Datasets:

wmt

/

news-commentary

like 0

SAN FRANCISCO – Vést racionální rozhovor o hodnotě zlata nikdy nebylo snadné.

SAN FRANCISCO – It has never been easy to have a rational conversation about the value of gold.

V poslední době, kdy se ceny zlata zvedly o více než 300% za deset let, je to ještě těžší.

Lately, with gold prices up more than 300% over the last decade, it is harder than ever.

Loni v prosinci napsali kolegové-ekonomové Martin Feldstein a Nouriel Roubini komentáře, v nichž odvážně zpochybnili „býčí“ náladu na trhu a rozumně poukázali na rizika spojená se zlatem.

Just last December, fellow economists Martin Feldstein and Nouriel Roubini each penned op-eds bravely questioning bullish market sentiment, sensibly pointing out gold’s risks.

A co se nestalo?

Wouldn’t you know it?

Od zveřejnění jejich článků se cena zlata vyšplhala ještě výše, a nedávno dokonce dosáhla rekordních 1300 dolarů.

Since their articles appeared, the price of gold has moved up still further. Gold prices even hit a record-high $1,300 recently.

Už loni v prosinci přitom mnoho „zlatých nadšenců“ tvrdilo, že cena této komodity nevyhnutelně směřuje k hranici 2000 dolarů.

Last December, many gold bugs were arguing that the price was inevitably headed for $2,000.

A někteří z nich, osmělení jeho setrvalým zhodnocováním, dnes naznačují, že by zlato mohlo stát ještě více.

Now, emboldened by continuing appreciation, some are suggesting that gold could be headed even higher than that.

Jeden úspěšný investor do zlata mi nedávno vysvětloval, že ceny akcií více než deset let skomíraly a vzpamatovaly se až na počátku 80. let, kdy Dow Jonesův index překročil hranici 1000 bodů.

One successful gold investor recently explained to me that stock prices languished for a more than a decade before the Dow Jones index crossed the 1,000 mark in the early 1980’s.

Od té doby se index vyšplhal nad 10 000 bodů.

Since then, the index has climbed above 10,000.

Není tedy možné, že se také hodnota zlata, která se již přehoupla přes magickou hranici 1000 dolarů, desetinásobně zvýší?

Now that gold has crossed the magic $1,000 barrier, why can’t it increase ten-fold, too?

Připusťme, že dospět k mnohem vyšší ceně za zlato není tak nepředstavitelné, jak se zdá.

Admittedly, getting to a much higher price for gold is not quite the leap of imagination that it seems.

Očistíme-li současnou cenu o inflaci, pak se ani neblíží k rekordnímu maximu z ledna 1980.

After adjusting for inflation, today’s price is nowhere near the all-time high of January 1980.

Tehdy dosáhlo zlato hodnoty 850 dolarů, což je hodně přes 2000 dnešních dolarů.

Back then, gold hit $850, or well over $2,000 in today’s dollars.

Lze však tvrdit, že cena z ledna 1980 byla „splašeným vrcholem“ dosaženým v období zvýšené geopolitické nestability.

But January 1980 was arguably a “freak peak” during a period of heightened geo-political instability.

Současná cena 1300 dolarů je tedy pravděpodobně více než dvojnásobkem velmi dlouhodobých, o inflaci očištěných, průměrných cen zlata.

At $1,300, today’s price is probably more than double very long-term, inflation-adjusted, average gold prices.

Co by tedy mohlo ospravedlnit další obrovský růst cen zlata ze současné úrovně?

So what could justify another huge increase in gold prices from here?

Jedna odpověď samozřejmě zní: naprostý kolaps dolaru.

One answer, of course, is a complete collapse of the US dollar.

Vzhledem k raketově stoupajícím schodkům a bezcílné fiskální politice si člověk klade otázku, zda by se populistická administrativa nakonec nemohla neuváženě uchýlit k tiskařským rotačkám.

With soaring deficits, and a rudderless fiscal policy, one does wonder whether a populist administration might recklessly turn to the printing press.

A pokud z toho opravdu máte strach, pak by zlato skutečně mohlo být nejspolehlivější ochranou.

And if you are really worried about that, gold might indeed be the most reliable hedge.

Jistě, někdo by mohl namítnout, že lepší a přímočařejší zajištění proti inflaci představují dluhopisy s výnosem vázaným na inflaci. „Zlatí nadšenci“ se však právem obávají, zda by vláda za extrémních okolností splnila své závazky.

Sure, some might argue that inflation-indexed bonds offer a better and more direct inflation hedge than gold. But gold bugs are right to worry about whether the government will honor its commitments under more extreme circumstances.

Jak s Carmen Reinhartovou uvádíme v nedávné knize o dějinách finančních krizí Tentokrát je to jinak, vlády zbavené peněz skutečně v mnoha případech násilně mění dluhy vázané na inflaci na dluhy nevázané, a to právě proto, aby se jejich hodnota mohla v inflaci rozpustit.

In fact, as Carmen Reinhart and I discuss in our recent book on the history of financial crises, This Time is Different, cash-strapped governments will often forcibly convert indexed debt to non-indexed debt, precisely so that its value might be inflated away.

Dokonce i Spojené státy během velké hospodářské krize ve 30. letech zrušily inflační doložky ve smlouvách o dluhopisech.

Even the United States abrogated indexation clauses in bond contracts during the Great Depression of the 1930’s.

Takže se to může stát všude.

So it can happen anywhere.

Skutečnost, že velmi vysoká inflace je možná, ji však ještě nečiní pravděpodobnou, a proto bychom měli být opatrní s tvrzením, že cenu zlata táhnou nahoru inflační očekávání.

Even so, the fact that very high inflation is possible does not make it probable, so one should be cautious in arguing that higher gold prices are being driven by inflation expectations.

Někteří experti místo toho tvrdí, že dlouhý pochod zlata směrem vzhůru je částečně důsledkem rozvoje nových finančních nástrojů, které usnadňují obchodování a spekulace se zlatem.

Some have argued instead that gold’s long upward march has been partly driven by the development of new financial instruments that make it easier to trade and speculate in gold.

Na tomto argumentu je pravděpodobně zrnko pravdy – a také jistá ironie.

There is probably some slight truth – and also a certain degree of irony – to this argument.

Koneckonců se už středověcí alchymisté zabývali tím, co dnes pokládáme za absurdní hledání cest, jak proměnit neušlechtilé kovy ve zlato.

After all, medieval alchemists engaged in what we now consider an absurd search for ways to transform base metals into gold.

Nebylo by tedy paradoxní, kdyby finanční alchymie dokázala dramaticky zvýšit cenu zlatého slitku?

Wouldn’t it be paradoxical, then, if financial alchemy could make an ingot of gold worth dramatically more?

Podle mého názoru je nejsilnějším argumentem ospravedlňujícím dnešní vysokou cenu zlata dramatické začleňování Asie, Latinské Ameriky a Blízkého východu do globální ekonomiky.

In my view, the most powerful argument to justify today’s high price of gold is the dramatic emergence of Asia, Latin America, and the Middle East into the global economy.

V době, kdy zástupy nových spotřebitelů získávají kupní sílu, poptávka zákonitě roste, což žene nahoru i cenu vzácných komodit.

As legions of new consumers gain purchasing power, demand inevitably rises, driving up the price of scarce commodities.

Současně platí, že centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy potřebují hromadit zlaté rezervy, které stále drží v daleko menším poměru než centrální banky zemí bohatých.

At the same time, emerging-market central banks need to accumulate gold reserves, which they still hold in far lower proportion than do rich-country central banks.

A protože dnes euro působí jako prostředek diverzifikace rizika spojeného s dolarem méně lákavě, přirozeně tím vzrůstá přitažlivost eura.

With the euro looking less appetizing as a diversification play away from the dollar, gold’s appeal has naturally grown.

Takže ano, existují solidní základní ukazatele, které přijatelným způsobem podporují dnešní vyšší cenu zlata, ačkoliv je daleko spornější, zda a do jaké míry budou jeho vyšší cenu podporovat i do budoucna.

So, yes, there are solid fundamentals that arguably support today’s higher gold price, although it is far more debatable whether and to what extent they will continue to support higher prices in the future.

Další klíčový základní faktor, který udržuje ceny zlata nahoře, by se totiž mohl ukázat jako mnohem pomíjivější než globalizace.

Indeed, another critical fundamental factor that has been sustaining high gold prices might prove far more ephemeral than globalization.

Ceny zlata jsou mimořádně citlivé na pohyby globálních úrokových sazeb.

Gold prices are extremely sensitive to global interest-rate movements.

Zlato koneckonců nenese žádný úrok a jeho držení navíc něco stojí.

After all, gold pays no interest and even costs something to store.

Dnes, kdy se úrokové sazby v mnoha zemích blíží rekordním minimům nebo jich už dosáhly, je tedy relativně levné spekulovat se zlatem namísto investic do dluhopisů.

Today, with interest rates near or at record lows in many countries, it is relatively cheap to speculate in gold instead of investing in bonds.

Pokud se však reálné úrokové sazby podstatně zvýší, což by jednoho dne docela dobře mohly, ceny zlata se mohou zhroutit.

But if real interest rates rise significantly, as well they might someday, gold prices could plummet.

Většina ekonomických studií naznačuje, že ceny zlata se v krátkodobém až střednědobém měřítku velmi obtížně předpovídají, přičemž pravděpodobnosti zisku a ztráty jsou přibližně v rovnováze.

Most economic research suggests that gold prices are very difficult to predict over the short to medium term, with the odds of gains and losses being roughly in balance.

Je proto nebezpečné extrapolovat krátkodobé trendy.

It is therefore dangerous to extrapolate from short-term trends.

Ano, zlato zažívá skvělou jízdu, ale totéž platilo ještě před pár lety i o celosvětových cenách nemovitostí.

Yes, gold has had a great run, but so, too, did worldwide housing prices until a couple of years ago.

Jste-li investorem disponujícím velkým objemem prostředků, suverénním fondem nebo centrální bankou, pak je veskrze rozumné držet skromný díl portfolia ve zlatě coby ochraně proti mimořádným událostem.

If you are a high-net-worth investor, a sovereign wealth fund, or a central bank, it makes perfect sense to hold a modest proportion of your portfolio in gold as a hedge against extreme events.

Navzdory vysoké přitažlivosti dané mimořádným růstem ceny však pro většinu z nás zůstává zlato velmi riskantní sázkou.

But, despite gold’s heightened allure in the wake of an extraordinary run-up in its price, it remains a very risky bet for most of us.

Takové úvahy samozřejmě mohou mít na ceny jen malý vliv.

Of course, such considerations might have little influence on prices.

Co však platilo pro alchymisty v dávných dobách, to platí i dnes: zlato a rozum jdou často jen obtížně dohromady.

What was true for the alchemists of yore remains true today: gold and reason are often difficult to reconcile.

1929 nebo 1989?

1929 or 1989?

PAŘÍŽ – Jak se hospodářská krize prohlubuje a rozšiřuje, svět hledá historické analogie, které by nám dění poslední doby pomohly pochopit.

PARIS – As the economic crisis deepens and widens, the world has been searching for historical analogies to help us understand what has been happening.

Na počátku krize ji mnozí lidé přirovnávali k roku 1982 či 1973, což bylo chlácholivé, neboť obě data se váží ke klasickým cyklickým poklesům.

At the start of the crisis, many people likened it to 1982 or 1973, which was reassuring, because both dates refer to classical cyclical downturns.

Dnes je nálada mnohem pochmurnější a začínají se hojně objevovat odkazy na roky 1929 a 1931, třebaže některé vlády se nepřestávají chovat, jako by krize byla spíše klasická než výjimečná.

Today, the mood is much grimmer, with references to 1929 and 1931 beginning to abound, even if some governments continue to behave as if the crisis was more classical than exceptional.

Prosazují se sklony buď k přílišné zdrženlivosti (Evropa), anebo k rozšiřování snah (Spojené státy).

The tendency is either excessive restraint (Europe) or a diffusion of the effort (the United States).

Evropa je obezřetná ve jménu předcházení dluhu a ochrany eura, kdežto USA jednají na mnoha frontách, aby nepromeškaly ideální příležitost k zavedení zoufale potřebných strukturálních reforem.

Europe is being cautious in the name of avoiding debt and defending the euro, whereas the US has moved on many fronts in order not to waste an ideal opportunity to implement badly needed structural reforms.

Geostratégům však s ohledem na politiku i ekonomiku zcela přirozeně přichází na mysl rok 1989.

For geo-strategists, however, the year that naturally comes to mind, in both politics and economics, is 1989.

Jistěže, pád bankovního domu Lehman Brothers nemá nic společného s pádem Berlínské zdi.

Of course, the fall of the house of Lehman Brothers has nothing to do with the fall of the Berlin Wall.

Ba na povrchu se zdá, že jde o naprosté opaky: zřícení zdi symbolizující útlak a umělé rozdělení versus zhroucení zdánlivě nezničitelné a uklidňující instituce finančního kapitalismu.

Indeed, on the surface it seems to be its perfect antithesis: the collapse of a wall symbolizing oppression and artificial divisions versus the collapse of a seemingly indestructible and reassuring institution of financial capitalism.

Léta 2008-2009 se však dost pravděpodobně mohou rovnat, právě tak jako rok 1989, epochální změně, jejíž odvíjející se důsledky budeme pociťovat po desetiletí.

Yet 2008-2009, like 1989, may very well correspond to an epochal change, whose unfolding consequences will be felt for decades.

Konec ideologického rozdělení Východ-Západ i konec absolutní víry v trhy jsou zlomovými body dějin.

The end of the East-West ideological divide and the end of absolute faith in markets are historical turning points.

A dění roku 2009 může ohrozit některé z pozitivních výsledků roku 1989, včetně pokojného znovusjednocení Evropy a triumfu demokratických principů nad nacionalistickými, ne-li xenofobními tendencemi.

And what happens in 2009 may jeopardize some of the positive results of 1989, including the peaceful reunification of Europe and the triumph of democratic principles over nationalist, if not xenophobic, tendencies.

V roce 1989 nad socialistickou ideologií, zosobněnou a propagovanou sovětským blokem, zvítězila liberální demokracie.

In 1989, liberal democracy triumphed over the socialist ideology incarnated and promoted by the Soviet Bloc.

Pro mnohé z příznivců Ronalda Reagana to byl právě prezident USA, kdo záměrnou eskalací závodů ve zbrojení dohnal sovětskou ekonomiku na okraj propasti, čímž plně doložil převahu liberálních společností a volných trhů.

For many of his supporters, it was President Ronald Reagan who, with his deliberate escalation of the arms race, pushed the Soviet economy to the brink, thereby fully demonstrating the superiority of liberal societies and free markets.

Samozřejmě, mezi rokem 1989 a přítomností existují zjevné rozdíly.

Of course, there are obvious differences between 1989 and now.

Zaprvé a snad především, revoluce roku 1989 a následný krach Sovětského svazu skoncovaly se světovou bipolaritou.

First, and perhaps above all, the revolutions of 1989 and the subsequent collapse of the Soviet Union put an end to global bipolarity.

Naproti tomu rok 2009 zřejmě vydláždí cestu k nové bipolaritě, přičemž Sovětský svaz vystřídá Čína.

By contrast, 2009 is likely to pave the way to a new form of bipolarity, but with China substituting for the Soviet Union.

Zadruhé, zatímco v roce 1989 se jasnými vítězi – ač křehčími, než se čekalo – jevila demokracie a kapitalismus, v roce 2009 je během šíření globální krize těžké odlišit vítěze od poražených.

Second, whereas democracy and market capitalism appeared as clear – if more fragile than expected – winners in 1989, it is difficult in 2009, with the spread of the global crisis, to distinguish winners from losers.

Zdá se, že tratí všichni, byť někteří jsou oproti ostatním postiženi víc.

Everyone seems to be a loser, even if some are more affected than others.

Historie je ovšem nespravedlivá a navzdory větší zodpovědnosti za dnešní globální krizi možná USA ze současného marastu vyjdou v lepší formě než ostatní země.

Yet, history is unfair, and the US, despite its greater responsibility for today’s global crisis, may emerge in better shape than most countries from the morass.

V lepší kondici, ale ne samy.

In better shape, but not alone.

Jako hostující profesor na Harvardu a MIT sleduji celkem zřetelnou předpremiéru toho, jak by svět mohl vypadat, až krize konečně odezní.

As a visiting professor at Harvard and MIT, I am getting a good preview of what the world could look like when the crisis finally passes.

Člověk cítí cosi jako formování vesmíru, jemuž budou dominovat Amerika a Asie.

One senses something like the making of an American-Asian dominated universe.

Od úžasné mediální laboratoře MIT po katedry matematiky a ekonomie na Harvardu jsou všude Asijci, především Číňané a Indové, tak jako v prvním století před naším letopočtem Římané v Aténách: plni obdivu k těm, od nichž se tolik naučili a jež v nadcházejících desetiletích překonali.

From the incredible media lab at MIT to the mathematics and economics departments at Harvard, Asians – Chinese and Indians, in particular – are everywhere, like the Romans in Athens in the first century BC: full of admiration for those from whom they were learning so much, and whom they would overcome in the coming decades.

Než se ale tento nový řád objeví, svět se může potýkat s šířícími se zmatky, ne-li přímo chaosem.

But before this new order appears, the world may be faced with spreading disorder, if not outright chaos.

Co se například stane s Egyptem, zemí tak významnou a zranitelnou, až se v důsledku krize v ropných státech budou muset do vlasti vrátit tisíce Egypťanů pracujících v Perském zálivu?

What, for example, will happen to a country as central and vulnerable as Egypt when hundred of thousands of Egyptians working in the Gulf are forced to return to their homeland as a result of the crisis in the oil-producing countries?

Když se bohatým ztenčí bohatství, chudí zchudnou.

When the rich get less rich, the poor get poorer.

A co bude se zahraničními dělníky, kteří dosáhli „evropského snu“ a teď se střetají s potenciálními záchvěvy xenofobie v údajně otevřených evropských zemích?

And what about the foreign workers who have reached for the “European dream” and are now faced with potential explosions of xenophobia in Europe’s supposedly open countries?

Důsledky roku 1989 se ukázaly jako méně trvalé, než by se mnozí pozorovatelé, včetně mě, domnívali.

The consequences of 1989 ended up being less enduring than many observers, including me, would have assumed.

Můžeme jen doufat, že se obdobně i důsledky roku 2009 nakonec ukážou jako mnohem méně dramatické, než se jeví dnes, intuitivně a vlivem dějinných reflexů.

We can only hope that, in the end, the consequences of 2009 similarly prove to be far less dramatic than we now – intuitively and in our historical reflexes – feel them to be.

Konec roku 1945

The End of 1945

NEW YORK – Když 8. května 1945 oficiálně skončila v Evropě druhá světová válka, ležela velká část světa v troskách.

NEW YORK – On May 8, 1945, when World War II in Europe officially ended, much of the world lay in ruins.

Pokud je však lidská schopnost destrukce téměř bezbřehá, pak schopnost začínat znovu je neméně pozoruhodná.

But if the human capacity for destruction knows few limits, the ability to start over again is just as remarkable.

Snad proto se lidstvu dosud daří přežít.

Perhaps that is why mankind has so far managed to survive.

Miliony lidí byly na konci války bezpochyby tak hladové a vyčerpané, že se nezmohly na nic kromě vlastního přežívání.

No doubt, millions of people at the end of the war were too hungry and exhausted to do anything much beyond staying alive.

Současně však nad troskami zavládla vlna idealismu, společné odhodlání vybudovat rovnější, pokojnější a bezpečnější svět.

But, at the same time, a wave of idealism swept across the wreckage, a collective sense of determination to build a more equal, peaceful, and safer world.

Proto byl velký hrdina této války Winston Churchill vystrnaděn po volbách z úřadu už v létě roku 1945, ještě před kapitulací Japonska.

That is why the war’s great hero, Winston Churchill, was voted out of office in the summer of 1945, even before Japan surrendered.

Muži a ženy neriskovali životy proto, aby se vrátily staré časy privilegovaných tříd a sociální deprivace.

Men and women had not risked their lives simply to return to the old days of class privilege and social deprivation.

Chtěli lepší bydlení, vzdělání a bezplatnou zdravotní péči pro všechny.

They wanted better housing, education, and free health care for all.

Podobné požadavky se ozývaly po celé Evropě, kde v čele protinacistického či antifašistického odboje často stáli levičáci nebo i komunisté, zatímco předváleční konzervativci byli mnohdy ušpinění kolaborací s fašistickými režimy.

Similar demands were heard all over Europe, where the anti-Nazi or anti-fascist resistance was often led by leftists, or indeed Communists, and prewar conservatives were frequently tainted by collaboration with fascist regimes.

V zemích jako Francie, Itálie a Řecko se mluvilo o revoluci.

There was talk of revolution in countries such as France, Italy, and Greece.

Nakonec k nim nedošlo, protože je nepodpořili západní spojenci ani Sovětský svaz.

This did not happen, because neither the Western Allies nor the Soviet Union supported it.

Stalin se spokojil s impériem ve východní Evropě.

Stalin was content to settle for an empire in Eastern Europe.

Avšak i pravicový vůdce odboje Charles de Gaulle musel ve své první poválečné vládě strpět komunisty a souhlasil se znárodněním průmyslu a bank.

But even Charles de Gaulle, a resistance leader of the right, had to accept Communists in his first postwar government, and he agreed to nationalize industries and banks.

Příklon k levici, k sociálnědemokratickým státům blahobytu probíhal v celé západní Evropě.

The swing to the left, to social-democratic welfare states, occurred all over Western Europe.

Tvořil součást konsensu roku 1945.

It was part of the 1945 consensus.

Jiný typ revoluce se odehrával v bývalých evropských koloniích v Asii, kde domorodé národy neměly zájem nechat si znovu vládnout západními mocnostmi, tak potupně poraženými Japonskem.

A different kind of revolution was taking place in Europe’s former colonies in Asia, where native peoples had no desire to be ruled once more by Western powers, which had been so ignominiously defeated by Japan.

I Vietnamci, Indonésané, Filipínci, Barmánci, Indové a Malajsijci chtěli svůj díl svobody.

Vietnamese, Indonesians, Filipinos, Burmese, Indians, and Malays wanted their freedom, too.

Jejich tužby byly často slyšet v Organizaci spojených národů, založené v roce 1945.

These aspirations were often voiced in the United Nations, founded in 1945.

Také OSN byla součástí konsensu roku 1945, podobně jako sen o evropské jednotě.

The UN, like the dream of European unity, was also part of the 1945 consensus.

Mnoho význačných osobností – například Albert Einstein – nakrátko uvěřilo, že pouze světová vláda dokáže zajistit světový mír.

For a short while, many prominent people – Albert Einstein, for one – believed that only a world government would be able to ensure global peace.

Tento sen se rychle rozplynul, když studená válka rozdělila svět na dva znesvářené bloky.

This dream quickly faded when the Cold War divided the world into two hostile blocs.

Politika studené války však v některých ohledech posilovala na Západě konsensus roku 1945.

But in some ways the 1945 consensus, in the West, was strengthened by Cold War politics.