id
stringlengths
1
7
url
stringlengths
31
341
title
stringlengths
1
182
chunks
sequence
4
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD%20strana
Hlavní strana
[ "Vítejte ve Wikipedii, internetové encyklopedii, kterou může upravovat každý. Česká Wikipedie má nyní článků. Jiné jazykyEmbassy Článek týdne Nejlepší články • Dobré články • Další články týdne … Víte, že … Listování kategoriemi Všechny kategorie … Tematické portály Dobré portály • Všechny portály … Wikipedie Další nápověda … Ostatní projekty Další informace … Obrázek týdne Nejlepší obrázky • Další obrázky týdne … Aktuality Další aktuality … . v minulosti Další výročí …" ]
10
https://cs.wikipedia.org/wiki/Astronomie
Astronomie
[ "Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον ( astron ) hvězda a νόμος ( nomos ) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem. Historie astronomie Antika Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie ( grafy ). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Aristotelés ve svém díle O nebi z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách. Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách: první byla sféra Měsíce, dále sféry sluneční soustavy – Slunce a planet: Merkuru, Venuše, Marsu, Jupitera, Saturna a sféra stálic – hvězd, jež byly považovány za nehybné, jak to plyne z názvu, měly se pohybovat jen společně s oblohou. Tento model dostatečně vyhovoval polohám těles na obloze.", "Novověk Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet. Nová doba Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý. V letech 1905 – 1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic. Čínská astronomie Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za „ nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby.“ Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií ( „ panství“, [ říší ] ) v dobách dynastie Šang ( Shang ) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu - Tinga ( Wu Ding ) ( 1339 – 1281 př. n. l. ). Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan.", "Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomii, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec. Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan ( 25 – 220 n. l. ), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie nastalo za dynastie Tchang ( Tang, 618 – 907 ), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji - Šing ( Yi Xing ) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan ( Yuan ) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem. Části astronomie Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu. Astronomické pozorování Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou gama astronomie rentgenová astronomie ultrafialová astronomie optická astronomie infračervená astronomie mikrovlnná astronomie radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie.", "Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření. neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky ( v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích ). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve. Astronomická teorie Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty ( hustotou, teplotou, chemickým složením atd. ). Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru. Astronomie podle objektu zájmu Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce; výzkumem prostorového rozložení a zákonitostmi pohybů hvězd a hvězdných soustav. Podle metody výzkumu se dělí na: 1. stelární statistiku, 2. stelární kinematiku, 3. stelární dynamiku Galaktická astronomie se zabývá zkoumáním struktury, součástí a vývoje galaxií – v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie zkoumá objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi ( například geologie Marsu ). Meteorická astronomie se zabývá studiem pohybu a dalšími vlastnostmi meteorů a meteoritů. Vztah astronomie k dalším vědám Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější „ laboratoří“, přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity.", "Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další. Významný vztah má astronomie i k religionistice. Odkazy Reference Související články Astrofyzika Astronomický ústav AV Hvězda Planeta Sluneční soustava Souhvězdí Vesmír Externí odkazy Přírodní vědy Sedm svobodných umění" ]
11
https://cs.wikipedia.org/wiki/Biologie
Biologie
[ "Biologie ( z řeckého jako život a jako věda – tedy životověda – věda zkoumající život ) v nejširším slova smyslu je vědní obor zabývající se organismy a vším, co s nimi souvisí, od chemických dějů v organismech probíhajících na úrovni atomů a molekul, až po celé ekosystémy. V užším slova smyslu bychom pak biologii mohli popsat jako vědu, zkoumající organismy od úrovně subcelulární, tedy od úrovně jednotlivých buněčných organel se vším, co s nimi souvisí, přes úrovně buněk, tkání, orgánů a jedinců až po úroveň populací, společenstev, ekosystémů a biomů. Historie Slovo „ biologie\" ( řecky βιολογία; ze slov βίος ( život ) a λόγος ( slovo ) ) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia, publikovaném v roce 1766. Termín „ biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem - Baptistou Lamarckem ( 1744 – 1829 ). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života. Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al - Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al - Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů. Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.", "Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „ novo - Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století. Základy moderní biologie Rozeznáváme pět základů biologie: Buněčná teorie – studuje všechno co zahrnuje buňky. Všechny živé organismy se skládají z buněk, základních stavebních kamenů života. Navíc, všechny pochody v nitru buněk jsou podobné a vznikají jen z buněk předešlých násobným dělením. Buněčná teorie studuje stavbu buněk, jejich rozmnožování a životní prostředí. Evoluce – v biologii je to označení procesu postupné změny genetických vlastností organismů a procesu přírodního výběru. Teorie genů – vlastnosti všech živých organismů jsou zakódovány v genech. Homeostáze – fyziologické procesy udržující stálé vnitřní podmínky těla nehledíc na podmínky vnější. Energie – základním rysem každého živého organismu je využití energie. Přežití každého živočicha a rostliny závisí na jejím neustálém přísunu.", "Podřízené a související vědní obory Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory: agrobiologie – věda, která využívá biologické zákonitosti v zemědělství anatomie – studium forem a funkcí u rostlin, zvířat a jiných organismů, nebo specificky u lidí bionomie – je komplexní studium organismu a jeho vztah k jeho prostředí biofyzika – hraniční obor, který zkoumá biologické objekty a problémy fyzikálními metodami biogeografie – je nauka o rozdělení biodiverzity v prostoru a čase biochemie – je vědní disciplína na pomezí biologie a chemie biologická systematika – ( též taxonomie ) vědecky zkoumá druhy a druhovou diverzitu organismů a všechny vztahy mezi nimi bionika – je hraniční obor, systematicky zaměřený na uplatňování poznatků ze studia živých organismů a jejich struktur při vývoji nových technologií biostatistika – obor využívající metody matematické statistiky při studiu proměnlivosti živých organizmů botanika – ( též rostlinopis, fytologie ) zabývá se flórou, tudíž rostlinnou částí přírody buněčná biologie – ( též cytologie ) je věda zabývající se studiem buněk ekologie – studium vlivů živých organismů a neživých složek navzájem, nebo na jejich prostředí etologie – vědní obor v rámci zoologie, který se zabývá studiem chování živočichů evoluční biologie – zabývá se biologickou evolucí organismů a mechanismy, které se při ní uplatňují fyziologie – studium o fungování živých organismů, jejich částí a orgánů genetika – zabývá se dědičností i proměnlivostí organismů a jejími příčinami matematická biologie – používá matematické metody ke studiu živých organismů medicínská biologie a lékařské disciplíny mikrobiologie – je věda studující mikroorganismy molekulární biologie – studium buněčných biologických procesů na jejich molekulární úrovni morfologie – zabývá se vnější stavbou organismů mykologie – studium hub, jejich genetických a biochemických vlastností paleontologie – je věda o životě v minulých geologických obdobích strukturní biologie – zabývá se molekulární strukturou biomolekul virologie – zabývá se studiem nebuněčných organismů, zejména virů, ale i viroidů a virusoidů vývojová biologie – zabývá se studiem procesů růstu a vývoje organismů zoologie – studie zvířat, včetně klasifikace, fyziologie, vývoje a chování a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín. Obory Strukturální", "Molekulární biologie studuje biologické buněčné procesy na jejich molekulární úrovni. Například podstata dědičnosti se dá odhalit jen studiem její molekulární podstaty. Molekulární biologie popisuje biologické makromolekuly a jejich vzájemné funkční vztahy, přičemž zvláštní pozornost věnuje DNA, RNA a proteinům. Tato oblast molekulární biologie se nazývá molekulární genetika. Znalosti molekulární biologie jsou využívány v medicíně a genetickém inženýrství, ale i například v kriminalistice. Cytologie, neboli buněčná biologie studuje buňky, jejich stavbu, fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu. Je úzce provázána s molekulární biologii, organickou chemií, biochemií, biofyzikou, mikrobiologií, mikroskopií a histologií. Genetika je věda zabývající se geny, dědičností a proměnlivostí organismů. Každá buňka v sobě přechovává v chromozomech genetickou informaci reprezentovanou strukturou DNA. Vývojová biologie studuje růst a vývoj organismů. Vyvíjející se z embryologie, moderní vývojová biologie zkoumá genetické řízení růstu buněk a jejich rozdílností, jaký proces dává vznik tkáním, orgánům a celé anatomii. Fyziologické Fyziologie zkoumá mechanické, fyzické a biochemické procesy živých organismů. Fyziologie má dva hlavní obory, fyziologii rostlin a fyziologii živočichů, ale principy fyziologie jsou univerzální, ať je zkoumán jakýkoliv organismus. Například, co známe o buňce kvasinky, dá se použít i na lidskou buňku. Anatomie je důležité odvětví fyziologie a zabývá se funkcí orgánovými soustavami jako oběhovou, nervovou, dýchací a endokrinní. Studie těchto systémů se využívají v medicíně v disciplínách jako neurologie a imunologie. Evoluce Evoluce je odpovědná za původ druhů, stejně jako za jejich změny v průběhu času a zahrnuje vědce z mnoha taxonomicky orientovaných oborů. Zpravidla to zahrnuje vědce specializované na obory jako mammalogie, ornitologie, botanika nebo herpetologie, kteří využívají poznatky o přírodním řádu k zodpovědění hlavních otázek ohledně evoluce. Evoluční biologie se zakládá na paleontologii, která užívá poznatky k určení způsobu a rychlosti evoluce a také k rozvoji oblastí jako populační genetika a teorie evoluce. Taxonomie Taxonomie se teoreticky i prakticky zabývá klasifikací druhů. Zařazuje organismy do jednotlivých kategorií ( taxonů ).", "Základní taxonomické kategorie jsou: život doména říše ( regnum ) kmen, oddělení ( phyllum, divisio ) třída ( classis ) řád ( ordo ) čeleď ( familia ) rod ( genus ) druh ( species ) Tři domény Organismy se obvykle dělí do tří domén: Archaea Bakterie Eukaryota V současnosti se však ukazuje, že Eukaryota jsou ve skutečnosti vnitřní apomorfní skupinou archeí. Kromě organismů spadajících do výše uvedených domén biologie studuje také tzv. nebuněčné organismy ( Acytota syn. Aphanobionta ), tedy viry, viroidy, satelitní nukleové kyseliny a viriformy. Ty však tradiční biologie za živé organismy nepovažuje. Klasifikace eukaryot Eukaryota se v současnosti zpravidla dělí do několika superskupin ( ke konci roku 2022 cca deseti - liší se systém od systému podle hloubky členění a podloženosti jejich přirozenosti ): Amoebozoa ( měňavkovci ) Obazoa – druhově nejpočetnější ( zahrnující Opisthokonta včetně tradičních říší houby a živočichové ) Archaeplastida – rostliny v širším slova smyslu včetně heterotrofních taxonů Picozoa a Rhodelphidia, Cryptista ( skrytěnky ), případně Pancryptista – doplněná navíc o rod Microheliella, TSAR, případně bez nepočetné skupiny Telonemia pouze SAR ( Stramenopila, Alveolata a Rhizaria ) – většina taxonů bývalé říše Chromista / Chromalveolata Haptista, zahrnující Haptophyta a Centrohelea, Provora – nepočetná, haptistům blízká superskupina ( pouhé 2 kmeny se 4 rody ) Hemimastigophora ( syn. Spironemida ) – nepočetná ( pouhé 2 rody ) skupina kortikátních protistů Discoba – většina exkavátních taxonů CRuMs – nepočetná skupina podiátních protistů, a několika dalších drobných skupin s problematickým zařazením ( ankyromonády / planomonády, malawimonády, metamonády ).", "Výše uvedené superskupiny jsou v závislosti na fylogenetických hypotézách o původu eukaryot sdružovány do ještě větších skupin, respektujících dvě hlavní vývojové linie: Opimoda – Diphoda či úžeji ( bez exkavátních taxonů ) vymezené Amorphea – Diaphoretickes ( dříve Podiata – Corticata ). Dřívější systémy bývaly povětšinou založeny na konceptu ( často nepřirozených ) říší např. dle Thomase Cavaliera - Smithe: Protozoa ( prvoci ) Metazoa ( živočichové ) Fungi ( houby ) Plantae ( rostliny ) Chromista ( chromista ) Environmentální Ekologie má několik významů. Ten původní definoval Ernst Haeckel v roce 1866 a znamená biologická věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Ekologie má řadu oborů od obecné ekologie a globální ekologie k ekologii mikroorganismů, ekologie lesa a moří. Dle šíře zkoumaných objektů se ekologie dělí na ekologii jedince ( autekologie ), populací ( demekologie ), společenstev ( synekologie ) a biomů. Etologie se zabývá studiem chování živočichů, jejich vrozených a naučených dovedností. Prvním moderním etologem byl Charles Darwin, jehož kniha ( v originále The Expression of the Emotions in Man and Animals ) inspiovala řadu dalších etologů. Biogeografie studuje rozmístění organismů na Zemi, věnuje pozornost především tektonickým deskám, změně klimatu, migraci a kladistice. Obecná biologie Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd ( zejména fyziky a chemie ). Galerie Odkazy Poznámky Reference Literatura Bruce H. Lipton, Steve Bhaerman: Spontánní evoluce, nakladatelství ANAG, 2012, ISBN 978 - 80 - 7263 - 754 - 6 Související články seznam biologů hierarchie druhů prokaryota eukaryota fylogenetika biologická klasifikace vědecká nomenklatura Carl Linné lékařství taxon Externí odkazy Toxikologický výzkum – CRO ( anglicky, česky ) Biomach.cz – přehled SŠ biologie", "Přírodní vědy Studijní obory" ]
12
https://cs.wikipedia.org/wiki/Filozofie
Filozofie
[ "Filozofie ( ve stylově příznakové podobě také filosofie, původem z řeckého φιλοσοφία, filosofía, „ láska k moudrosti“ ) je systematické, racionální a kritické studium obecných a základních otázek, jako jsou otázky existence, rozumu, poznání, hodnot, mysli a jazyka. Tyto otázky jsou často předkládány jako problémy, které je třeba studovat nebo řešit. Některé prameny tvrdí, že termín pochází od Pythagora ( asi 570 – asi 495 př. n. l. ); jiné tuto verzi zpochybňují a tvrdí, že pythagorejci se pouze přihlásili k užívání již existujícího termínu. Mezi filozofické metody patří kladení otázek, kritická diskuse, racionální argumentace a systematická prezentace. Historicky filozofie zahrnovala všechny soubory vědomostí a její praktik byl označován jako filozof. Od dob starořeckého filozofa Aristotela až do 19. století zahrnovala „ přírodní filozofie“ astronomii, medicínu a fyziku. Například Newtonovy Matematické principy přírodní filozofie z roku 1687 byly později klasifikovány jako kniha o fyzice. V 19. století vedl růst moderních výzkumných univerzit k profesionalizaci a specializaci akademické filozofie a dalších oborů, od té doby se různé oblasti zkoumání, které byly tradičně součástí filozofie, staly samostatnými akademickými disciplínami, a to konkrétně společenskými vědami, jako je psychologie, sociologie, lingvistika a ekonomie. Dnes mezi hlavní podobory akademické filozofie patří metafyzika, která se zabývá základní povahou existence a reality, epistemologie, která studuje povahu poznání a víry, etika, která se zabývá morálními hodnotami, a logika, která studuje pravidla odvozování, jež umožňují vyvozovat závěry z pravdivých premis. Mezi další významné podobory patří filozofie náboženství, filozofie vědy, politická filozofie, estetika, filozofie jazyka filozofie mysli a filozofie jistoty. Definice Panuje široká shoda na tom, že filozofie ( ze starořeckého φίλος, phílos: „ láska“; a σοφία, sophía: „ moudrost“ ) se vyznačuje různými obecnými rysy: je formou racionálního zkoumání, usiluje o systematičnost a má tendenci kriticky reflektovat své vlastní metody a předpoklady. Přístupy, které jdou nad rámec těchto vágních charakteristik a podávají zajímavější či hlubší definici, jsou však obvykle rozporuplné.", "Často jsou přijímány pouze teoretiky náležejícími k určitému filozofickému směru a jsou revizionistické v tom smyslu, že mnohé předpokládané části filozofie by si nezasloužily název „ filozofie“, kdyby byly pravdivé. Před novověkem se tento termín používal ve velmi širokém smyslu, který zahrnoval jednotlivé vědy, jako je fyzika nebo matematika, jako její dílčí disciplíny, ale současné užití je užší. Některé přístupy tvrdí, že existuje soubor podstatných rysů, které jsou společné všem částem filozofie, zatímco jiné vidí pouze slabší příbuzenské podobnosti nebo tvrdí, že se jedná pouze o prázdný souhrnný pojem. Některé definice charakterizují filozofii ve vztahu k její metodě, jako je čisté uvažování. Jiné se zaměřují spíše na její téma, například jako studium největších zákonitostí světa jako celku nebo jako snahu odpovědět na velké otázky. Oba přístupy mají ten problém, že jsou obvykle buď příliš široké, protože zahrnují i nefilozofické disciplíny, nebo příliš úzké, protože vylučují některé filozofické podobory. Mnohé definice filozofie zdůrazňují její úzký vztah k vědě. V tomto smyslu je filozofie někdy chápána jako svébytná věda. Některé naturalistické přístupy například chápou filozofii jako empirickou, avšak velmi abstraktní vědu, která se namísto konkrétních pozorování zabývá velmi rozsáhlými empirickými zákonitostmi, někteří fenomenologové naopak charakterizují filozofii jako vědu o podstatách. Definice založené na vědě se obvykle potýkají s problémem, jak vysvětlit, proč filozofie ve své dlouhé historii nedosáhla takového pokroku, jaký je patrný u jiných věd. Tomuto problému se vyhýbají tím, že filozofii považují za nezralou či provizorní vědu, jejíž dílčí disciplíny přestávají být filozofií, jakmile se plně rozvinou. V tomto smyslu je filozofie porodní bábou věd. Jiné definice se více zaměřují na kontrast mezi vědou a filozofií. Společným tématem mnoha takových definic je, že filozofie se zabývá významem, porozuměním nebo objasněním jazyka. Podle jednoho názoru je filozofie pojmovou analýzou, která zahrnuje hledání nutných a postačujících podmínek pro použití pojmů. Jiný přístup definuje filozofii jako lingvistickou terapii, jejímž cílem je rozptýlit nedorozumění, k nimž jsou lidé náchylní kvůli matoucí struktuře přirozeného jazyka. Podle dalšího přístupu je hlavním úkolem filozofie vyjádřit předontologické chápání světa, které funguje jako podmínka možnosti zkušenosti. Mnoho dalších definic filozofie nespadá jednoznačně do žádné z výše uvedených kategorií.", "Raný přístup, který lze nalézt již ve starověké řecké a římské filozofii, říká, že filozofie je duchovní praxe rozvíjení schopnosti uvažování, která je výrazem filozofovy lásky k moudrosti a jejímž cílem je zlepšit blaho člověka vedením přemýšlivého života. Úzce související přístup označuje za hlavní úkol filozofie rozvoj a artikulaci světonázoru, tj. vyjádřit, jak věci ve velkém měřítku spolu souvisejí a jaký praktický postoj bychom k nim měli zaujmout. Jiná definice charakterizuje filozofii jako myšlení o myšlení, aby zdůraznila její reflexivní povahu. Historický přehled V obecném smyslu je filozofie spojována s moudrostí, intelektuální kulturou a hledáním poznání. V tomto smyslu si všechny kultury a gramotné společnosti kladou filozofické otázky, například „ jak máme žít“ a „ jaká je povaha skutečnosti“. Široké a nestranné pojetí filozofie tedy nachází rozumové tázání po takových otázkách, jako je realita, morálka a život, ve všech světových civilizacích. Západní filozofie Západní filozofie je filozofická tradice západního světa, která sahá až k předsokratovským myslitelům působícím v Řecku v 6. století př. n. l., jako byli Thalés z Milétu ( asi 624 – asi 545 př. n. l. ) a Pythagoras ( asi 570 – asi 495 př. n. l. ), kteří vyznávali „ lásku k moudrosti“ ( latinsky philosophia ) a byli také označováni jako „ studenti přírody“ ( physiologoi ). Západní filozofii lze rozdělit do tří epoch: antická ( řecko - římská ); středověká filozofie ( vztahující se ke křesťanskému evropskému myšlení ); novověká filozofie ( počínaje 17. stoletím ). Antická éra Zatímco naše znalosti o antické éře začínají Thalétem z Milétu v 6. století př. n. l., o filozofech, kteří přišli před Sókratem ( obecně známí jako předsókratici ), je známo jen málo. V antickém období dominovaly řecké filozofické školy. Mezi nejvýznamnější z řeckých škol ovlivněných Sókratovým učením patřili Platón, který založil Platónskou akademii, a jeho žák Aristotelés, který založil peripatetickou školu. Mezi další antické filozofické tradice ovlivněné Sókratem patřily kynismus, kyreneismus, stoicismus a akademický skepticismus.", "Dvě další tradice ovlivnil Sókratův současník Démokritos: Pyrrhonismus a epikureismus. Mezi důležitá témata, kterými se Řekové zabývali, patřila metafyzika ( s konkurenčními teoriemi, jako je atomismus a monismus ), kosmologie, povaha dobře prožitého života ( eudaimonia ), možnost poznání a povaha rozumu ( logos ). S rozmachem Římské říše se o řecké filozofii stále více diskutovalo v latině, a to u Římanů, jako byli Cicero a Seneca. Středověk Středověká filozofie ( 5. – 16. století ) se odehrávala v období po pádu Západořímské říše a dominoval jí nástup křesťanství; odráží tedy židovsko - křesťanské teologické zájmy a zároveň si zachovává kontinuitu s řecko - římským myšlením. V tomto období se diskutovalo o problémech, jako je existence a povaha Boha, povaha víry a rozumu, metafyzika a problém zla. Mezi klíčové středověké myslitele patří svatý Augustin, Tomáš Akvinský, Boëthius, Anselm a Roger Bacon. Filozofie byla pro tyto myslitele vnímána jako pomoc teologii ( ancilla theologiae ), a proto se snažili sladit svou filozofii s výkladem Bible. V tomto období se rozvinula scholastika, metoda kritiky textu, která se vyvinula na středověkých univerzitách a byla založena na pozorném čtení a disputacích o klíčových textech. V období renesance se zvýšil důraz na klasické řecko - římské myšlení a na silný humanismus. Novověk Raná novověká filozofie v západním světě začíná u myslitelů, jako byli Thomas Hobbes a René Descartes ( 1596 – 1650 ). Po vzniku přírodních věd se novověká filozofie zabývala rozvojem sekulárního a racionálního základu poznání a odkláněla se od tradičních autoritativních struktur, jako je náboženství, scholastika a církev. Mezi významné novověké filozofy patří Spinoza, Leibniz, Locke, Berkeley, Hume a Kant.", "Filozofie 19. století ( někdy nazývaná pozdně moderní filozofie ) byla ovlivněna širším hnutím 18. století označovaným jako „ osvícenství“ a zahrnuje osobnosti jako Hegel, klíčovou postavu německého idealismu, Kierkegaard, který vytvořil základy existencialismu, Thomas Carlyle, představitel teorie velkého člověka, Nietzsche, známý odpůrce křesťanství, John Stuart Mill, který propagoval utilitarismus, Karl Marx, který vytvořil základy komunismu, a Američan William James. Ve 20. století došlo k rozkolu mezi analytickou a kontinentální filozofií, stejně jako k filozofickým směrům, jako je fenomenologie, existencialismus, logický pozitivismus, pragmatismus a lingvistický obrat. Filozofie Blízkého východu Předislámská filozofie Podle asyriologa Marca Van de Mieroopa byla babylónská filozofie vysoce rozvinutým myšlenkovým systémem s jedinečným přístupem k poznání a zaměřením na písmo, lexikografii, věštění a právo. jednalo se také o dvojjazyčnou intelektuální kulturu, založenou na sumerštině a akkadštině. Raná mudroslovná literatura z oblasti Úrodného půlměsíce byla žánrem, který se snažil poučit lidi o etickém jednání, praktickém životě a ctnostech prostřednictvím příběhů a přísloví. Ve starověkém Egyptě byly tyto texty známé jako sebajt ( „ učení“ ) a mají zásadní význam pro naše chápání staroegyptské filozofie. Nejznámějším z těchto textů jsou Ptahhotepovy maximy. Teologie a kosmologie byly ústředními tématy egyptského myšlení. Patrně nejstarší forma monoteistické teologie se objevila také v Egyptě, a to se vznikem amarnské teologie ( neboli atenismu ) panovníka Achnatona ( 14. století př. n. l. ), podle níž bylo jediným bohem sluneční božstvo stvoření Atona. Egyptolog Jan Assmann to označil za „ monoteistickou revoluci“, ačkoli se opírala i o předchozí vývoj egyptského myšlení, zejména o „ novou sluneční teologii“ založenou kolem Amona - Re. Tento teologický vývoj ovlivnil i poamarnskou raménskou teologii, která si zachovala zaměření na jediné stvořitelské sluneční božstvo ( i když bez přímého odmítání ostatních bohů, kteří jsou nyní považováni za projevy hlavního slunečního božstva ). V tomto období se také rozvinula koncepce ba ( duše ) a jejího vztahu k bohu.", "Židovská filozofie a křesťanská filozofie jsou nábožensko - filozofické tradice, které se vyvinuly jak na Blízkém východě, tak v Evropě a které obě sdílejí některé rané judaistické texty ( především Tanach ) a monoteistické názory. Židovští myslitelé, jako byli geonimové z talmudských akademií v Babylónii a rabín Maimonides, se zabývali řeckou a islámskou filozofií. Pozdější židovská filozofie se dostala pod silný západní intelektuální vliv a zahrnuje díla Mosese Mendelssohna, který předznamenal haskalu ( židovské osvícenství ), židovský existencialismus a reformní judaismus. Různé tradice gnosticismu, které byly ovlivněny řeckými i abrahámovskými proudy, vznikly kolem prvního století našeho letopočtu a kladly důraz na duchovní poznání ( gnózi ). Předislámská íránská filozofie začíná dílem Zarathuštry, jednoho z prvních propagátorů monoteismu a také dualismu mezi dobrem a zlem. Tato dualistická kosmogonie ovlivnila pozdější íránský vývoj, jako je manicheismus, mazdakismus a zurvanismus. Islámská filozofie Islámská filozofie je filozofické dílo vycházející z islámské tradice a je většinou psáno v arabštině. Čerpá z islámského náboženství i z řecko - římské filozofie. Po muslimských výbojích se díky překladatelskému hnutí ( od poloviny 8. do konce 10. století ) stala díla řecké filozofie dostupná i v arabštině. Raná islámská filozofie rozvíjela řecké filozofické tradice v nových inovativních směrech. Tato intelektuální činnost zahájila tzv. islámský zlatý věk. Dva hlavní proudy raného islámského myšlení jsou kalám, který se zaměřuje na islámskou teologii, a falsafa, která vycházela z aristotelismu a novoplatonismu. Aristotelovo dílo mělo velký vliv na filozofy, jako byli al - Kindí ( 9. století ), Avicenna ( 980 - červen 1037 ) a Averroes ( 12. století ). Jiní, jako například Al - Ghazálí, byli k metodám islámských aristoteliků velmi kritičtí a jejich metafyzické myšlenky považovali za kacířské. Islámští myslitelé jako Ibn al - Hajthám a al - Birúní rovněž rozvíjeli vědeckou metodu, experimentální medicínu, teorii optiky a právní filozofii.", "Ibn Chaldún byl vlivným myslitelem v oblasti filozofie dějin. Islámské myšlení také hluboce ovlivnilo evropský intelektuální vývoj, zejména prostřednictvím Averroesových komentářů k Aristotelovi. Mongolské vpády a jejich zničení Bagdádu v roce 1258 jsou často považovány za konec Zlatého věku. Několik škol islámské filozofie se však rozvíjelo i po skončení Zlatého věku a patří k nim proudy jako iluminátská filozofie, súfijská filozofie a transcendentní teozofie. V 19. a 20. století se v arabském světě objevilo hnutí Nahda ( doslova znamená „ Probuzení“; známé také jako „ arabská renesance“ ), které mělo značný vliv na současnou islámskou filozofii. Východní filozofie Indická filozofie Indická filozofie ( v sanskrtu: darśana, doslova „ úhel pohledu“, „ perspektiva“ ) označuje rozmanité filozofické tradice, které vznikaly od starověku na indickém subkontinentu. Indické filozofické tradice sdílejí různé klíčové pojmy a myšlenky, které jsou různými tradicemi různě definovány a přijímány či odmítány. Patří mezi ně pojmy jako dharma, karma, pramáth, dukkha, sansára a mókša. Jedny z nejstarších dochovaných indických filozofických textů jsou upanišady z pozdního védského období ( 1000 – 500 př. n. l. ), které jsou považovány za uchovatele myšlenek bráhmanismu. Indické filozofické tradice se běžně seskupují podle vztahu k védám a myšlenkám v nich obsažených. Džinismus a buddhismus vznikly na konci védského období, zatímco různé tradice sdružené pod hinduismem většinou vznikly jako nezávislé tradice po védském období. Hinduisté sami obecně dělí indické filozofické tradice buď na ortodoxní ( āstika ), nebo heterodoxní ( nāstika ) podle toho, zda uznávají autoritu véd a v nich obsažených teorií o bráhmanu a átmanu. Školy, které se hlásí k myšlenkám upanišad, takzvané „ ortodoxní“ nebo „ hinduistické“ tradice, se často dělí na šest daršan neboli filozofií: Sánkhja, Jóga, Njája, Vaišéšika, Mimámsa a Védánta. Učení véd a upanišad bylo těmito šesti školami hinduistické filozofie vykládáno různě, s různou mírou překrývání.", "Podle Čadhy ( 2015 ) představují „ soubor filozofických názorů, které mají společné textové spojení“ a zároveň odrážejí toleranci k různým filozofickým výkladům v rámci hinduismu, přičemž sdílejí stejný základ. Hinduističtí filozofové šesti ortodoxních škol rozvíjeli systémy epistemologie ( pramana ) a zkoumali témata jako metafyzika, etika, psychologie ( guṇa ), hermeneutika a soteriologie v rámci védského poznání, přičemž předkládali různorodý soubor interpretací. Obecně pojmenovaných šest ortodoxních škol představovalo konkurenční filozofické tradice toho, co bylo nazýváno „ hinduistickou syntézou“ klasického hinduismu. Existují také další myšlenkové školy, které jsou často považovány za „ hinduistické“, i když ne nutně ortodoxní ( protože mohou přijímat jako normativní různá písma, např. šajvistické agamy a tantry ), patří k nim různé školy šivaismu, např. pašupati, šivaistická siddhanta, neduální tantrický šavismus ( tj. Trika, Kaula atd. ). „ Hinduistické“ a „ ortodoxní“ tradice jsou často stavěny do protikladu k „ neortodoxním“ tradicím ( nāstika, doslova „ ti, kteří odmítají“ ), ačkoli toto označení nepoužívají samotné „ neortodoxní“ školy. Tyto tradice odmítají Védy jako autoritativní a často odmítají hlavní pojmy a myšlenky, které jsou široce přijímány ortodoxními školami ( např. Átman, Brahman a Íšvara ). Mezi tyto neortodoxní školy patří džinismus ( přijímá átman, ale odmítá Íšvaru, Védy a Brahmy ), buddhismus ( odmítá všechny ortodoxní koncepty kromě znovuzrození a karmy ), čárváka ( materialisté, kteří odmítají i znovuzrození a karmu ) a ádžívika ( známá svým učením o osudu ). Džinistická filozofie je jednou z pouhých dvou přežívajících „ neortodoxních“ tradic ( spolu s buddhismem ). Obecně přijímá koncept trvalé duše ( dživa ) jako jedné z pěti astik ( věčné, nekonečné kategorie, které tvoří podstatu existence ). Další čtyři jsou dhárma, adharma, ākāśa ( „ prostor“ ) a pudgala ( „ hmota“ ).", "Podle džinistického myšlení je veškerá existence cyklická, věčná a nestvořená. Mezi nejdůležitější prvky džinistické filozofie patří džinistická teorie karmy, učení o nenásilí ( ahinsá ) a teorie „ mnohostrannosti“ neboli anekántaváda. Tattvartha sútra je nejstarším známým, nejobsáhlejším a nejautoritativnějším souhrnem džinistické filozofie. Buddhistická filozofie Buddhistická filozofie začíná myšlením Gautamy Buddhy ( asi mezi 6. a 4. stoletím př. n. l. ) a je zachycena v raných buddhistických textech. Vznikla v indické oblasti Magadha a později se rozšířila do zbytku indického subkontinentu, východní Asie, Tibetu, střední Asie a jihovýchodní Asie. V těchto oblastech se buddhistické myšlení vyvinulo do různých filozofických tradic, které používaly různé jazyky ( např. tibetštinu, čínštinu a pálijštinu ). Buddhistická filozofie jako taková je transkulturním a mezinárodním fenoménem. Dominantní buddhistické filozofické tradice ve východoasijských zemích vycházejí především z indického mahájánového buddhismu. V zemích jihovýchodní Asie, jako je Srí Lanka, Barma a Thajsko, převládá filozofie théravádské školy. Protože neznalost pravé podstaty věcí je považována za jeden z kořenů utrpení ( dukkha ), zabývá se buddhistická filozofie epistemologií, metafyzikou, etikou a psychologií. Buddhistické filozofické texty je také třeba chápat v kontextu meditačních praktik, které mají přinést určité kognitivní změny. Klíčové inovativní koncepty zahrnují Čtyři ušlechtilé pravdy jako analýzu dukkhy, aničči ( pomíjivosti ) a anatta ( ne - já ). Po Buddhově smrti začaly různé skupiny systematizovat jeho hlavní učení a nakonec vytvořily ucelené filozofické systémy označované jako abhidharma. V návaznosti na abhidharmovské školy rozvinuli indičtí mahájánoví filozofové jako Nágardžuna a Vasubandhu teorie šúnjatá ( „ prázdnota všech jevů“ ) a vijñapti - matra ( „ pouze zdání“ ), což je forma fenomenologie nebo transcendentálního idealismu. Dignágova škola pramany ( „ prostředky poznání“ ) propagovala propracovanou formu buddhistické epistemologie.", "Ve starověké a středověké Indii existovala řada škol, podškol a tradic buddhistické filozofie. Podle oxfordského profesora buddhistické filosofie Jana Westerhoffa byly hlavními indickými školami v období 300 př. n. l. až 1000 n. l.: tradice mahásághiky ( dnes již zaniklá ), školy sthavíry ( jako Sarvástiváda, Vibhajjáváda a Pudgaláváda ) a školy mahájány. Mnohé z těchto tradic se studovaly i v jiných oblastech, například ve Střední Asii a Číně, kam je přinesli buddhističtí misionáři. Po vymizení buddhismu z Indie se část těchto filozofických tradic dále rozvíjela v tibetské buddhistické tradici, východoasijské buddhistické tradici a théravádové buddhistické tradici. Východoasijská filozofie Východoasijské filozofické myšlení začalo ve starověké Číně a čínská filozofie začíná ve státu Západní Čou a v následujících obdobích po jeho pádu, kdy vzkvétalo „ sto myšlenkových škol“ ( 6. století až 221 př. n. l. ) Toto období se vyznačovalo významným intelektuálním a kulturním rozvojem a vznikly v něm hlavní čínské filozofické školy, a sice konfucianismus ( známý také jako žuismus ), legismus a taoismus, a také mnoho dalších méně vlivných škol, jako je mohismus a naturalismus. Tyto filozofické tradice rozvíjely metafyzické, politické a etické koncepce a pojmy, jako je tao, jin a jang, žen a li. Tyto myšlenkové směry se dále rozvíjely v říších Chan ( 206 př. n. l. – 220 n. l. ) a Tchang ( 618 – 907 n. l. ) a vytvořily nové filozofické směry, jako je süan - süe ( neboli neotaoismus ) a neokonfucianismus. Neokonfucianismus byl synkretickou filozofií, která zahrnovala myšlenky různých čínských filozofických tradic, včetně buddhismu a taoismu. Neokonfucianismus začal dominovat vzdělávacímu systému v říši Sung ( 960 – 1297 ) a jeho myšlenky sloužily jako filozofický základ zkoušek pro učenou úřednickou třídu.", "Mezi nejvýznamnější neokonfuciánské myslitele patří tchangští učenci Chan Jü a Li Ao a sungští myslitelé Čou Tun - i ( 1017 – 1073 ) a Ču Si ( 1130 – 1200 ). Ču Si sestavil neokonfuciánský kánon, který se skládá ze Čtyř knih ( Velké učení, Cesta středu, Konfuciovy Hovory a Meng - c ’ ). Buddhismus se do Číny začal dostávat v chanském období postupným šířením po Hedvábné stezce. Pod vlivem domácí čínské tradice se vyvinul v specifické čínské formy ( např. čchan / zen ), které se rozšířily po celé východoasijské kulturní sféře. Čínská kultura měla velký vliv na tradice ostatních východoasijských států a její filozofie přímo ovlivnila korejskou, vietnamskou a japonskou filozofii. V pozdějších čínských stítech, jako byla řeše Ming ( 1368 – 1644 ), a také v korejském státu Čoson ( 1392 – 1897 ) se dominantní myšlenkovou školou podporovanou císařským státem stal obrozený neokonfucianismus vedený mysliteli, jako byl Wang Jang - ming ( 1472 – 1529 ). V Japonsku byl konfuciánskou filozofií silně ovlivněn šógunát Tokugawa ( 1603 – 1867 ). Konfucianismus dodnes ovlivňuje myšlenky a světonázor národů čínské kulturní sféry. V novověku do něj čínští myslitelé začlenili myšlenky západní filozofie. Čínská marxistická filozofie se rozvíjela pod vlivem Mao Ce - tunga, zatímco čínský pragmatismus rozvíjel Chu Š ’. Ve 20. století se také začaly znovu prosazovat staré tradiční filozofie. Například nové konfuciánství, vedené osobnostmi, jako byl Siung Š ’ - li, se stalo poměrně vlivným. Podobně humanistický buddhismus je nedávným modernistickým buddhistickým hnutím. Moderní japonské myšlení se mezitím rozvíjelo pod silnými západními vlivy, jako bylo studium západních věd ( rangaku ) a modernistická intelektuální společnost Meirokuša, která čerpala z evropského osvícenského myšlení a prosazovala liberální reformy i západní filozofie, jako je liberalismus a utilitarismus. Dalším proudem v moderní japonské filozofii byla tradice „ národních studií“ ( kokugaku ). Tento intelektuální směr se snažil studovat a propagovat staré japonské myšlení a kulturu.", "Myslitelé kokugaku, jako byl Norinaga Moto ' ori, se snažili o návrat k čisté japonské tradici, šintoismu, kterou považovali za neposkvrněnou cizími prvky. Během 20. století se ze západní fenomenologie a středověké japonské buddhistické filozofie, například Dógenovy, vyvinula Kjótská škola, vlivná a jedinečná japonská filozofická škola. Africká filozofie Africká filozofie je filozofie vytvořená Afričany, filozofie, která prezentuje africké pohledy na svět, myšlenky a témata, nebo filozofie, která používá odlišné africké filozofické metody. Moderní africké myšlení se zabývá etnofilozofií, tj. definováním samotného významu africké filozofie a jejích jedinečných charakteristik a toho, co znamená být Afričanem. Během 17. století se v etiopské filozofii rozvinula silná literární tradice, jejímž příkladem je Zera Yacob. Dalším raným africkým filozofem byl Anton Wilhelm Amo ( asi 1703 – 1759 ), který se stal uznávaným filozofem v Německu. Mezi výrazné africké filozofické myšlenky patří Ujamaa, bantuská idea „ síly“, Négritude, panafrikanismus a Ubuntu. Současné africké myšlení zaznamenalo také rozvoj profesionální filozofie a afrikanistické filozofie, filozofické literatury africké diaspory, která zahrnuje proudy, jako je černošský existencialismus Afroameričanů. Někteří současní afričtí myslitelé byli ovlivněni marxismem, afroamerickou literaturou, kritickou teorií, kritickou rasovou teorií, postkolonialismem a feminismem. Domorodá americká filozofie Domorodé americké filozofické myšlení se skládá z široké škály názorů a tradic různých amerických kultur. Mezi některými indiánskými komunitami ve Spojených státech amerických existuje víra v metafyzický princip zvaný „ Velký duch“ ( siusky: wakan tanka; algonkinsky: gitche manitou ). Dalším široce sdíleným pojmem byl pojem orenda ( „ duchovní síla“ ). Podle Whiteleyho ( 1998 ) je pro původní obyvatele Ameriky „ mysl kriticky informována transcendentálními zkušenostmi ( sny, vizemi atd. ) i rozumem.“ Praktiky, které umožňují přístup k těmto transcendentálním zkušenostem, se označují jako šamanismus. Dalším rysem domorodého amerického světonázoru bylo rozšíření etiky na nelidská zvířata a rostliny.", "V Mezoamerice byla nahuaská filozofie intelektuální tradicí, kterou rozvíjeli jedinci nazývaní tlamatini ( „ ti, kteří něco vědí“ ) a její myšlenky se dochovaly v různých aztéckých kodexech a fragmentárních textech. Někteří z těchto filozofů jsou známí podle jména, například Nezahualcóyotl, Aquiauhtzin, Xayacamach, Tochihuitzin coyolchiuhqui a Cuauhtencoztli. Tito autoři byli také básníky a některá jejich díla se dochovala v původním nahuatlu ( aztéčtině ). Aztéčtí filozofové rozvíjeli teorie metafyziky, epistemologie, hodnot a estetiky. Aztécká etika se zaměřovala na hledání tlamatiliztli ( „ poznání“, „ moudrost“ ), které bylo založeno na umírněnosti a rovnováze ve všech činech, jak je uvedeno v nahuatském přísloví „ střední dobro je nezbytné“. Nahuatský světonázor představoval koncept nejvyšší univerzální energie nebo síly zvané Ōmeteōtl ( „ Dvojí kosmická energie“ ), která hledala způsob, jak žít v rovnováze s neustále se měnícím, „ kluzkým“ světem. Teorii teotl lze považovat za určitou formu panteismu. Podle Jamese Maffieho nahuistická metafyzika předpokládala, že teotl je „ jediná, vitální, dynamická, oživující, věčně se generující a seberegenerující, jakož i seberegenerující a sebeobnovující posvátná energie či síla“. Tato síla byla vnímána jako všeobjímající životní síla vesmíru a jako vesmír sám. Také Incká říše měla elitní třídu filozofů - učitelů označovaných jako amawtakuna nebo amautas, kteří byli důležití v inckém vzdělávacím systému jako učitelé filozofie, teologie, astronomie, poezie, práva, hudby, morálky a historie. Mladí inčtí šlechtici se v těchto oborech vzdělávali na státní škole Yacha - huasi v Cuzco, kde se také učili umění kipu. Incká filozofie ( stejně jako širší kategorie andského myšlení ) zastávala názor, že vesmír je oživován jedinou dynamickou životní silou ( někdy označovanou jako camaquen nebo camac, ale také upani a amaya ). Tato jediná síla vzniká také jako soubor dvojích komplementárních, avšak protikladných sil.", "Tyto „ komplementární protiklady“ se nazývají yanantin a masintin. Jsou vyjádřeny jako různé polarity či duality ( např. muž – žena, tma – světlo, život a smrt, nahoře a dole ), které vzájemně přispívají k harmonickému celku, jímž je vesmír, prostřednictvím procesu reciprocity a vzájemné výměny zvaného ayni. Incký světonázor zahrnoval také víru v Boha stvořitele ( virakoča ) a reinkarnaci. Rozdělení filozofie Filozofické otázky lze rozdělit do různých oblastí. Tyto oblasti umožňují filozofům zaměřit se na soubor podobných témat a komunikovat s dalšími mysliteli, kteří se zajímají o stejné otázky. Tato dělení nejsou vyčerpávající ani se vzájemně nevylučují. ( Filozof se může specializovat na kantovskou epistemologii, platónskou estetiku nebo moderní politickou filozofii ). Kromě toho se tato filozofická zkoumání někdy překrývají navzájem i s jinými druhy zkoumání, jako je věda, náboženství nebo matematika. Epistemologie Epistemologie je obor filozofie, který se zabývá poznáním.. Epistemologové zkoumají domnělé zdroje poznání, včetně vnímání zkušenosti, rozumu, paměti a svědectví. Zkoumají také otázky týkající se povahy pravdy, víry, zdůvodnění a racionality. Filozofický skepticismus, který zpochybňuje některá nebo všechna tvrzení o poznání, byl předmětem zájmu po celou dobu dějin filozofie. Vznikla již v předsokratovské filozofii a formalizovala se s Pyrrem, zakladatelem nejstarší západní školy filozofického skepticismu. Výrazně se objevuje v dílech novověkých filozofů Reného Descarta a Davida Huma a zůstává ústředním tématem současných epistemologických debat. Jedna z nejvýznamnějších epistemologických debat se vede mezi empirismem a racionalismem. Empirismus klade důraz na pozorování prostřednictvím smyslové zkušenosti jako na zdroj poznání. Empirismus je spojován s poznáním a posteriori, které se získává na základě zkušenosti ( např. vědecké poznání ). Racionalismus klade důraz na rozum jako zdroj poznání, je spojován s apriorním poznáním, které je nezávislé na zkušenosti ( např. logika a matematika ). Jedna z ústředních debat v současné epistemologii se vede o podmínkách, které jsou nutné k tomu, aby přesvědčení představovalo poznání, což může zahrnovat pravdivost a zdůvodnění. Tato debata byla do značné míry výsledkem pokusů o řešení Gettierova problému.", "Dalším častým předmětem současných debat je problém regrese, který se objevuje při snaze nabídnout důkaz nebo zdůvodnění nějakého přesvědčení, výroku nebo propozice. Problém spočívá v tom, že ať už je zdrojem zdůvodnění cokoli, musí být tento zdroj buď bez zdůvodnění ( v takovém případě je třeba jej považovat za libovolný základ přesvědčení ), nebo musí mít nějaké další zdůvodnění ( v takovém případě musí být zdůvodnění buď výsledkem kruhového uvažování, jako v koherencionismu, nebo výsledkem nekonečného regresu, jako v infinitismu ). Estetika Estetika je „ kritická reflexe umění, kultury a přírody“. Zabývá se povahou umění, krásou a vkusem, požitkem, emočními hodnotami, vnímáním a vytvářením a oceňováním krásy. Přesněji je definována jako studium smyslových nebo smyslově - emocionálních hodnot, někdy nazývaných soudy pocitu a vkusu. Jejími hlavními obory jsou teorie umění, literární teorie, filmová teorie a hudební teorie. Příkladem z teorie umění je rozeznání souboru principů, na nichž je založeno dílo určitého umělce nebo uměleckého směru, například kubistické estetiky. Etika Etika, známá také jako morální filozofie, zkoumá, co je dobré a špatné chování, správné a špatné hodnoty a dobro a zlo. Její hlavní náplní je zkoumat, jak žít dobrý život, a určovat normy morálky. Zahrnuje také zkoumání, zda existuje nejlepší způsob života nebo univerzální morální norma, a pokud ano, jak se o ní dozvídáme. Hlavními obory etiky jsou normativní etika, metaetika a aplikovaná etika. V normativní etice existují tři hlavní názory na to, co je morální jednání: Konsekvencialismus, který posuzuje činy na základě jejich důsledků. Jedním z takových názorů je utilitarismus, který posuzuje činy na základě čistého štěstí ( nebo potěšení ) a / nebo nedostatku utrpení ( nebo bolesti ), které způsobují. Deontologie, která posuzuje jednání na základě toho, zda je v souladu s morální povinností. Ve standardní podobě, kterou hájil Immanuel Kant, se deontologie zabývá tím, zda volba respektuje morální jednání druhých lidí bez ohledu na jeho důsledky. Etika ctnosti, která posuzuje činy na základě morálního charakteru jednajícího a toho, zda odpovídají tomu, co by dělal ideálně ctnostný jednající. Filozofie náboženství", "Filozofie náboženství se zabývá otázkami, které se týkají náboženství a náboženských idejí, z filozoficky neutrální perspektivy ( na rozdíl od teologie, která vychází z náboženského přesvědčení ). Tradičně nebyly náboženské otázky považovány za samostatný obor oddělený od vlastní filozofie a myšlenka samostatného oboru vznikla až v 19. století. Témata zahrnují existenci Boha, vztah mezi rozumem a vírou, otázky náboženské epistemologie, vztah mezi náboženstvím a vědou, způsob interpretace náboženských zkušeností, otázky možnosti posmrtného života, problém náboženského jazyka a existence duše a reakce na náboženský pluralismus a rozmanitost. Filozofie vědy Filozofie vědy zkoumá základy, metody, historii, důsledky a účel vědy. Mnoho jejích pododdělení odpovídá konkrétním vědním oborům. Například filozofie biologie se zabývá konkrétně metafyzickými, epistemologickými a etickými otázkami biomedicínských věd a věd o životě. Logika Logika je nauka o uvažování a argumentaci. Deduktivní uvažování je takové, kdy z určitých předpokladů nevyhnutelně vyplývají závěry. K odvozování závěrů se používají pravidla odvozování, jako je modus ponens, jestliže platí „ A“ a „ Jestliže A, pak B“, pak musí být vyvozeno „ B“. Protože zdravá argumentace je základním prvkem všech věd, společenských a humanitních věd, stala se logika formální vědou. Mezi dílčí obory patří matematická logika, filozofická logika, modální logika, počítačová logika a neklasické logiky. Hlavní otázkou ve filozofii matematiky je, zda jsou matematické entity objektivní a objevené, což se nazývá matematický realismus, nebo vymyšlené, což se nazývá matematický antirealismus. Metafilozofie Metafilozofie zkoumá cíle, hranice a metody filozofie. Diskutuje se o tom, zda je metafilozofie předmětem, který předchází filozofii, nebo zda je neodmyslitelnou součástí filozofie. Metafyzika Metafyzika se zabývá nejobecnějšími rysy skutečnosti, jako je existence, čas, předměty a jejich vlastnosti, celky a jejich části, události, procesy a příčiny a vztah mezi myslí a tělem. Metafyzika zahrnuje kosmologii, studium světa v jeho celistvosti, a ontologii, studium bytí, spolu s filozofií prostoru a času.", "Hlavním předmětem diskuse je realismus, který tvrdí, že existují entity nezávislé na jejich mentálním vnímání, a idealismus, který tvrdí, že realita je mentálně konstruovaná nebo jinak nehmotná. Metafyzika se zabývá tématem identity. Podstata je soubor vlastností, které dělají objekt tím, čím v podstatě je, a bez nichž ztrácí svou identitu, zatímco náhoda je vlastnost, kterou objekt má a bez níž si může stále zachovat svou identitu. Partikulární objekty jsou objekty, o nichž se říká, že existují v prostoru a čase, na rozdíl od abstraktních objektů, jako jsou čísla, a univerzálií, což jsou vlastnosti, které má více partikulárních objektů, například červenost nebo pohlaví. Typ existence univerzálií a abstraktních objektů, pokud vůbec existuje, je předmětem diskuse. Mysl a jazyk Filozofie jazyka zkoumá povahu, původ a používání jazyka. Filozofie mysli zkoumá povahu mysli a její vztah k tělu, což je typické pro spory mezi materialismem a dualismem. V posledních letech se tento obor propojil s kognitivní vědou. Politická filozofie Politická filozofie je studium státní moci a vztahu jednotlivců ( nebo rodin a rodů ) ke společenstvím včetně státu. Zahrnuje otázky spravedlnosti, práva, vlastnictví a práv a povinností občanů. Politická filozofie, etika a estetika jsou tradičně propojené předměty pod obecným označením teorie hodnoty, neboť zahrnují normativní nebo hodnotící aspekt. Ostatní oblasti Ve třináctém oddíle svých Životů a názorů významných filozofů, v nejstarších dochovaných dějinách filozofie ( 3. století ), Diogenes Laertius předkládá třídílné rozdělení starořeckého filozofického bádání: Přírodní filozofie ( tj. fyzika, z řeckého ta physika, dosl. „ věci, které mají co do činění s fysis [ přírodou ]“ ) byla nauka o stavbě a procesech přeměny ve fyzikálním světě. Morální filozofie ( tj. etika, od êthika, „ vztahující se k charakteru, vlastnostem, mravům“ ) byla nauka o dobru, dobru a zlu, spravedlnosti a ctnosti. Metafyzická filozofie ( tj. logika, od logikós, „ z rozumu nebo řeči“ ) se zabývala existencí, příčinou, Bohem, logikou, formami a dalšími abstraktními předměty. ( meta ta physika, „ po fyzice“ )", "Pyrrhonský filozof Sextus Empiricus ve svém díle Proti logikům podrobně popsal rozmanitost způsobů, jakými starověcí řečtí filozofové dělili filozofii, a poznamenal, že na tomto třídílném dělení se shodli Platón, Aristoteles, Xenokrates a stoikové. Toto třídílné dělení dodržoval i filozof akademické skepse Cicero. Toto rozdělení není zastaralé, ale změnilo se: přírodní filozofie se rozdělila na různé přírodní vědy, zejména fyziku, astronomii, chemii, biologii a kosmologii; z morální filozofie se zrodily společenské vědy, přičemž stále zahrnuje teorii hodnoty ( např. etiku, estetiku, politickou filozofii atd. ); a metafyzická filozofie ustoupila formálním vědám, jako je logika, matematika a filozofie vědy, přičemž stále zahrnuje epistemologii, kosmologii atd. Například Newtonovo dílo Matematické principy přírodní filosofie ( 1687 ), od té doby klasifikované jako kniha o fyzice, používá termín přírodní filozofie, jak byl chápán v té době, a tedy zahrnují disciplíny, jako je astronomie, medicína a fyzika, které se později začaly pojit s přírodními vědami. Další disciplíny dějiny filozofie – o filozofech, filozofických školách a směrech minulosti; filozofická antropologie – o člověku, jeho možnostech a společnosti; filozofie dějin – o dějinných procesech a tendencích, o jejich smyslu; filozofie výchovy – o výchově a vzdělávání, o úloze učitele a školství; filozofie matematiky – o předpokladech, základech a důsledcích matematiky; Metody filozofie Metody filozofie jsou způsoby vedení filozofického zkoumání. Zahrnují techniky, jak dospět k filozofickému poznání a zdůvodnit filozofická tvrzení, a také principy používané pro výběr mezi konkurenčními teoriemi. V průběhu dějin filozofie se používala velká škála metod. Mnohé z nich se výrazně liší od metod používaných v přírodních vědách tím, že nepoužívají experimentální data získaná pomocí měřicích přístrojů. Volba vlastní metody má obvykle důležité důsledky jak pro způsob konstrukce filozofických teorií, tak pro argumenty uváděné pro ně nebo proti nim. Tato volba je často vedena epistemologickými úvahami o tom, co představuje filozofický důkaz, jakou oporu nabízí a jak jej získat. Různé neshody na úrovni filozofických teorií mají svůj zdroj v metodologických neshodách a objevení nových metod má často důležité důsledky jak pro to, jak filozofové provádějí svůj výzkum, tak pro to, jaká tvrzení obhajují.", "Někteří filozofové se věnují většině svého teoretizování pomocí jedné konkrétní metody, zatímco jiní používají širší škálu metod podle toho, která z nich se nejlépe hodí pro konkrétní zkoumaný problém. Významnou metodou filozofie je metodologický skepticismus. Jejím cílem je dospět k naprosto jistým prvním principům pomocí systematického pochybování, aby se určilo, které principy filozofie jsou nepochybné. Geometrická metoda se snaží vybudovat ucelený filozofický systém na základě malého souboru takových axiomů. Činí tak pomocí deduktivního uvažování, aby rozšířila jistotu svých axiomů na systém jako celek. Fenomenologové usilují o jisté poznání o říši jevení. Činí tak tím, že pozastavují své soudy o vnějším světě, aby se zaměřili na to, jak se věci jeví nezávisle na jejich základní realitě, což je technika známá jako epoché. Konceptuální analýza je známou metodou analytické filozofie. Jejím cílem je objasnit význam pojmů jejich analýzou na základní složky. Další metoda často používaná v analytické filozofii je založena na zdravém rozumu. Vychází z obecně přijímaných přesvědčení a snaží se z nich vyvodit zajímavé závěry, které často používá v negativním smyslu ke kritice filozofických teorií, které jsou příliš vzdálené tomu, jak danou problematiku vidí běžný člověk. Je to velmi podobné tomu, jak filozofie přirozeného jazyka řeší filozofické otázky zkoumáním toho, jak se používá přirozený jazyk. Různé metody ve filozofii přikládají zvláštní význam intuicím, tj. neinferenčním dojmům o správnosti konkrétních tvrzení nebo obecných principů, například hrají důležitou roli v myšlenkových experimentech, které využívají kontrafaktuální myšlení k posouzení možných důsledků představované situace. Tyto předpokládané důsledky pak mohou být použity k potvrzení nebo vyvrácení filozofických teorií. Intuice využívá také metoda reflexivní rovnováhy. Snaží se vytvořit koherentní postoj k určitému problému zkoumáním všech relevantních přesvědčení a intuicí, z nichž některé je často třeba vyřadit nebo přeformulovat, aby se dospělo ke koherentní perspektivě. Pragmatici zdůrazňují význam konkrétních praktických důsledků pro posouzení, zda je filozofická teorie pravdivá, nebo nepravdivá. Experimentální filozofie je poměrně nedávného původu. Její metody se od většiny ostatních metod filozofie liší tím, že se snaží odpovědět na filozofické otázky shromažďováním empirických dat podobně jako sociální psychologie a kognitivní vědy. Filozofický pokrok Mnohé filozofické debaty, které začaly už ve starověku, se vedou dodnes.", "Britský filozof Colin McGinn tvrdí, že během tohoto období nedošlo k žádnému filozofickému pokroku. Australský filozof David Chalmers naopak vidí pokrok ve filozofii podobně jako ve vědě. Mezitím Talbot Brewer, profesor filozofie na University of Virginia, tvrdí, že „ pokrok“ je špatným měřítkem pro posuzování filozofické činnosti. 6 Hlavní filozofické pozice Ve filozofii existuje množství učení, proudů a směrů, jejichž rozmanitost vždy vyvolávala nedůvěru ve schopnost filozofie řešit diskutované problémy. Filozofie je jedinou oblastí vědění, v níž shoda mezi jejími význačnými představiteli je spíše výjimkou než pravidlem. Rousseau psal s rozhorčením o filozofických směrech, které spolu navzájem soupeří: Racionalismus, empirismus, metafyzické systémy, dualismus, pluralismus, naturalismus, „ realismus“, nominalismus, fenomenalismus, supranaturalismus, scholastika, mystika, iracionalismus, intuitivismus, organicismus, senzualismus, essencialismus, mechanicismus, antropologismus, panteismus — to zdaleka není plný výčet filozofických směrů, částečně poplatný momentům podmíněnosti. Otázka filozofických směrů je jedním z hlavních a nejsložitějších problémů historicko - filozofické vědy. Filozofové o filozofii Myšlenky velkých filozofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filozofii charakterizovali takto: „ Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filozofie než tento.“ Platón „ Údiv vedl lidi k filozofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi … A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés „ Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filozofii.“ Aristotelés „ Filozofie je péče ( starost ) o duši.“ Cicero „ Studium filozofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomáš Akvinský „ Žít a nefilozofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes Immanuel Kant vymezil úlohu filozofie třemi otázkami: „ Co mohu vědět?", "Co mám činit? V co mohu doufat?“, které lze shrnout do jediné: „ Co je člověk?“ „ Úkolem filozofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel „ Filozofové svět dosud jen různě vykládali, teď jde o to jej změnit.“ Karl Marx, These o Feuerbachovi 11. „ Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filozofie.“ Friedrich Nietzsche „ Velká filozofie není filozofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy „ Filozofie není nauka, nýbrž činnost. Filozofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein Odkazy Poznámky Reference Literatura Slovníky a příručky Durozoi – Roussel: Filozofický slovník. Praha 1994.. Filosofický slovník. FIN Olomouc 1998.. Brugger, W.: Filosofický slovník. Praha 1994.. Störig, H. - J.: Malé dějiny filosofie. Praha 1995.. Nicola, Ubaldo: Obrazové dějiny filozofie. Praha 2006.. Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení: od Thaléta k Rousseauovi. Praha 1999.. Literatura k úvodu ( od nejpřístupnější k náročnější ) Encyklopedický atlas filosofie. NLN Praha 2001.. Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie. Praha 2004.. Deleuze – Guattari: Co je filosofie? Praha 2001.. Fiala, J.: Analytická filosofie 1 – Úvod. Plzeň 2005. Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1996.. Law, S.: Filozofická gymnastika. Praha 2007. Peregrin, J.: Kapitoly z analytické filosofie. Filosofia, Praha 2005.. Petříček, M.: Úvod do ( současné ) filosofie. Praha 1997. Sokol, J.: Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. Praha 2004.. Související články Seznam filozofů Seznam politických filozofů Externí odkazy Slovníky Stanford Encyclopedia of Philosophy ( anglicky ) Internet Encyclopedia of Philosophy ( anglicky ) Rudolf Eisler: Wörterbuch der philosophischen Begriffe ( 1904 ) ( německy ) F. Kirchner: Wörterbuch philosophischer Grundbegriffe ( německy ) Filosofické encyklopedie a jiné zdroje ( slovensky ) Dějiny filozofie Karl Vorländer, Geschichte der Philosophie ( 1902 ) – de", "Texty ke stažení Project Gutenberg: Klasická literatura ( anglicky ) Gallica, knihovna elektronických textů ( francouzsky ) Perseus Antická literatura ( Tufts University ) ( anglicky, řecky, francouzsky ) Antika, patristika, středověk ( Georgetown University ) ( anglicky, latinsky )" ]
13
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lingvistika
Lingvistika
[ "Lingvistika ( dříve psáno linguistika ) neboli jazykověda je věda zkoumající přirozený jazyk. Lze ji dělit na obecnou lingvistiku, aplikovanou lingvistiku, gramatiku a na jazykovědy jednotlivých jazyků nebo jejich skupin. Mezi ně patří např. anglická filologie neboli anglistika, dále např. bohemistika, germanistika, slovakistika, lusitanistika, turkologie; afrikanistika apod. ( pro jejich seznam viz článek filologie ). Označení filologie ovšem znamená široce pojaté studium jazyka, literatury i kulturních, historických a zeměpisných specifik dané oblasti ( tzv. reálie ). Lingvistiku je také možné chápat jako soubor jednotlivých jazykovědných disciplín ( především fonologie, morfologie, lexikologie, syntaxe a textové lingvistiky ). Jazykem se zabývá také mnoho dalších vědeckých disciplín, například psychologie, informatika, filozofie, biologie, anatomie člověka, sociologie, antropologie a další. Od 2. poloviny 20. století také vznikají hraniční jazykovědné disciplíny, jako je psycholingvistika, sociolingvistika, neurolingvistika, digitální humanitní vědy aj. Roztříštěnost jazykověd však není sjednocována, ale jde spíše o paralelní disciplíny. Cíle lingvistiky Deskriptivní lingvistika. Cílem deskriptivní lingvistiky je popsat jazykový systém a popř. způsoby jeho užívání v různých komunikačních situacích. Výsledkem práce deskriptivní lingvistiky jsou např. slovníky ( lexikony ) či mluvnice ( gramatiky ), tedy práce popisující slovní zásobu a strukturu ( gramatiku ) konkrétního jazyka. Teoretická lingvistika. Toto odvětví lingvistiky zkoumá obecné principy fungování přirozeného lidského jazyka, přičemž často využívá výsledky deskriptivní lingvistiky. Teoreticko - lingvistické zkoumání se zakládá na obecné vědecké metodě: jeho výstupem jsou explicitní, formálně zpracované teorie a hypotézy, jejichž platnost je následně testována s pomocí dat z konkrétních jazyků. Některá odvětví teoretické lingvistiky se od ostatních přírodních věd liší specifickými metodami testování. Aplikovaná lingvistika využívá poznatků deskriptivní a teoretické lingvistiky.", "Mezi oblasti aplikované lingvistiky patří např. jazyková terapie ( logopedie, terapie afázie ), výuka cizích jazyků, forenzní lingvistika, manuální a strojový překlad a konfrontační / kontrastivní lingvistika ( popis shodných a odlišných prvků dvou jazyků ). Preskriptivní lingvistika není v pravém slova smyslu lingvistika, neboť se nezabývá přirozeným lidským jazykem jako takovým. Jejím cílem je charakterizovat tzv. spisovný jazyk, což je soubor jazykových prostředků ( ať už mluvených či psaných ), které jsou či by měly být používány ve školách, v oficiálních sdělovacích prostředcích či v komunikačních situacích formálního charakteru. Spisovný jazyk je kodifikován v jazykových příručkách ( v případě českého jazyka především v Pravidlech českého pravopisu a slovnících ( vydaných ÚJČ ) pro psanou podobu, Česká výslovnostní norma pro mluvenou podobu ), jeho užívání však většinou není vynuceno zákonem, má jen charakter doporučení. Některé přirozené jazyky oficiálně kodifikovanou podobu spisovného jazyka ani nemají ( např. angličtina ). Lingvistické disciplíny Disciplíny zkoumající jazykové podsystémy Jazyk je komplexní systém a skládá se z řady podsystémů ( někdy nazývaných\" jazykové plány\" či roviny ), které se mohou navzájem do určité míry ovlivňovat. Deskriptivní a teoretická lingvistika se podle toho dělí do následujících kategorií ( dle české lingvistické tradice ). Lexikologie zkoumá slovní zásobu, lexikální význam a formu, inherentní vztahy mezi jednotlivými slovy ( např. synonymie – dvě různé slovní formy pro tentýž význam, homonymie – jedna slovní forma pro více významů, atd. ), expresivitu slov ( např. vulgárnost ), atd. Lexikologie slouží jako základ pro lexikografii, tedy tvorbu slovníků. Fonetika zkoumá zvukovou ( akustickou, auditivní, artikulační ) stránku jazyka. Fonologie zkoumá zvukový systém, tj. ( i ) inventář zvukových segmentů ( tzv. fonémů ) schopných rozlišit význam větších celků, pravidla, podle nichž se segmenty chovají v kontextu ostatních segmentů ( např. asimilace ), a ( ii ) inventář a pravidla týkající se suprasegmentálních (\" nadsegmentálních\" ) prostředků ( např. intonace ).", "Morfologie ( neboli tvarosloví ) zkoumá inventář nejmenších významonosných či význam modifikujících jazykových výrazů ( tzv. morfémů, např.\" - ost\" ve slově\" libost\" a\" slab -\" ve slově\" slabý\" ) a pravidla, podle nichž se tyto\" atomické\" výrazy užívají a spojují, aby vytvořily jednoduchá či složená slova ( např. správně utvořené\" slabost\" vs. neexistující\" ostslab\" či správně utvořené\" slabomyslný\" vs. neexistující\" myslnoslabý\" ). Syntax ( neboli větná skladba ) zkoumá inventář lexikálních a funkčních slovních kategorií ( druhů ) a zejména pravidla jejich spojování do větších celků. Příkladem lexikálních kategorií jsou substantiva, adjektiva či verba, příkladem funkčních kategorií jsou zájmena či spojky. Komplexní celky vytvořené pomocí syntaktických pravidel ze slovních kategorií nazýváme ( syntaktické ) fráze ( např. nominální / substantivní fráze hladový vlk, vytvořená z adjektiva a substantiva, či verbální fráze sníst červenou karkulku vytvořená z verba a nominální fráze ), věty neboli klauze ( např. věta Hladový vlk snědl červenou karkulku vytvořená z nominální fráze a verbální fráze ), a souvětí ( např. souvětí Neviděla, jak hladový vlk snědl červenou karkulku, vytvořené spojením verba a věty, či souvětí Hladový vlk snědl červenou karkulku a myslivec ji vysvobodil, vytvořené spojením dvou vět pomocí spojky a ). Syntaktické vztahy, např. vztah mezi dvěma syntaktickými frázemi, zpravidla nepřekračují hranici souvětí. Sémantika se zabývá významem jazykových výrazů, ať už jednoduchých ( morfémů a slov ) nebo složitých ( frází, vět a souvětí ). Význam jednoduchých výrazů je uložen v mentálním slovníku ( např. význam slova vlk ), význam složitých výrazů lze zpravidla odvodit z významů jejich částí ( např. výraz hladový vlk odkazuje k objektu, který je\" hladový\" a který je\" vlk\" ). Sémantické vztahy většinou nepřekračují hranici souvětí. Pragmatika ( také pragmalingvistika ) se zabývá významem promluvy v konkrétní komunikační situaci a v kontextu ostatních promluv.", "Promluva může a nemusí mít formu věty či souvětí ( např. slovo pozor funguje jako promluva, aniž by bylo větou ). Promluva může a nemusí mít doslovný ( sémantický ) význam ( např. význam promluvy Bolí mě hlava může v daném kontextu a v dané situaci odpovídat sémantice věty Nechci sex ). Textová lingvistika nebo také analýza diskurzu se zabývá pravidly a principy spojování vět a souvětí ve větší celky, nazývané text. Zkoumá prostředky vyjadřující vztahy mezi textovými celky ( např. větami, souvětími, ale i odstavci či kapitolami ). Disciplíny zaměřené na konkrétní jazyk či jazykovou rodinu Lingvistika zahrnuje kromě obecné lingvistiky, která se zabývá jazykem jako takovým, také potenciálně otevřenou množinu podoborů, které zkoumají jednotlivé jazyky či jazykové rodiny ( jednotlivé filologie ). Příklady jsou bohemistika ( čeština ), anglistika ( angličtina ), sinologie ( čínština ), hispanistika ( španělština ), slovenistika ( slovinština ), či slavistika ( slovanské jazyky ), bantuistika ( bantuské jazyky ), turkologie atd. Nutno však dodat, že tyto termíny zpravidla charakterizují ani ne tak podobory lingvistiky, jako spíš podobory filologie. \" Bohemista\" může proto být i literární vědec či kulturolog. Další tradiční lingvistické disciplíny Historická lingvistika zkoumá jazyky, které se užívaly v minulosti ( starou češtinu, staroslověnštinu, apod. ), popř. se zaměřuje na výzkum vývoje jazyka v čase ( viz níže: diachronní přístup ). Dialektologie zkoumá geograficky podmíněné odlišnosti v jazykovém systému v rámci jednoho ( národního ) jazyka ( např. česká nářečí ). Největší tradici v dialektologii má studium lexikologie, fonetiky, fonologie a morfologie. Dialektologické studium syntaxe a sémantiky je velmi mladé. Sociolingvistika zkoumá sociálně podmíněné odlišnosti v jazykovém systému, většinou v rámci jednoho jazyka či nářečí ( např. slangy ). Sociolingvistika se nejčastěji zaměřuje na lexikální jazykový plán. Lingvistická genealogie zkoumá příbuznost různých jazyků ( např. francouzština a rumunština patří do románské jazykové rodiny, přičemž oba jazyky se vyčlenily z latiny ). Kritériem při určování genealogické příbuznosti jazyků je mj. slovní zásoba.", "Lingvistická typologie zkoumá jazykové typy, což jsou jazykové rysy společné více jazykům. Genealogicky příbuzné jazyky jsou většinou typově podobné, ale nemusí tomu tak nutně být ( např. bulharština je typově dost odlišná od češtiny, i když jde v obou případech o slovanský jazyk ). Při určování jazykového typu se vychází především z morfologických a syntaktických kritérií. Jeden a týž jazyk může patřit do více jazykových typů, v závislosti na zvoleném kritériu a zvoleném jazykovém podsystému. Matematická lingvistika zkoumá jazyk pomocí matematických, logických a statistických metod. Počítačová ( komputační ) lingvistika vytváří komputační modely jazykového systému, jazykových podsystémů, či jejich částí. Korpusová lingvistika se zaměřuje na analýzu jazyka za pomoci zkoumání obsáhlých, zpravidla elektronických jazykových korpusů ( organizovaných uskupení psaných a / nebo mluvených textů různých žánrů ). Jazyková akvizice zkoumá učení a osvojování si jazyka u dětí či nerodilých mluvčích. Neurolingvistika zkoumá reprezentaci jazyka v mozku a neurologicky podmíněné jazykové poruchy ( např. afázii ). Metody lingvistiky Teoretická lingvistika využívá základní vědeckou metodu – formuluje explicitní a testovatelné teorie a hypotézy, jejichž platnost následně ověřuje analýzou dat. Základní metody získávání lingvistických dat Analýza promluv realizovaných v neexperimentálních podmínkách. Díky digitalizaci a automatizaci je dnes možné touto metodou relativně rychle a efektivně zkoumat velmi rozsáhlé jazykové korpusy ( ty mají dnes řádově miliony až stovky milionů slov, viz např. Český národní korpus ). Tato metoda se využívá např. v deskriptivní lingvistice, při vytváření mluvnic a slovníků. Hojně jí využívají také komputační lingvisté a kvantitativní lingvisté. Analýza promluv a reakcí na promluvy realizované v experimentálních podmínkách. Experimentální metody se rozšířily zejména díky studiu jazykové akvizice u dětí, u nichž nelze data získávat analýzou jazykové intuice ( viz níže ), avšak dnes se hojně používají i u dospělých mluvčích. Některé oblasti lingvistiky, např. neurolingvistika, jsou na experimentálních metodách takřka závislé. Analýza jazykové intuice. Tato metoda je založena na předpokladu, že mluvčí je schopen posoudit přijatelnost, resp. pravdivost vět a výrazů svého rodného jazyka.", "V závislosti na tom, jaký jazykový plán zkoumáme, lze posuzovat přijatelnost foneticko - fonologickou, morfosyntaktickou ( tzv.\" gramatičnost\" ), sémantickou, či pragmatickou. Tato introspektivní metoda je hojně používaná u teoretických lingvistů. Synchronní, diachronní a panchronní přístupy Synchronní přístup pohlíží na jazyk jako na statický systém a abstrahuje od jeho proměn v čase. Předmětem synchronního studia může tedy například být současná čeština či čeština v době husitské. Synchronní studium současného živého jazyka může využívat všech tří výše uvedených metod získávání lingvistických dat. Diachronní přístup – základní metoda historické lingvistiky – se zaměřuje na proměny jazykového systému ( resp. jeho podsystémů ) v čase. Jde zpravidla o proměny, které se odehrají v řádu desítek až stovek let. Diachronní lingvistika je zpravidla odkázána na první výše uvedenou metodu, zejména na studium psaných textů. Panchronní přístup popírá existenci výše zmíněné opozice. Zastánci panchronního přístupu tvrdí, že jazykový systém je inherentně dynamický a v každém okamžiku obsahuje potenciál změny, který se projevuje např. na jazykových variacích, které jsou na čase nezávislé ( dialekty, funkční styly ). Co vnímáme jako\" vývoj v čase\" je tedy zpravidla pouze převládnutí určité\" synchronní\" jazykové varianty nad ostatními. Lingvistika jako součást širších vědních disciplín Jazyk je velmi mnohotvárný jev a v závislosti na tom, z jakého úhlu k němu přistupujeme, můžeme lingvistiku zařadit do několika širších disciplín. Tyto druhy lingvistiky si nekonkurují, neboť přísně vzato zkoumají jiný jazykový objekt. Hranice mezi těmito\" jazyky\" a potažmo\" lingvistikami\", které je zkoumají, jsou ovšem neostré. Lingvistika jako součást kognitivních věd zkoumá jazyk jako součást lidského kognitivního systému, tedy jako mentální nástroj, s jehož pomocí člověk poznává, interpretuje a kategorizuje svět. Pod termínem kognitivní lingvistika se nejčastěji rozumí jedno konkrétní lingvistické paradigma, stojící v opozici k chomskyánské generativní gramatice. Zastánci obou paradigmat nicméně považují objekt svého zkoumání za součást lidské kognice.", "Lingvistika jako součást sémiotiky vnímá jazyk jako soubor tzv. jazykových znaků, jež lze charakterizovat jako vztahy mezi myšlenkami či mentálními koncepty ( např. představa psa ), jejich formálním vyjádřením ( slovo pes ) a vnějším světem ( reálný pes ). Existence těchto vztahů, jakožto i jejich systémovost, ustálenost a konvenčnost, umožňují komunikaci. Komunikace, tedy předávání a sdílení informací, je úzce spjatá se sémiotikou. Lingvistika z tohoto úhlu pohledu je tedy příbuzná vědám o nelingvistických znacích a prostředcích komunikace, jako je neverbální komunikace, různé pomocné komunikační systémy, např. světelné či kouřové signály, nebo znakové systémy uměle vytvářené pro potřebu komunikace s počítači a stroji. Lingvistika jako součást filologie studuje jazyk v jeho vztahu k člověku a všemu, co s ním souvisí. Zkoumá tedy vzájemné vlivy jazyka a národa, kultury, společnosti, historie a především literatury, již je možné vnímat jako komplexní jazykový výraz všech zmíněných oblastí lidského působení. Odkazy Reference Literatura Radoslava Brabcová – Olga Martincová, Současný český jazyk: slovník lingvistické terminologie. Praha: Karolinum 1992, 114 s. Jiří Černý, Úvod do studia jazyka. Olomouc: Votobia. Jiří Černý, Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia 1996, 517 s. Claude Hagège, Člověk a řeč: lingvistický příspěvek k humanitním vědám. Praha: Karolinum 1998 – 311 s. Související články Formální jazyk Jazyk ( lingvistika ) Seznam českých lingvistů Externí odkazy Slovník lingvistických pojmů" ]
14
https://cs.wikipedia.org/wiki/Terminologie
Terminologie
[ "Terminologie je nauka o termínech, tj. o odborných názvech, a o způsobu jejich vytváření a sestavování do systémů. Výraz terminologie se častěji používá pro označení konkrétních systémů termínů, česky označovaných též slovem názvosloví, případně odborné názvosloví. Rozdělení názvosloví Neodborné názvosloví, většinou běžná hovorová mluva. Odborné názvosloví pak může být dále děleno na názvosloví: oficiální ( pokud možno zcela přesné ) vymezené právními normami ( například právní názvosloví ) vymezené technickými normami ( a jinými předpisy podobné normativní povahy ) dané zvykem, tradicí či ústním podáním neoficiální, tedy většinou odborný slang. Speciální názvosloví Svou specifickou terminologii, respektive názvosloví mívají i mnohé někdy i úzce specializované lidské činnosti – má ho i činnost prováděná na Wikipedii, jež budiž tohoto tvrzení příkladem ( viz termíny: rozcestník, článek, šablona, wikifizace, pahýl, seznam, zdrojování atd. ) Časový vývoj názvosloví Názvosloví se během času přirozeně vyvíjí: společně se změnami v příslušném jazyce jako takovém, který je dán jeho přirozeným vývojem; s rozvojem vědy a techniky a s ním spojeného lidského poznání. Odkazy Literatura TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4., přeprac. a dopl. vyd. Slovanské nakl., 1952. [ Katalogové číslo 301 12 2 - 51 624 / 50 / III - 67 - 1 ] DOSTÁL, J. Vzájemné vztahy mezi pojmy v technické výchově. Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 10 – 13.. DOSTÁL, J. Termín a jeho definice ve výkladových, terminologických a naučných slovnících a encyklopediích. In: Modernizace výuky v technicky orientovaných předmětech a oborech. Dodatky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 2003, s. 57.. Související články Eugen Wüster nomenklatura Carl Linné taxon slang jazyk ( lingvistika ) fylogenetika biologická klasifikace Externí odkazy Věda" ]
15
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eugen%20W%C3%BCster
Eugen Wüster
[ "Eugen Bernhard Wüster ( 10. října 1898 Wieselburg, Rakousko – 29. března 1977 ) byl rakouský jazykovědec, jeden z otců technické terminologie a normalizace. Biografie Byl synem průmyslníka, studoval elektrotechniku a promoval v roce 1927. V roce 1931 získal doktorát a v témže roce převzal vedení rodinného podniku ( pily s elektrocentrálou a válcovnou ). Továrna mu umožnila financovat mnohé vědecké projekty. Ve svých dílech o terminologii počítal s esperantem, později okcidentalem a interlinguou jako s mezinárodním normalizačním jazykem budoucnosti. Velké renomé získal ve vědeckých kruzích. Jeho dílo o normalizaci v technice přeložil Ernest Drezen do ruštiny ( 1935 ) a v následujícím roce sovětský normalizační výbor inicioval založení Technického Výboru ISA 37, zabývajícího se normalizací principů tvoření termínů a vytvářením odborných slovníků. Po druhé světové válce, když se ISA změnila na ISO, dosáhl znovuvytvoření komise jako ISO / TC 37 ( terminologie: principy a koordinace ). V roce 1971 inicioval ve Vídni založení organizace Infoterm, kterou vedl až do své smrti. Jako lexikograf spolupracoval na 1. vydání šestijazyčného Mezinárodního elektrotechnického slovníku ( International Electrotechnical Vocabulary, Londýn 1938 ). Dále se zabýval problémy bibliografických záznamů, reformou německého pravopisu, zajímalo ho Mezinárodní desetinné třídění, problémy informatiky, byl odborníkem na pily ( habilitace 1952 ), redigoval vzorný odborný slovník na příkladu nástrojů ( The Machine Tool, Londýn 1968 ) a vyučoval na Zemědělské univerzitě ve Vídni. Zanechal mnoho nepublikovaných rukopisů na různá témata. V mládí aktivně pracoval v esperantském hnutí, později pro okcidental a interlinguu, a zanechal bohaté dílo. V poválečném období, jako průkopník technické normalizace, byl v kontaktu také s československým Úřadem pro normalizaci a měření a stál u zrodu mezinárodní organizace TermNet ( Unesco ). Překlady Kabanov: La germana inteligentularo kaj la milito ( 1917, z ruštiny s Maskem ) La efiko de la U - boata milito ( 1917 ) Pilorio ( 1917 ) Hauff: La Kantistino ( 1921 ) Chamisso: Petro Schlemil ( 1922 )", "Eseje o esperantu La lastaj tagoj de l ' Majstro ( 1921 ) Die Bedeutung der Welthilfssprache Esperanto für den Techniker ( 1921 a 1924 ) Die Verhältniswörter des Esperanto ( 1923 ) Internationale Sprachnormung in der Technik. Besonders in der Elektrotechnik. ( 1931 – obsahuje kapitoly o esperantu a jeho využití v terminologii ) Konturoj de la lingvonormigo en la tekniko ( 1936, přeložil Dr. Emil Pfeffer ) Slovníky Masxinfaka Esperanto - Vortaro ( 1923 ) Enciklopedia Vortaro Esperanta - Germana ( 1923, 1925, 1926, 1929 ) Zamenhofa Radikaro ' ' ( 1927 ) Externí odkazy Rakouští esperantisté Rakouští lingvisté Terminologové Narození 10. října Narození v roce 1898 Úmrtí 29. března Úmrtí v roce 1977 Muži" ]
17
https://cs.wikipedia.org/wiki/Turistika
Turistika
[ "Turistika je zájmová činnost ( sport, koníček, hobby ) spočívající v krátkodobém cestování a poznávání prostředí, krajiny, památek, zvyků a lidí. Pak se turista vrací na místa svého obvyklého pobytu. Klasická turistika je pěší a spíše individuální, počátkem 20. století přibyla cykloturistika, později mototuristika a od poloviny 20. století turistika skupinová a organizovaná. Tím vzniká turistický průmysl a cestovní ruch jako stále významnější odvětví hospodářství. V Česku je turistika od 19. století velice oblíbená a komunita turistů rozšířená. Od roku 1888 mají čeští turisté svoji organizaci, Klub českých turistů ( KČT ), který udržuje na území České republiky hustou síť značených stezek pomocí turistických značek. Historie Pěší putování do vzdálených krajin začíná patrně náboženskými poutěmi často na velké vzdálenosti ( Mekka, řeka Ganga, Santiago de Compostela, Jeruzalém, Řím aj. ), při nichž poutníci zároveň sbírali zajímavé zážitky a někdy je pak i publikovali. V české literatuře jsou nejstarší cestopisy z poutí do Jeruzaléma od Martina Kabátníka ( 1492 ) nebo Oldřicha Prefáta z Vlkanova ( 1547 ). Jinou početnou skupinu poutníků tvořili pocestní studenti a řemeslní tovaryši na vandru. Turistika v moderním smyslu slova vznikla koncem 18. století v souvislosti s romantismem a s objevem krás divoké přírody, zejména vysokých hor a přímořských krajů. Kolem roku 1800 se také poprvé objevuje slovo turistika, odvozené z francouzského tour, okružní cesta, putování. Jedním z prvních slavných turistů v Čechách byl Karel Hynek Mácha. K rozvoji turistiky významně přispěly železnice, které turistům umožnily dopravovat se do vysokohorských oblastí a jiných zajímavých krajin, kde pak začaly vznikat turistické ubytovny, hotely a počátky turismu jako hospodářského odvětví. V českých zemích hrála turistika významnou roli v poslední fázi národního obrození zejména ve vzdělaných vrstvách. K jejímu rozšíření přispělo i skautské hnutí. V průběhu 20. století se nejdříve rozšířila turistika po vodě a na kolech, od 30. let i v autě a na motorce. V poválečných letech pronikla turistika i mezi dělníky a začala se organizovat v poznávacích zájezdech a exkurzích, z nichž vznikl masový turismus, dovolené v horách a u moře. Po roce 1989 se otevřely cesty do celého světa, pro organizované zájezdy a pobyty i pro individuální turisty.", "Současné trendy Od 60. let 20. století se organizovaný cestovní ruch stává masovým jevem a jen v mezinárodním cestovním ruchu cestuje ročně téměř miliarda lidí. Vedle toho však trvá i klasická individuální turistika, pěší, cyklistická, motorizovaná i vodní a vznikají i nové formy turistického cestování, například autostop. Masově se rozšířila turistika mladých lidí a studentů, kteří se snaží cestovat co nejlevněji, využívají veřejnou dopravu, nocují pod širým nebem, pod stanem nebo využívají levné ubytování ( např. hostely ). Protože si tito turisté obvykle všechno nosí na zádech, vžilo se pro ně označení batůžkáři ( anglicky backpackers ). Lidé také čím dál více využívají levných letenek jak po Evropě, tak po světě. Díky akcím leteckých společností a chybách v rezervačních systémech se dá i do exotických destinací dostat za pár tisíc korun. Akční ceny nabízí i autobusoví a železniční dopravci a cestování je tak dnes dostupné téměř každému. Dalším trendem, který se v Česku rozšiřuje od roku 2013, je turistika naboso. Vznikají seskupení bosých turistů, spolek Bosá turistika, bosé parky či programy. Organizované turistické trasy na konkrétní témata získávají popularitu, napr. Stezka „ Po stopách dobrého vojáka Švejka“, Cesta česko - polského přátelství, Hradní stezka a Evropská cesta cihlové gotiky. Poskytují snadný přístup k turistickým informacím. Atributy turisty Atributem romantického turisty byla sbalená přikrývka nebo houně na spaní ( přes rameno jako u vojáků ), batoh a hůl. Koncem 19. století se objevila charakteristická turistická hůl, odlišná od tehdy běžných „ špacírek“, zdobená a tvarem připomínající pastýřský čakan. Jako potvrzení a připomínka významnějších navštívených míst se na hole začaly přibíjet turistické známky, ražené plechové kotoučky o průměru asi 25 mm. Když vlastenecké čakany koncem 20. století vyšly z módy, začaly kolem roku 1997 plechovou známku nahrazovat větší dřevěné kotoučky s vypáleným obrázkem a nápisem, opatřené očkem k zavěšení. K atributům turisty přibyla ve 20. století PET láhev s vodou, mobil s fotoaparátem a zařízením pro GPS. Druhy turistiky Turistika má mnoho různých podob, které lze dělit například obecně na rekreační a poznávací nebo na tuzemskou a zahraniční.", "Níže jsou uvedeny specializovanější odvětví turistiky dle různých aspektů, která ale nemusí být ostře vymezena a mohou se různě kombinovat. Podle způsobu dopravy Autostop Cykloturistika Letecká turistika Mototuristika Pěší turistika – tramping, dálkové pochody a jiné outdoorové aktivity Vodní turistika – sjíždění řek Železniční turistika Podle typu cílové oblasti Alpinismus a horská turistika – výlety do hor Agroturistika a ekoturistika – turistika spojená s venkovem Kulturní a památková turistika Lázeňské a plážové pobyty Vesmírná turistika – komerční lety do vesmíru Výměnný pobyt – poznání konkrétního místa s ubytováním u místních obyvatel Návštěva konkrétních míst Církevní turistika – navštěvování církevních památek a poutních míst Městska turistika Hřbitovní turistika Korupční turistika – cestování za „ korupčními památkami“ Temná turistika – navštěvování míst, kde došlo k tragédiím nebo kde trpělo mnoho lidí, a válečná turistika coby cestování do válečných zón Za konkrétní činností Geocaching – turistika spojená s pátráním po schránkách ukrytých účastníky hry Sběratelská turistika – turistika za účelem sbírání Turistických známek Extrémní turistika – cestování za extrémními sporty nebo jako výzva pro přežití v přírodě Sexuální turistika a LGBT turistika – cestování za dostupnějším sexem Medicínská turistika – cestování do jiné země za lepšími, levnějšími nebo legislativně otevřenějšími léky nebo lékařskými zákroky ( potratová turistika ) Konferenční a kongresová turistika – cestování za účelem setkání na konferenci či kongresu Incentivní turistika – zaměstnanců placená firmou", "Další druhy cestování V angličtině je ustáleno několik dalších termínů, rozdělených do několika skupin: cestování za dobrodružstvím a extrémy cestování do zemí s jinými zákony – příklad: tzv. birth tourism – cestování za účelem porodu ( aby se dítě narozením v této zemi stalo tzv. přirozeným občanem a získalo určitou výhodu ) cestování za kulturou, náboženstvím nebo uměním specifický turismus jako cestování za jediným konkrétním fenoménem – například modelem Hobitína na Novém Zélandu cestování za konkrétní událostí – například za sportovním utkáním kulinářský turismus – cestování za jídlem a pitím ( např. víny ) cestování za účelem nočního života a večírků turismus s nízkou zátěží na životní prostředí turismus za účelem lékařského vyšetření voyeristický turismus a „ katastrofický“ turismus ( disaster tourism ) – za místy katastrof, utrpení, války, bídy, atd. turismus spojený s vodou, např. cestování na výletních lodích nebo za mořským životem ( za velrybami, žraloky, podmořskou faunou ) herní turismus – cestování za reálnými lokacemi viděnými předtím virtuálně ve hře Přenesený význam Slovo turistika lze najít i v několika neologismech nebo spojení s přeneseným významem: Politická turistika – pejorativní označení pro častou změnu politické příslušnosti Vlivy turismu Turismus v přináší jak pozitivní tak i negativní vlivy. Tradičně se turismu přičítá pozitivní vliv na zvýšení ekonomiky a sociálně - kulturní a environmentální podmínky v dané destinaci. Ekonomický efekt turismu zahrnuje zlepšení daňové návratnosti, nárůst osobních příjmů, zvýšení životních standardů a více pracovních příležitostí. Sociokulturní vlivy jsou spojovány s přínosem vzájemné komunikace mezi lidmi z různých kultur a výměnou jejich kulturních zkušeností. Environmentální vliv turismu ovlivňuje nosnou kapacitu oblasti, vegetaci, kvalitu vzduchu, hladinu podzemní vody, divoká zvířata a přírodní fenomény. Příliš četné hordy turistů mohou vyprovokovat negativní reakce jinak přátelských obyvatel populárních destinací. Současně je zdraví považováno za více důležitou hodnotu lidského života, než je příjem nebo blahobyt. Situace pandemie covidu - 19 demonstrovala potencionálně nebezpečné dopady turismu na zdraví domácích obyvatel. Cestovatelé mohou snadno šířit nemoci do destinací, které zatím nebyly zasaženy. Negativní environmentální důsledky Negativní dopady na životní prostředí jsou v zahraniční literatuře často označovány pojmem „ tourism pollution“, tedy turistické znečištění. Patří sem ale i vlivy, které jsou s turismem spojeny nepřímo jako je zemědělství, průmysl, aktivity rezidentů atd.", "Životní prostředí ovlivňuje především množství turistů a úroveň rozvoje cestovního ruchu. Jedním z hlavních negativních vlivů turismu na životní prostředí je produkování emisí oxidu uhličitého a to zejména vlivem letecké dopravy. Podle výsledků studie z roku 2018, turismus představuje 8 % všech emisí oxidu uhličitého. Dalším problémem je znečištění v podobě produkce pevných odpadů a znečištění vody. V některých destinacích, které mají jen velmi malou nebo žádnou odpadovou strategii může mít tento vliv velmi znepokojivé důsledky. Příkladem je například ostrovní stát Maledivy, kde na jednoho turistu připadá dvakrát víc odpadu než na obyvatele hlavního města Malé. Odpad se začal vyvážet na umělý ostrov Thilafushi, který se rozšiřuje právě naváženými odpadky a je označován za toxickou bombu. Ve zprávě BBC z března 2012 byl ostrov odpadků popsán jako „ apokalyptický“. Turismus negativně přispívá ke znečištění povrchové i podzemní vody, pitné i užitkové. S jejím výrazným nedostatkem se potýká např. Kapské město, které se může stát prvním světovým městem, kterému dojde pitná voda. Z tohoto důvodu se majitelé hotelů i vládní úřady snaží vzdělávat návštěvníky, aby dbali na šetření – v hotelích by například neměli vyžadovat čisté ručníky a povlečení každý den. Z hlediska produkce emisí v rámci domácího cestovního ruchu jsou údajně nejhorší Američané, Číňané, Němci a Indové. Nejhorší stopu v cizích zemích zanechávají Kanaďané, Švýcaři, Nizozemci a Dánové. Sociálně - kulturní negativní vlivy V nárůstem masového turismu se v mnoha populárních destinacích objevují anti - turistické nálady a protesty proti hordám návštěvníků, kteří se stávají spíše příkořím než vítanými návštěvníky. Jedním z nejvíce výrazných protestů byla protestní akce nazvaná „ Tourists go home“ ( anglicky: Turisté jděte domů ), která se konala v roce 2014 ve Španělsku a jak napovídá jeho název, vyzívala turisty, aby se vrátili domů. Nápis „ Tourists go home“ se objevil například i v Benátkách nebo na Malorce, které také patří mezi turisty přeplněné destinace. Mezi další země čelící příliš velkému náporu turistů jsou např. Japonsko a Filipíny. Negativa turismu jsou spojována také s estetikou. V turistických destinacích se objevují nešvary v podobě nevkusné křiklavé reklamy, která se snaží nalákat turisty, aniž by byla brána v potaz estetika prostředí, ve kterém se reklama nachází. Tím je také přispíváno k problematice vizuálního smogu.", "Tyto praktiky pohoršují především obyvatele památkových zón a historických center. Příkladem z domácího prostředí je dlouhodobá diskuze rozhořčených obyvatel Prahy, kterým se nelíbí prezentace turistických obchodů s nekvalitním zbožím a službami, které svou reklamou nerespektují historické jádro města. Příkladem který se stal symbolem této problematiky je provozovatel thajských masáží, používající křiklavé reklamy na fasádách historických domů. Problematika v roce 2020 vyústila peticí signatářů třech desítek občanských spolků, které po vedení Prahy požadují mimo jiné regulaci přebujelého a nekvalitního turismu, který je na úkor běžných služeb pro občany města a nereprezentuje Prahu ani ČR. Na problémy masového turismu v Praze dlouhodobě upozorňuje Janek Rubeš s pořadem Honest Guide. S masovým turismem a oblibou ubytovacích platforem typu Airbnb se objevil i problém zvyšování cen nemovitostí a jejich nedostatek na trhu, čímž trpí jak kvalita života obyvatel, ale i provozovatelé hotelů, kteří přicházejí o zákazníky. Hoteliérům také vadí, že musí splňovat mnohem více kritérií a hygienických nařízení než provozovatelé krátkodobých pronájmů. Krátkodobé pronájmy bytů turistům sebou přináší také negativní jevy, které snižují kvalitu života stálých obyvatel jako je rušení nočního klidu, nepořádek ve společných prostorách a ztráta sousedských vazeb kvůli anonymitě. Odkazy Reference Literatura Ottův slovník naučný, heslo Turistika. Sv. 25, str. 931 Související články Cestovní ruch Cestovní ruch v Česku Rekreace Turistické značení v Česku a na Slovensku Externí odkazy Klub českých turistů Turistika.cz, komunitní web českých turistů United Nations World Tourism Organization" ]
18
https://cs.wikipedia.org/wiki/Geocaching
Geocaching
[ "Geocaching ( anglicky, v češtině také často ) je hra na pomezí sportu a turistiky, která spočívá v použití navigačního globálního družicového polohového systému při hledání skryté schránky nazývané cache ( v češtině psáno i keš ), o níž jsou známy její zeměpisné souřadnice. Při hledání se používají turistické navigační přístroje či chytré telefony. Člověk zabývající se geocachingem bývá označován slovem geocacher, česky též geokačer nebo prostě kačer. Po objevení cache, zapsání se do logbooku ( deníku ) a případné výměně obsahu ji nálezce opět uschová a zamaskuje. Všeobecně oceňovaným prvkem geocachingu je umisťování keší na místech, která jsou něčím zajímavá a přesto nejsou turisticky navštěvovaná. V popisu cache ( listing ) jsou pak uvedeny informace o místě s jeho zvláštnostmi a zajímavostmi. Cache se ale umisťují i do zajímavých míst velmi frekventovaných. V některých případech je zajímavým právě úkol, který je s nalezením cache spojen. V současnosti ( 2020 ) existují přibližně 3 miliony keší ve 191 zemích světa, na všech kontinentech včetně Antarktidy. Ve světě existuje více než 200 geocacherských organizací. Cache Cache bývá voděvzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache ( owner – majitel ) po jejím umístění zveřejní její souřadnice na některý internetový server zabývající se geocachingem. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník ( tzv. logbook ), do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké předměty na výměnu. Nálezce cache si smí takový předmět vzít ( a například přenést do další cache ), ale musí místo něj vložit něco vlastního ( jiný předmět ) pro další účastníky hry, o stejné nebo vyšší hodnotě. Pravidla Cache musí být od sebe vzdálené minimálně 0,1 míle, což je 161 metrů. Keše schvaluje a publikuje reviewer. Revieweři jsou dobrovolníci, kteří mají na starost publikování keší ve stanoveném území. Umístění keše musí dodržovat veškeré místní zákony, na soukromém majetku vyžadují souhlas majitele objektu. Dle regionálních pravidel v Česku se nesmějí zakládat na hřbitovech, dětských hřištích, základních a mateřských školách, nesmějí být zakopané hluboko pod zemí, ve vojenských prostorech atd. Obsah cache Schránka by měla vždy obsahovat alespoň logbook a informaci pro náhodné nálezce ( „ mudlokarta“ ).", "Schránka ( nebo alespoň logbook ) by měla být jednoznačně označena názvem cache. Vhodným doplňkem základního obsahu cache je pak ještě tužka, uzavíratelný plastový sáček pro vodotěsné uložení logbooku a tužky a náhradní plastový sáček pro zabalení schránky ( pokud je schránka od zakladatele takovým sáčkem opatřena ). Logbook, mudlokarta, vlastní schránka, obal, tužka, případně ořezávátko je stálou součástí cache, a nesmí se z ní odnášet, ani výměnou za jiné předměty! Pokud to rozměry schránky cache dovolí, může zakladatel cache přiložit drobné předměty na výměnu, nebo trackovatelné předměty ( TB nebo GC – viz níže ). Pokud nálezce v cache neobjeví žádný předmět na výměnu, nebo se mu žádný nelíbí, nemusí si jej vzít. Může v cache ale zanechat jiný takový drobný předmět. Rozhodně by si ale neměl vzít žádný předmět z cache, aniž by do cache jiný předmět o stejné nebo vyšší hodnotě výměnou vložil. Celková hodnota obsahu cache se nesmí výměnou snížit. Vhodnost konkrétních předmětů pro vložení do cache je dána jednak velikostí schránky, ale také představou, že nejčastějšími geocachery, kteří se na výměnu těší, jsou malé děti. Naprosto nevhodné jsou tedy předměty jako peníze ( s výjimkou symbolických platných mincí jako např. jednotlivé mince cizích měn ), cigarety, plynové zapalovače, předměty s nemravným vyobrazením apod. Nepřípustné je vkládání jakýchkoliv potravin ( žvýkačky, sušenky, bonbony … ). Speciální předměty v cache V keších je možné nalézt i speciální trasovatelné předměty. Jsou to buď Travel Bugy ( udávána mezinárodní zkratka TB, označováno jako TBxxxxx ) – předměty opatřené speciální kovovou známkou s unikátním identifikačním kódem, nebo geocoiny ( udávána mezinárodní zkratka GC, nebo též počeštěně geomince ) – speciální mince s unikátním identifikačním kódem. Každý takový předmět má svůj úkol ( anglicky current goal ), který je uveden na serveru nebo přímo u travelbugu či geomince na kartičce či jiném prvku. Current goal obsahuje zpravidla cestovní cíl travelbugu či geomince ( např. „ docestovat do Japonska“ ), nebo jiné přání ownera ( např. „ travelbug musí přebývat v keších blízko vody“ ). Pro travelbug se užívá také zkratka TB a pro geocoin GC.", "Pokud nalezená cache obsahuje TB nebo GC, může se geocacher rozhodnout, zda předmět ( nemusí být výměnou za jiný předmět ) z cache odnese ( a pokusí se splnit či pomoci splnit jeho úkol co nejrychlejším přenesením do další cache podle jeho „ current goal“ ), nebo zda si TB resp. GC pouze prohlédne ( a poznamená jeho unikátní kód pro pozdější registraci na serveru ). Nemusí však volit žádnou z těchto možností a tyto předměty může ignorovat. Kromě TB a GC, registrovatelnými na serveru Geocaching.com, se občas objevují i jiné trasovatelné předměty. Tyto jsou ale trasovatelné pomocí jiných serverů ( např. geokrety.org, www.geotrackables.com, www.geolutins.com ). Tyto aktivity jsou zpravidla organizované jednotlivci nespokojenými se skutečností, že s pořízením TB či GC je nutné ( kromě výrobní ceny geocoinů ) zaplatit drobný poplatek ( jednotky dolarů ) určený k financování provozu serveru. Geocacher, který chce být majitelem TB či GC ( a s určením nějakého „ current goal“ jej vložit do nějaké cache ), má možnost je získat pomocí některého z mnoha internetových obchodů zaměřených výhradně na prodej tohoto typu zboží a jiných doplňkových „ geocaching“ předmětů ( turistických navigačních přístrojů, oblečení, plastových schránek apod. ) Typy skrýší ( caches ) Podle velikosti Nano – nejmenší schránka. Nevejde se do ní tužka a většinou obsahuje pouze „ logbook“, který je i tak velmi malý ( příkladem může být i GeoKnots Logsheet Roller ). Tato velikost nemá podporu na geocaching.com, proto jsou keše této velikosti uváděny buďto jako Micro nebo Other. Micro – velmi malá schránka ( podle pravidel menší než cca 1 dl, tzn. patří sem i tzv. „ nano - cache“ ). Typicky lehce upravená a přizpůsobená krabička od filmu, od bonbonů tic - tac, od léků apod. Často je také používán prefabrikát PET lahví. Pro její možnost umístit ji nenápadně i do frekventovaných prostor se používá nejčastěji pro keše v centrech měst apod. Micro - cache bývá doplněna magnetem pro snadnější uchycení na kovových konstrukcích a bývá i velmi umně maskována tak, aby co nejlépe splynula s okolím. Pro svoji miniaturní velikost se do micro - cache zpravidla nemohou vkládat žádné předměty na výměnu, ale téměř výhradně pouze logbook a případně tužka.", "Malá – malá schránka, přibližně o objemu malé krabice na ohřívání potravin v mikrovlnné troubě, která se také jako schránka často používá. Small - cache obsahuje logbook a menší předměty na výměnu. Střední – schránka běžné velikosti, vejdou se do ní kromě logbooku i větší předměty na výměnu, malé plyšové hračky apod. Často se pro ni používají běžné krabice na ohřívání potravin v mikrovlnné troubě. Velká – specializované výjimečné schránky, jejichž nadměrná velikost bývá zaměřena speciálně pro ukládání větších předmětů na výměnu ( např. knih a CD ). Other – schránka neurčitelné velikosti. Může to být například placatá magnetická nálepka nebo kniha v knihovně. Nově se touto velikostí označují i earthcache a eventy. Podle charakteru Tradiční cache ( český výraz tradička ) – schránka je umístěna přímo na místě definovaném souřadnicemi zveřejněnými registrovaným členům. Multi cache – k nalezení cílové ( tzv. finální ) skrýše je potřeba nalézt nejprve skrýš první ( či splnit úkol či vyluštit šifru ) danou zveřejněnými souřadnicemi a z informací získaných v první skrýši nalézt skrýš finální, případně druhou, třetí a další, postupně je nutné se propracovat až na tzv. finální skrýš. Multi cache mohou mít mnoho podob, spojuje je ale shodná filosofie postupného hledání řetězce pomocných skrýší nebo plnění úkolů směřujících k nalezení skrýše hlavní. Jednotlivé pomocné skrýše se nazývají stage ( z angl. stage, tj. stupeň ). Mystery cache ( český výraz mysterka ) – zveřejněné souřadnice ukazují zpravidla do blízkého okolí cache, ale skutečné souřadnice musí geocacher dopředu získat například prostudováním nějakých informací, vyluštěním hádanky, šifry apod. Někdy se též tato cache nazývá unknown ( tj. neznámá ). Webcam cache ( český výraz webka ) – speciální cache, která neobsahuje ukrytou schránku, ale přivede geocachera před objektiv konkrétní popsané webkamery. K virtuálnímu „ odlovení cache“ pak stačí, aby jiná osoba snímek z webkamery dostupný na internetu uložila. Geocacher pak uložený snímek přiloží jako důkaz k elektronickému logu cache. Nové webcam cache již nelze od konce roku 2005 na serveru Geocaching.com zakládat. Letterbox hybrid – Kombinace geocachingu a starší hry letterboxing. Hledání skrýše probíhá jen z části pomocí navigačního přístroje; z části pak podle různých indicií ( např. slovní popis cesty, fotografie ).", "Oproti tradiční cache obsahuje navíc razítko, které si nálezce může otisknout do svého deníčku. Virtuální cache ( český výraz virtuálka ) – na zadaných souřadnicích není ukryta žádná skutečná schovaná schránka. Geocacher musí na hledaném místě něco zjistit ( např. jména na pomníku apod. ) a odeslat tyto informace ownerovi cache pro uznání logu. Tyto cache již není možné na geocaching.com zakládat, ale je možné je stále hledat. V srpnu 2017 dostalo 4000 geokačerů možnost založit novou virtuální kešku. Hráči s touto možností byli vybráni pomocí speciálního algoritmu, který hodnotil například kvalitu jimi založených kešek. Dále byli takto „ odměněni“ hráči významně se podílející na chodu geocachingu. Tito hráči mohou svoji odměnu v podobě založení nové virtuálky uplatnit až do srpna 2018. Earthcache ( český výraz earthka ) – obdoba virtuálních keší. Earthcache se zakládá v místech s geologickou či jinou zajímavostí týkající se planety Země. Podobně jako u virtuálních cachí není úkolem najít cache, ale dojít na dané místo, zjistit nějaké informace, udělat fotografie atd. Vždy záleží na zakladateli, jaké podmínky pro uznání logu stanoví. Event cache – setkání geocacherů. Společenská událost spojená např. s určitým programem ( např. CITO ). Na setkání může dojít k hromadné výměně travelbugů nebo geocoinů. Opravdu velká setkání mohou být za určitých podmínek označena jako Mega Event. V srpnu 2014 se konal v Mnichově i první Giga Event. V České republice se první Giga Event konal ve dnech 1. – 3. 9. 2017 na Plumlově. Zároveň šlo o jediný Giga Event v roce 2017 na světě. Na Mega Eventech a Giga eventech jsou také Lab Cache, kešky u nichž je třeba zadat kód Cache In Trash Out Event ( CITO ) – setkání ( event ), na kterém se geocacheři snaží vyčistit vybrané území od nepořádku a odpadků, které v přírodě ponechali lhostejní lidé. Je to společenské setkání spojené s ekologickým chováním geocacherů k přírodě. Wherigo cache ( český výraz wigo ) – spojení geocachingu a hry wherigo. Od klasického wheriga se liší jen tím, že na konci cesty je keška.", "Members Only Cache ( prémiové kešky ) – každý typ keše s výjimkou eventů, megaeventů, gigaeventů, lab keší a CITO eventů může být dostupný jen pro prémiové členy Podle obtížnosti a terénu S růstem popularity a dostupnosti geocachingu vznikla mezi částí geocacherů touha po větší exkluzivitě – touha po hledání geocache ( tzv. kešek ), které nedokáže dosáhnout každý a s jejichž odlovem je často spojena určitá míra adrenalinu, případně i obtížné luštění šifer. Tento typ kešky je některými geocachery nazýván drsnokeš. Možné umístění zahrnuje skály, přírodní i městské podzemí, nedostupné stromy atd. Tyto složitě dostupné kešky se v geocachingovém slangu označují jako tépětky ( T 5; mají nejvyšší terénní obtížnost – vyjádřenou stupněm 5 ). Každá keš má číselně označený terén a obtížnost. Škála je po polovinách celých čísel od 1 do 5. Server Geocaching.com Nejstarší a nejvíce využívaný server je geocaching.com, provozovaný společností Groundspeak v USA v Seattle. Server umožňuje registrovaným uživatelům prohlížet cache na libovolném místě po celém světě. Také si zde uživatel vede svůj online log, do kterého si zapisuje nálezy. Kromě některých soukromých údajů jsou veškerá data ( logy, fotografie, osobní statistiky ) přístupná všem registrovaným uživatelům serveru. Každý tak může sledovat nejen vlastní nálezy jednotlivých cache, ale najít si i statistiky nálezů jiných lovců. Server také umožňuje sledování trasovatelných předmětů, takže lze získat informace o „ current goal“ nalezeného TB či GC, stejně tak i o historii putování či aktuální pozici konkrétního TB či GC. Alternativní servery Přístup provozovatele serveru Geocaching.com se časem přestal líbit některým jeho uživatelům, kteří se začali sdružovat k provozování vlastních variant hry. Jestliže se např. TerraCaching zaměřuje na vysokou kvalitu keší a neumožňuje registraci keše zároveň na jiných serverech ( tzv. double - listing ), Opencaching Network volně sdružující jednotlivé národní projekty, dává důraz na maximální otevřenost, komunitnost a nekomerčnost ( tzv. double - listing je zde dovolen, ale není doporučován ).", "V roce 2010 pak vznikl projekt OpenCaching.com, který ( spolu s důrazem na jednoduchost ) deklaroval podobné cíle jako projekty sdružené v Opencaching Network ( otevřenost, komunitnost, nekomerčnost ), ale na rozdíl od těchto nezávislých projektů byl OpenCaching.com provozován a řízen firmou Garmin, populárním výrobcem turistických navigací. Dne 21. srpna 2015 Garmin oznámil ukončení provozu OpenCaching.com. České servery K 15. výročí Geocachingu ( 2. května 2015 ) byl spuštěn oficiální Průvodce Geocachingem na webu kesky.cz, který přehledně zpracovává jednotlivé tematické okruhy v českém jazyce – základy Geocachingu, hledání keší, zakládání keší, eventy, trackovatelné předměty, aplikace pro Geocaching a výbava pro Geocaching. Průvodce navíc zahrnuje aktuální přehled plánovaných geocachingových akcí ( eventů ) na území České republiky. Největším diskuzním serverem české komunity geocacherů je server Geocaching.cz, obsahující diskusní fórum českých geocacherů s mnoha tématy, informace o zajímavých programech, webech, chystaných setkáních apod. Dále existuje i několik regionálních serverů pro Plzeň ( Geocaching Community Plzeň ), Brno ( K. G. Brno ), Olomouc ( Olomoucké geokačerstvo ), jižní Čechy ( Geojih – Geocaching na jihu Čech ), západní Čechy ( Geowest ), Beskydy a Ostravu ( BO!!! GEO – Beskydsko - Ostravský geocaching ), či Kladensko a okolí ( GeoKladno ). Existuje také Česká asociace geocachingu ( tzv. ČAGeo ) sídlící v Chrastavě ( dříve v Horoměřicích ), jedná se o občanské sdružení, které není nijak spojeno s provozovatelem hry. Má ve svých stanovách určen jako cíl zlepšení úrovně geocachingu v České republice. Její největší úspěch je organizace eventu MAZE a první uvedení nového typu kešek Lab Cache ( obě mají vlastní ikonu ). Čageo často vyvolává rozporuplné reakce zejména svými prvními kroky, podle diskusí na fóru www.geocaching.cz. Alternativní proudy geocachingu jsou v Česku zastoupeny serverem ' OpenCaching.com ' a českou verzí ' Opencaching.cz '. Zdá se, že obě tyto alternativy jsou prozatím z nejrůznějších důvodů na okraji zájmu české geocacherské komunity.", "Zatímco Opencaching.cz ( vzniklý v r. 2006 jako reakce na komerční základ některých služeb na Geocaching.com ) v polovině roku 2012 hlásil 400 aktivních keší, na mapě OpenCaching.com, který vznikl v roce 2010, bylo možné v polovině r. 2012 nalézt v Česku necelých 200 keší, zatímco na Geocaching.com jich již v roce 2008 bylo téměř 12000. Historie a současnost Geocaching vznikl v USA bezprostředně poté, co 1. května 2000 rozhodnutí tehdejšího amerického prezidenta Clintona odstranilo umělou odchylku, přidávanou do signálu GPS, a zlepšilo tak přesnost tohoto navigačního systému pro běžné civilní uživatele z desítek až stovek na několik metrů. K červnu 2005 bylo ve 215 zemích na celém světě přes 171 000 skrýší pro geocaching, z toho zhruba 700 v Česku. V září roku 2006 vzrostl počet skrýší v Česku na celkem 2570 a český geocaching dále prožíval svůj boom, neboť v listopadu 2007 bylo na českém území zaregistrováno již přes 5600 skrýší. Na začátku března 2008 bylo na světě registrováno přes půl milionu míst, z toho 6600 v Česku. Podle statistik serveru geocaching.com najde alespoň jednu cache za týden v průměru kolem 50 tisíc lidí. V ČR bylo založeno do 30. listopadu 2008 11496 keší, a do 31. srpna 2009 15707 keší V červenci 2012 dosáhl počet keší na celém světě čísla 1,5 milionu. V lednu 2014 dosahuje počet keší v systému Geocaching.com celosvětově 2,3 milionu, počet geocacherů přes 6 milionů. Počet aktivních keší v ČR je na počátku roku 2015 přes 40 tisíc, aktivních geocacherů kolem dvaceti tisíc. Komunita geocacherů organizuje rozmanité kolektivní akce ( „ setkávací“ cache ) s programem jako jsou např. úklidy v přírodě, geosetkání, geohry ( viz výše CITO cache, Event cache ). Geocaching se těší velké popularitě zejména ve střední a severní Evropě. Nejvíce nálezů na světě má geocache na Karlově mostě v Praze. Kontroverze a problémy Cacheři při dohledávání geocache bývají konfrontováni policií, s dotazem, co provádí na místě keše. V jiných případech dohledávání geocache na místě uložení vyústilo v informování záchranných složek o podezřelé aktivitě.", "Došlo k tomu, že veřejné budovy či školy byly evakuovány, když učitelé či policejní jednotky objevili geocache, jako se stalo v případě střední školy Fairview High School v roce 2009. V několika případech byl obsah geocache zneškodněn pyrotechnickými jednotkami, protože existovalo podezření, že v krabičce je uschován nástražný výbušný systém. Rozličné oblasti, od starých hřbitovů po Disneyland, byly v důsledku nalezení geocache přechodně uzavřeny pro veřejnost. Umístění geocachí bývá někdy terčem kritiky vládních orgánů či veřejnosti. Geocache bývají zaměněny s odpadem. Někteří geocacheři však při hledání geocache odpad z místa umístění naopak odnáší, tato praktika je úzce spojena s tzv. CITO eventy ( Cache - In - Trash - Out ). Eventy a geocache jsou často spojeny s ekologií a úklidem odpadu, mnoho oblastí tak vypadá čistěji, než bylo dříve a nejsou k tomu zapotřebí státní či lokální finanční zdroje. Geocaching není v USA protizákonný a obvykle je v případě, že je vysvětlen úředníkům, vnímán pozitivně. Nicméně, některá umístění geocache mohou být problematická. Ačkoliv je v pravidlech Groundspeaku zakázáno umisťovat geocache na soukromý majetek bez adekvátních povolení, tak se to stává a posléze je možné, že ostatní geocacheři mohou neoprávněně vniknout na cizí pozemek. Geocache také mohou být uschovány na místech, kde samotné dohledávání může vypadat podezřele ( např. blízko škol, dětských hřišť, bank, soudů nebo v rezidentních oblastech ). Podobný případ také může nastat, pokud je cache umístěna na místě, kde může být zaměněna za drogový balíček či bombu ( speciálně v místech, kde se pohybuje mnoho lidí, pod mosty, poblíž bank, soudů či ambasád ). I přes zmíněné problémy s odpadem či nástražnými výbušnými systémy, mohou někteří geocacheři umístit geocache na nebezpečná místa. Ukrytí geocache na těchto místech se nedoporučuje a webové stránky spojené s ukládáním geocachí se snaží vynutit dodržování pravidel a doporučují zakázat některé typy umístění. Nicméně, reviewři ( uživatelé schvalující geocache ) zpravidla nemohou přesně vidět kde a jak je každá jednotlivá geocache schovaná.", "Konečně, největší díl zodpovědnosti je na samotných geocacherech, mají možnosti reportovat problémy s umístěním geocache a také si musí počínat s nejvyšší opatrností. Regionální pravidla pro ukládání geocachí mohou být poměrně komplexní. Například, ve Virginii Virginské Oddělení dopravy ( Virginia Department of Transporation ) a Agentura pro správu divoké přírody ( Wildlife Management Agency ) nedávno zakázali ukládání geocachí na všech územích pod kontrolou těchto organizací. Některá města a rekreační oblasti povolují ukládání geocachí s málo či žádnými omezeními, jiná však vyžadují komplikovaná povolení. Rada Jižní Karolíny schválila v roce 2005 zákon č. 3777, ve kterém stojí: „ Je zakázáno provozovat geocaching či letterboxing na hřbitově nebo na historickém či archeologickém nalezišti nebo na nemovitosti veřejně označené jako historická památka bez přímého písemného svolení správce hřbitova či pozemku.“ Zákon byl schválen při prvním čtení v Senátu a od té doby je platný. Tři dospělí geocacheři, 24 letá žena a její rodiče byli při hledání ammoboxu uvězněni v jeskyni a zachráněni hasiči v Rochesteru, ve státě New York. Mluvčí Rochesterských hasičů plk. Ted Kuppinger sdělil: „ Je to komplikované, protože pokud se snažíte najít něco takového, tak se pravděpodobně pokusíte překonat sami sebe a přeceníte svoje síly.“ Úmrtí při geocachingu Při geocachingu zemřelo několik osob. Úmrtí jedenadvacetiletého zkušeného geocachera v prosinci 2011 s tématem „ při přístupu ke keši to nevypadalo tak nebezpečně“ vedlo k diskuzi na fórech Groundspeaku o změnách, které by měly být provedeny a o tom, zda by Groundspeak či majitelé geocachí měli nést zodpovědnost. V červnu 2018 smetla přívalová povodeň čtveřici geokačerů v zatrubněné části Motolského potoka v Praze. Dva lidé v přívalové povodni utonuli. Nejaktivnější geokačeři v České republice a jinde svět Ve statistice evidováno 521 103 geokačerů světa v následujícím pořadí nálezů: 1. mondou 2 ( USA, Colorado ) 214 940 nálezů, 2. Alamogul ( USA, Kalifornie ) 209 264 nálezů, 3. racer 2814 ( USA, Illinois ) 145 785 nálezů, 4. IMSpider ( USA, Delawere ) 143 143 nálezů, 5, anonymní, 6.", "MT - Jonea ( Česká republika ) 135 734 nálezů, 7. Dave w / o id ( USA, New York ) 135 655 nálezů atd. ( k 5. 3. 2021 ) Zastoupení států u prvních 20. míst: 14 x USA, 2 x anonymní, po jednom zástupci Česká republika, Španělsko, Kanada a Francie. Česká republika V České republice evidováno 39 012 geokačerů k 5. 3. 2021. Nejúspěšnějšími geokačeři: 1. MT - Jonea ( 135 734 nálezů ), 2. werg ( 99 094 nálezů ) a 3. otasparta ( 98 679 nálezů ). Austrálie: 8 973 geokačerů, 1. místo Liz a Bruce 64 427 nálezů Francie: 20 666 geokačerů, 1. místo vilcanota 101 565 nálezů Německo: 151 046 geokačerů, 1. a 2. místo je anonymní a 3. místo geoteddybear 76 028 nálezů Rakousko: 10 862 geokačerů, 1. místo Skihasen 78 070 nálezů Spojené království: 30 000 geokačerů, 1. místo Simplysup 73 402 nálezů USA: 113 592 geokačerů, 1. místo mondou 2 214 940 nálezů Odkazy Reference Literatura Související články Letterboxing Wherigo Waymarking Degree Confluence Project ROT 13 GEOFUN Externí odkazy www.geocaching.com – Oficiální stránka kesky.cz – Oficiální český průvodce Geocachingem wiki.geocaching.cz – česká encyklopedie geocachingu www.geocaching.cz – český diskusní server www.cageo.cz – Česká asociace geocachingu navigovat.mobilmania.cz – Garmin spouští OpenCaching: porazí Geocaching? Pobyt v přírodě GPS Venkovní hry" ]
19
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fyzika
Fyzika
[ "Fyzika ( z řeckého φυσικός ( fysikos ): přírodní, ze základu φύσις ( fysis ): příroda, archaicky též silozpyt ) je exaktní vědní obor, který zkoumá zákonitosti přírodních jevů. Popisuje vlastnosti a projevy hmoty, antihmoty, vakua, přírodních sil, světla i neviditelného záření, tepla, zvuku atd. Vztahy mezi těmito objekty fyzika obvykle vyjadřuje matematickými prostředky. Mnoho poznatků fyziky je úspěšně aplikováno v praxi, což významně přispívá k rozvoji civilizace. Rozdělení fyziky Fyziku lze velmi obecně rozdělit podle metod na teoretickou fyziku, experimentální fyziku, numerické simulace a aplikovanou fyziku. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z matematických objevů a experimentálních výsledků obecnější platnost zákonů a určit teoretické hranice jejich platnosti. Cílem experimentální fyziky je potvrzení nebo vyvrácení existující teorie. Často přitom dochází k jiným novým objevům. Numerické simulace umožňují udělat si představu o důsledcích přírodních zákonů za daných podmínek a dávají předpovědi ověřitelné pozorováním. Aplikovaná fyzika vychází z potřeb praxe. Její rozvoj je motivován potřebami z výroby, lidské spotřeby a z potřeby ochrany životního prostředí. Hranice mezi tímto dělením nejsou striktní. Příkladem metody a přechodu mezi experimentální a teoretickou fyzikou, při níž se využívají poznatky z vědy o informatice je modelování fyzikálních stavů a dějů s pomocí informačních technologií. Následující tabulka je přehledem mnoha oborů a podoborů fyziky společně s teoriemi a tématy, které zahrnují. V mnoha případech se podobory prolínají několika různými obory, proto je třeba brát přehled jen jako orientační. Vztah fyziky k dalším vědám Fyzika se někdy označuje jako věda fundamentální. Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah ( přinejmenším podle redukcionistického pohledu ) platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech ( NMR, PET, spektroskopie a další ). Fyzika těsně souvisí s astronomií.", "Měřitelné fyzikální koncepty jsou v mozku vnímány jinak než ty neměřitelné. Historie fyziky Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filozofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti – vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru. ( Přestože v porovnání se současnou mechanikou se taková teorie zdá úplně špatná, v určitém smyslu pořád platí – je limitou mechaniky ve viskózním prostředí ). Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony. Aristotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky ( kartézské souřadnice ). Ke konci 17. stol. Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec Philosophiae Naturalis Principia Mathematica ( Matematické základy filozofie přírody ). Ustavuje exaktní vědu, která znamená kvalitativní přelom v metodě vědeckého poznání, zavádí jiný ( diskrétní ) filtr poznání, než je filtr přirozeného lidského poznání, jímž je vágnost. Dává tak vědě převratně účinný nástroj. Znamená to, že reálný svět může být modelován exaktním světem, jinak řečeno, věda matematizována. Newton pro účely tehdejší mechaniky vytváří nový typ jazyka ( exaktní jazyk ) - matematický aparát, teorii fluxí, trochu nemotorný, ale funkční infinitezimální počet ( tj.integr ál a derivace ). Též tak nezávisle na něm, z jiných pohnutek, činí Leibniz. Newton matematicky formuluje zákony pohybu, které jsou základem klasické mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální ( platný nejen pro pozemské podmínky, ale pro vesmír ) zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony.", "Klasickou mechaniku rozvíjejí Joseph Louis Lagrange, William Rowan Hamilton, Leonhard Euler, Pierre Simon de Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin. Charles - Augustin de Coulomb, Alessandro Volta a André - Marie Ampère studují elektrické jevy. Hans Christian Ørsted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Heinrich Rudolf Hertz. Roku 1895 Wilhelm Conrad Röntgen objevuje „ paprsky X“ ( rentgenové záření ), o rok později Henri Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Joseph John Thomson objevuje elektron. Pierre Curie a Marie Curie - Skłodowská studují jáchymovské radium. Vzniká tak jaderná fyzika. V zázračném roce 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých ( časoprostorovou interpretaci STR popsal Hermann Minkowski ). Kvantově vysvětluje fotoefekt – Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou práci Einsteina bylo vysvětlení Brownova pohybu pomocí statistické fyziky. Poslední Einsteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci hmotnosti a energie, z čehož vznikl známý vztah E = mc ². O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace. Koncem 19. století se objevily problémy, které se nedaly vysvětlit tehdy známou ( klasickou ) mechanikou. Mezi ně patřilo spektrum záření absolutně černého tělesa, fotoelektrický jev a vztahy mezi polohami spektrálních čar prvků. Počátkem 20. století spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. Niels Bohr a další vysvětlili diskrétní spektra prvků tím, že použili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Werner Heisenberg ( „ maticová mechanika“ ) a Erwin Schrödinger ( „ vlnová mechanika“ ), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann. Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole.", "V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model. Rozvíjela se také kosmologie – naprostá většina současných teorií vychází z hypotézy velkého třesku a obvykle i z inflace. Aplikace fyziky plazmatu na raný vesmír umožnila testovat některé kosmologické hypotézy pomocí reliktního záření. Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni ( významné zejména u jevů zkoumaných fyzikou nízkých teplot ). Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku a materiálové aplikace. Příkladem mohou být nové obory jako spintronika nebo metamateriálové technologie. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí. Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný teorie chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy. UNESCO vyhlásilo rok 2005 Světovým rokem fyziky. Otevřené problémy Poznámka: Oproti popisu historického vývoje má tento oddíl nutně spekulativnější charakter, přestože je tato problematika předmětem mnoha zejména populárně - vědeckých článků i monografií. Významná část teoretických fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevů, nejlépe v rámci jedné teorie ( teorie všeho, finální teorie atp. ). Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující nekvantově čtvrtou interakci – gravitaci. Pokusy o nalezení konzistentní kvantové teorie gravitace ( s nadsázkou nazývané „ teorie všeho“ ), která by byla aplikovatelná pro mikrosvět i makrosvět a přinášela jednoznačné experimentálně ověřitelné výsledky, se dosud vytvořit nepodařilo. Jedním z nadějných kandidátů na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, je teorii strun.", "Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí. Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky. „ Fyzika mimo standardní model“ – supersymetrie, vysvětlení parametrů std. modelu. Přestože je standardní model všeobecně uznáván, má problémy s vysvětlením některých jevů a některé jeho předpovědi nejsou dosud ověřené experimentálně. Problémy v kosmologii a astrofyzice – otázka temné hmoty a temné energie, detaily popisu akrečních disků, fyziky černých děr ( problém entropie ), „ nestandardních“ neutronových hvězd ( kvarková hvězda, hyperonová hvězda ), záblesků gama záření. Interpretace kvantové mechaniky – vztah kvantové teorie a „ běžně vnímaného“ makroskopického světa není ani po mnoha desetiletích jasný. Nemusí zde jít pouze o filozofické interpretace kvantových jevů, ale i o výsostně fyzikální teorie kvantových korelací a dekoherence a o výzkum se širokým aplikačním potenciálem, jako je kvantová kryptografie, kvantová teleportace apod. Šipka času – otázka, jak souvisí preferovaný směr času z hlediska statické fyziky, kosmologie a času, který vnímáme? Existují stroje času? Mezi otevřené problémy nemusí spadat jen vysoce abstraktní teoretické a filozofické otázky. Příkladem konkrétního fyzikálního jevu probíhajícího na Zemi a v běžných rozměrech ( ani mikroskopických, ani astronomických ) a přitom po několik staletí odolávajícího fyzikálnímu či fyzikálně chemickému vysvětlení je kulový blesk. Reference Literatura KRAUS, Ivo, ZAJAC, Štefan. Česká a slovenská fyzika 1945 – 2005. Academia: Praha, 2020. ISBN 978 - 80 - 200 - 3134 - 1 Související články Fyzikální konstanty Fyzikální olympiáda Externí odkazy FYZWEB – fyzika pro každého Multimediální Encyklopedie Fyziky ( MEF ) Archiv článků z různých oblastí fyziky Skripta a další texty z různých oblastí matematiky a fyziky Maturitní otázky a referáty z fyziky pro střední školy – online Přírodní vědy Studijní předměty" ]
21
https://cs.wikipedia.org/wiki/Matematika
Matematika
[ "Matematika ( z řeckého ( mathématikos ) = milující poznání; ( mathéma ) = věda, vědění, poznání ) je věda zabývající se z formálního hlediska kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Matematika je též popisována jako disciplína, jež se zabývá vytvářením abstraktních entit a vyhledáváním zákonitých vztahů mezi nimi. Matematika je založena a budována jako exaktní věda. Její exaktnost ( podobně jako jiných exaktních věd ) tkví v tom že, jak matematické objekty, tak i operace nad nimi jsou exaktně vytyčeny ( tj. s nulovou vnitřní vágností ), tedy tak, že každý v matematice ( v dané exaktní vědě ) vzdělaný člověk naprosto přesně ( bez jakýchkoli pochyb ) ví, co znamenají. To je podstata exaktnosti této disciplíny. V rámci matematiky existuje ale ještě jinak chápaná exaktnost, a to exaktnost použitých metod a jejich výsledků: Příkladem může být exaktní a neexaktní řešení: Některé aplikace jsou řešitelné pouze opuštěním přísného a omezujícího požadavku exaktnosti výsledku. Například proto, že neexistuje matematická funkce, která by byla ( exaktním ) řešením dané diferenciální rovnice. Může ale existovat posloupnost funkcí, která s libovolnou přesností ( nikoli však exaktně ), řešením té rovnice je. Dosazením exaktního výsledku ( řešení ) do výchozího vztahu ( rovnice ) dostáváme identitu. Neexaktní výsledek se od exaktního liší o „ chybu“, takže po jeho dosazení identitu nedostaneme. Charakteristickou vlastností matematiky je její důraz na absolutní přesnost metod a nezpochybnitelnost výsledků. Tyto vlastnosti, které matematiku odlišují od všech ostatních vědních disciplín, mají původ již v antickém Řecku. Nejstarším dochovaným příkladem tohoto přístupu je kniha řeckého matematika Euklida Základy pocházející z 4. století př. n. l. Široké veřejnosti je známa tzv. elementární matematika, která se zabývá operováním s čísly, řešením praktických úloh, jednoduchých rovnic a popisem základních geometrických objektů. Ve fyzice, informatice, chemii, ekonomii a dalších oborech se často využívají výsledky aplikované matematiky, která je také těmito obory zpětně ovlivňována. Tzv. čistá matematika se zabývá pouze vysoce abstraktními pojmy, jejichž definování není přímo motivováno praktickým užitkem v reálném světě.", "Některé obory čisté matematiky se nacházejí na pomezí s logikou či filozofií. Charakteristika metod a cílů matematiky Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za královnu věd. Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení ( nazývané věty ), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených. Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je - li stanoveno několik základních tvrzení ( tzv. axiomy ), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich ( případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími ) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „ definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu ( jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení ) nebo položení dosud nezodpovězené otázky. Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny. Jazyk matematiky je umělý formální jazyk Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní ( tj. s nulovou vnitřní vágností ) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci ( říkáme jí konotace ) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí.", "Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Například pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „ Rychlost pohybu tělesa“, místo ( obvyklého ) symbolu V ( jednočlenného řetězce symbolů ), označíme konstrukcí přirozeného jazyka ( větou ): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka ( a přiřazovat jí obvyklý význam ), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech v reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem. Historie Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu. Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu. Matematické disciplíny", "Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti. Kvantita Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla. I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 20\" | | | | | | | | | | - | Přirozená čísla | | Celá čísla | | Racionální čísla | | Reálná čísla | | Komplexní čísla | } Struktura Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa ( skupina ), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.", "{ | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | - | Teorie čísel | | Algebra | | Teorie grup | | Teorie uspořádání | } Prostor Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | | | - | Geometrie | | Trigonometrie | | Diferenciální geometrie | | Topologie | | Fraktální geometrie | } Změna Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu. Základy matematiky a filozofie Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií.", "Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky. Teorie množin je často označována jako „ svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | - | Matematická logika | | Teorie množin | | Teorie kategorií | } Diskrétní matematika Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „ problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | - | Kombinatorika | | Teorie výpočtů | | Kryptografie | | Teorie grafů | } Aplikovaná matematika Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod.", "Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her. { | style =\" border: 1 px solid # ddd; text - align: center; margin: auto;\" cellspacing =\" 15\" | | | | | | | | | | | | | | | | - | Matematická fyzika | | Matematické modelování tekutin | | Numerická matematika | | Optimalizace | | Teorie pravděpodobnosti | | Statistika | | Finanční matematika | | Teorie her | } Odkazy Reference Literatura Související články Exaktní Logika Fyzika Informační věda Matematik Externí odkazy Wolfram MathWorld – matematická encyklopedie ( anglicky ) Isibalo – matematický vzdělávací videoportál Matematika na Khan Academy Přírodní vědy Studijní předměty Formální vědy" ]
23
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mor%C3%A1ln%C3%AD%20realismus
Morální realismus
[ "Morální realismus ( moral realism ) je moderní anglosaské označení pro filozofický názor či směr, podle něhož jsou morální pojmy reálné a morální soudy se tudíž opírají o poznání objektivních morálních hodnot. Tvrzení, že vražda je špatná, je právě tak pravdivé, jako tvrzení, že tráva je zelená. Přesvědčení o skutečné platnosti mravních norem zastával Platón i Aristotelés, podle nichž je zlo důsledkem nedostatečného poznání. Pro křesťanské myslitele jsou tyto normy dány pravdivým Božím zjevením, pro většinu filozofů raného novověku jsou dány lidskou přirozeností. Naproti tomu antičtí skeptici, například Pyrrhón z Élidy, možnost takového poznání popírali a morálku pokládali za lidskou konvenci. V současné době se morální realisté hlásí ke kognitivismu, to jest k přesvědčení, že pravdivé poznání je možné, a navíc předpokládají, že morální hodnoty existují. Mezi morální realisty patří George Edward Moore, Ayn Randová, Alasdair MacIntyre, Leo Strauss nebo Thomas Nagel. Naproti tomu jiné teorie morálky soudí, že mravní soudy nepopisují fakta, nýbrž vyjadřují hodnotící postoje k nim ( expresionismus: Hare, Ayer ), jiní je pokládají za společensky užitečné fikce. Většina soudobých myslitelů zdůrazňuje situační povahu morálních soudů ( mluvit pravdu na gestapu je špatné ), případně je pokládají za relativní ( John Rawls, Richard Rorty ). Není však snadné říci, vůči čemu jsou relativní. Odkazy Reference Externí odkazy Internet Encyclopedia of Philosophy, heslo Moral relativism Stanford Encyclopedia of Philosophy, heslo Moral relativism Filozofické směry Etika" ]
24
https://cs.wikipedia.org/wiki/Chemie
Chemie
[ "Chemie ( řecky χημεία; archaicky též lučba ) je vědecké zkoumání vlastností a chování hmoty. Je to přírodní věda, která zahrnuje prvky, z nichž se hmota skládá, až po sloučeniny složené z atomů, molekul a iontů: jejich složení, strukturu, vlastnosti, chování a změny, kterými procházejí při reakci s jinými látkami. Rozsahem svého předmětu zaujímá chemie mezičlánek mezi fyzikou a biologií, někdy se jí říká ústřední věda, protože poskytuje základ pro pochopení základních i aplikovaných vědních disciplín na základní úrovni. Chemie například vysvětluje aspekty chemie rostlin ( botanika ), vznik vyvřelých hornin ( geologie ), vznik atmosférického ozonu a rozklad znečišťujících látek v životním prostředí ( ekologie ), vlastnosti půdy na Měsíci ( kosmochemie ), fungování léků ( farmakologie ) a způsob získávání důkazů DNA na místě činu ( kriminalistika ). Chemie se zabývá tématy, jako je interakce atomů a molekul prostřednictvím chemických vazeb za vzniku nových chemických sloučenin. Existují dva typy chemických vazeb: 1. primární chemické vazby, např. kovalentní vazby, v nichž atomy sdílejí jeden nebo více elektronů; iontové vazby, v nichž atom odevzdává jeden nebo více elektronů jinému atomu za vzniku iontů ( kationtů a aniontů ); kovové vazby a 2. sekundární chemické vazby, např. vodíkové vazby; vazby Van der Waalsových sil, interakce iont - iont, interakce iont - dipol atd. Původ jména Název tohoto vědního oboru chemie ( řec. χημεία ), či původně chymie, se objevil teprve ve 4. století n. l. ve spisech byzantských autorů. Jeho prapůvod však není dobře vysvětlen. Obvykle bývá s odvoláním na alexandrijského encyklopedického autora Zosima Panopolidského ( 4. století n. l. ) odvozován od názvu jakési bájné knihy Χήμευ ( Chémey ), která popisovala návod na zpracování kovů a byla prý božského původu. Podle jiných může slovo chemie souviset se starým hebrejským názvem pro Egypt, Chemia ( země Chámova ), který uvádí již Plútarchos; tento výklad podporuje skutečnost, že starověcí Egypťané ovládali řadu chemických znalostí.", "Třetí etymologická teorie spojuje chemii s řeckým slovem χυμός ( chymós, česky kapalina nebo šťáva ), čímž mohla být míněna tinktura potřebná pro transmutaci kovů, hledaná alchymisty. Historie chemie Látkové přeměny jsou základem velké řady technologických postupů spojených s osvojením ohně ( výroba keramiky a vápna či úprava potravy ) nebo se zpracováním kůží a tkanin. Proto se dá říct, že chemie jako obor sledující zákonitosti látkových přeměn má původ už v době kamenné. Na to navazovaly technologie zpracování kovů ( stříbro, zlato, měď, bronz, železo ), výroba skla a také výroba kvasu či piva ve starověkých říších ( Sumerové, starověký Egypt, Čína ). Období starověké chemie Náplní tohoto období bylo hlavně hledání kamene mudrců a léků na dlouhověkost a nesmrtelnost. Čínská alchymie je datována od 4. století př. n. l. až do 12. století n. l. Jejím hlavním cílem bylo najít elixír mládí. Za prvního alchymistu je považován Cou Jen ( 350 – 270 př. n. l. ). Nejstarším dochovaným dílem je spis o třech podobných Cchan - tchung - ťi, který je prvním návodem na výrobu pilulky nesmrtelnosti. Alchymie Indie je datována do 8. století n. l. – 13. století n. l. a probíhaly zde stejné snahy jako v Číně a to získat nebo vynalézt lék nesmrtelnosti a dlouhověkosti. Zlato v této době považovali za lék napomáhající ke zdraví a dlouhověkosti. Nejstarší indické spisy jsou tzv. Védy. Práce s kovy zde byla velice rozšířená, nejznámější je Damascénská ocel. Egyptská alchymie je datovaná její do 3. století př. n. l. – 7. století n. l. Egypťané dokázali napodobovat sklem drahokamy a získávat zlato z rud. Také byli velice zruční ve výrobě různých slitin. Nejstarší egyptská alchymistická literatura je pravděpodobně Leydenský papyrus, který se zaobírá problematikou zpracování kovů a Stockholmský papyrus, který pojednává o moření a barvení látek. Islámská alchymie, spadající do období 7. století n. l. – 12. století n. l. Mnoho slov běžně dnes užívaných v chemii pochází původně z arabštiny.", "Arabští alchymisté se vzdělávali od svých předků, Aristotelovy spisy byly hojně překládány do arabštiny. Arabové se pravděpodobně zasloužili o prvenství v zakládání lékáren, první vznikla v Bagdádu v 8. století n. l. Arabové se také proslavili na poli chemických sloučenin, používali jako první filtraci, různé druhy žíhání, sublimaci atd. Období středověké alchymie Evropská alchymie, datovaná do poloviny 11. století n. l. – 16. století n. l. Skončila v době úpadku středověku. Základ evropské alchymii dala alchymie arabská. Jako nejstarší rukopis je považován rukopis Compositiones ad tingenda musiva, který slouží jako návod k barvení mozaiky. Mezi velké přínosy, které chemii přinesla chemie evropská patří např. získávání kyseliny ( zejména sírové a dusičné ). Období vzniku vědecké chemie Datuje se do období 17. – 18. století n. l. Zde začíná více rozvoj tzv. iatrochemie, tedy lékařské chemie. Alchymisté se začínají více přiklánět ke studiu a výrobě léčiv. Zde začínal odklon od hledání receptu na výrobu kamene mudrců a výrobě zlata a jiných kovů jako dříve. Na počátku tohoto období také vznikaly první měřící přístroje a pozornost se obracela k mikrosvětu. V tomto období se také chemie štěpila na dvě větve: jedna pokračovala v rozvoji poznatků starších, technických, zkrátka těch, které lidstvo provázejí už od prvopočátků, a na druhou, která se zabývala pozorováním skutečností a rozvoji jejich vysvětlení a odůvodnění. V 16. až 17. století se chemie dělila na dvě větve, jedna stojí u samotného zrodu přírodních věd to obnášelo vznik technické a vědecké literatury, zakládání akademií a druhá se zabývala pneumochemií, vlastnostmi plynů. Velký význam pro zrod druhé větve měl Jean - Baptiste van Helmont. V 18. století se začala chemie rozvíjet technickým, hospodářským i léčebným směrem. V hospodářství byl vyšší nárok na výrobu hnojiv. Objevil se problém spalování, který dopomohl k vytvoření tzv. flogistonové teorii. Na konci 18. století se od flogistonové teorie upustilo a vznikla tzv. teorie oxidace. V 19. století se chemie rozrostla do mnoha oborů: Průmyslová chemie Textilní průmysl Průmysl barviv Kaučuk Plastické hmoty Metalurgie Petrochemický průmysl Zemědělství Potravinářský průmysl", "Rozvoj chemie a jednotlivých chemických disciplín Klasifikace chemických prvků Atomová teorie Relativní atomová hmotnost Vývoj názorů na slučování atomů Vývoj chemické symboliky a názvosloví Objev elektronu a radioaktivity Organická chemie Analytická chemie Anorganická chemie Elektrochemie Rozvoj oborů souvisejících s chemií Krystalografie Lékařství Rozvoj interdisciplinárních věd Fyzikální chemie Biochemie Ve 20. století se věda ovlivněná válkou zaměřila i na vývoj otravných plynů a na konci druhé světové války na přístroj ke zničení života na celé planetě. Ještě před začátkem 20. století výrazně ovlivnil chemii i všechny přírodní vědy vynález elektronu. Vědecká činnost byla mnohem více soustředěná na univerzitách a pokyny a finanční podpora byly udělovány vládou a průmyslem. Významné směry vývoje chemie ve 20. století: Jaderná chemie Fyzikální chemie Analytická chemie Anorganická chemie Organická chemie Biochemie Průmyslová chemie Dělení chemických oborů Chemie se obvykle dělí na několik hlavních podoborů. Existuje také několik hlavních mezioborových a specializovanějších oborů chemie. Analytická chemie se zabývá analýzou vzorků materiálů za účelem získání informací o jejich chemickém složení a struktuře. Analytická chemie zahrnuje standardizované experimentální metody v chemii. Tyto metody lze použít ve všech dílčích oborech chemie, s výjimkou čistě teoretické chemie. Biochemie je studium chemických látek, chemických reakcí a chemických interakcí, které probíhají v živých organismech. Biochemie a organická chemie spolu úzce souvisejí, stejně jako lékařská chemie nebo neurochemie. Biochemie je také spojena s molekulární biologií a genetikou. Anorganická chemie se zabývá studiem vlastností a reakcí anorganických sloučenin. Rozdíl mezi organickými a anorganickými disciplínami není absolutní a v mnohém se překrývají, především v subdisciplíně organokovové chemie. Materiálová chemie se zabývá přípravou, charakterizací a poznáváním látek s užitečnou funkcí. Tento obor představuje novou šíři studia v postgraduálních programech a integruje prvky ze všech klasických oblastí chemie se zaměřením na základní otázky, které jsou pro materiály jedinečné. Mezi primární studované systémy patří chemie kondenzovaných fází ( pevné látky, kapaliny, polymery ) a rozhraní mezi různými fázemi. Neurochemie je studium neurochemických látek; včetně transmiterů, peptidů, proteinů, lipidů, cukrů a nukleových kyselin; jejich interakcí a rolí, které hrají při tvorbě, udržování a modifikaci nervového systému.", "Jaderná chemie je studium toho, jak se subatomární částice spojují a vytvářejí jádra. Moderní transmutace je velkou součástí jaderné chemie a tabulka nuklidů je důležitým výsledkem a nástrojem tohoto oboru. Organická chemie je studium struktury, vlastností, složení, mechanismů a reakcí organických sloučenin. Organická sloučenina je definována jako jakákoli sloučenina založená na uhlíkovém skeletu. Fyzikální chemie je studium fyzikálních a fundamentálních základů chemických systémů a procesů. Fyzikální chemiky zajímá zejména energetika a dynamika těchto systémů a procesů. Mezi důležité oblasti studia patří chemická termodynamika, chemická kinetika, elektrochemie, statistická mechanika, spektroskopie a v poslední době také astrochemie. Fyzikální chemie se do značné míry překrývá s molekulární fyzikou. Fyzikální chemie zahrnuje používání infinitezimálního počtu při odvozování rovnic. Obvykle je spojována s kvantovou chemií a teoretickou chemií. Fyzikální chemie je odlišná disciplína od chemické fyziky, ale opět se velmi silně překrývá. Teoretická chemie je studium chemie prostřednictvím základních teoretických úvah ( obvykle v rámci matematiky nebo fyziky ). Zejména aplikace kvantové mechaniky na chemii se nazývá kvantová chemie. Od konce druhé světové války umožnil rozvoj počítačů systematický rozvoj výpočetní chemie, což je umění vyvíjet a aplikovat počítačové programy pro řešení chemických problémů. Teoretická chemie má velký přesah do ( teoretické a experimentální ) fyziky kondenzovaných látek a molekulární fyziky. Ostatní obory v rámci chemie se tradičně sdružují podle typu studované látky nebo druhu studia. Patří sem anorganická chemie, která studuje anorganické látky; organická chemie, která studuje organické látky ( na bázi uhlíku ); biochemie, která studuje látky vyskytující se v biologických organismech; fyzikální chemie, která studuje chemické procesy s využitím fyzikálních pojmů, jako je termodynamika a kvantová mechanika; a analytická chemie, která se zabývá analýzou vzorků materiálů za účelem získání informací o jejich chemickém složení a struktuře. V posledních letech vzniklo mnoho specializovanějších oborů, např. neurochemie, chemické studium nervové soustavy ( viz dílčí obory ).", "Mezi další obory patří agrochemie, astrochemie ( a kosmochemie ), atmosférická chemie, chemické inženýrství, chemická biologie, chemoinformatika, elektrochemie, chemie životního prostředí, femtochemie, chemie chuti, chemie proudění, geochemie, zelená chemie, histochemie, historie chemie, hydrogenační chemie, imunochemie, mořská chemie, materiálová věda, matematická chemie, chemie přírodních produktů, enologie, organokovová chemie, petrochemie, farmakologie, fotochemie, fyzikální organická chemie, fytochemie, polymerní chemie, radiochemie, chemie pevných látek, sonochemie, supramolekulární chemie, povrchová chemie, syntetická chemie, termochemie a mnoho dalších. Odkazy Reference Literatura Tamtéž. Kapitola Úspěchy české chemie po druhé světové válce, s. 25 – 34. Související články Chemik Chemické sjezdy Externí odkazy Fokus Václava Moravce: Doba chemická. ČT 24 2020 - 02 - 11 Charakteristiky chemických prvků Chemický a potravinářský portál EuroChem - chemický portál DMOZ Historie chemie Přírodní vědy Studijní předměty" ]
README.md exists but content is empty. Use the Edit dataset card button to edit it.
Downloads last month
0
Edit dataset card