvou let podrobí zkoušce z učiva třetí třídy středoškolského ústavu nebo třetí třídy školy občanské.
Složení zkoušek z učiva některé z tříd uvedených v předchozím odstavci má pro uchazeče-legionáře stejný význam, jako by tyto třídy byli absolvovali.
§ 11.
Ustanovení § 9 a § 10 nevztahují se na případy, ve kterých předepsané předběžné vzdělání je odbornou průpravou pro přijetí do odborné služby státní.
V těchto případech přípustny jsou úlevy jen potud, pokud se to stanoví v tomto nařízení.
§ 12.
Legionářům, absolventům vyšších ústavů lesnických, kteří se hlásí k vyšší státní zkoušce pro lesní hospodáře, může býti snížena předepsaná 3letá praxe po absolvování školy na 1 rok.
§ 13.
Legionářům, absolventům revírnických škol, může býti povoleno skládati vyšší státní zkoušku pro lesní hospodáře, prokáží-li, že absolvovali revírnickou školu alespoň s dobrým prospěchem a vykonali po absolvování alespoň 3letou praxi lesnickou.
§ 14.
Pro legionáře, kteří studovali na vyšších lesnických školách a nemohli studie dokončiti a zkoušku dospělosti vykonati z toho důvodu, že musili nastoupiti vojenskou službu, budiž zřízen při některé střední škole lesnické zvláštní doplňovací 10měsíční kurs, do něhož mohou býti přijati i schopní legionáři, kteří absolvovali některou revírnickou školu s prospěchem nejméně dobrým.
§ 15.
Legionáři-absolventi vyšších ústavů lesnických, resp. doplňovacích kursů mohou býti přijati do státní lesní služby, zaváží-li se, že složí do 2 let státní zkoušku pro lesní hospodáře.
§ 16.
V kategorii sluhovské nebuďtež legionáři přijímáni jako výpomocní sluhové.
Služební poměr dosavadních výpomocných sluhů legionářů budiž změněn v poměr provisorního sluhy s platností ode dne přijetí za výpomocného sluhu.
Jmenování provisorního sluhy legionáře definitivním staniž se po roce uspokojivé služby, a to — není-li volného místa — nad systemisovaný stav.
§ 17.
Tříletá služba pomocnická, jež jest předepsána pro ustanovení kancelářským oficiantem (§ 1, odst. 1., vládního nařízení ze dne 27. února 1920, č. 130 Sb. z. a n.), zkracuje se legionářům, kteří byli ustanoveni kancelářskými pomocníky, o trojnásobnou službu v československých legiích, nejvýše však na 6 měsíců.
Tato tronásobná služba legionářská započítá se legionářům, jakmile byli ustanoveni kancelářskými oficianty, celá do postupu do vyšších požitků, pokud spolu se skutečnou pomocnickou službou převyšuje stanovenou tříletou pomocnickou službu.
Legionářům, přijatým za kancelářského pomocníka, budiž dnem, kdy skutečná pomocnická služba s připočtením trojnásobné služby legionářské dosáhne aspoň 3 let, vyplácen denní plat, odpovídající oficiantským požitkům příslušné třídy služebního stáří.
Ustanovení tohoto paragrafu mají zpětnou účinnost od 1. září 1919.
§ 18.
Úlevy v tomto nařízení stanovené povoluje ústřední úřad anebo z jeho zmocnění i úřad, který legionáře ustanovuje.
§ 18 a:
Úlevy tímto nařízením legionářům poskytnuté platí podle § 7, poslední odstavec, zákona ze dne 24. července 1919, č. 462 Sb. z. a n., též pro přijímání do jiných služeb v § 4 tohoto zákona uvedených.
§ 19.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedením jeho pověřují se všichni ministři.
Černý v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Gruber v. r.
Průša v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Husák v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Engliš v. r.,
jako ministr financí a za nepřítomného ministra obchodu, zároveň správce úřadu pro zahraniční obchod.
Dr. Fajnor v. r.,
jako ministr pro sjednocení zákonodárství a organisace správy a za nepřítomného ministra s plnou mocí pro správu Slovenska.
| Nařízení vlády republiky Československé ku provedení zákona ze dne 23. května 1919, č. 282 Sb. z. a n., o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů. | 12/1921 Sb. |
14.
Vyhláška ministerstva financí
ze dne 4. ledna 1921
o zřízení odhadních komisí pro daň z příjmu (dôchodkovou), majetkovou a z válečných zisků se sídlem v Munkačevě, Hustoji a Rahově.
Na základě § 11, čís. 4., odst. 4., zák. čl. XXVI:1916 zřizuje se pro daň z příjmu (dôchodkovou), majetkovou a z válečných zisků:
1. pro obvod odbočky beregszászkého finančního ředitelství v Munkačevě odhadní komise se sídlem v Munkačevě;
2. pro obvod finančního ředitelství v Hustoji odhadní komise se sídlem v Hustoji;
3. pro obvod finančního ředitelství v Rahově odhadní komise se sídlem v Rahově.
Ministr financí:
Dr. Engliš v. r.
| Vyhláška ministerstva financí o zřízení odhadních komisí pro daň z příjmu (dôchodkovou), majetkovou a z válečných zisků se sídlem v Munkačevě, Hustoji a Rahově. | 14/1921 Sb. |
20.
Vyhláška ministra vnitra
ze dne 12. ledna 1921
o změnách úředních názvů měst, obcí a osad povolených v roce 1920.
Podle ustanovení § 5 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 266 Sb. z. a n., vyhlašuji, že v roce 1920 povoleny byly ministrem vnitra tyto změny úředních názvů míst:
V Čechách:
1. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 32.539, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Bělé (pol. okres Horšův Týn) změněn byl v jazyce českém na „Bělá nad Radbuzou“. Dosavadní německý název „Weissensulz“ zůstává nezměněn.
2. Výnosem ze dne 21. května 1920, č. 24.992, bylo ustanoveno, aby název městské obce a osady Benešova (pol. okres Děčín) změněn byl v jazyce českém na „Benešov nad Ploučnicí“. Dosavadní německé jméno této obce „Bensen“ zůstává nezměněno.
3. Výnosem ze dne 27. února 1920, č. 1872, byla k žádosti obce Bruchu (pol. okres Most) povolena změna jména této obce a osady v jazyce českém na „Lom u Mostu“.
4. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 10.454, povolena byla k žádosti města Budějovic změna jména této obce a osady na „České Budějovice“, německy „Böhmisch Budweis“.
5. Výnosem ze dne 27. února 1920, č. 64.381 z r. 1919, povolena byla k žádosti obce Červeného Zámku (pol. okres Rakovník) změna jména této obce a osady Červený Zámek, německy Rothschloß, na „Krakovec“.
6. Výnosem ze dne 21. května 1920, č. 6198, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Grünwaldu (pol. okres Kamenice nad Lipou) změněn byl na „Krumvald“.
7. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 1692, byla k žádosti obce Jarošova (pol. okres Jindřichův Hradec) povolena změna jména této obce a osady Jarošov, německy Jareschau, na „Jarošov nad Nežárkou“.
8. Výnosem ze dne 27. února 1920, č. 2179, byla k žádosti obce Jílové (pol. okres Semily) povolena změna jména této obce a osady Jílové, německy Jilow, na „Jílové u Držkova“.
9 Výnosem ze dne 21. května 1920, č. 20.583, byla k žádosti obce Kostenů (pol. okres Teplice) povolena změna jména této obce a osady v jazyce českém na „Košťany“. Německý název Kosten zůstává nezměněn.
10. Výnosem ze dne 1. března 1920, č. 9058, bylo ustanoveno, aby název města Krumlova změněn byl na „Český Krumlov“, německy „Böhmisch Krumau“.
11. Výnosem ze dne 6. září 1920, č. 17.110, byla k žádosti obce Kunratic (pol. okres Král. Vinohrady) povolena změna jména této obce a osady Kunratice, německy Kunratitz, na „Kunratice u Prahy“.
12. Výnosem ze dne 2. června 1920, č. 31.507, byla k žádosti obce Lužce (pol. okres Nový Bydžov) povolena změna jména této obce a osady Lužec, německy Lužetz, na „Lužec nad Cidlinou“.
13. Výnosem ze dne 3. března 1920, č. 10.661, byla k žádosti obce Maltheyru (pol. okres Most) povolena změna jména této obce a osady v jazyce českém na „Záluží“.
14. Výnosem ze dne 7. července 1920, č. 36.803, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Markouše (pol. okres Trutnov) změněn byl v jazyce českém na „Markoušovice“. Dosavadní německý název Markausch zůstává nezměněn.
15. Výnosem ze dne 27. května 1920, č. 4263, bylo ustanoveno, aby název části osady zvané Neujahrsdorf, která jest částí místní obce a osady Chvalovic (pol. okres Poděbrady) změněn byl na „Nové Chvalovice“.
16. Výnosem ze dne 26. května 1920, č. 29.715, bylo ustanoveno, aby název městské obce a osady Neustadtu u Tafelfichte (pol. okres Fridland) změněn byl v jazyce českém na „Nové Město pod Smrkem“. Dosavadní německý název Neustadt an der Tafelfichte zůstává nezměněn.
17. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 52.636, byla k žádosti obce Nové Vsi (pol. okres Příbram) povolena změna názvu této obce a osady Nová Ves, německy Neudorf, na „Nová Ves pod Pleší“.
18. Výnosem ze dne 8. června 1920, č. 23.832, bylo k žádosti místní obce Přerova n. L. (pol. okres Český Brod) povoleno, aby osady Nový Přerov a Přerov nad Labem, jež tuto místní obec tvoří a sloučeny byly v jednu osadu, po svém sloučení zvaly se „Přerov nad Labem“.
19. Výnosem ze dne 21. února 1920, č. 64.120, zrušeno bylo jméno obce a osady Příchovic (pol. okres Jablonec nad Nisou) v jazyce německém „Stephansruh“ a obnoven byl dřívější název v jazyce německém „Přichowitz“. Dosavadní český název Příchovice zůstává nezměněn.
20. Výnosem ze dne 21. května 1920, č. 18.319, bylo ustanoveno, aby název obce a osady „Schönfeldu“ (pol. okres Ústí n. L.) zněl v jazyce českém „Tuchomyšl“. Dosavadní německý název Schönfeld zůstává nezměněn.
21. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 10.362, byla k žádosti obce Starého Tábora (pol. okres Tábor) povolena změna jména této obce a osady Starý Tábor, německy Alttabor, na „Sezimovo Ústí“.
22. Výnosem ze dne 27. května 1920, č. 11.678, byla k žádosti městské obce Stráže (pol. okres Jindřichův Hradec) povolena změna jména této obce a osady Stráž, německy Platz, na „Stráž nad Nežárkou“.
23. Výnosem ze dne 10. června 1920, č. 33.332, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Studénky (pol. okres Nová Paka), Studénka, německy Studinka, změněn byl na „Studýnka“.
24. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 64.382, byla k žádosti obce Suchých Vrben (pol. okres České Budějovice) povolena změna jména této obce a osady v jazyce českém na „Suché Vrbné“.
25. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 54.281, byla k žádosti obce Třešovic (pol. okres Smíchov) povolena změna jména této obce a osady Třešovice, německy Třešovic, též Třeschowitz, na „Střešovice“.
Na Moravě:
26. Výnosem ze dne 3. listopadu 1920, č. 48.998, byla k žádosti obce Božího Požehnání (pol. okres Brno) povolena změna názvu této obce a osady Boží Požehnání, německy Segen Gottes, na „Zástavka“.
27. Výnosem ze dne 2. listopadu 1920, č. 17.879, bylo k žádosti místní obce Brušperku-Antonínova (pol. okres Místek) povoleno, aby osady Brušperk a Antonínov, jež tuto místní obec tvoří a sloučeny byly v jednu osadu, po svém sloučení zvaly se „Brušperk“.
28. Výnosem ze dne 21. května 1920, č. 9029, byl název osady Hötzendorfu u Olomouce, německy Hötzendorf bei Olmütz, změněn na „Povel“.
29. Výnosem ze dne 29. května 1920, č. 20.227, byla k žádosti obce Chropíně (pol. okres Kroměříž) povolena změna jména této obce a osady Chropíň, německy Chropin, na „Chropyně“.
30. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 1351, byla k žádosti obce Malých Lazník (pol. okres Hranice) povolena změna názvu této obce a osady Malé Lazníky, německy Klein Lasnik, na „Lazníčky“.
31. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 23.495, bylo ustanoveno, aby název osady Malé Oslavice, německy Klein Woslawitz, jež tvoří část místní obce Rudikova (pol. okres Velké Meziříčí) změněn byl na „Oslavička“.
32. Výnosem ze dne 8. listopadu 1920, č. 21.453, byla k žádosti obce Německých Malkovic (pol. okres Vyškov) povolena změna názvu této obce a osady Německé Malkovice, německy Deutsch Malkowitz, na „Bohaté Málkovice“.
33. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 27.326, byla k žádosti obce Ostrova (pol. okres Nové Město na Moravě) povolena změna názvu této obce a osady Ostrov, německy Ostrau, na „Ostrov nad Oslavou“.
34. Výnosem ze dne 19. června 1920, č. 35.717, bylo k žádosti městské obce Přívozu (pol. okr. Moravská Ostrava) povoleno, aby jméno této obce a osady Přívoz, německy Oderfurt, znělo „Přívoz“.
35. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 49.341, byla k žádosti obce Roketnice (pol. okres Třebíč) povolena změna jména této obce a osady Roketnice, německy Roketnitz, na „Roketnice nad Rokytnou“.
36. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 28.939, byla k žádosti obce Staré Vsi (pol. okres Moravská Ostrava) povolena změna jména této obce a osady Stará Ves, německy Altendorf, na „Stará Ves nad Ondřejnicí“.
37. Výnosem ze dne 2. března 1920, č. 58.951, povolena byla k žádosti místní obce Sušice (pol. okres Přerov) změna jména osady Ulrichova, německy Ulrichowitz, náležející do svazku této místní obce, na „Oldřichov na Moravě“.
38. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 1351, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Velkých Lazník, německy Groß-Lasnik (pol. okres Hranice), změněn byl na „Lazníky“.
39. Výnosem ze dne 2. listopadu 1920, č. 28.947, bylo k žádosti místní obce Velké Moravy (pol. okres Šumperk), povoleno, aby osady Velká Morava a Horní Morava, jež tuto místní obec tvoří a sloučeny byly v jednu osadu, po svém sloučení zvaly se „Velká Morava“, německy „Groß-Mohrau“.
40. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 23.495, byla k žádosti obce Velké Oslavice (pol. okres Velké Meziříčí), povolena změna názvu této obce a osady Velká Oslavice, německy Groß-Woslawitz, na „Oslavice“.
41. Výnosem ze dne 27. března 1920, č. 57.897, bylo k žádosti obce Zdětína (pol. okres Prostějov) povoleno, aby osady Zdětín a Nechutín, jež tuto místní obec tvoří a sloučeny byly v jednu osadu, po svém sloučení zvaly se „Zdětín“.
Ve Slezsku:
42. Výnosem ze dne 27. října 1920, č. 15.876, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Karvína (pol. okres Fryštát) změněn byl v jazyce českém na „Karvinná“.
43. Výnosem ze dne 26. října 1920, č. 25.790, byla k žádosti obce Venclovic (pol. okres Frýdek), povolena změna názvu této obce a osady Venclovice, polsky Waclawowice, německy Wenzlowitz, na „Václavovice u Frýdku“.
Ministr vnitra:
Černý v. r.
| Vyhláška ministra vnitra o změnách úředních názvů měst, obcí a osad povolených v roce 1920. | 20/1921 Sb. |
51.
Vyhláška ministerstva financí
ze dne 31. ledna 1921,
že pozbyly platnosti úmluvy k zamezení dvojího zdanění, uzavřené mezi bývalým Rakouskem a Uhrami.
Vzhledem k cirkulárnímu nařízení maďarského ministerstva financí ze dne 18. září 1920, čís. 18.101, kterým úmluvy o zamezení dvojího zdanění, uzavřené dne 8. října 1907 mezi finančními ministry bývalého Rakouska a Uher, byly dnem 3. listopadu 1918 počínajíc prohlášeny za neplatné, uvádí se na základě §u 285 zákona o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, č. 220 ř. z., ve znění novely ze dne 23. ledna 1914, č. 13 ř. z., u výkonu retorse ve všeobecnou známost, že úmluva II. o zamezení dvojího zdanění oněch podniků, které rozšiřují obchodní činnost na oba státy, a o některých jiných záležitostech z oboru daní přímých, uzavřená dne 8. října 1907 mezi finančními ministry bývalého Rakouska a Uher a schválená zákonem ze dne 30. prosince 1907, č. 278 ř. z., jakož i úmluva, jak nakládati při dani důchodové a uherské dani z kapitálových úroků a rent s úroky z cenných papírů, vydaných v druhém smluvním státě, uveřejněná vyhláškou bývalého rakouského ministerstva financí ze dne 31. prosince 1907, č. 9 ř. z. ex 1908, pozbývá v poměru mezi republikou Československou a nynějším maďarským státem dnem 3. listopadu 1918 počínajíc platnosti, a že tedy od tohoto dne v poměru k státu maďarskému platí pro obor daní přímých bezvýhradně všeobecná ustanovení, platná v republice Československé.
Současně pozbývají v poměru k maďarskému státu platnosti prováděcí nařízení k uvedeným úmluvám, uveřejněná výnosy bývalého rakouského ministerstva financí ze dne 31. prosince 1907, č. 10 a 11 ř. z. ex 1908, a výnos bývalého rakouského ministerstva financí ze dne 15. ledna 1918, č. 18 ř. z., jakož i veškerá jiná ustanovení, spočívající na zmíněných úmluvách.
Naproti tomu zůstávají úmluvy tyto, jakož i prováděcí nařízení k nim, v poměru mezi územím republiky Československé, ve kterém zákon o osobních daních přímých ze dne 25. října 1896, 220 ř. z., platí, a mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, kde platí dosud uherské zákony, i nadále v platnosti.
Ministr financí:
Dr. Engliš v. r.
| Vyhláška ministerstva financí, že pozbyly platnosti úmluvy k zamezení dvojího zdanění, uzavřené mezi bývalým Rakouskem a Uhrami. | 51/1921 Sb. |
108.
Zákon ze dne 11. března 1921,
kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., doplněný zákonem z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a n. (zákon záborový).
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
Článek I.
Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového, doplněný zákonem z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a n. (zákon záborový), mění se a doplňuje takto:
1. § 7 zní takto:
(1) Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné.
(2) Pozemkový úřad uděluje svolení, může uložiti podmínky a učiniti výhrady.
2. Za § 18 vkládají se tato ustanovení:
§ 18 a).
(1) Kdo smlouvu o zcizení nebo dělení zabraného majetku plní nebo plnění přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí (§ 7), dopouští se přestupku a bude potrestán vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od jednoho tisíce do padesáti tisíc Kč.
(2) Kdo rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme zabraný majetek zcela nebo z části dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí, dopouští se přečinu a bude potrestán tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od deseti tisíc do jednoho milionu Kč.
(3) Kdo při jednání uvedeném v odstavci prvém a druhém spolupůsobí z důvodů zištných nebo výdělečných (§§ 5, 9 a 239 trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z., a hlava V. zák. čl. V. z roku 1878), dopouští se trestných činů tam uvedených a bude potrestán tresty tam stanovenými.
(4) Pokus je i v oblasti trestního práva uherského trestný.
(5) Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní; úhrn těchto trestů nesmí překročiti nejvyšší hranici sazby.
§ 18 b).
(1) Dopustí-li se někdo trestných činů, uvedených v § 18 a), provozuje svou živnost, může býti v rozsudku vyřknuta také ztráta živnostenského oprávnění.
(2) Na ztrátu živnostenského oprávnění podniku může uznati soud také tehdy, byl-li odsouzen zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán tohoto podniku.
(3) Jde-li o obvinění zřízence, zmocněnce, zástupce nebo jiného orgánu podniku, buď užito obdobně ustanovení § 16 zákona o soudech lichevních ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. z. a n.
§ 18 c).
Jiné přestupky tohoto zákona i zákonův a nařízení provádějících trestají se politickým úřadem (administrativní vrchností policejní) pokutou do padesáti tisíc Kč nebo vězením do jednoho měsíce.
§ 18 d).
Tresty peněžité a pokuty, uložené podle tohoto zákona nebo podle zákonův a nařízení provádějících, plynou do fondu zřízeného u pozemkového úřadu podle § 18 zákona z 11. března 1920, č. 166 Sb. z. a n. (zákona úvěrového).
3. Čl. I., bod 5., zákona z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a n., se zrušuje.
Článek II.
Tento zákon nabývá účinnosti čtrnáctého dne po vyhlášení a výkon jeho ukládá se všem ministrům.
T. G. Masaryk v. r.
Černý v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Fajnor v. r.,
jako ministr pro sjednocení zákonodárství a organisace správy a v zastoupení nepřítomného ministra s plnou mocí pro správu Slovenska.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Husák v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Dr. Hotowetz v. r.,
jako ministr průmyslu, obchodu a živností, zároveň správce úřadu pro zahraniční obchod a v zastoupení nepřítomného ministra financí.
| Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a n., doplněný zákonem z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a n. (zákon záborový). | 108/1921 Sb. |
160.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 14. dubna 1921
o prodloužení opční lhůty stanovené v § 4, č. 4., ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n
Na základě § 19 ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., se nařizuje:
§ 1.
Lhůta, ve které státní občané rakouští, kteří jsou jazykem a raçou Čechoslováky, mají právo optovati ve prospěch Československé republiky, prodlužuje se do 30. dubna 1921.
§ 2.
Ustanovení ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n., a nařízení vládního ze dne 30. října 1920, č. 601 Sb. z. a n., zůstávají jinak nedotčena.
§ 3.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede je ministr vnitra v dohodě s ministrem věcí zahraničních.
Černý v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Šusta v. r.
Husák v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Hotowetz v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Hanačík v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Mičura v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé o prodloužení opční lhůty stanovené v § 4, č. 4., ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a n. | 160/1921 Sb. |
227.
Vyhláška ministra průmyslu, obchodu a živností
ze dne 3. května 1921,
týkající se mimořádných opatření pro prioritní lhůty, stanovené v Pařížské smlouvě unijní k ochraně živnostenského vlastnictví ve prospěch příslušníků Spojených Států Amerických.
Na základě § 1, odst. 3., nařízení ze dne 1. prosince 1915, č. 349 ř. z., týkajícího se mimořádných opatření pro prioritní lhůty stanovené v Pařížské smlouvě unijní k ochraně živnostenského vlastnictví vzhledem ke stavu válečnému, se prohlašuje, že se v republice Československé prodlužují prioritní lhůty, pokud tyto lhůty neuplynuly před 1. srpnem 1914, ve prospěch příslušníků Spojených Států Amerických až do 3. září 1921 včetně.
Ministr obchodu:
Dr. Hotowetz v. r.
| Vyhláška ministra průmyslu, obchodu a živností týkající se mimořádných opatření pro prioritní lhůty, stanovené v Pařížské smlouvě unijní k ochraně živnostenského vlastnictví ve prospěch příslušníků Spojených Států Amerických. | 227/1921 Sb. |
255.
Zákon ze dne 24. června 1921,
kterým se zavádí 24hodinové počítání času.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Pro službu vojenskou a pro podniky sloužící veřejné dopravě (železnice, paroplavbu, poštu, telegrafy, telefony a pod.) zavádí se počínaje dnem 1. června 1921 24hodinové počítání času tím způsobem, že hodiny počítají se od půlnoci k půlnoci.
§ 2.
Vláda se zmocňuje zavésti nařízením toto počítání času i v ostatních oborech života ve státě.
§ 3.
Zákon tento stává se ihned účinným a provedou jej všichni členové vlády.
T. G. Masaryk v. r.
Černý v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Gruber v. r
Dr. Popelka v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Fatka v. r.
Husák v. r.
Dr. Hotowetz v. r.,
též za ministra Hanačíka.
Dr. Fajnor v. r.,
též za ministra Dra Mičuru.
| Zákon, kterým se zavádí 24hodinové počítání času. | 255/1921 Sb. |
279.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 11. srpna 1921
o výplatě československých cenných papírů v Německu.
Podle zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., nařizuje se:
§ 1.
Ustanovení §u 15 nařízení ze dne 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n., o výplatě neoznačených československých cenných papírů, mění se v poměru k říši Německé těmito úmluvami s vládou říšskoněmeckou:
A.
Příloha E., bod 3., k hospodářské dohodě s říší Německou ze dne 29. června 1920.
Úhrada nyní, neb budoucně splatných výplat československých cenných papírů patřících říšskoněmeckým příslušníkům a výměna nových archů kuponových a dividendových k těmto papírům prováděna bude bez újmy předpisů výnosu ministerstva financí v Praze ze dne 20. ledna 1920, č. j. 104.310-1919*) na místopřísežné prohlášení říšskoněmeckého majitele papírů, jež tento učiní u svého příslušného německého finančního úřadu a jež vyhotoví se trojmo dle přiloženého vzoru.
První z těchto tří stejnopisů místopřísežných prohlášení uloží se ve spisech dotyčného finančního úřadu, který také druhý stejnopis určený pro Československou republiku podrží a třetí stejnopis s úředním potvrzením vrátí straně. Zároveň označí finanční úřad neb orgán jím zmocněný cenné papíry, které strana při místopřísežném prohlášení předložila.
Stejně označiti jest cenné papíry, na které vztahuje se nařízení ministerstva financí ze dne 20. ledna 1920, při čemž stačí pro označení průkaz dle tohoto nařízení.
Dalších náležitostí není třeba. Při dalších výplatách takto označených cenných papírů nežádá se již místopřísežného prohlášení.
Označení cenných papírů, při čemž nejen pláště, nýbrž i talony do 31. prosince 1923 dospělé a neoddělené, dospívající kupony úředním razítkem označujícího úřadu způsobem naprosto stejným opatřiti jest, provedeno budiž pokud možno nejdříve, nejdéle do 15. září 1920.
Místopřísežná prohlášení sebraná pro Československou republiku buďtež zároveň s tabelárními seznamy cenných papírů, tvořícími nedílnou součást těchto prohlášení, zaslána československé vládě příslušnými finančními úřady nejpozději do 15. října 1920.
Německé finanční úřady jsou podle § 156 říšského trestního zákona příslušny přijímati tato místopřísežná prohlášení.
Německé finanční úřady, jakož i banky, které činny jsou jako místa výplatní, jsou povinny, dozví-li se o jednání, jež se nesrovnávají s místopřísežným prohlášením, oznámiti je hned státnímu zastupitelství k dalšímu stíhání.
Splatné výplaty uhradí a kuponové a požitkové listy vymění se jen tehdy, bude-li Německo československým státním příslušníkům, nebo osobám, které se dne 12. března 1919 již déle než jeden rok zdržovaly v Československé republice, vypláceti cenné papíry i kupony a požitkové listy, které byly v Československu označeny dle nařízení ze dne 12. března 1919, čís. 126 Sb. z. a n., o soupisu a označení cenných papírů, stejně jako tuzemcům.
Příloha k číslu 3. přílohy E. (ustanovení finanční).
Vzor.
SEZNAM.
B.
Ujednání ze dne 13. listopadu 1920.
1. Lhůta ku podání místopřísežných prohlášení a okolkování československých cenných papírů prodlužuje se tak, že končí vždy za 3 měsíce po té, kdy vláda německá obdrží úřední seznam československých cenných papírů, které vláda československá poříditi má. Lhůta vztahuje se vždy jen na papíry uvedené v dotyčných seznamech. Lhůta k odeslání druhého stejnopisu místopřísežných prohlášení a seznamů okolkovaných papírů stanoví se dalším měsícem.
Prozatím budiž v Německu úředně vyhlášeno, že lhůta prve jmenovaná trvá do 15. ledna 1921.
Jednotlivé lhůty nejsou lhůtami propadnými. Bylo-li místopřísežné prohlášení včas odevzdáno, může okolkování ve výjimečných případech i po uplynutí lhůty býti provedeno. Ustanovení tohoto odstavce není určeno pro veřejnost.
2. Československá vláda zašle vládě německé co nejdříve seznam všech cenných papírů, povinných okolkováním. Dodatky k němu budou německé vládě zaslány vždy ihned, jakmile zjištěny budou další cenné papíry jako československé.
Mimo to zašle československá vláda co nejdříve vládě německé seznam, v němž uvésti jest hypotekárně zajištěné nebo z důvodu sestátnění vydané cenné papíry drah, které jsou provozovány státem Československým a výhradně na jeho území leží.
Ze skutečnosti, že byl zmíněný seznam zaslán, z okolkování svrchu uvedených cenných papírů a z vyplácení takových splatností zálohou nelze až do konečného vyřešení otázky, jsou-li tyto papíry československé, odvozovati povinnosti Československého státu vypláceti tyto splatnosti, a to ani povinnosti co do trvání pohledávky, ani co do jejího obsahu a způsobu platby.
3. Zásadně jest okolkovati všechny pláště a talony, tyto nehledíc na dospělost, jakož i všechny úrokové kupony, dividendové kupony a vylosované kusy, které po 30. červnu 1920 dospěly nebo staly se splatnými.
Okolkování zahrnuje všechny úrokové kupony splatné do 10. května 1923, dále všechny dividendové kupony za obchodní léta až do konce roku 1922.
Pokud při dosavadním okolkování talony dospělé před 1. červencem 1920 nebo úrokové kupony, dividendové kupony a vylosované kusy v době od 1. července do 21. srpna 1920 splatné nebo dospělé okolkovány nebyly, má při tom zůstati. Nové archy se vydávají a splatnosti se vyplácejí v těchto případech na místopřísežné prohlášení již učiněné.
Pokud okolkování provedeno bylo nebo bude, aniž by ho bylo potřebí, nevzniká z toho vlastníkovi právní újma, zvláště nesmí býti proto, byly-li jen ostatní předpoklady splněny, výplata odpírána.
4. a) Nalézají-li se československé cenné papíry německých státních příslušníků bydlících v Německu na území republiky Rakouské, stačí k výplatě splatností rakouské kontrolní označení. Převezou-li se takové cenné papíry po kontrolním označení do Německa, není potřebí místopřísežného prohlášení ani okolkování v Německu.
Jsou-li československé cenné papíry německých státních příslušníků bydlících v Německu uloženy v jiné zemi mimo Československou republiku a v takových státech, s nimiž bylo Německo ve válečném stavu, může okolkování provésti příslušný německý konsulát podle ustanovení odst. 2. č. 3. přílohy E. hospodářské dohody z 29. června 1920.
b) Byly-li pláště nebo archy v Československé republice označeny, jest i ostatní části československých cenných papírů, jež nalézají se mimo tento stát, ještě dodatečně v republice Československé označiti. Poplatek za to nesmí však býti vyměřen. Když byly dotyčné části cenných papírů označeny, buďtež podateli ihned vráceny.
c) Jsou-li pláště a archy československých cenných papírů v obvodech různých německých finančních úřadů, má německá vláda na vůli, aby okolkování částí dala provésti různými příslušnými úřady finančními podle dokladů vyžadovaných hospodářskou dohodou.
d) Ztratily-li se části československých cenných papírů, lze povoliti okolkování částí zbylých, bude-li prokázáno, že o částech ztracených zahájeno bylo úředně řízení umořovací.
5. Místopřísežné prohlášení může podati každý v Německu bydlící vlastník československých cenných papírů, jež jsou v Německu, pokud 12. března 1919 na území republiky Československé nebydlel, nebo se na něm v době od 12. března 1918 do 12. března 1919 (trvale) nezdržoval, a pokud se cenné papíry 12. března 1919 na území Československé republiky nenalézaly a dodatečně se tam nedostaly.
Říšští Němci, kteří bydlí v cizině mimo republiku Československou, mohou místopřísežné prohlášení podati u německého finančního úřadu i tehdy, když se jejich československé cenné papíry nalézají v cizině mimo Československou republiku. Tehdy mohou cenné papíry býti okolkovány také u dotyčného německého finančního úřadu.
Tato úprava nedotýká se ustanovení mírových smluv, jež byly uzavřeny po skončení světové války. Rovněž nemá tím býti předstižena úprava, jež by snad ujednána byla vládou československou s jinými státy.
Není-li jisto nebo nelze-li vyšetřiti, kdo jest vlastníkem československých cenných papírů, je-li vlastnictví jich sporné, nebo nepodá-li vlastník cenných papírů místopřísežného prohlášení nejpozději 4 neděle před uplynutím lhůty okolkovací, může řádný majitel cenných papírů, na př. schovatel, správce, zástavní věřitel, opatrovník, podati místopřísežné prohlášení za vlastníka, pokud mu jsou známy skutečnosti, jež k místopřísežnému prohlášení opravňují.
6. Změnilo-li se v době po 12. březnu 1919 vlastnictví československých cenných papírů jiným právním jednáním nežli všeobecnou právní posloupností, na př. koupí, přijetím místo placení, darováním, nutno podle dosavadních ujednání prokázati, že 12. března 1919 známé předpoklady byly dány. Došlo-li ke změně vlastnictví po 12. březnu 1919 bursovním obchodem nebo prostřednictvím banky nebo bankéře, postačí, bude-li s místopřísežným prohlášením předložen finančnímu úřadu list závěrečný nebo písemné potvrzení banky nebo bankéře o způsobu nabytí cenného papíru.
Pro tyto případy vsune se mezi č. 2. a 3. předtisku místopřísežného seznání toto prohlášení 2. a):
„Nejsou mi (nám) známy skutečnosti, z nichž by plynulo, že se cenné papíry označené na druhé straně pod č. ......... dne 12. března 1919 nalézaly na území republiky Československé a že by se kdy po této době na území tohoto státu byly dostaly. List závěrečný předkládám(e) žádaje(íce) jej nazpět. Potvrzení ......... přikládám(e).
Z mého (našeho) jmění ukládá se mi (nám) dávka z majetku.“
V daném případě nechť škrtne podatel místopřísežného prohlášení číslo 2. předtisku.
7. Přijala-li banka, po případě bankéř, neb u obchodního soudu protokolovaná firma před 21. srpnem 1920 nekolkované kupony úrokové, kupony dividendové a vylosované kusy československých cenných papírů místo placení, nebo nabyla-li jich jinak, připouští se jich výplata, podá-li nynější vlastník úrokových kuponů, dividendových kuponů, nebo vylosovaných kusů místopřísežné seznání podle předepsaného vzoru a po případě — škrtna zároveň prohlášení pod číslem 2. — prohlásí, že mu nejsou známy skutečnosti, z nichž by plynulo, kdo by byl 12. března 1919 vlastníkem kusů, že by se tehdy byly nalézaly na území republiky Československé a že by se mezitím tam byly dostaly.
8. Československá vláda se postará, aby československé cenné papíry, opatřené německým kolkem, byly na bursách jejího území dodatelny.
9. Pokud by podle přílohy E. hospodářské dohody a podle tohoto souhlasného sjednání některé případy zůstaly ještě nevyjasněny, upraví je vláda československá na žádost uspokojivě co nejdříve podle potřeby hospodářského života, ujišťujíc, že dbáti bude blahovolně dotyčných zájmů hospodářských.
10. Pokud by podle těchto souhlasných sjednání bylo potřebí změny (doplňků nebo škrtů) předtisku místopřísežného prohlášení, která však v tomto zápisu není výslovně uvedena, jsou německé finanční úřady oprávněny změny ty podle duchu a smyslu těchto sjednání připustiti.
11. Ujednána shoda o tom, že opatření nutná k provedení těchto sjednání co nejdříve budou učiněna.
12. Československá vláda zašle co nejdříve tato sjednání německé říšské vládě s návrhem, aby je vzala se souhlasem na vědomí.
Kdyby říšskoněmecká vláda navrhla v jednotlivých bodech změny a doplňky, nebude tím dotčeno provádění ostatních sjednání.
V Praze dne 13. listopadu 1920.
C.
Ujednání ze dne 17. prosince 1920.
1. Výhrada třetího odstavce bodu 2. ujednání ze dne 13. listopadu 1920 o povinnosti Československého státu k výplatě cenných papírů týká se pouze železničních papírů, uvedených v odstavci druhém bodu 2., s nimiž, pokud jde o okolkování, nakládati jest stejně jako s papíry československými.
Souhlasí se, že seznam zmíněný v bodu 2., odst. 2., zápisu ze dne 13. listopadu 1920 obsahovati má jen železniční papíry uvedené v bodu B. zvláštního zápisu ze dne 12. listopadu 1920 o výplatě obligací a kuponů soukromých drah sestátněných vládou starého Rakouska.*)
2. Ujednání bodu 4. a), odst. 1., ujednání ze dne 13. listopadu 1920 rozšiřuje se potud, že rakouské kontrolní označení československých cenných papírů může bez ohledu na bydliště a státní příslušnost majitele papírů býti říšskoněmeckým výplatnám podkladem pro výplatu splatností a pro vydání nových kuponových archů stejně jako označení československé.
Jsou-li tudíž cenné papíry opatřeny rakouskou kontrolní značkou nebo československy označeny, není vůbec potřebí místopřísežného prohlášení ani okolkování v Německu.
Se stanoviska československé vlády není námitek proti dodatelnosti československých cenných papírů opatřených rakouskou kontrolní značkou na německých bursách.
3. Československá vláda zašle Allgemeine Deutsche Credit-Anstalt v Lipsku žádaný počet otisků československého označovacího razítka pro cenné papíry.
4. Československé cenné papíry, které byly v Československé republice podle § 2, lit. b), nařízení ze dne 12. března 1919 pouze sepsány, nikoli však označeny, mohou býti vypláceny buď podle § 15, odst. 3., tohoto nařízení, budou-li do Československé republiky dovezeny a zde označeny, nebo mohou býti okolkovány a vypláceny na místopřísežné prohlášení stejně jako cenné papíry vůbec nesepsané.
Při tom jest zásadně vyloučeno dvojí vybrání evidenčního poplatku československého.
Cenné papíry budou označené co nejdříve podateli opětně vráceny.
5. Výhoda poskytnutá v bodu 5., odst. 1., ujednání ze dne 13. listopadu 1920 majitelům československých cenných papírů bydlícím v Německu rozšiřuje se na všechny vlastníky československých cenných papírů, které se nalézají v Německu, pokud dotyčné osoby nebydlí v Československé republice.
6. Výhrada bodu 5., odst.3., ujednání ze dne 13. listopadu 1920 o vztazích mezinárodních platí o celém obsahu ujednání ze dne 13. listopadu 1920 i tohoto zápisu.
7. Bod 11. ujednání ze dne 13. listopadu 1920 o potřebných opatřeních, aby sjednání byla provedena, vztahuje se i na tento zápis.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provedením jeho pověřuje se ministr financí.
V Praze dne 17. prosince 1920.
Černý v. r.
Dr. Hotowetz v. r.,
též za ministra Hanačíka.
Dr. Burger v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Brdlík v. r.
*) Ministerstvo financí v Praze. Č. 104.310-19. V Praze, dne 20. ledna 1920. Ústecko-Teplická dráha; v. p. Buštěhradská dráha; výplata slosovaných papírů a kuponů v cizině. Ministerstvo financí, aby usnadnilo výplatu v Německu umístěných kuponů a slosovaných titrů Ústecko-Teplické a v. p. Buštěhradské železnice i půjčky města Teplic, povoluje na návrh Allgemeine deutsche Credit-Anstalt v Lipsku (zkráceně Adca) jakožto výplatního místa svrchu uvedených papírů, vypláceti slosované tyto papíry a kupony, jak bylo při poradách v té věci usneseno, odchylkou od § 15, odst. 4., vlád. nař. z 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n., za těchto podmínek: A. Majitel papíru opatří si a předloží nejprve potvrzení svého příslušného policejního úřadu, že dne 12. března 1919 měl řádné bydliště mimo území republiky Československé a že téhož dne uplynul aspoň jeden rok, po který takové bydliště již měl; dále B. 1. pokud jde o papíry deponované u peněžních ústavů v otevřeném depot, předloží majitel papírů potvrzení těchto ústavů, že papíry byly dne 12. března 1919 a dosud jsou u nich v úschově; 2. pokud jde o papíry, jež nalézají se buď v bezpečnostních schránkách nebo v soukromém držení, musí majitel papíru prokázati, nebo aspoň pravděpodobně doložiti korespondencí, knihami, po případě dovoláním známosti svých poměrů u banky a pod., že papíry jsou jeho vlastnictvím a nalézaly se dne 12. března 1919 mimo obvod republiky Československé. Pouhé prohlášení strany, třeba nabídkou přísahy doložené, nestačí. Bude-li důkaz takto (ad B. 2.) stranou podaný dle zásad svědomitého obchodu postačitelný, vydá „Adca“ „affidavit“, v němž výslovně podotkne, kterak nabyla přesvědčení o pravdivosti udání strany. Nebude-li průkaz postačitelný, zašle „Adca“ výpovědi strany a předložené snad doklady ministerstvu financí k rozhodnutí. Ad B. 1. a 2. Vždy zkoumati jest také, je-li osoba papíry k výplatě předkládající též jich vlastníkem. Není-li tomu tak, nutno požadovati doklady ad A. i B. od vlastníka papíru. C. Potvrzení ad A., ad B. 1. i affidavit ad B. 2., 2. odst., zmíněná musí býti ověřena řádným zastoupením republiky Československé v Německu. V případě B. 1., je-li deponent zároveň vlastníkem papírů, není nutno, aby též „Adca“ ověřovala osvědčení čelnějšího peněžního ústavu o úschově papírů, resp. vydávala tu zvláštní affidavit, nicméně jest navržené spoluověření „Adcy“ jakožto znalkyně poměrů vítáno. Navržené formuláře byly, pokud nutno, doplněny, zejména též vzorcem osvědčení, jež vydávati bude „Adca“ v případech svrchu ad B. 2. zmíněných, a jsou v opisech připojeny. Povolení toto vydává se zatím pouze pro Allgemeine deutsche Credit-Anstalt v Lipsku a pro papíry svrchu zmíněné. Ministerstvo financí jest však ochotno rozšířiti povolení to i na papíry jiné, pro něž jest „Adca“ výplatním místem, budou-li sem papíry ty blíže udány. Po případě mohlo by býti stejné povolení dáno i jiným ústavům nebo korporacím v Německu, pokud by skýtaly dostatečné záruky přesného a objektivního postupu při vydávání osvědčení výplatních. Ministr financí: Sonntág v. r.
*) B. Pokud se týče ostatních drah: Obligace drah starým Rakouskem od soukromých společností převzatých a sestátněných a příslušné kupony budou, pokud bude zachován týž formální postup jako při ostatních cenných papírech, honorovány tehdy, a) jedná-li se o dráhy, jejichž těleso leží výlučně v území Československé republiky, a jež nesouvisejí právně s některou drahou, která jen z části probíhá územím Československé republiky, na př. Polabská dráha nebo Jihoseveroněmecká spojovací dráha, obě v poměru ke dráze Severozápadní, b) jsou-li dotyčné obligace na nich zajištěny hypotekárně a c) neznějí-li splatností na výplatu ve zlatě, při čemž v případě, že znějí na výplatu ve stříbře rakouské měny, podle §u 9 třetího dílu cís. nař. ze dne 21. září 1899, č. 176 ř. z., rovná se jeden zlatý dvěma korunám, to vše bez prejudice pro provedení čl. 203. mírové smlouvy St.-Germainské a v předpokladu, že proti této dohodě nebude reparační komise činiti žádných námitek.
| Nařízení vlády republiky Československé o výplatě československých cenných papírů v Německu. | 279/1921 Sb. |
280.
Vyhláška ministerstva financí a ministerstva obchodu
ze dne 11. srpna 1921
o úmluvě s říší Německou ze dne 17. prosince 1920, kterou se podle čl. 297. a 298. mírové smlouvy Versailleské uvolňují některé československé cenné papíry říšskoněmeckých příslušníků.
1. Československá vláda neklade důrazu na to, aby byly podle nařízení říšskoněmecké vlády z 12. května 1920 (Německý říšský věstník a pruský státní věstník č. 102 z r. 1920) přihlášeny a zabaveny československé ukládací papíry, prioritní obligace a jiné pevně zúročitelné dlužní úpisy.
Toto prohlášení dává vláda československá jen potud, pokud jest podle smlouvy Versailleské oprávněna.
2. Československá vláda svoluje vůbec, aby uvolněny byly úrokové kupony a vylosované kusy československých ukládacích papírů, priorit a jiných pevně zúročitelných dlužních úpisů zabavené podle nařízení německé říšské vlády ze dne 12. května 1920.
Naproti tomu s uvolněním dividendových kuponů a vylosovaných kusů československých akcií souhlasí jen potud, pokud jejich splatnost po 12. květnu 1920 nastala a do konce roku 1920 nastane, avšak jen s podmínkou, že zabaveny zůstanou nevylosované akcie a jejich příště splatné dividendové kupony, jakož i požitkové listy, jež snad budou vydány za vylosované akcie.
Zvláště svoluje se, aby za uvedených podmínek uvolněny byly dividendové kupony Duchcovsko-Podmokelské a Ústecko-Teplické dráhy za rok 1919 a akcie posléze zmíněné společnosti, jež byly 1. července 1920 vylosovány.
Dr. Hotowetz v. r.,
též za ministra Hanačíka.
| Vyhláška ministerstva financí a ministerstva obchodu o úmluvě s říší Německou ze dne 17. prosince 1920, kterou se podle čl. 297. a 298. mírové smlouvy Versailleské uvolňují některé československé cenné papíry říšskoněmeckých příslušníků. | 280/1921 Sb. |
319.
Vyhláška ministra školství a národní osvěty
ze dne 31. července 1921
o právu Evangelické církve bratrské (Ochranovské církve bratrské) na užívání dalšího názvu „Jednota bratrská“.
Vyznání, uznanému nařízením bývalého rakouského ministra kultu a vyučování ze dne 30. března 1880, čís. 40 ř. z., pro obvod platnosti zákona ze dne 20. května 1874, čís. 68 ř. z., pode jménem „Evangelická církev bratrská“ nebo „Ochranovská církev bratrská“ a tudíž po rozumu čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918, čís. 11 Sb. z. a n., nyní státně uznanému také pro tu část republiky Československé, kde zákon ten posud platí, přiznává se ve smyslu zákona toho užívání také dalšího názvu „Jednota bratrská“, s dosavadními jmény rovnocenného.
Dr. Šusta v. r.
| Vyhláška ministra školství a národní osvěty o právu Evangelické církve bratrské (Ochranovské církve bratrské) na užívání dalšího názvu „Jednota bratrská“ | 319/1921 Sb. |
340.
(Překlad.)
Úprava
týkající se
zachování neb obnovy práv ze živnostenského vlastnictví poškozených světovou válkou.
Podepsaní zplnomocněnci států jsoucích členy mezinárodní Unie pro ochranu průmyslového vlastnictví, řádně pověření svými vládami, stanovili společnou shodou a s výhradou ratifikace tento text za účelem zaručení a usnadnění normálního provádění práv průmyslového vlastnictví světovou válkou postižených:
Článek 1.
Prioritní lhůty uvedené ve 4. článku Mezinárodní pařížské konvence z 20. března 1883, revidované ve Washingtonu roku 1911, pro uložení nebo zápis přihlášek patentových nebo modelů užitkových, známek továrních neb obchodních, výkresů a vzorků, které ještě nezanikly 1. srpna 1914, a ty, které by byly vznikly za války nebo byly by mohly vzniknouti, kdyby války nebylo, budou prodlouženy každou z Vysokých smluvních stran ve prospěch majitelů práv uznaných svrchu zmíněnou konvencí nebo jich právních nástupců až do uplynutí šestiměsíční lhůty po tom, kdy nabude tato úprava působnosti.
Nicméně toto prodloužení lhůty nebude na újmu právům kterékoli z Vysokých smluvních mocností nebo kterékoli osoby, jež by byly bona fide v době, kdy tato úprava nabude působnosti, držiteli práv živnostenského vlastnictví odporujících právům, o něž se žádá s dovoláváním se lhůty prioritní. Mocnosti a osoby ty budou dále požívati svých práv, ať osobně nebo prostřednictvím kterýchkoli plnomocníků nebo majitelů licence, kterým je postoupí před tím, než nabude tato úprava působnosti, aniž by mohly být jakýmkoli způsobem obtěžovány nebo stíhány co padělatelé.
Článek 2.
Majitelům práv uznaných úmluvou bude povolena jednoroční lhůta počínajíc vstupem této úpravy v působnost bez jakéhokoli příplatku i trestnosti, k provedení kteréhokoli řízení, k splnění kterékoli formality, k zapravení kteréhokoli poplatku a vůbec ke splnění kteréhokoli závazku, jenž je předepsán zákony a nařízeními každého státu pro zachování nebo získání práv průmyslového vlastnictví nabytých již 1. srpna 1914 nebo těch, jichž by bylo možno od toho dne nabýti, kdyby nebylo války, na žádost podanou před válkou nebo během ní.
Práva průmyslového vlastnictví, která by byla propadla pro opominutí v provedení nějakého řízení, ve splnění nějaké formality nebo zapravení nějakého poplatku, nabudou znovu působnosti s výhradou těch práv, která drží pravoplatně osoby třetí v oboru vynálezových patentů nebo užitkových modelů nebo výkresů a vzorků průmyslových.
Článek 3.
Doba mezi 1. srpnem 1914 a dnem, kdy tato úprava nabude působnosti, nebude započítána do lhůty předem stanovené pro uvedení patentu v těžbu nebo pro užívání známek továrních neb obchodních nebo pro těžení z kreseb a vzorků průmyslových, mimo to umluveno, že žádný patent, žádná známka tovární neb obchodní nebo výkres či vzorek průmyslový, který byl ještě v platnosti 1. srpna 1914, nebude moci propadnouti nebo býti vymazán pouze z toho důvodu, že z něho nebylo těženo nebo že ho nebylo používáno před uplynutím lhůty dvouroční počínajíc dnem nabytí působnosti této úpravy.
Článek 4.
Ustanovení této úpravy uvádějí jen ochranu minimální, nebrání domáhati se provádění předpisů širších, které by byly vydány vnitřním zákonodárstvím toho kterého smluvního státu; stejně ponechávají v trvání úmluvy příznivější a úpravě se nepříčící, které by vlády smluvních států mezi sebou uzavřely nebo uzavíraly ve formě zvláštních smluv nebo článků recipročních.
Článek 5.
Opatření této úpravy v ničem neruší ustanovení, na kterých se dohodly mezi sebou válčící státy v mírových smlouvách versaillské z 28. června 1919 a v saint-germainské z 10. září 1919, pokud ustanovení ta obsahují výhrady, výjimky neb omezení.
Tato úprava bude podepsána a její ratifikace budou odevzdány v Bernu ve lhůtě nejdéle tříměsíční. Nabude působnosti téhož dne, kdy bude sepsán odevzdací protokol ratifikací mezi Vysokými smluvními stranami, které je takto podepíší, a pro každou jinou mocnost datem odevzdání její ratifikace
Státy, které nepodepíší této úpravy, budou moci k ní na žádost přistoupiti. Přistoupení to bude písemně oznámeno vládě Švýcarského Spolku a jí pak všem ostatním. Bude míti v důsledku plnoprávné a okamžité přistoupení ke všem článkům a připuštění ke všem výhodám ujednaným v této úpravě.
Bude míti stejnou platnost jako úmluva hlavní a pozbude působnosti jednoduchým rozhodnutím některé konference (čl. 14. úmluvy), až splní svůj přechodní účel. Tato úprava bude podepsána v jediném exempláři, který bude uložen ve vládním archivu Švýcarského Spolku. Každé z vlád smluvních států bude švýcarskou vládou doručen ověřený její opis.
Stalo se v Bernu 30. června 1920.
Za Německo:
Köcher.
Za Francii:
H. Allizé.
Za Holandsko:
van Panhuys.
Za Polsko:
J. Perlowski.
Za Portugalsko:
A. M. Bartolomeu Ferreira.
Za Švédsko:
P. de Adlercreutz.
(s výhradou udanou v protokole).
Za Švýcarsko:
Motta.
Za Československo:
Dr. Cyrill Dušek.
Za Tunis:
H. Allizé.
Protokol o podpisu.
Podepsaní zplnomocněnci, řádně k tomu pověření, sešli se dnes, aby přikročili k podepsání úpravy týkající se zachování nebo obnovy práv průmyslového vlastnictví poškozených světovou válkou.
Před podepsáním vzali na vědomí toto objasňující prohlášení přečtené p. zplnomocněncem švýcarským:
„Na žádost předloženou několika vládami Švýcarské Spolkové Radě konstatuje se výslovně, že jak to Švýcarská Spolková Rada vyložila v notě ze dne 29. května 1920, den prvé výměny ratifikací bude považován pro všechny státy přistoupivší k této úpravě nebo které k ní v budoucnosti přistoupí, za východisko různých lhůt, které jsou v něm udány.“
P. švédský zplnomocněnec přečetl pak toto prohlášení:
„Švédsko přistupuje k této úpravě jen v oboru vynálezových patentů a užitkových modelů, vyjma známky tovární neb obchodní, výkresy a vzorky živnostenské, a to za těchto omezení:
1. Podle zákonodárství platícího ve Švédsku, které nemůže být měněno bez parlamentů, uběhne lhůta prioritní, o kterou jde ve čl. 1. této úpravy, dne 30. června 1920.
2. Dle švédského zákona, který byl právě přijat, bude nutno podati žádost za nové přezkoušení patentové ohlášky, která propadne nebo bude zamítnuta, před prvním lednem 1921, nebo dojde-li k prohlášení o propadnutí neb zamítnutí, po 30. červnu 1920, do šesti měsíců po rozhodnutí.
Dle téhož zákona bude nutno podati žádost za obnovení vynálezového patentu před 1. lednem 1921.
Přes to je předem stanoveno, že všeobecným opatřením bude možno tyto lhůty o půl roku prodloužiti.“
Na důkaz toho podepsaní zplnomocněnci ověřili tento protokol.
Stalo se v Bernu 30. června 1920.
Za Německo:
Köcher.
Za Francii:
H. Allizé.
Za Holandsko:
van Panhuys.
Za Polsko:
J. Perlowski.
Za Portugalsko:
A. M. Bartolomeu Ferreira.
Za Švédsko:
P. de Adlercreutz.
Za Švýcarsko:
Motta.
Za Československo:
Dr. Cyrill Dušek.
Za Tunis:
H. Allizé.
Tato úprava vyhlašuje se s podotknutím, že byla na základě usnesení Stálého výboru Národního shromáždění československého podle § 54 ústavní listiny ze dne 29. září 1920, schváleného Národním shromážděním, a to poslaneckou sněmovnou dne 18. prosince 1920 a senátem dne 22. prosince 1920 schválena ratifikační listinou ze dne 30. září 1920; tato byla presidentem republiky Československé a ministrem věcí zahraničních podepsána a dne 1. listopadu 1920 v Bernu uložena, čímž úprava tato nabyla působnosti hledíc k republice Československé.
Národní shromáždění usneslo se zároveň, že se ministru věcí zahraničních ukládá, aby učinil další opatření, kterých je potřeba ku provedení této úpravy.
Dnem 30. září 1920 ratifikovaly tuto úpravu: Německo, Francie, Polsko, Švédsko, Švýcarsko a Tunis.
Později přistoupily státy: Španělsko dne 6. října 1920, Brasilie dne 9. října 1920, Rakousko dne 27. října 1920, Belgie 14. března 1921 a Hollandsko dne 24. března 1921.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Beneš v. r.
| Úprava týkající se zachování neb obnovy práv ze živnostenského vlastnictví poškozených světovou válkou. | 340/1921 Sb. |
350.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 9. září 1921,
jímž se uvádí v platnost hospodářská dohoda mezi vládami československou a německou, jakož i úmluva o provádění čl. 297. mírové smlouvy Versailleské.
§ 1.
Na základě zákona ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 Sb. z. a n., uvádí se zatímně v platnost v příloze připojená hospodářská dohoda mezi vládami československou a německou, podepsaná v Praze dne 29. června 1920, a v příloze připojená úmluva z téhož dne o provádění čl. 297. mírové smlouvy Versailleské.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 3.
Provedení ukládá se ministru věcí zahraničních, ministru pověřenému správou úřadu pro zahraniční obchod, ministru obchodu, průmyslu a živností a ministru financí v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry.
Černý v. r.,
též za ministra Dra Beneše.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Gruber v. r.,
též za ministra Hanačíka.
Dr. Kovařík v. r.,
též za ministra Dra Hotowtze.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Brdlík v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Hospodářská dohoda mezi vládami československou a německou.
Vláda republiky Československé a vláda říše Německé, snažíce se dáti vzájemným hospodářským vztahům urovnaný právní základ, dohodly se v těchto bodech:
Článek I.
Průvoz zboží všeho druhu a osob z území jednoho státu územím státu druhého, jakož i doprava zboží a osob z Německa do Československa a obráceně nebudou příště podrobeny omezením kromě těch, jež vyplynou jako technicky nutná opatření ze všeobecného stavu dopravního.
Podrobnější ustanovení o tom, jakož i o ostatních otázkách železniční dopravy jsou obsažena v příloze A této úmluvy.
Výjimka ze zásady uvedené v prvním odstavci připouští se u zboží, jež je v jednom z obou států předmětem státního monopolu. Obě vlády vyhrazují si později podrobněji se dohodnouti o postupu při průvozu tohoto zboží. Až do té doby nebude na dosavadní praxi nic měněno.
Článek II.
Pokud trvá přechodné hospodářství, jehož je třeba, aby překonány byly hospodářské následky války, budou platiti dosavadní omezení dovozu a vývozu, avšak přes to bude zásadně snahou každé strany působiti k tomu, aby podle hospodářské situace byla tato omezení zrušována. Pro tuto dobu budou platiti pro vzájemný obchod zbožím tato pravidla:
a) Obě strany sestaví a co nejdříve si vymění seznamy volného zboží, jehož dovoz a vývoz zásadně nemá býti podroben nijakému omezení. Každé straně jest ponecháno na vůli, aby zavedla pro zboží, obsažené v seznamu volného zboží, povinnost přihlášky, neb tam, kde již jest, aby ji ponechala v nynější podobě. Seznamy volného zboží mohou býti změněny podle potřeby. Tyto změny, pokud se jimi obmezí seznam volného zboží, nebudou platiti pro zboží, jež v den vyhlášení bylo již odevzdáno k dopravě.
Všecky změny buďtež druhé straně co nejrychleji oznámeny.
b) Zboží, jež není uvedeno v seznamu volného zboží, podrobeno jest na obou stranách povolovacímu řízení. Obě strany se zavazují, že vzájemně ulehčí udílení dovozních a vývozních’ povolení pro zboží, které jest vyjmenováno jako zvláště důležité pro hospodářský život druhé strany v přílohách B a C, tvořících nedílnou část tohoto ujednání. Tyto přílohy mohou býti podle potřeby měněny v obapolné shodě.
Obě strany se shodují v tom, že při vývozu zboží, pokud jest vytčeno v příloze B, budou se obě vlády zásadně říditi tímto hlediskem: bude-li uhrazena tuzemská potřeba, bude zásadně vyhovováno návrhům na vývozní povolení, která jsou přiměřena úhradě potřeby žádajícího státu. Okolnost, že vyváží se ono zboží do třetích států, platiž pravidelně za oporu pro mínění, že domácí potřeba může býti považována za uhrazenu v náležitém rozsahu.
Zvláště pokud jde o potřebu anilinových barev v Československé republice, prohlašuje německá vláda ochotu, že se zasadí u tohoto německého průmyslu, aby v dodávce pro nejnutnější potřebu československého průmyslu co nejvíce vyhověl jak co do množství, tak i co do dodávacích podmínek; vláda nebude překážeti vývozu onoho zboží, jež je německý průmysl ochoten dodati průmyslu československému.
c) Obě vlády jsou ochotny zaručiti vývozním povolením, která budou příště udělena podle platných předpisů, pro dobu jejich platnosti úplnou účinnost, i kdyby vývozní předpisy dodatečně byly změněny.
Povolení může býti odvoláno:
1. Pokud budou ohroženy naléhavé veřejné zájmy,
2. pokud ho bylo dosaženo na základě nesprávných údajů nebo nepoctivým způsobem.
Jestliže vývozní povolení byla udělena dříve, než byly zavedeny vývozní dávky (v to zahrnujíc zvýšený manipulační poplatek), neb dříve, než budou zvýšeny trvající vývozní dávky (v to zahrnujíc zvýšený manipulační poplatek), platí zmíněné povolení beze zření na nová ustanovení ještě šest neděl od okamžiku, kdy nabyla účinnosti. Po tomto okamžiku vývozní povolení platí jen ještě tehdy, když bez újmy zvláštních ustanovení a se zřetelem na zvláštní okolnosti v jednotlivých případech se zaplatí dodatečně dávka, resp. rozdíl mezi starou a novou dávkou za hodnotu zboží, které až do tohoto okamžiku nebylo ještě vyvezeno.
Pro prodloužená vývozní povolení a pro ona, jež nahradí již prošlá, jest rozhodný den vyhotovení vývozního povolení, resp. prvního vývozního povolení.
Vývozní povolení, která budou udělena a jichž nebude moci býti včas použito z důvodů, které, jak se prokáže, nebyly zaviněny stranou, budou prodloužena, resp. obnovena, budou-li tu ještě podmínky, za nichž byla udělena. Prodloužení, resp. obnovení nebude odepřeno z důvodu, že byly snad zatím nově zavedeny jiné vývozní předpisy.
Pokud jde o žádosti o prodloužení, resp. obnovení vývozních povolení, které byly podány na základě starých uzávěrek, odporujících nově platným vývozním předpisům, slibují obě strany, že je budou blahovolně zkoumati. V tomto případě zavazují se obě vlády, že u příslušných povolujících úřadů zasadí se všemi prostředky o to, aby tyto případy byly příznivě vyřízeny.
Článek III.
Pokud pro udělení vývozního povolení jest rozhodná cena vývozního zboží, nemají zpravidla cenová ustanovení, resp. nová cenová ustanovení žádného vlivu na ony smlouvy, které byly uzavřeny před vydáním těchto cenových ustanovení, resp. nových cenových ustanovení, bylo-li při uzavření smluv učiněno zadost tehdy platným ustanovením cenovým, a buď
a) kupec již částečně splatil nebo
b) dodavatel plnil podle smlouvy nebo
c) kupec již povolil náležité zvýšení ceny.
Výjimky z těchto zásadních ustanovení mohou nastati tehdy, jestliže smlouvy pocházejí z doby mimořádně vzdálené.
Obě vlády zasadí se o to, aby nejnižší vývozní ceny byly určeny tak, aby byla zaručena bezprostřední výměna zboží mezi Československou republikou a Německem a podle možnosti vyloučeny zvláštní výhody odběratelům ve státech třetích.
Článek IV.
Nehledíc k případům přechodného hospodářství, které jsou upraveny ve článku II. a III., stojí obě strany zásadně na tom stanovisku, že jest třeba postupně snažiti se o to, aby vzájemný styk mezi oběma jejich zeměmi nebyl zadržován nijakými zákazy dovozu, vývozu a průvozu.
Výjimky mají býti připuštěny jen:
a) z důvodů veřejné bezpečnosti,
b) při zboží, které v jedné z obou zemí jest předmětem státního monopolu,
c) z ohledů zdravotně policejních,
d) proto, aby mohlo býti použito na cizí zboží zákazů a omezení, která jsou ustanovena pro výrobu, odbyt a dopravu domácího zboží v tuzemsku.
Zvláště platí zásada vyslovená v článku IV. také pro ono zboží, které bylo zařaděno v obou státech do seznamů volného zboží toho kterého času právě platných.
Článek V.
Pokud jde o vývozní povolení již udělená, o obnovu prošlých, jakož i o udělení vývozních povolení pro staré uzávěrky, nastupují pro dovoz dříví z Československé republiky na místě hořejších ustanovení tyto předpisy:
1. Na místě vývozních povolení, udělených včetně do 14. dubna 1920, budou dána nová povolení pro množství dříví ještě nevyvezená, a to pro dosud neprošlou dobu platnosti starých vývozních povolení. Tato nová povolení jsou podrobena všeobecnému vývoznímu poplatku, který bude počítán na základě cen fakturních, uvedených ve starých vývozních povoleních.
2. Za vývozní povolení, jichž platnost již vypršela, budou dána nová na žádost interesentů za předpokladu, že jejich platnost vypršela teprve po 15. prosinci 1919, dokáže-li se mimo to, že k vývozu nedošlo pro obtíže ve vypravení a dopravě, a dále, že žádost za obnovu vývozních povolení byla podána u Československé dřevařské komise nejpozději do 31. května 1920. V té které době právě platný vývozní poplatek bude také v tomto případě počítán na základě cen fakturních, uvedených ve prošlých vývozních povoleních.
3. Stejně jako se žádostmi o vývozní povolení na základě nových uzávěrek bude též nakládáno se starými uzávěrkami na dříví, pro něž nebylo dosud vydáno vývozní povolení nebo které přes to, že vývozní povolení bylo uděleno, nenáležejí pod ustanovení bodu 2., poněvadž tu není nutných předpokladů; budou tedy podrobeny novému zkoumání podle předpisů právě platných. Přes to však československá vláda zajišťuje, že se starými uzávěrkami při tomto zkoumání bude — ceteris paribus — zvláště příznivě nakládati, a to v tom směru, že vláda, resp. Dřevařská komise se vzdá jakéhokoliv působení na skutečné prodejní ceny uzávěrek.
Československá vláda však zaručuje, že bude takto postupovati jen vůči těm, kdož zpraví Dřevařskou komisi v Praze (Praha II., Hybernská ulice 1) co nejdříve, nejdéle do 1. září 1920 o starých uzávěrkách, a to buď v opise nebo ve výtahu. Tato lhůta nemá vlivu na podávání žádostí o vývozní povolení.
Za základ počítání vývozního poplatku, který má býti zaplacen při starých uzávěrkách, se vezme nejnižší vývozní cena 525 M za m3 u kulatiny a 350 M za m3 u brusného dřeva, pokud úřední nejnižší vývozní cena bude vyšší než tyto ceny. Klesne-li úřední nejnižší vývozní cena pod shora uvedené částky, jest počítati tento všeobecný vývozní poplatek na základě nové úřední nejnižší vývozní ceny.
Československá vláda slibuje, že nebude příště v mezích platných předpisů činiti žádných obtíží vývozu kulatiny, brusného dřeva a řeziva do Německa, zvláště že přijde Německu vstříc vývozem z pohraničí, ze Slovenska a po vodě.
Článek VI.
Československá vláda se zavazuje, pokud jde o staré uzávěrky na dodávky sladu, že ihned dodá 300 vagonů a do konce června 1920 dalších 300 vagonů. Za tento celkový počet 600 vagonů zaplatí němečtí kupci částku 425 M za 1 q, jež zahrnuje kupní cenu a vývozní poplatek. Československá vláda prohlašuje dále ochotu, že poskytne z nové žně potom ještě zbývajících ze starých uzávěrek 1050 vagonů, aniž toto množství bude počítáno na staré uzávěrky; zůstává tudíž vyhrazeno nové dohodě obou kontrahentů, aby stanovila cenu pro toto množství.
Článek VII.
O úpravě vzájemného odběru uhlí bylo učiněno ujednání obsažené v příloze D.
Článek VIII.
Některé finanční otázky byly upraveny úmluvou, obsaženou v příloze E.
Článek IX.
Aby byl usnadněn vzájemný styk s pohraničními okresy (všeobecně do 15 km po obou stranách hranic), byla sjednána mezi oběma stranami zvláštní ustanovení, která jsou obsažena v příloze F.
Tato úprava, pokud není v příloze F zvlástě stanoveno jinak, nemá vlivu na omezení volného obchodu, platná v obou státech, jakož i na předpisy o státním hospodaření některými výrobky. Avšak pohraničním obyvatelům jednoho státu nemá nastati dodávací povinnost ve prospěch druhého státu proto, že hospodaří na pozemcích na území tohoto státu.
Článek X.
Nehledíc k úlevám v tak zv. drobném pohraničním styku, nebude československá vláda až do uzavření obchodní smlouvy mezi oběma státy nakládati s německými příslušníky, pokud jde o výši, zajištění a vybírání dávek vývozních a dovozních, o obchod dovozní, vývozní a průvozní a o ustanovení o dovozu, vývozu a průvozu, o spotřební dávky a vnitřní daně, o provozování obchodu, živností, průmyslu a zemědělství a o nabývání a držbu movitého a nemovitého majetku, hůře než s příslušníky jiného státu.
Akciové a jiné obchodní, průmyslové nebo finanční společnosti včetně pojišťovacích společností, které mají sídlo v území jedné strany a jsou právně podle jejich zákonů zřízeny, budou také v území druhé strany, šetří-li příslušných zákonů a nařízení tam platných, oprávněny uplatňovati veškerá práva a zvláště vésti spory před soudy jako žalobkyně nebo žalované.
Pokud jde o připuštění k provozování obchodu na územích druhé strany, platí tamní zákonná a reglementární ustanovení. Ony společnosti však, které provozují obchody v Československé republice na základě připuštění dřívější vlády bývalé monarchie, mají, pokud žádosti takové již nepodaly, do 6 (šesti) měsíců po tom, co tato dohoda nabude účinnosti, znovu zažádati o připuštění ku provozování obchodů u příslušného úřadu Československé republiky nebo v téže lhůtě provozování obchodů v Československé republice zanechati. Dokud nebudou tyto žádosti vyřízeny, mohou dotyčné společnosti v Československé republice provozovati obchody na základě dřívějších oprávnění v dosavadním rozsahu. Budou-li znova připuštěny, nebude na nich žádán admisní poplatek z oné částky akciového, vkladového a obligačního kapitálu, ze které státní poplatek za provozování oněch společností na území republiky Československé již byl zaplacen.
Pokud německá vláda, majíc zření na to, že byl založen Československý stát, přikročí s hlediska vzniku nových států k nové úpravě poměrů společností rakouských a uherských se sídlem ve staré rakousko-uherské monarchii, které byly dříve v Německu k provozování obchodu připuštěny, nedopadne tato úprava nikterak nepříznivěji, než jak shora smluveno.
Se společnostmi, jmenovanými ve druhém odstavci tohoto článku, nebude v obou státech po stránce objektivně právní zacházeno hůře než s právně uznanými společnostmi stejného druhu kterékoliv třetí země. Toto ustanovení netýče se rozhodnutí, která se dějí na základě státní povinnosti koncesní nebo ve správních věcech volného uvážení.
Článek XI.
Obě vlády budou i příště k tomu přihlížeti, aby jejich pomezní celní úřady naproti sobě ležící, kde to poměry dovolí, byly přeloženy do téhož místa, aby úřední úkony při přechodu zboží z jednoho do druhého celního území mohly se díti zároveň.
Hlavní celní úřad ve Zhořelci, který byl dříve zřízen na základě státní smlouvy s Rakousko-Uherskem, bude zachován jako československý hlavní celní úřad na stejném základě.
Článek XII.
Ze zboží, prováženého územím jedné z obou smluvních stran z území nebo do území druhé smluvní strany, nesmějí býti vybírány průvozní dávky. Tato úmluva platí stejně jak pro zboží, které bylo po přeložení nebo uložení provezeno, tak pro zboží bezprostředně provážené.
Článek XIII.
Aby vzájemný styk byl dále usnadněn, přiznávají obě strany osvobození od dovozních a vývozních dávek pro zboží (s výjimkou potravin), které přichází z volného obchodu v území jedné ze smluvních stran do území druhé na trhy nebo veletrhy nebo je zasíláno na nejistý prodej mimo obchod na trzích a veletrzích, jakož i pro vzorky, které obchodní cestující s sebou berou, pokud totožnost předmětů vyvezených a opět dovezených jest nepochybná; osvobození to se dává pro všechny tyto předměty, jsou-li neprodány zpět dovezeny ve lhůtě, kterou je předem stanoviti.
Tato ustanovení nemají vlivu na zvláštní předpisy, vyplývající z řízení povolovacího.
V řízení, které má býti zachováváno při provádění těchto ustanovení, nebude dosavadní praxe až na další nijak měněna.
Článek XIV.
Obě strany se zavazují, že budou spolupůsobiti přiměřenými prostředky, aby se předešlo podloudnému obchodu do jejich i z jejich území a aby tento obchod byl trestán, že ponechají v platnosti trestní zákony v té věci vydané, že budou si poskytovati právní pomoci, že dovolí, aby dozorčí úředníci druhé strany pronásledovali do jejich území ty, kteří jednají proti předpisům, a že těmto úředníkům poskytne se nutných zpráv a pomoci jejich berními, celními a policejními úředníky, jakož i obecními starosty a místními přednosty.
Celní kartel, který má býti uzavřen podle těchto všeobecných ustanovení, vyhrazuje se zvláštnímu ujednání. Dosavadní praxe budiž nadále zachovávána.
Obě vlády si vyhrazují, že eventuelně uzavrou ještě zvláštní úmluvu stran práva honění.
Obě strany zasadí se, seč jsou, aby usnadnily cestovní ruch, zvláště pokud směřuje za obchodem nebo k návštěvě lázní, a že, pokud platné pasové předpisy nemohou býti zmírněny, co možná ulehčí a urychlí příslušné formality.
Článek XV.
Pokud jde o celní manipulaci zbožím, které se odbavuje listem průvodním, usnadní se obapolně obchod tím, že, přechází-li zboží přímo z území jedné strany do území strany druhé, závěra se nesejme, jiná závěra se nepřiloží a zboží se nevybalí, pokud se vyhoví požadavkům v tom směru té doby smluveným.
Článek XVI.
Dosavadní řízení zušlechťovací budiž zásadně zachováváno.
Německá vláda se zavazuje, že nebude činiti překážek vývozu stonkového a močeného lnu do Československé republiky na zpracování na lněná vlákna, pokud tento vývoz bude navrhován spolkem „Deutsche Flachsbaugesellschaft“ nebo jeho právním nástupcem. Stejně zavazuje se vláda československá, že nebude činiti překážek zpětnému vývozu onoho množství vláken, jež bylo vyrobeno ze stonkového a močeného lnu, dovezeného na zpracování z Německa do Československé republiky, a zvláště že se postará také o to, aby takových překážek nebylo činěno od úřadů lnem hospodařících. Avšak československá vláda vyhrazuje si právo zadržeti v jednotlivých případech pro vlastní průmysl 10 procent ze získaného zušlechtěného výrobku.
Ustanovení tohoto článku nemají vlivu na zvláštní ujednání, která byla učiněna nebo případ od případu budou učiněna v příčině určitého zušlechťovacího řízení.
Článek XVII.
Kupci, továrníci a jiní živnostníci, kteří prokáží, že ve státě, ve kterém bydlí, platí zákonné dávky ze živnosti jimi provozované, nebudou povinni platiti ve státě druhém jiných dávek, jestliže buď sami neb cestujícími, kteří jsou v jejich službách, nakupují anebo majíce jen s sebou vzorky, hledají zakázky. Pro legitimaci obchodních cestujících ve vzájemném styku bude uznán s obou stran v bývalém rozsahu legitimační list, uvedený v příloze G podle druhdy platného vzorce.
Příslušníci jedné strany, kteří mezi místy různých států provozují povoznictví aneb plavbu po moři nebo řekách, nebudou povinni platiti z těchto živností v území druhé strany daně z výdělku.
Článek XVIII.
Každá z obou smluvních stran připustí lodi a lodní náklady strany druhé v námořní a vnitrozemské plavbě za týchž podmínek a za tytéž poplatky a ve všech ostatních právních vztazích jako lodi a lodní náklady vlastní. Totéž platí o námořní plavbě pobřežní. Státní příslušnost lodí obou smluvních stran budiž posuzována dle zákonodárství domova. Stran uznávání měrných listů lodních a měřicích certifikátů té neb oné strany budiž zachováván dosavadní postup. Tato ustanovení nemají vlivu na úpravu, jak byla nebo bude učiněna mezinárodními smlouvami, jež nyní platí nebo příště budou sjednány.
V ostatním vyhrazují si obě strany sjednati zvláštní dohodu o vzájemném postupu stran plavby.
Článek XIX.
Obě strany shodují se na tom, aby byla učiněna zvláštní ujednání v příčině styku poštovního, telegrafního a telefonního, o obapolné ochraně proti nákazám a o řízení při právní pomoci.
Kromě toho zavazují se smluvní strany, že vymění do měsíce po podpisu této dohody návrhy na smlouvu o tom, jak se vyhnouti dvojitému zdanění a o právní pomoci ve věcech berních (šetření o daních, stanovení daně a vymáhání daně) a o daňových věcech trestních.
Článek XX.
Obě vlády postaví na roveň příslušníky druhého státu příslušníkům svým, pokud jde o sociální pojištění. Podrobnější ustanovení vyhrazují se zvláštní dohodě.
Článek XXI.
Tato dohoda nemá vlivu na ustanovení mírové smlouvy versailleské, jakož i ostatních mírových smluv, které budou ještě uzavřeny, jakož i na smlouvu mezi čelnými spojenými a sdruženými mocnostmi a Československou republikou, uzavřenou v St. Germain en Laye dne 10. září 1919.
Článek XXII.
Tato dohoda, podepsaná v československém a německém prvopise, bude po schválení vládou a zákonodárnými sbory ratifikována a ratifikační listiny budou co nejdříve v Praze vyměněny. Platnost dohody nastane dnem ratifikace a potrvá, nebyly-li vymíněny jiné lhůty, dokud nebude jednou smluvní stranou v tříměsíční lhůtě vypověděna.
Dáno v Praze, dne 29. června roku tisícího devítistého dvacátého.
Dr. V. Schuster v. r.
von Stockhammern v. r.
Příloha A.
1. Pro dopravu mezi Československou republikou a Německem platí beze změny mezinárodní dohoda o železniční nákladní dopravě.
Železniční správy budou upravovati vzájemné styky na tomto základě, hledíce k současným provozním a dopravním poměrům.
2. Bude snahou, aby stejných zásad bylo použito, pokud možná, také k úpravě mezinárodní dopravy mezi jinými zeměmi, v níž Československá republika a Německo mají účast.
3. Obě vlády zařídí u svých železničních správ:
a) aby co nejdříve počaly s nutnými průpravnými pracemi, aby byly zavedeny přímé sazby mezi Československou republikou a Německem pro určité předměty a místa,
b) aby, bude-li nutno, se postaraly o to, aby osobní a nákladní doprava dála se pravidelně, pokud jde o stránku provozní a dopravně technickou,
c) aby si vycházely vzájemně co nejvíce vstříc při dopravě potravin a nutných životních potřeb.
4. Obě vlády budou provozovati tarifní politiku vůči druhé straně podle stejných zásad jako vůči ostatní cizině a zejména nebudou na základě parity, která byla smluvena mezi Německem a bývalou rakousko-uherskou monarchií, proti sobě v ostatní dopravě provozovati nepřátelské dopravní politiky.
5. Obě vlády shodují se v tom, aby co nejdříve za účasti co největšího počtu železničních správ bylo usilováno o to, aby byly uzavřeny smluvní dohody o přechodu vozů a vzájemném jejich používání, jakož aby, nemohl-li by se tento úmysl brzo uskutečniti, byla učiněna zvláštní ujednání tohoto druhu pro jednotlivé části dopravy.
Dříve platná mezinárodní ujednání o vozech nabudou ihned platnosti a budou platiti, dokud nenastane účinnost tohoto ujednání.
6. Německá vláda jest zásadně ochotna dopravovati co možná rychle do vlasti bývalé válečné zajatce a legionáře, vracející se z Ruska přes Hamburk.
O dopravě československých reemigrantů z Ameriky přes severoněmecké přístavy nemůže dáti sice německá vláda dnes určitého slibu; vyhrazuje si však učiniti na popud československé vlády zvláštní rozhodnutí, bude-li podán určitý návrh a zároveň označen počet reemigrantů a ostatní potřebné podrobnosti.
7. Pokud jde o otázky dovozu do Německa a průvozu Německem, probírané na jednáních v Děčíně dne 4. března 1920 o dopravě zboží mezi Československem a Německem, bylo sjednáno toto:
a) Obě vlády si vzájemně slibují volný dovoz v mezích dovozních povolení udělených od komisařů obou vlád.
Zvláštní dovozní povolení nebudou příště německými železničními správami požadována.
b) Obě vlády si vzájemně zaručují nerušenou průvozní dopravu železniční.
O průvozní dopravě bude mezi železničními správami obou stran sjednána zvláštní dohoda se zřetelem na nynější dopravní obtíže.
Jestliže by se naskytly na jednotlivých přechodech hranic nebo přilehlých tratích dopravní potíže, vzniklé z předběžné úpravy průvozní dopravy dle této přílohy, vynasnaží se obě strany odstraniti tyto potíže vyjednáváním.
S dosud požadovaných průvozních povolení příště sejde.
c) Československá a německá železniční správa vzájemně si přislibují, že si předem včas oznámí větší transporty, jež se příště naskytnou, a že se zvláště dohodnou, jak nejúčelněji je provésti.
Příloha k číslu 7b) přílohy A.
Německá železniční správa jest vůči československé železniční správě prozatím ochotna přes vlastní velké potíže dopravní a provozní přebírati úhrnem na všech československých přechodech denně až 200 vozů pro průvoz Německem.
Příloha B.
I. Seznam zboží, na jehož vývoz z Německa do Československé republiky jest kladen se strany československé zvláštní důraz:
1. Anilinové barvy, dehtové barvy a umělé indigo; 2. suroviny a pomocné látky, rovněž chemikalie pro sklářství a průmysl porculánu, písek křemenný a sádrovec; 3. sůl (kuchyňská, dobytčí a průmyslová); 4. draselnaté soli; 5. soli kobaltové; 6. litografický kámen; 7. obtisky; 8. chlorid hořečnatý; 9. pryskyřice; 10. smirek a smirkové výrobky; 11. železo a ocel; 12. měděná litina, hliník; 13. stroje, zvláště tiskařské a sazečské speciální stroje všeho druhu; 14. nástroje železné a ocelové; 15. elektrotechnické zboží; 16. chemicko-farmaceutické výrobky; 17. umělé hedvábí a vlákna snopková; 18. semeno cukrovky, jakož i jiná původní pěstěná semena; 19. zemáky k sadbě; 20. celluloid; 21. blejno zinkové.
II. Seznam zboží, na jehož vývozu z Československé republiky do Německa zvláště záleží Německu:
1. Dříví (kulatina, dlouhé dříví, báňské dříví, brusné dříví); 2. kaolin; 3. tuha; 4. křemenec; 5. glycerin (syntetický); 6. slad; 7. chmel; 8. syřidlo; 9. sparterie, dráčkové pletivo; 10. cement; 11. surové sklo; 12. jetelové semeno.
Příloha C.
Seznam zboží, jehož dovoz do jisté míry a za určitých předpokladů usnadniti zaručuje jednak Německo Československé republice, jednak Československá republika Německu:
I. Dovoz z Československé republiky:
1. Jablonecké zboží; 2. zboží skleněné; 3. zboží porculánové, hliněné a šamotové; 4. knoflíky všeho druhu; 5. minerální vody, originální zřídelní přípravky vyrobené z minerálních vod; 6. hudební nástroje a části hudebních nástrojů; 7. zboží kožené, kožené rukavice; 8. polodrahokamy a zboží granátové; 9. vlasové síťky, preparované vlasy; 10. umělé květiny; 11. lučebniny; 12. peří; 13. mlýnské kameny; 14. doutníkové a cigaretové špičky; 15. vápno; 16. pivo; 17. čedičové kameny; 18. hračky a jejich částky; 19. hrubší zboží košikářské a pletené; 20. vyšívání, krajky a zboží prýmkařské; 21. nábytek k zvláštním účelům.
II. Dovoz z Německa:
1. Hračky a jejich součástky; 2. stroje, zvláště mlynářské, cihlářské, tkalcovské a hospodářské, stroje úpravní a třídicí pro doly, čelisti do drtičů kamene, bagry, mléčné odstředivky, elektrické motory, pak hospodářské nářadí, zvláště překlápěcí pluhy (obracáky); 3. automobily a jejich součásti; 4. hudební nástroje; 5. výrobky průmyslu grafického; 6. zinkové plechy; 7. jednoduché tiskařské barvy; 8. letovací přístroje a letovací nástroje; 9. ohřívače a vařiče, zvláště petrolejové a plynové vařiče a laboratorní kahany; 10. plechové a štancované zboží; 11. fotografické papíry, chemikalie a svinuté filmy; 12. drobné železné zboží; 13. porculán a sklo; 14. labský pískovec; 15. pivo; 16. výrobky zahradnické; 17. čalouny.
Příloha D.
Úmluva
mezi vládami Československé republiky a Německé říše o vzájemné výměně uhlí.
Vláda Německé říše uvolňuje pro období od 1. července 1920 až včetně do 31. prosince 1920 k vývozu do Československé republiky měsíčně úhrnem 105 tisíc tun kamenného uhlí a koksu. V tomto množství je 15.000 až 20.000 tun kamenného uhlí a koksu z Dolního Slezska, z čehož nejméně alespoň 7500 až 10.000 tun nutno dodati v uhlí kamenném.
Celkový zbytek má býti uvolněn z Horního Slezska.
Vláda Československé republiky jest povinna z množství zde uvedeného dovézti sobě ve vlastních vozech z Dolního Slezska měsíčně 15.000 tun, ostatní uhlí musí býti dodáno Německou říší ve vozech německých.
Vláda Československé republiky uvolní naproti tomu měsíčně 202.000 tun českého hnědého uhlí a 4000 tun kladenského anebo plzeňského kamenného uhlí do Německa.
Doprava těchto množství má se díti v německých vozech, pokud nemohou býti přistaveny československé vozy. Pro dopravu do Německa má býti též využito vodní cesty z překladišť v Ústí n. L. a Rozbělesích.
Mimo to poskytne vláda Československé republiky Německé říši měsíčně 15.150 tun hnědého uhlí, z nichž s německé strany dodá se potřebné lodní uhlí pro labské transporty československého zboží z Československé republiky a do Československé republiky. Další pro tuto labskou dopravu potřebné uhlí má býti poskytnuto Německou říší.
Vláda Německé říše uvolňuje v pohraničním zásobování po nápravě ze Saska a Dolního Slezska do Československé republiky 4000 tun uhlí měsíčně. Vláda Československé republiky uvolňuje v pohraničním zásobování měsíčně uhlí až do výše 2500 tun po nápravě a mimo to 500 tun, jež poskytuje měsíčně po dráze, jakožto uhlí otopné pro úředníky železniční, celní a policejní obou států v pohraničních územích.
Pokud by vláda Československé republiky žádala zvláštní dodávky koksu z Horního Slezska, bude dodáváno v poměru 7 tun koksu za 10 tun uhlí.
Nemůže-li jedna ze smluvních stran v některém měsíci splniti dodávku, jest povinna zbytek dodati v měsíci příštím.
Po úhradě vlastní železniční spotřeby mají býti oboustranné cizozemské dodávky provedeny souběžně s dodávkami vnitrozemskými.
Obě strany prohlašují, že jsou ochotny tuto smlouvu při jejím projití prodloužiti na dalších pět měsíců, to jest až do 31. května 1921, a to buď souhlasně s tímto ujednáním anebo se zkrácením vzájemných v této úmluvě stanovených kontingentů na nejvýše 75%.
Příloha E.
1. Účty německých státních příslušníků, jež jsou posud na území Československé republiky zcela nebo částečně vázány (tak zvané vázané účty), uvolňují se majitelům stejně jako účty tuzemců bez všelikého jiného omezení. Byly-li při soupisu pohledávek, jež říšští Němci mají za tuzemskými dlužníky, nebo při soupisu a označení cizozemských cenných papírů, jež patří říšským Němcům, v Československé republice jakékoli poplatky zaplaceny, platí pro slevu nebo náhradu těchto poplatků stejné zásady jako u tuzemců a příslušníků jiných států. Další uzávěra nebo zabavení německých účtů bude přípustno pouze v té míře, ve které tato opatření postihnou stejně účty domácích neb cizích státních příslušníků jiného státu. Byly-li německé účty prohlášeny za propadlé proto, že nebyly přihlášeny k soupisu, slibuje se, že bude blahovolně zkoumána žádost o opětné jejich uznání.
2. Stejně zrušena bude platná dosud uzávěra depotů cenných papírů německých příslušníků v Československé republice bez rozdílu, jsou-li uloženy v republice Československé či jinde. Další uzávěra nebo zabavení mohou býti nařízena toliko v tom rozsahu, ve kterém stihnou československé státní příslušníky neb příslušníky jiných států.
3. Úhrada nyní neb budoucně splatných výplat československých cenných papírů, patřících říšsko-německým příslušníkům, a výměna nových archů kuponových a dividendových k těmto papírům prováděna bude bez újmy předpisů výnosu ministerstva financí v Praze ze dne 20. ledna 1920, č. j. 104.310 z 1919, na místopřísežné prohlášení říšsko-německého majitele papírů, jež tento učiní u svého příslušného německého finančního úřadu a jež vyhotoví se trojmo dle přiloženého vzoru.
První z těchto tří stejnopisů místopřísežných prohlášení uloží se ve spisech dotyčného finančního úřadu, který také druhý stejnopis určený pro Československou republiku podrží a třetí stejnopis s úředním potvrzením vrátí straně. Zároveň označí finanční úřad neb orgán jím zmocněný cenné papíry, které strana při místopřísežném prohlášení předložila.
Stejně označiti jest cenné papíry, na které vztahuje se nařízení ministerstva financí ze dne 20. ledna 1920, při čemž stačí pro označení průkaz dle tohoto nařízení.
Dalších náležitostí není třeba. Při dalších výplatách takto označených cenných papírů nežádá se již místopřísežného prohlášení.
Označení cenných papírů, při čemž opatřiti jest způsobem naprosto stejným nejen pláště, nýbrž i talony do 31. prosince 1923 dospělé, jakož i neoddělené dospívající kupony úředním razítkem označujícího úřadu, provedeno budiž pokud možno nejdříve, nejdéle do 15. září 1920.
Místopřísežná prohlášení, sebraná pro Československou republiku, buďtež zároveň s tabelárními seznamy cenných papírů, tvořícími nedílnou součást těchto prohlášení, zaslána československé vládě příslušnými finančními úřady nejpozději do 15. října 1920.
Německé finanční úřady jsou podle § 156 říšského trestního zákona příslušny přijímati tato místopřísežná prohlášení.
Německé finanční úřady, jakož i banky, které jsou činné jako místa výplatní, jsou povinny, dozví-li se o jednáních, jež se nesrovnávají s místopřísežným prohlášením, oznámiti ihned státnímu zastupitelství k dalšímu stíhání.
Splatné výplaty uhradí a kuponové a požitkové listy vymění se jen tehdy, bude-li Německo československým státním příslušníkům nebo osobám, které se dne 12. března 1919 již déle než jeden rok zdržovaly v Československé republice, vypláceti cenné papíry i kupony a požitkové listy, které byly v Československu označeny dle nařízení ze dne 12. března 1919, čís. 126 Sb. z. a n., o soupisu a označení cenných papírů, stejně jako tuzemcům.
Příloha k číslu 3. přílohy E.
(ustanovení finanční).
Vzor.
Finančnímu úřadu
v ............................
Abych mohl vybrati hodnotu kuponů a tažených kusů dole uvedených cenných papírů............... nové kuponové archy k dole vyznačeným hodnotám, činím toto
prohlášení na místě přísahy:
1. a) Nynější moje řádné bydliště jest mimo území Československé republiky v .................. a již 12. března 1919 bylo řádné moje bydliště mimo území této republiky, totiž v ...................
V době od 12. března 1918 do 12. března 1919 nezdržoval jsem se (trvale) v československém státním území a ani tehdy ani nyní nejsem československým státním příslušníkem.
Byl jsem tenkráte..:................... a nyní jsem.......... státním příslušníkem...............
1. b) Námi zastoupená.................... měla již dne 12. března 1919 a v době od 12. března 1918 do 12. března 1919 svoje sídlo mimo československé území státní.
Odbočky v uvedené době na území Československé republiky neměla. Byla a jest společností dle německého práva se sídlem....................
2. Cenné papíry na zadní straně tohoto prohlášení uvedené nalézaly se s talony a kupony již dne 12. března 1919 mimo území Československé republiky v..................... a ani po této době nebyly dopraveny do území této republiky.
3. Nabyl jsem (mnou zastoupená.................. nabyla) cenných papírů na zadní straně uvedených v roce............... koupí, darem, dědictvím. Jsou mým vlastnictvím (vlastnictvím mnou zastoupené..................).
4. Výplata cenných papírů a kuponů a výměna nových kuponových archů neděje se ani přímo ani nepřímo pro účet osoby, která měla cenné papíry s talony a kupony dle nařízení vlády republiky Československé ze dne 12. března 1919, č. 126 Sb. z. a n., o soupisu a označení cenných papírů, přihlásiti a k označení předložiti, nýbrž děje se výlučně pro můj vlastní účet (pro účet mnou zastoupené...........).
...............dne.............. 1921.
..............................................
Podpis.
Poznámka. Vzorec tento jest určen nejen pro osoby fysické, nýbrž i pro veřejné obchodní společnosti, společnosti komanditní, jakož i pro právnické osoby, akciové společnosti komanditní, společnosti s ručením obmezeným, společenstva, zapsané spolky, dále pro korporace veřejného práva a budiž dle toho vyplněn. Co se nehodí, budiž škrtnuto. Může-li za společnost obchodní, právnickou osobu nebo korporaci činiti po právu závazná prohlášení toliko několik osob společně, budiž místopřísežné prohlášení jimi učiněno společně.
Běžné čísloPřesné označení cenných papírů dle druhuSerie, litera, čísloJmenovitá hodnotaMíra úrokováLhůta splatnosti úroků
Příloha F.
Úlevy v pomezním styku.
1. Na statcích nebo pozemcích, přes které jde celní hranice obou území, smí se z jednoho celního území na druhé, a to na přirozených přechodech, které vznikly používáním nebo jsou určeny účelem hospodářství, beze cla z míst původu do budov a prostorů určených k uschování převáděti, převážeti a přenášeti hospodářský dobytek a hospodářské nářadí, náležející k nemovitostem za pomezím, osev k vzdělávání tamějších polí, dále zemědělské plodiny a dobytkářské výrobky tam získané.
2. Obyvatelé pomezí, kteří v protějším okrsku pomezním vzdělávají vlastní nebo najatá pole a louky nebo mají tam, avšak na blízku svého obydlí, jinakou práci polní, neplatí cla za osev ke vzdělávání shora uvedených pozemků, ani za sklizeň polních plodin a obilí ve snopech, z řečených pozemků odvážené, ani za dobytek a nářadí pro zemědělské práce.
Podle místních poměrů a prací, které se mají konati, může se díti přechod přes hranice také po vedlejších cestách, zachovávají-li se předpisy, které v tom směru budou vydány, a nastane-li návrat téhož dne.
3. Ve vzájemném styku okresů pomezních, kde jest to podle místních okolností příhodno a možno, mohou se také po vedlejších cestách beze cla dovážeti a vyvážeti, zachovávají-li se příslušné předpisy, tyto předměty: Vyloužený nebo výmětný popel na hnojení, stavební písek (obyčejný) a oblázky, zvířecí mrva, dubová hubka surová, len a konopí v kořenech, tráva, mech, sítí, píce, stelivo lesní, seno, sláma a řezanka, mléko, smirek a trupel v kusech; hlína a hrnčířská hlína obyčejná, palivové dříví, uhlí, rašelina a slatina.
4. Dobytek vyháněný na pastvu a s pastvy se vracející, rovněž dobytek, který se přivádí nebo vyvádí ke krmení v chlévě, může celní čáru přecházeti beze cla, je-li zjištěna jeho totožnost. Také produkty tohoto dobytka jako: mléko, máslo, sýr, vlna a mladý dobytek, zatím přibylý, může se beze cla zpět přepravovati, srovnává-li se jeho množství s počtem dobytka a dobou pastvy.
Pokud je toho dle místních poměrů třeba, může dobytek přecházeti přes pomezí po cestách vedlejších také tehdy, jde-li o delší pastvu v protějším okresu pomezním; předpokládá se však, že budou zachovány místní předpisy, jež v tom směru budou vydány.
Osvobození od cla přiznává se také pro sůl, mouku a chléb, který pomezní obyvatelé za času pastvy přinesou k nutné spotřebě při provozování pastevnictví na své pastviny na druhém státním území.
Celní správy obou stran určí podle velikosti potřeby, jaká množství soli, mouky a chleba mají býti osvobozena od cla.
5. Za kontrol v záznamném řízení platných propůjčeno bude osvobození od cla pro dobytek, který na čas se přivede na práci z jednoho území do druhého a po práci z jednoho území do druhého se vrací; rovněž tak pro hospodářské stroje a nářadí, která se převedou k dočasné potřebě z jednoho území do druhého a po skončené potřebě zase se vracejí do původního území, a konečně pro dobytek, který se převádí přes hranici k vážení sem a zpět.
6. Pomezní obyvatelé obou stran jsou od cla osvobozeni, přivezou-li do mlýnů v protějším pomezním okresu obilí, olejovitá semena, konopí, len, dříví, tříslo a jiné takové předměty zemědělské k semletí, roztlučení stoupami, k rozřezání, rozetření atd. a vezou-li tyto předměty zpracované zase zpět.
Při tom mohou býti povoleny výjimky z pravidelného řízení celního, učiní-li se na místě toho jiná, okolnostem přiměřená opatření proti obcházení cla a hodí-li se to podle místních okolností. Množství výrobků, které se smějí dovézti na místě surovin, resp. opět musí býti vyvezeno, budiž dle potřeby přiměřeně určeno dohodou celních správ obou stran.
7. Vzájemné osvobození od cla vztahuje se dále na všechny pytle a nádoby, v nichž se dovážejí do sousední země zemědělské plodiny a výrobky, jako na př. obilí a jiné plodiny polní, sádra, vápno, nápoje nebo tekutiny jiného druhu, jakož i jiné předměty, v pomezním styku se vyskytující, a jež odtamtud prázdné touž cestou se vracejí.
8. V platnosti se zachovávají zavedené již úlevy ve styku mezi obyvateli pomezních okresů obou stran, týkající se předmětů vlastní potřeby, dovážených, resp. vyvážených k opravě nebo řemeslnickému zpracování, za které se rovněž pokládá domácká práce a které, co do příze a tkaniv, může záležeti také v barvení. Osvobození od cla vztahuje se také na pomůcky při zhotovování použité, jde-li o zpracování látek na oděv.
9. Beze svolení politického úřadu mohou býti přeneseny a beze cla odbaveny připravené léky v malých dávkách, přiměřených odběratelům, které tito přenášejí ze sousedních lékáren na předpis lékařů, oprávněných vykonávati praxi.
Mimo to se nežádá, aby byly předloženy recepty při jednoduchých drogách léčivých a při jednoduchých lékárnických a lučebních přípravcích, jichž lékárnické označení jest na obalu přesně a jasně patrno a které smějí býti vydávány v drobném prodeji podle ustanovení platných pro ona území.
10. V dosavadních zvláštních úlevách, formálnostech a kontrolách v pomezním styku nic se nemění.
11. Ssedlé mléko (tvaroh) a sádra, které pocházejí z německého pomezí a jsou dopravovány k spotřebě do československého pomezí, jsou v Československu osvobozeny od cla. Totéž platí o cibuli a česneku, jakož i o jiných zahradnických plodinách ze žitavské krajiny, jež vozem jsou dopravovány do československého pomezí.
Brusiny, které pocházejí z československého pomezí a jsou dopravovány do německého k tamější spotřebě, jsou v Německé říši cla prosty.
Obě strany si vyhrazují, aby tyto výhody, pokud platí pro území jedné z nich, mohly býti učiněny závislými na splnění zvláštních podmínek.
12. Oba státy se zavazují, že nařízením upraví postup pro vydávání dovozních a vývozních povolení, jimiž by tento pohraniční styk byl ulehčen v míře, jak toho potřeba vyžaduje.
Příloha G.
(Vzor.)
Úmluva mezi vládou československou a vládou německou o provádění článku 297. mírové smlouvy versailleské.
Článek I.
1. Československá vláda použije práva zadržeti a likvidovati německý majetek, německá práva a zájmová účastenství jen potud, pokud všeobecně hospodářský a sociální zájem státu vyžaduje, aby německý majetek, německá práva a zájmová účastenství přešla do oblasti jejího vlivu. Pod toto hledisko spadají ona hospodářská odvětví, při nichž se pomýšlí na zvýšení státní ingerence nebo jež mají tvořiti předmět zvláštních sociálních nebo hospodářských reforem jako železnice, doly a huti, jakož i léčebné lázně.
2. Československá vláda zašle německé vládě s největším urychlením, nejpozději do jednoho měsíce po ratifikaci svrchu zmíněné úmluvy, seznam akciových společností, komanditních společností na akcie, společností s ručením obmezeným a těžařstev, jež na území Československé republiky provozují železnice, doly, huti a léčebné lázně, vyjímajíc takové společnosti, jež mají sídlo v Německé říši.
3. Německá vláda zašle československé vládě do tří měsíců po tom, co obdrží tento seznam, seznamy:
a) akcií a jinakých podílů německých státních příslušníků na akciových společnostech, komanditních společnostech na akcie, společnostech s ručením obmezeným a těžařstvech, jež provozují v území Československé republiky železnice, doly, huti a léčebné lázně;
b) železnic, dolů, hutí a léčebných lázní, jež se provozují na území Československé republiky osobami fysickými nebo jinakými společnostmi německými.
4. Československá vláda oznámí německé vládě do čtyř měsíců po tom, kdy obdrží seznamy zmíněné v odstavci 3., ony případy, ve kterých chce použíti práva likvidačního, a požádá německou vládu za zprostředkování k tomu cíli, aby byla sjednána s německými zájemníky po dobrém dohoda o kupní ceně či výši odškodnění.
5. Nepovede-li jednání s německými zájemníky k dohodě o výši kupní ceny či částky odškodnění, určí obě vlády na žádost jedné strany kupní cenu anebo odškodnění dle objektivních hledisek ve společném ústním jednání.
6. Nepodrobí-li se zúčastněné strany tomuto určení nebo nedojdou-li obě vlády k plné dohodě, vyžádají si rozhodnutí smíšeného rozhodčího soudu, zmíněného ve versailleské mírové smlouvě, jemuž budou předloženy všechny potřebné podklady, zejména o jednání mezi oběma vládami.
7. Osoby, společnosti nebo těžařstva, jejichž podniky podle článku I. této dohody budou zadrženy nebo likvidovány, nebudou obmezovány, pokud mají bydliště anebo sídlo mimo území Československé republiky nebo je mimo území Československé republiky přenesou, ani vývozními zákazy ani jinými zákonnými nebo správními opatřeními Československé republiky, jestliže budou snad chtíti přenésti kupní cenu nebo odškodnění, jakož i svůj jinaký, likvidací nebo zadržením nepostižený movitý majetek do ciziny. Nebudou zejména platiti vývozních dávek jakéhokoliv druhu. Totéž platí i o osobách, jež následkem takovéto likvidace nebo zadržení přenášejí bydliště mimo území Československé republiky.
8. Obě strany si vyhrazují učiniti zvláštní úmluvy o tom, jak bude s takovými osobami, společnostmi nebo těžařstvy nakládáno v ohledu daňovém. Až do uzavření těchto úmluv ustanovení v odstavci 7. nebudou na újmu zdaňování dotyčných osob a majetkových hodnot.
Článek II.
1. Vláda československá nepřikročí k likvidaci a zadržení německého majetku, německých práv a zájmových účastenství, spadajících pod článek I., pokud tento majetek, práva a zájmová účastenství nebudou německé vládě označena ve lhůtě v článku I., odst. 4., uvedené, stejně nepřikročí k zadržení a likvidaci ostatního německého majetku, německých práv a zájmových účastenství.
2. Československá vláda si však vyhrazuje učiniti v jednotlivých případech, jmenovitě při průmyslových podnicích, které jsou pro národní hospodářství obzvlášť důležité, osvobození od zadržení a likvidace závislým na podmínce, že domácí zájmy budou ve správě těchto podniků přiměřeně uplatněny. Při tom bude československá vláda jediné vedena pohnutkami, které se objeví nutnými k ochraně všeobecně hospodářských zájmů, jakož i vezme na stanovisko druhé strany zřetel v duchu dokonalé slušnosti.
3. Pokud se bude při těchto opatřeních jednati o zastoupení ve vedoucích orgánech a o kapitálové účastenství, nebude žádáno více, než co odpovídá poměru mezi provozem, jenž se nachází na území Československé republiky a celkovým provozem dotyčného závodu. Účastníci budou ve všech případech slyšeni. Nedojde-li k dohodě, bude poskytnuta německé vládě příležitost, aby se v dohodě s vládou československou přičinila o vyrovnání.
4. Německá vláda zašle československé vládě ve lhůtě, uvedené ve článku I., odst. 4., seznam oněch podniků, které se provozují na území Československé republiky německými společnostmi akciovými, komanditními společnostmi na akcie a společnostmi s ručením obmezeným.
Článek III.
Tato ujednání nedotýkají se práv vyhrazených reparační komisi v mírové smlouvě versailleské.
Článek IV.
Tato úmluva bude, jakmile dojde schválení vlády a zákonodárných sborů, ratifikována a ratifikační listiny vyměněny co nejdříve v Praze.
Úmluva vstoupí v platnost jen společně se smlouvou o státní příslušnosti a s hospodářskou úmluvou, jež byly za těchto vyjednávání ujednány.
Dáno v Praze, dne 29. června roku tisícího devítistého dvacátého.
Zd. Fierlinger v. r.
von Stockhammern v. r.
Protokol k článku XVI. československo-německé hospodářské dohody z 29. června 1920.
Při poradách shodly se obě vlády dáti svůj souhlas k smlouvě, uzavřené společností „Deutsche Flachsbaugesellschaft m. b. H.“ v Berlíně a knížetem Karlem Lichnowským v Berlíně ze dne 16. dubna 1920, jež v opise je přiložena, a k státní smlouvě obou státních komisařů: zemského presidenta Šrámka v Opavě a tajného říšského rady Wellenkampa ze dne 7. června 1920, kterou se tato první smlouva uskutečňuje a kteráž jest rovněž v opise přiložena.
V Praze, dne 29. června 1920.
Dr. V. Schuster v. r.
von Stockhammern v. r.
Smlouva
Deutsche Flachsbaugesellschaft m. b. H. v Berlíně SW. 19, Krausenstraße 25/28, zastoupená jednateli:
Dr. Maxem Augstinem a Hermannem Kleichem a jmenovaná v této smlouvě
„Společnost“
a kníže Karel Max Lichnowsky v Chuchelné, zastoupený správcem statků
p. gener. ředitelem Püschlem v Chuchelné, a nazývaný ve smlouvě „Správa statků“,
uzavírají tuto smlouvu:
§ 1. Správa statků je majitelkou závodu na zpracování lnu v Chuchelné na Hlučínsku. Prozatímním stanovením hranic a přidělením Hlučínska k Československé republice je pracovní schopnost tohoto závodu značně snížena, ježto největší část stonkového a močeného lnu je, po případě se sklízí na německém území. V hlučínském území může se ročně zmočiti asi 50.000 q stonkového lnu, oflakovací schopnost je asi 100.000 q; sklizeň stonkového lnu v hlučínském území se páčí na 15.000 q. Je tudíž třeba 85.000 q stonkového lnu, aby závod v Chuchelné byl plně zaměstnán. Z toho musí býti dodáno 45 až 50 tisíc centů močených.
§ 2. Proto tedy zavazuje se Společnost, pokud je třeba, aby závod na zpracování lnu, patřící Správě statků, byl udržen v provozu v dnešním rozsahu, že vymůže pro Správu od německé vlády, po případě od jiných k tomu příslušných německých úřadů uvolnění a vývozní povolení pro stonkový len, který Správou statků byl sklizen na vlastních německých statcích, od ní v Německu samostatně nakoupen nebo od ní zakoupen v okresích, po případě u nakupovačů, Společností jí přikázaných.
§ 3. Správa statků se zavazuje, že veškeré množství lnu dodaného jí z německého území, ať vlastního nebo cizího, ať dovezeného od Společnosti neb od osob třetích, s povolením zmíněným v § 2 nebo bez něho, ihned po přijetí zpracuje v závodech v Chuchelné a ihned po zpracování nabídne Společnosti ke koupi tato procenta získaných vláken:
Na každých 100 dílů váhy dovezeného stonkového lnu musí se odvésti 12 dílů čistě oflakovaného lnu a 8 dílů dobře protřesené (geschüttelt) koudele.
Na 100 dílů dovezeného močeného lnu odevzdá se 16 dobře oflakovaných dílů váhy a 10 dílů dobře protřesené (geschüttelt) koudele; na 100 dílů podlámaného lnu (Knickflachs) 24 dílů čistě oflakovaného lnu a 16 dílů dobře protřesené (geschüttelt) koudele. Při tom se předpokládá, že 15 procent vláken, získaných z dovezeného stonkového a močeného lnu, a to v poměru váhy oflakovaného lnu k váze protřesené koudele jako 12:8, zůstane Správě statků. Může-li se dokázati, že tomu tak není, lze na návrh Správy zmenšiti množství, které má býti zpět odvedeno, takže ze 100 získaných dílů 85 dílů se odevzdá Společnosti a 15 dílů zůstane Správě statků.
Společnost má právo kdykoliv dáti prohlédnouti závod a přezkoumati vedení knih svým důvěrníkem. Správa statků se zavazuje, že obstará uvolnění a vývozní povolení pro len, který má býti dodán do Německa, jakož i jiná nutná prohlášení, svolení, ověření a všeliké jiné formality, vyžadované československou vládou, po př. jinými státními, soukromými nebo smíšeně hospodářskými úřady, příslušnými podle československého práva.
§ 4. Podmínky pro nákup vláknového lnu, určeného pro Společnost, zvláště cena, dovozné a jakost zboží, řídí se v prvé řadě ustanoveními, vydanými pro Německou říši Společností neb jinými příslušnými úřady. Pokud takových ustanovení není nebo již neplatí, zvláště bylo-li zrušeno vázané hospodaření lnem v Německu, buďtež určeny podmínky pro dodání a převzetí zvláštní dohodou. Nedojde-li k dohodě o kupních podmínkách, rozhodne smírčí soud, a to, pokud je smírčí soud společnosti „Deutsche Flachsbaugesellschaft“ v Žarově (Sorau), tento soud, jinak zvláštní pro to sestavený soud, složený ze tří soudců, z nichž po jednom určí každá strana a z nichž třetí určený oběma soudci funguje jako předseda. Smírčí soud rozhoduje také ve sporech, které povstanou při provádění smlouvy. Na tento soud vztahuje se řád smírčího soudu společnosti „Deutsche Flachsbaugesellschaft m. b. H.“ pro stonkový a močený len t. č. ze 17. dubna 1918 i s případnými jeho změnami. Doplňkem vztahují se na něj přiměřeně také předpisy německého soudního řádu § 1035 a n., pokud jde o stanovení smluvních podmínek. Pro soudní rozhodnutí, o něž tam jde, je příslušný soud (Amtsgericht) v Žarově (Sorau). Ten má také zejména jmenovati předsedu, když se oba smírčí soudci o jeho volbě neshodnou. Jestliže by jmenování neprovedl nebo nemohl provésti, provede je Obchodní komora v Žarově (Sorau).
Místo plnění pro všechny nároky ze smlouvy jest Berlín.
§ 5. Kdyby správa statků nedostála závazku dodávky zušlechtěného lnu pro Společnost, je zavázána zaplatiti konvenční pokutu 1000 (tisíc) marek za každý dodaný cent vláknového lnu nedosti zpracovaného. Správa statků se zavazuje, že do dvou týdnů po splnění této smlouvy stranami složí u Banky pro obchod a průmysl (Bank für Handel und Industrie) v Berlíně kauci 500.000 (pět set tisíc) marek na zajištění všech nároků z této smlouvy.
§ 6. Společnost jest oprávněna přenésti tento smluvní poměr jednostranně na jinou osobu. To platí zejména, jestliže by snad bylo zrušeno vázané hospodaření lnem v Německé říši. Tato osoba pak přejímá přenesením výlučně všechna práva a povinnosti Společnosti z této smlouvy.
§ 7. Tato dohoda platí předně o lnu, který bude vyvežen z německého území do Československa až do 31. prosince 1920, jakož i o lnu sklizeném na vlastních statcích a prodlužuje se mlčky o jeden další rok, t. j. až do 31. prosince 1921, jestliže jedna z obou stran neohlásí nejpozději do 1. října 1920, že smlouvu zrušuje.
Rovněž smlouva se prodlužuje mlčky rok od roku, jestliže nebude vypověděna nejpozději do 1. října každého roku jednou z obou smluvních stran pro konec prosince téhož roku, avšak tak, že po 30. září 1921 jest Správa statků zavázána odvésti Společnosti nebo jejímu právnímu nástupci z dovezeného lnu (odst. 1.) jen 75 procent získaných vláken, nejméně však na 100 dílů váhy dovezeného stonkového lnu 9 dílů váhy čistě oflakovaného lnu a 6 dílů váhy dobře protřesené (geschüttelt) koudele, na 100 dílů váhy dovezeného močeného lnu 12 dílů váhy čistě oflakovaného lnu a 7·95 dílů váhy dobře protřesené (geschüttelt) koudele, na 100 dílů podlámaného lnu (Knickflachs) 18 dílů váhy čistě oflakovaného lnu a 12 dílů váhy dobře protřesené (geschüttelt) koudele.
§ 8. Kdyby močírny (rosírny) Správy statků ležící mimo Československo připadly Polsku, jest Společnost zproštěna povinnosti býti nápomocna Správě statků při vývozu stonkového lnu z Německa, i když v Německu bude ještě trvati vázané hospodářství. Pokud jde o len, který dojde pro Správu statků z Německa až do doby, kdy se ujme vlády Polsko, zůstává v platnosti tato smlouva zvláště v §§ 3 až 7.
Ustanovení §§ 3 až 7 vztahují se v tomto případě bez újmy druhého odstavce tohoto paragrafu jen na len, který od nastoupení polské vlády přes to byl dovezen z německého území pro Správu statků.
§ 9. Ustanovení této smlouvy nesmějí býti zkracována jakýmikoli jinými smlouvami Správy statků.
§ 10. Spojené přádelny s. s r. o. v Trutnově přistupují k této smlouvě vedle Správy statků. Jsou samostatně oprávněny požadovati zmenšení množství, které má býti zpět odvedeno podle § 3, odst. 3., věty 3., této smlouvy.
§ 11. Československá a německá vláda přistoupí k této smlouvě svými říšskými komisaři a později přímo tím, že uzavrou státní smlouvu.
Tato soukromá smlouva uzavírá se pod odkládací výminkou, že se uskuteční ona státní smlouva. Prozatím vstupuje smlouva v platnost po podepsání od Společnosti a Správy statků spolu s podpisem státní smlouvy oběma říšskými komisaři, pozbývá však platnosti, jestliže formální státní smlouva nebude ratifikována do 1. července 1920. Stonkový len, který do té doby dojde pro Společnost z Německé říše do Československa, podléhá také v tomto případě této smlouvě, zvláště ustanovením §§ 3 až 7.
Náležitou výpovědí státní smlouvy jednou z vlád ztrácí platnost také tato smlouva s výhradou ustanovení předchozí věty.
V Berlíně, dne 16. dubna 1920.
Deutsche Flachsbaugesellschaft m. b. H.,
Berlin SW., Krausenstraße 25—28.
Paul Püschel v. r.
Dr. Max Augstin v. r.
Hermann Kleich v. r.
Záznam,
učiněný v Opavě dne 7. června 1920.
Podepsaní říšští komisaři vlády československé a vlády německé, totiž:
za vládu československou:
zemský president pan Josef Šrámek,
za vládu německou:
krajský správce (Landrat) tajný vládní rada
pan August Wellenkamp,
vzali na vědomí smlouvu přiloženou v opisech, uzavřenou dne 16. dubna 1920 společností „Deutsche Flachsbaugesellschaft m. b. H.“ v Berlíně a knížetem Karlem Lichnowským v Berlíně.
Podepsaní uzavírají s výhradou souhlasu obou vlád tuto úmluvu:
Německá vláda se zavazuje, že nebude překážeti vývozu stonkového a močeného lnu, tak jak je stanoveno v přiložené smlouvě, pokud vývoz navrhuje „Deutsche Flachsbaugesellschaft“.
Československá vláda se zavazuje, že nebude překážeti opětnému vývozu smluvního množství vláken vyrobených z dovezeného, po př. Společností dodaného stonkového a močeného lnu, nýbrž že bude, pokud státní moc a orgány hospodářské úpravy kteréhokoli druhu budou zúčastněny, v každém směru povolovati, podporovati a umožňovati uvolnění a opětný vývoz a že nebude vývozu nijak přímo nebo nepřímo překážeti, zejména též, že nebude nikterak ztěžovati činnost důvěrníka a smírčího soudu a jeho zmocněnců, nýbrž že bude je v každém směru podporovati a uznávati při jejich příjezdu, odjezdu i jinak, rovněž tak i smírčí soud ve výkonu jeho rozhodnutí, že vůbec bude provedení smlouvy v každém směru podporovati, tak jak shora uvedeno. To platí jak pro původní trvání smlouvy, tak i pro její prodloužení ve smlouvě uvedené. Tento závazek bude v prvé řadě splněn od obou státních komisařů, musí však nejpozději do 1. července 1920 dosíci formálního schválení obou vlád.
Kdyby schválení obou vlád nebylo včas uděleno, t. j. do 1. července 1920, platí přes to stran lnu dovezeného až do tohoto dne do Československa závazek československé vlády, že bude podporovati podle této úmluvy státních komisařů zpětnou dodávku vláken vyrobených z tohoto lnu.
Vlády uzavírající tuto smlouvu mohou ji vypověděti za týchž předpokladů a v týchž lhůtách jako smluvní strany smlouvu soukromou. Stran lnu, který dojde do Československa až do vypršení této smlouvy, platí úmluvy podle předcházejícího odstavce.
Tento záznam vyhotovuje se ve dvou souhlasných originálech pro oba říšské komisaře a jest od nich vlastnoručně níže podepsán.
V Opavě, dne 7. června 1920.
Josef Šrámek v. r.
August Wellenkamp v. r.
Zápis.
Při jednání o hospodářské úmluvě dnes podepsané dohodla se československá a německá delegace na těchto bodech:
I.
Válečná půjčka.
Říšskoněmeckým příslušníkům, kteří v době upsání válečné půjčky bydlili v republice Československé a byli na žádost o naturalisování, podanou ve lhůtě šesti měsíců po schválení této úmluvy, přijati do státního svazu československého, má se dostati při nakládání s rakouskými válečnými půjčkami jimi upsanými týchž práv jako příslušníkům státu československého.
Totéž platí i pro rakouské válečné půjčky, upsané německými společnostmi, společenstvy a pod., které měly v době upsání na území Československé republiky závod, odbočku, filiální společnost anebo jinou obchodní pobočku, pokud půjčky byly upsány pro tyto odbočky atd. a jestliže společnosti atd. v době schválení této úmluvy byly již nostrifikovány, neb na žádost podanou u příslušného úřadu, do šesti měsíců od zmíněného okamžiku budou nostrifikovány.
V této propadné lhůtě může právo, příslušející dle odstavce 1. zůstaviteli, býti vykonáno i dědicem za stejných předpokladů. Obdobně mohou nabyvatelé válečných půjček zrušených společností druhu naznačeného v odstavci 2. ve lhůtě zmíněné v odstavci 1. nabýti co do válečné půjčky stejných práv jako českoslovenští příslušníci v předpokladu, že způsobem v odstavci 1. naznačeným přijati budou do československého státního svazku.
Předchozí prohlášení zahrnuje i uherské válečné půjčky za hořejších předpokladů upsané a získané.
II.
Výplata kuponů.
Pokud se vyplácejí československým státním příslušníkům kupony neb jiné platební závazky z dluhopisů sestátněných dřívějších drah soukromých, ležících výhradně na československé půdě, nechť za stejných podmínek vyplácejí se také německým věřitelům.
V Praze, dne 29. června 1920.
Dr. V. Schuster v. r.
von Stockhammern v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se uvádí v platnost hospodářská dohoda mezi vládami československou a německou, jakož i úmluva o provádění čl. 297. mírové smlouvy Versailleské. | 350/1921 Sb. |
354.
Zákon ze dne 12. srpna 1921
o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Československý stát nabývá všech statků a všeho majetku:
1. které na území někdejšího mocnářství Rakousko-uherského, patřícím Československé republice, náležely bývalému císařství Rakouskému, bývalému království Uherskému, nebo jako společný majetek bývalému mocnářství Rakousko-uherskému, jakož i koruně rakouské a uherské a bývalé panovnické rodině rakousko-uherské dne 28. října 1918 a, pokud jde o území po 28. říjnu 1918 přivtělená, v den inkorporace těchto území;
2. které na Valčicku a Vitorazsku náležely zemi Dolnorakouské v den inkorporace tohoto území;
3. které na území přivtěleném od říše německé náležely koruně a říši německé a státům německým, jakož i bývalému císaři německému a jiným osobám panovnických rodin německých v den inkorporace tohoto území.
§ 2.
Statky a majetkem podle § 1 rozumějí se veškerý majetek nemovitý i movitý, zahrnujíc v to veškerá majetková práva i pohledávky.
§ 3.
Statky a majetkem bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské rozumějí se zejména statky a majetek:
1. posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity;
2. jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda Este a jeho potomků;
3. c. a k. rodinného fondu;
4. statky a majetek stižené svěřenským svazkem korunního svěřenství císaře a krále Františka Josefa I. pro arciknížecí rod Habsbursko-Lotrinský.
§ 4.
O tom, které osoby spadají pod ustanovení § 1, čís. 3., a § 3, čís. 2., rozhodne ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem věcí zahraničních, poskytnouc osobám, o jejichž statky a majetek jde, nebo jejich oprávněným zástupcům v tomto státě bydlícím, možnost, se v přiměřené, aspoň čtrnáctidenní lhůtě vyjádřiti. Kdyby osoby ty v československém státě nebydlely, ani zde neměly oprávněného zástupce nebo plnomocníka, ministerstvu vnitra známého, zřídí jim k hájení jich práv — na návrh tohoto ministerstva — zemský soud civilní v Praze opatrovníka.
Rozhodnutí ministerstva vnitra, proti němuž jest stížnost jen k Nejvyššímu správnímu soudu, budiž po právní moci vyhlášeno v úředním listě.
Pravoplatné rozhodnutí dovolávající se tohoto zákona (§§ 3 a 5) bude vkladní listinou po rozumu knihovních zákonů.
Až do rozhodnutí povede příslušné ministerstvo nebo jemu podřízený úřad správu statků a majetku těchto osob na účet vlastníkův, pokud nejsou již státem spravovány podle jiných předpisů.
§ 5.
Pokud v odst. 2. není jinak ustanoveno, provedou na nemovitosti, uvedené v § 1, soudy, u nichž se pro ně vedou veřejné knihy, vklad vlastnického práva pro československý stát z úřední moci, dovolávajíce se tohoto zákona; knihovní pohledávky a jiná práva, zahrnutá §em 1, budou převedeny na pouhý návrh příslušného úřadu s odvoláním na tento zákon.
Na nemovitosti, knihovní pohledávky a jiná práva osob uvedených v § 1, čís. 3., a v § 3, čís. 2., provedou se zápisy podle předchozích ustanovení až po vyhlášce (§ 4, odst. 2.).
Pro postup předepsaný v předchozích odstavcích jest nerozhodno, zda jako dosavadní oprávněný zapsán jest c. k. erár, c. a k. erár, c. a k. dvorní erár, král. uh. erár, stát, nebo jednotlivá odvětví státní správy nebo státní ústavy, nebo osoby v § 1 jmenované.
§ 6.
Správa obchodních, průmyslových, živnostenských nebo horních podniků, kterých podle předchozích ustanovení nabývá stát československý a které jsou zapsány v obchodním rejstříku nebo jiném veřejném rejstříku nebo seznamu, zažádá bez odkladu — pokud jde o osoby uvedené v § 1, čís. 3., a § 3, čís. 2., po vyhlášce — za změnu zápisu, je-li odůvodněna a nutna změnou vlastnictví.
Při podnicích, jež státní správa prozatím spravuje (§ 4, odst. 4.), budou správa a správcovo jméno poznamenány v obchodním nebo jiném příslušném rejstříku na oznámení příslušného úřadu a vyhlášeny. Vyhlášení má právní účinky stanovené obchodním zákonem. Správce podepíše při podnicích zapsaných v obchodním rejstříku své jméno osobně před obchodním soudem nebo předloží ověřený podpis.
§ 7.
Rozhodnou dobou pro nabytí majetku jest pro přičleněnou část Vitorazska a Valčicka den 31. července 1920, pro Hlučínsko den 13. února 1920, pro ostatní území den 28. října 1918.
§ 8.
Byly-li věci, pohledávky a práva, uvedené v § 1, zcizeny po dnu rozhodném pro nabytí vlastnictví (§ 7) jinou osobou, než příslušným československým úřadem, aneb bez jeho svolení, může jich stát požadovati na nabyvatelích zpět, pokud se nestali jako poctiví držitelé podle platných předpisů vlastníky. Nelze-li zcizené věci vrátiti, nebo jsou-li podstatně znehodnoceny, ručí zcizitelé solidárně za náhradu jejich obecné hodnoty v době, kdy se stát domáhá vrácení ať soudně nebo mimosoudně.
Byl-li výtěžek za takové věci uložen, připadne rovněž státu.
§ 9.
Knihovní zápisy na statky a majetek v § 1 uvedené mohou býti povoleny podle listiny vydané po 28. říjnu 1918, anebo i, pokud jde o území později přivtělená, po dnu přivtělení, jedině tehdy, je-li vydána nebo schválena příslušným československým úřadem.
§ 10.
Bude-li ještě území, na kterém by se nacházely statky a majetek v § 1 tohoto zákona uvedené přivtěleno československému státu, platí pro ně ustanovení tohoto zákona s tím, že rozhodnou dobou pro nabytí vlastnictví bude den inkorporace tohoto nového území.
§ 11.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provésti jej náleží vládě.
T. G. Masaryk v. r.
Černý v. r.
Dr. Popelka v. r.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Šusta v. r.
Dr. Gruber v. r.
Dr. Burger v. r.
Dr. Kovařík v. r.
Dr. Procházka v. r.
Dr. Fatka v. r.
Dr. Hotowetz v. r.,
též za ministra Hanačíka.
Dr. Brdlík v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Fajnor v. r.
Husák v. r.
| Zákon o převzetí statků a majetku, připadlých podle mírových smluv československému státu. | 354/1921 Sb. |
364.
Vyhláška ministra zahraničních věcí Československé republiky
ze dne 6. října 1921
o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě o ochraně živnostenského vlastnictví, uzavřené dne 20. března 1883 v Paříži.
Na základě článku 20. smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsané dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en Laye, schválené Národním shromážděním dne 7. listopadu 1919 a ratifikované presidentem republiky dne 10. listopadu 1919, přistoupila Československá republika notou ministerstva zahraničních věcí ze dne 20. června 1919, doplněnou notou ze dne 8. srpna 1919, k mezinárodní úmluvě o ochraně živnostenského vlastnictví, uzavřené dne 20. března 1883 v Paříži mezi Belgií, Brasilií, Španělskem, Francií, Quatemalou, Italií, Nizozemskem, Portugalskem, Salvadorem, Srbskem a Švýcarskem; úmluva byla revidována 14. prosince 1900 v Bruselu a 2. června 1911 ve Washingtonu; touto revisí nahrazena byla původní úmluva ze dne 20. března 1883.
Úmluva byla vyhlášena v rakouském říšském zákoníku z roku 1913 pod č. 64. pod I. a ve Sbírce zákonů uherských jako zákonný článek VIII. z roku 1913.
Přístup Československé republiky potvrzen byl notou Švýcarské Federální Rady ze dne 5. září 1919 a nabyl mezinárodní působnosti dnem 5. října 1919.
Vyhlašuje se s tím, že po revisi washingtonské ze dne 2. června 1911 vázala úmluva tyto státy:
Německo, Rakousko-Uhersko, Belgii, Brasilii, Kubu, Dánsko a ostrovy Farörské, Dominiko, Španěly, Spojené státy americké, Francii s Alžírskem a koloniemi, Velkou Britanii, Italii, Japonsko, Mexiko, Norsko, Nizozemsko a Nizozemskou Indii, Portugaly s Azory a Madeirou, Švédsko, Švýcarsko, Tunis, Australii, Ceylon, Nový Zéland, Trinidad a Tobago, Maroko (francouzská država), Surinam a Curacao.
Přistoupily dále:
Polsko (10./11. 1919), Rumunsko (6./10. 1920), Jugoslavie (26./2. 1921).
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí Československé republiky o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě o ochraně živnostenského vlastnictví, uzavřené dne 20. března 1883 v Paříži. | 364/1921 Sb. |
365.
Vyhláška ministra zahraničních věcí republiky Československé
ze dne 6. října 1921
o přístupu republiky Československé k mezinárodní úmluvě o registrování továrních a obchodních známek, uzavřené dne 14. dubna 1891 v Madridu.
Na základě článku 20. smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsané dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en Laye, schválené Národním shromážděním dne 7. listopadu 1919 a ratifikované presidentem republiky dne 10. listopadu 1919, přistoupila Československá republika notou ministra zahraničních věcí ze dne 20. června 1919, doplněnou notou ze dne 8. srpna 1919 k mezinárodní úmluvě o mezinárodním registrování továrních a obchodních známek, uzavřené dne 14. dubna 1891 v Madridu mezi Rakouskem, Uherskem, Belgií, Brasilií, Kubou, Španělskem, Francií, Italií, Mexikem, Nizozemskem, Portugalskem, Švýcarskem a Tunisem; úmluva byla revidována dne 14. prosince 1900 v Bruselu a 2. června 1911 ve Washingtoně; touto revisí nahrazena byla původní úmluva ze dne 14. dubna 1891.
Úmluva tato byla vyhlášena v rakouském říšském zákoníku z roku 1913 pod č. 64. pod II. a ve Sbírce zákonů uherských jako zákonný článek VIII. z roku 1913.
Přístup Československé republiky byl potvrzen notou Švýcarské Federální Rady ze dne 5. září 1919 a nabyl mezinárodní působnosti dnem 5. října 1919.
Vyhlašuje se s tím, že k úmluvě přistoupily tyto státy:
Surinam a Curacao (1./3. 1893), Maroko (30./7. 1917), Rumunsko (6./10. 1920) a Jugoslavie (26./2. 1921).
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí republiky Československé o přístupu republiky Československé k mezinárodní úmluvě o registrování továrních a obchodních známek, uzavřené dne 14. dubna 1891 v Madridu. | 365/1921 Sb. |
371.
Vyhláška ministra financí a ministra obchodu ze dne 29. září 1921,
kterou se rozšiřuje vyhláška ze dne 11. srpna 1921, č. 280 Sb. z. a n., o uvolnění některých československých cenných papírů říšskoněmeckým příslušníkům.
Důsledkem úmluvy s říší Německou ze dne 17. prosince 1920 svoluje vláda československá na žádost říšské vlády německé, aby uvolněny a vypláceny byly kupony a vylosované kusy československých akcií, pokud jejich splatnost po 12. květnu 1920 nastala a do konce roku 1921 nastane, avšak jen s podmínkou, že zabaveny zůstanou nevylosované akcie a jejich příště splatné dividendové kupony, jakož i požitkové listy, jež snad budou vydány za vylosované akcie.
Zvláště svoluje se, aby za uvedených podmínek uvolněny byly dividendové kupony Duchcovsko-Podmokelské a Ústecko-Teplické dráhy za rok 1920 a akcie posléze zmíněné společnosti, jež byly 1. července 1921 vylosovány.
L. Novák v. r.
A. Novák v. r.
| Vyhláška ministra financí a ministra obchodu, kterou se rozšiřuje vyhláška ze dne 11. srpna 1921, č. 280 Sb. z. a n., o uvolnění některých československých cenných papírů říšskoněmeckým příslušníkům. | 371/1921 Sb. |
372.
Vyhláška ministra zahraničních věcí republiky Československé
ze dne 19. října 1921
o „Prohlášení mezi Československem a Belgií o vzájemném sdělování si dat, vyplývajících z periodického sčítání lidu“.
Zástupci vlády republiky Československé a vlády Jeho Veličenstva krále Belgů podepsali dne 18. dubna 1921 v Bruselu „Prohlášení o vzájemném sdělování si dat, vyplývajících z periodického sčítání lidu“ (Déclaration concernant la communication réciproque de renseignements fournis par les recensements périodiques de la population).
Ministerská rada republiky Československé schválila toto Prohlášení ve schůzi dne 25. srpna 1921.
Vyhlašuje se s tím, že Prohlášení nabývá platnosti desátého dne po uveřejnění v Úředním listu republiky Československé.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí republiky Československé o „Prohlášení mezi Československem a Belgií o vzájemném sdělování si dat, vyplývajících z periodického sčítání lidu“. | 372/1921 Sb. |
387.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 29. října 1921,
kterou se uveřejňují smlouvy obnovené v poměru k Německu podle čl. 289. mírové smlouvy Versaillesské.
Ministerstvem zahraničních věcí po dohodě se zúčastněnými ministerstvy obnoveny byly notou ze dne 8. července 1920, č. j. 15772/992 práv. s., potvrzenou notou vyslanectví říše Německé v Praze ze dne 4. srpna 1920, č. j. 1519, na základě čl. 289. mírové smlouvy Versaillesské tyto smlouvy, jež jest pokládati za nadále platné mezi Československou republikou a říší Německou:
1. Úmluva s Meklenburskem a knížetstvím Schwarzburg-Sonderhausen o bezplatné výměně úmrtních listů (výnos býv. minist. stát. z 22. ledna 1860, č. 849).
2. Úmluvy o zamezení lesního, honebního, resp. rybářského a polního pychu, a to
a) s Bavorskem ze dne 12. března 1844 (sv. 72. sb. zák. polit. č. 64);
b) se Saskem ze dne 31. srpna 1855 a 5. října 1855 (vyhláška bývalého ministra zahr. věcí ze dne 2. října 1855, č. 176 ř. z.);
c) s Pruskem z r. 1842 (král. pruské ministerské vyhlášení z 21. března 1842, sv. 70. sb. zák. pol. č. 54, resp. sv. 76. sb. z. pol. č. 12).
3. Hlavní hraniční a územní recess mezi vládou rakouskou a saskou dne 5. března 1848 ohledně úpravy hranic mezi Čechami a Saskem v Drážďanech uzavřený (provinc. sb. zákonů pro Čechy, svazek 30, II. díl, č. 177).
4. Úmluva s Bavorskem ze dne 12. října 1850, resp. 18. února 1851 o bezplatném vyhotovování křestních, oddacích a úmrtních listů požadovaných diplomatickou cestou (vyhláška býv. min. zahr. věcí ze dne 16. března 1851, č. 63 ř. z.).
5. a) Smlouva mezi Rakouskem a Bavorskem ze dne 21. srpna 1852 a 29. září 1852 o tom, jak má četnictvo obapolné, když zakročuje za těmi kterými hranicemi zemskými, předsejíti (vyhláška býv. min. zahr. věcí z 29. září 1852, č. 204 ř. z.).
b) Rozšíření smlouvy s Bavorskem ze dne 21. srpna 1852 a 29. září 1852 ohledně vzájemného povolení soudního stíhání a ohledně pomoci četnictva při živelních událostech, ze dne 6. září 1855 a 5. října 1855 (vyhláška býv. min. zahr. věcí z 3. října 1855, č. 174 ř. z.).
c) Smlouva mezi vládou rakouskou a saskou z roku 1852 o tom, že se četnictvu obapolnému dovoluje stíhati zločince, když jest na útěku, do země druhého státu (min. nař. z 30. července 1852, č. 171 ř. z.).
d) Dodatečná ustanovení ze dne 1. října 1856 k smlouvě mezi Rakouskem a Saskem z roku 1852 o vzájemné pomoci četnictva při stíhání uprchlých zločinců na území druhého státu, pak při nebezpečí požáru a povodně (vyhláška býv. min. zahr. věcí z 22. září 1856, č. 187 ř. z.).
e) Smlouva s Pruskem o usnadnění bezpečnostní služby v pohraničním území obou států a o vzájemné pomoci při živelních událostech ze dne 16. ledna 1864 (vyhláška býv. min. zahr. věcí ze 16. ledna 1864, č. 27 ř. z.).
6. Přístupní prohlášení bývalého císařství Rakouského ke smlouvě mezi Pruskem a více státy německého spolku ze dne 11. července 1853 v Eisenachu uzavřené o ošetřování nemocných a pohřbívání zemřelých vzájemných státních příslušníků (nař. býv. min. vnitra z 5. ledna 1854, č. 6 ř. z.).
7. Úmluva s Badenskem z roku 1857 o výměně úmrtních listin a rodných listů (výnos býv. min. kultu a vyučování z 3. ledna 1858, č. 22583, a ze dne 12. ledna 1859, č. 259).
8. Smlouva mezi býv. cís. král. rakouskou a král. bavorskou vládou z 20. září 1858 o připojení železnic na česko-bavorské hranici (vyhláška z 20. září 1858, č. 236 ř. z.).
9. Smlouva mezi býv. rakouskou a bavorskou vládou z 24. června 1862 ohledně hranic a ostatních territoriálních poměrů mezi Čechami a Bavorskem (vyhláška min. z 24. června 1862, č. 51 ř. z.).
10. Smlouva v příčině hranic česko-pruských z 9. února 1869 (vyhláška jako č. 97 ř. z. z r. 1869).
11. Smlouva mezi bývalou vládou rakousko-uherskou a vládou severoněmeckého spolku z 22. června 1870 o zrušení labských plavebních poplatků (vyhláška jako č. 99 ř. z. z roku 1870).
12. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Bavorskem z 30. března 1873 o vystavění železnic a) z Landavy na Eisenstein a do Plzně, a b) z Pasova na Kunžvart a do Strakonic (vyhlášena jako č. 107 ř. z. z r. 1873).
13. Úmluva vlády býv. mocnářství Rakousko-uherského a říše německé z 26. července 1875 a 4. července 1875 o obapolném přejímání původních příslušníků státních, pokud se nestali příslušnými ke státu druhému (nař. býv. min. vnitra z 18. srpna 1875, č. 112 ř. z.).
14. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Německou říší ze dne 2. března 1877, o dostavění železničního spojení z Chocně na Halbstadt a Frýdland do Staré Vody (vyhlášena jako č. 22 ř. z. z r. 1877).
15. Úmluva se Saskem z 21. ledna a 5. února 1879 o úpravě osobních, církevních a školních poměrů celních a železničních zřízenců zaměstnaných na saském území v místech v úmluvě vyjmenovaných (nař. býv. min. kultu a vyuč. ze dne 15. dubna 1879, č. 57 ř. z.).
16. Státní smlouva mezi býv. mocnářstvím Rakousko-uherským a říší Německou z 25. února 1880 o legalisaci, při čemž vyhrazeny dodatky ke čl. IV. smlouvy (vyhlášena jako č. 85 ř. z. z r. 1880).
17. Úmluva s Badenskem, Bavorskem a Würtemberskem o ověřování porodů a úmrtí, nastalých na Bodamském jezeře (výn. býv. ministerstva vnitra ze dne 7. ledna 1880, č. 19010).
18. Úmluva mezi býv. Rakousko-Uherskem a říší Německou ze dne 30. září 1882 o vzájemném připuštění osob lékařských na pomezí k vykonávání praxe (vyhláška jako č. 120 ř. z. z r. 1883).
19. Úmluva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Německem ze dne 12. března 1890 o vespolném vydávání úmrlčích pasů (vyhláška býv. min. vnitra z 28. března 1890, č. 46 ř. z.).
20. Úmluva mezi Rakousko-Uherskem a Německem o výměně zpráv při epidemii cholery (výnos býv. min. vnitra z 18. října 1897, č. 17761).
21. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Pruskem ze dne 21. června 1899, aby uvarováno bylo dvojité zdanění, které by mohlo vzniknouti prováděním berních zákonů pro království a země na říšské radě zastoupené, vztažmo pro království Pruské platných (vyhláška býv. min. fin. ze dne 4. září 1900, č. 158 ř. z.).
22. Státní smlouva mezi býv. říší rakousko-uherskou a královstvím saským, aby uvarováno bylo dvojité zdanění, které by mohlo vzniknouti prováděním berních zákonů pro království a země na říšské radě zastoupené, vztažmo pro království saské platných, z 21. ledna 1903 (vyhláška býv. min. financí z 19. května 1903, č. 123 ř. z.).
23. Státní smlouva mezi býv. říší rakousko-uherskou a královstvím bavorským ze dne 22. listopadu 1904 o několika železničních připojeních na vzájemných hranicích (vyhláška min. z 9. února 1905, č. 15 ř. z.).
24. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Würtemberskem ze 4. února 1905, aby uvarováno bylo dvojité zdanění, které by mohlo vzniknouti prováděním berních zákonů platných pro království a země na říšské radě zastoupené, vztažmo pro království würtemberské (vyhláška býv. min. financí č. 154 ř. z. z r. 1905).
25. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Badenskem ze dne 7. listopadu 1908, aby uvarováno bylo dvojité zdanění, které by mohlo vzniknouti prováděním berních zákonů pro Rakousko, vztažmo pro Badensko platných (vyhl. býv. min. fin. ze dne 14. července 1909, č. 110 ř. z.).
26. Státní smlouva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Hessenskem ze dne 3. ledna 1912, aby uvarováno bylo dvojí zdanění, které by mohlo vzniknouti prováděním berních zákonů pro Rakousko, vztažmo pro Hessensko platných (vyhl. min. fin. ze dne 10. května 1912, č. 102 ř. z.).
27. Státní smlouva mezi Rakousko-Uherskem a Bavorskem ze dne 3. července 1913, aby bylo zamezeno dvojí zdanění, které by mohlo vzniknouti používáním berních zákonů pro Rakousko, vztažmo pro Bavorsko platných (vyhl. min. fin. ze dne 6. listopadu 1913, č. 243 ř. z.).
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí, kterou se uveřejňují smlouvy obnovené v poměru k Německu podle čl. 289. mírové smlouvy Versaillesské. | 387/1921 Sb. |
401.
Překlad.
Úmluva
bernská o ochraně děl literárních a uměleckých, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908.
JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ NĚMECKÝ, KRÁL PRUSKÝ, ZA CÍSAŘSTVÍ NĚMECKÉ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL BELGŮ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL DÁNSKÝ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL ŠPANĚLSKÝ; PRESIDENT FRANCOUZSKÉ REPUBLIKY; JEHO VELIČENSTVO KRÁL SPOJENÝCH KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITANIE A IRSKA, CÍSAŘ INDICKÝ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL ITALSKÝ; JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ JAPONSKÝ; PRESIDENT REPUBLIKY LIBERIE; JEHO KRÁLOVSKÁ VÝSOST VELKOVÉVODA LUCEMBURSKÝ, VÉVODA NASSAVSKÝ; JEHO NEJJASNĚJŠÍ VÝSOST PRINC MONACKÝ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL NORSKÝ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL ŠVÉDSKÝ; SPOLKOVÁ RADA ŠVÝCARSKÉHO SPŘÍSEŽENSTVA; JEHO VÝSOST BEJ TUNISKÝ,
Stejně prodchnuti přáním chrániti způsobem co možná účinným, jakož i jednotným práva autorů na jejich literární a umělecká díla,
rozhodli se uzavříti tuto úmluvu za tím účelem, aby byla přezkoumána bernská úmluva ze dne 9. září 1886, dodatkový článek a závěrečný protokol, připojené k téže úmluvě, jakož i dodatková listina a vysvětlující deklarace pařížská ze dne 4. května 1896.
K tomu cíli byli jmenováni za plnomocníky:
JEHO VELIČENSTVEM CÍSAŘEM NĚMECKÝM, KRÁLEM PRUSKÝM:
Jeho Excellence pan Dr. von STUDT, královský pruský státní ministr;
Jeho Excellence pan Dr. von KOERNER, skutečný tajný rada, ředitel v zahraničním úřadě;
pan Dr. DUNGS, vrchní tajný vládní rada, přednášející rada ministerstva spravedlnosti;
pan Dr. GOEBEL von HARRANT, tajný legační rada, přednášející rada zahraničního úřadu;
pan ROBOLSKI, vrchní tajný vládní rada, přednášející rada ministerstva vnitra;
pan Dr. KOHLER, justiční tajný rada, profesor právnické fakulty university berlínské;
pan Dr. OSTERRIETH, profesor, generální tajemník Sdružení na ochranu vlastnictví průmyslového.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM BELGŮ:
hrabě Della Faille de LEVERGHEM, legační rada v Berlíně;
pan J. de BORCHGRAVE, advokát appellačního soudu v Brusselu, bývalý člen poslanecké sněmovny;
pan P. WAUWERMANS, advokát appellačního soudu v Brusselu, člen poslanecké sněmovny.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM DÁNSKÝM:
pan J.H. de HEGERMANN-LINDENCRONE, mimořádný vyslanec, zplnomocněný ministr Jeho Veličenstva krále Dánského v Berlíně.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM ŠPANĚLSKÝM:
Jeho Excellence pan Luis Polo de BERNABÉ, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Jeho Veličenstva krále španělského v Berlíně;
pan Eugenio FERRAZ Y ALCALA GALIANO, velvyslanecký rada v Berlíně.
PRESIDENTEM REPUBLIKY FRANCOUZSKÉ:
Jeho Excellence pan Jules CAMBON, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Republiky Francouzské v Berlíně;
pan Ernest LAVISSE, člen Akademie francouzské, profesor filosofické fakulty v Paříži, ředitel na École normale supérieure;
pan Paul HERVIEU, člen Akademie francouzské, předseda Společnosti dramatických autorů a skladatelů;
pan Louis RENAULT, člen Institutu, čestný zplnomocněný ministr, profesor právnické fakulty v Paříži;
pan Fernand GAVARRY, zplnomocněný ministr I. třídy, ředitel správních a technických záležitostí ministerstva zahraničních věcí;
pan BRETON, ředitel státního Úřadu pro vlastnictví průmyslové;
pan Georges LECOMTE, předseda Společnosti literátů.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM SPOJENÝCH KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITANIE A IRSKA, CÍSAŘEM INDICKÝM:
Sir Henry BERGNE, bývalý šéf obchodního oddělení při Foreign Office;
pan George Ranken ASKWITH, královský rada, Assistant Secretary při Board of Trade;
hrabě de SALIS, velvyslanecký rada v Berlíně.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM ITALSKÝM:
Jeho Excellence komtur Alberto PANSA, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Jeho Veličenstva krále Italského v Berlíně;
komtur Luigi ROUX, advokát, senátor;
komtur Samuele OTTOLENGHI, ředitel oddělení pro intellektuelní vlastnictví;
rytíř Emilio VENEZIAN, inženýr, inspektor průmyslového vyučování;
pan Augusto FERRARI, advokát, místopředseda italské Společnosti autorů.
JEHO VELIČENSTVEM CÍSAŘEM JAPONSKÝM:
pan Dr. Mizuno RENTARO, přednášející rada ministerstva vnitra;
pan HORIGUCHI KUMAICHI, druhý tajemník vyslanectví ve Stockholmu.
PRESIDENTEM REPUBLIKY LIBERIE:
Delegace císařství Německého a jménem této Jeho Excellence pan Dr. von KOERNER, skutečný tajný rada, ředitel v zahraničním úřadě;
JEHO KRÁLOVSKOU VÝSOSTÍ VELKOVÉVODOU LUCEMBURSKÝM, VÉVODOU NASSAVSKÝM:
hrabě Dr. Hippolite de VILLERS, chargé d’Affaires lucemburský v Berlíně.
JEHO NEJJASNĚJŠÍ VÝSOSTÍ KNÍŽETEM MONACKÝM:
baron de ROLLAND, president nejvyššího soudu.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM NORSKÝM:
pan Klaus HOEL, odborový přednosta ministerstva kultu a veřejného vyučování.
JEHO VELIČENSTVEM KRÁLEM ŠVÉDSKÝM:
hrabě TAUBE, mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr Jeho Veličenstva krále Švédského v Berlíně;
baron PEDER-MAGNUS de UGGLAS, referendár nejvyššího soudního dvoru.
SPOLKOVOU RADOU SPŘÍSEŽENSTVA ŠVÝCARSKÉHO:
pan Dr. Alfred de CLAPARÈDE, mimořádný vyslanec a ministr Spříseženstva Švýcarského v Berlíně;
pan W. KRAFT, přidělenec spolkového Úřadu pro intellektuelní vlastnictví.
JEHO VÝSOSTÍ BEJEM TUNISKÝM:
pan Jean GOUT, generální konsul v ministerstvu zahraničních věcí v Paříži.
Kteří vyměnivše si své plné moci, jež shledány v dobré a náležité formě, shodli se na následujících článcích:
Článek 1.
Smluvní státy tvoří Jednotu na ochranu autorských práv k literárním a uměleckým dílům.
Článek 2.
Výraz „literární a umělecká díla“ zahrnuje všechny tvorby oboru literárního, vědeckého nebo uměleckého, nehledě k tomu, jakým způsobem anebo v jaké formě byly reprodukovány, jako: knihy, brožury a jiná slovesná díla; dramatická nebo dramaticko-hudební díla, choreografická a pantomimická díla, pokud jest děj pro jeviště písemně nebo jiným způsobem upraven; díla hudební s textem nebo bez něho; díla kreslířská, malířská, stavitelská, sochařská; rytecká a kamenotiskařská; illustrace, zeměpisné mapy; zeměpisné, místopisné, architektonické nebo vědecké plány, náčrty a plastická zobrazení.
Stejnou ochranu jako původní díla mají, bez újmy autorského práva k původnímu dílu, překlady, úpravy (adaptace), hudební úpravy (arrangements) a jiné změněné reprodukce díla literárního nebo uměleckého, jakož i sbírky různých děl.
Smluvní státy jsou povinny zajistiti ochranu děl výše zmíněných.
Dílům průmyslově použitého umění poskytne se ochrana, pokud to připouští vnitřní zákonodárství toho kterého státu.
Článek 3.
Tato úmluva platí o fotografických dílech a o dílech zhotovených pochodem obdobným při fotografování. Smluvní státy jsou povinny zajistiti jich ochranu.
Článek 4.
Autoři příslušní do některého ze států Jednoty mají jak pro neuveřejněná, tak i pro díla v některém státě Jednoty poprvé uveřejněná ve všech smluvních státech kromě státu, kde dílo vzniklo, táž práva, která příslušné zákony již poskytují nebo poskytnou autorům domácím, jakož i práva v této úmluvě zvláště stanovená.
Požívání a vykonávání těchto práv nejsou vázána žádnou formalitou; toto požívání a toto vykonávání práv jsou neodvislá od stávající ochrany v zemi, kde dílo vzniklo. Proto vedle ustanovení této úmluvy řídí se rozsah ochrany, jakož i právní pomůcky příslušející autoru k hájení jeho práv výhradně zákony státu, ve kterém se za ochranu žádá.
Za stát původu díla se považuje: pro díla neuveřejněná domovský stát autorův; pro díla uveřejněná stát, ve kterém byla ponejprv uveřejněna, a pro díla uveřejněná současně v několika státech Jednoty onen stát, jehož zákonodárství poskytuje nejkratší ochrannou dobu. Pokud jde o díla uveřejněná současně ve státě k Jednotě nepřistoupivším a ve státě Jednoty, považuje se tento poslední výhradně za stát původu.
Uveřejněnými díly jest ve smyslu této úmluvy rozuměti díla vydaná. Uvedení na scénu díla dramatického nebo dramaticko-hudebního, provedení díla hudebního, vystavení díla uměleckého a zbudování díla stavitelského nepokládá se za uveřejnění.
Článek 5.
Příslušníci některého ze států Jednoty, kteří svá díla po prvé uveřejňují v některém jiném státě Jednoty, požívají v tomto státě týchž práv jako autoři domácí.
Článek 6.
Autoři, kteří nejsou příslušníky některého ze států Jednoty a kteří svá díla po prvé v některém z těchto států uveřejní, mají v tomto státě táž práva jako domácí autoři a v ostatních státech Jednoty práva, která poskytuje tato úmluva.
Článek 7.
Touto úmluvou poskytnutá ochrana trvá po život autorův a padesát let po jeho smrti.
V případě, že by však tato doba nebyla jednotně přijata všemi státy Jednoty, bude upravena zákony toho státu, ve kterém se za ochranu žádá; nemůže však býti delší než doba stanovená ve státu, kde dílo vzniklo. Smluvní státy jsou proto jen tou měrou povinny použíti ustanovení předchozího odstavce, jakou se to dá srovnati s jejich vnitřním zákonodárstvím.
Pokud jde o díla fotografická a díla zhotovená pochodem obdobným fotografování, o díla posmrtná, o anonymní nebo pseudonymní, řídí se doba ochranná zákonem toho státu, kde se žádá za ochranu, aniž může tato doba býti delší než doba stanovená ve státu, kde dílo povstalo.
Článek 8.
Autoři děl neuveřejněných, příslušní do některého ze států Jednoty, a autoři děl po prvé uveřejněných v některém z těchto států požívají v ostatních zemích Jednoty po celou dobu trvání práva k původnímu dílu výhradního práva svá díla překládati nebo překlad povoliti.
Článek 9.
Feuilletonové romány, novely a všechna jiná díla z oboru literatury, vědy neb umění, nechť jest jich předmět jakýkoli, uveřejněná v novinách nebo v periodických časopisech některého státu Jednoty, nesmějí bez autorova zmocnění býti v ostatních státech otištěna.
Kromě feuilletonových románů a novel může každý novinový článek býti otištěn jinými novinami, nebylo-li jeho otištění výslovně zakázáno. Pramen však musí býti udán; sankce na porušení tohoto závazku stanoví zákonodárství státu, ve kterém se žádá za ochranu.
Ochrana této úmluvy neplatí pro denní zprávy nebo pro různé zprávy rázu běžných tiskových zpráv.
Článek 10.
Pokud se týče oprávnění pojmouti výňatky z literárních a uměleckých děl do vydání, jež jsou určena pro vyučování nebo jsou vědeckého rázu, nebo do chrestomatií, bude rozhodujícím zákonodárství státu Jednoty a zvláštní úpravy mezi nimi již učiněné nebo jež budoucně učiněny budou.
Článek 11.
Ustanovení této úmluvy platí o veřejném provozování dramatických nebo dramaticko-hudebních děl a o veřejném provozování hudebních děl, ať tato díla byla uveřejněna nebo nikoli.
Autoři dramatických nebo dramaticko-hudebních děl jsou chráněni po dobu svého práva k původnímu dílu oproti veřejnému, jimi nepovolenému provozování překladu svých děl.
Autoři požívají ochrany tohoto článku, aniž jsou povinni, uveřejňujíce svá díla, zakazovati jich veřejné provozování.
Článek 12.
K nedovoleným reprodukcím, o nichž platí tato úmluva, náleží zejména neoprávněná, nepřímá přisvojení si literárního neb uměleckého díla, jako přizpůsobení hudební úpravy, přepracování románu, novely nebo básně v divadelní kus i naopak, a pod., pokud jsou toliko reprodukcí tohoto díla v téže nebo jiné formě, s nepodstatnými změnami, dodatky nebo výpustkami, aniž by jevily ráz nového původního díla.
Článek 13.
Autorům hudebních děl přísluší výhradní právo dovoliti: 1. přizpůsobení těchto děl na nástroje sloužící k jich mechanické reprodukci; 2. veřejné provozování týchž děl zmíněnými nástroji.
Výhrady a podmínky o použití tohoto článku mohou býti stanoveny vnitřním zákonodárstvím každého státu, o nějž jde; účinnost takových výhrad a podmínek jest však přesně omezena na stát, který je určil.
Ustanovení prvního odstavce nemá zpětné působnosti a nemá proto ve státě Jednoty platnosti pro ona díla, která byla v tomto státě dovoleným způsobem přenesena na mechanické nástroje dříve, než tato úmluva nabyla působnosti.
Přizpůsobení učiněná podle odst. 2. a 3. tohoto článku a dovezená bez svolení zúčastněných stran do státu, ve kterém nebyla povolena, mohou tam býti zabavena.
Článek 14.
Autorům děl literárních, vědeckých neb uměleckých náleží výlučné právo povoliti reprodukci a veřejné provozování vlastních děl kinematografií.
Stejnou ochranu jako literární a umělecká díla mají kinematografické výrobky, pokud původce uspořádáním výpravy nebo spojením líčených událostí dal dílu ráz osobitého původního díla.
Bez újmy autorských práv k původnímu dílu chrání se kinematografická reprodukce díla literárního, vědeckého nebo uměleckého jako původní dílo.
Předchozí ustanovení platí o reprodukci nebo výrobě dosažené jakýmkoli jiným pochodem obdobným kinematografií.
Článek 15.
Aby autoři děl chráněných touto úmluvou byli za takové považováni, než se dokáže opak, a jim proto bylo dovoleno soudně stíhání padělatelů v jednotlivých státech Jednoty, stačí, aby jejich jméno bylo obvyklým způsobem vyznačeno na díle.
U anonymních nebo pseudonymních děl jest oprávněn nakladatel, jehož jméno udáno na díle, bdíti nad právy příslušejícími autorovi. Tento považuje se bez dalšího důkazu za právního nástupce anonymního neb pseudonymního autora.
Článek 16.
Každé napodobené dílo může býti zabaveno příslušnými úřady oněch států Jednoty, ve kterých původní dílo má právo na zákonnou ochranu.
V těchto státech může se zabavení týkati také reprodukcí, které pocházejí ze státu, ve kterém dílo nemá ochrany nebo jí pozbylo.
Zabavení se provede podle vnitřního zákonodárství toho kterého státu.
Článek 17.
Ustanovení této úmluvy nedotýkají se nikterak práva příslušejícího vládě každého ze států Jednoty, aby zákonodárnými opatřeními a vnitřním opatřením policejním dovolovala, střežila, zakazovala rozšiřování, provozování, vystavování jakéhokoliv díla nebo výroby, vůči nimž by příslušnému úřadu bylo toto právo vykonávati.
Článek 18.
Tato úmluva platí o všech dílech, která nestala se ještě ve státě, kde povstala, uplynutím ochranné doby obecným majetkem v době, kdy nabyla úmluva účinnosti.
Stalo-li se však dilo uplynutím ochranné doby jemu před tím přiznané ve smluvním státě, ve kterém se žádá za ochranu obecným majetkem, nenabývá tam podle této úmluvy znova ochrany.
Této zásady použije se podle ustanovení zvláštních úmluv, které byly nebo budou k tomu účelu mezi státy Jednoty učiněny. Není-li takových úmluv, upraví ty které státy, každý, pokud se jeho týče, způsob, jakým se jich použije.
Předchozí ustanovení platí obdobně, přistoupí-li některý stát k Jednotě a prodlouží-li se ochranná doba podle článku 7.
Článek 19.
Ustanovení této úmluvy nevylučují, aby žádáno bylo použíti dalekosáhlejších ustanovení, která by byla vydána zákonodárstvím některého státu Jednoty ve prospěch cizinců vůbec.
Článek 20.
Vlády států Jednoty vyhrazují si právo učiniti vzájemné zvláštní úpravy, pokud by tyto úpravy poskytovaly autorům širších práv, než se jim poskytují Jednotou, nebo pokud by obsahovaly jiná ustanovení, která neodporují této úmluvě. Ustanovení dosavadních úprav, která se shodují s uvedenými podmínkami, zůstávají v platnosti.
Článek 21.
Mezinárodní úřad zřízený pod jménem „Úřad mezinárodní Jednoty na ochranu děl literárních a uměleckých“ potrvá dále.
Tento úřad jest pod vysokou ochranou vlády švýcarského spříseženectva, která upravuje jeho organisaci a dohlíží na jeho činnost.
Jednací řeč Úřadu jest francouzština.
Článek 22.
Mezinárodní Úřad sbírá zprávy všeho druhu, které se týkají ochrany autorského práva k jich literárním a uměleckým dílům; srovnává a uveřejňuje je. Koná šetření, jež mají společný prospěch a zájem pro Jednotu a vydává na základě dokladů, které mu dodávají různé správy, periodický časopis ve francouzském jazyku o otázkách týkajících se předmětu Jednoty. Vlády států Jednoty si vyhrazují se všestranným souhlasem zmocniti Úřad, aby uveřejňoval vydání v jednom nebo několika jiných jazycích, bude-li toho podle zkušenosti zapotřebí.
Mezinárodní Úřad buď vždy pohotově pro svazové členy, aby jim podal zvláštní zprávy o otázkách ochrany literárních a uměleckých děl, jichž snad potřebují.
Ředitel mezinárodního Úřadu podává o svém vedení roční zprávu, která se sděluje všem členům Jednoty.
Článek 23.
Náklady na Úřad mezinárodní Jednoty hradí společně státy smluvní. Až do nového rozhodnutí nesmějí býti větší než 60.000 franků ročně. Tato částka může, je-li toho třeba, býti zvýšena prostým rozhodnutím některé z konferencí, o nichž jedná článek 24.
Aby určen byl příspěvek každého státu k těmto celkovým nákladům, roztřiďují se smluvní státy a státy, jež později k Jednotě přistoupí, na 6 tříd, z nichž každá přispívá poměrně k určitému počtu jednotek, totiž:
1. třída.........25jednotek2.„.........20 „3.„.........15„4.„.........10„5.„.........5 „6.„.........3„
Tyto koeficienty násobí se počtem států každé třídy a suma takto získaných výsledků jest počtem jednotek, kterým se dělí celkové náklady. Kvocient udává obnos jednotky nákladu.
Při svém přistoupení prohlásí každý stát, do které shora řečených tříd si přeje, aby byl zařazen.
Švýcarská vláda vypracuje rozpočet Úřadu, dohlíží na jeho výlohy, dává potřebné zálohy a sestaví roční účet, který se sdělí všem ostatním vládám.
Článek 24.
Tato úmluva může býti předkládána revisím, aby v ní provedeny byly opravy, jež jsou způsobilé zdokonaliti soustavu Jednoty.
Tohoto druhu otázky, jakož i takové, které v jiných směrech se dotýkají rozvoje Jednoty, budou projednávány v konferencích, které konány budou po řadě v jednotlivých státech Jednoty za účasti delegátů řečených států. Vláda státu, ve kterém má se konference konati, připraví za spoluúčinkování mezinárodního Úřadu práce k této konferenci. Ředitel Úřadu účastní se sezení konferencí a béře účast na jednání bez poradního hlasu.
Každá změna této úmluvy vyžaduje, má-li býti pro Jednotu platnou, jednomyslného souhlasu smluvních států.
Článek 25.
Státům, které nenáležejí k Jednotě a které zaručují zákonnou ochranu práv, o nichž jedná tato úmluva, bude na jejich žádost dovoleno přistoupiti.
Přístup oznámí se písemně vládě švýcarského spříseženectva a tato oznámí jej všem ostatním.
Přístupem rozumí se ipso facto souhlas se všemi podmínkami a účastenství na všech výhodách stanovených touto úmluvou. Může však obsahovati označení ustanovení úmluvy z 9. září 1886 nebo dodatečné akty ze 4. května 1896, které by tyto státy považovaly za nutné dáti alespoň prozatím na místo odpovídajících ustanovení této úmluvy.
Článek 26.
Smluvní státy mají kdykoli právo přistoupiti k této úmluvě za své kolonie nebo zahraniční državy.
Za tím účelem mohou podati buď všeobecné prohlášení, podle něhož všechny jejich kolonie nebo državy jsou zahrnuty v přístupu, nebo zvláště vyjmenovati ty, které jsou zahrnuty, nebo se na to obmeziti označiti ony, které mají býti vyloučeny.
Toto prohlášení oznámí se písemně vládě švýcarského spříseženectva a touto všem ostatním.
Článek 27.
Tato úmluva nastupuje ve stycích mezi smluvními státy na místo úmluvy bernské z 9. září 1886 včetně dodatkového článku a závěrečného protokolu z téhož dne, jakož i dodatkové akty a vysvětlující deklarace ze 4. května 1896. Tyto naznačené úmluvy zůstanou v platnosti ve stycích s těmi státy, které by tuto úmluvu neschválily.
Státy, podepsavší tuto úmluvu, mohou prohlásiti vyměňujíce si ratifikační listiny, že si přejí zůstati vázány v tom neb onom bodu ustanoveními úmluv, které již dříve podepsaly.
Článek 28.
Tato úmluva bude ratifikována a ratifikační listiny v Berlíně nejpozději 1. července 1910 vyměněny.
Každá smluvní strana odevzdá k výměně ratifikačních listin jedinou listinu, která spolu s listinami ostatních států bude uložena v archivech vlády švýcarské. Každá strana obdrží za to exemplář protokolu o výměně ratifikačních listin, podepsaný zúčastněnými zmocněnci.
Článek 29.
Tato úmluva nabude působnosti tři měsíce po výměně ratifikačních listin a zůstane v platnosti po neobmezený čas a až do uplynutí jednoho roku ode dne výpovědi.
Výpověď říditi jest na vládu švýcarskou. Výpověď bude míti účinek jen pro ten stát, který ji dá, kdežto úmluva zůstane dále v platnosti pro ostatní státy Jednoty.
Článek 30.
Státy, které zavedou do svého zákonodárství ochrannou dobu padesáti let podle článku 7., odstavec 1., této úmluvy, uvědomí o tom vládu švýcarského spříseženectva písemným prohlášením, jež bude ihned od ní sděleno všem ostatním státům Jednoty.
Totéž platí o státech, které se zřeknou výhrad jimi podle článků 25, 26 a 27 učiněných.
Čemuž na svědomí dotyční zmocněnci podepsali tuto úmluvu a připojili své pečeti.
Dáno v Berlíně dne 13. listopadu roku tisícího devítistého osmého v jediném exempláři, který bude uložen v archivech vlády švýcarského spříseženectva a jehož ověřené opisy budou vydány diplomatickou cestou smluvním státům.
Za Německo:
(L. S.) Dr. K. von STUDT
(L. S.) von KOERNER
(L. S.) DUNGS
(L. S.) GOEBEL von HARRANT
(L. S.) ROBOLSKI
(L. S.) Josef KOHLER
(L. S.) OSTERRIETH
Za Belgii:
(L. S.) Hrabě DELLA FAILLE DE LEVERGHEM
(L. S.) Jules de BORCHGRAVE
(L. S.) WAUWERMANS
Za Dánsko:
(L. S.) J. HEGERMANN LINDENCRONE
Za Španělsko:
(L. S.) Luis POLO DE BERNABÉ
(L. S.) Eugenio FERRAZ
Za Francii:
(L. S.) Jules CAMBON
(L. S.) E. LAVISSE
(L. S.) Paul HERVIEU
(L. S.) L. RENAULT
(L. S.) GAVARRY
(L. S.) BRETON G.
(L. S.) Georges LECOMTE
Za Velkou Britanii:
(L. S.) H. G. BERGNE
(L. S.) George R. ASKWITH
(L. S.) J. de SALIS
Za Italii:
(L. S.) A. PANSA
(L. S.) L. ROUX
(L. S.) Samuele OTTOLENGHI
(L. S.) Emilio VENEZIAN
(L. S.) Avv. Augusto FERRARI
Za Japonsko:
(L. S.) Mizuno RENTARO
(L. S.) Horiguchi KUMAICHI
Za Republiku Liberii:
(L. S.) von KOERNER
Za Lucembursko:
(L. S.) Hrabě de VILLERS
Za Monaco:
(L. S.) Baron de ROLLAND
Za Norsko:
(L. S.) Klaus HOEL
Za Švýcary:
(L. S.) Alfred von CLAPARÈDE
(L. S.) W. KRAFT
Za Švédsko:
(L. S.) TAUBE
(L. S.) P. M. af UGGLAS
Za Tunis:
(L. S.) Jean GOUT
Úmluva tato vyhlašuje se s tím, že přístup k ní uložen byl republice Československé článkem 20. smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsané dne 10. září 1919 v Saint-Germain en Laye, schválené Národním shromážděním republiky Československé dne 7. listopadu 1919 a ratifikované presidentem republiky dne 10. listopadu 1919; příslušný návrh na přístup schválen byl ministerskou radou ve schůzi dne 1. února 1921; přístup notifikován byl Švýcarské Spolkové Radě notou vyslanectví republiky Československé v Bernu ze dne 22. února 1921, potvrzen notou Švýcarské Spolkové Rady ze dne 7. března 1921; mezinárodní působnost nastala pro republiku Československou dnem 22. února 1921 se zařazením do čtvrté kategorie států, pokud jde o příspěvky podle čl. 23. předmětné úmluvy.
Dne 1. ledna 1921 vázala úmluva předmětná tyto státy:
Německo (od 5. prosince 1887), Rakousko (1. října 1920), Belgii (5. prosince 1887), Dánsko s ostrovy Feroë (1. července 1903), Španělsko s osadami (5. prosince 1887), Francii s Alžírem a osadami (5. prosince 1887), Velkou Britanii s osadami, državami a některými zeměmi protektorátu (od 5. prosince 1887 a 1. července 1912), Řecko (9. listopadu 1920), Haiti (5. prosince 1887), Italie (5. prosince 1887), Japonsko (15. července 1899), Liberii (16. října 1908), Lucemburk (20. června 1888), Maroko [protektorát francouzský] (16. června 1917), Monaco (20. května 1889), Norsko (13. dubna 1896), Holandsko (1. listopadu 1912, holandskou Indii, Curacao a Surinam od 1. dubna 1913), Polsko (28. ledna 1920), Portugaly s koloniemi (29. března 1911), Švédsko (1. srpna 1904), Švýcary (5. prosince 1887), Tunis (5. prosince 1887).
Dále přistoupily Spojené Státy brasilské (přesné datum nebylo Švýcarskou Spolkovou Radou dosud oznámeno).
Dr. Beneš v. r.
| Úmluva bernská o ochraně děl literárních a uměleckých, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908. | 401/1921 Sb. |
402.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 10. listopadu 1921,
jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní úmluva mezi republikou Československou a královstvím Rumunským.
§ 1.
Na základě zákona ze dne 25. listopadu 1919, čís. 637 Sb. z. a n., a zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 349 Sb. z. a n., uvádí se zatímně v platnost v příloze připojená obchodní úmluva mezi republikou Československou a královstvím Rumunským, podepsaná dne 23. dubna 1921.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 3.
Provedení ukládá se ministru věcí zahraničních, ministru pověřenému správou úřadu pro zahraniční obchod, ministru obchodu, průmyslu a živností, ministru financí a ministru železnic v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry.
Dr. Beneš v. r.
Dr. Dolanský v. r.
Černý v. r.
Staněk v. r.
L. Novák v. r.
Šrámek v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
A. Novák v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Tučný v. r.
Habrman v. r.
Srba v. r.
Dr. Dérer v. r.
Dr. Mičura v. r.
(Překlad.)
Obchodní úmluva
ze dne 23. dubna 1921 mezi republikou Československou a královstvím Rumunským s přílohami A, B, C a D a závěrečným protokolem.
President republiky Československé s jedné strany
a
Jeho Veličenstvo král Rumunský s druhé strany,
stejně prodchnuti přáním, aby usnadnili obchodní styky, jakož i hospodářskou součinnost obou států, i aby tak dali pevný podklad přátelským svazkům, které je pojí, rozhodli se uzavříti obchodní úmluvu, přizpůsobenou přechodné úpravě hospodářství dosud platnému v obou státech a jmenovali k tomu cíli svými zmocněnci:
President republiky Československé:
pana Ferdinanda Veverku,
mimořádného vyslance a zmocněného ministra republiky v Rumunsku,
a
pana Jana Dvořáčka,
legačního radu,
Jeho Veličenstvo král rumunský:
pana Take Ionescu,
ministra státního tajemníka v departementu zahraničních věcí,
kteříž, předloživše své plné moci, jež shledány v dobré a náležité formě, shodli se na těchto článcích:
Článek 1.
Příslušníci, čluny, lodi a zboží, produkty zemědělské a průmyslové každé ze smluvních stran budou požívati na území strany druhé výsad, svobod neb jakýchkoli výhod, propůjčených státu požívajícímu nejvyšších výhod.
Ustanoveními této smlouvy nejsou ovšem nijak dotčeny zvláštní zákony, nařízení a předpisy, týkající se obchodu, průmyslu, policie, obecné bezpečnosti a výkonu některých živností a řemesel, které všeobecně platí nebo budou platiti na území smluvních stran pro všechny cizince.
Článek 2.
Se všemi rumunskými produkty zemědělskými a průmyslovými, dováženými do Československa, a se všemi československými produkty zemědělskými a průmyslovými, dováženými do Rumunska k spotřebě, k uložení ve skladišti, k opětnému vývozu neb k průvozu, bude nakládáno po dobu působnosti této úmluvy stejně jako s týmiž produkty státu požívajícího nejvyšších výhod a zejména nebudou podrobeny ani jiným ani vyšším dávkám neb clům, než jaké postihují výrobky neb zboží státu požívajícího nejvyšších výhod.
Při vývozu do Rumunska nebudou vybírána v Československu a při vývozu do Československa nebudou vybírána v Rumunsku ani jiná ani vyšší vývozní cla neb jakékoli poplatky, než při vývozu týchž předmětů do zemí požívajících nejvyšších výhod v tomto směru.
Každá ze smluvních stran se tudíž zavazuje, že propůjčí straně druhé ihned všechny výhody, výsady neb snížení cel nebo všelikých dávek, které již poskytla nebo by příště poskytla v řečeném směru třetí mocnosti, vyjma výhody, které jsou aneb později by mohly býti poskytnuty sousedním státům k usnadnění pohraničního styku se zřetelem na místní potřeby.
Zboží pocházející z jiné země, které bylo průmyslově zpracováno na území jedné ze smluvních stran, bude považováno při dovozu na území druhé strany za výrobek země, v níž bylo zpracováno.
Článek 3.
Vnitřní dávky, vybírané na účet státu, obcí nebo korporací, jež budou uvaleny na těžbu, výrobu nebo spotřebu některého druhu zboží na území jedné ze smluvních stran, nepostihnou pod žádným titulem produktů strany druhé ani více ani tíživěji než produkty tuzemské téhož druhu, neb není-li jich, než produkty státu požívajícího nejvyšších výhod.
Článek 4.
Příslušníci každé ze smluvních stran jsou osvobozeni na území strany druhé od jakékoli vojenské služby v branné moci, jakož i od jakékoli dávky, ukládané náhradou za osobní vojenskou službu a naopak nebude jim nijak bráněno, aby dostáli své vojenské povinnosti ve vlastním státě.
V míru i za války nejsou povinni k jiným vojenským plněním a rekvisicím, leč k těm, které se ukládají vlastním příslušníkům, a to v téže míře a podle stejných zásad jako těmto a vždy za náhradu.
Rovněž jsou osvobozeni od jakékoli závazné veřejné činnosti soudní, správní nebo obecní, vyjma poručenství (opatrovnictví) nad příslušníky své země.
Článek 5.
Obě smluvní strany budou ve vzájemném styku, pokud se týká železnic a vodních cest, vykonávati svoji tarifní politiku v souhlasu se zásadou nejvyšších výhod.
Článek 6.
Dokud nebude uzavřena všeobecná úmluva o mezinárodní úpravě průvozu, obě smluvní strany se zavazují poskytnouti si vzájemně svobodný průvoz, a to po nejpříhodnějších tratích osobám, zboží, poštovním zásilkám, lodím, člunům, vozům, vagonům neb jiným dopravním prostředkům, zajišťujíce si v tomto směru postup podle zásady nejvyšších výhod.
Průvoz tudíž nebude podroben jiným omezením než těm, která vyplývají z technických nutností, vztahujících se k všeobecnému stavu dopravy a provozu na železnicích i vodních cestách.
Osoby, zboží, poštovní zásilky, lodi, čluny, vozy, vagony neb jiné dopravní prostředky nebudou při průvozu vzájemně podrobeny žádným clům neb zvláštním dávkám z důvodu svého průvozu, ať byl proveden s přeloděním neb bez přelodění, s uložením ve skladišti nebo bez uložení, s přeložením nebo bez přeložení aneb konečně se změnou dopravního prostředku nebo bez této změny.
Článek 7.
Vzhledem k trvajícím dosud výjimečným hospodářským obtížím nemohou smluvní strany nyní upustiti od omezení neb zákazů dovozu a vývozu některých druhů zboží, které již v působnosti jsou aneb které teprve by vydány býti mohly.
Avšak obě smluvní strany, prodchnuty jsouce přáním zrušovati postupně zákazy dovozní a vývozní, vynasnaží se všemožně, aby utužily vzájemné obchodní styky.
Dokud však tato omezení a zákazy budou v působnosti, obě smluvní strany shodují se v tom, že jich budou vzájemně používati podle doložky o nejvyšších výhodách.
Tato zásada se ovšem nevztahuje na zvláštní smlouvy, které již byly nebo budou uzavřeny o dovozu a vývozu zboží na základě kompensačním.
Článek 8.
Vyjma nynější omezení, uvedená v článku 7., bylo by možno činiti výjimky z ustanovení o svobodě průvozu, jakož i o úplné svobodě obchodu, jíž obě smluvní strany si přejí, jen v následujících případech, a to s podmínkou, že tyto výjimky by se vztahovaly na všechny země neb na země ve stejných okolnostech:
a) z důvodu veřejné bezpečnosti;
b) z důvodů zdravotních neb jako opatření proti nákazám zvířecím neb rostlinným, při čemž bude dbáno všeobecně uznaných mezinárodních pravidel;
c) pro zboží, jež v jednom ze smluvních států je předmětem státního monopolu;
d) v případě vážných událostí, ohrožujících státní bezpečnost.
Článek 9.
Podrobná ustanovení o provádění přepravy na železnicích jsou obsažena v příloze A.
Článek 10.
O stycích poštovních, telegrafních a telefonních mezi Rumunskem a republikou Československou jedná zvláštní úmluva mezi oběma státy, sjednaná na základě mezinárodních úprav.
Právní pomoc ve věcech civilních a trestních, vydávání zločinců, výkon soudních rozhodnutí, jakož i otázky zdravotní budou rovněž upraveny zvláštními úmluvami.
Článek 11.
Akciové společnosti, jakož i ostatní společnosti obchodní, průmyslové nebo finanční, včetně společností pojišťovacích, jež jsou zřízeny na území jedné smluvní strany podle příslušných zákonů a jež na tom území mají své sídlo, podřídí-li se zákonům druhé země, mohou se usaditi na jejím území a provozovati tam svůj obchod nebo svoji živnost, vyjma odvětví obchodu a průmyslu, která by byla pro svůj všeobecně prospěšný ráz podrobena zvláštním omezením platným pro všechny státy. Společnosti nahoře vyjmenované budou míti volný a snadný přístup ke všem soudům obou států.
Připuštění těchto společností k provozování jejich obchodu neb živnosti na území druhé smluvní strany zůstává vyhrazeno zákonům a předpisům, které jsou nebo budou v působnosti na tomto území.
Jinak však s těmito již připuštěnými společnostmi bude na území druhé smluvní strany stejně nakládáno, jak to jest nebo by mohlo býti přiznáno podobným společnostem kteréhokoli jiného státu.
Článek 12.
Obchodníci, továrníci a jiní živnostníci jednoho z obou států, kteří prokáží předložením živnostenské legitimace, vydané příslušnými úřady svého státu, že jsou tam oprávněni provozovati svůj obchod nebo svoji živnost a že tam platí zákonité daně a poplatky, mají právo buď osobně neb svými cestujícími uzavírati koupě na území druhé smluvní strany u obchodníků neb výrobců neb ve veřejných prodejnách. Mohou také přijímati objednávky, i podle vzorků, u obchodníků neb jiných osob, které ve svém obchodě neb ve své živnosti používají zboží těmito vzorky zastoupeného. V žádném z obou států nebudou povinni platiti z tohoto důvodu zvláštní poplatek.
Rumunští a českoslovenští obchodní cestující, mají-li živnostenskou legitimaci, vydanou úřady svého státu, jsou vzájemně oprávněni míti s sebou vzorky neb modely, nikoliv však zboží. Tato legitimace budiž vyhotovena podle vzoru přílohy B.
Smluvní strany oznámí si vzájemně, které úřady jsou pověřeny vydávati legitimace, jakož i kterými předpisy jest se cestujícím při provozování jejich obchodu říditi.
S výjimkou zboží, jehož dovoz jest zakázán, předměty podrobené clu nebo jakékoliv jiné podobné dávce, které budou dováženy jako vzorky nebo modely obchodními cestujícími, budou vzájemně propuštěny beze cla dovozního i vývozního s podmínkou, že tyto předměty budou opět vyvezeny ve lhůtě předepsané a že nebude pochyby o totožnosti dovezených a opětně vyvezených předmětů, ať procházejí ostatně při vývozu kterýmkoliv celním úřadem.
Opětný vývoz vzorků neb modelů budiž zaručen v obou státech u vstupního celního úřadu buď tím, že se složí hotově částka odpovídající úhrnnému obnosu cla, jež má býti zapraveno, buď tím, že se složí dostatečná jistota. Pokud jde o výrobky z platiny, zlata neb stříbra, činí se výhrada, že případné záručné formality musí býti splněny.
Vyprší-li předepsaná lhůta, připadne na clo složená částka státní pokladně, a byla-li zaručena, bude ve prospěch státní pokladny vymáhána, neprokáže-li se v této lhůtě, že vzorky neb modely byly opět vyvezeny.
Jestliže se před uplynutím předepsané lhůty předloží vzorky nebo modely celnímu úřadu k tomu cíli ustanovenému, aby byly opět vyvezeny, má se tento úřad ohledáním přesvědčiti, jsou-li předměty jemu předložené totožné s těmi, pro něž bylo dovozní povolení vydáno. Není-li o tom pochyby, potvrdí úřad opětný vývoz a vrátí částku složenou při dovozu neb učiní potřebná opatření pro uvolnění jistoty.
Od dovozce nebude požadováno nijakých platů vyjma kolkovné za vydání osvědčení neb dovolovacího listu a za označení, potvrzující totožnost vzorků neb modelů.
Článek 13.
Obě smluvní strany se zavazují, že dovolí volný návrat prázdných nádob všeho druhu, užívaných k dovozu produktů z území jedné smluvní strany do území strany druhé, do země, ze které byly vyvezeny bezcelně při vývozu i dovozu. Tytéž výhody přiznávají se nádobám všeho druhu, zasílaným do území druhé smluvní strany, aby tam byly naplněny a pak vráceny. Avšak v obou případech může býti požadována jistota za nádoby podrobené clu.
Článek 14.
Dovoz i vývoz předmětů zasílaných do opravy jest s obou stran dovolen a osvobozen od jakéhokoli cla, nezmění-li se podstata těchto předmětů a jich obchodní pojmenování a nepřipojí-li se k nim nové podstatné součástky, podrobené dovoznímu clu, s podmínkou, že totožnost předmětů jest nepochybná a že budou vráceny ve lhůtě napřed stanovené.
Článek 15.
Aby celní služba byla usnadněna, prohlašují obě smluvní strany, že se zásadně shodují v tom, aby jejich pohraniční celní úřady byly spojeny v témž místě všude, kde to dovolí místní situace.
Článek 16.
S loďmi rumunskými a jich náklady v Československu a naopak s loďmi československými a jich náklady v Rumunsku bude při příjezdu přímo ze země původu neb z jiné země, beze zření na místo původu nebo určení jich nákladů, zacházeno v každém ohledu jak v přístavech tak i na národních vodních cestách stejně jako s loďmi vlastními a jich nákladem.
Všechny výsady a svobody, poskytnuté v tomto ohledu třetí mocnosti jednou ze smluvních stran, budou přiznány druhé smluvní straně ihned a bezpodmínečně.
Zejména pak lodi a čluny každé z obou smluvních stran jsou oprávněny převážeti zboží všeho druhu a cestující mezi všemi přístavy a místy ležícími na území druhé strany, které jsou přístupny lodím a člunům této strany, a to nikoliv za podmínek těžších, než jaké platí pro lodi a čluny domácí.
Lodi jednoho z obou států nejsou podrobeny v přístavech státu druhého při svém příjezdu, za svého pobytu a při odjezdu žádným clům, dávkám nebo břemenům jakkoliv pojmenovaným, vybíraným z tělesa, vlajky neb nákladu lodi jménem aneb ve prospěch vlády, veřejných úředníků, soukromníků, korporací neb jakýchkoli ústavů, které by rovněž a za stejných podmínek nebyly uloženy lodím domácím.
Lodi a jich náklady nebudou rovněž vázány jinými povinnostmi kromě těch, které vyplývají z opatření celních, policejních, zdravotních, přistěhovaleckých a vystěhovaleckých, jakož i z kontroly dovozu a vývozu zakázaného zboží.
Právo k provozování pobřežní plavby je vyhrazeno v obou zemích podnikům domácím a může býti propůjčeno příslušníkům druhé strany pouze zvláštním rozhodnutím příslušné vlády. Avšak ve všech případech lodi rumunské i československé smějí se plaviti z přístavu jedné z obou zemí do jednoho nebo několika přístavů téže země, aby tam složily všechen svůj náklad z ciziny přivezený nebo jeho část, aneb aby tam naložily neb doplnily svůj náklad pro cizinu.
Článek 17.
Vzájemný styk v pohraničních pásmech je upraven přílohami C a D.
Článek 18.
Tato úmluva bude ratifikována a ratifikační listiny budou vyměněny v Praze, jakmile to bude možné.
Působnosti nabude patnáctého dne po výměně ratifikačních listin.
Tato úmluva bude závaznou po dobu jednoho roku ode dne, kdy nabude působnosti.
Po uplynutí této lhůty prodlužuje se mlčky a zůstane v působnosti ještě tři měsíce po dni výpovědi, dané jednou ze smluvních stran.
Čemuž na svědomí zmocněnci obou smluvních stran tuto úmluvu podepsali.
Dáno dvojmo v Bukurešti, dne 23. dubna roku 1921.
(L. S.) Dr. Ferdinand Veverka v. r.
(L. S.) Ing. J. Dvořáček v. r.
(L. S.) Take Ionescu v. r.
Příloha A.
§ 1.
Doprava zboží mezi oběma státy bude prováděna podle bernské mezinárodní úmluvy o železniční přepravě zboží ze dne 14. října 1890 se všemi dodatky a doplňujícími ustanoveními; vzhledem k nynějším dopravním obtížím lze však učiniti odchylky od této úmluvy, které jsou předmětem zvláštní dohody mezi železničními správami obou států.
§ 2.
Obě smluvní strany učiní veškerá vhodná opatření, aby zajistily rychlou a bezpečnou přepravu osobní i nákladní mezi oběma státy, a to na tratích nejpříhodnějších, a bude-li toho třeba, aby usnadnily vzájemný dovoz a vývoz zboží přímými kompletními vlaky.
§ 3.
Obě smluvní strany se zavazují, že učiní nutná opatření, aby co nejdříve zavedly přímé přepravní sazby alespoň pro hlavní druhy zboží a nejdůležitější spoje, aby tím usnadnily přímou přepravu osobní a nákladní.
§ 4.
Obě smluvní strany uznávají, že jest velmi nutno uzavříti všeobecnou mezinárodní úmluvu o výměně a vzájemném užívání obozu, a zavazují se, že ve vzájemné shodě budou pracovati k tomu, aby tato úmluva byla sjednána co nejdříve.
Dokud taková mezinárodní úmluva nebude sjednána, zůstane v platnosti dosavadní prozatímní úprava mezi železničními správami obou států o výměně a používání vagonů.
§ 5.
Výměna vagonů, které se nepovažují za část společného parku bývalé rakousko-uherské monarchie, je ovšem upravena podle zásad vytčených konferencí odborníků, konanou ve Vídni od 3. do 12. srpna 1920.
Příloha B. (Vzor.)
Legitimace pro obchodní cestující.
Příloha C.
Aby byl usnadněn styk v pohraničních pásmech, jak toho vyžadují obvyklé potřeby obyvatelstva, obě smluvní strany shodly se na tomto:
1) Při dovozu i vývozu přes společnou hranici budou osvobozeny od jakéhokoli cla a od jakýchkoli jiných poplatků, jakož i od zvláštního dovozního neb vývozního povolení:
Léky, připravené v malých dávkách přiměřených odběratelům, přenášené ze sousedních lékáren na předpis lékaře, oprávněného vykonávati praxi na území jedné ze smluvních stran, a to bez jakéhokoli zvláštního povolení.
Nebude však požadováno lékařského předpisu pro jednoduché medicinální drogy nebo pro obyčejné přípravky lékárnické a chemické v malých dávkách přiměřených potřebám odběratelů, jichž lékárnické označení jest na obalu přesně a jasně patrno a které smějí býti prodávány v drobném prodeji podle ustanovení platných pro ono území.
2) Obyvatelé pohraničních okresů, kteří vykonávají zemědělské práce na svých pozemcích (polích, lukách, lesích atd.) vlastních neb najatých, ležících v pohraničním pásmě sousedního státu, jsou oprávněni převáděti, převážeti a přenášeti přes společnou hranici bezcelně a bez jakýchkoli jiných poplatků i dávek, jakož i bez dovozního neb vývozního povolení pracovní dobytek, nářadí, nástroje, osivo a sadbu, jichž je zapotřebí k práci na těchto pozemcích — s výhradou opatření nutných pro zajištění cla.
3) Plodiny zemědělské, jako na př. obilí v snopech neb v klasech, zeleniny, okopaniny, tráva pro krmení dobytka, seno, sláma, píce atd., sklizené na pozemcích, jež jsou odděleny od příslušných hospodářských budov celní čarou, mohou býti přenášeny neb převáženy do příslušných budov neb skladišť bezcelně a bez jakýchkoli jiných poplatků neb dávek, jakož i bez vývozního neb dovozního povolení.
4) Dobytek, hnaný na pastvu neb k přezimování s jednoho území do druhého, je osvobozen dočasně od cla dovozního i vývozního, jakož i od dovozního i vývozního povolení s podmínkou, že se vrátí, že se zachovají celní předpisy a že totožnost zvířat se při návratu zjistí. Rovněž mohou býti bezcelně zpět dovezeny produkty zvířat vyhnaných na pastvu neb k přezimování, jako mléko, máslo, sýr, vlna a mláďata mezitím přibylá, avšak pokaždé toliko v množství přiměřeném počtu kusů a skutečnému trvání pastvy.
Osvobození od cla vztahuje se stejně na svršky a nářadí rolníků neb pastýřů dobytek provázejících.
Ve všech případech, vypočtených v číslech 2, 3 a 4 lze překročiti hranici i mimo cesty celní; předpokládá se však, že se zachovají místní předpisy.
Rozumí se, že za ta zvířata, která se nevrátí, vyjma ta, která snad za pastvy pojdou, bude zaplaceno při navrácení stáda příslušné dovozní clo.
5) Bezcelný dovoz i vývoz přiznává se rovněž předmětům pro vlastní potřebu obyvatelstva, které se zasílají z jednoho území do druhého k opravě neb k zpracování, děje-li se tato doprava v pohraničních pásmech a proto, aby se vyhovělo denním potřebám obyvatelstva těchto pásem.
6) Úlevy přiznané čl. 1.—5. omezují se na obyvatele a produkty pohraničního pásma, jež nebude širší než mezinárodní maximum 15 km podle vnitřních předpisů dotyčného státu.
7) Úlevy přiznané čl. 1.—5. nedotýkají se nikterak práva každé smluvní strany učiniti ona opatření, která by shledala vhodnými z důvodů zdravotních, veterinářských neb z důvodů celní a jakékoli jiné nutné kontroly jako nezbytná opatření proti všelikému případnému zneužití.
8) Vláda rumunská a československá přičiní se, aby jejich dotyčné orgány vykonávaly celní kontrolu v pohraničním styku pokud možno současně a na týchž místech. Obě vlády dohodnou se co nejdříve o celních prohlídkách, jakož i o cestách všeobecně otevřených pro přechod společné celní hranice.
9) Obě smluvní strany se zavazují, že společným úsilím budou čeliti podloudnictví na společné hranici vhodnými opatřeními; stran trestu na podloudnické trestné činy shodují se smluvní strany v tom, že zachovají v platnosti příslušné trestní zákony.
10) Aby byl obyvatelům pohraničního pásma usnadněn přechod společné hranice, obě vlády zmocní místní správní úřady, aby upravovaly přechod společné hranice na základě osobních průkazů ve smyslu „drobného pohraničního styku“. Podle této úpravy jsou obyvatelé pohraničního pásma oprávněni přecházeti přes společnou hranici na průkaz osvědčením (osobní legitimaci), vystaveným na jich jméno pro přechod hranice a platným pro určitou lhůtu.
11) Od placení cla dovozního a vývozního, jakož i od vývozních a dovozních povolení, zejména při přechodu přes společnou hranici, s výhradou opatření, zmíněných v čísle 7. tohoto protokolu, jsou osvobozeny:
a) svršky cestujících vozků a dělníků, jako prádlo, oděv, cestovní potřeby, nástroje a nářadí pro jejich vlastní potřebu, a to ve množství přiměřeném okolnostem;
b) vozy skutečně sloužící k dopravě osob a zboží, káry, košíky a podobné prostředky k dopravě, jestliže jich již bylo užito a upotřebeno, nejsou-li určeny na prodej a slouží-li k dopravě neb k balení svršků neb zboží; soumaři a tažná zvířata.
K zajištění zpětného vývozu nových vozů a jiných nových vozidel, jakož i soumarů a tažných zvířat může býti požadováno složení jistoty podle zákonů příslušné země.
Ustanovení tohoto článku nedotýkají se nikterak všeobecných předpisů celního zákona příslušného státu.
12) a) Lékaři, zvěrolékaři a osoby oprávněné poskytovati zdravotní pomoc, bydlící blízko hranice rumunsko-československé, mají právo vykonávati své povolání i v pohraničním pásmu druhé země stejnou měrou jako ve vlastní zemi, avšak s těmito výhradami:
b) osoby, vyjmenované v odst. a), nenejsou oprávněny podávati nemocným při výkonu svého povolání v druhé zemi léků, které samy přinesou, vyjma případy hrozícího nebezpečí;
c) osoby, vykonávající ve smyslu odst. a) své povolání v pohraničním pásmu, nemají práva se v něm usaditi neb míti tam své bydliště, leda že by se podřídily zákonům v této zemi platným a zejména předpisům, týkajícím se výkonu lékařské a zvěrolékařské praxe;
d) lékaři, zvěrolékaři a osoby oprávněné poskytovati zdravotní pomoc, kteří by chtěli použíti práva daného jim bodem a) tohoto odstavce, musí se ovšem při výkonu svého povolání podrobiti zákonům a předpisům platným v zemi, ve které toto povolání budou vykonávati. Obě vlády se zavazují, že si vzájemně oznámí veškeré předpisy o výkonu lékařské a zvěrolékařské praxe, aby o nich mohli býti zpraveni lékaři, zvěrolékaři a osoby oprávněné poskytovati zdravotní pomoc.
13) Bude-li toho třeba, mohou býti hořejší body doplněny pozdějšími ustanoveními, zejména co do výhod při vyclívání a při kontrole obchodu, týkajících se zboží, jež slouží k denní a vlastní potřebě obyvatelstva pohraničních pásem.
Příloha D.
Stran obsahu čl. 6. přílohy C bylo sjednáno, že obě vlády mohou rozšířiti pohraniční pásmo nad 15 km, kdykoliv se zjistí, že podobné rozšíření jest nutné.
Závěrečný protokol.
Přistupujíce k podepsání obchodní úmluvy, dnešního dne uzavřené, podepsaní zmocněnci učinili tyto výhrady a prohlášení, jež tvoří nedílnou část vlastní úmluvy:
K článku 2.
Ujednání, týkající se doložky o nejvyšších výhodách, neruší ve věcech celních nikterak zvláštních ustanovení čl. 222. mírové smlouvy St. Germainské a čl. 205. mírové smlouvy Trianonské.
K článku 6.
Z prováženého zboží mohou však býti vybírány poplatky, určené výlučně k úhradě oprávněných nákladů na dozor a správu, jichž průvoz vyžaduje.
K článku 7.
Zvláštní kontingentní úpravy, sjednané neb které budou sjednány na základě kompensačním jednou ze smluvních stran s třetí mocností, považují se za smlouvy zvláštní ve smyslu posledního odstavce čl. 7.
K článku 11.
Výrazem „odvětví obchodu“ (odstavec 1.) jest rozuměti společnosti obchodní, průmyslové, finanční a společnosti pojišťovací.
K článku 13.
Za nádoby jest považovati zejména: sudy, kádě, barely, pytle, koše, láhve, cylindry, cisterny, bedny atd. Na důkaz totožnosti mají obyčejně nádoby býti označeny, avšak nevyžadují-li toho celní předpisy příslušné země, musí býti vráceny nádoby ve stejném počtu, velikosti i jakosti.
K článku 16.
a) Domácím lodím jednoho z obou států nebudou přiznány žádné výsady ani výhody co do umístění, nakládání a skládání lodí a vůbec co do formalit a opatření, jimž mohou býti podrobeny obchodní lodi, jich posádky a náklady v přístavech neb nádržkách, které by nebyly stejně přiznány lodím státu druhého.
b) Potraviny a potřeby osvětlovací nakládané v přístavech obou smluvních stran a určené pro každodenní potřebu posádky, jakož i všechny předměty zásobovací lodí odjíždějících, jsou osvobozeny ode všech vývozních cel s podmínkou, že zásoby nepřevyšují množství nezbytně nutného.
Jestliže toto množství zdálo by se býti příliš značným, jsou kapitáni neb velitelé lodí povinni předložiti celním úřadům důkaz o tom, že dotyčné množství jest vskutku potřebné vzhledem k počtu posádky a k pravděpodobnému trvání plavby.
Dočasné zákazy, týkající se některých poživatin, nevztahují se na produkty určené k zásobení lodních posádek.
Dáno dvojmo v Bukurešti, dne 23. dubna 1921.
(L. S.) Dr. Ferdinand Veverka v. r.
(L. S.) Ing. J. Dvořáček v. r.
(L. S.) Take Ionescu v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní úmluva mezi republikou Československou a královstvím Rumunským. | 402/1921 Sb. |
419.
Překlad.
Úprava madridská
ze dne 14. dubna 1891, týkající se potlačení nesprávného označení původu zboží, revidovaná ve Washingtoně 2. června 1911, uzavřená mezi Brasilií, Kubou, Španělskem, Francií, Velkou Britanií, Portugalskem, Švýcarskem a Tunisem.
Podepsaní, svými vládami řádně zplnomocnění, sjednali společnou dohodou následující text, který nahradí úpravu podepsanou v Madridě dne 14. dubna 1891:
Článek 1.
Každý výrobek opatřený nesprávným označením původu, ve kterém by některý ze smluvních států nebo některé místo ležící v jednom z nich byly přímo nebo nepřímo označeny jako stát nebo místo původu, bude zabaven při dovozu do každého ze zmíněných států.
Zabavení lze stejně vykonati ve státě, kde nesprávné označení původu bylo připojeno, nebo ve státě, kam byl dovezen výrobek opatřený tímto nesprávným označením.
Jestliže zákonodárství některého státu nepřipouští zabavení při dovozu, jest toto zabavení nahraditi zákazem dovozu.
Jestliže zákonodárství některého státu nepřipouští zabavení ve vnitrozemí, jest toto zabavení nahraditi soudními prostředky, které zákon tohoto státu poskytuje v podobném případě státním příslušníkům.
Článek 2.
Zabavení jest provésti na žádost buď státního zastupitelství nebo jakéhokoli povolaného úřadu, ku příkladu celní správy nebo interesované strany, jednotlivce nebo společnosti podle vnitřního zákonodárství každého státu.
Úřady nejsou povinny provésti zabavení při průvozu zboží.
Článek 3.
Tato ustanovení nezabraňují prodavači, aby označil svoje jméno nebo svoji adresu na výrobcích, pocházejících z jiné země než země prodeje, avšak v tomto případě jest k adrese nebo jménu připojiti zřetelným písmem přesné označení země nebo místa zhotovení nebo výroby.
Článek 4.
Soudy každého státu rozhodují o tom, které názvy se vzhledem k svému rázu druhovému vymykají z ustanovení této úpravy, při čemž však místní názvy původu výrobků viničních nejsou pojaty do výhrady vytčené tímto článkem.
Článek 5.
Státům náležejícím k Unii pro ochranu průmyslového vlastnictví, které nejsou účastníky této úpravy, bude na jejich žádost dovoleno, aby k ní přistoupily způsobem v článku 16. Úmluvy všeobecné předepsaným.
Článek 6.
Tato úprava bude ratifikována a ratifikační listiny uloženy ve Washingtoně nejpozději 1. dubna 1913.
Nabude působnosti měsíc po uplynutí této doby a bude míti stejnou účinnost a trvání jako Úmluva všeobecná.
ČEMUŽ NA SVĚDOMÍ příslušní zplnomocněnci podepsali tuto úpravu.
Dáno ve Washingtoně, v jediném exempláři, dne druhého června 1911.
Za Brasilii:
R. DE LIMA E SILVA.
Za Kubu:
ANTONIO MARTIN RIVERO.
Za Španělsko:
JUAN. RIANO Y GAYANGOS.
J. FLOREZ POSADA.
Za Francii:
PIERRE LEFÈVRE PONTALIS.
G. BRETON.
MICHEL PELLETIER.
GEORGES MAILLARD.
Za Velkou Britanii:
A. MITCHELL INNES.
A. E. BATEMAN.
W. TEMPLE FRANKS.
Za Portugalsko:
J. F. H. M. DA FRANCA, Vte D’ALTE.
Za Švýcary:
P. RITTER.
W. KRAFT.
HENRI MARTIN.
Za Tunis:
E. DE PERETTI DE LA ROCCA.
Vyhlašuje se s tím, že návrh na přístup republiky Československé k předmětné Úpravě schválen byl ministerskou radou republiky Československé ve schůzi dne 23. června 1921; přístup byl notifikován Švýcarské Spolkové Radě notou ministerstva zahraničních věcí republiky Československé ze dne 19. července 1921, potvrzen notou Švýcarské Spolkové Rady ze dne 13. srpna 1921 s tím, že přístup nabývá působnosti dnem 30. září 1921.
Úprava předmětná vázala 1. března 1921 tyto státy:
Brasilii (od 3. října 1896), Kubu (od 1. ledna 1905), Španělsko (od počátku [15. července 1892]), Francii s Alžírem a osadami (od počátku), Velkou Britanii (od počátku), Nový Zéland (od 20. června 1913), Maroko (s výjimkou pásma španělského [30. července 1917]), Portugaly s Azorami a Madeirou (od počátku), Švýcary (od počátku), Tunis (od počátku).
Dr. Beneš v. r.
| Úprava madridská, týkající se potlačení nesprávného označení původu zboží, revidovaná ve Washingtoně 2. června 1911, uzavřená mezi Brasilií, Kubou, Španělskem, Francií, Velkou Britanií, Portugalskem, Švýcarskem a Tunisem. | 419/1921 Sb. |
504.
Zákon ze dne 20. prosince 1921,
kterým se upravuje povinnost vrátiti nebo vydati věci movité pro státy oprávněné k jich požadování.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Držitelé věcí movitých, které stát československý jest povinen (— na základě jím uzavřených mírových smluv, ukončujících světovou válku, a mezinárodních smluv, které směřují k jejich provedení nebo jsou v souvislosti s nimi —) vrátiti nebo vydati jinému státu, jsou povinni vydati ony věci státu československému podle ustanovení tohoto zákona, bude-li oprávněný stát žádati jich vrácení nebo vydání.
§ 2.
(1) Za věci vydané poskytnouti jest zpravidla náhradu.
(2) Nabyl-li kdo věci bezprávně anebo mohl-li při náležité opatrnosti věděti, že věci bylo nabyto bezprávně, nemá nároku na náhradu.
(3) Jde-li o věci, jichž jest k dalšímu provozování živnosti nebo podniku nezbytně třeba, budiž dbáno toho, aby provoz podniku vydáním věci netrpěl.
(4) Nevyhověl-li držitel povinnosti přihlašovací podle § 3 tohoto zákona, budiž mu náhrada — má-li na ni nárok — vyměřena částkou o třetinu nižší. Mimo to bude povinen nahraditi veškeré útraty celého řízení, vzešlé opomenutím přihlášky.
(5) Náhrada za odvedené výrobní prostředky bude vyplacena pouze na opatření náhradních prostředků výrobních.
§ 3.
Vláda se zmocňuje, aby pro věci podle § 1 požadované stanovila nařízením povinnost jejich držitelů přihlásiti je k soupisu ve stanovené lhůtě a aby vydala zákaz jejich vývozu.
§ 4.
Držitelé věcí, o kterých lze z okolností známých příslušným úřadům míti za to, že spadají pod ustanovení § 3, jsou povinni dovoliti úředním orgánům přístup do místností nebo na pozemky, kde tyto věci jsou, dovoliti prohlídku a zjištění jejich totožnosti a předložiti doklady o jejich nabytí. K této prohlídce možno přibrati bývalé držitele nebo jejich nástupce neb zástupce.
§ 5.
(1) O povinnosti k vydání věci rozhodne s konečnou platností politický úřad II. stolice po vyšetření, k němuž může zmocniti politický úřad I. stolice. Výkon nálezu o vydání věci náleží politickému úřadu I. stolice.
(2) O výši náhrady rozhodne okresní soud, v jehož obvodu věc leží, v řízení nesporném, vyslechna znalce.
§ 6.
Porušení povinností uložených v tomto zákoně a v nařízeních vydaných na jeho základě trestají úřady politické I. stolice pokutou do 20.000 Kč a v případě nedobytnosti vězením do 1 měsíce bez újmy následků uvedených v § 2, odst. 4.
§ 7.
Vláda se zmocňuje, aby nařízením vydala podrobnější předpisy o řízení podle tohoto zákona a o vyměření náhrady podle obdoby zákonů o vyvlastnění.
§ 8.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Provedením jeho se pověřují ministři věcí zahraničních, vnitra, spravedlnosti a financí v dohodě se zúčastněnými ministry.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Beneš v. r.
Černý v. r.
Dr. Dolanský v. r.
A. Novák v. r.
| Zákon, kterým se upravuje povinnost vrátiti nebo vydati věci movité pro státy oprávněné k jich požadování. | 504/1921 Sb. |
1.
Vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 2. ledna 1922,
kterou se uveřejňuje soudní řád smíšeného rozhodčího soudu československo-německého podle článku 304. mírové smlouvy versailleské.
Překlad.
Soudní řád smíšeného rozhodčího soudu československo-německého.
I.
Organisace soudu.
Článek 1.
Složení soudu.
Soud se skládá z předsedy a dvou rozhodčích soudců, kteří jsou jmenováni dle ustanovení článku 304. smlouvy versaillesské a všichni ovládají aspoň francouzský a německý jazyk.
Článek 2.
Jazyk.
Úředními jazyky soudu jsou českoslovenština, francouzština a němčina. Těchto tří jazyků se může užívati v písemném řízení, při čemž stranám se vyhrazuje právo vyžádati si potřebné překlady. Při ústním jednání však musejí strany a jejich zmocněnci mluviti řečí srozumitelnou všem členům soudu.
Článek 3.
Sekretariát.
Sekretariát má sídlo v Ženevě, Rue de la Corraterie 22.
Článek 4.
Místo soudních zasedání.
Předseda určí v každém jednotlivém případě místo, kde soud bude zasedati.
Článek 5.
Doručování.
Doručování, sdělení a svolávání soudu se děje doporučeným dopisem sekretariátu se zpětnou stvrzenkou.
II.
Strany a zmocněnci.
Článek 6.
Zastoupení stran.
Strany jsou zastupovány zmocněnci nebo jednají před soudem osobně. Straně, která zřejmě není schopna jednati před soudem osobně, může předseda soudu stanoviti lhůtu ku jmenování zmocněnce.
Článek 7.
Kdo může býti zmocněncem.
Za zmocněnce mohou býti ustanoveni:
1. a) Advokáti států, jichž příslušníky jsou strany, nebo advokáti státu, v němž soud zasedá;
b) advokáti jiných států se svolením předsedovým.
2. Profesoři právnických fakult za týchž podmínek jako advokáti.
3. V patentních záležitostech „Patentní zástupci“ obou zúčastněných států.
Článek 8.
Procesní plná moc.
Zmocněnec musí osvědčiti své zmocnění plnou mocí, přiloženou k žalobě, jinak nebude k němu přihlíženo. Na žádost odpůrce, některého ze zástupců státu, nebo i z moci úřední může soud požadovati, aby podpis zmocnitelův byl ověřen.
III.
Zástupcové států.
Článek 9.
Účast v řízení.
Zástupci zúčastněných vlád jsou oprávněni zastupovati svůj stát a do jednání vstoupiti v kterémkoli stadiu řízení.
Zastupují chudé příslušníky svého státu způsobem ustanoveným jejich vládou.
Všechna sdělení a doručení, která se dodávají stranám, musejí býti učiněna rovněž i jim.
IV.
Podání.
Článek 10.
Forma.
Podání buďtež napsána psacím strojem nebo vytištěna, a podepsána zmocněncem nebo stranou, pakli tato jedná před soudem osobně.
Článek 11.
Opisy.
K podání budiž přiloženo:
1. Tolik opisů, kolik jest odpůrců.
2. Šest opisů pro členy soudu a zástupce států.
Povinnost dodati opisy vztahuje se i na přílohy, avšak předseda může při objemných listinách od připojení opisů vůbec osvoboditi nebo dovoliti, aby se předložily pouze opisy částečné.
Článek 12.
Přílohy.
Přílohy podání mohou býti sepsány ve všech třech úředních jazycích soudu.
Přílohy sepsané v jazyku československém buďtež opatřeny překladem francouzským nebo německým. Na žádost některé se stran nebo některého zmocněnce může předseda naříditi, aby příloha sepsaná francouzsky nebo německy byla přeložena do jiného úředního jazyka soudu.
Článek 13.
Doručení.
Sekretariát poznamená na podání datum, kdy došlo, a potvrdí straně jeho příjem.
Doručení odpůrci se děje doporučeným dopisem se zpětným potvrzením. Bylo-li přijetí odepřeno, pokládá se doručení za vykonané.
Článek 14.
Počítání lhůt.
Do lhůt započítávají se jen celé dny. První a poslední den lhůty se nečítají. Jestliže poslední započitatelný den lhůty připadá na den sváteční v místě sekretariátu, započte se do lhůty ještě nejbližší den všední.
Lhůta stanovená pro podání jest zachována, jestliže podání bylo předáno poštovnímu úřadu v poslední den lhůty.
V.
Žaloba.
Článek 15.
Zahájení sporu.
Spor se zahajuje podáním žaloby u soudu.
Článek 16.
Lhůty.
Všechny žaloby musejí býti zaslány sekretariátu do 30. června 1922.
Výjimka platí pouze v těch případech, kde podání žaloby závisí na skutečnostech, které během lhůty v odstavci I. stanovené ještě nenastaly, nebo na škodě, která v téže lhůtě nemohla býti zjištěna. V těchto případech žaloba musí býti podána ve lhůtě 100 dní ode dne, kdy žalobce mohl nebo musel zvěděti, že dotyčné skutečnosti nastaly nebo kdy škodu mohl nebo musel zjistiti.
Článek 17.
Promeškání lhůty.
Žaloby podané po uplynutí lhůty mohou býti odmítnuty jako opožděné na návrh odpůrce nebo též z úřední moci. Soud rozhoduje dle volného uvážení o tom, mohou-li opožděné žaloby býti připuštěny, přihlížeje k důvodům opoždění, k zájmům, o něž jde, a k zásadám slušnosti.
Článek 18.
Dání jistoty.
Aby bylo zajištěno zaplacení procesních nákladů a výloh soudních, každý žalobce nebo žalobce navzájem, který nepožívá práva chudých, je povinen složiti jistotu v částce jednoho sta švýc. franků, která se zvýší o dvě promille hodnoty sporného předmětu převedené na švýcarské franky. Předseda může, pokládá-li to za nutné, naříditi složení vyšší jistoty, nikoli však přes 10.000 franků, nebo dovoliti složení jistoty nižší, než jak jest svrchu stanoveno.
Peníz, který má býti jako jistota složen, se vypočte podle kursu znamenaného na ženevské burse v okamžiku, kdy žaloba soudu došla. Strana povinná dáním jistoty musí složiti stanovenou částku v „Banque de Genève“ v Ženevě, podle sdělení sekretariátu a ve lhůtě, která v něm bude stanovena.
Není-li jistota složena v určené lhůtě, může býti žaloba pokládána za neplatnou a nepodanou.
Po ukončení sporu rozhodne soud dle svého volného uvážení o případném vrácení jistoty celé nebo její části.
Zástupci státu nejsou povinni složiti jistoty.
Článek 19.
Právo chudých.
Zástupci státu zastupují své příslušníky, požívající práva chudých, a nejsou povinni dáti jistotu. Dle zákona příslušného státu se posuzuje, zda straně nárok na právo chudých přísluší. Předseda může požadovati průkaz chudoby.
Článek 20.
Obsah žaloby.
Žaloba musí obsahovati:
a) Přesné a podrobné označení stran, jejich státní příslušnosti a bydliště, jakož i označení procesního zmocněnce žalobcova.
b) Označení zmocněnce pro doručování, kterým může býti osoba bydlící v místě, kde je zřízen sekretariát, nebo úřad zástupců států: Berlín W8, Behrenstrasse 21, a Praha Ministerstvo spravedlnosti.
c) Uvedení skutečností, ze kterých vyplývá, že lhůty dle článku 16. byly dodrženy.
d) Vylíčení skutečností, o které se žaloba opírá, s podrobným udáním důkazních prostředků na konci každého odstavce.
e) Právní odůvodnění žaloby, při čemž musí býti vždy přesně uvedeny texty zákonů a soudních rozhodnutí, jichž se žaloba dovolává.
f) Návrhy žalobcovy.
g) Seznam příloh, které se připojují k odůvodnění žaloby, mezi nimiž, v případech článků 302. a 305. smlouvy, musí býti uvedeno vyhotovení rozsudku nebo rozhodnutí, o jejichž opravu se žádá.
h) Žalobcovo ocenění hodnoty žalobního předmětu, jestliže se žalobce nedomáhá zaplacení určitého peněžního obnosu.
i) Procesní plnou moc zmocněncovu po rozumu článku 8.
Článek 21.
Změna návrhů.
Žalobní návrhy mohou býti měněny až do konce ústního líčení, předpokládaje, že se tím nemění žalobní důvod.
Článek 22.
Doručení žaloby.
Jestliže doporučený dopis se žalobou nemohl býti žalovanému doručen — nehledě ku případu uvedenému ve článku 13., odstavci 2., na konci — nebo jestliže ze zjištění, které provedl některý ze zástupců států, vyplývá, že bydliště nebo pobyt žalovaného nejsou známy, předseda vyzve zástupce státu, jehož žalovaný jest příslušníkem, aby doručení dal provésti dle zákonů tohoto státu.
VI.
Odpověď na žalobu, replika a duplika.
Článek 23.
Lhůta pro odpověď na žalobu.
Odpověď na žalobu musí žalovaný podati sekretariátu ve lhůtě, kterou stanoví předseda.
Článek 24.
Obsah.
Odpověď na žalobu musí býti sepsána podle obdoby předpisů čl. 20 (a, b, d až g, i). O žalobě navzájem platí čl. 20 h.
Odpověď musí nad to obsahovati v každém případě určité prohlášení žalovaného, zda uznává či popírá skutečnosti v žalobě tvrzené. Jde-li o skutečnosti, které žalovanému nejsou osobně známy, může se omeziti na prohlášení, že mu nejsou známy.
Článek 25.
Replika a duplika.
Jakmile dojde sekretariátu odpověď na žalobu, stanoví předseda novou lhůtu ku podání repliky a pak žalovanému další lhůtu ku podání dupliky.
Článek 26.
Skončení přípravného řízení.
Uplynula-li lhůta stanovená článkem 23., aniž žalovaný podal odpovědi, nebo podal-li ji ve lhůtě ustanovené a replika i duplika byly podány, anebo když lhůty k podání repliky a dupliky uplynuly, bude přípravné řízení prohlášeno za skončeno.
Další výměna přípravných podání nebude pak již dovolena, leč by soud znovu zahájil přípravné řízení, vymeziv body, na něž se znovuzahájené řízení má vztahovati.
Článek 27.
Doznání mlčky.
Jestliže v žalobě nebo v některém z přípravných podání výše zmíněných jsou tvrzeny určité skutečnosti a odpůrce se o nich vyjádří jen vyhýbavě nebo vůbec se nevyjádří, soud může takové skutečnosti pokládati za doznané.
VII.
Námitky.
Článek 28.
Forma jejich a lhůta.
Každá námitka žalovaného, pro niž odmítá vstoupiti v jednání o vlastním předmětu sporu, musí býti uvedena v žalobní odpovědi, a to před ostatními vývody.
Článek 29.
Rozhodnutí o námitkách.
Soud může se usnésti na základě žalobní odpovědi, že o námitce bude ihned rozhodnuto. Soud uvědomí o tom žalovaného a dá žalobci lhůtu k vyjádření.
Jakmile lhůta uplyne, rozhodne soud jedině na základě spisů, leč že by některá ze stran výslovně žádala ústní projednání.
VIII.
Intervence.
Článek 30.
Zásada.
Kdo má právní zájem na výsledku sporu, nebo komu spor byl ohlášen, může přistoupiti ke sporu intervenční žalobou sestavenou dle článku 20. Články 2., 6., 7. a 11. platí i pro intervenienta; tento není vázán návrhy hlavních stran a může mu býti uloženo dáti jistotu, jejíž výši určí předseda.
Článek 31.
Odpor.
Intervence oznámí se stranám a zástupcům států.
Není-li proti ní do 20 dnů po oznámení podán odpor, intervence se považuje za připuštěnou.
Byl-li podán odpor, rozhodne soud o přípustnosti intervence, která nebude moci oddáliti rozhodnutí ve věci samé, je-li věc k rozhodnutí zralá. Není-li intervence připuštěna, soud rozhodne bez prodlení o útratách mezitímního sporu, jichž náhrada bude uložena intervenientovi.
Je-li intervence připuštěna, stanoví předseda lhůty, jež se mu zdají nutnými, aby stranám bylo možno zaujmouti stanovisko ke skutečnostem, intervenientem tvrzeným, a k jeho právním prostředkům.
IX.
Zajišťovací opatření.
Článek 32.
Ustanovení všeobecná.
a) Na návrh některé strany nebo zástupce státu, a to i před zahájením sporu, může soud, a v naléhavém případě předseda naříditi jakékoliv zajišťovací opatření, jež shledá slušným a nutným, když byl pokud možno napřed slyšel osobu, kterou má takové opatření postihnouti.
b) Soud, v naléhavém případě předseda, dříve než nařídí požadované zajišťovací opatření, může uložiti žadateli, aby složil jistotu.
c) Bylo-li nařízeno zajišťovací opatření před zahájením sporu, předseda stanoví žadateli lhůtu ku podání žaloby. Nepodá-li žadatel žalobu ve stanovené lhůtě, zajišťovací opatření zruší se z moci úřední.
d) Nařízení soudu nebo předsedy přesně stanoví způsob a rozsah zajišťovacích opatření; nařízení to jest vykonatelné a musí býti doručeno stranám a zástupcům států nejdéle 10 dnů po výkonu.
e) Zástupci států jsou povinni zaříditi výkon nařízení na pouhou žádost soudu nebo předsedy.
Článek 33.
Odpor.
Každý, kdo jest postižen zajišťovacím opatřením, může proti němu vznésti odpor podáním, opatřeným důvody. Straně nebo zástupci státu, kteří o opatření žádali, předseda stanoví lhůtu k vyjádření o podaném odporu a soud pak o něm rozhodne jedině podle spisů, leč že by někdo z účastníků výslovně žádal ústní projednání. Odpor má účinek odkládací jen tehdy, nařídí-li tak předseda.
X.
Průvodní řízení.
Článek 34.
Průvodní prostředky.
Průvodní prostředky jakéhokoliv druhu jsou přípustny; soud však ocení výsledek zcela svobodně.
Článek 35.
Průvodní usnesení.
Jakmile přípravné řízení jest skončeno po rozumu shora uvedeného článku 26., rozhodne soud, které skutečnosti, o nichž byl důkaz nabídnut, jsou závažny a jakými prostředky důkaz provede. Uzná-li to za vhodné, vyslechne před tím soud ústní vysvětlení stran, jich zmocněnců nebo zástupců států.
Článek 36.
Svědectví. Důkaz svědky.
Strany předložtež sekretariátu ve lhůtě předsedou stanovené seznam svědků, jichž se dovolávají; seznam musí obsahovati jméno, povolání a bydliště svědků.
Soud rozhodne, kde a jak budou svědci vyslechnuti.
Každá strana může odporovati výslechu svědka, který nebyl vůbec nebo jen nejasně uveden v seznamu. Soud rozhodne dle volného uvážení.
Článek 37.
Předvolání svědků.
Na žádost předsedovu zástupci států obešlou svědky, které soud sám chce vyslechnouti, a to tak, aby předvolání bylo svědkům doručeno nejméně 20 dní před jejich výslechem.
Článek 38.
Záloha na svědečné.
Předseda ustanoví stranám lhůtu, ve které musí složiti u sekretariátu zálohu v potřebné výši na svědečné svědkům jimi vedeným. Není-li záloha složena, může soud rozhodnouti, že od výslechu upouští.
Článek 39.
Které osoby jsou vyloučeny ze svědectví.
Jako svědci nemohou býti slyšeni:
a) Příbuzní té neb oné strany, ve vzestupné a sestupné linii.
b) Sourozenci.
c) Příbuzní pobočné linie do třetího stupně.
d) Manželé, byť i manželství bylo již rozloučeno.
Strany však mohou navrhnouti, aby tyto osoby byly nepřísežně vyslechnuty za účelem informace.
Článek 40.
Výslech svědků.
Svědkové vypovídají pod přísahou; přísahají, že vypoví úplnou pravdu a nic jiného než pravdu, bez záští a přízně k té neb oné straně.
Soud může upustiti od přísahy, shledá-li, že okolnosti toho vyžadují.
O svědečném rozhodne soud.
Článek 41.
Dožádání soudu.
O tom, zda mají býti svědkové vyslechnuti soudem dožádaným, usnese se soud. Dožádání takové se předá zástupcům států, kteří zařídí buď přímo nebo cestou diplomatickou, aby dožádání bylo provedeno úřadem pro výslech svědka místně příslušným. Způsob výslechu svědků se řídí v takovém případě zákony platnými v místě výslechu.
Článek 42.
Rozhodovací přísaha stran.
Strana, kterou stíhá břímě průvodní, může vznésti přísahu na odpůrce; tento však ji může vznésti zpět na prvou stranu.
Článek 43.
Doplňovací přísaha soudem uložená.
Soud může uložiti přísahu jedné straně z moci úřední na návrh strany nebo zástupce státu, jestliže již dostatečný začátek důkazu byl podán.
Článek 44.
Průvodní význam přísahy.
Vykonaná přísaha rozhodovací nebo odepření takové přísahy, aniž byla vznesena na odpůrce, váže soud. Totéž platí o přísaze doplňovací i o odepření této přísahy.
Článek 45.
Místní ohledání.
Soud může naříditi místní ohledání.
Článek 46.
Posudek znalecký.
Soud může naříditi posudek znalecký. Článek 38. tu platí obdobně.
Soud ustanoví jednoho nebo několik znalců, vyslechna o tom strany. Znalci se berou do přísahy.
Znalecký posudek se odevzdá sekretariátu ve třech exemplářích. Strany tu mohou do něho nahlédnouti, a jestliže jim znalec nedodal přímo jeden exemplář, mohou si vyžádati opis na své útraty.
Na návrh strany nebo zástupce státu může soud naříditi, aby znalecký posudek byl doplněn nebo aby byl podán protiposudek.
Článek 47.
Předložení listin.
Soud může v kterémkoli stadiu řízení učiniti všechna vhodná opatření, aby u sekretariátu nebo na jiném soudem určeném místě byly předloženy listiny a jiné doklady, jež shledá nutnými pro vyšetření předmětu sporu. Strany a zástupci států jsou oprávněni do nich nahlédnouti.
Zejména může soud na návrh jedné strany uložiti druhé straně přísahu, aby dosáhl předložení listin.
XI.
Ústní jednání.
Článek 48.
Položení roku.
Po skončení přípravného řízení nebo, nařídil-li soud zvláštní průvodní řízení, po skončení tohoto, soud sdělí stranám a zástupcům států místo a den roku k ústnímu jednání.
Článek 49.
Jak se líčení koná.
Líčení jest veřejné.
Protokol o ústním jednání vedou společně zapisovatelé obou zúčastněných států, nebo jeden zapisovatel, na kterém se oba státy dohodly.
Článek 50.
Průběh líčení.
Zástupcům stran, jakmile přednesli své návrhy, se udělí slovo, aby je odůvodnili. Na přednesení odpůrcovo mohou odpověděti.
Zástupci států mají právo podávati návrhy a mohou se ujmouti slova po zástupcích stran. Strany mají poslední slovo.
XII.
Rozsudek.
Článek 51.
Obsah rozsudku.
Rozsudek obsahujž:
1. Den a místo, kdy a kde byl vynesen.
2. Jména členů soudu.
3. Jména zástupců obou států, jestliže se sporu zúčastnili.
4. Přesné a podrobné označení stran a jejich zmocněnců.
5. Návrhy stran a případně též návrhy zástupců států.
6. Důvody rozhodovací, jak faktické, tak právní.
7. Výrok ve věci hlavní a o útratách sporu.
Článek 52.
Forma.
Rozsudek bude vyhotoven německy nebo francouzsky; strany mohou žádati úřední překlad československý. Rozsudek bude po schválení podepsán třemi členy soudu a spolupodepsán zapisovateli (zapisovatelem).
Článek 53.
Doručení.
Výrok rozsudku bude doručen stranám a zástupcům států; na požádání vydá sekretariát vyhotovení rozsudku.
Článek 54.
Útraty sporu.
Každá strana předloží soudu se svými konečnými návrhy:
a) Seznam svých osobních výdajů.
b) Seznam útrat svého zmocněnce.
c) Tarif, jemuž by zmocněnec podléhal ve svém vlastním státě.
Soud rozhodne o útratách sporu na základě těchto dokladů; při tom není vázán na předložený tarif a může snížiti obnosy, které by shledal nepoměrně vysokými se zřetelem k významu sporu a vynaložené námaze.
Útraty straně přisouzené se ustanoví v měně jejího státu; pro přepočtení měny platí kurs ženevské bursy v den, kdy rozsudek byl vynesen.
Článek 55.
Výkon.
Na dožádání soudu zařídí zástupci států výkon rozsudku (čl. 304 g smlouvy versaillesské). Za tím účelem vydá sekretariát zástupcům států vyhotovení výroku rozsudku podepsané předsedou.
XIII.
Smír, uznání, vzdání se a zpětvzetí žaloby.
Článek 56.
Všeobecná ustanovení.
Jestliže při ústním jednání byl uzavřen smír, žalobní nárok uznán anebo prohlášeno vzdání se žalobního nároku, pojmou se tato právní jednání do protokolu o ústním jednání. Stala-li se tato právní jednání mimo ústní jednání, budiž předložena o nich zvláštní listina, podepsaná zástupcem strany, který k tomu potřebuje výslovného zmocnění, nebo stranou samou, nemá-li tato zástupce. Ověření podpisu se tu může požadovati podobně jako ve článku 8.
Výpis z protokolu anebo originál zvláštní listiny bude podepsán předsedou a zapisovateli (zapisovatelem) a uložen v sekretariátu. Strany mohou požadovati opis těchto listin.
Soud potvrdí usnesením smír, uznání anebo zřeknutí se žalobního nároku, čímž se tato právní jednání stanou neodvolatelnými od data usnesení. V tomto usnesení se po případě stanoví též útraty sporu dle čl. 54. Zpravidla, není-li ujednáno jinak, se při smíru útraty sporu navzájem zruší; v případě uznání žalobního nároku anebo zřeknutí se jeho uloží se náhrada jich té straně, která taková prohlášení učinila. Nemohou-li strany předložiti ihned doklady článkem 54. požadované, upraví se v usnesení pouze rozvrh útrat, výše jejich se pak stanoví zvláštním usnesením.
Usnesení je vykonatelné. Bude doručeno dle předpisu čl. 53. Na požádání soudu zástupcové států zařídí výkon usnesení dle čl. 55.
Článek 57.
Zpětvzetí žaloby.
Dokud nebyla podána odpověď na žalobu, žalobce může vzíti žalobu zpět; později může tak učiniti jen s výslovným souhlasem žalovaného. Zpětvzetí žaloby se zapíše do protokolu nebo se zjistí zvláštní listinou ve smyslu čl. 56., který tu platí obdobně.
Byla-li žaloba vzata zpět, běží lhůta určená ku podání žaloby dále, tak jako by žaloba nebyla ještě vůbec podána.
XIV.
Zmeškání stran.
Článek 58.
Všeobecné pravidlo.
Řízení se provede, i když se strana k roku nedostavila.
Zástupce toho státu, jehož příslušníkem jest strana rok zmeškavší, může navrhnouti odročení. Odročiti jednání lze jen jednou. Jestliže se následkem odročení zvětší výlohy a útraty soudu, může straně zmeškavší býti uloženo předem složiti jistotu.
Článek 59.
Zmeškání přelíčení.
Nedostaví-li se strana ku přelíčení a není-li dle článku 58., odstavce 2., navrženo odročení, soud stanoví zmeškavší straně lhůtu, aby předložila listiny, které snad zůstaly v jejich rukou přes to, že ve spisech se k nim poukazuje. Po uplynutí dané lhůty soud rozhodne a rozsudek takto vynesený bude vykonatelný.
XV.
Klid a přerušení řízení.
Článek 60.
Klid řízení.
K souhlasnému návrhu obou stran může předseda naříditi klid řízení na určitou dobu.
Jakmile určená doba projde, v řízení se pokračuje.
Článek 61.
Přerušení řízení.
Zemře-li strana, její zákonný zástupce nebo její zmocněnec, rovněž pozbudou-li tyto osoby způsobilosti k jednání anebo stane-li se třetí osoba právním nástupcem strany, pokračuje se v řízení bez ohledu na takové změny, jestliže věc je k rozhodnutí zralá.
Není-li věc ještě k rozhodnutí zralá, přeruší se řízení až do té doby, nežli právní nástupce, nový zákonný zástupce anebo nový zmocněnec spor převezme. Opomenou-li tak učiniti, může soud na návrh druhé strany anebo zástupce jejího státu stanoviti dotyčným osobám lhůtu, do které mají buďto do sporu vstoupiti, anebo prohlásiti, že přivolují k vynesení rozsudku. Neprohlásí-li se, v řízení se pokračuje.
XVI.
Oprava rozsudku a obnova sporu.
Článek 62.
Oprava rozsudku.
Soud může z moci úřední anebo k návrhu strany nebo zástupce státu opraviti rozsudek, jehož výrok je nejasný, neúplný, v rozporu sám s sebou anebo v němž jsou chyby ve psaní nebo v počtu.
Návrh jest podati u soudu do měsíce ode dne doručení rozsudku.
Soud může odložiti výkon rozsudku až do rozhodnutí o takovém návrhu.
Článek 63.
Obnova řízení.
Do jednoho roku ode dne doručení rozsudku může každá strana navrhnouti obnovu řízení, dovolávajíc se nových skutečností nebo důkazů, ale jen tehdy,
a) prokáže-li, že bez své viny nemohla oněch nových skutečností nebo důkazů se dovolati před vynesením rozsudku, jemuž odporuje, a
b) jsou-li nové skutečnosti nebo nové důkazy toho druhu, že mohou způsobiti důležitou změnu rozsudku.
Řízení o obnově se zahájí rozhodnutím soudu, ve kterém se tyto jeho předpoklady zjistí a v němž se zároveň určí další řízení.
XVII.
Konečná ustanovení.
Článek 64.
Odchylky od soudního řádu.
Ve výjimečných případech může se soud odchýliti od ustanovení tohoto soudního řádu, shledá-li, že takové odchylky jsou příkazem spravedlnosti a slušnosti.
Článek 65.
Změna soudního řádu.
Soudu jest vyhrazeno změniti nebo doplniti tento soudní řád podle zkušeností, jichž svojí praksí nabude.
Článek 66.
Uveřejnění.
Tento soudní řád bude uveřejněn do 2. ledna 1922 v úředním listě obou vlád.
V Lausannu, dne 9. listopadu 1921.
Předseda:
Robert Fazy v. r.
Německý rozh. soudce:
Robert Doering v. r.
Čsl. rozh. soudce:
Dr. Cyril Dušek v. r.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí, kterou se uveřejňuje soudní řád smíšeného rozhodčího soudu československo-německého podle článku 304. mírové smlouvy versailleské. | 1/1922 Sb. |
4.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 9. ledna 1922,
jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní a plavební smlouva se závěrečným protokolem připojeným k ní s přílohami a úmluva o výsadách a ulehčeních ve prospěch československého provozu v terstském přístavu mezi republikou Československou a královstvím Italským.
§ 1.
Na základě zákona ze dne 25. listopadu 1919, č. 637, a ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n., uvádí se prozatímně v platnost v příloze připojená obchodní a plavební smlouva se závěrečným protokolem s přílohami a úmluva o výsadách a ulehčeních ve prospěch československého provozu v terstském přístavu mezi republikou Československou a královstvím Italským, podepsané v Římě dne 23. března 1921.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem 15. ledna 1922.
§ 3.
Provedení jeho ukládá se ministru věcí zahraničních, ministru pověřenému správou úřadu pro zahraniční obchod, ministru obchodu, průmyslu a živností, ministru financí, ministru železnic a ministru veřejných prací v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry.
Dr. Beneš v. r.
Udržal v. r.
Černý v. r.
Habrman v. r.
A. Novák v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Srba v. r.
Staněk v. r.
L. Novák v. r.
Tučný v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Dérer v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Dolanský v. r.,
též za ministra Šrámka.
Obchodní a plavební smlouva
mezi republikou Československou a královstvím Italským.
President republiky Československé a Jeho Veličenstvo král italský prodchnuti přáním, aby utužovali vždy více obchodní styky mezi oběma státy, rozhodli se uzavříti obchodní a plavební smlouvu a jmenovali k tomu cíli svými plnomocníky:
President republiky Československé pány:
Zdeňka Fierlingera,
přednostu obchodního oddělení ministerstva zahraničních věcí,
Zdeňka Fafla,
přednostu oddělení pro románské země úřadu pro zahraniční obchod;
Jeho Veličenstvo král italský pány:
Lodovico Luciolli,
generálního ředitele cel a nepřímých daní,
Angelo di Nola,
generálního ředitele obchodu,
kteříž, vyměnivše si své plné moci, jež shledali v dobré a náležité formě, shodli se na těchto článcích:
Článek 1.
Mezi příslušníky obou Vysokých Smluvních Stran bude úplná a naprostá svoboda obchodu a plavby a budou se moci usazovati svobodně na území druhé Vysoké Smluvní Strany.
Příslušníci italští v Československu a příslušníci českoslovenští v Italii, usadí-li se v přístavech, městech nebo v jakémkoliv místě jmenovaných území trvale neb dočasně, nebudou podrobeni z důvodu svého obchodu nebo své živnosti jiným neb vyšším daním, poplatkům, taxám neb dávkám ať jakkoli pojmenovaným, než jsou podrobeni příslušníci vlastní, a práv, výsad, osvobození, imunit, jakož i jakýchkoli jiných výhod, jichž budou požívati příslušníci jedné z Vysokých Smluvních Stran v obchodu a živnosti, budou stejně požívati i příslušníci druhé Vysoké Smluvní Strany.
Ustanoveními tohoto článku neruší se nikterak zákony, nařízení a zvláštní opatření, týkající se obchodu, živností a policie, která platí na území každé z obou Vysokých Smluvních Stran a jimž jsou podřízeni i příslušníci kteréhokoliv jiného státu.
Zásady, že příslušníci druhé Strany, kteří provozují živnost neb obchod, budou, pokud jde o placení daní, postaveni úplně na roveň s příslušníky vlastními, bude užito stejně, pokud jde o stanovy korporací nebo jiné místní předpisy, v místech, kde snad ještě platí. Této zásady však bude moci býti použito jen tehdy, budou-li splněny veškeré podmínky, vyžadované zákony každé z Vysokých Smluvních Stran k oprávnění provozovati živnost.
Článek 2.
Italové v Československu a Čechoslováci v Italii budou míti vzájemně právo nabývati a držeti statky všeho druhu i povahy, movité i nemovité, a budou jimi moci svobodně nakládati koupí, prodejem, darováním, směnou, svatebními smlouvami, posledním pořízením, posloupností ab intestato nebo jakýmkoliv jiným způsobem za týchž podmínek jako vlastní příslušníci, aniž budou platiti daně, dávky a poplatky jiné neb vyšší, než kterým budou podle zákona podrobeni příslušníci vlastního státu.
Zůstávají však v platnosti, pokud jde o nabývání, držení a užívání nemovitostí, výjimky a omezení, stanovená pro cizí občany zákonodárstvím obou Vysokých Smluvních Stran z důvodu bezpečnosti státní.
Článek 3.
Obchodníci, továrníci a jiní živnostníci jedné z obou Vysokých Smluvních Stran, kteří prokáží předložením živnostenské legitimace, vydané úřadem své země, že ve státu svého bydliště jsou oprávněni provozovati svůj obchod neb svou živnost a že tam platí zákonné daně a poplatky, budou míti právo buď osobně neb cestujícími ve svých službách uzavírati koupě zboží na území druhé Vysoké Smluvní Strany u obchodníků neb ve veřejných prodejnách neb u výrobců tohoto zboží. Budou také moci přijímati zakázky i podle vzorků u obchodníků neb jiných osob, které ve své živnosti používají zboží nabízeného druhu. Ani v jednom ani v druhém případě nebudou povinni z toho důvodu platiti zvláštních vyšších poplatků, než jaké jsou povinni platiti vlastní příslušníci neb příslušníci státu, požívajícího nejvyšších výhod v tomto směru. Při provozování své činnosti na území druhé Vysoké Smluvní Strany budou požívati se strany veřejné správy a veřejných úřadů stejného nakládání jako vlastní příslušníci.
Živnostníci (obchodní cestující), opatření živnostenskou legitimací, jsou oprávněni míti s sebou vzorky, nikoliv však zboží.
Předcházející ustanovení neplatí pro podomní živnosti, ani pro podomní obchod, ani pro vyhledávání zakázek u osob neprovozujících ani obchodu ani živnosti.
Článek 4.
S příslušníky obou Vysokých Smluvních Stran bude zacházeno jako s vlastními příslušníky, když se ubírají z území jedné Vysoké Smluvní Strany na území druhé k návštěvě veletrhů a trhů, aby tam provozovali svůj obchod a odbývali své výrobky, a nebudou podrobeni vyšším dávkám, než se vybírají Vysokými Smluvními Stranami od vlastních příslušníků.
Článek 5.
Italové v Československu a Čechoslováci v Italii budou míti úplnou svobodu spravovati své záležitosti jako vlastní příslušníci buď osobně nebo skrze prostředníky jimi zvolené, aniž budou povinni platiti odměny neb náhrady agentům, komisionářům atd., jichž nehodlají použíti, a aniž budou v tomto směru podrobeni jiným omezením, než jsou stanovena všeobecnými zákony dotyčného státu.
Budou moci naprosto svobodně si počínati jako vlastní příslušníci při svých nákupech a při svých prodejích, při stanovení cen kteréhokoli předmětu obchodu a ve svém obchodním jednání vůbec, šetříce však státních celních zákonů a podrobujíce se státním monopolům.
Rovněž budou míti volný a snadný přístup k soudům všech stolic a vší jurisdikce k uplatnění svých práv a k své obhajobě. K tomu cíli budou moci užívati advokátů, notářů a zástupců, jež budou pokládati za vhodné k hájení svých zájmů a budou požívati vůbec ve věcech soudních těchže práv a výsad, jež jsou nebo budou příště přiznány vlastním občanům.
Článek 6.
Společnostem podle obchodního a občanského práva, včetně veřejných a soukromých pojišťoven, usídleným na území jedné z Vysokých Smluvních Stran a pravoplatně ustaveným podle příslušných zákonů, bude přiznána za podmínek a s výhradou omezení stanovených předpisy, platícími v území Vysokých Smluvních Stran, s podmínkou vzájemnosti, právní existence na území druhé strany a budou moci vykonávati tam veškerá práva včetně práva domáhati se svých práv před soudy podle platných zákonů a nařízení buď za účelem zahájení procesu neb za účelem obhajoby.
Společnosti tyto budou požívati ve všech případech na území druhé Vysoké Smluvní Strany týchž práv, která jsou neb budou přiznána podobným společnostem kteréhokoliv jiného státu.
Článek 7.
Příslušníci obou Vysokých Smluvních Stran budou osvobozeni na území druhé Vysoké Smluvní Strany od jakékoli vojenské služby pozemní neb námořní v řadovém vojsku neb v milici. Rovněž budou osvobozeni od každé závazné veřejné funkce ať soudní, ať správní neb samosprávné, od ubytování vojska, od každé dávky válečné, od každé rekvisice neb vojenského plnění jakéhokoli druhu, s výjimkou břemen vyplývajících z držby neb nájmu nemovitostí a s výjimkou plnění a rekvisicí vojenských, stíhajících stejně všechny příslušníky státu jakožto nájemce neb vlastníky nemovitostí.
Nebudou moci býti podrobeni ani osobně ani z důvodů svého majetku movitého neb nemovitého jiným povinnostem, náhradám, dávkám neb daním, než jakým budou podrobeni vlastní příslušníci.
Článek 8.
Pokud jde o výši záruky a vybírání dovozních a vývozních cel, včetně přirážek, přirážkových koeficientů neb zvýšení, jichž tato cla jsou neb budou předmětem, jakož i pokud jde o průvoz, zpětný vývoz, uložení ve skladišti a o formality celní, o překládání zboží a vůbec ve všem, co se týče provozování obchodu a živnosti, obě Vysoké Smluvní Strany se zavazují, že poskytnou druhé straně veškeré výhody a svobody, jež jedna z nich poskytla neb poskytne některé třetí mocnosti.
Podle této zásady zemské plodiny a průmyslové výrobky italské, které budou dováženy do Československé republiky, a zemské plodiny a průmyslové výrobky československé, dovážené do Italie, určené buď k spotřebě nebo k uložení ve skladišti, zpětnému vývozu nebo průvozu, budou podrobeny témuž nakládání a nebudou podléhati ani vyšším ani jiným clům, než jakým jsou podrobeny výrobky státu, požívajícího v tomto směru nejvyšších výhod.
Strany se shodují v tom, že tato ustanovení nevztahují se na zvláštní výhody, jež jsou nebo budou později přiznány státům sousedním k úlevě pohraničního styku.
Rovněž jest shoda o tom, že pokud jde o výši dovozních cel, bude přiznané nakládání podle zásady nejvyšších výhod ve smyslu tohoto článku vzájemně závazné mezi oběma Vysokými Smluvními Stranami pouze potud, pokud poskytnou takovéto nakládání kterékoli třetí mocnosti. Ona z obou Vysokých Smluvních Stran, jež by nepřiznala v dovozních clech nakládání podle nejvyšších výhod bez podmínek neb náhrady žádnému jinému státu, může upustiti od užívání této zásady i vůči druhé straně, oznámí-li to dva měsíce předem. V tomto případě závazek používati zásady nejvyšších výhod pomine také pro druhou Vysokou Smluvní Stranu.
Článek 9.
Dovozci zboží italského původu do Československé republiky a dovozci zboží československého původu do Italie budou zpravidla vzájemně osvobozeni od závazku předkládati osvědčení o původu. Nicméně předkládání osvědčení o původu bude moci býti výjimečně požadováno jednou z Vysokých Smluvních Stran, jestliže by zavedla diferenční cla podle původu zboží a jestliže by dle všeobecné situace, jak co do cel, tak co do podmínek dopravních, bylo pravděpodobno, že by bylo dováženo z území druhé Vysoké Smluvní Strany zboží pocházející z třetího státu, jenž v daném případě byl by vyloučen z výhodnějšího nakládání.
Článek 10.
Majíce na zřeteli mimořádné poměry mezinárodního obchodního styku, vyhrazují si vlády Vysokých Smluvních Stran pro dobu trvání těchto poměrů možnost upravovati dovoz a vývoz zboží zákazy neb omezeními, úměrnými zvláštním potřebám ochrany hospodářských a finančních zájmů státu.
Přes to je shoda v tom, že těchto zákazů, pokud se z nich výslovně nečiní výjimka zvláštní úmluvou, má býti používáno od každé Vysoké Smluvní Strany vůči druhé za podmínek a způsobem nejvýhodnějším.
Jestliže by jedna z obou Vysokých Smluvních Stran zavedla nové zákazy dovozní neb vývozní, bude zkoumána možnost povoliti výjimky na žádost druhé Vysoké Smluvní Strany takovým způsobem, aby co možná nejméně byly dotčeny obchodní vztahy mezi oběma zeměmi.
Článek 11.
Ode dne, kdy vlády obou Vysokých Smluvních Stran ve společné dohodě vzájemně prohlásí, že se vzdávají možnosti v předcházejícím článku uvedené, Vysoké Smluvní Strany zůstávají zavázány nečiniti překážek žádným způsobem vzájemnému obchodu obou zemí zákazy dovozními, vývozními a průvozními.
Výjimky z tohoto pravidla, pokud jich může býti použito na veškeré země neb na země, nalézající se ve stejných poměrech, mohou býti stanoveny pouze v těchto případech:
1. Ve výjimečných poměrech se zřetelem na válečná opatření;
2. z důvodů veřejné bezpečnosti;
3. pokud jde o státní monopoly již platné, nebo které budou teprve zavedeny;
4. pokud jde o použití na cizí zboží zákazů a omezení, stanovených vnitřními předpisy vzhledem k vnitřní výrobě podobného zboží nebo vzhledem k prodeji nebo dopravě v tuzemsku podobného zboží tuzemské výroby;
5. z ohledů zdravotní policie a se zřetelem na ochranu užitkových zvířat a rostlin proti nemocem, škodlivému hmyzu a škodlivým příživníkům a především v zájmu veřejného zdravotnictví a v souhlase s mezinárodními zásadami přijatými v tomto směru.
Pokud běží o podrobná ustanovení, jakož i o živočišné suroviny a o předměty, jimiž se nákaza může přenášeti, vyhrazují si vlády obou Vysokých Smluvních Stran uzavříti zvláštní úmluvu.
Článek 12.
Režim státních monopolů, jakož i obchod válečnými zbraněmi a střelivem a rovněž horní koncese podléhají dále zákonům a příslušným ustanovením Vysokých Smluvních Stran.
Článek 13.
Zboží všeho druhu, jež přichází z území nebo do území jedné z obou Vysokých Smluvních Stran, bude vzájemně osvobozeno na území druhé Vysoké Smluvní Strany od veškerých průvozních cel, ať je prováženo přímo nebo ať za průvozu má býti vyloženo, uloženo do skladiště a opět naloženo. Toto zboží bude v každém případě požívati nejpříznivějšího nakládání, poskytnutého kterékoli třetí mocnosti.
Toto ustanovení nečiní újmy větším výhodám a větším zárukám, stanoveným článkem 19. smlouvy, uzavřené mezi Československem a Čelnými Mocnostmi Spojenými a Sdruženými dne 10. září 1919.
Článek 14.
Aby byl usnadněn zvláštní obchodní styk, jenž se rozvinul mezi územími obou Vysokých Smluvních Stran, budou připuštěny k dovozu i vyváženy od obou Vysokých Smluvních Stran se závazkem, že budou vráceny, s dočasným osvobozením od dovozních a vývozních cel a v souhlase s úpravou, stanovenou ve společné dohodě od Vysokých Smluvních Stran, tyto předměty:
a) Veškeré zboží, s výjimkou potravin, které z volného obchodu na území jedné z Vysokých Smluvních Stran bude zasláno na veletrhy a trhy na území druhé Vysoké Smluvní Strany, aby tam bylo uloženo ve skladech neb skladištích celních, jakož i vzorky dovážené vzájemně od obchodních cestujících firem československých a italských s podmínkou, že veškeré toto zboží i tyto vzorky, nebudou-li prodány, budou zpět vyvezeny do země původu ve lhůtě předem stanovené.
b) Pytle všeho druhu prázdné, označené a již upotřebené, jakož i prázdné a označené sudy, jež jsou dováženy z území druhé Vysoké Smluvní Strany, aby byly opět naplněné vyvezeny, nebo které se zpět dovážejí, když byly před tím plné vyvezeny.
c) Předměty určené ke správce.
Totožnost zboží vyváženého a zpět dováženého musí býti dokázána a příslušné úřady budou míti k tomu cíli právo tyto předměty opatřiti na náklad interesované strany zvláštními známkami.
Článek 15.
Vnitřní dávky z výroby, zhotovení neb spotřeby, které postihují nebo budou postihovati výrobky tuzemské buď na účet státu, neb na prospěch správ obecních a korporací, nebudou moci postihnouti pod žádnou záminkou ani ve vyšší výměře ani obtížnějším způsobem podobné výrobky, pocházející z území druhé Vysoké Smluvní Strany.
Jestliže jedna z Vysokých Smluvních Stran by považovala za nutné zavésti novou dávku akcízovou neb spotřební, nebo přirážku k dani na některý předmět tuzemské výroby neb zhotovení, podobný předmět cizí bude moci býti ihned zatížen při dovozu stejnou dávkou.
Článek 16.
Se zbožím, vyrobeným v zušlechťovacím řízení na území jedné z Vysokých Smluvních Stran, bude od druhé Vysoké Smluvní Strany nakládáno jako se zbožím, pocházejícím z volného obchodu téže Vysoké Smluvní Strany.
Článek 17.
Zlatnické a klenotnické zboží ze zlata, stříbra, platiny neb z jiných drahých kovů, dovážené z území jedné z Vysokých Smluvních Stran, může býti podrobeno na území strany druhé závaznému neb fakultativnímu kontrolnímu režimu, jak je stanoven zákonem dotyčného státu pro podobné zboží tuzemské výroby.
Článek 18.
Každá z Vysokých Smluvních Stran se zavazuje spolupůsobiti k tomu, aby přestupky celních a monopolních zákonů státních druhé strany byly zamezovány, odhalovány a udávány druhé Smluvní Straně.
Článek 19.
Vyjímaje případ soudního prodeje nebudou moci lodi jedné z Vysokých Smluvních Stran býti nacionalisovány v druhé z Vysokých Smluvních Stran, bez prohlášení o pozbytí vlajky, vydaného úřadem státu, jemuž podléhají.
Článek 20.
Vůdcové lodí a člunů, náležejících jedné z Vysokých Smluvních Stran, budou moci volně se plaviti po všech vodních cestách, ať přirozených, ať umělých, které se nalézají na území druhé Vysoké Smluvní Strany, za týchž podmínek a platíce tytéž poplatky z lodí a nákladu, které platí vůdcové lodí a člunů domácích.
Článek 21.
V přístavech království Italského a jeho kolonií nebude vybírán od lodí československých, které tam přistanou následkem nehody nebo nouze, nebo za účelem zastávky vzhledem k prohlášení přístavu základním přístavem, žádný poplatek plavební nebo přístavní, pokud tam loď ovšem nebude provozovati žádnou činnost obchodní.
V případě ztroskotání nebo poškození (havarie) lodi, náležející vládě nebo příslušníkům československým, na pobřeží Italie a jejích kolonií, bude nejen trosečníkům poskytnuta veškerá pomoc a ulehčení, nýbrž i mimo to lodi, jejich části a zbytky, jich nářadí a všechny předměty k nim náležející, listiny lodní nalezené na palubě, jakož i věci a zboží, které byly shozeny do moře a zachráněny, nebo cena za ně stržená, budou plně vráceny majitelům k jejich žádosti nebo k žádosti jejich k tomu řádně zmocněných zástupců; to vše bez jiného placení kromě výloh záchrany a zachování a vůbec těchže poplatků, které by v podobných případech byly nuceny zaplatiti lodi domácí.
Není-li tu majitele nebo jeho zvláštního zmocněnce, budou věci vydány úřadům konsulárním. Předpokládá se však, že hlásí-li se kdo v případě ztroskotání dle zákona k lodi, k jejím předmětům a zboží, bude věc předložena k rozhodnutí příslušným soudům místa ztroskotání.
Článek 22.
Veškeré zboží jakéhokoliv druhu nebo původu, jež smí býti v Italii dováženo, vyváženo, prováženo nebo ukládáno do skladišť loďmi domácími, bude moci stejně býti tam dováženo, vyváženo, prováženo nebo ukládáno do skladišť loďmi československými, při čemž bude požívati týchž výsad, úlev, výhod a restitucí a nebude podrobeno jiným nebo vyšším poplatkům celním neb dávkám, aniž jiným nebo těžším omezením než těm, jež platí pro zboží dovážené, vyvážené, provážené nebo ukládané loďmi domácími.
Článek 23.
S loďmi československými bude nakládáno v přístavech italských jak při jejich příjezdu, tak během jich pobytu a při odjezdu stejně jako s loďmi domácími, a to jak pokud se týče poplatků a dávek jakéhokoliv druhu a pojmenování, vybíraných ve prospěch státu, obcí, korporací, veřejných funkcionářů nebo jakýchkoliv institucí, tak i pokud se týče přikázání místa k zakotvení těchto lodí, místa k nakládání a vykládání a vůbec ohledně všech formalit a jakýchkoliv opatření, jakým mohou býti podrobeny lodi, jejich posádky a jich náklad.
Článek 24.
Rovnost lodí československých a jejich nákladů s loďmi italskými nevztahuje se
a) na zvláštní zákony o ochraně domácího loďstva obchodního, pokud se týkají stavby nových lodí nebo vykonávání lodní plavby se zvláštními prémiemi nebo úlevami;
b) na výsady poskytnuté společnostem pro zábavné plavby mořské;
c) na provozování služby přístavní a pobřežní plavby, kteréž jsou vyhrazeny loďstvu domácímu;
d) na provozování rybářství.
Článek 25.
Články 21, 22, 23 a 24, pokud jich lze použíti, platí vzájemně pro italské lodi a plavidla v přístavech a vodách vnitrozemských v Československu.
Článek 26.
Národnost lodí každé z Vysokých Smluvních Stran bude zjišťována podle zákonů a ustanovení toho státu, jemuž lodi náležejí.
K průkazu nosnosti lodí budou Vysoké Smluvní Strany uznávati měrné listiny, vydané v souhlasu se zákony onoho z obou států, jemuž lodi náležejí.
Článek 27.
Vláda italská souhlasí s tím, aby vláda československá po předběžné dohodě s ní užívala přístavu terstského jako základního přístavu obchodních lodí, náležejících československým příslušníkům.
Přiznání vlastnosti základního přístavu neosvobozuje dotyčné lodi od zachovávání všeobecných a zvláštních předpisů, které upravují zdržování se lodí v přístavě, ať v pásmech určených k obchodní činnosti, ať v pásmech určených k pobytu lodí při jich opravování, vyzbrojování neb odzbrojování.
Lodi československé, pokud se zdržují v přístavě, budou mimo to povinny zachovati všechny předpisy přístavní policie, jež spadají do příslušnosti úřadů námořních.
Používání přístavních staveb a zařízení v Terstu se strany Československa zůstává upraveno zvláštní úmluvou.
Článek 28.
Příslušníkům každé z Vysokých Smluvních Stran bude volno za týchž podmínek a za tytéž poplatky jako vlastním příslušníkům užívati hlavních silnic a jiných cest, průplavů, splavů, přívozů, mostů a otáčivých mostů, přístavů a přístavišť, označení a osvětlení vody splavné, lodivodů, jeřábů a vah veřejných, skladišť a zařízení na záchranu a uložení lodního nákladu a jiných předmětů, pokud taková zařízení a opatření jsou určena k veřejnému užívání, nechť je spravuje stát neb soukromé osoby.
Kromě zvláštních předpisů o výstražných světlech a majácích neb o lodivodství nebude vybírán žádný poplatek, nepoužije-li se skutečně těchto zařízení a opatření.
Článek 29.
S obyvateli území obou Vysokých Smluvních Stran, s jich zavazadly a jejich zbožím bude na železnicích nakládáno stejným způsobem jak pokud se tkne cen a způsobu dopravy, tak i pokud se tkne lhůt výpravy, daní a poplatků veřejných.
Článek 30.
Vysoké Smluvní Strany budou dbáti toho, aby vzájemná doprava na železnicích, nalézajících se na jich území, byla pokud možno usnadněna, a zavazují se, že budou působiti k tomu, aby příslušné správy železniční hleděly uzavříti dohody mezi sebou a se železničními správami států mezi nimi ležících o utvoření přímých tarifů pro dopravu osob, zavazadel a zboží a o vlakových spojeních tak, aby vyhověno bylo požadavkům dopravním.
Článek 31.
Kdykoliv jedna z Vysokých Smluvních Stran by měla uzavříti s třetím státem dohody o svazových tarifech pro železniční dopravy mezi vlastním územím a územím téhož třetího státu přes území druhé Vysoké Smluvní Strany, tato poslední bude povinna spolupůsobiti k utvoření řečených tarifů svazových.
Obě Vysoké Smluvní Strany se zavazují, že si vzájemně poskytnou dopravní sazby, jež by na tratích železničních anebo na cestách splavných platily pro dopravy třetího státu; v každém případě, že použijí na dopravu jedné z obou Vysokých Smluvních Stran v transitu po vlastním území sazeb rozumných. Československo usnadní nicméně transit potravin italského původu, poskytujíc pro ně nejnižší sazby, jež jsou stanoveny na téže linii a v tomtéž směru vnitřními tarify.
Článek 32.
Vysoké Smluvní Strany se zavazují, aby zabránily šíření se phyloxery, používati při vzájemných dovozech opatření, stanovených mezinárodní úmluvou Bernskou ze dne 3. listopadu 1881 a dodatečným prohlášením ze dne 15. dubna 1889.
Článek 33.
Vysoké Smluvní Strany si vzájemně sdělí veškerá omezení obchodu, stanovená z důvodu zdravotní policie.
Článek 34.
Vysoké Smluvní Strany se zavazují, že budou prováděti mezinárodní úmluvu Pařížskou ze dne 20. března 1883 o ochraně průmyslového vlastnictví, revidovanou ve Washingtonu dne 2. června 1911, jakož i každou mezinárodní úmluvu, týkající se jmenovitě patentů na vynálezy, k níž by obě Smluvní Strany přistoupily.
Vysoké Smluvní Strany se dále zavazují, že budou prováděti mezinárodní úmluvu Bernskou ze dne 9. září 1886 o ochraně literárních a uměleckých děl, revidovanou v Berlíně 13. listopadu 1908 a doplněnou dodatečným protokolem podepsaným v Bernu 20. března 1914.
Článek 35.
Obě Vysoké Smluvní Strany se zavazují, že zahájí co možná nejdříve jednání, aby byla uzavřena jedna nebo více zvláštních úmluv, jež by zaručovaly dělníkům a jich právním zástupcům jednoho z obou států na území druhého rovné nakládání s vlastními příslušníky ve všem, co se týče provádění zákonů o ochraně práce, pomoci lékařské a nemocniční, sociálním pojištění proti různým nebezpečím, vyučování a svobodě spolčovací i svobodě organisace odborové.
Článek 36.
Vysoké Smluvní Strany poskytují si vzájemně právo jmenovati konsuly ve všech přístavech a ve všech obchodních místech území druhé Vysoké Smluvní Strany, v nichž jsou připuštěni konsulové třetího státu.
Tito konsulové jedné z Vysokých Smluvních Stran budou požívati pod podmínkou vzájemnosti v území druhé veškerých výsad, práv a svobod, jichž požívají a v budoucnosti budou požívati konsulové kterékoli jiné mocnosti.
Pokud se tkne však osvobození od daní přímých, je shoda v tom, že toliko konsulové z povolání budou moci požívati tohoto osvobození, pokud ovšem nejsou poddanými Vysoké Smluvní Strany, v jejímž území mají vykonávati své funkce, a v žádném případě u větší míře než diplomatičtí zástupci Vysokých Smluvních Stran.
Řečeným funkcionářům se dostane od místních úřadů veškeré podpory a přispění, jež se poskytuje anebo jež bude poskytnuto v budoucnosti konsulárním funkcionářům státu, požívajícího nejvyšších výhod, při vydávání námořníků a vojáků, tvořících posádku na lodích jedné ze Smluvních Stran, kteří by sběhli na území druhé.
Článek 37.
Kdykoliv vzniknou mezi Vysokými Smluvními Stranami rozpory o výkladu a provádění ustanovení této smlouvy, rozpory tyto budou urovnány rozhodčím nálezem, požádá-li o to jedna z Vysokých Smluvních Stran.
Pro každou rozepři bude rozhodčí soud složen takto: Obě Vysoké Smluvní Strany budou každá jmenovati jako rozhodčího ze svých státních příslušníků jednu způsobilou osobu a dohodnou se o volbě třetího rozhodčího, příslušníka třetího státu přátelského. Vysoké Smluvní Strany si vyhrazují označiti předem pro období, které se stanoví, osobu, jež bude vykonávati v případě sporu funkce třetího rozhodčího.
Článek 38.
Tato smlouva vstoupí v platnost po výměně ratifikačních listin a zůstane platnou do 31. prosince 1925.
V případě, že žádná z Vysokých Smluvních Stran neoznámí 12 měsíců před vypršením svůj úmysl odvolati její účinnost, smlouva zůstane závaznou až do vypršení jednoho roku ode dne, kdy ji jedna nebo druhá z Vysokých Smluvních Stran vypoví.
Článek 39.
Tato smlouva, sepsaná ve dvou exemplářích, jeden v jazyku českém, druhý v jazyku italském, bude ratifikována a ratifikační listiny budou vyměněny v Římě co možno nejdříve.
V případě rozporu bude směrodatným text v jazyku italském, jakožto jazyku známém všem plnomocníkům.
Čemuž na vědomí uvedení plnomocníci podepsali tuto smlouvu a přitiskli na ni své pečeti.
V Římě, dne 23. března 1921.
(L. S.) Zdeněk Fierlinger v. r.
(L. S.) Zdeněk Fafl v. r.
(L. S.) Lodovico Luciolli v. r.
(L. S.) Angelo di Nola v. r.
Závěrečný protokol,
připojený k obchodní a plavební smlouvě mezi Československem a Italií.
Při podpisování obchodní a plavební smlouvy, uzavřené dnešního dne mezi Československem a Italií, učinili podepsaní plnomocníci následující výhrady a prohlášení, která mají tvořiti nerozdílnou část smlouvy samé.
K článku 3.
Živnostenské legitimace budou stanoveny dle vzorce připojeného v příloze A a vystaveny v jazyku československém neb italském s překladem francouzským.
Vysoké Smluvní Strany oznámí si vzájemně úřady pověřené vydáváním legitimací, jakož i předpisy, kterým se musí cestující podříditi při provozování svého obchodu.
Předměty, podléhající celním poplatkům, které budou dovezeny obchodními cestujícími jako vzorky, budou jednou i druhou stranou připuštěny bez cel dovozních a vývozních s podmínkou, že tyto předměty, aniž by byly prodány, budou opět vyvezeny ve lhůtě 12 měsíců a že totožnost předmětů dovezených a opět vyvezených nebude pochybna, ať procházejí ostatně kterýmkoli celním úřadem při svém vývozu.
Zpětný vývoz vzorků musí býti zaručen při vstupu do obou zemí buď složením obnosu celních poplatků neb jistotou.
Po uplynutí předepsaných lhůt obnos cla, podle toho, byl-li složen nebo zajištěn, bude ve prospěch státní pokladny súčtován neb z dané jistoty zapraven, nebude-li prokázáno, že v této lhůtě byly vzorky nebo modely opět vyvezeny.
Jestliže před uplynutím předepsané lhůty vzorky nebo modely budou předloženy příslušnému úřadu celnímu za účelem opětného vývozu, celní úřad bude povinen se přesvědčiti, že předměty jemu předložené jsou totožné s těmi, pro něž bylo dáno povolení dovozu.
Není-li v tomto směru pochyby, potvrdí celní úřad opětný vývoz a vrátí obnos cla, při dovozu složeného, nebo učiní opatření, potřebná pro uvolnění jistoty.
Od dovozce nebude vyžadováno žádných jiných nákladů, kromě kolkových poplatků za vydání osvědčení neb dovolovacího listu a rovněž za připojení značek, určených k zajištění totožnosti vzorků neb modelů.
K článku 9.
Osvědčení o původu budou moci býti vydávána vlastními úřady místa vývozního, neb odbavujícím úřadem celním buď ve vnitrozemí neb na hranicích, neb příslušnou obchodní a živnostenskou komorou, neb konsulárním agentem a budou moci býti nahrazeny také fakturami, jestliže to příslušné vlády uznají vhodným.
V pochybných případech vláda dovozní země bude moci žádati, aby průkazy tyto byly ověřovány jejím vlastním agentem konsulárním, pověřeným pravomocí v místě, z něhož zboží bylo odesláno.
K článku 11.
Rozumí se, že svoboda provozování obchodu dovozního, vývozního a průvozního nebude moci býti podrobena jiným omezením než těm, která budou způsobena okamžitými nesnázemi technickými.
K článku 15.
Přirážka, která se platí z piva v sudech neb v lahvích při dovozu do Italie, jakožto ekvivalent vnitřní dávky, bude vybírána podle volby dovozcovy, buď na základě maximálního sacharometrického obsahu 16 stupňů, neb na základě obsahu cukerního a alkoholového, zjištěného dle vzorce, stanoveného společnou dohodou, který má zaručiti vyrovnání mezi přirážkou na piva dovážená a dávkou uvalenou na piva v zemi vyráběná.
V případě, že by se měla přirážka podle žádosti dovozcovy vybírati na základě zjištěného obsahu cukru a alkoholu, budou certifikáty o analyse, vydané v Československu ústavy k tomu zmocněnými, uznány úřady italskými.
Zásilky piva, provázené takovými certifikáty, nebudou podrobovány nové analyse, vyplývá-li z řečených certifikátů, že sacharometrický stupeň mladinky byl zjištěn dle uvedeného vzorce a že bylo šetřeno pravidel o analyse, která budou stanovena společnou dohodou mezi dotyčnými vládami také s ohledem k zájmům zdravotním.
Certifikáty budou vyhotoveny v jazyku italském neb francouzském dle vzoru připojeného v příloze B.
V případě odůvodněné pochybnosti vyhrazuje se italské celní správě právo přezkoumati analysu piv připuštěných k dovozu na základě certifikátů.
Ústavy zmocněné k vydávání certifikátů, o nichž se mluví v předchozích ustanoveních, budou určeny společnou dohodou mezi příslušnými vládami.
K článku 24.
V každém případě československé lodi budou moci plouti z jednoho do druhého neb více přístavů italských, buď aby tam složily zcela neb z části svůj náklad z ciziny pocházející, buď aby naložily neb doplnily svůj náklad do ciziny určený.
K článku 31.
§ 1. Vzhledem k dopravám, o nichž se jedná v článku tomto a v článku 30., zůstávají v platnosti závazky, stanovené článkem 3. Sèvreské smlouvy ze dne 10. srpna 1920 mezi Italií, Polskem, Rumunskem, Státem S. H. S. a Československem.
§ 2. Slovy „ceny rozumné“ míní se ceny takové, aby nepřekážely transitu, t. j. ceny, stanovené na tarifním kilometrovém podkladu, nepřevyšujícím normální podklad, platný pro dopravu téhož zboží v tuzemsku.
Pod „potravinami“ rozumějí se položky, obsažené v specielních tarifech č. 55 až 56 mezinárodní italské dopravní služby s připojením těchto položek: „sekané zboží uzenářské, med a víno“. Mimo to byla učiněna dohoda, aby i „čerstvé květiny“, pokud se nakládání při transitu týče, byly na roveň postaveny s „potravinami“.
Tento protokol, který bude považován za schválený a potvrzený Vysokými Smluvními Stranami bez další zvláštní ratifikace, pouhou výměnou ratifikačních listin o smlouvě, k níž se vztahují, byl sepsán ve dvou exemplářích, jeden v jazyku českém, druhý v italském.
V případě rozporu bude směrodatným text v jazyku italském, jakožto jazyku známém všem plnomocníkům.
V Římě, dne 23. března 1921.
(L. S.) Zdeněk Fierlinger v. r.
(L. S.) Zdeněk Fafl v. r.
(L..S.) Lodovico Luciolli v. r.
(L. S.) Angelo di Nola v. r.
Příloha A.
Příloha B.
Úmluva
o výsadách a ulehčeních
ve prospěch československého provozu v terstském přístavu.
Aby se usnadnil provoz Československé republiky v terstském přístavě, podepsaní:
Zdeněk Fierlinger,
přednosta obchodního oddělení ministerstva zahraničních věcí republiky Československé,
Zdeněk Fafl,
přednosta oddělení pro románské země úřadu pro zahraniční obchod republiky Československé;
Lodovico Luciolli,
generální ředitel cel a nepřímých daní v ministerstvu financí království Italského,
Angelo di Nola,
generální ředitel obchodu v ministerstvu pro průmysl a obchod království Italského,
na základě plných mocí, jimiž byli opatřeni svými vládami, shodli se na následujících disposicích:
Článek 1.
Vláda italská prostřednictvím Regi Magazzini Generali v Terstu postupuje vládě československé neb jejímu zmocněnci k dočasnému používání hangar č. 55 v přístavě Emanuele Filiberto Duca D’Aosta a volný prostor v sousedství hangaru v ploše asi 2.174 m2, označený v připojené příloze písmenami A, B, C, D, a to za podmínek a modalit obsažených v následujících článcích.
Článek 2.
Hangar 55 bude sloužiti s výhradou zvláštních úmluv v náležitém poměru, jak pro účely nakládání zboží, určeného k blízkému vývozu po moři, tak i pro účely skládání zboží došlého po moři a určeného k blízké další dopravě drahou, takže skladní prostor má sloužiti jen k dočasnému uložení a ne za skladiště, což jest ve všeobecném zájmu plavby a obchodu.
Československá vláda použije všech prostředků, které jí budou k disposici, aby bylo zabráněno zatarasení přístavu následkem stálé nepravidelnosti v železniční dopravě.
Vyhrazuje se právo prováděti uvnitř hangaru obvyklé manipulace a vzorkovací práce.
Volný prostor, uvedený v článku 1, bude sloužiti, s výhradou zvláštních úmluv, jako uhelné skladiště.
Článek 3.
Pro operace námořně-obchodní, vztahující se na zboží, které bude procházeti hangarem anebo bude uloženo ve volném prostoru, mimo to také pro operace, jež se vztahují na ostatní provoz československý, na který by nestačila zařízení postoupená v užívání, zajišťují Magazzini Generali všechna usnadnění, jež budou poskytnuta ostatnímu všeobecnému provozu pro obdobné operace, jakož i neméně příznivé jednání — i pokud se týče sazeb — platné pro jiný provoz vůbec a italský zvláště.
Zejména prostředky sloužící k vykládání a zvedání (jeřáby), pitná a užitková voda, energie osvětlovací a pro ostatní službu, prováděné správou Magazzini Generali, budou poskytnuty v nejširší míře dle okolností a za podmínek obvyklých pro všeobecný provoz a jmenovitě pro provoz italský. Ku provádění různých služeb správou Magazzini Generali, zahrnutých ve zmíněném provozu, bude dán k disposici personál Magazzini Generali v řádných pracovních hodinách, neb i mimo tyto ve stejných mezích, jaké platí pro ostatní provoz, v to čítaje i provoz italský.
Hašení případných požárů bude prováděno orgány k tomu povolanými nejlepším způsobem odpovídajícím okolnostem se snahou omeziti škodu na míru nejmenší.
Článek 4.
V případě, že by pravidelný chod hangaru č. 55 byl znemožněn poruchou budovy nebo příslušného zařízení a že by v důsledku toho bylo nutno zboží určené k vývozu převážeti do jiného hangaru nebo jinam, správa Magazzini Generali usnadní všemožně československému obchodu tento úkol a povolí mu poměrné snížení, eventuelně vrácení celého nájemného.
V tomto případě železniční vozy, potřebné pro tyto transporty, budou dány k disposici a pošinovány za režijní cenu.
Článek 5.
Hangar 55 se postupuje vládě československé do vlastní správy za následujících modalit:
Československá vláda anebo někdo jí zmocněný bude otevírati i uzavírati hangar svými vlastními orgány a uschovávati klíče a béře na sebe celou a výlučnou zodpovědnost za zboží tam uložené.
Vláda československá anebo někdo jí zmocněný bude šetřiti nařizení a předpisů pro hangary vůbec platných.
K operacím se zbožím, které jsou uvedeny v předchozích článcích, zejména k operacím vyloďování, naloďování, předávání, nakládání neb skládání, vyrovnávání a přeskupování atd. použije vláda československá výlučně přístavních dělníků ve službách Magazzini Generali neb těmito určených na základě předpisů a sazeb platných v tom kterém období.
Orgány Magazzini Generali, jakož i jiné orgány italské vlády k tomu povolané mají kdykoliv volný přístup do hangaru.
Československá vláda se zavazuje, ať k statistickým, ať jiným účelům, které jsou zákony a platnými nařízeními stanoveny, v každé době sdělovati statistická data o zboží do hangaru převzatém aneb o zboží, s nímž se zde manipuluje s výhradou zachování obchodního tajemství.
Správa Magazzini Generali jest oprávněna za poměrnou náhradu předem zaplaceného nájemného žádati dočasné vrácení nevyužitkovaného prostoru hangaru č. 55, resp. plochy, určené pro uložení uhlí, v případě, že by tento prostor po jistou souvislou dobu nebyl patřičně využitkován. Za tím účelem budou vyjednávány potřebné dohody podrobné s místním představitelem Československé republiky. Samozřejmě nebude v tomto případě přípustno zboží, které by mohlo poškoditi jakýmkoliv způsobem československé zboží, jež by tam zůstalo uloženo.
O zodpovědnosti za hlídání zboží bude od případu k případu učiněna dohoda.
Článek 6.
Při uložení a manipulaci s látkami výbušnými, zápalnými, žíravými a škodlivými bude šetřeno zásad a nařízení v té které době platných.
Článek 7.
Udržování hangaru č. 55 a provozovacích zařízení patří Magazzini Generali v mezích platných pro skladiště pronajatá jimi soukromníkům.
Pojištění budovy přináleží Magazzini Generali, které dle vlastního rozhodnutí je mohou provésti či nikoliv.
Udržování nábřeží, rampy a otevřeného prostoru náleží správě italské, která o ně bude pečovati dle vlastního volného uvážení.
Článek 8.
Za používání hangaru zaplatí vláda československá neb její zmocněnec Magazzini Generali nájemné, odpovídající dle sazeb v té které době platných sazbám předepsaným pro roční nájem přízemních staveb, pronajímaných soukromým firmám (nyní 20 lir za 1 m2 užitkové plochy ročně). Nájemné se bude platiti čtvrtletně předem.
Případné zvýšení nájemné sazby nabude platnosti v důsledku této smlouvy teprve tři měsíce po vyrozumění, podaném československému konsulátu.
Za volný prostor se bude platiti poplatek stanovený pravoplatnými sazbami v té které době za pronájem volného prostoru (nyní 30 centesimů za 1 m2 měsíčně).
Článek 9.
Nájemní smlouva uzavírá se na 2 roky počínaje 1. lednem 1921 a sama sebou se prodlužuje na další rok, nebyla-li dána řádná výpověď doručená správně Magazzini Generali s jedné strany a československému generálnímu konsulátu s druhé strany 6 měsíců před vypršením ročního období.
Článek 10.
V případě, že by hangar 55 a volný prostor uvedený v čl. 1. nevystačovaly, aby pojaly veškeré zboží československého provozu, aneb kdyby tato zařízení nebyla upotřebitelná, bude postaráno o přidělení jiného hangaru, resp. jiného volného prostoru s největší ochotou, pokud dovolí okolnosti, a to za modalit a sazeb obvyklých za provoz vůbec.
Dle možnosti dá se při přidělení přednost hangaru č. 58.
Článek 11.
Pro užívání všelikého zařízení aneb vystrojení, jakož i pro všelikou službu přístavní, pokud tato jest vykonávána státem aneb orgány od státu odvislými a pokud je upravena dle norem a sazeb podléhajících schválení státnímu, vláda italská zaručuje vládě československé aneb tomu, kdo jí jest zmocněn, nejpříznivější podmínky udělené jiným a každým způsobem stejné zacházení jako s občany italskými.
Při povolování přistávání k nábřeží přiléhajícímu k hangaru č. 55 budou námořní úřady dávati přednost lodím s vlajkou československou aneb lodím, jež provádějí obchodní operace v zájmu Československa.
Článek 12.
Pro dodávání železničních vozů, potřebných k nakládání zboží určeného pro Československo, jakož i pro urychlenou jeho přepravu, odvolává se italská vláda na platná ustanovení o výměně vozového materiálu v mezinárodní službě dopravní a na úmluvy již obsažené v protokolu konference, konané v Št. Hradci dne 14. května 1920 mezi zástupci československými, italskými, království S. H. S. a rakouskými.
Článek 13.
V hangaru č. 55 bude zřízen československý celní úřad s dostatečným prostorem, jenž bude moci vlastními orgány vykonávati všechny úkony celní služby v dosahu naznačeném v separátním protokolu.
Případné nutné adaptace místností, jež jsou v hangaru dány k disposici pro tento úřad, budou provedeny ve shodě se správou Magazzini Generali.
Italská celní správa dovoluje, aby bylo zavedeno používání československé celní uzávěry transitní.
Právo italských úřadů na výkon celní služby, celní kontroly a přístavní policie není tímto nikterak dotčeno.
Československý celní úřad může k svému označení použíti nápisu v české i italské řeči a československých národních barev.
Článek 14.
Ve všech otázkách, týkajících se československého provozu zboží a cestujících, jest československý generální konsulát v Terstu příslušným k jednání za Československo k provedení této úmluvy.
Jmenovaný konsulát sjedná patřičné dohody se zúčastněnými správami.
Článek 15.
Kdyby vznikly ohledně výkladu a provádění předchozích článků rozpory, jež by nemohly býti urovnány bezprostřední dohodou příslušných činitelů, budou předloženy k rozhodnutí Jeho Excellenci generálnímu civilnímu komisaři v Terstu.
Článek 16.
Smlouva tato nabude platnosti dnem své ratifikace a zůstává prozatím v platnosti úmluva ze dne 23. srpna 1919 se změnami, ujednanými na československo-italské konferenci v lednu 1920.
Článek 17.
Tato úmluva, sepsaná ve dvou exemplářích, jednom v jazyku českém, druhém v jazyku italském, bude ratifikována a ratifikační listiny budou vyměněny v Římě co možná nejdříve.
V případě rozporu bude směrodatným text v jazyku italském, jakožto jazyku známém všem plnomocníkům.
Čemuž na svědomí uvedení plnomocníci podepsali tuto úmluvu a přitiskli na ni své pečeti.
V Římě, dne 23. března 1921.
(L. S.) Zdeněk Fierlinger v. r.
(L. S.) Zdeněk Fafl v. r.
(L. S.) Lodovico Luciolli v. r.
(L. S.) Angelo di Nola v. r.
PŘÍLOHA.
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní a plavební smlouva se závěrečným protokolem připojeným k ní s přílohami a úmluva o výsadách a ulehčeních ve prospěch československého provozu v terstském přístavu mezi republikou Československou a královstvím Italským. | 4/1922 Sb. |
12.
Vyhláška ministra vnitra
ze dne 12. ledna 1922
o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí osad, povolených v roce 1921.
Podle ustanovení § 5 zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 266 Sb. z. a n., vyhlašuji, že v roce 1921 povoleny byly ministrem vnitra tyto změny úředních názvů míst:
V Čechách:
1. Výnosem ze dne 3. února 1921, č. 40.867/1920, byla k žádosti obce Albrechtic (pol. okres Sušice) povolena změna názvu této obce a osady Albrechtice, též Albrechtec v jazyce českém na „Albrechtice u Sušice“.
2. Výnosem ze dne 13. prosince 1921, č. 65.136, bylo ustanoveno, aby název městské obce a osady Blatna, Platten (pol. okres Neydek) změněn byl na „Horní Blatná“, „Bergstadt Platten“.
3. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 8434, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Bousnice (Bohuslavice), pol. okres Trutnov, změněn byl v jazyce českém na „Bohuslavice nad Úpou“.
4. Výnosem ze dne 30. května 1921, č. 15.019, bylo k žádosti místní obce Dolního Bousova (pol. okres Jičín) povoleno, aby osady Dolní Bousov a Záhumní Lhota, jež tuto místní obec tvoří a sloučeny byly v jednu osadu, po svém sloučení zvaly se „Dolní Bousov“.
5. Výnosem ze dne 17. června 1921, č. 67.616/1920, povolena byla k žádosti obce Čouše (pol. okres Most) změna názvu této obce a osady Čouš, Tschausch, na „Souš“.
6. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 95.567, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Eisenstraßu (pol. okres Klatovy) zněl v jazyce českém „Hojsova Stráž“. Dosavadní německý název Eisenstraß zůstává nezměněn.
7. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 83.024/1920, byla k žádosti místní obce Chlupaté Vsi (pol. okres Kaplice) povolena změna názvu osady Fidretschlagu, náležející k řečené místní obci, v jazyce českém na „Bedřichov“ a v jazyce německém na „Friedrichschlag“.
8. Výnosem ze dne 4. března 1921, č. 69.908/1920, bylo ustanoveno, aby název části osady Filippshütte, jež náleží k místní obci Prášilu, osadě Untersteindelberg (pol. okres Sušice) zněl v jazyce českém „Filipova Huť“.
9. Výnosem ze dne 16. prosince 1921, č. 68.130, bylo ustanoveno, aby český název městské obce a osady Hajdy, také Boru (pol. okres Česká Lípa) změněn byl na „Hajda“, také „Bor u České Lípy“. Dosavadní německý název Haida zůstává nezměněn.
10. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 8007/1919, byla k žádosti osady Halšovic, náležející k místní obci Skuhrovu (pol. okres Semily), povolena změna názvu této osady Halšovice, Halschowitz, na „Alšovice“.
11. Výnosem ze dne 31. prosince 1921, č. 97.949, byla k žádosti obce Horek (pol. okres Nová Paka) povolena změna názvu této obce a osady Horka, Falgendorf, na „Horka u Staré Paky“.
12. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 40.865/1920, byla k žádosti místní obce Velkých Nehvizd (pol. okres Brandýs nad Labem) povolena změna názvu této obce a osady Velké Nehvizdy, Groß-Nehvizd, na „Nehvizdy“, a názvu osady Malých Nehvizd, Klein-Nehvizd, jež náleží k řečené místní obci, na „Nehvízdky“.
13. Výnosem ze dne 17. května 1921, č. 65.452/1920, byla k žádosti obce Malých Pečic (pol. okres Příbram) povolena změna názvu této obce a osady Malé Pečice (Pečičky), Klein-Pečitz, na „Pečičky“. Zároveň ustanovil ministr vnitra, aby název obce a osady Velkých Pečic, Groß-Pečitz, v témže polit. okrese, změněn byl na „Pečice“.
14. Výnosem ze dne 17. května 1921, č. 79.695/1920, bylo ustanoveno, aby název městyse Plané (pol. okres Český Krumlov) změněn byl v jazyce českém na „Horní Planá“. Dosavadní německý název Ober-Plan zůstává nezměněn.
15. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 67.393/1920, byla k žádosti obce Plas (pol. okres Mladá Boleslav) povolena změna názvu této obce a osady Plasy, Plaß, na „Plazy“.
16. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 12.758, povolena byla k žádosti městské obce Police (pol. okres Broumov) změna názvu této obce a osady Police, Politz, na „Police nad Metují“.
17. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 71.303, byla k žádosti městské obce Rožmitálu (pol. okres Blatná) povolena změna názvu této obce a osady Rožmitál, Rožmital, na „Rožmitál pod Třemšínem“.
18. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 79.512, byla k žádosti obce Schönfeldu (pol. okres Chotěboř), v jejímž katastru jest historické místo Žižkovy smrti, povolena změna názvu této obce a osady na „Žižkovo Pole“.
19. Výnosem ze dne 10. prosince 1921, č. 45.058, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Schönfeldu (pol. okres Varnsdorf) zněl v jazyce českém „Krásné Pole“. Dosavadní německý název Schönfeld zůstává nezměněn.
20. Výnosem ze dne 3. února 1921, č. 57.028/1920, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Teplice (městyse), pol. okres Broumov, změněn byl v jazyce českém na „Teplice nad Metují“.
21. Výnosem ze dne 17. května 1921, č. 82.836/1920, byla k žádosti městské obce Třebechovic (pol. okres Hradec Králové) povolena změna názvu této obce a osady Třebechovice, Hohenbruck, na „Třebechovice pod Orebem“.
22. Výnosem ze dne 17. května 1921, č. 82.837/1920, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Ullrichsthalu (pol. okres Děčín) zněl v jazyce českém „Oldřichov u České Lípy“. Dosavadní německý název Ullrichsthal zůstává nezměněn.
23. Výnosem ze dne 28. května 1921, č. 16.951, bylo ustanoveno, aby název obce a osady Velyně (Velímě), Wellim (pol. okres Kolín), změněn byl na „Velim“.
Na Moravě:
24. Výnosem ze dne 13. prosince 1921, č. 43.382, byla k žádosti obce Horních Bytovčic (pol. okres Jihlava) povolena změna názvu této obce a osady Horní Bytovčice, OberBittowschitz, na „Bítovčice“.
25. Výnosem ze dne 13. prosince 1921, č. 60.158, byla k žádosti obce Cinzendorfu (pol. okres Brno) povolena změna názvu této obce a osady Cinzendorf, Zinsendorf, na „Česká“.
26. Výnosem ze dne 3. února 1921, č. 38.098/1920, byla k žádosti obce Dědkovic (pol. okres Kroměříž) povolena změna názvu této obce a osady Dědkovice, Dědkowitz, na „Dětkovice“.
27. Výnosem ze dne 28. května 1921, č. 18.540, byla k žádosti místní obce Velké Dyjice (pol. okres Dačice) povolena změna názvu této obce a osady Velká Dyjice (Dyjice), Groß-Dejc, na „Dyjice“, a názvu osady Malé Dyjice (Dyjičky), Klein-Dejc, na „Dyjička“.
28. Výnosem ze dne 25. března 1921, č. 22.239, byla k žádosti obce Lhoty (Kočičí Lhoty), pol. okres Nový Jičín, povolena změna názvu této obce a osady Lhota (Kočičí Lhota), Katzendorf, na „Starojická Lhota“.
29. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 23.496/20, byla k žádosti obce Marhef (pol. okres Vyškov) povolena změna názvu této obce a osady Marhefy, Marhöf, na „Marefy“.
30. Výnosem ze dne 31. ledna 1921, č. 1521, byla k žádosti obce Puntovic (pol. okres Brno) povolena změna názvu této obce a osady Puntovice, Puntowitz, na „Ponětovice“.
31. Výnosem ze dne 13. prosince 1921, č. 68.650, byla k žádosti místní obce Puklic (pol. okres Jihlava) povolena změna českého názvu osady Malé Studnice, také Studniček, náležející do svazku zmíněné obce, na „Studénky“.
32. Výnosem ze dne 28. prosince 1921, č. 54.373, byla k žádosti obce Nové Vsi (Lohsen), pol. okres Moravská Třebová, povolena změna českého názvu této obce a osady na „Lázy“.
Černý v. r.
| Vyhláška ministra vnitra o změnách úředních názvů měst, obcí, osad a částí osad, povolených v roce 1921. | 12/1922 Sb. |
17.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 19. ledna 1922,
jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní dohoda mezi republikou Československou a královstvím Španělským.
§ 1.
Na základě zákona ze dne 25. listopadu 1919, č. 637 Sb. z. a n., a zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n., uvádí se prozatímně v platnost obchodní dohoda mezi republikou Československou a královstvím Španělským, sjednaná v Madridu připojenými notami.
§ 2.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení.
§ 3.
Provedení se ukládá ministru věcí zahraničních, ministru obchodu, průmyslu a živností a ministru financí v dohodě s ostatními zúčastněnými ministry.
Dr. Beneš v. r.
Udržal v. r.
Černý v. r.
A. Novák v. r.
Habrman v. r.
Dr. Dolanský v. r.
L. Novák v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Srba v. r.
Staněk v. r.
Tučný v. r.
Dr. Mičura v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
Dr. Dérer v. r.
Překlad.
Jeho Excellenci
panu ministru zahraničních věcí!
Odvolávaje se na dopis V. E. č. 22 ze dne 14. října t. r., jakož i na jednání ohledně stanovení dohody, jež by upravila obchodní styky mezi Československem a Španělskem, mám čest sděliti V. E., jsa řádně pověřen, že vláda Československé republiky přijímá tato ustanovení:
1. Španělská vláda se zavazuje poskytnouti zboží československému celní sazby druhého tarifu španělského sazebníku, platného v každém čase, s obměnami, obsaženými v královském nařízení ze dne 3. června 1921, pokud zůstává v platnosti.
Vláda československá se zavazuje se své strany poskytnouti zboží původem ze Španělska nebo z jeho držav své nejnižší celní sazby, jež jsou toho času v platnosti, neb jež v budoucnosti budou zavedeny, pokud budou příznivější než sazby nynější, jakož i nakládání dle zásady nejvyšších výhod, a to jak pokud se tkne dovozních cel a všech přirážek, jež jsou toho času v platnosti či budou k nim stanoveny, tak i pokud se týče vnitřních dávek spotřebních i jiných dávek nyní platných či v budoucnu stanovených v Československu.
Vláda československá se rovněž zavazuje poskytnouti Španělsku a jeho državám nejvyšší výhody, jež by poskytla kterémukoliv jinému státu, pokud se týče poplatků neb dávek všeobecných či místních, uvalených teď či v budoucnu na dovoz, vývoz, průvoz, překládání či ukládání zboží ve skladištích; rovněž pokud se tkne celních formalit a režimu platného pro obchodní cestující a jejich vzorníky.
Vyloučeny jsou však z této zásady nejvyšších výhod zvláštní výhody ujednané mezi republikou Československou a některými jejími sousedními státy na základě mírových smluv St.-Germainské a Trianonské.
2. Pokud zůstane v platnosti v Československu režim zákazů neb kontroly dovozu, československá vláda dovolí bez omezení dovoz zboží původu španělského či pocházejícího ze Španělska, vyjmenovaného v příloze č. 1. této noty.
Pokud zůstane v platnosti tento režim, československá vláda bude posuzovati s největší blahovůlí dovoz produktů, vypočtených v příloze č. 2., zavazujíc se samozřejmě, že dovolí jich dovoz ve smyslu minimálního ročního kontingentu, který se stanoví pro každý z těchto produktů v uvedené příloze.
Československá vláda se rovněž zavazuje dovoliti dovoz produktů vypočtených v příloze č. 3. ve smyslu minimálních ročních kontingentů, jež se v ní stanoví.
Takto stanovené kontingenty rozdělí se podle čtvrtletí v roku, pro který byly povoleny, s výjimkou ovšem těch, jež se vztahují na druhy zboží, které jako pomeranče a jiné jsou plodinami saisonními; rozumí se samo sebou, že zůstane-li z množství stanovených k dovozu v určitém čtvrtletí nějaký zbytek, bude povolen jeho dovoz ve čtvrtletí následujícím, pokud zůstane v platnosti tato dohoda.
3. Zruší-li československá vláda ve prospěch zboží kteréhokoliv státu zákaz dovozu neb jeho omezení, této výhody bude použito ipso facto pro zboží obdobné původem ze Španělska neb jeho držav.
Tato dohoda vejde v platnost ihned a zůstane platnou po dobu aspoň tří měsíců, načež, nebude-li vypověděna žádnou ze smluvních stran jeden měsíc před uplynutím této lhůty, zůstane v platnosti až do doby jednoho měsíce poté, kdy jedna z obou vlád by sdělila druhé svoje přání, aby dohoda pozbyla platnosti.
Souhlasila-li by vláda J. V. s předcházejícími ujednáními, československá vláda považovala by dohodu za formálně zjednanou touto notou a obdobnou notou, kterou V. E. by mně laskavě za tím cílem doručila.
Používám této příležitosti, abych V. E. opětoval ujištění své obzvláštní úcty.
Miloš Kobr.
Madrid, 18. listopadu 1921.
Jeho Excellence pan
Manuel Gonzalez-Hontoria,
ministr zahraničních věcí
Madrid.
Příloha č. 1.
Rýže.
Sladké dřevo.
Terpentinový olej.
Pryskyřice.
Korek v kostkách a odpadcích.
Olivový olej.
Rudy všeho druhu.
Kůže a kožišiny.
Činící látky.
Všechny ostatní produkty, jichž dovoz do Československa jest volný na základě dohod, jež tato země uzavřela s kteroukoliv jinou.
Příloha č. 2.
Mandle ve slupce nebo loupané12.000 q,Korkové zátky a korek v tabulích15.000 q,Šafrán250 q,Hrozinky10.000 q,Čerstvé hrozny10.000 q,Cibule10.000 q,Rajská jablíčka10.000 q,Konservy rybí v čistém olivovém oleji40.000 q,Konservy ovocné30.000 q,Konservy zeleninové a luštěninové20.000 q,Pomeranče250.000 q,Paprika mletá a nemletá20.000 q,Ovocné víno10.000 hl,Látky vlněné30.000 q,Látky bavlněné50.000 q,Látky trikotové vlněné10.000 q,Látky trikotové bavlněné40.000 q,Obuv20.000 q.
Příloha č. 3.
Fíky30.000 q,Ořechy3.000 q,Oříšky7.000 q,Sůl (kuchyňská)10.000 q,Salámy a klobásy2.000 q,Kakao20.000 q,Vína60.000 hl.
Vaše Excellence!
Odvolávaje se na verbální noty tamního vyslanectví ze dne 7. a 16. září 1921, jakož i na notu V. E. ze dne 26. října t. r. ohledně stanovení dohody, jež by upravila obchodní styky mezi Španělskem a Československem, mám čest Vám sděliti, jsa řádně pověřen, že vláda J. V. přijímá tato ustanovení:
1. Španělská vláda se zavazuje poskytnouti zboží československému celní sazby druhého tarifu španělského sazebníku, platného v každém čase, s obměnami, obsaženými v královském nařízení ze dne 3. června 1921, pokud zůstává v platnosti.
Vláda československá se zavazuje se své strany poskytnouti zboží původem ze Španělska neb z jeho držav své nejnižší celní sazby, jež jsou toho času v platnosti, neb jež v budoucnosti budou zavedeny, pokud budou příznivější než sazby nynější, jakož i nakládání dle zásady nejvyšších výhod, a to jak pokud se tkne dovozních cel a všech přirážek, jež jsou toho času v platnosti či budou k nim stanoveny, tak i pokud se týče vnitřních dávek spotřebních i jiných dávek nyní platných či v budoucnu stanovených v Československu.
Vláda československá se rovněž zavazuje poskytnouti Španělsku a jeho državám nejvyšší výhody, jež by poskytla kterémukoliv jinému státu, pokud se týče poplatků neb dávek všeobecných či místních, uvalených teď či v budoucnu na dovoz, vývoz, průvoz, překládání či ukládání zboží ve skladištích; rovněž pokud se tkne celních formalit a režimu platného pro obchodní cestující a jejich vzorníky.
Vyloučeny jsou však z této zásady nejvyšších výhod zvláštní výhody ujednané mezi republikou Československou a některými jejími sousedními státy na základě mírových smluv St.-Germainské a Trianonské.
2. Pokud zůstane v Československu v platnosti režim zákazů neb kontroly dovozu, československá vláda dovolí bez omezení dovoz zboží původu španělského či pocházejícího ze Španělska, vyjmenovaného v příloze č. 1. této noty.
Pokud zůstane v platnosti tento režim, československá vláda bude posuzovati s největší blahovůlí dovoz produktů, vypočtených v příloze č. 2., zavazujíc se samozřejmě, že dovolí jich dovoz ve smyslu minimálního ročního kontingentu, který se stanoví pro každý z těchto produktů v uvedené příloze.
Československá vláda se rovněž zavazuje dovoliti dovoz produktů vypočtených v příloze č. 3. ve smyslu minimálních ročních kontingentů, jež se v ní stanoví.
Takto stanovené kontingenty rozdělí se podle čtvrtletí v roku, pro který byly povoleny, s výjimkou ovšem těch, jež se vztahují na druhy zboží, které jako pomeranče a jiné jsou plodinami saisonními; rozumí se samo sebou, že zůstane-li z množství stanovených k dovozu v určitém čtvrtletí nějaký zbytek, bude povolen jeho dovoz ve čtvrtletí následujícím, pokud zůstane v platnosti tato dohoda.
3. Zruší-li československá vláda ve prospěch zboží kteréhokoliv státu zákaz dovozu neb jeho omezení, této výhody bude použito ipso facto pro zboží obdobné původem ze Španělska neb jeho držav.
Tato dohoda vejde v platnost ihned a zůstane platnou po dobu aspoň tří měsíců, načež, nebude-li vypověděna žádnou ze smluvních stran jeden měsíc před uplynutím této lhůty, zůstane v platnosti až do doby jednoho měsíce poté, kdy jedna z obou vlád by sdělila druhé svoje přání, aby dohoda pozbyla platnosti.
Vláda J. V. považuje dohodu za formálně sjednanou touto notou a obdobnou notou, kterou V. E. mně za tím cílem doručila.
Používám této příležitosti, abych V. E. opětoval ujištění své obzvláštní úcty.
Madrid, 19. listopadu 1921.
Gonzalez-Hontoria.
Jeho Excellence pan
Miloš Kobr,
mimořádný vyslanec a zplnomocněný ministr Československa.
Příloha č. 1.
Rýže.
Sladké dřevo.
Terpentinový olej.
Pryskyřice.
Korek v kostkách a odpadcích.
Olivový olej.
Rudy všeho druhu.
Kůže a kožišiny.
Činící látky.
Všechny ostatní produkty, jichž dovoz do Československa jest volný na základě dohod, jež tato země uzavřela s kteroukoliv jinou.
Příloha č. 2.
Mandle ve slupce nebo loupané 12.000 q,Korkové zátky a korek v tabulích 15.000 q,Šafrán 250 q,Hrozinky 10.000 q,Čerstvé hrozny 10.000 q,Cibule 10.000 q,Rajská jablíčka 10.000 q,Konservy rybí v čistém olivovém oleji 40.000 q,Konservy ovocné 30.000 q,Konservy zeleninové a luštěninové 20.000 q,Pomeranče 250.000 q,Paprika mletá a nemletá 20.000 q,Ovocné víno 10.000 hl,Látky vlněné 30.000 q,Látky bavlněné 50.000 q,Látky trikotové vlněné 10.000 q,Látky trikotové bavlněné 40.000 q,Obuv 20.000 q.
Příloha č. 3.
Fíky 30.000 q,Ořechy 3.000 q,Oříšky 7.000 q,Sůl (kuchyňská) 10.000 q,Salámy a klobásy 2.000 q,Kakao 20.000 q,Vína 60.000 hl
| Nařízení vlády republiky Československé, jímž se uvádí v prozatímní platnost obchodní dohoda mezi republikou Československou a královstvím Španělským. | 17/1922 Sb. |
21.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 18. ledna 1922
o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě, aby byl zlepšen osud raněných a nemocných při armádách v poli.
Na základě usnesení ministerské rady ze dne 23. dubna 1919 přistoupila Československá republika notami ministra zahraničních věcí ze dne 15. září 1919 a československého vyslanectví v Bernu ze dne 17. listopadu 1919, zaslanými Spolkové Radě Švýcarské, k mezinárodní úmluvě, aby byl zlepšen osud raněných a nemocných při armádách v poli, uzavřené dne 6. července 1906 v Ženevě mezi Německem, Argentinou, Rakousko-Uherskem, Belgií, Bulharskem, Chilí, Čínou, Kongem, Koreou, Dánskem, Španělskem, Spojenými Státy Americkými, Spoj. Státy Brasilskými, Spoj. Státy Mexickými, Francií, Velkou Britanií a Irskem, Řeckem, Guatemalou, Hondurasem, Italií, Japonskem, Lucemburskem, Černou Horou, Norskem, Nizozemskem, Peru, Persií, Portugalskem, Rumunskem, Ruskem, Srbskem, Siamem, Švédskem, Švýcarskem a Uruguayem, vyhlášené v rak. říšském zákoníku z r. 1911 pod č. 191 a ve Sbírce zákonů uherských z r. 1911 zák. čl. XX.
Přístup byl potvrzen cirkulární notou Švýcarské Spolkové Rady ze dne 4. května 1921 a nabyl mezinárodní působnosti dnem 1. prosince 1920.
Vyhlašuje se s tím, že úmluvou jsou vázány tyto státy:
Československo, Německo, Spojené Státy Americké, Argentina, Rakousko, Belgie, Brasilie, Bulharsko, Chile, Čína, Kolumbie, Costa-Rica, Kuba, Dánsko, Španělsko, Finsko, Francie, Velká Britanie a Irsko, Řecko, Guatemala, Haiti, Honduras, Maďarsko, Italie, Japonsko, Lucemburk, Mexiko, Černá Hora, Nicaragua, Norsko, Paraguay, Nizozemsko, Peru, Persie, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Salvador, Srbsko, Siam, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Uruguy a Venezuela.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě, aby byl zlepšen osud raněných a nemocných při armádách v poli. | 21/1922 Sb. |
35.
Zákon ze dne 25. ledna 1922,
kterým se mění § 17 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., o finanční kontrolní komisi Národního shromáždění.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Právy a úkoly kontrolní komise Národního shromáždění, podle § 17 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., o okolkování bankovek a soupisu jmění, pověřuje se komise volená podle § 1 zákona z 8. dubna 1920, č. 309 Sb. z. a n., ku kontrole dávky z majetku a z přírůstku na majetku.
Úkol komise rozšiřuje se na opatření, jež učiněna byla nebo budou též podle zákonů ze dne 20. března 1919, č. 143 Sb. z. a n., a ze dne 11. června 1919, č. 327 Sb. z. a n., o povinné nabídce cizích valut a pohledávek na cizí měnu, ze dne 10. dubna 1919, č. 187 Sb. z. a n., o úpravě oběhu a správy platidel, a ze dne 27. června 1919, č. 369 Sb. z. a n., o soupisu nemovitostí.
§ 2.
Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášky. Provésti jej ukládá se ministrům vnitra a financí.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Beneš v. r.
Černý v. r.
A. Novák v. r.
| Zákon, kterým se mění § 17 zákona ze dne 25. února 1919, č. 84 Sb. z. a n., o finanční kontrolní komisi Národního shromáždění. | 35/1922 Sb. |
66.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 23. února 1922
o zřízení Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin.
Podle § 90 zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n. (ústavní listiny republiky Československé), nařizuje se toto:
§ 1.
Při ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zřizuje se Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin.
§ 2.
Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin podává na požádání ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy odborné vědecké posudky a návrhy, činí z vlastního popudu návrhy v otázkách týkajících se sběru léčivých rostlin, jakož i ve všech otázkách se sběrem souvisejících, a se svolením zmíněného ministerstva vydává knihy, brožury, letáky, koná přednášky a pod.
§ 3.
Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin skládá se z 20 členů, kteří zastupují zejména tyto obory, případně stavy: farmakognosii, botaniku, lékárnictví, farmakologii, lékařství, obchod (kruhy velkodrogistické), sběratele, výzkumné ústavy zemědělské pro produkci rostlinnou.
§ 4.
Všechny členy jmenuje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, z nichž pak jednoho jako zástupce ministerstva zemědělství a jednoho jako zástupce výzkumných ústavů zemědělských pro produkci rostlinnou po předchozích návrzích ministerstva zemědělství, jednoho jako zástupce ministerstva obchodu a jednoho jako zástupce ministerstva národní obrany po předchozím návrhu těchto ministerstev. Zástupci jmenovaných ministerstev a výzkumných ústavů zemědělských pro produkci rostlinnou, jakož i zástupce ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy jsou členy výboru Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin.
§ 5.
Předsedu, místopředsedu a jednatele (případně jiné funkcionáře, knihovníka a pod.) volí Ústřední komise ze svého středu. Předsedu potvrzuje ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
§ 6.
Doba činnosti předsedy, místopředsedy a jmenovaných řádných členů trvá 3 roky.
§ 7.
Valná schůze Ústřední komise koná se nejméně jednou do roka.
§ 8.
Práce Ústřední komise řídí a provádí výkonný výbor, v němž zasedají:
a) předseda, místopředseda a jednatel Ústřední komise;
b) zástupci v § 4 jmenovaných ministerstev a výzkumných ústavů zemědělských pro produkci rostlinnou;
c) nejméně 3 volení členové Ústřední komise, pokud možno z oborů nezastoupených členy uvedenými sub a) a b).
Volení členové výkonného výboru volí se na 3 roky a scházejí se dle potřeby, nejméně však čtyřikráte do roka. Členové plena Ústřední komise mají právo zúčastniti se schůze výkonného výboru s hlasem poradním.
§ 9.
Se svolením ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může Ústřední komise, po případě její předseda povolati znalce (experty) a svolati ankety nebo porady odborníků neb interesentů, zvláště pro odborné otázky, za jichž řešení nemůže Ústřední komise sama převzíti plné zodpovědnosti.
§ 10.
Úřad členů Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin jest úřadem čestným.
§ 11.
Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy zřizuje podle potřeby a po návrhu Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin odbočky této komise.
§ 12.
Toto nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení. Jeho provedením pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.
Udržal v. r.
Černý v. r.
Šrámek v. r.
Dr. Dolanský v. r.
Srba v. r.
Habrman v. r.
Dr. Šrobár v. r.
Dr. Mičura v. r.
Tučný v. r.
Dr. Dérer v. r.
A. Novák v. r.
Staněk v. r.
L. Novák v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé o zřízení Ústřední komise pro sběr léčivých rostlin. | 66/1922 Sb. |
95.
Vyhláška ministra financí a ministra obchodu
ze dne 7. února 1922,
kterou se rozšiřují vyhlášky ze dne 11. srpna 1921, č. 280 Sb. z. a n., a ze dne 29. září 1921, č. 371 Sb. z. a n., o uvolnění některých československých cenných papírů říšskoněmeckým příslušníkům.
Podle úmluvy s říší německou ze dne 13. a 14. ledna 1922 svoluje vláda československá, aby byly uvolněny dividendové kupony a slosované kusy akcií československých společností, pokud jejich splatnost po 31. prosinci 1921 nastala neb do konce března 1922 ještě nastane, s podmínkou, že uzávěra kusů a dividendových kuponů, stanovená nařízením říšské vlády německé z 12. května 1920, jichž splatnost nastane později, zůstane v platnosti, a že budou závěrou postiženy požitkové listy nebo jiné cenné papíry, pokud vydány budou na místo slosovaných akcií.
L. Novák v. r.
A. Novák v. r.
| Vyhláška ministra financí a ministra obchodu, kterou se rozšiřují vyhlášky ze dne 11. srpna 1921, č. 280 Sb. z. a n., a ze dne 29. září 1921, č. 371 Sb. z. a n., o uvolnění některých československých cenných papírů říšskoněmeckým příslušníkům. | 95/1922 Sb. |
101.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 11. března 1922
o smlouvách a úmluvách světového spolku poštovního, sjednaných v Madridě 30. listopadu 1920.
Na základě usnesení ministerské rady z 9. září 1921 ratifikoval president republiky ratifikační listinou ze dne 23. listopadu 1921 smlouvy a úmluvy světového spolku poštovního sjednané v Madridě dne 30. listopadu 1920 mezi Německem, Spojenými Státy americkými, ostrovy Filipinskými, ostatními ostrovními državami Spojených Států amerických, republikou argentinskou, Rakouskem, Belgií a belgickou osadou na Kongu, Bolivií, Brasilií, Bulharskem, Chile, Čínou, republikou kolumbijskou, republikou Costa-Rica, republikou kubskou, Dánskem, republikou dominikánskou, Egyptem, Ecuadorem, Španělskem a osadami španělskými, Ethiopií, Finskem, Francií, Alžírskem, francouzskými osadami a chráněnými územími v Indočíně, souborem ostatních osad francouzských, Velkou Britanií a jednotlivými dominii, osadami a chráněnými územími britskými, Britskou Indií, Spolkem australským, Kanadou, Novým Zélandem, Spolkem jihoafrickým, Řeckem, Guatemalou, republikou haitskou, republikou honduraskou, Maďarskem, Islandem, Italií a italskými osadami, Japanem, Chosenem, souborem ostatních závislých území japonských, republikou liberijskou, Lucemburkem, Marokem (mimo pásmo španělské), Marokem (pásmem španělským), Mexikem, Nicaraguou, Norskem, republikou panamskou, Paraguayem, Nizozemím, Nizozemskou Indií, nizozemskými osadami v Americe, Peru, Persií, Polskem, Portugalskem, portugalskými osadami v Africe, v Asii a v Oceanii, Rumunskem, Ruskem, republikou sanmarinskou, Salvadorem, Sárským územím, královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, královstvím siamským, Švédskem, Švýcarskem, Československem, Tunisem, Tureckem, Uruguayem a Spojenými Státy venezuelskými.
Ratifikační listina byla složena v archivu španělské vlády dne 11. ledna 1922.
Text smluv a úmluv světového spolku poštovního sjednaných v Madridě 30. listopadu 1920 s příslušnými řády prováděcími byl uveřejněn ve Věstníku ministerstva pošt a telegrafů č. 58 ze dne 23. prosince 1921.
Smlouvy a úmluvy tyto vstoupily v platnost 1. ledna 1922.
Vyhlašuje se s tím, že úmluvou jsou vázány tyto státy:
Německo, Rakousko, Belgie s belgickou osadou na Kongu, Španělsko s osadami španělskými, Portugalsko s portugalskými osadami v Africe, v Asii a v Oceanii, Švédsko, Francie s Alžírem, francouzskými osadami a chráněnými územími v Indočíně a souborem ostatních osad francouzských, Velká Britanie s jednotlivými dominii, osadami a chráněnými územími britskými, Britskou Indií, Spolkem australským, Kanadou, Novým Zélandem a Spolkem jihoafrickým, Uhry, Japonsko se souborem ostatních závislých území japonských, Norvéžsko, Nizozemsko s Nizozemskou Indií a nizozemskými osadami v Americe, království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Finsko, Egypt, Čína a Švýcarsko.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí o smlouvách a úmluvách světového spolku poštovního, sjednaných v Madridě 30. listopadu 1920. | 101/1922 Sb. |
116.
Nařízení vlády republiky Československé
ze dne 6. dubna 1922
ku provedení zákona ze dne 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n., kterým se upravuje povinnost vrátiti nebo vydati věci movité pro státy oprávněné k jich požadování.
Na základě § 7 zákona z 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n., se nařizuje:
ODDÍL I.
Řízení o zjištění a odevzdání věcí, jakož i přiznání nároku na náhradu za věci vydané nebo vrácené cizímu státu.
§ 1.
(1) Požádá-li cizí stát, aby mu byly vráceny nebo vydány podle zákona z 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n., movité věci, sdělí ministerstvo zahraničních věcí tuto žádost ministerstvu, jež podle povahy věci jest příslušné, zejména půjde-li o stroje, ministerstvu obchodu a sociální péče, půjde-li o cenné papíry, ministerstvu financí, půjde-li o věci historické neb umělecké ceny, ministerstvu školství a národní osvěty.
(2) V tomto sdělení jest pokud možno uvésti všecky údaje nutné pro zjišťovací řízení, zejména popis věci, označení, odkud, kdy a kým byla odvlečena, jméno dřívějšího a nynějšího držitele, jakož i místo, kde věc nyní jest. Při tom jest odkázati na příslušné smlouvy (§ 1 zákona), na jichž základě jest československý stát povinen, aby věc vydal nebo vrátil požadujícímu státu.
(3) V případech, kde jsou požadovány předměty, jejichž nynější držitel není znám, jest nynější držitel povinen přihlásiti tyto věci ve lhůtě, kterou ustanoví ministerstvo podle odstavce 1. příslušné, vyhláškou uveřejněnou v úředním listě Československé republiky.
(4) Opominutí této přihlášky má v zápětí následky stanovené v § 2, odst. 4., a v § 4 zákona.
§ 2.
(1) Ministerstvo zmíněné v předchozím paragrafu postoupí, nelze-li užíti zkráceného řízení podle § 16, sdělení ministerstva zahraničních věcí se všemi doklady politickému úřadu druhé stolice (županu), v jehož obvodu věc jest. Při tom jest pokud možno uvésti zvláště každého držitele a každý závod a sděliti, má-li býti odborný zástupce tohoto ministerstva pozván k vyšetření podle § 3.
(2) Politický úřad druhé stolice (župan) zařídí neprodleně vyšetření věci, k němuž může zmocniti politický úřad prvé stolice, příslušný podle místa, kde věc jest.
§ 3.
(1) Vyšetření jest zpravidla provésti ohledáním věci na místě samém.
(2) Provede je zástupce politického úřadu druhé stolice (župan), a byl-li k vyšetření zmocněn politický úřad prvé stolice, jeho přednosta nebo jeho zástupce, přibera podle potřeby odborného zástupce, jejž určí ministerstvo v § 2 zmíněné.
(3) K šetření jest nejméně osm dní předem pozvati nynějšího držitele věci nebo jeho zmocněného zástupce, místně příslušnou finanční prokuraturu (generální finanční ředitelství v Bratislavě) a dřívějšího držitele věci, jeho nástupce nebo zástupce, a nejsou-li známi, ministerstvo zahraničních věcí. Tyto osoby mají právo býti přítomny jednání, činiti návrhy a prohlášení.
§ 4.
(1) Držitel věci jest povinen, aby byl řízení přítomen buď osobně nebo aby vyslal k němu informovaného zástupce, jest povinen dovoliti úředním orgánům přístup do místností nebo na pozemky, kde požadované věci jsou, umožniti jich prohlídku a zjištění jejich totožnosti a předložiti veškeré doklady o jich nabytí. Zároveň jest zjistiti, zda na věci váznou věcná práva ve prospěch osob třetích a jaká.
(2) O vyšetření jest poříditi písemný zápis, v němž třeba uvésti jména přítomných, předložené doklady, výsledek ohledání věci a zjištění její totožnosti s věcí cizím státem požadovanou.
(3) Zápis jest podepsati všemi přítomnými.
(4) K zápisu tomuto jest připojiti dobrozdání zástupce ministerstva jmenovaného v § 2 o nynějším stavu věci a její dnešní hodnotě, a jde-li o prostředky výrobní, též o tom, zda věc možno odevzdati, aniž provoz podniku utrpí vydáním věci, a jaké náklady budou spojeny s opatřením náhradních prostředků výrobních podobného druhu.
§ 5.
(1) Po provedeném šetření jest předložiti spisy příslušnému politickému úřadu druhé stolice (županu), který rozhodne písemným nálezem, zda držitel věci jest povinen věc odevzdati československému státu či nikoliv.
(2) V nálezu jest uvésti:
1. přesné označení věci, která má býti státu odevzdána,
2. nynějšího držitele věci,
3. stanoviti dobu a místo pro odevzdání věci,
4. úřad nebo zástupce státu, jemuž věc jest odevzdati,
5. po případě výrok o náhradě útrat podle § 2, odst. 4., zákona.
(3) Dále jest uvésti důvody rozhodnutí, zejména na základě kterých smluv plyne povinnost československého státu k odevzdání věci, a na podkladě jakých průvodů byla zjištěna její totožnost.
(4) Prohlásí-li zástupce finanční prokuratury (generálního finančního ředitelství v Bratislavě), že nečiní námitek podle § 2, odst. 2., zákona, jest do nálezu pojmouti výrok, že držiteli věci přísluší nárok na náhradu, případně že mu přísluší nárok na dvě třetiny náhrady, jsou-li okolnosti uvedené v § 2, odst. 4., zákona před vydáním nálezu pravoplatně zjištěny nebo stranami uznány.
(5) Mimo případy právě zmíněné jest v nálezu vysloviti, že se držitel s nárokem na náhradu za odevzdanou věc odkazuje na pořad práva.
§ 6.
(1) Písemný nález jest doručiti:
1. nynějšímu držiteli věci nebo jeho zmocněnému zástupci,
2. finanční prokuratuře (generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě) podle místní příslušnosti,
3. politickému úřadu prvé stolice, jemuž přísluší výkon nálezu,
4. ministerstvu zahraničních věcí,
5. ministerstvu zmíněnému v § 2,
6. všem osobám, pro které vázne na věci věcné právo.
(2) Ministerstvu zahraničních věcí jest doručiti dvojí vyhotovení nálezu, aby mohlo zpraviti o výsledku řízení příslušný cizí stát, po případě dřívějšího cizího držitele, jeho nástupce nebo zástupce.
§ 7.
(1) Proti výroku, že držiteli věci přísluší nárok na náhradu, nebo že se se svým nárokem na náhradu odkazuje na pořad práva, přísluší stížnost nynějšímu držiteli a finanční prokuratuře (generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě).
(2) Stížnost proti této části nálezu jest do čtyř neděl od doručení nálezu podati u politického úřadu druhé stolice (župana), který nález vydal. O stížnosti rozhodne ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem zmíněným v § 2.
§ 8.
(1) Jakmile byl držiteli doručen nález o tom, že má věc odevzdati státu, jest povinen uvésti věc neprodleně do takového stavu, aby mohla býti státní správou převzata v době a na místě, jež nález určil. Zejména je povinen, byla-li věc pevně spojena s nemovitostí, opětně zrušiti toto spojení.
(2) Výkon nálezu není závislý na tom, že držiteli věci byl přiznán nárok na náhradu, anebo na tom, že mu náhrada byla již z prostředků státních vyplacena.
(3) K žádosti zúčastněných stran může však politický úřad druhé stolice (župan), který ve věci rozhodl, odložiti povinnost v odstavci prvním zmíněnou, bylo-li mu prokázáno, že proti nálezu byla podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, anebo jde-li o věci zmíněné v § 2, odst. 3. a 5., zákona, předpokládajíc v obou případech, že jest toho nezbytně potřebí k udržení dalšího provozování živnosti neb podniku.
(4) O odkladu výkonu nálezu v tomto případě jest vyrozuměti politický úřad prvé stolice, nynějšího držitele věci, finanční prokuraturu (generální finanční ředitelství v Bratislavě) a ministerstvo zahraničních věcí.
§ 9.
O výkonu nálezu dohodne se politický úřad prvé stolice se státním orgánem, jemuž podle nálezu má býti věc odevzdána, vyžádaje si případně pokyny od ministerstva zahraničních věcí.
ODDÍL II.
Vyměření náhrady.
§ 10.
Byl-li držiteli přiznán v nálezu pravoplatně nárok na náhradu za věc vydanou státu, nebo bylo-li pořadem práva rozhodnuto, že mu takový nárok přísluší, rozhodne o výši náhrady — nedojde-li k dohodě o její výši mezi oprávněnými a příslušnou finanční prokuraturou (generálním finančním ředitelstvím v Bratislavě) za souhlasu osob třetích, pro něž na věci váznou věcná práva — okresní soud, v jehož obvodu věc jest, na písemnou žádost oprávněné strany v řízení nesporném.
§ 11.
(1) Žádost podle § 10 jest podati u soudu v dvojím vyhotovení, z nichž jedno soud doručí příslušné finanční prokuratuře (generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě) k vyjádření.
(2) V žádosti jest uvésti veškeré okolnosti rozhodné pro vyměření náhrady.
(3) Neposkytují-li spisy o řízení před úřady politickými dostatečné opory pro rozhodnutí soudní, a zejména, neobsahují-li znaleckého dobrozdání o obecné hodnotě věci (§ 5), nařídí soud k projednání věci rok, k němuž obešle žadatele a příslušnou finanční prokuraturu (generální finanční ředitelství v Bratislavě). K roku jest přibrati jednoho znalce, žádá-li za to žadatel nebo úřad zastupující stát.
§ 12.
(1) Náhradu jest vyměřiti po náležitém objasnění všech rozhodných okolností ve výši:
1. zaplacené kupní ceny připočtené podle kursu v den jejího skutečného splacení, a nemůže-li býti tento den zjištěn, podle kursu v den uzavření kupní smlouvy, pokud nepřesahuje zjištěnou obecnou hodnotu věci (§ 5),
2. nákladů na nutné a účelné opravy,
3. nákladů spojených s odevzdáním věcí, zejména s odloučením jejich od nemovitostí, byly-li s nemovitostmi uvedeny v trvalé spojení přede dnem účinnosti zákona ze dne 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n.
(2) V případě § 2, odst. 4., zákona jest náhradu vyměřiti pouze dvěma třetinami částek uvedených pod 1.—3.
(3) Při výrobních prostředcích, pokud jsou v provozu, jest při vyměření náhrady hleděti k tomu, aby strana měla možnost opatřiti si náhradní výrobní prostředky a udržeti nerušený provoz živnosti nebo podniku.
§ 13.
Rozhodnutí soudu budiž s důvody doručeno straně a finanční prokuratuře (generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě), ministerstvu zahraničních věcí a stranám uvedeným v § 6, pod. č. 6.
§ 14.
(1) Práva osob třetích váznoucích na věci státu vydané přecházejí na poskytnutou náhradu.
(2) V případě § 2, odst. 5., zákona může býti oprávněné straně vyplacena náhrada, jen prokáže-li, že se postarala o opatření náhradních prostředků výrobních.
§ 15.
(1) Jakmile soudní rozhodnutí o výši náhrady nabude moci práva, anebo došlo-li k dohodě o výši náhrady podle § 10, poukáže ministerstvo zahraničních věcí částku straně přisouzenou poštovním úřadem šekovým a v případech § 14 okresním soudem (§ 10).
(2) Soudu náleží, aby zjistil, jsou-li tu podmínky § 14, odst. 2. Neprokáže-li držitel souhlas osob třetích, pro které na věci váznou věcná práva, zadrží soud výplatu náhrady nebo přiměřené její části na zajištění těchto nároků.
ODDÍL III.
Zkrácené řízení.
§ 16.
Bude-li předložen politickému úřadu druhé stolice (županu) písemný doklad o tom, že držitel věci dohodl se s finanční prokuraturou (generálním finančním ředitelstvím v Bratislavě) o odevzdání věci požadované podle § 1 zákona, a že došlo k dohodě podle § 10 tohoto nařízení, vydá politický úřad druhé stolice (župan) nález podle § 5 bez dalšího řízení.
ODDÍL IV.
Ustanovení všeobecná.
§ 17.
Náklady řízení před úřady správními a před soudem, vyjímajíc výlohy spojené s účastí zástupců a znalců, které si strany samy přibraly, hradí stát, pokud § 2, odst. 4., zákona nestanoví jinak.
§ 18.
Ministerstvo zahraničních věcí povede přehled všech případů, v nichž vrácení věci podle zákona z 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n., bylo cizím státem požadováno a provedeno nebo odepřeno.
§ 19.
Nařízení toto nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou je ministři zahraničních věcí, vnitra, spravedlnosti a financí v dohodě se zúčastněnými ministry.
Udržal v. r.,
jako náměstek předsedy vlády, spolu za ministra zahraničních věcí.
L. Novák v. r.
Srba v. r.
Dr. Vrbenský v. r.
A. Novák v. r.
Staněk v. r.
Dr. Dérer v. r.
Dr. Dolanský v. r.
Habrman v. r.
Tučný v. r.
Šrámek v. r.
Černý v. r.
| Nařízení vlády republiky Československé ku provedení zákona ze dne 20. prosince 1921, č. 504 Sb. z. a n., kterým se upravuje povinnost vrátiti nebo vydati věci movité pro státy oprávněné k jich požadování. | 116/1922 Sb. |
120.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 24. března 1922,
jíž se uvádějí ve známost dodatky k úmluvě bernské o ochraně děl literárních a uměleckých, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908 a uveřejněné pod čís. 401 ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého ze dne 10. listopadu 1921.
(Překlad.)
I. Dodatek.
Prohlášení výhrad unijních zemí.
Dánsko. Přistupujíc k revidované úmluvě bernské o ochraně děl literárních a uměleckých, podepsané v Berlíně v r. 1908, Dánsko místo k přístupu k článku 9. revidované Úmluvy zachovává v platnosti článek 7. Úmluvy bernské ze dne 9. září 1886, změněný článkem 1., č. IV. dodatkové Akty, podepsané v Paříži dne 4. května 1896.
Francie a Tunis. Co se týče děl průmyslově použitého umění, vláda Francouzská a Tuniská zůstanou vázány ustanoveními dřívějších Úmluv Jednoty na ochranu literárních a uměleckých děl.
Velká Britanie. Na základě článku 27. revidované Úmluvy z r. 1908 prohlašuje vláda Jeho Veličenstva Britského co se týče použití ustanovení Úmluvy na díla, která nestala se ještě ve státě, kde povstala, obecným majetkem, že si přeje místo k přístupu k článku 18. řečené Úmluvy zůstati vázanou článkem 14. Úmluvy bernské ze dne 9. září 1886 a číslem 4. závěrečného Protokolu této Úmluvy, změněného dodatkovou Aktou pařížskou ze dne 4. května 1896.
Řecko. 1. Co se týče výhradního práva autorů svá díla překládati nebo překlad povoliti, vláda Řecká místo přístupu k článku 8. revidované Úmluvy z r. 1908 přeje si zůstati vázanou ustanoveními článku 5. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
2. Co se týče otištění novinových článků a periodických časopisů, vláda Řecká místo přístupu k článku 9. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 7. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
3. Co se týče práva veřejně provozovati dramatická nebo dramaticko-hudební díla a práva veřejně provozovati hudební díla, vláda Řecká místo přístupu k článku 11. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 9. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
Italie. 1. Co se týče výhradního práva autorů svá díla překládati neb překlad povoliti, vláda Království Italského místo ratifikace článku 8. revidované Úmluvy bernské ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou ustanoveními článku 5. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886, změněného článkem 1., č. III. dodatkové Akty, podepsané v Paříži dne 4. května 1896.
2. Co se týče práva veřejně provozovati překlady dramatických nebo dramaticko-hudebních děl, vláda Království Italského místo ratifikace článku 11., odstavce 2. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 9., odstavec 2. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
Japonsko. 1. Co se týče výhradního práva autorů svá díla překládati nebo překlad povoliti, císařská vláda Japonská místo přístupu k článku 8. bernské Úmluvy, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, přeje si zůstati ještě vázanou ustanoveními článku 5. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886, změněného č. III. článku 1. dodatkové Akty, podepsané v Paříži dne 4. května 1896.
2. Co se týče veřejného provozování děl hudebních, císařská vláda Japonská místo přístupu k článku 11. řečené Úmluvy revidované ze dne 13. listopadu 1908, přeje si zůstati vázanou ustanoveními odstavce 3. článku 9. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
Norsko. 1. Co se týče děl stavitelských, královská vláda Norská místo přístupu k článku 2. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908, stanovící, že výraz „literární a umělecká díla“ zahrnuje díla stavitelská, přeje si zůstati vázanou článkem 4. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886, pokud stanoví, že výraz „literární a umělecká díla“ zahrnuje „plány, náčrty a plastická zobrazení architektonická“.
2. Co se týče otištění novinových článků a periodických časopisů, královská vláda Norská místo přístupu k článku 9. řečené Úmluvy revidované ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 7. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
3. Co se týče použití ustanovení bernské Úmluvy revidované na díla, která nestala se ještě ve státě, kde povstala, obecným majetkem, v době, kdy Úmluva nabyla účinnosti, královská vláda Norská místo přístupu k článku 18. řečené Úmluvy přeje si zůstati vázanou článkem 14. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
Holandsko. 1. Co se týče výhradního práva autorů svá díla překládati neb překlad povoliti, vláda Nizozemská místo přístupu k článku 8. bernské Úmluvy revidované ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou ustanoveními článku 5. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886, změněného článkem 1., č. III. dodatkové Akty, podepsané v Paříži dne 4. května 1896.
2. Co se týče otištění novinových článků a periodických časopisů, vláda Nizozemská místo přístupu k článku 9. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 7. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886, změněným článkem 1., č. IV. dodatkové Akty, podepsané v Paříži dne 4. května 1896.
3. Co se týče práva veřejně provozovati překlady dramatických nebo dramaticko-hudebních děl, vláda Nizozemská místo přístupu k článku 11., odstavec 2. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou článkem 9., odstavec 2. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
Švédsko. Co se týče otištění novinových článků a periodických časopisů, královská vláda Švédská místo přístupu k článku 9. revidované Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 přeje si zůstati vázanou ustanoveními článku 7. bernské Úmluvy ze dne 9. září 1886.
II. Dodatek.
Náhradní texty.
1. Díla, jež mají býti chráněna.
a) Díla architektonická: „plány, náčrty, plastická zobrazení architektonická“ (viz Prohlášení Norska).
b) Díla průmyslově použitého umění: není textu určitého (viz Prohlášení Francie).
2. Právo k překladu.
a) Článek 5. původní bernské Úmluvy z roku 1886. Řecko.
Článek 5.
Autoři, příslušníci některého ze států Jednoty neb jejich právní nástupci požívají v ostatních státech výhradního práva svá díla překládati nebo překlad povoliti až do uplynutí 10 let od uveřejnění původního díla v jednom ze států Jednoty.
U děl vycházejících po částech počítá se lhůta desíti let teprve od okamžiku, kdy byla uveřejněna poslední část původního díla.
U děl složených z více svazků uveřejňovaných v přestávkách, rovněž tak u zpráv a sešitů uveřejňovaných literárními a vědeckými společnostmi nebo soukromníky, každý svazek, zpráva nebo sešit považuje se pokud se týče lhůty desítileté za dílo samostatné.
V případech, jichž se článek tento týká, připouští se pro vypočítávání lhůt ochranných co datum uveřejnění 31. prosinec roku, ve kterém bylo dílo uveřejněno.
b) Článek 5. bernské Úmluvy z r. 1886, změněný dodatkovou Aktou pařížskou z r. 1896. Italie. Japonsko. Holandsko.
Příslušníci některého ze států Jednoty nebo jejich právní nástupci požívají v ostatních státech výhradního práva svá díla překládati nebo překlad povoliti po celé trvání práva na původní dílo. Výhradní právo k překladu však přestává, jestliže autor ho nepoužil ve lhůtě desítileté od prvního uveřejnění původního díla tím, že uveřejnil nebo dal uveřejniti v některém ze států Jednoty překlad v jazyku, jehož ochrana bude požadována.
(Ostatní odstavce 2., 3. a 4. jako shora.)
3. Právo veřejného provozování.
a) Článek 9. bernské Úmluvy z r. 1886. Řecko. Japonsko. (Toliko odstavec 3.)
Článek 9.
Ustanovení článku 2. platí o veřejném provozování dramatických nebo dramaticko-hudebních děl, ať již tato díla byla uveřejněna či nikoliv.
Autoři dramatických nebo dramaticko-hudebních děl nebo jejich právní nástupci jsou po dobu jich výhradního práva k překladu stejně chráněni proti nepovolenému veřejnému provozování jich děl v překladu.
Ustanovení článku 2. platí rovněž o veřejném provozování neuvěřejněných děl hudebních nebo již uveřejněných, ale o nichž autor výslovně prohlásil v názvu nebo v čele díla, že zapovídá veřejně je provozovati.
b) Článek 9. odstavec 2. bernské Úmluvy z r. 1886. Italie. Holandsko.
Autoři děl dramatických neb dramaticko-hudebních nebo jich právní nástupci jsou po dobu jich výhradného práva k překladu stejně chráněni proti nepovolenému veřejnému provozování jich děl v překladu.
4. Články novinové a revuální.
a) Článek 7. původní bernské Úmluvy z r. 1886. Řecko. Norsko. Švédsko.
Články v novinách neb periodických časopisech, uveřejněné v některém ze států Jednoty, mohou býti otištěny v původním znění neb v překladu v ostatních státech Jednoty jenom tehdy, jestli autoři neb nakladatelé to výslovně nezapověděli. V časopisech stačí, jestliže zákaz byl všeobecně učiněn v čele každého čísla časopisu.
V každém případě nemůže se tato zápověď vztahovati na články obsahující politickou diskusi nebo na otištění denních zpráv a různých událostí.
b) Článek 7. bernské Úmluvy z r. 1886, změněné dodatkovou Aktou pařížskou z r. 1896. Dánsko. Holandsko.
Článek 7.
Feuilletonové romány, novely k nim počítajíc, uveřejněné v novinách nebo periodických časopisech některého ze států Jednoty, nesmějí bez zmocnění autorů neb jich právních nástupců býti v ostatních státech otištěny ať v originálu, ať v překladu.
Totéž platí o jiných článcích v novinách nebo o periodických časopisech, když autoři nebo vydavatelé výslovně prohlásili v těchto novinách nebo v tomto časopise, kde je uveřejnili, že zapovídají jich otištění. V časopisech stačí, když zápověď se stala všeobecně v čele každého čísla.
Není-li zápovědi, jest otištění dovoleno pod podmínkou udání pramene.
V žádném případě nemůže se zápověď vztahovati na články obsahující politickou diskusi, na denní zprávy a různé události.
5. Zpětná působnost.
a) Článek 14. původní bernské Úmluvy z r. 1886. Norsko.
Článek 14.
Tato Úmluva platí s výhradou a za podmínek, které budou určeny společnou dohodou, o všech dílech, která se nestala ještě ve státě, kde povstala, obecným majetkem v době, kdy Úmluva nabyla účinnosti.
b) Článek 14. bernské Úmluvy z r. 1886 a čís. 4. závěrečného Protokolu, změněného Aktou dodatkovou pařížskou z r. 1896. Velká Britanie.
Článek 14.
Tato Úmluva platí s výhradou a za podmínek, které budou určeny společnou dohodou, o všech dílech, která se nestala ještě ve státě, kde povstala, obecným majetkem v době, kdy Úmluva nabyla účinnosti.
4. Společná dohoda zmíněná v článku 14. Úmluvy je takto určena:
Zásady bernské Úmluvy a této dodatkové Akty použije se na díla stavší se obecným majetkem ve státě, kde povstala, v době, kdy nabyly tyto Akty účinnosti, dle ustanovení jich se týkajících, jež jsou obsažena ve zvláštních úmluvách již stávajících nebo majících býti uzavřeny za tím účelem.
Není-li podobných ustanovení mezi státy Jednoty, dotčené státy, každý pokud se ho to týká, upraví domácím zákonodárstvím způsob použití zásady obsažené v článku 14.
Ustanovení článku 14. bernské Úmluvy a tohoto čísla závěrečného Protokolu platí rovněž pro výhradní právo k překladu v míře, jak byla zajištěna touto dodatkovou Aktou.
Přechodná ustanovení svrchu zmíněná platí v případech nových přístupů k Jednotě.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí, jíž se uvádějí ve známost dodatky k úmluvě bernské o ochraně děl literárních a uměleckých, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908 a uveřejněné pod čís. 401 ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého ze dne 10. listopadu 1921. | 120/1922 Sb. |
139.
Vyhláška ministra zahraničních věcí v dohodě s ministrem vnitra a ministrem školství a národní osvěty ze dne 1. dubna 1922
o úmluvě mezi republikou Francouzskou a republikou Československou, týkající se zasílání listin o osobním stavu státních příslušníků obou států.
Výměnou not bylo mezi vládou republiky Československé a vládou republiky Francouzské o zasílání listin o osobním stavu státních příslušníků obou států smluveno toto:
(Překlad.)
I. Obě vlády budou si zasílati v stanovených lhůtách a bez výloh řádně ověřená vyhotovení: 1. listin o narozeních; 2. listin o sňatcích a 3. listin o úmrtích, které byly sepsány na jejich území a týkají se státních příslušníků druhé smluvní strany.
II. Zasílání úmrtních listin bude se vztahovati i na osoby zemřelé ve Francii, které se narodily aneb které dle zpráv dodaných místním úřadům měly své bydliště v Československu.
Totéž platí co do úmrtních listin, týkajících se osob zemřelých v Československu, které se narodily aneb které dle zpráv dodaných místním úřadům měly své bydliště ve Francii.
III. Každých šest měsíců budou vyhotovení řečených listin, sepsaných ve Francii v předchozím pololetí, zaslána vyslanectví republiky Československé v Paříži a navzájem budou vyhotovení obdobných listin, sepsaných v Československu v předchozím pololetí, zaslána vyslanectví republiky Francouzské v Praze.
IV. Výslovně jest umluveno, že vydání nebo přijetí vyhotovení řečených listin nebude prejudikovati otázkám občanství ani otázkám, které by mohly vzniknouti o platnosti manželství.
Tato úmluva se vyhlašuje s podotknutím, že nabyla působnosti dnem výměny diplomatických not, t. j. dnem 7. dubna 1921.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí v dohodě s ministrem vnitra a ministrem školství a národní osvěty o úmluvě mezi republikou Francouzskou a republikou Československou, týkající se zasílání listin o osobním stavu státních příslušníků obou států. | 139/1922 Sb. |
159.
(Překlad:)
Mezinárodní opiová konvence.
JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ NĚMECKÝ, KRÁL PRUSKÝ, JMÉNEM ŘÍŠE NĚMECKÉ; PRESIDENT SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH; JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ ČÍNSKÝ; PRESIDENT REPUBLIKY FRANCOUZSKÉ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITANIE A IRSKA A BRITSKÝCH ÚZEMÍ ZÁMOŘSKÝCH, CÍSAŘ INDICKÝ; JEHO VELIČENSTVO KRÁL ITALSKÝ; JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ JAPONSKÝ; JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA NIZOZEMSKÁ; JEHO CÍSAŘSKÉ VELIČENSTVO ŠACH PERSKÝ; PRESIDENT REPUBLIKY PORTUGALSKÉ; JEHO VELIČENSTVO CAR VEŠKERÉ RUSI; JEHO VELIČENSTVO KRÁL SIAMSKÝ,
přejíce si učiniti další krok na dráze zahájené mezinárodní komisí šanghajskou z roku 1909;
odhodláni pokračovati v postupném potlačování požívání opia, morfia, kokainu, jakož i drog připravených neb odvozených z těchto látek, které dávají neb mohou dáti příležitost k podobnému zneužívání;
nahlížejíce nezbytnost mezinárodní dohody o této věci a vzájemný prospěch z ní plynoucí;
přesvědčeni, že setkají se v tomto humánním úsilí s jednomyslným souhlasem všech interesovaných států,
rozhodli se uzavříti k tomu cíli konvenci a jmenovali svými plnomocníky:
JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ NĚMECKÝ, KRÁL PRUSKÝ:
Jeho Excelenci p. Felixe v. MÜLLERA, svého skutečného tajného radu, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Haagu;
p. DELBRÜCKA, tajného radu;
p. dra. GRUNENWALDA, svého legačního radu;
p. dra. KERPA, svého tajného radu, ředitele v říšském úřadě pro zdravotnictví;
p. dra. RÖSSLERA, říšského konsula v Kantoně;
PRESIDENT SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH:
p. biskupa Charles-a H. BRENT-a;
p. Hamilton-a WRIGHT-a;
p. H. J. FINGER-a;
JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ ČÍNSKÝ:
Jeho Excelenci p. Liang-a CH’ENG-a, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Berlíně;
PRESIDENT REPUBLIKY FRANCOUZSKÉ:
p. Henri BRENIER-a, dozorčího radu pro zemědělství a obchod v Indo-Číně;
p. Pierre GUESDE-a, administrátora civilní správy v Indo-Číně;
JEHO VELIČENSTVO KRÁL SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITANIE A IRSKA A BRITSKÝCH ÚZEMÍ ZÁMOŘSKÝCH, CÍSAŘ INDICKÝ:
velectihodného sira Cecila CLEMENTI SMITHE-e, G. C. M. G., člena tajné rady;
sira William-a STEVENSON-a MEYER-a, K. C. I. E., hlavního tajemníka vlády madraské;
p. William-a GRENFELL-a MAX-e MÜLLER-a, C. B., M. V. O., svého velvyslaneckého radu;
sira William-a JOB COLLINS-e, M. D., deputy-lieutnant-a hrabství londýnského;
JEHO VELIČENSTVO KRÁL ITALSKÝ:
Jeho Excelenci p. hraběte J. SALLIER-a de la TOUR, vévodu de CALVELLO, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Haagu;
JEHO VELIČENSTVO CÍSAŘ JAPONSKÝ:
Jeho Excelenci p. AIMARO SATO-a, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Haagu;
p. dra. TOMOE TAKAGI-ho, inženýra generální vlády formoské;
p. dra. KOTARO NISHIZAKI-ho, technického odborníka přiděleného laboratoři zdravotnické služby;
JEJÍ VELIČENSTVO KRÁLOVNA NIZOZEMSKÁ:
p. J. T. CREMER-a, svého bývalého ministra osad, předsedu nizozemské obchodní společnosti;
p. C. Th. van DEVENTER-a, člena první komory generálních stavů;
p. A. A. de JONGH-a, bývalého gen. inspektora, přednostu opiové režie v nizozemské Indii;
p. J. G. SCHEURER-a, člena druhé komory generálních stavů;
p. W. G. van WETTUM-a, inspektora opiové režie v nizozemské Indii;
JEHO CÍSAŘSKÉ VELIČENSTVO ŠACH PERSKÝ:
Mirzu MAHMOUD-a KHAN-a, tajemníka perského vyslanectví v Haagu;
PRESIDENT REPUBLIKY PORTUGALSKÉ:
Jeho Excelenci p. A. M. BARTHOLOMEU-a FERREIRA-u, mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Haagu:
JEHO VELIČENSTVO CAR VEŠKERÉ RUSI:
Jeho Excelenci p. Alexandra SAVINSKY-ho, svého ceremoniáře, svého státního radu, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra ve Stockholmu;
JEHO VELIČENSTVO KRÁL SIAMSKÝ:
Jeho Excelenci PHYA AKHARAJ-e VARADHARA-u, svého mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra v Londýně, Haagu a Bruselu;
p. Wm. J. ARCHER-a, C. M. G., svého vyslaneckého radu,
kteřížto, složivše své plné moci, které shledány v dobré a náležité formě, shodli se na tomto:
HLAVA I.
Surové opium.
Definice: Výrazem „surové opium“ se rozumí:
šťáva samočinně ssedlá, vyrobená z makovic máku setého (Papaver somniferum), která nebyla dosud podrobena žádnému zpracování, vyjma takového, jež jest nutno k jejímu balení a dopravě.
Článek 1.
Smluvní Mocnosti vydají zákony neb nařízení o kontrole výroby a obchodu surovým opiem, leč že by platné zákony a nařízení upravovaly již tuto věc.
Článek 2.
Smluvní Mocnosti omezí počet měst, přístavů neb jiných míst, jimiž vývoz neb dovoz surového opia bude dovolen, přihlížejíce k rozdílům svých obchodních poměrů.
Článek 3.
Smluvní Mocnosti učiní opatření:
a) aby zabránily vývozu surového opia do zemí, které jeho dovoz zamezují, a
b) aby kontrolovaly vývoz surového opia do zemí, které jeho dovoz omezují, leč že by platná opatření již upravovala tuto věc.
Článek 4.
Smluvní Mocnosti vydají nařízení, aby na každém balíku, který obsahuje surové opium a jest určen k vývozu, byl označen jeho obsah, pokud váha jeho převyšuje 5 kilogramů.
Článek 5.
Smluvní Mocnosti dovolí dovoz a vývoz surového opia pouze osobám řádně oprávněným.
HLAVA II.
Zpracované opium.
Definice: Výrazem „zpracované opium“ se rozumí:
Tovary vyrobené ze surového opia řadou zvláštních pochodů, a to zvláště rozpouštěním, odpařováním, pražením a kvašením, jež mají za účel přeměniti je ve výtažek způsobilý k spotřebě.
Zpracované opium zahrnuje škváry a veškeré zbytky opia vykouřeného.
Článek 6.
Smluvní Mocnosti učiní opatření, aby výroba, vnitřní obchod a požívání zpracovaného opia bylo postupně a účinně potlačeno, pokud dovolují různé poměry té které země, leč by platná opatření již upravovala tuto věc.
Článek 7.
Smluvní Mocnosti zamezí dovoz i vývoz zpracovaného opia; avšak ty, které nejsou dosud hotovy okamžitě zameziti jeho vývoz, učiní tak ihned, jak jim bude možno.
Článek 8.
Smluvní Mocnosti, jež nejsou dosud hotovy zameziti okamžitě vývoz zpracovaného opia:
a) omezí počet měst, přístavů neb jiných míst, jimiž vývoz zpracovávaného opia může se díti;
b) zamezí vývoz zpracovaného opia do zemí, které dovoz nyní zakazují neb později snad tak učiní;
c) zakáží prozatím zasílání zpracovaného opia do země, jež si přeje dovoz jeho omeziti, leč by vývozce podrobil se nařízením země dovozní;
d) učiní opatření, aby každý balík, který je vyvážen a obsahuje zpracované opium, měl zvláštní označení svého obsahu;
e) dovolí vývoz zpracovaného opia jen osobám zvláště oprávněným.
HLAVA III.
Opium medicinální, morfium, kokain atd.
Definice: Výrazem „opium medicinální“ se rozumí:
Surové opium, které bylo zahřáto na 60° C a obsahuje aspoň 10% morfia, ať se nalézá v prášku nebo v krystalech, ať smíšeno s neutrálními látkami.
Výrazem „morfium“ se rozumí:
Hlavní alkaloid opia s chemickým vzorcem C17 H19 NO3.
Výrazem „kokain“ se rozumí:
Hlavní alkaloid listů Erythroxylon Coca se vzorcem C17 H21 NO4.
Výrazem „heroin“ se rozumí:
Diacetyl morfia s chemickým vzorcem C21 H23 NO5.
Článek 9.
Smluvní Mocnosti vydají zákony neb nařízení o lékárnictví tak, aby výroba, prodej a užívání morfia, kokainu a jejich solí bylo omezeno výlučně na potřeby lékařské a zákonné, leč by platné zákony neb nařízení již upravovaly tuto věc. Budou spolupracovati mezi sebou, aby užívání těchto drog k jakémukoli jinému účelu bylo zabráněno.
Článek 10.
Smluvní Mocnosti se vynasnaží, aby kontrolovaly neb daly kontrolovati všechny ty, kdož vyrábějí, dovážejí, prodávají, rozdělují a vyvážejí morfium, kokain a jejich soli, jakož i budovy, kde tyto osoby provozují tuto výrobu neb obchod.
Za tím účelem smluvní Mocnosti se vynasnaží zavésti neb dáti zavésti následující opatření, leč by platná opatření již upravovala tuto věc:
a) omeziti výrobu morfia, kokainu a jejich solí výlučně na podniky a místnosti, které k tomu cíli budou oprávněny nebo míti v patrnosti podniky a místnosti, kde tyto drogy se vyrábějí, a vésti jich rejstřík;
b) vyžadovati, aby všichni ti, kdož vyrábějí, dovážejí, prodávají, rozdělují a vyvážejí morfium, kokain a jejich soli, byli opatřeni oprávněním nebo dovolením k provozování těchto činností, nebo aby o nich učinili úřední prohlášení před příslušnými úřady;
c) vyžadovati od těchto osob, aby ve svých knihách vedly seznamy o vyrobeném, dovezeném, prodaném neb jinak postoupeném a vyvezeném množství morfia, kokainu a jich solí. Toto pravidlo nemusí se nutně vztahovati na předpisy lékařské a na prodeje od lékárníků řádně oprávněných.
Článek 11.
Smluvní Mocnosti učiní opatření, aby zamezily ve svém vnitřním obchodu každé převádění morfia, kokainu a jich solí na všechny osoby neoprávněné, leč by platná opatření již upravovala tuto věc.
Článek 12.
Smluvní Mocnosti přihlížejíce k různosti poměrů se vynasnaží dovoz morfia, kokainu a jich solí omeziti na osoby oprávněné.
Článek 13.
Smluvní Mocnosti se vynasnaží zavésti nebo dáti zavésti opatření, aby vývoz morfia, kokainu a jich solí z jejich zemí, držav, osad a území najatých do zemí, držav, osad a území najatých ostatních smluvních Mocností nebyl provozován, leč s určením pro osoby, které obdržely oprávnění nebo dovolení podle zákonů nebo nařízení země dovozní.
Za tím účelem každá vláda bude moci sděliti čas od času vládám zemí vývozních seznamy osob, které obdržely oprávnění nebo dovolení k dovozu morfia, kokainu a jich solí.
Článek 14.
Smluvní Mocnosti použijí zákonů a nařízení o výrobě, dovozu, prodeji nebo vývozu morfia, kokainu a jich solí na:
a) opium medicinální;
b) všechny přípravky (officinální nebo neofficinální, zahrnuje v to i prostředky zvané antiopium) obsahující více než 0·2% morfia nebo více než 0·1% kokainu;
c) heroin, jeho soli a přípravky obsahující více než 0·1% heroinu;
d) každý nový derivát morfia, kokainu neb jich solí nebo na každý jiný alkaloid opia, který by mohl podle všeobecně uznaných vědeckých výzkumů sloužiti k obdobnému zneužívání a míti za následek tytéž škodné účinky.
HLAVA IV.
Článek 15.
Smluvní Mocnosti, které mají smlouvy s Čínou (Treaty Powers), učiní v souhlase s vládou čínskou nutná opatření, aby bylo zabráněno podloudnému dovozu surového a zpracovaného opia, morfia, kokainu a jich solí, jakož i látek dotčených v článku 14. této konvence, jak do území čínského, tak do jejich osad na Dálném Východě a do najatých území, jež v Číně drží. Vláda čínská učiní se své strany obdobná opatření, aby potlačila podloudný vývoz opia a ostatních látek výše dotčených z Číny do cizích osad a území najatých.
Článek 16.
Čínská vláda vyhlásí lékárnické zákony pro své poddané, upravující prodej a rozdělování morfia, kokainu a jich solí i látek dotčených v článku 14. této konvence, a oznámí tyto zákony vládám, které mají s Čínou smlouvy, prostřednictvím jich diplomatických zástupců v Pekingu. Smluvní Mocnosti, které mají s Čínou smlouvy, tyto zákony prozkoumají, a shledají-li je přijatelnými, učiní opatření nutná k tomu, aby jich bylo použito na jejich státní občany sídlící v Číně.
Článek 17.
Smluvní Mocnosti, které mají s Čínou smlouvy, přikročí k zavedení opatření nutných k obmezení a kontrole zvyklosti kouřiti opia v jejich územích najatých „settlementech“ a koncesích v Číně a k potlačení pari passu s vládou čínskou kuřáren opia neb podobných podniků, které snad tam posud jsou, a k zamezení požívání opia v zábavních a veřejných domech.
Článek 18.
Smluvní Mocnosti, které mají s Čínou smlouvy, zavedou pari passu s efektivními opatřeními, která učiní za týmž účelem vláda čínská, effektivní opatření, aby postupně byl snížen počet prodejen surového i zpracovaného opia, které snad dosud jsou v jejich najatých územích, „settlementech“ a koncesích v Číně. Zavedou účinná opatření k obmezení a kontrole drobného obchodu opiem na územích najatých v „settlementech“ a koncesích, leč by platná opatření již upravovala tuto věc.
Článek 19.
Smluvní Mocnosti, které mají v Číně poštovní úřady, zavedou účinná opatření, aby byl zakázán nezákonný dovoz opia ať surového, ať zpracovaného, morfia, kokainu a jich solí i ostatních látek, jež má na zřeteli článek 14. této konvence, do Číny ve formě poštovních balíků, jakož nezákonné zasílání těchto látek z jednoho místa v Číně do jiného prostřednictvím těchto úřadů.
HLAVA V.
Článek 20.
Smluvní Mocnosti budou zkoumati, zda možno vydati zákony neb nařízení, které by stíhaly tresty nezákonné držení surového neb zpracovaného opia, morfia, kokainu a jich solí, leč by platné zákony neb nařízení již upravovaly tuto věc.
Článek 21.
Smluvní Mocnosti si budou sdělovati prostřednictvím nizozemského ministerstva zahraničních věcí:
a) texty platných správních zákonů a nařízení o věcech dotčených v této konvenci, neb texty zákonů a nařízení vydaných podle jejích ustanovení;
b) statistické zprávy o obchodu surovým a zpracovaným opiem, morfiem, kokainem a jich solmi, jakož i o obchodu ostatními drogami aneb jich solmi, aneb přípravky, jež má na zřeteli tato konvence.
Tyto statistiky budou poskytnuty se všemi možnými podrobnostmi a v době co možno nejkratší.
HLAVA VI.
Závěrečná ustanovení.
Článek 22.
Mocnosti na konferenci nezastoupené budou připuštěny k podpisu této konvence.
Za tím účelem vyzve nizozemská vláda ihned po podepsání konvence plnomocníky Mocností, které se konference zúčastnily, všechny evropské a americké mocnosti na konferenci nezastoupené, totiž:
Republiku argentinskou, Rakousko-Uhersko, Belgii, Bolivii, Brasilii, Bulharsko, Chili, Kolumbii, Kosta-Riku, Republiku kubánskou, Dánsko, Republiku dominickou, Republiku ecuadorskou, Španělsko, Řecko, Guatemalu, Republiku Haiti, Honduras, Lucembursko, Mexiko, Černou Horu, Nicaraguu, Norsko, Panamu, Paraguay, Peru, Rumunsko, Salvador, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Urugay, Spojené státy venezuelské,
aby jmenovaly delegáta s plnou mocí, který by v Haagu podepsal tuto konvenci.
Konvence bude opatřena těmito podpisy pomocí „signatárního protokolu Mocností na konferenci nezastoupených“, který bude připojen za podpisy Mocností zastoupených a bude udávati datum toho kterého podpisu.
Nizozemská vláda podá každý měsíc všem signatárním Mocnostem zprávu o každém dodatečném podpisu.
Článek 23.
Až všechny Mocnosti, jak za sebe, tak za své državy, osady, protektoráty a území najatá, podepíší konvenci neb protokol výše zmíněný, vláda nizozemská vyzve všechny Mocnosti, aby ratifikovaly tuto konvenci spolu s tímto protokolem.
V případě, že do 31. prosince 1912 nedojde k podpisu ode všech Mocností vyzvaných, nizozemská vláda vyzve ihned Mocnosti, které do tohoto dne podepsaly, aby jmenovaly zástupce, kteří by v Haagu přikročili k prozkoumání možnosti, zda přes to lze složiti jejich ratifikace.
K ratifikaci dojde ve lhůtě co nejkratší a bude složena v Haagu v ministerstvu zahraničních věcí.
Nizozemská vláda uvědomí signatární Mocnosti každý měsíc o ratifikacích, které v mezičasí byla obdržela.
Jakmile vláda nizozemská obdrží ratifikace všech signatárních Mocností, jak za ně, tak i za jich osady, državy, protektoráty a území najatá, oznámí všem Mocnostem, které konvenci ratifikovaly, den, kdy přijala poslední z těchto ratifikačních listin.
Článek 24.
Tato konvence nabude platnosti za tři měsíce po dni uvedeném v notifikaci nizozemské vlády, o níž je řeč v posledním odstavci předcházejícího článku.
Pokud jde o zákony, nařízení a jiná opatření, o nichž se mluví v této konvenci, osnovy k tomu potřebné budou vypracovány nejpozději do šesti měsíců po tom, co tato konvence nabude platnosti. Pokud se týče zákonů, budou tyto předloženy vládami jich parlamentům neb zákonodárným sborům v téže lhůtě šestiměsíční a v každém případě v prvním zasedání po uplynutí této lhůty.
O dni, jímž tyto zákony, nařízení neb opatření nabudou platnosti, smluvní Mocnosti se dohodnou na návrh nizozemské vlády.
Vzniknou-li pochybnosti týkající se ratifikace této konvence nebo platnosti ať této konvence nebo zákonů, nařízení a opatření, jež má na zřeteli, vláda nizozemská vyzve všechny smluvní Mocnosti, aby jmenovaly zástupce, kteří by se shromáždili v Haagu za účelem docílení okamžité dohody o těchto otázkách, pokud jich nelze rozhodnouti jiným způsobem.
Článek 25.
V případě, že některá ze smluvních Mocností bude chtíti vypověděti tuto konvenci, bude tato výpověď notifikována písemně vládě nizozemské, která ihned zašle ověřený shodný opis notifikace všem ostatním Mocnostem s udáním dne, kdy ji obdržela.
Výpověď bude účinkovati pouze vzhledem k Mocnosti, která ji notifikovala, a teprve za rok po té, co její notifikace došla vlády nizozemské.
Tomu na víru vybavili zplnomocněnci tuto konvenci svými podpisy.
Dáno v Haagu dne 23. ledna roku tisícího devítistého dvanáctého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu nizozemské vlády a jehož ověřené shodné opisy budou odevzdány diplomatickou cestou všem Mocnostem zastoupeným na konferenci.
Za Německo:
F. VON MÜLLER,
DELBRÜCK,
GRUNENWALD.
Za Spojené státy americké:
CHARLES H. BRENT,
HAMILTON WRIGHT,
HENRI J. FINGER.
Za Čínu:
LIANG CHENG.
Za Francii:
H. BRENIER.
S výhradou eventuelní oddělené a zvláštní ratifikace neb výpovědi, pokud jde o francouzské protektoráty.
Za Velkou Britanii:
W. S. MEYER,
W. G. MAX MÜLLER,
WILLIAM JOB COLLINS.
S výhradou tohoto prohlášení: Články této konvence, bude-li ratifikována vládou Jeho britského Veličenstva, budou platiti pro císařství britské Indie, pro Ceylon, pro Straits settlements, pro Hong Kong a Wei-Hai-wei v každém směru stejně jako pro Spojené království Velké Britanie a Irska; avšak Vláda jeho britského Veličenstva si vyhrazuje právo odděleně podepsati neb vypověděti řečenou konvenci jménem kteréhokoli dominia, osady, příslušenství neb protektorátu Jeho Veličenstva s výjimkou těch, které byly blíže určeny.
Za Italii:
G. DE LA TOUR CALVELLO.
Za Japonsko:
AIMARO SATO,
TOMOE TAKAGI,
KOTARO NISHIZAKI.
Za Nizozemsko:
J. T. CREMER,
C. TH. VAN DEVENTER,
A. A. DE JONGH,
J. G. SCHEURER.
Za Persii:
MIRZA MAHMOUD KHAN.
S výhradou článků 15, 16, 17, 18 a 19 (ježto Persie nemá smlouvy s Čínou) a odstavce a) článku 3.
Za Portugalsko:
ANTONIO MARIA BARTHOLOMEU FERREIRA.
Za Rusko:
A. SAVINSKY.
Za Siam:
AKHARAJ VARADHARA,
WM. J. ARCHER.
S výhradou článků 15, 16, 17, 18 a 19, ježto Siam nemá smlouvy s Čínou.
SIGNATÁRNÍ PROTOKOL MOCNOSTÍ NA KONFERENCI NEZASTOUPENÝCH.
Za Kosta-Riku:
Manuel M. de Peralta, 25. dubna 1912.
Za Mexiko:
F. Gamboa, 15. května 1912.
Za Guatemalu:
José M. Lardizabal, 17. června 1912.
Za Belgii:
Alb. Fallon, 18. června 1912.
S výhradou přístupu neb výpovědi, pokud se týče belgického Konga.
Za Lucembursko:
Alb. Fallon, 18. června 1912.
Za Panamu:
J. A. Jimenez, 19. června 1912.
Za Ecuador:
Victor M. Rendon, 2. července 1912.
Za Honduras:
Jalhay, 5. července 1912.
Za Salvador:
Arturo R. Avila, 30. července 1912.
Za Haiti:
Dr. A. Riboul de Pescay, 21. srpna 1912.
Za Venezuelu:
Santos A. Dominici, 10. září 1912.
Za Brasilii:
Graça Aranha, 16. října 1912.
Za Argentinu:
Allejandro Guesalaga, 17. října 1912.
Za Španělsko:
José de la Rica y Calvo, 23. října 1912.
Za Republiku dominickou:
Eliseo Grullon, 12. listopadu 1912.
Za Paraguay:
Enrique Oostendorp, 14. prosince 1912.
Za Dánsko:
J. G. de Grevenkop Castenskjold, za Dánsko, Island a dánské Antilly, 17. prosince 1912.
Za Kolumbii:
Ignacio Gutierrez-Ponce, 15. ledna 1913.
S výhradou schválení zákonodárným sborem kolumbijským.
Za Republiku kubánskou:
Arturo Padro, 8. května 1913.
Za Bolivii:
Macario Pinilla, 4. června 1913.
Za Chili:
Jorge Huneeus, 2. července 1913.
Za Nicaraguu:
Simon Planas Suarez, 18. července 1913.
Za Peru:
Manuel Alvarez Calderon, 24. července 1913.
Za Švédsko:
F. de Klercker, 27. srpna 1913.
S výhradou tohoto prohlášení: Protože opium se ve Švédsku nevyrábí, spokojí se švédská vláda prozatím tím, že zabrání dovozu připravovaného opia, ale současně prohlašuje, že je ochotna učiniti opatření zmíněná v článku 8 konvence, ukáže-li se to dle zkušenosti výhodným.
Za Norsko:
G. F. Hagerup, 2. září 1913.
Konvence tato se vyhlašuje s tím, že vzhledem k ustanovení článku 295 mírové smlouvy versailleské a obdobným ustanovením ostatních smluv mírových její ratifikaci jménem republiky Československé nahradila ve všech směrech československá ratifikace mírové smlouvy versailleské.
Mezinárodní působnosti pro republiku Československou nabyla tudíž předmětná konvence přes ustanovení svých článků 23 a 24 již 10. ledna 1920.
Konvence nabyla krom toho až dosud působnosti v těchto státech: Německu, Spojených státech, Rakousku, Belgii, Bolivii, Brasilii, Bulharsku, Číně, Kubě, Dánsku a Islandě, Ecuadoru, Španělsku, Francii, Velké Britanii s většinou dominií, Řecku, Guatemale, Haiti, Hondurasu, Maďarsku, Italii, Japonsku, Liberii, Norsku, Nicaragui, Panamě, Nizozemsku, Peru, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, státě srbo-chorvatsko-slovinském, Siamu, Švédsku a Uruguay.
T. G. Masaryk v. r.
Dr. Beneš v. r.
| Mezinárodní opiová konvence. | 159/1922 Sb. |
160.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 8. února 1922
o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě ze dne 4. května 1910, aby byl potlačen obchod s děvčaty.
Na základě článku 20 smlouvy mezi Čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsané dne 10. září 1919 v Saint-Germain-en-Laye, schválené Národním shromážděním dne 7. listopadu 1919 a ratifikované presidentem republiky dne 10. listopadu 1919, přistoupila Československá republika, když schválen byl příslušný návrh na přístup usnesením ministerské rady ze dne 28. dubna 1921, notami ministra zahraničních věcí ze dne 17. května 1921 a československého vyslanectví v Paříži ze dne 8. června 1921, zaslanými vládě republiky francouzské, k mezinárodní úmluvě ze dne 4. května 1910, aby byl potlačen obchod s děvčaty, uzavřené mezi Německem, Rakousko-Uherskem, Belgií, Brasilií, Dánskem, Španělskem, Francií, Velkou Britanií, Italií, Nizozemskem, Portugalskem, Ruskem a Švédskem.
Úmluva byla vyhlášena v rakouském říšském zákoníku z roku 1913 pod č. 26 se závěrečným protokolem a ujednáním ze dne 18. května 1904, dotčeným v článku 7, 8, 10 a 11, a ve Sbírce zákonů uherských jako zákonný článek LXII, pokud pak se týče ujednání ze dne 18. května 1904, jako zákonný článek XLIX z roku 1912.
Přístup Československé republiky byl potvrzen notou zahraničního ministerstva republiky francouzské ze dne 5. prosince 1921 a nabyl podle ustanovení článku 8 úmluvy, jak pro tuto úmluvu, tak pro ujednání ze dne 18. května 1904, mezinárodní působnosti dnem 8. prosince 1921.
Vyhlašuje se s tím, že úmluvou ze dne 4. května 1910 jsou vázány tyto státy: Francie, Německo, Dánsko, Španělsko, Velká Britanie, Italie, Nizozemsko, Rusko, Portugalsko, Belgie, Brasilie, Švédsko, Uruguay, Polsko, Bulharsko, Československo, Norsko, anglické kolonie, holandská a západní Indie, a ujednáním ze dne 18. května 1904 tyto státy: Francie, Německo, Dánsko, Španělsko, Velká Britanie, Italie, Rusko, Švédsko, Norsko, Švýcary, Belgie, Portugalsko, Nizozemsko, Brasilie, Spojené státy, Lucembursko, Bulharsko a Československo.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí o přístupu Československé republiky k mezinárodní úmluvě ze dne 4. května 1910, aby byl potlačen obchod s děvčaty. | 160/1922 Sb. |
183.
Vyhláška ministra zahraničních věcí
ze dne 22. června 1922,
jíž se uvádí ve známost Dodatkový protokol ze dne 20. března 1914 k revidované Úmluvě bernské ze dne 13. listopadu 1908.
(Překlad.)
Dodatkový protokol k revidované Úmluvě bernské ze dne 13. listopadu 1908.
Členské země Mezinárodní unie na ochranu děl literárních a uměleckých, přejíce si dáti svolení k fakultativnímu vymezení dosahu Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908, usnesly se společnou dohodou na tomto Protokolu:
1. Nechrání-li některá země stojící mimo Unii dostatečně děl těch původců, kteří jsou příslušníky některé země Unie, nemohou býti ustanovení Úmluvy ze dne 13. listopadu 1908 nikterak na újmu právu smluvní země omeziti ochranu děl, jichž původci jsou v době prvního jejich uveřejnění podanými neb občany zmíněné cizí země a nemají skutečného bydliště v některé ze zemí Unie.
2. Právo, které uděluje tento Protokol státům smluvním, přísluší rovněž každé z jejich držav zámořských.
3. Žádné omezení zavedené podle hořejšího bodu 1. nesmí býti na újmu právům nabytým původcem na díle, které bylo uveřejněno v některé zemi Unie před provedením tohoto omezení.
4. Státy, které podle tohoto Protokolu omezí ochranu práv původcovských, ohlásí to vládě konfederace švýcarské písemným prohlášením, v němž uvedeny budou země, proti nimž se ochrana omezuje, jakož i omezení, jež stíhají práva původců příslušných do těchto zemí. Vláda švýcarské konfederace sdělí to bezodkladně všem ostatním státům Unie.
Tento Protokol bude ratifikován a ratifikace budou složeny v Bernu nejdéle do dvanácti měsíců ode dne jeho datování. Působnosti nabude za měsíc po uplynutí této lhůty a bude míti stejnou moc i trvání jako Úmluva, k níž se vztahuje.
Čemuž na svědomí zmocněnci členských zemí Unie podepsali tento Protokol, jehož ověřený opis bude vydán každé z členských vlád Unie.
Dáno v Bernu, dne 20. března 1914 v jediném exempláři, jenž se uloží v archivu švýcarské konfederace.
Za Německo:
ROMBERG.
Za Belgii:
P. de GROOTE.
Za Dánsko:
W. PESTALOZZI.
Za Španělsko::
FRANCISCO DE REYNOSO.
Za Francii:
BEAU.
Za Velkou Britanii:
E. HICKS BEACH.
Za Haiti:
CH. FOUCHARD.
Za Italii:
PAULUCCI DE´ CALBOLI.
Za Japonsko:
GENSHIRO NISHI.
Za Liberii:
J. VIEWEG.
Za Lucembursko:
P. de GROOTE.
Za Monako:
ALB. OELER.
Za Norsko:
Dr. GEORG WETTSTEIN.
Za Nizozemí:
VAN PANHUYS.
Za Portugalsko:
JOAQUIM PEDROSO.
Za Švédsko:
H. von ESSEN.
Za Švýcarsko:
MÜLLER.
Za Tunis:
BEAU.
Tento Protokol vyhlašuje se s podotknutím, že při jeho podpisu, dne 20. března 1914, bylo podepsanými zmocněnci vzato na vědomí toto prohlášení švédského zmocněnce:
„Královská vláda, jež dosud neratifikovala revidované Úmluvy bernské ze dne 13. listopadu 1908, podepisuje Dodatkový protokol k této Úmluvě s výhradou, že k ratifikaci Protokolu může dojíti jen při ratifikaci Úmluvy.“
Bernská úmluva o ochraně děl literárních a uměleckých, revidovaná v Berlíně dne 13. listopadu 1908, byla uveřejněna pod číslem 401 Sb. z. a n. ze dne 10. listopadu 1921 a Dodatky I. a II. k této Úmluvě pod číslem 120 Sb. z. a n. ze dne 15. dubna 1922.
Dr. Beneš v. r.
| Vyhláška ministra zahraničních věcí, jíž se uvádí ve známost Dodatkový protokol ze dne 20. března 1914 k revidované Úmluvě bernské ze dne 13. listopadu 1908. | 183/1922 Sb. |