text
stringlengths 258
14.5k
| id
stringlengths 17
18
|
|---|---|
Rok: 1971, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: Jitrnice od Honcíry, Počet mluvčích: 1
V Jablonci kde je teď modlitebna československý církve bejvala stará barabizna a tam řezničil nějakej Honcíra Franta Honcírů. No vono tenkrát to nebylo žádný umění nějaký to dobytče vodporazit a nadělat z něj jitrnic nějaký ty salámy anebo jak se to všechno jmenuje. Jitrnice se prodávaly vod pátka do neděle no v neděli zas měl kšeft zas prodával polívky a vobědy měl takhle pořád tam v neděli plno lidu. A jednou když jich tam bylo plno přišla nějaká babka a ve dveřích vostala stát a povídá. Honcíra já jsem si tu včera koupila jitrnici a našla jsem v ní čúchu. Von se na ni votočil. A povídá. I ty sakramentská babo ty si myslíš když si koupíš za čtyřák jitrnici že tam najdeš za pětku hedvábník? (nadechnutí). A nic si z toho nedělali. Voni si ho dobírali s těma jitrnicema. Jednou byl v Ráji tam naproti v hospodě a tam hosti si ho navalovali že ty jeho jitrnice ani jeho vlastní pes nežere. No to bych se na to podíval! A šel domů pro jitrnice a psa nechal tam v hostinci. A voni ho zatím nakrmili něčím lepším co tam měl hostinskej v troubě a když von přišel a dával psoj jitrnici tak von ji nežral. I ty sakramentskej neřáde já tebe snad musím zabít! Jednou pravej katolickej křesťan chodíval ve velikonoční době ke zpovědi. No tak se zpovídal že jed na Velkej pátek jitrnice. A teď když se vyzpovídal pan farář němu povídal. Och to jste udělal velikej hřích na Velkej pátek se nesmí jíst jitrnice to nevím jaký pokání vám dát no a vodkud byly ty jitrnice? No vod Honcíry. No no tak to není tak zlý vod Honcíry to můžete jíst třeba na Velkej pátek. | 0001-C-SVC-1957-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Jestřabí v Krkonoších, Téma: Krást se nemá, Počet mluvčích: 1
Jednou jsem chodil po sousedních vesnicích sháněl jsem krávu. Kde by byla na prodej. A v* večír tak kolem devíti hodin jsem šel domů. Bylo to v létě. A tam taklečky za jedním domem pod hájem seděli vod souseda dva synové a vod hrobaře taky syn. Tak jsem tam s nima vostal. A hovoříme a najednou nad náma v háji taková rána obrovská. A von tam na tom kopečku byl takovej velikej souš suchej smrk. Kterej moh dát takhle půl třetího tři metry dříví. A hoši povídali. A tak to je <para type="se smíchem"> ta </para> parta ze sousední vesnice to by tam patřilo jít. Který to jsou. Tak jsme šli. (nadechnutí). A přišli jsme zticha blíž voni to už měli přeřezaný na takový porce. Akorát tak na rameno. A. Jeden z těch sousedovejch hochů povídá. Strejčku já budu vrčet jako pes a vy jděte k nim. A udělejte pšt a voni budou myslit. Že to je hajnej nebo fořt a voni utečou. A my to vodnesem. No tak. Já jsem pomaličku šel a ten sousedů syn. Lez. Po čtyřech a najednou zavrčel. Ale čistě jako pes. Já jsem udělal. Pšt! Von zavrčel ještě jednou a já udělal zas. Pšt zticha buď! A najednou vám byl fofr. Tím hájem dolů. To jen kamení brnělo. Chlapi utíkali a nechali dříví dřívím. Tak milý porce jsme vodnosili pod háj tam byla hromada a v tý hromadě stálo několik javorů. Tak jsme ty porce postavili k těm javorům. Aby nebylo vidět kdyby někdo šel podle. A bylo pěkně teplo. Tak jsme tam vostali sedět a hovoříme a najednou cítíme vod háje nějakej hovor. A šli a voni tam jsou čtyři pět baráků. Tak šli vod baráku k baráku a chodili kolem těch baráků. Jestli tam někde to dříví uviděj. (nadechnutí). A ten jeden. Jmenoval se Nácek povídá. Ale chlapi jestli někoho natrapírujem kdo to vodnosil. Tak pánbůh ví že mu hnátu useknu sekyrou u samý zadnice aby do smrti na to nezapomněl že se krást nemá. | 0002-C-SVC-1965-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Světlá pod Ještědem (Hoření Paseky), Téma: O zakletém hadovi, Počet mluvčích: 1
Bylo to na Velkej pátek a byl ten děda. Jako hajnej vyslanej v poledne. Aby obešel svůj revír. No. Tak šel znal ho celej. Moc dobře až došel za Pláně k Machový skále. Když došel na Velkej pátek k tý Machový skále u který snad sta a stakrát byl a byla pořád stejná na ten Velkej pátek se mu ta skála otevřela a z tý skály se vyplazil obrovskej velikej had a v tlamě nes klíč byla to jakási dýka. A mluvil lidským hlasem. Aby ten klíč z tý jeho tlamy vzal a šel dovnitř. Do tý skály. Je votevřená. Že dlouho času není a tam aby s tím klíčem votevřel tu schránku. Tu skříň. Která tam stojí. A u kraje je ohromnej vlk kterej to hlídá. Toho aby se nebál že má v brašně kus černýho chleba. To že von ví. Aby ten chleba vytáh. A tomu vlkoj aby ho dal. A že mu ten vlk nic neudělá. (nadechnutí). Tu skříň aby votevřel a vyndal z ní. Tu korunu. Královskou a ještě nějaký to žezlo. Nebo co to je ostruhy a vzal za parohy toho jelena kterej tam stojí. Půjde s ním ven. A tu korunu. Aby nasadil mu na hlavu tomu hadoj a na toho jelena aby dal to sedlo. Jelen se promění v krásnýho koně a. Já jsem had. Já jsem zakletej princ. Kterej už tady mnoho a mnoho let snad staletí čekám na svý vysvobození dneska přišla konečně má chvíle neboj se toho zbejvá už jen několik málo minut. (hluk v pozadí). Ten se toho ulekl a vzal snad tomu hadoj tu dýku z tý tlamy a chtěl jít dovnitř. Ale ulekl se toho. A ten had ho prosil. Jdi. Neboj se. Jdi. Ale nedorazil k tý skále. Pak had zaúpěl. Už je zle. Už je pozdě. Zaplazil se do tý jeskyně. Do tý skály s rachotem se skála zavřela. A dýka mu vostala v ruce. Prohlížel ji. Byla perletěj vykládaná. Velice krásně dělaná. (dlouhá pauza). | 0003-C-SVC-1964-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Jakubovice/Jakubowice, Téma: Tady v kopcích se těžko hospodařilo, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Ladislav Č.] Tady v těch kopcích to ale bylo těžší.
[mluvčí: Ladislav Č.] To máte jako moje tetka ty měli tadyhle dole taky takový stavení za tou kolonií. Za tým lágrem. Tam k Čermý. Jde taková cestička tam dole.
[mluvčí: Ladislav Č.] Ty měli ten statek tak bylo to asi sedmdesát morgnů.
[mluvčí: Ladislav Č.] A ty. Jak to koupili to bylo řekneme asi takhle před padesáti lety jo před šedesáti.
[mluvčí: Ladislav Č.] Jak to koupili tak měli dvanáct tisíc na tom dluhu a dost těžce. Robili a celá rodina. Dost těžce na tom robili a jak to prodali tak měli šestnáct tisíc na tom dluhu.
[mluvčí: Ladislav Č.] Pak koupili tadyhle. Blízko Levina tam takový místo čtyřiatřicet morgnů toho bylo a jak to koupili tak povídal mně táta.
[mluvčí: Ladislav Č.] Ani šindel na střeše není <překryv mluvčích> jejich všechno to maj. Dluh </překryv mluvčích>. Jo!
[mluvčí: Eliška S.] <překryv mluvčích> hmm. Maj dluhu </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Ladislav Č.] A. Tam jednou jsem pak navečír přišel a seděli na lavici venku pod voknem já jsem povídal.
[mluvčí: Ladislav Č.] Co? Nemáte co dělat. Co? Že můžete si tak sednout.
[mluvčí: Ladislav Č.] A no a tetka povídala.
[mluvčí: Ladislav Č.] Ale nemáme.
[mluvčí: Ladislav Č.] Povídala.
[mluvčí: Ladislav Č.] Už tajik a to my každej večír teďkom si tadyhle venku sedneme. A můžeme si. Odpočnout to na Jakubovicích nebylo to jsme nikdy nemohli.
[mluvčí: Ladislav Č.] A. Měli dvoje děti a tam nějakej rok byli měli zaplacíno všechno a dcera se vdávala tý dali šest tisíc marků a synoj to dali zadarmo.
[mluvčí: Ladislav Č.] A byli to ty stejný lidi co tadyk na Jakubovicích se. Tak dřeli a přibyly jim dluhy. | 0004-P-SVC-1967-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Stroužné/Pstrążna, Téma: Nebojácná děvečka, Počet mluvčích: 1
Jak jedna. Taková. Děvečka že vona se ničeho nebojí. (nadechnutí). A jestli by šla no. No děvečka v hospodě. No a. Voni tak vypravovali vo strašidlích a vona povídá pak. To já se nebojím! (nadechnutí). A voni povídali. No a šla bys. Takhle pro umrlčí hlavu do kostnice?. Vona povídá. No pročpak ne šla bych! A teď se ujednali a ten si povídá jeden druhýmu. (nadechnutí). Víš co? Ty se tam schovej a. Až vona tam půjde tak ji postraš! (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A teď. Vona bere hlavu a von povídá. To je moje hlava! No tak ji položí a bere druhou. To je moje hlava!. Zas to povídá. (nadechnutí). No tak bere třetí tamtu položila. To je moje hlava! A vona tak vyřvala. <para type="s křikem"> tak kolikpak těch hlavouch přeci máš? </para>. Tak na něj zařvala. (nadechnutí). No tak viděli. Že vona se přeci nebojí. | 0005-P-SVC-196X-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Stroužné/Pstrążna, Téma: Jak jsem chtěla sestřenici žehlit rulík, Počet mluvčích: 1
To nás jich chodilo. Tady bylo dětích nás nahoře. Ve škole jich bylo jednu chvíli sto jedenáct!. (nadechnutí). A tady dole katolický. Kolem sedmdesáti. Jenom na Bukovině nás jich chodilo šestatřicet do školy z Bukoviny. Sem dolů do Stroužnýho. No to to nás jich bylo mnoho. My jsme doma mluvili česky to jsme neuměli ani slovo německy. Když jsme začali do školy. (nadechnutí). Tady česká škola nebyla to bysme museli do Machova a to bylo daleko. No a učitel vždycky říkal. Že se učíme lepší než ti. Který von tejch Němců tak mnoho neměl. Ti vod tejch ausléřů a vod myslivce asi a vod tejch úředníků že a jinak to se doma všude mluvilo česky. (nadechnutí). Já jednou vím já jsem měla sestřenici a ty byly v Rikrci Výsadově po česku to říkaj tam ta vesnic. (nadechnutí). A. Ta už chodila drobet do německý školy tam a teď já jsem jí chtěla taky jako ukázat. Že umím něco německy a tak. (nadechnutí). A teď vona měla rozpletenej rulík no. A tak já teď jsem si myslela. (nadechnutí). A jakpak já ti to mám říct?. Tak. Tak jsem jí povídala. <para type="cizojazyčný projev"> komm her ich werde dich plätten! </para>. (nadechnutí). Jako. Plíst a to je po německu žehlit! Tak se mně tak smála pak to každýmu vypravovala. Já jsem se zas tak styděla. | 0006-P-SVC-196X-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Kounov, Téma: Tkalcování, Počet mluvčích: 1
Teda první rok. Když jsem se voženil tak jsem zkusil tkalcovat. Tenkrát byl suchej rok. Byla neúroda no tak jsme měli vymlácíno tak tchán že nám stav. Zrychtuje a že můžem tkalcovat. No a tak jsme za tu zimu s manželkou vypracovali jedenáct stometrovejch kusů kanafasu. No. Otec ten byl jako uměl tkalcovat no a máti taky. No a tak taky v zimě se tkalcovalo. V létě ne v létě byla práce na poli ale v zimě se tkalcovalo tady u nás ve vsi kromě asi třech míst se tkalcovalo každým baráku. To už já plátna nepamatuju. Aby se dělalo lněný ale bavlněný to byli tady v Bystrým i tady ve vsi byl jeden člověk. Kterej tu bavlnu vydával no a zas se hotový zboží mu vodvádělo. No a to bylo vod nějakejch židů buďto z Dobrušky nebo z Náchoda. Nebo z Rychnova ta příze bavlněná. To měli ty. Říkali jim faktoři. | 0007-C-SVC-1967-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Mistrovice, Téma: Je líbání hřích?, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Štěpánka Č.] No vždyť mně bylo vosmnáct roků já jsem ještě věřila. Že hubička je hřích.
[mluvčí: Štěpánka Č.] A teď jsem známost taky začínala hoši začali. Sem tam. Víte? Že jo. Po mně koukat a teď já jsem chtěla vědět pravdu a tak si povídám.
[mluvčí: Štěpánka Č.] (nadechnutí).
[mluvčí: Štěpánka Č.] Právě přišli do Jablonnýho misionáři však já se voptám misionářů voni mně to řeknou pravdu. Že.
[mluvčí: Štěpánka Č.] No a. Tak jsem skutečně ke zpovědi jsme šly všecky. Že ty děvčata. Jak když jsme chodily na to kázání a tak.
[mluvčí: Štěpánka Č.] A tak. Se ptám toho misionáře co jsem já k němu šla k tej zpovědi.
[mluvčí: Štěpánka Č.] No a von sundal ty vokuláry takhle a teď skrz ty mřížky zpovědnice na mě se dívá. Že chvíli. A pak povídá.
[mluvčí: Štěpánka Č.] Dítě líbat není hřích ale polibky dlouhé bývají hříšné.
[mluvčí: Štěpánka Č.] A tolik mně řek.
[mluvčí: Emanuel F.] A že to věděl?
[mluvčí: Štěpánka Č.] No vidíte.
[mluvčí: Emanuel F.] To měl z knížek asi. Viďte.
[mluvčí: Štěpánka Č.] No a tak jsem teprv věděla na čem jsem.
[mluvčí: Štěpánka Č.] My jsme všecky byly. Bylo nás teda šest děvčat. A všecky jsme byly takový zpátky spíš že jo.
[mluvčí: Štěpánka Č.] A když nám někdo něco by byl řek na toho hocha. Tak už jsme poslechly a a už jsme s tím hochem nechodily. A třeba to byl hoch hodnej.
[mluvčí: Štěpánka Č.] No ale když jsem se s tátem seznámila. To jsem nekoukala neposlouchala. Jo co kdo povídal šla jsem si jaksi za svým a bylo mně to jedno co kdo povídá. Že. | 0008-C-SVC-1964-SA |
Rok: 1963, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Býšť (Bělečko), Téma: Stínání kohouta, Počet mluvčích: 1
No tak voni přijeli s vozem. Přivezli toho kohouta a sud. Toho kohouta zakopali. Do země. Že udělali takhle dolíček zakopali ho do země že mu. Jenom koukala hlava a krk. (nadechnutí). (nadechnutí). Von byl proto zakopanej. Aby se nemoh nijak pohybovat že jo. Aby byl stále na jednom místě. (nadechnutí). No a ten sud. Dali vod toho kohouta asi tak na třicet kroků no a teď kdo se přihlásil no tak. Kdo mu usekne hlavu tak ten kohout že bude jeho. (nadechnutí). No tak u toho vono bylo . Takovejch zájemců dost. Že jo no. Tak nejdřív šel jeden. Tak. Mu zavázali voči šátkem a vokolo toho sudu ho párkrát tak zamotali sem tam no a potom ho nechali stát vod kohouta na tej straně druhej. Že jo anebo n* nalevo zkrátka nechali ho stát. A teď von měl jít. Tomu kohoutoj hlavu useknout <para type="se smíchem"> že jo </para>. (nadechnutí). No. Některej se splet. To víte. Některej šel třeba na druhou stranu že některej se orientoval dobře. Že. Takže šel. No ale. Stejně to nemoh jaksi vystihnout. Jestli je už u kohouta. Nebo ne že jo no tak třeba sek vedle. Že jo na stranu. No ale jakmile už sek tak už víc nesměl. To už. Zas to sebrali mu a zas musel jít druhej. No a zas ten to zkoušel. No a tak to šlo pokud se to neušikovalo že mu tu hlavu některej usek. | 0009-C-SVC-1963-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Lužec nad Cidlinou, Téma: Tady hořelo každou sobotu, Počet mluvčích: 1
To nám hořelo tady jednou ve mlejně a byli tady novej četník vrchní. Nějakej Brejcha. Von měl vodsud Didrichovu. Brejcha se jmenoval jo. A teď velitel tam nebyl. Tak jsem zastupoval velitele jako četař. Já jsem byl četařem trubač a. No tak byl jsem jako nejvyšším pánem na požářišti. Táhli jsme dva proudy vod náhona k tomu mlejnu no a protahovali jsme. Čekali jsme až se to vopravdu rozhoří. Vono tam hořelo jenom pár pytlů v mlejnici. A mlynář mně povídá. <para type="imitace"> poslechni zrychtuj to. Zdrž to trochu. Aby se to rozpálilo </para>. No tak jsem to zdržoval. Že jo. Poslal jsem kluci s druhým koncem hadic a voni běželi a teď to měli špatně. No tak se museli vrátit. A než to poběhali tak to začalo pěkně hořet. A teď ten vrchní byl tam na druhý straně a povídá. To bych se divil. Že by to nešlo trefit do toho vokna. A Šafařík ten stříkačník tak mu povídá. Jo pane vrchní pojďte si vzít piston do ruky a budete vidět co s vámi bude dělat. Vono to. Když je velkej proud tak to. Cuká s člověkem. To musej bejt dva. Víte. No vrchní pořád. To já počkejte. Já se tam podívám a. No tak šel k voknu a ten tam nemoh trefit. Do vokna. Ale jakmile přišel vrchní k voknu tak ho vzal nahoru a dolů. A měli jsme vod něj pokoj. Ten se musel jít domů převlíknout a byl svatej pokoj. A mlejn shořel až. Až do klamona. Tady hořelo pravidelně každou sobotu. To už jsem šel ven. A trumpetu pod kabátem. No co já poběhnu tamhle z druhýho konce když. Něco bude poběhnu z druhýho konce domů pro trumpetu?. No tak jsem si ji bral sebou. Každou sobotu hořelo. | 0010-C-SVC-1965-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Studnice, Téma: Opálkářství, Počet mluvčích: 1
Ve Studnicích je tradice. Stará už vopálkářství jenže dneska postupem tej doby se tohleto ztrácí. Je to takový. Řemeslo ruční který dřív tady dělal by se řeklo každej v baráku. To byla vobživa ještě za první republiky a dřív. Za Rakouska a naši předkové ještě chodili po těch lesích. A ty kořeny na to to je nejdůležitější surovina sbírali a ty se. Nedaj vidět anebo. Kdo to neumí dělat tak kořen nenajde. Kořen přinese se domů a vopracuje musí bejt hladkej. Zbavenej kůry a štípe se vždycky v polovici. A zas na polovic až z toho vostanou ty lupínky jak my říkáme jo. Ty kořínky s kterejma se zaplétaj ty mezery v tej kostře. Toho koše. To musí bejt kořen. Štěpnej. Pevnej a pružnej. Aby se dalo z toho to zboží udělat. Aby taky to něco vydrželo. | 0011-C-SVC-1964-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Trstěnice, Téma: Vyprávění o babiččce Vojnarce, Počet mluvčích: 1
Já to vypravuju jak to bylo. Ne jak je to v divadle víte. No a vona když vovdověla tak měla pacholci. (nadechnutí). Teď když přišel domů ten Antonín no tak on tam šel. Do toho statku teda. (nadechnutí). No a opravdu se holt do sebe jako zamilovali von dělal práci pořádnou dělal všechno jak hospodář. (nadechnutí). (nadechnutí). No jo. Ale von šel taky někdy do hospody a tam ho podpichovali. Ty jeho kamarádi. (nadechnutí). No podpichovali ho no musím to říct. Podpichovali víte že by si moh tu Vojnarku vzít. A že může dělat kavalíra. No. (nadechnutí). (nadechnutí). Tak dlouho až von se trochu skazil. Skazil se. Víte v tý hospodě když ho tam. Jako tak divně naváděli. (nadechnutí). No a to babička říkala. Potom že už nebyl takovej jako byl zprvu víte. Už jaksi zanedbával hospodářství no ale vono se stalo. Tak se stalo. Až holt babička byla zavedená s ním. A měla holčičku víte s tím Antonínem. (nadechnutí). No. A zasej se to táhlo a zasej se to táhlo ale von nedělal dobrotu žádnou. (nadechnutí). A narodila se druhá. Ale. Ta. Zemřela když byla. Malinká. (nadechnutí). To už bylo nějaký rozkvašený víte když. Se narodila. (nadechnutí). A Karolína ta vostala naživu. To mně říkala sama. Že za něj platila ty dluhy a na tý hospodě co vona s ním byla. Když rodiče zemřeli tak tam byl měl to napachtovaný nějakej žid. (nadechnutí). Počkejte. Jakpak Abeles žid. Víte tu hospodu měl napachtovanou. (nadechnutí). No a ten když. Potom vona mu nechtěla dávat peníze víte. Tak von dělal schoře. To mně vypravovala sama že jí krad vobilí ale vona to nepozorovala. (nadechnutí). (nadechnutí). Až teprve ten poručník přišel. A že mu to zas někdo dones že bere doma vobilí. A že to nosí židoj do hostince. (nadechnutí). No tak už potom pane babička ustupovala. Víte už ani že si ho nevezme. To že si rejši to děvče nechá. A von se s tím víc dal do pití. A karty hrál. A teď ten Honza že by jako byl nemocnej to nevím. To neříkala že by bejval byl nemocnej ten Jeník. (nadechnutí). Ale v tom divadle je že byl hoch nemocnej a vona šla do Litomyšle pro doktora. To se muselo dřív pěšky víte. Chodit. Do Litomyšle. (nadechnutí). A dala mu na starost aby Jeníka hlídal. Na tom posteli když měl horečku. Ale kdepak von utek do hospody hocha nechal. Děvečce no. Tak. Když přišla domů. Tak byla celá rozezlená. A šla do toho hostince a tam mu jako chtěla domlouvat a vona s ním žádná řeč nebyla. Už ji vodbyl tak nic. (nadechnutí). (nadechnutí). Tak. Domů a a přišel poručník a ten ho žádná platnost musí pacholek pryč. (nadechnutí). | 0012-C-SVC-1968-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Siřejovice, Téma: Jak jsem v Rusku učil hospodáře hospodařit, Počet mluvčích: 1
Voni sili jenom do strništěte. Tak hluboko. To voni měli ten dvoják voni tomu říkají búkaro. (nadechnutí). (nadechnutí). Ale napřed na tom dvojáku měli ten kastlík a napřed. Na tom kolečku měli páčku. A to se pohybovalo a tak to padalo. (nadechnutí). (hluk v pozadí). A tak to jenom zavorali do toho strništěte tak hluboko a hloubš nevorali. (nadechnutí). (nadechnutí). Aby mísili pole. To nemísili. (nadechnutí). (nadechnutí). A tak já jsem jednou povídal. Povídám. Víte co? My to uděláme podle našeho my to pole zvoráme. Mělko a před setím tak měsíc nebo tři neděle před tím to zvoráme ještě jednou hloubš budeme to mísit to pole. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A já jsem povídal. No ale kdybysme tak měli mašinu! (nadechnutí). A von se jednou sebral a von povídá. Frantíku zapřáhni mi ráno. Tamty koně tamty tvoje ne ty já bych neudržel. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A tak jsem mu musel zapřáhnout. A dal jsem mu dal jsem mu sebou krmení odjel a večír přišel. (nadechnutí). (nadechnutí). Večír přijel. A kde byl to nevím a přitáh mašinu. (nadechnutí). (nadechnutí). Přitáh mašinu vzadu i s talířama místo vláčet. Tak to bylo hnedka zatalířovaný. Když jsme to zasili a tak jsme vám to zasili a nepřišel jsem na to pole až už to bylo k sekání. Tak jednou soused povídá. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). Frantíku. Pojď sem! Co jsi na to pole dal? (nadechnutí). Já jsem povídal. Já nic nemám. Co mám na sobě tak já nic nemám já na to pole nemůžu nic dát. (nadechnutí). (nadechnutí). No něco jsi tam musel dát! (nadechnutí). A já jsem povídal. No co tam vidíte? (nadechnutí). No ta pšenice je přece vyšší než já jsem. Ta pšenice je taková velikánská a takový velikánský klasy! (nadechnutí). (nadechnutí). Já jsem povídal. Vy máte panenský pole. Vy jenom vy jenom to šudláte! (nadechnutí). Jsem povídal. Vy to musíte mísit to pole to dobrý pole je dole! A vy jenom pořád sejete takhle hluboko a víc nic a ani to nepřevoráváte nic! (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). No tak když jsem tam přijel. Tak to bylo pravda. (nadechnutí). Tak jsme to sekali tak dlouho a tak už vždycky dřívějc se seká ječmen a my jsme posekali tu pšenici a místo mlátit ječmen. Tak jsme mlátili pšenici. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A ječmen jsme nechali naposled. (nadechnutí). Když jsme tu pšenici vymlátili tak jsme voba baráčky nasekali plný. Namlátili i ten špejchar. Na pšenici i špejchar na ječmen jsme namlátili. Plnej všecko jsme měli plný. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). Ale tak co dělat. Já jsem pak povídal. Musíte do Svatého Chrest. (nadechnutí). A tak von tam jel. A voni druhej den přijeli s pytlama s váhou a tak to nandali a museli jsme pár potahů zjednat aby tu pšenici naložili. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). Tak říkali. Hubovali na mě <unclear> 1 </unclear>. <para type="cizojazyčný projev"> ty jsi suken syn </para>! Ty jsi tomu Charitonoj pomoh! Tolika pšenice. Jak živi jsme to neviděli! (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A tak když mi viděli tak se smáli a vždycky na mě hubovali! | 0013-C-STC-1967-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Dobrovíz, Téma: Starostlivá husopaska, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Monika H.] Maminka si myslela. Každej den že housata musej bejt vykoupaný.
[mluvčí: Monika H.] To nebyly auta. To jely jenom koně. No kočí když viděl že jde harant. Tak se mu vyhnul.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Monika H.] A. No tak . Maminka bílila a povídá mi.
[mluvčí: Monika H.] Heleď Mariánko. Dojdi vykoupat ty husy.
[mluvčí: Monika H.] No tak já šla. To mi byly <para type="se smíchem"> taky asi čtyři roky </para>.
[mluvčí: Monika H.] Já šla koupat husy.
[mluvčí: Monika H.] Nesla jsem si klacek a <překryv mluvčích> šla jsem s nima </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Tadeáš P.] <překryv mluvčích> a kam jste to chodili </překryv mluvčích>?
[mluvčí: Monika H.] No tady do toho rybníka u Kratochvílovic.
[mluvčí: Monika H.] My jsme bydleli tam naproti dřív.
[mluvčí: Monika H.] Jak jsou Kratochvílovic tak takhle. Přes tu jejich stodolu.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: ] (hlasitý hovor v pozadí).
[mluvčí: Monika H.] Dívali jsme se do tý jejich stodoly z vokna.
[mluvčí: Monika H.] A no tak jsem hnala vykoup*. A tam byly schůdky. Teďka tam nejsou. Když zrovna podle tý zahrádky Kratochvílovic byly takhle dolů schůdky.
[mluvčí: Monika H.] Tak jsem šla koupat husy malý housátka. Žlutý ještě.
[mluvčí: Monika H.] A teď. Jsem je tam přihnala a voni se začly potápět a já jsem <para type="se smíchem"> brečela že se mi utopěj </para>.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Monika H.] <para type="se smíchem"> ale přihnala jsem je všecky v pořádku </para>.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Monika H.] A druhej den teprve. Když je šla koupat maminka sama tak jí tam <para type="se smíchem"> ženský říkaly že jsem pro ně brečela že se mi utopěji </para>.
[mluvčí: Monika H.] (nadechnutí). | 0014-C-STC-1968-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Zápy, Téma: Na službě v Praze bylo jako v ráji, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Světlana J.] Přišla maminka domů a povídá +.
[mluvčí: Světlana J.] To bylo u Šestáků zrovna.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] + povídá.
[mluvčí: Světlana J.] Heleď panímáma chce abysi šla k dětem.
[mluvčí: Světlana J.] Nu to víte. Já jsem byla zvyklá poslouchat. A musela jsem poslouchat.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No tak řekla jsem.
[mluvčí: Světlana J.] No tak já půjdu.
[mluvčí: Světlana J.] No tak jsem šla Šestákom.
[mluvčí: Světlana J.] Čtyři holky víte ty jsem vypravovala do školy česala.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No a taky jsem jim někdy napácovala. To víte. Že. Byla jsem <para type="se smíchem"> žába </para>. Krakalo to no tak jsem je majzla.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No a to mi bylo čtrnáct let.
[mluvčí: Světlana J.] Tam jsem byla rok.
[mluvčí: Světlana J.] Tetička povídá.
[mluvčí: Světlana J.] Co budeš se dřít na venku? Pojď já tě vezmu do Prahy!
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No tak mě vzala do Prahy.
[mluvčí: Světlana J.] Tak jsme hledaly. Službu.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A tetičce tohle se nelíbilo. Tohle se nelíbilo no až konečně snad sedmou službu. Mi teprve dovolila abych ji přijmula.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No byla stará paní a pán a slečna.
[mluvčí: Světlana J.] Stará paní byla nemocná.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] To víte holka z venkova.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] Když se mě něco ptali. Já byla zvyklá.
[mluvčí: Světlana J.] Jo co.
[mluvčí: Světlana J.] No a stará paní si mě vzala. Do toho. Do salónu.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] Růženko. Musí takhle říkat. A musí říkat ano musí říkat prosím.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No a byla jsem tam tři měsíce. A stará paní jako umřela.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A byla jsem jenom s tím von byl v Živnobance nějakým úředníkem a slečna mu vařila a tak jsme <překryv mluvčích> hospodařili </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Tadeáš P.] <překryv mluvčích> a babičko </překryv mluvčích> kde to bylo?
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] V Korunní třídě na Vinohradech.
[mluvčí: ] (jiná osoba).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A řeknu vám to byly dva roky co jsem tam byla a to jsem měla nebe na zemi.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] Tomu jsem mohla říct. Snad jsem žila v nebi.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] To byli takový vzdělaný bohatý lidi a chodila jsem s nima s slečnou pán byl jako v záložně a mezi tím.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] Růženko. Dneska brzy uvaříme a půjdeme lajdat.
[mluvčí: Světlana J.] <para type="se smíchem"> vona taky tak mluvila </para>.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A tak jsme šly lajdat po Praze.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No a tam jsme většinou chodily po těch starožitnostech. Víte. Do těch obchodů.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] To byly starý hrnce židlice no všelijaký vázičky a všelijaký ty starodávný věci.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] No tak vona prohlížela a já jsem. No to víte já. Venkovská holka. Já rozuměla to je biedermeier. To je rokoko a to je.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A tak jsem si prohlížela krámy ten celej krám.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A tak slečna hned tohle koupila takovejhle vobrázeček tři tisíce korun!
[mluvčí: Světlana J.] Hřbitov. Vojenskej hřbitov válečnej. Víte?
[mluvčí: ] (jiná osoba).
[mluvčí: Světlana J.] No tak já jsem si myslela takovejhle vobrázek já bych za něj nedala pětník a tak to bylo u nich.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] U nich jste byl jako ve starým krámě.
[mluvčí: Světlana J.] To byly všechno starožitnosti. Samý vobrazy drahý. Víte vod těch velkejch malířů slavnejch.
[mluvčí: Světlana J.] (nadechnutí).
[mluvčí: Světlana J.] A tak jsem tam byla dva roky.
[mluvčí: Světlana J.] Maminka se rozstonala no a musela jsem domů.
[mluvčí: Světlana J.] A kdybyste viděli jak jsem brečela já jsem brečela na nádraží z Korunní až na <para type="se smíchem"> Denisový nádraží </para>. | 0015-C-STC-1968-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Křečovice, Téma: Pan řídící Suk, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Ludmila V.] Když byl řídícím Suk tak měli vůbec ještě nebyla tahle škola. Tam se nemohli vejít do tý starý školy tak po bytech. Měli třídy u lidí teda v privátě.
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] A tenhleten Suk Mistr. Co byl ten ho už neměl kam dát. Ten seděl pod stolem.
[mluvčí: Ludmila V.] A nesměl se hnout jak se hnul. Ten byl bit.
[mluvčí: Ludmila V.] Otec můj. Ten říká no ten byl bit. Ze všech nás dětí nejvíc.
[mluvčí: Ludmila V.] Von byl strašně takovej takovej zlostnej. Ten starej Suk. Otec jeho.
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] Ten mu vždycky nařezal no a do zad. Mu nabouchal.
[mluvčí: Ludmila V.] Kluci ho kolikrát šli bránit. A dostali i s ním a moc byl na něj přísnej.
[mluvčí: Ludmila V.] Chtěl aby ho poslouchal pořádně. No aby z něj něco bylo.
[mluvčí: Ludmila V.] No a už taky potom v devíti letech už <unclear> jo jo </unclear>. Hrál. Na ty housličky.
[mluvčí: Ludmila V.] Ježiš. To byste byli viděli půlnoční když byla.
[mluvčí: Ludmila V.] Jé to bylo lidu z celého okresu.
[mluvčí: Ludmila V.] Vůbec se to do kostela nevešlo. Po hřbitově to to všecko jen. Jen to hučelo.
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] Muziky. A zpěvu to byly písničky. Jéje.
[mluvčí: Ludmila V.] Tím byli známí po celom po celý republice.
[mluvčí: Ludmila V.] To nacvičoval a a ty zpěváky učil. A tu hudbu řídil a já to pamatuju. To my jsme seděli jak v pohádce.
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ludmila V.] Voni ty housličky. A ty inštrumenty vono to jen šustilo jen to šustilo.
[mluvčí: Ludmila V.] A von byl takovej <para type="slabikováno"> to muselo bejt </para> všecko. Akorát. Zapadat jedno do druhého a.
[mluvčí: Ludmila V.] To ty šmytce jen. Jen to chrastilo to byla radost.
[mluvčí: Tadeáš P.] Tak von tak ty kluky taky hned učil muziku?
[mluvčí: Ludmila V.] Ani ne.
[mluvčí: Ludmila V.] Ty chodili k nějakému Plachému tady. A k Pechači a se učili hrát ale k Plachému nejvíc to bylo.
[mluvčí: Ludmila V.] Von byl taky ten jeden Plachej byl v Praze. Kapelníkem.
[mluvčí: Ludmila V.] No.
[mluvčí: Tadeáš P.] A hodně muzikantů hrálo s tím?
[mluvčí: Ludmila V.] <překryv mluvčích> no hodně </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Tadeáš P.] <překryv mluvčích> s tím </překryv mluvčích> +.
[mluvčí: Ludmila V.] + Sukem.
[mluvčí: Tadeáš P.] Ne. S tím <překryv mluvčích> Pla* </překryv mluvčích> +.
[mluvčí: Ludmila V.] + <překryv mluvčích> Plachejm </překryv mluvčích>?
[mluvčí: Ludmila V.] No jo. To byla kapela křečovská kapela vyhlášená.
[mluvčí: Ludmila V.] A tohle byla taková jako kostelní. Kapela. Víte ta šmytcová. | 0016-C-STC-1964-SA |
Rok: 1963, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Postřekov, Téma: Jak se nachází poklad, Počet mluvčích: 1
Voral tu jeden sedlák. A ženský tam. Sbíraly. Ty kameny a když přišel na ten kámen. Vono vždycky ty peníze sú . Přikrytý s takovou plotnou. Víte? Tak honem běžel. A vzal si motyku. Měl to sebú a vodvalil. A byl tam zase zase takovej džbán nebo. Hrnec. Nebo ten jak se tomu říká. Ucháč s penězma. Nýčko už. Pošestý pošestý už se to tu našlo. Lidi si je nasbírali. A zas to někam poslali a. Já jsem jednou viděla. Jak ten syn. Co z toho dvora byl. Víte. Von byl ženatej jinde. Ten tam taky voral a tak ten jich našel takovij košík na ruku. Jak se nosí. Bramborovij rukovák plnij. No. A to každij myslil. Jej. Ten bude boháč. A nedostal za to nic. Někam to poslali. A nýčko už to bylo šestkrát. A tenkrát mý děti. Dva chlapci. Takoví menší. Byli nějakejch deset let jeden. A jeden. Nějakejch dvanáct. Tenkrát tam taky běželi. A nasbírali si toho těch peněz dost. (nadechnutí). Jenomže potom. Když chodili do školy všelijakej učitel je na ně chtěl a voni mu je dali. Takový to byly šupinky. A potom zase má máma ta byla vedle těch Brichtů. Z toho dvora u Kroupů. To sú sousedi. Tak zase vypravovala. Když byla taková divče. Tak tam teda sloužili pohůnci. Víte. Pás se dobytek. Když byla taková divče tak ten pohůnek. U tich Brichtů Brichtúc sú. Jak jsou tam ty peníze ten pohůnek vyhnal dobytek a kráva skočila takhle na břeh. Za stodolou uvalilo se kus. Drnu a vyšlápla. Teda měl čepici a to že byly ale samý stříbrňáky. Velký jako dlaň tenkrát no. Kdybych to nevěděla zrovna. Že to máma byla sousedka hin tak bych to nevěřila všecko a takhle je to pravda. | 0017-C-ZAC-1963-SA |
Rok: 1972, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Mrákov, Téma: Vezeme poslední fůru z pole, Počet mluvčích: 1
A pacholek. Děvka vypletou kobyly daj jim. Hodně mašliček harasový. To byly obyčejně ty stuhy je vypletou pěkně umyjú kopyta naleští a jdou pro poslední fůru. Sedlák sedí doma. A tady ty co jsou. Pacholek. Děvka víte. To není v urážlivým slova smyslu děvka. (nadechnutí). To je nejstarší služebná. Ne nejstarší. Nejsilnější. No a potom je mladšinka potom je pacholek to je největší čeledín tedy voráč a potom je pohůnek. (nadechnutí). A potom sú najednaný plno najednanejch ženskejch. A ty se seběhnou. A jdou na to poslední pole. Pro ptáčky chudáčky pro ptactvo nebeský se nechá. Tři snopky. (nadechnutí). Ty se takhle srazí dohromady a propletou. Aby je vítr nepovalil a nechají je u meze. Kde je roští. (nadechnutí). Kde je hodně planejch růžiček lísky a takový věci. Tak tam je zapřú. A tam mají ptáčkové taky něco z tý. Žně. No my jsme se s nima dělili. No a to ostatní se vodveze. No a to se zpívá celú cestu. A dudáček se nafukuje ten musí být u toho a klarinetista tij pískač a houdek. No tak přijdú k vratům tak je zavřeno. Chodové si potrpí na zavřenost. (nadechnutí). Buď vrata. Jede ženich ať jde kdo chce. Každýmu zavřou. Tlučou s bičem. Pacholek tluče na dveře na vrata a sedlák votevře no. Dá jim napít džbánek piva je u všeho. Vždycky dá napít no a nýčko seskočí děvka. A přinese věnec. No ta mu dá. Tu máte sedláče. Tu máte věnec. To je. Dlouhá dlouhý říkání. No a potom dá mu věnec. Potom jde selce. Tu máte selka. Tady máte kytku že jste nám vařila dobrú polívku a taky zelí. Ne no a pak zase selka dostane kytku. No. A to už je připraveno. Navařeno. No a nýčko hold dají potom dcerce. Jestli mají dceru dospělou. Tak jí dají taky kytku a potom dá děvka dá velkýmu pacholku. A mladšinka dá pohůnku kytičku tak se podarujou. A potom vtáhnou. Sedlák je pustí teprv do dvora. Buď je to v senci. Když je zima. A když je teplo ještě nebo není deštivo tak na nádvoří. Tam sú stoly nastavený a. Na nich už je veliká mísa. Malovaná taková. Co je na svatební koláč to je ten velkej dají ten věnec. Drobet vody do něj potom tam dá. Džbáneček s vodou. Zase selka dá kytku. No a kolem potom se nastaví plno mis talířů teďka se hoduje. | 0018-C-ZAC-1972-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Chodská Lhota, Téma: Vánoční zvyky, Počet mluvčích: 1
E jo nu když byl napad sníh tak to bylo krásný. Ne. To jsme měli večeři štědrovečerní. Ne a když jsme se najedli tak když byla služka. Ne tak ten stůl utřela ty drobky všecky sebrala a šla pod strom. A křičela. Třesu třesu bez kde můj milý večeří dnes. To už byla taková. Víte to už se tak dělávalo. Ne. No a kde se vozval pes tam měla toho ženicha. Když se pes nevozval tak neměla žádnýho. A tuto se taky dělávalo na Vánoce. Na Boží hod jsme šli do kostela to byl velkej svátek. A na prostřední svátek to bylo Štěpána tak to byla muzika. To se šlo potom k zábavě. Když byly tři hodiny vodpoledne tak se šlo k muzice a tancovalo se třebas až do třech hodin do rána dost. No. Když jsme se vytancovali tak nás chlapci doprovodili a šli jsme domů. Nebo chodil na Štědrej den. Chodil ponocný troubil ženu měl sebou nůšku nebo košík a to vždycky přišel za dveře a zatroubil ne tak někdo mu dal peníze. Někdo mu dal vánočku. Někdo mu dal koláč. Z toho potom kdo pek. Tak mu dal no ten poděkoval. Zaplať pámbů. A šel zase dál. Zase šel troubit jinam. Tak až vobešel celou ves tak toho měl dva koše toho živobytí. Poněvadž je ves veliká. Ne a každej mu něco dal tak měl živobytí potom na celej tejden. Tuto tak bylo to je fakt pravda tuto. To ještě teda bylo za mě no. | 0019-C-ZAC-1964-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Manětín (Újezd), Téma: O bouřce, Počet mluvčích: 1
Jéjej to jednou tak hřímalo taková bouřka byla a my jsme mívali takovú almárku a já jsem stála za tú almárkú v koutě. A třásla jsem se jako. Já jsem se hrozně bávala bouřky. A to jsme se modlívali a měli jsme strach. To když jsme tam byli sami s maminkú. Maminka potom řekla. Nu nýčko už to drobet přestalo já se musím podívat ven. Tak votevřela dveře a taková rána a tam vedle tam kousek dál tak pět minut tak kousek dál tak tam byl taková chalupa docela nová vystavěná tak tam do ň uhodilo. A tolik vody a vona nás tam nechala. Doma my jsme plakali a vona utíkala taky tam holt hasit a. Vynášet něco a. Byla to taky jen taková chaloupka. Byl tam taky takovej. Co chodíval do tých hor ten si vystavěl chaloupku no tak potom vyhořel. Všecko měl zničený. Musel zase znova. Tak to jsme tenkrát ten voheň. My jsme tam ani nešli. Tak to víte jaký to bylo. Ještě že ta chaloupka byla drobet z* zvlášť. A tolik vody bylo. Tam byly ty zákopy plný vody a neuhasilo to. Muselo to shořet všecko. | 0020-C-ZAC-1966-SA |
Rok: 1963, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Hromnice, Téma: Polévka s buřty, Počet mluvčích: 1
No za první světový války tady na Kralovicku tak přišli ty komisaři. Ty jak rekvírovali vobilí ne do jedný obce no a tam holt to dobře dopadlo. Voni je tam pohostili a řekli. Druhej den pojedeme do tý druhý obci. A starosta povídal. Tak Vašek vás tam vodveze na saních. Bylo zmrznuto. Sníh. Ne no tak ráno holt. Řek. Vašku přistroj koně zapřáhneš do saní. Koupil mu dva buřty. Abysi měl na svačinu. A von si je strčil takhle do kapsy. Do zimníku a jeli. A ty komisaři když. Jeli po silnici tak si řekli. Copak bysme mu měli udělat s těma buřtama? Náhodou jeli. A byly tam ty koňský knedlíky zmrzlý na silnici. Tak řekli. Vašku počkej my se jdeme vymočit. No tak von počkal. A voni už mu ty buřty vytáhli dali mu tam namísto nich ty koňský knedlíky no a jeli dál. No a přijeli tam do tý obce. Ne. Vašek si dal koně pod kolnu. Měl votýpku sena sebou dal jim žrát a povídá. Paní hostinská. Já mám tuhle dva buřty tak byste mi je mohla dát vohřát. No a vona povídá. Ale jo mně už tady vaří voda na polívku. Pro ty pány komisaře tak já je tam dám vohřát do tý. Vody a budete je mít za chvilku. No. Vašek <para type="se smíchem"> přišel </para> no a teďka vona mu šla vyndavat buřty a nenašla je. Povídala. Voni se mi tam rozvařily. Ale to nevadí já peču těm pánom vepřovou tak vám dám kousek vepřový <para type="se smíchem"> a </para> voni budou mít za to mastnější tu polívku. No tak Vašek se nasvačil zapřáh a jel. <para type="se smíchem"> páni </para> přišli k vobědu vona jim nalila polívku a ten jeden povídá. Copak? Ta má nějakou divnou chuť! No ale koštovali. A nějak jim nelezla. Ne. <para type="se smíchem"> no tak </para> přišla hostinská. Vona povídala. Já vám to povím já jsem tomu kočímu vohřívala ty buřty a von <para type="se smíchem"> chvátal </para> tak jsem mu je dala do tý vody. Jak jsem vařila tu polívku. <para type="se smíchem"> a voni už potom nejedli </para>. | 0021-C-ZAC-1963-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Nalžovské Hory (Velenovy), Téma: Kouzelný balíček, Počet mluvčích: 1
Vykládal mi to. Tchán můj kterej tak. Ještě věří drobátko na ty duchy tak že ten Vaněček starej teda příjmení Noha byl tesařem a dělali ve Strážovicích. A. Když byli u voběda tak viděli. Že ta selka bude vrtět. Tak si nalila do kbelíku mlíko. Nebo smetanu a šla. Za trám a vytáhla si tam takovej nějakej. Balíček a z toho balíčku vzala drobet. A nasypala to do kbelíku. (nadechnutí). Nu. A vrtěla. A za chvilku měla svrceno a vytáhla prej másla hroznou spoustu. (nadechnutí). Tak ten Vaněček. Si řek. Počkej. Tak když potom selka vodešla. Tak šel a z toho balíčku si drobet vzal taky do papíru a. Neříkal nic. (nadechnutí). (nadechnutí). Přišel domů prij a říkal. Mámo budeme vrtět. A vždyť já prej toho ještě mám málo. To ještě za to nestojí. Jen sem vem kbelík a půjdem vrtět. Tak vona ho poslechla a vzala si tu smetanu do kbelíku. A von vzal ten prášek a nasypal to tam a vona vrtěla. (nadechnutí). Navrtěla takovou spoustu. Másla že to jakživi nenavrtěli. Tak říkal že to budou jako používat víckrát. Jenomže v noci přišel někdo za vokno a říkal. Dej mi mý máslo. Tak je vzbudil no. Voni se polekali tak holt vzali máslo a votevřeli vokno. A vyhodili ho voknem. Vod těch dob <para type="se smíchem"> měli pokoj </para>. | 0022-C-ZAC-1965-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Těně, Téma: O senách, Počet mluvčích: 1
Tak. To bylo ráno vstávat. Když byly sena tak se vstávalo ve čtyři hodiny. Když byl ještě tatínek. Když jsem se vdala a muž. Tak chodili vosikovat louku. Louky. To víte to se. Šetřilo s každým kouskem. (nadechnutí). Ty meze se vosekaly a zas se vzali koně. Aby mohli jet s tou sekačkou aby to nezašlapali. Tak se ty louky musely vosekat. To chodívala bábi Ernestojc vosekávat a můj muž. A dědeček. (nadechnutí). (nadechnutí). No a když ji vosekali tu louku. A já jsem zas zůstala doma krmit dobytek s tou služkou. Protože děti byly malý když jsou děti malý. No tak kdo by vobsloužil ten dobytek. A stačit jsem to taky nemohla. (nadechnutí). (nadechnutí). No tak. Obyčejně jsme nakrmily ten dobytek a když jsme ho nakrmily. Tak v půl sedmý už. Po šestej hodině jsme nesly snídaní na tu louku. (nadechnutí). To jsme. Jim tam nesly snídaní. No a nosilo se obyčejně kafe a chleba. Chleba pomazanej. No a můj tatínek ten míval rád pivo tak tomu jsme obyčejně nosívaly namazanej chleba. Co jsem namazávala vždycky jako ke snídanímu tak namazanej chleba a půl litru piva skleničku piva. (nadechnutí). No a když to vosekali tak šli pro koně a s* posekali celou tu louku. No a když byla posekaná. No tak jsme to nechali dopoledne schnout. No a po poledni jsme šli a votočili jsme to po jednej straně. A potom jsme zas šli a pak to už jsme se tak obyčejně na louce nasvačili chvilinku poseděli a šli a skopili. No a druhej den jsme to rozházeli no a to už jsme to přivezli když bylo hezky. (nadechnutí). Když byla jsem doma. Pomáhala jsem krmit tej holce a zas to snídaní babička mi. Tak to drobet připravila. Takže ty děti vohlídala no a tradá na louku. (nadechnutí). Podávat to všecko tady na půdu. To jsme museli babička obyčejně Ernestojc rovnala. Já byla na fůře podávala do vikýře. (nadechnutí). Ti zas to vozili a to jsme to shrnovali. A když jsme to shrnuli a přivezli jednu fůru. Tak už jsme zas šli domů to skládat. Aby byl prázdnej vůz a ty zas tam když to bylo shrnutý. Tak tam zůstala pořád podávat a pohrabávat a tři na louce. A my zas jsme šli a museli jsme to skládat. (nadechnutí). (nadechnutí). To byla práce. Ty mladý tu nevěděj nic. Co je. Ať si toho každej váží! | 0023-C-ZAC-1970-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Drahlín, Téma: Jak jsem prvně vsazoval chéb do pece, Počet mluvčích: 1
No tak. Když jsem se vdala no tak. Maminka pořád na mě chvátala a sice tatínek aby mě maminka naučila péct chleba. A já jsem se do toho moc nehrnula. Potom ale jsem ho měla péct všechno jsem si udělala a když jsem ho měla dávat do pece tak vona mi vždycky přišla. Ho vsadit. No. Ale já jsem. Jedenkrát ho taky pekla a vona sem nešla. Tatínek jí sem nedovolil. A my měli pec na šest chlebůch. No. A šest jsem jich. Vždycky zadělala. Zadělat. To všecko jsem dokázala. Jen do tý pece jsem se ho bála dát. No. A maminka sem nešla a byl tady tatínek. Mýho muže. Otec no tak povídá. Ale. Nečekej na mámu tohle ti udělala schválně. Pojď. Já ti ho nanesu k tej peci. A vsaď ho ať je to samej dalamánek. To už je jedno. Jen když to bude pečený. No. Já se celá třásla strachy jak to asi dopadne. No. A von mi ho tam nanes tak jsem ho tam vsadila měla jsem strach. Aby mi nezbyl nějakej ten syrovej. A no tak jsem ho tam nastrkala všechen. No. Ale. Potom když už jsem dala poslední. A vešel se mi tam tak ten tatínek se takhle vohnul. K tej peci povídá. No. Vidíš. Jak ho tam máš hezky vsazenej. No ale potom se pochlubil když už jsem ho vyndavala. Byl hezkej tak se pochlubil. Že to tak nebylo. Že tam neviděl. Ale. Věděl že jsem celá ustrašená s chlebem no tak. Mě jako potěšil no tak jsem byla ráda. | 0024-C-JIC-1967-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Jablonná (Horní Hbity), Téma: Louky a sena, Počet mluvčích: 1
No. My jsme měli řekněme takový malý hospodářství někdo. Měl louku svoji a já jsem louku svoji neměl. Tak jsem měl pachtovanou louku vod obce. Určitejch. Řekněme takovejch jedenadvacet arů. Jsem měl pachtovanejch vod obce. No a to se musela ta louka. Tedy na zimu se musela pohnojit no. Po jaru se musel ten hnůj shrabat anebo když to byl kompost. Musel se řekněme. Na zimu rozházet no a pak se to muselo vyčistit no a čekalo se. No a potom obyčejně v červnu. Tak vokolo patnáctého června my jsme tady už začínali sekat. Poněvadž my jsme to radši nechali víc narůst hlavně. Když potom pršelo. Nechali jsme to víc narůst protože každej toho měl málo. Tak aby víc sklidil potom se to posekalo. Posekalo se to na řádky sekali jsme to ručně. Říkávali jsme tomu trávní kosa. Pak se ty řádky rozházely a tomu se říkalo. Tomu rozházenému vokoly. No a když. Tedy. Potom slunce svítilo a nebo když. Bylo hezky tak se ty vokoly. Vobracely. Když bylo hezký počasí když se ráno posekalo tak už potom navečer se mohlo kopit. To se kopilo. A druhej den řekněme tak když vobešla rosa. My říkáme že vobejde rosa. Vobešla rosa tak. Se ty kopky rozházely. Zase do vokolů a. Zase se vobracely. Někdy to trvalo. Když přišlo. Řekněme deště nebo podobně no tak to trvalo dýl. A taky se stalo že jsme to za dva dni usušili. | 0025-C-JIC-1964-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Temelín (Březí u Týna nad Vltavou), Téma: Masopustní maškary, Počet mluvčích: 1
Tak vo masopustě jsme tu měli maškarní bál. A byli na to zvědaví i tamhle až vod Bechyně. A měli jsme tři kobyly udělaný. A ty jsou udělaný čistě jenom ze řešet. Ze dvouch. Každej kůň má dvě řešeta a je pošitej. Hlavy koňský jsou to ze dřeva. A. Každej na tom. Nedovede rajtovat. Musí to. Umět. A vjeli jsme vždycky s tím. Do toho. Pak přivedli krokodýla. To ty šli všichni najednou. Ty maškary za sebou. A potom takovýho chlapa s takovou velikou hlavou a s kozlem. No. Pak tu byla žirafa taky. Ta vždycky po ženskejch sahala. Ne a bába s nůší. Chlap si leh do nůše koukal ven. A von zkrátka chodil po nohách a tu nůši a ta hlava tam a vono to bylo jako když jsou tam dva. A von to byl jeden. | 0026-C-JIC-1964-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Stachy, Téma: O řezníku a hastrmanovi, Počet mluvčích: 1
Tuhle ve Stachách je řezník Voldřich nějakej. Nešli jste tam kolem? Co mají krám. No. A to už je nějaký možná osmý pokolení. Víte. Jeho táta taky řezničil. Jenomže tenkrát si kupovali dobytek sami ty řezníci chodívali ve tři hodiny ráno. Na koupi a chodili až do Němec. Tamhle na Paseky a tam všudy v tom pohraničí. Nakupovali dobytek a přivedli a a zabili a prodali maso a bylo hotovo. Když to vyprodali jeli zas. Ale von sem chodil do toho krámu nějakej člověk prej měl zelenej kabát štětku za kloboukem. Takovou. Víte jako. To znáte ty myslivecký štětky tuhle za tento. A prej viděli. Že mu kape z jednoho šosu voda. Pořád. A chodil si nakupovat tomu Voldřichovi na Stachy maso. Ale když mu ho usekával. Von prej pořád mu poroučel jaký chce a furt prej dělal. Tuhle mi ho usekněte tuhle mi ho usekněte. Ne. To ne tohle kus takhle mi ho usekněte. Až. Řezníka dopálil už to bylo poněkolikátý. Tak von sek a usek mu kousek prstu při tom mase měl na něj vztek. Ne že si pořád vybírá a poroučí. A ten se vobrátil. A maso už nevzal. A povídal. Tohohle já tě nezapomenu! Nu a vodešel a ten zase chodil nakupovat. Jednou šli taky asi čtyři. Ty řezníci a von mezi nima. Tenhle co. Mu usek ten prst. A šli do Němec nakoupili dobytek. A to se jmenuje U Kyzu. A je tam takový jezero za Novým Dvorem. Je to tamhle. Je to jezero. A žádnej neví. Kde má dno. Jednou taky šel s partou a na tom místě se ztratil ten člověk. Ten řezník. A víc se nevrátil tak. Pravděpodobně každej říkal. Že ho tam ten hastrman někam vtáh do toho jezera. | 0027-C-JIC-1965-SA |
Rok: 1963, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Brloh (Rojšín), Téma: Já bych se chtěl oženit, Počet mluvčích: 1
Tak jsem se vystrojil a šel jsem tam. Aby mě žádnej neviděl tak jsem šel humny. No a tak humny jsem to obešel spotichma aby to žádnej tak jako nepozoroval a oni už tam krmili u nich. Doma. Oni mě žádnej neviděli než ta moje žena ta. Ta mě jako viděla. Nevím kterak to viděla. Že byla taková vištura. Tu jsem šel dovnitř. Do kuchyně a sed jsem si za stůl. Tak jako doma. Nic jsem. No a chvilku jsem seděl a. Babička. To byla jako ženina máma povídala. Což chceš? Já jsem zas nic neříkal. Co chci jsem seděl dál. No a tak ona potom tam někde. Splašila. Děti ty byly ještě menší. Ty sourozenci řekla. Jděte pro tátu! Řekněte mu. Že je tu někdo. No tak táta byl. Na poli. Tak jako si vyšel v neděli k večeru na pole šli pro něj. Pro tátu a on přišel domů. A přivítal mě a povídalo se zas dál. Kterak bylo o pouti. Kterak to bylo a jak jsme měli hostů. A jak holt se tak povídá. To víte. Taky se přišlo do volů. To bylo vždycky při každej příležitosti. Se povídalo o volech o dobytku. O hospodářství. Jak rostlo obilí jak je tam a tam na tom gruntě pěkný obilí jak zase je tam horší. Anebo co jaký tam dal moučky. Tak se povídalo. No. Obyčejně o ženění se ani nepovídalo. No až potom. Když už byl večer tak. Se přišlo na to. Já jsem. Já jsem potom musel začít sám. Jinak to nebylo. Jsem povídal. Já bych se chtěl oženit. Táta ženin. Povídal. Kterouž by jsi chtěl? Anku nebo Marínu? No tak jsem si moh jako vybrat! No. Oni jí doma jako říkal. Táta jí říkal Marína tak já jsem povídal. Nu. Mařenu. Tak. Jsme potom handlovali začali jako handlovat o to věno. No jinak to nebylo! Ale přesto ona byla pouť a byly tam muziky ale ona u těch muzik nebyla. Ona byla doma. A byla někde schovaná. To už nevím. Jestli nebyla v babiččinej chalupě. Nebo někde a táta se jí šel zeptat jestli si mě chce vzít. Když by byla řekla že ne. No tak já nevím. Tak bych byl musel asi se smutnou odejít no a ona asi řekla. No. Jak chcete vy. No. Tátovi to asi bylo tehdy taky už jasný. Kterak to asi má dopadnout tak jsme potom začali handlovat to víte. To jinak jindy nebyli. Dneska už to tak není. No dneska si řekne. No. Já bych chtěl vaši dceru. Nebo. Já mám vaši dceru rád. Já bych si ji vzal. A co jí dá. To nebo něco. O tom už se vůbec nemluví. Jindy se muselo. To bylo první. To byl základ celý tý svatby. Muselo se to dohodnout. Kolik jí ten táta dá. No. Tak jsme se dohadovali. Dohadovali až jsme se na tom dohodli. Nu a. Tak to nějak potom všechno. Byla svatba. Všechno to dobře skončilo. No a jsme spolu dobře dodnes. Ona někdy na mě hubuje to víte. To jinak nejde. Oni t* ty ženský už to tak mají ve zvyku. | 0028-C-JIC-1963-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Staňkov, Téma: Jak jsem pásl krávy, Počet mluvčích: 1
Když mě bylo devět let šel som pást krávy. Pás som krávy přitom som chodil do školy. Ráno som vstal v pět hodin. Popřípadě zamet som dvoreček. Šel som pomoct. K dobytku napojit nakrmit pomoct. Když bylo šest hodin selka. Poženeš pást krávy. Vyhnala mi krávy na humna bylo jich takovejch devět kusů. Já som ty krávy pás měl som do školy tak půl druhýho kilometru. Přitom som si vzal učení. Trochu som se tak připravoval do školy. Měl som plátěnou tašku. Měl som v tom čítanku. A to všechno učení ten futrálek. Jak jsme říkali s tím perem. A s tou tužkou. No pás som ty krávy. A když popřípadě som slyšel zazvonit. Ve škole začátek školy. To bylo v devět hodin tak som teprve honil dobytek domů do maštale. Takže každým dnem som přišel do školy pozdě. | 0029-C-JIC-1964-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Doudleby, Téma: Vyléčený opilec, Počet mluvčích: 1
A potom ona chtěla přece pořád mít nějakýho vejdělkáře tak se vdala. Potřetí. A to jako netrefila. (nadechnutí). Netrefila. <para type="se smíchem"> protože </para> to si vzala člověka a ten člověk on sice. Pracoval dost. On on dost dělal. On byl dělnej člověk. (smích). (nadechnutí). Ale. Zase všechno probil. (nadechnutí). Utratil všechno. A jen ty hospody vytloukal a co z toho bylo. Že se doma prali. Co se pralo pralo se. A prala se u nich bída ale čím víc se prali. Tím to bylo horší. Protože když se poprali tak on šel do tý hospody znova. Až když nic už neměl. Tak potom přišel. (nadechnutí). No a ona už si s ním taky nevěděla co počít tak se radila. Měli jsme tady nějakou starou ženskou byla to taková poloviční hokyně. (nadechnutí). No a stará Hůlková ta poradila každýmu a poradila taky jí. Povídala jí. Jen ty se nic neboj já se. Ti o to vezmu. Že ten tvůj člověk přestane pít ale nesmíš to žádnýmu říkat to se nesmí dovědět ani on ani žádný jiný lidi to musí zůstat mezi náma! (nadechnutí). (nadechnutí). No. Tak dobře. Ani tak moc po tom nepátrala. Co jí ta milá Hůlková asi poradí ale. Hůlková přišla sama. Umřel. Tady jednou nějakej Kožišníků Matěj. (nadechnutí). Už to byl starší člověk no a tuhleta Hůlková ta se ještě jednou věcí zabejvala. Když tak někdo umřel tak ona už potom chodila vždycky do toho stavení a toho umrlce připravovala do truhly. (nadechnutí). Nu. Tak pěkně šla taky. Strojit toho Matěje Kožišníkovýho do truhly no a to. U nás se to dělalo tak. Že toho umrlce vždycky museli celýho umejt. A na to právě ta Hůlková byla. Ona na to byla protože ona potřebovala tu vodu tu umrlčí vodu. Jak ona říkala. Nu vzala si tu umrlčí vodu do džbánku když byla. Tam. Už hotová s tím. Strojením do tý truhly a přinesla ji domů a. Pěkně si počíhaly na toho muže tý Mejšičky a když přišel vožralej domů tak mu to pěkně. (nadechnutí). (nadechnutí). To já nevím jestli mu to namíchaly do něčeho nebo jestli mu tu vodu daly vypít to víte že to byla ošklivota ale já jsem se Mejšičky zeptal. Protože ona u nás dělávala na poli taky tohleto se stalo dřív! A já jsem jí povídal. A jakž to přece dopadlo? A ona povídá. Ale jakž to dopadlo inť víte že to muselo dopadnout dobře! On přestal skutečně. Pít. Já jsem povídal. To on asi neměl na ten chlast. A ona povídá. Ale to by byl až měl ale já nevím ale po tej vodě jak jsme mu <para type="se smíchem"> daly </para> tu vodu vypít tak přestal pít. A já jsem jí povídal. No a jakž potom to bylo dál? A ona povídá. No dál to už moc dlouho nebylo. On mi potom za chvíli umřel! | 0030-C-JIC-1967-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Soběnov, Téma: Jak se pekl chleba, Počet mluvčích: 1
No tak to se. Dala mouka do díže teda. Na moc #li bochníků chtěl někdo upéct no a pak se navečer zadělalo. (nadechnutí). Teplá voda posolilo se to teplá voda a kmín. Někdo si tam moh dát kmín nebo anýz a nebo všelijaký jak kdo chtěl ne? Osolilo a a teď ještě se ta mouka zamíchala ne. Pěkně pořádně prodělala. S tím kopistem. To byla taková míchačka víte velká a s tou míchačkou v tej díži se to míchalo až to holt bylo pěkný. A rozkvásek se tam musel dát. Aby to kynulo. Rozkvásek. Ten rozkvásek se nechal od pečení do pečení. A potom to kynulo. Víte? A s tím se to muselo zadělat. No a to bylo navečer se zadělalo a ráno se chleba vymíchal. Když se vstalo. Se musel vymíchat rukama. Teda. V díži takhle aby se to prodělalo a nechalo zas vykynout a potom se vyválel. Na bochníky. A dalo se to na slaměnky. A když byl vyválenij na slaměnkách. Nechal se vykynout. A pak jsme ho pekli. To byla pec musely se nasekat dlouhý metrový jak je dlouhý poleno. Štípánky. Tenký. Víte tenký a ty si potom musely. Naložit. Do pekárny srovnat do pekárny kříž na kříž. Aby ten plamen moh mezi tima polenama. Všudy aby se to prohřálo a pak se to zapálilo na kraji s loučí zapálilo no zavřelo až to byla pec vyhořená vidělo se že je ta pec už. Jako k tomu schopná tak se to vysmejčilo popel se vyhrnul. (nadechnutí). (nadechnutí). No to byla taková lopatka. Železná. Jako hrábě dlouhá víte. Aby se to vyhrnulo a pak se vzalo pometlo pometlo ze slámy. Na tejčku se dalo sláma víte. A ta sláma se namočila. Jako drobet do vody a vysmejklo se to. Chutě. Ven. Vypucovala se holt. Ta pekárna. Anebo chvojí. Kdo měl chvojí to uhlí a popel aby se vyhrnul. No. Pak se tam ten vykynutej chleba dal. Sázel no. Říkalo se sázet. No to byla taková už zase zvláštní lopata veliká teda no a ten bochník. Jak byl na tij slaměnce tak. Obrátil se takhle na tu lopatu a šup s ním do peci. (rušivý zvuk). Zase druhej chutě a zase do peci. Takových bochníků bylo tak se to tam narovnalo. Pec se zavřela. | 0031-C-JIC-1964-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Rohozná, Téma: Do lesa na dříví a na houby, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Aloisie Š.] Ach jéj. Och jéj dříví tady leží v lesi když já si vzpomenu na naše. Léta spíš když jsme chodívali do lesa a museli jsme i krást. Když nás hajnej to jsme museli platit pokutu.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] A teďka. Toho leží.
[mluvčí: Aloisie Š.] A to jenom byla taková hrabačka. To jsme vzali hrábky a hrábkama hrabali.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] A teďka takový. Soušky a ščakle že. Nemůžete ani chodit.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] Jejda. Kdybych mohla. Nosit. Uzle já bych si nanosila.
[mluvčí: Aloisie Š.] To já jsem dříve když von byl v práci. Chodil na tu pokrejvačinu tak já jsem neměla tkalčení když jsem neměla tkalčení. Taky byla bída vo to tak já jsem nanosila. Za celý léto jsem si. Uživila pec co jsem spálila a ještě na zimu.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] A topila jsem s tým až do ledna celej leden ještě jo?
[mluvčí: Vlastimil S.] To #s tu pec živila?
[mluvčí: Aloisie Š.] No. Živila. Tým tým harapátím.
[mluvčí: Aloisie Š.] Byl tenkrát. Hroznej polom. Tady vítr a rozlámal toho lesa a tak jsme chodívali loupat takhle sekerkou ty kůry. Vod těch pařezů.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] Jak říkáme my starší ženský. Říkáme si.
[mluvčí: Aloisie Š.] Kdepak teďka ty mladý ani tomu tomu ani nerozumijou.
[mluvčí: Aloisie Š.] To říkám.
[mluvčí: Aloisie Š.] To je škoda já bych nedala žádný uhlí nic. Choďte do lesa. Přitahejte to.
[mluvčí: Aloisie Š.] Co toho leží vždyť žádnej s tým drobným teďka netopí jak jsme my topívali to ne.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] Když. Jdou tak oni to chrastí zrovna v lesi. Na placi někde zapálijou když to musí uklidit. Protože hajnej taky vona se moc drží ta ty brouci.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vlastimil S.] No ten no ne ne ten. Kůrovec.
[mluvčí: Aloisie Š.] Jo se dostává moc z toho z harapátí.
[mluvčí: Aloisie Š.] To jsme byli s tátem nebyla tenkrát práca žádná no tak co jsme měli dělat.
[mluvčí: Aloisie Š.] Tak jsme ráno vo čtyřech vstali a šli jsme na houby a co jsme za den nahledali tak druhej den táta to. S tým šel.
[mluvčí: Vlastimil S.] <překryv mluvčích> do Svitav </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Aloisie Š.] <překryv mluvčích> do Svitav </překryv mluvčích> prodat a já jsem zasej chodila po houbech s tým jsme se živili.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vlastimil S.] A vydělal jsem si víc jak na <překryv mluvčích> pokrejvačině </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Aloisie Š.] <překryv mluvčích> </překryv mluvčích> tenkrát. Když nebyla žádná práca.
[mluvčí: Aloisie Š.] Jo jsme se živili s těma houbama.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] Za takovej hříbek dostávali korunu <překryv mluvčích> no tak </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Vlastimil S.] <překryv mluvčích> jo </překryv mluvčích> to jak jsem našel takovejhle hříbeček tak už jsem věděl. Že mám korunu.
[mluvčí: Vlastimil S.] A já jsem to teda uměl.
[mluvčí: Vlastimil S.] Já jsem to pěkně umyl dal jsem to do sklepa <překryv mluvčích> do studena </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Aloisie Š.] <překryv mluvčích> no umyl umyl </překryv mluvčích> to se musely pěkně ve velkej vodě vyprat a pak dát na desku. Pěkně je <překryv mluvčích> rozdělat </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vlastimil S.] <překryv mluvčích> aby se to <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Aloisie Š.] <překryv mluvčích> a voni vokapaly </překryv mluvčích> voschly a tak byly pěkně čistý.
[mluvčí: Aloisie Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Aloisie Š.] A někdo holt to tak <překryv mluvčích> neudělal </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Vlastimil S.] <překryv mluvčích> no jo </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Vlastimil S.] A já jsem. Si stoup pod podloubí a.
[mluvčí: Vlastimil S.] <para type="cizojazyčný projev"> frische Schwämme frische Schwämme! </para> čerstvý houby!
[mluvčí: Vlastimil S.] A prodával já jsem měl první prodaný.
[mluvčí: Vlastimil S.] Protože s těma Němcama musil člověk německy a ve Svitavech to už. Bylo německy holt. | 0032-C-CEM-1964-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Polná (Hrbov), Téma: Kyselo se škvarky, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Zdeněk M.] Tak jsme. Vandrovali a přišli jsme d*. Do Trutnova.
[mluvčí: Zdeněk M.] A tam jsme chtěli zůstat.
[mluvčí: Zdeněk M.] Ale zatím jsme žádnou práci nedostali.
[mluvčí: ] (hluk v pozadí).
[mluvčí: Zdeněk M.] No tak jsme to vzali z Trutnova na Králův Dvůr a. Když jsme přišli blízko von povídá.
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] Já vám mám hlad!
[mluvčí: Zdeněk M.] Já jsem povídal.
[mluvčí: Zdeněk M.] No tak tady je první chaloupka pěkná tak tam zafičíme.
[mluvčí: Zdeněk M.] Bylo to už k večeru.
[mluvčí: Zdeněk M.] Možná že nám něco dají.
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] Tak holt jdeme do síně a prosíme. Jestli něco nezbylo vod voběda.
[mluvčí: Zdeněk M.] A vona taková stará paní vešla. Povídala.
[mluvčí: Zdeněk M.] Jo. Jo mám tady kyselo jestli chcete.
[mluvčí: Zdeněk M.] Já jsem povídal.
[mluvčí: Zdeněk M.] Právě! Bodejť bysme nechtěli!
[mluvčí: Zdeněk M.] Tak přinesla takovej hrnek. Kamennej a tam to kyselo bylo.
[mluvčí: Zdeněk M.] A tak lžice ven to musel mít svojí lžičku každej vandrák lžičku ven a pustili jsme se do toho.
[mluvčí: Zdeněk M.] Já povídám.
[mluvčí: Zdeněk M.] Jedl #s už někdy kyselo se škvarkama?
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] A von povídá.
[mluvčí: Zdeněk M.] Ještě ne.
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] Já jsem povídal.
[mluvčí: Zdeněk M.] Já taky ne!
[mluvčí: Zdeněk M.] No bylo tam tma tak holt vezmu sirku škrtnu. To byly ještě ty co se štrejchaly <para type="se smíchem"> po stehně ty sirky </para>.
[mluvčí: Zdeněk M.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zdeněk M.] Posvítím.
[mluvčí: Zdeněk M.] Propána!
[mluvčí: Zdeněk M.] Vony samí švábi byli <překryv mluvčích> v tom kyselu </překryv mluvčích>!
[mluvčí: Dobroslav A.] <překryv mluvčích> na vrchu </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Zdeněk M.] <para type="se smíchem"> ale jak to viděl. Von ten hrnec držel </para> a rup!
[mluvčí: Zdeněk M.] <para type="se smíchem"> a už to bylo všechno na zemi </para>.
[mluvčí: Zdeněk M.] A teď z něj takový půlky <para type="se smíchem"> švábů lítaly </para>. A já myslel. Že mně tam vomdlí.
[mluvčí: Zdeněk M.] Ale já jsem si myslel.
[mluvčí: Zdeněk M.] Co!
[mluvčí: Zdeněk M.] Koupil jsem si za dva grejcary byl litr žitný tak jsem si koupil čtvrťák za dva grejcary zalil a pak ještě jeden.
[mluvčí: Zdeněk M.] A nebylo mně nic! | 0033-C-CEM-1966-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: městská lokalita, Místo: Střelín/Strzelin, Téma: Český kostel ve Střelíně, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: František J.] To je starej kostelík. <překryv mluvčích> už ne </překryv mluvčích>?
[mluvčí: ] (hra na hudební nástroj).
[mluvčí: Táňa P.] <překryv mluvčích> nu jo </překryv mluvčích>. Nu jo dvě sta let přes dvě sta!
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] Podívejte se. Ten tu stál už když jsme naše předkové přišli před <para type="cizojazyčný projev"> siebzehn hundert neunundvierzig </para> ne. Přišli sem.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] A ty tadyhle na Starým Městě tady byl takovej tak jako <para type="cizojazyčný projev"> dominium </para> anebo takovej nějakej <para type="cizojazyčný projev"> vorwerk </para>. A tak to si koupili.
[mluvčí: ] (nesrozumitelný hovor více mluvčích najednou).
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] No a pak pak jim ten císař. Ten jim dal. Ten kostel jestli jim ho právě daroval. To já nevím.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] Ale halt to museli platit. Protože já jsem četla to že jak to bylo taky těžký že neměli pak peníze. Když to chtěli koupit.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] Tak teď museli chodit teprva sbírat. Ty sbírky ať to můžou zaplatit.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] To bylo. V tom roku to koupili a tak jim to pak bylo. Už připsaný. Ne?
[mluvčí: Táňa P.] A voni nejdřív byli v Münsterbergu a pak voni halt chtěli proto my jsme taky tu řeč tak podrželi dohromady že všecky se táhli. K sobě.
[mluvčí: ] (nesrozumitelný hovor více mluvčích najednou).
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] No víte to není jako teď.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Táňa P.] Teď v Německu ten jeden. Tam je a jeden je tam a ty tam nejsou tak pohromadě. Ale my tuhle jsme všecky byli to byli všecky na kupě.
[mluvčí: Táňa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: ] (klepání).
[mluvčí: Táňa P.] Tak proto jsme taky tu řeč tak udrželi.
[mluvčí: Táňa P.] Jinak. Tak to by to bylo ne nemohlo bejt tak.
[mluvčí: Táňa P.] Ale teď už halt teď to už není takový. | 0034-P-SVC-196X-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Kuropatnik, Téma: Jak se pole připraví k setí, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Dan Š.] Pole se pěkně udělá. Jak vobilí to. Chce. Ne?
[mluvčí: Dan Š.] To se dvakrát třikrát vláčí pak tam <para type="přeřeknutí"> vezmemem </para>. Tu mašinu na to setí žito nebo co tam chceme dát to je jedno.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] Pak jak právě to pole máme uchystaný na to vobilí. Ne?
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] Vezmeme velkou mašinu a. S mašinou se koně zapřáhnou. A zaseje se pak se vezmou brány a pak. S bránama se to udělá zas pěkně rovný.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] Třeba taky někdy válet. Když jsou veliký hrudy to máme takovej vál. Dřevěnej.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] Tak to si uděláme pěkně rovný ať se tomu vobilí se to hodí tak. Jak může pěkně vyrůst. No.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] No jak pak Bůh nedá tu moc k tomu ten déšť a to slunce tak z toho taky nic není.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] No ale jeden si myslí pěkně jsem to udělal. No a pak když to. Vobilí nechce tak. Jeden taky se kroutí.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (pousmání).
[mluvčí: Dan Š.] Moh jsem sem dát. Jinýho nemusel jsem právě ty. Bulvy anebo to žito sem dávat moh jsem sem dát voves!
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] No jo no jeden. Si to uchystá pěkně a pak když je Bůh k tomu nedá ten. Počas k tomu no tak se to nezvede. Taky tak jak. My bysme to chtěli. Ne?
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vojtěch C.] Jakpak se to dělá s jetelem?
[mluvčí: Dan Š.] Tak vezmeme. Jetelový semeno a vezmeme do třech prstů a tak jdeme vždycky dva kroky vod sebe a tak to tak házíme. Víte no.
[mluvčí: Vojtěch C.] A vy nepamatujete ještě. Že se tak selo vobilí?
[mluvčí: Dan Š.] S rukama.
[mluvčí: Dan Š.] V první čas jsem to taky.
[mluvčí: Dan Š.] Vobilí jsme si vzali do pytlů no a pak jsme s tím šli na pole.
[mluvčí: Dan Š.] A pak jsme si vzali takovou plechovou vaničku a tu jsme si pověsili. Tady na prsa na přes no tak jsme halt. Vždycky dva kroky šli vod sebe. A jak ta levá noha šlápla tak jsme vždycky vzali. A tak rozházeli.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí).
[mluvčí: Dan Š.] Můj táta neměl hospodářství. Ten chodil na na bónu a tak. My jsme to doma nerozuměli tak.
[mluvčí: Dan Š.] Když já jsem se voženil. Tak <para type="se smíchem"> jsem </para> to teprva musel. Se všecko naučit.
[mluvčí: Dan Š.] (smích).
[mluvčí: Dan Š.] Měl jsem tady přátelstev no a tak ti mně to zas. Vokázali. Anebo sousedy.
[mluvčí: Dan Š.] Takhle to musíš dělat.
[mluvčí: Dan Š.] Nebo.
[mluvčí: Dan Š.] Takhle to musíš udělat.
[mluvčí: Dan Š.] No a tak halt se to jeden tak pomalu naučí.
[mluvčí: Dan Š.] (nadechnutí). | 0035-P-SVC-196X-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Husinec/Gęsiniec, Téma: Zimní radovánky, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Barbora B.] A pak jsme se chodili sáníčkovat taky.
[mluvčí: Barbora B.] Denně. Tak jsme taky museli peří drát a tak naše máma jsme měli takový malý hrníčky takový plechový malý hrníčky.
[mluvčí: Barbora B.] A tak každej musel takovou kupu nadrat a do toho hrníčka. Pak jsme nacpali. To a když ten hrníček se převrátil nu tak. Jsme mohli jít se sáníčkovat.
[mluvčí: Barbora B.] A dřív ne.
[mluvčí: Barbora B.] A to byla taková hezká kupa se nacpala do takovýho plechovýho hrníčka.
[mluvčí: Barbora B.] Pak jsme vzali sáňky. A pak jsme aj jezdili až jsme byli celý mokrý pak jsme šli domů.
[mluvčí: Barbora B.] To bylo nejlepší v zimě.
[mluvčí: Barbora B.] Ale denně jsme nemohli. My jsme nemohli. My jsme museli doma drát anebo soukat.
[mluvčí: Barbora B.] A to pak večír když měsíček svítil. To bylo nejlepší.
[mluvčí: Barbora B.] To jsme tadyhle u školy to byl takovej kopeček dolů.
[mluvčí: Barbora B.] Z toho kopečka jsme jezdili.
[mluvčí: Barbora B.] A tuhle vod Smolů. Toho kramáře až tam dolů. Taky těm Utíkalom pekařom.
[mluvčí: Barbora B.] To byla taková dlouhá klouhačka.
[mluvčí: Barbora B.] Ale to jedny sáňky za druhými jezdily.
[mluvčí: Barbora B.] Husinec byla velká ves a mnoho dětí. A tak to bylo.
[mluvčí: Barbora B.] Och. To vždycky bylo haló tady na těch.
[mluvčí: Barbora B.] Teď nic nejde vidět.
[mluvčí: Barbora B.] Tu a tam v zimě trošku sáňky. Že vezou. Ale to jsme sáňky rozbili kolikrát!
[mluvčí: Barbora B.] A pak takový závěje jsme dělali.
[mluvčí: Barbora B.] Závěje. A ty hoši z těch závějú skákali dolů.
[mluvčí: Barbora B.] Když takhle ten první sníh padá. Takovej měkkej mokrej. Ne tak to jsme dělali kule a jsme je kouleli z kopce dolů pak zas šnejmoni se dělali z toho.
[mluvčí: Barbora B.] No. Všecko jsme dělali.
[mluvčí: Kamil H.] A házeli jste po sobě sníh taky takhle?
[mluvčí: Barbora B.] Och kuličkovat. Jsme se kuličkovali.
[mluvčí: Barbora B.] Až někdy voko dostal někdo spuchlý!
[mluvčí: Barbora B.] Do školy když chodili jsme tak jeden druhýho. S tím sněhem narajboval.
[mluvčí: Barbora B.] A ve škole na pauzu. Co jsme se kuličkovali. Až co dost! | 0036-P-SVC-196X-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Kadov, Téma: Výprask ve škole, Počet mluvčích: 1
Ale pěknej případ byl. To tu byl nějakej učitel Maďera a dostal se tady do Vojtěchova nebo tam a vyplatil tam nějakou holku. Ale pěkně ji přetáh. Pan řídící celej zoufalej. Prokristapána pane učiteli. Co jste tohle proved. Co tohle bude? Tuhle ten já já to. Podívá do vokna sype tam ženská ke škole a prej. (dlouhá pauza). Vždyť je to paní předsedová vy jste předsedovo děvče zřezal! No. Maděra stoup ta přišla spustila svou. Tak ji vzal za límec. Tak tady kousek ještě níž za tu sedací část. A vyrazil ju ven. Ze školy. Teď řídící zase zoufale. Teď jste to dodělal teď je to dodělaný! Za chvilku se podívá do vokna ten muž její předseda. Já uteču já u toho nebudu! Vtom předseda přijde chytil toho učitele Maděru kolem krka. Políbil ho povídá. Děkuju vám mockrát. Víte tohle ještě žádnej na tu mou potvoru nevyzrál. Až vy! (smích). | 0037-M-CEM-1966-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Kamenice (Řehořov), Téma: Cesta domů, Počet mluvčích: 1
A tak jsem utíkala dom. (pláč dítěte). Přijdu takovej tam byl lesíček u silnice a tam voni stříleli zajíce. (pláč dítěte). A já jsem myslila. Že střelili po mně. Tak přijdu vokolo lesíka. Bums! Ježišmarja já letěla. Jako divoká kulky lítaly. (pláč dítěte). Přijdu do. Už hodně daleko na kopeček votočim se nikde žádnej. Najednou jelo auto. A vtom povídám si. No to auto. Kdyby nýčko žádnej tu nejde tma už je kdyby mě popadli a hodili do auta a ujeli se mnou. (hluk v pozadí). Jsem si myslila. Zatím začalo trochu pršet a voni richtig šli a jak ke mně přišli tak zastavili. Povídám si. Ježišmarja no teď to se mnou špatně dopadne. Jeden votevřel dveře a druhej povídal německy ať jdu dál. A já jsem nechtěla jít. Jářku. Tady vždycky slejchám. Že Řehořov se jmenuje německy Regens. Jsem povídala. Kdepak. Tady už bude Regent. A já su tady z toho Regensu. To já už nebudu sedat. I ten jeden seděl tam. Na lavičce v autě a vystoupil jeden votevřel ty dveře a jeden vystoup a popadl mě tuhle takhle za ruku a tak mě vší silou táhl. A já jsem se cukala. Ne a ne a nechtěla jsem tam vlézt. No tak mě pustil ale já potom utíkala. Jsem nešla ani do vsi utíkala jsem tratol. Takhle po mezi. Přijdu dom a syn povídá. Voni některý Němci jsou taky hodný tak je to míchaný. Jako mezi náma. Mně povídal. Vono jak viděli. Že začíná pršet. Tak chtěli abyste si šla sednout. Že by se tam jako nezmokla. No měla jsem myslela jsem si. No kdepak . Že by někde mě mohli naložit někde vodvézt daleko. Třebas taky ne kdopak ví. | 0038-M-CEM-1965-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Hodice, Téma: Strašidlo, Počet mluvčích: 1
Dvě jsme byly takový kamarádky a přišly jsme pod Hranice. Když jsme šly k Rosičce tam se říkalo Na Hranicích a teďkom tam šlo přes brambory takový dlouhý strašidlo velký. Mělo bílou plachtu na sobě. A bylo to takový veliký. A ta kamarádka povídá. Já domů nepůjdu!. Já se bojím. Pojď zpátky!. Chtěla utíkat. A už měla pantofle. Jsme nosily kožený pantofle tak si je vzala do ruky a uti*. Chtěla by utíkat do Hodic. Já povídám. Neutíkej. Neruš ho. Neutíkej jsou to kluci rosický. A vona že ne. Tak jsme pak šly a von jistě. Ten šel nám přes cestu na druhou stranu a tam bylo více kluků. A ty se smáli že jsme se bály. A zatím my jsme kdepak. Šly jsme furt pryč. Ani jsme si jich nevšimly. Ale jaký to bylo vošklivý. To měl to nějakej kluk byl velikej a ještě si dal plachtu na sebe a ještě hůl na to a vono vám to bylo při měsíčku takový vošklivý. Ale utekl. A já jsem nechtěla utíkat. Já jsem se nebála. Já jsem říkala. To jsou kluci. Voni nás chtěj postrašit. Tak pojď a nejankuj když nic nevidíme. No a bylo konec. Už kluci se tam smáli <para type="se smíchem"> a </para> my jsme došly dom a. Bylo to. | 0039-M-JIC-1966-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Jedlí, Téma: Ukradené tele, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Lumír B.] To bylo tak. Asi no tak kolem desátýho roku. Tak tem časem nějak před první válkou to byla taková společnost takovéch zvláštních muzikantů a říkali si tamboráči.
[mluvčí: Lumír B.] A to se vždycky sešli vobčas. V jedné místnosti tam hrávali.
[mluvčí: Lumír B.] No a ti členi někteří měli takhle náladu na maso časem.
[mluvčí: Lumír B.] No tak když třeba pohráli tak toť se sebrali ale dva tři. A šli po dědině něco na to maso lapnout tam nějakýho králíka. Tam slepicu. Tam husu to se co chvíle ztratilo něco.
[mluvčí: Lumír B.] A to byla jenom. Jejich práce. Těch. Kamarádů.
[mluvčí: Lumír B.] No a hlavní ten jejich vůdce ten dělal obecního sluhu jak se prve říkalo. Policajt.
[mluvčí: Ernest V.] (smích).
[mluvčí: Lumír B.] Ovšem se šavló nechodil ale dělal teda policajta.
[mluvčí: Lumír B.] A takhle si dělal takový právo že má dělat v dědině pořádek ale sám. Krad jak straka.
[mluvčí: Ernest V.] (smích).
[mluvčí: Lumír B.] No a tak to provozovali už po pár let.
[mluvčí: Lumír B.] No tak taky byla jednou schůze tam v hospodě záložné. Taková valná hromada záloženskýho spolku.
[mluvčí: Lumír B.] No a tak tam bylo moc lidí a ti nějací kumpáni z toho spolku tam též byli. Zvlášť ti hlavní dva. Ten policajt ještě s jedném.
[mluvčí: Lumír B.] A náhodou. Se stalo že tam přijel řezník tovaryš teda. Řeznické tovaryš s teletem.
[mluvčí: Lumír B.] Vez ho to tele ze sousední obce no a v tem Jedlí se stavil v hospodě na posilněnó.
[mluvčí: Lumír B.] No a tak ten vůz s teletem stál venku no a chlapi. Když už měli v ráži. Hodně v hlavě a ledvá vyšli ven a viděli že tam je pěkný tele z toho vozu no tak dostali na telecí maso chuť.
[mluvčí: Lumír B.] No tak se domluvili. A honem ho vytáhli z toho voza marš zatáhli ho však to bylo náhodó k mé sestře do chalupy bylo kousek a toho švagra mýho teda toho muže té sestre mé vopili do němoty takže von nebyl k ničemu. Zkrátka nebyl k řeči.
[mluvčí: Lumír B.] No a tak to tele tam přivedli k té sestře mé. Večír no a řekli jí. Že ho ten její muž koupil. V hospodě že a že je vopilé takže ho nemůže sám přivízt. Takže ho vedó voni.
[mluvčí: Lumír B.] No tak vona ho dala do chlíva no ale za hodinu přivedli. Namol zpitýho toho jejího muže no a řeč s ním nebyla. Tak si leh a spal.
[mluvčí: Lumír B.] Ráno když ho probudila z té vopice no tak na něj.
[mluvčí: Lumír B.] Co je to za tele. Kde ho koupil a vod koho?
[mluvčí: Lumír B.] A tak dál.
[mluvčí: Lumír B.] No tak von musel s pravdó ven.
[mluvčí: Lumír B.] No tak vona na ně tloukla však přišla napřed. V první řadě k mýmu tátovi na Horní konec co má dělat s teletem. Že takový a takový tele jí tam přitáhli.
[mluvčí: Lumír B.] No táta ju naved ať tele pustí ven. Ať jde kde chce alebo ať si ho chlapi vodvedó ať ho ď*. Teda nemá u sebe.
[mluvčí: Lumír B.] No tak vona přišla dom a tak na muže a muž musel jít pro teho jednoho <překryv mluvčích> pána </překryv mluvčích> z toho spolku a tak si tele vodvedli.
[mluvčí: Ernest V.] <překryv mluvčích> pána </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Lumír B.] No ale dva tři mladí kluci svobodní snad pozorovali ty dva. Kteří ho vytáhli z toho voza. A tak se to tak pomalinku f* v dědině že <překryv mluvčích> mluvilo </překryv mluvčích> až to dostali četníci na uši no tak přišli hledat tele.
[mluvčí: Ernest V.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Lumír B.] No ale to víte ten hlavní zloděj. Byl policajt a ten ty četníky vodil to si můžete myslit. Že je nepřived ke zlodějovi ten je vodil po hodnéch lidích.
[mluvčí: Ernest V.] (smích).
[mluvčí: Lumír B.] Tak se náhodó taky potom na to skládala písnička.
[mluvčí: Lumír B.] <para type="recitováno"> když bylo tele snědeno tu četníci přišli u hodných lidí hledali. Ale nic nenašli </para>.
[mluvčí: Lumír B.] (dlouhá pauza). | 0040-M-STM-1965-SA |
Rok: 1969, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Palonín, Téma: Vybírání vran, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Zora P.] Tak tatínek dělávale ve skále. Pravda a já s maminkó jsme tam také bývale.
[mluvčí: Lucie D.] (pousmání).
[mluvčí: Zora P.] A já jsem ráda vybírala vrány.
[mluvčí: Zora P.] Víte to byla naše pochoutka!
[mluvčí: Zora P.] Když byly mladý tak jsem chodila vždycky vod stromo ke <para type="přeřeknutí"> strono </para> a tloukla jsem na strom a vone se navrchu vozývale v tem křovó tam.
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] Já jsem jedenkrát taky maminka mně povídají.
[mluvčí: Zora P.] Te. Běž dom poprav a přijdi za náma.
[mluvčí: Lucie D.] (odkašlání).
[mluvčí: ] (hluk v pozadí).
[mluvčí: Zora P.] No tak já jsem šla dom a já jsem tam viděla na jedným stromě že tam lítale starý vrány a živily te mladý.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] Tak já jsem nechala všeckýho a vylezla jsem na strom.
[mluvčí: Zora P.] Ty. Já jsem uměla dobře lízt já vylezu i včil ještě na strom jak so stará!
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] A vylezla jsem na strom a měla jsem takovó zástěro dozadku.
[mluvčí: Zora P.] Do pole <překryv mluvčích> zástěro </překryv mluvčích> a to jsem uvázala toť udělala jsem si takové uzel a vybrala jsem si te vrány.
[mluvčí: Lucie D.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: Zora P.] Ale vone te potvore vám neřádný začale vám tak křičet!
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Já povídám.
[mluvčí: Zora P.] Ježišmarja. Budete ticho!
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Chtěla jsem víte jich. Stisknout. Ale nešlo mně to.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] A te víte. J* jak. Tak začale řvát te starý vrány přiletěly to jste měle vidět ten candrnaj!
[mluvčí: Zora P.] To jste neviděle!
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Já jsem měla každé vlas takhle. Jak mně vám do té h* hlave já jsem měla moc vlasů a takových kolo jsem měla vokolo <unclear> už </unclear> to kolo jsem tam neměla!
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] To už jsem měla každé vlas jinak víte.
[mluvčí: Zora P.] No byla jsem ráda že. Víte. Mě neďoble.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Kdybych bývala měla míň vlasů tak jsem byla krvavá načisto.
[mluvčí: Zora P.] A včil najednou slyším.
[mluvčí: Zora P.] <para type="s křikem"> te Filošu </para> drž se dobře teho stromo!
[mluvčí: Zora P.] Já jsem se bála včil vohlídnout protože jsem musela furt se bránit tem vránám.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] Najednou se podívám tam stál pantáta Tichéch bývalý náš starosta. Takové starší pán a ten křičí.
[mluvčí: Lucie D.] (pousmání).
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] <para type="s křikem"> drž se </para>!
[mluvčí: Zora P.] No tak jsem se držela.
[mluvčí: Lucie D.] (kašel).
[mluvčí: Zora P.] No jo ale jak jsem. Jela dole. Víte chtěla jsem sjet dole najednou bác voni vystřelili jedna vrána spadla dole druhá. Rána. Zas spadl. Dole ten druhé.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Lucie D.] (pousmání).
[mluvčí: Zora P.] Včil jsem já se lekla. Víte a jak jsem měla te sukně temo se nesmějte věřte mně. Já jsem zaháčila za suk a včil jsem zůstala na tem stromě viset!
[mluvčí: Zora P.] A nemohla jsem dole ani navrch protože navrch jsem se bála a dole jsem nemohla sjet protože jsem visela za ten suk.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] A pantáta volajó.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] <para type="s křikem"> tak slez! Budeš tam věčně </para>?
[mluvčí: Zora P.] Já povídám.
[mluvčí: Zora P.] Já nemůžo.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] No a pročpak?
[mluvčí: Zora P.] Povídám.
[mluvčí: Zora P.] Já visím.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] A von <unclear> povídá </unclear>.
[mluvčí: Zora P.] No já tě sestřelím.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] A jak řekl já. Tě sestřelím. Já jsem sebó smýkla sukni jsem přetrhla a sjela jsem vám po tem stromě dole.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Zora P.] Víte hned jsem se chytla za břich vždyť já jsem ho vám měla celé poškrábané!
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Protože jak jsem sjela. Vona ta borovice vone mají obyčejně na borovicích te. <překryv mluvčích> vrány </překryv mluvčích> hnízda.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Lucie D.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Lucie D.] (odkašlání).
[mluvčí: Zora P.] Tak já jsem sjela po tem dole.
[mluvčí: Zora P.] No tenkrát jsme neměle takový trenýrke jak včil anebo te gatě jak máte včilka a vidíte my jsme měle rozstřižený. A nebo žádný.
[mluvčí: Zora P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] A tak. Já jsem se držela.
[mluvčí: Zora P.] Pantáta mně <unclear> povídá </unclear>.
[mluvčí: Zora P.] Copak ti dělá břich?
[mluvčí: Zora P.] Povídám.
[mluvčí: Zora P.] Bolí.
[mluvčí: Lucie D.] (smích).
[mluvčí: Zora P.] Tak běž dom. A namaž si ho sádlem.
[mluvčí: Lucie D.] (pousmání).
[mluvčí: Zora P.] No tak jsem šla.
[mluvčí: Zora P.] A te vrány vem. Te dv* dvě vrány!. To budete mít výbornó polívko!
[mluvčí: Lucie D.] (kašel).
[mluvčí: Zora P.] (dlouhá pauza). | 0041-M-STM-1969-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Lipová (Hrochov), Téma: Houby za obilí, Počet mluvčích: 1
No a pomáhat jsme si musele. Jednou také s houbama. Naši s tém nechtěle jít. Ale rádi na to chodile že. A tož. Potom tady chodile hodně tak ti lidi víte na hříbky a. Jezdile s tym do Prostějova. Nebo vokolo města za vobilí. A tak. Víte to vozili. A tož pak mně teti jedna. Povídá. Pojď prý s náma. Však to byla tetka. Pojď prý s náma. My prý půjdem do tehoto do Volšan a tam prý to dává za ječmeň. Víte no bylo to po tej válce. No já jsem kolikpak jsem m* měla let. Že? A a a tož já jsem se s nima dala. Naši to nasbírale. Pravda zanesle mně to na Strážisko no ale přeci jenom koš hříbků. Na takový děcko byl koš hříbků. Že? No a tož jsme to do těch Volšan. Do Prostějova jsme jele vlakem a tam potom do těch Volšan pěšky. No a včilka. Když jsme tam přišli tak von mně říká ten sedlák. Už prý pro všecke tře nebudou mít ten ječmeň. Co prý bych s těma hříbkama dělal? Tak já prý už. Tobě prý to děvče nemůžu vyměnit. A tož mně říkal. No běž prý tam po té straně. Po tých sedlákách pravda a tam prý. Třeba tě to vyměnijó. No a sedláci viděle takový děvčátko že. No každé si vzal talířek hříbků. No ale dale mně za to mouku a kdovíco. A pak ještě vone vyšli a prý. Pojď ještě prý ten zbytek prý tě nevymění za ten ječmeň. No víte já jsem teho měla. Dost teda jako děckovi přece jenom příle*. (smích). No ale včil jsem teho měla koš a včil zas z těch Volšan jsme šle pěšky do teho města. Hrozná cesta. Na to si nemůžo ani vzpomnět. Já byla v příkopě pořád. Unýst jsem to nemohla teplo bylo pravda koš povídám. (rušivý zvuk). Jakživ v životě nepůjdu. <unclear> ale radši doma </unclear> nevím co se <para type="se smíchem"> dělo </para>! A tož naši mně přišli na Strážisko naproti. Ale víc jsem teda nešla s těma hříbkama. To teda taky byl jeden takové zážitek. Říkám. Vy jste velcí. Běžte si sami ale já nepůjdu. Ale voni zas to rádi nasbírale a neradi s tém chodile. A tož pak nechodile <para type="se smíchem"> žádné </para>. | 0042-M-STM-1966-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Tištín, Téma: Odstředěné mléko, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Herbert K.] Ale ta byla jinak chytrá.
[mluvčí: Herbert K.] Ta měla čtyři krávy a mně kráva nedojila.
[mluvčí: Herbert K.] Víte měl jsem malý děcka. Kráva nedojila.
[mluvčí: Herbert K.] To sem Medveď prodával mlíko.
[mluvčí: Herbert K.] Já povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Pane Medveď to mlíko je nějaký vadný co jste mně prodal.
[mluvčí: Herbert K.] Vždycky dal jsem ho na pánvo. A ono se svařilo ono se svařilo víte?
[mluvčí: Herbert K.] Kruci a já jsem přece vařil v důstojnický jídelně. Tož taky jsem temu rozuměl.
[mluvčí: Herbert K.] Dám tam aj. Tře kostke cukro na pánvo zas se svařilo.
[mluvčí: Herbert K.] To se nesvaří.
[mluvčí: Herbert K.] Když vhodíte na něho napřed cukr a hned tam nalijete mlíko.
[mluvčí: Herbert K.] Ten cukr zabraňuje temo svaření jo.
[mluvčí: Herbert K.] Já jsem to mlíko koupil o desíti hodinách a ráno jsem z něho chtěl děckám uvařit. Kávo a sotva jsem ho tam postavil. Už syčelo svařilo sirovátka.
[mluvčí: Herbert K.] Kruci víte já jsem taky tak byl už dost hloupý.
[mluvčí: Herbert K.] Tož jsem šel na Medveďa.
[mluvčí: Herbert K.] Povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Toť to mlíko já jsem dal za ní pět korun pět litrů.
[mluvčí: Herbert K.] Povídám.
[mluvčí: Herbert K.] To je deň půl dňa nádenický práce.
[mluvčí: Herbert K.] Tenkrát bylo deset dvanáct korun na <překryv mluvčích> deň </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Patrik H.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Herbert K.] Povídám.
[mluvčí: Herbert K.] A to já nemám. Aby mně někdo prodával odstředěný mlíko. Tady je odstředěný mlíko!
[mluvčí: Herbert K.] Medveď povídá.
[mluvčí: Herbert K.] Dobře počký tady.
[mluvčí: Herbert K.] Vylil ho. Víte. Ten litr odpočítal to mně vylil te čtyře litre do odstředěnýho čuchl k němu viděl že.
[mluvčí: Herbert K.] A <překryv mluvčích> přišla </překryv mluvčích> Zavadilíkova dívka s mlíkem.
[mluvčí: Patrik H.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Herbert K.] Anča jí bylo.
[mluvčí: Herbert K.] A já povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Včil. Jo chytnete!
[mluvčí: Herbert K.] Já povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Kolik pane Medveď dává Zavadilica mlíka?
[mluvčí: Herbert K.] Šedesát litrů.
[mluvčí: Herbert K.] Povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Himl. Kruci. Šedesát litrů! A má čtyře krávy. A tu jedno. Může. Unýst. V trávnice. Tak byla chudá!
[mluvčí: Herbert K.] Tož neříkal jsem nic.
[mluvčí: Herbert K.] Medveď povídá tý dívce.
[mluvčí: Herbert K.] V který je ranní mlíko?.
[mluvčí: Herbert K.] Víte.
[mluvčí: Herbert K.] V týto.
[mluvčí: Herbert K.] Dobře.
[mluvčí: Herbert K.] Naměřil mně pět litrů já jsem šel dom.
[mluvčí: Herbert K.] Hned jsem umyl znovu tu pánvo nalijo to takový smrad že se děcka bouřily.
[mluvčí: Herbert K.] Víte?
[mluvčí: Herbert K.] Tož zkoušku.
[mluvčí: Herbert K.] Tož já mlíko drapl a tam.
[mluvčí: Herbert K.] A ono mělo půl stupňa místo <překryv mluvčích> čtyře </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Patrik H.] <překryv mluvčích> půl s* </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Herbert K.] Půl stupňa.
[mluvčí: Herbert K.] Dobře.
[mluvčí: Herbert K.] No <překryv mluvčích> počkýte </překryv mluvčích> ale potom ta dívka sloužila u Jana Přidala.
[mluvčí: Patrik H.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Herbert K.] Povídám.
[mluvčí: Herbert K.] Ančo je to pryč. Ale včil mně řekni. Jak ta potvora Zavadilica to dělala.
[mluvčí: Herbert K.] Tož jak to dělala.
[mluvčí: Herbert K.] Donesle jsme <para type="přeřeknutí"> dva </para>. Dvě konve odstředěnýho mlíka ona ho ráno dala zehřát. A nalila ho do těch konví víte?.
[mluvčí: Herbert K.] A tož potom nosila šestadvacet místo šedesáti.
[mluvčí: Herbert K.] No tož vidíte to.
[mluvčí: Herbert K.] A tož bývale taký potvore lidi.
[mluvčí: Herbert K.] (dlouhá pauza). | 0043-M-STM-1966-SA |
Rok: 1969, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Šošůvka, Téma: Oběšená koza, Počet mluvčích: 1
A mám úsporný topení víš. Tak jsem zjistil že není potřeba f* v baráko ani pilka ani sekyrka. Já si vždycky doneso haluzí dlouhých a votevřo dvířka ve šporhertě a pěkně tu tam nastrkám a jak tu vždycky hoří tak tu tam šoupnu dál nu že tady mám trochu nepořádek nějakou tu pichličko no tak tu nevadí. Tu se zamete. (nadechnutí). A tak jsme nakonec teda šli a povídá. Sakra ještě se vrátím n* nevzal jsem ještě pajzák sebó dlóžáček na te hříbke a vezmo sebó kozenku protože ta kozenka vona se tam napase a já ju pěkně. Využijem toho časo víš. Tak. Vzal kozenko a teďka tam udělal na kšandech v* takové suk a šli jsme teda. (nadechnutí). Přindem tady k hejnůvce. A tam só takový krásný kře. (nadechnutí). Tak von miló kozo tam uvázal na kšande. A my jsme šli s Oldřichem. (nadechnutí). A tak jsme tak spolu z hodinko chodili ale už. Vždycky jak von uviděl hříbek. Tak křičel jak Viktorka. Sláva!. <unclear> ó jé </unclear>. A tak já jsem říkal. Sakra. Tož mě tam votravovalo. Povídám. Oldřicho s tebó já chodit nebudu. (nadechnutí). (nadechnutí). Tak jsem se mo ztratil. Ne. Von byl zabrané v hříbkách. Tak jsem se mo ztratil. (nadechnutí). A teď ráno. Přijdu ne a Oldřich sedí. Vždycky byl takové čilé. A tuto tam seděl takové smutné shrbené. Povídám. Dobré deň Oldřicho. (nadechnutí). Povídá. Krátký chyba. Velká chyba se stala. Já povídám. A co se vám stalo? (nadechnutí). Povídá. No kdybys viděl co se mně přihodilo tak jsem ti jak jsme se spolu minuli v tem lese. No nějak jsme si museli zabloudit spolu povídám. Oldřicho v nejlepším přestat. Máš tak půl třetíhu kila hříbků. Máš pro sebe dost člověk má být skromné. (nadechnutí). Tak ti jdo a. Chvílu jsem bloudil. Tak jsem nevěděl jistě kde ta cesta je. No přijdu ti k té hejnůvce. Podívám se vona ti koza leží vzhůru nohama. Povídám. No copak kozenku ležíš. Vždyť se máš pást! (nadechnutí). Přijdu ti k ní. No vona už byla studená vona se mně vobjesila! Tak jsem vzal pajzák prořízl jsem jo. No ta krev už tekla taková taková už ti byla tmavá sedlá no ale tak jsem tu vyšlapal. Vyvrhl jsem tu a dal jsem ti tu na hambalke. Stáhl jsem kúžo no donesl jsem ti celó to zadní čapo víš ale voni už to só na tem takúvcí červíce. Ale na tu nedbé. Vono na tu sedale mouche. Když tu dáš do studené vode tak voni ti červíce vyplavó nic temo není. (nadechnutí). (nadechnutí). Tak povídám. Oldřicho. Tu já jíst nebudu. Jak só tam červíce. Ty já jíst nebudu. Oldřich říkal. Nic si z teho nedělé. Já jsem tu jedl na snídani ale mám nějaký žóření v břichu! | 0044-M-STM-1969-SA |
Rok: 1967, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Lomnice, Téma: O nemoci v armádě za 1. světové války, Počet mluvčích: 1
Já jsem tam byl šest měsíců. Na ruské frontě. A dostal jsem se víte vodtud náhodou tady vodtuďto někde tam musel být známé lékař. Měli jsme tam. V zákopech vodu. Mokro a já jsem vám dostal padesát hedů tady do půlky. Velitel. To byl velké nacionalista německé. Z Vídně doktor Otopitz. Ten nás honil Čechy i a zrádců nadával chtěl nechtěl. Tak mě musel poslat na divizijní obvaziště. A já tam přijdu a podávám lístek tomu lékařovi a von ten lístek vezme a dívá se na to povídal mně. (hluk v pozadí). Vy jste z Moravy?. Já povídám. Su. A jak tak? Vždyť tady není ani jeden Čech. Na té divizi tady só Maďaři a jenom ten jednadvacáté prapor polních myslivců Němců je tady. A já jsem mu povídal. No my jsme doplňovali u toho jednadvacátýho praporu marškompanii sto mužů tak těch sto mužů je nás tady Čechů. A tak mně povídá. A vy jste z tišnovskýho okresu? Já mu povídám. Su. A vodkud? Z Lomnice? Mně povídá. Tak ho to zarazilo a už se víc neptá. Povídá mně. Chcete jít do nemocnice? Copak já jsem byl mladík dvacetileté. Já jsem to a a ponejprv ve frontě. A já jsem to neznal. Tak já jsem mu povídal. Pane doktore. Já bych chtěl jít do nemocnice. Ale takhle do Vídně. Anebo do Brna. A von mně povídá. Jo milé hochu to já ti udělat nemůžu to musíš projít polní nemocnice. A. Tak prý. Buď tady a budeš chodit každé deň. To bylo vokno ven. K tomu voknu a když mě uvidíš stát v tem vokně tak se seber. Vobrať se a běž pryč. Já jsem tam chodil osm neděl a po osmé neděli von tam nebyl. Tak jsem šel dovnitř. A von mně povídal. Milé hochu já už tě tady dýl držet nemůžu půjdeš. Před plukovního lékaře ten ti prohlídne. A povídal mně hned. Von je Čech. To bylo zajímavý. To byla maďarská divize ale lékaři všichni Češi. Víte? A von mně povídá. Poslechni přindeš před plukovního lékaře von na tebe začne mluvit maďarsky tak mu nevodpovídé. (hlasitý hovor v pozadí). A povídám. Já ani neumím. Pane doktore. Maďarsky. Tak prý. Začne na tebe německy tak mu taky nevodpovídé. A pak na tebe začne chorvatsky tak mu zas nevodpovídé. A pak prý. Začne klet. Česky tak to mu můžeš potom vodpovědět. Tak když přišel ten plukovní lékař a povídá mně. (smích více mluvčích najednou). Tak hochu. Už seš zdravé ať můžeš jít. | 0045-M-STM-1967-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: městská lokalita, Místo: Brno (Líšeň), Téma: Zimní radovánky, Počet mluvčích: 1
Tak jsme se těšívávali zasik že už jak bude po Vánocích že bude první muzika. Tak jsme se k té muzice těšili. To bylo pro děvčata. Děvčata vedly a tak to bylo pro děvčata. Děvčata braly tancovat a platila se čtvrtka. Piva a to jsme zavdávaly muzikantům a chlapcům. Co nás brávali tancovat tak. Jsme jim zavdávaly. (nadechnutí). No a pak byly bále a vostatky na vostatke to také bývali to jsme se těšívali. To bylo všetko v krojách. Všecko jsme šli nastrojení v rukávcách všetko v kroji nastrojení. Třeba nás bylo sto v tem sále. No teď už to není pravda teď už na to tak nedržijó. A na vostatke. No to bylo v nedělo v pondělí a v úterý. A v úterý se pochovávala basa. To se t* te děti vzaly žebřík a dali to na žebřík to baso a včil se jí dělal pohřeb. (smích v pozadí). Všeci teda jsme se sešli zas vokolo teho. A plakali jsme vo ňo. Vo baso že nám umřela Kačenka. A v nedělo. Když se do rána teda do pondělka hrálo tak v pondělí šli. Všeci zas po Líšni. Šli a tedak kdo co měl sbírali slepice maso uzený a co chmátli. Co komu sebrali tak sebrali. Víte. A tak pak se to maso vařilo a byla společná večeřa. Teda koblihe a to všecko posbírali. No a teda v úterý zas byla vodpoledňa a večer muzika. A zas do rána až teda se ta Káča <para type="se smíchem"> pochovala </para>. | 0046-M-STM-196X-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Hlína, Téma: O tajné cestě do mlýna, Počet mluvčích: 1
Nu a až to bylo už dýl tatínek přišel nám něco pomoct ve žnách a me jsme neměli co jíst měli jsme poslední padesátko žita a chodil četník a my říkali rekvizici a von nám to sebral. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A byly žňa. A me jsme neměli ani chleba. (nadechnutí). Tak tatínek přišel. Ale dva dni že nám pomůže něco posíct a byli jsme rádi že nám donesl kousek jak říkali komisárek tomu chlebu. (nadechnutí). A seděli jsme tam. Ale půl hodine je to ceste a povídá. (nadechnutí). Já si vezmu pětadvacet kilu žita na záda a je tam aj půl hodine mlýn a půjdu do mlýna. (nadechnutí). Zatím přišel do mlýna a von mo to mlynář nechtěl udělat. (nadechnutí). Tak přišel asi zpátky. Nu a tak potom neměli jsme co jíst tam turkyňovou mouku a co všecko. (nadechnutí). A tak já jsem potom se zebrala. S kamarádkou a dvacet kilu jsme každá vzale žita na záda a šly jsme do Radostic to je půldruhý hodine. Do mlýna a jde se lesama a přes silnico teď. Kdyby nás potkal četník býval tak nám to sebral a neměly jsme nic. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). Tak me jsme přes to silnicu přešly. A tak se nám zdálo něco tak jsme si tam sedle do křu. V potoko čekaly jsme až tam nikdo nebude. A potom jsme šly do toho mlýna. A tam nám to udělal. Tam nám dal polovičko deset kilu nám dal mouky. (nadechnutí). Tak jsme něco měli. Nu a bratr potom koupil takové šroťáček a tak vždycky něco <para type="se smíchem"> sešrotoval </para>. Tak jsme z toho dělali takový placke no a byli jsme rádi že jsme to měli ne. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). | 0047-M-STM-1965-SA |
Rok: 1962, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Nosislav, Téma: Z trhu na pouť, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Vanesa P.] Já povídám starýmu.
[mluvčí: Vanesa P.] Ty já bych chtěla jít na pouť.
[mluvčí: Vanesa P.] Leda do pomodlit se můžeš tady v kostele a co budeš jezdit po světě.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Tak holt nemůžu děti byly malý ale bývala bych tuze ráda.
[mluvčí: Vanesa P.] No včil přišla ta sobota a já jsem šla na trh.
[mluvčí: Vanesa P.] Pochytala jsem kuřata a jdu s košínko na ten trh.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] No a tak jsem te kuřata prodala a jdu tak po městě.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] No a přinda tam dolů jak. Byl rynk <překryv mluvčích> selata jak </překryv mluvčích> <překryv mluvčích> se prodávale </překryv mluvčích> a stála jsem tam s Marijánou Kopečkovou.
[mluvčí: Zděnek K.] <překryv mluvčích> <unclear> sedmoch </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Zděnek K.] <překryv mluvčích> <unclear> sedmos hmm </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] No a vona měla kabelo.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] A tak hovoříme vykládáme v tem jdou ti poutníci. Bože dobrotivé. Když já tak jsem chtěla jít na pouť. A já nesmím.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] A mihlo mně hlavou. No a co bys nesměla.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Jaký ale.
[mluvčí: Vanesa P.] Jakpak kdyby na tebe pánbůh dopustil.
[mluvčí: Vanesa P.] A svalila se a bylo po tobě nu tak.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Teti já vám dám to košínko a půjčte mně to kabelo a já půjdu s nima.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Ale co ti nemá. To není má kabela. To je Sadílkova.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Ale no vždyť já jí nic neudělám. Já jim jo dám nate a tu máte vosmdesát korun a staré povídal když chtěl podvlíkačke.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] A když te podvlíkačke budou stát víc jak vosmnáct korun tak jich nekupuj tady u Ryšavýho majou za vosmnáct korun.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Tak ať si te podvlíkačke koupí a dejte mu ty peníze a.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] A už jsem se pakovala. Už jsem honem dávala si to kabelo do měchovičke a na záda ale bože ještě jářko mám zástěro musím to zástěro sdělat no vždyť so jako sváteční musím jít.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Tak jo sdělávám a už jsem jich zdoháněla na mostě. A Apolena poslední Vodehnalova.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Povídám jí.
[mluvčí: Vanesa P.] Te na dé mně to zástěro do té do teho uzílka.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] A vona mně jo tam dává a povídá.
[mluvčí: Vanesa P.] Ježišikriste. Vždyť te tam nic nemáš.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] No a tak co. No <para type="recitováno"> ne samým chlebem živ je člověk ale každým slovem které vychází z úst Božích </para>.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] Jí povídám.
[mluvčí: Vanesa P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Vanesa P.] No a už jsem teda šla na to pouť. S nima. | 0048-M-STM-1962-SA |
Rok: 1982, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Ctidružice, Téma: Svatba na konci války, Počet mluvčích: 1
Me jsme blízko u nádraží. Však víte. Ne. (nadechnutí). A tak tam zastavil vlak celé. Co jeli. (nadechnutí). Co já vím jak dozvěděli se. Že je svatba ve vsi. Najednou jsme měli plné dvůr Rusů. (nadechnutí). A pití nebylo žádný. No. Nebylo ani pivo. Ani kořalka. No všechno bylo vybumbaný už tak jsme jenom tak co já vím jako. Bylo druhý jídlo bylo. Ale to pití nebylo. No. Možná štěstí pro nás. (nadechnutí). Pak vám jsme šli do hospode. Me jsme měli velkó svatbu. Ale vosmdesát lidí a. S muzikó to bylo. (nadechnutí). Přišli jsme do hospode. Ale šest sedm družiček jsem měla a kde se vzal. Tu se vzal Rusi s kapeló. (nadechnutí). Jedno kolečko. Hráli naši muzikanti a druhý kolečko Rusi. A kozáčka tancoval a taky te družinky bral víte má sestřenica byla ale třináct čtrnáct let on jo vzal a vodzemek vždycky tak takové tlusté chlap já ani neznám tak tlustýho chlapa. Jak to byl. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (smích více mluvčích najednou). (nadechnutí). A von vám vždycky tém zadkem vo to zem. Ale že jak gumové se vodrazil a tak tři čtvrtě metro skákal vysoko. No. Já mám vzpomínke. To <para type="se smíchem"> nikdo ve vsi. Já říkám </para>. (smích více mluvčích najednou). (nadechnutí). Celá ves byla v tý hospodě. (nadechnutí). Všeci se dívali ne na nás jak na te Ruse. Co budó dělat a jak to bude. Ne. (nadechnutí). Ale jak vám říkám voni. Aj pro mně přišel tancovat nějaké a pak povídal. (nadechnutí). <para type="cizojazyčný projev"> to dóčka či žinka </para>? Já jsem byla vo čtrnáct roků mladší a voni nevěděli. Jestli je to žena anebo dcera. (nadechnutí). Ale víte. To mi neřekl až potom strýc Matys za kolik let. No řekněme. Za dvacet let. Teprve mi to řekl. (nadechnutí). Účetní z družstva taky mi povídal. Víš. Že Rusi se ptali jestli seš dcera. Nebo žena. | 0049-M-STM-1982-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Habrovany, Téma: Jak přišel Tomša o koně, Počet mluvčích: 1
No a potom přišli teda ti Rusi. (nadechnutí). Udělali jsme zákope v humně kryté teda. (nadechnutí). (nadechnutí). Jsme si tam schovali něco no. A tož včil ten Tomša s manželkó teda šle tam do těch krytů a ještě si vzale chleba a i slivovice. (nadechnutí). (nadechnutí). Byli v krytech. No a najednou že už Rusi só tady. (nadechnutí). No tak přišli semka na dvůr no a tož se vobjímale tož ještě se najedle dostale snídani. Najedle se a šle teda pryč. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A von šel s něma. Tomša. (nadechnutí). A když šel s něma tak přišla druhá partija a me jsme měle ještě. Sousedka tady měla ve sklepě kolo. Peřiny a to děvče teda tak mělo tam také kolo a voni to začale vytahovat a že to zaplatijó. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). Ale já jsem nechtěla žádný peníze. Já povídám. To není mý to je tady sousedčino. A to je děvčete. (nadechnutí). Povídám. To není mý. (nadechnutí). Povídám. Nechte to. (nadechnutí). No a voni šle. Dovnitř jeden anebo dva a pak šle zase do maštale. (nadechnutí). (nadechnutí). A včil vyvedli koně a že kde mám kšíre. (nadechnutí). A já jsem povídala. To já nevím. Já to neto. Voni jich vodvázale s těma vohlávkama jenom a te koně vyvedli. (nadechnutí). (nadechnutí). A já jsem šla na dědinu. Já povídám. Ježišmarja. Naco koně vyvádíte? (nadechnutí). Tak šel někdo já povídám. Řekněte Tomšovi ať jde dom že mo vyvedli koně. (nadechnutí). (nadechnutí). A jdu do sednice a von měl nachystaný jako kdyby se muselo. Víte. Utíkat te rajtke. A bote a voni to vzale a pryč. (nadechnutí). (nadechnutí). A já povídám. Ježišmarja. No tož já so tady sama. Včil kde mám být na dvoře nebo v baráko. Votevřený všecko kde mám být? (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). No a ten Tomša přišel. No. (nadechnutí). Voni te koně že se domluvijó na to že až ráno. No a ráno šel za něma a voni chtěle. Že aby jim dal žínko že mo dajó koně. (nadechnutí). (smích). No a nešlo to a voni s těma konima vodjele a koně pryč. Ten vostal. Včil. Doma. Ne no a. Tož celé nanic. (nadechnutí). No a potom že mo dajó druhý koně. Tak mo dale nějakýho šimla víte. Takovýho <para type="se smíchem"> maličkýho </para>. No a pak teda mo dale druhýho koňa ještě. (dlouhá pauza). | 0050-M-STM-1968-SA |
Rok: 1969, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Bystřice pod Hostýnem (Hlinsko pod Hostýnem), Téma: Modlení, Počet mluvčích: 1
Jsem byla co děcko. Chodila jsem ke staříčkom. A stařeček ten byl velice přísné na to a tož jak byl půst to jsme se museli modlit růženec. Seděl na lůžku lagaň vedle sebe a včilka na řadu jsme všeci museli p* poklekat tetička loupali zemáky na klíně. A my museli se modlit. To bylo napřed růženec potom za svatýho Aloisa za Tomíka. Za Metoděja. A jé ti mě bolívaly kolena. To jsem si čapla na paty a stařeček jak to zhlídl. <para type="nahlas"> vstaneš?. Dám ti laganěm po lebeni!. Já ti naklečím na patách </para>! Tak se nemodlí! Tož znovu jsem se pozdvihla. A zase jsem se modlila a už jsem potom aj dřímala. Tloukla hlavó o lávku a stařeček furt měl f*. Tolik svatéch měl na světě že snad ani v kalendáři není jich tolik co jich měl on. (nadechnutí). No ale tož domodlili jsme se. Tetička. Povídajó. Tož dám vám hruškové vody můžete u nás povečeřet. (nadechnutí). Nalila do hrnka dala nám topůrků. Tejch víte sušenéch hrušek. Jsme temu říkali topůrky a to jsme se tam najedli. Povečeřeli no a to jsme šli dom. Přinďa dom musela jsem se modlit nanovo! Jo děti drazí. Já už jsem měla kolena <para type="se smíchem"> otlačený </para> ale tatínek byl přísné. Všecko se muselo pomodlit. A zas nanovo tejch svatéch. (nadechnutí). A tož až u tejch svatéch na konci jak bylo za všecky dušičky v očistci. To už jsem spala. No tak vidíte zas potom až jsem byla větší. No tak už taky jsme se museli modlit no ale už jsem hleděla z okna skoro #li bude někdo chodit kolem okna. Víte měla jsem těch fešáků jakýchsi no tak jsem pohlídala no ale tatínek až se domodlil tož. Půl hodiny můžeš jít. Jo. Co je to půl hodiny pro člověka mladýho? To je jak když zavře dveře a otevře! No tak poběhala jsem. Ale jak jsem přišla zpátky tož to byl virvajs tož pane do hřbeta hlava nehlava. Kde #s byla dlouho? No. Tam a tam. <para type="nahlas"> nelžeš </para>? No nelžu! No ale vyšlo najevo že jsem lhala tož jsem dostala nanovo. | 0051-M-STM-1969-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Záříčí, Téma: Malí kazisvěti, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Růžena P.] Já jsem vám chtěla vykládat jak jsme byli taký nedobří když jsme byli malí.
[mluvčí: Růžena P.] Tak jsme bývali tam v kovárni.
[mluvčí: Růžena P.] A to pravda. Tam byla pec. A takový kamna veliký při té peci.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Maminka naši chodili do lesa a my s tém Janem. S tém bratrem. My jsme byli hrozní spózalé.
[mluvčí: Růžena P.] My jsme podělali kousků co nepodělali ti starší ani.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] No tak dobře. <překryv mluvčích> <unclear> ještě </unclear> </překryv mluvčích> -.
[mluvčí: Artur B.] <překryv mluvčích> kolik </překryv mluvčích> vás bylo?
[mluvčí: Růžena P.] <překryv mluvčích> sedm dětí </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Artur B.] <překryv mluvčích> doma </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Růžena P.] Sedm.
[mluvčí: Růžena P.] Padl jeden ve válce. A ještě nás zůstalo šest čtyři děvčata a dva kluci.
[mluvčí: Růžena P.] No tak nechali nás doma.
[mluvčí: Růžena P.] Ti starší byli kdesi pryč s těma malejma děckama a my prostřední s tým Janem dva to jsme byli doma.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] My jsme svedli co nesvedl.
[mluvčí: Růžena P.] No darmo mluvit.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Nechali nás doma.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Tak jsme si vylezli na tu pec a tam jsme si hráli.
[mluvčí: Růžena P.] No tak potom se nám to zmrzelo tak jsme slezli.
[mluvčí: Růžena P.] Ten bratr slezl napřed a já jsem se včil chytla teho rohu. Těch kamen.
[mluvčí: Růžena P.] A já jsem spadla aj s těma kachlama. Celé ten roh jsem urvala.
[mluvčí: Růžena P.] Tak včil jsem zůstala na té zemi černá.
[mluvčí: Růžena P.] Ten bratr byl černé jak.
[mluvčí: Růžena P.] No jak komináři jsme byli.
[mluvčí: Růžena P.] Tak jsme pěkně vlezli pod lůžka.
[mluvčí: Růžena P.] Pod lůžko. Tak.
[mluvčí: Růžena P.] A za chvílu maminka přišli.
[mluvčí: Růžena P.] A tetička Krajíčková stará říkajó mamince na tém dvoře.
[mluvčí: Růžena P.] Josefko ale měla #s tady komináře.
[mluvčí: Růžena P.] Tetičko jaký?.
[mluvčí: Růžena P.] No běž se podívat komináře jste tam měli.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Maminka jdou.
[mluvčí: Růžena P.] Všecko samá saza!.
[mluvčí: Růžena P.] Černý.
[mluvčí: Růžena P.] A tož bylo.
[mluvčí: Růžena P.] Vy potvory jedny!. Kde. Jste?
[mluvčí: Růžena P.] Tetička říkajó. Krajíčková.
[mluvčí: Růžena P.] Pod lůžkem Josefko.
[mluvčí: Růžena P.] Už nechodili nikde byli stará. Tak na nás dávali pozor. Ale nás neuhlídali <para type="se smíchem"> pravda </para>.
[mluvčí: Růžena P.] (smích).
[mluvčí: Růžena P.] Tak maminka nevěděli co majó dělat už byl skorem večír majó #li plakat nebo mazat kamna aby <para type="se smíchem"> mohli topit </para>.
[mluvčí: Růžena P.] A tož pěkně.
[mluvčí: Růžena P.] Pojďte ven! Pojďte! Pojďte!.
[mluvčí: Růžena P.] A tož jsme museli jeden po druhém vylízt.
[mluvčí: Růžena P.] No to jsme si teho nachmatali. Nachytali dost.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] A to ještě nebylo všecko nic.
[mluvčí: Růžena P.] Zas kdysi jsme byli sami dva doma.
[mluvčí: Růžena P.] No tak maminka si zalíčili vápnem už na svátky velikonoční.
[mluvčí: Růžena P.] Uklízí se před svátkama. A líčilo se. No tak zalíčili. Ještě prý.
[mluvčí: Růžena P.] Půjdu do teho lesa.
[mluvčí: Růžena P.] No tak šli do teho lesa.
[mluvčí: Růžena P.] A zas ta tetička nás měli pohlídat.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] No ale špatně nás taky hlídali.
[mluvčí: Růžena P.] My jsme s tým bratrem Janem šli a v tem sporáku jak só ty opalky z teho. Dřeva takový černý tak my jsme si to vzali a celó tu zeď zaléčenó jsme jim pomalovali.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Pravda.
[mluvčí: Růžena P.] Ale včil jsme si povídali.
[mluvčí: Růžena P.] No to zas dostanu!.
[mluvčí: Růžena P.] Tož zas šup pod to lůžko a tam jsme byli.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] A zas ta tetička na tém dvoře dveři byly otevřitý aj třeba okna zas bylo.
[mluvčí: Růžena P.] Josefko ty #s tady měla malíře!.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] A jaký tetičko?.
[mluvčí: Růžena P.] No běž se podívat Josefko budeš vidět.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Tož maminka šli.
[mluvčí: Růžena P.] Ach ježišmarja!. Tož to mám zamalovaný!
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Ale potom jsme dostali namalovaný my.
[mluvčí: Růžena P.] Měli jsme takovó truhlu.
[mluvčí: Růžena P.] Ale nebyla malovaná. To byla veliká truhla na šaty.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] A tam byla taková přihrádka.
[mluvčí: Růžena P.] <para type="potichu"> a v té přihrádce měli tatínek hodinky </para>.
[mluvčí: Růžena P.] Pravda.
[mluvčí: Růžena P.] A tož my s Janem ty hodinky vzali.
[mluvčí: Růžena P.] A tož jich Jan nožem myslím. Tým fedrmesrem. A tož rýpal <para type="potichu"> rýpal </para>.
[mluvčí: Růžena P.] Ale kdejaký kolečko.
[mluvčí: Růžena P.] A včil jak jsme to všecko rozpatažírovali. Tak pěkně jsme to. Ten zbytek dali všecko do té přihrádky do koutka.
[mluvčí: Růžena P.] No nebylo nic.
[mluvčí: Růžena P.] Najednou tatínek v nedělu chtěli hodinky.
[mluvčí: Růžena P.] Kde jsem si ty hodinky mohl. Dát jenom?
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] A hodinek nebylo a nebylo.
[mluvčí: Růžena P.] Ale my jsme utíkali ven.
[mluvčí: Růžena P.] A to jsme byli venku.
[mluvčí: Růžena P.] No a včilkaj.
[mluvčí: Růžena P.] Kde ty hodinky můžou být?
[mluvčí: Růžena P.] Maminka hledali. Všeci hledali. Maminka tam potom našli už jenom každý kolečko zvlá*.
[mluvčí: Růžena P.] Ach toto náš to naša Marína s Janem. Ty <para type="se smíchem"> potvory to udělaly </para>.
[mluvčí: Růžena P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Růžena P.] Tak jsme si chytli co chtěli.
[mluvčí: Růžena P.] A tož vždycky bylo.
[mluvčí: Růžena P.] Ale já mám doma hodináře! Marínu s Janem! <para type="se smíchem"> ti podělajó kousků </para>! | 0052-M-STM-1968-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Bojkovice (Přečkovice), Téma: Dětské hry a práce, Počet mluvčích: 1
Tož. Ten život byl těžký to sa ví. Prvej. Jistěže. To aj aj. Když jsme byli jako děcka. Když jsme rostli aj když jsme. My jsme si tak nemohli hrát. Jak si včilkaj děcka hrajú. Všecko majú. Ty balóny a my jsme měli jenom pucku. (tleskání). To jsme vzali starú pančuchu rozpárali udělali jsme pucku no a tým jsme si jenom házívali. A včilkaj děcka. To musíja mít balóny však jak oni povídajú. Jakési míče a kdesi cosi. Jakýchsi těch hraček. To kde to my jsme nemohli mít. (tleskání). To my už jsme museli. Když jsme byli takové děcka. Husy hnát pást. A bosky! To jsme botú ani ničeho neměli! (mlasknutí). To jsme museli jenom bosky. A potom už jak trochu větší. Tož už zas krávy. Už palicu do ruky a už. Hajda. Už krávy. Kabatisko sa dalo na hlavu když pršelo nebo. Ten měch sa dal na hlavu a už sa šlo za kravama. Už jsme pásli krávy. No a včilkaj ty děcka? To ani neví. Jak to je. To včilkaj je děckom. Kde to! To by ani. Ani nešly ty děcka ani by to nehna*. Ani by to nešli pást. Ani by sa nemohli spolehnout na to. Aj když jsme přišli. Museli jsme vyházet hnůj a včil. Tej škutiny donést pod ně. Nastlat. Včil jsme to museli napájet. Vzít puténku. Do studně na vody na vodu. Vody donést. Napojit jsme to museli a už jsme museli pomáhat všecko po dvoře zamést. A tak. Ale včilkaj děcka & co to je! (citoslovce opovržení). To ani nevíja. Že žijú. Co včil děcka majú život. | 0053-M-VYM-1968-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Polešovice, Téma: Před svatbou, Počet mluvčích: 1
My jsme dlouho za sebou <para type="se smíchem"> nechodili </para>! Já jsem byla na svatbě sestřenica se mně vdávala. Měla jsem za mládenca co mám včil. Tehoto mojeho tátu. Jeho kamaráda. (nadechnutí). A. On na tej svatbě měla jsem ho za teho mládenca. A on viděl. Že za mnou se poblázňuje ten můj starej. No. A tož potom povídá. Tož to tak nepůjde. (nadechnutí). Tak od tej svatby. Víte. Každou tou svatbu. Velice se mnou tančil. A tož ten mládenec se. Byli kamarádi. Ale se na něho rozhněval že proč. Mu pořád droužku bere tancovat. Že droužka je jeho. A on je na svatbě. No a tak od tej svatby potom za mnou chodil to bylo. Jaksi v ledně. Ta svatba tak on za mnou chodil do srpna. Šestnáctého srpna už jsme měli svatbu. (nadechnutí). Chalupu jsme neměli víte ale my jsme si to tak růžovo namalovali my jsme povídali. My jsme mladí. My si chalupu postavíme. A on povídá. Já povídám. Ale jak zaplatíme? Co se bojíš. Za tři roky bude po dluhu! A my jsme ho platili patnáct rokou <para type="se smíchem"> ne tři roky </para>! Ale tož mladej člověk je samá. Odvaha. Víte? Kdyby byl starší. Už by to tak nešlo! Ale zamlada si to velice růžovo namaluje a. Tak to z hloupoty udělá. Ožení se. Vdá a už potom to musí jít! | 0054-M-VYM-1965-SA |
Rok: 195X, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Radějov, Téma: Vaření mýdla, Počet mluvčích: 1
Víte v tu válku nebylo teho mýdla nijaké. A tož roby to velice vařily. To mýdlo. (hluk v pozadí). A tož vykoupily všecek ten lůj a potom sa nemělo čím mastit. Ten lůj to bylo na zásmažky. Pravda. Na polévky na mastění to nebylo. Ale na zásmažky to bylo. Kupovali jsme to. A tož bubnovali že. Sa to nesmí kupovat na mýdlo že to sú poživatiny. Že to sa ničá poživatiny a mýdlo sa nesmí vařit a na koho sa to pronese že to mýdlo vaří ten bude přísně potrestaný. A Hazůsce zkapala koza Hazůza starý nebyl doma tož Vít ju zakopal. (smích více mluvčích najednou). A já povídám. Ale čuješ není to škoda tej koze taková vám tlustá koza my si z teho můžeme navařit mýdla kdo bude vědět? My máme tam nazadu. Povídám. Tam máme takovú perníkovú chaloupku máme tam kotel v kotlině a žádný nás tam nenajde tam si teho mýdla navaříme. No a tož. Létala jsme navedly. On byl na dráze tenkrát. A já povídám. Ty čuješ. Vojto běž nám tu kozu vykopat. My si navaříme teho mýdla. (mlasknutí). Ale tož neměl chutě. Povídá. No to je jenom tak kdo je na dráze. Ten nesmí být trestaný. Kdepak a kdyby sa to tak proneslo! Jejda. My to nikomu neřeknem ani nikomu teho mýdla nedáme my to tam nazadu uvaříme žádný nebude nic vědět. No tož vykopal kozu kdesi sehnali teho louhového kameňa a kozu jsme dali do kotla. Ale kdybyste věděli nu jo. Furt jsme to míchali. To vám tak pěkně rozežralo ty kosti a všecko a taková vám z teho byla pěkná drkotina. (smích více mluvčích najednou). Nejlepší nám to začalo vřít kdosi klepe na dveřa. Ježišmarja no a kdo to klepe? Mamička povídajú. Buďte tu já sa podívám oknem. Na tem předu. Víte? A mamička nahlédnú oknem a doleťá zpátky taková vyjašená. Povídajú. Četník je to četník! Ježišmarja. Roby povídajú. Co tu chce četník? On nás zavře! Oni povídajú. Nebojte sa nic! Oni byly taková ostrážná. Já ho odbavím tam však já ho sem nepustím tož jak bude vidět že vaříme mýdlo? Bože. Stařenko já nevím. Ale on je sem myslím poslaný. Že to mýdlo vaříme proboha. Co jenom včil! Ale běžte nic nebude. Já ho tam odbavím. Mamička šly otevřely dveřa a my jsme šly počúvat za dveřa co bude. A on vám jim povídá. Dobré jitro! My jsme počúvaly za týma dveřama že. Vaříte mýdlo? (smích více mluvčích najednou). Panenko Maria. Tož co včil! Tož my jsme hítly sem vytrhly kotel z kotliny a zavlekly jsme to. Tam jsme měly nazadu nakvašené takovú jámu do tej jámy zadělaly deklem Létalka skočila pres plot <unclear> k Řečkom </unclear> a tam jsme čučely. (smích více mluvčích najednou). (smích více mluvčích najednou). (smích více mluvčích najednou). A včil mamička dojdú a kotlina jak chlama otevřítá plameň jenom sálal a povídá. (smích více mluvčích najednou). Ježišmarja. Co děláte ještě podpálíte! Tož co děláme? Však snad ten četník povídal. Že vaříme mýdlo? Ale běžte vy bláznivé rejzle on povídal dobré jitro tož jak jste to počúvaly. Ale honem pro to mýdlo běžte a honem to tam dejte. Lebo ještě vyhoříme. (smích více mluvčích najednou). (smích). Tož ba kotlina otevřítá to sálalo. No tož jsme šly. Ale velice bár nás tam ten četník poplašil velice sa nám dobře to mýdlo uvařilo. Takové jsme nakrájely plásty teho a měli jsme vám teho člověče každá devadesát kilo. | 0055-M-VYM-1970-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Javorník, Téma: Ztracený houser, Počet mluvčích: 1
Tak vám též povím legendu o dvoch chlapcuch. Byly to siroty nějaký Šibula a Babinec. Tak oni chodili na Myjavu pašovali. (nadechnutí). Tu od nás nosili kvit a tam odtud zas nosili tabák. Zas ti silní kuřáci co byli. Měli rádi ten maďarský doháň. (nadechnutí). Ale zas ty Slováci tu od nás. Měli rádi ten líh. Dělali z něho pálenku. Zas byla výtečná pálenka. (rušivý zvuk). (nadechnutí). Ten Šibula šel vraj raz tam na Myjavu to sa tam šlo ještě bylo přítmo. (nadechnutí). A jak šel po dědině někdo měl puštěné husy. Byly to Pavlincé. Přezdívka Pavje. Buď v noci jim vyšly ven ze dvora buď vítr jim nějak otevřel vrata. A ty husy jak učuly jít tak strhly křik. A byl tam parádní houser. Že ten křičí. Strýče strýče kam jdete? (nadechnutí). A ten Šibula povídá. Na Myjavu. Aj já. Aj já! (nadechnutí). No tak pojď. Drapil ho za krk schoval ho pod halenu donesl ho na Myjavu a tam ho zrovna prodal a propil. (smích více mluvčích najednou). (nadechnutí). No ale ty lidé sa po houserovi sháněli a dali volat policajtem. (nadechnutí). Teď nebýval rozhlas po dědinách. Než policajt bubnoval a navečer hlásil. (nadechnutí). Tým a tým lidem sa ztratil houser. Ke kemu by došel s husama lebo o něm někdo věděl. Keby jim pověděl alebo keby jim ho dohnal. Ale nikdo o houserovi nevěděl. Až potom sa jedni ptajú. Prosím vás. Jaký byl ten houser?. Nos veliký a měl na hlavě čepičku. (nadechnutí). To je černý flíček. Jé teho Šibula sebral a na Myjavě ho prodal. No tak to dali četníkom četníci došli. Šibulu vyšetřili přiznal sa že on šel na Myjavu a že ten houser sa ho ptal. (nadechnutí). Kam jdete. Strýče kam jdete?. Na Myjavu. Aj já!. Tak jsem ho sebral. Tam jsem ho prodal a propil. Snad jsem sa s ním nemohl táhnout zpátky dom. (nadechnutí). Tak dostal za to čtyřiadvacet hodin. (dlouhá pauza). | 0056-M-VYM-1964-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Návojná, Téma: U muziky, Počet mluvčích: 1
No a tož hmm prvej když jsme šli na muziku tož jsem. Celý týdeň jsme poslouchali. Jak chlapci tak cérky. My jsme nemívali prvej peníze. Jak mívajú včilkaj. Chlapci si vydělajú cérky si vydělajú. Jdú do továrně a. Prvej jsme všecky musely být doma. Na tých gruntiskoch jenom dřít. A z toho jsme neměli žádnú korunu. Ale už když měla být v nedělu muzika. Hé. Pane. To jsme poslouchali celý týdeň aby nám maměnka dali aspoň ty dvě koruny. A ten chlapec také aspoň tu pětikorunu. A to sa prvej neplatilo. Když sa vešlo do tej. Hospody na tu muziku to bývalo v hospodisku takovém ta muzika. No to jsme poslouchali celý týdeň. No tož potom. Maměnko. Pusťte mňa na muziku. Maměnko já bych šla. No ale maměnka. Ale o desíti hodinách ať jsi doma! No ale to nebylo to víte. Maměnka museli pro mňa vždycky přijít. A to bývaly prvej sóla! Cérka neplatila. Chlapec neplatil ale muzikanti nevěděli kolik vyhrajú nebyli smluvení. Jak včil. To prvej si chlapci složili třeba. Po dvú šestkách jak to bývaly ty šestky. A. Tož ten dal šestku. Ten dal šestku. Ten dal šestku bylo tých chlapců třebas aj. Pět a každý dal něco sólo pro pět párů sa vyhrálo. A tož sa hrálo. Tancovalo pět párů. Ale některá taková potvora. Víte. Šel si pro cérku a sebral. Ju do tancu. Ona sa pravda nechtěla mu vymluvit a tancovali spolu už. To měl zaplacené. Už po něm hleděl skočil před muzikanty. Zastavil muziku! A. Tento nám vlezl do sóla. A hned ho bili a hned byla pranica. Už sa bíjávali. Jedenkrát vím. Co jednoho tak. Dořezali nožem aj tam byl doktor potom. Dřív. Prvej ty firhaňky nebývaly na tých oknoch a hen nějaký. Nebožtík už je tam Kosáčikúj Josef však chuďáček také zemřel. Zabilo ho na poli blesk aj s kravami. Bývali naprotiv nás. (hluk v pozadí). A ten . Ten mu vlezl do sóla a ten měl křivák. Oni ti chlapci si brávávali ti ogařiska. Oni ti bez tých křiváků nešli na tu muziku protože věděli že sa budú bít! A tož celé záda jsem viděla přes okno jak tam byl doktor. Jak měl doškrábané dořezané od tých druhých chlapců protože jim vlezl do sóla. (ruch z ulice). Bylo třeba sólo aj pro jeden pár ale tož to jsem si také zatancovala. Sólo pro jeden pár! Tancovala jsem sama! S chlapcem! Sami dva pěkně. A to jsme si teda zatancovali! No ale tož. Včil sa zaplatí a. Tancujú všeci. Ale včil sú veliké sále pravda. Majú placu všeci a prvej jsme tančili jenom v takovém malém kolečku protože sálů nebylo. A ta hospoda byla malá. No a když byla májová muzika tož jsme mívali venku výlet. (ruch z ulice). To jsme tancovali venku. A když přišla bouřka. Utekli jsme do hospody lebo začalo pršet. Nebo bylo zlé počasí. (dlouhá pauza). | 0057-M-VYM-1968-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Zlín (Klečůvka), Téma: Jak napálili staříčka, Počet mluvčích: 1
A opravdu. Všelijaké. Kousky se vyváďely. Nebo potom. Jak můj tatínek. Ještě. To já už si tak nepamatuju. Ale můj tatínek vykládal také když pravda spíš po tých večeroch tož třeba tam sousedovi. Celý vůz rozdělali a vyvlekli ho na kalenicu na střechu. A jedným zas. Socháčkom nějakým tož zacpali měli malé okénka tož jich zacpali hnojem a on večer ten staříček povídá dceři. Ty Francko ráno půjdeme skoro orat skoro vstaneme. A povídá staříček. Safra do toho však co už sa mi už su naspaný a pořád je tma! A včil oni aj zacpali. Komín. Tož Francka šla zatopit pod ten. To býval kútky. To nebývaly sporáky. (nadechnutí). Než takový kútek a tam byl takový trajfús. To aj já doma ještě si a rendlíky jsme měli a ty trajfúze. A na tom sa vařilo. (nadechnutí). A zatopí a včil kouř všecek zpátky. Staříčku já nevím co to je. Vždyť mi to kouří. Pohlédnú a okna zacpané a už bylo deset hodin <para type="se smíchem"> a měli okna zacpané </para>! (smích). | 0058-M-VYM-1965-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Halenkov, Téma: Roztržené kalhoty, Počet mluvčích: 1
Přišel za mnú. Zdejší občan byl to penzista. A stěžoval si že mu můj pes roztrh gatě. (nadechnutí). Já si povídám. Tak si to rozmýšlím povídám mu. Éj ale tož strýcu Skúpilový. Myslím. Můj pes to asi nebyl. Že byl. Poznal jsem ho. Byl to váš. Povídal mně. (dlouhá pauza). Já povídám. Tož víte #li co pojďte sa podívat. A zjistíme to na místo samém lesti sú to ty gatě roztrhlé. Zubami. Od mojeho psa. Tož jsme přišli k nám z cesty zavolám. Punťo. Pojď sem. Punťa sa přihrne zpoza chalupy a. Povídám mu. Pojď sem. Tu si sedni. Chytil jsem ho za hubu jsem mu ju otevřel a ptám sa teho strýca Skúpilového. Tož čím vám ty gatě roztrh? A on chudák neměl ani jedného zuba. Tož jak by mu moh zubama gatě roztrhnout? Leda. Jsem mu povídal. Leda by vám to udělal. Pazourem z nohy. Tož <para type="se smíchem"> strýc Skúpilů sa ochmúlil a. Požádal za prominutí </para>. A odešel. (dlouhá pauza). | 0059-M-VYM-1966-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Prostřední Bečva, Téma: Na tenkém ledě, Počet mluvčích: 1
Jedenkrát též jsme sa šli na takú velkú kaluž škryhat a ten led. Byl trochu slabý. A ten jeden školák sa to pod ním probořilo a spadnul do tej vody. Tej vody bylo tam myslím. Tak. Tři čtvrti metra. Tak ho druzí vytahovali. A do školy. Ve škole ve třídě sa. Musel vysvléct úplně donaha. A to víte. Bylo ho ohromně hanba. (hluk v pozadí). Před tými děvuchami. To bylo jak. Ogaři tak aj děcka. A bylo ho strašně hanba. (klepání). Nic sa nedalo dělat. Ke kamnom šaty mu dal učitel vysušit. A tož ogar dostal obléct. Druhé šaty. A tož nestalo se nic žádná horečka nepřišla. (nadechnutí). Ale já jsem dostal madlapu. Ty lumpe. Ty jsi přešel přes ten led. Jsi byl větší. (nadechnutí). A ten tajemník. Ten též dostal. (nadechnutí). Oba dva jsme byli po škole. A madlapu jsme hůlkú dostali že jsme napráskli ten led. A za námi ten slabý synek že už tam čváchal v tej vodě. S tým ledem. | 0060-M-VYM-1966-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Prostřední Bečva, Téma: Příběh o pytlákovi, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: David F.] Též jsem šel hledat prácu ještě hen na Pustevně tam se dělala nová ta skakačka.
[mluvčí: David F.] Co to ta pohorská jednota skákala co to dělali ty skoky.
[mluvčí: David F.] Třicet metrů šedesát jak kteří.
[mluvčí: David F.] A tož jsem tam šel že sa tam ještě přihlásím do tej práce a včil jsem zabloudil namísto co jsem měl jít tam. Na ty Pustevně byla mhla strašná tož jsem došel do Radhošťa.
[mluvčí: David F.] Jak sa už jde k Radegostu tam do toho búčá.
[mluvčí: David F.] Na mú milú dušu tož už jsem tam čtvernožky sa plazil a tož už jsem jenom hleděl kde bych sa dostal někde na nějaký chodník nebo něco.
[mluvčí: David F.] A najedenkrát jsem přišel též na chlapa.
[mluvčí: David F.] Právě už toho srnca.
[mluvčí: David F.] Klečel na něm a už ho vázal.
[mluvčí: David F.] A já tož jsem ho aj poznal aj jsem věděl kdo to je už je mrtvý ten chlap.
[mluvčí: David F.] Tož jsem mu dal.
[mluvčí: David F.] Pomož pánbůh!
[mluvčí: David F.] Vtedy krundy jsem měl malú dušičku.
[mluvčí: David F.] A ten co mně měl řeknout.
[mluvčí: David F.] Tož dáš to pánbůh.
[mluvčí: David F.] Alebo už si mňa přivítat.
[mluvčí: David F.] Já ti dám hned pomož pánbůh. Počkaj! <unclear> jenom </unclear> svážu teho srnca.
[mluvčí: David F.] Svázal ho tak do kozla ho vázal. A klečel na něm.
[mluvčí: David F.] Ale řeci.
[mluvčí: David F.] Jděte jděte. Vždyť já vám ho ještě pomůžu zadvihnout na ramena.
[mluvčí: David F.] Řeci.
[mluvčí: David F.] Tož co proboha!
[mluvčí: David F.] Ale já ti hned pomůžu neboj sa nic!
[mluvčí: David F.] Krundyfiks řeci tož co bude.
[mluvčí: David F.] Pěkně srncem pleštil. On už byl zastřelený. Ale tož si ho už rychtoval.
[mluvčí: David F.] A bál sa ta sviňa. Víte že na něho požaluju pěkně si nabil do flinty a tož tak prý.
[mluvčí: David F.] Tož sa už budeš loučit se světem! Prý já bych ťa aj pustil ale vždyť ty potvoro ty na mňa požaluješ a na druhý deň ráno. Lebo co ještě ten večer můžou přijít ke mně už četníci. A spakovat mňa.
[mluvčí: David F.] Ale tož já když jsem byl šest roků na vojně tož já jsem sa už sakra milionsky od něho bral. Jak už jsem viděl že si láduje.
[mluvčí: David F.] A než on si to tam cosi naládoval a spantal tak <para type="se smíchem"> já </para> už tým bůčím jsem sa plazil.
[mluvčí: David F.] Tož tři rány za mnú pustil ten <překryv mluvčích> had </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Eduard S.] <překryv mluvčích> jé </překryv mluvčích>.
[mluvčí: David F.] Ale já jsem věděl že nikdy do rovna nesmím utíkat už podle fronty. Na vojně že rovno by mířil.
[mluvčí: Eduard S.] (citoslovce).
[mluvčí: David F.] Kdyby rovno. Byl by mňa zastřelil.
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: David F.] Já vždycky. <unclear> mik to tam </unclear>. Zas a tož vždycky sa minul.
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: David F.] A tož když byla mhla. Tak jsem sa mu pěkně ztratil z očích.
[mluvčí: David F.] No tož už jsem byl potom tož on dobře věděl. Že já jsem ho poznal. Že.
[mluvčí: David F.] Potom kdysi jsem šel zdáli. A on už byl toť U Skokana a tož už tam vyletěl. Mňa zahléd a praví.
[mluvčí: David F.] Pojď sem!
[mluvčí: David F.] No. Co chceš?
[mluvčí: David F.] Pojď na pivo!
[mluvčí: David F.] Prý.
[mluvčí: David F.] Krundyfiks. Já jsem prý ťa chťel zastřelit a <unclear> netrefil </unclear> jsem ťa potvoro též ty hade jsi byl dobrý jakýsi spekulant!. Na vojně musel jsi být! Když já jsem dobře mířil. A tři rány jsem za tebú pustil! A.
[mluvčí: David F.] Já pravím.
[mluvčí: David F.] Synku. Řeci. Já mám peněz dost. Já nejsem taký. Však jsem ti pravil že na ťa nebudu žalovat a nevěřil jsi mně.
[mluvčí: David F.] No prý.
[mluvčí: David F.] Já jsem každým dněm čekal. Skoro #li už pro mňa přijdú četníci a krundy trnul jsem litoval jsem. Že jsem ťa nezastřelil poněvadž jsem neslyšel. Že #s měl pohřeb.
[mluvčí: David F.] A <para type="se smíchem"> on </para> býval tu na Dolní Bečvi.
[mluvčí: David F.] Tam. Na tem vršku míval <para type="přeřeknutí"> chalupa </para>.
[mluvčí: David F.] A byl ženatý.
[mluvčí: David F.] A tož potom šel do pohraničá.
[mluvčí: David F.] A v tem pohraničú už je hore <překryv mluvčích> papučami </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Eduard S.] <překryv mluvčích> umřel hmm </překryv mluvčích>.
[mluvčí: David F.] Krundy vtedy jsem měl též malú dušičku! | 0061-M-VYM-1966-SA |
Rok: 1968, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Veřovice, Téma: Na jahodách, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Sylvie P.] Jak jsme byli malí jako děti tak jsme šli do lesa na jahody. A to bylo tam zakázaný. To bylo hen za Kubečkovum. Zakázaný to bylo.
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] Tam bylo jahod červeno.
[mluvčí: Sylvie P.] Tak my jsme sa nás sebralo chlapců a děvčat. Hromadu šli jsme.
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] Přišli jsme do lesa čítali jsme jahody. Jedna. Dvě tři a hajný křičí.
[mluvčí: Sylvie P.] Střelím!
[mluvčí: Sylvie P.] Tak jsme sa rozutíkli tam každý na druhú stranu.
[mluvčí: Sylvie P.] Já jsem spadla. Z čeho mám tu značku pomňes ale <unclear> jo což </unclear> došli jsme domů.
[mluvčí: Sylvie P.] My jsme jí prodávali na nádražúm víte na banhofě.
[mluvčí: Miloslav T.] <překryv mluvčích> aha </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Sylvie P.] <překryv mluvčích> jak jel </překryv mluvčích> vlak do hrnků jsme si nasypali do židlíkových hrnků. A za pětinku.
[mluvčí: Sylvie P.] Také kabelky jsme si nalepili a za pětinku jsme to prodávali.
[mluvčí: Sylvie P.] <překryv mluvčích> ale </překryv mluvčích> oni nás nechtěli pustit k vlaku. Víte?
[mluvčí: Miloslav T.] <překryv mluvčích> <unclear> hmm </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] A ti lidé sa báli že jim vlak ujede tak my jsme to vždycky poukraděmky tam letěli a jak jsme už byli u vlaku tož jsme jim sypali ty jahody do teho hrnka. Do kabelky.
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] Oni nám hodili do hrnka pětinku. A my jsme už utíkali a vochtři nás <para type="se smíchem"> už </para> lepačkú <para type="se smíchem"> lepali </para>.
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Sylvie P.] (nadechnutí).
[mluvčí: Miloslav T.] <překryv mluvčích> <unclear> 1 </unclear> </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Sylvie P.] <překryv mluvčích> a raz </překryv mluvčích> jsme si to postavili tak na ten plot hrnky jeden za druhým. A ten jeden vochtr šel a udělal hrrk!
[mluvčí: Sylvie P.] A byly všecky hrnky dole aj z jahodami.
[mluvčí: Sylvie P.] (dlouhá pauza). | 0062-M-VYM-1968-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Mokré Lazce, Téma: Záchrana koní, Počet mluvčích: 1
Právě jsme chťeli obědvat. Měli jsme vylétú polévku v. Na taléřách a chťeli jsme obědvat. A tu najednou blink nám do oken a už byla polévka plná skla a už jsme od stola utekli. A už jsme pravili. Už je konec. (hlasitý hovor v pozadí). Musímy do sklepa do pivnice. (hlasitý hovor v pozadí). (nadechnutí). Tak jsme šli do tej pivnice. Měli jsme tam . Dcera měla tříměsíční děťo. Tak co s tým dětěm. Božátkem? Tož jsme vatu temu navinuli na uši aby. Temu blanky nepopukaly. A já potom raz vylezu po schodách se podívat. Tak se mi zdálo. Že prší. Vylezu ven se poďívat. Proboha! Tu už hoří! Tu nám hoří strom tam hoří kolňa tam hoří stodola tu zas druhý strom tu zem hořela. Tož jsem. Křičím do sklepa. Honem. Honem. Vylézejte. Bo hoříme! A chalupa hořela u souseda hořelo na tej straně. Na tej straně. A to před tým přeleťelo letadlo a to letadlo nasypalo. Jakéhosik teho. Tej hořlaviny. (hlasitý hovor v pozadí). (nadechnutí). Včil se mi vzpomnělo. Honem. Proboha. Mámy pod kolňum koně! Tož co ty koně? Tož volám. Chlap. Honem. Utíkej pro koně! Tož vždyť nebylo možná tam přelést. I ta zem hořela. (nadechnutí). Tak jsme pumpovali vodu. Co jsme měli. A polévali tu zem. Až se k tým koňám dostal. (nadechnutí). Jak se k nim dostal. Tož pro velký hic nemoh ty řetězy z nich shodit. Ani nic. To bylo všecko už řižavé. (hluk v pozadí). Tak praví. Já to nemůžu. Já to nedostanu. Já to neto. Tož jsme prav*. Proboha nemůžem se dívat na to. Jak ty koně budú hořet. Ne. To už člověkovi to nedalo. (hlasitý hovor v pozadí). (nadechnutí). Tož jdi tam ještě raz. Do teho. Tak měch vzal mokrý na hlavu a. Šel tam ještě raz k tým koňám. (nadechnutí). Tož podařilo se mu to. Už nad hlavum jim. To všecko padalo podařilo se mu to dostat jich. Ty koně. Ven. (hlasitý hovor v pozadí). (hlasitý hovor v pozadí). Vysmýčil už jich bo nechtěly už přes ten oheň ani jít. (hlasitý hovor v pozadí). Vysmýčil jich a zaved jich až. K bratrovi. (nadechnutí). Ale tam ty koně byly zabité. U teho bratra. Tam byly pod kolňum. A tam jich zabilo. (hlasitý hovor v pozadí). (nadechnutí). A on byl tak pohořený že ruky měl zhořené všecko to měl až na kosti vyhořené a hubu též celú ohořenú. (nadechnutí). Tož mi lehnul na cestu. A jenom. Já se nechám zabít. Já se nechám zabít. A tu. Ze všeckých stran střely padaly. A on se nechá zabít. Tož jsem musela ho trápit se s ním. Až jsem ho dostala dom až zas šel do toho. (hlasitý hovor v pozadí). A potom ho džeprem olivum jsme ho namazali. No. (dlouhá pauza). | 0063-S-SLM-1966-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Kobeřice, Téma: Válečné útrapy, Počet mluvčích: 1
Celé Kobeřice. Ta strana byla vyhořená jenom právě soused náš nevyhořel. (hlasitý hovor v pozadí). (hlasitý hovor v pozadí). A to bylo všechno vyhořené brandbomby. A to všecko tu vyhořelo a. (hlasitý hovor v pozadí). O osmé začala u nás fronta. (hlasitý hovor v pozadí). (nadechnutí). Jsme byli v pivnici. První úder byl brandbomby k nám na ten kostel šel. Do souseda. Nám praskla. V pivnici vyskočily všecke okna. Tak jsme už museli jenom na schodě stát. (nadechnutí). To už bylo kouře v pivnici plno. (nadechnutí). Teď. Začala hořet střecha od stodoly chlévy. Budovy. A srub všechno hořelo vraz. (nadechnutí). Tak jsme museli ven a. Jít dobytko popouštět. Jak jsme dobytko popouštěli už u souseda byli Rusi a už ty koně byly pryč. (hlasitý hovor v pozadí). Všecko my pozbyli. No a. Krávy. Ty jsme měli u souseda. Tak jsme potom přivedli ale zůstala nám. Krávy nám tři. Dvě zůstaly. (nadechnutí). Ale zůstala nám. Prasnice s pěti bravkoma. Ta nebyla vyvedená. Ani se neudusila. Dva dni ležela ve chlévě bez žraňa. Bez teho. A i ty malé prasátka zůstaly. (hluk v pozadí). Temu nebylo nic. (hlasitý hovor v pozadí). Ještě ani v dědině neměli malé prasátka. My už jich měli. (hlasitý hovor v pozadí). To nám jich zůstalo šest. Vele jich bylo. Tele nám jich zůstalo. Nám jich zůstalo šest. (dlouhá pauza). | 0064-S-SLM-1966-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Březová, Téma: Nezodpovědný kuřák, Počet mluvčích: 1
Němca jsme tu měli. Pacholka a ten. (klepání). (hlasitý hovor v pozadí). Už jsme sa ho vždycky báli on nám na húře. V nedělu baj po poledňu šel s cigaretum. Tam se. Sednul na té půdě a tam. Kouřil. (hluk v pozadí). A já se strachem vždycky. Proboha. Co to. Jak nás vypálí? Ale nakonec potom. Jsme se už ho chtěli zbavit tak jsme už radši. Aby šel pryč. (hluk v pozadí). Vypověděli jsme mu. No. A potom. Se pomstít chtěl. Přišel raz večer na tu kůlňu my jsme už všeci měli poklizené a tu jsme tak seděli a tatínek chtěl jít spát. Ještě šel tam pozavírat dveři do teho do chlévův a přišel. Křičel. (nadechnutí). Proboha. Lidé. My hoříme! To víš. Jak jsme se všeci polekali. (hluk v pozadí). A jeho chytli. Z Janči šli. K ohňu též hasiče a tak jak šli tak uslyšeli. Od dědiny kdosik trap utíkal. (nadechnutí). A hned jim bylo podezřelé. Že přece k ohňu každý utíká. Ne od ohňa. Víš. (nadechnutí). A. Tak ho zastavili že kaj to hoří. A že on neví. (nadechnutí). A jak to. Že ty ne*. Vždyť jdeš od ohňa! No tak hned ho sebrali ti lidé hned ho sebrali a zpátky do té dědiny. A tu ho přivedli. Byl tu hned četník jakýsik cizí četník tu právě byl na dovolené. A přivedli ho hev do kuchyně. A on. Že to ne. A stařenka jenom se obrátila na něho. Vždyť ty máš!. Tam byla taká pšírka. Víš. Také seno. Co tak píchalo. Zalézalo do teho kabátu. (nadechnutí). A tak jenom pravili. Ty jsi. Obrátili ho ku světlu. Ty jsi celý od pšírky! Tak byl hned usvědčený z teho ohňa. Ti lidé. Se zdálo. Že ho že ho zatlučú. Tu! Musel ho četník bránit. Aby. Ti lidé. Že ho do teho ohňa hodit! (dlouhá pauza). | 0065-S-SLM-1966-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Rybí, Téma: Nečekaný nocležník, Počet mluvčích: 1
Ale jedenkrát jsem hrůze zažila. Tož ve dně jeden sedlák mi praví. Prý. Panímámo já. Mám na otelení krávu a jak bude. Kdyby v noci to trefilo já budu potřebovat kořalku otevřte mi. Jak zaklepu. Já pravím. Vemte si ju radši včil. Ale já. To já nemůžu. To já my bysme to vypili. A v noci bych neměl. (hlasitý hovor v pozadí). Tož když nemůžeš. Tož to zavolejte. (nadechnutí). Tak bylo půl jedné v noci měla jsem malé světélko udělané. Edem skrz děti takú noční lampičku. Kdosi ťuká na okno. Tož já jsem si pravila. To je ten sedlák. Co má zamluvené. Že mu otevřu. (nadechnutí). tož. Já jdu otvírat. Jemináčku. Voják. S brečkem na hřbetě. Jak to nosili ty. Já jsem honem chtěla. Jak jsem viděla vojáka. Zavírat dveři. On ale do nich ždúrnul a dostal se do síně. A dále a včil. (nadechnutí). Proboha. Prosil. Ať ho tam nechám na noc že zabloudil. (nadechnutí). (hlasitý hovor v pozadí). A já pravím. Tož kde jste pochodil? No tož mi to povídal. Že dostal se až navrch. Tam tam je takové. Povídajú temu Potočisko takové ráztoky škaredá cesta. A samé křoví. A. To. (nadechnutí). (rušivý zvuk). Tož jak tam přišel tož se vrátil. Viděl. Že jde zle. A u mě. Když to světélko bylo tak zaťukal. (nadechnutí). A já od strachu. Tož proboha když mi voják se tu vtaší. A já jsem sama s malýma děcky. Vešel do světnice shodil ze sebe tu tu. Tornu hodil to na zem. Plášť plášťem se přikryl a. Chlap na zemi ležel. Já už do rána nespala a dcerka byla u nás sestřina ta měla myslím třináct či čtrnáct roků tož ta zarovno se mnú nespala. (nadechnutí). To jsme se bály. Že. Nevěděl člověk. Co je to zač aby nám potom neublížil lebo něco. (hlasitý hovor v pozadí). Ráno. Tož pěkně poděkoval za nocleh. A sebral svoje věci. A šel pryč. (dlouhá pauza). | 0066-S-SLM-1965-SA |
Rok: 1965, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Ostrava (Polanka nad Odrou), Téma: Vodník a medvědář, Počet mluvčích: 1
No tož. O tym vodníku no. Tu je mlýnek je jenom kousek v polu a tam byl nějaký Zátopek. Potom to po tym Zátopku koupil Klapúch. Včil je tam Klapúch. Tak ten vodník jim tam robil čertovinu. Že oni tam jakživ na noc nebyli. Oni vždycky odešli do dědiny na noc. A přišel tam s medvědem chlap a prosil o ten nocleh a oni mu pravili. Člověče vždyť my tu sami nemůžem být. Praví sobě. Tu takový dělá rajvach že my musímy utýct vždycky na noc. Praví. Do dědiny. Praví. Nikdy nepůjdete. Jenom mně tu přenocujte s tým medvědem a budem vidět co bude. (nadechnutí). A tak přišel ten vodník nevím kolik bylo hodin kolem půlnoci přišel a začal tam vařit. Dělal si oheň a jakýchsi hrnkův nastavěl kolem teho ohňa a furt míchal míchal. A ten temu medvědovi našuškal do ucha ež mu tam jde co vyvést. A pustili teho medvěda z té kuchyně ho pustili támek. (nadechnutí). A on se dívá na něho jak přišel co to přišla za kočka velká. No a on mu tam mňák do toho jednoho hrnce vymáčel mu tam všecko. A tam ho tam tú vařechú. Jak ho mele tak ho mele. Tak jak ho začal mlátit. Ten mu tam mňák do toho druhého do třetího a všecky mu vymlátil ty. Hrnce měl prázdné už potom tak utek. No a on přišel zpátky a ráno ven šel obhlídat jak je všecko v pořádku ten Zátopek jestli je tam kolo v pořádku a jestli je támek voda na. Na pouštění rybník plný a jde po té hráze. Tak výše šla ta hráza než ten mlýn. (nadechnutí). A on vylez zpod teho kola a praví. Mlynáři máte tam ještě tu kocunaru? (nadechnutí). A onemu se nevzpomnělo na teho medvěda. Onymu se okotila kočka a měla čtyři mladé. Praví. Ó mám má čtyři mladé. Pravil. Ó já už tam nepůjdu. A už víc nepřišel. Měli po komedii. (dlouhá pauza). | 0067-S-SLM-1965-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Janovice, Téma: Cikán a pan farář, Počet mluvčích: 1
Jednou. Když cigáni kočovali též cigun našel krásnú knihu. No tak ale co komu ta kniha teď patří? Chtěl též jako odměnu. To prý je. Z fary. No s radostí letěl na faru. Že též cosi dostane od faráře. Jakú dobrú odměnu. Myslil. Co též nebude mít. Přinese velebnému pánovi knihu. Hlásí se. No dobře cigáne tak gracias. Velebný pane já myslím. Že byste mi mohli dát jakousi odměnu. Cigune. Jak já ti řeknu gracias. To tak jak kdybysem ti dal sto korun to máš ode mě stovku. Smutný odešel cigun. No ale on si na něho počkal. Na rok jak kočovali stala se mu bohužel nehoda. Děvča mu zemřelo ale byl nucený ho pochovat. Šel na faru k farářovi. Prosil ho aby mu to děvča pochoval. Ale chtěl moc pěkný pohřeb. Že mu dobře zaplatí. Ať mu to šumně pochová. Tak farář mu slíbil a tyn pohřeb pěkný. Vyzdobil. Tak cigun včil se ptá. Tož co důstojný pane co budu dlužen? No cigune pěkný pohřeb jsem ti to udělal no. Tak dáš mi stovku. Cigun praví. Gracia. Gracia dávám vum dvě stovky ještě vum důstojný pane jednu stovku přidám ještě raz gracia. (dlouhá pauza). | 0068-S-SLM-1964-SA |
Rok: 1964, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Janovice, Téma: U kuchyně ve válce, Počet mluvčích: 1
Když válka vypukla tak čtyři páry koní se vyzvaly na fořpun. (dlouhá pauza). A já byl v Krakově jednadvacet dní. Tyn kůň omarodil. Tak mě poslali domů s tými koňami. Sofort dostal lístek a narukovat do Frýdku do školy a hned do Olomouce a abrystovaný a hned do pola do fronty. (hluk v pozadí). To já byl pravda u kuchyně. U trynu. Pravda v Polsku byl. Pravda v Černé Hoře byl. V Itálii byl na Piavě. A nemocný nebyl ani raz. (smích více mluvčích najednou). A raněný též nebyl. Čtyři roky v polu! A dále sym měl dobře. Hladu nebylo. Jsme byli u kuchyně. Co? Aj zabijačka. To by se zabilo bo dneska by maso do pola dovezli. Ale ve válku museli bydlo vozit v létě. Bo to bydlo se zasmradilo. Tam my to v polu zabíjeli. Bylo tolik pravda tolik řezníkův. To se zabilo a vařilo se. A jestli byly to prasa. To se vykopala škarpa velká dala se celta z kotla voda. Opařilo se a už byly troky. A hnátek? Byl dlouhý smrk. Co? (nadechnutí). A na smrku jsme pravda ten hnátek rubalo se na tým do kotla. A už to bylo dobré. (dlouhá pauza). | 0069-S-SLM-1964-SA |
Rok: 1966, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Těrlicko (Hradiště), Téma: Pomoc ruským zajatcům, Počet mluvčích: 1
V Těšíně utekli Rusi z lágru. A ti Rusi oni tam měli. Takúm starúm stodole a ti Rusi vlezli do tej stodoly a tamek nocovali. A žádný nevěděl že tam nocujón. Než sestra šla na seno do kráv. (hluk v pozadí). A teraz jeden Rus vylez s automatem a pravil že jak jich vyzradí že jum zastřelí. (hluk v pozadí). Ona nepověděla nic. Jenom to mamince pověděla. Že tam ti Rusi són. Tož my ještě se nad nimi smilovali. Navařili my jim. Jídla dali my jim pojíst a potom tyn Rus už se tak osmělil. Že přišel aj do kuchyně. Do jizby. I chtěl po tatínkovi. Aby mu bot spravil. (hluk v pozadí). (hluk v pozadí). (hluk v pozadí). Měl ruky pošaračonon. Tak my mu tum ruky zabandážovali a oni. Tatínek mu zešil tyn bot dali my jim pojíst a oni zas do tej stodoly šli a oběcali že pujdon hned z tej stodoly. (nadechnutí). (hluk v pozadí). (hluk v pozadí). (nadechnutí). (hluk v pozadí). A oni tam zůstali ještě na druhý deň tam ještě zůstali. A když tu byli Němci my se strašně báli. (nadechnutí). A potom na druhý deň ku večeru už šli. A kajsi se ukryli v horách a tam v tých horách byli dlouho. Tam byli ze tři měsíce v tých horách. V taký starej stodole tam byli u nějakýho Vojnara. (hluk v pozadí). (nadechnutí). A oni potom Němci chodili a hledali i tamek našli to v tej stodole i tam tých Rusův našli i tých Rusův potom vodili tu strašně dookola po Žermanic a všude. (nadechnutí). (hluk v pozadí). (nadechnutí). Kerýsich tých Rusův postříleli a jednoho teho Rusa. Se nechali. (nadechnutí). A on tyn Rus chodil a všude vodil kaj kdo byl. (hluk v pozadí). No tak potom aj přišli tu i tatínka zebrali též i jich odvedli. (hlasitý hovor v pozadí). (hluk v pozadí). (hluk v pozadí). Byli za to popravení. | 0070-S-SLP-1966-SA |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Pěnčín (Alšovice), Téma: Jak jsem začal se sklem, Počet mluvčích: 1
Já jsem měl slíbený ze Zásady. Jako vod maminčinýho bratra Halamy. Tam v Zásadě. Že mě vezme do učení na zámečníka. No jo. Ale v pětatřicátým roce tady se nic nedělalo žádná práce nebyla a to vím. Že mně říkal. Kluku co by ses naučil. Když sám nemám co dělat. Tak jsem šel ještě do š* čtvrtýho ročníku do měšťanky. No a bylo to stejný. A tady v Alšovicích učil nějakej z Brodu. Nějakej učitel Rada. A tatínek jak byl v tý školní komisi. Tak někde hovořili a on říkal. Dejte ho do sklářský školy. No a tak já jsem šel s tím učitelem Radou jsem šel k zápisu v srpnu anebo ještě dýl. (nadechnutí). Tam za tím ředitelem Metelákem a no tak zkoušky jsem potom udělal. No a tak jsem zůstal v tý sklářský škole jsem to vychodil. Ty tři roky. (nadechnutí). Říkali nám že bude to š* čtyřletá takže budem dělat jako maturitu. Jenže potom jak v. Devětatřicátým to zabrali Němci že tak z toho sešlo. (nadechnutí). Nevěděl jsem půjdu dělat nebudu dělat. Tady bratranec kterej přišel z Jablonce. Ze zabranýho +. Protože hranice jsme měli tuhle nahoře tam to rozcestí tam byly hranice. Ten potůček to dělal. + a tady byl v Alšovicích a dělal do nějaký bižuterie. Ty brože a to. A potom se dal do těch vánočních ozdob. Tak jsem tam byl u něj tam jsem mu kreslil takovej nějakej katalog ty brože podle skutečnýho jako vzorkovnici. To mně to kreslení nějak šlo. Tak jsem tam u něj vydržel až takhle někde do jara ve čtyřicátým roce. Pak přišel tenhle z Huntířova nějakej Paldus a jestli bych nechtěl dělat k němu. Von teda neměl žádnou dílnu bydlel tam u sokolovny jenom v takovým baráčku a už tam k němu dělali asi tady ze Bzí asi tři hoši a mně se zdá někdo ze Sněhova nebo z Mukařova tak jsem. K němu začal dělat. (nadechnutí). No ale s ním to bylo -. Von mně dal nějakou práci. Já to to udělal. Já jsem tam s tím šel von nebyl doma. Jeho maminka říkala. Přijďte si vodpoledne von bude doma. Já jsem tam šel vodpoledne. To je tuhle přes kopec do Huntířova a von zas nebyl doma. (hluk v pozadí). No ale vydržel jsem to tam pomalu rok. Ale potom jsem se právě sešel s tímhle Jirkem Morávkovým a ten dělal v Brodě u Lubasa tam na Trávníkách. A tak mu to jako říkám že se mně to tam nelíbí. Že bych nejradši tamodtud šel pryč. Von nás taky doháněl. Já jsem třeba něco udělal a řek jsem si za to. A von říkal. To ne hoši ze Bzi mně to dělaj tolikhle třeba vo nějakých dvacet halířů lacinějc. A tak jsem říkal tomu Jirkoj že bych třeba šel. Tamvodtud pryč. No ale teďka najednou mně přišel dopis vod toho Lubasa abych tam jako přišel abysme to domluvili. Tak já jsem vzal kolo a jel jsem do Huntířova. Náhodou byl doma a. Tak jsem mu řek že končím. No a tak jsem z toho Huntířova jel je* rovnou do Brodu. No a tak jsem začal tam. Dělat k němu. Ze začátku jsem dělal něco doma ale potom to bylo s tím. Benzínem takový špatný. Tak jsem šel do dílny. Brzo někde. Nevím jestli v no ale ještě v jednačtyřicátým roce. (dlouhá pauza). | 0071-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Pěnčín (Alšovice), Téma: Na práci do Německa, Počet mluvčích: 1
No. Ve dvaačtyřicátým mě vzali do Reichu jako jednadvacátej ročník i když mně tam z toho Pojizerskýho ústavu jak byl ve sklářský škole jsem měl nějaký takový doporučení. To ale ten. Nějakej komisař z toho Jičína mně povídal. (nadechnutí). No. Napsali vám to pěkně ale nebude to nic platný. No. Tak jsem. Se dostal. Do Reichu. Dva dni jsme byli na cestě. Přes Kladsko. Do Vratislavi tenkrát se to jmenovalo Breslau. Tam jsme přijeli druhej den vodpoledne. Museli jsme vystoupit. Vono nás bylo asi patnáct set z z toho vlaku. (nadechnutí). Museli jsme vystoupit na perón a teďka to pomalu. Se sunulo k východu a když jsme konečně. Vyšli z toho nádraží tak jsme koukali jako vyjevený. (rušivý zvuk). Jinak bylo plno vojáků nákladní auta s vlekem. Třicet vodpočítali ten nějakej důstojník do vleku naházeli ty naše zavazadla a do toho předního auta do korby jsme nastupovali my. (nadechnutí). Teďka se tam. Tuhle byl z ze Skuhrova taky nějakej Jarka Vélů. No uměl. Uměl jako dost dobře německy. No ale já chodil sedm roků na němčinu a my jsme si z toho dělali. (dlouhá pauza). (smích). (dlouhá pauza). Teďka von s nějakým člověkem někde vodešel a teďka von ten důstojník přilít a začal nás počítat a hnát k tomu autu. (nadechnutí). Já tam kufry. Nechal. Stát a utíkal jsem ho. Jarku hledat. Našel jsem ho. Povídám. Jarko je zle už nás tam žene do auta. Von to říkal tomu člověkoj a tak von hned šel a říkal. To jako že jsou mí mí lidi. Jak jsem rozuměl. Ten důstojník se ptal. Kolik? A já nevím. Kolik řek. Jestli dvacet nebo pětadvacet a von nás jich taky asi ke třiceti vodpočítal a pryč. To jsme přijeli vod. Tady vodzdúli vod Kladska a tak jsme museli jít na další nádraží přes to město. Já nevím jak dlouho jsme šli a Jarka říkal. Chlapi pojedeme. Blíž k domu. No. Tak jsme to* v tý nádražní restauraci jsme si tam vobjednali polívku. (nadechnutí). Teď jsme koukali jako hloupí. Voni nám to přinesli v hrníčkách oni tomu říkali brie nebo tak nějak. My tomu říkali blije. (nadechnutí). (dlouhá pauza). (smích více mluvčích najednou). Tak tam jsme napsali lístky kde jsme no a zas jsme sedli do vlaku a zas jsme jeli a nevěděli jsme kam. A tuhle do toho Valbřichu. Za Krkonošema. Teďka. Jsme tam přišli. Vona to byla hospoda. Teďka když se votevřely ty dveře šedesát čtyři kavalců akorát v prostředku takovej dlouhej stůl. No a tak jsme se nějak domluvili. Tuhle tam byli nějaký hoši ze Bzí. A z Líšnýho tam byl jeden. Tak můj spolužák tak jsme říkali. Ale budem držet pohromadě jdeme s* na galerii nahoru. Tam bylo vosm postelí takhle před každou tou tuplovanu postelej byla skříň. V sobotu jste se šli podívat že budem dělat na nádraží. Byl tam tlumočník. (dlouhá pauza). No a tak jsme koukali jako vyjevený ráno se tam votevřelo takový velký vokno postavili tam prádlovej hrnek černý bryndy a nic. No ale měli jsme každej něco z domu. A celej den nic. Kvečeru se to zas votevřelo. <para type="cizojazyčný projev"> Essen </para>! Dostali jsme takový červený misky plechový. (rušivý zvuk). No tak tam se fasovalo na celej den jídlo. No buďto to byl ajntopf a k tomu jsme měli čtvrtku chleba takovej kilovej bochníček. A že byl ten ajntopf. Tak byl takovej kolečko salámu a mně se zdá že už nic jinýho. A tohle jsme dostali a to nebyl žádnej kumšt sníst a ráno zas jenom se vstalo. A zas tam byl jenom ten hrnek s tím černým lógrem. (rušivý zvuk). A kvečeru takovej kousek masa a do tý misky takovou malou sběračku toho sosu. Tý vomáčky a vžíce zelí. (dlouhá pauza). A pět šest brambor. Ve šlupce. A zas ten chleba a k tomu chlebu vžička marmelády a taková kostička nějakýho jestli to bylo máslo nebo co to bylo to takový. No na jedno namazání. No. A zas druhej den nic. Zas až kvečeru. Tak kdyby. Takhle něco člověk neměl z domu tak. Ráno šel do práce. Na to nádraží a neměl by sebou nic. No ale tak se to. Člověk byli jsme mladý že? (dlouhá pauza). | 0072-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Horní Branná, Téma: O muzikantech a muzikách, Počet mluvčích: 1
No u nás bejvaly taky muziky. Jenže to já jsem musela vždycky bejt za výčepem. To jsem nemohla tancovat. Maminka byla v kuchyni. Tatínek vobsluhoval. A já vobsluhovat jsem nechtěla. Víte proč? (nadechnutí). Když jsem dávala pivo. Von mě třeba vzal za ruku nějakej chlap. (nadechnutí). Já bych mu takhle dala mácla bych ho. To jsem nemohla tak já jsem říkala. Já obsluhovat nebudu! (klepání). Tatínek vobsluhoval a já jsem točila pivo a potom když tatínek to všechno vobsloužil jako tak. To hoši si přišli zeptat tatínka jestli můžu. No já jsem mohla chodit vždycky tam. Kde bratr hrál. Von třeba hrál v Pasekách tam byla hospoda U. Zapadlejch vlastenců. Tam se tancovávalo tak tam. Tam jsem mohla jít. A maminka říkala. S Pepíkem tam a s Pepíkem domů! (nadechnutí). No jo s Pepíkem tam a s Pepíkem domů! Jenže Pepík. Von byl starší von vyprovázel nějakou holku někam a mně dal saxofon to byl takovej velkej kufr já domů táhnout saxofon. (dlouhá pauza). (smích). (dlouhá pauza). Teď jsem nemohla jít domů dřív než von tak jsem za stodolou seděla na saxofonu až milostpán přišel domů. Tak jsme šli teprv domů. (nadechnutí). Až dovyprovázel holku. Tak jsem mohla jít teprv spát. (nadechnutí). A nikdy jsme na sebe nic neřekli. (dlouhá pauza). | 0073-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Horní Branná, Téma: Veverák Ferda, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: Anna Ž.] Tak jsem byla na houbách a tam byly dvě veverky.
[mluvčí: Anna Ž.] Ještě skoro bez chlupů jedna pískala. A jedna byla mrtvá.
[mluvčí: Anna Ž.] No tak tu co pískala. Byla zima hrozná.
[mluvčí: Anna Ž.] Vona neměla mnoho chlupů. Jen pár chlupů dlouhej vocas. Tak se* podle toho jsem poznala že to je veveráček.
[mluvčí: Anna Ž.] Tak jsem ji vzala. Do šály zaba*.
[mluvčí: Anna Ž.] Měla dvě blechy taky ale že měla málo chlupů. Tak jsem je hned našla a hned byly pryč.
[mluvčí: Miriam Š.] (smích).
[mluvčí: Anna Ž.] (dlouhá pauza).
[mluvčí: Anna Ž.] (nadechnutí).
[mluvčí: Anna Ž.] (dlouhá pauza).
[mluvčí: Anna Ž.] Donesla domů no a teď co s ní?
[mluvčí: Anna Ž.] Tak do lékárny pro kapátko pro sunar.
[mluvčí: Anna Ž.] To jsem jí takhle votevřela jí tlamičku. Tím kapátkem kapku druhou kapku pár kapek jsem jí dala ale to jsem každou chvilku.
[mluvčí: Anna Ž.] Vono to bylo maličký.
[mluvčí: Anna Ž.] (nadechnutí).
[mluvčí: Anna Ž.] No a já měla služby. Dva dny jsem sloužila vůbec jsem nepřišla domů. Jezdila jsem jako průvodčí.
[mluvčí: Anna Ž.] A co já ty dva dny?
[mluvčí: Anna Ž.] Tak jsem šla do ČSAD. Tam jsem to řekla voni mně dali mateřskou dovolenou!
[mluvčí: Anna Ž.] Já jsem mohla pár dní zůstat doma a tak jsem veveráčka tak vykrmila že už sám se naučil z malý mističky pít.
[mluvčí: Anna Ž.] (nadechnutí).
[mluvčí: Anna Ž.] Pak mně dali službu denní že jsem ráno vodešla. Tak jsem mu připravila všechno a večer jsem přišla domů.
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: ] (klepání).
[mluvčí: ] (rušivý zvuk).
[mluvčí: Anna Ž.] A pak jsem s ním do ČSAD chodila my jsme měli takový zimáky vyfasovaný že jo a. Von byl v kapse a. Teď vylez z kapsy. Mně na rameno.
[mluvčí: Anna Ž.] (nadechnutí).
[mluvčí: Anna Ž.] (nadechnutí).
[mluvčí: Anna Ž.] Když. Mň* se mnou někdo mluvil tak vlez takhle pod kabát von byl krásnej a poslušnej.
[mluvčí: Anna Ž.] Von mně lítal po zácloně a já.
[mluvčí: Anna Ž.] Ferdo dolů!
[mluvčí: Anna Ž.] A von takhle a na rameno a žmoulal mně ucho.
[mluvčí: Anna Ž.] To bylo krásný <překryv mluvčích> zvířátko </překryv mluvčích>!
[mluvčí: Miriam Š.] <překryv mluvčích> hmm </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Anna Ž.] A von měl svou klec von měl kovovou klec v tom měl smrk kus smrku tam na tom smrku měl. Už jsem mu ušila kapsu z látky von tam na zádech ležel a já přišla večer ze služby. Přinesla jsem mu voříšky a já mu dávala voříšky. A von vleže si je chroupal.
[mluvčí: Anna Ž.] To <překryv mluvčích> bylo </překryv mluvčích> krásný <překryv mluvčích> zvířátko </překryv mluvčích>!
[mluvčí: Miriam Š.] <překryv mluvčích> hmm </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Miriam Š.] <překryv mluvčích> hmm </překryv mluvčích>.
[mluvčí: Anna Ž.] (dlouhá pauza). | 0074-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Horní Branná, Téma: Jak teta mluvila, Počet mluvčích: 1
No a v těch Vojtěšicích. Tam se mně hrozně líbilo protože teta mluvila tak horácky ježiš. To byla krása. Vona všecko na to ť. Na konec. Že jo. Mluvila no teda. To bylo nádhera. To se mně tak líbilo. Já to nepamatuju už ty výrazy její. Ale. Jak chodí se kupovat do Jablonce a když jsme šli zpátky. Tak jsme šli do kopce já jsem byla malá holka. Tak vona mě vzala za ruku. A říkala. Brabenečku dej mně ruku povedu tě na vrch buku. A já jsem rozuměla na vérbuku. A já jsem si pořád říkala. Co to znamená to vérbuku ale nevěděla jsem. (hlasitý hovor v pozadí). A na to jsem přišla až. Pozdějc až <para type="se smíchem"> když už jsem byla stará </para> tak jsem si vzpomněla že to bylo na vrch. Buku. | 0075-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Horní Branná, Téma: Když jsme se vzali, Počet mluvčích: 1
My jsme se přestěhovali sem do tý Dolní Branný no. A začala jsem dělat Miletě kapesníky. Jo to mě teda už drželo celej život. Protože jsem neměla žádný vzdělání. Tak mně nic jinýho nezbejvalo dělat ve fabrice. (nadechnutí). No a tam jsem byla. Přes třicet. Roků čtyřicet snad asi. (nadechnutí). Čtyřicet. Vod svejch třiadvaceti. Mezi tím akorát čtyři roky s dvouma dětma. (nadechnutí). A to bylo taky hrozný. Protože nebyly tenkrát žádný přídavky na děti. To si kolikrát říkám. Pane bože dneska si tak stěžujou ty lidi. No ale je to hrozný. Když nemaj práci. Že jo. (nadechnutí). Ale. Já jsem byla doma s dětma. A měla jsem jenom to. Co přines manžel a to bylo jedenáct set korun. Za měsíc pro čtyři lidi. Ale přídavek. Vůbec žádnej na děti nic. (nadechnutí). Mateřská byla asi čtyři nebo pět měsíců. To už nevím krátká. Že jo. A to to bez peněz. Já vím. Že jsem si nemohla naprosto pro sebe nic koupit. (nadechnutí). To že jsme se brali po válce a tenkrát nic nebylo. Manžel byl dokonce před Němcema se skrýval vod. Dvaačtyřicátýho do pětačtyřicátýho spal venku v přírodě. V lese. V zimě třeba ve sněhu. Si dělal taky bunkr. Takže když jsme se brali. Tak neměl nic. To jsme se brali krátce po válce já jsem toho taky mnoho neměla. Protože přes válku ještě v tý době bylo všecko na lístky. (nadechnutí). Tak jsem se tak těšila. Když jsem pak měla ty děti. Ale ty jsme neměli hned. Ty jsme měli za několik roků. (nadechnutí). A pořád ještě byly lístky. Že jo na všecko. (nadechnutí). Z jednoho platu jsme si nemohli koupit nic a já jsem toho potřebovala. Záclony povlečení manželoj prádlo. Sobě jsem si za ty čtyři roky co jsem byla doma nemohla koupit vůbec ani. Ani kousek ničeho. (nadechnutí). Dneska když to vidím co je všude těch hadříků zbytečnejch jaký. Kvanta se toho vyhazujou je mě z toho. Úplně nanic. Protože já jsem měla pro děti jen to nejnutnější pro jedno. To jsem zase ušetřila pro to druhý tři kabátky. Spodní. Tři ty lepší. Jednu soupravičku dvě. Takový ty peřinky. Jak bejvaly. Ty americký. (nadechnutí). To jsem měla dvě. Když se šlo do poradny a to jsem musela pořád hlídat. Aby bylo čistý abych to měla připravený. Kdyby to dítě onemocnělo nebo něco. to byla divná doba. Teda pro mě. Jako. (hlasitý hovor v pozadí). No a pak když jsem šla do práce. Tak už to bylo lepší. Že jo. Pak už jsem chodila do práce začaly děti chodit do školy. No a ta malá. Tý byly dva roky dva a půl. Když jsem ji už dávala do školky. Jen kvůli tomu. Abych mohla jít si nějakou korunu vydělat. Abysme tu domácnost trošku. Pozvedli. | 0076-C-SVC-2011-N |
Rok: 1957, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: Svačina pro kantory, Počet mluvčích: 1
V tom domě co teď bydlí zámečník Spanilej dokud to Málovi to byla papírna Málovi v dražbě nekoupili bejvala tam hospoda. Byla tam starší hostinská se svým bratrem Pepíkem a to byl silák. Jednou nes z Rokytnice z pivovaru štvrtně piva. V týle. Bez vodpočinku až domů. Byl to pěknej výkon že jo? Bohužel ten přišel říkaj tady šerádem ze světa spad ze schodů a zlámal si vaz. No já jsem tam. K tý šenkýřce chodíval babičce pro šňupavej tabák. Já jsem tam rád chodil vona měla po domě dva čermáky. Červenky. A takhle. U dveří měla bedničku. A tam pěstovala červy moučný červy pro ty čermáky. A taky jsem vod ní často něco dostal. Hrušku nebo jabko tak jsem tam rád chodil. Vono to nebylo nic fajnovýho na stole nebyly žádný ubrusy a po voknech taky nebyly žádný firhanky. A taky jsem tam nikdy žádnýho hosta neviděl. Takhle pod vokny byl kuželník hampejz. Tam chodívali. Sousedé v neděli vodpoledne koulet kuželky. Jednou taky přišli kantoři z Vysokýho udělali si výlet do Pasek a tak se tam stavěli. No taky si kulili chvilku se tam pozdrželi no a mjo*. Potom měli hlad. A jeden povídá tý šenkýřce. Nedostali bychme něco k jídlu? Hmm to snad jo. Přinesla bochník chleba a mísu tvarohu hořčáku. Ukrojila krajíček nabrala prstama toho hořčáku a plisk na ten krajíček. Tu zas ukrojila druhej no a kolik jich bylo tolik bylo krajíčků. Toť se ví voni ti kantoři ten chleba nejedli. Jeden na mě mrknul a povídá. Ty hochu chceš ten chleba? Toť jo! Tak jsem ho dostal. A měl jsem dobrou svačinu a ještě večeři. | 0077-C-SVC-1957-S |
Rok: 1957, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: Pěkně pomalu začít, Počet mluvčích: 1
Jednou tady z Pasek se dávala dohromady kapela. A chodívali až do Ruska. To v tom románě Zapadlí vlastenci v tom se toho dočtete že tam ten Hajnů někde u Visly. Se ztratil. Že jo. A jednou taky někde u Paky nějakej kapelník dával dohromady kapelu a z Pasek tam šli dva nějakej švec Pavlů jmenoval se Schovánek a ještě s jedním mladším Schovánkem. No tak šli tady dolů k mostu a ten švec Pavlů ten starej. Vojtěch se jmenoval von s každým zůstal stát s každým porozprávěl a tak šli pomalu. A ten byl mladší ten Štěpán jmenoval se Štěpán Schovánek von taky hrál von taky byl v Rusku a hrál v opeře na flautu to nebyl žádnej žádnej tento. No a a ten pak zas vostal stát a zase hovořil. (rušivý zvuk). Naposled ten mladej toho už měl dost a povídá. No strejče jestli to takhle budem dělat tak tam nedojdem ani do večera. No strejc vostal zticha a šli. A když už pár hodin šli ten mladší nemoh. Vostával pozadu. A ten strejda se na něj votočil Vojtěch a povídá. Ty už nemůžeš? Pamatuj si. Když někam jdeš pěkně pomalu začít a potom něco vydržíš. A když začneš prudce tak seš brzo hotovej! | 0078-C-SVC-1957-S |
Rok: 1957, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: První velocipedista, Počet mluvčích: 1
Prvním velocipedistou. Abych to tak řek pokud vím byl Schovánek Jan. V Pasekách tedy. (hlasitý hovor v pozadí). No byl to soustružnickej dělník a pracoval u pana Nesvadby. Taky v Pasekách. Kolo si hodně zrobil sám ačkoliv kovový součástky němu dělali ve Vysokým u kováře. (hluk v pozadí). Jednou vo výplatě v sobotu se vypravil a šel si pro to kolo. Tenkrát ještě nebyla ani ta silnice vod Příchovic k Vysokýmu. ale kolo bylo hotový tak si ho vyzved zaplatil a tlačil ho po těch polních cestách do Sklenařic. A kde to šlo tak na to skočil a než došel do Sklenařic už uměl jezdit. Potom tlačil kolo nahoru k Tomášovu kříži a tam to už bylo z kopce tak skočil na kolo a nohy nechal v klidu chytil se řidítek brzdu u toho neměl a pustil to tady dolů k Pasekám. No jo. Že u toho neměl brzdu tak to nemoh ovládnout kolo se rozběhlo a roztřískal to tam. Nechal to tam na hromádce a šel k Nesvadboj. Von ho už vyhlížel už zdaleka křičel. A kde máš kolo? Von němu povídal. Půjč mně trakař! A s trakařem pro to dojel a přivez ho tam k Nesvadbovem. A zas jednou ho dovez do Vysokýho a zas ho nechal spravit a zase jezdil. A jednou tam jel taky podle pily dolů taky ještě tahle silnice nebyla tam to bylo z kopečku a von narazil na kámen. A jak tou setrvačností to drclo von přelít přes řidítka ale měl tolik duchapřítomnosti že u kola zůstal stát. No teď ten majitel pily tam byla pila vyběh ven a povídá němu. Taky člověče řekni jak #s tohle udělal! A von němu povídá. Hmm to já ani jinak nedělám když chci vostat stát! | 0079-C-SVC-1957-S |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: O hudbě, Počet mluvčích: 1
Já jsem přes padesát roků chodil s muzikou. Původně jako kluci jsme začínali s paseckou muzikou. To vedli Noskové. Nějakej ten šraml takhle na na ty zábavy bejval a dokonce byla i dechová hudba že. Pamatuju v takovým čtyřicátým šestým roce to jsem jako. Byla tady slavnost. To bylo padesátý výročí založení Sokola nebo něco takovýho. Nebo šedesát a to jsme tam hráli koncert jako dechová hudba pasecká. Pravidelně. To já už nevím do kolikátýho roku pasecká hudba jako hrála na pohřbich když byl pohřeb tak hráli Pasečáci. Oni nebyli schopni dát muziku dohromady ale. Pozvali si lidi z jinejch vesnic a někdy to bylo krutý. Tejdě už. Když někam ten muzikant jede. Tak pro něj přijedou autem a vodvezou ho. Ale my třeba jako tamhle ve Vysokým <unclear> jsme </unclear> měli nějakej takovej větší orchestr. Hráli jsme. V Roprachticích v plese. Takže já vodsud jel na lyžích do Vysokýho z Vysokýho jsme vezli ten krám nějakej. Už tenkrát byly pultky takový ty. Tříhranný. A tak to na renwolfu jsme to vezli do Roprachtic tam se vodbyl bál. Zas jsme to vezli na renwolfu zpátky do Vysokýho z Vysokýho jsem jel domů na lyžích. A řeknu vám. Tadyhle vod Sklenařic nahoru já jsem na těch lyžích šel a najednou jsem zjistil. Že stojím. Tak utahanej. Vospalej. (nadechnutí). Přišel jsem domů. Vždycky když jsem přijel domů. Tak máti mně uvařila hrníček mlíka na snídani. Já to nebyl mocen sníst. Já jsem nad tím seděl a vždycky najednou cvaknul <para type="se smíchem"> do hrnku </para>! (smích). Taková únava byla. Nebo vodsud si to dejte jsem chodil do. Rokytnice hrát ale až nahoru do Rokytnice dneska tam je to parkoviště. Tak tam byla hospoda tam se chodilo. Když se jelo domů. Tak se většinou autobusem dolů a tam vodsud jsem chodil pěšky zase. I po tom bále. To byl mordunk! Potom jsem hrál s ponikelskou muzikou to nás už vozili a to nebylo taky tak jednoduchý. Když vám dali dvanáctsettrojku a v zimě napad sníh a teď to protáhli tou škrabkou. Co jsme se to auto natlačili abysme ho semhle k Esperu přitlačili. Jsem hrál i na vojně s muzikou a taky jsme jednou hráli v nějaký takový tý vesnici ale měli jsme tam velkou muziku. Jednou. Jak dělali ty pohraniční pásma jo tak těm lidem než je vystěhovali. Tak nim tam udělali ples. Jo. A tak nás tam poslali hrát. Nám dali erenu. No to bylo takový vozidlo. To se klouzalo když vidělo sníh zdaleka. (smích). No vojáci v polobotkách. My jsme deset kilometrů <para type="se smíchem"> to auto tlačili. Než jsme to tam dotlačili </para>. (smích). Tejdě nám dali nějakou večeři vo půlnoci. A to byla večeře teda střelili jelena a zrovna z toho udělali guláš. To prostě se nedalo sníst. To vám ten puch. Úplně pusu votvíral. | 0080-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: U Hrůzů, Počet mluvčích: 2
[mluvčí: ] (hlasitý hovor v pozadí).
[mluvčí: Ctirad H.] No jako kluci. Když jsme vyšli ze školy tak jsme chodívali tamhle k Prdku poslouchali ty štamgasty. Jak tam. Seděj u piva. A kecaj anebo něco takovýho vypravujou jo.
[mluvčí: Ctirad H.] A tady jsme měli elektriku. Daleko vod transformátoru. Tak když někdo něco zapnul tak ta elektrika pomalu zhasla.
[mluvčí: Ctirad H.] (pousmání).
[mluvčí: Ctirad H.] A ti chlapi tam u toho piva tak rozumovali když. To najednou. Přestávalo svítit. Jak to blikalo.
[mluvčí: Ctirad H.] (nadechnutí).
[mluvčí: Ctirad H.] A tak ten. Jeden říká.
[mluvčí: Ctirad H.] No jo Hrůzovka zas už začala <para type="se smíchem"> fofrovat </para>!
[mluvčí: Ctirad H.] Hrůzovka. To pod Prdkem byl barák. A tam bydleli nějacej Koldovští. Ale říkali nim U Hrůzů.
[mluvčí: Ctirad H.] Nebo von vždycky říkal.
[mluvčí: Ctirad H.] To je hrůza.
[mluvčí: Ctirad H.] Když něco se dělo. Jo.
[mluvčí: Miriam Š.] (pousmání).
[mluvčí: Ctirad H.] Tak mu říkali. Hrůza. A to fofrovat. To je mlejnek. Kterým se čistí vobilí.
[mluvčí: Ctirad H.] Tak to utkvěje v paměti. Takovýhle <překryv mluvčích> ty hesla </překryv mluvčích> nějaký.
[mluvčí: Miriam Š.] <překryv mluvčích> no </překryv mluvčích>. | 0081-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: O jahodách, Počet mluvčích: 1
Když jsme byli malí. Tak naši aby to zvládli tak. Máti pěstovala jahody. Zahradní. Ale ve ve velkým poměrně. To. Bylo jahod kolik metráků. A my jako děti školou povinní jsme to roznášeli. Normálně nám navážili kilový pytlíky do sáčků papírovejch. (rušivý zvuk). A třeba jsme tadyhle do Pasek do hospody šli dneska to je departman U Houslařů. Tam bejval starosta Soukup. Hospoda tam byla a vyvářeli už tenkrát pro Pražáky. A mně utkvělo v paměti to že vždycky jsme se musili toho starosty zeptat. Jestli to můžeme při tom vobědě prodávat. (rušivý zvuk). Tak říkám tomu starostoj jestli těm Pražákům to můžem tam prodat a. A von říkal. Vopatrně. To jsou páni z Prahy. To nejsou Pražáci. (smích více mluvčích najednou). A to jsme nechodili jen sem. Že jo. To tamhle nahoře na Hvězdu. Tak se nosilo tam. Nebo na Příchovice k nějaký zeleninářce nosilo se tam i máslo že jo. Jak se doma stlouklo. Tak to ten vodbyt byl tam na tý straně. To jsme nosívali jahody i. Jako děti do Desnejch a do Tanvaldu k nějakejm lidem. Jo. Tam byl fotograf Zeman. K tomu fotografoj nebo do toho hotelu tam. Grandhotel. To bejval. A potom už jsme měli takovej byl pro děti kočárek takovej vysokej za první republiky. Tak na tom byli takový prkýnka udělaný a a ty košky jsme po silnici vozili na tom. Ať nemusíme tři pět kilo nosit u ruky. Že. | 0082-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: Pěstování smrčků, Počet mluvčích: 1
A. Ještě při tom. V tom dětským věku se pěstovaly smrčky. Sazenice smrčků. Ale to byla hrozná votrava to pořád plejt! (smích více mluvčích najednou). To jsme jako děti se v tom naseděli. Při tom pletí. Že jo. No a to se muselo vyplejt. Nebo se to školkovalo. U toho jsme taky. Asistovali. To bylo takový prkýnko. V tom byly zářezy já nevím jestli deset asi těch zářezů a do toho jsme ty semenáče musili zastrkávat otec udělal takhle hrabičkama takovou rejhu. Dal to tam. (klepání). Zahnul vyklopil a bylo to vsaděný. Jo. To se prodávalo na výsadbu do lesa. A to sem lidi si pro to chodili. No. To tak se prodávaly tříletý čtyřletý ty. Stromečky. Že jo. (rušivý zvuk). Když jich měl stovku. Tak to unes u ruky. To nebyla tak velká votýpka aj hodně sem jezdíval nějakej Vaněk dělal správce. A tam se toho prodalo hodně na to návarovský panství. Toto všechno pominulo po vosmačtyřicátým roce. Protože jak ty jahody. Tak tohleto najednou komunisti přišli na to. Že to je jako spíš zahradnictví než zemědělství a chtěli z toho velký daně. A tak se to zlikvidovalo jak ty smrčky tak tohleto. Tak ty jahody taky. | 0083-C-SVC-2011-N |
Rok: 2011, Typ sídla: venkovská lokalita, Místo: Paseky nad Jizerou, Téma: Ořech, Počet mluvčích: 1
Potom jsme měli doma psa. Jako když jsem bejvala doma krásnýho. (nadechnutí). Ale von tak málo žral. Maminka říkala. Co s tím psem je von nežere. (nadechnutí). A povídám. A vždyť je nádhernej srst se mu jen leskne. (nadechnutí). No jo. Představte si von. Vyžíral vejce po vsi. (nadechnutí). Vlez do kurníku. Maminka říkala. No koukej mlíka jsem mu nalila a von nežere. (nadechnutí). A sousedka říkala. No já nevím já jsem poslala bratrance. Ať si jde vydojit mlíko. A von říkal že vydojil a přišel nějakej pes že to tam vlil do kyblíku a von že ho šel vodehnat. Von na něj vycenil zuby až mlíko vypil tak prej klidně vodešel. (nadechnutí). (nadechnutí). (nadechnutí). A to byl náš Vořech. No a pak maminka mu mohla přendávat. Co chtěla a von nechtěl. Já jsem říkala. Mami musí bejt uvázanej. A von byl velkej. Vořech uvázanej no to není. Já povídám. Musí poněvadž je to zloděj. (nadechnutí). Tamhle zas. Ženská přišla že šla do kurníku. (nadechnutí). A prej. Všude nesou slepice jen. A von tam vybíral hnízda. (hluk v pozadí). Bodejť by potom chlastal kozí mlíko! (dlouhá pauza). | 0084-C-SVC-2011-N |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Introduction
This is a sample from the Dialekt corpus, maintained by the Czech National Corpus project.
The dataset was created from shared .vert file format using convert_dialekt.py script.
About Original Dataset
(Taken from project Wiki).
The DIALEKT corpus presents traditional regional dialects captured across the entire Czech Republic. The dialect material was obtained by transcribing sound recordings from all dialectal regions of the Czech Republic. Additionally, several recordings were made in Poland. The corpus is composed of two levels. The older dialectal level includes recordings made from the late 1950s until the 1980s. The newer level contains samples covering the period from the 1990s to the present. Both layers offer linguistic data that capture archaic dialectal elements, which generally do not occur in modern-day usage.
Citation
If you use this resource, please cite the following work:
@misc{golanova2021dialekt,
author = {H. Goláňová and M. Waclawičová and D. Lukeš},
title = {DIALEKT: Nářeční korpus, verze 2 z 23. 12. 2021},
year = {2021},
howpublished = {Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha},
note = {Released corpus}
}
- Downloads last month
- 21