simecek/cswikimistral_0.1
Text Generation
•
Updated
•
28
•
5
id
stringlengths 1
7
| url
stringlengths 31
341
| title
stringlengths 1
182
| text
stringlengths 20
378k
|
|---|---|---|---|
4 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD%20strana | Hlavní strana |
Vítejte ve Wikipedii,
internetové encyklopedii, kterou může upravovat každý.Česká Wikipedie má nyní článků.
Jiné jazykyEmbassy
Článek týdne
Nejlepší články • Dobré články • Další články týdne…
Víte, že…
Listování kategoriemi
Všechny kategorie…
Tematické portály
Dobré portály • Všechny portály…
Wikipedie
Další nápověda…
Ostatní projekty
Další informace…
Obrázek týdne
Nejlepší obrázky • Další obrázky týdne…
Aktuality
Další aktuality…
. v minulosti
Další výročí… |
14 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Terminologie | Terminologie | Terminologie je nauka o termínech, tj. o odborných názvech, a o způsobu jejich vytváření a sestavování do systémů.
Výraz terminologie se častěji používá pro označení konkrétních systémů termínů, česky označovaných též slovem názvosloví, případně odborné názvosloví.
Rozdělení názvosloví
Neodborné názvosloví, většinou běžná hovorová mluva.
Odborné názvosloví pak může být dále děleno na názvosloví:
oficiální (pokud možno zcela přesné)
vymezené právními normami (například právní názvosloví)
vymezené technickými normami (a jinými předpisy podobné normativní povahy)
dané zvykem, tradicí či ústním podáním
neoficiální, tedy většinou odborný slang.
Speciální názvosloví
Svou specifickou terminologii, respektive názvosloví mívají i mnohé někdy i úzce specializované lidské činnosti – má ho i činnost prováděná na Wikipedii, jež budiž tohoto tvrzení příkladem (viz termíny: rozcestník, článek, šablona, wikifizace, pahýl, seznam, zdrojování atd.)
Časový vývoj názvosloví
Názvosloví se během času přirozeně vyvíjí:
společně se změnami v příslušném jazyce jako takovém, který je dán jeho přirozeným vývojem;
s rozvojem vědy a techniky a s ním spojeného lidského poznání.
Odkazy
Literatura
TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4., přeprac. a dopl. vyd. Slovanské nakl., 1952. [Katalogové číslo 301 12 2-51 624/50/III-67-1]
DOSTÁL, J. Vzájemné vztahy mezi pojmy v technické výchově. Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 10–13. .
DOSTÁL, J. Termín a jeho definice ve výkladových, terminologických a naučných slovnících a encyklopediích. In: Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 57. .
Související články
Eugen Wüster
nomenklatura
Carl Linné
taxon
slang
jazyk (lingvistika)
fylogenetika
biologická klasifikace
Externí odkazy
Věda |
21 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Matematika | Matematika | Matematika (z řeckého (mathématikos) = milující poznání; (mathéma) = věda, vědění, poznání) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi.
Matematika je založena a budována jako exaktní věda. Její exaktnost (podobně jako jiných exaktních věd) tkví v tom že, jak matematické objekty, tak i operace nad nimi jsou exaktně vytyčeny (tj. s nulovou vnitřní vágností), tedy tak, že každý v matematice (v dané exaktní vědě) vzdělaný člověk naprosto přesně (bez jakýchkoli pochyb) ví, co znamenají. To je podstata exaktnosti této disciplíny. V rámci matematiky existuje ale ještě jinak chápaná exaktnost, a to exaktnost použitých metod a jejich výsledků:
Příkladem může být exaktní a neexaktní řešení: Některé aplikace jsou řešitelné pouze opuštěním přísného a omezujícího požadavku exaktnosti výsledku. Například proto, že neexistuje matematická funkce, která by byla (exaktním) řešením dané diferenciální rovnice. Může ale existovat posloupnost funkcí, která s libovolnou přesností (nikoli však exaktně), řešením té rovnice je. Dosazením exaktního výsledku (řešení) do výchozího vztahu (rovnice) dostáváme identitu. Neexaktní výsledek se od exaktního liší o „chybu “, takže po jeho dosazení identitu nedostaneme.
Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l.
Široké veřejnosti je známa tzv. elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Tzv. čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě. Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií.
Charakteristika metod a cílů matematiky
Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za královnu věd. Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení (nazývané věty), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených.
Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je-li stanoveno několik základních tvrzení (tzv. axiomy), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich (případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu (jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení) nebo položení dosud nezodpovězené otázky.
Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny.
Jazyk matematiky je umělý formální jazyk
Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Například pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „Rychlost pohybu tělesa“, místo (obvyklého) symbolu V (jednočlenného řetězce symbolů), označíme konstrukcí přirozeného jazyka (větou): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka (a přiřazovat jí obvyklý význam), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech v reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem.
Historie
Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu.
Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu.
Matematické disciplíny
Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti.
Kvantita
Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla.
I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="20"
| || || || ||
|-
|Přirozená čísla||Celá čísla ||Racionální čísla||Reálná čísla ||Komplexní čísla
|}
Struktura
Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa (skupina), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || ||
|-
| Teorie čísel || Algebra || Teorie grup || Teorie uspořádání
|}
Prostor
Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || || ||
|-
|Geometrie || Trigonometrie || Diferenciální geometrie || Topologie || Fraktální geometrie
|}
Změna
Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu.
Základy matematiky a filozofie
Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií.
Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky.
Teorie množin je často označována jako „svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || ||
|-
| Matematická logika || Teorie množin || Teorie kategorií
|}
Diskrétní matematika
Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || ||
|-
| Kombinatorika || Teorie výpočtů || Kryptografie || Teorie grafů
|}
Aplikovaná matematika
Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod. Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her.
{| style="border:1px solid #ddd; text-align:center; margin: auto;" cellspacing="15"
| || || || || || || ||
|-
| Matematická fyzika || Matematické modelování tekutin || Numerická matematika || Optimalizace || Teorie pravděpodobnosti || Statistika || Finanční matematika || Teorie her
|}
Odkazy
Reference
Literatura
Související články
Exaktní
Logika
Fyzika
Informační věda
Matematik
Externí odkazy
Wolfram MathWorld – matematická encyklopedie (anglicky)
Isibalo – matematický vzdělávací videoportál
Matematika na Khan Academy
Přírodní vědy
Studijní předměty
Formální vědy |
27 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D | Počítač | Počítač je číslicový elektronický stroj, který lze naprogramovat tak, aby automaticky prováděl posloupnosti aritmetických nebo logických operací (výpočty). Moderní počítače dokáží provádět obecné množiny operací známé jako programy. Tyto programy umožňují počítačům provádět širokou škálu úloh. Počítačový systém je "úplný" počítač, který zahrnuje hardware, operační systém (základní software) a periferní zařízení potřebná a používaná pro "plnohodnotný" provoz. Tento pojem může také označovat skupinu počítačů, které jsou propojeny a fungují společně, například počítačovou síť nebo počítačový klastr.
Široká škála průmyslových a spotřebitelských výrobků využívá počítače jako řídicí systémy. Patří sem jednoduchá zařízení pro speciální účely, jako jsou mikrovlnné trouby a dálkové ovladače, tovární zařízení, jako jsou průmyslové roboty a počítačem podporované projektování, i zařízení pro všeobecné použití, jako jsou osobní počítače a mobilní zařízení, kterými jsou např. chytré telefony. Počítače pohánějí internet, který propojuje miliardy dalších počítačů a uživatelů.
První počítače byly určeny pouze k výpočtům. Jednoduché ruční nástroje, jako je počítadlo, pomáhaly lidem při výpočtech již od starověku. Na počátku průmyslové revoluce byla sestrojena některá mechanická zařízení, která automatizovala dlouhé únavné úkony, například vedení vzorů pro tkalcovské stavy. Na počátku 20. století prováděly specializované analogové výpočty sofistikovanější elektrické stroje. První digitální elektronické počítací stroje byly vyvinuty během druhé světové války. Po prvních polovodičových tranzistorech na konci 40. let 20. století následovaly koncem 50. let 20. století technologie MOSFET (tranzistor MOS) na bázi křemíku a monolitické čipy integrovaných obvodů, které přinesly v 70. letech 20. století mikroprocesor a revoluci v oblasti mikropočítačů. Od té doby se rychlost, výkon a všestrannost počítačů dramaticky zvyšovaly, přičemž počet tranzistorů rostl rychlým tempem (jak předpovídal Moorův zákon), což vedlo k digitální revoluci na přelomu 20. a 21. století.
Moderní počítač se obvykle skládá z alespoň jednoho výpočetního prvku, obvykle centrální procesorové jednotky v podobě mikroprocesoru, spolu s nějakým typem počítačové paměti, obvykle polovodičových paměťových čipů. Procesorová jednotka provádí aritmetické a logické operace a sekvenční a řídicí jednotka může měnit pořadí operací v závislosti na uložených informacích. Mezi periferní zařízení patří vstupní zařízení (klávesnice, myš, joystick atd.), výstupní zařízení (monitory, tiskárny atd.) a vstupně-výstupní zařízení, která plní obě funkce (např. dotyková obrazovka). Periferní zařízení umožňují získávat informace z externího zdroje a umožňují ukládat a načítat výsledky operací.
Historie
Je obtížné najít v historii první počítač, protože význam slova se v průběhu času měnil. Původně slovo počítač označovalo člověka, který prováděl výpočty. Změna významu slova ve smyslu označení hardwaru nastala v době projektu Manhattan (vývoj atomové bomby).
Za prvního předchůdce počítače lze považovat mechanické počitadlo (tzv. abakus), které se používalo již v Babylonii od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Za vynálezce dnešních počítačů je považován Charles Babbage, který v 19. století vymyslel základní principy fungování mechanického stroje pro řešení složitých výpočtů. Za prvního přímého předchůdce současných elektronických počítačů lze považovat elektronkový ENIAC. Od 70. let 20. století docházelo k produkci prvních osobních počítačů. IBM PC 5150 z roku 1981 byl první IBM PC kompatibilní počítač.
Charakteristika počítače
Pod pojmem počítač si mnoho lidí představí buď notebook nebo PC, tedy osobní počítač. Ve skutečnosti je tento pojem daleko širší. Počítače řídí činnosti nejrůznějších zařízení a nacházejí se všude kolem nás – v automobilech, mobilních telefonech, automatických pračkách, mikrovlnných troubách, průmyslových robotech, letadlech, digitálních fotoaparátech, CD a DVD přehrávačích, záchodových splachovadlech, klikách od dveří (tedy, zámcích na karty), v dětských hračkách, …
Princip činnosti počítače
Princip činnosti počítače může být dvojí:
analogový počítač – pracuje na analogovém principu (data jsou reprezentována např. velikostí proudu)
číslicový počítač – zpracovává digitální data
Analogové počítače bývají úzce specializované obvykle na jednu úlohu nebo pouze na jednu třídu úloh. Oproti tomu číslicové počítače lze snadno zkonstruovat coby univerzální (ne všechny číslicové počítače ovšem zcela univerzální jsou). Podle Churchovy–Turingovy teze je jakýkoliv číslicový počítač s určitými minimálními schopnostmi schopný provést v principu totéž jako libovolný jiný počítač. Vzhledem k této univerzalitě jsou dnes převážně používány i konstruovány číslicové počítače, protože jsou dnes již rychlejší a přesnější, než analogové počítače zpracovávající analogové úlohy.
Koncepce konstrukce počítače
Existují dvě základní koncepce konstrukce číslicového počítače:
John von Neumannovo schéma počítače – Neumannovo používá jednu elektronickou paměť pro program i pro data
Harvardská architektura – používá oddělenou paměť pro data a pro program
Současné počítače nejsou konstruovány důsledně ani podle jednoho z těchto dvou základních schémat. Univerzální osobní počítače obsahují jen jednu paměť, do které se umisťují programy i zpracovávaná data, avšak mikroprocesor umožňuje paměť obsahující program označit jen pro čtení a naopak část paměti, která obsahuje data označit tak, že nelze vykonávat strojové instrukce, které jsou v ní uloženy. Harvardské schéma s oddělenou pamětí pro program a data se často používá u jednočipových počítačů a dalších malých vestavěných systémů (PDA, mobilní telefony a podobně) a především u signálových procesorů (DSP) u nichž dovoluje dosáhnout velké rychlosti zpracování dat.
Součásti počítače
Počítače se skládají ze dvou základních druhů komponentů:
software – programové vybavení počítače, tedy řada instrukcí, které jsou počítačem postupně provedeny
hardware – technické vybavení počítače, tedy fyzické části (slangově železo)
Software
Software zahrnuje nejen operační systém, pomocné programy a aplikační software, ale i programy, které jsou uloženy v počítači napevno (například v BIOSu, UEFI, nebo v některých vstupně-výstupních zařízeních). Software je nezbytný pro provoz počítače a řeší konkrétní úlohy ve spolupráci s uživatelem. Program vzniká při programování jako zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyku. Spuštěný program označujeme jako proces.
Hardware
Hardware je technické vybavení počítače. Zahrnujeme do něj všechny fyzické součásti počítače.
Běžný počítač se skládá z těchto součástí:
počítačová skříň – skříň z plechu (nebo jiných materiálů), může být též součástí monitoru (iMac)
základní deska – obsahuje většinu elektronických částí počítače
mikroprocesor – vykonává strojové instrukce, ze kterých jsou složeny programy
operační paměť – za běhu počítače uchovává programy a data (viz elektronická paměť)
sběrnice – propojuje vstupně-výstupní zařízení s procesorem, umožňuje připojení rozšiřujících karet
grafická karta – umožňuje vytvořit v paměti obraz, který zobrazí na monitoru
zvuková karta – vytváří signál, který se v reproduktoru mění na zvuk
síťová karta – zprostředkovává připojení k počítačové síti
a další rozšiřující zařízení
pevný disk – uchovává programy i data i po vypnutí počítače
elektrický zdroj – mění síťové střídavé napětí 230 V na nižší stejnosměrné napětí (obvykle 12, 5 a 3,3 V), vhodné pro napájení komponent počítače
monitor – zobrazuje informace uživateli, je připojen ke grafické kartě nebo základní desce.
počítačová klávesnice – zprostředkovává alfanumerický vstup od uživatele
počítačová myš – umožňuje pohybovat kurzorem myši a vyvolávat události stiskem tlačítka
a další vstupní-výstupní zařízení (počítačová tiskárna, scanner, …)
Budoucnost počítačů
Počítače již dnes zasahují téměř do všech lidských činností i do běžného života. Předpokládá se, že jejich vliv se bude nadále zvyšovat a budou lidem poskytovat komfortnější služby. Počítače jsou stále více propojovány pomocí počítačových sítí a využívají celosvětovou síť Internet. Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů (soubory, tiskárny), ale i vzájemnou komunikaci, která je dnes jedním z hlavních moderních komunikačních nástrojů informační společnosti. Cloud computing tak nahrazuje stále více nezávislost osobních počítačů a centralizace zasahuje i do přístupu k informacím.
Zvyšovaná počítačová bezpečnost a práva v tomto celosvětovém propojení povedou k růstu v tlaku na důvěryhodné počítače. To již vede k omezování práv uživatelů počítačů i mobilních zařízení. Trusted Platform Module spolu s UEFI (respektive z App Store či Google Play) brání spouštění aplikací a přístupu k datům, které neschválí výrobce či majitel práv.
Odkazy
Reference
Literatura
Vrátil Zdeněk: Postavte si PC, BEN - technická literatura, 2004,
Šedý Václav: Rozeberte si PC – kniha pro kutily nového tisíciletí, BEN - technická literatura, 2002,
Procházka David: Nebojte se počítače, 2011,
Král Mojmír, Král David: Komunikace na počítači pro seniory, 2016,
Související články
Osobní počítač
Kvantový počítač
Fotonový počítač
Externí odkazy
Pavel Tišnovský: Co se děje v počítači? – seriál článků na Root.cz
Historie výpočetní techniky v Československu
Informatika
Výpočetní technika |
32 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Estetick%C3%BD%20%C3%BA%C4%8Dinek | Estetický účinek | Estetický účinek je filozofický pojem.
Estetický účinek byl chápán v různých dobách různě. Názor, že estetický účinek znamená, „jak na nás dílo působí z hlediska podílu na idei Krásy“, který zde byl uveden jako první, má za podklad pozdně klasicistní smýšlení, v němž již krása nebyla přisuzována Božímu zjevení, ale přesto byla považována za něco velmi nezávislého na lidském postoji, vzešlého z vyšších sil (v romantismu byl tento přesah nad lidstvo a člověka zkonkretizován - nositelem estetického účinku byly přírodní síly, zejména živly a člověku málo dostupné krajiny). Je příznačné, že povstání estetického účinku bylo charakterizováno jako záležitost oproštění se od zájmu či prospěchu (Kant). Později původ estetického účinku „klesl“ na sociální úroveň (diferenciace estetického účinku v poměru k sociálnímu postavení).
V současnosti se estetický účinek vztahuje přímo k subjektu. Uznává se, že každému subjektu působí estetické účinky něco zcela jiného, v závislosti od jeho dosavadních životních zkušeností (historie jeho osobních i sociálních interakcí). Uplatňování estetického účinku jako společenské normy je pak považováno za příznak totality.
V dynamickém pojetí vzniká estetický účinek jako výsledek vědomého či mimovědomého porovnání dosavadní zkušenosti se zkušeností aktuální interakce. Estetického účinku je možné dosáhnout tím, že se novou zkušenost podaří uvědoměle či neuvědoměle zařadit k dosavadnímu řádu (konzervativní pojetí). Zkušenosti, které se nekryjí se zavedenými, jsou pak odmítány. V modernistickém pojetí - pokud se obě zkušenosti nekryjí, je možné posuzovat novou zkušenost také jako přesah - osvobození od dosavadních konvencí (které je samozřejmě dočasné, protože každý přesah se v tomto historickém postupu posléze může stát základem opakování, konvencí). V postmodernistickém, pluralistickém přístupu se uznává, že uspokojení z řádu světa může být stejně silné jako uspokojení z přesahu vlastní zkušenosti a toleruje se libovolné uplatňování toho kterého přístupu v dané situaci, pokud probíhá bez perzekuce přístupu protikladného. Jednostranná převaha uplatňování prvního či druhého přístupu je pak připisována psychologickém založení - první typ je spíše neurotický, druhý skeptický.
Zdrojem, jehož hlavním účelem je vytváření estetického účinku (nezaměňovat s krásou, neboť estetický účinek může mít i záporné rysy), je umění.
Estetika |
50 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedagogika | Pedagogika | Pedagogika je společenská věda, která zkoumá podstatu, strukturu a zákonitosti výchovy a vzdělávání jako záměrné, cílevědomé a soustavné činnosti formující osobnost člověka v nejrůznějších sférách života společnosti. Studuje a kriticky hodnotí myšlenkové dědictví minulosti, sleduje vývoj školství, výchovy a vzdělávání v zahraničí a ve spolupráci s dalšími vědními disciplínami formuluje nové vývojové trendy pro různé oblasti výchovy a vzdělávání.
Pedagogika jako obecný obor se dále dělí na konkrétní pedagogiky (např. hudební nebo výtvarná pedagogika) a specializace jako didaktiky konkrétních oborů (např. didaktika matematiky) se svými metodikami. Úzce spolupracuje s psychologií, zejména pedagogickou, ale také v poslední době s neurovědami a psychologií osobnosti.
Vědecká pedagogika studovaná v doktorském studiu na filozofických fakultách (Ph.D.) vychází historicky z filozofie výchovy, na fakultách pedagogických se zaměřuje hlavně na konkrétní didaktiky školních oborů. Hlavním rozdílem je, že filozofická pedagogika hledá, srovnává a analyzuje smysl a pojetí jednotlivých filozofických kategorií pro výchovu a učení obecně v životě (Filozofická fakulta UK), ale pedagogika učitelská je zaměřena spíše prakticky, především pro školní prostředí a vzdělávací soustavu (Pedagogická fakulta UK).
Probíhá spor, nakolik má být pedagogika normativní vědou, tzn. nakolik se má zaměřovat na definování cílů, obsahu a účelu výchovy a nakolik jí má jít především o neutrální popis a objasňování výchovných jevů a procesů. Např. Průcha definuje pedagogiku jako vědu, která „se zabývá (1) vším tím, co vytváří a determinuje nějaké edukační prostředí, (2) procesy, jež se v těchto prostředích realizují, (3) výsledky a efekty těchto procesů.“
V současnosti (2009) neexistuje jednotné pojetí pedagogiky, ani shoda v hlavním účelu pedagogiky. Různá pojetí se liší podle jednotlivých autorů, teoretických směrů i podle kulturní orientace charakteristické pro určitou zemi.
Za zakladatele pedagogiky jako vědy o výchově bývá považován Jan Amos Komenský, za zakladatele moderní pedagogické teorie lze považovat J. F. Herbarta.
Původ a etymologický význam slova
Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem paidagógos (řecky: παιδαγωγέω; paidós: dítě, ágein: vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo paedagogus již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo paedagogus převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce pedagogika označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.
Pojem pedagogika v zahraničí
Pedagogy v angličtině neznamená pedagogika, ale spíše odpovídá českému pojmu obecná didaktika, zatímco českému pedagogika odpovídá svým obsahem anglický termín educational sciences, v překladu edukační vědy. Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.
Historie pedagogiky
Pedagogika má své kořeny ve filozofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filozofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další.
Moderní versus tradiční pedagogika
Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout.
Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu.
Antipedagogika a postpedagogika
Postpedagogika je přístup k dětem takový, aby nebyl ani invazni, ani naléhavý, nenutili je, ale abychom byli přítomni v takové vzdálenosti, z jaké je možné akceptovat dítě takovým, jakým je „tady a ted".
Tento postoj vůči dítěti vyžaduje specifický prostor a čas. Tento přístup lze nazvat amikací. Je to prostřední cesta mezi násilím a úplnou rezignací. Je to konec výchovy a zároveň začátek druhého proudu antipedagogiky v oblasti výchovy.
Základní pojmy pedagogiky
Edukační prostředí (edukační realita) je jednoduše prostředí, v kterém probíhají edukační procesy. Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (edukant), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (edukátor) přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace.
Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují řízené učení, kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s neřízeným učením se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá.
Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí).
Dalším významným pojmem pedagogiky jsou edukační konstrukty, což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.).
Pojem edukace významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.
Struktura pedagogiky
Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filozofie a dalších věd).
Rozdělení pedagogiky podle Brezinky
Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: Věda o výchově, Filozofie výchovy a Praktická pedagogika.
Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru. Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí.
Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny.
Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces. Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet.
Disciplíny pedagogiky
Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky:
Dějiny pedagogiky a školství
Obecná pedagogika – základní pedagogická disciplína, která usiluje o systematizaci a interpretaci základních pedagogických jevů a zákonitostí, řeší též metodologické otázky a základní terminologii pedagogiky.
Srovnávací pedagogika (komparativní pedagogika) – popisuje a porovnává pedagogické teorie, výchovně-vzdělávací systémy a školské soustavy v různých zemích či regionech a to v kontextu historickém, sociálním, ekonomickém, politickém, kulturním, apod.
Filozofie výchovy – zabývá se smyslem a účelovostí edukace (výchovy a vzdělávání), hodnotami v edukaci, otázkou řízení a kontroly edukace, etickými otázkami výchovy, možnostmi a mezemi lidského poznání a jeho předávání z generace na generaci, člověkem a jeho vychovatelností atd.
Teorie výchovy
Sociologie výchovy – zabývá se sociálními aspekty edukace, místem a funkcí edukace ve společnosti, v dané kultuře, vztahy mezi edukací a sociální strukturou a sociální mobilitou, podmínkami a sociálními důsledky činnosti výchovných a vzdělávacích institucí. Mezi hlavní témata sociologie výchovy patří např. rovnost vzdělávacích příležitostí, jazyková a sociální podmíněnost vzdělavatelnosti, postoje ke vzdělávání, vztahy rodina-škola-komunita aj.
Pedagogická antropologie – snaží se objasňovat edukaci a její vývoj v celistvém pohledu na člověka na základě biologických a sociálních poznatků o lidském rodu, např. ve vztahu k různým omezením i možnostem člověka daným rozdíly v myšlení a komunikaci, způsobech chování, ve zvycích, v tradicích, rituálech, náboženském přesvědčení, sdíleném právu, hodnotách atd. mezi jednotlivými sociálními, etnickými, rasovými a jinými skupinami populace (zkoumá např. i genderové rozdíly).
Ekonomie vzdělávání – zkoumá vzájemnou souvislost mezi ekonomickými a edukačními procesy (např. rozvoj vzdělanostní struktury populace a tvorba HDP). Typické otázky oboru se týkají kvality výstupů edukačního systému ve vztahu k vloženým nákladům, financování školství, vztahů mezi vzděláním, kvalifikací lidí a jejich uplatnění na trhu práce, otázek marketingu škol apod.
Pedagogická psychologie – zabývá se využitím psychologických poznatků v pedagogice. Psychologicky analyzuje předpoklady, průběh a výsledky edukace, zkoumá např. psychický vývoj dítěte v souvislosti s jeho schopností osvojovat si různé poznatky a dovednosti, kognitivní procesy, které edukant využívá při učení, sociální vztahy, komunikaci i celkové klima ve škole a dalších edukačních prostředích, strategii a styl výuky v závislosti na věku žáků, vyučovacím předmětu, jejich motivaci, schopnostech, vzájemné kooperaci apod., změny osobnosti navozené výchovně-vzdělávacím procesem atd.
Speciální pedagogika – zabývá se edukací osob s ohledem na jejich speciální výchovné a vzdělávací potřeby v oblasti fyzické, psychické nebo sociální. Zkoumá jejich pracovní a společenské možnosti, usiluje o jejich integraci do společnosti a sleduje komplexní rozvoj jejich osobnosti. Speciální pedagogika se dělí do následujících podoborů:
Etopedie – edukace a reedukace (převýchova) sociálně nepřizpůsobené, obtížně vychovatelné nebo jinak sociálně narušené mládeže (např. mravně narušené mládeže)
Psychopedie – edukace osob mentálně retardovaných
Somatopedie – edukace osob tělesně postižených či znevýhodněných (např. dlouhodobě nemocných). Spadá sem i edukace osob s mírně odlišným duševním vývojem od normy, tzn. např. osob s lehkou mozkovou dysfunkcí (LMD či ADHD) nebo osob se specifickými poruchami učení.
Logopedie – zabývá se korekcí nebo odstraňováním poruch řeči (koktavost, vady ve výslovnosti aj.)
Surdopedie – edukace osob s různými vadami sluchu (částečná nebo úplná hluchota aj.)
Tyflopedie (též oftalmopedie) – edukace osob se zrakovým postižením (částečná slabozrakost, slepota aj.)
Sociální pedagogika
Pedagogika volného času
Pedagogika sportu
Andragogika – zabývá se vzděláváním dospělých osob
Obecná didaktika
Oborové a předmětové didaktiky
Technologie vzdělávání
Pedagogická evaluace
Pedagogická diagnostika
Pedeutologie – zabývá se výzkumem činnosti pedagoga
Teorie řízení školství
Vzdělávací politika
Pedagogická prognostika
(Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy)
Studium pedagogiky
Pedagogika jako aplikovaná disciplína se v České republice vyučuje na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením a především na vysokých školách v oborech s pedagogickým zaměřením.
Konkrétní didaktiky oborů se studují hlavně na pedagogických fakultách (např. didaktika českého jazyka, učitelství biologie apod.) jako pětiletý obor učitelství pro ZŠ a SŠ v mgr. studiu nebo jako tříleté a čtyřleté doktorské studium didaktiky. Kromě pedagogických fakult se pedagogika na VŠ vyučuje na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ (např. učitelství matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK nebo učitelství latinského jazyka na Filozofické fakultě UK apod.).
Studium pedagogiky jako vědecké disciplíny vycházející z filozofie výchovy poskytují ve třetím stupni studia – tříletém a čtyřletém doktorském studiu (Ph.D.) v mezinárodním měřítku Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra pedagogiky, a Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Obor akreditovala i Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd.
Speciální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře speciální pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Primární pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře primární pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Sociální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře pedagogiky, v bakalářském a magisterském studiu.
Andragogiku (pedagogiku dospělých) lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře andragogiky a personálního řízení, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.
Doktorské studium
Doktorské studium Ph.D. pedagogických věd představuje nejvyšší možnou kvalifikaci pro pedagogy-výzkumníky, kteří jsou připraveni nejen pro oblast výzkumu a vývoje, ale rovněž pro akademickou dráhu na univerzitách. Realizuje se na Univerzitě Karlově v Praze na filozofické fakultě ve studijním programu Pedagogika jak v oboru Andragogika tak v oboru Sociální pedagogika a oboru Pedagogika a na Masarykově univerzitě v Brně na Filozofické fakultě na Ústavu pedagogických věd v oboru Pedagogika a Andragogika. Ve všech případech se opírá primárně o filozofii výchovy s interdisciplinaritou psychologie osobnosti, sociologie výchovy a neurověd s návazností na predchozí studijní magisterskou specializaci. Dále se na FF UK realizuje v programu Historické vědy v oboru Didaktika dějepisu a v programu Filologie a v oboru Didaktika konkrétního jazyka a to v návaznosti na konkrétní obor a jeho metodologii. Na FFUK se jedná o nejstarší pedagogické stufium od založení tzv. artistické fakulty.
Na pedagogické fakultě UK se realizuje v programu Pedagogika v oboru Pedagogika a v oboru Primární pedagogika , v oboru Didaktika českého jazyka, v oboru Didaktika matematiky a v oboru Hudební teorie a pedagogika. Ve studijním programu Specializace v pedagogice se realizuje v oboru Výtvarná výchova a Vzdělávání v biologii.
Na přírodovědecké fakultě UK se realizuje v oboru Didaktika chemie a v oboru Vzděláváni v chemii. Na matematicko-fyzikákní fakultě se realizuje v oboru Didaktika fyziky a obecné otázky fyziky. Na Akademii múzických umění v Praze, na divadelní fakultě se realizuje program Teorie a praxe dramatické výchovy.
Na Masarykově univerzitě v Brně na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika geografie. Na Univerzitě Palackého v Olomouci, na pedagogické fakultě se v programu Specializace v pedagogice realizuje obor Didaktika literatury a obor Didaktika informatiky.
Časopisy
Některé české odborné pedagogické časopisy
Některé české populární pedagogické časopisy
Odkazy
Reference
Literatura
Dostál, J. – Macháčková, P. Systémové pojetí edukačního procesu a možnosti měření jeho efektivnosti. In Systémové přístupy 2005. Praha: VŠE, 2005. CD-ROM. .
Průcha, Jan: Moderní pedagogika. Praha: Portál 2009
Průcha, Jan: Přehled pedagogiky: úvod do studia oboru. Praha: Portál 2009
Průcha, Jan: Srovnávací pedagogika: mezinárodní komparace vzdělávacích systémů. Praha: Portál 2012
Průcha - Walterová - Mareš: Pedagogický slovník. Praha: Portál 2009
Musil, Roman. Pedagogika pro střední pedagogické školy. Informatorium.
Související články
Dějiny pedagogiky a školství
Izomorfismus v pedagogice
Pionýr (sdružení)
Skauting
Škola
Školství
Výchova
Woodcraft
Základní škola
Externí odkazy
B. Šmahelová, Dějiny pedagogiky (MUNI Brno) |
57 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Literatura | Literatura | Literatura (z latinského littera, písmeno) neboli písemnictví, někdy také slovesnost, je v širším slova smyslu souhrn všech písemně zaznamenaných textů, v moderních definicích někdy včetně ústně tradovaných projevů (například ústní lidová slovesnost). Kromě umělecké literatury se k ní v tomto smyslu řadí také odborná literatura, náboženské spisy, autobiografická literatura, korespondence a další typy textů. V užším slova smyslu se literaturou obvykle myslí pouze umělecká literatura (krásná literatura, beletrie). Někdy může být vymezena ještě úžeji význačností nebo hodnotou jednotlivých děl, imaginativností či fikčností textů, popřípadě ozvláštňující funkcí použitého jazyka. Výpovědi předkládané v umělecké literatuře nejsou obvykle hodnoceny coby pravdivé nebo nepravdivé, nýbrž jako fikční. Umělecké literární dílo je zároveň vysoce komplexní a rozvětvené, s mnoha vrstvami, významy a vztahy a není možné ho jednoduše uchopit, popsat či redukovat.
Literatura je výraznou součástí lidské kultury a civilizace. Má značný význam při konstituci lokálních (zejména národních) podob kultury a umožňuje šířit standardizovaný jazyk a vytvářet vědomí moderních jazykových a národních komunit. Literatura je však zároveň kosmopolitním fenoménem a je možné ji chápat jako propojený celek – autoři literárních děl bývají ovlivněni také cizojazyčnými texty a mezi jednotlivými národními literaturami probíhá výměna vlivů a idejí. Přestože značná část literatury oficiálně vychází tiskem, některá literární díla zůstávají v rukopisech, popřípadě jsou rozšiřována samizdatem nebo publikována na internetu. V minulosti byla literatura tradičně rozlišována na klasickou (kanonickou, uměleckou, kvalitní a hodnou pozornosti) a na populární (brakovou, nehodnotnou). V souvislosti s postmodernismem a novými přístupy a proudy v literární vědě bylo však toto rigidní rozdělení zpochybněno a upouští se od něj, přičemž také populární literatura se stává předmětem výzkumu.
Literaturou se zabývá literární věda. Pod tu spadá literární teorie (zkoumá a popisuje obecné zákonitosti literatury jako uměleckého jevu), literární historie (zkoumá dějiny literatury) a literární kritika (zkoumá, hodnotí a třídí literární díla). Významnou disciplínou literární vědy je také literární komparatistika, někdy nazývaná pouze komparatistika či obecná a srovnávací literatura.
Definice literatury
V užším slova smyslu je jako literatura chápán pouze umělecký text. Ten může být vymezen čistě naratologicky, tedy jako fikce, imaginativní, smyšlené psaní. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních literárních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují, popřípadě také děl o jejichž fikčnosti či historičnosti nelze rozhodnout.
Existuje také lingvistické vymezení, chápání literatury jako textů zvláštním způsobem zacházejících s jazykem, přesněji řečeno textů obsahující jazykovou intenzifikaci, deformaci a ozvláštnění. Tento názor zastávali formalisté, například Šklovskij nebo Jakobson. Zde se však nabízí námitka, že ozvláštnění a neobvyklý styl se často objevují i při běžném použití jazyka a literárnost textu je často zřejmá až z kontextu.
Vhodným měřítkem může být hodnotový soud: literární texty neobsahují žádnou inherentní vlastnost, důležité je pouze, jak se lidé k literatuře sami vztahují; jednotlivé texty mohou proto s postupem času nebo v různých společnostech status literatury získávat či ztrácet. Literatura je v tomto smyslu funkčním pojmem, nikoliv pojmem ontologickým. Tento přístup k věci však může být spojen s rigidním chápáním hodnotných literárních děl – a sice v tom smyslu, že za hodnotná (a tudíž literární) jsou považována pouze vrcholná díla, případně díla spojená s výraznými autorskými individualitami.
Podle strukturalistického pojetí je základním rozlišovacím znakem umělecké literatury její funkce: plní v první řadě funkci estetickou či poetickou. V pojetí sémiotika a lingvisty Romana Jakobsona, který pojem poetické funkce zavedl, je důležité zejména oddělení znaku od jím označovaného objektu. Pozornost pak strhává znak sám, stává se samostatnou a autorefenční jednotkou. Pro poetickou funkci je také důležitý princip kombinace: znak není mluvčím vybírán bez kontextu, nýbrž ve vztahu k ostatním použitým znakům, v rámci výstavby znakové řady. Například spojení „Jana a Magdaléna“ může být preferováno před opačným pořadím, protože v něm funguje princip slabičného narůstání, bývají vytvářeny aliterace a podobně. V literárním díle jsou však v menší míře přítomné i ostatní funkce jazyka (emotivní, poznávací, fatická, metajazyková a konotativní) a působí jako podřízená, přídatná složka. Epika do velké míry obsahuje referenční funkci jazyka, lyrika je většinou spojena s emotivní funkcí a básnictví oslovující druhou osobu se silně pojí s funkcí konotativní.
V současném západním hodnotovém a uměleckém diskursu platí, že text se stává literárním dílem teprve tehdy, kdy je v něm přítomno a čtenáři vnímáno určité uspořádání, kompozice a postupy tradičně přijímané jako literární. Takovým tradičním postupem může být v případě poezie básnickost, tedy rytmičnost, metaforičnost, grafické uspořádání a podobně; v případě prózy uspořádání pomocí syžetového vyprávění vytvářejícího fikční svět. Důležitým postupem může být také přímé označení textu za literární dílo, popřípadě žánrová specifikace. Tyto postupy ukotvují dílo v literární tradici, zároveň se však proti nim text může vymezovat nebo je deformovat a aktualizovat, čímž je vytvářena tradice nová.
Zkoumání literatury
Odborným zkoumáním literatury se zabývá literární věda, rozdělovaná na literární teorii, literární historii a literární kritiku. Mezi obory, které v rámci literární vědy existují nebo kterých literární věda využívá, patří mimo jiné literární interpretace, textologie, stylistika, naratologie, tematologie, versologie a prozódie. Četné podněty přijímá literární věda také z teorie komunikace, teorie médií, genderových studií, queer studií, sémiotiky, kulturologie či estetiky.
Literatura byla teoreticky reflektována již ve starověku. Mezi významné antické spisy o literatuře patří Aristotelova Poetika nebo Longinovo pojednání O vznešenu. Současná podoba literární vědy je však spojena až s rozvojem moderní filologie v 19. a 20. století. Myšlení o literatuře výrazně ovlivnil ruský formalismus (Viktor Šklovskij (1893-1984), Jurij Tyňanov (1894-1943), Boris Ejchenbaum (1886-1959)) a na něj navazující strukturalismus (případně poststrukturalismus) a sémiotika (Vladimir Propp (1895-1970), Jurij Lotman (1922-1993), Roland Barthes (1915-1980), Tzvetan Todorov (1939-2017), Julia Kristeva (1941), Umberto Eco (1932-2016)). Literární díla však vlastním prizmatem a metodami zkoumá také angloamerická nová kritika, marxistická literární věda, feministická literární teorie nebo dekonstruktivismus.
V českém prostředí je zkoumání literatury spojeno především se jménem kritika Františka Xavera Šaldy (1867-1937). České myšlení o literatuře později značně ovlivnil literární vědec a filozof Václav Černý (1905-1987) a také strukturalista René Wellek (1903-1995). S vlivnou teorií fikčních světů je spojen literární teoretik Lubomír Doležel (1922-2017). Mezi současné významné literární vědce patří Petr A. Bílek (1962), Jiří Pelán (1950), Josef Vojvodík (1964) nebo Vladimír Papoušek (1957). Anglickou literaturou se zabývá Martin Hilský (1943).
Literární teorie
Literární teorie se pokouší o popis obecných literárních zákonitostí, které hrají roli při vzniku literárního díla (problematika geneze), při jeho zařazování do literárního procesu a jeho čtenářské (případně posluchačské či divácké) konkretizaci. Jednotlivé literární teorie, které v rámci obecné literární teorie vznikají, lze rozdělovat na normativní, deskriptivní a empirické. Normativní teorie stanovují estetická kritéria, která musejí texty splňovat, aby byly akceptovány jako literární umělecká díla. Deskriptivní teorie naopak vycházejí ze stanoveného souboru textů (korpusu) a pokoušejí se vydestilovat jejich společné a zvláštní rysy (například za účelem vytvoření žánrové klasifikace). Empirické teorie stanovují hypotetické kauzální souvislosti a zákonitosti a ty následně v literárních textech ověřují nebo vyvracejí.
Literární historie
Literární historie se zabývá zaznamenáváním a zkoumáním relevantních událostí v kontextu literatury (publikace knih, proměny trhu, životní data autorů), dále pak jejich zasazováním do vzájemných souvislostí a vytvářením systematizujících literárněhistorických konstruktů. V současnosti se objevuje šest hlavních badatelských směrů:sociální dějiny literatury (literatura a její vzájemné ovlivňování se společností)
foucaultovská diskursivní analýza mediální interpretace (vliv materiálních médií a kulturních činností, například tisku, moderních masmédií, státního mocenského aparátu, školství a podobně)
systémově-teoretické přístupy
eklektické práce nového historismu (rozvolněný přístup bez hlavní řídící teorie či diskursu)
revizionistické studie například feministické nebo genderové
V české vědě od 19. století dlouho přetrvávalo členění literární historie na dějiny jednotlivých národních literatur a jejich oddělené zkoumání. Od přelomu tisíciletí se objevují snahy tento přístup nahradit komparativnějšími metodami, zkoumáním literárních dějin v širších kulturních kontextech, například středoevropském.
Druhy a žánry umělecké literatury
Druhy a žánry umělecké literatury se zabývá genologie. Otázka literárních žánrů hrála v dějinách poetiky klíčovou úlohu už od antiky. V Aristotelově Poetice už dokonce nalezneme určitý zárodek moderního členění literárních druhů, Aristoteles od sebe odlišuje různé druhy básnictví, zejména epické, a drama, které rozděluje na tragédie a komedie.
Základní a obecně přijímané genologické dělení literatury na literární druhy či oblasti však vzniklo až v klasicismu. Literární druhy se dělí podle výrazu na epiku (vyprávěcí literaturu), lyriku a drama. Podle textové organizace lze rozlišit poezii, prózu a drama. Výraz žánr pak označuje specifickými kritérii definované typy literárních textů. Každý žánr má vlastní pravidla a konvence, která čtenář musí znát, aby dokázal text číst správným způsobem – například u detektivky se předpokládá čtenářova obeznámenost s tím, že řešení bude nalezeno teprve po jisté době a že bude překvapivé. Mezi epické žánry patří román, novela nebo povídka. Dále je možné rozlišovat žánrové varianty (v případě románu jde například o psychologický román, historický román, milostný román a podobně) a žánrové formy (uvedený román může mít formu deníku, korespondence, kroniky a tak dále).
Některé genologické koncepce a úvahy byly silně ovlivněny dobou vzniku. Ferdinand Brunetiěre například na konci 19. století prosazoval analogii žánru s biologickým druhem a v souladu s rozkvětem přírodních věd a darwinovského pojetí přirozeného výběru uvažoval o genezi a vývoji žánrů od jejich vzniku až k nevyhnutelnému postupnému zániku.
Literatura podle země, oblasti či kulturního okruhu
Evropa
Amerika
Asie
Afrika
Austrálie a Oceánie
Mimo geografické rozčlenění stojí esperantská literatura.
Reference
Související články
Literární věda
Seznam českých spisovatelů
Česká literatura
Externí odkazy
Umění
Psaní a čtení |
73 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav%20Horn%C3%AD%C4%8Dek | Miroslav Horníček | Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 Plzeň – 15. února 2003 Liberec) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. Jeho strýcem byl herec Emil Bolek.
Životopis
Začátky
Narodil se v Karlově ulici čp. 36, do rodiny úředníka Bedřicha Horníčka (* 19. května 1888) a Marie, rozené Lindauerové (* 7. září 1889). Rodiče byli oddáni 22. listopadu 1917.
K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování gymnázia byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. Dne 8. března 1948 se v Praze oženil s Alžbětou, rozenou Šumberovou (11. září 1924 Liptovský Mikuláš – 7. září 1999 Liberec).
V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC (Jiří Voskovec po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři.
Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem.
Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Montreal a Kinoautomat
V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě.
Z tohoto pobytu vytěžil knihu fejetonů Javorové listy, uveřejňovaných původně v Literárních novinách.
Hovory H
Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. Do svých rozhovorů vkládal inteligentní humor, který oslovuje mnohé diváky i dnes. V roce 2004 vyšla v reedici kniha Hovory H. Pořad se vysílal v letech 1969–1971, celkem bylo natočeno 28 dílů, ale televize odvysílala pouze 25, s nástupem normalizace byl však zrušen. Dochovaly se z něj vzácné televizní záznamy, pořad vyšel i na gramofonových deskách firmy Supraphon, později i na CD. Roku 1990 bylo natočeno ještě sedmnáct dílů pořadu, ale s pozměněným názvem Hovory H ještě po dvaceti letech.
Byli jednou dva písaři
Jeho dalším velkým televizním projektem byl desetidílný seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972. Na jeho tvorbě se sešla tehdejší umělecká elita. Režisér Divadla Semafor Ján Roháč, scenárista Jaroslav Dietl a herci v čele s dvojicí Sovák, Horníček. Dílem prostupuje jemný humor, nadhled a pohoda.
Seriál měl však pro něj tragický dopad. V půli natáčení, přímo v jeho dějišti, tragicky zemřel jeho jediný syn Jan (1950–1972), student dokumentaristiky na pražské FAMU, kterého si pozval na natáčení. Seriál byl přesto dokončen a na výsledku díla to nebylo znát.
Filmografie
Film
1964 Táto, sežeň štěně! – role: redaktor Hlavsa, tatínek
Televize
1972 Věra – nevěra (TV filmová komedie) – role: Karel Bartůněk, scénář napsal Jiří Sovák spolu s Miroslavem Horníčkem
Horníček jako spisovatel
Jako prvotina mu vyšla kniha Dobře utajené housle, potom již zmíněné Javorové listy. V sedmdesátých letech vyšly jeho knihy Hovory, Listy z Provence (vyjadřuje lásku k Francii), Jablko je vinno a Chvála pohybu. V dalších letech i Julius a Albert, Klaunovy rozpravy, Hovory s Janem Werichem, Chvalozpěvy, Saze na hrušce a povídky Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní. Některé z těchto knih vyšly i ve zvukové formě, jednalo se o autorská čtení či autorské dramatizace zaznamenané na gramofonových deskách firmy Supraphon.
Napsal také řadu divadelních her, například: Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan.
Výtvarník a duchovní otec
Stal se autorem mnoha surrealistických koláží. Poslední výstava za života byla Dobře utajené koláže v Praze roku 2002.
Byl také duchovním otcem mnoha kulturních událostí a počinů. Spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem (které dokonce seznámil) i v „předsemaforské“ době (například představení Člověk z půdy). Další partneři: Miloš Kopecký (Tvrďák – spoluautoři i protagonisté), Tomáš Sláma, Igor Šebo, Pavel Bobek, Pavel Dostál (napsali spolu divadelní hru Dva na smetišti). Spolupracoval též s folkovou skupinou Český skiffle pana Jiřího Traxlera, objevil se i na LP desce firmy Supraphon Staropražské hrací strojky. Supraphon vydával také jeho interpretace textů jiných autorů – např. Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu nebo Ota Pavel Smrt krásných srnců.
Zemřel v Liberci a je pochován v Kytlicích.
Horníček a západní Čechy
V Plzni v budově kulturního domu Inwest (původně Dům kultury ROH) bylo na jeho počest od roku 2000 pojmenováno Horníčkovo divadlo. Byla zde 10. listopadu 2003 odhalena pamětní deska. Kulturní dům Inwest byl i s divadlem v roce 2012 zbourán.
Jezdil také do Mariánských Lázní za svými přáteli a pobýval zde v hotelu Svoboda. Napsal také Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních a v roce 1986 při příležitosti slavnostního otevření Zpívající fontány vytvořil podobný dopis pro ni.
Knihy
Soupis viz katalog NKC Národní knihovny ČR
A co ženy, pane dvorní rado?: Rozhovor J. P. Eckermanna s J. W. Goethem mimo pozemský čas o ženách času pozemského (divadelní hra) Praha, Dilia, 1987
Dobrý den, socho! Praha, Orbis, 1977
Dobře utajené housle Praha, Motto, 1965, další vydání až do – 2003
Dva muži v šachu: Odehrává se někde v Itálii, někdy v osmnáctém století (divadelní hra) Praha, Dilia, 1974
Hovory: (1968-1969) Praha, Motto, 1998
Hovory s Janem Werichem Praha, Panorama, 1991
Humor a koláže Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 1995
Chvála pohybu Praha, Motto, 2003
Chvalozpěvy Praha, Brána Euromedia Group – Knižní klub, 2001
Chvilky s Itálií (společně s Pavlem Koppem) Praha, Panorama, 1988, 2002
Jablko je vinno Praha, Motto, 1979, 1997
Jak hledat slunce Praha, Panorama, 1980
Javorové listy Praha, Olympia, 1968
Jeden den pouhý jen Praha, Spolek českých bibliofilů, 2000
Julius a Albert Praha, Československý spisovatel, 1989
Klaunovy rozpravy: úvahy, fejetony, rozhovory, ankety z let 1956–1986 Praha, Odeon, 1989
Koláže a hry Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum, 1990
Letostroj pana Maxmiliána Praha, Albatros, 1972
Listy z Provence Praha, Československý spisovatel, 1971, 2000
Louka pro dva Praha, Dilia, 1984
Malá noční inventura (divadelní hra) Praha, Dilia, 1977
Miloslav Stibor Ostrava, Profil, 1990
Můj strýček kauboj aneb Rodeo (divadelní hra) Praha, Dilia, 1977
Muž jménem Juan (divadelní hra) Praha, Dilia, 1993
Neberme se příliš vážně Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 2002
Pětatřicet skvělých průvanů: (povídky) Praha, Akropolis, 1998, 2001
Pohlednice z Benátek Praha, Olympia, 1971
Poznámky o divadle Praha, Melantrich, 1990
Rozhodně nesprávné okno (divadelní hra) Praha, Dilia, 1970
S paní ve spaní: (povídky) Praha, Akropolis, 1999
Saze na hrušce: vzpomínky nejen na dětství Plzeň, Nava, 1996
Setkání s Veronikou: Komedie (divadelní hra) Praha, Dilia, 1980
Slaměný klobouk: volně zpracovaný na motivy komedie Eugéna Labiche (divadelní hra) Praha, Dilia, 1979
Strašidla Praha, Albatros, 1971
Trojhlas / Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík Praha, Melantrich, 1986
Vyznání: Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních Praha, Československý spisovatel, 1975
Zpověď na konci cesty Praha, Formát, 2000
Diskografie – výběr
Gramofonové desky
s Janem Werichem
LP Předscény Werich & Horníček – (2 LP) – Supraphon 1990
se skupinou Český skiffle
LP Dobře utajené housle – (2 LP) – Supraphon 1972
LP Kantor Barnabáš a žáci darebáci – Supraphon 1973
LP Listy z Provence – Supraphon 1974
ostatní
LP Hovory H – (s Milanem Lasicou a Júliem Satinským) – Supraphon 1970
LP Staropražské hrací strojky – Supraphon 1974
LP Zavěste, prosím, volá Semafor – (jako telefonický host Miloslava Šimka) – Supraphon 1974
LP Jablko je vinno – (autorské dramatizace s Libuší Švormovou) – Supraphon 1977
LP Chvála pohybu – Supraphon 1978
LP Je libo dát si víno – Supraphon 1979 (společně s Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem a Brněnským rozhlasovým souborem lidových nástrojů)
LP Obraťte ! Na druhé straně jsem já Miroslav Horníček – Supraphon 1979 (společně s Milošem Kopeckým)
LP Malá noční rozprava – Supraphon 1986
LP Herecké historky z hovorů H – Supraphon 1990
Rozhlasové nahrávky
Český rozhlas připravil řadu nahrávek z Horníčkovy tvorby a u příležitosti 100. výročí jeho narození mu plzeňské regionální studio věnovalo cyklus Čtení na léto 2018.
Odkazy
Reference
Literatura
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 1, 2, 23, 77, 138, 177, 208, 266, 276, 306, 353, 418, 425, 427, 517, 520, 536.
FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. . S. 426–427.
Související články
Kytlice
Externí odkazy
Miroslav Horníček v souborném katalogu Akademie věd ČR
Miroslav Horníček na Dabingforum.cz
Miroslav Horníček v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
Miroslav Horníček v cyklu České televize Příběhy slavných
Štěstí je schopnost být šťasten Pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje některé méně známé informace ze života Miroslava Horníčka a unikátní záznamy jeho pořadů z roku 1948 nebo 1968.
Čeští herci
Čeští divadelní herci
Čeští filmoví herci
Čeští televizní herci
Čeští dabéři
Herci Národního divadla
Herci Divadla Josefa Kajetána Tyla
Čeští spisovatelé 20. století
Spisovatelé píšící česky
Čeští režiséři
Čeští divadelní režiséři
Čeští dramatici
Čeští humoristé
Čeští moderátoři
Čeští televizní moderátoři
Čeští publicisté
Čeští scenáristé
Čeští výtvarníci
Fejetonisté
Českoslovenští zasloužilí umělci
Držitelé Ceny Thálie – Zvláštní cena Kolegia
Nositelé medaile Za zásluhy (Česko)
Absolventi Gymnázia Plzeň, Mikulášské nám. 23
Narození v Plzni
Narození 10. listopadu
Narození v roce 1918
Úmrtí 15. února
Úmrtí v roce 2003
Muži
Úmrtí v Liberci
Osobnosti na českých poštovních známkách |
85 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr%20Blucha | Vladimír Blucha | Vladimír Blucha (* 6. července 1931 Mokré Lazce u Opavy – 20. listopadu 2020) byl český regionální historik, geograf, kronikář, vlastivědný pracovník a pedagog, který napsal řadu článků a několik knih o historii Krnova.
Život
Německé úřady ve vládním obvodě Opava v Sudetech ho v roce 1938 přejmenovaly z Vladimíra na Waldemara. Na konci války, když přišla do Mokrých Lazců fronta, úplně vyhořel pronajatý domek, ve kterém Bluchovi bydleli. Tak se v červnu 1945 usadili v pohraničí v Krnově. Vladimír Blucha maturoval v roce 1950 na krnovském gymnáziu. Druhou maturitu vykonal v roce 1957 a tím získal kvalifikaci jako učitel pro 1.–5. postupný ročník. Po základní vojenské službě pracoval na ONV v Krnově, kde byl až do roku 1960 inspektorem pro kulturu. Poté dálkově vystudoval Pedagogický institut v Ostravě, obory matematika a zeměpis. V letech 1960–1970 učil na 1. ZDŠ na Dvořákově okruhu 2 a od roku 1970 do roku 1990 učil na 3. ZDŠ na Opavské ulici. Od srpna 1990 byl vedoucím Okresního pedagogického střediska v Nových Heřminovech. V letech 1965–1969 a v letech 1990–2000 byl kronikářem města Krnova. Jeho články vycházely v různých novinách a časopisech. Byl čestným členem Matice slezské a také předsedou jejího krnovského odboru. Byl členem Čs. společnosti geografické, Čs. společnosti archeologické a České numismatické společnosti. Byl ženatý a měl dceru RNDr. Lenku Bucherovou-Fišerovou (* 1964, roz. Bluchovou), Ph.D., která je vysokoškolskou učitelkou a překladatelkou chemické angličtiny.
Nejznámější je jeho kniha Velký požár (2002). Žánr tohoto díla by se dal charakterizovat jako „historický obraz“, jednotlivé kapitoly, popisující příběh jednotlivých Krnovanů v jednom zajímavém historickém období, se skládají v celkový obraz tohoto období. Kniha tak připomíná např. obrazy Hieronyma Bosche, na kterých sledujeme jednotlivé drobné scény, které dohromady tvoří zvláštní atmosféru celého výjevu.
Dílo
Kronika města Krnova za roky 1965-1969 a 1990-2000
Historie města Krnova (1969; in: Vladimír Blucha, Ladislav Zapletal (1969): Krnov: historie a geografie města)
Stručné dějiny města Krnova (199?)
Obrázky z dějin Krnova (1993)
Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé (1995)
Vysoké nebe: historická freska o životě na Krnovsku v 16. století (1998)
Historia regionu głubczycko-krnowskiego (200?; spolu s Katarzynou Maler)
Velký požár: (Krnov 1779) : historický obraz ze života v Krnově v 18. století (2002)
Město Krnov: průvodce po památkách (2003)
Prožil jsem krásný život: sborník vzpomínek o tom, jak jsme chtěli bránit republiku a o životě v osvobozeném Krnovsku (2005; spolu s Naděždou Paprskarzovou)
Město mezi dvěma řekami: čtení o pozoruhodné historii města zvaného Kyrnow, Jegerdorf, Carnovia, Jägerndorf, Karniów, Krnov (2007)
Řeka mého rodu a rod mé řeky: obrázky ze života obyčejného slezského rodu (2011)
Králův syn: osudy opavského vévody Mikuláše ve 13. a 14. století (2012)
Klíč k domovu: Čtení o Krnovsku pro mládež i dospělé (2013; 2. vydání)
Příběh bronzových rolniček v újezdu Kyrnow'' (2014)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Životopis z roku 1990
Fotografie
Čeští pedagogové
Čeští geografové
Čeští regionální historikové
Čeští obecní kronikáři
Čeští spisovatelé historických románů
Čeští spisovatelé literatury faktu
Spisovatelé píšící česky
Absolventi Pedagogické fakulty Ostravské univerzity
Lidé z Krnova
Historikové 20. století
Narození v roce 1931
Narození 6. července
Historikové 21. století
Geografové 20. století
Geografové 21. století
Narození v Mokrých Lazcích
Úmrtí v roce 2020
Úmrtí 20. listopadu
Muži |
94 | https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%ADhov%C3%A9%20zrychlen%C3%AD | Tíhové zrychlení | Tíhové zrychlení je zrychlení volného pádu těles zanedbatelných rozměrů (hmotných bodů) v dané vztažné soustavě a představuje superpozici gravitačních a setrvačných zrychlení působících na tělesa v této soustavě.
Nejčastěji se tíhovým zrychlením míní speciální případ zrychlení volného pádu v soustavě spojené s povrchem kosmického tělesa (například Země); hlavní složkou tíhového zrychlení je gravitační zrychlení vyvolané tímto tělesem, ale pokud se jedná o rotující těleso (a tedy i Zemi), působí kromě gravitační síly také odstředivá síla, což je setrvačná síla vznikající v důsledku otáčení tělesa kolem jeho osy. Proto je tíhové zrychlení na rovníku menší než na pólech.
Beztížný stav nastává ve vztažných soustavách, ve kterých je tíhové zrychlení nulové, tedy skládající se setrvačné a gravitační síly se vzájemně vektorově odečítají. Typickým příkladem je kabina pohybující se se zrychlením rovným zrychlení vnějšího gravitačního pole – volně se pohybující družice, padající kabina výtahu apod.
Značka, jednotka
Značka: g
Jednotka: m/s2
Tíhové zrychlení na Zemi
Hodnota tíhového zrychlení na Zemi činí v českých zeměpisných šířkách (49° až 51°) přibližně 9,81 m/s².
Tíhové zrychlení se ve zrychlení padajících těles plně projeví ve vakuu, kde nepůsobí odporové síly a pád je možno považovat za volný. V atmosféře je pohyb těles brzděn odporem vzduchu.
Působení tíhového zrychlení poprvé přesně popsal Galileo Galilei, který vyslovil a experimentálně ověřil jeho závislost na geografické šířce, nadmořské výšce a nepatrně i na lokální hustotě hornin pod povrchem.
Pro fyzikální a technické použití je vhodné stanovit univerzální standardní hodnotu. Ta se nazývá normální tíhové zrychlení, značí g0 nebo gn a její hodnota vychází z tíhového zrychlení na 45° zeměpisné šířky u hladiny moře:
g0 = gn = 9,80665 m/s² (přesně).
Pro výšky zanedbatelné vzhledem k průměru Země se g snižuje na jeden metr nadmořské výšky přibližně o 3×10−6 m/s2. Tíhové zrychlení je mírně ovlivňováno i pozicí Měsíce vůči Zemi, což se projevuje např. přílivem a odlivem hladiny moře.
Tíhové zrychlení na povrchu obecného kosmického tělesa
Tíhové zrychlení lze definovat jako zvýšení rychlosti tělesa působením pouze gravitačních a setrvačných sil působících na povrchu kosmického tělesa za jednu sekundu při volném pádu ve vakuu. Jednotkou tíhového zrychlení je m/s2. Tíhové zrychlení definujeme na konkrétním místě povrchu konkrétního kosmického tělesa, může být proměnlivé i časově. Pokud se výrazněji projevují vlivy rotace, okolních těles, nebo při nepravidelném tvaru kosmického tělesa, měli bychom tíhové zrychlení definovat jako vektor.
Tíhové zrychlení tedy obecně závisí na
gravitačním poli kosmického tělesa – gravitační zrychlení
na pohybu (trajektorii) kosmického tělesa – např. na Zemi se projevuje odstředivé zrychlení
na gravitačním poli blízkých kosmických těles (např. na Zemi způsobuje vliv Měsíce příliv a odliv)
Gravitační složka tíhového zrychlení (ag) vně daného tělesa v souladu s gravitačním zákonem klesá s druhou mocninou vzdálenosti od středu tělesa (např. Země). Obecně pro gravitační zrychlení ve vzdálenosti r od středu tělesa (ať už je to pod povrchem, na něm nebo nad ním) s kulově symetrickým rozložením hmotnosti, u kterého M(r) udává celkovou hmotnost uvnitř koule s poloměrem r, platí vztah
Pod povrchem těles s konstantní hustotou by pak tato složka rostla přímo úměrně se vzdáleností od středu:
Velikost tíhového zrychlení na jiných planetách a měsících je tedy jiná než na Zemi, závisí především na hustotě tělesa, na jeho tvaru a na rychlosti jeho rotace. Například tíhové zrychlení je na Měsíci přibližně šestkrát nižší než na Zemi (tíhové zrychlení na Měsíci je přibližně 1,6236 m/s2). Na Marsu má tíhové zrychlení hodnotu 3,725 m/s2 (což je tedy 2,6krát menší než na Zemi).
Beztížný stav a umělá tíže
Beztížný stav, který panuje na družicích obíhajících kolem Země, je způsoben rovností odstředivé síly způsobené oběhem a síly dané působením gravitačního pole Země.
Vědci a technici uvažují o konstrukci orbitálních stanic využívajících „umělou gravitaci“, kde bude tíhové zrychlení vytvářeno rotací stanice nebo její obytné části. Korektní české označení je „umělá tíže“, neboť se tak vytvářejí pouze setrvačné síly, nikoli gravitace, která je univerzální pravou silou.
Odkazy
Související články
Geoid
Gravimetrie (fyzika)
Gravitace
Gravitační pole
Gravitační zrychlení
Pohyb v centrálním gravitačním poli
Tíha
Váha
Reference
Externí odkazy
Gravimetrická mapa ČR
Gravitace
Zrychlení |
102 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rychlost | Rychlost | Rychlost je charakteristika pohybu, která určuje, jakým způsobem se mění poloha tělesa (hmotného bodu) v čase.
Obecněji se rychlost používá pro označení časové změny jakékoliv veličiny (např. rychlost chemické reakce, rychlost společenských změn apod.). Pokud není uvedeno jinak, bude dále pojednáváno o rychlosti charakterizující časovou změnu polohy při mechanickém pohybu.
Rychlost je vektorová fyzikální veličina, neboť je dána velikostí (v určitých jednotkách) a směrem.
Pokud dva běžci závodí na stejné trati, pak se pohybují po stejné trajektorii a po skončení závodu mají za sebou také stejnou dráhu. Pokud však jeden ze závodníků doběhne do cíle dříve, nebudou pohyby obou závodníků stejné. Závodníci urazí tedy danou dráhu v rozdílném čase. Veličina charakterizující jejich pohyb je okamžitá rychlost, případně průměrná rychlost.
Časová změna rychlosti se nazývá zrychlení, záporné zrychlení se nazývá zpomalení; obě veličiny vyjadřuji změnu resp. přírůstek či úbytek okamžité rychlosti v nekonečně krátkém čase (jedná se o druhou derivaci dráhy podle času).
Značení
Značka: , popř. pro velikost rychlosti (z anglického velocity)
Jednotky
Hlavní jednotka SI: metr za sekundu, m·s−1 , m/s.
Další používané jednotky: V běžné praxi (rychlost dopravních prostředků, větru apod.) se používá kilometr za hodinu, km/hod., km·h−1 (1 m·s−1 = 3,6 km·h−1), v (některých) anglicky mluvících zemích je namísto něho běžná míle za hodinu
V námořní praxi a v letectví se užívá jednotka uzel (anglicky „knot“, zkratka „kn“ nebo „kt“), což je námořní míle za hodinu
Vzhledem k vysokým rychlostem astronomických objektů se v astronomii někdy používá tisícinásobek hlavní jednotky SI: kilometr za sekundu. km/s.
Průměrná rychlost
Od okamžité rychlosti se průměrná rychlost liší tak, že je definována jako celková vzdálenost uražená za určitý čas. Např. pokud je vzdálenost 80 kilometrů ujetá za 1 hodinu, pak je průměrná rychlost 80 kilometrů za hodinu. Podobně, pokud je 320 kilometrů ujeto za 4 hodiny, je průměrná rychlost opět 80 kilometrů za hodinu. Pokud je vzdálenost v kilometrech (km) vydělena časem v hodinách (h), výsledkem jsou kilometry za hodinu (km/h). Průměrná rychlost nepopisuje změny rychlosti, které mohly nastat v kratších časových intervalech (protože průměrná rychlost je celková vzdálenost dělená celkovým časem cesty). Takže průměrná rychlost se značně liší od okamžité rychlosti. Průměrná rychlost se vypočítá:
,
nebo exaktněji
.
Okamžitá rychlost
Okamžitá rychlost je rychlost v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžitá rychlost jako první derivace dráhy podle času, tedy limitním přechodem od průměrné rychlosti:
.
Rychlost při pohybu po kružnici
Při pohybu po kružnici se k vyjádření rychlosti používají dvě různé veličiny – obvodová rychlost a úhlová rychlost, které se odlišují rozměrem i jednotkami.
Vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlosti
Mezi obvodovou a úhlovou rychlostí platí vztah
v = ω · r,
kde ω je úhlová rychlost, r je poloměr kružnice. Ve vektorovém vyjádření:
Tento vztah je speciálním případem vektorového vyjádření úhlové rychlosti.
Relativistická rychlost
Při určování rychlosti v relativistické mechanice se postupuje podobně jako u klasické (nerelativistické) rychlosti.
Pro hmotný bod, který se pohybuje prostorem, lze rychlost ve vztažné soustavě S vyjádřit složkami
Ve vztažné soustavě S' budou složky rychlosti tohoto hmotného bodu vůči soustavě S' mít následující složky
Toto vyjádření je stejné jako v klasické mechanice. Rozdíl však spočívá v tom, že jednotlivé souřadnice (prostorové i časové) se v teorii relativity transformují odlišně než v klasické fyzice.
Předpokládejme, že soustava S' se vůči soustavě S pohybuje konstantní rychlostí , Přičemž pohyb probíhá podél os x, x' , které vzájemně splývají.
Složky rychlosti lze vyjádřit prostřednictvím speciální Lorentzovy transformace. Jejich diferencováním dostaneme
Dosazením dostaneme transformační vztahy pro složky relativistické rychlosti
Tyto vztahy představují relativistickou transformaci rychlosti.
Pro malá ve srovnání s rychlostí světla , tzn. , přechází tyto vztahy ve vztahy pro klasickou (nerelativistickou) transformaci rychlosti
Vyjádření rychlosti v soustavě S prostřednictvím složek rychlosti v soustavě S' získáme záměnou čárkovaných a nečárkovaných veličin a záměnou znaménka u rychlosti , tzn.
Jedním z důsledků uvedených transformačních vztahů je skutečnost, že rychlost světelného paprsku bude ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná, což odpovídá druhému postulátu speciální teorie relativity. Máme-li totiž v soustavě S světelný paprsek pohybující se rychlostí světla ve směru osy x, tzn. , dostaneme pro rychlost stejného paprsku v soustavě S'
Dalším z důsledků těchto transformačních vztahů je také skutečnost, že pokud je rychlost v menší než rychlost světla , bude menší než rychlost světla ve všech inerciálních vztažných soustavách. Např. pokud se v soustavě S' pohybuje hmotný bod rychlostí ve směru osy x a samotná soustava S' se pohybuje vzhledem k soustavě S rychlostí ve stejném směru, byla by podle klasické mechaniky rychlost pohybu hmotného bodu v soustavě S rovna , což je rychlost vyšší než rychlost světla . Relativistická mechanika však dojde k hodnotě .
Rychlost vzhledem k rychlosti světla se označuje za podsvětelnou, je-li , světelnou (rychlost světla), je-li , nebo nadsvětelnou při .
Rozdíl mezi speed a velocity v angličtině
V angličtině se někdy nesprávně zaměňují slova speed a velocity – speed je skalární veličina, zatímco velocity je veličina vektorová, tj. speed uvádí pouze rychlost, zatímco velocity i směr, kterým se těleso pohybuje.
Odkazy
Reference
Související články
Mechanika
Nadsvětelná rychlost
Rapidita
Seznam rychlostí v přírodě
Skládání rychlostí
Externí odkazy
Fyzikální veličiny
Kinematika
Pohyb |
110 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Dost%C5%99ediv%C3%A1%20s%C3%ADla | Dostředivá síla | Dostředivá (centripetální) síla (často označovaná Fd) je síla, která má směr do středu křivosti trajektorie tělesa při křivočarém pohybu (při pohybu po kružnici do středu kružnice). Má směr normály k trajektorii v daném místě, je tedy kolmá na vektor rychlosti. Dostředivá síla způsobuje změnu směru vektoru rychlosti (dostředivé zrychlení), a tím zakřivení trajektorie, velikost vektoru rychlosti však nemění.
Vztah velikosti dostředivé síly, hmotnosti tělesa m, velikosti rychlosti tělesa v (popř. úhlové rychlosti ω) a poloměru křivosti r je
nebo
.
V otáčející se neinerciální vztažné soustavě vzniká odstředivá síla, která se často označuje jako reakce (reaktivní síla podle Třetího Newtonova zákona) k síle dostředivé. Je to však pouze síla zdánlivá a závisí na volbě vztažné soustavy.
Důkaz
Pohybuje-li se těleso (hmotný bod) po kružnici s konstantní úhlovou rychlostí ω, pak pro úhel φ úsečky spojující těleso a střed kružnice platí:
kde t je čas. Je-li x souřadnice tělesa v kartézském souřadném systému se středem ve středu kružnice, pak pro tuto platí:
Víme, že složku zrychlení ve směru osy x získáme druhou derivací souřadnice x podle času:
kde je složka zrychlení tělesa ve směru osy x, tedy platí:
Pro , kde k= 0,1,2,…,n pak platí, že absolutní hodnota této složky zrychlení ve směru „x“ je rovna hledanému dostředivému zrychlení ad:
.
Dostředivou sílu F d pak spočítáme z Newtonova zákona:
První Newtonův zákon říká že pohybující se předmět pokračuje v pohybu po přímé dráze, dokud jej nějaká síla nedonutí změnit směr
Související články
Pohybová rovnice
Křivočarý pohyb
Coriolisova síla
Odstředivá síla
Externí odkazy
Dynamika |
119 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20finsk%C3%BDch%20spisovatel%C5%AF | Seznam finských spisovatelů | Seznam finských spisovatelů setříděný podle abecedy.
A
Umayya Abu-Hanna (* 1961)
Mikael Olai Agricola (1510–1557)
Juhani Aho (1861–1921)
Outi Alanne (* 1967)
Antero Alli (* 1952)
B
Peter von Bagh (* 1943)
Anni Blomqvist ()
Jöns Budde (asi 1437–1491)
C
Johan Cajanus (1655–1681)
Walter de Camp
Minna Canthová (1844–1895)
D
Jörn Donner (* 1933)
E
Rabbe Enckell (1903–1974)
F
Kati-Claudia Fofonoff (* 1947)
G
Sami Garam (* 1967)
Alexandra Gripenbergová (1857–1913)
H
Pentti Haanpää (1905–1955)
Paavo Haavikko (* 1931)
Helvi Heleena Hämäläinenová (* 1907)
Anna-Leena Härkönenová (* 1965), spisovatelka a herečka
Aaro Antti Hellaakoski (1893–1952)
Saima Harmaja (1913–1937)
Jukka M. Heikkilä (* 1966)
Pekka Hiltunen (* 1966)
Laila Hirvisaari (1938)
Kari Hotakainen (* 1957), jeden z nejúspěšnějších současných finských spisovatelů, prozaik, básník, dramatik a autor knížek pro děti
Veikko Huovinen (* 1927)
Antti Hyry (* 1931)
J
Tove Janssonová (1914–2001)
Arvid Järnefelt (1861–1932)
Maria Jotuniová (1880–1943)
K
Frans Uuno Kailas (1901 – 1933)
Aino Kallasová
Anja Kauranenová viz Anja Snellmanová
Veikko Antero Koskenniemi (1885 – 1962)
Ilmari Kianto (1874–1970)
Eeva Kilpiová (1928–)
Aleksis Kivi (1834–1872), autor prvního významného finsky psaného románu Sedm bratří
Kaarlo Robert Kramsu (1855–1895)
Leena Krohnová (* 1947), spisovatelka, autorka románů, povídek, knížek pro děti a esejí
L
Leena Landerová (*1955)
Martti Johannes Larni (* 1905)
Maiju Lassila (1868–1918)
Leena Lehtolainen (* 1964)
Joel Lehtonen (1881–1934)
Armas Eino Leino (1878–1926)
Rosa Liksomová (* 1958), spisovatelka a fotografka
Väinö Linna (1920–1992), spisovatel
Johannes Linnankoski (1869–1913)
Elias Lönnrot (1802 – 1884)
M
Eeva Liisa Mannerová (* 1921)
Veijo Meri (* 1928)
Timo K. Mukka (1944–1973)
P. Mustapää (* 1899)
O
Sofi Oksanen (* 1977), spisovatelka
P
Arto Paasilinna (* 1942)
Olavi Paavolainen (1903–1964)
Teuvo Pakkala (1862–1925)
Toivo Pekkanen (1902–1957)
Maria Peura (* 1970)
Anni Polva (1915–2003)
Riikka Pulkkinen (* 1980)
R
Aino Räsänen (1910–1995)
Paavo Olavi Rintala (* 1930)
Johan Ludvig Runeberg (1804–1877), básník
S
Asko Sahlberg (* 1964), spisovatel
Hannu Salama (* 1936), romanopisec, klasik finského dělnického románu
Alexandra Salmela (1980)
Juha Seppälä (* 1956), prozaik a dramatik
Raija Siekkinenová (1953–2004), povídkářka
Frans Eemil Sillanpää (1888–1964)
Salla Simukka (* 1981)
Elvi Aulikki Sinervová (* 1912)
Johanna Sinisalo (* 1958), autorka sci-fi a fantasy literatury
Anja Snellmanová, původním jménem Anja Kauranenová (* 1954), spisovatelka
T
Arvo Albin Turtiainen (* 1904)
V
Katri Valová (1901–1944)
Anja Leila Hemmikki Vamelvuová (* 1921)
W
Kurt Martti Wallenius (1893–1984), generál, politik a spisovatel
Mika Waltari (1908–1979)
Hella Maria Wuolijokiová (1886–1954)
Externí odkazy
Finských spisovatelů
spisovatel |
125 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Objem | Objem | Objem je fyzikální veličina, která vyjadřuje velikost prostoru, kterou zabírá těleso. Z matematického hlediska představuje objem míru charakterizující danou vymezenou část prostoru. Z Fyzikálně-chemického hlediska je objem odvozená jednotka. Objem látek je závislý na tlaku, teplotě a látkovém množství (viz stavová rovnice).
Symbol veličiny: V (angl. volume)
Jednotka SI: metr krychlový, značka jednotky: m³, lidově zvaný kubík.
Rovnice pro výpočet objemu
Jednotky objemu
Odvozené z SI
decimetr krychlový [dm³]
centimetr krychlový [cm³]
milimetr krychlový [mm³]
z evropské praxe
hektolitr [hl]
litr [l] (1 l = 1 dm³)
decilitr [dl]
centilitr [cl]
mililitr [ml] (1 ml = 1 cm³)
Převody objemových jednotek podle SI
1 m3 = 1 000 dm3 = 1 000 000 cm3 = 1 000 000 000 mm3
0,01 hl = 1 l = 10 dl = 100 cl = 1 000 ml
Jednotky mimo soustavu SI
Britské (UK, imperiální)
bušl (8 × UK gallon ≈ 36,3687 dm³)
gallon (4,54609 dm³)
fluid ounce (UK gallon / 160)
pinta
Americké (US)
barel
bušl (8 × „suchý“ US gallon ≈ 35,2391 dm³)
„suchý“ gallon (4,40488377086 dm³)
„tekutý“ gallon (3,785411784 dm³)
fluid ounce („tekutý“ US gallon / 128)
liquid pint
Historické
aam
acre-pulgada
prostice
pipe
Příklady objemů
Pro porovnání řádové velikosti je zde uveden seznam některých zajímavých objemů:
10 litrů je rovno
0,01 m³
100 dl
0,353 krychlové stopy
610,237 krychlových palců
objemu krychle o délce hrany 21,54 cm
objemu vody o hmotnosti 10 kg
28,316846592 l – 1 krychlová stopa
55 l – objem palivové nádrže u vozu Škoda Octavia
100 l = 0,1 m³
1–8,2 l – typický rozsah objemu motoru automobilů.
1,4 l – typický objem lidské mozkovny
3,78541 l – 1 US galon
4 l – množství paliva spotřebovaného každou sekundu v letadle Boeing 747.
4,54609 l – 1 imperiální galon
4,7 l – obvyklý celkový objem krve v lidském organismu
5–7 l – typické množství krve, které lidské srdce přepumpuje každou minutu
5,5 l – průměrné množství nafty spotřebované na 100 km při jízdě ve Škodě Octavia s motorem 2.0 TDI-PD/103 kW
6 l – typický objem mužských plic
10 l = 0,01 m³
1 litr je roven
0,001 m³
1000 cm³
10 dl
100 cl
1000 ml
objemu krychle o délce hrany 10 cm
objemu vody o hmotnosti 1 kg
61,0237 krychlového palce
300 ml = 3 dl – „třetinka“, „malé pivo“
400 ml – typický objem lidského močového měchýře
473 ml – 1 US pinta
500 ml = 0,5 l – Půllitr, „velké pivo“
568 ml – 1 imperiální pinta
750 ml – nejběžnější objem láhve vína
946 ml – 1 US quart
1000 ml = 1 litr
100 ml je rovno
100 cm³
1 dl
1/10 l
10 cl
100 ml
objemu krychle o délce hrany 46 mm
6,1 krychlového palce
10 ml je rovno
10−5 m³
1 cl
10 cm³
0,1 dl
0,01 l
objemu krychle o délce hrany 21,5 mm
objemu koule o poloměru 13,3 mm
16,387064 ml = 1 krychlový palec
20 ml – „malý panák“
40 ml – „panák“
50 ml = 0,5 dl – „velký panák“
100 ml = 1 dl
Odměrná měřidla a nástroje
odměrný válec
pipeta
byreta
vodoměr
Externí odkazy
Geometrie
Fyzikální veličiny |
130 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vte%C5%99ina | Vteřina | Vteřina, plným názvem úhlová vteřina (dříve také oblouková vteřina), je jednou z jednotek úhlu (1/60 úhlové minuty). Pro úhlovou vteřinu se používá značka ″ (před kterou se nepíše mezera) či zkratka as. Stejná značka se používá i pro palec, což ale také není jednotka SI.
Odlišení od jednotky času
V běžném, neodborném jazyce se jednotka času označuje sekunda i vteřina, obě verze jsou považovány za možné.
Naopak v odborných textech je sekunda (zaveden přijetím systému jednotek SI roku 1974) od roku 1980 jediný správný a legální název pro jednotku času.
Etymologie
Název sekunda, což je latinská řadová číslovka s významem druhá, je odvozen od toho, že se jedná po minutách o druhé dělení hodiny – latinsky pars minuta secunda. (Minuta tak byla pars minuta prima – „první zmenšená část“; používala se ještě další dělení např. pars minuta tertia, dnes se však zpravidla sekunda už dále dělí desetinně; v některých jazycích se však slovo pro šedesátinu sekundy zachovalo, ačkoliv se neužívá, např. v polštině či v arabštině , tálita.)
Výraz vteřina poprvé použil (ve smyslu úhlu) tepelský premonstrát, český buditel a vlastenec Josef Vojtěch Sedláček v roce 1822 v díle Základové měřictví, čili Geometrie (pro minutu má pojem menšina a tercii třetina). Jde o jeho neologismus (rusismus), nápodobu slova sekunda utvořenou z řadové číslovky vterý (viz též heslo úterý). Má se za to, že Sedláček (který vytvářel terminologii matematiky a fyziky) znal slovo wterý (ve smyslu „druhý”) z Rukopisu královédvorského, „nalezeného” v roce 1817 (a po jistý čas ještě nepovažovaného za padělek), a že jeho pravděpodobný autor, rusofil Václav Hanka, toto slovo nejspíše vytvořil podle ruského slova второй/vtoroj téhož významu. V ostatních slovanských jazycích se používá výhradně označení odvozené z latinského secundus.
Odkazy
Poznámky
Reference
Externí odkazy
Jednotky rovinného úhlu |
135 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Termodynamick%C3%A1%20teplota | Termodynamická teplota | Termodynamická teplota (též absolutní teplota nebo zkráceně teplota) je fyzikální stavová veličina dobře definovatelná pro termodynamické systémy ve stavu termodynamické rovnováhy, rostoucí s růstem vnitřní energie systému. Její nerovnost určuje směr samovolného (tedy bez konání práce) přestupu tepla od teplejšího systému k systému chladnějšímu, uvedou-li se do tepelného kontaktu.
Značení
Symbol veličiny: T (angl. temperature)
Základní jednotka SI: kelvin, značka jednotky K
Další používané jednotky: stupeň Rankina °R
Měřící přístroje
teploměr kapalinový (rtuťový, lihový), plynový, teploměr bimetalový, teploměr elektrický (termoelektrický, odporový), teploměr radiační (pyrometr)
Související články
Teplota
Barevná teplota
Fyzikální veličiny
Teplota
Termodynamika
Statistická mechanika |
142 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Henri%20Vallienne | Henri Vallienne | Henri Vallienne (19. listopadu 1854 – 1. prosince 1908) byl francouzský lékař, esperantista.
Dílo
Původní tvorba
KASTELO DE PRELONGO - rozsáhlý původní román, plný dobrodružství, záhad, intrik a justičních omylů
ĈU LI - román, stylově revidován K. Kalocsayem
Překlady do esperanta
Manon Lescaut od A. Prévosta,
MARGOT od Musseta,
ENEIDO od Vergilia,
LA METAMORFOZOJ od Ovidia - zůstala v rukopise,
LA AVENTUROJ DE TELEMAKO od Fénelona - zůstala v rukopise.
Odkazy
Externí odkazy
Esperantská literatura
Esperantská literatura
Narození v roce 1854
Úmrtí v roce 1909
Muži |
147 | https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C3%A1lm%C3%A1n%20Kalocsay | Kálmán Kalocsay | Kálmán Kalocsay, pseudonymy Peterido Peneter a Peter Peneter (* 6. října 1891 – 27. února 1976) byl maďarský esperantista a lékař. Je pokládán za jednoho z největších esperantských básníků, zároveň byl jedním z nejplodnějších překladatelů do tohoto jazyka. Působil jako univerzitní profesor a primář nemocnice v Budapešti, napsal řadu vysokoškolských učebnic lékařství. Získal státní vyznamenání.
Dílo
Kalocsay nejprve publikoval v maďarštině, ale poměrně brzy se začal věnovat esperantu, jehož literaturu ovlivnil nejen jako básník, ale i jako překladatel.
Poezie
Jeho literární přínos pro esperantistickou poezii spočívá především v tom, že vypracoval prakticky celou poetiku esperanta a obohatil tento jazyk o značné množství poetických slov. Ačkoli byl jeho vliv na esperantistickou poezii obrovský, není jeho dílo mimo esperantistický svět příliš známo.
Mondo kaj koro
Streĉita kordo, je jedna z nejvýznamnějších básnických sbírek esperantské literatury
Rimportretoj, padesát rondelů, portrétujících nejrůznější esperantské básníky
Sekretaj sonetoj, toto dílo vydal pod pseudonymem Peter Peneter, sbírka erotických sonetů, vytváří v ní esperantskou slovní zásobu související s erotikou
Libro de amo je rozsáhlá sbírka vydaná po pod pseudonymem Peterido Peneter
Ezopa saĝo jedná se o sedmdesát sedm zveršovaných Ezopových bajek
Izolo, sbírka básní.
Odborná literatura
Kálmán Kalocsay redigoval Hungara antalogio a Enciklopedio de esperanto, dále byl dlouholetým šéfredaktorem nejvýznamnější esperantské literární revue Literatura mondo. Uveřejnil množství pojednání, recenzí, esejí, studií, které často vycházely v revui Hungara vivo.
Filosofická díla
Lingvo
Stilo
Formo
Filologická díla
Parnasa gvidlibro je významný jazykový esej, který sepsal ve spolupráci s G. Waringheinem
Plena gramatiko de esperanto (čtvrté vydání tohoto díla vyšlo pod názvem Plena analiza gramatiko de esperanto), jedná se o rozsáhlé (přes 600 stran) dílo zabývající se problematikou esperanta. Toto dílo sepsal ve spolupráci s prof. Waringhienem.
Sistema esperanto-gramatiko, vědecká monografie
Vojaĝo inter tempoj
La gramatika karaktero de esperanto-radikoj
6000 frazeologiaj esprimoj hungaraj esperanta - snaha o vytvoření esperantské frazeologie
Překlady
Mimo vlastní tvorbu se věnoval překladům do esperanta, překládal především z maďarštiny a podařilo se mu přeložit nejvýznamnější díla maďarské poezie. Překládal ale i z mnoha jiných evropských jazyků. Jeho básnické překlady jsou považované za velmi dobré. Mimo poezii přeložil i několik prozaických děl, tyto překlady se setkaly s menším ohlasem.
Kantanta kamparo jedná se o překlad více než stovky maďarských lidových písní
Johano la brava překlad známé lidové pohádky od Sándora Petöfiho
Tragedio de l' homo (Tragédie člověka), což je významné dílo maďarské literatury od Imre Madáche.
Eterna bukedo což je překlad mezinárodní básnické antologie z 22 jazyků
Tutmonda sonoro dílo obsahující výbor přes 600 básní 185 básníků z 30 jazyků za čtyři tisíciletí
La morto de la ĉielarko, básnická sbírka Endre Adyho
Libero kaj amo vybrané básně Sándora Petöfiho
Dále přeložil dvě Goethova díla Romaj elegioj a Taglibro, Dantovo Peklo z Božské komedie (La inferno). Ve spolupráci s G. Waringhienem přeložil Baudelairovo stěžejní dílo Květy zla (Floroj de l'malbono). Z anglické literatury přeložil Shakespearova Krále Leara (Rego Lear), Somermeznokta songo a Tempesto.
Ve spolupráci s. G. Waringhinem přeložil Heineho Kantoj kaj romancoj.
Z prózy přeložil drama F. Karinthyho Morgaŭ matrne, Heltaiovu komedii La paĉjo de la reĝino a Arthistorio od A. Heklera. novely Rozinjo (G. Törtök) a Du kokcineloj'' (G. Gárdony).
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Maďarští básníci
Maďarští spisovatelé
Maďarští esperantisté
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1891
Úmrtí v roce 1976
Muži
Překladatelé z maďarštiny
Překladatelé z angličtiny
Překladatelé z italštiny
Překladatelé z němčiny
Básníci tvořící maďarsky
Narození 6. října
Úmrtí 27. února |
152 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Nikolaj%20Vladimirovi%C4%8D%20N%C4%9Bkrasov | Nikolaj Vladimirovič Někrasov | Nikolaj Vladimirovič Někrasov (18. prosince 1900, Moskva - 4. října 1938, popraven) byl ruský novinář. Zabýval se zvláště esperantskou literaturou ze sociologického hlediska. Jeho hlavní dílo je překlad od A. Puškina EŬGENO ONEGIN. Překládal též Majakovského, Gerasimova aj.
Dílo
Překlady
Poezie
Kupra rajdanto, Alexandr Puškin
Euxgeno Onegin, Aleksandr PUSKIN, SAT, 1931
Dekdu kaj Najtingala gxardeno de Aleksandro Blok
Blanka cigno kaj La mortaj sxipoj de Balmont
Nubo en pantalono kaj Suno de Vladimír Vladimirovič Majakovskij
Monna Liza, Gerasimov
Socialismo, Patrino de Bezimenskij
Próza
Rugxa Stelo|La Rugxa Stelo, Aleksandro BOGDANOV, SAT, 1929.
La Vojo de formigxo kaj disvastigxo de la lingvo internacia, Ernest DREZEN, SAT, 1929
Historio de la mondolingvo, Ernest DREZEN, EKRELO.
Vlastní dílo
Poezie
Fablo pri gxilotinsxrauxbeto, Sennacieca Revuo
Testamento de Satano
Verda flamo
Krono de sonetoj pri Esperanto, poemaro
Mi moskvano, Internacia Literaturo
Próza
Bibliografio de Esperantaj presajxoj en USSR dum 12 jaroj de la revolucio 1917-1928, Moskva, 1928
Tra USSR per Esperanto
několik esejí v La Nova Epoko
Externí odkazy
Rusové odsouzení k trestu smrti
Oběti Velké čistky
Esperantská literatura
Narození v roce 1900
Úmrtí v roce 1938
Muži
Narození v Moskvě |
157 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Atanas%20D.%20Atanasov | Atanas D. Atanasov | Atanas Dančev Atanasov, pseudonym Ada, (12. února 1892 Sofie – 1981) byl bulharský úředník, aktivně činný v esperantském hnutí. Byl hlavní spoluautor Encyklopedie esperanta, překládal do esperanta, redigoval esperantské časopisy. V letech 1927–1928 byl prezidentem Esperantské akademie.
Externí odkazy
Díla jeho a o něm.
Atanasov, D. Atanas
Akademie esperanta
Narození v roce 1892
Narození 12. února
Úmrtí v roce 1981
Muži |
162 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Hendrik%20Adamson | Hendrik Adamson | Hendrik Adamson (6. října/24. září jul. 1891 Kärstna – 7. března 1946 Tuhalaane, Estonsko) byl esperantsky píšící estonský spisovatel a učitel. Jeho hlavním dílem je román Aŭli (Auli), o životě malého chlapce. Mezi jeho básnická díla patří sbírka (Večerní píseň). Mnoho jeho básní vyšlo na stranách revue a v antologii 12 esperantských básníků .
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Estonští básníci
Estonští esperantisté
Estonští spisovatelé
Spisovatelé píšící esperantem
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1891
Narození 6. října
Úmrtí v roce 1946
Úmrtí 7. března
Muži |
167 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Baldur%20Ragnarsson | Baldur Ragnarsson | Baldur Ragnarsson (25. srpna 1930 – 25. prosince 2018) byl islandský učitel, esperantský básník a překladatel. Slavné jsou jeho sbírky básní ŜTUPOJ SEN NOMO a ESPLOROJ. Přeložil SUB STELO RIGIDA, básně Tjorsteinna f. Hamri a ISLANDAJ PRAVOĈOJ, vyprávění a básně ze starého Islandu.
Život
Baldur Ragnarsson se esperantu učil od roku 1949. Jako básník debutoval v roce 1958 v Esperanta Antologio. Od droku 1980 byl viceprezidentem Světového esperantského svazu, jehož je v současnosti čestným členem. Vyučoval islandštinu a angličtinu na gymnáziu v Reykjavíku.
Baldur Ragnarsson byl členem Akademio de Esperanto.
Dílo
Ŝtupoj sen nomo (1959)
Sub stelo rigida (1963)
Islandaj pravoĉoj (1964)
Esploroj (1973)
Sagao de Njal (2003)
Sendependaj homoj (2007)
Související články
Esperantská literatura
Esperantská literatura
Islandští básníci
Narození v roce 1930
Narození 25. srpna
Narození v Reyðarfjörðuru
Úmrtí v roce 2018
Úmrtí 25. prosince
Muži |
172 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivo%20Lapenna | Ivo Lapenna | Ivo Lapenna (5. listopadu 1909, Split – 15. prosince 1987, Kodaň) byl chorvatský univerzitní profesor mezinárodního práva a dějin diplomacie v Záhřebu, později v Londýně, čestný doktor několika univerzit, bývalý generální tajemník a potom předseda Světového esperantského svazu.
Je autorem významných esperantských děl: Retoriko, všechno o umění řečnickém, Aktualj problemoj de la nuntempat internacia lingvo, La internacia lingvo, Elektitaj paroladoj, z největší části slavnostní projevy při zahájení světových sjezdů esperanta, dílo historické, literární a didaktické. Z poslední doby je to dílo Esperanto en perspektivo. Lapenna dosáhl přijetí UEA do UNESCO přijetím slavné rezoluce ve prospěch esperanta na valném shromáždění UNESCO v prosinci roku 1954 v Montevideu. Založil při UEA Ústředí pro bádání a dokumentaci [CED], zavedl řečnické soutěže a dosáhl pro esperantské hnutí vysokou prestiž. Jeho sloh je obdivuhodný, jasný, bohatý, je řečníkem světové pověsti.
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Esperantská literatura
Narození v roce 1909
Narození 5. listopadu
Narození ve Splitu
Úmrtí v roce 1987
Úmrtí 15. prosince
Úmrtí v Kodani
Zemřelí na nádorová onemocnění
Muži |
177 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Skotsk%C3%A1%20%C5%A1kola%20%28esperanto%29 | Skotská škola (esperanto) | Skotská škola je v esperantské literatuře pokračováním budapešťské školy a tvoří ji spisovatelé soustředění kolem revue Esperanto en Skotlando.
Vynikající zástupci této školy jsou: Reto Rossetti, William Auld, John Francis a John Dinwoodie. Představili se společnou sbírkou Kvaropo (Čtveřice) z roku 1952 vydanou esperantským nakladatelstvím Stafeto (Štafeta) na Kanárských ostrovech. Sbírka s více než stovkou básní vyvolala nadšení esperantské kritiky, která ocenila jejich mladický humanismus, melancholický pietismus i téměř žonglérskou práci se slovem.
Esperantská literatura
Skotská literatura |
182 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Albert%20Goodheir | Albert Goodheir | Albert Goodheir (26. června 1912, Utrecht, Nizozemsko – 27. prosince 1995, Glasgow, Spojené království) byl skotský lékař, spisovatel, překladatel a esperantista.
Dílo
Vlastní dílo
Merlo sur menhiro
Fondita sur roko'''
Nia kultura heredaĵo kaj esperanto Překlady
D-ro Jekyll kaj S-ro Hyde - L. Stevenson
Forkaptita - L. Stevenson
La noktmeza kortumo - B. Merrinian
Bakĥanti-noj - Eurípidés
Prometeo ligita - Aischylos
Apologio de Sokrato kaj Kritono'' - Platon
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
https://www.webcitation.org/query?id=1256546815744033&url=www.geocities.com/origlit/autor/goodheir.html
Esperantská literatura
Narození 26. června
Narození v roce 1912
Narození v Utrechtu
Úmrtí 27. prosince
Úmrtí v roce 1995
Úmrtí v Glasgow
Muži |
187 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek%20Lorenc | František Lorenc | František Lorenc, v Brazílii psáno Lorenz (24. prosince 1872 Zbyslav – 24. května 1957 Porto Alegre), byl český profesor a esperantista žijící po desetiletí v Brazílii. Je autorem první učebnice esperanta pro Čechy, která vyšla v roce 1890 tři roky po vyjití Zamenhofovy knihy přezdívané La Unua Libro. V červenci 2018 byla na jeho počest přejmenována knihovna ve Vrdech.
Dílo
Byl polyglot, znal 80 jazyků a napsal celkem 56 děl. Jednalo se o gramatiky různých indiánských nářečí, studie o józe apod.
Příklady děl v esperantu:
Voĉoj de poetoj el la spirita mondo (1944), jedná se o básně psané s pomocí média, technikou automatického psaní
Antologio de Brazilaj poetoj, v rukopise zůstala antologie brazilských básníků
Překlady
Ze sanskrtu do esperanta přeložil dílo Bhagavad-gita. Dále do esperanta přeložil básně z osmdesáti jazyků, tento výbor vyšel pod názvem Diverskolora bukedeto.
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Biografický článek na webu Svazu zdravotně postižených esperantistů
Odhalení pomníku F.V. Lorencovi v Brazílii 2012 na stránkách českého velvyslanectví, oddělení Významní Češi v Brazílii
Knihovna FVL ve Vrdech u Čáslavi
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Čeští spisovatelé vědecké literatury
Čeští polygloti
Překladatelé ze sanskrtu
Překladatelé do esperanta
Čeští překladatelé z francouzštiny
Překladatelé do češtiny
Narození v roce 1872
Narození 24. prosince
Úmrtí v roce 1957
Úmrtí 24. května
Muži |
192 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota%20Ginz | Ota Ginz | Ota Ginz (19. července 1896 Ždánice – 29. února 1976) byl esperantista a úředník. Otec česko-židovského chlapce Petra Ginze zavražděného nacisty, jehož kresba měsíční krajiny se stala světoznámým symbolem holokaustu.
Se svou ženou Marií Ginzovou se seznámil na jednom z esperantských kongresů. Měli spolu dvě děti, již zmíněného syna Petra a dceru Evu, která je izraelskou malířkou.
Dílo
Ota Ginz je spoluredaktorem díla Ĉeĥoslovaka Antologio a autor pětijazyčného slovníku Radioamatora vortaro kvinlingva.
Překlady
Mimo vlastní tvorby se věnoval překladatelské činnosti, přeložil Kritzovo dílo Freŝa mateno (Svěží jitro).
Z esperanta do češtiny přeložil dílo O. Arnesena Vzducholodí k severní točně (Per Aerŝipo al la Norda Poluso) a od E. Aisberga z esperantského originálu Fine mi komprenas radion (Konečně rozumím rádiu). Toto dílo bylo přeloženo z jeho iniciativy do dalších 28 jazyků. Přeložil dále do češtiny estonskou báji Koit a Ämarik (Koit a Ämarik, ranní a večerní červánky. Právo lidu 37, 1926, 3, příl., s. 3.) přes esperantský překlad své estonské přítelkyně a esperantistky Hildy Dresen. Podobně přes esperanto přeložil povídku Mráz od finského spisovatele Suonia (Julius Krohn) (Lidové listy 1924, 177, příl. Lidová beseda 35, s. 134.), jež předtím vyšla v pražském esperantském periodiku La Progreso v překladu finské esperantistky Siiri Saikkola. Příležitostně překládal do českého tisku přes esperanto i jiné texty, např. článek Dnešní církevní poměry v litevské republice (Lidové listy 1922, 87, s. 4–5) převzatý z litevského esperantistického listu Litova Stelo.
Odkazy
Reference
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Čeští Židé
Čeští spisovatelé vědecké literatury
Židovští spisovatelé
Židovští esperantisté
Překladatelé z esperanta
Překladatelé do češtiny
Narození v roce 1896
Narození 19. července
Narození ve Ždánicích (okres Kolín)
Úmrtí v roce 1976
Úmrtí 29. února
Neznámé místo úmrtí
Muži |
197 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD%20Ko%C5%99%C3%ADnek | Jiří Kořínek | Jiří Kořínek (1. října 1906 Liberec – 4. listopadu 1988 Ústí nad Labem) byl esperantista a překladatel. Překládal především operní árie a písně (na 250 překladů), českou poezii do esperanta.
Život
Narodil se v rodině libereckého krejčovského pomocníka (Schneidergehilfe) Rudolfa Kořínka (1882–??) a matky Anny, rozené Prokopové (1885–??). Vyrůstal v těžkých poměrech, protože otec padl v první světové válce. Byl obchodním příručím v Liberci, od roku 1931 v textilním závodě v Brně. Za války byl totálně nasazen ve slévárně. Po válce se vrátil ke své původní profesi, nejdříve opět v Brně, v roce 1964 se přestěhoval do Ústí nad Labem, kde pracoval až do důchodu jako kontrolor kvality v závodě Textil Liberec.
Jako student v roce 1922 se seznámil s esperantem, od roku 1949 začal překládat do esperanta prózu i poezii, vynikl v překladech operních árií. Jeho bibliografie zachycuje kolem 500 překladů básní a 300 původních prací, které se zachovaly rozsety po esperantských časopisech celého světa nebo v rukopisech v esperantských archívech (níže uvádíme jen rozsáhlejší práce).
S manželkou Hildou, rozenou Urbanovou, měl dceru Věru. Její manžel Vlastimil Novobilský byl také aktivním esperantistou.
Ocenění
Na kongresu esperantistů Sofii v roce 1963 byly dva jeho překlady odměněny druhou cenou. Na kongresu v Tokiu v roce 1965 získal první cenu za překlad poezie.
Dva týdny před smrtí byl vyznamenán titulem Zasloužilý pracovník kultury, který tehdejší stát uděloval amatérským umělcům.
Dílo
Vlastní díla
Doktor Zamenhof (Brno, 1957. – 19 p.)
Skizoj de Usedom (Usedomské črty)
Problemoj de tradukado (Problémy překládání, In: Apliko de Esperanto en scienco kaj teĥniko; p. 63 – 65)
Ree pri la paco (Opět o míru, In: Poemaro por paco; p.23)
Romanco f-majxora de Beethoven (Beethovenova romance f-dur, In: 25 jaroj: antologio de belartaj konkursoj, Hrsg.: Vaskó, Tibor; p.39)
Taskoj de nia literaturo beletra kaj faka (Úkoly naší literatury umělecké a odborné, In: Serta gratulatoria in honorem Juan Régulo: II Esperantismo)
Překlady
Petr Bezruč: Sileziaj kantoj (Slezské písně, spoluautoři překladu Tomáš Pumpr a Rudolf Hromada)
Otokar Březina: Mistero de doloro – Tajemství bolesti (spolu s T. Pumprem)
Antonín Dvořák: Jakobeno (Jakobín)
František Halas: Nia sinjorino Božena Němcová" (Naše paní Božena Němcová)
František Branislav: Paco (Mír)
Podmele, Ladislav: Flugilhava sxtono' (Okřídlený kámen)
Podmele, Ladislav: Serĉado de blua tono' (Hledání modrého tónu – básně o Chopinovi)
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut Marie Podešvová: Renkontiĝoj (Setkání)
Markéta Procházková: Sur la sojlo de la amo (Na prahu lásky)
Jaroslav Seifert: Panjo (Maminka)
Jaroslav Seifert : La ventumilo de Božena Němcová (Vějíř Boženy Němcové)
Jiří Wolker: Balado pri okuloj de hejtisto (Balada o očích topičových)
Slovaka antologio, (Slovenská antologie, Bratislava, 1980, z toho překlady Jiřího Kořínka:
Juraj Tranovský: Lastjuĝaj alvenis jam horoj Benedikt Szöllösi: Ŝirmantoj de la lacaj, Dio kompatema Ján Hollý: Odo al Johano Gutenberg, la inventinto de preso Ján Kollár: Surskriboj, La filino de Slavo Andrej Sládkovič: Al la samaĝuloj, Marína, Detvano Samo Tomášik: Hej, Slovakoj! Ivan Krasko: Ministoj Emil Boleslav Lukáč: Sur veturilo, Ĉu ni malamas? Ĉu ni amas? Ján Rob-Poničan: Homamas‘, mi amas vin! Vesperaj lumoj Fraňo Kráľ: Letero al knabino Valentín Beniak: Maljunulineto Rudolf Fábry: Sur la noktmeza maro Ján Kostra: Vizite post longaj jaroj, Ave Eva Pavol Horov: Slovaka panoramo, Horbatado Pavel Bunčák: En la klasika lando Vojtech Mihálik: Kanto super lulilo Milan Lajčiak: Sur ĉiujn mondpordegojn Milan Rúfus: Ĉerkoj el Vjetnamio Lubomír Feldek: Odo je la kapturna tempo''
Odkazy
Reference
Literatura
archív Českého esperantského svazu
Jiří Kořínek sepdekjara (Jiří Kořínek sedmdesátiletý, Starto 6/1976 )
Jiří Kořínek jubileas (Starto 5/1981)
Jiří Kořínek 80 (Starto 4/1986)
Forpasis Jiří Kořínek (Umřel Jiří Kořínek, Starto 2/1989)
Vzpomínky na tatínka Jiřího Kořínka (v knize "Mistero de doloro" Otokara Březiny)
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Biografické údaje
Čeští esperantisté
Čeští spisovatelé 20. století
Čeští překladatelé
Překladatelé z češtiny
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Spisovatelé píšící esperantem
Narození v roce 1906
Narození 1. října
Narození v Liberci
Úmrtí v roce 1988
Úmrtí 4. listopadu
Úmrtí v Ústí nad Labem
Muži |
202 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%20Urbanov%C3%A1 | Eli Urbanová | Eli Urbanová, vlastním jménem Eliška Urbanová, dívčím jménem Vrzáková (8. února 1922, Čáslav – 20. ledna 2012, Praha) byla pedagožka a esperantská básnířka, vyznamenávaná na mezinárodních literárních soutěžích.
Literárně debutovala v češtině již jako třináctiletá povídkou Na makovicích v novinách Národní osvobození (1935). V r. 1940 jí u nakladatele Malého v Čáslavi vyšla pod pseudonymem Eliška Doubravská její první básnická sbírka Zrcadlo.
Životopis
V letech 1937–1941 ve svém rodném městě absolvovala učitelský ústav a zároveň studovala 8 let na hudební škole hru na klavír. Po ukončení studia nastoupila jako učitelka klavíru a houslí do soukromé hudební školy profesora Štěpána Urbana, za něhož se zanedlouho provdala.
O esperantu se s manželem poprvé dozvěděla v r. 1942 od herce Karla Högera, který působil v esperantském rozhlasovém vysílání Verda stacio (Zelená stanice). Jazyk se ovšem s manželem začala učit až v r. 1948. Již o dva roky později složila jazykové zkoušky a začala v esperantu literárně tvořit.
V letech 1952–1977 získala 10 významných mezinárodních ocenění za svou původní básnickou tvorbu.
Po rozvodu v r. 1955 se vrátila ke své původní profesi a působila jako učitelka na základní škole, později jako vychovatelka a vedoucí školního klubu. V r. 1975 vyšla v SPN její metodická příručka pro vychovatelky „Aby lidé byli lidmi“. 2. vydání v r. 1984 neslo název „Výchovné besedy ve školních družinách: Náměty ze zkušeností vychovatelky.“
V 80. letech aktivně působila v Literární sekci Českého esperantského svazu, jejímiž členy byli především čeští beletristé tvořící jak česky, tak v esperantu (např. Jiří Karen, Josef Rumler a další), opírající se o zkušenosti Pražské lingvistické školy.
V r. 1956 byla spoluzakladatelkou organizace EVA (Svazu esperantských spisovatelů). V letech 1986–1995 byla členkou mezinárodní esperantské akademie (ve stoleté historii druhá žena v této akademii, první žena byla Marjorie Boulton).
V r. 1990 byla přijata za členku české Obce spisovatelů.
Její básnické sbírky vyšly nejen v ČR, ale i v Německu, Brazílii a na Kanárských ostrovech.
Básně byly publikovány v mnoha esperantských časopisech od Kolumbie po Austrálii, vyšly i v časopise pro nevidomé "Aŭroro". Za svůj autobiografický román Hetajro dancas (Hetéra tančí) získala v r. 2001 prestižní ocenění od mezinárodní kulturní organizace OSIEK.
Její verše stále uchvacují čtenáře svou vášnivostí, barvitostí a nezvyklou otevřeností a intiminou námětů.
Dílo
Nur tri kolorojn (nakl. Stafeto, Kanárské ostrovy, 1960)
El subaj fontoj (Český esperantský svaz 1981)
Verso kaj larmo ( nakl. Iltis, Německo, 1986)
Vino, viroj kaj kanto ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995)
Hetajro dancas ( nakl. Fonto, Brazílie, 1995) – autobiografický román
Peza vino /Těžké víno (KAVA-PECH 1996) – v paralelním českém překladu Josefa Rumlera
El mia buduaro ( nakl. Fonto, Brazílie 2001)
Rapide pasis la temp''' (KAVA-PECH 2003)
Prefere ne tro rigardi retro (KAVA-PECH 2007)
Odkazy
Literatura
SKALICKÁ, Jitka: Eli Urbanová: nuntempa Esperanta poetino ; kaj fragmentoj el ŝia verko'' (Eli Urbanová: současná esperantská básnířka; a úryvky z jejího díla). Poznaň: Univerzita Adama Mickiewicze, 2002. 21. s.
Související články
Esperantská literatura
Externí odkazy
Eli Urbanová v databázi Osobnosti.net
Eli Urbanová ve fotografii
Čestmír Vidman uvádí Eli Urbanovou
Stručný životopis a ukázky českých překladů básní Eli Urbanové
Zemřela Eli Urbanová článek Pavly Dvořákové na webu esperanto.cz
https://www.webcitation.org/query?id=1256546873579031&url=www.geocities.com/origlit/roman/urbanova.html
http://www.esperanto.net/literaturo/roman/urbanova.html
http://www.esperanto.net/literaturo/poem/libr/rapidpastemp.html
Čeští básníci
Čeští esperantisté
Spisovatelé píšící esperantem
Básníci tvořící v esperantu
Narození v roce 1922
Narození 8. února
Úmrtí 20. ledna
Úmrtí v roce 2012
Ženy
Akademie esperanta |
207 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva%20Seemannov%C3%A1 | Eva Seemannová | Eva Seemannová (21. březen 1920 – 21. leden 1999) byla česká překladatelka do esperanta. Překládala divadelní hry domácích i zahraničních autorů.
Výběr z překladů
Maryŝa (Maryša), od bratří Mrštíků
Patrino (Matka), od Karla Čapka
Legendo pri amo (Legenda o lásce), od Nazima Hikmeta
Pigmaliono (Pygmalion), od George Bernarda Shawa
Nora (Nora), od Henrika Ibsena
JEAN KAj MI, od Guelmy
Ekskuso de mortaj knabinoj (Výlet mrtvých dívek), od Anny Seghersové
Dále přeložila řadu pohádek spisovatele Františka Lazeckého: Kramářské písně aj. Tiskem vyšel její překlad Meze de Eŭropo… skize pri la historio de Ĉeĥoslovakio — ve spolupráci s Adolfem Staňurou a Oldřichem Kníchalem.
Založila a vedla herecký soubor Verda Ĉaro de Julio Baghy.
Související články
Esperantská literatura
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Narození v roce 1920
Úmrtí v roce 1999
Ženy
Překladatelé z češtiny
Překladatelé do esperanta |
212 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr%20V%C3%A1%C5%88a | Vladimír Váňa | Vladimír Váňa (15. února 1932 – 25. března 2000) byl český esperantista.
Dílo
Vynikající je jeho překlad J. Otčenáška: Romeo, Julia Kaj Tenebro (Romeo, Julie a tma)
Jaroslav Hašek – Povídky, Osudy dobrého vojáka Švejka
Jiří Haussmann – Danoj en Praha''' (Dánové v Praze)
Karel Poláček – Joakimo kaj la parencaro (Jáchym a příbuzenstvo); La kompensa komerco I'' (Kompenzační obchod)
Čeští esperantisté
Čeští překladatelé
Narození v roce 1932
Úmrtí v roce 2000
Muži |
217 | https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1n%20Vala%C5%A1%C5%A5an%20Dolinsk%C3%BD | Ján Valašťan Dolinský | Ján Valašťan, pseudonymy: Ján Valašťan-Dolinský, J. V. Dolinský, Ján Valaský (15. února 1892 Békéscsaba, Maďarsko – 2. března 1965 Nitra, Slovensko) byl slovenský sbormistr, hudební skladatel, sběratel lidových písní, pedagog a esperantista.
Život
Ján Valašťan-Dolinský sa narodil 15. února 1892 v maďarském městě Békéscsaba (Békešská Čaba) osídleném převážně Slováky. Ve městě působil největší evangelický církevní sbor v Uhrách. Otec byl tesařem, ale záhy zemřel. Ján absolvoval základní školy ve svém rodišti a učitelský ústav v Aradu, kde získal i základní hudební vzdělání.
Krátce učil na vesnické škole v Telekgerendáši a od roku 1913 v Hrachovišti v okrese Nové Mesto nad Váhom. V Hrachovišti založil a řídil dětský pěvecký sbor. V roce 1917 se oženil s Vilmou Dankovou z Modrovky u Nového Města nad Váhom. Také začal psát básně, které publikoval v časopise Živena. Protože se pro své vlastenecké cítění obával perzekuce ze strany uherských úřadů, začal se podepisovat jako J. V. Dolinský (odvozeno z rumunského slova valea – dolina). V roce 1918 se mu narodil syn Bohuslav, který se také stal pedagogem a hudebním skladatelem.
Po vzniku Československa se stal učitelem na Měšťanské škole v Brezové pod Bradlem. Vedle povinností učitele vykonával funkci kantora v místním evangelickém sboru a založil dětský pěvecký sbor a v Sokole smíšený sbor. Podílel se na založení místního odboru Matice slovenské a pracoval i jako amatérský archeolog.
V roce 1923 se stal ředitelem Státní lidové školy v Beckově a v roce 1928 odešel do Turčianského Svätého Martina, kde vyučoval na gymnáziu, vedl pěvecké sbory, byl členem Umělecké besedy slovanské, Spolku Bedřicha Smetany a Hudebního odboru Tranoscius. Do časopisu Slovenské pohľady psal recenze a kritiky. Přispíval také do časopisů Hudba a škola, Hudobní národ, Naše slovo, Živena, Evanjelický učiteľ a Cirkevné listy. Byl redaktorem hudební přílohy Evanjelického učiteľa, Nášho divadla a sborové sbírky Matice slovenské Varyto. Vedle toho sbíral a upravoval slovenské lidové písně a komponoval vlastní skladby. Slovenské písně sbíral i u Slováků usídlených v Srbsku a v Rumunsku. Roku 1954 například zapsal 60 slovenských písní z vojvodinské obce Vojlovica a 60 písní z Vukové v rumunském Banátě.
Byl nadšeným propagátorem esperanta. Byl spoluzakladatelem Slovenského esperantského ústavu v Martině a hlavním spolupracovníkem časopisu Esperantisto slovaka, ve kterém uveřejňoval překlady literárních děl slovenských klasiků. Napsal první slovenskou učebnici esperanta a slovníky.
Na sklonku života zápasil se zdravotními problémy. Zemřel v Nitře 2. března 1965. Je pochován na Národním hřbitově v Martině. Rukopisná pozůstalost Jána Valašťana-Dolinského je uložena v literárním archivu Matice slovenské v Martině.
Dílo
Tiskem vyšlo:
Hviezdoslavove Letorosty, píseň pro střední hlas s průvodem klavíru
I dnes Ťa požehnávam, píseň pro střední hlas s průvodem klavíru
Čabianske ľudové piesne, mužské sbory
Za slobodu, smíšené a dětské sbory
Hej, pod Kriváňom, dětské dvoj a trojhlasné sbory
Môj spevník, 120 kanonických písní slovenských
Povinné písně pro slovenské národní školy
24 povinných ľudových písní s průvodem harmonia
Slávme slávne, 96 dvoj a trojhlasných sborů
Spevom vpred !, sbírka mužských sborů
Slovenské spievanky, výber jednohlasných písní
Spievajže si, spievaj, spevníčky pro ľudové školy
Z našich dolín a hôr, smíšené sbory à cappella
Poriadok služieb božích, liturgia, kyrie a kréda pro organ
Na nivách Pánových, smíšené sbory à cappella
Vám všetkým, mužské sbory à cappella
Uspávanky Martina Benku
Dva sbory: Prosba, Božia dobrota (trojhlasý smíšený sbor)
Chvaltež Boha našeho, smíšený sbor à cappella
Mužské sbory:
Bože môj
Otče môj
Dievča, čo robíš
Ide ťažký furman k nám
Orie, orie šesť volov
Šecko vodzenka
Vodu, vodu
Zamľknite, žiaľne kvíľby;
Tri východoslovenské ľudové piesne (Oženil ja som še, Tancovala a neznala, Ej, haj, pokarala popa - mužské sbory)
Smíšené sbory (Hej Slováci; Hojže, Bože; Lietali, lietali havrani nad nami; Slovenčina moja)
Tri ľudové (Moje milé premilené čerešne; Nitra, milá Nitra; Slovák som od roku) s průvodem harmonia
Trojhlasné smíšené sbory (Aj, ten silný lev; Chvaltež Boha našeho;Ježíši, deťátko milé; K Velikému Pátku; Nastal nám den veselý; Nezoufej, stádečko malé; Pochvalmež večného Boha; Smutný čas vynější; Rozžehnáni se mladých lidí)
Štyri sbory s průvodem (Anjelové ti poslové; Bože, Otče náš; Bůh se nám nyni narodil; V den soužení k Tobě volám)
Tri ľudové piesne (Elena, Elena; Von oblôčkom pozerala;, Ej hora, horenka)
Spievajže si spievaj, dvojhlasné ľudové piesne pro I. stupeň škôl;
Spoza rajskej brány (scénická hudba k dětskému divadlu)
Zlaté husličky (15 ľudových písní slovenských pro troje housle);
Hudobné písmo, náuka o hudbe.
Další církevní skladby byly zveřejněny ve sbírce Zvony. Mnoho dalších skladeb církevních i světských zůstalo v rukopise.
Dolinský byl nadšeným propagátorem esperanta . Psal v esperantu vlastní básně a překládal ze slovenštiny do esperanta. Je i autorem esperantských učebnic a slovníků.
Původní básně
En Aŭtuno
Rememoro
Profunda okulparo
Překlady
Je la foiro en Detva (Božena Slančíková-Timrava)
Adam Ŝangala (Ladislav Nádaši-Jégé)
mnoho překladů z díla Pavla Országha Hviezdoslava
Související články
Esperantská literatura
Literatura
Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha, s. 839
Externí odkazy
Život, dílo, obrazová dokumentace
Slovenští hudební skladatelé
Slovenští hudební pedagogové
Slovenští sbormistři
Skladatelé klasické hudby
Slovenští esperantisté
Slovenští spisovatelé vědecké literatury
Překladatelé ze slovenštiny
Překladatelé do esperanta
Básníci tvořící v esperantu
Autoři esperantskojazyčných slovníků
Autoři slovenskojazyčných slovníků
Narození v roce 1892
Narození 15. února
Narození v Békéscsabě
Úmrtí v roce 1965
Úmrtí 2. března
Úmrtí v Nitře
Pohřbení na Národním hřbitově v Martině
Muži |
222 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Magda%20%C5%A0aturov%C3%A1 | Magda Šaturová | Magda Šaturová-Seppová (4. července 1929 – 10. září 2016) byla slovenská doktorka filozofie, redaktorka a esperantistka. Proslula jako autorka řady učebních pomůcek pro kurzy esperanta a hlavní redaktorka rozsáhlého esperantského díla Slovaka Antologio.
Reference
Externí odkazy
Slovenští esperantisté
Narození v roce 1929
Narození 4. července
Úmrtí v roce 2016
Úmrtí 10. září
Ženy |
228 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btov%C3%BD%20kongres%20esperanta | Světový kongres esperanta | Světový kongres esperanta (v esperantu Universala Kongreso de Esperanto) má nejdelší tradici mezi mezinárodními esperantskými setkáními. Světové kongresy se pořádají téměř bez přerušení již po dobu více než sta let. Probíhají každoročně od roku 1905, s výjimkou první a druhé světové války. Od 20. let 20. století je organizuje Světový esperantský svaz. Organizátorem kongresu v roce 2016 je slovenské město Nitra.
Kongresy se pořádají každý rok na jiném místě a navštěvuje je v průměru 2 000 účastníků (od druhé světové války se toto číslo pohybuje mezi 800 a 6 000, v závislosti na místě konání). Průměrný počet zastoupených zemí je asi 60. V rámci světových kongresů i nezávisle na nich se také pořádají výroční setkání některých odborných organizací esperantistů, které navštěvují řádově stovky účastníků. Světový kongres se obvykle koná v posledním červencovém nebo prvním srpnovém týdnu a začíná i končí v neděli (celkem tedy trvá 8 dní).
Historie
První kongres
První esperantský sjezd se konal v roce 1905 v Boulogne-sur-Mer ve Francii. Zúčastnilo se jej na 700 esperantistů z 33 zemí a také Dr. Ludvík Lazar Zamenhof. Sjezd měl neobyčejný úspěch. Byly vyřešeny důležité problémy, jako deklarace o esperantu, byl založen Jazykový výbor a Organizační výbor. Účastníky sjezdu byla přijata Buloňská deklarace definující principy esperantismu.
Další vývoj
Zdárný výsledek sjezdu položil základy k rozsáhlému rozkvětu hnutí. Následovaly další sjezdy. V roce 1906 v Ženevě, v roce 1907 v Cambridge, v roce 1908 v Drážďanech a 10. v Paříži, který se nekonal, protože vypukla válka. Na tento sjezd se přihlásilo téměř 4000 lidí. Hlavním vedoucím hnutí ve Francii se stal Louis de Beaufront (1855 až 1932). Byl autorem úspěšných učebnic, vydavatelem časopisu L'Espérantiste, tehdejšího nejlepšího, nejzajímavějšího a nejúčinnějšího orgánu hnutí. Beaufront založil Společnost pro propagaci esperanta, dovedl přinést do hnutí vlivné osobnosti, autority, podporovatele i svazy. Při propagaci Beaufront důsledně užíval moderních reklamních metod, velmi autoritativně i diktátorsky projednával otázky jazykové a organizační, velmi důrazně bojoval proti jakýmkoliv reformám. V roce 1907 však anonymně předložil svůj projekt reforem v esperantu pod pseudonymem Ido a tak se stal hlavním vedoucím rozkolnického idistického hnutí.
Dnešní stav
I v současnosti jsou každoročně pořádány světové kongresy jako manifestace esperantského hnutí. Jsou jedinečné pro užívání esperanta a pro posilování mezinárodní solidarity mezi esperantisty a pro rozvoj hnutí. Představenstvo UEA rozhoduje o místě a času na základě obdržených pozvání a po jednáních s dotyčnou zemí. Pozvání musí podepřít státní nebo městská instance nebo jiná významná organizace. Sjezd trvá osm dní – od soboty do soboty, většinou tak, aby v jeho průběhu byl výroční den vzniku esperanta 26.7.. Hlavní části sjezdu jsou: seznamovací večer, slavnostní zahájení, výroční schůze, zasedání sekcí, zasedání výboru UEA, umělecké večery, kulturní večery, sjezdová universita, divadelní představení, mezinárodní ples, návštěva města, zájezdy, přijetí účastníků na radnici, přijetí zástupců na vyslanectvích atd. Zahájení jsou impozantně slavnostní, účastní se jich oficiální zástupci mnoha států, obvykle velvyslanci, zvláštní zplnomocněnci, ministři apod. Tyto sjezdy se pořádají vždy pod záštitou hlavy státu nebo ministerského předsedy dotyčné země.
Seznam kongresů
Externí odkazy
Jubilejní kongres v Lille (esperantem, francouzsky)
Esperantská setkání
Historie esperanta |
239 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Keplerovy%20z%C3%A1kony | Keplerovy zákony | Keplerovy zákony jsou tři fyzikální zákony popisující pohyb planet kolem Slunce. Platí však obecněji pro pohyb libovolného tělesa v centrálním silovém poli, tedy v oblasti působení nějaké dostředivé síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou mocninou vzdálenosti stejně jako gravitace výrazně hmotnějšího tělesa. Lze je tedy použít například i na pohyb Měsíce či umělé družice kolem Země, avšak s menší přesností, neboť vliv Slunce je v tomto případě nezanedbatelný.
Historie
Johannes Kepler při odvození těchto zákonů využil systematická a ve své době nejpřesnější astronomická měření Tychona Brahe, jemuž byl Kepler asistentem v letech 1600 až 1601. První dva zákony vydal ve svém díle Astronomia nova (1609), třetí vyšel roku 1618 v Harmonices mundi. Později (1687) Isaac Newton ukázal, že Keplerovy zákony jsou důsledkem jeho obecnější fyzikální teorie mechaniky a gravitace.
Formulace zákonů
1. Keplerův zákon
Planety obíhají kolem Slunce po eliptických drahách (přesněji trajektoriích), v jejichž jednom společném ohnisku je Slunce.
Význam 1. Keplerova zákona
Tento zákon popisuje tvar trajektorií planet pohybujících se v gravitačním poli Slunce. Říká, že planety se pohybují po rovinných křivkách (elipsách či kružnicích), kolem stálého středu (centra). To znamená, že vektor zrychlení, a tedy i síla způsobující tento pohyb, leží v rovině dráhy. Planety se periodicky vzdalují a přibližují ke Slunci.
Planety obíhají kolem Slunce, takže geocentrický popis nebeské mechaniky již není vhodný.
Planety ale nemají příliš výstřednou dráhu, takže v prvním přiblížení lze uvažovat, že se pohybují po kružnici. Tento zákon však platí i pro komety, které se pohybují po značně výstředných drahách. Pravděpodobnost, že by se nějaké těleso (dlouhodobě) pohybovalo okolo Slunce přesně po kružnici, je nulová, protože kružnice je ideální případ, ke kterému se lze v praxi pouze přiblížit, ale nelze ho dosáhnout.
Roviny drah všech planet procházejí středem Slunce, jsou přibližně totožné. Slunce se nachází v ohnisku dráhy každé planety. Hlavní vrchol elipsy, v němž je planeta nejblíže Slunci, se nazývá přísluní (perihélium) a hlavní vrchol, v němž je planeta nejdále od Slunce, se nazývá odsluní (afélium).
2. Keplerův zákon
Obsahy ploch opsaných průvodičem planety (spojnice planety a Slunce) za stejný čas jsou stejně velké.
Průvodič planety je spojnice hmotného středu planety s hmotným středem Slunce. Velikost i směr průvodiče se při pohybu planety kolem Slunce neustále mění. Průvodič však vždy za stejnou dobu opíše plochu se stejným obsahem. To je důvodem, proč se tento zákon někdy nazývá zákon ploch.
Význam 2. Keplerova zákona
Planety se v přísluní pohybují nejrychleji, v odsluní zase nejpomaleji.
Ve výpočtech se používá plocha opsaná průvodičem za infinitezimálně (nekonečně) krátký čas, kdy se může zanedbat zakřivení trajektorie planety a celý výpočet se redukuje na vyjádření obsahu trojúhelníka. Druhý Keplerův zákon je jiné vyjádření zákona zachování momentu hybnosti. Plyne z něj (netriviálně), že oběžná rychlost planet se zmenšuje se vzrůstající vzdáleností od Slunce (těles od centrálního tělesa), to je však zřejmé ze zákona zachování energie.
Plošná rychlost
Sledujeme-li pohyb tělesa s polohovým vektorem v gravitačním poli, pak za čas dojde ke změně průvodiče na , kde elementární přírůstek spadá do směru dráhy. Obsah elementární plochy opsané tímto průvodičem lze vyjádřit ve tvaru
Pro plošnou rychlost pak s pomocí tohoto vztahu získáme výraz
Vektor plošné rychlosti je kolmý k rovině, v níž leží trajektorie pohybu. Tento Keplerův zákon říká, že pro plošnou rychlost platí
Ze znalosti vztahu pro moment hybnosti , kde je hybnost planety, lze psát
Je-li tedy konstantní plošná rychlost, je konstantní také moment hybnosti. Obráceně lze říci, že ze zákona zachování momentu hybnosti vyplývá konstantní plošná rychlost pohybu planety v radiálním gravitačním poli (a tedy také druhý Keplerův zákon).
Plošné zrychlení
Derivací plošné rychlosti podle času dostaneme plošné zrychlení
,
kde bylo využito toho, že .
Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá a plošné zrychlení tedy musí být nulové. To znamená, že . Vektorový součin dvou vektorů je nulový, je-li jeden z nich nulový, nebo pokud leží v jedné přímce (tzn. mají shodný nebo přesně opačný směr). Avšak ani není nulové, neboť pohyb probíhá v určité vzdálenosti od středu (tedy ) a při každém křivočarém pohybu se vyskytuje nějaké zrychlení (tedy ). Znamená to tedy, že zrychlení (tedy i odpovídající síla) leží ve směru průvodiče .
Trajektorie dráhy má vždy takový tvar, že vzhledem k tečnému vektoru se vždy zakřivuje směrem k centru. To znamená, že zrychlení směřuje dovnitř uzavřené dráhy (elipsy). V opačném případě by se dráha zakřivovala ven od tečného vektoru a dráha by se neuzavřela. Důsledkem je, že vektor zrychlení směřuje vždy do centra silového působení. Takové silové působení se nazývá centrální. Také pohyb způsobený těmito silami se nazývá centrální pohyb.
3. Keplerův zákon
Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet je stejný jako poměr třetích mocnin délek jejich hlavních poloos (středních vzdáleností těchto planet od Slunce).
Pokud označíme a oběžné doby dvou planet a a délky jejich hlavních poloos, pak lze tento zákon vyjádřit ve tvaru
Tento zákon platí v tomto tvaru jen tehdy, jsou-li hmotnosti planet zanedbatelně malé ve srovnání s hmotností Slunce, což je u planet sluneční soustavy splněno.
Význam 3. Keplerova zákona
Planety blízko Slunce jej oběhnou za kratší čas než planety vzdálené. Oběžná doba však roste se vzdáleností od Slunce rychleji než tato vzdálenost, takže průměrná úhlová rychlost planet klesá se vzdáleností od Slunce. Např. Saturn je od Slunce vzdálen přibližně 10x více než Země, ale jeho doba oběhu ("Saturnův rok") je již skoro 30x delší (viz tabulku níže).
Odvození
Předpokládejme, že soustava spojená se Sluncem je inerciální. Excentricity drah planet jsou malé, takže je můžeme považovat za přibližně kruhové. Bližší planety mají větší oběžnou rychlost, protože na ně Slunce působí větší silou. Oběžná rychlost jde vyjádřit z gravitační síly, která je zde silou dostředivou:
.
Vidíme tedy, že čím je planeta blíže Slunci, tím rychleji obíhá kolem něho. Protože
,
dostaneme dosazením
,
což je (obecnější) vyjádření 3. Keplerova zákona.
Tento vztah lze elementárně uhodnout i rozměrovou úvahou, až na bezrozměrnou konstantu , což však pro původní formulaci nevadí.
Tabulka 3. Keplerova zákona
Odvození Newtonova gravitačního zákona z Keplerových zákonů
Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá, jak plyne z druhého Keplerova zákona. Z konstantnosti plošné rychlosti vyplývá, že plošné zrychlení je nulové. Plošné zrychlení lze zapsat ve tvaru . Má-li tato hodnota být nulová, musí být nulový vektorový součin . Toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud je jeden z vektorů nulový, nebo pokud mají oba vektory stejný nebo opačný směr.
Poněvadž při křivočarém pohybu je zrychlení nenulové a polohový vektor je také nenulový, přichází do úvahy pouze druhá možnost, tzn. zrychlení i průvodič leží na jedné přímce. Znamená to tedy, že pole bodového zdroje je centrálním polem a tedy, že hledaná gravitační síla je funkcí vzdálenosti od tohoto centra, ale nezávisí např. na zeměpisné šířce.
Pro odvození velikosti radiálního zrychlení můžeme předpokládat, že těleso se kolem centra sil pohybuje po kružnici. Při rovnoměrném kruhovém pohybu, který pozorujeme v důsledku konstantnosti plošné rychlosti, se centrum nachází ve středu křivosti dráhy. Radiální zrychlení je tedy totožné s dostředivým zrychlením a má velikost
,
kde je oběžná doba.
Podle třetího Keplerova zákona platí , kde je konstanta. Zrychlení lze pak zapsat ve tvaru
,
kde je konstanta platná pro všechny planety.
Síla, kterou působí Slunce na planetu, má velikost
,
kde je hmotnost planety. Planeta však zároveň podle třetího Newtonova zákona působí na Slunce stejně velkou silou , kde je hmotnost Slunce. Z rovnosti dostaneme . Položíme-li , dostáváme Newtonův gravitační zákon ve známém tvaru
Související články
Mechanika
Gravitace
Gravitační pole
Newtonův gravitační zákon
Keplerova úloha
Externí odkazy
Nebeská mechanika
Gravitace
Fyzikální zákony
Dějiny fyziky
Johannes Kepler |
245 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Rychl%C3%A9%20%C5%A1%C3%ADpy | Rychlé šípy | Rychlé šípy (zkratka RŠ) je název fiktivní chlapecké pětice z knih a komiksů spisovatele Jaroslava Foglara, vytvořené jako alternativa ke skautingu.
Komiksové příběhy Rychlých šípů začaly vycházet 17. prosince 1938 jednou týdně na zadní straně časopisu Mladý hlasatel a byly vyvrcholením snah Jaroslava Foglara o zavedení výchovných čtenářských klubů mezi mládeží. Příběhy Rychlých šípů považoval Foglar za své největší životní dílo, zatímco od skautingu si postupně držel stále větší odstup. V dobách, kdy Rychlé šípy z různých důvodů nemohly vycházet, využíval Foglar ke stejným účelům rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí (1941–1943) nebo komiksy Svorní gambusíni a Kulišáci.
Postavy
Členy klubu Rychlé šípy byli Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček; jejich klubovním psem byl Bublina a po něm Kuliferda. Jméno Mirka Dušína se stalo synonymem bezchybného kladného hrdiny. Antagonistou RŠ byla v prvopočátku banda zvaná Černí jezdci. Její členové se však posléze stali registrovaným klubem Mladého hlasatele, polepšili se a zmizeli ze scény (částečně na naléhání druhorepublikové policie). Po krátké pauze, kdy Rychlé šípy neměly v seriálu soustavný protiklad, vznikla vůči nim opozice v podobě Bratrstva Kočičí pracky: Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš.
Pozadí vzniku
Záměrem spisovatele Jaroslava Foglara bylo vytvořit vzdělávací, poučný, ale přitom vtipný a poutavý obrázkový seriál, který by zvedl náklad časopisu Mladý hlasatel a zároveň by mu usnadnil vzdělávání čtenářských klubů. Jejich počet totiž narůstal a podrobná korespondenční agenda byla neúnosná. Seriál začal vycházet na konci roku 1938 a rychle si získal popularitu. Přitom původně se s větším počtem dílů nepočítalo. Seriál se navíc původně jmenoval Černí jezdci (resp. jednotlivé díly byly nazvané po nich).
Jaroslav Foglar po celý život odmítal prozradit, zda Rychlé šípy ve skutečnosti existovaly či nikoli. Uměle také podobné otázky přiživoval, aby zájem o své dílo udržel stále živý. Několikrát se o původu Rychlých šípů dopustil mystifikací hraničících se lží. Přesto však postupně vědomě či nevědomě odhalil několik indicií o původu svého legendárního klubu. Bezděčně například prozradil, že Rychlé šípy žily v Praze. Jak vše přehledně zdokumentoval Miloš Dvorský ve své knize Mýtus zvaný Stínadla, těžiště Foglarovy inspirace bylo v jeho vlastním dětství. Částečně se inspiroval také příhodami ve svém oddíle, dílem běžnými novinovými články. Stěžejní však byla Foglarova jedinečná fabulace.
Charakteristika díla
Klub Rychlých šípů nikdy nebyl začleněn do žádné formální organizace mládeže. Mylně je tedy někdy tato pětice považována za skauty, jimiž nikdy nebyli a nejsou. Na rozdíl od jiných bývalých sokolských a junáckých oddílů se nestali ani součástí protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže. Po válce se téměř stali členy Československého svazu mládeže, i toho však nakonec byli uchráněni. Nikdy ani nebyli členy pionýrské organizace, byť jejich tvůrce přes jisté výhrady byl ochoten s Pionýrem spolupracovat.
Komiksové příběhy Rychlých šípů mají silně výchovný charakter, mnohé díly končí pregnantně vyjádřenou radou nebo poučením (např. „nikdy nepijte na ovoce“, „nekuř, cvič a zakrátko budeš zase chlapík“). Nabádají k čestnému a řádnému chování, pomáhání slabým a nemohoucím či vystupování proti bezpráví, dále vedou k zdravému životnímu stylu (sportování, nekouření) a ke klubové činnosti po jejich vzoru. Patrná je i výchova k úctě a důvěře k zákonům a ke státním autoritám (policie, úřady). Rychlé šípy často varují své okolí před nebezpečným chováním, nejsou vyslyšeny a příběh pak končí tragicky, těžkým zraněním nebo i smrtí. Výjimečně se něco přihodí i jim samotným, např. Mirek je zraněn, když se snaží zabránit neznámému chlapci v rozbíjení dynamitové patrony, která vybuchne a chlapce zabije.
Druhou skupinou jsou příběhy čistě komické, v nichž se Rychlým šípům (všem nebo někomu z nich) dějí zábavné trampoty. Na rozdíl od vážněji míněných dobrodružství, při nichž Rychlé šípy často soupeří s jinou skupinou a vesměs vítězí, humorně laděné historky mohou skončit i jejich neúspěchem (např. jízda na pětikole, lovení pašíka na dvoře, tříkrálová návštěva cukrárny). Zvláštní prostor v komiksech dostává Rychlonožka – několik dílů tvoří jeho bizarní noční sny nebo jsou zobrazeny jeho rodinné patálie.
Knižní příhody Rychlých šípů (stínadelská trilogie) jsou více zaměřeny na dobrodružné zápletky; výchovné aspekty a humor se objevují jen málo.
Citát
Kontroverze
Ačkoli jsou Rychlé šípy a zvláště jejich vedoucí Mirek Dušín všeobecně prezentováni jako prototypy dokonalé ušlechtilosti, při pečlivém čtení jejich příběhů lze narazit na ojedinělé situace, kdy se Mirek nebo jiní chlapci z klubu zachovají nečestně nebo přestoupí zákon.
Kresby a příběhy Rychlých šípů se opakovaně dostaly do kontroverzních situací ovlivněných dobovou politikou. Po vzniku protektorátu se z Mirka Dušína a dalších postav seriálu stali v Mladém hlasateli průvodci lekcemi německého jazyka. Po válce, když seriálu hrozil zánik v důsledku nastupující komunistické ideologie, pokusil se ho Foglar (neúspěšně) zachránit tím, že členy klubu vyslal na stavbu mládeže.
Komiksové příhody
Rychlé šípy původně vycházely jako komiks od roku 1938 do roku 1989, s vynucenými přestávkami v období nacismu a komunismu. Autorem námětu a scénáře byl vždy Jaroslav Foglar, kreslířem prvního období (do roku 1948) byl Jan Fischer a druhého období (od konce 60. let) Marko Čermák. Některé díly v roce 1941 nakreslili Bohumír Čermák a Václav Junek.
První série vycházela v časopisech Mladý Hlasatel a Vpřed, na přelomu 60. a 70. let i v různých sešitových vydáních. Souborné knižní vydání seriálu vyšlo roku 1998 v nakladatelství Olympia.
Knižní příhody
Rychlé šípy jsou hlavními postavami knižní trilogie Dobrodružství v temných uličkách: Záhada hlavolamu (1941), Stínadla se bouří (1947) a Tajemství Velkého Vonta (1986 české vydání v Německu, v ČR až 1990). Záhada hlavolamu byla zfilmována v roce 1993 (režie: Petr Kotek) a stala se také námětem TV seriálu z roku 1969 (režie Hynek Bočan). Známými rekvizitami z ní jsou záhadný hlavolam ježek v kleci, Tleskačovo létající kolo, tajemný Em, temné uličky Stínadel a bezeslovná píseň Vontů. Knihy Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří i Tajemství Velkého Vonta vyšly později jako obrázkový komiks.
Deskové hry
Ve společné krabici vyšly dvě hry na motivy Rychlých šípů: Rychlé šípy – Záhada hlavolamu a Lov Bobříka síly.
Rekapitulace vydání Rychlých šípů
Samostatný obrázkový seriál (komiks) Rychlé šípy má celkem 317 stran, které vycházely takto:
1938–1941 Mladý hlasatel, 113 pokračování
1940 Melantrich vydal souborný sešit "Rychlé šípy a jejich 65 úžasných dobrodružství"
1946 Junák, 4 pokračování
1946–1948 Vpřed, 103 pokračování
1966–1967 Ostravský kulturní zpravodaj, 24 příběhů
1968 Skaut – Junák, 3 příběhy
1967–1971 časopis Rychlé šípy (vydával OKZ PULS, Ostrava), 3 ročníky (295 příběhů, z toho 87 poprvé)
1969–1971 Mladá fronta (souborné vydání ve třech dílech, celkem 288 příběhů)
1982 OBRYS/Kontur, Mnichov, 47 pokračování
1986 publikace Jaroslav Hanzel: Píseň úplňku, 7 pokračování
1988 Sokol Silůvky, 41 pokračování
1988–1991 Puls (vyd. MNV, Hradec Králové), 17 pokračování
1989 noviny Mladá fronta, 1 pokračování
1990–1994 Květy, 261 pokračování
1990–1991 Nakladatelství Olympia, 288 pokračování
1990–1991 Mladý hlasatel, 23 pokračování
1991–Hlasatel, 7 pokračování
1997 – vyd. Ostrov Praha, 65 pokračování
1998, 1999, 2004 – Nakladatelství Olympia, 315 pokračování
2009 – publikace První sborník nezávislých foglarovců, 1 pokračování (nový příběh nakreslený Marko Čermákem dle námětu J. Foglara uloženého v Památníku národního písemnictví)
2021 – Nakladatelství Albatros, první kompletní vydání Rychlých šípů J. Foglara, kreslených Janem Fischerem
2022 – Nakladatelství Albatros, první kompletní vydání Rychlých šípů J. Foglara, kreslených Marko Čermákem a dalšími autory (Bohumír Čermák, Václav Junek, Jiří Grus)
Kromě výše uvedených vyšlo několik pokračování po roce 1989 např. v TJ Aster/Hucul klub Praha, v Blok Brno, v časopisech Zvonky (Brno) a Magazínu Kometa (Praha).
Foglarovi pokračovatelé
Ještě za Foglarova života, a tím více po jeho smrti, se našli jiní autoři, kteří v příbězích slavného klubu pokračovali. Některé si získaly i jistou popularitu, Foglar k nim ale souhlas nikdy nedal.
Vedle toho, že někteří autoři se více či méně zdařile snažili navázat na trilogii Foglarových příběhů ze Stínadel, samostatnou kapitolou jsou díla inspirující se kreslenými příběhy Rychlých šípů. Díky jejich všeobecné známosti existuje těchto výtvorů široká škála, od seriózně míněných pokračování držících se Foglarova stylu, přes více či méně uctivé parodie, až po vyslovené blasfemie plné vulgárních témat a výrazů. Tato parodická díla vznikají často pouhou změnou dialogů v ponechané původní kresbě, zatímco serióznější pokračování jsou tvořena zcela nově, včetně kresby. Foglar, který byl obecně na svá autorská práva velice háklivý, se vesměs stavěl rozpačitě i k uctivým epigonům, o jakémkoli znevažování nemluvě.
Odkazy
Reference
Literatura
BAUER, Zdeněk a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát: čtenářské kluby, zakázaný skauting a Kuratorium pro výchovu mládeže. 1. vyd. V Praze: Zdeněk Bauer, 2018. 411 s. .
FOGLAR, Jaroslav. Rychlé šípy, Praha: Olympia, 2004. 344 s.,
ŠKVÁRA, Miroslav, TRKOVSKÝ, Luboš. Lexikon dobrodružné literatury, svazek 4 – Jaroslav Foglar , Praha: Antikvariát u Léona Cliftona , 2011. 350 s., S. 205–217
NOSEK-WINDY, Václav. Jestřábí perutě (Povídání o foglarovkách), Praha: Olympia, 1999. 236 s., , S. 124–144
Související články
Jan Tleskač
Ježek v kleci
Klub zvídavých dětí
Kulišáci
Seznam postav z Rychlých šípů
Stínadelská trilogie
Svorní gambusíni
Jaroslav Foglar
Externí odkazy
Vontové.org
Bohoušek.cz - neoficiální foglarovský magazín
Mýtus zvaný Stínadla
Jak byly položeny základy pro vznik klubu RŠ. Komparativní analýza
Rychlé šípy v redakci (feat. Velký plantážník!)
Díla Jaroslava Foglara
České komiksy
Díla dobrodružné literatury
Knihy z roku 1998
Fiktivní děti |
250 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Metr%20za%20sekundu | Metr za sekundu | Metr za sekundu (značka m/s nebo m·s−1) je odvozená jednotka rychlosti v soustavě SI.
Rychlostí 1 m/s se pohybuje těleso, které urazí rovnoměrným pohybem dráhu 1 metr za 1 sekundu. Tato rychlost je přesně 1/299 792 458-násobkem rychlosti světla ve vakuu (podle definice metru platné od roku 1983).
Převod na jiné jednotky
Kilometr za hodinu: 1 km/h = 0,2777… m/s, 1 m/s = 3,6 km/h
Míle za hodinu: 1 mph ≈ 0,447 m/s, 1 m/s ≈ 2,237 mph
Uzel: 1 kt = 0,51444… m/s, 1 m/s ≈ 1,94384 kt
Jednotky rychlosti
Odvozené jednotky SI |
257 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%A9%20pole | Elektrické pole | Elektrické pole je fyzikální pole, jehož zdrojem je elektricky nabité těleso nebo časově proměnné magnetické pole projevují se působením elektrické síly na nabité částice. Elektrické pole se dělí na elektrostatické, které je vytvářeno nepohyblivým elektrickým nábojem, a na elektrodynamické, které je vytvářeno zrychleně se pohybujícím elektrickým nábojem, případně hnaným prostřednictvím nestacionárního magnetického pole. Elektrické pole je dílčím projevem obecného elektromagnetického pole, na magnetickém poli je nezávislé pouze elektrostatické pole (nepohyblivé elektrické náboje). Tvar a směr elektrického pole je graficky vyjádřen pomocí (orientovaných) siločar či ekvipotenciálních ploch. Siločáry elektrického pole v každém bodě vyznačují směr vektoru intenzity elektrického pole v daném místě, přičemž hustota siločar je přímo úměrná velikosti této intenzity. Ekvipotenciální plochy jsou plochy s konstantní velikostí elektrického potenciálu. Tvar pole závisí na rozmístění náboje na tělesech, která jsou jeho zdrojem, na okolních proměnných magnetických polích a na lokálních elektrických vlastnostech prostředí. Existují dva základní jednoduché tvary, tj. homogenní pole, generované homogenně nabitou rovinou, kde všechny siločáry jsou vzájemně rovnoběžnými přímkami nebo radiální pole, generované homogenně nabitou koulí, kde všechny siločáry jsou přímkami procházejícími jedním bodem. Speciálním případem elektrického pole je stacionární elektrické pole, jehož makroskopické veličiny nezávisí na čase. Zatímco v případě elektrostatického pole jsou náboje v klidu, u stacionárního elektrického pole se náboje mohou pohybovat, avšak elektrický proud, který svým pohybem vyvolávají, je nezávislý na čase, tj. konstantní, buzený zdrojem konstantního elektrického napětí.
Síla elektrického pole
Lorentzova síla je projevem elektromagnetického pole na hmotu, působí na náboj částice pohybující se rychlostí
:
,
běžně je jako Lorentzova síla označován pouze příspěvek magnetické síly:
,
při zanedbání příspěvku elektrické síly ,
kde je intenzita elektrického pole, je magnetická indukce a vyjadřuje vektorový součin. Rozdělení magnetických a elektrických příspěvků je závislé na vztažné soustavě.
Elektrická síla působící mezi dvěma bodovými náboji a ve vzdálenosti :
,
kde je permitivita prostředí.
Práce elektrického pole
Elementární práci elektrického pole vykonanou na přemístění náboje po dráze délky lze vyjádřit vztahem stejným jako pro práci mechanickou, tedy:
,
kde je v tomto případě elektrická část Lorentzovy síly .
Z tohoto vztahu pak lze odvodit i vyjádření pro práci konanou elektrickým polem na tělesa obsahující volné či vázané náboje, tedy na vodiče či dielektrika.
Vzhledem k tomu, že elektrické napětí mezi dvěma body vodiče délky s polohovými vektory a je svázáno s intenzitou elektrického pole vztahem:
,
lze elementární práci vyjádřit jako součin napětí a elementu přeneseného náboje :
.
Elektrické napětí nebo elementární náboj lze v různých speciálních případech vyjádřit různě. Z toho plynou různé vztahy pro výpočet elementární práce. Patří sem i nejčastěji uváděný případ konání elektrické práce při působení elektrického pole zdroje o napětí na částice s elektrickým nábojem ve vodiči, které způsobí usměrněný pohyb nosičů náboje, tj. elektrický proud . (Tato práce se projeví zvýšením kinetické energie nosičů náboje a zpravidla končí jako teplo vydané na ohřátí vodiče.) V tomto případě lze elementární náboj vyjádřit pomocí proudu a elementárního času , což vede k elementární práci:
.
Další možná vyjádření elementární práce jsou:
při nabíjení kondenzátoru: , kde je elektrická kapacita
při práci galvanického článku v elektrického obvodu: , kde je elektromotorické napětí
při průchodu proudu cívkou (proti napětí vlastní indukce): , kde je indukčnost.
Výše uvedené vztahy vycházejí z popisu tzv. působení na dálku, tj. vyjádřené jako působení pole zdroje na náboje a proudy. Při polním popisu (vlastní energie působení je rozestřena v prostoru mezi náboji a proudy) je vhodné použití veličiny hustota práce, značené a definované jako:
, kde je objem.
Pro elementární hustotu práce konané elektrickým polem pak platí vztah:
, kde je elektrická indukce.
Práce elektrického pole na polarizaci dielektrika spočívá v posunutí nabitých částic tvořících strukturu dielektrika a vytvoření elementárních elektrických dipólů. V tomto případě je vhodné použít pro výpočet práce intenzitu elektrického pole :
, kde je vzniklý elektrický dipólový moment, pro elementární hustotu práce pak platí vztah:
, kde je elektrická polarizace.
Intenzita elektrického pole
Značka:
Jednotka SI: newton na coulomb, značka
Intenzita elektrického pole je vektorová fyzikální veličina, vyjadřující velikost a směr elektrického pole. Je definována jako elektrická síla působící na těleso s kladným elektrickým nábojem :
,
hodnota vektoru intenzity elektrického pole obecně závisí na poloze v prostoru (je funkcí polohového vektoru), proto je tato veličina vektorové pole.
Směr vektoru elektrické intenzity je dán směrem působící elektrické síly. Orientace elektrické intenzity je dána domluvou, že zkušebním tělesem je kladně nabité těleso, a tedy elektrická intenzita směřuje od tělesa s kladným elektrickým nábojem k tělesu se záporným elektrickým nábojem. Pro intenzitu elektrického pole platí princip superpozice, tzn., že celková intenzita elektrického pole vytvářená více zdroji je rovna součtu intenzit elektrického pole těchto dílčích zdrojů.
Tok elektrické intenzity
Značka:
Jednotka SI: volt metr, značka
Tok intenzity elektrického pole uzavřenou plochou je definován:
,
kde je vektor elektrické intenzity, je element plochy jakožto vektor ve směru normály k ploše a představuje skalární součin.
Tok intenzity elektrického pole průřezem vodiče je definován:
,
kde je vektor elektrické intenzity, je element průřezu ve směru normály k ploše. Volba směru normály je v tomto případě libovolná.
Elektrická indukce
Značka:
Jednotka SI: coulomb na čtvereční metr, značka
Elektrická indukce je vektorová fyzikální veličina charakterizující elektrické pole bez započtení vlivu elektrických nábojů vázaných v prostředí (dielektriku), ale pouze na základě vnějších elektrických nábojů jako zdrojů elektrického pole, je definovaná vztahem:
,
kde je permitivita vakua, je intenzita elektrického pole a je elektrická polarizace.
Pro lineární dielektrikum je elektrická polarizace lineárně závislá na intenzitě elektrického pole a lze psát:
,
kde označuje elektrickou susceptibilitu. Odtud platí:
,
kde označuje relativní permitivitu a absolutní permitivitu.
Elektrickou indukci v lineárním dielektriku je tedy možné určovat ze stejných vztahů jako intenzitu elektrického pole s tím, že se příslušný vztah násobí koeficientem případně , např. vyjádření Gaussova zákona elektrostatiky pomocí elektrické indukce:
,
kde je uzavřená, vně orientovaná plocha (Gaussova plocha) obklopující volný elektrický náboj . V diferenciálním tvaru pak tento zákon vypadá následovně:
,
kde je objemová hustota volných nábojů.
Elektrická polarizace
Elektrická polarizace (hustota polarizace resp. dipólového momentu) je vektorová fyzikální veličina, která vyjadřuje účinek vnějšího elektrického pole na dielektrikum.
Značka:
Jednotka SI: coulomb na čtvereční metr, značka
Elektrická polarizace je definována vztahem:
,
kde a jsou vektory intenzity elektrického pole a elektrické indukce, je permitivita vakua.
V lineárním dielektriku je elektrická polarizace přímo úměrná intenzitě elektrického pole:
,
kde je relativní permitivita a je elektrická susceptibilita. Platnost tohoto vztahu se rozšiřuje i na neizotropní lineární dielektrika, relativní permitivitu a elektrickou susceptibilitu je pak třeba chápat jako tenzory 2. řádu. Nelineární závislost pak mají např. feroelektrické látky, u kterých se v určitém intervalu teplot vyskytuje anomální závislost polarizace na vnějším elektrickém poli, zvaná (stejně jako u obdobných feromagnetik) hysterezní křivka, při poklesu vnějšího elektrického pole na nulu se u nich může udržet nenulová elektrická polarizace a tedy i nenulová elektrická indukce. Jiným typem látek s trvalou (nenulovou) elektrickou polarizací jsou tzv. elektrety.
Elektrická polarizace je rovna objemové hustotě elektrického dipólového momentu v prostředí:
resp. ,
kde naznačená derivace a integrace se bere v tzv. makroskopickém smyslu, tedy limitní proces končí na elementech objemu, ve kterých se ještě neprojevuje částicová struktura látek. Vzhledem k částicové struktuře látek lze polarizaci vyjádřit jako podíl součtu všech dipólových momentů jednotlivých částic v dané oblasti dielektrika a objemu této oblasti:
.
Obecné vysvětlení jevu elektrické polarizace tedy spočívá ve vázaných elektrických nábojích vytvářejících permanentní a indukované elektrické dipóly. Podstatu a vlastnosti chování elektrické polarizace však vysvětlují až teorie materiálových konstant, vycházející z mikroskopické struktury látek. Zkoumají závislost dipólových momentů jednotlivých částic dielektrických látek na lokálním poli i jejich vzájemnou interakci ve struktuře těchto látek.
Elektrický dipól
Elektrický dipól vzniká, pokud kladné a záporné náboje nejsou v prostoru stejně rozmístěny. Nejjednodušším a typickým příkladem dipólu je dvojice opačných nábojů od sebe vzdálených o malou vzdálenost vzhledem ke vzdálenosti, ve které tyto náboje vytváří elektrické pole. Elektrický dipól můžeme charakterizovat pomocí elektrického dipólového momentu . Elektrické pole vytvořené dipólem (ve vzdálenosti velké vzhledem ke vzdálenostem nábojů dipól vytvářejících) je dáno vztahem pro elektrický potenciál resp. intenzitu elektrického pole:
resp. .
Ve vnějším elektrickém poli o elektrické intenzitě má dipól potenciální energii:
,
a působí na něj síla:
a moment síly .
Elektrický dipólový moment
Elektrický dipólový moment je vektorová veličina popisující nesymetrické rozdělení elektrického náboje, např. v molekule nebo v malé skupině atomů.
Značka:
Jednotka SI: coulomb metr, značka
V nejjednodušším případě, kdy dva bodové náboje s opačným znaménkem a jsou umístěny ve vzájemné vzdálenosti , je velikost dipólového momentu této dvojice nábojů rovna:
,
přičemž směr vektoru elektrického dipólového momentu leží na spojnici bodových nábojů.
Pokud se elektrický náboj nachází v bodě s polohovým vektorem a náboj v bodě s polohovým vektorem , lze jejich vzájemnou polohu charakterizovat vektorem . Elektrický dipólový moment pak lze vyjádřit jako:
.
Je-li elektrický náboj v prostoru rozložen s hustotou , přičemž celkový elektrický náboj je nulový, tj.:
,
kde integrace probíhá přes objem , pak elektrický dipólový moment vyjádříme:
.
Podle hodnoty dipólového momentu chemie rozlišuje polární (voda, NaCl,...) a nepolární molekuly (CO2, benzen,...). Polární molekuly mají stálou a nenulovou hodnotu elektrického dipólového momentu, tvoří permanentní dipól, nepolární ho mají nulový. Tato vlastnost je důležitá pro určení rozpustnosti v rozpouštědlech.
Elektrostatické pole
Podle Coulombova zákona lze v bodě s polohovým vektorem v okolí bodového náboje umístěného v počátku soustavy souřadnic vyjádřit intenzitu elektrického pole vztahem:
,
kde je permitivita prostředí elektrického pole, je polohový vektor určující polohu daného bodu a je jeho délka. Jejich podíl je jednotkovým vektorem, který určuje směr. Po jeho odstranění zůstane vzorec pro velikost intenzity elektrického pole v okolí bodového náboje ve vzdálenosti :
.
Oba výše uvedené uvedené vztahy platí za předpokladu, že prostředí v němž určujeme intenzitu pole je vakuum nebo homogenní lineární dielektrikum.
V obecném případě, kdy bodový náboj vytvářejí elektrické pole není umístěn v počátku soustavy souřadnic, ale v poloze , se poloha bodu v němž určujeme intenzitu pole vyjadřuje relativně k , což vyjadřuje vektorový rozdíl , kterým se nahradí vektor . Výsledný vztah je:
.
Pro intenzitu elektrického pole bodových nábojů nacházejících se v pozicích platí:
,
Ze základních vztahů lze odvodit vzorce pro intenzitu elektrického pole vytvářeného různým rozložením elektrického náboje v prostoru. Následující vztahy platí za předpokladu, že prostředí v němž určujeme intenzitu pole je vakuum nebo homogenní lineární dielektrikum:
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým v objemu lze vyjádřit vztahem:
,
kde je objemová hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes objem .
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým na ploše lze vyjádřit vztahem:
,
kde je plošná hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes plochou .
Intenzitu el. pole vytvářeného el. nábojem spojitě rozloženým po křivce lze vyjádřit vztahem:
,
kde je lineární hustota elektrického náboje a označuje proměnnou, která při integrování prochází přes křivku .
Nechá-li se vektor elektrické intenzity procházet uzavřenou, vně orientovanou plochou (Gaussova plocha), jedná se o veličinu tok elektrické intenzity, která je úměrná plochou obklopenému volnému náboji, což vyjádřuje Gaussův zákon elektrostatiky:
.
Intenzitu elektrostatického pole lze také určit z elektrického potenciálu prostřednictvím vztahu:
,
kde je potenciál elektrického pole a označuje operátor gradientu, odtud plyne i vztah pro intenzitu stacionárního elektrického pole proudového vodiče délky :
.
Elektrodynamické pole
Elektrodynamické pole vytváří zrychleně se pohybující elektrický náboj. Pokud dochází ke změně elektrické intenzity v čase má to následek vznik magnetického pole, rovněž tak změna magnetického pole má za následek vznik elektrického pole, což popisuje obecná teorie elektromagnetického pole, popsaná Maxwellovými rovnicemi. Tyto rovnice tedy popisují také elektrostatické pole. Maxwellovy rovnice jsou platné pouze na makroskopické úrovni, tj. pokud rozměry popisovaných oblastí jsou podstatně větší než rozměry atomů.
Literatura
Související články
Elektromagnetické pole
Magnetické pole
Elektrický potenciál
Externí odkazy
Maxwellův proud na WIKI Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy
Elektromagnetismus |
263 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Bellerofont%C3%A9s | Bellerofontés | Bellerofontés (řecky Βελλεροφόντης) je postava z řecké mytologie. Podle jedné z verzí byl nevlastním synem korintského krále Glauka (tedy vnukem Sisyfovým) a Eurymédé.
Z neopatrnosti usmrtil svého bratra, a proto uprchl ke králi Proitovi do Argosu. Tam se do něj ale zamilovala králova manželka Antea neboli Stheneboia. Bellerofontés její lásku neopětoval. Antea ho z pomsty udala králi, že se pokoušel připravit ji o čest. Král se sám nechtěl na svém hostu mstít, a tak ho poslal s dopisem ke královninu otci, králi Íobatovi do Lýkie. Dopis skrýval žádost, aby Íobatés nechal Bellerofonta popravit. Ani ten nechtěl hostu ublížit, ale vystavil ho takovým nebezpečím, kterým by měl podle Iobatových předpokladů podlehnout.
Bohové pomohli Bellerofontovi dokázat jeho nevinu, a seslali mu okřídleného koně Pegasa, na němž šťastně přemohl asijský kmen Solymerů, Amazonky i Chiméru. To Íobata dojalo do té míry, že dal Bellerofontovi za ženu svou dceru Filonoé, a jmenoval jej svým nástupcem.
Filonoé mu porodila tři děti, Isandra, Hippolocha a Láodameiu. Áres usmrtil Isandra v bitvě proti Solymerům, Artemis ho připravila o dceru, ale Hippolochos zdědil otcovu říši.
Bellerofontův konec už nebyl tak šťastný. Bohové ho nenáviděli za to, že se stal miláčkem lidí, a srazili ho z Olympu a zmrzačili, když k nim chtěl vzlétnout na Pegasovi.
Jiná verze však uvádí, že Bellerofontés zpychl tak, že se chtěl vyrovnat bohům, osedlal Pégasa a vzlétli na Olymp. To Zeus nehodlal strpět, seslal na koně neovladatelnou zuřivost, Bellerofontés se neudržel a sletěl na zem. Při pádu na hlavu ztratil rozum, dlouho bloudil jako pomatený světem, až si ho našel bůh smrti Thanatos.
Odraz v umění
V povědomí lidí zůstal spíše Pégasos, ale v antice byl velice oblíben mýtus o Bellerofontovi.
nejstarší podání je známé z Homéra, později ho přebásnil Pindaros
Eurípidés zpracoval jeho osudy v tragédiích Bellerofón a Stheneboia (před r. 425, rep. r 423 př. n. l.)
na četných reliéfech a vázových malbách jsou výjevy z tohoto mýtu, nejznámější je snad novoantický reliéf Bellerofón napájí Pegasa (z 1. stol. př. n. l.)
ve své první opeře tento námět zpracoval i Josef Mysliveček (Bellerofonte, 1761)
opera Bellérophon od Jeana-Baptiste Lullyho z roku 1679.
Reference
Literatura
Gerhard Löwe, Heindrich Alexander Stoll, ABC Antiky
Publius Ovidius Naso, Proměny
Rudolf Mertlík, Starověké báje a pověsti
Vojtěch Zamarovský, Bohové a hrdinové antických bájí
Související články
Bellérophon, opera Jeana-Baptiste Lullyho
Externí odkazy
Hrdinové a postavy řecké mytologie
Muži |
268 | https://cs.wikipedia.org/wiki/Elektrick%C3%BD%20obvod | Elektrický obvod | Elektrický obvod je vodivé spojení elektrických prvků, a to jak vodivých, např. odporů, kondenzátorů či cívek, tak polovodivých, např. diod či tranzistorů, přerušitelné pomocí spínačů. Tyto prvky vytváří (polo)vodivou cestu pro přenos elektrické energie a splňují funkce, které jsou od obvodu požadovány (např. zesilování signálu, vytváření oscilací apod.). Může být nepatrný jako mikročip, nebo může zahrnovat celou elektrickou síť. Obvod se může skládat z jednotlivých (tzv. diskrétních) prvků nebo celých integrovaných obvodů.
Pokud je vodivá dráha tvořená elektrickým obvodem uzavřená, pak se hovoří o uzavřeném elektrickém obvodu. Je-li vodivá dráha obvodu přerušena, např. otevřeným spínačem, pak se mluví o otevřeném elektrickém obvodu.
Základní části elektrického obvodu
Běžný elektrický obvod obsahuje tyto základní prvky:
elektrický zdroj - mění vstupní energii (např. chemickou v případě galvanického či palivového článku nebo pohybovou v případě generátoru) na energii elektrickou
elektrické vedení - slouží k přenosu elektrické energie od zdroje k spotřebiči, tvořeno dvěma či více vodiči navzájem oddělenými izolantem
elektrický přístroj - slouží k ovládání obvodu (např. vypínač) nebo jeho ochraně před poruchovými stavy (např. pojistka)
elektrický spotřebič - mění elektrickou energii na energii výstupní (např. světelnou v případě žárovky či LED diody nebo pohybovou v případě motoru)
Typickým příkladem jednoduchého elektrického obvodu může být baterie, dva vodiče, vypínač a žárovka. Ve většině případů je situace mnohem komplikovanější, protože běžný spotřebič se může skládat z desítek, stovek nebo tisíců součástek, z nichž mnohé mohou uvnitř realizovat komplikovaná zapojení skládající se ze stovek, tisíců nebo i milionů prvků. Elektrický obvod rovněž často obsahuje více zdrojů (např. bateriové spotřebiče připojitelné na síť) a více vypínačů pro odpojování a přepojování různých funkčních celků.
Základní zákony
Ohmův zákon: , alternativní tvary: .
Odpor prvku obvodu je roven podílu napětí na daném prvku a proudu, který skrze něj protéká.
Vodič, nebo např. sepnutý vypínač, má (hypoteticky) nulový odpor, nevzniká na něm tedy žádný úbytek napětí.
Izolant, nebo např. rozepnutý vypínač má (hypoteticky) nekonečný odpor, neprotéká jím tedy žádný proud.
Rezistor (např. elektrické topení) vytváří v důsledku procházejícího proudu úbytek napětí a mění elektrickou energii na tepelnou.
Elektrický výkon: , alternativní tvary:
Kirchhoffovy zákony:
1. Orientovaný součet proudů kolem uzlu je nulový: , tj. součet proudů vstupujících do uzlu je roven součtu proudů vystupujících z uzlu (tj. proud se nikde nehromadí).
2. Orientovaný součet napětí kolem obvodu je nulový: .
Z Kirchhoffových zákonů vyplývají zákonitosti pro řazení prvků v obvodu:
V případě sériového zapojení protéká všemi prvky stejný proud a součet úbytků napětí na spotřebičích se rovná napětí zdroje.
V případě paralelního zapojení je na všech prvcích stejné napětí a součet proudů tekoucích do spotřebičů se rovná proudu odebíranému ze zdroje.
Theveninova věta: Jakékoli propojení zdrojů a rezistorů s dvěma vývody je elektricky ekvivalentní ideálnímu napěťovému zdroji zapojenému sériově s jediným rezistorem.
Nortonova věta: Jakékoli propojení zdrojů a rezistorů s dvěma vývody je elektricky ekvivalentní ideálnímu proudovému zdroji zapojenému paralelně s jediným rezistorem.
Prvky elektrických obvodů
Pro zakreslení elektrického obvodu slouží schéma zapojení, ve kterých má každý elektrický prvek svou značku, např.:
elektrický zdroj
elektrický vodič
rezistor
cívka
kondenzátor
spínač
tlačítko
žárovka
LED
dioda
tranzistor
tyristor
ampérmetr
voltmetr
wattmetr
Odkazy
Reference
Související články
Elektřina a magnetismus
Elektrotechnika
Magnetický obvod
Elektrotechnická stavebnice
Externí odkazy
Elektrotechnika |
276 | https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C5%A1eobecn%C3%A1%20deklarace%20lidsk%C3%BDch%20pr%C3%A1v | Všeobecná deklarace lidských práv | Všeobecná deklarace lidských práv je nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv. Ve třiceti článcích deklarace jsou vyjmenována základní občanská, politická, kulturní, ekonomická a sociální práva platná pro všechny obyvatele na Zemi. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení závaznosti jako právní obyčej. V části VII závěrečného aktu, kapitoly I Deklarace, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy Helsinské konference, se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného budou v oblasti lidských práv a základních svobod postupovat též v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv. Podle čl. 56 v návaznosti na čl. 55 Charty OSN si musí členské země OSN plnit i závazky vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv.
Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. Pro přijetí rezoluce hlasovalo z tehdejších 58 členů OSN 48 zemí: Afghánistán, Argentina, Barma, Belgie, Bolívie, Brazílie, Čína, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Etiopie, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Indie, Irák, Írán, Chile, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kuba, Libanon, Libérie, Lucembursko, Mexiko, Nikaragua, Nizozemsko, Nový Zéland, Norsko, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Rakousko, Řecko, Salvador, Siam, Spojené království, Spojené státy americké, Sýrie, Švédsko, Turecko, Uruguay a Venezuela.
Hlasování se zdrželi: Bělorusko, Československo, Jihoafrická unie, Jugoslávie, Polsko, Saúdská Arábie, Sovětský svaz a Ukrajina.
Závazné dokumenty o lidských právech jako jsou regionální evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb., Evropská sociální charta, vyhlášená pod č. 14/2000 Sb. m. s., nebo celosvětové Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášené pod č. 120/1976 Sb., v povědomí veřejnosti tak známé nejsou.
10. prosinec je na základě hlasování Valného shromáždění OSN od roku 1950 slaven jako Den lidských práv.
V rámci islámské kultury představuje určitou protiváhu proti Všeobecné deklaraci lidských práv takzvaná Káhirská deklarace lidských práv v islámu.
Odkazy
Reference
Související články
Den lidských práv
Lidská práva
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Externí odkazy
Český text Všeobecné deklarace lidských práv (pdf)
Anglický text Všeobecné deklarace lidských práv
Oficiální překlady Všeobecné deklarace lidských práv (Anglicky)
Dějiny lidských práv
Dokumenty o lidských právech |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
- Downloads last month
- 3
Size of downloaded dataset files:
965 MB
Size of the auto-converted Parquet files:
965 MB
Number of rows:
525,205
Models trained or fine-tuned on simecek/wikipedie_20230601