Datasets:

NCube

/

europa

like 0

61987CJ0070

sv

1 Genom en ansökan som kom in till domstolens kansli den 6 mars 1987 har la Fédération de l´industrie de l´huilerie de la CEE (nedan kallat Fediol) i enlighet med artikel 173 andra stycket i EEG-fördraget väckt talan om ogiltigförklaring av kommissionens (ej kungjorda) beslut nr 2506 av den 22 december 1986, som delgivits sökanden den 7 januari 1987. Genom beslutet avslog kommissionen sökandens klagomål med yrkande om att kommissionen skulle inleda ett förfarande för undersökning av ett visst handelsbruk av Argentina vid export av sojakakor till gemenskapen. Kommissionen grundade sig därvid på artikel 3.5 i rådets förordning nr 2641/84 av den 17 september 1984 om att stärka den gemensamma handelspolitiken särskilt när det gäller skydd mot otillåtet handelsbruk (EGT 1984, L 252. s. 1). 2 Förordning nr 2641/84, som betecknas som "ett nytt handelspolitiskt instrument", är avsett att göra det möjligt för gemenskapen att komma till rätta med sådana otillåtna handelsbruk från tredje lands sida som inte utgör dumpning eller subventioner. Enligt artikel 2.1 i förordningen avses med "otillåtet handelsbruk" "allt internationellt handelsbruk från tredje lands sida som inte är förenligt med internationell rätt eller med allmänt accepterade regler". 3 Förordning nr 2641/84 lägger fast det förfarande som skall tillämpas med avseende på handelsbruk av sådant slag. Förfarandet inleds genom klagomål som framställs på gemenskapens producenters vägnar (artikel 3) eller genom begäran av en medlemsstat (artikel 4) samt omfattar två skeden. 4 I det första skedet prövar kommissionen a) om klagomålet eller begäran ger tillräckligt stöd för att påstått handelsbruk föreligger, b) om handelsbruket i fråga är otillåtet, c) om klagomålet eller begäran ger tillräckligt stöd för att det uppkommit skada eller risk för skada för någon produktion inom gemenskapen och d) om det är nödvändigt för tillvaratagandet av gemenskapens intressen att inleda ett undersökningsförfarande. Om dessa frågor besvaras jakande inleder kommissionen förfarandet och inhämtar de uppgifter som behövs för undersökningen. 5 I det andra skedet, för det fall det under undersökningsförfarandet konstaterats att såväl otillåtet handelsbruk som därav följande skada för någon produktion inom gemenskapen föreligger, prövar kommissionen om gemenskapens intressen kräver att åtgärder vidtas. Om så är fallet föreslår denna rådet att besluta om lämpliga handelspolitiska åtgärder, i förekommande fall efter att ha iakttagit formella internationella samrådsförfaranden eller förfaranden för reglering av tvister. 6 Enligt det klandrade beslutet hänförde sig Fediols klagomål till två slags bruk från Argentinas sida, vilka klaganden ansåg utgöra "otillåtet handelsbruk", nämligen - ett system med differentierade avgifter för export av sojaprodukter (sojabönor, sojaolja och sojakakor), enligt vilket export av sojabönor - råvaran för framställning av sojaolja och sojakakor - var belagd med högre avgift än export av sojaolja och sojakakor; dessutom var avgiftssatserna framräknade på grundval av artificiella riktpriser, som fastställts av argentinska myndigheter utan hänsyn till världsmarknadspriserna, och - kvantitativa restriktioner för export av sojabönor, särskilt i form av registrering av export och tillfälliga exportstopp efter administrativa påbud. 7 Enligt Fediol orsakade ovannämnda bruk betydande skada för europeisk oljeindustri, eftersom det medförde - att exporten av sojabönor motverkades vilket fick till följd en ökning av tillgången på sådana produkter på den argentinska marknaden samt en sänkning av priset vid dessas försäljning till den argentinska oljeindustrin och - att den argentinska oljeindustrin till följd därav garanterades stora förädlingsmarginaler vid förädling av bönor till sojaolja och sojakakor, eftersom denna kunde köpa råvaran - sojabönor - till ett pris som var lägre än världsmarknadspriset. Denna förmån gjorde det möjligt för nämnda industri inte enbart att kompensera sig för den låga avgiften på export av olja och kakor utan också att sälja dessa båda produkter till priser långt under såväl normalvärdet som de priser som normalt tas ut av europeisk oljeindustri. 8 Till stöd för klagomålet hävdade Fediol att ovannämnda bruk stred mot artiklarna III, XI och XXIII i Allmänna Tull- och handelsavtalet (nedan kallat GATT-avtalet), var för sig eller sammantagna. I sitt yttrande till kommissionen den 9 maj 1986 gjorde Fediol gällande att ifrågavarande bruk även stred mot artiklarna XX och XXXVI i GATT-avtalet. 9 Genom det klandrade beslutet avslog kommissionen klagomålet, både (a) såvitt avsåg bruket av differentierade avgifter, med motiveringen att dessa - även om de förekom - inte stred mot någon av de folkrättsliga bestämmelser som Fediol åberopat till grund för klagomålet, och (b) såvitt avsåg förekomsten av kvantitativa restriktioner för export av sojabönor, med motiveringen att klagomålet i denna del inte styrkts med någon bevisning. 10 Under förfarandet vid domstolen har sökanden inte anfört någon grund till bemötande av kommissionens ståndpunkt i fråga om avsaknaden av bevis såvitt gäller förekomsten av kvantitativa restriktioner för export av sojabönor. Tvisten angående saken rör således enbart den bedömning i det klandrade beslutet enligt vilken bruket av differentierade avgifter inte strider mot de av Fediol åberopade bestämmelserna i GATT-avtalet. 11 I sin ansökan till domstolen har Fediol gjort gällande att bruket av differentierade avgifter strider mot artiklarna III, XI och XXIII i GATT-avtalet. Enligt Fediol strider ifrågavarande bruk även mot artikel XX i GATT-avtalet, vilket Fediol åberopade i sitt yttrande till kommissionen den 9 maj 1986 men kommissionen inte tog ställning till i det klandrade beslutet. 12 För en utförligare redogörelse av de faktiska omständigheterna, rättegångens förlopp samt parternas grunder och argument hänvisas till förhandlingsrapporten. Handlingarna i målet i dessa delar återges i det följande endast i den mån domstolens argumentation kräver det. Upptagande till sakprövning 13 Enligt kommissionens mening skall ansökan avvisas eftersom ingen av de anförda grunderna är av beskaffenhet att kunna prövas i sak. Enligt kommissionen är det inom ramen för det rättsskydd som klaganden åtnjuter enligt förordning nr 2641/84 inte möjligt att åberopa andra grunder än dem som går ut på att skyddsregler för förfarandet har åsidosatts, på att vissa bestämmelser i gemenskapsrätten uppenbart har överträtts, eller på grovt maktmissbruk från kommissionens sida varigenom de skyddsregler för förfarandet som förordningen ställer upp satts ur spel. 14 Enligt kommissionens mening har klaganden inte rätt att göra invändningar som riktar sig direkt mot innehållet i kommissionens beslut, eftersom kommissionens behörighet då det gäller bedömningen av gemenskapens intressen i de två ovannämnda skedena i förfarandet inte enbart innebär ett stort utrymme för skönsmässiga bedömningar utan även politiska överväganden som inte kan bli föremål för rättslig prövning. Klaganden har därför ingen som helst möjlighet att lägga gemenskapens intressen till grund för klander av ett slutligt beslut som innebär att förfarandet avslutas. Klaganden är följaktligen även förhindrad att angripa de övriga bedömningar som kommissionen gjort under förfarandet. 15 I det avseendet skall det slås fast att det klandrade beslutet inte innehåller någon bedömning i fråga om gemenskapens intresse av att ett undersökningsförfarande inleds eller ens i fråga om huruvida någon skada eller risk för skada uppkommit för den berörda produktionen inom gemenskapen till följd av ifrågavarande bruk. Det klandrade beslutet inskränker sig nämligen till att slå fast att bruket av differentierade avgifter inte strider mot GATT-avtalet. 16 Eftersom detta konstaterande gjordes före och oberoende av någon bedömning i fråga om gemenskapens intressen, måste det prövas fristående. Frågan om huruvida kommissionens bedömning rörande gemenskapens intresse kan bli föremål för rättslig prövning eller ej är därför inte relevant i förevarande mål. 17 Denna invändning om rättegångshinder kan således inte godtas. 18 Kommissionen har vidare hävdat att klaganden om, som i förevarande fall, kommissionens beslut rör tolkningen av bestämmelser i GATT-avtalet inte till stöd för sin talan kan anföra grunder genom vilka tolkningen ifrågasätts, eftersom den tolkning som kommissionen inom ramen för förordning nr 2641/84 gör av begreppet "otillåtet handelsbruk" och av folkrättsliga bestämmelser, särskilt av dem som ingår i GATT-avtalet, kan bli föremål för domstolens prövning endast i den utsträckning som ett åsidosättande eller en felaktig tillämpning av sådana bestämmelser utgör en överträdelse av gemenskapsrättsliga regler som direkt medför individuella rättigheter för enskilda. Bestämmelserna i GATT-avtalet är emellertid i sig inte tillräckligt precisa för att de skall kunna ge upphov till sådana rättigheter för enskilda. 19 Det skall i det avseendet erinras om att domstolen vid flera tillfällen har uttalat att olika bestämmelser i GATT-avtalet inte ger upphov till någon rätt för gemenskapens enskilda rättssubjekt att åberopa desamma inför domstol (dom av den 12 december 1972 i förenade målen 21-24/72 International Fruit Company, Rec. s. 1219, dom av den 24 oktober 1973 i mål 9/73 Schlüter, Rec. s. 1135, dom av den 16 mars 1983 i mål 266/81 SIOT, Rec. s. 731, samt dom av den 16 mars 1983 i förenade målen 267-269/81 SPI och SAMI, Rec. s. 801). Av denna rättspraxis kan dock inte den slutsatsen dras att enskilda rättssubjekt inte vid EG-domstolen får åberopa bestämmelser i GATT-avtalet för att få fastställt huruvida ett agerande som påtalats i ett klagomål enligt artikel 3 i förordning nr 2641/84 utgör otillåtet handelsbruk i förordningens mening. Bestämmelserna i GATT-avtalet hör nämligen till de folkrättsliga regler som det hänvisas till i artikel 2.1 i förordningen, vilket framgår av andra stycket jämfört med fjärde stycket i övervägandena. 20 Det skall även framhållas att domstolen i de ovannämnda domarna av den 12 december 1972, International Fruit Company, den 24 oktober 1973, Schlüter, och den 16 mars 1983, SPI och SAMI, visserligen uttalade att GATT-avtalet kännetecknas av en stor flexibilitet hos sina bestämmelser och i synnerhet hos de bestämmelser som angår möjligheterna till undantag, vilka åtgärder som kan vidtas vid förekomsten av exceptionella svårigheter och reglering av tvister mellan de avtalsslutande parterna. Denna bedömning utgör emellertid inte hinder för domstolen att i ett enskilt fall tolka och tillämpa reglerna i GATT-avtalet för att pröva om ett visst handelsbruk skall anses oförenligt med dessa regler. Bestämmelserna i GATT-avtalet har en självständig innebörd som, vad gäller tillämpningen, får bestämmas i varje enskilt fall genom tolkning. 21 Slutligen utgör det förhållandet att artikel XXIII i GATT-avtalet anvisar ett särskilt förfarande för reglering av tvister mellan de avtalsslutande parterna inte något hinder för domstolens behörighet att tolka bestämmelserna i avtalet i fråga. Som domstolen uttalat i en dom av den 26 oktober 1982 i mål 104/81 Kupferberg (Rec. s. 3641), i fråga om de blandade kommittéer som inrättats genom frihandelsavtal och som getts ansvar för administrationen och efterlevnaden av sådana avtal, är enbart det faktum att de avtalsslutande parterna har skapat en särskild institutionell ram för inbördes samråd och förhandlingar med avseende på avtalets genomförande inte tillräckligt för att utesluta varje tillämpning av detta avtal genom domstolarna. 22 Härav följer att eftersom de berörda ekonomiska aktörerna i enlighet med förordning nr 2641/84 har rätt att åberopa bestämmelserna i GATT-avtalet i ett av dem till kommissionen framställt klagomål som syftar till att få fastställt att ett handelsbruk som enligt deras mening varit till skada för dem är otillåtet, får samma ekonomiska aktörer vända sig till domstolen för att få prövat lagenligheten av ett kommissionsbeslut som fattats med tillämpning av bestämmelserna i fråga. 23 Av det ovan anförda följer att kommissionens invändning om rättegångshinder inte kan godtas. Saken 24 Såvitt gäller sakfrågan har sökanden gjort gällande att det omtvistade handelsbruket är oförenligt med vissa bestämmelser i GATT-avtalet. Artikel III i GATT-avtalet 25 Sökanden har hävdat att bruket av differentierade avgifter strider mot artikel III i GATT-avtalet. 26 I artikel III.1 i GATT-avtalet föreskrivs följande: "De avtalsslutande parterna erkänner, att interna skatter och andra interna avgifter samt lagar, förordningar och bestämmelser som rör intern försäljning, salubjudande, köp, transport, distribution eller användning av varor, ävensom interna kvantitativa regleringar som kräver blandning, bearbetning eller användning av varor i bestämda kvantiteter eller proportioner icke bör tillämpas på importerade eller inhemska varor på sådant sätt att skydd beredes inhemsk produktion". 27 Det skall konstateras att artikel III.1 enbart avser sådana skatter och andra avgifter samt regleringar som rör inhemsk marknad och har skyddsverkan. De kritiserade argentinska avgifterna påförs endast exporterade varor och faller därmed inte inom bestämmelsens tillämpningsområde. 28 Sökanden har emellertid hävdat att artikel III i GATT-avtalet inte enbart syftar till att undanröja all diskriminering av importerade varor genom ett system med interna avgifter, utan också att hindra att inhemska varor skyddas genom införandet av ett system med differentierade exportavgifter - som det nu aktuella - så att skada därigenom uppkommer för produktionen i tredje land till vilket sådana varor exporteras. 29 Detta synsätt kan inte godtas. Syftet med artikel III i GATT-avtalet är nämligen att hindra all diskriminering av importerade varor i förhållande till inhemska varor i fråga om interna avgifter och regleringar. Bestämmelsen är därför inte tillämplig i ett fall som det föreliggande, som gäller ett system med differentierade exportavgifter som endast påförs vissa kategorier av inhemska varor. 30 Den av sökanden åberopade grunden enligt vilken det föreligger överträdelse av artikel III i GATT-avtalet kan följaktligen inte godtas. Artikel XI i GATT-avtalet 31 I artikel XI.1 i GATT-avtalet föreskrivs följande. "Förbud eller restriktioner av annat slag än tullar, skatter eller andra avgifter skall icke, vare sig genom kontingenter, import- eller exportlicenser eller andra åtgärder, införas eller bibehållas av någon avtalsslutande part i fråga om import av någon vara som härrör från någon annan avtalsslutande parts område eller i fråga om export eller försäljning för export av någon vara som är destinerad till någon annan avtalsslutande parts område". 32 Enligt sökanden finns det vissa element i systemet med differentierade avgifter, särskilt det förhållandet att artificiella riktpriser läggs till grund för beräkning av de differentierade avgifter som påförs sojaprodukter avsedda för export, som tydligt avviker från sådana pålagor som är undantagna från förbudet i artikel XI i GATT-avtalet och är att anse som åtgärder med motsvarande verkan som en kvantitativ restriktion. De strider enligt sökanden därför mot artikel XI som, genom formuleringen "restriktioner ... genom ... andra åtgärder", lägger större vikt vid de ifrågavarande åtgärdernas verkningar än vid deras form. 33 I detta avseende skall anmärkas att det redan av ordalydelsen av artikel XI.1 i GATT-avtalet framgår att dess tillämpningsområde inte omfattar sådana restriktioner som bland annat följer av skatter eller andra avgifter, vilket inte heller bestritts av sökanden. I förevarande fall utgörs emellertid de kritiserade åtgärderna av exportavgifter vilka, i motsats till vad sökanden hävdar, inte förlorar sin karaktär av sådana avgifter på grund av det faktum att de beräknas på artificiell väg. 34 Denna grund kan följaktligen inte godtas. Artikel XX i GATT-avtalet 35 Enligt artikel XX får varje avtalsslutande part anta vissa åtgärder som avviker från GATT-bestämmelserna, under förutsättning att åtgärderna inte innebär ett medel för godtycklig eller oberättigad diskriminering mellan länder där samma förhållanden råder eller en förtäckt inskränkning av internationell handel. Till de tillåtna åtgärderna hör sådana "i) innebärande begränsningar av exporten av inhemska råvaror som är nödvändiga för att säkerställa erforderliga kvantiteter av sådana varor för en inhemsk förädlingsindustri under tider, då det inhemska priset på dessa råvaror som led i en statlig stabiliseringsplan hålles under världsmarknadspriset, dock att sådana begränsningar icke skall medföra ökning av exporten från eller skyddet för en sådan inhemsk industri och icke skall avvika från bestämmelserna om icke-diskriminering i detta avtal". 36 Enligt sökanden följer av denna bestämmelse ett generellt förbud för sådana åtgärder som innebär exportrestriktioner och som verkar till skydd för berörd inhemsk industri, om villkoren för att medge avvikelser inte är uppfyllda. 37 I det avseendet är det tillräckligt att framhålla att artikel XX i) i GATT-avtalet öppnar för undantag från sådana förbud som följer av andra bestämmelser i GATT-avtalet. Bestämmelsen i fråga förutsätter alltså att det i någon annan bestämmelse föreskrivs ett förbud, till vilket den innehåller en möjlighet till undantag. Följaktligen är det inte möjligt att av denna artikel utläsa ett självständigt generellt förbud. 38 Således kan inte heller den grunden godtas. Artikel XXIII i GATT-avtalet 39 I artikel XXIII.1 i GATT-avtalet föreskrivs följande. "Om avtalsslutande part anser, att förmån som direkt eller indirekt tillkommer parten enligt detta avtal upphäves eller minskas eller att uppnåendet av något av detta avtals syften hindras på grund av a) underlåtenhet från annan avtalsslutande parts sida att fullgöra dess förpliktelser enligt avtalet eller b) tillämpandet av annan avtalsslutande part av någon åtgärd, vare sig den strider mot bestämmelserna i detta avtal eller icke, eller c) förefintligheten av någon annan omständighet, kan den avtalsslutande parten, i syfte att nå en tillfredsställande lösning av frågan göra skriftliga framställningar eller förslag till den eller de andra avtalsslutande parter som den anser vara berörda av saken. Avtalsslutande part, som mottagit sådana framställningar eller förslag, skall skänka välvilligt beaktande åt desamma". 40 I artikel XXIII.2 fastställs det förfarande som skall följas "om en tillfredsställande lösning av frågan icke åstadkommes mellan de berörda avtalsslutande parterna inom skälig tid eller om svårigheten är av det slag som anges i moment 1 c) i denna artikel". 41 Sökanden har anfört ett antal påståenden som vilar på förutsättningen att dessa bestämmelser innebär förbud för varje agerande som omintetgör eller äventyrar någon förmån enligt GATT eller något av dess syften. Sökanden gör gällande att det i föreliggande fall är fråga om åsidosättande av en förmån som följer av GATT, antingen därigenom att bruket av differentierade avgifter strider mot vissa åtaganden enligt GATT (artikel XXIII.1 a)) eller att det innebär en kränkning av gemenskapens berättigade förväntningar (artikel XXIII.1 b) och c)). 42 I det avseendet är det tillräckligt att slå fast att artikel XXIII i GATT-avtalet inte i sig själv innehåller någon specifik materiell regel som är sådan att en överträdelse av densamma skulle utgöra otillåtet handelsbruk. Ändamålet med artikel XXIII är enbart att anvisa det förfarande som en avtalsslutande part kan använda sig av inom ramen för GATT om en förmån som tillkommer denna enligt GATT-avtalet har upphävts eller minskats genom en annan avtalsslutande parts agerande, även i de fall då agerandet i fråga inte strider mot bestämmelserna i GATT-avtalet. 43 Följaktligen kan den grunden inte godtas. Beslut om rättegångskostnader 44 I enlighet med artikel 69.2 i rättegångsreglerna skall tappande part förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Domstolen kan emellertid i enlighet med 69.3 första stycket i samma artikel besluta att vardera parten helt eller delvis skall bära sin kostnad om parterna ömsom tappar målet på en eller flera punkter. Eftersom kommissionens invändning angående talans upptagande till prövning har lämnats utan avseende skall vardera parten bära sin kostnad. Domslut På dessa grunder beslutar DOMSTOLEN följande: 1) Sökandens talan ogillas. 2) Varje part skall bära sin kostnad.

62006CJ0234

pl

Wnosząc odwołanie, Il Ponte Finanziaria SpA (zwana dalej „wnoszącą odwołanie”) domaga się uchylenia wyroku Sądu Pierwszej Instancji Wspólnot Europejskich z dnia 23 lutego 2006 r. w sprawie T-194/03 Il Ponte Finanziaria przeciwko OHIM — Marine Enterprise Projects (BAINBRIDGE), Zb.Orz. str. II-445 , zwanego dalej „zaskarżonym wyrokiem”, w którym Sąd ten oddalił wniesioną przez nią skargę o stwierdzenie nieważności decyzji Czwartej Izby Odwoławczej Urzędu Harmonizacji w ramach Rynku Wewnętrznego (znaki towarowe i wzory) (OHIM) z dnia 17 marca 2003 r. dotyczącą postępowania w sprawie sprzeciwu między wnoszącą odwołanie a Marine Enterprise Projects — Società Unipersonale di Alberto Fiorenzi Srl (zwanej dalej „sporną decyzją”). Ramy prawne Artykuł 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia Rady (WE) nr 40/94 z dnia 20 grudnia 1993 r. w sprawie wspólnotowego znaku towarowego ( Dz.U. 1994, L 11, str. 1 ) stanowi, że w wyniku sprzeciwu właściciela wcześniejszego znaku towarowego zgłoszonego znaku towarowego nie rejestruje się, „jeżeli: z powodu identyczności lub podobieństwa do wcześniejszego znaku towarowego, identyczności lub podobieństwa towarów lub usług istnieje prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd opinii publicznej [odbiorców] na terytorium, na którym wcześniejszy znak towarowy jest chroniony”. Zgodnie z art. 8 ust. 2 lit. a) pkt ii) tego rozporządzenia, pod pojęciem wcześniejszych znaków towarowych należy rozumieć między innymi znaki towarowe zarejestrowane w państwie członkowskim, w odniesieniu do których data złożenia wniosku o rejestrację jest wcześniejsza od daty wniosku o rejestrację wspólnotowego znaku towarowego. Artykuł 15 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94 stanowi, że jeżeli w okresie pięciu lat od rejestracji wspólnotowy znak towarowy nie był przez uprawnionego rzeczywiście używany we Wspólnocie Europejskiej w stosunku do towarów lub usług, dla których jest zarejestrowany, lub jeżeli takie używanie było zawieszone przez nieprzerwany okres pięciu lat, wspólnotowy znak towarowy podlega sankcjom przewidzianym w tym rozporządzeniu, chyba że istnieją usprawiedliwione powody jego nieużywania. Zgodnie z ust. 2 lit. a) tego artykułu, używanie wspólnotowego znaku towarowego w postaci różniącej się w elementach, które nie zmieniają odróżniającego charakteru znaku w postaci, w jakiej ten znak został zarejestrowany, także jest używaniem w rozumieniu ust. 1 tego artykułu. Artykuł 43 ust. 2 rozporządzenia nr 40/94 dotyczy sprzeciwu wobec zgłoszenia do rejestracji wspólnotowego znaku towarowego i stanowi, że uprawniony do wcześniejszego wspólnotowego znaku towarowego przedstawia dowód, że w okresie pięciu lat poprzedzających publikację zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego wcześniejszy wspólnotowy znak towarowy był rzeczywiście używany we Wspólnocie w odniesieniu do towarów lub usług, dla których jest on zarejestrowany i które przytacza on jako uzasadnienie swojego sprzeciwu, lub że istnieją usprawiedliwione powody nieużywania znaku, pod warunkiem iż wcześniejszy wspólnotowy znak towarowy był w tym terminie zarejestrowany od co najmniej pięciu lat. Wobec braku takiego dowodu sprzeciw odrzuca się. Zgodnie z art. 43 ust. 3 rozporządzenia nr 40/94, ust. 2 stosuje się także do wcześniejszych krajowych znaków towarowych, zastępując używanie we Wspólnocie używaniem w państwie członkowskim, w którym wcześniejszy krajowy znak towarowy jest chroniony. Okoliczności powstania sporu W dniu 24 września 1998 r. spółka Marine Enterprise Projects — Società Unipersonale di Alberto Fiorenzi Srl (zwana dalej „interwenientem”) wystąpiła do OHIM o rejestrację jako wspólnotowego znaku towarowego graficznego znaku towarowego BAINBRIDGE (nr 940007). Towary objęte tym zgłoszeniem zaliczane są do klas 18 i 25 Porozumienia nicejskiego dotyczącego międzynarodowej klasyfikacji towarów i usług dla celów rejestracji znaków z dnia 15 czerwca 1957 r., zrewidowanego i zmienionego, i odpowiadają następującemu opisowi: klasa 18 „skóra i imitacje skóry, wyroby z tych materiałów, nieujęte w innych klasach; skóry zwierzęce; kufry i walizki; parasole zwykłe i przeciwsłoneczne, laski; bicze i wyroby rymarskie” i klasa 25 „odzież, obuwie, nakrycia głowy”. W dniu 7 września 1999 r. spółka Il Ponte Finanziaria SpA (zwana dalej „skarżącą”) wniosła sprzeciw wobec rejestracji zgłoszonego znaku na podstawie art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94. Na poparcie sprzeciwu wskazano na istnienie jedenastu wcześniejszych znaków towarowych, zarejestrowanych we Włoszech dla klas 18 lub 25, z których wszystkie zawierały element wspólny w postaci składnika słownego „bridge”. Chodziło o graficzne znaki towarowe „Bridge” (nr 370836), „Bridge” (nr 704338), „Old Bridge” (nr 606709), „The Bridge Basket” (nr 593651), oznaczenie słowne THE BRIDGE (nr 642952); oznaczenia trójwymiarowe „The Bridge” (nr 704372) i „The Bridge” (nr 633349), oznaczenie słowne FOOTBRIDGE (nr 710102); oznaczenie graficzne „The Bridge Wayfarer” (nr 721569) i wreszcie o oznaczenia słowne OVER THE BRIDGE (nr 630763) i THE BRIDGE (nr 642953). Mocą decyzji z dnia 15 listopada 2001 r. Wydział Sprzeciwów OHIM oddalił sprzeciw, uznawszy, że mimo wzajemnej zależności między stopniem podobieństwa właściwych towarów i stopniem podobieństwa kolidujących oznaczeń, można zasadnie wykluczyć wszelkie prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd w rozumieniu rozporządzenia nr 40/94 z uwagi na różnice występujące między znakami towarowymi na płaszczyznach fonetycznej i wizualnej. Wnosząca odwołanie odwołała się od tej decyzji. Mocą spornej decyzji Czwarta Izba Odwoławcza OHIM oddaliła odwołanie. Izba Odwoławcza nie wzięła przede wszystkim pod uwagę pięciu z jedenastu rejestracji wcześniejszych znaków towarowych (o nr 370836, 704338, 606709, 593651i 642952) z uwagi na to, że nie został wykazany fakt używania objętych nimi znaków. Jeśli chodzi o sześć innych wcześniejszych znaków towarowych (o nr 704372, 633349, 710102, 721569, 630763 i 642953), Izba Odwoławcza odmówiła uznania ich za znaki „seryjne” z uwagi na brak dowodu używania dostatecznej liczby spośród nich. Następnie doszła ona do przekonania, że w odniesieniu do tych sześciu znaków i zgłoszonego znaku towarowego nie występuje prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd w rozumieniu art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, uznawszy, iż zasady wzajemnej zależności między podobieństwem towarów i podobieństwem oznaczeń nie należy w niniejszej sprawie brać pod uwagę ze względu na brak wymaganego minimalnego stopnia podobieństwa kolidujących znaków, który uzasadniałby zastosowanie zasady wzajemnej zależności. Zasada ta stanowi, iż niski stopień podobieństwa znaków towarowych może zostać zrównoważony dużym stopniem podobieństwa oznaczanych nimi towarów i na odwrót. Postępowanie przed Sądem i zaskarżony wyrok Pismem złożonym w sekretariacie Sądu w dniu 30 maja 2003 r. wnosząca odwołanie zaskarżyła sporną decyzję przed Sądem, wnosząc o stwierdzenie jej nieważności. OHIM i interwenient wnieśli o oddalenie skargi. W ramach pierwszego zarzutu, dotyczącego naruszenia art. 15 ust. 2 lit. a) i art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94 oraz zasady 22 rozporządzenia Komisji nr 2868/95 z dnia 13 grudnia 1995 r. wykonującego rozporządzenie Rady (WE) nr 40/94 ( Dz.U. L 303, str. 1 ), wnosząca odwołanie twierdziła, że Izba Odwoławcza niesłusznie pominęła w toku dokonywania oceny liczne spośród jej wcześniejszych znaków towarowych z uwagi na brak dowodu ich używania. Odnosząc się w pkt 27 i 28 zaskarżonego wyroku do sześciu wcześniejszych znaków towarowych (nr 704372, 633349, 710102, 721569, 630763 i 642953), na których Izba Odwoławcza oparła swoją ocenę występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do zgłoszonego znaku towarowego, Sąd stwierdził w pierwszej kolejności, że dopiero na etapie analizy argumentu o istnieniu „rodziny znaków” Izba Odwoławcza stwierdziła, iż tylko dwa spośród tych znaków były w użyciu i mogły w związku z tym być uwzględnione w ramach tej oceny. Izba Odwoławcza w istocie wyraźnie stwierdziła, że nie ma potrzeby przedstawiania dowodu używania w stosunku do wymienionych wyżej wcześniejszych znaków towarowych zgodnie z art. 43 rozporządzenia nr 40/94, ponieważ od daty ich rejestracji nie upłynęło pięć lat, o których mowa w tym przepisie. Izba Odwoławcza uznała więc, że tych sześć znaków wcześniejszych należy wziąć pod uwagę przy dokonywaniu oceny prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do zgłoszonego znaku towarowego. Jednak w rzeczywistości konsument włoski styka się na rynku tylko z dwoma spośród tych wcześniejszych znaków towarowych, w związku z czym rozszerzona ochrona, której domagała się wnosząca obecne odwołanie z uwagi na istnienie rzekomej „rodziny znaków”, nie znajduje uzasadnienia. Sąd stwierdził, że zarzut podniesiony przez wnoszącą obecne odwołanie w postępowaniu przed tym sądem, dotyczący sposobu potraktowania przez Izbę Odwoławczą sześciu omawianych znaków towarowych, ma w istocie na celu podważenie słuszności rozumowania Izby Odwoławczej przeprowadzonego w ramach merytorycznej analizy występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do kolidujących oznaczeń, co powinno być przedmiotem zarzutu naruszenia art. 8 ust. 1 lit. b) omawianego rozporządzenia. W drugiej kolejności, jeśli chodzi o nieuwzględnienie wcześniejszego znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952), Sąd stwierdził w pkt 31–37 zaskarżonego wyroku, że aby można było mówić o rzeczywistym używaniu danego znaku towarowego, znak ten powinien być obiektywnie obecny na rynku w sposób rzeczywisty, trwały w czasie i stabilny pod względem konfiguracji oznaczenia. Sąd stwierdził, że Izba Odwoławcza słusznie doszła do przekonania, iż nie wykazano rzeczywistego używania omawianego znaku towarowego. W tym kontekście Sąd nie dopuścił dowodów z dokumentów przedstawionych przez wnoszącą obecne odwołanie po raz pierwszy w postępowaniu przed tym sądem. W trzeciej kolejności, odnosząc się do czterech pozostałych znaków towarowych (nr 370836, 704338, 606709 i 593651), które nie zostały wzięte pod uwagę przy ocenie prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do zgłoszonego znaku towarowego, Sąd w pkt 42–45 zaskarżonego wyroku stwierdził po pierwsze, że Izba Odwoławcza słusznie pominęła te rejestracje zwane „obronnymi”. W ocenie Sądu uwzględnienie takich rejestracji byłoby niezgodne z systemem ochrony znaku towarowego wykreowanym za pomocą rozporządzenia nr 40/94, zgodnie z którym przedstawienie dowodu używania znaku towarowego jest koniecznym warunkiem uznania praw wyłącznych uprawnionego do tego znaku. Po drugie, w pkt 50 i 51 zaskarżonego wyroku Sąd — wypowiadając się w kwestii tego, czy znak towarowy Bridge (nr 370836) może być uznany za równoważny co do zasady znakowi towarowemu THE BRIDGE (nr 642952) w rozumieniu art. 15, ust. 2, lit. a) rozporządzenia nr 40/94 — stwierdził, że przesłanki stosowania tego przepisu nie zostały w niniejszej sprawie spełnione. W ocenie Sądu przepis ten nie pozwala uprawnionemu do zarejestrowanego znaku towarowego na wykazanie używania tego znaku poprzez powołanie się na używanie znaku podobnego, stanowiącego przedmiot innej rejestracji Odnosząc się do zarzutu drugiego, dotyczącego naruszenia art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, Sąd — w pkt 75–117 zaskarżonego wyroku — stwierdził po pierwsze, że towary wymienione w zgłoszeniu wspólnotowego znaku towarowego są identyczne z towarami objętymi sześcioma wcześniejszymi krajowymi znakami towarowymi, uwzględnionymi przez Izbę Odwoławczą przy ocenie występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd, natomiast kolidujące oznaczenia wykazują podobieństwa jedynie na płaszczyźnie fonetycznej, lecz nie są podobne na płaszczyznach wizualnej i koncepcyjnej. Uznał on zatem, że Izba Odwoławcza nie dopuściła się błędu w ocenie, stwierdzając, iż nie występuje prawdopodobieństwo wprowadzenia konsumentów w błąd co do znaku zgłoszonego i sześciu branych z osobna właściwych znaków wcześniejszych. Po drugie, odnosząc się do argumentu, zgodnie z którym znaki wcześniejsze stanowią „rodzinę znaków” czy też są „znakami seryjnymi”, w pkt 128 zaskarżonego wyroku Sąd uznał, iż w braku dowodu używania wszystkich znaków należących do „serii”, a przynajmniej dowodu używania dotyczącego pewnej liczby znaków zdolnych do stanowienia „rodziny”, Izba Odwoławcza słusznie nie podzieliła argumentów skarżącej, za pomocą których domagała się ona udzielenia ochrony przysługującej „seryjnym znakom towarowym”. Z powyższych względów Sąd oddalił skargę o stwierdzenie nieważności decyzji złożoną przez wnoszącą obecne odwołanie. Żądania stron Wnosząca odwołanie domaga się, by Trybunał: — uchylił zaskarżony wyrok; — stwierdził nieważności spornej decyzji; — obciążył OHIM i interwenienta kosztami postępowania poniesionymi w postępowaniu przed Sądem Pierwszej Instancji i w postępowaniu przed Trybunałem. OHIM wnosi do Trybunału o: — oddalenie odwołania i — obciążenie wnoszącej odwołanie kosztami postępowania. Interwenient wnosi do Trybunału o: — uznanie odwołania za niedopuszczalne na podstawie art. 119 regulaminu; — tytułem żądania głównego, o oddalenie odwołania i utrzymanie w mocy zaskarżonego wyroku, a także — w każdym przypadku, o zasądzenie od wnoszącej odwołanie na rzecz interwenienta kosztów poniesionych w toku postępowania przed Sądem Pierwszej Instancji oraz w toku postępowania przed Trybunałem. W przedmiocie odwołania Na wstępie interwenient podnosi, że we wstępnej części odwołania pełnomocnicy wnoszącej odwołanie stwierdzają, iż działają na podstawie uwierzytelnionego pełnomocnictwa szczególnego, „załączonego jako dokument administracyjny do skargi wniesionej przed Sądem”. Z uwagi na to, że dokumentu tego brak jest w aktach sprawy, odwołanie należałoby uznać za niedopuszczalne. W tym względzie wystarczy wskazać, że przedmiotowy dokument znajduje się w aktach sprawy, która toczyła się przed Sądem. Odwołanie nie jest zatem niedopuszczalne. W ramach zarzutów pierwszego i piątego, które należy rozpatrzyć w pierwszej kolejności, wnosząca odwołanie twierdzi, że przy dokonywaniu oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do znaku zgłoszonego i jej sześciu wcześniejszych znaków towarowych, uwzględnionych w tej ocenie (znaki o nr 704372, 633349, 710102, 721569, 630763 i 642953), Sąd naruszył art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94. Drugi zarzut dotyczy niewłaściwego zastosowania art. 43 ust. 2 i 3 powołanego powyżej rozporządzenia, w wyniku którego nie uwzględniono wcześniejszego znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952). Zarzut trzeci dotyczy naruszenia art. 15 ust. 2 lit. a) powołanego powyżej rozporządzenia, w wyniku którego nie uwzględniono wcześniejszego znaku towarowego Bridge (nr 370836). Zarzut czwarty natomiast dotyczy niewłaściwego zastosowania art. 43 ust. 2 i 3 powołanego powyżej rozporządzenia, w wyniku którego nie uwzględniono wcześniejszego znaku towarowego Bridge (nr 370836), a także wcześniejszych znaków towarowych o nr 704338, 606709 i 593651 jako znaków obronnych. W przedmiocie zarzutu pierwszego, dotyczącego naruszenia art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 przy dokonywaniu oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do wcześniejszych znaków towarowych rozpatrywanych z osobna Argumentacja stron W ramach zarzutu pierwszego, który składa się z trzech części, wnosząca odwołanie twierdzi, że Sąd niewłaściwie zastosował art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, ponieważ jej zdaniem kolidujące znaki towarowe wykazują minimalny stopień podobieństwa konieczny do stwierdzenia występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd. Sąd stwierdził po pierwsze, w pkt 105 zaskarżonego wyroku, że wszystkie kolidujące znaki towarowe wykazują podobieństwa fonetyczne, przy czym podobieństwo to jest „bardziej zauważalne” w przypadku znaku zgłoszonego i słownych znaków towarowych THE BRIDGE (nr 642953) i FOOTBRIDGE (nr 710102) oraz w przypadku znaku zgłoszonego i wcześniejszych trójwymiarowych znaków towarowych zawierających element słowny „the bridge” (znaki o nr 704372 i 633349). Skarżąca tymczasem twierdzi, że zgodnie z utrwalonym orzecznictwem, podobieństwo fonetyczne przeważa nad ewentualnym brakiem podobieństwa wizualnego na płaszczyźnie graficznej. Po drugie skarżąca uważa, że Sąd niesłusznie orzekł o braku prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd z uwagi na niewystępowanie podobieństw między znakiem zgłoszonym a znakami wcześniejszymi na płaszczyznach wizualnej i koncepcyjnej. Wnosząca odwołanie podnosi, że ocena przeprowadzona przez Sąd w pkt 107–113 zaskarżonego wyroku, w wyniku której doszedł on do przekonania o braku podobieństwa koncepcyjnego, oparta została na szacunkowym poziomie znajomości języka angielskiego u miarodajnego przeciętnego włoskiego konsumenta. Skarżąca tymczasem twierdzi — opierając się na ostatnim badaniu przeprowadzonym przez Eurobaromètre (organ Komisji Wspólnot Europejskich odpowiedzialny za sektor „Analiz opinii publicznej”), że tylko 15–20% włoskich odbiorców pojmuje znaczenie angielskiego słowa „bridge”. Wnosząca odwołanie jest zdania, że z uwagi na wspólny wszystkim znakom element „bridge” znaki te wykazują także pewien stopień podobieństwa wizualnego. Po trzecie, z uwagi na bezdyskusyjną identyczność towarów objętych kolidującymi znakami towarowymi oraz wysoce odróżniający charakter wcześniejszych znaków towarowych, Sąd powinien był porównać kolidujące znaki towarowe w oparciu o całościową ocenę, w ramach której zakłada się wzajemną zależność poszczególnych czynników. Przy dokonywaniu tej oceny znaczące podobieństwo fonetyczne oraz podobieństwo koncepcyjne i wizualne znaków nie mogłyby zgodnie z prawem doprowadzić do wniosku o braku prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd. OHIM uważa, że pewien stopień podobieństwa fonetycznego można pominąć, jeśli nie wywiera on wpływu na konsumenta i jest tylko jednym z czynników całościowej oceny znaku. Odnosząc się do aspektu fonetycznego, interwenient twierdzi, że wnosząca odwołanie interpretuje zaskarżony wyrok w sposób dowolny. Jeśli chodzi o stronę koncepcyjną, interwenient uważa, że na podstawie badania wspomnianego przez wnoszącą odwołanie nie można wnioskować, iż przeciętny konsument włoski nie pojmuje znaczenia w jego ojczystym języku angielskiego słowa „bridge” i że wybierając znak towarowy THE BRIDGE, którego znaczenie odpowiada odróżniającej części jej nazwy „Il Ponte”, wnosząca odwołanie działała z zamiarem wykreowania związku między tą nazwą a sprzedawanymi towarami, uznając, że włoski konsument jest w stanie związek ten dostrzec. Odnosząc się do zasady wzajemnej zależności poszczególnych czynników, interwenient — podobnie jak OHIM — twierdzi, iż z uwagi na to, że Sąd prawidłowo orzekł o występowaniu różnic między zgłoszonym znakiem towarowym a znakami wnoszącej odwołanie, zasada ta nie znajduje zastosowania. Ocena Trybunału — W przedmiocie pierwszej części zarzutu pierwszego Należy zauważyć, że w pkt 102–106 zaskarżonego wyroku Sąd stwierdził, iż porównanie zgłoszonego znaku towarowego z wcześniejszym znakiem towarowym zawierającym element słowny „The Bridge Wayfarer ” (nr 721569) oraz wcześniejszym słownym znakiem towarowym OVER THE BRIDGE (nr 630763) wskazuje na niewielkie podobieństwo fonetyczne. Dalej Sąd stwierdził, że podobieństwo fonetyczne jest większe, gdy dokonuje się porównania zgłoszonego znaku towarowego z wcześniejszymi słownymi znakami towarowymi THE BRIDGE i FOOTBRIDGE (znaki o nr 642953 i 710102) oraz wcześniejszymi znakami trójwymiarowymi zawierającymi element słowny „the bridge” (znaki o nr 704372 i 633349). Sąd stwierdził jednak, że podobieństwo to zmniejsza zarówno obecność przedimka „the” i przedrostka „foot” w znakach wcześniejszych, jak i przedrostka „bain” w znaku zgłoszonym. W konsekwencji uznał on jedynie istnienie pewnego podobieństwa fonetycznego między zgłoszonym znakiem towarowym a tymi czterema znakami wcześniejszymi. A zatem, wbrew twierdzeniom skarżącej, Sąd wcale nie uznał, że między wszystkimi kolidującymi znakami towarowymi występują podobieństwa fonetyczne. Jeśli chodzi o podobieństwo fonetyczne między zgłoszonym znakiem towarowym i czterema wymienionymi wyżej znakami wcześniejszymi, należy stwierdzić, że choć Sąd uznał je w pkt 115 za „zauważalne”, kwalifikacja ta nie pociągnęła za sobą żadnego naruszenia prawa. Chociaż nie można wykluczyć, że samo podobieństwo fonetyczne znaków towarowych może stwarzać prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd, należy przypomnieć, iż istnienie takiego prawdopodobieństwa winno zostać stwierdzone w ramach oceny całościowej, obejmującej koncepcyjne, wizualne i fonetyczne podobieństwa rozpatrywanych oznaczeń (zob. wyrok z dnia 23 marca 2006 r. w sprawie C-206/04 P Mülhens przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-2717 , pkt 21; zob. także, podobnie, wyrok z dnia 12 czerwca 2007 r. w sprawie C-334/05 P OHIM przeciwko Shaker, Zb.Orz. str. I-4529 , pkt 34 i 35). Taka całościowa ocena powinna być oparta na całościowym wrażeniu wywieranym przez te znaki, przy szczególnym uwzględnieniu ich elementów odróżniających i dominujących [zob. ww. wyrok w sprawie Mülhens przeciwko OHIM, pkt 19 oraz w szczególności, w odniesieniu do pierwszej dyrektywy Rady 89/104/EWG z dnia 21 grudnia 1988 r. mającej na celu zbliżenie ustawodawstw państw członkowskich odnoszących się do znaków towarowych ( Dz.U. 1989, L 40, str. 1 ), wyroki z dnia 11 listopada 1997 r. w sprawie C-251/95 SABEL, Rec. str. I-6191 , pkt 23 oraz z dnia 22 czerwca 1999 r. w sprawie C-342/97 Lloyd Schuhfabrik Meyer, Rec. str. I-3819 , pkt 25]. Wspomniana całościowa ocena zakłada, że występujące między dwoma oznaczeniami różnice koncepcyjne i wizualne mogą stanowić przeciwwagę dla istniejących między nimi podobieństw fonetycznych, o ile przynajmniej jedno z tych oznaczeń posiada dla właściwego kręgu odbiorców jasne i określone znaczenie, tak że odbiorcy ci mogą je odczytać w sposób natychmiastowy (zob. wyrok z dnia 12 stycznia 2006 r. w sprawie C-361/04 P Ruiz-Picasso i in. przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-643 , pkt 20, ww. wyrok w sprawie Mülhens przeciwko OHIM, pkt 35, a także wyrok z dnia 15 marca 2007 r. w sprawie C-171/06 P T.I.M.E. ART przeciwko OHIM, niepublikowane w Zbiorze, pkt 49). Jak zauważyła rzecznik generalna w pkt 56 swojej opinii, ocena ewentualnego podobieństwa fonetycznego jest tylko jednym z  czynników mających znaczenie w ramach całościowej oceny. Dlatego też nie można stwierdzić, że prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd istnieje bezwzględnie wówczas, gdy zostanie ustalone samo podobieństwo fonetyczne dwóch oznaczeń (ww. wyrok w sprawie Mülhens przeciwko OHIM, pkt 21 i 22). W niniejszej sprawie Sąd, w pkt 116 i 117 zaskarżonego wyroku, stwierdził, że samo występowanie podobieństw fonetycznych nie wystarcza, by przesądzić o występowaniu prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd. Stopień podobieństwa fonetycznego ma bowiem ograniczone znaczenie z uwagi na to, że towary są wprowadzane do obrotu w taki sposób, iż właściwy krąg odbiorców, nabywając te towary, zwykle zwraca uwagę na wizualną stronę oznaczonego nimi znaku towarowego. W ramach całościowej oceny prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd Sąd przeanalizował całościowe wrażenie wywoływane przez omawiane oznaczenia pod kątem ich ewentualnego podobieństwa koncepcyjnego, wizualnego i fonetycznego. W świetle tej analizy mógł on zgodnie z prawem orzec o niewystępowaniu takiego prawdopodobieństwa wobec braku podobieństwa koncepcyjnego i wizualnego. Wnosząca odwołanie nie może wymagać, aby Trybunał zastąpił swoją własną oceną faktów ocenę dokonaną przez Sąd. Zgodnie z utrwalonym orzecznictwem, z art. 225 WE i art. 58 akapit pierwszy Statutu Trybunału Sprawiedliwości wynika bowiem, że odwołanie ogranicza się do kwestii prawnych. Dlatego też jedynie Sąd uprawniony jest do wskazywania istotnych okoliczności faktycznych i dokonywania ich oceny, a także do dokonywania oceny dowodów. Ocena tych faktów i dowodów nie stanowi — z wyjątkiem przypadków czystych błędów w ustaleniach faktycznych — kwestii prawnej poddanej kontroli Trybunału w postępowaniu odwoławczym (zob. między innymi wyrok z dnia 18 lipca 2006 r. w sprawie C-214/05 P Rossi przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-7057 , pkt 26 oraz wyrok z dnia 26 kwietnia 2007 r. w sprawie C-412/05 P Alcon przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-3569 , pkt 71). Stwierdzenia dokonane przez Sąd w pkt 115–117 zaskarżonego wyroku stanowią ocenę okoliczności faktycznych. Sąd dokonał całościowej oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd opartej na całościowym wrażeniu wywoływanym przez kolidujące znaki towarowe, ze szczególnym uwzględnieniem ich elementów odróżniających i dominujących. Podniesiony przez wnoszącą odwołanie argument należy zatem uznać za niedopuszczalny w zakresie, w jakim domaga się ona zastąpienia przez Trybunał własną oceną okoliczności faktycznych ocenę dokonaną przez Sąd. W konsekwencji pierwsza część zarzutu podlega oddaleniu jako częściowo bezzasadna, a częściowo niedopuszczalna. — W przedmiocie drugiej części zarzutu pierwszego W pierwszej kolejności należy od razu odrzucić jako niedopuszczalny argument wnoszącej odwołanie, za pomocą którego dąży ona w istocie — powołując się na nowe badania — do zakwestionowania czysto faktycznych ustaleń dokonanych przez Sąd w pkt 107–114 zaskarżonego wyroku odnośnie do koncepcyjnego podobieństwa kolidujących oznaczeń. Jak przypomniane zostało w pkt 38 niniejszego wyroku, nie jest rolą Trybunału kontrola w postępowaniu odwoławczym tego rodzaju ustaleń, z wyjątkiem przypadków czystych błędów w ustaleniach faktycznych. W niniejszej sprawie nie podniesiono czystego błędu w ustaleniach faktycznych. Odnośnie do zakwestionowania przez wnoszącą odwołanie dokonanej przez Sąd w pkt 92–101 zaskarżonego wyroku oceny podobieństwa wizualnego, należy przypomnieć, że w myśl utrwalonego orzecznictwa z art. 225 WE, art. 58 ust. 1 Statutu Trybunału Sprawiedliwości oraz art. 112 § 1 lit. c) regulaminu Trybunału wynika, że odwołanie musi dokładnie wskazywać zakwestionowane części wyroku, którego uchylenie ma na celu, oraz zawierać argumenty prawne, które uzasadniają to żądanie (wyroki z dnia 4 lipca 2000 r. w sprawie C-352/98 P Bergaderm i Goupil przeciwko Komisji, Rec. str. I-5291 , pkt 34 i z dnia 30 czerwca 2005 r. w sprawie C-286/04 P Eurocermex przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-5797 , pkt 42). Jednak stanowisko wnoszącej odwołanie nie odpowiada tym wymogom. Nie zawiera ono bowiem żadnej argumentacji prawnej służącej wykazaniu, iż Sąd dopuścił się naruszenia prawa. Wnosząca odwołanie ogranicza się do powtórzenia zarzutu przedstawionego w postępowaniu przed Sądem bez dalszych wyjaśnień i bez wskazania na te elementy wyroku, które zamierza zakwestionować. Stanowisko to jest zatem zwykłym żądaniem ponownego zbadania skargi wniesionej w pierwszej instancji, co jest sprzeczne z wymogami zawartymi zarówno w Statucie Trybunału Sprawiedliwości, jak i w regulaminie. W związku z tym drugą część zarzutu pierwszego należy oddalić jako niedopuszczalną. — W przedmiocie trzeciej części zarzutu pierwszego Choć prawdą jest, że zgodnie z zasadą wzajemnej zależności branych pod uwagę czynników, a w szczególności podobieństwa znaków towarowych i podobieństwa objętych nimi towarów lub usług, niski stopień podobieństwa pomiędzy objętymi znakiem towarami lub usługami może być zrównoważony wysokim stopniem podobieństwa między samymi znakami i odwrotnie (zob. w szczególności wyrok z dnia 29 września 1998 r. w sprawie C-39/97 Canon, Rec. str. I-5507 , pkt 17, ww. wyrok w sprawie Lloyd Schuhfabrik Meyer, pkt 19 oraz ww. wyrok w sprawie T.I.M.E. ART przeciwko OHIM, pkt 35), Trybunał orzekł, że na potrzeby stosowania art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia 40/94 prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd zakłada jednoczesne istnienie identyczności lub podobieństwa pomiędzy zgłaszanym i wcześniejszym znakiem oraz identyczności lub podobieństwa pomiędzy towarami i usługami, dla których dokonuje się zgłoszenia, a tymi, dla których zarejestrowany został wcześniejszy znak towarowy. Przesłanki te powinny być spełnione kumulatywnie (zob. wyrok z dnia 12 października 2004 r. w sprawie C-106/03 P Vedial przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-9573 , pkt 51). W pkt 116 zaskarżonego wyroku Sąd orzekł, że choć kolidujące oznaczenia wykazują podobieństwa na płaszczyźnie fonetycznej, czynnik ten ma ograniczone znaczenie, ponieważ właściwy krąg odbiorców zwykle zwraca uwagę na wizualną stronę znaku towarowego, którym oznaczane są przedmiotowe towary. Poza tym Sąd, w wyniku przeprowadzonej przezeń oceny, która — ze względów przedstawionych w ramach analizy drugiej części rozpatrywanego zarzutu — nie może być kwestionowana, przesądził także o braku podobieństw koncepcyjnych i wizualnych. Dlatego, oceniając prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd, Sąd mógł zgodnie z prawem stwierdzić, że kolidujące znaki towarowe, rozpatrywane z osobna, nie wykazują minimalnego stopnia podobieństwa wymaganego do stwierdzenia wystąpienia prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd wyłącznie na podstawie charakteru wysoce odróżniającego wcześniejszych znaków towarowych lub wyłącznie na podstawie identyczności towarów oznaczanych tymi znakami oraz towarów oznaczanych zgłoszonym znakiem towarowym. Wobec niewystępowania tego minimalnego stopnia podobieństwa nie można zarzucać Sądowi braku zastosowania zasady wzajemnej zależności w ramach całościowej oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd. W tych okolicznościach należy oddalić trzecią część zarzutu pierwszego jako bezzasadną. W konsekwencji zarzut pierwszy podlega oddaleniu w całości. W przedmiocie zarzutu piątego, dotyczącego naruszenia art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 w ramach oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do wcześniejszych znaków towarowych jako znaków należących do „rodziny” czy też „serii” znaków towarowych Argumentacja stron Wnosząca odwołanie twierdzi, że Sąd niewłaściwie zastosował art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 przy ocenie prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd w odniesieniu do „rodziny” czy też „serii” znaków towarowych, na które miałyby się składać znaki wcześniejsze. Jej zdaniem, w ciągu pięciu lat poprzedzających zgłoszenie wspólnotowego znaku towarowego prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd należy oceniać na podstawie porównania znaków towarowych w ich zarejestrowanej postaci bez stosowania takiego wymogu jak faktyczne używanie. Wnosząca odwołanie wskazuje po pierwsze, że tak jest w przypadku, gdy sprzeciw uprawnionego do wcześniejszego znaku towarowego opiera się na istnieniu tego jedynego wcześniejszego znaku towarowego, niepodlegającego wymogowi używania. Po drugie twierdzi ona, że wymóg używania wcześniejszych znaków towarowych oznaczałby pozbawienie ochrony należnej „znakom seryjnym” uprawnionego, który zamierza właśnie wprowadzić na rynek towary oznaczane należącymi do niego „znakami seryjnymi”, które zostały zarejestrowane, lecz nie były jeszcze używane, w sytuacji gdy podmiot trzeci, który zgodnie z prawem zgłosił do rejestracji podobny znak towarowy, postanowiłby rozpocząć w tym samym momencie jego rzeczywiste używanie. OHIM twierdzi po pierwsze, że pojęcie „znaków seryjnych” nie występuje w rozporządzeniu nr 40/94 i stanowi jedynie wynikającą z orzecznictwa konstrukcję, znaną włoskiemu prawu znaków towarowych, która przyznaje walor prawny pewnej sytuacji faktycznej, w której możliwe jest skojarzenie między znakami należącymi do serii a zgłoszonym znakiem towarowym. Skojarzenie to może wprowadzić dany krąg odbiorców w błąd z uwagi na współistnienie na rynku wielu znaków towarowych zawierających wspólny element odróżniający i służących do oznaczania identycznych lub podobnych towarów. W konsekwencji wymagana jest obecność na rynku tych znaków. Po drugie, uwzględnienie seryjnego charakteru wcześniejszych znaków towarowych oznaczałoby rozszerzenie zakresu ochrony tych znaków rozpatrywanych z osobna. Dlatego też należy wykluczyć wszelkie próby arbitralnej oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd opierające się wyłącznie na istnieniu licznych rejestracji mających za przedmiot znaki towarowe zawierające ten sam element odróżniający, jeśli znaki te nie były rzeczywiście używane. Po trzecie OHIM uważa, że kwestia „seryjności” znaków towarowych należy do oceny okoliczności faktycznych i związana jest z postrzeganiem kolidujących oznaczeń przez konsumentów. OHIM twierdzi jednak, że rzekome „znaki seryjne” nie były przedmiotem używania i że między sobą znaki te nie prezentują cech, które pozwoliłyby na uznanie ich za rodzinę znaków. Interwenient zauważa, że choć wnosząca odwołanie nie miała obowiązku wykazania używania wcześniejszych znaków towarowych zawierających wspólny element słowny „bridge” aby zapobiec wygaśnięciu odpowiednich rejestracji, miała jednak obowiązek to uczynić, aby wykazać prawdziwość twierdzenia o istnieniu „rodziny znaków” zawierających ten element słowny. Ocena Trybunału Zgodnie z art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, istnienie prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd wynikającego z podobieństwa, po pierwsze, pomiędzy zgłoszonym znakiem towarowym a wcześniejszym znakiem towarowym, a po drugie, pomiędzy towarami lub usługami oznaczanymi tymi znakami należy oceniać z punktu widzenia kręgu odbiorców na terytorium, na którym wcześniejszy znak towarowy jest chroniony. W niniejszej sprawie Sąd stwierdził w pkt 78 zaskarżonego wyroku, że z uwagi na rodzaj występujących w sprawie towarów, których opis zawarty jest w pkt 5 niniejszego wyroku, docelowy krąg odbiorców, w odniesieniu do którego należy dokonywać oceny prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd, składa się — dla wszystkich omawianych towarów — z przeciętnych konsumentów w państwie członkowskim, w którym wcześniejsze znaki są chronione, to jest we Włoszech. Należy przede wszystkim stwierdzić, że zgodnie z art. 4–6 rozporządzenia nr 40/94, znak towarowy może być zarejestrowany tylko indywidualnie, a wynikająca z tej rejestracji ochrona, która trwa minimum pięć lat, przyznawana jest wyłącznie indywidualnie, nawet w przypadku jednoczesnej rejestracji wielu znaków towarowych mających jeden element wspólny i odróżniający lub większą liczbę takich elementów. O ile w przypadku sprzeciwu wobec rejestracji wspólnotowego znaku towarowego uzasadnionego istnieniem pojedynczego wcześniejszego znaku towarowego, którego nie dotyczy jeszcze wymóg używania, oceny prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd należy dokonywać w oparciu o porównanie dwóch znaków towarowych w ich zarejestrowanej postaci, o tyle inaczej jest w sytuacji, gdy sprzeciw uzasadniony jest istnieniem wielu znaków towarowych o wspólnych cechach, które sprawiają, że można je uznać za znaki należące do tej samej „rodziny” czy też „serii” znaków towarowych. Prawdopodobieństwem wprowadzenia w błąd w rozumieniu art. 8 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 jest prawdopodobieństwo, że odbiorcy przekonani będą o pochodzeniu określonych towarów lub usług od tego samego przedsiębiorstwa lub ewentualnie od przedsiębiorstw powiązanych gospodarczo (zob. ww. wyrok w sprawie Alcon przeciwko OHIM, pkt 55, zob. także podobnie ww. wyrok w sprawie Canon, pkt 29). W przypadku „rodziny” lub „serii” znaków towarowych prawdopodobieństwo wprowadzenia w błąd wynika z faktu, że konsument może błędnie ocenić pochodzenie czy źródło towarów lub usług oznaczanych zgłoszonym znakiem towarowym i niesłusznie założyć, że znak ten stanowi część tej rodziny czy serii znaków. A zatem, jak zauważyła rzecznik generalna w pkt 101 opinii, nie można oczekiwać, by w braku używania dostatecznej liczby znaków towarowych mogących tworzyć rodzinę lub serię konsument był w stanie rozpoznać wspólny element tej rodziny lub serii znaków czy też skojarzyć z tą rodziną lub serią inny znak towarowy zawierający ten sam element wspólny. Zatem by powstało ryzyko, że konsument będzie w błędzie co do przynależności zgłoszonego znaku towarowego do „rodziny” lub „serii” znaków towarowych, wcześniejsze znaki towarowe należące do tej „rodziny” lub „serii” muszą być na rynku obecne. A zatem, wbrew twierdzeniom wnoszącej odwołanie, Sąd nie zażądał przedstawienia dowodu używania znaków wcześniejszych jako takiego, lecz tylko dowodu używania dostatecznej liczby tych znaków, która może tworzyć serię znaków towarowych. Domagał się on więc wykazania istnienia tej serii, aby dokonać oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd. Wynika z tego, że stwierdziwszy brak owego używania, Sąd mógł zasadnie stwierdzić, że Izba Odwoławcza prawidłowo nie uwzględniła argumentów wnoszącej odwołanie, za pomocą których domagała się ona udzielenia ochrony znakom będącym „znakami seryjnymi”. W konsekwencji zarzut piąty należy oddalić jako bezzasadny. W przedmiocie zarzutu drugiego, dotyczącego naruszenia art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94 w wyniku pominięcia przez Sąd w przeprowadzonej ocenie wcześniejszego znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) Argumentacja stron Wnosząca odwołanie twierdzi, że Sąd niewłaściwie zastosował art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94. Uważa ona, że Sąd nie ocenił znaczenia dla sprawy przedstawionych przez nią dokumentów, dotyczących używania w roku 1995 towarów z klasy 25, oznaczanych znakiem towarowym THE BRIDGE (nr 642952), badając, czy używanie to miało rzeczywisty charakter w okresie pięciu lat poprzedzających datę publikacji zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego. Stawiając wymóg nieprzerwanego używania znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) w przedmiotowym okresie, Sąd sformułował wymóg dodatkowy, nieprzewidziany w art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94. OHIM twierdzi po pierwsze, że analiza dowodów przedstawionych przez wnoszącą odwołanie należy do oceny okoliczności faktycznych dokonywanej przez Sąd. Po drugie twierdzi on, że Sąd nie wprowadził dodatkowego, nieprzewidzianego tym przepisem wymogu, żądając wykazania nieprzerwanego używania znaku towarowego w omawianym pięcioletnim okresie. Domagał się on jedynie, zgodnie z tym przepisem, przedstawienia dowodu stałego używania. Omawiany zarzut należy zatem uznać za niedopuszczalny i bezzasadny. Interwenient twierdzi natomiast, że przedstawienie samego katalogu jesień-zima 1994/1995 oraz niewielkiej liczby wkładek reklamowych z roku 1995 nie wystarcza do stwierdzenia intensywności używania znaku. Uważa on zatem, że mamy do czynienia wyłącznie z przypadkiem „symbolicznego używania” znaku towarowego, mającego na celu usunięcie ryzyka wygaśnięcia praw do tego znaku. Ocena Trybunału Odnosząc się w pierwszej kolejności do zarzucanego Sądowi sformułowania wymogu nieprzerwanego używania znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) w całym odnośnym okresie, należy stwierdzić, że zgodnie z orzecznictwem Trybunału, znak towarowy stanowi przedmiot „rzeczywistego używania” wtedy, gdy jest używany zgodnie ze swoją podstawową funkcją, jaką jest zagwarantowanie pochodzenia towarów i usług, dla których został on zarejestrowany, tak aby wykreować lub zachować rynek zbytu dla tych towarów i usług, z wyłączeniem przypadków używania o charakterze symbolicznym, mającym na celu jedynie utrzymanie praw do znaku towarowego. Ocena rzeczywistego charakteru używania znaku towarowego winna opierać się na wszystkich faktach i okolicznościach właściwych dla ustalenia prawdziwości wykorzystania handlowego tego znaku w obrocie, a w szczególności powinna uwzględniać zasięg i częstotliwość używania znaku towarowego (zob. wyrok z dnia 11 maja 2006 r. w sprawie C-416/04 P Sunrider przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I-4237 , pkt 70, zob. także podobnie, odnośnie do art. 10 ust. 1 ww. dyrektywy 89/104, będącego identycznym z art. 15 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94, wyrok z dnia 11 marca 2003 r. w sprawie C-40/01 Ansul, Rec. str. I-2439 , pkt 43 oraz postanowienie z dnia 27 stycznia 2004 r. w sprawie C-259/02 La Mer Technology, Rec. str. I-1159 , pkt 27). Kwestia, czy używanie jest ilościowo wystarczające, by zachować lub wykreować udziały w rynku towarów lub usług chronionych przez znak towarowy, jest zatem zależna od kilku czynników i oceny dokonywanej odrębnie dla każdego przypadku. Wśród czynników, które mogą zostać wzięte pod uwagę, figurują częstość lub regularność używania znaku towarowego (ww. wyrok w sprawie Sunrider przeciwko OHIM, pkt 71, zob. także podobnie ww. postanowienie w sprawie La Mer Technology, pkt 22). Stwierdzając w pkt 35 zaskarżonego wyroku, że przedstawione dowody są bardzo ograniczone, jeśli chodzi o rok 1994, i nie dotyczą w ogóle lat 1996–1999, Sąd wcale nie zażądał od wnoszącej odwołanie wykazania nieprzerwanego używania znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) w całym przedmiotowym okresie. Zbadał on jedynie, zgodnie z orzecznictwem Trybunału cytowanym w pkt 72 i 73 niniejszego wyroku, czy znak ten był we wskazanym okresie rzeczywiście używany. W tym celu Sąd dokonał, w pkt 32–36 zaskarżonego wyroku, oceny, czy zakres i częstotliwość używania tego znaku towarowego wystarczają do stwierdzenia obecności tego znaku na rynku w sposób rzeczywisty, trwały w czasie i stabilny pod względem konfiguracji oznaczenia. Dalej, odnośnie do zarzucanej Sądowi nieprawidłowej oceny przedstawionych dowodów, wystarczy stwierdzić, że Sąd dokonał oceny dowodów, aby ustalić, czy — zgodnie z art. 43 ust. 2 rozporządzenia nr 40/94 w związku z ust. 3 tego artykułu — wykazano używanie znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) w okresie pięciu lat poprzedzających publikację zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego. W pkt 33–36 zaskarżonego wyroku Sąd zbadał, czy miało miejsce rzeczywiste używanie znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) między 14 czerwca 1994 r. a dniem publikacji zgłoszenia, którym był 14 czerwca 1999 r., posługując się wyłącznie dowodami przedstawionymi przez wnoszącą odwołanie, a dotyczącymi używania tego znaku (katalogiem jesień–zima 1994/1995 oraz wkładkami reklamowymi z roku 1995). Doszedł on do przekonania, że rzeczywiste używanie nie miało miejsca. Skoro Sąd stwierdził, że pozostałe spośród przedstawionych katalogów nie były opatrzone datą, nie można mu zarzucać ich pominięcia w ramach przeprowadzonej oceny. Poza tym należy zauważyć, że wnioski, do których doszedł Sąd w odniesieniu do dowodów będących w jego dyspozycji, należą całkowicie do zakresu ustaleń faktycznych. W treści swoich argumentów wnosząca odwołanie usiłuje zakwestionować te czysto faktyczne ustalenia. Jednak, jak zostało przypomniane w pkt 38 niniejszego wyroku, kwestia ta — z zastrzeżeniem przypadków czystych błędów w ustaleniach faktycznych, który to zarzut nie został podniesiony w niniejszej sprawie — nie podlega kontroli Trybunału w postępowaniu odwoławczym. Zarzut drugi należy zatem odrzucić jako częściowo niedopuszczalny, a w pozostałej części oddalić go jako bezzasadny. W przedmiocie zarzutu trzeciego, dotyczącego naruszenia art. 15 ust. 2 lit. a) rozporządzenia nr 40/94 poprzez pominięcie przez Sąd w ramach dokonanej oceny wcześniejszego znaku towarowego Bridge (nr 370836) Argumentacja stron Wnosząca odwołanie podnosi, że Sąd niewłaściwie zastosował art. 15 ust. 2 lit. a) rozporządzenia nr 40/94 poprzez pominięcie, w ramach dokonywanej oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd, znaku towarowego Bridge (nr 370836) bez uprzedniego zbadania, czy znak ten można uznać za nieznacznie zmodyfikowaną wersję znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) niezależnie od faktu, iż znak ten jest już sam w sobie zarejestrowany. O ile wnosząca odwołanie przyznaje, że nie przedstawiła wymaganego dowodu używania znaku towarowego Bridge (nr 370836), uważa ona, iż była z tego obowiązku zwolniona z uwagi na przedstawione dowody używania znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) wobec zupełnej identyczności towarów oznaczanych tymi dwoma znakami. Wnosząca odwołanie wskazuje, że jedyna różnica między nimi wynika z obecności przedimka „the”. Uważa ona, że dodanie wspomnianego przedimka „the” nie może mieć wpływu na odróżniający charakter znaku towarowego Bridge (nr 370836). Ponadto wnosząca odwołanie twierdzi, że sposób wykładni art. 15 ust. 2 lit. a) rozporządzenia nr 40/94 zastosowany przez Sąd może oznaczać, iż w przypadku dwóch uprawnionych do znaków, z których jeden zarejestrował znak tylko w postaci „podstawowej”, lecz korzysta z całej różnorodności jego odmian, drugi zaś zdecydował się na rejestrację wszystkich odmian swojego znaku, ten drugi będzie dyskryminowany. OHIM uważa, że zarzut ten podlega oddaleniu jako niedopuszczalny i bezzasadny. Twierdzi on, po pierwsze, że nie został spełniony wstępny warunek polegający na faktycznym używaniu znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952), który stanowi jedynie nieznacznie zmienioną postać znaku towarowego Bridge (nr 370836). Po drugie, OHIM jest zdania, że dodatek w postaci przedimka „the” stanowi istotną modyfikację, która zmienia odróżniający charakter znaku zarejestrowanego. Po trzecie, OHIM podnosi, że ocena spełnienia wymogu „minimalnej różnicy” między zarejestrowanym znakiem towarowym a znakiem faktycznie używanym należy do zakresu ustaleń faktycznych. Interwenient twierdzi z kolei, że w niniejszym przypadku art. 15 ust. 2 lit. a) rozporządzenia nr 40/94 nie znajduje zastosowania, ponieważ przepis ten zakłada istnienie znaku towarowego zarejestrowanego w określonej postaci, a używanego w postaci nieznacznie się różniącej, co w niniejszej sprawie nie miało miejsca. Poza tym fakt zatroszczenia się przez wnoszącą odwołanie o dwie różne rejestracje świadczy o tym, że sama ona uznała, iż znaki te dostatecznie różnią się od siebie. Ocena Trybunału Zgodnie z art. 15 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94, znak towarowy, który nie był rzeczywiście używany we właściwym czasie, podlega sankcjom przewidzianym w rozporządzeniu, z zastrzeżeniem istnienia usprawiedliwionych powodów nieużywania znaku. Zgodnie z ust. 2 lit. a) tego artykułu, używanie wspólnotowego znaku towarowego w postaci różniącej się co do elementów, które nie zmieniają odróżniającego charakteru znaku w postaci, w jakiej ten znak został zarejestrowany, również stanowi używanie w rozumieniu ust. 1 omawianego art. 15. Postanowienia te są co do zasady identyczne z postanowieniami art. 10 ust. 1 i 2 lit. a) dyrektywy 89/104 zbliżającej ustawodawstwa państw członkowskich odnoszące się do znaków towarowych. Należy stwierdzić, że w niniejszej sprawie Sąd nie naruszył prawa, nie przychylając się do argumentacji wnoszącej odwołanie, zgodnie z którą używanie znaku towarowego Bridge (nr 370836) miałoby zostać wykazane w odniesieniu do miarodajnego okresu za pomocą dowodów na okoliczność używania znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952). Jednak, bez konieczności badania, czy znak towarowy THE BRIDGE (nr 642952) można uznać za różniący się od znaku towarowego Bridge (nr 370836) jedynie pod względem elementów niemających wpływu na odróżniający charakter, można stwierdzić, że używanie pierwszego z tych znaków nie zostało wykazane, w związku z czym nie może ono w żaden sposób służyć za dowód używania drugiego. W każdym razie, o ile przepisy wymienione w pkt 81 i 82 niniejszego wyroku umożliwiają uznanie zarejestrowanego znaku towarowego za używany, jeśli przedstawiony został dowód używania tego znaku w postaci różniącej się nieznacznie od postaci, w jakiej znak ten został zarejestrowany, o tyle nie pozwalają one na rozciągnięcie ochrony, z której korzysta zarejestrowany znak towarowy, w drodze przedstawienia dowodu jego używania, na inny zarejestrowany znak, którego używanie nie zostało wykazane, na tej podstawie, że znak ten miałby być nieznacznie różniącym się wariantem pierwszego znaku. Zarzut trzeci podlega zatem oddaleniu jako bezzasadny. W przedmiocie zarzutu czwartego, dotyczącego naruszenia art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94, polegającego na pominięciu przez Sąd w swojej ocenie wcześniejszych znaków towarowych określanych jako „obronne” Argumentacja stron Wnosząca odwołanie twierdzi, że Sąd niewłaściwie zastosował art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94 z uwagi na to, iż uznał, że pojęcie „znaków obronnych” obce jest systemowi ochrony wspólnotowego znaku towarowego. W jej ocenie Sąd powinien był przede wszystkim uznać ten argument za niedopuszczalny jako podniesiony przez OHIM po raz pierwszy w postępowaniu przed Sądem. Izba Odwoławcza stwierdziła w istocie, że wcześniejszych znaków towarowych o nr 370836, 704338, 606709 i 593651 nie należy uwzględniać przy ocenie występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd tylko dlatego, iż są one wcześniejsze w stosunku do znaku głównego, a nie dlatego, że pojęcie „znaków obronnych” jest niezgodne z uregulowaniami wspólnotowymi. Trybunał powinien był ograniczyć się do ustalenia, czy znaki te spełniają wymogi ich uznania za obronne znaki towarowe określone w nowym włoskim kodeksie własności przemysłowej, podobnie jak to uczyniła Izba Odwoławcza. Następnie wnosząca odwołanie twierdzi, że nie jest słuszne zajęte przez Sąd stanowisko, zgodnie z kórym nowy włoski kodeks przyznaje ochronę znakom nieużywanym. Zgodnie bowiem z tym kodeksem, prawa do znaku nie wygasają wskutek jego nieużywania, jeśli uprawniony do obronnego znaku towarowego jest jednocześnie uprawnionym do jednego lub większej liczby znaków podobnych, które jeszcze nie wygasły i spośród których przynajmniej jeden jest rzeczywiście używany do oznaczania tych samych towarów lub usług, do ochrony których służy ów obronny znak towarowy. Wreszcie wnosząca odwołanie dodaje, że uznanie znaków na poziomie krajowym za obronne może stanowić „usprawiedliwiony powód” braku używania w rozumieniu art. 43 ust. 2 rozporządzenia nr 40/94. OHIM twierdzi, że zarzut ten należy uznać za niedopuszczalny, ponieważ uznanie znaków za obronne zależy od faktycznego używania znaku głównego THE BRIDGE (nr 642952). Jest to kwestia natury faktycznej, która została już rozstrzygnięta negatywnie przez Sąd. Dalej OHIM uważa, że argument o braku zgodności włoskiej ustawy uznającej konstrukcję obronnych znaków towarowych z systemem ochrony wspólnotowego znaku towarowego nie jest niedopuszczalny z uwagi na naruszenie zasady kontradyktoryjności, ponieważ stanowi on jedynie rozwinięcie zajętego już w postępowaniu przed Izbą Odwoławczą stanowiska, zgodnie z którym istnieje obowiązek używania obronnych znaków towarowych. Odnośnie do meritum OHIM przypomina po pierwsze, że faktyczne używanie znaku towarowego jest koniecznym warunkiem uznania wyłącznych praw właścicielskich uprawnionego do znaku towarowego. Po drugie OHIM uważa, że wnosząca odwołanie usiłuje zrównać ochronę związaną z konstrukcją „znaków obronnych” z ochroną udzielaną na podstawie art. 15 ust. 2 lit. a) rozporządzenia nr 40/94. Tymczasem różnice między obronnymi znakami towarowymi a nieużywanym znakiem głównym THE BRIDGE (nr 642952) są na tyle istotne, że wpływają one na odróżniający charakter tego ostatniego. Interwenient podnosi po pierwsze, że włoska ustawa o znakach towarowych nakłada wymóg, by znak obronny był zgłoszony jednocześnie lub później niż znak główny. Po drugie twierdzi on, że obronny znak towarowy winien być zgłoszony dla tych samych klas towarów co znak główny, podczas gdy wnosząca odwołanie uznaje za obronne także znaki towarowe służące do oznaczania towarów z innej klasy niż towary oznaczane znakiem głównym. Po trzecie interwenient uważa, że znaki obronne mogą różnić się jedynie nieznacznie od znaku głównego. Jego zdaniem, w niniejszej sprawie nie został spełniony żaden z powyższych wymogów. W każdym razie interwenient twierdzi, że uwzględnienie obronnych rejestracji byłoby niezgodne ze wspólnotowym systemem ochrony znaków towarowych. Ocena Trybunału W pierwszej kolejności należy stwierdzić, że Sąd nie dopuścił się naruszenia prawa, rozpatrując podniesiony przez OHIM argument, zgodnie z którym pojęcie obronnych znaków towarowych jest niezgodne z rozporządzeniem nr 40/94. Prawdą jest, że w postępowaniu w sprawie skargi na decyzję Izby Odwoławczej OHIM, wydanej w postępowaniu dotyczącym sprzeciwu wobec rejestracji znaku towarowego opartego na prawdopodobieństwie skojarzenia z wcześniejszym znakiem towarowym, OHIM nie może zmienić przed Sądem Pierwszej Instancji granic sporu, które wynikają z roszczeń i twierdzeń zgłaszającego oraz wnoszącego sprzeciw (zob. podobnie ww. wyrok w sprawie Vedial przeciwko OHIM, pkt 26 i analogicznie wyrok z dnia 21 października 2004 r. w sprawie C-447/02 P KWS Saat przeciwko OHMI, Zb.Orz. str. I-10107 , pkt 58). Można jednak zauważyć, że jednym z argumentów podniesionych przez wnoszącą odwołanie w postępowaniu przed Izbą Odwoławczą, dotyczącym oceny występowania prawdopodobieństwa wprowadzenia w błąd, był argument, zgodnie z którym ze względu na używanie znaku towarowego THE BRIDGE (nr 642952) należało wziąć pod uwagę pewne inne znaki towarowe jako znaki obronne. W zakresie, w jakim argument ten dotyczył odpowiedzi na pytanie, czy zgodnie z prawem włoskim znaki towarowe, których używanie nie zostało wykazane, mogą być jednak uznane za obronne znaki towarowe, stanowisko zaprezentowane przez OHIM w postępowaniu przed Sądem, zgodnie z którym prawo wspólnotowe nie dopuszcza takiej możliwości, nie wychodzi poza ramy sporu, jaki poddany został pod rozstrzygnięcie Izbie Odwoławczej. Ponadto, jak zauważyła rzecznik generalna w pkt 87 swojej opinii, skoro Izba Odwoławcza oparła swoją decyzję — choć tylko w sposób dorozumiany — na błędnej wykładni prawa wspólnotowego, nie można zarzucać Sądowi zastąpienia wykładni zastosowanej przez Izbę Odwoławczą wykładnią prawidłową. Następnie należy ocenić wniosek, do którego Sąd doszedł w pkt 47 zaskarżonego wyroku, o niedopuszczalności powoływania się przez wnoszącą odwołanie na wynikający z uregulowań włoskich dotyczących znaków towarowych obronny charakter niektórych wcześniejszych znaków towarowych nieuwzględnionych przez Izbę Odwoławczą. W tym względzie należy przypomnieć, że zgodnie z art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94, sprzeciw wobec rejestracji wspólnotowego znaku towarowego wniesiony przez uprawnionego do wcześniejszego wspólnotowego lub krajowego znaku towarowego należy odrzucić, jeśli ten ostatni nie przedstawi, na żądanie zgłaszającego, dowodu na to, iż w ciągu pięciu lat poprzedzających publikację zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego jego wcześniejszy znak był przedmiotem rzeczywistego używania we Wspólnocie lub w państwie członkowskim, w którym jest chroniony, w odniesieniu do towarów lub usług, dla których został zarejestrowany i których dotyczy sprzeciw, z zastrzeżeniem istnienia usprawiedliwionych powodów nieużywania znaku. Skądinąd art. 56 ust. 2 wymienionego wyżej rozporządzenia zawiera identyczną zasadę odnoszącą się do przypadków złożenia wniosku o stwierdzenie wygaśnięcia praw do wspólnotowego znaku towarowego lub wniosku o jego unieważnienie. Sąd nie dopuścił się naruszenia prawa, stwierdzając w pkt 46 zaskarżonego wyroku, że uprawniony z rejestracji krajowej, który wnosi sprzeciw wobec zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego, nie może powoływać się na przepis krajowy, który pozwala na zgłaszanie jako znaków towarowych oznaczeń nieprzeznaczonych do używania w obrocie z uwagi na ich funkcję czysto obronną w odniesieniu do innego oznaczenia wykorzystywanego gospodarczo po to, by uwolnić się od ciężaru dowodu nałożonego nań w art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94. Pojęcie usprawiedliwionych powodów, o którym mowa w tym artykule, odnosi się zasadniczo do okoliczności stanowiących przeszkodę w używaniu znaku towarowego, które nie zależą od uprawnionego do tego znaku, a nie dotyczy ono uregulowań krajowych dopuszczających wyjątek od zasady wygaśnięcia praw do znaku towarowego z uwagi na brak jego używania w okresie pięcioletnim, gdy ten brak używania wynika z woli uprawnionego do tego znaku. Teza, zgodnie z którą uprawniony z rejestracji krajowej, który wnosi sprzeciw wobec zgłoszenia wspólnotowego znaku towarowego, może powoływać się na wcześniejszy znak towarowy, którego używanie nie zostało wykazane z uwagi na to, że znak ten stanowi w świetle prawa krajowego obronny znak towarowy, nie daje się zatem pogodzić z art. 43 ust. 2 i 3 rozporządzenia nr 40/94. Z powyższego wynika, że zarzut czwarty podlega oddaleniu jako bezzasadny. Z powyższych rozważań wynika, że odwołanie należy oddalić w całości. W przedmiocie kosztów Zgodnie z art. 69 § 2 regulaminu Trybunału, mającym zastosowanie do postępowania odwoławczego na podstawie art. 118 tego regulaminu, kosztami zostaje obciążona, na żądanie strony przeciwnej, strona przegrywająca sprawę. Ponieważ OHIM i interwenient wnieśli o obciążenie wnoszącej odwołanie kosztami postępowania, a wnosząca odwołanie przegrała sprawę, należy obciążyć ją kosztami postępowania. Z powyższych względów Trybunał (czwarta izba) orzeka, co następuje: 1) Odwołanie zostaje oddalone. 2) Il Ponte Finanziaria SpA zostaje obciążona kosztami postępowania. Podpisy ( *1 )  Język postępowania: włoski.

62006TJ0187

fr

Procédure et conclusions des parties En droit Sur le premier moyen, tiré de la violation des dispositions combinées de l’article 62 et de l’article 7, paragraphes 1 et 2, du règlement n o 2100/94 Arguments des parties Appréciation du Tribunal — Considérations liminaires sur l’étendue du contrôle juridictionnel du Tribunal — Appréciations au titre de l’article 7, paragraphe 1, du règlement n o 2100/94 — Appréciations au titre de l’article 7, paragraphe 2, du règlement n o 2100/94 — Appréciations au titre de l’article 62 du règlement n o 2100/94 Sur les troisième et cinquième moyens, tirés respectivement de la violation de l’article 75 du règlement n o 2100/94 et de « l’interdiction générale, dans un État de droit, de prendre des décisions par surprise » et de la violation de l’article 62, paragraphe 1, du règlement n o 1239/95 Arguments des parties Appréciation du Tribunal — Sur le cinquième moyen — Sur le troisième moyen Sur le deuxième moyen, tiré de la violation de l’article 76 du règlement n o 2100/94 Sur le quatrième moyen, tiré de la violation de l’article 60, paragraphe 1, du règlement n o 1239/95 Sur le sixième moyen, tiré de la violation de l’article 88 du règlement n o 2100/94 Sur le septième moyen, tiré de la violation de l’article 70, paragraphe 2, du règlement n o 2100/94 Sur le huitième moyen, tiré de la violation de l’article 67, paragraphe 2, première phrase, du règlement n o 2100/94 Sur les dépens ( *1 ) Langue de procédure : l’allemand.

62008CJ0077

de

Das Vorabentscheidungsersuchen betrifft die Auslegung von Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 der Verordnung (EWG) Nr. 3665/87 der Kommission vom 27. November 1987 über gemeinsame Durchführungsvorschriften für Ausfuhrerstattungen bei landwirtschaftlichen Erzeugnissen (ABl. L 351, S. 1) in der durch die Verordnung (EG) Nr. 2945/94 der Kommission vom 2. Dezember 1994 (ABl. L 310, S. 57) geänderten Fassung. Dieses Ersuchen ergeht im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen der Dachsberger & Söhne GmbH, Gesellschaft nach österreichischem Recht, und dem Zollamt Salzburg, Erstattungen, über die Ausfuhr von Schweinefleisch aus der Europäischen Gemeinschaft. Rechtlicher Rahmen Gemeinschaftsrecht Zunächst ist festzustellen, dass das Vorabentscheidungsersuchen nach der Verordnung Nr. 3665/87 in der durch die Verordnung (EG) Nr. 495/97 der Kommission vom 18. März 1997 (ABl. L 77, S. 12) geänderten Fassung (im Folgenden: Verordnung Nr. 3665/87) zu prüfen ist, da Gegenstand des Ausgangsverfahrens die Zahlung von Ausfuhrerstattung für eine im Januar 1999 angemeldete Ausfuhr von Schweinefleisch aus der Gemeinschaft ist. Art. 3 der Verordnung Nr. 3665/87 sieht vor: „(1)      Als Tag der Ausfuhr gilt der Zeitpunkt, an dem die Zollbehörden die Ausfuhranmeldung, aus der hervorgeht, dass eine Erstattung beantragt wird, annehmen. (2)      Der Tag der Annahme der Ausfuhranmeldung ist maßgebend für a)      den anzuwendenden Erstattungssatz, wenn die Erstattung nicht im Voraus festgesetzt wurde, b)      die gegebenenfalls vorzunehmenden Berichtigungen des Erstattungssatzes, wenn die Erstattung im Voraus festgesetzt wurde. (3)      Der Annahme der Ausfuhranmeldung ist jede andere Handlung gleichgestellt, die die gleiche Rechtswirkung wie diese Annahme hat. (4)      Der Tag der Ausfuhr ist maßgebend für die Feststellung von Menge, Art und Eigenschaften des ausgeführten Erzeugnisses. (5)      Das bei der Ausfuhr für die Inanspruchnahme einer Ausfuhrerstattung verwendete Dokument muss alle für die Berechnung des Ausfuhrerstattungsbetrags erforderlichen Angaben enthalten und insbesondere: a)      die Bezeichnung der Erzeugnisse nach der für die Ausfuhrerstattungen verwendeten Nomenklatur, b)      die Eigenmasse der Erzeugnisse oder gegebenenfalls die zur Berechnung der Ausfuhrerstattung zu berücksichtigende und in den entsprechenden Mengeneinheiten ausgedrückte Menge, … (6)      Im Zeitpunkt dieser Annahme oder der Vornahme dieser Handlung werden die Erzeugnisse bis zum Verlassen des Zollgebiets der Gemeinschaft unter Zollkontrolle gestellt.“ Art. 11 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 betrifft die Wiedereinziehung von zu Unrecht gezahlten Ausfuhrerstattungsbeträgen und die Sanktionen. Die Unterabs. 1 bis 3 und 7 dieses Art. 11 Abs. 1 lauten: „(1)      Wird festgestellt, dass ein Ausführer eine höhere als die ihm zustehende Ausfuhrerstattung beantragt hat, so entspricht die für die betreffende Ausfuhr geschuldete Erstattung der für die tatsächliche Ausfuhr geltenden Erstattung, vermindert um einen Betrag in Höhe a)      des halben Unterschieds zwischen der beantragten Erstattung und der für die tatsächliche Ausfuhr geltenden Erstattung, b)      des doppelten Unterschieds zwischen der beantragten und der geltenden Erstattung, wenn der Ausführer vorsätzlich falsche Angaben gemacht hat. Als beantragte Erstattung gilt der Betrag, der anhand der Angaben gemäß Artikel 3 bzw. Artikel 25 Absatz 2 berechnet wird. Richtet sich die Höhe des Erstattungssatzes nach der jeweiligen Bestimmung, so ist der differenzierte Teil der Erstattung anhand der Angaben über Menge, Gewicht und Bestimmung gemäß Artikel 47 zu berechnen. Die in Unterabsatz 1 Buchstabe a genannte Sanktion entfällt: a)      im Falle höherer Gewalt, b)      für Ausnahmefälle, in denen der Ausführer die zuständige Behörde unverzüglich, nachdem er festgestellt hat, dass er eine zu hohe Erstattung beantragt hat, von sich aus schriftlich unterrichtet, es sei denn, die zuständige Behörde hat dem Ausführer mitgeteilt, dass sie beabsichtigt, seinen Antrag zu prüfen, oder der Ausführer hat anderweitig von dieser Absicht Kenntnis erlangt oder die zuständige Behörde hat bereits festgestellt, dass die beantragte Erstattung nicht zutrifft, c)      im Fall eines offensichtlichen, von der zuständigen Behörde anerkannten Irrtums im Zusammenhang mit der beantragten Erstattung, d)      sofern die beantragte Erstattung der Verordnung (EG) Nr. 1222/94 der Kommission …, insbesondere Artikel 3 Absatz 2, entspricht und unter Zugrundelegung des Durchschnitts, der in einem vorgegebenen Zeitraum verwendeten Mengen berechnet wurde, e)      in Fällen der Korrektur des Gewichts insoweit, als die Abweichung des Gewichts auf unterschiedlichen Wiegemethoden beruht. … Ist die beantragte Erstattung nur wegen Anwendung von Artikel 2a Absatz 2, Artikel 20 Absatz 3, Artikel 33 Absatz 2 und/oder Artikel 48 höher als die geltende Erstattung, so werden keine Sanktionen angewandt.“ Art. 16 der Verordnung Nr. 3665/87, der in Titel 2 Abschnitt 2 („Differenzierte Erstattung“) steht, sieht in Abs. 1 vor, dass, wenn die Erstattungssätze je nach Bestimmung unterschiedlich sind, die Zahlung der Erstattung von den zusätzlichen Bedingungen abhängig ist, die in den im selben Abschnitt enthaltenen Art. 17 und 18 festgelegt sind. Nach Art. 17 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 muss das Erzeugnis grundsätzlich in unverändertem Zustand in das Drittland oder in eines der Drittländer, für welche die Erstattung vorgesehen ist, innerhalb einer Frist von zwölf Monaten nach Annahme der Ausfuhranmeldung eingeführt worden sein. Nach Art. 17 Abs. 3 der Verordnung Nr. 3665/87 gilt das Erzeugnis als eingeführt, wenn die Zollförmlichkeiten für die Überführung in den freien Verkehr in dem betreffenden Drittland erfüllt sind. Art. 18 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 zählt die Dokumente auf, anhand deren der Nachweis der Erfüllung der Zollförmlichkeiten für die Überführung in den freien Verkehr in einem Drittland erbracht werden kann. Art. 20 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 sieht eine Abweichung von deren Art. 16 vor, wonach ein Teil der Erstattung gezahlt wird, sobald nachgewiesen ist, dass das Erzeugnis das Zollgebiet der Gemeinschaft verlassen hat. Nach Art. 20 Abs. 2 der Verordnung Nr. 3665/87 entspricht dieser Teil dem Erstattungsbetrag, den der Ausführer erhalten würde, wenn sein Erzeugnis eine Bestimmung erreichen würde, für die der niedrigste Erstattungssatz festgesetzt wurde. Die Nichtfestsetzung einer Erstattung gilt als Festsetzung des niedrigsten Erstattungssatzes. Art. 20 Abs. 3 der Verordnung Nr. 3665/87 bestimmt: „Wurde die Bestimmung in Feld 7 der erteilten Lizenz mit Vorausfestsetzung der Erstattung nicht eingehalten und a)      ist der der tatsächlichen Bestimmung entsprechende Erstattungssatz gleich dem oder höher als der Erstattungssatz für die in Feld 7 angegebene Bestimmung, so ist der Erstattungssatz für die in Feld 7 angegebene Bestimmung anwendbar; b)      ist der der tatsächlichen Bestimmung entsprechende Erstattungssatz niedriger als der Erstattungssatz für die in Feld 7 angegebene Bestimmung, so ist die Erstattung zu zahlen, –        die sich aus der Anwendung des der tatsächlichen Bestimmung entsprechenden Satzes ergibt, –        außer im Fall höherer Gewalt verringert um 20 % der Differenz zwischen der Erstattung, die sich aus der in Feld 7 angegebenen tatsächlichen Bestimmung ergibt, und der Erstattung für die tatsächliche Bestimmung. Für die Anwendung des ersten Unterabsatzes sind die Erstattungssätze zu berücksichtigen, die am Tag der Abgabe des Lizenzantrags anwendbar sind. Gelten die Bestimmungen des ersten und zweiten Unterabsatzes und des Artikels 11 der Verordnung (EWG) Nr. 3665/87 für dieselbe Ausfuhr, so wird der sich aus dem ersten Unterabsatz ergebende Betrag um die Sanktion gemäß Artikel 11 verringert.“ In Titel 4 („Verfahren für die Zahlung der Erstattung“) der Verordnung Nr. 3665/87 lautet Art. 47 wie folgt: „(1)      Die Erstattung wird nur auf spezifischen Antrag des Ausführers von dem Mitgliedstaat gezahlt, in dessen Hoheitsgebiet die Ausfuhranmeldung angenommen wurde. Der Erstattungsantrag erfolgt a)      entweder schriftlich; die Mitgliedstaaten können hierfür ein besonderes Formblatt vorsehen; b)      oder unter Einsatz von Informatikverfahren nach den von den zuständigen Behörden festgelegten Modalitäten und nach Zustimmung der Kommission. … (2)      Die Unterlagen für die Zahlung der Erstattung oder die Freigabe der Sicherheit sind, außer bei höherer Gewalt, innerhalb von zwölf Monaten nach dem Tag der Annahme der Ausfuhranmeldung einzureichen. …“ Nationales Recht Das österreichische Recht sieht seit dem 1. April 1998 vor, dass die Angaben, die dem nach Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehenen Zahlungsantrag entsprechen, unmittelbar in der Ausfuhranmeldung gemacht werden können. Sachverhalt des Ausgangsverfahrens und Vorlagefragen Am 18. Januar 1999 meldete die Beschwerdeführerin des Ausgangsverfahrens Fleisch von Hausschweinen, ganze oder halbe Tierkörper, gefroren, der Tarifstelle 0203 21 10 9000 unter Angabe des Bestimmungslands „Russland“ zur Ausfuhr aus der Gemeinschaft an und beantragte in der Ausfuhranmeldung gleichzeitig die Zuerkennung der Ausfuhrerstattung. In der zur Ausfuhrabfertigung dieses Erzeugnisses vorgelegten Ausfuhrlizenz mit Vorausfestsetzungsbescheinigung ist als Gültigkeitstag der im Voraus festgesetzten Erstattung der 14. Januar 1999 angegeben. Zu diesem Zeitpunkt galten nach der Verordnung (EG) Nr. 2634/98 der Kommission vom 8. Dezember 1998 zur Festsetzung der Erstattungen bei der Ausfuhr auf dem Schweinefleischsektor (ABl. L 333, S. 24) für die im Ausgangsverfahren fragliche Tarifstelle – abhängig von der Bestimmung – folgende Erstattungssätze: 20,00 ECU/100 kg Nettogewicht für die Republik Bulgarien, die Tschechische Republik, die Republik Estland, die Republik Lettland, die Republik Litauen, die Republik Ungarn, die Republik Polen, Rumänien, die Republik Slowenien und die Slowakische Republik, 70,00 ECU/100 kg Nettogewicht für die Russische Föderation und 40,00 ECU/100 kg Nettogewicht für andere Bestimmungen. Am 18. Februar 1999 wurden der österreichischen Zahlstelle, dem Zollamt Salzburg, Erstattungen, ein von den russischen Behörden ausgestelltes Verzollungsdokument und eine Kopie eines Frachtbriefs vorgelegt. Sie gewährte mit Bescheid vom 15. März 1999 die beantragte Ausfuhrerstattung. Nachdem das Zollamt Salzburg, Erstattungen, jedoch festgestellt hatte, dass das für den Nachweis der Erfüllung der Zollförmlichkeiten für die Überführung in den freien Verkehr in Russland vorgelegte Verzollungsdokument nicht echt war, forderte es mit Bescheid vom 14. Februar 2002 den differenzierten Teil der gewährten Ausfuhrerstattung zurück und verhängte gegen die Beschwerdeführerin des Ausgangsverfahrens eine Sanktion gemäß Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 1 Buchst. a der Verordnung Nr. 3665/87. Da nachgewiesen worden sei, dass das Erzeugnis das Zollgebiet der Gemeinschaft verlassen habe, sei die Gewährung der Erstattung nur für den Betrag der Grunderstattung zu Recht erfolgt. Nach erfolglosem Rechtsbehelf gegen diese Entscheidung reichte die Beschwerdeführerin des Ausgangsverfahrens am 27. Februar 2006 eine Beschwerde ein, über die der Unabhängige Finanzsenat, Außenstelle Graz, zu entscheiden hat. Vor dem vorlegenden Gericht stellt die Beschwerdeführerin des Ausgangsverfahrens die Verhältnismäßigkeit der ihr auferlegten Sanktion in Frage. Hierzu führt das vorlegende Gericht aus, dass der Gerichtshof in seinem Urteil vom 11. Juli 2002, Käserei Champignon Hofmeister (C‑210/00, Slg. 2002, I‑6453), die Vereinbarkeit des Sanktionssystems des Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 1 Buchst. a der Verordnung Nr. 3665/87 mit dem Grundsatz der Verhältnismäßigkeit bestätigt habe. Es bestünden jedoch Zweifel an der Rechtmäßigkeit der verhängten Sanktion, und es stelle sich die Frage, auf welchen Zeitpunkt im Fall einer differenzierten Erstattung für die Ermittlung der beantragten Erstattung im Sinne des Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 der Verordnung Nr. 3665/87 abzustellen sei. Unter diesen Umständen hat der Unabhängige Finanzsenat, Außenstelle Graz, beschlossen, das Verfahren auszusetzen und dem Gerichtshof folgende Fragen zur Vorabentscheidung vorzulegen: 1.      Ist Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 Satz 2 der Verordnung Nr. 3665/87, wonach für die Berechnung der beantragten Erstattung im Falle der differenzierten Erstattung „der differenzierte Teil der Erstattung anhand der Angaben über Menge, Gewicht und Bestimmung gemäß Artikel 47 zu berechnen“ ist, so auszulegen, dass mit dem Ausdruck „Angaben über Menge, Gewicht und Bestimmung gemäß Artikel 47“ auf die Angaben im spezifischen Antrag gemäß Art. 47 Abs. 1 verwiesen wird und somit der differenzierte Teil der Erstattung erst im Zeitpunkt der Vorlage des Antrags im Sinne des Art. 47 Abs. 1 beantragt wird? 2.      Falls die erste Frage mit „Ja“ beantwortet wird, stellt sich die Frage, ob die genannte Bestimmung so auszulegen ist, dass in dem Falle, in dem der Zahlungsantrag gemäß Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 bereits in dem „bei der Ausfuhr für die Inanspruchnahme einer Ausfuhrerstattung verwendeten Dokument“ (hier Ausfuhranmeldung) zu stellen ist, die Berechnung der beantragten Erstattung hinsichtlich des differenzierten Teils anhand der Angaben in der Ausfuhranmeldung zu erfolgen hat und somit der differenzierte Teil der Erstattung auch mit der Ausfuhranmeldung beantragt wird? 3.      Falls die erste Frage mit „Nein“ beantwortet wird, stellt sich die Frage, ob die genannte Bestimmung so auszulegen ist, dass die Berechnung der beantragten Erstattung hinsichtlich des differenzierten Teils anhand der gemäß Art. 47 der Verordnung Nr. 3665/87 vorzulegenden Unterlagen zu erfolgen hat und der differenzierte Teil der Erstattung somit erst im Zeitpunkt der Vorlage der „Unterlagen für die Zahlung“ im Sinne des Art. 47 Abs. 2 der Verordnung Nr. 3665/87 beantragt wird? 4.      Falls die dritte Frage mit „Ja“ beantwortet wird, stellt sich die Frage, ob die genannte Bestimmung so auszulegen ist, dass für die Beantragung des differenzierten Teils der Erstattung auch die Vorlage von solchen Unterlagen im Sinne des Art. 47 Abs. 2 der Verordnung Nr. 3665/87, die mangelhaft sind, ausreicht, mit der Rechtsfolge, dass auch hinsichtlich des differenzierten Teils der Erstattung die Sanktionsregelung des Art. 11 der Verordnung Nr. 3665/87 anzuwenden ist? Zu den Vorlagefragen Zur ersten und zur dritten Frage Mit der ersten und der dritten Frage, die zusammen zu prüfen sind, möchte das vorlegende Gericht wissen, ob die Verweisung in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 Satz 2 der Verordnung Nr. 3665/87, wonach „der differenzierte Teil der Erstattung anhand der Angaben über Menge, Gewicht und Bestimmung gemäß Artikel 47 zu berechnen [ist]“, so auszulegen ist, dass im Fall einer differenzierten Erstattung der differenzierte Teil der Erstattung in dem Zeitpunkt beantragt wird, in dem der in Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehene Antrag gestellt wird, oder in dem Zeitpunkt, in dem die in Art. 47 Abs. 2 dieser Verordnung vorgesehenen Unterlagen für die Zahlung der Erstattung eingereicht werden. Zunächst sind die Modalitäten für die Zahlung einer Ausfuhrerstattung darzustellen, wie sie sich aus der Verordnung Nr. 3665/87 ergeben. Erstens muss der Ausführer das in Art. 3 Abs. 5 der Verordnung Nr. 3665/87 genannte Dokument einreichen, mit dem er seine Absicht kundtut, landwirtschaftliche Erzeugnisse unter Inanspruchnahme einer Ausfuhrerstattung auszuführen. Hierzu hat der Gerichtshof festgestellt, dass die Angaben, auf die sich Art. 3 der Verordnung Nr. 3665/87 bezieht, nicht nur der mathematischen Berechnung des genauen Erstattungsbetrags, sondern vor allem dazu dienen, festzustellen, ob überhaupt ein Erstattungsanspruch besteht, und das System der Überprüfung des Erstattungsantrags, die gemäß Art. 11 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 eine Sanktion nach sich ziehen kann, in Gang zu setzen (vgl. in diesem Sinne Urteile vom 14. April 2005, Käserei Champignon Hofmeister, C‑385/03, Slg. 2005, I‑2997, Randnrn. 22, 29 und 36, vom 1. Dezember 2005, Fleisch-Winter, C‑309/04, Slg. 2005, I‑10349, Randnr. 41, sowie entsprechend Urteil vom 27. April 2006, Elfering Export, C‑27/05, Slg. 2006, I‑3681, Randnrn. 25 und 27). Zweitens muss der Ausführer nach Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 einen Zahlungsantrag stellen, mit dem er die Zollbehörden explizit davon in Kenntnis setzt, dass er die Zahlung der Erstattung begehrt. Hierzu hat der Gerichtshof bereits entschieden, dass dieser Zahlungsantrag ein technisches und das Verfahren betreffendes Dokument ist, das ein Ausführer vorzulegen hat, um die Erstattung zu erlangen. Dieser Antrag ist zwar Voraussetzung für die Zahlung der Erstattung, stellt aber nicht die Rechtsgrundlage für den Anspruch auf eine solche Zahlung dar (vgl. in diesem Sinne Urteile vom 14. April 2005, Käserei Champignon Hofmeister, Randnrn. 26 und 27, sowie Fleisch-Winter, Randnr. 40). Im Licht dieser Erwägungen hat der Gerichtshof entschieden, dass im Fall nichtdifferenzierter Erstattung die Berechnung des Betrags der beantragten Erstattung im Sinne von Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 1 und 2 der Verordnung Nr. 3665/87 allein auf der Grundlage des in deren Art. 3 Abs. 5 genannten Dokuments, nämlich der Ausfuhranmeldung oder jeglichen anderen bei der Ausfuhr verwendeten Dokuments, zu erfolgen hat (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 14. April 2005, Käserei Champignon Hofmeister, Randnrn. 22 und 23). Unrichtige Angaben in diesem Dokument, die zu einer höheren Erstattung als der zustehenden führen können, ziehen die Anwendung der in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 1 und 2 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehenen Sanktion nach sich (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 14. April 2005, Käserei Champignon Hofmeister, Randnr. 36 und Tenor). Für den Fall einer differenzierten Erstattung sieht Art. 20 Abs. 1 und 2 der Verordnung Nr. 3665/87 die Zahlung der aufgrund des niedrigsten Erstattungssatzes am Tag der Ausfuhr berechneten Grunderstattung vor, sobald der Ausführer nachgewiesen hat, dass das Erzeugnis das Zollgebiet der Gemeinschaft verlassen hat. Die Zahlung des differenzierten Teils der Erstattung ist ihrerseits von den zusätzlichen Bedingungen abhängig, die in den Art. 17 und 18 der Verordnung Nr. 3665/87 festgelegt sind. Der Ausführer muss nämlich innerhalb einer Frist von zwölf Monaten nach Annahme der Ausfuhranmeldung nachweisen, dass das Erzeugnis in das Drittland oder in eines der Drittländer, für welche die Erstattung vorgesehen ist, eingeführt worden ist, indem er die Nachweise dafür liefert, dass die Zollförmlichkeiten für die Überführung in den freien Verkehr in diesem Land erfüllt sind. Mithin ist zu prüfen, ob im Fall einer differenzierten Erstattung die Verweisung in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 Satz 2 der Verordnung Nr. 3665/87 auf die Angaben gemäß deren Art. 47 bedeutet, dass der differenzierte Teil der Erstattung nicht im Zeitpunkt der Einreichung des in Art. 3 Abs. 5 der Verordnung Nr. 3665/87 genannten Dokuments beantragt wird, sondern in dem Zeitpunkt, in dem nach Art. 47 der Verordnung Nr. 3665/87 der Antrag auf Zahlung gestellt wird oder die Unterlagen für die Zahlung der Erstattung eingereicht werden. Es ist festzustellen, dass die in den Randnrn. 23 bis 27 des vorliegenden Urteils dargelegte funktionale Unterscheidung zwischen Art. 3 und Art. 47 der Verordnung Nr. 3665/87 nicht davon abhängt, ob eine differenzierte oder eine nichtdifferenzierte Erstattung vorliegt. Aus Art. 3 Abs. 5 der Verordnung Nr. 3665/87 geht nämlich hervor, dass das dort genannte Dokument, gleich welche Überschrift es trägt, „alle für die Berechnung des Ausfuhrerstattungsbetrags erforderlichen Angaben enthalten [muss]“, darunter „insbesondere“ jene, die sich beziehen auf erstens die Bezeichnung der betreffenden Erzeugnisse nach der für die Ausfuhrerstattungen verwendeten Nomenklatur, zweitens die Eigenmasse oder die Menge dieser Erzeugnisse und drittens ihre Zusammensetzung, sofern dies zur Berechnung der Ausfuhrerstattung erforderlich ist. Der Gerichtshof hat bereits festgestellt, dass die in diesem Abs. 5 erwähnten Angaben keine abschließende Liste bilden (Urteile Fleisch-Winter, Randnr. 29, und Elfering Export, Randnr. 25). Das Wort „insbesondere“ weist nämlich darauf hin, dass der Gemeinschaftsgesetzgeber ausdrücklich nur einige dieser Angaben aufführt. Die Bedeutung des Ausdrucks „alle … Angaben“ umfasst notwendig sämtliche Angaben, die sich auf die Bewilligungsvoraussetzungen der Ausfuhrerstattung beziehen (vgl. zu Art. 5 Abs. 4 Buchst. a der Verordnung [EG] Nr. 800/1999 der Kommission vom 15. April 1999 über gemeinsame Durchführungsvorschriften für Ausfuhrerstattungen bei landwirtschaftlichen Erzeugnissen [ABl. L 102, S. 11], die an die Stelle der Verordnung Nr. 3665/87 getreten ist, Urteil Elfering Export, Randnr. 26). Somit bezieht sich Art. 3 Abs. 5 der Verordnung Nr. 3665/87 auf sämtliche Angaben, die dazu dienen, festzustellen, ob überhaupt ein Anspruch auf Erstattung, einschließlich ihres differenzierten Teils, besteht. Im Fall einer differenzierten Erstattung umfassen diese Angaben die Angabe des Drittlands oder der Drittländer, für die die Erstattung vorgesehen ist. Art. 47 der Verordnung Nr. 3665/87 sieht dagegen lediglich die Verwaltungsformalitäten vor, die ein Ausführer zu erfüllen hat, um die Zahlung der Erstattung zu erlangen. Mit der Verweisung in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 Satz 2 der Verordnung Nr. 3665/87 auf die Angaben gemäß Art. 47 dieser Verordnung wird eine Abänderung der beschränkten, allein das Verfahren betreffenden Funktion, die nach dieser Verordnung dem Zahlungsantrag im Sinne von Art. 47 Abs. 1 und den Unterlagen für die Zahlung der Erstattung im Sinne von Art. 47 Abs. 2 der Verordnung zukommt, weder bezweckt noch bewirkt. Diese Verweisung erlaubt es lediglich, im Fall einer differenzierten Erstattung etwaige Abweichungen der Menge, des Gewichts und/oder der Bestimmung der Erzeugnisse zu berücksichtigen, die sich bei einer Ausfuhr nach der Annahme der Ausfuhranmeldung ergeben. Diese Abweichungen sind nämlich zu berücksichtigen, um festzustellen, ob gegen den Ausführer eine Sanktion zu verhängen ist, und gegebenenfalls deren Höhe zu ermitteln. Art. 11 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 sieht die Verhängung einer Sanktion gegen Wirtschaftsteilnehmer vor, die, ob vorsätzlich oder nicht, eine höhere als die für die tatsächliche Ausfuhr geltende Erstattung beantragen. Richtet sich die Höhe des Erstattungssatzes nach der jeweiligen Bestimmung, müssen die zuständigen Behörden überprüfen, ob die betreffenden Erzeugnisse wirklich in das Drittland oder in eines der Drittländer, für welche die Erstattung vorgesehen war, eingeführt worden sind. Sie können sich hierbei auf die Unterlagen für die Zahlung der Erstattung und insbesondere die Nachweise der Erfüllung der Zollförmlichkeiten für die Überführung in den freien Verkehr stützen. Anhand dieser Unterlagen können die zuständigen Behörden somit die Höhe der für die tatsächliche Ausfuhr geltenden Erstattung bestimmen. Selbst wenn die Ausfuhranmeldung und der Zahlungsantrag aus praktischen Gründen, wie dies im Ausgangsverfahren geschehen ist, miteinander verbunden werden können, ist jedoch davon auszugehen, dass die differenzierte Erstattung einschließlich des differenzierten Teils im Zeitpunkt der Einreichung des in Art. 3 Abs. 5 der Verordnung Nr. 3665/87 genannten Dokuments im Sinne von Art. 11 Abs. 1 dieser Verordnung „beantragt“ wird. Diese Auslegung von Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 2 der Verordnung Nr. 3665/87 steht überdies mit dem durch diese Verordnung eingeführten System der Überprüfung der Erstattungsanträge und der Sanktionen im Einklang. Eine gegenteilige Auslegung hätte zur Folge, dass es möglich wäre, durch Stellung des Zahlungsantrags bzw. Einreichung der Unterlagen für die Zahlung der Erstattung eine Erstattung für Erzeugnisse zu beantragen, die bereits ausgeführt und möglicherweise bereits kontrolliert wurden. Durch eine solche Möglichkeit würde nicht nur Art. 3 der Verordnung Nr. 3665/87, sondern auch das Verfahren der Überprüfung der Erstattungsanträge jede praktische Wirksamkeit verlieren. Die materielle Kontrolle der Erzeugnisse, für die Erstattungen beantragt worden sind, ist jedoch ein wichtiges Mittel zur Bekämpfung von Unregelmäßigkeiten und Betrugsfällen im Bereich der Ausfuhrerstattungen. Um sicherzustellen, dass das Ziel dieser Überprüfungen in vollem Umfang erreicht wird, ist es daher unabdingbar, dass die Kontrollen erst erfolgen, nachdem der Ausführer einen bindenden Erstattungsantrag gestellt hat (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 14. April 2005, Käserei Champignon Hofmeister, Randnrn. 27 und 28). Zudem könnte der Ausführer, wenn die Erstattung einschließlich des differenzierten Teils innerhalb einer Frist von zwölf Monaten nach Annahme der Ausfuhranmeldung beantragt werden könnte, seinen Erstattungsantrag auch noch nach der Ausfuhr nach Belieben oder entsprechend dem Ergebnis einer etwaigen Kontrolle anpassen und so jeder Sanktion entgehen. Die abschreckende Wirkung der in Art. 11 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehenen Sanktionen würde damit weitgehend zunichte gemacht. Zwar werden nach Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 7 der Verordnung Nr. 3665/87 die in diesem Abs. 1 vorgesehenen Sanktionen nicht angewandt, wenn die beantragte Erstattung höher ist als die nach Art. 20 Abs. 3 dieser Verordnung geltende Erstattung. Diese letztgenannte Bestimmung sieht in Unterabs. 1 Buchst. b vor, dass dann, wenn die in der erteilten Lizenz mit Vorausfestsetzung der Erstattung angegebene Bestimmung nicht eingehalten wurde und der der tatsächlichen Bestimmung entsprechende Erstattungssatz niedriger als der Erstattungssatz für die in der Ausfuhrlizenz angegebene Bestimmung ist, die Erstattung zu zahlen ist, die sich aus der Anwendung des der tatsächlichen Bestimmung entsprechenden Satzes ergibt, außer im Fall höherer Gewalt verringert um 20 % der Differenz zwischen der Erstattung, die sich aus der in der Ausfuhrlizenz angegebenen tatsächlichen Bestimmung ergibt, und der Erstattung für die tatsächliche Bestimmung. Doch sieht die Verordnung Nr. 3665/87, wie die Kommission hervorgehoben hat, für einen Sachverhalt wie den des Ausgangsverfahrens, in dem der Ausführer den Nachweis für die Ausfuhr der Erzeugnisse aus dem Zollgebiet der Gemeinschaft erbracht hat, aber nicht den für ihre Überführung in den freien Verkehr in dem Drittland oder in einem der Drittländer, für welche die Erstattung vorgesehen ist, keine Sonderbestimmung vor. In einem solchen Fall kommt nämlich Art. 20 Abs. 3 der Verordnung Nr. 3665/87 in Ermangelung des Nachweises der „tatsächlichen Bestimmung“ der in Frage stehenden Erzeugnisse nicht zur Anwendung. Da in einem solchen Fall anzunehmen ist, dass der Ausführer eine höhere als die ihm zustehende Ausfuhrerstattung beantragt hat, ist die Anwendung der in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehenen Sanktion geboten, sofern nicht eine der in den Unterabs. 3 und 7 dieses Abs. 1 abschließend aufgeführten Voraussetzungen für eine Befreiung erfüllt ist. Nach alledem ist auf die erste und die dritte Frage zu antworten, dass Art. 11 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 dahin auszulegen ist, dass im Fall einer differenzierten Erstattung der differenzierte Teil der Erstattung weder in dem Zeitpunkt beantragt wird, in dem der in Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehene Antrag gestellt wird, noch in dem Zeitpunkt, in dem die in Art. 47 Abs. 2 dieser Verordnung vorgesehenen Unterlagen für die Zahlung der Erstattung eingereicht werden, sondern im Zeitpunkt der Einreichung des in Art. 3 Abs. 5 dieser Verordnung genannten Dokuments. Enthält dieses Dokument Angaben, die zu einer höheren Erstattung als der zustehenden führen können, und erweisen sich diese Angaben als unzutreffend, zieht dies folglich vorbehaltlich der in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 3 und 7 der Verordnung Nr. 3665/87 genannten Fälle die Anwendung der in diesem Art. 11 Abs. 1 vorgesehenen Sanktion nach sich. In Anbetracht der Antwort auf die erste und die dritte Frage sind die zweite und die vierte Frage des vorlegenden Gerichts nicht zu beantworten. Kosten Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Die Auslagen anderer Beteiligter für die Abgabe von Erklärungen vor dem Gerichtshof sind nicht erstattungsfähig. Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Vierte Kammer) für Recht erkannt: Art. 11 Abs. 1 der Verordnung (EWG) Nr. 3665/87 der Kommission vom 27. November 1987 über gemeinsame Durchführungsvorschriften für Ausfuhrerstattungen bei landwirtschaftlichen Erzeugnissen in der durch die Verordnung (EG) Nr. 495/97 der Kommission vom 18. März 1997 geänderten Fassung ist dahin auszulegen, dass im Fall einer differenzierten Erstattung der differenzierte Teil der Erstattung weder in dem Zeitpunkt beantragt wird, in dem der in Art. 47 Abs. 1 der Verordnung Nr. 3665/87 vorgesehene Antrag gestellt wird, noch in dem Zeitpunkt, in dem die in Art. 47 Abs. 2 dieser Verordnung vorgesehenen Unterlagen für die Zahlung der Erstattung eingereicht werden, sondern im Zeitpunkt der Einreichung des in Art. 3 Abs. 5 dieser Verordnung genannten Dokuments. Enthält dieses Dokument Angaben, die zu einer höheren Erstattung als der zustehenden führen können, und erweisen sich diese Angaben als unzutreffend, zieht dies folglich vorbehaltlich der in Art. 11 Abs. 1 Unterabs. 3 und 7 der Verordnung Nr. 3665/87 genannten Fälle die Anwendung der in diesem Art. 11 Abs. 1 vorgesehenen Sanktion nach sich. Unterschriften * Verfahrenssprache: Deutsch.

62002CJ0288

lv

Ar savu prasību Eiropas Kopienu Komisija lūdz Tiesu atzīt, ka, –        piešķirot tiesības vienīgi Grieķijas pasažieru kuģiem pārvadāt pasažierus starp Grieķijas kontinentālajām ostām, kā arī tiesības veikt kruīzus starp Grieķijas salām ar pasažieru kuģiem, kuru tonnāža pārsniedz 650 bruto tonnas, –        pieprasot Kopienu kuģiem, kuri reģistrēti citas valsts kuģu reģistrā vai starptautiskā reģistrā, karoga valsts iestādes izsniegtu apliecību, kas apliecina, ka minētais kuģis ir tiesīgs sniegt kabotāžas pakalpojumus, –        uzskatot Peloponēsu par salu, –        piemērojot tankkuģiem, kravu kuģiem, pasažieru kuģiem un tūrisma kuģiem, kā arī Kopienu pasažieru laineriem, kas veic kabotāžas jūras pārvadājumus, savas kā kuģa komandas valsts tiesību aktus un uzliekot par pienākumu kuģu īpašniekiem iesniegt lūgumu Tirdzniecības kuģu kontroles direkcijai ( DEEP ) noteikt kuģa kopējo tilpumu, lai Grieķijas iestādes novērtētu kuģa komandas sastāvu, Grieķijas Republika nav izpildījusi pienākumus, ko tai uzliek 1., 3. un 6. pants Padomes 1992. gada 7. decembra Regulā (EEK) Nr. 3577/92/EEK, ar ko piemēro principu, kurš paredz jūras transporta pakalpojumu sniegšanas brīvību dalībvalstīs (jūras kabotāža) (OV L 364, 7. lpp, turpmāk tekstā – "Regula"). Atbilstošās tiesību normas Kopienu tiesiskais regulējums Regulas 1. panta 1. punkts paredz: "No 1993. gada 1. janvāra uz Kopienas kuģu īpašniekiem, kuru kuģi ir reģistrēti dalībvalstī un peld ar dalībvalsts karogu, attiecas jūras transporta pakalpojumu sniegšanas brīvība dalībvalstī (jūras kabotāža), ja šie kuģi atbilst visiem kabotāžas veikšanas nosacījumiem šajā dalībvalstī, ieskaitot kuģus, kas ir reģistrēti " Euros ", kad Padome būs apstiprinājusi šo reģistru." Regulas 2. pants paredz: "Šajā Regulā: 1)      "Jūras transporta pakalpojumi dalībvalstī (jūras kabotāža)" ir pakalpojumi, kurus parasti sniedz par atlīdzību un kuri jo īpaši ietver: a)      kontinentālo kabotāžu: pasažieru vai kravu pārvadāšanu pa jūru starp ostām, kas atrodas kontinentā vai vienas un tās pašas dalībvalsts teritorijā, neiegriežoties salās; [..] c)      salu kabotāžu: pasažieru vai kravu pārvadāšanu pa jūru starp: –        ostām, kas atrodas vienas un tās pašas dalībvalsts kontinentālajā daļā un uz vienas vai vairākām salām, –        ostām, kas atrodas uz vienas un tās pašas dalībvalsts salām; Seūtu un Meliļu pielīdzina salu ostām; [..]." Saskaņā ar Regulas 3. pantu: "1.      Attiecībā uz kuģiem, kas veic kontinentālo kabotāžu, un pasažieru laineriem atbildību par visiem jautājumiem saistībā ar kuģa komandas komplektēšanu uzņemas dalībvalsts, kurā kuģis ir reģistrēts (karoga valsts), izņemot kuģus, kuru tonnāža nepārsniedz 650 bruto tonnas, kuriem var piemērot pakalpojumu sniegšanas valsts nosacījumus. 2.      Attiecībā uz kuģiem, kas veic salu kabotāžu, atbildību par visiem jautājumiem saistībā ar kuģa komandas komplektēšanu uzņemas valsts, kurā kuģis veic jūras transporta pakalpojumu (pakalpojumu sniegšanas valsts). [..]" Regulas 6. pants paredz: "1.      Izņēmuma kārtā no šīs regulas īstenošanas uz laiku izslēdz šādus jūras transporta pakalpojumus, ko veic Vidusjūrā un gar Spānijas, Portugāles un Francijas krastiem: –        kruīzu pakalpojumus līdz 1995. gada 1. janvārim, –        stratēģisku kravu (naftas, naftas produktu un dzeramā ūdens) pārvadājumus līdz 1997. gada 1. janvārim, –        kuģu, kuru tonnāža nepārsniedz 650 bruto tonnas, reisus līdz 1998. gada 1. janvārim, –        regulārus pasažieru pārvadājumus un prāmju satiksmi līdz 1999. gada 1. janvārim. 2.      Izņēmuma kārtā no šīs regulas īstenošanas uz laiku līdz 1999. gada 1. janvārim izslēdz salu kabotāžu Vidusjūrā un kabotāžu attiecībā uz Kanāriju salu, Azoru salu un Madeiras arhipelāgiem, Seūtu un Meliļu, Francijas salām gar Atlantijas okeāna piekrasti un Francijas aizjūras departamentiem. 3.      Sociālekonomiskās kohēzijas dēļ 2. punktā paredzēto izņēmumu attiecībā uz regulāriem pasažieru pārvadājumiem un prāmju satiksmi, kā arī uz kuģu, kuru tonnāža nepārsniedz 650 bruto tonnas, reisiem Grieķijai pagarina līdz 2004. gada 1. janvārim." Saskaņā ar Regulas 9. pantu: "Pirms šīs regulas īstenošanai vajadzīgo normatīvo un administratīvo aktu pieņemšanas dalībvalstis apspriežas ar Komisiju. Dalībvalstis informē Komisiju par šādi pieņemtiem aktiem." Regulas 10. pants paredz: "Komisija līdz 1995. gada 1. janvārim un pēc tam reizi divos gados iesniedz Padomei ziņojumu par šīs regulas īstenošanu un, attiecīgā gadījumā, iesniedz arī priekšlikumus, ko tā uzskata par vajadzīgiem." Valsts tiesiskais regulējums Ypourgeio Emporikis Naftilias (Tirdzniecības flotes ministrija) 1998. gada augustā un decembrī ir publicējusi trīs apkārtrakstus, kas adresēti valsts ostu iestādēm. 1998. gada 4. augusta apkārtraksts Nr. 1151.65/1/98 ar nosaukumu "Kravas kuģu un tankkuģu, kas peld ar Kopienu karogu, darbības, veicot jūras kabotāžu" norāda, ka Regula veido Grieķijas tiesiskā regulējuma neatņemamu daļu un tai ir augstāks juridisks spēks par visiem pretrunā esošiem noteikumiem. Turklāt minētā apkārtraksta 2.1.1. pants Peloponēsas ostas ierindo salu ostu skaitā. Saskaņā ar šī apkārtraksta 2.1.2. pantu, lai varētu nodarboties ar kabotāžu Grieķijas ūdeņos, operatoram, kas izmanto citas valsts kuģu reģistrā vai starptautiskā reģistrā reģistrētus kuģus, ir jāsniedz pierādījums, ka attiecīgais kuģis var nodrošināt pārvadājumus karoga izcelsmes valstī. 1998. gada 18. decembra apkārtraksts Nr. 1151.65/2/98 ar nosaukumu "Pasažieru, tūrisma un kruīzu kuģu, kas peld ar Kopienu karogu, darbības, veicot tūrisma maršrutus Grieķijas ūdeņos (kruīzus)" saskan ar iepriekšējā apkārtraksta noteikumiem attiecībā uz Peloponēsu. Tā 2.4.1. pants paredz: "Grieķijas tiesiskais regulējums (pakalpojumu sniegšanas valsts tiesību akti) tiek vispārīgi piemērots komandas sastāvam uz Kopienas pasažieru, tūrisma, kruīzu kuģiem, kam ir tiesības veikt kruīzus starp kontinentālajām un salu ostām vai starp valsts salu ostām, turpretim karoga valsts tiesību akti attiecas uz kruīziem starp kontinentālajām ostām." 1998. gada 21. decembra apkārtraksts Nr. 2311.10/10/98 ar nosaukumu "Kuģa komanda uz kravas kuģiem, tankkuģiem un kruīza kuģiem, kas peld ar Kopienu karogu, veicot jūras kabotāžu" attiecībā uz kuģa komandu paredz piemērot Grieķijas jūras tiesības. Pirmstiesas procedūra Pēc pirmās sarakstes par Regulas piemērošanu Grieķijas Republikai laikā pēc 1999. gada 1. janvāra un ievērojot, ka tā nav izpildījusi visus no minētās regulas izrietošos pienākumus, Komisija 2000. gada 3. maijā tai nosūtīja brīdinājuma vēstuli, uz kuru Grieķijas Republika atbildēja ar 2000. gada 28. jūlija vēstuli. Sniegto atbildi un 2001. gada 16. februārī organizētās darba sanāksmes laikā saņemtās ziņas novērtējot neapmierinoši, Komisija 2001. gada 18. jūlijā nosūtīja argumentētu atzinumu Grieķijas Republikai, uz kuru tā atbildēja ar 2001. gada 12. oktobra vēstuli. Uzskatot, ka Grieķijas iestādes nav veikušas vajadzīgos pasākumus, lai izpildītu Regulā paredzētos pienākumus, Komisija nolēma celt šo prasību. Par lietas būtību Ievērojot atsevišķus Grieķijas valdības sniegtos paskaidrojumus, Komisija gan savā replikā, gan tiesas sēdes laikā atteicās no ceturtā iebilduma otrās daļas un pirmā iebilduma. Ievērojot šo atteikšanos, tiks pārbaudīti tikai Komisijas izteiktie otrais un trešais iebildums, kā arī ceturtā iebilduma pirmā daļa. Par otro iebildumu Lietas dalībnieku argumenti Komisija uzskata, ka, pieprasot Kopienu kuģiem, kuri reģistrēti citas valsts kuģu reģistrā vai starptautiskā reģistrā, karoga valsts iestādes izsniegtu apliecību, kas apliecina, ka minētais kuģis ir tiesīgs sniegt kabotāžas pakalpojumus, Grieķijas iestādes rada šķērsli pakalpojumu sniegšanas brīvībai. Pat pieņemot, ka šo šķērsli pamato primāras vispārējas intereses, tas, pēc Komisijas domām, ir nesamērīgs pasākums, kas pārsniedz noteiktā mērķa sasniegšanai nepieciešamā robežas. To pašu rezultātu varētu sasniegt ar mazāk ierobežojošiem līdzekļiem, piemēram, nosakot pienākumu uzrādīt dalībvalsts tiesību akta kopiju, kas ļauj starptautiskos reģistros reģistrētiem kuģiem veikt iekšējos pārvadājumus, vai valsts iestādēm veicot ikgadēju informācijas apmaiņu ar attiecīgām citu dalībvalstu iestādēm par tiesiskā režīma attīstību jūras tiesību nozarē. Šaubu gadījumā Grieķijas iestādes šajā sakarā varētu vērsties pie Komisijas. Turklāt saskaņā ar Regulas 10. pantu reizi divos gados Komisijas publicētie ziņojumi dalībvalstu ievērībai ir noderīgs līdzeklis, lai pārbaudītu tiesisko prasību ievērošanu, veicot kabotāžas pakalpojumus karoga valstī. Bez tam to iedarbība tiks pastiprināta, Komisijai uzņemoties saistības regulāri informēt par izmaiņām dalībvalstu tiesību aktos attiecībā uz citu valstu kuģu reģistriem, tādējādi iekļaujot tās, kas izdarītas laika posmā starp ziņojumiem, ja Komisija par šādām izmaiņām ir informēta atbilstoši Regulas 9. pantam. Grieķijas valdība skaidro, ka atsevišķās dalībvalstīs pastāv reģistri, ko sauc par citu valstu kuģu reģistriem vai starptautiskiem reģistriem, kuros reģistrē kuģus, kas ne vienmēr ir pielaisti pie kabotāžas šo dalībvalstu teritorijā. Tādējādi, lai pareizi piemērotu Regulas 1. pantu, pakalpojumu sniegšanas valstij jānodrošina, lai kuģis, kas vēlas nodarboties ar kabotāžu, atbilst kabotāžas veikšanas prasībām valstī, ar kuras karogu tas peld. Attiecībā uz šiem kuģiem tā apstrīd, ka pastāv pasākumi, kuri pakalpojumu sniegšanas brīvību ierobežo mazāk nekā pienākums uzrādīt karoga valsts iestādes izsniegtu apliecību, kas apliecina, ka minētais kuģis atbilst kabotāžas veikšanas prasībām šajā valstī. Kas attiecas uz Regulas 9. pantu, Grieķijas valdība atzīmē, ka šis noteikums attiecas drīzāk uz informāciju, ko Komisijai sniedz dalībvalstis, nevis otrādi. Šis noteikums neparedz, ka Komisijai pastāvīgi jāsniedz informācija dalībvalstīm. Attiecībā uz Regulas 10. pantā paredzēto ziņojumu Grieķijas valdība atzīmē, ka tas tiek publicēts vairāk nekā gadu pēc tai noteiktā divu gadu perioda beigām. No minētā izriet, ka citām dalībvalstīm par attiecīgā laika posmā dalībvalstī veiktām izmaiņām tiesību aktos, kas dara iespējamu kabotāžu tās iekšējā teritorijā, ar šo ziņojumu tika paziņots ar ievērojamu nokavēšanos. Tādējādi tās apliecību sistēma vairāk atbilst pakalpojumu sniegšanas brīvībai, sniedzot tūlītējas ziņas par veiktajām izmaiņām citas dalībvalsts tiesību aktos. Turklāt Komisijas piedāvātais risinājums, kas paredz uzrādīt dalībvalsts tiesību akta kopiju, kas starptautiskos reģistros reģistrētiem kuģiem ļauj veikt kabotāžu šajā dalībvalstī, nav samērīgs ar noteikto mērķi. Šis risinājums, tieši pretēji, ir sarežģītāks, jo oficiālai iestādei tiesību akta teksts būtu pilnībā jāpārtulko un jāiesniedz pakalpojumu sniegšanas valsts ostu iestādēm. Tiesas vērtējums Jāatgādina, ka Regulas 1. pants skaidri nosaka jūras kabotāžas pakalpojumu sniegšanas brīvības principu Kopienā (2001. gada 20. februāra spriedums lietā C‑205/99 Analir u.c., Recueil 2001 , I‑1271. lpp., 20. punkts). Valsts pasākums, ar ko pieprasa Kopienu kuģiem, kuri reģistrēti citas valsts kuģu reģistrā vai starptautiskā reģistrā, karoga valsts iestādes izsniegtu apliecību, kas apliecina, ka minētais kuģis ir tiesīgs sniegt kabotāžas pakalpojumus, ir kavējošs vai padara pakalpojumu sniegšanu mazāk pievilcīgu un tādējādi rada pakalpojumu sniegšanas brīvības ierobežojumu (šajā sakarā skat. iepriekš minēto spriedumu lietā Analir u.c., 22. punkts). Attiecībā uz šī ierobežojuma pieļaujamību, pirmkārt, ir jānorāda, ka Regulas 1. panta 1. punkta redakcija nesniedz atbildi uz jautājumu, vai drīkst pieprasīt šādu apliecību nolūkā pārliecināties, kā arī to paredz šis noteikums, vai kuģis atbilst visiem kabotāžas veikšanas nosacījumiem valstī, ar kuras karogu tas peld (šajā sakarā skat. iepriekš minēto spriedumu lietā Analir u.c., 24. punkts). Otrkārt, ir svarīgi atgādināt, ka pakalpojumu sniegšanas brīvību kā EK līguma pamatprincipu var ierobežot ar tiesību aktiem, ko pamato primāras vispārējas intereses un ko piemēro visām personām vai uzņēmumiem, kas darbojas dalībvalsts teritorijā, kur tiek sniegti pakalpojumi. Turklāt, lai tie būtu tādējādi pamatoti, attiecīgie valsts tiesību akti jāpiemēro tā, lai sasniegtu izvirzīto mērķi, nepārsniedzot tā sasniegšanai nepieciešamās robežas (iepriekš minētais spriedums lietā Analir u.c., 25. punkts, un tajā minētā judikatūra). Komisijas otrais iebildums atbilst kontekstam par attiecīgo valsts tiesību aktu samērīgumu. Faktiski tā vaino Grieķijas Republiku par to, ka šī dalībvalsts, lai pārliecinātos, vai kuģis atbilst visām šajā valstī izvirzītajām kabotāžas prasībām, pieprasa Kopienu kuģiem karoga valsts izsniegtu apliecību, lai gan šī mērķa sasniegšanai pastāv pakalpojumu sniegšanas brīvību mazāk ierobežojoši pasākumi. Taču, kā savu secinājumu 27. līdz 37. punktā skaidro ģenerāladvokāts, Komisijas piedāvātie alternatīvie risinājumi neļauj pilnībā sasniegt izvirzīto mērķi vai arī praksē izrādās sarežģītāki un pakalpojumu sniegšanas brīvību vairāk ierobežojoši nekā pašlaik pastāvošais apliecību režīms. Šajos apstākļos Komisija, kam pienākumu neizpildes procesā ir pierādīšanas pienākums (skat. jo īpaši 1997. gada 23. oktobra spriedumu lietā C‑159/94 Komisija/Francija, Recueil 1997 , I‑5815. lpp., 102. punkts, un tajā minēto judikatūru), nav pierādījusi, ka Grieķijas Republika, pieprasot minēto apliecību, nav izpildījusi no Regulas izrietošos pienākumus. No minētā izriet, ka otrais iebildums ir jānoraida. Par trešo iebildumu Lietas dalībnieku argumenti Komisija uzskata – atsaucoties vienīgi uz vārda etimoloģiju, Grieķijas iestādes kļūdaini norāda, ka Peloponēsa ir sala, tādējādi Regulas 6. panta 3. punktā paredzēto izņēmumu mākslīgi attiecinot uz jūras kabotāžas pakalpojumiem starp Peloponēsas ostām, kā arī starp kontinentālajām un Peloponēsas ostām. Šajā sakarā Komisija atsaucas uz to, ka Peloponēsa vēsturiski bijusi saistīta ar kontinentālo Grieķiju, no kuras atdalīta ar mākslīgi izveidotu kanālu. Turklāt sakarus starp Peloponēsu un kontinentālo Grieķiju nodrošina dzelzceļa līnija un autoceļš, kas šķērso Korintas kanālu. Grieķijas valdība uzsver, ka Regula izmanto citus kritērijus nolūkā atzīt ostas par salu ostām, nevis nosaka, ka sauszemei jābūt jūras ieskautai. Šajā sakarā tā atsaucas uz Seūtu un Meliļu, kas Regulas 2. panta 1. punkta c) apakšpunktā pielīdzinātas salu ostām, lai gan, ievērojot to atrašanās vietu Āfrikas kontinenta krastā, tās viennozīmīgi ir kontinentālas ostas. Turklāt, atsaucoties uz 2000. gada 19. oktobra spriedumu apvienotajās lietās C‑15/98 un C‑105/99 Itālija un Sardegna Lines /Komisija, Recueil 2000 , I‑8855. lpp., Grieķijas valdība uzskata – nosakot, vai ģeogrāfiska teritorija veido salu vai ne, par noteicošo kritēriju jāpieņem statistikas dati par savstarpējiem sakariem, kas veikti, šķērsojot jūru. Nobeigumā, ievērojot iecietību un izpratni saistībā ar noteiktām Kopienas ekonomikas sistēmām, kam raksturīgas īpatnības, uz ko norāda Regulas ievads, kā arī tās 6. panta 3. punkts, kas paredz Grieķijai izņēmumu sociālekonomiskās kohēzijas dēļ, šī atkāpe līdzīgi ir jāpiemēro arī Peloponēsai. Tiesas vērtējums Tā kā Regula neietver jēdziena "sala" definīciju, ir jāņem vērā šī jēdziena vispārīgā nozīme, atbilstoši kurai jūras tiesību kontekstā salu var definēt kā sauszemes platību, kas ilgstoši atklājas jūras ūdeņos. Tomēr, kā atzīmē ģenerāladvokāts savu secinājumu 44. punktā, nav apstrīdams, ka Peloponēsa ģeogrāfiski ir pussala. Tā ir atdalīta no pārējās Grieķijas tikai ar mākslīgu kanālu dažu desmitu metru platumā. Šādos apstākļos to nevar kvalificēt kā salu Regulas izpratnē. Fakts, ka Regulas 2. pants Seūtas un Meliļas ostas pielīdzina salu ostām, neiestājas pret šādu interpretāciju. Tiešām, šīs divas ostas veido salu ostas vienīgi tādēļ, ka ar Regulas 2. pantu tās tiek pielīdzinātas šādām ostām. Tās nav salu ostas pēc savas būtības. Tādējādi salīdzinājums starp Seūtas un Meliļas un Peloponēsas ostām, kas ar Regulas 2. pantu nav pielīdzinātas salu ostām, drīzāk vājina, nevis stiprina Grieķijas valdības argumentu, ar ko tā Peloponēsu pielīdzina salai. Cita starpā, kā to atzīmē ģenerāladvokāts savu secinājumu 45. punktā, lai gan salīdzinot ar Āfrikas kontinentu, šo pilsētu ostas ir kontinentālas ostas, tad tomēr attiecībā uz Eiropas kontinentu un jo īpaši Ibērijas pussalu šīs ostas ir pielīdzināmas salu ostām tāpēc, ka sauszeme tās nesaista ar Spāniju. Attiecībā uz iepriekš minēto spriedumu Itālija un Sardegna Lines /Komisija, uz ko atsaucas Grieķijas valdība, pietiek konstatēt, ka šajā spriedumā Tiesa nav ieņēmusi nostāju jautājumā par jēdzienu "sala". Visbeidzot, Grieķijas valdības piedāvātā Regulas 6. panta 3. punkta paplašinātā interpretācija ir pretrunā faktam, ka šis noteikums kā izņēmums no Regulā paredzētajiem vispārīgajiem noteikumiem attiecībā uz jūras transporta pakalpojumu sniegšanas brīvību dalībvalstī ir jāinterpretē sašaurināti. No minētā izriet, ka Komisijas trešais iebildums ir pamatots. Par ceturtā iebilduma pirmo daļu Lietas dalībnieku argumenti Tiesas sēdes laikā Komisija precizēja – ceturtā iebilduma pirmā daļa attiecas vienīgi uz faktu, ka, atbilstoši apkārtraksta Nr. 1151.65/2/98 2.4.1. punktam, Grieķijas tiesību akti kuģu komandai tiek piemēroti, veicot salu kabotāžu Kopienu pasažieru laineriem ar tonnāžu virs 650 bruto tonnām. Tā uzsver, ka iepriekš minētais apkārtraksta noteikums ir pretrunā Regulas 3. panta 1. punktam, kas paredz, ka atbildību par visiem jautājumiem saistībā ar kuģa komandas komplektēšanu uzņemas karoga valsts, izņemot kuģus, kuru tonnāža nepārsniedz 650 bruto tonnas un kuriem var piemērot pakalpojumu sniegšanas valsts nosacījumus. Saskaņā ar Komisijas viedokli, no iepriekš minētās normas redakcijas izriet, ka tā jāpiemēro visiem pasažieru laineriem, kas veic kontinentālo vai salu kabotāžu. Grieķijas valdība uzskata, ka, saskaņā ar Regulas 3. panta 2. punktu, atbildību par visiem jautājumiem, kas saistīti ar kuģa komandu, attiecībā uz visu kategoriju kuģiem, kas veic salu kabotāžu, ieskaitot pasažieru lainerus, uzņemas pakalpojumu sniegšanas valsts. Tiesas vērtējums Kā izriet no Regulas 3. panta 1. punkta formulējuma, tas tiek piemērots kuģiem, kas veic kontinentālo kabotāžu, un pasažieru laineriem. Savukārt 3. panta 2. punkts tiek piemērots kuģiem, kas veic salu kabotāžu. Tā kā Regulas 3. panta 1. punktā nav precizēts termins "pasažieru laineris", šo noteikumu piemēro visiem pasažieru laineriem neatkarīgi no to veiktās kabotāžas veida. Šāda interpretācija, kā to atzīmē ģenerāladvokāts savu secinājumu 54. punktā, saskan ar faktu, ka tad, ja uz pasažieru laineriem, kas veic salu kabotāžu, attiektos Regulas 3. panta 2. punkts, tad atsaucei uz pasažieru laineriem 1. punktā nebūtu nozīmes, jo termins "kuģi, kas veic kontinentālo kabotāžu" jau ietver pasažieru lainerus, kas veic minēto kabotāžu. Tādējādi, runājot par kuģiem ar tonnāžu virs 650 bruto tonnām, kuri veic salu kabotāžu, atbildību par visiem jautājumiem, kas saistīti ar kuģa komandu, uzņemas valsts, ar kuras karogu peld kuģis. Tā kā apkārtraksta Nr. 1151.65/2/98 2.4.1. punkts nosaka pretējo, Grieķijas Republika nav izpildījusi no Regulas izrietošos pienākumus. No minētā izriet, ka ceturtā iebilduma pirmā daļa ir pamatota. Par tiesāšanās izdevumiem Atbilstoši Reglamenta 69. panta 2. punktam lietas dalībniekam, kuram spriedums ir nelabvēlīgs, piespriež atlīdzināt tiesāšanās izdevumus, ja to ir prasījis lietas dalībnieks, kuram spriedums ir labvēlīgs. Tomēr saskaņā ar Reglamenta 69. panta 3. punkta pirmo daļu, ja abiem lietas dalībniekiem spiedums ir daļēji labvēlīgs un daļēji nelabvēlīgs, Tiesa var nolemt, ka lietas dalībnieki sedz savus tiesāšanās izdevumus paši. Tā kā Komisijai un Grieķijas Republikai spriedums ir daļēji labvēlīgs un daļēji nelabvēlīgs, katrs lietas dalībnieks sedz savus tiesāšanās izdevumus pats. Ar šādu pamatojumu Tiesa (otrā palāta) nospriež: 1) uzskatot Peloponēsu par salu un piemērojot savus kā pakalpojumu sniegšanas valsts tiesību aktus kuģu komandai Kopienu pasažieru laineriem ar tonnāžu virs 650 bruto tonnām, kas veic salu kabotāžu, Grieķijas Republika nav izpildījusi pienākumus, ko tai uzliek 1., 3. un 6. pants Padomes 1992. gada 7. decembra Regulā (EEK) Nr. 3577/92/EEK, ar ko piemēro principu, kurš paredz jūras transporta pakalpojumu sniegšanas brīvību dalībvalstīs (jūras kabotāža); 2) pārējā daļā prasību noraidīt; 3) katrs lietas dalībnieks sedz savus tiesāšanās izdevumus pats. [Paraksti] * Tiesvedības valoda – grieķu.

61980CJ0145(01)

en

1 BY AN APPLICATION LODGED AT THE COURT REGISTRY ON 13 JUNE 1980 , MISS MARIA MASCETTI , A TEMPORARY SERVANT AT THE ISPRA JOINT RESEARCH CENTRE BROUGHT AN ACTION SEEKING , IN THE FIRST PLACE , ANNULMENT OF THE DECISION OF THE COMMISSION REFUSING TO REGARD THE PERIOD OF ABSENCE OF THE APPLICANT BETWEEN DECEMBER 1974 AND NOVEMBER 1978 AS A PERIOD OF EMPLOYMENT FOR ALL PURPOSES AND , SECONDLY , A DECLARATION THAT THE COMMISSION IS BOUND TO REINSTATE HER IN HER CAREER AND CONSEQUENTLY TO RESTORE HER FINANCIAL RIGHTS , THAT IS TO SAY TO GIVE HER THE BENEFIT OF ALL THE TWO-YEARLY STEPS , SALARY AND INSURANCE CONTRIBUTIONS WHICH BECAME DUE DURING HER ABSENCE AND ALSO THE SHORTFALL OF HER SEVERANCE GRANT AS A MEMBER OF THE ESTABLISHMENT STAFF AND , FINALLY , NOT TO REDUCE HER PENSION RIGHTS IN ANY WAY ON THE GROUND OF HER ABSENCE . 2 THE ABSENCE OF THE APPLICANT , WHO WAS AT THAT TIME A MEMBER OF THE ESTABLISHMENT STAFF AT THE ISPRA JOINT RESEARCH CENTRE AND WAS CLASSIFIED AS FROM 1 OCTOBER 1973 IN STEP 6 OF THE GRADE CORRESPONDING TO C 1 , WAS DUE TO THE FACT THAT SHE LEFT ITALY TO EVADE EXECUTION OF A WARRANT ISSUED FOR HER ARREST IN CONNECTION WITH CRIMINAL PROCEEDINGS . IN JANUARY 1975 THE COMMISSION , CONSIDERING THE APPLICANT ' S ABSENCE TO BE UNAUTHORIZED , SUSPENDED PAYMENT OF HER SALARY , RELYING ON ARTICLE 60 OF THE STAFF REGULATIONS OF OFFICIALS WHICH IS APPLICABLE BY ANALOGY TO MEMBERS OF THE ESTABLISHMENT STAFF . HOWEVER , IN MARCH 1977 , FOLLOWING A CHANGE IN THE CONDITIONS OF EMPLOYMENT OF OTHER SERVANTS , WHICH DISCONTINUED THE CLASSIFICATION OF MEMBERS OF THE ESTABLISHMENT STAFF , A TEMPORARY SERVANT ' S CONTRACT WAS OFFERED TO THE APPLICANT , ASSIGNING HER TO CATEGORY C , GRADE 1 , STEP 7 , WITH EFFECT FROM 30 OCTOBER 1976 . THE APPLICANT ACCEPTED THAT OFFER BUT STATED THAT SHE WAS UNABLE TO GO TO ISPRA TO SIGN THE CONTRACT . FOR ITS PART THE ADMINISTRATION NOTIFIED THE APPLICANT THAT THE CONTRACT COULD BE ENTERED INTO AS SOON AS SHE WAS IN A POSITION TO REPORT FOR WORK . 3 FOLLOWING HER ACQUITTAL BY THE CORTE DI ASSISE , ROME , BY JUDGMENT OF 14 JULY 1978 , THE APPLICANT RESUMED WORK TOWARDS THE END OF 1978 . ON 30 NOVEMBER 1978 SHE SIGNED A FIRST TEMPORARY SERVANT ' S CONTRACT WHICH ASSIGNED HER TO CATEGORY C , GRADE 1 , STEP 6 , WITH SENIORITY IN HER GRADE FROM 1 DECEMBER 1978 AND SENIORITY IN HER STEP FROM 1 SEPTEMBER 1977 . FOR THE CALCULATION OF HER SENIORITY , THE CONTRACT THUS LEFT OUT OF ACCOUNT HER ENTIRE PERIOD OF ABSENCE . SHE OBJECTED TO THOSE TERMS AND THE ADMINISTRATION PREPARED A NEW CONTRACT WHICH WAS SIGNED BY THE APPLICANT IN APRIL 1979 . THAT CONTRACT BACKDATED HER SENIORITY IN THE GRADE TO 30 OCTOBER 1976 AND ASSIGNED HER TO STEP 7 AS FROM 1 NOVEMBER 1977 . ON 26 MAY 1979 THE APPLICANT OBJECTED IN WRITING TO THAT CLASSIFICATION , BUT BY LETTER OF 10 AUGUST 1979 THE ADMINISTRATION CONFIRMED HER SENIORITY IN THE STEP AS SPECIFIED IN THE LATTER CONTRACT , IN WHICH ACCOUNT HAD BEEN TAKEN OF THE PERIOD OF ABSENCE PRIOR TO THE DATE ON WHICH THE CONDITIONS APPLICABLE TO MEMBERS OF THE ESTABLISHMENT STAFF WERE SUPERSEDED . 4 ON 7 NOVEMBER 1979 THE APPLICANT SENT THE ADMINISTRATION A FURTHER LETTER WHICH CONTAINED ALL THE CLAIMS AT ISSUE . SINCE THAT LETTER EVOKED NO REPLY , SHE BROUGHT THE PRESENT ACTION . 5 IN ITS INTERLOCUTORY JUDGMENT OF 14 JULY 1981 ( CASE 145/80 ( 1981 ) ECR 1975 ), THE COURT DECLARED THAT THE ACTION WAS ADMISSIBLE WITH REGARD TO THE CLAIM RELATING TO SENIORITY IN THE STEP . WITH REGARD TO THE OTHER HEADS OF CLAIM RELATING TO THE PAYMENT OF SALARY , PENSION RIGHTS , SOCIAL SECURITY CONTRIBUTIONS AND COMPENSATION FOR TERMINATION OF THE EMPLOYMENT CONTRACT AS A MEMBER OF THE ESTABLISHMENT STAFF , THE COURT HELD THAT SINCE THE APPLICANT HAD ALLOWED A YEAR TO ELAPSE BEFORE MAKING THE CLAIMS CONTAINED IN HER LETTER OF 7 NOVEMBER 1979 , IT WAS CLEAR THAT THOSE CLAIMS HAD BEEN SUBMITTED OUT OF TIME . IN SO FAR AS THOSE CLAIMS WERE CONCERNED THEREFORE , THE COURT DISMISSED THE APPLICATION AS INADMISSIBLE . 6 IN THE LIGHT OF THAT JUDGMENT , THE COMMISSION OFFERED TO INSERT AN ADDITIONAL TERM IN THE APPLICANT ' S CONTRACT CLASSIFYING HER IN STEP 8 AS FROM 1 DECEMBER 1978 , THE DATE ON WHICH SHE ACTUALLY RESUMED HER DUTIES . THAT PROPOSAL WAS REJECTED BY THE APPLICANT WHO THEREFORE DECIDED TO CONTINUE THE PROCEEDINGS . 7 IN ITS DEFENCE , THE COMMISSION CONSIDERED THE IMPORTANCE OF SENIORITY IN THE STEP WITH REGARD TO THE APPLICANT ' S PRESENT AND FUTURE POSITION . SINCE STEP 8 IS THE FINAL STEP IN GRADE 1 OF CATEGORY C , THE EFFECT OF BACKDATING THE APPLICANT ' S SENIORITY IN THAT STEP TO THE DATE ON WHICH SHE ACTUALLY RESUMED HER DUTIES IS TO ACCORD TO HER THE HIGHEST SALARY IN THAT CATEGORY . THE PROMOTION PROCEDURE TAKES ACCOUNT OF SENIORITY IN THE SERVICE AND IN THE GRADE BUT NEVER OF SENIORITY IN THE STEP . SENIORITY IN STEP 8 OF GRADE 1 OF CATEGORY C IS OF NO IMPORTANCE FOR THE PURPOSES OF CLASSIFICATION IN CATEGORY B IN THE EVENT OF THE APPLICANT ' S BEING TRANSFERRED TO CATEGORY B . FURTHERMORE , HER PENSION RIGHTS AND HER ENTITLEMENT TO OTHER SOCIAL SECURITY BENEFITS ARE BASED SOLELY ON THE ACTUAL LENGTH OF SERVICE AND ON THE CONTRIBUTIONS PAID . EVEN UNDER THE SPECIAL CONDITIONS TRIED OUT IN THE PAST WITH A VIEW TO FACILITATING THE RESIGNATION OF OFFICIALS , SENIORITY IN THE STEP WAS NEVER TAKEN INTO CONSIDERATION . ACCORDINGLY , THE APPLICANT HAS NO MATERIAL INTEREST IN BEING CLASSIFIED IN STEP 8 BEFORE THE DATE PROPOSED BY THE COMMISSION . FOR THAT REASON , THE COMMISSION REQUESTS THE COURT TO DECLARE THAT THE APPLICATION IS DEVOID OF PURPOSE SINCE THE APPLICANT NO LONGER HAS AN INTEREST IN PURSUING THE PROCEEDINGS AND TO DECLARE THAT IT IS UNNECESSARY TO GIVE A DECISION ON THE POINTS AT ISSUE . 8 THE APPLICANT CLAIMS REINSTATEMENT IN HER CAREER WITHOUT ANY BREAK IN CONTINUITY AS REGARDS SENIORITY IN THE SERVICE . SHE POINTS OUT THAT , IN VIEW OF HER SENIORITY AS FROM 1 OCTOBER 1973 , REFERRED TO ABOVE , SHE SHOULD BE CLASSIFIED IN STEP 7 AS FROM 1 OCTOBER 1975 AND IN STEP 8 AS FROM 1 OCTOBER 1977 . FURTHERMORE , SHE EXPRESSED THE HOPE THAT THE COURT WOULD RECOGNIZE IN PART HER FINANCIAL ENTITLEMENTS , WHICH ARE INSEPARABLE FROM RECOGNITION OF HER SENIORITY . 9 IN SUPPORT OF HER CLAIM , THE APPLICANT MAINTAINS THAT , IN ITS INTERLOCUTORY JUDGMENT , THE COURT DECLARED HER APPLICATION FOR REINSTATEMENT IN HER CAREER AND FOR A PROPER ASSESSMENT OF HER SENIORITY IN THE SERVICE TO BE ADMISSIBLE . CONSEQUENTLY , THE DISPUTE DOES NOT RELATE EXCLUSIVELY TO SENIORITY IN THE STEP AND IN THE GRADE BUT RATHER TO SENIORITY IN THE SERVICE , A FACTOR WHICH IS OF UNDENIABLE IMPORTANCE AS REGARDS HER CAREER , EVEN THOUGH IT HAS NO IMMEDIATE FINANCIAL CONSEQUENCES . TO JUSTIFY THE HOPE EXPRESSED BY THE APPLICANT REGARDING HER FINANCIAL ENTITLEMENTS , SHE CONTENDS THAT HER LETTER OF 7 NOVEMBER 1979 CAN IN NO WAY BE CONSIDERED TO BE OUT OF TIME SINCE THE OBJECTION LODGED BY HER ON 26 MAY 1979 AGAINST HER CLASSIFICATION IN THE STEP IN REALITY EXTENDED TO ALL THE FINANCIAL CONSEQUENCES OF THAT CLASSIFICATION . MOREOVER , THE JUDGMENT OF 14 JULY 1978 BY WHICH THE APPLICANT WAS ACQUITTED DID NOT BECOME FINAL UNTIL AFTER THE APPLICANT HAD SUBMITTED HER APPLICATION IN NOVEMBER 1979 . FINALLY , THE COMMISSION DID NOT AT ANY STAGE ADOPT AN EXPRESS DECISION IN RELATION TO THE MAJORITY OF THE APPLICANT ' S COMPLAINTS . IN THE LIGHT OF ALL THE ABOVE CIRCUMSTANCES , THE APPLICANT CLAIMS THAT SHE HAS A SUFFICIENT MATERIAL INTEREST IN CONTINUING THE PROCEEDINGS . 10 THE APPLICANT ' S REASONING CANNOT BE ACCEPTED . IN ITS INTERLOCUTORY JUDGMENT THE COURT CATEGORICALLY DECLARED THAT EVERY CLAIM OTHER THAN THAT CONCERNING SENIORITY IN THE STEP WAS INADMISSIBLE AND THE APPLICANT HAS NOT SOUGHT TO RELY UPON ANY FACT NOT ALREADY DISCLOSED BEFORE THAT JUDGMENT WAS GIVEN WHICH MIGHT BE OF SUCH A NATURE AS TO JUSTIFY ANY REVIEW THEREOF . 11 FURTHERMORE , THE COMMISSION HAS SHOWN , WITHOUT BEING EFFECTIVELY CONTRADICTED BY THE APPLICANT , THAT THE BACKDATING OF HER CLASSIFICATION IN STEP 8 OF GRADE C 1 BEYOND THE DATE PROPOSED BY THE COMMISSION WOULD NOT CONFER ANY REAL ADVANTAGE ON HER , EITHER IN FINANCIAL TERMS OR WITH REGARD TO HER FUTURE CAREER . 12 IN THOSE CIRCUMSTANCES , THE APPLICANT ' S CLAIMS ARE DEVOID OF PURPOSE AND IT IS THEREFORE UNNECESSARY FOR THE COURT TO GIVE A DECISION THEREON . Decision on costs COSTS 13 UNDER ARTICLE 69 ( 5 ) OF THE RULES OF PROCEDURE , WHERE A CASE DOES NOT PROCEED TO JUDGMENT THE COSTS ARE TO BE IN THE DISCRETION OF THE COURT . 14 HOWEVER , UNDER ARTICLE 70 OF THE RULES OF PROCEDURE , IN PROCEEDINGS BROUGHT BY SERVANTS OF THE COMMUNITIES , THE INSTITUTIONS ARE TO BEAR THEIR OWN COSTS . Operative part ON THOSE GROUNDS , THE COURT ( SECOND CHAMBER ) HEREBY : 1 . DECLARES THAT IT IS UNNECESSARY TO GIVE A DECISION ON THE POINTS AT ISSUE . 2 . ORDERS THE PARTIES TO BEAR THEIR OWN COSTS .

62007CJ0158

sk

Návrh na prejudiciálne rozhodnutie sa týka výkladu článkov 12 ES a 18 ES, článku 7 nariadenia Komisie (EHS) č. 1251/70 z 29. júna 1970 o práve pracovníkov zostať na území členského štátu po skončení zamestnania v tomto štáte ( Ú. v. ES L 142, s. 24 ; Mim. vyd. 05/001, s. 32 ), ako aj článku 3 smernice Rady 93/96/EHS z o práve študentov na pobyt ( Ú. v. ES L 317, s. 59 ; Mim. vyd. 06/002, s. 250 ). Tento návrh bol predložený v rámci konania medzi pani Förster a Hoofddirectie van de Informatie Beheer Groep (ďalej len „IB-Groep“), ktoré sa týka čiastočného zrušenia študentskej podpory na pokrytie životných nákladov, ktorá jej bola vyplácaná na základe zákona o financovaní štúdia z roku 2000 (Wet studiefinanciering 2000, ďalej len „WSF 2000“). Právny rámec Právna úprava Spoločenstva Článok 7 ods. 2 nariadenia Rady (EHS) č. 1612/68 z 15. októbra 1968 o slobode pohybu pracovníkov v rámci spoločenstva ( Ú. v. ES L 257, s. 2 ; Mim. vyd. 05/001, s. 15 ), zmeneného a doplneného nariadením Rady (EHS) č. 2434/92 z ( Ú. v. ES L 245, s. 1 ; Mim. vyd. 05/002, s. 69 , ďalej len „nariadenie č. 1612/68“), stanovuje, že pracovník, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu, požíva na území iných členských štátov „rovnaké sociálne a daňové výhody ako vlastní pracovníci“. Článok 2 nariadenia č. 1251/70 okrem iného stanovuje: „1.   Nasledovné osoby budú mať právo zostať natrvalo na území členského štátu: a) pracovník, ktorý v čase ukončenia svojej pracovnej činnosti dovŕšil vek určený právnymi predpismi členského štátu na vznik nároku na odchod do starobného dôchodku a ktorý bol v tomto štáte zamestnaný najmenej dvanásť mesiacov a mal tu bydlisko nepretržite viac ako tri roky. b) pracovník, ktorý má bydlisko na území tohto štátu nepretržite viac ako dva roky a ktorý skončí výkon zamestnania následkom trvalej neschopnosti pracovať. … c) pracovník, ktorý po troch rokoch nepretržitého zamestnania a bydliska na území tohto štátu je zamestnaný na území iného členského štátu, zatiaľ čo si udržiava svoje bydlisko na území prvého štátu, do ktorého sa spravidla vracia každý deň alebo aspoň raz týždenne. …“ Článok 7 nariadenia č. 1251/70 stanovuje: „Právo na rovnaké zaobchádzanie na základe nariadenia Rady (EHS) č. 1612/68, sa uplatní aj na osoby, na ktoré sa vzťahujú ustanovenie tohto nariadenia.“ Článok 1 smernice 93/96 stanovuje: „Na účely určenia podmienok umožňujúcich výkon práva na pobyt a s cieľom zabezpečenia prístupu k odbornému vzdelaniu na nediskriminačnom základe pre štátnych príslušníkov členského štátu, ktorí boli prijatí na absolvovanie kurzu odborného vzdelávania v inom členskom štáte, členské štáty priznajú právo na pobyt každému študentovi, ktorý je štátnym príslušníkom jedného z členských štátov a ktorý nie je užívateľom tohto práva na základe iných ustanovení práva spoločenstva, ako aj manželovi/manželke tohto študenta a ich nezaopatreným deťom, pričom študent predloží prostredníctvom vyhlásenia alebo podľa svojho uváženia inými prinajmenšom rovnocennými prostriedkami príslušnému vnútroštátnemu orgánu dôkaz, že má dostatok prostriedkov, a teda jeho rodina nebude počas pobytu s ním záťažou pre systém sociálnej pomoci daného hostiteľského štátu, a to za predpokladu, že sa študent zapísal na uznanú vzdelávaciu inštitúciu s hlavným cieľom absolvovať na nej kurz odborného vzdelania a že má uzavreté nemocenské poistenie voči všetkým rizikám v hostiteľskej krajine.“ Článok 3 smernice 93/96 stanovuje: „Táto smernica nezakladá pre študentov, ktorí sú užívateľmi práva na pobyt, nijaký nárok na vyplácanie študijnej podpory zo strany hostiteľského členského štátu.“ Smernica 93/96 bola s účinnosťou od 30. apríla 2006 zrušená smernicou Európskeho parlamentu a Rady 2004/38/ES z ( Ú. v. EÚ L 158, s. 77 ; Mim. vyd. 05/005, s. 46 , korigendum v Ú. v. EÚ L 229, s. 35 ), ktorú mali členské štáty podľa jej článku 40 prebrať do . Vnútroštátna právna úprava Od 1. septembra 2000 do znel článok 2.2 WSF 2000 takto: „Finančná podpora na štúdium sa môže poskytnúť: a) študentom, ktorí sú holandskými štátnymi príslušníkmi; b) študentom, ktorí nie sú holandskými štátnymi príslušníkmi, ale majú pobyt na území Holandska a majú, pokiaľ ide o financovanie štúdia, rovnaké postavenie ako holandskí štátni príslušníci na základe zmluvy alebo rozhodnutia organizácie medzinárodného práva verejného, alebo c) študentom, ktorí nie sú holandskými štátnymi príslušníkmi, ale majú pobyt na území Holandska, a ktorí patria ku skupine osôb, ktoré majú na základe administratívneho rozhodnutia rovnaké postavenie ako holandskí štátni príslušníci, pokiaľ ide o financovanie štúdia.“ S účinnosťou od 21. novembra 2003 bol do článku 2.2. WSF 2000 doplnený odsek 2, ktorý znie: „Odchylne od článku 2.2 ods. 1 písm. b) sa požiadavka pobytu študenta v Holandsku neuplatňuje v prípade študenta, ktorému nemožno túto požiadavku uložiť z dôvodu Zmluvy alebo rozhodnutia organizácie medzinárodného práva verejného. Administratívnym rozhodnutím alebo na jeho základe možno prijať predpisy v súvislosti s primeraným vykonaním tohto odseku.“ Dňa 4. marca 2005 IB-Groep prijal právny nástroj na monitorovanie migrujúcich pracovníkov (Beleidsregel controlebeleid migrerend werknemerschap, AG/OCW/MT 05.11). Tento právny nástroj nadobudol účinnosť a týka sa monitorovania dĺžky poskytovania študentskej podpory na pokrytie životných nákladov s účinnosťou od kalendárneho roka 2003. Stanovoval, že každý študent, ktorý počas monitorovaného obdobia pracoval priemerne 32 alebo viac hodín mesačne, automaticky požíva štatút pracovníka Spoločenstva. Ak študent nespĺňa kritérium 32-hodinového pracovného času, IB-Groep uskutoční podrobné prešetrenie osobnej situácie tohto študenta. Po prijatí rozsudku z 15. marca 2005, Bidar ( C-209/03, Zb. s. I-2119 ), IB-Groep prijal právny nástroj o úprave žiadostí o finančnú podporu na štúdium pre študentov z Európskej únie, Európskeho hospodárskeho priestoru a Švajčiarska (Beleidsregel aanpassing aanvraag studiefinanciering voor studenten uit EU, EER en Zwitserland, ďalej len „nástroj z “), ktorý bol uverejnený . Článok 2 ods. 1 a 2 nástroja z 9. mája 2005 znie: „Študent, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu Európskej únie…, môže mať na základe žiadosti nárok na finančnú podporu na štúdium podľa WSF 2000…, ak mal pred podaním žiadosti legálny pobyt na území Holandska nepretržite v trvaní aspoň päť rokov. Ostatné ustanovenia WSF 2000… platia bez výhrad.“ Článok 5 nástroja z 9. mája 2005 znie: „Tento nástroj nadobúda účinnosť v okamihu jeho uverejnenia so spätnou účinnosťou od 15. marca 2005.“ Spor vo veci samej a prejudiciálne otázky Dňa 5. marca 2000 sa pani Förster, 20-ročná nemecká štátna príslušníčka, usadila v Holandsku, kde sa zapísala na vzdelávací kurz pre učiteľov a od na bakalárske štúdium teórie vzdelávania na Hogeschool van Amsterdam. Počas štúdia pani Förster vykonávala viaceré platené zamestnania. Od októbra 2002 do júna 2003 absolvovala platenú prax na holandskej škole, ktorá poskytuje osobitné vzdelávanie pre žiakov s poruchami správania a/alebo psychickými poruchami. Po skončení tejto praxe už pani Förster nevykonávala žiadne ďalšie platené zamestnanie. Po tom, čo v polovici roka 2004 vykonala záverečnú skúšku bakalárskeho štúdia teórie vzdelávania, 15. júna toho istého roka prijala miesto sociálneho pracovníka v ústave pre ľudí s psychiatrickými problémami. Od septembra 2000 IB-Groep poskytoval pani Förster študentskú podporu na pokrytie životných nákladov. Poskytovanie tejto podpory sa pravidelne predlžovalo. IB-Groep zastával názor, že pani Förster bola považovaná za „pracovníka“ v zmysle článku 39 ES, a preto mala mať s ohľadom na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov podľa článku 7 ods. 2 nariadenia č. 1612/68 rovnaké postavenie ako študent holandskej štátnej príslušnosti. Po kontrole IB-Groep konštatoval, že pani Förster nebola zárobkovo činná od júla do decembra 2003. Dňa 3. marca 2005 preto rozhodol, že už nemohla byť považovaná za pracovníka Spoločenstva. Rozhodnutie o poskytovaní študentskej podpory na pokrytie životných nákladov za obdobie od júla do decembra 2003 bolo v dôsledku toho zrušené a pani Förster bola vyzvaná, aby vrátila vyplatenú sumu. Rozsudkom z 12. septembra 2005 Rechtbank Alkmaar (Okresný súd v Alkmaar) zamietol žalobu, ktorú pani Förster podala, a to z dvoch dôvodov. Tento súd jednak konštatoval, že v druhej polovici roku 2003 pani Förster nevykonávala skutočné a riadne zamestnanie, a preto už nemohla byť počas tohto obdobia považovaná za pracovníka Spoločenstva. Zároveň konštatoval, že sa nemohla v súvislosti so študentskou podporou na pokrytie životných nákladov odvolávať na už citovaný rozsudok Bidar, pretože predtým, než začala bakalárske štúdium, nebola v žiadnom prípade integrovaná do holandskej spoločnosti. Pani Förster podala proti uvedenému rozsudku odvolanie na Centrale Raad van Beroep (vyšší súd vo veciach sociálneho zabezpečenia) a tvrdila v prvom rade, že v rozhodnom čase bola už tak integrovaná do holandskej spoločnosti, že mala podľa práva Spoločenstva nárok na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov za obdobie druhej polovice roku 2003. Subsidiárne tvrdila, že by mala byť považovaná za pracovníka Spoločenstva za celý rok 2003. Za týchto skutkových okolností Centrale Raad van Beroep prerušil konanie a predložil Súdnemu dvoru tieto prejudiciálne otázky: „1. Platí článok 7 nariadenia (EHS) č. 1251/70 aj pre študenta, ktorý prišiel do Holandska predovšetkým kvôli štúdiu a najskôr v obmedzenom rozsahu vykonával popri štúdiu zárobkovú činnosť, ktorú však medzitým ukončil? 2. Odporuje smernici 93/96, aby študent uvedený v prvej otázke požadoval s odvolaním sa na článok 12 ES plné financovanie štúdia? 3. a) Platí pravidlo, že ekonomicky nečinní občania Únie sa môžu dovolávať článku 12 ES, len ak sa určitý čas legálne zdržiavali na území hostiteľského členského štátu alebo tam mali povolenie na pobyt, aj pre študijné podpory slúžiace na pokrytie životných nákladov? b) Ak áno, je v tomto období prípustná požiadavka určitej doby pobytu, ktorá sa uplatňuje výlučne voči osobám, ktoré majú inú štátnu príslušnosť ako štátnu príslušnosť hostiteľského členského štátu? c) Ak áno, je v súlade s článkom 12 ES vyžadovať pobyt v trvaní piatich rokov? d) Ak nie, akú dobu pobytu možno vyžadovať? 4. Postačí v konkrétnych prípadoch kratší legálny pobyt, keď na značný stupeň integrácie do spoločnosti hostiteľského štátu poukazujú iné faktory, ako je doba pobytu? 5. V prípade, že môžu dotknuté osoby na základe rozsudku Súdneho dvora vyvodiť so spätným účinkom z článku 12 ES rozsiahlejšie nároky, ako sa predpokladalo predtým, môže byť splnenie s tým spojených oprávnených podmienok vyžadované za obdobia v minulosti, keď boli tieto podmienky oznámené krátko po vydaní rozsudku?“ O prejudiciálnych otázkach O prvej otázke Prvou otázku sa vnútroštátny súd v zásade pýta, či sa študent v postavení žalobkyne vo veci samej môže odvolávať na článok 7 nariadenia č. 1251/70 s cieľom získať študentskú podporu na pokrytie životných nákladov. Na základe nariadenia č. 1251/70 má pracovník, ktorý ukončil svoju zárobkovú činnosť, právo trvalo zostať na území členského štátu po tom, čo bol zamestnaný v tomto štáte, a má naďalej právo na rovnaké zaobchádzanie ako vlastní štátni príslušníci tohto štátu podľa nariadenia č. 1612/68. Tieto práva sa týkajú aj rodinných príslušníkov pracovníka, ktorí s ním majú bydlisko na území tohto členského štátu. Podmienky oprávnenia pracovníka zostať na území hostiteľského členského štátu sú taxatívne vymedzené v článku 2 nariadenia č. 1251/70 (pozri rozsudok z 9. januára 2003, Givane a i., C-257/00, Zb. s. I-345 , bod 29). Okrem dodržania podmienok spojených s trvaním plateného zamestnania a pobytu má pracovník, ktorý bol zamestnaný v hostiteľskom členskom štáte, právo zostať v tomto štáte navyše v troch situáciách. Po prvé, ak v okamihu ukončenia svojho zamestnania dosiahol vek, ktorý je v tomto členskom štáte potrebný na odchod do starobného dôchodku. Po druhé, ak skončí výkon zamestnania v dôsledku trvalej pracovnej neschopnosti. Po tretie, ak je zamestnaný v inom členskom štáte, ale udržiava si svoje bydlisko na území prvého štátu, do ktorého sa spravidla vracia každý deň alebo aspoň raz týždenne. Ako vyplýva z rozhodnutia vnútroštátneho súdu, situácia žalobkyne vo veci samej nespĺňa podmienky ani jednej z hypotéz uvedených v článku 2 nariadenia č. 1251/70. Treba uviesť, že pani Förster počas predmetného obdobia prerušila všetky platené zamestnania, aby sa mohla venovať štúdiu, avšak bez toho, aby sa vzdala svojich plánov na profesionálnu kariéru v Holandsku, kde si ponechala aj bydlisko. Za týchto okolností nemožno pani Förster považovať za „[štátneho príslušníka] členského štátu, ktorý [bol zamestnaný] na území iného členského štátu“ v zmysle článku 1 nariadenia č. 1251/70. Nariadenie č. 1251/70 preto nemožno uplatniť na túto vec. Odpoveď na prvú otázku preto znie tak, že študent v postavení žalobkyne vo veci samej sa nemôže odvolávať na článok 7 nariadenia č. 1251/70, aby získal študentskú podporu na pokrytie životných nákladov. O druhej až štvrtej otázke Týmito otázkami, ktoré treba preskúmať spoločne, sa vnútroštátny súd v zásade pýta, či a za akých podmienok sa študent, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu a prišiel do iného členského štátu s cieľom tam študovať, môže odvolávať na článok 12 prvý odsek ES s cieľom získať študentskú podporu na pokrytie životných nákladov. Vnútroštátny súd sa ďalej pýta, či možno podmienku predchádzajúceho pobytu v trvaní piatich rokov uplatňovanú vo vzťahu k štátnym príslušníkom iných členských štátov považovať za zlučiteľnú s článkom 12 prvým odsekom ES a ak áno, či treba v individuálnych prípadoch prihliadať aj na ďalšie faktory poukazujúce na značný stupeň integrácie do spoločnosti hostiteľského štátu. Podľa článku 12 prvého odseku ES je v rámci pôsobnosti Zmluvy ES a bez toho, aby boli dotknuté jej osobitné ustanovenia, akákoľvek diskriminácia na základe štátnej príslušnosti zakázaná. Podľa ustálenej judikatúry občan Únie, legálne usadený na území hostiteľského členského štátu, sa môže odvolávať na článok 12 ES v každej situácii, ktorá spadá do rozsahu pôsobnosti ratione materiae práva Spoločenstva (rozsudky z 12. mája 1998, Martínez Sala, C-85/96, Zb. s. I-2691 , bod 63, a Bidar, už citovaný, bod 32). Tieto situácie zahŕňajú predovšetkým prípady, ktoré sa týkajú uplatňovania základných slobôd zaručených Zmluvou a uplatňovania slobody pohybu a pobytu na území členských štátov podľa článku 18 ES (pozri rozsudky z 2. októbra 2003, Garcia Avello, C-148/02, Zb. s. I-11613 , bod 24, a z , Schempp, C-403/03, Zb. s. I-6421 , bod 18). V tejto súvislosti už Súdny dvor rozhodol, že štátny príslušník členského štátu, ktorý odíde do iného členského štátu, kde pokračuje v stredoškolskom štúdiu, využíva slobodu pohybu zaručenú článkom 18 ES (pozri rozsudky z 11. júla 2002, D’Hoop, C-224/98, Zb. s. I-6191 , body 29 až 34, a Bidar, už citovaný, bod 35). Pokiaľ ide o dávky sociálnej pomoci, Súdny dvor rozhodol, že občan Únie, ktorý nepracuje, sa môže odvolávať na článok 12 prvý odsek ES, keď sa legálne zdržiaval v hostiteľskom členskom štáte počas určitej doby (rozsudok Bidar, už citovaný, bod 37). Študent, ktorý príde do iného členského štátu, aby tam začal študovať alebo pokračoval v štúdiu, môže využívať právo pobytu na základe článku 18 ES a smernice 93/96, ak spĺňa podmienky stanovené v jej článku 1, pokiaľ ide o dostatok prostriedkov a nemocenské poistenie a pokiaľ ide o zápis na uznanú vzdelávaciu inštitúciu s hlavným cieľom získať odborné vzdelanie. Situácia študenta, ktorý sa legálne zdržiava v inom členskom štáte, takisto patrí do pôsobnosti Zmluvy v zmysle článku 12 prvého odseku ES s cieľom získať študentskú podporu na pokrytie životných nákladov (pozri rozsudok Bidar, už citovaný, bod 42). Je pravdou, že podľa článku 3 smernice 93/96 táto smernica nezakladá pre študentov, ktorí požívajú právo na pobyt, nijaký nárok na vyplácanie študentskej podpory na pokrytie životných nákladov zo strany hostiteľského členského štátu. Toto ustanovenie však nebráni tomu, aby sa štátny príslušník členského štátu, ktorý má na základe článku 18 ES a jeho vykonávacích ustanovení legálny pobyt na území iného členského štátu, kde má v úmysle začať študovať alebo pokračovať v štúdiu, odvolával počas svojho pobytu na základnú zásadu rovnosti zaobchádzania obsiahnutú v článku 12 prvom odseku ES (pozri v tomto zmysle rozsudok Bidar, už citovaný, bod 46). V tomto zmysle je preto skutočnosť, že pani Förster prišla do Holandska v prvom rade na účely štúdia, irelevantná. Okrem toho podľa právneho nástroja z 9. mája 2005 môže mať študent, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu Európskej únie, nárok na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov, ak mal pred podaním žiadosti legálny pobyt na území Holandska nepretržite v trvaní aspoň päť rokov. Keďže táto podmienka sa netýka študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi Holandska, vzniká otázka, do akej miery možno obmedziť právo študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi iných členských štátov, na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov, aby sa rozdielne zaobchádzanie, ku ktorému môže dôjsť, s týmito študentmi v porovnaní s vlastnými študentmi nepovažovalo za diskriminačné, a teda zakázané podľa článku 12 prvého odseku ES. Túto otázku Súdny dvor posudzoval v už citovanom rozsudku Bidar. Na rozdiel od tejto veci sa vec, ktorá viedla k už citovanému rozsudku Bidar, týkala vnútroštátnej právnej úpravy, ktorá stanovovala nielen podmienku predchádzajúceho pobytu, ale zároveň vyžadovala, aby si študenti z iných členských štátov žiadajúci o podporu sami hradili životné náklady v hostiteľskom členskom štáte. Keďže právna úprava, o akú išlo vo veci, ktorá viedla k uvedenému rozsudku, vylučovala akúkoľvek možnosť, aby štátny príslušník iného členského štátu získal ako študent postavenie usadenej osoby, táto právna úprava znemožňovala takému štátnemu príslušníkovi, bez ohľadu na jeho stupeň skutočnej integrácie do spoločnosti hostiteľského členského štátu, splniť uvedenú podmienku a v dôsledku toho poberať podporu na pokrytie životných nákladov. V už citovanom rozsudku Bidar Súdny dvor uviedol, že členské štáty síce majú povinnosť preukázať v organizácii a uplatňovaní svojho systému sociálnej pomoci určitú finančnú solidaritu so štátnymi príslušníkmi iných členských štátov, každý členský štát však môže dohliadať na to, aby sa poskytovanie podpory na pokrytie životných nákladov študentom z iných členských štátov nestalo nerozumnou záťažou, ktorá by mohla mať následky na celkovú úroveň podpory poskytovanej týmto štátom (pozri rozsudok Bidar, už citovaný, bod 56). Súdny dvor rovnako zdôraznil, že je legitímne, aby členský štát poskytol podporu na pokrytie životných nákladov iba študentom, ktorí preukážu istý stupeň integrácie do spoločnosti tohto členského štátu (rozsudok Bidar, už citovaný, bod 57). Na základe tejto svojej úvahy dospel Súdny dvor k záveru, že existenciu istého stupňa integrácie možno považovať za preukázanú, ak sa dotknutý študent počas istej doby zdržiaval v hostiteľskom členskom štáte (rozsudok Bidar, už citovaný, bod 59). Pokiaľ ide konkrétnejšie o zlučiteľnosť podmienky nepretržitého päťročného pobytu s právom Spoločenstva, ktorú vnútroštátna právna úprava vo veci samej stanovuje, treba preskúmať, či takú podmienku hostiteľský členský štát môže odôvodniť tým, že na svojom území chce zabezpečiť istý stupeň integrácie študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi iných členských štátov. V prejednávanej veci je podmienka nepretržitého päťročného pobytu dostatočná na to, aby zaručila, že žiadateľ o študentskú podporu na pokrytie životných nákladov sa v hostiteľskom členskom štáte dostatočne integroval. Aby táto podmienka mohla byť odôvodnená na základe práva Spoločenstva, je potrebné, aby bola primeraná legitímnemu cieľu, ktorý sleduje vnútroštátne právo. Nemôže ísť ďalej, ako je potrebné na dosiahnutie tohto cieľa. Podmienku nepretržitého päťročného pobytu nemožno považovať za neprimeranú najmä vzhľadom na požiadavky týkajúce sa stupňa integrácie cudzích štátnych príslušníkov v hostiteľskom členskom štáte. V tejto súvislosti treba uviesť, že hoci sa smernica 2004/38 na skutkový stav vo veci samej neuplatňuje, vo svojom článku 24 ods. 2 stanovuje, že pokiaľ ide o iné osoby, ako sú pracovníci, samostatne zárobkovo činné osoby, osoby, ktoré si zachovávajú takýto štatút, a ich rodinní príslušníci, hostiteľský členský štát nie je povinný poskytnúť pomoc vo forme príspevku na výživu počas štúdia vrátane odborného vzdelávania pozostávajúcu zo študentských štipendií alebo študentských pôžičiek takým študentom, ktorí nemajú právo na trvalý pobyt, a zároveň v článku 16 ods. 1 stanovuje, že občania Únie, ktorí sa legálne zdržiavali počas nepretržitého obdobia piatich rokov v hostiteľskom členskom štáte, majú právo trvalého pobytu v tomto členskom štáte. Súdny dvor rovnako upresnil, že na to, aby podmienka pobytu bola primeraná, musia ju vnútroštátne orgány uplatňovať na základe jasných a vopred známych kritérií (pozri rozsudok z 23. marca 2004, Collins, C-138/02, Zb. s. I-2703 , bod 72). Tým, že právny nástroj z 9. mája 2005 umožňuje, aby dotknuté osoby jednoznačne poznali svoje práva a povinnosti, podmienka pobytu, ktorú stanovuje, môže sama osebe zaručiť zvýšenú úroveň právnej istoty a transparentnosti v rámci poskytovania študentských podpôr na pokrytie životných nákladov. Treba tiež uviesť, že požiadavka päťročného pobytu, ako je stanovená vo vnútroštátnej právnej úprave vo veci samej, nejde nad rámec toho, čo je potrebné na dosiahnutie cieľa, ktorým je dosiahnutie istého stupňa integrácie študentov z iných členských štátov v hostiteľskom členskom štáte. Toto konštatovanie nemá vplyv na možnosť členských štátov poskytovať študentské podpory na pokrytie životných nákladov študentom z iných členských štátov, ktorí nespĺňajú podmienku päťročného pobytu, ak si to želajú. Na základe uvedeného znie odpoveď na druhú až štvrtú otázku tak, že študent, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu a ktorý príde do iného členského štátu, aby tam študoval, sa môže odvolávať na článok 12 prvý odsek ES s cieľom získať študentskú podporu na pokrytie životných nákladov, ak mal v hostiteľskom členskom štáte určitú dobu pobyt. Článok 12 prvý odsek ES nebráni uplatňovaniu podmienky predchádzajúceho päťročného pobytu voči štátnym príslušníkom iných členských štátov. O piatej otázke Touto otázkou sa Centrale Raad van Beroep v zásade pýta, či právo Spoločenstva, najmä zásada právnej istoty, bráni spätnému uplatneniu podmienky pobytu, ktorú dotknutá osoba nemohla poznať v rozhodnom čase pre skutkový stav vo veci samej. V tejto súvislosti treba pripomenúť, že právny nástroj z 9. mája 2005 nadobudol účinnosť v okamihu jeho uverejnenia so spätnou účinnosťou od , to znamená po udalostiach vo veci samej. Vnútroštátny súd sa však domnieva, že právny nástroj z 9. mája 2005 je relevantný pre výsledok konania vo veci samej, keďže vyjadruje spôsob, akým sa IB-Groep rozhodol vykonať už citovaný rozsudok Bidar, a keďže účinky tohto rozsudku nie sú časovo obmedzené. Vnútroštátny súd uvádza, že jeho pochybnosti v súvislosti s týmto bodom vyplývajú zo záveru, ktorý Súdny dvor prijal vo veci, ktorá viedla k už citovanému rozsudku Collins, kde Súdny dvor konštatoval, že žiadateľovi o sociálnu podporu nemožno uložiť podmienku pobytu, pokiaľ tento žiadateľ nemohol o tejto podmienke vedieť už počas referenčného obdobia. Ako totiž vyplýva z bodu 56 tohto rozsudku, v už citovanom rozsudku Collins Súdny dvor rozhodol, že na to, aby sa zaručila primeranosť, musia vnútroštátne orgány uplatňovať podmienku pobytu na základe jasných a vopred známych kritérií. Aby sa dalo odpovedať na položenú otázku, treba pripomenúť, že vzhľadom na to, že účinky už citovaného rozsudku Bidar neboli časovo obmedzené, vnútroštátne súdy môžu a musia použiť výklad článku 12 ES, ktorý z neho vyplýva, aj na právne vzťahy, ktoré vznikli pred uvedeným rozsudkom, ak sú okrem iného splnené podmienky, ktoré umožňujú predložiť príslušnému súdu spor týkajúci sa uplatňovania tohto ustanovenia (pozri v tomto zmysle rozsudky z 27. marca 1980, Denkavit italiana, 61/79, Zb. s. 1205 , bod 16, a Bidar, už citovaný, bod 66). Podľa ustálenej judikatúry zásada právnej istoty, ktorá je súčasťou všeobecných zásad práva Spoločenstva, vyžaduje najmä, aby boli právne pravidlá jasné, presné a predvídateľné, pokiaľ ide o ich účinky, zvlášť, keď môžu mať nepriaznivé dôsledky pre jednotlivcov a podniky (pozri v tomto zmysle rozsudky z 13. februára 1996, Van Es Douane Agenten, C-143/93, Zb. s. I-431 , bod 27, a zo , ASM Brescia, C-347/06, Zb. s. I-5641 , bod 69). Zo spisu vyplýva, že účelom podmienky pobytu stanovenej v právnom nástroji z 9. mája 2005 bolo pokrytie prechodného obdobia medzi už citovaným rozsudkom Bidar a prebratím smernice 2004/38. Táto možnosť bola zachovaná s cieľom splniť požiadavky článku 24 ods. 2 a článku 16 uvedenej smernice. Preto sa zdá, že ak za takých okolností, aké existujú vo veci samej, je právo študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi iných členských štátov, na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov podriadené podmienke pobytu ako podstatnému prvku, nebude to mať negatívne dôsledky pre dotknuté osoby. Podobne vzhľadom na to, že právny nástroj z 9. mája 2005 poskytuje dotknutým osobám viac práv než im poskytuje staršia vnútroštátna právna úprava, požiadavka stanovená v už citovanom rozsudku Collins sa v tejto veci neuplatňuje. Odpoveď na položenú otázku preto znie tak, že za takých okolností, aké existujú vo veci samej, právo Spoločenstva, najmä zásada právnej istoty, nebráni uplatneniu podmienky pobytu, na základe ktorej je právo študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi iných členských štátov, na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov závislé od určitej doby pobytu, ktorá existovala pred zavedením tejto podmienky. O trovách Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené. Z týchto dôvodov Súdny dvor (veľká komora) rozhodol takto: 1. Študent v postavení žalobkyne vo veci samej sa nemôže odvolávať na článok 7 nariadenia Komisie (EHS) č. 1251/70 z 29. júna 1970 o práve pracovníkov zostať na území členského štátu po skončení zamestnania v tomto štáte, aby získal študentskú podporu na pokrytie životných nákladov. 2. Študent, ktorý je štátnym príslušníkom členského štátu a ktorý príde do iného členského štátu, aby tam študoval, sa môže odvolávať na článok 12 prvý odsek ES s cieľom získať študentskú podporu na pokrytie životných nákladov, ak mal v hostiteľskom členskom štáte určitú dobu pobyt. Článok 12 prvý odsek ES nebráni uplatňovaniu podmienky predchádzajúceho päťročného pobytu voči štátnym príslušníkom iných členských štátov. 3. Za takých okolností, aké existujú vo veci samej, právo Spoločenstva, najmä zásada právnej istoty, nebráni uplatneniu podmienky pobytu, na základe ktorej je právo študentov, ktorí sú štátnymi príslušníkmi iných členských štátov, na študentskú podporu na pokrytie životných nákladov závislé od určitej doby pobytu, ktorá existovala pred zavedením tejto podmienky. Podpisy ( *1 ) Jazyk konania: holandčina.

62004CJ0507

mt

Permezz tar-rikors tagħha, il-Kummissjoni tal-Komunitajiet Ewropej titlob lill-Qorti tal-Ġustizzja tiddikjara li r-Repubblika ta’ l-Awstrija naqset milli twettaq l-obbligi tagħha skond l-Artikolu 1(1) u (2), l-Artikolu 5, l-Artikolu 6(1), l-Artikolu 7(1) u (4), l-Artikolu 8, l-Artikolu 9(1) u (2), kif ukoll l-Artikolu 11 tad-Direttiva tal-Kunsill 79/409/KEE tat-2 ta’ April 1979, dwar il-konservazzjoni ta’ l-għasafar selvaġġi (ĠU L 103, p.1, iktar ’il quddiem id-“Direttiva”). Il-kuntest ġuridiku Il-leġiżlazzjoni Komunitarja Skond l-Artikolu 1(1) tagħha, id-Direttiva hija dwar il-konservazzjoni ta’ l-ispeċi kollha ta’ l-għasafar li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri fejn huwa applikat it-Trattat KEE. Din tkopri l-protezzjoni, l-amministrazzjoni u l-kontroll ta’ dawn l-ispeċi u tippreskrivi regoli għall-isfruttar tagħhom. L-Artikolu 1(2) jipprovdi li d-Direttiva tapplika għall-għasafar, kif ukoll għall-bajd, il-bejtiet u l-ħabitats tagħhom. L-Artikolu 5 tad-Direttiva jipprovdi: “Mingħajr preġudizzju għall-artikoli 7 u 9, l-Istati Membri għandhom jieħdu l-miżuri meħtieġa biex jistabilixxu sistema ġenerali ta’ protezzjoni għall-ispeċi kollha ta’ l-għasafar imsemmija fl-artikolu 1, li tipprojbixxi partikolarment: (a) il-qtil u l-qabda intenzjonata bi kwalunkwe metodu; (b) il-qerda intenzjonata ta’, jew ħsara lill-bejtiet tagħhom u l-bajd jew it-tneħħija tal-bejtiet tagħhom; (ċ) teħid tal-bajd tagħhom fis-selvaġġ u ż-żamma ta’ dawn il-bajd anke jekk vojta; (d) it-tfixkil intenzjonat ta’ dawn l-għasafar partikolarment waqt il-perjodu tat-tgħammir u tkabbir, sakemm dan it-tfixkil jista jkun sinifikanti fil-kuntest ta’ l-għanijiet ta’ din id-direttiva; (e) iż-żamma ta’ għasafar ta’ speċi li l-kaċċa u l-qabda tagħhom hija pprojbita.” L-Artikolu 6(1) tad-Direttiva jipprojbixxi l-kummerċ ta’ speċi ta’ għasafar protetti bit-termini segwenti: “Mingħajr preġudizzju għad-dispożizzjonijiet tal-paragrafi 2 u 3, l-Istati Membri għandhom jipprojbixxu, għall-ispeċi kollha ta’ l-għasafar imsemmija fl-artikolu 1, il-bejgħ, trasport għall-bejgħ, żamma għall-bejgħ u l-offerta tal-bejgħ għal għasafar ħajjin jew mejtin [kif ukoll] ta’ xi partijiet [li] faċilment jintgħarfu jew derivattivi ta’ dawn l-għasafar”. L-ewwel u t-tieni parti ta’ l-Anness III tad-Direttiva fihom lista ta’ speċi li, skond l-Artikolu 6(2) u (3) ta’ din id-Direttiva ma jaqgħux, f’ċertu sitwazzjonijiet, taħt il-projbizzjoni ta’ bejgħ. L-Artikolu 7 tad-Direttiva jirregola l-kaċċa ta’ l-ispeċi ta’ għasafar protetti. L-ewwel sentenza ta’ l-Artikolu 7(1) tipprovdi: “Minħabba l-livell tal-popolazzjoni tagħhom, d-distribuzzjoni ġeografika u r-rata tar-riproduttività fil-komunitá, l-ispeċi elenkati fl-Anness II jistgħu jkunu soġġetti għall-kaċċa skond il-leġiżlazzjoni nazzjonali”. L-Artikolu 7(4) tad-Direttiva jipprovdi: “L-Istati Membri għandhom jassiguraw li l-prattika tal-kaċċa, inkluż il-falkunerija jekk prattikata, kif prattikata bi qbil mal-miżuri nazzjonali fis-seħħ, tikkonforma mal-prinċipji ta’ l-użu bil-għaqal u l-bilanċ ekoloġiku tal-kontroll ta’ l-ispeċi ta’ l-għasafar kkonċernati u li din il-prattika tkun kompatibbli għal dak li jirrigwarda l-popolazzjoni ta’ dawn l-ispeċi, partikolarment l-ispeċi migratorji, mall-miżuri li jirriżultaw mill-artikolu 2. Dawn [l-Istati Membri] għandhom jaraw partikolarment li l-ispeċi li japplikaw għalihom il-liġijiet tal-kaċċa mhumiex soġġetti għal kaċċa fl-istaġun tat-trobbija u lanqas waqt l-istadji differenti tar-riproduzzjoni. Fil-każ ta’ l-ispeċi migratorji, għandhom jaraw partikolarment [li l-ispeċi li għalihom] japplikaw ir-regolamenti tal-kaċċa mhumiex soġġetti għall-kaċċa waqt il-perjodu tar-riproduzzjoni tagħhom jew waqt il-perjodu tar-ritorn tagħhom għall-postijiet tat-trobbija. L-Istati Membri għandhom jibagħtu lill-Kummissjoni l-informazzjoni kollha rilevanti dwar l-applikazzjoni fil-prattika tar-regolamenti tal-kaċċa tagħhom”. L-Artikolu 8 tad-Direttiva jipprovdi: “1.       Dwar il-kaċċa, qabda jew qtil ta’ l-għasafar taħt din id-direttiva, l-Istati Membri għandhom jipprojbixxu l-użu tal-meżżi, arranġamenti u l-metodi kollha użati għall-qabda jew qtil ta’ l-għasafar fuq skala kbira jew mhux selettiva jew li jkunu kapaċi jikkawżaw l-għejbien lokali ta’ speċi, partikolarment l-użu ta’ dawk elenkati fl-Anness IV (a). 2. Aktar minn hekk, l-Istati Membri għandhom jipprojbixxu kull kaċċa mill-modi tat-trasport u taħt il-kundizzonijiet imsemmija fl-Anness IV (b)”. Skond l-Artikolu 9(1) tad-Direttiva: “L-Istati Membri jistgħu jidderogaw mid-dispożizzjonjiet ta’ l-Artikoli 5, 6, 7 u 8, fejn ma hemm ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti għar-raġunijiet li ġejjin: a)      – fl-interess tas-saħħa u s-siġurtá tal-pubbliku, –        fl-interess tas-sigurtá ta’ l-ajru, –        biex ikunu prevenuti l-ħsarat serji tal-uċuħ, tal-bhejjem, tal-foresti, tas-sajd u ta’ l-ilma, –        għall-protezzjoni tal-flora u l-fawna; b)      għall-għanijiet tar-riċerka u t-tagħlim, tar-ripopolazzjoni, l-introduzzjoni mill-ġdid u għat-tgħammir neċessarju għal dawn l-għanijiet; c)      biex jippermetu, taħt kundizzjonijiet ta’ sorveljanza stretta u fuq bażijiet selettivi, il-qabda, iż-żamma jew l-użi oħra meqjusa ta’ ċerti għasafar f’numri żgħar”. Skond l-Artikolu 9(2) id-derogi għandhom jispeċifikaw: “–      l-ispeċi li huma suġġetti għad-derogi, –        l-mezzi, l-arranġamenti jew il-metodi awtoriżżati għall-qabda jew il-qtil, –        il-kundizzjonjiet tar-riskju u ċ-ċirkustanzi taż-żmien u l-post skond liema derogi bħal dawn jistgħu jingħataw, –        l-awtorità li jkollha s-setgħa li tiddikjara li l-kundizzjonijiet meħtieġa jkunu sodisfatti u li tiddeċidi liema mezzi, arranġamenti jew metodi jistgħu jkunu użati, f’liema limiti u minn min, –        il-kontrolli li se jkunu magħmula.” L-Artikolu 11 tad-Direttiva jimponi fuq l-Istati Membri l-obbligu li jaraw li kull introduzzjoni ta’ speċi ta’ għasafar li ma jinsabux fin-natura fl-istat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-imsemmija Stati ma jkollhiex impatt negattiv fuq il-flora u l-fawna lokali. Id-dispożizzjonijiet leġiżlattivi u regolamentari tad-diversi Länder Awstrijaċi li l-konformità tagħhom mad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva hija kkontestata Il-Land ta’ Niederösterreich Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti: l-Artikolu 17(5), l-Artikolu 18, kif ukoll l-Artikoli 20(4) u 21 tal-Liġi ta’ Niederösterreich dwar il-protezzjoni tan-natura [Niederösterreichisches Naturschutzgesetz 2000, LGB1. (Niederösterreich) 87/2000, iktar ’il quddiem in “Nö NSchG”], l-Artikolu 95 tal-Liġi ta’ Niederösterreich dwar il-kaċċa [Niderösterreichisches Jagdgesetz 1974, LGB1. (Niederösterreich) 76/74, iktar ’il quddiem in-“Nö JagdG”] u l-Artikolu 22 tar-Regolament ta’ Niederösterreich dwar il-kaċċa [Niederösterreichische Jagdverordnung, LGB1. (Niederösterreich) 28/77, iktar ’il quddiem in-“Nö JagdVO”]. L-Artikolu 17 tan-Nö NSchG jipprovdi: “[…] 5)      It-tħawwil u t-tkabbir ta’ ħxejjex li mhumiex awtoktoni u li mhumiex adatti għas-sit in kwistjoni kif ukoll l-introduzzjoni u t-tkabbir, fi spazji mhux magħluqa, ta’ annimali mhux awtoktoni huma soġġetti għall-awtorizzazzjoni tal-Gvern Federali. L-awtorizzazzjoni għandha tiġi miċħuda meta l-popolazzjonijiet awtoktoni adattati, il-karatteristiċi naturali (ġenetiċi) ta’ l-ispeċi ta’ annimali u veġetali awtoktoni jew is-sbuħija u l-karatteristiċi tal-pajsaġġ huma affettwati b’mod dewwiemi”. L-Artikolu 18 tan-Nö NSchG jipprovdi: “1.      Ir-regoli dwar il-protezzjoni ta’ l-ispeċi għandhom l-għan li jipproteġu u jħarsu l-ispeċi tal-fawna u l-flora selvaġġi fid-diversità naturali u storika tagħhom. Il-protezzjoni ta’ l-ispeċi tinkludi: 1)      il-protezzjoni ta’ l-annimali, tal-pjanti u tal-bijoċenosi tagħhom kontra l-ħsara kkaġunata mill-bniedem, b’mod partikolari, l-intervent tal-bniedem, 2)      il-protezzjoni, il-manutenzjoni, l-iżvilupp u r-rikostruzzjoni tal-ħabitat ta’ speċi ta’ fawna u flora selvaġġi kif ukoll il-ħarsien tal-kundizzjonijiet ta’ għajxien tagħhom u 3)      l-introduzzjoni ta’ annimali u pjanti selvaġġi spostati, f’bijotopi adatti fl-ispazju naturali tagħhom. 2.      Permezz ta’ Regolament, il-Gvern tal-Land jiddikjara bħala speċi kompletament protetti jew meta huwa suffiċjenti li l-ispeċi jiġu kkonservati, bħala parzjalment jew temporanjament protetti, dawk il-pjanti selvaġġi jew l-annimali selvaġġi li ma jistgħux jiġu kkaċċjati u li huwa neċessarju li jiġu protetti jew li tiġi kkonservata l-popolazzjoni tagħhom 1)      minħabba n-natura rari tagħhom jew it-theddida għall-popolazzjoni tagħhom, 2)      għal raġunijiet xjentifiċi jew li għandhom x’jaqsmu mal-wirt tal-pajjiż, 3)      minħabba l-użu tagħhom jew ir-rilevanza tagħhom fl-ekosistema, jew 4)      bl-għan li tiġi kkonservata d-diversità jew il-partikolarità tan-natura u tal-pajsaġġi. Ir-Regolament jista’ jirreferi għall-ispeċi ta’ annimali jew pjanti li l-popolazzjoni tagħhom fit-territorju tal-Land hija mhedda. 3.      L-ispeċi li mhumiex indiġeni jistgħu, permezz ta’ Regolament maħruġ mil-Land, jingħataw l-istess protezzjoni li jgawdu speċi indiġeni li huma espliċitament protetti meta dan ikun neċessarju sabiex tiġi protetta l-popolazzjoni tagħhom, sabiex jiġu limitati jew esklużi fuq it-territorju fejn tapplika din il-liġi r-raġunijiet li jikkawżaw it-tnaqqis tal-popolazzjoni ta’ dawn l-ispeċi u li jheddu l-eżistenza tagħhom u meta dawn l-ispeċi 1)      huma espliċitament protetti f’Land Awstrijaka oħra jew fil-pajjiż minn fejn joriġinaw, 2)      huma elenkati u identifikati bħala tali speċi fi ftehim internazzjonali li fih ir-Repubblika ta’ l-Awstrija hija parti kontraenti, jew 3)      huma, skond informazzjoni stabbilita, mhedda li jiġu estinti mingħajr ma huma protetti fil-pajjiż ta’ l-oriġini tagħhom. 4.      Fir-rigward ta’ l-ispeċi li huma espliċitament protetti bis-saħħa tal-paragrafi 2 u 3, mhuwiex permess li: […] 2)      tikkaċċja, tfixkel intenzjonalment, taqbad, iżżomm maqbuda, tweġġa’ jew toqtol annimali, takkwistahom, iżżommhom, tagħtihom, titrasportahom jew toffrihom għall-bejgħ, sew jekk ħajjin u sew jekk mejtin; 3)      tweġġa, teqred jew tneħħi l-bajd, larva, krisalide jew bejtiet ta’ dawn l-annimali jew is-siti tat-trobbija, tar-riproduzzjoni jew tar-refuġju tagħhom, kif ukoll 4)      tfixkel il-bijotipi, is-siti tar-riproduzzjoni u tal-ħabitat ta’ l-ispeċi mhedda b’estinzjoni u elenkati fir-Regolament, b’mod partikolari, bit-teħid ta’ ritratti jew bil-ġbid ta’ filmati. 5.      Fin-nuqqas ta’ soluzzjoni oħra sodisfaċenti, huma awtorizzati, mix-xahar ta’ Ottubru sa l-aħħar tax-xahar ta’ Frar, it-teħid, it-tneħħija jew il-qerda tas-siti tar-riproduzzjoni jew tal-bejtiet ta’ l-annimali espliċitament protetti meta dawn ma jkunx fihom żgħar u jkunu jinsabu ġewwa beni immobbli. 6.      Skond il-każ, ir-Regolament jista’ jiddefinixxi wkoll miżuri ta’ protezzjoni tal-ħabitat kif ukoll ta’ konservazzjoni u ta’ żieda tal-popolazzjoni ta’ speċi espliċitament protetti kif ukoll jipprojbixxi jew jillimita komportament li jista’ jwassal għal tnaqqis fil-popolazzjonijiet”. L-Artikolu 20 tan-Nö NSchG jipprovdi: “[...] 4) Il-Gvern tal-Land jista’ jiddeċiedi li jadotta derogi mill-Artikolu 18, b’mod partikolari għal finijiet ta’ xjenza jew ta’ tagħlim, meta ma jkunx hemm għalfejn ikun hemm tħassib li dawn jirriżultaw f’periklu għall-flora u l-fawna selvaġġa protetti. L-awtorizzazzjoni għandha minn ta’ l-inqas tindika: 1.      l-ispeċi li huma suġġetti għad-deroga; 2.      il-mezzi, arranġamenti u metodi ta’ qbid jew qtil; u 3.      il-kontrolli li għandhom isiru”. L-Artikolu 21 tan-Nö NSchG jipprovdi: “1.      Bla ħsara għar-regoli partikolari previsti mid-dispożizzjonijiet ta’ din il-liġi jew mir-regolamenti u d-deċiżjonijiet amministrattivi adottati skond din il-liġi, miżuri marbuta ma’ l-użu kummerċjali ta’ artijiet mhumiex, bħala prinċipju, milquta [...]. Din id-dispożizzjoni derogatorja ma tapplikax meta pjanti u annimali protetti jew ħabitat protetti jkunu intenzjonalment milquta, jew fil-każ li pjanti u annimali mhedda b’estinzjoni [...] jkunu milquta minn dawn il-miżuri. 2.      Bla ħsara għar-regoli partikolari previsti mid-dispożizzjonijiet ta’ din il-liġi jew mir-regolamenti u d-deċiżjonijiet amministrattivi adottati skond din il-liġi, miżuri marbuta ma’ l-użu agrikolu jew forestali modern u sostenibbli ta’ artijiet fil-kuntest ta’ impriża agrikola jew forestali mhumiex, bħala prinċipju, milquta [...]. Din id-dispożizzjoni derogatorja ma tapplikax meta pjanti u annimali protetti jew ħabitat protetti jkunu intenzjonalment milquta jew f’każ li pjanti u annimali mhedda b’estinzjoni [...] jkunu milquta minn dawn il-miżuri. 3.      Użu agrikolu jew forestali huwa kkunsidrat modern u sostenibbli meta, f’impriża agrikola jew forestali, l-attivitajiet iservu sabiex jipproduċu jew sabiex jinkisbu prodotti veġetali jew ta’ annimali u huma organizzati skond proċessi komuni f’reġjun u f’mument partikolari jew skond esperjenzi li ġew trażmessi, u meta dan l-użu, adattat għall-kundizzjonijiet naturali, jiggarantixxi b’mod dewwiemi riżultati f’sistema li tinsab fi Stat tajjeb ta’ funzjonament mingħajr ma jeżawrixxi l-bażi tal-produzzjoni u mingħajr ma jkun ta’ piż indebitu fuq in-natura u l-pajsaġġi”. L-Artikolu 95 tan-Nö JagdG jipprovdi: “1.      Il-metodi ta’ kaċċa kollha li mhumiex selettivi huma pprojbiti; huwa b’mod partikolari pprojbit: […] 3)      il-kaċċa matul il-lejl […]; ma taqax taħt din il-projbizzjoni il-kaċċa […] għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntajna, għall-għasafar selvaġġi, għall-papri selvaġġi u għall-gallini; 4)      li jintużaw, għall-qbid u sabiex tinqatel is-selvaġġina, il-mezzi sabiex idawlu l-miri, […] 8)      li jintużaw, bħala lixka ħajja, għasafar mgħammda jew b’xi partijiet minnhom maqtugħa kif ukoll lixka bl-anestetika; li jintużaw tejprikorders, apparat elettriku jew elettroniku li kapaċi joqtol jew jixxokkja; li jintużaw mirja jew apparat ieħor li jgħammex, esplożivi jew xbieki li mhumiex selettivi; li jintuża gass jew duħħan. 9)      li ssir il-kaċċa ta’ tjur tal-kaċċa permezz ta’ trabokki, kolla, ganċijiet, xbiek jew nases; 10)      li ssir kaċċa permezz ta’ inġenji ta’ l-ajru, vetturi mexjin jew dgħajjes bil-magna b’veloċità ta’ aktar minn 5 kilometri fis-siegħa. […]” L-Artikolu 22 tan-Nö JagdVO jipprovdi: “1)      It-tajr li jsegwi jista’, bħala prinċipju jiġi kkaċċjat, maqbud jew maqtul matul il-perijodi indikati hawnhekk: […] 15.      serduk selvaġġ, mill-1 sal-31 ta’ Mejju kull sena biż-żewġ; 16.      faġan tal-muntanja, mill-1 sal-31 ta’ Mejju kull sena bil-fard; […] 18.      serduk ippastardjat bejn serduk selvaġġ u faġan tal-muntanja mill-1 ta’ Jannar sat-31 ta’ Diċembru; […] 22.      gallina, mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru u mill-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April; […]” Il-Land ta’ Burgenland Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti: l-Artikoli 16, 16a u 16b tal-Liġi ta’ Burgenland dwar il-protezzjoni tan-natura u l-konservazzjoni tal-pajsaġġi [Burgenländisches Naturschutz- und Landschaftspflegegesetz, LGB1. (Burgenland) 27/1991, iktar ’il quddiem il-“Bgld NSchLPflG”], l-Artikolu 88a(1) u (2) kif ukoll l-Artikolu 88b tal-Liġi ta’ Burgenland dwar il-kaċċa [Burgenländisches Jagdgesetz 1988, LGB1. (Burgenland) 11/1989, iktar ’il quddiem il-“Bgld JagdG”], l-Artikolu 76(1) tar-Regolament ta’ Burgenland dwar il-kaċċa [Burgenländische Jagdverordnung, LGB1. (Burgenland) 24/1989, iktar ’il quddiem il “Bgld JagdVO”] kif ukoll l-Artikoli 2 u 6 tar-Regolament ta’ Burgenland dwar il-protezzjoni ta’ l-ispeċi [Burgenländische Artenschutzverordnung 2001, LGB1. (Burgenland) 36/2001, iktar ’il quddiem il-“Bgld Artenschutz VO”]. L-Artikolu 16 tal-Bgld NSchLPflG jipprovdi: “1. Sakemm mhumiex ikkunsidrati bħala selvaġġina u sakemm mhumiex suġġetti għal-liġijiet dwar is-sajd, huma protetti s-segwenti: a)      l-annimali selvaġġi […] kif ukoll dawk elenkati fl-Anness I tad-Direttiva 79/409/KEE, fl-Annessi II, IV u V tad-Direttiva 92/43/KEE, fl-Annessi II u II tal-Konvenzjoni ta’ Berne kif ukoll l-ispeċi elenkati fl-Annesi I u II tal-Konvenzjoni ta’ Bonn; b)      mingħajr preġudizzju għall-punt (a), kull speċi oħra ta’ għasafar selvaġġi hija protetta salv l-isturnell ( Sturnus vulgaris ), skond l-Artikolu 88a [tal-Bgld JagdG], […] 2.      Rigward l-ispeċi ta’ annimali protetti jew mhedda, il-Gvern tal-Land, permezz ta’ Regolament, jipprovdi għal: a)      eċċezzjonijiet […]; b)      miżuri u metodi ta’ qbid mhux permess għall-finijiet ta’ protezzjoni tal-popolazzjoni ta’ l-ispeċi; c)      miżuri li jistgħu jittieħdu li jiffavorixxu t-tiġdid tal-popolazzjoni ta’ l-ispeċi protetti; […] d)      l-ispeċi, li għall-finijiet ta’ protezzjoni, huma pprojbiti t-tneħħija, id-deterjorazzjoni jew id-distruzzjoni tal-bejtiet u tas-siti tagħhom, tas-siti tat-tgħammir, taż-żoni ta’ riproduzzjoni, taż-żoni ta’ rqad u fejn iqattgħu x-xitwa (is-siġar li jintużaw għall-bejtiet, is-siġar moħwija, l-irdum u l-ħitan użati għall-bejtiet, imqasab, ibraġ u siti simili); […] 4.      Huwa pprojbit li tikkaċċja, tfixkel, taqbad, titrasporta, iżżomm maqbuda, tweġġa’, toqtol, iżżomm, tneħħi jew anke tagħmel ħsara lil annimali protetti, u dan japplika f’kull stadju ta’ l-iżvilupp tagħhom. Huwa pprojbit li toffri għall-bejgħ, li takkwista jew li titrasferixxi dawn l-annimali jew xi parti minnhom, ikun liema jkun l-istat li fih jinsabu, l-eta’ tagħhom jew l-istadju taż żvilupp li jinsabu fih. Huwa wkoll pprojbit li tħabbar pubblikament li għandek dawn l-annimali għall-bejgħ jew li lest takkwistahom. 5.      Kull persuna li huwa l-possessur jew il-proprjetarju ta’ annimali li huma speċi protetti (inklużi partijiet ta’ dawn l-annimali u jkun liema jkun l-istadju ta’ żvilupp tagħhom) għandha, meta mitluba mill-awtoritajiet, tippreżenta prova ta’ l-oriġini tagħhom. Annimali protetti li huma misjuba mejta jew fi Stat li għandhom bżonn fejqan huma l-proprjetà tal-Land u għandhom jittieħdu mingħajr dewmien għand l-awtoritajiet jew għand istituzzjoni xjentifika indikata minnhom. […]” L-Artikolu 16a tal-Bgld NSchLPflG jipprovdi: “1.      Il-Gvern tal-Land għandu jassigura jew jistabbilixxi mill-ġdid diversità suffiċjenti u spazju suffiċjenti ta’ ħabitat ta’ l-ispeċi elenkati fid-Direttivi 92/43/KEE u 79/409/KEE […]. Fl-ewwel lok, dan jitlob il-miżuri segwenti: a)      il-ħolqien ta’ żoni ta’ protezzjoni […] jew il-konklużjoni ta’ ftehim kif ukoll l-għoti ta’ għajnuna […]; b)      il-manutenzjoni u l-arranġament meħtieġa skond il-protezzjoni tal-ħabitat li jinsab ġewwa u barra miż-żoni li huma espliċitament protetti; c)      ir-ristrutturazzjoni tal-ħabitat meqrud; d)      il-ħolqien ta’ ħabitat; e)      il-manutenzjoni, l-istabbiliment mill-ġdid u t-titjib tal-proċessi ekoloġiċi li jikkundizzjonaw l-iżvilupp naturali tal-ħabitat. 2.      Il-Gvern tal-Land għandu jissorvelja u jiddokumenta l-istat ta’ konservazzjoni ta’ l-ispeċi elenkati fid-Direttivi […] 3.      Il-Gvern tal-Land għandu jistabbilixxi, permezz ta’ Regolament, miżuri ta’ riċerka, ta’ kontroll jew ta’ konservazzjoni sabiex il-qabda jew il-qtil mhux intenzjonat ma jkollhomx effet negattiv fuq l-ispeċi protetti. […]” L-Artikolu 16b tal-Bgld NSchLPflG jipprovdi: “Fid-dawl tal-bżonnijiet rispettivi tagħhom ta’ protezzjoni, il-Gvern tal-Land għandu jieħu miżuri speċjali ta’ protezzjoni fir-rigward ta’ speċi migratorji li l-passa tagħhom hija regolari għal dak li għandu x’jaqsam mas-siti tar-riproduzzjoni, tal-ħrif, u taż-żoni ta’ fejn iqattgħu x-xitwa, u fejn dawn regolarment jieqfu waqt il-vjaġġ tal-migrazzjoni kif ukoll ta’ l-ambjent fil-viċinanza. Għal dan il-għan, għandha tingħata attenzjoni speċjali lill-protezzjoni ta’ żoni umdi, b’mod partikolari lil dawk li huma ta’ importanza internazzjonali”. L-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG jipprovdi: “1)      Għall-protezzjoni tad-dwieli (paragrafu 2), il-kaċċa ta’ l-isturnell hija awtorizzata matul il-perijodu bejn il-15 ta’ Lulju u t-30 ta’ Novembru. 2)      Il-ħtieġa ta’ din il-miżura għandha tiġi kkonstatata permezz ta’ regolament tal-Gvern tal-Land meta tkun antiċipata tpassija ta’ massa ta’ sturnell f’żona fejn ikun hemm id-dwieli […]” L-Artikolu 88b tal-Bgld JagdG jipprovdi: “[…] 2)      il-gallina tista’ tiġi kkaċċjata mill-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April (permezz ta’ kaċċa magħrufa bħala ‘Schnepfenstrichs’)”. Skond l-Artikolu 76 tal-Bgld JagdVO: “1)      L-annimali li jistgħu jiġu kkaċċjati elenkati hawn isfel ma jistgħux jiġu kkaċċjati, maqbuda jew maqtula matul il-perijodi ta’ l-irkupru bijoloġiku kif indikat skond is-segwenti: […] 2.      Tajr tal-kaċċa: […] e)      Ħamiem selvaġġ: Tuduni u ħamiem tal-kullar, mis-16 ta’ April sat-30 ta’ Ġunju, Gamiema, mill-1 ta’ Novembru sat-30 ta’ Ġunju; f)      Bekkaċċ Gallina, mill-1 ta’ Jannar sat-28 ta’ Frar u mis-16 ta’ April sat-30 ta’ Settembru, […]” L-Artikolu 2 tal-Bgld ArtenschutzVO jipprovdi: “1.      Huwa pprojbit li jiġu mhedda siti tat-trobbija, tar-riproduzzjoni, tar-refuġju, jew ta’ fejn iqattgħu x-xitwa l-ispeċi segwenti: qerd in-naħal ( merops apiaster ) farruġ (coracias garrulus) ċawla żgħira ħalliela ( corvus monedula ) għasfur ta’ San Martin ( alcedo atthis ) […] sterna (sterna hirundo) ħawwiefa tax-xtut ( riparia riparia ) tektiek is-siġar b’dahru abjad ( dendrocopos leucotos ) ċikonja bajda ( cinonia cicoria ) daqquqa tat-toppu ( upupa epops ) […] 2.      Huwa pprojbit b’mod partikolari 1)      li jitneħħa ġebel, blat jew imsaġar li jservu bħala siti ta’ l-ispeċi elenkati fl-Artikolu 2(1), jew li jsir tixbit f’dawn is-siti matul il-perijodu ta’ riproduzzjoni ; […]” L-Artikolu 6 tal-Bgld ArtenschutzVO jipprovdi: “L-użu għal finijiet agrikoli jew forestali huwa permess skond l-Artikolu 19 [tal-Bgld NSchLPflG]. Id-dispożizzjonijiet tar-Regolament preżenti ma jaffettwawx il-prattika regolari tal-kaċċa u tas-sajd” Il-Land ta’ Kärnten Id-dispożizzjonijiet rilevanti huma s-segwenti: l-Artikolu 3, l-Artikolu 51(1) sa (5), l-Artikolu 59(1) u l-Artikolu 68(1) tal-Liġi ta’ Kärnten dwar il-kaċċa [Kärnter Jagdgesetz 2000, LGB1. (Kärnten) 21/2000, iktar ’il quddiem il-“KrntJagdG”] kif ukoll l-Artikolu 9(2) tar-Regolament ta’ Kärnten dwar il-kaċċa [Kärnter Jagdgsetz 2000 - Durchführungsverordnung, LGB1. (Kärnten) 132/1991, iktar ’il quddiem il-“KrntJagdVO”]. L-Artikolu 3 tal-KrntJagdG jipprovdi: “1.      Il-kaċċa għandha tiġi pprattikata b’mod xieraq u skond l-użanzi, b’kunsiderazzjoni tal-prinċipji tal-prattika tajba tal-kaċċa.. Huwa pprojbit li l-popolazzjoni ta’ speċi ta’ annimali tal-kaċċa tiġi pperikolata permezz ta’ kaċċa li mhijiex ipprattikata kif xieraq. Barra minn hekk, il-kaċċa għandha tiġi pprattikata b’mod li ma tnaqqasx l-effetti pożittivi ta’ l-interess pubbliku tal-foresta u, b’mod partikolari, li timpedixxi li l-annimali tal-kaċċa jikkawżaw ħsara lill-foresta […] 2.      Il-kaċċa hija pprattikata b’mod xieraq meta, l-eżerċizzju tagħha, inkluż il-ħarsien u l-protezzjoni ta’ l-annimali tal-kaċċa, jkollu l-effett li jikseb u jmantni popolazzjoni ta’ annimali tal-kaċċa b’saħħitha, ta’ diversi speċi, li tkun adattata għad-daqs u għall-karatteristiċi taż-żona fejn issir il-kaċċa. F’dan ir-rigward, għandhom jittieħdu in kunsiderazzjoni ekosistema bbilanċjata, il-bżonnijiet agrikulturali u forestali kif ukoll l-ippjanar konformi mal-prinċipji tal-bżonnijiet ekoloġiċi ta’ l-annimali tal-kaċċa. Il-prattika tajba tal-kaċċa tinkludi wkoll il-protezzjoni ta’ l-annimali tal-kaċċa kif mitlub mil-liġi. […]” L-Artikolu 51 tal-KrntJagdG jipprovdi : “1.      Il-kaċċa għal dawn l-ispeċi hija pprojbita matul is-sena kollha […] 2.      Fir-rigward ta’ speċi ta’ annimali tal-kaċċa li mhumiex elenkati fil-paragrafu 1, il-Gvern tal-Land għandu jiddetermina, permezz ta’ regolament, filwaqt li jieħu in kunsiderazzjoni l-prinċipji tal-prattika tajba tal-kaċċa (Artikolu 3), il- konservazzjoni ta’ l-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa mhedda, kif ukoll l-età, is-sess u l-karatteristiċi partikolari ta’ l-annimali tal-kaċċa, li fir-rigward tagħhom hija pprojbita l-kaċċa matul is-sena kollha jew matul ċerti perijodi (staġun magħluq). […] 3.      Fil-każ ta’ theddida gravi għall-popolazzjonijiet ta’ annimali tal-kaċċa li jirrizulta mill-fatt ta’ telf ta’ annimali tal-kaċċa ikkawżat minn kundizzjonijiet ta’ temp eċċezzjonali, ta’ katastrofi naturali, ta’ epidemiji, eċċ, il-Gvern tal-Land jista’, fl-interess tal-prattika tajba tal-kaċċa, itawwal l-istaġun magħluq fit-territorju tal-Land, f’ċerti reġjuni amministrattivi jew f’ċerti żoni tal-kaċċa, jew jiddeċiedi li, għal ċerti speċi ta’ annimali tal-kaċċa, il-kaċċa hija pprojbita s-sena kollha. Dan ir-regolament għandu jiġi abrogat hekk kif ir-raġuni għall-adozzjoni tiegħu ma tibqax teżisti. 4.      Il-Gvern tal-Land jista’ jtawwal, għal speċi ta’ annimali tal-kaċċa speċifiċi, il-perijodu ta’ l-istaġun magħluq stabbilit b’applikazzjoni tal-paragrafi 1 jew 2, u dan fir-rigward taż-żoni kollha tal-kaċċa jew ta’ xi wħud minnhom, jew anke – safejn ma jkunux involuti l-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati fil-paragrafu 4a – iħassarhom jew iqassarhom, meta jidher li dan ikun iġġustifikat fl-interess tal-prattika tajba tal-kaċċa, fid-dawl tal-kundizzjonijiet lokali jew dawk tal-klima. Dawn ir-regolamenti jistgħu jiġu adottati għal terminu massimu ta’ sentejn. 4a)      Sabiex jippermetti, fuq bażi selettiva u f’numri żgħar, il-qtil, il-qabda jew id-detenzjoni ta’ l-ispeċi ta’ tajr tal-kaċċa li huwa protett matul is-sena kollha […], il-Gvern tal-Land jista’ – sakemm ma jkun hemm ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti – iħassar jew iqassar il-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku previst mill-paragrafu 1 għal dan it-tajr, u dan fl-interess tas-saħħa pubblika, tas-sigurtà pubblika jew fl-interess tas-sigurtà tat-trasport bl-ajru, sabiex jiġu evitati ħsarat serji lill-uċuħ, lill-bhejjem, lill-foresti, liż-żoni tas-sajd u lill-ilma, għall-protezzjoni tal-flora u tal-fawna selvaġġa jew għal finijiet ta’ riċerka u tagħlim, għar-ripopolazzjoni, għall-introduzzjoni mill-ġdid kif ukoll għat-trobbija neċessarja għal dawn l-għanijiet. Barra minn hekk, dan ir-regolament jista jiġi adottat bil-kundizzjoni li l-istat ta’ konservazzjoni favorevoli tal-popolazzjonijiet ta’ l-ispeċi elenkati fir-regolament jissussisti minkejja t-tħassir jew t-taqsir tal-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku. Sakemm ma jirrigwardax speċi ta’ tajr li hija protetta matul is-sena kollha, regolament bħal dan jista’ jiġi adottat, meta jissussistu l-kundizzjonijiet l-oħra kollha, għal finijiet ta’ protezzjoni tal-proprjetà b’mod ġenerali u tal-konservazzjoni tal-ħabitat naturali. Dawn ir-regolamenti jistgħu jiġu adottati għal terminu massimu ta’ sentejn. 5.      Barra minn hekk, il-Gvern tal-Land jista’ jissospendi, għal perijodu adattat, fiż-żoni kollha tal-kaċċa f’reġjun amministrattiv jew f’uħud minnhom, l-applikazzjoni ta’ l-istaġun magħluq li minnu tgawdi speċi ta’ annimali tal-kaċċa speċifika – minbarra l-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati fil-paragrafu 4a – meta l-interessi tal-prattika tajba tal-kaċċa, ta’ l-agrikultura jew tas-silvikultura hekk jitlbu. Madankollu, l-applikazzjoni ta’ l-istaġun magħluq tal-kaċċa għall-ispeċi elenkati fis-subparagrafu 4a tista’ tiġi sospiża biss jekk dan ikun neċessarju għall-protezzjoni ta’ wieħed mill-interessi elenkati fis-subparagrafu 4a, jekk ma jkun ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti u sakemm il-kundizzjonijiet imsemmija fit-tieni sentenza tal-paragrafu 4a jkunu ssodisfatti. […]” L-Artikolu 59 tal-KrntJagdG jipprovdi: “1.      Il-kaċċaturi liċenzjati għandhom iniżżlu l-annimali tal-kaċċa maqtula, maqbuda jew li mietu b’mod ieħor fiż-żona fejn issir il-kaċċa matul is-sena tal-kaċċa, f’lista li telenka l-annimali tal-kaċċa ikkaċċjati, b’lista separata għal kull żona differenti tal-kaċċa; fejn hemm pjan wieħed ta’ kaċċa għal żoni ta’ kaċċa li jmissu ma’ xulxin, l-iskrizzjoni għandha ssir fl-lista waħda ta’ annimali kkaċċjati […] 2.      Sabiex tinżamm il-lista ta’ l-annimali kkaċċjati, għandha tintuża l-formola kif stabbilita minn regolament ta’ l-assoċjazzjoni tal-kaċċaturi tal-Land ta’ Kärnten. Fil-waqt ta’ l-adozzjoni ta’ dan ir-regolament, hemm lok li jittieħdu in kunsiderazzjoni l-kontenut u l-għan tal-lista ta’ l-annimali kkaċċjati. […]” Skond l-Artikolu 68 tal-KrntJagdG: “1)      Huwa pprojbit: […] 19..      li jinqerdu l-bejtiet jew it-tqegħid tal-bajd tat-tajr tal-kaċċa jew li jittieħdu l-bejtiet mingħajr awtorizzazzjoni […] kif ukoll li jkun hemm tfixkil tas-siti ta’ riproduzzjoni tat-tajr tal-kaċċa waqt il-perijodu ta’ riproduzzjoni jew tad-dipendenza ; […]” L-Artikolu 9 tal-KrntJagdVO huwa fformulat kif ġej: “[…] 2)      L-ispeċi segwenti ma jistgħux jiġu kkaċċjati ħlief matul il-perijodi msemmija (staġun miftuħ) u għandhom jiġu protetti barra minn dan il-perijodu: –        serduk selvaġġ, mill-10 sal-31 ta’ Mejju; –        faġan tal-muntanja, mill-10 sal-31 ta’ Mejju; […] –        tiġieġa tal-baħar, mis-16 ta’ Awwissu sal-31 ta’ Jannar; –        gallina, mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru u mis-16 ta’ Marzu sa’ l-10 ta’ April; –        tuduni u ħamiema tal-kullar, mill-1 ta’ Awwissu sal-31 ta’ Diċembru u mis-16 ta’ Marzu sa l-10 ta’ April; […] –        ċawla s-sewda, mill-1 ta’ Lulju sal-15 ta’ Marzu; –        sultan iċ-ċawl, mill-1 ta’ Lulju sal-15 ta’ Marzu; –        ċawla l-bajda, mill-1 ta’ Lulju sal-15 ta’ Marzu”. Il-Land ta’ Oberösterreich Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti: l-Artikolu 27(1) u (2) tal-Ligi ta’ Oberösterreich dwar il-protezzjoni tan-natura u tal-pajsaġġi [Oberösterreichisches Natur- und Landschaftschutzgesetz, 2001, LGB1. (Oberösterreich) 129/2001, iktar ’il quddiem l-“Oö NSchG”], l-Artikolu 48(1) sa (4), kif ukoll l-Artikolu 60(3) tal-Liġi ta’ Oberösterreich dwar il-kaċċa [Oberösterreichisches Jagdgesetz, LGB1. (Oberösterreich) 32/1964, iktar ’il quddiem l-“Oö JagdG”], l-Artikolu 5(2) u l-Artikolu 11 tar-Regolament ta’ Oberösterreich dwar il-protezzjoni ta’ l-ispeċi [Oberösterreichische Artenschutzverordnung, LGB 1. (Oberösterreich) 73/2003, iktar ’il quddiem l-“Oö ArtenschutzVO”] kif ukoll l-Artikolu 1 tar-Regolament ta’ Oberösterreich dwar il-perijodi ta’ protezzjoni ta’ annimali li jistgħu jiġu kkaċċjati [Oberösterreichische Schonzeitenverordnung, LGB1. (Oberösterreich) 30/1990, iktar ’il quddiem l-“Oö SchonzeitenVO”]. L-Artikolu 27 ta’ l-OöNSchG jipprovdi: “1)      Il-pjanti u l-faqqiegħ selvaġġi kif ukoll l-annimali selvaġġi li mhumiex ikkaċċjati jistgħu jkunu espliċitament protetti permezz ta’ regolament tal-Gvern tal-Land, bil-kundizzjoni li l-ispeċi kkonċernati huma speċi rari fil-pajsaġġ lokali, li l-eżistenza tagħhom hija mhedda jew li l-koservazzjoni tagħhom hija ta’ interess pubbliku minħabba l-bilanc ekoloġiku, sakemm interessi pubbliċi oħra m’għandhomx iktar importanza mill-interessi ta’ protezzjoni. Din id-dispożizzjoni ma tippreġudikax dispożizzjonijiet oħra li jipprovdu kuntrarjament. 2)      Kull regolament imsemmi fil-paragrafu 1, b’kunsiderazzjoni ta’ l-Artikoli 5 sa 7 u ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva ta’ l-Għasafar, kif ukoll ta’ l-Artikoli 12 u 13 tad-Direttiva tal-Ħabitat għandu jispeċifika: 1.      l-ispeċi li huma totalment jew parzjalment protetti; 2.      iż-żona u l-perijodu ta’ protezzjoni; 3.      il-miżuri intiżi sabiex jipproteġu l-wild, kemm selvaġġ kif ukoll dak imrobbi, ta’ pjanti, faqqiegħ jew annimali protetti; 4.      il-miżuri intiżi sabiex jipproteġu l-ħabitats limitati tal-pjanti, tal-faqqiegħ u ta’ l-annimali protetti.” L-Artikolu 48 ta’ l-Oö JagdG jipprovdi: “1)      Għall-finijiet ta’ l-immaniġġjar tal-kaċċa […], il-kaċċa għandha tkun pprojbita safejn dan huwa neċessarju, b’kunsiderazzjoni għall-bżonnijiet marbuta ma’ l-iżvilupp tal-Land. Permezz ta’ regolament, il-Gvern tal-Land, wara li jkun semgħa lill-kummissjoni konsultattiva tal-Land dwar il-kaċċa, għandu jistabbilixxi l-perijodi ta’ l-istaġun magħluq għall-ispeċi differenti ta’ annimali tal-kaċċa jekk ikun il-każ billi jiddistingwihom skond l-età u s-sess, jew iwaqqaf kompletament il-kaċċa ta’ ċertu speċi ta’ annimali tal-kaċċa. 2)      Matul l-istaġun magħluq, l-ispeċi ta’ l-annimali kkonċernati ma jistgħux jiġu kkaċċjati, maqbuda jew maqtula. 3)      Huwa pprojbit li li jittieħdu, jitfixklu jew jinqerdu t-tqegħid tal-bajd u l-bejtiet tat-tajr tal-kaċċa; il-kaċċaturi liċenzjati jistgħu madankollu jiġbru l-bajd tat-tajr tal-kaċċa bil-għan li jrabbuhom artifiċjalment jew għall-inkubazzjoni. 4)      Il-Gvern tal-Land jista’, matul il-perijodu ta’ l-istaġun magħluq, jawtorizza l-qbid ta’ annimali tal-kaċċa għall-finijiet ta’ trobbija kif ukoll il-qtil ta’ dawn l-ispeċi għal finijet xjentifiċi jew biex isiru eżamijiet. […]” L-Artikolu 60 ta’ l-Oö JagdG jipprovdi: “[…] 3)      F’bini residenzjali u f’bini kummerċjali, kif ukoll f’ġonna privati magħluqa, il-proprjetarju jista’ jaqbad jew joqtol u jieħu […] isqra żgħar, kuċċard u sparvieri jekk dan ikun neċessarju sabiex tiġi evitata ħsara serja, b’mod partikolari, għall-uċuħ tar-raba’, għat-trobbija ta’ l-annimali u għal forom ta’ proprjetà oħra.” L-Artikolu 5 ta’ l-Oö ArtenschutzVO huwa fformolat kif ġej: “Huma protetti […]: 2.      l-ispeċi ta’ għasafar selvaġġi li mhumiex ikkaċċjati u li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri ta’ l-Unjoni Ewropea (Artikolu 1 tad-Direttiva 79/409/KEE […] minbarra ċ-ċawla l-bajda ( Pica pica ), is-sultan iċ-ċawl ( Garrulus glandarius ), iċ-ċawla s-sewda ( Corvus corone corone ) u ċ-ċawla ta’ rasha sewda ( Corvus corone cornix )”. Skond l-Artikolu 11 ta’ l-OöArtenschutzVO: “L-awtorizzazzjoni għall-kaċċa selettiva [ta’ kampjuni] ta’ speċi […] għall-wirjiet tradizzjonali ta’ għasafar ta’ l-għana tista’ tingħata biss fir-reġjun amministrattiv ta’ […], barra miż-żoni ta’ protezzjoni għal dawn l-għasafar (ir-raba inċiż ta’ l-Artikolu 4(1) tad-Direttiva ta’ l-Għasafar), u ż-żamma tagħhom tista’ tiġi awtorizzata biss fir-reġjuni ta’ […], u din tista’ tingħata biss skond il-kundizzjonijiet segwenti: […]” L-Artikolu 1 ta’ l-Oö SchonzeitenVO jipprovdi: “1.      L-annimali li jistgħu jiġu kkaċċjati segwenti ma jistgħux jiġu kkaċċjati, maqbuda jew maqtula matul il-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku indikat hawnhekk: […] Serduk selvaġġ, serduk ippastardjat u faġan tal-muntanja: –        serduk, mill-1 ta’ Ġunju sat-30 ta’ April; –        tiġieġa, is-sena kollha. […] Gallina, mill-1 ta’ Mejju sat-30 ta’ Settembru. […] 2.      L-ewwel u l-aħħar ġurnata ta’ kull perijodu ta’ rkupru bijoloġiku huma inklużi ma’ dan ta’ l-aħħar”. Il-Land ta’ Salzburg Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti: l-Artikolu 3, l-Artikolu 54(1), l-Artikolu 59, l-Artikolu 60(3a) u (4a), l-Artikolu 72(3), kif ukoll l-Artikoli 103 u 104 tal-Liġi ta’ Salzburg dwar il-kaċċa [Salzburger Jagdgesetz 1993, LGB1. (Salzburg) 100/1993, iktar ’il quddiem is-“Sbg NSchG”], l-Artikolu 34 tal-Liġi ta’ Salzburg dwar il-protezzjoni tan-natura [Salzburger Naturschutzgesetz 1999, LGB1. (Salzburg) 73/1999, iktar ’il quddiem is-“Sbg NSchG”] u l-Artikolu 1 tar-Regolament ta’ Salzburg dwar il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku [Salzburger Schonzeiten-Verordnung, LGB1. (Salzburg) 53/1996, iltar ’il quddiem is-“Sbg SchonzeitenVO”]. L-Artikolu 3 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “Id-dritt tal-kaċċa għandu jiġi pprattikat skond il-prinċipju tal-prattika tajba tal-kaċċa […], b’tali mod li a)      tiġi kkonservata popolazzjoni b’saħħitha ta’ annimali tal-kaċċa ta’ speċi differenti, li hija adattata għall-ħabitat disponibbli; b)      jiġu kkonservati l-bażijiet naturali tal-ħajja ta’ l-annimali tal-kaċċa; c)      ma jiġux ippreġudikati l-effetti pożittivi ta’ interess pubbliku tal-foresta u, b’mod partikolari, li jiġi evitat li l-annimali tal-kaċċa ma jikkawżawx ħsara li tkun ta’ theddida għall-foresta; d)      ma jiġix ippreġudikat l-interess pubbliku fil-protezzjoni tan-natura u tal-pajsaġġi; e)      tiġi ppriservata l-fawna selvaġġa fid-diversità tagħha bħala element importanti tan-natura indiġena u bħala element ta’ l-ekosistema naturali; f)      ssir l-inqas ħsara possibbli għall-użu skond il-liġi ta’ artijiet għal finijiet ta’ l-agrikultura u tal-vitikultura”. L-Artikolu 54 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “1)      Għall-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati aktar ‘l isfel, il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku għandhom jiġu stabbiliti b’regolament tal-Gvern tal-Land: […] serduk selvaġġ, serduk ippastardjat, faġan tal-muntanja, faġan, tuduni, ħamiema tal-kullar, kuluvert, brajmla, brajmla tat-toppu, wiżża tal-ful, wiżża griża, gallina, tiġieġa tal-baħar, ċawla s-sewda, ċawla ta’ rasha sewda, għorab, ċawla l-bajda, sultan iċ-ċawl, gawwija rasha kannella, russett griż, margun. Matul il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku (inkluż l-ewwel u l-aħħar ġurnata), dawn l-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa ma jistgħux jiġu kkaċċjati, maqbuda jew maqtula […]. Meta jiġu stabbiliti l-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku, għandhom jittieħdu in kunsiderazzjoni l-karatteristiċi bijoloġiċi ta’ l-imsemmija speċi fid-dawl ta’ konservazzjoni sostenibbli kif ukoll ta’ l-eżiġenzi ta’ l-agrikultura u tas-sivikultura. Il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku jistgħu jiġu stabbiliti separatament skond l-età jew is-sess. Għal dawk l-ispeċi ta’ għasafar li, skond l-Anness II tad-Direttiva ta’ l-Għasafar […], mhumiex meqjusa bħala speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija, il-perijodi tal-kaċċa għandhom jiġu stabbiliti biss jekk jiġu sodisfatti l-kundizzjonijiet previsti fl-Artikolu 104(4). Għall-ispeċi kollha ta’ għasafar, għandu jiġi assigura li l-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku jkopri l-perijodu tat-trobbija, id-diversi stadji tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza kif ukoll, fil-każ ta’ għasafar migratorji, il-vjaġġ lura lejn il-postijiet fejn irabbu. […]” L-Artikolu 59 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “1.      […] Barra minn hekk, [il-kampjuni ta’] l-ispeċi ta’ għasafar selvaġġi li mhumiex elenkati fl-Anness II tad-Direttiva ta’ l-Għasafar bħala speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija jistgħu jiġu kkaċċjati biss fil-kuntest ta’ pjan ta’ kaċċa. Il-Gvern tal-Land jista’ jiddikjara, permezz ta’ regolament, li ċerti speċi ta’ annimali tal-kaċċa oħra jistgħu jiġu kkaċċjati biss fil-kuntest ta’ pjan ta’ kaċċa meta dan ikun neċessarju sabiex tintlaħaq u tiġi kkonservata popolazzjoni ta’ annimali tal-kaċċa kif prevista fl-Artikolu 3. […] 2.      Il-pjan ta’ kaċċa għandu dejjem jieħu in kunsiderazzjoni n-numru ta’ annimali maqtula fis-snin preċedenti, in-numru kkonfermat ta’ annimali li mietu b’mewt naturali jew aċċidentali, l-estensjoni u l-iżvilupp tal-ħsara kkawżata lill-foresta mill-annimali tal-kaċċa kif ukoll l-istat ta’ saħħa u l-istruttura tal-popolazzjoni ta’ l-annimali tal-kaċċa. 3.      Il-Gvern tal-Land għandu jadotta dispożizzjonijiet iktar preċiżi li jkunu meħtieġa sabiex jiġi stabbilit u adottat il-pjan ta’ kaċċa […]” L-Artikolu 60 tas-Sbg JagdG huwa fformulat kif ġej: “[…] 3.a.      Fir-rigward ta’ l-ispeċi ta’ għasafar imsemmija fit-tieni sentenza ta’ l-Artikolu 59(1), ma jistax jiġi stabbilit numru minimu ta’ kampjuni li jistgħu jiġu kkaċċjati. Il-Gvern tal-Land għandu jistabbilixxi, permezz ta’ regolament u billi japplika l-Artikolu 104(4) mutatis mutandis , in-numru massimu ta’ kampjuni li jistgħu jiġu kkaċċjati kif ukoll id-distribuzzjoni tagħhom bejn iż-żoni fejn jistgħu jiġu kkaċċjati. Qabel jiġi adottat dan ir-regolament, il-Gvern tal-Land għandu jikkonsulta l-Federazzjoni tal-Kaċċa ta’ Salzburg, il-Federazzjoni tas-Sajd tal-land ta’ Salzburg, il-Kamra ta’ l-Agrikultura u s-Sivikultura tal-Land ta’ Salzburg kif ukoll l-Uffiċju Legali ta’ l-Ambjent tal-Land. In-numru massimu ta’ kampjuni li jistgħu jiġu kkaċċjati għandu jiġi stabbilit b’mod li tintlaħaq u tiġi kkonservata fit-territorju tal-Land popolazzjoni ta’ l-speċi ta’ għasafar ikkonċernati skond il-prinċipji elenkati fl-Artikolu 3, mingħajr ma ssir ħsara inaċċettabbli. […] 4.a.      Il-pjan ta’ kaċċa annwali għandu jindika, għal kull speċi ta’ annimali tal-kaċċa, diviżi jekk ikun il-każ skond is-sess u l-grupp ta’ età, in-numru massimu ta’ kampjuni li jistgħu jiġu kkaċċjati jew in-numru minimu ta’ kampjuni li jistgħu jiġu kkaċċjati, jew it-tnejn li huma, kif ukoll id-distribuzzjoni ta’ dawn il-kampjuni bejn iż-żoni differenti ta’ kaċċa. […]” L-Artikolu 72 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “[…] 3)      Fil-prinċipju, l-użu ta’ nases biex jinqatlu annimali tal-kaċċa huwa pprojbit. Madankollu, il-Gvern tal-Land jista’ jagħti permess lill-proprjetarji taż-żona tal-kaċċa jew lill-għaqdiet ta’ konservazzjoni sabiex jużaw nases meta: a)      il-ħajja jew is-saħħa tal-bniedem hija mhedda mill-annimali selvaġġi u din it-theddida ma tistax tiġi evitata b’mod ieħor, jew b)      interessi pubbliċi ta’ importanza simili ma jistgħux jiġu protetti b’mod ieħor. […]” L-Artikolu 103 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “1.      L-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati iktar ’il quddiem huma espliċitament protetti, u dan matul l-istadji kollha tal-ħajja tagħhom : […] b)      l-ispeċi kollha ta’ tajr tal-kaċċa. 2.      Id-dispożizzjonijiet ta’ protezzjoni segwenti japplikaw fil-każ ta’ speċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati fil-paragrafu 1; a)      kull tip ta’ qbid jew qtil intenzjonat ta’ annimali mrobbija fis-selvaġġ huwa pprojbit; b)      it-tfixkil intenzjonat ta’ dawn l-ispeċi, b’mod partikolari, matul il-perijodi tar-riproduzzjoni, tad-dipendenza, taż-żmien ta’ rqad fix-xitwa u tal-migrazzjoni, huwa pprojbit; c)      il-qerda, id-deterjorament jew it-tneħħija intenzjonata tas-siti ta’ riproduzzjoni, tal-bejtiet jew taż-żoni ta’ mistrieħ huma pprojbiti; d)      it-teħid ta’ bajd mis-selvaġġ u ż-żamma tal-bajd, anke jekk vojta, huma pprobjiti; e)      iż-żamma, it-trasport, il-kummerċ jew il-bdil kif ukoll l-offerta għall-bejgħ ta’ kampjuni ta’ speċi, ħajjin jew mejtin, […] li ttieħdu mis-selvaġġ huma pprojbiti. Din il-projbizzjoni testendi wkoll għal kull prodott miksub minn għasfur kif ukoll għal kull oġġett ieħor fil-każ li minn dokument ġustifikattiv, mill-pakkeġġ, minn tikketta jew minn xi sinjal ieħor jirriżulta li dawn il-prodotti, jew parti minnhom, huma miksuba mill-annimali kkonċernati. f)      il-bejgħ ta’ kampjuni, ħajjin jew mejtin, ta’ speċi […] li ttieħdu mis-selvaġġ huwa pprojbit, kif ukoll it-trasport, iż-żamma intenzjonata għall-bejgħ u l-offerta għall-bejgħ ta’ dawn il-kampjuni; din il-projbizzjoni tapplika wkoll għall-partijiet li jintgħarfu bħala li ġejjin minn dawn l-annimal u għall-prodotti miksuba minnhom. 3.      Meta t-tqegħid tal-bajd jiġi mhedded mill-agrikultura jew mis-sivikultura, il-proprjetarju taż-żona tal-kaċċa jista’ jressaqhom jew ineħħihom għal finijiet ta’ trobbija artifiċjali, safejn it-tqegħid tal-bajd ma jkunx jista’ jiġi mħares b’mod ieħor”. L-Artikolu 104 tas-Sbg JagdG jipprovdi: “[…] 4) L-awtorità tista’ tawtorizza derogi oħra għall-projbizzjonijiet previsti fl-Artikolu 103(2) meta dan ma jipperikolax il-popolazzjoni ta’ l-ispeċi selvaġġa kkonċernata u sakemm ma teżistix soluzzjoni sodisfaċenti oħra sabiex jintlaħaq l-għan mixtieq. Dawn id-derogi għandhom jingħataw biss għall-finijiet segwenti: a)      il-protezzjoni ta’ annimali jew pjanti selvaġġi oħra u l-konservazzjoni tal-ħabitat naturali tagħhom; b)      il-prevenzjoni ta’ ħsara gravi għall-uċuħ tar-raba’, għall-bhejjem, għall-foresti, għall-ilmijiet fejn jikber il-ħut kif ukoll, fil-każ ta’ tajr tal-kaċċa, għal forom oħra ta’ proprjetà; c)      is-saħħa pubblika u s-sigurtà pubblika, jew, fil-każ ta’ tajr tal-kaċċa, raġunijiet imperattivi oħra ta’ interess pubbliku kbir, b’mod partikolari ta’ ordni soċjali jew ekonomiku jew marbutin ma’ konsegwenzi pożittivi għall-ambjent; d)      ir-riċerka u t-tagħlim; e)      iż-żieda tal-popolazzjoni ta’ dawn l-ispeċi jew l-ispostament tagħhom kif ukoll it-trobbija neċessarja għal dan il-għan; f)      il-kummerċjalizzazzjoni ta’ numru żgħir ta’ annimali (jew ta’ partijiet ta’ annimali jew ta’ prodotti miksuba minn dawn l-annimali) ta’ speċi ta’ tjur tal-kaċċa li l-qbid jew il-qtil tagħhom huwa awtorizzat skond il-paragrafu 1”. L-Artikolu 34 tas-Sbg NSchG huwa fformulat kif ġej: “1)      L-awtoritajiet kompetenti fil-qasam tal-protezzjoni tan-natura jistgħu, fuq talba, jiddeċiedu li jagħtu derogi għall-projbizzjonijiet previsti […]. Għalhekk, l-awtorizzazzjoni ma tistax […] tingħata ħlief għal miżuri li għandhom wieħed mill-għanijiet segwenti: […] 2.      il-produzzjoni ta’ xorb; […] 3)      L-awtorizzazzjonijiet previsti fil-paragrafu 1 għandhom jingħataw biss jekk l-għan tal-miżura in kwistjoni ma jistax jintlaħaq b’mod sodisfaċenti permezz ta’ mezzi oħra u jekk il-popolazzjonijiet ta’ l-annimali jew il-pjanti l-oħra li hemm fiż-żona ma jbatux minħabba dan l-intervent”. L-Artikolu 1 tas-Sbg SchonzeitenVO jipprovdi: “Għall-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati hawn taħt, il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku, li jinkludu l-ewwel u l-aħħar ġurnata, huma stabbiliti kif ġej: Speċi ta’ annimali tal-kaċċa                            Perijodu ta’ rkupru bijoloġiku […] Serduk selvaġġ                                                        1.6 – 30.4 Serduk ippastardjat                                                       16.6 – 30.4 Faġan tal-muntanja                                                       16.6 – 30.4 […] Gallina                                                                 1.1 – 28.2 16.4 – 30.9 […]” Il-Land ta’ Tirol Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti: l-Artikolu 1(1) tar-Regolament li japplika l-Liġi dwar il-kaċċa ta’ Tirol [Zweite Durchführungsverordnung zum Tiroler Jagdgesetz, 1983, LGB1. (Tirol) 16/1995, iktar ’il quddiem id-“DurchfVO Tiroler JagdG”] u l-Artikolu 4(3) tar-Regolament ta’ Tirol dwar il-protezzjoni tan-natura [Tiroler Naturschutzverordnung, 1997, LGB1. (Tirol) 95/1997, iktar ’il quddiem it-“Tiroler NSchVO”]. L-Artikolu 1 tad-DurchfVO Tiroler JagdG jipprovdi: “1)      Salv għal dispożizzjonijiet kuntrarji […], l-ispeċi ta’ annimali tal-kaċċa elenkati hawn taħt ma jistgħux jiġu kkaċċjati ħlief matul il-perijodi indikati (perijodi ta’ kaċċa): […] 9.      Serduk selvaġġ, matul is-snin bil-fard biss, mill-1 ta’ Mejju sal-15 ta’ Mejju ; 10.      Faġan tal-muntanja, mill-10 ta’ Mejju sal-31 ta’ Mejju ; […]” L-Artikolu 4 tat-Tiroler NSchVO jipprovdi: “[…] 2)       Huwa pprojbit : a)      li jiġu mfixkla, segwiti, maqbuda, mrobbija, miżmuma ħajjin jew mejtin, li jiġu trasportati, offruti, offruti għall-bejgħ, mixtrija jew maqtula b’mod volontarju l-għasafar ta’ speċi protetti; […] 3)      Il-projbizzjoni prevista fl-Artikolu 2(a) ma tikkonċernax it-tgerrix taċ-ċawl, ta’ l-isturnell u tal-malvizz iswed mill-uċuħ agrikoli u forestali kif ukoll mill-ġonna privati”. Il-Land ta’ Vorarlberg Id-dispożizzjoni in kwistjoni hija l-Artikolu 27(1) tar-regolament ta’ Vorarlberg dwar il-kaċċa [Vorarlberger Jagdverordnung, LGB1. (Vorarlberg), 24/1995, iktar ’il quddiem il-“Vlbg JagdVO”], li jipprovdi : “1)      Jistgħu jiġu kkaċċjati matul il-perijodi elenkati hawn taħt, inkużi l-ewwel u l-aħħar ġurnata: […] c)      is-serduk selvaġġ                                              11.05 – 31.05 […]” Il-Land ta’ Vjenna Id-dispożizzjonijiet in kwistjoni huma s-segwenti : l-Artikolu 69(1) tal-Liġi ta’ Vjenna dwar il-kaċċa [Wiener Jagdgesetz, LGB1. (Vjenna) 6/1948, iktar ’il quddiem il-“Wiener JagdG”] u l-Artikolu 1(1) tar-Regolament ta’ Vjenna dwar il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku [Wiener Schonzeitenverordnung, LGB1. (Vjenna) 241/2004, iktar ’il quddiem il-“Wiener SchonzeitenVO”]. L-Artikolu 69 tal-Wiener JagdG jipprovdi: “1)      Fid-dawl ta’ l-eżiġenzi ta’ l-iżvilupp rurali, il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku għandhom jiġu stabbiliti permezz ta’ regolament, skond il-prinċipji tal-prattika tajba tal-kaċċa, għad-diversi speċi ta’ annimali li jistgħu jiġu kkaċċjati […], possibbilment skond l-eta’ u s-sess. Matul dan il-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku, l-annimali tal-kaċċa ma jistgħux jiġu kkaċċjati, segwiti, maqbuda jew maqtula. L-ewwel u l-aħħar ġurnata huma inklużi fil-perijodu ta’ rkupru bijoloġiku. […]” L-Artikolu 1 tal-Wiener SchonzeitenVO jipprovdi: “1)      L-annimali li jistgħu jiġu kkaċċjati elenkati hawn taħt ma jistgħux jiġu segwiti, maqbuda jew maqtula matul il-perijodi ta’ rkupru bijoloġiku indikati iktar ’il quddiem : […] 12.      Gallina, mis-16 ta’ April sal-15 ta’ Ottubru ; […]” Il-proċedura prekontenzjuża Fit-13 ta’ April 2000, il-Kummissjoni ppreżentat ittra ta’ intimazzjoni lir-Repubblika ta’ l-Awstrija dwar numru ta’ dispożizzjonijiet leġiżlattivi u regolamentari tal-Länder ta’ dan l-Istat Membru li, skondha, ma kinux jissodisfaw l-eżiġenzi ta’ traspożizzjoni sħiħa u korretta tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija rrispondiet permezz ta’ ittra tas-26 ta’ Lulju 2000, li fiha ħabbret l-emendi ta’ ċertu testijiet, filwaqt li kkontestat il-pożizzjoni tal-Kummissjoni għal dak li għandu x’jaqsam mat-traspożizzjoni korretta tad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva. Fis-17 ta’ Ottubru 2003, il-Kummissjoni ħarġet opinjoni motivata, fejn stiednet lir-Repubblika ta’ l-Awstrija tieħu l-miżuri neċessarji kollha sabiex tikkonforma ruħha f’terminu ta’ xahrejn. Minn din l-opinjoni jirriżulta li l-Kummissjoni ma żammitx l-ilmenti kollha li kienet ressqet inizjalment. Permezz ta’ ittra tat-23 ta’ Diċembru 2003, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija rrispondiet għal din l-opinjoni motivata billi indikat li kien hemm il-ħsieb li jsiru emendi leġiżlattivi u regolamentari li kienu konformi mal-kunċetti ġuridiċi tal-Kummissjoni, filwaqt li tenniet numru ta’ argumenti in sostenn tal-pożizzjoni tagħha fir-risposta għall-ittra ta’ intimazzjoni. F’dawn iċ-ċirkustanzi, il-Kummissjoni ddeċidiet li tressaq dan ir-rikors. Il-proċedura quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja Fir-rikors tagħha, il-Kummissjoni kienet ifformulat disgħa u tletin motiv dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu kontra l-konvenuta. Fir-risposta tagħha, din ta’ l-aħħar qablet mal-mertu ta’ tlettax minn dawn. Barra minn hekk, hija parzjalment qablet mal-mertu ta’ żewġ motivi oħra. Matul il-kawża quddiem il-Qorti tal-Ġustizzja, il-Kummissjoni rtirat totalment jew parzjalment numru ta’ motivi dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu, billi ħadet in kunsiderazzjoni l-fatt li ċerti dispożizzjonijiet tad-Direttiva kienu sadanittant ġew trasposti b’mod korrett f’ċerti Länder. Madankollu, is-suġġett tar-rikors kif jinsab f’dan l-istadju tal-proċedimenti jikkonċerna t-traspożizzjoni ta’ l-istess dispożizzjonijiet imsemmija fir-rikors li fetaħ il-kawża. Fuq ir-rikors Fuq il-motivi dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu li mhumiex ikkontestati Is-suġġett ta’ l-ilmenti tal-Kummissjoni –       Ksur ta’ l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich u ta’ Steiermark Il-Kummissjoni tesponi li mill-Anness 1 relatat ma’ l-Artikolu 1 tar-Regolament ta’ Kärnten dwar il-protezzjoni ta’ speċi ta’ annimali (Kärntner Tierartenshutzverordnung, iktar ’il quddiem il-“KrntTaSchVO”) jirriżulta li ċ-ċawla s-sewda, ċ-ċawla ta’ rasha sewda, is-sultan iċ-ċawl, iċ-ċawla żgħira ħalliela, iċ-ċawla l-bajda, l-għasfur tal-bejt u l-ħamiema domestika mhumiex speċi protetti, anke jekk dawn ikunu għasafar selvaġġi. Issa, il-protezzjoni mitluba skond id-Direttiva għandha tingħata lill-ispeċi kollha ta’ għasafar li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri. Il-Kummissjoni tirrileva li, skond l-Artikolu 3(5) tar-Regolament tal-Land ta’ Niederösterreich dwar il-protezzjoni tal-pjanti u ta’ l-annimali selvaġġi (Niederösterreichische Verordnung über den Schutz wildwachsender Pflanzen und freilebener Tiere, iktar ’il quddiem in-“Nö NSchVO”), huma biss l-ispeċi ta’ għasafar “indiġeni” li huma kompletament protetti. Barra minn hekk, ħames speċi li jaqgħu taħt din il-kategorija, jiġifieri ċ-ċawla s-sewda, iċ-ċawla ta’ rasha sewda, ċ-ċawla żħira ħalliela, l-għasfur tal-bejt u l-ħamiema domestika, huma esklużi mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mid-Direttiva. Il-Kummissjoni ssostni li, skond l-Artikolu 4 tar-Regolament ta’ Steiermark dwar il-protezzjoni tan-natura (Steiermärkische Naturschutzverordnung, iktar ’il quddiem is-“StmkNSchVO”), l-isturnell, l-għasfur tal-bejt, il-ħamiema domestika u l-għorab, anke meta dawn ikunu speċi indiġeni, huma esklużi mill-protezzjoni mitluba mid-Direttiva bejn l-1 ta’ Lulju u l-31 ta’ Jannar. –       Ksur ta’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva fil-Länder ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich u ta’ Steiermark Il-Kummissjoni tinnota li mill-Anness 1 tal-KrntTaSchVO jirriżulta li ċ-ċawla s-sewda, iċ-ċawla ta’ rasha sewda, is-sultan iċ-ċawl, iċ-ċawla żħira ħalliela, iċ­-ċawla l-bajda, l-għasfur tal-bejt u l-ħamiema domestika mhumiex protetti kif mitlub mid-Direttiva. Il-Kummissjoni tirrileva, li skond l-Artikolu 3(5) tan-Nö NSchVO, huma biss l-ispeċi ta’ għasafar “indiġeni” li huma protetti. Barra minn hekk, ħamsa minn fost dawn l-ispeċi, jiġifieri ċ-ċawla s-sewda, iċ-ċawla ta’ rasha sewda, iċ-ċawla żħira ħalliela, l-għasfur tal-bejt u l-ħamiema domestika huma esklużi mis-sistema ta’ protezzjoni mitluba mid-Direttiva. Barra minn hekk, is-sistema ġenerali ta’ protezzjoni prevista fl-Artikolu 18(4) u (5) tan-Nö NSchVO ma tapplikax għal dawn l-ispeċi. Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 13 tal-Liġi ta’ Steiermark dwar il-protezzjoni tan-natura (Steiermärkisches Naturschutzgesetz) jipprevedi l-adozzjoni ta’ regolamenti għall-protezzjoni ta’ l-għasafar koperti mid-Direttiva. Issa, ebda regolament abbażi ta’ din id-dispożizzjoni ma ġie ppromulgat. Barra minn hekk, l-isturnell, l-għasfur tal-bejt, il-ħamiema domestika u l-għorab, anke meta jkunu speċi indiġeni, huma protetti biss mill-1 ta’ Frar sat-30 ta’ Ġunju. –       Ksur ta’ l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva fil-Land ta’ Niederösterreich Il-Kummissjoni tinnota li mill-Artikolu 3(5), kif ukoll mill-Artikolu 4(1) u (2) tan-Nö NSchVO jirriżulta li ċ-ċawla s-sewda, iċ-ċawla ta’ rasha sewda, iċ-ċawla żgħira ħalliela u l-għasfur tal-bejt huma kompletament esklużi mill-protezzjoni mitluba mid-Direttiva, filwaqt li s-sultan taċ-ċawl u ċ-ċawla l-bajda huma parzjalment esklużi. Issa, dawn id-dispożizzjonijiet jikkostitwixxu ksur ta’ l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva, li jipprovdi li l-ispeċi elenkati fl-Anness II tagħha biss jistgħu jiġu kkaċċjati. –       Ksur ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fil-Land ta’ Steiermark Il-Kummissjoni tenfasizza li d-dispożizzjonijiet ta’ l-Artikolu 49(1) tal-Liġi ta’ Steiermark dwar il-kaċċa (Steiermärkisches Jagdgesetz, iktar ’il quddiem is-“Stmk JagdG”) u l-Artikolu 1(1) tar-Regolament ta’ Steiermark dwar il-perijodi tal-kaċċa (Steiermärkische Jagdzeiternverordnung), meħuda flimkien, jistabbilixxu perijodi ta’ kaċċa li huma inkompatibbli mad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva fir-rigward ta’ numru ta’ speċi, jiġifieri s-serduk selvaġġ (mill-1 sal-31 ta’ Marzu, minflok mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), il-faġan tal-muntanja (mill-1 sal-31 ta’ Mejju, minflok mil-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu) u l-gallina (mis-16 ta’ Marzu sal-15 ta’ April u mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru, minflok mill-11 ta’ Settembru sad-19 ta’ Frar). –       Ksur ta’ l-Artikolu 9(1) u (2) tad-Direttiva fil-Land ta’ Steiermark Il-Kummissjoni hija tal-fehma li l-Artikolu 62(3) tas-Stmk JagdG u l-Artikolu 5(1) tas-Stmk NSchVo ma jieħdux in kunsiderazzjoni d-dispżizzjonijiet ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva, minħabba li jipprevedu deroga ġenerali mis-sistema ta’ protezzjoni prevista minn din ta’ l-aħħar għal dak li għandu x’jaqsam mat-tneħħija tal-bejtiet u mat-tgerrix miż-żoni ta’ tgħammir ta’ l-ispeċi protetti li jinsabu fil-ġonna u bini privati. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tindika li l-emendi neċessarji sabiex jirrendu l-atti legali nazzjonali kollha msemmija iktar ’il fuq konformi mad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva qegħdin fl-istadju ta’ preparazzjoni. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fir-rigward ta’ l-ilment tal-Kummissjoni għal dak li għandu x’jaqsam mal-konformità tas-sistema ta’ protezzjoni tal-ħamiema domestika fil-Land ta’ Kärnten ma’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva, hemm lok li jiġi nnotat li, skond il-punt 44 tar-rikors, din l-ispeċi taqa’ taħt id-dispożizzjonijiet tad-Direttiva, filwaqt li, skond il-punt 47 ta’ dan ir-rikors, din l-ispeċi mhijiex speċi ta’ għasfur selvaġġ. Għaldaqstant, jidher li dan ir-rikors huwa kontradittorju f’dan is-sens u għalhekk ma jissodisfax l-eżiġenzi ta’ l-Artikolu 38(1)(ċ) tar-Regoli tal-Proċedura. Għaldaqstant, ir-rikors huwa inammissibbli safejn jirrigwarda s-sistema ta’ protezzjoni tal-ħamiema domestika fil-Land ta’ Kärnten. Għal bqija, għandu jiġi mfakkar li, skond ġurisprudenza kostanti, l-eżistenza ta’ nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu għandha tiġi evalwata skond is-sitwazzjoni ta’ l-Istat Membru kif tirriżulta meta jiskadi t-terminu preskritt fl-opinjoni motivata u l-bidliet leġiżlattivi jew regolamentari li jkunu saru sussegwentement ma jistgħux jittieħdu in kunsiderazzjoni mill-Qorti tal-Ġustizzja (ara, b’mod partikolari, is-sentenzi tat-30 ta’ Mejju 2002, Il-Kummissjoni vs L-Italja, C-323/01, Ġabra p. 4711, punt 8, u tas-27 ta’ Ottubru 2005, Il-Kummissjoni vs Il-Lussemburgu, C-23/05, Ġabra p. I-9535, punt 9). Fid-dawl tal-fatt li l-opinjoni motivata ġiet innotifikata fis-17 ta’ Ottubru 2003 u fid-dawl tat-terminu preskritt fl-imsemmija opinjoni, id-dispożizzjonijiet rilevanti fid-dritt nazzjonali kellhom ikunu konformi mal-preskrizzjonijiet tad-Direttiva sa mhux iktar tard mis-17 ta’ Diċembru 2003. Issa, mill-osservazzjonijiet tar-Repubblika ta’ l-Awstrija dwar il-motivi ta’ nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu li ssemmew iktar ’il fuq jirriżulta li dan l-Istat Membru jammetti li l-miżuri neċessarji sabiex ikun hemm traspożizzjoni korretta tad-Direttiva fir-rigward ta’ dawn kollha ma kinux ġew adottati fit-terminu preskritt. Għaldaqstant, ir-rikors għandu jiġi kkunsidrat bħala fondat għal dak li għandu x’jaqsam mal-motivi dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu msemmija, minbarra l-ilment rigward is-sistema ta’ protezzjoni tal-ħamiema domestika fil-Land ta’ Kärnten, li huwa inammissibbli. Fuq il-motivi dwar ta’ nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu li huma kkontestati Ksur ta’ l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland u ta’ Oberösterreich –       Il-Land ta’ Burgenland L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tirrileva li, skond l-Artikolu 16(1)(b) tal-Bgld NSchLPflG, l-ispeċi kollha ta’ għasafar selvaġġi huma protetti minbarra l-isturnell, skond il-kundizzjonijiet elenkati fl-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG. Issa, l-isturnell huwa speċi li għandha tkun protetta skond l-Artikolu 1 tad-Direttiva. Il-Kummissjoni hija wkoll tal-fehma li l-miżura regolamentari prevista mill-Artikolu 88a(2) tal-Bgld JagdG mhijiex suġġetta għar-rispett tal-kundizzjonijiet ta’ deroga elenkati fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tindika li, fil-prinċipju, l-isturnell mhuwiex speċi li jista’ jiġi kkaċċjat fil-Land ta’ Burgenland. Madankollu, fid-dawl tal-ħsara kunsiderabbli kkawżata lid-dwieli minn din l-ispeċi, il-leġiżlatur tal-Land ikkunsidra neċessarju li jiġu adottati dispożizzjonijiet derogatorji bis-saħħa ta’ l-Artikolu 9(1)(a) tad-Direttiva. Għalhekk, il-kaċċa għall-isturnell mhijiex permessa ħlief mill-15 ta’ Lulju sat-30 ta’ Novembru. Skond dan l-Istat Membru, il-protezzjoni tad-dwieli, imsemmija fl-Artikolu 88a(2) tal-Bgdl JagdG, hija konformi ma’ l-għan ta’ l-imsemmiija dispożizzjoni tad-Direttiva. Barra minn hekk, il-kundizzjoni li m’għandux ikun hemm soluzzjoni oħra sodisfaċenti hija sodisfatta peress li kolonji ta’ sturnell li jistgħu jlaħħqu l-50,000 individwu jinvadu kull sena d-dwieli tar-reġjun u peress li l-metodi ta’ tgerrix konvenzjonali mhumiex suffiċjenti. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Primarjament, għandu jiġi mfakkar minn naħa, li mill-Artikolu 1 tad-Direttiva jirriżulta li din għandha l-għan li tikkonserva l-ispeċi kollha ta’ għasafar li jgħixu b’mod naturali fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri u għandha l-għan li tipproteġi, tamministra u tikkontrolla dawn l-ispeċi, u, min-naħa l-oħra, li l-protezzjoni effiċjenti ta’ l-għasafar hija problema ambjentali tipikament transkonfinali li timplika responsabbiltajiet komuni għall-Istati Membri (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-8 ta’ Lulju 1987, Il-Kummissjoni vs Il-Belġju, 247/85, Ġabra. p. 3029, punt 6). Konsegwentement, l-Artikolu 1 tad-Direttiva jikkostitwixxi dispożizzjoni li ma tipproklamax linji ta’ gwida ġenerali iżda jinkludi regola ta’ dritt vinkolanti li trid tiġi trasposta fis-sistemi legali ta’ l-Istati Membri. F’dan ir-rigward, il-Qorti tal-Ġustizzja speċifikat li t-traspożizzjoni fid-dritt nazzjonali ta’ regoli Komunitarji ma tirrikjedix neċessarjament riproduzzjoni formali u testwali tad-dispożizzjonijiet ta’ dawn ir-regoli f’dispożizzjoni espressa u speċifika, u li kuntest legali ġenerali jista’ jkun biżżejjed għal dan il-għan sakemm jassigura effettivament l-applikazzjoni sħiħa tad-Direttiva b’mod li huwa suffiċjentement ċar u preċiż (ara, b’mod partikolari, is-sentenza tas-27 ta’ April 1988, Il-Kummissjoni vs Franza, 252/85, Ġabra. p. 2243, punt 5). Fir-rigward ta’ l-ilment tal-Kummissjoni, għandu jiġi kkonstatat li l-legiżlazzjoni tal-Land ta’ Burgenland teskludi totalment lill-isturnell, speċi li taqa’ taħt l-Artikolu 1 tad-Direttiva, mill-protezzjoni ta’ għasafar selvaġġi matul il-perijodu bejn il-15 ta’ Lulju u t-30 ta’ Novembru. Issa, kif ikkunsidrat l-Avukat Ġenerali fil-punt 10 tal-Konklużjonijiet tagħha, indipendentement mill-kwistjoni dwar jekk id-dispożizzjonijiet nazzjonali kontenzjużi setgħux jiġu adottati validament skond it-tielet inċiż ta’ l-Artikolu 9(1)(a) tad-Direttiva, l-esklużjoni totali ta’ speċi partikolari mis-sistema ta’ protezzjoni prevista fl-Artikolu 1 tad-Direttiva, anke matul perijodu limitat, li madankollu huwa konsiderevoli, hija inkompatibbli ma’ dan l-Artikolu. F’dan ir-rigward, għandu jingħad li l-eżattezza tat-traspożizzjoni għandha importanza partikolari fir-rigward tad-Direttiva, safejn il-ġestjoni tal-patrimonju komuni huwa fdat, għat-territorju rispettiv tagħhom, lill-Istati Membri (ara s-sentenzi tat-8 ta’ Lulju 1987, Il-Kummissjoni vs L-Italja, 262/85, Ġabra. p. 3073, punt 9, u tas-7 ta’ Diċembru 2000, Il-Kummissjoni vs Franza, C-38/99, Ġabra. p. I-10941, punt 53). Minn dan isegwi li d-dispożizzjonijiet leġiżlattivi tal-Land ta’ Burgenland imsemmija fl-ilment preżenti tal-Kummissjoni huma inkompatibbli ma’ l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva. Għaldaqstant, l-imsemmi lment tal-Kummissjoni huwa fondat. –       Il-Land ta’ Oberösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 27(1) ta’ l-Oö NSchG jissuġġetta il-protezzjoni ta’ l-għasafar selvaġġi, minn naħa, għall-adozzjoni ta’ regolament ta’ applikazzjoni u, min-naħa l-oħra, għall-preżenza ta’ ċertu numru ta’ kundizzjonijiet. Issa, l-Artikolu 1 tad-Direttiva jistabbilixxi obbligu għall-protezzjoni ta’ l-ispeċi kollha ta’ għasafar selvaġġi. Barra minn hekk, skond l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO, iċ-ċawla l-bajda, is-sultan iċ-ċawl, iċ-ċawla s-sewda u ċ-ċawla ta’ rasha sewda huma kompletament esklużi mis-sistema ta’ protezzjoni prevista minn din id-dispożizzjoni. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tenfasizza li l-Artikolu 27(2) ta’ l-Oö NschG jipprovdi għal sistema ta’ protezzjoni regolamentari ta’ pjanti u ta’ annimali li tieħu in kunsiderazzjoni l-eżiġenzi stabbiliti mid-Direttiva. Dan l-Istat Membru jżid jgħid li d-Direttiva tagħmel distinzjoni bejn speċi indiġeni u speċi barranin, u tagħti konsegwenzi ġuridiċi marbuta lil din id-distinzjoni. Fil-fatt, l-Artikolu 11 tad-Direttiva jitlob li jkun hemm kontroll ta’ l-introduzzjoni ta’ speċi barranin sabiex jiġu protetti l-flora u l-fawna lokali. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fl-ewwel lok, għandu jiġi mfakkar li l-Qorti tal-Ġustizzja rrilevat, fil-punt 22 tas-sentenza tat-8 ta’ Lulju 1987, Il-Kummissjoni vs Il-Belġju, iċċitata aktar ’il fuq, li l-effett ta’ protezzjoni tad-Direttiva għandu jiġi assigurat għall-ispeċi kollha ta’ għasafar li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ Stat Membru. Konsegwentement, il-miżuri ta’ protezzjoni li l-Istati Membri huma mitluba jieħdu bis-saħħa ta’ l-Artikolu 1 tad-Direttiva għandhom japplikaw ukoll għall-għasafar selvaġġi li l-ħabitat naturali tagħhom ma jinsabx fit-territorju tagħhom imma fit-territorju ta’ Stat Membru jew aktar (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tat-8 ta’ Lulju 1987, Il-Kummissjoni vs Il-Belġju, iċċitata aktar ’il fuq, punt 22, kif ukoll tat-8 ta’ Frar 1996, Vergy, C-149/94, Ġabra, p. I-299, punti 17 u 18). Fir-rigward ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni, għandu jiġi kkonstatat li s-sistema ta’ protezzjoni stabbilita mill-Artikolu 27(1) u (2) ta’ l-Oö NSchG, b’mod partikolari, id-delega tal-poter ta’ implementazzjoni lill-awtorita’ li għandha l-poter tadotta regolamenti, hija marbuta ma numru ta’ kundizzjonijiet li jikkonċernaw il-karatteristiċi bijoloġiċi ta’ l-ispeċi elenkati. Barra minn hekk, l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO jeskludi kompletament ċertu numru ta’ speċi mill-kamp ta’ applikazzjoni tiegħu. Fir-rigward ta’ l-argument tar-Repubblika ta’ l-Awstrija bbażat fuq l-Artikolu 11 tad-Direttiva, għandu jiġi rrilevat li din id-dispożizzjoni sempliċement tistabbilixxi obbligu speċifiku li jorbot lill-Istati Membri sabiex jassiguraw li l-introduzzjoni ta’ speċi ta’ għasafar li ma jinsabux fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri ma tippreġudikax il-flora u l-fawna lokali. Għaldaqstant, dan l-artikolu ma jistax jitqies bħala li jikkostitwixxi bażi legali li tippermetti derogi mill-obbligi ta’ protezzjoni li għandhom l-Istati Membri skond l-Artikolu 1 tad-Direttiva u li jkopru l-ispeċi ta’ għasafar kollha li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri, jiġifieri, fir-rigward ta’ kull Stat Membru, kemm l-ispeċi indiġeni għal dak l-Istat, kif ukoll dawk li jinsabu biss fi Stati Membri oħra. Effettivament, kif jirriżulta mill-punt 15 tas-sentenza tas-27 ta’ April 1988, Il-Kummissjoni vs Franza, iċċitata aktar ’il fuq, l-importanza ta’ protezzjoni kompleta u effiċjenti ta’ l-għasafar selvaġġi fi ħdan il-Komunità kollha, ikun fejn ikun il-post ta’ fejn jinstabu jew iż-żoni minn fejn jgħaddu, tirrendi inkompatibbli mad-Direttiva kull leġiżlazzjoni nazzjonali li tistabbilixxi l-protezzjoni ta’ l-għasafar selvaġġi billi tirreferi għall-fawna nazzjonali. Minn dan jirriżulta li l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva ma ġiex traspost b’mod korrett fil-Land ta’ Oberösterreich. Għaldqstant, l-ilment tal-Kummissjoni għandu jintlaqa’. Ksur ta’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten u ta’ Oberösterreich –       Il-Land ta’ Burgenland L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li s-sistema li tikkonċerna l-isturnell prevista fl-Artikolu 16(1)(b) tal-Bgld NSchLPflG u fl-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG ma tassigurax protezzjoni skond l-Artikolu 5 tad-Direttiva għal din l-ispeċi, fi kwalunkwe każ mhux matul is-sena kollha. Il-Kummissjoni ssostni wkoll li, skond l-Artikolu 6 tal-Bgld ArtenschutzVO, id-dispożizzjonijiet ta’ dan ir-regolament ma jaffettwawx is-sajd u l-kaċċa. Għaldaqstant, din id-dispożizzjoni tippermetti ħsara intenzjonata lill-bejtiet kif ukoll liż-żoni tar-riproduzzjoni, tal-mistrieħ u ta’ fejn iqattgħu x-xitwa dawn l-ispeċi protetti. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tispjega li l-leġiżlatur tal-Land adotta dispożizzonijiet derogatorji minħabba l-ħsara kbira kkawżata lid-dwieli mill-ispeċi kkonċernati. Dan l-Istat Membru jsostni li l-protezzjoni ta’ dan l-ispeċi hija assigurata fl-istadji kollha ta’ żvilupp, inkluż l-istadju tal-bajda. Fir-rigward ta’ l-Artikolu 6 tal-Bgld ArtenschutzVO, l-aħħar sentenza tiegħu ma tistax tiġi interpretata fis-sens li tistabbilixxi deroga ġenerali favur l-attivitajiet tas-sajd u tal-kaċċa. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Preliminarjament, għandu jiġi osservat li s-sistema ta’ protezzjoni ġenerali stabbilita mill-Artikolu 5 tad-Direttiva, kif tipprovdi l-ewwel sentenza tiegħu, testendi għall-ispeċi ta’ għasafar kollha msemmija fl-Artikolu 1 tad-Direttiva. L-imsemmija sistema ta’ protezzjoni tinkludi, inter alia , il-projbizzjoni ta’ qtil, ta’ qbid u ta’ tfixkil intenzjonat ta’ l-għasafar protetti. Kif ġie kkonstatat fil-punti 90 u 91 tas-sentenza preżenti, il-fatt li l-isturnell huwa eskluż kompletament mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mid-Direttiva bejn il-15 ta’ Lulju u t-30 ta’ Novembru huwa inkompatibbli ma’ l-Artikolu 1 tagħha. Konsegwentement, l-interventi awtorizzati mid-dispożizzjonijiet imsemmija fil-punt 106 ta’ din is-sentenza huma wkoll inkompatibbli mal-projbizzjonijiet elenkati fl-Artikolu 5 tad-Direttiva. Fir-rigward tar-raġuni ta’ deroga invokata mir-Repubblika ta’ l-Awstrija, huwa veru li l-prevenzjoni tal-ħsara lid-dwieli tista’, bħala prinċipju, tippermetti l-adozzjoni ta’ miżuri derogatorji, bis-saħħa tat-tielet inċiż ta’ l-Artikolu 9(1)(a) tad-Direttiva. Madankollu, din id-dispożizzjoni ta’ l-aħħar ma tipprovdix bażi legali sabiex speċi, anke jekk matul perijodu limitat, tiġi eskluża kompletament mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mid-Direttiva. Effettivament, il-fatt li speċi ta’ għasfur tiġi eskluża kompletament mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mid-Direttiva, anke jekk matul perijodu limitat, jipperikola l-eżistenza stess ta’ din l-ispeċi. Għalhekk, l-Istati Membri huma awtorizzati li jidderogaw mis-sistema ta’ protezzjoni ta’ l-għasafar selvaġġi fil-każ biss li dawn jissodisfaw il-kundizzjonijiet elenkati fl-Artikolu 9(2). Fir-rigward tal-protezzjoni tal-bajd kif ukoll tas-siti tar-riproduzzjoni, tal- mistrieħ u ta’ fejn iqattgħu x-xitwa, għandu jiġi mfakkar li l-oġġetti u l-ispazji kkonċernati jaqgħu taħt is-sistema ta’ protezzjoni stabbilita mill-Artikolu 5 tad-Direttiva, b’mod partikolari, mill-punti (b) sa (d) tiegħu. F’dak li għandu x’jaqsam mal-leġiżlazzjoni kontenzjuża, għandu jiġi osservat li, skond l-Artikolu 16(4) tal-Bgld NSchLPflG, huwa pprojbit li tikkaċċja, tfixkel, taqbad, titrasporta, iżżomm maqbuda, tweġġa’, toqtol, iżżomm jew tneħħi annimali protetti. Madankollu, hemm lok li jiġi rrilevat li, skond l-Artikolu 16(2)(d) ta’ l-istess liġi, regolament ta’ applikazzjoni għandu jindika l-ispeċi li fir-rigward tagħhom huma pprojbiti t-tneħħija, il-ħsara jew il-qerda tal-bejtiet, kif ukoll tas-siti tat-tgħammir, tar-riproduzzjoni, tal-mistrieħ u ta’ fejn iqattgħu x-xitwa. Issa, għandu jiġi kkonstatat li, kif enfasizzat l-Avukat Ġenerali fil-punt 26 tal-Konklużjonijiet tagħha, l-effett ikkumbinat tal-paragrafi 2 u 4 ta’ l-Artikolu 16 tal-Bgld NSchPflG iwassal għal nuqqas ta’ protezzjoni fir-rigward ta’ numru ta’ speċi, b’tali mod li d-dispożizzjonijiet għandhom jiġu kkunsidrati bħala inkompatibbli ma’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva. Għandu jiġi miżjud li d-dispożizzjonijiet tal-Bgld ArtenschutzVO ma jirrimedjawx dan in-nuqqas ta’ traspożizzjoni. Fil-fatt, il-projbizzjonijiet elenkati fl-Artikolu 2 ta’ dan ir-regolament jikkonċernaw biss is-siti tat-trobbija, tar-riproduzzjoni, tal-mistrieħ u s-siti fejn iqattgħu x-xitwa ta’ numru żgħir ta’ speċi, u mhux dawk ta’ l-ispeċi kollha protetti. Barra minn hekk, skond l-Artikolu 6 tiegħu, il-miżuri ta’ protezzjoni previsti mill-imsemmi regolament ma japplikawx għas-sajd u l-kaċċa. Issa, dawn l-attivitajiet jistgħu jippreġudikaw l-ispazji u l-oġġetti protetti msemmija fl-Artikolu 5(b) sa (d) tad-Direttiva. Safejn ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ma ressqet l-ebda argument li jista’ jiġġustifika s-sistema legali in kwistjoni, in-nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu għandu jitqies bħala fondat. Konsegwentement, l-ilment ibbażat fuq il-ksur ta’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva huwa fondat safejn għandu x’jaqsam mad-dispożizzjonijiet kontenzjużi kollha tal-Land ta’ Burgenland. –       Il-Land ta Kärnten L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 68(1) tal-KrntJagdG ma jittrasponix il-projbizzjonijiet elenkati fl-Artikolu 5(a) u (e) tad-Direttiva. Fil-fatt, l-imsemmi Artikolu 68(1) sempliċement jipprovdi għall-projbizzjonijiet dwar il-bejtiet u s-siti ta’ riproduzzjoni. Barra minn hekk, lanqas l-Artikolu 51(4a) tal-KrntJagdG ma jiggarantixxi t-traspożizzjoni tad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva msemmija iktar ’il fuq. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tafferma li d-dispożizzjonijiet leġiżlattivi kollha applikabbli fil-Land ta’ Kärnten jassiguraw il-projbizzjoni ta’ tfixkil tas-siti tar-riproduzzjoni tat-tajr tal-kaċċa. Huwa wkoll ipprojbit li jinqerdu l-bejtiet u t-tqegħid tal-bajd ta’ dawn l-ispeċi jew li jittieħdu l-bajd mingħajr awtorizzazzjoni. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għandu jiġi osservat li, għalkemm is-sistema prevista mill-Artikolu 68(1) tal-KrntJagdG tipprevedi miżuri ta’ protezzjoni dwar il-bejtiet, it-tqegħid tal-bajd, il-bajd u s-siti ta’ riproduzzjoni tat-tajr tal-kaċċa, din ma tinkludi, madankollu, ebda dispożizzjoni dwar l-obbligu li jiġi assigurat li l-għasafar imsemmija fl-Artikolu 1 tad-Direttiva ma jinqatlux, ma jinqabdux u lanqas ma jinżammu, kif jitlob l-Artikolu 5(a) u (e) tad-Direttiva. Għandu jiġi osservat ukoll li l-Artikolu 51(4a) tal-KrntJagdG lanqas ma jiggarantixxi t-traspożizzjoni ta’ dawn id-dispożizzjonijiet tad-Direttiva, minħabba li dan jipprovdi biss sensiela ta’ eċċezzjonijiet għas-sistema ta’ protezzjoni ġenerali li tirriżulta mill-projbizzjoni tal-kaċċa skond il-paragrafu 1 ta’ l-imsemmi artikolu. Għalhekk, għandu jiġi kkonstatat li l-projbizzjonijiet imsemmija fl-Artikolu 5(a) u (e) tad-Direttiva, jiġifieri dawk ta’ qtil, qbid jew żamma ta’ għasafar protetti, ma jinsabux elenkati fid-dispożizzjonijiet nazzjonali msemmija fil-punt 125 tas-sentenza preżenti. Għaldaqstant, l-ilment tal-Kummissjoni għandu jitqies bħala fondat fuq dan il-punt. –       Il-Land ta’ Oberösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni hija tal-fehma li l-Artikolu 27(1) ta’ l-Oö NSchG jinkludi miżuri ta’ natura programmatika li huma limitati għall-ispeċi indiġeni. Fil-fatt, id-delega ta’ poter biex jiġi adottat regolament tistabbilixxi b’mod partikolari bħala kundizzjoni għall-protezzjoni li l-ispeċi kkonċernata tkun waħda rari lokalment, li l-popolazzjoni tagħha tkun mhedda jew li l-konservazzjoni tagħha tkun fl-interess pubbliku. Il-Kummissjoni żżid li, skond l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO, iċ-ċawla l-bajda, is-sultan iċ-ċawl, iċ-ċawla s-sewda u ċ-ċawla ta’ rasha sewda huma totalment esklużi mis-sistema ta’ protezzjoni prevista. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tenfasizza li l-Artikolu 27(2) ta’ l-Oö NSchG jipprevedi l-protezzjoni ta’ pjanti u ta’ annimali permezz ta’ regolament filwaqt li jittieħdu in kunsiderazzjoni, b’mod partikolari, l-Artikoli 5 sa 7 u l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Dan l-għan tal-leġiżlatur bl-ebda mod ma jista jiġi kkwantifikat billi jsir riferiment għall-Artikolu 27(1) ta’ l-Oö NSchG. Dan l-Istat Membru jżid li d-Direttiva tagħmel distinzjoni bejn l-ispeċi indiġeni u l-ispeċi barranin u tagħti kosegwenzi ġuridiċi lil din id-distinzjoni. Fil-fatt, l-Artikolu 11 tad-Direttiva jeżiġi kontroll ta’ l-introduzzjoni ta’ speċi barranin sabiex jiġu protetti l-flora u l-fawna lokali. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Preliminarjament, għandu jiġi mfakkar li, kif jirriżulta mill-punt 110 tas-sentenza preżenti, il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva jkopri l-ispeċi kollha elenkati fl-Artikolu 1 tagħha. Konsegwentement, l-esklużjoni taċ-ċawla l-bajda, tas-sultan iċ-ċawl, taċ-ċawla s-sewda u taċ-ċawla ta’ rasha sewda mis-sistema ta’ protezzjoni ta’ speċi applikabbli fil-Land ta’ Oberösterreich mhijiex konformi mad-Direttiva. Barra minn hekk, il-fatt li n-numru ta’ speċi protetti huwa limitat skond ċerti kundizzjonijiet li għandhom x’jaqsmu ma’ karatteristiċi bijoloġiċi u ma’ kunsiderazzjonijiet ta’ interess pubbliku huwa wkoll inkompatibbli mad-Direttiva. L-argument tar-Repubblika ta’ l-Awstrija li l-awtorità investita b’poter biex tadotta regolamenti għandha taġixxi b’mod konformi mad-Direttiva ma jistax jibdel din il-konklużjoni. Effettivament, huwa biżżejjed li jingħad li l-eżekuzzjoni b’mod konformi mad-dispożizzjonijiet ta’ direttiva mill-awtorità msemmija ma tistax, waħedha, tippreżenta l-kjarezza u l-preċiżjoni meħtieġa sabiex tissodisfa r-rekwiżit ta’ ċertezza legali (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tad-19 ta’ Settembru 1996, Il-Kumissjoni vs Il-Greċja, C-236/95, Ġabra p. I-4459, punti 12 u 13, kif ukoll ta’ l-10 ta’ Mejju 2001, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, C-144/99, Ġabra p. I-3541, punt 21). Bl-istess mod, lanqas ma jista’ jiġi aċċettat l-argument ta’ dan l-Istat Membru bbażat fuq l-Artikolu 11 tad-Direttiva. Fil-fatt, kif jirriżulta mill-punti 101 u 102 tas-sentenza preżenti, dan l-artikolu ma jistax jiġi kkunsidrat bħala li jikkostitwixxi bażi legali li tippermetti li jsiru derogi mill-obbligi ta’ protezzjoni li għandhom l-Istati Membri skond l-Artikolu 1 tad-Direttiva. Konsegwentement, l-ilment tal-Kummissjoni bbażat fuq il-ksur ta’ l-Artikolu 5 tad-Direttiva fil-Land ta’ Oberösterreich għandu jintlaqa’. Ksur ta’ l-Artikolu 6(1) tad-Direttiva fil-Land ta’ Oberösterreich –       L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li, skond l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO, iċ-ċawla l-bajda, iċ-ċawla s-sewda u ċ-ċawla ta’ rasha sewda huma esklużi mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mill-Artikolu 6(1) tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tindika li l-ispeċi msemmija kienu tħallew barra mil-lista ta’ speċi ta’ għasafar li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija bis-saħħa ta’ l-Anness II tad-Direttiva, minkejja li l-esperti jaqblu li dawn l-ispeċi għandhom jiġu inklużi f’ dan l-Anness. –       Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għandu jiġi mfakkar li l-Artikolu 6(1) tad-Direttiva jipprovdi li l-Istati Membri għandhom jipprojbixxu, għall-ispeċi kollha msemmija fl-Artikolu 1 ta’ din id-direttiva, il-bejgħ, it-trasport għall-bejgħ, iż-żamma għall-bejgħ kif ukoll ta’ l-offerta għall-bejgħ ta’ għasafar ħajjin u mejtin. Fir-rigward ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni, għandu jiġi kkonstatat li l-fatt li l-ispeċi msemmija aktar ’il fuq huma esklużi mill-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO jippermetti attivitajiet ta’ kummerċjalizzazzjoni ta’ għasafar li huma pprojbiti skond l-Artikolu 6(1) tad-Direttiva. F’dawn iċ-ċirkustanzi, l-argumenti tar-Repubblika ta’ l-Awstrija dwar ir-rilevanza ta’ l-Anness II tad-Direttiva fir-rigward ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni huma irrilevanti. Effettivament, l-imsemmi Anness jirreferi għad-dispożizzjonijiet ta’ l-Artikou 7 tad-Direttiva, li għandu bħala suġġett is-sitwazzjoni ta’ speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati, u mhux is-sistema ta’ protezzjoni stabbilita mill-Artikolu 6(1) tad-Direttiva. Għalhekk, tkun xi tkun is-sistema ta’ kaċċa applikabbli, l-Istati Membri għandhom l-obbligu li jassiguraw it-traspożizzjoni tal-projbizzjonijiet ta’ kummerċjalizzazzjoni previsti fl-imsemmija dispożizzjoni. Issa, mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti jirriżulta li l-imsemmija projbizzjonijiet ma ġewx implementati fil-Land ta’ Oberösterreich fir-rigward tat-tliet speċi ta’ għasafar imsemmija iktar ’il fuq. Għaldaqstant, ir-rikors għandu jintlaqa’ fuq dan il-punt. Ksur ta’ l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Kärnten u ta’ Oberösterreich –       Il-Land ta’ Kärnten L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li, skond l-Artikolu 9(2) tal-KJagdVO, iċ-ċawla s-sewda, is-sultan iċ-ċawl u ċ-ċawla l-bajda jistgħu jiġu kkaċċjati mill-1 ta’ Lulju sal-15 ta’ Marzu. Issa, din is-sistema hija inkompatibbli mal-provvedimenti tad-Direttiva dwar il-kaċċa. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tenfasizza li l-leġiżlatur Komunitarju naqas milli jinkludi ċ-ċawl fil-parti 2 ta’ l-Anness II tad-Direttiva fil-lista ta’ speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fit-territorju tar-Repubblika ta’ l-Awstrija. –       Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għand jiġi mfakkar, li skond l-Artikolu 7(1) u (3) tad-Direttiva, l-ispeċi elenkati fil-parti 2 ta’ l-Anness II ta’ din id-direttiva jistgħu jiġu kkaċċjati, fil-kuntest tal-leġiżlazzjoni nazzjonali rispettiva, fl-Istati Membri li jissemmew fir-rigward tagħhom. Issa, huwa paċifiku li l-ispeċi msemmija fl-ilment tal-Kummissjoni ma jagħmlux parti mill-ispeċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija bis-saħħa tal-parti 2 ta’ l-imsemmi Anness. Konsegwentement, l-iffissar ta’ staġun ta’ kaċċa rigward l-imsemmija speċi huwa inkompattibbli ma’ l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva. Għandu jiġi miżjud li l-argument tar-Repubblika ta’ l-Awstrija bbażat fuq allegat nuqqas min-naħa tal-leġiżlatur Komunitarju fir-rigward tal-kontenut tal-parti 2 ta’ l-Annes II tad-Direttiva u l-fatt li r-Repubblika ta’ l-Awstrija trid li dawn l-ispeċi jiġu inklużi fil-lista ta’ speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fit-territorju tagħha, huma irrelevanti sabiex issir evalwazzjoni tal-mertu ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni. Minn dan jirriżulta li l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva ma ġiex traspost b’mod korrett fil-Land ta’ Kärnten. Għaldaqstant, ir-rikors tal-Kummissjoni għandu jintlaqa’ fuq dan il-punt. –       Il-Land ta’ Oberösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tosserva li, skond l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO, iċ-ċawla l-bajda, is-sultan iċ-ċawl, iċ-ċawla s-sewda u ċ-ċawla ta’ rasha sewda mhumiex elenkati bħala speċi li għandhom ikunu protetti. Issa, din is-sistema tikkostitwixxi deroga mill-Artikolu 7(1) tad-Direttiva li jipprovdi li huma biss l-ispeċi elenkati fil-parti 2 ta’ l-Anness II tagħha li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tirreferi għall-argument li hija ressqet fir-rigward ta’ l-ilment imqajjem dwar it-traspożizzjoni ta’ l-istess dispożizzjoni tad-Direttiva fil-Land ta’ Kärnten (ara l-punt 150 tas-sentenza preżenti). Dan l-Istat Membru jsostni wkoll li, fi kwalunkwe każ, l-applikazzjoni ta’ l-imsemmija leġiżlazzjoni tikkonforma mad-Direttiva. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għal dak li għandu x’jaqsam mal-mertu ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni, għandu jsir riferiment għall-punt 151 tas-sentenza preżenti, rigward ir-rilevanza tal-parti 2 ta’ l-Anness II tad-Direttiva għall-finijiet ta’ l-applikazzjoni ta’ l-Artikolu 7(1) ta’ din ta’ l-aħħar fl-Awstrija. Minn dan jirriżulta li l-Artikolu 5(2) ta’ l-Oö ArtenschutzVO għandu jiġi kkunsidrat bħala inkompatibbli ma’ din id-dispożizzjoni tad-Direttiva. Fir-rigward ta’ l-argument tar-Repubbika ta’ l-Awstrija bbażat fuq l-implementazzjoni konformi mad-Direttiva, għandu jiġi mfakkar li sempliċi prassi amministrattivi, li min-natura tagħhom jistgħu jiġu modifikati skond il-volontà ta’ l-amministrazzjoni u ma jingħatawx pubbliċità adegwata, ma jistgħux jiġu kkunsidrati bħala li jikkostitwixxu eżekuzzjoni valida ta’ l-obbligi ta’ l-Istati Membri fir-rigward tat-traspożizzjoni ta’ direttiva (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tat-13 ta’ Marzu 1997, Il-Kummissjoni vs Franza, C-197/96, Ġabra p. I-1489, punt 14; tad-9 ta’ Marzu 2000, Il-Kummissjoni vs L-Italja, C-358/98, Ġabra p. I-1255, punt 17, u ta’ l-10 ta’ Marzu 2005, Il-Kummissjoni vs Ir-Renju Unit, C-33/03, Ġabra p. I-1865, punt 25). Konsegwentement, l-ilment imressaq mill-Kummissjoni għandu jintlaqa’ fuq dan il-punt. Ksur ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, ta’ Salzburg, ta’ Tirol, ta’ Vorarlberg u ta’ Vjenna –       Il-Land ta’ Burgenland L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tindika li, skond l-Artikolu 88b(2) tal-Bgld JagdG, il-gallina tista’ tiġi kkaċċjata mill-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April, skond il-prattika tal-kaċċa magħrufa bħala ‘Schnepfenstrichs’. Barra minn hekk, il-perijodi ta’ protezzjoni stabbiliti fl-Artikolu 76 tal-Bgld JagdVO jidderogaw mir-rekwiżiti ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fir-rigward tat-tuduni (protetti mis-16 ta’ April sat-30 ta’ Ġunju, meta skond il-Kummissjoni, għandhom ikunu protetti mill-1 ta’ Frar sal-31 ta’ Awwissu), il-ħamiema tal-kullar (protetta mis-16 ta’ April sal-31 ta’ Lulju, minflok mill-1 ta’ Marzu sa l-20 ta’ Ottubru), il-gamiema (protetta mill-1 ta’ Novembru sat-30 ta’ Ġunju, minflok mill-11 ta’ April sal-31 ta’ Awissu) u l-gallina (protetta mill-1 ta’ Jannar sat-28 ta’ Frar u mis-16 ta’ April sat-30 ta’ Settembru, minflok mill-20 ta’ Frar sa’ l-10 ta’ Settembru). Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tosserva li l-perijodi ta’ protezzjoni stabbiliti fl-Artikolu 76 tal-Bgld JagdVO jieħdu in kunsiderazzjoni l-kundizzjonijiet klimatiċi f’dan ir-reġjun. Barra minn hekk, minħabba li fil-Land ta’ Burgenland hija prattikata kaċċa fuq bażi selettiva, it-tiġieġ, b’mod partikolari ta’ l-ispeċi tal-gallina, mhumiex mfixkla fl-ebda stadju tal-perijodu ta’ riproduzzjoni. Barra minn hekk, il-perijodi ta’ protezzjoni previsti jieħdu in kunsiderazzjoni l-kundizzjonijiet ta’ deroga elenkati fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Fl-aħħar nett, minħabba li huma biss is-sriedaq ta’ dawn l-ispeċi li jistgħu jiġu kkaċċjati, dan l-intervent huwa konformi ma’ l-imsemmi Artikolu 9. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għandu jiġi osservat li l-Kummissjoni, fir-rikors tagħha, ippreżentat kalendarji ta’ kaċċa fir-rigward tal-gallina, tat-tuduni, tal-ħamiema tal-kullar u tal-gamiema li jvarjaw b’mod konsiderevoli mill-kalendarji ta’ kaċċa stabbiliti fid-dispożizzjonijiet nazzjonali msemmija fil-punt 164 tas-sentenza preżenti. Effettivament, l-imsemmija kalendarji ta’ kaċċa jvarjaw mhux biss fir-rigward tad-durata totali tal-perijodi ta’ protezzjoni, imma anke fir-rigward tad-dati tal-bidu u t-tmiem ta’ l-imsemmija perijodi. Sabiex jiġi evalwat il-mertu ta’ l-ilment imressaq mill-Kummissjoni, għandu jiġi rrilevat li l-perijodi ta’ protezzjoni li għandhom jiġu osservati skond l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva għandhom jiġu stabbiliti b’kunsiderazzjoni għall-elementi xjentifiċi ta’ awtorità fil-qasam ta’ l-avifawna (ara, b’mod partikolari, is-sentenza tas-17 ta’ Jannar 1991, Il-Kummissjoni vs L-Italja, C-157/89, Ġabra. p. I-57, punti 15, 19 u 24). Issa, ir-rikors ma fih ebda element ta’ dan it-tip li jista’ jsostni r-rilevanza tal-perijodi proposti mill-Kummissjoni b’kunsiderazzjoni għall-parametri ta’ referenza elenkati fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, bħal prinċipji ta’ l-użu raġonevoli u ta’ l-użu bbilanċjat mill-perspettiva ekoloġika ta’ l-ispeċi ta’ għasafar ikkonċernati. Għandu jiġi miżjud li l-preżentazzjoni ta’ dawn l-elementi xjentifiċi kienet aktar u aktar neċessarja fid-dawl tal-fatt li r-Repubblika ta’ l-Awstrija indikat li l-perijodi tal-kaċċa ġew stabbiliti fil-Land ta’ Burgenland b’kunsiderazzjoni tal-kundizzjonijiet klimatiċi partikolari f’dan ir-reġjun. F’dan il-kuntest, kellha tkun il-Kummissjoni li tressaq indikazzjonijiet xjentifiċi adegwati sabiex tistabilixxi li s-sistemi tal-kaċċa in kwistjoni huma inkompatibbli ma’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Fid-dawl tan-nuqqas ta’ dawn l-indikazzjonijiet, ir-rikors għandu jiġu miċħud fuq dan il-punt. –       Il-Land ta’ Kärnten L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tindika, fl-ewwel lok, li l-Artikolu 9(2) tal-KrntJagdVO jistabbilixxi, għal ċertu numri ta speċi, perijodi ta’ kaċċa li jinsabu fid-diversi stadji tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza, mingħajr ma hemm riferiment suffiċjenti għall-kundizzjonijiet ta’ deroga previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. L-ispeci kkonċernati huma s-serduk selvaġġ (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-10 sal-31 ta’ Mejju, meta skond il-Kummissjoni għandha tkun awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), il-faġan tal-muntanja (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-10 sal-31 ta’ Mejju, minflok mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu), il-gallina (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru u mis-16 ta’ Marzu sa’ l-10 ta’ April, minflok mill-1 ta’ Settembru sad-19 ta’ Frar), it-tiġieġa tal-baħar (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mis-16 ta’ Awwissu sal-31 ta’ Jannar, minflok mill-21 ta’ Settembru sa’ l-10 ta’ Marzu), it-tuduni (li l-kaċċa għalihom hija awtorizzata mill-1 ta’ Awwissu sal-31 ta’ Diċembru u mis-16 ta’ Marzu sa l-10 ta’ April, minflok mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Jannar) u l-ħamiema tal-kullar (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mill-1 ta’ Awwisu sal-31 ta’ Diċembru u mis-16 ta’ Marzu sa’ l-10 ta’ April, minflok mill-21 ta’ Ottubru sa’ l-20 ta’ Frar). Fir-rigward, b’mod partikolari, tal-kaċċa fir-rebbiegħa, il-Kummissjoni tirrileva, fit-tieni lok, li l-perijodi ta’ kaċċa stabbiliti b’dan il-mod jinkludu l-fażi tat-tgħammir tas-serduk selvaġġ, tal-faġan tal-muntanja u tal-gallina. Rigward dan il-punt, il-Kummissjoni ssostni li mhuwiex possibbli li ssir distinzjoni bejn, minn naħa, l-imsemmija fażi, u min-naħa l-oħra, il-perijodu tat-trobbija, tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza. Konsegwentement, id-dispożizzjoni nazzjonali msemmija fil-punt 173 tas-sentenza preżenti tmur kontra l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Il-Kummissjoni tenfasizza li l-fażi tat-tgħammir hija parti mill-perijodu tat-trobbija, tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza. Il-fatt li din il-fażi tiġi qabel ir-riproduzzjoni per se m’għandhiex l-effett li teskludiha, għall-ispeċi msemmija, mill-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Il-Kummissjoni ssostni, fit-tielet lok, li l-Artikolu 3 tal-KrntJagdG, li jelenka l-kriterji ta’ awtorizzazzjoni dwar il-pjanijiet tal-kaċċa, ma jagħmel ebda riferiment għall-kundizzjonijiet u l-kriterji ta’ deroga esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tirrikonoxxi li l-perijodi tal-kaċċa stabbiliti fil-Land ta’ Kärnten mhumiex konformi mad-Direttiva fir-rigward tat-tiġieġa tal-baħar, tat-tuduni u tal-ħamiema tal-kullar. Min-naħa l-oħra, dan l-Istat Membru huwa tal-fehma li l-kaċċa għas-sriedaq ta’ l-ispeċi tas-serduk selvaġġ, tal-faġan tal-muntanja u tal-gallina fis-siti tat-tgħammir ma taffettwax il-perijodu tat-trobbija, tar-riproduzzjoni ta’ l-inkubazzjoni u tad-dipendenza. Fil-fatt, ir-riproduzzjoni ta’ dawn l-ispeċi ssir f’sit differenti minn dak tat-tgħammir. Barra minn hekk, dispożizzjonijiet restrittivi jassiguraw li numru żgħir biss ta’ għasafar irġiel jiġu kkaċċjati u li l-għasafar nisa jkunu protetti matul il-perijodu ta’ inkubazzjoni. L-imsemmi Stat Membru jenfasizza li s-sistema ta’ kaċċa stabbilita fl-Artikolu 51(2) tal-KrntJagdG, tissodisfa l-eżiġenzi ta’ protezzjoni ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Fil-fatt, il-perijodi tal-kaċċa huma stabbiliti b’tali mod li kaċċa fuq bażi selettiva għal tajr tal-kaċċa, f’numri żgħar u taħt kundizzjonijiet ta’ sorveljenza stretti, hija possibbli jekk ma jkun hemm ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti u jekk din il-kaċċa ma taffettwax b’mod negattiv il-konservazzjoni tal-popolazzjonijiet ikkonċernati. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tippreċiża li s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina jaqgħu taħt pjanijiet tal-kaċċa u jikkonformaw mad-Direttiva. Fil-fatt, il-kaċċa għal dawn l-ispeċi hija awtorizzata abbażi ta’ ċensiment preciż tal-popolazzjoni għal kull żona ta’ kaċċa u li l-kaċċa ta’ kampjuni hija awtorizzata individwalment. Barra minn hekk, dawn l-awtorizzazzjonijiet jingħataw permezz ta’ deċiżjoni amministrattiva indirizzata lill-kaċċaturi liċenzjati. Dan l-Istat Membru jesponi wkoll li, minħabba dispożizzjonijiet restrittivi dwar is-sorveljanza tal-popolazzjonijiet, in-numru ta’ kampjuni kkaċċjati u l-perijodi tal-kaċċa, huwa numru żgħir biss ta’ sriedaq li jinqatlu. Fl-aħħar nett, l-imsemmi Stat Membru jenfasizza li projbizzjoni ġenerali tal-kaċċa għall-ispeċi msemmija matul il-fażi tat-tgħammir ikollha l-konsegwenza li l-kaċċaturi jitilfu l-interess tagħhom f’dawn l-ispeċi ta’ tajr u jabbandunaw l-isforzi tagħhom għall-ħarsien tal-ħabitats ta’ dawn l-ispeċi. Dan ikollu effett immedjat fuq il-popolazzjoni ta’ l-imsemmija speċi, li għandhom bżonn ta’ ħabitat speċifiku, jiġifieri, l-mergħat bil-foresti, li saru kunsiderevolment rari. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fid-dawl tal-fatt li l-konvenuta rrikonoxxiet l-inkompatibbiltà tal-perijodi tal-kaċċa stabbiliti fil-Land ta’ Kärnten, fir-rigward tat-tiġieġa tal-baħar, tat-tuduni, u tal-ħamiema tal-kullar, għandu jiġi kkonstatat li dan l-ilment huwa fondat fir-rigward ta’ dawn l-ispeċi. Fir-rigward tal-gallina, għandu jiġi osservat li l-kaċċa hija awtorizzata mhux biss mit-tmiem tas-sajf sal-bidu tax-xitwa, jiġifieri mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru, imma wkoll mit-tmiem tax-xitwa sal-bidu tar-rebbiegħa, jiġifieri mis-16 ta’ Marzu sa l-10 ta’ April. Għaldaqstant, il-kaċċa hija permessa matul ħames xhur. Issa, sistema ta’ kaċċa li hija daqstant mifruxa fiż-żmien ma tistax, fi kwalunkwe każ, tiġi kkunsidrata bħala li tista’ taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Effettivament, min-natura u mill-portata tagħha, tali sistema ta’ kaċċa hija inkompatibbli ma’ l-għanijiet ta’ protezzjoni previsti mid-Direttiva. Fid-dawl tal-fatt li l-konvenuta ma ressqet ebda raġuni ta’ deroga minn fost esposti fl-Artikolu 9 li tista’ tiġġustifika s-sistema ta’ kaċċa in kwistjoni, in-nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu għandu jiġi kkunsidrat bħala fondat anke fuq dan il-punt. Min-naħa l-oħra, għas-serduk selvaġġ u l-faġan tal-muntanja, il-leġiżlazzjoni in kwistjoni tipprevedi biss perijodu ta’ kaċċa fir-rebbiegħa. Madankollu, dan il-perijodu jikkoinċidi parzjalment mal-fażi tat-tgħammir ta’ l-ispeċi kkonċernati. Għaldaqstant, għandu jiġi ddeterminat jekk din il-fażi taqax taħt il-projbizzjonijiet previsti fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. F’dan ir-rigward, għandu jiġi osservat li s-sistema ta’ protezzjoni stabbilita f’din id-dispożizzjoni hija ddefinita b’mod wiesa’, b’riferiment għall-karatteristiċi bijoloġiċi partikolari ta’ l-ispeċi kkonċernati, peress li tirreferi, minbarra għall-perijodu tat-trobbija, għall-istadji differenti tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza. Effettivament, interpretazzjoni bħal din biss tissodisfa l-għan ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, li, kif diġà esponiet il-Qorti tal-Ġustizzja, huwa intiż sabiex tiġi assigurata sistema kompleta ta’ protezzoni matul il-perijodi li fihom is-sopravivenza ta’ l-għasafar selvaġġi tkun partikolarment mhedda (ara sentenzi tas-17 ta’ Jannar 1991, Il-Kummissjoni vs L-Italja, iċċitata aktar ’il fuq, punt 14, u tad-19 ta’ Jannar 1994, Association pour la protection des animaux sauvages et , C-435/92, Ġabra. p. I-67, punt 9). Fil-fatt, din il-ġurisprudenza tirrifletti l-kunsiderazzjoni li kull intervent matul il-perijodi li jikkoinċidu mar-riproduzzjoni ta’ l-għasafar jista’ jaffettwahom, anke jekk tikkonċerna parti biss mill-popolazzjoni tagħhom. Dan huwa wkoll il-każ fir-rigward tal-perijodu tat-tgħammir, li matulu l-ispeċi kkonċernati jkunu partikolarment esposti u vulnerabbli. Għaldaqstant, għandu jiġi kkonstatat li l-imsemmija fażi tagħmel parti mill-perijodu li matulu l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva jipprojbixxi, fil-prinċipju, kull forma ta’ kaċċa. Fir-rigward tal-kwistjoni jekk id-derogi esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva jistgħux japplikaw għal sitwazzjonijet irregolati mill-eżiġenzi ta’ protezzjoni partikolari preskritti fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, għandu jiġi mfakkar li l-Qorti tal-Ġustizzja ddeċidiet, fis-sentenza tas-16 ta’ Ottubru 2003, Ligue pour la protection des oiseaux sauvages et (C-182/02, Ġabra. p. I-12105, punt 9), li l-Artikolu 9(1)(c) tad-Direttiva jaċċetta l-possibiltà li jiġu awtorizzati, b’konformità mal-kundizzjonijiet l-oħra elenkati fl-imsemmi Artikolu 9, il-qbid, iż-żamma jew kull sfruttament meqjus ieħor ta’ għasafar matul il-perijodi indikati fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, li matulhom is-sopravivenza ta’ l-għasafar selvaġġi tkun partikolarment mhedda. Konsegwentement, il-kaċċa għall-għasafar selvaġġi prattikata bħala passatemp matul il-perijodi indikati fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva tista’, jekk ikunu sodisfatti l-kundizzjonijiet previsti fl-Artikolu 9(2) ta’ l-istess direttiva, tammonta għal “użi oħra meqjusa” fis-sens ta’ l-Artikolu 9(1)(c) tad-Direttiva (ara, f’dan is-sens, is-sentenza Ligue pour la protection des oiseaux sauvages et , iċċitata aktar ’il fuq, punt 11). Madankollu, l-oneru tal-prova fir-rigward tar-rispett ta’ l-imsemmija kundizzjonijiet għal kull deroga jaqa’ fuq l-awtoritajiet nazzjonali li jieħdu deċiżjoni derogatorja (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tal-15 ta’ Diċembru 2005, Il-Kummissjoni vs Il-Finlandja, C-344/03, Ġabra. p. I-11033, punti 39 u 60, kif ukoll tat-8 ta’ Ġunju 2006, WWF Italia et , C-60/05, Ġabra. p. I-5083, punt 34). Sabiex jiġi ddeterminat jekk is-sistema ta’ kaċċa stabbilita fl-Artikolu 51(2) tal-KrntJagdG hijiex konformi ma’ l-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva, b’mod partikolari għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-eżiġenza li l-kaċċa derogatorja tkun limitata għal “numri żgħar”, għandu jiġi mfakkar li l-Istati Membri, fil-waqt ta’ l-adozzjoni ta’ miżuri ta’ traspożizzjoni ta’ din id-dispożizzjoni ta’ l-aħħar, għandhom jassiguraw li, fil-każijiet kollha ta’ applikazzjoni tad-deroga prevista fiha u għall-ispeċi protetti kollha, il-kaċċa awtorizzata ma taqbiżx livell massimu konformi mal-limitazzjoni ta’ din il-kaċċa għal numri żgħar, liema livell massimu għandu jiġi ddeterminat fuq il-bażi ta’ informazzjoni xjentifika rigoruża (ara s-sentenza WWF Italia et , iċċitata aktar ’il fuq, punt 29). F’dan ir-rigward, anke jekk huwa veru li, skond kif tafferma l-konvenuta, il-kaċċa għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja hija suġġetta għal pjan ġenerali ta’ kaċċa, id-dispożizzjoni nazzjonali msemmija iktar ’il fuq, madankollu, ma tippreċiżax f’hiex jikkonsisti, f’dan il-kuntest, il-kunċett ta’ “numri żgħar” fis-sens ta’ l-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva. Issa, traspożizzjoni tad-Direttiva li tikkonforma mad-dritt Komunitarju timplika li l-awtoritajiet inkarigati biex jawtorizzaw kaċċa taħt deroga ta’ għasafar ta’ speċi partikolari għandhom ikunu f’pożizzjoni li jibbażaw ruħhom fuq indikaturi preċiżi biżżejjed għal dak li għandu x’jaqsam mal-limiti kwantitattivi li għandhom jiġu rrispettati (ara, f’dan is-sens, is-sentenza WWF Italia et , iċċitata aktar ’il fuq, punt 36). Konsegwentement, is-sistema ta’ kaċċa stabbilita fl-Artikolu 51(2) tal-KrntJagdG mhijiex konformi ma’ l-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva. Għandu jiġi miżjud li r-Repubblika ta’ l-Awstrija rrikonoxxiet li l-ispeċi in kwistjoni jkunu preżenti fit-territorju kkonċernat anke matul il-ħarifa u x-xitwa, imma fl-istess waqt tippreċiża li l-kaċċa matul dan il-perijodu tas-sena sseħħ f’kundizzjonijiet inqas favorevoli. Issa, din iċ-ċirkustanza mhijiex rilevanti fir-rigward tal-kuntest ġuridiku ta’ protezzjoni stabbilit mid-Direttiva. F’dawn iċ-ċirkustanzi, l-Artikolu 51(2) tal-KrntJagdG lanqas ma huwa konformi ma’ l-ewwel parti ta’ l-Artikolu 9(1) tad-Direttiva, li tissuġġetta l-għoti ta’ derogi għad-dispożizzjonijiet ta’ protezzjoni ta’ l-għasafar għan-nuqqas ta’ soluzzjoni oħra sodisfaċenti (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tad-9 ta’ Ġunju 2005, Il-Kummissjoni vs Spanja, C-135/04, Ġabra. p. I-5261, punt 18). Fl-aħħar nett, fid-dawl ta’ l-argumenti mressqa mir-Repubblika ta’ l-Awstrija rigward in-neċessità li tiġi awtorizzata l-kaċċa għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja sabiex il-kaċċaturi jkunu jistgħu jħarsu u jikkonservaw il-ħabitat tagħhom, għandu jiġi osservat li, għalkemm huwa veru li l-protezzjoni tal-flora hija waħda mir-raġunijiet għal deroga esposti fir-raba’ inċiż ta’ l-Artikolu 9(1)(a) tad-Direttiva, għandu jiġi nnotat madankollu li l-protezzjoni ta’ dan il-ħabitat tista’ tiġi assigurata indipendentement mill-kaċċa (ara, f’dan is-sens, Il-Kummissjoni vs Il-Finlandja, iċċitata aktar ’il fuq, punti 35 u 40). Barra minn hekk, kif irrelevat l-Avukat Ġenerali fil-punt 61 tal-Konklużjonijiet tagħha, l-Istati Membri huma marbuta li jimplementaw din il-protezzjoni skond l-Artikolu 4, u dan kemm ġewwa u kif ukoll barra miż-żoni ta’ protezzjoni speċjali ta’ l-għasafar. Għaldaqstant, l-argumenti tar-Repubblika ta’ l-Awstrija għandhom jiġu miċħuda kompletement. Għaldaqstant, għandu jiġi kkonstatat li l-leġiżlazzjoni dwar il-kaċċa fil-Land ta’ Kärnten għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-ispeċi kollha msemmija f’dan l-ilment, mhijiex konformi mad-Direttiva. Għaldaqstant, ir-rikors tal-Kummissjoni huwa fondat fuq dan il-punt. –       IL-Land ta’ Niederösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 22 tan-Nö JagdVO jistabbilixxi perijodi tal-kaċċa fir-rigward ta’ ċertu numru ta’ speċi li jinkludu l-perijodu tat-trobbija jew l-istadji tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza ta’ l-ispeċi kkonċernati. Dawn huma s-serduk selvaġġ (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju, kull sena biż-zewġ, meta skond il-Kummissjoni għandha tkun awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), tal-faġan tal-muntanja (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 tal-31 ta’ Mejju, kull sena bil-fard, minflok mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu), is-serduk ippastardjat (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju u mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Marzu, minflok mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Marzu), il-gallina (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Diċembru u mill-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April, minflok mill-11 ta’ Settembru sad-19 ta’ Frar) u tat-tuduni (li l-kaċċa għalihom hija awtorizzata mill-1 ta’ Awwissu sal-31 ta’ Jannar, minflok mill-1 ta’ Settembru sal-31 ta’ Jannar). Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tammetti li l-istaġun tal-kaċċa fil-ħarifa għat-tuduni għandu jinfetaħ fl-1 ta’ Settembru, kif tallega l-Kummissjoni. Fir-rigward tas-sistema tal-kaċċa għas-serduk selvaġġ, għall-faġan tal-muntanja u għall-gallina, dan l-Istat Membru jirreferi għall-argumenti tiegħu dwar it-traspożizzjoni ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fil-Land ta’ Kärnten (ara l-punti 179 sa 183 tas-sentenza preżenti). L-imsemmi Stat Membru jfakkar li, fir-rigward ta’ l-ispeċi kkonċernati, il-perijodu ta’ kaċċa fir-rebbiegħa jinsab fl-istadju tat-tgħammir, jiġifieri qabel il-perijodi tat-trobbija, ta’ l-inkubazzjoni u tad-dipendenza. Konsegwentement, is-sistema ta’ protezzjoni partikolari stabbilita mill-Artikolu 7(4) tad-Direttiva ma tapplikax. Skond il-fehma tar-Repubblika ta’ l-Awstrija, il-perijodi tal-kaċċa fir-rigward tas-serduk ippastardjat ma jistgħux ikunu s-suġġett tar-rikors preżenti, minħabba li din l-ispeċi ma ssemmietx fi-kuntest tal-proċedura prekontenzjuża. Barra minn hekk, dan l-Istat Membru jsostni li s-sriedaq ta’ din l-ispeċi huma ta’ daqs akbar mis-sriedaq ta’ l-ispeċi ta’ sriedaq selvaġġi u għalhekk ifixklu lil dawn ta’ l-aħħar matul il-perijodu tat-tgħammir. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fid-dawl tar-risposta tal-konvenuta għall-ilment dwar il-perijodu ta’ kaċċa għat-tuduni, għandu jiġi kkonstatat in-nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu fuq dan il-punt. Fir-rigward tas-serduk ippastardjat, għandu jiġi rrilevat li dan ta’ l-aħħar huwa riżultat ta’ tlaqqigħ ta’ żewġ speċi u li, indipendentement mill-kwistjoni jekk jistax jiġi kkunsidrat bħala speċi distinta fis-sens bijoloġiku, dan l-għasfur huwa, fi kwalunkwe każ, differenti mis-serduk selvaġġ u mill-faġan tal-muntanja. Għaldaqstant, is-sistema ta’ kaċċa għas-serduk ippastardjat fil-Land tan-Niederösterreich kien imissha ssemmiet fl-ittra ta’ intimazzjoni fid-dawl tal-fatt li, skond il-ġurisprudenza tal-Qorti tal-Ġustizzja, din l-ittra tillimita s-suġġett tal-kawża (ara, f’dan is-sens, is-sentenzi tas-27 ta’ April 2006, Il-Kummissjoni vs Il-Ġermanja, C-441/02, Ġabra. p. I-3449, punti 59 u 60, kif ukoll tat-30 ta’ Jannar 2007, Il-Kummissjoni vs Id-Danimarka, C-150/04, li għadha ma ġietx ippubblikata fil-Ġabra, punti 66 u 67). Għaldaqstant, ir-rikors tal-Kummissjoni għandu jitqies bħala inammissibbli fuq dan il-punt. Fir-rigward ta’ l-ilment ibbażat fuq protezzjoni insuffiċjenti tal-gallina, għandu jiġi osservat li, għal din l-ispeċi, il-kaċċa hija awtorizzata mil-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April u mit-tmiem tas-sajf sal-bidu tax-xitwa. Billi tippermetti l-kaċċa għal din l-ispeċi matul iktar minn ħames xhur, is-sistema stabbilita fl-Artikolu 22 tan-Nö JagdVO tagħmel pressjoni eċċessiva fuq il-popolazzjoni kkonċernata. Issa, kif jirriżulta mill-punti 186 u 187 tas-sentenza preżenti, sistema bħal din fl-ebda ċirkustanza ma tista’ taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Għal dak li għandu x’jaqsam mas-serduk selvaġġ u mal-faġan tal-muntanja, għandu jiġi mfakkar li, kif jirriżulta mill-punti 194 u 195 tas-sentenza preżenti, il-kaċċa fir-rebbiegħa tikkoinċidi mal-fażi tat-tgħammir ta’ l-imsemmija speċi li tikkostitwixxi perijodu li għalih l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva jeżiġi miżuri ta’ protezzjoni partikolari. Għalkemm huwa veru li, għal dawn iż-żewġ speċi, mhijiex prevista kaċċa fil-ħarifa, u li l-kaċċa fir-rebbiegħa hija limitata għal sena minn tnejn, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ma pprovdiet, madankollu, ebda indikazzjoni konkreta fir-rigward tal-kwistjoni ta’ kif hija tassigura li l-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva jiġi rrispettat, b’mod partikolari għal dak li għandu x’jaqsam ma’ kaċċa f’“numri żgħar”. Issa, kif jirriżulta mill-punt 199 u 201 tas-sentenza preżenti, l-awtoritajiet kompetenti ta’ l-Istat Membru kkonċernat għandhom jiggarantixxu, bi preċiżjoni ġuridika suffiċjenti u abbażi ta’ informazzjoni xjentifika ta’ awtorità, li l-limitu massimu kwantitattiv ma jinqabiżx fl-ebda każ u, għalhekk, li tiġi ggarantita protezzjoni kompleta lill-ispeċi msemmija (ara wkoll, f’dan is-sens, is-sentenza tad-9 ta’ Diċembru 2004, Il-Kummissjoni vs Spanja, C-79/03, Ġabra. p. I-11619, punt 41). Madankollu, l-leġiżlazzjoni in kwistjoni ma fihiex dawn id-dettalji preċiżi. Għaldaqstant, l-ilment preżenti tal-Kummissjoni huwa fondat fir-rigward ta’ l-ispeċi kollha msemmija minbarra s-serduk ippastardjat li fir-rigward tiegħu l-ilment huwa inammissibbli. –       Il-Land ta’ Oberösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tinnota li, skond l-Artikolu 1(1) ta’ l-Oö SchonzeitenVO, il-kaċċa hija awtorizzata matul il-perijodu tat-trobbija jew matul l-istadji tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza għal dak li għandu x’jaqsam, minn naħa, is-sriedak ta’ l-ispeċi tas-serduk selvaġġ (li l-kaċċa għalihom hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju, , meta skond il-Kummissjoni għandha tkun awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), tal-faġan tal-muntanja (li l-kaċċa għalihom hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju, minflok mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu), tas-serduk ippastardjat (li l-kaċċa għalihom hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju, minflok mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Marzu), kif ukoll, min-naħa l-oħra, tal-gallina (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-30 ta’ April, minflok mill-11 ta’ Settembru sad-19 ta’ Frar). Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tenfasizza li l-kaċċa fir-rebbiegħa għas-serduk selvaġġ, għall-faġan tal-muntanja u għas-serduk ippastardjat tikkoinċidi mal-perijodu tat-tgħammir u għalhekk ma taqax taħt il-kamp ta’ applikazzjoni ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. L-imsemmi Stat Membru jirreferi, f’dan ir-rigward, għall-argumenti tiegħu riprodotti fil-punti 179 sa 183 tas-sentenza preżenti dwar is-sistema tal-kaċċa fis-seħħ fil-Land ta’ Kärnten. Fir-rigward tal-gallina, huwa josserva li l-perijodi tal-kaċċa previsti jidderogaw mid-Direttiva unikament għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-għasafar irġiel, li fil-prattika huma l-uniċi individwi li jiġu kkaċċjati matul il-perijodu tat-tgħammir. Konsegwentement, in-nisa ma jiġu mfixkla fl-ebda stadju tal-perijodu tar-riproduzzjoni. Barra minn hekk, il-karatteristiċi bijoloġiċi partikolari ta’ dan l-ispeċi jiggarantixxu li din is-sistema ta’ kaċċa hija kompatibbli mal-prinċipji ta’ użu meqjus u ta’ kontroll ibbilanċjat tal-popolazzjonijiet ikkonċernati. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fir-rigward ta’ l-ilment dwar il-protezzjoni tas-serduk selvaġġ u tal-faġan tal-muntanja, għandu jiġi mfakkar li, kif jirriżulta mill-punti 194 u 195 tas-sentenza preżenti, il-perijodu ta’ kaċċa kif stabbilit fil-Land ta’ Oberösterreich għal dawn iż-żewġ speċi jikkoinċidi ma’ perijodu li għandu jiġi protett b’mod partikolari bis-saħħa ta’ l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Issa, għalkemm huwa veru li hija biss il-kaċċa fir-rebbiegħa li hija awtorizzata għal dawn l-ispeċi, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ma ressqet l-ebda elementi li jistgħu jistabbilixxu li din is-sistema tissodisfa l-eżiġenzi esposti fl-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva, kif ippreċiżati mill-ġurisprudenza (ara l-punti 199 u 201 tas-sentenza preżenti). B’mod partikolari, il-leġiżlazzjoni in kwistjoni ma tippreċiżax safejn l-imsemmija sistema tiggarantixxi li l-kaċċa sseħħ f’“numri żgħar” biss. Għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-ilment dwar is-sistema tal-kaċċa għas-serduk ippastardjat, li huwa għasfur imnissel minn tlaqqigħ bejn serduk selvaġġ u faġan tal-muntanja, għandu jiġi mfakkar li, skond l-Artikolu 1 tad-Direttiva, din għandha bħala għan il-konservazzjoni ta’ l-ispeċi kollha ta’ għasafar li jinsabu fin-natura fi stat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri li għalih japplika t-Trattat. F’dan ir-rigward, kif enfasizzat l-Avukat Ġenerali fil-punt 93 tal-Konklużjonijiet tagħha, speċi bijoloġika hija definita bħala l-individwi kollha li jikkostitwixxu komunità ta’ riproduzzjoni. Issa, fil-kuntest tar-risposta tagħha, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija kkontestat il-fatt li minn tgħammir li jinvolvi serduk ippastardjat, bħala r-raġel jew il-mara, jista’ jitnissel għasfur fl-istat selvaġġ, u dan mingħajr ma kienet kontradetta mill-Kummissjoni fuq dan il-punt. Għaldaqstant, fir-rigward tas-serduk ippastardjat, il-Kummissjoni ma stabbilixxietx l-eżistenza ta’ komunità ta’ riproduzzjoni li abbażi tagħha din l-ispeċi tista’ tiġi kkunsidrata bħala speċi distinta li għalhekk taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva. Għaldaqstant, l-ilment dwar is-sistema tal-kaċċa għas-serduk ippastardjat fil-Land ta’ Oberösterreich għandu jiġi miċħud bħala mhux fondat. Fir-rigward ta’ l-ilment dwar is-sistema tal-kaċċa għall-gallina, għandu jiġi kkonstatat li din l-ispeċi tista’ tiġi kkaċċjata mhux biss fir-rebbiegħa, imma wkoll fil-ħarifa u fix-xitwa. Tali sistema, minħabba li tipprevedi perijodi ta’ kaċċa twal, kif jirriżulta mill-punti 186 u 187 tas-sentenza preżenti, hija inkompatibbli ma’ l-eżiġenzi ta’ protezzjoni tad-Direttiva u ma tistax tiġi ġġustifikata abbażi ta’ l-Artikolu 9 tagħha. Fl-aħħar nett, fir-rigward tad-distinzjoni magħmula mir-Repubblika ta’ l-Awstrija bejn l-irġiel u n-nisa ta’ l-ispeċi kkonċernat, huwa suffiċjenti li jiġi nnotat li din id-distinzjoni m’għandha ebda bażi ġuridika fid-dispożizzjonijiet tad-Direttiva dwar il-portata ta’ protezzjoni li minnha għandhom igawdu l-għasafar selvaġġi. Għaldaqstant, ir-rikors tal-Kummissjoni għandu jintlaqa’ għal dak li għandu x’jaqsam mas-sistema tal-kaċċa fis-seħħ fil-Land ta’ Oberösterreich għall-ispeċi kollha msemmija salv fir-rigward tas-serduk ippastardjat. –       Il-Land ta’ Salzburg L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tirrileva li mid-dispożizzjonijiet ta’ l-Artikolu 54(1) tas-Sbg JagdG, ikkunsidrati flimkien ma’ dawk ta’ l-Artikolu 1 tas-Sbg SchonzeitenVO, jirriżulta li, għal ċertu numru ta’ speċi, il-kaċċa hija awtorizzata matul il-perijodu tat-trobbija, tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza, jiġifieri l-perijodi li matulhom il-kaċċa hija pprojbita bħala prinċipju, mingħajr ma huma sodisfatti l-kundizzjonijiet u l-kriterji ta’ deroga previsti fl-Artikolu 9. Dan huwa l-każ fir-rigward tas-serduk selvaġġ (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 sal-31 ta’ Mejju, meta skond il-Kummissjoni għandha tkun awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), tal-faġan tal-muntanja (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 ta’ Mejju sal-15 ta’ Ġunju, minflok mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu), tas-serduk ippastardjat (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 ta’ Mejju sal-15 ta’ Ġunju, minflok mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Marzu) u tal-gallina (li l-kaċċa għaliha hija awtorizzata mill-1 ta’ Marzu sal-15 ta’ April u mill-1 ta’ Ottubru sal-31 ta’ Diċembru, minflok mill-11 ta’ Settembru sad-19 ta’ Frar). Il-Kummissjoni tinnota li l-Artikolu 60(3a) tas-Sbg JagdG sempliċement jindika numru minimu u, skond il-każ, numru massimu ta’ individwi li jistgħu jinqabdu. Għaldaqstant, ma teżisti ebda possibbiltà, fil-kuntest ta’ l-adozzjoni tal-pjanijiet tal-kaċċa, li jiġu evalwati r-raġunijiet għal deroga fid-dawl ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Fir-rigward tal-kaċċa għas-serduk selvaġġ, għall-faġan tal-muntanja u għas-serduk ippastardjat matul il-perijodu tat-tgħammir, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija essenzjalment tirreferi għall-argumenti tagħha dwar is-sistema ta’ protezzjoni ta’ l-imsemmija speċi fil-Land ta’ Kärnten (ara l-punti 179 sa 183 tas-sentenza preżenti). Dan l-Istat Membru jispjega li, fil-waqt ta’ l-adozzjoni tar-regolament dwar l-ippjanar tal-kaċċa, l-awtoritajiet kompetenti jieħdu in kunsiderazzjoni l-kundizzjonijiet u l-kriterji li skondhom huwa permess li tingħata deroga mill-projbizzjonijiet previsti mid-Direttiva, skond l-Artikolu 9(1) u (2) tagħha. L-imsemmi Stat Membru jippreċiża li, skond l-Artikolu 60(3a) tas-Sbg JagdG, in-numru massimu awtorizzat ta’ individwi li jistgħu jinqabdu għandu jiġi stabbilit b’tali mod li tinkiseb jew tiġi miżmuma popolazzjoni li tissodisfa l-prinċipji stabbiliti mill-Artikolu 3 tas-Sgbg JagdG. Barra minn hekk, ir-regolament dwar l-ippjanar tal-kaċċa għandu jiġi adottat abbażi ta’ dettalji preċiżi dwar il-ħsara kkaġunata kif ukoll ta’ rapporti u stimi rigward il-popolazzjoni ta’ l-ispeċi kkonċernati. Il-figuri indikati fl-imsemmi regolament għandhom jitqiesu bħala numru massimu ta’ individwi li jistgħu jinqabdu. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija żżid li l-interventi awtorizzati jaffettwaw biss l-ispeċi msemmija fl-Artikolu 59(1) tas-Sbg JagdG, jiġifieri dawk li mhumiex elenkati fl-Anness II tad-Direttiva bħala speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija. Issa, ebda pjan ta’ kaċċa ma ġie stabbilit f’dan ir-rigward b’tali mod li l-imsemmija speċi ta’ għasafar jaqgħu taħt il-projbizzjoni ġenerali ta’ kaċċa. Il-kaċċa għalihom ma tistax tiġi awtorizzata, f’ċertu każijiet, ħlief abbażi ta’ l-Artikolu 104(4) tas-Sbg JagdG, u dan biss barra mill-perijodi ta’ protezzjoni stabbiliti mid-Direttiva. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Kif jirriżulta mill-kunsiderazzjonijiet fil-punti 186 sa 187 tas-sentenza preżenti, il-kaċċa fir-rebbiegħa għall-gallina, apparti l-kaċċa fil-ħarifa li hija wkoll awtorizzata għal din l-ispeċi, ma tistax tiġi ġġustifikata abbażi ta’ l-Artikolu 9(1)(c) tad-Direttiva. Fir-rigward tal-kwistjoni jekk il-kundizzjonijiet u l-kriterji ta’ deroga humiex sodisfatti fir-rigward tal-kaċċa għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja, li għalihom hija awtorizzata biss il-kaċċa fir-rebbiegħa, għandu jiġi kkonstatat li l-Artikolu 59(1) tas-Sbg JagdG ma japplikax ħlief għall-ispeċi li mhumiex imsemmija fl-Anness II tad-Direttiva bħala speċi li jistgħu jiġu kkaċċjati fl-Awstrija. Issa, is-serduk selvaġġ u l-faġan tal-muntanja huma elenkati fl-imsemmi Anness. Għalhekk, dawn iż-żewġ speċi ma jaqgħux taħt il-pjanijiet tal-kaċċa. Fir-rigward tal-kwistjoni jekk il-kaċċa għall-imsemmija speċi tistax tiġi ġġustifikata bis-saħħa ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva, għandu jiġi kkonstatat li l-konvenuta ma stabbilixxietx li l-leġiżlazzjoni tal-Land ta’ Salzburg tikkonforma mar-raġuni għal deroga stabbilita fl-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva. Effettivament, l-Artikolu 59(1) tas-SbgJagdG jiddelega l-evalwazzjoni ta’ pjan tal-kaċċa lill-awtorità li għandha l-poter biex tadotta regolamenti mingħajr ma’ l-eżerċizzju ta’ dan il-poter ma huwa limitat b’indikaturi kwantitattivi vinkolanti. Konsegwentement, ir-rikors huwa fondat għal dak li għandu x’jaqsam mas-sistema ta’ kaċċa applikabbli għall-gallina, għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja. Fir-rigward tad-dispożizzjonijiet tal-Land ta’ Salzburg dwar il-kaċċa għas-serduk ippastardjat, għandu jiġi mfakkar li, kif jirriżulta mill-punti 234 sa 237 tas-sentenza preżenti, ma ġiex stabbilit li din l-ispeċi taqa’ taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva. Għaldaqstant, l-ilment dwar il-kaċċa għas-serduk ippastardjat f’Salzburg għandu jiġi miċħud bħala mhux fondat. Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti jirriżulta li dan l-ilment huwa fondat fir-rigward tas-sistema ta’ kaċċa fil-Land ta’ Salzburg għall-ispeċi kollha msemmija minbarra s-serduk ippastardjat. –       Il-Land ta’ Tirol L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tosserva li l-Artikolu 1(1) tad-DurchfVO Tiroler JagdG jistabbilixxi perijodi tal-kaċċa li jikkoinċidu mal-perijodi tat-trobbija, tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza għal dak li għandu x’jaqsam mas-serduk selvaġġ (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-1 sal-15 ta’ Mejju, fis-snin bil-fard, meta skond il-Kummissjoni għandha tkun awtorizzata mill-1 ta’ Ottubru sat-28 ta’ Frar), mal-faġan tal-muntanja (li l-kaċċa għalih hija awtorizzata mill-10 sal-31 ta’ Mejju, minflok mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu), u b’hekk jidderoga mill-Artikolu 7(4) tad-Direttiva. Il-Kummissjoni tenfasizza li, li kieku l-kaċċa għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja, li huma speċi partikolarment mhedda fl-Awstrija, kellha ssir biss bħala eċċezzjoni, skond l-Artikolu 9 tad-Direttiva, ikollu jiġi assigurat li l-kundizzjonijiet u l-kriterji tad-deroga stabbiliti f’din id-dispożizzjoni jkunu rrispettati. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tirreferi għall-argumentazzjoni tagħha dwar il-kaċċa fir-rebbiegħa għall-ispeċi msemmija, li tikkoinċidi mal-fażi tat-tgħammir tagħhom, fir-rigward tal-Land ta’ Kärnten (ara l-punti 179 sa 183 tas-sentenza preżenti). Dan l-Istat Membru jenfasizza wkoll li huwa diffiċli li tikkaċċja fil-Land ta’ Tirol lejn it-tmiem tal-ħarifa jew fix-xitwa u li, fi kwalunkwe każ, il-popolazzjonijiet ta’ l-imsemmija speċi mhumiex mhedda f’dan ir-reġjun. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għal dak li għandu x’jaqsam mal-portata tas-sistema ta’ protezzjoni prevista fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, għandu jiġi mfakkar li, kif jirriżulta mill-punti 194 u 195 tas-sentenza preżenti, din is-sistema tkopri l-fażi tat-tgħammir tas-serduk selvaġġ u tal-faġan tal-muntanja. Għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-argument tar-Repubblika ta’ l-Awstrija dwar id-diffikultà li ssir il-kaċċa fil-Land ta’ Tirol fil-ħarifa u fix-xitwa, huwa biżżejjed li jiġi osservat li kunsiderazzjoni bħal din ma tistax titqies bħala li taqa’ taħt waħda mir-raġunijiet ta’ deroga previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Għaldaqstant, ir-rikors huwa fondat fir-rigward tal-perijodi tal-kaċċa għas-serduk selvaġġ u għall-faġan tal-muntanja kif stabbiliti mill-Artikolu 1(1) tad-DurchfVO Tiroler JagdG. –       Il-Land ta’ Vorarlberg L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tirrileva li l-perijodu tal-kaċċa stabbilit fl-Artikolu 27(1) tal-Vlbg JagdVO mhuwiex konformi ma’ l-eżiġenzi previsti fl-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fir-rigward tal-faġan tal-muntanja. L-imsemmi perijodu ġie stabbilit mill-11 sal-31 ta’ Mejju, meta skond il-Kummissjoni kellu jkun mill-21 ta’ Settembru sal-31 ta’ Marzu. Dan jikkoinċidi għalhekk mal-fażi tat-tgħammir ta’ l-ispeċi kkonċernata. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tirrileva li, għall-ispeċi ta’ tajr tal-kaċċa – minbarra l-faġan tal-muntanja – il-Vlbg JagdVO tistabbilixxi perijodi tal-kaċċa li jikkonformaw mad-dispożizzjonijiet tad-Direttiva. F’dan ir-rigward hija tirreferi għall-argumenti tagħha dwar it-traspożizzjoni tad-Direttiva fil-Land ta’ Kärnten (ara l-punti 179 sa 183 tas-sentenza preżenti). Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Sabiex jiġi evalwat il-mertu ta’ l-ilment imresssaq mill-Kummissjoni, huwa biżżejjed li jiġi kkonstatat, kif jirriżulta mill-punti 194 u 195 tas-sentenza preżenti, li r-Repubblika ta’ l-Awstrija ma wrietx li l-leġiżlazzjoni nazzjonali kkonċernata minn dan l-ilment tissodisfa l-kundizzjonijiet u l-kriterji ta’ deroga stabbiliti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva fir-rigward ta’ l-eżiġenzi partikolari ta’ protezzjoni msemmija fl-Artikolu 7(4) tagħha. Għaldaqstant, l-ilment tal-Kummissjoni dwar il-perijodu tal-kaċċa għall-faġan tal-muntanja kif stabbilit fl-Artikolu 27(1) tal-Vlbg JagdVO huwa fondat. –       Il-Land ta’ Vjenna L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tesponi li d-dispożizzjonijiet ta’ l-Artikolu 69 tal-Wiener JagdG u ta’ l-Artikolu 1(1) tal-Wiener SchonzeitenVO, ikkunsidrati flimkien, jistabbilixxu perijodu tal-kaċċa għall-gallina li jikkoinċidi mal-perijodi tat-trobbija, tar-riproduzzjoni u tad-dipendenza li, fil-prinċipju, huma s-suġġett ta’ projbizzjoni taħt l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva, mingħajr ma jsir ebda riferiment għall-kundizzjonijiet rilevanti għal deroga previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ssostni li s-sistema ta’ kaċċa kkonċernata minn dan l-ilment hija konformi mad-deroga prevista fl-Artikolu 9(1)(ċ) tad-Direttiva. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fid-dawl tal-ġurisprudenza msemmija fil-punt 198 tas-sentenza preżenti, għandu jiġi osservat li, għal-Land ta’ Vjenna, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ma ppreżentatx elementi li jistgħu jistabbilixxu li l-kundizzjonijiet u l-kriterji esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva huma sodisfatti, b’mod partikolari, għal dak li għandu x’jaqsam mal-limitazzjoni tal-kaċċa ta’ għasafar għal “numri żgħar”, skond l-Artikolu 9(1)(ċ), kif ukoll in-nuqqas ta’ ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti, skond l-ewwel parti ta’ l-imsemmi artikolu. Konsegwentement, ir-rikors għandu jintlaqa’ fir-rigward tal-perijodi tal-kaċċa għall-gallina fil-Land ta’ Vjenna kif stabbiliti mill-Artikolu 69 tal-Wiener JagdG flimkien ma’ l-Artikolu 1(1) tal-Wiener SchonzeitenVO. Ksur ta’ l-Artkolu 8 tad-Direttiva fil-Land ta’ Niederösterreich –       L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG ma jinkludix dispożizzjonijiet li jiddeterminaw suffiċjentement il-mezzi ta’ kaċċa pprojbiti skond l-Artikolu 8 tad-Direttiva, moqri flimkien ma’ l-Anness IV(a) tagħha. Għall-kuntrarju, hemm biss riferiment b’mod ġenerali għall-mezzi, arranġamenti jew metodi ta’ qbid jew ta’ qtil awtorizzati. Il-Kummissjoni ssostni li, anke jekk l-awtorità kompetenti jkollha l-obbligu li taġixxi b’mod konformi mad-Direttiva, prassi amministrattiva li tikkonforma ma’ direttiva ma tissodisfax l-eżiġenzi ta’ traspożizzjoni adegwata tad-dritt Komunitarju. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tikkunsidra li l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG, li jawtorizza l-qtil ta’ annimali protetti abbażi ta’ awtorizzazzjonijiet speċjali, jissodisfa l-kundizzjonijiet ta’ l-Artikolu 8 tad-Direttiva. Dan l-Istat Membru huwa tal-fehma li, minħabba li t-teknika leġiżlattiva magħżula għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-għan mixtieq ta’ l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG, il-protezzjoni mixtieqa mid-Direttiva hija assigurata. Effettivament, l-awtoritajiet kompetenti huma tenuti li jistabbilixxu l-mezzi, l-arranġementi u l-metodi ta’ qbid jew ta’ qtil, li l-użu tagħhom huwa permess, fid-deċiżjonijiet ta’ awtorizzazzjoni speċjali. Dawn l-awtoritajiet għandhom jieħdu d-deċiżjonijiet tagħhom b’mod konformi mad-Direttiva u, fid-dawl tal-prinċipju ta’ applikazzjoni koerenti tas-sistema ġuridika nazzjonali, b’osservanza anke tal-projbizzjonijiet imsemmija fl-Artikolu 95 tan-Nö JagdG. –       Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Kif ġie mfakkar fil-punt 92 tas-sentenza preżenti, l-eżattezza tat-transpożizzjoni għandha importanza partikolari fil-każ tad-Direttiva, safejn il-ġestjoni tal-patrimonju komuni hija fdata, għat-territorju rispettiv tagħhom, f’idejn l-Istati Membri rispettivi (ara s-sentenza tat-13 ta’ Ottubru 1987, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, C-236/85, Ġabra. p. 3989, punt 5). Konsegwentement, il-fatt li hemm allegazzjoni ta’ prattika konformi mad-Direttiva dwar il-konservazzjoni ta’ għasafar selvaġġi ma tissodisfax l-eżiġenzi ta’ traspożizzjoni korretta ta’ din id-direttiva. B’mod partikolari, fir-rigward tal-mezzi, arranġamenti u metodi ta’ qbid jew ta’ qtil, huwa f’idejn l-Istati Membri li jistabilixxu, permezz ta’ forza ġuridika vinkolanti, il-lista ta’ prattiċi illegali (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tat-13 ta’ Ottubru, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, iċċitata aktar ’il fuq, punti 27 u 28). Għandu jiġi miżjud li l-projbizzjonijiet ipprovduti mid-Direttiva fir-rigward ta’ l-użu ta’ ċerti metodi ta’ qbid waqt il-prattika tal-kaċċa għandhom joħorġu minn dispożizzjonijiet ta’ natura legali. Il-prinċipju taċ-ċertezza legali jeżiġi li l-projbizzjonijiet ikkonċernati jiġu riprodotti f’atti legali vinkolanti (ara, f’dan is-sens, is-sentenza tal-15 ta’ Marzu 1990, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, C-339/87, Ġabra. p. I-851, punt 22). Fil-fatt, l-ineżistenza ta’ prassi inkompatibbli mad-Direttiva ma tistax tillibera lill-Istat Membru kkonċernat mill-obbligu tiegħu li jieħu l-miżuri neċessarji leġiżlattivi u regolamentari sabiex jassigura traspożizzjoni adegwata tad-dispożizzjonijiet tagħha. Barra minn hekk, il-fatt li, fi Stat Membru, ma jintużax metodu ta’ kaċċa partikolari ma jistax jikkostitwixxi raġuni sabiex ma ssirx traspożizzjoni ta’ din il-projbizzjoni fis-sistema legali nazzjonali (ara s-sentenza tal-15 ta’ Marzu 1990, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, iċċitata aktar ’il fuq, punt 32). Għandu jiġi miżjud li r-riferiment għall-Artikolu 95 tan-Nö JagdG ma jistax ikun rilevanti peress li li jaqgħu taħt din il-liġi dawk l-ispeċi ta’ annimali selvaġġi li jistgħu jiġu kkaċċjati biss, u mhux l-ispeċi ta’ għasafar selvaġġi kollha li jaqgħu taħt il-kamp ta’ applikazzjoni tad-Direttiva. Għaldaqstant, l-Artikolu 8 tad-Direttiva ma ġiex traspost korrettement fil-Land ta’ Niederösterreich. Għaldaqstant, ir-rikors tal-Kummissjoni huwa fondat fuq dan il-punt. Ksur ta’ l-Artikolu 9(1) u (2) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, ta’ Salzburg u ta’ Tirol –       Il-Land ta’ Burgenland L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tesponi li, skond l-Artikolu 88a(1) tal-Bgld JagdG, il-kaċċa għall-isturnell hija awtorizzata mill-15 ta’ Lulju sat-30 ta’ Novembru u li, skond l-Artikolu 88a(2), fil-każ li tkun mistennija tpassija ta’ massa ta’ individwi ta’ din l-ispeċi, in-neċessità ta’ din il-miżura għandha tiġi kkonstatata permezz ta’ regolament ta’ applikazzjoni. Issa, din id-delega ma tesponix b’mod suffiċjenti l-kundizzjonijiet u l-kriterji ta’ deroga elenkati fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija hija tal-fehma li, fid-dawl tal-ħsara kunsiderevoli li l-isturnell jikkawża lid-dwieli, il-Land ta’ Burgenland qieset li huwa neċessarju li tirrikorri għad-dispożizzjoni derogatorja ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva u li tadotta l-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG. Fid-dawl tal-fatt li l-mezzi konvenzjonali ta’ tgerrix għal din l-ispeċi huma insuffiċjenti, ma teżisti ebda soluzzjoni oħra sodisfaċenti. –       Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Preliminarjament, għandu jiġi osservat li kull miżura ta’ deroga mid-dispożizzjonijiet ta’ protezzjoni tad-Direttiva għandha tiġi eżaminata fid-dawl tal-kundizzjonijiet u tal-kriterji esposti fl-Artikolu 9 tagħha. Konsegwentement, l-Istati Membri ma jistgħux jawtorizzaw lill-awtorità li għandha l-poter biex tadotta regolament sabiex tadotta miżuri li jidderogaw mir-regoli ta’ protezzjoni preskritti mid-Direttiva mingħajr ma jiddefinixxu b’mod preċiż l-eżiġenzi materjali u formali li jirriżultaw mill-imsemmi artikolu u li għalihom għandhom ikunu suġġetti tali derogi (ara, f’dan is-sens, is-sentenza WWF Italia et , iċċitata aktar ’il fuq, punti 25 u 28). Issa, għandu jiġi kkonstatat li l-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG ma jippreċizax liema huma l-mezzi, l-arranġamenti jew il-metodi ta’ qbid jew qtil awtorizzati, u lanqas ma jimponi b’mod vinkolanti l-arranġamenti konkreti ta’ intervent. Effettivament, skond l-Artikolu 88a(2), huwa biżżejjed li regolament ta’ applikazzjoni jikkonstata l-eżistenza ta’ periklu għad-dwieli minħabba l-preżenza ta’ l-isturnell. Min-naħa l-oħra, mhuwiex neċessarju li r-regolament li għandu jiġi adottat jinkludi indikazzjonijiet preċiżi fir-rigward tal-kriterji stabbiliti mill-Artikolu 9(2) tad-Direttiva. Għalhekk, is-sistema implementata mill-Artikolu 88a tal-Bgld JagdG għal dak li għandu x’jaqsam mal-ġlieda kontra l-isturnell, ma tissodisfax l-arranġamenti ta’ deroga preskritti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Għaldaqstant, l-ilment tal-Kummissjoni huwa fondat fuq dan il-punt. –       Il-Land ta’ Niederösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-awtorizzazzjoni ġenerali prevista fl-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG għal dak li għandu x’jaqsam ma’ attivitajiet xjentifiċi jew pedagoġiċi ma tinkludix lista eżawrjenti tal-kundizzjonijiet u tal-kriterji li għandhom jiġu ssodisfati sabiex issir deroga mid-dispożizzjonijiet dwar il-protezzjoni ta’ għasafar selvaġġi. Barra minn hekk, din l-awtorizzazzjoni hija fformulata f’termini tant vagi li f’ebda ċirkustanza ma tista’ tiġi ġġustifikata bis-saħħa ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Il-Kummissjoni ssostni wkoll li l-Artikolu 21(2) ta’ l-istess liġi jippermetti wkoll derogi mid-dispożizzjonijiet dwar il-protezzjoni ta’ għasafar selvaġġi għall-finijiet ta’ użu agrikolu jew forestali mingħajr ma jissuġġetta din l-eċċezzjoni għall-kundizzjonijiet u l-kriterji previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tafferma li l-protezzjoni li teżiġi d-Direttiva hija assigurata mill-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG. Fil-fatt, fil-kuntest ta’ l-applikazzjoni ta’ din id-dispożizzjoni, l-awtoritajiet kompetenti għandhom jaġixxu, minn naħa, b’mod konformi mad-Direttiva u, min-naħa l-oħra, fis-sens ta’ l-applikazzjoni uniformi tas-sistema ġuridika nazzjonali, u għaldaqstant, billi jieħdu in kunsiderazzjoni l-eżiġenzi ta’ protezzjoni stabbiliti mil-liġi tal-kaċċa. Fi kwalunkwe każ, fil-prattika jingħataw biss derogi restrittivi ħafna. Dan l-Istat Membru jsostni li, barra minn hekk, l-implementazzjoni tad-deroga prevista fl-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG tinkludi wkoll il-possibiltà li jiġu appplikati, skond il-każ, kriterji iktar restrittivi minn dawk previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Fir-rigward ta’ l-Artikolu 21(2) tan-Nö NSchG, din id-dispożizzjoni tistabbilixxi espliċitament li l-miżuri derogatorji mhumiex applikabbli meta dawn intenzjonalment jheddu l-pjanti, l-annimali u l-ħabitat protett. L-imsemmi Stat Membru jżid li, anke jekk id-derogi mis-sistema tal-kaċċa kif ukoll mir-restrizzjonijiet u l-projbizzjonijiet l-oħra previsti fl-Artikoli 5, 6 u 8 tad-Direttiva għandhom ikunu bbażati fuq mill-inqas waħda mir-raġunijiet elenkati fl-Artikolu 9(1) tagħha, għandu jittieħed in kunsiderazzjoni wkoll il-fatt li l-qabda ta’ għasafar f’numri żgħar hija possibbli jekk ikunu sodisfatti l-eżiġenzi l-oħra preskritti minn dan l-artikolu ta’ l-aħħar. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Preliminarjament, għandu jiġi rrilevat li l-possibiltà ta’ deroga mid-dispożizzjonijiet ta’ protezzjoni dwar il-prattika tal-kaċċa kif ukoll mill-projbizzjonijiet imsemmija fl-Artikolu 5, 6 u 8 tad-Direttiva hija suġġetta, bis-saħħa ta’ l-Artikolu 9 tagħha, għal ċertu numru ta’ kundizzjonijiet u kriterji. Għandu jiġi mfakkar ukoll, għal dak li għandu x’jaqsam mal-kundizzjonijiet essenzjali dwar il-forma legali tat-traspożizzjoni tad-Direttiva, li l-Qorti tal-Ġustizzja ppreċiżat li, sabiex tiġi assigurata applikazzjoni kompleta ta’ din id-direttiva, fid-dritt u mhux biss fil-fatt, l-Istati Membri għandhom jipprevedu kuntest ġuridiku preċiż fil-qasam ikkonċernat u li l-fatt li attivatijiet li huma inkompatibbli mal-projbizzjonijiet tad-Direttiva ma jeżistux fi Stat Membru ma jistax jiġġustifika n-nuqqas ta’ dispożizzjonijiet legali (ara s-sentenza tal-15 ta’ Marzu 1990, Il-Kummissjoni vs L-Olanda, iċċitata aktar ’il fuq, punt 25). Għandu jingħad ukoll li l-kundizzjonijiet u l-kriterji li abbażi tagħhom l-Istati Membri jistgħu jidderogaw mill-projbizzjonijiet preskritti mid-Direttiva għandhom jiġu adottati f’dispożizzjonijiet nazzjonali preċiżi (ara s-sentenza tas-7 ta’ Marzu 1996, Associazione Italiana per il WWF et , C-118/94, Ġabra. p. I-1223, punt 22). Minn dan isegwi li d-dispożizzjonijiet leġiżlattivi u regolamentari li l-Istati Membri jadottaw f’dan il-qasam għandhom huma stess jelenkaw b’mod eżawrjenti r-raġunijiet li jippermettu, skond il-każ, li ssir deroga mid-dispożizzjonijiet ta’ protezzjoni previsti mid-Direttiva. Barra minn hekk, kif jirriżulta mill-punt 162 tas-sentenza preżenti, prassi amministrattivi konformi mad-Direttiva ma tissodisfawx l-eżiġenzi ta’ traspożizzjoni korretta. F’dawn iċ-ċirkustanzi, għandu jiġi kkonstatat li, fid-dawl tal-formulazzjoni tiegħu, l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG ma jikkostitwixxix traspożizzjoni korretta ta’ waħda mir-raġunijiet għal deroga previsti mill-Artikolu 9 tad-Direttiva. Fir-rigward ta’ l-Artikolu 21(2) tan-Nö NSchG, li jissuġġetta l-użu agrikolu u forestali ta’ l-art għall-projbizzjonijiet fil-qasam tal-protezzjoni ta’ l-għasafar, għandu jiġi osservat li din id-dispożizzjoni ma tapplikax fil-każ ta’ preġudizzju kkawżat deliberatament lill-pjanti u lill-annimali protetti. Issa, id-diversi projbizzonijiet previsti fl-Artikolu 5 tad-Direttiva, li jistgħu japplikaw għall-użu agrikolu jew forestali, jirreferu għall-ħsara kkawżata intenzjonalment. Konsegwentement, l-eċċezzjonijiet previsti fl-Artikolu 21(2) tan-Nö NSchG mhumiex suġġetti għall-Artikolu 9 tad-Direttiva. Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti jirriżulta li l-ilment tal-Kummissjoni bbażat fuq ksur ta’ l-Artikolu 9(1) u (2) tad-Direttiva mil-leġiżlazzjoni tal-Land ta’ Niederösterreich huwa fondat biss fir-rigward ta’ l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG. Għall-kuntrarju, safejn jirrigwarda l-Artikolu 21(2), l-ilment mhuwiex fondat. –       Il-Land ta’ Oberösterreich L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 60(3) ta’ l-Oö JagdG ma jissodisfax il-kundizzjonijiet u l-kriterji previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva, minħabba li l-leġittimità tal-miżuri ta’ interventi awtorizzati minn din id-dispożizzjoni nazzjonali mhumiex suġġetti għan-nuqqas ta’ soluzzjoni oħra sodisfaċenti. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tallega li l-imsemmija dispożizzjoni nazzjonali tikkonforma mad-dritt Komunitarju, peress li t-totalità ta’ l-eżiġenzi materjali u formali esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva huma sodisfatti. L-għasafar imsemmija fid-dispożizzjoni nazzjonali rilevanti huma fil-fatt protetti matul is-sena kollha u huwa dejjem meħtieġ li tinkiseb awtorizzazzjoni sabiex issir deroga mis-sistema ta’ protezzjoni stabbilita mill-Artikolu 48 ta’ l-Oö JagdG. Dan l-Istat Membru jsostni wkoll li mix-xogħol preparatorju wara l-Artikolu 60(3) ta’ l-Oö JagdG jirriżulta li l-leġiżlatur tal-Land ta’ Oberösterreich kien eżamina huwa stess il-kundizzjonijiet u l-kriterji esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Issa, dan il-leġiżlatur ikkunsidra li l-poteri mogħtija lill-proprjetarji sabiex jimpedixxu li ssir ħsara serja lill-uċuħ, lill-bhejjem kif ukoll lill-forom oħra ta’ proprjetà huma ġġustifikati, peress li, b’mod ġenerali, il-proprjetarji ma jkollhomx soluzzjoni sodisfaċenti oħra meta l-annimali msemmija jidħlu f’bini residenzjali jew użat. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għandu jiġi osservat li l-Artikolu 60(3) ta’ l-Oö JagdG jippermetti l-qbid, l-qtil u t-teħid ta’ għasafar protetti sabiex tkun evitata ħsara lill-“forom oħra ta’ proprjetà”. Raġuni għal deroga bħal din ma tikkorrispondix għall-interessi li l-protezzjoni tagħhom hija prevista fit-tielet inċiż ta’ l-Artikolu 9(1)(a) tad-Direttiva. Barra minn hekk, mir-raba’ inċiż ta’ l-Artikolu 9(2) tad-Direttiva jirriżulta li l-awtoritajiet ta’ l-Istati Membri li għandhom l-obbligu li japplikaw din ta’ l-aħħar huma tenuti li jidentifikaw awtorità li, għal kull miżura derogatorja prevista, teżamina jekk il-kundizzjonijiet meħtieġa sabiex tiġi awtorizzata miżura bħal din humiex sodisfatti, tiddeċiedi fuq il-mezzi, l-arranġamenti jew il-metodi li jistgħu jiġu implementati u tiddetermina l-limiti ta’ din il-miżura kif ukoll il-persuni li jistgħu jibbenefikaw minnha. Issa, l-Artikolu 60(3) ta’ l-Oö JagdG ma jinkludix dawn il-preċiżazzjonijiet. Għandu jiġi kkonstatat ukoll li din id-dispożizzjoni lanqas ma tippreċiża regoli dettaljati dwar il-kontrolli previsti fil-ħames inċiż ta’ l-Artikolu 9(2) tad-Direttiva. F-aħħar nett, rigward l-argument ibbażat fuq interpretazzjoni konformi mad-Direttiva mill-awtoritajiet kompetenti, huwa biżżejjed li jiġi mfakkar, kif diġà ġie espost fil-punt 162 tas-sentenza preżenti, li sempliċi prassi amministrattiva, li min-natura tagħha tista’ tinbidel skond il-volontà ta’ l-amministrazzjoni u ma tingħatax pubbliċità adegwata, ma tistax tiġi kkunsidrata li tikkostitwixxi implementazzjoni li tikkonforma mad-dritt Komunitarju ta’ l-obbligu ta’ traspożizzjoni li għandhom l-Istati Membri, destinatarji ta’ direttiva. Għalhekk, l-Artikolu 60(3) ta’ l-Oö JagdG mhuwiex konformi ma’ l-Artikolu 9(1) u (2) tad-Direttiva. Konsegwentement, ir-rikors tal-Kummissjoni għandu jintlaqa’ fuq dan il-punt. –       Il-Land ta’ Salzburg L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni tirrileva li, skond l-Artikolu 34(1) tas-Sbg NSchG, derogi mid-dispożizzjonijiet fil-qasam tal-protezzjoni jistgħu jingħataw, b’mod partikolari, fir-rigward tal-produzzjoni tax-xorb. Issa, mhuwiex stabbilit fuq liema raġunijiet ta’ deroga awtorizzati mid-Direttiva hija stabbilita din is-sistema. Il-Kummissjoni ssostni wkoll li, skond l-Artikolu 72(3) tas-Sbg JagdG, deroga mill-projbizzjoni ta’ użu ta’ nases sabiex jinqatlu annimali selvaġġi tista’ tingħata mingħajr ma jittieħdu in kunsiderazzjoni l-kundizzjonijiet u l-kriterji previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Barra minn hekk, interpretazzjoni restrittiva ta’ l-Artikolu 72(3) tas-Sbg JagdG ma tibbastax sabiex jiġu ssodisfatti b’mod vinkolanti legalment l-imsemmija kundizzjonijiet u kriterji. F’dak li għandu x’jaqsam mal-produzzjoni tax-xorb imsemmija fl-Artikolu 34(1) tas-Sbg NSchG, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija ssostni li din id-dispożizzjoni mhijiex applikabbli għall-għasafar. Din hija dispożizzjoni li għandha l-għan li tippermetti l-produzzjoni ta’ xorb alkoħoliku minn ċerti speċi ta’ pjanti. Barra minn hekk, din id-dispożizzjoni ma tawtorizzax l-għoti ta’ derogi jekk ma jissodisfawx il-kundizzjonijiet esposti fl-Artikolu 34(3) ta’ l-istess liġi. Għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-użu ta’ nases bis-saħħa ta’ l-Artikolu 72(3) tas-Sbg JagdG, dan l-Istat Membru jsostni li l-kundizzjonijiet ta’ deroga jikkonformaw ma’ l-eżiġenzi ta’ l-Artikolu 9 tad-Direttiva. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Fl-ewwel lok, għandu jiġi osservat li l-Artikolu 34(1) tas-Sbg NSch jesponi raġuni waħda għal deroga marbuta mal-produzzjoni tax-xorb li mhijiex imsemmija fil-lista eżawrjenti ta’ raġunijiet elenkati fl-Artikolu 9(1) tad-Direttiva. Barra minn hekk, l-Artikolu 34(1) u (3) ta’ l-imsemmija liġi ma jinkludi ebda restrizzjoni dwar ir-regoli dettaljati għall-applikazzjoni tad-deroga prevista. Fit-tieni lok, għal dak li għandu x’jaqsam ma’ l-Artikolu 72(3) tas-Sbg JagdG, għandu jiġi kkonstatat li din id-dispożizzjoni lanqas ma tirrispetta l-karattru eżawrjenti tal-lista tar-raġunijiet għal deroga mill-Artikolu 9(1) tad-Direttiva. Effettivament, l-imsemmi Artikolu 72(3) jippermetti l-użu ta’ nases, inter alia , meta l-interessi pubbliċi ta’ importanza simili għall-prevenzjoni ta’ theddid kontra l-ħajja jew is-saħħa tal-bniedem ma jistgħux jiġu protetti mod ieħor. Issa, tali raġuni għal deroga mhijiex inkluża fl-imsemmija lista. Għaldaqstant, l-ilment preżenti tal-Kummissjoni għandu jiġi kkunsidrat bħala fondat. –       Il-Land ta’ Tirol L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni ssostni li l-Artikolu 4(3) tat-Tiroler NSchVo jipprovdi li huwa illegali li ssir il-kaċċa għaċ-ċawla, għall-isturnell u għall-malvizz iswed fl-uċuħ agrikoli jew forestali kif ukoll fil-ġonna privati mingħajr ma jsir riferiment għall-kundizzjonijiet u l-kriterji previsti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tikkunsidra li l-Artikolu 4(3) tat-Tiroler NSchVO ma jiksirx l-Artikolu 9 tad-Direttiva, minħabba li ma jikkostitwixxix deroga mill-Artikoli 5, 6 u 7 ta’ din ta’ l-aħħar. B’mod partikolari, skond l-Artikolu 5(d) tad-Direttiva, huma biss l-interventi li għandhom effett sinjifikattiv fir-rigward ta’ l-għanijiet tad-Direttivi li huma pprojbiti. Issa, it-tgerrix awtorizzat ta’ dawn it-tliet speċi m’għandux dan l-effett. Dan l-Istat Membru jsostni wkoll li s-sistema ta’ protezzjoni stabbilita fl-Artikoli 5, 6 u 7 tad-Direttiva kif ukoll is-sistema derogatorja prevista fl-Artikolu 9 tagħha, jirreferu għall-interventi li għandhom karattru intenzjonat. Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Għandu jiġi osservat li l-formulazzjoni ta’ l-Artikolu 4(3) tat-Tiroler NSchVO teskludi, mingħajr ebda limitazzjoni, tliet speċi ta’ għasafar selvaġġi mis-sistema ta’ protezzjoni prevista mid-Direttiva meta l-kampjuni ta’ dawn l-ispeċi jinsabu ġewwa jew viċin l-uċuħ agrikoli jew forestali kif ukoll ġonna privati. Għandu jiġi rrilevat li din id-deroga m’għandha ebda riżervi fir-rigward ta’ l-arranġamenti ta’ l-implementazzjoni tagħha. Għandu jiġi miżjud li, jekk l-ispeċi kkonċernati jkunu effettivament mgerrxa mill-ispazji msemmija, il-ħabitat tagħhom jispiċċa kważi fix-xejn. Għaldaqstant, kuntrarjament għal dak li ssostni r-Repubblika ta’ l-Awstrija, it-tfixkil li jirriżulta minn dan it-tgerrix jista’ jkollu effetti sinjifikattivi fir-rigward ta’ l-għanijiet ta’ protezzjoni tad-Direttiva. Fid-dawl ta’ dawn il-kunsiderazzjonijiet, għandu jiġi kkonstatat li l-kundizzjonijiet u l-kriterji għal deroga esposti fl-Artikolu 9 tad-Direttiva mhumiex irrispettati mill-Artikolu 4(3) tat-Tirler NSchVO. Għaldaqstant, l-ilment tal-Kummissjoni fir-rigward ta’ din id-dispożizzjoni għandu jintlaqa’. Ksur ta’ l-Artikolu 11 tad-Direttiva fil-Land ta’ Niederösterreich –       L-argumenti tal-partijiet Il-Kummissjoni hija tal-fehma li l-Artikolu 17(5) tan-Nö NSchG jissuġġetta l-introduzzjoni ta’ speċi ta’ għasafar li ma jinstabux fin-natura fl-istat selvaġġ fil-Land ta’ Niederösterreich għall-kundizzjoni li dawn l-interventi ma jipprovokawx ħsara dejjiema fl-ambjent naturali awtoktonu. Issa, din il-kundizzjoni tikkostitwixxi kriterju addizzjonali fir-rigward ta’ dawk previsti fl-Artikolu 11 tad-Direttiva. Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija tosserva li, fil-kuntest ta’ interpretazzjoni ta’ l-Artikolu 17(5) tan-Nö NSchG li tikkonforma ma’ l-imsemmija dispożizzjoni tad-Direttiva, l-awtrorizzazzjoni biex tiġi introdotta speċi mhux indiġena fin-natura hija dejjem irrifjutata jekk din ikollha impatt negattiv fuq il-fawna u l-flora lokali. –       Il-kunsiderazzjonijiet tal-Qorti tal-Ġustizzja Preliminarjament, għandu jiġi mfakkar li, kif ġie espost fil-punt 103 tas-sentenza preżenti, l-importanza ta’ protezzjoni kompleta u effiċjenti ta’ l-għasafar selvaġġi ġewwa l-Komunità, ikun fejn ikun il-post fejn jinsabu jew iż-żoni minn fejn jgħaddu, tirrendi inkompatibbli mad-Direttiva kull leġiżlazzjoni nazzjonali li tiddetermina l-protezzjoni ta’ għasafar selvaġġi skond il-kunċett ta’ patrimonju nazzjonali. Għandu jiġi osservat ukoll li l-Artikolu 11 tad-Direttiva, li skondu l-Istati Membri għandhom jassiguraw li l-introduzzjoni eventwali ta’ speċi ta’ għasafar li ma jinsabux fin-natura fl-istat selvaġġ fit-territorju Ewropew ta’ l-Istati Membri ma jkollhiex impatt negattiv fuq il-flora u l-fawna lokali, jistabbilixxi kuntest ġuridiku partikolarment vinkolanti fir-rigward tal-possibilita li tingħata awtorizzazzjoni għall-introduzzjoni ta’ dawn l-ispeċi ta’ għasafar. Issa, l-Artikolu 17(5) tan-Nö NSchG jipprevedi sistema ta’ protezzjoni li tvarja, fir-rigward ta’ ħafna aspetti, minn dik esposta fl-Artikolu 11 tad-Direttiva. Għalhekk, għandu jiġi kkunsidrat bħala li ma jikkonformax ma’ din id-dispożizzjoni. Fir-rigward ta’ l-argument li, fi kwalunkwe każ, l-imsemmi Artiolu 17(5) huwa interpretat b’mod konformi mad-Direttiva mill-awtoritajiet nazzjonali kompetenti, huwa biżżejjed li jiġi mfakkar, kif jirriżulta mill-punt 162 tas-sentenza preżenti, li sitwazzjoni bħal din ma tistax tassigura traspożizzjoni kompleta tad-Direttiva. Konsegwentement, dan l-ilment tal-Kummissjoni għandu jintlaqa’. Mill-kunsiderazzjonijiet preċedenti kollha jirriżulta li r-Repubblika ta’ l-Awstrija naqset milli tissodisfa l-obbligi tagħha skond l-Artikoli 10 u 249 KE, kif ukoll skond l-Artikolu 18 tad-Direttiva billi ma ttrasponietx korrettament id-dispożizzjonijiet segwenti: –        l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, u ta’ Steiermark, –        l-Artikolu 5 tad-Direttiva fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, u ta’ Steiermark, –        l-Artikolu 6(1) tad-Direttiva fil-Land ta’ Oberösterreich, –        l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva fil-Länder ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich u ta’ Oberösterreich, –        l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva fil-Länder u fir-rigward ta’ l-ispeċi segwenti: –        fil-Land ta’ Kärnten għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja, it-tiġieġa tal-baħar, il-gallina, it-tuduni u l-ħamiema tal-kullar, –        fil-Land ta’ Niederösterreich għal dak li jikkonċerna t-tuduni, is-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, –        fil-Land ta’ Oberösterreich għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, –        fil-Land ta’ Salzburg għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, –        fil-Land ta’ Steiermark għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, –        fil-Land ta’ Tirol għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ u l-faġan tal-muntanja, –        fil-Land ta’ Vorarlberg għal dak li jikkonċerna l-faġan tal-muntanja, u –        fil-Land ta’ Vjenna għal dak li jikkonċerna l-gallina, –        l-Artikolu 8 tad-Direttiva fil-Land ta’ Niederösterreich, –        l-Artikolu 9(1) u (2) tad-Direttiva fil-Land ta’ Burgenland, fil-Land ta’ Niederösterreich fir-rigward ta’ l-Artikolu 20(4) tan-Nö NSchG, fil-Länder ta’ Oberösterreich, ta’ Salzburg, ta’ Tirol u ta’ Steiermark, –        l-Artikolu 11 tad-Direttiva fil-Land ta’ Niederösterreich Fuq l-ispejjeż Skond l-Artikolu 69(2) tar-Regoli tal-Proċedura, il-parti li titlef il-kawża għandha tbati l-ispejjeż, jekk dawn ikunu ġew mitluba. Peress li r-Repubblika ta’ l-Awstrija tilfet fir-rigward tal-motivi essenzjali tagħha dwar il-motivi ta’ nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu li għadhom is-suġġett tal-kawża, hemm lok li din tiġi ordnata tbati l-ispejjeż, kif miltub mill-Kummissjoni. Għal dak li jikkonċerna l-motivi dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu indikati fir-rikors li beda dawn il-proċeduri li kienu s-suġġett ta’ rinunzja min-naħa tal-Kummissjoni fi stadju ulterjuri tal-proċeduri, għandu jiġi kkonstatat li r-rinunzja ta’ l-ilmenti kkonċernati saret wara l-emendi ta’ l-atti legali nazzjonali in kwistjoni. Għalhekk, din ir-rinunzja hija imputabbli lill-konvenuta peress li d-dispożizzjonijiet tad-dritt intern kienu ġew adattati għall-eżiġenzi tad-dritt Komunitarju b’dewmien. Skond l-Artikolu 69(5) tar-Regoli tal-Proċedura, ir-Repubblika ta’ l-Awstrija għandha tiġi kkundannata tbati l-ispejjeż marbuta ma’ l-imsemmija motivi dwar nuqqas ta’ twettiq ta’ obbligu. Għaldaqstant, il-konvenuta għandha tiġi kkundannata għall-ispejjeż kollha ta’ dawn il-proċeduri. Għal dawn il-motivi, Il-Qorti tal-Ġustizzja (Ir-Raba’ Awla) taqta’ u tiddeċiedi li: 1) Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija naqset milli tissodisfa l-obbligi tagħha skond l-Artikoli 10 u 249 KE, kif ukoll skond l-Artikolu 18 tad-Direttiva tal-Kunsill Nru 79/409/KEE, tat-2 ta’ April 1979, dwar il-konservazzjoni ta’ l-għasafar selvaġġi, billi ma ttrasponietx korrettament id-dispożizzjonijiet segwenti: – l-Artikolu 1(1) u (2) tad-Direttiva 79/409 fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, u ta’ Steiermark, – l-Artikolu 5 tad-Direttiva 79/409 fil-Länder ta’ Burgenland, ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich, ta’ Oberösterreich, u ta’ Steiermark, – l-Artikolu 6(1) tad-Direttiva 79/409 fil-Land ta’ Oberösterreich, – l-Artikolu 7(1) tad-Direttiva 79/409 fil-Länder ta’ Kärnten, ta’ Niederösterreich u ta’ Oberösterreich, – l-Artikolu 7(4) tad-Direttiva 79/409 fil-Länder u fir-rigward ta’ l-ispeċi segwenti: – fil-Land ta’ Kärnten għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja, it-tiġieġa tal-baħar, il-gallina, it-tuduni, u l-ħamiema tal-kullar, – fil-Land ta’ Niederösterreich għal dak li jikkonċerna t-tuduni, is-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, – fil-Land ta’ Oberösterreich għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, – fil-Land ta’ Salzburg għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, – fil-Land ta’ Steiermark għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ, il-faġan tal-muntanja u l-gallina, – fil-Land ta’ Tirol għal dak li jikkonċerna s-serduk selvaġġ u l-faġan tal-muntanja, – fil-Land ta’ Vorarlberg għal dak li jikkonċerna l-faġan tal-muntanja, u – fil-Land ta’ Vjenna għal dak li jikkonċerna l-gallina, – l-Artikolu 8 tad-Direttiva 79/409 fil-Land ta’ Niederösterreich, – l-Artikolu 9(1) u (2) fil-Land ta’ Burgenland, fil-Land ta’ Niederösterreich fir-rigward ta’ l-Artikolu 20(4) tal-liġi ta’ Niederösterreich dwar il-protezzjoni tan-natura (Niederösterreichisches Naturschutzgesetz), fil-Länder ta’ Oberösterreich, ta’ Salzburg, ta’ Tirol u ta’ Steiermark, – l-Artikolu 11 tad-Direttiva 79/409 fil-Land ta’ Niederösterreich. 2) Il-bqija tar-rikors huwa miċħud. 3) Ir-Repubblika ta’ l-Awstrija hija kkundannata tbati l-ispejjeż. Firem * Lingwa tal-kawża: il-Ġermaniż.

61998CJ0309

pt

Fundamentação jurídica do acórdão 1 Por despacho de 24 de Junho de 1998, entrado no Tribunal de Justiça em 10 de Agosto seguinte, o Finanzgericht München submeteu, ao abrigo do artigo 177._ do Tratado CE (actual artigo 234._ CE), uma questão prejudicial sobre a validade do Regulamento (CE) n._ 1509/97 da Comissão, de 30 de Julho de 1997, relativo à classificação de certas mercadorias na nomenclatura combinada (JO L 204, p. 8). 2 Esta questão foi suscitada no âmbito de um litígio que opõe a Holz Geenen GmbH (a seguir «Holz Geenen») à Oberfinanzdirektion München (Direcção Principal das Contribuições de Munique, a seguir «Oberfinanzdirektion»), acerca da classificação de uma mercadoria na nomenclatura combinada (a seguir «NC»), tal como consta do Anexo I do Regulamento (CE) n._ 1734/96 da Comissão, de 9 de Setembro de 1996, que altera o Anexo I do Regulamento (CEE) n._ 2658/87 do Conselho relativo à nomenclatura pautal e estatística e à pauta aduaneira comum (JO L 238, p. 1). 3 O capítulo 44 da NC abrange a «Madeira, carvão vegetal e obras de madeira». A estrutura de base, de seis algarismos, da posição 4418, «Obras de carpintaria para construções, incluindo os painéis celulares, os painéis para soalhos e as fasquias para telhados (shingles e shakes), de madeira», é a seguinte: 4418 10 Janelas, janelas de sacada e respectivos caixilhos e alizares 4418 20 Portas e respectivos caixilhos, alizares e soleiras 4418 30 Painéis para soalhos 4418 40 Cofragens (armações) para betão (concreto) 4418 50 Fasquias para telhados (shingles e shakes) 4418 90 Outras. 4 A subposição 4418 90 da NC está subdividida em 4418 90 10 «de madeira estratificada» e 4418 90 90 «outras». 5 A posição 4421 da NC, última do capítulo 44, é consagrada à categoria residual «Outras obras de madeira» e a subposição 4421 90 99 incide sobre a mais residual de todas, ou seja, «Outras - outras - outras». 6 Em 2 de Janeiro de 1996, a Holz Geenen solicitou à Oberfinanzdirektion a emissão de uma informação pautal vinculativa referente a uma mercadoria designada como «blocos de madeira colada para janelas». Segundo o despacho de reenvio, esta mercadoria é constituída por blocos de madeira com as arestas ligeiramente biseladas, cuja secção mede 48 mm x 72 mm ou 85 mm x 72 mm (largura x altura) e nas quais duas placas de madeira de meranti separadas por uma alma em madeira de conífera são coladas de tal modo que o fio está orientado no mesmo sentido. Esta mercadoria é geralmente importada nos comprimentos de 76 cm a 300 cm e utilizada no fabrico de caixilhos de janelas. 7 Por informação de 23 de Janeiro de 1996, a Oberfinanzdirektion classificou a mercadoria como «fasquia de madeira (madeira laminada)» na subposição 4418 90 10 da NC. 8 A reclamação apresentada pela Holz Geenen contra esta informação, após ter sido suspensa aguardando uma decisão da Comissão, foi indeferida por decisão de 16 de Outubro de 1997 da Oberfinanzdirektion, na sequência da aprovação pela Comissão do Regulamento n._ 1509/97, adoptado em aplicação do artigo 9._ do Regulamento (CEE) n._ 2658/87 do Conselho, de 23 de Julho de 1987, relativo à nomenclatura pautal e estatística e à pauta aduaneira comum (JO L 256, p. 1). 9 No ponto 2 do anexo do referido Regulamento n._ 1509/97, a Comissão classificou os «Blocos de madeira com as dimensões de 48 x 72 mm, ou 85 x 72 mm (largura x altura), destinados à fabricação de caixilhos de janelas, constituídos por placas coladas, cujo fio da fibra está orientado no mesmo sentido e cujas arestas estão ligeiramente biseladas», na subposição 4418 90 10 da NC, o que correspondia à classificação da Oberfinanzdirektion na sua informação de 23 de Janeiro de 1996. O fundamento indicado no referido anexo precisa: «A classificação é determinada pelas disposições das regras gerais 1 e 6 da nomenclatura combinada e pelos descritivos dos códigos NC 4418, 4418 90 e 4418 90 10. Trata-se de uma obra de carpintaria (madeira estratificada)». 10 A Holz Geenen interpôs, no Finanzgericht München, recurso desta decisão, alegando que a mercadoria em causa não é abrangida pelas fasquias, antes sendo uma «outra obra de madeira», na acepção da posição 4421 da NC. Alega que o Regulamento n._ 1509/97 é ilegal, na medida em que contém uma classificação que constitui derrogação à Convenção Internacional sobre o Sistema Harmonizado de Designação e Codificação de Mercadorias (a seguir «SH»), celebrada em Bruxelas, em 14 de Junho de 1983, e aprovada, em nome da Comunidade, pela Decisão 87/369/CEE do Conselho, de 7 de Abril de 1987 (JO L 198, p. 1, a seguir «convenção»). 11 O órgão jurisdicional de reenvio refere que, segundo a Oberfinanzdirektion, a denominação «madeira laminada» é neutra e não está ligada ao especial destino da mercadoria. Podendo ser utilizada em toda a espécie de construções, a madeira laminada é abrangida pela noção de «obras de carpintaria». A descrição da mercadoria no Regulamento n._ 1509/97 mostra claramente que a Comissão classifica a madeira laminada na posição 4418 da NC, independentemente da sua utilização na construção para fins de suporte ou outros fins. 12 Compartilhando das dúvidas da Holz Geenen quanto à validade do Regulamento n._ 1509/97, o Finanzgericht München decidiu suspender a instância e submeter ao Tribunal de Justiça a questão prejudicial seguinte: «O Regulamento (CE) n._ 1509/97 da Comissão, de 30 de Julho de 1997, relativo à classificação de certas mercadorias na nomenclatura combinada (JO L 204, p. 8), é inválido no caso dos perfis de 48 mm x 72 mm ou de 85 mm x 72 mm (largura x altura), destinados ao fabrico de caixilhos de janelas, constituídos por tábuas de madeira coladas, cujo veio tem a mesma direcção e cujas arestas são ligeiramente biseladas?» 13 A título preliminar, é conveniente recordar que o Conselho conferiu à Comissão, actuando em cooperação com os peritos aduaneiros dos Estados-Membros, um amplo poder de apreciação para precisar o conteúdo das posições pautais que entra em linha de conta para a classificação de determinada mercadoria. Todavia, o poder da Comissão para adoptar as medidas referidas no artigo 9._ , n._ 1, alíneas a), b), d) e e), do Regulamento n._ 2658/87 não o autoriza a modificar o conteúdo das posições pautais que foram estabelecidas com base no SH instituído pela convenção, cujo alcance a Comunidade se comprometeu, por força do seu artigo 3._, a não alterar (v. acórdão de 14 de Dezembro de 1995, França/Comissão, C-267/94, Colect., p. I-4845, n.os 19 e 20). 14 É de jurisprudência constante que, no interesse da segurança jurídica e da facilidade dos controlos, o critério decisivo para a classificação pautal das mercadorias deve ser procurado, de um modo geral, nas suas características e propriedades objectivas, tal como definidas no texto da posição da NC. As notas explicativas elaboradas, no que se refere à NC, pela Comissão e, no que se refere ao SH, pelo Conselho de Cooperação Aduaneira (a seguir «NESH») contribuem de forma importante para a interpretação do alcance das diferentes posições aduaneiras, sem contudo serem juridicamente vinculativas (v. acórdão de 28 de Abril de 1999, Mövenpick Deutschland, C-405/97, Colect., p. I-2397, n._ 18). 15 Além disso, o destino do produto pode constituir um critério objectivo de classificação, desde que seja inerente ao produto em questão, inerência esta que deve poder ser apreciada em função de características e propriedades objectivas deste (v. acórdão de 1 de Junho de 1995, Thyssen Haniel Logistic, C-459/93, Colect., p. I-1381, n._ 13). 16 No caso presente, a posição 4418 da NC abrange as «Obras de carpintaria para construções, incluindo os painéis celulares, os painéis para soalhos e as fasquias para telhados (shingles e shakes), de madeira». 17 Nas suas observações, a Comissão alega que, não sendo a posição 4418 da NC uma posição de utilização ou de destino, importa saber de que maneira se devem entender objectivamente as noções nela contidas. 18 A este respeito, deve dizer-se que a própria redacção da posição 4418 da NC, ao referir-se a mercadorias utilizadas «para construções», contém um critério de destino. Isto é, de resto, confirmado pela posição 44.18, primeiro parágrafo, das NESH, segundo o qual esta «abrange diversas obras de madeira... empregadas em construções de qualquer espécie». 19 Segundo a posição 44.18, segundo parágrafo, das NESH, a expressão «obras de marcenaria designa particularmente as obras de madeira para apetrechamento de construções, tais como portas, janelas, postigos, escadas, caixilhos de portas e janelas, enquanto que a expressão obras de carpintaria abrange os artefactos de madeira, tais como vigas, vigotes, traves, barrotes, caibros, escoras, utilizados na estrutura de construções em geral, constituição de andaimes, cofragens (armações) mesmo para betão (concreto), etc.». 20 A posição 4418 da NC compreende, portanto, para além de certas excepções não pertinentes para o processo principal, todos os elementos em madeira destinados ao apetrechamento das construções ou utilizados na estrutura de um edifício ou na sua construção (andaimes, cofragens, etc.). 21 Ora, é pacífico que blocos de madeira, como os que estão em causa no processo principal, ainda não constituem janelas ou caixilhos de janelas «incompletos ou inacabados», na acepção da primeira parte, título I, denominado «Regras gerais», A, que enuncia as «Regras gerais para a interpretação da nomenclatura combinada», ponto 2, alínea a), do Anexo I do Regulamento n._ 1734/96. Segue-se que os referidos blocos de madeira não podem constituir obras de marcenaria. 22 Há, por conseguinte, que analisar se estas mercadorias constituem obras de carpintaria. 23 Resulta tanto do despacho de reenvio como do Regulamento n._ 1509/97 que blocos de madeira, como os que estão em causa no processo principal, se destinam ao fabrico de caixilhos de janelas. O órgão jurisdicional nacional salientou, além disso, que esses blocos não preenchem as condições exigidas para uma resistência correspondente à das mercadorias abrangidas pela denominação de obras de carpintaria e, a este respeito, a Holz Geenen alegou, sem ser contrariada neste ponto pela Comissão, que se trata de peças de construção em madeira que não são de suporte. 24 Nenhum dos elementos apresentados nos debates no Tribunal indica que tais blocos de madeira sejam destinados a ser utilizados na estrutura de um edifício ou na sua construção, nem que as suas características e propriedades objectivas sejam, de qualquer maneira, as de mercadorias abrangidas pela denominação «obras de carpintaria» mencionada na posição 4418 da NC. Segue-se que não podem ser classificadas nesta. 25 Esta conclusão não é infirmada pelo facto de a posição 4418 das NESH precisar, no seu terceiro parágrafo: «Entre os produtos abrangidos por esta posição, pode citar-se a madeira estratificada que é uma madeira para construção obtida pela colagem de um determinado número de lâminas de madeira com o respectivo fio mantido em sentido idêntico.» 26 A este respeito, deve dizer-se que o significado da expressão «madeira estratificada» [em inglês «glue-laminated timber (glulam)»], que, de resto, aparece também na posição 44.12, segundo parágrafo, das NESH, segundo o qual «esta posição não inclui, todavia, os produtos compactos de madeira estratificada como, por exemplo, as vigas e zimbres (em geral, posição 44.18)», no âmbito da posição 4418 da NC, está limitada pela redacção desta posição. Além disso, resulta da posição 44.18, terceiro parágrafo, das NESH que a madeira estratificada a que esta se refere é uma madeira para construção (em inglês «structural timber product»). Neste contexto, os termos «madeira estratificada» designam, por conseguinte, um produto obtido pela colagem de um determinado número de lâminas de madeira com o respectivo fio mantido em sentido idêntico e destinado a ser utilizado na estrutura de um edifício ou na sua construção. 27 Com efeito, embora se possa deduzir da posição 44.18, terceiro parágrafo, das NESH que certos produtos em madeira estratificada são abrangidos pela denominação de «obras de carpintaria» mencionada na posição 4418 da NC, não se pode, todavia, inferir desta denominação que todos os produtos em madeira estratificada devam ser classificados na posição 4418 da NC como obras de carpintaria. Para que tais produtos sejam classificados nesta posição, é necessário que tenham as características e propriedades objectivas definidas pela redacção da posição 4418 da NC. 28 Resulta do que precede que a Comissão, ao classificar, no ponto 2 do anexo do Regulamento n._ 1509/97, na subposição 4418 90 10 da NC, «Blocos de madeira com as dimensões de 48 x 72 mm ou 85 x 72 mm (largura x altura), destinados à fabricação de caixilhos de janelas, constituídos por placas coladas, cujo fio da fibra está orientado no mesmo sentido e cujas arestas estão ligeiramente biseladas», alterou o conteúdo da posição 4418 da NC. 29 Embora o órgão jurisdicional de reenvio não tenha submetido qualquer questão relativa à classificação de mercadorias como as que estão em causa no processo principal em caso de resposta afirmativa à sua questão prejudicial, é conveniente fornecer-lhe os elementos de interpretação do direito comunitário que possam ser úteis para a decisão no processo nele pendente. 30 A este respeito, deve salientar-se que a expressão «madeira estratificada» (em inglês «laminated wood») é igualmente utilizada na NC para designar um produto obtido através da colagem de um certo número de lâminas de madeira. 31 Estes termos aparecem nomeadamente na posição 4412 da NC, que diz respeito a «madeira contraplacada ou compensada, madeira folheada, e madeiras estratificadas semelhantes». Resulta da nota 4 do capítulo 44 da NC, bem como da posição 44.12, terceiro parágrafo, das NESH, que os produtos que são abrangidos por esta posição permanecem classificados na referida posição quer tenham ou não sido trabalhados de modo a obter os perfis admitidos para a madeira da posição 4409, arqueados, ondulados, perfurados, cortados ou obtidos com formas diferentes das de quadrada ou rectangular ou ainda submetidos a qualquer outra operação, desde que esta não lhes confira o carácter de artefactos de outras posições. No entanto, resulta da redacção da posição 4412 da NC, bem como da posição 44.12, primeiro parágrafo, das NESH, que o produto abrangido por esta deve ter, pelo menos, uma face constituída por uma folha de cobertura, quer dizer, por uma fina folha em madeira. 32 Os termos «madeira estratificada» aparecem igualmente na nota 3 do capítulo 44 da NC, que precisa que, «para aplicação das posições 4414 a 4421, os artefactos... de madeira estratificada... são equiparados aos artefactos correspondentes de madeira». Tal como salientou o advogado-geral no n._ 49 das suas conclusões, se os blocos de madeira em causa no processo principal deverem ser abrangidos por uma das posições que incluem os artigos em madeira estratificada em virtude da referida nota, não pode deixar de se tratar da posição 4421 da NC, na medida em que a posição 4418 da NC não é aplicável, tal como resulta do n._ 20 do presente acórdão, e as outras posições são manifestamente inadequadas. Neste caso, a subposição 4421 90 99 da NC constitui a única classificação possível dos referidos blocos de madeira. 33 Compete ao órgão jurisdicional de reenvio, com base nas indicações que precedem, efectuar a classificação das mercadorias em causa no processo principal. 34 Deve, por conseguinte, responder-se à questão submetida que o Regulamento n._ 1509/97 é inválido na parte em que, no n._ 2 do seu anexo, classifica, na subposição 4418 90 10 da NC, os «Blocos de madeira com as dimensões de 48 x 72 mm, ou 85 x 72 mm (largura x altura), destinados à fabricação de caixilhos de janelas, constituídos por placas coladas, cujo fio da fibra está orientado no mesmo sentido e cujas arestas estão ligeiramente biseladas». Decisão sobre as despesas Quanto às despesas 35 As despesas efectuadas pela Comissão das Comunidades Europeias, que apresentou observações ao Tribunal, não são reembolsáveis. Revestindo o processo, quanto às partes na causa principal, a natureza de incidente suscitado perante o órgão jurisdicional nacional, compete a este decidir quanto às despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE JUSTIÇA (Primeira Secção), pronunciando-se sobre a questão submetida pelo Finanzgericht München, por despacho de 24 de Junho de 1998, declara: O Regulamento (CE) n._ 1509/97 da Comissão, de 30 de Julho de 1997, relativo à classificação de certas mercadorias na nomenclatura combinada, é inválido na parte em que, no n._ 2 do seu anexo, classifica, na subposição 4418 90 10 da nomenclatura combinada, os «Blocos de madeira com as dimensões de 48 x 72 mm, ou 85 x 72 mm (largura x altura), destinados à fabricação de caixilhos de janelas, constituídos por placas coladas, cujo fio da fibra está orientado no mesmo sentido e cujas arestas estão ligeiramente biseladas».

61987CJ0310

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 14 Κατά το άρθρο 69, παράγραφος 2, του κανονισμού διαδικασίας, ο ηττηθείς διάδικος καταδικάζεται στα δικαστικά έξοδα. Σύμφωνα όμως με το άρθρο 70 του κανονισμού διαδικασίας, προκειμένου περί προσφυγών υπαλλήλων των Κοινοτήτων, τα όργανα φέρουν τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (δεύτερο τμήμα) αποφασίζει: 1) Απορρίπτει την προσφυγή. 2) Κάθε διάδικος φέρει τα δικά του δικαστικά έξοδα.

62005CJ0214

hu

Fellebbezésével a Sergio Rossi Spa az Európai Közösségek Elsőfokú Bírósága T‑169/03. sz., Sergio Rossi kontra OHIM ügyben 2005. március 1‑jén hozott ítéletének (EBHT 2005., II‑685. o., a továbbiakban: megtámadott ítélet) hatályon kívül helyezését kéri, amely elutasította a Belső Piaci Harmonizációs Hivatal (védjegyek és formatervezési minták) (a továbbiakban: OHIM) első fellebbezési tanácsának az R 569/2002‑1. sz. ügyben 2003. február 28‑án hozott, a Calzaturificio Rossi Spa, jogutódja a Sergio Rossi Spa és Sissi Rossi Srl közötti felszólalási eljárás ügyében hozott határozata (a továbbiakban: vitatott határozat) hatályon kívül helyezése iránti keresetet. Jogi háttér Az Elsőfokú Bíróság eljárási szabályzata 44. cikkének 1. §‑a az alábbiak szerint rendelkezik: „A Bíróság Alapokmányának 21. cikkében említett keresetlevél tartalmazza a következőket: […] c)      a jogvita tárgya és a felhozott jogalapok rövid ismertetése; d)      a felperes kérelmei; e)      szükség esetén a felajánlott bizonyítékok megjelölése.” Ugyanezen eljárási szabályzat 48. cikke 2. §‑ának első albekezdése értelmében: „Az eljárás további részében semmilyen új jogalapot nem lehet felhozni, kivéve, ha az olyan jogi vagy ténybeli helyzetből származik, amely az eljárás során merült fel.” A közösségi védjegyről szóló, 1993. december 20‑i 40/94 módosított tanácsi rendelet (HL 1994. L 11., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 146. o.) 8. cikkének (1) bekezdése az alábbiak szerint rendelkezik: „A korábbi védjegy jogosultjának felszólalása alapján a megjelölés nem részesülhet védjegyoltalomban, ha: […] b) azt azon a területen, ahol a korábbi védjegy oltalom alatt áll, a fogyasztók összetéveszthetik a korábbi védjeggyel való azonossága vagy hasonlósága, valamint az érintett áruk, illetve szolgáltatások azonossága vagy hasonlósága miatt; az összetéveszthetőség magában foglalja azt az esetet is, ha a fogyasztók a megjelölést gondolati képzettársítás (asszociáció) útján kapcsolhatják a korábbi védjegyhez.” A 40/94 rendelet 73. cikke így szól: „A Hivatal [OHIM] határozatait indokolni kell. A határozatok csak olyan érveken és bizonyítékokon alapulhatnak, amelyekkel kapcsolatban az érintett feleknek módjukban állt nyilatkozatot tenni.” Ugyanezen rendelet 74. cikke értelmében: „(1)      A Hivatal [OHIM] az előtte folyó eljárásban a tényeket hivatalból vizsgálja. A lajstromozás viszonylagos kizáró okaival összefüggő eljárásban azonban a Hivatal [OHIM] a vizsgálat során a felek által előterjesztett tényálláshoz, bizonyítékokhoz és érvekhez, valamint a kérelem szerinti igényekhez kötve van. (2)      A Hivatal [OHIM] figyelmen kívül hagyhatja azokat a tényeket vagy bizonyítékokat, amelyeket az érintett felek nem kellő időben terjesztettek elő.” A jogvita előzményei Az Elsőfokú Bíróság az alábbiak szerint írta le a jogvita előzményeit: 1      „1998. június 1‑jén (a Sissi Rossi Srl [a továbbiakban : Sissi Rossi]) a [40/94] rendelet alapján közösségi védjegybejelentést tett [az OHIM‑nál]. 2      A lajstromoztatni kívánt védjegy a SISSI ROSSI szómegjelölés volt. 3      A bejelentést a védjegyekkel ellátható termékek és szolgáltatások nemzetközi osztályozására vonatkozó, felülvizsgált és módosított, 1957. június 15‑i Nizzai Megállapodás szerinti 18. osztályba tartozó árukkal kapcsolatban tették, az alábbi leírással: »bőr és bőrutánzatok, más osztályba nem tartozó bőr- és műbőráruk; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök; esernyők, napernyők és sétapálcák; ostorok és lószerszámok«. […] 5      1999. május 21‑én a Calzaturificio Rossi Spa a 40/94 rendelet 42. cikkének (1) bekezdése alapján felszólalt a bejelentett védjegynek a »bőr és bőrutánzatok, más osztályba nem tartozó bőr- és műbőráruk; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök« vonatkozásában történő lajstromozása ellen. 6      A felszólalás iránti kérelemben hivatkozott védjegyek az Olaszországban 1991. november 11‑én lajstromozott MISS ROSSI szóvédjegy (védjegybejelentési szám: 553 016) és az ugyanezen a napon Franciaországra kiterjedő hatállyal lajstromozott MISS ROSSI nemzetközi védjegy (védjegybejelentési szám: 577 643). Az ezen korábbi védjegyekkel megjelölt áruk a Nizzai Megállapodás 25. osztályába tartozó »cipők«. […] 8      A Calzaturificio Rossi Spa 2000. november 22‑én közjegyzői okiratban rögzített, beolvadással történt egyesülését követően az azóta Sergio Rossi Spa elnevezésű felperes lett a korábbi védjegyek jogosultja. 9      2002. április 30‑i határozatával a felszólalási osztály elutasította a védjegybejelentési kérelmet a felszólalásban szereplő valamennyi áru vonatkozásában. Lényegében úgy ítélte meg, hogy a felperes csak a »női cipőket« illetően szolgáltatott elegendő bizonyítékot a korábbi védjegyek tényleges használatára, illetve arra vonatkozóan, hogy ezen áruk és a védjegybejelentésben szereplő »bőr és bőrutánzatok, más osztályba nem tartozó bőr- és műbőráruk; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök« hasonlóak. Ezenkívül a felszólalási osztály arra a következtetésre jutott, hogy a francia fogyasztó szemében ezek a megjelölések hasonlóak. 10      2002. június 28‑án a [Sissi Rossi] fellebbezést nyújtott be az OHIM‑hoz a felszólalási osztály határozata ellen. 11      Az OHIM első fellebbezési tanácsa [megtámadott határozatával] hatályon kívül helyezte a felszólalási osztály határozatát, és elutasította a felszólalást. A fellebbezési tanács lényegében úgy ítélte meg, hogy a szóban forgó megjelölések kismértékben hasonlóak. A szóban forgó áruk terjesztő hálózatát, rendeltetését és jellegét összehasonlítva másfelől azt állapította meg, hogy az áruk közötti különbségek jóval többet nyomnak a latban, mint a kisszámú közös jegyek. Kiemelten vizsgálta és megcáfolta azt az állítást, miszerint a »női cipők« és a »női táskák« egymást kiegészítő kapcsolatuknál fogva lennének hasonlóak. Következésképpen a fellebbezési tanács szerint nem áll fenn a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja szerint az összetévesztés veszélye.” Az Elsőfokú Bíróság előtti eljárás és a megtámadott határozat 2003. május 12‑én az Elsőfokú Bíróság Hivatalánál benyújtott keresetlevelével a Sergio Rossi Spa keresetet indított a vitatott határozat ellen, elsődlegesen e határozat egészben, másodlagosan pedig részben történő hatályon kívül helyezését kérve azon részében, amely kimondja, hogy a védjegyek, beleértve a MISS ROSSI szóvédjegyet, nem téveszthetők össze a „női táskák” és a „női cipők” vonatkozásában. A megtámadott ítéletben az Elsőfokú Bíróság mindenekelőtt elutasította egyes, a Sergio Rossi Spa által a női cipők és női táskák hasonlóságának alátámasztása céljából benyújtott bizonyítékok – köztük főként internetes oldalakon megjelent újságcikkek, reklámok és fényképek – tekintetbevételét, mivel ezen dokumentumok az OHIM előtti igazgatási eljárás keretén belül nem kerültek benyújtásra. A vitatott határozat hatályon kívül helyezése iránti kérelemmel kapcsolatban az Elsőfokú Bíróság úgy ítélte meg, hogy az elsődleges kérelmet el kell utasítani, és kizárólag a másodlagos kérelmet kell vizsgálni. Az Elsőfokú Bíróság mindenekelőtt megállapította, hogy a keresetből és különösen az első kereseti kérelemből, valamint a felperes szóbeli előterjesztéséből az tűnik ki, hogy a felperes álláspontja szerint a felszólalással érintett valamennyi áru, vagyis egyrészt a „bőr és bőrutánzatok; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök”, másrészt a korábbi védjegyekkel megjelölt „női cipők”, hasonlóak. Az Elsőfokú Bíróság megállapította továbbá, hogy a keresetlevélben kifejtett érvelés kizárólag „női táskákra” és „női cipőkre” hivatkozik. Mivel nem terjesztettek elő olyan érvet, amely kétségbe vonná a fellebbezési tanács azon álláspontját, miszerint a „bőr és bőrutánzatok; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök” és a „női cipők” körébe tartozó áruk nem hasonlóak, az Elsőfokú Bíróság úgy vélte, nincs szükség az előtte hivatkozott jogalap vizsgálatára, mivel az az ütköző áruk állítólagos hasonlóságán alapult. Ezen túlmenően az Elsőfokú Bíróság úgy vélte, hogy a felperes által az OHIM előtti eljárás során tett valamennyi észrevételre irányuló általános hivatkozás nem orvosolhatja a keresetlevélben kifejtett érvek hiányát. Végezetül az Elsőfokú Bíróság megállapította, hogy csak a tárgyaláson és így túl későn került sor a felperes azon kijelentésére, miszerint ezeket az árukat ugyanazon csatornákon keresztül értékesítik, és ugyanazon nyersanyagból készülnek. Ezt követően az Elsőfokú Bíróság megvizsgálta a közösségi védjegybejelentéssel érintett „női táskák” és a korábbi védjegyekkel megjelölt „női cipők” közti hasonlóságot, valamint a szóban forgó megjelölések közötti hasonlóságot, és megállapította, hogy a szóban forgó védjegyek között nem áll fenn az összetévesztés veszélye. Következésképpen a keresetet elutasította. A felek kérelmei Fellebbezésével a fellebbező azt kéri, hogy a Bíróság: –        elsődlegesen helyezze teljes egészében hatályon kívül a megtámadott ítéletet; –        másodlagosan helyezze hatályon kívül a megtámadott ítéletet a „SISSI ROSSI” védjegy „bőr és bőrutánzatok” tekintetében történő lajstromozását érintő részében; –        továbbra is másodlagosan, amennyiben a Bíróság elismeri a fellebbező jogát bizonyítékok benyújtására, helyezze a megtámadott határozatot teljes egészében hatályon kívül, és utalja vissza az ügyet az Elsőfokú Bíróság elé, hogy az megvizsgálja az általa elfogadhatatlannak nyilvánított bizonyítékokat, vagy – másodlagosan és a 40/94 rendelet 73. cikkében foglalt meghallgatáshoz való jog értelmében – utalja vissza az ügyet az OHIM fellebbezési tanácsa elé a meghallgatás határidejének megjelölése céljából, és –        az OHIM‑ot kötelezze a költségek viselésére. Az OHIM és a Sissi Rossi azt kérik, hogy a Bíróság utasítsa el a fellebbezést, és a fellebbezőt kötelezze a költségek viselésére. A fellebbezés A megtámadott határozat hatályon kívül helyezése iránti kérelme alátámasztásául a fellebbező három jogalapra hivatkozik. Az első és második jogalap az Elsőfokú Bíróság eljárási szabályzatának helytelen alkalmazásából ered. Harmadik, két részre osztott jogalapjával a fellebbező a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdése b) pontjának megsértésére hivatkozik. Mindenekelőtt a harmadik jogalapot kell megvizsgálni, azt követően pedig az első és második jogalapot. A harmadik jogalapról A felek érvei Harmadik jogalapjának első részével a fellebbező úgy véli, hogy az Elsőfokú Bíróság hibás módon vizsgálta a releváns tényezőket az érintett áruk hasonlóságának – következésképpen a szóban forgó védjegyek összetéveszthetőségének – értékelése során, amely tényezők magukban foglalják különösen, amint az a Bíróság ítélkezési gyakorlatából következik, az áruk természetét, rendeltetését, használatát, valamint versengő vagy kiegészítő voltukat. E tekintetben a Bíróság C‑39/97. sz. Canon–ügyben 1998. szeptember 29‑én hozott ítéletének [EBHT 1998., I‑5507. o.] 23. pontjára hivatkozik. Az Elsőfokú Bíróság nem vett tudomást különösen arról a körülményről, hogy az érintett áruk végső fogyasztói azonosak. Továbbá, ezen áruk rendeltetésének vizsgálata során az Elsőfokú Bíróság nem vette kellő mértékben tekintetbe a női táskák és női cipők esztétikai funkcióját, amely funkció következtében ezen áruk kiegészítő jellegűvé válnak, mivel esztétikus módon kell őket egymáshoz igazítani. Ezen túlmenően az Elsőfokú Bíróság úgy ítélte meg, hogy a felperes nem bizonyította az OHIM előtti eljárás keretén belül, hogy a szóban forgó árukat általában ugyanazon elárusítóhelyeken forgalmazzák. Ugyanakkor ezen eljárás folyamán a felperesnek egyszer sem ajánlották fel, hogy ezen tény alátámasztására bizonyítékokat nyújthat be. Harmadik jogalapjának második részével a fellebbező arra hivatkozik, hogy az Elsőfokú Bíróság hibásan értékelte a szóban forgó védjegyek közötti hasonlóságot. Kijelenti különösen azt, hogy az Elsőfokú Bíróság láthatólag abból a tényből kiindulva jutott következtetésére, hogy a „Rossi” családnév igen elterjedt a francia fogyasztók körében. Márpedig ezt a megállapítást egyetlen objektív tényező sem támasztja alá. A fellebbező álláspontja szerint az Elsőfokú Bíróság megállapítása téves, mivel az említett családnév nem elterjedt a francia területen, és olasz családnév képzetét kelti. Ráadásul egy elterjedt családnév is képes betölteni a védjegy alapvető feladatát, vagyis megkülönböztető jellegű lehet az érintett áruk vonatkozásában. Következésképpen a „Rossi” családnevet nem lehet kevésbé megkülönböztető jellegűnek nyilvánítani a francia területen. Jelentős megkülönböztető képességűnek kell tekinteni. Végül pedig az Elsőfokú Bíróság nem indulhatott volna ki abból a körülményből, hogy „a felperes nem azt állította, hogy a »Rossi« szó a megjelölés domináns alkotóelemét képezi”, hiszen a felperes egyetlenegyszer sem állította ennek ellenkezőjét. A Sissi Rossi úgy véli, hogy a felperes valójában az ügy tényállási elemeinek Elsőfokú Bíróság által végzett értékelését vitatja, anélkül hogy hivatkozna megállapításainak anyagi jogi hibáira, következésképpen ez a jogalap nem tartozik a Bíróság hatáskörébe. Az OHIM, valamint másodlagosan a Sissi Rossi ugyancsak arra hivatkoznak, hogy a fellebbező kifogásai nem megalapozottak. A Bíróság álláspontja A harmadik jogalap második részével kapcsolatban elegendő arra emlékeztetni, hogy kizárólag az Elsőfokú Bíróság feladata az előtte bemutatott bizonyítékok értékének meghatározása, és az Elsőfokú Bíróság nem köteles kifejezetten indokolni az előtte bemutatott minden egyes bizonyíték bizonyító erejére vonatkozó értékelését. Mindazonáltal köteles olyan indokolást adni, amely lehetővé teszi a bírósági felülvizsgálat elvégzését, és különösen lehetővé kell tennie a Bíróság számára azt, hogy az Elsőfokú Bíróság elé terjesztett bizonyítékok esetleges elferdítését felülvizsgálja (e tekintetben lásd a Bíróság C‑198/03. P. sz., Bizottság kontra CEVA és Pfizer ügyben 2005. július 12‑én hozott ítéletének [EBHT 2005., I‑6357. o.] 50. pontját). Ezen túlmenően az Elsőfokú Bíróságnak jogában áll, hogy a ténybeli elemek független értékelése során figyelembe vegye azt, ha az egyik fél tartózkodik bizonyos körülményekre történő hivatkozástól. A megtámadott ítélet 69–85. pontjában az Elsőfokú Bíróság átfogóan értékelte a szóban forgó védjegyek közötti hasonlóságot, illetve a közönség tudatában fennálló összetévesztés veszélyét, tekintetbe véve az adott ügy valamennyi releváns tényezőjét. Megállapításait jogilag megfelelően indokolta is. A továbbiakban azzal, hogy harmadik jogalapjának első és második részével felrója az Elsőfokú Bíróságnak, hogy hibás módon vizsgálta a releváns tényezőket az érintett áruk és az ütköző védjegyek közötti hasonlóság értékelése során, a fellebbező azt kívánja elérni, hogy a Bíróság váltsa fel a tények általa végzett értékelését az Elsőfokú Bíróság értékelésével. Az EK 225. cikkből és a Bíróság alapokmánya 58. cikkének első bekezdéséből következően a fellebbezés kizárólag jogkérdésre vonatkozhat. Az Elsőfokú Bíróság hatásköre ezért kizárólag a releváns tények megállapítására és értékelésére, valamint a bizonyítékok értékelésére terjed ki. Ezeknek a tényeknek és bizonyítékoknak az értékelése tehát – amennyiben nincsen szó az elferdítésükről – nem olyan jogkérdés, amelynek vizsgálata a fellebbezési eljárás keretein belül a Bíróságra tartozna (lásd a Bíróság C‑104/00. P. sz., DKV kontra OHIM ügyben 2002. szeptember 19‑én hozott ítéletének [EBHT 2002., I‑7561. o.] 22. pontját és a C‑37/03. sz., BioID kontra OHIM ügyben 2005. szeptember 15‑én hozott ítéletének [EBHT 2005., I‑7975. o.] 43. pontját). Mivel a fellebbező nem hivatkozott az Elsőfokú Bíróságnál előterjesztett tények és bizonyítékok elferdítésére, a harmadik jogalap első részét és második részét – részben mint elfogadhatatlanokat – el kell utasítani. A harmadik jogalapot tehát teljes egészében el kell utasítani. Az első jogalapról A felek érvei A fellebbező azt állítja, hogy az Elsőfokú Bíróság megsértette eljárási szabályzata 81. cikkét, mivel az ítéletből hiányzik az elsődlegesen előterjesztett kérelem elutasításának indokolása. Az Elsőfokú Bíróságnak a jogvita terjedelmét nem kellett volna a korábbi védjegyekkel megjelölt „női cipők” és a bejelentett védjeggyel megjelölt „női táskák” közötti hasonlóságra korlátoznia. Egyrészt, noha az Elsőfokú Bíróság előtt benyújtott keresetét alátámasztó érvek szinte kizárólag az említett áruk közötti hasonlóságra összpontosítottak, a felperes az Elsőfokú Bíróságnak benyújtott keresetlevél több pontjában is a lajstromozás tárgyát képező védjeggyel megjelölt valamennyi áru közötti hasonlóságra hivatkozott. Másrészt a tárgyalás során hivatkozott érveket nem lehetett volna elfogadhatatlannak nyilvánítani az eljárási szabályzat 48. cikkének 2. §‑a értelmében, mint az eljárás során felhozott új jogalapokat. Hiszen nem új jogalapokról, csupán az említett keresetlevélben már benyújtott kérelmeket alátámasztó kiegészítő érvekről van szó. A Sissi Rossi és az OHIM álláspontja szerint az Elsőfokú Bíróság helyesen korlátozta vizsgálatát a „női cipőkre” és „női táskákra”, mivel nem léphet a felek helyébe, és az általuk előterjesztendő érvek híján nem vizsgálhatja saját kezdeményezésre a jogvitához kapcsolódó kérdést. Egyébiránt, noha a felperes a tárgyalás során ténylegesen más áruk közötti hasonlóságra hivatkozott, mint amelyekre az Elsőfokú Bíróság vizsgálatát korlátozta, ez első ízben az eljárás keretén belül történt, vagyis az Elsőfokú Bíróság helyesen ítélte úgy, hogy a jogalap késedelmes. A Bíróság álláspontja Címe értelmében az első jogalap a megtámadott ítélet az Elsőfokú Bíróság előtt benyújtott elsődleges kérelem elutasítása indokolásának hiányára vonatkozik. Ugyanakkor a fellebbező fellebbezésében valójában ezen elutasítás megalapozottságát vitatja. Felrója az Elsőfokú Bíróságnak, hogy elfogadhatatlannak nyilvánította az említett kérelmet azon okból, hogy nem maga a keresetlevél tartalmazta az általa előterjesztett, ezt alátámasztó érveket. Meg kell tehát vizsgálni, hogy ily módon az Elsőfokú Bíróság tévesen alkalmazta‑e a jogot. Az Elsőfokú Bíróság eljárási szabályzata 44. cikke 1. §‑ának c) pontjából következik, hogy a benyújtott keresetlevélnek tartalmaznia kell a jogvita tárgyát és a felhozott jogalapok rövid ismertetését. A Bíróság már állást foglalt ezen követelmény terjedelméről eljárási szabályzata 38. cikke 1. §‑ának c) pontjában. Kimondta, hogy az előírt nyilatkozatnak kellően egyértelműnek és pontosnak kell lennie ahhoz, hogy az alperes elő tudja készíteni védekezését, illetve a Bíróság gyakorolhassa felülvizsgálati jogkörét. Mindebből következik, hogy a kereset alapjául szolgáló alapvető ténybeli és jogi elemeknek magából a kereset szövegezéséből kell egységes és érthető módon következniük (lásd a C‑178/00. sz., Olaszország kontra Bizottság ügyben 2003. január 9‑én hozott ítélet [EBHT 2003., I‑303. o.] 6. pontját és a C‑199/03. sz., Írország kontra Bizottság ügyben 2005. szeptember 15‑én hozott ítélet [EBHT 2005., I‑8027.o.] 50. pontját). Ugyanezen megállapítás érvényes az Elsőfokú Bíróság előtt benyújtott keresetlevelekre is, mivel a Bíróság eljárási szabályzatának idézett 38. cikke 1. §‑a c) pontjának, illetve az Elsőfokú Bíróság 44. cikke 1. §‑a c) pontjának szövegezése azonos, és mindössze átveszik a Bíróság alapokmánya 21. cikkében foglalt kötelezettséget, amely különbség nélkül alkalmazandó a Bíróság, illetve az Elsőfokú Bíróság előtt benyújtott keresetlevelekre. Következésképpen az Elsőfokú Bíróságnak – mint elfogadhatatlant – el kell utasítania az előtte előterjesztett kereseti kérelmet, amennyiben a kereset alapjául szolgáló alapvető ténybeli és jogi elemek magából a kereset szövegezéséből nem következnek egységes és érthető módon. Ennélfogva, ellentétben a felperes álláspontjával, ezen elemek hiányát a keresetlevélből nem orvosolhatja azoknak a tárgyalás folyamán történő előterjesztése. Jelen ügyben, a megtámadott ítélet 46–48. pontjában az Elsőfokú Bíróság elutasította az elsődleges kereseti kérelmet azon okból, hogy a keresetlevélben kifejtett érvelés kizárólag „női táskákra” és „női cipőkre” hivatkozik, és nem tartalmaz egyetlen, a fellebbezési tanács azon állítását kétségbe vonó érvet sem, amely szerint a „bőr és bőrutánzatok; állatbőrök; utazótáskák és bőröndök” és a „női cipők” nem hasonlóak. A fellebbező a Bíróság előtt nem terjesztett elő egyetlen olyan komoly érvet sem, amely annak bizonyítására irányult volna, hogy – ellentétben az Elsőfokú Bíróság álláspontjával – az előtte benyújtott keresetlevél tartalmazta az említett kérelmet alátámasztó ténybeli és jogi elemeket. Minthogy ezen kérelem elfogadhatatlan volt, a felperes valójában új jogalapot hozott fel a tárgyalás során kereseti kérelmei alátámasztására, olyan jogi vagy ténybeli elemek bemutatásával, amelyek tárgya megegyezik a kérelem tárgyával. Márpedig az Elsőfokú Bíróság eljárási szabályzata 48. cikkének 2. §‑a értelmében az eljárás további részében semmilyen új jogalapot nem lehet felhozni, kivéve ha az olyan jogi vagy ténybeli helyzetből származik, amely az eljárás során merült fel. Mivel a felperes nem hivatkozott arra, hogy ez az eset állna fenn, megállapítható, hogy az Elsőfokú Bíróság helyesen utasította el ezen, késedelmesen előterjesztett ténybeli elemeket. Miután az Elsőfokú Bíróság nem tévedett a jogban, az első jogalapot el kell utasítani. A második jogalapról A felek érvei A fellebbező elsődlegesen úgy véli, hogy az általa benyújtott bizonyítékok elfogadhatatlannak nyilvánításával az Elsőfokú Bíróság megsértette eljárási szabályzata 44. cikke 1. §‑ának e) pontját, amely lehetővé teszi a bizonyítékok felajánlását. A fellebbező úgy véli, hogy az Elsőfokú Bíróság, amely e tekintetben saját ítélkezési gyakorlatára támaszkodott, jelen ügytől eltérő típusú ügyekre hivatkozott. Ugyanis az Elsőfokú Bíróság által említett ítéletek olyan ügyekre vonatkoznak, amelyekben a felperesek látták, hogy az OHIM kezdetben elutasította érveiket – tehát az OHIM fellebbezési tanácsa előtt vitathatták volna az ezen elutasítást igazoló érveket –, míg jelen ügyben, miután a felszólalási osztály a felperes számára kedvező határozatot hozott, az OHIM saját érveit első ízben a megtámadott határozatban adta elő, ily módon a felperesnek nem volt lehetősége, hogy az OHIM‑nak az ő álláspontjával ellentétes megállapításait az igazgatási eljárás bármely pillanatában megtámadja. Másodlagosan a fellebbező a 40/94 rendelet 73. cikkének megsértésére hivatkozik, mivel az OHIM fellebbezési tanácsa előtti eljárás folyamán nem volt módja nyilatkozatot tenni arról, hogy az érintett áruk között fennáll‑e hasonlóság, vagy sem. Márpedig, ellentétben az Elsőfokú Bíróság álláspontjával, a 73. cikk megsértésére történő hivatkozást nem első ízben a tárgyalás során előterjesztett, új jogalapnak, hanem a jogalap egyszerű kifejtésének kell tekinteni, amelynek alátámasztására egyes bizonyítékokat már előterjesztettek az Elsőfokú Bírósághoz benyújtott keresettel együtt. Ugyanis ezen rendelkezés értelmében a felperesnek mindenképpen lehetőséget kellett volna adni, hogy az OHIM által első ízben előterjesztett érveket megtámadhassa. Mivel ez az igazgatási eljárás során nem történhetett meg, az Elsőfokú Bíróságnak, amely előtt az OHIM fellebbezési tanácsának határozata ellen irányuló keresetet előterjesztették, két lehetőség közül kellett választania: vagy lehetővé teszi, hogy a bizonyítékokat előtte is benyújthassák, vagy hatályon kívül helyezi a vitatott határozatot, és visszautalja az ügyet a fellebbezési tanács elé, biztosítva ezzel a lehetőséget a felperes számára, hogy megtámadhassa az első ízben az említett határozatban hivatkozott érveket. A Sissi Rossi és az OHIM úgy véli, hogy az Elsőfokú Bíróság helyesen mondta ki, hogy a vitatott bizonyítékok elfogadhatatlanok, mégpedig a megtámadott ítéletben kifejtett okoknál fogva. A másodlagosan hivatkozott jogalapok elfogadhatatlanságával kapcsolatban a Sissi Rossi kételyeket táplál, mivel a fellebbező a 40/94 rendelet 73. cikkének a fellebbezési tanács, nem pedig az Elsőfokú Bíróság részéről történt megsértésére hivatkozik. Mindenesetre az Elsőfokú Bíróság jogosan vélte úgy, hogy az ezen rendelkezés megsértéséből eredő jogalap elfogadhatatlan. Másfelől pedig a felperesnek kellő lehetősége volt álláspontja ismertetésére az OHIM előtti eljárás folyamán. A Bíróság álláspontja –       Az Elsőfokú Bíróság eljárási szabályzata 44. cikke 1. §‑a e) pontjának megsértéséről Egyrészt a 40/94 rendelet 63. cikkéből következik, hogy az OHIM fellebbezési tanácsai határozatainak hatályon kívül helyezésére vagy megváltoztatására hatáskör hiánya, lényeges eljárási szabálysértés, az EK‑Szerződés vagy a 40/94 rendelet, illetve ezek alkalmazásával kapcsolatos bármely jogszabály megsértésére vagy hatáskörrel való visszaélésre alapított kereset irányulhat. Következésképpen a közösségi bíróság e határozat felett gyakorolt ellenőrzése nem terjed túl e határozat jogszerűségének ellenőrzésén, nem tárgya tehát az OHIM fórumai által értékelt tényállási körülmények felülvizsgálata. Másrészt ugyanezen rendelet 74. cikke (1) bekezdéséből következik, hogy a lajstromozás viszonylagos kizáró okaira vonatkozó eljárásokban, jelen ügy tárgyához hasonlóan, az OHIM által végzett vizsgálat a felek által hivatkozott jogalapokra és előterjesztett kérelmekre korlátozódik. Mivel az OHIM nem veheti tekintetbe azon tényeket, amelyeket a felek előtte nem terjesztettek elő, a határozatok jogszerűségét nem lehet ezen tények alapján megtámadni. Következésképpen az Elsőfokú Bíróság ugyancsak nem veheti tekintetbe az ezen tények alátámasztására szolgáló bizonyítékokat. Ellentétben a fellebbező álláspontjával, az a körülmény, hogy a fellebbezési tanács az OHIM előtt benyújtott bizonyítékokból kiindulva jutott a felszólalási osztályétól eltérő következtetésekre, e tekintetben nem bír jelentőséggel, hiszen a bizonyítékok említett fellebbezési tanács által végzett értékelése mindenképpen megtámadható az Elsőfokú Bíróság előtt. Ezenfelül, ahogyan az Elsőfokú Bíróság helyesen állapította meg, amennyiben a fellebbező úgy véli, hogy a fellebbezési tanács a 40/94 rendelet 73. cikkének második mondatát megsértve megfosztotta őt annak a lehetőségétől, hogy a szóban forgó bizonyítékokat az igazgatási eljárás során időben bemutassa, úgy hivatkoznia kellett volna erre a jogalapra a megtámadott határozat hatályon kívül helyezése iránti kérelme alátámasztásakor. Abból, hogy a fellebbezési tanács megsértette a felperes meghallgatáshoz való jogát, nem következik az, hogy az Elsőfokú Bíróság olyan tényeket és bizonyítékokat értékeljen, amelyeket nem terjesztettek elő korábban az OHIM fórumai előtt. –       Az Elsőfokú Bíróságnak a 40/94 rendelet 73. cikkének fellebbezési tanács általi állítólagos megsértésével kapcsolatos jogi tévedéséről Elöljáróban meg kell állapítani, hogy ellentétben a Sissi Rossi álláspontjával, ez a kifogás elfogadható, mivel a fellebbező azt rója fel az Elsőfokú Bíróságnak, hogy tévedett a jogban azzal, hogy nem állapította meg a 40/94 rendelet 73. cikkének fellebbezési tanács részéről történő állítólagos megsértését. E kifogás megalapozottságával kapcsolatban emlékeztetni kell arra, hogy az Eljárási Szabályzat 48. cikke 2. §‑a első albekezdésének értelmében az eljárás további részében semmilyen új jogalapot nem lehet felhozni, kivéve ha az olyan jogi vagy ténybeli helyzetből származik, amely az eljárás során merült fel. Márpedig a fellebbező nem vitatja, hogy az Elsőfokú Bíróság előtt benyújtott keresetlevélben nem rótta fel, hogy a fellebbezési tanács megsértette a 40/94 rendelet 73. cikkének második mondatát, mivel ezen kifogással első ízben a tárgyalás során élt. Nem vitatja továbbá azt sem, hogy az ezen kifogást alátámasztó bizonyítékok léteztek és ismertek voltak előtte keresetlevelének az Elsőfokú Bíróság Hivatalához történő benyújtásának idején. Ilyen körülmények között az Elsőfokú Bíróság nem tévedett a jogban azzal, hogy nem állapította meg a 40/94 rendelet 73. cikke második mondatának állítólagos megsértését. A második jogalapot tehát el kell utasítani. A költségekről Az eljárási szabályzat 69. cikkének 2. §‑a alapján, amelyet ugyanezen szabályzat 118. cikke alapján a fellebbezési eljárásban is alkalmazni kell, a Bíróság a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. A fellebbezőt, mivel pervesztes lett, az OHIM és a Sissi Rossi Spa kérelmének megfelelően kötelezni kell a költségek viselésére. A fenti indokok alapján a Bíróság (harmadik tanács) a következőképpen határozott: 1) A Bíróság a fellebbezést elutasítja. 2) A Bíróság a Sergio Rossi Spa‑t kötelezi a költségek viselésére. Aláírások * Az eljárás nyelve: olasz.

62003TJ0318

hu

A eljárás előzményei 1       2000. november 13-án a Fábricas Agrupadas de Muñecas de Onil SA spanyol társaság a közösségi védjegyről szóló, 1993. december 20-i 40/94 módosított tanácsi rendelet (HL 1994. L 11., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 92. o.) alapján közösségi védjegybejelentést nyújtott be a Belső Piaci Harmonizációs Hivatalhoz (védjegyek és formatervezési minták) (OHIM). 2       A lajstromoztatni kívánt védjegy az ATOMIC BLITZ szómegjelölés volt. 3       A bejelentést a védjegyekkel ellátható termékek és szolgáltatások nemzetközi osztályozására vonatkozó, felülvizsgált és módosított, 1957. június 15-i Nizzai Megállapodás szerinti 28. osztályba tartozó áruk vonatkozásában tették, az alábbi leírással: „játékok, játékszerek; testnevelési és sportcikkek, amelyek nem tartoznak más osztályokba”. 4       A védjegybejelentést a Közösségi Védjegyértesítő 2001. július 9-i, 60/2001. számában hirdették meg. 5       2001. október 3-án az Atomic Austria GmbH társaság (a továbbiakban: felperes), a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontjára hivatkozással, felszólalt a lajstromozási kérelem ellen. A felszólalást az öt ‑ az ATOMIC megjelölésből álló ‑ védjegyoltalmat élvező megjelölésre alapították (a továbbiakban: korábbi védjegyek), amelyeket Ausztriában az alábbiak szerint lajstromoztak: –       az 1973. március 16-án bejelentett és 1973. augusztus 23-án lajtromozott 75 086. sz. szóvédjegy; –       az 1974. február 8-án bejelentett és 1974. március 15-én lajstromozott 76 640. sz. szóvédjegy; –       az 1977. március 2-án bejelentett és 1977. május 16-án lajstromozott 85 558. sz. szóvédjegy; –       az 1981. március 27-én bejelentett és 1981. július 22-én lajstromozott 97 370. sz. szóvédjegy; –       az 1984. június 28-án bejelentett és 1984. szeptember 10-én lajstromozott 106 849. sz. szóvédjegy. 6       A felperes felszólalásához – minden korábbi védjegyre vonatkozólag – angol fordítással ellátott osztrák védjegylajstrom-kivonatot, valamint a felperest az OHIM előtt képviselő szabadalmi ügyvivő által kiállított tanúsítványt mellékelt, amelyben megerősítette, hogy: „[…] az öt lajstromozás teljesen érvényes a kivonatokban, illetőleg a fordításomban megjelölt minden áru vonatkozásában”. A kivonatokon 1999. április 19-i keltezés szerepelt. 7       2001. november 23-i levelében az OHIM felszólalási osztálya tájékoztatta a felperest arról, hogy felszólalását közölték az alperessel, részére pedig négyhónapos, 2002. március 23-án lejáró határidőt szabott a felszólalása alátámasztásához szükségesnek tartott minden további ténynek, bizonyítéknak vagy észrevételnek az iratokhoz való becsatolására. 8       E levélhez a felszólalás alátámasztásához megkövetelt bizonyítékokra vonatkozó tájékoztatót mellékeltek (a továbbiakban: tájékoztató). Sem a levél, sem a tájékoztató nem tartalmazott kifejezett felhívást pontosan meghatározott hiányzó iratok benyújtására. 9       A felperes a számára előírt határidőn belül nem nyújtott be a felszólalását alátámasztó semmilyen további iratot. 10     2002. december 9-én az OHIM felszólalási osztálya a felszólalást teljes egészében elutasította azzal az indokkal, hogy a felperes elmulasztotta benyújtani az előírt határidőben a korábbi védjegyoltalom fennállását bizonyító megújításának igazolását. 11     2003. január 17-én a felperes fellebbezést nyújtott be az OHIM felszólalási osztályának határozata ellen. A felperes álláspontja szerint a felszólalási osztály nem vette figyelembe a szabadalmi ügyvivő tanúsítványát arról, hogy a bemutatott kivonatok nem tartalmaztak olyan utalást, hogy a lajstromozások érvényüket vesztették volna, továbbá a felszólalási osztálynak kifejezetten fel kellett volna hívnia a felperest a hiányzó iratok benyújtására. 12     Az OHIM második fellebbezési tanácsa 2003. július 9-i határozatával (a továbbiakban: megtámadott határozat) elutasította a felszólalási osztály határozata ellen benyújtott fellebbezést. 13     A fellebbezési tanács megjegyezte, hogy az OHIM 2001. november 23-i levelét kísérő tájékoztató egyrészt világosan és félreérthetetlenül megjelölte, hogy a korábbi védjegyek megújítását megújítási igazolással vagy bármely más egyenértékű okirattal bizonyítani kell. Kimondta, hogy a felperest az OHIM előtt képviselő szabadalmi ügyvivő által kiállított, a korábbi védjegy érvényességét megerősítő tanúsítvány nem fogadható el a hivatalos megújítási igazolással egyenértékű bizonyítékként. Végül kifejtette, hogy az a tény, hogy a tájékoztatót a 2001. november 23-i levélhez mellékelték, a jelen ügyet elhatárolhatóvá tette azoktól a felperes által hivatkozott ügyektől, amelyekben a fellebbezési tanács úgy határozott, hogy a felszólalási osztálynak külön felhívást kellett volna kiküldenie. Az eljárás 14     Az OHIM 2004. október 27-i levelében bizonyos észrevételeket tett a tárgyalásra készített jelentéssel kapcsolatban. 15     2004. november 16-án, a tárgyalást követően, az Elsőfokú Bíróság felhívta a feleket a védjegyoltalom időtartamára vonatkozó osztrák jogszabályok előterjesztésére. A felperes 2004. november 25-i, az OHIM pedig 2004. november 29-i levelében válaszolt erre a felhívásra. 16     A felek válaszait követően a szóbeli szakasz 2004. december 10-én lezárásra került. A felek kérelmei 17     A felperes keresetében azt kéri, hogy az Elsőfokú Bíróság: –       helyezze hatályon kívül a megtámadott határozatot; –       az OHIM-ot kötelezze a költségek viselésére. 18     Az OHIM azt kéri, hogy az Elsőfokú Bíróság: –       utasítsa el a keresetet; –       a felperest kötelezze a költségek viselésére. Indokolás 19     Keresetének alátámasztására a felperes három jogalapot jelöl meg, amelyeket elsődlegesen abból a tényből vezet le, hogy a fellebbezési tanács nem bírálta el az általa szolgáltatott bizonyítékok figyelembevételének hiányát, másodlagosan pedig abból a tényből, hogy a fellebbezési tanács nem látott eljárási szabálysértést abban, hogy a felszólalási osztály nem hívta fel a felperes figyelmét bizonyos iratok hiányára, továbbá – szintén másodlagosan – abból a tényből, hogy a fellebbezési tanács nem tekintette a felszólalási osztály részéről a bizalomvédelem elve megsértésének azt, hogy gyakorlatának változásáról elmulasztott tájékoztatást adni. A szolgáltatott bizonyítékoknak a felszólalási osztály általi figyelembevétele hiányából levezetett jogalapról 20     Az első jogalap két részre osztható. Az első rész keretében a felperes azt állítja, hogy az általa benyújtott osztrák védjegylajstrom-kivonatok elégséges bizonyítékául szolgálnak a korábbi védjegyek érvényességének. A második rész keretében a felperes – másodlagosan – arra hivatkozik, hogy megfelelő bizonyítékot csatolt a szabadalmi ügyvivő által kiállított tanúsítvánnyal. 21     Mindenekelőtt meg kell vizsgálni a jelen jogalap első részét. A felek érvei 22     A felperes azt állítja, hogy a 2001. október 3-i felszólaláshoz csatolt iratanyag teljes volt. Álláspontja szerint csatolta a közösségi védjegyről szóló 40/94/EK tanácsi rendelet végrehajtásáról szóló, 1995. december 13-i 2868/95/EK bizottsági rendelet (HL L 303., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 189. o.) 16. szabályának (2) bekezdésében megkövetelt bizonyítékot, mivel a korábbi védjegyekre vonatkozó védjegylajstrom-kivonatokból kitűnt, hogy a kérdéses védjegyek továbbra is érvényesek. A felperes úgy ítéli meg, hogy amennyiben a kivonatok kiállításának időpontjában a korábbi védjegyek oltalma például már lejárt volna, az Österreichisches Patentamt (osztrák szabadalmi hivatal) ezt az ennek megfelelő megjegyzéssel feltüntette volna a kivonatokon. Minthogy a felperes által a korábbi védjegyekre vonatkozólag benyújtott kivonatok nem tartalmaztak ilyen megjegyzést, a felszólalási osztálynak semmi oka nem volt azt feltételezni, hogy az oltalom lejárt. 23     Ezt követően, a lastromkivonatok kiállítása és a felszólalási benyújtása között a korábbi védjegyek vonatkozásában – kivéve a 97 370. sz. védjegyet – semmilyen megújításra nem volt szükség. A felperes szerint ezért nem kellett benyújtani megújítási igazolást vagy a tájékoztató szerinti egyenértékű bizonyítékot. 24     A felperes a tárgyaláson észrevételezte, hogy az ilyen védjegy oltalmi ideje, ahogyan az valamely hivatalos okiratból kitűnhet, nem szavatolja, hogy a védjegy éppen ebben az időszakban védjegyoltalom alatt állt. Egyfelől, az oltalom megújítható, ugyanis Ausztriában a megújításra sor kerülhet az oltalmi idő lejártát követő hat hónapot meg nem haladó határidőn belül. Másfelől, bármely védjegy törölhető bírósági határozattal e határidő lejárta előtt, vagy a védjegyjogosult akár le is mondhat védjegyéről. A felperes ebből arra a következtetésre jut, hogy még az oltalmi idő megjelölése sem jelent biztosítékot arra nézve, hogy a védjegy tényleges oltalom alatt áll a megjelölt időpontig, továbbá, hogy ennek következtében az oltalmi időnek nincs a védjegy többi jellemzőjéhez fogható jelentősége, amilyen az oltalom hatálya alá tartozó áruk és szolgáltatások felsorolása. 25     A tárgyaláson a felperes ezenkívül előadta, hogy az Österreichisches Patentamt nem állít ki külön védjegyoltalom-megújítási igazolásokat. Ebben a helyzetben a felperes úgy döntött, hogy a korábbi védjegyek érvényességét lajstromkivonatok segítségével bizonyítja. 26     Az OHIM emlékeztet arra, hogy a felszólalóra hárul az olyan korábbi jog létezésének bizonyítása, amelyre felszólalását alapítja. Valamely korábbi védjegy bizonyítása – véleménye szerint – magában foglalja megújításának bizonyítását is. Megújítás hiányában ugyanis a védjegy érvényét veszti, és ezért nem jelenthet akadályt új védjegyek lajstromozására nézve. 27     Az OHIM szerint az Österreichisches Patentamtnak a korábbi védjegyekre vonatkozó, a felperes felszólalásához csatolt lajstromkivonatai nem tették lehetővé az előző végjegyek oltalmi ideje lejártának megállapítását, amely a védjegyoltalom tartalmának lényeges eleme. A felperesnek a korábbi védjegyek oltalmi idejére vonatkozó külön magyarázata hiányában az OHIM úgy tekintette, hogy az oltalom ideje tíz év. Márpedig ez az időtartam lejárt az összes, 1973 és 1984 között lajstromozott korábbi védjegy vonatkozásában. 28     Az OHIM továbbá az Elsőfokú Bíróság T‑235/02. sz., Strongline kontra OHIM – Scala (SCALA) ügyben 2003. november 17-én hozott végzésében (EBHT 2003., II‑0000. o.) lefektetett elvek értelemszerű alkalmazását javasolva előadja, hogy az, hogy az oltalmi idő lejárta nem derül ki a lajstromkivonatokból, akadályozza a felszólalási eljárásban részt vevő másik felet és a fellebbezési tanácsot abban, hogy kellő bizonyossággal meggyőződhessenek a korábbi védjegyek jogi helyzetéről és jogosultjáról. Az OHIM szerint ezért a benyújtott kivonatok önmagukban nem elegendőek a korábbi védjegyek fennállásának bizonyításához. 29     A tárgyaláson az OHIM hozzátette, hogy a felperes által benyújtott kivonatok az OHIM-nak történő bemutatásuk időpontjában túl régiek voltak. Megjegyezte továbbá, hogy még ha a felperesnek nem is volt lehetősége arra, hogy megújítási igazolást mutasson be, bizonyíthatta volna a korábbi védjegyek megújítását akár a védjegyoltalmi időt szabályozó osztrák jogszabályokból készült szemelvények, akár az Österreichisches Patentamtnak a korábbi védjegyek védjegyokirataihoz mellékelt kísérőlevelei becsatolásával. 30     Az OHIM ezenkívül néhány olyan érvet ad elő, amely a jelen jogalap első részének – és ebből kifolyólag a megtámadott határozat hatályon kívül helyezésére irányuló kérelemnek – az alátámasztására alkalmas. Az Elsőfokú Bíróság álláspontja 31     Az Elsőfokú Bíróság elöljáróban emlékeztet arra, hogy – amint az a 40/94 rendelet ötödik preambulumbekezdéséből következik – a védjegyekre vonatkozó közösségi szabályozás nem lép a tagállamok védjegyekre irányadó jogszabályainak helyébe. Az e rendelet által létrehozott rendszer feltételezi a korábbi nemzeti védjegyeknek és jogoknak az OHIM által történő figyelembevételét. 32     Ily módon, e rendelet 8. cikkének (1) bekezdése, együttesen értelmezve a rendelet 8. cikke (2) bekezdése a) pontjának ii) és iii) alpontjával, úgy rendelkezik, hogy a valamely tagállamban hatályos korábbi nemzeti vagy nemzetközi védjegy jogosultja a rendelet által meghatározott feltételek mellett felszólalhat a közösségi védjegy lajstromozása ellen. 33     Amint az különösen a 40/94 rendelet 74. cikke (1) bekezdésének utolsó fordulatából következik, a lajstromozás viszonylagos kizáró okaival összefüggő eljárásban, a közösségi védjegy lajstromozása ellen valamely korábbi nemzeti védjegyre hivatkozással felszólalónak kötelessége e nemzeti védjegy fennállásának és – adott esetben – az oltalom terjedelmének bizonyítása. 34     Ezzel szemben az OHIM-ra hárul annak vizsgálata, hogy a felszólalási eljárás keretében a lajstromozást kizáró ok alkalmazásának feltételei fennállnak-e. Ennek keretében értékelnie kell a felek által hivatkozott tények valóságtartalmát és az általuk benyújtott bizonyítási eszközök bizonyító erejét. 35     Felmerülhet például, hogy az OHIM-nak figyelembe kell vennie annak a tagállamnak a nemzeti jogát, amelyben az a korábbi védjegy részesül oltalomban, amelyre a felszólalást alapítják. Ebben az esetben hivatalból kell tájékozódnia – az erre megfelelőnek tartott módon – az illető tagállam nemzeti jogáról, amennyiben az erre vonatkozó információk szükségesek az illető lajstromozást kizáró ok alkalmazási feltételeinek, különösen pedig az előadott tények valóságtartalmának vagy a benyújtott okiratok bizonyító erejének a megítéléséhez. A OHIM által végzett vizsgálat ténybeli alapjának korlátozottsága ugyanis nem zárja ki, hogy a felszólalási eljárás során a felek által kifejezetten előterjesztett tényeken felül a fellebbezési tanács köztudomású – azaz bárki által megismerhető vagy általánosan hozzáférhető forrásokból megismerhető – tényeket figyelembe vegyen (az Elsőfokú Bíróság T‑185/02. sz., Ruiz-Picasso és társai kontra OHIM – DaimlerChrysler (PICARO) ügyben 2004. június 22-án hozott ítéletének [EBHT 2004., II‑0000. o.] fellebbezéssel nem érintett 29. pontja). 36     Az OHIM ‑ ha hasznosnak ítéli ‑ felhívhatja a feleket, hogy a nemzeti jog bizonyos konkrét pontjaival kapcsolatban a részére felvilágosítást nyújtsanak. Az érdekelt félt ugyanakkor nem köteles saját kezdeményezéséből az érintett tagállamban a szellemi alkotások hatályos jogára vonatkozó általános tájékoztatást előterjeszteni. 37     Az OHIM elé terjesztett tények és bizonyítékok vizsgálatára a felszólalási eljárásban részt vevő felek védelemhez való jogának és az eljárási méltányosságnak a tiszteletben tartásával kell sort keríteni. Amennyiben ugyanis a közösségi védjegy bejelentőjének kétségei vannak a felszólaló által a hivatkozott korábbi jog fennállásának igazolására előterjesztett iratok bizonyító erejével vagy pedig e jog terjedelmével kapcsolatban, ezt kifejtheti az OHIM előtti eljárásban, ez utóbbi pedig köteles a szóban forgó észrevételeket körültekintően megvizsgálni. 38     Az OHIM azonban nem mentesülhet az előterjesztett tények és iratok teljes értékelése alól arra hivatkozással, hogy a felszólaló köteles részére saját kezdeményezéséből annak a tagállamnak a jogával kapcsolatos részletes tájékoztatást adni, amelyben a felszólalás alapjául szolgáló korábbi védjegy oltalom alatt áll, illetőleg az ezt alátámasztó bizonyítékokat előterjeszteni. 39     Ezenkívül meg kell jegyezni, hogy sem a 40/94 rendelet, sem pedig a 2868/95 rendelet nem határoz meg kötelező alakszerűséget a felszólaló által korábbi joga fennállásának igazolására benyújtandó bizonyítási eszközökre nézve. A 2868/95 rendelet 16. szabályának (2) bekezdésében annak kimondására szorítkozik, hogy „[h]a a felszólalás olyan korábbi védjegyen alapul, amely nem közösségi védjegy, a felszólaláshoz - lehetőség szerint - igazolást kell csatolni a korábbi védjegy lajstromozásáról vagy bejelentéséről, például a védjegyokiratot”. Ezenkívül a 40/94 rendeletnek az OHIM előtti eljárásokban lefolytatott bizonyításra vonatkozó 76. cikke (1) bekezdése a bizonyítási eszközöknek csupán nem kimerítő felsorolását adja („[…] a bizonyítási eszközök [különösen] a következők […]”). 40     Ebből egyrészt az következik, hogy a felszólaló szabadon választhatja meg az általa a felszólalása alátámasztására az OHIM elé terjeszteni szükségesnek vélt bizonyítékot, másrészt pedig az, hogy az OHIM köteles megvizsgálni az előterjesztett összes bizonyítékot annak érdekében, hogy ténylegesen bizonyítják-e a korábbi védjegy lajstromozását vagy lajstromozásra való bejelentését, anélkül, hogy valamely adott bizonyítéktípust formai indokra hivatkozva eleve visszautasíthatna. 41     Ezt a következtetést megerősítik a tagállamok közigazgatási gyakorlatában fellelhető eltérések. Amennyiben ugyanis elfogadnánk, hogy az OHIM formai követelményeket támaszthat az előterjesztendő bizonyítékok vonatkozásában, ez azzal az eredménnyel járna, hogy egyes esetekben a felek képtelenek lennének ilyen bizonyítékokat benyújtani. Ez lenne a helyzet jelen esetben is, hiszen a felperes állítása szerint – és ezt az OHIM nem vitatja – az Österreichisches Patentamt nem állít ki hivatalos okiratot a védjegyoltalom megújításának igazolására, ezért tehát a felperes nem tudott ilyen okiratot benyújtani. 42     Jelen esetben a felperes az Österreichisches Patentamt által 1999. április 19-én kiállított kivonatokat nyújtott be. Az öt kivonaton, amelyek mindegyike egy-egy korábbi védjegyre vonatkozik, a „Lejárat” rovat nem tartalmaz semmilyen megjegyzést. Ezért ezek az okiratok igazolják a korábbi védjegyeknek a kivonatok keltekor ‑ azaz 1999. április 19-én ‑ fennálló érvényességét. A kivonatokból az is kitűnik, hogy a korábbi védjegyeket 1973. augusztus 23-án (75 086. sz. védjegy), 1974. március 15-én (76 640. sz. védjegy), 1977. május 16-án (85 558. sz. védjegy), 1981. július 22-én (97 370. sz. védjegy), illetőleg 1984. szeptember 10-én (106 849. sz. védjegy) lajstromozták. 43     A felperes kifejezett nyilatkozatának hiányában a fellebbezési tanács azt vélelmezte, hogy a védjegyek oltalmi ideje az osztrák jog szerint a lajstromozástól számított tíz évig terjed. Noha tény az, hogy az OHIM vélelme – amint az a felek által az Elsőfokú Bíróság felhívására válaszként előterjesztett belső jogszabályokból kitűnik – pontos volt, észrevételezni kell e tekintetben, hogy az OHIM-nak, amely a szellemi alkotások területén szakosított közösségi intézmény és így e tárgyban jelentős szintű szakértelemmel rendelkezik, a korábbi védjegyek oltalmára vonatkozó lényeges tények tekintetében nem kellett volna megelégednie egy puszta vélelemmel. Egyfelől ugyanis a fellebbezési tanács ellentmondóan járt el, mivel egyrészt az osztrák védjegyoltalom ideje tekintetében tízéves vélelmezett oltalmi időt vett alapul, másrészt pedig megtagadta ennek az oltalmi időre vonatkozó vélelemnek a teljes alkalmazását a felperes által benyújtott lajstromkivonatok hatályának értékelésekor. Másfelől, a fenti 31–41. pontból következik, hogy a fellebbezési tanácsnak az osztrák jog szerint ellenőriznie kellett volna a védjegyek oltalmi idejét Ausztriában. 44     A 1970. évi Markenschutzgesetz (a védjegyoltalomról szóló törvény) 19. cikkének (1) bekezdése szerint az osztrák védjegy oltalmi ideje a lajstromozása hónapjának végétől számított tíz év elteltével jár le. Az oltalmi idő megújítható. Megújítás esetén az új – ugyancsak tízéves – oltalmi idő az előző oltalom lejártát követő nappal kezdődik, függetlenül a tényleges megújítás időpontjától. 45     Ebből az következik, hogy minden korábbi védjegyet tízévente meg kell újítani. Az a tény, hogy – amint az a fenti 42. pontban kifejtésre került – mindegyik korábbi védjegy érvényes volt 1999. április 19-én, azt jelenti, hogy az 1991-ben (97 370. sz. védjegy), 1993-ban (75 086. sz. védjegy), 1994-ben (76 640. sz. és 106 849. sz. védjegy) illetőleg 1997-ben (85 558. sz. védjegy) esedékes megújításokra ténylegesen sor került. Márpedig e tény azt is jelenti, hogy az oltalmi idő a 75 086. sz. védjegy tekintetében 2003. augusztus 31-ig, a 76 640. sz. védjegy vonatkozásában 2004. március 31-ig, a 85 558. sz. védjegyet illetően 2007. május 31-ig, a 97 370. sz. védjegyre vonatkozólag 2001. július 31-ig és a 106 849. sz. védjegy tekintetében 2004. szeptember 30-ig meghosszabbodott. 46     Az OHIM állításaival ellentétben tehát a felperes által benyújtott kivonatok lehetővé tették a korábbi védjegyek oltalmi ideje lejártának megállapítását, sőt arra is következtetni engedtek, hogy az öt korábbi védjegyből négy (a 97 370. sz. védjegy kivételével) érvényes volt a fellebbezési tanács határozathozatalának időpontjában, tudniillik 2003. július 9-én. 47     Az a tény, hogy a kivonatokat több mint 29 hónappal az OHIM-hoz való benyújtásuk előtt keltezték, nem cáfolja meg ezt a következtetést. Ugyanis, még ha ajánlatosabb lett volna is, hogy a felperes újabb kivonatokat nyújtson be, a fenti 45. és 46. pontokban adott értékelés független a kivonatok kiállítása óta eltelt időtől. Ezen túlmenően tény az, hogy az öt korábbi védjegy jogi helyzete nem változott meg a kivonatok kiállítása és azok benyújtása között. Végezetül, a szabadalmi ügyvivő éppen ez utóbbi, hivatalos iratok előterjesztése esetén elkerülhetetlenül felmerülő időszak áthidalása végett döntött úgy, hogy a kivonatokat a korábbi védjegyek érvényességét megerősítő tanúsítvánnyal látja el. 48     Az OHIM-nak azt az érvét is el kell vetni, miszerint a felperes benyújthatta volna akár az osztrák jog idevágó kivonatait, akár pedig – a korábbi védjegyek megújításának bizonyítására – az Österreichisches Patentamtnak azok védjegyokirataihoz mellékelt kísérőleveleit. 49     Ugyanis, amint az a fenti 31–41. és 43. pontban kifejtésre került, a felperes nem volt köteles – saját kezdeményezése alapján – az osztrák védjegyjogról általános tájékoztatást előterjeszteni. 50     Márpedig e kísérőlevelek, amennyiben hitelt lehet adni annak, amelyet az OHIM példaként idézett a tárgyaláson, általánosan kerülnek megfogalmazásra, és csupán az 1970. évi Markenschutzgesetz-nek az oltalmi időre vonatkozó rendelkezéseit veszik át. E levelek esetleges benyújtása tehát a jelen esetben nem releváns. 51     Végezetül, ami az OHIM által hivatkozott, a bizonyítékok és igazoló iratok megfelelő fordítása benyújtásának kötelezettségére vonatkozó ítélkezési gyakorlatot (SCALA-végzés [hivatkozás fent]) illeti, az Elsőfokú Bíróság megjegyzi, hogy bár a kontradiktórius eljárás elve megköveteli, hogy az eljárásban részt vevő másik fél tudomást szerezhessen az eljárás nyelvén a felperes által előterjesztett bizonyítékokról, ezt az elvet nem lehet úgy értelmezni, hogy e bizonyítékoknak önmagukban kell lehetővé tenniük számára a korábbi védjegyoltalom fennállásáról való meggyőződést anélkül, hogy e fél jogi tanácsadó segítségét vagy általánosan hozzáférhető – de az előterjesztett bizonyítékokon kívüli – információforrást venne igénybe. 52     A jelen jogalap első részének tehát helyt kell adni. 53     Következésképpen a megtámadott határozatot hatályon kívül kell helyezni anélkül, hogy az OHIM által a felperes első jogalapja első részének alátámasztására előadott érveket vizsgálni kellene, és ebből adódóan anélkül, hogy az Elsőfokú Bíróságnak azok elfogadhatóságáról határoznia kellene. 54     Mivel az Elsőfokú Bíróság az első jogalap révén helyt adott a keresetnek, a felperes által másodlagosan előterjesztett jogalapokat már nem kell vizsgálni. A költségekről 55     Az eljárási szabályzat 87. cikkének 2. §-a alapján az Elsőfokú Bíróság a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Az OHIM-ot, mivel pervesztes lett, a felperes kérelmének megfelelően kötelezni kell a költségek viselésére. A fenti indokok alapján AZ ELSŐFOKÚ BÍRÓSÁG (második tanács) a következőképpen határozott: 1) A Belső Piaci Harmonizációs Hivatal (védjegyek és formatervezési minták) második fellebbezési tanácsának 2003. július 9-i határozatát (R 95/2003-2. sz. ügy) hatályon kívül helyezi. 2) A Belső Piaci Harmonizációs Hivatalt (védjegyek és formatervezési minták) kötelezi a költségek viselésére. Pirrung Meij Pelikánová Kihirdetve Luxembourgban, a 2005. április 20-i nyilvános ülésen. H. Jung J. Pirrung hivatalvezető elnök * Az eljárás nyelve: német.

61988CJ0068

de

1 Die Kommission der Europäischen Gemeinschaften hat mit Klageschrift, die am 7 . März 1988 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, gemäß Artikel 169 EWG-Vertrag Klage erhoben auf Feststellung, daß die Griechische Republik dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus dem Gemeinschaftsrecht verstossen hat, daß sie die eigenen Mittel nicht festgestellt und an die Gemeinschaft abgeführt hat, die dem Gemeinschaftshaushalt durch Hinterziehung vorenthalten worden sind, weil bestimmte Partien Mais aus Jugoslawien nach Griechenland ohne Erhebung einer Abschöpfung eingeführtund sodann nach einem anderen Mitgliedsland der Gemeinschaft als Mais griechischen Ursprungs ausgeführt wurden, und daß sie es abgelehnt hat, eine Reihe anderer geeigneter Maßnahmen zu treffen . 2 Die Kommission kam aufgrund bestimmter Informationen Ende 1986 zu der Überzeugung, daß zwei Schiffsladungen Mais, die die Firma ITCO im Mai 1986 aus Griechenland nach Belgien ausgeführt hatte, in Wirklichkeit aus Mais bestanden, der aus Jugoslawien eingeführt worden war, während die griechischen Behörden offiziell erklärt hatten, die Ladungen bestuenden aus griechischem Mais . Deshalb war keine Agrarabschöpfung zur Finanzierung der eigenen Mittel der Gemeinschaft erhoben worden . Der Kommission zufolge war diese Hinterziehung unter Mitwirkung gewisser griechischer Beamter begangen worden; nachträglich sollen mehrere hohe Beamte falsche Urkunden ausgestellt und falsche Erklärungen abgegeben haben, um die Hinterziehung möglichst zu verdecken . 3 Am 21 . Januar 1987 teilte die Kommission der griechischen Regierung die Ergebnisse ihrer Untersuchung mit und forderte sie auf, namentlich folgende Maßnahmen zu ergreifen : - Zahlung der Agrarabschöpfungen auf die Einfuhren von jugoslawischem Mais zuzueglich Verzugszinsen an die Kommission, - Einziehung der hinterzogenen Beträge bei den Personen, die die Hinterziehung begangen hatten, - Einleitung von Straf - oder Disziplinarverfahren gegen die Täter der Hinterziehung und die Tatteilnehmer, - Durchführung einer Erhebung über bestimmte Einfuhren, Ausfuhren und Durchfuhren von Getreide seit Anfang 1985 . Den griechischen Behörden wurde eine Frist von zwei Monaten eingeräumt, innerhalb deren sie die von ihnen gegebenenfalls getroffenen Maßnahmen der Kommission mitteilen sollten . 4 Die griechischen Behörden ließen daraufhin wissen, daß eine Verwaltungsuntersuchung angeordnet und im übrigen ein Untersuchungsrichter mit der Sache befasst worden sei; es müssten die Entscheidungen der Justiz abgewartet werden, bevor die von der Kommission angegebenen Maßnahmen getroffen werden könnten . 5 Nach einem erneuten fruchtlosen Schriftwechsel leitete die Kommission am 27 . Juli 1987 das Verfahren nach Artikel 169 EWG-Vertrag ein, indem sie die Griechische Republik aufforderte, sich zu äussern . Diese wies in ihrem Antwortschreiben vom 27 . August 1987 im wesentlichen darauf hin, daß die Ergebnisse der laufenden gerichtlichen und der Verwaltungsuntersuchungen abgewartet werden sollten . 6 Am 9 . Oktober 1987 gab die Kommission eine mit Gründen versehene Stellungnahme ab . In ihrem - im übrigen verspäteten - Antwortschreiben beschränkte sich die griechische Regierung darauf, ihre früheren Ausführungen zu wiederholen . 7 Die Kommission hat daraufhin die vorliegende Klage erhoben . Die Griechische Republik, gegen die ordnungsgemäß Klage erhoben worden ist, hat innerhalb der ihr gesetzten Frist keinen Schriftsatz eingereicht . Nach Artikel 94 § 1 der Verfahrensordnung hat die Kommission Versäumnisurteil beantragt . 8 Wegen weiterer Einzelheiten des Verfahrensablaufs sowie des Vorbringens der Kommission wird auf den Sitzungsbericht verwiesen . Der Akteninhalt ist im folgenden nur insoweit wiedergegeben, als die Begründung des Urteils dies erfordert . 9 Vor einer Prüfung der Rügen der Kommission ist darauf hinzuweisen, daß der Gerichtshof, wenn er wie hier im Versäumnisverfahren entscheidet, bei Beurteilung der Begründetheit der Klage nach Artikel 94 § 2 der Verfahrensordnung nur zu prüfen hat, "ob die Anträge des Klägers begründet erscheinen ". Zur ersten Rüge 10 Nach Ansicht der Kommission hat die Griechische Republik dadurch gegen ihre Verpflichtungen verstossen, daß sie eigene Mittel, nämlich die für bestimmte aus einem Drittland eingeführte Partien Mais geschuldeten Agrarabschöpfungen, nicht festgestellt und der Gemeinschaft zur Verfügung gestellt hat . 11 Nach Artikel 13 Absatz 1 der Verordnung Nr . 2727/75 des Rates vom 29 . Oktober 1975 über die gemeinsame Marktorganisation für Getreide ( ABl . L 281, S . 1 ) wird auf alle Einfuhren von Mais in die Gemeinschaft eine Abschöpfung erhoben, "die ... gleich dem um den Cif-Preis verminderten Schwellenpreis ist ". Diese Agrarabschöpfung gehört zu den Einnahmen, die aufgrund des Beschlusses 70/243 des Rates vom 21 . April 1970 über die Ersetzung der Finanzbeiträge der Mitgliedstaaten durch eigene Mittel der Gemeinschaften ( ABl . L 94, S . 19 ) in den Haushalt der Gemeinschaften einzusetzende Mittel darstellen . Schließlich werden die eigenen Mittel nach der Verordnung Nr . 2891/77 des Rates vom 19 . Dezember 1977 zur Durchführung des genannten Beschlusses vom 21 . April 1970 ( ABl . L 336, S . 1 ) von den Mitgliedstaaten festgestellt und der Kommission dadurch zur Verfügung gestellt, daß ihr Betrag spätestens am 20 . des zweiten Monats, der auf den Monat folgt, in dem der Anspruch festgestellt wurde, einem für die Kommission eingerichteten Konto gutgeschrieben wird . 12 Ferner ergibt sich aus dem durch den Akteninhalt nicht entkräfteten ausführlichen Vorbringen der Kommission, daß der zum Transport nach Belgien auf die Schiffe namens Alfonsina und Flamingo verladene Mais, den die griechischen Behörden bei der Ausfuhr offiziell als Mais griechischen Ursprungs bezeichneten, in Wirklichkeit jugoslawischer Mais war, der zuvor aus Jugoslawien eingeführt worden war . 13 Insoweit genügt die Feststellung, daß hierdurch die bei der Einfuhr des jugoslawischen Maises nach Griechenland im Mai 1986 fälligen Agrarabschöpfungen, die sich unbestritten auf 447 053 406 DR beliefen, hinterzogen werden konnten . Auf die Umstände, unter denen die amtlichen Urkunden erstellt wurden, oder auf die Frage der Verantwortlichkeit der damit befassten Personen braucht der Gerichtshof nicht einzugehen . 14 Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus den Verordnungen Nrn . 2727/75 und 2891/77 verstossen, daß sie diese Abgaben nicht als eigene Mittel der Gemeinschaft festgestellt und der Kommission nicht spätestens am 20 . Juli 1986 zur Verfügung gestellt hat . 15 Die erste Rüge der Kommission ist daher begründet . Zur zweiten Rüge 16 Die Kommission macht geltend, da die genannten Beträge ihrem Konto von den griechischen Behörden verspätet gutgeschrieben worden seien, müssten gemäß Artikel 11 der Verordnung Nr . 2891/77 Zinsen gezahlt werden . 17 Insoweit ist darauf hinzuweisen, daß ein unlösbarer Zusammenhang zwischen der Verpflichtung zur Feststellung der eigenen Mittel der Gemeinschaften, der Verpflichtung zur Gutschrift auf dem Konto der Kommission innerhalb der gesetzten Frist und schließlich der Verpflichtung zur Zahlung der Verzugszinsen besteht ( Urteil vom 20 . März 1986 in der Rechtssache 303/84, Kommission/Bundesrepublik Deutschland, Slg . 1986, 1171 ). Aus dem genannten Urteil ergibt sich ferner, daß die Verzugszinsen verlangt werden können "unabhängig davon, aus welchem Grund die Gutschrift auf dem Konto der Kommission verspätet erfolgt ist ". 18 Somit ist festzustellen, daß die Griechische Republik dadurch gegen ihre Gemeinschaftsverpflichtungen verstossen hat, daß sie auf die Beträge, die sie der Kommission nicht gutgeschrieben hat, keine Verzugszinsen gezahlt hat . 19 Die zweite Rüge der Kommission ist daher begründet . Zur dritten Rüge 20 Die Kommission führt aus, daß die griechischen Behörden die bei der Einfuhr des jugoslawischen Maises nach Griechenland nicht erhobenen Agrarabschöpfungen nicht nachgefordert und so gegen ihre Verpflichtungen aus der Verordnung Nr . 1697/79 des Rates vom 24 . Juli 1979 betreffend die Nacherhebung von noch nicht vom Abgabenschuldner angeforderten Eingangs - oder Ausfuhrabgaben für Waren, die zu einem Zollverfahren angemeldet worden sind, das die Verpflichtung zur Zahlung derartiger Abgaben beinhaltet ( ABl . L 197, S . 1 ), verstossen hätten . 21 Da der Akteninhalt keine Zweifel an den Ausführungen der Kommission zulässt, greift auch diese Rüge durch . Zur vierten Rüge 22 Nach Ansicht der Kommission sind die Mitgliedstaaten aufgrund von Artikel 5 EWG-Vertrag verpflichtet, gegen Personen, die das Gemeinschaftsrecht verletzen, dieselben Sanktionen zu verhängen wie gegen Personen, die das nationale Recht verletzen . Die Griechische Republik sei dieser Verpflichtung nicht nachgekommen, da sie es versäumt habe, gegen die Täter der Hinterziehung und all jene, die an der Begehung der Tat oder an ihrer Verdeckung mitgewirkt hätten, die in den nationalen Rechtsvorschriften vorgesehenen Straf - oder Disziplinarverfahren einzuleiten . 23 Dazu ist folgendes festzustellen : Enthält eine gemeinschaftsrechtliche Regelung keine besondere Vorschrift, die für den Fall eines Verstosses gegen die Regelung eine Sanktion vorsieht, oder verweist sie insoweit auf die nationalen Rechts - und Verwaltungsvorschriften, so sind die Mitgliedstaaten nach Artikel 5 EWG-Vertrag verpflichtet, alle geeigneten Maßnahmen zu treffen, um die Geltung und die Wirksamkeit des Gemeinschaftsrechts zu gewährleisten . 24 Dabei müssen die Mitgliedstaaten, denen allerdings die Wahl der Sanktionen verbleibt, namentlich darauf achten, daß Verstösse gegen das Gemeinschaftsrecht nach ähnlichen sachlichen und verfahrensrechtlichen Regeln geahndet werden wie nach Art und Schwere gleichartige Verstösse gegen nationales Recht, wobei die Sanktion jedenfalls wirksam, verhältnismässig und abschreckend sein muß . 25 Ausserdem müssen die nationalen Stellen gegenüber Verstössen gegen das Gemeinschaftsrecht mit derselben Sorgfalt vorgehen, die sie bei der Anwendung der entsprechenden nationalen Rechtsvorschriften walten lassen . 26 Im vorliegenden Fall ergibt sich aus den Akten weder, daß die griechischen Behörden die Personen strafrechtlich oder disziplinarrechtlich verfolgt hätten, die sich an der Begehung und der Verdeckung der von der Kommission beanstandeten Hinterziehung beteiligt haben, noch, daß einer solchen Verfolgung Hindernisse entgegengestanden hätten . 27 Zwar hat die griechische Regierung im Vorverfahren geltend gemacht, daß die griechische Justiz mit der Angelegenheit befasst sei und daß die Ergebnisse der gerichtlichen Ermittlungen abgewartet werden sollten . Die Kommission hält diesem Argument jedoch zu Recht entgegen, daß dieses Gerichtsverfahren, das im übrigen nicht von den griechischen Behörden, sondern von einer mit der Firma ITCO in Wettbewerb stehenden Firma eingeleitet wurde, nur die Hinterziehung hinsichtlich der von dem Schiff Alfonsina beförderten Ladung betreffe . 28 Unter diesen Umständen ist die Rüge der Kommission begründet . Zur fünften Rüge 29 Die Kommission trägt vor, daß die Griechische Republik dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus den Artikeln 1 und 18 der Verordnung Nr . 2891/77 des Rates verstossen habe, daß sie weder geeignete Prüfungen und Erhebungen noch die von der Kommission beantragten zusätzlichen Kontrollen durchgeführt habe . 30 Artikel 18 dieser Verordnung bestimmt : "1 ) Die Mitgliedstaaten führen die Prüfungen und Erhebungen in bezug auf die Feststellung und Bereitstellung der eigenen Mittel durch ... 2 ) Hierbei gehen die Mitgliedstaaten wie folgt vor : - Sie führen zusätzliche Kontrollen durch, um die die Kommission sie durch einen begründeten Antrag ersuchen kann ..." 31 Die griechischen Behörden haben im Vorverfahren geltend gemacht, daß das Finanzministerium hinsichtlich der beiden umstrittenen Maisausfuhren eine Verwaltungserhebung angeordnet habe . Da jedoch keine näheren Angaben über ihre Art, ihren Umfang und ihre Ergebnisse gemacht werden, kann in einer solchen Erhebung keine der in Artikel 18 Absatz 1 vorgeschriebenen "Prüfungen und Erhebungen" gesehen werden . 32 Die Kommission hat die griechischen Behörden mit Schreiben vom 21 . Januar 1987 ersucht, "nachträglich alle Einfuhren, Ausfuhren und Durchfuhren von Getreide, die seit 1985 von der Firma ITCO oder über die Häfen von Saloniki und Kavala durchgeführt wurden, einer gründlichen Kontrolle zu unterziehen ". Aus den Akten geht nicht hervor, daß die Griechische Republik diesem Antrag auf Durchführung zusätzlicher Kontrollen nachgekommen ist, obwohl er dadurch gerechtfertigt war, daß die Kommission aufgrund ihrer Untersuchung der beiden streitigen Vorgänge die Ordnungsmässigkeit gleichartiger Vorgänge bezweifelte, an denen die Firma ITCO beteiligt war oder die von den Zollbehörden von Saloniki und Kavala bearbeitet worden waren . 33 Auch die letzte Rüge ist daher begründet . Kostenentscheidung Kosten 34 Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei zur Tragung der Kosten zu verurteilen . Da die Beklagte unterlegen ist, sind ihr die Kosten aufzuerlegen . Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF für Recht erkannt und entschieden : 1 ) Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus der Verordnung Nr . 2727/75 des Rates vom 29 . Oktober 1975 über die gemeinsame Marktorganisation für Getreide und aus der Verordnung Nr . 2891/77 des Rates vom 19 . Dezember 1977 zur Durchführung des Beschlusses vom 21 . April 1970 über die Ersetzung der Finanzbeiträge der Mitgliedstaaten durch eigene Mittel der Gemeinschaften verstossen, daß sie nicht die Agrarabschöpfungen in Höhe von 447 053 406 DR, die auf bestimmte im Mai 1986 aus einem Drittland eingeführte Partien Mais zu entrichten waren, als eigene Mittel der Gemeinschaft festgestellt und diesen Betrag nicht spätestens zum 20 . Juli 1986 der Kommission zur Verfügung gestellt hat . 2 ) Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus der Verordnung Nr . 2891/77 des Rates vom 19 . Dezember 1977 zur Durchführung des Beschlusses vom 21 . April 1970 über die Ersetzung der Finanzbeiträge der Mitgliedstaaten durch eigene Mittel der Gemeinschaften verstossen, daß sie auf den genannten Betrag von 447 053 406 DR keine Verzugszinsen gezahlt hat . 3 ) Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus der Verordnung Nr . 1697/79 des Rates vom 24 . Juli 1979 betreffend die Nacherhebung von noch nicht vom Abgabenschuldner angeforderten Eingangs - oder Ausfuhrabgaben für Waren, die zu einem Zollverfahren angemeldet worden sind, das die Verpflichtung zur Zahlung derartiger Abgaben beinhaltet, verstossen, daß sie die genannten Agrarabschöpfungen nicht nacherhoben hat . 4 ) Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus Artikel 5 EWG-Vertrag verstossen, daß sie die Personen nicht strafrechtlich oder disziplinarrechtlich verfolgt hat, die möglicherweise an der Begehung und der Verdeckung der Handlungen beteiligt waren, durch die die genannten Agrarabschöpfungen hinterzogen werden konnten . 5 ) Die Griechische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus der Verordnung Nr . 2891/77 des Rates vom 19 . Dezember 1977 zur Durchführung des Beschlusses vom 21 . April 1970 über die Ersetzung der Finanzbeiträge der Mitgliedstaaten durch eigene Mittel der Gemeinschaften verstossen, daß sie weder geeignete Prüfungen und Erhebungen noch die von der Kommission beantragten zusätzlichen Kontrollen vorgenommen hat . 6 ) Die Griechische Republik trägt die Kosten des Verfahrens .

62009CJ0040

sk

Návrh na začatie prejudiciálneho konania sa týka výkladu článku 2 bodu 1, článku 6 ods. 2 prvého pododseku písm. b) a článku 17 ods. 2 šiestej smernice Rady 77/388/EHS zo 17. mája 1977 o zosúladení právnych predpisov členských štátov týkajúcich sa daní z obratu – spoločný systém dane z pridanej hodnoty: jednotný základ jej stanovenia (Ú. v. ES L 145, s. 1; Mim. vyd. 09/001, s. 23), zmenenej a doplnenej smernicou Rady 95/7/ES z 10. apríla 1995 (Ú. v. ES L 102, s. 18; Mim. vyd. 09/001, s. 274, ďalej len „šiesta smernica“). Tento návrh bol podaný v rámci sporu medzi Astra Zeneca UK Ltd (ďalej len „Astra Zeneca“) a Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (ďalej len „Commissioners“) vo veci dane z pridanej hodnoty (ďalej len „DPH“), ktorej táto spoločnosť podliehala z dôvodu poskytnutia nákupných poukazov svojim zamestnancom v rámci ich odmeňovania. Právny rámec Článok 2 bod 1 šiestej smernice stanovuje: „[DPH] podlieha: 1.      dodávka tovaru alebo služieb za úhradu [za protihodnotu – neoficiálny preklad ] v rámci územia štátu zdaniteľnou osobou.“ Článok 4 ods. 1 a 2 tejto smernice znie: „1.      Pojem ‚zdaniteľná osoba‘ predstavuje osobu, ktorá nezávisle na ľubovoľnom mieste vykonáva hospodársku činnosť bližšie určenú v odseku 2, odhliadajúc od účelu a výsledkov tejto činnosti. 2.      Hospodárske činnosti spomínané v odseku 1 predstavujú všetky činnosti výrobcov, obchodníkov a osôb poskytujúcich služby, vrátane banských a poľnohospodárskych činností a činností jednotlivých profesií. Aj využívanie hmotného alebo nehmotného majetku na účely nadobúdania zisku z nich na nepretržitom základe sa bude tiež považovať za hospodársku činnosť.“ Podľa článku 5 ods. 1 tej istej smernice: „Pojem ‚dodávka tovarov‘ predstavuje prevod práva nakladať s hmotným majetkom na iného majiteľa.“ Článok 6 ods. 1 prvý pododsek tejto smernice uvádza: „Pojem ‚poskytovanie služieb‘ predstavuje každé plnenie, ktoré nie je dodaním tovaru v zmysle článku 5.“ Článok 17 ods. 2 písm. a) šiestej smernice v znení vyplývajúcom z jej článku 28f stanovuje: „Pokiaľ sa tovary a služby používajú na účely jeho zdaniteľných plnení, daňovník [zdaniteľná osoba – neoficiálny preklad ] má právo odpočítať nasledovné položky z dane, ktorú má zaplatiť: a)      [DPH], ktorá je splatná alebo bola zaplatená s ohľadom na tovar alebo služby, ktoré jej boli alebo majú byť dodané v tuzemsku inou osobou podliehajúcej dani [inou zdaniteľnou osobou – neoficiálny preklad ].“ Spor vo veci samej a prejudiciálne otázky Astra Zeneca je spoločnosť, ktorá vykonáva svoju činnosť v odvetví farmaceutického priemyslu. Táto spoločnosť ponúka svojim zamestnancom, ktorí nie sú platiteľmi DPH, systém odmeňovania pozostávajúci z pevnej sumy za rok nazvanej „fond výhod“ („Advantage Fund“, ďalej len „fond“) zahŕňajúci peňažnú sumu a prípadne výhody vopred zvolené zamestnancami s tým, že každá takáto zvolená výhoda má za následok osobitný odpočet z fondu tohto zamestnanca. Medzi týmito výhodami Astra Zeneca ponúka svojim zamestnancom nákupné poukážky platné v určitých obchodoch. Tieto poukážky majú nominálnu hodnotu 10 GBP, avšak z fondu zamestnancov sa účtuje nižšia suma (medzi 9,25 GBP a 9,55 GBP). Astra Zeneca podala svoje daňové priznania, opierajúc sa o zásadu, podľa ktorej nebola povinná fakturovať na výstupe DPH na poskytnutie nákupných poukážok svojim zamestnancom a nebola oprávnená odpočítať DPH, ktorú zaplatila na vstupe pri nákupe týchto poukážok. Astra Zeneca však neskôr tvrdila, že vzhľadom na to, že náklady na nadobudnutie týchto poukážok predstavujú časť všeobecných nákladov podniku, mala mať právo odpočítať DPH vyplývajúcu z tohto nadobudnutia bez toho, aby bola povinná fakturovať na výstupe DPH na poskytnutie dotknutých poukážok svojim zamestnancom z dôvodu, že toto poskytnutie nebolo vykonané za protihodnotu. Astra Zeneca v dôsledku toho predbežne žiadala Commissioners o vrátenie DPH, ktorú zaplatila na vstupe z titulu nadobudnutia dotknutých nákupných poukážok. Commissioners v tejto súvislosti v prvom rade rozhodli, že Astra Zeneca nemá právo odpočítať DPH zaplatenú na vstupe pri nákupe týchto poukážok, keďže ich nepoužíva na účely zdaniteľnej transakcie. V druhom rade Commissioners rozhodli, že alternatívne má Astra Zeneca právo odpočítať DPH zaplatenú na vstupe pri nadobudnutí nákupných poukážok, má však povinnosť zaúčtovať DPH týkajúcu sa poskytnutia týchto poukážok jej zamestnancom z dôvodu, že buď tieto poukážky sú odovzdané za protihodnotu, pretože z fondu zamestnancov sa uskutoční odpočet, alebo dotknuté poukážky sa sprístupnia zamestnancom na účely, ktoré sa netýkajú podniku. Keďže v tomto poslednom uvedenom prípade hodnota poskytnutia služieb zodpovedá nákladom týkajúcim sa poskytnutia nákupných poukážok, Astra Zeneca je povinná priznať na výstupe DPH na túto sumu. Commissioners v dôsledku toho odmietli vyhovieť žiadosti Astra Zeneca o vrátenie a predbežne vydali výmery na výber DPH splatnej na výstupe za predpokladu, že nákupné poukážky sú zo strany Astra Zeneca vydané jej zamestnancom za protihodnotu. Astra Zeneca podala žalobu proti týmto rozhodnutiam Commissioners na vnútroštátny súd. Za týchto okolností VAT and Duties Tribunal, Manchester, rozhodol o prerušení konania a položil Súdnemu dvoru tieto prejudiciálne otázky: „1.      Za takých okolností, aké sú v tejto veci, keď má zamestnanec na základe svojej pracovnej zmluvy právo vybrať si časť svojej odmeny vo forme poukážky s nominálnou hodnotou, má sa článok 2 bod 1 šiestej smernice… vykladať v tom zmysle, že keď zamestnávateľ poskytuje túto poukážku zamestnancovi, ide o poskytnutie služieb za protihodnotu? 2.      Ak je odpoveď na prvú otázku záporná, má sa článok 6 ods. 2 písm. b) [šiestej smernice] vykladať v tom zmysle, že poskytnutie poukážky zamestnancovi zo strany zamestnávateľa v súlade s pracovnou zmluvou sa musí považovať za poskytnutie služieb, ak má zamestnanec poukážku použiť na súkromné účely? 3.      Ak sa poskytnutie poukážky nemá považovať za poskytnutie služieb za protihodnotu v zmysle článku 2 bodu 1 [šiestej smernice], ani za poskytnutie služieb podľa článku 6 ods. 2 písm. b) [tejto smernice], má sa článok 17 ods. 2 [tej istej smernice] vykladať tak, že zamestnávateľovi umožňuje požiadať o vrátenie [DPH], ktorú zaplatil pri kúpe a poskytnutí poukážky zamestnancovi v súlade s jeho pracovnou zmluvou, ak má zamestnanec poukážku použiť na súkromné účely?“ O prejudiciálnych otázkach O prvej otázke Svojou prvou otázkou sa vnútroštátny súd v podstate pýta, či sa článok 2 bod 1 šiestej smernice má vykladať v tom zmysle, že poskytnutie nákupnej poukážky spoločnosťou jej zamestnancom v rámci ich odmeňovania predstavuje poskytovanie služieb za protihodnotu. V tejto súvislosti treba pripomenúť, že šiesta smernica priznáva DPH veľmi širokú pôsobnosť, keď vo svojom článku 2 o zdaniteľných transakciách upravuje popri dovoze tovaru aj dodávky tovaru a poskytovanie služieb za protihodnotu v rámci územia štátu a vo svojom článku 4 ods. 1 definuje ako „zdaniteľnú osobu“ každého, kto nezávisle vykonáva hospodársku činnosť, odhliadnuc od účelu a výsledkov tejto činnosti (pozri rozsudky z 26. marca 1987, Komisia/Holandsko, 235/85, Zb. s. 1471, bod 6; z 12. septembra 2000, Komisia/Grécko, C‑260/98, Zb. s. I‑6537, bod 24, a z 12. novembra 2009, Komisia/Španielsko, C‑154/08, neuverejnený v Zbierke, bod 87). Pojem hospodárske činnosti je definovaný v článku 4 ods. 2 šiestej smernice ako predstavujúci všetky činnosti výrobcov, obchodníkov a osôb poskytujúcich služby (pozri rozsudky Komisia/Holandsko, už citovaný, bod 7; Komisia/Grécko, už citovaný, bod 25, a Komisia/Španielsko, už citovaný, bod 88). Analýza týchto definícií ozrejmuje rozsah pôsobnosti pokrytý pojmom hospodárske činnosti a objektívny charakter tohto pojmu v tom zmysle, že činnosť je posudzovaná sama osebe bez ohľadu na jej účel alebo výsledky (pozri rozsudky Komisia/Holandsko, už citovaný, bod 8; Komisia/Grécko, už citovaný, bod 26, a Komisia/Španielsko, už citovaný, bod 89). Vzhľadom na rozsah pôsobnosti DPH treba konštatovať, že spoločnosť, akou je Astra Zeneca, v rozsahu, v akom poskytuje nákupné poukážky svojim zamestnancom za protihodnotu spočívajúcu vo vzdaní sa zo strany týchto zamestnancov nároku na časť odmeny v peniazoch, vykonáva hospodársku činnosť v zmysle šiestej smernice. Nákupné poukážky dotknuté vo veci samej umožňujú zamestnancom, ktorí ich príjmu, kúpiť tovar alebo službu v určených obchodoch, takže, ako uvádza generálny advokát v bode 31 svojich návrhov, tieto poukážky im priznávajú budúce a neurčité právo, pokiaľ ide o ich použitie na tovar alebo služby. V dôsledku toho, keďže tieto poukážky neprevádzajú okamžite právo disponovať s tovarom, ich poskytnutie nepredstavuje na účely DPH „dodávku tovarov“ v zmysle článku 5 ods. 1 šiestej smernice, ale „poskytovanie služieb“ v zmysle článku 6 ods. 1 tejto smernice, lebo podľa tohto posledného uvedeného ustanovenia každé plnenie, ktoré nie je dodaním tovaru v zmysle tohto článku 5, sa považuje za poskytovanie služieb. Pokiaľ ide o určenie, či sa poskytovanie služieb ako v predmetnej veci vykonáva za protihodnotu, treba pripomenúť, že podľa ustálenej judikatúry pojem „[poskytovanie] služieb za protihodnotu“ v zmysle článku 2 bodu 1 šiestej smernice predpokladá existenciu priamej súvislosti medzi poskytnutou službou a prijatou protihodnotou (pozri rozsudky z 8. marca 1988, Apple and Pear Development Council, 102/86, Zb. s. 1443, bod 12; zo 16. októbra 1997, Fillibeck, C‑258/95, Zb. s. I‑5577, bod 12; Komisia/Grécko, už citovaný, bod 29, a Komisia/Španielsko, už citovaný, bod 92). Z ustálenej judikatúry tiež vyplýva, že základ dane pri dodaní tovaru alebo poskytnutí služieb je protihodnota skutočne prijatá na tento účel. Táto protihodnota je teda subjektívnou hodnotou, a to hodnotou skutočne prijatou, a nie hodnotou stanovenou na základe objektívnych kritérií. Navyše táto protihodnota musí byť vyjadriteľná v peniazoch (pozri rozsudok Fillibeck, už citovaný, body 13 a 14, ako aj citovanú judikatúru). Pokiaľ ide o transakciu, aká je vo veci samej, je nutné konštatovať, že existuje priama súvislosť medzi poskytnutím predmetných nákupných poukážok spoločnosťou Astra Zeneca svojim zamestnancom a časťou odmeny v peniazoch, ktorej sa musia zriecť ako protihodnoty za toto poskytnutie. Vzhľadom na to, že namiesto prijatia celej odmeny v peniazoch si zamestnanci Astra Zeneca zvolili takéto poukážky, musia sa vzdať časti uvedenej odmeny výmenou za predmetné poukážky, pričom uvedená transakcia sa premieta osobitným odpočtom z fondu tých zamestnancov, ktorí vykonali takúto voľbu. Navyše je nepochybné, že Astra Zeneca skutočne prijíma protihodnotu za poskytnutie predmetných nákupných poukážok a že táto protihodnota je vyjadrená v peniazoch, pretože zodpovedá podielu odmeny v peniazoch jej zamestnancov. Okrem toho, ako to bolo vysvetlené na pojednávaní, DPH vzťahujúcu sa na poskytovanie týchto poukážok znáša konečný spotrebiteľ tovaru a/alebo služieb, ktoré možno kúpiť s týmito poukážkami, to znamená zamestnanci Astra Zeneca, ktorí ich prijímajú, pretože odpočet uskutočnený z odmeny týchto zamestnancov zahŕňa cenu dotknutých poukážok, ako aj celú DPH, ktorá sa na ne vzťahuje. Ako uvádza generálny advokát v bode 45 svojich návrhov, ak si zamestnanec želá použitie týchto poukážok, stačí mu odovzdať tieto poukážky, ktoré zahŕňajú DPH, príslušnému obchodníkovi alebo poskytovateľovi služieb, aby na výmenu dostal tovary alebo služby podľa svojho výberu s tým, že cena týchto tovarov alebo služieb vrátane DPH bola zaplatená týmto zamestnancom v okamihu, keď sa rozhodol prijať tieto nákupné poukážky výmenou za vzdanie sa nároku na časť odmeny a s tým, že až v okamihu použitia týchto poukážok týmto zamestnancom tento obchodník alebo poskytovateľ služieb zaplatí DPH vzťahujúcu sa na tieto tovary alebo služby daňovému úradu. Za týchto podmienok predmetná transakcia vo veci samej predstavuje poskytovanie služieb za protihodnotu v zmysle článku 2 bodu 1 šiestej smernice. V dôsledku toho treba odpovedať na prvú otázku tak, že článok 2 bod 1 šiestej smernice sa má vykladať v tom zmysle, že poskytovanie nákupnej poukážky spoločnosťou, ktorá nadobudla túto poukážku za cenu zahŕňajúcu DPH, svojim zamestnancom za ich vzdanie sa časti svojej odmeny v peniazoch predstavuje poskytovanie služieb za protihodnotu v zmysle tohto ustanovenia. O druhej a tretej otázke Vzhľadom na odpoveď danú na prvú otázku nie je potrebné odpovedať na druhú a tretiu otázku položenú vnútroštátnym súdom. O trovách Vzhľadom na to, že konanie pred Súdnym dvorom má vo vzťahu k účastníkom konania vo veci samej incidenčný charakter a bolo začaté v súvislosti s prekážkou postupu v konaní pred vnútroštátnym súdom, o trovách konania rozhodne tento vnútroštátny súd. Iné trovy konania, ktoré vznikli v súvislosti s predložením pripomienok Súdnemu dvoru a nie sú trovami uvedených účastníkov konania, nemôžu byť nahradené. Z týchto dôvodov Súdny dvor (tretia komora) rozhodol takto: Článok 2 bod 1 šiestej smernice Rady 77/388/EHS zo 17. mája 1977 o zosúladení právnych predpisov členských štátov týkajúcich sa daní z obratu – spoločný systém dane z pridanej hodnoty: jednotný základ jej stanovenia, zmenenej a doplnenej smernicou Rady 95/7/ES z 10. apríla 1995, sa má vykladať v tom zmysle, že poskytovanie nákupnej poukážky spoločnosťou, ktorá túto poukážku nadobudla za cenu zahŕňajúcu daň z pridanej hodnoty, svojim zamestnancom za ich vzdanie sa časti svojej odmeny v peniazoch predstavuje poskytovanie služieb za protihodnotu v zmysle tohto ustanovenia. Podpisy * Jazyk konania: angličtina.

62007TJ0181

nl

Beroep tegen de beslissing van de vierde kamer van beroep van het BHIM van 12 maart 2007 (zaak R 8/2006-4) inzake een aanvraag tot inschrijving van het woordmerk STEADYCONTROL als gemeenschapsmerk Gegevens betreffende de zaak Aanvrager van het gemeenschapsmerk: Eurocopter SAS Betrokken gemeenschapsmerk: woordmerk STEADYCONTROL voor waren van de klassen 9, 12 en 38 – aanvraag nr. 3560935 Beslissing van de onderzoeker: gedeeltelijke weigering van inschrijving voor waren van de klassen 9 en 12 Beslissing van de kamer van beroep: verwerping van het beroep Dictum 1) Het beroep wordt verworpen. 2) Eurocopter SAS wordt verwezen in de kosten.

62009FJ0003

nl

1. Ambtenaren – Tewerkstelling – Overplaatsing (Amtbenarenstatuut, art. 7, lid 1) 2. Ambtenaren – Gelijke behandeling – Voordelen toegekend bij nieuwe tewerkstelling bij zetel van Commissie na vervulling van periode van normale tewerkstelling in derde land (Ambtenarenstatuut, bijlage X, art. 3 en 15) 1. Een overplaatsing in het belang van de dienst sluit niet uit dat de bevoegde autoriteiten rekening houden met de persoonlijke wensen van de betrokkenen, met name om hen in staat te stellen hun persoonlijke problemen te boven te komen. Aangezien de prestaties van elke ambtenaar afhangen van zijn persoonlijke ontplooiing en vanwege de zorgplicht van de Europese Gemeenschappen jegens hun ambtenaren, brengt het belang van de dienst noodzakelijkerwijs mee dat rekening wordt gehouden met persoonlijke problemen waarop de ambtenaren zich beroepen. Indien het een ambtenaar die op zijn uitdrukkelijk verzoek en om persoonlijke redenen opnieuw is tewerkgesteld, zou worden toegestaan deze omstandigheid te ontkennen en zijn nieuwe tewerkstelling alleen terug te voeren op het belang van de dienst, dat zou dit erop neerkomen dat het belang van de dienst ten onrechte wordt gescheiden van de persoonlijke situatie van de ambtenaar, hetgeen onjuist zou zijn aangezien die twee elementen onlosmakelijk met elkaar zijn verbonden. (cf. punt 47) Referentie: Hof: 9 november 1978, Verhaaf/Commissie, 140/77, Jurispr. blz. 2117, punten 11 en 12 2. Het beginsel van gelijke behandeling verbiedt met name dat vergelijkbare situaties verschillend worden behandeld of dat verschillende situaties gelijk worden behandeld, tenzij een dergelijke, afhankelijk van het geval verschillende of gelijke, behandeling objectief gerechtvaardigd is. Dit geldt ook voor het non-discriminatiebeginsel, dat slechts de specifieke uitdrukking van het algemene gelijkheidsbeginsel is en, samen met dat laatste beginsel, een van de fundamentele rechten van het gemeenschapsrecht, waarvan het Hof de eerbiediging verzekert. Het evenredigheidsbeginsel vereist dat handelingen van de gemeenschapsinstellingen niet verder gaan dan wat geschikt en noodzakelijk om het beoogde doel te bereiken. Waar de gemeenschapswetgever in het kader van zijn discretionaire bevoegdheid heeft besloten om „recyclage” in te voeren, hetgeen betekent dat een in een derde land tewerkgesteld ambtenaar met zijn ambt tijdelijk wordt ingedeeld bij de zetel van de Commissie of in een andere standplaats in de Gemeenschap, beschikt die wetgever a fortiori over een ruime beoordelingsvrijheid om de voorwaarden voor en modaliteiten van een dergelijke indeling te bepalen. Bijgevolg dienen de bovengenoemde beginselen te worden uitgelegd met inachtneming van die ruime beoordelingsvrijheid, waarbij rekening moet worden gehouden met de noodzaak om de keuzes van de wetgever op het gebied van personeelsbeleid te implementeren. Op een dergelijk gebied beperkt de gemeenschapsrechter zich ertoe na te gaan of de betrokken instelling, wat de beginselen van gelijkheid en non-discriminatie betreft, geen onderscheid heeft gemaakt dat op willekeur berust of kennelijk ongeschikt is in verhouding tot het nagestreefde doel en, wat het evenredigheidsbeginsel betreft, of de vastgestelde maatregel niet kennelijk ongeschikt is in verhouding tot het nagestreefde doel. Gelet op de ongemakken en verplichtingen van persoonlijke of huiselijke aard die een tewerkstelling in een derde land voor ambtenaren met zich kan brengen, kan niet worden gesteld dat de situatie van ambtenaren die een periode van normale tewerkstelling in een derde land vervullen vergelijkbaar is met die van ambtenaren die het derde land verlaten vóór het einde van een dergelijke periode, met name wanneer zij dat land verlaten op eigen verzoek. Dit geldt ook wanneer de situatie van ambtenaren wordt beoordeeld en onderzocht met inachtneming van de behoeften van de communautaire openbare dienst, met name de behoeften inzake de duur en continuïteit van de dienst, en de budgettaire eisen. Vastgesteld moet worden dat deze behoeften door het vervullen van een periode van normale tewerkstelling in een derde land beter zijn gediend dan door een voortijdig vertrek. Aangezien de situatie van ambtenaren die een periode van normale tewerkstelling in een derde land vervullen dus niet kan worden vergeleken met die van ambtenaren die niet een dergelijke periode vervullen, volgt hieruit dat, zonder objectieve rechtvaardiging van het tegenovergestelde, het maken van onderscheid tussen deze twee categorieën ambtenaren niet slechts gerechtvaardigd, maar zelfs geboden is. Binnen die context staat het de gemeenschapswetgever vrij om aan ambtenaren die een normale periode van tewerkstelling in een derde land vervullen bepaalde voordelen toe te kennen. Het staat hem eveneens vrij om, onder voorbehoud van het evenredigheidsbeginsel, die voordelen te bepalen, zoals hij heeft gedaan met het invoeren van „recyclage”-periodes en de voortzetting van de betaling van de verhoogde schooltoelage. Aangezien de opnieuw bij de zetel tewerkgestelde ambtenaar aan wie niet het voordeel van de „recyclage” is toegekend, enkel de verhoging van de schooltoelage verliest die wordt toegekend aan opnieuw tewerkgestelde ambtenaren aan wie bovengenoemd voordeel wél is toegekend, en niet het recht op schooltoelage op zich, is dat onderscheid geenszins onevenredig in verhouding tot het doel ervan. (cf. punten 50, 51 en 53‑57) Referentie: Hof: 20 februari 1979, Buitoni, 122/78, Jurispr. blz. 677, punten 16 en 20; 23 februari 1983, Fromançais, 66/82, Jurispr. blz. 395, punt 8; 17 mei 1984, Denkavit Nederland, 15/83, Jurispr. blz. 2171, punt 25; 11 maart 1987, Rau Lebensmittelwerke e.a./Commissie, 279/84, 280/84, 285/84 en 286/84, Jurispr. blz. 1069, punt 34; 11 juli 1989, Schräder HS Kraftfutter, 265/87, Jurispr. blz. 2237, punt 22; 26 juni 1990, Zardi, C‑8/89, Jurispr. blz. I‑2515, punt 10; 5 mei 1998, National Farmers’ Union e.a., C‑157/96, Jurispr. blz. I‑2211, punt 60 Gerecht van eerste aanleg: 30 september 1998, Losch/Hof van Justitie, T‑13/97, JurAmbt. blz. I‑A‑543 en II‑1633, punten 113, 121 en 122; 30 september 1998, Busacca e.a./Rekenkamer, T‑164/97, JurAmbt. blz. I‑A‑565 en II‑1699, punten 49, 58 en 59; 6 juli 1999, Séché/Commissie, T‑112/96 en T‑115/96, JurAmbt. blz. I‑A‑115 en II‑623, punten 127 en 132; 27 september 2002, Tideland Signal/Commissie, T‑211/02, Jurispr. blz. II‑3781, punt 39; 8 januari 2003, Hirsch e.a./ECB, T‑94/01, T‑152/01 en T‑286/01, JurAmbt. blz. I‑A‑1 en II‑27, punt 51; 13 april 2005, Verein für Konsumenteninformation/Commissie, T‑2/03, Jurispr. blz. II‑1121, punt 99; 13 september 2006, Sinaga/Commissie, T‑217/99, T‑321/00 en T‑222/01, niet gepubliceerd in de Jurisprudentie, punt 144 Gerecht voor ambtenarenzaken: 23 januari 2007, Chassagne/Commissie, F‑43/05, JurAmbt. blz. I‑A‑1‑0000 en II‑A‑1‑0000, punt 55, punt 59 en de aangehaalde rechtspraak, en punt 61; 28 april 2009, Balieu-Steinmetz en Noworyta/Parlement, F‑115/07, JurAmbt. blz. I‑A‑1‑0000 en II‑A‑1‑0000, punt 26, en de aangehaalde rechtspraak

61993CJ0320

pt

Fundamentação jurídica do acórdão 1 Por despacho de 24 de Março de 1993, entrado no Tribunal de Justiça em 21 de Junho seguinte, o Landgericht Saarbruecken colocou, ao abrigo do artigo 177. do Tratado CEE, duas questões de interpretação para apreciar da compatibilidade com os artigos 30. e 36. do Tratado CEE de uma regulamentação nacional que proíbe a publicidade de medicamentos estrangeiros que, embora não autorizados na Alemanha, podem ser importados em determinadas condições. 2 Estas questões foram suscitadas no âmbito de um litígio que opõe as duas sociedades importadoras de medicamentos, a sociedade Lucien Ortscheit GmbH (a seguir "Lucien Ortscheit") e a sociedade Eurim-Pharm Arzneimittel GmbH (a seguir "Eurim-Pharm"). A primeira sociedade solicita que seja ordenado à segunda que cesse toda a publicidade relativa a medicamentos estrangeiros não autorizados pelas autoridades alemãs. 3 Segundo o artigo 21. , n. 1, da Arzneimittelgesetz (lei relativa aos medicamentos, a seguir "AMG"), nenhum medicamento pode ser comercializado na República Federal da Alemanha se não tiver sido autorizado pela autoridade federal competente. Em princípio, esta norma aplica-se igualmente aos medicamentos importados (artigo 73. , n. 1, da AMG). 4 Todavia, por força do n. 3 do artigo 73. da AMG, os medicamentos estrangeiros que não tenham sido autorizados na Alemanha podem ser importados para este país se tiverem sido autorizados no seu país de origem e desde que sejam encomendados pelas farmácias, em quantidades limitadas, com base numa receita de um médico, de um dentista ou de um veterinário. 5 O artigo 8. , n. 2, da Heilmittelwerbegesetz (lei relativa à publicidade no sector da saúde, a seguir "HWG") afirma, no entanto, o seguinte a propósito destes medicamentos: "É proibida... a publicidade que proponha a compra de certos medicamentos através de importação individual nos termos do artigo... 73. , n. 3, da AMG." 6 Recorrendo à faculdade proporcionada pelo artigo 73. , n. 3, da AMG, a Eurim-Pharm importa para a República Federal da Alemanha medicamentos que não foram autorizados pelas autoridades alemãs. Desde Abril de 1992, publica na imprensa alemã destinada aos profissionais de saúde anúncios que indicam os medicamentos não autorizados que importa, mencionando o endereço aonde podem ser obtidos. 7 Em 14 de Outubro de 1992, um dos concorrentes da Eurim-Pharm, Lucien Ortscheit, solicitou ao Landgericht Saarbruecken que ordenasse a cessação desta actuação argumentando que era proibida pelo artigo 8. , n. 2, da HWG. 8 Considerando que os anúncios publicados pela Eurim-Pharm constituíam publicidade na acepção do artigo 8. , n. 2, da AWG e interrogando-se sobre a compatibilidade desta disposição com o direito comunitário, o Landgericht Saarbruecken submeteu ao Tribunal de Justiça duas questões prejudiciais relativas à interpretação dos artigos 30. e 36. do Tratado: "1) A proibição nacional de publicidade de produtos farmacêuticos não autorizados no território nacional, apesar de estarem sujeitos a autorização, mas que podem, porém, ser legalmente importados, em encomendas individuais, de outro Estado-membro das Comunidades Europeias, constitui uma medida de efeito equivalente na acepção do artigo 30. do Tratado CEE, na medida em que tais medicamentos já foram legalmente comercializados neste Estado-membro? 2) Caso a referida proibição de fazer publicidade constitua efectivamente uma medida de efeito equivalente, na acepção do artigo 30. do Tratado CEE, em que circunstâncias poderá ser excepcionalmente admitida pelo artigo 36. com base na protecção da saúde e da vida das pessoas?" Quanto à primeira questão (artigo 30. do Tratado) 9 Importa salientar, antes de mais, que a proibição de fazer publicidade prevista pelo artigo 8. , n. 2, da HWG refere-se unicamente aos medicamentos estrangeiros. Uma vez que, deste modo, não afecta da mesma maneira a comercialização dos medicamentos provenientes de outros Estados-membros e a dos medicamentos nacionais, não é susceptível de escapar, sem mais, do âmbito de aplicação do artigo 30. do Tratado (v. acórdão de 24 de Novembro de 1993, Keck e Mithouard, C-267/91 e C-268/91, Colect., p. 6097, n. 16). 10 Importa verificar, de seguida, que a proibição controvertida da publicidade pode restringir potencialmente o volume das importações de medicamentos não autorizados na Alemanha. Priva, com efeito, os farmacêuticos e os médicos de uma fonte de informação acerca da existência e da disponibilidade de tais medicamentos, cujo concurso é indispensável para a importação desses mesmos medicamentos nos termos do artigo 73. , n. 3, da AMG. 11 Deste modo, uma medida como a que consta do artigo 8. , n. 2, da HWG constitui uma medida de efeito equivalente na acepção do artigo 30. do Tratado. 12 Importa portanto responder à primeira questão que a proibição nacional de fazer publicidade de medicamentos não autorizados no território nacional, sendo que são, em princípio, sujeitos a autorização, mas que no entanto podem ser importados a partir de um outro Estado-membro das Comunidades Europeias mediante encomenda individual na medida em que estejam já regularmente colocados no mercado desse Estado-membro, constitui uma medida de efeito equivalente na acepção do artigo 30. do Tratado. Quanto à segunda questão (artigo 36. do Tratado) 13 Com a segunda questão, o órgão jurisdicional nacional pergunta, basicamente, se a proibição controvertida de fazer publicidade se justifica, nos termos do artigo 36. do Tratado, por razões relativas à protecção da saúde e da vida das pessoas. 14 A título liminar, importa salientar que o artigo 36. do Tratado permanece aplicável no domínio da produção e da comercialização das especialidades farmacêuticas enquanto não estiver completamente realizada a harmonização das regulamentações nacionais nestes domínios (v. os acórdãos de 7 de Março de 1989, Schumacher, 215/87, Colect., p. 617, n. 15; de 21 de Março de 1991, Delattre, C-369/88, Colect., p. I-1487, n. 48, de 16 de Abril de 1991, Eurim-Pharm, C-347/89, Colect., p. I-1747, n. 26; de 8 de Abril de 1992, Comissão/Alemanha, C-62/90, Colect., p. I-2575, n. 10, e de 1 de Junho de 1994, Comissão/Alemanha C-317/92, Colect., p. I-2039, n. 14). 15 Quanto a isto, convém especialmente salientar que a Directiva 92/28/CEE do Conselho, de 31 de Março de 1992, relativa à publicidade dos medicamentos para uso humano (JO L 113, p. 13), que impõe designadamente aos Estados-membros que submetam a publicidade dos medicamentos feita junto de profissionais de saúde a condições estritas e a um controlo efectivo (v. o sexto considerando do preâmbulo e os artigos 6. a 14. ), não se aplica aos factos da causa principal. Os factos que estão na sua origem tiveram lugar entre os meses de Abril e a Outubro de 1992, enquanto, segundo o seu artigo 15. , n. 1, a data-limite para a transposição da directiva era de 1 de Janeiro de 1993. 16 Isto assente, importa recordar que, segundo uma jurisprudência igualmente constante, a saúde e a vida das pessoas ocupam a primeira linha nos bens ou interesses protegidos pelo artigo 36. do Tratado e que pertence aos Estados-membros, dentro dos limites impostos pelo Tratado, decidir a que nível pretendem garantir a protecção. 17 No entanto, uma regulamentação ou uma prática nacional susceptível de ter um efeito restritivo nas importações de produtos farmacêuticos não é compatível com o Tratado a não ser na medida em que seja necessária para proteger eficazmente a saúde e a vida das pessoas. Uma regulamentação prática nacional não beneficia da derrogação do artigo 36. do Tratado quando a saúde e a vida das pessoas possam ser protegidas de forma igualmente eficaz por medidas menos restritivas das trocas comunitárias (v. os acórdãos de 8 de Abril de 1992, Comissão/Alemanha, n.os 10 e 11; de 7 de Março de 1989, Schumacher, n.os 17 e 18; de 21 de Março de 1991, Delattre, n. 53, e de 16 de Abril de 1991, Eurim-Pharm, n. 27, já referidos). 18 No caso concreto, importa verificar, antes de mais, que no estado actual de harmonização, na ausência de um processo de autorização comunitário ou de reconhecimento recíproco das autorizações nacionais, os Estados-membros podem proibir, pura e simplesmente, a comercialização no seu território de medicamentos que não tenham sido aí autorizados pela autoridade nacional competente. Com efeito, nos termos do artigo 3. da Directiva 65/65/CEE do Conselho, de 26 de Janeiro de 1965, relativa à aproximação das disposições legislativas, regulamentares e administrativas, respeitantes às especialidades farmacêuticas (JO 1965, 22, p. 369; EE 13 F1 p. 18), com a redacção que lhe foi dada pela Directiva 89/341/CEE do Conselho, de 3 de Maio de 1989 (JO L 142, p. 11), "nenhuma especialidade farmacêutica pode ser colocada no mercado de um Estado-membro sem que uma autorização tenha sido previamente concedida pela autoridade competente desse Estado-membro". 19 Seguidamente, como o realçou, correctamente, o advogado-geral no ponto 23 das suas conclusões, a proibição da publicidade que consta do artigo 8. , n. 2, da HWG destina-se a manter o carácter excepcional da importação individual de medicamentos não autorizados, para evitar que a exigência do princípio da autorização nacional, prevista pela legislação alemã, não seja sistematicamente iludida. Com efeito, se os medicamentos não autorizados na Alemanha pudessem aí ser objecto de publicidade, correr-se-ia o risco de os fabricantes solicitarem a autorização dos medicamentos num Estado-membro menos exigente, importando-os depois para a Alemanha com base em encomendas individuais que teriam suscitado através de campanhas publicitárias. 20 A proibição de publicidade prevista no artigo 8. , n. 2, da HWG é pois necessária para a eficácia do sistema de autorização nacional. Deste modo, justifica-se por razões de saúde pública na acepção do artigo 36. do Tratado. 21 Deve, portanto, responder-se à segunda questão que a proibição controvertida de fazer publicidade encontra-se justificada, nos termos do artigo 36. do Tratado, por razões que se prendem com a protecção da saúde e da vida das pessoas. Decisão sobre as despesas Quanto às despesas 22 As despesas efectuadas pelos Governos belga, francês e helénico, bem como pela Comissão das Comunidades Europeias, que apresentaram observações ao Tribunal, não são reembolsáveis. Revestindo o processo, quanto às partes na causa principal, a natureza de incidente suscitado perante o órgão jurisdicional nacional, compete a este decidir quanto às despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE JUSTIÇA (Quinta Secção), pronunciando-se sobre as questões submetidas pelo Landgericht Saarbruecken, por despacho de 24 de Março de 1993, declara: 1) A proibição nacional de fazer publicidade de medicamentos não autorizados no território nacional, sendo que são, em princípio, sujeitos a autorização, mas que no entanto podem ser importados a partir de um outro Estado-membro das Comunidades Europeias mediante encomenda individual na medida em que estejam já regularmente colocados no mercado desse Estado-membro, constitui uma medida de efeito equivalente na acepção do artigo 30. do Tratado CEE. 2) Esta proibição de fazer publicidade encontra-se justificada, nos termos do artigo 36. do Tratado, por razões que se prendem com a protecção da saúde e da vida das pessoas.

62010CJ0149

cs

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené, uzavřené dne 14. prosince 1995 (dále jen „rámcová dohoda“) a tvořící přílohu směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 145, s. 4), ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997 (Úř. věst. 1998, L 10, s. 24, dále jen „směrnice 96/34“). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Z. Chatzi a jejím zaměstnavatelem, Ypourgos Oikonomikon (ministerstvo financí), ve věci rozhodnutí ředitele finančního úřadu č. 1 v Soluni (Řecko), kterým jí odmítl poskytnout dodatečnou rodičovskou dovolenou z důvodu narození dvojčat. Právní rámec Právní úprava Unie Směrnice 96/34 byla přijata podle postupu stanoveného čl. 4 odst. 2 Dohody o sociální politice připojené k Protokolu (č. 14) o sociální politice připojenému ke Smlouvě o založení Evropského společenství Smlouvou o Evropské unii (dále jen „dohoda o sociální politice“). První pododstavec preambule rámcové dohody, kterou směrnice 96/34 provádí, uvádí: „Připojená rámcová dohoda představuje závazek organizací UNICE, CEEP a EKOS stanovit minimální požadavky na rodičovskou dovolenou a pracovní volno z důvodu vyšší moci jakožto důležité prostředky sladění pracovního a rodinného života a podpory rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy.“ Body 4 až 6 a 9 obecného odůvodnění této rámcové dohody mají následující znění: „4.      vzhledem k tomu, že Charta základních sociálních práv Společenství stanoví v bodě 16 týkajícím se rovného zacházení, že musí být vypracována opatření umožňující mužům i ženám sladit jejich pracovní a rodinné povinnosti; 5.      vzhledem k tomu, že usnesení Rady ze dne 6. prosince 1994 uznává, že účinná politika rovných příležitostí předpokládá jednotnou celkovou strategii umožňující lepší organizaci pracovní doby, větší pružnost a snadnější návrat do pracovního života a zaznamenává důležitou roli sociálních partnerů v této oblasti i při nabízení příležitosti mužům a ženám sladit jejich pracovní povinnosti s povinnostmi rodinnými; 6.      vzhledem k tomu, že opatření ke sladění pracovního a rodinného života by měla podpořit zavádění nových pružných způsobů organizace práce a pracovní doby, které lépe odpovídají měnícím se požadavkům společnosti a které [by] přihlížely k potřebám podniků i pracovníků; [...] 9.      vzhledem k tomu, že tato dohoda je rámcovou dohodou stanovící minimální požadavky a ustanovení pro rodičovskou dovolenou, odlišnou od mateřské dovolené, a pro pracovní volno z důvodů vyšší moci a obrací se na členské státy a sociální partnery, aby zavedli podmínky přístupu a prováděcí pravidla za účelem přihlédnutí k situaci v každém členském státě.“ Ustanovení 1 rámcové dohody stanoví: „1.      Tato dohoda stanoví minimální požadavky usnadňující sladění rodičovských a pracovních povinností pracujících rodičů. 2.      Tato dohoda se vztahuje na všechny pracovníky, muže i ženy, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v každém členském státě.“ Ustanovení 2 body 1, 3 a 5 rámcové dohody stanoví následující: „1.       Tato dohoda, s výhradou ustanovení 2.2, přiznává pracujícím, mužům a ženám individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců do dosažení stanoveného věku, nejvýše osmi let, který definují členské státy nebo sociální partneři. [...] 3.      Podmínky přístupu k rodičovské dovolené a prováděcí pravidla vymezuje zákon nebo kolektivní smlouva v jednotlivých členských státech při dodržení minimálních požadavků této dohody. Členské státy nebo sociální partneři mohou zejména a)      rozhodnout, zda se rodičovská dovolená přiznává na celou pracovní dobu nebo na část pracovní doby, po částech nebo systémem časových úvěrů; […] c)      přizpůsobit podmínky přístupu a prováděcí pravidla rodičovské dovolené zvláštním okolnostem osvojení; […] 5.      Po skončení rodičovské dovolené mají pracovníci právo vrátit se na stejné pracovní místo, nebo není-li to možné, na rovnocenné nebo podobné pracovní místo odpovídající jejich pracovní smlouvě nebo pracovnímu poměru.“ Ustanovení 4 bod 6 rámcové dohody stanoví: „Aniž jsou dotčeny příslušné úlohy Komise, vnitrostátních soudů a Soudního dvora, měly by být veškeré záležitosti spojené s výkladem této dohody na evropské úrovni nejprve postoupeny Komisí podepsaným stranám, které zaujmou stanovisko.“ Podle čl. 2 odst. 1 směrnice 96/34 musely členské státy uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 3. června 1998. Vnitrostátní právní úprava Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ustanovení směrnice 96/34 byla do řeckého právního řádu provedena postupně. Ustanovením použitelným na skutečnosti sporu v původním řízení je článek 53 nového zákona o služebním řádu státních zaměstnanců občanské správy a zaměstnanců veřejnoprávních právnických osob, ve znění vyplývajícím ze zákona 3528/2007. Uvedený článek 53, nadepsaný „Úlevy poskytnuté zaměstnancům s rodinnými povinnostmi“, ve svém odstavci 2 stanoví: „Denní pracovní doba zaměstnance, který je rodičem, se snižuje o dvě hodiny u dětí do dvou let věku včetně a o jednu hodinu u dětí od dvou do čtyř let věku. Zaměstnanec, který je rodičem, má nárok na placenou rodičovskou dovolenou v délce devíti měsíců, určenou k výchově dítěte, nezvolí-li možnost zkrácené pracovní doby uvedené v předchozí větě. […]“ Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že toto ustanovení je řeckými orgány vykládáno v tom smyslu, že zaměstnanci, který je rodičem, může být rodičovská dovolená přiznána až do doby, kdy dotyčné dítě dosáhne věku čtyř let. Spor v původním řízení a předběžné otázky Žalobkyně v původním řízení, Z. Chatzi, byla jako státní zaměstnanec přidělena k finančnímu úřadu č. 1 v Soluni (Řecko). Dne 21. května 2007 porodila dvojčata. Rozhodnutím ředitele finančního úřadu č. 1 v Soluni ze dne 27. června 2008 jí byla na základě její žádosti přiznána devítiměsíční placená rodičovská dovolená s platností od 20. září 2007. Dne 30. ledna 2009 žalobkyně následně předložila žádost o poskytnutí druhé devítiměsíční placené rodičovské dovolené od 1. března 2009 za druhé z dvojčat. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ředitele finančního úřadu č. 1 v Soluni ze dne 14. května 2009. Z. Chatzi podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Dioikitiko Efeteio Thessalonikis (odvolací správní soud v Soluni). Předkládající soud uvádí, že Symvoulio tis Epikrateias (státní rada) rozhodla v roce 2008 v tom smyslu, že na základě vícečetného těhotenství státní zaměstnankyně nevzniká právo na stejný počet rodičovských dovolených, jako je počet narozených dětí. Předkládající soud má nicméně pochyby ohledně výkladu směrnice 96/34 ve světle Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), která se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 stala právně závaznou. Za těchto okolností se Dioikitiko Efeteio Thessalonikis rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Je možné mít za to, že ustanovením 2 bodem 1 [rámcové dohody], vykládané ve spojení s článkem 24 Listiny [...], který se týká práv dítěte, a s ohledem na zvýšení úrovně ochrany těchto práv, které Listina přinesla, je zároveň ustanoveno právo dítěte na rodičovskou dovolenou, takže přiznání jediné rodičovské dovolené v případě narození dvojčat je porušením článku 21 Listiny [...] z důvodu diskriminace na základě narození, jakož i omezením práv dvojčat, které je neslučitelné se zásadou proporcionality? 2)      V případě záporné odpovědi na předchozí otázku, má být výraz ‚narození‘ uvedený v ustanovení 2 bodu 1 [rámcové dohody] vykládán tak, že pro pracující rodiče vzniká dvojí nárok na rodičovskou dovolenou z důvodu, že dvoučetné těhotenství končí dvěma po sobě jdoucími narozeními (dvojčat), nebo tak, že rodičovská dovolená se přiznává na základě narození, bez ohledu na počet narozených dětí, aniž by tím byla porušena rovnost před zákonem, která je zakotvena v článku 20 Listiny?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámky K pravomoci Soudního dvora pro výklad rámcové dohody Německá vláda zdůrazňuje, že právo sociálních partnerů sjednávat kolektivní smlouvy, které jim přiznává článek 28 Listiny, a uzavírat dohody o otázkách sociální politiky, které mohou být prováděny na úrovni Evropské unie rozhodnutím Rady, obsažené nyní v článku 155 SFEU, znamená, že sociální partneři mohou samostatně určit dosah těchto smluv a dohod, aniž by hrozilo, že by šel nad rámec znění a účelu dotčené smlouvy nebo dohody. V tomto ohledu je třeba uvést, že myšlenka účasti sociálních partnerů na výkladu rámcové dohody je vyjádřena v jejím ustanovení 4 bodě 6, podle kterého by měly být veškeré záležitosti spojené s výkladem této dohody na evropské úrovni nejprve postoupeny Komisí podepsaným stranám, které zaujmou stanovisko. Komise v odpovědi na otázku Soudního dvora, zda podepsané strany rámcové dohody zaujaly stanovisko k problémům vzneseným v této žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, na jednání odpověděla záporně. Vysvětlila, že jednak jsou časová omezení daná zrychleným řízením neslučitelná s takovou konzultací a že by taková konzultace dále nebyla účinná ani konstruktivní, jelikož problémy, které jsou předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách, nebyly na evropské úrovni nikdy posuzovány. Jak výslovně upřesňuje ustanovení 4 bod 6 rámcové dohody, konzultace podepsaných stran uvedené dohody nemůže být každopádně na újmu příslušných úloh Komise, vnitrostátních soudů a Soudního dvora. Pravomoc Soudního dvora k výkladu směrnic je založena na článku 267 SFEU. Tato rámcová dohoda je přitom sice výsledkem dialogu vedeného na základě Dohody o sociální politice mezi sociálními partnery na evropské úrovni, ale byla na základě čl. 4 odst. 2 této Dohody o sociální politice provedena směrnicí Rady Evropské unie, jejíž je tudíž tato rámcová dohoda nedílnou součástí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. července 2009, Gómez-Limón Sánchez-Camacho, C‑537/07, Sb. rozh. s. I‑6525, bod 34). Z toho plyne, že pravomoc Soudního dvora k výkladu rámcové dohody se neodlišuje od obecné pravomoci Soudního dvora pro výklad ostatních ustanovení obsažených ve směrnicích. K osobní působnosti rámcové dohody Jelikož je Z. Chatzi státní zaměstnankyní, je třeba úvodem ověřit, zde se má směrnice 96/34 a rámcová dohoda tvořící její přílohu použít rovněž na státní zaměstnance. V tomto ohledu je třeba uvést, že ustanovení těchto dvou předpisů neobsahují žádný údaj, který by umožňoval usuzovat, že jsou z jejich působnosti státní zaměstnanci vyloučeni. Naopak, jak vyplývá ze samotného znění ustanovení 1 bodu 2 rámcové dohody, její působnost je pojata široce, jelikož se vztahuje obecně „na všechny pracovníky, [...] kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v každém členském státě“. Mimoto se ustanovení 2 bod 1 týká „pracovníků“, aniž rozlišuje podle toho, zda jsou zaměstnáni zaměstnavatelem ve veřejném či soukromém sektoru, čímž zahrnuje všechny pracovníky [viz ohledně rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, tvořící přílohu směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43), rozsudky ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, body 54 a následující, jakož i ze dne 7. září 2006, Vassallo, C‑180/04, Sb. rozh. s. I‑7251, bod 32]. Tento výklad je navíc podepřen úvahou, že, jak vyplývá z prvního pododstavce preambule a z bodu 4 obecného odůvodnění rámcové dohody, má tato dohoda zejména podporovat rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání. Soudní dvůr přitom rozhodl, že zásada rovného zacházení pro muže a ženy, která vyplývá z ustanovení Smlouvy týkajících se sociální politiky, má obecný dosah a použije se na zaměstnání ve veřejném sektoru (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 2. října 1997, Gerster, C‑1/95, Recueil, s. I‑5253, bod 18, a ze dne 11. ledna 2000, Kreil, C‑285/98, Recueil, s. I‑69, bod 18). K první otázce Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda může být ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že poskytuje dítěti individuální právo na rodičovskou dovolenou, a že v důsledku toho je odmítnutí poskytnout druhou rodičovskou dovolenou v případě narození dvojčat zásahem do práv, která těmto dvojčatům poskytuje právní řád Unie. Jak uvedli všichni zúčastnění, kteří předložili Soudnímu dvoru vyjádření, jak samotný text rámcové dohody, tak jeho účel vedou k záporné odpovědi na tuto otázku. Ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody totiž výslovně uvádí, že individuální právo na rodičovskou dovolenou se přiznává „pracujícím, mužům a ženám“. Stejně tak, co se týče působnosti rámcové dohody, ustanovení 1 bod 2 této dohody upřesňuje, že se vztahuje „na všechny pracovníky, muže i ženy, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru“. Z tohoto znění jasně vyplývá, že osobami, jimž svědčí právo na rodičovskou dovolenou jsou rodiče v postavení pracujících, a nikdo jiný. Tento doslovný výklad je podepřen účelem rodičovské dovolené. Ta totiž má podle ustanovení 1 bodu 1 rámcové dohody „usnadnit sladění rodičovských a pracovních povinností pracujících rodičů“, což je cílem stanoveným, jak připomíná bod 4 obecného odůvodnění uvedené dohody, bodem 16 Charty Společenství základních sociálních práv pracovníků, přijaté na zasedání Evropské rady ve Štrasburku dne 9. prosince 1989. Za týmž účelem bylo právo na rodičovskou dovolenou zaneseno do čl. 33 odst. 2 Listiny mezi základní sociální práva seskupená v hlavě IV nadepsané „Solidarita“. Článek 24 Listiny, na který předkládající soud odkazuje, nemůže předchozí analýzu změnit. Tento článek, obsažený v hlavě III Listiny, nadepsané „Rovnost“, uvádí, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Nicméně toto právo na ochranu a péči nemá nutně za následek přiznání individuálního práva těchto dětí na poskytnutí rodičovské dovolené jejich rodičům. Stačí, aby bylo takové právo přiznáno samotným rodičům. Jim totiž přísluší právo a současně povinnost zajistit výchovu svých dětí a ti tak mohou rozhodnout o nejlepším způsobu zajištění své rodičovské odpovědnosti, s využitím rodičovské dovolené, či bez ní. Na první otázku je tedy třeba odpovědět, že ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody nemůže být vykládáno v tom smyslu, že poskytuje dítěti individuální nárok na rodičovskou dovolenou. Ke druhé otázce Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda může být ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že narození dvojčat zakládá právo na počet rodičovských dovolených odpovídající počtu narozených dětí, nebo zda musí být vykládáno v tom smyslu, že takové narození zakládá právo, stejně jako v případě narození jediného dítěte, pouze na jedinou rodičovskou dovolenou. Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení práva Společenství třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz zejména rozsudky ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, Sb. rozh. s. I‑11519, bod 34, a ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‑402/07 a C‑432/07, Sb. rozh. s. I-10923, bod 41). Mimoto, podle obecné interpretační zásady musí být akt Společenství vykládán v co největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost, a v souladu s veškerým primárním právem (viz zejména rozsudek ze dne 22. května 2008, Feinchemie Schwebda a Bayer CropScience, C‑361/06, Sb. rozh. s. I‑3865, body 49 a 50, jakož i výše uvedený rozsudek Sturgeon a další, body 47 a 48), zejména se zásadou rovného zacházení. Tuto judikaturu je možné přenést na takové dohody, které byly, tak jako rámcová dohoda, provedeny směrnicí Rady Evropské unie, jejíž jsou pak nedílnou součástí (viz bod 25 rozsudku v projednávané věci). Ke znění ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody Podle ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody mají pracující, muži a ženy „individuální právo na rodičovskou dovolenou z důvodu narození nebo osvojení dítěte, aby mohli o toto dítě pečovat po dobu nejméně tří měsíců“. Článek 33 odst. 2 Listiny je formulován podobně, jelikož zejména stanoví, že „každý [má] právo […] na rodičovskou dovolenou po narození nebo osvojení dítěte“. Vlády Kypru a Spojeného království podotýkají, že použití jednotného času („narození […] dítěte “, „aby mohli o toto dítě pečovat“) napovídá, že pracující má právo na rodičovskou dovolenou pro každé jednotlivé dítě. Podle kyperské vlády je výklad, podle kterého je rozhodujícím kritériem zakládajícím právo na rodičovskou dovolenou dítě, a nikoliv narození, potvrzen rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, Komise v. Lucembursko (C‑519/03, Sb. rozh. s. I‑3067, bod 47), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že formulace, podle které je rodičovská dovolená přiznána „z důvodu narození“ dítěte, odráží pouze skutečnost, že poskytnutí rodičovské dovolené podléhá podmínce, že se dítě narodilo. Takto nabízený doslovný výklad není prost pochybností. Nelze totiž vyloučit, že použití jednotného čísla v ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody má význam nikoliv numerický, ale obecný, a že toto jednotné číslo nezavádí souvztažnost mezi množstvím dětí a počtem rodičovských dovolených, ale označuje všechny děti, jakožto kategorii osob, která může zakládat právo na rodičovskou dovolenou. Co se týče dosahu výše uvedeného rozsudku Komise v. Lucembursko, ze znění bodu 47 tohoto rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr chtěl výkladem ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody ve smyslu, že přiznání rodičovské dovolené je podřízeno nikoliv narození, ale podmínce, že se dítě narodilo, naznačit, že právo na rodičovskou dovolenou se neváže na den narození a že není nutné, aby k narození dítěte došlo po vstupu směrnice 96/34 v platnost v dotyčném členském státě. Soudní dvůr tak rozhodl o časové působnosti směrnice 96/34, a nikoliv o tom, zda je třeba v případě vícečetného narození přiznat rodičovské dovolené v počtu odpovídajícím počtu narozených dětí. Je tudíž třeba konstatovat, že co se týče odpovědi na tuto otázku, je ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody nejednoznačné a neumožňuje samo o sobě odpovědět na otázku položenou předkládajícím soudem. Je tedy třeba zohlednit účel právní úpravy, jejíž součástí toto ustanovení je. Ke kontextu a cílům směrnice 96/34 Z ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody vyplývá, že účelem rodičovské dovolené je nabídnout rodičům možnost pečovat o své dítě. Kyperská vláda má za to, že rodičovská dovolená souvisí se schopností rodiče plně se dítěti věnovat. V případě dvojčat tedy skutečnost, že se musí starat o každé z těchto dětí, odůvodňuje přiznání zvláštní dovolené pro každé z nich. Tato analýza je zpochybňována řeckou, českou, německou, estonskou a polskou vládou, podle kterých není účel rodičovské dovolené nijak dotčen počtem dětí, o něž se rodič musí během tohoto období starat. Podle nich musí rodič v případě dvojčat plnit jejich potřeby ihned a současně. Jelikož jediným rozdílem mezi jeho situací a situací rodiče jediného dítěte je intenzita plněných úkolů, a nikoliv jejich trvání, není zdvojení rodičovské dovolené odůvodněno. Jak vyplývá z prvního pododstavce preambule rámcové dohody a bodu 5 jejího obecného odůvodnění, představuje tato rámcová dohoda závazek sociálních partnerů provést přijetím minimálních požadavků opatření určená na podporu rovných příležitostí pro muže i ženy a rovného zacházení, která jim umožňují sladit jejich pracovní povinnosti s povinnostmi rodinnými (rozsudek ze dne 22. října 2009, Meerts, C‑116/08, Sb. rozh. s. I-10063, bod 35). Z tohoto hlediska umožňuje rámcová dohoda novorodičům přerušit výkon svého povolání a věnovat se svým rodinným povinnostem a současně jim poskytuje záruku, uvedenou v ustanovení 2 bodě 5 této dohody, že po skončení této dovolené se mohou vrátit na původní místo. Po dobu volně stanovenou každým členským státem při dodržení minimální tříměsíční délky a na základě podmínek ponechaných na uvážení vnitrostátních zákonodárců tak mají novorodiče možnost věnovat dítěti pozornost, jakou vyžaduje jeho věk, a zorganizovat si rodinný život s výhledem svého návratu do práce. Co se týče otázky, zda si mohou s ohledem na tento účel rodiče dvojčat nárokovat počet rodičovských dovolených odpovídající počtu narozených dětí, je třeba uvést, jak podotýká řecká, česká, německá, estonská a polská vláda, že nárůst povinností, kterému musejí čelit rodiče dvojčat, je kvantitativního rázu, jelikož musí plnit současně potřeby dvou dětí, ale že se toto zatížení neprojevuje v čase, jelikož dvojčata procházejí v zásadě stejnými vývojovými fázemi současně. Zdá se tedy, že zdvojení délky rodičovské dovolené nepředstavuje nezbytně jediné vhodné opatření, kterého mohou členské státy využít při snaze o sladění rodinného a pracovního života rodičů dvojčat, ale že je třeba zohlednit celý systém, do kterého patří opatření, která mají být odpovědí na omezení, kterým musejí tito rodiče čelit. Toto posouzení je podpořeno úvahou, že s ohledem na minimální povahu ustanovení rámcové dohody a široký prostor pro uvážení, který z nich vyplývá pro členské státy, co se týče zavádění rodičovské dovolené, se prováděcí vnitrostátní opatření v jednotlivých členských státech značně liší. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že vzhledem ke kontextu, do kterého spadá, a účelu sledovanému rámcovou dohodou ustanovení neukládá 2 bod 1 uvedené dohody povinnost v případě narození dvojčat automaticky přiznat právo na počet rodičovských dovolených odpovídající počtu narozených dětí. To však nic nemění na nutnosti posouzení důsledků, které může mít situace rodičů dvojčat s ohledem na zásadu rovného zacházení. K zásadě rovného zacházení Dodržování zásady rovného zacházení, jež je jednou z obecných právních zásad Unie a jejíž zásadní charakter je zakotven v článku 20 Listiny, je při provádění práva na rodičovskou dovolenou o to důležitější, že sám zásadní charakter tohoto sociálního práva je uznán čl. 33 odst. 2 Listiny. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz zejména rozsudek ze dne 5. června 2008, Wood, C‑164/07, Sb. rozh. s. I‑4143, bod 13, jakož i výše uvedený rozsudek Sturgeon a další, bod 48). Z tohoto hlediska Komise tvrdí, že rodiče dvojčat se nacházejí v situaci srovnatelné se situací rodičů dětí malého věkového rozdílu, jelikož mají společnou současnou výchovu svých dětí. Obdobně jako druzí uvedení by tedy měli mít možnost samostatné rodičovské dovolené pro každé dítě. Komisí uplatněné srovnávací kritérium přitom ukazuje na obtíže při vymezení skupiny osob, se kterými mohou být rodiče dvojčat srovnáváni. Toto kritérium totiž spočívá na obtížně kvantifikovatelném prvku „malého věkového rozdílu“. Krom toho sice nelze popřít, že úkol představovaný výchovou dvojčat přináší větší zatížení, a není tedy srovnatelný s péčí o jediné dítě, nelze ale ani nepřihlížet k tomu, že současný růst a rozvoj dvojčat má synergický efekt, a že v důsledku toho není úkol, který představuje jejich výchova, nutně srovnatelný s úkolem představovaným výchovou dvou dětí různého věku. Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že rodiče dvojčat se nacházejí ve zvláštní situaci, která musí být zohledněna v první řadě vnitrostátním zákonodárcem při přijímání opatření provádějících směrnici 96/34. V tomto kontextu je třeba znovu zdůraznit, že – jak připomínají ustanovení 1 bod 1 a ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody – tato dohoda uvádí pouze minimální požadavky. Mimo délku rodičovské dovolené, při jejímž volném stanovení musí dodržet pouze její minimální tříměsíční délku, mohou členské státy zcela podle vlastního uvážení určit podmínky přístupu k této dovolené a její pravidla. Ustanovení 2 bod 3 rámcové dohody odkazuje v tomto ohledu na zákon nebo kolektivní smlouvy v členských státech, přičemž tento odkaz je podle bodu 9 obecného odůvodnění rámcové dohody opodstatněn snahou o přihlédnutí k situaci v každém členském státě. Členské státy tak mohou vymezit, při dodržení minimální tříměsíční délky rodičovské dovolené uložené rámcovou dohodou, časové podmínky, podle kterých si je možné tuto dovolenou vzít. Tento prostor pro uvážení zejména znamená, že členské státy, které se rozhodnou rodičovskou dovolenou stanovit delší, než je minimální dovolená stanovená rámcovou dohodou, mohou stanovit pravidla upravující případy po sobě jdoucích narození dětí. Z toho plyne, že vnitrostátní zákonodárce disponuje širokým rozhodovacím prostorem při vymezování režimu rodičovské dovolené použitelného na rodiče dvojčat, který by umožňoval těmto rodičům poskytnout zacházení, které řádně zohledňuje jejich zvláštní potřeby. Z tohoto hlediska je třeba uvést, že obecně citelně delší délka trvání, než minimální doba stanovená rámcovou dohodou, a určitá pružnost nabídnutá rodičům při využívání této dovolené v závislosti na věku dítěte mohou umožňovat lepší vstřebání nárůstu povinností spojeného s výchovou dvojčat. Stejně tak prováděcí podmínky, které dávají v souladu s bodem 6 obecného odůvodnění rámcové dohody široký prostor pružným způsobům organizace práce, mohou umožnit usnadnění sladění pracovních povinností a zvláštních omezení, která přináší výchova dvojčat. Je však možné si představit a přijmout i jiná opatření, která mohou plnit zvláštní potřeby rodičů dvojčat, jako například hmotnou pomoc, třeba ve formě práva na využívání zařízení péče o dítě, nebo finanční pomoc, zejména ve formě specifických dávek umožňujících volnost při výběru způsobu hlídání. Je věcí vnitrostátního soudu, který je jediný příslušný k posouzení skutkových okolností sporu, který mu byl předložen, aby ověřil, zda vnitrostátní právní úprava jako celek nabízí v daném případě dostatečné možnosti pro splnění zvláštních potřeb rodičů dvojčat v jejich pracovním a rodinném životě. S ohledem na výše uvedené úvahy je na druhou otázku třeba odpovědět tak, že ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody nemůže být vykládáno v tom smyslu, že narození dvojčat zakládá právo na počet rodičovských dovolených odpovídající počtu narozených dětí. Ve světle zásady rovného zacházení toto ustanovení nicméně ukládá vnitrostátnímu zákonodárci povinnost zavést režim rodičovské dovolené, který rodičům dvojčat zajistí v závislosti na situaci existující v dotyčném členském státě zacházení, které bude řádně zohledňovat jejich zvláštní potřeby. Je věcí vnitrostátního soudu, aby ověřil, zda vnitrostátní právní úprava tento požadavek splňuje, a případně poskytl v co největším možném rozsahu výklad této vnitrostátní právní úpravy, který bude v souladu s právem Unie. K nákladům řízení Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Ustanovení 2 bod 1 rámcové dohody o rodičovské dovolené, uzavřené dne 14. prosince 1995 a tvořící přílohu směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, ve znění směrnice Rady 97/75/ES ze dne 15. prosince 1997, nemůže být vykládáno v tom smyslu, že poskytuje dítěti individuální nárok na rodičovskou dovolenou. 2) Ustanovení 2 bod 1 uvedené rámcové dohody nemůže být vykládáno v tom smyslu, že narození dvojčat zakládá právo na počet rodičovských dovolených odpovídající počtu narozených dětí. Ve světle zásady rovného zacházení toto ustanovení nicméně ukládá vnitrostátnímu zákonodárci povinnost zavést režim rodičovské dovolené, který rodičům dvojčat zajistí v závislosti na situaci existující v dotyčném členském státě zacházení, které bude řádně zohledňovat jejich zvláštní potřeby. Je věcí vnitrostátního soudu, aby ověřil, zda vnitrostátní právní úprava tento požadavek splňuje, a případně poskytl v co největším možném rozsahu výklad této vnitrostátní právní úpravy, který bude v souladu s právem Unie. Podpisy. * Jednací jazyk: řečtina.

61989TJ0156

da

A - Sagens baggrund 1 Med henblik paa oprettelsen af den spanske oversaettelsesafdeling i anledning af Spaniens tiltraedelse af De Europaeiske Faellesskaber afholdt De Europaeiske Faellesskabers Domstol (herefter benaevnt "Domstolen") to generelle udvaelgelsesproever paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever. Udvaelgelsesproeve CJ 12/85 vedroerte ansaettelse af juridiske sprogeksperter i loenklasse LA6, mens udvaelgelsesproeve CJ 11/85 vedroerte oprettelsen af en reserveliste for juridiske sprogrevisorer i stillingsgruppe LA5/4. 2 Sagsoegeren deltog i begge udvaelgelsesproever. Han bestod proeverne i udvaelgelsesproeve CJ 12/85, men ikke de skriftlige proever i udvaelgelsesproeve CJ 11/85. Under den mundtlige proeve i udvaelgelsesproeve CJ 12/85 i maj 1986 sagde udvaelgelseskomitéens formand, Koegler, som paa davaerende tidspunkt var direktoer for Oversaettelsesdirektoratet, til sagsoegeren, at han hurtigt kunne forfremmes til en hoejere stillingsgruppe (LA5), hvis han snarest blev ansat. Sagsoegeren tiltraadte den 16. september 1986 tjenesten som juridisk sprogekspert paa proeve. I udnaevnelsen blev han indplaceret paa tredje loentrin i loenklasse LA6. Oprykning til naeste loentrin var fastsat til 1. september 1988. Efter at der var afgivet en saerdeles god udtalelse ved proevetidens udloeb, blev sagsoegeren fastansat som tjenestemand fra den 16. juni 1987. 3 Da et tilstraekkeligt antal ansoegere til at besaette alle de ledige stillinger som juridisk sprogrevisor i den spanske oversaettelsesafdeling ikke bestod udvaelgelsesproeve CJ 11/85, blev der indledt en udvaelgelsesprocedure med henblik paa at bringe en raekke personer i forslag over for ansaettelsesmyndigheden, saaledes at denne i medfoer af artikel 7, stk. 2, i vedtaegten for tjenestemaend i De Europaeiske Faellesskaber (herefter benaevnt "vedtaegten") kunne paalaegge tre juridiske sprogeksperter midlertidigt at goere tjeneste i stillinger som juridiske sprogrevisorer. Denne uformelle procedure, som i overensstemmelse med Oversaettelsesdirektoratets direktoers anvisninger blev ivaerksat af den fungerende kontorchef for den spanske oversaettelsesafdeling, Elizalde, havde to faser. 4 Under den foerste fase blev kandidaternes fortjenester bedoemt paa grundlag af visse kriterier, dels deres kvalifikationsbeviser og erfaring fra tidligere, dels de fastansatte revisorers og den fungerende kontorchefs bedoemmelse af deres arbejde. Kandidaterne blev gjort bekendt med kriterierne i et notat af 11. november 1986 fra den fungerende kontorchef, som blev omdelt til de juridiske sprogeksperter i afdelingen med opfordring til dem om at ansoege om midlertidigt at goere tjeneste som revisor. Det anfoertes i notatet, at den midlertidige udnaevnelse "kunne blive permanent ved forfremmelse ved udloebet af de i vedtaegten fastsatte to aar". Den fungerende kontorchef sendte den 29. januar 1987 Oversaettelsesdirektoratets direktoer et memorandum, hvori han foreslog direktoeren de personer, som var udvalgt efter de ovennaevnte kriterier, deriblandt sagsoegeren, som var paa foerstepladsen. Forslaget blev dog ikke taget til foelge. 5 Derimod blev der indledt en anden fase, hvorunder de kandidater, den fungerende kontorchef havde udpeget, som en del af deres arbejde udfoerte sprogrevision. De fastansatte revisorer og den fungerende kontorchef kontrollerede og bedoemte dette arbejde i omkring fire maaneder. Da denne anden fase var slut, optraadte sagsoegerens navn igen paa foerstepladsen paa listen over de kandidater, som den fungerende kontorchef indstillede til midlertidigt at goere tjeneste som juridisk sprogrevisor. Sagsoegeren blev ved ansaettelsesmyndighedens afgoerelse af 7. august 1987 paalagt midlertidigt at goere tjeneste i en stilling som juridisk sprogrevisor med virkning fra 1. juli 1987. 6 Domstolen havde i mellemtiden den 27. maj 1987 offentliggjort en tredje meddelelse om udvaelgelsesproeve, som vedroerte den interne udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser CJ 24/86, der blev afholdt med henblik paa ansaettelse af en kontorchef for den spanske oversaettelsesafdeling. I september 1987 blev sagsoegeren opfoert paa den reserveliste, som blev opstillet efter udvaelgelsesproevens afholdelse. Ifoelge meddelelsen om udvaelgelsesproeve var denne liste gyldig et aar fra dens oprettelse med mulighed for forlaengelse. 7 Paa samme tid blev ogsaa meddelelsen om ledig stilling CJ 66/87 offentliggjort, hvoraf det fremgik, at der var tre ledige stillinger som spansksprogede juridiske sprogrevisorer. Sagsoegeren ansoegte den 2. september 1987 om en af disse stillinger. 8 Sagsoegeren havde den 18. marts 1988 en samtale med den nye chef for den spanske oversaettelsesafdeling, Cervera, hvorunder sagsoegeren fremfoerte, at det var noedvendigt at traeffe en afgoerelse med hensyn til disse ledige stillinger, foer de midlertidige revisorers periode udloeb, hvilket i henhold til vedtaegtens artikel 7, stk. 2, ville ske den 1. juli samme aar. Nogle dage senere fik han det svar, at der ville blive afholdt en udvaelgelsesproeve for at besaette de naevnte ledige stillinger, uden at det blev angivet, om der ville vaere tale om en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser eller en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever. Den midlertidige periode udloeb imidlertid, uden at en meddelelse om udvaelgelsesproeve blev offentliggjort. Sagsoegeren fortsatte imidlertid med at arbejde som revisor og oppebar herfor det i vedtaegtens artikel 7 hjemlede udligningstillaeg. 9 Sagsoegeren sendte den 17. juni 1988 et notat til Oversaettelsesdirektoratets nye direktoer, Fell, hvori han bad denne om at henvende sig til ansaettelsesmyndigheden, for at hans ansoegning kunne blive imoedekommet. Oversaettelsesdirektoratets direktoer svarede ham den 4. juli 1988, at han ikke kunne foreslaa ham udnaevnt til juridisk sprogrevisor. Han henviste dels til, at sagsoegeren ikke havde den anciennitet, som er noedvendig i henhold til vedtaegtens artikel 45, stk. 1, for at blive forfremmet, dels til det forhold, at han havde bestaaet den udvaelgelsesproeve, som var afholdt for at ansaette en kontorchef i loenklasse LA3, ikke fritog ham fra at skulle deltage i en udvaelgelsesproeve, foer han kunne udnaevnes til juridisk sprogrevisor. 10 Sagsoegeren steg den 1. september 1988 til fjerde loentrin i loenklasse LA6. Kort tid efter blev meddelelse om ledig stilling CJ 41/88 vedroerende en fjerde stilling som spansksproget juridisk sprogrevisor offentliggjort. I meddelelsens punkt IV opfordredes interesserede tjenestemaend, som kunne forflyttes eller forfremmes, til at indgive ansoegning. Ifoelge meddelelsens punkt V kunne Domstolens oevrige tjenestemaend og ansatte indgive ansoegning om stillingen. Sagsoegeren sendte den 28. oktober 1988 et notat til kontorchefen for Domstolens Personaleafdeling, som blev registreret i afdelingen den 3. november. Det hed heri: "Under henvisning til meddelelsen om ledig stilling tillader jeg mig hermed at ansoege om stillingen som spansksproget juridisk sprogrevisor." 11 Inden Domstolen afholdt en udvaelgelsesproeve med henblik paa ansaettelse af spansksprogede juridiske sprogrevisorer, hoerte den i overensstemmelse med vedtaegtens bilag III' s artikel 1, stk. 1, det paritetiske samarbejdsudvalg. Udvalget gik i sin udtalelse af 3. august 1988 ikke ind for at afholde en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever og henstillede til ansaettelsesmyndigheden, at den undersoegte muligheden for at besaette revisorstillingerne ved forfremmelse. Domstolen offentliggjorde imidlertid den 25. oktober 1988 en meddelelse om intern udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever CJ 32/88. Det fremgik af meddelelsen om udvaelgelsesproeve, at der skulle oversaettes "juridiske tekster" ved de skriftlige proever. 12 Udvaelgelseskomitéen for denne udvaelgelsesproeve havde som medlemmer Oversaettelsesdirektoratets direktoer Fell, hvis modersmaal er tysk, den spanske oversaettelsesafdelings kontorchef Cervera, og Dastis, som var referendar for et af Domstolens medlemmer, havde spansk som modersmaal og var udpeget af personaleudvalget. 13 Sagsoegeren indgav ansoegning til udvaelgelsesproeven den 24. november 1988. Domstolens Personaleafdeling sendte udvaelgelseskomitéens formand listen over ansoegere til udvaelgelsesproeven ved notat af 29. november 1988. Udvaelgelseskomitéen gav den 7. december 1988 alle ansoegerne adgang til de skriftlige proever, som fandt sted den 14. december 1988. Blandt de obligatoriske proever var oversaettelse til spansk af en fransk tekst, som vedroerte en saerlig form for haandpantsaetning og dennes virkninger. 14 Den 16. december 1988 sendte administrationen udvaelgelseskomitéens formand ansoegernes oversaettelser i anonym form, idet ansoegerne kun var betegnet med et nummer. Udvaelgelseskomitéen tildelte sagsoegeren, hvis nummer var 50, karakteren 12 point af 20 mulige for oversaettelsen fra fransk og ved anvendelse af de i meddelelsen om udvaelgelsesproeve fastsatte kvotienter et samlet antal point paa 95 for de skriftlige proever. Da sagsoegeren derved havde opnaaet det mindsteantal point, som kraevedes, fik han adgang til at deltage i den mundtlige proeve. Ved dennes afslutning fik han tildelt 124 point for samtlige obligatoriske proever, dvs. 62% af det maksimale antal point, som kunne opnaas ved proeverne. Ifoelge meddelelsen om udvaelgelsesproeven ville kun ansoegere, som havde opnaaet mindst 65% af pointene for samtlige obligatoriske proever, blive opfoert paa reservelisten. Ved notat af 2. februar 1989 fra den sagsoegte institutions Personaleafdeling blev sagsoegeren underrettet om, at "udvaelgelseskomitéen kan ikke opfoere Dem paa reservelisten som foelge af de resultater, De har opnaaet ved proeverne". Tre ansoegere var optaget paa listen. 15 Sagsoegeren indgav den 28. februar 1989 en klage, bl.a. over udvaelgelseskomitéens afgoerelse om ikke at opfoere ham paa egnethedslisten. Idet han indledningsvis understregede fordelene ved udvaelgelsesproceduren for midlertidige revisorer, anfoerte han, at ansaettelsesmyndigheden ved flere lejligheder havde anerkendt hans arbejde, bl.a. ved fortsat at udbetale ham det dertil hoerende udligningstillaeg efter udloebet af den i vedtaegten tilladte periode paa ét aar for midlertidig tjeneste. Under henvisning til princippet "non bis in idem" og argumentet om, at "den, som kan mere, kan mindre", anfoerte han, at han havde ret til at blive udnaevnt til juridisk sprogrevisor uden at skulle bestaa en ny udvaelgelsesproeve, paa grund af at han var opfoert paa den efter udvaelgelsesproeve CJ 24/86 oprettede reserveliste (kontorchef for den spanske oversaettelsesafdeling). Han understregede ogsaa, at der manglede en udtrykkelig begrundelse med hensyn til vurderingen af de evner, han i oevrigt havde godtgjort at vaere i besiddelse af. 16 Han kritiserede desuden selve afgoerelsen om at afholde en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever med den begrundelse, at man ved denne procedure med henblik paa vurderingen af hans egnethed som revisor tillagde ca. 10 siders arbejde stoerre betydning end hele det arbejde, han havde udfoert i naesten to aar. Han understregede, at det paritetiske samarbejdsudvalg i dette tilfaelde var gaaet ind for afholdelsen af en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser. Sagsoegeren anfoerte ogsaa, at princippet om beskyttelse af den berettigede forventning var tilsidesat i forhold til ham. Desuden kritiserede han sammensaetningen af udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 samt valget af tekster til de skriftlige opgaver ved udvaelgelsesproeven. Endelig gjorde sagsoegeren gaeldende, at udvaelgelseskomitéens afgoerelse var behaeftet med magtfordrejning. 17 Sagsoegeren forlangte, at ansaettelsesmyndigheden dels skulle anerkende, at den uden foeje henviste ham til at deltage i udvaelgelsesproeve CJ 32/88, dels skulle udnaevne ham til juridisk sprogrevisor. Subsidiaert kraevede han annullation af omhandlede udvaelgelsesproeve og afholdelse af en ny udvaelgelsesproeve med samme formaal alene paa grundlag af kvalifikationsbeviser og, mere subsidiaert, annullation af ovennaevnte udvaelgelsesproeve og afholdelse af en ny udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, men med en udvaelgelseskomité sammensat af tjenestemaend fra de oevrige institutioners sprogtjeneste, som kunne sikre upartiskhed og objektivitet samt foretage en kompetent bedoemmelse af det "fuldstaendige kendskab til det spanske sprog", som kraevedes af ansoegerne. 18 Den 16. marts 1989 blev sagsoegeren underrettet om, at ansaettelsesmyndigheden havde besluttet at udnaevne de tre bestaaede ansoegere ved udvaelgelsesproeven, som var tjenestemaend i den spanske oversaettelsesafdeling, i tre af de fire ledige stillinger som juridiske sprogrevisorer og at lade hans periode som midlertidig juridisk sprogrevisor ophoere med virkning fra 28. februar 1989. Sagsoegeren indgav den 17. marts 1989 en klage nr. 2, der vedroerte disse tre udnaevnelser. Han anfoerte, at udnaevnelserne var sket paa grundlag af en egnethedsliste, som var oprettet paa grundlag af en udvaelgelsesproeve, der ikke var forskriftsmaessig, hvorfor de var ugyldige i samme omfang som den omhandlede udvaelgelsesproeve. Endvidere gjorde han gaeldende, at han selv havde ansoegt om forfremmelse, at han havde en stoerre anciennitet end to af de udnaevnte personer, og at hans objektive fortjenester var mindst de samme som alle tre personers. Han forlangte principalt at blive udnaevnt til juridisk sprogrevisor paa samme betingelser og maade som de tre bestaaede ansoegere og subsidiaert, at deres udnaevnelser annulleredes. 19 Domstolens praesident underrettede ved skrivelse af 18. august 1989 sagsoegeren om, at Domstolens Administrative Udvalg paa sit moede den 16. juni 1989 havde besluttet at afvise klagerne. Det hed i skrivelsen, at udvalget, som havde forstaaelse for sagsoegerens skuffelse, havde forkastet argumentet om tilsidesaettelse af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning med den begrundelse, at da varigheden af den midlertidige periode i princippet var begraenset til ét aar, kunne ansaettelsesmyndigheden kun via afholdelse af en udvaelgelsesproeve i rette tid strukturere den spanske oversaettelsesafdeling, hvorfor ansaettelsesmyndigheden i tjenestens interesse havde besluttet at opslaa et vist antal stillinger som juridiske sprogrevisorer ledige i afdelingen. Med hensyn til de oevrige klagepunkter fremgik det af skrivelsen, at Det Administrative Udvalg ogsaa havde forkastet dem, da det fandt, at udvaelgelseskomitéen havde vaeret hensigtsmaessigt sammensat, og at den ikke havde overskredet graenserne for sit skoen ved de valgte tekster til proeverne. 20 Sagsoegeren blev overflyttet til Europa-Parlamentet med virkning fra den 1. januar 1990. Det fremgaar af hans personlige aktmappe, at han i den forbindelse bevarede sin indplacering i loenklasse og paa loentrin. B - Retsforhandlinger 21 Valverde' s staevning blev registreret paa Rettens Justitskontor den 17. november 1989. Den skriftlige forhandling er forloebet forskriftsmaessigt. 22 Paa grundlag af den refererende dommers rapport har Retten besluttet at indlede den mundtlige forhandling uden forudgaaende bevisoptagelse. Efter anmodning fra Retten har sagsoegte fremlagt sagsmappen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 - bortset fra ansoegernes opgaver - teksten til meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, samt en kopi af notatet af 2. februar 1989, hvori sagsoegeren blev underrettet om, at han ikke var opfoert paa udvaelgelsesproevens egnethedsliste. Sagsoegerens repraesentant under den mundtlige forhandling, advokat Figueroa Cuenca, Madrid, har paa Justitskontoret gennemgaaet disse dokumenter. 23 Parterne afgav mundtlige indlaeg i retsmoedet den 5. december 1990. Under retsmoedet blev Retten gjort bekendt med det antal point, sagsoegeren havde opnaaet ved proeverne i udvaelgelsesproeve CJ 32/88, jf. naermere herom ovenfor, og sagsoegerens repraesentant fremsatte sine bemaerkninger hertil. Paa Rettens anmodning tog parterne stilling til den i udvaelgelseskomitéens afgoerelse om ikke at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 givne begrundelse, saaledes som denne blev meddelt ham ved det naevnte notat af 2. februar 1989. Formanden erklaerede den mundtlige forhandling for tilendebragt med afslutningen af retsmoedet. 24 Sagsoegeren har nedlagt foelgende paastande: - Sagen antages til realitetsbehandling. - Den af ansaettelsesmyndigheden ved Domstolen trufne afgoerelse af 19. juli 1989, der blev meddelt sagsoegeren den 18. august 1989, og hvorved hans klage af 28. februar 1989, suppleret med klage af 17. marts 1989, blev afvist, annulleres; foelgelig - tilpligtes ansaettelsesmyndigheden at anerkende, at den uden foeje henviste sagsoegeren til at deltage i den interne udvaelgelsesproeve CJ 32/88 angaaende "juridiske sprogrevisorer", og den tilpligtes foelgelig at udnaevne sagsoegeren til juridisk sprogrevisor med tilbagevirkende gyldighed fra 1. september 1988 - annulleres samtlige foranstaltninger i forbindelse med udvaelgelsesproeve CJ 32/88 saavel som de udnaevnelser til tjenestemaend, der er foretaget paa grundlag heraf - tilpligtes Domstolen at betale det forskelsbeloeb i loen, som sagsoegeren er blevet forholdt fra det tidspunkt, da han ikke laengere gjorde midlertidig tjeneste som juridisk sprogrevisor, indtil hans endelige, formelige udnaevnelse som juridisk sprogrevisor faar virkning. - Domstolen tilpligtes at betale én ECU som symbolsk erstatning for den sagsoegeren paafoerte tort. - Domstolen tilpligtes at betale sagens omkostninger, herunder sagsoegerens. 25 Domstolen har nedlagt foelgende paastande: - Sagen afvises, bortset fra erstatningspaastanden. - Under alle omstaendigheder afvises: - kravet om, at ansaettelsesmyndigheden tilpligtes at anerkende, at den uden foeje henviste sagsoegeren til at deltage i den interne udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever CJ 32/88 angaaende "juridiske sprogrevisorer" - kravet om, at ansaettelsesmyndigheden tilpligtes at udnaevne sagsoegeren til juridisk sprogrevisor med tilbagevirkende gyldighed fra 1. september 1988 - og kravet om annullation af samtlige foranstaltninger i forbindelse med udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever CJ 32/88 saavel som de udnaevnelser til tjenestemaend, der er foretaget paa grundlag heraf. - I oevrigt frifindes sagsoegte. - Spoergsmaalet om sagens omkostninger afgoeres efter gaeldende regler. C - Sagsoegerens annullationspaastande 26 Blandt sagsoegerens syv paastande indeholder to, nemlig den anden og fjerde, krav om annullation. Med hensyn til kravet om annullation af afgoerelsen, hvorved sagsoegerens klager af 28. februar og 17. marts 1989 blev afvist, bemaerkes, at i henhold til Domstolens faste praksis medfoerer et soegsmaal, selv om det formelt er rettet mod afvisningen af en tjenestemands klage, at Retten ogsaa maa proeve den akt, der indeholder det klagepunkt, som har vaeret genstand for klagen (jf. f.eks. Domstolens dom af 21.11.1989, forenede sager C-41/88 og C-178/88, Becker og Starquit mod Parlamentet, Sml. s. 3807). Ved at fremsaette krav om udnaevnelse til juridisk sprogrevisor i de to klager har sagsoegeren anfaegtet afslaget paa hans ansoegning om den stilling, som blev opslaaet ved meddelelse om ledig stilling CJ 41/88. Denne sag vedroerer derfor foerst og fremmest denne afgoerelse. Den fjerde paastand indeholder to krav om annullation, som ogsaa fremgaar af sagsoegerens klager, og som henholdsvis vedroerer gennemfoerelsen af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 og de udnaevnelser, der blev foretaget paa grundlag heraf. 27 Til stoette for sine tre krav om annullation har sagsoegeren fremsat otte anbringender. For det foerste tilsidesaettelse af princippet om god forvaltningsskik og overtraedelse af vedtaegtens artikel 7 og 29. For det andet tilsidesaettelse af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning. For det tredje og fjerde overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1 og 2. For det femte overtraedelse af Raadets direktiv (EKSF, EOEF, Euratom) nr. 3517/85 af 12. december 1985. For det sjette overtraedelse af artikel 3, tredje afsnit, i vedtaegtens bilag III. For det syvende magtfordrejning og endelig for det ottende, at udvaelgelseskomitéen har begaaet en "alvorlig fejl" med valget af teksterne til de skriftlige proever. Det paahviler i oevrigt Retten ex officio at efterproeve begrundelsen for udvaelgelseskomitéens afslag paa at opfoere sagsoegeren paa den egnethedsliste, som blev oprettet paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 32/88. 1. Paastanden om annullation af den stiltiende afvisning af sagsoegerens ansoegning om stillingen i meddelelse om ledig stilling CJ 41/88 a) Formaliteten aa) Den administrative procedure 28 Det bemaerkes, at sagsoegeren ved at ansoege om den i meddelelse om ledig stilling CJ 41/88 omhandlede stilling forelagde en ansoegning for ansaettelsesmyndigheden om at traeffe en beslutning for sit vedkommende. Det notat, hvorved sagsoegeren indgav sin ansoegning, gaelder herefter som ansoegning efter betydningen i vedtaegtens artikel 90, stk. 1, uden at det i den forbindelse kraeves, at notatet udtrykkeligt henviser til den omhandlede bestemmelse (jf. Domstolens dom af 17.12.1981, sag 178/80, Bellardi-Ricci mod Kommissionen, Sml. s. 3187, paa s. 3199). 29 Sagsoegerens ansoegning, som blev registreret paa Domstolens Personaleafdeling den 3. november 1988, blev ikke afvist ved afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88, idet denne afgoerelse ikke henviste til eventuelle ansoegninger om forfremmelse. Foelgelig skete afslaget kun stiltiende ved udloebet af fristen paa tre maaneder i vedtaegtens artikel 90, stk. 1, dvs. den 3. marts 1989. Det foelger heraf, at den klage, som sagsoegeren havde indbragt den 28. februar 1989, bl.a. over det stiltiende afslag paa hans ansoegning om forfremmelse, var for tidligt indbragt. 30 Sagsoegeren indbragte imidlertid den 17. marts 1989 endnu en klage, hvori han gjorde gaeldende, at han "kunne forfremmes", og hvori han i det vaesentlige ansoegte om, at ansaettelsesmyndigheden aendrede sin stiltiende afgoerelse om ikke at forfremme ham. Selv om denne anden klage foerst og fremmest vedroerte de udnaevnelser af andre tjenestemaend, der var foretaget paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 32/88, henviste den dog udtrykkeligt til den foerste klage og omfattede dermed ogsaa det stiltiende afslag paa sagsoegerens ansoegning om stillingen som juridisk sprogrevisor. Denne klage blev udtrykkeligt afvist ved Domstolens Administrative Udvalgs afgoerelse, som blev meddelt sagsoegeren den 18. august 1988. 31 Det foelger heraf, at en administrativ procedure som foreskrevet i vedtaegtens artikel 90 blev gennemfoert forud for den her omhandlede annullationspaastand. bb) Retlig interesse 32 Den sagsoegte institution er af den opfattelse, at sagsoegerens retlige interesse er "betragteligt svaekket" som foelge af hans overflytning til Europa-Parlamentet. Den har dog erkendt, at det fremgaar af Domstolens praksis (dom af 10.6.1980, sag 155/78, frk. M. mod Kommissionen, Sml. s. 1797), at det forhold, at vedkommende er udnaevnt til tjenestemand ved en anden institution efter at have anlagt sag, ikke noedvendigvis udelukker, at der foreligger en saadan interesse. Ifoelge Domstolen adskiller sagsoegerens situation sig dog fra den situation, som sagsoegeren i den naevnte sag var i, derved, at det davaerende moment, som bestod i sagsoegerens ideelle interesse i, at ethvert spor af en erklaering om psykisk uegnethed fjernedes, ikke foreligger i denne sag. Domstolen har desuden anfoert, at det er vanskeligt at forestille sig, hvordan sagsoegeren, saafremt hans paastande maatte blive taget til foelge, i sin aktuelle situation uden for Domstolen kunne udnaevnes i en stilling i Domstolen, som han havde oensket at opnaa via en intern udvaelgelsesproeve. Ifoelge den sagsoegte institution er sagsoegerens retlige interesse dermed indskraenket til at kraeve erstatning for det tab, han mener at have lidt. 33 Sagsoegeren har hertil anfoert, at man ikke kan tale om, at den retsundergivne i forbindelse med et sagsanlaeg har stoerre eller mindre retlig interesse. Ifoelge sagsoegeren foreligger en saadan interesse, eller den foreligger ikke, og han har understreget, at den sagsoegte institution har anerkendt, at der foreligger en saadan interesse for sagsoegeren. Sagsoegeren har tilfoejet, at han ikke straebte efter at blive forfremmet via en intern udvaelgelsesproeve, som efter hans opfattelse var ulovlig, men efter at blive forfremmet "som det overvaeldende flertal af de forudgaaende generationer af revisorer ..., dvs. ved en regulaer forfremmelse paa grundlag af en regulaer kontrol og bedoemmelse af deres daglige arbejde". 34 Retten bemaerker, at det ikke kan udledes af Domstolens dom af 10. juni 1980, at der kraeves en moralsk interesse, for at sagsoegeren efter sin overflytning til Europa-Parlamentet bevarer sin interesse i, at afslaget fra ansaettelsesmyndigheden ved Domstolen paa hans ansoegning annulleres. I den naevnte sag tog Domstolen tillige stilling til argumentet om, at udnaevnelsen ved en anden institution af en ansoeger, som havde faaet afslag fra den sagsoegte institution, medfoerer, at ansoegeren mister sin retlige interesse, naar der gives ham mulighed for en overflytning og saaledes mulighed for, at han kan opnaa den samme stilling, som han ville have haft, saafremt hans ansoegning var blevet imoedekommet. Domstolen fandt, at denne hypotetiske mulighed ikke var et tilstraekkeligt grundlag for at afvise den retlige interesse. Denne argumentation boer i endnu hoejere grad finde anvendelse i denne sag, hvor man ikke kan anse sagsoegerens overflytning til Parlamentet, hvor vedkommende bevarede sin indplacering i loenklasse LA6, for at have bragt ham i en stilling, som svarer til den, hvori han ville have befundet sig, saafremt han ved Domstolen var blevet udnaevnt til juridisk sprogrevisor i loenklasse LA5. Det tilfoejes, at det samme gaelder, saafremt sagsoegeren i Parlamentet i mellemtiden var blevet forfremmet til loenklasse LA5 (jf. Domstolens dom af 17.1.1989, sag 293/87, Vainker mod Parlamentet, s. 23, paa s. 39). 35 Med hensyn til argumentet om, at sagsoegeren ikke har retlig interesse i en annullation, fordi det efter hans overflytning til Parlamentet var blevet umuligt i henhold til EOEF-Traktatens artikel 176 at gennemfoere de til dommens opfyldelse noedvendige foranstaltninger, bemaerkes, at ifoelge Domstolens faste praksis kan en tjenestemand faktisk kun anlaegge sag i medfoer af vedtaegtens artikel 90 og 91 til proevelse af en af ansaettelsesmyndigheden truffet afgoerelse, saafremt han har en personlig interesse i den anfaegtede akts annullation (jf. f.eks. Domstolens dom af 29.10.1975, forenede sager 81/74-88/74, Marenco mod Kommissionen, Sml. s. 1247, paa s. 1255). Domstolen har naermere bestemt udtalt, at en sagsoeger ikke har en retlig interesse i, at udnaevnelsen af en anden ansoeger til en stilling, som han ikke selv kommer i betragtning til, annulleres (jf. f.eks. Domstolens dom af 10.3.1989, sag 126/87, Del Plato mod Kommissionen, Sml. s. 643, paa s. 665, og af 30.5.1984, sag 111/83, Picciolo mod Parlamentet, Sml. s. 2323, paa s. 2340). 36 I naervaerende sag maa der imidlertid tages hensyn til, at sagsoegeren, som stadig er tjenestemand ved Faellesskaberne, bevarer muligheden for at blive udnaevnt i en stilling i Domstolen ved hjaelp af en overflytning i henhold til vedtaegtens artikel 29, stk. 1, litra c). Under henvisning hertil finder Retten, at det ville vaere en for restriktiv fortolkning af EOEF-Traktatens artikel 176 at anse sagsoegerens overflytning til Parlamentet for uden videre at goere det umuligt at gennemfoere de til en annullationsdoms opfyldelse noedvendige foranstaltninger. Det maa derfor fastslaas, at sagsoegerens retlige interesse ikke er paavirket af hans overflytning til Parlamentet. Retten maa derfor paa dette punkt fastslaa, at der intet er til hinder for at antage denne paastand til realitetsbehandling. b) Anbringenderne til stoette for paastanden 37 Blandt de af sagsoegeren paaberaabte otte anbringender vedroerer fire kun spoergsmaalet om den forskriftsmaessige gennemfoerelse af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 og er derfor ikke relevante for bedoemmelsen af, hvorvidt den her omhandlede paastand om annullation af afslaget paa at forfremme sagsoegeren til en stilling som juridisk sprogrevisor, uden at han skal bestaa en udvaelgelsesproeve med henblik herpaa, kan tages til foelge. Retten finder, at de fire anbringender til stoette for denne paastand skal bedoemmes i foelgende logiske raekkefoelge: For det foerste anbringendet om tilsidesaettelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, og af ligebehandlingsprincippet; for det andet anbringendet om overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 2; for det tredje anbringendet om tilsidesaettelse af princippet om god forvaltningsskik og af vedtaegtens artikel 7 og 29; for det fjerde anbringendet om tilsidesaettelse af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning. aa) Anbringendet om overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, og af ligebehandlingsprincippet 38 Sagsoegeren er af den opfattelse, at han i henhold til ovennaevnte bestemmelse kunne vaere blevet forfremmet to aar efter sin udnaevnelse til tjenestemand paa proeve, dvs. fra den 1. september 1988. Sagsoegeren har anfoert, at han ikke er enig i Domstolens praksis (dom af 13.12.1984, forenede sager 20/83 og 21/83, Vlachos mod Domstolen, Sml. s. 4149, paa s. 4163, og kendelse af 7.10.1987, sag 248/86, Brueggemann mod OESU, Sml. s. 3963, paa s. 3966), hvorefter fristen paa to aar i vedtaegtens artikel 45, stk. 1, begynder at loebe fra tjenestemandens fastansaettelse. For det foerste soeger sagsoegeren at godtgoere sit synspunkt ved en grammatisk og sproglig analyse af fem af de sproglige versioner af artikel 45, stk. 1. Han udleder af placeringen af saetningsleddet "a partir de su nombramiento definitivo" (regnet fra tidspunktet for deres fastansaettelse) i den spanske version og tilsvarende i den italienske version, at denne bestemmelse kun vedroerer tjenestemaend, der er placeret i foerste loenklasse inden for deres tjenestegruppe eller kategori. Han har anfoert, at denne betydning fremgaar med en saerlig klarhed af den engelske og den tyske version af samme artikel. 39 For det andet er sagsoegeren paa baggrund af en formaalsfortolkning af artikel 45, stk. 1, af den opfattelse, at bestemmelsen har til formaal at begunstige en tjenestemand, som indtraeder i en faellesskabsinstitution i foerste loenklasse i sin kategori, idet han saerlig bliver godskrevet nogle maaneder. Han har anfoert, at en tjenestemand ansat i loenklasse A7 eller LA7 kun skal vente seks maaneder efter afslutningen af proevetiden paa ni maaneder for at kunne forfremmes, hvilket udgoer en samlet anciennitet paa femten maaneder. Derimod skal en tjenestemand, som er ansat i en hoejere loenklasse, efter Domstolens fortolkning af denne bestemmelse i dom af 13. december 1984 (forenede sager 20/83 og 21/83, Vlachos, naevnt ovenfor) vente 33 maaneder, dvs. atten maaneder laengere end foerstnaevnte. Sagsoegeren finder ikke denne forskel logisk og goer gaeldende, at der kun finder udnaevnelser sted i loenklasserne A6 eller LA6, naar der foreligger klar dokumentation for den omhandlede tjenestemands erfaring eller saerlige kundskaber, saaledes at det ikke kan goeres gaeldende over for hans argumentation, at det allerede udgoer en tilstraekkelig fordel, at tjenestemanden kan begynde sin karriere i denne loenklasse. 40 Sagsoegeren har dernaest gjort gaeldende, at saaledes som kapitel 3 i vedtaegtens afsnit III er opbygget, foelger artikel 45 umiddelbart efter artikel 44, ifoelge hvilken enhver tjenestemand, naar der er gaaet to aar, opnaar en automatisk forfremmelse inden for sin loenklasse, nemlig et hoejere loentrin. Heraf udleder sagsoegeren, at fristen paa to aar er den normale periode for et avancement. Han har anfoert, at det ikke er rimeligt, at en tjenestemand, som paa grund af sin alder og stoerre erfaring er blevet ansat i en hoejere loenklasse end foerste loenklasse, skal vente ni maaneder laengere, som netop er de maaneder, hvorunder han har godtgjort sin duelighed, mens en anden tjenestemand, som er yngre og mindre erfaren, faar godskrevet, hvad der ogsaa svarer til ni maaneder i forhold til den ovennaevnte normale periode. 41 Sagsoegeren er endelig af den opfattelse, at den fortolkning af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, som goeres gaeldende over for ham, er en tilsidesaettelse af ligebehandlingsprincippet, naar der sammenlignes med tjenestemaendene ved visse institutioner. I Kommissionen og i Parlamentet antages fristen paa to aar i den omhandlede artikel saaledes at loebe fra udnaevnelsen til tjenestemand paa proeve. Sagsoegeren har anmodet Retten om at indhente oplysninger fra de to institutioners administration med hensyn til deres praksis vedroerende anvendelsen af vedtaegtens artikel 45, stk. 1. I samme forbindelse har han begaeret, at Retten tilpligter Domstolens Personaleafdeling at fremlaegge det originale moedereferat fra et moede mellem administrationscheferne vedroerende dette spoergsmaal, hvoraf en kopi med et uddrag er vedlagt staevningen. 42 Den sagsoegte institution har under henvisning til Domstolens praksis fastholdt, at en tjenestemand for at kunne forfremmes skal have en minimumsanciennitet paa to aar fra fastansaettelsen. 43 Domstolen har desuden i duplikken gjort gaeldende, at anbringendet er for sent fremsat. Da sagsoegeren i forbindelse med dette anbringende klager over, at ansaettelsesmyndigheden ikke forfremmede ham i anledning af hans ansoegning af 28. oktober 1988, hvorved han soegte om den stilling, som var opslaaet ledig ved meddelelse CJ 41/88, fremgaar det ifoelge sagsoegte allerede af en sammenligning af datoerne, at dette anbringende er for sent fremsat. 44 Med hensyn til spoergsmaalet, om dette anbringende kan realitetsbehandles, har Retten ovenfor fastslaaet (praemis 30), at sagsoegeren rettidigt klagede over afslaget paa at forfremme ham til den stilling, som var opslaaet ledig ved meddelelse CJ 41/88. I klagen af 17. marts 1989 paaberaabte sagsoegeren sig ganske vist ikke udtrykkeligt en overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1. Det foelger af Domstolens faste praksis, at i tjenestemandssager kan der for Domstolen dels kun nedlaegges paastande, som har samme genstand som de i klagen anfoerte, dels kun fremsaettes indsigelser, der hviler paa samme grundlag som de i klagen anfoerte. Disse indsigelser kan imidlertid for Domstolen uddybes ved fremfoerelse af anbringender og argumenter, som ikke noedvendigvis figurerer i klagen, men som staar i noeje forbindelse med den (jf. f.eks. Domstolens dom af 20.5.1987, sag 242/85, Geist mod Kommissionen, Sml. s. 2181, paa s. 2196). Sagsoegeren har i sin klage gjort gaeldende, at han "kunne forfremmes", og har i den forbindelse anfoert sin anciennitet. Han har derfor i klagen paaberaabt sig en fortolkning af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, som er identisk med den, han senere har fremfoert i staevningen. Dette anbringende kan derfor antages til realitetsbehandling. 45 Med hensyn til spoergsmaalet, om anbringendet kan tages til foelge, har Retten foerst foretaget en indgaaende sproglig analyse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1. Gennemgangen har dog intet frembragt, som kan rejse tvivl om, at den fortolkning, Domstolen i sin praksis har givet bestemmelsen, er i overensstemmelse med ordlyden. Denne fortolkning, hvorefter den minimumsanciennitet, som kraeves i vedtaegten for at kunne forfremmes, beregnes fra tjenestemandens fastansaettelse, uanset om han blev ansat i foerste loenklasse inden for sin tjenestegruppe eller kategori eller i en anden loenklasse (jf. dom af 13.12.1984, forenede sager 20/83 og 21/83, Vlachos, og kendelse af 7.10.1987, sag 248/86, Brueggemann, begge naevnt ovenfor), svarer nemlig bedre til ordlyden af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, end den modsatte fortolkning, som sagsoegeren har fremfoert. Sammenstillingen i én saetning af de anciennitetsperioder paa seks maaneder og to aar, som tjenestemaend ansat i foerste loenklasse, henholdsvis andre tjenestemaend skal have, viser, at disse to perioder begynder at loebe fra samme tidspunkt, dvs. fra tjenestemandens fastansaettelse. Dette resultat aendres ikke ved en sammenligning af den omhandlede bestemmelse i de af sagsoegeren paaberaabte forskellige sproglige versioner. 46 Med hensyn til formaalet med vedtaegtens artikel 45, stk. 1, viser den omhandlede sammenstilling ogsaa, at bestemmelsen har til formaal at give tjenestemaend, der blev ansat i foerste loenklasse inden for deres tjenestegruppe eller kategori, et forspring paa atten maaneder i forhold til andre tjenestemaend med hensyn til at komme i betragtning til den foerste forfremmelse. Endvidere bemaerkes, at vedtaegtens artikel 44 kun vedroerer den anciennitet, som kraeves for automatisk at kunne stige et loentrin. I modsaetning til det af sagsoegeren fremfoerte, fastsaetter denne bestemmelse ikke en normal periode for avancement, som kan aendre reglerne i artikel 45 om den minimumsanciennitet, en tjenestemand skal have for at kunne forfremmes. Den er derfor ikke til hinder for, at vedtaegten kraever, at en tjenestemand, der ved ansaettelsen blev placeret i en hoejere loenklasse end i foerste loenklasse, skal have en anciennitet paa to aar regnet fra tidspunktet for fastansaettelsen, foer vedkommende kan forfremmes. 47 Det foelger heraf, at sagsoegeren, som blev udnaevnt til tjenestemand paa proeve fra den 16. september 1986 og fastansat tjenestemand fra den 16. juni 1987, hverken kunne forfremmes fra den 1. september 1988 - den dato, han anfoerer som relevant, og hvor han steg til naeste loentrin i sin loenklasse - eller fra den 16. september 1988, men fra den 16. juni 1989, hvor fristen paa to aar regnet fra hans fastansaettelse udloeb. 48 Sagsoegeren kan ikke under henvisning til ligebehandlingsprincippet anfaegte denne anvendelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, paa hans tilfaelde. Selv hvis det laegges til grund, at andre institutioner har fortolket bestemmelsen saaledes, at de har ment at kunne forfremme tjenestemaend, som kun har to aars anciennitet fra datoen for deres udnaevnelse til tjenestemaend paa proeve, foelger det dog af ovenstaaende, at en saadan praksis strider mod vedtaegten. Sagsoegeren kan ikke til egen fordel paaberaabe sig ulovligheder, der er begaaet til fordel for andre (jf. Domstolens dom af 4.7.1985, sag 134/84, Williams mod Revisionsretten, Sml. s. 2225, paa s. 2233). 49 Herefter, og idet det findes ufornoedent at foretage den af sagsoegeren begaerede bevisoptagelse vedroerende den praksis, som foelges af de andre institutioner, finder Retten, at anbringendet om en overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 1, er ubegrundet. bb) Anbringendet om overtraedelse af vedtaegtens artikel 45, stk. 2 50 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at Domstolen i medfoer af denne bestemmelse burde have udnaevnt ham til juridisk sprogrevisor paa grund af, at han var opfoert paa den reserveliste, som var oprettet paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 24/86 (kontorchef i den spanske oversaettelsesafdeling). Han har anfoert, at det foelger af en formaalsfortolkning af vedtaegtens artikel 45, stk. 2, hvis formaal ifoelge ham klart er at sikre, at ansoegerne er egnede til at besaette de ledige stillinger, at det er ulogisk, at en person, som i forbindelse med en udvaelgelsesproeve er erklaeret egnet til at bestride en LA3-stilling, ikke skulle vaere egnet til at bestride en LA5-stilling, som indebaerer de samme arbejdsopgaver, bortset fra ledelsesopgaver. Til stoette for dette synspunkt har sagsoegeren fremfoert argumentet "den, som kan mere, kan mindre" og princippet "non bis in idem". Han har anfoert, at ansaettelsesmyndigheden har overtraadt vedtaegtens artikel 45, stk. 2, ved et stiltiende afslag paa hans ansoegning om en af de stillinger, som blev opslaaet ledige ved meddelelse CJ 66/87. 51 I replikken har han desuden gjort gaeldende, at det intetsteds staar skrevet, at en udvaelgelsesproeves virkninger er begraenset til de stillinger, udvaelgelsesproeven er afholdt for at besaette. Han mener, at i lyset af den sagsoegte institutions opfattelse paa dette punkt, kraeves der en forklaring paa, hvorfor der oprettedes en reserveliste for udvaelgelsesproeve CJ 24/86, skoent der kun var tale om at besaette en enkelt stilling, som det havde vaeret fuldt ud tilstraekkeligt at oprette en egnethedsliste for. Sagsoegeren har desuden anfoert, at den omstaendighed, at udvaelgelsesproeve CJ 24/86, som han bestod, var en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser, mens udvaelgelsesproeve CJ 32/88 var en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, ikke har betydning, da der hverken i lovgivning eller retspraksis findes nogen stoette for, at en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever har stoerre vaegt end en udvaelgelsesproeve alene paa grundlag af kvalifikationsbeviser. Han har endelig anfoert, at Domstolens dom af 28. april 1983 (sag 143/82, Lipman mod Kommissionen, Sml. s. 1301, paa s. 1311) intet har til faelles med den foreliggende sag. Ifoelge dommen kan en ansoeger i forbindelse med en udvaelgelsesproeve ikke anfaegte udvaelgelseskomitéens afgoerelse om ikke at give ham adgang til proeverne under paaberaabelse af adgangsbetingelserne til en anden udvaelgelsesproeve, som afholdes af den samme institution for at besaette stillinger i samme stillingsgruppe, men som afholdes paa andre betingelser og forfoelger en anden maalsaetning. Ifoelge sagsoegeren var den eneste forbindelse mellem de i dommen af 28. april 1983 omhandlede udvaelgelsesproever, at de vedroerte stillinger i kategori A, men paa forskellige omraader, og for hver kraevedes forskellige kvalifikationsbeviser. Han har understreget, at udvaelgelsesproeverne i denne sag derimod har en meget snaever sammenhaeng. 52 Den sagsoegte institution har gjort gaeldende, at en udvaelgelsesproeves virkninger er begraenset til de stillinger, udvaelgelsesproeven er afholdt for at besaette. Den har anfoert, at der er tale om et almindeligt princip, som er noedvendigt, for at ordningen med udvaelgelsesproever til besaettelse af tjenestemandsstillinger kan fungere. Desuden har den gjort gaeldende, at det ved en saadan ordning ville give anledning til kaos, hvis en udvaelgelsesproeves resultater gjaldt uden tidsbegraensning og paavirkede og forudbestemte resultatet af senere udvaelgelsesproever af andet indhold. 53 Den sagsoegte institution har desuden gjort gaeldende, at udvaelgelsesproeve CJ 32/88 var en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, hvor sagsoegeren ikke bestod proeverne, mens udvaelgelsesproeve CJ 24/86 var en "simpel udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser". Den har anfoert, at denne forskel mellem de to udvaelgelsesproever forklarer, hvorfor sagsoegeren har bestaaet den ene, men ikke den anden. I duplikken har den praeciseret, at den ikke har haevdet, at en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever har stoerre vaegt end en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser, men blot at der er tale om to forskellige udvaelgelsesprocedurer, hvorfor resultaterne af udvaelgelsesproeve CJ 24/86 ikke kan overfoeres paa udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever CJ 32/88. Den har tilfoejet, at det forhold, at sagsoegeren blev opfoert paa reservelisten for udvaelgelsesproeve CJ 24/86, maaske "faar sine rette proportioner, naar man tager i betragtning, at alle ansoegere til udvaelgelsesproeven blev opfoert paa denne reserveliste, hvilket var en let afgoerelse at traeffe, fordi den ikke gjorde nogen utilfreds, og fordi den ikke havde nogen virkning for afdelingens arbejde". Endelig har den gjort gaeldende, at dette anbringende er fremsat for sent, da overtraedelsen af vedtaegtens artikel 45, stk. 2, som sagsoegeren goer gaeldende, ifoelge Domstolen forelaa med det stiltiende afslag paa ansoegningen om en af de stillinger, som blev opslaaet ledige ved meddelelse CJ 66/87. 54 Med hensyn til spoergsmaalet, om dette anbringende er for sent fremsat, bemaerkes, at selv om sagsoegeren med anbringendet henviser til meddelelse om ledig stilling CJ 66/87, er naervaerende sag anlagt til proevelse af afslaget paa at forfremme ham til den stilling, som var omhandlet i meddelelse om ledig stilling CJ 41/88. Det forhold, at sagsoegeren ikke har anfaegtet afslaget paa hans ansoegning om en af de stillinger, som var opslaaet ledige ved den foerste meddelelse, en afgoerelse, som ifoelge sagsoegeren var ulovlig paa samme punkt som de under denne sag anfaegtede retsakter, forhindrer ikke, at han kan paaberaabe sig dette anbringende i forbindelse med sidste meddelelse. 55 For saa vidt angaar spoergsmaalet, om anbringendet er begrundet, bemaerkes, at vedtaegtens artikel 45, stk. 2, kun betinger en tjenestemands overgang fra en tjenestegruppe eller kategori til en anden tjenestegruppe eller hoejere kategori af, at han har bestaaet en udvaelgelsesproeve. Derimod regulerer bestemmelsen ikke problemet vedroerende overgang fra en loenklasse til en hoejere loenklasse inden for samme kategori i tilfaelde af, at den paagaeldende ikke har den anciennitet, som kraeves for at blive forfremmet, hvilket er det spoergsmaal, denne sag omhandler. Bestemmelsen er derfor uden betydning for denne sag. 56 Retten finder, at sagsoegeren med dette anbringende i det vaesentlige vil goere gaeldende, at ansaettelsesmyndigheden ikke overvejede muligheden for i henhold til vedtaegtens artikel 29, stk. 1, litra b), at udnaevne ham til juridisk sprogrevisor i den stilling, som var opslaaet ledig, paa grundlag af at han havde bestaaet udvaelgelsesproeve CJ 24/86 vedroerende kontorchefstillingen. Dette klagepunkt boer derfor bedoemmes i forbindelse med det foelgende anbringende, hvorved sagsoegeren bl.a. har gjort gaeldende, at vedtaegtens artikel 29 er overtraadt. cc) Anbringendet om tilsidesaettelse af princippet om god forvaltningsskik og af vedtaegtens artikel 7 og 29 57 Til stoette for dette anbringende har sagsoegeren gjort gaeldende, at den sagsoegte institution, i stedet for endeligt at besaette de ledige stillinger som juridiske revisorer i henhold til vedtaegtens artikel 29, blot gennemfoerte en udvaelgelsesprocedure for midlertidige revisorer, som, skoent den havde alle en udvaelgelsesproeves vaesentlige traek, ikke var det i henseende til proceduren. Han har desuden gjort gaeldende, at ansaettelsesmyndigheden i strid med vedtaegtens artikel 7, stk. 2, andet afsnit, opretholdt den midlertidige situation laengere end et aar, hvilket skete med den uholdbare begrundelse, at de tjenestemaend, som kom paa tale til at besaette revisorstillingerne, ikke kunne forfremmes, eftersom den kraevede frist paa to aar fra deres fastansaettelse endnu ikke var udloebet. Sagsoegeren er af den opfattelse, at det forhold, at denne forlaengelse er kommet ham til gode, ikke forhindrer ham i at anfaegte den, da en tjenestemand ikke maa fravige den tilrettelaeggelse af arbejdet, som ansaettelsesmyndigheden har bestemt. Han har desuden gjort gaeldende, at han ved flere lejligheder havde bedt Oversaettelsesdirektoratets direktoer om at loese spoergsmaalet efter vedtaegtens bestemmelser, men der blev ikke taget noget som helst hensyn til hans oensker. Sagsoegeren har bemaerket, at ansaettelsesmyndigheden kunne have afholdt en forskriftsmaessig udvaelgelsesproeve allerede i begyndelsen af 1987 efter at have offentliggjort tre meddelelser om ledige stillinger som juridiske revisorer. I replikken har sagsoegeren tilfoejet, at selv om det er korrekt, at ansaettelsesmyndigheden i sin tid havde afholdt udvaelgelsesproeve CJ 11/85 for juridiske revisorer, var der dog gaaet tre aar mellem denne udvaelgelsesproeve og afholdelsen af udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Han har begaeret, at Retten paalaegger den sagsoegte institutions administration at fremlaegge alle de originaldokumenter, som findes i arkiverne vedroerende den udvaelgelsesprocedure for midlertidige revisorer, som gennemfoertes i 1987 i den spanske oversaettelsesafdeling. 58 Hertil har den sagsoegte institution indledningsvis gjort gaeldende, at sagsoegeren staerkt overdriver betydningen af udvaelgelsesproceduren for midlertidige juridiske sprogrevisorer, og har anmodet om, at Retten lader chefen for Domstolens spanske oversaettelsesafdeling, Cervera, afgive vidneforklaring om de saerlige forhold, der forelaa ved denne procedure. Under retsmoedet har sagsoegte tilfoejet, at man ikke kan give en saadan procedure, selv om udvaelgelsen blev gennemfoert serioest og omhyggeligt, forrang i forhold til en procedure, som afvikles efter vedtaegtens bestemmelser. Den sagsoegte institution har desuden henvist til, at den afholdt udvaelgelsesproeve CJ 11/85 med henblik paa at oprette en reserveliste for juridiske revisorer. Med hensyn til det af sagsoegeren anfoerte om, at der gik tre aar mellem afholdelsen af denne udvaelgelsesproeve og den anden udvaelgelsesproeve, har sagsoegte anfoert, at afgoerelsen af, hvornaar der boer afholdes en udvaelgelsesproeve, henhoerer under institutionens befoejelse til at opbygge sine tjenestegrene efter eget skoen. Den har tilfoejet, at i betragtning af, at udvaelgelsesproeve CJ 11/85 ikke resulterede i et tilstraekkeligt antal kvalificerede ansoegere, var det rimeligt at vente relativt lang tid, saaledes at egnede ansoegere til stillingerne som juridiske sprogrevisorer kunne blive oplaert og indgive deres ansoegning. 59 Sagsoegte er af den opfattelse, at forlaengelsen af den midlertidige periode ud over de i vedtaegtens artikel 7, stk. 2, fastsatte graenser er uden betydning for denne sags afgoerelse, og at sagsoegeren, som har haft fordel heraf, ikke nu kan kritisere forholdet. Sagsoegte har bemaerket, at det forhold, at sagsoegeren og dennes kolleger ikke kunne forfremmes til en hoejere loenklasse, fordi det tidsrum, som kraeves for en saadan forfremmelse, ikke var forloebet, ikke kan betegnes som et uholdbart paaskud for at opretholde ordningen med midlertidige revisorer. 60 Det skal undersoeges, om de af sagsoegeren paaberaabte omstaendigheder kan godtgoere, at afslaget paa at forfremme ham til stillingen som juridisk sprogrevisor, der omhandledes i meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, er behaeftet med en mangel. 61 Med hensyn hertil skal det for det foerste understreges, at den udvaelgelsesprocedure for midlertidige juridiske sprogrevisorer, som sagsoegeren deltog i med held, ikke blev afviklet efter vedtaegtens bestemmelser om udvaelgelsesproever. Lige som det ikke fastlaegges i vedtaegten, hvordan ansaettelsesmyndigheden skal udvaelge de tjenestemaend, som midlertidigt paalaegges at goere tjeneste i en hoejere stilling, indeholder den heller ingen bestemmelse om, at en udvaelgelsesprocedure, som afholdes med henblik herpaa, har retsvirkninger for saa vidt angaar de omhandlede tjenestemaends forfremmelse. Det er derfor udelukket at sidestille virkningerne af en saadan procedure med en udvaelgelsesproeves virkninger, for saa vidt angaar muligheden for at forfremme tjenestemaend, som ikke har den i vedtaegtens artikel 45, stk. 1, kraevede minimumsanciennitet. At ordningen med midlertidige revisorer blev opretholdt ud over de vedtaegtsmaessige graenser aendrer intet herved. En saadan forlaengelse, som er uforenelig med vedtaegtens artikel 7, stk. 2, kan nemlig ikke have retsvirkninger, der gaar videre end retsvirkningerne af en midlertidig tjeneste, der er forskriftsmaessig. Da vedtaegtens artikel 7 ikke gav ansaettelsesmyndigheden mulighed for at forfremme sagsoegeren, foelger det heraf, at det ikke er fornoedent for Retten at bedoemme betydningen af udvaelgelsesproceduren for revisorer eller at foranstalte den bevisoptagelse, som parterne har begaeret herom. PRAEMISSERNE FORTSAETTES UNDER DOKNUM : 689A0156.1 62 Med hensyn til tilsidesaettelse af vedtaegtens artikel 29 og af princippet om god forvaltningsskik bemaerkes, at der hos sagsoegeren foreligger en vildfarelse med hensyn til retsvirkningerne af, at han blev opfoert paa den paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 24/86 oprettede reserveliste. Ansaettelsesmyndigheden skal ganske vist, naar den besaetter de stillinger, med henblik paa hvilke en udvaelgelsesproeve er blevet afholdt, tage resultaterne af den paagaeldende udvaelgelsesproeve i betragtning (jf. f.eks. Rettens dom af 20.9.1990, sag T-37/89, Hanning mod Parlamentet, Sml. II, s. 463, praemis 48). Ansaettelsesmyndigheden kan imidlertid ikke paa grundlag af resultaterne af naevnte udvaelgelsesproeve udnaevne en tjenestemand, der er opfoert paa reservelisten i en stilling, som udvaelgelsesproeven ikke blev afholdt for at besaette (jf. f.eks. Domstolens dom af 9.10.1974, forenede sager 112/73, 114/73 og 145/73, Campogrande mod Kommissionen, Sml. s. 957, paa s. 977). Saafremt ansaettelsesmyndigheden i mangel af tjenestemaend, der kunne forfremmes, udnaevnte de ansoegere, der havde bestaaet en intern udvaelgelsesproeve, afholdt for at besaette en bestemt stilling, i andre stillinger, ville ingen andre ved en ny udvaelgelsesproeve faa mulighed for at godtgoere, at de har de kvalifikationer, som kraeves for at besaette en af disse stillinger. Ansaettelsesmyndigheden ville dermed udelukke sig selv fra at kunne udvaelge tjenestemaend, som ikke havde deltaget i den foerste udvaelgelsesproeve, enten fordi de endnu ikke var ansat, eller fordi de ikke var interesseret i den stilling, som var ledig paa davaerende tidspunkt. Denne situation har ingen sammenhaeng med disse personers faglige kvalifikationer til at besaette en anden stilling, hvis saerlige indhold der ikke kunne tages hensyn til i forbindelse med en tidligere udvaelgelsesproeve. En saadan udelukkelse af muligvis velegnede ansoegere paa grundlag af et reelt tilfaeldigt kriterium, som desuden intet har at goere med deres fortjenester, kan ramme personer, der er lige saa, eller bedre, kvalificeret til den stilling, som skal besaettes, end de ansoegere, som har bestaaet en tidligere udvaelgelsesproeve. Et saadant resultat ville klart vaere i strid med formaalet med vedtaegtens artikel 27, stk. 1, og artikel 29, stk. 1, nemlig ansaettelse af tjenestemaend, der opfylder de hoejeste kvalifikationskrav (jf. Rettens dom af 8.11.1990, sag T-56/89, Bataille mod Parlamentet, Sml. II, s. 597, praemis 48). 63 Det er i oevrigt i overensstemmelse med dette formaal, at gyldigheden af de reservelister, som oprettes paa grundlag af en udvaelgelsesproeve, efter fast praksis begraenses, saaledes at nye ansoegere efter et vist stykke tid faar mulighed for at proeve at komme i betragtning. Det bemaerkes herved, at gyldigheden af den reserveliste, som sagsoegeren var opfoert paa, og som blev oprettet i september 1987 paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 24/86, saaledes var begraenset til et aar, dog med mulighed for forlaengelse. Naar en reserveliste efter udloebet af dens gyldighedsperiode end ikke kan anvendes til at udnaevne en bestaaet ansoeger i den konkrete stilling, udvaelgelsesproeven blev afholdt for at besaette, foelger det saa meget desto mere af det netop anfoerte, og uden at spoergsmaalet om listens gyldighedsperiode har betydning, at en saadan liste ikke kan anvendes til at besaette andre stillinger. 64 Den af sagsoegeren paaberaabte sammenhaeng mellem opgaverne i stillingen som kontorchef, som han havde bestaaet udvaelgelsesproeven for, og opgaverne i en stilling som juridisk sprogrevisor er i denne forbindelse uden betydning, da der var tale om forskellige stillinger, som i det mindste til dels stillede krav om forskellige kvalifikationer. Foelgelig, og uafhaengigt af betydningen af udvaelgelsesproeve CJ 24/86, kan hverken det paastaaede princip om "non bis in idem" eller argumentet om, at "den, som kan mere, kan mindre", paaberaabes til stoette for at forfremme sagsoegeren til en stilling som juridisk sprogrevisor paa grundlag af den omhandlede udvaelgelsesproeve. 65 Under henvisning hertil har den sagsoegte institution med rette ment, at sagsoegeren ikke kunne blive udnaevnt til juridisk sprogrevisor uden at deltage i en ny udvaelgelsesproeve afholdt med henblik herpaa. 66 Med hensyn til de oevrige omstaendigheder, sagsoegeren har anfoert i forbindelse med dette anbringende, bemaerkes, at under de konkrete omstaendigheder kan ansaettelsesmyndigheden ikke kritiseres for at have udsat afholdelsen af en udvaelgelsesproeve med henblik paa besaettelse af stillingerne som juridiske sprogrevisorer i relativt lang tid for at oege antallet af ansoegere med tilstraekkelig erfaring. Ansaettelsesmyndigheden har nemlig et vidt skoen med henblik paa at finde frem til ansoegere, der opfylder de hoejeste kvalifikationskrav (jf. Domstolens dom af 8.6.1988, sag 135/87, Vlachou mod Revisionsretten, Sml. s. 2901, paa s. 2915). Af samme grund kan det ikke antages, at vedtaegtens artikel 29 og princippet om god forvaltningsskik er tilsidesat ved, at ansaettelsesmyndigheden midlertidigt har paalagt visse tjenestemaend at udfoere arbejde som revisor og derved givet dem lejlighed til at faa en vis erfaring paa omraadet, foer den afholdt en udvaelgelsesproeve. 67 Heraf foelger, at anbringendet om en tilsidesaettelse af princippet om god forvaltningsskik og af vedtaegtens artikel 7 og 29 maa forkastes. dd) Anbringendet om tilsidesaettelse af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning. 68 Til stoette for dette anbringende har sagsoegeren anfoert, at den davaerende direktoer for Oversaettelsesdirektoratet, Koegler, under de mundtlige proever ved udvaelgelsesproeve CJ 12/85 havde lovet ham, at han hurtigt ville blive forfremmet, og at dette loefte blev bekraeftet skriftligt ved det ovenfor naevnte memorandum af 11. november 1986, hvori den fungerende kontorchef, Elizalde, anfoerte, at den midlertidige placering som revisor "kunne blive permanent ved en forfremmelse ved udloebet af de i vedtaegten fastsatte to aar". Sagsoegeren har gjort gaeldende, at det laenge har vaeret kutyme ved Domstolen at forfremme juridiske sprogeksperter til en hoejere stillingsgruppe efter den fremgangsmaade, Koegler havde lovet, og uden at anvende en saa omstaendelig udvaelgelsesprocedure som den, der blev anvendt i dette tilfaelde. Sagsoegeren har erkendt, at Elizalde' s memorandum var i form af et cirkulaere, som ikke var rettet til ham personligt, men han har understreget, at han var en af adressaterne, og at han deltog i den omhandlede udvaelgelsesprocedure, samt opfyldte alle de i dette dokument anfoerte betingelser. 69 Sagsoegeren har desuden henvist til fem akter fra forskellige niveauer inden for administrationen, som efter hans opfattelse godtgoer hans evner som revisor. Der er naermere bestemt tale om: For det foerste og for det andet to memoranda fra den fungerende kontorchef, hvori han foreslaas som midlertidig revisor. For det tredje ansaettelsesmyndighedens efterfoelgende afgoerelse. For det fjerde den afgoerelse, hvorved udvaelgelseskomitéen for den udvaelgelsesproeve, som blev afholdt for at besaette kontorchefstillingen i den spanske oversaettelsesafdeling, opfoerte ham paa reservelisten for denne udvaelgelsesproeve. For det femte ansaettelsesmyndighedens stiltiende forlaengelse, uanset om den var ulovlig, af hans periode som midlertidig revisor efter udloebet af den i vedtaegten fastsatte periode. Han er af den opfattelse, at disse akter viste, at ansaettelsesmyndigheden havde accepteret, at han udfoerte arbejde som revisor, og at de var tilstraekkelige til at give ham berettigede forventninger. Under retsmoedet har han endvidere gjort gaeldende, at Det Paritetiske Samarbejdsudvalgs udtalelse af 3. august 1988, hvori udvalget gik imod afholdelsen af en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, bekraefter, at han havde et begrundet haab om at blive forfremmet. 70 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at Domstolen ikke har holdt de loefter, som den havde givet ham, og som var blevet bekraeftet ved akter i tiden, der fulgte, men i stedet afholdt udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever CJ 32/88, "hvorved udvaelgelseskomitéen har gjort sig umage for at udelukke sagsoegeren ved at saette ham paa en ubrugelig fjerdeplads og kun acceptere tre ansoegere", hvorved der blev lagt mere vaegt paa "en saakaldt objektivitet, som kun baserer sig paa omkring 10 siders oversaettelse/revision", end paa sagsoegerens arbejde gennem tre aar, som havde omfattet tusinder af sider, og som alle overordnede udtrykkeligt havde sagt god for. 71 Sagsoegeren har tilbudt at godtgoere sine anbringender om de loefter, som blev givet ham, ved som vidner at foere den tidligere direktoer for Oversaettelsesdirektoratet, Koegler, Keeling, som er tjenestemand ved Domstolen og var medlem af udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 12/85, og den tidligere kontorchef for Domstolens spanske oversaettelsesafdeling, Elizalde, som nu er tjenestemand ved Kommissionen. 72 Til disse argumenter har den sagsoegte institution indledningsvis anfoert, at de udtalelser, som sagsoegeren har betegnet som loefter, blot var en information om karrieremulighederne i stillingsgruppen juridisk sprogekspert, den stillingsgruppe sagsoegeren var blevet indplaceret i paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 12/85. Ifoelge institutionen bekraeftes dette bl.a. ved, at notatet fra Elizalde, som sagsoegeren har paaberaabt sig, var holdt i konditionalis, samt ved, at notatet ikke var rettet personligt til sagsoegeren, men kun var et cirkulaere, hvoraf han ikke kunne udlede nogle saerlige garantier for senere forfremmelse. Domstolen har anfoert, at de oevrige omstaendigheder, som sagsoegeren har anfoert, kun er normale variationer i hans arbejde ved den spanske oversaettelsesafdeling, og at han vidste eller burde vide, at hans forfremmelse afhang af en udvaelgelsesprocedure, som er fastlagt i vedtaegten, og hvorunder hverken hans hidtidige tjeneste eller visse personers loefter kunne garantere ham et heldigt udfald. Under retsmoedet har sagsoegte tilfoejet, at sagsoegeren ikke under henvisning til den skete - uhjemlede - forlaengelse af hans midlertidige periode som juridisk sprogrevisor kan stoette ret paa princippet om beskyttelse af den berettigede forventning. 73 Den sagsoegte institution har paaberaabt sig retspraksis om anvendelsen af det omhandlede princip i tjenestemandssager. Ifoelge denne praksis kan loefter, der ikke respekterer vedtaegtens bestemmelser om udvaelgelsesproeve som betingelse for at opnaa en stilling, ikke skabe en berettiget forventning hos den paagaeldende (dom af 6.2.1986, sag 162/84, Vlachou mod Revisionsretten, Sml. s. 481, paa s. 492, og dom af 20.6.1985, sag 228/84, Pauvert mod Revisionsretten, Sml. s. 1969, paa s. 1978). Sagsoegte mener, at dette ogsaa maa vaere resultatet i denne sag, saa meget mere som der ikke var tale om virkelige loefter, men om blotte oplysninger, der oven i koebet og til forskel fra det, der var tilfaeldet i Pauvert-sagen, ikke stammede fra ansaettelsesmyndigheden. 74 I duplikken har den sagsoegte institution desuden gjort gaeldende, at anbringendet er fremfoert for sent, da sagsoegeren ikke paastaar, at princippet om den berettigede forventning er blevet tilsidesat ved den afgoerelse, udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 traf i forhold til ham, men som foelge af undladelsen af at udnaevne ham til revisor paa proeve i september 1988. 75 For saa vidt angaar spoergsmaalet, om dette anbringende kan realitetsbehandles, bemaerkes, at sagsoegeren hermed anfaegter det stiltiende afslag paa hans ansoegning om den stilling, som blev opslaaet ved meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, og at han har anfaegtet dette afslag i rette tid. Derfor kan det ene forhold, at sagsoegeren i forbindelse med dette anbringende kritiserer, at den sagsoegte institution ikke forfremmede ham i september 1988, ikke have den foelge, at anbringendet i sin helhed er for sent fremsat. 76 Hvad angaar spoergsmaalet, om anbringendet er begrundet, fremgaar det af bedoemmelsen af de tre foregaaende anbringender, at sagsoegeren ikke kunne forfremmes til en stilling i loenklasse LA5 paa det tidspunkt, da der blev givet et stiltiende afslag paa hans ansoegning. Derfor ville et loefte om alligevel at udnaevne ham til en stilling som juridisk sprogrevisor have vaeret i strid med vedtaegtens artikel 45. Det foelger af fast retspraksis, at loefter, der ikke respekterer vedtaegtens bestemmelser, ikke kan skabe en berettiget forventning hos en tjenestemand (jf. Domstolens naevnte dom af 6.2.1986, Vlachou, og af 20.6.1985, Pauvert, samt Rettens dom af 27.3.1990, sag T-123/89, Chomel mod Kommissionen, Sml. II, s. 131). 77 Det fremgaar i oevrigt af sagsoegerens egne forklaringer, at ingen af de udtalelser, han har paaberaabt sig, naevnte noget om, at han kunne forfremmes, uden at den i vedtaegtens artikel 45, stk. 1, kraevede anciennitet forelaa. I Elizalde' s cirkulaere, som sagsoegeren bygger paa, var "permanentiseringen" af de midlertidige udnaevnelser i form af forfremmelser udtrykkelig betinget af, at vedtaegtens periode var gaaet til ende. 78 Heraf foelger, at hverken udtalelserne fra den tidligere direktoer for Oversaettelsesdirektoratet, den fungerende kontorchefs cirkulaere eller de forskellige akter fra administrationen, som sagsoegeren har paaberaabt sig, kunne skabe en berettiget forventning hos ham om, at han ville blive forfremmet uden at opfylde vedtaegtens betingelser herfor. 79 Retten finder herefter, og uden at det er fornoedent at afhoere vidner om indholdet af de udtalelser, de haevdes at vaere fremkommet med over for sagsoegeren, at den sagsoegte institution ikke har tilsidesat princippet om beskyttelse af den berettigede forventning ved at give sagsoegeren et stiltiende afslag paa hans ansoegning om en stilling som juridisk sprogrevisor. 80 Det foelger af det anfoerte, at sagsoegerens paastand om annullation af det stiltiende afslag paa hans ansoegning om den stilling, som blev opslaaet ledig ved meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, ikke kan tages til foelge. 2. Paastanden om annullation af foranstaltningerne i forbindelse med udvaelgelsesproeve CJ 32/88 a) Formaliteten 81 Den sagsoegte institution er af den opfattelse, at paastanden om, at Retten "annullerer samtlige foranstaltninger i forbindelse med udvaelgelsesproeve CJ 32/88", ikke kan antages til realitetsbehandling. Sagsoegte finder, at denne sags genstand er begraenset til spoergsmaalet om, hvorvidt den afgoerelse, som i forbindelse med denne udvaelgelsesproeve blev truffet i forhold til sagsoegeren, var gyldig. Ifoelge sagsoegte kan sagsoegeren ikke godtgoere en retlig interesse i at nedlaegge paastand om mere end annullation af den afgoerelse, som vedroerte ham. Sagsoegte har gjort gaeldende, at sagsoegeren heller ikke laengere kan anfaegte afholdelsen af den omhandlede udvaelgelsesproeve. Dette skulle han ifoelge Domstolens praksis (dom af 11.3.1986, sag 294/84, Adams mod Kommissionen, Sml. s. 977, paa s. 988, og dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio mod Kommissionen, Sml. s. 1399, paa s. 1430) have gjort ved at indgive en klage i henhold til vedtaegtens artikel 90, stk. 2, inden for en frist paa tre maaneder fra offentliggoerelsen af meddelelsen om udvaelgelsesproeven. 82 Sagsoegeren har anfoert, at den anfaegtede udvaelgelsesproeve er ugyldig, fordi den blev afholdt i strid med Raadets forordning (EKSF, EOEF, Euratom) nr. 3517/85 af 12. december 1985 om indfoerelse af saerlige og midlertidige foranstaltninger vedroerende ansaettelse af tjenestemaend i De Europaeiske Faellesskaber i anledning af Spaniens og Portugals tiltraedelse (EFT L 335, s. 55, herefter benaevnt "forordning nr. 3517/85"). Han har endvidere anfoert, at de af den sagsoegte institution anfoerte domme til stoette for indsigelsen om, at hans paastand er for sent nedlagt, ikke er af betydning, da han ikke paa det tidspunkt, hvor han deltog i udvaelgelsesproeven, kunne vide, om denne ville blive afviklet paa forskriftsmaessig maade. 83 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at genstanden for hans sagsanlaeg ikke er begraenset til annullation af den afgoerelse, som udvaelgelseskomitéen traf for hans vedkommende. Han har anfoert, at da udvaelgelsesproeven er en nullitet, idet den i det hele var ulovlig som foelge af udvaelgelseskomitéens sammensaetning og som foelge af magtfordrejning begaaet af det eneste af udvaelgelseskomitéens medlemmer, som var kompetent til at vaere medlem, boer alle foranstaltninger paa grundlag af udvaelgelsesproeven, herunder egnethedslisten, annulleres. 84 Retten skal foerst undersoege sagsoegerens argument om, at udvaelgelsesproeve CJ 32/88 er en nullitet. Med dette argument henvises i det vaesentlige til den i Domstolens praksis anerkendte regel om, at en retsakt under saerlige omstaendigheder kan vaere en nullitet, fordi den er behaeftet med saerlig grove og aabenbare mangler (jf. f.eks. Domstolens dom af 26.2.1987, sag 15/85, Consorzio cooperative d' Abruzzo mod Kommissionen, Sml. s. 1005, paa s. 1035 f., og dom af 10.12.1957, forenede sager 1/57 og 14/57, Sociétés des Usines à tubes de la Sarre mod Den Hoeje Myndighed for Det Europaeiske Kul- og Staalfaellesskab, Sml. 1954-1964, s. 51). For at afkraefte den formodning for, at en retsakt er gyldig, som Traktaten af indlysende retssikkerhedsgrunde opstiller selv for institutionernes ikke forskriftsmaessige retsakter, kraeves det, at den er behaeftet med en saerlig grov og aabenbar mangel, der ligger helt uden for omraadet for "saedvanlige" mangler, som skyldes en faktisk vildfarelse eller ukendskab til loven (jf. Domstolens naevnte dom af 26.2.1987, Consorzio cooperative d' Abruzzo, og generaladvokat Mischo' s forslag til afgoerelse i sagen, Sml. s. 1014, paa s. 1019). 85 Herom bemaerkes, at den ugyldighed, sagsoegeren haevder, udvaelgelsesproeve CJ 32/88 er behaeftet med, skulle foelge af en overtraedelse af en retsregel i afledt ret, nemlig forordning nr. 3517/85. Forordningen blev udstedt med henblik paa at tage hoejde for den saerlige situation i forbindelse med Spaniens og Portugals tiltraedelse af Faellesskaberne og indfoerte en midlertidig ansaettelsesordning, som fraveg visse af vedtaegtens praeceptive bestemmelser, bl.a. forbuddet mod at tage hensyn til ansoegernes nationalitet og mod foerst og fremmest at anvende interne ansaettelsesprocedurer. En eventuel overtraedelse af en saadan forordning, hvis anvendelse er saavel tidsmaessigt som materielt begraenset, og som goer undtagelser fra visse af vedtaegtens grundlaeggende principper, er ikke blandt de saerlige tilfaelde, hvor en mangel er saa alvorlig og aabenbar, at den goer den retsakt, som er behaeftet hermed, til en nullitet. Det tilfoejes, at eventuelle mangler ved udvaelgelseskomitéens sammensaetning og den maade, hvorpaa denne har udfoert sit arbejde, heller ikke kan medfoere, at samtlige foranstaltninger i forbindelse med en udvaelgelsesproeve rammes af en nullitetsvirkning. 86 Endvidere bemaerkes, at saafremt sagsoegeren ville anfaegte afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeven eller indholdet i meddelelsen om udvaelgelsesproeve, skulle han indgive en klage inden for en frist paa tre maaneder at regne fra offentliggoerelsen af meddelelsen om udvaelgelsesproeve (jf. Domstolens dom af 11.3.1986, sag 294/84, Adams, s. 988, og ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio, paa s. 1429 f.). Det forhold, at han indgav ansoegning til den anfaegtede udvaelgelsesproeve, og at han fik adgang til at deltage, ville ikke have vaeret til hinder herfor. Foranstaltningerne i forbindelse med en udvaelgelsesproeve kan ikke i deres helhed indeholde et klagepunkt i forhold til en ansoeger, der med held har deltaget i de foerste etaper af denne udvaelgelsesproeve, som han ikke anfaegter som saadan (jf. Domstolens dom af 6.7.1988, sag 164/87, Simonella mod Kommissionen, Sml. s. 3807, paa s. 3817 f.). Den saerlige situation for sagsoegeren, som goer gaeldende, at den omtvistede udvaelgelsesproeve ikke kunne have vaeret afholdt, foer han var blevet forfremmet, er imidlertid en anden. Under disse saerlige omstaendigheder havde sagsoegeren en begrundet interesse i at anfaegte meddelelsen om udvaelgelsesproeve, samtidig med at han deltog i udvaelgelsesproeven for at sikre sine rettigheder i det tilfaelde, at hans klage blev afvist. Han kunne derfor indbringe klage over meddelelse om udvaelgelsesproeve CJ 32/88. 87 Den omhandlede meddelelse om udvaelgelsesproeve blev offentliggjort den 25. oktober 1988, og sagsoegeren indgav sin ansoegning den 24. november 1988. Den klage, som sagsoegeren indgav den 28. februar 1989 med krav om, at udvaelgelsesproeven annulleredes, er derfor for sent indgivet. 88 Sagsoegerens argument om, at han ikke i tide kunne vide, om udvaelgelsesproeven ville blive afviklet forskriftsmaessigt, kan ikke begrunde denne forsinkelse, da han henviser til eventuelle uregelmaessigheder i den senere afvikling af udvaelgelsesproeven. Saadanne uregelmaessigheder kunne under alle omstaendigheder ikke faa betydning for spoergsmaalet, om selve afgoerelsen om at afholde en udvaelgelsesproeve og indholdet af meddelelsen om udvaelgelsesproeve var i overensstemmelse med vedtaegten. De omstaendigheder, der gav svaret paa disse to spoergsmaal, var kendt paa tidspunktet for meddelelsens offentliggoerelse, og sagsoegeren kunne paaberaabe sig dem inden for fristerne. Det ville vaere i strid med retssikkerhedsprincippet, princippet om beskyttelse af den berettigede forventning og god forvaltningsskik at anerkende, at sagsoegeren kunne afvente, at foranstaltningerne i forbindelse med den anfaegtede udvaelgelsesproeve blev afsluttet, og at resultaterne af proeven var kendte, foer han anfaegtede de akter, som vedroerte afholdelsen af udvaelgelsesproeven. 89 Foelgelig maa denne paastand afvises, for saa vidt som den vedroerer annullation af afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88 og annullation af meddelelsen herom. 90 For saa vidt som paastanden derimod vedroerer den egnethedsliste, der blev opstillet som resultat af udvaelgelsesproeven, bemaerkes, at en administrativ procedure ikke var noedvendig (jf. f.eks. Domstolens dom af 14.6.1972, sag 44/71, Marcato mod Kommissionen, Sml. s. 105). Sagsoegeren indgav imidlertid alligevel en klage, og soegsmaalsfristen i medfoer af vedtaegtens artikel 91 loeb da fra den dag, hvor han fik meddelelse om den afgoerelse, der blev truffet som svar paa klagen, (dom af 14.7.1983, sag 144/82, Detti mod Domstolen, Sml. s. 2421, paa s. 2434). Heraf foelger, at sagsoegeren har anfaegtet egnethedslisten fristmaessigt efter vedtaegten. 91 Det maa imidlertid undersoeges, i hvilket omfang denne liste er en akt, som kan indeholde et klagepunkt mod sagsoegeren. I den forbindelse bemaerkes, at en egnethedsliste er resultatet af to forskellige afgoerelser truffet af udvaelgelseskomitéen. Paa den ene side beslutter udvaelgelseskomitéen at opfoere visse ansoegere paa listen. Paa den anden side beslutter den ikke at opfoere andre ansoegere, som har deltaget i udvaelgelsesproeven, herpaa. 92 Med hensyn til paa listen opfoerte ansoegere er afgoerelsen en forberedende akt i forhold til afgoerelsen om udnaevnelse (jf. Domstolens dom af 6.2.1986, sag 143/84, Vlachou mod Revisionsretten, Sml. s. 459, paa s. 476). Med hensyn til de ikke opfoerte ansoegere aendrer den ene omstaendighed, at andre ansoegere er opfoert paa listen, ikke ved deres retsstilling, som foerst paavirkes, naar der faktisk udnaevnes en anden person til den stilling, udvaelgelsesproeven blev afholdt for. Derimod er afgoerelsen om ikke at opfoere en ansoeger paa egnethedslisten en akt, som indeholder et klagepunkt (jf. Domstolens ovennaevnte dom af 14.7.1983, sag 144/82, Detti). 93 Foelgelig kan paastanden om annullation af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 kun antages til realitetsbehandling, for saa vidt den vedroerer udvaelgelseskomitéens afslag paa at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten. b) Anbringenderne til stoette for paastanden aa) Irrelevante anbringender 94 Da sagsoegeren ikke har anfaegtet afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88 inden for fristen, kan han ikke paaberaabe sig anbringender om, at den omhandlede afgoerelse skulle vaere ugyldig, til stoette for paastanden om annullation af afslaget paa at opfoere ham paa egnethedslisten (jf. Domstolens dom af 11.3.1986, sag 294/84, Adams, og ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio). Det er derfor i denne sammenhaeng ufornoedent at undersoege anbringenderne om tilsidesaettelse dels af princippet om god forvaltningsskik og af vedtaegtens artikel 7 og 29, dels af princippet om beskyttelse af den berettigede forventning, da disse anbringender kun vedroerer afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeven og ikke den maade, hvorpaa den derefter blev gennemfoert. 95 Med hensyn til anbringendet om tilsidesaettelse af forordning nr. 3517/85, har sagsoegeren gjort gaeldende, at artikel 1, stk. 2, i denne forordning, hvori det hedder, at "Ansaettelse i loenklasserne A3, A4, A5, LA3, LA4, LA5, B1, B2, B3 og C1 sker ved udvaelgelse paa grundlag af kvalifikationsbeviser, der tilrettelaegges i overensstemmelse med den i bilag III til vedtaegten fastsatte fremgangsmaade", er praeceptiv og udelukker muligheden for at anvende udvaelgelsesproever paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever ved udnaevnelser til de hoejere stillingsgrupper i hver kategori, idet udvaelgelsesproever paa grundlag af kvalifikationsbeviser er den ordning, der skal bruges. Han er af den opfattelse, at Domstolen var bundet af denne forordning, uanset at den kun gjaldt indtil 31. december 1988, og selv om forfremmelserne, som fandt sted paa grundlag af den omtvistede udvaelgelsesproeve, skete i 1989, da de omhandlede stillinger havde vaeret opslaaet ledige siden september 1987, og deres midlertidige besaettelse skulle vaere ophoert i juni 1988. 96 Den sagsoegte institution bestrider dette anbringende under henvisning til, at den saerlige udnaevnelsesordning, som blev indfoert ved forordning nr. 3517/85, var fakultativ, men ikke praeceptiv. I duplikken har den tilfoejet, at den omhandlede forordning kun vedroerer besaettelse af tjenestemandsstillinger via generelle udvaelgelsesproever, som er aabne for ansoegere uden for Faellesskabets institutioner. Den er af den opfattelse, at bemyndigelsen i forordning nr. 3517/85 til at fravige vedtaegtens bestemmelser ikke kunne finde anvendelse paa udvaelgelsesproeve CJ 32/88 paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, da denne var en intern udvaelgelsesproeve. Den sagsoegte institution har desuden henvist til, at ingen af bestemmelserne i kapitel 3 ("bedoemmelse, avancement til et hoejere loentrin og forfremmelse") er naevnt blandt de bestemmelser, ansaettelsesmyndigheden kan fravige i medfoer af forordning nr. 3517/85. 97 Det bemaerkes, at anbringendet om overtraedelse af forordning nr. 3517/85 kun vedroerer afgoerelsen om at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Dette anbringende er foelgelig irrelevant, for saa vidt angaar udvaelgelseskomitéens afslag paa at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten. Da udvaelgelseskomitéen var bundet af bestemmelserne i meddelelse om udvaelgelsesproeve CJ 32/88 paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, kunne den ikke vaere forpligtet til at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten i medfoer af en forordning, som vedroerte afholdelsen af udvaelgelsesproever paa grundlag af kvalifikationsbeviser. 98 Desuden maa det under alle omstaendigheder tilfoejes, at den omhandlede forordning ikke indeholder en pligt for institutionerne til at afholde interne udvaelgelsesproever for statsborgere fra de nye medlemsstater. Det hedder i artikel 1, at besaettelse af stillinger i de hoejere loenklasser, f.eks. loenklasse LA5, "kan" ske ved udvaelgelse paa grundlag af kvalifikationsbeviser. Ansaettelsesmyndighederne ved institutionerne var derfor ikke forpligtet til automatisk at afholde saadanne udvaelgelsesproever. Desuden vedroerer forordningen kun "ansaettelse" i loenklasse LA5, men ikke forfremmelse eller vedtaegtens artikel 45. Sagsoegeren, som allerede var tjenestemand ved Domstolen, havde derfor ikke krav paa, at der paa grundlag af forordningen blev afholdt en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser. bb) Anbringendet om sammensaetningen af udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 99 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at ansoegerne foerst - officielt - fik kendskab til udvaelgelseskomitéens sammensaetning ved de skriftlige proevers begyndelse. Ifoelge sagsoegeren var sammensaetningen i strid med ordlyden af og formaalet med artikel 3, stk. 3, i bilag III til vedtaegten, hvori det hedder, at "De blandt tjenestemaendene udvalgte medlemmer af udvaelgelseskomitéen skal mindst tilhoere samme loenklasse som den stilling, der skal besaettes." Han finder, at denne bestemmelse har til formaal at sikre, at alle udvaelgelseskomitéens medlemmer er kompetente til at vurdere ansoegernes egnethed til at udfoere det arbejde, som er forbundet med den stilling, der skal besaettes. Sagsoegeren har understreget, at det kraevedes i meddelelsen om udvaelgelsesproeven, at ansoegerne skulle have "perfekt kendskab til spansk". Han har anfoert, at udvaelgelseskomitéens formand, Fell, hvis modersmaal er tysk, ikke havde perfekt kendskab til spansk. Uanset at hans opgave som udvaelgelseskomitéens formand principielt bestod i at sikre en ensartet anvendelse af de fastlagte kriterier, var det ifoelge sagsoegeren vanskeligt for ham at udfoere denne opgave for saa vidt angaar et sprog, "som han ikke mestrer". 100 Sagsoegeren har ogsaa anfaegtet udnaevnelsen af Dastis til medlem af udvaelgelseskomitéen. Han var midlertidigt ansat i loenklasse A5 og tilknyttet et af Domstolens medlemmers kabinet som referendar. Under henvisning til den sondring, som vedtaegtens artikel 45, stk. 2, sammen med vedtaegtens bilag I fastsaetter mellem tjenestemaend i kategori A og sprogtjenesten ved at stille krav om, at man skal bestaa en udvaelgelsesproeve for at kunne overgaa fra den ene tjenestegruppe til den anden, goer han gaeldende, at man ikke kan anse en A5-tjenestemand og en LA5-tjenestemand for at vaere i samme loenklasse. Han har tilfoejet, at man aldrig kraever af ansoegere til stillinger i kategori A, at de har kendskab til mere end to faellesskabssprog, mens man altid kraever af juridiske sprogrevisorer, at de har kendskab til mindst tre sprog. Han har endelig gjort gaeldende, at midlertidigt ansatte efter artikel 3, stk. 3, i vedtaegtens bilag III ikke maa vaere medlemmer af en udvaelgelseskomité. 101 Sagsoegeren har herefter konkluderet, at reelt var kun én person gyldigt udpeget til medlem af udvaelgelseskomitéen, nemlig kontorchefen for den spanske oversaettelsesafdeling. Sagsoegeren har anfoert, at denne ikke var i besiddelse af den noedvendige objektivitet, fordi han kendte ansoegernes sprogvalg og deres haandskrift. Under retsmoedet anfoerte sagsoegeren endvidere, at han paa tidspunktet for proevernes afholdelse havde revideret i mere end ét aar, og dette arbejde ikke tillod ham at anvende diktafon eller skrivemaskine. Han har understreget, at da der ikke blev udnaevnt en bisidder til at loese disse problemer, var de betingelser om objektivitet, som artikel 3 i vedtaegtens bilag III skal sikre, ikke opfyldt i dette tilfaelde, hvoraf han konkluderer, at udvaelgelsesproeven er ugyldig. 102 Den sagsoegte institution har indledningsvis anfoert, at udvaelgelseskomitéens formand, Fell, skrev sin doktorafhandling om spansk familieret, og at han i en vis periode arbejdede som juridisk konsulent ved Det Tyske Handelskammer i Madrid, hvorfor han baade har et godt kendskab til spansk i almindelighed og til spansk juridisk terminologi. Den har tilfoejet, at hans opgave som formand for udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 var at sikre, at de benyttede kriterier ved bedoemmelsen af ansoegerne blev anvendt paa samme maade som de kriterier, der anvendes ved alle udvaelgelsesproever. Sagsoegte er af den opfattelse, at der i hver udvaelgelseskomité boer sidde en person, som kender og repraesenterer institutionens normer og traditioner samt arbejdsmetoder, og at Fell var saerlig egnet til at udfoere dette arbejde paa grund af hans store erfaring med juridisk oversaettelse. 103 Domstolen har dernaest understreget, at Dastis kom fra diplomatiet og derfor ved vanskelig udvaelgelsesproeve havde skullet vise, at han i det mindste havde et udmaerket kendskab til fransk og engelsk, samt en god juridisk uddannelse. Domstolen har anfoert, at sagsoegeren kendte disse forhold, og at han selv havde sagt til sin kontorchef, at Dastis var en af de bedst egnede personer til at sidde i udvaelgelseskomitéen for den i sagen omhandlede udvaelgelsesproeve. Den har anmodet Retten om at lade kontorchef Cervera afgive vidneforklaring om disse udtalelser. Med hensyn til Dastis' status som midlertidigt ansat har den sagsoegte institution henvist til Domstolens faste praksis om, at hverken medlemmerne af eller formanden for udvaelgelseskomitéen noedvendigvis skal vaere tjenestemaend (dom af 16.10.1975, sag 90/74, Deboeck mod Kommissionen, Sml. s. 1123, paa s. 1136, og ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio). 104 Den sagsoegte institution er af den opfattelse, at i sagsoegerens anbringende om, at der i udvaelgelseskomitéen kun sad én person, som var gyldigt udpeget, genfinder man det argument, sagsoegeren flere gange har fremfoert i forhold til Cervera, nemlig at han "ikke havde den objektivitet, som er afgoerende under hensyn til formaalet med udvaelgelsesproever paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever", eftersom han bl.a. kendte alle ansoegernes haandskrift. Ifoelge Domstolen er det ufornoedent at dvaele ved dette anbringende, og den understreger, at flertallet af ansoegerne dikterer eller skriver paa maskine. Den sagsoegte institution har henvist til Domstolens dom af 28. februar 1981 (sag 34/80, Authié mod Kommissionen, Sml. s. 665, paa s. 681), hvori en kritik, som paa samme maade gik paa et af udvaelgelseskomitéens medlemmer, ikke blev taget til foelge, idet det understregedes, at en saadan kritik afsloerer "et manglende kendskab til ... udvaelgelseskomitéer, der er fuldt uafhaengige kollegiale organer ...". 105 Det bemaerkes, at en udvaelgelseskomité for en udvaelgelsesproeve paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, for at den kan anses for oprettet i overensstemmelse med vedtaegtens bestemmelser og artikel 3 i vedtaegtens bilag III, skal vaere sammensat saaledes, at den kan foretage en objektiv bedoemmelse af ansoegernes faglige kvalifikationer ud fra deres praestationer ved proeverne (jf. Rettens dom af 22.6.1990, forenede sager T-32/89 og T-39/89, Marcopoulos mod Domstolen, Sml. II, s. 281). 106 Retten finder, at de kompetencekrav, som stilles til medlemmerne af en udvaelgelseskomité, som skal bedoemme ansoegernes kvalifikationer til stillinger som juridiske sprogrevisorer, har lighed med de krav, som er opstillet i Domstolens dom af 22. juni 1990 (ovennaevnte forenede sager T-32/89 og T-39/89, Marcopoulos), uden dog at vaere identiske. For det foerste skal udvaelgelseskomitéens medlemmer have et godt kendskab til det sprog, som ansoegeren skal foretage revisionerne paa, hvilket dog ikke indebaerer, at alle medlemmerne noedvendigvis skal have et perfekt kendskab til dette sprog. Medlemmerne skal for det andet have juridiske kundskaber. For det tredje er det noedvendigt, at udvaelgelseskomitéen har praktisk erfaring med revision af juridiske tekster. 107 Det bemaerkes endvidere, at ansaettelsesmyndigheden og personaleudvalget har et vidt skoen ved bedoemmelsen af de personers kompetence, som de i medfoer af artikel 3 i vedtaegtens bilag III udpeger til medlemmer af udvaelgelseskomitéen. Retten kan kun tilsidesaette deres valg, saafremt graenserne for dette skoen ikke er overholdt. 108 I denne sag havde to af udvaelgelseskomitéens medlemmer spansk som modersmaal, og den tredje havde et godt kendskab til dette sprog. To af medlemmerne havde erfaring med juridisk oversaettelse og revision, og det tredje medlem var spansksproget jurist og havde som referendar i et af Domstolens medlemmers kabinet erfaring med at arbejde i et flersproget miljoe, som indebaerer en regelmaessig anvendelse af oversaettelser. Retten konstaterer, at sammensaetningen af en saadan udvaelgelseskomité er i overensstemmelse med de foran i praemis 106 opstillede krav og garant for, at der foretages en objektiv bedoemmelse af ansoegernes praestationer. 109 At et af udvaelgelseskomitéens medlemmer var en midlertidigt ansat kunne ikke goere udvaelgelseskomitéens sammensaetning ugyldig. Ifoelge Domstolens praksis stiller artikel 3 i vedtaegtens bilag III nemlig ikke krav om, at medlemmerne af en udvaelgelseskomité noedvendigvis skal vaere tjenestemaend (ovennaevnte dom af 16.10.1975, sag 90/74, Deboeck, og af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio). De udtalelser, som sagsoegeren har kunnet fremsaette med hensyn til Dastis' egnethed til at vaere medlem af udvaelgelseskomitéen, er derfor uden betydning for spoergsmaalet, om dette anbringende kan tages til foelge. Foelgelig er den vidnefoersel, som den sagsoegte institution har tilbudt, unoedvendig. 110 For saa vidt endelig angaar den tvivl, sagsoegeren har udtrykt med hensyn til en af udvaelgelseskomitéens medlemmers objektivitet, Cervera, under henvisning til at han kendte alle ansoegernes haandskrift og sprogvalg, bemaerkes, at sagsoegeren intet har fremfoert, hvoraf det kan udledes, at Cervera var forudindtaget imod ham. Det tilfoejes, at ordningen med numre paa proeverne i videst muligt omfang sikrede ansoegernes anonymitet (jf. Domstolens dom af 19.4.1988, sag 149/86, Santarelli mod Kommissionen, Sml. s. 1875, paa s. 1888, praemis 25), hvilket under alle omstaendigheder ikke kraeves efter bestemmelserne for udvaelgelsesproceduren, som er fastsat i vedtaegtens bilag III. Muligheden for, at et af udvaelgelseskomitéens medlemmer kunne identificere ansoegerne ved hjaelp af deres haandskrift og deres sprogvalg, giver derfor ikke Retten tilstraekkeligt grundlag for at fastslaa, at udvaelgelseskomitéens sammensaetning var ulovlig eller ikke gav sikkerhed for en objektiv bedoemmelse af ansoegernes faglige kvalifikationer. 111 Heraf foelger, at hverken ansaettelsesmyndigheden eller personaleudvalget har overskredet graenserne for deres skoen i henhold til artikel 3 i vedtaegtens bilag III, og at anbringendet om, at udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 ikke skulle vaere forskriftsmaessigt sammensat, er uden grundlag. cc) De to anbringender om, at udvaelgelseskomitéen ved valget af tekster til proeverne ved udvaelgelsesproeve CJ 32/88 begik magtfordrejning og en "alvorlig fejl" 112 Skoent sagsoegeren har betegnet sine klagepunkter vedroerende indholdet af de skriftlige proever ved udvaelgelsesproeve CJ 32/88 som "magtfordrejning", har han i tilknytning hertil fremsat endnu et anbringende, nemlig at udvaelgelseskomitéen har begaaet en "alvorlig fejl" ved valget af tekster til proeverne. Ifoelge sagsoegeren var proeven i oversaettelse til spansk af en fransk tekst uegnet, fordi den ikke fremboed sproglige vanskeligheder, og fordi den var hasardpraeget. Han har anfoert, at den valgte tekst bestod af nogle faa loesrevne afsnit fra et retsvidenskabeligt vaerk med kommentarer til "en obskur forvaltningsretlig regel", som ikke har den mindste forbindelse med faellesskabsretten og at den saakaldte kontrol med ansoegernes kundskaber, som denne proeve havde til formaal, udelukkende hvilede paa, hvorvidt ansoegeren kendte de to eller tre termer, som gav noeglen til hele teksten. Sagsoegeren er af den opfattelse, at denne proeves karakter af "knald eller fald" understreges af, at proeven udgjorde 60 point, dvs. 37,5% af samtlige point for de skriftlige proever. Sagsoegeren har bemaerket, at den tekst, som var valgt til proeven i oversaettelse fra tysk, derimod vedroerte et tema, som klart var faellesskabsretligt og let for ansoegere ved saadanne interne udvaelgelsesproever. Han har tilfoejet, at denne tekst, efter visse oversaetteres mening, heller ikke indeholdt stoerre sproglige vanskeligheder. Han finder, at denne proeve, som kunne give 40 point, favoriserede dem, som deltog i den, hvilket han ikke gjorde. Under retsmoedet har han understreget, at sagsmappen for den anfaegtede udvaelgelsesproeve, som den sagsoegte institution har fremlagt paa Rettens opfordring, ikke indeholdt de tekster, som blev givet ved proeverne, hvorfor han ikke kunne godtgoere, at teksterne var af meget uens svaerhedsgrad. Ifoelge sagsoegeren er der her tale om en mangel, som har forhindret Retten i at fastslaa, hvor uens teksterne var. 113 Sagsoegeren har i den sammenhaeng gentaget, at udvaelgelseskomitéen kendte alle ansoegernes valg af sprog, og at Cervera, som var det eneste af udvaelgelseskomitéens medlemmer, som ifoelge sagsoegeren var formelt kvalificeret til at vaere medlem, ikke besad den fornoedne objektivitet. Sagsoegeren finder det maerkeligt, at skoent han bestod de skriftlige proever og fik adgang til den mundtlige proeve, hvor han fik 30 point af 40 mulige, optog udvaelgelseskomitéen ham ikke paa egnethedslisten, fordi han ikke skulle have opnaaet det antal point, som var noedvendigt for at bestaa samtlige proever. Sagsoegeren er af den opfattelse, at dette resultat isaer er overraskende, eftersom han igennem en periode paa mere end to aars arbejde og efter tusinder af siders revision og oversaettelse bestod de fem kvalitetskontroller, som han har naevnt til stoette for sit anbringende om beskyttelse af den berettigede forventning (jf. praemis 69 ovenfor). 114 Sagsoegeren konkluderer heraf, at valget af tekster til proeverne i fransk og tysk udgjorde en "alvorlig materiel fejl", der indebar et magtfordrejningsmisbrug af den kompetence, som ansaettelsesmyndigheden har givet udvaelgelseskomitéen, hvis hovedopgave var objektivt at finde frem til de bedste oversaettere for at udnaevne dem til revisorer. Denne opgave kunne ifoelge sagsoegeren ikke loeses med de personer, der var udvalgt som medlemmer af udvaelgelseskomitéen, og med de udvaelgelsesmetoder, disse havde fastlagt. 115 I replikken har sagsoegeren indledningsvis praeciseret, at den argumentation, han har fremsat til stoette for det foregaaende anbringende, som stoettedes paa, at udvaelgelseskomitéen ikke var forskriftsmaessigt sammensat, ogsaa boer tages i betragtning i forbindelse med anbringendet om magtfordrejning. Han har derefter anfoert, at Domstolens dom af 24. marts 1988 (sag 228/86, Goossens mod Kommissionen, Sml. s. 1819), hvori det hedder, at det kun tilkommer Domstolen at efterproeve det detaljerede indhold af en proeve, saafremt dette gaar ud over den i meddelelsen om udvaelgelsesproeve fastsatte ramme eller ikke er i overensstemmelse med formaalet med proeven eller udvaelgelsesproeven, ikke er relevant i denne sag. Han har understreget, at han ikke, til forskel fra sagsoegerne i Goossens-sagen, goer gaeldende, at proeverne laa paa et for hoejt niveau i forhold til de stillinger, som skulle besaettes, og i forhold til de undervisningsforanstaltninger, som forud herfor var organiseret, men at proeverne var uegnede til at klarlaegge forskellene mellem ansoegernes sprogkundskaber for paa dette grundlag objektivt at kunne udvaelge de bedste. 116 Sagsoegeren har tilfoejet, at man som bevis for de anfaegtede proevers vaerdi ikke kan henvise til, at to af de ansoegere, som bestod den anfaegtede udvaelgelsesproeve, havde opnaaet de bedste resultater ved en tidligere udvaelgelsesproeve afholdt for at besaette stillinger i loenklasse LA6. Han finder, at det strider mod Domstolens dom af 28. april 1983 (naevnte sag 143/82, Lipman) at paaberaabe sig resultater fra en udvaelgelsesproeve afholdt med henblik paa at besaette stillinger i loenklasse LA6 for at begrunde et anbringende vedroerende en anden udvaelgelsesproeve afholdt med henblik paa at besaette stillinger i en hoejere loenklasse. Ifoelge sagsoegeren er denne irrelevante argumentation maaske det, der klarest viser, at der faktisk foreligger magtfordrejning, samt at det allerede var bestemt, hvilke personer der skulle naevnes som resultat af udvaelgelsesproeven, foer den havde fundet sted. 117 For at faa bevis for, at teksterne til de skriftlige proever ved udvaelgelsesproeve CJ 32/88 var uegnede, havde sagsoegeren i staevningen foreslaaet at indhente en udtalelse fra en ekspert fra direktoratet "Oficina de Interpretación de Lenguas del Ministerio de Asuntos Exteriores del Reino de España" (Kongeriget Spaniens Udenrigsministeriums Tolketjeneste) med hensyn til, om proeverne, isaer proeverne i fransk og tysk, var i overensstemmelse med de i meddelelsen om udvaelgelsesproeven fastsatte formaal, dvs. efterproevelsen af et "perfekt kendskab til spansk, indgaaende kendskab til fransk og et godt kendskab til to af Faellesskabets oevrige officielle sprog". I replikken frafaldt sagsoegeren dog begaeringen om en saadan ekspertudtalelse, under henvisning til at Retten var i stand til at bedoemme disse tekster. 118 Den sagsoegte institution er af den opfattelse, at sagsoegeren hverken har godtgjort eller endog paastaaet, at der er begaaet magtfordrejning. Ifoelge sagsoegte bestaar dette anbringendes virkelige indhold i en kritik af de skriftlige proever ved udvaelgelsesproeven "med visse sidebemaerkninger ... vedroerende et af udvaelgelseskomitéens medlemmer". Den anser det ikke for noedvendigt at modbevise den, ifoelge sagsoegte litteraere, kritik, som sagsoegeren har rettet mod udvaelgelsesproevens skriftlige proever. Til stoette herfor har den paaberaabt sig Domstolens praksis om, at udvaelgelseskomitéen har et vidt skoen med hensyn til de naermere bestemmelser for og det detaljerede indhold af proeverne i en udvaelgelsesproeve (ovennaevnte dom af 24.3.1988, sag 228/86, Goossens, og af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio). Den sagsoegte institution har anfoert, at de ved udvaelgelsesproeven anvendte tekster svarer til proevens formaal og ikke gaar ud over den i meddelelsen om udvaelgelsesproeven fastsatte ramme. Som et tegn paa den omhu, hvormed teksterne til proeverne blev udvalgt, har den understreget, at to af de ansoegere, som bestod udvaelgelsesproeve CJ 32/88, havde opnaaet de bedste resultater i forbindelse med udvaelgelsesproeve CJ 160/86 paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, som blev afholdt for at ansaette spansksprogede juridiske sprogeksperter, hvilket ifoelge sagsoegte udelukker, at man kan anse proeverne ved den anden udvaelgelsesproeve for en "karikatur paa en udvaelgelse efter den saakaldte knald eller fald-metode", saaledes som sagsoegeren goer det. 119 For at afgoere, om anbringendet om magtfordrejning er begrundet, maa det undersoeges, hvorvidt udvaelgelseskomitéen konkret har anvendt sin kompetence til at udvaelge de skriftlige proevers tekster med et andet formaal for oeje, end det som var formaalet med at tillaegge den denne kompetence, dvs. at udvaelge de ansoegere, som var bedst egnede til at blive revisorer. 120 Det bemaerkes, at sagsoegeren kun har fremsat vage hentydninger til det maal, som udvaelgelseskomitéen ifoelge hans opfattelse i virkeligheden forfulgte. En del af det fremfoerte kan forstaas saaledes, at udvaelgelseskomitéen skulle have haft det formaal at udelukke ham fra egnethedslisten eller i det mindste at favorisere andre ansoegere, men sagsoegeren har dog ikke fremfoert noget udtrykkeligt, konkret og underbygget anbringende om de ikke vedtaegtsmaessige maal, udvaelgelseskomitéen skulle have forfulgt. Da franskproeven var obligatorisk for alle ansoegere ved udvaelgelsesproeven, er der intet holdepunkt for at antage, at den valgte tekst var valgt for at udelukke sagsoegeren fra egnethedslisten eller for at favorisere andre ansoegere. Da sagsoegeren ikke har anfoert objektive, relevante og samstemmende indicier, paa grundlag af hvilke det maa antages, at der er begaaet magtfordrejning, har han ikke tilstraekkeligt godtgjort sine anbringender herom (jf. Domstolens dom af 13.7.1989, sag 361/87, Caturla-Poch og de la Fuente mod Parlamentet, Sml. s. 2471, paa s. 2489). Det foelger heraf, at dette anbringende maa forkastes. 121 Med hensyn til anbringendet om, at udvaelgelseskomitéen har begaaet en "alvorlig fejl" ved valget af tekster til oversaettelsesproeverne, bl.a. proeverne fra fransk og tysk, bemaerkes, som Domstolen med rette har gjort gaeldende, at udvaelgelseskomitéen for en udvaelgelsesproeve har et vidt skoen med hensyn til indholdet af proeverne. Retten og Domstolen kan kun tilsidesaette udvaelgelseskomitéens valg af proever, saafremt dette gaar ud over den i meddelelsen om udvaelgelsesproeven fastsatte ramme eller ikke er i overensstemmelse med formaalet med proeven eller udvaelgelsesproeven (Domstolens ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio, og af 24.3.1988, sag 228/86, Goossens). Tilsvarende gaelder det, at Retten ikke kan saette sin vurdering i stedet for udvaelgelseskomitéens for saa vidt angaar proevernes svaerhedsgrad (jf. Domstolens dom af 1.10.1981, sag 268/80, Guglielmi mod Parlamentet, Sml. s. 2295, paa s. 2303). 122 Det bemaerkes, at meddelelsen om udvaelgelsesproeven fastsatte antallet af obligatoriske skriftlige proever. Meddelelsen praeciserede endvidere, at proeverne ville bestaa i oversaettelse af "juridiske tekster". Med hensyn til den franske proeves paastaaede karakter af hasard konstaterer Retten, at den omhandlede tekst, selv om den vedroerte et meget specifikt emne, som tilsyneladende ikke havde sammenhaeng med faellesskabsretten, var det dog ikke desto mindre en juridisk tekst, som en juridisk sprogrevisors faglige kvalifikationer kunne vurderes paa grundlag af. Valget af denne tekst var derfor ikke uforeneligt med ordlyden af og formaalet med meddelelsen om udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Heraf foelger, at udvaelgelseskomitéen ved at traeffe dette valg ikke overskred graenserne for sit skoen og ikke anvendte sit skoen paa en aabenbart fejlagtig maade. 123 Med hensyn til det af sagsoegeren fremfoerte om, at den tekst, som var valgt til oversaettelsen fra tysk, skulle have favoriseret de ansoegere, som havde valgt dette sprog, bemaerkes, at ligebehandlingsprincippet faktisk har en meget stor betydning ved afholdelsen af udvaelgelsesproever (jf. Domstolens ovennaevnte dom af 14.7.1983, sag 144/82, Detti), og at udvaelgelseskomitéen, som har et vidt skoen paa omraadet, skal paase, at proeverne har nogenlunde samme svaerhedsgrad for alle ansoegere (jf. Domstolens ovennaevnte dom af 24.3.1988, sag 228/86, Goossens). 124 Sagsoegeren har dog ikke fremfoert noget konkret til stoette for, at udvaelgelseskomitéen har overskredet graenserne for dette skoen. I den forbindelse understreges det, at man, for at efterproeve om ligebehandlingsprincippet er blevet overholdt i denne sag, ikke kan sammenligne teksten i den franske proeve, som var obligatorisk for alle ansoegere, med teksten i den tyske proeve, som kun en del af ansoegerne har deltaget i. Kun hvis der var et misforhold mellem de proever, ved hvilke ansoegerne kunne vaelge sprog, kunne sagsoegeren vaere stillet ringere end ansoegere med andre sprogkombinationer end hans. 125 Med hensyn til teksterne til proeverne i andre sprog end fransk (engelsk, portugisisk og italiensk), som sagsoegeren deltog i, har han under den skriftlige forhandling kun gjort gaeldende, at de ikke vedroerte faellesskabsretten, hvilket teksten til den tyske proeve gjorde, og at proeverne i deres helhed var uegnede som grundlag for at vaelge de bedste revisorer. Det bemaerkes, at sagsoegeren ikke har fremfoert noget konkret med hensyn til de proever, han selv deltog i. Foelgelig har sagsoegeren, skoent han kendte proevernes indhold og svaerhedsgrad, ikke understoettet sin paastand om, at de tekster, ansoegerne fik forelagt ved proeverne, ikke svarede til udvaelgelsesproevens maal. Med hensyn til den tyske proeve har sagsoegeren blot anfoert, at den ikke fremboed stoerre sproglige vanskeligheder. Dette goer det heller ikke muligt at fastslaa, at udvaelgelseskomitéen har overskredet graenserne for sit skoen ved valget af den omhandlede tekst, eller at der var et misforhold mellem denne tekst og teksterne i proeverne i engelsk, portugisisk og italiensk. Selv om sagsoegeren i sin klage af 28. februar 1989 gjorde gaeldende, at den nederlandske tekst havde tilknytning til faellesskabsretten, fordi den vedroerte sociallovgivning, har han ikke haevdet, at udvaelgelseskomitéen havde begaaet nogen form for fejl eller skabt ulige vilkaar ved at vaelge denne tekst. Paa denne baggrund har Retten anmodet den sagsoegte institution om at fremlaegge sagsmappen for udvaelgelsesproeven, men ikke ansoegernes proever. 126 Under retsmoedet gjorde sagsoegeren gaeldende, at sidstnaevnte forhold var en rettergangsfejl. Han har dog ikke naermere redegjort for sin paastand om, at der var et misforhold mellem de skriftlige proevers indhold. Foelgelig fandt Retten ikke, at det var fornoedent at foranstalte bevisoptagelse med hensyn til de tekster, ansoegerne fik forelagt ved de forskellige proever. 127 Heraf foelger, at anbringendet om, at udvaelgelseskomitéen har begaaet en aabenbar fejl ved udvaelgelsen af tekster til proeverne, ogsaa maa forkastes. dd) Afgoerelsens begrundelse 128 Sagsoegeren, som i sin klage af 28. februar 1989 havde kritiseret, at afslaget paa at opfoere ham paa egnethedslisten ikke var begrundet, har ikke formelt rejst dette anbringende under den skriftlige forhandling. I forbindelse med anbringendet om magtfordrejning har han anfaegtet gyldigheden af udvaelgelseskomitéens afgoerelse med henvisning til, at han ikke kendte de noejagtige resultater, som han havde opnaaet ved de skriftlige og mundtlige proever. Det bemaerkes, at Retten under disse omstaendigheder ex officio skal undersoege, om pligten til at begrunde afslaget paa at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten er opfyldt (jf. Domstolens dom af 4.2.1959, sag 18/57, Nold mod Den Hoeje Myndighed, Sml. 1954-1964 s. 131, og af 1.7.1986, sag 185/85, Usinor mod Kommissionen, Sml. s. 2079, paa s. 2098, samt Rettens tidligere naevnte dom af 20.9.1990, sag T-37/89, Hanning). 129 Under den mundtlige forhandling anfoerte sagsoegeren som svar paa et spoergsmaal fra Retten herom, at han anser den anfaegtede afgoerelses begrundelse, saaledes som den fremgik af notatet af 2. februar 1989, for utilstraekkelig. Den sagsoegte institution har hertil anfoert, at begrundelsespligten i forbindelse med en udvaelgelsesproeve foerst og fremmest vedroerer afslag paa at deltage i udvaelgelsesproeven. Den har tilfoejet, at sagsoegeren havde kunnet anmode om yderligere oplysninger, saafremt han havde anset den anfaegtede afgoerelses begrundelse for utilstraekkelig. 130 Med hensyn til pligten til over for en ikke bestaaet ansoeger at begrunde afgoerelsen om ikke at opfoere ham paa en egnethedsliste, der udarbejdes paa grundlag af en udvaelgelsesproeve, bemaerkes, at pligten ikke er uforenelig med, at udvaelgelseskomitéens arbejde i henhold til artikel 6 i vedtaegtens bilag III er fortroligt. Tavshedspligten er til hinder for, dels at der videregives oplysninger om de enkelte komitémedlemmers stillingtagen, dels at der afsloeres forhold, der angaar en vurdering af de enkelte ansoegere eller disse indbyrdes (jf. Domstolens dom af 28.2.1980, sag 89/79, Bonu mod Raadet, Sml. s. 553, paa s. 563). Overholdelsen af tavshedspligten er derimod ikke til hinder for, at hver ansoeger bliver underrettet om det antal point, han har opnaaet ved bedoemmelsen af hans kvalifikationsbeviser eller som resultat af hans deltagelse i proeverne (jf. Domstolens ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio, s. 1439, og af 14.7.1983, sag 144/82, Detti, Sml. s. 2421, paa s. 2436). Heraf foelger, at den blotte almindelige oplysning om resultaterne af proeverne i det notat, hvorved sagsoegeren fik underretning om udvaelgelseskomitéens afgoerelse, ikke var en tilstraekkelig begrundelse. Domstolens praesidents skrivelse af 18. august 1989 til sagsoegeren indeholdt heller ikke oplysning om resultaterne i tal. 131 Det bemaerkes imidlertid, at sagsoegeren under den mundtlige forhandling blev underrettet om de resultater, han opnaaede ved de forskellige proever. Foelgelig kunne sagsoegeren forvisse sig om, at de point, han havde opnaaet ved de skriftlige proever, var tilstraekkelige for at faa adgang til den mundtlige proeve, men at antallet af point, han havde opnaaet ved alle proeverne tilsammen, ikke svarede til det antal point, der i henhold til meddelelsen om udvaelgelsesproeven kraevedes for at blive opfoert paa egnethedslisten. Den kritik, han har fremfoert paa dette punkt, maa derfor afvises. Sagsoegeren har desuden haft lejlighed til under den mundtlige forhandling at fremsaette sine bemaerkninger til udvaelgelseskomitéens bedoemmelse af hans deltagelse i proeverne og uddybe sine anbringender herom. 132 Imidlertid har hverken gennemgangen af udvaelgelsesproevens resultater i tal, saaledes som de er blevet meddelt Retten, eller sagsoegerens indlaeg under den mundtlige forhandling frembragt noget nyt, som kan rejse tvivl med hensyn til lovligheden af den af udvaelgelseskomitéen fulgte procedure eller af de resultater, proceduren gav. Tilsvarende har meddelelsen af resultaterne i tal gjort det muligt for Retten at kontrollere, at egnethedslisten, som blev oprettet paa grundlag af udvaelgelsesproeven, er forskriftsmaessig, i det omfang det er foreneligt med det vide skoen, som enhver udvaelgelseskomité har ved sine vaerdidomme. 133 Da sagsoegerens anbringender om den anfaegtede afgoerelses materielle ulovlighed ikke kan tages til foelge, maa det fastslaas, at en annullation af denne afgoerelse som foelge af manglende begrundelse kun kunne foere til, at der traeffes en ny afgoerelse, der har samme indhold som den annullerede afgoerelse, men som en supplerende begrundelse angiver de af sagsoegeren opnaaede resultater i tal. I dette tilfaelde har udvaelgelseskomitéen intet skoen og den sagsoegte institution maatte blot paa ny underrette om det ved proeverne opnaaede antal point. I et saadant tilfaelde har en sagsoeger ikke retlig interesse i annullation af en afgoerelse paa grund af en formel mangel (jf. Domstolens dom af 20.5.1987, sag 432/85, Souna mod Kommissionen, Sml. s. 2229, paa s. 2248, og af 6.7.1983, sag 117/81, Geist mod Kommissionen, Sml. s. 2191, paa s. 2207). Herefter kan den utilstraekkelige begrundelse af den anfaegtede afgoerelse ikke laengere betegnes som en vaesentlig formel mangel, der i sig selv giver grundlag for at annullere denne afgoerelse (jf. Domstolens ovennaevnte dom af 8.3.1988, forenede sager 64/86, 71/86, 72/86, 73/86 og 78/86, Sergio). 134 Foelgelig kan paastanden om annullation af udvaelgelseskomitéens afgoerelse om ikke at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten for udvaelgelsesproeve CJ 32/88 ikke tages til foelge. 3. Paastanden om annullation af udnaevnelserne paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 135 Den sagsoegte institution har gjort gaeldende, at denne paastand ikke kan antages til realitetsbehandling, fordi sagsoegeren ikke har en retlig interesse i at paastaa annullation af andet end den afgoerelse, udvaelgelseskomitéen for udvaelgelsesproeven har truffet for hans vedkommende. Sagsoegeren er af den opfattelse, at udnaevnelserne paa grundlag af den anfaegtede udvaelgelsesproeve i lighed med de oevrige retsakter, som er udstedt paa grundlag heraf, boer annulleres paa grund af udvaelgelsesproevens nullitet. 136 Da de anbringender, hvormed sagsoegeren har anfaegtet operationerne i forbindelse med udvaelgelsesproeve CJ 32/88, maa forkastes, har sagsoegeren ingen retlig interesse i at kraeve tidligere retsakter, og navnlig de udnaevnelser, der er foretaget paa grundlag af den omhandlede udvaelgelsesproeve, annulleret (jf. Domstolens dom af 13.7.1989, sag 108/88, Jaenicke-Cendoya mod Kommissionen, Sml. s. 2711, paa s. 2741 f.). Heraf foelger, at denne paastand maa afvises. D - Erstatningspaastandene 137 Ved sin tredje, femte og sjette paastand har sagsoegeren fremsat fire krav om erstatning af det tab, han mener at have lidt. Han har nedlagt paastand om, for det foerste, at den sagsoegte institution tilpligtes at anerkende, at den uden foeje henviste ham til at deltage i udvaelgelsesproeve CJ 32/88, for det andet, at den tilpligtes at udnaevne ham til juridisk sprogrevisor med tilbagevirkende kraft, for det tredje, at den tilpligtes at betale det forskelsbeloeb i loen, som han er blevet forholdt fra det tidspunkt, da han ikke laengere gjorde midlertidig tjeneste som juridisk sprogrevisor, og indtil han formeligt udnaevnes til revisor, og endelig, at den tilpligtes at betale én ECU som symbolsk erstatning for den sagsoegeren paafoerte tort. 1. Paastanden om "at ansaettelsesmyndigheden tilpligtes at anerkende, at den uden foeje henviste sagsoegeren til at deltage i udvaelgelsesproeve" CJ 32/88 a) Formaliteten 138 Domstolen har gjort gaeldende, at denne paastand boer afvises. Ifoelge Domstolen kan paastanden kun forstaas saaledes, at afgoerelsen om at afholde den omhandlede udvaelgelsesproeve anfaegtes, hvilket sagsoegeren ikke gjorde rettidigt. 139 Sagsoegeren har anfoert, at den tredje paastand, som indeholder dette krav samt kravet om at blive udnaevnt til juridisk sprogrevisor, er den maade, hvorpaa han lettest kan faa erstattet det tab, han har lidt, og at den foerst og fremmest bygger paa administrationens stiltiende afslag paa hans ansoegning om den stilling, som blev opstaaet ledig ved meddelelse CJ 41/88. Han er af den opfattelse, at han rettidigt har anfaegtet dette stiltiende afslag. Ifoelge sagsoegeren vedroerer hans krav om, at ansaettelsesmyndigheden anerkender den fejl, den begik ved ikke at give ham noget andet valg end at deltage i udvaelgelsesproeven, ikke afholdelsen af udvaelgelsesproeven, men ansaettelsesmyndighedens fortolkning af vedtaegtens artikel 45 og "dens staedige afvisning af, at en udvaelgelsesproeve til en LA3-stilling, som udtrykkeligt omfatter det for en LA5-stilling karakteristiske, er tilstraekkelig til at godtgoere, at en tjenestemand har kvalifikationer, der goer ham 'forfremmelsesvaerdig' ". Han har gjort gaeldende, at saafremt man gav ansaettelsesmyndigheden medhold paa dette punkt, ville man give formelle betragtninger forrang frem for det reelle i sagen. 140 Indledningsvis maa det undersoeges, om sagsoegeren ikke reelt har nedlagt paastand om, at Retten generelt tager stilling til gyldigheden af meddelelsen om udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Saadanne paastande til stoette for et annullationssoegsmaal kan ifoelge Domstolens praksis ikke admitteres (jf. Domstolens dom af 10.12.1969, sag 12/69, Wonnerth mod Kommissionen, Sml. 1969, s. 167, og den tidligere naevnte dom af 13.7.1989, Jaenicke-Cendoya, Sml. s. 2737). 141 Retten finder imidlertid, at sagsoegeren med denne paastand i det vaesentlige oensker at opnaa, at Retten fastslaar, at den sagsoegte institution har begaaet en tjenstlig fejl ved at henvise ham til at deltage i den anfaegtede udvaelgelsesproeve i stedet for at forfremme ham. En saadan paastand kan fremsaettes under en erstatningssag (jf. Domstolens dom af 12.7.1973, forenede sager 10/72 og 47/72, Di Pillo mod Kommissionen, Sml. s. 763, jf. s. 765 og s. 772, og af 8.7.1965, sag 68/63, Luhleich mod Kommissionen, Sml. 1965-1968, s. 103). 142 Det bemaerkes, at det forhold, at sagsoegeren selv havde indgivet sin ansoegning til den anfaegtede udvaelgelsesproeve, ikke noedvendigvis medfoerer, at paastanden ikke kan admitteres. I forbindelse med et lignende annullationssoegsmaal har Domstolen anerkendt, at en afgoerelse, som sagsoegeren selv havde anmodet om, var en akt, som indeholdt et klagepunkt, under henvisning til, at en ulovlig afgoerelse altid skal kunne goeres til genstand for et soegsmaal (jf. Domstolens dom af 2.7.1969, sag 20/68, Pasetti-Bombardella mod Kommissionen, Sml. 1969, s. 63). Paa tilsvarende maade boer en tjenstlig fejl, der er opstaaet som foelge af en tjenestemands anmodning, altid kunne give anledning til en erstatningssag. 143 Da sagen hidroerer fra det ansaettelsesforhold, som knytter sagsoegeren til den sagsoegte institution, skal det herefter bedoemmes, om bestemmelserne i vedtaegtens artikel 90 og 91 er overholdt (jf. Domstolens dom af 22.10.1975, sag 9/75, Meyer-Burckhardt mod Kommissionen, Sml. s. 1171, paa s. 1181, og af 7.10.1987, sag 401/85, Schina mod Kommissionen, Sml. s. 3911, paa s. 3929). Herom bemaerkes, at den adfaerd fra institutionen, som sagsoegeren paastaar forkastet, dels bestaar i afgoerelserne om afholdelse af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 og om at give sagsoegeren adgang til denne, dels i det stiltiende afslag paa at forfremme ham til en stilling som juridisk sprogrevisor, uden at han havde bestaaet udvaelgelsesproeven. I forhold til disse tre elementer maa det derfor undersoeges, om der er gennemfoert en vedtaegtsmaessig administrativ procedure. 144 I den forbindelse henvises til, at sagsoegeren ikke anfaegtede afgoerelsen om at afholde den omhandlede udvaelgelsesproeve inden for fristerne (jf. ovenfor praemis 86-89). Foelgelig kan han ikke under en erstatningssag goere gaeldende, at denne afgoerelse skulle vaere ulovlig (jf. ovennaevnte dom 7.10.1987, sag 401/85, Schina). Derimod fremgaar det af de af den sagsoegte institution fremlagte dokumenter, at sagsoegeren blev underrettet om sin adgang til udvaelgelsesproeven ved administrationens notat af 9. december 1988. Da sagsoegeren i sin klage af 28. februar 1989 havde medtaget kravet om, at "det bedes anerkendt ... at det var uden foeje at henvise mig til at deltage i udvaelgelsesproeven ...", konstaterer Retten, at han har anfaegtet, at han fik adgang til udvaelgelsesproeven, inden for vedtaegtens frist. Endelig havde sagsoegeren indgivet en ansoegning i henhold til vedtaegtens artikel 90, stk. 1, med henblik paa, at han blev udnaevnt til en stilling som juridisk sprogrevisor, og han havde rettidigt anfaegtet det stiltiende afslag paa denne ansoegning med en klage i henhold til vedtaegtens artikel 90, stk. 2. Naervaerende paastand kan derfor admitteres, for saa vidt som der derved er nedlagt paastand om, at det fastslaas, at det var en tjenstlig fejl at give sagsoegeren adgang til den omtvistede udvaelgelsesproeve i stedet for i overensstemmelse med hans ansoegning at forfremme ham til en stilling som juridisk sprogrevisor. b) Realiteten 145 Vedroerende spoergsmaalet, om der foreligger en tjenstlig fejl, som kan tilskrives institutionen, bemaerkes indledningsvis, at artikel 4 i vedtaegtens bilag III paalaegger ansaettelsesmyndigheden at fremsende listen over de ansoegere, der opfylder de betingelser, der er fastsat i vedtaegtens artikel 28, litra a), b) og c), for at blive udnaevnt til tjenestemaend, til formanden for udvaelgelseskomitéen. Bestemmelsen tildeler ikke ansaettelsesmyndigheden befoejelse til efter et skoen at udelukke personer, som opfylder de opstillede betingelser, fra denne liste. Artikel 4 i vedtaegtens bilag III tillaegger altsaa ansaettelsesmyndigheden en bunden kompetence, hvorfor det ikke kan udgoere en tjenstlig fejl, at den har handlet i overensstemmelse med bestemmelsen. 146 Vedroerende udvaelgelseskomitéens afgoerelse om at give sagsoegeren adgang til udvaelgelsesproeven bemaerkes, at udvaelgelseskomitéen er forpligtet til paa ansoegerlisten at opfoere alle de ansoegere, der opfylder de betingelser, der er fastsat i meddelelsen om udvaelgelsesproeven. Sagsoegeren, som selv er overbevist om, at hans kvalifikationsbeviser opfyldte de konkret fastsatte betingelser, har ikke godtgjort, at udvaelgelseskomitéen begik en fejl ved vurderingen af disse. Tvaertimod maa det konstateres, at udvaelgelseskomitéen var forpligtet til at opfoere ham paa listen over ansoegere, som havde faaet adgang til proeverne. Denne afgoerelse kan derfor ikke udgoere en tjenstlig fejl. 147 Hvad endelig angaar det stiltiende afslag paa at forfremme sagsoegeren til en stilling som juridisk sprogrevisor, uden at han skulle bestaa den anfaegtede udvaelgelsesproeve, skal der blot henvises til, at sagsoegeren ikke opfyldte de i vedtaegten opstillede betingelser for at besaette en saadan stilling uden at bestaa en udvaelgelsesproeve. 148 Foelgelig kan paastanden om, at det fastslaas, at der foreligger en tjenstlig fejl, som kan tilskrives den sagsoegte institution paa grund af, at den henviste ham til at deltage i udvaelgelsesproeve CJ 32/88 i stedet for at forfremme ham, ikke tages til foelge. 2. Paastanden om at udnaevne sagsoegeren til juridisk sprogrevisor med tilbagevirkende gyldighed fra 1. september 1988 149 Den sagsoegte institution er af den opfattelse, at denne paastand ikke kan admitteres. Den har paaberaabt sig EOEF-Traktatens artikel 176, hvori det hedder, at den institution, fra hvilken en annulleret retsakt hidroerer, har pligt til at gennemfoere de til dommens opfyldelse noedvendige foranstaltninger. Ifoelge sagsoegte fremgaar det af denne artikel og af Domstolens dom af 8. juli 1965 (sag 110/63, Williams mod Kommissionen, Sml. 1965-1968, s. 107), at Retten efter at have annulleret et afslag paa at udnaevne en tjenestemand hverken kan traeffe bestemmelse om hans udnaevnelse eller paalaegge, at sagsoegeren udnaevnes efter den fremgangsmaade, der finder anvendelse. 150 Det bemaerkes, at Retten og Domstolen ikke uden at gribe ind i den administrative myndigheds befoejelser kan paabyde en faellesskabsinstitution at traeffe foranstaltninger. Dette princip indebaerer ikke alene, at paastande under et annullationssoegsmaal om, at det paalaegges institutionen at traeffe de foranstaltninger, der er noedvendige til opfyldelse af en dom, hvorved en afgoerelse er annulleret (jf. Domstolens dom af 9.6.1983, sag 225/82, Verzyck mod Kommissionen, Sml. s. 1991, paa s. 2005 f.), ikke kan admitteres, men det finder som udgangspunkt ogsaa anvendelse paa et soegsmaal med fuld proevelsesret, som det i vedtaegtens artikel 91, stk. 1, andet punktum, omhandlede (jf. Domstolens dom af 1.7.1964, sag 26/63, Pistoj mod Kommissionen, Sml. 1954-1964, s. 499). Heraf foelger, at sagsoegeren under en erstatningssag ikke kan nedlaegge paastand om, at den sagsoegte institution tilpligtes at traeffe bestemte foranstaltninger for at erstatte det paastaaede tab. Denne paastand maa derfor afvises. 3. Paastanden om betaling af loenforskellen a) Formaliteten 151 Formalitetsspoergsmaalet i forbindelse med denne paastand, som stoettes paa sagsoegerens ansaettelsesforhold, skal afgoeres paa grundlag af vedtaegtens artikel 90 og 91. Sagsoegeren har imidlertid ikke i sine to administrative klager anmodet om erstatning i penge af et tab, han haevder at have lidt. Han har derimod i sin klage af 17. marts 1989 anmodet ansaettelsesmyndigheden om at udnaevne ham til juridisk sprogrevisor "i lighed med" de tre ansoegere, som bestod udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Imidlertid indebaerer kravet om at blive udnaevnt med tilbagevirkende gyldighed fra den samme dato som de bestaaede ansoegere indirekte et krav om betaling af loenforskellen for den omhandlede periode. Foelgelig vedroerte den administrative procedure ogsaa denne af sagsoegerens paastande (jf. Domstolens dom af 14.2.1989, sag 346/87, Bossi mod Kommissionen, Sml. s. 303, paa s. 334). Det foelger heraf, at denne paastand kan admitteres. b) Realiteten 152 For at afgoere, om denne erstatningspaastand kan tages til foelge, maa det undersoeges, om sagsoegeren har godtgjort, at den sagsoegte institution er skyld i en tjenstlig fejl begaaet i forhold til ham, som har paafoert ham det tab, som han paastaar erstattet. 153 Det fremgaar af det anfoerte vedroerende paastanden om annullation af afslaget paa sagsoegerens ansoegning om den stilling, som blev opslaaet ved meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, at der i forbindelse med denne afgoerelse ikke foreligger en tjenstlig fejl, da sagsoegeren ikke opfyldte de betingelser, som er opstillet i vedtaegten for at blive forfremmet. 154 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at den sagsoegte institution foretog en udvaelgelse af midlertidige juridiske sprogrevisorer i stedet for at afholde en udvaelgelsesproeve med henblik paa udnaevnelse af fastansatte revisorer, og at den ventede for laenge med at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Med hensyn til dette forhold er det allerede fastslaaet (jf. ovenfor praemis 66), at ansaettelsesmyndighedens adfaerd var i overensstemmelse med vedtaegtens bestemmelser og princippet om god forvaltningsskik. Den kan derfor ikke anses for en tjenstlig fejl. 155 Det bemaerkes endvidere, at den sagsoegte institution opretholdt den midlertidige situation ud over den i vedtaegtens artikel 7 hjemlede periode. Det maa dog konstateres, at denne forlaengelse ikke har foert til et tab for sagsoegeren, som tvaertimod har haft fordel deraf. Selv om sagsoegeren ifoelge vedtaegtens artikel 7 faktisk tidligere burde have ophoert med at modtage den godtgoerelse, som han fik, fremgaar det dog af det tidligere anfoerte (jf. praemis 61), at denne bestemmelse i hvert fald ikke gav ham ret til at blive udnaevnt til en stilling som juridisk sprogrevisor og til at modtage den hertil hoerende loen. 156 Med hensyn til det forhold, at ansaettelsesmyndigheden valgte at afholde udvaelgelsesproeve CJ 32/88 i stedet for at afvente, at sagsoegeren kunne forfremmes, bemaerkes, at sagsoegeren ikke anfaegtede afgoerelsen om afholdelse af udvaelgelsesproeven inden for fristerne. Herefter bemaerkes, at en tjenestemand, som ikke i rette tid har anfaegtet en afgoerelse, som ansaettelsesmyndigheden har truffet, ikke kan paaberaabe sig en paastaaet ulovlighed ved denne afgoerelse i forbindelse med et erstatningssoegsmaal (jf. Domstolens dom af 19.11.1981, sag 106/80, Fournier mod Kommissionen, Sml. s. 2759, paa s. 2771). 157 Det fremgaar endelig af det, som er anfoert vedroerende paastanden om annullation af afgoerelsen om ikke at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten for udvaelgelsesproeve CJ 32/88, at Retten ikke har konstateret en fejl, som kan udgoere en tjenstlig fejl i forbindelse med gennemfoerelsen af den omhandlede udvaelgelsesproeve indtil det tidspunkt, da denne afgoerelse blev truffet. Derimod kan den utilstraekkelige underretning om afgoerelsens grunde udgoere en tjenstlig fejl. Selv om dette forhold medfoerte, at sagsoegeren anfaegtede en afgoerelse, hvis begrundelse han kun kendte ufuldstaendigt, var forholdet dog ikke aarsagen til sagsoegerens loennedgang. 158 Foelgelig kan paastanden om betaling af et beloeb svarende til forskellen mellem den loen, han modtog, og den loen, han ville have modtaget som juridisk sprogrevisor, ikke tages til foelge. 4. Paastanden om betaling af én ECU som symbolsk erstatning for tort 159 Sagsoegeren har gjort gaeldende, at han er blevet paafoert en vaesentlig tort ved den behandling, Domstolens forskellige administrative instanser udsatte ham for "fra det tidspunkt, hvor man begyndte at se bort fra hans rettigheder". Han foelte sig foert bag lyset og kraenket, samtidig med at hans faglige omdoemme blev beroert ved en raekke handlinger og undladelser, som begyndte med, for det foerste, at hans ansoegninger om de stillinger, som var opslaaet ved meddelelser om ledige stillinger CJ 66/87 og CJ 41/88, ikke blev besvaret, og som for det andet fortsatte med afholdelsen af udvaelgelsesproeve CJ 32/88 paa grundlag af kvalifikationsbeviser og proever, der var behaeftet med de mangler, som han har redegjort for i sine forskellige anbringender, og for det tredje ved, at han blev udelukket fra egnethedslisten, som blev oprettet efter afslutningen af, hvad han anser for en parodi paa en udvaelgelsesproeve - og i modstrid med en raekke foranstaltninger truffet paa forskellige niveauer i institutionen - og for det fjerde ved, at han blev frataget arbejdet som midlertidig revisor. Han har tilfoejet, at ansaettelsesmyndighedens svar paa hans klage kun vedroerte sagens formelle aspekter. Den indroemmede, at den "forstod" sagsoegerens skuffelse, hvilket han anser for topmaalet af ironi og helt utilstraekkeligt efter saa mange forsoemmelser. a) Formaliteten 160 Det skal foerst undersoeges, om det her krav har vaeret genstand for en administrativ procedure i overensstemmelse med vedtaegtens artikel 90 og 91. Selv om sagsoegeren i sine to klager ikke har forlangt én ECU som symbolsk erstatning for hans tort, har paastanden herom dog en naer sammenhaeng med paastandene om annullation af afslaget paa hans ansoegning om den stilling, som blev opslaaet ved meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, og af afgoerelsen om ikke at opfoere ham paa egnethedslisten oprettet paa grundlag af udvaelgelsesproeve CJ 32/88, og for saa vidt angaar disse paastande fandt en vedtaegtsmaessig administrativ procedure sted. Paastanden kan derfor admitteres. b) Realiteten 161 Da sagsoegeren ikke har anfaegtet afslaget paa hans ansoegning om en stilling, som blev opslaaet ledig ved meddelelse CJ 66/87, kan han som allerede anfoert ikke paaberaabe sig en ulovlighed ved denne afgoerelse i forbindelse med den her omhandlede erstatningspaastand (jf. praemis 156 ovenfor). 162 Vedroerende det forhold, at han ikke fik svar paa sin ansoegning om den stilling, som var omhandlet i meddelelse om ledig stilling CJ 41/88, skal det bemaerkes, at vedtaegtens artikel 90, stk. 1, hjemler ansaettelsesmyndigheden mulighed for stiltiende at afvise en ansoegning og forpligter derfor ikke denne til udtrykkeligt at besvare ansoegninger, som den modtager fra tjenestemaendene. Foelgelig kan ansaettelsesmyndighedens tavshed med hensyn til sagsoegerens ansoegning ikke udgoere en tjenstlig fejl. 163 Det fremgaar desuden af det anfoerte vedroerende paastanden om annullation af afgoerelsen om ikke at opfoere sagsoegeren paa egnethedslisten for udvaelgelsesproeve CJ 32/88, at der gaelder det samme for saa vidt angaar hans udelukkelse fra naevnte liste. Vedroerende den tjenstlige fejl, som den utilstraekkelige underretning af sagsoegeren om denne afgoerelses begrundelse kan udgoere, har sagsoegeren ikke gjort gaeldende, at dette var en medvirkende aarsag til den haevdede tort. Det tilfoejes, at under alle omstaendigheder har dette ikke paavirket sagsoegerens faglige omdoemme. At situationen som midlertidig revisor blev bragt til ophoer, kan i forhold til sagsoegeren ikke betragtes som en tjenstlig fejl, da fristen for, hvor lang tid denne situation kunne opretholdes, var udloebet i henhold til vedtaegtens artikel 7, stk. 2. Endelig indeholder ansaettelsesmyndighedens svar paa sagsoegerens klage intet, som kunne paafoere ham tort, hvorfor det findes korrekt. 164 Foelgelig kan paastanden om erstatning for sagsoegerens paastaaede tort ikke tages til foelge. 165 Det foelger af samtlige ovenstaaende betragtninger, at sagsoegte boer frifindes. Afgørelse om sagsomkostninger E - Sagens omkostninger 166 I henhold til artikel 69, stk. 2, i Domstolens procesreglement, doemmes den part, der taber sagen, til at betale sagens omkostninger. Ifoelge samme reglements artikel 70 baerer institutionerne dog selv deres egne omkostninger i tvister mellem Faellesskaberne og deres ansatte. I henhold til det omhandlede reglements artikel 69, stk. 3, foerste afsnit, kan Retten endvidere fordele sagens omkostninger eller bestemme, at hver part skal baere sine egne omkostninger, hvor der foreligger ganske saerlige grunde. I den forbindelse boer det tages i betragtning, at den sagsoegte institution gav utilstraekkelig underretning om begrundelsen for afgoerelsen om at udelukke sagsoegeren fra egnethedslisten for udvaelgelsesproeve CJ 32/88. Saafremt sagsoegeren havde kendt det antal point, han havde opnaaet ved proeverne, havde han haft et vigtigt element ved vurderingen af, om den afgoerelse, som han har anfaegtet, var forskriftsmaessig, hvilket maaske havde medfoert, at han for en dels vedkommende ikke ville have indbragt sagen for Retten. Da denne adfaerd bidrog til sagens opstaaen, boer den sagsoegte institution ud over sine egne omkostninger betale en fjerdedel af sagsoegerens. Sagsoegeren betaler selv tre fjerdedele af sine egne omkostninger. Afgørelse Paa grundlag af disse praemisser udtaler og bestemmer RETTEN (Femte Afdeling) 1) Sagsoegte frifindes. 2) Domstolen betaler sine egne omkostninger og en fjerdedel af sagsoegerens, mens denne selv betaler tre fjerdedele af sine egne omkostninger.

61999CJ0219

en

Grounds 1 By application lodged at the Court Registry on 8 June 1999, the Commission of the European Communities brought an action under Article 226 EC for a declaration that, by failing to adopt the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with European Parliament and Council Directive 95/16/EC of 29 June 1995 on the approximation of the laws of the Member States relating to lifts (OJ 1995 L 213, p. 1), the French Republic has failed to fulfil its obligations under that directive. 2 Directive 95/16 is intended to harmonise safety standards applicable to lifts. It lays down for that purpose the essential requirements which lifts must meet before being placed on the market. 3 Under Article 15(1) of Directive 95/16, the Member States were required to adopt and publish the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with the directive by 1 January 1997 and forthwith to inform the Commission thereof. Those measures were applicable from 1 July 1997. 4 Since the directive had not been transposed into French law within the prescribed period, the Commission initiated the Treaty infringement procedure. After giving the French Republic the opportunity to submit its observations, the Commission delivered a reasoned opinion on 12 February 1998 calling on the French Government to adopt the measures necessary to comply with the opinion within two months from its notification. As the French Republic did not act on the reasoned opinion, the Commission brought the present action. 5 The French Government does not dispute that Directive 95/16 was not transposed within the prescribed period. However, in order to demonstrate its good faith, it explains the delay, referring both to difficulties of an internal nature and to difficulties which result, in its view, from the Community legal order. 6 After the written procedure had ended, the French Government informed the Court, by letter of 3 October 2000, that Directive 95/16 had been implemented by Decree No 2000-810 of 24 August 2000 on the placing of lifts on the market (Journal Officiel de la République Française of 27 August 2000, p. 13235). 7 The Court has consistently held that amendments to national legislation are irrelevant for the purposes of giving judgment on the subject-matter of an action for failure to fulfil obligations if they have not been implemented before the expiry of the period set by the reasoned opinion (see Case C-123/94 Commission v Greece [1995] ECR I-1457, paragraph 7, and Case C-392/96 Commission v Ireland [1999] ECR I-5901, paragraph 86). 8 In the present case, Directive 95/16 was not transposed within the period set by it. Accordingly, the Commission's action must be considered well founded. 9 It must therefore be held that, by failing to adopt, within the prescribed period, the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with Directive 95/16, the French Republic has failed to fulfil its obligations under that directive. Decision on costs Costs 10 Under Article 69(2) of the Rules of Procedure, the unsuccessful party is to be ordered to pay the costs if they have been applied for in the successful party's pleadings. Since the Commission has applied for costs and the French Republic has been unsuccessful, the latter must be ordered to pay the costs. Operative part On those grounds, THE COURT (Second Chamber) hereby: 1. Declares that, by failing to adopt, within the prescribed period, the laws, regulations and administrative provisions necessary to comply with European Parliament and Council Directive 95/16/EC of 29 June 1995 on the approximation of the laws of the Member States relating to lifts, the French Republic has failed to fulfil its obligations under that directive; 2. Orders the French Republic to pay the costs.

62008FJ0074

sv

1. Talan om ogiltigförklaring – Gemenskapsdomstolarnas behörighet – Talan om ogiltigförklaring av en rättsakt som går någon emot – Gemenskapsdomstolen saknar behörighet att i domslut fastställa att en bestämmelse med allmän giltighet är rättstridig (Artikel 230 EG) 2. Tjänstemän – Pensioner – Efterlevandepension (Tjänsteföreskrifterna, artikel 79; bilaga VIII, artikel 17; rådets förordning nr 260/68, artiklarna 2, 3.1, 4 och 8) 3. Tjänstemän – Skatt på lön – Tillämpning av olika skattesatser på olika delbelopp (Rådets förordning nr 260/68, artikel 4) 4. Tjänstemän – Pensioner – Efterlevandepension (Protokoll om Europeiska gemenskapernas immunitet och privilegier, artikel 13: rådets förordning nr 260/68, artiklarna 3 och 4) 1. Gemenskapsdomstolarna är inom ramen för en talan om ogiltigförklaring av en rättsakt som går någon emot behöriga att i förbigående fastställa att en bestämmelse med allmän giltighet på vilken den överklagade rättsakten grundar sig är rättsstridig. Tribunalen är däremot inte behörig att fastställa sådan rättstridighet i domslutet i sina domar. (se punkt 37) 2. I gemenskapens skattesystem föreskrivs progressiv beskattning i samband med vilken allt arvode som uppbärs av en förmånstagare beaktas vid beräkningen av skatteunderlaget. I artikel 4 i förordning nr 260/68 om villkoren för och förfarandet vid skatt till Europeiska gemenskaperna föreskrivs sålunda att skatten skall beräknas på det beskattningsbara belopp som erhålls genom tillämpning av artikel 3. I nämnda artikel 3.1 anges att ”skatt på de löner och arvoden som gemenskapen betalar ut till skattskyldiga personer skall betalas varje månad”. Det beskattningsunderlag på vilket gemenskapsskatt uttas utgörs följaktligen av summan av den lön och annat arvode som skattskyldiga erhåller från gemenskapen. Artikel 79 i tjänsteföreskrifterna och artikel 17 i bilaga VIII härtill rörande efterlevandepension innehåller inga undantag från den allmänna regeln om sammanläggning av arvoden vid beräkningen av gemenskapsskatten. Även om efterlevandepensionens storlek före skatt i dessa bestämmelser fastställs med beaktande av den bortgångna makens arbete, utgör denna pension, vilken betalas ut till den efterlevande maken, ersättning som ska kompensera för bortfallet av den bortgångna makens lön. Pensionen utgör följaktligen ett arvode som betalas ut av gemenskaperna, i den mening som avses i artikel 3.1 i förordning nr 260/68, till vilken den efterlevande maken är direkt förmånstagare enligt artikel 2 i samma förordning. För det fall nämnda make också är tjänsteman tas gemenskapsskatt ut på vederbörandes lön enligt samma bestämmelser. Den skatt som ska erläggas av den sistnämnda beräknas följaktligen i enlighet med artiklarna 3.1 och artikel 4 i förordning nr 260/68. Beskattningsunderlaget utgörs av summan av nämnda lön och nämnda arvode som utbetalas varje månad. I avsaknad av ett uttryckligt undantag för efterlevandepension ska bestämmelsen om sammanläggning tillämpas på samtidiga utbetalningar av lön och sådan pension. Denna slutsats påverkas inte av att löneutbetalningarna till nämnda tjänsteman den 15 varje månad och utbetalningarna av efterlevandepension, i efterskott, inte sammanfaller. I förordning nr 260/68 anges inte att det är nödvändigt att samtliga arvoden betalas ut vid ett och samma tillfälle för att bestämmelsen om sammanläggning ska vara tillämplig. I artikel 3.1 i nämnda förordning anges särskilt att ”skatt på de löner och arvoden som gemenskapen betalar ut till skattskyldiga personer skall betalas varje månad”, så att skatten beräknas på grundval av samtliga belopp som har utbetalats under denna period. I artikel 8 i förordning nr 260/68, enligt vilken ”skatten skall tas ut som källskatt”, fastställs endast en metod för uppbörd av skatt. (se punkterna 48, 49 och 52­–56) Hänvisning till Tribunalen: 1 december 1994 i mål T‑502/93, Coen-Porisini mot kommissionen, REGP s. I‑A‑303 och II‑949, punkterna 22, 28 och 3. Tillämpningen av olika skattesatser på olika delar av inkomsten, som föreskrivs i artikel 4 i förordning nr 260/68 om villkoren för och förfarandet vid skatt till Europeiska gemenskaperna, hindrar inte att ett uttag av skatt görs på de sammanlagda inkomsterna, utan åtskillnad, varvid procentsatsen höjs för det fall den skattskyldiges sammanlagda inkomster hamnar i ett högre inkomstskikt. (se punkt 64) 4. Genom att ge rådet i uppdrag att bland annat fastställa villkoren för uttagande av skatt på all lön och alla arvoden som betalas ut till europeiska tjänstemän till förmån för gemenskaperna och genom att samtidigt undanta samma lön och arvoden från nationell skatt, inför artikel 13 i protokollet om Europeiska gemenskapernas immunitet och privilegier ett särskilt skattesystem för gemenskapernas anställda. Detta system syftar, genom sin enhetliga och självständiga utformning i förhållande till nationell skattelagstiftning, till att säkerställa att gemenskapens tjänstemän behandlas lika. Titeln europeisk tjänsteman är således ett avgörande kriterium för att särskilja en sådan persons skattesrättsliga situation från den skatterättsliga situationen för personer som inte avlönas av gemenskapen. (se punkterna 73 och 74) Hänvisning till Domstolen: 16 december 1960 i mål 6/60, Humblet mot Belgien, REG 1960, s. 1125; 3 juli 1974 i mål 7/74, Brouerius van Nidek, REG 1974, s. 757, punkt 11; 3 mars 1988 i mål 85/86, Kommissionen mot revisionsrätten, REG 1988, s. 1281, punkt 23; 22 mars 2007 i mål C 437/04, Kommissionen mot Belgien, REG 2007, s. I‑2513, punkt 61

62009CJ0153

lv

Lūgums sniegt prejudiciālu nolēmumu ir par to, kā interpretēt Padomes 2003. gada 29. septembra Regulas (EK) Nr. 1782/2003, ar ko izveido kopīgus tiešā atbalsta shēmu noteikumus saskaņā ar kopējo lauksaimniecības politiku un izveido dažas atbalsta shēmas lauksaimniekiem, un groza Regulas (EEK) Nr. 2019/93, (EK) Nr. 1452/2001, (EK) Nr. 1453/2001, (EK) Nr. 1454/2001, (EK) Nr. 1868/94, (EK) Nr. 1251/1999, (EK) Nr. 1254/1999, (EK) Nr. 1673/2000, (EEK) Nr. 2358/71 un (EK) Nr. 2529/2001 (OV L 270, 1. lpp.), kurā grozījumi ir izdarīti ar Padomes 2006. gada 20. februāra Regulu (EK) Nr. 319/2006 (OV L 58, 32. lpp.; turpmāk tekstā – “Regula Nr. 1782/2003”), 54. panta 6. punktu, kā arī Komisijas 2004. gada 21. aprīļa Regulas (EK) Nr. 796/2004, ar ko paredz sīki izstrādātus noteikumus, lai ieviestu savstarpēju atbilstību, modulāciju un integrēto administrēšanas un kontroles sistēmu, kura paredzēta Regulā Nr. 1782/2003 (OV L 141, 18. lpp.), kurā grozījumi ir izdarīti ar Komisijas 2006. gada 27. aprīļa Regulu (EK) Nr. 659/2006 (OV L 116, 20. lpp.; turpmāk tekstā – “Regula Nr. 796/2004”), 50. panta 4. punktu un 51. panta 1. punktu. Šis lūgums iesniegts saistībā ar tiesvedību starp Agrargut Bäbelin GmbH & Co. KG (turpmāk tekstā – “ Agrargut ”) un Amt für Landwirtschaft Bützow (Bicovas Lauksaimniecības organizācijas pārvalde, turpmāk tekstā – “ Amt ”) saistībā ar Agrargut vienreizējo maksājumu shēmas ietvaros par 2006. gadu piešķiramā atbalsta apmēra aprēķinu. Atbilstošās tiesību normas Regula Nr. 1782/2003 Īstenojot kopējās lauksaimniecības politikas reformu, Eiropas Savienības Padome pieņēma Regulu Nr. 1782/2003, ar ko izveido kopīgus atbalsta shēmu ietvaros esošo tiešo maksājumu noteikumus saskaņā ar kopējo lauksaimniecības politiku, kā arī kopīgus noteikumus dažām atbalsta shēmām lauksaimniekiem. Ar Regulu Nr. 1782/2003 ir izveidota ieņēmumu atbalsta shēma lauksaimniekiem. Šī shēma minētās regulas 1. panta otrajā ievilkumā ir apzīmēta kā “vienreizējo maksājumu shēma”. Šī shēma ir reglamentēta minētās regulas III sadaļā. Saskaņā ar minētās regulas preambulas 32. apsvērumu: “Lai saglabātu priekšrocības, ko piedāvājuma kontrolēšanas nolūkā dod zemes atstāšana atmatā, vienlaikus pastiprinot tās labo ietekmi uz vidi saskaņā ar jauno atbalsta sistēmu, jāsaglabā nosacījumi aramzemes atstāšanai atmatā.” Šīs pašas regulas 36. panta 1. punktā ir paredzēts: “Atbalstu saskaņā ar vienreizējo maksājumu shēmu maksā, ņemot vērā tiesības uz maksājumu, kā noteikts 3. nodaļā, kā arī līdzvērtīgu to hektāru skaitu, par kuriem ir tiesības pretendēt uz atbalstu, kā noteikts 44. panta 2. punktā.” Atbilstoši Regulas Nr. 1782/2003 44. panta 1. punktam un 2. punkta pirmajai daļai: “1.      Jebkuras tiesības uz maksājumu, saistībā ar hektāru, par kuru ir tiesības pretendēt uz atbalstu, dod tiesības uz tādas summas maksājumu, kas noteikta ar tiesībām uz maksājumu. 2.      “Hektārs, par kuru ir tiesības pretendēt uz atbalstu”, ir jebkura saimniecības lauksaimniecības zeme, ko aizņem aramzeme un pastāvīgās ganības, izņemot zemes, uz kurām atrodas ilggadīgās kultūras, meži vai kuras izmanto ar lauksaimniecību nesaistītām darbībām.” Minētās regulas 46. panta 2. punkta pirmā daļa ir formulēta šādi: “Tiesības uz maksājumu var nodot, pārdodot vai izmantojot jebkuru citu galīgu nodošanu, kopā ar zemi vai bez tās. Turpretim nomu vai līdzīgus darījumu veidus atļauj tikai tad, ja līdz ar nodotajām tiesībām uz maksājumu ir nodots arī līdzvērtīgs skaits hektāru, par kuriem ir tiesības pretendēt uz atbalstu.” Regulas Nr. 1782/2003 III sadaļā ir ietverta 4. nodaļa, kuras 2. iedaļas nosaukums ir “Tiesības atstāt zemi atmatā”. Saskaņā ar šīs regulas 57. pantu, ja vien šajā iedaļā nav paredzēts citādi, tiesībām atstāt zemi atmatā piemēro citus minētās III sadaļas noteikumus. Regulas Nr. 1782/2003 53. pantā, kura nosaukums ir “Tiesību atstāt zemi atmatā noteikšana”, ir paredzēts: “1.      Atkāpjoties no šīs regulas 37. un 43. panta, ja pārskata periodā uz lauksaimnieku attiecās saistības atstāt atmatā daļu viņa saimniecības zemes, ievērojot Regulas (EK) Nr. 1251/1999 [OV L 160, 1. lpp.] 6. panta 1. punktu, tad trīs gadu vidējo summu, kas atbilst obligātajam maksājumam par atmatā atstāto zemi, kurš aprēķināts un koriģēts atbilstīgi VII pielikumam, un obligātās atmatā atstātās zemes hektāru trīs gadu vidējo skaitu neiekļauj to tiesību noteikšanā, kas minētas šīs regulas 43. pantā. 2.      Gadījumā, kas minēts 1. punktā, lauksaimnieks saņem tiesības par hektāru (še turpmāk “tiesības atstāt zemi atmatā”), ko aprēķina, dalot trīs gadu atmatas vidējo apjomu ar atmatā atstātās zemes hektāru trīs gadu vidējo apjomu, kā minēts 1. punktā. Kopējais tiesību atstāt zemi atmatā skaits ir vienāds ar obligāto atmatā atstātās zemes hektāru vidējo skaitu.” Atbilstoši Regulas Nr. 1782/2003 54. pantam, kura nosaukums ir “Tiesību atstāt zemi atmatā izmantošana”: “1.      Jebkuras tiesības atstāt zemi atmatā kopā ar hektāru, par ko ir tiesības pretendēt uz [maksājumu par atmatā atstātu zemi], dod tiesības uz tādas summas maksājumu, kas noteikta ar tiesībām atstāt zemi atmatā. 2.      Atkāpjoties no 44. panta 2. punkta, “hektārs, par ko ir tiesības pretendēt uz [maksājumu par atmatā atstātu zemi]”, ir saimniecības lauksaimniecības platība, ko aizņem aramzeme, izņemot platības, uz kurām datumā, kas paredzēts platībatkarīgā atbalsta pieteikumu iesniegšanai 2003. gadā, bija ilggadīgās kultūras, meži vai kuras izmantoja ar lauksaimniecību nesaistītām darbībām vai pastāvīgajām ganībām. [..] [..] 3.      Lauksaimnieki neizmanto ražošanā, bet atstāj atmatā hektārus, par kuriem var pretendēt uz [maksājumu par atmatā atstātu zemi]. [..] 5.      Dalībvalstis, ievērojot noteikumus, kas jānosaka saskaņā ar 144. panta 2. punktā minēto procedūru, var atkāpties no šā panta 2. punkta pirmās daļas, ja tās veic pasākumus, lai novērstu jebkādu ievērojamu kopējās lauksaimniecības platības, par ko var pretendēt uz tiesībām atstāt zemi atmatā, pieaugumu. 6.      Atkāpjoties no 36. panta 1. punkta un 44. panta 1. punkta, tiesības atstāt zemi atmatā ir jāpieprasa pirms jebkurām citām tiesībām. 7.      Saistības atstāt zemi atmatā turpina piemērot attiecībā uz nodotajām tiesībām atstāt zemi atmatā.” Minētās regulas 56. panta, kura nosaukums ir “Atmatā atstātās zemes izmantošana”, 1. punktā ir paredzēts: “Atmatā atstātajā zemē saglabā labus lauksaimniecības un vides apstākļus, kā noteikts saskaņā ar 5. pantu. Neierobežojot 55. pantu, to neizmanto lauksaimnieciskiem mērķiem un uz tās neražo nekādus kultūraugus komerciāliem mērķiem.” Regulas Nr. 1782/2003 III sadaļas 5. nodaļā ir ietverta 1. iedaļa, kuras nosaukums ir “Reģionālā izpilde”, kurā ir paredzēta iespēja dalībvalstīm piemērot vienreizējo maksājumu reģionālā līmenī. Šīs regulas 63. panta 1. un 2. punktā, kas ietilpst minētajā 1. iedaļā, ir paredzēts: “1.      Gadījumā, ja piemēro 59. pantu, tiesības, kas noteiktas saskaņā ar šo iedaļu, var nodot vai izmantot tikai tajā pašā reģionā vai tādos reģionos, kur tiesības par hektāru ir tādas pašas. 2.      Gadījumā, ja piemēro 59. pantu, atkāpjoties no 53. panta, jebkurš lauksaimnieks attiecīgajā reģionā saņem tiesības atstāt zemi atmatā. Tiesību atstāt zemi atmatā skaitu nosaka, reizinot lauksaimnieka zemi, par kuru ir tiesības pretendēt uz atbalstu 54. panta 2. punkta nozīmē un kura deklarēta vienreizējo maksājumu shēmas piemērošanas pirmajā gadā, ar atmatas koeficientu. Atmatas koeficientu aprēķina, reizinot obligātās atmatas pamatkoeficientu, kas ir 10 %, ar attiecīgajā reģionā pastāvošo attiecību starp zemi, par kuru pārskata periodā piešķirti VI pielikumā minētie platībatkarīgie maksājumi par laukaugiem, un zemi, par kuru pārskata periodā ir tiesības pretendēt uz atbalstu 54. panta 2. punkta nozīmē. Tiesību atstāt zemi atmatā vērtība ir reģionālā vērtība par maksājumu tiesībām, kā noteikts atbilstīgi 59. panta 2. punktam vai attiecīgā gadījumā 59. panta 3. punkta pirmajai daļai. [..]” Regula Nr. 796/2004 Saskaņā ar Regulas Nr. 796/2004 preambulas 59. apsvērumu: “[..] saskaņā ar Regulas (EK) Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktu tiesības uz maksājumiem par atmatā atstāto zemi ir aktivējamas pirms jebkurām citām tiesībām. Šajā ziņā jāparedz noteikumi attiecībā uz divu veidu situācijām. Pirmkārt, platība, kas deklarēta kā atstāta atmatā, lai aktivētu tiesības uz maksājumiem par atmatā atstātu zemi, bet ir atzīta par faktiski neatstātu atmatā, jāatskaita no kopējās platības, kas deklarēta vienreizējo maksājumu shēmas piemērošanas mērķiem kā neapstiprināta platība. Otrkārt, tāpat jārīkojas, ja attiecībā uz platību, kas atbilst tiesībām uz maksājumiem par atmatā atstātu zemi, kuras nav aktivētas, vienlaikus fiktīvi aktivē citas tiesības uz maksājumiem, norādot atbilstošo platību.” Atbilstoši Regulas Nr. 796/2004 2. panta 22. punktam: “Šajā regulā piemēro šādas definīcijas: [..] 22.      “Apstiprināta platība” ir platība, attiecībā uz kuru ir ievēroti visi nosacījumi, kas paredzēti noteikumos par atbalsta piešķiršanu; attiecībā uz vienreizējo maksājumu shēmu deklarēto platību var uzskatīt par apstiprinātu tikai tad, ja faktiski ir deklarēts arī atbilstošs tiesību uz maksājumu skaits.” Regulas Nr. 796/2004 II daļas, kas attiecas uz integrēto administrēšanas un kontroles sistēmu, IV sadaļā ir ietverti noteikumi attiecībā uz Regulas Nr. 1782/2003 paredzētā atbalsta aprēķina bāzi, kā arī atbalsta samazinājumu un nepiešķiršanu. Atbilstoši minētās regulas 50. panta 4. punktam: “Neierobežojot samazinājumus un nepiešķiršanu saskaņā ar 51. un 53. pantu, attiecībā uz atbalsta pieteikumiem saskaņā ar vienreizējo maksājumu shēmu, lai piemērotu 2. panta 22. punktā iekļauto definīciju “apstiprināta platība” attiecībā uz tiesībām uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, piemēro šādus noteikumus: a)      ja lauksaimnieks nedeklarē visu savu platību, lai aktivētu viņa rīcībā esošās tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, bet tajā pašā laikā deklarē atbilstošu platību citu tiesību uz maksājumu aktivēšanai, minēto platību uzskata par deklarētu kā atmatu nevis par apstiprinātu attiecībā uz 49. panta 1. punkta a) apakšpunktā minēto kultūraugu grupu; b)      ja konstatē, ka platība, kas deklarēta kā atmata, nav atmata, minēto platību uzskata par neapstiprinātu.” Regulas Nr. 796/2004 51. panta 1. punktā ir paredzēts: “Ja attiecībā uz kādu kultūraugu grupu platība, kas deklarēta platībatkarīgā atbalsta shēmas piemērošanai, izņemot atbalsta shēmas par cietes kartupeļiem, sēklām un tabaku saskaņā ar Regulas (EK) Nr. 1782/2003 attiecīgi IV sadaļas 6., 9. un 10.c pantu, pārsniedz saskaņā ar šīs regulas 50. panta 3. līdz 5. punktu apstiprināto platību, atbalstu aprēķina, pamatojoties uz apstiprināto platību, kas samazināta divkāršas konstatētās starpības apmērā, ja minētā starpība ir lielāka par 3 % vai diviem hektāriem, bet ne lielāka par 20 % no apstiprinātās platības. Ja starpība ir lielāka par 20 % no apstiprinātās platības, par attiecīgo kultūraugu grupu platībatkarīgo atbalstu nepiešķir.” Pamata lieta un prejudiciālie jautājumi 2006. gadā Agrargut bija 12,10 tiesības uz maksājumu un 59,57 tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Papildus tās rīcībā bija arī 11,90 hektāri ganību un 36,10 hektāri aramzemes. Savā pieteikumā par vienreizējā maksājuma piešķiršanu par 2006. gadu Agrargut deklarēja tiesības atstāt zemi atmatā un tiesības uz maksājumu saistībā ar atmatā atstātu zemi 36,10 hektāru platībā un ganībām 11,90 hektāru platībā. Amt ar 2007. gada 8. janvāra lēmumu šo pieteikumu noraidīja. Amt ar 2007. gada 15. augusta lēmumu noraidīja arī Agrargut iesniegto sūdzību par minēto noraidošo lēmumu. Amt noteica, ka saskaņā ar Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā paredzēto pienākumu Agrargut bija jāpieprasa tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi pirms jebkurām citām tiesībām. Tā kā Agrargut nebija pieprasījis visas šīs tiesības, tajā pašā laikā deklarējot platību 11,90 hektāru apmērā, lai aktivētu savas tiesības uz maksājumu, Amt saskaņā ar Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta a) apakšpunktu šo platību uzskatīja par deklarētu kā atmatā atstātu zemi un nevis par apstiprinātu platību minētās regulas 2. panta 22. punkta nozīmē. Līdz ar to Amt piemēroja Regulas Nr. 796/2004 51. panta 1. punktā paredzētās sankcijas. 2007. gada 19. septembrī Agrargut iesniedza prasību Verwaltungsgericht Schwerin [Šverīnes administratīvajā tiesā] par šo 2007. gada 15. augusta lēmumu. Tā norādīja, ka pienākums pieprasīt tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi pirms jebkurām citām tiesībām attiecas tikai uz hektāriem, par kuriem ir tiesības pretendēt uz tiesībām atstāt zemi atmatā Regulas Nr. 1782/2003 54. panta nozīmē. Tas izriet gan no Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta a) apakšpunkta formulējuma, gan no tā jēgas un mērķa. Agrargut turklāt apgalvo, ka Regulā Nr. 1782/2003 un Nr. 796/2004 noteiktā sankciju režīma piemērošanas priekšnosacījums ir prasītājas pieļauts pārkāpums, kas šajā gadījumā tā nav. Tā arī uzsver, ka šajā lietā aplūkojamās tiesību normas nav pietiekami skaidras un saprotamas. Amt uzskata, ka Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā paredzētais pienākums ir jāinterpretē šīs regulas preambulas 32. apsvēruma kontekstā. Tas nozīmē it īpaši nodrošināt, lai visas tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, kas piešķirtas 2005. gadā, būtu aktivētas un lai attiecīgās platības līdz ar to būtu faktiski atstātas atmatā. Šim mērķim atbilst arī Regulas Nr. 796/2004 51. pantā paredzētā sankcija. Lauksaimniekam, kura rīcībā ir vairāk tiesību uz maksājumu par atmatā atstātu zemi nekā hektāri, par kuriem ir tiesības atstāt zemi atmatā, būtu izdevīgi nodot šādas tiesības vai, pretējā gadījumā, atturēties vienlaikus deklarēt citas tiesības uz maksājumu. Šādā kontekstā iesniedzējtiesa norāda, ka tiesības atstāt zemi atmatā var pieprasīt tikai saistībā ar platībām, par kurām ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Minētajai tiesai šajā sakarā rodas jautājums, vai lauksaimnieks, kurš ir deklarējis visas platības, par kurām ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, tādējādi ir deklarējis “visu savu platību” Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta a) apakšpunkta nozīmē. Turklāt iesniedzējtiesa norāda, ka Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta noteikumi ir izskaidroti Komisijas 2006. gada 22. decembra Regulā (EK) Nr. 2025/2006, ar kuru groza Regulu Nr. 796/2004 (OV L 384, 81. lpp.). Šādos apstākļos tai rodas jautājums, vai, ņemot vērā tiesiskās paļāvības aizsardzības principu, Regulas Nr. 796/20004 51. pantā paredzētā sankcija ir piemērojama tādos apstākļos kā pamata lietā. Šādos apstākļos Verwaltungsgerichtshof Schwerin nolēma apturēt tiesvedību un uzdot Tiesai šādus prejudiciālus jautājumus: “1)      Vai lauksaimniekam ir aizliegts aktivēt tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz pastāvīgajām ganībām, pirms viņš ir aktivējis visas savas tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz atmatā atstātu zemi, pat tad, ja viņa rīcībā nav citas aramzemes, par ko ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi? 2)      Ja atbilde uz pirmo jautājumu ir apstiprinoša: Vai Regulas (EK) Nr. 796/2004 51. pantā paredzētās sankcijas attiecas arī uz lauksaimnieku, kurš līdz 2006. gada 29. decembrim (jo viņa rīcībā nebija platību, par ko ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi) nav izpildījis pienākumu vispirms aktivēt visas tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz atmatā atstātu zemi?” Tiesas vērtējums Par pirmo jautājumu Ar savu pirmo jautājumu iesniedzējtiesa būtībā vēlas noskaidrot, vai Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punkts ir jāinterpretē tādējādi, ka lauksaimnieks var pieprasīt atbalstu, pamatojoties uz viņa rīcībā esošajām tiesībām uz maksājumu, tostarp arī saistībā ar platībām, par kurām nav tiesību pretendēt uz tiesībām atstāt zemi atmatā, tikai tad, ja viņš vispirms ir aktivējis visas savas tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Vispirms ir jāatgādina, ka saskaņā ar Regulas Nr. 1782/2003 36. panta 1. punktu atbalstu saskaņā ar vienreizējo maksājumu shēmu maksā, ņemot vērā “tiesības uz maksājumu”, kā arī līdzvērtīgu to hektāru skaitu, par kuriem ir tiesības pretendēt uz atbalstu. Turklāt Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 1. punktā ir paredzēts, ka jebkuras “tiesības atstāt zemi atmatā” kopā ar hektāru, par ko ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, dod tiesības uz tādas summas maksājumu, kas noteikta ar tiesībām atstāt zemi atmatā. Minētā panta 2. punktā ir precizēts, ko nozīmē “hektārs, par ko ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi”. Tas ir saimniecības lauksaimniecības platība, ko aizņem aramzeme, izņemot platības, uz kurām datumā, kas paredzēts platībatkarīgā atbalsta pieteikumu iesniegšanai 2003. gadā, bija ilggadīgās kultūras, meži vai kuras tiek izmantotas ar lauksaimniecību nesaistītām darbībām vai pastāvīgajām ganībām. Lai aktivētu tiesības atstāt zemi atmatā, var deklarēt tikai lauksaimniecības zemi, ko aizņem aramzeme. Turpretī saskaņā ar Regulas Nr. 1782/2003 44. panta 2. punktu, skatot to kopā ar šī panta 1. punktu, tiesības uz maksājumu var aktivēt saistībā ar jebkuru saimniecības lauksaimniecības platību, ko aizņem aramzeme vai pastāvīgās ganības, izņemot platības, uz kurām atrodas ilggadīgās kultūras un meži vai kuras tiek izmantotas ar lauksaimniecību nesaistītām darbībām. Šādos apstākļos iesniedzējtiesa nav pārliecināta par Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā paredzētā pienākuma apjomu, it īpaši gadījumā, kad attiecīgā lauksaimnieka rīcībā ir vairāk tiesību atstāt zemi atmatā nekā hektāri, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Minētā tiesa it īpaši vēlas noskaidrot, vai pienākums, saskaņā ar kuru pirms jebkuru citu tiesību pieprasīšanas vispirms ir jāpieprasa tiesības atstāt zemi atmatā, ir absolūts tādā nozīmē, ka tas attiecas uz jebkuru attiecīgā lauksaimnieka rīcībā esošo platību, vai arī šāds pienākums ir tikai relatīvs tādā nozīmē, ka tas attiecas tikai uz platībām, par kurām ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Otrajā no iepriekš aplūkotajām situācijām lauksaimnieks ir izpildījis Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā paredzēto pienākumu, jo viņš ir deklarējis visas viņa rīcībā esošās platības, par kurām ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, lai aktivētu savas tiesības atstāt zemi atmatā, pat ja noteikts skaits no viņa tiesībām atstāt zemi atmatā paliek neizmantots. Turpretim pirmajā situācijā lauksaimnieks, kura, kā tas ir šīs lietas gadījumā, rīcībā ir vairāk tiesību atstāt zemi atmatā nekā hektāri, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, nevarētu pieprasīt nekādas “tiesības uz maksājumu” Regulas Nr. 1782/2003 III sadaļas 3. nodaļas nozīmē. Ja viņš vēlas saņemt atbalstu, pamatojoties uz viņa tiesībām uz maksājumu, attiecīgajam lauksaimniekam vispirms ir jānodod daļa no savām tiesībām atstāt zemi atmatā vai arī jāiegūst platības, par kurām ir tiesības pretendēt uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, tādējādi, lai viņa rīcībā būtu līdzvērtīgs to hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, un tiesību atstāt zemi atmatā skaits. Šādā kontekstā ir jānorāda, ka Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punkta formulējums pats par sevi nesniedz atbildi uz iesniedzējtiesas uzdoto jautājumu. Tomēr ar to no Regulas Nr. 1782/2003 struktūras un mērķiem izriet, ka tās 54. panta 6. punktā paredzētais pienākums ir absolūts – kā minēts šī sprieduma 35. punktā. Šajā ziņā ir jānorāda, ka viens no minētās regulas mērķiem, kā tas noteikts tās preambulas 32. apsvērumā, ir saglabāt nosacījumus aramzemes atstāšanai atmatā, lai saglabātu priekšrocības, ko piedāvājuma kontrolēšanas nolūkā dod zemes atstāšana atmatā, vienlaikus pastiprinot tās labo ietekmi uz vidi. Šajā ziņā Savienības likumdevējs ir paredzējis pasākumu kopumu, lai nodrošinātu lauksaimniecības zemes atstāšanu atmatā. Regulas Nr. 1782/2003 53. pantā un 63. panta 2. punktā ir paredzēts piešķirt lauksaimniekiem tiesības atstāt zemi atmatā, lai ar finansiāla atbalsta palīdzību rosinātu tos daļu no viņu rīcībā esošajām platībām atstāt atmatā. Lauksaimniekam, kurš vēlas saņemt maksājumu par atmatā atstātu zemi, savā pieteikumā par vienreizējā maksājuma piešķiršanu ir jādeklarē tāds hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, kas ir vienāds ar tiesību atstāt zemi atmatā, kuras viņš pieprasa, skaitu, un saskaņā ar minētās regulas 54. panta 3. punktu šīm platībām faktiski ir jābūt atstātām atmatā. Turklāt, lai garantētu, ka visas platības, kuras ir piemērotas atstāšanai atmatā un kuras skaitliski atbilst visām esošajām tiesībām uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, faktiski tiktu atstātas atmatā, Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā lauksaimniekiem ir noteikts pienākums pieprasīt tiesības atstāt zemi atmatā pirms jebkurām citām tiesībām. Šis pienākums ir papildināts ar Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punktā un 51. panta 1. punktā paredzēto sankciju mehānismu. Kā noteikts pēdējās minētās regulas preambulas 59. apsvērumā, platības, kas atbilst tiesībām uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, kuras nav aktivētas, ir jāuzskata par neapstiprinātām platībām, ja vienlaikus, norādot atbilstošo platību, tiek aktivētas citas tiesības uz maksājumiem. Tomēr, lai saglabātu Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punkta lietderīgo iedarbību, ir svarīgi, lai tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi tiktu aktivētas pirms citām tiesībām, neraugoties uz to, vai tās ir vai nav pamatotas ar platībām, par kurām ir tiesības pretendēt uz maksājumu par atmatā atstātu zemi. Pretējā gadījumā faktiska lauksaimniecības zemes atstāšana atmatā būtu apdraudēta, jo daļa no tiesībām atstāt zemi atmatā paliktu neizmantotas vai nu tādēļ, ka daži lauksaimnieki ir nodevuši daļu no savām platībām, par kurām ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, vai tādēļ, ka tie tiesību nodošanas gadījumā – saskaņā ar minētās regulas 46. pantu, kas jāskata kopā ar tās 57. pantu, vienreizējo maksājumu shēmas reģionalizācijas ietvaros atbilstoši minētās regulas 63. panta 1. punktam – ir saņēmuši tiesības atstāt zemi atmatā bez šim nolūkam piemērotām zemēm. No tā izriet, ka uz pirmo jautājumu ir jāatbild, ka Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punkts ir jāinterpretē tādējādi, ka lauksaimnieks var pieprasīt atbalstu, pamatojoties uz viņa rīcībā esošajām tiesībām uz maksājumu, tostarp arī saistībā ar platībām, par kurām nav tiesību uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, tikai tad, ja viņš vispirms ir aktivējis visas savas tiesības atstāt zemi atmatā. Par otro jautājumu Ar savu otro jautājumu iesniedzējtiesa vēlas noskaidrot, vai Regulas Nr. 796/2004 51. pants, lasot to kopā ar šīs regulas 50. panta 4. punktu, ir jāinterpretē tādējādi, ka 51. panta 1. punktā paredzētā sankcija ir piemērojama lauksaimniekam, kurš, neaktivējot visas savas tiesības atstāt zemi atmatā, ir aktivējis tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz pastāvīgajām ganībām, tostarp tādēļ, ka viņa rīcībā nebija pietiekams to hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, lai īstenotu visas savas tiesības atstāt zemi atmatā. Kā izriet no Regulas Nr. 796/2004 preambulas 59. apsvēruma, tās 51. panta 1. punktā, kurš jāskata kopā ar šīs regulas 50. panta 4. punktu, ir noteikts sankciju režīms, kas ir piemērojams lauksaimniekiem, kuri, neievērojot Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktu, ir pieprasījuši tiesības uz maksājumu, tostarp saistībā ar platībām, par kurām nav tiesību uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, neaktivējot vispirms visas savas tiesības atstāt zemi atmatā. No tā izriet, ka Regulas Nr. 796/2004 51. panta 1. punktā paredzētās sankcijas principā ir piemērojamas lauksaimniekam, kurš tādā gadījumā kā pamata lietā aplūkotais nav aktivējis visas savas tiesības atstāt zemi atmatā, tajā pašā laikā aktivējot tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz pastāvīgajām ganībām, pat ja viņa rīcībā nebija pietiekams to hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, lai īstenotu visas savas tiesības atstāt zemi atmatā. Tomēr, kā iesniedzējtiesa norādījusi, ir jākonstatē, ka Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta a) apakšpunkta formulējums nav nepārprotams. Šīs tiesību normas neskaidrība rodas īpaši saistībā ar īpašības vārda “atbilstoš[s]” novietojumu šīs normas tekstā, līdz ar to šis vārds rada zināmu neskaidrību attiecībā uz šādi raksturoto platību. Šo neskaidrību turklāt īpaši ir atzinis arī Savienības likumdevējs, pieņemot Regulu Nr. 2025/2006. Būtībā Regulas Nr. 2025/2006 preambulas 5. apsvērumā, pirms tam atceroties, ka Regulas Nr. 1782/2003 54. panta 6. punktā ir paredzēts, ka tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi ir jāpieprasa pirms jebkurām citām tiesībām, ir noteikts, ka, “lai nodrošinātu vienlīdzīgu attieksmi pret lauksaimniekiem, kuru rīcībā nav tik liela atmatā atstātā zeme, lai varētu pilnībā pieprasīt visas savas tiesības uz maksājumiem par atmatā atstāto zemi, jāprecizē Regulas [..] Nr. 796/2004 50. panta 4. punktā paredzētie noteikumi”. Šajā ziņā Regulas Nr. 796/2004 50. panta 4. punkta a) apakšpunkta formulējums ir aizstāts ar šādu tekstu: “ja lauksaimnieks nedeklarē visu platību, kas nepieciešama, lai varētu aktivēt savas tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, bet tajā pašā laikā deklarē platību citu tiesību uz maksājumu aktivēšanai, tad platību, kas atbilst nedeklarētajām tiesībām uz maksājumu par atmatā atstāto zemi, uzskata par deklarētu kā atmatu”. Saskaņā ar pastāvīgo judikatūru tiesiskās drošības princips prasa, lai Savienības tiesiskais regulējums ļauj ieinteresētajām personām precīzi zināt pienākumu, ko tas tām nosaka, apjomu. Personām nepārprotami jāzina savas tiesības un pienākumi, lai spētu atbilstoši rīkoties (skat. it īpaši 2010. gada 15. jūlija spriedumu lietā C‑582/08 Komisija/Apvienotā Karaliste, Krājumā vēl nav publicēts, 49. punkts, un 2010. gada 11. novembra spriedumu lietā C‑152/09 Grootes , Krājums, I‑0000. lpp., 43. punkts). Šādos apstākļos un ņemot vērā šī sprieduma 38. punktā minētos apsvērumus, Regulas Nr. 796/2004 51. panta 1. punktā paredzētā sankcija nav piemērojama šī sprieduma 47. punktā aplūkotajos apstākļos. No iepriekš minētajiem apsvērumiem izriet, ka Regulas Nr. 796/2004 51. pants, lasot to kopā ar šīs regulas 50. panta 4. punktu, ir jāinterpretē tādējādi, ka, ņemot vērā tiesiskās drošības principu, 51. panta 1. punktā paredzētā sankcija nav piemērojama lauksaimniekam, kurš, neaktivējot visas savas tiesības atstāt zemi atmatā, tādēļ ka viņa rīcībā nav pietiekams to hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, ir aktivējis savas tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz pastāvīgajam ganībām. Par tiesāšanās izdevumiem Attiecībā uz pamata lietas dalībniekiem šī tiesvedība ir stadija procesā, kuru izskata iesniedzējtiesa, un tā lemj par tiesāšanās izdevumiem. Tiesāšanās izdevumi, kas radušies, iesniedzot apsvērumus Tiesai, un kas nav minēto lietas dalībnieku tiesāšanās izdevumi, nav atlīdzināmi. Ar šādu pamatojumu Tiesa (pirmā palāta) nospriež: 1) Padomes 2003. gada 29. septembra Regulas (EK) Nr. 1782/2003, ar ko izveido kopīgus tiešā atbalsta shēmu noteikumus saskaņā ar kopējo lauksaimniecības politiku un izveido dažas atbalsta shēmas lauksaimniekiem, un groza Regulas (EEK) Nr. 2019/93, (EK) Nr. 1452/2001, (EK) Nr. 1453/2001, (EK) Nr. 1454/2001, (EK) Nr. 1868/94, (EK) Nr. 1251/1999, (EK) Nr. 1254/1999, (EK) Nr. 1673/2000, (EEK) Nr. 2358/71 un (EK) Nr. 2529/2001, kurā grozījumi ir izdarīti ar Padomes 2006. gada 20. februāra Regulu (EK) Nr. 319/2006, 54. panta 6. punkts ir jāinterpretē tādējādi, ka lauksaimnieks var pieprasīt atbalstu, pamatojoties uz viņa rīcībā esošajām tiesībām uz maksājumu, tostarp arī saistībā ar platībām, par kurām nav tiesību uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, tikai tad, ja viņš vispirms ir aktivējis visas savas tiesības atstāt zemi atmatā; 2) Komisijas 2004. gada 21. aprīļa Regulas (EK) Nr. 796/2004, ar ko paredz sīki izstrādātus noteikumus, lai ieviestu savstarpēju atbilstību, modulāciju un integrēto administrēšanas un kontroles sistēmu, kura paredzēta Regulā Nr. 1782/2003, kurā grozījumi ir izdarīti ar Komisijas 2006. gada 27. aprīļa Regulu (EK) Nr. 659/2006, 51. pants, lasot to kopā ar šīs regulas 50. panta 4. punktu, ir jāinterpretē tādējādi, ka, ņemot vērā tiesiskās drošības principu, 51. panta 1. punktā paredzētā sankcija nav piemērojama lauksaimniekam, kurš, neaktivējot visas savas tiesības atstāt zemi atmatā, tādēļ ka viņa rīcībā nav pietiekams to hektāru skaits, par kuriem ir tiesības uz maksājumu par atmatā atstātu zemi, ir aktivējis savas tiesības uz maksājumu, pamatojoties uz pastāvīgajām ganībām. [Paraksti] * Tiesvedības valoda – vācu.

61986CJ0037

da

1 VED DOM AFSAGT DEN 6 . FEBRUAR 1986, INDGAAET TIL DOMSTOLENS JUSTITSKONTOR DEN 12 . FEBRUAR 1986, HAR ARBEIDSRECHTBANK I ANTWERPEN I MEDFOER AF EOEF-TRAKTATENS ARTIKEL 177 FORELAGT ET PRAEJUDICIELT SPOERGSMAAL VEDROERENDE FORTOLKNINGEN AF ARTIKEL 12, STK . 2, I RAADETS FORORDNING NR . 1408/71 AF 14 . JUNI 1971 OM ANVENDELSE AF DE SOCIALE SIKRINGSORDNINGER PAA ARBEJDSTAGERE, SELVSTAENDIGE ERHVERVSDRIVENDE OG DERES FAMILIEMEDLEMMER, DER FLYTTER INDEN FOR FAELLESSKABET, MED SENERE AENDRINGER ( EFT 1983 L*230, S.*8 ). 2 DETTE SPOERGSMAAL ER BLEVET REJST UNDER TO SAGER, SOM JOHANNA COENEN, ENKE EFTER VAN GASTEL, HAR ANLAGT MOD OFFICE NATIONAL DES PENSIONS POUR TRAVAILLEURS SALARIES ( HEREFTER BENAEVNT "ONPTS ") OG MOD CAISSE NATIONALE DES PENSIONS DE RETRAITE ET DE SURVIE ( HEREFTER BENAEVNT "CNPRS ") VEDROERENDE JOHANNA COENEN' S EFTERLADTEPENSION . 3 DET FREMGAAR AF SAGEN, AT JOHANNA COENEN' S AEGTEFAELLE, VAN GASTEL, DER VAR NEDERLANDSK STATSBORGER MED BOPAEL I BELGIEN, FRA DEN 1 . NOVEMBER 1976 FIK TILDELT BELGISK ALDERSPENSION FOR ARBEJDSTAGERE . DER VAR TALE OM EN PENSION BEREGNET FOR HUSSTANDEN PAA GRUNDLAG AF EN FORSIKRINGSPERIODE PAA 17/45, JFR . ARTIKEL 46 I FORORDNING NR . 1408/71 . FRA DEN 1 . OKTOBER 1976 FIK VAN GASTEL LIGELEDES, BL.A . PAA GRUNDLAG AF FRIVILLIGE BIDRAG, TILDELT EN NEDERLANDSK ALDERSPENSION IFOELGE ALGEMENE OUDERDOMSWET ( DEN HOLLANDSKE ALDERSPENSIONSLOV, HEREFTER BENAEVNT "AOW "). 4 EFTER VAN GASTEL' S DOED DEN 20 . FEBRUAR 1983 FIK FRU COENEN TILLAGT EN NEDERLANDSK ALDERSPENSION I HENHOLD TIL AOW . DENNE PENSION BLEV TILDELT, FORDI FRU COENEN INDTIL DET FYLDTE 65 . AAR ( 13 . AUGUST 1979 ) HAVDE VAERET FORSIKRET PAA GRUNDLAG AF FRIVILLIGE BIDRAG . HUN FIK LIGELEDES TILDELT EN BELGISK EFTERLADTEPENSION, SOM BLEV FASTSAT TIL 80% AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLES ALDERSPENSION . 5 IMIDLERTID MEDDELTE ONPTS VED AFGOERELSE AF 20 . APRIL 1984 FRU COENEN, AT DEN BELGISKE EFTERLADTEPENSION SKULLE NEDSAETTES SOM FOELGE AF HENDES NEDERLANDSKE ALDERSPENSION, HVILKET SKYLDTES ANTIKUMULATIONSREGLERNE I ARTIKEL 52 I KONGELIG ANORDNING AF 21 . DECEMBER 1967 SAMT ARTIKEL 12 I FORORDNING NR . 1408/71 OG ARTIKEL 7 I RAADETS FORORDNING NR . 574/72 AF 21 . MARTS 1972 OM REGLER TIL GENNEMFOERELSE AF FORORDNING ( EOEF ) NR . 1408/71, MED SENERE AENDRINGER ( EFT 1983 L*230, S.*86 ). ARTIKEL 52 I KONGELIG ANORDNING AF 21 . DECEMBER 1967 BESTEMMER, AT "EN EFTERLADTEPENSION *... KAN KUN UDBETALES SAMTIDIG MED EN ELLER FLERE ALDERSPENSIONER ELLER ANDRE YDELSER, DER TRAEDER I STEDET HERFOR, OG SOM ER TILDELT I MEDFOER AF BELGISK ELLER UDENLANDSK LOVGIVNING *... INDTIL ET BELOEB SVARENDE TIL 110% AF DEN EFTERLADTEPENSION, DER ER TILDELT DEN EFTERLEVENDE AEGTEFAELLE GANGET MED DEN OMVENDTE BROEKDEL AF DENNE *... SOM ER BLEVET ANVENDT VED BEREGNINGEN AF DEN ALDERSPENSION, DER DANNER GRUNDLAG FOR BEREGNINGEN AF EFTERLADTEPENSIONEN ". 6 VED ARBEIDSRECHTBANK ANTWERPEN ANLAGDE FRU COENEN SAG TIL PROEVELSE AF ONPTS' S AFGOERELSE AF 20 . APRIL 1984 . DEN 29 . AUGUST 1984 KRAEVEDE CNPRS PAA GRUNDLAG AF DENNE AFGOERELSE, AT DET BELOEB, DER ANGIVELIGT VAR OPPEBAARET MED URETTE, BLEV TILBAGEBETALT . HEREFTER ANLAGDE FRU COENEN TILLIGE SAG VED SAMME RET FOR AT FAA PROEVET TILBAGEBETALINGSKRAVET . I FORBINDELSE MED DISSE TO SAGER HAR ARBEIDSRECHTBANK I ANTWERPEN FORELAGT DOMSTOLEN FOELGENDE SPOERGSMAAL : "SKAL EN 'EFTERLADTEPENSION' SOM DEN, DER IFOELGE DEN BELGISKE PENSIONSLOVGIVNING FOR ARBEJDSTAGERE TILDELES DEN LAENGSTLEVENDE AEGTEFAELLE I FORHOLD TIL DE AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE TILBAGELAGTE BESKAEFTIGELSES - ELLER FORSIKRINGSPERIODER, OG EN 'ALDERSPENSION' , SOM IFOELGE DEN NEDERLANDSKE PENSIONSLOVGIVNING ( AOW ) TILDELES DEN TIDLIGERE GIFTE KVINDE, SOM ER FYLDT 65 AAR, MEN SOM IKKE SELV HAR TILBAGELAGT BESKAEFTIGELSES - ELLER FORSIKRINGSPERIODER I NEDERLANDENE, MEN HVIS AFDOEDE AEGTEFAELLE HAR TILBAGELAGT FORSIKRINGSPERIODER IFOELGE DEN NEDERLANDSKE PENSIONSLOVGIVNING, BETRAGTES SOM YDELSER AF SAMME ART, JFR . ARTIKEL 12, STK . 2, I FORORDNING NR . 1408/71 MED DE HERAF EVENTUELT FLYDENDE KONSEKVENSER FOR ANVENDELSEN AF ARTIKEL 46 I FORORDNING NR . 1408/71 SAMT AF ARTIKEL 7 OG ARTIKEL 46 I FORORDNING NR . 574/72?" 7 VEDROERENDE SAGENS FAKTISKE OMSTAENDIGHEDER, GAELDENDE FAELLESSKABSBESTEMMELSER OG DE INDLAEG, DER ER AFGIVET FOR DOMSTOLEN, HENVISES I OEVRIGT TIL RETSMOEDERAPPORTEN . DISSE OMSTAENDIGHEDER OMTALES DERFOR KUN I DET FOELGENDE, SAAFREMT DET PAA DE ENKELTE PUNKTER ER NOEDVENDIGT FOR FORSTAAELSEN AF DOMSTOLENS ARGUMENTATION . 8 DER SKAL INDLEDNINGSVIS MINDES OM, AT DOMSTOLEN IKKE, NAAR DEN TRAEFFER AFGOERELSE I MEDFOER AF EOEF-TRAKTATENS ARTIKEL 177, ER KOMPETENT TIL AT ANVENDE FAELLESSKABSREGLERNE PAA ET KONKRET TILFAELDE OG FOELGELIG HELLER IKKE TIL AT BEDOEMME EN BESTEMMELSE I NATIONAL RET PAA GRUNDLAG AF DISSE REGLER, KAN DEN IMIDLERTID FORSYNE DEN NATIONALE RETSINSTANS MED ALLE FORTOLKNINGSMOMENTER VEDROERENDE FAELLESSKABSRETTEN, SOM KAN KOMME DENNE INSTANS TIL NYTTE VED VURDERINGEN AF NAEVNTE BESTEMMELSES VIRKNINGER . 9 PAA GRUNDLAG AF OMSTAENDIGHEDERNE I HOVEDSAGEN BOER DET PRAEJUDICIELLE SPOERGSMAAL OPFATTES SAALEDES, AT DET HOVEDSAGELIG OENSKES OPLYST, OM EN EFTERLADTEPENSION TILDELT EFTER EN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING, OG EN ALDERSPENSION, DER ER TILDELT EFTER EN ANDEN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING, ER "YDELSER AF SAMME ART" EFTER BETYDNINGEN I ARTIKEL 12, STK . 2, I FORORDNING NR . 1408/71, FOR SAA VIDT SOM DE BEGGE HAR TIL FORMAAL AT SIKRE DEN LAENGSTLEVENDE AEGTEFAELLE, DER HAR NAAET EN VIS ALDER, DET NOEDVENDIGE TIL DEN PAAGAELDENDES UNDERHOLD, IDET YDELSERNES STOERRELSE ER AFHAENGIG AF DE AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE TILBAGELAGTE FORSIKRINGSPERIODER . 10 I DEN FORBINDELSE MAA DER HENVISES TIL DOMSTOLENS FASTE PRAKSIS ( JFR . SENEST DOM AF 5 . JULI 1983, VALENTINI, SAG 171/82, SML . S.*2157 ), HVOREFTER SOCIALE SIKRINGSYDELSER UANSET DE FORSKELLIGE NATIONALE LOVGIVNINGERS EGENART, BETRAGTES SOM VAERENDE AF SAMME ART, NAAR DERES GENSTAND OG FORMAAL SAMT DERES BEREGNINGSGRUNDLAG OG TILDELINGSBETINGELSER ER IDENTISKE . DERIMOD ER IFOELGE DEN SAMME RETSPRAKSIS RENT FORMELLE KENDETEGN IKKE FORHOLD, DER SKAL TAGES I BETRAGTNING VED KLASSIFICERINGEN AF YDELSERNE . 11 HVAD YDELSERNES FORMAAL OG GENSTAND ANGAAR, ER DET TILSTRAEKKELIGT AT FASTSLAA, JFR . OGSAA DOMSTOLENS DOM AF 5 . MAJ 1983 ( VAN DER BUNT-CRAIG, SAG 238/81, SML . S.*1385 ), AT YDELSER, SOM OPPEBAERES I HENHOLD TIL LOVGIVNINGEN I TO MEDLEMSSTATER, FORFOELGER DET SAMME FORMAAL, NAAR DE HAR TIL FORMAAL AT DAEKKE LEVEOMKOSTNINGERNE FOR AELDRE, SOM HAR MISTET INDTAEGTERNE FRA DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE . DEN AF ONPTS FREMHAEVEDE OMSTAENDIGHED, AT KUN DEN ENE YDELSE, HER ALDERSPENSIONEN, HAR TIL FORMAAL AT SIKRE MODTAGEREN ET PASSENDE UNDERHOLD, MEDENS DEN ANDEN, NEMLIG EFTERLADTEPENSIONEN, ALENE ER AFLEDT AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLES FORSIKRINGSSPERIODER OG LOEN, KAN IKKE FOERE TIL ET ANDET RESULTAT . 12 HVAD VIDERE ANGAAR BEREGNINGSGRUNDLAGET OG BETINGELSERNE FOR TILDELING AF YDELSERNE, MAA YDELSER ANTAGES AT VAERE AF SAMME ART, NAAR DE RESPEKTIVE BELOEB ER FASTSAT PAA GRUNDLAG AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLES FORSIKRING OG INDBETALING AF SOCIALE SIKRINGSBIDRAG . DERIMOD KAN DER IKKE TAGES HENSYN TIL SAEREGENHEDER VED DEN RELEVANTE NATIONALE LOVGIVNING, SAASOM DET FORHOLD, AT ENKEN FOR SAA VIDT ANGAAR ALDERSPENSIONEN ANSES SOM PERSONLIGT SIKRET, ELLER AT DE BIDRAG, DER ER BLEVET INDBETALT AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE, AFHANG AF AEGTEFAELLERNES FAELLES INDKOMST . SAADANNE SAEREGENHEDER, DER SOM DE KONKRET FORELIGGENDE ER KNYTTET TIL DET FORHOLD, AT ENKER, DER HAR NAAET EN VIS ALDER, IFOELGE NATIONAL RET ER AFSKAARET FRA AT PAABERAABE SIG RETTIGHEDER I HENHOLD TIL DEN AFDOEDE AEGTEFAELLES FORSIKRING, OG KUN ANSES FOR BERETTIGET IFOELGE DEN PERSONLIGE FORSIKRING, IDET ENKEPENSIONEN IFOELGE NATIONAL RET KONVERTERES TIL EN ALDERSPENSION, UDGOER RENT FORMELLE TRAEK VED DEN PAAGAELDENDE LOVGIVNING . SAADANNE SAEREGENHEDER KAN DERFOR IKKE UDELUKKE, AT MAN STAAR OVER FOR YDELSER AF SAMME ART . 13 RIGTIGHEDEN AF DENNE FORTOLKNING KAN IKKE AFKRAEFTES VED, SOM ONPTS HAR GJORT, AT HENVISE TIL, AT SAERREGLER I BILAG VI TIL FORORDNING NR . 1408/71 MEDFOERER, AT INVALIDE -, ALDERS - OG ENKEPENSIONER ANSES FOR YDELSER AF SAMME ART I FORBINDELSE MED ANVENDELSEN AF ARTIKEL 12, STK . 2, PAA DANSK, IRSK OG BRITISK LOVGIVNING . VEL ER FORHOLDET DET, AT DISSE BESTEMMELSER, DER BLEV INDFOERT I FORBINDELSE MED DE TRE MEDLEMSSTATERS TILTRAEDELSE, SKAL ANSES FOR "YDELSER AF SAMME ART" MED HENSYN TIL DE DER HJEMLEDE YDELSER, MEN AT DER IKKE FORELIGGER TILSVARENDE BESTEMMELSER HVAD ANGAAR DE OEVRIGE MEDLEMSSTATER, TILLADER FOR SAA VIDT IKKE AT DRAGE MODSATTE KONKLUSIONER FOR DERES VEDKOMMENDE . 14 HEREFTER SKAL DET FORELAGTE SPOERGSMAAL BESVARES SAALEDES, AT EFTERLADTEPENSION TILDELT EFTER EN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING OG EN ALDERSPENSION, DER ER TILDELT EFTER EN ANDEN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING, ER "YDELSER AF SAMME ART" EFTER BETYDNINGEN I ARTIKEL 12, STK . 2, I RAADETS FORORDNING NR . 1408/71 AF 14 . JUNI 1971 MED SENERE AENDRINGER, FOR SAA VIDT SOM DE BEGGE HAR TIL FORMAAL AT SIKRE DEN LAENGSTLEVENDE AEGTEFAELLE, DER HAR NAAET EN VIS ALDER, DET NOEDVENDIGE TIL DEN PAAGAELDENDES UNDERHOLD, IDET YDELSERNES STOERRELSE ER AFHAENGIG AF DE AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE TILBAGELAGTE FORSIKRINGSPERIODER . 15 DET MAA TILFOEJES - MED HENBLIK PAA AT YDE DEN NATIONALE RET ENHVER BISTAND VED ANVENDELSEN AF FAELLESSKABSRETTEN I DET KONKRETE TILFAELDE - AT DET I RETSPRAKSIS ( JFR . SENEST FOERNAEVNTE DOM AF 5 . MAJ 1983, VAN DER BUNT-CRAIG, OG DOM AF 13 . MARTS 1986, SINATRA, SAG 296/84, SML . S.*1047, PRAEMIS 13 OG 20 ) FAST ANTAGES, AT DERSOM EN ARBEJDSTAGER OPPEBAERER PENSION ALENE PAA GRUNDLAG AF NATIONALE LOVBESTEMMELSER, ER REGLERNE I FORORDNING NR . 1408/71 IKKE TIL HINDER FOR, AT DEN NATIONALE LOVGIVNING - HERUNDER NATIONALE ANTIKUMULATIONSBESTEMMELSER - UDELUKKENDE OG I SIN HELHED FINDER ANVENDELSE . DET SKAL DOG BEMAERKES, AT DERSOM ANVENDELSEN AF DENNE NATIONALE LOVGIVNING VISER SIG AT VAERE MINDRE GUNSTIG FOR ARBEJDSTAGEREN END ORDNINGEN I FORORDNING NR . 1408/71' S ARTIKEL 46, SKAL BESTEMMELSERNE I ARTIKEL 46 FINDE ANVENDELSE . I SAA FALD FINDER ARTIKEL 46, STK . 3 - DER SKAL BEGRAENSE KUMULATIONEN AF YDELSER ERHVERVET EFTER BETINGELSERNE I SAMME ARTIKELS STK . 1 OG 2 - ANVENDELSE I STEDET FOR DEN NATIONALE LOVGIVNINGS ANTIKUMULATIONSBESTEMMELSER . DET SKAL ENDVIDERE BEMAERKES, AT I MEDFOER AF ARTIKEL 46, STK . 2, I FOERNAEVNTE GENNEMFOERELSESFORORDNING NR . 574/72 SKAL, VED ANVENDELSEN AF ARTIKEL 46, STK . 3, I FORORDNING NR . 1408/71, YDELSESBELOEB, DER SVARER TIL FORSIKRINGSPERIODER I HENHOLD TIL EN FRIVILLIG ELLER FRIVILLIG FORTSAT ORDNING, IKKE MEDREGNES . Afgørelse om sagsomkostninger SAGENS OMKOSTNINGER 16 DE UDGIFTER, DER ER AFHOLDT AF NEDERLANDENES REGERING OG AF KOMMISSIONEN FOR DE EUROPAEISKE FAELLESSKABER, SOM HAR AFGIVET INDLAEG FOR DOMSTOLEN, KAN IKKE GODTGOERES . DA SAGENS BEHANDLING I FORHOLD TIL HOVEDSAGENS PARTER UDGOER ET LED I DEN SAG, DER VERSERER FOR DEN NATIONALE RET, TILKOMMER DET DENNE AT TRAEFFE AFGOERELSE OM SAGENS OMKOSTNINGER . Afgørelse PAA GRUNDLAG AF DISSE PRAEMISSER KENDER DOMSTOLEN ( TREDJE AFDELING ) VEDROERENDE DET SPOERGSMAAL, DER ER FORELAGT AF ARBEIDSRECHTBANK I ANTWERPEN VED DOM AF 6 . FEBRUAR 1986, FOR RET : EN EFTERLADTEPENSION TILDELT EFTER EN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING OG EN ALDERSPENSION, DER ER TILDELT EFTER EN ANDEN MEDLEMSSTATS LOVGIVNING, ER "YDELSER AF SAMME ART" EFTER BETYDNINGEN I ARTIKEL 12, STK . 2, I RAADETS FORORDNING NR . 1408/71 AF 14 . JUNI 1971 MED SENERE AENDRINGER, FOR SAA VIDT SOM DE BEGGE HAR TIL FORMAAL AT SIKRE DEN LAENGSTLEVENDE AEGTEFAELLE, SOM HAR NAAET EN VIS ALDER, DET NOEDVENDIGE TIL DEN PAAGAELDENDES UNDERHOLD, IDET YDELSERNES STOERRELSE ER AFHAENGIG AF DE AF DEN AFDOEDE AEGTEFAELLE TILBAGELAGTE FORSIKRINGSPERIODER .

62000CJ0384

pt

Fundamentação jurídica do acórdão 1 Por decisão de 28 de Agosto de 2000, que deu entrada no Tribunal de Justiça em 20 de Outubro de 2000, o Niedersächsisches Oberverwaltungsgericht submeteu, nos termos do artigo 234._ CE, uma questão prejudicial sobre a interpretação do artigo 3._-A, n._ 1, do Regulamento (CEE) n._ 857/84 do Conselho, de 31 de Março de 1984, que estabelece as regras gerais para a aplicação da imposição suplementar referida no artigo 5._-C do Regulamento (CEE) n._ 804/68 no sector do leite e dos produtos lácteos (JO L 90, p. 13; EE 03 F30 p. 64), na versão alterada pelo Regulamento (CEE) n._ 1639/91 do Conselho, de 13 de Junho de 1991 (JO L 150, p. 35, a seguir «Regulamento n._ 857/84»). 2 Esta questão foi suscitada no âmbito do litígio que opõe H. Bredemeier à Landwirtschaftskammer Hannover relativamente à atribuição de uma quantidade de referência específica a título do regime de imposição suplementar sobre o leite. O enquadramento jurídico 3 O Regulamento (CEE) n._ 1078/77, que institui um regime de prémios de não comercialização do leite e dos produtos lácteos e de reconversão dos efectivos bovinos de orientação leiteira (JO L 131, p. 1; EE 03 F12 p. 143), adoptado pelo Conselho em 17 de Maio de 1977, previa o pagamento de um prémio aos produtores que se comprometessem a não comercializar leite nem produtos lácteos por um período de cinco anos ou a reconverter os efectivos leiteiros em efectivos produtores de carne. 4 Em 31 de Março de 1984, o Conselho adoptou os Regulamentos (CEE) n.os 856/84, que altera o Regulamento (CEE) n._ 804/68 que estabelece a organização comum de mercado no sector do leite e dos produtos lácteos (JO L 90, p. 10; EE 03 F30 p. 61), e 857/84. Estes regulamentos instituíram, a partir de 1 de Abril de 1984, um regime de imposições suplementares sobre o leite que obrigava cada produtor de leite, sob pena de uma imposição suplementar, a comercializar apenas as quantidades de leite correspondentes à quota leiteira que lhe era atribuída (a seguir «quantidade de referência»). Esta quota é igual à quantidade de leite produzida durante um ano de referência, sendo este, no que respeita à República Federal da Alemanha, o ano de 1983. 5 Os produtores que não tinham tido produção durante o referido ano, devido ao compromisso assumido nos termos do Regulamento n._ 1078/77, estavam excluídos do regime das quotas leiteiras. 6 Pelos acórdãos de 28 de Abril de 1988, Mulder (120/86, Colect., p. 2321), e Von Deetzen I (170/86, Colect., p. 2355), o Tribunal de Justiça declarou inválido o Regulamento n._ 857/84, na medida em que não previa a atribuição de uma quantidade de referência aos produtores que não tinham entregue leite durante o ano de referência do Estado-Membro em causa. 7 O Regulamento (CEE) n._ 764/89 do Conselho, de 20 de Março de 1989, que altera o Regulamento n._ 857/84 (JO L 84, p. 2), tinha por objecto dar cumprimento aos acórdãos Mulder e Von Deetzen I, já referidos. Assim, acrescentou um artigo 3._-A ao Regulamento n._ 857/84. Esta disposição permitia, em determinadas condições, a atribuição de uma quantidade de referência específica à categoria de produtores anteriormente excluída do regime de quotas leiteiras. 8 As modalidades de aplicação da regulamentação referida no número anterior foram aprovadas pelo Regulamento (CEE) n._ 1546/88 da Comissão, de 3 de Junho de 1988, que fixa as regras de execução da imposição suplementar referida no artigo 5._-C do Regulamento (CEE) n._ 804/68 (JO L 139, p. 12), na versão alterada pelo Regulamento (CEE) n._ 1033/89 da Comissão, de 20 de Abril de 1989 (JO L 110, p. 27, a seguir «Regulamento n._ 1546/88»). Este acrescentou um novo artigo 7._-A ao Regulamento n._ 1546/88 que dispõe, designadamente, que, em caso de sucessão na exploração por morte ou negócio gratuito, a quantidade de referência específica atribuída nos termos do artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84 é transferida nos termos do disposto nos primeiro e terceiro parágrafos do artigo 7._ deste último regulamento, na condição de o produtor que retoma a exploração se obrigar a respeitar os compromissos do seu predecessor. 9 No seu acórdão de 21 de Março de 1991, Rauh (C-314/89, Colect., p. I-1647), o Tribunal de Justiça declarou que o artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84, na redacção que lhe foi dada pelo Regulamento n._ 764/89, deve ser interpretado no sentido de que permite, nas condições nele fixadas, a atribuição de uma quantidade de referência específica a um produtor que tenha tomado a seu cargo uma exploração, por transmissão hereditária ou equiparada, após ter caducado a obrigação de não comercialização assumida, nos termos do Regulamento n._ 1078/77, pelo autor da sucessão. 10 Além disso, nos n.os 38 e 39 do acórdão de 22 de Outubro de 1991, Von Deetzen II (C-44/89, Colect., p. I-5119), o Tribunal de Justiça interpretou o conceito de «negócio gratuito», na acepção do artigo 7._-A, primeiro parágrafo, do Regulamento n._ 1546/88, declarando que tal conceito visa, independentemente da forma jurídica por que tenha sido efectuada, qualquer operação que comporte efeitos comparáveis aos de uma sucessão por morte e que, portanto, engloba, designadamente, os negócios celebrados entre um produtor e o seu presumível herdeiro que tenham por objecto a exploração em questão, desde que o negócio seja de tal modo que, segundo a sua finalidade e objecto, vise principalmente a prossecução da actividade da exploração pelo referido herdeiro e não a realização do valor comercial da exploração por parte do autor da sucessão. É este o caso quando as condições do contrato subjacente à operação em causa sejam tais que coloquem o presumível herdeiro numa situação privilegiada em relação a um operador que retome uma exploração comparável nas condições do mercado. 11 O artigo 3._-A, n.os 1, primeiro travessão, e 2, do Regulamento n._ 857/84, com a redacção dada pelo Regulamento n._ 764/89, foi, por sua vez declarado inválido pelos acórdãos de 11 de Dezembro de 1990, Spagl (C-189/89, Colect., p. I-4539), e Pastätter (C-217/89, Colect., p. I-4585). 12 A fim de dar cumprimento aos acórdãos Spagl e Pastätter, o Conselho adoptou o Regulamento n._ 1639/91, que contém uma nova versão do referido artigo 3._-A nos termos do qual é possível atribuir também uma quantidade de referência específica aos produtores que, até então, tinham sido impedidos de receber a exploração leiteira com base em condições declaradas inválidas pelos referidos acórdãos Spagl e Pastätter. 13 O primeiro considerando do Regulamento n._ 1639/91 refere, ainda, que, na sequência da interpretação dada ao referido artigo 3._-A «pelo acórdão do Tribunal de Justiça no processo C-314/89 [acórdão Rauh, já referido], é conveniente dar aos produtores que tenham recebido a exploração por herança ou via análoga e que não tenham apresentado pedido entre 29 de Março e 29 de Junho de 1989, ou cujo pedido tenha sido rejeitado, a possibilidade de apresentarem ou reiterarem um pedido». 14 Foi por esta razão que o Regulamento n._ 1639/91 acrescentou um segundo parágrafo ao artigo 3._-A, n._ 1, do Regulamento n._ 857/84, que dispõe o seguinte: «O produtor: [...] - que, por herança ou via análoga, tenha recebido a exploração depois de ter expirado o compromisso assumido ao abrigo do Regulamento (CEE) n._ 1078/77 pelo autor da sucessão, mas antes de 29 de Junho de 1989, receberá provisoriamente, mediante pedido formulado num prazo de três meses a contar de 1 de Julho de 1991, uma quantidade de referência específica, nas condições fixadas nas alíneas a), b) e d).» O processo principal e a questão prejudicial 15 H. Bredemeier é um produtor de leite que, a partir de 1 de Outubro de 1986, tomou de arrendamento por duração indeterminada, através de contratos de arrendamento sucessivos, a exploração agrícola do seu sogro, gerindo-a com a sua mulher. Este último, que reside na sua quinta com a sua filha e o cônjuge desta, que dele cuidam, tinha celebrado, no início dos anos 80, um compromisso de não comercialização nos termos do Regulamento n._ 1078/77, que expirou em 10 de Junho de 1985, quer dizer, antes mesmo de H. Bredemeier tomar de arrendamento a referida exploração. 16 Segundo as afirmações de H. Bredemeier perante o órgão jurisdicional de reenvio, o arrendamento era de 500 DEM/ha, depois de deduzidos 3 600 DEM por ano relativamente ao arrendamento dos edifícios da exploração, numa altura em que o preço normal de mercado seria de 800 DEM/ha a 1 000 DEM/ha. O referido órgão jurisdicional verificou que o arrendamento foi celebrado em condições que colocam H. Bredemeier numa situação bastante mais vantajosa que a dos operadores que arrendam nas condições do mercado uma exploração comparável. 17 Em Junho de 1989 e 26 de Setembro de 1991 - portanto, no que respeita a esta última data, no prazo de três meses previsto no artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84 -, H. Bredemeier apresentou no Landwirtschaftskammer Hannover dois pedidos de atribuição de uma quantidade de referência provisória para a exploração que tinha tomado de arrendamento ao seu sogro. Na sequência do indeferimento destes dois pedidos, interpôs dois recursos no Verwaltungsgericht competente, nos quais intervieram em seu apoio a mulher de H. Bredemeier e o sogro deste último. Depois de serem apensos os dois recursos, foi-lhes negado provimento por sentença de 20 de Outubro de 1993. 18 H. Bredemeier interpôs recurso desta sentença para o Niedersächsisches Oberverwaltungsgericht. 19 Examinando a questão de saber se poderia ser atribuída a H. Bredemeier uma quantidade específica de referência nos termos do artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84, o referido órgão jurisdicional refere que a exploração em causa não foi transmitida a H. Bredemeier na sua qualidade de presumível herdeiro, questão analisada pelo Tribunal de Justiça no acórdão Von Deetzen II, já referido, porque não é o arrendatário mas a sua mulher que é herdeira da exploração do produtor. 20 O referido órgão jurisdicional não exclui, no entanto, que, devido aos laços familiares que unem H. Bredemeier, a sua mulher e o seu sogro, que reside com eles na sua própria exploração agrícola e de quem aqueles cuidam, a exploração tenha sido recebida «por herança ou via análoga» na acepção do artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84. Seria tanto mais assim na medida em que o arrendamento da exploração a H. Bredemeier foi celebrado em condições bastante mais vantajosas que as do mercado e que, consequentemente, cumpre os critérios enunciados nos n.os 38 e 39 do acórdão Von Deetzen II, já referido. 21 É neste contexto que o Niedersächsisches Oberverwaltungsgericht decidiu suspender a instância e submeter ao Tribunal de Justiça a seguinte questão prejudicial: «Verifica-se a transferência de uma empresa agrícola `por via análoga', na acepção do artigo 3._-A do Regulamento (CEE) n._ 857/84, do Conselho, de 31 de Março de 1984 (JO L 90, p. 13), na redacção do Regulamento (CEE) n._ 1639/91 do Conselho, de 13 de Junho de 1991 (JO L 150, p. 35), se o produtor, após caducidade do compromisso de não comercialização assumido nos termos do Regulamento (CEE) n._ 1078/77, tiver arrendado a exploração agrícola ao marido da futura herdeira, antes do dia 29 de Junho de 1989, em condições mais favoráveis do que as condições de mercado normais?». Quanto à questão prejudicial 22 Com a sua questão, o órgão jurisdicional de reenvio pergunta, no essencial, se os termos «produtor [...] que, por herança ou via análoga, tenha recebido a exploração», constantes do artigo 3._-A, n._ 1, segundo parágrafo, segundo travessão, do Regulamento n._ 857/84, devem ser interpretados no sentido de que visam um produtor, que tem a qualidade de cônjuge do herdeiro presumível, a quem a exploração foi arrendada em condições mais favoráveis que as de mercado, depois do termo do compromisso de não comercialização assumido pelo senhorio, autor da sucessão, nos termos do Regulamento n._ 1078/77, mas antes de 29 de Junho de 1989. 23 Importa referir preliminarmente que, no acórdão Von Deetzen II, já referido, o Tribunal de Justiça interpretou o conceito de «negócio gratuito» na acepção do artigo 7._-A, primeiro parágrafo, do Regulamento n._ 1546/88. 24 É verdade que, tal como o advogado-geral afirmou nos n.os 13 a 15 das suas conclusões, a referida disposição não visa a atribuição de uma quantidade de referência específica ao produtor que teria recebido a exploração por negócio gratuito, ou seja, por herança ou via análoga, mas visa a transferência da quantidade de referência específica, que já tinha sido atribuída à exploração, para o produtor a quem esta foi depois transmitida por herança ou por operação análoga à herança e que, além disso, a referida disposição tinha, em certas versões linguísticas, uma redacção ligeiramente diferente da disposição que é objecto do presente reenvio prejudicial. 25 Contudo, no acórdão Rauh, já referido, o Tribunal de Justiça, no essencial, utilizou os termos empregues no artigo 7._-A do Regulamento n._ 1546/88, para interpretar o artigo 3._-A do Regulamento 857/84, na versão resultante do Regulamento n._ 764/89. Assim, o Tribunal de Justiça declarou, nos n.os 12 e 25 do referido acórdão, que esta última disposição permite, nas condições nela fixadas, a atribuição de uma quantidade de referência específica a um produtor que tenha tomado a seu cargo uma exploração, por transmissão hereditária ou equiparada, após ter caducado a obrigação de não comercialização assumida pelo autor da sucessão, nos termos do Regulamento n._ 1078/77, apesar do facto de que o próprio autor da sucessão não beneficiava dessa quantidade de referência específica. 26 Resulta do primeiro considerando do Regulamento n._ 1639/91 que foi para dar cumprimento à interpretação efectuada pelo Tribunal de Justiça no acórdão Rauh, já referido, que o legislador comunitário se referiu, no artigo 3._-A do Regulamento 859784, ao produtor que tenha recebido a exploração por herança ou «via análoga». 27 Nestas condições, há que considerar que estes últimos termos são equivalentes aos termos «negócio gratuito» constante do artigo 7._-A, primeiro parágrafo, do Regulamento n._ 1546/88. Assim, a interpretação que o Tribunal de Justiça fez no acórdão Von Deetzen II, já referido, quanto ao conceito de «negócio gratuito» na acepção desta disposição é igualmente válida para interpretar os termos correspondentes constantes no artigo 3._-A do Regulamento n._ 857/84. 28 Importa, assim, declarar que os termos «via análoga» incluem, independentemente da forma jurídica sob a qual foi efectuada, toda a operação que comporta efeitos comparáveis aos de uma herança. 29 No n._ 38 do acórdão Von Deetzen II, já referido, o Tribunal de Justiça referiu que se verifica tal operação quando o negócio em causa, segundo a sua finalidade e objecto, vise principalmente a prossecução da actividade da exploração por parte do presumível herdeiro e não a realização do valor comercial da exploração por parte do autor da sucessão. O Tribunal de Justiça precisou, ainda, no n._ 39 do mesmo acórdão, que se está perante esta situação quando as condições do contrato subjacente à operação em causa coloquem o presumível herdeiro numa situação privilegiada em relação a um operador que retome uma exploração comparável nas condições do mercado. 30 A transferência de exploração apenas poderá ser considerada efectuada por via análoga à herança no caso de atribuir ao presumível herdeiro uma vantagem da forma indicada no número anterior. 31 É certo que no acórdão Von Deetzen II, já referido, o Tribunal de Justiça formulou as considerações atrás expostas, referindo-se, designadamente, aos negócios celebrados entre um produtor e o seu presumível herdeiro. 32 Contudo, tal como sugere a utilização do advérbio «designadamente» no n._ 38 do acórdão Deetzen II, já referido, estes negócios não são os únicos susceptíveis de atribuir uma vantagem ao presumível herdeiro na acepção referida pelo Tribunal de Justiça neste acórdão. 33 Em concreto, é concebível que o conjunto dos elementos de facto e de direito que caracterizam a operação em causa permitam considerar que esta visa principalmente não a realização do valor comercial da exploração pelo autor da sucessão, mas a prossecução da actividade desta em benefício do presumível herdeiro, mesmo que não seja este último a prosseguir a exploração. Para verificar se esta condição está preenchida no caso em que a exploração é arrendada a uma pessoa que não é o presumível herdeiro, importa ter em consideração não somente o preço estipulado do arrendamento, mas também outros elementos como a duração deste e a possibilidade da sua denúncia por uma das partes. 34 Quando, como no processo principal, a exploração é dada de arrendamento ao cônjuge do herdeiro presumível, há que ter em conta, tal como a Comissão correctamente sublinhou nas suas alegações escritas, que as relações jurídicas entre as partes no contrato estejam estabelecidas de tal forma que a vantagem que o autor da sucessão pretende atribuir ao seu herdeiro esteja garantida de maneira duradoura, mesmo no caso de separação dos cônjuges ou de dissolução do casamento. 35 Compete ao órgão jurisdicional de reenvio determinar, apreciando todos os elemento de facto e de direito que caracterizam o arrendamento em causa no processo principal, se este preenche as condições referidas nos dois números precedentes. 36 Importa, contudo, referir a este respeito, com base nas indicações que resultam dos autos submetidos ao Tribunal de Justiça, que o facto de a exploração em causa ter sido dada de arrendamento ao cônjuge do herdeiro presumível do senhorio por um preço vantajoso em relação ao de mercado bem como o facto de a referida exploração ser gerida em comum pelos dois cônjuges constituem elementos importantes que militam a favor da equiparação do arrendamento em questão à transferência de uma exploração por via análoga à herança, na acepção do artigo 3._-A, n._ 1, segundo parágrafo, segundo travessão, do Regulamento n._ 857/84. 37 Face às considerações que precedem, os termos «produtor [...] que, por herança ou via análoga, tenha recebido a exploração», constantes do artigo 3._-A, n._ 1, segundo parágrafo, segundo travessão, do Regulamento n._ 857/84, devem ser interpretados no sentido de que visam um produtor, que tem a qualidade de cônjuge do presumível herdeiro, a quem a exploração foi arrendada em condições mais favoráveis que as do mercado, depois do termo do prazo do compromisso de não comercialização assumido pelo senhorio, autor da sucessão, nos termos do Regulamento n._ 1078/77, desde que resulte do conjunto dos elementos de facto e de direito que caracterizam este arrendamento que: - este visa principalmente a prossecução da actividade da exploração por parte do presumível herdeiro e não a realização do valor comercial da exploração por parte do autor da sucessão, e que - as relações jurídicas entre as partes no contrato estão estabelecidas de tal forma que a vantagem que este último pretende atribuir ao seu herdeiro esteja garantida de maneira duradoura, mesmo no caso de separação dos cônjuges ou de dissolução do casamento. Decisão sobre as despesas Quanto às despesas 38 As despesas efectuadas pela Comissão, que apresentou observações ao Tribunal, não são reembolsáveis. Revestindo o processo, quanto às partes na causa principal, a natureza de incidente suscitado perante o órgão jurisdicional nacional, compete a este decidir quanto às despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE JUSTIÇA (Segunda Secção), pronunciando-se sobre a questão submetida pelo Niedersächsisches Oberverwaltungsgericht, por decisão de 28 de Agosto de 2000, declara: Os termos «produtor [...] que, por herança ou via análoga, tenha recebido a exploração», constantes do artigo 3._-A, n._ 1, segundo parágrafo, segundo travessão, do Regulamento (CEE) n._ 857/84, do Conselho, de 31 de Março de 1984, que estabelece as regras gerais para a aplicação da imposição suplementar referida no artigo 5._-C do Regulamento (CEE) n._ 804/68 no sector do leite e dos produtos lácteos, na versão alterada pelo Regulamento (CEE) n._ 1639/91 do Conselho, de 13 de Junho de 1991, devem ser interpretados no sentido de que visam um produtor, que tem a qualidade de cônjuge do presumível herdeiro, a quem a exploração foi arrendada em condições mais favoráveis que as do mercado, depois do termo do prazo do compromisso de não comercialização assumido pelo senhorio, autor da sucessão, nos termos do Regulamento (CEE) n._ 1078/77 do Conselho, de 17 de Maio de 1977, que institui um regime de prémios de não comercialização do leite e dos produtos lácteos e de reconversão dos efectivos bovinos de orientação leiteira, desde que resulte do conjunto dos elementos de facto e de direito que caracterizam este arrendamento que: - este visa principalmente a prossecução da actividade da exploração por parte do presumível herdeiro e não a realização do valor comercial da exploração por parte do autor da sucessão, e que - as relações jurídicas entre as partes no contrato estão estabelecidas de tal forma que a vantagem que este último pretende atribuir ao seu herdeiro esteja garantida de maneira duradoura, mesmo no caso de separação dos cônjuges ou de dissolução do casamento.

61996CJ0360

de

1 Der Gerechtshof Arnheim hat mit Urteil von 29. Oktober 1996, beim Gerichtshof eingegangen am 5. November 1996, gemäß Artikel 177 EG-Vertrag sieben Fragen nach der Auslegung der Artikel 1 Buchstabe b und 6 der Richtlinie 92/50/EWG des Rates vom 18. Juni 1992 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Dienstleistungsaufträge (ABl. L 209, S. 1) zur Vorabentscheidung vorgelegt. 2 Diese Fragen stellen sich im Rahmen eines Rechtsstreits zwischen der Gemeente Arnheim und der Gemeente Rheden (nachstehend: die Gemeinden) und der BFI Holding BV (nachstehend: BFI), die geltend macht, die Vergabe eines Auftrags zur Sammlung von Abfällen müsse nach dem in der Richtlinie vorgesehenen Verfahren erfolgen. Die anwendbaren Gemeinschaftsvorschriften 3 Artikel 1 der Richtlinie 92/50 bestimmt u. a.: "Im Sinne dieser Richtlinie b) gelten als $öffentliche Auftraggeber` (im folgenden $Auftraggeber` genannt) der Staat, Gebietskörperschaften, Einrichtungen des öffentlichen Rechts und Verbände, die aus einer oder mehreren dieser Körperschaften oder Einrichtungen bestehen. Als $Einrichtung des öffentlichen Rechts` gilt jede Einrichtung, - die zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, im Allgemeininteresse liegende Aufgaben zu erfuellen, die nicht gewerblicher Art sind, und - die Rechtspersönlichkeit besitzt und - die überwiegend vom Staat, von Gebietskörperschaften oder von anderen Einrichtungen des öffentlichen Rechts finanziert wird oder die hinsichtlich ihrer Leitung der Aufsicht durch letztere unterliegt oder deren Verwaltungs-, Leitungs- oder Aufsichtsorgan mehrheitlich aus Mitgliedern besteht, die vom Staat, von Gebietskörperschaften oder von anderen Einrichtungen des öffentlichen Rechts ernannt worden sind. Die Verzeichnisse der Einrichtungen des öffentlichen Rechts und der Kategorien solcher Einrichtungen, die die in Unterabsatz 2 dieses Buchstabens genannten Kriterien erfuellen, sind in Anhang I der Richtlinie 71/305/EWG enthalten. Diese Verzeichnisse sind so vollständig wie möglich und können nach dem Verfahren gemäß Artikel 30b der Richtlinie 71/305/EWG revidiert werden; ... " 4 Artikel 6 der Richtlinie 92/50 sieht vor: "Diese Richtlinie gilt nicht für die Vergabe von Dienstleistungsaufträgen, die an eine Stelle vergeben werden, die ihrerseits ein Auftraggeber im Sinne des Artikels 1 Buchstabe b) ist, aufgrund eines ausschließlichen Rechts derselben, das diese gemäß veröffentlichter, mit dem Vertrag übereinstimmender Rechts- oder Verwaltungsvorschriften innehat." Die niederländischen Rechtsvorschriften 5 Die Richtlinie 92/50 wurde durch ein Rahmengesetz vom 31. März 1993 (Stbl. 12) über die Vergabe öffentlicher Lieferungsaufträge, Bauaufträge und Dienstleistungsaufträge in Verbindung mit Artikel 13 der Verordnung über öffentliche Aufträge vom 4. Juni 1993 (Stbl. 305) in der durch Verordnung vom 30. Mai 1994 geänderten Fassung (Stbl. 379) in das niederländische Recht umgesetzt. 6 Die Artikel 10.10 und 10.11 der Wet milieubeheer (Umweltschutzgesetz) legen den Gemeinden die Verpflichtung auf, dafür zu sorgen, daß Hausmüll auf jedem auf ihrem Gebiet gelegenen Grundstück, wo solcher Abfall regelmässig anfallen kann, mindestens einmal pro Woche abgeholt wird, und eine Stelle zu bestimmen, die diese Müllabfuhr übernimmt. 7 Gemäß Artikel 2 der Afvalstoffenverordening (Verordnung über Abfälle) der Gemeinde Rheden in der am 21. Dezember 1993 geänderten Fassung ist die für das Abholen zuständige Einrichtung der "Dienst Openbare Werken en Woningzaken, Afdeling Wegen en Reiniging (Stadtwerke und Wohnungsangelegenheiten, Abteilung Wege und Stadtreinigung) oder der an dessen Stelle tretende selbständige Dienst". Artikel 2 der Abfallverordnung der Gemeinde Arnheim in der Fassung vom 4. Juli 1994 bestimmt zum Müllabfuhrdienst den Dienst Milieu en Openbare Werken (Umwelt und öffentliche Arbeiten). Dort heisst es ausserdem: "Ab 1. Juli 1994 übernimmt die NV ARA, der neue unabhängige kommunale Reinigungsdienst, die Müllabfuhr". Der Ausgangsrechtsstreit 8 Im Jahre 1993 beschlossen die Gemeinden, die kommunalen Müllabfuhrdienste zusammenzulegen und sie einer neuen juristischen Person zu übertragen. Mit Beschlüssen vom 6. bzw. 28. Juni 1994 gründeten sie die Aktiengesellschaft ARA und übertrugen ihr eine Reihe von im Gesetz über die Abfallbeseitigung vorgesehene Aufgaben, im Fall der Gemeinde Arnheim auch Aufgaben der Stadtreinigung. 9 Die ARA wurde am 1. Juli 1994 gegründet. Artikel 2 ihrer Satzung bestimmt: "1. Gesellschaftszweck ist a) die Vornahme aller Handlungen auf wirtschaftlichem Gebiet, die darauf gerichtet sind, Abfälle - wie z. B. Hausmüll, Industriemüll und die verschiedenen Sorten dieses Mülls - auf effiziente, wirksame und umweltverträgliche Weise abzuholen (und wenn möglich wiederzuverwerten), sowie die Ausübung von Tätigkeiten auf dem Gebiet der Reinigung von Strassen und Kanälen, der Ungezieferbekämpfung und der Desinfektion; b) die (Mit-)Gründung von, die Zusammenarbeit mit, die Beteiligung an, die (Mit-)Leitung von und die Beaufsichtigung von sowie die Übernahme und Finanzierung von anderen Unternehmen, deren Tätigkeiten irgendeinen Bezug zu den unter a) beschriebenen Tätigkeiten haben; c) die Vornahme aller Handlungen auf wirtschaftlichem Gebiet, die mit den oben genannten Tätigkeiten zusammenhängen oder ihnen förderlich sein können (sofern dadurch im Allgemeininteresse liegende Aufgaben erfuellt werden). 2. Die Gesellschaft führt diese Tätigkeiten in sozial annehmbarer Weise durch." 10 Artikel 6 der Satzung bestimmt, daß Aktionäre nur juristische Personen des öffentlichen Rechts oder Gesellschaften sein dürfen, deren Anteile zu mindestens 90 % von diesen juristischen Personen gehalten werden, und ferner die Gesellschaft selbst. Gemäß Artikel 13 Absatz 2 ernennen die Gemeinden fünf der mindestens sieben und höchstens neun Mitglieder des Aufsichtsrats. 11 In der Präambel der zwischen den Gemeinden und der ARA geschlossenen Rahmenvereinbarungen ist u. a. vorgesehen, daß die Gemeinden diese Aufgaben ausschließlich der ARA übertragen möchten und sie ihr deshalb entsprechende Konzessionen erteilt hätten. 12 Zum Entgelt der ARA bestimmt Artikel 8 der Rahmenvereinbarung zwischen der Gemeinde Rheden und der ARA u. a.: "8.1. Die Gemeinde Rheden zahlt der ARA für die von ihr geleisteten Dienste noch zu bestimmende Vergütungen. 8.2. Die in Absatz 1 genannten Vergütungen werden durch Hinzufügung eines entsprechenden Absatzes zu den Spezifikationen und Qualitätsnormen für die verschiedenen Tätigkeiten, die in den Teilverträgen enthalten sind, bestimmt. 8.3. Die effektiven Vergütungen für die erbrachten Dienstleistungen werden festgelegt: a. entweder aufgrund der zuvor je Maßnahme, je Ergebnis oder je Leistungseinheit vereinbarten Einheitspreise; b. oder aufgrund eines zuvor für eine bestimmte Aufgabe vereinbarten Festpreises; c. oder aufgrund der Inrechnungstellung der tatsächlich entstandenen Kosten. ..." 13 Artikel 9 dieser Rahmenvereinbarung enthält folgende Bestimmungen: "9.1. Vorschüsse auf die oben genannten Vergütungen werden zu Fälligkeitsterminen bezahlt, die noch festzulegen sind, oder für Gruppen von Maßnahmen, Ergebnissen oder Leistungseinheiten. Diese Vorschüsse werden von den endgültigen Zahlungen abgezogen. 9.2. Wenn die ARA für die Gemeinde Rheden Handlungen in Rechnung stellt und/oder Inkassogeschäfte durchführt oder andere Zahlungen von Dritten im Namen der Gemeinde Rheden erhält, sind diese Einkünfte der Gemeinde nach den noch zu vereinbarenden Modalitäten zu übertragen. Was das Zahlungsrisiko dieser Beträge angeht, ist ebenfalls noch eine genauere Regelung zu treffen." 14 Artikel 7 der zwischen der Gemeinde Rheden und der ARA geschlossenen Dienstleistungsvereinbarung über das Abholen von Haushaltsabfällen sieht vor, daß die von der Gemeinde an die ARA für das Abholen und die Beförderung der Abfälle zu zahlende Vergütung sowie die hinsichtlich dieser Vergütung anzuwendende Berechnungsmethode im Durchführungsplan beschrieben werden. 15 Die gleichen Vergütungsmodalitäten wurden zwischen der Gemeinde Arnheim und der ARA vereinbart. 16 Während die ARA zunächst alle Aktivitäten des Abholens von Haushaltsabfällen, der Stadtreinigung und des Abholens industrieller Abfälle wahrnahm, wurden diese später auf sie und die Aktiengesellschaft Aracom aufgeteilt. Während die ARA weiterhin das Abholen von Haushaltsabfällen besorgt, wurde der Aracom das Abholen gewerblicher Abfälle übertragen. Ausserdem wurde eine Holdinggesellschaft, die ARA Holding NV, gegründet, die das gesamte Kapital dieser beiden Gesellschaften hält. 17 Die BFI ist ein Privatunternehmen, das u. a. auf dem Gebiet der Abfuhr und der Behandlung von Haushaltsabfällen und gewerblichen Abfällen tätig ist. 18 Am 2. November 1994 erhob die BFI Klage bei der Arrondissementsrechtbank Arnheim auf Feststellung, daß die Richtlinie 92/50 auf die Vergabe des der ARA erteilten Auftrags anwendbar sei, so daß die Gemeinden das in dieser Richtlinie vorgesehene Vergabeverfahren hätten anwenden müssen. Die Arrondissementsrechtbank Arnheim gab der Klage der BFI mit Urteil vom 18. Mai 1995 statt. Sie stellte fest, die betreffende Tätigkeit sei nicht aufgrund eines ausschließlichen Rechts einer Einrichtung übertragen worden, die gemäß veröffentlichter Rechts- oder Verwaltungsvorschriften ein solches innehabe, so daß die Ausnahme des Artikels 6 der Richtlinie 92/50 nicht anwendbar sei. 19 Die Gemeinden legten gegen diese Entscheidung Berufung beim Gerechtshof Arnheim ein. 20 In seinem Zwischenurteil vom 25. Juni 1996 wies der Gerechtshof Arnheim die Auslegung der Arrondissementsrechtbank zurück, der Auftrag sei nicht im Sinne des Artikels 6 der Richtlinie 92/50 an eine Einrichtung vergeben worden, die nach veröffentlichten Rechts- oder Verwaltungsvorschriften über ein ausschließliches Recht verfüge. 21 Er stellte fest, nach dem Umweltschutzgesetz seien die Gemeinden verpflichtet, dafür zu sorgen, daß der Hausmüll abgeholt werde. Zur Erfuellung dieser Verpflichtung hätten sie durch die Beschlüsse vom 6. bzw. 28. Juni 1994 die ARA als einzigen Müllabfuhrdienst bestimmt. Sie hätten ausserdem ausdrücklich ihre Abfallverordnungen geändert; diese räumten der ARA ein ausschließliches Recht ein, da sie es anderen Müllabfuhrdiensten verböten, Haushaltsabfälle ohne vorherige Genehmigung des Gemeindevorstands abzuholen. 22 Der Gerechtshof Arnheim war also der Auffassung, die ARA falle unter die in Artikel 6 der Richtlinie 92/50 vorgesehene Ausnahme, wenn sie als Einrichtung des öffentlichen Rechts im Sinne des Artikels 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 anzusehen sei. 23 Er hat demgemäß das Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende Fragen zur Vorabentscheidung vorgelegt: 1. Ist Artikel 1 Buchstabe b erster Gedankenstrich der Richtlinie 92/50/EWG des Rates vom 18. Juni 1992 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Dienstleistungsaufträge (im folgenden: Richtlinie), wo es heisst, daß "als Einrichtung des öffentlichen Rechts ... jede Einrichtung [gilt], die zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, im Allgemeininteresse liegende Aufgaben zu erfuellen, die nicht gewerblicher Art sind", im Rahmen der Auslegung von Artikel 6 dahin auszulegen, i) daß zu unterscheiden ist zwischen im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben auf der einen und Aufgaben gewerblicher Art auf der anderen Seite, oder ii) daß zu unterscheiden ist zwischen im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, auf der einen und im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die gewerblicher Art sind, auf der anderen Seite? 2 Falls die erste Frage dahin beantwortet werden sollte, daß die dort unter i) genannte Unterscheidung zu treffen ist: a) Ist der Begriff der "im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben" dann so zu verstehen, daß von einer Erfuellung von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben keine Rede sein kann, wenn Privatunternehmen derartige Aufgaben erfuellen? b) Falls Frage 2 a) bejaht wird: Ist der Begriff der "Aufgaben gewerblicher Art" dann so zu verstehen, daß eine Erfuellung von Aufgaben gewerblicher Art immer dann vorliegt, wenn Privatunternehmen derartige Aufgaben erfuellen? 3. Falls die erste Frage dahin beantwortet werden sollte, daß die dort unter ii) genannte Unterscheidung zu treffen ist: Sind die Begriffe der "im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind" bzw. der "im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die gewerblicher Art sind" dann so zu verstehen, daß sich der Unterschied zwischen diesen Begriffen danach bestimmt, ob (konkurrierende) Privatunternehmen derartige Aufgaben erfuellen oder nicht? 4. Ist das Erfordernis, daß die Einrichtung "zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, im Allgemeininteresse liegende Aufgaben zu erfuellen, die nicht gewerblicher Art sind", dahin auszulegen, daß von einem "besonderen Zweck" nur dann die Rede ist, wenn die Einrichtung ausschließlich diese Aufgaben erfuellt? 5. Falls Frage 4 verneint wird: Muß eine Einrichtung fast ausschließlich, in erheblichem Masse, in überwiegendem Masse oder in irgendeinem anderen Masse im Allgemeininteresse liegende Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, erfuellen, um (weiterhin) dem Erfordernis zu genügen, daß die Einrichtung zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, diese Aufgaben zu erfuellen? 6. Macht es für die Beantwortung der Fragen 1 bis 5 einen Unterschied, ob die im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, sich aus einem formellen Gesetz, Verordnungen, Verwaltungsakten oder dergleichen ergeben? 7. Macht es für die Beantwortung der Frage 4 einen Unterschied, ob die gewerblichen Tätigkeiten einer separaten juristischen Person zugeordnet sind, die zu einer Gruppe/einem Konzern gehören, die/der auch Tätigkeiten ausübt, die auf die Erfuellung von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben gerichtet sind? 24 Die französische Regierung hat in ihren schriftlichen Erklärungen die Auffassung vertreten, die Verträge zwischen den Gemeinden und der ARA könnten als öffentliche Dienstleistungskonzessionen angesehen werden und seien deshalb vom Anwendungsbereich der Richtlinie 92/50 ausgeschlossen. Eine solche Konzession im Sinne des Gemeinschaftsrechts liege vor, wenn der Inhaber der Konzession als Entgelt entweder das Recht zur Gebührenerhebung oder dieses Recht zuzueglich eines Preises erhalte. 25 Der Begriff der öffentlichen Dienstleistungskonzession ist nicht Gegenstand der Vorlagefragen des nationalen Gerichts. Er braucht hier nicht ausgelegt zu werden, da sich aus der Antwort der Gemeinden auf eine Frage des Gerichtshofes, insbesondere aus den Artikeln 8 und 9 der zwischen der Gemeinde Rheden und der ARA geschlossenen Rahmenvereinbarung und aus Artikel 7 der zwischen denselben Parteien geschlossenen Übereinkunft über die Erbringung von Dienstleistungen im Zusammenhang mit dem Abholen von Haushaltsabfällen ergibt, daß die ARA als Entgelt ausschließlich einen Preis, nicht aber das Recht zur Gebührenerhebung erhält. 26 Die französische Regierung macht weiter geltend, die ARA sei als Verband im Sinne des Artikel 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 anzusehen, der aus mehreren Gebietskörperschaften bestehe. Ein solcher Verband sei ein öffentlicher Auftraggeber, ohne daß geprüft werden müsse, ob es sich um eine Einrichtung des öffentlichen Rechts handele. 27 Wie der Generalanwalt in den Nummern 40 und 41 seiner Schlussanträge ausgeführt hat, kann eine bestimmte Stelle nicht gleichzeitig unter zwei in Artikel 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 aufgeführte Kategorien fallen; der Begriff "Verband" hat nur eine Auffangfunktion, wie sich auch aus seiner Stellung im Rahmen dieser Bestimmung ergibt. Es ist folglich zu prüfen, ob eine Gesellschaft wie die ARA, mag sie auch von zwei Gemeinden gegründet worden sein, als Einrichtung des öffentlichen Rechts angesehen werden kann. 28 Gemäß Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 ist eine Einrichtung des öffentlichen Rechts eine Einrichtung, die zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, im Allgemeininteresse liegende Aufgaben zu erfuellen, die nicht gewerblicher Art sind, die Rechtspersönlichkeit besitzt und eng mit dem Staat, den Gebietskörperschaften oder anderen Einrichtungen des öffentlichen Rechts verbunden ist (vgl. Urteil vom 15. Januar 1998 in der Rechtssache C-44/96, Mannesmann Anlagenbau Austria u. a., Slg. 1998, I-73, Randnr. 20). 29 Wie der Gerichtshof in Randnummer 21 des Urteils Mannesmann Anlagenbau Austria u. a. festgestellt hat, müssen die in dieser Vorschrift genannten drei Tatbestandsmerkmale gleichzeitig vorliegen. 30 Das nationale Gericht ist der Auffassung, daß das zweite und das dritte Tatbestandsmerkmal vorliegen. Seine Fragen betreffen also nur das erste Tatbestandsmerkmal. Zur ersten Frage 31 Mit seiner ersten Frage begehrt das nationale Gericht Auskunft über das Verhältnis zwischen den Ausdrücken "im Allgemeininteresse liegende Aufgaben" und "nicht gewerblicher Art". Es fragt insbesondere, ob der letztere Ausdruck den Begriff der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben auf solche reduzieren soll, die nicht gewerblicher Art sind, oder ob er im Gegenteil bedeutet, daß alle im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art sind. 32 Aus dem Wortlaut des Artikels 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 in ihren verschiedenen Sprachfassungen ergibt sich hierzu, daß das Kriterium der "nicht gewerblichen Art" den Begriff der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben im Sinne dieser Bestimmung präzisieren soll. 33 Im Urteil Mannesmann Anlagenbau Austria u. a. hat der Gerichtshof in den Randnummern 22 bis 24 im Hinblick auf Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 93/37/EWG des Rates vom 14. Juni 1993 zur Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Bauaufträge (ABl. L 199, S. 54), der im wesentlichen mit Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 übereinstimmt, die gleiche Auslegung vorgenommen. 34 Ausserdem kann nur die Auslegung des Artikels 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 dahin, daß durch ihn innerhalb der Gruppe der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben eine Untergruppe derjenigen Aufgaben geschaffen wurde, die nicht gewerblicher Art sind, seine praktische Wirksamkeit sicherstellen. 35 Wäre der Richtliniengeber nämlich der Auffassung gewesen, alle im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben seien nicht gewerblicher Art, so hätte er dies nicht eigens festgehalten, da von diesem Standpunkt aus der zweite Teil der Definition überfluessig wäre. 36 Die erste Vorlagefrage ist demgemäß dahin zu beantworten, daß Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 zwischen den im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, einerseits und den im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die gewerblicher Art sind, andererseits unterscheidet. Zur zweiten Frage 37 Angesichts der Antwort auf die erste Frage erübrigt sich die Beantwortung der zweiten Frage. Zur dritten Frage 38 Die dritte Frage des nationalen Gerichts geht dahin, ob der Begriff der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, Aufgaben ausschließt, die auch von Privatunternehmen erfuellt werden. 39 Nach dem Vorbringen der BFI kann es sich nicht um eine Einrichtung des öffentlichen Rechts handeln, wenn Privatunternehmen dieselben Aufgaben erfuellen könnten, also ein Wettbewerb hinsichtlich dieser Aufgaben möglich ist. Im vorliegenden Fall übertrage mehr als die Hälfte der niederländischen Gemeinden die Müllabfuhr privaten Unternehmen. Es handele sich also um einen gewerblichen Markt; die Marktteilnehmer seinen keine Einrichtungen des öffentlichen Rechts im Sinne des Artikels 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50. 40 Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 erster Gedankenstrich der Richtlinie 92/50 stellt nur auf die Aufgaben ab, die die Einrichtung zu erfuellen hat, nicht aber darauf, ob diese Aufgaben auch von Privatunternehmen erfuellt werden können. 41 Weiter soll die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Dienstleistungsaufträge in der Gemeinschaft die Hemmnisse für den freien Dienstleistungsverkehr beseitigen und somit die Interessen der in einem Mitgliedstaat niedergelassen Wirtschaftsteilnehmer schützen, die den in einem anderen Mitgliedstaat niedergelassen öffentlichen Auftraggebern Waren oder Dienstleistungen anbieten möchten. 42 Folglich besteht der Zweck der Richtlinie 92/50 darin, die Gefahr einer Bevorzugung einheimischer Bieter oder Bewerber bei der Auftragsvergabe durch öffentliche Auftraggeber auszuschließen (vgl. in diesem Sinne Urteil Mannesmann Anlagenbau Austria u. a., Randnr. 33). 43 Das Vorliegen von Wettbewerb schließt es jedoch, für sich genommen, nicht aus, daß eine vom Staat, von Gebietskörperschaften oder anderen Einrichtungen des öffentlichen Rechts finanzierte oder kontrollierte Stelle sich von anderen als wirtschaftlichen Überlegungen leiten lässt. So könnte eine solche Stelle z. B. finanzielle Einbussen hinnehmen, um eine bestimmte Einkaufspolitik der Einrichtung zu verfolgen, mit der sie eng verbunden ist. 44 Da Aufgaben, die in keinem Fall von Privatunternehmen erfuellt werden könnten, kaum vorstellbar sind, würde zudem der Begriff "Einrichtung des öffentlichen Rechts" in Artikel 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 möglicherweise seines Inhalts entleert, wenn er zur Voraussetzung hätte, daß kein Privatunternehmen die Aufgaben erfuellen könnte. 45 Dem kann nicht entgegengehalten werden, daß sich die Auftraggeber durch Anwendung des Artikels 6 der Richtlinie 92/50 dem Wettbewerb mit Privatunternehmen entziehen könnten, die sich für fähig halten, die gleichen im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben wie die betreffende Einrichtung zu erfuellen. Der Schutz von Unternehmen, die mit Einrichtungen des öffentlichen Rechts im Wettbewerb stehen, ist schon durch die Artikel 85 ff. EG-Vertrag gewährleistet, da Artikel 6 der Richtlinie 92/50 voraussetzt, daß die Rechts- oder Verwaltungsvorschriften, aufgrund deren der Einrichtung ein ausschließliches Recht eingeräumt wurde, mit dem EG-Vertrag vereinbar sind. 46 So hat der Gerichtshof im Urteil Mannesmann Anlagenbau Austria u. a. in Randnummer 24 festgestellt, daß eine Staatsdruckerei im Allgemeininteresse liegende Aufgaben nicht gewerblicher Art erfuellt, ohne die Frage zu prüfen, ob Privatunternehmen die gleichen Aufgaben erfuellen könnten. 47 Artikel 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 kann demgemäß auf eine bestimmte Stelle angewandt werden, selbst wenn Privatunternehmen die gleichen Aufgaben erfuellen oder erfuellen könnten, und das Fehlen von Wettbewerb ist keine notwendige Voraussetzung des Begriffes "Einrichtung des öffentlichen Rechts". 48 Jedoch ist das Vorliegen von Wettbewerb für die Beantwortung der Frage, ob eine im Allgemeininteresse liegende Aufgabe nicht gewerblicher Art ist, nicht völlig unerheblich. 49 Das Vorliegen eines entwickelten Wettbewerbs und insbesondere der Umstand, daß die betreffende Einrichtung auf dem betreffenden Markt im Wettbewerb steht, kann darauf hinweisen, daß es sich nicht um eine im Allgemeininteresse liegende Aufgabe nicht gewerblicher Art handelt. 50 Solche Aufgaben werden nämlich im allgemeinen auf andere Art als durch das Angebot von Waren oder Dienstleistungen auf dem Markt erfuellt, wie das in Anhang I der Richtlinie 71/305/EWG des Rates vom 26. Juli 1971 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Bauaufträge (ABl. L 185, S. 5) in der Fassung der Richtlinie 93/37 enthaltene Verzeichnis zeigt, auf das Artikel 1 Buchstabe b der Richtlinie 92/50 Bezug nimmt. Dieses Verzeichnis ist zwar nicht abschließend, soll aber so vollständig wie möglich sein. 51 Aus diesem Verzeichnis ergibt sich, daß es sich im allgemeinen um Aufgaben handelt, die der Staat aus Gründen des Allgemeininteresses selbst erfuellen oder bei denen er einen entscheidenden Einfluß behalten möchte. 52 Das Abholen und die Behandlung von Haushaltsabfällen ist unbestreitbar eine im Allgemeininteresse liegende Aufgabe. Sie kann möglicherweise durch das Angebot von Dienstleistungen der Müllabfuhr, das zur Gänze oder zum Teil private Unternehmer den Bürgern machen, nicht in dem Maß erfuellt werden, das aus Gründen der öffentlichen Gesundheit und des Umweltschutzes für erforderlich gehalten wird. Daher gehört sie zu denjenigen Aufgaben, die ein Staat von Behörden wahrnehmen lassen kann oder auf die er einen entscheidenden Einfluß behalten möchte. 53 Somit ist die dritte Frage dahin zu beantworten, daß der Begriff der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art Aufgaben nicht ausschließt, die von Privatunternehmen erfuellt werden oder erfuellt werden könnten. Zur vierten, zur fünften und zur siebten Frage 54 Die vierte, die fünfte und die siebte Frage des nationalen Gerichts gehen dahin, ob das Tatbestandsmerkmal, daß eine Einrichtung zu dem besonderen Zweck gegründet wurde, im Allgemeininteresse liegende Aufgaben zu erfuellen, voraussetzt, daß die Tätigkeit dieser Einrichtung in erheblichem Masse die Erfuellung solcher Aufgaben zum Gegenstand hat. 55 Wie der Gerichtshof im Urteil Mannesmann Anlagenbau Austria u. a. in Randnummer 25 festgestellt hat, kommt es nicht darauf an, ob eine Einrichtung neben den im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben noch andere Tätigkeiten ausüben darf. Ebensowenig kommt es darauf an, ob die Erfuellung der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben tatsächlich nur einen relativ geringen Teil der Tätigkeiten der Einrichtung ausmacht, solange sie weiterhin die Aufgaben wahrnimmt, die sie als besondere Pflicht zu erfuellen hat. 56 Da die Eigenschaft einer Stelle als Einrichtung des öffentlichen Rechts nicht davon abhängt, welchen Anteil die Erfuellung von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art an der Tätigkeit der betreffenden Stelle ausmacht, ist es erst recht unerheblich, ob von einer separaten juristischen Person, die zu derselben Gruppe oder demselben Konzern gehört, gewerbliche Tätigkeiten ausgeuebt werden. 57 Umgekehrt genügt der Umstand, daß ein Unternehmen, das zu einer Gruppe oder zu einem Konzern gehört, eine Einrichtung des öffentlichen Rechts ist, nicht, um alle Konzernunternehmen als öffentliche Auftraggeber anzusehen (vgl. in diesem Sinne Urteil Mannesmann Anlagenbau Austria u. a., Randnr. 39). 58 Die vierte, die fünfte und die siebte Frage sind demgemäß dahin zu beantworten, daß die Eigenschaft einer Stelle als Einrichtung des öffentlichen Rechts nicht davon abhängt, welchen Anteil die Erfuellung von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art an der Tätigkeit der betreffenden Stelle ausmacht. Es ist ebenfalls unerheblich, ob von einer separaten juristischen Person, die zu derselben Gruppe oder demselben Konzern gehört, gewerbliche Tätigkeiten ausgeuebt werden. Zur sechsten Frage 59 Die sechste Frage des nationalen Gerichts geht schließlich dahin, ob es von Belang ist, daß die Bestimmungen, durch die die betreffende Stelle errichtet wurde und in denen die von ihr zu erfuellenden Aufgaben genannt sind, in einem formellen Gesetz, verwaltungsrechtlichen Vorschriften, Verwaltungsakten oder dergleichen enthalten sind. 60 Während es für die Anwendung des Artikels 6 der Richtlinie 92/50 wesentlich ist, daß das ausschließliche Recht seine Rechtsgrundlage in veröffentlichten Rechts- oder Verwaltungsvorschriften hat, ist dies nicht Teil der Definition der Einrichtung des öffentlichen Rechts. 61 Der Wortlaut des Artikels 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 bezieht sich nämlich nicht auf die Rechtsgrundlage der Aufgaben der betreffenden Stelle. 62 Ausserdem ist der Begriff "öffentliche Auftraggeber" im funktionellen Sinne zu verstehen, um dem Grundsatz des freien Dienstleistungsverkehrs seine volle Wirksamkeit zu sichern (vgl. in diesem Sinne Urteil vom 20. September 1988 in der Rechtssache 31/87, Beentjes, Slg. 1988, 4635, Randnr. 11). Das verbietet es, nach der Rechtsform der Bestimmungen zu unterscheiden, durch die die Stelle geschaffen wird und in der die von ihr zu erfuellenden Aufgaben genannt sind. 63 Die sechste Frage ist demgemäß dahin zu beantworten, daß das Vorliegen von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art nach Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 objektiv zu beurteilen und die Rechtsform der Bestimmungen, in denen diese Aufgaben genannt sind, insoweit unerheblich ist. Kostenentscheidung Kosten 64 Die Auslagen der niederländischen, der dänischen, der deutschen, der spanischen, der französischen, der österreichischen, der finnischen und der schwedischen Regierung, der Regierung des Vereinigten Königreichs und der Kommission, die vor dem Gerichtshof Erklärungen abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF auf die ihm vom Gerechtshof Arnheim am 29. Oktober 1996 vorgelegten Fragen für Recht erkannt: 1. Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50/EWG des Rates vom 18. Juni 1992 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Dienstleistungsaufträge unterscheidet zwischen den im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die nicht gewerblicher Art sind, einerseits und den im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben, die gewerblicher Art sind, andererseits. 2. Der Begriff der im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art schließt Aufgaben nicht aus, die von Privatunternehmen erfuellt werden oder erfuellt werden könnten. 3. Die Eigenschaft einer Stelle als Einrichtung des öffentlichen Rechts hängt nicht davon ab, welchen Anteil die Erfuellung von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art an der Tätigkeit der betreffenden Stelle ausmacht. Es ist ebenfalls unerheblich, ob von einer separaten juristischen Person, die zu derselben Gruppe oder demselben Konzern gehört, gewerbliche Tätigkeiten ausgeuebt werden. 4. Nach Artikel 1 Buchstabe b Unterabsatz 2 der Richtlinie 92/50 ist das Vorliegen von im Allgemeininteresse liegenden Aufgaben nicht gewerblicher Art objektiv zu beurteilen und die Rechtsform der Bestimmungen, in denen diese Aufgaben genannt sind, insoweit unerheblich.

62005CJ0376

sl

Predloga za sprejetje predhodne odločbe se nanašata na razlago člena 5(3) Uredbe Komisije (ES) št. 1475/95 z dne 28. junija 1995 o uporabi člena [81](3) Pogodbe za nekatere skupine sporazumov o distribuciji in servisiranju motornih vozil ( UL L 145, str. 25 ) in člena 4 Uredbe Komisije (ES) št. 1400/2002 z dne 31. julija 2002 o uporabi člena 81(3) Pogodbe za skupine vertikalnih sporazumov in usklajenih ravnanj na področju motornih vozil ( UL L 203, str. 30 ). Ta predloga sta bila vložena v okviru sporov med A. Brünsteiner GmbH (v nadaljevanju: Brünsteiner) in Autohaus Hilgert GmbH (v nadaljevanju: Hilgert) ter Bayerische Motorenwerke AG (v nadaljevanju: BMW) zaradi zakonitosti odpovedi zadnje – z enoletnim odpovednim rokom – sporazumov, ki ju je sklenila z družbama Brünsteiner in Hilgert (v nadaljevanju: tožeči stranki v postopku v glavni stvari) za distribucijo motornih vozil znamke BMW v Nemčiji. Pravni okvir V devetnajsti uvodni izjavi Uredbe št. 1475/95 je navedeno: „Člen 5(2), točki 2 in 3, in člen 5(3) določata minimalne pogoje za izjemo v zvezi s trajanjem in odpovedjo sporazuma o distribuciji in servisiranju, ker se odvisnost distributerja od dobavitelja močno poveča pri kratkoročnih sporazumih ali sporazumih s kratkim odpovednim rokom v primeru vlaganj distributerja za izboljšanje distribucije in servisiranja pogodbenih proizvodov. Da ne bi ovirali razvoja fleksibilnih in učinkovitih struktur distribucije, je dobavitelju treba priznati izredno pravico do prekinitve sporazuma, kadar je treba reorganizirati celotno mrežo ali njen znaten del. […]“ Člen 1 Uredbe št. 1475/95 iz prepovedi, določene v členu 81(1) ES, izvzema sporazume, s katerimi dobavitelj pooblaščenemu prodajalcu nalaga obveznost pospeševanja distribucije pogodbenih proizvodov na določenem ozemlju in se zavezuje, da mu bo na tem ozemlju pridržal dobavo vozil in rezervnih delov. Člen 4(1) te uredbe določa, da izjema velja kljub zavezi distributerja, da bo spoštoval minimalne zahteve pri distribuciji, prodaji in servisiranju predvsem glede opreme poslovnih prostorov ali glede popravil in vzdrževanja pogodbenih proizvodov. Člen 5(2) in (3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95 določa: „2.   Kadar je distributer v skladu s členom 4(1) prevzel obveznosti za izboljšanje strukture distribucije, prodaje in servisiranja, izjema velja pod pogojem, da: […] (2) je sporazum sklenjen za najmanj pet let ali da je rok za redno odpoved sporazuma, sklenjenega za nedoločen čas, najmanj dve leti za obe stranki; […] 3.   Pogoji za izjemo, določeni v (1) in (2), ne vplivajo na: — pravico dobavitelja, da odpove sporazum z najmanj enoletnim odpovednim rokom, kadar je treba reorganizirati celotno mrežo ali njen znaten del“. Komisija Evropskih skupnosti v obrazložitvenih navodilih k Uredbi št. 1475/95 v odgovor na vprašanje 16(a), ki se glasi: „Ali je možno predčasno prekiniti sporazum?“, navaja: „Proizvajalec ima pravico, da predčasno prekine sporazum (z enoletnim odpovednim rokom), kadar je treba reorganizirati celotno mrežo ali njen znaten del. Ali je reorganizacija nujna, soglasno ugotovijo stranke ali na zahtevo distributerja tretji izvedenec ali arbiter. Dejstvo, da se obrnejo na tretjega izvedenca ali arbitra, ne vpliva na pravico strank, da v okviru nacionalnega prava predložijo zadevo nacionalnemu sodišču (člen 5(3)). Kadar si dobavitelj v pogodbi pridrži enostransko pravico do odpovedi, ki presega v tej uredbi določene meje, samodejno izgubi ugodnost skupinske izjeme (člen 6(1), točka 5, glej 1.2 zgoraj). Možnost predčasne odpovedi je bila uvedena z namenom, da se proizvajalcu omogoči fleksibilna prilagoditev na spremembe v strukturah distribucije (uvodna izjava 19). Nujnost reorganizacije je lahko posledica ravnanja konkurentov ali razvoja gospodarskih okoliščin, bodisi zaradi internih odločitev proizvajalca bodisi zaradi zunanjih dogodkov, kot je zaprtje podjetja, v katerem je zaposlenih veliko delavcev v neki regiji. Ob upoštevanju številnosti mogočih situacij ne bi mogli našteti vseh mogočih razlogov za reorganizacijo. Na podlagi preizkusa posebne organizacije mreže proizvajalca je treba v vsakem posameznem primeru odločiti, ali se ta nanaša na ‚znaten‘ del mreže ali ne. ‚Znaten‘ tako zajema hkrati gospodarski in geografski vidik, ki je lahko omejen na mrežo zadevne države članice ali njenega dela. Proizvajalec mora z distributerjem, ki mu bo odpovedal pogodbo o distribuciji, doseči soglasje, bodisi s tretjim izvedencem bodisi z arbitrom, in se mu ni treba posvetovati z drugimi posredno prizadetimi distributerji.“ Uredbo št. 1475/95 je 1. oktobra 2002 nadomestila Uredba št. 1400/2002. V uvodni izjavi 12 zadnjenavedene uredbe je navedeno: „Ne glede na tržni delež zadevnih podjetij ta uredba ne zajema vertikalnih sporazumov, ki vsebujejo nekatere vrste hudih protikonkurenčnih omejitev (nedopustne omejitve), ki na splošno bistveno omejujejo konkurenco celo pri nizkih tržnih deležih in niso neizogibno potrebne za doseganje zgoraj navedenih pozitivnih učinkov. To zlasti zadeva vertikalne sporazume, ki vsebujejo omejitve, med katere sodijo najnižje ali fiksne cene za nadaljnjo prodajo, in z nekaterimi izjemami, omejevanje ozemlja ali kupcev, na katerem/katerim lahko distributer ali serviser prodaja pogodbeno blago ali storitve. Taki sporazumi ne bi smeli biti deležni ugodnosti izjeme.“ V uvodni izjavi 36 iste uredbe je navedeno: „[Uredba št. 1475/95] se uporablja do 30. septembra 2002. Da bi dali vsem izvajalcem dovolj časa za prilagoditev vertikalnih sporazumov, ki so v skladu z navedeno uredbo in še veljajo, ko preneha veljati izjema, predvidena v njej, je smiselno, da so ti sporazumi v prehodnem obdobju do 1. oktobra 2003 v skladu s to uredbo izvzeti iz prepovedi iz člena 81(1).“ Člen 4(1) Uredbe št. 1400/2002 z naslovom „Nedopustne omejitve“ v prvem stavku določa, da izjema ne velja za vertikalne sporazume, ki imajo neposredno ali posredno, sami ali skupaj z drugimi dejavniki pod nadzorom strank za cilj eno ali več omejitev, navedenih v nadaljevanju te določbe. Člen 10 iste uredbe določa: „Prepoved iz člena 81(1) [ES] ne velja v obdobju od 1. oktobra 2002 do 30. septembra 2003 za sporazume, ki že veljajo na dan 30. septembra 2002 in ne izpolnjujejo pogojev za izjemo, določenih s to uredbo, vendar izpolnjujejo pogoje za izjemo, določene v Uredbi (ES) št. 1475/95.“ Komisija je v obrazložitvenih navodilih k Uredbi št. 1400/2002 v odgovoru na vprašanje 20, ki se glasi: „Kako v prehodnem obdobju odpovedati pogodbe v skladu z Uredbo št. 1475/95?“, zapisala: „Prenehanje veljavnosti Uredbe št. 1475/95 s 30. septembrom 2002 in njena nadomestitev z novo uredbo ne pomenita, da je treba mrežo de facto reorganizirati. Po začetku veljavnosti nove uredbe pa se lahko avtomobilski proizvajalec odloči, da bo reorganiziral znaten del mreže. Da se spoštuje Uredba št. 1475/95 in da se posledično izkoristi prehodno obdobje, je treba pogodbo odpovedati z dvoletnim odpovednim rokom, razen če se dobavitelj ne odloči za reorganizacijo ali če obstaja obveznost plačila odškodnine.“ Poleg tega je v teh navodilih glede vprašanja 68, ki se glasi: „Ali Uredba določa minimalen odpovedni rok?“, v četrtem odstavku odgovora navedeno: „Ali je nujno reorganizirati mrežo, je objektivno vprašanje in dejstvo, da dobavitelj meni, da je ta reorganizacija nujna, ne razrešuje vprašanja v primeru spora. V tem primeru bosta o vprašanju morala odločiti nacionalno sodišče ali arbiter glede na okoliščine.“ Spora o glavni stvari in vprašanji za predhodno odločanje Tožeči stranki v postopku v glavni stvari sta leta 1996 z BMW sklenili pogodbo o distribuciji motornih vozil, ki jih proizvaja BMW. Člen 11.6 te pogodbe je določal: „11.6 Odpoved zaradi reorganizacije distribucijske mreže Če je potrebna reorganizacija celotne distribucijske mreže BMW ali njenega znatnega dela, sme BMW odpovedati pogodbo z 12-mesečnim odpovednim rokom. To velja tudi v primeru, kadar se v bistvenih točkah spremenijo splošni pravni pogoji te pogodbe.“ Septembra 2002 je BMW odpovedala vse pogodbe o distribuciji v svoji evropski mreži z dnem 30. septembra 2003, ker naj bi Uredba št. 1400/2002 povzročila korenite pravne in strukturne spremembe v sektorju distribucije motornih vozil. BMW je nato z večino svojih nekdanjih distributerjev sklenila nove pogodbe z učinkom od 1. oktobra 2003 dalje in jih prilagodila zahtevam iz Uredbe št. 1400/2002. Tožečima strankama v postopku v glavni stvari taki pogodbi nista bili ponujeni. Zato sta pri nemških sodiščih vložili tožbi, s katerima sta izpodbijali zakonitost odpovedi pogodb o distribuciji in zatrjevali, da bi morali biti odpovedani šele po poteku dvoletnega odpovednega roka, ki se izteče 30. septembra 2004. Oberlandesgericht München je 26. februarja 2004 ti tožbi zavrnilo tudi v pritožbenem postopku, ker so spremembe, ki so izhajale iz izdaje Uredbe št. 1400/2002, zahtevale reorganizacijo distribucijske mreže BMW. Po mnenju tega sodišča so namreč omejitve konkurence, ki so bile do zdaj združljive z Uredbo št. 1475/95, odslej pomenile nedopustne omejitve v smislu člena 4 Uredbe št. 1400/2002, tako da bi vse določbe, ki omejujejo konkurenco in so vključene v pogodbe o distribuciji, ne glede na odpoved teh pogodb z dnem 30. septembra 2003, postale nične 1. oktobra 2003. BMW torej ni mogla sprejeti, niti samo do 30. septembra 2004, pogodb o distribuciji brez določb, ki omejujejo konkurenco, oziroma sploh nobenih pogodb o distribuciji, če bi bile te popolnoma neveljavne po nacionalnem pravu. Tožeči stranki v postopku v glavni stvari sta zoper ti odločitvi pri Bundesgerichtshof vložili revizijo. To sodišče je v predložitvenih odločbah navedlo, da v skladu z ozko razlago, ki temelji na obrazložitvenih navodilih Komisije k uredbama št. 1475/95 in 1400/2002, nujnosti reorganizacije ne more upravičiti zgolj začetek veljavnosti Uredbe št. 1400/2002, temveč gospodarsko dogajanje, in menilo, da ima navedeni začetek veljavnosti nujne učinke na notranjo strukturo distribucijskih sistemov. Reorganizacijo distribucijske mreže lahko terjajo ne samo gospodarske okoliščine, ampak tudi pravni razlogi. Dalje naj bi bil distribucijski sistem strukturni del te mreže. Končno naj bi Uredba št. 1400/2002 povzročila nujnost spremembe neznanega obsega, ker ni več dopuščala izjem do tedaj razširjene kombinacije ekskluzivne in selektivne distribucije. Proizvajalci bi se morali odločiti za enega od teh sistemov. Pri selektivni distribuciji, ki naj bi se skoraj vedno izbrala, naj torej ne bi bile več dovoljene teritorialne omejitve in zaščita ozemlja koncesionarjev. Poleg tega bi bilo treba prodajo in servisiranje ločiti, ekskluzivnost znamke pa bi pretežno izginila. Če proizvajalec ne bi prilagodil svojih pogodb oziroma jih odpovedal in ne bi sklenil novih pred iztekom prehodnega obdobja, bi vse določbe, ki omejujejo konkurenco, na podlagi člena 81 ES postale nične od 1. oktobra 2003 dalje, ker omejitve, ki jih priznava Uredba št. 1475/95, delno pomenijo nedopustne omejitve v smislu člena 4 Uredbe št. 1400/2002, katerih posledica je ničnost vseh pogodbenih določb, ki omejujejo konkurenco. Znotraj distribucijske mreže naj bi to ustvarilo dvojno pravno stanje, v katerem naj bi bili bolj svobodni distributerji, ki naj ne bi bili pripravljeni privoliti v prilagoditev pogodbe novi uredbi. Proizvajalec naj ne bi smel sprejeti tovrstnih neugodnosti niti za eno leto. V teh okoliščinah se predložitveno sodišče sprašuje, ali vprašanje zakonitosti odpovedi pogodb o distribuciji dejansko ni brezpredmetno. Na podlagi nacionalnega prava naj bi neveljavnost določb, ki omejujejo konkurenco, namreč povzročila popolno neveljavnost zadevnih pogodb od 1. oktobra 2003 dalje. Po mnenju tega sodišča naj bi navedbe Komisije v obrazložitvenih navodilih k Uredbi št. 1400/2002 vendarle nasprotovale tej posledici in tako podpirale strogo razlago člena 4 te uredbe. V teh okoliščinah je Bundesgerichtshof prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ti vprašanji: „1. Ali je treba člen 5(3), [prvi pododstavek], [prva] alinea, [Uredbe št. 1475/95] razlagati tako, da je nujnost reorganizacije celotne distribucijske mreže ali njenega znatnega dela in iz tega izhajajoča pravica proizvajalca odpovedati sklenjene pogodbe s svojimi distributerji z enoletnim odpovednim rokom lahko tudi posledica tega, da je začetek veljavnosti [Uredbe št. 1400/2002] terjal bistvene spremembe distribucijskih sistemov, ki so jih do tega trenutka uporabljali proizvajalec in njegovi koncesionarji v skladu z [Uredbo št. 1475/95] in ki so bili po tej uredbi dopuščeni? 2. Ali je treba v primeru, da je odgovor na prvo vprašanje nikalen, člen 4 [Uredbe št. 1400/2002] razlagati tako, da omejitve konkurence, ki so vključene v pogodbo o koncesiji, ki v skladu s to uredbo pomenijo nedopustne omejitve (prepovedane črne klavzule), izjemoma z iztekom enoletnega prehodnega obdobja iz člena 10 te uredbe (30. september 2003) niso povzročile neveljavnosti uporabe izjeme od prepovedi iz člena 81(1) ES za vse pogodbene določbe, ki omejujejo konkurenco, če je bila ta pogodba sklenjena v času veljavnosti [Uredbe št. 1475/95] v skladu z zahtevami te uredbe in izvzeta po tej uredbi? Ali to velja tudi v primeru, ko ima ničnost vseh pogodbenih določb, ki omejujejo konkurenco, na podlagi prava Skupnosti za posledico ničnost celotne pogodbe o koncesiji na podlagi nacionalnega prava?“ Zadevi C-376/05 in C-377/05 sta bili s sklepom predsednika Sodišča z dne 18. januarja 2006 združeni za namen pisnega in ustnega postopka ter izdaje sodbe. Vprašanja za predhodno odločanje Uvodne ugotovitve BMW je v pisnih stališčih pred Sodiščem in na obravnavi izpodbijala veljavnost člena 5(2) in (3) Uredbe št. 1475/95, ker je v nasprotju s členom 81(3) ES zlasti zato, ker na eni strani uporabo skupinske izjeme pogojuje z dodatnimi omejitvami konkurence, ki niso nujno potrebne niti niso v korist potrošnikom, in ker ga na drugi strani utemeljujejo socialni preudarki, ki niso povezani s konkurenco. V skladu s sodno prakso Sodišča izključno predložitveno sodišče določi predmet vprašanj, ki jih namerava postaviti Sodišču. Samo nacionalna sodišča, ki odločajo o sporu in ki morajo prevzeti odgovornost za sodno odločbo, ki jo bodo izdala, glede na posebnosti vsake zadeve presojajo, ali je za izdajo njihove sodbe potrebno sprejetje predhodne odločbe in ali so vprašanja, ki jih postavljajo Sodišču, ustrezna (glej v tem smislu sodbi z dne 16. marca 1999 v zadevi Castelletti, C-159/97, Recueil, str. I-1597 , točka 14, in z dne 6. julija 2006 v zadevi Kersbergen-Lap in Dams-Schipper, C-154/05, ZOdl., str. I-6249 , točka 21). Predložitveno sodišče želi torej s predlogoma za sprejetje predhodne odločbe dobiti le razlago določb člena 5(2) in (3) Uredbe št. 1475/95. Ne navaja, da dvomi o veljavnosti teh določb ali da bi se tako vprašanje pojavilo v sporu v glavni stvari, ki poteka pri njem. Ker v teh okoliščinah člen 234 ES ni podlaga za pravno sredstvo, ki bi bilo na voljo strankam v sporu, ki poteka pred nacionalnim sodiščem, Sodišče ni zavezano presoditi veljavnosti prava Skupnosti zgolj zato, ker je ena od teh strank v pisnih stališčih poudarila to vprašanje v tem sporu (glej v tem smislu sodbi z dne 6. julija 2000 v zadevi ATB in drugi, C-402/98, Recueil, str. I-5501 , točki 30 in 31, in z dne 10. januarja 2006 v zadevi IATA in ELFAA, C-344/04, ZOdl., str. I-403 , točka 28). Zato, kot je Komisija pravilno navedla na obravnavi, ni treba preučiti vprašanja o veljavnosti člena 5(2) in (3) Uredbe št. 1475/95, ki ga je zastavila BMW,. Prvo vprašanje S tem vprašanjem predložitveno vprašanje v bistvu sprašuje, ali je začetek veljavnosti Uredbe št. 1400/2002 lahko povzročil nujnost reorganizacije celotne distribucijske mreže dobavitelja ali njenega znatnega dela v smislu člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95 in s tem upravičil uporabo pravice do odpovedi z enoletnim odpovednim rokom, ki jo določa ta določba. Opozoriti je treba, da je Sodišče v sodbi z dne 7. septembra 2006 v zadevi Vulcan Silkeborg ( C-125/05, ZOdl., str. I-7637 ) že odgovorilo na to vprašanje in razsodilo, da čeprav začetek veljavnosti Uredbe št. 1400/2002 sam po sebi ni povzročil nujnosti reorganizacije distribucijske mreže dobavitelja v smislu člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95, pa je ta začetek veljavnosti lahko, glede na posebno organizacijo distribucijske mreže vsakega dobavitelja, vseeno zahteval tako bistvene spremembe, da jih je resnično treba šteti za reorganizacijo celotne mreže ali njenega znatnega dela v smislu te določbe. V zvezi s tem je Sodišče v točkah od 59 do 61 iste sodbe vseeno poudarilo, da je Uredba št. 1400/2002 sicer res uvedla bistvene spremembe glede sistema izjem po skupinah, ki ga je vzpostavila Uredba št. 1475/95, spremembe, ki jih dobavitelji lahko izvedejo k svojim sporazumom o distribuciji, da bi zagotovili, da zanje še naprej velja skupinska izjema, pa so se lahko kazale zgolj v prilagoditvah pogodb, ki so veljale na dan, ko se je zadnjenavedena uredba prenehala uporabljati, v prehodnem enoletnem obdobju, ki ga določa člen 10 Uredbe št. 1400/2002. Tovrstna prilagoditev torej ni samodejno povzročila nujnosti, da se na podlagi veljavnega nacionalnega prava te pogodbe razdrejo, kot tudi ne tega, da se reorganizira celotna navedena distribucijska mreža ali njen znaten del. Kot je Sodišče presodilo v točki 64 zgoraj navedene sodbe Vulcan Silkeborg, morajo nacionalna sodišča in arbitražni organi glede na vse konkretne elemente spora, ki jim je predložen, presoditi, ali spremembe, ki jih je izvedel dobavitelj, v skladu s členom 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95 pomenijo reorganizacijo njegove celotne distribucijske mreže ali njenega znatnega dela in ali je bila ta nujna zaradi začetka veljavnosti Uredbe št. 1400/2002. Glede tega je Sodišče v točkah 29 in 30 iste sodbe pojasnilo, da „reorganizacija celotne mreže ali njenega znatnega dela“ v smislu navedenega člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, zahteva bistveno vsebinsko in geografsko spremembo struktur distribucije zadevnega dobavitelja, ki se lahko nanašajo med drugim na naravo ali obliko teh struktur, njihov cilj, porazdelitev notranjih nalog v okviru teh struktur, način dobave predmetnih proizvodov in storitev, število in status sodelujočih v teh strukturah ter njihovo geografsko pokritost. V nasprotju s trditvami tožečih strank v postopku v glavni stvari v tem primeru, čeprav ni brezpogojno določeno, tudi ni izključeno, da je lahko posledica take reorganizacije sprememba določil pogodbe sporazuma o distribuciji zaradi začetka veljavnosti nove uredbe o izjemi. Sodišče je poleg tega v točki 54 zgoraj navedene sodbe Vulcan Silkeborg odločilo, da je Uredba št. 1400/2002 uvedla bistvene spremembe sistema izjem po skupinah, ki ga je vzpostavila Uredba št. 1475/95, in predvidela strožja pravila, kot jih je zadnja uvedla za izjemo od določenih omejitev konkurence, za katere velja prepoved iz člena 81(1) ES. Glede pogoja iz člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95 v zvezi z „nujnostjo“ reorganizacije je Sodišče v točki 37 zgoraj navedene sodbe Vulcan Silkeborg navedlo, da ta pogoj zahteva, da se lahko reorganizacija prepričljivo utemelji z razlogi gospodarske učinkovitosti, ki temeljijo na notranjih ali zunanjih objektivnih okoliščinah dobaviteljevega podjetja, ki bi lahko ob upoštevanju konkurenčnega okolja, v katerem ta dobavitelj deluje, in če ne bi bila izvedena hitra reorganizacija njegove distribucijske mreže, škodila učinkovitosti obstoječih struktur mreže. Zato v nasprotju s trditvijo Komisije zgolj dejstvo, da dobavitelj, ki se opira na subjektivno tržno presojo stanja svoje distribucijske mreže, meni, da je taka reorganizacija nujna, ne bi samo po sebi zadoščalo za dokaz o nujnosti take reorganizacije v smislu člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95. Nasprotno se v zvezi s tem upoštevajo morebitne neugodne gospodarske posledice za dobavitelja, če bi sporazum o distribuciji odpovedal z dvoletnim odpovednim rokom (zgoraj navedena sodba Vulcan Silkeborg, točka 38). Zato je na prvo vprašanje treba odgovoriti, da začetek veljavnosti Uredbe št. 1400/2002 sam po sebi ni povzročil nujnosti reorganizacije distribucijske mreže dobavitelja v smislu člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95. Vendar je ta začetek veljavnosti lahko, glede na posebno organizacijo distribucijske mreže vsakega dobavitelja, zahteval tako bistvene spremembe, da jih je resnično treba šteti za reorganizacijo navedene mreže v smislu te določbe. Nacionalna sodišča in arbitražni organi morajo presoditi, ali je tako glede na vse konkretne elemente spora, ki jim je predložen. Drugo vprašanje S tem vprašanjem želi predložitveno sodišče izvedeti, ali dejstvo, da sporazum o distribuciji, ki izpolnjuje pogoje za izjemo po Uredbi št. 1475/95, vsebuje omejitve konkurence, prepovedane s členom 4 Uredbe št. 1400/2002, nujno pomeni, da po izteku prehodnega obdobja, določenega v členu 10 zadnje uredbe, skupinska izjema, ki jo določa ta člen, postane neuporabljiva za vse omejitve konkurence, ki jih vsebuje tak sporazum, še zlasti kadar naj bi na podlagi nacionalnega prava iz tega izhajala celotna neveljavnost tega sporazuma. Iz predložitvene odločbe je razvidno, da se to vprašanje zastavlja za primer, v katerem naj bi šteli, da je odpoved sporazuma z enoletnim odpovednim rokom po začetku veljavnosti Uredbe št. 1400/2002, kot je to v obravnavanem primeru storila BMW, v nasprotju s členom 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95. Po mnenju predložitvenega sodišča takega sporazuma, če ga dobavitelj ni zakonito odpovedal in je bil tako na vsak način v celoti neveljaven na podlagi nacionalnega prava od 1. oktobra 2003 dalje, nikakor ne bi bilo mogoče izvršiti za obdobje do 30. septembra 2004, kot predlagata tožeči stranki v postopku v glavni stvari. To sodišče se zato sprašuje, ali ni mogoče člen 4 Uredbe št. 1400/2002 izjemoma razlagati tako, da v takem primeru ta določba ne pripelje do neuporabljivosti skupinske izjeme za obravnavani sporazum. Iz odgovora na prvo vprašanje je razvidno, da lahko v nekaterih primerih začetek veljavnosti Uredbe št. 1400/2002 upraviči uporabo pravice do odpovedi z enoletnim odpovednim rokom, ki je določena v členu 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe št. 1475/95. Vendar kot je navedeno v točki 38 te sodbe, mora le predložitveno sodišče glede na vse konkretne elemente sporov, ki sta mu predložena, presoditi, ali so pogoji, določeni v zadnji določbi, izpolnjeni v zadevah v glavni stvari. V teh okoliščinah je treba – ker ni mogoče izključiti, da odpoved sporazumov z enoletnim odpovednim rokom, ki je bila izvedena v tem primeru, ne izpolnjuje teh pogojev – odgovoriti tudi na drugo vprašanje, da bi temu sodišču dali vse elemente, ki mu lahko koristijo pri razsojanju predložene zadeve (glej v tem smislu sodbi z dne 29. aprila 2004 v zadevi Weigel, C-387/01, Recueil, str. I-4981 , točka 44, in z dne 21. februarja 2006 v zadevi Ritter-Coulais, C-152/03, ZOdl., str. I-1711 , točka 29). V zvezi s tem je treba opozoriti, da člen 10 Uredbe št. 1400/2002, kot izhaja iz uvodne izjave 36 te uredbe, uvaja prehodno obdobje, da bi imeli vsi izvajalci dovolj časa za prilagoditev sporazumov, ki so v skladu z Uredbo št. 1475/95 in še veljajo na dan, ko se ta uredba preneha uporabljati. Ta določba zato predpisuje, da prepoved iz člena 81(1) ES ne velja v obdobju od 1. oktobra 2002 do 30. septembra 2003. Iz samega besedila člena 10 Uredbe št. 1400/2002 je jasno razvidno, da je prepoved iz člena 81(1) ES veljala od 1. oktobra 2003 za sporazume, ki niso bili prilagojeni, da bi izpolnjevali pogoje za izjemo, ki jo določa ta uredba. V skladu z besedilom člena 4(1), prvi stavek, Uredbe št. 1400/2002, in kot izhaja iz njene uvodne izjave 12, izjema, ki jo določa ta uredba, ne velja za sporazume, katerih cilj je vsaj ena od nedopustnih omejitev, naštetih v členu 4(1). V nasprotju z navedbami predložitvenega sodišča in glede na navedbe vseh strank, ki so predložile stališča, iz tega sledi, da skupinska izjema, kot jo določa Uredba št. 1400/2002, po izteku navedenega prehodnega obdobja ni veljala za sporazume, ki so imeli za cilj eno od navedenih nedopustnih omejitev, čeprav so bili sklenjeni v skladu z Uredbo št. 1475/95, kakor je pravilno poudaril generalni pravobranilec v točki 30 sklepnih predlogov. Če sporazum ne izpolnjuje pogojev, ki jih določba uredba o izjemah, za pogodbene določbe, ki jih vsebuje, ne more veljati prepoved iz člena 81(1) ES, če so izpolnjeni pogoji za uporabo te določbe in če niso izpolnjeni pogoji za izjemo na podlagi člena 81(3) ES. Posledice prepovedi pogodbenih določil, ki niso v skladu s členom 81(1) ES, za vse druge dele sporazuma ali za druge obveznosti, ki iz njega izhajajo, vseeno ne spadajo v pravo Skupnosti. Zato nacionalno sodišče v skladu z upoštevnim nacionalnim pravom presodi obseg in posledice morebitne prepovedi nekaterih določil na podlagi člena 81 ES za vsa pogodbena razmerja (glej v tem smislu sodbi z dne 18. decembra 1986 v zadevi VAG France, 10/86, Recueil, str. 4071 , točki 14 in 15, in z dne 30. aprila 1998 v zadevi Cabour, C-230/96, Recueil, str. I-2055 , točka 51). Tožeči stranki v postopku v glavni stvari vseeno menita, da bi ob upoštevanju primarnosti člena 5 Uredbe št. 1475/95 in členov 4 in 10 Uredbe št. 1400/2002, nacionalno pravo morali razlagati v skladu s pravom Skupnosti, tako da prepoved pogodbenih določil, ki omejujejo konkurenco, samodejno ne povzroči neveljavnosti celotnega sporazuma. Po njunem mnenju bi tako posledico smeli predvideti le, če bi distributer brez resnega razloga zavrnil pogodbena določila, ki jih je za prilagoditev spremembi pravnega stanja predlagal dobavitelj. Tega mnenja ni mogoče sprejeti. Če je cilj sporazuma ena od nedopustnih omejitev, naštetih v členu 4 Uredbe št. 1400/2002, nikakor ni v nasprotju s pravom Skupnosti, da prepoved omejitvenih pogodbenih določil tega sporazuma po nacionalnem pravu povzroči neveljavnost celotnega sporazuma, ker ta določba, kot izhaja iz uvodne izjave 12 te uredbe, po eni strani zadeva najhujše omejitve konkurence v zadevnem sektorju in po drugi strani sama določa neuporabo skupinske izjeme za ta celoten sporazum. Na drugo vprašanje je tako treba odgovoriti, da je člen 4 Uredbe št. 1400/2002 treba razlagati tako, da se skupinska izjema, ki jo določa ta uredba, po izteku prehodnega obdobja, določenega v členu 10 te uredbe, ni uporabljala za pogodbe, ki izpolnjujejo pogoje za skupinsko izjemo, ki jo določa Uredba št. 1475/95, katerih cilj je vsaj ena od nedopustnih omejitev, ki so naštete v členu 4, tako da so lahko vsa pogodbena določila, ki omejujejo konkurenco in jih take pogodbe vsebujejo, prepovedana s členom 81(1) ES, če niso bili izpolnjeni pogoji za izjemo na podlagi člena 81(3) ES. Stroški Ker je ta postopek za stranke v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (tretji senat) razsodilo: 1. Začetek veljavnosti Uredbe Komisije (ES) št. 1400/2002 z dne 31. julija 2002 o uporabi člena 81(3) Pogodbe za skupine vertikalnih sporazumov in usklajenih ravnanj na področju motornih vozil sam po sebi ni povzročil nujnosti reorganizacije distribucijske mreže dobavitelja v smislu člena 5(3), prvi pododstavek, prva alinea, Uredbe Komisije (ES) št. 1475/95 z dne 28. junija 1995 o uporabi člena [81](3) Pogodbe za nekatere skupine sporazumov o distribuciji in servisiranju motornih vozil. Vendar je ta začetek veljavnosti lahko glede na posebno organizacijo distribucijske mreže vsakega dobavitelja zahteval tako bistvene spremembe, da jih je resnično treba šteti za reorganizacijo navedene mreže v smislu te določbe. Nacionalna sodišča in arbitražni organi morajo presoditi, ali je tako glede na vse konkretne elemente spora, ki jim je predložen. 2. Člen 4 Uredbe št. 1400/2002 je treba razlagati tako, da skupinska izjema, ki jo določa ta uredba, po izteku prehodnega obdobja, določenega v členu 10 te uredbe, ni bila uporabljiva za pogodbe, ki izpolnjujejo pogoje za skupinsko izjemo, ki jo določa Uredba št. 1475/95, katerih cilj je vsaj ena od nedopustnih omejitev, ki so naštete v členu 4, tako da so lahko vsa pogodbena določila, ki omejujejo konkurenco in jih take pogodbe vsebujejo, prepovedana s členom 81(1) ES, če niso bili izpolnjeni pogoji za izjemo na podlagi člena 81(3) ES. Podpisi ( *1 ) Jezik postopka: nemščina.

62004TJ0225

cs

Návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2003) 3971 konečné ze dne 26. listopadu 2003, kterým se orientačně rozdělují položky závazků pro jednotlivé členské státy v rámci iniciativ Společenství pro období 1994–1999, jakož i všech souvisejících a předchozích aktů Výrok Žaloba se zamítá. Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené žalovanou.

62006CJ0096

fi

Ennakkoratkaisupyyntö koskee vientitukijärjestelmän soveltamista koskevista erityisistä yksityiskohtaisista säännöistä elävien nautaeläinten hyvinvoinnin osalta kuljetuksen aikana 18.3.1998 annetun komission asetuksen (EY) N:o 615/98 ( EYVL L 82, s. 19 ) 5 artiklan 3 kohdan tulkintaa. Tämä pyyntö on esitetty asiassa, jossa kantajana on Viamex Agrar Handels GmbH (jäljempänä Viamex) ja vastaajana Hauptzollamt Hamburg-Jonas (jäljempänä Hauptzollamt) ja joka koskee elävien nautaeläinten vientitukia Libanoniin suuntautuvassa viennissä. Asiaa koskevat oikeussäännöt Asetus N:o 615/98 Naudanliha-alan yhteisestä markkinajärjestelystä 27.6.1968 annetun neuvoston asetuksen (ETY) N:o 805/68 ( EYVL L 148, s. 24 ), sellaisena kuin se on muutettuna 18.12.1997 annetulla neuvoston asetuksella (EY) N:o 2634/97 ( EYVL L 356, s. 13 ), 13 artiklan 9 kohdan toisessa alakohdassa säädetään, että vientituen maksamisen edellytyksenä elävien eläinten osalta on yhteisön lainsäädännössä vahvistettujen, eläinten hyvinvointia ja erityisesti eläinten suojelua kuljetuksen aikana koskevien säännösten noudattaminen. Asetuksen N:o 805/68, sellaisena kuin se on muutettuna asetuksella N:o 2634/97, soveltamista koskevat yksityiskohtaiset säännöt on täsmennetty asetuksella N:o 615/98. Asetuksen N:o 615/98 1 artiklassa säädetään, että elävien nautaeläinten vientitukia maksettaessa on eläinten kuljetuksen aikana siihen saakka, kunnes ne puretaan ensimmäisen kerran lopullisena määräpaikkana olevassa kolmannessa maassa, noudatettava eläinten suojelemisesta kuljetuksen aikana ja direktiivien 90/425/ETY ja 91/496/ETY muuttamisesta 19.11.1991 annetun neuvoston direktiivin 91/628/ETY ( EYVL L 340, s. 17 ), sellaisena kuin se on muutettuna 29.6.1995 annetulla neuvoston direktiivillä 95/29/EY ( EYVL L 148, s. 52 ; jäljempänä direktiivi 91/628), säännöksiä, ja mainitun asetuksen säännöksiä. Tämän asetuksen 2 artiklan mukaan eläimet tarkastetaan, kun ne viedään yhteisön tullialueelta. Virallisen eläinlääkärin on tarkastettava ja varmennettava, että eläimet suoriutuvat matkasta direktiivin 91/628 säännösten mukaisesti, että kuljetusväline, jossa elävät eläimet poistuvat yhteisön tullialueelta, on kyseisen direktiivin säännösten mukainen ja että eläimiä on varauduttu hoitamaan matkan aikana mainitun direktiivin säännösten mukaisesti. Mainitun asetuksen 2 artiklan 3 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Jos poistumispaikan eläinlääkäri katsoo 2 kohdassa tarkoitettujen vaatimusten täyttyvän, hän varmentaa tämän lisäämällä maininnan – – — Asetuksen (EY) N:o 615/98 2 artiklan mukainen tarkastus tyydyttävä — – – lyö leimansa ja kirjoittaa allekirjoituksensa asiakirjaan, jolla todistetaan eläinten poistuneen yhteisön tullialueelta, T 5 -valvontakappaleen J kohtaan tai sopivaan kohtaan kansallisessa asiakirjassa. Tarvittaessa virallinen eläinlääkäri merkitsee: — niiden eläinten lukumäärän, jotka eivät enää kykene suoriutumaan matkasta ja jotka sen tähden poistetaan tavaralähetyksestä, ja/tai — 3 artiklan 3 kohdassa tarkoitetun maininnan.” Asetuksen N:o 615/98 3 artiklan 2 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Tarkastuksesta vastaavan henkilön on laadittava kertomus, johon merkitään — kuljetusvälineestä purettujen elävien eläinten määrä, — edellisessä luetelmakohdassa tarkoitetuista eläimistä niiden eläinten määrä, joiden kunnon ja/tai terveydentilan perusteella voidaan päätellä, että eläinten suojelua kuljetuksen aikana koskevia yhteisön säännöksiä ei ole noudatettu, — onko elävät eläimet asetettu karanteeniin.” Tämän asetuksen 5 artiklan 1 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Viejän on toimitettava kaikki tarvittavat kuljetusta koskevat tiedot viimeistään vienti-ilmoitusta jättäessään sen jäsenvaltion toimivaltaiselle viranomaiselle, jossa vienti-ilmoitus hyväksytään. Viejän on ilmoitettava toimivaltaiselle viranomaiselle mahdollisista kuljetusvälinettä koskevista muutoksista samanaikaisesti tai viimeistään saadessaan niistä tiedon.” Asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan nojalla vientituen maksuhakemukseen on liitettävä todistus siitä, että kyseisen asetuksen 1 artiklaa on noudatettu, ja tämä todistus esitetään T 5 -valvontakappaleella ja tarkastuksen suorittaneen yhtiön valvontakertomuksella, johon on liitetty eläinlääkärin todistus. Asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdassa säädetään kuitenkin, että vientitukea ei makseta kuljetuksen aikana kuolleista eläimistä eikä eläimistä, joiden osalta toimivaltainen viranomainen arvioi mainitun asetuksen 5 artiklan 2 kohdassa tarkoitettujen asiakirjojen, 4 artiklassa tarkoitettujen valvontakertomusten ja/tai saatavilla olevien muiden kyseisen asetuksen 1 artiklan noudattamista koskevien seikkojen perusteella, ettei direktiiviä 91/628 ole noudatettu. Asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 6 kohdassa säädetään seuraavaa: ”Jos viejästä riippumattomista syistä 3 artiklan 1 kohdassa tarkoitettua tarkastusta ei voida suorittaa, toimivaltainen viranomainen voi viejän perustellusta pyynnöstä hyväksyä muut asiakirjat, joiden perusteella toimivaltainen viranomainen katsoo, että direktiiviä 91/628 on noudatettu.” Direktiivi 91/628 Direktiivin 91/628 5 artiklan 1 kohdan b ja c alakohdan mukaan jäsenvaltioiden on huolehdittava siitä, että kaikki luonnolliset henkilöt ja oikeushenkilöt, jotka kuljettavat eläimiä voitontavoittelutarkoituksessa, käyttävät tässä direktiivissä tarkoitettujen eläinten kuljetukseen sellaisia kuljetusvälineitä, jotka mahdollistavat tämän direktiivin liitteessä säädettyjen vaatimusten noudattamisen, ja että ne eivät kuljeta eivätkä anna kuljetettaviksi eläimiä siten, että eläimet voivat loukkaantua tai niille voi aiheutua tarpeetonta kärsimystä. Mainitun liitteen 17 kohdassa säädetään, että alusten täytyy olla varustettu siten, että eläimet voidaan kuljettaa niissä ilman, että ne voivat loukkaantua tai että niille aiheutuisi vältettävissä olevaa kärsimystä. Pääasia ja ennakkoratkaisukysymykset Ennakkoratkaisupyynnöstä ilmenee, että Viamex ilmoitti 8.3.1999 Hauptzollamt Kielille 35 elävän nautaeläimen viennistä Libanoniin Al Haijj Moustafa II -nimisellä aluksella (jäljempänä alus) ja haki tämän perusteella Hauptzollamtilta vientitukea. Hauptzollamt hylkäsi 1.2.2001 tekemällään päätöksellä hakemuksen sillä perusteella, että alus oli merkitty kuljetuksen aikaan elävien eläinten kuljetukseen soveltumattomista laivoista Euroopan yhteisöjen komission laatimaan negatiiviseen luetteloon (jäljempänä negatiivinen luettelo). Komission elintarvike- ja eläinlääkintätoimiston yksiköiden 18. ja 19.2.1997 aluksella suorittamassa tarkastuksessa oli nimittäin todettu, että aluksen osalta oli olemassa vakavia puutteita, eikä se täyttänyt direktiivin 91/628 vaatimuksia. Elintarvike- ja eläinlääkintätoimistolla on tärkeä rooli elintarviketurvallisuutta, eläinten terveyttä, kasvien terveyttä ja eläinten hyvinvointia koskevan yhteisön lainsäädännön täytäntöönpanossa ja soveltamisessa. Sen tehtävänä on erityisesti sen jäsenvaltioissa suorittamien tarkastusten ja toteuttamiensa arviointien avulla edistää tehokkaita valvontajärjestelmiä elintarviketurvallisuuden ja elintarvikkeiden laadun sekä eläinlääkinnän ja kasvitautien alalla ja varmistaa yhteisön lainsäädännön vaatimusten noudattaminen näillä aloilla Euroopan unionissa ja tavaroita Euroopan unioniin vievissä kolmansissa maissa. Lisäksi sen tehtävänä on myötävaikuttaa yhteisön politiikan valmisteluun näillä aloilla. Tämän toimiston yksiköiden aluksessa suorittamassa tarkastuksessa ilmeni yhtäältä, että sillat, pääsyt käytäville ja karsinat olivat niin huonossa kunnossa, että eläimet saattoivat loukkaantua niissä, ja toisaalta, että ne eivät estäneet eläinten karkaamista. Lisäksi sillat, pääsyt käytäville ja karsinat olivat kuluneita ja ruosteessa ja niiden kunto vaikeutti puhdistamista ja desinfiointia. Asiakirjoista käy ilmi tältä osin, että Viamex liitti vientitukihakemukseensa yhtäältä aluksen kapteenin laatiman ja Koperin (Slovenia) rajaeläinlääkäriaseman päällikön allekirjoituksellaan vahvistaman 16.10.1997 päivätyn todistuksen, jonka mukaan aluksella oli suoritettu korjaustöitä, ja toisaalta vahinkotarkastustoimisto Kähler & Prinz AG:n 22.9.1998 laatiman kertomuksen. Alus oli merkitty komission negatiiviseen luetteloon marraskuussa 1999 suoritetun tarkastuksen seurauksena aina 24.1.2000 asti, eli se oli luettelossa vielä lähes kahdeksan kuukautta nyt kysymyksessä olevan vientitapahtuman jälkeen. Viamex jätti 1.2.2001 tehdystä päätöksestä oikaisuvaatimuksen, jonka Hauptzollamt hylkäsi 18.5.2001 tekemällään päätöksellä. Viamex nosti tästä hylkäyspäätöksestä kanteen sillä perusteella, että tukilainsäädännössä ei ole säännöstä, jonka mukaan aluksen on oltava hyväksytty elävän karjan kuljetukseen; myöskään direktiivi 91/628 ei sisällä tällaista säännöstä. Hauptzollamt korostaa puolestaan, että asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaan vientituen epäämistä varten riittää, että toimivaltaisella viranomaisella on käytössään tiedot, joiden perusteella voidaan katsoa, että direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu. Tämän säännöksen mukaan toimivaltaisella viranomaisella ei ole velvollisuutta näyttää toteen sitä, että tätä direktiiviä ei ole noudatettu. Hauptzollamt ilmoittaa joka tapauksessa saaneensa 3.12.1999 haltuunsa ajan tasalle saatetun negatiivisen luettelon, jonka mukaan alus ei taaskaan ollut direktiivissä 91/628 säädettyjen edellytysten mukainen. Tämä ajan tasalle saattaminen oli tehty Ison-Britannian maatalous-, kalastus- ja elintarvikeviranomaisten marraskuussa 1999 tekemän tarkastuksen johdosta. Brittiviranomaisten tekemästä tarkastuksesta käy nimittäin ilmi, että alusta saatiin käyttää vain väliaikaisesti ja silloinkin ainoastaan lampaiden kuljetukseen. Lampaiden ja nautojen kokoeron vuoksi siitä, että alus soveltui lampaiden kuljetukseen, ei voida kuitenkaan päätellä, että se soveltuisi myös nautojen kuljetukseen. Hauptzollamt katsoi näiden tietojen perusteella, että direktiiviä 91/628 ei ollut noudatettu pääasiassa käsiteltävänä olevan kuljetuksen aikana, joten asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaiset vientituen epäämisen edellytykset täyttyivät. Katsottuaan, että pääasian ratkaiseminen riippuu asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan tulkinnasta, Finanzgericht Hamburg päätti lykätä asian käsittelyä ja esittää yhteisöjen tuomioistuimelle seuraavat ennakkoratkaisukysymykset: ”1) Sisältääkö asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohta oikeuden epäämissäännöksen sillä seurauksella, että Hauptzollamt on asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan edellytysten osalta selvitys- ja näyttövelvollinen? 2) Sen varalta, että edelliseen kysymykseen vastataan myöntävästi: Edellyttääkö asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdassa tarkoitetun arvion, jonka mukaan eläinten suojelusta kuljetuksen aikana annettua direktiiviä [91/628] ei ole noudatettu, tekeminen näyttöä siitä, että [tätä] direktiiviä on rikottu konkreettisessa tapauksessa, vai täyttääkö viranomainen selvitys- ja näyttövelvollisuutensa jo sillä, että se esittää ja näyttää toteen seikat, jotka sen kokonaistarkastelun perusteella huomattavalla todennäköisyydellä puhuvat sen puolesta, että (myöskään) kysymyksessä olevan viennin yhteydessä ei ole noudatettu direktiiviä [91/628]? 3) Kysymyksiin 1 ja 2 annettavista vastauksista riippumatta: Saako viranomainen evätä viejältä (koko) vientituen asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti, kun kysymyksessä olevan viennin osalta ei ole mitään merkkejä siitä, että (mahdollinen) direktiivin 91/628 rikkominen on heikentänyt eläinten hyvinvointia kuljetuksen aikana?” Ennakkoratkaisukysymysten tarkastelu Ensimmäinen ja toinen kysymys Ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin tiedustelee ensimmäisellä ja toisella ennakkoratkaisukysymyksellään, joita on syytä tarkastella yhdessä, onko sellaisessa tapauksessa, jossa viejä on esittänyt kaikki asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan nojalla vaadittavat asiakirjat, viejän vai toimivaltaisen viranomaisen näytettävä, että tämän artiklan 3 kohdan mukaiset edellytykset ovat täyttyneet. Jos todistustaakka on toimivaltaisella viranomaisella, ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin haluaa tietää, minkä seikkojen perusteella viranomainen voi katsoa, että direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu, ja riittääkö, että se vetoaa näihin seikkoihin, vai onko sen esitettävä näyttöä siitä, että tätä direktiiviä on rikottu konkreettisessa tapauksessa. Vakiintuneen oikeuskäytännön mukaan on tältä osin niin, että koska järjestelmä perustuu vapaaehtoisiin ilmoituksiin, viejän on – päätettyään omasta tahdostaan hyödyntää sitä – toimitettava asian kannalta merkitykselliset tiedot, jotka ovat tarpeen vientitukioikeuden vahvistamiseksi ja sen määrän määrittelemiseksi. Yhteisöjen tuomioistuin on maataloustuotteiden vientitukien järjestelmän soveltamista koskevista yhteisistä yksityiskohtaisista säännöistä 27.11.1987 annetun komission asetuksen (ETY) N:o 3665/87 ( EYVL L 351, s. 1 ) ja tällä asetuksella käyttöön otetun seuraamusjärjestelmän yhteydessä jo todennut, että tuen myöntämisen edellytyksenä on yhteisön tukijärjestelmässä oltava, että sen saaja antaa kaikki takeet nuhteettomuudestaan ja luotettavuudestaan (ks. vastaavasti asia C-210/00, Käserei Champignon Hofmeister, tuomio 11.7.2002, Kok. 2002, s. I-6453 , 41 kohta ja asia C-309/04, Fleisch-Winter, tuomio 1.12.2005, Kok. 2005, s. I-10349 , 31 kohta). Yhteisöjen tuomioistuin on todennut lisäksi, että kun viejä ilmoittaa tuotteen vientitukimenettelyn yhteydessä, hän antaa ymmärtää, että kyseinen tuote täyttää kaikki tämän vientituen myöntämiseksi vaadittavat edellytykset. Jos toimivaltainen viranomainen epäilee ilmoituksen paikkansapitävyyttä, viejän on osoitettava kansallisen oikeuden todistelusääntöjen mukaisesti, että kyseiset edellytykset täyttyvät (ks. vastaavasti em. asia Fleisch-Winter, tuomion 32 ja 35 kohta). Vientitukijärjestelmän puitteissa on säädetty tällaisesta järjestelmästä elävien nautaeläinten hyvinvoinnin osalta kuljetuksen aikana, ja viejän on näytettävä asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 1 ja 2 kohdan mukaisesti, että vientituen myöntämisen edellytykset täyttyvät. Viejän on toimitettava tätä varten yhtäältä kaikki tarvittavat kuljetusta koskevat tiedot viimeistään vienti-ilmoitusta jättäessään sen jäsenvaltion toimivaltaiselle viranomaiselle, jossa vienti-ilmoitus hyväksytään. Toisaalta sen on toimitettava, jotta se saisi vientituen, todisteet asetuksen N:o 615/98 1 artiklan säännösten ja täten direktiivin 91/628 säännösten noudattamisesta esittämällä tämän asetuksen 2 artiklan 3 kohdassa ja 3 artiklan 2 kohdassa tarkoitetut asiakirjat. Lisäksi asetuksen 5 artiklan 6 kohdan mukaan viejä saa tietyissä olosuhteissa toimittaa muita asiakirjoja, joilla vahvistetaan direktiivin 91/628 säännösten noudattaminen. Kuitenkaan, kuten asetuksen N:o 615/98 3 ja 5 artiklan tarkoituksesta käy ilmi, se, että viejä esittää nämä asiakirjat, ei ole kiistaton näyttö tämän asetuksen 1 artiklan tai direktiivin 91/628 noudattamisesta. Nimittäin tämä näyttö osoittautuu riittäväksi ainoastaan siltä osin kuin toimivaltaisella viranomaisella ei ole käytössään sellaisia seikkoja, joiden perusteella se voi katsoa, että kyseistä direktiiviä ei ole noudatettu. Tätä tulkintaa vahvistaa asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan sanamuoto, jonka mukaan toimivaltainen viranomainen voi olla maksamatta vientitukea eläimistä, joiden osalta se arvioi mainitun asetuksen 5 artiklan 2 kohdassa tarkoitettujen asiakirjojen, 4 artiklassa tarkoitettujen valvontakertomusten ja/tai saatavilla olevien muiden kyseisen asetuksen 1 artiklan noudattamista koskevien seikkojen perusteella, ettei direktiiviä 91/628 ole noudatettu. Näin ollen on todettava, että siitä huolimatta, että viejä on esittänyt asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan mukaiset asiakirjat, toimivaltainen viranomainen voi katsoa, että viejä ei ole noudattanut tämän asetuksen 1 artiklan ja direktiivin 91/628 säännöksiä, edellyttäen että erityisesti mainitun asetuksen 5 artiklan 3 kohdassa säädetyt edellytykset täyttyvät. Koska viejän tehtävänä on asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan nojalla toimittaa todiste tämän asetuksen 1 artiklan säännösten noudattamisesta, toimivaltaisen viranomaisen tehtävänä on analysoida nämä todisteet ja saatavillaan olevat kaikki muut seikat tehdäkseen päätelmän, että direktiivin 91/628 säännöksiä on tai ei ole noudatettu, ja päättääkseen siitä, onko vientitukea myönnettävä vai ei. Asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohtaa ei voida kuitenkaan tulkita siten, että toimivaltainen viranomainen saisi sen perusteella asettaa mielivaltaisesti kyseenalaisiksi viejän vientitukihakemukseen liittämät todisteet. Yhteisöjen tuomioistuin on katsonut tältä osin, että toimivaltaisen viranomaisen harkintavalta ei ole rajaton, koska se rajataan asetuksen N:o 615/98 5 artiklassa (ks. vastaavasti yhdistetyt asiat C-37/06 ja C-58/06, Viamex Agrar Handel ja ZVK, tuomio 17.1.2008,Kok. 2008, s. I-69 , 39 kohta). Tätä harkintavaltaa näyttää erityisesti rajaavan niiden seikkojen, joihin tämä viranomainen vetoaa, luonne ja todistusvoima. Näiden seikkojen luonteen osalta on syytä palauttaa mieliin, että yhteisöjen tuomioistuin on todennut muun muassa, että toimivaltainen viranomainen voi katsoa, että direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu, ainoastaan asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdassa tarkoitettujen eläinten terveyttä koskevien asiakirjojen, tämän asetuksen 4 artiklassa tarkoitettujen valvontakertomusten ja/tai sen saatavilla olevien muiden 1 artiklan noudattamista koskevien sellaisten seikkojen perusteella, joilla on vaikutusta eläinten hyvinvointiin (ks. em. yhdistetyt asiat Viamex Agrar Handel ja ZVK, tuomion 39–41 kohta). Toiseksi niiden seikkojen luonteen ja todistusvoiman, jotka voidaan ottaa huomioon, osalta on todettava, että toimivaltainen viranomainen ei voi vedota direktiivin 91/628 noudattamisen suhteen ainoastaan pelkkiin epäilyihin ja olettamuksiin asettaakseen viejän asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan mukaisesti toimittamat todisteet kyseenalaisiksi. Tällainen tulkinta veisi väistämättä mainitun asetuksen 5 artiklan 2 kohdalta sen tehokkaan vaikutuksen ja synnyttäisi viejien suhteen oikeudellista epävarmuutta vientituen maksamiseen vaadittavista edellytyksistä. Näin ollen toimivaltaisen viranomaisen on asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaan perustettava arvionsa, jonka mukaan viejän vientitukihakemukseensa liittämien asiakirjojen perusteella ei voida todistaa, että kuljetuksen aikana on noudatettu direktiivin 91/628 säännöksiä, eläinten hyvinvointia koskeviin objektiivisiin ja konkreettisiin seikkoihin, ja tarvittaessa viejän tehtävänä on osoittaa, miltä osin se näyttö, johon toimivaltainen viranomainen vetoaa sen päätelmänsä tueksi, että asetusta N:o 615/98 ja direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu, ei ole merkityksellistä (ks. vastaavasti em. asia Fleisch-Winter, tuomion 35 kohta). Toimivaltaisen viranomaisen on joka tapauksessa perusteltava päätöksensä ja ilmoitettava siinä syyt, joiden perusteella sen mielestä viejän esittämien todisteiden perusteella ei voida katsoa, että direktiivin 91/628 säännöksiä on noudatettu. Viranomaisen on tätä varten arvioitava objektiivisesti sille esitetyt asiakirjat ja osoitettava, että ne seikat, joihin se vetoaa sen kantansa tueksi, jonka mukaan vientitukihakemukseen liitetyn asiakirja-aineiston perusteella ei voida näyttää, että asiassa oli noudatettu direktiivin 91/628 merkityksellisiä säännöksiä, ovat asianmukaisia. Tällainen perusteltu päätös on nimittäin täysin välttämätön viejän kannalta, jotta se voi hakea muutosta päätökseen, jolla sen vientitukihakemus on hylätty kokonaan tai osittain. Ennakkoratkaisua pyytäneen tuomioistuimen on varmistettava pääasiassa, erityisesti Viamexin vientitukihakemukseensa liittämien asiakirjojen ja tämän tuomion 16, 21 ja 25 kohdassa mainitun negatiivisen luettelon valossa, oliko alus direktiivin 91/628 säännösten mukainen eläinten kuljetuksen aikaan. Edellä olevan perusteella ensimmäiseen ja toiseen kysymykseen on vastattava, että siitä huolimatta, että viejä on esittänyt asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan mukaisesti asiakirjat, toimivaltainen viranomainen voi katsoa, että direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu mainitun asetuksen 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti. Toimivaltainen viranomainen saa kuitenkin tehdä tämän päätelmän ainoastaan nojautumalla asetuksen N:o 615/98 5 artiklassa tarkoitettuihin asiakirjoihin, saman asetuksen 4 artiklassa tarkoitettuihin eläinten terveyttä koskeviin kertomuksiin tai kaikkiin muihin sellaisiin objektiivisiin seikkoihin, joilla on vaikutusta eläinten hyvinvointiin ja joilla viejän esittämät asiakirjat voidaan asettaa kyseenalaisiksi, ja tarvittaessa viejän tehtävänä on osoittaa, miltä osin se näyttö, johon toimivaltainen viranomainen vetoaa sen päätelmänsä tueksi, että direktiiviä 91/628 ei ole noudatettu, ei ole merkityksellistä. Kolmas kysymys Ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin haluaa tietää kolmannella kysymyksellään, saako toimivaltainen viranomainen evätä asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti vientituen, vaikka minkään seikan perusteella ei voida konkreettisesti todeta, että kuljetettujen eläinten hyvinvointi olisi heikentynyt direktiivin 91/628 säännösten noudattamatta jättämisen takia. Nyt esillä olevassa asiassa on syytä muistuttaa, että asetuksen N:o 615/98 1 artiklan ja 5 artiklan 3 kohdan sanamuodon ja tämän asetuksen tarkoituksen perusteella direktiivin 91/628 eläinten terveyttä koskevien säännösten noudattaminen on vientituen maksamista edeltävä edellytys (ks. em. yhdistetyt asiat Viamex Agrar Handel ja ZVK, tuomion 37 kohta). Lisäksi kuten julkisasiamies on todennut ratkaisuehdotuksensa 44 kohdassa, asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan sanamuodosta käy selvästi ilmi, että yhteisön lainsäätäjä asettaa vientitukien maksamisen edellytykseksi direktiivin 91/628 säännösten noudattamisen siitä riippumatta, voidaanko eläimille todeta aiheutuneen kuljetuksen aikana konkreettista haittaa sen johdosta, ettei direktiivin 91/628 säännöksiä ole noudatettu. Näyttää nimittäin siltä, että yhteisön lainsäätäjä on katsonut tieteellisten ja eläinlääkintäalan tutkimusten sekä eläinsuojelualalla yhteisön lainsäädännön soveltamisen osalta toteutettujen arviointien perusteella, että heti kun direktiivin 91/628 eläinten terveyttä koskevia säännöksiä ei enää noudateta, eläinten hyvinvointi saattaa vaarantua, eikä sitä voida enää taata. Tällainen lähestymistapa on täysin perusteltu sen takia, että toimivaltaisen viranomaisen ei ole aina mahdollista todeta käytännössä, että eläimet ovat konkreettisesti kärsineet tai loukkaantuneet mainittujen säännösten noudattamatta jättämisen takia. Tällaisessa tilanteessa toimivaltaisella viranomaisella, joka toteaa, että vastoin erityisesti direktiivin 91/628 liitteessä olevaa 17 kohtaa alusta ei ole varustettu siten, että eläimet voidaan kuljettaa siinä ilman, että ne loukkaantuisivat tai että niille ei aiheutuisi vältettävissä olevaa kärsimystä, on oikeus evätä vientituki. Toimivaltaisen viranomaisen tehtävänä on arvioida, onko direktiivin 91/628 säännöksen noudattamatta jättäminen vaikuttanut eläinten hyvinvointiin, voidaanko tällainen laiminlyönti tarvittaessa korjata ja johtaako se välttämättä vientituen menettämiseen, alentamiseen vai säilyttämiseen. Saman viranomaisen tehtävänä on myös päättää, onko vientitukea alennettava suhteellisesti niiden eläinten lukumäärän mukaan, jotka sen mukaan ovat voineet kärsiä direktiivin 91/628 noudattamatta jättämisestä, vai onko kyseistä tukea syytä olla maksamatta, koska mainitun direktiivin jonkin säännöksen noudattamatta jättäminen on vaikuttanut kaikkien eläinten hyvinvointiin (ks. em. yhdistetyt asiat Viamex Agrar Handel ja ZVK, tuomion 44 kohta). Kolmanteen kysymykseen on näin ollen vastattava, että toimivaltainen viranomainen saa asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti evätä vientituen direktiivin 91/628 eläinten terveyttä koskevien säännösten noudattamatta jättämisen perusteella, vaikka minkään seikan perusteella ei voida päätyä siihen, että kuljetettujen eläinten hyvinvointi olisi konkreettisesti heikentynyt. Oikeudenkäyntikulut Pääasian asianosaisten osalta asian käsittely yhteisöjen tuomioistuimessa on välivaihe kansallisessa tuomioistuimessa vireillä olevan asian käsittelyssä, minkä vuoksi kansallisen tuomioistuimen asiana on päättää oikeudenkäyntikulujen korvaamisesta. Oikeudenkäyntikuluja, jotka ovat aiheutuneet muille kuin näille asianosaisille huomautusten esittämisestä yhteisöjen tuomioistuimelle, ei voida määrätä korvattaviksi. Näillä perusteilla yhteisöjen tuomioistuin (kolmas jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti: 1) Siitä huolimatta, että viejä on esittänyt vientitukijärjestelmän soveltamista koskevista erityisistä yksityiskohtaisista säännöistä elävien nautaeläinten hyvinvoinnin osalta kuljetuksen aikana 18.3.1998 annetun komission asetuksen (EY) N:o 615/98 5 artiklan 2 kohdan mukaisesti asiakirjat, toimivaltainen viranomainen voi katsoa, että eläinten suojelemisesta kuljetuksen aikana ja direktiivien 90/425/ETY ja 91/496/ETY muuttamisesta 19.11.1991 annettua neuvoston direktiiviä 91/628/ETY, sellaisena kuin se on muutettuna 29.6.1995 annetulla neuvoston direktiivillä 95/29/EY, ei ole noudatettu mainitun asetuksen 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti. Toimivaltainen viranomainen saa kuitenkin tehdä tämän päätelmän ainoastaan nojautumalla asetuksen N:o 615/98 5 artiklassa tarkoitettuihin asiakirjoihin, saman asetuksen 4 artiklassa tarkoitettuihin eläinten terveyttä koskeviin kertomuksiin tai kaikkiin muihin sellaisiin objektiivisiin seikkoihin, joilla on vaikutusta eläinten hyvinvointiin ja joilla viejän esittämät asiakirjat voidaan asettaa kyseenalaisiksi, ja tarvittaessa viejän tehtävänä on osoittaa, miltä osin se näyttö, johon toimivaltainen viranomainen vetoaa sen päätelmänsä tueksi, että direktiiviä 91/628, sellaisena kuin se on muutettuna direktiivillä 95/29, ei ole noudatettu, ei ole merkityksellistä. 2) Toimivaltainen viranomainen saa asetuksen N:o 615/98 5 artiklan 3 kohdan mukaisesti evätä vientituen direktiivin 91/628, sellaisena kuin se on muutettuna direktiivillä 95/29, eläinten terveyttä koskevien säännösten noudattamatta jättämisen perusteella, vaikka minkään seikan perusteella ei voida päätyä siihen, että kuljetettujen eläinten hyvinvointi olisi konkreettisesti heikentynyt. Allekirjoitukset ( *1 ) Oikeudenkäyntikieli: saksa.

62004CJ0289

el

, η Επιτροπή επέβαλε στις εγκαλούμενες επιχειρήσεις πρόστιμα, το ποσό των οποίων υπολογίστηκε σύμφωνα με τη μεθοδολογία που εκτίθεται στις κατευθυντήριες γραμμές για τον υπολογισμό των προστίμων που επιβάλλονται δυνάμει του άρθρου 15, παράγραφος 2, του κανονισμού 17 και του άρθρου 65, παράγραφος 5, της Συνθήκης ΕΚΑΧ […] καθώς και στην ανακοίνωση σχετικά με τη μη επιβολή ή τη μείωση των προστίμων σε περιπτώσεις συμπράξεων […]. 17      Με το άρθρο 3 της [επίμαχης] αποφάσεως επιβάλλονται τα ακόλουθα πρόστιμα: […] SDK: 17,4 εκατομμύρια ευρώ· […] 18      Το άρθρο 4 του διατακτικού διατάσσει τις οικείες επιχειρήσεις να καταβάλουν τα πρόστιμα εντός τριών μηνών από την κοινοποίηση της [επίμαχης] αποφάσεως, διότι άλλως θα όφειλαν να καταβάλουν τόκους με επιτόκιο 8,04 %.» Η διαδικασία ενώπιον του Πρωτοδικείου και η αναιρεσιβαλλόμενη απόφαση 6       Η SDK και άλλες επιχειρήσεις στις οποίες είχε απευθυνθεί η επίμαχη απόφαση άσκησαν ενώπιον του Πρωτοδικείου προσφυγές ακυρώσεως της αποφάσεως αυτής. 7       Στην αναιρεσιβαλλόμενη απόφαση, το Πρωτοδικείο αποφάνθηκε μεταξύ άλλων ως εξής: «[…] 4)      Στην υπόθεση T-245/01, Showa Denko κατά Επιτροπής: –       ορίζει το ποσό του προστίμου που επιβλήθηκε στην προσφεύγουσα με το άρθρο 3 της αποφάσεως 2002/271 στα 10 440 000 ευρώ· –       απορρίπτει την προσφυγή κατά τα λοιπά· […]». Τα αιτήματα των διαδίκων ενώπιον του Δικαστηρίου 8       Η SDK ζητεί από το Δικαστήριο: –       να αναιρέσει εν μέρει την αναιρεσιβαλλόμενη απόφαση· –       να μειώσει στο ποσό των 6 960 000 ευρώ το πρόστιμο που της επιβλήθηκε ή να το μειώσει στο ποσό που το Δικαστήριο θα κρίνει κατάλληλο μετά την άσκηση της εξουσίας του εκτιμήσεως· –       να διατάξει οποιοδήποτε άλλο μέτρο κρίνει κατάλληλο· –       να καταδικάσει την Επιτροπή στα δικαστικά έξοδα. 9       Η Επιτροπή ζητεί από το Δικαστήριο: –       να απορρίψει την αίτηση αναιρέσεως· –       να καταδικάσει την αναιρεσείουσα στα δικαστικά έξοδα. Επί της αιτήσεως αναιρέσεως 10     Η SDK διατυπώνει τέσσερις λόγους αναιρέσεως με τους οποίους προβάλλει ότι κακώς ελήφθη υπόψη «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» στηριζόμενος στον παγκόσμιο κύκλο εργασιών, ότι εσφαλμένως εφαρμόστηκαν τα κριτήρια για τον καθορισμό του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή», ότι εμφιλοχώρησε νομική πλάνη και υπάρχει ελαττωματική αιτιολογία όσον αφορά τον συνυπολογισμό των προστίμων και υποχρεώσεων που επιβλήθηκαν στην αναιρεσείουσα σε τρίτα κράτη και ότι προσβλήθηκαν τα θεμελιώδη δικαιώματα της αναιρεσείουσας για δίκαιη δίκη. Επί του πρώτου λόγου αναιρέσεως σχετικά με την εφαρμογή «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή» στηριζόμενου στον παγκόσμιο κύκλο εργασιών Επιχειρήματα των διαδίκων 11     Η SDK ισχυρίζεται ότι το μέγεθος της επιχειρήσεως καθώς και ο παγκόσμιος κύκλος εργασιών της, και όχι εκείνος που πραγματοποιήθηκε χάρη στα προϊόντα που αφορούν οι συμφωνίες μεταξύ των μερών της συμπράξεως, είχαν ήδη ληφθεί υπόψη από την Επιτροπή όταν η τελευταία καθόρισε τις τρεις κατηγορίες των βασικών προστίμων που σκόπευε να επιβάλει στις διάφορες επιχειρήσεις. Κατά συνέπεια, οι παράγοντες αυτοί δεν μπορούσαν να δικαιολογήσουν πρόσθετη αύξηση του προστίμου. Επιπλέον, ο «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» μπορεί να εφαρμοστεί μόνο για λόγους αποτροπής. 12     Η SDK θεωρεί ότι το Πρωτοδικείο, στις σκέψεις 241, 242 και 370 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, παρέλειψε να εκθέσει τη θεωρία ότι ο πραγματοποιηθείς παγκόσμιος κύκλος εργασιών και όχι εκείνος που επηρεάστηκε από τις συμφωνίες μεταξύ επιχειρήσεων πρέπει να λαμβάνεται υπόψη για τον υπολογισμό του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή». Το Πρωτοδικείο παράθεσε ορισμένους παράγοντες που δεν περιλαμβάνονται στις κατευθυντήριες γραμμές και που κανένας από αυτούς δεν αφορά το στοιχείο της αποτροπής. 13     Η Επιτροπή ισχυρίζεται ότι το Πρωτοδικείο σωστά έκρινε, στις σκέψεις 241 και 242 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, ότι το πρόστιμο που επιβλήθηκε στην αναιρεσείουσα μπορούσε να στηριχθεί στον παγκόσμιο κύκλο εργασιών της. 14     Η Επιτροπή υπενθυμίζει ότι το Πρωτοδικείο έκρινε ότι, γενικά, οι επιχειρήσεις μεγάλου μεγέθους έχουν μεγαλύτερους χρηματοοικονομικούς πόρους και καλύτερη γνώση του δικαίου του ανταγωνισμού απ’ ό,τι οι επιχειρήσεις μικρότερου μεγέθους. Κατά συνέπεια, το Πρωτοδικείο επικαλέστηκε τον κανόνα ότι μια παράβαση από μια επιχείρηση η οποία έχει σημαντικούς χρηματοοικονομικούς πόρους μπορεί, κατ’ αρχήν, να επιφέρει την επιβολή μη δυσανάλογου μεγαλύτερου προστίμου από εκείνο που επιβάλλεται σε μια επιχείρηση η οποία διέπραξε την ίδια παράβαση αλλά δεν έχει τους πόρους αυτούς. Εκτίμηση του Δικαστηρίου 15     Πρέπει να υπογραμμιστεί κατ’ αρχάς ότι, όπως ο γενικός εισαγγελέας παρατήρησε στα σημεία 24 και 34 των προτάσεών του, ο παγκόσμιος κύκλος εργασιών ελήφθη υπόψη από την Επιτροπή μόνο για τον καθορισμό του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή». Αντιθέτως, για τον καθορισμό του βασικού ποσού του προστίμου, η Επιτροπή έλαβε υπόψη μόνο τον παγκόσμιο κύκλο εργασιών για τα προϊόντα που αποτελούσαν το αντικείμενο της συμπράξεως. 16     Όσον αφορά την έννοια της «αποτροπής», πρέπει να υπομνησθεί ότι η αποτροπή αποτελεί ένα από τα στοιχεία που πρέπει να λαμβάνονται υπόψη κατά τον υπολογισμό του ποσού του προστίμου. Συγκεκριμένα, αποτελεί πάγια νομολογία (βλ., μεταξύ άλλων, την απόφαση της 7ης Ιουνίου 1983, 100/80 έως 103/80, Musique Diffusion française κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1983, σ. 1825, σκέψεις 105 και 106) ότι τα πρόστιμα που επιβάλλονται λόγω παραβάσεων του άρθρου 81 ΕΚ και που προβλέπονται από το άρθρο 15, παράγραφος 2, του κανονισμού 17 έχουν ως αντικείμενο να κολάσουν τις παράνομες πράξεις των σχετικών επιχειρήσεων και να αποτρέψουν τόσο τις εν λόγω επιχειρήσεις όσο και άλλους επιχειρηματίες να παραβούν στο μέλλον τους κανόνες του κοινοτικού δικαίου του ανταγωνισμού. Έτσι, η Επιτροπή, όταν υπολογίζει το ποσό του προστίμου, μπορεί να λάβει υπόψη, μεταξύ άλλων, το μέγεθος και την οικονομική ισχύ της σχετικής επιχειρήσεως (βλ. την προαναφερθείσα απόφαση Musique Diffusion française κ.λπ. κατά Επιτροπής, σκέψεις 119 έως 121). 17     Πρέπει να προστεθεί ότι, όπως έπραξε το Πρωτοδικείο στη σκέψη 239 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, το Δικαστήριο έχει υπογραμμίσει ειδικά ότι ο συνυπολογισμός του συνολικού κύκλου εργασιών κάθε επιχειρήσεως η οποία αποτελεί μέρος μιας συμπράξεως προσφέρεται για τον καθορισμό του ποσού του προστίμου (βλ., στο ίδιο πνεύμα, τις αποφάσεις της 16ης Νοεμβρίου 2000, C-291/98 P, Sarrió κατά Επιτροπής, Συλλογή 2000, σ. I-9991, σκέψεις 85 και 86, και της 14ης Ιουλίου 2005, C-57/02 P, Acerinox κατά Επιτροπής, Συλλογή 2005, σ. I-6689, σκέψεις 74 και 75). 18     Υπό τις συνθήκες αυτές, το Πρωτοδικείο σωστά έκρινε, στη σκέψη 241 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, ότι η αναιρεσείουσα, λόγω του «τεράστιου» συνολικού κύκλου εργασιών της σε σχέση με αυτόν των άλλων μερών της συμπράξεως, θα κινητοποιούσε ευκολότερα τα αναγκαία κεφάλαια για την πληρωμή του προστίμου, πράγμα που, για να υπάρξει επαρκές αποτρεπτικό αποτέλεσμα του προστίμου αυτού, δικαιολογούσε την εφαρμογή πολλαπλασιαστή. 19     Κατά συνέπεια, ο πρώτος λόγος αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί. Επί του δευτέρου λόγου αναιρέσεως σχετικά με την εφαρμογή του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή» 20     Η SDK υποστηρίζει ότι το Πρωτοδικείο δεν παρέθεσε κανένα κατάλληλο κριτήριο για να δικαιολογήσει τον τρόπο που ο «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» εφαρμόστηκε στην αναιρεσείουσα. Ο δεύτερος λόγος αναιρέσεως έχει τέσσερα σκέλη. Πρώτο σκέλος: κριτήρια αυξήσεως των προστίμων –       Επιχειρηματολογία των διαδίκων 21     Η SDK ισχυρίζεται ότι τα πρόστιμα πρέπει να αυξάνονται για λόγους αποτροπής μόνο με μέτρο και μόνο για προσήκοντες λόγους. Συγκεκριμένα, εν προκειμένω, συντρέχουν ιδιαίτερες περιστάσεις που δικαιολογούν πρόστιμο μικρότερου ποσού από εκείνο που επιβλήθηκε. 22     Η Επιτροπή υπογραμμίζει ότι το αποτρεπτικό αποτέλεσμα ενός προστίμου και η δυνατότητα εφαρμογής πολλαπλασιαστή έχουν σκοπό ειδικά να εμποδίσουν άλλες επιχειρήσεις να παραβούν στο μέλλον τους κοινοτικούς κανόνες ανταγωνισμού. Κατά συνέπεια, ο αποτρεπτικός χαρακτήρας ενός προστίμου δεν μπορεί να καθοριστεί με γνώμονα μόνο την ιδιαίτερη κατάσταση της σχετικής επιχειρήσεως. –       Εκτίμηση του Δικαστηρίου 23     Πρέπει να επισημανθεί ότι, όπως προκύπτει από πάγια νομολογία και από τις προτάσεις του γενικού εισαγγελέα (βλ. τα σημεία 53 έως 55), το πρόστιμο που επιβάλλεται σε μια επιχείρηση μπορεί να υπολογιστεί με την εφαρμογή αποτρεπτικού συντελεστή και ότι ο πιο πάνω συντελεστής αξιολογείται με γνώμονα πλειάδα στοιχείων και όχι μόνο την ιδιαίτερη κατάσταση της σχετικής επιχειρήσεως. 24     Κατά συνέπεια, το Πρωτοδικείο χωρίς να υποπέσει σε νομική πλάνη αξιολόγησε, στις σκέψεις 241 έως 243 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, τα κριτήρια βάσει των οποίων η Επιτροπή καθόρισε τον «αποτρεπτικό πολλαπλασιαστή» που εφάρμοσε στο πρόστιμο το οποίο επέβαλε στην αναιρεσείουσα. 25     Επομένως, το πρώτο σκέλος αυτού του λόγου αναιρέσεως δεν μπορεί να γίνει δεκτό. Δεύτερο σκέλος: «εξατομίκευση» μιας επιχειρήσεως για λόγους «αποτροπής» –       Επιχειρηματολογία των διαδίκων 26     Η SDK θεωρεί ότι το Πρωτοδικείο δεν εξήγησε τις περιστάσεις που καθιστούσαν δυνατή την εξατομίκευση της αναιρεσείουσας προκειμένου να αυξηθεί το πρόστιμο για λόγους αποτροπής. Συγκεκριμένα, η για τον σκοπό αυτόν ανάγκη εξατομικεύσεως μιας επιχειρήσεως πρέπει να αξιολογείται με γνώμονα την ιδιαίτερη στάση της επιχειρήσεως αυτής και όχι το μέγεθός της. 27     Η Επιτροπή σημειώνει ότι το Πρωτοδικείο σωστά έλαβε υπόψη τις ιδιαίτερες για την αναιρεσείουσα περιστάσεις που χρησίμευσαν για τον καθορισμό του ποσού του προστίμου για λόγους αποτροπής. Εν προκειμένω, το μέγεθος και η ισχύς της σχετικής επιχειρήσεως αποτελούσαν στοιχεία που άρμοζε να ληφθούν υπόψη. –       Εκτίμηση του Δικαστηρίου 28     Πρέπει να υπομνησθεί κατ’ αρχάς ότι από τις σκέψεις 241 έως 247 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως προκύπτει επαρκώς κατά νόμον ότι η Επιτροπή έλαβε υπόψη τις ιδιαίτερες για την αναιρεσείουσα περιστάσεις στο πλαίσιο των εκτιμήσεων της Επιτροπής σχετικά με την αύξηση του προστίμου για λόγους αποτροπής. 29     Πρέπει επίσης να επισημανθεί ότι, όπως προκύπτει από τη νομολογία του Δικαστηρίου, το μέγεθος της σχετικής επιχειρήσεως αποτελεί έναν από τους παράγοντες που μπορούν να ληφθούν υπόψη για τον υπολογισμό του προστίμου και, επομένως, για τον καθορισμό του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή» (βλ., μεταξύ άλλων, την προαναφερθείσα απόφαση Musique Diffusion française κ.λπ. κατά Επιτροπής και την απόφαση της 28ης Ιουνίου 2005, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P έως C-208/02 P και C-213/02 P, Dansk Rørindustri κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2005, σ. I-5425, σκέψεις 242 και 243). 30     Κατά συνέπεια, το Πρωτοδικείο δεν υπέπεσε σε νομική πλάνη όταν έκρινε, στη σκέψη 242 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, ότι η αναιρεσείουσα, με το να ισχυριστεί ότι ένα δίκαιο πρόστιμο δεν μπορεί παρά να έχει ως σκοπό να αποκατασταθεί η ζημία που προκλήθηκε στον ελεύθερο ανταγωνισμό και ότι, προς τούτο, πρέπει να αξιολογηθούν η πιθανότητα αποκαλύψεως της συμπράξεως και τα προσδοκώμενα κέρδη των μερών της, επικαλέστηκε υποθετικές και υπερβολικά αβέβαιες παραμέτρους για την αξιολόγηση των πραγματικών χρηματοοικονομικών πόρων μιας επιχειρήσεως. 31     Κατά συνέπεια, το δεύτερο σκέλος του δευτέρου λόγου αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί. Τρίτο σκέλος: αυθαίρετος και αδικαιολόγητος χαρακτήρας του εφαρμοσθέντος «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή» –       Επιχειρηματολογία των διαδίκων 32     Η SDK παρατηρεί ότι η οικονομική ανάλυση της αποτροπής επιβεβαιώνει ότι ο εφαρμοσθείς «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» είναι αυθαίρετος και αδικαιολόγητος. Συγκεκριμένα, αν ένα αυξημένο πρόστιμο δικαιολογείται για λόγους αποτροπής, το πρόστιμο που προορίζεται να παραγάγει τέτοια αποτελέσματα πρέπει να υπολογιστεί με γνώμονα τόσο τα κέρδη ή οφέλη που η σχετική επιχείρηση θα μπορούσε να υπολογίσει ότι θα είχε από την παράβαση αν δεν αποκαλυπτόταν η παράνομη συμπεριφορά όσο και την πιθανότητα αποκαλύψεως της συμπεριφοράς αυτής. 33     Η SDK θεωρεί ότι το Πρωτοδικείο παρέβλεψε το γεγονός ότι οι μεγάλες εταιρίες που παράγουν ευρύ φάσμα προϊόντων, ανεξαρτήτως του αν έχουν «οικονομική ισχύ», δεν είναι λιγότερο ευαίσθητες στα πρόστιμα απ’ ό,τι οι εταιρίες που παράγουν μόνο το ίδιο προϊόν. Συγκεκριμένα, η οικονομική θεωρία αποδεικνύει ότι οι μεγάλες επιχειρήσεις είναι τουλάχιστον το ίδιο προσεκτικές για την ελαχιστοποίηση των νομικών τους υποχρεώσεων και του λοιπού κόστους τους όσο και οι επιχειρήσεις μικρότερου μεγέθους. Κατά συνέπεια, «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» δικαιολογείται μόνο με γνώμονα την πραγματική και αποδεδειγμένη στάση της σχετικής επιχειρήσεως. Πάντως, η SDK δεν είχε ενεργό μέρος στη σύμπραξη και δεν ανέπτυξε καμία στρατηγική εξαλείψεως του ανταγωνισμού στον σχετικό τομέα. 34     Η Επιτροπή ισχυρίζεται ότι τα επιχειρήματα της αναιρεσείουσας είναι αλυσιτελή και ότι η συμπεριφορά μιας επιχειρήσεως είναι ένα στοιχείο που ως επιβαρυντική ή ελαφρυντική περίσταση πρέπει να λαμβάνεται υπόψη σε μεταγενέστερο στάδιο της διαδικασίας καθορισμού των προστίμων. 35     Η Επιτροπή θεωρεί ότι το Πρωτοδικείο κατέδειξε ότι τα κέρδη που προσδοκώνται από μια παράβαση και η πιθανότητα αποκαλύψεως της παραβάσεως αυτής παραείναι αόριστα και θεωρητικά στοιχεία για να αποτελέσουν βάση για τον καθορισμό του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή». –       Εκτίμηση του Δικαστηρίου 36     Πρέπει να υπομνησθεί ότι, κατά πάγια νομολογία, η Επιτροπή έχει ιδιαιτέρως ευρεία διακριτική εξουσία όσον αφορά την επιλογή των στοιχείων που πρέπει να ληφθούν υπόψη για τον καθορισμό του ποσού των προστίμων, όπως, μεταξύ άλλων, οι ιδιαίτερες περιστάσεις της υποθέσεως, το πλαίσιό της και ο αποτρεπτικός χαρακτήρας των προστίμων, και τούτο χωρίς να είναι αναγκαίο να γίνει παραπομπή σε δεσμευτικό ή εξαντλητικό κατάλογο των κριτηρίων που πρέπει οπωσδήποτε να ληφθούν υπόψη (βλ., μεταξύ άλλων, τη διάταξη της 25ης Μαρτίου 1996, C-137/95 P, SPO κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 1996, σ. I-1611, σκέψη 54, και την απόφαση της 17ης Ιουλίου 1997, C-219/95 P, Ferriere Nord κατά Επιτροπής, Συλλογή 1997, σ. I-4411, σκέψη 33). 37     Εξάλλου, όσον αφορά το επιχείρημα της αναιρεσείουσας ότι η εφαρμογή «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή» δεν δικαιολογείται καθόσον η αναιρεσείουσα δεν είχε ενεργό μέρος στη σύμπραξη, πρέπει να υπομνησθεί, όπως σωστά παρατήρησε ο γενικός εισαγγελέας στο σημείο 65 των προτάσεών του, ότι η περίσταση αυτή, αν υποτεθεί αποδεδειγμένη, θα μπορέσει να ληφθεί υπόψη μόνο σε μεταγενέστερο στάδιο της διαδικασίας καθορισμού του προστίμου αλλά, αυτή καθ’ εαυτή, δεν έχει συνέπειες για την αξιολόγηση αυτής ταύτης της σοβαρότητας της συμπράξεως. 38     Επομένως, το Πρωτοδικείο δεν υπέπεσε σε νομική πλάνη στο πλαίσιο των εκτιμήσεών του σχετικά με την κατάσταση της αναιρεσείουσας οι οποίες περιλαμβάνονται στις σκέψεις 242 και 243 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως. 39     Κατά συνέπεια, το τρίτο σκέλος του δευτέρου λόγου αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί. Τέταρτο σκέλος: δυσανάλογος χαρακτήρας της αυξήσεως του προστίμου –       Επιχειρηματολογία των διαδίκων 40     Η SDK σημειώνει ότι το ποσοστό αυξήσεως του προστίμου είναι δυσανάλογο λόγω του μικρού μεριδίου αγοράς το οποίο έχει στον ΕΟΧ. Επιπλέον, ανάλυση του προσαρμοσμένου βασικού προστίμου αποδεικνύει ότι το πρόστιμο που την αφορά είναι δυσανάλογο σε σχέση με εκείνα που επιβλήθηκαν στα άλλα μέρη της συμπράξεως. 41     Η Επιτροπή εξηγεί ότι η επιχειρηματολογία της αναιρεσείουσας στηρίζεται σε σύγκριση του προσαρμοσμένου βασικού προστίμου με τα πρόστιμα άλλων μερών της συμπράξεως και με τον ετήσιο κύκλο εργασιών της αναιρεσείουσας στον ΕΟΧ. Πάντως, οι συγκρίσεις αυτές δεν έχουν σημασία, καθόσον οι υπολογισμοί που προβλήθηκαν στηρίζονται εξ ολοκλήρου στην εσφαλμένη προϋπόθεση ότι η οικονομική ισχύς της αναιρεσείουσας έπρεπε να αξιολογηθεί με βάση τον κύκλο εργασιών στην αγορά του σχετικού προϊόντος στον ΕΟΧ. –       Εκτίμηση του Δικαστηρίου 42     Πρέπει να σημειωθεί ότι, όπως σωστά παρατήρησε ο γενικός εισαγγελέας στο σημείο 68 των προτάσεών του, η επιχειρηματολογία της αναιρεσείουσας στηρίζεται στην εσφαλμένη προϋπόθεση ότι ο «αποτρεπτικός πολλαπλασιαστής» δεν μπορεί να στηριχθεί στο συνολικό κύκλο εργασιών της σχετικής επιχειρήσεως. 43     Πρέπει να προστεθεί ότι, όπως σωστά έκρινε το Πρωτοδικείο στη σκέψη 198 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, η αναιρεσείουσα θα είχε ανταμειφθεί αν η Επιτροπή είχε υπολογίσει το βασικό ποσό του προστίμου με βάση τον μικρό κύκλο εργασιών της SDK στον ΕΟΧ, καθόσον στο πλαίσιο της επίμαχης συμπράξεως η επιχείρηση αυτή είχε δεχθεί να μην ανταγωνίζεται στην τελευταία αγορά, αφήνοντας έτσι άλλους παραγωγούς να καταρτίζουν συμφωνίες όσον αφορά τις σχετικές τιμές τους. 44     Κατά συνέπεια, ούτε το τέταρτο σκέλος αυτού του λόγου αναιρέσεως μπορεί να γίνει δεκτό. 45     Επομένως, ο δεύτερος λόγος αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί στο σύνολό του. Επί του τρίτου λόγου αναιρέσεως σχετικά με νομική πλάνη και έλλειψη αιτιολογίας όσον αφορά τον συνυπολογισμό των προστίμων και υποχρεώσεων που επιβλήθηκαν στην αναιρεσείουσα σε τρίτα κράτη Επιχειρηματολογία των διαδίκων 46     Η SDK ισχυρίζεται ότι το Πρωτοδικείο υπέπεσε σε νομική πλάνη όταν έκρινε ότι η Επιτροπή μπορούσε, αφενός, να στηριχθεί στον παγκόσμιο κύκλο εργασιών για να υπολογίσει το βασικό πρόστιμο καθώς και τον «αποτρεπτικό πολλαπλασιαστή» και, αφετέρου, να μη λάβει υπόψη το γεγονός ότι η αναιρεσείουσα είχε ήδη γίνει το αντικείμενο διώξεων στις Ηνωμένες Πολιτείες, στον Καναδά και στην Ιαπωνία και ότι τα κράτη αυτά τής είχαν ήδη επιβάλει πρόστιμα. 47     Κατά την αναιρεσείουσα, αν ο παγκόσμιος κύκλος εργασιών έπρεπε να ληφθεί υπόψη για λόγους αποτροπής, τα πρόστιμα που έπρεπε να πληρωθούν σε άλλα κράτη έπρεπε να συνυπολογιστούν για να καθοριστεί το ποσό του πρόσθετου κοινοτικού προστίμου που απαιτούνταν για να υπάρξει κατάλληλο αποτρεπτικό αποτέλεσμα. Συγκεκριμένα, το αποτρεπτικό αποτέλεσμα εξαρτάται από το συνολικό κόστος της παράνομης συμπεριφοράς, το οποίο περιλαμβάνει όχι μόνον τα πρόστιμα που επιβάλλονται εντός του ΕΟΧ, αλλά και εκείνα που επιβάλλονται αλλού. 48     Κατά συνέπεια, η SDK θεωρεί, ότι το Πρωτοδικείο υπέπεσε σε νομική πλάνη όταν ενέκρινε ένα πρόστιμο που συνεπαγόταν διπλή μέτρηση, δυσανάλογη με οποιοδήποτε δικαιολογήσιμο αποτρεπτικό αποτέλεσμα. 49     Η Επιτροπή παρατηρεί ότι η αρχή non bis in idem δεν παραβιάστηκε από το Πρωτοδικείο. Σημειώνει ότι τα πρόστιμα που επιβλήθηκαν από τις αρχές τρίτων κρατών επιβλήθηκαν για παραβάσεις του ισχύοντος στα κράτη αυτά δικαίου του ανταγωνισμού και δεν υπάρχει διασταύρωση με την αρμοδιότητα της Επιτροπής να επιβάλλει πρόστιμα στις επιχειρήσεις για περιορισμούς του ανταγωνισμού εντός της κοινής αγοράς. Συγκεκριμένα, η Επιτροπή και το Πρωτοδικείο αποφαίνονται μόνον επί των περιορισμών αυτών και οι δραστηριότητες σχετικά με τρίτα κράτη δεν εμπίπτουν στο πεδίο εφαρμογής του κοινοτικού δικαίου. Εκτίμηση του Δικαστηρίου 50     Πρέπει να υπομνησθεί κατ’ αρχάς ότι η αρχή non bis in idem, την οποία διατυπώνει και το άρθρο 4 του πρωτοκόλλου 7 της Ευρωπαϊκής Συμβάσεως για την Προάσπιση των Δικαιωμάτων του Ανθρώπου και των Θεμελιωδών Ελευθεριών, αποτελεί θεμελιώδη αρχή του κοινοτικού δικαίου της οποίας την τήρηση εξασφαλίζει ο δικαστής (βλ., μεταξύ άλλων, τις αποφάσεις της 5ης Μαΐου 1966, 18/65 και 35/65, Gutmann κατά Επιτροπής ΕΚΑΕ, Συλλογή 1966, ξενόγλωσσες εκδόσεις, σ. 149 και συγκεκριμένα σ. 172, και της 15ης Οκτωβρίου 2002, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P έως C-252/99 P και C-254/99 P, Limburgse Vinyl Maatschappij κ.λπ. κατά Επιτροπής, Συλλογή 2002, σ. I-8375, σκέψη 59). 51     Για να εξεταστεί το βάσιμο του ισχυρισμού περί παραβιάσεως της αρχής αυτής, πρέπει επίσης να επισημανθεί ότι, όπως σωστά έκρινε το Πρωτοδικείο στη σκέψη 140 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, το Δικαστήριο δεν έχει ακόμη επιλύσει το ζήτημα αν η Επιτροπή οφείλει να καταλογίσει μια κύρωση που επιβλήθηκε από τις αρχές τρίτου κράτους όταν είναι πανομοιότυπα τα πραγματικά περιστατικά που έχουν γίνει δεκτά κατά μιας επιχειρήσεως από το κοινοτικό αυτό όργανο και από τις πιο πάνω αρχές, αλλά το Δικαστήριο έχει ορίσει ότι το πανομοιότυπο των πραγματικών περιστατικών που προσάπτονται από την Επιτροπή και από τις αρχές τρίτου κράτους αποτελεί προϋπόθεση για την εξέταση του πιο πάνω ζητήματος. 52     Όσον αφορά το πεδίο εφαρμογής της αρχής non bis in idem σχετικά με καταστάσεις όπου οι αρχές τρίτου κράτους έχουν παρέμβει βάσει των εξουσιών τους για την επιβολή κυρώσεων στον τομέα του εφαρμοστέου στο κράτος αυτό δικαίου του ανταγωνισμού, πρέπει να υπομνησθεί ότι η επίμαχη σύμπραξη εντάσσεται σε διεθνές πλαίσιο το οποίο χαρακτηρίζεται ιδίως από την παρέμβαση, στην αντίστοιχη επικράτειά τους, εννόμων τάξεων τρίτων κρατών. 53     Εν προκειμένω, διαπιστώνεται ότι η στο πλαίσιο της εδαφικής τους αρμοδιότητας άσκηση των εξουσιών των αρχών των κρατών αυτών που είναι αρμόδιες για την προστασία του ελεύθερου ανταγωνισμού υπόκειται στις ιδιαίτερες επιταγές που ισχύουν στα πιο πάνω κράτη. Συγκεκριμένα, τα στοιχεία που αποτελούν το βάθρο των εννόμων τάξεων άλλων κρατών στον τομέα του ανταγωνισμού όχι μόνον έχουν ιδιαίτερους σκοπούς και στόχους, αλλά συνεπάγονται και τη θέσπιση ιδιαίτερων κανόνων ουσιαστικού δικαίου που έχουν ποικιλόμορφες έννομες συνέπειες σε διοικητικό, ποινικό ή αστικό επίπεδο όταν οι αρχές των κρατών αυτών έχουν αποδείξει την ύπαρξη παραβάσεων των κανόνων που ισχύουν στον τομέα του ανταγωνισμού. 54     Αντιθέτως, εντελώς διαφορετική είναι η νομική κατάσταση όπου, στον τομέα του ανταγωνισμού, σε μια επιχείρηση εφαρμόζονται αποκλειστικώς το κοινοτικό δίκαιο και το δίκαιο ενός ή περισσοτέρων κρατών μελών, δηλαδή όπου μια σύμπραξη περιορίζεται αποκλειστικώς στο εδαφικό πεδίο εφαρμογής της έννομης τάξεως της Ευρωπαϊκής Κοινότητας. 55     Επομένως, η Επιτροπή, όταν επιβάλλει κυρώσεις για την παράνομη συμπεριφορά μιας επιχειρήσεως, ακόμη και αν η συμπεριφορά αυτή ανάγεται σε σύμπραξη διεθνούς χαρακτήρα, σκοπό έχει να διαφυλάξει τον ελεύθερο ανταγωνισμό εντός της κοινής αγοράς ο οποίος, δυνάμει του άρθρου 3, παράγραφος 1, στοιχείο ζ΄, ΕΚ, αποτελεί βασικό σκοπό της Κοινότητας. Συγκεκριμένα, με την ιδιαιτερότητα του εννόμου αγαθού το οποίο προστατεύεται σε κοινοτικό επίπεδο, οι εκτιμήσεις στις οποίες η Επιτροπή προβαίνει, βάσει των αρμοδιοτήτων της στον σχετικό τομέα, μπορούν να αποκλίνουν σημαντικά από εκείνες στις οποίες προβαίνουν αρχές τρίτων κρατών. 56     Κατά συνέπεια, σωστά έκρινε το Πρωτοδικείο, στη σκέψη 134 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, ότι η αρχή non bis in idem δεν έχει εφαρμογή σε καταστάσεις όπου οι έννομες τάξεις και οι αρμόδιες για τον ανταγωνισμό αρχές τρίτων κρατών έχουν παρέμβει στο πλαίσιο των αρμοδιοτήτων τους. 57     Επιπλέον, το Πρωτοδικείο πάλι σωστά έκρινε ότι δεν υπάρχει άλλη αρχή του δικαίου ικανή να υποχρεώσει την Επιτροπή να λάβει υπόψη διώξεις και κυρώσεις κατά της αναιρεσείουσας σε τρίτα κράτη. 58     Εν προκειμένω, διαπιστώνεται ότι, όπως σωστά παρατήρησε το Πρωτοδικείο στη σκέψη 136 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, δεν υπάρχει αρχή του δημοσίου διεθνούς δικαίου που να απαγορεύει στις δημόσιες αρχές, περιλαμβανομένων των δικαστηρίων, διαφορετικών κρατών να διώξουν και να καταδικάσουν ένα φυσικό ή νομικό πρόσωπο για τις ίδιες πράξεις με εκείνες για τις οποίες το πιο πάνω πρόσωπο έχει ήδη δικαστεί σε άλλο κράτος. Επιπλέον, δεν υπάρχει σύμβαση δημοσίου διεθνούς δικαίου βάσει της οποίας η Επιτροπή θα μπορούσε να είχε την υποχρέωση, κατά τον καθορισμό ενός προστίμου κατ' εφαρμογήν του άρθρου 15, παράγραφος 2, του κανονισμού 17, να λάβει υπόψη τα πρόστιμα που οι αρχές τρίτου κράτους έχουν επιβάλει στο πλαίσιο των αρμοδιοτήτων τους σχετικά με το δίκαιο του ανταγωνισμού. 59     Πρέπει να προστεθεί ότι οι Συμφωνίες που συνήφθησαν μεταξύ των Κοινοτήτων και της Κυβερνήσεως των Ηνωμένων Πολιτειών της Αμερικής στις 23 Σεπτεμβρίου 1991 και στις 4 Ιουνίου 1998 σχετικά με την εφαρμογή των αρχών της θετικής διεθνούς αβροφροσύνης κατά την εφαρμογή της νομοθεσίας τους περί ανταγωνισμού (ΕΕ 1995, L 95, σ. 47, και EE 1998, L 173, σ. 28) περιορίζονται σε διαδικαστικά ζητήματα, όπως η ανταλλαγή πληροφοριών και η συνεργασία μεταξύ των αρχών που είναι αρμόδιες για τον ανταγωνισμό, και ουδόλως αφορούν τον καταλογισμό ή τον συνυπολογισμό των κυρώσεων που επιβάλλονται από ένα από τα μέρη των Συμφωνιών αυτών. 60     Τέλος, όσον αφορά την από το Πρωτοδικείο παραγνώριση των αρχών της αναλογικότητας και της επιείκειας, παραγνώριση την οποία προέβαλε επικουρικώς η αναιρεσείουσα, πρέπει να παρατηρηθεί ότι κάθε σκέψη σχετικά με την ύπαρξη προστίμων που έχουν επιβληθεί από τις αρχές τρίτου κράτους μπορεί να ληφθεί υπόψη μόνο στο πλαίσιο της διακριτικής εξουσίας που η Επιτροπή έχει σχετικά με τον καθορισμό προστίμων για τις παραβάσεις του κοινοτικού δικαίου του ανταγωνισμού. Κατά συνέπεια, ναι μεν δεν αποκλείεται να λάβει υπόψη η Επιτροπή πρόστιμα που έχουν προηγουμένως επιβληθεί από τις αρχές τρίτων κρατών, πλην όμως η Επιτροπή δεν έχει τέτοια υποχρέωση. 61     Συγκεκριμένα, ο αποτρεπτικός σκοπός που η Επιτροπή δικαιούται να έχει όταν καθορίζει το ποσό ενός προστίμου συνίσταται στο να εξασφαλιστεί η τήρηση, από τις επιχειρήσεις, των κανόνων ανταγωνισμού που η Συνθήκη ΕΚ θέτει για την άσκηση των δραστηριοτήτων τους εντός της κοινής αγοράς (βλ., στο ίδιο πνεύμα, την απόφαση της 15ης Ιουλίου 1970, 41/69, ACF Chemiefarma κατά Επιτροπής, Συλλογή τόμος 1969-1971, σ. 397, σκέψεις 173 έως 176). Κατά συνέπεια, η Επιτροπή, όταν αξιολογεί τον αποτρεπτικό χαρακτήρα ενός προστίμου που πρόκειται να επιβάλει λόγω παραβάσεως των πιο πάνω κανόνων, δεν οφείλει να λάβει υπόψη τυχόν κυρώσεις που επιβλήθηκαν σε μια επιχείρηση λόγω παραβάσεως των κανόνων ανταγωνισμού τρίτων κρατών. 62     Επομένως, το Πρωτοδικείο δεν υπέπεσε σε νομική πλάνη όταν έκρινε, στις σκέψεις 144 έως 148 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, ότι ο καθορισμός του ποσού του επιβληθέντος προστίμου είναι σύννομος. 63     Κατόπιν όλων των ανωτέρω, ο τρίτος λόγος αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί στο σύνολό του. Επί του τετάρτου λόγου αναιρέσεως με τον οποίο προβάλλεται προσβολή των θεμελιωδών δικαιωμάτων της αναιρεσείουσας για δίκαιη δίκη Επιχειρηματολογία των διαδίκων 64     Η SDK θεωρεί ότι το Πρωτοδικείο κακώς και χωρίς αιτιολογία ή εξήγηση απέρριψε την επιχειρηματολογία της σχετικά με τη δυνατότητα να ακουστεί από την Επιτροπή όσον αφορά τον καθορισμό «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή». 65     Η Επιτροπή υπογραμμίζει ότι το Πρωτοδικείο δεν παρέβλεψε τα δικαιώματα άμυνας της αναιρεσείουσας και αιτιολόγησε επαρκώς την εκτίμησή του σχετικά με την εφαρμογή του «αποτρεπτικού πολλαπλασιαστή». 66     Ισχυρίζεται ότι η προσαρμογή του προστίμου προς τα πάνω για να εξασφαλιστεί ανάλογο αποτρεπτικό αποτέλεσμα δεν είναι το αποτέλεσμα νέας πολιτικής. Συγκεκριμένα, είναι παραδεδεγμένο ότι η αποτελεσματική εφαρμογή των κοινοτικών κανόνων ανταγωνισμού απαιτεί να μπορεί οποτεδήποτε η Επιτροπή να προσαρμόζει το επίπεδο των προστίμων στις ανάγκες της πολιτικής αυτής εντός των ορίων του κανονισμού 17. 67     Η Επιτροπή συντάσσεται με το Πρωτοδικείο κατά το μέρος που έκρινε ότι η αναιρεσείουσα είχε τη δυνατότητα να δώσει όλες τις κατάλληλες πληροφορίες σχετικά με το μέγεθος και τους χρηματοοικονομικούς πόρους της επιχειρήσεως που έπρεπε να ληφθούν υπόψη κατά την αξιολόγηση του αποτρεπτικού αποτελέσματος του προστίμου. Η αναιρεσείουσα είχε επαρκείς πληροφορίες για να μάθει ότι το βασικό ποσό του προστίμου μπορούσε να προσαρμοστεί προς τα πάνω, σύμφωνα με τις κατευθυντήριες γραμμές. Εκτίμηση του Δικαστηρίου 68     Πρέπει να υπομνησθεί ότι η τήρηση των δικαιωμάτων άμυνας σε κάθε διαδικασία ικανή να καταλήξει σε κυρώσεις, και μεταξύ άλλων σε πρόστιμα ή χρηματικές ποινές, αποτελεί θεμελιώδη αρχή του κοινοτικού δικαίου η οποία πρέπει να τηρείται ακόμη και αν πρόκειται για διαδικασία διοικητικού χαρακτήρα (βλ. την απόφαση της 13ης Φεβρουαρίου 1979, 85/76, Hoffmann-La Roche κατά Επιτροπής, Συλλογή τόμος 1979/I, σ. 215, σκέψη 9). 69     Πρέπει να προστεθεί εν προκειμένω ότι η υποχρέωση ακροάσεως των επιχειρήσεων που αποτελούν το αντικείμενο διαδικασίας εφαρμογής του άρθρου 81 ΕΚ τηρείται όταν η Επιτροπή δηλώσει, στην ανακοίνωση αιτιάσεων, ότι θα εξετάσει αν πρέπει να επιβληθούν πρόστιμα στις σχετικές επιχειρήσεις και όταν εκθέσει τα κύρια πραγματικά και νομικά στοιχεία που μπορούν να έχουν ως συνέπεια την επιβολή προστίμου, όπως είναι η σοβαρότητα και η διάρκεια της υποτιθεμένης παραβάσεως (βλ., μεταξύ άλλων, την απόφαση της 9ης Νοεμβρίου 1983, 322/81, Michelin κατά Επιτροπής, Συλλογή 1983, σ. 3461, σκέψεις 19 και 20). 70     Όπως διαπίστωσε το Πρωτοδικείο, η Επιτροπή, στην ανακοίνωση αιτιάσεων, έδωσε το περίγραμμα των πραγματικών και νομικών στοιχείων στα οποία επρόκειτο να στηριχθεί για να καθορίσει το ποσό των προστίμων. Κατ’ αυτόν τον τρόπο, η Επιτροπή τήρησε το δικαίωμα των σχετικών επιχειρήσεων να ακουστούν όχι μόνο σχετικά με το αν γενικά θα επιβληθεί κύρωση αλλά και σχετικά με κάθε ένα από τα στοιχεία που επρόκειτο να λάβει υπόψη στο πλαίσιο του καθορισμού των προστίμων. 71     Πρέπει να επισημανθεί ότι, στη σκέψη 240 της αναιρεσιβαλλομένης αποφάσεως, το Πρωτοδικείο, απορρίπτοντας τον ισχυρισμό περί των δικαιωμάτων άμυνας, έκρινε ότι τίποτα δεν εμπόδισε την αναιρεσείουσα να αναφερθεί, κατά τη διοικητική διαδικασία, στο μέγεθός της καθώς και στους χρηματοοικονομικούς πόρους της και να λάβει θέση επί του αποτρεπτικού αποτελέσματος της κυρώσεως που η Επιτροπή θα μπορούσε να της επιβάλει. 72     Πρέπει επίσης να παρατηρηθεί ότι το γεγονός ότι η Επιτροπή θα μπορούσε να λάβει υπόψη ένα αποτρεπτικό στοιχείο κατά τον καθορισμό του προστίμου δεν μπορεί να θεωρηθεί περίσταση ικανή να δικαιολογήσει τη λήψη ιδιαίτερων μέτρων στο πλαίσιο της διοικητικής διαδικασίας ενώπιον της Επιτροπής. 73     Εξάλλου, όπως προκύπτει από τις διαπιστώσεις του Πρωτοδικείου, η αναιρεσείουσα είχε επίγνωση του γεγονότος ότι η Επιτροπή είχε εκθέσει, στην ανακοίνωση αιτιάσεων και σύμφωνα με τις κατευθυντήριες γραμμές, ότι επρόκειτο να καθορίσει τα πρόστιμα σε επίπεδο αρκετά υψηλό για να υπάρξει κατάλληλο αποτρεπτικό αποτέλεσμα. 74     Από τα πιο πάνω προκύπτει ότι το Πρωτοδικείο δεν προσέβαλε τα δικαιώματα άμυνας της αναιρεσείουσας όταν απέρριψε τον σχετικό ισχυρισμό της. 75     Κατά συνέπεια, ο τέταρτος λόγος αναιρέσεως δεν μπορεί να γίνει δεκτός. 76     Κατόπιν των ανωτέρω, η αίτηση αναιρέσεως πρέπει να απορριφθεί στο σύνολό της. Επί των δικαστικών εξόδων 77     Κατά το άρθρο 69, παράγραφος 2, του Κανονισμού Διαδικασίας, το οποίο έχει εφαρμογή στην αναιρετική διαδικασία βάσει του άρθρου 118 του ίδιου κανονισμού, ο ηττηθείς διάδικος καταδικάζεται στα δικαστικά έξοδα εφόσον υπήρχε σχετικό αίτημα του νικήσαντος διαδίκου. Δεδομένου ότι η Επιτροπή ζήτησε την καταδίκη της SDK στα δικαστικά έξοδα και η τελευταία ηττήθηκε, η SDK πρέπει να καταδικαστεί στα δικαστικά έξοδα. Για τους λόγους αυτούς, το Δικαστήριο (δεύτερο τμήμα) αποφαίνεται: 1) Απορρίπτει την αίτηση αναιρέσεως. 2) Καταδικάζει τη Showa Denko KK στα δικαστικά έξοδα. (υπογραφές) * Γλώσσα διαδικασίας: η αγγλική.

62006CJ0266

fi

Valitus ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuimen (kolmas jaosto) asiassa T-279/02, Degussa AG vastaan komissio, 5.4.2006 antamasta tuomiosta, jolla ensimmäisen oikeusasteen tuomioistuin hylkäsi osittain EY:n perustamissopimuksen 81 artiklan ja ETA-sopimuksen 53 artiklan mukaisesta menettelystä 2.7.2002 tehdyn komission päätöksen 2003/674/EY (EUVL 2003, L 255, s. 1) kumoamisesta nostetun kanteen – Metioniinimarkkinoita koskeva kartelli – Rikosoikeudellisesta legaliteettiperiaatteesta johtuvat vaatimukset asetuksen N:o 17 15 artiklan 2 kohdassa säädetyn sakkojärjestelmän osalta Ratkaisu 1) Valitus hylätään. 2) Evonik Degussa GmbH velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut. 3) Euroopan unionin neuvosto vastaa omista oikeudenkäyntikuluistaan.

62002CJ0276

de

Mit seiner Klageschrift beantragt das Königreich Spanien, die Entscheidung 2002/935/EG der Kommission vom 14. Mai 2002 über die staatliche Beihilfe zugunsten des Unternehmens Grupo de Empresas Álvarez (ABl. L 329, S. 1, im Folgenden: angefochtene Entscheidung) für nichtig zu erklären. Sachverhalt und angefochtene Entscheidung Das Unternehmen Grupo de Empresas Álvarez SA (im Folgenden: GEA), der einer der größten Hersteller und Vertreiber von Geschirr und Porzellan in Spanien war, schrieb nach seiner im Jahr 1991 erfolgten Privatisierung hohe Verluste. Das Unternehmen erhielt staatliche Beihilfen in Form von Bürgschaften und einer direkten Subvention, die von der Kommission mit Entscheidung 98/364/EG vom 15. Juli 1997 (ABl. 1998, L 164, S. 30) unter der Bedingung genehmigt wurden, dass die spanischen Behörden von der Gewährung weiterer Beihilfen absähen und den von ihnen mitgeteilten Umstrukturierungsplan vollständig durchführten. In den drei Jahren nach dieser Genehmigung verstießen GEA und ihre Tochtergesellschaft Vidrios Automáticos del Noroeste SA (im Folgenden: VANOSA) jedoch gegen ihre steuerrechtlichen Verpflichtungen und ihre Verpflichtungen zur Entrichtung von Sozialversicherungsbeiträgen. Nachdem jeweils auf eigenen Antrag am 19. November 1997 die Zahlungseinstellung von GEA und am 14. November 1997 diejenige von VANOSA erklärt worden war, traf die Agencia Estatal de Administración Tributaria (Staatliches Amt für Steuerverwaltung, im Folgenden: Steuerverwaltungsamt) am 14. April 1998 mit jeder der beiden Gesellschaften eine Einzelvereinbarung. Nach diesen Vereinbarungen wurden etwa zwei Drittel der bestehenden Steuerschuld erlassen und die restliche Schuld mit langfristiger Zahlungsstaffelung in der Weise gestundet, dass nach zweijähriger Karenzzeit zehn Jahre lang, beginnend mit Januar 2000, vierteljährliche Zahlungen zu leisten waren; Voraussetzung für die Stundung war jedoch, dass die beiden Unternehmen den Zahlungsplan einhielten und ihre späteren Steuerverpflichtungen pünktlich erfüllten. Andernfalls sollten die Vereinbarungen gekündigt werden und sollte damit die gesamte ursprüngliche Schuld wiederaufleben. Des Weiteren traf die Tesorería General de la Seguridad Social (Allgemeine Sozialversicherungsanstalt, im Folgenden: Sozialversicherungsanstalt) am 6. November 1998 mit VANOSA eine Einzelvereinbarung der gleichen Art wie diejenige vom 14. April 1998; nach dem danach vereinbarten Umschuldungsplan war die erste monatliche Zahlung im Januar 2000 zu leisten. GEA gelang es dagegen nicht, mit der Sozialversicherungsanstalt eine entsprechende Vereinbarung zu schließen. In den zwei Jahren nach Abschluss der Vereinbarungen mit dem Steuerverwaltungsamt und der Sozialversicherungsanstalt entrichteten GEA und VANOSA auch weiterhin nicht ihre fälligen Sozialversicherungsbeiträge und Steuern, von einigen punktuellen Zahlungen abgesehen. Von Beginn des Jahres 2000 an zahlten sie auch nicht mehr die Rückstände nach den in diesen Vereinbarungen vorgesehenen Modalitäten. Nach dem Vortrag der spanischen Regierung kündigte das Steuerverwaltungsamt die Vereinbarungen mit GEA und VANOSA vom 14. April 1998 nach mehreren fruchtlosen Mahnungen am 7. Februar 2001. Die Sozialversicherungsanstalt kündigte ihrerseits die mit VANOSA getroffene Vereinbarung vom 6. November 1998 am 20. Dezember 2001. Dem Vortrag der spanischen Regierung zufolge haben die Sozialversicherungsanstalt und das Steuerverwaltungsamt auch nach den Erklärungen der Zahlungseinstellung weiterhin verschiedene Pfändungen angeordnet, die sich diesen Erklärungen vorausgehenden Pfändungen anschlossen, und weitere Vollstreckungsmaßnahmen eingeleitet. So habe das Steuerverwaltungsamt u. a. (am 23. Dezember 1999) 96 Sozialwohnungen, (am 22. August 2000) Handelsmarken der GEA-Gruppe, (zwischen Oktober 2000 und April 2001) Forderungen der wichtigsten Kunden der beiden Unternehmen und (am 5. Juni 2002) die Fabrik von VANOSA gepfändet, während die Sozialversicherungsanstalt bestimmte Beträge (z. B. von 42 767 950 ESP im November 1998) habe einziehen können sowie (im Januar 2001) die Pfändung von Bankkonten und (im April 2001) einer Forderung gegen die öffentliche Hand beantragt habe. Diese Maßnahmen hätten letztlich zur Schließung der Unternehmen im Frühjahr 2001 geführt, da die Einkünfte aus deren Geschäftstätigkeit weitgehend an die öffentlichen Gläubiger geflossen seien. Nachdem sie im ersten Halbjahr 2001 mit zwei Beschwerden befasst worden war, mit denen insbesondere ein Verzicht der spanischen Behörden auf die Einziehung von Steuern und Sozialversicherungsbeiträgen von GEA und VANOSA behauptet wurde, richtete die Kommission an diese Behörden mehrere Auskunftsersuchen. Nach einem Schriftwechsel mit den spanischen Behörden leitete die Kommission am 19. September 2001 das Verfahren des Artikels 88 Absatz 2 EG ein, wovon sie diese mit Schreiben vom selben Tag in Kenntnis setzte, das sie anschließend unter Aufforderung aller Beteiligten zur Stellungnahme im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften veröffentlichte (ABl. 2001, C 336, S. 6). Die spanischen Behörden reichten am 4. Dezember 2001 eine Stellungnahme bei der Kommission ein. Kein weiterer Mitgliedstaat oder Beteiligter gab eine Stellungnahme ab. Am 14. Mai 2002 erließ die Kommission die angefochtene Entscheidung. In deren Gründen legt die Kommission dar, die systematische Nichtentrichtung der Sozialversicherungsbeiträge und Steuern durch GEA und VANOSA zumindest zwischen November 1997, als sie die Zahlungen einstellten, und Januar 2001 komme einer Übertragung staatlicher Mittel zugunsten dieser Unternehmen gleich und stelle eine Beihilfe im Sinne von Artikel 87 Absatz 1 EG dar. Durch diese Übertragung hätten diese Unternehmen nämlich einen Wettbewerbsvorteil erlangt, da sie im Gegensatz zu ihren Wettbewerbern nicht die Belastung durch Sozialabgaben und Steuern hätten tragen müssen, wie es unter normalen Umständen der Fall wäre. Dieser Vorteil rühre daher, dass nicht die in Spanien gesetzlich vorgeschriebenen Maßnahmen, nämlich die Einleitung getrennter Vollstreckungsverfahren für die nach der Zahlungseinstellung entstandenen Verbindlichkeiten, ergriffen worden seien, wodurch verhindert worden wäre, dass die genannten Unternehmen ihre Geschäftstätigkeit ohne Zahlung ihrer Steuern und Sozialversicherungsbeiträge fortsetzten. Damit hätten sich die spanischen Behörden nicht wie ein umsichtiger privater Gläubiger verhalten, der versucht hätte, zumindest einen Bruchteil der ausstehenden Steuern und Sozialversicherungsbeiträge einzubringen. Ihre Untätigkeit habe zu einer beträchtlichen Erhöhung des Rückstands an Steuern und Sozialabgaben geführt, was einen offenkundigen Verstoß gegen den Umstrukturierungsplan darstelle, auf dessen Grundlage die Entscheidung vom 15. Juli 1997 erlassen worden sei. Für die festgestellte Beihilfe gelte auch keine der Ausnahmen des Artikels 87 Absätze 2 und 3 EG; insbesondere erfülle sie nicht die Voraussetzungen, die in der Mitteilung (1999/C 288/02) über die Leitlinien der Gemeinschaft für staatliche Beihilfen zur Rettung und Umstrukturierung von Unternehmen in Schwierigkeiten (ABl. 1999, C 288, S. 2) festgelegt worden seien. Im Ergebnis entschied die Kommission: „Die Beihilfe, die in der fortgesetzten Nichtzahlung von Steuern und Sozialabgaben durch [GEA und VANOSA] im Zeitraum ab der Erklärung der Zahlungsunfähigkeit am 19. November 1997 für GEA und am 14. November 1997 für VANOSA bis zum Januar 2001 besteht, ist mit dem Gemeinsamen Markt unvereinbar.“ Weiter entschied sie, dass das Königreich Spanien „alle notwendigen Maßnahmen [zu ergreifen hat], um die rechtswidrig gewährte [fragliche] Beihilfe vom Empfänger zurückzufordern“. Zur Klage Die spanische Regierung macht insbesondere geltend, dass der Kommission bei der Anwendung des Artikels 87 Absatz 1 EG ein Rechtsfehler und ein Tatsachenfehler unterlaufen seien. Diese Klagegründe sind zunächst zu prüfen. Zum Klagegrund eines Rechtsfehlers Vorbringen der Parteien Die spanische Regierung trägt vor, die angefochtene Entscheidung verstoße gegen Artikel 87 Absatz 1 EG, da das Vorliegen einer staatlichen Beihilfe im Sinne dieser Bestimmung unter Umständen wie denen des vorliegenden Falles nicht feststehe. Die zuständigen Behörden hätten mit GEA und VANOSA lediglich Vereinbarungen über den Erlass und die Umschuldung von Verbindlichkeiten getroffen, wozu sie nach den im Bereich der Zahlungseinstellung von Unternehmen anwendbaren nationalen Rechtsvorschriften berechtigt gewesen seien; genauso wären sie mit jeder anderen Gesellschaft verfahren, die sich in der gleichen Situation befunden hätte. Der bloße Abschluss dieser Vereinbarungen im Rahmen eines Verfahrens der Zahlungseinstellung könne nicht als Bewirkung einer staatlichen Beihilfe angesehen werden. Schlösse man sich der Argumentation der Kommission an, wonach der Umstand, dass zugunsten der Unternehmen Vereinbarungen getroffen worden seien, die ihnen die Fortsetzung ihrer Geschäftstätigkeit ermöglichten, während öffentliche Gläubiger ihre sofortige Liquidation hätten veranlassen können, eine staatliche Beihilfe darstelle, so würde dies letztlich zu der Annahme führen, dass jedes Verfahren einer Zahlungseinstellung Beihilfeelemente enthalte und dass die von den Mitgliedstaaten eingeführten Verfahren zur Konkursverhütung selbst schon gegen die gemeinschaftlichen Vorschriften über staatliche Beihilfen verstießen. Außerdem habe die Kommission im vorliegenden Fall weder nachgewiesen noch auch nur behauptet, dass die öffentlichen Gläubiger mit GEA und VANOSA andere oder günstigere Vereinbarungen getroffen hätten, als sie in Zahlungseinstellungsverfahren üblicherweise getroffen würden. Demgegenüber führt die Kommission aus, nicht die Vereinbarungen über den Erlass und die Umschuldung von Verbindlichkeiten gegenüber öffentlichen Gläubigern als solche, sondern die Untätigkeit der Sozialversicherungsanstalt und des Steuerverwaltungsamts nach Abschluss dieser Vereinbarungen bewirke die staatliche Beihilfe. Entgegen der Behauptung der spanischen Regierung habe die Kommission in der vorliegenden Rechtssache nie geltend gemacht, dass diese Vereinbarungen eine staatliche Beihilfe bewirkten. Würdigung durch den Gerichtshof Artikel 87 Absatz 1 EG definiert die im EG-Vertrag geregelten staatlichen Beihilfen als staatliche oder aus staatlichen Mitteln gewährte Beihilfen gleich welcher Art, die durch die Begünstigung bestimmter Unternehmen oder Produktionszweige den Wettbewerb verfälschen oder zu verfälschen drohen, soweit sie den Handel zwischen Mitgliedstaaten beeinträchtigen. Der Begriff der staatlichen Beihilfe im Sinne dieser Bestimmung ist weiter als derjenige der Subvention, da er nicht nur positive Leistungen wie etwa Subventionen selbst, sondern auch Maßnahmen umfasst, die in verschiedener Form die Belastungen vermindern, die ein Unternehmen regelmäßig zu tragen hat (vgl. u. a. Urteile vom 23. Februar 1961 in der Rechtssache 30/59, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg/Hohe Behörde, Slg. 1961, 3, 43, vom 15. März 1994 in der Rechtssache C‑387/92, Banco Exterior de España, Slg. 1994, I‑877, Randnr. 13, vom 29. Juni 1999 in der Rechtssache C‑256/97, DM Transport, Slg. 1999, I‑3913, Randnr. 19, und vom 12. Dezember 2002 in der Rechtssache C‑5/01, Belgien/Kommission, Slg. 2002, I‑11991, Randnr. 32). Die Kommission rügt in der angefochtenen Entscheidung nicht den Abschluss der Vereinbarungen mit GEA und VANOSA über den Erlass von Schulden und die Umschuldung. Entgegen der Behauptung der spanischen Regierung leitet sie aus dem Abschluss dieser Vereinbarungen mit den öffentlichen Gläubigern im Rahmen eines Zahlungseinstellungsverfahrens nicht das Bestehen einer staatlichen Beihilfe her. Vielmehr bezieht sich die Kommission in den Gründen und im verfügenden Teil der angefochtenen Entscheidung ausdrücklich darauf, dass die beiden Unternehmen fortgesetzt gegen ihre Verpflichtungen zur Zahlung von Steuern und Sozialabgaben verstießen. Nach der angefochtenen Entscheidung, insbesondere ihren Begründungserwägungen 44 und 47, sieht die Kommission eine staatliche Beihilfe in dem Vorteil, der aufgrund der systematischen Nichtzahlung der Steuern und Sozialabgaben zumindest von Januar 1997 bis Januar 2001 – dieser Zeitraum liegt teils vor, teils nach der Erklärung der Zahlungseinstellung und dem Abschluss der Vereinbarungen – entstanden sei. Dieser Vorteil rühre daher, dass die zuständigen Behörden keine getrennten Vollstreckungsverfahren eingeleitet hätten, wodurch verhindert worden wäre, dass die beiden Unternehmen – namentlich nach Abschluss der Vereinbarungen – ihre Geschäftstätigkeit fortsetzten, ohne ihre steuer- und sozialversicherungsrechtlichen Verpflichtungen zu erfüllen, insbesondere ohne ihre nach der Zahlungseinstellung entstandenen, von den Schulderlassen und dem Zahlungsplan, die in den Vereinbarungen vorgesehen gewesen seien, nicht umfassten Schulden zu begleichen. In der 53. Begründungserwägung der angefochtenen Entscheidung heißt es, dass sich die öffentlichen Gläubiger hierbei nicht wie private Gläubiger verhalten hätten, die versucht hätten, zumindest einen Bruchteil der ausstehenden Steuern und Sozialversicherungsbeiträge einzubringen. Somit ist der erste Klagegrund der spanischen Regierung, der auf einer irrigen Auslegung der angefochtenen Entscheidung beruht, zurückzuweisen. Zum Klagegrund eines tatsächlichen Fehlers Vorbringen der Parteien Die spanische Regierung macht im Wesentlichen geltend, die angefochtene Entscheidung sei in tatsächlicher Hinsicht fehlerhaft, da die Kommission darin die Auffassung vertreten habe, dass die spanischen Behörden nach der Erklärung der Zahlungseinstellung von GEA und VANOSA im November 1997 untätig geblieben seien. Entgegen der Feststellung in der angefochtenen Entscheidung hätten sowohl die Sozialversicherungsanstalt als auch das Steuerverwaltungsamt alle ihnen zu Gebote stehenden Mittel, insbesondere dasjenige getrennter Vollstreckungsverfahren, angewandt, um die Beitreibung der nach Abschluss der Erlass- und Umschuldungsvereinbarungen entstandenen Verbindlichkeiten sicherzustellen. Insoweit sei auf die in Randnummer 10 des vorliegenden Urteils aufgeführten Maßnahmen zu verweisen. Demgegenüber trägt die Kommission vor, die spanischen Behörden hätten angesichts des Umstands, dass die fraglichen Unternehmen ihre steuerlichen und sozialversicherungsrechtlichen Verpflichtungen nicht erfüllt hätten, nicht die notwendige Sorgfalt aufgewandt. Die Sozialversicherungsanstalt und das Steuerverwaltungsamt seien nämlich nach dem Abschluss der Erlass‑ und Umschuldungsvereinbarungen im Jahr 1998 untätig geblieben, was zu einer beträchtlichen Erhöhung des späteren Schuldenstands geführt habe. Würdigung durch den Gerichtshof Die Rechtmäßigkeit einer Entscheidung im Bereich staatlicher Beihilfen ist aufgrund der Informationen zu beurteilen, über die die Kommission bei deren Erlass verfügte (u. a. Urteile vom 10. Juli 1986 in der Rechtssache 234/84, Belgien/Kommission, Slg. 1986, 2263, Randnr. 16, und vom 26. September 1996 in der Rechtssache C‑241/94, Frankreich/Kommission, Slg. 1996, I‑4551, Randnr. 33). Zur Begründung der angefochtenen Entscheidung vertritt die Kommission, wie in Randnummer 26 des vorliegenden Urteils ausgeführt worden ist, die Ansicht, die staatliche Beihilfe rühre daher, dass die spanischen Behörden keine getrennten Vollstreckungsverfahren eingeleitet und sich nicht wie private Gläubiger verhalten hätten, die versucht hätten, zumindest einen Bruchteil ihrer Forderungen einzuziehen. Aus dem Schriftwechsel zwischen den Beteiligten im Verwaltungsverfahren geht indessen hervor, dass die spanischen Behörden darauf hingewiesen hatten, dass im Zeitraum Januar 1997 bis Januar 2001 Schritte zur Einziehung eines Teils der Forderungen der öffentlichen Stellen gegen GEA und VANOSA unternommen worden seien, um diese zur Erfüllung ihrer Verpflichtungen anzuhalten. Zwar waren die der Kommission im Verwaltungsverfahren erteilten Informationen weniger vollständig als diejenigen, die die spanische Regierung im Klageverfahren vorgelegt hat, und teilweise ungenau, doch erlaubten sie es der Kommission nicht, daraus den Schluss zu ziehen, dass die Maßnahmen, die im spanischen Recht vorgesehen sind (getrennte Vollstreckungsverfahren), um zu verhindern, dass die Unternehmen ihre Geschäftstätigkeit fortsetzen, ohne ihre steuer‑ und sozialversicherungsrechtlichen Verpflichtungen zu erfüllen, überhaupt nicht durchgeführt worden seien und dass sich die öffentlichen Gläubiger daher nicht wie private Gläubiger verhalten hätten, die versucht hätten, zumindest einen Bruchteil ihrer Forderungen einzuziehen. Zwar haben die spanischen Behörden in ihrer Antwort auf ein Auskunftsersuchen der Kommission, die bei dieser am 5. Juli 2001 einging, nur Pfändungen von Grundstücken von GEA und VANOSA durch die Sozialversicherungsanstalt aufgeführt, ohne die genauen Daten dieser Pfändungen zu nennen und Angaben zu etwaigen Maßnahmen des Steuerverwaltungsamts zu machen. Auf dieser Grundlage hat die Kommission die spanischen Behörden in ihrem Schreiben, mit dem sie diese von ihrer Entscheidung unterrichtete, das Verfahren des Artikels 88 Absatz 2 EG einzuleiten, darauf hingewiesen, dass sie nicht dargelegt hätten, sie hätten von bestimmten ihnen nach ihrem nationalen Recht zu Gebote stehenden rechtlichen Mitteln, wie der Einleitung eines Konkursverfahrens oder getrennter Vollstreckungsverfahren, Gebrauch gemacht, um der Nichterfüllung der sozialversicherungs‑ und steuerrechtlichen Verpflichtungen durch die Unternehmen ein Ende zu setzen. In ihrer am 4. Dezember 2001 bei der Kommission eingegangenen Antwort haben die spanischen Behörden ausgeführt, da GEA und VANOSA die Vereinbarungen vom 14. April 1998 nicht eingehalten hätten, habe das Steuerverwaltungsamt diese am 7. Februar 2001 gekündigt und eine Reihe Vollstreckungsmaßnahmen weiterbetrieben. Die spanischen Behörden haben insoweit Pfändungen von Forderungen gegen Kunden, von Handelsmarken sowie von Anteilen an Tochtergesellschaften und Immobilien aufgeführt. Sie haben außerdem die Begründung einer erstrangigen Hypothek an einem Grundstück genannt. Diese Angaben sind so zu verstehen, dass die genannten Vollstreckungsverfahren erst nach Ablauf des in der angefochtenen Entscheidung genannten, im Januar 2001 endenden Zeitraums weiterbetrieben wurden. Die spanischen Behörden haben aber auch auf einen Bericht und auf Unterlagen der Sozialversicherungsanstalt verwiesen, die ihrer Antwort als Anlage beigefügt gewesen seien und insbesondere eine Aufstellung der Pfändungen von Grundstücken, Bankkonten und Forderungen der beiden Unternehmen gegen andere Unternehmen oder die öffentliche Hand enthalten hätten. Eine Prüfung dieser Aufstellung lässt erkennen, dass mehrere zwischen 1993 und 1996 betriebene Pfändungen zwischen Oktober 1997 und November 1998 weiterbetrieben wurden, dass am 1. Februar 2001 die Pfändung eines Bankkontos von GEA der betreffenden Bank mitgeteilt wurde, was eine Vorbereitung dieser Maßnahme während der vorangegangenen Wochen voraussetzt, und dass außerdem am 9. April 2001 eine Forderung gegen die öffentliche Hand gepfändet wurde. Unter Berücksichtigung dieser Angaben konnte die Kommission nicht pauschal davon ausgehen, dass „Spanien nicht die in Spanien gesetzlich vorgesehenen Maßnahmen (getrennte Vollstreckungsverfahren) durchgeführt hat, um zu verhindern, dass die Unternehmen ihre Geschäftstätigkeit fortsetzten, ohne ihre steuer- und sozialversicherungsrechtlichen Verpflichtungen zu erfüllen“, und daraus folgern, dass „das Verhalten dieses Staates ... keineswegs den Schluss nahe[legt], dass er sich wie ein privater Gläubiger verhielt, der versuchte, zumindest einen Bruchteil der ausstehenden Steuern und Sozialversicherungsbeiträge einzubringen“. Ohne der Entscheidung darüber vorzugreifen, ob in der vorliegenden Rechtssache staatliche Beihilfen vorliegen oder nicht, ist somit festzustellen, dass die in der angefochtenen Entscheidung getroffene Schlussfolgerung, dass „[die] fortgesetzte ... Nichtzahlung von Steuern und Sozialabgaben durch [GEA und VANOSA] nach Erklärung ihrer Zahlungsunfähigkeit im November 1997 bis zum Januar 2001 [eine mit dem Gemeinsamen Markt unvereinbare staatliche Beihilfe darstellt]“, auf irrigen tatsächlichen Prämissen beruht. Mithin ist die angefochtene Entscheidung für nichtig zu erklären, ohne dass das weitere Vorbringen der spanischen Regierung geprüft werden müsste. Kosten Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei auf Antrag zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die spanische Republik die Verurteilung der Kommission beantragt hat und diese mit ihrem Vorbringen unterlegen ist, sind ihr die Kosten aufzuerlegen. Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Zweite Kammer) für Recht erkannt und entschieden: 1. Die Entscheidung 2002/935/EG der Kommission vom 14. Mai 2002 über die staatliche Beihilfe zugunsten des Unternehmens Grupo de Empresas Álvarez wird für nichtig erklärt. 2. Die Kommission der Europäischen Gemeinschaften trägt die Kosten des Verfahrens. Unterschriften. – Verfahrenssprache: Spanisch.

62004CJ0185

sl

Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago členov 12 ES, 17(2) ES, 18 ES in 39 ES, člena 7(1) in (2) Uredbe Sveta št. 1612/68 (EGS) z dne 15. oktobra 1968 o prostem gibanju delavcev v Skupnosti (UL L 257, str. 2) ter Direktive Sveta 96/34/ES z dne 3. junija 1996 o okvirnem sporazumu o starševskem dopustu, sklenjenem med UNICE, CEEP in ETUC (UL L 145, str. 4). Ta predlog je bil vložen v okviru spora med U. Öbergom in nosilcem socialnega zavarovanja iz Stockholma (Försäkringskassan, länskontoret Stockholm, prej Stockholms läns allmänna försäkringskassa) glede upoštevanja, za izračun vsote starševskih dodatkov, obdobja zaposlitve, ko je bil U. Öberg zavarovan na podlagi skupnega sistema zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti. Pravni okvir Poglavje 4 švedskega zakona o sistemu socialne varnosti (lag (1962:381) om allmän försäkring, v nadaljevanju: AFL) obsega določbe o starševskih dodatkih. Na podlagi poglavja 4, člen 3, AFL so starševski dodatki dodeljeni staršem ob rojstvu otroka v obdobju največ 450 dni in najpozneje do takrat, ko otrok doseže starost 8 let ali ko je zaključil svoje prvo leto šolanja, če je ta datum poznejši. V smislu poglavja 4, člen 6, AFL se je znesek starševskih dodatkov povišal vsaj do 60 SEK na dan (v nadaljevanju: zagotovljena stopnja). Poleg tega je predvideno, da v prvih 180 dneh starševski dodatek ustreza vsoti nadomestil za bolniški dopust, če je bil roditelj zavarovan pri nosilcu zdravstvenega zavarovanja za znesek, ki presega zagotovljeno stopnjo, vsaj 240 zaporednih dni pred rojstvom ali predvidenim datumom rojstva. V skladu s poglavjem 3, člen 2, AFL so nadomestila za bolniški dopust izračunana glede na letni dohodek, ki ga lahko zavarovanec prejme, razen ob spremembi položaja, pri plačilu poklicne dejavnosti na Švedskem. Spor o glavni stvari in vprašanji za predhodno odločanje Potem ko je U. Öberg, švedski državljan, delal na Sodišču Evropskih skupnosti od 1995 do 2000, se je vrnil na Švedsko. Je oče enega otroka, ki je rojen 22. septembra 1999. Z odločbama z dne 28. avgusta in 16. novembra 2001 je nosilec socialnega zavarovanja v Stockholmu zavrnil dodelitev starševskih dodatkov U. Öbergu, ki ustrezajo nadomestilom za bolniški dopust v času 180 prvih dni starševskega dopusta, z obrazložitvijo, da je bil ta v obdobju pred rojstvom otroka zaposlen na Sodišču in torej ni bil zavarovan na podlagi nacionalnega sistema zdravstvenega zavarovanja za znesek, ki je večji od zagotovljene stopnje v času vsaj 240 zaporednih dni pred rojstvom ali predvidenim datumom rojstva. U. Öberg je vložil tožbo zoper ti odločbi pri länsrätten i Stockholms län, ki je prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo ti vprašanji: „1.      Ali je zahteva nacionalne zakonodaje, da mora biti roditelj rezident in biti zdravstveno zavarovan v zadevni državi članici vsaj 240 dni pred otrokovim rojstvom, da je upravičen do starševskega dodatka v znesku, ki ustreza znesku nadomestila za bolniški dopust, v skladu s členi 12 ES, 17(2) ES, 18 ES in 39 ES, s členom 7(1) in (2) Uredbe št. 1612/68 in z Direktivo 96/34 […]? 2.      Ali ob pritrdilnem odgovoru pravo Skupnosti zahteva, da se pri določitvi, ali delavec izpolnjuje zahtevano obdobje za pridobitev pravic iz zavarovanja po nacionalnem pravu, prišteje obdobje, med katerim je bil delavec zavarovan na podlagi skupnega sistema zdravstvenega zavarovanja v skladu s Kadrovskimi predpisi za uradnike Evropskih skupnosti?“ Vprašanji za predhodno odločanje Predložitveno sodišče z vprašanjema za predhodno odločanje, ki ju je treba obravnavati skupaj, v bistvu sprašuje, ali je treba ob uporabi nacionalne ureditve, kot je ta v zadevi v glavni stvari, pravo Skupnosti in predvsem določbe v zvezi s prostim gibanjem oseb razlagati tako, da je treba upoštevati obdobje zaposlitve, ko je bil delavec zavarovan na podlagi skupnega sistema zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti. Na podlagi ustaljene sodne prakse vsak državljan Skupnosti, neodvisno od njegovega kraja bivanja in njegovega državljanstva, ki je uporabil pravico do prostega gibanja delavcev in ki je opravljal poklicno dejavnost v drugi državi članici, kot je tista, v kateri je rezident, spada na področje uporabe člena 39 ES (sodbe z dne 12. decembra 2002 v zadevi De Groot, C-385/00, Recueil, str. I‑11819, točka 76; z dne 2. oktobra 2003 v zadevi Van Lent, C-232/01, Recueil, str. I-11525, točka 14, in z dne 13. novembra 2003 v zadevi Schilling in Fleck-Schilling, C-209/01, Recueil, str. I-13389, točka 23). Poleg tega je treba opozoriti, da ima uradnik Evropskih skupnosti lastnosti delavca migranta. Dejansko izhaja enako iz ustaljene sodne prakse, da državljan Skupnosti, ki dela v državi članici, ki ni matična država, ne izgubi lastnosti delavca v smislu člena 39(1) ES, zaradi dejstva, da je zaposlen pri mednarodni organizaciji, čeprav so pogoji njegovega vstopa in bivanja v državi zaposlitve posebej urejeni z mednarodno konvencijo (sodbe z dne 15. marca 1989 v zadevi Echternach in Moritz, 389/87 in 390/87, Recueil, str. 723, točka 11; zgoraj navedena sodba Schilling in Fleck-Schilling, točka 28, in z dne 16. decembra 2004 v zadevi My, C-293/03, ZOdl., str. I-12013, točka 37). Iz tega izhaja, da se delavcu, državljanu države članice, kot je U. Öberg, ne bi smelo zavrniti socialnih pravic in prednosti, ki mu jih nudi člen 39 ES (zgoraj navedeni sodbi Echternach in Moritz, točka 12, ter My, točka 38). Sodišče je ravno tako presodilo, da je namen skupka določb Pogodbe ES, ki se nanašajo na prosto gibanje oseb, državljanom Skupnosti poenostaviti opravljanje kakršnih koli poklicnih dejavnosti na celotnem ozemlju Skupnosti in nasprotuje ukrepom, ki bi lahko bili manj ugodni za te državljane, če ti želijo opravljati gospodarsko dejavnost na ozemlju druge države članice (sodbe z dne 7. julija 1992 v zadevi Singh, C-370/90, Recueil, str. I-4265, točka 16; zgoraj navedena sodba De Groot, točka 77, in zgoraj navedena sodba Van Lent, točka 15). Glede tega določbe, ki preprečujejo ali odvračajo državljana države članice, da zapusti svojo matično državo, da bi izvajal svojo pravico do prostega gibanja, pomenijo ovire za to svoboščino, čeprav se uporabljajo neodvisno od državljanstva zadevnih delavcev (zgoraj navedene sodbe De Groot, točka 78; Van Lent, točka 16, ter Schilling in Fleck-Schilling, točka 25). Torej nacionalna ureditev, ki za izračun zneska starševskih dodatkov ne upošteva obdobij zaposlitve, opravljenih po skupnem sistemu zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti, lahko odvrača državljane države članice, da bi zapustili to državo zaradi opravljanja poklicne dejavnosti v instituciji Evropske unije, ki se nahaja na ozemlju druge države članice, ker bi s sprejemom zaposlitve pri taki instituciji izgubili možnost do družinskega prejemka, do katerega bi bili upravičeni na podlagi nacionalne ureditve zdravstvenega zavarovanja, če ne bi sprejeli te zaposlitve (glej v tem smislu zgoraj navedeno sodbo My, točka 47). Iz tega sledi, da nacionalna ureditev, kot je ta v zadevi v glavni stvari, pomeni oviro za prosto gibanje delavcev, ki je v načelu prepovedana s členom 39 ES. V vsakem primeru je treba preizkusiti, ali je ta ovira lahko upravičena glede na določbe Pogodbe. Glede na sodno prakso Sodišča je omejitveni ukrep za temeljne svoboščine, ki so zagotovljene s Pogodbo, lahko upravičen le, če je njegov legitimni cilj v skladu s Pogodbo in spoštuje načelo sorazmernosti. Zato mora biti tak ukrep primeren za zagotovitev uresničitve svojega cilja in ne sme preseči tega, kar je potrebno, da se ta cilj doseže (glej predvsem sodbi z dne 31. marca 1993 v zadevi Kraus, C-19/92, Recueil, str. I-1663, točka 32, in z dne 26. novembra 2002 v zadevi Oteiza Olazabal, C-100/01, Recueil, str. I-10981, točka 43). Švedska vlada meni, da AFL temelji na objektivnih preudarkih, ki so neodvisni od državljanstva zadevnih oseb in sorazmerni s ciljem, ki ga legitimno zasleduje nacionalno pravo v boju zoper zlorabe glede uporabe načela seštevanja zavarovalnih obdobij. Po mnenju te vlade bi dodelitev starševskih dodatkov, ki presegajo zagotovljeno stopnjo, delavcem migrantom, ki opravljajo poklicno dejavnost v instituciji Evropske unije, znatno finančno obremenila nacionalne sisteme socialne pomoči, tako da bi bile države članice, ki tako kot Kraljevina Švedska plačajo starševske dodatke v višjem znesku, prisiljene zmanjšati te zneske. Glede tega povsem ekonomski preudarki ne bi smeli upravičevati, da se kršijo pravice, ki jih imajo posamezniki na podlagi določb Pogodbe, ki so namenjene prostemu gibanju delavcev. Poleg tega je treba opozoriti, da mora biti k dokazom, ki jih lahko predloži država članica, priložena raziskava ustreznosti in sorazmernosti omejevalnega ukrepa, ki ga sprejme ta država (sodba z dne 18. marca 2004 v zadevi Leichtle, C-8/02, Recueil, str. I-2641, točka 45). Nujno je treba ugotoviti, da v tem primeru take raziskave ni. Švedska vlada se dejansko omeji na domnevanje, ne da bi predložila natančne elemente, ki omogočajo podkrepitev njenega stališča, o morebitnem finančnem bremenu, ki bi obremenilo nacionalno ureditev socialne pomoči, če bi bilo upoštevano obdobje zaposlitve, ki ga je opravil delavec migrant po skupnem sistemu zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti, za namen uporabe poglavja 4, člen 6, AFL. Iz tega sledi, da ovira za prosto gibanje delavcev, ki izhaja iz zavrnitve upoštevanja, za izračun vsote starševskih dodatkov, obdobij zaposlitve, ki jih je delavec migrant opravil po skupnem sistemu zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti, ni upravičena. Glede na dosedanje preudarke ni nujno, da se Sodišče izreče o razlagi členov 12 ES, 17 ES, 18 ES in 7(1) in (2) Uredbe št. 1612/68 niti o razlagi Direktive 96/34. V teh okoliščinah je treba odgovoriti na vprašanji za predhodno odločanje tako, da je treba člen 39 ES razlagati tako, da je treba ob uporabi nacionalne ureditve, kot je ta v zadevi v glavni stvari, upoštevati obdobje, v katerem je bil delavec zavarovan na podlagi skupnega sistema zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti. Stroški Ker je ta postopek za stranke v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (drugi senat) razsodilo: Člen 39 ES je treba razlagati tako, da je treba ob uporabi nacionalne ureditve, kot je ta v zadevi v glavni stvari, upoštevati obdobje, v katerem je bil delavec zavarovan na podlagi skupnega sistema zdravstvenega zavarovanja Evropskih skupnosti. Podpisi * Jezik postopka: švedščina.

62005CJ0024

pl

1       Wnosząc odwołanie August Storck KG domaga się uchylenia wyroku Sądu Pierwszej Instancji Wspólnot Europejskich (czwarta izba) z dnia 10 listopada 2004 r. w sprawie T‑396/02 Storck przeciwko OHIM (Kształt cukierka) (Zb.Orz. str. II‑3821, zwanego dalej „zaskarżonym wyrokiem”), w którym Sąd ten oddalił skargę o stwierdzenie nieważności decyzji Czwartej Izby Odwoławczej Urzędu Harmonizacji w ramach Rynku Wewnętrznego (znaki towarowe i wzory) (OHIM) z dnia 14 października 2002 r. (sprawa R 187/2001‑4) (zwanej dalej „sporną decyzją”), odmawiającej rejestracji trójwymiarowego znaku towarowego stanowiącego kształt cukierka koloru jasnobrązowego. Ramy prawne 2       Rozporządzenie Rady (WE) nr 40/94 z dnia 20 grudnia 1993 r. w sprawie wspólnotowego znaku towarowego (Dz.U. 1994, L 11, str. 1) w art. 7, zatytułowanym „Bezwzględne podstawy odmowy rejestracji”, stanowi: „1.      Nie są rejestrowane: […] b)      znaki towarowe, które pozbawione są jakiegokolwiek odróżniającego charakteru [charakteru odróżniającego]; […]. 3.      Ustęp 1 lit. b), c) i d) nie ma zastosowania, jeżeli w następstwie używania znak towarowy uzyskał charakter odróżniający w odniesieniu do towarów lub usług, dla których występuje się o rejestrację [został zgłoszony]”. 3       Artykuł 73 rozporządzenia nr 40/94, zatytułowany „Uzasadnienie decyzji”, stanowi: „Decyzje [OHIM] zawierają określenie przyczyn, na których są oparte. Decyzje opierają się wyłącznie na przyczynach lub materiale dowodowym, co do których strony zainteresowane miały możliwość przedstawiania swoich uwag”. 4       Artykuł 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94, zatytułowany „Badanie przez Urząd stanu faktycznego z urzędu”, stanowi: „W trakcie postępowania [OHIM] bada stan faktyczny z urzędu; jednakże w postępowaniu odnoszącym się do względnych podstaw odmowy rejestracji Urząd ogranicza się w tym badaniu do stanu faktycznego, dowodów i argumentów przedstawionych przez strony oraz poszukiwanego zadośćuczynienia”. Okoliczności leżące u podstaw sporu 5       W dniu 30 marca 1998 r., na podstawie rozporządzenia nr 40/94, wnosząca odwołanie dokonała zgłoszenia do OHIM celem rejestracji w charakterze wspólnotowego znaku towarowego trójwymiarowego znaku towarowego odpowiadającego wyglądowi cukierka koloru jasnobrązowego, przedstawionego poniżej: 6       Towary objęte zgłoszeniem to „słodycze” należące do klasy 30 Porozumienia nicejskiego dotyczącego międzynarodowej klasyfikacji towarów i usług dla celów rejestracji znaków z dnia 15 czerwca 1957 r., zmienionego i zrewidowanego. 7       Decyzją z dnia 25 stycznia 2001 r. ekspert odrzucił zgłoszenie na tej podstawie, że zgłoszony znak towarowy pozbawiony jest charakteru odróżniającego w rozumieniu art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 oraz że nie uzyskał on charakteru odróżniającego w następstwie używania w rozumieniu ust. 3 tego artykułu. 8       Sporną decyzją Czwarta Izba Odwoławcza OHIM utrzymała decyzję eksperta w mocy. Izba Odwoławcza zasadniczo stwierdziła, że samo połączenie kształtu i koloru tworzące zgłoszony znak towarowy nie wskazuje pochodzenia towarów objętych zgłoszeniem, tj. słodyczy. Ponadto uznała, że przedłożone przez wnoszącą odwołanie dokumenty nie stanowią dowodu na to, iż znak ten uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania, w szczególności w odniesieniu do cukierków karmelowych. Postępowanie przed Sądem i zaskarżony wyrok 9       Wnosząca odwołanie wniosła do Sądu skargę o stwierdzenie nieważności spornej decyzji, opartą na dwóch zarzutach. 10     W przedmiocie pierwszego zarzutu, dotyczącego naruszenia art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, w pkt 39–45 zaskarżonego wyroku Sąd stwierdził, że Izba Odwoławcza słusznie uznała, iż zgłoszony znak towarowy pozbawiony jest charakteru odróżniającego w rozumieniu tego przepisu, z następujących powodów: „39      W niniejszej sprawie Izba Odwoławcza słusznie stwierdziła, iż z uwagi na to, że sprawa dotyczy artykułów spożywczych powszechnego użytku, »konsument nie zwraca zbytniej uwagi na formę i kolor słodyczy« i dlatego »jest mało prawdopodobne, by wybór przeciętnego konsumenta zależał od kształtu cukierka« (pkt 12 [spornej] decyzji). 40      Ponadto Izba Odwoławcza w sposób wystarczający pod względem prawnym uzasadniła, że żadne z właściwości kształtu owego znaku towarowego, pojedynczo lub w zestawieniu z innymi, nie posiadają charakteru odróżniającego. W tym zakresie Izba Odwoławcza wskazała przede wszystkim, że »zaokrąglony kształt, przypominający koło [...], jest podstawową figurą geometryczną« i przeciętny konsument »przyzwyczajony jest do wyglądu słodyczy, również cukierków, w zaokrąglonym kształcie (niezależnie czy okrągłe, owalne, w kształcie elipsy lub cylindra)«. Następnie w odniesieniu do zaokrąglonych górnych krawędzi cukierków Izba Odwoławcza stwierdziła, że »zaokrąglone krawędzie występują w cukierkach często, niezależnie od ich kształtu«, przede wszystkim ze względów praktycznych. Wreszcie w odniesieniu do wgłębienia pośrodku cukierka i jego płaskiej podstawy Izba Odwoławcza stwierdziła, że »elementy te nie zmieniają istotnie wywieranego przez kształt wrażenia całości« i że »jest mało prawdopodobnym, by zainteresowany konsument zwracał uwagę na te dwie właściwości jako na wskazówki określonego pochodzenia handlowego« (pkt 13 [spornej] decyzji). 41      Również co do koloru przedmiotowych towarów, czyli jasnobrązowego lub różnych odcieni brązowego, Izba Odwoławcza wskazała, że chodzi tutaj o »zwykły dla cukierków kolor« (pkt 13 [spornej] decyzji). Należy bowiem stwierdzić, iż w przypadku słodyczy zainteresowany krąg odbiorców jest przyzwyczajony do obecności tego koloru. 42      Z powyższego wynika, że zgłoszony trójwymiarowy kształt stanowi podstawową figurę geometryczną, która należy do kształtów kojarzonych przez konsumenta w sposób naturalny z towarami powszechnego użytku, takimi jak cukierki. 43      Należy zatem odrzucić argument skarżącej, zgodnie z którym między kształtem i kolorem zgłoszonego znaku towarowego a kształtem i kolorem innych słodyczy występują rzekomo znaczące różnice. 44      Mając na uwadze powyższe, należy stwierdzić, że zgłoszony trójwymiarowy znak towarowy składa się z połączenia elementów wizualnych, które są kojarzone w sposób naturalny z omawianymi towarami i są dla nich typowe. W istocie omawiany kształt nie odróżnia się istotnie od niektórych powszechnie używanych w obrocie podstawowych kształtów omawianych towarów, a jedynie wydaje się być raczej jednym z ich wariantów. Ponieważ wskazane różnice nie są łatwo zauważalne, omawiany kształt nie odróżnia się wystarczająco wśród innych powszechnie używanych dla cukierków kształtów i nie umożliwia właściwemu kręgowi odbiorców natychmiastowo i z pewnością odróżnić cukierków skarżącej od cukierków mających odmienne pochodzenie handlowe. 45      W rezultacie ze względu na sposób postrzegania zgłoszonego znaku towarowego przez przeciętnego konsumenta, właściwie poinformowanego oraz dostatecznie uważnego i rozsądnego, nie pozwala on na indywidualizację omawianych towarów i odróżnienie ich od towarów mających odmienne pochodzenie. Jest on zatem pozbawiony charakteru odróżniającego w odniesieniu do tych towarów”. 11     W przedmiocie drugiego zarzutu, dotyczącego naruszenia art. 7 ust. 3 rozporządzenia nr 40/94, Sąd orzekł w pkt 61–67 zaskarżonego wyroku, że Izba Odwoławcza nie naruszyła prawa uznając, że wnosząca odwołanie nie wykazała, iż zgłoszony znak towarowy uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania, z następujących powodów: „61      Po pierwsze, argumenty skarżącej dotyczące liczby sprzedaży i wysokich nakładów reklamowych poniesionych na promocję cukierków karmelowych »Werther’s Original« (»Werther’s Echte«) nie są właściwe dla wykazania, że zgłoszony znak towarowy uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania. 62      W tym zakresie Izba Odwoławcza uznała wprawdzie, że dane dotyczące obrotu i nakładów na reklamę dla omawianego rodzaju cukierków wykazują duży udział w rynku, niemniej stwierdziła też, że dane te nie stanowią podstawowego dowodu na to, że zgłoszone oznaczenie zostało wykorzystane jako trójwymiarowy znak towarowy dla oznaczenia cukierków skarżącej (pkt 16 [spornej] decyzji). 63      W pkt 17–21 [spornej] decyzji Izba Odwoławcza uzasadniła swą ocenę w następujący sposób: »17      Strona odwołująca się przedstawiła wzór torebek plastikowych służących jako opakowanie cukierków, utrzymując, że przedstawiony tam kształt stanowi ‘główne wskazanie i punkt odniesienia’ dla konsumenta. Jej zdaniem taki sposób użycia dowodzi, że kształt stanowi przedmiot reklamy jako znak towarowy towaru i jest postrzegany jako taki przez konsumenta. Izba Odwoławcza nie zgadza się z tym punktem widzenia, gdyż istnieje sprzeczność między twierdzeniami skarżącej a sposobem, w jaki cukierki zostały całościowo przedstawione na opakowaniu. 18      Strona odwołująca się słusznie wskazała, że na opakowaniu zostały przedstawione cukierki o brązowym kształcie, tym niemniej należy zbadać, jaki skutek wywołuje to przedstawienie. Badania tego nie można przeprowadzić w sposób abstrakcyjny. Przeciwnie, powinno ono odzwierciedlać prawdopodobny sposób, w jaki przeciętny konsument będzie postrzegać przedstawienie cukierków w formie, jaka widnieje na opakowaniu. 19      Patrząc na opakowanie cukierków, zainteresowany konsument przede wszystkim dostrzega nazwę ‘Werther’s Original’, która napisana dużą czcionką, zajmuje prawie połowę opakowania i jest otoczona uzupełniającymi elementami, takimi jak małe owalne oznaczenie z nazwą ‘Storck’ i stylizowanym rysunkiem małej wioski z podpisem ‘Traditional Werther’s Quality’ [tradycyjna jakość Werther]. Na dolnej połowie opakowania można zobaczyć kolorowe zdjęcie porozrzucanych przypadkowo około piętnastu cukierków z legendą: ‘The classic candy made with real butter and fresh cream’ [klasyczne cukierki maślano-śmietankowe]. 20      Zgodnie z twierdzeniami odwołującej się ilustracja ta odpowiada zgłoszonemu trójwymiarowemu znakowi towarowemu. Zgodnie z przekonaniem Izby stanowisko to nie jest uzasadnione. Sposób, w jaki cukierki zostały przedstawione na opakowaniu, nie odpowiada przyjętemu sposobowi przedstawienia znaku towarowego na towarze. Wydaje się, że zamierzeniem tego przedstawienia jest (raczej) ukazanie zawartości torebki. W istocie wbrew temu, co utrzymuje strona odwołująca się, opakowanie nie przedstawia kształtu, ale realistyczny wygląd grupy niezapakowanych cukierków. Należy zauważyć, że na rysunku tym nie przedstawiono właściwości, co do których odwołująca utrzymuje, że nadają one znakowi towarowemu charakter odróżniający (wgłębienie pośrodku, płaska podstawa i zaokrąglone krawędzie). Dlatego też Izba Odwoławcza stwierdza, że sposób przedstawienia cukierków na opakowaniu przeczy argumentowi, jakoby przedstawienie to stanowiło trójwymiarowy znak towarowy i było postrzegane jako takie przez przeciętnego konsumenta. Zgodnie z oceną Izby Odwoławczej bardziej prawdopodobne jest, że konsument dostrzeże wyłącznie wizerunek cukierków jako przedstawienie zawartości opakowania. Opatrywanie opakowania ilustracjami w omawianej formie, która ukazuje jak wygląda towar i do czego może służyć, jest szeroko rozpowszechnione w branży artykułów spożywczych, włączając w to przemysł słodyczy, i dotyczy bardziej marketingu towaru niż identyfikacji towarów za pomocą znaku towarowego. Izba Odwoławcza stwierdza zatem, że ilustracja nie pełni funkcji znaku towarowego, a jedynie służy przedstawieniu towaru. Zdanie towarzyszące rysunkowi – „The classic candy made with real butter and fresh cream” – dodatkowo potwierdza, że taki będzie prawdopodobny odbiór dostatecznie uważnego nabywcy cukierków. W istocie zdanie i rysunek uzupełniają się: zdanie opisuje rodzaj cukierków, a rysunek je ilustruje. Izba Odwoławcza przyznaje, że jeden towar może posiadać kilka znaków towarowych jednocześnie. Zgodnie z jej przekonaniem, uzasadnionym wyglądem torebek służących jako opakowanie cukierków odwołującej się, przedstawienie cukierków na tych torebkach nie odpowiada jednak przedstawieniu znaku towarowego. 21      Z powyższych rozważań wynika, że przedstawione jako środek dowodowy dane odnośnie do obrotu i nakładów reklamowych udowadniają z pewnością, że cukierki ‘Werther’s’ są oferowane na rynku, jednakże nie wykazują, że kształt cukierków został wykorzystany jako znak towarowy […]«. 64      Powyższych rozważań nie można zakwestionować. Przedstawione przez skarżącą materiały reklamowe nie zawierają żadnego dowodu na używanie znaku towarowego w zgłoszonej formie. W istocie na wszystkich przedstawionych ilustracjach odtworzeniu wnioskowanego [zgłoszonego] kształtu i koloru towarzyszą oznaczenia słowne i graficzne. Dlatego też materiał ten nie może stanowić dowodu na to, że zainteresowany krąg odbiorców postrzega zgłoszony znak towarowy jako taki i niezależnie od słownych i graficznych znaków towarowych, które towarzyszą mu w reklamie i przy sprzedaży towarów, jako wskazówkę pochodzenia handlowego omawianych towarów […]. 65      Ponadto należy wskazać, że skarżąca sama wspomniała w skardze, iż omawiane cukierki nie są sprzedawane luzem, tylko w opakowaniach, w których każdy cukierek jest pakowany odrębnie. Wynika z tego, że przeciętny konsument w chwili podejmowania decyzji o zakupie nie jest bezpośrednio konfrontowany z omawianym kształtem cukierka, co pozwoliłoby mu przyporządkować temu kształtowi funkcję wskazówki pochodzenia. 66      Po drugie, ten sam wniosek nasuwa się w stosunku do sondaży, które skarżąca przedstawiła Izbie Odwoławczej na dowód uzyskania charakteru odróżniającego zgłoszonego znaku towarowego w następstwie używania. W istocie z końcowej części pkt 21 [spornej] decyzji jasno wynika, że znajomość cukierków oferowanych na rynku przez skarżącą nie została ustalona na podstawie omawianego kształtu, tylko na podstawie ich nazwy »Werther’s«”. 12     W konsekwencji Sąd oddalił skargę i obciążył skarżącą kosztami postępowania. Odwołanie 13     Wnosząca odwołanie w swoim odwołaniu, na poparcie którego podnosi cztery zarzuty, wnosi do Trybunału o: –       uchylenie zaskarżonego wyroku; –       uwzględnienie żądań przedstawionych w pierwszej instancji i wydanie orzeczenia ostatecznego w sprawie; –       ewentualnie, skierowanie sprawy do ponownego rozpoznania przez Sąd; –       obciążenie OHIM kosztami postępowania. 14     OHIM wnosi o oddalenie odwołania i obciążenie wnoszącej odwołanie kosztami postępowania. W przedmiocie pierwszego zarzutu Argumentacja stron 15     W ramach pierwszego zarzutu, składającego się z dwóch części, wnosząca odwołanie podnosi, że Sąd naruszył art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94. 16     Po pierwsze, zdaniem wnoszącej odwołanie, w pkt 44 zaskarżanego wyroku Sąd błędnie uzależnił stwierdzenie charakteru odróżniającego zgłoszonego znaku towarowego od spełnienia przesłanki istotnego odróżniania się tego znaku od wyglądu cukierków powszechnie używanych w obrocie, a więc nałożył surowsze wymagania dla trójwymiarowych znaków towarowych niż dla znaków towarowych słownych lub graficznych. 17     Sąd błędnie również wymaga, aby zgłoszony znak towarowy odróżniał się w sposób dostateczny od podobnych znaków towarowych, które mogą występować na rynku słodyczy. 18     Według wnoszącej odwołanie okoliczność, iż mogą mieć miejsce pomyłki z towarami innego pochodzenia, ma znaczenie wyłącznie w ramach sprzeciwu opartego na prawdopodobieństwie pomylenia zgłoszonego znaku towarowego z wcześniejszym znakiem towarowym. 19     Po drugie, wnosząca odwołanie twierdzi, że Izba Odwoławcza i Sąd zaniechali badania, czy zgłoszony znak towarowy posiada sam w sobie, niezależnie od wyglądu podobnych cukierków występujących na rynku, minimum charakteru odróżniającego. Zdaniem wnoszącej odwołanie, gdyby Sąd przeprowadził tego rodzaju badanie, doszedłby do wniosku, że znak ten nie jest pozbawiony charakteru odróżniającego. 20     W tym zakresie wnosząca odwołanie kwestionuje stwierdzenie Sądu zawarte w pkt 49 zaskarżonego wyroku, zgodnie z którym nie jest prawdopodobne, aby o wyborze dokonywanym przez przeciętnego konsumenta decydował kształt cukierka. Wnosząca odwołanie kwestionuje również stwierdzenie Sądu zawarte w pkt 42 tego wyroku, zgodnie z którym kształt objęty zgłoszeniem w charakterze znaku towarowego stanowi podstawową figurę geometryczną. 21     OHIM odpowiada w pierwszej kolejności, że Sąd wcale nie poddał zgłoszonego znaku towarowego surowszym kryteriom niż stosowane w przypadku znaków towarowych słownych lub graficznych, lecz zastosował zasady wynikające z utrwalonego orzecznictwa, zgodnie z którym konieczne jest, aby kształt towaru zgłoszonego w charakterze znaku towarowego odróżniał się w sposób istotny od norm lub zwyczajów danego sektora. 22     W drugiej kolejności zdaniem OHIM zarzut, zgodnie z którym Sąd powinien był stwierdzić, że zgłoszony znak towarowy ma charakter odróżniający, ma na celu zakwestionowanie dokonanej oceny okoliczności faktycznych, a zatem jest niedopuszczalny w ramach odwołania. Ocena Trybunału 23     Jeśli chodzi o pierwszą część pierwszego zarzutu, to zgodnie z utrwalonym orzecznictwem charakter odróżniający znaku towarowego w rozumieniu art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 należy oceniać, biorąc pod uwagę po pierwsze towary lub usługi, o których mowa w zgłoszeniu, a po drugie sposób postrzegania go przez właściwy krąg odbiorców, który składa się z przeciętnych, właściwie poinformowanych, dostatecznie uważnych i rozsądnych konsumentów tych towarów lub usług (zob. w szczególności wyroki z dnia 29 kwietnia 2004 r. w sprawach C‑456/01 P i C-457/01 P Henkel przeciwko OHIM, Rec. str. I‑5089, pkt 35 oraz z dnia 12 stycznia 2006 r. w sprawie C‑173/04 P Deutsche SiSi-Werke przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I‑551, pkt 25). 24     Zgodnie z utrwalonym orzecznictwem kryteria oceny charakteru odróżniającego trójwymiarowych znaków towarowych, które stanowi wygląd zewnętrzny samego towaru, nie różnią się od kryteriów stosowanych do innych kategorii znaków (ww. wyrok w sprawie Henkel przeciwko OHIM, pkt 38, wyrok z dnia 7 października 2004 r. w sprawie C‑136/02 P Mag Instrument przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I‑9165, pkt 30, oraz ww. wyrok w sprawie Deutsche SiSi‑Werke przeciwko OHIM, pkt 27). 25     Jednakże przy stosowaniu powyższych kryteriów sposób postrzegania znaku towarowego przez właściwy krąg odbiorców niekoniecznie będzie taki sam w przypadku trójwymiarowego znaku towarowego, który stanowi wygląd zewnętrzny samego towaru, jak w przypadku znaku słownego lub graficznego, którym jest oznaczenie niemające związku z wyglądem zewnętrznym towarów, dla których jest przeznaczone. W braku elementów graficznych lub słownych przeciętny konsument zwykle nie wnioskuje na temat pochodzenia towarów na podstawie ich kształtu czy kształtu ich opakowania i dlatego ustalenie istnienia charakteru odróżniającego w przypadku znaku trójwymiarowego, który stanowi wygląd zewnętrzny samego towaru może okazać się trudniejsze niż w przypadku znaku słownego czy graficznego (zob. w szczególności ww. wyroki w sprawie Henkel przeciwko OHIM, pkt 38, w sprawie Mag Instrument przeciwko OHIM, pkt 30, oraz w sprawie Deutsche SiSi‑Werke przeciwko OHIM, pkt 28). 26     W tych okolicznościach tylko znak, który w sposób znaczący odbiega od normy lub zwyczajów panujących w danym sektorze i w związku z tym może pełnić podstawową funkcję wskazywania pochodzenia, nie jest pozbawiony charakteru odróżniającego w rozumieniu art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94 (zob. w szczególności ww. wyroki w sprawach Henkel przeciwko OHIM, pkt 39, Mag Instrument przeciwko OHIM, pkt 31, oraz Deutsche SiSi‑Werke przeciwko OHIM, pkt 31). 27     Dlatego Sąd słusznie wziął pod uwagę powszechnie stosowane w obrocie kształty i kolory cukierków przy badaniu, czy zgłoszony znak pozbawiony jest charakteru odróżniającego. 28     W pkt 44 zaskarżonego wyroku Sąd stwierdził, że zgłoszony kształt cukierka „nie odróżnia się istotnie od niektórych powszechnie używanych w obrocie podstawowych kształtów omawianych towarów”. Ponieważ wymóg istotnej różnicy ma charakter dalej idący od przesłanki zwykłego „odbiegania w sposób znaczący”, która – zgodnie z orzecznictwem powołanym w pkt 26 niniejszego wyroku – musi wystąpić, Sąd naruszyłby prawo, gdyby uzależnił uznanie charakteru odróżniającego zgłoszonego znaku od spełnienia tego wymogu. 29     Tak jednak się nie stało. W istocie z tego samego punktu zaskarżonego wyroku wynika, iż Sąd oparł się na stwierdzeniach, że zgłoszony znak towarowy składa się z połączenia elementów wizualnych, które są kojarzone w sposób naturalny z omawianymi towarami i są dla nich typowe, że wydaje się być on wariantem niektórych powszechnie używanych w obrocie podstawowych kształtów na rynku cukierków, że skoro domniemane różnice nie są łatwo zauważalne, to nie odróżnia się on wystarczająco od innych kształtów powszechnie używanych dla cukierków oraz że nie umożliwia właściwemu kręgowi odbiorców natychmiastowego pewnego odróżnienia cukierków skarżącej od cukierków mających inne pochodzenie handlowe. 30     Na podstawie powyższych stwierdzeń Sąd słusznie ustalił, że zgłoszony znak towarowy nie odbiega w sposób znaczący od norm lub zwyczajów przyjętych na rynku cukierków. Zatem dochodząc do wniosku, że znak ten pozbawiony jest charakteru odróżniającego, Sąd nie dopuścił się żadnego naruszenia prawa. 31     Jeśli chodzi o zarzut wnoszącej odwołanie, że Sąd wymagał, aby zgłoszony znak towarowy odróżniał się istotnie od podobnych znaków towarowych, mogących występować na rynku cukierków, to opiera się on na błędnej interpretacji zaskarżonego wyroku, ponieważ Sąd nie badał wcale, czy inne znaki używane dla tego rodzaju towarów są identyczne lub podobne do zgłoszonego znaku towarowego. 32     Zatem pierwsza część zarzutu pierwszego musi zostać oddalona jako bezzasadna. 33     Jeśli chodzi o drugą część pierwszego zarzutu, to po pierwsze, jak wynika z pkt 27 niniejszego wyroku, Sąd nie dopuścił się żadnego naruszenia prawa przez to, że przy dokonywaniu oceny, czy zgłoszony znak pozbawiony jest charakteru odróżniającego, wziął pod uwagę kształty i kolory cukierków stosowane powszechnie w obrocie. 34     Po drugie, omawiana druga część zarzutu, w której zarzuca się Sądowi, że niesłusznie uznał on, iż zgłoszony znak pozbawiony jest charakteru odróżniającego, ma w istocie na celu skłonienie Trybunału, aby swoją oceną okoliczności faktycznych zastąpił on ocenę dokonaną przez Sąd. 35     W istocie stwierdzenia poczynione przez Sąd w pkt 39–42 zaskarżonego wyroku, zgodnie z którymi, po pierwsze, poziom uwagi poświęcanej przez przeciętnego konsumenta kształtowi i kolorowi słodyczy nie jest wysoki, a po drugie, trójwymiarowy kształt zgłoszony jako znak towarowy jest podstawową figurą geometryczną, stanowią ocenę okoliczności faktycznych (zob. podobnie odpowiednio ww. wyroki w sprawie Henkel przeciwko OHIM, pkt 56, oraz w sprawie Deutsche SiSi‑Werke przeciwko OHIM, pkt 47). 36     Zgodnie z art. 225 ust. 1 WE oraz art. 58 akapit pierwszy Statutu Trybunału Sprawiedliwości, odwołanie należy ograniczyć do kwestii prawnych. Dlatego też jedynie Sąd uprawniony jest do wskazywania istotnych okoliczności faktycznych i dokonywania ich oceny, a także do dokonywania oceny dowodów. Ocena tych faktów i dowodów nie stanowi – z wyjątkiem przypadków czystych błędów w ustaleniach faktycznych – kwestii prawnej poddanej kontroli Trybunału w postępowaniu odwoławczym (zob. w szczególności wyroki z dnia 19 września 2002 r. w sprawie C‑104/00 P DKV przeciwko OHIM, Rec. str. I‑7561, pkt 22, oraz ww. wyrok w sprawie Deutsche SiSi‑Werke przeciwko OHIM, pkt 35). 37     Skoro w niniejszej sprawie nie wskazano żadnego czystego błędu w ustaleniach faktycznych i materiału dowodowego, to drugą część zarzutu pierwszego należy oddalić jako częściowo bezzasadną, a częściowo niedopuszczalną. Należy więc oddalić ten zarzut w całości. W przedmiocie zarzutów drugiego i trzeciego Argumentacja stron 38     Podnosząc zarzuty drugi i trzeci, wnosząca odwołanie podkreśla, że Sąd naruszył odpowiednio art. 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94, na mocy którego OHIM bada stan faktyczny z urzędu, oraz art. 73 tego rozporządzenia, na mocy którego decyzje OHIM opierają się wyłącznie na przyczynach lub materiale dowodowym, co do których strony zainteresowane miały możliwość przedstawiania swoich uwag. 39     Po pierwsze art. 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94 zobowiązuje OHIM do samodzielnego ustalenia okoliczności faktycznych, na których ma zamiar oprzeć swoją decyzję. Zatem zdaniem wnoszącej odwołanie Izba Odwoławcza nie przedstawiając – wbrew ciążącemu na niej obowiązkowi – konkretnych przykładów cukierków o wyglądzie rzekomo identycznym ze zgłoszonym znakiem towarowym, na których istnienie powołała się w celu stwierdzenia „zwyczajowego” charakteru tego znaku, pozbawiła wnoszącą odwołanie możliwości zakwestionowania trafności tych przykładów. 40     Wnosząca odwołanie podnosi, że przyjmując w pkt 40 zaskarżonego wyroku te niczym nie poparte założenia Izby Odwoławczej oraz przedstawiając w pkt 41 i 42 tego wyroku swoje własne podobne twierdzenia bez oparcia ich na podlegających sprawdzeniu faktach, Sąd naruszył art. 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94. 41     Po drugie, wobec nieprzedstawienia przez Izbę Odwoławczą cukierków rzekomo podobnych do zgłoszonego znaku, wnosząca odwołanie na żadnym etapie postępowania nie mogła zająć stanowiska w tej kwestii i została w ten sposób pozbawiona między innymi możliwości wykazania, że cukierki te odznaczają się w rzeczywistości zasadniczymi różnicami w stosunku do zgłoszonego znaku. Zdaniem wnoszącej odwołanie w ten sposób zostało naruszone przysługujące jej prawo do przedstawienia swojego stanowiska. 42     Zatem przyjmując założenia Izby Odwoławczej, co do których wnosząca odwołanie nie mogła zająć stanowiska, oraz opierając na nich swoje własne orzeczenie, Sąd naruszył art. 73 rozporządzenia 40/94. 43     OHIM zwraca uwagę, że skoro wnosząca odwołanie podnosi naruszenie art. 73 i 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94 po raz pierwszy przed Trybunałem, to zarzuty drugi i trzeci powinny zostać uznane za niedopuszczalne. 44     OHIM dodaje, że trzeci zarzut wnoszącej odwołanie w zakresie dotyczącym naruszenia przez Sąd jej prawa do obrony jest bezzasadny, ponieważ kwestionowane przez wnoszącą odwołanie ustalenia Izby Odwoławczej były głównym przedmiotem sporu przed nią, a także były ponownie kwestionowane przez wnoszącą odwołanie w postępowaniu przed Sądem. Ocena Trybunału 45     Zgodnie z utrwalonym orzecznictwem zezwolenie stronie na podniesienie po raz pierwszy przed Trybunałem zarzutu, którego nie podniosła ona przed Sądem Pierwszej Instancji, pozwoliłoby jej wnieść do Trybunału, którego właściwość w zakresie odwołań jest ograniczona, odwołanie szersze niż skarga wniesiona do Sądu Pierwszej Instancji. W ramach odwołania właściwość Trybunału jest ograniczona do oceny kwestii prawnych zawartych w rozstrzygnięciu, które zostało wydane w odpowiedzi na zarzuty przedstawione przed Sądem Pierwszej Instancji (zob. w szczególności wyrok z dnia 11 listopada 2004 r. w sprawach połączonych C‑186/02 P i C‑188/02 P Ramondín i inni przeciwko Komisji, Rec. str. I‑10653, pkt 60). 46     W niniejszej sprawie wnosząca odwołanie nie podnosiła przed Sądem zarzutu naruszenia przez Izbę Odwoławczą art. 73 i 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94 polegającego na nieprzedstawieniu przykładów cukierków identycznych lub podobnych do cukierków wprowadzanych do obrotu przez wnoszącą odwołanie. 47     Dlatego też zarzuty drugi i trzeci, w zakresie dotyczącym nieuwzględnienia przez Sąd wniosku o stwierdzenie nieważności spornej decyzji z podanych wyżej powodów, są zarzutami przedstawionymi po raz pierwszy w postępowaniu odwoławczym, a zatem muszą być uznane za niedopuszczalne. 48     W zakresie dotyczącym naruszenia art. 73 i 74 ust. 1 rozporządzenia nr 40/94 również przez Sąd, z uwagi na jego własne niczym nie poparte twierdzenia, powyższe zarzuty są bezzasadne. W istocie obowiązek poszanowania tych przepisów dotyczy postępowania w przedmiocie badania przez organy OHIM wniosków o rejestrację znaków towarowych, a nie w postępowaniu przed Sądem, które regulowane jest w Statucie Trybunału Sprawiedliwości i w regulaminie Sądu. 49     Zresztą wnosząca odwołanie miała możliwość kwestionowania przed Sądem twierdzenia Izby Odwoławczej, zgodnie z którym w niniejszym przypadku kształt cukierka nie odróżnia się w sposób istotny od licznych innych kształtów powszechnie używanych na rynku słodyczy, a więc przysługujące jej prawo do obrony, a w szczególności prawo do przedstawienia swojego stanowiska, było w tym postępowaniu przestrzegane. 50     Zarzuty drugi i trzeci należy zatem oddalić jako w części niedopuszczalne, a w części bezzasadne. W przedmiocie czwartego zarzutu Argumentacja stron 51     Podnosząc czwarty zarzut, który dzieli się na trzy części, wnosząca odwołanie twierdzi, że Sąd naruszył art. 7 ust. 3 rozporządzenia nr 40/94 poddając błędnym wymaganiom dowód uzyskania przez zgłoszony znak towarowy charakteru odróżniającego w następstwie używania. 52     Przede wszystkim w pkt 64 zaskarżonego wyroku Sąd orzekł, że dowodem używania trójwymiarowego znaku towarowego nie mogą być opakowania towarów objętych wnioskiem o rejestrację lub materiały reklamowe dotyczące tych towarów, które zawierają oprócz tego znaku także inne słowne lub graficzne znaki towarowe. W ten sposób Sąd uznał, że znak towarowy w postaci trójwymiarowego kształtu omawianego produktu nie może uzyskać charakteru odróżniającego, jeżeli towarzyszą mu znaki słowne lub graficzne. 53     Rozumowanie takie nie odpowiada zdaniem wnoszącej odwołanie sposobowi, w jaki przeciętny konsument postrzega znaki towarowe. Okoliczność, że na towarze umieszczonych jest jednocześnie kilka znaków towarowych, nie przeszkadza konsumentowi postrzegać każdego z nich odrębnie, w charakterze wskazówki pochodzenia towaru. Te różne znaki mogą wzajemnie się wzmacniać, gdyż znajomość jednego z nich przyczynia się do znajomości innych. Ponadto z uwagi na to, że z samej natury trójwymiarowych znaków towarowych wynika, że są one używane łącznie z innymi znakami słownymi lub graficznymi, rozumowanie Sądu prowadzi do uznania, że używania znaku trójwymiarowego nie można nigdy udowodnić, co jest sprzeczne z intencją prawodawcy wspólnotowego. 54     Ponadto zdaniem wnoszącej odwołanie błędne było, po pierwsze, podtrzymanie przez Sąd w pkt 64 zaskarżonego wyroku dokonanej przez Izbę Odwoławczą oceny, zgodnie z którą przedstawienie zgłoszonego znaku na torebce z omawianymi cukierkami ma wyłącznie na celu wskazanie zawartości torebki, a po drugie, uznanie w pkt 65 tego wyroku, że z uwagi na fakt, iż cukierki te sprzedawane są w torebkach, konsument w chwili podejmowania decyzji o zakupie nie styka się bezpośrednio ze zgłoszonym znakiem. Istotnie znak ten jest przedstawiany na torebkach, a ponieważ jednocześnie sam stanowi on towar, jego wizerunek nie ma jedynie charakteru informacji o zawartości torebki, lecz jest również wskazówką pochodzenia towaru. 55     Po trzecie, w pkt 65 zaskarżonego wyroku Sąd w sposób błędny wziął pod uwagę sposób postrzegania znaku przez przeciętnego konsumenta w chwili podejmowania decyzji o zakupie. W istocie dla dokonania oceny, na ile konsument rozpoznaje znak towarowy, należy uwzględnić sposób, w jaki styka się on z tym znakiem nie tylko w chwili podejmowania decyzji o zakupie, ale również wcześniej, na przykład dzięki reklamie oraz w chwili konsumpcji towaru. 56     Zdaniem OHIM Izba Odwoławcza i Sąd nie wymagały wcale, aby materiał dowodowy mający wykazać używanie znaku trójwymiarowego dotyczył wyłącznie tego znaku, lecz słusznie podniosły, że przedstawione materiały reklamowe nie zawierały żadnego dowodu używania tego znaku w takiej postaci, w jakiej został on zgłoszony. W szczególności, jak to zostało wskazane w pkt 63 zaskarżonego wyroku, Izba Odwoławcza stwierdziła, że nie rozpoznała w materiałach reklamowych specyficznych cech kształtu cukierka i że wizerunek cukierków na opakowaniu przedstawiony jako dowód nie jest zgodny ze znakiem towarowym. Podobnie w pkt 64 tego wyroku Sąd wskazał, że kształt cukierka przedstawiony na opakowaniu jest niewyraźny i przesłonięty różnymi innymi oznaczeniami i że konsument nie może postrzegać go jako zgłoszonego znaku towarowego. Ocena Trybunału 57     Jeśli chodzi o części pierwszą i drugą czwartego zarzutu, to w wyroku z dnia 7 lipca 2005 r. w sprawie C‑353/03 Nestlé, Zb.Orz. str. I‑6135, Trybunał orzekł, że znak towarowy może uzyskać charakter odróżniający w rozumieniu art. 3 ust. 3 pierwszej dyrektywy Rady 89/104/EWG z dnia 21 grudnia 1988 r. mającej na celu zbliżenie ustawodawstw państw członkowskich odnoszących się do znaków towarowych (Dz.U. 1989, L 40, str. 1) w następstwie używania tego znaku w połączeniu z innym zarejestrowanym znakiem towarowym. 58     To samo odnosi się do charakteru odróżniającego uzyskanego w następstwie używania w rozumieniu art. 7 ust. 3 rozporządzenia nr 40/94, jako że przepis ten jest co do zasady identyczny z art. 3 ust. 3 dyrektywy 89/104. 59     Dlatego też trójwymiarowy znak towarowy może uzyskać charakter odróżniający w następstwie używania, nawet jeśli używany jest łącznie ze słownym lub graficznym znakiem towarowym. Będzie tak w przypadku, gdy znak ten stanowi kształt towaru lub jego opakowania i gdy ten towar lub to opakowanie regularnie opatrywane są znakiem słownym, pod którym wprowadzane są do obrotu. 60     Należy jednak podkreślić, że co do istoty trójwymiarowy znak towarowy nie pokrywa się z jego dwuwymiarowym przedstawieniem graficznym. Wynika z tego, że skoro wizerunek produktu, tak jak w niniejszej sprawie, zamieszczony jest na opakowaniu, konsumenci nie mają do czynienia z samym znakiem towarowym w postaci trójwymiarowego kształtu produktu. Nie można jednak wykluczyć, że dwuwymiarowe przedstawienie tego rodzaju znaku towarowego mogłoby w stosownych przypadkach ułatwić zapoznanie się przez właściwy krąg odbiorców ze znakiem, jeśli pozwala ono dostrzec istotne elementy trójwymiarowego kształtu produktu. 61     Zresztą należy przypomnieć, że jeśli chodzi o uzyskanie charakteru odróżniającego w następstwie używania, rozpoznawanie przez właściwy krąg odbiorców towaru lub usługi jako pochodzącego od określonego przedsiębiorstwa musi być wynikiem używania znaku jako znaku towarowego (wyrok z dnia 18 czerwca 2002 r. w sprawie C‑299/99 Philips,Rec. str. I‑5475, pkt 64, oraz ww. wyrok w sprawie Nestlé, pkt 26). Wyrażenie „używanie znaku jako znaku towarowego” należy rozumieć jako odnoszące się wyłącznie do używania znaku po to, aby właściwy krąg odbiorców rozpoznawał towar jako pochodzący od określonego przedsiębiorstwa (ww. wyrok w sprawie Nestlé, pkt 29). 62     Zatem nie każdy sposób używania trójwymiarowego znaku towarowego – a tym bardziej używanie dwuwymiarowego przedstawienia znaku trójwymiarowego – stanowi używanie w charakterze znaku towarowego. 63     Dlatego też Sąd nie dopuścił się naruszenia prawa. 64     Po pierwsze, w pkt 63–64 zaskarżonego wyroku podtrzymując ocenę dokonaną przez Izbę Odwoławczą, Sąd stwierdził, że sposób przedstawienia cukierków na torebkach, w których wnosząca odwołanie wprowadza je do obrotu – obrazek grupy około piętnastu cukierków – nie jest zgodny ze znakiem towarowym, w szczególności ze względu na to, że rysunek ten nie ukazuje kształtu cukierka zgłoszonego do rejestracji w charakterze znaku towarowego, lecz realistyczny wizerunek grupy cukierków, oraz nie ukazuje cech, które w ocenie wnoszącej odwołanie nadają zgłoszonemu znakowi charakter odróżniający (wgłębienie po środku, płaska podstawa i zaokrąglone krawędzie). W związku z tym występuje niezgodność pomiędzy sposobem przedstawienia cukierków na torebkach a trójwymiarowym znakiem towarowym, który został zgłoszony do rejestracji. 65     Chodzi tutaj o ocenę okoliczności faktycznych, która z wyjątkiem czystych błędów w ustaleniach faktycznych nie podlega kontroli w ramach odwołania. 66     Po drugie, z przywołanych punktów zaskarżonego wyroku nie wynika wcale, że Sąd wykluczył co do zasady, aby trójwymiarowy znak towarowy stanowiący kształt danego towaru mógł uzyskać charakter odróżniający w następstwie używania, w sytuacji gdy jest on używany łącznie ze znakiem słownym lub graficznym. 67     W istocie Sąd w sposób wyraźny podtrzymał stwierdzenia Izby Odwoławczej zawarte w pkt 17–21 spornej decyzji. Natomiast w pkt 20 tej decyzji Izba Odwoławcza przyznała, że towar może być opatrzony jednocześnie kilkoma znakami towarowymi. 68     W pkt 64 zaskarżonego wyroku Sąd ograniczył się do stwierdzenia, że torebki używane do wprowadzania do obrotu omawianych towarów nie mogą, ze względu na swoje cechy, stanowić dowodu na to, że zgłoszony znak towarowy jest postrzegany jako wskazówka pochodzenia tych towarów. Tutaj również chodzi o ocenę okoliczności faktycznych, która z wyjątkiem czystych błędów w ustaleniach faktycznych nie podlega kontroli w ramach odwołania 69     Pierwsza i druga część zarzutu czwartego są więc bezzasadne. 70     Co do części trzeciej tego zarzutu należy przypomnieć, że jeżeli znak towarowy nie ma od początku charakteru odróżniającego w rozumieniu art. 7 ust. 1 lit. b) rozporządzenia nr 40/94, może taki charakter uzyskać w odniesieniu do towarów lub usług objętych zgłoszeniem w następstwie używania w rozumieniu ust. 3 tego przepisu. Charakter odróżniający może zostać uzyskany w szczególności w zwykłym toku zapoznawania danego kręgu odbiorców ze znakiem (wyroki z dnia 6 maja 2003 r. w sprawie C‑104/01 Libertel,Rec. str. I‑3793, pkt 67, oraz ww. w sprawie Mag Instrument przeciwko OHIM, pkt 47). 71     Wynika z tego, że aby ocenić, czy znak towarowy uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania, należy wziąć pod uwagę wszystkie sytuacje, w których właściwy krąg odbiorców styka się z tym znakiem. Chodzi tu nie tylko o chwilę podjęcia decyzji o zakupie, ale również o okres wcześniejszy, na przykład o moment zapoznania się z reklamą czy chwilę konsumpcji towaru. 72     Jednak to w momencie podejmowania decyzji odnośnie wyboru towarów danej kategorii i jej wykonania przeciętny konsument jest najbardziej uważny (zob. podobnie wyrok z dnia 12 stycznia w sprawie C‑361/04 P Ruiz-Picasso i in. przeciwko OHIM, Zb.Orz. str. I‑643, pkt 41), zatem kwestia, czy przeciętny konsument styka się ze znakiem towarowym w chwili zakupu, nabiera szczególnego znaczenia przy ocenie, czy znak ten uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania. 73     Jeśli chodzi o niniejszą sprawę, to z pkt 65 zaskarżonego wyroku nie wynika wcale, że przy ocenie, czy zgłoszony znak towarowy uzyskał charakter odróżniający w następstwie używania, Sąd wziął pod uwagę jedynie chwilę podejmowania decyzji o zakupie. 74     W ramach drugiego zarzutu podniesionego w postępowaniu w pierwszej instancji wnosząca odwołanie podkreślała zasadniczo, że zgłoszony znak towarowy ukazywany jest na wszystkich opakowaniach cukierków i kwestionowała odmienne stanowisko Izby Odwoławczej. W pkt 63–65 zaskarżonego wyroku Sąd starał się obalić tę argumentację stwierdzając, że widząc tego rodzaju opakowanie przeciętny konsument nie styka się bezpośrednio z kształtem cukierków, który został zgłoszony w charakterze trójwymiarowego znaku towarowego. W ten sposób Sąd logicznie odniósł się do samej chwili zakupu. 75     Należy jednak podnieść, że w pkt 66 zaskarżonego wyroku Sąd przeanalizował sondaże przedstawione mu przez wnoszącą odwołanie w celu wykazania stopnia znajomości znaku towarowego. Sondaże te nie wyróżniają poszczególnych sytuacji, w których konsumenci stykają się z tym znakiem. Sąd stwierdził, że przedstawione sondaże nie stanowią dowodu na znajomość zgłoszonego znaku. 76     W tych okolicznościach trzecia część czwartego zarzutu jest również bezzasadna, a zatem zarzut ten musi zostać oddalony w całości. 77     Ponieważ żaden z zarzutów wnoszącej odwołanie nie został uwzględniony, odwołanie należy oddalić w całości. W przedmiocie kosztów 78     Zgodnie z art. 69 § 2 regulaminu, mającym zastosowanie do postępowania odwoławczego na podstawie art. 118 regulaminu, kosztami zostaje obciążona, na żądanie strony przeciwnej, strona przegrywająca sprawę. Ponieważ OHIM wniósł o obciążenie wnoszącej odwołanie kosztami postępowania, a wnosząca odwołanie przegrała sprawę, należy obciążyć ją kosztami postępowania. Z powyższych względów Trybunał (pierwsza izba) orzeka, co następuje: 1) Odwołanie zostaje oddalone. 2) August Storck KG zostaje obciążona kosztami postępowania. Podpisy * Język postępowania: niemiecki.

61993CJ0341

fr

Motifs de l'arrêt 1 Par ordonnance du 30 juin 1993, enregistrée au greffe de la Cour le 5 juillet 1993, le Vestre Landsret (Danemark) a posé, en application du protocole du 3 juin 1971 relatif à l' interprétation par la Cour de justice de la convention du 27 septembre 1968 concernant la compétence judiciaire et l' exécution des décisions en matière civile et commerciale (JO 1972, L 299, p. 32), telle que modifiée par la convention du 9 octobre 1978 relative à l' adhésion du royaume de Danemark, de l' Irlande et du Royaume-Uni de Grande-Bretagne et d' Irlande du Nord (JO L 304, p. 1, et ° texte modifié ° p. 77) et par la convention du 25 octobre 1982 relative à l' adhésion de la République hellénique (JO L 388, p. 1, et ° texte modifié ° JO 1983, C 97, p. 1, ci-après la "convention"), deux questions préjudicielles sur l' interprétation des articles 6, point 3, et 22 de la convention. 2 Ces questions ont été soulevées dans le cadre d' un litige opposant Schuhfabriken Otterbeck GmbH & Co., demanderesse au principal (ci-après "Otterbeck"), établie en Allemagne, et Danvaern Production A/S, défenderesse au principal (ci-après "Danvaern"), établie au Danemark. 3 Selon contrat d' agence conclu le 10 août 1979, Otterbeck a désigné Danvaern comme agent exclusif au Danemark pour la vente de sa gamme de chaussures de sécurité. 4 Par lettre du 22 mars 1990, Otterbeck a résilié le contrat d' agence avec effet immédiat en arguant que Danvaern s' était rendue coupable d' un abus de confiance flagrant en licenciant un certain employé. 5 Le 11 septembre 1990, Otterbeck a assigné Danvaern devant le Byret de Broenderslev en paiement d' un montant de 223 173,39 DKR, majoré d' intérêts, au titre de chaussures de sécurité livrées en janvier et en février 1990. 6 Devant le Byret, Danvaern a admis être redevable de la somme réclamée mais a conclu au rejet de la demande et à la condamnation distincte de la demanderesse au paiement de la somme de 737 018,34 DKR, affirmant qu' elle était elle-même titulaire de créances à l' encontre de Otterbeck, dont l' une au titre du préjudice subi du fait de la dénonciation abusive du contrat d' agence. 7 Par jugement du 26 mars 1991, le Byret a rejeté comme irrecevable la prétention de Danvaern, en ce qu' elle visait tant au prononcé d' une condamnation distincte qu' à une compensation, au motif qu' il n' existait pas entre les demandes d' Otterbeck et de Danvaern le lien de connexité exigé par l' article 6, point 3, de la convention, lequel dispose: "[Le] défendeur peut aussi être attrait: [...] 3. s' il s' agit d' une demande reconventionnelle qui dérive du contrat ou du fait sur lequel est fondée la demande originaire, devant le tribunal saisi de celle-ci". 8 Danvaern a interjeté appel de ce jugement devant le Vestre Landsret. Devant cette juridiction, elle s' est désistée de sa demande visant au prononcé d' une condamnation distincte et n' a fait valoir qu' une demande en compensation à hauteur d' un montant de 223 173,39 DKR, majoré d' intérêts, correspondant à la demande originaire de Otterbeck. 9 Le Vestre Landsret a estimé que le litige soulevait une question d' interprétation de la convention. 10 Il a dès lors décidé de surseoir à statuer et de saisir la Cour des questions préjudicielles suivantes: "1) L' article 6, point 3, vise-t-il les demandes reconventionnelles présentées en vue de la compensation? 2) L' expression '[...] dérive du contrat ou du fait sur lequel est fondée la demande originaire [...]' figurant à l' article 6, point 3, doit-elle être considérée comme plus restrictive que l' expression 'demandes connexes' employée à l' article 22, troisième alinéa, de la convention?" Sur la première question 11 Par sa première question, la juridiction de renvoi interroge la Cour sur l' applicabilité de l' article 6, point 3, de la convention à la situation dans laquelle un défendeur, assigné devant un for compétent, oppose à la demande une créance dont il serait titulaire à l' encontre du demandeur. 12 Les droits nationaux des États contractants distinguent en général deux situations. Premièrement, le défendeur invoque, comme moyen de défense, l' existence d' une créance dont il serait titulaire à l' encontre du demandeur et qui aurait pour effet d' éteindre, totalement ou partiellement, la créance de celui-ci. Deuxièmement, le défendeur vise, par une demande distincte présentée dans le cadre du même procès, à faire condamner le demandeur au paiement d' une dette envers lui. Dans ce dernier cas, la demande distincte peut viser un montant supérieur à celui réclamé par le demandeur, et être poursuivie même si le demandeur est débouté de sa demande. 13 Sur le plan procédural, la défense fait partie intégrante de l' action intentée par le demandeur et ne nécessite donc pas que ce dernier soit "attrait" devant le for saisi de l' action, au sens de l' article 6, point 3, de la convention. Les moyens de défense susceptibles d' être invoqués et les conditions dans lesquelles ils peuvent l' être sont déterminés par les règles du droit national. 14 Or, l' article 6, point 3, de la convention n' est pas destiné à régler cette situation. 15 En revanche, une demande du défendeur tendant à une condamnation distincte du demandeur suppose la compétence du for saisi par ce dernier pour statuer sur une telle demande. 16 L' article 6, point 3, de la convention a précisément pour objet d' énoncer les conditions auxquelles un tribunal est compétent pour statuer sur une demande tendant au prononcé d' une condamnation distincte. 17 S' il est vrai que la version danoise de l' article 6, point 3, de la convention utilise le mot "modfordringer", expression générale qui peut comprendre les deux situations visées ci-dessus au point 12, la terminologie juridique d' autres États contractants reconnaît expressément la distinction entre ces deux situations. Ainsi, le droit français fait une distinction entre "demande reconventionnelle" et "moyens de défense au fond"; le droit anglais entre "counter-claim" et "set-off as a defence"; le droit allemand entre "Widerklage" et "Prozessaufrechnung", et le droit italien entre "domanda riconvenzionale" et "eccezione di compensazione". Or, les versions linguistiques pertinentes de l' article 6, point 3, de la convention reprennent expressément les expressions "demande reconventionnelle", "counter-claim", "Widerklage" et "domanda riconvenzionale". 18 Il convient dès lors de répondre à la première question de la juridiction de renvoi que l' article 6, point 3, de la convention ne vise que les demandes présentées par les défendeurs tendant au prononcé d' une condamnation distincte. Il ne vise pas la situation où un défendeur invoque comme simple moyen de défense une créance dont il serait titulaire à l' encontre du demandeur. Les moyens de défense susceptibles d' être invoqués et les conditions dans lesquelles ils peuvent l' être sont régis par le droit national. Sur la seconde question 19 Dans l' ordonnance de renvoi, il est indiqué que la seconde question ne se pose que si l' article 6, point 3, de la convention s' applique à la situation où un défendeur invoque comme moyen de défense une créance dont il serait titulaire à l' encontre du demandeur. A la lumière de la réponse donnée à la première question, il n' y a donc pas lieu de répondre à la seconde. Décisions sur les dépenses Sur les dépens 20 Les frais exposés par les gouvernements allemand et du Royaume-Uni ainsi que par la Commission des Communautés européennes, qui ont soumis des observations à la Cour, ne peuvent faire l' objet d' un remboursement. La procédure revêtant, à l' égard des parties au principal, le caractère d' un incident soulevé devant la juridiction nationale, il appartient à celle-ci de statuer sur les dépens. Dispositif Par ces motifs, LA COUR, statuant sur les questions à elle soumises par le Vestre Landsret, par décision du 30 juin 1993, dit pour droit: L' article 6, point 3, de la convention du 27 septembre 1968 concernant la compétence judiciaire et l' exécution des décisions en matière civile et commerciale, telle que modifiée par la convention du 9 octobre 1978 relative à l' adhésion du royaume de Danemark, de l' Irlande et du Royaume-Uni de Grande-Bretagne et d' Irlande du Nord et par la convention du 25 octobre 1982 relative à l' adhésion de la République hellénique, ne vise que les demandes présentées par les défendeurs tendant au prononcé d' une condamnation distincte. Il ne vise pas la situation où un défendeur invoque comme simple moyen de défense une créance dont il serait titulaire à l' encontre du demandeur. Les moyens de défense susceptibles d' être invoqués et les conditions dans lesquelles ils peuvent l' être sont régis par le droit national.

62005CJ0083

es

La petición de decisión prejudicial tiene por objeto la interpretación de la Directiva 70/156/CEE del Consejo, de 6 de febrero de 1970, relativa a la aproximación de las legislaciones de los Estados miembros sobre la homologación de vehículos a motor y de sus remolques (DO L 42, p. 1; EE 13/01, p. 174), en su versión modificada por la Directiva 92/53/CEE del Consejo, de 18 de junio de 1992 (DO L 225, p. 1) (en lo sucesivo, «Directiva 70/156»). Dicha petición se presentó en el marco de un litigio iniciado por el Sr. Voigt relativo a una multa administrativa que le impuso el Regierungspräsidium Karlsruhe-Bretten (Gobierno del distrito de Karlsruhe-Bretten). Marco jurídico Normativa comunitaria Las razones que llevaron al legislador comunitario a adoptar la Directiva 70/156 se enumeran en su exposición de motivos tal y como sigue: «[…] en cada Estado miembro, los vehículos a motor destinados al transporte de mercancías o de personas deben satisfacer ciertas características técnicas establecidas por disposiciones imperativas; […] dichas disposiciones difieren de un Estado miembro a otro; […] por sus disparidades obstaculizan los intercambios dentro de la Comunidad Económica Europea; […] tales obstáculos al establecimiento y funcionamiento del mercado común podrían reducirse, e incluso eliminarse, si todos los Estados miembros adoptasen las mismas disposiciones bien con carácter complementario o bien en sustitución de sus legislaciones actuales; […] habitualmente los Estados miembros efectúan un control del cumplimiento de las disposiciones técnicas antes de la comercialización de los vehículos a los que se aplican; […] tal control se realiza por tipos de vehículos; [...] […] en el ámbito comunitario, el control del cumplimiento de dichas disposiciones, así como el reconocimiento por parte de cada Estado miembro del control efectuado por los demás Estados miembros, hacen necesario el establecimiento de un procedimiento de homologación comunitaria para cada tipo de vehículo; […] dicho procedimiento debe permitir que cada Estado miembro compruebe que cada tipo de vehículo ha sido sometido a los controles previstos por las directivas específicas y anotados en un certificado de homologación; […] igualmente debe permitir a los fabricantes establecer un certificado de conformidad para todos los vehículos que sean conformes con un tipo homologado; […] cuando un vehículo vaya acompañado de dicho certificado, debe ser considerado por todos los Estados miembros conforme con sus propias legislaciones; […] es conveniente que cada Estado miembro informe a los demás Estados miembros de la comprobación hecha, mediante el envío de una copia del certificado de homologación establecido para cada tipo de vehículo homologado; [...]» El artículo 1, párrafo primero, de la Directiva 70/156 dispone: «La presente Directiva se aplicará a la homologación de tipo de los vehículos de motor y de sus remolques fabricados en una o más fases y a los sistemas, componentes y unidades técnicas independientes destinados a ser utilizados en dichos vehículos y remolques.» En virtud del artículo 2 de la citada Directiva: –        la «homologación de tipo» se define como «el procedimiento mediante el cual un Estado miembro certifica que un tipo de vehículo, sistema, componente o unidad técnica independiente cumple los correspondientes requisitos técnicos de la presente Directiva o de una de las Directivas particulares incluidas en la lista exhaustiva que figura en los Anexos IV u XI»; –        el «vehículo» se define como «todo vehículo de motor destinado a ser utilizado en carretera, esté completo o incompleto, que tenga por lo menos cuatro ruedas y alcance una velocidad máxima de diseño superior a 25 km/h y sus remolques, a excepción de los vehículos que circulan sobre raíles, los tractores forestales y agrícolas y toda maquinaria móvil»; y –        el «tipo de vehículo» designa «los vehículos pertenecientes a una categoría que no difieran, al menos en los aspectos esenciales especificados en el Anexo II B, pudiendo un tipo de vehículo tener variantes y versiones (véase el Anexo II, sección B)». Según el anexo II de la Directiva 70/156, la categoría «M 1» comprende los vehículos destinados al transporte de personas que tengan, además del asiento del conductor, ocho plazas sentadas como máximo. Normativa nacional La normativa alemana sobre circulación por carretera se reparte en distintos textos legislativos y reglamentarios. En el asunto principal son pertinentes la Ley de circulación por carretera (Strassenverkehrsgesetz; en lo sucesivo, «StVG»), el código de circulación (Strassenverkehrsordnung; en lo sucesivo, «StVO») y la Ley sobre el transporte de personas (Personenbeforderungsgesetz; en lo sucesivo, «PBefG»). El Derecho interno alemán se adaptó a la Directiva 70/156 mediante el Reglamento sobre la homologación comunitaria de tipo de los vehículos y de sus componentes (Verordnung über die EG-Typgenehmigung für Fahrzeuge und Fahrzeugteile de 9 de diciembre de 1994, modificada por última vez el 7 de febrero de 2004). La Ordenanza relativa a la matriculación para la circulación por carretera de vehículos (Strassenverkehrszulassungsordnung; en lo sucesivo, «StVZO») regula exclusivamente desde entonces el procedimiento de matriculación y el seguro obligatorio y establece normas aplicables a la fabricación y al uso de vehículos. El StVO define las exigencias que se han de respetar al conducir vehículos de motor. En materia de velocidad, fija para los turismos normas diferentes a las que se aplican a los demás vehículos de motor. Esta diferenciación resulta del artículo 18, apartado 5, segundo inciso, número 1, del StVO, disposición pertinente en el asunto principal, que limita a 80 km/h la velocidad máxima en autopistas de los vehículos que no sean turismos. Éstos, en cambio, no están sometidos a ninguna limitación general de velocidad. El StVO no define el concepto de «turismo». El artículo 4, apartado 4, de la PBefG define los turismos como los vehículos de motor que «por su fabricación y equipamiento son aptos y están destinados al transporte de un máximo de nueve personas (incluido el conductor)». El litigio principal y las cuestiones prejudiciales El 21 de octubre de 2003, mientras conducía por una autopista federal, fuera del casco urbano, un vehículo de motor de tipo «Sprinter» fabricado por la sociedad DaimlerChrysler AG, con un peso total autorizado de 4,6 toneladas, el Sr. Voigt fue objeto de un control. La velocidad del citado vehículo, una vez sustraído el margen de tolerancia admitido, era de 134 km/h, por lo que el Regierungspräsidium Karlsruhe-Bretten, mediante resolución de 18 de noviembre de 2003, impuso al Sr. Voigt una multa administrativa de 275 euros, por haber superado en 54 km/h la velocidad máxima autorizada de 80 km/h aplicable, entre otros, a los vehículos pesados. Asimismo se impuso al afectado la retirada del permiso de conducir durante dos meses y la supresión de cuatro puntos en el Registro central de tráfico. El vehículo que conducía el Sr. Voigt, que había sido objeto de una homologación comunitaria de tipo en la categoría «M 1», está registrado –con arreglo a los documentos de matriculación– como turismo. El 27 de noviembre de 2003, el Sr. Voigt se opuso a estas medidas. Invocando el certificado de matriculación del vehículo, que lo consideraba un turismo, señaló que el límite de velocidad de 80 km/h en autopista, fuera del casco urbano, aplicable entre otros a los vehículos pesados no afectaba al citado vehículo, que quedaba sujeto a los límites de velocidad aplicables a los turismos. Mediante resolución de 10 de marzo de 2004, la Staatsanwaltschaft Freiburg remitió el expediente del Sr. Voigt al Amtsgericht Freiburg para que se pronunciase sobre la multa impuesta. El 29 de abril de 2004, dicho órgano jurisdiccional dictó una sentencia absolutoria. Contra la citada sentencia la Staatsanwaltschaft Freiburg interpuso un recurso ante el Oberlandesgericht Karlsruhe. El 26 de agosto de 2004, el Oberlandesgericht Karlsruhe anuló la sentencia absolutoria. En efecto, estimó que el asunto principal requería comprobaciones de hecho adicionales relativas a la concreta versión del vehículo tipo «Sprinter» conducido por el Sr. Voigt, habida cuenta de que era preciso distinguir entre las diferentes versiones del citado vehículo, como se establecía en una resolución adoptada la víspera y que tenía por objeto un asunto similar, en la que había llegado a la conclusión de que la mención «turismo» en los documentos de matriculación no era relevante. En estas circunstancias, el Amtsgericht Freiburg decidió suspender el procedimiento y plantear al Tribunal de Justicia las cuestiones prejudiciales siguientes: «1)      La Directiva 70/156 [...], a la que se ha adaptado el Derecho alemán mediante el EG-TypV (Verordnung über die EG-Typgenehmigung für Fahrzeuge und Fahrzeugteile –Reglamento sobre la homologación comunitaria de tipo de los vehículos y de sus componentes–, de 9 de diciembre de 1994, modificado por última vez el 7 de febrero de 2004), ¿debe interpretarse en el sentido de que el conductor de un vehículo de motor, que ha sido matriculado como turismo a resultas de una permiso de circulación concedido en virtud de la homologación comunitaria de tipo, tiene derecho a ponerlo en circulación por carretera como tipo de vehículo autorizado y, en particular, está sujeto el conductor de este vehículo únicamente a los límites de velocidad aplicables a los turismos? 2)      Las autoridades competentes para la persecución de infracciones de tráfico, ¿pueden declarar los permisos de circulación expedidos por el Kraftfahrt-Bundesamt (Oficina Federal de Vehículos) de conformidad con la homologación comunitaria de tipo y las matriculaciones autorizadas por los organismos de matriculación alemanes y basadas en estas homologaciones comunitarias de tipo como no pertinentes para la clasificación del tipo de vehículo a la hora de establecer los límites de velocidad que debe respetar un conductor de un vehículo de esa clase?» Sobre las cuestiones prejudiciales Mediante sus dos cuestiones, que procede examinar conjuntamente, el órgano jurisdiccional remitente pregunta fundamentalmente si la Directiva 70/156 debe interpretarse en el sentido de que se opone a una normativa nacional en virtud de la cual un vehículo como el controvertido en el asunto principal no queda sujeto a las disposiciones nacionales en materia de velocidad que se aplican a los turismos, sino a las normas aplicables a los vehículos pesados, aun cuando dicho vehículo haya sido matriculado como turismo conforme a una homologación comunitaria de tipo expedida con arreglo a la citada Directiva. Con carácter preliminar, es preciso observar, por una parte, que la Directiva 70/156, que sólo se refiere expresamente a la clasificación internacional de vehículos de motor en las categorías M, N u O definidas en su anexo II, no contiene ninguna disposición que clasifique los vehículos de motor en la categoría de «turismos». Por otra parte, según las comprobaciones del órgano jurisdiccional remitente, el fabricante del vehículo controvertido en el asunto principal obtuvo para éste una homologación comunitaria de tipo «M 1» y sólo en la fase de matriculación las autoridades alemanas lo calificaron de turismo. Las disposiciones de la Directiva 70/156 tienen por objeto, según su exposición de motivos, regular y poner en práctica un procedimiento de homologación comunitaria para cada tipo de vehículo que sustituye a los procedimientos de homologación que estaban en vigor anteriormente en los Estados miembros. El alcance de esta homologación sólo puede determinarse a la luz del concreto ámbito de aplicación de la Directiva 70/156. Pues bien, dicha Directiva describe cronológicamente el procedimiento de homologación de tipo, el posterior procedimiento para expedir el certificado de homologación, el establecimiento por el fabricante de un certificado de conformidad y la obligación de los Estados miembros de controlar la conformidad del producto con el tipo homologado. El objetivo de las disposiciones de la citada Directiva es eliminar los obstáculos a la libre circulación de mercancías. La armonización de las normas y de las características técnicas constituye el medio para alcanzar dicho objetivo. En cambio, la Directiva 70/156 no contiene ninguna indicación que vaya más allá de esta armonización. En concreto, no contiene ninguna disposición dirigida a los Estados miembros relativa a las reglas de velocidad aplicables a las diferentes categorías de vehículos de motor que hayan sido objeto de una homologación comunitaria de tipo. En consecuencia, procede señalar que la Directiva 70/156 se refiere a las características técnicas de un tipo de vehículo y no implica ninguna otra consideración relativa a las normas de circulación por carretera que han de respetar los conductores de los vehículos de motor. Asimismo, es preciso subrayar que la base jurídica de la Directiva 70/156 es el artículo 100 del Tratado CEE (posteriormente artículo 100 del Tratado CE; actualmente artículo 94 CE) o el artículo 100 A del Tratado CEE (posteriormente artículo 100 A del Tratado CE; actualmente artículo 95 CE) relativos a las competencias en materia de armonización a los efectos de la realización del mercado común o del mercado interior. En estas circunstancias, ni del tenor de la Directiva 70/156, ni de su objeto, ni de su finalidad resulta que el legislador comunitario haya pretendido atribuir a la homologación comunitaria de tipo, instaurada por dicha Directiva para eliminar los obstáculos a la realización del mercado interior, consecuencias relativas a la aplicación de las normas nacionales sobre circulación por carretera que regulan la velocidad de la diferentes categorías de vehículos de motor. A la luz de las consideraciones anteriores, procede responder a las cuestiones planteadas por el Amtsgericht Freiburg que la Directiva 70/156 debe interpretarse en el sentido de que no se opone a una normativa nacional en virtud de la cual un vehículo como el controvertido en el asunto principal no queda sujeto a las disposiciones nacionales en materia de velocidad que se aplican a los turismos, sino a las normas aplicables a los vehículos pesados, aun cuando dicho vehículo haya sido matriculado como turismo conforme a una homologación comunitaria de tipo expedida con arreglo a la citada Directiva. Costas Dado que el procedimiento tiene, para las partes del litigio principal, el carácter de un incidente promovido ante el órgano jurisdiccional nacional, corresponde a éste resolver sobre las costas. Los gastos efectuados por quienes, no siendo partes del litigio principal, han presentado observaciones ante el Tribunal de Justicia no pueden ser objeto de reembolso. En virtud de todo lo expuesto, el Tribunal de Justicia (Sala Sexta) declara: La Directiva 70/156/CEE del Consejo, de 6 de febrero de 1970, relativa a la aproximación de las legislaciones de los Estados miembros sobre la homologación de vehículos a motor y de sus remolques, en su versión modificada por la Directiva 92/53/CEE del Consejo, de 18 de junio de 1992, debe interpretarse en el sentido de que no se opone a una normativa nacional en virtud de la cual un vehículo como el controvertido en el asunto principal no queda sujeto a las disposiciones nacionales en materia de velocidad que se aplican a los turismos, sino a las normas aplicables a los vehículos pesados, aun cuando dicho vehículo haya sido matriculado como turismo conforme a una homologación comunitaria de tipo expedida con arreglo a la citada Directiva. Firmas * Lengua de procedimiento: alemán.

62004CJ0417

lt

Apeliaciniu skundu Regione Siciliana prašo panaikinti 2004 m. liepos 8 d. Europos Bendrijų Pirmosios instancijos teismo nutartį Regione Siciliana prieš Komisiją (T‑341/02, Rink. p. I‑0000, toliau – skundžiama nutartis), kuria jis atmetė ieškinį, kuriuo buvo siekiama panaikinti 2002 m. rugsėjo 5 d. Komisijos sprendimą D (2002) 810439 dėl Europos regioninės plėtros fondo (ERPF) finansinės pagalbos, susijusios su dideliu projektu „Greitkelis Messina‑Palermo“ (pagalba Nr. 93.05.03.001), nutraukimo (toliau – ginčijamas sprendimas) kaip nepriimtiną. Teisinis pagrindas Siekiant sustiprinti ekonominę ir socialinę sanglaudą EB 158 straipsnio prasme, buvo priimti 1988 m. birželio 24 d. Tarybos reglamentas (EEB) Nr. 2052/88 dėl struktūrinių fondų uždavinių, jų efektyvumo bei jų veiklos koordinavimo tarpusavyje, taip pat su Europos investicijų banku ir kitais esamais finansiniais instrumentais (OL L 185, p. 9), iš dalies pakeistas 1993 m. liepos 20 d. Tarybos reglamentu (EEB) Nr. 2081/93 (OL L 193, p. 5, toliau – Reglamentas Nr. 2052/88), ir 1988 m. gruodžio 19 d. Tarybos reglamentas (EEB) Nr. 4253/88, nustatantis Reglamento Nr. 2052/88 įgyvendinimo nuostatas dėl struktūrinių fondų uždavinių, jų efektyvumo bei jų veiklos koordinavimo tarpusavyje, taip pat su Europos investicijų banko operacijomis ir kitais esamais finansiniais instrumentais (OL L 374, p. 1), iš dalies pakeistas 1993 m. liepos 20 d. Tarybos reglamentu (EEB) Nr. 2082/93 (OL L 193, p. 20, toliau – Reglamentas Nr. 4253/88). Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalies pirmoji pastraipa nustato: „Bendrijos veikla papildo arba remia atitinkamą nacionalinę veiklą. Veikla numatoma Komisijai konsultuojantis su valstybėmis narėmis <...> ir jų paskirtomis atsakingomis nacionalinėmis, regionų, vietos ar kitomis institucijomis, kai visos šalys veikia kaip partnerės, siekiančios bendro tikslo. Šios konsultacijos toliau tekste vadinamos „partneryste“. Partnerystės principas taikomas rengiant, finansuojant, kontroliuojant ir vertinant veiklą.“ Reglamento Nr. 4253/88 9 straipsnio 1 dalis su antrašte „Papildomumas“ nustato, jog tam, „kad užtikrintų realią ekonominę įtaką, <...> struktūrinių fondų asignavimai negali pakeisti valstybės narės viešųjų struktūrinių ar panašių išlaidų visoje tam tikslui priskirtoje teritorijoje“. Pagal to paties reglamento 24 straipsnį: „1.      Jei paaiškėja, kad veikla arba priemonė nepateisina dalies arba visos jai skirtos finansinės pagalbos, Komisija, remdamasi partnerystės pagrindu, atlieka tinkamą patikrinimą, prašydama, kad valstybė narė arba kitos šiai veiklai įgyvendinti jos paskirtos institucijos per nustatytą laiką pateiktų savo pastabas. 2.      Po šio patikrinimo Komisija gali sumažinti arba sustabdyti šiai veiklai arba priemonei skirtą pagalbą, jeigu patikrinimo metu nustatomas pažeidimas arba esminis pakeitimas, turintis įtakos veiklos arba priemonės pobūdžiui arba jos įgyvendinimo sąlygoms, dėl kurio nebuvo prašoma Komisijos patvirtinimo. 3.      Visos sumos, kurios buvo gautos neteisėtai, turi būti sugrąžintos Komisijai. <...>“ Ginčo aplinkybės 1993 m. gruodžio 22 d. Sprendimu, skirtu Italijos Respublikai (toliau – sprendimas suteikti finansinę pagalbą), Europos Bendrijų Komisija suteikė ERPF finansinę pagalbą greitkelio tarp Palermo ir Mesinos Sicilijoje tiesimui (toliau – ERPF projektas). Šiam projektui įgyvendinti reikalingi darbai buvo padalyti į dešimt dalių. Pagal Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalį Bendrijos veikla numatoma Komisijai konsultuojantis su valstybėmis narėmis ir jų paskirtomis atsakingomis nacionalinėmis, regionų, vietos ar kitomis institucijomis. Šiuo atžvilgiu pagal sprendimo skirti finansinę pagalbą priedą matyti, kad apeliantas buvo paskirtas už projekto įgyvendinimą atsakinga institucija. 1997 m. rugsėjo 26 d. laišku apeliantas Komisijos prašė pratęsti kai kurių dalių apmokėjimo terminus. 1997 m. spalio 30 d. atsakymo laiške Komisija, priminusi, kad ji jau buvo pratęsusi terminą iki 1997 m. gruodžio 31 d., nurodė, jog turi būti skubiai priimtos visos būtinos priemonės, kad darbai būtų baigti vėliausiai tą dieną. 1998 m. birželio 17 d. laišku apeliantas pateikė Italijos Respublikos finansų ir ekonomikos ministerijai ir Komisijai iki 1997 m. gruodžio 31 d. patirtų išlaidų galutinį patvirtinimą, paraišką ERPF dėl mokėjimo ir galutinę įgyvendinimo ataskaitą. 1998 m. liepos 23 d. Komisija persiuntė šią ataskaitą Finansų ir ekonomikos ministerijai tuo pagrindu, kad joje nebuvo visos ERPF projektui užbaigti būtinos informacijos, ir Italijos kompetentingų institucijų paprašė atsiųsti naują galutinę ataskaitą, kurioje, be kita ko, būtų pateikta kiekvienos dalies techninės ir finansinės būklės 1997 m. gruodžio 31 dienai ataskaita ir tinkamas konstatuoto darbų vykdymo vėlavimo priežasčių pagrindimas. Išnagrinėjusi naująją galutinę ataskaitą, 1999 m. vasario 10 d. laišku Komisija pranešė Finansų ir ekonomikos ministerijai, kad iš šios ataskaitos matyti, jog apeliantas nesilaikė įsipareigojimo finansuoti minėto projekto darbų užbaigimą vėliausiai iki 1997 m. gruodžio 31 d., nes iki šios datos tik dvi dalys iš numatytų dešimties buvo baigtos, vėluojant dvejus metus. Esant šioms aplinkybėms, Komisija paaiškino, kad galimas pagalbos likutis bus išmokėtas atsižvelgiant į šioms dviem baigtoms dalims realiai skirtas išlaidas su sąlyga, kad jų įgyvendinimas atitinka pradinį projektą. 2001 m. gruodžio 21 d. Komisija išsiuntė Italijos Respublikai pasiūlymą užbaigti ERPF projektą dėl konstatuoto darbų vėlavimo. Šis pasiūlymas užbaigti buvo parengtas remiantis iki 1997 m. gruodžio 31 d. patirtomis išlaidomis, susijusiomis su darbais, baigtais iki 1999 m. gruodžio 31 dienos. 2002 m. vasario 14 d. laišku apeliantas pateikė savo rašytines pastabas dėl šio pasiūlymo. 2002 m. rugsėjo 5 d. Komisija, remdamasi iki 1997 m. gruodžio 31 d. patirtomis išlaidomis, susijusiomis su 2002 m. rugsėjo 5 d. užbaigtais darbais, išsiuntė Italijos Respublikai ginčijamą sprendimą. Pagal šį sprendimą, kurio kopija buvo nusiųsta apeliantui, nepanaudotas atšauktinas likutis lygus 26 378 246 eurams, o išieškotina suma lygi 58 036 177 eurai. Skundžiama nutartis 2002 m. lapkričio 14 d. apeliantas pareiškė ieškinį dėl ginčijamo sprendimo panaikinimo. Skundžiama nutartimi Pirmosios instancijos teismas atmetė šį ieškinį kaip nepriimtiną. Pagrindiniai šios nutarties motyvai yra: „55      <...> (Ginčijamu) sprendimu, pirma, panaikinamas ERPF įsipareigojimas dėl dar nesumokėtų pagalbos sumų išlaidoms, kurios nebeatitinka pagalbos teikimo sąlygų, ir, antra, suteikia Komisijai teisę pradėti išieškoti iš ERPF jau sumokėtas su minėtomis išlaidomis susijusias sumas. (Ginčijamas) sprendimas sukėlė ERPF finansinės pagalbos „nutrūkimo“ efektą (2002 m. birželio 6 d. Pirmosios instancijos teismo nutarties SLIM Sicilija prieš Komisiją , T‑105/01, Rink. p. II‑2697, 47 punktas). 56      Dėl šio sprendimo poveikio ieškovui nustatymo reikia priminti, kad pagal 1993 m. gruodžio 22 d. priimtą pirmą sprendimą dėl ginčijamos pagalbos suteikimo ieškovas buvo už projekto įgyvendinimą atsakinga institucija.<...> 57      Šioje situacijoje (ginčijamas) sprendimas galėjo būti vertinamas kaip darantis tiesioginę įtaką ieškovo teisinei padėčiai, tik jei vien dėl ginčijamo sprendimo faktų, Italijos Respublikai šiuo klausimu neturint jokios diskrecijos, ieškovui, pirma, būtų atsisakyta sumokėti kaip likusią pagalbos dalį dar iš ERPF negautas sumas, dėl kurių panaikinti įsipareigojimai, ir, antra, jis turėtų grąžinti neteisėtai kaip pagalbą gautas sumas, kurios buvo skirtos padengti išlaidas, dabar nebeatitinkančias sąlygų. 58      Tačiau Pirmosios instancijos teismas jau nusprendė, kad tokių pasekmių nesukėlė nei Komisijos sprendimas nutraukti ERPF finansinę pagalbą, nei kita Bendrijos teisės norma, skirta reguliuoti tokio sprendimo poveikį (55 punkte minėtos nutarties SLIM Sicilija prieš Komisiją 51 punktas). 59      Šiuo klausimu reikia pirmiausia priminti, kad pagal Bendrijos institucijų sistemą ir Bendrijos bei valstybių narių santykius reglamentuojančias taisykles, nesant priešingos Bendrijos teisės nuostatos, pastarosioms priklauso savo teritorijoje užtikrinti Bendrijos teisės aktų vykdymą (1983 m. rugsėjo 21 d. Teisingumo Teismo sprendimas Deutsche Milchkontor ir kt ., 205/82–215/82, Rink. p. 2633 ir 1987 m. liepos 7 d. Sprendimo Étoile commerciale ir CNTA prieš Komisiją , 89/86 ir 91/86, Rink. p. 3005, 11 punktas; <...>). Kalbant būtent apie finansavimą iš ERPF, valstybės narės <...> turi priimti priemones, būtinas prarastoms dėl piktnaudžiavimo ar nerūpestingumo lėšoms susigrąžinti. <...> 61      Šioje sistemoje, remiantis Teisingumo Teismo praktika, valstybės narės turi įgyvendinti Bendrijos teisės aktus ir priimti būtinus individualius sprendimus dėl susijusių ūkio subjektų. <...> <...> 65      Todėl reikia konstatuoti, kad niekas nekliudo Italijos Respublikai nuspręsti iš savo lėšų padengti tą dalį čia nagrinėjamo projekto užbaigimo darbams reikalingų lėšų, dėl kurių buvo panaikinti įsipareigojimai dėl finansavimo iš Bendrijos fondų. Šiuo atveju ypač reikia pastebėti, kad pagal Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalį ERPF pagalba papildo arba prisideda prie nacionalinių veiksmų, ir Reglamento Nr. 4253/88 9 straipsnis, tarp kita ko, nustato, kad Bendrijų pagalba pagal papildomumo principą negali pakeisti valstybės narės viešųjų išlaidų. 66      <...> Dėl neteisėtai gautų sumų sugrąžinimo reikia priminti, kad ginčijamame sprendime Komisija Italijos Respublikai vien tik nurodė, jog Bendrijos sumokėtos sumos, skirtos išlaidoms, kurios vėliau neatitiko finansavimo sąlygų, turi būti atlygintos ERPF. Skirtingai nuo bendros Komisijos praktikos, susijusios su neteisėta pagalba, nesuderinama su bendrąja rinka, (ginčijamame) sprendime nėra jokios nuostatos, nurodančios Italijos Respublikai išieškoti iš gavėjų neteisėtai gautas sumas. <...> 68      Teisingas (ginčijamo) sprendimo vykdymas reikalauja, kaip teisingai savo rašytiniuose paaiškinimuose teigia Komisija, kad Italijos Respublika ERPF grąžintų jai nurodytas sumas <...>. <...> 71      Dėl ERPF finansinės pagalbos Pirmosios instancijos teismas jau yra nusprendęs, kad negalima daryti išvados, jog valstybė narė neturi diskrecijos ar sprendimo teisės, susijusios su tokios pagalbos išieškojimu (55 punkte minėtos (Pirmosios instancijos teismo) nutarties SLIM Sicilija prieš Komisiją 52 punktas). <...> 73      Negalima atmesti galimybės, kad ypatingomis aplinkybėmis Italijos Respublika gali nuspręsti neišieškoti ginčijamos pagalbos ir pati sugrąžinti ERPF sumas, kurias ji nepagrįstai leido išmokėti <...>. <...> 80      Iš to išplaukia, kad (ginčijamas) sprendimas neturėjo tiesioginės įtakos ieškovo teisinei padėčiai.“ Šalių reikalavimai Apeliantas Teisingumo Teismo prašo panaikinti skundžiamą nutartį ir priimti bet kokį sprendimą dėl tolesnių veiksmų byloje ir bylinėjimosi išlaidų. Komisija Teisingumo Teismo prašo atmesti apeliacinį skundą ir priteisti iš apelianto bylinėjimosi išlaidas. Dėl prašymo panaikinti skundžiamą nutartį Grįsdamas apeliacinį skundą, apeliantas nurodo keturis apeliacinio skundo pagrindus: –        Pirmosios instancijos teismo procedūros reglamento 113 ir 114 straipsnių pažeidimą –        EB 230 straipsnio pažeidimą, –        Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalies pirmosios pastraipos ir Reglamento Nr. 4253/88 9 straipsnio 1 dalies pažeidimą ir –        motyvavimo trūkumus. Pirmiausia ir kartu nagrinėtinais antru ir trečiu apeliacinio skundo pagrindais apeliantas visų pirma teigia, kad skundžiama nutartis grindžiama klaidinga prielaida, t. y. jog Regione Siciliana yra atskiras nuo Italijos Respublikos, valstybės narės, kuriai buvo skirta finansinė pagalba, asmuo, tačiau jis yra šios respublikos teritorijos sudėtinė dalis, todėl, kaip ir ši respublika, jis turi teisę pareikšti ieškinį dėl ginčijamo sprendimo panaikinimo. Šiuo atžvilgiu pažymėtina, kad Teisingumo Teismas jau yra nusprendęs, kad regioninių ar vietos vienetų ieškinys negali būti prilygintas valstybės narės ieškiniui, nes valstybės narės sąvoka EB 230 straipsnio antrosios pastraipos prasme yra susijusi tik su valstybių narių vyriausybinėmis institucijomis. Ši sąvoka negali būti išplėsta regioninių ar kitų valstybės vidaus vienetų vyriausybėms nepažeidžiant sutartyje numatytos institucijų pusiausvyros (žr. 1997 m. spalio 1 d. Nutarties Regione Toscana prieš Komisiją C‑180/97, Rink. p. I‑5245 6 ir 8 punktus ir 2001 m. lapkričio 22 d. Sprendimo Nederlandse Antillen prieš Tarybą C‑452/98, Rink. p. I‑8973, 50 punktą). Iš to išplaukia, kad Pirmosios instancijos teismas nepadarė jokios teisės klaidos laikydamas, kad Regione Siciliana yra atskiras nuo Italijos Respublikos asmuo. Be to, apeliantas teigia, kad Pirmosios instancijos teismas padarė teisės klaidą manydamas, kad apeliantas negali remtis EB 230 straipsnio ketvirtąja pastraipa, kad pareikštų savo ieškinį. Remiantis šia nuostata, jei regioninis ar vietos vienetas, kaip antai Regione Siciliana , pagal nacionalinę teisę turi juridinio asmens statusą, jis gali pareikšti ieškinį dėl jam skirtų sprendimų ir dėl sprendimų, kurie, nors ir priimti reglamento ar kitam asmeniui skirto sprendimo forma, yra tiesiogiai ir konkrečiai su juo susiję (žr. minėto sprendimo Nederlandse Antillen prieš Tarybą 51 punktą ir 2003 m. balandžio 10 d. Sprendimo Komisija prieš Nederlandse Antillen , C‑142/00 P, Rink. p. I‑3483, 59 punktą). Nagrinėjamu atveju Pirmosios instancijos teismas tik nagrinėjo, ar ieškovas buvo tiesiogiai susijęs su ginčijamu sprendimu, nes Komisija neprieštaravo, kad šis sprendimas yra su juo yra susijęs konkrečiai. Iš skundžiamos nutarties 65 ir 73 straipsnių matyti, kad Pirmosios instancijos teismas, remdamasis teiginiu, kad Italijos Respublika galėjo nuspręsti pati sugrąžinti ERPF mokėtinas sumas ir iš savo lėšų padengti tą dalį užbaigimo darbams reikalingų lėšų, dėl kurių buvo panaikinti įsipareigojimai dėl Bendrijos pagalbos finansavimo, iš principo padarė išvadą, kad ieškovui tiesioginės įtakos nėra. Apeliantas teigia, kad šis argumentavimas ne tik nepagrindžia, jog tiesioginės įtakos nebuvo, bet ir neatitinka struktūrinių fondų papildomumo principo, įtvirtinto atitinkamai Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalyje ir Reglamento Nr. 4253/88 9 straipsnio 1 dalyje, pagal kurį Bendrijos parama papildo nacionalinę paramą, o ne ją pakeičia. Norint atsakyti į šį argumentą, visų pirma būtina priminti, kad pagal nusistovėjusią Teisingumo Teismo praktiką EB 230 straipsnio ketvirtojoje pastraipoje nustatyta sąlyga, kad sprendimas, dėl kurio reiškiamas ieškinys, turi būti tiesiogiai susijęs su fiziniu ar juridiniu asmeniu, įvykdoma tik tuomet, kai skundžiama Bendrijos priemonė tiesiogiai veikia individo teisinę padėtį ir nepalieka jokios diskrecijos adresatui, atsakingam už jos įgyvendinimą; šis įgyvendinimas yra vien automatinio pobūdžio ir išplaukia tik iš Bendrijos teisės normų, netaikant kitų tarpinių taisyklių (žr. šiuo atveju 1998 m. gegužės 5 d. Sprendimo Glencore Grain prieš Komisiją , C‑404/96 P, Rink. p. I‑2435, 41 punktą ir 2004 m. birželio 29 d. Sprendimo Front NATIONAL prieš Parlamentą , C‑486/01 P, Rink. p. I‑6289, 34 punktą). Nagrinėjamu atveju, kaip nurodyta šio sprendimo 7 punkte, sprendimo skirti finansinę pagalbą priedas skiria apeliantą už ERPF projekto įgyvendinimą atsakinga institucija. Tačiau nė vienas iš bylos įrodymų neleidžia daryti išvados, kad minėtomis sąlygomis apeliantas buvo tiesiogiai paveiktas EB 230 straipsnio ketvirtosios pastraipos prasme. Šiuo klausimu reikia pažymėti, kad už projekto įgyvendinimą atsakingos institucijos funkcija, nurodyta sprendimo skirti finansinę pagalbą priede, nereiškė, kad pats apeliantas turėjo teisę į pagalbą. Šios analizės nepaneigia Reglamento Nr. 2052/88 4 straipsnio 1 dalies pirmoji pastraipa nei Reglamento Nr. 4253/88 9 straipsnio 1 dalis, kuriomis remiasi apeliantas. Iš tikrųjų šie straipsniai, įtvirtinantys Bendrijos finansinės pagalbos papildomumo nacionalinio finansavimo atžvilgiu principą, nėra reikšmingi prielaidai, kad Komisija nutraukė Bendrijos pagalbą. Šiomis aplinkybėmis matyti, kad Pirmosios instancijos teismas nepadarė teisės klaidos nuspręsdamas, kad Regione Siciliana nėra tiesiogiai paveiktas ginčijamo sprendimo. Todėl antras ir trečias apeliacinio skundo pagrindai yra atmestini. Dėl apelianto nurodytų pirmo ir ketvirto apeliacinio skundo pagrindų, kuriais jis kaltina, kad skundžiama nutartis, pirma, pažeidė Pirmosios instancijos teismo procedūros reglamento 113 ir 114 straipsnius ir, antra, kad joje yra motyvavimo trūkumas, skundžiama nutartis taip pat negali būti panaikinta. Pirmuoju apeliacinio skundo pagrindu apeliantas nurodo tris kaltinimus: pirma, Pirmosios instancijos teismas klaidingai taikė Procedūros reglamento 113 straipsnį, nes nagrinėjamu atveju nebuvo jokio viešosios tvarkos išlyga grindžiamo nepriimtinumo pagrindo šio straipsnio prasme; antra, kadangi Pirmosios instancijos teismas priėmė sprendimą be žodinės proceso dalies, apeliantas negalėjo gintis; trečia, pagal Pirmosios instancijos teismo procedūros reglamento 114 straipsnį Komisija prieštaravimą dėl priimtinumo turėjo pateikti atskiru dokumentu. Šiuo klausimu, viena vertus, būtina priminti, kad nepriimtinumo pagrindas, kurį lemia kriterijus, pagal kurį fizinio ar juridinio asmens pareikštas ieškinys dėl sprendimo, kuris nėra jam skirtas, yra priimtinas tik su EB 230 straipsnio ketvirtojoje pastraipoje įtvirtinta sąlyga, kad asmuo yra tiesiogiai ir konkrečiai susijęs su šiuo sprendimu, yra grindžiamas viešosios tvarkos išlyga, todėl Bendrijos teismai gali bet kuriuo metu netgi savo iniciatyva juo pasiremti (šiuo klausimu žr. 2001 m. liepos 5 d. Nutarties Conseil national des professions de l'automobile ir kiti prieš Komisiją , C‑341/00 P, Rink. p. I‑5263, 32 punktą). Todėl remdamasis savo procedūros reglamento 113 straipsniu Pirmosios instancijos teismas gali ieškinį pripažinti nepriimtinu dėl šio pagrindo, net jei viena iš šalių nebuvo atskiru dokumentu pareiškusi prieštaravimo dėl priimtinumo. Kita vertus, primintina, kad Pirmosios instancijos teismo procedūros reglamento 113 straipsnio taikymas negarantuoja, jog vyks žodinė proceso dalis, nes Pirmosios instancijos teismas gali, taikydamas savo procedūros reglamento 114 straipsnio 3 dalį, į kurią nukreipia to paties reglamento 113 straipsnis, nuspręsti tik po rašytinės proceso dalies (2006 m. sausio 19 d. Sprendimo AIT prieš Komisiją , C‑547/03 P, Rink. p. I‑0000, 35 punktas). Be to, iš skundžiamos nutarties išplaukia, kad Pirmosios instancijos teismas galėjo savo sprendimą grįsti pakankama informacija, neišklausęs šalių žodinių paaiškinimų. Be to, apeliantas Pirmosios instancijos teismui pateiktame dublike nurodė savo pastabas dėl ieškinio priimtinumo. Dėl ketvirto apeliacinio skundo pagrindo, kuriame apeliantas nurodo, kad Pirmosios instancijos teismo teiginiai yra nenuoseklūs, šališki ir nemotyvuoti, nes grindžiami nepakankamu tyrimu ir neįrodytomis prielaidomis, pakanka nurodyti skundžiamos nutarties motyvus, pakartotus šio sprendimo 16 punkte, iš kurių matyti, kad Pirmosios instancijos teismas išsamiai ir nuosekliai išnagrinėjo ieškovo teisę pareikšti ieškinį. Iš to, kas išdėstyta, matyti, kad apeliacinis skundas turi būti atmestas. Dėl bylinėjimosi išlaidų Pagal Procedūros reglamento 69 straipsnio 2 dalį, taikomą apeliacinėse bylose pagal to paties reglamento 118 straipsnį, pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jei laimėjusi šalis to reikalavo. Kadangi Komisija reikalavo priteisti bylinėjimosi išlaidas, o apeliantas pralaimėjo bylą, pastarasis turi jas padengti. Remdamasis šiais motyvais, Teisingumo Teismas (didžioji kolegija) nusprendžia: 1. Atmesti apeliacinį skundą. 2. Priteisti iš Regione Siciliana bylinėjimosi išlaidas. Parašai. * Proceso kalba: italų.

62007TJ0024

pt

Quadro jurídico 1. Disposições do Tratado CECA O artigo 65. o CA prevê: «1.   São proibidos todos os acordos entre empresas, todas as decisões de associações de empresas e todas as práticas concertadas que, no mercado comum, tendam directa ou indirectamente a impedir, restringir ou falsear o funcionamento normal da concorrência e que, em especial, tendam a: a) Fixar ou determinar os preços; b) Restringir ou controlar a produção, o desenvolvimento técnico ou os investimentos; c) Repartir os mercados, os produtos, os clientes ou as fontes de abastecimento. 2.   A Comissão autorizará, contudo, para determinados produtos, acordos de especialização ou acordos de compra ou de venda comum, se considerar [preenchidas determinadas condições …] 3.   A Comissão pode obter, nos termos do artigo 47. o , todas as informações necessárias à aplicação do presente artigo, quer por meio de pedido especial dirigido aos interessados, quer por meio de regulamento que defina a natureza dos acordos, decisões ou práticas que lhe devam ser comunicados. 4.   Os acordos ou decisões proibidos pelo n. o 1 do presente artigo são nulos, não podendo ser invocados perante qualquer órgão jurisdicional dos Estados-Membros. Sem prejuízo do direito de recorrer ao Tribunal, a Comissão tem competência exclusiva para se pronunciar sobre a conformidade dos referidos acordos ou decisões com as disposições do presente artigo. 5.   A Comissão pode aplicar multas e adstrições às empresas que tenham concluído um acordo nulo, que tenham aplicado ou tentado aplicar, através de arbitragem, pena convencional, boicote, ou qualquer outro meio, um acordo ou uma decisão nulos ou um acordo cuja aprovação tenha sido recusada ou revogada, ou que tenham obtido o benefício de uma autorização por meio de informações conscientemente falsas ou deturpadas, ou que se tenham dedicado a práticas contrárias às disposições do n. o 1; o montante máximo destas multas e adstrições não pode exceder o dobro do volume de negócios realizado com os produtos que constituíram o objecto do acordo, da decisão ou da prática contrários às disposições do presente artigo; todavia, se o objectivo do acordo, da decisão ou da prática consistir em restringir a produção, o desenvolvimento técnico ou os investimentos, aquele montante máximo pode ser aumentado até 10% do volume de negócios anual das empresas em causa, no que respeita às multas, e até 20% do volume de negócios diário, no que respeita às adstrições.» Em conformidade com o disposto no seu artigo 97. o , o Tratado CECA deixou de estar em vigor em 23 de Julho de 2002. 2. Comunicação da Comissão relativa a certos aspectos do tratamento dos processos de concorrência decorrentes do termo de vigência do Tratado CECA Em 18 de Junho de 2002, a Comissão adoptou a comunicação relativa a certos aspectos do tratamento dos processos de concorrência decorrentes do termo de vigência do Tratado CECA ( JO C 152, p. 5 , a seguir «comunicação de »). No ponto 2 da comunicação de 18 de Junho de 2002, especifica-se que os seus objectivos são: «— […] apresentar um resumo destinado aos operadores económicos e aos Estados-Membros, na medida em que sejam afectados pelo Tratado CECA e pela legislação derivada dele decorrente, das alterações mais importantes relativas às regras materiais e processuais aplicáveis, na sequência da transição para o regime do Tratado CE […] — […] explicar a forma como a Comissão tenciona abordar as questões específicas suscitadas pela transição do regime CECA para o regime CE, nas áreas antitrust […], do controlo das operações de concentração […] e do controlo dos auxílios estatais […]» O ponto 31 da comunicação de 18 de Junho de 2002, que figura na secção consagrada aos problemas específicos colocados pela transição do regime CECA para o regime CE, está redigido da seguinte forma: «Se a Comissão identificar, ao aplicar as regras comunitárias de concorrência a acordos, uma infracção num domínio abrangido pelo Tratado CECA, o direito material aplicável será, independentemente da data de aplicação, o direito vigente no momento em que ocorreram os factos constitutivos da infracção. De qualquer forma, no que se refere aos aspectos processuais, a legislação aplicável após o termo de vigência do Tratado CECA será a legislação CE […]» 3. Disposições do Regulamento (CE) n. o 1/2003 Nos termos do artigo 4. o do Regulamento (CE) n. o 1/2003 do Conselho, de 16 de Dezembro de 2002, relativo à execução das regras de concorrência estabelecidas nos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE] ( JO 2003, L 1, p. 1 ), «[p]ara efeitos de aplicação dos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE], a Comissão tem a competência atribuída nos termos do presente regulamento». O artigo 7. o , n. o 1, do Regulamento n. o 1/2003 está assim redigido: «Se, na sequência de uma denúncia ou oficiosamente, a Comissão verificar uma infracção ao disposto nos artigos 81. o [CE] ou 82. o [CE], pode, mediante decisão, obrigar as empresas e associações de empresas em causa a porem termo a essa infracção. Para o efeito, a Comissão pode impor-lhes soluções de conduta ou de carácter estrutural proporcionadas à infracção cometida e necessárias para pôr efectivamente termo à infracção. As soluções de carácter estrutural só podem ser impostas quando não houver qualquer solução de conduta igualmente eficaz ou quando qualquer solução de conduta igualmente eficaz for mais onerosa para a empresa do que a solução de carácter estrutural. Quando exista um interesse legítimo, a Comissão pode também declarar verificada a existência de uma infracção que já tenha cessado.» O artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003 dispõe: «A Comissão pode, mediante decisão, aplicar coimas às empresas e associações de empresas sempre que, deliberadamente ou por negligência: a) Cometam uma infracção ao disposto nos artigos 81. o [CE] ou 82. o [CE]; ou b) Não respeitem uma decisão tomada nos termos do artigo 8. o que ordene medidas provisórias; ou c) Não respeitem um compromisso tornado obrigatório por decisão tomada nos termos do artigo 9. o A coima aplicada a cada uma das empresas ou associações de empresas que tenha participado na infracção não deve exceder 10% do respectivo volume de negócios total realizado durante o exercício precedente. Quando a infracção cometida por uma associação se referir às actividades dos seus membros, a coima não deve exceder 10% da soma do volume de negócios total de cada membro activo no mercado cujas actividades forem afectadas pela infracção da associação.» O artigo 27. o do Regulamento n. o 1/2003 estabelece o seguinte: «1.   Antes de tomar as decisões previstas nos artigos 7. o , 8. o e 23. o e no n. o 2 do artigo 24. o , a Comissão dá às empresas ou associações de empresas sujeitas ao processo instruído pela Comissão oportunidade de se pronunciarem sobre as acusações por ela formuladas. A Comissão deve basear as suas decisões apenas em acusações sobre as quais as partes tenham tido oportunidade de apresentar as suas observações. Os autores das denúncias são estreitamente associados ao processo. 2.   Os direitos da defesa das partes interessadas serão plenamente acautelados no desenrolar do processo. As partes têm direito a consultar o processo em poder da Comissão, sob reserva do interesse legítimo das empresas na protecção dos seus segredos comerciais. Ficam excluídos da consulta do processo as informações confidenciais e os documentos internos da Comissão e das autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência. Ficam, nomeadamente, excluídas da consulta as notas de correspondência entre a Comissão e as autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência, ou entre estas últimas, e bem assim quaisquer documentos elaborados nos termos dos artigos 11. o e 14. o O disposto no presente número em nada impedirá que a Comissão divulgue ou utilize as informações necessárias para comprovar uma infracção. […]» Factos que deram origem ao litígio A Krupp Thyssen Nirosta GmbH, sociedade de direito alemão, nasceu em 1 de Janeiro de 1995 da concentração das actividades no sector dos produtos planos em aço inoxidável, resistentes aos ácidos e às temperaturas elevadas, da Thyssen Stahl AG (a seguir «Thyssen») e da Fried Krupp AG Hoesch-Krupp. A Krupp Thyssen Nirosta tornou-se, após várias mudanças de denominação social, na ThyssenKrupp Stainless AG (a seguir «recorrente» ou «TKS»). O aço inoxidável é um tipo de aço especial cuja propriedade principal consiste na sua resistência à corrosão. Esta propriedade advém da utilização de diferentes elementos de liga (crómio, níquel, molibdénio) no processo de produção. O aço inoxidável é utilizado sob a forma de produtos planos (em chapa ou em bobina; laminados a quente ou laminados a frio) ou de produtos longos (barras, fio-máquina, perfis; laminados a quente ou acabados). A maioria destes produtos são produtos CECA na acepção do artigo 81. o CA. Em 16 de Março de 1995, na sequência de informações publicadas na imprensa especializada e de denúncias de consumidores, a Comissão, de harmonia com o disposto no artigo 47. o CA, solicitou a vários produtores de aço inoxidável que lhe comunicassem informações sobre uma majoração comum dos preços, conhecida pelo nome de «sobretaxa de liga metálica», a que teriam procedido. A sobretaxa de liga metálica constitui um suplemento de preço, calculado em função das cotações dos elementos de liga, que vem acrescer ao preço de base do aço inoxidável. O custo dos elementos de liga utilizados pelos produtores de aço inoxidável (níquel, crómio e molibdénio) representa uma parte importante dos custos de produção. As cotações desses elementos são extremamente variáveis. Com base das informações recolhidas, a Comissão, em 19 de Dezembro de 1995, enviou a 19 empresas uma comunicação de acusações. Em Dezembro de 1996 e em Janeiro de 1997, após a Comissão ter efectuado uma série de investigações no local, os advogados ou representantes de algumas empresas deram conhecimento à Comissão da sua vontade de cooperar. Em 17 de Dezembro de 1996, a TKS enviou uma declaração à Comissão para esse efeito. Em 24 de Abril de 1997, a Comissão dirigiu às empresas em causa uma nova comunicação de acusações que substitui a de . Foram enviadas comunicações de acusações à TKS e à Thyssen e cada uma dessas empresas respondeu, de forma distinta, por cartas dos seus respectivos representantes de 30 de Junho seguinte. Por carta de 23 de Julho de 1997 dirigida à Comissão (a seguir «declaração de », a TKS indicou o seguinte: «Quanto ao processo referido em epígrafe [Processo IV/35.814 — TKS], foi pedido […] que [a TKS] confirmasse expressamente que assumia a responsabilidade pelos actos eventualmente praticados pela Thyssen, na sequência da transferência do sector de actividade dos produtos planos em aço inoxidável da Thyssen e na medida em que estão em causa os produtos planos em aço inoxidável, que são objecto do presente processo, e isto também quanto ao período que remonta ao ano de 1993. Pela presente confirmamo-lo expressamente.» Em 21 de Janeiro de 1998, a Comissão adoptou a Decisão 98/247/CECA, relativa a um processo de aplicação do artigo 65. o [CA] (Processo IV/35.814 — Sobretaxa de liga metálica) ( JO L 100, p. 55 ). Segundo essa decisão, a maioria dos fabricantes de produtos planos em aço inoxidável acordaram, no decurso de uma reunião realizada em Madrid em 16 de Dezembro de 1993, em aumentar de forma concertada os seus preços, alterando os parâmetros de cálculo da sobretaxa de liga metálica. Para esse efeito, decidiram aplicar, a partir de , uma sobretaxa de liga metálica calculada segundo uma fórmula utilizada pela última vez em 1991, adoptando, para todos os fabricantes, como valores de referência para os elementos de liga metálica, os do mês de Setembro de 1993, em que a cotação do níquel atingiu um mínimo histórico. A Comissão considerou que as empresas em causa tinham, por esse facto, infringido o artigo 65. o , n. o 1, CA, ao alterar e aplicar de forma concertada os valores de referência da fórmula de cálculo da sobretaxa de liga metálica, prática que teve por objectivo e por efeito restringir e falsear o funcionamento normal da concorrência no mercado comum. A Decisão 98/247 foi notificada à TKS e não à Thyssen. Resulta do considerando 102 bem como dos artigos 1. o e 2. o da Decisão 98/247, que a Comissão considerou, com fundamento na declaração de 23 de Julho de 1997, que a TKS era responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen e, portanto, aplicou-lhe uma coima, igualmente em razão dos factos censurados à Thyssen. A esse respeito, a Comissão entendeu, no considerando 78 da Decisão 98/247, que a duração da infracção imputada à Thyssen abrangia o período compreendido entre o mês de Dezembro de 1993, data da reunião de Madrid, em que tinha tido início a concertação entre os fabricantes de produtos planos em aço inoxidável, e , data da cessação das actividades da Thyssen nesse sector. Em 11 de Março de 1998, a TKS interpôs recurso com vista, nomeadamente, à anulação da Decisão 98/247. Por acórdão de 13 de Dezembro de 2001, Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão ( T-45/98 e T-47/98, Colect., p. II-3757 ), o Tribunal de Primeira Instância anulou o artigo 1. o da Decisão 98/247 na parte em que imputava à TKS a responsabilidade pela infracção ao artigo 65. o CA cometida pela Thyssen. O Tribunal considerou que a Comissão, no procedimento administrativo, não tinha colocado a TKS em condições de apresentar as observações sobre a realidade e a pertinência dos factos censurados à Thyssen e que, por conseguinte, a TKS não pôde exercer o seu direito de defesa a esse respeito. A Comissão, por isso, não estava no direito de imputar à TKS a responsabilidade pelos comportamentos condenáveis da Thyssen nem, por consequência, de aplicar uma coima à TKS em razão dos factos censurados à Thyssen quando, nesse ponto, a comunicação de acusações só era dirigida a esta última (acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , n. os 66 e 67). O Tribunal, por consequência, reduziu a coima da TKS no montante da que lhe tinha sido aplicada a título da infracção cometida pela Thyssen e fixou em 4032000 euros o montante da coima finalmente aplicada à TKS. Por acórdão de 14 de Julho de 2005, ThyssenKrupp/Comissão (C-65/02 P e C-73/02 P, Colect., p. I-6773), o Tribunal de Justiça negou provimento aos recursos interpostos pela TKS e pela Comissão contra o acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra. Após ter solicitado, por carta de 29 de Novembro de 2005, diversas informações junto da direcção do grupo Thyssen Krupp AG e ter enviado, por carta de , um pedido de informações à Thyssen com vista a obter conhecimento do seu volume de negócios, a Comissão, em , dirigiu à TKS uma comunicação de acusações. Por carta de 17 de Maio de 2006, a recorrente respondeu à comunicação de acusações e teve lugar uma audição pública em . Em 20 de Dezembro de 2006, a Comissão adoptou a Decisão relativa a um procedimento nos termos do artigo 65. o [CA] (Processo COMP/F/39.234 — Sobretaxa de liga metálica — Readopção) (a seguir «Decisão»). O preâmbulo da decisão tem a seguinte redacção: «Tendo em conta o Tratado que institui a Comunidade Europeia do Carvão e do Aço e, nomeadamente, o seu artigo 65. o , Tendo em conta o Tratado que instituiu a Comunidade Europeia, Tendo em conta o Regulamento […] n. o 1/2003 […], Tendo em conta a Decisão da Comissão de 5 de Abril de 2006 de submeter parcialmente o caso em apreço a nova investigação, Tendo em conta as informações disponibilizadas à Comissão e as averiguações efectuadas nos termos do artigo 47. o [CA], Tendo em conta as observações escritas apresentadas nos termos do artigo 36. o [CA], Tendo em conta informações previstas no artigo 18. o do Regulamento n. o 1/2003, Após ter dado à empresa em causa a oportunidade de se pronunciar sobre as acusações formuladas pela Comissão em conformidade com o disposto no artigo 27. o , n. o 1, do Regulamento n. o 1/2003 e do Regulamento (CE) n. o 773/2004 da Comissão, de 7 de Abril de 2004, relativo à instrução de processos pela Comissão para efeitos dos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE], Após consulta do Comité Consultivo em matéria de acordos, decisões e práticas concertadas e posições dominantes, […]» A parte dispositiva da Decisão inclui as seguintes disposições: «Artigo 1. o A Thyssen […] infringiu o artigo 65. o , n. o 1, CA de 16 de Dezembro de 1993 a ao alterar e aplicar os valores de referência da fórmula de cálculo da sobretaxa de liga metálica, prática que teve por objectivo e por efeito restringir e falsear o funcionamento normal da concorrência no mercado comum. Artigo 2. o Pela infracção referida no artigo [1. o ], é aplicada uma coima de 3168000 euros. Tendo a pessoa colectiva [TKS] assumido pela [declaração] de 23 de Julho de 1997, a responsabilidade pelo comportamento da pessoa colectiva Thyssen […], a coima é aplicada à [TKS]. […]» Tramitação processual e pedidos das partes Por petição apresentada na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância em 6 de Fevereiro de 2007, a recorrente interpôs o presente recurso. Na base de relatório do juiz-relator, o Tribunal de Primeira Instância (Quinta Secção) decidiu abrir a fase oral do processo e, no quadro de medidas de organização do processo previstas no artigo 64. o do Regulamento de Processo do Tribunal de Primeira Instância, convidou a Comissão a responder por escrito a uma questão sobre o teor dos elementos do processo atinentes ao procedimento administrativo que redundou na adopção da Decisão. A Comissão acedeu a esse pedido em 3 de Dezembro de 2008. Por ofício de 3 de Dezembro de 2008, a Comissão apresentou observações respeitantes ao relatório para audiência, que foram notificadas à recorrente. Esta última, por carta de , pediu ao Tribunal que não fossem vertidas para os autos as observações supramencionadas pela razão de que teriam por consequência alterar a apresentação dos argumentos da Comissão e conteriam uma tomada de posição suplementar e extemporânea quanto ao fundo. O Tribunal, por um lado, indeferiu o pedido da recorrente por ser desprovido de objecto, estando o ofício da Comissão de 3 de Dezembro de 2008 desde então vertido nos autos, e, por outro, precisou que a eventual existência de nova argumentação da Comissão e a sua admissibilidade seriam apreciadas no quadro do acórdão. Foram ouvidas as alegações das partes e as suas respostas às questões colocadas pelo Tribunal de Primeira Instância na audiência de 11 de Dezembro de 2008. Na audiência, a recorrente indicou que revogava a declaração de 23 de Julho de 1997. Em resposta a uma questão do presidente, a recorrente afirmou que não tinha procedido a uma revogação na altura do procedimento administrativo e que esta tinha unicamente por objectivo ilustrar a posição defendida nos seus escritos, concretamente, que a declaração de , era apenas uma declaração privada revogável, na base da qual não se lhe podia imputar a responsabilidade pelo comportamento da Thyssen. Foram registadas a revogação e as declarações suprareferidas da recorrente na acta da audiência. A recorrente conclui pedindo que o Tribunal se digne: — anular a Decisão; — subsidiariamente, anular o artigo 2. o da Decisão; — a título ainda mais subsidiário, reduzir nas proporções adequadas o montante da coima aplicada; — condenar a Comissão nas despesas. A Comissão conclui pedindo que o Tribunal se digne: — negar provimento ao recurso; — condenar a recorrente nas despesas. Questão de direito 1. Quanto à existência de argumentação alegadamente nova e extemporânea da Comissão Após a apresentação pela Comissão de observações respeitantes ao relatório para audiência, a recorrente alegou que as referidas observações alteravam a apresentação dos argumentos da Comissão e continham uma tomada de posição suplementar e extemporânea quanto ao fundo. Há que reconhecer que essa alegação da recorrente não está escorada por qualquer demonstração concreta que refira os pontos precisos das observações em causa. Deve reconhecer-se, pelo contrário, que as referidas observações comportam apenas precisões sobre o alcance de alguns argumentos da Comissão desenvolvidos nos seus escritos ou a recordação de elementos de raciocínio que não figuram na necessária síntese que constitui o relatório para audiência. Afigura-se, assim, que a recorrente não fez a prova da existência de argumentação nova da Comissão que caia na alçada do disposto no artigo 48. o , n. o 2, do Regulamento de Processo. 2. Quanto à competência da Comissão Devem examinar-se em conjunto os primeiros fundamentos de anulação extraídos, respectivamente, da violação do princípio nulla poena sine lege e do carácter ilegal da aplicação combinada do Regulamento n. o 1/2003 e do artigo 65. o CA, os quais suscitam claramente a questão da competência da Comissão para adoptar a Decisão, o que equivale a determinar se esta está assente numa base jurídica válida. Argumentos das partes A recorrente afirma, em primeiro lugar, que a decisão é ilegal, porque a Comissão lhe aplicou, nesse acto, uma coima «sem base de habilitação válida», o que é contrário ao princípio nulla poena sine lege . Sublinha que o Tratado CECA deixou de estar em vigor em 23 de Julho de 2002 e que a Comissão, devido a esse mesmo facto, perdeu a sua competência para aplicar sanções por infracções ao artigo 65. o CA. Resulta do artigo 70. o da Convenção de Viena sobre o Direito dos Tratados, de , que estabelece uma regra geral de direito consuetudinário internacional que se aplica ao Tratado CECA, que, uma vez cessada a vigência, uma convenção já não pode constituir a base de qualquer obrigação ou competência. Segundo a recorrente, o artigo 65. o CA só podia ser aplicado retroactivamente se existisse uma disposição transitória sobre as regras de concorrência instituídas pelo Tratado CECA, que não existe, quando os Estados-Membros ou o Conselho adoptaram disposições transitórias, sob a forma de protocolo, decisão ou regulamento, a fim de regular as consequências da cessação de vigência do Tratado CECA em outros domínios. A recorrente indica que, se a Comissão queria aplicar o artigo 65. o CA, devia estar habilitada para o fazer. Ora, os Tratados CECA e CE, da mesma forma que o direito derivado e, nomeadamente, o Regulamento n. o 1/2003, não compreendem qualquer disposição que permita tal aplicação retroactiva. A Comissão não pode também basear a sua competência para aplicar o artigo 65. o CA fazendo referência a um alegado regime uniforme de proibição resultante de uma ordem jurídica europeia uniforme. Na verdade os Tratados CECA e CE estão ligados, no plano das instituições, desde o Tratado de Fusão. No entanto, constituem duas ordens jurídicas distintas com competências e poderes regulamentados de forma diferente. A recorrente alega que não há competência geral absoluta da Comissão e que, em conformidade com o princípio da competência de atribuição consagrado no artigo 5. o CE, as instituições não podem tomar a iniciativa de se atribuírem competências. A Comissão só tem competência para aplicar os Tratados na ordem jurídica comunitária na medida em que essa competência lhe tiver sido atribuída pelos diferentes Tratados. Segundo a recorrente, se a duração de validade de um tratado termina, como no caso em apreço o Tratado CECA em 23 de Julho de 2002, cessam igualmente as competências dos órgãos que outrora eram competentes para aplicar o Tratado em causa. Os argumentos contrários da Comissão, a saber, que o artigo 81. o CE é «um sistema subsidiário de substituição» relativamente ao artigo 65. o CA e que este pode ainda ser aplicado tendo em conta o princípio jurídico geral da hierarquia das normas que vai da lex generalis à lex specialis, são desprovidos de pertinência. O artigo 65. o CA não é uma lex specialis em relação ao artigo 81. o CE na acepção em que o entende a Comissão. Segundo a recorrente, uma lex specialis é uma norma que preenche todos os critérios de uma lex generalis , aos quais acresce pelo menos um critério suplementar. Tal não é o caso no que se refere às relações entre o artigo 65. o CA e o artigo 81. o CE, dado que o artigo 65. o CA não comporta todos os critérios do artigo 81. o CE e, nomeadamente, a exigência efectiva de que o comércio entre os Estados-Membros seja afectado. Nada se pode deduzir do princípio da especialidade no que diz respeito à aplicabilidade de um direito que já não está em vigor. A aplicação do artigo 65. o CA também não pode apoiar-se na comunicação de 18 de Junho de 2002. Essa comunicação não tem efeitos vinculativos e a Comissão, de qualquer forma, não tem competência para adoptar regulamentações constitutivas de direitos com vista ao tratamento de processos antigos, e isto mesmo para assegurar uma «transição harmoniosa» entre as disposições do Tratado CECA e as disposições do Tratado CE, segundo os termos da Decisão. O artigo 65. o CA não pode também aplicar-se no caso em apreço por virtude do princípio da lex mitior . Longe de basear a aplicação retroactiva de uma «texto penal», o princípio da lex mitior pressupõe, pelo contrário, essa retroactividade. A recorrente sustenta, em segundo lugar, que a Decisão é ilegal, porque ela aplica o Regulamento n. o 1/2003, em particular o seu artigo 23. o , em combinação com o artigo 65. o CA. Essa «combinação de normas» não poderá constituir uma base jurídica válida para impor sanções e conduziria, além disso, a graves erros de processo, o que justifica que a Decisão seja qualificada como «inexistente» na acepção da jurisprudência resultante do acórdão do Tribunal de Justiça de 26 de Fevereiro de 1987, Consorzio Cooperative d’Abruzzo/Comissão ( 15/85, Colect., p. 1005 ). Em primeiro lugar, alega que resulta dos considerandos do Regulamento n. o 1/2003, entrado em vigor após a cessação de vigência do Tratado CECA, e da redacção do seu artigo 23. o que este permite à Comissão aplicar coimas por infracções ao disposto nos artigos 81. o CE e 82. o CE, mas não em casos de violações do disposto no 65. o CA, que não é mencionado no artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003. Baseando a sua coima no artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003, por uma violação do disposto no artigo 65. o CA, a Comissão comete uma violação clara do princípio nulla poena sine lege . A Comissão não pode utilmente basear-se na jurisprudência citada no considerando 70 da Decisão, segundo a qual as normas substantivas não devem ser retroactivas. Com efeito, o artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003, que contém a verdadeira base jurídica da sanção, isto é, que dá competência à Comissão para aplicar uma coima, estabelece uma «norma penal substantiva» e é equiparável ao artigo 65. o , n. o 5, CA. Mesmo supondo que o artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003 possa ser considerado como uma regra de processo, a sua aplicação é ilegal na medida em que a aplicação do Regulamento n. o 1/2003 à sanção das infracções ao artigo 65. o CA deve excluir-se de imediato, ratione materiae . Em segundo lugar, a recorrente afirma que a aplicação do Regulamento n. o 1/2003 em combinação com o disposto no artigo 65. o CA viciou todo o processo e observa que, se a Comissão, quando o artigo 65. o CA estava em vigor, tivesse baseado uma coima nas disposições desse artigo combinadas com as do Regulamento n. o 17 do Conselho, de 6 de Fevereiro de 1962, Primeiro Regulamento de execução dos artigos [81. o CE] e [82. o CE] ( JO 1962, 13, p. 204 ; EE 08 F1 p. 22), a sua decisão seria também manifestamente inválida e deveria anulada. Não poderia ser de forma diferente agora que o artigo 65. o CA já não é aplicável e a aplicabilidade do Regulamento n. o 1/2003 às infracções ao artigo 65. o CA deve ser excluída ao mesmo tempo ratione materiae e ratione temporis . Contrariamente às afirmações da Comissão, não é exacto que a remissão feita pelo artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003 para o artigo 81. o CE comporta igualmente uma outra remissão «quase invisível» para o artigo 65. o CA. A recorrente alega que, uma vez que é proibido no quadro do direito aplicável em matéria de infracções aplicar sanções por analogia, a aplicação do artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003 a uma norma que não é nele mencionada constitui uma «analogia inaceitável». A recorrente indica que a base jurídica do Regulamento 1/2003 é o artigo 83. o CE, que habilita o Conselho e a Comissão a adoptar os regulamentos necessários à aplicação dos «dos princípios constantes dos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE]» sem que seja feita menção do artigo 65. o CA. A inexistência de menção desta última disposição não pode, de qualquer forma, ser considerada um erro do legislador comunitário, que constitui mesmo a condição de uma aplicação por analogia para colmatar um vazio jurídico. A recorrente alega que, em conformidade com o princípio da competência de atribuição do artigo 5. o , primeiro parágrafo, CE, nenhuma competência para execução do artigo 65. o CA podia ser dada à Comissão com base no Tratado CE, mesmo a título subsidiário ou implícito, e que o Regulamento n. o 1/2003 só pode, ao nível das competências, remeter para o artigo 81. o CE. A Comissão conclui pela rejeição dos primeiros fundamentos de anulação invocados pelas recorrente por serem improcedentes. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto à base jurídica da Decisão Importa recordar, antes de mais, que os Tratados comunitários instituíram uma nova ordem jurídica em benefício da qual os Estados limitaram, em domínios cada vez mais extensos, os seus direitos soberanos e cujos sujeitos são não apenas os Estados-Membros mas também os seus nacionais (parecer do Tribunal de Justiça 1/91, de 14 de Dezembro de 1991, Colect., p. I-6079, n. o 21). No seio desta ordem jurídica comunitária, as instituições apenas dispõem de competências de atribuição (parecer do Tribunal de Justiça 2/00, de 6 de Dezembro de 2001, Colect., p. I-9713, n. o 5; acórdão do Tribunal de Justiça de , Parlamento/Conselho, C-93/00, Colect., p. I-10119, n. o 39). Por essa razão, os actos comunitários mencionam no seu preâmbulo a base jurídica que habilita a instituição em causa a agir no domínio em questão. A escolha da base jurídica adequada reveste, com efeito, uma importância de natureza constitucional (parecer do Tribunal de Justiça 2/00, já referido, n. o 5). No caso em apreço, em primeiro lugar, deve reconhecer-se que o preâmbulo da Decisão comporta referências a disposições do Tratado CECA, a saber, aos artigos 36. o CA, 47. o CA e 65. o CA, mas também a menção do Tratado CE, do Regulamento n. o 1/2203, e mais precisamente do artigo 18. o e 27. o , n. o 1, do referido regulamento, e a do do Regulamento (CE) n. o 773/2004 da Comissão, de 7 de Abril de 2004, relativo à instrução de processos pela Comissão para efeitos dos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE] ( JO L 123, p. 18 ). Em segundo lugar, importa salientar que, nos motivos da Decisão, a Comissão indica no considerando 70, o que se segue: «A presente decisão […] foi adoptada em conformidade com as regras de processo do Tratado CE, e, em particular, com o Regulamento n. o 1/2003. O artigo 7. o , n. o 1, do referido regulamento confere à Comissão, por força do artigo 85. o CE, o poder de declarar verificadas as infracções ao direito da concorrência cometidas pelas empresas. O artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003 autoriza-a a aplicar sanções em caso de infracção.» No considerando 73 da Decisão, a Comissão explica que a sucessão do artigo 81. o CE, enquanto lex generalis , ao artigo 65. o CA, enquanto lex specialis, no momento da cessação de vigência do Tratado CECA, implica que «ela seja igualmente competente, de harmonia com o disposto no artigo 7. o , n. o 1, e no artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, para instaurar um procedimento de aplicação do artigo 65. o CA, para declarar verificada uma infracção ao referido artigo, para pôr temo à infracção assim verificada e para aplicar uma coima a fim sancionar a referida infracção». No considerando 163 da Decisão, menciona-se que, nos termos do artigo 65. o , n. o 5, CA, a Comissão «pôde» aplicar coimas em relação a empresas que adoptaram certos comportamentos anticoncorrenciais e que, «um direito equivalente foi conferido à Comissão pelo artigo 23. o do Regulamento […] n. o 1/2003 aplicado nesse caso pela Comissão». Resulta igualmente dos motivos da Decisão que a referência no preâmbulo ao artigo 65. o CA diz respeito ao n. o 1, isto é, à disposição material que se dirige às empresas e às associações de empresas, proibindo certos comportamentos anticoncorrenciais, e o n. o 5, na medida em que prevê a possibilidade de aplicar coimas no máximo iguais ao dobro do volume de negócios realizado com os produtos que foram objecto do acordo colusório. A referência à aplicabilidade do artigo 65. o , n. o 5, CA diz respeito à discussão relativa ao princípio da lex mitior a fim de justificar, no presente caso concreto, a aplicação dessa disposição e não do artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, para calcular o montante da coima (v. considerandos 162 a 168 e 178 da Decisão). Nestas circunstâncias, há que considerar que a Decisão, pela qual a Comissão declara verificada uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA e aplica uma coima à recorrente, encontra a sua base jurídica no artigo 7. o , n. o 1, do Regulamento n. o 1/2003 para a declaração da infracção e no artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003 para a aplicação da coima. Deve, por isso, reconhecer-se, nesta fase, que a argumentação da recorrente relativa ao princípio da lex mitior e à comunicação de 18 de Junho de 2002, que não teriam sido de molde a constituir uma base jurídica válida para a Decisão, é desprovida de qualquer pertinência, na medida em que a competência da Comissão não se baseou, no caso concreto, nem num, nem na outra, mas nos artigos anteriormente referidos do Regulamento n. o 1/2003. Quanto à competência da Comissão para declarar verificada e sancionar uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA, após a cessação de vigência do Tratado CECA, com base no Regulamento n. o 1/2003 No quadro dos seus dois primeiros fundamentos de anulação, a recorrente alega, em substância, que a Comissão, devido à própria cessão de vigência do Tratado CECA em 23 de Julho de 2002, perdeu a sua competência para aplicar sanções por infracções ao artigo 65. o CA e que não existe qualquer disposição, transitória ou permanente, de direito primário ou de direito derivado, que habilite essa instituição a aplicar o artigo antes citado. A aplicação combinada, na Decisão, do artigo 65. o CA e do Regulamento n. o 1/2003 não fornece, de qualquer forma, uma base jurídica válida para essa aplicação, dado que o referido regulamento confere competências à Comissão apenas para a execução do disposto nos artigos 81. o CE e 82. o CE. Essa argumentação não pode ser retida. Em primeiro lugar, deve recordar-se que a disposição constitutiva da base jurídica de um acto e que habilita a instituição comunitária a adoptar o acto em causa deve estar em vigor no momento da adopção desta (acórdão do Tribunal de Justiça de 4 de Abril de 2000, Comissão/Conselho, C-269/97, Colect., p. I-2257, n. o 45), o que acontece incontestavelmente com o artigo 7. o , n. o 1, e com o artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, que constituem a base jurídica da Decisão. Em segundo lugar, importa sublinhar que os Tratados comunitários instituíram uma ordem jurídica única (v., neste sentido, parecer 1/91 do Tribunal de Justiça, n. o 63 supra, n. o 21; acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 27 de Junho de 1991, Stahlwerke Peine-Salzgitter/Comissão, T-120/89, Colect., p. II-279, n. o 78), no âmbito da qual, tal como está reflectido no artigo 305. o , n. o 1, CE, o Tratado CECA constituía um regime específico que derrogava as normas de vocação geral estabelecidas pelo Tratado CE. O Tratado CECA constituía, assim, em virtude do artigo 305. o , n. o 1, CE, uma lex specialis que derrogava a lex generalis que é o Tratado CE (acórdão do Tribunal de Justiça de 24 de Outubro de 1985, Gerlach, 239/84, Recueil, p. 3507, n. o s 9 a 11; parecer do Tribunal de Justiça 1/94, de , Colect., p. I-5267, n. o s 25 a 27, e acórdão do Tribunal de Primeira Instância de , ESF Elbe-Stahlwerke Feralpi/Comissão, T-6/99, Colect., p. II-1523, n. o 102). Daí resulta que, no que diz respeito ao funcionamento do mercado comum, as regras do Tratado CECA e o conjunto das disposições adoptadas para a sua aplicação permanecem em vigor, não obstante o surgimento do Tratado CE (acórdãos do Tribunal de Justiça Gerlach, n. o 76 supra , n. o 9, e de 24 de Setembro de 2002, Falck e Acciaierie di Bolzano/Comissão, C-74/00 P e C-75/00 P, Colect., p. I-7869, n. o 100). Todavia, na medida em que questões que não eram objecto de disposições do Tratado CECA ou das regulamentações adoptadas com base nele, o Tratado CE e as disposições adoptadas para sua aplicação podiam, mesmo antes da cessação de vigência do Tratado CECA, aplicar-se a produtos que relevam do Tratado CECA (acórdãos do Tribunal de Justiça de 15 de Dezembro de 1987, Deutsche Babcock, 328/85, Colect., p. 5119, n. o 10, e Falck e Acciaierie di Bolzano/Comissão, n. o 77 supra , n. o 100; v. também, neste sentido, parecer 1/94, n. o 76 supra , n. o 27). Por virtude do seu artigo 97. o , o Tratado CECA deixou de vigorar em 23 de Julho de 2002. Por consequência, em , o âmbito de aplicação do regime geral resultante do Tratado CE estendeu-se aos sectores que eram inicialmente regidos pelo Tratado CECA. Se bem que a sucessão do quadro jurídico do Tratado CE ao Tratado CECA tenha acarretado, a contar de 24 de Julho de 2002, uma alteração das bases jurídicas, dos procedimentos e das regras substantivas aplicáveis, essa sucessão inscreve-se no contexto da unidade e da continuidade da ordem jurídica comunitária e dos seus objectivos (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de , González y Díez/Comissão, T-25/04, Colect., p. I-3121, n. o 55; v. igualmente, neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de , Lucchini, C-119/05, Colect., p. I-6199, n. o 41), tal como sublinha, com razão, a Comissão nos considerandos 65 a 67 da Decisão. A esse propósito, há que salientar que a instauração e a manutenção de um regime de livre concorrência, no seio do qual as condições normais de concorrência são asseguradas e que está nomeadamente na origem das regras em matéria de auxílios estatais e de cartéis entre empresas, constituem um dos objectivos essenciais tanto do Tratado CE (v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 29 de Junho de 2006, SGL Carbon/Comissão, C-308/04 P, Colect., p. I-5977, n. o 31) como do Tratado CECA (v., neste sentido, parecer do Tribunal de Justiça 1/61, de , Recueil, p. 505, 519, Colect. 1954-1961, p. 629, acórdão do Tribunal de Justiça de , Moccia Irme e o./Comissão, C-280/99 P a C-282/99 P, Colect., p. I-4717, n. o 33; acórdão do Tribunal de Primeira Instância de , Thyssen Stahl/Comissão, T-141/94, Colect., p. II-347, n. o s 265, 299 a 304). Neste contexto, ainda que as regras dos Tratados CECA e CE que regem o domínio dos cartéis divirjam em certa medida, deve sublinhar-se que os conceitos de acordo e de práticas concertadas na vigência do artigo 65. o , n. o 1, CA correspondem aos de acordo e de práticas concertadas na acepção do artigo 81. o CE e que ambas as disposições devem ser interpretadas da mesma maneira pelo juiz comunitário (v., neste sentido, acórdão Thyssen Stahl/Comissão, n. o 81 supra , n. o s 262 a 272 e 277). Assim, a prossecução do objectivo de uma concorrência não falseada nos sectores abrangidos inicialmente pelo mercado comum do carvão e do aço não é interrompida pelo facto da cessação de vigência do Tratado CECA, sendo esse objectivo igualmente prosseguido no quadro do Tratado CE e pela mesma instituição, a Comissão, autoridade administrativa encarregada da execução e do desenvolvimento da política da concorrência no interesse geral da Comunidade (v., por analogia, acórdão Gonzalez y Díez/Comissão, n. o 80 supra , n. o 55). A continuidade do ordem jurídica comunitária e dos objectivos que presidem ao seu funcionamento exige assim que, na medida em que sucede à Comunidade Europeia do Carvão e do Aço, e no quadro processual que é o seu, a Comunidade Europeia assegure, quanto às situações constituídas na vigência do Tratado CECA, o respeito dos direitos e obrigações que se impunham eo tempore tanto aos Estados-Membros como aos particulares por força do Tratado CECA e das normas adoptadas para a sua aplicação. Essa exigência impõe-se tanto mais na medida em que a distorção da concorrência resultante do desrespeito das normas em matéria de cartéis é susceptível de estender os seus efeitos no tempo para além da cessação de vigência do Tratado CECA, na vigência do Tratado CE (v., por analogia, acórdão Gonzalez y Díez/Comissão, n. o 80 supra , n. o 56). Resulta do que precede que, contrariamente ao que sustenta a recorrente, o Regulamento n. o 1/2003 e, mais particularmente, o seu artigo 7. o , n. o 1, e o seu artigo 23. o , n. o 2, devem ser interpretados no sentido de que permitem à Comissão declarar verificada e sancionar, após 23 de Julho de 2002, os cartéis realizados nos sectores abrangidos pelo âmbito de aplicação do Tratado CECA ratione materiae e ratione temporis (v., por analogia, acórdão Gonzalez y Díez/Comissão, n. o 80 supra , n. o 57), e isto mesmo que as disposições antes citadas do referido regulamento não mencionem expressamente o artigo 65. o CA. Além disso, deve salientar-se que a aplicação, no seio da ordem jurídica comunitária, das normas do Tratado CE num domínio inicialmente regido pelo Tratado CECA deve ocorrer com observância dos princípios que regem a aplicação da lei no tempo. A este respeito, resulta de jurisprudência constante que, embora as regras de processo sejam, em geral, reputadas aplicarem-se a todos os litígios pendentes no momento em que entram em vigor, o mesmo não se passa com as normas substantivas. Com efeito, estas últimas devem ser interpretadas, com vista a garantir o respeito dos princípios da segurança jurídica e da protecção da confiança legítima, como visando situações adquiridas anteriormente à sua entrada em vigor apenas na medida em que resulte claramente dos seus termos, finalidades ou economia que tal efeito lhes deve ser atribuído (acórdãos do Tribunal de Justiça de 12 de Novembro de 1981, Meridionale Industria Salumi e o., 212/80 a 217/80, Recueil, p. 2735, n. o 9, e de , Bout, 21/81, Recueil, p. 381, n. o 13; acórdão do Tribunal de Primeira Instância de , Eyckeler & Malt/Comissão, T-42/96, Colect., p. II-401, n. o 55). Nesta perspectiva, quanto à questão das disposições substantivas aplicáveis a uma situação jurídica definitivamente adquirida antes da cessação de vigência do Tratado CECA, a continuidade da ordem jurídica comunitária e as exigências relativas aos princípios da segurança jurídica e da protecção da confiança legítima impõem a aplicação das disposições substantivas adoptadas em aplicação do Tratado CECA aos factos que relevam do seu âmbito de aplicação ratione materiae e ratione temporis . A circunstância segundo a qual, em razão do facto de o Tratado CECA ter deixado de vigorar, o quadro regulamentar em questão já não estar em vigor no momento em que é efectuada a apreciação da situação factual não altera essa consideração, uma vez que essa apreciação incide sobre uma situação jurídica definitivamente adquirida numa época em que eram aplicáveis as disposições substantivas adoptadas em aplicação do Tratado CECA (acórdão Gonzalez y Díez/Comissão, n. o 80 supra , n. o 59). No caso em apreço, a Decisão foi adoptada com base no artigo 7. o , n. o 1, e do artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, na sequência de um processo conduzido em conformidade com o referido regulamento. As disposições relativas à base jurídica e ao processo seguido até à adopção da Decisão inserem-se nas normas de processo na acepção da jurisprudência referida no n. o 85 supra . Uma vez que a Decisão foi adoptada após a cessação de vigência do Tratado CECA, foi com toda a razão que a Comissão aplicou as regras contidas no Regulamento n. o 1/2003 (v., por analogia, acórdão Gonzalez y Díez/Comissão, n. o 80 supra , n. o 60, e, a contrario , acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 25 de Outubro de 2007, SP e o./Comissão, T-27/03, T-46/03, T-58/03, T-79/03, T-80/03, T-97/03 e T-98/03, Colect., p. II-4331 ). Há que salientar, a este propósito que, contrariamente às afirmações da recorrente, o artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003 não estabelece uma norma substantiva que, por definição, não tem por objecto fornecer uma base jurídica à acção da Comissão, ao contrário precisamente do artigo antes citado que autoriza a Comissão a aplicar coimas às empresas e associações de empresas que violaram os artigos 81. o CE e 82. o CE. Quanto às regas substantivas, deve observar-se que a Decisão diz respeito a uma situação jurídica definitivamente adquirida antes da cessação de vigência do Tratado CECA em 23 de Julho de 2002, indo o período de infracção de a . Na ausência de qualquer efeito retroactivo do direito material da concorrência aplicável desde , há que reconhecer que o artigo 65. o , n. o 1, CA constitui a norma substantiva aplicável e efectivamente aplicada pela Comissão na Decisão, lembrando-se que resulta precisamente da natureza de lex generalis do Tratado CE em relação ao Tratado CECA, consagrada no artigo 305. o CE, que o regime específico resultante do Tratado CECA e das normas adoptadas para a sua aplicação é, por força do princípio lex specialis derogat legi generali , o único aplicável às situações adquiridas antes de . Resulta do conjunto das considerações que precedem que os dois primeiros fundamentos de anulação invocados pela recorrente, extraídos, respectivamente, da violação do princípio nulla poena sine lege e do carácter ilegal da aplicação combinada do Regulamento n. o 1/2003 e do artigo 65. o CA, devem ser rejeitados. 3. Quanto à autoridade do caso julgado e à validade da declaração de 23 de Julho de 1997 Importa sublinhar que, no quadro do terceiro fundamento de anulação, relativo à violação da autoridade do caso julgado, as partes invocam em seu proveito o conceito de caso julgado para dele tirar conclusões diametralmente opostas. A recorrente sustenta que, no n. o 88 do seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça julgou no sentido de que ela não era materialmente responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen e que esse ponto tem, hoje, autoridade do caso julgado. Pelo contrário, a Comissão afirma que, na Decisão, baseia-se no reconhecimento, no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , confirmado pelo Tribunal de Justiça, da validade da declaração de 23 de Julho de 1997, pela qual a recorrente confirmou assumir a responsabilidade dos actos praticados pela Thyssen, facto que já não pode ser posto em causa, actualmente, em razão da autoridade do caso julgado ligado a esse aspecto de direito resolvido pelo juiz comunitário. Ora, pelo seu quarto fundamento, relativo à ilegalidade da aplicação de uma coima baseada na declaração de 23 de Julho de 1997, a recorrente procura precisamente pôr em causa o aspecto de direito antes referido alegando que a referida declaração não pode validamente basear a imputação de uma responsabilidade pelos comportamentos condenáveis da Thyssen e a sanção subsequente, tendo em conta o seu alcance real e a sua incompatibilidade com a regulamentação comunitária em matéria de cartéis. Nestas circunstâncias, há que examinar conjuntamente os terceiro e quarto fundamentos de anulação, condicionando a resposta dada a um a admissibilidade do outro. A esse propósito, mesmo que a excepção relativa à autoridade do caso julgado não seja expressamente invocada pela Comissão no quadro da discussão relativa ao quarto fundamento de anulação, é invocada nos seus escritos relativos ao terceiro fundamento, que está indissoluvelmente ligado ao quarto fundamento de anulação. De qualquer forma, a questão relativa à autoridade do caso julgado é de ordem pública e deve, por conseguinte, ser invocada oficiosamente pelo juiz [v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de 1 de Junho de 2006, P&O European Ferries (Vizcaya) e Diputación Foral de Vizcaya/Comissão, C-442/03 P e C-471/03 P, Colect., p. I-4845, n. o 45]. Argumentos das partes A recorrente sustenta, no quadro do terceiro fundamento de anulação que, no n. o 88 do seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça julgou no sentido de que ela não era materialmente responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen e que este ponto é, hoje, res iudicata , o que constitui para a Comissão uma excepção. O Tribunal de Justiça baseara essa conclusão, por um lado, na verificação de inexistência, no caso em apreço, de sucessão no plano económico e de unidade de acção e, por outro no facto de a declaração de 23 de Julho de 1997 bem como as outras declarações feitas no quadro do procedimento administrativo não permitirem imputar à TKS a responsabilidade pelo comportamento infractor da Thyssen. O argumento da Comissão segundo o qual, no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça não pôde excluir a responsabilidade material da TKS na medida em que, no referido número, se refere ao recurso subordinado da Comissão, que não incide sobre a transferência de responsabilidade para a TKS, não poderá ser retido. A recorrente alega que, mesmo pressupondo que tal conclusão relativa à questão da transferência de responsabilidade não era necessária no quadro do exame do recurso subordinado, daí não resulta que o n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , seja desprovido de pertinência. O Tribunal de Justiça tem a liberdade de declarar, nos fundamentos do seu acórdão, a não transferência de responsabilidade, mesmo que a Comissão não tivesse expressamente invocado esse aspecto no seu recurso e essa conclusão devesse ser respeitada pelas partes. No seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça, antes de mais, nos n. o s 82 a 87, confirmou a decisão do Tribunal de Primeira Instância de anular a decisão da Comissão por vício de processo, e mais tarde, no n. o 88, desenvolveu um argumento suplementar para estabelecer a invalidade da decisão da Comissão precisando que, independentemente do vício de processo antes citado, a TKS não podia ser materialmente responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen. A recorrente explica que, no n. o 8 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça referiu que as declarações da TKS feitas no decurso do procedimento administrativo, mencionadas nos n. o s 85 e 86. o desse acórdão, não permitem imputar-lhe a responsabilidade pelos comportamentos condenáveis da Thyssen e que o n. o 85 do referido acórdão refere, aliás, expressamente a declaração de 23 de Julho de 1997. A terminologia escolhida pelo Tribunal de Justiça é perfeitamente explícita. Com efeito, se o Tribunal de Justiça tivesse tido a intenção de, no n. o 88 do acórdão já referido, fazer unicamente referência a um erro de processo, como a Comissão pressupõe, não teria julgado no sentido de que proíbe a esta «imputar a responsabilidade à recorrente» segundo a expressão utilizada pelo Tribunal de Justiça. As indicações que figuram no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, não teriam, além disso sentido se se referissem apenas a vícios de processo, dado que essa questão fora já tratada de maneira exaustiva nos n. o s 85 a 87 do referido acórdão. Se o Tribunal de Justiça tivesse querido pronunciar-se sobre a transferência de responsabilidade no n. o 88 do referido acórdão, não teria feito nele a declaração, nas duas primeiras frases, de que a Thyssen tinha continuado a existir e que não se podia, por isso, imputar a responsabilidade à TKS em aplicação da jurisprudência resultante do acórdão de 8 de Julho de 1999, Comissão/Anic Partecipazioni (C-49/92 P, Colect., p. I-4125). Segundo a recorrente, uma vez que havia já um vício de processo, que tinha por consequência a nulidade da decisão da Comissão, o facto de o Tribunal de Justiça tomar posição nas duas primeiras frases do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , sobre a questão da transferência da responsabilidade pode unicamente significar que tinha a intenção de completar assim a fundamentação da negação de provimento ao recurso subordinado interposto pela Comissão. A fundamentação complementar do Tribunal de Justiça que figura nestas duas primeiras frases estaria incompleta se a frase não fizesse igualmente referência à questão da transferência material de responsabilidade, uma vez que, caso isso não acontecesse, essa questão teria ficado sem resposta no que diz respeito à declaração de . A recorrente acrescenta que a versão italiana do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , invocada pela Comissão em apoio da sua interpretação do n. o 88 do referido acórdão, é desprovida de pertinência, uma vez que a língua de processo é o alemão, e que essa interpretação é de qualquer forma errada no plano linguístico. A recorrente indica ainda que, independentemente da interpretação do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , a inexistência de transferência de responsabilidade é igualmente justificada quanto ao fundo. Resulta da jurisprudência que o sucessor jurídico não pode ser responsável pelas violações das regras de concorrência cometidas pelo seu predecessor, contanto que este exista ainda, o que é o caso da Thyssen. Nos seus escritos, a Comissão admite, actualmente, essa conclusão. Por fim, ela alega que, contrariamente às afirmações da Comissão, o terceiro fundamento não é inadmissível, na medida em que não pode ser-lhe oposta a «força jurídica» do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, que fazia unicamente referência à Decisão 98/247, que não é objecto do presente recurso. Não se tendo ainda pronunciado nenhum órgão jurisdicional, de forma geral, sobre a legalidade da Decisão, esta não é juridicamente executória, de forma que o terceiro fundamento não pode ser inadmissível em razão da autoridade do caso julgado. No quadro do seu quarto fundamento de anulação, a recorrente alega que, por declaração de 23 de Julho de 1997, quis manifestar o seu acordo «para que a Comissão prosseguisse o procedimento respeitante ao conjunto da infracção contra [ela] exclusivamente e não paralelamente e ainda, contra a Thyssen». Esta declaração não pode basear a responsabilidade da TKS e a transferência do encargo do pagamento da coima. Sustenta que, na altura do processo precedente e no quadro do procedimento que redundou na adopção da Decisão, demonstrou muito claramente que a declaração de 23 de Julho de 1997 não podia ser considerada como uma assunção da responsabilidade pelo pagamento das coimas. Dar provimento à pretensão contrária da Comissão equivaleria a atribuir à vontade das partes um sentido diametralmente oposto ao seu sentido verdadeiro, como resultou claramente na data da adopção da Decisão. Mesmo pressupondo que a declaração de 23 de Julho de 1997 pudesse ser interpretada como contendo uma «assunção de responsabilidade» isso não significaria que a TKS pudesse ser condenada a pagar a coima devida pela Thyssen, e isso na medida em que essa declaração privada só poderia ter um efeito declaratório e não constitutivo de direitos. Tal declaração não pode alterar a posição do destinatário, que decorre directamente do direito primário e não produz efeitos nem no plano do direito material nem no do processo, pois é incompatível com a regulamentação relativa às coimas em matéria de cartéis. Essa regulamentação faz incontestavelmente parte do direito público «em particular do direito penal e do direito sancionatório». As declarações particular autónomas feitas por sujeitos de direito privado não podem modificar as consequências jurídicas decorrentes do direito público, « a fortiori do direito penal e do direito sancionatório». Esse princípio remonta ao direito romano ( jus publicum privatorum pactis mutari non potest) e é aplicado nas ordens jurídicas dos Estados-Membros, constituindo assim uma tradição jurídica comum aos Estados-Membros que a Comissão deve respeitar. Essa conclusão impõe-se igualmente quando a Comissão aprova uma declaração de assunção de responsabilidade, não tendo a instituição competência para se afastar da regulamentação que rege as coimas aplicadas em matéria de cartéis. A recorrente sublinha que, na sua decisão de 19 de Janeiro de 2005, MCAA (Processo COMP/E — 1/C.37773), a própria Comissão considerou que uma declaração particular de assunção de responsabilidade não podia acarretar a transferência da responsabilidade pelo pagamento de coimas aplicadas no quadro do direito dos cartéis. Segundo a recorrente, «a responsabilidade pelo pagamento das coimas continua a incumbir ao destinatário, mesmo quando a Comissão quer aplicar a coima a outro destinatário que não o que é responsável por força do direito primário e secundário». Isso continua a ser verdade mesmo nos casos em que as empresas partilham o desejo da Comissão tendente a fazer incidir o encargo da coima sobre outro destinatário que não o verdadeiro responsável. Deve, de qualquer forma, excluir-se a possibilidade de tal margem de apreciação para a Comissão, pois «roçaria» o arbitrário. A Comissão sustenta que a admissibilidade do terceiro fundamento colide com o facto de o reconhecimento pelo Tribunal de Primeira Instância, no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , de uma possibilidade de sanção baseada na declaração de 23 de Julho de 1997 ter adquirido já força de caso julgado. De qualquer forma, falta à recorrente o interesse em agir para pôr agora em causa essa possibilidade de sanção, não contestada até então. Essa ausência de interesse em agir justifica igualmente a inadmissibilidade do quarto fundamento de anulação, relativo à ilegalidade da aplicação de uma coima baseada na declaração de , que é, de qualquer forma, improcedente. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Deve salientar-se, a título preliminar, que o interesse em agir da recorrente contra a Decisão, que lhe aplica uma coima de 3168000 euros, é incontestável e que o terreiro fundamento de anulação, relativo à violação da autoridade do caso julgado, não pode ser declarado inadmissível só pela razão de que a recorrente, no processo que redundou no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , contestou unicamente o facto de a declaração de 23 de Julho de 1997 poder ser interpretada como comportando uma renúncia ao seu direito a ser ouvida. Há, por conseguinte, que examinar o mérito da argumentação da recorrente. Importa recordar, a este respeito, que o Tribunal de Justiça reconheceu a importância fundamental que reveste, tanto na ordem jurídica comunitária como nas ordens jurídicas nacionais, o princípio da autoridade do caso definitivamente julgado. Com efeito, a fim de garantir tanto a estabilidade do direito e das relações jurídicas como uma boa administração da justiça, importa que decisões jurisdicionais que se tornaram definitivas após esgotamento das vias de recurso disponíveis ou após a extinção dos prazos previstos para tais recursos já não possam ser postas em causa (acórdãos de 30 de Setembro de 2003, Köbler, C-224/01, Colect., p. I-10239, n. o 38, e de , Kapferer, C-234/04, Colect., p. I-2585, n. o 20). Segundo jurisprudência bem assente, a autoridade do caso julgado liga-se apenas aos elementos de facto e de direito que foram efectiva ou necessariamente resolvidos pela decisão jurisdicional em causa (acórdão do Tribunal de Justiça de 19 de Fevereiro de 1991, Itália/Comissão, C-281/89, Colect., p. I-347, n. o 14, despacho do Tribunal de Justiça de , Lenz/Comissão, C-277/95 P, Colect., p. I-6109, n. o 50, e acórdão do Tribunal de Justiça de , Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, C-238/99 P, C-244/99 P, C-245/99 P, C-247/99 P, C-250/99 P a C-252/99 P e C-254/99 P, Colect., p. I-8375, n. o 44). Quanto ao alcance do acórdão do Tribunal de Primeira Instância, Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão Resulta dos n. o s 51 a 52 e 55 a 68 do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, o que se segue: — a própria recorrente descreve como um facto claro a aceitação da responsabilidade pela infracção cometida pela Thyssen, sem formular qualquer restrição ou reserva quanto ao valor da declaração de 23 de Julho de 1997; — o Tribunal salientou expressamente o facto de a TKS não contestar a possibilidade de a Comissão lhe imputar a responsabilidade do comportamento infractor censurado à Thyssen; — O Tribunal admitiu claramente a possibilidade de a Comissão imputar à TKS, com fundamento na declaração de 23 de Julho de 1997, a responsabilidade do comportamento infractor censurado à Thyssen entre o mês de Dezembro de 1993 e ; — O artigo 1. o da Decisão 98/247 foi anulado, na medida em que imputava à TKS a infracção censurada à Thyssen, apenas devido ao facto de a declaração de 23 de Julho de 1997 não poder ser interpretada como implicando, «igualmente», uma renúncia desta ao seu direito de ser ouvida sobre os factos censurados à Thyssen, estando essa concepção errada da Comissão do âmbito da referida declaração na origem de uma violação dos direitos de defesa da TKS; — a discussão e a conclusão subsequente do Tribunal de uma violação dos direitos de defesa da TKS tinham como ponto prévio necessário o apuramento da validade da declaração de 23 de Julho de 1997, pela qual a TKS tinha confirmado assumir a responsabilidade dos actos praticados pela Thyssen. No dispositivo do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , o Tribunal anulou o artigo 1. o da Decisão 98/247 na medida em que imputava à TKS a responsabilidade pela infracção ao artigo 65. o CA cometida pela Thyssen, reduziu a coima da TKS do montante da que lhe tinha sido aplicada a título da infracção cometida pela Thyssen, fixando em 4032000 euros o montante finalmente aplicado à TKS, e negou provimento ao recurso quanto ao resto. Quanto ao alcance do acórdão do Tribunal de Justiça ThyssenKrupp/Comissão A recorrente interpôs recurso do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , pedindo, em substância, que o Tribunal de Justiça se digne: — anular o acórdão recorrido na medida em que nega provimento ao seu recurso; — emendar o artigo 1. o da Decisão 98/247 e alterar o período de infracção no que lhe diz respeito; — reduzir nas mesmas proporções o montante da coima que lhe é aplicada por força do artigo 2. o da Decisão 98/247; — a título subsidiário, quanto aos dois pedidos precedentes, remeter o processo ao Tribunal de Primeira Instância. A TKS invocou três fundamentos em apoio do seu recurso para o Tribunal de Justiça: — erro de direito na apreciação da duração da infracção; — cálculo errado do montante da coima globalmente fixado; — erro de direito cometido quanto às consequências da cooperação da TKS no processo de inquérito relativo à redução do montante da coima. Resulta do que precede que o recurso da recorrente para o Tribunal de Justiça não incidia sobre a apreciação pelo Tribunal de Primeira Instância da transferência de responsabilidade da Thyssen para a TKS. A Comissão interpôs um recurso subordinado do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , concluindo, em substância, por pedir que o Tribunal de Justiça se digne: — negar provimento ao recurso da recorrente; — subsidiariamente, no caso de o acórdão recorrido ser anulado, indeferir o pedido de redução do montante da coima; — anular o acórdão recorrido na medida em que o Tribunal de Primeira Instância: i) anulou o artigo 1. o da Decisão 98/247 pela qual a responsabilidade pela infracção cometida pela Thyssen foi imputada à TKS; ii) fixou num montante inferior a 7596000 euros a coima aplicada à TKS por força do artigo 2. o da Decisão 98/247; iii) ordenou que a Comissão suportasse as suas próprias despesas. A Comissão invocou três fundamentos no seu recurso subordinado: — a desvirtuação de certos documentos de prova e o erro de direito na apreciação da transferência de responsabilidade da Thyssen para a TKS; — apreciação errada das requisitos exigidos em matéria de respeito dos direitos de defesa; — erro de apreciação quanto à existência de um atentado ao exercício dos direitos de defesa. Foi a interpretação do teor da resposta do Tribunal de Justiça ao primeiro fundamento do recurso subordinado, e, mais particularmente, o n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, que foi objecto do debate entre as partes, interpretação que está necessariamente ligada ao alcance do referido fundamento e aos termos precisos do arsenal argumentativo desenvolvido pela Comissão em apoio deste. A esse propósito, resulta dos n. os 73 a 79 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , que, pelo primeiro fundamento do seu recurso subordinado, a Comissão não tinha a intenção, evidentemente, de pôr em causa o reconhecimento pelo Tribunal de Primeira Instância do facto de que estava no direito de imputar à TKS a responsabilidade do comportamento infractor censurado à Thyssen com base na declaração de 23 de Julho de 1997, mas, somente, a conclusão subsequente do Tribunal de Primeira Instância segundo a qual a referida declaração não podia ser interpretada como implicando igualmente uma renúncia da TKS ao seu direito de ser ouvida sobre os factos reprovados à Thyssen. Quanto ao teor da resposta do Tribunal de Justiça ao primeiro fundamento do recurso subordinado da Comissão, a recorrente afirma que o Tribunal de Justiça, antes de mais, nos n. os 82 a 87 do seu acórdão, confirmou a decisão do Tribunal de Primeira Instância de anular a decisão da Comissão por vício de processo, e mais tarde, no n. o 88, desenvolveu um fundamento suplementar para demonstrar a invalidade da decisão da Comissão especificando que, independentemente do vício de processo antes citado, a TKS não podia ser materialmente responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen. A recorrente alega, em primeiro lugar, que, se o Tribunal de Justiça tivesse querido não se pronunciar sobre a transferência de responsabilidade no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, não teria feito nele a declaração, nas primeiras duas frases, de que a Thyssen tinha continuado a existir e que não se podia, por isso, imputar a responsabilidade pelos comportamentos condenáveis desta à TKS em aplicação da jurisprudência resultante do acórdão Comissão/Anic Partecipazioni, n. o 101 supra. A fundamentação complementar do Tribunal de Justiça que figura nas duas primeiras frases do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , estaria incompleta se a terceira frase não fizesse igualmente referência à questão da transferência material da responsabilidade, dado que, essa questão tinha ficado sem resposta no que diz respeito à declaração de 23 de Julho de 1997. O Tribunal de Primeira Instância considera que esse primeiro argumento desconhece manifestamente a estrutura da apreciação do Tribunal de Justiça relativa ao primeiro fundamento do recurso subordinado caracterizada pela estrita correlação entre a resposta do Tribunal de Justiça e os argumentos invocados pela Comissão. Numa primeira fase, no seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra (n. os 80 a 87), o Tribunal de Justiça verificou se a conclusão do Tribunal de Primeira Instância, segundo a qual a declaração de 23 de Julho de 1997 não implica uma renúncia da TKS ao seu direito de ser ouvida, está afectada por erro de direito devido a uma desvirtuação, por um lado, da própria declaração de e, por outro, de outros documentos mencionados nos n. os 76 e 77 do acórdão do Tribunal de Justiça, a saber, as respostas da TKS às duas comunicações de acusações e a sua carta de . No seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, n. os 81 e 82, o Tribunal de Justiça lembra e confirma a validade da conclusão supramencionada do Tribunal de Primeira Instância à luz do teor da declaração de 23 de Julho de 1997, e mais tarde, examina e rejeita (n. os 83 a 86), o argumento da Comissão relativo a uma ausência de tomada em conta pelo Tribunal de Primeira Instância de outros elementos de prova relacionados com a referida declaração e à desvirtuação subsequente destes. A conclusão da não desvirtuação pelo Tribunal de Primeira Instância tanto da declaração de 23 de Julho de 1997 como desses outros elementos de prova (acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , n. o 87) não marca, todavia, o fim da apreciação do Tribunal de Justiça do primeiro fundamento suscitado pela Comissão no seu recurso subordinado. Com efeito, numa segunda fase, o Tribunal de Justiça examina e rejeita igualmente um outro argumento da Comissão relativo à existência de circunstâncias excepcionais, atinentes a uma alegada sucessão económica da TKS à Thyssen, a uma unidade de acção evidente entre esses dois operadores e às declarações feitas pela TKS em nome da Thyssen no decurso do procedimento administrativo. Foi o único objectivo do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , que é imediatamente seguido pela conclusão de rejeição do primeiro fundamento do recurso subordinado. A recorrente alega, em segundo lugar, que, no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça indica, segundo uma terminologia inequívoca, que as «as declarações» da TKS feitas no decurso do procedimento administrativo, mencionadas nos n. o s 85 e 86. o desse acórdão, não permitem «imputar a [esta] a responsabilidade pelo comportamento da Thyssen» e que o n. o 85 do referido acórdão refere, aliás, expressamente a declaração de 23 de Julho de 1997. Resulta, no entanto, de uma simples interpretação literal da terceira frase do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , que não faz mais que remeter para a conclusão da análise efectuada nos n. os 85 e 86 desse acórdão e que as declarações que nele são visadas são aquelas sobre as quais o Tribunal de Justiça tinha já avançado a sua apreciação, a saber, as repostas da TKS às duas comunicações de acusações e a sua carta de 17 de Dezembro de 1996. Se bem que a declaração de 23 de Julho de 1997 seja na verdade mencionada no n. o 85 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , a redacção da última frase do referido número põe em evidência que o Tribunal de Justiça distingue nele, precisamente, por necessidades do seu raciocínio, as declarações da TKS sobre determinadas actividades da Thyssen, antes da aquisição desta em 1995, da declaração de . O Tribunal de Justiça considera, assim, que, mesmo que na sua resposta à primeira comunicação de acusações e na sua carta de , a recorrente tivesse igualmente apresentado observações sobre determinadas actividades da Thyssen antes da aquisição destas em 1995, a declaração de não implicava que a TKS considerasse estar plena e suficientemente defendida sobre a questão da imputabilidade dos comportamentos condenáveis da Thyssen, de forma que a Comissão tinha fundamento para lhe aplicar uma coima relativamente aos referidos comportamentos condenáveis sem a ouvir de novo. Além disso, o Tribunal de Justiça evoca, na terceira frase do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , as declarações que terão sido feitas pela TKS «sobre as actividades da Thyssen» no decurso do procedimento administrativo, formulação que permite distingui-las da declaração de 23 de Julho de 1997, pela qual a TKS confirmou assumir a responsabilidade dos actos praticados pela Thyssen, e que remete para a utilizada no n. o 85 do referido acórdão relativa às «observações [apresentadas pela TKS] sobre determinadas actividades da Thyssen antes da sua aquisição em 1995». Quanto à formulação, que figura na terceira frase supramencionada, segundo a qual as declarações feitas pela TKS sobre as actividades da Thyssen no decurso do procedimento administrativo não permitem «imputar à TKS a responsabilidade pelo comportamento da Thyssen» antes de 1995, deve ser lida à luz do objecto muito preciso do primeiro fundamento do recurso subordinado e do facto de que a passagem em causa não faz mais que remeter para a conclusão da análise efectuada pelo Tribunal de Justiça nos n. o s 85 e 86 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , e isso devido a um paralelismo parcial dos argumentos invocados pela Comissão em apoio do primeiro fundamento do recurso subordinado. A terceira frase do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, deve, portanto, ser compreendida como a advertência pelo Tribunal de Justiça de que as declarações feitas pela TKS sobre as actividades da Thyssen no decurso do procedimento administrativo, a saber, as respostas da TKS às duas comunicações de acusações e a sua carta de 17 de Dezembro de 1996, não permitem considerar que a declaração de implicava igualmente uma renúncia ao seu direito de ser ouvida e, subsequentemente, imputar à TKS a responsabilidade pelos comportamentos condenáveis da Thyssen antes de 1995 em razão de um vício de processo atinente à violação dos direitos de defesa da TKS. A interpretação contrária do n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, sustentada pela recorrente, equivaleria a admitir que o Tribunal de Justiça, transformou, sem qualquer fundamentação e por simples remissão, uma declaração respeitante à violação do direito de ser ouvido numa conclusão sobre a transferência de responsabilidade, o que não pode admitir-se. Importa ainda sublinhar que, se o n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , devesse ser interpretado como o faz a recorrente, a saber, que o Tribunal de Justiça teria nele indicado que, independentemente do vício de processo, a TKS não podia ser declarada responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen, o Tribunal de Justiça não teria tido qualquer razão para se pronunciar ainda sobre os segundo e terceiro fundamentos do recurso subordinado criticando a realidade de uma violação dos direitos de defesa, o que fez, contudo, nos n. os 90 a 97 do acórdão em questão, para concluir pela rejeição dos referidos fundamentos. Segue-se que o terceiro fundamento da recorrente, segundo o qual, aplicando-lhe uma coima pelo comportamento infractor da Thyssen, a Comissão violara a autoridade do caso julgado pelo Tribunal de Justiça no acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , a saber, que a TKS não podia ser declarada responsável pelos comportamentos condenáveis da Thyssen, deve ser rejeitado por proceder de um interpretação errada do n. o 88 o acórdão antes referido. Quanto aos efeitos da autoridade do caso julgado Resulta das considerações que precedem que o juiz comunitário considerou que a Comissão estava excepcionalmente no direito de imputar à TKS, tida em conta a declaração de 23 de Julho de 1997, a responsabilidade pelo comportamento censurado à Thyssen a partir do mês de Dezembro de 1993, e isto até à transferência das actividades desta para a TKS, ocorrida em Janeiro de 1995, mas não pusera a TKS em posição de apresentar as suas observações sobre o referido comportamento e, por isso, a TKS não pudera exercer os seus direitos de defesa a esse respeito, conclusão que justificou a anulação parcial da Decisão 98/247. Há que considerar que esta questão de direito foi efectivamente resolvida pelo juiz comunitário, no sentido da jurisprudência mencionada no n. o 113 supra , e que tem, por isso, autoridade do caso julgado, recordando-se que essa autoridade não se liga apenas ao dispositivo das decisões jurisdicionais de anulação. Estende-se também aos fundamentos que constituem o apoio necessário do dispositivo e são, por essa razão, dele indissociáveis [v., neste sentido, acórdão P&O European Ferries (Vizcaya) e Diputación Foral de Vizcaya/Comissão, n. o 94 supra , n. o 44, e jurisprudência citada]. O acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, confirmado pelo acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, implicava como única obrigação a cargo da Comissão, de harmonia com o disposto no artigo 233. o CE, que impõe à instituição cujo acto foi anulado tomar medidas de execução do acórdão em causa, a de eliminar, no acto destinado a substituir o acto anulado, a ilegalidade efectivamente declarada (v., neste sentido, acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 48). Foi precisamente o que fez a Comissão na Decisão, cuja adopção foi precedida do envio, em 5 de Abril de 2006, de uma comunicação de acusações à TKS, à qual respondeu em . A recorrente foi, assim, posta em condições de apresentar as suas observações sobre a realidade e a pertinência dos factos censurados à Thyssen. No quadro do presente recurso, o Tribunal de Primeira Instância é convidado a pronunciar-se sobre a legalidade do acto que substitui a Decisão 98/247 e pelo qual a Comissão aplicou à recorrente, baseando-se no teor do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , confirmado pelo acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, relativos à declaração de 23 de Julho de 1997, uma coima de 3168000 euros pelos comportamentos condenáveis da Thyssen. Não obstante o facto de o presente recurso incidir sobre um acto formalmente diferente da Decisão 98/247, há que reconhecer que a questão de direito debatida no quadro deste recurso, atinente à validade da declaração de 23 de Julho de 1997 como base jurídica da imputação dos comportamentos condenáveis da Thyssen à recorrente e à sanção subsequente que lhe foi aplicada, foi já examinada e resolvida definitivamente pelo juiz comunitário e que, portanto, está revestida da autoridade do caso julgado. Essa autoridade do caso julgado constitui obstáculo a que essa questão de direito seja de novo submetida ao Tribunal de Primeira Instância e examinada por este. Nestas condições, o argumento da recorrente segundo o qual nenhuma autoridade do caso julgado pode ser-lhe oposta no caso em apreço, na medida em que o acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , dizia respeito exclusivamente à Decisão 98/247, que não é objecto do presente recurso, afigura-se desprovido de qualquer pertinência e deve ser afastado. Resulta do conjunto das considerações que precedem que o quarto fundamento de anulação, relativo à ilegalidade da aplicação de uma coima baseada na declaração de 23 de Julho de 1997, deve ser rejeitado por ser inadmissível, o que priva de qualquer interesse a revogação da referida declaração efectuada pela recorrente na audiência e destinada unicamente a ilustrar a sua argumentação sobre o alcance da declaração. 4. Quanto à violação «do princípio da precisão» Argumentos das partes No quadro do quinto fundamento, a recorrente sustenta que a Decisão viola o «princípio da precisão», por a Comissão não ter determinado com clareza suficiente, por um lado, a base jurídica para aplicar a sanção e, por outro, o conceito de «assunção da responsabilidade por uma declaração particular». Em primeiro lugar, alega que a Comissão pretender basear a coima aplicada à TKS numa «combinação de normas», associando pelo menos o artigo 65. o CA ao artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003, que é imprecisa, pois a coima aplicada nessa base não é «previsível para todos os que são afectados», contrariamente ao que exige a jurisprudência. As explicações contraditórias fornecidas pela Comissão na contestação revelam que esta não sabe mesmo a que é que essa combinação «deverá assemelhar-se». A imprecisão da combinação de bases jurídicas é confirmada pelo facto de ela não permitir determinar, nomeadamente, se o prazo de recurso aplicável era de um mês, como o previa o Tratado CECA, ou de dois meses, como o prevê o Tratado CE. As incertezas processuais, causadas pela Comissão, constituem uma violação dos direitos de defesa da TKS. Em segundo lugar, a recorrente afirma que, com o conceito de «assunção da responsabilidade por uma declaração particular» (considerandos 125 e 127 da Decisão), a Comissão elaborou um caso sui generis de sucessão jurídica, que é aplicado pela primeira vez no presente processo e que é impreciso, indefinido e, portanto, manifestamente ilegal ao mesmo tempo pelo seu alcance e pelas suas condições de aplicação. Esse conceito novo não resulta do direito comunitário primário nem do direito derivado nem da jurisprudência, caracterizada por uma solução contrária definida no acórdão Comissão/Anic Partecipazioni, n. o 101 supra. A violação do «princípio da precisão» decorre igualmente do facto de, na sua decisão de 19 de Janeiro de 2005, MCAA, a Comissão ter escolhido mesmo expressamente a posição contrária, a saber, que uma declaração privada autónoma não conduz justamente à transferência de responsabilidade. Além disso, a Comissão não mencionara mesmo na sua comunicação de acusações o conceito novo que aplica desde então quando sanciona as infracções ao direito dos acordos, decisões e práticas concertadas. A recorrente indica, finalmente, que o facto de a Comissão não ter indicado clara e definitivamente em que base jurídica se fundava para aplicar uma sanção só lhe permite emitir suposições sobre a referida base. Essa conclusão não pode ter por consequência a inadmissibilidade do presente fundamento, tal como foi invocada pela Comissão, mas unicamente a nulidade da Decisão. A Comissão alega que a argumentação da recorrente sobre alegadas «incertezas, causadas pela Comissão» é de tal forma vaga que o fundamento deve ser rejeitado como inadmissível por causa da imprecisão. Conclui a título subsidiário pela rejeição do fundamento por não ser procedente. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto à admissibilidade do fundamento A Comissão contesta a admissibilidade do quinto fundamento em razão de uma alegada imprecisão deste. A esse propósito, há que recordar que, segundo o artigo 44. o , n. o 1, do Regulamento de Processo, a petição inicial deve conter uma exposição sumária dos fundamentos do pedido. Esta indicação deve ser suficientemente clara e precisa para permitir à parte recorrida preparar a sua defesa e ao Tribunal decidir sobre o recurso, tal sendo o caso sem mais informações em apoio. A petição deve, por isso, explicitar em que é que consiste o fundamento em que assenta o recurso, de forma que o seu simples enunciado abstracto não satisfaz as exigências do Regulamento de Processo (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 12 de Janeiro de 1995, Viho/Comissão, T-102/92, Colect., p. II-17, n. o 68, e de , Mo och Domsjö/Comissão, T-352/94, Colect., p. II-1989, n. o 333). No caso em apreço, resulta dos escritos da recorrente relativos ao fundamento relativo à violação do «princípio da precisão» que esta se refere na realidade ao princípio da segurança jurídica, que teria sido violado pela Comissão em razão da imprecisão, por um lado, da base jurídica da sanção e, por outro, da imputação da responsabilidade. Há que declarar que, agindo assim, a recorrente forneceu indicações suficientemente claras e precisas dado que não impediram a Comissão de responder aos argumentos invocados desde a fase da contestação e que permitem ao Tribunal exercer a sua fiscalização jurisdicional. Deve, portanto, declarar-se o fundamento admissível e examiná-lo quanto ao fundo. Quanto ao fundo Segundo jurisprudência bem assente, referida pela recorrente nos seus escritos, a legislação comunitária deve ser clara e a sua aplicação previsível para todos aqueles que são afectados. Este imperativo de segurança jurídica requer que qualquer acto que vise criar efeitos jurídicos tire a sua força obrigatória de uma disposição de direito comunitário, que deve expressamente ser indicada como base legal e que prescreve a forma jurídica de que o acto se deve revestir (acórdão do Tribunal de Justiça de 16 de Junho de 1993, França/Comissão, C-325/91, Colect., p. I-3283, n. o 26). O Tribunal de Justiça precisou igualmente que uma sanção, mesmo de carácter não penal, só pode ser aplicada se ela assentar numa base legal clara e não ambígua (acórdão do Tribunal de Justiça de , Könecke, 117/83, Recueil, p. 3291, n. o 11). Em primeiro lugar, quanto à alegação de imprecisão da base jurídica da Decisão, a recorrente sustenta que a Decisão está baseada numa «combinação de normas», associando pelo menos o artigo 65. o CA ao artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003, que é imprecisa. Além das considerações desprovidas de qualquer pertinência sobre as alegadas imprecisões da contestação, adianta que essa combinação é imprecisa, pois a coima aplicada não era «previsível para todos aqueles que são afectados», e que a imprecisão do «cocktail de bases jurídicas» está na origem de incertezas processuais constitutivas de violações dos direitos de defesa. Essa argumentação da recorrente assenta numa premissa errada e deve ser rejeitada. Resulta claramente da Decisão que a sua base jurídica, isto é, as disposições que habilitam a Comissão a agir no domínio em causa, é constituída unicamente pelo artigo 7. o , n. o 1, e pelo artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, com exclusão do artigo 65. o CA. A referência, na Decisão, ao artigo 65. o CA diz respeito ao n. o 1, isto é, à disposição substantiva que se dirige às empresas e às associações de empresas proibindo determinados comportamentos anticoncorrenciais, e ao n. o 5, na medida em que prevê a possibilidade de aplicar coimas no máximo iguais ao dobro do volume de negócios realizado com os produtos que constituíram o objecto do acordo colusório. A referência à aplicabilidade do artigo 65. o , n. o 5, CA diz respeito à discussão relativa ao princípio da lex mitior a fim de justificar, no caso em apreço, a aplicação dessa disposição e não do artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, para calcular o montante da coima (v. considerandos 162 a 168 e 178 da Decisão). O teor dos primeiro e segundo fundamentos de anulação examinados supra mostra que a recorrente não tinha reais incertezas quanto à base jurídica da Decisão. Além da referência explícita ao artigo 7. o , n. o 1, e ao artigo 23. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, a Comissão lembrou, no considerando 70 da Decisão, os termos de uma jurisprudência constante segundo a qual as regras de processo são geralmente reputadas aplicarem-se a todos os litígios pendentes no momento em que entram em vigor, diferentemente das regras substantivas que são habitualmente interpretadas como não visando situações adquiridas anteriormente à sua entrada em vigor (acórdão Meridionale Industria Salumi e o., n. o 85 supra , n. o 9). Além disso, o artigo 4. o da Decisão menciona expressamente que esta constitui título executivo «em conformidade com o disposto no artigo 256. o [CE]», decisão que foi notificada à recorrente por meio de uma carta que lhe especifica que essa notificação era efectuada «em conformidade com o disposto no artigo 254. o [CE]». Nestas circunstâncias, não existia qualquer dúvida de que o recurso da Decisão, adoptada mais de quatro anos após a cessação de vigência do Tratado CECA, devia ser interposto com observância das disposições do artigo 230. o CE e do Regulamento de Processo e que o artigo 23. o do Estatuto CECA do Tribunal de Justiça não podia, em caso algum, ser aplicado. Há, além disso, que reconhecer que a recorrente não fornece qualquer explicação em apoio da alegação específica segundo a qual a base jurídica é imprecisa, não sendo a coima aplicada «previsível para todos aqueles que são afectados» e que, de qualquer forma, não invoca uma ilegalidade do artigo 23. o do Regulamento n. o 1/2003 à luz do princípio da legalidade dos delitos e das penas, corolário do princípio da segurança jurídica, nem mesmo a insuficiência de fundamentação da Decisão. Deve recordar-se que a Decisão, pela qual a Comissão declara verificada uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA e sanciona a recorrente após a cessação de vigência do Tratado CECA, foi adoptada com observância dos princípios que regem a aplicação da lei no tempo e que foi com toda a razão que a Comissão aplicou o artigo já referido, enquanto regra substantiva, e das regras de competência e de processo resultantes do Regulamento n. o 1/2003, entre os quais o artigo 23. o , n. o 2, que prevê explicitamente a possibilidade de aplicar uma coima às empresas que tiveram um comportamento anticoncorrencial. Na medida em que a recorrente visa, de facto, pôr em causa a validade da base jurídica da Decisão invocando «um cocktail de bases jurídicas não admitidas nem pela jurisprudência nem pela doutrina», basta recordar que foi precedentemente reconhecido que a base jurídica utilizada conferia competência à Comissão para reconhecer e sancionar uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA, no momento da adopção da Decisão. Em segundo lugar, quanto à alegação de uma imprecisão, no caso em apreço, quanto à imputação de responsabilidade, basta reconhecer que a responsabilidade da recorrente pelo comportamento da Thyssen é explícita e unicamente baseada na declaração de 23 de Julho de 1997, como resulta muito claramente dos considerandos 112 a 117, 125, 127, 128 e 149 da Decisão. O exame dos escritos da recorrente revela, aliás, a ausência de qualquer incerteza quanto a esse aspecto. Afigura-se, na realidade, que a argumentação da recorrente desenvolvida em apoio do quinto fundamento de anulação visa demonstrar de novo a ilegalidade de tal fundamento, contestação inadmissível na medida em que essa questão de direito foi já resolvida definitivamente pelo juiz comunitário, no sentido da validade do referido fundamento, e que tem, por isso, autoridade do caso julgado (v. n. o s 139 a 147 supra ). Resulta do conjunto das considerações que precedem que o fundamento relativo à violação do «princípio da imprecisão» deve ser rejeitado. 5. Quanto à violação do princípio non bis in idem Argumentos das partes No quadro do seu sexto fundamento, a recorrente afirma que o conceito da «transferência de responsabilidade por uma declaração particular» viola o princípio non bis in idem , que deve igualmente ser respeitado no quadro da «renovação de um processo de coima». O presente processo caracteriza-se por uma dupla sanção ilícita. A infracção cometida pela TKS fora já objecto de uma sanção tornada definitiva e a Comissão impusera-lhe ainda o encargo da infracção cometida pela Thyssen, o que equivale a sancioná-la uma segunda vez pelo mesmo acto. Indica que, no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , o Tribunal de Justiça reconheceu que a transferência de responsabilidade era impossível no plano material e que era posta, portanto, sob cominação de coima uma segunda vez, a despeito do facto de esse n. o ter adquirido o carácter definitivo de res judicata . Essa conclusão do Tribunal de Justiça priva de pertinência o facto de a parte anulada da Decisão 98/247 corresponder à parte da coima que fora, em teoria, aplicada à recorrente no que respeita à infracção imputada à Thyssen. Além disso, em conformidade com o seu novo conceito de «assunção da responsabilidade por uma declaração particular» a Comissão procede à imputação de uma responsabilidade que incumbe a um terceiro. A própria Comissão sublinha que a responsabilidade não incumbe, à partida, à TKS e que também não se trata de uma responsabilidade imposta no quadro de uma sucessão jurídica. Ora, segundo a recorrente, se tal acontecer, há que reconhecer que a Comissão lhe aplica uma nova e segunda coima em vez de se limitar a corrigir um erro de processo. A aplicação de uma sanção pela infracção cometida pela Thyssen só seria, portanto, legal se a TKS não tivesse já sido sancionada pela infracção que cometeu. No entanto, como a sanção aplicada à TKS, se tornou definitiva, a partir de 1998, os processos instaurados deveriam ser considerados doravante extintos em relação a todos os factos controvertidos. A Comissão conclui pela rejeição do presente fundamento. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Deve recordar-se que o princípio non bis in idem , princípio fundamental do direito comunitário, consagrado aliás pelo artigo 4. o , n. o 1, do Protocolo n. o 7 da Convenção para a Protecção dos Direitos do Homem e das Liberdades Fundamentais (CEDH), assinada em Roma em 4 de Novembro de 1950, proíbe, em matéria de concorrência, que uma empresa seja condenada ou alvo de um processo uma segunda vez devido a um comportamento anticoncorrencial pelo qual já foi sancionada ou de que ela foi declarada não responsável por uma decisão anterior que já não seja susceptível de recurso (acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 59). A aplicação do princípio non bis in idem está sujeita a uma tripla condição de identidade dos factos, de unidade de infractor e de unidade do interesse jurídico protegido (acórdão do Tribunal de Justiça de 7 de Janeiro de 2004, Aalborg Portland e o./Comissão, C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P e C-219/00 P, Colect., p. I-123, n. o 338). No caso em apreço, a recorrente afirma que sofreu uma dupla sanção ilegal. Alega que já foi sancionada, de maneira definitiva, na Decisão 98/247, pela infracção que cometeu e que, ao impor-lhe, na Decisão, o encargo da infracção cometida pela Thyssen, a Comissão sancionou-a uma segunda vez pelo «mesmo acto». Em apoio dessa alegação, a recorrente defende-se invocando de novo a irregularidade da imputação da responsabilidade pela infracção cometida pela Thyssen com fundamento na declaração de 23 de Julho de 1997, e isto, por um lado, lembrando a sua argumentação segundo a qual, no n. o 88 do acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, o Tribunal de Justiça julgou no sentido de que a TKS não era materialmente responsável pelo comportamento infractor da Thyssen e, por outro, afirmando que a Comissão, na Decisão, procedeu à imputação de uma responsabilidade que incumbia a um terceiro. A recorrente deduziu dessa alegada irregularidade que a coima aplicada na Decisão não pode ter outro objecto que não o de sancioná-la uma segunda vez pela infracção que cometeu, o que infringe o princípio non bis in idem . O Tribunal considera que essa argumentação é baseada numa premissa errada. Com efeito, como foi já indicado, o juiz comunitário considerou que, tida em conta a declaração de 23 de Julho de 1997, a Comissão estava excepcionalmente no direito de imputar à TKS a responsabilidade do comportamento infractor censurado à Thyssen. Após ter salientado a existência de um vício de processo atinente a uma violação dos direitos de defesa da recorrente, o Tribunal, no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , anulou o artigo 1. o da Decisão 98/247 na medida em que imputava à TKS a responsabilidade pela infracção ao artigo 65. o CA cometida pela Thyssen, reduziu, por consequência, a coima da TKS do montante que lhe tinha sido aplicado a título da infracção cometida pela Thyssen e fixou em 4032000 euros o montante da coima aplicada à TKS pelo seu próprio comportamento anticoncorrencial. Esse acórdão foi confirmado pelo Tribunal de Justiça no seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , lembrando-se que a interpretação da recorrente do n. o 88 do referido acórdão foi já afastada. Em conformidade com o disposto no artigo 233. o CE, cabia à Comissão remediar a ilegalidade declarada pelo juiz comunitário, o que fez no quadro do processo que redundou na adopção da Decisão. Esta tem por único objectivo, após ter sanado o vício de processo, imputar à recorrente, com fundamento na declaração de 23 de Julho de 1997, a responsabilidade pela infracção ao artigo 65. o CA cometida pela Thyssen e aplicar-lhe, por consequência, uma coima no montante de 3168000 euros. A Decisão não constitui, portanto, em caso algum uma segunda sanção do comportamento infractor da TKS já punido, de maneira definitiva, pela Decisão 98/247. Além disso, e como o sublinha com razão a Comissão, a assunção da responsabilidade pela declaração de 23 de Julho de 1997 não reconduz as duas infracções cometidas pela TKS e pela Thyssen a uma única infracção. Por outro lado, visando de novo e unicamente os comportamentos anticoncorrenciais da Thyssen, a Decisão também não viola o princípio non bis idem . Deve recordar-se que o princípio non bis in idem não se opõe em si a uma retomada de processos que tenham por objecto o mesmo comportamento anticoncorrencial quando uma primeira decisão tenha sido anulada por motivos de forma sem que se tenha decidido quanto ao fundo sobre os factos censurados, não valendo, então, a «absolvição» no sentido dado a esse termo em matérias de repressão. Em tal caso, as sanções impostas pela nova decisão não acrescem às aplicadas pela decisão anulada, mas substituem-nas (acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 62). Essa solução jurisprudencial é plenamente aplicável no caso em apreço, substituindo a sanção aplicada à recorrente na Decisão a título da sua responsabilidade pela infracção cometida pela Thyssen substituindo a aplicada pela Decisão 98/247 pela mesma razão, excluindo assim qualquer violação do princípio non bis in idem . Resulta do conjunto das considerações que precedem que o fundamento relativo à violação do princípio non bis in idem deve ser rejeitado. 6. Quanto à prescrição Argumentos das partes No quadro do sétimo fundamento, a recorrente afirma que, em conformidade com o disposto no artigo 1. o , n. o 1, da Decisão n. o 715/78/CECA da Comissão, de 6 de Abril de 1978, relativa à prescrição quanto a procedimentos e execução de sanções no âmbito da aplicação do Tratado que institui a Comunidade Europeia do Carvão e do Aço ( JO L 94, p. 22 ; EE 08 F2 p. 58), a infracção cometida pela Thyssen está coberta pela prescrição de cinco anos, que ocorreu em 1999, ou o mais tardar em 2003, se se tomar em consideração a data em que os outros participantes no cartel puseram termo à infracção. Não terá havido interrupção da prescrição na acepção do artigo 2. o da Decisão n. o 715/78, nem suspensão desta, não tendo a Thyssen sido parte no processo que redundou no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra . O resultado será o mesmo se se fazer referência às regras de prescrição do artigo 25. o do Regulamento n. o 1/2003 ou do Regulamento (CEE) n. o 2988/74 do Conselho, de 26 de Novembro de 1974, relativo à prescrição quanto a procedimentos e execução de sanções no domínio do direito dos transportes e da concorrência da Comunidade Económica Europeia ( JO L 319, p. 1 ; EE 08 F2 p. 41). Contrariamente ao ponto de vista da Comissão, a prescrição não é tributária no caso em apreço da infracção cometida pela TKS, sendo recordado que a coima imposta na Decisão sanciona uma infracção cometida à partida pela Thyssen. Referindo-se ao acórdão do Tribunal de Justiça de 16 de Novembro de 2000, SCA Holding/Comissão (C-297/98 P, Colect., p. I-10101), a recorrente alega que, uma vez que a infracção que lhe é censurada é uma infracção cometida pela Thyssen, a sanção que lhe é aplicada só pode sê-lo na medida em que ela podia ser aplicada ao seu predecessor em direito, a saber, a Thyssen. Estando a infracção prescrita no que diz respeito à Thyssen, está também prescrita em relação à recorrente, que é reputada ter «substituído a Thyssen no procedimento susceptível de terminar por uma coima». Em resposta à argumentação da Comissão segundo a qual não se trata de um «problema de sucessão», pela razão de que a Thyssen existe ainda e que a sua competência para instaurar processos por infracções resulta única e directamente da alegada declaração de assunção de responsabilidade, a recorrente sustenta que o conceito de sucessão em direito não está sujeito à condição de que predecessor em direito já não exista e que há sucessão desde que as competências jurídicas sejam modificadas, mesmo quando o predecessor em direito exista ainda. Além disso, o facto de qualificar essa transferência de responsabilidade como «sucessão em direito» ou como o uso pela Comissão do seu «poder repressivo» devido à declaração de 23 de Julho de 1997 é desprovido de pertinência, na medida em que se trata sempre de responsabilidade por uma infracção a que a recorrente é totalmente estranha. A recorrente sublinha que a Comissão opõe igualmente à prescrição o seu «interesse legítimo em declarar verificada a infracção» pela Decisão, tomada contra a TKS, e alega que os prazos de prescrição não se aplicam às «decisões de declaração». Essa argumentação não pode ser retida, pois não se vê em que é que a Comissão poderá basear tal «interesse legítimo» na acepção do artigo 7. o , n. o 1, do Regulamento n. o 1/2003 e não se trata aqui de uma decisão declarativa, mas, realmente, de uma decisão que aplica uma coima. Mesmo um «interesse legítimo em declarar verificada a infracção» não pode mudar em nada o facto de a infracção estar prescrita. De qualquer forma, uma «decisão de declaração» que não está sujeita às regras de prescrição viola os direitos de defesa da TKS, porque esse interesse legítimo nunca fora mencionado na comunicação de acusações. A Comissão conclui pela rejeição do sétimo fundamento. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância O Tribunal considera que o presente fundamento não pode ser retido, pois a premissa em que se baseia, a saber, a sanção que foi aplicada à recorrente na Decisão 98/247, e mais tarde, na Decisão diz respeito a «uma infracção à qual ela é totalmente estranha», é errada. Deve recordar-se que a TKS aceitou, pela declaração de 23 de Julho de 1997, dirigida à Comissão, ser responsável pelos factos censurados à Thyssen em relação ao período que começa a correr a partir do ano de 1993, quando as actividades da Thyssen no sector dos produtos em causa só lhe tinham sido transferidas a partir de . A Decisão 98/247 que imputa à TKS a responsabilidade pelos comportamentos anticoncorrenciais da Thyssen e que lhe impõe por essa razão uma coima é precisa e unicamente baseada na declaração de 23 de Julho de 1997. No acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , o Tribunal considerou que, tida em conta a declaração de 23 de Julho de 1997, a Comissão estava excepcionalmente no direito de imputar à TKS a responsabilidade pelo comportamento infractor censurado à Thyssen, implicando tal declaração que a pessoa colectiva sob cuja responsabilidade as actividades de outra pessoa colectiva foram colocadas, posteriormente à data da infracção decorrente das referidas actividades, seja obrigada a responder por ela, mesmo que, em princípio, caiba à pessoa singular ou colectiva que dirigia a empresa em causa no momento em que a infracção foi cometida responder por ela (n. o 62 do acórdão). Afigura-se, assim, que a TKS é reputada juridicamente ter cometido ela própria a infracção em causa (v., por analogia, acórdão do Tribunal de Justiça de 16 de Novembro de 2000, Metsä-Serla e o./Comissão, C-294/98 P, Colect., p. I-10065, n. o 28). É precisamente o que explica que, no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , o Tribunal sancionou a Comissão por violação dos direitos de defesa da recorrente. Após ter salientado que a declaração de 23 de Julho de 1997 não podia ser interpretada como implicando, igualmente, uma renúncia da recorrente ao seu direito de ser ouvida sobre os factos censurados à Thyssen, o Tribunal de Primeira Instância reconheceu que a comunicação de acusações notificada à recorrente não imputava a responsabilidade dos comportamentos condenáveis alegados contra a Thyssen, factos em relação aos quais a TKS aceitava desde então ser responsável para efeitos da imputação de uma coima eventual, e que a TKS não tinha sido posta em condições de apresentar as suas observações sobre a realidade e a pertinência dos factos censurados à Thyssen. O Tribunal concluiu daí que a recorrente não pudera exercer os seus direitos de defesa. Deve recordar-se, a esse propósito, que, na base dos elementos reunidos na sequência das inspecções e dos pedidos de informações, cabe à Comissão regular a questão da imputabilidade das infracções salientadas e que a garantia processual essencial que constitui a comunicação de acusações é uma aplicação do princípio fundamental do direito comunitário que exige o respeito dos direitos de defesa em qualquer processo (acórdão do Tribunal de Justiça de 16 de Março de 2000, Compagnie maritime belge transports e o./Comissão, C-395/96 P e C-396/96 P, Colect., p. I-1365, n. o s 142 e 143). Na comunicação de acusações, acto processual que marca o início do procedimento administrativo contraditório, a Comissão enuncia as acusações e expõe os factos imputados à empresa que delas é destinatária. Tendo em conta a sua importância, a comunicação de acusações deve precisar sem equívoco a pessoa jurídica a quem será susceptível de se aplicar coimas e ser a esta dirigida (acórdãos do Tribunal de Justiça de , ARBED/Comissão, C-176/99 P, Colect., p. I-10687, n. o 21, e ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , n. o 92). O Tribunal considerou, portanto, que cabia à TKS e só a ela somente responder pela infracção que lhe era juridicamente imputável tida em conta a declaração de 23 de Julho de 1997. Nestas circunstâncias, a questão suscitada, no caso em apreço, pela prescrição não é a de saber se a sanção imposta à TKS na Decisão podia sê-lo ao seu pretenso «predecessor em direito», mas se a Comissão estava ainda no direito de aplicar à TKS, em 20 de Dezembro de 2006, uma coima a título de uma infracção que cessou em ou em , consoante seja tomada em conta a data de aquisição pela TKS das actividades da Thyssen no sector dos produtos planos em aço inoxidável ou a data da cessação da infracção continuada fixada no artigo 1. o da Decisão 98/247. No que diz respeito às regras de prescrição que devem ser tomadas em conta, há que reconhecer que, tendo a Comissão feito aplicação na Decisão das regras de competência e de processo resultantes do Regulamento n. o 1/2003, a aplicação do Regulamento n. o 1988/74 está excluída no caso em apreço, por força do artigo 37. o do Regulamento n. o 1/2003. Quanto ao Regulamento n. o 1/2003 e à Decisão n. o 715/78, comportam disposições substancialmente idênticas. Os actos supra referidos prevêem assim que: — os poderes da Comissão de aplicar coimas por infracções às disposições do direito da concorrência estão sujeitos, em princípio, a um prazo de prescrição de cinco anos que começa a ser contado a partir do dia em que foi cometida a infracção ou a partir do dia em que tiverem cessado essas infracções em relação às infracções continuadas ou repetidas (artigo 25. o , n. os 1 e 2, do Regulamento n. o 1/2003 e artigo 1. o , n. os 1 e 2, da Decisão n. o 715/78); — a prescrição é interrompida por qualquer acto da Comissão destinado à investigação da infracção ou à instrução do respectivo processo, produzindo a interrupção da prescrição efeitos a partir da data em que o acto é notificado a, pelo menos, uma empresa que tenha participado na infracção e valendo em relação a todas as empresas que tenham participado na infracção (artigo 25. o , n. os 3 e 4, do Regulamento n. o 1/2003, e artigo 2. o , n. os 1 e 2, da Decisão n. o 715/78); — O prazo de prescrição recomeça a ser contado a partir de cada interrupção, mas a prescrição produz efeitos o mais tardar no dia em que um prazo igual ao dobro do prazo de prescrição chegar ao seu termo, sem que a Comissão tenha aplicado uma coima ou uma sanção pecuniária compulsória, sendo esse prazo prorrogado pelo período durante o qual a prescrição tiver sido suspensa (artigo 25. o , n. o 5, do Regulamento n. o 1/2003 e artigo 2. o , n. o 3, da Decisão n. o 715/78); — A prescrição em matéria de procedimentos fica suspensa pelo período em que a decisão da Comissão for objecto de recurso pendente perante o juiz comunitário (artigo 25. o , n. o 6, do Regulamento n. o 1/2003 e artigo 3. o da Decisão n. o 715/78). No caso presente, deve recordar-se que, dando seguimento à declaração de 23 de Julho de 1997, ocorrida pouco mais de dois anos após a aquisição em pela TKS das actividades da Thyssen no sector dos produtos planos em aço inoxidável, a Comissão adoptou a Decisão 98/247, que sanciona pela primeira vez a TKS, e isto em , ou seja, dentro do prazo quinquenal. A recorrente interpôs recurso da Decisão 98/247, em 11 de Março de 1998, e o Tribunal de Primeira Instância proferiu o acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , em . Esse acórdão foi objecto de recurso interposto pela recorrente em e foi-lhe negado provimento pelo Tribunal de Justiça, através do seu acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , em . Há que salientar que, após a sua suspensão durante todo o período durante o qual o processo dirigido contra a Decisão 98/247 estava pendente, o prazo de prescrição começou a ser de novo contado de 14 de Julho de 2005 a , data em que foi ainda interrompido pela comunicação de acusações dirigida à TKS no quadro do processo que redundou na adopção da Decisão de . Resulta das considerações que precedem que a Decisão foi adoptada no cumprimento das regras de prescrição previstas nos diplomas visados no n. o 209 supra , quer o ponto de partida do prazo desta seja fixado em 1 de Janeiro de 1995 quer em , e que há, por isso, que rejeitar o fundamento de anulação relativo à prescrição dos procedimentos. 7. Quanto à violação dos direitos de defesa A recorrente invoca a violação dos direitos de defesa, alegação que se articula em duas partes, extraídas, em primeiro lugar, da irregularidade da comunicação de acusações (nono fundamento de anulação) e, em segundo lugar, da violação do direito de acesso aos elementos do processo (oitavo fundamento de anulação). Argumentos das partes Em primeiro lugar, a recorrente sustenta que a Comissão alega pela primeira vez na Decisão que a transferência de responsabilidade resulta não de uma sucessão, mas exclusivamente da declaração de 23 de Julho de 1997 e, no que se refere à prescrição da infracção, que tem «interesse legítimo em declarar verificada a infracção», o que não foi mencionado nem na comunicação de acusações nem no processo anterior. Alega igualmente que, em vez de uma comunicação de acusações em boa e devida forma, a Comissão dirigiu-lhe um « patchwork » de documentos diversos, incluindo a comunicação de acusações de 1997 e diversas relações de documentos, completadas por considerações jurídicas fragmentárias, das quais é impossível extrair as alegações de facto e de direito que a Comissão tinha a intenção de manter e os pontos sobre os quais tinha alterado a sua apreciação após a antiga decisão e a comunicação de acusações de 1997 terem sido criticadas e parcialmente anuladas pelo Tribunal de Justiça e pelo Tribunal de Primeira Instância. Segundo a recorrente, a técnica de remissão utilizada pela Comissão e o carácter particularmente vago da análise jurídica dos seus pontos principais não eram suficientes, de maneira formal, para permitir um processo contraditório regular e não podiam, por conseguinte, preparar de maneira adequada a adopção da Decisão. Em segundo lugar, a recorrente afirma que a Comissão violou o seu direito de acesso aos autos não lhe permitindo, no quadro da consulta dos autos efectuada nos locais da instituição em 24 de Abril de 2006, consultar o conjunto dos elementos susceptíveis de serem úteis para a sua defesa, pela razão de alguns elementos conterem segredos comerciais. Alega que essa recusa de dar acesso aos elementos do processo é injustificada, nem que seja só porque se tratava de elementos que remontam todos a mais de dez anos, que tinham, portanto, perdido o seu carácter confidencial, segundo os termos do ponto 23 da comunicação da Comissão relativa às regras de acesso ao processo nos casos de aplicação dos artigos 81. o [CE] e 82. o [CE], [dos] artigos 53. o , 54. o e 57. o do Acordo EEE e do Regulamento (CE) n. o 139/2004 do Conselho ( JO 2005 C 325, p. 7 ) (a seguir «comunicação de 2005») e porque a Comissão, em momento algum, especificou a natureza dos segredos comerciais que eles pudessem conter. A Comissão teria ignorado também no plano geral que, no quadro do «processo de readopção», ela deveria, naturalmente, ter permitido o acesso às respostas dadas, pelas outras empresas em causa, à comunicação de acusações de 1997. Após a extinção, em 17 de Maio de 2006, do prazo de resposta à última comunicação de acusações, a Comissão dera-lhe, por ofício de , acesso a alguns documentos inicialmente ocultados. Essa medida não remediou, no entanto, a violação dos direitos de defesa da TKS, na medida em que não incidiu na totalidade dos documentos susceptíveis de serem úteis à defesa e a TKS não teve condições de explorar esses documentos na sua resposta à comunicação de acusações, de forma que, nesse aspecto também, os seus direitos de defesa foram violados. A recorrente alega que não lhe foi possível dar a conhecer o seu ponto de vista sobre os documentos comunicados em devido ao prazo fixado paralelamente para a audição. Além disso, o argumento da Comissão segundo o qual os documentos de que a recorrente não pudera dispor não são pertinentes, dado que esta não contestou os factos, não pode convencer, na medida em que só pode haver violação dos direitos de defesa na hipótese de uma empresa pretender contestar factos para a sua defesa. Elementos relativos a circunstâncias atenuantes pertinentes para o cálculo do montante da coima ou que dizem respeito à possibilidade de instaurar um processo por infracção do ponto de vista da prescrição poderiam resultar de tais documentos. Na medida que a Comissão alega, finalmente que a recorrente deveria ter dado mais pormenores sobre os documentos de que não dispunha, para fundamentar de forma suficiente um pedido de acesso a esses documentos, há que reconhecer o carácter contraditório dessa alegação, não podendo os referidos documentos ser conhecidos da recorrente. A Comissão conclui pela ausência de qualquer violação dos direitos de defesa no caso em apreço. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Deve recordar-se, a título preliminar, que são a comunicação de acusações, por um lado, e o acesso aos elementos do processo, por outro, que permitem às empresas que são objecto de investigação tomar conhecimento dos elementos de prova de que a Comissão dispõe e conferir aos direitos de defesa a sua plena efectividade (acórdão do Tribunal de Justiça de 10 de Maio de 2007, SGL Carbon/Comissão, C-328/05 P, Colect., p. I-3921, n. o 55). Quanto ao teor da comunicação de acusações de 5 de Abril de 2006 Segundo a jurisprudência, a comunicação de acusações deve incluir uma exposição das acusações redigidas em termos suficientemente claros, ainda que sucintos, para permitir aos interessados tomarem efectivamente conhecimento dos comportamentos que lhes são censurados pela Comissão (acórdão Mo Och Domsjö/Comissão, n. o 156 supra , n. o 63). O respeito dos direitos de defesa num processo susceptível de terminar em sanções como a que está em causa exige, com efeito, que as empresas e as associações de empresas em causa sejam postas em condições de, desde a fase do procedimento administrativo, dar a conhecer utilmente o seu ponto de vista sobre a realidade e a pertinência dos factos, acusações e circunstâncias alegados pela Comissão (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 15 de Março de 2000, Cimenteries CBR e o./Comissão, T-25/95, T-26/95, T-30/95 a T-32/95, T-34/95 a T-39/95, T-42/95 a T-46/95, T-48/95, T-50/95 a T-65/95, T-68/95 a T-71/95, T-87/95, T-88/95, T-103/95 e T-104/95, Colect., p. II-491 , n. o 553). Essa exigência é respeitada quando a decisão não impute aos interessados a prática de infracções diferentes das referidas na comunicação de acusações e apenas considere factos sobre os quais os interessados tenham tido oportunidade de se explicar (acórdão do Tribunal de Justiça de , ACF Chemiefarma/Comissão, 41/69, Colect. 1969-1970, p. 447, n. o 94). Daí resulta que a Comissão só pode considerar as acusações relativamente às quais estes últimos tiveram ocasião de dar a conhecer o seu ponto de vista (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de , CB e Europay/Comissão, T-39/92 e T-40/92, Colect., p. II-49 , n. o 47). A recorrente sustenta que a comunicação de acusações de 5 de Abril de 2006 não satisfaz as exigências supramencionadas, por uma dupla razão. Afirma, em primeiro lugar, que, em vez de uma comunicação de acusações em boa e devida forma, a Comissão dirigiu-lhe um « patchwork de diversos documentos», que inclui a comunicação de acusações de 1997 e diversas relações de documentos, completadas por considerações jurídicas fragmentárias, «de que era impossível extrair as alegações de facto e de direito que a Comissão tinha intenção de manter e os pontos em relação aos quais tinha alterado a sua apreciação após a anterior decisão e a comunicação de acusações de 1997 terem sido criticadas e parcialmente anuladas pelo Tribunal de Justiça e pelo Tribunal de Primeira Instância». É claro que a Comissão dirigiu à recorrente, em 5 de Abril de 2006, uma comunicação de acusações à qual estava junta a comunicação de acusações de e os seus anexos, da mesma forma que uma lista completa dos elementos do antigo processo e do «processo de readopção», o que não pode ser qualificado de « patchwork de documentos diversos». Além do facto de a recorrente não ter dado conta de qualquer disposição da regulamentação comunitária que proíba o procedimento acima visado da Comissão, o referido procedimento explica-se pelas circunstâncias particulares do caso em apreço. Após ter salientado a existência de um vício de processo atinente a uma violação dos direitos de defesa da recorrente, o Tribunal, no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, anulou o artigo 1. o da Decisão 98/247 na medida em que imputava à TKS a responsabilidade pela infracção ao artigo 65. o CA cometida pela Thyssen, reduziu, por consequência, a coima da TKS do montante daquela que lhe fora aplicada a título da infracção cometida pela Thyssen e fixou em 4032000 euros o montante da coima finalmente aplicada à TKS pelo seu próprio comportamento anticoncorrencial. O acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , confirmado pelo acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra, implicava como única obrigação à cargo da Comissão, a título do artigo 233. o CE, a de eliminar, no acto destinado a substituir o acto anulado, a ilegalidade efectivamente reconhecida (v. neste sentido, acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 48). Em conformidade com a jurisprudência segundo a qual o processo que visa substituir o acto anulado deve, em princípio, ser retomado no ponto preciso em que a ilegalidade ocorreu (acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 73), a Comissão voltou a situar-se no momento da tomada a cargo pela TKS da responsabilidade pelo comportamento infractor da Thyssen, em 23 de Julho de 1997, e retomou o processo partir dessa data. No quadro da execução do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supr a, confirmado pelo acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , a Comissão dirigiu, em 5 de Abril de 2006, uma nova comunicação de acusações à recorrente para uma tomada de posição respeitante ao comportamento anticoncorrencial da Thyssen. Tida em conta a identidade dos elementos de facto e de direito do referido comportamento em relação ao procedimento original, a Comissão pôde fazer figurar as «antigas acusações» de 1997 como parte integrante da nova comunicação de acusações de 2006. A Comissão especifica no ponto 16 da comunicação de acusações de 2006 o que se segue: «A comunicação de acusações de 1997 já enviada à [Thyssen], incluindo os anexos (I-V), é reproduzida através de scanner no anexo 1 da presente comunicação de acusações e faz parte integrante da presente comunicação de acusações.» Deve recordar-se, a esse propósito, que o respeito dos direitos de defesa exige que a empresa interessada tenha sido posta em condições de fazer valer utilmente o seu ponto de vista sobre os documentos retidos pela Comissão nas declarações que estão na base da decisão (acórdão do Tribunal de Justiça de 17 de Janeiro de 1984, VBVB e VBBB/Comissão, 43/82 e 63/82, Recueil, p. 19, n. o 25). Por consequência, só os documentos que foram citados ou mencionados na comunicação de acusações constituem, em princípio, meios de prova oponíveis ao destinatário da comunicação de acusações (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de , Shell/Comissão, T-11/89, Colect., p. II-757, n. o 55, e ICI/Comissão, T-13/89, Colect., p. II-1021, n. o 34). Na comunicação de acusações de 2006, a Comissão apresentou considerações jurídicas explícitas sobre a aplicação do artigo 65. o CA, apesar da cessação de vigência do Tratado CECA, bem como sobre o princípio da lex mitior , e especificou ainda no ponto 15 o que se segue: «1. As acusações são dirigidas exclusivamente à TKS pelo comportamento da [Thyssen]. 2. Todas as indicações (por exemplo, o número de Estados-Membros da CE) devem ser lidas no contexto histórico. 3. O ponto 64 relativo à aplicabilidade do artigo 65. o , n. o 5, do Tratado CECA deve ser lido em combinação com os pontos 26 e seguintes da presente comunicação de acusações. 4. A data da comunicação de acusações da mesma forma que o membro da Comissão que adoptou, à época, a decisão pela Comissão encontram-se todos substituídos devido à presente comunicação de acusações.» Nestas circunstâncias, não pode ser alegado, como o faz a recorrente de forma não escorada, que a comunicação de acusações de 2006 não permitia conhecer as alegações de facto e de direito que a Comissão tinha a intenção de manter após o acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , e o acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra . A recorrente tomou, aliás, posição na sua resposta à comunicação de acusações não contestando os factos e a qualificação jurídica destes, como foram expostos na referida comunicação. A recorrente alega ainda que a Comunicação de acusações de 2006 não permitia distinguir as declarações do Tribunal de Justiça que a Comissão tinha a intenção de reconhecer e que, na medida em que a Comissão afirmava não estar vinculada pela totalidade das declarações feitas pelo Tribunal de Justiça, ela deveria, a fortiori , adoptar uma comunicação de acusações compreensível e uniforme. O Tribunal de Primeira Instância considera que, além do facto de essa alegação ser mais uma vez impreciso, assenta implícita mas necessariamente, na tese errada da recorrente segundo a qual o Tribunal de Justiça julgou, no acórdão ThyssenKrupp/Comissão, n. o 27 supra , no sentido de que a TKS não podia ser materialmente responsável pelos comportamentos da Thyssen. Como foi indicado, essa alegação procede de uma interpretação errada do referido acórdão, e mais particularmente do seu n. o 88. A Comissão não afirmou de modo algum não estar vinculada pela totalidade das declarações feitas pelo Tribunal de Justiça e, em execução das decisões do juiz comunitário, dirigiu à recorrente uma nova comunicação de acusações para recolher as suas observações sobre o comportamento da Thyssen, na qual indicou claramente que considerava que, por intermédio da declaração de 23 de Julho de 1997, a recorrente tinha assumido a responsabilidade pelo comportamento da Thyssen. A recorrente, afirma, em segundo lugar, que a Comissão introduziu «com surpresa» novos argumentos jurídicos na Decisão. Assim, a Comissão alegou pela primeira vez na Decisão que a transferência de responsabilidade resultava não de uma sucessão, mas exclusivamente da declaração de 23 de Julho de 1997 e, no que respeita à prescrição da infracção, que ela tinha um «interesse legítimo em declarar verificada a infracção», o que não fora mencionado nem na comunicação de acusações de 2006 nem no processo anterior. Quanto à referência à declaração de 23 de Julho de 1997 como fundamento da imputação à TKS da responsabilidade pelo comportamento da Thyssen, há que observar, por um lado, que a Decisão 98/247 remetia já para essa declaração de assunção de responsabilidade, facto que o Tribunal de Primeira Instância salientara nos n. o s 59 a 62 do acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , e, por outro, que o teor da comunicação de acusações de 2006, e mais precisamente os seus pontos 5, 7, 11 e 33, não deixa margem para qualquer dúvida sobre essa questão. No que diz respeito à menção na Decisão de que a Comissão tem um «interesse legítimo em declarar verificada a infracção», basta reconhecer que se trata de um elemento de resposta da Comissão à alegação pela recorrente, na sua resposta à comunicação de acusações, de uma ilegalidade da decisão a tomar por violação das regras de prescrição. Deve, a esse propósito, recordar-se que, segundo a jurisprudência, a decisão não deve necessariamente ser uma cópia exacta da comunicação de acusações (acórdão do Tribunal de Justiça de 29 de Outubro de 1980, van Landewyck e o./Comissão, 209/78 a 215/78 e 218/78, Recueil, p. 3125, n. o 68). A Comissão deve, com efeito, estar em condições de ter em conta, na sua decisão, respostas das empresas em causa à comunicação de acusações. A esse propósito, deve poder não só aceitar ou rejeitar os argumentos das empresas em causa, mas também proceder à sua própria análise dos factos avançados por estas, ou para abandonar acusações que se tenham revelado infundadas ou para organizar ou completar, tanto de facto como de direito, a sua argumentação em apoio das acusações que ela mantém (acórdão do Tribunal de Justiça ACF Chemiefarma/Comissão, n. o 225 supra , n. o 92; v. igualmente, neste sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de , Suiker Unie e o./Comissão, 40/73 a 48/73, 50/73, 54/73 a 56/73, 111/73, 113/73 e 114/73, Colect., p. 563, n. o s 437 e 438). Além disso, é só se a decisão final põe a cargo das empresas em causa infracções diferentes das visadas na comunicação de acusações ou retém factos diferentes que uma violação dos direitos de defesa deverá ser declarada (acórdão ACF Chemiefarma/Comissão, n. o 225 supra , n. o 94; v. igualmente, neste sentido, acórdão CB e Europay/Comissão, n. o 225 supra , n. o s 49 a 52). Tal não acontece quando, como no caso em apreço, as diferenças alegadas entre a comunicação de acusações e a decisão final não incidem sobre outros comportamentos que não aqueles sobre os quais as empresas em causa se tinham já explicado e que, portanto, são estranhas a qualquer nova acusação (v., neste sentido, acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, já referido, n. o 103). A recorrente alega, finalmente, no ponto 63 da réplica, que «mesmo a questão da base de habilitação ficou sem resposta na comunicação de acusações e na [D]ecisão ou foi objecto de diferentes tratamentos não uniformes e variáveis». Além de que essa afirmação tem um carácter intrinsecamente contraditório, deve sublinhar-se que ela é igualmente contraditada pelo teor da comunicação de acusações de 2006 (v. pontos 19 e seguintes) e pelas próprias declarações da recorrente formuladas num outro ponto do mesmo articulado (ponto 27), segundo as quais a Comissão expôs «na comunicação de acusações (CA) (ponto 19 e seguintes) que é unicamente o artigo 65. o [CA] e não o Tratado CE que é a base material e que no plano do processo, é unicamente o Regulamento n. o 1/2003 que se aplica». Segue-se que o primeiro segmento do fundamento relativo à violação dos direitos de defesa, extraído da irregularidade da comunicação de acusações de 5 de Abril de 2006, deve ser rejeitado. Quanto ao direito de acesso aos elementos do processo — Quanto à admissibilidade Nos termos do artigo 27. o , n. o 2, do Regulamento n. o 1/2003, as partes interessadas têm «direito a consultar o processo em poder da Comissão, sob reserva do interesse legítimo das empresas na protecção dos seus segredos comerciais.» O juiz comunitário precisou que o acesso as elementos do processo tem nomeadamente por objectivo permitir aos destinatários de uma comunicação de acusações tomar conhecimento dos elementos de prova que constam do processo da Comissão, a fim de que se possam pronunciar utilmente, com base nesses elementos, sobre as conclusões a que a Comissão chegou na comunicação de acusações. Daí resulta que a Comissão é obrigada a tornar acessível aos destinatários da comunicação de acusações o conjunto dos elementos contra e a favor que recolheu no decurso das diligências de instrução, com a ressalva, porém, dos documentos que têm carácter confidencial (acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, n. o s 45 e 46). O direito de acesso ao aos elementos do processo da Comissão visa, portanto, garantir um exercício efectivo do direito de defesa (acórdão do Tribunal de Justiça de 8 de Julho de 1999, Hercules Chemicals/Comissão, C-51/92 P, Colect., p. I-4235, n. o 76), direitos que, simultaneamente, relevam dos princípios fundamentais do direito comunitário e são consagrados pelo artigo 6. o da CEDH (acórdão Limburgse Vinyl Maatschappij e o./Comissão, n. o 113 supra , n. o 316). A anulação total ou parcial da decisão que aplica coimas a empresas por violações das regras de concorrência só pode ser proferida com fundamento em acesso irregular mediante o reconhecimento de que esse acesso irregular ao processo instrutor as impediu de tomarem conhecimento de documentos que eram susceptíveis de ser úteis para a sua defesa, e, dessa forma, violou os seus direitos de defesa (v., neste sentido, acórdão Aalborg Portland e o./Comissão, n. o 179 supra , n. o 101). No caso em apreço, a recorrente indicou, desde a fase da petição, que o seu direito de acesso aos elementos do processo foi violado pela Comissão, que lhe recusou o acesso ao conjunto de elementos susceptíveis de serem úteis para a sua defesa e, mais particularmente, recusou comunicar-lhe as respostas fornecidas pelas outras empresas implicadas no cartel à comunicação de acusações de 1997 (a seguir «respostas antigas»), documentos susceptíveis de serem úteis para a sua defesa. Há que considerar que, agindo assim e contrariamente às alegações da Comissão, a recorrente satisfez as exigências do artigo 44. o , n. o 1, do Regulamento de Processo, como foi interpretado pela jurisprudência, segundo as quais a petição deve explicitar em que é que consiste o fundamento em que o recurso assenta, de forma que o seu simples enunciado abstracto não satisfaz as exigências do Regulamento de Processo (acórdãos Viho/Comissão, n. o 156 supra , n. o 68, e Mo och Domsjö/Comissão, n. o 156 supra , n. o 333). As indicações fornecidas na petição eram suficientemente claras e precisas dado que não impediram a Comissão de responder aos argumentos invocados a partir da fase da contestação e permitem ao Tribunal exercer a sua fiscalização jurisdicional Deve, portanto, declarar-se a alegação admissível e examinar-se a sua procedência. — Quanto ao fundo É claro que, entre a consulta dos elementos do processo pela recorrente nos locais da Comissão em 24 de Abril de 2006 e a adopção da Decisão, a Comissão transmitiu-lhe, sucessivamente, diferentes documentos emanados das empresas implicadas no cartel e sancionadas na Decisão 98/247. Na audiência, as partes estiveram de acordo quanto ao facto de a recorrente ter recebido cópia de todas as respostas das empresas implicadas no cartel à comunicação de acusações de 24 de Abril de 1997, excepto os documentos referidos nos pontos 9 e 10 da resposta da Comissão à questão colocada pelo Tribunal, que foram comunicados à recorrente na sua versão não confidencial (anexo S 2 correspondente às páginas 2260 a 2262, 3108 a 3318, 5824 a 5836 e 5838 a 5842 dos elementos do processo da Comissão relativo ao primeiro procedimento administrativo, a seguir «processo antigo»). Em primeiro lugar, a Comissão indica que deu acesso a todos os documentos a que o pedido da recorrente diz respeito, na medida em que considerações de confidencialidade, ligadas à protecção de segredos comerciais das empresas em causa, não se opusessem, em conformidade com a comunicação de 2005. A comunicação de 2005 especifica que o processo da Comissão pode conter documentos acessíveis e não acessíveis, abrangendo estes, nomeadamente, documentos que contenham duas categorias de informações, a saber, os segredos comerciais e outras informações confidenciais, às quais o acesso pode ser parcial ou totalmente restringido e que são definidas nos pontos 18 e 19 da referida comunicação. O ponto 18 está assim redigido «Se a divulgação de informações acerca da actividade de uma empresa for susceptível de a lesar gravemente, tais informações constituem segredos comerciais. Como exemplos deste tipo de informações podem citar-se: informações técnicas e/ou financeiras relativas ao saber-fazer, métodos de cálculo dos custos, segredos e processos de produção, fontes de abastecimento, quantidades produzidas e vendidas, quotas de mercado, listagens de clientes e de distribuidores, estratégia comercial, estruturas de custos e de preços e política de vendas de uma empresa.» A recorrente afirma que a recusa de dar acesso aos elementos do processo é injustificada, que mais não seja porque se tratava de documentos que datam de há mais de dez anos, que tinham, portanto, perdido o seu alegado carácter confidencial segundo os termos do ponto 23 da comunicação de 2005 e porque a Comissão, em momento algum, especificou a natureza dos segredos comerciais que eles pudessem conter. O ponto 23 antes citado dispõe o que se segue: «As informações relativas a uma empresa que são já conhecidas fora da empresa (no caso de um grupo, fora do grupo) ou fora da associação a que foram comunicadas por essa empresa não serão consideradas confidenciais. As informações que perderam importância comercial, por exemplo devido ao tempo que decorreu, não podem continuar a ser consideradas confidenciais. Regra geral, a Comissão presume que as informações relativas ao volume de negócios, às vendas e às quotas de mercado das partes e outras informações semelhantes que datam de há mais de cinco anos deixaram de ser confidenciais.» Deve observar-se, face ao anexo S 2 da resposta da Comissão à questão colocada pelo Tribunal, que as informações tornadas inacessíveis na versão não confidencial transmitida à recorrente não fazem parte a priori da categoria definida na última frase do ponto 23 da comunicação de 2005, observando-se que as menções «regra geral» e «presume» que figuram na referida frase excluem qualquer automaticidade na qualificação de um documento que data de há mais de cinco anos. Como indica a Comissão, sem ser contraditada pela recorrente, só alguns dados quantificados relativos à política comercial da Usinor-Sacilor, atinentes, por exemplo, a dados de preços ou de custos, a margens de lucro, ou à origem de alguns dados quantificados foram ocultados nas páginas 3108 a 3318 dos elementos dos processo antigo. Não é, de resto, contestado pela recorrente que o processo a que teve acesso, em 24 de Abril de 2006, nos locais da Comissão continha já as páginas 5914 a 5922, que reproduzem a resposta da empresa em causa à comunicação de acusações de 1997. Essas últimas páginas foram comunicadas mais uma vez à recorrente em (v. anexo KB 8 do articulado de contestação correspondente à carta dirigida pela Comissão à recorrente em ). Nas páginas 2260 a 2262 do processo antigo, que dizem respeito a diversas facturas emitidas pela ALZ NV, só as indicações que permitem identificar o cliente foram ocultados. Finalmente, no que se refere às páginas 5824 a 5836 e 5838 a 5842 do processo antigo, deve, em primeiro lugar, assinalar-se que as páginas 5838 a 5842 constituem apenas uma reprodução de algumas partes das páginas 5824 a 5836. Nestas últimas, além da identidade de alguns clientes e da data da carta correspondente, só foram ocultadas as indicações que permitem conhecer um sistema de tarificação ainda aplicado pela Avesta Sheffield (que se tornou na Outokumpu) em 2006 e a existência de derrogações para certos clientes (v. anexo KB 8 do articulado de contestação correspondente à carta dirigida pela Comissão à recorrente em 8 de Agosto de 2006). Além disso, a fim de permitir à Comissão ponderar, por um lado, a necessidade de preservar os direitos de defesa das partes pelo acesso mais amplo possível aos elementos do processo e, por outro, a preocupação de proteger as informações confidenciais de outras partes ou de terceiros, essas partes e esses terceiros devem fornecer à Comissão todos os elementos úteis. A esse propósito, o ponto 47 da comunicação de 2005 está assim redigido: «Se uma parte considerar que, após ter obtido acesso ao processo, necessita, para efeitos da sua defesa, de tomar conhecimento de determinadas informações não acessíveis poderá apresentar um pedido justificado para o efeito à Comissão. Se os serviços da Direcção-Geral da Concorrência não se encontrarem em posição de poder aceitar o pedido e se a parte em causa não concordar com este ponto de vista, o assunto será resolvido pelo auditor, que deliberará no âmbito das suas funções» É claro que, posteriormente à resposta da recorrente à comunicação de acusações que invoca uma violação dos direitos de defesa em razão do não acesso à integralidade das antigas respostas, a Comissão, por carta de 20 de Junho de 2006, convidou-a a apresentar, em conformidade com o ponto 47 da comunicação de 2005, um pedido fundamentado «indicando porque é que as informações não acessíveis são, no caso concreto, necessárias para a [sua] defesa». Na sua resposta de 29 de Junho de 2006, a recorrente, por intermédio dos seus advogados, indicou que «[ela] considera[va] supérfluo apresentar um pedido novo ou complementar de consulta dos elementos do processo e dizer porque é que determinados documentos até aí recusados dev[iam] ser-[lhe] tornados acessíveis ou [podi]am ser úteis para a [sua] defesa». Lembrou que essas informações já não podiam ser consideradas confidenciais, que mais não fosse devido ao tempo decorrido, e indicou que a sua pertinência para a sua defesa resultava do facto «de as empresas em causa no primeiro processo [tinha]m já feito uso dessas observações para sua defesa quanto ao fundo contra os factos [que lhe foram] agora censurados». A recorrente, em substância, manteve essa posição nas cartas de e bem como numa carta de . Deve reconhecer-se que essa resposta de carácter geral, e não pormenorizada, documento por documento, não corresponde a um pedido fundamentado e não responde à interrogação da Comissão quanto à pertinência aparente das informações não acessíveis para a defesa da própria recorrente, no contexto específico de um procedimento administrativo em que a recorrente, única empresa por este visada, devia apresentar as suas observações sobre os comportamentos anticoncorrenciais condenáveis da Thyssen. Interrogada pelo Tribunal, na audiência, sobre a existência de um pedido fundamentado de acesso posterior à consulta dos elementos do processo, a recorrente fez referência à sua carta de 5 de Julho de 2006, já acima invocada, e a uma carta de dirigida ao auditor, não produzida nos debates e cuja reconstituição oral não permite concluir pela realidade de um pedido fundamentado na acepção do ponto 47 da comunicação de 2005. Deve ainda sublinhar-se que, em conformidade com a jurisprudência e com o ponto 17 da comunicação de 2005, a recorrente teve acesso a uma versão não confidencial dos documentos em causa. Ela não afirma nem demonstra a fortiori que essa versão dos referidos documentos foi elaborada de tal forma que não lhe permitisse determinar se as informações suprimidas podiam ser úteis para a sua defesa e, portanto, se havia razões suficientes para solicitar junto da Comissão o acesso às informações cuja confidencialidade é alegada (v. ponto 38 da comunicação de 2005). Resulta, além disso, da carta dirigida pela Comissão à recorrente em 8 de Agosto de 2006, em que explicita a sua posição sobre a confidencialidade dos documentos em causa à luz da natureza das informações que neles estão contidas, que a recorrente recebeu duas cartas da sociedade Arcelor, com datas de e de , em que são indicadas as razões pelas quais as páginas 2260 a 2262 e 3108 a 3318 dos elementos do processo antigo devem permanecer confidenciais. Nestas circunstâncias, a recusa da Comissão de divulgar à recorrente, por razões de confidencialidade, a integralidade dos documentos em causa, pode ser considerada injustificada. Em segundo lugar, a Comissão alega que, de qualquer forma, não há que considerar uma violação dos direitos de defesa da recorrente, dado que esta não tem «interesse jurídico» no acesso aos elementos do processo embora tendo admitido os factos e a sua apreciação jurídica e que as partes das antigas respostas a que não foi dado acesso não conterem elementos de prova nem favoráveis à acusação nem favoráveis à defesa. Em resposta a este argumento, a recorrente indica «que não pode haver violação dos direitos de defesa unicamente quando uma empresa pretende contestar factos para a sua defesa mas também quando circunstâncias atenuantes pertinentes para o cálculo da coima ou respeitantes à possibilidade de instaurar processos por infracção do ponto de vista da prescrição possam resultar de tais documentos». Deve reconhecer-se que a recorrente se contenta em formular uma declaração de carácter geral sobre o alcance do conceito de violação dos direitos de defesa, que deixa entender que os documentos parcialmente divulgados são susceptíveis de ser úteis para a sua defesa porque contêm elementos favoráveis à defesa. Não denuncia nem a fortiori demonstra a não comunicação pela Comissão, no decurso do procedimento administrativo, dos referidos documentos utilizados a favor da acusação na Decisão. Quanto à ausência de comunicação de um documento favorável à defesa, a empresa em causa deve unicamente demonstrar que a sua não divulgação pôde influenciar, em seu detrimento, o desenrolar do processo e o conteúdo da decisão da Comissão. Basta que a empresa demonstre que poderia ter utilizado o referido documento em sua defesa, no sentido de que, se pudesse tê-lo invocado no procedimento administrativo, teria podido invocar elementos que não concordavam com as deduções feitas nessa fase pela Comissão e, portanto, poderia ter influenciado, de qualquer maneira, as apreciações feitas por esta na decisão, pelo menos no que respeita à gravidade e à duração do comportamento que lhe era censurado, e, portanto, ao nível da coima. Neste contexto, a possibilidade de que um documento não divulgado tenha podido ter uma influência no desenrolar do processo e no conteúdo da decisão da Comissão só pode ser demonstrada através de um exame provisório de determinados meios de prova que deixe transparecer que os documentos não divulgados podiam ter — face a esses meios de prova — uma importância que não deveria ter sido menosprezada (acórdão Aalborg Portland e o./Comissão, n. o 179 supra , n. os 74 a 76). A recorrente não formula qualquer alegação concreta e precisa quanto a uma violação dos seus direitos de defesa no caso presente, em ligação com os documentos cujo acesso lhe foi parcialmente recusado e ao nível da coima ou à questão da prescrição. Essa argumentação geral não é de molde a demonstrar a realidade de uma violação dos direitos de defesa, que deve ser apreciada em função das circunstâncias específicas de cada caso concreto (v., nesse sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 25 de Outubro de 2005, Groupe Danone/Comissão, T-38/02, Colect., p. II-4407, n. o 69). Para ser exaustivo, a possibilidade de os documentos não divulgados integralmente pela Comissão poderem ter tido uma influência no desenrolar do processo e no conteúdo da Decisão afigura-se totalmente hipotética. Deve recordar-se que para imputar à TKS a responsabilidade pela infracção cometida pela Thyssen e aplicar-lhe, por essa razão, uma coima de 3168000 euros na Decisão, a Comissão baseou-se, validamente, na declaração de 23 de Julho de 1997. Foi anteriormente indicado que, agindo dessa forma, a Comissão não violou as regras de prescrição e as informações tornadas inacessíveis, atinentes a indicações quantificadas e à denominação de empresas afiguram-se, face a uma questão jurídica que põe em causa somente a situação da recorrente, desprovidas de qualquer pertinência. Quanto ao nível da coima e da apreciação correlativa pela Comissão da gravidade e da duração da infracção, há que salientar que a Comissão considerou que os acordos ou práticas concertadas que têm por objecto uma subida uniforme de um elemento de preço constituíam uma infracção grave e que essa concertação ilícita começou com a reunião de Madrid em 16 de Dezembro de 1993 e terminou em , o que representa um período de infracção com mais de um ano (considerandos 171 e 173 da Decisão). Para chegar a essa conclusão, a Comissão baseou-se, nomeadamente, nas declarações das empresas implicadas no cartel recolhidas na altura do inquérito conduzido no quadro do primeiro procedimento administrativo e nas declarações da recorrente, que reconhecera a materialidade dos factos expostos na comunicação de acusações de 1997. Por outro lado, na sua resposta, com data de 17 de Maio de 2006, à comunicação de acusações de 5 de Abril do mesmo ano, a recorrente, uma vez mais, não contestou os factos nesta expostos. Nestas circunstâncias, não pode validamente sustentar-se que os documentos não divulgados integralmente podiam ter uma importância que não deveria ter sido menosprezada no que diz respeito à apreciação pela Comissão da gravidade e da duração da infracção em causa, na acepção da jurisprudência referida no n. o 174 supra . Há, além disso, que recordar que, segundo jurisprudência constante, desde que a Comissão indique expressamente, na comunicação de acusações, que vai examinar se devem aplicar-se coimas às empresas envolvidas e que enuncie os principais elementos de facto e de direito susceptíveis de implicar uma coima, tais como a gravidade e a duração da suposta infracção e o facto de esta ter sido cometida deliberadamente ou por negligência, cumpre a sua obrigação de respeitar o direito das empresas a serem ouvidas. Agindo assim, dá-lhes os elementos necessários para se defenderem não apenas contra uma declaração de verificação da infracção, mas igualmente contra o facto de lhes ser aplicada uma coima (acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 20 de Março de 2002, LR AF 1998/Comissão, T-23/99, Colect., p. II-1705, n. o 199; v. igualmente, no mesmo sentido, acórdão do Tribunal de Justiça de , Musique diffusion française e o./Comissão, 100/80 a 103/80, Recueil, p. 1825, n. o 21). Segue-se que, no que diz respeito à determinação do montante das coimas, o direito de defesa das empresas envolvidas é garantido perante a Comissão através da possibilidade de fazerem observações sobre a duração, a gravidade e o carácter anticoncorrencial dos factos censurados. Por outro lado, as empresas beneficiam de uma garantia suplementar, no que se refere à determinação do montante das coimas, na medida em que o Tribunal decide com competência de plena jurisdição e pode, designadamente, suprimir ou reduzir a coima, ao abrigo do disposto no artigo 17. o do Regulamento n. o 17 (acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 6 de Outubro de 1994, Tetra Pak/Comissão, T-83/91, Colect., p. II-755, n. o 235, e LR AF 1998/Comissão, n. o 281 supra , n. o 200). Ora, é incontestável que, na comunicação de acusações de 2006 e seus anexos, a Comissão enunciou os principais elementos de facto e de direito susceptíveis de implicarem uma coima, tais como a gravidade e a duração da alegada infracção. Segue-se que o segundo segmento do fundamento relativo à violação dos direitos de defesa, extraído de uma violação do direito de acesso aos elementos do processo, deve ser afastado. A recorrente sustenta, finalmente, que a Comissão, por carta de 8 de Agosto de 2006, deu-lhe acesso a certos documentos inicialmente ocultados, mas não esteve em condições de explorar esses documentos na sua resposta à comunicação de acusações, de forma que, nesse aspecto também, os seus direitos de defesa foram violados. Deve recordar-se que, segundo o artigo 27. o do Regulamento n. o 1/2003, a Comissão deve dar às empresas e associações de empresas visadas pelo processo a oportunidade de dar a conhecer o seu ponto de vista relativamente às acusações imputadas «antes de tomar as decisões previstas no artigos 7. o , 8. o e 23. o e no n. o 2 do artigo 24. o do referido regulamento». Para respeitar os direitos de defesa das empresas, a Comissão deve, portanto, dar às partes interessadas o direito de serem ouvidas antes de tomar uma das decisões antes referidas, o que fez em relação à recorrente no quadro do processo que redundou na adopção da Decisão. É claro que, após a transmissão à recorrente, em 5 de Abril de 2006, da comunicação de acusações e após a consulta por esta dos elementos do processo da Comissão nos locais da instituição, a recorrente pôde fazer valer o seu ponto de vista na sua resposta, com data de , à referida comunicação. É verdade que, embora a Comissão, posteriormente a essa resposta e para dar seguimento a um pedido da recorrente de comunicação do conjunto das respostas das empresas implicadas no cartel à comunicação de acusações de 1997, tenha transmitido a esta, em várias ocasiões, documentos após ter apreciado a sua confidencialidade à luz da protecção dos segredos comerciais, todavia, não alterou de forma alguma as acusações expostas na comunicação de 5 de Abril de 2006. Importa sublinhar que a recorrente não afirma nem a fortiori demonstra que a decisão lhe impute outra infracção que não a visada na comunicação de acusações ou retenha factos sobre os quais não tenha tido oportunidade de se explicar. Além disso, a recorrente não contesta que, por ocasião da transmissão de novos elementos em 8 de Agosto de 2006, lhe tenha sido dada a possibilidade de dar a conhecer o seu ponto de vista por escrito num prazo de um mês a fim de completar, tal sendo o caso, a sua resposta à comunicação de acusações, o que não fez. A recorrente respondeu, na sua carta de 23 de Agosto de 2006, «não estar em condições de, em tempo útil, examinar os elementos complementares e dar a conhecer utilmente o seu ponto de vista sobre esses elementos» e isso tendo em conta a necessária preparação da audição fixada em data próxima de . Essa alegação é retomada nos escritos da recorrente, mas não se afigura de forma alguma justificada face às circunstâncias do caso concreto. Há que recordar que a comunicação de acusações teve lugar a partir de 5 de Abril de 2006 e que esta se apoia nos factos expostos na comunicação de acusações precedente de 1997 perfeitamente conhecida da recorrente. A afirmação pela recorrente de que lhe fora impossível, durante as cinco semanas antes da audição (a saber entre e ), preparar a audição, que esta tinha de resto pedido desde , e redigir observações sobre alguns documentos que lhe foram transmitidos constitui, como o sublinha com razão a Comissão, um simples pretexto. A recorrente, por outro lado, declarou, na sua carta de 23 de Agosto de 2006, estar «de acordo em que se procedesse à audição acordada na base do estado actual do acesso aos elementos do processo a fim de evitar demoras do processo». Se o processo devesse ser prosseguido após a audição, tinha anunciado que reivindicaria «tal sendo o caso a oportunidade de apresentar por escrito fundamentos complementares de defesa». Há que reconhecer que a recorrente não completou a sua resposta à comunicação de acusações após a audição, nem mesmo após o acesso complementar aos elementos do processo em . Resulta do conjunto das considerações que precedem que há que rejeitar, na sua totalidade, o fundamento relativo à violação dos direitos da defesa da recorrente. 8. Quanto à cooperação da recorrente Argumentos das partes A título subsidiário, a recorrente sustenta, no quadro do décimo fundamento, que o montante da coima foi calculado de forma errada, não tendo a Comissão em conta a não contestação da realidade da infracção no seu todo. Essa segunda cooperação da TKS deveria ter conduzido a uma redução da coima superior à de 20% já considerada com fundamento no ponto D da comunicação da Comissão sobre a não aplicação ou a redução de coimas nos processos relativos a acordos, decisões e práticas concertadas ( JO 1996, C 207, p. 4 , a seguir «comunicação sobre a cooperação»), na medida em que permitiu confirmar o conjunto dos factos bem como a sua apreciação como infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA. A Comissão opõe-se a qualquer redução argumentando com observações da recorrente sobre a validade da base jurídica da sanção aplicada, o que é desprovido de qualquer pertinência tendo em conta a autonomia das problemáticas em causa. A prova da infracção não se tornou de forma alguma mais difícil através dessas observações pontuais da TKS. A Comissão conclui pela rejeição do presente fundamento. Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Deve recordar-se que a Comissão beneficia de um amplo poder de apreciação no que diz respeito ao método de cálculo das coimas e pode, a esse respeito, ter em conta múltiplos elementos, entre os quais figura a cooperação das empresas em causa durante a investigação conduzida pelos serviços desta instituição. A Comissão goza, a esse respeito, de uma larga margem de apreciação para avaliar a qualidade e a utilidade da cooperação fornecida por uma empresa, designadamente em comparação com as contribuições de outras empresas (acórdão SGL Carbon/Comissão, n. o 224 supra , n. os 81 e 88). Na comunicação sobre a cooperação, a Comissão precisou as condições em que as empresas que com ela cooperem durante o seu inquérito sobre um acordo, decisão e prática concertada podem ser isentas de coima ou beneficiar de uma redução do montante da coima que de outra forma deveriam pagar (v. ponto A, n. o 3, da comunicação sobre a cooperação). O ponto D da comunicação sobre a cooperação prevê: «1. A partir do momento em que uma empresa se propõe cooperar sem se encontrarem preenchidas todas as condições expostas nos pontos B ou C, a mesma beneficiará de uma redução de 10% a 50% do montante da coima que lhe teria sido aplicada na falta da sua cooperação. 2. Esta situação pode verificar-se, nomeadamente, se: — uma empresa, antes do envio de uma comunicação de acusações, fornecer à Comissão informações, documentação ou outras provas que contribuam para confirmar a existência da infracção, — uma empresa, após ter recebido a comunicação de acusações, informar a Comissão de que não contesta a materialidade dos factos em que a Comissão baseia as suas acusações.» Na Decisão 98/247, a Comissão tinha concedido à TKS, com fundamento no ponto D da comunicação sobre a cooperação, uma diminuição de 10% do montante da coima, devido ao seu reconhecimento da materialidade dos factos expostos na comunicação de acusações de 1997. Quando concedera uma diminuição de 40% a duas outras empresas implicadas no cartel, a Comissão justificara essa taxa de 10% indicando que as declarações e a resposta à comunicação de acusações da TKS, em primeiro lugar não tinham aduzido qualquer elemento novo e, em segundo lugar, continham uma contestação da existência da infracção. No acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra , o Tribunal censurou a primeira parte dessa apreciação (n. os 232 a 248 do acórdão) e concedeu à TKS, no quadro do exercício da sua competência de plena jurisdição, uma diminuição de 20% do montante da coima. No caso em apreço, a Comissão lembra que o presente processo retoma o processo original a partir do ponto em que o vício de processo foi cometido e que, neste último, a TKS contribuiu para explicar os factos respeitantes à Thyssen, o que justifica, face à solução a que o Tribunal chegou no acórdão Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão, n. o 24 supra, uma diminuição de 20% do montante da coima a título do ponto D da comunicação sobre a cooperação (considerandos 179 e 182 da Decisão). A recorrente contesta essa apreciação quantificada e alega que, na sua resposta à comunicação de acusações de 2006, não contestou os factos nem sobretudo a sua qualificação jurídica de infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA. Especifica que os factores que conduziram à redução de 20% continuaram válidos e que a eles acresceu o facto de, «no processo de readopção», não ter contestado a infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA mas, pelo contrário, admitiu-a expressamente, o que deveria ter conduzido a Comissão a conceder-lhe uma redução da coima superior à de 20% fixada na Decisão. Essa argumentação da recorrente não pode ser validada à luz de uma análise de conjunto da resposta à comunicação de acusações de 2006 bem como, mais particularmente, do ponto 75 desta. O ponto 75 da resposta à comunicação de acusações de 2006 está assim redigido: «A TKS declara expressamente que não contesta os factos censurados na comunicação de acusações respeitante aos anos de 1993 a Janeiro de 1998 e que os factos não contestados constituíram uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA. » Deve-se reconhecer que se trata de uma formulação impessoal, abstracta e ambígua, que não permite precisar contra o que a infracção pode ser declarada e se isso era ainda juridicamente possível, à data da resposta à comunicação de acusações de 2006. Além de a recorrente não se referir ao período de 1993/1994, único visado na referida comunicação de acusações, não afirma expressamente e de maneira clara que os factos em causa constituem uma infracção de que ela é responsável. Pelo contrário, o conjunto dos pontos da resposta à comunicação de acusações de 2006 que precedem o ponto 75 desta (v. n. o 306 supra ), revela inequivocamente que a recorrente contesta toda a possibilidade de a Comissão aplicar no caso presente o artigo 65. o , n. o 1, CA e de lhe imputar o comportamento da Thyssen. Ora, deve salientar-se que, para beneficiar de uma redução a título da cooperação, o comportamento da empresa em causa deve facilitar a tarefa da Comissão consistente na declaração de verificação e na repressão das infracções às regras comunitárias da concorrência (v. acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 14 de Maio de 1998, Mayr-Melnhof/Comissão, T-347/94, Colect., p. II-1751, n. os 309 e 332) e cabe à Comissão apreciar, em cada caso individual, se o referido comportamento lhe facilitou efectivamente o seu trabalho (v., neste sentido, acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de , Corus UK/Comissão, T-48/00, Colect., p. II-2325, n. o 193, e de , Raiffeisen Zentralbank Österreich e o./Comissão, T-259/02 a T-264/02 e T-271/02, Colect., p. II-5169 , n. o 559, actualmente objecto de recurso para o Tribunal de Justiça). A afirmação da recorrente segundo a qual «os factos não contestados constituíram uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA» não apresentava, nas circunstâncias do caso em apreço lembradas no n. o 308 supra, qualquer utilidade para a Comissão. Além disso, há que recordar que resulta da jurisprudência do Tribunal de Justiça que uma redução a título do disposto na comunicação sobre a cooperação só pode justificar-se, quando as informações fornecidas e, mais geralmente, o comportamento da empresa em causa puderem, a esse propósito, ser consideradas como demonstrando um verdadeiro espírito de cooperação da sua parte (acórdãos do Tribunal de Justiça de 28 de Junho de 2005, Dansk Rørindustri e o./Comissão, C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P a C-208/02 P e C-213/02 P, Colect., p. I-5425, n. o 395, e de , SGL Carbon/Comissão, n. o 81 supra , n. o 68). Na sua resposta à comunicação de acusações de 2006, a recorrente, em primeiro lugar, contestou com vigor a possibilidade de a Comissão aplicar no caso presente o artigo 65. o , n. o 1, CA e de lhe imputar a responsabilidade pela infracção a esse artigo, negando pela primeira vez desde a instauração do processo inicial qualquer validade à declaração de 23 de Julho de 1997, e mais tarde, acrescentou, in fine , uma declaração reputada demonstrar a sua cooperação, mas que, na realidade, é intrinsecamente ambígua e enganadora. Esse comportamento da recorrente, que traduz uma estratégia que visa conciliar objectivos contraditórios, não pode ser considerada como demonstrando um verdadeiro espírito de cooperação da sua parte. Nestas circunstâncias, foi com razão que a Comissão considerou que a declaração da recorrente que figura no n. o 75 da resposta à comunicação de acusações de 2006 não justificava uma diminuição da coima superior a 20%, seja a título do ponto D da comunicação sobre a cooperação ou de qualquer circunstância atenuante. Conclui-se que o presente fundamento deve ser rejeitado. Resulta do conjunto das considerações que precedem que deve ser negado provimento ao recurso na sua integralidade. Quanto às despesas Nos termos do artigo 87. o , n. o 2, do Regulamento de Processo, a parte vencida é condenada nas despesas, se a parte vencedora o tiver requerido. Tendo a recorrida sido vencida, há que condená-la nas despesas, em conformidade com as conclusões da Comissão. Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE PRIMEIRA INSTÂNCIA (Quinta Secção) decide: 1) É negado provimento ao recurso. 2) A ThyssenKrupp Stainless AG é condenada nas despesas. Vilaras Prek Ciucă Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 1 de Julho de 2009. Assinaturas Índice Quadro jurídico 1. Disposições do Tratado CECA 2. Comunicação da Comissão relativa a certos aspectos do tratamento dos processos de concorrência decorrentes do termo de vigência do Tratado CECA 3. Disposições do Regulamento (CE) n. o 1/2003 Factos que deram origem ao litígio Tramitação processual e pedidos das partes Questão de direito 1. Quanto à existência de argumentação alegadamente nova e extemporânea da Comissão 2. Quanto à competência da Comissão Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto à base jurídica da Decisão Quanto à competência da Comissão para declarar verificada e sancionar uma infracção ao artigo 65. o , n. o 1, CA, após a cessação de vigência do Tratado CECA, com base no Regulamento n. o 1/2003 3. Quanto à autoridade do caso julgado e à validade da declaração de 23 de Julho de 1997 Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto ao alcance do acórdão do Tribunal de Primeira Instância, Krupp Thyssen Stainless e Acciai speciali Terni/Comissão Quanto ao alcance do acórdão do Tribunal de Justiça ThyssenKrupp/Comissão Quanto aos efeitos da autoridade do caso julgado 4. Quanto à violação «do princípio da precisão» Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto à admissibilidade do fundamento Quanto ao fundo 5. Quanto à violação do princípio non bis in idem Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância 6. Quanto à prescrição Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância 7. Quanto à violação dos direitos de defesa Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto ao teor da comunicação de acusações de 5 de Abril de 2006 Quanto ao direito de acesso aos elementos do processo — Quanto à admissibilidade — Quanto ao fundo 8. Quanto à cooperação da recorrente Argumentos das partes Apreciação do Tribunal de Primeira Instância Quanto às despesas ( *1 ) Língua do processo: alemão.

62005CJ0266

sv

Jose Maria Sison har i sitt överklagande yrkat att domstolen skall upphäva den dom som Europeiska gemenskapernas förstainstansrätt meddelade den 26 april 2005 i de förenade målen T‑110/03, T-150/03 och T‑405/03, Sison mot rådet (REG 2005, s. II‑1429) (nedan kallad den överklagade domen), i vilken förstainstansrätten ogillade eller avvisade talan i de tre målen om ogiltigförklaring av tre beslut antagna av Europeiska unionens råd den 21 januari, den 27 februari och den 2 oktober 2003 om att inte ge tillgång till vissa handlingar (nedan kallade det första avslagsbeslutet, det andra avslagsbeslutet respektive det tredje avslagsbeslutet). Tillämpliga bestämmelser och faktiska omständigheter Tillämpliga bestämmelser Skälen 3, 4, 9 och 11 i Europaparlamentets och rådets förordning (EG) nr 1049/2001 av den 30 maj 2001 om allmänhetens tillgång till Europaparlamentets, rådets och kommissionens handlingar (EGT L 145, s. 43) har följande lydelse: ”3)      … Denna förordning konsoliderar de initiativ som institutionerna redan tagit för att förbättra öppenheten i beslutsförfarandet. 4)      Syftet med denna förordning är att ge allmänhetens rätt till tillgång till handlingar största möjliga effekt och att fastställa allmänna principer och gränser för denna rätt i enlighet med artikel 255.2 i EG-fördraget. … 9)      Vissa handlingar bör på grund av sitt mycket känsliga innehåll vara föremål för särskild behandling. … … 11)      I princip bör institutionernas samtliga handlingar göras tillgängliga för allmänheten. Vissa allmänna och privata intressen bör emellertid skyddas genom undantagsbestämmelser. …” I artikel 1 a i ovannämnda förordning föreskrivs att den har till syfte att ”fastställa principer, villkor och gränser, under hänsynstagande till allmänna eller enskilda intressen, för rätten till tillgång till Europaparlamentets, rådets och kommissionens … handlingar i enlighet med artikel 255 i EG-fördraget på ett sätt som garanterar största möjliga tillgång till handlingar”. I artikel 2 i samma förordning, med rubriken ”Tillgångsberättigade och tillämpningsområde”, föreskrivs följande: ”1.      Varje unionsmedborgare och varje fysisk eller juridisk person som är bosatt eller har sitt säte i en medlemsstat skall ha rätt till tillgång till institutionernas handlingar, med beaktande av de principer, villkor och gränser som fastställs i denna förordning. … 5.      Känsliga handlingar enligt definitionen i artikel 9.1 skall vara föremål för särskild behandling i enlighet med den artikeln. …” I artikel 4 i förordning nr 1049/2001, med rubriken ”Undantag”, föreskrivs följande: ”1.      Institutionerna skall vägra att ge tillgång till en handling om ett utlämnande skulle undergräva skyddet för a)      det allmänna samhällsintresset i fråga om –        allmän säkerhet, –        försvar och militära frågor, –        internationella förbindelser, –        gemenskapens eller en medlemsstats finansiella, monetära eller ekonomiska politik, … 2.      Institutionerna skall vägra att ge tillgång till en handling om ett utlämnande skulle undergräva skyddet för –        en fysisk eller juridisk persons affärsintressen, inklusive immateriella rättigheter, –        rättsliga förfaranden och juridisk rådgivning, –        syftet med inspektioner, utredningar och revisioner, om det inte föreligger ett övervägande allmänintresse av utlämnandet. … 4.      För handlingar som härrör från tredje part skall institutionen samråda med den berörda tredje parten för att bedöma om de undantag som anges i punkterna 1 och 2 skall tillämpas, om det inte är uppenbart att handlingen skall eller inte skall lämnas ut. 5.      En medlemsstat får begära att institutionen inte skall lämna ut en handling som härrör från denna medlemsstat utan att medlemsstaten dessförinnan har lämnat sitt medgivande. 6.      Om enbart delar av den begärda handlingen omfattas av något av undantagen, skall övriga delar av handlingen lämnas ut. …” I artikel 6.1 i ovannämnda förordning föreskrivs följande: ”En ansökan om tillgång till en handling skall inges i skriftlig form … Sökanden är inte skyldig att ange några skäl för sin ansökan.” I artikel 9 i samma förordning föreskrivs följande: ”1.      En känslig handling är en handling som härrör från institutionerna eller organ som har upprättats av dem eller från medlemsstaterna, tredje länder eller internationella organisationer och som i enlighet med den berörda institutionens bestämmelser klassificerats som ’TRÈS SECRET/TOP SECRET’, ’SECRET’ eller ’CONFIDENTIEL’ och som skyddar Europeiska unionens eller en eller flera av dess medlemsstaters väsentliga intressen på de områden som omfattas av artikel 4.1 a, i synnerhet allmän säkerhet, försvar och militära frågor. … 3.      Känsliga handlingar skall registreras eller lämnas ut endast om den varifrån handlingen härrör givit sitt samtycke. 4.      En institution som beslutar att vägra tillgång till en känslig handling skall ange skälen för sitt beslut på ett sådant sätt att de intressen som skyddas i artikel 4 inte skadas. …” Artikel 11.2 i förordning nr 1049/2001 har följande lydelse: ”Registret skall för varje handling innehålla ett referensnummer … ämnet och/eller en kort beskrivning av innehållet i handlingen … Hänvisningarna skall göras på ett sätt som inte undergräver skyddet för intressena i artikel 4.” I artikel 12.1 och 12.2 i förordningen föreskrivs följande under rubriken ”Direkt tillgång i elektronisk form eller via ett register”: ”1.      Institutionerna skall i största möjliga utsträckning ge allmänheten direkt tillgång till handlingar i elektronisk form eller via ett register, i enlighet med den berörda institutionens bestämmelser. 2.      Särskilt lagstiftningshandlingar, det vill säga handlingar som upprättats eller mottagits i samband med ett förfarande för att anta rättsakter som är juridiskt bindande i eller för medlemsstaterna, bör göras direkt tillgängliga, om inte annat följer av artiklarna 4 och 9.” Bakgrunden till tvisten Förstainstansrätten redogjorde för bakgrunden till tvisten i punkterna 2–8 i den överklagade domen enligt följande: ”2      Den 28 oktober 2002 antog Europeiska unionens råd beslut 2002/848/EG om genomförande av artikel 2.3 i förordning (EG) nr 2580/2001 om särskilda restriktiva åtgärder mot vissa personer och enheter i syfte att bekämpa terrorism och om upphävande av beslut 2002/460/EG (EGT L 295, s. 12). Genom beslutet fördes sökanden upp på den förteckning över personer vars tillgångar och finansiella medel skall spärras, vilken upprättades genom denna förordning (nedan kallad den omtvistade förteckningen). Förteckningen uppdaterades genom bland annat rådets beslut 2002/974/EG av den 12 december 2002 (EGT L 337, s. 85) och rådets beslut 2003/480/EG av den 27 juni 2003 ([EUT] L 160, s. 81), varigenom de föregående besluten upphävdes och en ny förteckning upprättades. Sökandens namn stod varje gång kvar i förteckningen. 3      Sökanden ansökte, i enlighet med förordning nr 1049/2001, genom bekräftande ansökan av den 11 december 2002, om att få tillgång till de handlingar som föranlett rådet att anta beslut 2002/848 och om uppgifter om vilka stater som tillhandahållit handlingar i detta hänseende. Sökanden ansökte, genom bekräftande ansökan av den 3 februari 2003, om tillgång till samtliga nya handlingar som föranlett rådet att anta beslut 2002/974 och att bibehålla honom i den omtvistade förteckningen samt till uppgifter om vilka stater som inlämnat handlingar i detta hänseende. Genom bekräftande ansökan av den 5 september 2003, ansökte sökanden särskilt om tillgång till protokoll 11 311/03 EXT 1 CRS/CRP som upprättats av Ständiga representanternas kommitté (Coreper) avseende beslut 2003/480 och till samtliga handlingar som inkommit till rådet före antagandet av beslut 2003/480 och som legat till grund för att sökanden förts in och bibehållits i den omtvistade förteckningen. 4      Rådet vägrade att ge tillgång, inte ens en begränsad sådan, till någon av de begärda handlingarna, genom [det första avslagsbeslutet, det andra avslagsbeslutet respektive det tredje avslagsbeslutet]. 5      Vad gäller det första och det andra avslagsbeslutet, uppgav rådet att de uppgifter som föranlett antagandet av de beslut genom vilka den omtvistade förteckningen upprättades förekom i Corepers sammanfattande protokoll av den 23 oktober 2002 (13 441/02 EXT 1 CRS/CRP 43) respektive av den 4 december 2002 (15 191/02 EXT 1 CRS/CRP 43), vilka klassificerats som ’CONFIDENTIEL UE’ […]. 6      Rådet vägrade att ge tillgång till dessa protokoll med åberopande av artikel 4.1 a första och tredje strecksatserna i förordning nr 1049/2001. Det gjorde gällande att ett ’utlämnande av [dessa protokoll] och av de uppgifter som de av medlemsstaternas myndigheter … som bekämpar terrorism [innehar] skulle kunna ge de personer, grupper och enheter som utgör föremål för dessa uppgifter möjlighet att undergräva dessa myndigheters åtgärder och sålunda allvarligt skada det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet’. Rådet anförde vidare att ’utlämnandet av ifrågavarande uppgifter även skulle kunna skada det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella relationer, eftersom de åtgärder som vidtas inom ramen för kampen mot terrorism även rör myndigheter i tredje land’. Rådet vägrade att ge en begränsad tillgång till dessa uppgifter, på grund av att samtliga uppgifter omfattades av ovannämnda undantag. Rådet meddelade inte heller vilka [stater] som tillhandahållit relevanta uppgifter, utan uppgav att ’de myndigheter som de ifrågavarande uppgifterna härrör från, efter samråd i enlighet med artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001, inte gett sitt samtycke till att lämna ut de begärda uppgifterna’. 7      Vad gäller det tredje avslagsbeslutet uppgav rådet inledningsvis att sökandens ansökan avsåg samma handling som den som han nekades tillgång till genom det första avslagsbeslutet. Rådet fastställde sitt första avslagsbeslut och tillade att det även vägrade att ge tillgång till protokoll 13 441/02, på grund av undantaget avseende rättsliga förfaranden (artikel 4.2 andra strecksatsen i förordning nr 1049/2001). Rådet medgav därefter att det felaktigt uppgett att protokoll 11 311/03, vilket avsåg beslut 2003/480, utgjorde en relevant handling. Det uppgav i detta hänseende att det inte hade erhållit några andra uppgifter eller handlingar, som skulle kunna motivera ett upphävande av beslut 2002/848 i den del det avser sökanden. 8      Sökanden väckte talan om ogiltigförklaring av beslut 2002/974, vilken registrerats vid förstainstansrättens kansli under målnummer T‑47/03.” Förfarandet vid förstainstansrätten och den överklagade domen Klaganden har väckt talan tre gånger vid förstainstansrätten om ogiltigförklaring av det första avslagsbeslutet (mål T-110/03), det andra avslagsbeslutet (mål T‑150/03) respektive det tredje avslagsbeslutet (mål T‑405/03). De tre målen förenades. I den överklagade domen ogillade förstainstansrätten talan i de tre målen. Såsom framgår av punkterna 26, 34 och 35 i den överklagade domen fastslog förstainstansrätten avseende talan i mål T‑405/03 dels att den skulle avvisas i den del den avsåg en ren bekräftelse av vägran att ge tillgång till protokoll 13 441/02, dels att den skulle lämnas utan bifall i den del den avsåg en vägran att ge tillgång till andra handlingar. Förstainstansrätten fastslog i detta hänseende att rådet hade styrkt att dessa handlingar inte existerade. Förstainstansrätten ogillade talan i mål T‑150/03. Förstainstansrätten fann nämligen i punkt 38 i den överklagade domen att de handlingar som klaganden hade begärt att få ut inte existerade. Vad gäller mål T‑110/03 fastslog förstainstansrätten inledningsvis följande i punkterna 46 och 47 i den överklagade domen: ”46      Vad gäller omfattningen av förstainstansrättens kontroll av ett avslagsbesluts lagenlighet konstaterar rätten att den, i [dom av den 19 juli 1999 i mål T‑14/98,] Hautala mot rådet [(REG 1999, s. II‑2489),] punkt 71 och [av den 7 februari 2002 i mål T‑211/00,] Kuijer mot rådet [(REG 2002, s. II‑485),] punkt 53 … har fastställt att rådet har ett omfattande utrymme för skönsmässig bedömning när det, på grundval av skyddet för det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser, avslår en ansökan om tillgång till handlingar, såsom till viss del skett i förevarande fall. I domen i det [ovannämnda] målet Kuijer mot rådet fastställdes att institutionen har ett sådant utrymme för skönsmässig bedömning när den åberopar ett allmänt samhällsintresse till stöd för ett beslut om att avslå en ansökan om tillgång till handlingar. Institutionerna förfogar således över ett stort utrymme för skönsmässig bedömning inom områdena för de [tvingande] undantag från allmänhetens tillgång till handlingar som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001. 47      Förstainstansrättens kontroll av lagenligheten av institutionernas beslut att inte ge tillgång till handlingar på grund av de undantag avseende det allmänna samhällsintresset som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 är följaktligen begränsad till en granskning av att reglerna, i fråga om förfarandet och motiveringen, har iakttagits, att de faktiska omständigheterna är materiellt riktiga samt att det inte skett en uppenbart oriktig bedömning av de faktiska omständigheterna eller förekommit maktmissbruk (se, analogt, domarna i det [ovannämnda] målet Hautala mot rådet, punkterna 71 och 72, och i det [ovannämnda] målet Kuijer mot rådet, punkt 53).” Vad gäller klagandens grund enligt vilken beslutet att vägra tillgång till de begärda handlingarna utgör ett väsentligt åsidosättande av rätten till en rättvis rättegång och särskilt av de garantier som föreskrivs i artikel 6.3 i Europeiska konventionen angående skydd för de mänskliga rättigheterna och de grundläggande friheterna (nedan kallad Europakonventionen), och av proportionalitetsprincipen, fastställde förstainstansrätten följande i punkterna 50–55 i den överklagade domen: ”50      Det följer av artikel 2.1 i förordning nr 1049/2001 att det är ’[v]arje unionsmedborgare och varje fysisk eller juridisk person som är bosatt eller har sitt säte i en medlemsstat’ som är berättigade till tillgång till institutionernas handlingar. Därav framgår att förordningen har till syfte att säkerställa allmänhetens tillgång till offentliga handlingar och inte endast att säkerställa att den som ansöker om tillgång till handlingar skall få tillgång till de handlingar som rör honom. 51      Vidare är de undantag från tillgång till handlingar som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 formulerade i tvingande ordalag. Därav följer att institutionerna är skyldiga att vägra att ge tillgång till de handlingar som omfattas av dessa undantag, när de omständigheter som avses är styrkta (se analogt förstainstansrättens dom av den 5 mars 1997 i mål T‑105/95, WWF UK mot kommissionen, REG 1997, s. II‑313, punkt 58, och av den 13 september 2000 i mål T‑20/99, Denkavit Nederland mot kommissionen, REG 2000, s. II‑3011, punkt 39). 52      Det särskilda intresse som den som ansöker om tillgång till en handling som rör honom personligen kan göra gällande skall således inte beaktas vid tillämpningen av de tvingande undantag som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001. 53      Sökanden har huvudsakligen gjort gällande att rådet var skyldigt att ge honom tillgång till de begärda handlingarna, eftersom dessa handlingar var nödvändiga för att säkerställa hans rätt till en rättvis rättegång i mål T-47/03. 54      Eftersom rådet, i det första avslagsbeslutet, åberopade de tvingande undantag som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001, kan det emellertid inte kritiseras för att inte ha beaktat sökandens eventuella särskilda behov av att få tillgång till de begärda handlingarna. 55      Även om det visar sig att dessa handlingar är nödvändiga för sökandens försvar i mål T‑47/03 – vilket är en fråga som skall prövas inom ramen för sistnämnda mål – är emellertid inte den omständigheten relevant vid bedömningen av det första avslagsbeslutets giltighet.” Förstainstansrätten underkände klagandens andra grund enligt vilken institutionernas motiveringsskyldighet enligt artikel 253 EG hade åsidosatts i det första avslagsbeslutet. Den fastslog härvid följande: ”60      När det är fråga om en ansökan om tillgång till handlingar skall institutionen i fråga, när den avslår en sådan ansökan, i varje enskilt fall styrka att de begärda handlingarna, enligt de uppgifter som institutionen har tillgång till, verkligen omfattas av undantagen i förordning nr 1049/2001 (se, analogt, domstolens dom av den 11 januari 2000 i de förenade målen C-174/98 P och C-189/98 P, Nederländerna och Van der Wal mot kommissionen, REG 2000, s. I-1, punkt 24). Det kan emellertid vara omöjligt att för varje enskild handling ange skälen till att den skall sekretessbeläggas, utan att innehållet i denna handling samtidigt offentliggörs och det huvudsakliga syftet med undantaget på så sätt urholkas (se, analogt, domen i det [ovannämnda] målet WWF UK mot kommissionen, punkt 65). 61      Enligt denna rättspraxis ankommer det således på den institution som vägrar att ge tillgång till en handling att ange en motivering som gör det möjligt att förstå och kontrollera dels huruvida den begärda handlingen verkligen berörs av det område som avses i det åberopade undantaget, dels huruvida det verkligen finns ett skyddsbehov avseende detta undantag. 62      Vad gäller protokoll 13 441/02, har rådet tydligt angett de undantag som låg till grund för avslagsbeslutet genom att åberopa både första och tredje strecksatserna i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001. Institutionen har uppgett på vilket sätt dessa undantag var relevanta med avseende på de berörda handlingarna genom att hänvisa till kampen mot terrorism och tredjeländers agerande. Rådet har dessutom lämnat en kortfattad förklaring avseende det åberopade skyddsbehovet. Det har nämligen uppgett, med avseende på den allmänna säkerheten, att utlämnandet av dessa handlingar skulle ge de personer som utgör föremål för dessa uppgifter möjlighet att skada de offentliga myndigheternas åtgärder. Vad gäller de internationella förbindelserna, har rådet hänvisat till tredjeländers delaktighet i kampen mot terrorism. Den omständigheten att denna motivering är kortfattad kan godtas, eftersom ytterligare uppgifter, såsom hänvisningar till de berörda handlingarnas innehåll, skulle medföra att syftet med det åberopade undantaget urholkades. 63      Vad gäller vägran att ge en begränsad tillgång till dessa handlingar, har rådet uttryckligen uppgett dels att det undersökt denna möjlighet, dels att det förkastat möjligheten, eftersom handlingarna i fråga helt omfattades av de åberopade undantagen. Av samma skäl som angetts ovan kunde rådet inte ange exakt vilka uppgifter i handlingarna det var fråga om, utan att syftet med de åberopade undantagen urholkades. Den omständigheten att motiveringen förefaller vara standardiserad innebär inte i sig att motiveringen är bristfällig, eftersom den inte utgör ett hinder för vare sig förståelsen eller kontrollen av resonemanget. 64      Vad gäller de stater som inlämnat de relevanta handlingarna har rådet i sina ursprungliga avslagsbeslut självt meddelat att det förekom handlingar som härrörde från tredje land. Rådet har uppgett vilket undantag som är relevant i detta hänseende, nämligen artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001. Vidare har det uppgett de två tillämpningskriterierna för detta undantag. För det första fann institutionen, underförstått men nödvändigtvis, att handlingarna i fråga var känsliga handlingar. Denna omständighet framstår som begriplig och kontrollerbar, med beaktande av dess sammanhang, särskilt med beaktande av att handlingarna i fråga har klassificerats som ’CONFIDENTIEL UE’. För det andra har rådet uppgett att det har samrått med de berörda myndigheterna och att det har beaktat att dessa motsatt sig att uppgifter som rör deras identitet lämnas ut. 65      Trots att det första avslagsbeslutets motivering var relativt kortfattad (två sidor), gav den sökanden till fullo möjlighet att förstå skälen för avslagen och förstainstansrätten möjlighet att genomföra sin kontroll. Rådet har följaktligen motiverat ovannämnda beslut på ett korrekt sätt.” Klaganden åberopade som tredje grund att rätten till tillgång till handlingar hade åsidosatts. Han gjorde härvid gällande att artiklarna 1 andra stycket EU, 6.1 EU och 255 EG samt artiklarna 4.1 a, 4.6 och 9.3 i förordning nr 1049/2001 hade åsidosatts. Förstainstansrätten prövade först den tredje grundens första del, som avsåg att rådet, i samband med det första avslagsbeslutet, på samma gång hade underlåtit att göra en konkret prövning av frågan huruvida ett utlämnande av de begärda uppgifterna kunde skada det allmänna samhällsintresset och att göra en avvägning mellan sina egna intressen och klagandens intressen samt åsidosatt principen om att undantag från rätten till tillgång till handlingar skall tolkas restriktivt. I detta hänseende fastställde förstainstansrätten bland annat följande i punkterna 71–82 i den överklagade domen: ”71      Det skall inledningsvis erinras om att rådet, inom ramen för de undantag som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001, inte var skyldigt att beakta sökandens särskilda intresse av att erhålla de begärda handlingarna (se ovan punkterna 52 och 54). … 74      Förstainstansrätten konstaterar för det första vad gäller skyddet för det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet … … 77      Det är en förutsättning för en effektiv kamp mot terrorismen att de uppgifter som innehas av de offentliga myndigheterna och som avser personer eller enheter som är misstänkta för terrorism förblir hemliga så att uppgifterna förblir relevanta och möjliggör effektiva åtgärder. Att lämna ut den begärda handlingen till allmänheten skulle således ovillkorligen ha skadat det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet. Rätten kan inte godta den skillnad som sökanden gör mellan strategiska uppgifter och uppgifter som rör honom personligen. Varje personlig uppgift består nämligen nödvändigtvis av vissa delar som är strategiska i kampen mot terrorism, såsom informationskällor, uppgifternas karaktär eller i vilken grad de som är misstänkta för terrorism är övervakade. 78      Rådet har således inte gjort en uppenbart felaktig bedömning när det vägrade att ge tillgång till protokoll 13 441/02 med anledning av den allmänna säkerheten. 79      Vad för det andra gäller skyddet för det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser, är det med avseende på beslut 2002/848 och förordning nr 2580/2001 uppenbart att dess syfte, det vill säga att bekämpa terrorism, faller inom ramen för den internationella åtgärd som föranletts av Förenta nationernas säkerhetsråds resolution 1373 (2001) av den 28 september 2001. Staterna uppmanas att samarbeta inom ramen för denna globala åtgärd. Beståndsdelarna i detta internationella samarbete förekommer säkerligen, för att inte säga nödvändigtvis, i den begärda handlingen. Under alla omständigheter har sökanden inte bestridit den omständigheten att tredjeländer var inblandade när beslut 2002/848 antogs. Han har tvärtom ansökt om att bli underrättad om vilka stater det är fråga om. Därav följer att den begärda handlingen verkligen omfattas av tillämpningsområdet för undantaget avseende internationella förbindelser. 80      Detta internationella samarbete i fråga om terrorism förutsätter att staterna har förtroende för att de uppgifter som de lämnar till rådet behandlas konfidentiellt. Med beaktande av den begärda handlingens karaktär, kunde således rådet med fog anse att ett utlämnande av denna handling skulle kunna skada Europeiska unionens ställning inom det internationella samarbetet på området för kampen mot terrorism. 81      Rätten kan av de skäl som angetts ovan inte godta sökandens argument att endast den omständigheten att tredjeländer är delaktiga i institutionernas verksamhet inte räcker för att motivera en tillämpning av undantaget i fråga. Till skillnad från vad som följer av detta argument, sker nämligen samarbetet med tredjeländer på ett särskilt känsligt område, nämligen kampen mot terrorismen, vilket motiverar att samarbetet hålls hemligt. Dessutom framgår det av beslutet i dess helhet att de berörda staterna motsatt sig att uppgift lämnas ut om vilka de är. 82      Därav följer att rådet inte har gjort någon uppenbart oriktig bedömning när det fann att ett utlämnande av den begärda handlingen skulle kunna skada det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser.” Förstainstansrätten prövade därefter den tredje grundens tredje del, där klaganden gjorde gällande att en restriktiv tolkning av ”upphovsmannaregeln” medförde att rådet hade bort uppge vilka stater som hade inkommit med handlingar avseende beslut 2002/848 och dessa handlingars karaktär, för att klaganden skulle kunna ansöka om tillgång till handlingarna hos upphovsmännen. Förstainstansrätten fastställde i detta hänseende följande i punkterna 91–99 i den överklagade domen: ”91      Det skall inledningsvis beaktas att sökandens argument huvudsakligen är grundade på gammal rättspraxis avseende uppförandekodexen av den 6 december 1993 för allmänhetens tillgång till rådets och kommissionens handlingar (EGT L 340, s. 41; svensk specialutgåva, område 1, volym 3, s. 86) (nedan kallad uppförandekodexen), som genomförts genom rådets beslut 93/731/EG av den 20 december 1993 om allmänhetens tillgång till rådets handlingar (EGT L 340, s. 43; svensk specialutgåva, område 16, volym 2, s. 64) och kommissionens beslut 94/90/EKSG, EG, Euratom av den 8 februari 1994 om allmänhetens tillgång till kommissionens handlingar (EGT L 46, 1994, s. 58; svensk specialutgåva, område 16, volym 2, s. 66). 92      Av uppförandekodexen framgår att om den handling som förvaras av en institution upprättats av tredje man skall en ansökan om tillgång till handlingar ställas direkt till denne. Därav drog domstolen slutsatsen att institutionen skulle ange vem som hade upprättat handlingarna för att sökanden skulle kunna göra en ansökan om tillgång till handlingarna till denne ([dom av den 6 mars 2003 i mål C‑41/00 P,] Interporc mot kommissionen, [REG 2003, s. I‑2125,] punkt 49). 93      Enligt artikel 4.4 och 4.5 i förordning nr 1049/2001 ankommer det däremot på institutionen i fråga att själv samråda med den tredje parten som upprättat handlingen, såvida det inte är självklart att ansökan om tillgång till handlingar skall beviljas eller avslås. När det är fråga om medlemsstater, får dessa begära att de handlingar som härrör från dem inte skall lämnas ut utan deras medgivande. 94      Upphovsmannaregeln, i dess lydelse enligt uppförandekodexen, har således genomgått en grundläggande förändring i förordning nr 1049/2001. Detta innebär att upphovsmannens identitet får avsevärt mindre betydelse än enligt de tidigare bestämmelserna. 95      I artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001 föreskrivs att känsliga handlingar ’skall registreras eller lämnas ut endast om den varifrån handlingen härrör givit sitt samtycke’. Förstainstansrätten finner att känsliga handlingar omfattas av undantagsbestämmelser, vars uppenbara syfte är att säkerställa att handlingarnas innehåll och även deras existens hemlighålls. 96      Rådet hade således ingen skyldighet att lämna ut de ifrågavarande handlingar som upprättats av stater och som avser antagandet av beslut 2002/848, och rådet hade inte heller skyldighet att lämna ut vilka dessa stater är, för det första, eftersom dessa handlingar är känsliga handlingar och, för det andra, eftersom de stater som upprättat dem har motsatt sig ett utlämnande. 97      Sökanden har emellertid inte bestridit den rättsliga grund som åberopats av rådet, det vill säga artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001, som förutsätter att de berörda handlingarna anses vara känsliga, och inte heller den omständigheten att rådet erhållit ett negativt yttrande från de stater som upprättat de berörda handlingarna. 98      För övrigt råder det ingen tvekan om att handlingarna i fråga är känsliga handlingar. … Med hänsyn till att institutionernas yttranden presumeras vara lagenliga, skall det dessutom konstateras att sökanden inte på något sätt har visat att rådets yttrande, enligt vilket det erhållit ett negativt svar från de berörda staterna, var felaktigt. 99      Rådet har således haft fog för att underlåta att lämna ut handlingarna i fråga och att underlåta att uppge vilka stater som upprättat dem.” Överklagandet Klaganden har till stöd för sitt överklagande åberopat fem grunder och yrkat att domstolen skall upphäva den överklagade domen och därefter själv avgöra målet i sak, varvid den skall bifalla de yrkanden som klaganden framställde i första instans avseende en ogiltigförklaring av avslagsbesluten. Klaganden har även yrkat att rådet skall förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Rådet har yrkat att överklagandet skall ogillas och att klaganden skall förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Överklagandet i den del det avser målen T‑150/03 och T‑405/03 Inledningsvis erinrar domstolen om att det, enligt fast rättspraxis, framgår av artikel 225 EG, artikel 58 första stycket i domstolens stadga och artikel 112.1 c i domstolens rättegångsregler att det i ett överklagande klart skall anges på vilka punkter den dom som det yrkas upphävande av ifrågasätts samt de rättsliga grunder som särskilt åberopas till stöd för detta yrkande (se dom av den 12 september 2006 i mål C‑131/03 P, Reynolds Tobacco m.fl. mot kommissionen, REG 2006, s. I‑0000, punkt 49 och där angiven rättspraxis). I förevarande mål har klaganden visserligen yrkat att domstolen skall upphäva den överklagade domen i den del den avser målen T‑110/03, T‑150/03 och T‑405/03. De fem grunder som åberopats till stöd för överklagandet avser dock endast förstainstansrättens motivering avseende ogillandet av talan i målet T‑110/03. Ovannämnda grunder innehåller däremot ingen kritik av de skäl som förstainstansrätten anförde för att ogilla talan i målen T‑150/03 och T‑405/03. Under dessa omständigheter skall överklagandet avvisas såvitt det avser yrkandet att den överklagade domen skall upphävas i den del talan i målen T‑150/03 och T‑405/03 därigenom ogillades. Överklagandet i den del det avser mål T‑110/03 Den första grunden: Åsidosättande av artiklarna 220 EG, 225 EG och 230 EG samt rätten till försvar, rätten till en rättvis rättegång och rätten till ett effektivt rättsmedel –       Klagandens argument Som den första grundens första del har klaganden anfört att förstainstansrätten felaktigt begränsade omfattningen av sin fullständiga granskning av lagenligheten enligt artikel 230 EG, genom att i punkterna 46 och 47 i den överklagade domen fastställa att rådet har ett obegränsat utrymme för skönsmässig bedömning när det beslutar att inte ge tillgång till handlingar på grund av de undantag avseende skyddet för det allmänna samhällsintresset som avses i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 och att domstolsprövningen av ett sådant utrymme för skönsmässig bedömning är begränsad till en granskning av att reglerna, i fråga om förfarandet och motiveringen, har iakttagits, att de faktiska omständigheterna är materiellt riktiga samt att det inte skett en uppenbart oriktig bedömning av de faktiska omständigheterna eller förekommit maktmissbruk. Enligt artikel 67.3 i förstainstansrättens rättegångsregler får dessutom förstainstansrätten grunda sin kontroll på innehållet i den handling till vilken tillgång vägrats, vilket bekräftar att förstainstansrätten skall göra en fullständig granskning av lagenligheten av institutionernas beslut avseende allmänhetens tillgång till deras handlingar. Klaganden har i andra hand gjort gällande att en sådan fullständig granskning av lagenligheten under alla omständigheter är motiverad med hänsyn till de särskilda omständigheterna i förevarande mål, som i tre hänseenden skiljer sig från omständigheterna i det ovannämnda målet Hautala mot rådet, som det hänvisas till i punkterna 46 och 47 i den överklagade domen. För det första rör de begärda handlingarna och det första avslagsbeslutet endast EG‑fördraget och inte den gemensamma utrikes- och säkerhetspolitiken i den mening som avses i avdelning V i EU-fördraget. För det andra är inte dessa handlingar avsedda för internt bruk utan de har till syfte att bidra till lagstiftningsförfarandet och skall därför vara mer tillgängliga. För det tredje har klaganden ett berättigat intresse av att få tillgång till handlingarna som rör honom personligen och som har medfört att han fördes upp på den omtvistade förteckningen. Förstainstansrätten gjorde sig skyldig till två felaktiga rättstillämpningar när den i punkt 52 i den överklagade domen fastslog att det särskilda intresse som den som ansöker om tillgång till en handling som rör honom personligen kan göra gällande inte skall beaktas vid tillämpningen av de tvingande undantag som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001. Förstainstansrätten underlät att genomföra sin granskning mot bakgrund av den allmänna principen i artikel 6.3 a i Europakonventionen, enligt vilken ”[v]ar och en som blivit anklagad för brott har följande minimirättigheter … att utan dröjsmål … och i detalj, underrättas om innebörden av och grunden för anklagelsen mot honom”, trots att klaganden omfattas av denna bestämmelse till följd av att han har förts upp på den omtvistade förteckningen. Genom att således bortse från klagandens särskilda intresse åsidosatte dessutom förstainstansrätten bestämmelsen enligt vilken ett beslut avseende en begäran om tillgång till institutionernas handlingar skall vara grundat på en prövning av omständigheterna i varje enskilt fall. Som den första grundens andra del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten åsidosatte rätten till försvar och den allmänna princip som säkerställer rätten till en rättvis rättegång, genom att inte granska lagenligheten av det första avslagsbeslutet mot bakgrund av artikel 6.3 a i Europakonventionen och inte behandla klagandens argument i detta hänseende. Som den första grundens tredje del har klaganden anfört att förstainstansrätten dessutom åsidosatte klagandens rätt till ett effektivt rättsmedel enligt artikel 13 i Europakonventionen, genom att begränsa omfattningen av granskningen av lagenligheten och underkänna argumentet avseende åsidosättandet av den princip som föreskrivs i artikel 6.3 a. –       Domstolens bedömning Vad gäller den första grundens första del framgår det av domstolens rättspraxis att omfattningen av gemenskapsdomstolarnas granskning av lagenligheten enligt artikel 230 EG kan variera beroende på vilka områden som berörs. Vad gäller domstolskontrollen av iakttagandet av proportionalitetsprincipen, har domstolen fastställt att gemenskapslagstiftaren skall ges ett vidsträckt utrymme för skönsmässig bedömning på ett område inom vilket gemenskapslagstiftaren ställs inför val av politisk, ekonomisk och social art och måste göra komplexa bedömningar. Den har därav dragit slutsatsen att en åtgärd på detta område kan förklaras ogiltig endast om den är uppenbart olämplig i förhållande till det mål som den behöriga institutionen eftersträvar (se, bland annat, dom av den 10 januari 2006 i mål C‑344/04, IATA och ELFAA, REG 2006, s. I‑403, punkt 80 och där angiven rättspraxis). I motsats till vad klaganden har gjort gällande var det riktigt av förstainstansrätten att, i punkt 46 i den överklagade domen, fastslå, i enlighet med angiven rättspraxis vad gäller en domstolsprövning av rådets beslut att vägra allmänheten tillgång till en handling på grundval av ett av de undantag avseende det allmänna samhällsintresset som avses i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001, att denna institution skall ges ett omfattande utrymme för skönsmässig bedömning när den avgör huruvida utlämnande av handlingar som rör de områden som omfattas av undantagen kan skada det allmänna samhällsintresset. Det var även riktigt av förstainstansrätten att i punkt 47 i den överklagade domen fastslå att gemenskapsdomstolarnas granskning av ett sådant besluts lagenlighet följaktligen skall vara begränsad till en granskning av att reglerna, i fråga om förfarandet och motiveringen, har iakttagits, att de faktiska omständigheterna är materiellt riktiga samt att det inte skett en uppenbart oriktig bedömning av de faktiska omständigheterna eller förekommit maktmissbruk. För det första skall det konstateras att de intressen som skyddas genom artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 är särskilt känsliga och väsentliga och att det beslut att vägra tillgång till handlingar som institutionen skall fatta enligt denna bestämmelse är tvingande, när dessa intressen kan skadas om en handling lämnas ut till allmänheten. Dessa omständigheter medför att det beslut som institutionen skall fatta är av komplex och känslig natur, vilket kräver ett särskilt mått av försiktighet. Ett sådant beslut kräver således ett utrymme för skönsmässig bedömning. För det andra är de kriterier som föreskrivs i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 mycket allmänna. Såsom framgår av denna bestämmelse skall det nämligen inte ges tillgång till en handling, om ett utlämnande av den berörda handlingen skulle ”undergräva” skyddet för det ”allmänna samhällsintresset” i fråga om ”allmän säkerhet” eller ”internationella förbindelser”. Det framgår av förordningens förarbeten att olika förslag som hade till syfte att förtydliga tillämpningsområdet för undantagen avseende det allmänna samhällsintresset enligt artikel 4.1 a i nämnda förordning och som troligen skulle öka möjligheterna till domstolsprövning av institutionens bedömning förkastades. Detta gäller bland annat preciseringen i förslaget till Europaparlamentets och rådets förordning av den 27 juni 2000 om allmänhetens tillgång till Europaparlamentets, rådets och kommissionens handlingar (EGT C 177 E, s. 70). Preciseringen hade till syfte att begränsa undantagens tillämpningsområde till situationer där ett utlämnande ”avsevärt kan skada” skyddet för ovannämnda intressen. Detta är även fallet med den trettionde ändringen av ovannämnda förslag, vilken anges i lagstiftningsförslaget i betänkande från Europaparlamentets utskott för medborgerliga fri- och rättigheter samt rättsliga och inrikes frågor (A5-0318/2000). Däri föreslogs att artikel 4 skulle ändras på så sätt att tillgång till en handling inte skall ges om ett utlämnande av handlingen ”i betydande grad” kan utgöra ett hot mot allmän säkerhet eller ”viktiga intressen” i anslutning till EU:s internationella förbindelser. För det tredje kan inte artikel 67.3 i förstainstansrättens rättegångsregler ha någon inverkan på de principer som anges i punkterna 46 och 47 i den överklagade domen, vilket rådet med rätta har gjort gällande. I tredje stycket i denna bestämmelse, som ingår i avdelning II kapitel 3 avsnitt 2 i dessa rättegångsregler, vilken rör processledning, föreskrivs nämligen endast följande: ”När en handling, som en gemenskapsinstitution vägrat bevilja tillgång till, har lagts fram för förstainstansrätten inom ramen för en talan som gäller lagenligheten i denna vägran, skall handlingen inte tillställas de andra parterna.” Syftet med en sådan bestämmelse är i första hand att verkningarna av en institutions beslut att inte lämna ut en handling skall bestå till dess förstainstansrätten har avgjort målet i sak, när ett sådant beslut att vägra tillgång till en handling utgör föremålet för tvisten. En sådan processbestämmelse är inte relevant vid fastställandet av omfattningen av gemenskapsdomstolarnas prövning enligt EG‑fördraget, även om det i bestämmelsen föreskrivs att förstainstansrätten i förekommande fall kan få tillgång till en handling som allmänheten nekats tillgång till. För det fjärde, vad gäller klagandens alternativa argumentation avseende de särskilda omständigheter i det aktuella fallet som anges i punkt 27 i förevarande dom, kan inte heller dessa omständigheter på något sätt påverka omfattningen av förstainstansrättens prövning i det aktuella fallet. Domstolen konstaterar inledningsvis att även om det antas, såsom klaganden påstått, att de begärda handlingarna bidrog till att en rättsakt med lagstiftningskaraktär antogs, kan inte detta påstående påverka vare sig frågan huruvida ett utlämnande av dessa handlingar kunde skada de intressen som skyddas genom artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 eller, följaktligen, frågan huruvida en ansökan om tillgång till dessa handlingar skulle avslås. I artikel 12.2 i förordningen föreskrivs visserligen att handlingar som upprättats eller mottagits i samband med ett förfarande för att anta rättsakter som är juridiskt bindande i eller för medlemsstaterna, bör göras direkt tillgängliga. Det föreskrivs dock även att detta endast skall ske om inte annat följer av artiklarna 4 och 9 i förordningen. När det vidare gäller klagandens argument att de begärda handlingarna och det första avslagsbeslutet endast rör EG fördraget och inte den gemensamma utrikes- och säkerhetspolitiken, konstaterar domstolen att denna omständighet inte är styrkt i förevarande fall. Såsom rådet har betonat föreligger det nämligen ett nära samband mellan beslut 2002/848, varigenom klaganden fördes upp på den omtvistade förteckningen, och rådets gemensamma ståndpunkt 2002/847/GUSP av den 28 oktober 2002 om uppdatering av gemensam ståndpunkt 2001/931/GUSP om tillämpning av särskilda åtgärder i syfte att bekämpa terrorism och om upphävande av gemensam ståndpunkt 2002/462/GUSP (EGT L 295, s. 1). Vad slutligen beträffar klagandens särskilda intresse av att få kännedom om de begärda handlingarna, skall det påpekas att förordning nr 1049/2001 har till syfte att inrätta en generell rätt för allmänheten att få tillgång till institutionernas handlingar och inte att inrätta bestämmelser för att skydda ett särskilt intresse som en person kan ha av att få tillgång till en av dessa handlingar, vilket förstainstansrätten med rätta fastslog i punkt 50 i den överklagade domen. Detta framgår bland annat av artiklarna 2.1, 6.1 och 12.1 i ovannämnda förordning samt av dess titel och skälen 4 och 11 i förordningen. Genom den första av dessa bestämmelser garanteras nämligen utan åtskillnad varje unionsmedborgare och varje fysisk eller juridisk person som är bosatt eller har sitt säte i en medlemsstat rätten till tillgång till institutionernas handlingar. I den andra bestämmelsen föreskrivs att sökanden inte är skyldig att ange några skäl för sin ansökan. Enligt artikel 12.1 skall institutionerna i största möjliga utsträckning ge allmänheten ”direkt” tillgång till handlingar i elektronisk form eller via ett register. I titeln till förordning nr 1049/2001 och i skälen 4 och 11 i densamma betonas även att den har till syfte att göra institutionernas handlingar tillgängliga för ”allmänheten”. Det följer dessutom av förarbetena till förordning nr 1049/2001 att man undersökte möjligheten att utvidga förordningens syfte genom att föreskriva en skyldighet att beakta vissa särskilda intressen som en person kan åberopa för att få tillgång till en bestämd handling. I den trettioförsta ändringen i lagstiftningsförslaget i betänkandet från Europaparlamentets utskott för medborgerliga fri- och rättigheter samt rättsliga och inrikes frågor föreslogs att en ny artikel 4.1a skulle tilläggas i kommissionens förslag som omnämns ovan i punkt 38 i förevarande dom. Den föreslagna punkten hade följande lydelse: ”När en institution tar ställning till allmänhetens intresse av att en viss handling [lämnas ut] skall den även ta hänsyn till de intressen som anförs av en sökande, en klagande eller någon annan tillgångsberättigad person som har rättigheter, intressen eller skyldigheter i ett ärende.” Enligt den sjunde ändringen som föreslogs i yttrandet från Europaparlamentets utskott för framställningar i samma betänkande skulle det läggas till en punkt i artikel 1 i kommissionens ovannämnda förslag, i syfte att precisera att ”[e]n framställare, en klagande och varje annan fysisk eller juridisk person vars rättighet, intresse eller åliggande i ett ärende berörs (en part) [även skall] ha rätt till tillgång till en handling som inte är tillgänglig för allmänheten, men som kan påverka bedömningen av hans eller hennes ärende, så som beskrivs i denna förordning och i de genomförandebestämmelser som antagits av institutionerna”. Domstolen konstaterar dock att inget av dessa förslag fördes in i bestämmelserna i förordning nr 1049/2001. Det framgår dessutom av lydelsen i artikel 4.1 a i denna förordning att institutionen, i fråga om de undantag från rätten till tillgång till handlingar som avses i bestämmelsen, är skyldig att vägra att ge tillgång till en handling, om ett utlämnande av handlingen till allmänheten kan skada de intressen som bestämmelsen skall skydda. Det skall i ett sådant fall, till skillnad från vad som exempelvis föreskrivs i artikel 4.2 i förordningen, inte göras en avvägning mellan de krav som kan hänföras till skyddet av dessa intressen och krav som följer av andra intressen. Av vad som anförts följer att det var riktigt av förstainstansrätten att i punkt 52 i den överklagade domen fastställa att en sökandes särskilda intresse av att få tillgång till handlingar inte skall beaktas av den institution som skall avgöra huruvida ett utlämnande av dessa handlingar till allmänheten kan skada de intressen som skall skyddas genom artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001 och i förekommande fall avslå ansökan om tillgång till handlingarna. Om det antas att klaganden, såsom han har gjort gällande, har rätt att i detalj underrättas om innebörden av och grunden för anklagelsen mot honom till följd av att han har förts upp på den omtvistade förteckningen och att denna rättighet medför en rätt att få tillgång till handlingar som finns hos rådet, kan en sådan rättighet likväl inte utövas separat genom en tillämpning av det system för allmänhetens tillgång till handlingar som inrättats genom förordning nr 1049/2001, vilket förstainstansrätten med rätta fastslog i punkterna 52–55 i den överklagade domen. Av vad som anförts följer att talan inte kan vinna bifall på den första grundens första del. Detsamma gäller den första grundens andra del, som avser ett åsidosättande av rätten till försvar till följd av att förstainstansrätten inte behandlade klagandens argument att hans rätt att i detalj underrättas om innebörden av och grunden för anklagelsen mot honom hade åsidosatts. Det är nämligen tillräckligt att konstatera att förstainstansrätten prövade och underkände argumentet i punkterna 52–55 i den överklagade domen, vilket framgår av punkt 48 i förevarande dom. Som den första grundens tredje del har klaganden anfört ett åsidosättande av hans rätt till ett effektivt rättsmedel vad gäller åsidosättandet av hans rätt att i detalj underrättas om innebörden av och grunden för anklagelsen mot honom, till följd av att han förts upp på den omtvistade förteckningen. Domstolen påpekar emellertid i detta avseende att – såsom framgår av punkt 48 i förevarande dom – en sådan rätt att bli underrättad, om det antas att den är styrkt, inte kan utövas separat genom en tillämpning av det system för allmänhetens tillgång till handlingar som föreskrivs i förordning nr 1049/2001. Härav följer att ett beslut att vägra tillgång till handlingar som grundar sig på denna förordning inte kan utgöra ett åsidosättande av en sådan rättighet. Ett sådant åsidosättande kan följaktligen inte heller ge upphov till en domstolsprövning i samband med en talan om ogiltigförklaring mot ett sådant beslut. Talan kan således inte heller vinna bifall på den första grundens tredje del. Av vad som anförts följer att överklagandet inte kan bifallas på någon av den första grundens tre delar. Grunden skall följaktligen underkännas i sin helhet. Den andra grunden: Åsidosättande av rätten till tillgång till handlingar genom en felaktig tolkning av artikel 4.1 a första och tredje strecksatserna i förordning nr 1049/2001 och en felaktig tillämpning av artikel 4.6 i samma förordning –       Klagandens argument Som den andra grundens första del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten gjorde en felaktig tillämpning av undantaget om skydd för det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet i artikel 4.1 a första strecksatsen i förordning nr 1049/2001 och, därigenom, åsidosatte klagandens rätt till tillgång till handlingar. Förstainstansrättens bedömning i punkterna 77–81 i den överklagade domen, enligt vilken uppgifter om terroristmisstänkta personer som finns hos offentliga myndigheter per definition skall förbli hemliga, utgör ett åsidosättande av skyldigheten att tolka undantag från en huvudregel restriktivt och medför att öppenhetsprincipen förlorar all verkan. Som den andra grundens andra del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten även gjorde en felaktig tillämpning av undantaget om skydd för det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser i artikel 4.1 a tredje strecksatsen i förordning nr 1049/2001. För det första utgör förstainstansrättens tolkning i punkt 79 i den överklagade domen även den ett åsidosättande av skyldigheten att tolka varje undantag restriktivt. För det andra tolkade förstainstansrätten i punkterna 80 och 81 i den överklagade domen begreppet ”internationella förbindelser” felaktigt genom att utgå från den felaktiga uppfattningen att de aktuella handlingarna härrörde från tredjeländer när de härrörde från medlemsstater. Förstainstansrätten har härvid tillämpat nämnda begrepp på uppgifter som medlemsstater lämnat till rådet, trots att det endast avser förbindelser mellan unionen och tredjeländer. För det tredje är förstainstansrättens konstaterande, att det var motiverat att inte lämna ut de begärda handlingarna eftersom EU:s samarbete med tredjeländer skall förbli hemligt, felaktigt. Det var nämligen allmänt känt att ett sådant samarbete förekom med Republiken Filippinerna. Som den andra grundens tredje del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten gjorde en felaktig rättstillämpning när den fastställde att det var riktigt av rådet att inte meddela vilka tredjeländer som lämnat in handlingar till institutionen, trots att det var uppenbart att hans ansökan och det första avslagsbeslutet avsåg medlemsstaters identitet. Förstainstansrätten åsidosatte härigenom artikel 4.6 i förordning nr 1049/2001 när den inte prövade och ogiltigförklarade beslutet att inte ge klaganden tillgång till vissa delar av handlingarna. –       Domstolens bedömning Såsom framgår av artikel 1 i förordning nr 1049/2001, tolkad mot bakgrund av särskilt fjärde skälet i samma förordning, har förordningen till syfte att ge en så omfattande rätt till tillgång till handlingar som finns hos institutionerna som möjligt. Det framgår även av förordningen, särskilt av dess skäl 11 och av artikel 4, i vilken föreskrivs undantagsbestämmelser i detta hänseende, att rätten till tillgång till handlingar emellertid är begränsad av hänsyn till allmänna eller privata intressen. När sådana undantag utgör en avvikelse från principen om att allmänheten skall ha största möjliga tillgång till handlingar skall de tolkas och tillämpas restriktivt, vilket klaganden med rätta har erinrat om (se, för ett liknande resonemang, domen i det ovannämnda målet Nederländerna och van der Wal mot kommissionen, punkt 27). Såsom redan anförts i punkt 34 i förevarande dom utgör inte en sådan princip om restriktiv tolkning hinder för att rådet, i fråga om de undantag avseende det allmänna samhällsintresset som avses i artikel 4.1 a i förordning nr 1049/2001, förfogar över ett omfattande utrymme för skönsmässig bedömning för att avgöra huruvida utlämnande av en handling till allmänheten kan skada de intressen som skyddas genom denna bestämmelse. Av de skäl som domstolen angett i samband med prövningen av överklagandets första grund är förstainstansrättens granskning, av lagenligheten av ett beslut från rådet att inte ge tillgång till en handling på grundval av ett av dessa undantag, begränsad till en granskning av att reglerna, i fråga om förfarandet och motiveringen, har iakttagits, att de faktiska omständigheterna är materiellt riktiga samt att det inte skett en uppenbart oriktig bedömning av de faktiska omständigheterna eller förekommit maktmissbruk. Mot bakgrund av dessa inledande anmärkningar konstaterar domstolen vad gäller den andra grundens första del att förstainstansrätten, i motsats till vad klaganden har anfört och såsom rådet med rätta har gjort gällande, inte har gjort någon felaktig rättstillämpning i punkterna 77 och 78 i den överklagade domen. Förstainstansrätten fastslog i punkt 77 i nämnda dom att det med lätthet kan godtas att de handlingar avseende terroristmisstänkta personer som finns hos offentliga myndigheter och som utgör känsliga handlingar i den mening som avses i artikel 9 i förordning nr 1049/2001 inte skall lämnas ut till allmänheten, eftersom ett utlämnande skulle kunna undergräva effektiviteten hos kampen mot terrorism och följaktligen undergräva skyddet för allmän säkerhet. Förstainstansrätten fastslog således med rätta i punkt 78 i samma dom att rådet inte hade gjort en uppenbart oriktig bedömning när det inte gav tillgång till de begärda handlingarna på grundval av att ett utlämnande skulle skada det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet. Den andra grundens andra del avser en felaktig tillämpning av undantaget avseende internationella förbindelser i artikel 4.1 a tredje strecksatsen i förordning nr 1049/2001. Domstolen konstaterar omedelbart, utan att det är nödvändigt att pröva klagandens övriga argument avseende denna delgrund, att förstainstansrätten missuppfattade de faktiska omständigheterna i sin dom när den grundade sitt resonemang på den omständigheten att rådet hade erhållit handlingar från tredjeländer, trots att det framgår av handlingarna i målet att de förstnämnda handlingarna härrörde från medlemsstater, vilket rådet dessutom har medgett. Det är för övrigt uppenbart att denna missuppfattning medförde att resonemanget i punkterna 79–81 i den överklagade domen i stor utsträckning blev felaktigt. Efter detta resonemang fastslog förstainstansrätten i punkt 82 i domen att rådet inte hade gjort någon uppenbart oriktig bedömning när det fann att ett utlämnande av den begärda handlingen skulle kunna skada det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser. Enligt fast rättspraxis kan en sådan missuppfattning av de faktiska omständigheterna åberopas inom ramen för ett överklagande och medföra att en dom som är behäftad med ett sådant fel upphävs. I förevarande fall var det emellertid riktigt av förstainstansrätten att fastställa att det första avslagsbeslutet med rätta var grundat på undantaget avseende det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet i artikel 4.1 a första strecksatsen i förordning nr 1049/2001, vilket framgår av punkterna 65 och 66 i förevarande dom. Domstolen konstaterar följaktligen att även om förstainstansrätten inte hade missuppfattat omständigheterna såsom beskrivits i punkt 67 i förevarande dom och om förstainstansrätten i så fall hade fastställt att rådet gjort fel när den grundade sitt beslut på undantaget avseende det allmänna samhällsintresset i fråga om internationella förbindelser, skulle en sådan slutsats inte ha kunnat medföra att förstainstansrätten ogiltigförklarade det första avslagsbeslutet. Beslutet är nämligen grundat på undantaget avseende det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet. Mot bakgrund av dessa omständigheter saknas det skäl att upphäva den överklagade domen, eftersom missuppfattningen av de faktiska omständigheterna inte påverkar domslutet i nämnda dom (se, för ett liknande resonemang, dom av den 1 juni 2006 i de förenade målen C‑442/03 P och C‑471/03 P, P & O European Ferries (Vizcaya) och Diputación Foral de Vizcaya mot kommissionen, REG 2006, s. I‑0000, punkterna 133 och 134). Som den andra grundens tredje del har klaganden åter åberopat förstainstansrättens missuppfattning av de faktiska omständigheterna när den förväxlade tredjeländer med medlemsstater. Klaganden har gjort gällande att förstainstansrätten, på grund av denna förväxling, underlät att rikta kritik mot avslaget på begäran om tillgång till delar av handlingar i det första avslagsbeslutet avseende vilka stater som inlämnat handlingar till rådet. I motsats till vad klaganden har gjort gällande påverkade emellertid inte denna förväxling det resonemang som föranledde förstainstansrätten att i punkt 99 i den överklagade domen fastställa att rådet haft fog för att inte uppge vilka stater som upprättat de aktuella handlingarna. Såsom framgår av punkterna 95–97 i nämnda dom grundade nämligen förstainstansrätten sitt resonemang på den omständigheten att känsliga handlingar skall lämnas ut endast om den varifrån handlingen härrör givit sitt samtycke, vilket inte hade skett i det aktuella fallet. Detta följer av artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001, som rådet hade hänvisat till i det första avslagsbeslutet. Såsom generaladvokaten har anfört i punkterna 58 och 59 i sitt förslag till avgörande skall ovannämnda artikel 9.3 tillämpas på samma sätt oavsett om handlingen härrör från en medlemsstat eller från ett tredjeland. Av vad som anförts följer att det således saknas fog för samtliga delar av den andra grund som klaganden har åberopat till stöd för sitt överklagande. Överklagandet kan följaktligen inte vinna bifall på denna grund. Den tredje grunden: Åsidosättande av motiveringsskyldigheten –       Klagandens argument Klaganden har inledningsvis gjort gällande att förstainstansrätten, vad gäller de två undantag som rådet hänvisat till för att motivera sitt beslut att inte ge tillgång till de aktuella handlingarna, felaktigt godtog den alltför kortfattade och standardiserade motiveringen i det första avslagsbeslutet såsom framgår av punkterna 62 och 65 i den överklagade domen. Förstainstansrätten kompletterade dessutom denna motivering med en egen motivering i punkterna 77, 80 och 81 i nämnda dom. Vad därefter gäller vägran att ge tillgång till delar av dessa handlingar godtog förstainstansrätten återigen en standardiserad motivering i strid med artikel 253 EG, vilket framgår av punkt 63 i den överklagade domen. Beträffande vägran att lämna ut namnen på de stater som lämnat de aktuella uppgifterna, medförde förstainstansrättens förväxling av medlemsstater med tredjeländer att förstainstansrätten inte alls prövade motiveringen att ett utlämnande av de berörda staternas identitet utgjorde ett hot mot det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet eller internationella förbindelser. En sådan bristande kontroll utgör nämligen ett åsidosättande av såväl artikel 253 EG som artikel 230 EG. –       Domstolens bedömning Enligt fast rättspraxis skall den motivering som krävs enligt artikel 253 EG vara anpassad till rättsaktens beskaffenhet. Av motiveringen skall klart och tydligt framgå hur den institution som har antagit rättsakten har resonerat, så att de som berörs därav kan få kännedom om skälen för den vidtagna åtgärden och så att domstolen ges möjlighet att utöva sin prövningsrätt. Kravet på motivering skall bedömas med hänsyn till omständigheterna i det enskilda fallet, särskilt rättsaktens innehåll, de anförda skälens karaktär och det intresse som de vilka rättsakten är riktad till, eller andra personer som direkt eller personligen berörs av den, kan ha av att få förklaringar. Det fordras inte att motiveringen av en rättsakt anger samtliga relevanta sakförhållanden och rättsliga överväganden, eftersom frågan huruvida motiveringen av en rättsakt uppfyller kraven i artikel 253 EG inte enbart skall bedömas mot bakgrund av motiveringens lydelse, utan även mot bakgrund av det sammanhang i vilket motiveringen ingår samt alla rättsregler som reglerar det ifrågavarande området (se bland annat domen i det ovannämnda målet Interporc mot kommissionen, punkt 55 och där angiven rättspraxis). Förstainstansrätten har i det aktuella fallet tillämpat dessa principer korrekt. Den har heller inte gjort någon felaktig rättstillämpning när den fastslog att även om det första avslagsbeslutets motivering var kortfattad, avseende såväl vägran att ge fullständig tillgång till de begärda handlingarna som vägran att ge tillgång till vissa delar av handlingarna, var den ändå ändamålsenlig mot bakgrund av målets sammanhang. Den var dessutom tillräcklig för att klaganden skulle få kännedom om skälen för vägran att ge tillgång till handlingar och för att förstainstansrätten skulle kunna granska lagenligheten. Såsom förstainstansrätten med rätta fastställde i punkterna 62 och 63 i den överklagade domen, och såsom rådet har gjort gällande vid domstolen, är nämligen den omständigheten att motiveringen är kortfattad nödvändig, för att förhindra att de känsliga intressen som skyddas genom de undantag från rätten till tillgång till handlingar som föreskrivs i artikel 4.1 a första och tredje strecksatserna i förordning nr 1049/2001 skadas, till följd av att uppgifter som dessa undantag har till syfte att skydda lämnas ut. Institutionernas skyldighet att inte lämna ut uppgifter som indirekt kan skada de intressen som nämnda undantag har till syfte att skydda framgår särskilt av artiklarna 9.4 och 11.2 i förordning nr 1049/2001. I den förstnämnda bestämmelsen preciseras nämligen att en institution som beslutar att vägra tillgång till en känslig handling skall ange skälen för sitt beslut på ett sådant sätt att de intressen som skyddas i artikel 4 i förordning nr 1049/2001 inte skadas. I den andra bestämmelsen föreskrivs särskilt att om det förekommer en hänvisning till en handling i en institutions register, skall denna hänvisning göras på ett sätt som inte undergräver skyddet för intressena i artikel 4. Denna bedömning påverkas inte av den omständigheten att förstainstansrätten, i samband med prövningen i sak, hänvisade till omständigheter som inte uttryckligen framgår av motiveringen i det första avslagsbeslutet. Klaganden har i detta hänseende hänvisat till omständigheter i punkterna 77, 80 och 81 i den överklagade domen. Vad gäller rådets motivering i det första avslagsbeslutet i den del det avser vägran att ange vilka stater som inkommit med handlingar, konstaterar domstolen att förstainstansrättens förväxling av tredjeländer och medlemsstater inte påverkade dess resonemang i punkterna 64 och 65 i den överklagade domen för att avgöra huruvida motiveringen uppfyllde kraven i artikel 253 EG och fastställa att bestämmelsen inte hade åsidosatts. Förstainstansrätten hänvisade nämligen i nämnda punkt 64 till den omständigheten att det framgår av det första avslagsbeslutets motivering dels att de berörda handlingarna är känsliga handlingar i den mening som avses i artikel 9 i förordning nr 1049/2001, dels att den varifrån handlingarna härrör har motsatt sig att de begärda uppgifterna lämnas ut i enlighet med artikel 9.3 i förordningen. Det är emellertid utrett att de berörda myndigheternas identitet, och särskilt frågan huruvida det rör sig om medlemsstaters eller tredjeländers myndigheter, saknar betydelse. Av vad som anförts följer att talan inte kan vinna bifall på den tredje grunden. Den fjärde grunden: Åsidosättande av oskuldspresumtionen och rätten till ett effektivt rättsmedel –       Klagandens argument Klaganden anser att förstainstansrätten begränsade talans omfattning på ett godtyckligt sätt och därigenom åsidosatte oskuldspresumtionen. I motsats till vad förstainstansrätten angav i punkterna 50–56 i den överklagade domen innebär inte uttalandet från klagandens ombud under förhandlingen vid förstainstansrätten, enligt vilket klaganden endast ansökte om tillgång till handlingar som rörde honom, att hans ansökan om tillgång till handlingar hade till syfte ett utlämnande av dessa handlingar för att han skulle kunna säkerställa sin rätt till försvar i mål T‑47/03. Klaganden har gjort gällande att ansökan hade till syfte att ge såväl allmänheten som honom själv tillgång till de handlingar som legat till grund för beslutet att föra upp honom på den omtvistade förteckningen. Den kränkning av presumtionen för klagandens oskuld som han utsatts för till följd av att han förts upp på förteckningen och att den offentliggjorts kan endast effektivt avhjälpas genom en sådan tillgång till handlingarna. Detta skulle nämligen undanröja oklarheter och möjliggöra en offentlig diskussion såväl i allmänna ordalag som avseende den bevisning som åberopats mot honom. Klagandens eventuella tillgång till handlingarna inom ramen för mål T‑47/03, som förstainstansrätten hänvisat till i punkt 55 i den överklagade domen, ger däremot inte klaganden det effektiva rättsmedel som enligt artikel 13 i Europakonventionen tillkommer varje person vars rättigheter och friheter enligt denna konvention har åsidosatts. –       Domstolens bedömning Som fjärde grund till stöd för sitt överklagande har klaganden huvudsakligen gjort gällande att oskuldspresumtionen har åsidosatts genom att han förts upp på den omtvistade förteckningen som därefter offentliggjorts och att åsidosättandet motiverar tillgången till de begärda handlingarna. Enligt klaganden kan nämligen åsidosättandet endast åtgärdas genom ett utlämnande av handlingarna och en offentlig debatt avseende dessa. Domstolen konstaterar att denna grund visserligen åberopats med det påstådda syftet att visa att förstainstansrätten gjorde en felaktig bedömning avseende talans omfattning. Genom denna grund ifrågasätts dock i praktiken lagenligheten av det första avslagsbeslutet på grund av att det förhindrade ett offentliggörande av de aktuella handlingarna och att det därigenom medförde att klaganden berövades det effektiva rättsmedel som han hade rätt till på grund av att den oskuldspresumtion som han skall omfattas av hade kränkts. Eftersom denna grund inte åberopades till stöd för den talan om ogiltigförklaring av nämnda beslut som klaganden väckte vid förstainstansrätten utgör den emellertid en ny grund som utvidgar föremålet för talan, och den kan därför inte åberopas för första gången inom ramen för överklagandet. Om en part tilläts att för första gången vid domstolen åberopa en ny grund och anföra nya argument som han inte har åberopat vid förstainstansrätten, skulle det innebära att han vid domstolen, som har en begränsad behörighet i mål om överklagande, kunde anhängiggöra en mer omfattande tvist än den som förstainstansrätten har prövat. Domstolen är i ett mål om överklagande endast behörig att pröva den lägre instansens rättsliga bedömning av de grunder och argument som har behandlats vid den (se, bland annat, dom av den 1 juni 1994 i mål C‑136/92 P, kommissionen mot Brazzelli Lualdi m.fl., REG 1994, s. I‑1981, punkt 59, av den 30 mars 2000 i mål C‑266/97 P, VBA mot VGB m.fl., REG 2000, s. I‑2135, punkt 79, av den 29 april 2004 i de förenade målen C‑456/01 P och C‑457/01 P, Henkel mot harmoniseringsbyrån, REG 2004, s. I‑5089, punkt 50, samt av den 21 september 2006 i mål C‑167/04 P, JCB Service mot kommissionen, REG 2006, s. I‑0000, punkt 114). Av vad som anförts följer att den fjärde grunden skall avvisas. Den femte grunden: Rätten till tillgång till handlingar har åsidosatts på grund av en felaktig tolkning av artiklarna 4.5 och 9.3 i förordning nr 1049/2001 –       Klagandens argument Som den femte grundens första del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten gjorde en felaktig rättstillämpning när den i punkterna 64 och 96 i den överklagade domen fastslog att det enligt artiklarna 4.5 och 9.3 i förordning nr 1049/2001 inte bara är tillåtet att vägra lämna ut innehållet i handlingar som härrör från medlemsstater om dessa motsätter sig ett utlämnande, utan även att vägra ange vilka medlemsstater det är fråga om, trots att den sistnämnda uppgiften inte kan anses utgöra en handling i den mening som avses i ovannämnda bestämmelser. Förstainstansrätten utvidgade därigenom otillbörligen räckvidden för de undantag som föreskrivs i dessa bestämmelser. Klaganden har vidare anfört att förstainstansrättens tolkning av ovannämnda bestämmelser medför att det inte går att identifiera den medlemsstat som innehar de berörda handlingarna. Den innebär därför att den berörda personen i praktiken berövas sin rätt att vända sig till de nationella myndigheterna för att få tillgång till handlingarna med tillämpning av nationell rätt eller att det under alla omständigheter blir orimligt svårt att utöva denna rätt, eftersom berörda personer tvingas att inleda förfaranden i samtliga medlemsstater som kan inneha handlingarna. Som den femte grundens andra del har klaganden gjort gällande att förstainstansrätten inte behandlade hans argument att rådet inte hade motiverat hur ett utlämnande av de berörda medlemsstaternas identitet kunde skada det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet eller internationella förbindelser. –       Domstolens bedömning Vad gäller den femte grundens första del konstaterar domstolen inledningsvis att parterna vid förstainstansrätten var eniga om att de handlingar som avses i det första avslagsbeslutet är känsliga handlingar som omfattas av bestämmelserna i artikel 9 i förordning nr 1049/2001 och att vägran att lämna ut uppgifter om från vilka stater handlingarna härrörde grundade sig på artikel 9.3, med hänsyn till att de berörda staterna hade motsatt sig ett utlämnande av denna information, vilket framgår av punkterna 97 och 98 i den överklagade domen. Förstainstansrätten fann således att dessa omständigheter var styrkta och detta har inte ifrågasatts i överklagandet. Med hänsyn till känsliga handlingars särskilda karaktär föreskrivs det i artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001 att sådana handlingar skall registreras eller lämnas ut endast om den varifrån handlingen härrör givit sitt samtycke. Såsom förstainstansrätten med rätta fastslog i punkt 95 i den överklagade domen följer det av nämnda bestämmelser att den varifrån en känslig handling härrör kan motsätta sig inte bara ett utlämnande av handlingens innehåll utan även ett utlämnande av uppgiften om att den över huvud taget existerar. Den varifrån handlingen härrör har således rätt att kräva att en känslig handlings existens hemlighålls. Såsom rådet har gjort gällande vid domstolen var det därför i det avseendet riktigt av förstainstansrätten att i punkt 96 i den överklagade domen fastställa att myndigheten även kan motsätta sig att dess egen identitet lämnas ut om handlingens existens blir känd. Denna slutsats, som således med nödvändighet följer av lydelsen i artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001, kan förklaras mot bakgrund av den särskilda karaktär som är utmärkande för de handlingar som avses i artikel 9.1 i förordningen. Dessa handlingars mycket känsliga innehåll motiverar en särskild behandling, vilket framgår av skäl 9 i förordningen. Nämnda slutsats kan således inte anses vara oproportionerlig på grund av att den kan medföra att det blir svårare eller till och med praktiskt omöjligt för den som vägras tillgång till en känslig handling att få kännedom om från vilken stat handlingen härrör. Förstainstansrättens rättsliga bedömning och fastställande av de faktiska omständigheterna i punkterna 95–97 i den överklagade domen räcker dessutom, i sig, för att stödja den slutsats som förstainstansrätten kom fram till i punkt 99 i den överklagade domen, nämligen att det var riktigt av rådet att inte lämna ut de berörda staternas identitet. Det är således inte nödvändigt att pröva anmärkningen avseende en felaktig tolkning av artikel 4.5 i förordning nr 1049/2001, eftersom en sådan prövning inte under några omständigheter kan påverka denna slutsats eller, följaktligen, domslutet i den överklagade domen. Vad gäller den femte grundens andra del konstaterar domstolen att förstainstansrätten, i motsats till vad klaganden har gjort gällande, behandlade klagandens argument att rådet felaktigt underlät att motivera hur ett utlämnande av de berörda medlemsstaternas identitet skulle ha kunnat skada det allmänna samhällsintresset i fråga om allmän säkerhet eller internationella förbindelser. Förstainstansrätten fastslog i punkterna 64 och 65 i den överklagade domen att rådet – genom att i det första avslagsbeslutet hänvisa till artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001, vilket klargjorde att de aktuella handlingarna var känsliga handlingar, och genom att hänvisa till den omständigheten att de berörda staterna hade motsatt sig ett utlämnande av deras identitet – hade gett klaganden möjlighet att få reda på skälen för beslutet och gett förstainstansrätten möjlighet att pröva detta. I punkt 64 angav förstainstansrätten uttryckligen att de två tillämpningskriterierna för artikel 9.3 i förordning nr 1049/2001 var dels den omständigheten att den aktuella handlingen är en känslig handling, dels den omständigheten att den varifrån handlingen härrör motsatte sig ett utlämnande av den begärda informationen. Förstainstansrätten fastslog härigenom underförstått men likväl bestämt att den sistnämnda omständigheten var tillräcklig för att motivera rådets vägran att ge tillgång till informationen och att rådet inte behövde göra en bedömning av skälen för detta och, därför, inte heller ange huruvida, och på vilket sätt, utlämnandet av denna identitet skulle kunna skada de intressen som skyddas genom artikel 4.1 a i förordningen. Det saknas således fog för båda delar av den femte grund som klaganden har åberopat till stöd för sitt överklagande. Överklagandet kan följaktligen inte vinna bifall på denna grund. Av det ovan anförda följer att en av de grunder som åberopats till stöd för överklagandet skall avvisas och att överklagandet skall ogillas i övrigt. Rättegångskostnader Enligt artikel 69.2 i rättegångsreglerna, som är tillämplig på mål om överklagande enligt artikel 118, skall tappande part förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna, om detta har yrkats. Rådet har yrkat att klaganden skall förpliktas att ersätta rättegångskostnaderna. Eftersom klaganden har tappat målet, skall rådets yrkande bifallas. Mot denna bakgrund beslutar domstolen (första avdelningen) följande: 1) Överklagandet ogillas. 2) Jose Maria Sison skall ersätta rättegångskostnaderna. Underskrifter * Rättegångsspråk: engelska.

62007CJ0471

sv

Respektive begäran om förhandsavgörande avser tolkningen av artikel 4.1 i rådets direktiv 89/105/EEG av den 21 december 1988 om insyn i de åtgärder som reglerar prissättningen på humanläkemedel och deras inordnande i de nationella sjukförsäkringssystemen ( EGT L 40, 1989, s. 8 ; svensk specialutgåva, område 15, volym 9, s. 45). Respektive begäran har framställts i mål mellan å ena sidan l’Association générale de l’industrie du médicament (AGIM) ASBL, Bayer SA, Pfizer SA, Servier Benelux SA, Janssen Cilag SA och Sanofi-Aventis Belgium SA, tidigare Sanofi-Synthelabo SA (nedan tillsammans kallade sökandena i målet vid den nationella domstolen) och, å den andra sidan État belge (belgiska staten), angående prisstopp på läkemedel som beslutats av den belgiska regeringen. Tillämpliga bestämmelser Gemenskapslagstiftningen Femte och sjätte skälen i direktiv 89/105 har följande lydelse: ”Syftet med detta direktiv är att få en överblick över metoderna för nationell prissättning, däri inbegripet det sätt på vilket den fungerar i de enskilda fallen samt de kriterier som den bygger på och att göra dem allmänt tillgängliga för alla dem som är verksamma på läkemedelsmarknaden i medlemsstaterna. … Som ett första steg för att eliminera dessa skillnader är det i hög grad angeläget att ställa upp en rad krav som syftar till att göra det möjligt för alla berörda parter att kontrollera att de nationella åtgärderna inte innebär kvantitativa inskränkningar i fråga om import eller export eller ingrepp med likvärdig effekt. Samtidigt får dessa krav inte påverka den politik som förs av de medlemsstater som i första hand förlitar sig på fri konkurrens vid prissättningen av läkemedel. De får heller inte påverka den långsiktiga nationella prispolitiken eller utformningen av socialförsäkringssystemen, utom i den mån det är nödvändigt för att möjliggöra insyn i den mening som avses i detta direktiv.” Artikel 4.1 i direktivet har följande lydelse: ”I den händelse att de ansvariga myndigheterna i en medlemsstat skulle införa prisstopp på alla läkemedel eller på vissa kategorier av läkemedel, skall denna medlemsstat minst en gång per år genomföra en undersökning för att fastställa de nationalekonomiska faktorer som motiverar att prisstoppet kvarstår oförändrat. De ansvariga myndigheterna skall inom 90 dagar efter det att denna undersökning påbörjats meddela vilka höjningar eller sänkningar av priserna som eventuellt görs.” Den nationella lagstiftningen Med tillämpning av ramlagen av den 22 december 1989 (loi-programme du ) ( Moniteur belge av den , s. 21382), infördes, med stöd av förordningen av den om priset på läkemedel som omfattas av sjukförsäkringssystemet (arrêté ministériel du relatif au prix des médicaments remboursables) ( Moniteur belge av den , s. 162), prisstopp på läkemedel under perioderna den – och den –. Prisstoppen infördes genom förordningarna av den ( Moniteur belge av den , s. 6877) och den ( Moniteur belge av den , s. 30399). Tvisterna vid den nationella domstolen och tolkningsfrågorna Vad gäller mål C-471/07 ansökte sökandena den 11 april 2003 vid den nationella domstolen om att artikel 3 i förordningen av den skulle ogiltigförklaras, i den del det i denna föreskrivs ett prisstopp på läkemedel under perioden den –. I mål C-472/07 ansökte sökandena, med undantag för Janssen Cilag SA, den 31 augusti 2005 vid den nationella domstolen om att artikel 1 i förordningen av den skulle ogiltigförklaras, i den del det i denna föreskrivs ett prisstopp på läkemedel under perioden den –. I dessa två mål åberopade sökandena i målet vid den nationella domstolen bland annat att artikel 4.1 i direktiv 89/105 hade åsidosatts. De anförde i huvudsak att besluten om prisstopp fattats utan att det i enlighet med denna bestämmelse gjorts en konkret undersökning av huruvida nationalekonomiska faktorer motiverade dessa beslut. Vad gäller mål C-471/07 beslutade Conseil d’État mot denna bakgrund att vilandeförklara målet och ställa följande tolkningsfrågor till domstolen: ”1) Ska begreppet undersökning för att fastställa nationalekonomiska faktorer i artikel 4[.]1 i rådets direktiv [89/105] förstås som endast en undersökning av samhällets sjukvårdskostnader, eller ska det även omfatta andra nationalekonomiska faktorer, däribland dem som rör läkemedelsindustrin, vars produkter kan bli föremål för ett prisstopp? 2) Kan den undersökning för att fastställa nationalekonomiska faktorer som avses i artikel 4[.]1 i rådets direktiv [89/105] genomföras utifrån ett eller flera allmänna syften, såsom till exempel att säkerställa budgetbalansen inom hälsovården, eller ska den grunda sig på mer precisa kriterier?” De tredje och fjärde frågorna i mål C-472/07 är identiska med dem som ställts i mål C-471/07. De två första frågorna har följande lydelse: ”1) Ska artikel 4[.]1 i direktiv [89/105] anses vara direkt tillämplig i medlemsstaternas nationella rättsordningar, sedan tidsfristen för införlivande av direktivet löpt ut den 31 december 1989? 2) Kan artikel 4[.]1 i direktiv [89/105] tolkas så, att en medlemsstat är befriad från skyldigheten att genomföra en undersökning för att fastställa de nationalekonomiska faktorer som påverkas av prisstoppet, när medlemsstaten efter 18 månaders avbrott, återinför ett allmänt prisstopp på läkemedel som omfattas av sjukförsäkringssystemet, vilket hade varat i åtta år?” Domstolens ordförande beslutade den 4 december 2007 att förena målen C-471/07 och C-472/07 vad gäller det skriftliga och muntliga förfarandet samt domen. Domstolens ordförande beslutade den 3 mars 2008 att vilandeförklara förfarandet i dessa mål till dess att dom meddelades den i de förenade målen C-352/07–C-356/07, C-365/07–C-367/07 och C-400/07, Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl. (REG 2009, s. I-2495) . Efter att denna dom hade meddelats beslutade domstolens ordförande den 5 juni 2009 att förfarandet i nämnda mål skulle återupptas. Prövning av tolkningsfrågorna Frågorna i mål C-471/07 liksom de tredje och fjärde frågorna i mål C-472/07 Den hänskjutande domstolen har ställt frågorna i mål C-471/07 liksom sina tredje och fjärde frågor i mål C-472/07, som ska prövas gemensamt, för att få klarhet i följande: — Innebär begreppet undersökning för att fastställa nationalekonomiska faktorer i artikel 4.1 i direktiv 89/105 endast en undersökning av samhällets sjukvårdskostnader, eller ska undersökningen även omfatta andra nationalekonomiska faktorer, däribland dem som rör läkemedelsindustrin, vars produkter kan bli föremål för ett prisstopp? — Kan nämnda undersökning genomföras utifrån ett eller flera allmänna syften, såsom till exempel att säkerställa budgetbalansen inom hälso- och sjukvården, eller ska den grunda sig på mer precisa kriterier? Enligt femte skälet i direktiv 89/105 är detta direktivs huvudsakliga syfte att säkerställa insyn i metoderna för prissättning, däri inbegripet det sätt på vilket priserna tillämpas i de enskilda fallen samt de kriterier på vilka de grundas (domen av den 26 oktober 2006 i mål C-317/05, Pohl-Boskamp, REG 2006, s. I-10611 , punkt 29, och domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 27). Vidare framgår det av sjätte skälet i nämnda direktiv att de krav som uppställs i detta varken påverkar medlemsstaternas politik för prissättning av läkemedel eller den nationella prispolitiken och utformningen av socialförsäkringssystemen, utom i den mån det är nödvändigt för att möjliggöra insyn i den mening som avses i detta direktiv (se domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 35). Av detta följer att direktiv 89/105 grundas på tanken om en minimal inblandning i medlemsstaternas sätt att organisera den nationella socialförsäkringspolitiken (dom av den 20 januari 2005 i mål C-245/03, Merck, Sharp & Dohme, REG 2005, s. I-637 , punkt 27, och domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 36). Det kan vidare konstateras att det i artikel 4.1 i direktiv 89/105 inte föreskrivs vilken typ av kostnader som medlemsstaterna ska beakta när de beslutar om att bibehålla prisstopp på alla läkemedel eller på vissa kategorier av läkemedel, eller att höja eller sänka dessa priser (domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 51). I denna bestämmelse föreskrivs det visserligen att medlemsstaterna minst en gång per år ska genomföra en undersökning för att fastställa de nationalekonomiska faktorerna, men det anges inte närmare vilka kriterier som denna undersökning ska grunda sig på (domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 52). Det ankommer således på medlemsstaterna att fastställa dessa kriterier med iakttagande av det syfte att ge insyn som eftersträvas i direktiv 89/105 samt med iakttagande av kraven i artikel 4.1 i detta direktiv (domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 53). Medlemsstaterna kan härvid antingen beakta enbart samhällets sjukvårdskostnader eller andra makroekonomiska faktorer, som sådana som rör läkemedelsindustrin (se, för ett liknande resonemang, domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 54). Artikel 4.1 i direktiv 89/105 utgör inte heller hinder för att den årliga undersökningen för att fastställa de nationalekonomiska faktorerna som föreskrivs i denna bestämmelse genomförs utifrån ett eller flera allmänna syften, såsom till exempel att säkerställa budgetbalansen inom de nationella sjukvårdssystemen. En motsatt tolkning skulle nämligen utgöra en inblandning i medlemsstaternas sätt att organisera den nationella socialförsäkringspolitiken och påverka dessa staters prispolitik avseende läkemedel i en utsträckning som går utöver vad som är nödvändigt för att säkerställa insyn i den mening som avses i direktiv 89/105 (domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 47). De kriterier utifrån vilka denna undersökning görs måste emellertid garantera insyn i den mening som avses i direktivet, det vill säga grundas på objektiva och kontrollerbara omständigheter (se, för ett liknande resonemang, domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkt 48). Mot denna bakgrund ska frågorna i mål C-471/07 och de tredje och fjärde frågorna i mål C-472/07 besvaras på följande sätt. Artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att det ankommer på medlemsstaterna att med iakttagande av det i direktivet eftersträvade syftet att medge insyn, samt med iakttagande av kraven i nämnda bestämmelse, fastställa de kriterier på grundval av vilka den undersökning av de nationalekonomiska faktorer som avses i bestämmelsen ska göras, under förutsättning att de grundas på objektiva och kontrollerbara omständigheter. Den första frågan i mål C-472/07 Den hänskjutande domstolen har ställt sin första fråga i mål C-472/07 för att få klarhet i huruvida artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska anses vara direkt tillämplig i medlemsstaternas nationella rättsordningar, sedan tidsfristen för införlivande av direktivet löpt ut. Enligt domstolens fasta rättspraxis har enskilda, i alla de fall då bestämmelserna i ett direktiv med avseende på innehållet framstår som ovillkorliga och tillräckligt precisa, rätt att åberopa dem inför den nationella domstolen gentemot staten, dels då medlemsstaten har underlåtit att införliva direktivet med nationell rätt inom tidsfristen, dels då den inte har införlivat det på ett korrekt sätt (se dom av den 26 februari 1986 i mål 152/84, Marshall, REG 1986, s. 723 , punkt 46, svensk specialutgåva, volym 1, s. 457, och av den i de förenade målen C-397/01–C-403/01, Pfeiffer m.fl., REG 2004, s. I-8835 , punkt 103). I den händelse att de ansvariga myndigheterna i en medlemsstat skulle införa prisstopp på alla läkemedel eller på vissa kategorier av läkemedel, föreskrivs det förvisso, i artikel 4.1 i direktiv 89/105, en ovillkorlig skyldighet att minst en gång per år genomföra en undersökning för att fastställa de nationalekonomiska faktorer som motiverar att prisstoppet kvarstår oförändrat. Emellertid ger bestämmelsen inte någon ledning vad avser de omständigheter som ska ligga till grund för att vidta åtgärder för att kontrollera priserna på läkemedel, och det anges inte vare sig vilka kriterier som ska beaktas vid en sådan årlig undersökning (se domen i det ovannämnda målet A. Menarini Industrie Farmaceutiche Riunite m.fl., punkterna 45 och 52) eller med hjälp av vilken metod eller i vilken form denna undersökning ska genomföras. Artikel 4.1 i direktiv 89/105 kan således inte, med beaktande av dess innehåll, anses vara tillräckligt precis för att den inför nationella domstolar ska kunna åberopas av enskilda gentemot en medlemsstat. Mot bakgrund av ovanstående ska den första frågan i mål C-472/07 besvaras på följande sätt. Artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att den bestämmelsen, med hänsyn till sitt innehåll, inte är tillräckligt precis för att enskilda i nationella domstolar ska kunna åberopa den gentemot en medlemsstat. Den andra frågan i mål C-472/07 Den hänskjutande domstolen har ställt sin andra fråga i mål C-472/07 för att få klarhet i huruvida artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att en medlemsstat får fatta ett nytt beslut om allmänt prisstopp på läkemedel som omfattas av sjukförsäkringssystemet utan att genomföra en sådan undersökning av nationalekonomiska faktorer som föreskrivs i den bestämmelsen, 18 månader efter det att det tidigare prisstoppet, vilket hade varat i åtta år, upphört att gälla. Domstolen konstaterar härvidlag att det i nämnda bestämmelse föreskrivs att i den händelse de ansvariga myndigheterna i en medlemsstat skulle införa prisstopp på alla läkemedel eller på vissa kategorier av läkemedel, ska denna medlemsstat minst en gång per år genomföra en undersökning för att fastställa de nationalekonomiska faktorer som motiverar att prisstoppet kvarstår oförändrat. Det framgår således av lydelsen i artikel 4.1 i direktiv 89/105 att den skyldighet som åligger medlemsstaterna att årligen genomföra undersökningar av de nationalekonomiska faktorerna syftar till att kontrollera att dessa faktorer motiverar att prisstoppet kvarstår. Således uppkommer denna skyldighet varje gång som en medlemsstat efter att ha beslutat om prisstopp på läkemedel planerar att låta detta kvarstå oförändrat. Däremot medför artikel 4.1 i direktiv 89/105 ingen skyldighet för medlemsstaterna att iaktta nämnda skyldighet när ett beslut om en sådan åtgärd fattas. Detta gäller även i de fall, som i målen vid den nationella domstolen, då beslutet fattas 18 månader efter att ett annat prisstopp har upphört. Mot denna bakgrund ska den andra frågan i mål C-472/07 besvaras på följande sätt: Artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att en medlemsstat – 18 månader efter det att det tidigare prisstoppet på läkemedel, vilket hade varat i åtta år, upphört att gälla – får fatta ett nytt beslut om allmänt prisstopp på läkemedel som omfattas av sjukförsäkringssystemet, utan att genomföra en sådan undersökning av nationalekonomiska faktorer som föreskrivs i den bestämmelsen. Rättegångskostnader Eftersom förfarandet i förhållande till parterna i målet vid den nationella domstolen utgör ett led i beredningen av samma mål, ankommer det på den nationella domstolen att besluta om rättegångskostnaderna. De kostnader för att avge yttrande till domstolen som andra än nämnda parter har haft är inte ersättningsgilla. Mot denna bakgrund beslutar domstolen (tredje avdelningen) följande: 1) Artikel 4.1 i rådets direktiv 89/105/EEG av den 21 december 1988 om insyn i de åtgärder som reglerar prissättningen på humanläkemedel och deras inordnande i de nationella sjukförsäkringssystemen ska tolkas så, att det ankommer på medlemsstaterna att med iakttagande av det i direktivet eftersträvade syftet att medge insyn, samt med iakttagande av kraven i nämnda bestämmelse, fastställa de kriterier på grundval av vilka den undersökning av de nationalekonomiska faktorer som avses i bestämmelsen ska göras, under förutsättning att de grundas på objektiva och kontrollerbara omständigheter. 2) Artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att den bestämmelsen, med hänsyn till sitt innehåll, inte är tillräckligt precis för att enskilda i nationella domstolar ska kunna åberopa den gentemot en medlemsstat. 3) Artikel 4.1 i direktiv 89/105 ska tolkas så, att en medlemsstat – 18 månader efter det att det tidigare prisstoppet på läkemedel, vilket hade varat i åtta år, upphört att gälla – får fatta ett nytt beslut om allmänt prisstopp på läkemedel som omfattas av sjukförsäkringssystemet, utan att genomföra en sådan undersökning av nationalekonomiska faktorer som föreskrivs i den bestämmelsen. Underskrifter ( *1 ) Rättegångsspråk: franska.

61982CJ0345

nl

1 BIJ BESCHIKKING VAN 25 NOVEMBER 1982 , INGEKOMEN TEN HOVE OP 29 DECEMBER DAAROPVOLGENDE , HEEFT HET VERWALTUNGSGERICHT FRANKFURT KRACHTENS ARTIKEL 177 EEG-VERDRAG EEN PREJUDICIELE VRAAG GESTELD OVER DE GELDIGHEID VAN ARTIKEL 1 VAN VERORDENING NR . 3429/80 VAN DE COMMISSIE VAN 29 DECEMBER 1980 TOT VASTSTELLING VAN DE VOOR DE INVOER VAN CHAMPIGNONCONSERVEN GELDENDE VRIJWARINGSMAATREGELEN ( PB L 358 VAN 1980 , BLZ . 66 ). 2 DEZE VRAAG IS OPGEWORPEN IN EEN GEDING DAT DOOR WUNSCHE HANDELSGESELLSCHAFT , TE HAMBURG , IS INGELEID TEGEN HET BUNDESAMT FUR ERNAHRUNG UND FORSTWIRTSCHAFT , TE FRANKFURT/MAIN , NADAT DIT LAATSTE , MET EEN BEROEP OP DE DOOR DE COMMISSIE BIJ VOORNOEMDE VERORDENING VASTGESTELDE VRIJWARINGSMAATREGELEN , DE OP 23 FEBRUARI 1981 DOOR WUNSCHE INGEDIENDE AANVRAAG OM EEN INVOERCERTIFICAAT ' ' ZONDER VERMELDING VAN EEN EXTRA BEDRAG VAN 175 ECU ' ' VOOR 3 500 TON CHAMPIGNONCONSERVEN UIT DE VOLKSREPUBLIEK CHINA HAD AFGEWEZEN . 3 HET EXTRA BEDRAG , WAAROP WUNSCHE IN HAAR AANVRAAG DOELDE , IS VOORZIEN IN ARTIKEL 1 VAN VERORDENING NR . 3429/80 , DAT BEPAALT : ' ' GEDURENDE DE PERIODE VAN 1 JANUARI TOT EN MET 31 MAART 1981 WORDT STEEDS BIJ HET IN HET VRIJE VERKEER BRENGEN IN DE GEMEENSCHAP VAN ANDERE DAN IN ARTIKEL 4 BEDOELDE CHAMPIGNONCONSERVEN VAN POST 20.02 A WAARBIJ DE IN ARTIKEL 2 , LEDEN 1 EN 3 , VASTGESTELDE HOEVEELHEDEN WORDEN OVERSCHREDEN , EEN EXTRA BEDRAG GEHEVEN VAN 175 ECU PER 100 KG NETTO . ' ' 4 VERZOEKSTER IN HET HOOFDGEDING BETOOGT IN HAAR OPMERKINGEN , DAT DEZE BEPALING OM TWEEERLEI REDENEN ALS ONGELDIG IS TE BESCHOUWEN : - IN DE EERSTE PLAATS OMDAT , TOEN DE COMMISSIE VERORDENING NR . 3429/80 VASTSTELDE , NIET WAS VOLDAAN AAN DE VOORWAARDEN DIE DE COMMUNAUTAIRE REGELING STELT VOOR HET NEMEN VAN VRIJWARINGSMAATREGELEN ; -IN DE TWEEDE PLAATS , OMDAT DE COMMISSIE NIET BEVOEGD WAS EEN VRIJWARINGSMAATREGEL ALS DE HEFFING VAN EEN EXTRA BEDRAG TE TREFFEN , DAAR DEZE NIET VOORKOMT OP DE LIMITATIEVE LIJST VAN VRIJWARINGSMAATREGELEN DIE DE RAAD HEEFT VASTGESTELD BIJ ARTIKEL 2 , LID 1 , VAN VERORDENING NR . 521/77 VAN 14 MAART 1977 HOUDENDE OMSCHRIJVING VAN DE WIJZE VAN TOEPASSING VAN DE VRIJWARINGSMAATREGELEN IN DE SECTOR VAN OP BASIS VAN GROENTEN EN FRUIT VERWERKTE PRODUKTEN ( PB L 73 VAN 1977 , BLZ . 28 ). 5 IN HAAR OPMERKINGEN BETWIST DE COMMISSIE ELK VAN BEIDE ARGUMENTEN . 6 IN VERBAND MET HET EERSTE ARGUMENT ZIJ ERAAN HERINNERD , DAT VOLGENS VERORDENING NR . 521/77 BIJ DE BEOORDELING OF IN DE GEMEENSCHAP DE MARKT VOOR EEN OP BASIS VAN GROENTEN EN FRUIT VERWERKT PRODUKT ALS GEVOLG VAN INVOER OF UITVOER ERNSTIGE VERSTORINGEN ONDERGAAT OF DREIGT TE ONDERGAAN , WAARDOOR DE DOELSTELLINGEN VAN ARTIKEL 39 EEG-VERDRAG IN GEVAAR KUNNEN WORDEN GEBRACHT , IN HET BIJZONDER REKENING WORDT GEHOUDEN : ' ' A ) MET DE OMVANG VAN DE WERKELIJKE OF DE TE VERWACHTEN INVOER OF UITVOER ; B)MET DE BESCHIKBARE HOEVEELHEDEN VAN DE PRODUKTEN OP DE MARKT VAN DE GEMEENSCHAP ; C)MET DE PRIJZEN VOOR DE INHEEMSE PRODUKTEN OP DE MARKT VAN DE GEMEENSCHAP , OF MET DE TE VERWACHTEN ONTWIKKELING VAN DEZE PRIJZEN EN MET NAME HUN NEIGING TOT BUITENSPORIGE DALING OF STIJGING TEN OPZICHTE VAN DE PRIJZEN VAN DE LAATSTE JAREN ; D)INDIEN DE IN DE AANHEF BEDOELDE SITUATIE ZICH VOORDOET TEN GEVOLGE VAN DE INVOER , MET DE TOT EEN VERGELIJKBAAR STADIUM TERUGGEBRACHTE PRIJZEN OP DE MARKT VAN DE GEMEENSCHAP VAN DE PRODUKTEN UIT DERDE LANDEN , MET NAME MET HUN NEIGING TOT BUITENSPORIGE DALING . ' ' 7 DE EERSTE INDICATOR DIE VOLGENS ARTIKEL 1 VAN VERORDENING NR . 521/77 IN AANMERKING MOET WORDEN GENOMEN , IS DUS DE OMVANG VAN DE WERKELIJKE OF DE TE VERWACHTEN INVOER IN DE GEMEENSCHAP . 8 DIENAANGAANDE STELT VERZOEKSTER IN HET HOOFDGEDING , DAT BIJ DE VASTSTELLING VAN VERORDENING NR . 3429/80 DE INVOER VAN 1981 NOG NIET HAD PLAATSGEVONDEN EN DE OMVANG ERVAN VOOR HET EERSTE KWARTAAL VAN 1981 NOG NIET VOOR ZIENBAAR WAS . BOVENDIEN ZOUDEN DE TOT 29 DECEMBER 1980 - TOEN DE VERORDENING WERD VASTGESTELD - INGEDIENDE AANVRAGEN OM INVOERCERTIFICATEN GEEN AANLEIDING HEBBEN GEGEVEN OM TE VREZEN VOOR VERSTORINGEN OP DE MARKT VAN CHAMPIGNONCONSERVEN . 9 DE COMMISSIE WERPT TEGEN , DAT VERGELEKEN MET 1979 ( 29 741 TON ), DE INVOER UIT DERDE LANDEN IN 1980 ( 35 700 TON ) WAS TOEGENOMEN EN DAT DE MOEILIJKHEDEN DIE ZIJ HAD ONTMOET BIJ DE VERLENGING VAN DE ZELFBEPERKINGSOVEREENKOMSTEN MET BEPAALDE DERDE LANDEN - WAARONDER DE VOLKSREPUBLIEK CHINA , VERUIT DE BELANGRIJKSTE LEVERANCIER VAN DE GEMEENSCHAP - , LIETEN VOORZIEN DAT DIE STIJGENDE TENDENS ZICH OOK IN 1981 ZOU VOORTZETTEN . 10 GEZIEN HET FEIT DAT EIND 1980 NOG GEEN ENKELE ZELFBEPERKINGSOVEREENKOMST VOOR 1981 WAS GESLOTEN MET DERDE LANDEN-LEVERANCIERS VAN CHAMPIGNONS , EN DAT ZICH ONDER DEZE DERDE LANDEN DE VOLKSREPUBLIEK CHINA BEVOND , WAARUIT 70 % VAN DE INVOER AFKOMSTIG WAS , MOET WORDEN GECONCLUDEERD DAT DE COMMISSIE GEGRONDE REDENEN HAD OM AAN TE NEMEN DAT , ZO GEEN VRIJWARINGSMAATREGELEN ZOUDEN WORDEN GETROFFEN , DE INVOER ZOU TOENEMEN OP EEN WIJZE DIE DE COMMUNAUTAIRE MARKT ERNSTIG ZOU KUNNEN VERSTOREN . 11 WAT DE OP DE MARKT VAN DE GEMEENSCHAP BESCHIKBARE HOEVEELHEDEN BETREFT , STELT VERZOEKSTER IN HET HOOFDGEDING , DAT DE VOORRADEN DIE IN DECEMBER 1980 IN FRANKRIJK EN NEDERLAND , DE TWEE BELANGRIJKSTE PRODUKTIELANDEN VAN DE GEMEENSCHAP , WAREN VASTGESTELD , NIET BOVEN HET GEMIDDELDE LAGEN . 12 DAARTEGENOVER BETOOGT DE COMMISSIE , DAT DE FRANSE EN NEDERLANDSE VOORRADEN IN 1980 GEMIDDELD GROTER WAREN DAN IN 1979 , DAT ZIJ VOORAL TEGEN HET EINDE VAN 1980 WAREN AANGEGROEID ALS GEVOLG VAN DE VERSTORING VAN DE MARKT DOOR DE TOEGENOMEN INVOER EN DAT ZIJ EERST IN DE LOOP VAN 1981 ZIJN VERMINDERD , JUIST DANKZIJ DE BIJ VERORDENING NR . 3429/80 GETROFFEN VRIJWARINGSMAATREGELEN . 13 OP DIT PUNT MOET WORDEN VASTGESTELD , DAT DE STATISTIEKEN BETREFFENDE DE ONTWIKKELING VAN DE VOORRADEN CHAMPIGNONCONSERVEN IN DE JAREN 1979 EN 1980 , OP 1 DECEMBER 1980 EEN TOTAAL LATEN ZIEN VAN 16 500 TON VOOR FRANKRIJK EN 12 000 TON VOOR NEDERLAND . 14 DEZE CIJFERS BETEKENEN VOOR BEIDE LANDEN EEN TOENEMING VAN DE VOORRADEN TEN OPZICHTE VAN DIE WELKE IN 1979 EN 1980 WAREN VASTGESTELD . HET FEIT DAT DE VOORRADEN IN 1981 WEER ZIJN VERMINDERD , WEERLEGT DE BEWERING VAN WUNSCHE , DAT DE VOORRAADSTIJGING HET GEVOLG WAS VAN DE UITBREIDING VAN DE COMMUNAUTAIRE PRODUKTIE EN DAT DE VOORRADEN IN DE LAATSTE DRIE MAANDEN VAN 1980 NIET GROTER WAREN DAN NODIG WAS OM DE CONTINUITEIT VAN DE LEVERANTIES TE VERZEKEREN . IN WERKELIJKHEID IS DE COMMUNAUTAIRE PRODUKTIE IN 1981 BLIJVEN STIJGEN ZONDER TOT EEN TOENEMING VAN DE VOORRADEN TE LEIDEN . DAARUIT MOET WORDEN GECONCLUDEERD , DAT DE VOORRADEN IN DECEMBER 1980 ABNORMAAL GROOT WAREN . 15 DIT WORDT NOG DUIDELIJKER WANNEER MEN DE ONTWIKKELING VAN DE VOORRADEN IN NEDERLAND BEZIET : DAAR BEDROEG DE TOTALE VOORRAAD GEDURENDE HET GEHELE JAAR 1979 ONGEVEER 3 000 TON EN GEDURENDE HET GROOTSTE DEEL VAN 1980 ONGEVEER 5 000 TON ; IN HET LAATSTE KWARTAAL VAN 1980 STEEG HIJ PLOTSELING TOT 12 000 TON OM IN DE LOOP VAN 1981 SLECHTS GELEIDELIJK EN ZEER LANGZAAM TE VERMINDEREN . 16 OFSCHOON WUNSCHE DEZE CIJFERS BETWIST , MOET WORDEN VASTGESTELD , DAT DE COMMISSIE ZICH MOCHT BASEREN OP STATISTIEKEN DIE , NAAR ZIJ VERKLAART , RECHTSTREEKS VAN HET NEDERLANDSE MINISTERIE VAN LANDBOUW AFKOMSTIG WAREN EN DIE BOVENDIEN , NADAT DE COMMISSIE DAAR PER TELEX UITDRUKKELIJK OM HAD VERZOCHT , DOOR DAT MINISTERIE WAREN BEVESTIGD . 17 DE DERDE INDICATOR DIE IN AANMERKING VALT TE NEMEN BIJ DE VRAAG OF ER OMSTANDIGHEDEN ZIJN DIE EEN VRIJWARINGSMAATREGEL RECHTVAARDIGEN , IS HET PRIJSVERLOOP VAN DE INHEEMSE PRODUKTEN . 18 TERWIJL VOLGENS WUNSCHE DE PRIJZEN VAN COMMUNAUTAIRE PRODUKTEN IN DE LOOP VAN 1980 IN FEITE ZIJN GESTEGEN , MEENT DE COMMISSIE DAT DIE PRIJZEN ZIJN GEDAALD . 19 TE DIEN AANZIEN ZIJ OPGEMERKT , DAT UIT DE OVERGELEGDE STUKKEN BLIJKT DAT DE COMMUNAUTAIRE PRIJZEN IN 1980 , ONDANKS DE INFLATIE , EEN DUIDELIJKE DALENDE TENDENS VERTONEN . 20 WAT DE VIERDE IN AANMERKING TE NEMEN INDICATOR BETREFT , TE WETEN DE PRIJZEN VAN UIT DERDE LANDEN INGEVOERDE CHAMPIGNONS , BLIJKT UIT DE STUKKEN DAT DIE PRIJZEN , ONDANKS EEN RELATIEVE STIJGING IN DE LOOP VAN 1980 , NOG CONCURREREND WAREN MET DIE VAN IN DE GEMEENSCHAP GETEELDE CHAMPIGNONS . 21 GELET OP EEN EN ANDER , LIJKT ER DUS GEEN GROND TE BESTAAN VOOR DE CONCLUSIE , DAT DE COMMISSIE BIJ DE BEOORDELING VAN DE MARKTSITUATIE EEN KENNELIJKE ERNSTIGE FOUT HEEFT GEMAAKT , DIE DE ONGELDIGHEID VAN VERORDENING NR . 3429/80 TOT GEVOLG ZOU KUNNEN HEBBEN . 22 WUNSCHES TWEEDE ARGUMENT BERUST OP DE STELLING , DAT DE LIJST VAN MOGELIJKE VRIJWARINGSMAATREGELEN IN ARTIKEL 2 , LID 1 , VAN ' S RAADS VERORDENING NR . 521/77 LIMITATIEF IS EN DAT DE COMMISSIE IN DE GEVALLEN BEDOELD IN ARTIKEL 14 , LID 1 , VAN ' S RAADS VERORDENING NR . 516/77 VAN 14 MAART 1977 HOUDENDE EEN GEMEENSCHAPPELIJKE ORDENING DER MARKTEN IN DE SECTOR VAN OP BASIS VAN GROENTEN EN FRUIT VERWERKTE PRODUKTEN ( PB L 73 VAN 1977 , BLZ . 1 ) SLECHTS EEN VAN DE OP DEZE LIJST VOORKOMENDE VRIJWARINGSMAATREGELEN MAG NEMEN . DE COMMISSIE ZOU HAAR BEVOEGDHEID HEBBEN OVERSCHREDEN DOOR ALS VRIJWARINGSMAATREGEL EEN EXTRA BEDRAG VAN 175 ECU PER 100 KG NETTO IN TE VOEREN , TERWIJL VORENBEDOELDE LIJST ENERZIJDS SLECHTS VOORZIET IN ALGEHELE OF GEDEELTELIJKE STOPZETTING VAN DE AFGIFTE VAN CERTIFICATEN DAN WEL ALGEHELE OF GEDEELTELIJKE AFWIJZING VAN DE AANVRAGEN VAN CERTIFICATEN , EN ANDERZIJDS IN EEN STELSEL VAN MINIMUMPRIJZEN . 23 TE DEZE ZIJ ERAAN HERINNERD DAT , GELIJK DE COMMISSIE OPMERKT , HET HOF OP 13 MEI 1971 IN EEN ZAAK BETREFFENDE VRIJWARINGSMAATREGELEN VOOR DE INVOER VAN TAFELAPPELEN ( GEVOEGDE ZAKEN 41-44/70 , INTERNATIONAL FRUIT COMPANY , JURISPR . 1971 , BLZ . 411 , R . O . 65 ) HEEFT VERKLAARD , DAT ' ' NU DE COMMISSIE VRIJWARINGSMAATREGELEN KAN NEMEN , LEIDENDE TOT VOLLEDIGE STOPZETTING VAN DE INVOER UIT DERDE LANDEN , ZIJ A FORTIORI MINDER BEPERKENDE MAATREGELEN KAN VASTSTELLEN . ' ' 24 ZOALS BLIJKT UIT ARTIKEL 2 , LID 1 , VAN VERORDENING NR . 3429/80 , VOLGENS HETWELK ' ' DE AANVRAGEN VOOR INVOERCERTIFICATEN VOOR CHAMPIGNONCONSERVEN ZULLEN WORDEN INGEWILLIGD TOT 26 % VAN DE HOEVEELHEDEN , WAARVOOR GEDURENDE DE EERSTE ELF MAANDEN VAN 1980 INVOERCERTIFICATEN ZIJN AFGEGEVEN VOOR DE PRO DUKTEN UIT IEDER LEVERANCIERLAND IN DE LID-STAAT WAARIN HET INVOERCERTIFICAAT WORDT GEVRAAGD ' ' , HEEFT DE COMMISSIE IN CASU EEN VRIJWARINGSMAATREGEL GEKOZEN DIE IN WEZEN NEERKOMT OP EEN ' ' GEDEELTELIJKE STOPZETTING VAN DE AFGIFTE VAN CERTIFICATEN . ' ' 25 QUA OPZET VERTOONT DEZE MAATREGEL VEEL OVEREENKOMST MET DE MAATREGEL BEDOELD IN ARTIKEL 2 , LID 1 , SUB A , EERSTE STREEPJE , VAN VERORDENING NR . 521/77 , ERVAN AFGEZIEN DAT DE AFGIFTE VAN INVOERCERTIFICATEN MOGELIJK BLIJFT TEGEN BETALING VAN EEN EXTRA BEDRAG . DEZE LAATSTE MOGELIJKHEID IS STELLIG MINDER BEPERKEND DAN HET NIET AFGEVEN VAN CERTIFICATEN , OOK AL IS ZIJ , WEGENS DE HOOGTE VAN HET EXTRA BEDRAG , IN DE PRAKTIJK WELLICHT VAN WEINIG BELANG . 26 WUNSCHE BETOOGT DAT HET EXTRA BEDRAG IN IEDER GEVAL ONVERENIGBAAR IS MET LID 2 VAN ARTIKEL 13 VAN VERORDENING NR . 516/77 , LUIDENS HETWELK : ' ' BEHOUDENS ANDERSLUIDENDE BEPALINGEN VAN DEZE VERORDENING OF AFWIJKINGEN WAARTOE DE RAAD OP VOORSTEL VAN DE COMMISSIE MET GEKWALIFICEERDE MEERDERHEID VAN STEMMEN BESLUIT , ZIJN VERBODEN : - DE TOEPASSING VAN ENIG DOUANERECHT OF ENIGE HEFFING VAN GELIJKE WERKING , -DE TOEPASSING VAN ENIGE KWANTITATIEVE BEPERKING OF MAATREGEL VAN GELIJKE WERKING . ' ' HAARS INZIENS BEVAT ARTIKEL 14 , LID 1 , VAN DE VERORDENING GEEN ' ' ANDERSLUIDENDE BEPALING ' ' , DAAR HET ENKEL DE MOGELIJKHEID OPENT OM IN GEVAL VAN EEN VERSTORING VAN DE MARKT ' ' PASSENDE MAATREGELEN ' ' TE NEMEN . 27 ARTIKEL 2 VAN VERORDENING NR . 521/77 VOORZIET IN EEN ALGEHELE OF GEDEELTELIJKE STOPZETTING VAN DE INVOER , WAT NEERKOMT OP EEN KWANTITATIEVE BEPERKING . DERHALVE MOET WORDEN AANGENOMEN DAT ARTIKEL 14 VAN VERORDENING NR . 516/77 EEN ' ' ANDERSLUIDENDE BEPALING ' ' BEVAT MET BETREKKING TOT MAATREGELEN DIE IN KWANTITATIEVE BEPERKINGEN KUNNEN BESTAAN . HETZELFDE MOET DAN OOK GELDEN VOOR DE TOEPASSING VAN EEN HEFFING VAN GELIJKE WERKING ALS EEN DOUANERECHT , WANNEER EEN DERGELIJKE HEFFING DOOR DE COMMISSIE GELDIG KAN WORDEN VASTGESTELD ALS ONDERDEEL VAN EEN VRIJWARINGSMAATREGEL . 28 UIT HET VOORGAANDE VOLGT , DAT DE COMMISSIE BEVOEGD WAS OM ALS VRIJWARINGSMAATREGEL IN DE ZIN VAN VERORDENING NR . 521/77 EEN EXTRA BEDRAG IN TE STELLEN . 29 MITSDIEN MOET WORDEN GECONCLUDEERD , DAT BIJ ONDERZOEK VAN DE AAN HET HOF GESTELDE VRAAG NIET IS GEBLEKEN VAN FEITEN OF OMSTANDIGHEDEN DIE DE GELDIGHEID VAN VERORDENING NR . 3429/80 VAN DE COMMISSIE ZOUDEN KUNNEN AANTASTEN . Beslissing inzake de kosten KOSTEN 30 DE KOSTEN DOOR DE COMMISSIE WEGENS INDIENING HARER OPMERKINGEN BIJ HET HOF GEMAAKT , KUNNEN NIET VOOR VERGOEDING IN AANMERKING KOMEN . TEN AANZIEN VAN DE PARTIJEN IN HET HOOFDGEDING IS DE PROCEDURE ALS EEN ALDAAR GEREZEN INCIDENT TE BESCHOUWEN , ZODAT DE NATIONALE RECHTERLIJKE INSTANTIE OVER DE KOSTEN HEEFT TE BESLISSEN . Dictum HET HOF VAN JUSTITIE ( EERSTE KAMER ), UITSPRAAK DOENDE OP DE DOOR HET VERWALTUNGSGERICHT FRANKFURT BIJ BESCHIKKING VAN 25 NOVEMBER 1982 GESTELDE VRAAG , VERKLAART VOOR RECHT : BIJ ONDERZOEK VAN DE AAN HET HOF GESTELDE VRAAG IS NIET GEBLEKEN VAN FEITEN OF OMSTANDIGHEDEN DIE DE GELDIGHEID VAN VERORDENING NR . 3429/80 VAN DE COMMISSIE ZOUDEN KUNNEN AANTASTEN .

62006TJ0135

ro

Cerere de anulare a articolului 2 din Regulamentul (CE) nr. 881/2002 al Consiliului din 27 mai 2002 de instituire a unor măsuri restrictive specifice împotriva anumitor persoane și entități care au legătură cu Osama ben Laden, cu rețeaua Al‑Qaida și cu talibanii și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 467/2001 al Consiliului privind interzicerea exportului anumitor mărfuri și anumitor servicii în Afganistan, care consolidează interdicția zborurilor și extinde înghețarea fondurilor și a altor resurse financiare decise împotriva talibanilor din Afganistan (JO L 139, p. 9, Ediție specială, 18/vol. 1, p. 189), astfel cum a fost modificat pentru a 63‑a oară prin Regulamentul (CE) nr. 246/2006 al Comisiei din 10 februarie 2006 (JO L 40, p. 13, Ediție specială, 18/vol. 4, p. 182), prin care numele reclamanților au fost introduse în anexa I la Regulamentul nr. 881/2002 Dispozitivul 1) Conexează cauzele T‑135/06-T‑138/06 în vederea pronunțării hotărârii. 2) Anulează articolul 2 din Regulamentul (CE) nr. 881/2002 al Consiliului din 27 mai 2002 de instituire a unor măsuri restrictive specifice împotriva anumitor persoane și entități care au legătură cu Osama ben Laden, cu rețeaua Al‑Qaida și cu talibanii și de abrogare a Regulamentului (CE) nr. 467/2001 al Consiliului privind interzicerea exportului anumitor mărfuri și anumitor servicii în Afganistan, care consolidează interdicția zborurilor și extinde înghețarea fondurilor și a altor resurse financiare decise împotriva talibanilor din Afganistan, astfel cum a fost modificat pentru a 63‑a oară prin Regulamentul (CE) nr. 246/2006 al Comisiei din 10 februarie 2006, în măsura în care îi privește pe reclamanți, domnii Al‑Bashir Mohammed Al‑Faqih, Taher Nasuf și Ghunia Abdrabbah și societatea Sanabel Relief Agency Ltd. 3) Obligă Consiliul Uniunii Europene să suporte, pe lângă propriile cheltuieli de judecată, cheltuielile de judecată efectuate de reclamanți, precum și sumele avansate de casieria Tribunalului cu titlu de asistență judiciară. 4) Regatul Unit al Marii Britanii și Irlandei de Nord și Comisia Europeană suportă propriile cheltuieli de judecată.

61995CJ0292

it

Motivazione della sentenza 1 Con ricorso depositato nella cancelleria della Corte il 1_ settembre 1995 il Regno di Spagna ha chiesto, ai sensi dell'art. 173 del Trattato CE, l'annullamento della decisione della Commissione, comunicata con lettera 6 luglio 1995, con cui è stata disposta la proroga, con effetto retroattivo al 1_ gennaio 1995, della decisione della Commissione medesima 23 dicembre 1992 che a sua volta aveva prorogato la validità della disciplina comunitaria degli aiuti di Stato nel settore automobilistico. La decisione impugnata è stata oggetto della comunicazione 95/C 284/03, pubblicata nella Gazzetta ufficiale delle Comunità europee (GU 1995, C 284, pag. 3). 2 Con lettera 31 dicembre 1988 la Commissione rendeva noto al governo spagnolo che, nel corso della riunione del 22 dicembre 1988, essa aveva fissato i criteri di attuazione della disciplina generale comunitaria degli aiuti di Stato nel settore automobilistico, disciplina istituita con la decisione della Commissione medesima 19 luglio 1988 e basata sull'art. 93, n. 1, del Trattato CEE. Tali criteri erano indicati in un documento allegato alla lettera che, a parere della Commissione, teneva conto delle principali osservazioni formulate dai rappresentanti degli Stati membri nel corso di una riunione multilaterale svoltasi il 27 ottobre 1988. La Commissione chiedeva al governo spagnolo di informarla dell'accettazione di tale disciplina entro il termine di un mese. 3 La disciplina era oggetto della comunicazione 89/C 123/03, pubblicata nella Gazzetta ufficiale delle Comunità europee (GU 1989, C 123, pag. 3). Essa prevedeva, al punto 2.2, l'obbligo per gli Stati membri di notificare le singole categorie di aiuti nonché di comunicare alla Commissione una relazione annuale contenente informazioni su tutti gli aiuti concessi, ivi compresi quelli non soggetti all'obbligo di notificazione preventiva. 4 Il punto 2.5 della comunicazione stabiliva che la disciplina sarebbe entrata in vigore il 1_ gennaio 1989, che la sua validità sarebbe stata di due anni e che, al termine di tale periodo, la Commissione ne avrebbe riesaminato l'utilità e la portata. 5 Nelle more dell'accettazione da parte di tutti gli Stati membri, l'attuazione della disciplina veniva differita sino alla fine del primo semestre del 1989 per quanto riguarda dieci Stati, sino al gennaio del 1990 per il Regno di Spagna e sino al maggio dello stesso anno per la Germania. Con lettera 5 febbraio 1990 il governo spagnolo aveva infatti accettato l'applicazione della disciplina nel Regno di Spagna solamente a decorrere dal 1_ gennaio 1990. 6 Con lettera 31 dicembre 1990 la Commissione informava il governo spagnolo del fatto di aver proceduto al riesame dell'utilità e della portata della disciplina e del fatto che, in considerazione della situazione dell'industria automobilistica comunitaria, riteneva necessario disporne la proroga. 7 La decisione della Commissione di prorogare la disciplina era oggetto della comunicazione 91/C 81/05, pubblicata nella Gazzetta ufficiale delle Comunità europee (GU 1991, C 81, pag. 4). 8 Il quinto comma della detta decisione così recita: «Trascorsi due anni, la disciplina sarà riesaminata dalla Commissione. Le eventuali modifiche (o l'eventuale revoca della disciplina) sono competenza della Commissione, che decide previa consultazione degli Stati membri». 9 Con lettera 27 gennaio 1993 la Commissione ricordava anzitutto al governo spagnolo di aver deciso, nel dicembre 1990, di prorogare la validità della disciplina senza limiti di durata, ancorché si fosse impegnata a procedere, dopo due anni, al suo riesame e, eventualmente, alla sua modifica o abrogazione, previa consultazione degli Stati membri. La Commissione faceva inoltre presente che, conformemente all'impegno assunto nella lettera 31 dicembre 1990, aveva proceduto a tale esame con gli Stati membri nel corso di una riunione multilaterale svoltasi l'8 dicembre 1992 nel corso della quale la stragrande maggioranza degli Stati membri aveva espresso la propria soddisfazione in merito all'attuazione della disciplina nonché il desiderio che la stessa fosse mantenuta nel corso degli anni successivi. La Commissione informava infine il governo spagnolo di aver conseguentemente deciso, in data 23 dicembre 1992, di non procedere alla modifica della disciplina, aggiungendo che essa sarebbe rimasta valida «sino alla prossima revisione attuata dalla Commissione». 10 Tale decisione della Commissione era oggetto della comunicazione 93/C 36/06, pubblicata nella Gazzetta ufficiale delle Comunità europee (GU 1993, C 36, pag. 17). 11 Considerato che, con decisione 23 dicembre 1992, la Commissione aveva prorogato sine die la validità della disciplina, modificandone quindi la natura, senza consultare gli Stati membri né tanto meno ottenere il loro consenso, in violazione in particolare dell'art. 93, n. 1, del Trattato, il Regno di Spagna chiedeva, con atto depositato dinanzi alla Corte il 5 aprile 1993, l'annullamento della decisione medesima. 12 Nella sentenza 29 giugno 1995, causa C-135/93, Spagna/Commissione (Racc. pag. I-1651), la Corte dichiarava anzitutto che l'art. 93, n. 1, del Trattato, sulla base del quale era stata emanata la disciplina, pone a carico della Commissione e degli Stati membri un obbligo di cooperazione regolare e periodico, al quale né la Commissione né uno Stato membro possono sottrarsi per un periodo indefinito in base all'unilaterale volontà dell'uno o dell'altro (punto 24). 13 Nella stessa sentenza la Corte affermava inoltre che: - subordinando l'attuazione della disciplina all'accettazione degli Stati membri e prevedendo un periodo di validità di due anni, alla scadenza del quale la Commissione doveva procedere al riesame della sua utilità e della sua portata, la disciplina iniziale teneva pienamente conto dell'obbligo di cooperazione regolare e periodico imposto dall'art. 93, n. 1, del Trattato alla Commissione ed agli Stati membri (punto 26); - prevedendo che un nuovo riesame avrebbe avuto luogo dopo due anni di applicazione della decisione di proroga del 1990, la Commissione aveva inteso rinnovare la disciplina stessa, malgrado una formulazione leggermente diversa, per un nuovo periodo di due anni, alla scadenza del quale avrebbe dovuto essere emanata una nuova decisione in ordine al suo mantenimento ovvero alla sua modifica o abrogazione (punto 27); - la decisione 23 dicembre 1992 doveva essere interpretata nel senso che essa aveva prorogato la disciplina solamente sino al suo successivo riesame che, al pari di quelli precedenti, doveva aver luogo alla scadenza di un nuovo periodo di vigenza di due anni (punto 39). 14 Considerato che i motivi dedotti dal Regno di Spagna avverso la decisione della Commissione 23 dicembre 1992 di prorogare la validità della disciplina sino a quando tale istituzione avesse proceduto alla sua revisione erano pertanto fondati sulla premessa erronea secondo cui tale decisione avrebbe modificato la durata della disciplina medesima prorogandone la durata per un periodo indefinito, la Corte respingeva il ricorso. Atteso, tuttavia, che la tesi giuridica difesa dal Regno di Spagna era stata sostanzialmente accolta in parte, la Corte disponeva la compensazione delle spese. 15 Il giorno successivo alla pronuncia della detta sentenza, vale a dire il 30 giugno 1995, la Commissione inviava agli Stati membri una lettera in cui rilevava come dalla decisione medesima emergesse che, con la decisione 23 dicembre 1992, essa aveva prorogato la validità della disciplina solamente sino al suo successivo riesame, vale a dire al 31 dicembre 1994. La Commissione esprimeva, inoltre, il proprio intendimento di sottoporre alla successiva riunione multilaterale degli Stati membri, convocata per il 4 luglio seguente, una serie di provvedimenti diretti, da un lato, a disciplinare per il futuro gli aiuti nel settore automobilistico e, dall'altro, a regolamentare in via transitoria la situazione a decorrere dal 31 dicembre 1994. Il 3 luglio 1995 la Commissione faceva pervenire agli Stati membri una comunicazione, redatta in lingua inglese, destinata ad essere oggetto delle consultazioni nell'ambito della riunione multilaterale e intitolata «Community Framework on State aids to the Motor Vehicle Industry - Follow-up to the judgment of the Court of Justice of 29 June 1995». Le altre versioni linguistiche del documento medesimo, in particolare la versione spagnola, venivano trasmesse alle delegazioni all'inizio della riunione multilaterale del 4 luglio 1995. 16 In tale comunicazione la Commissione rilevava, in limine, come dalla menzionata sentenza Spagna/Commissione emergesse che la validità della disciplina era cessata il 1_ gennaio 1995 e che la lacuna giuridica conseguentemente creatasi aveva implicazioni gravi, sia sul piano politico sia giuridico, con riguardo all'applicazione da parte della Commissione delle norme del Trattato in materia di aiuti di Stato nel settore, particolarmente delicato, dell'industria automobilistica. Al fine di porre rimedio a tale situazione la Commissione proponeva la reintroduzione della disciplina in conformità dell'art. 93, n. 1, del Trattato, adottando inoltre provvedimenti transitori diretti a garantire l'applicazione effettiva ed ininterrotta del controllo degli aiuti di Stato previsto dalla disciplina stessa. 17 Con lettera 6 luglio 1995 la Commissione informava il governo spagnolo di aver deciso, nell'interesse comunitario, di prorogare la decisione 23 dicembre 1992, con effetto retroattivo a partire dal 1_ gennaio 1995, in modo da non produrre soluzione di continuità nell'applicazione della disciplina. La Commissione precisava che tale proroga presentava carattere provvisorio e che avrebbe trovato applicazione solamente sino all'esaurimento della procedura di cui all'art. 93, n. 1, del Trattato, che essa aveva deciso di avviare simultaneamente (seguita, eventualmente, dalle procedure ai sensi dell'art. 93, n. 2) e, al massimo, per la durata di un anno, vale a dire sino al 31 dicembre 1995. La Commissione faceva presente che la propria decisione era giustificata da un interesse comunitario inderogabile, vale a dire il mantenimento di una concorrenza non falsata nel settore dell'automobile, ed era diretta ad evitare effetti contrari all'interesse comune e irreversibili per la struttura del mercato nel settore di cui trattasi. 18 La Commissione precisava, poi, che il provvedimento da essa adottato costituiva una semplice proroga, in applicazione dell'art. 93, n. 1, del Trattato, per una durata limitata, della disciplina iniziale già accettata dagli Stati membri. Essa ricordava che tale provvedimento era stato presentato agli Stati membri in occasione della riunione multilaterale del 4 luglio 1995 e che, conseguentemente, in base agli obblighi di cooperazione risultanti dal Trattato, in particolare dall'art. 5 di quest'ultimo, la decisione vincolava gli Stati membri ad astenersi dal concedere aiuti nel settore automobilistico senza notificarli preventivamente alla Commissione ovvero senza attendere la decisione finale della stessa ai sensi delle norme fissate nella disciplina. 19 Nella stessa lettera 6 luglio 1995 la Commissione precisava infine i motivi per i quali essa riteneva che l'applicazione retroattiva della propria decisione al 1_ gennaio 1995 fosse legittima. Anzitutto, il fatto che la menzionata sentenza Commissione/Spagna fosse stata pronunciata successivamente alla data in cui avrebbe dovuto aver luogo il riesame della disciplina costituirebbe una circostanza eccezionale che, secondo la giurisprudenza della Corte, può giustificare, in presenza di talune condizioni, la fissazione dell'entrata in vigore di un atto comunitario ad una data anteriore rispetto a quella della sua emanazione. Inoltre, l'obiettivo del mantenimento di una concorrenza non falsata nel settore automobilistico avrebbe potuto essere raggiunto unicamente mediante il mantenimento, senza soluzione di continuità, delle norme in materia di notificazione contenute nella disciplina, le sole, a suo dire, in grado di impedire gli effetti irreversibili che deriverebbero dalla concessione di aiuti senza previa valutazione del loro impatto settoriale in un mercato particolarmente sensibile in cui sussisterebbe un'estrema necessità di investimenti, malgrado l'attuale eccesso di capacità di produzione. Infine, la presunzione di validità di cui avrebbe goduto la decisione della Commissione 23 dicembre 1992 avrebbe impedito il sorgere di un legittimo affidamento in capo agli interessati; gli Stati membri e le imprese avrebbero peraltro ritenuto che la disciplina fosse applicabile. 20 A sostegno del ricorso proposto avverso tale decisione, il Regno di Spagna fa valere, in primo luogo, l'impossibilità giuridica di prorogare un atto giuridico avente un termine di validità già scaduto. 21 In secondo luogo, viene dedotto un motivo, articolato in due capi, relativo alla violazione dell'art. 93, n. 1, del Trattato. 22 Anzitutto, le consultazioni che la Commissione sostiene di aver avviato nell'ambito della riunione multilaterale del 4 luglio 1995 si sarebbero svolte in condizioni tali da non poter soddisfare l'obbligo di cooperazione regolare e periodico risultante dalla detta disposizione a termini della menzionata sentenza Spagna/Commissione. 23 D'altro canto, in considerazione del fatto che il termine di validità della disciplina fissato dalla decisione 23 dicembre 1992 era scaduto, così come confermato dalla detta sentenza, la sua reintroduzione avrebbe presentato carattere novativo e avrebbe dovuto essere deliberata secondo la procedura prevista per l'emanazione di una disciplina quale «opportuna misura» ai sensi dell'art. 93, n. 1, che presuppone il consenso degli Stati membri. 24 Il Regno di Spagna contesta, in terzo luogo, che le circostanze eccezionali risultanti dalla menzionata sentenza Spagna/Commissione, fatta valere dalla Commissione, siano tali da giustificare l'efficacia retroattiva attribuita da quest'ultima alla decisione impugnata. 25 A fronte di tali motivi, la Commissione fa valere che l'obiettivo della decisione impugnata consisteva unicamente nel colmare, con urgenza ed a titolo provvisorio, sempre nel rispetto dello spirito dell'art. 93, n. 1, del Trattato, la lacuna giuridica creatasi a seguito della citata sentenza Spagna/Commissione. La Commissione ritiene che, in considerazione della necessità imperativa di colmare tale lacuna, essa potesse legittimamente emanare la decisione impugnata senza ricorrere alla normale procedura di emanazione di una disciplina, che prevede una proposta da parte sua, una riunione multilaterale con gli Stati membri ed il consenso dei medesimi. 26 La Commissione ricorda, infine, le considerazioni già richiamate nella decisione impugnata a giustificazione dell'efficacia retroattiva da essa attribuita a quest'ultima. 27 Al fine di potersi pronunciare sulla fondatezza dei motivi dedotti dal Regno di Spagna, occorre operare una distinzione tra quelli relativi alla procedura seguita dalla Commissione nell'emanazione della decisione impugnata e quelli dedotti per contestare l'efficacia retroattiva della decisione stessa. 28 Nell'ambito dei motivi relativi alla procedura, occorre esaminare congiuntamente il primo motivo ed il secondo capo del secondo motivo, con i quali il Regno di Spagna sostiene sostanzialmente che la proroga retroattiva della disciplina equivale alla sua reintroduzione, vale a dire all'emanazione di una nuova disciplina avente il medesimo contenuto di quella già giunta a scadenza e che avrebbe dovuto essere quindi decisa con il consenso degli Stati membri. 29 Tale argomento merita di essere accolto. 30 Infatti, in assenza di proroga, la disciplina cessa di esistere alla data di scadenza prevista, di modo che una decisione di proroga emanata, come nella specie, dopo la scadenza della durata di validità della decisione che essa provvede a prorogare rappresenta una modifica della situazione giuridica esistente e deve essere, quindi, emanata secondo la stessa procedura prevista per l'emanazione della decisione istitutiva della disciplina iniziale o di una decisione che vi apporti modifiche. 31 Nel corso del procedimento dinanzi alla Corte, la Commissione stessa ha peraltro riconosciuto che la propria decisione avrebbe dovuto essere normalmente emanata secondo la procedura di adozione di una nuova disciplina, che implica il consenso degli Stati membri. 32 Vero è che la Commissione sostiene che, in considerazione delle circostanze eccezionali determinate dalla menzionata sentenza Spagna/Commissione e alla luce della necessità inderogabile, da un lato, di mantenere una concorrenza non falsata nel settore automobilistico e, dall'altro, di evitare effetti contrari all'interesse comune e irreversibili per la struttura del mercato nel settore interessato, essa poteva esimersi, nella specie, dall'ottenere il consenso degli Stati membri. 33 Tuttavia, sono proprio considerazioni del genere che la Commissione è parimenti obbligata a prendere in considerazione qualora decida di istituire una disciplina secondo la procedura normalmente applicabile, che implica, come essa riconosce, il consenso degli Stati membri. 34 Di conseguenza, si deve ritenere, in conclusione, che le circostanze eccezionali invocate dalla Commissione, quand'anche consentissero di giustificare l'efficacia retroattiva della decisione impugnata, non potevano esimere la Commissione stessa dall'ottenere il consenso degli Stati membri ai fini dell'emanazione di tale decisione. 35 Dalle considerazioni che precedono risulta che i motivi relativi all'obbligo, per la Commissione, di ottenere il consenso degli Stati membri ai fini dell'emanazione della decisione impugnata sono fondati. La decisione dev'essere quindi annullata senza che occorra procedere all'esame degli altri motivi di ricorso. Decisione relativa alle spese Sulle spese 36 A termini dell'art. 69, n. 2, del regolamento di procedura, la parte soccombente è condannata alle spese se ne è stata fatta domanda. Poiché la Commissione è rimasta soccombente, essa deve essere condannata alle spese. Dispositivo Per questi motivi, LA CORTE (Sesta Sezione) dichiara e statuisce: 1) La decisione della Commissione, comunicata con lettera 6 luglio 1995, di prorogare, con effetto retroattivo al 1_ gennaio 1995, la decisione della Commissione 23 dicembre 1992 che a sua volta aveva prorogato la validità della disciplina comunitaria degli aiuti di Stato nel settore automobilistico è annullata. 2) La Commissione è condannata alle spese.

62004CJ0064

fi

Euroopan yhteisöjen komissio vaatii kanteellaan yhteisöjen tuomioistuinta toteamaan, että Ison-Britannian ja Pohjois-Irlannin yhdistynyt kuningaskunta on jättänyt noudattamatta yhteisön järjestelmän perustamisesta kalastuslisensseihin sisällytettäviä vähimmäistietoja koskevien sääntöjen vahvistamiseksi 20.12.1993 annetun neuvoston asetuksen (EY) N:o 3690/93 (EYVL L 341, s. 93) 5 artiklan mukaiset velvoitteensa, koska se ei ole peruuttanut Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten kalastuslisenssejä sen jälkeen, kun ne siirrettiin pysyvästi Argentiinaan. Asiaa koskevat oikeussäännöt Euroopan talousyhteisön ja Argentiinan tasavallan välisiä merikalastussuhteita koskeva sopimus on hyväksytty yhteisön nimissä 28.9.1993 annetulla neuvoston asetuksella (ETY) N:o 3447/93 (EYVL L 318, s. 1; jäljempänä kalastussopimus). Kalastussopimuksen yhdeksännessä perustelukappaleessa todetaan, että sen osapuolet ovat ”vakuuttuneita siitä, että tällä kalastusalalle uudella yhteistyön muodolla varmistetaan pääsy uusiin kalastusmahdollisuuksiin, edistetään Argentiinan laivaston uudistamiseen ja muuttamiseen ja yhteisön laivaston rakenneuudistukseen tähtääviä tavoitteita ja suositaan kalavarojen pitkäaikaista järkiperäistä hyväksikäyttöä”. Kalastussopimuksen 5 artiklan 1 ja 3 kohdassa määrätään seuraavaa: ”1. Sopimuspuolet laativat edellytykset yritysten, joiden pääoma on peräisin yhdestä tai useammasta yhteisön jäsenvaltiosta, sijoittautumiselle Argentiinaan ja yhteisyritysten ja väliaikaisten yhteisyritysten, joihin kuuluu argentiinalaisia ja yhteisön laivanvarustajia ja joiden tarkoituksena on Argentiinan kalavarojen yhteinen hyväksikäyttö ja tarvittaessa jalostus, perustamiselle kalastusalalla pöytäkirjassa N:o 1 ja liitteissä I ja II laadittujen edellytysten mukaisesti. – – 3. Yhteisö suosii laivastonsa rakenneuudistuspolitiikan yhteydessä yhteisön alusten sisällyttämistä Argentiinassa perustettuihin tai perustettaviin yrityksiin. Tätä tarkoitusta varten Argentiina suosii kalastukseen liittyvän teknologisen uudistuspolitiikkansa yhteydessä voimassa olevien kalastuslupien siirtämistä ja myöntää uusia, tämän sopimuksen perusteella myönnettäviä lupia.” Yhteisön kalastus‑ ja vesiviljelyjärjestelmän perustamisesta 20.12.1992 annetun neuvoston asetuksen (ETY) N:o 3760/92 (EYVL L 389, s. 1) 5 artiklassa säädettiin seuraavaa: ”1. Neuvosto päättää perustamissopimuksen 43 artiklassa määrätyn menettelyn mukaisesti 31 joulukuuta 1993 mennessä viimeistään 1 tammikuuta 1995 voimaan tulevasta yhteisön järjestelmästä, jossa määrätään säännöt jäsenvaltioiden tulevaisuudessa myöntämissä ja hoitamissa kalastuslisensseissä ilmoitettavista vähimmäistiedoista. Jäsenvaltioiden on yhteisön järjestelmän voimaantulopäivästä lähtien otettava käyttöön kansalliset kalastuslisenssijärjestelmät. Jollei toisin säädetä, kaikilla yhteisön kalastusaluksilla on oltava aluskohtainen kalastuslisenssi. Kyseisten järjestelyjen soveltaminen ei rajoita minkään yhteisön tasolla mahdollisesti olemassa olevan erityisjärjestelmän tai nykyisten ja tulevien kansainvälisten sopimusten edellyttämien erityisjärjestelmien soveltamista. 2.      Lisenssijärjestelmiä sovelletaan kaikkiin yhteisön kalastusaluksiin, jotka toimivat yhteisön kalastusvyöhykkeellä, kolmansien maiden vesillä tai avomerellä. Vähimmäistietoja koskevia yhteisön vaatimuksia sovelletaan samaten kolmansien maiden kalastusaluksiin, jotka kalastavat yhteisön kalastusvyöhykkeellä kansainvälisissä sopimuksissa määrätyissä tapauksissa.” Asetuksen N:o 3760/92 11 artiklassa säädettiin seuraavaa: ”Neuvosto vahvistaa I osaston osalta, useaksi vuodeksi kerrallaan ja ensimmäisen kerran viimeistään 1 tammikuuta 1994, perustamissopimuksen 43 artiklassa määrätyn menettelyn mukaisesti tavoitteet ja yksityiskohtaiset säännöt, joilla pyritään saamaan aikaan yhteisön kalatalousalaa koskeva rakenneuudistus kestävän tasapainon saavuttamiseksi kalavarojen ja niiden hyväksikäytön välillä. Tämä rakenneuudistus ottaa tapauskohtaisesti huomioon mahdolliset taloudelliset ja yhteiskunnalliset seuraukset sekä eri kalastusalueiden erityispiirteet.” Asetuksen N:o 3690/93 kolmannen perustelukappaleen mukaan ”yhteisön järjestelmän on vahvistettava niitä vähimmäistietoja, jotka on sisällytettävä jokaisen jonkin jäsenvaltion lipun alla purjehtivan kalastusaluksen kalastuslisenssiin, koskevat säännöt”. Kyseisen asetuksen 1 artiklassa säädetään seuraavaa: ”1.       Perustetaan asetuksen (ETY) N:o 3760/92 5 artiklassa tarkoitettu yhteisön järjestelmä kalastuslisensseihin sisällytettäviä vähimmäistietoja koskevista säännöistä. 2.       Kaikilla yhteisön kalastusaluksilla on oltava alukseen liittyvä kalastuslisenssi. 3.       Kalastuslisenssiä on jatkuvasti säilytettävä aluksella. 4.       Kalastusaluksia kielletään pyytämästä ja pitämästä aluksella, jälleenlaivaamasta tai purkamasta aluksesta kalaa silloin, kun alukselle ei ole myönnetty kalastuslisenssiä, tai silloin, kun lisenssi on peruutettu tai keskeytetty.” Asetuksen N:o 3690/93 3 artiklassa säädetään seuraavaa: ”Lippuvaltiona olevan jäsenvaltion on hoidettava kalastuslisenssejä ja myönnettävä ne lippunsa alla purjehtiville kalastusaluksille noudattaen asetuksen (ETY) N:o 3760/92 11 artiklassa annettuja säännöksiä.” Asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa säädetään seuraavaa: ”Lippuvaltiona olevan jäsenvaltion on keskeytettävä määräajaksi tai kokonaan kalastuslisenssit niiltä aluksilta, jotka väliaikaisesti poistetaan käytöstä, ja peruutettava kalastuslisenssit niiltä aluksilta, jotka ovat lopettaneet kalastustoiminnan lopullisesti.” Yhteisön kalastus‑ ja vesiviljelyalaa sekä niiden tuotteiden jalostusta ja kaupan pitämistä koskevien rakenteellisten tukitoimenpiteiden perusteista ja edellytyksistä 21.12.1993 annetun neuvoston asetuksen (EY) N:o 3699/93 (EYVL L 346, s. 1) 8 artiklan 1 ja 2 kohdassa säädettiin seuraavaa: ”1. Jäsenvaltioiden on toteutettava pyyntiponnistuksen säätelytoimenpiteitä, jotta vähintään 5 artiklassa tarkoitettujen monivuotisten ohjausohjelmien tavoitteet saavutetaan. Jäsenvaltioiden on tarvittaessa toteutettava toimenpiteitä kalastusalusten poistamiseksi pysyvästi kalastuskäytöstä tai niiden kalastustoiminnan rajoittamiseksi. 2.      Toimenpiteisiin alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta voi erityisesti kuulua: –        romuttaminen, –        siirtäminen pysyvästi kolmanteen maahan, edellyttäen, että kyseisen siirron ei voida olettaa olevan kansainvälisen oikeuden vastainen tai vaikuttavan vahingollisesti kalavarojen säilyttämiseen ja hoitoon, –        kalastusaluksen siirtäminen pysyvästi muuhun kuin kalastuskäyttöön yhteisön vesillä. – – Jäsenvaltioiden on varmistettava, että alukset, joita nämä toimenpiteet koskevat, poistetaan kalastusalusrekistereistä ja yhteisön kalastusalusluettelosta. Niiden on lisäksi varmistettava, että poistetut alukset suljetaan pysyvästi pois kalastuskäytöstä yhteisön vesillä.” Asetuksen N:o 3699/93 9 artiklan 1 kohdassa säädettiin seuraavaa: ”Jäsenvaltiot voivat toteuttaa toimenpiteitä kalastustoiminnan uudelleensuuntautumisen edistämiseksi kannustamalla tilapäisten yhteisyritysten ja/tai yhteisyritysten perustamista.” Asetus N:o 3699/93 on kumottu yhteisön kalastus‑ ja vesiviljelyalaa sekä niiden tuotteiden jalostusta ja kaupan pitämistä koskevien rakenteellisten tukitoimenpiteiden perusteista ja edellytyksistä 3.11.1998 annetun neuvoston asetuksen (EY) N:o 2468/98 (EYVL L 312, s. 19) 20 artiklan ensimmäisellä kohdalla; tämän asetuksen 8 artiklan 1 ja 2 kohta sekä 9 artiklan 1 kohta ovat sanamuodoiltaan samanlaisia kuin asetuksen N:o 3699/93 vastaavat säännökset. Tosiseikat ja oikeudenkäyntiä edeltänyt menettely Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑nimiset, Yhdistyneen kuningaskunnan lipun alla purjehtivat ja tuossa jäsenvaltiossa rekisteröidyt alukset siirrettiin Argentiinaan kalastussopimuksen nojalla. Tämä siirtäminen liittyi yhteisön ja Argentiinan laivanvarustajien yhteisyrityksen perustamiseen. Kyseiset alukset poistettiin Yhdistyneen kuningaskunnan kalastusalusrekisteristä marraskuussa 1996 ja heinäkuussa 1997 ja ne kirjattiin Argentiinan kalastusalusrekisteriin. Komissio havaitsi, että Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑aluksiin liittyviä kalastuslisenssejä oli käytetty muissa aluksissa. Komissio ilmoitti 19.4.2001 päivätyllä kirjeellä Yhdistyneelle kuningaskunnalle, että kalastuslisenssien uudelleenkäyttö oli ristiriidassa asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan perusteella toimivaltaisille viranomaisille kuuluvan velvollisuuden kanssa, jonka mukaan ne pitää peruuttaa aluksilta, jotka ovat lopettaneet kalastustoiminnan lopullisesti. Lisäksi tuossa kirjeessä kehotettiin tätä jäsenvaltiota EY 226 artiklan ensimmäisen kohdan mukaisesti esittämään väitettyä jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämistä koskevat huomautuksensa. Koska komissio ei saanut vastausta, se osoitti 16.1.2003 Yhdistyneelle kuningaskunnalle perustellun lausunnon, jossa se yhtäältä toisti virallisessa huomautuksessa esittämänsä lausumat ja toisaalta kehotti tätä jäsenvaltiota kahden kuukauden kuluessa tämän perustellun lausunnon vastaanottamisesta noudattamaan velvollisuuksiaan. Yhdistynyt kuningaskunta esitti 20.3.2003 päivätyssä perusteltuun lausuntoon antamassaan vastauksessa useita väitteitä. Ensinnäkin se väitti, että Yhdistyneen kuningaskunnan viranomaiset katsoivat, että niiden velvollisuuksiin kuului ainoastaan poistaa Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alukset kansallisesta kalastusalusrekisteristä eikä peruuttaa niihin liittyviä kalastuslisenssejä. Sitten se väitti, että komissio oli vahvistanut kalastuslisenssien peruuttamisvaatimuksen vasta sen jälkeen, kun kyseisten alusten omistajat olivat tehneet sitovat sopimukset, jotka velvoittivat ne siirtämään viimeksi mainitut ulkopuolisille. Lopuksi se katsoi, että kyseisten viranomaisten asenne oli ymmärrettävissä ja että käyttöön oli otettu menettelyjä, joilla pyrittiin estämään tämänkaltainen kalastuslisenssien siirtäminen vastaisuudessa. Koska komissio ei ollut tyytyväinen näihin selityksiin, se päätti nostaa nyt käsiteltävänä olevan kanteen. Kanne Asianosaisten lausumat Komission mielestä lippuvaltiona olevan jäsenvaltion on asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan perusteella peruutettava kalastuslisenssit niiltä aluksilta, jotka ovat lopettaneet kalastustoiminnan lopullisesti. Komissio väittää, että tätä kalastuslisenssien peruuttamisvelvollisuutta on tulkittava siten, ettei tällaisen peruuttamisen vuoksi vapautuvaa kalastuskapasiteettia saada käyttää uudelleen myönnettäessä uusia lisenssejä muille aluksille, sillä tällainen uudelleen käyttäminen olisi vastoin asetuksen N:o 2468/98 8 artiklan 1 kohdan ensimmäistä alakohtaa, jonka mukaan jäsenvaltioiden on toteutettava pyyntiponnistuksen säätelytoimenpiteitä, jotta vähintään monivuotisten ohjausohjelmien tavoitteet saavutetaan. Jos yhteisö sallisi kolmansille valtioille lopullisesti siirrettyihin aluksiin liittyvien lisenssien tällaisen uudelleen käyttämisen, kalastuslaivaston pienentämistä koskevaa tavoitetta ei saavutettaisi. Näin olisi siitä huolimatta, että lopullinen siirtäminen tapahtuisi yhteisyrityksen perustamisen yhteydessä. Yhdistynyt kuningaskunta toteaa, että asetuksen N:o 2468/98 8 artiklassa ei mainita kalastuslisenssejä. Koska tuo asetus on lisäksi annettu vasta tämän riidan taustalla olleiden tapahtumien jälkeen, se ei voi vaikuttaa niihin velvollisuuksiin, jotka Yhdistyneellä kuningaskunnalla oli niiden tapahtumisajankohtana. Lisäksi Yhdistynyt kuningaskunta väittää, että asetuksen N:o 3690/93 5 artiklaan perustuva kalastuslisenssien peruuttamisvelvollisuus on voinut olla tosiasiallinen vain siitä ajankohdasta lukien, jona komissio antoi suostumuksensa siihen, että kyseiset alukset luovutetaan yhteisyritykselle, ja jona tämä päätös annettiin sille tiedoksi. Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten omistajat olivat tässä tapauksessa myyneet niihin liittyvät lisenssit ennen kuin komission päätös, jolla se hyväksyi hankkeen, joka koski näiden alusten luovuttamista yhteisyritykselle, oli annettu tiedoksi kyseiselle jäsenvaltiolle. Koska nuo omistajat eivät enää olleet kyseisten lisenssien haltijoita, Yhdistynyt kuningaskunta ei siis ollut laiminlyönyt yhtäkään sille mainitun 5 artiklan nojalla kuuluvista velvollisuuksista. Tässä asiassa tapahtunut todellinen ”virhe” oli Yhdistyneen kuningaskunnan mukaan se, että Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten omistajat saivat varoja, jotka olivat peräisin sekä näihin aluksiin liittyneiden lisenssien myynnistä että yhteisöltä, vaikka tämän myynnin olisi pitänyt viedä heiltä mahdollisuus saada yhteisyrityksen perustamiseen liittyvä tuki. Vaikka komissiolle oli ilmoitettu, että lisenssit jäivät kiertoon, se oli kuitenkin päättänyt maksaa yhteisön tuen kyseisille omistajille, jolloin ne saattoivat vedota ”vilpitöntä mieltä” koskevaan olettamaan, johon kuitenkaan Yhdistynyt kuningaskunta ei voinut vedota. Aluksen siirtäminen kalastussopimuksen puitteissa voidaan Yhdistyneen kuningaskunnan mukaan rinnastaa asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa tarkoitettuun kalastustoiminnan lopulliseen lopettamiseen. Yhdistynyt kuningaskunta oli siis ottanut käyttöön menettelyn, jossa aluksen lisenssi ”jäädytettiin” heti, kun toimivaltaiset viranomaiset vastaanottivat yhteisyrityksen perustamishakemuksen. Lisenssi voi tulla täysin voimaan vain siinä tapauksessa, että yhteisyrityksen perustamishakemus peruutetaan tai että komissio ei anna lupaa aluksen siirtämiseen tällaiselle yritykselle. Näin ollen Yhdistynyt kuningaskunta väittää varmistaneensa, ettei lisenssien uudelleenkäyttöä enää vastaisuudessa esiinny. Yhteisöjen tuomioistuimen arviointi asiasta Aluksi on syytä todeta, että nyt esillä olevassa asiassa on kiistatonta, että Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alukset on kirjattu Argentiinan kalastusalusrekisteriin ja että ne on näin ollen siirretty pysyvästi Argentiinaan. Vaatimuksessa, jonka komissio esittää kannekirjelmänsä vaatimusosassa, sellaisena kuin se ilmenee tämän tuomion 1 kohdasta, vaaditaan yhteisöjen tuomioistuinta toteamaan, että Yhdistynyt kuningaskunta on jättänyt noudattamatta asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan mukaisia velvoitteitaan, koska se ei ole peruuttanut Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten kalastuslisenssejä sen jälkeen, kun ne siirrettiin pysyvästi Argentiinaan. Tältä osin on muistutettava, että asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan perusteella kalastuslisenssit on peruutettava niiltä aluksilta, jotka ovat lopettaneet kalastustoiminnan lopullisesti. Ennen komission väitteen aineellista tutkimista on näin ollen ensin selvitettävä ensinnäkin se, mitä kalastustoiminnan lopullisella lopettamisella oikein tarkoitetaan, ja toiseksi se, voidaanko tällaisen aluksen siirtäminen pysyvästi Argentiinaan yhteisyrityksen perustamisen yhteydessä samaistaa asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa tarkoitettuun lopulliseen lopettamiseen. Lopullinen lopettaminen Käsitteen ”lopullinen lopettaminen” osalta on kiistatonta, ettei asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa eikä muuallakaan tässä asetuksessa anneta viitteitä tämän käsitteen määrittelemiseksi. Viimeksi mainittu on sitä vastoin määritelty asetuksessa N:o 3699/93, tarkemmin ottaen sen 8 artiklan 2 kohdassa, jonka mukaan toimenpiteisiin alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta voi kuulua muun muassa romuttaminen, siirtäminen pysyvästi kolmanteen maahan edellyttäen, että kyseisen siirron ei voida olettaa olevan kansainvälisen oikeuden vastainen tai vaikuttavan vahingollisesti kalavarojen säilyttämiseen ja hoitoon, ja kalastusaluksen siirtäminen pysyvästi muuhun kuin kalastuskäyttöön yhteisön vesillä. Asetukset N:o 3690/93 ja N:o 3699/93 eroavat sekä kohteensa että tavoitteensa puolesta täysin toisistaan. Asetuksella N:o 3690/93, kuten sen kolmannesta perustelukappaleesta tarkemmin selviää, annetaan niitä vähimmäistietoja, jotka on sisällytettävä kalastuslisenssiin, koskevat säännöt, kun taas asetuksella N:o 3699/93 säädetään kalastus‑ ja vesiviljelyalaa koskevien yhteisön rakenteellisten tukitoimenpiteiden perusteista ja edellytyksistä. Vaikka näillä kahdella asetuksella onkin eri tavoitteet, mikään ei kuitenkaan salli päätellä, että käsitteen ”toimenpiteet alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta” määritelmä koskisi yksinomaan asetusta N:o 3699/93 ja että tätä määritelmää ei voitaisi käyttää kalastuspolitiikan alaan liittyvissä muissa johdetun oikeuden välineissä. Asetus N:o 3699/93, jossa käsite toimenpiteet alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta määritellään, on lisäksi annettu myöhemmin kuin asetus N:o 3690/93. Kuten asetuksen N:o 3699/93 eri kieliversioista, erityisesti sen saksan‑, espanjan‑, ranskan‑ ja italiankielisistä versioista, ilmenee, yhteisön lainsäätäjä on siis tästä täysin tietoisena valinnut sen saman ilmaisun, jota jo oli käytetty asetuksessa N:o 3690/93. Tästä syystä mikään ei estä sitä, että kyseisen käsitteen määritelmää, vaikka se onkin annettu asetuksessa N:o 3699/93, voitaisiin käyttää asetuksen N:o 3690/93 kalastuslisenssien väliaikaista tai lopullista peruuttamista koskevaa 5 artiklaa toimeenpantaessa. Asetuksen N:o 3699/93 8 artiklan 2 kohdassa lueteltuihin eri toimenpiteisiin alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta kuuluu muun muassa ”siirtäminen pysyvästi kolmanteen maahan”. Nyt esillä olevassa asiassa ei ole kiistetty, että Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alukset on siirretty ”kolmanteen maahan” eli Argentiinan tasavaltaan. Näin ollen herää toiseksi kysymys, voidaanko näiden alusten yhteisyrityksen perustamisen yhteydessä tapahtuva siirtäminen Argentiinaan rinnastaa asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa tarkoitettuun lopulliseen lopettamiseen. Kyseisen 8 artiklan 2 kohdan sanamuoto ei millään tavoin estä sitä, että käsitettä ”lopullinen lopettaminen” voitaisiin soveltaa sellaiseen alusten lopulliseen siirtämiseen, joka tapahtuu yhteisön ja kolmannen maan välillä tehdyn kansainvälisen sopimuksen perusteella. Päinvastoin tämän säännöksen toisessa luetelmakohdassa viitataan nimenomaisesti kansainvälisen oikeuden ja näin ollen kansainvälisten sopimusten noudattamiseen. Kalastussopimus puolestaan ei mitenkään estä sitä, että sen määräysten perusteella tapahtunutta kalastusalusten siirtoa pidettäisiin yhteisön oikeudessa tarkoitettuna kalastustoiminnan ”lopullisena lopettamisena”. Tästä seuraa, että kansainvälisen sopimuksen nojalla tapahtunut kalastusalusten siirtäminen pysyvästi kolmanteen maahan katsotaan asetuksen N:o 3699/93 8 artiklan 2 kohdassa säädetyksi poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta. Näin ollen nyt esillä olevassa asiassa Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten pysyvää siirtämistä Argentiinaan on pidettävä sellaisena kalastustoiminnan ”lopullisena lopettamisena”, jota yhteisön oikeudessa tällaiselle toimenpiteelle annetussa määritelmässä tarkoitetaan. Kalastuslisenssien peruuttaminen ja uusien kalastuslisenssien myöntäminen Näin ollen on kysyttävä, ovatko Yhdistyneen kuningaskunnan toimivaltaiset viranomaiset tässä tapauksessa peruuttaneet Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten, jotka on molemmat siirretty pysyvästi Argentiinaan, kalastuslisenssin. Viimeksi mainittu väittää, että kalastuslisensseillä Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alusten entisille omistajille annetut oikeudet oli myyty ulkopuolisille, jotka olivat liittäneet ne toisiin aluksiin. Tästä seuraa sen mukaan, että näihin aluksiin liittyvät lisenssit oli todella peruutettu. Komissio ei kiistä sitä, että Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑aluksiin liittyvät kalastuslisenssit on peruutettu. Se toteaa kuitenkin, että näiden alusten siirrolla vapautunut kalastuskapasiteetti on käytetty uudelleen muille aluksille. Komissio väittää tältä osin, että asetuksen N:o 3690/93 5 artiklasta aiheutuu, että kun jäsenvaltio siirtää pysyvästi aluksia kolmanteen maahan, sen ei pidä ainoastaan peruuttaa näin siirrettyihin aluksiin liittyviä lisenssejä vaan sen on myös pidättäydyttävä käyttämästä kansallisessa rekisterissä näin vapautunutta kalastuskapasiteettia uusien lisenssien myöntämiseen. Tällainen käyttäminen on sen mukaan asetuksen N:o 2468/98 8 artiklan säännöksen, joka on yhteisön laivaston rakenteellista uudistamista koskevan yhteisön politiikan osa, tavoitteiden vastaista. On tärkeää todeta, että asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan sanamuodolla ei sinänsä kielletä käyttämästä sitä kalastuskapasiteettia, joka on vapautunut sen vuoksi, että aluksia on siirretty kolmanteen maahan, uusien lisenssien myöntämiseen, sillä tuossa artiklassa säädetään vain lippujäsenvaltion velvollisuudesta peruuttaa kalastuslisenssit niiltä aluksilta, jotka ovat lopettaneet kalastustoiminnan lopullisesti. Edellä esitetystä seuraa, että Yhdistynyt kuningaskunta on noudattanut velvollisuuttaan peruuttaa kalastuslisenssit. Asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa, joka on ainoa säännös, johon komission vaatimuksissa viitataan, ei millään tavoin viitata asetuksen N:o 3699/93 8 artiklaan edes sellaisena, kuin se on muutettuna asetuksella N:o 2468/98. Joka tapauksessa tuossa 8 artiklassa säädetään muun muassa, mitä toimenpiteet alusten poistamiseksi pysyvästi kalastustoiminnasta voivat sisältää, ja siinä edellytetään, että poistetut alukset suljetaan pois kalastustoiminnasta yhteisön vesillä. Tuon säännöksen sanamuodosta ei kuitenkaan ilmene, ettei kansallisessa kalastusalusrekisterissä alusten kolmanteen maahan tapahtuneen pysyvän siirron vuoksi vapautuvaa kalastuskapasiteettia saataisi käyttää uusien kalastuslisenssien myöntämiseen. Vaikka oletettaisiinkin, että komissio olisi yhteisön oikeuden muiden säännösten nojalla kyennyt EY 226 artiklassa määrätyn menettelyn mukaisesti toimimaan Yhdistynyttä kuningaskuntaa vastaan uusien kalastuslisenssien myöntämisjärjestelmän vuoksi, kuten julkisasiamies ratkaisuehdotuksensa 45 kohdassa toteaa, on kiistatonta, että näiden säännösten rikkominen ei ole moititun jäsenyysvelvoitteiden noudattamatta jättämisen kohteena (ks. asia C‑6/04, komissio v. Yhdistynyt kuningaskunta, tuomio 20.10.2005, Kok. 2005, s. I‑9017, 58–60 kohta; asia C‑255/04, komissio v. Ranska, tuomio 15.6.2006, Kok. 2006, s. I‑5251, 24 kohta ja asia C‑34/04, komissio v. Alankomaat, tuomion 53 kohta, ei vielä julkaistu oikeustapauskokoelmassa). Kaikesta edellä lausutusta seuraa, että komission esittämä, asetuksen N:o 3690/93 5 artiklan rikkomiseen perustuva kanneperuste ei ole perusteltu ja että tämä kanneperuste on hylättävä ilman että olisi tarpeen tutkia Yhdistyneen kuningaskunnan vastineessaan esittämää väitettä, jossa se väittää, että koska Cleopatra‑ ja Ocean Quest ‑alukset oli siirretty Argentiinaan ennen kuin komissio teki tämän siirron hyväksyvän päätöksen, asetuksen N:o 3690/93 5 artiklassa säädetty kalastuslisenssien peruuttamisvelvollisuus ei ollut tosiasiallinen. Näin ollen komission kanne on hylättävä. Oikeudenkäyntikulut Yhteisöjen tuomioistuimen työjärjestyksen 69 artiklan 2 kohdan mukaan asianosainen, joka häviää asian, velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut, jos vastapuoli on sitä vaatinut. Koska Yhdistynyt kuningaskunta on vaatinut, että komissio velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut, ja koska komissio on hävinnyt asian, se on velvoitettava korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Näillä perusteilla yhteisöjen tuomioistuin (kolmas jaosto) on ratkaissut asian seuraavasti: 1) Kanne hylätään. 2) Euroopan yhteisöjen komissio velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Allekirjoitukset * Oikeudenkäyntikieli: englanti.

62001CJ0285

de

Entscheidungsgründe 1 Die Cour administrative d'appel Douai hat mit Entscheidung vom 12. Juli 2001, beim Gerichtshof eingegangen am 18. Juli 2001, gemäß Artikel 234 EG zwei Fragen nach der Auslegung des Artikels 48 EG-Vertrag (nach Änderung jetzt Artikel 39 EG) und der Richtlinie 89/48/EWG des Rates vom 21. Dezember 1988 über eine allgemeine Regelung zur Anerkennung der Hochschuldiplome, die eine mindestens dreijährige Berufsausbildung abschließen (ABl. 1989, L 19, S. 16, im Folgenden: Richtlinie), zur Vorabentscheidung vorgelegt. 2 Diese Fragen stellen sich in einem Rechtsstreit zwischen der Klägerin Isabel Burbaud und dem Ministère de l'Emploi et de la Solidarité (Ministerium für Arbeit und Solidarität) über den Antrag der Klägerin, sie aufgrund ihrer in Portugal erworbenen Qualifikationen in den höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung (corps des directeurs d'hôpitaux de la fonction publique) in Frankreich aufzunehmen. Rechtlicher Rahmen Gemeinschaftsrecht 3 Die Richtlinie ist u. a. auf der Grundlage des Artikels 49 EWG-Vertrag (nach Änderung Artikel 49 EG-Vertrag, nach erneuter Änderung jetzt Artikel 40 EG) erlassen worden. Nach ihrer zwölften Begründungserwägung präjudiziert die allgemeine Regelung zur Anerkennung der Hochschuldiplome ... in keiner Weise die Anwendung von Artikel 48 Absatz 4 ... des Vertrages." 4 Artikel 1 Buchstaben a bis d der Richtlinie sieht vor: Im Sinne dieser Richtlinie gelten a) als Diplome alle Diplome, Prüfungszeugnisse oder sonstige Befähigungsnachweise bzw. diese Diplome, Prüfungszeugnisse oder sonstigen Befähigungsnachweise insgesamt, - die in einem Mitgliedstaat von einer nach seinen Rechts- und Verwaltungsvorschriften bestimmten zuständigen Stelle ausgestellt werden, - aus denen hervorgeht, dass der Diplominhaber ein mindestens dreijähriges Studium oder ein dieser Dauer entsprechendes Teilzeitstudium an einer Universität oder einer Hochschule oder einer anderen Ausbildungseinrichtung mit gleichwertigem Niveau absolviert und gegebenenfalls die über das Studium hinaus erforderliche berufliche Ausbildung abgeschlossen hat, und - aus denen hervorgeht, dass der Zeugnisinhaber über die beruflichen Voraussetzungen verfügt, die für den Zugang zu einem reglementierten Beruf oder dessen Ausübung in diesem Mitgliedstaat erforderlich sind, wenn die durch das Diplom, das Prüfungszeugnis oder einen sonstigen Befähigungsnachweis bescheinigte Ausbildung überwiegend in der Gemeinschaft erworben wurde oder wenn dessen Inhaber eine dreijährige Berufserfahrung hat, die von dem Mitgliedstaat bescheinigt wird, der ein Diplom, ein Prüfungszeugnis oder einen sonstigen Befähigungsnachweis eines Drittlands anerkannt hat. Einem Diplom im Sinne von Unterabsatz 1 sind alle Diplome, Prüfungszeugnisse oder sonstigen Befähigungsnachweise bzw. diese Diplome, Prüfungszeugnisse oder sonstigen Befähigungsnachweise insgesamt gleichgestellt, die von einer zuständigen Stelle in einem Mitgliedstaat ausgestellt wurden, wenn sie eine in der Gemeinschaft erworbene und von einer zuständigen Stelle in diesem Mitgliedstaat als gleichwertig anerkannte Ausbildung abschließen und in diesem Mitgliedstaat in Bezug auf den Zugang zu einem reglementierten Beruf oder dessen Ausübung dieselben Rechte verleihen; ... c) als reglementierter Beruf die reglementierte berufliche Tätigkeit oder die reglementierten beruflichen Tätigkeiten insgesamt, die in einem Mitgliedstaat den betreffenden Beruf ausmachen; d) als reglementierte berufliche Tätigkeit eine berufliche Tätigkeit, deren Aufnahme oder Ausübung oder eine ihrer Arten der Ausübung in einem Mitgliedstaat direkt oder indirekt durch Rechts- oder Verwaltungsvorschriften an den Besitz eines Diploms gebunden ist. ... ..." 5 Artikel 2 der Richtlinie bestimmt: Diese Richtlinie gilt für alle Angehörigen eines Mitgliedstaats, die als Selbständige oder abhängig Beschäftigte einen reglementierten Beruf in einem anderen Mitgliedstaat ausüben wollen. Diese Richtlinie gilt nicht für die Berufe, die Gegenstand einer Einzelrichtlinie sind, mit der in den Mitgliedstaaten eine gegenseitige Anerkennung der Diplome eingeführt wird." 6 Artikel 3 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie lautet: Wenn der Zugang zu einem reglementierten Beruf oder dessen Ausübung im Aufnahmestaat von dem Besitz eines Diploms abhängig gemacht wird, kann die zuständige Stelle einem Angehörigen eines Mitgliedstaats den Zugang zu diesem Beruf oder dessen Ausübung unter denselben Voraussetzungen wie bei Inländern nicht wegen mangelnder Qualifikation verweigern, a) wenn der Antragsteller das Diplom besitzt, das in einem anderen Mitgliedstaat erforderlich ist, um Zugang zu diesem Beruf in seinem Hoheitsgebiet zu erhalten oder ihn dort auszuüben, und wenn dieses Diplom in einem Mitgliedstaat erworben wurde, ..." 7 Artikel 4 der Richtlinie sieht vor: (1) Artikel 3 hindert den Aufnahmestaat nicht daran, vom Antragsteller ebenfalls zu verlangen, a) dass er Berufserfahrung nachweist, wenn die Ausbildungsdauer, die er gemäß Artikel 3 Buchstaben a) und b) nachweist, um mindestens ein Jahr unter der in dem Aufnahmestaat geforderten Ausbildungsdauer liegt. ... b) dass er einen höchstens dreijährigen Anpassungslehrgang absolviert oder eine Eignungsprüfung ablegt, - wenn seine bisherige Ausbildung gemäß Artikel 3 Buchstaben a) und b) sich auf Fächer bezieht, die sich wesentlich von denen unterscheiden, die von dem Diplom abgedeckt werden, das in dem Aufnahmestaat vorgeschrieben ist, oder ... Wenn der Aufnahmestaat von dieser Möglichkeit Gebrauch macht, muss er dem Antragsteller die Wahl zwischen dem Anpassungslehrgang und der Eignungsprüfung lassen. ... (2) Jedoch kann der Aufnahmestaat von den Möglichkeiten im Sinne von Absatz 1 Buchstaben a) und b) nicht gleichzeitig Gebrauch machen." Nationales Recht 8 Artikel 29 der Loi n° 86-33 portant dispositions statutaires relatives à la fonction publique hospitalière (Gesetz mit beamtenrechtlichen Vorschriften für die öffentliche Krankenhausverwaltung) vom 9. Januar 1986 (JORF vom 11. Januar 1986, S. 535) bestimmt: Die Beamten (fonctionnaires) werden im Wege eines Auswahlverfahrens eingestellt, das nach einer der nachstehenden Modalitäten oder nach der einen und der anderen dieser Modalitäten durchgeführt wird: ..." 9 Artikel 37 Absatz 1 des Gesetzes Nr. 86-33 lautet: Die Verbeamtung auf Lebenszeit der Beamten (agents), die gemäß den in Artikel 29 ... vorgesehenen Bedingungen ernannt wurden, erfolgt nach einer Probezeit (stage), deren Dauer in den besonderen beamtenrechtlichen Bestimmungen festgelegt ist." 10 Artikel 5 des Décret n° 88-163 portant statut particulier des grades et emplois des personnels de direction des établissements mentionnés à l'article 2 (1° , 2° et 3° ) de la loi n° 86-33 du 9 janvier 1986 portant dispositions statutaires relatives à la fonction publique hospitalière (Dekret mit besonderen beamtenrechtlichen Bestimmungen bezüglich der Dienstgrade und -posten der Bediensteten des höheren Verwaltungsdienstes der in Artikel 2 [Absätze 1, 2 und 3] des Gesetzes Nr. 86-33 vom 9. Januar 1986 mit beamtenrechtlichen Vorschriften für die öffentliche Krankenhausverwaltung genannten Einrichtungen) vom 19. Februar 1988 (JORF vom 20. Februar 1988, S. 2390) sieht vor: Zugang zu den Dienstposten ... haben die Anwärter des höheren Dienstes (élèves directeurs) ..., die einen von der École nationale de la santé publique [Nationale Schule für Gesundheitswesen] durchgeführten vierundzwanzig- bis siebenundzwanzigmonatigen theoretischen und praktischen Ausbildungsgang absolviert haben, der an die Stelle der in Artikel 37 des vorgenannten Gesetzes vom 9. Januar 1986 vorgesehenen Probezeit tritt, und die Prüfungen eines Abschlussexamens bestanden haben. ..." 11 Das Dekret Nr. 88-163 wurde aufgehoben und ersetzt durch das Décret n° 2000-232 portant statut particulier des grades et emplois des personnels de direction des établissements mentionnés à l'article 2 (1° , 2° et 3° ) de la loi n° 86-33 du 9 janvier 1986 modifiée portant dispositions statutaires relatives à la fonction publique hospitalière (Dekret mit besonderen beamtenrechtlichen Bestimmungen bezüglich der Dienstgrade und -posten der Bediensteten des höheren Verwaltungsdienstes der in Artikel 2 [Absätze 1, 2 und 3] des geänderten Gesetzes Nr. 86-33 vom 9. Januar 1986 mit beamtenrechtlichen Vorschriften für die öffentliche Krankenhausverwaltung genannten Einrichtungen) vom 13. März 2000 (JORF vom 14. März 2000, S. 3970), dessen Artikel 4-I die Bestimmungen des aufgehobenen Artikels 5 des Dekrets Nr. 88-163 der Sache nach übernimmt und dessen Artikel 5 Absatz 2 bestimmt: Die zu den Auswahlverfahren zugelassenen Bewerber, die in einem Mitgliedstaat der Europäischen Union oder in einem anderen Vertragsstaat des Abkommens über den Europäischen Wirtschaftsraum als Frankreich eine Ausbildung abgeschlossen haben, die dem oben in Artikel 4 vorgesehenen Ausbildungsgang entspricht, können nach Stellungnahme des in Artikel 4 bezeichneten Ausschusses vom Gesundheitsminister ganz oder teilweise von diesem Ausbildungsgang befreit werden." 12 Artikel 3 des Décret Nr. 93-703 relatif à l'École nationale de la santé publique (Dekret über die Nationale Schule für Gesundheitswesen) vom 27. März 1993 (JORF vom 28. März 1993) lautet: Die Schule stellt die durch Verordnung der zuständigen Minister bestimmten Diplome aus, die die von ihr gemäß Artikel 2 gewährten Ausbildungen bescheinigen, oder beteiligt sich an der Ausstellung dieser Diplome." 13 Artikel 1 Absatz 1 des Décret n° 97-487 fixant les dispositions communes applicables aux agents stagiaires de la fonction publique hospitalière (Dekret mit gemeinsamen Vorschriften für Beamte auf Probe in der öffentlichen Krankenhausverwaltung) vom 12. Mai 1997 (JORF vom 17. Mai 1997, S. 7461) sieht vor: Dieses Dekret gilt für Personen, die eines der Einstellungsverfahren, die in den Vorschriften des Gesetzes vom 9. Januar 1986 vorgesehenen sind, bestanden und nach der Probe- (période probatoire) oder Ausbildungsphase, die die besonderen beamtenrechtlichen Bestimmungen des Verwaltungszweigs, der sie eingestellt hat, verlangen, Anspruch auf Verbeamtung auf Lebenszeit haben." Sachverhalt des Ausgangsverfahrens und Vorlagefragen 14 1981 erhielt die Klägerin, die damals die portugiesische Staatsangehörigkeit besaß, das Diplom Licenciada em direito" an der Universität Lissabon (Portugal). 1983 wurde ihr von der Nationalen Schule für Gesundheitswesen in Lissabon (im Folgenden: ENSL) der Titel Krankenhausverwalterin verliehen. Vom 1. September 1983 bis zum 20. November 1989 war sie als Krankenhausverwalterin im portugiesischen Beamtenverhältnis tätig. Später erwarb sie in Frankreich im Rahmen eines Bildungsurlaubs den Titel Doktor der Rechtswissenschaften und nahm zudem die französische Staatsangehörigkeit an. 15 Am 2. Juli 1993 beantragte die Klägerin unter Berufung auf ihre in Portugal erworbenen Qualifikationen beim französischen Gesundheitsminister, in den höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich aufgenommen zu werden. 16 Mit Bescheid vom 20. August 1993 lehnte der Minister ihren Antrag ab, was er im Wesentlichen damit begründete, dass ihre Aufnahme in diesen höheren Dienst voraussetze, dass sie zuvor erfolgreich am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die École nationale de la santé publique in Rennes (Frankreich) (im Folgenden: ENSP) teilgenommen habe. 17 Die Klägerin erhob gegen diesen Bescheid Klage auf Nichtigerklärung beim Tribunal administratif Lille (Frankreich). Mit Urteil vom 8. Juli 1997 wies dieses Gericht ihre Klage ab. Die Klägerin legte gegen das Urteil Berufung beim vorlegenden Gericht ein und beantragte, das Urteil aufzuheben und den Bescheid vom 20. August 1993 für nichtig zu erklären. 18 Die Cour administrative d'appel Douai hat das Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende Fragen zur Vorabentscheidung vorgelegt: 1. Läßt sich ein Ausbildungsgang an einer Schule wie der ENSP zur Vorbereitung auf eine Beamtenlaufbahn, der zur Verbeamtung auf Lebenszeit führt, einem Diplom im Sinne der Richtlinie [89/48/EWG] des Rates vom 21. Dezember 1988 gleichsetzen? Wenn ja: Wie ist zu beurteilen, ob das Diplom der Nationalen Schule für Gesundheitswesen in Lissabon und dasjenige der École nationale de la santé publique in Rennes gleichwertig sind? 2. Wenn die erste Frage bejaht wird: Kann die zuständige Stelle die Aufnahme von Beamten eines Mitgliedstaates in den öffentlichen Dienst von Bedingungen abhängig machen und insbesondere die erfolgreiche Teilnahme an einem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die Schule auch dann verlangen, wenn diese Beamten bereits in ihrem Heimatland an einem ähnlichen Auswahlverfahren teilgenommen haben und geltend machen, im Besitz eines gleichwertigen Diploms zu sein? Zu den Vorlagefragen Zur ersten Frage 19 Mit seiner ersten Frage möchte das vorlegende Gericht wissen, ob die Feststellung des Bestehens des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließt, die zur Ernennung zum Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich führt, als Diplom" im Sinne der Richtlinie zu qualifizieren ist und, wenn ja, wie zu beurteilen ist, ob dieses Diplom und ein von einem Angehörigen eines Mitgliedstaats in einem anderen Mitgliedstaat erworbener Befähigungsnachweis, wie der Befähigungsnachweis, den die ENSL der Klägerin ausgestellt hat, gleichwertig sind. Vor dem Gerichtshof abgegebene Erklärungen 20 Die Klägerin macht geltend, der Beruf des Krankenhausverwalters stelle sowohl in Frankreich als auch in Portugal einen reglementierten Beruf im Sinne der Richtlinie dar. Für Frankreich ergebe sich dies aus Artikel 5 des Dekrets Nr. 88-163. Die von der ENSP und der ENSL ausgestellten Befähigungsnachweise seien als Diplome im Sinne der Richtlinie anzusehen. Diese Befähigungsnachweise seien zudem gleichwertig. Folglich sei Frankreich verpflichtet, den von ihr an der ENSL erworbenen Befähigungsnachweis anzuerkennen. 21 Die französische Regierung räumt ein, dass Artikel 48 Absatz 4 EG-Vertrag, der für die Beschäftigung in der öffentlichen Verwaltung" eine Ausnahme von den anderen Bestimmungen dieses Artikels vorsehe, im Ausgangsverfahren nicht anwendbar sei, da die Klägerin die französische Staatsangehörigkeit erworben habe und die Stelle, auf die sie sich beworben habe, nach der Rechtsprechung des Gerichtshofes nicht unter den Begriff der Beschäftigung in der öffentlichen Verwaltung im Sinne dieses Absatzes falle. 22 Jedoch gehöre die Stelle, um die es im Ausgangsverfahren gehe, zum französischen öffentlichen Dienst. Aufgrund der Besonderheiten der Stellen im öffentlichen Dienst, des Status der Personen, die sie innehätten, und der besonderen Modalitäten ihrer Organisation gelte die Richtlinie nicht für solche Stellen. 23 Hierbei sei zunächst die Eigenart der französischen Verwaltungsschulen zu berücksichtigen. Die Ausbildung an der ENSP, die nach der aufgrund eines Auswahlverfahrens erfolgten Einstellung in den höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung erfolge, werde im französischen Recht, nämlich in Artikel 37 des Gesetzes Nr. 86-33 und in Artikel 1 des Dekrets Nr. 97-487, als Probezeit qualifiziert. Diese Ausbildung entspreche einem Ausbildungsgang, in dem die Anwärter des höheren Dienstes in der öffentlichen Krankenhausverwaltung (candidats au poste de directeur hospitalier) für die von ihnen wahrzunehmenden Aufgaben praktisch ausgebildet würden. Nach ihrer Einstellung und während ihrer gesamten Probezeit gehörten sie als Beamte auf Probe mit Besoldungsanspruch (agents stagiaires rémunérés) dem öffentlichen Dienst an. Am Ende der Probezeit würden sie zu Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung ernannt. 24 Deswegen falle das Papier, das das Bestehen des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließe, bescheinige, ungeachtet dessen nicht unter Artikel 1 der Richtlinie, dass es in Artikel 3 des Dekrets Nr. 93-703 als Diplom qualifiziert werde. Dieses Papier erfuelle nämlich keines der Kriterien dieser Vorschrift, da sein einziger Zweck darin bestehe, die Ernennung der Beamten auf Probe (stagiaires) zu Beamten auf Lebenszeit im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung zu symbolisieren". Dieses Diplom könne keine akademische Ausbildung bescheinigen, da die Beamten auf Probe (élèves stagiaires) bereits dem öffentlichen Dienst angehörten. In der mündlichen Verhandlung vom 26. Juni 2002 hat die französische Regierung außerdem darauf hingewiesen, dass die ENSP kein Diplom" im Sinne eines amtlichen Papiers ausstelle. Dies sei nur bei einer einzigen Dienstpostenart in der öffentlichen Krankenhausverwaltung der Fall, bei der es sich nicht um die im Ausgangsverfahren in Rede stehende handele, und erkläre sich durch die Zielsetzung der Ausbildung an der ENSP, nämlich die Ernennung des Beamten auf Probe (fonctionnaires stagiaire) zum Beamten auf Lebenszeit. 25 Weiter macht die französische Regierung geltend, der Beamtenstatus einer Person, die eine entsprechende Stelle im öffentlichen Dienst innehabe, und insbesondere das übergeordnete Interesse des öffentlichen Dienstes sowie die sich daraus ergebenden Konsequenzen ließen eine Gleichstellung dieses Status mit einem reglementierten Beruf im Sinne der Richtlinie nicht zu. 26 Schließlich solle Artikel 5 Absatz 2 des Dekrets Nr. 2000-232 die Aufnahme von Angehörigen der Mitgliedstaaten in den höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung, zu dem sie aufgrund eines Auswahlverfahrens Zugang erhalten hätten, erleichtern. 27 Daher ist die französische Regierung der Ansicht, dass die in der Richtlinie aufgestellte allgemeine Regelung zur Anerkennung von Diplomen u. a. nicht auf die Ausbildungsgänge an der ENSP anwendbar sei, die zur Ernennung zum Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung führten. 28 Die italienische Regierung macht geltend, das französische System der Einstellung in den höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung, wie es in der Vorlageentscheidung beschrieben werde, scheine eine doppelte Funktion zu erfuellen, nämlich die Anwärter des höheren Dienstes in der öffentlichen Krankenhausverwaltung auszubilden und eine Auswahl zwischen ihnen zu ermöglichen, um eine begrenzte Anzahl von Teilnehmern aufzunehmen. 29 Diese beiden Funktionen seien im französischen System klar getrennt. Während die erste unter die Richtlinie zu fallen scheine, liege die zweite vollständig außerhalb ihres Anwendungsbereichs. 30 Abschließend vertritt die italienische Regierung die Ansicht, dass ein in einem Mitgliedstaat erworbenes Diplom dem von einer Einrichtung eines anderen Mitgliedstaats ausgestellten Befähigungsnachweis gleichgestellt werden könne, sofern ihm im Zusammenhang mit der Berufsausbildung eine Funktion zukomme, und dass die Gleichwertigkeit der beiden Befähigungsnachweise auf der Grundlage der Grundsätze und Vorschriften der Richtlinie zu beurteilen sei. 31 Nach Auffassung der schwedischen Regierung stellt der im Ausgangsverfahren in Rede stehende Beruf des Krankenhausverwalters eine reglementierte berufliche Tätigkeit Sinne des Artikels 1 Buchstabe d der Richtlinie dar, weil der Zugang zu diesem Beruf an die Voraussetzung geknüpft sei, dass die Ausbildung an der ENSP erfolgreich abgeschlossen worden sei. Die am Ende dieser Ausbildung erteilte Befähigungsbescheinigung stelle ein Diplom im Sinne der Richtlinie dar. Dass die Ausbildung auch eine Beschäftigung garantiere, ändere nichts an dieser Beurteilung. 32 Die portugiesische und die französische Ausbildung, um die es im Ausgangsverfahren gehe, seien als solche vergleichbar. Jedoch sei es Sache des vorlegenden Gerichts und nicht des Gerichtshofes, zu beurteilen, ob sie im Ausgangsverfahren gleichwertig seien. 33 Die Kommission führt aus, die Richtlinie sehe im Wesentlichen vor, dass dann, wenn ein Beruf in einem Mitgliedstaat reglementiert sei und das erforderliche Diplom eine mindestens dreijährige postsekundäre Ausbildung bescheinige, die zuständigen Behörden dieses Mitgliedstaats verpflichtet seien, die Anträge auf Anerkennung von Diplomen anderer Mitgliedstaaten nach den Vorschriften der Richtlinie zu prüfen, wenn das Diplom, dessen Anerkennung beantragt werde, selbst eine mindestens dreijährige postsekundäre Ausbildung bescheinige. 34 Das Diplom des Krankenhausverwalters im französischen öffentlichen Dienst, um das es im Ausgangsverfahren gehe, stelle sehr wohl ein Diplom im Sinne des Artikels 1 Buchstabe a der Richtlinie dar. 35 Auch der Befähigungsnachweis, den die Klägerin besitze, bescheinige eine mindestens dreijährige postsekundäre Ausbildung. 36 Daher sei Frankreich im Ausgangsverfahren nach Artikel 3 der Richtlinie verpflichtet, den Befähigungsnachweis der Klägerin anzuerkennen, da er ihr Zugang zu dem gleichen Beruf in dem Mitgliedstaat gewähre, in dem sie ihn erworben haben. 37 Ergänzend weist die Kommission jedoch darauf hin, dass Frankreich berechtigt sei, von der Klägerin gemäß den besonderen Bedingungen der Richtlinie entweder den Nachweis von Berufserfahrung nach Artikel 4 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie oder die Teilnahme an einem Anpassungslehrgang oder an einer Eignungsprüfung im Sinne des Artikels 4 Absatz 1 Buchstabe b der Richtlinie zu verlangen, falls zwischen ihrer Ausbildung und der in Frankreich vorgeschriebenen Ausbildung Unterschiede bestuenden. Antwort des Gerichtshofes 38 Zunächst ist das Vorbringen der französischen Regierung zu prüfen, die Beamtenstellen im öffentlichen Dienst, wie die Stellen des höheren Dienstes der öffentlichen Krankenhausverwaltung, um die es im Ausgangsverfahren gehe, fielen nicht in den Anwendungsbereich der Richtlinie, da sie nicht als Beruf" im Sinne des Artikels 2 der Richtlinie qualifiziert werden könnten. 39 Die Richtlinie lässt eine derart weitgehende Einschränkung ihres Anwendungsbereichs nicht zu. Aus ihrer Rechtsgrundlage, ihrer zwölften Begründungserwägung sowie ihrem Artikel 2 Absatz 2 ergibt sich, dass die Beschäftigung im öffentlichen Dienst grundsätzlich in ihren Anwendungsbereich fällt, sofern diese Beschäftigung nicht unter Artikel 48 Absatz 4 EG-Vertrag oder eine Einzelrichtlinie fällt, mit der in den Mitgliedstaaten eine gegenseitige Anerkennung der Diplome eingeführt wird. 40 Wie die französische Regierung einräumt, fällt eine Stelle im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung nicht unter die Ausnahme des Artikels 48 Absatz 4 EG-Vertrag. Sie führt nämlich zu keiner mittelbaren oder unmittelbaren Teilnahme an der Ausübung hoheitlicher Befugnisse und an der Wahrnehmung solcher Aufgaben, die auf die Wahrung der allgemeinen Belange des Staates oder anderer öffentlicher Körperschaften gerichtet sind (u. a. Urteil vom 2. Juli 1996 in der Rechtssache C-290/94, Kommission/Griechenland, Slg. 1996, I-3285, Randnr. 34). Außerdem gibt es keine Einzelrichtlinie im Sinne des Artikels 2 Absatz 2 der Richtlinie, die auf eine solche Stelle anwendbar wäre. 41 Zudem hat der Gerichtshof bereits entschieden, dass öffentliche Einrichtungen verpflichtet sind, die Bestimmungen der Richtlinie zu beachten (Urteil vom 8. Juli 1999 in der Rechtssache C-234/97, Fernández de Bobadilla, Slg. 1999, I-4773, Randnrn. 12 und 27). 42 Auch dass eine Stelle im öffentlichen Dienst nach nationalem Recht als Beamtenstelle qualifiziert wird, ist ohne Bedeutung für die Frage, ob diese Stelle einen reglementierten Beruf im Sinne der Richtlinie darstellt. 43 Reglementierter Beruf" ist nämlich ein gemeinschaftsrechtlicher Begriff (Urteil Fernández de Bobadilla, Randnr. 14); die nationalen rechtlichen Einordnungen als Arbeiter, Angestellter oder Beamter oder als Beschäftigungsverhältnis, das dem öffentlichen Recht oder dem Privatrecht unterliegt, haben hingegen nach Maßgabe der einzelstaatlichen Rechtsvorschriften unterschiedliche Inhalte und sind deswegen als Auslegungsmerkmal ungeeignet (vgl. entsprechend zu Artikel 48 Absatz 4 EG-Vertrag Urteil vom 12. Februar 1974 in der Rechtssache 152/73, Sotgiu, Slg. 1974, 153, Randnr. 5). 44 Sodann ist zu prüfen, ob die Stelle im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich, um die es im Ausgangsverfahren geht, als reglementierter Beruf im Sinne der Richtlinie anzusehen ist und die Richtlinie folglich gemäß ihrem Artikel 2 Anwendung findet, wenn ein Angehöriger eines Mitgliedstaats diese Stelle erhalten möchte. 45 Aus Artikel 1 Buchstaben c und d der Richtlinie geht hervor, das ein reglementierter Beruf aus einer beruflichen Tätigkeit besteht, deren Aufnahme oder Ausübung direkt oder indirekt durch Rechts- oder Verwaltungsvorschriften geregelt ist, die den Besitz eines Diploms vorschreiben. 46 Hierzu bestimmt Artikel 5 des Dekrets Nr. 88-163, dass der Zugang zu einer Stelle im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich Personen vorbehalten ist, die die Ausbildung an der ENSP erhalten und ein Abschlussexamen bestanden haben. 47 Daher ist zu untersuchen, ob die Voraussetzung, von deren Erfuellung diese Regelung den Zugang zu einer Stelle im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich abhängig macht, den Besitz eines Diploms im Sinne des Artikels 1 Buchstabe a der Richtlinie betrifft. 48 Unstreitig ist die Feststellung des Bestehens des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließt, Beleg für eine mindestens dreijährige Ausbildung, nach der der Anwärter über die erforderlichen Qualifikationen verfügt, um den Beruf eines Beamten im höheren Dienst der öffentlichen Krankenhausverwaltung ausüben zu können. 49 Aus den Akten ergibt sich nämlich, erstens, dass es sich um eine mindestens dreijährige postsekundäre Ausbildung handelt, die zum einen aus der Ausbildung besteht, die zu dem Universitätstitel führt, der für die Teilnahme am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP erforderlich ist, und zum anderen aus dem vierundzwanzig- bis siebenundzwanzigmonatigen Ausbildungsgang an der ENSP, der sich an dieses Auswahlverfahren anschließt und mit dem Abschlussexamen endet. 50 Nach den vorliegenden Akten soll dieses Abschlussexamen, zweitens, auf der Grundlage einer schriftlichen Prüfung, einer wissenschaftlichen Abhandlung, einer Bewertung der Probezeit und der Seminararbeiten sowie einer begleitenden Kontrolle die Feststellung ermöglichen, ob der Betroffene über die für die Krankenhausverwaltung erforderlichen theoretischen und praktischen Kenntnisse verfügt. Die französische Regelung schreibt außerdem eine Gesamtmindestpunktzahl sowie eine Mindestpunktzahl für jeden Examensteil vor. 51 Die französische Regierung macht jedoch geltend, dass das Bestehen des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließe, zur Ernennung der Beamten auf Probe (fonctionnaires stagiaires) zu Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung führe und nicht durch ein Diplom oder anderes Papier bescheinigt werde. Folglich führe diese Ausbildung nicht zu einem Diplom im Sinne der Richtlinie. 52 Jedoch kann die Feststellung des Bestehens des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließt, als Diplom im Sinne des Artikels 1 Buchstabe a der Richtlinie angesehen werden, da ihre wesentliche Funktion der Beleg dafür ist, dass der Betroffene erfolgreich einen mindestens dreijährigen postsekundären Ausbildungsgang absolviert hat, der die erforderlichen beruflichen Qualifikationen für den Zugang zu einem reglementierten Beruf vermittelt. Dass dieses Diplom nicht förmlich erteilt wird, ändert daran nichts. 53 Dass die Studenten (élèves) nach erfolgreicher Teilnahme am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP während ihrer Ausbildung dem öffentlichen Dienst angehören und das Bestehen des Abschlussexamens auch zur Verbeamtung auf Lebenszeit führt, ändert ebenfalls nichts daran, dass die Feststellung des Bestehens dieses Examens ein Diplom im Sinne der Richtlinie ist. 54 Hinsichtlich desjenigen Teils der ersten Frage, der sich auf die Gleichwertigkeit des Diploms der ENSP und eines Befähigungsnachweises wie des von der ENSL ausgestellten bezieht, den die Klägerin besitzt, ist darauf hinzuweisen, dass es für Zwecke der Anwendung des Artikels 3 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie Sache des vorlegenden Gerichts ist, zu prüfen, ob der Befähigungsnachweis der Klägerin als Diplom im Sinne dieser Vorschrift angesehen werden kann, und gegebenenfalls zu untersuchen, inwieweit die beiden im Ausgangsverfahren in Rede stehenden Ausbildungen hinsichtlich ihrer Dauer und der von ihnen abgedeckten Fächer vergleichbar sind. 55 Sollte das vorlegende Gericht feststellen, dass der Befähigungsnachweis der Klägerin zwar ein Diplom im Sinne der Richtlinie darstellt, dass aber Unterschiede hinsichtlich der Dauer der im Ausgangsverfahren in Rede stehenden Ausbildungen oder hinsichtlich der von ihnen abgedeckten Fächer bestehen, wäre Frankreich berechtigt, der Klägerin die in Artikel 4 Absatz 1 der Richtlinie vorgesehenen Maßnahmen aufzuerlegen. 56 In diesem Fall wäre Artikel 4 Absatz 1 Buchstabe b Unterabsatz 1 erster Gedankenstrich der Richtlinie einschlägig. Diese Vorschrift sieht nämlich vor, dass der Aufnahmemitgliedstaat nach Wahl des Betroffenen einen Anpassungslehrgang oder eine Eignungsprüfung verlangen kann, wenn sich die von den erwähnten Ausbildungen abgedeckten Fächer wesentlich unterscheiden. 57 Handelt es sich jedoch nach Ansicht des vorlegenden Gerichts in beiden Fällen um ein Diplom im Sinne der Richtlinie und bescheinigen diese Diplome gleichwertige Ausbildungen, so folgt aus Artikel 3 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie, dass Frankreich den Zugang der Klägerin zum Beruf eines Beamten des höheren Dienstes in der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich nicht davon abhängig machen kann, dass sie die Ausbildung an der ENSP erhalten und das Examen am Ende dieser Ausbildung bestanden hat. 58 Nach alledem ist auf die erste Frage zu antworten, dass die Feststellung des Bestehens des Examens, das die Ausbildung an der ENSP abschließt, die zur Ernennung zum Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich führt, als Diplom" im Sinne der Richtlinie anzusehen ist. Es ist Sache des vorlegenden Gerichts, für die Zwecke der Anwendung des Artikels 3 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie zu prüfen, ob ein Befähigungsnachweis, den ein Angehöriger eines Mitgliedstaats, der einen im Aufnahmemitgliedstaat reglementierten Beruf ausüben möchte, in einem anderen Mitgliedstaat erworben hat, als Diplom im Sinne dieser Vorschrift angesehen werden kann, und gegebenenfalls zu untersuchen, inwieweit die durch diese Diplome bescheinigten Ausbildungen hinsichtlich ihrer Dauer und der von ihnen abgedeckten Fächer vergleichbar sind. Ergeben diese Untersuchungen, dass es sich in beiden Fällen um ein Diplom im Sinne der Richtlinie handelt und dass diese Diplome gleichwertige Ausbildungen bescheinigen, so verstößt es gegen die Richtlinie, wenn der Aufnahmemitgliedstaat den Zugang dieses Angehörigen eines Mitgliedstaats zum Beruf eines Beamten des höheren Dienstes in der öffentlichen Krankenhausverwaltung davon abhängig macht, dass er die Ausbildung an der ENSP erhalten und das Examen am Ende dieser Ausbildung bestanden hat. Zur zweiten Frage 59 Mit seiner zweiten Frage möchte das vorlegende Gericht wissen, ob es gegen das Gemeinschaftsrecht verstößt, wenn ein Angehöriger eines Mitgliedstaats ein in einem Mitgliedstaat erworbenes Diplom besitzt, das dem gleichwertig ist, das in einem anderen Mitgliedstaat für den Zugang zu einem Beschäftigungsverhältnis in der öffentlichen Krankenhausverwaltung erforderlich ist, und der zuletzt genannte Mitgliedstaat die Aufnahme dieses Staatsangehörigen in das erwähnte Beschäftigungsverhältnis von der erfolgreichen Teilnahme an einem Auswahlverfahren wie dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP abhängig macht. Vor dem Gerichtshof abgegebene Erklärungen 60 Die Klägerin macht geltend, dass es sowohl einen Verstoß gegen Artikel 3 Absatz 1 Buchstabe a der Richtlinie als auch eine gemeinschaftsrechtswidrige unmittelbare oder mittelbare Diskriminierung und eine nicht durch einen zwingenden Grund des Allgemeininteresses zu rechtfertigende Behinderung der Arbeitnehmerfreizügigkeit darstelle, wenn von einem Angehörigen eines Mitgliedstaats, der die erforderlichen Qualifikationen bereits aufgrund einer Ausbildung in einem anderen Mitgliedstaat besitze, die Teilnahme an einem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP verlangt werde. 61 Nach Ansicht der französischen Regierung betrifft das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP eine Form der Einstellung; die erfolgreiche Teilnahme an diesem Auswahlverfahren belege nicht, dass der Betroffene ein Studium absolviert habe. Außerdem diene das Auswahlverfahren der Wahrung des Gleichheitsgrundsatzes unter den Bewerbern auf ein und dieselbe Stelle. Es sei die gerechteste und objektivste Methode zur Durchführung des Grundsatzes des gleichen Zugangs zu einer Beschäftigung im öffentlichen Dienst. 62 Daher führe dieses Auswahlverfahren nicht zu einem Diplom im Sinne des Artikels 1 der Richtlinie; dementsprechend sei ein Mitgliedstaat nicht verpflichtet, eine Gleichwertigkeit der von ihm durchgeführten Auswahlverfahren und der in anderen Mitgliedstaaten vorgeschriebenen Auswahlverfahren anzuerkennen. 63 Zudem falle es in die Zuständigkeit der Mitgliedstaaten, die Einstellungsbedingungen und die Funktionsweise ihres öffentlichen Dienstes festzulegen. Diese Zuständigkeit sei im Einklang mit Artikel 6 EG-Vertrag (nach Änderung jetzt Artikel 12 EG), der den Grundsatz der Nichtdiskriminierung aufstelle, und mit Artikel 48 Absatz 2 EG-Vertrag wahrzunehmen, wonach die Arbeitnehmerfreizügigkeit die Abschaffung jeder auf der Staatsangehörigkeit beruhenden unterschiedlichen Behandlung der Arbeitnehmer der Mitgliedstaaten in Bezug auf Beschäftigung, Entlohnung und sonstige Arbeitsbedingungen" umfasse. 64 Es entspreche dem Grundsatz der Gleichbehandlung vollkommen, wenn alle, die sich auf eine Stelle im öffentlichen Dienst eines Mitgliedstaats bewürben, sich unabhängig von ihrer Staatsangehörigkeit ein und demselben Auswahlverfahren unterziehen müssten. Die Kommission habe diesen Standpunkt in einer begründeten Stellungnahme, die sie am 13. März 2000 gemäß Artikel 226 EG an die Französische Republik gerichtet habe, geteilt. 65 In Beantwortung einer Frage des Gerichtshofes hat die französische Regierung in den mündlichen Verhandlungen ausgeführt, dass das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP eine Form der Einstellung in den öffentlichen Dienst darstelle. Da jeder Zugang zu einer Beschäftigung voraussetze, dass sich der betreffende Bewerber einem Auswahlverfahren oder einer anderen Form der Einstellung unterziehe, stelle dieses Auswahlverfahren keine Behinderung der Arbeitnehmerfreizügigkeit dar. 66 Hilfsweise trägt die französische Regierung vor, sollte der Gerichtshof gleichwohl der Ansicht sein, dass dieses Auswahlverfahren eine solche Behinderung darstelle, sei diese jedenfalls durch einen zwingenden Grund des Allgemeininteresses gerechtfertigt, nämlich den der Auswahl der besten Bewerber unter möglichst objektiven Bedingungen. Die Modalitäten dieses Auswahlverfahrens seien außerdem nicht diskriminierend, geeignet, den verfolgten Zweck zu erreichen, und verhältnismäßig. 67 Speziell hinsichtlich der zuletzt genannten Bedingung führt die französischen Regierung aus, dass die Klägerin bereits erfolgreich an einem Auswahlverfahren für den Zugang zur öffentlichen Krankenhausverwaltung in Portugal teilgenommen habe, mache es nicht unverhältnismäßig, von ihr die Teilnahme am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP zu verlangen. Die Einstellung durch einen Arbeitgeber könne nämlich den, der sich auf eine Stelle bei einem anderen Arbeitgeber bewerbe, nicht von dem Auswahlverfahren befreien, das dieser vorschreibe. Dass von der Klägerin die Teilnahme am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP verlangt werde, bedeute nicht, dass ihr Rechte aus ihrer Qualifikationen genommen würden, da diese nach der erfolgreichen Teilnahme an diesem Auswahlverfahren durch eine vollständige oder teilweise Befreiung von der Ausbildung an der ENSP berücksichtigt werden könnten. 68 Nach Auffassung der italienischen Regierung betrifft die zweite Frage weder die Arbeitnehmerfreizügigkeit innerhalb der Gemeinschaft im Sinne des Artikels 48 EG-Vertrag noch die Anerkennung von Hochschuldiplomen, die Berufsausbildungen im Sinne der Richtlinie bescheinigen, sondern die Gleichwertigkeit von Auswahlverfahren für die Ausübung von Leitungsfunktionen im öffentlichen Dienst. 69 Dieser Bereich falle in die Zuständigkeit und das Ermessen jedes Mitgliedstaats, der das seinem System und seinen Anforderungen am besten entsprechende Verfahren frei müsse wählen können. Dieses Ermessen sei selbstverständlich nicht uneingeschränkt, da es bestimmten Grenzen unterliege, etwa dem Verbot der Ungleichbehandlung von Arbeitnehmern. 70 Solange diese Grenzen nicht überschritten seien, stelle der Besitz eines Befähigungsnachweises, der es ermögliche, eine Leitungsfunktion im öffentlichen Dienst eines Mitgliedstaats zu übernehmen, keine Bedingung dar, die erforderlich und ausreichend sei, um eine entsprechende Funktion in allen Mitgliedstaaten auszuüben. Außerdem sei es ausgeschlossen, dass ein Arbeitnehmer, der in einem Mitgliedstaat eine berufliche Tätigkeit im öffentlichen Dienst ausgeübt habe, allein aus diesem Grund nicht den öffentlichen Auswahlverfahren unterliege, die für die Ausübung des gleichen oder eines entsprechenden Berufs in einem anderen Mitgliedstaat vorgeschrieben seien. 71 Die schwedische Regierung macht geltend, es stehe nicht im Einklang mit den Vorschriften des EG-Vertrags über die Arbeitnehmerfreizügigkeit, wenn ein Einstellungssystem angewandt werde, das vollständig qualifizierten Arbeitnehmern die Teilnahme an einem Aufnahmeauswahlverfahren vorschreibe, das der Auswahl von Personen diene, die noch nicht das für die Ausübung des betreffenden Berufs erforderliche Qualifikationsniveau erreicht hätten. 72 Nach der Rechtsprechung des Gerichtshofes falle ein Einstellungssystem in den Anwendungsbereich des Artikels 48 EG-Vertrag, wenn es die Arbeitnehmerfreizügigkeit behindere, und zwar selbst dann, wenn es gleichermaßen für eigene Staatsangehörige und Angehörige anderer Mitgliedstaaten gelte. Regeln, die die Arbeitnehmerfreizügigkeit behinderten, seien nur dann zulässig, wenn sie einen mit dem EG-Vertrag vereinbaren berechtigten Zweck verfolgten und aus zwingenden Gründen des Allgemeininteresses gerechtfertigt seien. Außerdem müsse die Anwendung dieser Regeln geeignet sein, die Verwirklichung des verfolgten Zweckes zu gewährleisten, und dürfe nicht über das hinausgehen, was zu seiner Erreichung erforderlich sei. 73 Ein Auswahlverfahren, das der Einstellung in den öffentlichen Dienst diene, dürfe nicht so ausgestaltet sein, dass es Wanderarbeitnehmer gegenüber inländischen Arbeitnehmern in ungerechtfertigter Weise diskriminiere oder die Arbeitnehmerfreizügigkeit in ungerechtfertigter Weise behindere. Soweit sich dies auf der Grundlage der Angaben in der Vorlageentscheidung beurteilen lasse, verstoße das im Ausgangsverfahren in Rede stehende Auswahlverfahren gegen diese Grundsätze. 74 Ein Krankenhausverwalter, der in einem anderen Mitgliedstaat als Frankreich ausgebildet sei, werde in dem im Ausgangsverfahren in Rede stehenden System gezwungen, an einem Aufnahmeauswahlverfahren teilzunehmen, das der Auswahl von Personen für die Zulassung zu einer Ausbildung diene, die gerade dazu bestimmt sei, Krankenhausverwalter auszubilden. 75 Ein solches Auswahlverfahren berücksichtige weder die Berufserfahrung in dem betreffenden Beruf noch sämtliche Kompetenzen, die durch die Ausbildung vermittelt würden und erforderlich seien, um diesen Beruf in Frankreich ausüben zu können. Von den Personen, die mit diesem Aufnahmeauswahlverfahren ausgewählt werden sollten, könne nämlich gerade nicht erwartet werden, dass sie diese Erfahrung und diese Kompetenzen besäßen. 76 Da in einem solchen Aufnahmeauswahlverfahren nicht die Berufserfahrung beurteilt werde, benachteilige es die am besten qualifizierten Arbeitnehmer, weil ihre Berufserfahrung nicht berücksichtigt werde. Ein vollständig qualifizierter Arbeitnehmer, der in dem betreffenden Beruf Erfahrung besitze, neige sicherlich weniger dazu, sich auf eine Stelle zu bewerben, wenn er im Voraus wisse, dass bei der Beurteilung seiner Bewerbung seine großen Kompetenzen nicht berücksichtigt würden. Dass Kompetenzen, die sich objektiv beurteilen ließen und für die betreffende Stelle offensichtlich einschlägig seien, bei der Einstellung nicht berücksichtigt würden, sei grundsätzlich als Hindernis für die Arbeitnehmerfreizügigkeit anzusehen. 77 Außerdem setzte sich die Gruppe der am besten qualifizierten Arbeitnehmer, deren Erfahrung beim Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP nicht berücksichtigte werde, zwangsläufig überwiegend aus Wanderarbeitnehmern und nicht aus Personen zusammen, die ihre Ausbildung in Frankreich erhalten oder dort gearbeitet hätten. 78 Die Akten ließen keine zwingenden Gründe des Allgemeininteresses erkennen, die eine solche Behinderung rechtfertigen könnten. 79 Die Kommission hatte in ihren schriftlichen Erklärungen geltend gemacht, dass die Anerkennung eines Diploms seinem Inhaber das Recht einräume, einen bestimmten Beruf im Inland auszuüben, aber nicht dazu bestimmt sei, ihm einen Arbeitsplatz zu sichern. Nach der Anerkennung des Diploms unterliege dessen Inhaber den Regeln des Arbeitsmarkts und erst recht den dort angewandten Einstellungsverfahren. 80 Die Kommission vertrat daher die Ansicht, dass Frankreich berechtigt sei, die Aufnahme in den öffentlichen Dienst von Angehörigen anderer Mitgliedstaaten, die sich auf ein dem in Frankreich verlangten gleichwertiges Diplom beriefen, von der erfolgreichen Teilnahme an einem Auswahlverfahren wie dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP abhängig zu machen, selbst wenn sie in ihrem Herkunftsmitgliedstaat an einem ähnlichen Auswahlverfahren erfolgreich teilgenommen hätten. 81 In den mündlichen Verhandlungen hat die Kommission ihren Standpunkt jedoch geändert. Das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP stelle nicht nur eine Einstellungsbedingung dar, sondern regele den Zugang zu der von der ENSP gewährten Ausbildung. Dieses Auswahlverfahren ermögliche es nicht, die von Angehörigen der Mitgliedstaaten in anderen Mitgliedstaaten erworbenen Qualifikationen, wie die Qualifikationen der Klägerin zu berücksichtigen. Folglich stelle es bei bereits qualifizierten Personen einen Verstoß gegen die Richtlinie dar. 82 Falls die Beschäftigungsart, um die es Ausgangsverfahren gehe, nicht als reglementierter Beruf im Sinne der Richtlinie qualifiziert werden könne, so stelle die Verpflichtung zur erfolgreichen Teilnahme an dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP in einem Fall wie dem des Ausgangsverfahrens eine Behinderung der Arbeitnehmerfreizügigkeit dar, da diese erfolgreiche Teilnahme keinen unmittelbaren Zugang zu einer Stelle, sondern Zugang zu einer obligatorischen Ausbildung gewähre, die sich über mehr als zwei Jahre erstrecke. 83 Auch wenn die Behinderung durch die Verpflichtung zur erfolgreichen Teilnahme an einem Aufnahmeauswahlverfahren mit der französischen Regierung durch einen zwingenden Grund des Allgemeininteresses, nämlich die Auswahl der besten Bewerber unter möglichst objektiven Bedingungen, gerechtfertigt sein könne, sei im Ausgangsverfahren das Erfordernis der Verhältnismäßigkeit im Sinne der Rechtsprechung des Gerichtshofes nicht gewahrt. 84 Es stehe nämlich außer Verhältnis zum verfolgten Zweck, wenn die Klägerin an einem Auswahlverfahren teilnehmen müsse, das u. a. den Zugang zu einer Ausbildung regeln solle, von der sie sicherlich befreit werden müsste, und das es nicht ermögliche, ihre Qualifikationen zu berücksichtigen. Antwort des Gerichtshofes 85 Aus den Akten und der einschlägigen französischen Regelung ergibt sich, dass das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP zwei Zwecke verfolgt. 86 Die erfolgreiche Teilnahme an diesem Auswahlverfahren eröffnet nämlich zum einen den Zugang zu der Ausbildung an der ENSP, einer Schule zur Vorbereitung auf eine Laufbahn des französischen öffentlichen Dienstes. Hierbei dient das Auswahlverfahren der Überprüfung von Qualifikationen, die die Bewerber als Inhaber von Universitätsdiplomen besitzen sollten, die sich aber nicht speziell auf die Krankenhausverwaltung beziehen. 87 Zum anderen werden die erfolgreichen Teilnehmer dieses Auswahlverfahrens als Beamten auf Probe mit Besoldungsanspruch (élèves stagiaires rémunérés) eingestellt. Es handelt sich somit auch um eine Auswahl- und Einstellungsmethode, die der Gesetzgeber festgelegt hat, um den Zugang zu einer Beschäftigung im öffentlichen Dienst zu eröffnen. 88 Zwar erlangt diese Einstellung dauerhaften Charakter erst mit der Verbeamtung auf Lebenszeit, die im Anschluss an das Bestehen des Examens erfolgt, das die Ausbildung an der ENSP abschließt, jedoch bewirkt dieses Examen unstreitig keine zweite Auswahl. Aus den Akten ergibt sich nämlich, dass das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP dazu dient, eine bestimmte Zahl von Bewerbern einzustellen, die nach Maßgabe der Stellen festgelegt wird, die beim Abgang von der ENSP in der öffentlichen Krankenhausverwaltung voraussichtlich verfügbar sind. Dies ergibt sich auch daraus, dass kaum jemand das Abschlussexamen nicht besteht. 89 Das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP spielt somit im Verfahren für die Auswahl und die Einstellung in der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich eine wesentliche Rolle. Dieser Einstellungs- und Auswahlaspekt des Auswahlverfahrens ist gegenüber dem des Zugangs zur Ausbildung nicht zweitrangig. 90 Hier ist auf den konkreten Gegenstand der zweiten Frage zurückzukommen, nämlich auf den Antrag der Klägerin auf Aufnahme in den französischen öffentlichen Dienst. Diesen Antrag stützt die Klägerin darauf, dass ihre Qualifikationen und diejenigen, die mit dem Abschluss der Ausbildung an der ENSP erlangt würden, gleichwertig seien, sowie auf ihre erfolgreiche Teilnahme an einem Auswahlverfahren in Portugal, das dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP gleichwertig sei. 91 Die Richtlinie betrifft aber weder die Einrichtung bestimmter Auswahl- und Einstellungsverfahren für die Besetzung einer Stelle, noch kann sie zur Herleitung eines Rechts auf tatsächliche Einstellung angeführt werden. Die Richtlinie schreibt nämlich lediglich die Anerkennung der in einem Mitgliedstaat erworbenen Qualifikationen vor, um es einer qualifizierten Person zu ermöglichen, sich in einem anderen Mitgliedstaat nach den Auswahl- und Einstellungsverfahren, die dort den Zugang zu einem reglementierten Beruf regeln, auf eine Stelle zu bewerben. 92 Demnach würde, wie sich aus der Antwort auf die erste Frage ergibt, die Anerkennung der Gleichwertigkeit des Diploms der Klägerin bedeuten, dass sie von der Ausbildung an der ENSP und dem Abschlussexamen befreit werden müsste. Diese Anerkennung hätte aber für sich genommen nicht die Befreiung von der erfolgreichen Teilnahme an dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP zur Folge, da dieses Examen, wie sich aus den Randnummern 87 bis 89 des vorliegenden Urteils ergibt, eine wesentliche Rolle im Verfahren für die Auswahl und die Einstellung in der öffentlichen Krankenhausverwaltung spielt. 93 Ferner folgt daraus, dass der - vom vorlegenden Gericht noch nicht festgestellte - Umstand, dass die Klägerin bereits in ihrem Herkunftsmitgliedstaat erfolgreich an einem gleichwertigen Einstellungsauswahlverfahren teilgenommen hat, als solcher für die Beantwortung der zweiten Frage in Bezug auf die Richtlinie ohne Bedeutung ist. 94 Angesichts des Wortlauts der zweiten Frage sowie der Bezugnahme auf Artikel 48 EG-Vertrag in der Begründung der Vorlageentscheidung, und um dem vorliegenden Gericht eine zweckdienliche Antwort zu geben, ist die Antwort auf diese Frage durch eine Erörterung der Vorschriften des EG-Vertrags über die Arbeitnehmerfreizügigkeit zu ergänzen. 95 Nach ständiger Rechtsprechung stellt jede nationale Regelung eine Behinderung der Arbeitnehmerfreizügigkeit dar, die zwar ohne Diskriminierung aus Gründen der Staatsangehörigkeit anwendbar, aber geeignet ist, die Ausübung dieser durch den EG-Vertrag garantierten Grundfreiheit durch einen Angehörigen eines Mitgliedstaats zu behindern oder weniger attraktiv zu machen (in diesem Sinne u. a. Urteil vom 31. März 1993 in der Rechtssache C-19/92, Kraus, Slg. 1993, I-1663, Randnr. 32). 96 Dass der Zugang zu einer Beschäftigung im öffentlichen Dienst von der erfolgreichen Teilnahme an einem Auswahlverfahren abhängig gemacht wird, kann in sich nicht als Behinderung im Sinne dieser Rechtsprechung angesehen werden. 97 Da nämlich der Zugang zu jeder neuen Stelle grundsätzlich Gegenstand des für diese Stelle vorgesehenen Einstellungsverfahrens ist, kann es, für sich genommen, Bewerber, die in einem anderen Mitgliedstaat bereits erfolgreich an einem Auswahlverfahren teilgenommen haben, nicht von der Ausübung ihres Arbeitnehmerrechts auf Freizügigkeit abhalten, wenn der Zugang zu einer Beschäftigung im öffentlichen Dienst eines Mitgliedstaats von der erfolgreichen Teilnahme an einem gleichartigen Einstellungsverfahren abhängig gemacht wird. 98 Daher ist der vom vorlegenden Gericht erwähnte, aber noch nicht festgestellte Umstand, dass die Klägerin bereits in ihrem Herkunftsmitgliedstaat erfolgreich an einem gleichartigen Einstellungsauswahlverfahren teilgenommen hat, als solcher für die Beantwortung der zweiten Frage in Bezug auf die Vorschriften des EG-Vertrags über die Arbeitnehmerfreizügigkeit ohne Belang. 99 Die Modalitäten des Auswahlverfahrens für die Aufnahme in die ENSP erlauben es jedoch nicht, die spezifischen Qualifikationen im Bereich der Krankenhausverwaltung zu berücksichtigen, da nach der Sachlogik des im Ausgangsverfahren in Rede stehenden französischen Einstellungssystems gerade davon ausgegangen wird, dass der Bewerber solche noch nicht besitzt. Dieses Auswahlverfahrens dient nämlich dazu, eine Auswahl unter Bewerbern zu treffen, die per definitionem noch nicht für diese Verwaltung ausgebildet sind. 100 Wird aber den Angehörigen der Mitgliedstaaten, die im Bereich der Krankenhausverwaltung bereits in einem anderen Mitgliedstaat qualifiziert sind, die Teilnahme an einem solchen Auswahlverfahren vorgeschrieben, so wird ihnen die Möglichkeit genommen, ihre spezifischen Qualifikationen in diesem Bereich zur Geltung zu bringen, und damit ein Nachteil geschaffen, der sie davon abhalten kann, von ihrem Recht auf Freizügigkeit als Arbeitnehmer Gebrauch zu machen, um sich auf eine Stelle in diesem Bereich in Frankreich zu bewerben. 101 Es handelt sich zudem offensichtlich um eine Behinderung, die den Zugang zu der betreffenden Beschäftigung beschränkt, da eine erfolgreiche Teilnahme an diesem Auswahlverfahren erforderlich ist, um Zugang zu der Ausbildung an der ENSP zu erhalten, die ihrerseits den Zugang zur betreffenden Beschäftigung bedingt (vgl. Randnr. 46 des vorliegenden Urteils). 102 Es ist jedoch zu prüfen, ob diese Behinderung der Arbeitnehmerfreizügigkeit nach den Bestimmungen des EG-Vertrags gerechtfertigt werden kann. 103 Hierzu hat die französische Regierung ausgeführt, ein zwingender Grund des Allgemeininteresses rechtfertige diese Behinderung, da der Zweck des Auswahlverfahrens für die Aufnahme in die ENSP darin bestehe, die besten Bewerber unter möglichst objektiven Bedingungen auszuwählen. 104 Ein solcher Zweck stellt zwar tatsächlich einen zwingenden Grund des Allgemeininteresses dar, der die betreffende Behinderung rechtfertigen kann. Jedoch darf die durch diese Behinderung geschaffene Beschränkung der Arbeitnehmerfreizügigkeit nach der Rechtsprechung des Gerichtshofes nicht über das zur Erreichung des verfolgten Zweckes Erforderliche hinausgehen (u. a. Urteil vom 11. Juli 2002 in der Rechtssache C-294/00, Gräbner, Slg. 2002, I-6515, Randnr. 39, und die dort zitierte Rechtsprechung). 105 Um den Zweck der Auswahl der besten Bewerber unter möglichst objektiven Bedingungen zu erreichen, ist es aber nicht erforderlich, bereits qualifizierten Angehörigen der Mitgliedstaaten die Teilnahme am Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP vorzuschreiben, das dazu dient, noch nicht qualifizierte Bewerber einzustellen. 106 Auf diese Weise würden diese Staatsangehörigen nämlich zur Teilnahme an einem Auswahlverfahren gezwungen, das u. a. bezweckt, Zugang zu einer Ausbildung zu gewähren, von der sie jedoch aufgrund ihrer in einem anderen Mitgliedstaat erworbenen Qualifikationen befreit werden müssten. Unter den gegebenen Umständen führt es für diese Staatsangehörigen also zu einem Rückstufungseffekt, wenn von ihnen eine erfolgreiche Teilnahme an diesem Auswahlverfahren verlangt wird, der zur Erreichung des verfolgten Zweckes nicht erforderlich ist. 107 Außerdem sieht die französische Regelung in den Grenzen bestimmter maximaler Prozentsätze der Beschäftigtenzahl ein so genanntes Quereinsteiger"-Verfahren vor, das bestimmten Beamten, u. a. aufgrund ihrer Erfahrung im öffentlichen Dienst, die Befreiung von der Teilnahme an dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP erlaubt. Diese Beamten müssen an einem einjährigen Lehrgang teilnehmen, der bestimmte Arbeiten an der ENSP umfasst. Am Ende des Lehrgangs werden sie, wenn sie für geeignet befunden werden, als Beamte auf Lebenszeit übernommen. 108 Dieses Verfahren ließe sich zwar nicht ohne Abänderung, u. a. hinsichtlich des Gegenstands des Lehrgangs, auf Gemeinschaftsangehörige wie die Klägerin anwenden, da diese spezifische Qualifikationen im Bereich der Krankenhausverwaltung besitzen. Dieses Verfahren setzt ferner voraus, dass der Bewerber bereits zuvor erfolgreich an einem Auswahlverfahren für den Zugang zum französischen öffentlichen Dienst teilgenommen hat, was in einer Situation wie der des Ausgangsverfahrens nicht der Fall ist. 109 Dass es ein solches Verfahren gibt, zeigt jedoch, dass Einstellungsmethoden in Form von Auswahlverfahren oder in anderer Form, die weniger restriktiv als das Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP sind, vorstellbar sind, um es namentlich Staatsangehörigen der Mitgliedstaaten wie der Klägerin zu ermöglichen, ihre spezifischen Qualifikationen zur Geltung zu bringen. 110 Es geht also über das zur Erreichung des Zwecks der Auswahl der besten Bewerber unter möglichst objektiven Bedingungen Erforderliche hinaus und kann somit nicht nach den Bestimmungen des EG-Vertrags gerechtfertigt werden, in einem Fall wie dem des Ausgangsverfahrens die Teilnahme an dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP zu verlangen. 111 Es ist zwar nicht Sache des Gerichtshofes, sich zu den Modalitäten eines anderen Einstellungsverfahrens zu äußern, die in Fällen wie dem des Ausgangsverfahrens zu dem geltend gemachten Zweck im rechten Verhältnis stuenden. Diese Modalitäten müssen jedoch u. a. gewährleisten, dass die in anderen Mitgliedstaaten qualifizierten Angehörigen der Mitgliedstaaten nach ihrer Einstellung angemessen auf der Liste platziert werden, die die Reihenfolge festlegt, in der die Betroffenen ihre dienstliche Verwendung wählen dürfen, und die für die an der ENSP Ausgebildeten nach Maßgabe ihrer Ergebnisse im Abschlussexamen erstellt wird. 112 Nach alledem ist auf die zweite Frage zu antworten, dass es gegen das Gemeinschaftsrecht verstößt, wenn ein Angehöriger eines Mitgliedstaats ein in einem Mitgliedstaat erworbenes Diplom besitzt, das dem gleichwertig ist, das in einem anderen Mitgliedstaat für den Zugang zu einem Beschäftigungsverhältnis in der öffentlichen Krankenhausverwaltung erforderlich ist, und der zuletzt genannte Mitgliedstaat die Aufnahme dieses Staatsangehörigen in das erwähnte Beschäftigungsverhältnis von der erfolgreichen Teilnahme an einem Auswahlverfahren wie dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die ENSP abhängig macht. Kostenentscheidung Kosten 113 Die Auslagen der französischen, der italienischen und der schwedischen Regierung sowie der Kommission, die Erklärungen vor dem Gerichtshof abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF auf die ihm von der Cour administrative d'appel Douai mit Entscheidung vom 12. Juli 2001 vorgelegten Fragen für Recht erkannt: 1. Die Feststellung des Bestehens des Examens, das die Ausbildung an der École nationale de la santé publique abschließt, die zur Ernennung zum Beamten auf Lebenszeit in der öffentlichen Krankenhausverwaltung in Frankreich führt, ist als Diplom" im Sinne der Richtlinie 89/48/EWG des Rates vom 21. Dezember 1988 über eine allgemeine Regelung zur Anerkennung der Hochschuldiplome, die eine mindestens dreijährige Berufsausbildung abschließen, anzusehen. Es ist Sache des vorlegenden Gerichts, für die Zwecke der Anwendung des Artikels 3 Absatz 1 Buchstabe a dieser Richtlinie zu prüfen, ob ein Befähigungsnachweis, den ein Angehöriger eines Mitgliedstaats, der einen im Aufnahmemitgliedstaat reglementierten Beruf ausüben möchte, in einem anderen Mitgliedstaat erworben hat, als Diplom im Sinne dieser Vorschrift angesehen werden kann, und gegebenenfalls zu untersuchen, inwieweit die durch diese Diplome bescheinigten Ausbildungen hinsichtlich ihrer Dauer und der von ihnen abgedeckten Fächer vergleichbar sind. Ergeben diese Untersuchungen, dass es sich in beiden Fällen um ein Diplom im Sinne der Richtlinie handelt und dass diese Diplome gleichwertige Ausbildungen bescheinigen, so verstößt es gegen diese Richtlinie, wenn der Aufnahmemitgliedstaat den Zugang dieses Angehörigen eines Mitgliedstaats zum Beruf eines Beamten des höheren Dienstes in der öffentlichen Krankenhausverwaltung davon abhängig macht, dass er die Ausbildung an der École nationale de la santé publique erhalten und das Examen am Ende dieser Ausbildung bestanden hat. 2. Es verstößt gegen das Gemeinschaftsrecht, wenn ein Angehöriger eines Mitgliedstaats ein in einem Mitgliedstaat erworbenes Diplom besitzt, das dem gleichwertig ist, das in einem anderen Mitgliedstaat für den Zugang zu einem Beschäftigungsverhältnis in der öffentlichen Krankenhausverwaltung erforderlich ist, und der zuletzt genannte Mitgliedstaat die Aufnahme dieses Staatsangehörigen in das erwähnte Beschäftigungsverhältnis von der erfolgreichen Teilnahme an einem Auswahlverfahren wie dem Auswahlverfahren für die Aufnahme in die École nationale de la santé publique abhängig macht.

62005TJ0190

it

Fatti 1       Il 25 febbraio 2003, la ricorrente presentava domanda di marchio comunitario all’Ufficio per l’armonizzazione nel mercato interno (marchi, disegni e modelli) (UAMI) ai sensi del regolamento (CE) del Consiglio 20 dicembre 1993, n. 40/94, sul marchio comunitario (GU 1994, L 11, pag. 1), come modificato. 2       Il marchio di cui si chiedeva la registrazione è il segno denominativo TWIST & POUR. 3       I prodotti per i quali era chiesta la registrazione rientrano nella classe 21 ai sensi dell’Accordo di Nizza 15 giugno 1957, relativo alla classificazione internazionale dei prodotti e dei servizi ai fini della registrazione dei marchi, come riveduto e modificato, e corrispondono alla seguente descrizione: «Contenitori portatili di plastica venduti come elementi costitutivi di un dispositivo di conservazione e di applicazione di vernice liquida». 4       Con lettera 10 marzo 2004, l’esaminatore informava la ricorrente che il marchio richiesto non era idoneo alla registrazione, in quanto non soddisfaceva i requisiti previsti dall’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 e sottolineava, in particolare, che tale marchio non sarebbe stato percepito come indicatore d’origine. L’esaminatore invitava quindi la ricorrente a presentare osservazioni entro un termine di due mesi. 5       Con lettera 10 maggio 2004, la ricorrente rispondeva, sostanzialmente, che il marchio richiesto era sufficientemente originale ai fini della registrazione e per adempiere la funzione del marchio, che esso doveva essere considerato nel suo insieme, e che diversi altri marchi in cui figurava il termine «twist» erano stati precedentemente registrati dall’UAMI. 6       Con decisione 23 giugno 2004, l’esaminatore respingeva tale domanda per il motivo che il marchio comunitario richiesto urtava contro l’impedimento alla registrazione previsto dall’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, dal momento che, in primo luogo, esso era composto da due verbi inglesi che si limitavano ad informare i consumatori in ordine alle caratteristiche dei prodotti controversi; in secondo luogo, il messaggio trasmesso era semplice, chiaro e diretto; in terzo luogo, il monopolio dell’uso di termini correnti o di adattamenti di tali termini descrittivi dei prodotti non poteva essere concesso ad una sola impresa e, in quarto luogo, gli altri marchi fatti valere dalla ricorrente non erano comparabili con il marchio oggetto del presente ricorso. 7       Il 30 agosto 2004, la ricorrente presentava ricorso dinanzi all’UAMI, ai sensi degli artt. 57-62 del regolamento n. 40/94, avverso la decisione dell’esaminatore. 8       Con decisione 22 febbraio 2005 (in prosieguo: la «decisione impugnata»), notificata il 28 febbraio successivo, la seconda commissione di ricorso riteneva, sostanzialmente, che il messaggio trasmesso dal marchio richiesto fosse semplice, chiaro e diretto, nel senso che il segno denominativo TWIST & POUR informava semplicemente i consumatori del fatto che, per estrarre la vernice dal contenitore, dovevano limitarsi a girare il coperchio e versare il contenuto. Ciò premesso, ritenendo il segno denominativo TWIST & POUR descrittivo dei prodotti per i quali si chiedeva la registrazione, la commissione di ricorso respingeva il ricorso precisando, del pari, che l’argomento della ricorrente secondo cui l’esaminatore avrebbe tenuto conto degli elementi pertinenti nel contesto dell’art. 7, n. 1, lett. c), e non dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 non era fondato, dal momento che esisteva un’interferenza tra le due dette disposizioni. La commissione di ricorso rilevava peraltro che, conformemente alla giurisprudenza della Corte e, in particolare, alla sentenza 12 febbraio 2004, causa C‑265/00, Campina Melkunie (Racc. pag. I‑1699), l’esaminatore poteva legittimamente ritenere che il marchio richiesto fosse privo di carattere distintivo ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 in quanto era descrittivo di talune caratteristiche dei prodotti di cui trattasi. La commissione di ricorso riteneva di scarsa importanza la circostanza che l’esaminatore non aveva espressamente menzionato l’art. 7, n. 1, lett. c), del regolamento stesso e non aveva espressamente fondato la propria decisione su tale disposizione, dal momento che la ricorrente era stata perfettamente informata in ordine alla natura dell’obiezione ed aveva avuto la possibilità di far valere i propri argomenti quanto all’asserito carattere distintivo del marchio richiesto. Con riguardo alla mancanza di coerenza dell’UAMI in ragione della registrazione di marchi simili, la commissione di ricorso ricordava che esistevano procedimenti di annullamento per registrazioni erroneamente concesse e che era importante la coerenza della propria decisione. Conclusioni delle parti 9       La ricorrente chiede che il Tribunale voglia: –       dichiarare il ricorso ricevibile; –       annullare la decisione impugnata; –       condannare l’UAMI alle spese. 10     L’UAMI chiede che il Tribunale voglia: –       respingere il ricorso; –       condannare la ricorrente alle spese. In diritto 11     A sostegno del ricorso, la ricorrente deduce un unico motivo, attinente alla violazione dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94. Argomenti delle parti 12     La ricorrente ricorda che, come emerge dalla giurisprudenza, l’impedimento previsto dall’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 riguarda i segni inidonei a svolgere la funzione essenziale del marchio, vale a dire quella di identificare l’origine del prodotto o del servizio, come i marchi comunemente utilizzati per l’immissione in commercio dei prodotti o dei servizi designati dal marchio, o quelli che sono soltanto idonei ad esserlo [sentenza del Tribunale 30 giugno 2004, causa T‑281/02, Norma Lebensmittelfilialbetrieb/UAMI (Mehr für Ihr Geld), Racc. pag. II‑1915, punti 24 e 33]. La valutazione del carattere distintivo del marchio, secondo tale giurisprudenza, può essere effettuata, da un lato, riguardo ai prodotti o ai servizi per i quali viene chiesta la registrazione e, dall’altro, riguardo alla percezione che di esso abbia il pubblico pertinente (sentenza Mehr für Ihr Geld, cit., punto 26). 13     Nel caso di specie, dal momento che i prodotti interessati sono recipienti che contengono vernice liquida e sono destinati a tutti i consumatori, il pubblico pertinente sarebbe costituito dal consumatore medio, normalmente informato e ragionevolmente attento e avveduto. Peraltro, dal momento che il segno denominativo è costituito da due termini inglesi, il pubblico pertinente sarebbe quello anglofono [sentenza del Tribunale 27 febbraio 2002, causa T‑219/00, Ellos/UAMI (ELLOS), Racc. pag. II‑753, punti 30 e 31]. 14     La ricorrente ricorda, del pari, la giurisprudenza secondo cui, da un canto, i singoli impedimenti alla registrazione sono indipendenti l’uno dall’altro ed esigono un esame separato, sicché vanno interpretati alla luce dell’interesse generale sotteso a ciascuno di essi (sentenza della Corte 16 settembre 2004, causa C‑329/02 P, SAT.1/UAMI, Racc. pag. I‑8317). D’altro canto, dal momento che il segno è costituito da un marchio complesso composto di due termini, la valutazione del suo carattere distintivo dev’essere effettuata sulla base dell’esame del marchio stesso nel suo insieme [sentenza del Tribunale 2 luglio 2002, causa T‑323/00, SAT.1/UAMI (SAT.2), Racc. pag. II‑2839]. 15     Il segno denominativo TWIST & POUR, secondo la ricorrente, sarebbe distintivo, sicché la soluzione proposta dalla commissione di ricorso, che si basa sulla pretesa inidoneità del detto segno ad adempiere una funzione distintiva, sarebbe insufficiente, infondata ed approssimativa. 16     La ricorrente rileva, in primo luogo, che la commissione di ricorso ha dato per certa la mancanza di carattere distintivo del marchio richiesto in base all’asserito carattere descrittivo del segno, dal momento che essa ha affermato, al punto 11 della decisione impugnata, che il segno denominativo TWIST & POUR si limiterebbe ad informare i consumatori del fatto che, per estrarre la vernice dal contenitore, essi avrebbero dovuto semplicemente girare il coperchio e versare il contenuto. Tale idea sarebbe ripresa, d’altronde, al punto 12 della stessa decisione, in cui sarebbe precisato che il marchio richiesto trasmetterebbe informazioni relative alle modalità di impiego del prodotto. 17     Orbene, tale criterio sarebbe pertinente nel contesto dell’art. 7, n. 1, lett. c), del regolamento n. 40/94, ma non in quello della lett. b) della medesima disposizione. La commissione di ricorso sarebbe dunque incorsa in un errore di diritto da cui sarebbe viziata la decisione impugnata, il che sarebbe stato affermato dalla Corte anche nel contesto delle sentenze SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, e 21 ottobre 2004, causa C-64/02 P, UAMI/Erpo Möbelwerk (Racc. pag. I‑10031). 18     In secondo luogo, sarebbe inesatto sostenere che il marchio comunitario richiesto indichi una caratteristica del bene interessato, di modo che esso dovrebbe essere ritenuto descrittivo. Dovrebbe, infatti, operarsi un distinguo tra i marchi descrittivi e quelli meramente allusivi o suggestivi. Il Tribunale avrebbe d’altronde affermato che, se è pur vero che le indicazioni descrittive non possono trovare tutela come marchio, ciò non vale per le indicazioni o i segni allusivi o suggestivi [sentenze del Tribunale 31 gennaio 2001, causa T‑135/99, Taurus-Film/UAMI (Cine Action), Racc. pag. II‑379, e 9 ottobre 2002, causa T‑360/00, Dart Industries/UAMI (UltraPlus), Racc. pag. II‑3867]. 19     Secondo la ricorrente, non sussiste un punto preciso oltre il quale un vocabolo passi bruscamente da una categoria all’altra, ma piuttosto una scala che oscilla tra due poli – dai segni non descrittivi, di cui è possibile la registrazione, ai segni meramente descrittivi, la cui registrazione è impossibile – sulla quale segni e caratteri descrittivi, suggestivi e allusivi variano ovvero si collocano in funzione delle loro caratteristiche intrinseche. A priori, la valutazione del carattere distintivo dipenderebbe parzialmente dalla valutazione soggettiva dell’esaminatore e, nel contesto del riesame, della commissione di ricorso. 20     Tuttavia, l’avvocato generale Jacobs, ai paragrafi 62-64 delle conclusioni relative alla sentenza della Corte 23 ottobre 2003, causa C‑191/01 P, UAMI/Wrigley (Racc. pagg. I‑12447, I‑12449), avrebbe menzionato adeguati criteri oggettivi che consentono di distinguere i marchi descrittivi rispetto a quelli meramente evocativi. 21     Secondo la ricorrente, se tali criteri fossero applicati al segno denominativo TWIST & POUR, si rileverebbe che detto marchio si distanzia dal polo della scala sul quale si collocano i segni descrittivi. 22     In primo luogo, il segno denominativo TWIST & POUR consisterebbe nella combinazione di due verbi che, individualmente o congiuntamente presi, non descriverebbero né i prodotti designati né alcuna delle loro caratteristiche. I due verbi, infatti, si riferirebbero ad azioni che non sarebbero obiettivamente riferibili a contenitori di vernice in plastica. 23     In secondo luogo, il pubblico interessato non percepirebbe il segno denominativo TWIST & POUR in modo immediato, diretto e senza ulteriore riflessione, come l’indicazione di una caratteristica dei prodotti che esso designerebbe. Secondo la ricorrente, il consumatore interessato, osservando il segno, non lo assocerebbe automaticamente a contenitori di vernice in plastica. 24     Infine, il segno denominativo TWIST & POUR non qualificherebbe nemmeno una caratteristica essenziale o dominante del prodotto suscettibile di assumere, all’atto della scelta del prodotto da parte dei consumatori di beni di tal genere, particolare importanza rispetto ai prodotti proposti dalla concorrenza. Il riferimento al modo di aprire il prodotto, evocato dal marchio richiesto, non apporterebbe alcun valore sostanziale al prodotto designato dal marchio stesso. 25     Contrariamente a quanto sembra emergere dal punto 12 della decisione impugnata, la ricorrente precisa di non rivendicare il segno EASY-TO-OPEN o EASY-TO-POUR, ma il marchio TWIST & POUR. Ne conseguirebbe che l’argomento in forza del quale i consumatori anglofoni interpreterebbero tale marchio come un messaggio secondo il quale «essi devono semplicemente girare il coperchio e versare il contenuto» sarebbe fallace, poiché il segno denominativo sarebbe autonomo e indipendente dai prodotti che esso indica. Sarebbe peraltro inesatto asserire che il segno interessato trasmette un messaggio relativo alla facilità di uso del prodotto che esso designa (v., in tal senso, sentenza UltraPlus, cit. supra al punto 18, punto 52). La ricorrente ritiene pertanto che il pubblico anglofono, di fronte a tale segno, lo percepirà molto probabilmente come un segno di fantasia e non penserà automaticamente e immediatamente a contenitori di vernice in plastica. Solo in un secondo momento tale pubblico penserebbe all’aspetto funzionale del prodotto designato, vale a dire il suo modo di apertura. Tuttavia, la comprensione di tale aspetto funzionale non sarebbe il frutto di una percezione automatica, intuitiva ed immediata, ma deriverebbe da un processo o da uno sforzo intellettuale precedentemente operato dal consumatore, che rende la detta percezione mediata e indiretta e, dunque, non descrittiva. 26     La registrazione di un segno che si riferisca, in forma indiretta o mediante un’evocazione o suggestione, ad una caratteristica del prodotto designato non può conseguentemente costituire oggetto di esclusione dalla registrazione, che sarebbe in tal caso in contrasto sia con la volontà del legislatore, quale risulta dall’art. 7, n. 1, lett. c), del regolamento n. 40/94, sia con la giurisprudenza menzionata al precedente punto 18. 27     Inoltre, il criterio accolto nella decisione impugnata non consentirebbe di analizzare il carattere distintivo del marchio richiesto «nell’ambito di un esame preventivo e al di fuori di qualsiasi uso effettivo del segno» [sentenza del Tribunale 7 febbraio 2002, causa T‑88/00,Mag Instrument/UAMI (Forme di lampade tascabili), Racc. pag. II‑467, punto 34]. La ricorrente ricorda, a tal proposito, che il problema di stabilire se, concretamente, il modo in cui il segno è utilizzato o apposto sui prodotti, come marchio ovvero nell’ambito di un altro tipo di utilizzo, possa condurre il consumatore a non considerarlo come segno distintivo dell’origine, ma come semplice dichiarazione commerciale non può essere preso in considerazione ai fini della valutazione della sua registrabilità (sentenza UltraPlus, cit. supra al punto 18, punto 52). 28     In terzo luogo, la ricorrente ritiene che il segno denominativo TWIST & POUR presenti la capacità intrinseca minima affinché il pubblico interessato lo percepisca come segno indicatore dell’origine commerciale dei prodotti designati, dal momento che è sufficiente, ai fini dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, dimostrare il carattere scarsamente distintivo del segno interessato per ottenerne la registrazione. Ciò si verificherebbe con riguardo al segno denominativo in esame, che sarebbe conciso, diretto e di facile memorizzazione per il pubblico pertinente. 29     Oltre a ciò, si tratterebbe di un segno denominativo originale composto di due termini scritti in inglese la cui particolarità consisterebbe nell’effetto prodotto dall’accostamento dei verbi «twist» e «pour». L’integrazione di questi due termini nell’ambito di un unico segno produrrebbe un certo effetto di sorpresa nei confronti dei consumatori, effetto che attirerebbe e tratterrebbe l’attenzione o, quantomeno, sarebbe idoneo a trattenerla. Tale segno darebbe luogo ad un marchio sufficientemente diverso da quello risultante dalla semplice unione dei due vocaboli che lo compongono. 30     La ricorrente ricorda di aver dimostrato, nell’ambito del procedimento dinanzi all’UAMI, che il verbo «twist» era frequentemente utilizzato nei marchi composti e che i consumatori erano abituati a marchi formati sulla base di tale verbo. Altri segni idonei a distinguere i prodotti, d’altronde, sarebbero stati registrati dall’UAMI, segnatamente TWIST & VAC, TWIST & DRINK, TWISTER TESTER, TWISTED TUBE e TWISTED DIPS. A tal riguardo, la ricorrente deduce dalla sentenza SAT.1/UAMI, menzionata al precedente punto 14, che l’uso frequente di marchi contenenti elementi verbali e costruzioni grammaticali coincidenti indicherebbe che tale tipo di combinazioni non può essere ritenuto privo di carattere distintivo. 31     Il fatto che il marchio richiesto sia composto di termini di uso comune, comprensibili dai consumatori, non altererebbe il carattere distintivo del marchio medesimo. A tal riguardo, il Tribunale avrebbe del resto dichiarato che il mero fatto che ciascuno degli elementi che compongono il segno, considerati separatamente, sia privo di carattere distintivo non esclude che la combinazione che essi formano possa presentare un carattere distintivo. Al contrario, spetterebbe alla commissione di ricorso dimostrare che il segno controverso, complessivamente considerato, non consente al pubblico interessato di distinguere i prodotti della ricorrente da quelli che hanno un’altra origine commerciale [sentenza del Tribunale 14 aprile 2005, causa T‑260/03, Celltech/UAMI (CELLTECH), Racc. pag. II‑1215, punti 43 e 44]. Infatti, secondo la ricorrente, non è necessario che il segno richiesto trasmetta un’informazione precisa con riguardo all’identità della società che commercializza il prodotto, ma è sufficiente che il marchio consenta al pubblico interessato di distinguere il prodotto che esso designa da quelli aventi una diversa origine commerciale [sentenza del Tribunale 9 ottobre 2002, causa T‑173/00, KWS Saat/UAMI (Tonalità arancio), Racc. pag. II‑3843, punto 44]. 32     L’UAMI ricorda, in limine, che, secondo la giurisprudenza, sussiste una certa interferenza tra l’impedimento alla registrazione attinente alla mancanza di carattere distintivo e quello che preclude la registrazione di marchi meramente descrittivi. Infatti, un segno che si limitasse a descrivere talune caratteristiche dei prodotti e dei servizi non potrebbe allo stesso titolo soddisfare la funzione essenziale del marchio, dal momento che incorrerebbe, al contempo, nei due detti impedimenti alla registrazione (sentenza Campina Melkunie, citata supra al punto 8). I segni privi di carattere distintivo ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, poi, non potrebbero adempiere la funzione essenziale del marchio, vale a dire l’identificazione dell’origine commerciale del prodotto o del servizio (sentenza UltraPlus, citata supra al punto 18, punto 52). Infine, i marchi di cui all’art. 7, n. 1, lett. b), sarebbero quelli che, dal punto di vista del pubblico pertinente, sono comunemente utilizzati nel commercio per la presentazione dei prodotti o dei servizi interessati ovvero quelli per i quali sussistono, quantomeno, indizi concreti che consentano di concludere nel senso che sarebbe possibile utilizzarli in tal modo. 33     Quanto al caso di specie, l’UAMI rileva che i prodotti in esame sono barattoli di vernice liquida, sicché il pubblico pertinente sarà costituito dal consumatore medio, normalmente informato e ragionevolmente attento e accorto. L’espressione TWIST & POUR, che potrebbe essere tradotta con «girate e versate» ovvero con «girare e versare», costituirebbe un’espressione concisa il cui senso sarebbe immediatamente intelligibile per tutti. Tale espressione non presenterebbe alcuna caratteristica particolare. La sua struttura sintattica sarebbe semplice e consueta nella lingua inglese, in particolare ove si trattasse di trasmettere un’informazione nel modo più semplice e diretto al riguardo di due azioni da compiere in successione per conseguire un determinato obiettivo. In associazione con i prodotti de quibus, il pubblico pertinente avrebbe la reazione immediata di percepire tale segno come un messaggio relativo alla loro modalità di impiego. I barattoli di vernice, infatti, dovrebbero essere previamente aperti prima di poter disporre del loro contenuto. A volte, potrebbe essere necessario agitarli o travasare il loro contenuto in un altro recipiente per poterlo utilizzare. Infine, non di rado i barattoli di vernice sarebbero di difficile apertura e occorrerebbe adoperare al tal fine un oggetto come leva. Ne conseguirebbe che l’espressione TWIST & POUR susciterebbe, nella mente del consumatore interessato, l’unica reazione di evocare immediatamente un’indicazione relativa alla modalità di impiego di tali barattoli, e non l’impresa che li produce. 34     L’UAMI aggiunge che tale conclusione non si fonda, contrariamente a quanto sostiene la ricorrente, su una valutazione dell’uso effettivo del marchio sul mercato. Più precisamente, la conclusione secondo cui il segno sarebbe privo di carattere distintivo non riguarderebbe la parte precisa del prodotto sulla quale sarebbe apposto il marchio o le dimensioni dei caratteri con i quali esso sarebbe apposto sul barattolo. La commissione di ricorso ha giustamente rilevato che, a priori, l’espressione TWIST & POUR sarebbe percepita [sentenza del Tribunale 23 novembre 2004, causa T‑360/03, Frischpack/UAMI (Forma di una scatola di formaggio), Racc. pag. II‑4097, punto 29] con il valore di istruzioni per l’uso del prodotto, e non come un segno inteso ad adempiere la funzione essenziale del marchio. Tale analisi si fonderebbe sulla percezione che ci si potrebbe ragionevolmente aspettare dai consumatori, in considerazione delle caratteristiche del segno in quanto tale e di quelle dei prodotti in esame, indipendentemente da ogni considerazione relativa alle modalità di uso effettivo del detto marchio sul mercato. 35     L’UAMI sostiene che la ricorrente prende le mosse da una premessa erronea nel ritenere che la commissione di ricorso sia incorsa in un errore di diritto deducendo la mancanza di carattere distintivo del marchio richiesto dal suo carattere descrittivo. La commissione di ricorso, infatti, avrebbe rilevato la propria incapacità di trovare qualsivoglia carattere distintivo nell’espressione TWIST & POUR, in quanto i consumatori interessati percepirebbero tale segno come un’istruzione relativa all’uso dei prodotti, escludendo in tal modo la sua percezione anche quale segno distintivo. Il pubblico interessato, pertanto, vedrebbe in tale espressione un’affermazione generica relativa ad alcune caratteristiche dei prodotti. In ragione di tale premessa erronea, la ricorrente incorrerebbe nell’errore di analizzare poi il carattere descrittivo del segno nei confronti dei prodotti interessati per concludere, in mancanza di tale carattere descrittivo, che si sarebbe in presenza di un segno distintivo che potrebbe quindi essere registrato. A tal riguardo, l’UAMI sottolinea che la commissione di ricorso si è fondata sull’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 e che essa ha ritenuto assolutamente irrilevante la circostanza che l’esaminatore, nella sua decisione, non aveva citato espressamente la lett. c) della disposizione medesima in considerazione del fatto che le ragioni del rigetto della domanda erano chiaramente esposte. 36     L’UAMI precisa che, nel caso di specie, la commissione di ricorso non si è limitata a dichiarare la mancanza di carattere distintivo del marchio richiesto, fondandosi sul suo carattere descrittivo, bensì su una considerazione più ampia, vale a dire in base al rilievo che il segno verbale TWIST & POUR si limiterebbe a dare informazioni in ordine alle caratteristiche dei prodotti, impedendo, di conseguenza, che il pubblico interessato possa cogliere in esso un segno distintivo. Dunque, tali due argomenti, interpretati congiuntamente, avrebbero indotto la commissione di ricorso a concludere nel senso che il marchio richiesto ricadeva nel divieto previsto dall’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94. Dal momento che la prima impressione che il marchio richiesto lascia nella mente dei consumatori consisterebbe in un’indicazione quanto alle modalità di uso dei prodotti, l’UAMI ne deduce che i consumatori medesimi non scorgerebbero, nel segno in esame, il mezzo per identificare l’origine dei detti prodotti e distinguerli rispetto ad altri prodotti. Peraltro, la valutazione della commissione di ricorso sarebbe identica a quella operata dal Tribunale in diverse sentenze, in cui esso avrebbe riconosciuto la mancanza di carattere distintivo di svariate espressioni [sentenze del Tribunale 27 febbraio 2002, causa T‑79/00, Rewe-Zentral/UAMI (LITE), Racc. pag. II‑705, e 8 luglio 2004, causa T‑270/02, MLP Finanzdienstleistungen/UAMI (bestpartner), Racc. pag. II‑2837]. Giudizio del Tribunale 37     Ai termini dell’art. 7, n. 1, del regolamento n. 40/94, sono esclusi dalla registrazione, ai sensi della lett. b) della stessa disposizione, «i marchi privi di carattere distintivo» e, ai sensi della lett. c) della disposizione medesima, i «marchi composti esclusivamente da segni o indicazioni che in commercio possono servire, per designare la specie, la qualità, la quantità, la destinazione, il valore, la provenienza geografica, ovvero l’epoca di fabbricazione del prodotto o di prestazione del servizio, o altre caratteristiche del prodotto o servizio». Inoltre, l’art. 7, n. 2, del regolamento n. 40/94 precisa che «[i]l paragrafo 1 si applica anche se le cause d’impedimento esistono soltanto per una parte della Comunità». 38     Ciascuno degli impedimenti alla registrazione elencati all’art. 7, n. 1, del regolamento n. 40/94 è indipendente dagli altri ed esige un esame separato. Inoltre, tali impedimenti vanno interpretati alla luce dell’interesse generale sotteso a ciascuno di essi. L’interesse generale preso in considerazione in sede di esame di ciascuno di detti impedimenti può, anzi deve, rispecchiare considerazioni differenti, a seconda dell’impedimento di cui trattasi (sentenze della Corte 29 aprile 2004, cause riunite C‑456/01 P e C‑457/01 P, Henkel/UAMI, Racc. pag. I‑5089, punti 45 e 46; SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, punto 25, e 15 settembre 2005, causa C‑37/03 P, BioID/UAMI, Racc. pag. I‑7975, punto 59). 39     Tuttavia, sussiste un’evidente interferenza delle rispettive sfere di applicazione degli impedimenti alla registrazione menzionati alle lettere b) - d) della detta disposizione (v., per analogia, sentenze della Corte 12 febbraio 2004, causa C‑363/99, Koninklijke KPN Nederland,Racc. pag. I‑1619, punti 67 e 85, e Campina Melkunie, citata supra al punto 8, punto 18). In particolare, dalla giurisprudenza emerge che un marchio denominativo che sia descrittivo delle caratteristiche di determinati prodotti o servizi ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. c) del regolamento n. 40/94 è, per ciò stesso, necessariamente privo di carattere distintivo in relazione agli stessi prodotti o servizi, ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. b), dello stesso regolamento. Tuttavia, un marchio può essere privo di carattere distintivo per ragioni diverse dal suo eventuale carattere descrittivo [sentenza del Tribunale 8 luglio 2004, causa T‑289/02, Telepharmacy Solutions/UAMI (TELEPHARMACY SOLUTIONS), Racc. pag. II‑2851, punto 24; v. altresì, in tal senso, sentenza bestpartner, citata supra al punto 36, punto 25; v. parimenti, per analogia, sentenza Koninklijke KPN Nederland, citata supra, punto 86, e Campina Melkunie, cit. supra al punto 8, punto 19]. 40     In una fattispecie come quella in esame, in cui la decisione impugnata reca esclusione dalla registrazione del marchio richiesto per l’esistenza dell’impedimento assoluto previsto dall’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, occorre verificare se l’UAMI abbia dimostrato la mancanza di carattere distintivo del marchio in esame. 41     A tal riguardo si deve ricordare che i segni privi di carattere distintivo di cui all’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 sono reputati inidonei a svolgere la funzione essenziale del marchio, vale a dire quella di identificare l’origine del prodotto o del servizio, allo scopo di consentire in tal modo al consumatore che acquista il prodotto o il servizio designato dal marchio di fare, in occasione di un acquisto successivo, la medesima scelta, ove l’esperienza si riveli positiva, oppure un’altra scelta, ove l’esperienza si riveli negativa (sentenza LITE, citata supra al punto 36, punto 26). Ciò si verifica, segnatamente, con riguardo ai segni comunemente utilizzati per l’immissione in commercio dei prodotti o dei servizi interessati [sentenze del Tribunale 3 luglio 2003, causa T‑122/01, Best Buy Concepts/UAMI (BEST BUY), Racc. pag. II‑2235, punto 20, e Mehr für Ihr Geld, citata supra al punto 12, punto 24]. 42     Occorre peraltro ricordare che la nozione di interesse generale che è alla base dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 si confonde, evidentemente, con la funzione essenziale del marchio, che consiste nel garantire al consumatore o all’utilizzatore finale l’identità di origine del prodotto o del servizio contrassegnato dal marchio, consentendogli di distinguere senza confusione possibile tale prodotto o servizio da quelli di provenienza diversa (sentenze SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, punti 23 e 27, e BioID/UAMI, citata supra al punto 38, punto 60). 43     Per quanto riguarda un marchio composto di parole e di un segno tipografico, come quello oggetto della presente controversia, è possibile verificare, in parte, l’eventuale carattere distintivo di ciascuno dei suoi termini o dei suoi elementi, presi separatamente, ma il suddetto carattere deve, comunque, dipendere da un esame dell’insieme che essi formano. Infatti, il mero fatto che ciascuno di tali elementi, considerato separatamente, sia privo di carattere distintivo, non esclude che la combinazione che essi formano possa presentare un carattere distintivo (sentenza SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, punto 28; v. anche, per analogia, sentenze Campina Melkunie, citata supra al punto 8, punti 40 e 41, e Koninklijke KPN Nederland, citata supra al punto 39, punti 99 e 100). 44     Secondo costante giurisprudenza, il carattere distintivo di un segno dev’essere valutato, da un lato, in relazione ai prodotti o ai servizi per i quali è richiesta la registrazione e, dall’altro, in relazione al modo in cui tale marchio viene percepito dal pubblico interessato (sentenze LITE, citata supra al punto 36, punto 27; BEST BUY, citata supra al punto 41, punto 22, e Mehr für Ihr Geld, citata supra al punto 12, punto 26). 45     Nel caso di specie, occorre rilevare, in primo luogo, che, come ha osservato la commissione di ricorso senza essere contestata dalla ricorrente, dal momento che i prodotti designati dal marchio richiesto sono barattoli di vernice destinati all’insieme dei consumatori, si presume che il pubblico destinatario del prodotto sia il consumatore medio, normalmente informato e ragionevolmente attento e avveduto. 46     Peraltro, in forza dell’art. 7, n. 2, del regolamento n. 40/94, il pubblico destinatario del prodotto rispetto al quale occorre valutare l’impedimento assoluto alla registrazione è un pubblico anglofono, dal momento che il segno denominativo in questione è composto di elementi tratti dalla lingua inglese, il che del resto non è nemmeno contestato dalla ricorrente [v., in tal senso, sentenze del Tribunale ELLOS, citata supra al punto 13, punto 31; 15 ottobre 2003, causa T‑295/01, Nordmilch/UAMI (OLDENBURGER), Racc. pag. II‑4365, punto 35, e Mehr für Ihr Geld, citata supra al punto 12, punto 27]. 47     In secondo luogo, dal punto 14 della decisione impugnata emerge che la commissione di ricorso ha ritenuto privo di carattere distintivo il segno di cui si chiedeva la registrazione dal momento che, sul mercato interessato, esso poteva essere inteso solo come mera indicazione di una caratteristica peculiare del prodotto, vale a dire il suo modo di utilizzo, e non come indicazione dell’origine commerciale del prodotto stesso. La commissione di ricorso, dunque, ha sostanzialmente ritenuto che il segno denominativo TWIST & POUR non fosse distintivo ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, in quanto sarebbe stato percepito dal pubblico pertinente come descrittivo dei prodotti controversi. 48     Occorre pertanto verificare se il nesso stabilito dalla commissione di ricorso tra il contenuto semantico del segno di cui era chiesta la registrazione, da un canto, e i prodotti controversi, dall’altro, sia sufficientemente concreto e diretto per dimostrare che tale segno consente, da parte del pubblico cui è diretto, un’identificazione immediata dei detti prodotti [v., in tal senso, sentenza del Tribunale 7 giugno 2001, causa T‑359/99, DKV/UAMI (EuroHealth), Racc. pag. II‑1645, punti 35 e 36]. 49     Il segno è composto da due forme verbali della lingua inglese, «twist» e «pour», che significano, come rilevato dalla commissione di ricorso al punto 12 della decisione impugnata, «girare» e «versare» o «girate» e «versate», il che, del resto, non è stato contestato dalla ricorrente. 50     La commissione di ricorso ha peraltro rilevato, al punto 12 della decisione impugnata, che il fatto di utilizzare il segno tipografico «&», che significa «e», non modificava nulla per quanto riguarda il carattere distintivo del segno, dal momento che l’impiego di tale segno tipografico era usuale nella lingua inglese. 51     Occorre pertanto considerare che, come dedotto dall’UAMI, la struttura sintattica del segno denominativo TWIST & POUR è semplice e consueta nella lingua inglese. Ne consegue che la composizione di tale segno ed il fatto di unire i due detti termini collegandoli mediante il segno tipografico «&» non presentano alcuno scostamento percettibile, nella composizione del segno presentato per la registrazione complessivamente considerato, rispetto alla terminologia impiegata, nel linguaggio corrente del pubblico interessato, che sarebbe atto a conferire a tale segno un carattere distintivo ai sensi della sentenza della Corte 20 settembre 2001, causa C‑383/99 P, Procter & Gamble/UAMI (Racc. pag. I‑6251, punto 40). 52     La commissione di ricorso, pertanto, ha giustamente ritenuto che, complessivamente considerata, tale espressione significasse «twist and pour», vale a dire «girare e versare» ovvero «girate e versate». 53     Quanto al rapporto esistente tra il contenuto semantico del segno TWIST & POUR e i prodotti in esame, si deve rilevare che la commissione di ricorso ha del pari giustamente ritenuto, al punto 11 della decisione impugnata, che tale segno fosse composto di termini generici che si limitano a designare una caratteristica del prodotto, in particolare, con riguardo alle sue modalità di utilizzo [v., in tal senso, sentenze del Tribunale 12 gennaio 2000, causa T‑19/99, DKV/UAMI (COMPANYLINE),Racc. pag. II‑1, punti 26 e 27, confermata in esito ad impugnazione con sentenza della Corte 19 settembre 2002, causa C‑104/00 P, DKV/UAMI, Racc. pag. I‑7561, e bestpartner, citata supra al punto 36, punto 24]. 54     Infatti, complessivamente considerato, tale segno denominativo descrive direttamente l’azione che si riferisce, in particolare, all’apertura di un contenitore munito di un tappo che occorre girare prima di poter versare il liquido in esso contenuto. Tali termini, così congiunti, si limitano dunque a descrivere una caratteristica del prodotto in esame, vale a dire la sua facilità di uso, segnatamente con riguardo alla vernice, che richiede normalmente, prima dell’applicazione, una sua previa miscelazione o il cui contenitore dev’essere agitato prima che il suo contenuto sia versato in un altro contenitore. L’uso dei termini «twist» e «pour» mette dunque in evidenza una caratteristica particolarmente importante del prodotto in esame, vale a dire le modalità estremamente semplici del suo uso. Come giustamente rilevato dalla commissione di ricorso, «[è] difficile immaginare, per dire ai consumatori che è sufficiente girare il coperchio e versare il contenuto, un modo più chiaro e diretto dell’apposizione a stampa delle parole TWIST & POUR sul bordo del contenitore». 55     Da tutto quanto precede risulta che il segno denominativo TWIST & POUR non è, contrariamente a quanto asserito dalla ricorrente, meramente evocatore o allusivo di talune caratteristiche del prodotto, bensì, al contrario, descrive direttamente una caratteristica del prodotto in esame. Infatti, la circostanza di informare direttamente il pubblico interessato in ordine alla facilità di uso del prodotto comporta un nesso sufficientemente concreto e diretto tra il marchio richiesto e i prodotti de quibus. 56     All’udienza, la ricorrente ha precisato che il segno denominativo TWIST & POUR si limiterebbe a descrivere una caratteristica accessoria del prodotto in esame, sicché se ne sarebbe dovuta autorizzare la registrazione. 57     Su tale punto, è sufficiente ricordare che la Corte ha già affermato che un marchio denominativo descrittivo delle caratteristiche di prodotti o servizi è, per ciò stesso, necessariamente privo di carattere distintivo e che non rileva il fatto che le caratteristiche dei prodotti o servizi che possono essere descritte siano essenziali o accessorie sul piano commerciale (v., per analogia, sentenza Koninklijke KPN Nederland, citata supra al punto 39, punti 86 e 102). 58     La ricorrente sostiene ancora, anzitutto, che la commissione di ricorso sarebbe incorsa in errore nel dedurre la mancanza di carattere distintivo del marchio richiesto a causa del suo asserito carattere descrittivo. 59     A tal riguardo occorre ricordare, da un canto, che, se è pur vero che ciascuno dei motivi di impedimento alla registrazione menzionati dall’art. 3, n. 1, della prima direttiva del Consiglio 21 dicembre 1988, 89/104/CEE, sul ravvicinamento delle legislazioni degli Stati membri in materia di marchi (GU 1989, L 40, pag. 1) è indipendente dagli altri e impone un esame a parte, sussiste tuttavia, come è stato sottolineato al precedente punto 39, un’evidente interferenza tra le rispettive sfere di applicazione degli impedimenti menzionati alle lett. b)-d) della detta disposizione. D’altro canto, come è stato parimenti indicato al precedente punto 39, un marchio denominativo descrittivo delle caratteristiche di determinati prodotti o servizi è, per ciò stesso, necessariamente privo di carattere distintivo in relazione agli stessi prodotti o servizi. 60     La ricorrente contesta quindi alla commissione di ricorso il fatto di essere ricorsa ad un criterio, vale a dire il fine di interesse generale per il quale i segni possono essere liberamente utilizzati da tutti, che sarebbe pertinente nel contesto dell’art. 7, n. 1, lett. c), ma non in quello della lett. b) della disposizione medesima. 61     Su tale punto è certamente esatto, come dichiarato dalla Corte al punto 36 della sentenza SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, che l’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94 non persegue una finalità di interesse generale, la quale impone che i segni possano essere liberamente utilizzati da tutti. 62     Infatti, dal punto 26 della sentenza SAT.1/UAMI, citata supra al punto 14, emerge che l’interesse generale sotteso all’art. 3, n. 1, lett. b), della direttiva 89/104, disposizione la cui portata è analoga a quella dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, deriva dalla necessità di non limitare indebitamente la disponibilità degli elementi privi di carattere distintivo che costituiscono il segno in esame per gli altri operatori che offrono prodotti o servizi del genere di quelli oggetto della domanda di registrazione. 63     Tuttavia, nel caso di specie, la commissione di ricorso ha ritenuto, al punto 13 della decisione impugnata, che la registrazione del segno denominativo TWIST & POUR non dovesse essere autorizzata, dal momento che esso «fa[ceva] parte di una categoria di segni di cui occorre non limitare indebitamente la disponibilità per gli altri commercianti». 64     Occorre pertanto rilevare che, così decidendo, la commissione di ricorso ha fatto uso del criterio pertinente alla luce del quale l’art. 7, n. 1, lett. b), doveva essere interpretato, sicché non può muoversi alcuna censura a tal riguardo nei suoi confronti. 65     Per quanto riguarda, infine, l’argomento della ricorrente secondo cui l’UAMI avrebbe registrato marchi simili, come TWIST & VAC, TWIST & DRINK, TWISTER TESTER, TWISTED TUBE e TWISTED DIPS, è giocoforza rilevare che, anche a voler ritenere che tali marchi abbiano un legame più stretto con i prodotti per i quali sono stati registrati rispetto al nesso esistente tra il segno TWIST & POUR ed i prodotti per i quali si chiede la registrazione di questo segno, non ne consegue affatto che l’applicazione uniforme del regolamento n. 40/94 implichi che tale segno sia registrato per i prodotti in esame. Infatti, occorre ricordare che, secondo costante giurisprudenza, le decisioni che le commissioni di ricorso devono adottare, in forza del regolamento n. 40/94, relativamente alla registrazione di un segno come marchio comunitario rientrano nell’esercizio di una competenza vincolata e non in quello di un potere discrezionale. Pertanto, la registrabilità di un segno come marchio comunitario dev’essere valutata unicamente in base al detto regolamento, come interpretato dal giudice comunitario, e non sulla base di una prassi anteriore delle commissioni di ricorso [sentenza BioID/UAMI, citata supra al punto 38, punto 47; sentenze del Tribunale 9 ottobre 2002, causa T‑36/01, Glaverbel/UAMI (Superficie di una lastra di vetro), Racc. pag. II‑3887, punto 35; 20 novembre 2002, cause riunite T‑79/01 e T‑86/01, Bosch/UAMI (Kit Pro e Kit Super Pro), Racc. pag. II‑4881, punto 32, e 24 novembre 2005, causa T‑346/04, Sadas/UAMI – LTJ Diffusion (ARTHUR E FELICIE), Racc. pag. II‑4891, punto 71]. 66     Alla luce di tutto quanto precede, occorre considerare che giustamente la commissione di ricorso ha ritenuto il segno TWIST & POUR sprovvisto di carattere distintivo ai sensi dell’art. 7, n. 1, lett. b), del regolamento n. 40/94, sicché l’unico motivo dedotto non può essere accolto. 67     Da tutto quanto sopra consegue che il ricorso dev’essere respinto. Sulle spese 68     Ai sensi dell’art. 87, n. 2, del regolamento di procedura del Tribunale, la parte soccombente è condannata alle spese se ne è stata fatta domanda. La ricorrente, rimasta soccombente, dev’essere condannata alle spese, conformemente alle conclusioni dell’UAMI. Per questi motivi, IL TRIBUNALE (Quinta Sezione) dichiara e statuisce: 1) Il ricorso è respinto. 2) The Sherwin-Williams Company è condannata alle spese. Vilaras Martins Ribeiro Jürimäe Così deciso e pronunciato a Lussemburgo il 12 giugno 2007. Il cancelliere Il presidente E. Coulon M. Vilaras * Lingua processuale: lo spagnolo.

61987CJ0154

en

Grounds 1 By judgments of 4 May 1987, which were received at the Court Registry on 15 May 1987, the Belgian Hof van Cassatie ( Third Chamber ) referred to the Court for a preliminary ruling under Article 177 of the Treaty two preliminary questions relating to the interpretation of Articles 7 and 52 of the Treaty . 2 Those questions arose in the course of proceedings between the Rijksinstituut voor de Sociale Verzekering der Zelfstandigen ( National Social Insurance Institute for Self-Employed Persons, hereinafter referred to as 'RSVZ' ) and Messrs Wolf and Dorchain and the companies of which they have respectively been a director since 1973 and managing shareholder since 1978, relating to the payment of contributions to the Belgian social security scheme for self-employed persons in respect of those activities . 3 Mr Wolf and Mr Dorchain have been employed in the Federal Republic of Germany since 1963 and 1978 respectively . They base their request for exemption from the payment of the contributions in question on Article 12 ( 2 ) of Royal Decree No 38 establishing the social security scheme for self-employed persons ( Belgisch Staatsblad of 29 July 1967 ). Under that provision a self-employed person is not liable to pay contributions if his income earned in that capacity does not reach a certain threshold and if, in addition to that activity, he habitually pursues, by way of principal occupation, another occupational activity . 4 RSVZ, however, claims that the "other occupational activity" mentioned in Article 12 ( 2 ), as further defined by Article 35 of the Royal Decree of 19 December 1967 ( Belgisch Staatsblad of 29 December 1967 ), amended by the Royal Decree of 15 July 1970, relates solely to employment covered by a Belgian social security scheme . 5 The Hof van Cassatie considered that the arguments thus submitted by the parties to the dispute raised a question of interpretation of Community law; it therefore stayed the proceedings and referred the following questions to the Court of Justice for a preliminary ruling : "With reference to the periods from 1973 to 1977 ( Case 154/87 ) and from 1978 to 1981 ( Case 155/87 ) respectively, must Article 52 of the EEC Treaty, whether or not in conjunction with Article 7, be interpreted as meaning that a Member State, namely Belgium, could impose, under Article 35 ( 1 ) of the Royal Decree of 19 December 1967, a greater liability to pay contributions under its social security scheme for self-employed persons on persons who are nationals of another Member State or persons who pursue an occupation or secondary occupation as self-employed persons within its territory, but who pursue an occupation or principal occupation as an employed person in their Member State of origin or another Member State and hence are not subject to a Belgian pension scheme, than on its own nationals or persons who are subject to a Belgian pension scheme as employed persons? Or with reference to the said periods must the abovementioned provisions of the EEC Treaty be interpreted as meaning that the said national of the other Member State or person who is not subject to a Belgian pension scheme as an employee must, for the purposes of determinining his liability to pay contributions under the social security scheme for self-employed persons, be treated by the legislation of the Member State within whose territory he pursues an activity as a self-employed person as if he were employed within the territory of that State?" 6 Reference is made to the Report for the Hearing for a more detailed account of the facts of the main proceedings, the provisions of national and Community law in issue and the observations submitted to the Court, which are mentioned or discussed hereinafter only in so far as is necessary for the reasoning of the Court . 7 A Community scheme for self-employed persons was introduced by Council Regulation No 1390/81 of 12 May 1981 extending to self-employed persons and members of their families Council Regulation No 1408/71 ( Official Journal 1981, L 143, p . 1 ). According to Article 2 of that regulation no rights are acquired thereunder in respect of a period prior to the date of its entry into force . It appears from Article 4 that the regulation entered into force only on 1 July 1982, that is to say, after the periods relevant to the main proceedings ( 1973 to 1977 in Mr Wolf' s case; 1978 to 1981 in Mr Dorchain' s case ). The regulation is therefore not applicable to those disputes, and the questions put by the national court is correct in referring only to the relevant Treaty provisions . 8 Article 7 of the Treaty forbids any discrimination on grounds of nationality within the scope of application of the Treaty . 9 It appears, however, from the documents before the Court that the national legislation which gave rise to the main proceedings is applicable without distinction to all self-employed persons working in Belgium and does not discriminate according to the nationality of those persons . Although it is true that self-employed persons whose principal occupation is employment in a Member State other than Belgium are thereby placed at a disadvantage, nothing has been submitted to the Court to show that the persons disadvantaged are exclusively or mainly foreign nationals . Nor, therefore can the national legislation at issue be considered to result in indirect discrimination on grounds of nationality . Consequently Article 7 of the Treaty may be dismissed from consideration . 10 The first paragraph of Article 52 of the Treaty requires the abolition of all restrictions on the freedom of establishment of nationals of a Member State in the territory of another Member State . It is settled law that that is a directly applicable rule of Community law . Member States were therefore under the obligation to observe that rule even though, in the absence of Community legislation on social security for self-employed persons, they retained legislative jurisdiction in this field . 11 As the Court has held ( in particular in the judgment of 12 July 1984 in Case 107/83 Ordre des avocats v Klopp (( 1984 )) ECR 2971, and the judgment of 28 January 1986 in Case 270/83 Commission v France (( 1986 )) ECR 273 ) freedom of establishment is not confined to the right to create a single establishment within the Community, but entails the right to set up and maintain, subject to observance of the relevant professional rules of conduct, more than one place of work within the territory of the Community . 12 That is equally true in respect of a person who is employed in one Member State and wishes, in addition, to work in another Member State in a self-employed capacity . 13 The provisions of the Treaty relating to the free movement of persons are thus intended to facilitate the pursuit by Community citizens of occupational activities of all kinds throughout the Community, and preclude national legislation which might place Community citizens at a disadvantage when they wish to extend their activities beyond the territory of a single Member State . 14 The legislation of a Member State which exempts persons whose principal occupation is employment in that Member State from the obligation to pay contributions to the scheme for self-employed persons but withholds such exemption from persons whose principal occupation is employment in another Member State has the effect of placing at a disadvantage the pursuit of occupational activities outside the territory of that Member State . Articles 48 and 52 of the Treaty therefore preclude such legislation . 15 Finally, it should be noted that the contested national provision affords no additional social protection to the persons concerned, who are affiliated to the social security and pension scheme of the Member State in which they pursue their principal employment . It follows that the impediment to the pursuit of occupational activities in more than one Member State may not in any event be justified on that basis . 16 The reply to be given to the questions of the national court must therefore be that Articles 48 and 52 of the Treaty must be interpreted as meaning that a Member State may not refuse to exempt self-employed persons working within its territory from the contributions provided for under the national legislation on social security for self-employed persons on the ground that the employment which is capable of giving entitlement to such exemption is pursued within the territory of another Member State . Decision on costs Costs 17 The costs incurred by the Belgian Government and by the Commission of the European Communities, which submitted observations to the Court, are not recoverable . Since these proceedings are, in so far as the parties to the main proceedings are concerned, in the nature of a step in the action pending before the national court, the decision on costs is a matter for that court . Operative part On those grounds, THE COURT ( Third Chamber ) in answer to the questions referred to it by the Belgian Hof van Cassatie ( Third Chamber ), by judgments of 4 May 1987, hereby rules : Articles 48 and 52 of the Treaty must be interpreted as meaning that a Member State may not refuse to exempt self-employed persons working within its territory from the contributions provided for under the national rules on social security for self-employed persons on the ground that the employment which is capable of giving entitlement to such exemption is pursued within the territory of another Member State .

62008CJ0577

it

La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione dell’art. 4, n. 1, della direttiva del Consiglio 19 dicembre 1978, 79/7/CEE, relativa alla graduale attuazione del principio di parità di trattamento tra gli uomini e le donne in materia di sicurezza sociale (GU 1979, L 6, pag. 24). Tale questione è sorta nell’ambito del ricorso proposto dalla sig.ra Brouwer avverso il Rijksdienst voor Pensioenen (ente nazionale belga per i trattamenti pensionistici; in prosieguo: il «Rijksdienst») in merito al calcolo asseritamente discriminatorio dell’importo della pensione di fine lavoro ad essa attribuita. Contesto normativo La normativa comunitaria La direttiva 79/7 mira ad eliminare gradualmente la discriminazione in base al sesso in materia di previdenza sociale. Ai sensi dell’art. 3, n. 1, lett. a), della medesima, essa si applica ai regimi legali che assicurano una protezione contro, segnatamente, la vecchiaia. A norma dell’art. 4, n. 1, di detta direttiva: «Il principio della parità di trattamento implica l’assenza di qualsiasi discriminazione direttamente o indirettamente fondata sul sesso, in particolare mediante riferimento allo stato matrimoniale o di famiglia, specificamente per quanto riguarda: (…) –        il calcolo delle prestazioni, comprese le maggiorazioni da corrispondere per il coniuge e per le persone a carico, nonché le condizioni relative alla durata e al mantenimento del diritto alle prestazioni». L’art. 7, n. 1, lett. a), di tale direttiva dispone che la medesima non pregiudica la facoltà degli Stati membri di escludere dal suo campo di applicazione: «la fissazione del limite di età per la concessione della pensione di vecchiaia e di fine lavoro e le conseguenze che possono derivarne per altre prestazioni». La normativa nazionale L’art. 5, n. 7, del regio decreto 23 dicembre 1996, recante attuazione degli articoli 15, 16 e 17 della legge 26 luglio 1996, recante modernizzazione della previdenza sociale e volta ad assicurare il funzionamento dei regimi pensionistici legali, dispone quanto segue: «Il lavoratore che sia cittadino belga: a)      che abbia abitualmente prestato attività lavorativa in qualità di operaio, impiegato o minatore in un paese confinante con il Belgio, a condizione che abbia mantenuto la sua residenza principale in Belgio e sia ivi ritornato, in linea di principio, ogni giorno, b)      oppure, che abbia prestato attività lavorativa in un paese straniero in qualità di operaio o di impiegato per periodi di durata inferiore a un anno ciascuno per conto di un datore di lavoro stabilito in detto paese, per svolgere ivi un lavoro dipendente o assimilato a carattere stagionale, a condizione che abbia mantenuto la sua residenza principale in Belgio e che la sua famiglia abbia continuato a risiedere ivi, può conseguire una pensione di fine lavoro pari alla differenza tra l’importo della pensione di fine lavoro che egli avrebbe conseguito se detta attività, in qualità di lavoratore subordinato, fosse stata svolta in Belgio e l’importo della pensione conseguito per la medesima attività ai sensi della normativa del paese dove è stato occupato». Ai sensi dell’art. 25 del regio decreto 21 dicembre 1967, recante adozione del regolamento generale relativo alla pensione di fine lavoro e superstiti per i lavoratori subordinati ( Moniteur belge del 16 gennaio 1968), la retribuzione da prendere in considerazione per la determinazione della pensione di fine lavoro che il lavoratore di cui all’art. 5, n. 7, del regio decreto 23 dicembre 1996 otterrebbe se detta attività, in qualità di lavoratore subordinato, fosse stata svolta in Belgio o per la determinazione della pensione di reversibilità è stabilita da Sua Maestà per ciascun anno, in considerazione degli elementi relativi all’anno precedente figuranti a conto individuale. Fatti e questione pregiudiziale La sig.ra Brouwer, cittadina belga e residente in Belgio, ha lavorato nei Paesi Bassi, in qualità di lavoratrice frontaliera, nel periodo 15 agosto 1960 ‑ 31 dicembre 1998. A partire dal 1° gennaio 1999, essa ha smesso di lavorare ed ha percepito prestazioni a titolo di pensione anticipata in Belgio. Poiché aveva diritto a una pensione di fine lavoro completa in Belgio sino al suo sessantacinquesimo anniversario, e poiché tale onere incombeva poi al Regno dei Paesi Bassi a causa dei periodi contributivi maturati in detto Stato, nel 2003 la sig.ra Brouwer ha presentato domanda di pensione di fine lavoro presso il Rijksdienst. Detta pensione, calcolata sulla base dei periodi contributivi maturati, è stata fissata pari a EUR 11 724,61 e le è stata concessa a partire dal 1° maggio 2004. L’importo di detta pensione è stato calcolato, in applicazione della vigente normativa belga, segnatamente dell’art. 5, n. 7, del regio decreto 23 dicembre 1996, in base alle retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie, stabilite annualmente con regio decreto in base alla retribuzione media percepita dai lavoratori in Belgio durante l’anno precedente. Il 1° giugno 2004, la sig.ra Brouwer ha impugnato l’importo della pensione ad essa concessa, sostenendo che, per il periodo 1° gennaio 1968 ‑ 31 dicembre 1994, il calcolo di detto importo si basava su retribuzioni fittizie e/o forfettarie che, durante tale periodo, erano inferiori per i lavoratori di sesso femminile rispetto a quelli di sesso maschile. Il 5 luglio 2004, il Rijksdienst ha informato la sig.ra Brouwer del fatto che esso confermava la sua decisione iniziale, sostenendo che, durante il periodo in questione, la retribuzione reale media, in base alla quale veniva calcolata la pensione di fine lavoro, non era la stessa per i lavoratori di sesso femminile e di sesso maschile, donde le disparità negli importi delle pensioni. Tuttavia, a partire dal 1995 la retribuzione giornaliera è divenuta identica per i lavoratori di ambo i sessi. Questa evoluzione sarebbe stata influenzata dalla parificazione spinta delle retribuzioni, nonché dal fatto che le donne lavoratrici rimangono sempre in attività per un maggior tempo. La sig.ra Brouwer ha adito l’Arbeidsrechtbank te Hasselt (Tribunale del lavoro di Hasselt), proponendo ricorso avverso la decisione del Rijksdienst. Con sentenza 16 giugno 2006, detto giudice ha annullato tale decisione e condannato il Rijksdienst ad effettuare un nuovo calcolo della pensione di fine lavoro della sig.ra Brouwer in base alle retribuzioni fittizie e/o forfettarie utilizzate per i lavoratori frontalieri di sesso maschile per il periodo 1° gennaio 1968 ‑ 31 dicembre 1994. L’Arbeidsrechtbank te Hasselt ha giudicato che le norme costituzionali in materia di uguaglianza e di lotta alla discriminazione non escludono differenze di trattamento tra diverse categorie di soggetti, purché tali differenze si fondino su un criterio oggettivo, soddisfacciano uno scopo legittimo e siano proporzionali allo scopo perseguito. Nel caso di specie, queste condizioni non sarebbero soddisfatte. Secondo l’Arbeidsrechtbank te Hasselt, anche se, in precedenza, la disparità di trattamento in base al sesso derivava dalla situazione di fatto prevalente all’epoca, contraddistinta da differenze nel livello delle retribuzioni fra uomini e donne, una siffatta situazione non è compatibile con l’art. 141 CE e con l’obbligo che da esso deriva, di garantire l’applicazione del principio della parità di retribuzione tra lavoratori di sesso maschile e di sesso femminile per uno stesso lavoro o per un lavoro di pari valore. Di conseguenza, il legislatore belga non potrebbe più basarsi su un sistema a titolo del quale, per le donne, debba essere presa in considerazione una retribuzione inferiore per il calcolo della loro pensione in qualità di lavoratrici frontaliere, sostenendo che ciò rifletta una situazione in cui, nella media, i lavoratori di sesso femminile ricevono retribuzioni inferiori a quelle percepite dai lavoratori di sesso maschile. Il Rijksdienst ha interposto appello avverso la sentenza 16 giugno 2006 dinanzi all’Arbeidshof te Antwerpen (Tribunale del lavoro di Anversa). Alla luce di ciò, l’Arbeidshof te Antwerpen ha deciso di sospendere il procedimento e di proporre alla Corte la seguente questione pregiudiziale: «Se i regi decreti datati 01.12.1969, 18.06.1970, 08.06.1971, 14.09.1972, 31.07.1973, 12.07.1974, 13.02.1975, 28.11.1975, 26.11.1976, 26.09.1977, 31.07.1978, 31.08.1979, 02.12.1980, 13.01.1982, 14.03.1983, 11.01.1984, 30.11.1984, 24.01.1986, 30.12.1986, 06.01.1988, 02.12.1988, 30.11.1989, 10.12.1990, 01.06.1993, 08.12.1993, 19.12.1994 e 10.10.1995, emanati in esecuzione dell’art. 25 del regio decreto 21 dicembre 1967, istitutivo del regolamento generale relativo alla pensione di fine lavoro e di reversibilità per i lavoratori dipendenti, e in virtù dei quali, per il calcolo della pensione di fine lavoro per le lavoratrici frontaliere sono state fissate retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie inferiori rispetto a quelle per i lavoratori frontalieri, siano conformi all’art. 4, n. 1, della direttiva del Consiglio 19 dicembre 1978, 79/7/CEE, relativa alla graduale attuazione del principio di parità di trattamento tra gli uomini e le donne in materia di sicurezza sociale». Sulla questione pregiudiziale La Commissione europea parte dalla premessa che le retribuzioni reali medie dei lavoratori in Belgio per gli anni compresi tra il 1968 e il 1994, in base alle quali venivano calcolate le pensioni di fine lavoro, riguardassero un medesimo lavoro o un lavoro di pari valore. La Commissione ritiene che, dato che le autorità belghe non hanno corretto le disparità retributive esistenti in pratica, dette disparità abbiano parimenti influenzato i salari fittizi e/o forfettari utilizzati per il calcolo della pensione di fine lavoro. Essa sostiene che un calcolo siffatto costituisce una discriminazione diretta ai sensi del diritto comunitario, incompatibile con l’art. 4 della direttiva 79/7. Per quanto riguarda il governo belga, in sede di osservazioni scritte quest’ultimo ha sostenuto che una siffatta discriminazione non sarebbe esistita. Nel periodo 1968-1994, sarebbe esistita una differenza evidente di retribuzione tra i lavoratori di sesso maschile e di sesso femminile, occupati in settori diversi, con un programma di lavoro spesso ridotto per le donne. Da ciò sarebbe derivato che la retribuzione da prendere in considerazione per il calcolo delle retribuzioni medie fosse diversa. Pertanto, sarebbe stato normale che esistessero disparità nelle retribuzioni giornaliere fittizie e forfettarie, con conseguenti disparità nell’importo delle pensioni. A partire dal 1995, secondo il governo belga la retribuzione giornaliera sarebbe divenuta la stessa per i lavoratori di ambo i sessi, poiché le retribuzioni sarebbero state parificate e le donne sarebbero divenute più attive nei settori professionali tradizionalmente riservati agli uomini. Tuttavia, occorre rilevare che, in udienza, il governo belga ha radicalmente mutato posizione. In primo luogo, quest’ultimo ha ammesso l’esistenza di una disparità di trattamento ed ha parlato dei passi avviati al fine di correggere tale situazione e di conformarsi alle prescrizioni della direttiva 79/7. In particolare, sarebbe stato predisposto un disegno di regio decreto, mirante alla parificazione delle retribuzioni giornaliere forfettarie delle donne rispetto a quelle degli uomini per il periodo compreso tra il 1984 ed il 1994. Il governo belga ha sostenuto che l’art. 2 di tale disegno prevederebbe che le persone interessate a godere di detta parificazione debbano farne domanda, in osservanza del regolamento generale sulle pensioni di fine lavoro e superstiti per i lavoratori. In secondo luogo, il governo belga ha chiesto alla Corte di limitare gli effetti nel tempo della sua sentenza, specificando che tale istanza di limitazione riguarda non il versamento degli arretrati, bensì il semplice calcolo degli interessi dovuti su questi ultimi. Il governo belga ha chiesto, in modo particolare, di limitare il godimento di tali interessi agli aventi diritto che abbiano avviato un’azione in giudizio anteriormente al 18 dicembre 2008, data di deposito della presente domanda di pronuncia pregiudiziale da parte dell’Arbeidshof te Antwerpen. Il governo belga ha sostenuto che sarebbero soddisfatte le due condizioni individuate dalla giurisprudenza della Corte, che consentono la limitazione nel tempo degli effetti di una sentenza di quest’ultima. Per quanto concerne la prima condizione, ossia l’esistenza di una buona fede nel caso di un’errata interpretazione di una disposizione di diritto comunitario, nella fattispecie l’art. 4, n. 1, della direttiva 79/7, il governo belga ha sostenuto di aver ritenuto giustificata da fattori oggettivi la disparità di retribuzione tra donne e uomini. A tale proposito il governo belga ha fatto appello alla circostanza che nessun caso analogo sia stato sollevato dinanzi ai giudici belgi, e che nessun ricorso per inadempimento sia stato proposto a tale riguardo dalla Commissione nei confronti dello Stato belga. Per quanto riguarda la seconda condizione, ossia il rischio di gravi ripercussioni economiche di una sentenza siffatta per lo Stato membro interessato, il governo belga ha sostenuto che il semplice versamento degli arretrati senza interessi rappresenterebbe un onere rilevantissimo per le finanze pubbliche belghe. Giudizio della Corte In via preliminare, occorre rilevare che, in sede di giudizio ex art. 234 CE, la Corte non può pronunciarsi sulla compatibilità di una disposizione nazionale con il diritto comunitario e che, di conseguenza, occorre riformulare la questione pregiudiziale, interpretandola come diretta ad accertare se l’art. 4, n. 1, della direttiva 79/7 osti a una normativa nazionale ai sensi della quale, per il periodo compreso tra il 1968 e il 1994, il calcolo delle pensioni di fine lavoro e di vecchiaia dei lavoratori frontalieri di sesso femminile si basava su retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie inferiori a quelle dei lavoratori frontalieri di sesso maschile. Per rispondere a tale questione, come è stato giustamente sostenuto dalla Commissione, occorre dividere il periodo 1968-1994, su cui verte la causa principale. In particolare, occorre distinguere il periodo compreso tra il 23 dicembre 1984, data di scadenza del termine di recepimento fissato per la direttiva 79/7, e il 31 dicembre 1994, da quello che va dal 1° gennaio 1968 al 22 dicembre 1984. Per quanto concerne il periodo compreso tra il 1° gennaio 1968 e il 22 dicembre 1984, dato che la direttiva 79/7 è stata adottata solo nel 1978 e che il termine stabilito per il suo recepimento era il 23 dicembre 1984, la compatibilità della normativa nazionale in questione poteva essere esaminata solo riguardo all’art. 119 del Trattato CE (gli artt. 117‑120 del Trattato CE sono divenuti artt. 136 CE ‑ 143 CE). Tuttavia, disposizioni quali quelle oggetto della causa principale, relative a regimi pensionistici legali, erano escluse dalla sfera di applicazione del detto articolo e, di conseguenza, non potevano essere considerate in contrasto con quest’ultimo (v., in tal senso, sentenza 25 maggio 1971, causa 80/70, Defrenne, Racc. pag. 445, punto 7). Quanto al periodo compreso tra il 23 dicembre 1984 e il 31 dicembre 1994, occorre constatare che il Regno del Belgio, come riconosciuto dallo stesso in udienza, non ha rispettato gli obblighi ad esso incombenti in forza della direttiva 79/7 in merito al calcolo delle pensioni di fine lavoro applicando, sino al 1° gennaio 1995, un metodo di calcolo discriminatorio, basato su retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie superiori, per i lavoratori frontalieri di sesso maschile, a quelle tenute presenti per i lavoratori frontalieri di sesso femminile, per lavori identici o per lavori di pari valore. Alla luce di quanto sin qui esposto, occorre concludere che l’art. 4, n. 1, della direttiva 79/7 osta a una normativa nazionale ai sensi della quale, per il periodo compreso tra il 1984 e il 1994, il calcolo delle pensioni di fine lavoro e di vecchiaia dei lavoratori frontalieri di sesso femminile si basava, per lavori identici o per lavori di pari valore, su retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie inferiori a quelle dei lavoratori frontalieri di sesso maschile. Per quanto concerne la domanda del governo belga, di limitare nel tempo gli effetti della sentenza qualora la Corte accertasse l’esistenza di una discriminazione, occorre rilevare quanto segue. La Corte può decidere, in via eccezionale e tenendo conto dei gravi inconvenienti che la sua sentenza potrebbe provocare per il passato, di limitare la possibilità degli interessati di avvalersi dell’interpretazione di una disposizione del diritto dell’Unione, da essa fornita in via pregiudiziale (v. sentenza 17 maggio 1990, causa C‑262/88, Barber, Racc. pag. I‑1889, punto 41). Tuttavia, secondo costante giurisprudenza, le conseguenze finanziarie che potrebbero derivare per uno Stato membro da una sentenza pronunciata in via pregiudiziale non giustificano, di per sé, la limitazione dell’efficacia nel tempo di tale sentenza (sentenze 20 settembre 2001, causa C‑184/99, Grzelczyk, Racc. pag. I‑6193, punto 52; 15 marzo 2005, causa C‑209/03, Bidar, Racc. pag. I‑2119, punto 68, e 27 aprile 2006, causa C‑423/04, Richards, Racc. pag. I‑3585, punto 41). Limitare gli effetti di una sentenza basandosi soltanto su considerazioni di questa natura porterebbe a una sostanziale riduzione della tutela giurisdizionale dei diritti che i soggetti traggono dal diritto comunitario (v., in tal senso, sentenza 24 settembre 1998, causa C‑35/97, Commissione/Francia, Racc. pag.I‑5325, punto 52). Oltre all’esistenza di un rischio di gravi ripercussioni economiche dovute, in particolare, all’elevato numero di rapporti giuridici costituiti in buona fede sulla base della normativa ritenuta validamente vigente, un altro fattore da prendere in considerazione per giustificare la limitazione nel tempo degli effetti della sentenza è l’esistenza di una obiettiva e rilevante incertezza circa la portata delle disposizioni comunitarie (v., in tal senso, citate sentenze Bidar, punto 69, e Richards, punto 42). Orbene, nel caso di specie le autorità nazionali belghe non possono avvalersi dell’esistenza di un’oggettiva incertezza in merito alla portata dell’obbligo di garantire la parità di trattamento che discende con chiarezza dall’art. 4, n. 1, della direttiva 79/7, ai sensi del quale il principio della parità di trattamento implica l’assenza di qualsiasi discriminazione direttamente o indirettamente fondata sul sesso, specificamente per quanto riguarda il calcolo delle prestazioni. Qualora si accerti che per il calcolo delle pensioni di fine lavoro sono stati presi in considerazione davvero i salari fittizi e/o forfettari per gli stessi lavori o per lavori di pari valore, ciò che spetta al giudice del rinvio verificare, le autorità belghe non potevano legittimamente ritenere che la circostanza che le retribuzioni dei lavoratori di sesso femminile fossero inferiori a quelle dei lavoratori di sesso maschile derivasse dall’esistenza di fattori oggettivi e non da una mera discriminazione retributiva. Inoltre, la circostanza che la Commissione non abbia proposto nessun ricorso per inadempimento avverso il Regno del Belgio a tale riguardo non può essere interpretato come un’approvazione tacita, da parte della Commissione, della discriminazione salariale tollerata dalle autorità belghe per il periodo 1984-1994 nel calcolo delle pensioni di fine lavoro dei lavoratori frontalieri di sesso femminile. La constatazione che, nella fattispecie, non può essere dimostrata l’esistenza di un’incertezza oggettiva in merito alla portata dell’art. 4, n. 1, della direttiva 79/7, basta a giustificare la mancata limitazione nel tempo degli effetti della presente sentenza. Sulle spese Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice del rinvio, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione. Per questi motivi, la Corte (Quarta Sezione) dichiara: L’art. 4, n. 1, della direttiva del Consiglio 19 dicembre 1978, 79/7/CEE, relativa alla graduale attuazione del principio di parità di trattamento tra gli uomini e le donne in materia di sicurezza sociale, osta a una normativa nazionale ai sensi della quale, per il periodo compreso tra il 1984 e il 1994, il calcolo delle pensioni di fine lavoro e di vecchiaia dei lavoratori frontalieri di sesso femminile si basava, per lavori identici o per lavori di pari valore, su retribuzioni giornaliere fittizie e/o forfettarie inferiori a quelle dei lavoratori frontalieri di sesso maschile. Firme * Lingua processuale: l’olandese.

61992CJ0071

de

1 Mit Klageschrift, die am 6. März 1992 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, hat die Kommission aufgrund von Artikel 169 EWG-Vertrag Klage auf Feststellung erhoben, daß das Königreich Spanien dadurch gegen seine Verpflichtungen aus den Artikeln 30 und 59 des Vertrages, aus der Richtlinie 71/305/EWG des Rates vom 26. Juli 1971 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Bauaufträge (ABl. L 185, S. 5) und aus der Richtlinie 77/62/EWG des Rates vom 21. Dezember 1976 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Lieferaufträge (ABl. 1977, L 13, S. 1) verstossen hat, daß es bestimmte Vorschriften, die einen Ausschluß der Anwendung der nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Aufträge vorsehen, bestimmte Vorschriften, die eine freihändige Auftragsvergabe gestatten, und bestimmte Vorschriften über die Teilnahmebestimmungen und Eignungskriterien, über technische Normen und über Zuschlagskriterien beibehalten hat. 2 Die Richtlinien 71/305 und 77/62 wurden in Spanien durch das Real Decreto Legislativo 931/1986 vom 2. Mai 1986, mit dem das Gesetz über öffentliche Aufträge (Ley de Contratos del Estado, im Folgenden: LCE, BÖ Nr. 114 vom 13. Mai 1986, S. 16920) geändert wurde, und durch das Königliche Dekret 2528/1986 vom 28. November 1986, mit dem die Allgemeine Verordnung über öffentliche Aufträge (Reglamento General de Contratación del Estado, im folgenden: RGCE, BÖ Nr. 297 vom 12. Dezember 1986, S. 40546) geändert wurde, in das innerstaatliche Recht umgesetzt. 3 Die Kommission war der Auffassung, daß mehrere Vorschriften des LCE und der RGCE wie auch andere Vorschriften, die das Recht der öffentlichen Aufträge in Spanien betreffen und die in der geänderten Fassung der regionalen Regelung (Real Decreto Legislativo 781/1986 vom 18. April 1986, BÖ Nrn. 96 und 97 vom 22. und 23. April 1986), in dem Gesetz vom 24. November 1939 über die Organisation und den Schutz der inländischen Industrie (Jefatura del Estado, BÖ vom 15. Dezember 1939, im folgenden: Gesetz vom 24. November 1939) und in dem Königlichen Dekret 946/1978 vom 14. April 1978 über das Verfahren zur Bewertung und Kontrolle von pharmazeutischen Leistungen (BÖ Nr. 108 vom 8. Mai 1978, im folgenden: Königliches Dekret 946/1978) enthalten sind, den Artikeln 30 und 59 EWG-Vertrag und/oder den Richtlinien 71/305 oder 77/62 widersprechen. Sie leitete daher gegen das Königreich Spanien das Verfahren gemäß Artikel 169 EWG-Vertrag ein und erhob die vorliegende Klage. 4 Im Verlauf des Verfahrens hat die Kommission die Klage zurückgenommen, soweit sie gegen das Gesetz vom 24. November 1939 und gegen Artikel 11 des Königlichen Dekrets 946/1978 gerichtet war, da diese Vorschriften aufgehoben worden sind. 5 Die innerstaatlichen Bestimmungen, über die der Gerichtshof demnach zu entscheiden hat, sind folgende: ° Artikel 2 Nummer 3 LCE und Artikel 2 Nummer 3 RGCE, die bestimmte Geschäfte der Verwaltung mit Dritten von der Anwendung der nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Lieferaufträge und daher von der Anwendung der Richtlinie 77/62 ausschließen, ° Artikel 2 Nummer 8 LCE und Artikel 2 Nummer 8 RGCE, die die "Aufträge, für die das Gesetz eine ausdrückliche Ausnahme vorsieht", von der Anwendung der nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Bau- und Lieferaufträge und daher von der Anwendung der beiden Richtlinien ausschließen, ° Artikel 29bis Absatz 1 Nummern 1 und 3 LCE und Artikel 93ter RGCE, die bestimmte Aufträge von der in der Richtlinie 71/305 geregelten Pflicht zur Veröffentlichung im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaft freistellen, ° verschiedene Vorschriften der nationalen Rechtsvorschriften über die freihändige Auftragsvergabe, die gegen die beiden Richtlinien verstossen sollen, nämlich Artikel 37 Absatz 1 Nummern 1, 2, 7 und 8 und Artikel 87 Absatz 4 Nummern 1, 2 und 5 LCE, Artikel 117 und 247 RGCE und Artikel 120 der regionalen Regelung in der geänderten Fassung, ° bestimmte Vorschriften der nationalen Rechtsvorschriften, die die Eignungskriterien und die Teilnahmebestimmungen für die Unternehmen an dem Vergabeverfahren angeblich unter Verstoß gegen die Bestimmungen der beiden Richtlinien und der Artikel 30 und 59 EWG-Vertrag festlegen, nämlich Artikel 24 Absatz 1 Nummer 1, Artikel 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3, Artikel 284 Absatz 5, Artikel 287 Absatz 2, Artikel 312 Absatz 2, Artikel 320 Absatz 3 Nummer 5 und Artikel 341 RGCE, ° und schließlich Artikel 244 RGCE, der bestimmte Regelungen im technischen Bereich aufstellt, die Artikel 7 der Richtlinie 77/62 widersprechen sollen. 6 Wegen weiterer Einzelheiten des Sachverhalts, des Verfahrensablaufs und des Parteivorbringens wird auf den Sitzungsbericht verwiesen. Der Akteninhalt wird im folgenden nur insoweit wiedergegeben, als die Begründung des Urteils dies erfordert. Zu Artikel 2 Nummer 3 LCE und Artikel 2 Nummer 3 RGCE 7 Die Kommission ist der Auffassung, daß Artikel 2 Nummmer 3 LCE und Artikel 2 Nummer 3 RGCE in zweifacher Weise dadurch gegen die Richtlinie 77/62 verstießen, daß sie die "Rechtsgeschäfte der Verwaltung mit Privatpersonen betreffend Sachen und Rechte, deren Handel durch Gesetz geregelt ist [mediatizado], oder über Erzeugnisse, die überwacht werden [intervenidos], die einem Monopol unterfallen [estancados] oder verboten sind [prohibidos]", von den nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Aufträge ausschließen. Zum einen seien diese Vorschriften so allgemein und ihr Wortlaut so ungenau, daß dadurch Rechtsunsicherheit hervorgerufen und den Anforderungen an eine korrekte Umsetzung nicht genügt werde. Zum anderen schlössen sie öffentliche Lieferaufträge von der Anwendung der Richtlinie aus, was diese nicht zulasse. 8 Zur Begründung der Vereinbarkeit der beanstandeten Vorschriften mit der Richtlinie 77/62 macht die spanische Regierung zunächst geltend, daß Artikel 2 Nummer 3 LCE und die entsprechende Vorschrift des RGCE Verweisungsvorschriften seien, die nur angewandt werden und konkrete Rechtsfolgen nur auslösen könnten in bezug auf Rechtsvorschriften, auf die sie sich bezögen. Im Gegensatz zu den Ausführungen der Kommission könnten diese Vorschriften insoweit die Rechtssicherheit erhöhen, als sie die von der Anwendung ausgeschlossenen Aufträge abschließend aufzählten und verlangten, daß der Ausschluß durch Gesetz geregelt werde. 9 Dem ist nicht zu folgen. 10 Aus der neunten Begründungserwägung der Richtlinie 77/62 ergibt sich, daß "Ausnahmefälle vorgesehen werden [müssen], in denen die Maßnahmen zur Koordinierung der Verfahren nicht unbedingt anzuwenden sind", daß "diese Fälle ... jedoch ausdrücklich zu beschränken" sind. Daher sind die einzig zulässigen Ausnahmen von der Anwendung der Richtlinie 77/62 diejenigen, die dort abschließend und ausdrücklich aufgeführt sind. 11 Artikel 2 Absatz 2 und Artikel 3 der Richtlinie 77/62, die die öffentlichen Lieferaufträge nennen, auf die sie nicht anwendbar ist, erfassen nicht Aufträge über die in Artikel 2 Nummer 3 LCE und Artikel 2 Nummer 3 RGCE genannten Erzeugnisse. Wie die Kommission im übrigen zu Recht ausgeführt hat, wird im Unterschied zu den beanstandeten Bestimmungen der spanischen Vorschriften keine der von der Richtlinie zugelassenen Ausnahmen unter Bezugnahme auf die Art und den rechtlichen Status des betreffenden Erzeugnisses definiert. 12 Unter diesen Umständen können diese Vorschriften nicht als ordnungsgemässe Umsetzung der Richtlinie 77/62 in innerstaatliches Recht gelten. Diese Feststellung wird durch die Tatsache bestätigt, daß die spanische Regierung, ohne bestimmte Gesetze anzuführen, darauf hingewiesen hat, daß nach den strittigen Vorschriften Aufträge über Erzeugnisse wie Medikamente, Briefmarken, Stempelpapier, Tabak, elektrische Energie und Gas nicht in den Anwendungsbereich der Vorschriften über die öffentlichen Aufträge fallen. 13 Die spanische Regierung meint zweitens, daß die beanstandeten Vorschriften im Hinblick auf andere Vorschriften des Gemeinschaftsrechts, insbesondere im Hinblick auf die Artikel 36, 90 Absatz 2 und 223 EWG-Vertrag gerechtfertigt seien. 14 Auch dem ist nicht zu folgen. 15 Es trifft zu, daß die auf den Handel mit bestimmten Erzeugnissen anwendbaren nationalen Rechtsvorschriften, die gemäß den genannten Vorschriften des EWG -Vertrags mit dem Gemeinschaftsrecht vereinbar sind, auch bei der Vergabe öffentlicher Lieferaufträge beachtet werden müssen. Damit lässt sich jedoch nicht rechtfertigen, daß die Anwendung der Bestimmungen über die Vergabe der Aufträge von vornherein und allgemein für diese Erzeugnisse ausgeschlossen wird. 16 Die spanische Regierung meint drittens, daß der Ausschluß der in Artikel 2 Nummer 3 LCE und der entsprechenden Vorschrift der RGCE vorgesehenen Aufträge gemäß Artikel 6 Absatz 1 Buchstabe b der Richtlinie 77/62 gerechtfertigt sei, wonach die öffentlichen Auftraggeber die Lieferaufträge ohne Duchführung der in Artikel 4 Absätze 1 und 2 vorgesehenen offenen oder nicht offenen Verfahren vergeben können, "wenn der Gegenstand der Lieferung wegen seiner technischen oder künstlerischen Besonderheiten auf Grund des Schutzes des Ausschließlichkeitsrechts nur von einem bestimmten Unternehmer hergestellt oder geliefert werden kann". 17 Hierzu genügt die Feststellung, daß die unter diese Bestimmung fallenden Aufträge auch dann, wenn sie nicht nach den offenen oder nicht offenen Verfahren vergeben werden müssen, nicht von der Anwendung der Richtlinie ausgeschlossen sind, sondern nach Maßgabe des Artikels 4 Absatz 3 der Richtlinie weiterhin den Bestimmungen des Artikels 7 über die gemeinsamen Vorschriften auf technischem Gebiet unterliegen. 18 Aus dem Vorstehenden ergibt sich, daß die Rüge der Kommission hinsichtlich des Artikels 2 Nummer 3 LCE und des Artikels 2 Nummer 3 RGCE begründet ist. Zu Artikel 2 Nummer 8 LCE und Artikel 2 Nummer 8 RGCE 19 Die Kommission ist der Auffassung, daß Artikel 2 Nummer 8 LCE und Artikel 2 Nummer 8 RGCE, der die "Aufträge, für die das Gesetz eine ausdrückliche Ausnahme vorsieht", von der Anwendung der nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Aufträge ausschließt, einen weiteren allgemeinen Ausschluß darstelle, der sowohl der Richtlinie 71/305 als auch der Richtlinie 77/62 widerspreche. 20 Die spanische Regierung meint demgegenüber, daß die beanstandeten Vorschriften einfache Verweisungsnormen seien, die als solche dem Gemeinschaftsrecht nicht widersprächen. 21 Dem ist nicht zu folgen. 22 Wie der Gerichtshof in Randnummer 10 des vorliegenden Urteils festgestellt hat, sind zum einen die einzig zulässigen Ausnahmen von der Anwendung der Richtlinie 77/62 diejenigen, die dort abschließend und ausdrücklich aufgeführt sind. Diese Feststellung gilt gleichermassen für die Richtlinie 71/305, deren siebte Begründungserwägung mit der neunten Begründungserwägung der Richtlinie 77/62 wortgleich ist. 23 Zum anderen ergibt sich aus der ständigen Rechtsprechung des Gerichtshofes (vgl. insbesondere Urteil vom 28. Februar 1991 in der Rechtssache C-131/88, Kommission/Deutschland, Slg. 1991, I-825, Randnr. 6), daß die Umsetzung einer Richtlinie in innerstaatliches Recht nicht notwendig eine förmliche und wörtliche Übernahme ihrer Bestimmungen in eine ausdrückliche, besondere Gesetzesvorschrift erfordert. Je nach dem Inhalt der Richtlinie kann hierzu ein allgemeiner rechtlicher Kontext genügen, wenn dieser tatsächlich die vollständige Anwendung der Richtlinie mit hinreichender Klarheit und Genauigkeit gewährleistet, um ° soweit die Richtlinie Ansprüche des einzelnen begründen soll ° die Begünstigten in die Lage zu versetzen, von allen ihren Rechten Kenntnis zu erlangen und diese gegebenenfalls vor den nationalen Gerichten geltend zu machen. Diese Erfordernisse der Klarheit und Bestimmtheit gelten erst recht, wenn es sich wie im vorliegenden Fall darum handelt, Ausnahmen und Abweichungen von einer Regelung, die in einer Richtlinie vorgesehen ist, in innerstaatliches Recht umzusetzen. 24 Wie die Kommission ausgeführt hat, ohne daß ihr die spanische Regierung entgegengetreten ist, wurden im übrigen alle in den Richtlinien 71/305 und 77/62 abschließend und ausdrücklich genannten Ausnahmen in die ausdrücklichen und besonderen Vorschriften des LCE und der RGCE übernommen. Wenn daher vorgesehen wird, daß weitere Ausnahmen durch andere Gesetze eingeführt werden können, so führt dies zu einer nicht eindeutigen Rechtslage, die es den betreffenden Personen nicht erlaubt, ihre Rechte und Pflichten genau zu kennen. 25 Unter diesen Umständen stellt die in Artikel 2 Nummer 8 LCE und Artikel 2 Nummer 8 RGCE unter Verweis auf andere, nicht näher bezeichnete Gesetze ausgeprochene allgemeine Ausnahme keine Umsetzung in innerstaatliches Recht dar, die den Erfordernissen der Eindeutigkeit und Bestimmtheit des Rechtszustands, auf den die Richtlinien abzielen, voll gerecht wird (vgl. insbesondere Urteil vom 6. Mai 1980 in der Rechtssache 102/79, Kommission/Belgien, Slg. 1980, 1473, Randnr. 11). 26 Hieraus ergibt sich, daß die Rüge der Kommission auch hinsichtlich dieser Vorschriften begründet ist. Zu Artikel 29bis Absatz 1 Nummern 1 und 3 LCE und Artikel 93ter RGCE 27 Die Kommission meint, daß die Richtlinie 71/305 keine Ausnahme von der Art enthalte, wie sie in Artikel 29bis Absatz 1 Nummern 1 und 3 RGCE und in Artikel 93ter RGCE vorgesehen sei, mit denen die Aufträge "bezueglich industrieller Installationen maschineller, elektrischer oder energiewirtschaftlicher Art, mit Ausnahme der Teile dieser Installationen, die als Hoch- oder Tiefbau anzusehen sind", und "bezueglich Ausschachtungsarbeiten, Schachtabteufung, Baggerarbeiten und Abraumbeseitigung im Hinblick auf die Gewinnung von Mineralien (Bergbau)" von der in Artikel 12 der Richtlinie 71/305 geregelten Pflicht zur Veröffentlichung im Amtsblatt der Europäischen Gemeinschaften freigestellt würden. Angesichts des abschließenden Charakters der vorgesehenen Ausnahmen widersprächen die nationalen Rechtsvorschriften daher der Richtlinie 71/305. 28 Die spanische Regierung widerspricht der Auffassung, daß die fraglichen Aufträge in den Anwendungsbereich der Richtlinie 71/305 fielen. Sie macht hierzu insbesondere geltend, daß diese Aufträge keine "öffentlichen Bauaufträge" im Sinne des Artikels 1 Buchstabe a der Richtlinie 71/305 seien. 29 Dem ist zu folgen. 30 Aus Artikel 1 Buchstabe a der Richtlinie 71/305 ergibt sich nämlich, daß "öffentliche Bauaufträge" im Sinne dieser Richtlinie solche sind, die "eine der Tätigkeiten zum Gegenstand haben, die unter Artikel 2 der Richtlinie 71/304/EWG des Rates vom 26. Juli 1971 zur Aufhebung der Beschränkungen des freien Dienstleistungsverkehrs auf dem Gebiet der öffentlichen Bauaufträge und bei öffentlichen Bauaufträgen, die an die Auftragnehmer über ihre Agenturen oder Zweigniederlassungen vergeben werden [ABl. L 1985, S. 1], fallen". Gemäß ihrem Artikel 2 Absatz 2 gilt die Richtlinie vom 26. Juli 1971 folglich für die Arbeiten, die in den beanstandeten Bestimmungen der spanischen Rechtsvorschriften genannt werden, gerade nicht. 31 Die Kommission meint jedoch, daß der in Artikel 1 Buchstabe a der Richtlinie 71/305 enthaltene Verweis auf Artikel 2 der Richtlinie 71/304 so zu verstehen sei, daß er sich ausschließlich auf Absatz 1 dieser Vorschrift beziehe. Die Richtlinie 71/304, die den in Artikel 59 EWG-Vertrag genannten Grundsatz der Aufhebung der Beschränkungen des freien Dienstleistungsverkehrs bestätige, dürfe auf keinen Fall den Anwendungsbereich der Richtlinie 71/305 einschränken, zumal Artikel 2 Absatz 2 der Richtlinie 71/304 seit dem Ablauf der Übergangszeit wegen der vom Gerichtshof anerkannten unmittelbaren Anwendbarkeit des Artikels 59 EWG-Vertrag keine Wirkung mehr entfalte. 32 Dem ist nicht zu folgen. 33 Wie der Generalanwalt unter Nummer 27 seiner Schlussanträge ausgeführt hat, gilt zwar das im Vertrag ausgesprochene Verbot von Beschränkungen des freien Dienstleistungsverkehrs grundsätzlich für alle Bereiche des Gemeinschaftsrechts, doch ist es gleichwohl Sache des Rates, dieses Verbot, das sich unmittelbar aus dem Vertrag ergibt, durch Vorschriften zur Koordinierung oder Harmonisierung der innerstaatlichen Bestimmungen, die nicht gegen das Verbot verstossen, zu ergänzen und daher den Anwendungsbereich dieser Vorschriften zu bestimmen. 34 Aus dem Vorstehenden ergibt sich, daß die Rüge der Kommission hinsichtlich des Artikels 29bis Absatz 1 Nummern 1 und 3 LCE und des Artikels 93ter RGCE zurückzuweisen ist. Zu Artikel 37 Absatz 1 Nummern 1, 2, 7 und 8 und Artikel 87 Absatz 4 Nummern 1, 2 und 5 LCE, den Artikeln 117 und 247 RGCE sowie Artikel 120 der regionalen Regelung in der geänderten Fassung 35 Die Kommission ist der Meinung, daß verschiedene Bestimmungen der spanischen Regelung, die die freihändige Auftragsvergabe zulassen, nämlich für die öffentlichen Bauaufträge die Artikel 37 Absatz 1 Nummern 1, 2, 7 und 8 LCE und 117 Absatz 1 Nummern 1, 2, 7 und 8 RGCE und für die öffentlichen Lieferaufträge die Artikel 87 Absatz 4 Nummern 1, 2 und 5 LCE, 247 Absatz 4 Nummern 1, 2 und 5 RGCE sowie Artikel 120 Absatz 1 Nummern 1, 2 und 6 der regionalen Regelung in der geänderten Fassung, gegen Artikel 9 der Richtlinie 71/305 und gegen Artikel 6 der Richtlinie 77/62 verstießen, da die Fälle, auf die sie abstellten, nicht oder nicht genau den in den genannten Bestimmungen der beiden Richtlinien aufgeführten Fällen entsprächen. 36 Die Bestimmungen des Artikels 9 der Richtlinie 71/305 und des Artikels 6 der Richtlinie 77/62, die Ausnahmen von den Vorschriften zulassen, die die Wirksamkeit der durch den EWG-Vertrag im Bereich der öffentlichen Bauaufträge eingeräumten Rechte gewährleisten sollen, sind eng auszulegen (vgl. zu Artikel 9 der Richtlinie 71/305 das Urteil vom 10. März 1987 in der Rechtssache 199/85, Kommission/Italien, Slg. 1987, 1039, Randnr. 14). Aus denselben Gründen müssen diese Bestimmungen, die die Fälle festlegen, in denen die Aufträge freihändig vergeben werden können, als erschöpfend gelten. 37 Aus einem Vergleich der fraglichen Bestimmungen der spanischen Regelung und der einschlägigen Bestimmungen der Richtlinien der Gemeinschaft, den der Generalanwalt unter den Nummern 37 bis 59 seiner Schlussanträge vorgenommen hat, ergibt sich, daß die spanische Regelung die freihändige Auftragsvergabe in Fällen zulässt, die von den Richtlinien nicht vorgesehen sind, oder den Rückgriff auf das freihändige Vergabeverfahren von Voraussetzungen abhängig macht, die weniger streng als diejenigen sind, die sich aus den entsprechenden Vorschriften der Richtlinien ergeben. 38 Daher ist die Rüge der Kommission hinsichtlich der beanstandeten Bestimmungen der spanischen Rechtsvorschriften, die die freihändige Auftragsvergabe zulassen, begründet. Zu den Artikeln 24 Absatz 1 Nummer 1 und 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3 RGCE 39 Die Kommission meint, daß die in Artikel 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3 RGCE genannten Voraussetzungen des Nachweises im Hinblick auf den Nachweis der Rechtsfähigkeit und der Fähigkeit des Bieters, Verträge abzuschließen und Verpflichtungen einzugehen, wie er in Artikel 24 Absatz 1 Nummer 1 RGCE verlangt werde, in den Bestimmungen der Richtlinien 71/305 und 77/62 nicht vorgesehen seien und daher den Ausschluß des Bieters, der diese Voraussetzungen nicht erfuelle, nicht rechtfertigen könnten. Zudem liefen diese Vorschriften, soweit sie auf Bauaufträge Anwendung fänden, auch Artikel 59 EWG-Vertrag zuwider, weil sie allein auf ausländische Unternehmen Anwendung fänden oder diesen zusätzlich zu den in ihrem Herkunftsland bestehenden Lasten weitere Lasten auferlegten, die durch kein öffentliches Interesse gerechtfertigt seien. 40 Diese Rüge bezieht sich in Wirklichkeit allein auf die Vorschriften des Artikels 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3 RGCE, soweit diese bestimmte Arten des Nachweises für die Rechts- und Geschäftsfähigkeit der Bieter vorschreiben. Die Kommission hat in der Sitzung im übrigen ausdrücklich eingeräumt, daß sie die Vereinbarkeit des Erfordernisses der Rechts- und Geschäftsfähigkeit des Bieters mit dem Gemeinschaftsrecht nicht in Frage stellt. 41 Zu dieser so näher bestimmten Rüge ist darauf hinzuweisen, daß der Gerichtshof in seinem Urteil vom 10. Februar 1982 in der Rechtssache 76/81 (Transporoute, Slg. 1982, 417, Randnr. 9) bereits festgestellt hat, daß die Richtlinie 71/305 es den Mitgliedstaaten nur im Rahmen der Beurteilung der finanziellen und wirtschaftlichen Leistungsfähigkeit der Unternehmer, von der in Artikel 25 der Richtlinie die Rede ist, gestattet, andere als die in der Richtlinie ausdrücklich genannten Nachweise zu fordern. Diese Feststellung gilt entsprechend für die Richtlinie 77/62, deren einschlägige Bestimmungen im wesentlichen den Bestimmungen der Richtlinie 71/305 entsprechen. 42 Zum einen sollen die insoweit in Artikel 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3 RGCE vorgesehenen urkundlichen Nachweise nicht dem Nachweis der finanziellen und wirtschaftlichen Leistungsfähigkeit der Unternehmen dienen; zum anderen gehören sie zu den Nachweisen, deren Vorlage aufgrund der sonstigen einschlägigen Vorschriften der beiden Richtlinien verlangt werden kann. 43 Es ist daher festzustellen, daß die Rüge der Verletzung der Richtlinien 71/305 und 77/62 begründet ist und daß demnach nicht zu prüfen ist, ob die beanstandeten Vorschriften auch gegen Artikel 59 EWG-Vertrag verstossen. Zu Artikel 284 Absatz 5 RGCE 44 Nach Auffassung der Kommission macht Artikel 284 Absatz 5 RGCE dadurch, daß von den Unternehmern der anderen Mitgliedstaaten, die ihre Eignung durch andere Beweismittel als durch die in der amtlichen Liste der anerkannten Unternehmer gemäß Artikel 28 Absatz 1 der Richtlinie 71/305 in Spanien erfolgte Klassifizierung nachweisen wollten, die Vorlage einer von dem Beratenden Ausschuß für das öffentliche Vergabewesen ausgestellten Bescheinigung darüber verlangt werde, daß sie nicht klassifiziert seien und daß ihre Klassifizierung nicht ausgesetzt oder aufgehoben worden sei, die Entscheidung des Unternehmers, sich dieser Beweismittel zu bedienen, von einer Voraussetzung abhängig, die in der Richtlinie 71/305 nicht vorgesehen sei und daher der Richtlinie zuwiderlaufe. Diese Voraussetzung widerspreche im übrigen auch Artikel 59 EWG-Vertrag, soweit sie den betreffenden ausländischen Unternehmern die Pflicht zur Erfuellung einer Verwaltungsformalität auferlege, durch die das Recht der Unternehmer, die Leistungsfähigkeit auf andere Weise als durch die Klassifizierung nachzuweisen, wirkungslos bleibe. 45 Zunächst lässt Artikel 28 der Richtlinie 71/305 in keiner Weise den Schluß zu, daß die Aufnahme in die amtliche Liste der anerkannten Unternehmer im Vergabestaat von Unternehmern verlangt werden kann, die in einem anderen Mitgliedstaat ansässig sind. Absatz 3 dieser Vorschrift verleiht im Gegenteil den in einem beliebigen Mitgliedstaat in eine solche Liste eingetragenen Unternehmen das Recht, diese Eintragung in den durch diese Vorschrift gezogenen Grenzen gegenüber dem öffentlichen Auftraggeber eines anderen Mitgliestaates als alternatives Beweismittel dafür zu verwenden, daß sie die in den Artikeln 23 bis 26 der Richtlinie genannten Eignungskriterien erfuellen (vgl. Urteil Transporoute, a. a. O., Randnrn. 12 und 13, und Urteil vom 9. Juli 1987 in den Rechtssachen 27/86 bis 29/86, CEI, Slg. 1987, 3347, Randnr. 24). Die Unternehmen haben daher die Möglichkeit, ihre Leistungsfähigkeit entweder durch eine solche Aufnahme oder durch die in den Artikeln 23 bis 26 genannten Beweismittel und Urkunden nachzuweisen. 46 Des weiteren wird in der Richtlinie 71/305 die Entscheidung hierüber in keiner Weise von einer Voraussetzung abhängig gemacht, wie sie in Artikel 284 Absatz 5 RGCE vorgesehen ist; unter den Urkunden, deren Vorlage von den Unternehmen, die ihre Leistungsfähigkeit auf andere Weise als durch die Aufnahme in die amtliche Liste der anerkannten Unternehmer nachweisen wollen, verlangt werden kann, wird die Bescheinigung, auf die diese Vorschrift abstellt, nicht erwähnt. 47 Hieraus ergibt sich, daß die Rüge der Verletzung der Richtlinie 71/305 begründet ist und daß demnach nicht zu prüfen ist, ob die fragliche Vorschrift auch gegen Artikel 59 EWG-Vertrag verstösst. Zu Artikel 287 Absatz 2 RGCE 48 Nach Auffassung der Kommission widerspricht Artikel 287 Absatz 2 RGCE der Richtlinie 71/305 und Artikel 59 EWG-Vertrag insoweit, als er bestimmt, daß zum Zweck der Klassifizierung der Unternehmer in Spanien "vorrangig die personellen, materiellen und finanziellen Mittel bewertet [werden], über die die Unternehmen im Inland ständig verfügen". 49 Zum einen bestimmt Artikel 28 Absatz 4 der Richtlinie 71/305, daß für "die Aufnahme von Unternehmen der anderen Mitgliedstaaten in eine solche [amtliche] Liste [der anerkannten Unternehmer] ... nur die für inländische Unternehmer vorgesehenen Nachweise und Erklärungen gefordert werden [können], in jedem Fall jedoch lediglich diejenigen, die in den Artikeln 23 bis 26 vorgesehen sind". 50 Zum anderen sehen diese Bestimmungen nicht die Vorlage von Nachweisen und Erklärungen über die in Artikel 287 Absatz 2 RGCE genannten Verhältnisse vor. Artikel 26 Buchstaben c und d der Richtlinie 71/305, auf den die spanische Regierung sich bezieht, erlaubt es zwar, Erklärungen zu verlangen, aus denen hervorgeht, über welche Ausstattung, welche Baugeräte und welche technische Ausrüstung der Unternehmer für die Ausführung des Bauvorhabens verfügen wird, und aus denen das jährliche Mittel der von dem Unternehmen in den letzten drei Jahren Beschäftigten und die Anzahl seiner Führungskräfte in den letzten drei Jahren ersichtlich ist; er trifft aber keine Unterscheidung danach, ob diese Verhältnisse im Inland des Vergabestaates bestehen oder nicht. 51 Daher ist die Rüge der Verletzung der Richtlinie 71/305 begründet; es ist nicht zu prüfen, ob Artikel 287 Absatz 2 RGCE gegen Artikel 59 EWG-Vertrag verstösst. Zu den Artikeln 312 Absatz 2 und 320 Absatz 3 Nummer 5 RGCE 52 Zu Artikel 312 Absatz 2 RGCE genügt die Feststellung, daß die spanische Regierung der Aufassung nicht entgegentritt, daß diese Vorschrift, die die Beweiskraft der von einem anderen Mitgliedstaat ausgestellten Klassifizierungsbescheinigungen in Spanien regelt, nicht die Bestimmungen der Artikel 26 Buchstaben b und d der Richtlinie 71/305 berücksichtigt und daß sie daher Artikel 28 Absatz 3 Absatz 1 der Richtlinie 71/305 zuwiderläuft. 53 Dasselbe gilt für Artikel 320 Absatz 3 Nummer 5 RGCE, der vorsieht, daß der Nachweis für die technische Leistungsfähigkeit der Auftragnehmer durch die Gütebescheinigung einer mit der Qualitätsüberwachung betrauten spanischen Behörde oder amtlichen Stelle erbracht werden kann. Die spanische Regierung räumt ein, daß diese Vorschrift Artikel 23 Absatz 1 Buchstabe e der Richtlinie 77/62 zuwiderläuft, der zulässt, daß die Vorlage einer derartigen Bescheinigung von dem Interessenten verlangt wird, nicht aber, daß verlangt wird, daß die Bescheinigung von einer Stelle des Vergabestaats ausgestellt wird. 54 Unter diesen Umständen ist die Rüge bezueglich der Artikel 312 Absatz 2 und 320 Absatz 3 Nummer 5 RGCE begründet; folglich ist nicht zu prüfen, ob Artikel 320 Absatz 3 Nummer 5 auch Artikel 30 EWG-Vertrag zuwiderläuft, wie die Kommission meint. Zu Artikel 341 RGCE 55 Die Kommission ist der Meinung, daß Artikel 341 RGCE, der die Regierung ermächtigt, die in Spanien klassifizierten Unternehmer bei der Ausschreibung von Bauaufträgen von einer vorläufigen Sicherheitsleistung zu befreien, mit den Bestimmungen der Richtlinie 71/305 und mit Artikel 59 EWG-Vertrag insoweit unvereinbar sei, als eine derartige Befreiung einen finanziellen Anreiz für die Klassifizierung darstelle und in der Praxis dazu führe, daß das Recht der Unternehmen, sich ohne Klassifizierung bewerben zu können, beschränkt werde. 56 Wie der Gerichtshof in Randnummer 45 dieses Urteils festgestellt hat, gewährt die Richtlinie 71/305 den Unternehmern das Recht, den Nachweis für ihre Fähigkeiten durch die in den Artikeln 23 bis 26 der Richtlinie genannten Beweismittel oder durch die Aufnahme in eine amtliche Liste der anerkannten Unternehmer, die nicht notwendig im Vergabestaat geführt werden muß, zu erbringen. Daher wird die Wahrnehmung dieses Rechts durch eine Vorschrift wie Artikel 341 RGCE behindert, die es nur zulässt, solche Unternehmer von einer vorläufigen Sicherheitsleistung zu befreien, die in eine derartige Liste aufgenommen worden sind. 57 Die spanische Regierung macht dagegen geltend, daß die Funktion der vorläufigen Sicherheitsleistung mit der Funktion des Erfordernisses der Klassifizierung, welches die ordnungsgemässe Abwicklung der geschlossenen Verträge sicherstellen solle, vergleichbar sei, so daß diese Befreiung nicht auf diejenigen Unternehmer erstreckt werden könne, die den Nachweis ihrer Fähigkeiten anders als durch die Klassifizierung erbracht hätten. 58 Dem ist nicht zu folgen. 59 Wie die Kommission zu Recht ausgeführt hat, bietet Artikel 23 Absatz 1 Buchstaben d und g der Richtlinie 71/305, der den Ausschluß eines Unternehmers von der Teilnahme am Vergabeverfahren zulässt, der im Rahmen seiner beruflichen Tätigkeit eine schwere Verfehlung begangen hat oder der sich in erheblichem Masse falscher Erklärungen hinsichtlich der geforderten Eignungskriterien schuldig gemacht hat, dem öffentlichen Auftraggeber ausreichende Möglichkeiten, um die ordnungsgemässe Abwicklung der geschlossenen Verträge mit derselben Wirksamkeit wie durch die Klassifizierung oder die Drohung mit deren Aussetzung zu gewährleisten. Es ist daher nicht erforderlich, den Vorteil dieser Befreiung denjenigen Unternehmern vorzubehalten, die den Nachweis ihrer Fähigkeiten durch die Klassifizierung in Spanien erbringen. 60 Aus dem Vorstehenden ergibt sich, daß die Rüge der Kommission hinsichtlich des Artikels 341 RGCE begründet ist und daß daher nicht zu prüfen ist, ob diese Vorschrift auch Artikel 59 EWG-Vertrag widerspricht. Zu Artikel 244 RGCE 61 Die spanische Regierung hat eingeräumt, daß mit dieser Vorschrift die in Artikel 7 Absatz 1 der Richtlinie 77/62 geregelte Reihenfolge der Normen, auf die bei der Festlegung der technischen Merkmale im Bereich der öffentlichen Lieferaufträge Bezug zu nehmen ist, nicht korrekt in das innerstaatliche Recht umgesetzt wurde. Daß diese Richtlinie, wie die spanische Regierung vorgebracht hat, durch die Richtlinie 88/295/EWG des Rates vom 22. März 1988 zur Änderung der Richtlinie 77/62/EWG über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Lieferaufträge und zur Behebung einiger Vorschriften der Richtlinie 80/767/EWG (ABl. L 127, S. 1) wesentlich geändert wurde und daß dem spanischen Königreich mit dieser Richtlinie vom 22. März 1988 für deren Durchführung eine zusätzliche Frist gewährt wurde, kann die eingeräumte Pflichtverletzung nicht rechtfertigen. Auf jeden Fall ist die für die Umsetzung der Richtlinie 88/295 in das spanische Recht vorgesehene Frist seit dem 1. März 1992 abgelaufen. 62 Ferner schreibt Artikel 244 Absatz 2 RGCE den Zusatz "oder gleichwertiger Art" nur für die Angabe von Warenzeichen, Lizenzen oder Typen vor, während Artikel 7 Absatz 2 der Richtlinie 77/62 diesen Zusatz auch vorschreibt, wenn die technischen Merkmale Erzeugnisse einer bestimmten Herkunft oder Produktion bezeichnen. 63 Unter diesen Umständen ist die Rüge der Kommission bezueglich des Artikels 244 RGCE begründet. 64 Aus den vorstehenden Erwägungen ergibt sich, daß mit Ausnahme des Gesetzes vom 24. November 1939, des Artikels 11 des Königlichen Dekrets 946/1978, des Artikels 29bis Absatz 1 Nummern 1 und 3 LCE sowie der Artikel 24 Absatz 1 Nummer 1 und 93ter RGCE gemäß den Anträgen der Kommission festzustellen ist, daß das Königreich Spanien gegen die Richtlinien 71/305 und 77/62 verstossen hat. Kostenentscheidung Kosten 65 Gemäß Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da das Königreich Spanien mit seinem Vorbringen im wesentlichen unterlegen ist, sind ihm die Kosten aufzuerlegen. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF für Recht erkannt und entschieden: 1) Das Königreich Spanien hat dadurch gegen seine Verpflichtungen aus den Richtlinien 71/305/EWG des Rates vom 26. Juli 1971 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Bauaufträge und 77/62/EWG vom 21. Dezember 1976 über die Koordinierung der Verfahren zur Vergabe öffentlicher Lieferaufträge verstossen, ° daß es bestimmte Vorschriften, die eine Ausnahme von der Anwendung der nationalen Rechtsvorschriften über die öffentlichen Aufträge begründen, nämlich Artikel 2 Nummern 3 und 8 des Gesetzes über öffentliche Aufträge und Artikel 2 Nummern 3 und 8 der Allgemeinen Verordnung über öffentliche Aufträge beibehalten hat; ° daß es bestimmte Vorschriften, die eine freihändige Auftragsvergabe gestatten, nämlich Artikel 37 Absatz 1 Nummern 1, 2, 7 und 8 und Artikel 87 Absatz 4 Nummern 1, 2 und 5 des Gesetzes über öffentliche Aufträge, Artikel 117 und Artikel 247 der Allgemeinen Verordnung über öffentliche Aufträge sowie Artikel 120 der regionalen Regelung in der geänderten Fassung beibehalten hat; ° daß es bestimmte Vorschriften über die Teilnahmebestimmungen und die Eignungskriterien, nämlich Artikel 25 Absatz 1 Nummern 1 und 3, Artikel 284 Absatz 5, Artikel 287 Absatz 2, Artikel 312 Absatz 2, Artikel 320 Absatz 3 Nummer 5 und Artikel 341 der Allgemeinen Verordnung über öffentliche Aufträge beibehalten hat; ° daß es bestimmte Vorschriften über technische Normen, nämlich Artikel 244 der Allgemeinen Verordnung über öffentliche Aufträge, beibehalten hat. 2) Im übrigen wird die Klage abgewiesen. 3) Das Königreich Spanien trägt die Kosten des Verfahrens.

62002TJ0289

pt

Antecedentes do litígio Em 26 de Novembro de 1999, a recorrente, anteriormente Adds Inc., apresentou um pedido de marca nominativa comunitária ao Instituto de Harmonização do Mercado Interno (marcas, desenhos e modelos) (IHMI), ao abrigo do Regulamento (CE) n.° 40/94 do Conselho, de 20 de Dezembro de 1993, sobre a marca comunitária (JO 1994, L 11, p. 1), com as alterações que lhe foram introduzidas. A marca cujo registo foi pedido é o sinal nominativo TELEPHARMACY SOLUTIONS. Os produtos e os serviços para os quais o registo foi pedido englobam‑se nas classes 9, 10, 38 e 42 na acepção do Acordo de Nice relativo à Classificação Internacional dos Produtos e dos Serviços para o Registo de Marcas, de 15 de Junho de 1957, tal como revisto e modificado, e correspondem, para cada uma dessas classes, à seguinte descrição: – «computadores, periféricos de computadores, caixas de computadores, impressoras, etiquetadores, móveis para computadores e software ; suportes de dados; inclusive todos os artigos atrás referidos contendo partes de um sistema distribuidor e/ou destinando‑se a serviços farmacêuticos, de farmácia ou médicos; sistemas distribuidores que incluem software e hardware », englobados na classe 9; – «sistemas distribuidores; sistemas distribuidores para produtos farmacêuticos embalados e/ou produtos medicinais embalados; sistemas distribuidores que incluem armários; peças e acessórios para todos os artigos atrás referidos», englobados na classe 10; – «transmissão de informações, dados e instruções de distribuição, transmissão electrónica e/ou por rádio de informações, dados e instruções de distribuição», englobados na classe 38; – «serviços de consultas para doentes; envio de instruções de distribuição a sistemas distribuidores à distância; serviços médicos e de farmácia», englobados na classe 42. Por decisão de 21 de Novembro de 2000, o examinador indeferiu o pedido de registo com fundamento no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94. Considerou que o sinal em causa era directamente descritivo dos produtos e dos serviços referidos pelo pedido de marca, uma vez que o termo «telepharmacy» (telefarmácia) é correntemente utilizado no domínio da distribuição à distância de medicamentos. O examinador considerou que, lida no seu conjunto, a marca TELEPHARMACY SOLUTIONS indicava apenas ao consumidor que a recorrente, ao fornecer os produtos e serviços reivindicados, oferecia soluções a empresas e a particulares que desejassem iniciar a prática de actividades de telefarmácia. A marca foi, portanto, considerada desprovida de qualquer carácter distintivo para o conjunto dos produtos e serviços reivindicados. Em 22 de Janeiro de 2001, a recorrente interpôs recurso para o IHMI, ao abrigo do artigo 59.° do Regulamento n.° 40/94, da decisão do examinador. Fundamentou o recurso por meio de alegações datadas de 21 de Março de 2001. Por decisão de 28 de Junho de 2002 (a seguir «decisão impugnada»), a Quarta Câmara de Recurso do IHMI negou provimento ao recurso com o fundamento de que o artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94 obstava ao registo da marca nominativa TELEPHARMACY SOLUTIONS, uma vez que esta era susceptível de ser compreendida pelos consumidores como uma indicação da utilização a dar aos produtos e serviços reivindicados, ou seja, que são destinados à distribuição à distância de produtos farmacêuticos. Segundo a Câmara de Recurso, a marca pedida descreve o equipamento e os serviços que servem para a distribuição à distância de produtos farmacêuticos, uma vez que, nesse domínio, o termo «telepharmacy» é correntemente utilizado. Tramitação processual e pedidos das partes Por petição que deu entrada na Secretaria do Tribunal de Primeira Instância em 20 de Setembro de 2002, a recorrente interpôs o presente recurso. Na sua petição introdutiva da instância, a recorrente indicou que o presente recurso apenas dizia respeito aos seguintes produtos: «sistema distribuidor electrónico comandado à distância de produtos farmacêuticos embalados que compreende um espaço no qual os produtos farmacêuticos embalados são armazenados com o fim de serem distribuídos, um computador ligado ao distribuidor e uma rede de comunicações ligando o computador a um computador distante», abrangidos pela classe 9. A recorrente conclui pedindo que o Tribunal se digne: – anular a decisão impugnada na medida em que visa os produtos mencionados no n.° 8 supra ; – condenar o IHMI nas despesas. O IHMI conclui pedindo que o Tribunal se digne: – negar provimento ao recurso; – condenar a recorrente nas despesas. Questão de direito A recorrente invoca três fundamentos de recurso. O primeiro assenta, em substância, na violação do seu direito de defesa, o segundo na violação do artigo 7.°, n.° 1, alíneas b) e c), do Regulamento n.° 40/94 e o terceiro na violação do princípio da confiança legítima. Quanto ao objecto do litígio Há que começar por examinar se o pedido da recorrente, constante da petição introdutiva da instância e destinado a limitar a lista dos produtos e serviços referidos no pedido de marca (v. n.° 8 supra ), é admissível. A este respeito, há que recordar que o requerente de uma marca comunitária pode, a qualquer momento, dirigir ao IHMI um pedido no sentido de limitar a lista de produtos e serviços, nos termos do artigo 44.° do Regulamento n.° 40/94 e da regra 13 do Regulamento (CE) n.° 2868/95 da Comissão, de 13 de Dezembro de 1995, relativo à execução do Regulamento n.° 40/94 (JO L 303, p. 1). Resulta destas disposições que a limitação da lista dos produtos ou serviços designados num pedido de marca comunitária deve ser realizada segundo determinadas regras específicas. Dado que o pedido formulado pela recorrente na sua petição inicial não obedece a estas regras, não pode ser considerado um pedido de alteração na acepção das disposições já referidas [v., neste sentido, acórdão do Tribunal de Primeira Instância de 5 de Março de 2003, Unilever/IHMI (Pastilhas ovais), T‑194/01, Colect., p. II‑383, n.° 13]. Em contrapartida, este pedido pode ser interpretado no sentido de que a recorrente se limita a pedir a anulação parcial da decisão impugnada (v., neste sentido, acórdão Pastilhas ovais, n.° 13 supra , n.° 14). Esse pedido não é, enquanto tal, contrário à proibição, resultante do artigo 135.°, n.° 4, do Regulamento de Processo do Tribunal de Primeira Instância, de alterar, neste Tribunal, o objecto do litígio tal como o mesmo foi submetido à Câmara de Recurso (v., neste sentido, acórdão Pastilhas ovais, n.° 13 supra , n.° 15). No caso vertente, como a recorrente e o IHMI afirmam nas respostas que deram a uma pergunta escrita do Tribunal, trata‑se de um pedido de anulação parcial da decisão impugnada, que não altera o objecto do litígio na acepção do artigo 135.°, n.° 4, do Regulamento de Processo. Deste modo, o pedido é admissível. Quanto ao primeiro fundamento assente na violação do direito de defesa Argumentos das partes A recorrente observa que, enquanto a decisão do examinador de 21 de Novembro de 2000 se baseia unicamente no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, a decisão impugnada assenta no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do mesmo regulamento. A Câmara de Recurso utilizou assim um novo motivo absoluto de recusa de registo, sem que a recorrente tenha tido a possibilidade de se pronunciar sobre ele ou de apresentar provas a esse respeito. Ao actuar desse modo, a Câmara de Recurso violou o artigo 73.° do Regulamento n.° 40/94. O IHMI concluiu pedindo a rejeição deste fundamento, dado que as razões que motivaram, no caso vertente, a recusa de registo com fundamento no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94 e com fundamento no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do mesmo regulamento coincidiram. Só a base jurídica da recusa de registo foi modificada. Ora, as Câmaras de Recurso estão habilitadas a proceder deste modo, de acordo com o artigo 62.° do Regulamento n.° 40/94, que dispõe que a Câmara de Recurso pode exercer as competências da instância que tomou a decisão. O IHMI considera não ter violado o artigo 73.° do Regulamento n.° 40/94, uma vez que recordou constantemente que o motivo de recusa de registo da marca requerida consistia em o sinal em causa ser descritivo de todos os produtos e serviços reivindicados, que são os que oferecem soluções no domínio da preparação e da distribuição à distancia de medicamentos. Alega que a comunicação dos motivos de recusa do pedido de marca comunitária feita pelo examinador em 16 de Maio de 2000 indicava já que a marca não era susceptível de ser admitida a registo por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, na medida em que era descritiva de todos os produtos e serviços referidos no pedido de registo. Deste modo, a recorrente teve duas oportunidades para formular comentários sobre as razões que levaram a concluir pelo carácter descritivo da marca requerida: uma ao nível do examinador, outra ao nível da Câmara de Recurso. Apreciação do Tribunal Há que recordar que, no caso vertente, é pacífico que o examinador indeferiu o pedido de marca TELEPHARMACY SOLUTIONS por esta ser desprovida de carácter distintivo na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, relativamente aos produtos e serviços visados por esse pedido. A Câmara de Recurso, por seu lado, alegou que o sinal nominativo em causa era abrangido pelo motivo absoluto de recusa referido no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do mesmo regulamento. A este respeito, há que começar por recordar que o princípio da protecção do direito de defesa está consagrado no artigo 73.° do Regulamento n.° 40/94, segundo o qual as decisões do IHMI só se podem basear em motivos a respeito dos quais as partes tenham podido pronunciar‑se [acórdãos do Tribunal de Primeira Instância de 16 de Fevereiro de 2000, Procter & Gamble/IHMI (Forma de um sabão), T‑122/99, Colect., p. II‑265, n.° 40, e de 27 de Fevereiro de 2002, Eurocool Logistik/IHMI (EUROCOOL), T‑34/00, Colect., p. II‑683, n.° 20, e Rewe‑Zentral/IHMI (LITE), T‑79/00, Colect., p. II‑705, n.° 13]. Por outro lado, o respeito do direito de defesa constitui um princípio geral do direito comunitário, por força do qual os destinatários de decisões das autoridades públicas que afectem de modo sensível os seus interesses devem ter a possibilidade de dar a conhecer utilmente o seu ponto de vista (acórdãos Forma de um sabão, n.° 20 supra , n.° 42; EUROCOOL, n.° 20 supra , n.° 21, e LITE, n.° 20 supra , n.° 14). A este respeito, resulta da jurisprudência do Tribunal de Primeira Instância que, ao não dar ao requerente de uma marca a oportunidade de se pronunciar sobre a aplicação dos motivos absolutos de recusa de registo que a Câmara de Recurso teve oficiosamente em consideração, esta violou o direito de defesa (acórdãos Forma de um sabão, n.° 20 supra , n.° 47; EUROCOOL, n.° 20 supra , n.° 22, e LITE, n.° 20 supra , n.° 15). Ora, há ainda que recordar que, embora resulte do artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94 que cada um dos motivos de recusa de registo mencionados nessa disposição é independente dos demais, exigindo um exame separado [v., por analogia, no que se refere a disposições idênticas do artigo 3.°, n.° 1, da Primeira Directiva 89/104/CEE do Conselho, de 21 de Dezembro de 1988, que harmoniza as legislações dos Estados‑Membros em matéria de marcas (JO 1989, L 40, p. 1), acórdão do Tribunal de Justiça de 8 de Abril de 2003, Linde e o., C‑53/01 a C‑55/01, Colect., p. I‑3161, n.° 67], existe uma sobreposição evidente dos âmbitos de aplicação respectivos dos motivos enunciados nas alíneas b), c) e d) da referida disposição (v., por analogia, no que se refere a disposições idênticas do artigo 3.°, n.° 1, da Directiva 89/104, acórdão do Tribunal de Justiça de 12 de Fevereiro de 2004, Campina Melkunie, C‑265/00, ainda não publicado na Colectânea, n.° 18). Em especial, uma marca nominativa que seja descritiva das características de produtos ou de serviços, na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, é, por esse facto, necessariamente desprovida de carácter distintivo relativamente a esses mesmos produtos ou serviços, na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do mesmo regulamento (v., por analogia, no que se refere às disposições idênticas do artigo 3.°, n.° 1, da Directiva 89/104, acórdãos do Tribunal de Justiça Campina Melkunie, n.° 23 supra , n.° 19, e de 12 de Fevereiro de 2004, Koninklijke KPN Nederland, C‑363/99, ainda não publicado na Colectânea, n.° 86). No caso vertente, a razão invocada em apoio da aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94 pela Câmara de Recurso na decisão impugnada e a fundamentação da decisão do examinador são similares. Referindo‑se às definições, constantes do dicionário, dos termos ingleses «tele» (tele), «pharmacy» (farmácia) e «solutions» (soluções), o examinador indicou que a marca pedida não podia ser registada por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, uma vez que era desprovida de carácter distintivo, já que descrevia produtos e serviços que ofereciam soluções no domínio da preparação e do fornecimento à distância de medicamentos. A Câmara de Recurso confirmou esta análise declarando, nos n. os 8 e 9 da decisão impugnada, o seguinte: «[…] a marca compõe‑se de uma expressão que pode ser utilizada pelos consumidores para designar os produtos invocados ou a utilização a dar aos serviços invocados. Em consequência, deve ser recusada por força do artigo 7.°, n.° 1, [alínea] c), do [Regulamento n.° 40/94]. [...] A decisão [do examinador] confirmou a recusa da marca ao abrigo do artigo 7.°, n.° 1, [alínea] b), do [Regulamento n.° 40/94], por ela ser desprovida de carácter distintivo, uma vez que descreve os produtos e os serviços. Em consequência, a Câmara tem por adquirido que o [examinador] recusou o pedido em razão do carácter descritivo da marca e que [ele] não baseou a sua recusa em elementos relativos ao carácter distintivo diferentes dos relacionados com o carácter descritivo. A Câmara é ainda de opinião que a marca deve ser recusada unicamente por força do artigo 7.°, n.° 1, [alínea] c), do [Regulamento n.° 40/94].» Resulta destas decisões que as circunstâncias do presente processo são diferentes das que deram lugar à jurisprudência mencionada no n.° 20 supra . Com efeito, nesses processos, a Câmara de Recurso teve oficiosamente em consideração novos motivos absolutos de recusa, sem dar aos requerentes a possibilidade de se pronunciarem sobre a aplicação de tais motivos absolutos de recusa e sobre o raciocínio invocado em apoio da mesma (acórdãos Forma de um sabão, n.° 20 supra , n. os 43 a 46; EUROCOOL, n.° 20 supra , n. os 23 e 24, e LITE, n.° 20 supra , n. os 16 a 19). No caso vertente, em contrapartida, a Câmara de Recurso considerou correctamente que, apesar de a decisão do examinador ter referido expressamente apenas o artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, decorria com clareza dos fundamentos dessa decisão que ela se baseava no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do mesmo regulamento. Deste modo, ao basear a sua própria decisão nesta última disposição, a Câmara de Recurso não adoptou oficiosamente um novo motivo absoluto de recusa sobre o qual estaria obrigada a dar à recorrente a oportunidade de se pronunciar previamente. Além disso, tendo o examinador justificado a recusa de registo com base no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94 por motivos assentes unicamente no carácter descritivo da marca pedida, possibilitou‑se à recorrente que se pronunciasse sobre o raciocínio que levou a Câmara de Recurso a confirmar a recusa de registo. As alegações que contêm os fundamentos do seu recurso para a Câmara de Recurso, datadas de 21 de Março de 2001, abordam aliás a questão do alegado carácter descritivo da marca em causa. Daqui resulta que o primeiro fundamento deve ser rejeitado. Quanto ao segundo fundamento assente na violação do artigo 7.°, n.° 1, alíneas b) e c), do Regulamento n.° 40/94 Argumentos das partes Reportando‑se ao acórdão do Tribunal de Justiça de 20 de Setembro de 2001, Procter & Gamble/IHMI (C-383/99 P, Colect., p. I‑6251), a recorrente alega, em primeiro lugar, que o registo da marca requerida não pode ser recusado ao abrigo do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, uma vez que a referida marca não se compõe exclusivamente de sinais ou indicações que designem o destino dos produtos ou dos serviços em causa. A recorrente admite que o termo «pharmacy» pode ser utilizado no comércio para indicar o destino desses produtos. Além disso, reconhece que o elemento «tele» pode ser utilizado como um prefixo que significa «à distância». No entanto, nenhuma destas constatações permite, segundo ela, concluir que essa combinação de termos remeta para uma expressão da vida corrente. O facto de o termo «telepharmacy» constar de um dicionário não faz prova disso. Além disso, o IHMI não examinou a marca no seu conjunto, isto é, não teve em conta o acrescento do termo «solutions», que não pode ser considerado um termo da vida quotidiana sobretudo para produtos que são distintos dos serviços. A recorrente sustenta que a marca requerida consiste numa indicação elíptica, que possui uma estrutura gramatical inabitual e que constitui um sintagma cujo sentido não se revela imediatamente. Além disso, recorda que não se deve considerar que o simples facto de a marca comportar uma alusão a produtos ou a serviços especiais implica uma descrição destes. Acrescenta que, embora, segundo o IHMI, a marca requerida seja puramente descritiva da oferta de soluções aos profissionais ou aos particulares que desejem dar início a actividades de «telefarmácia», isto é, a distribuição de medicamentos que implique a utilização de meios de telecomunicação, ela não é, tal como delimitada no âmbito do presente recurso, descritiva dos produtos referidos pelo pedido. A recorrente considera, em segundo lugar, que a Câmara de Recurso, que estava limitada às provas apresentadas ao examinador, não dispunha de qualquer prova ou, subsidiariamente, de qualquer prova razoável em apoio da sua declaração de que o registo da marca requerida devia ser recusado por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94. Sublinha que a recusa do examinador se baseou numa única referência Internet relativa a uma conferência mencionada no sítio de um estabelecimento de ensino situado fora da Comunidade Europeia. Além disso, a recorrente não conseguiu confirmar a referida referência. A recorrente sublinha, em terceiro lugar, que o registo da marca requerida também não pode ser recusado com fundamento no artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, dado que ela não é descritiva e que o IHMI não aduziu outros elementos para sustentar que a marca é destituída de carácter distintivo. O IHMI considera que a marca requerida no seu conjunto faz referência a uma farmácia, que pode ser consultada à distância via Internet. Esta marca é do ponto de vista do público‑alvo, que é um público especializado de pessoas do sector médico, descritiva. Segundo o IHMI, este público pode ser anglófono ou conhecer a linguagem científica médica, a saber, o inglês. No que respeita à afirmação da recorrente de que a Câmara de Recurso não dispõe de qualquer prova em apoio da sua declaração de que a marca devia ser recusada por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, o IHMI observa que a Câmara de Recurso aplicou unicamente o critério do carácter descritivo, de acordo com a jurisprudência, para proferir a sua decisão. Quanto ao carácter não distintivo da marca requerida, o IHMI mantém que, mesmo que a decisão impugnada se baseasse no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, a marca seria igualmente desprovida de qualquer carácter distintivo. A este respeito, observa que uma busca na Internet dos termos «telepharmacy and solutions» permite obter uma lista de 245 sítios Internet em que a marca pedida é utilizada como termo genérico. Apreciação do Tribunal Nos termos do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, será recusado o registo «de marcas compostas exclusivamente por sinais ou indicações que possam servir, no comércio, para designar a espécie, a qualidade, a quantidade, o destino, o valor, a proveniência geográfica ou a época de fabrico do produto ou da prestação do serviço, ou outras características destes». Além disso, o artigo 7.°, n.° 2, do Regulamento n.° 40/94 dispõe que «o n.° 1 é aplicável mesmo que os motivos de recusa apenas existam numa parte da Comunidade». Devem interpretar‑se os diferentes motivos de recusa de registo enumerados no artigo 7.° do Regulamento n.° 40/94 à luz do interesse geral subjacente a cada um deles [v., por analogia, no que se refere às disposições do artigo 3.° da Directiva 89/104, acórdãos do Tribunal de Justiça de 18 de Junho de 2002, Philips, C‑299/99, Colect., p. I‑5475, n.° 77; Linde e o., n.° 23 supra , n.° 71; de 6 de Maio de 2003, Libertel, C‑104/01, Colect., p. I‑3793, n.° 51, e Campina Melkunie, n.° 23 supra , n.° 34]. Ao proibir o registo como marca comunitária dos sinais ou indicações a que se refere, o artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94 prossegue um fim de interesse geral, que exige que os sinais ou indicações descritivos das características de produtos ou serviços para os quais o registo é pedido possam ser livremente utilizados por todos. Esta disposição impede, portanto, que tais sinais ou indicações sejam reservados a uma única empresa com base no seu registo como marca (acórdão do Tribunal de Justiça de 23 de Outubro de 2003, IHMI/Wrigley, C‑191/01 P, ainda não publicado na Colectânea, n.° 31, e jurisprudência aí citada). Para que o IHMI recuse um registo com fundamento no artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, não é necessário que os sinais e as indicações que constituem a marca a que esta disposição se refere sejam efectivamente utilizados, no momento do pedido de registo, para fins descritivos de produtos ou serviços como aqueles para os quais o pedido foi apresentado ou das características desses produtos ou serviços. Basta, como resulta da própria letra dessa disposição, que esses sinais e indicações possam ser utilizados para esses fins. Um sinal nominativo deve, assim, ser objecto de uma recusa de registo, em aplicação da referida disposição, se, em pelo menos um dos seus significados potenciais, designar uma característica dos produtos ou serviços em causa (acórdão IHMI/Wrigley, n.° 42 supra , n.° 32). Deste modo, há que, para efeitos da aplicação do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, examinar se, pelo menos num dos seus significados potenciais, o referido sinal designa uma característica dos produtos ou serviços em causa. Para examinar os significados potenciais de um sinal, há que apreciar se, no uso normal do ponto de vista do público pertinente, tal sinal pode servir para designar, quer directamente quer através da menção de uma das suas características essenciais, o produto ou serviço para o qual o registo foi pedido (v., neste sentido, acórdão Procter & Gamble/IHMI, n.° 31 supra , n.° 39). A apreciação do carácter descritivo de um sinal só pode, portanto, efectuar‑se, por um lado, por referência aos produtos ou aos serviços abrangidos e, por outro, por referência à percepção que deles tem o público pertinente (acórdão EUROCOOL, n.° 20 supra , n.° 38). Há que recordar, a título liminar, que o presente recurso apenas se refere aos seguintes produtos abrangidos pelo pedido de marca: «sistema distribuidor electrónico comandado à distância de produtos farmacêuticos embalados que compreende um espaço no qual os produtos farmacêuticos embalados são armazenados com o fim de serem distribuídos, um computador ligado ao distribuidor e uma rede de comunicações ligando o computador a um computador distante», abrangidos pela classe 9. Em consequência, há que entender que o público pertinente é um público anglófono e especializado, composto por pessoas do sector médico, como o IHMI declarou sem ter sido contestado pela recorrente. No que respeita ao significado do sinal nominativo TELEPHARMACY SOLUTIONS na língua inglesa, há que considerar, como aliás a recorrente admite, que o elemento «pharmacy» pode ser utilizado no comércio para indicar o destino dos produtos referidos no pedido de registo, enquanto o elemento «tele» pode ser utilizado como um prefixo que significa «à distância». Em consequência, há que concluir que o termo «telepharmacy» se refere à distribuição de medicamentos à distância. A este respeito, não tem importância saber se o elemento «telepharmacy» constitui ou não um neologismo. Com efeito, como o Tribunal de Justiça declarou, uma marca constituída por um neologismo composto por elementos nominativos, cada um dos quais descreve as características dos produtos ou serviços para os quais o registo é pedido, é ela própria descritiva dessas características, salvo se houver um afastamento perceptível entre o neologismo e a simples adição dos elementos que o constituem, o que pressupõe que, devido ao carácter inabitual da combinação relativamente aos referidos produtos e serviços, o neologismo cria uma impressão suficientemente distanciada da que é produzida pela simples reunião das indicações fornecidas pelos elementos que o constituem, de modo a prevalecer sobre a soma desses elementos (v., por analogia, no que se refere às disposições idênticas do artigo 3.°, n.° 1, alínea c), da Directiva 89/104, o acórdão Campina Melkunie, n.° 23 supra , n.° 43). No caso vertente, a simples combinação dos elementos nominativos «tele» e «pharmacy», cada um dos quais é descritivo de características dos produtos para os quais o registo foi pedido, mantém‑se em si mesma descritiva das referidas características. Com efeito, o simples facto de juntar tais elementos, sem lhes fazer uma modificação inabitual, nomeadamente de ordem sintáctica ou semântica, apenas pode produzir uma marca composta exclusivamente de sinais ou indicações que podem servir, no comércio, para designar as características dos referidos produtos. Quanto ao termo «solutions», tem nomeadamente a ver com as operações destinadas a resolver um problema de ordem teórica ou prática. Assim, lidos em conjunto, os termos «telepharmacy» e «solutions» devem ser considerados descritivos do destino dos produtos referidos pelo pedido de registo e, portanto, designativos de uma característica essencial deles. Em consequência, há que considerar, como fez o IHMI, que, apreendido no seu conjunto, o sinal nominativo TELEPHARMACY SOLUTIONS indica apenas ao público‑alvo, constituído por pessoas anglófonas do sector médico, que a recorrente, ao fornecer os produtos referidos no pedido de registo, oferece um equipamento que serve para a distribuição à distância de produtos farmacêuticos. Daqui resulta que o sinal nominativo TELEPHARMACY SOLUTIONS pode servir, na acepção do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, para designar uma característica essencial dos produtos referidos no pedido de registo. No que respeita à afirmação da recorrente de que a Câmara de Recurso não dispunha de qualquer prova em apoio da sua declaração de que devia ser recusado o registo da marca por força do artigo 7.°, n.° 1, alínea c), do Regulamento n.° 40/94, basta verificar que o carácter registável de um sinal enquanto marca comunitária deve ser apreciado exclusivamente com base na regulamentação comunitária pertinente, tal como interpretada pelo tribunal comunitário. Deste modo, como o IHMI sustentou com razão, basta que, para tomar a sua decisão, a Câmara de Recurso tenha aplicado o critério do carácter descritivo, tal como interpretado pela jurisprudência, não estando obrigada a justificar‑se pela produção de elementos de prova. Finalmente, no que respeita à argumentação da recorrente relativa ao artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94, há que recordar que, segundo o artigo 7.°, n.° 1, do Regulamento n.° 40/94, basta que um dos motivos absolutos de recusa aí enunciados se aplique para que o sinal não possa ser registado como marca comunitária [acórdãos do Tribunal de Justiça de 19 de Setembro de 2002, DKV/IHMI, C‑104/00 P, Colect., p. I‑7561, n.° 29, e do Tribunal de Primeira Instância de 12 de Janeiro de 2000, DKV/IHMI (COMPANYLINE), T‑19/99, Colect., p. II‑1, n.° 30]. Deste modo, não há que examinar os argumentos da recorrente assentes na violação do artigo 7.°, n.° 1, alínea b), do Regulamento n.° 40/94. Face ao que precede, o segundo fundamento deve ser rejeitado. Quanto ao terceiro fundamento assente na violação do princípio da confiança legítima Argumentos das partes A recorrente observa que o pedido de registo do sinal nominativo TELEPHARMACY, cujo tratamento está em curso, foi, por um lado, entregue no mesmo dia que o pedido de registo do sinal TELEPHARMACY SOLUTIONS e visa, por outro, na sequência da limitação efectuada no quadro do presente recurso, a mesma lista de produtos. Sublinha que, posteriormente à modificação da lista de produtos e serviços para os quais o registo da marca TELEPHARMACY foi pedido, o examinador renunciou às suas objecções assentes no artigo 7.°, n.° 1, alíneas b) e c), do Regulamento n.° 40/94. Além disso, o pedido de registo do sinal TELEPHARMACY foi já publicado no Boletim das marcas comunitárias , em 27 de Agosto de 2001. Entende que deve considerar‑se que o sinal TELEPHARMACY SOLUTIONS tem um carácter distintivo, antes mais acentuado do que menos acentuado que o sinal TELEPHARMACY. Seria ilógico e contrário ao princípio da confiança legítima recusar o registo do primeiro sinal e admitir o registo do segundo. O IHMI sublinha que o sinal nominativo TELEPHARMACY ainda não foi registado, dado que está em curso um processo de oposição. Além disso, enquanto uma marca não for registada, o IHMI tem sempre a possibilidade de reexaminar uma marca ex officio , tendo em conta a existência de motivos absolutos de recusa do registo desta a fim de rectificar erros. De qualquer modo, uma parte não pode invocar em seu benefício uma decisão jurídica errada. Apreciação do Tribunal No que se refere ao presente fundamento, basta declarar que, tendo em conta o que precede e como o próprio IHMI admitiu na audiência, a decisão do examinador de não aduzir objecções contra o registo do sinal nominativo TELEPHARMACY é errada. Ora, embora, ao admitir numa decisão, proferida no âmbito de um dado processo, o carácter registável de um sinal enquanto marca comunitária, o IHMI tenha cometido um erro de direito, essa decisão não pode ser utilmente invocada para justificar um pedido de anulação de uma decisão posterior que se pronuncie em sentido contrário num processo similar. Com efeito, resulta da jurisprudência do Tribunal de Justiça que o respeito do princípio da igualdade de tratamento deve ser conciliado com o respeito do princípio da legalidade, segundo o qual ninguém pode invocar, em seu proveito, uma ilegalidade cometida a favor de outrem (v., neste sentido, acórdãos do Tribunal de Justiça de 9 de Outubro de 1984, Witte/Parlamento, 188/83, Colect., p. 3465, n.° 15, e de 4 de Julho de 1985, Williams/Tribunal de Contas, 134/84, Colect., p. 2225, n.° 14). De qualquer modo, há que notar que a publicação de um pedido de marca não garante o registo da referida marca. Com efeito, resulta do artigo 40.°, n.° 2, do Regulamento n.° 40/94 que, após ter sido publicado, o pedido de marca pode ainda ser indeferido nos termos dos artigos 37.° e 38.° do mesmo regulamento. A este respeito, importa notar que o artigo 38.° do referido regulamento determina o exame dos motivos absolutos de recusa. Além disso, o pedido de marca pode ainda ser rejeitado na sequência, nomeadamente, de observações de terceiros, nos termos do artigo 41.° do Regulamento n.° 40/94 que determina que «[q]ualquer pessoa singular ou colectiva, bem como as associações representativas de fabricantes, produtores, prestadores de serviços, comerciantes ou consumidores, pode, após publicação do pedido de marca comunitária, dirigir ao [IHMI] observações escritas, que precisem os motivos de recusa automática do registo da marca previstos nomeadamente no artigo 7.° [...]», ou na sequência de uma oposição apresentada ao abrigo do artigo 42.° desse regulamento. Nestas condições, o fundamento assente em violação do princípio da confiança legítima não é procedente. Daqui resulta que há também que rejeitar o terceiro fundamento e, portanto, que negar provimento ao recurso na sua integralidade. Quanto às despesas Nos termos do artigo 87.°, n.° 2, do Regulamento de Processo, a parte vencida é condenada nas despesas se a parte vencedora o tiver requerido. Tendo a recorrente sido vencida, há que condená‑la nas despesas. Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE PRIMEIRA INSTÂNCIA (Quarta Secção) decide: 1) É negado provimento ao recurso. 2) A recorrente é condenada nas despesas. Legal Tiili Vilaras Proferido em audiência pública no Luxemburgo, em 8 de Julho de 2004. O secretário O presidente H. Jung H. Legal – Língua do processo: inglês.

61999CJ0366

da

Dommens præmisser 1 Ved beslutning af 28. juli 1999, indgået til Domstolen den 4. oktober 1999, har Conseil d'État i medfør af artikel 234 EF stillet to præjudicielle spørgsmål vedrørende fortolkningen af EF-traktatens artikel 119 (EF-traktatens artikel 117-120 er blevet erstattet af artikel 136 EF-143 EF), af artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken (EFT 1992 C 191, s. 91) og af Rådets direktiv 79/7/EØF af 19. december 1978 om gradvis gennemførelse af princippet om ligebehandling af mænd og kvinder med hensyn til social sikring (EFT 1979 L 6, s. 24). 2 Disse spørgsmål er blevet rejst i en tvist mellem Joseph Griesmar og ministre de l'Économie, des Finances et de l'Industrie og ministre de la Fonction publique, de la Réforme de l'État et de la Décentralisation vedrørende lovligheden af den afgørelse, hvorved Joseph Griesmar er tillagt en alderspension. Retsgrundlaget Fællesskabsretten 3 Traktatens artikel 119, stk. 1 og 2, bestemmer: »Hver medlemsstat gennemfører i løbet af første etape og opretholder derefter princippet om lige løn til mænd og kvinder for samme arbejde. Ved løn forstås i denne artikel den almindelige grund- eller minimumsløn og alle andre ydelser, som arbejdstageren som følge af arbejdsforholdet modtager fra arbejdsgiveren direkte eller indirekte i penge eller naturalier.« 4 Aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken trådte i kraft samme dato som EF-traktaten, nemlig den 1. november 1993. 5 Artikel 6, stk. 1 og 2, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken gentager de regler, der er fastsat i traktatens artikel 119. Aftalens artikel 6, stk. 3, har følgende ordlyd: »Denne artikel er ikke til hinder for, at de enkelte medlemsstater opretholder eller vedtager foranstaltninger, der tager sigte på at indføre specifikke fordele, der har til formål at gøre det lettere for kvinder at udøve en erhvervsaktivitet, eller at forebygge eller opveje ulemper i deres erhvervsmæssige karriere.« 6 Artikel 141 EF har siden den 1. maj 1999 haft følgende ordlyd: »1. Hver medlemsstat gennemfører princippet om lige løn til mænd og kvinder for samme arbejde eller arbejde af samme værdi. [...] 4. For at sikre fuld ligestilling mellem mænd og kvinder i praksis på arbejdsmarkedet er princippet om ligebehandling ikke til hinder for, at de enkelte medlemsstater opretholder eller vedtager foranstaltninger, der tager sigte på at indføre specifikke fordele, der har til formål at gøre det lettere for det underrepræsenterede køn at udøve en erhvervsaktivitet eller at forebygge eller opveje ulemper i den erhvervsmæssige karriere.« 7 Direktiv 79/7 bestemmer i artikel 3, stk. 1, litra a): »Dette direktiv finder anvendelse: a) på lovbestemte ordninger, der sikrer beskyttelse mod følgende risici: - [...] - [...] - alderdom [...]« 8 Direktivets artikel 4 bestemmer: »1. Princippet om ligebehandling indebærer, at der ikke finder nogen forskelsbehandling sted på grundlag af køn, hverken direkte eller indirekte, under henvisning særlig til ægteskabelig eller familiemæssig stilling, især for så vidt angår: - anvendelsesområdet for ordningerne samt betingelserne for adgang til disse - bidragspligt og beregning af bidrag - beregningen af ydelserne, herunder ægtefælle- eller forsørgertillæg, og betingelserne for varigheden og bevarelsen af retten til ydelserne. 2. Princippet om ligebehandling er ikke til hinder for bestemmelser om beskyttelse af kvinder i forbindelse med moderskab.« 9 Samme direktivs artikel 7 bestemmer: »1. Dette direktiv er ikke til hinder for, at medlemsstaterne kan undtage følgende fra direktivets anvendelsesområde: a) fastsættelse af pensionsalderen for ydelse af alders- og arbejdsophørspensioner og eventuelle følger heraf for andre ydelser b) fordele med hensyn til aldersforsikring til personer, som har opdraget børn; erhvervelse af ret til ydelser efter perioder, hvor beskæftigelsen har været afbrudt som følge af børneopdragelse [...] 2. Medlemsstaterne foretager regelmæssigt en undersøgelse af de områder, der er undtaget i henhold til stk. 1, med henblik på at efterprøve, om det under hensyn til den sociale udvikling på et område er berettiget at opretholde de pågældende undtagelser.« National ret 10 Den franske pensionsordning for tjenestemænd er fastsat i code des pensions civiles et militaires de retraite (lov om alderspension til civile og militære tjenestemænd, herefter »loven«). Lovens nugældende bestemmelser fremgår af lov nr. 64-1339 af 26. december 1964 (JORF af 30.12.1964), der erstatter den tidligere lov, der var offentliggjort som bilag til dekret nr. 51-590 af 23. maj 1951, samt af forskellige senere ændringer. 11 Lovens artikel L. 1 bestemmer: »Pensionen er en personlig og livsvarig økonomisk ydelse, der tildeles civile og militære tjenestemænd, og som efter deres død tildeles deres efterkommere som fastsat i lov, som godtgørelse for den tjeneste, de har udført indtil ophøret af deres tjeneste. Pensionsbeløbet, der tager den udførte tjenestes niveau, varighed og art i betragtning, sikrer ved karrierens afslutning modtageren levevilkår, der står i forhold til værdigheden af hans tjeneste.« 12 Lovens artikel L. 12, litra b), bestemmer følgende: »Til den faktiske tjeneste lægges under betingelser, der fastsættes af forvaltningen ved forordning, følgende tillæg: [...] b) tillæg, der tildeles kvindelige tjenestemænd, for hver af deres børn født i ægteskab, deres børn født uden for ægteskab, hvor slægtskabet er fastslået, eller deres adoptivbørn, og - under forbehold af, at børnenes opdragelse er blevet varetaget i mindst ni år inden deres 21. år - for hver af de andre børn, der er opregnet i artikel L. 18, stk. II.« 13 De i artikel L. 18, stk. II, nævnte børn er: »Pensionsmodtagerens børn født i ægteskab, børn født uden for ægteskab, hvor slægtskabet er fastslået, og adoptivbørn. Ægtefællens børn fra et tidligere ægteskab, hans børn født uden for ægteskab, hvor slægtskabet er fastslået, og hans adoptivbørn. Børn, som pensionsmodtageren eller hendes ægtefælle er tildelt forældremyndigheden over. Børn, der står under pensionsmodtagerens eller hendes ægtefælles værgemål, når værgemålet medfører faktisk og vedvarende varetægt over barnet. Børn, der er optaget i pensionsmodtagerens eller hendes ægtefælles hjem, såfremt disse personer under de betingelser, der fastsættes ved dekret efter forelæggelse for Conseil d'État, godtgør, at de har den faktiske og vedvarende varetægt.« 14 Lovens artikel R. 13 bestemmer: »Det i artikel L. 12, litra b), fastsatte tillæg til kvindelige tjenestemænd svarer til ét år for hver af deres børn født i ægteskab, for deres børn født uden for ægteskab, hvor slægtskabet er fastslået, samt for hver af de andre børn, der på tidspunktet for pensioneringen er blevet opfostret under de betingelser og i det tidsrum, der er fastsat i ovenstående artikel.« 15 For så vidt angår fastsættelsen af pensionsbeløbet bestemmer lovens artikel L. 13, L. 14 og L. 15 følgende: »Artikel L. 13 Tjenestens varighed og de fastsatte tillæg omregnes til pensionsgivende tjenesteår. For hvert pensionsgivende tjenesteår udbetales 2% af det grundbeløb, der følger af den i artikel L. 15 nævnte lønskala. Artikel L. 14 Den maksimale pension til civile og militære tjenestemænd er fastsat til 37,5 pensionsgivende tjenesteår. Den kan forhøjes til 40 pensionsgivende tjenesteår ved tillæg i henhold til artikel L. 12. Artikel L. 15 Grundbeløbene udgøres af de sidste beløb på lønskalaen, der svarer til den stilling, grad, klasse og det trin, som den civile eller militære tjenestemand har haft i mindst seks måneder på tidspunktet for ophør af den tjeneste, der giver ret til pension [...]« De faktiske omstændigheder i hovedsagen og de præjudicielle spørgsmål 16 Joseph Griesmar, der er tjenestemand i retsvæsenet og far til tre børn, blev ved afgørelse af 1. juli 1991 tildelt alderspension i henhold til loven. 17 Ved beregningen af denne pension blev hans faktiske tjenesteår taget i betragtning, men der blev ikke taget hensyn til det tillæg, der er fastsat i lovens artikel L. 12, litra b), og som kvindelige tjenestemænd modtager for hver af deres børn. 18 Ved stævning, der blev registreret den 7. september 1992 og suppleret af et processkrift af 25. november 1992, anlagde Joseph Griesmar sag ved Conseil d'État og nedlagde påstand om annullation af afgørelsen af 1. juli 1991, for så vidt denne afgørelse som pensionsgivende tjenesteår alene tog hensyn til hans faktiske tjenesteår, uden hertil at lægge det tillæg, der er fastsat i lovens artikel L. 12, litra b), til fordel for kvindelige tjenestemænd for hver af deres børn. 19 Joseph Griesmar gjorde til støtte for sin påstand navnlig gældende, at lovens artikel L. 12, litra b), tilsidesætter traktatens artikel 119, og henviste til formålet med Rådets direktiv 86/378/EØF af 24. juli 1986 om gennemførelse af princippet om ligebehandling af mænd og kvinder inden for de erhvervstilknyttede sociale sikringsordninger (EFT L 225, s. 40) og formålet med direktiv 79/7. 20 Det er i denne sammenhæng, at Conseil d'État har besluttet at udsætte sagen og stille Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål: »1) Hører de pensioner, der udbetales efter den franske pensionsordning for tjenestemænd, til de former for løn, der er nævnt i Rom-traktatens artikel 119 (artikel 141 i traktaten om oprettelse af Det Europæiske Fællesskab)? I bekræftende fald, er princippet om lige løn, når henses til artikel 6, stk. 3, i den aftale, der er bilagt protokol nr. 14 om social- og arbejdsmarkedspolitikken, tilsidesat af artikel L.12, litra b), i code des pensions civiles et militaires de retraite? 2) Såfremt Rom-traktatens artikel 119 ikke finder anvendelse, er bestemmelserne i direktiv 79/7/EØF af 19. december 1978 til hinder for, at Frankrig opretholder bestemmelser som artikel L.12, litra b), i code des pensions civiles et militaires de retraite?« Det første spørgsmål Den tidsmæssige anvendelse af de fællesskabsretlige bestemmelser, der er omtalt i det første spørgsmål 21 Den franske regering har anført, at aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken trådte i kraft den 1. november 1993, og at artikel 119 med virkning fra den 1. maj 1999, da Amsterdam-traktaten trådte i kraft, er blevet artikel 141 EF, hvorved der til bestemmelserne i artikel 119 blev føjet et stk. 4, der med ganske små forskelle gentager artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken, og den franske regering spørger herefter, hvilke bestemmelser der skal tages i betragtning ved besvarelsen af det første spørgsmål. 22 Regeringen har i denne forbindelse bemærket, at hvis man anvender datoen for den afgørelse, hvorved Joseph Griesmar blev tildelt pension, nemlig den 1. juli 1991, finder bestemmelsen i traktatens artikel 119 anvendelse, uden at der er behov for at henvise til aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken, der er senere end traktatens artikel 119. Hvis man derimod anvender datoen for forelæggelsesbeslutningen, nemlig den 28. juli 1999, finder bestemmelsen i artikel 141 EF anvendelse. På denne sidstnævnte dato kunne ligeledes, hvor dette er relevant, aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken påberåbes, idet Amsterdam-traktaten ikke ophævede den protokol, som denne aftale er knyttet til som bilag, nemlig protokol nr. 14 til EF-traktaten om social- og arbejdsmarkedspolitikken (herefter »protokollen om social- og arbejdsmarkedspolitikken«). Ifølge den franske regering er der ikke grund til at anvende en dato, der ligger senere end EF-traktatens ikrafttræden og tidligere end Amsterdam-traktatens ikrafttræden. 23 Det fremgår imidlertid klart af forelæggelsesbeslutningens samlede ordlyd, at Conseil d'État med det første spørgsmål anmoder Domstolen om bistand ved fortolkningen af traktatens artikel 119 og af artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken. Artikel 141 EF er blot nævnt i det første spørgsmål ved siden af traktatens artikel 119 som en ledsagende bemærkning og for at angive artikelnummeret for den bestemmelse, der med Amsterdam-traktatens ikrafttræden erstattede traktatens artikel 119. Det er intet i forelæggelsesbeslutningen, der giver mulighed for at konkludere, at Conseil d'État har ønsket at stille Domstolen et spørgsmål vedrørende fortolkningen af artikel 141 EF, herunder navnlig stk. 4. 24 Under disse omstændigheder skal traktatens artikel 119 og artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken tages i betragtning ved besvarelsen af det første spørgsmål. Det første led 25 Den forelæggende ret ønsker med det første spørgsmåls første led oplyst, om pensioner, der udbetales efter en ordning som den franske ordning for alderspension til tjenestemænd, er omfattet af anvendelsesområdet for traktatens artikel 119. 26 I henhold til traktatens artikel 119, stk. 2, skal der ved »løn« i denne artikels forstand forstås »den almindelige grund- eller minimumsløn og alle andre ydelser, som arbejdstageren som følge af arbejdsforholdet modtager fra arbejdsgiveren direkte eller indirekte i penge eller naturalier«. 27 I overensstemmelse med fast retspraksis skal det fastslås, at selv om fordele med karakter af ydelser under den sociale sikring ikke principielt kan udelukkes fra begrebet løn, ses dette begreb, som det er afgrænset i traktatens artikel 119, imidlertid ikke at kunne omfatte socialsikringsordninger eller -ydelser, såsom alderspension, som direkte er reguleret ved lov, således at der ikke foreligger nogen overenskomst inden for den pågældende virksomhed eller erhvervsgren, og som obligatorisk finder anvendelse på almindelige grupper af arbejdstagere. Disse ordninger sikrer nemlig arbejdstagerne ydelser fra et lovmæssigt system, der finansieres af arbejdstagere, arbejdsgivere og eventuelt det offentlige i et omfang, som i mindre grad følger af ansættelsesforholdet mellem arbejdsgiver og arbejdstager end af socialpolitiske overvejelser (jf. bl.a. dom af 25.5.1971, sag 80/70, Defrenne, Sml. 1971, s. 109, præmis 7 og 8, org.ref.: Rec. s. 445, af 13.5.1986, sag 170/84, Bilka, Sml. s. 1607, præmis 17 og 18, af 17.5.1990, sag C-262/88, Barber, Sml. I, s. 1889, præmis 22 og 23, og af 28.9.1994, sag C-7/93, Beune, Sml. I, s. 4471, præmis 24). 28 Domstolen præciserede i Beune-dommens præmis 23 og 43 - hvori den tog stilling til spørgsmålet om, hvorvidt pensioner, der udbetales efter en pensionsordning for tjenestemænd som den, der er indført ved Algemene Burgerlijke Pensioenwet (den nederlandske lov om den generelle civile pensionsordning), var omfattet af anvendelsesområdet for traktatens artikel 119 - at blandt de kriterier, Domstolen alt efter situationen havde skullet tage stilling til ved kvalificeringen af en pensionsordning, var det alene kriteriet om, at arbejdstageren modtager pensionen som følge af arbejdsforholdet mellem ham og hans tidligere arbejdsgiver, dvs. kriteriet om arbejdsforholdet, jf. ordlyden af artikel 119, der kunne tillægges afgørende betydning. 29 Domstolen anerkendte ganske vist, at dette kriterium ikke kan være eneafgørende, idet der ved pensioner, der udbetales i henhold til lovbestemte sociale sikringsordninger, helt eller delvis kan tages hensyn til den pågældendes løn (Beune-dommen, præmis 44). 30 Socialpolitiske, statsorganisatoriske, etiske eller endog budgetmæssige hensyn, som har haft eller har kunnet have betydning for den nationale lovgivningsmyndigheds fastsættelse af en ordning, kan imidlertid ikke tillægges afgørende betydning, såfremt pensionen kun berører en særlig gruppe af arbejdstagere, såfremt den direkte afhænger af den tilbagelagte tjenestetid, og den fastsættes på grundlag af tjenestemandens senest oppebårne løn. En pension, der udbetales af en offentlig arbejdsgiver, kan i så fald ubetinget sammenlignes med den, en privat arbejdsgiver udbetaler sine tidligere ansatte (Beune-dommen, præmis 45). 31 For så vidt angår den ordning, som tvisten i hovedsagen vedrører, skal det først anføres, at tjenestemænd, der modtager pension efter denne ordning, skal anses for at udgøre en særlig gruppe af arbejdstagere. De adskiller sig kun fra arbejdstagere inden for en virksomhed eller en gruppe af virksomheder, inden for en erhvervsgren eller en faglig eller tværfaglig branche ved de særlige forhold, der er karakteristiske for deres ansættelsesforhold med staten, andre administrative enheder eller offentlige arbejdsgivere (jf. i denne henseende Beune-dommen, præmis 42). 32 For det andet fremgår det af lovens artikel L. 1, at den i loven omhandlede pension tildeles som godtgørelse for den tjeneste, som tjenestemændene har udført indtil denne tjenestes forskriftsmæssige ophør, og at beløbet tager den udførte tjenestes niveau, varighed og art i betragtning. 33 Det fremgår af lovens artikel L. 13, L. 14 og L. 15 og af de af den franske regering meddelte oplysninger under sagen for Domstolen, at pensionsbeløbet fremkommer som en procentsats af et grundbeløb. Procentsatsen udgøres af de pensionsgivende tjenesteår, der afspejler tjenesteårene. Hvert pensionsgivende tjenesteår giver 2%, med det forbehold, at den sats, der afspejler tjenesteårene, ikke kan overstige 75%. Grundbeløbet er den løn, som svarer til den sidste løn, der fandt anvendelse på tjenestemanden i hans seks sidste tjenestemåneder. Denne løn afhænger af stillingens niveau, altså graden, og af ansættelsens varighed, altså ancienniteten, der viser sig i trin. Forskellige tillæg kan forøge antallet af pensionsgivende tjenesteår. 34 Det følger heraf, at den pension, der udbetales efter den franske pensionsordning for tjenestemænd, er direkte afhængig af tjenestetiden, og at dens beløb beregnes på grundlag af den løn, som tjenestemanden modtog de sidste seks tjenestemåneder. 35 Pensionen opfylder således det ansættelseskriterium, som Domstolen i Beune-dommen anså for afgørende med henblik på kvalificeringen i henhold til traktatens artikel 119 af pensioner, der udbetales efter en pensionsordning for tjenestemænd. 36 Den franske regering har ganske vist bemærket, uden at det er bestridt, at til forskel fra den nederlandske ordning, som Beune-dommen omhandlede, der var en supplerende pensionsordning, som byggede på kapitalisering og hvilede på en paritær administration, er den franske pensionsordning for tjenestemænd en grundordning, inden for hvis rammer de udbetalte pensionsbeløb ikke er sikret af en pensionskasse, men fremgår direkte af den årlige finanslov, uden at der sker hverken kapitalisering eller administration af nogen fonde. 37 Det fremgår imidlertid af Beune-dommen, præmis 37 og 38, at hverken kriteriet vedrørende pensionens supplerende karakter i forhold til en grundpension, der udbetales i henhold til en lovbestemt social sikringsordning, eller kriteriet om de nærmere regler for finansieringen og forvaltningen af en pensionsordning er afgørende for, om den pågældende ordning er omfattet af traktatens artikel 119. 38 På baggrund af ovenstående skal det første spørgsmåls første led besvares med, at pensioner, der udbetales efter en ordning som den franske pensionsordning for tjenestemænd, er omfattet af anvendelsesområdet for traktatens artikel 119. Det andet led Spørgsmålet, om der foreligger en forskelsbehandling på grundlag af køn 39 Det skal indledningsvis anføres, at ligelønsprincippet i traktatens artikel 119, såvel som det generelle forbud mod forskelsbehandling, som det er en særlig udformning af, forudsætter, at de mandlige og kvindelige arbejdstagere, det finder anvendelse på, befinder sig i sammenlignelige situationer (jf. dom af 16.9.1999, sag C-218/98, Abdoulaye m.fl., Sml. I, s. 5723, præmis 16). 40 Det skal med henblik på at besvare det første spørgsmåls andet led således undersøges, om en mandlig tjenestemands og en kvindelig tjenestemands situation som henholdsvis barnefader og barnemoder er sammenlignelig i forhold til tildelingen af det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen. 41 Det fremgår i denne forbindelse af Domstolens praksis, at en mandlig arbejdstagers situation med henblik på anvendelsen af ligelønsprincippet ikke kan sammenlignes med en kvindelig arbejdstagers situation, når den fordel, der alene gives den kvindelige arbejdstager, har til formål at være en erstatning for de faglige ulemper, der er en følge af denne arbejdstagers fravær fra arbejdet, som en barselsorlov nødvendigvis indebærer (jf. Abdoulaye-dommen, præmis 18, 20 og 22). 42 Domstolen har præciseret rækkevidden af den beskyttelse, som fællesskabsretten sikrer kvinderne i forbindelse med moderskab, i sin praksis vedrørende artikel 2, stk. 3, i Rådets direktiv 76/207/EØF af 9. februar 1976 om gennemførelse af princippet om ligebehandling af mænd og kvinder for så vidt angår adgang til beskæftigelse, erhvervsuddannelse, forfremmelse samt arbejdsvilkår (EFT L 39, s. 40), hvorefter: »[D]ette direktiv er ikke til hinder for bestemmelser vedrørende beskyttelse af kvinder, særlig i forbindelse med graviditet og moderskab«. 43 Ifølge retspraksis har artikel 2, stk. 3, i direktiv 76/207 til formål dels at sikre beskyttelsen af kvindens fysiske tilstand, dels det særlige forhold mellem moderen og barnet i perioden efter graviditeten og fødslen ved at undgå, at forholdet forstyrres ved, at moderen samtidig udøver sit erhvervsarbejde og derved udsættes for en dobbeltbelastning (jf. dom af 12.7.1984, sag 184/83, Hofmann, Sml. s. 3047, præmis 25, af 15.5.1986, sag 222/84, Johnston, Sml. s. 1651, præmis 44, af 25.10.1988, sag 312/86, Kommissionen mod Frankrig, Sml. s. 6315, præmis 13, og af 11.1.2000, sag C-285/98, Kreil, Sml. I, s. 69, præmis 30). 44 Mens Domstolen har fastslået, at en barselorlov, som tilkommer kvinden i fortsættelse af en lovbestemt barselorlov, er omfattet af artikel 2, stk. 3, i direktiv 76/207 (Hofmann-dommen, præmis 26), har den ligeledes præciseret, at foranstaltninger, der skal beskytte kvinder i kraft af, at de er forældre, hvilket både mandlige og kvindelige arbejdstagere kan være, ikke kan begrundes i denne direktivbestemmelse (jf. dommen i sagen Kommissionen mod Frankrig, præmis 14). 45 Det anførte i nærværende doms præmis 43 og 44 gælder ligeledes ved bedømmelsen af, om en mandlig tjenestemands og en kvindelig tjenestemands situation er sammenlignelig med henblik på ligelønsprincippet, for så vidt angår en foranstaltning, der forbeholder et anciennitetstillæg ved pensionsberegningen for kvinder, der har haft børn. 46 Det skal således undersøges, om det nævnte tillæg har til formål at være en erstatning for de faglige ulemper for kvindelige tjenestemænd, som er en følge af deres fravær fra arbejdet i den periode, der følger efter en fødsel, i hvilket tilfælde en mandlig arbejdstagers situation ikke kan sammenlignes med en kvindelig arbejdstagers, eller om tillægget i det væsentlige har til formål at være erstatning for de faglige ulemper, der for kvindelige tjenestemænd er resultatet af at have opdraget børn, i hvilket tilfælde det skal undersøges, om en mandlig tjenestemands og en kvindelig tjenestemands situation er sammenlignelig. 47 Det skal i denne forbindelse anføres, at for så vidt angår betingelserne for tildeling af det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, sondrer lovens artikel L.12, litra b), mellem på den ene side pensionsmodtagerens børn født i ægteskab, børn født uden for ægteskab, hvor slægtskabet er fastslået, og adoptivbørn, og på den anden side de andre børn, der er opregnet i lovens artikel L. 18, stk. II. 48 Mens tillægget for den første gruppe af børn tildeles den kvindelige tjenestemand uden andre betingelser, er den kvindelige tjenestemands erhvervelse af tillægget til den anden gruppe af børn betinget af, at hun har varetaget børnenes opdragelse i mindst ni år inden deres fyldte 21. år. 49 Joseph Griesmar har gjort gældende, at han er far til børn, der er omfattet af den første gruppe, og at hans situation i denne henseende kan sammenlignes med situationen for en kvindelig tjenestemand, der har sådanne børn. Han har navnlig understreget, at tillægget for børn, der er omfattet af den første gruppe, i modsætning til tillægget, der er defineret ved en henvisning til lovens artikel L. 18, punkt II, tildeles den kvindelige tjenestemand, blot fordi hun er mor, uden at det skal bevises, at hun har opfostret disse børn. 50 Joseph Griesmar har tilføjet, at for så vidt angår disse børn har tillægget ikke til formål at være erstatning for faglige ulemper, der er forbundet med moderskabet, idet dets tildeling ikke er forbundet med det fravær fra tjenesten, der skyldes barselsorlov. På den ene side tildeles tillægget også for børn, der er født på et tidspunkt, hvor deres mor endnu ikke var blevet tjenestemand eller ikke længere havde denne status. På den anden side finder tillægget ligeledes anvendelse på adoptivbørn, selv om adoptionsorloven kan afholdes af enten faderen eller moderen. Herudover udgør tillægget et år, mens hverken barselsorloven eller adoptionsorloven har denne varighed. 51 Den franske regering har forklaret, at det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, er blevet forbeholdt kvindelige tjenestemænd, der har haft børn, for at tage hensyn til den sociale virkelighed, det vil sige de vanskeligheder, som disse tjenestemænd støder på i udviklingen af deres faglige karriere på grund af den afgørende rolle, der er tildelt dem i opdragelsen af børnene. Dette tillæg har således som mål at erstatte de ulemper, som de kvindelige tjenestemænd, der har fået børn, støder på i deres faglige karriere, selv om de ikke er ophørt med at arbejde for at passe børnene. 52 Det skal i denne forbindelse for det første anføres, at selv om det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, navnlig tildeles kvindelige tjenestemænd for deres børn født i ægteskab og børn født uden for ægteskab, altså deres biologiske børn, er dets tildeling ikke forbundet med, at der er taget barselsorlov, eller med de ulemper, som en kvindelig tjenestemand kan være udsat for i den periode, der følger efter en fødsel. På den ene side indeholder lovens artikel L. 12, litra b), ingen angivelse af en forbindelse mellem det fastsatte tillæg og de eventuelle ulemper for karrieren, der følger af en barselsorlov. Den kræver ikke engang, at de børn, der giver ret til tillægget, blev født, mens deres mor var tjenestemand. På den anden side tildeles det pågældende tillæg ligeledes for adoptivbørn, uden at det er betinget af, at moderen forinden er blevet tildelt adoptionsorlov. 53 De forklaringer, som den franske regering er fremkommet med vedrørende formålet med lovens artikel L. 12, litra b), bekræfter ikke blot, at der ikke er nogen forbindelse mellem det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, og perioden efter fødslen, hvor moderen holder barselsorlov, og hvor hun er fraværende fra sit arbejde, men understreger derimod, at dette tillæg er forbundet med en anden periode, nemlig den, der er helliget børnenes opdragelse. 54 Denne analyse modsiges ikke af den omstændighed, at lovens artikel L. 12, litra b), for så vidt angår børn født i ægteskab, børn født uden for ægteskab eller adoptivbørn ikke betinger tildelingen af tillægget af, at tjenestemanden har passet børnene, mens dette efter loven er en betingelse med hensyn til de andre børn, der er opregnet i lovens artikel L. 18, stk. II. 55 Det fremgår nemlig, at den nationale lovgiver har anvendt et enkelt kriterium for tildelingen af det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, nemlig kriteriet vedrørende pasningen af børnene, og for børn født i ægteskab, børn født uden for ægteskab eller adoptivbørn simpelthen er gået ud fra en formodning om, at de er blevet passet hjemme hos deres mor. Det skal i øvrigt i denne forbindelse bemærkes, således som Joseph Griesmar's advokat har gjort gældende under den mundtlige forhandling, uden at det er blevet bestridt, at det omhandlede tillæg går tilbage til 1924, og dets formål var, således som det fremgår af lovforarbejderne, at gøre det lettere for kvindelige tjenestemænd at vende tilbage til hjemmet med henblik på bedre at kunne tage sig af deres børns opdragelse. 56 For det andet skal det fastslås, at en mandlig og en kvindelig tjenestemands situation kan sammenlignes for så vidt angår opdragelsen af deres børn. Navnlig er den omstændighed, at kvindelige tjenestemænd er mere berørt af faglige ulemper, der skyldes børns opdragelse, idet det generelt er kvinderne, der påtager sig denne opdragelse, ikke af en sådan art, at det kan udelukkes, at deres situation er sammenlignelig med situationen for en mandlig tjenestemand, der har varetaget sine børns opdragelse, og som dermed er blevet udsat for de samme karrieremæssige ulemper. 57 Lovens artikel L. 12, litra b), giver imidlertid ikke en mandlig tjenestemand, der befinder sig i en sådan situation mulighed for at gøre krav på det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, selv om han kan bevise, at han reelt har varetaget opdragelsen af sine børn. 58 Det skal dermed, uafhængigt af spørgsmålet om, hvorvidt et sådant bevis ligeledes burde kræves af kvindelige tjenestemænd, der har børn, fastslås, at lovens artikel L. 12, litra b), indfører en forskelsbehandling på grundlag af køn i forhold til mandlige tjenestemænd, der reelt har påtaget sig opdragelsen af deres børn. 59 Det skal endvidere efterprøves, om lovens artikel L. 12, litra b), kan være begrundet i artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken. Artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken 60 Joseph Griesmar har gjort gældende, at eftersom protokollen om social- og arbejdsmarkedspolitikken via den hertil knyttede aftale har indført en helt ny regel, nemlig muligheden for en forskelsbehandling, der ikke længere vedrører princippet om ligebehandling, men om lige løn, kan den ikke anvendes med tilbagevirkende kraft på pensioner, der er udbetalt inden dens ikrafttræden. Han har subsidiært anført, at da det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, ikke vedrører nogen ulempe, der er forbundet med moderskabet, idet det tildeles uafhængigt af enhver orlov eller karrieremæssig skade, er ligelønsprincippet, der findes i traktatens artikel 119, tilsidesat ved lovens artikel L. 12, litra b), selv om det antages, at artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken finder anvendelse. 61 Den franske regering har med henvisning til statistiske oplysninger fremhævet kvinders mere udbredte brug af forældreorlov, hvilket påvirker deres pensionsrettigheder, og kvindelige tjenestemænds karriere, der i gennemsnit er to år kortere end mandlige tjenestemænds karriere. Regeringen har anført, at selv om statistikkerne ikke viser en direkte forbindelse mellem tildelingen af forældreorlov og karrierens varighed, er der næppe tvivl om, at børnenes opdragelse er et vigtigt element og måske det væsentligste element, når det skal forklares, hvorfor kvindelige tjenestemænds karriere er kortere på tidspunktet for pensionering. Tillægget, der er indført med lovens artikel L. 12, litra b), skal dermed kompensere kvinder for de ulemper, der skyldes en afbrydelse af karrieren for at opdrage børn, for så vidt angår pensionens sats og beregningsgrundlag. 62 Det skal i denne forbindelse erindres, at artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken giver medlemsstaterne mulighed for at opretholde eller vedtage foranstaltninger, der tager sigte på at indføre specifikke fordele, der har til formål at gøre det lettere for kvinder at udøve en erhvervsaktivitet, eller at forebygge eller opveje ulemper i deres erhvervsmæssige karriere. 63 Det skal fastslås, uden at der er nødvendigt at udtale sig om spørgsmålet om, hvorvidt denne aftales artikel 6, stk. 3, indfører en ny regel, at tillægget, der er indført med lovens artikel L. 12, litra b), ikke udgør en foranstaltning, som omhandlet i denne bestemmelse i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken. 64 Artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken tillader nemlig nationale foranstaltninger, der har til formål at fjerne eller reducere de uligheder, der faktisk er i samfundet, og som påvirker kvinderne på arbejdsmarkedet. Det følger heraf, at de nationale bestemmelser, der er dækket af denne bestemmelse, under alle omstændigheder skal bidrage til at give kvinder samme vilkår på arbejdsmarkedet som mænd. 65 På baggrund af de oplysninger, der er blevet påberåbt for Domstolen, ses den foranstaltning, der er omtvistet i hovedsagen, ikke efter sin art at kunne kompensere for de ulemper, som kvindelige tjenestemænd er udsat for i deres karriere, ved at støtte kvinderne på arbejdsmarkedet. Denne foranstaltning indskrænker sig tværtimod til at tildele kvindelige tjenestemænd, der er mødre, et anciennitetstillæg på det tidspunkt, de går på pension, uden at den afhjælper de problemer, de kan møde i løbet af deres karriere. 66 Det er i denne forbindelse af betydning, at de problemer, som sådanne kvindelige tjenestemænd støder på i karrieren, endnu ikke, selv om foranstaltningen i lovens artikel L. 12, litra b), stammer tilbage fra 1924, har kunnet løses ved hjælp af denne foranstaltning. 67 Det første spørgsmåls andet led skal således besvares med, at uanset bestemmelserne i artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken tilsidesættes ligelønsprincippet ved en bestemmelse som lovens artikel L.12, litra b), da det tillæg, den indfører med henblik på beregningen af alderspensioner, ifølge bestemmelsen ikke kan ydes til mandlige tjenestemænd, der kan bevise, at de har varetaget opdragelsen af deres børn. Det andet spørgsmål 68 Dette spørgsmål er stillet for det tilfælde, at traktatens artikel 119 ikke finder anvendelse på pensioner, der udbetales efter en ordning som den franske pensionsordning for tjenestemænd. Det fremgår imidlertid af besvarelsen af det første spørgsmåls første led, at pensioner, der udbetales efter en sådan ordning, er omfattet af denne traktatbestemmelses anvendelsesområde. 69 Det er derfor ufornødent at besvare det andet spørgsmål. Begrænsning af de tidsmæssige virkninger af denne dom 70 Den franske regering har under den mundtlige forhandling anmodet Domstolen om at begrænse de tidsmæssige virkninger af denne dom, hvis den besvarer det første spørgsmål på en måde, der ikke svarer til regeringens opfattelse. 71 Den franske regering har til støtte for denne anmodning gjort gældende, at den urigtige fortolkning, som de franske myndigheder har kunnet foretage af traktatens artikel 119 og af artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken, skyldes en retlig usikkerhed, som har vist sig i Domstolens praksis vedrørende positiv særbehandling til fordel for kvinder. Regeringen har i denne forbindelse henvist til dom af 17. oktober 1995, Kalanke (sag C-450/93, Sml. I, s. 3051), af 11. november 1997, Marschall (sag C-409/95, Sml. I, s. 6363), af 28. marts 2000, Badeck (sag C-158/97, Sml. I, s. 1875), og Abdoulaye-dommen. Denne sidstnævnte dom kan have forledt de franske myndigheder til at anse lovens artikel L. 12, litra b), for berettiget. 72 Den franske regering har endvidere påstået, at tjenestemandspensionsordningens økonomiske ligevægt vil blive forrykket, såfremt tillægget i lovens artikel L. 12, litra b), med tilbagevirkende kraft skal tildeles alle mandlige pensionerede tjenestemænd, der har haft børn. En sådan efterbetaling vil medføre en skønnet omkostning på mellem 3 og 5 mia. FRF pr. år. Disse tal tager ikke den virkning i betragtning, som Domstolens dom vil have på efterladtepensioner, idet det er meget vanskeligt at skønne herover. 73 Det bemærkes, at den fortolkning, som Domstolen foretager af en regel i fællesskabsretten, begrænser sig til at præcisere og klarlægge denne regels betydning og rækkevidde, således som den skal eller skulle forstås og anvendes siden tidspunktet for sin ikrafttræden (jf. dom af 20.9.2001, sag C-184/99, Grzelczyk, Sml. I, s. 6193, præmis 50, og den deri omtalte retspraksis). 74 Kun undtagelsesvis vil Domstolen under anvendelse af et almindeligt retssikkerhedsprincip, der er knæsat i Fællesskabets retsorden, finde anledning til at begrænse borgernes mulighed for at påberåbe sig den således fortolkede bestemmelse med henblik på anfægtelse af tidligere i god tro stiftede retsforhold (Grzelczyk-dommen, præmis 51). 75 Det fremgår desuden af fast retspraksis, at de økonomiske følger, som en præjudiciel afgørelse kan få for en medlemsstat, ikke i sig selv kan begrunde en begrænsning af dommens tidsmæssige virkninger (Grzelczyk-dommen, præmis 52). 76 Domstolen har således kun truffet en sådan bestemmelse under ganske bestemte forhold, hvor der ellers var risiko for alvorlige økonomiske følger, navnlig fordi der var stiftet mange retsforhold i god tro i henhold til de pågældende retsforskrifter, som blev anset for at være lovligt i kraft, og fordi det fremgik, at de private og de nationale myndigheder var blevet forledt til at følge en adfærd, som ikke var i overensstemmelse med Fællesskabets retsforskrifter, på grund af en objektiv og betydelig usikkerhed vedrørende fællesskabsforskrifternes rækkevidde, en usikkerhed, som de øvrige medlemsstater eller Fællesskabets institutioner eventuelt selv havde bidraget til med den af dem fulgte adfærd (Grzelczyk-dommen, præmis 53). 77 Det er i denne forbindelse tilstrækkeligt at anføre, at det tillæg, der er omtvistet i hovedsagen, efter sine ydelsesbetingelser og sit formål er helt forskelligt fra de foranstaltninger, der var genstand for de domme, som den franske regering har påberåbt sig, således at regeringen ikke kan henvise til disse domme for at godtgøre, at der har foreligget en objektiv og betydelig usikkerhed vedrørende dette tillægs gyldighed i forhold til fællesskabsretten. I øvrigt er det ikke - i betragtning af det i denne doms præmis 67 fastslåede - godtgjort, at antallet af mandlige pensionerede tjenestemænd, der er i stand til at bevise, at de har varetaget opdragelsen af deres børn, vil kunne medføre alvorlige økonomiske følgevirkninger. 78 Herefter er der ikke anledning til at begrænse de tidsmæssige virkninger af denne dom. Afgørelse om sagsomkostninger Sagens omkostninger 79 De udgifter, der er afholdt af den franske og den belgiske regering samt af Kommissionen, som har afgivet indlæg for Domstolen, kan ikke erstattes. Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den nationale ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Afgørelse På grundlag af disse præmisser kender DOMSTOLEN vedrørende de spørgsmål, der er forelagt af Conseil d'État ved beslutning af 28. juli 1999, for ret: Pensioner, der udbetales efter en ordning som den franske pensionsordning for tjenestemænd, er omfattet af anvendelsesområdet for EF-traktatens artikel 119 (EF-traktatens artikel 117-120 er blevet erstattet af artikel 136 EF-143 EF). Uanset bestemmelserne i artikel 6, stk. 3, i aftalen om social- og arbejdsmarkedspolitikken tilsidesættes ligelønsprincippet ved en bestemmelse som artikel L. 12, litra b), i code des pensions civiles et militaires de retraite, da det tillæg, den indfører med henblik på beregningen af alderspensioner, ifølge bestemmelsen ikke kan ydes til mandlige tjenestemænd, der kan bevise, at de har varetaget opdragelsen af deres børn.

62005CJ0036

de

1       Die Kommission der Europäischen Gemeinschaften beantragt mit ihrer Klage, festzustellen, dass das Königreich Spanien dadurch gegen seine Verpflichtungen aus den Artikeln 1 und 5 der Richtlinie 92/100/EWG des Rates vom 19. November 1992 zum Vermietrecht und Verleihrecht sowie zu bestimmten dem Urheberrecht verwandten Schutzrechten im Bereich des geistigen Eigentums (ABl. L 346, S. 61, im Folgenden: Richtlinie) verstoßen hat, dass es nahezu alle, wenn nicht alle, Kategorien von Einrichtungen, die urheberrechtlich geschützte Werke öffentlich verleihen, von der Pflicht befreit hat, den Urhebern für das Verleihen eine Vergütung zu zahlen. Rechtlicher Rahmen Gemeinschaftsrecht 2       Die siebte Begründungserwägung der Richtlinie lautet: „Um ihre Tätigkeit ausüben zu können, bedürfen Urheber und ausübende Künstler eines angemessenen Einkommens als Grundlage für weiteres schöpferisches und künstlerisches Arbeiten. Die insbesondere für die Herstellung von Tonträgern und Filmen erforderlichen Investitionen sind außerordentlich hoch und risikoreich. Die Möglichkeit, ein solches Einkommen sicherzustellen und solche Investitionen abzusichern, kann nur durch einen angemessenen Rechtsschutz für die jeweils betroffenen Rechtsinhaber wirkungsvoll gewährleistet werden.“ 3       Artikel 1 der Richtlinie bestimmt: „(1)      In Übereinstimmung mit den Bestimmungen dieses Kapitels sehen die Mitgliedstaaten vorbehaltlich Artikel 5 das Recht vor, die Vermietung und das Verleihen von Originalen und Vervielfältigungsstücken urheberrechtlich geschützter Werke und anderer in Artikel 2 Absatz 1 bezeichneter Schutzgegenstände zu erlauben oder zu verbieten. (2)      Für die Zwecke dieser Richtlinie bedeutet ‚Vermietung‘ die zeitlich begrenzte Gebrauchsüberlassung zu unmittelbarem oder mittelbarem wirtschaftlichen oder kommerziellen Nutzen. (3)      Für die Zwecke dieser Richtlinie bedeutet ‚Verleihen‘ die zeitlich begrenzte Gebrauchsüberlassung, die nicht einem unmittelbaren oder mittelbaren wirtschaftlichen oder kommerziellen Nutzen dient und durch der Öffentlichkeit zugängliche Einrichtungen vorgenommen wird. (4)      Die in Absatz 1 genannten Rechte werden weder durch die Veräußerung von in Artikel 2 Absatz 1 bezeichneten Originalen und Vervielfältigungsstücken von urheberrechtlich geschützten Werken und anderen Schutzgegenständen noch durch andere darauf bezogene Verbreitungshandlungen erschöpft.“ 4       Artikel 5 Absätze 1 bis 3 der Richtlinie sieht vor: „(1) Die Mitgliedstaaten können hinsichtlich des öffentlichen Verleihwesens Ausnahmen von dem ausschließlichen Recht nach Artikel 1 vorsehen, sofern zumindest die Urheber eine Vergütung für dieses Verleihen erhalten. Es steht den Mitgliedstaaten frei, diese Vergütung entsprechend ihren kulturpolitischen Zielsetzungen festzusetzen. (2)      Bringen die Mitgliedstaaten das ausschließliche Verleihrecht im Sinne von Artikel 1 in Bezug auf Tonträger, Filme und Computerprogramme nicht zur Anwendung, so führen sie eine Vergütung zumindest für die Urheber ein. (3)      Die Mitgliedstaaten können bestimmte Kategorien von Einrichtungen von der Zahlung der Vergütung im Sinne der Absätze 1 und 2 ausnehmen.“ Nationales Recht 5       Die Richtlinie wurde durch das Gesetz 43/1994 vom 30. Dezember 1994 zum Vermietrecht und Verleihrecht sowie zu bestimmten dem Urheberrecht verwandten Schutzrechten im Bereich des geistigen Eigentums (BOE Nr. 313 vom 31. Dezember 1994, S. 39504) in spanisches Recht umgesetzt. Dieses Gesetz wurde durch das Real Decreto Legislativo 1/1996 vom 12. April 1996 zur Verabschiedung der Neufassung des Gesetzes über das geistige Eigentum (BOE Nr. 97 vom 22. April 1996, S. 14369, im Folgenden: Decreto Legislativo) geändert. 6       Artikel 17 des Decreto Legislativo lautet: „Dem Urheber steht die ausschließliche Ausübung der Rechte zur Nutzung seines Werkes in jedweder Form und insbesondere der Rechte zur Vervielfältigung, Verbreitung, öffentlichen Wiedergabe und Umgestaltung zu, die außer in den im vorliegenden Gesetz vorgesehenen Fällen nicht ohne seine Zustimmung ausgeübt werden dürfen.“ 7       In Artikel 19 des Decreto Legislativo heißt es: „1.      ‚Verbreitung‘ bedeutet, dass das Original oder Vervielfältigungsstücke des Werkes der Öffentlichkeit im Wege der Veräußerung, der Vermietung, des Verleihens oder in anderer Form zugänglich gemacht werden. … 3.      ‚Vermietung‘ bedeutet die zeitlich begrenzte Gebrauchsüberlassung von Originalen und Vervielfältigungsstücken eines Werkes zu unmittelbarem oder mittelbarem wirtschaftlichen oder kommerziellen Nutzen. Vom Begriff der Vermietung sind die Gebrauchsüberlassung zu Ausstellungszwecken, die öffentliche Wiedergabe über Tonträger oder audiovisuelle Aufnahmen, auch in Auszügen, und die Überlassung zur Benutzung an Ort und Stelle ausgenommen. 4.      ‚Verleihen‘ bedeutet die zeitlich begrenzte Gebrauchsüberlassung von Originalen und Vervielfältigungsstücken eines Werkes, die nicht einem unmittelbaren oder mittelbaren wirtschaftlichen oder kommerziellen Nutzen dient und durch der Öffentlichkeit zugängliche Einrichtungen vorgenommen wird. Ein unmittelbarer oder mittelbarer wirtschaftlicher oder kommerzieller Nutzen ist nicht gegeben, wenn das Verleihen durch eine der Öffentlichkeit zugängliche Einrichtung gegen Zahlung eines Betrages erfolgt, der nicht über das zur Deckung ihrer laufenden Kosten erforderliche Maß hinausgeht. Vom Begriff des Verleihens sind die in Absatz 3 Unterabsatz 2 genannten und die zwischen Einrichtungen, die der Öffentlichkeit zugänglich sind, stattfindenden Vorgänge ausgenommen.“ 8       Das dem Urheber durch die Artikel 17 und 19 des Decreto Legislativo eingeräumte ausschließliche Verleihrecht unterliegt nach seinem Artikel 37 Absatz 2 folgender Ausnahme: „… Museen, Archive, Bibliotheken, Zeitungsarchive, Phonotheken oder Cinematheken, die in öffentlicher Trägerschaft stehen oder zu gemeinnützigen Kultur-, Wissenschafts- oder Bildungskörperschaften ohne Gewinnerzielungsabsicht oder Lehranstalten des spanischen Bildungssystems gehören, [benötigen] keine Erlaubnis der Rechtsinhaber und müssen keine Vergütung für das von ihnen vorgenommene Verleihen leisten.“ Vorverfahren 9       Am 24. April 2003 forderte die Kommission das Königreich Spanien auf, ihr Informationen über die Umsetzung der Artikel 1, 2 und 5 der Richtlinie zu geben. Das Königreich Spanien antwortete darauf mit Schreiben vom 1. Juli 2003. 10     Am 19. Dezember 2003 richtete die Kommission nach dem Verfahren des Artikels 226 Absatz 1 EG an das Königreich Spanien ein Mahnschreiben mit der Aufforderung, die erforderlichen Maßnahmen zu treffen, um der Richtlinie nachzukommen. Das Königreich Spanien gab dazu am 19. März 2004 Erklärungen ab. 11     Da die Kommission diese Erklärungen als unzureichend ansah, richtete sie am 9. Juli 2004 eine mit Gründen versehene Stellungnahme an das Königreich Spanien, mit der sie diesen Mitgliedstaat aufforderte, die erforderlichen Maßnahmen zu ergreifen, um der Stellungnahme binnen zwei Monaten nach ihrer Zustellung nachzukommen. 12     Als Antwort auf die mit Gründen versehene Stellungnahme übersandte das Königreich Spanien der Kommission am 13. September 2004 einen vom Kultusministerium erstellten Bericht, in dem zum einen die von den spanischen Behörden in der Antwort auf das Mahnschreiben vorgebrachten Argumente wiederholt wurden und zum anderen die „Knappheit verfügbarer Budgetmittel“ geltend gemacht wurde. 13     Da die Argumente, auf denen der Standpunkt des Königreichs Spanien beruht, die Kommission nicht überzeugten, hat sie beschlossen, die vorliegende Klage zu erheben. Zur Klage Vorbringen der Parteien 14     Nach Ansicht der Kommission ergibt sich aus Artikel 37 Absatz 2 des Decreto Legislativo, dass die Pflicht, den Urhebern für das ohne ihre Zustimmung erfolgte Verleihen ihrer Werke eine Vergütung zu zahlen, so stark eingeschränkt sei, dass Zweifel bestünden, ob sie in der Praxis überhaupt zum Tragen kommen könne. Die Unterscheidung zwischen der verleihenden „Einrichtung“ und der sie kontrollierenden „Körperschaft“ sei übertrieben formalistisch. Sie mache nämlich die den Urhebern geschuldete Vergütung von der vom Verleiher gewählten Rechtsform abhängig, so dass die Vergütungspflicht sehr leicht umgangen werden könne. 15     In Wirklichkeit trete diese Pflicht nicht ein, wenn die verleihenden Stellen zu öffentlichen Körperschaften, Lehranstalten des spanischen Bildungssystems oder privaten „gemeinnützigen Kultur-, Wissenschafts- oder Bildungskörperschaften“ ohne Gewinnerzielungsabsicht gehörten. 16     Folglich gebe es nur noch zwei Fälle, in denen die Vergütungspflicht bestehe. Der erste Fall sei der, dass die verleihende Einrichtung eine private Körperschaft mit Gewinnerzielungsabsicht sei. Ein Verleihen „mit Gewinnerzielungsabsicht“ sei aber nicht als „Verleihen“ im Sinne der Richtlinie anzusehen, sondern als „Vermietung“. Es sei im Übrigen in der Praxis wenig wahrscheinlich, dass eine Körperschaft mit Gewinnerzielungsabsicht kostenlose Ausleihen vornehme. Der zweite Fall sei der, dass es sich bei der Einrichtung um eine private Körperschaft ohne Gewinnerzielungsabsicht handele, die aber keine „gemeinnützige Kultur-, Wissenschafts- oder Bildungskörperschaft“ sei. Auch hier sei schwer vorstellbar, dass Museen, Bibliotheken, Phonotheken, Cinematheken oder andere Einrichtungen, die öffentliche Ausleihen ohne Gewinnerzielungsabsicht vornähmen, nicht als „gemeinnützige Kultur-, Wissenschafts- oder Bildungskörperschaften“ angesehen werden könnten. 17     Somit treffe es zwar zu, dass das Decreto Legislativo im vorliegenden Fall eine formale Unterscheidung zwischen verschiedenen Kategorien von Einrichtungen ermögliche, doch könne diese Unterscheidung nicht als sinnvoll angesehen werden, da sie die gleiche Wirkung wie das Fehlen jeder Unterscheidung habe und dazu führe, dass alle Verleihvorgänge von der Vergütungspflicht ausgenommen seien. 18     Außerdem sei Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie als Ausnahme von der in Absatz 1 dieses Artikels vorgesehenen Vergütungspflicht eng auszulegen. Werde dem Adjektiv „bestimmte“ in der Wendung „bestimmte Kategorien von Einrichtungen“ keine Bedeutung beigemessen, so laufe dies darauf hinaus, dass der Vergütungspflicht jede praktische Wirkung genommen und Absatz 3 eine dem Ziel der Richtlinie zuwiderlaufende Auslegung gegeben werde. Es sei zwar richtig, dass die letztgenannte Bestimmung den Mitgliedstaaten ein erhebliches Ermessen bei der Festlegung der von der Vergütungspflicht befreiten Kategorien von Einrichtungen einräume, doch werde eine „Ausnahme“, die für alle oder fast alle Einrichtungen gelte, zur Grundregel. 19     Im Übrigen sollten die Vergütungen für die Urheber deren kreative Bemühungen entgelten. Folglich könne das Unterbleiben einer Zahlung oder eine so geringe Zahlung, dass sie als Entgelt für diese kreativen Bemühungen offensichtlich unzureichend sei, nicht als „Vergütung“ im eigentlichen Wortsinne angesehen werden. 20     Das Königreich Spanien vertritt in seiner Klagebeantwortung zunächst die Auffassung, dass die Einstufung des Anwendungsbereichs der in der spanischen Regelung vorgesehenen Pflicht, den Urhebern eine Vergütung zu zahlen, als „äußerst begrenzt“ nicht zutreffe, weil die Kommission zu Unrecht „Einrichtungen“ und „Körperschaften“ gleichsetze. Tatsächlich sei das Fehlen der Gewinnerzielungsabsicht eine Voraussetzung, die nicht für die Einrichtung selbst gelte, sondern für die Körperschaft, zu der sie gehöre. Die Gleichsetzung von Einrichtung und Körperschaft gebe somit Anlass zu Verwirrung, da sie den Eindruck erwecke, dass die Gewinnerzielungsabsicht und die Gemeinnützigkeit bei der Einrichtung und nicht bei der sie beherrschenden Körperschaft vorliegen müssten. Unter diesen Umständen sei der von der Kommission als äußerst begrenzt eingestufte Anwendungsbereich der genannten Pflicht weiter. Es komme im Übrigen sehr häufig vor, dass Privatunternehmen als Schirmherren oder Mäzene Werke kostenlos öffentlich verliehen, und nichts spreche dagegen, dass die Körperschaften, denen diese Einrichtungen gehörten, den Urhebern auf Verlangen eine Vergütung zahlten. 21     Ferner biete kein Artikel der Richtlinie Informationen oder Auslegungskriterien in Bezug auf den jeweiligen Umfang, den der Grundsatz einer Vergütung für die Urheber sowie die Ausnahme von ihrer Zahlung haben könnten. Die Kommission, die die Beweislast trage, habe somit nicht nachgewiesen, dass der Umfang der Ausnahme von der Zahlung einer Vergütung an die Urheber für das Verleihen ihrer Werke dazu geführt habe, dass sie ein unzulängliches Einkommen erhielten und dadurch an der Schaffung neuer Werke gehindert sein könnten. Die Kommission habe im Übrigen weder nachgewiesen noch auch nur behauptet, dass diese Ausnahme die Verwirklichung des Binnenmarktes beeinträchtigt habe. 22     Entgegen der Behauptung der Kommission, die ohne rechtliche Grundlage die den Mitgliedstaaten zuerkannte Befugnis, bestimmte oder auch alle Kategorien von Einrichtungen auszunehmen, beschneiden wolle, räume die Richtlinie den Mitgliedstaaten ein weites Ermessen ein, das es ihnen ermögliche, die Vergütungspflicht einzuschränken oder auch der Wirkung zu berauben, soweit dies zur Erreichung ihrer kulturpolitischen Ziele erforderlich sei, die Vorrang vor dem Erfordernis hätten, ein angemessenes Einkommen der Urheber zu gewährleisten. Die Erklärung der Kommission in ihrem Bericht vom 12. September 2002 an den Rat der Europäischen Union, das Europäische Parlament und den Europäischen Wirtschafts- und Sozialausschuss zum Verleihrecht in der Europäischen Union (KOM[2002] 502 endg., im Folgenden: Bericht von 2002 zum Verleihrecht) bestätige diese Auslegung. Darin führe die Kommission nämlich aus: „Unter bestimmten Bedingungen wird [in Artikel 5] den Mitgliedstaaten gestattet, das ausschließliche Recht durch ein Vergütungsrecht zu ersetzen oder sogar überhaupt keine Vergütung vorzusehen.“ 23     Schließlich beziehe sich die Wendung „bestimmte Kategorien von Einrichtungen“ nicht auf deren Menge, Zahl oder Bedeutung, sondern bedeute so viel wie gesonderte, verschiedene oder festgelegte Kategorien von Einrichtungen. Folglich entspreche die von der Kommission vertretene Auslegung von Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie nicht der tatsächlichen Bedeutung dieser Wendung. Würdigung durch den Gerichtshof 24     Mit der vorliegenden Vertragsverletzungsklage wirft die Kommission im Wesentlichen die Frage auf, welche Bedeutung Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie beizumessen ist, wonach die Mitgliedstaaten „bestimmte Kategorien von Einrichtungen“ von der Zahlung der in Absatz 1 dieses Artikels vorgesehenen Vergütung ausnehmen können. 25     Nach ständiger Rechtsprechung sind bei der Auslegung einer Gemeinschaftsvorschrift nicht nur ihr Wortlaut, sondern auch ihr Zusammenhang und die Ziele zu berücksichtigen, die mit der Regelung, zu der sie gehört, verfolgt werden (vgl. u. a. Urteile vom 18. Mai 2000 in der Rechtssache C‑301/98, KVS International, Slg. 2000, I‑3583, Randnr. 21, und vom 19. September 2000 in der Rechtssache C‑156/98, Deutschland/Kommission, Slg. 2000, I‑6857, Randnr. 50). 26     Die Richtlinie soll nach ihrem Hauptziel, wie es sich speziell aus ihrer siebten Begründungserwägung ergibt, gewährleisten, dass Urheber und ausübende Künstler ein angemessenes Einkommen erhalten, und soll die außerordentlich hohen und risikoreichen Investitionen absichern, die insbesondere für die Herstellung von Tonträgern und Filmen erforderlich sind (Urteile vom 28. April 1998 in der Rechtssache C‑200/96, Metronome Musik, Slg. 1998, I‑1953, Randnr. 22, und vom 6. Juli 2006 in der Rechtssache C‑53/05, Kommission/Portugal, Slg. 2006, I‑0000, Randnr. 24). 27     Würden nahezu alle oder sogar alle Kategorien von Einrichtungen, die einen derartigen Verleih vornehmen, von der in Artikel 5 Absatz 1 der Richtlinie niedergelegten Verpflichtung befreit, so würde den Urhebern eine Vergütung entzogen, die ihnen eine Absicherung ihrer Investitionen ermöglicht; dies hätte auf jeden Fall auch Auswirkungen auf die Tätigkeit der Schaffung neuer Werke (vgl. Urteile Metronome Musik, Randnr. 24, und Kommission/Portugal, Randnr. 25). Unter diesen Umständen läuft eine Umsetzung der Richtlinie, die in der Praxis zur Befreiung nahezu aller oder aller Kategorien von Einrichtungen führt, dem Hauptziel dieser Richtlinie zuwider. 28     Das Königreich Spanien macht jedoch hierzu geltend, dass kulturpolitische Zielsetzungen Vorrang vor dem Ziel hätten, ein angemessenes Einkommen der Urheber zu gewährleisten. Die in der Richtlinie anerkannte Freiheit der Mitgliedstaaten ermögliche es ihnen somit, den Urhebern eine ganz begrenzte, symbolische oder sogar auf null reduzierte Vergütung zu gewähren. Der Bericht von 2002 zum Verleihrecht bestätige im Übrigen diese Auslegung. 29     Die Kulturpolitik stellt zwar ein dem Gemeinwohl dienendes Ziel dar, das es ermöglicht, nach Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie bestimmte öffentliche Verleiheinrichtungen von der Vergütungspflicht auszunehmen. Der Schutz der Rechtsinhaber, um zu gewährleisten, dass sie ein angemessenes Einkommen erhalten, ist jedoch ebenfalls ein spezielles Ziel dieser Richtlinie, wie in deren siebter Begründungserwägung ausdrücklich dargelegt wird. Die vom Gemeinschaftsgesetzgeber vorgesehene Beschränkung des Umfangs der Befreiung, wonach die nationalen Behörden nur bestimmte Kategorien von Einrichtungen von der Vergütungspflicht ausnehmen dürfen, dient gerade zur Wahrung dieses Anspruchs auf eine Vergütung. 30     Die auf das Hauptziel der Richtlinie gestützte Auslegung, wie sie sich aus Randnummer 26 des vorliegenden Urteils ergibt, wird im Übrigen durch den Wortlaut von Artikel 5 Absatz 3 bestätigt, in dem nur von „bestimmten Kategorien von Einrichtungen“ die Rede ist. Der Gemeinschaftsgesetzgeber wollte somit den Mitgliedstaaten nicht gestatten, nahezu alle oder sogar alle Kategorien von Einrichtungen von der Zahlung der in Absatz 1 dieses Artikels vorgesehenen Vergütung zu befreien (Urteil Kommission/Portugal, Randnr. 21). 31     Außerdem erlaubt es die Richtlinie nach ihrem Artikel 5 Absatz 3 den Mitgliedstaaten, im Rahmen des öffentlichen Verleihs von der in Absatz 1 festgelegten allgemeinen Pflicht zur Zahlung einer Vergütung an die Urheber abzuweichen. Nach ständiger Rechtsprechung sind die Bestimmungen einer Richtlinie, die von einem in dieser Richtlinie aufgestellten allgemeinen Grundsatz abweichen, aber eng auszulegen (Urteil vom 29. April 2004 in der Rechtssache C‑476/01, Kapper, Slg. 2004, I‑5205, Randnr. 72, und Urteil Kommission/Portugal, Randnr. 22). 32     Wie aus Randnummer 30 des vorliegenden Urteils hervorgeht, ist folglich die Wendung „bestimmte Kategorien von Einrichtungen“ in Artikel 5 Absatz 3 entgegen dem Vorbringen des Königreichs Spanien dahin auszulegen, dass sie sich auf einen Begriff mit quantitativem Charakter bezieht. Somit kann nur eine begrenzte Zahl der Kategorien von Einrichtungen, die potenziell zur Zahlung einer Vergütung nach Absatz 1 dieses Artikels verpflichtet sind, von dieser Verpflichtung ausgenommen werden. 33     Schließlich ist darauf hinzuweisen, dass es in Ermangelung hinreichend genauer gemeinschaftsrechtlicher Kriterien in einer Richtlinie, anhand deren die sich aus ihr ergebenden Verpflichtungen bestimmt werden könnten, Sache der Mitgliedstaaten ist, in ihrem Hoheitsgebiet die sachnahen Kriterien festzulegen, um innerhalb der durch das Gemeinschaftsrecht und insbesondere durch die betreffende Richtlinie gezogenen Grenzen deren Beachtung zu gewährleisten (vgl. in diesem Sinne Urteile vom 6. Februar 2003 in der Rechtssache C‑245/00, SENA, Slg. 2003, I‑1251, Randnr. 34, und vom 16. Oktober 2003 in der Rechtssache C‑433/02, Kommission/Belgien, Slg. 2003, I‑12191, Randnr. 19). 34     In diesem Zusammenhang ist bereits entschieden worden, dass Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie einem Mitgliedstaat erlaubt, eine Befreiung für bestimmte Kategorien von Einrichtungen vorzusehen, ihn aber nicht dazu verpflichtet. Wenn es daher die in dem betreffenden Mitgliedstaat herrschenden Umstände nicht zulassen, die maßgeblichen Kriterien für eine sinnvolle Unterscheidung zwischen Kategorien von Einrichtungen festzulegen, so ist die Pflicht zur Zahlung der in Absatz 1 dieses Artikels vorgesehenen Vergütung allen betroffenen Einrichtungen aufzuerlegen (Urteil Kommission/Belgien, Randnr. 20). 35     Das Königreich Spanien trägt vor, die in Artikel 37 Absatz 2 des Decreto Legislativo vorgesehene Befreiung gelte nicht für die verleihende „Einrichtung“, sondern für die sie kontrollierende „Körperschaft“. 36     Würde die Ausnahme von der Vergütungspflicht davon abhängig gemacht, welche Rechtsform der Verleiher gewählt hat, so wäre dies aber, wie die Kommission zutreffend ausführt, ein übertriebener rechtlicher Formalismus, der es dem Verleiher ermöglichen könnte, die Vergütungspflicht leicht zu umgehen. Außerdem liefert das Königreich Spanien keine Begründung für die Relevanz dieser Unterscheidung zwischen der Einrichtung und der sie kontrollierenden Körperschaft, die sich beide in Bezug auf den Verleihvorgang in einer im Wesentlichen identischen Lage befinden. 37     Das Königreich Spanien macht ferner geltend, die Kommission habe nicht dargetan, dass die in Artikel 37 Absatz 2 des Decreto Legislativo vorgesehene Befreiung die Urheber eines angemessenen Einkommens berauben und den Wettbewerb im Gemeinsamen Markt verfälschen würde. 38     Dieses Argument ist jedoch im Hinblick auf die ständige Rechtsprechung des Gerichtshofes zurückzuweisen, nach der die auf Feststellung einer Vertragsverletzung gerichtete Klage objektiven Charakter hat (vgl. u. a. Urteil vom 17. November 1993 in der Rechtssache C‑73/92, Kommission/Spanien, Slg. 1993, I‑5997, Randnr. 19), so dass der Verstoß gegen eine Verpflichtung aus einer Vorschrift des Gemeinschaftsrechts schon als solcher eine Vertragsverletzung darstellt und die Erwägung, dass dieser Verstoß keine nachteiligen Auswirkungen gehabt habe, unerheblich ist (vgl. u. a. Urteile vom 21. September 1999 in der Rechtssache C‑392/96, Kommission/Irland, Slg. 1999, I‑5901, Randnrn. 60 und 61, sowie vom 26. Juni 2003 in der Rechtssache C‑233/00, Kommission/Frankreich, Slg. 2003, I‑6625, Randnr. 62). Das Königreich Spanien macht mit seiner Annahme, dass die Richtlinie ausgehend von einer Prüfung der Auswirkungen ihrer Durchführung – wie der Unzulänglichkeit des Einkommens der Urheber – ausgelegt werden könne, die Auslegung der Richtlinie von den Wirkungen ihrer Anwendung abhängig; dabei wird die logische Reihenfolge dieser beiden Stadien der rechtlichen Würdigung nicht beachtet. 39     Außerdem ist es zwar richtig, dass die Kommission im Bericht von 2002 zum Verleihrecht feststellt, dass nach Artikel 5 der Richtlinie unter bestimmten Bedingungen keine Vergütung gewährt zu werden braucht; diese Möglichkeit, keine Vergütung vorzusehen, betrifft jedoch allein die nach Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie von der Vergütungspflicht ausgenommenen Kategorien von Einrichtungen. Wie sich aus Randnummer 31 des vorliegenden Urteils ergibt, ist diese Bestimmung aber eng auszulegen. 40     Auch wenn man unterstellt, dass der genannte Bericht als Stütze für die Argumentation des Königreichs Spanien herangezogen werden könnte, ist er jedenfalls, wie die Generalanwältin in Nummer 31 ihrer Schlussanträge zutreffend ausgeführt hat, nur ein Auslegungsgesichtspunkt unter anderen und kann den Gerichtshof nicht binden. 41     Folglich hat das Königreich Spanien, als es in die Liste der von der Vergütungspflicht ausgenommenen Einrichtungen in Artikel 37 Absatz 2 des Decreto Legislativo nahezu alle oder sogar alle Kategorien von Einrichtungen aufnahm, die im Regelfall der Vergütungspflicht unterliegen, eine Auslegung von Artikel 5 Absatz 3 der Richtlinie vorgenommen, die weder mit deren Hauptziel vereinbar ist noch mit der gebotenen engen Auslegung dieser Bestimmung als Ausnahme von der allgemeinen Pflicht, den Urhebern eine Vergütung zu gewähren. 42     Die von der Kommission erhobene Klage ist somit als begründet anzusehen. 43     Infolgedessen ist festzustellen, dass das Königreich Spanien dadurch gegen seine Verpflichtungen aus den Artikeln 1 und 5 der Richtlinie verstoßen hat, dass es nahezu alle, wenn nicht alle, Kategorien von Einrichtungen, die urheberrechtlich geschützte Werke öffentlich verleihen, von der Pflicht befreit hat, den Urhebern für das Verleihen eine Vergütung zu zahlen. Kosten 44     Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei auf Antrag zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die Kommission die Verurteilung des Königreichs Spanien beantragt hat und dieses mit seinem Vorbringen unterlegen ist, sind ihm die Kosten aufzuerlegen. Aus diesen Gründen hat der Gerichtshof (Dritte Kammer) für Recht erkannt und entschieden: 1. Das Königreich Spanien hat dadurch gegen seine Verpflichtungen aus den Artikeln 1 und 5 der Richtlinie 92/100/EWG des Rates vom 19. November 1992 zum Vermietrecht und Verleihrecht sowie zu bestimmten dem Urheberrecht verwandten Schutzrechten im Bereich des geistigen Eigentums verstoßen, dass es nahezu alle, wenn nicht alle, Kategorien von Einrichtungen, die urheberrechtlich geschützte Werke öffentlich verleihen, von der Pflicht befreit hat, den Urhebern für das Verleihen eine Vergütung zu zahlen. 2. Das Königreich Spanien trägt die Kosten. Unterschriften * Verfahrenssprache: Spanisch.

62001CJ0337

el

Με διάταξη της 17ης Ιουλίου 2001, η οποία περιήλθε στο Δικαστήριο στις 10 Σεπτεμβρίου 2001, το Bundesfinanzhof υπέβαλε, δυνάμει του άρθρου 234 ΕΚ, προδικαστικό ερώτημα ως προς την ερμηνεία του άρθρου 203, παράγραφος 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 2913/92 του Συμβουλίου, της 12ης Οκτωβρίου 1992, περί θεσπίσεως κοινοτικού τελωνειακού κώδικα (ΕΕ L 302, σ. 1, στο εξής: τελωνειακός κώδικας). Το ερώτημα αυτό ανέκυψε στο πλαίσιο διαφοράς μεταξύ της Hamann International GmbH Spedition + Logistik (στο εξής: Hamann) και του Hauptzollamt Hamburg-Stadt (στο εξής: Hauptzollamt) με αντικείμενο την επιστροφή δασμών και εισαγωγικών φόρων. Το κοινοτικό νομικό πλαίσιο Το άρθρο 4 του τελωνειακού κώδικα προβλέπει: «Κατά την έννοια του παρόντος κώδικα, νοούνται ως: […] 13)       επιτήρηση από τις τελωνειακές αρχές: οι ενέργειες στις οποίες προβαίνουν γενικά οι εν λόγω αρχές ώστε να εξασφαλίζουν την τήρηση της τελωνειακής νομοθεσίας και ενδεχομένως των άλλων διατάξεων που ισχύουν για τα εμπορεύματα που [τελούν] υπό τελωνειακή επιτήρηση· 14)      έλεγχος από τις τελωνειακές αρχές: η εκπλήρωση διαφόρων ειδικών πράξεων, όπως η εξέταση των εμπορευμάτων, ο έλεγχος της υπάρξεως και της αυθεντικότητας των εγγράφων, η εξέταση των λογιστικών και άλλων βιβλίων των επιχειρήσεων, ο έλεγχος των μεταφορικών μέσων, ο έλεγχος των αποσκευών και άλλων εμπορευμάτων που μεταφέρονται ή φέρονται από πρόσωπα, η εκτέλεση διοικητικών ερευνών και άλλων παρεμφερών πράξεων για να εξασφαλιστεί η τήρηση της τελωνειακής νομοθεσίας, και, ενδεχομένως, των άλλων διατάξεων που ισχύουν για τα εμπορεύματα που [τελούν] υπό τελωνειακή επιτήρηση· 15)      τελωνειακός προορισμός εμπορεύματος: […] γ)      η επανεξαγωγή του εκτός του τελωνειακού εδάφους της Κοινότητας, [...] 16)      τελωνειακό καθεστώς: […] β)      η διαμετακόμιση, γ)      η τελωνειακή αποταμίευση, […] θ)      η εξαγωγή· [...]». Το άρθρο 37 του τελωνειακού κώδικα ορίζει: «1.      Τα εμπορεύματα που εισέρχονται στο τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας υπόκεινται σε τελωνειακή επιτήρηση από τη στιγμή της εισόδου τους. Μπορούν επίσης να υποβληθούν σε ελέγχους από τις τελωνειακές αρχές σύμφωνα με τις ισχύουσες διατάξεις. 2.      Παραμένουν υπό την επιτήρηση αυτή όσο διάστημα χρειάζεται ενδεχομένως για τον καθορισμό του τελωνειακού τους χαρακτήρα και, εφόσον πρόκειται για μη κοινοτικά εμπορεύματα και υπό την επιφύλαξη του άρθρου 82, παράγραφος 1, μέχρις ότου είτε αλλάξουν τελωνειακό χαρακτήρα, είτε εισαχθούν σε ελεύθερη ζώνη ή ελεύθερη αποθήκη, είτε επανεξαχθούν ή καταστραφούν σύμφωνα με το άρθρο 182.» Σύμφωνα με το άρθρο 89, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα, ένα οικονομικό καθεστώς αναστολής εκκαθαρίζεται όταν τα εμπορεύματα ή, κατά περίπτωση, παράγωγα ή μεταποιημένα προϊόντα που έχουν υπαχθεί στο καθεστώς αυτό λάβουν νέο αποδεκτό τελωνειακό προορισμό. Το άρθρο 91, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα προβλέπει: «Το καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως επιτρέπει την κυκλοφορία μεταξύ δύο σημείων του τελωνειακού εδάφους της Κοινότητας: α)      μη κοινοτικών εμπορευμάτων, χωρίς τα εμπορεύματα αυτά να υπόκεινται σε εισαγωγικούς δασμούς ή άλλες επιβαρύνσεις ούτε σε μέτρα εμπορικής πολιτικής· […]». Το άρθρο 101 του τελωνειακού κώδικα ορίζει: «Ο διαχειριστής αποθήκης τελωνειακής αποταμιεύσεως έχει τις ακόλουθες ευθύνες: α)      εξασφαλίζει ότι τα εμπορεύματα, κατά την παραμονή τους στην αποθήκη τελωνειακής αποταμιεύσεως, δεν διαφεύγουν της τελωνειακής επιτηρήσεως· […]». Κατά το άρθρο 110 του τελωνειακού κώδικα: «Εφόσον το δικαιολογούν οι περιστάσεις, τα εμπορεύματα που τίθενται υπό καθεστώς τελωνειακής αποταμιεύσεως μπορούν να εξέρχονται προσωρινά από την αποθήκη. Για την έξοδο αυτή απαιτείται προηγούμενη άδεια της τελωνειακής αρχής, η οποία καθορίζει τους όρους με τους οποίους μπορεί να πραγματοποιείται η έξοδος. Κατά το διάστημα που βρίσκονται εκτός αποθήκης, τα εμπορεύματα μπορούν να αποτελούν αντικείμενο των εργασιών που αναφέρονται στο άρθρο 109, υπό τους ίδιους όρους.» Το άρθρο 183 του τελωνειακού κώδικα αναφέρει: «Κάθε εμπόρευμα που εξέρχεται από το τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας υπόκειται σε τελωνειακή επιτήρηση και μπορεί να ελεγχθεί από τις τελωνειακές αρχές σύμφωνα με τις ισχύουσες διατάξεις. Οφείλει δε να [εγκαταλείπει] το έδαφος αυτό διά της οδού που ορίζουν ενδεχομένως οι τελωνειακές αρχές και σύμφωνα με τους όρους που καθορίζουν οι αρχές αυτές.» Το άρθρο 203, παράγραφοι 1 και 2, του τελωνειακού κώδικα είναι διατυπωμένο ως εξής: «1.      Τελωνειακή οφειλή κατά την εισαγωγή γεννάται: –        από τη [διαφυγή] υποκείμενου σε εισαγωγικούς δασμούς εμπορεύματος από την τελωνειακή επιτήρηση. 2.      Η τελωνειακή οφειλή γεννάται τη στιγμή κατά την οποία το εμπόρευμα διαφεύγει από την τελωνειακή επιτήρηση.» Το άρθρο 204, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα ορίζει: «Τελωνειακή οφειλή κατά την εισαγωγή γεννάται: α)      από τη μη εκτέλεση μιας από τις υποχρεώσεις τις οποίες συνεπάγεται, για εμπόρευμα υποκείμενο σε εισαγωγικούς δασμούς, η παραμονή του σε προσωρινή εναπόθεση ή η χρησιμοποίηση του τελωνειακού καθεστώτος υπό το οποίο έχει τεθεί, ή β)      από τη μη τήρηση ενός από τους όρους που έχουν καθοριστεί για την υπαγωγή εμπορεύματος υπό το καθεστώς αυτό, ή για την έγκριση μειωμένου ή μηδενικού εισαγωγικού δασμού λόγω της χρησιμοποιήσεως του εμπορεύματος για ειδικούς σκοπούς, σε περιπτώσεις άλλες από εκείνες που αναφέρονται στο άρθρο 203, εκτός αν αποδειχθεί ότι οι παραλείψεις αυτές δεν είχαν πραγματικές συνέπειες για την ορθή λειτουργία της προσωρινής εναποθέσεως ή του σχετικού τελωνειακού καθεστώτος.» Κατά το άρθρο 239, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα: «Η επιστροφή ή η διαγραφή εισαγωγικών ή εξαγωγικών δασμών είναι δυνατή σε περιπτώσεις διαφορετικές από εκείνες που αναφέρονται στα άρθρο 236, 237 και 238, οι οποίες: –        καθορίζονται σύμφωνα με τη διαδικασία της επιτροπής, –        προκύπτουν από περιστάσεις που δεν συνεπάγονται ούτε δόλο ούτε πρόδηλη αμέλεια εκ μέρους του ενδιαφερομένου. Οι καταστάσεις στις οποίες μπορεί να εφαρμοστεί η διάταξη αυτή, καθώς και οι λεπτομέρειες της διαδικασίας που πρέπει να ακολουθείται, καθορίζονται σύμφωνα με τη διαδικασία της επιτροπής. Η επιστροφή ή διαγραφή είναι δυνατόν να υπόκειται σε ειδικούς όρους.» Το άρθρο 859 του κανονισμού (ΕΟΚ) 2454/93 της Επιτροπής, της 2ας Ιουλίου 1993, για τον καθορισμό ορισμένων διατάξεων εφαρμογής του κανονισμού (ΕΟΚ) 2913/92 (ΕΕ L 253, σ. 1, στο εξής: κανονισμός εφαρμογής), προβλέπει: «Οι ακόλουθες παραλείψεις θεωρείται ότι δεν έχουν πραγματικές συνέπειες για την ορθή λειτουργία της προσωρινής εναποθέσεως ή του σχετικού τελωνειακού καθεστώτος, κατά την έννοια του άρθρου 204, παράγραφος 1, του κώδικα, εφόσον: –        δεν αποτελούν απόπειρα διαφυγής από την τελωνειακή επιτήρηση του εμπορεύματος, –        δεν προϋποθέτουν προφανή αμέλεια εκ μέρους του ενδιαφερομένου, –        έχουν διεκπεραιωθεί εκ των υστέρων όλες οι διατυπώσεις που απαιτούνται για τη διευθέτηση της καταστάσεως του εμπορεύματος: […] 5)      όταν πρόκειται για εμπορεύματα υπό προσωρινή εναπόθεση ή που έχουν υπαχθεί σε κάποιο τελωνειακό καθεστώς, η μη εγκεκριμένη μετακίνησή τους εφόσον αυτά μπορούν να προσκομιστούν στις τελωνειακές αρχές που θα το ζητήσουν· […]». Το άρθρο 860 του κανονισμού εφαρμογής είναι διατυπωμένο ως εξής: «Οι τελωνειακές αρχές θεωρούν ότι η τελωνειακή οφειλή γεννάται σύμφωνα με το άρθρο 204, παράγραφος 1, του [τελωνειακού] κώδικα, εκτός αν το πρόσωπο που ενδέχεται να είναι οφειλέτης αποδείξει ότι πληρούνται οι όροι του άρθρου 859.» Οι ρυθμιζόμενες από το άρθρο 239, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα περιπτώσεις διευκρινίζονται στο μέρος IV, τίτλος IV, κεφάλαιο 3, του κανονισμού εφαρμογής, τιτλοφορούμενο «Ειδικές διατάξεις για την εφαρμογή του άρθρου 239 του κώδικα», κεφάλαιο που αντιστοιχεί στα άρθρα 899 έως 909 του εν λόγω κανονισμού. Το άρθρο 899 του ιδίου κανονισμού ορίζει: «Υπό την επιφύλαξη της κατά περίπτωση εκτιμήσεως άλλων καταστάσεων, στο πλαίσιο της διαδικασίας που προβλέπεται στα άρθρα 905 έως 909, και όταν η [εκδίδουσα απόφαση] τελωνειακή αρχή, στην οποία υποβάλλεται η αίτηση επιστροφής ή διαγραφής που αναφέρεται στο άρθρο 239, παράγραφος 2, του κώδικα, διαπιστώνει: –        ότι οι λόγοι που προβάλλονται για την υποστήριξη της αιτήσεως αυτής αντιστοιχούν σε μία από τις περιπτώσεις που περιγράφονται στα άρθρα 900 έως 903 και δεν συνεπάγονται προφανή αμέλεια ή δόλο εκ μέρους του ενδιαφερομένου, εγκρίνει την επιστροφή ή τη διαγραφή του ποσού των σχετικών εισαγωγικών δασμών. Με τον όρο “ενδιαφερόμενος” νοείται το ή τα πρόσωπα που αναφέρονται στο άρθρο 878, παράγραφος 1, καθώς και, ενδεχομένως, κάθε άλλο πρόσωπο που έχει παρέμβει κατά τη διεκπεραίωση των τελωνειακών διατυπώσεων που συνδέονται με τα συγκεκριμένα εμπορεύματα ή που έχει δώσει τις απαραίτητες οδηγίες για τη διεκπεραίωση των ανωτέρω διατυπώσεων, –        ότι οι λόγοι που προβάλλονται για την υποστήριξη της αιτήσεως αυτής αντιστοιχούν σε μια από τις περιπτώσεις που περιγράφονται στο άρθρο 904, δεν εγκρίνει την επιστροφή ή τη διαγραφή του ποσού των σχετικών εισαγωγικών δασμών.» Το άρθρο 900, παράγραφος 1, στοιχείο α΄, του κανονισμού εφαρμογής προβλέπει: «Η επιστροφή ή διαγραφή εισαγωγικών δασμών εγκρίνεται όταν: α)      τα μη κοινοτικά εμπορεύματα, που έχουν υπαχθεί σε τελωνειακό καθεστώς που συνεπάγεται πλήρη ή μερική απαλλαγή από εισαγωγικούς δασμούς, ή τα εμπορεύματα που έχουν τεθεί σε ελεύθερη κυκλοφορία με ευνοϊκό δασμολογικό καθεστώς λόγω του ειδικού τους προορισμού, [εκλάπησαν], μόλις τα εν λόγω εμπορεύματα βρεθούν σύντομα και υπαχθούν εκ νέου, στην κατάσταση που βρίσκονταν τη στιγμή της κλοπής, στην αρχική τελωνειακή τους κατάσταση.» Το άρθρο 905 του ιδίου κανονισμού διευκρινίζει τον τρόπο με τον οποίο η τελωνειακή αρχή εκτιμά την κατάσταση του ενδιαφερομένου όταν αυτή δεν αντιστοιχεί σε καμία από τις περιπτώσεις των άρθρων 900 έως 904 του ιδίου κανονισμού. Η παράγραφος 1 του εν λόγω άρθρου διαλαμβάνει τα εξής: «Όταν η [αποφασίζουσα] τελωνειακή αρχή, στην οποία έχει υποβληθεί αίτηση επιστροφής ή διαγραφής βάσει του άρθρου 239, παράγραφος 2, του κώδικα, δεν είναι σε θέση να αποφασίσει, με βάση το άρθρο 899, και η αίτηση συνοδεύεται από αποδεικτικά στοιχεία που μπορούν να αποτελέσουν ειδική κατάσταση που προκύπτει από περιστάσεις για τις οποίες δεν υπήρξε δόλος ή προφανής αμέλεια εκ μέρους του ενδιαφερομένου, το κράτος μέλος στο οποίο υπάγεται η αρχή διαβιβάζει τον φάκελο στην Επιτροπή για να ληφθεί απόφαση σύμφωνα με τη διαδικασία που προβλέπουν τα άρθρα 906 έως 909. Ο όρος “ενδιαφερόμενος” θεωρείται ότι έχει την έννοια που έχει και στο άρθρο 899. Σε όλες τις άλλες περιπτώσεις, η [αποφασίζουσα] τελωνειακή αρχή απορρίπτει την αίτηση.» Το άρθρο 512 του κανονισμού εφαρμογής, όπως τροποποιήθηκε με τον κανονισμό (ΕΚ) 993/2001 της Επιτροπής, της 4ης Μαΐου 2001 (ΕΕ L 141, σ. 1), ο οποίος δεν τυγχάνει εφαρμογής στη διαφορά της κύριας δίκης, προβλέπει: «1.      Η μεταφορά μεταξύ διαφόρων τόπων που καθορίζονται στην ίδια άδεια μπορεί να πραγματοποιείται χωρίς τελωνειακές διατυπώσεις. 2.      Η μεταφορά από το τελωνείο υπαγωγής στο καθεστώς [προς τις] εγκαταστάσεις του δικαιούχου ή του επιχειρηματία ή στον τόπο χρησιμοποιήσεως των εμπορευμάτων μπορεί να πραγματοποιείται υπό την κάλυψη της διασαφήσεως υπαγωγής στο καθεστώς. 3.      Η μεταφορά στο τελωνείο εξόδου με σκοπό την επανεξαγωγή μπορεί να πραγματοποιείται υπό την κάλυψη του καθεστώτος. Σε αυτήν την περίπτωση, δεν επέρχεται η λήξη του καθεστώτος, πριν τα εμπορεύματα ή τα προϊόντα που διασαφίζονται για επανεξαγωγή εγκαταλείψουν όντως το τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας.» Η διαφορά της κύριας δίκης και το προδικαστικό ερώτημα Με απόφαση επιβολής φόρου, της 5ης Μαρτίου 1996, το Hauptzollamt απαίτησε από την εταιρία η οποία διαδέχθηκε τη Hamann την καταβολή δασμών ύψους 6 283,30 γερμανικών μάρκων (DEM) και εισαγωγικού φόρου 4 488,08 DEM, με το αιτιολογικό ότι οι τελωνειακές αρχές δεν είχαν ειδοποιηθεί για την ανάληψη από την τελωνειακή αποθήκη εμπορευμάτων που είχαν εισαχθεί από τον Καναδά και υπαχθεί στο καθεστώς τελωνειακής αποταμιεύσεως. Στις 7 Μαρτίου 1997, η Hamann αξίωσε την επιστροφή των ανωτέρω ποσών επισυνάπτοντας στην αίτησή της επικυρωμένα αντίγραφα βεβαιωτικά της καταβολής των ανωτέρω δασμών. Στις 23 Απριλίου 1997, η Hamann κατέθεσε συμπληρωματικά έγγραφα αφορώντα τα επίδικα προϊόντα και επέσυρε την προσοχή του Hauptzollamt επί του γεγονότος ότι, κατά τον χρόνο εξόδου τους από το κοινοτικό τελωνειακό έδαφος, ορισμένα από τα εν λόγω εμπορεύματα συνοδεύονταν από τη διασάφηση εξόδου από την τελωνειακή αποθήκη. Με απόφαση της 30ής Απριλίου 1997, το Hauptzollamt αρνήθηκε να ικανοποιήσει το ως άνω αίτημα, με το αιτιολογικό ότι τα επίδικα εμπορεύματα είχαν διαφύγει, τουλάχιστον προσωρινώς, από την τελωνειακή επιτήρηση, εφόσον δεν είχαν υπαχθεί στο καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως στο οποίο έπρεπε υποχρεωτικώς να ενταχθούν κατά τη μεταφορά τους από το τελωνείο εισόδου στο τελωνείο εξόδου. Επειδή η διοικητική προσφυγή της κατά της ανωτέρω αποφάσεως απορρίφθηκε, η Hamann άσκησε ενώπιον του Finanzgericht Hamburg (Γερμανία) προσφυγή. Ενώπιον του δικαιοδοτικού αυτού οργάνου, υποστήριξε, μεταξύ άλλων, ότι η διασάφηση εξόδου από την τελωνειακή αποθήκη είχε καταρτιστεί στις 26 ή στις 30 Οκτωβρίου 1995 για την πρώτη παρτίδα εμπορευμάτων, ότι η δεύτερη παρτίδα είχε αποσυρθεί από την αποθήκη στις 27 Νοεμβρίου 1995, ότι οι αντίστοιχες διασαφήσεις εξαγωγής είχαν υποβληθεί και ότι το καθεστώς εξωτερικής διαμετακομίσεως είχε αρχίσει να ισχύει, για την πρώτη παρτίδα, στο Padborg (Δανία) και, για τη δεύτερη παρτίδα, στα γερμανοπολωνικά σύνορα. Το Finanzgericht απέρριψε στις 14 Σεπτεμβρίου 2000 την προσφυγή με το αιτιολογικό ότι η τελωνειακή οφειλή είχε γεννηθεί δυνάμει του άρθρου 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα λόγω του γεγονότος ότι τα εμπορεύματα είχαν διαφύγει από την τελωνειακή επιτήρηση δοθέντος ότι είχαν αποσυρθεί από την τελωνειακή αποθήκη, χωρίς η εταιρία να μεριμνήσει για τη διατήρηση της επιτηρήσεως κινώντας διαδικασία εξωτερικής διαμετακομίσεως. Επίσης, το Finanzgericht έκρινε ότι το άρθρο 203 του τελωνειακού κώδικα υπερίσχυε του άρθρου 204 του ιδίου κώδικα και ότι ως εκ τούτου η δεύτερη διάταξη δεν ετύγχανε εφαρμογής. Η Hamann άσκησε αναίρεση ενώπιον του Bundesfinanzhof κατά της ανωτέρω αποφάσεως, ισχυριζόμενη ότι το Finanzgericht είχε κρίνει εσφαλμένα ότι η τελωνειακή οφειλή είχε γεννηθεί διά της εφαρμογής του άρθρου 203 του τελωνειακού κώδικα και όχι του άρθρου 204 του ιδίου κώδικα. Έτερη πλάνη συνίστατο στο γεγονός ότι είχε κριθεί ότι το άρθρο 203 του τελωνειακού κώδικα υπερισχύει του άρθρου 204. Επιπλέον, όπως προέκυπτε από το άρθρο 204 του τελωνειακού κώδικα, σε συνδυασμό με το άρθρο 859, σημείο 5, του κανονισμού εφαρμογής, σε κατάσταση όπως η επίδικη εν προκειμένω, δεν είχε γεννηθεί καμία τελωνειακή οφειλή. Συγκεκριμένα, το γεγονός της εξαγωγής των εμπορευμάτων χωρίς την κίνηση της διαδικασίας εξωτερικής διαμετακομίσεως δεν συνιστά ούτε διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση ούτε καν απόπειρα διαφυγής αλλ’ απλώς επαγγελματική πλάνη μη επαγόμενη στην πραγματικότητα συνέπεια επί της ορθής λειτουργίας του καθεστώτος της τελωνειακής αποθηκεύσεως. Υπό τις περιστάσεις αυτές, το Bundesfinanzhof, εκτιμώντας ότι η επίλυση της διαφοράς εξαρτάται από την ερμηνεία της κοινοτικής κανονιστικής ρυθμίσεως, ανέστειλε τη διαδικασία και αποφάσισε να υποβάλει στο Δικαστήριο το ακόλουθο προδικαστικό ερώτημα: «Πρέπει να θεωρηθεί ως διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση με συνέπεια τη γένεση τελωνειακής οφειλής, κατ’ εφαρμογή του άρθρου 203, παράγραφος 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 2913/92, το γεγονός απλώς και μόνον ότι εμπορεύματα τρίτων χωρών, τελούντα υπό τελωνειακή αποθήκευση και προοριζόμενα να επανεξαχθούν εκτός του τελωνειακού εδάφους της Κοινότητας, δεν εκτελωνίστηκαν ώστε να υπαχθούν στο καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως αμέσως μετά την ανάληψή τους από την τελωνειακή αποθήκη;» Επί του προδικαστικού ερωτήματος Με το ερώτημα αυτό, το αιτούν δικαστήριο ερωτά κατ’ ουσίαν αν το άρθρο 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα έχει την έννοια ότι συντρέχει διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση, κατά την ως άνω διάταξη, οσάκις, πριν από την έναρξη ισχύος του κανονισμού 993/2001, μη κοινοτικά εμπορεύματα, υπαγόμενα στο καθεστώς της τελωνειακής αποθηκεύσεως και προοριζόμενα να επανεξαχθούν από το τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας, αναλήφθηκαν και μεταφέρθηκαν από την τελωνειακή αποθήκη στο τελωνείο εξόδου χωρίς να υπαχθούν στο καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως. Προκειμένου να δοθεί απάντηση στο ούτως αναδιατυπωμένο ερώτημα, επιβάλλεται να επισημανθεί, προκαταρκτικώς, ότι τα άρθρα 203 και 204 του τελωνειακού κώδικα έχουν διακριτά πεδία εφαρμογής. Πράγματι, ενώ το πρώτο αφορά τις συμπεριφορές που έχουν ως αποτέλεσμα διαφυγή του εμπορεύματος από την τελωνειακή επιτήρηση, το δεύτερο έχει ως αντικείμενο τις αθετήσεις υποχρεώσεων και μη τηρήσεις προϋποθέσεων που συνδέονται με τα διάφορα τελωνειακά καθεστώτα που δεν επηρεάζουν την τελωνειακή επιτήρηση. Όπως προκύπτει από το γράμμα του άρθρου 204 του τελωνειακού κώδικα, η διάταξη αυτή τυγχάνει εφαρμογής μόνο στις περιπτώσεις που δεν εμπίπτουν στο άρθρο 203 του ιδίου κώδικα. Επομένως, προκειμένου να προσδιοριστεί ποιο είναι εκείνο εκ των δύο άρθρων βάσει του οποίου γεννάται τελωνειακή οφειλή κατά την εισαγωγή, επιβάλλεται, προκαταρκτικώς, η εξέταση του αν τα επίδικα γεγονότα συνιστούν διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση, κατά την έννοια του άρθρου 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα. Μόνον οσάκις η απάντηση στο ανωτέρω ερώτημα είναι αρνητική, μπορούν να τύχουν εφαρμογής οι διατάξεις του άρθρου 204 του τελωνειακού κώδικα. Όσον αφορά ειδικότερα την έννοια της διαφυγής από την τελωνειακή επιτήρηση, η οποία απαντά στο άρθρο 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα, επιβάλλεται η υπόμνηση ότι, σύμφωνα με τη νομολογία του Δικαστηρίου, η ως άνω έννοια πρέπει να εκληφθεί ως περιλαμβάνουσα οποιαδήποτε πράξη ή παράλειψη που έχει ως αποτέλεσμα να παρεμποδίσει, έστω προσωρινώς, την πρόσβαση της αρμόδιας τελωνειακής αρχής προς το ευρισκόμενο υπό τελωνειακή επιτήρηση εμπόρευμα και στην εκ μέρους της πραγματοποίηση των ελέγχων που προβλέπονται στο άρθρο 37, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα (αποφάσεις της 1ης Φεβρουαρίου 2001, C‑66/99, D. Wandel, Συλλογή 2001, σ I‑873, σκέψη 47, και της 11ης Ιουλίου 2002, C‑371/99, Liberexim, Συλλογή 2002, σ. I‑6227, σκέψη 55). Κατόπιν της ερμηνείας αυτής, επιβάλλεται η διαπίστωση ότι, οσάκις, σε κατάσταση όπως η επίδικη της κύριας δίκης, οι τελωνειακές αρχές τελούν σε αδυναμία, όπως υπογράμμισε με τη διάταξή του περί παραπομπής το Bundesfinanzhof, να διασφαλίσουν την τελωνειακή επιτήρηση μεταξύ του χρόνου κατά τον οποίο τα εμπορεύματα αναλήφθηκαν από την τελωνειακή αποθήκη και εκείνου κατά τον οποίο προσκομίστηκαν στο τελωνείο εξόδου, υφίσταται διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση κατά την έννοια του άρθρου 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα. Επιβάλλεται να προστεθεί, αφενός, ότι το γεγονός ότι το άρθρο 512 του κανονισμού εφαρμογής, όπως τροποποιήθηκε με τον κανονισμό 993/2001, δεν προβλέπει πλέον την υποχρέωση υπαγωγής εμπορευμάτων όπως τα επίδικα στην κύρια δίκη υπό το καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως κατά τη μεταφορά τους στο τελωνείο εξόδου, δεν είναι ικανό να αναιρέσει το συμπέρασμα αυτό, εφόσον η εν λόγω διάταξη, η οποία δεν εφαρμόζεται αναδρομικώς, τέθηκε σε ισχύ μόνο μετά τα πραγματικά περιστατικά που γέννησαν τη διαφορά της κύριας δίκης. Επιβάλλεται να υπογραμμιστεί, αφετέρου, ότι, σε κατάσταση όπως η επίδικη της κυρίας δίκης, η γένεση τελωνειακής οφειλής με βάση το άρθρο 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα, δεν προσκρούει στον οικονομικό χαρακτήρα των φόρων κατά την εισαγωγή. Πράγματι, όπως προέβαλε η Επιτροπή, το άρθρο 239 του εν λόγω κώδικα προβλέπει την επιστροφή ή διαγραφή των νομίμως οφειλομένων φόρων υπό ορισμένες προϋποθέσεις. Στα πλαίσια της υποθέσεως της κύριας δίκης, εναπόκειται στο αιτούν δικαστήριο να επαληθεύσει αν πληρούνται οι προϋποθέσεις επιστροφής των επιδίκων φόρων που προβλέπει το άρθρο 239 του τελωνειακού κώδικα. Κατόπιν των προηγηθεισών σκέψεων, η απάντηση επί του υποβληθέντος ερωτήματος είναι ότι το άρθρο 203, παράγραφος 1, του τελωνειακού κώδικα έχει την έννοια ότι συντρέχει διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση, κατά την ως άνω διάταξη, οσάκις, προ της ενάρξεως ισχύος του κανονισμού 993/2001, μη κοινοτικά εμπορεύματα, υπαγόμενα στο καθεστώς της τελωνειακής αποθηκεύσεως και προοριζόμενα να επανεξαχθούν από το τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας, αναλήφθηκαν και μεταφέρθηκαν από την τελωνειακή αποθήκη στο τελωνείο εξόδου χωρίς να υπαχθούν στο καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως, οι δε τελωνειακές αρχές ευρέθησαν σε αδυναμία, έστω και προσωρινώς, να διασφαλίσουν την τελωνειακή επιτήρηση των ανωτέρω εμπορευμάτων. Επί των δικαστικών εξόδων Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή, που κατέθεσε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ’ αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (δεύτερο τμήμα), κρίνοντας επί του ερωτήματος που του υπέβαλε με διάταξη της 17ης Ιουλίου 2001 το Bundesfinanzhof, αποφαίνεται: Το άρθρο 203, παράγραφος 1, του κανονισμού (ΕΟΚ) 2913/92 του Συμβουλίου, της 12ης Οκτωβρίου 1992, περί θεσπίσεως κοινοτικού τελωνειακού κώδικα, έχει την έννοια ότι συντρέχει διαφυγή από την τελωνειακή επιτήρηση, κατά την ως άνω διάταξη, οσάκις, προ της ενάρξεως ισχύος του κανονισμού (ΕΚ) 993/2001 της Επιτροπής, της 4ης Μαΐου 2001, για την τροποποίηση του κανονισμού (ΕΟΚ) 2454/93 για τον καθορισμό ορισμένων διατάξεων εφαρμογής του κανονισμού 2913/92, μη κοινοτικά εμπορεύματα, υπαγόμενα στο καθεστώς της τελωνειακής αποθηκεύσεως και προοριζόμενα να επανεξαχθούν από το τελωνειακό έδαφος της Κοινότητας, αναλήφθηκαν και μεταφέρθηκαν από την τελωνειακή αποθήκη στο τελωνείο εξόδου χωρίς να υπαχθούν στο καθεστώς της εξωτερικής διαμετακομίσεως, οι δε τελωνειακές αρχές ευρέθησαν σε αδυναμία, έστω και προσωρινώς, να διασφαλίσουν την τελωνειακή επιτήρηση των ανωτέρω εμπορευμάτων. Σκουρής Schintgen Colneric Δημοσιεύθηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο στις 12 Φεβρουαρίου 2004. Ο Γραμματέας Ο Πρόεδρος του δευτέρου τμήματος R. Grass Β. Σκουρής * Γλώσσα διαδικασίας: η γερμανική.

62006TJ0212

lt

Teisinis pagrindas 2002 m. sausio 28 d. Europos Parlamento ir Tarybos reglamentas (EB) Nr. 178/2002, nustatantis maistui skirtų teisės aktų bendruosius principus ir reikalavimus, įsteigiantis Europos maisto saugos tarnybą ir nustatantis su maisto saugos klausimais susijusias procedūras, apibrėžia su maisto saugos klausimais susijusias procedūras. Reglamento Nr. 178/2002 IV skyriuje „Skubaus įspėjimo apie pavojų sistema, krizių valdymas ir avarinės situacijos“ įtvirtinta skubaus įspėjimo sistema, skirta maistui ir pašarui (toliau – SĮPS). Reglamento Nr. 178/2002 50 straipsnyje nurodyta: „Skubaus įspėjimo apie pavojų sistema 1.   Skubaus įspėjimo apie pavojų sistema, skirta pranešti apie tiesioginį arba netiesioginį maisto ar pašarų keliamą pavojų žmonių sveikatai, šiuo reglamentu yra nustatoma kaip tinklas. Jį sudaro valstybės narės, Komisija ir (Europos maisto saugos) tarnyba. Valstybės narės, Komisija ir (Europos maisto saugos) tarnyba, kiekviena atskirai, paskiria po kontaktinį punktą, kuris yra tinklo narys. Komisija atsako už tinklo valdymą. 2.   Jei tinklo narys turi informacijos apie maisto ar pašarų keliamą tiesioginį arba netiesioginį pavojų žmonių sveikatai, ši informacija skubaus įspėjimo apie pavojų sistema turi būti nedelsiant perduota Komisijai. Komisija ją tuoj pat perduoda tinklo nariams. (Europos maisto saugos) tarnyba pranešimą gali papildyti moksline arba technine informacija, kuri valstybėms narėms suteiktų galimybę imtis skubių ir tinkamų rizikos valdymo veiksmų. 3.   Nepažeisdamos kitų Bendrijos teisės aktų, valstybės narės skubaus įspėjimo apie pavojų sistema tuoj pat praneša Komisijai apie: a) kiekvieną jų patvirtintą priemonę, kurios tikslas – apriboti maisto arba pašarų, dėl kurių būtina imtis skubių veiksmų, pateikimą į rinką arba priversti juos pašalinti arba atsiimti iš rinkos, siekiant apsaugoti žmonių sveikatą; b) kiekvieną rekomendaciją arba sutartį su profesionaliais operatoriais, kurių tikslas – laisvai arba privalomai sustabdyti, apriboti arba nustatyti atskiras maisto arba pašarų pateikimo į rinką arba galimo vartojimo sąlygas dėl gręsiančio rimto pavojaus žmonių sveikatai, dėl kurio būtina imtis skubių veiksmų; c) kiekvieną Europos Sąjungos pasienio posto kompetentingos institucijos su tiesioginiu arba netiesioginiu pavojumi žmonių sveikatai susijusį produktų arba pašarų partijos, konteinerio ar krovinio atmetimą. Kartu su pranešimu išsamiai paaiškinamos veiksmų, kurių ėmėsi pranešimą pateikusios valstybės narės kompetentingos institucijos, motyvai. Po to laiku pateikiama papildoma informacija, ypač tuomet, kai pranešime nurodytos priemonės yra keičiamos arba panaikinamos. Komisija nedelsdama perduoda tinklo nariams pranešimą ir papildomą informaciją, gautą remiantis šio straipsnio pirma ir antra pastraipomis.“ Ginčo aplinkybės Ieškovė – pagal Anglijos teisę įsteigta bendrovė Bowland Dairy Products Ltd , kurios tikslas – šviežio sūrio, konkrečiai kalbant, baltojo sūrio, gamyba. Nuo 1999 m. Pendle Environmental Health Office (vietos maisto saugos tarnyba), veikianti prie Food Standards Agency (toliau – FSA), jai leido gaminti baltąjį sūrį iš įvairių pieno rūšių. 2006 m. birželio 9 d. Maisto ir veterinarijos tarnyba (FVO), t. y. direktoratas, priklausantis Europos Bendrijų Komisijos Sveikatos ir vartotojų apsaugos generaliniam direktoratui (GD), dalyvaujant FSA atstovui, ieškovės biure ir kokybės kontrolės laboratorijoje atliko patikrinimą. FVO patikrinimo išvados buvo išdėstytos Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD vidaus pažymoje ir atsispindėjo misijos, kurią nuo iki birželio 26 d. FVO atliko Jungtinėje Karalystėje, galutinės ataskaitos projekte. 2006 m. birželio 14 d. FSA SĮPS pateikė skubų pranešimą apie pavojų, kuriame nurodė: „Netinkama pieno produktų gamyba. Kontrolės sistema, nepritaikyta antibiotikams nustatyti“. FSA pranešimą taikė „visoms baltojo sūrio rūšims, pažymėtoms sveikumo ženklu UK PE 023.EEC“, t. y. visoms ieškovės gaminamoms sūrio rūšims. SĮPS buvo pateikta papildoma informacija. Nuo 2006 m. birželio 16 d. iki ieškovė uždarė savo patalpas. 2006 m. birželio 20 d. FSA atliko auditą ieškovės patalpose. Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD adresuotame laiške FSA išreiškė susirūpinimą dėl nustatytos ieškovės praktikos ir nurodė priemones, kurių šiuo atžvilgiu buvo imtasi. FSA padarė išvadą, kad ieškovės toliau vykdoma veikla, ėmusis nurodytų priemonių, nekelia problemų visuomenės sveikatai ir nepažeidžia Bendrijos teisės aktų. 2006 m. birželio 26 d. FSA leido ieškovei toliau gaminti baltąjį sūrį, ir ji pradėjo tą pačią dieną. Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD ir FSA iš naujo diskutavo dėl 2006 m. birželio 9 d. FVO išvadų ir FSA audito, o įvyko susirinkimas. 2006 m. liepos 19 d. elektroniniu laišku M. F. iš FSA pateikė Komisijai šį papildomo pranešimo projektą ir nurodė, jog pageidauja jos komentarų bei pasiūlymų: „Didžiosios Britanijos valdžios institucijos 2006 m. birželio 20 d. atliko išsamų Bowland Dairy Products Ltd auditą. Jį baigus dvi partijos baltojo sūrio, pagaminto iš pieno, laikomo netinkamu žmonėms vartoti, buvo išsiųstos iš Jungtinės Karalystės į Vokietiją ir prižiūrint sunaikintos birželio 27 dieną. Be to, konstatuota, kad reikia imtis taisomųjų priemonių, todėl buvo patobulintos rizikos veiksnių analizės ir svarbiųjų valdymo taškų procedūros, kokybės kontrolė ir pieno specifikacijos nuo gavimo momento. Todėl Didžiosios Britanijos valdžios institucijos leidžia prekiauti Bowland pagamintu baltuoju sūriu.“ 2006 m. liepos 20 d. Komisija atsakydama išsiuntė FSA tokį elektroninį laišką: „Gerbiamasis M. [F.], Mes taip pat džiaugiamės vakar iš naujo išaiškinę [Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD] poziciją, susijusią su pienu, kurio sudėtyje yra antibiotikų, ir skystu pienu. Po vasaros pertraukos ketiname valstybėms narėms pasiūlyti teisinę priemonę, nurodančią, ką reikia daryti su šiais dviem ingredientais ir kokios jų kontrolės taisyklės, kai jie naudojami sūriui gaminti. Mes jums dėkojame, kad pasitarėte dėl laiško projekto, skirto skubaus įspėjimo apie pavojų sistemai. Mes suprantame, kad paskutiniame sakinyje: „Todėl Didžiosios Britanijos valdžios institucijos leidžia prekiauti Bowland pagamintu baltuoju sūriu“ išreikšta jūsų pozicija, tačiau ji nesutampa su [Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD] pozicija. Iš mūsų vakarykščio pokalbio supratome, kad nuo birželio 26 d. (tai yra data, nuo kurios Bowland pradėjo vėl gaminti savo produkciją) Bowland toliau naudoja pieną, kurio atžvilgiu nebuvo patvirtinta, kad jo sudėtyje esantis antibiotikų kiekis yra mažesnis už didžiausią leistiną liekanų kiekį, ir skystą pieną, nors tinkamomis priemonėmis nebuvo patvirtinta, kad nėra cheminių produktų. Todėl [Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD] negali pritarti jūsų laiške esančiam pareiškimui. Mes galėsime patvirtinti jūsų laiško projektą, tik jei patvirtinsite, jog šių dviejų rūšių pienas nėra naudojamas gaminant baltąjį sūrį. Alternatyviai mes galime išplatinti jūsų pranešimą SĮPS, bet tokiu atveju tai padarytume kartu su [Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD] pranešimu, kad, „Komisijos tarnybų nuomone, Bowland pagamintu baltuoju sūriu negali būti prekiaujama“. Pagarbiai, [E. P.]“ 2006 m. rugpjūčio 23 d. elektroniniu laišku, adresuotu M. P., M. Y. iš FSA paprašė Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD SĮPS išplatinti raštą, suformuluotą vienodai kaip projektas. Tą pačią dieną Jungtinės Karalystės valdžios institucijos pateikė tą patį pranešimą SĮPS kontaktiniam punktui Komisijoje. 2006 m. rugpjūčio 24 d. Komisija šį pranešimą išplatino SĮPS. Ji taip pat išplatino savo tarnybų raštą, apimantį susirinkimo protokolo projektą, kuriame pabrėžė Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD nepritarimą dėl FSA ieškovei suteikto leidimo (toliau – raštas). Procesas ir šalių reikalavimai Ši byla buvo pradėta ieškiniu, Pirmosios instancijos teismo kanceliarijoje pateiktu 2006 m. rugpjūčio 11 dieną. Atskiru dokumentu, pateiktu Pirmosios instancijos teismo kanceliarijai tą pačią dieną, ieškovė pateikė prašymą dėl laikinųjų apsaugos priemonių, prašydama Pirmosios instancijos teismo nurodyti, pirma, sustabdyti ginčijamo sprendimo, esančio 2006 m. liepos 20 d. elektroniniame laiške, vykdymą ir, antra, išplatinti SĮPS papildomą FSA pranešimą. 2006 m. rugpjūčio 25 d. ieškovė perdavė Pirmosios instancijos teismui kopiją laiško, kurį tą pačią dieną išsiuntė Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD ir kuriame nurodė, kad prašys Pirmosios instancijos teismo išnagrinėti jos prašymą dėl laikinųjų apsaugos priemonių ir pagrindinį ieškinį kaip pateiktus ne tik dėl elektroninio laiško, bet ir dėl rašto. 2006 m. rugsėjo 12 d. Nutartimi Bowland Dairy Products prieš Komisiją (T-212/06 R) Pirmosios instancijos teismo pirmininkas įpareigojo Komisiją atšaukti raštą, kol bus priimta nutartis, užbaigianti laikinųjų apsaugos priemonių taikymo procedūrą. Komisija šią nutartį įvykdė. 2006 m. spalio 24 d. laišku ieškovė atsisakė prašymų dėl laikinųjų apsaugos priemonių ir reikalavimų dėl panaikinimo. Vis dėlto ji nurodė, kad palieka ieškinį tiek, kiek jis susijęs su jos tariamai patirtos žalos atlyginimu. 2006 m. lapkričio 29 d. Nutartimi Pirmosios instancijos teismo pirmininkas nurodė išbraukti bylą T-212/06 R iš registro. 2007 m. kovo 28 d. atskirame dokumente pateiktu Komisijos prašymu, kurio ieškovė neginčijo savo rašytinėse pastabose, Pirmosios instancijos teismas, ėmęsis proceso organizavimo priemonių, nusprendė, kad klausimas dėl žalos atlyginimo dydžio nebus nagrinėjamas, kol bus nuspręsta, ar Europos bendrija yra atsakinga už ieškovės nurodytą žalą. Byla buvo paskirta trečiajai kolegijai. Kadangi Pirmosios instancijos teismo sudėtis pakeista, teisėjas pranešėjas paskirtas į šeštąją kolegiją, kuriai galiausiai ir skirta ši byla. Kadangi teisėjas pranešėjas negalėjo dalyvauti nagrinėjant bylą, 2008 m. sausio 7 d. Sprendimu Pirmosios instancijos teismo pirmininkas perskyrė bylą penktajai kolegijai. Remdamasis teisėjo pranešėjo pranešimu, Pirmosios instancijos teismas (penktoji kolegija) nusprendė pradėti žodinę proceso dalį. Per 2009 m. kovo 5 d. posėdį buvo išklausytos šalių nuomonės žodžiu ir atsakymai į Pirmosios instancijos teismo pateiktus klausimus. Ieškinyje ieškovė Pirmosios instancijos teismo prašo panaikinti 2006 m. liepos 20 d. elektroninį laišką. Paskui laiške ieškovė nurodė, kad jos prašymas dėl panaikinimo apima ir raštą. Jos reikalavimai dėl panaikinimo buvo vėliau pakartoti laišku. Savo dublike ieškovė Pirmosios instancijos teismo prašo: — priteisti iš Komisijos atlyginti nuostolius, kuriuos ji patyrė dėl 2006 m. liepos 20 d. elektroninio laiško ir rašto, su palūkanomis, — priteisti iš Komisijos bylinėjimosi išlaidas. Komisija Pirmosios instancijos teismo prašo: — atmesti ieškinį kaip iš dalies nepriimtiną ir bet kuriuo atveju kaip nepagrįstą, — priteisti iš ieškovės bylinėjimosi išlaidas. Dėl teisės Pirmiausia reikia pabrėžti, kad per žodinę proceso dalį ieškovė atsiėmė reikalavimus dėl 2006 m. liepos 20 d. elektroninio laiško ir rašto panaikinimo. Tai buvo patvirtinta per posėdį. Todėl Pirmosios instancijos teismas nagrinės tik reikalavimus dėl žalos atlyginimo. Šalių argumentai Ieškovė priekaištauja Komisijai, kad ši FSA papildomam pranešimui išplatinti nustatė sąlygą, nurodydama FSA patvirtinti, jog ieškovė, gamindama baltąjį sūrį, nenaudoja pieno, kurio sudėtyje yra antibiotikų, ir skysto pieno, arba alternatyviai nurodydama, kad šis pranešimas bus paskelbtas kartu su Sveikatos ir vartotojų apsaugos GD pranešimu, jog, Komisijos tarnybų nuomone, ieškovės pagamintu baltuoju sūriu negali būti prekiaujama. Ieškovė visų pirma mano, jog 2006 m. liepos 20 d. elektroninis laiškas yra galutinis Komisijos atsisakymas išplatinti FSA papildomą pranešimą, jei kartu nebus išplatintas priešingo turinio pranešimas, parodantis Komisijos nepritarimą. Šio atsisakymo galutinį pobūdį įrodo tai, kad elektroniniu laišku buvo atsakyta į FSA elektroninį laišką, kuris, ieškovės nuomone, negali būti suvokiamas kitaip nei prašymas išplatinti informaciją. Be to, ieškovė teigia, kad Pirmosios instancijos teismas turi nagrinėti šį ieškinį kaip prašymą atlyginti žalą, sukeltą ne tik elektroniniu laišku, bet ir raštu, nors jį SĮPS išplatino jau pateikus ieškinį. Viena vertus, šiuo klausimu ieškovė pažymi, kad 2006 m. rugpjūčio 24 d. rašto pasekmės yra tokios pačios kaip ir elektroninio laiško ir kad ginčijant šiuos du aktus pateikti argumentai ir pretenzijos taip pat identiški. Kita vertus, ji remiasi nutartimi Bowland Dairy Products prieš Komisiją , nurodyta šio sprendimo 18 punkte, kaip laikinąją apsaugos priemonę Komisijai nurodančią atsiimti 2006 m. rugpjūčio 24 d. raštą, kol bus priimta nutartis, užbaigianti laikinųjų apsaugos priemonių taikymo procedūrą. Ieškovė mano, kad, atsižvelgiant į EB 242 straipsnio ir Pirmosios instancijos teismo procedūros reglamento 104 straipsnio nuostatas, Pirmosios instancijos teismo pirmininkas negalėjo įpareigoti atšaukti rašto, jei jis nebūtų traktuojamas kaip priklausantis ieškinio dalykui. Komisija mano, kad 2006 m. liepos 20 d. elektroninis laiškas nėra atsisakymas išplatinti FSA papildomą pranešimą, nes iki šios datos į ją nebuvo kreiptasi su tokiu galutiniu prašymu. Iš tiesų elektroniniu laišku FSA paprasčiausiai konsultavosi dėl papildomo pranešimo projekto. Be to, Komisija teigia, kad ieškinys neapima 2006 m. rugpjūčio 24 d. rašto, nes jis parengtas vėliau, nei buvo pateiktas ieškinys. Ji tvirtina, kad pradinės ieškinio apimties išplėtimas Komisijai adresuotu laišku yra neįprasta procedūra, akivaizdžiai neatitinkanti Teisingumo Teismo statuto ir Procedūros reglamento. Pirmosios instancijos teismo vertinimas Pirmiausia reikia priminti, kad Teisingumo Teismo statuto 21 straipsnio pirmojoje pastraipoje, taikomoje per procesą Pirmosios instancijos teisme pagal Statuto 53 straipsnio pirmąją pastraipą, nurodyta, kad „bylos Teismui pateikiamos pareiškimu, adresuojamu Teismo kanceliarijai“, ir kad „pareiškime nurodoma <…> ginčo dalykas, reikalavimai bei teisinių argumentų santrauka, kuria pareiškimas yra grindžiamas“. Be to, Procedūros reglamento 44 straipsnio 1 dalies c ir d punktuose numatyta, kad Teisingumo Teismo statuto 21 straipsnyje apibrėžtame ieškinyje nurodomi ginčo dalykas ir teisinių pagrindų, kuriais remiamasi, santrauka bei ieškovo reikalavimai. Nors Procedūros reglamento 48 straipsnio 2 dalimi tam tikromis aplinkybėmis leidžiama vykstant procesui pateikti naujus pagrindus, ši nuostata jokiu būdu negali būti aiškinama kaip leidžianti ieškovei pateikti Pirmosios instancijos teismui naujus reikalavimus ir taip pakeisti ginčo dalyką (žr. 2001 m. liepos 12 s. Pirmosios instancijos teismo sprendimo Banatrading prieš Tarybą , T-3/99, Rink. p. II-2123, 28 punktą ir nurodytą teismų praktiką). Antra, reikia priminti, kad iš nusistovėjusios teismo praktikos matyti, jog Bendrijos deliktinė atsakomybė kyla tuo atveju, kai tenkinamos visos sąlygos: institucijų veiksmai, kuriais jos kaltinamos, yra neteisėti, padaryta reali žala bei egzistuoja priežastinis ryšys tarp šių veiksmų ir nurodytos žalos. Jei nėra tenkinama nors viena šių sąlygų, visą ieškinį reikia atmesti, nesant reikalo nagrinėti kitų sąlygų (žr. 1982 m. rugsėjo 29 d. Teisingumo Teismo sprendimo Oleifici Mediterranei prieš EEB , 26/81, Rink. p. 3057, 16 punktą; Pirmosios instancijos teismo sprendimo Exporteurs in Levende Varkens ir kt. prieš Komisiją , T-481/93 ir T-484/93, Rink. p. II-2941 , 80 punktą ir Sprendimo Bouychou prieš Komisiją , T-344/04, 33 punktą bei nurodytą teismų praktiką). Iš šios teismų praktikos matyti, kad institucijos atsakovės aktas arba elgesys, dėl kurių kilo nurodyta žala, yra ieškinio dėl žalos atlyginimo dalyko dalis ir turi būti ieškinyje nurodytas. Dėl tos pačios priežasties tokio ieškinio reikalavimai turi būti suprantami taip, kad jie susiję su ieškinyje nurodyto akto ar veiksmų tariamai sukeltos žalos atlyginimu. Trečia, reikia pabrėžti, kad Reglamento Nr. 178/2002 50 straipsnio 1 dalyje įtvirtinta SĮPS, kuri kaip tinklo narius jungia valstybes nares, Komisiją ir Europos maisto saugos tarnybą (EFSA), o Komisija yra atsakinga už šio tinklo valdymą. Šiuo tinklu valstybės narės praneša Komisijai apie to paties straipsnio 3 dalies pirmosios pastraipos a–c punktuose išvardytas priemones bei pagal tos pačios dalies antrąją pastraipą – papildomą informaciją, konkrečiai kalbant, kai priemonės, apie kurias buvo pranešta, keičiamos arba atšaukiamos. Savo ruožtu Komisija turi nedelsdama pateikti tinklo nariams papildomą pranešimą ir informaciją, kurią ji gauna pagal tos pačios dalies pirmąją ir antrąją pastraipas. Tačiau, kaip tinklo narys, Komisija taip pat gali pagal Reglamento Nr. 178/2002 50 straipsnio 2 dalį perduoti kitiems tinklo nariams bet kokią turimą informaciją apie didelį tiesioginį ar netiesioginį pavojų žmonių sveikatai, susijusį su maistu ar pašarais. Iš šių nuostatų matyti, kad Reglamento Nr. 178/2002 50 straipsnio 3 dalyje minėtų pranešimų parengimas ir jų perdavimas Komisijai tam, kad jie būtų pateikti kitiems tinklo nariams, yra tik suinteresuotosios valstybės narės kompetentingos valdžios institucijos pareiga. Akivaizdu, kad negalima atmesti galimybės, jog net tuo atveju, kuris priklauso nacionalinės valdžios institucijų kompetencijai, Komisija gali pareikšti savo nuomonę, kuri vis dėlto neturi teisinių pasekmių ir neprivaloma šioms valdžios institucijoms (1980 m. kovo 27 d. Teisingumo Teismo sprendimo Sucrimex ir Westzucker prieš Komisiją , 133/79, Rink. p. 1299, 16 punktas ir Teisingumo Teismo sprendimo Italija prieš Komisiją , 151/88, Rink. p. 1255, 22 punktas; Pirmosios instancijos teismo sprendimo Van Parys ir Pacific Fruit Company prieš Komisiją , T-160/98, Rink. p. II-233, 65 punktas). Todėl reikalavimai dėl žalos atlyginimo, pagrįsti tuo, kad Komisija pareiškė tokią nuomonę, yra nepriimtini ( Pirmosios instancijos teismo nutarties Lademporiki ir Parousis & Sia prieš Komisiją , T-92/06, 26 punktas; taip pat šia prasme žr. minėto sprendimo Sucrimex ir Westzucker prieš Komisiją 22 ir 25 punktus). Šioje byloje reikia nurodyti, kad 2006 m. liepos 20 d. elektroninis laiškas buvo nusiųstas FSA atsakant į jos elektroninį laišką. Tačiau iš pastarojo išplaukia, kad FSA norėjo Komisijos komentarų ir pasiūlymų, įskaitant pasiūlymus dėl alternatyvaus pranešimo parengimo. Be to, FSA pabrėžė ketinanti išplatinti pranešimą SĮPS kuo greičiau ir kad šiam tikslui ji norėjo gauti greitą Komisijos atsakymą. Iš to išplaukia, kad 2006 m. liepos 20 d. elektroniniame laiške išreiškiama tik Komisijos nuomonė atsakant į FSA šiuo klausimu pateiktą prašymą. Todėl pagal šio sprendimo 41 punkte nurodytą teismų praktiką ieškinio reikalavimai dėl žalos atlyginimo, pagrįsti tuo, kad Komisija, atsakydama į FSA prašymą, išreiškė savo nuomonę dėl papildomos informacijos pranešimo Reglamento Nr. 178/2002 50 straipsnio 3 dalies antrosios pastraipos prasme, kurį FSA ketino jai perduoti tam, kad pateiktų kitiems tinklo nariams, yra nepriimtini ir turi būti atmesti. Kalbant apie ieškovės prašymą taip pat atsižvelgti į 2006 m. rugpjūčio 24 d. raštą, pateiktą grindžiant jos reikalavimus dėl žalos atlyginimo, pažymėtina, jog iš šio sprendimo 34–36 punktuose nurodytos teismų praktikos matyti, kad jis taip pat turi būti atmestas kaip nepriimtinas, nes juo siekiama pakeisti ginčo dalyką bei pirminius ieškinio reikalavimus (taip pat šia prasme žr. sprendimo Banatrading prieš Tarybą , minėto šio sprendimo 36 punkte, 29 punktą). Aplinkybė, kad Pirmosios instancijos teismo pirmininkas nutartimi Bowland Dairy Products prieš Komisiją , nurodytoje šio sprendimo 18 punkte, įpareigojo atšaukti 2006 m. rugpjūčio 24 d. raštą, priešingai nei teigia ieškovė, negali šios išvados paneigti. Šiuo klausimu pakanka nurodyti, kad tai buvo nutartis, priimta per procedūrą dėl laikinųjų apsaugos priemonių taikymo, kuri nedaro jokios įtakos pagrindinės bylos eigai. Iš to, kas išdėstyta, išplaukia, kad ieškinį dėl žalos atlyginimo reikia atmesti kaip nepriimtiną. Dėl bylinėjimosi išlaidų Pagal Procedūros reglamento 87 straipsnio 2 dalį pralaimėjusiai šaliai nurodoma padengti bylinėjimosi išlaidas, jeigu laimėjusi šalis to prašė. Kadangi ieškovė pralaimėjo bylą, ji turi padengti Komisijos išlaidas pagal šios pateiktus reikalavimus, įskaitant proceso dėl laikinųjų apsaugos priemonių taikymo išlaidas. Remdamasis šiais motyvais, PIRMOSIOS INSTANCIJOS TEISMAS (penktoji kolegija) nusprendžia: 1. Atmesti ieškinį kaip nepriimtiną. 2. Priteisti iš ieškovės Bowland Dairy Products Ltd bylinėjimosi išlaidas, įskaitant tas, kurios susijusios su laikinųjų apsaugos priemonių taikymo procedūra. Vilaras Prek Ciucă Paskelbta 2009 m. spalio 29 d. viešame posėdyje Liuksemburge. Parašai. ( *1 ) Proceso kalba: anglų.

61993CJ0466

sv

Domskäl 1 Verwaltungsgericht Frankfurt am Main har i beslut av den 1 december 1993, som inkommit till domstolen den 14 december samma år, enligt artikel 177 i EG-fördraget begärt förhandsavgörande av två frågor angående giltigheten av avdelning IV och artikel 21.2 i rådets förordning (EEG) nr 404/93 av den 13 februari 1993 om den gemensamma organisationen av marknaden för bananer (EGT nr L 47, s. 1, nedan kallad "förordningen"). 2 Dessa frågor har uppkommit i en tvist mellan Atlanta Fruchthandelsgesellschaft mbH samt sjutton andra bolag i Atlanta-koncernen (nedan kallade "Atlanta m.fl.") och Bundesamt für Ernährung und Forstwirtschaft (den federala byrån för livsmedel och skogsbruk) om beviljande av kvoter för import av bananer från tredje land. 3 I artikel 18 i förordningen under avdelning IV om handel med tredje land föreskrivs att det varje år skall öppnas en tullkvot på 2 miljoner ton nettovikt för import av bananer från tredje land och av icke traditionella AVS-bananer. Inom ramen för denna kvot skall import av icke traditionella AVS-bananer inte beläggas med någon tull, medan bananer som importeras från tredje land skall beläggas med en avgift på 100 ecu per ton. För import som sker utöver denna kvot gäller att import av icke traditionella AVS-bananer skall beläggas med en avgift av 750 ecu per ton och import av bananer från tredje land skall beläggas med en avgift av 850 ecu per ton. 4 I artikel 19.1 görs en fördelning av tullkvoten som öppnas med 66,5 procent till de aktörer som har avyttrat bananer från tredje land och/eller icke traditionella AVS-bananer, 30 procent till de aktörer som har avyttrat gemenskapsbananer och/eller traditionella AVS-bananer och 3,5 procent till de aktörer etablerade i gemenskapen som sedan 1992 har börjat avyttra andra bananer än gemenskapsbananer och/eller traditionella AVS-bananer. 5 Av artikel 21.2 i förordningen framgår att den årliga tullkvot för import av tullfria bananer som Förbundsrepubliken Tyskland haft rätt till - enligt protokollet till den i artikel 136 i fördraget föreskrivna tillämpningskonventionen om associering av utomeuropeiska länder och territorier - skall upphöra. 6 I enlighet med gemenskapsförordningen erhöll Atlanta m.fl., som är traditionella importörer av bananer från tredje land, provisoriska kvoter av Bundesamt för import av bananer från tredje land för perioden den 1 juli - 30 september 1993. 7 Atlanta m.fl. ansåg att förordningen begränsat deras möjligheter att importera bananer från tredje land och framställde klagomål till Bundesamt. 8 Verwaltungsgericht Frankfurt am Main, som handlägger talan mot beslutet att avslå klagomålen, har beslutat att vilandeförklara handläggningen och begära förhandsavgörande beträffande följande frågor: "1. Är bestämmelserna i avdelning IV, framför allt artiklarna 17-19, 20 andra stycket, och 21.2 i rådets förordning (EEG) nr 404/93 av den 13 februari 1993 om den gemensamma organisationen av marknaden för bananer (EGT nr L 47, s. 1) ogiltiga, då förordningen antagits i strid med grundläggande förfaranderegler genom a) att rådet i strid med artikel 43.2 tredje stycket och artikel 149.1 i EEG-fördraget antagit en version av förordning (EEG) nr 404/93 som väsentligen avviker från kommissionens förslag (EGT nr C 232 av den 10 september 1992, s. 3) eller åberopar en ändring av förslaget som inte antagits i enlighet med kommissionens arbetsordning, b) att rådet i strid med artikel 43.2 tredje stycket i EEG-fördraget antagit en version av förordning (EEG) nr 404/93 som väsentligen avviker från kommissionens första förslag utan att ånyo ha hört Europaparlamentet, c) att rådet i strid med artikel 190 i EEG-fördraget inte uppgivit en adekvat rättslig grund för höjningen av avgiften på import av färska bananer, inte motiverat höjningen av avgiften på importen och fördelningen av tullkvoten och inte heller hänvisat till kommissionens förslag i ämnet? 2. För det fall att domstolen skulle besvara den första frågan med att någon överträdelse av förfarandereglerna inte skett beträffande förordning (EEG) nr 404/93 och att den därför är giltig, ställer den nationella domstolen följande frågor: a) Kunde den tullkvot som anges i protokollet om tullkvoten för import av bananer, vilket finns som bilaga till den tillämpningskonvention om associering av utomeuropeiska länder och territorier som föreskrivs i artikel 136 i fördraget, endast upphävas under de förutsättningar som anges i artikel 236 i EEG-fördraget, och innebär det att artikel 21.2 i förordning (EEG) nr 404/93 är ogiltig? b) Utgör artiklarna 42, 43 och 39 i EEG-fördraget en tillräcklig rättslig grundval för bestämmelserna i avdelning IV i rådets förordning (EEG) nr 404/93? c) Är bestämmelserna i avdelning IV, framför allt artiklarna 17-19 och 20 andra stycket i rådets förordning (EEG) nr 404/93 ogiltiga därför att de strider mot aa) principen om fri konkurrens (artiklarna 38.2, 38.3 f, 85 och 86 i EEG-fördraget), bb) icke-diskrimineringsprincipen (artikel 40.3 andra stycket i EEG-fördraget), cc) sökandenas äganderätt, dd) den princip om skydd för berättigade förväntningar som befästs genom gemenskapsrätten, ee) den proportionalitetsprincip som befästs genom gemenskapsrätten?" 9 Vid besvarandet av dessa frågor bör det erinras om att Förbundsrepubliken Tyskland i en talan om ogiltigförklaring av förordningen åberopade ett visst antal grunder för ogiltigförklaring som omfattar flertalet av de frågor om förordningens giltighet som den nationella domstolen har ställt i det aktuella målet. 10 Genom dom av den 5 oktober 1994, Tyskland mot rådet (C-280/93, Rec. s. I-4973), ogillade domstolen denna talan som ogrundad. 11 Varken i begäran om förhandsavgörande eller i de yttranden som framställts vid domstolen har det tillförts nya omständigheter av sådant slag som bör föranleda en ändring av domstolens bedömning i den domen. Även om sökandena i målet vid den nationella domstolen har åberopat vissa svårigheter vid tillämpningen av förordningen och följderna av detta för deras verksamhet, kan dessa omständigheter inte påverka förordningens giltighet, eftersom endast giltigheten är föremål för den nationella domstolens frågor. 12 Vad gäller den första frågan under c, i den del som den avser den påstådda överträdelsen av artikel 190 i fördraget genom att rådet inte på ett adekvat sätt motiverat höjningen av avgiften på importen och fördelningen av tullkvoten, kan det konstateras att denna fråga inte berörts av domstolen i den ovan nämnda domen Tyskland mot rådet och därför skall prövas inom ramen för detta förfarande. 13 Det kan först noteras att förordningen inrättat en allmän importordning som ersatt olika nationella ordningar, däribland den särskilda ordning som gjorde det möjligt för Förbundsrepubliken Tyskland att årligen importera en tullfri kvot av bananer från tredje land. 14 Denna gemensamma ordning grundas på en tullkvot som innebär en tull på 100 ecu per ton beräknad på grundval av den tull på 20 procent som gemenskapen hade fastställt inom ramen för GATT och som var tillämplig i Benelux-länderna, Danmark och Irland. 15 Det är därför inte fråga om en höjning av importavgiften för gemenskapsmarknaden i dess helhet, utan på sin höjd för den tyska marknaden som inte längre kan dra fördel av den avvikande ordningen. 16 I den mån som den nationella domstolen riktar kritik mot att det saknas en motivering för nivån på den antagna importavgiften bör det erinras om att den enligt artikel 190 erfordrade motiveringen enligt en fast rättspraxis skall anpassas efter vilken sorts rättsakt det är fråga om. Motiveringen skall på ett klart och otvetydigt sätt föra fram det resonemang som förts av den institution som är upphovsman till rättsakten, så att de berörda personerna kan få reda på skälen för den vidtagna åtgärden och domstolen ges möjlighet att utöva kontroll. Det framgår dessutom av denna rättspraxis att det inte kan fordras att motiveringen av en rättsakt anger de olika relevanta sakförhållandena och rättsliga övervägandena, eftersom frågan huruvida motiveringen av en rättsakt uppfyller kraven i artikel 190 i fördraget inte bara skall bedömas mot bakgrund av lydelsen av motiveringen, utan även mot bakgrund av dess sammanhang samt alla rättsregler som reglerar den berörda frågan. Om följaktligen den omtvistade rättsakten återger det väsentligaste med det mål som institutionen eftersträvar, skulle det vara onödigt att fordra en specifik motivering av varje teknisk lösning som har valts (se särskilt dom av den 22 januari 1986, Eridania zuccherifici nazionali m.fl., 250/84, Rec. s. 117, punkterna 37 och 38, och senast dom av den 17 oktober 1995, Nederländerna mot kommissionen, C-478/93, REG s. I-3097, punkterna 48 och 49). 17 Beträffande den nationella domstolens frågor avseende förordningen konstaterar domstolen att det klart framgår av elfte övervägandet i förordningen att tullsatserna för import utöver tullkvoten måste vara så höga att de säkerställer att gemenskapens produktion och de traditionella kvantiterna från AVS-länderna kan avyttras under godtagbara villkor. Av det trettonde och det fjortonde övervägandet i förordningen framgår otvetydigt vilka skäl som varit vägledande för rådet vid fastställandet av grunderna för fördelning av tullkvoten. 18 Följaktligen kan inte heller det skäl för ogiltighet som består i att tillräcklig motivering enligt artikel 190 i fördraget saknas vinna bifall. 19 Den nationella domstolen har inte åberopat sådana skäl för ogiltighet som ändrar bedömningen av den ifrågavarande förordningens giltighet. Under dessa omständigheter bör den nationella domstolens frågor besvaras med att det vid prövningen av avdelning IV och artikel 21.2 i förordningen, med beaktande av de skäl som har framförts i begäran om förhandsavgörande, inte har visats att det förekommer omständigheter av sådant slag som påverkar bestämmelsernas giltighet. Beslut om rättegångskostnader Rättegångskostnader 20 De kostnader som har förorsakats den tyska, den spanska, den franska och den brittiska regeringen samt kommissionen, som har inkommit med yttranden till domstolen, är inte ersättningsgilla. Eftersom förfarandet i förhållande till parterna i målet vid den nationella domstolen utgör ett led i beredningen av samma mål, ankommer det på den nationella domstolen att besluta om rättegångskostnaderna. Domslut På dessa grunder beslutar DOMSTOLEN - angående de frågor som genom beslut av den 1 december 1993 förts vidare av Verwaltungsgericht Frankfurt am Main - följande dom: Vid prövningen av avdelning IV och artikel 21.2 i rådets förordning (EEG) nr 404/93 av den 13 december 1993 om den gemensamma organisationen av marknaden för bananer har det, med beaktande av de skäl som har framförts i begäran om förhandsavgörande, inte visats att det förekommer omständigheter av sådant slag som påverkar bestämmelsernas giltighet.

62004CJ0471

sl

Predlog za sprejetje predhodne odločbe se nanaša na razlago členov 52 Pogodbe EGS (po spremembi postal člen 43 ES), 58 in 73 B Pogodbe ES (postala člena 48 ES in 56 ES). Ta predlog je bil vložen v okviru spora med Finanzamtom Offenbach am Main-Land in Keller Holding GmbH (v nadaljevanju: Keller Holding), družbo, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji, glede neodbitnosti finančnih stroškov, ki so ekonomsko povezani z dividendami, ki ji jih je distribuirala posredna hčerinska družba, ki ima sedež v Avstriji. Pravni okvir Sporazum o Evropskem gospodarskem prostoru Člen 6 Sporazuma o Evropskem gospodarskem prostoru z dne 2. maja 1992 (UL 1994, L 1, str. 3, v nadaljevanju: Sporazum o EGP), določa: „Brez vpliva na prihodnji razvoj sodne prakse se določbe tega sporazuma, kolikor so po vsebini enake ustreznim pravilom Pogodbe o ustanovitvi Evropske gospodarske skupnosti in Pogodbe o ustanovitvi Evropske skupnosti za premog in jeklo ter aktov, sprejetih za uporabo teh dveh pogodb, pri njihovem izvajanju in uporabi razlagajo v skladu z ustreznimi odločitvami Sodišča Evropskih skupnosti, sprejetimi pred datumom podpisa tega sporazuma.“ Člen 31(1) Sporazum o EGP določa: „V okviru določb tega sporazuma ni nikakršnih omejitev glede pravice do ustanavljanja za državljane katere koli države članice ES ali države Efte na ozemlju katere koli od teh držav. To velja tudi za ustanavljanje agencij, podružnic ali hčerinskih družb državljanov katere koli države članice ES ali države Efte s sedežem na ozemlju katere koli od teh držav. Pravica do ustanavljanja zajema pravico začeti in opravljati dejavnost kot samozaposlena oseba ter pravico do ustanovitve in vodenja podjetij, zlasti družb ali podjetij iz drugega odstavka člena 34, pod pogoji, ki jih ob upoštevanju določb poglavja 4 za svoje državljane določa zakonodaja države, v kateri se taka ustanovitev izvede.“ Člen 34 Sporazuma o EGP določa: „Družbe ali podjetja, ustanovljena v skladu z zakonodajo posamezne države članice ES ali države Efte, ki imajo registrirani sedež, glavno upravo ali glavni kraj poslovanja na ozemlju pogodbenice, se v tem poglavju obravnavajo enako kakor fizične osebe, ki so državljani držav članic ES ali držav Efte. ‚Družbe ali podjetja‘ pomenijo družbe ali podjetja, ustanovljena po civilnem ali gospodarskem pravu, vključno z zadrugami, in druge pravne osebe javnega ali zasebnega prava z izjemo neprofitnih.“ Skupnostna ureditev Člen 4(1) in (2) Direktive Sveta z dne 23. julija 1990 o skupnem sistemu obdavčitve matičnih družb in odvisnih družb iz različnih držav članic (90/435/EGS) (UL L 225, str. 6) določa: „1.      Kadar matična družba prejme distribuirani dobiček iz naslova svoje povezave z hčerinsko družbo, razen če gre slednja v likvidacijo, se država matične družbe bodisi: –        vzdrži obdavčenja tega dobička ali, –        ta dobiček obdavči in hkrati dovoli matični družbi, da odbije od zneska izračunanega davka del korporacijskega davka, ki se nanaša na ta dobiček in ga je plačala hčerinska družba […] 2.      Vendar vsaka država članica ohrani možnost, da predpiše, da se stroški, ki se nanašajo na delež, in izgube, ki izhajajo iz distribucije dobička hčerinske družbe, ne smejo odbiti od obdavčljivega dobička matične družbe […]“ Sporazum med Zvezno republiko Nemčijo in Republiko Avstrijo o izogibanju dvojnega obdavčevanja Člen 15 sporazuma med Zvezno republiko Nemčijo in Republiko Avstrijo o izogibanju dvojnega obdavčevanja v zvezi z davki od dohodka in premoženja in glede davka od dohodka pravnih oseb in zemljiškega davka (v nadaljevanju: davčni sporazum) določa, da: „rezidenčna država izvzame prihodke iz distribucije dividend, ki jih družba rezidentka te države članice prejme od druge družbe, ki ima sedež v drugi državi članici in v kateri je družba rezidentka neposredno udeležena v kapitalu v višini najmanj 10 %.“ Nacionalna ureditev Člen 8b(1) zakona iz leta 1991 o davku od dohodka pravnih oseb (Körperschaftsteuergesetz 1991, v nadaljevanju: KStG) z naslovom „Delež v kapitalu tuje družbe“ določa, da se dividende, ki jih prejme družba, ki je v celoti zavezana davku od kapitalske družbe, ki je v celoti zavezana davku, ne upoštevajo pri izračunu davčne osnove, ker se del lastnega kapitala, pridobljen iz tujih oproščenih prihodkov, „šteje uporabljenega v ta namen“. Ta določba dopušča predvsem družbi, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji, da redistribuira znotraj skupine, ki ji pripada, dividende, ki jih prejme od družb, ki imajo sedež v Avstriji, ki so same oproščene davka v Nemčiji glede na člen 15 davčnega sporazuma, ne da bi bile tako redistribuirane dividende vključene v davčno osnovo družbe, ki jih je prejela. V popolnoma nacionalnem položaju so dividende, ki jih distribuira družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji, drugi družbi, ki je v celoti zavezana davku, vključene pri tej v davčno osnovo za davek od dohodka pravnih oseb. Vendar, da bi se izognilo dvojnemu obdavčevanju distribuiranih dobičkov, člen 36(2), točka 3, zakona iz leta 1990 o davku na dohodek (Einkommensteuergesetz 1990, v nadaljevanju: EStG) določa, da se davek, ki ga mora plačati delničar, ki prejme dividende, zmanjša za davek, ki ga je plačala družba, ki je v celoti zavezana davku in distribuira dividende. Tako so te, čeprav so vključene v davčno osnovo družb, ki so v celoti zavezane davku v Nemčiji, oproščene davka od prejetih dividend na podlagi metode zmanjšanja za že plačani davek. Člen 3c EStG določa, da se stroški, ker so neposredno ekonomsko povezani z neobdavčenimi dobički, ne morejo odbiti kot stroški za ugotovitev davčne osnove. V skladu s to določbo, brano skupaj s členom 8b(1) KStG, prepoved odbitka finančnih stroškov, ki se nanašajo na delež v neki družbi, ne uporablja, če dividende niso distribuirane na podlagi sistema oprostitev davka. Obratno se, če so dividende distribuirane na podlagi takega sistema, finančni stroški, ki se nanašajo na delež, ne morejo odbiti, ker so v povezavi s temi dividendami. Spor o glavni stvari in vprašanje za predhodno odločanje Med letoma 1993 in 1995 je Keller Holding z glavnim sedežem na nemškem ozemlju kot skupna družba imel v lasti predvsem deleže v drugi družbi s sedežem v Nemčiji, Keller Grundbau GmbH (v nadaljevanju: Keller Grundbau). Ta je sama imela deleže v družbi s sedežem v Avstriji, Keller Grundbau GmbH Wien (v nadaljevanju: Keller Wien). Za leti 1994 in 1995 je Keller Wien distribuiral dividende, ki, jih je v skladu z določbami davčnega sporazuma prejel Keller Grundbau na podlagi sistema oprostitve davkov, ta pa jih je nato prenakazal Keller Holdingu. V skladu s členom 8b(1) KStG tako redistribuirane dividende niso bile upoštevane pri določitvi davčne osnove za davek od dohodka pravnih oseb, kateremu je bil Keller Holding zavezan. Ta je odbil kot stroške vse obresti na kapital, ki je bil sposojen za pridobitev deleža v Keller Grundbau, in s tem povezane stroške upravljanja. Finanzamt Offenbach-Stadt, pod katerega pristojnost je glede davka od dohodka pravnih oseb takrat spadal Keller Holding, je v skladu s povezanimi določbami členov 8b(1) KStG in 3c EstG zavrnil to, da bi se odbilo omenjene stroške, ker so bili ti stroški v povezavi z davka oproščenimi dividendami, predvsem tistimi, ki so izvirale od Keller Wien. Keller Holding je vložil tožbo na Hessische Finanzgerichtu, ki mu je ugodilo glede davčnih odločb iz let 1994 in 1995. To sodišče je dejansko razsodilo, da je zadevna nacionalna ureditev v nasprotju s členi 52, 58 in 73 B Pogodbe. Kasneje je bil glede obdavčitve Keller Holdinga pristojen Finanzamt Offenbach am Main-Land (v nadaljevanju: Finanzamt). Tako je vložil revizijo na Bundesfinanzhofu proti sodbi Hessische Finanzgerichta, ki je tej družbi ugodila. Bundesfinanzhof je ugotovilo, da so, če matični družbi, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji, plača dividende posredna hčerinska družba s sedežem v Avstriji, te dividende izvzete iz davčne osnove glede davka, ki mu je zavezana ta matična družba, ob uporabi členov 8b(1) KStG in 3c EStG, stroški, ki so povezani z njenim deležem, pa se ne morejo odbiti, če se nanašajo na davka oproščene dividende. Nasprotno dividende, ki jih prejme družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji od posredne hčerinske družbe s sedežem v Nemčiji, se vključijo v davčno osnovo od davka, ki ga mora plačati družba prejemnica, stroški, ki se nanašajo na njen delež, pa se odbijejo, čeprav so zaradi zmanjšanja davka delničarjem, ki prejmejo dividende, za že plačani davek družbe distributerke, družbe, ki so v celoti zavezane davku v Nemčiji, oproščene davka od dividend, ki jih plačajo druge družbe s sedežem v Nemčiji. V navedenih okoliščinah je Bundesfinanzhof prekinilo odločanje in Sodišču v predhodno odločanje predložilo to vprašanje: „Ali je v nasprotju s členom 52, v povezavi s členom 58 Pogodbe […] in s členom 73 B Pogodbe […], če so finančni stroški družbe, ki so neposredno ekonomsko povezani z neobdavčenimi dobički na nacionalnem ozemlju, ki izvirajo iz deleža v kapitalski družbi, ki ima sedež v drugi državi članici, lahko odbiti kot stroški, samo če nobeni distribuirani dobički iz tega deleža niso bili oproščeni davka?“ Vprašanje za predhodno odločanje Predložitveno sodišče z vprašanjem v bistvu sprašuje, ali določbe Pogodbe ES glede svobode ustanavljanja in prostega pretoka kapitala nasprotujejo ureditvi države članice, ki ne dovoli odbitka od davka na dobiček matični družbi, ki je v celoti zavezana davku v tej državi članici, finančnih stroškov, ki se nanašajo na dividende, ki so oproščene davka, ker izvirajo iz posredne hčerinske družbe s sedežem v drugi državi članici. Uvodne ugotovitve Iz predložitvene odločbe izhaja, da je bil odbitek finančnih stroškov, ki se nanašajo na kapitalski delež Keller Holdinga v Keller Grundbau za davčni obdobji za leto 1994 in 1995 zavrnjen, ker se ti nanašajo na dividende, ki jih je plačala posredna hčerinska družba s sedežem v Avstriji hčerinski družbi iz Nemčije in so bile od nje prenakazane matični družbi. Takoj je treba zavrniti utemeljevanje Finanzamta Offenbach am Main-Land in nemške vlade ter vlade Združenega kraljestva, po katerem postopek v glavni stvari zadeva popolnoma notranji položaj države članice, tako da naj ne bi bilo treba razlagati določb Pogodbe glede svobode ustanavljanja ali prostega pretoka kapitala. Dejansko, čeprav spor v glavni stvari zadeva matično družbo, katere sedež je v Nemčiji, ki oporeka odločbi nemškega upravnega organa, ki ji je zavrnil ugodnost odbitka stroškov, ki jo je utrpel v zvezi s pridobitvijo deleža v hčerinski družbi s sedežem v Nemčiji, je kljub tem res, da je podlaga te odločbe nacionalna ureditev, ki ne omogoča odbitka omenjenih stroškov zaradi neposredne ekonomske povezave, ki naj bi obstajala med njimi in dividendami, ki jih je plačala posredna hčerinska družba s sedežem v Avstriji in ki so, kot take, oproščene davka na dohodek pravnih oseb v Nemčiji, ob uporabi člena 15 davčnega sporazuma. Ker se zadevna ureditev v sporu o glavni stvari uporablja za položaje, povezane s skupnostno menjavo, se problem, ki se odpira s tem sporom, lahko nanaša na določbe Pogodbe glede osnovnih svoboščin (glej v tem smislu sodbi z dne 15. decembra 1982 v zadevi Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij, 286/81, Recueil, str. 4575, točka 9, in z dne 15. maja 2003 v zadevi Salzmann, C 300/01, Recueil, str. I‑4899, točka 32). Med drugim je treba opozoriti, da Republika Avstrija do 1. januarja 1995 ni pristopila k Evropski uniji. Iz tega sledi, da se Pogodba ne uporablja za to državo, ker spor v glavni stvari zadeva dejstva, ki so se zgodila leta 1994. Kljub temu mora Sodišče podati nacionalnemu sodišču vse elemente razlage prava Skupnosti, ki so lahko uporabni pri razsodbi v zadevi o kateri odloča, naj jih je to sodišče navedlo ali ne v svojem vprašanju, ki ga je vložilo (glej predvsem sodbi z dne 4. marca 1999 v zadevi Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola, C‑87/97, Recueil, str. I‑1301, točka 16, in z dne 7. septembra 2004 v zadevi Trojani, C‑456/02, ZOdl., str. I‑7573, točka 38). Tako je treba, kot sta navedla Keller Holding in Komisija Evropskih skupnosti, upoštevati, ker predlog za sprejetje predhodne odločbe zadeva dejstva, ki izhajajo iz leta 1994, določbe Sporazuma o EGP glede svobode ustanavljanja in prostega pretoka kapitala, ki se uporabljajo za odnose med Zvezno republiko Nemčijo in Republiko Avstrijo od 1. januarja 1994 do pristopa te k Evropski Uniji. Razlage določb o svobodi ustanavljanja Predhodno je treba opozoriti, da morajo glede na ustaljeno sodno prasko, čeprav neposredno obdavčenje spada v pristojnost držav članic, te vseeno to pristojnost izvrševati ob spoštovanju prava Skupnosti (sodbi z dne 29. aprila 1999 v zadevi Royal Bank of Scotland, C‑311/97, Recueil, str. I‑2651, točka 19, in z dne 7. septembra 2004 v zadevi Manninen, C‑319/02, Recueil, str. I‑7477, točka 19). Svoboda ustanavljanja, ki jo člen 52 Pogodbe priznava državljanom Skupnosti in ki zajema pravico začeti in opravljati dejavnost kot samozaposlena oseba in pravico do ustanovitve in vodenja podjetij pod enakimi pogoji, kot jih za svoje državljane določa zakonodaja države članice, v kateri se taka ustanovitev izvede, zajema v skladu s členom 58 ES za družbe, ustanovljene v skladu z zakonodajo države članice in ki imajo statutarni sedež, glavno upravo ali glavni kraj poslovanja v Skupnosti, pravico opravljati dejavnost v zadevni državi članici po hčerinski družbi, podružnici ali agenciji (glej zlasti sodbo z dne 21. septembra 1999 v zadevi Saint-Gobain ZN, C‑307/97, Recueil, str. I-6161, točka 35). Dalje, čeprav skušajo, glede na njihovo besedilo, določbe o svobodi ustanavljanja zagotoviti, da so tuji državljani in družbe v državi članici gostiteljici obravnavani enako kot državljani te države, prav tako prepovedujejo, da bi država članica izvora ovirala ustanovitev v drugi državi članici enemu izmed njenih državljanov ali družbe, ustanovljene v skladu z njeno zakonodajo (glej sodbo z dne 16. julija 1998 v zadevi ICI, C-264/96, Recueil, str. I‑4695, točka 21). V skladu z zadevno ureditvijo iz postopka v glavni stvari se dividende, ki jih plača posredna hčerinska družba in jih distribuira matični družbi njena hčerinska družba, vključijo v davčno osnovo davka, ki ga dolguje ta matična družba, kadar so vse zadevne družbe v celoti zavezane davku v Nemčiji. Kljub temu so zaradi metode zmanjšanja za že plačani davek te dividende oproščene davka. Po drugi strani so dividende, ki jih v enakih pogojih plača posredna hčerinska družba s sedežem v Avstriji, v skladu s členom 15 davčnega sporazuma neposredno oproščene davka in se tako ne vključijo v davčno osnovo davka, ki ga dolguje ta matična družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji. Ker se v skladu s členom 3c EStg stroški, ki so neposredno ekonomsko povezani z neobdavčenimi dobički, ne morejo odbiti kot stroški, se finančni stroški, ki jih utrpi matična družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji in ima posredni delež v hčerinski družbi, s sedežem v Avstriji, ne odbijejo, če se nanašajo na dividende, ki jih je ta plačala in distribuirala matični družbi na podlagi sistema oprostitve davka. Nasprotno so, če so vse zadevne družbe davčne zavezanke v Nemčiji, taki stroški popolnoma odbitni. Dejansko so pod to predpostavko dividende, ki so distribuirane, vključene v davčno osnovo, davka, ki ga dolguje družba delničarka, čeprav so te prav tako oproščene davka. Iz tega sledi, da je davčni položaj družbe, ki ima posredno hčerinsko družbo v Avstriji, tako kot tožena stranka iz postopka v glavni stvari, manj ugoden kot tisti, ki bi obstajal, če bi bila ta posredna hčerinska družba ustanovljena v Nemčiji. V obeh primerih bi lahko bile dividende celo prenesene znotraj skupine brez obdavčitve, torej z oprostitvijo plačanih dividend družb s sedežem v Avstriji z uporabo davčnega sporazuma ali v primeru, ko ima posredna hčerinska družba sedež v Nemčiji, z metodo zmanjšanja davka, ki ga mora plačati družba, ki je pridobila dividende, za že plačani davek družbe, ki je distribuirala dividende. Kljub temu so finančni stroški, ki so neposredno ekonomsko povezani z dividendami, ki jih je posredna hčerinska družba plačala, popolnoma odbiti le če ima ta sedež na nacionalnem ozemlju. Če upoštevamo to različno obravnavanje, je lahko matična družba odvrnjena od tega, da bi svoje dejavnosti izvajala po posrednikih, odvisnih družbah ali posrednih odvisnih družbah, ki so ustanovljene v drugi državi članici (glej v tem smislu sodbo z dne 18. septembra 2003 v zadevi Bosal, C‑168/01, Recueil, str. I‑9409, točka 27). Kljub temu nemška vlada in vlada Združenega kraljestva navajata, da tako različno obravnavanje ne pomeni omejitve svobodi ustanavljanja, ker položaj matične družbe, ki je ustanovljena v eni državi in ima posredno hčerinsko družbo, katere sedež je v isti državi, ni primerljiv tistemu matične družbe, katere posredna hčerinska družba je ustanovljena v drugi državi članici. Poudarjata, da so, čeprav se dividende, ki jih plača nacionalna posredna hčerinska družba, vštevajo v davčno osnovo matične družbe, dividende plačane od avstrijske posredne hčerinske družbe oproščene davka. Omejitev odbitka finančnih stroškov naj bi bila vzporedna neobdavčljivosti dividend, ki izvirajo iz tujine. Dejstvo, da Keller Holding ne more uporabljati metode zmanjšanja davka, naj bi izhajalo iz okoliščine, da ima Keller Wien sedež v Avstriji in je tako podvržen avstrijskemu davku od dohodka pravnih oseb. Tako bi ta, drugače kot v Nemčiji ustanovljena posredna hčerinska družba, moral plačati davek od dohodka pravnih oseb avstrijskim organom in ne nemškim. Glede tega je treba poudariti, da so glede obdavčitve prejetih dividend matične družbe, ki so v celoti zavezane davku v Nemčiji, v primerljivem položaju, če prejmejo dividende od posredne hčerinske družbe s sedežem v tej državi članici ali od posredne hčerinske družbe, ki ima sedež v Avstriji. Dejansko so v obeh primerih dividende, ki jih prejme matična družba, oproščene davka. Tako omejitev odbitka finančnih stroškov matične družbe – ki prizadene zgolj dividende, ki izvirajo iz tujine ­– ne pomeni različnega položaja matičnih družb, če imajo posredni delež v hčerinski družbi, ki ima sedež v Nemčiji ali drugi državi članici. Dejstvo, da posredne hčerinske družbe s sedežem v Avstriji niso zavezane davku od dohodka pravnih oseb, ni upoštevno v tem primeru. Zadevno različno davčno obravnavanje iz postopka v glavni stvari zadeva matične družbe, naj imajo odvisne posredne družbe v Nemčiji ali ne, čeprav so vse te matične družbe ustanovljene v tej državi članici. Vendar je treba glede njihovega davčnega položaja v zvezi z dividendami, ki jim jih plačajo njihove posredne hčerinske družbe, ugotoviti, da te dividende ne obdavčijo matične družbe, naj izvirajo iz posrednih odvisnih družb v Nemčiji ali Avstriji. Po drugi strani, sklicujoč se na sodbi z dne 28. januarja 1992 v zadevi Bachmann, C-204/90, Recueil, str. I-249, in Komisija proti Belgiji, C‑300/90, Recueil, str. I‑305, nemška vlada in vlada Združenega kraljestva trdita, da je davčna ureditev, kot je ta v postopku v glavni stvari, objektivno upravičena z nujnostjo zagotavljanja doslednosti nacionalnega davčnega sistema. Obstaja neposredna povezava, v okviru iste obdavčitve, med dodelitvijo davčne ugodnosti, namreč odbitkom finančnih stroškov, ki so povezani z deležem, ki ga je pridobila družba v neki drugi družbi, in nadomestilom te ugodnosti z davčnim odtegljajem, v tem primeru obdavčitvijo plačanih dividend. Obratno naj bi bila davčna neugodnost, ki naloži matični družbi, kot je ta v postopku v glavni stvari, neodbitnost omenjenih stroškov, nadomeščena z ustrezno ugodnostjo, v tem primeru prejemom davka oproščenih dividend. Glede tega je treba opozoriti, da je v točkah 28 in 21 zgoraj navedenih sodb v Bachmann in Komisija proti Belgiji Sodišče priznalo, da nujnost zagotovitve doslednosti davčnega sistema upraviči omejitev uresničevanja temeljnih svoboščin, ki jih zagotavlja Pogodba. Kljub temu lahko taka trditev, ki je tako utemeljena, velja samo, če je ugotovljen obstoj neposredne povezave med zadevno davčno ugodnostjo in nadomestilom te ugodnosti z določenim davčnim odtegljajem (glej v tem smislu sodbe z dne 14. novembra 1995 v zadevi Svensson in Gustavsson, C‑484/93, Recueil, str. I‑3955, točka 18; zgoraj navedeno ICI, točka 29, in zgoraj navedeno Manninen, točka 42). Vendar izhaja iz preizkusa zadevne nacionalne ureditve, da družbe, ki so v celoti zavezane davku v Nemčiji in ki imajo nadzor nad hčerinsko družbo ali posredno hčerinsko družbo s sedežem v tej isti državi članici, lahko koristijo tako davčni odbitek finančnih stroškov, ki se nanašajo na njihov delež, kot davčno oprostitev dividend ob uporabi metode zmanjšanja za že plačani davek. Po drugi strani pa, čeprav so dividende, ki jih prejme matična družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji od hčerinske družbe ali posredne hčerinske družbe s sedežem v Avstriji, tudi oproščene davka, je davčni odbitek stroškov, ki se nanašajo na ta delež, še vedno izključen. Tako se ne more sprejeti trditve, po kateri zaradi nujnosti zagotovitve davčne doslednosti neodbitek finančnih stroškov za nemško matično družbo, ki je prejela dividende, ki jih je distribuirala posredna hčerinska družba s sedežem v Avstriji, nadomesti davčna ugodnost v obliki oprostitve omenjenih dividend, medtem ko v primeru matične družbe, ki prejme dividende od posredne hčerinske družbe s sedežem v Nemčiji, davčna ugodnost v obliki odbitka finančnih stroškov, ki se nanašajo na njene kapitalske deleže v hčerinski družbi, ne ustreza nikakršnemu davčnemu odtegljaju glede dividend, ki so distribuirane v dobro te matične družbe. Dejansko je, kot navaja tudi nemška vlada, v tem zadnjem primeru, da bi se izognilo dvojni ekonomski obdavčitvi distribuiranih dobičkov, obdavčitev distribuiranih dividend na podlagi davka od dohodka pravnih oseb nadomeščena z zmanjšanjem davka, ki ga je plačala družba distributerka. Da bi se ugotovil obstoj nujnosti zagotovitve doslednosti davčnega sistema, se nemška vlada ne more več sklicevati na dejstvo, da doseženi dobički tuje posredne hčerinske družbe – drugače kot pri posredni hčerinski družbi s sedežem v Nemčiji – niso obdavčljivi v tej državi članici. Dejansko ureditev iz postopka v glavni stvari ne ustvari odnosa med odbitkom finančnih stroškov, ki se nanašajo na delež matične družbe, in obdavčljivimi dobički posredne hčerinske družbe. Med drugim so doseženi dobički te hčerinske družbe, ki lahko distribuira dividende, podvrženi davku od dohodka pravnih oseb v Avstriji, tako kot so v Nemčiji obdavčeni dobički posredne hčerinske družbe, katere sedež je v tej državi članici, s tem da je kraj sedeža matične družbe v tem primeru nepomemben. Zaradi istih razlogov nacionalna ureditev iz postopka v glavni stvari ne more biti upravičena z načelom teritorialnosti, kot je ugotovilo Sodišče v točki 22 Sodbe z dne 15. maja 1997 v zadevi Futura Participations in Singer (C‑250/95, Recueil, str. I‑2471). Dejansko se za to ureditev ne more šteti, kot da izvaja omenjeno načelo, ker izključuje odbitek finančnih stroškov, ki jih utrpi matična družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji, in prejema dividende, ki izvirajo od posredne hčerinske družbe s sedežem v Avstriji, ker so te dividende oproščene davka v Nemčiji, čeprav dividende, ki jih plača isti matični družbi posredna hčerinska družba, ki je v celoti zavezana davku v Nemčiji in ima sedež v tej državi članici, koristi ob istih dejstvih, z metodo zmanjšanja za že plačani davek, ki ga je plačala družba distributerka, tako oprostitev. Da bi nemška vlada upravičila nacionalno zakonodajo iz postopka v glavni stvari, se ne more sklicevati niti na dejstvo, da izvaja pooblastilo za obdavčitev, predvideno v členu 4(2) Direktive 90/435, ki pripoznava vsaki državi članici možnost, da predvidi, kadar matična družba prejema dobičke, ki jih je distribuirala hčerinska družba iz druge države članice – dobički, ki se jih je prva država članica vzdržala obdavčitve ali dobiček obdavčila in hkrati dovolila matični družbi, da odbije od zneska izračunanega davka del korporacijskega davka, ki se nanaša na ta dobiček in ga je plačala hčerinska družba –, da se stroški, ki se nanašajo na ta delež, ne smejo odbiti od obdavčljivega dobička matične družbe. Neodvisno od vprašanja, ali se Direktiva 90/435 uporablja v tem primeru, se taka možnosti lahko izvrši le ob spoštovanju temeljnih določb Pogodbe, v tem primeru njenega člena 52. Ker se ni dokazalo, da je nacionalna ureditev iz postopka v glavni stvari upravičena na podlagi nujnih razlogov v splošnem interesu, je treba ugotoviti, da člen 52 nasprotuje taki ureditvi. Ker se ta uredba uporablja za dejstva iz leta 1994, se je treba opreti na določbe o svobodi ustanavljanja, kot so navedene v Sporazumu o EGP. Kot je določeno v členu 6 tega sporazuma, se njegove določbe, kolikor so po vsebini enake ustreznim pravilom Pogodbe ter aktom, sprejetim za uporabo teh dveh pogodb, pri njihovem izvajanju in uporabi razlagajo v skladu z ustreznimi odločitvami Sodišča, sprejetimi pred datumom podpisa tega sporazuma. Med drugim sta tako Sodišče kot Sodišče EFTE priznali nujnost tega, da se zagotovi, da so predpisi Sporazuma o EGP, ki so v bistvu enaki tistim iz Pogodbe, razlagajo enako (sodbi Sodišča z dne 23. septembra 2003 v zadevi Ospelt in Schlössle Weissenberg, C‑452/01, Recueil, str. I‑9743, točka 29, in z dne 1. aprila 2004 v zadevi Bellio F.lli, C‑286/02, Recueil, str. I‑3465, točka 34; glej tudi sodbo Sodišča EFTE z dne 12. decembra 2003 v zadevi EFTA Surveillance Authority proti Islandiji, E‑1/03, EFTA Court Report, str. 143, točka 27). Omeniti je treba, da so pravila o prepovedi omejitev svobode ustanavljanja iz člena 31 Sporazuma EGP enaka tistim iz člena 52 Pogodbe. V teh okoliščinah je treba na postavljeno vprašanje odgovoriti, da je treba člena 52 Pogodbe in člen 31 Sporazuma EGP je treba razlagati tako, da nasprotujeta ureditvi države članice, ki prepoveduje davčni odbitek za finančne stroške, ki jih ima matična družba, ki je v celoti zavezana davku v tej državi članici, za pridobitev deleža v hčerinski družbi, če se nanašajo na dividende, ki so davka oproščene zato, ker izvirajo iz posredne hčerinske družbe s sedežem v drugi državi članici ali drugi državi podpisnici omenjenega sporazuma, čeprav je dopuščeno odbiti te stroške, če se nanašajo na dividende, ki jih plača posredna hčerinska družba iz iste države članice, v kateri ima sedež matična družba, in ki so prav tako oproščene davka. Razlaga določb o prostem pretoku kapitala Ker določbe Pogodbe in Sporazuma EGP glede svobode ustanavljanja nasprotujejo nacionalni ureditvi, kot je ta iz postopka v glavni stvari, ni treba preučiti, ali tej ureditvi nasprotujejo tudi določbe Pogodbe o prostem pretoku kapitala. Stroški Ker je ta postopek za stranki v postopku v glavni stvari ena od stopenj v postopku pred predložitvenim sodiščem, to odloči o stroških. Stroški, priglašeni za predložitev stališč Sodišču, ki niso stroški omenjenih strank, se ne povrnejo. Iz teh razlogov je Sodišče (prvi senat) razsodilo: Člena 52 Pogodbe (po spremembi postal člen 43 ES) in člen 31 Sporazuma o Evropskem gospodarskem prostoru je treba razlagati tako, da nasprotujeta ureditvi države članice, ki prepoveduje davčni odbitek za finančne stroške, ki jih ima matična družba, ki je v celoti zavezana davku v tej državi članici, za pridobitev deleža v hčerinski družbi, če se nanašajo na dividende, ki so davka oproščene zato, ker izvirajo iz posredne hčerinske družbe s sedežem v drugi državi članici ali drugi državi podpisnici omenjenega sporazuma, čeprav je dopuščeno odbiti te stroške, če se nanašajo na dividende, ki jih plača posredna hčerinska družba iz iste države članice, v kateri ima sedež matična družba, in ki so prav tako oproščene davka. Podpisi * Jezik postopka: nemščina.

61993TJ0509

es

Motivación de la sentencia Marco jurídico 1 Considerando necesario otorgar una asistencia alimentaria y médica a la Unión Soviética y a sus Repúblicas, el Consejo adoptó, el 16 de diciembre de 1991, la Decisión 91/658/CEE sobre la concesión de un préstamo a medio plazo a la Unión Soviética y a sus Repúblicas (DO 1991, L 362, p. 89; en lo sucesivo, «Decisión 91/658»), que dispone lo siguiente: «Artículo 1 1. La Comunidad concede a la URSS y a sus Repúblicas un préstamo a medio plazo por un importe máximo de 1.250 millones de ECU en principal, en tres tramos sucesivos y con una duración máxima de tres años, para permitir la importación de productos agrícolas y alimentarios y de suministros médicos [...] Artículo 2 Para los fines del artículo 1, se faculta a la Comisión para tomar en empréstito, en nombre de la Comunidad Económica Europea, los recursos necesarios, que serán puestos a disposición de la URSS y de sus Repúblicas en forma de préstamo. Artículo 3 El préstamo contemplado en el artículo 2 será administrado por la Comisión. Artículo 4 1. La Comisión queda facultada para establecer, en concertación con las autoridades de la URSS y de sus Repúblicas [...], las condiciones económicas y financieras que acompañarán a la concesión del préstamo, así como las normas para la disposición de los fondos y las garantías necesarias para asegurar el reembolso del préstamo. [...] 3. La importación de los productos financiados por el préstamo se hará a los precios del mercado mundial. Debe garantizarse la libre competencia en la compra y suministro de los productos, los cuales deben responder a las normas de calidad internacionalmente reconocidas.» 2 El 9 de julio de 1992, la Comisión adoptó el Reglamento (CEE) nº 1897/92 por el que se establecen las normas de aplicación de un préstamo a medio plazo concedido mediante la Decisión 91/658/CEE a la Unión Soviética y a sus Repúblicas (DO L 191, p. 22; en lo sucesivo, «Reglamento nº 1897/92»), que dispone lo siguiente: «Artículo 2 Los préstamos se concertarán mediante Acuerdos celebrados entre las Repúblicas y la Comisión, que incluirán como condiciones para su pago los requisitos que se establecen en los artículos 3 a 7. [...] Artículo 4 1. Los préstamos se utilizarán únicamente para financiar la compra y el suministro mediante contratos que la Comisión haya reconocido que cumplen las disposiciones de la Decisión 91/658/CEE y de los Acuerdos mencionados en el artículo 2. 2. Las Repúblicas o los agentes financieros nombrados por ellas enviarán los contratos a la Comisión para su reconocimiento. Artículo 5 El reconocimiento mencionado en el artículo 4 sólo se concederá cuando se cumplan, en particular, las condiciones siguientes: 1) Los contratos deben haber sido adjudicados según un procedimiento que garantice la libre competencia [...] 2) Los contratos deben ofrecer las condiciones de compra más favorables en relación con el precio obtenido normalmente en los mercados internacionales.» 3 El 13 de julio de 1992, la Comunidad y Ucrania firmaron, de conformidad con lo previsto en el Reglamento nº 1897/92, un «Memorandum of Understanding» (en lo sucesivo, «acuerdo-marco») con objeto de celebrar el acuerdo que serviría de base para la concesión a Ucrania por parte de la Comunidad del préstamo previsto en la Decisión 91/658. Se establecía en el mismo que la Comunidad, como prestamista, concedería a Ucrania, como prestatario, por mediación de su agente financiero, el State Export-Import Bank of Ukraine (en lo sucesivo, «SEIB»), un préstamo a medio plazo de 130 millones de ECU de principal por una duración máxima de tres años. El acuerdo-marco está redactado así: «6. El importe del préstamo, menos las comisiones y gastos soportados por la CEE, será abonado al prestatario y estará destinado exclusivamente, con arreglo a las cláusulas y condiciones del contrato de préstamo, a la cobertura de los créditos documentarios irrevocables emitidos por el prestatario, siguiendo los modelos estándar internacionales, en ejecución de los contratos de suministro, siempre que la Comisión de las Comunidades Europeas haya reconocido que dichos contratos y créditos documentarios son conformes con la Decisión del Consejo de 17 de diciembre de 1991 y el presente acuerdo-marco.» Según el punto 7 del acuerdo-marco, el reconocimiento de conformidad del contrato exige que se cumplan determinados requisitos. Uno de los requisitos que allí se mencionaba era que las empresas suministradoras serían seleccionadas por los organismos rusos designados al efecto por el Gobierno de la Federación de Rusia. 4 El 13 de julio de 1992 igualmente, la Comunidad, Ucrania y su agente financiero, el SEIB, celebraron el contrato de préstamo contemplado en el Reglamento nº 1897/92 y en el acuerdo-marco (en lo sucesivo, «contrato de préstamo»). Dicho contrato regula con precisión el mecanismo de desembolso del préstamo. En él se establece una línea de crédito a la que se puede recurrir durante el plazo de libramiento (20 de agosto de 1992 - 20 de abril de 1993), a fin de disponer por anticipado de las sumas autorizadas para el pago de los suministros. 5 El mecanismo de desembolso, que se ajusta a las prácticas comúnmente seguidas en el comercio internacional, aparece descrito en la parte III del contrato de préstamo: «5. Libramiento 5.1 Procedimiento a) El prestatario notificará al prestamista su intención de solicitar un desembolso transmitiéndole una solicitud de aprobación [...] b) Si el plazo de libramiento ha comenzado y el prestamista ha quedado convencido, a la vista de la información contenida en la solicitud de aprobación y con una total discrecionalidad, de que el objetivo del desembolso propuesto es conforme a la cláusula 3 y al acuerdo-marco, y el banco avisador o confirmador designado en la solicitud de aprobación resulta aceptable para el prestamista, este último expedirá, en un plazo razonable, una nota de confirmación que se ajustará en lo esencial al modelo recogido en el Anexo 3. c) Tras recibir una nota de confirmación relativa al desembolso propuesto por él, el prestatario expedirá una solicitud de desembolso con arreglo a lo dispuesto en la cláusula 5.3. [...] 5.3 Desembolso a) Sin perjuicio de lo dispuesto en la cláusula 5.5, un desembolso sólo podrá librarse en ejecución de una solicitud de desembolso del prestatario recibida por el prestamista y destinada a financiar un pago exigible al prestatario en favor de un banco confirmador aprobado. Todas las solicitudes de desembolso serán irrevocables una vez efectuadas y obligarán al prestatario (sin perjuicio de lo dispuesto en las cláusulas 10 y 12) a asumir una deuda por el importe indicado en el día indicado y a aceptar las condiciones de desembolso. b) Toda solicitud de desembolso deberá: i) ajustarse al modelo recogido en el Anexo 4; ii) contener la firma del prestatario; iii) solicitar que el pago correspondiente se efectúe no más tarde del último día laborable del plazo de libramiento al banco confirmador aprobado mediante un abono de dicho importe en la cuenta de dicho banco; iv) ir acompañada de los documentos que se especifican en el Anexo 4.» 6 El mecanismo de crédito documentario irrevocable previsto en el contrato se ajusta a las «Reglas y Usos Uniformes relativos a los créditos documentarios» elaborados por la Cámara de Comercio Internacional de París y adoptados por la Comunidad como modelo estándar de crédito documentario para uso de los bancos emisores. Hechos que dieron lugar al litigio 7 A raíz de una licitación informal convocada en mayo de 1993 destinada a la adquisición de trigo, Ukrimpex, organismo que actúa en nombre de Ucrania, recibió siete proposiciones, entre ellas la de la demandante. Ukrimpex aceptó esta oferta, única que garantizaba la entrega del trigo antes del 15 de junio de 1993, aunque no era la más baja en términos de precio. Mediante el contrato, celebrado el 26 de mayo de 1993, la demandante se comprometió a entregar 40.424 toneladas de trigo al precio de 137,47 ECU/tonelada, CIF Franco de descarga-puerto ucraniano en el mar Negro, con embarque garantizado a más tardar el 15 de junio de 1993. 8 Una vez que el SEIB hubo notificado el contrato a la Comisión y tras intervenir personalmente el Sr. Demianov, Viceprimer Ministro de Ucrania, quien insistió en que el contrato fuera aprobado a la mayor brevedad, la Comisión, comunicó, mediante escrito de 10 de junio de 1993 dirigido al Sr. Demianov, que no podía aprobar el contrato presentado por el SEIB. La Comisión estimó que el citado contrato no ofrecía las condiciones de compra más favorables, en particular en lo que atañe al precio, que sobrepasaba el considerado aceptable. En el mismo escrito, la Comisión se declaraba dispuesta, dada la urgencia de la situación alimentaria, a abrir las existencias comunitarias para entregar inmediatamente 50.000 toneladas de trigo a Ucrania, a un precio que podría ser inferior en 30 USD la tonelada al ofrecido por la demandante. Esta entrega fue objeto de una nueva licitación y fue adjudicada a la demandante. 9 El 11 de junio de 1993, Ukrimpex informó a la demandante de la negativa de la Comisión y le pidió que aplazara el transporte de la mercancía. En respuesta, la demandante hizo saber que ya había fletado un buque. De manera que cerca de 40.000 toneladas de cereales fueron efectivamente entregadas. 10 Mediante escrito de 12 de julio de 1993 dirigido al SEIB, firmado por el miembro de la Comisión, Sr. Steichen, esta Institución informó oficialmente al SEIB de su negativa a aprobar el contrato que se le había presentado. El Sr. Steichen alegaba, a este respecto, que «la Comisión sólo puede reconocer los contratos de suministro si cumplen todos los requisitos enumerados en la Decisión 91/658 del Consejo, en el Reglamento nº 1897/92 de la Comisión y en el acuerdo-marco. Además, la letra b) del apartado 1 de la cláusula 5 del contrato de préstamo celebrado con Ucrania el 13 de julio de 1992 prevé que la Comisión emitirá las notas de confirmación con "absoluta discrecionalidad"». Y continuaba en estos términos: «La Comisión ha estimado que el contrato presentado junto con su solicitud de aprobación de 31 de mayo no reunía todos los requisitos establecidos y que, por consiguiente, debía negarse a ejercer su facultad de apreciación para emitir una nota de confirmación.» Precisaba que el motivo de esta negativa debía atribuirse a que el precio estipulado en el contrato era muy superior al que la Comisión podía aceptar y que éste era uno de los requisitos de la concesión del préstamo que figuraba en la Decisión 91/658 (apartado 3 del artículo 4) y en el Reglamento nº 1897/92 (apartado 2 del artículo 5). Concluía que: «En tales circunstancias, si bien soy consciente de la urgencia de la situación de necesidad por la que atraviesa Ucrania, la Comisión, a la vista de todos los factores que concurren, no puede reconocer que el contrato presentado ofrece las condiciones de compra más favorables [...]» Procedimiento y pretensiones de las partes 11 En este contexto, mediante escrito presentado en la Secretaría del Tribunal de Justicia el 10 de septiembre de 1993, la demandante interpuso el presente recurso. 12 Mediante escrito presentado en la Secretaría del Tribunal de Primera Instancia el 30 de noviembre de 1993, la Comisión propuso una excepción de inadmisibilidad. 13 Visto el informe del Juez Ponente, el Tribunal de Primera Instancia (Sala Tercera) decidió iniciar la fase oral sin previo recibimiento a prueba. 14 En la vista celebrada el 25 de abril de 1996 se oyeron los informes orales de los representantes de las partes, así como sus respuestas a las preguntas formuladas por el TPI. 15 La parte demandante solicita al Tribunal de Primera Instancia que: - Anule la decisión o, en todo caso, el acto de 12 de julio de 1993, dirigido por la Comisión al SEIB. - Condene en costas a la Comisión. 16 En su excepción de inadmisibilidad, la Comisión solicita al Tribunal de Primera Instancia que: - Declare la inadmisibilidad del recurso. - Condene en costas a la demandante. 17 En sus observaciones sobre la excepción de inadmisibilidad, la demandante solicita al Tribunal de Primera Instancia que: - Desestime la excepción de inadmisibilidad. - Con carácter subsidiario, acuerde unir el examen de la excepción al del fondo del asunto. - Ordene a la Comisión que aporte a los autos el texto íntegro de los dos contratos de préstamo y que permita a la demandante formular sus observaciones a este respecto. Sobre la excepción de inadmisibilidad 18 En apoyo de su excepción de inadmisibilidad, la Comisión invocó dos motivos distintos. Con carácter principal, sostiene que la medida impugnada no constituye un acto susceptible de recurso, en el sentido del párrafo primero del artículo 173 del Tratado. Con carácter subsidiario, alega que el acto cuya anulación solicita la demandante no le afecta directamente, como exige el párrafo cuarto del artículo 173 del Tratado. La excepción basada en la existencia de un acto susceptible de recurso Alegaciones de las partes 19 La Comisión indica, en primer lugar, que los mecanismos jurídicos creados para asistir a Ucrania se basan en dos series de textos: de un lado, los textos que califica de Derecho público (Decisión 91/658, Reglamento nº 1897/92), de otro, los textos que califica de Derecho privado, es decir, el acuerdo-marco y el contrato de préstamo. Afirma que ella es un tercero en lo que se refiere a las relaciones contractuales de Derecho privado existentes entre Ukrimpex y la demandante, y que esta última por su parte es un tercero respecto de las relaciones convencionales que existen entre la Comunidad, Ucrania y su agente financiero, el SEIB. La mera comprobación de que el acto impugnado fue adoptado con base en una Decisión del Consejo y en un Reglamento de la Comisión, adoptado a su vez en ejecución de dicha Decisión, no basta para calificar a este acto de administrativo. 20 La Comisión destaca que el contrato celebrado por la demandante y Ukrimpex establece un procedimiento de arbitraje privado de los litigios, mientras que el contrato de préstamo contiene una cláusula de atribución de competencia. Así pues, el Juez comunitario no es competente para conocer ni de los litigios entre las autoridades ucranianas y la Comisión, ni de los litigios entre las partes en el contrato de suministro. 21 Por último, la Comisión se remite a la sentencia de 10 de julio de 1985, CMC y otros/Comisión (118/83, Rec. p. 2325), en la que el Tribunal de Justicia decidió que, en el sistema del Convenio de Lomé, no pueden existir actos susceptibles de recurso, en el sentido del artículo 173 del Tratado. 22 La demandante alega, en primer lugar, que las relaciones entre la Comunidad y Ucrania no pueden regirse por el Derecho privado, como afirma la Comisión, ya que, al conceder los créditos, la Comisión está obligada a respetar normas que son publicadas en el Diario Oficial de las Comunidades Europeas. 23 En segundo lugar, sostiene que los actos susceptibles de recurso son todos los actos de las Instituciones destinados a producir efectos jurídicos, incluso frente a terceros. Según la demandante, en el presente caso, el artículo 5 del Reglamento nº 1897/92 es directamente aplicable y genera un derecho al reconocimiento de los contratos presentados a la Comisión. La decisión de la Comisión, fundada en esta disposición, produce a fortiori efectos jurídicos. 24 En tercer lugar, en el presente asunto, y a diferencia de en la sentencia CMC y otros/Comisión, antes citada, la colaboración entre la Comisión y el prestatario no se ha visto restringida a estas dos partes, ya que, por iniciativa de la Comisión, se ha extendido a las partes que firmaron el contrato de venta. Así pues, la Comisión se dirigió directamente a la demandante y a Ukrimpex e intervino activamente en las relaciones contractuales entre ellas, especialmente intentando imponerles un precio. Apreciación del Tribunal de Primera Instancia 25 Según una jurisprudencia reiterada, son susceptibles de recurso de anulación todas las disposiciones adoptadas por las Instituciones, cualesquiera que sean su naturaleza o su forma, destinadas a producir efectos jurídicos (sentencia del Tribunal de Justicia de 31 de marzo de 1971, Comisión/Consejo, 22/70, Rec. p. 263). 26 El Tribunal de Primera Instancia observa en el presente caso que, como se desprende del contrato de préstamo, en el que el SEIB es parte, cuando la Comisión emite una nota de confirmación, el SEIB, que es su destinatario, tiene derecho a presentar una solicitud de desembolso. En cambio, el SEIB no ostenta este derecho si la Comisión se niega a entregar una nota de confirmación. 27 Por consiguiente, procede considerar que el acto por el cual la Comisión se niega a reconocer un contrato que reúne los requisitos de financiación comunitaria produce efectos jurídicos frente al SEIB. Constituye, por tanto, un acto susceptible de recurso en el sentido del párrafo primero del artículo 173 del Tratado. 28 Por consiguiente, en la medida en que la excepción de inadmisibilidad se basa en la inexistencia de un acto susceptible de recurso en el sentido del párrafo primero del artículo 173 del Tratado, procede desestimarla. Sobre la excepción basada en que el acto cuya anulación solicita la demandante no la afecta directamente Alegaciones de las partes 29 La Comisión afirma que la demandante no puede considerarse directamente afectada, en el sentido del párrafo cuarto del artículo 173 del Tratado, por el escrito controvertido de 12 de julio de 1993. Dicho escrito no tenía ni podía tener por objeto afectar a la validez y a la ejecución del contrato celebrado entre la demandante y Ukrimpex. El papel de la Comisión consistía exclusivamente en verificar si se cumplían los requisitos de financiación previstos en los textos correspondientes y, si así era, autorizar el desembolso del préstamo. 30 La Comisión se remite a este respecto a la sentencia del Tribunal de Justicia de 10 de julio de 1984, STS/Comisión (126/83, Rec. p. 2769), que, en su opinión, planteaba problemas comparables en el marco del Convenio de Lomé. En el citado asunto, la Comisión consideró que las empresas licitadoras o adjudicatarias no son ni destinatarias de los actos de la Comisión en materia de financiación comunitaria, ni éstos las afectan «directamente». Esta solución sería válida a fortiori en el presente caso, ya que la Comisión desempeña un papel mucho menor que en el marco del Convenio de Lomé. 31 La Comisión niega cualquier paralelismo con la jurisprudencia International Fruit Company y otros (sentencia de 13 de mayo de 1971, asuntos acumulados 41/70, 42/70, 43/70 y 44/70, Rec. p. 411), según la cual un Reglamento afecta directamente a una empresa cuando no deja a las autoridades nacionales ningún margen de apreciación para adoptar decisiones con base en dicho Reglamento. En el presente caso, Ucrania no aplica un Reglamento comunitario, sino que celebra, por propia iniciativa, en nombre y por cuenta propia, un contrato mercantil. 32 La Comisión añade, por último, que el mero hecho de que la financiación comunitaria sea la condición sine qua non para que pueda procederse a los suministros no es jurídicamente pertinente y no basta para considerar que la demandante se vea directamente afectada. 33 La demandante, quien sostiene que la decisión controvertida de 12 de julio de 1993 la afecta individualmente, alega que también la afecta directamente por diversas razones. 34 En primer lugar, el Tribunal de Justicia estimó en el asunto Toepfer y Getreide-Import/Comisión (sentencia de 1 de julio de 1965, asuntos acumulados 106/63 y 107/63, Rec. p. 525) que una decisión de una Institución afecta directamente a un particular si esta decisión sustituye a una decisión de la autoridad nacional. Esta solución sería aplicable en el presente caso, dado que la decisión de reconocimiento de la Comisión sustituye a la decisión de Ucrania, del SEIB o de Ukrimpex de efectuar o no la compra de trigo. En efecto, la ejecución del contrato depende absolutamente de la asignación de los créditos comunitarios, como se deduce, por otra parte, del contrato de venta, que contiene una condición suspensiva. 35 En segundo lugar, el SEIB, destinatario de la decisión de la Comisión, no posee ningún margen de apreciación si la Comisión se niega a reconocer el contrato. A la vista del razonamiento expuesto por el Tribunal de Justicia en el asunto International Fruit Company y otros, antes citado, es la decisión de la Comisión la que afecta directamente a la demandante. 36 En tercer lugar, la Comisión no posee ningún margen de apreciación en lo relativo a la aplicación de los requisitos establecidos en el Reglamento nº 1897/92, el cual produce efecto directo. Por consiguiente, las empresas contratantes tienen derecho a que la Comisión adopte una decisión, favorable o desfavorable, sobre el reconocimiento del contrato. Si se priva a estas empresas del derecho mencionado, se lesionan sus intereses y se ven por ello directamente afectadas. 37 En cuarto lugar, la naturaleza misma y el alcance de la decisión de la Comisión llevan a afirmar que la demandante resulta directamente afectada (sentencia del Tribunal de Justicia de 18 de noviembre de 1975, CAM/Comisión, 100/74, Rec. p. 1393, apartado 5). Lo que se pretende con la decisión es que Ucrania tenga la posibilidad de comprar productos de primera necesidad en condiciones normales de suministro. Una decisión denegatoria puede implicar que el contrato se malogre o, como en el presente caso, que un proveedor se vea obligado a realizar la entrega a precios no conformes con las normas del mercado. 38 En quinto lugar, la jurisprudencia del Tribunal de Justicia en el marco del Convenio de Lomé no es de aplicación en el presente asunto, en la medida en que la Comisión ha intervenido activamente en la elaboración y desarrollo del contrato, como, por otra parte, en la elaboración y ejecución de otros contratos de suministro celebrados con las autoridades de otros países de Europa central y oriental. Apreciación del Tribunal de Primera Instancia 39 Con arreglo al párrafo cuarto del artículo 173 del Tratado, toda persona física o jurídica podrá interponer recurso contra las decisiones que, aunque revistan la forma de una decisión dirigida a otra persona, la afecten directa e individualmente. 40 En el presente caso, en la medida en que el acto impugnado reviste la forma de un escrito dirigido por la Comisión al SEIB el 12 de julio de 1993, procede determinar si el citado acto afecta directa e individualmente a la demandante. 41 Este Tribunal observa, con carácter preliminar, que la Comisión no ha negado que la demandante se vea individualmente afectada. A la vista de las circunstancias del caso, el Tribunal considera que la única cuestión que requiere su examen es si la decisión controvertida afecta directamente a la demandante. 42 A este respecto, procede señalar que los actos reglamentarios comunitarios y los acuerdos celebrados entre la Comunidad, Ucrania y el SEIB establecen un reparto de competencias entre la Comisión y el agente designado por Ucrania para la compra del trigo. En efecto, es dicho agente, en este caso Ukrimpex, quien debe seleccionar a través de una licitación a la empresa con la que va a contratar, negociar con ella los términos del contrato y celebrar dicho contrato. El papel atribuido a la Comisión consiste únicamente en verificar que se cumplen los requisitos para la financiación comunitaria y en reconocer, en su caso, que dichos contratos se ajustan a lo dispuesto en la Decisión 91/658 y a los acuerdos celebrados con Ucrania y el SEIB, con vistas al desembolso del préstamo. No es por tanto competencia de la Comisión apreciar el contrato mercantil con arreglo a criterios diferentes de los que se acaban de mencionar. 43 De ello se deduce que la empresa a la que se ha adjudicado un contrato sólo mantiene relaciones jurídicas con la otra parte contratante, Ukrimpex, designada por Ucrania para celebrar los contratos de compra de trigo. La Comisión, por su parte, sólo mantiene relaciones jurídicas con el prestatario y su agente financiero, el SEIB, que le notifica los contratos mercantiles para el reconocimiento de su conformidad y es destinatario de la decisión de la Comisión a este respecto. 44 Por consiguiente, procede subrayar que la intervención de la Comisión no afecta a la validez jurídica del contrato mercantil celebrado entre la demandante y Ukrimpex, y no modifica los términos del contrato, como los precios acordados por las partes. Así pues, con independencia de la decisión de la Comisión de no considerar conforme con las disposiciones aplicables lo pactado entre las partes, el contrato firmado el 26 de mayo de 1993 sigue siendo válido en los términos acordados por ellas. 45 El hecho de que la Comisión haya mantenido contactos con la demandante o con Ukrimpex no puede modificar la anterior apreciación de los derechos y obligaciones jurídicas que se derivan para todas las partes intervinientes de las normas y convenios aplicables. Por otra parte, en lo que respecta a la admisibilidad del recurso de anulación, este Tribunal señala que los intercambios de correspondencia invocados por la demandante no demuestran que la Comisión haya sobrepasado los límites del papel que se le había atribuido, consistente en reconocer o no la conformidad de un contrato. Esto es así a fortiori en los supuestos contactos mantenidos entre la Comisión y filiales de la demandante, en relación con contratos distintos del contrato de que se trata en el presente caso. 46 Este Tribunal considera además que, si bien es cierto que el SEIB no puede emitir un crédito documentario cubierto por la garantía comunitaria cuando la Comisión le transmite una decisión por la que se declara el contrato no conforme con las disposiciones aplicables, no es menos cierto que, como se ha precisado anteriormente, dicha decisión no afecta ni a la validez del contrato celebrado entre la demandante y Ukrimpex ni a sus términos. A este respecto procede subrayar que la decisión de la Comisión no reemplaza a la decisión de las autoridades nacionales ucranianas, ya que la Comisión sólo es competente para examinar la conformidad de los contratos con vistas a la financiación comunitaria. 47 Por otra parte, en lo que atañe a la aplicabilidad directa del Reglamento nº 1897/92, que alega la demandante, el Tribunal de Primera Instancia señala que este Reglamento, en su artículo 5, hace una enumeración no exhaustiva, tal como se desprende del uso de la expresión «en particular», de los requisitos que deben cumplir los contratos para acogerse a la financiación comunitaria; además, el apartado 1 del artículo 4 del Reglamento se remite expresamente a las disposiciones de los acuerdos celebrados entre Ucrania y la Comisión. En cuanto al contrato de préstamo, que indica precisamente las modalidades en que se concede la financiación comunitaria, se alude, en el apartado 1 de su cláusula 5, a la absoluta discrecionalidad de la Comisión. En estas circunstancias, la alegación de la demandante no parece fundada. 48 Procede añadir por último que, para demostrar que la decisión controvertida la afecta directamente la demandante no puede invocar la presencia en el contrato de compraventa de una cláusula suspensiva, que subordina la ejecución del contrato y el pago del precio al reconocimiento por parte la Comisión de que se han cumplido los requisitos para el desembolso del préstamo comunitario. En efecto, una cláusula de este tipo es un vínculo que las partes en un acuerdo deciden establecer entre el contrato que celebran y un acontecimiento futuro e incierto, de modo que únicamente la realización del mismo dará fuerza de obligar a su acuerdo. Pues bien, este Tribunal considera que la admisibilidad de un recurso basado en el párrafo cuarto del artículo 173 del Tratado no puede depender de la voluntad de las partes. Procede desestimar por consiguiente la alegación de la demandante. 49 Habida cuenta de los razonamientos expuestos, el Tribunal considera que la decisión de la Comisión de 12 de julio de 1993 dirigida al SEIB no afecta directamente a la demandante a efectos del párrafo cuarto del artículo 173 del Tratado. Procede por consiguiente declarar la inadmisibilidad del recurso de anulación interpuesto contra dicha decisión. Decisión sobre las costas Costas 50 A tenor del apartado 2 del artículo 87 del Reglamento de Procedimiento del Tribunal de Primera Instancia, la parte que pierda el proceso será condenada en costas si así se hubiere solicitado. Por haber sido desestimados los motivos formulados por la parte demandante y habiendo solicitado la Comisión su condena en costas, procede condenar en costas a la citada parte demandante. Parte dispositiva En virtud de todo lo expuesto, EL TRIBUNAL DE PRIMERA INSTANCIA (Sala Tercera) decide: 1) Declarar la inadmisibilidad del recurso. 2) Condenar en costas a la parte demandante.

61988CJ0058

nl

Overwegingen van het arrest 1 Bij verzoekschrift, neergelegd ter griffie van het Hof op 24 februari 1988, hebben F . Olbrechts ( hierna : verzoeker ) en zijn echtgenote I . Olbrechts, geboren Hogrefe ( hierna : verzoekster ), ambtenaren van de Commissie, krachtens artikel 91 van het Statuut beroep ingesteld tot nietigverklaring van het besluit van de Commissie van 17 november 1987, waarbij aan verzoekster dekking door het gemeenschappelijk stelsel van ziektekostenverzekering van de Europese Gemeenschappen ( hierna : het gemeenschappelijk stelsel ) werd geweigerd, tenzij zij de in artikel 40, lid 3, Ambtenarenstatuut vastgestelde bijdragen zou betalen . 2 Verzoekster heeft sinds 7 augustus 1986 verlof om redenen van persoonlijke aard als bedoeld in artikel 40, lid 2, van het Statuut, in verband met de opvoeding van het kind van verzoekers, dat jonger is dan vijf jaar . Op 3 februari 1987 zond verzoeker een notitie aan het hoofd van de afdeling Ziekte - en ongevallenverzekering van het Directoraat-generaal personeelszaken en algemeen beheer, waarin hij bezwaar maakte tegen de uitlegging die de diensten van de Commissie, naar aanleiding van een verzoek om vergoeding van bepaalde ziektekosten van zijn echtgenote, hadden gegeven aan de bepalingen van het Statuut . Volgens die uitlegging was zijn echtgenote niet verzekerd uit hoofde van zijn eigen aansluiting bij het gemeenschappelijk stelsel, maar moest zij, om voor dekking door dat stelsel in aanmerking te komen, bijdragen betalen overeenkomstig artikel 40, lid 3, van het Statuut . 3 Het afdelingshoofd antwoordde op 6 februari 1987 met een "nota aan mevrouw Olbrechts - door tussenkomst van de heer Olbrechts", waarin hij de uitlegging van de diensten van de Commissie bevestigde . 4 Op 27 mei 1987 zonden verzoekers een memorandum, ingeschreven bij het secretariaat-generaal van de Commissie op 2 juni 1987, dat zij betitelden als een verzoek "in de zin van artikel 90, lid 1, van het Statuut" en waarin zij verzochten om erkenning van het recht van verzoekster op dekking door het gemeenschappelijk stelsel, in haar hoedanigheid van verzekerde uit hoofde van de aansluiting van haar echtgenoot . 5 In een nota van 27 augustus 1987 deelde het Directoraat-generaal personeelszaken en algemeen beheer verzoeker mee, dat zijn op 2 juni 1987 ingediend verzoek in werkelijkheid een klacht was in de zin van artikel 90, lid 2, aangezien het was gericht "tegen een door het tot aanstelling bevoegd gezag reeds genomen besluit met betrekking tot ( zijn ) echtgenote ". 6 Bij nota van 2 december 1987 stelde het Directoraat-generaal personeelszaken en algemeen beheer verzoekers in kennis van het besluit van de Commissie van 17 november 1987, waarbij hun klacht van 27 mei 1987 was afgewezen . 7 Voor een nadere uiteenzetting van de feiten, het procesverloop en de middelen en argumenten van partijen wordt verwezen naar het rapport ter terechtzitting . Deze elementen van het dossier worden hierna slechts weergegeven voor zover dat noodzakelijk is voor de redenering van het Hof . De ontvankelijkheid 8 De Commissie meent, dat het beroep niet-ontvankelijk is, doordat de in de artikelen 90 en 91 van het Statuut voorgeschreven termijnen niet in acht zijn genomen . Het verzoekers bezwarende besluit, genomen na de eerste actie van verzoeker, zou bestaan in de nota van 6 februari 1987 en daartegen hadden verzoekers niet binnen de in artikel 90, lid 2, van het Statuut bepaalde termijn van drie maanden een klacht ingediend . De klacht van 27 mei 1987 zou dus te laat zijn gekomen . Het besluit van de Commissie van 17 november 1987, waartegen het onderhavige beroep is gericht, zou voor verzoekers niet bezwarend kunnen zijn, daar het slechts een bevestiging vormde van het besluit van 6 februari 1987 . Bovendien zou ook daartegen niet tijdig een klacht zijn ingediend . 9 Dit betoog kan niet worden aanvaard . Ook al is het juist, dat de op 6 februari 1987 tot verzoekster gerichte nota het bezwarende besluit vormt waartegen verzoekers hun klacht hadden moeten richten, toch kan de Commissie zich niet beroepen op te late indiening van het verzoek van 27 mei 1987, door haar terecht aangemerkt als een klacht in de zin van artikel 90, lid 2, van het Statuut . 10 Immers, van een besluit is weliswaar naar behoren, in de zin van het Verdrag, kennis gegeven wanneer het is meegedeeld aan degene tot wie het is gericht, en deze in staat is gesteld er kennis van te nemen ( arrest van 21 februari 1973, zaak 6/72, Europemballage en Continental Can, Jurispr . 1973, blz . 215 ), maar de partij die aanvoert dat een beroep tardief is, dient het bewijs te leveren van de datum van kennisgeving van het besluit ( arresten van 5 juni 1980, zaak 108/79, Belfiore, Jurispr . 1980, blz . 1769, en 11 mei 1989, gevoegde zaken 193 en 194/87, Maurissen, Jurispr . 1989, blz . 1045 ). 11 Het dossier bevat geen enkele aanwijzing met betrekking tot het tijdstip waarop de nota van 6 februari 1987 door de geadresseerde is ontvangen . Toen het Hof ter terechtzitting hierover vragen stelde, konden de vertegenwoordigers van de Commissie enkel wijzen op het stilzwijgen van verzoekers, die de ontvangst van de nota van 6 februari 1987 niet hadden betwist . 12 Dit argument van de Commissie kan niet als bewijs gelden en het middel van niet-ontvankelijkheid, ontleend aan de vermeende niet tijdige indiening van de klacht, moet derhalve worden afgewezen . 13 Verder voert de Commissie aan, dat het feit dat zij niet binnen de termijn van vier maanden na de indiening op de klacht van verzoekers van 27 mei 1987 had geantwoord, neerkwam op een stilzwijgend genomen besluit tot afwijzing van die klacht . Krachtens artikel 91 van het Statuut had het beroep dus moeten worden ingesteld binnen drie maanden na die stilzwijgende afwijzing . Nu het beroep pas op 24 februari 1988 is ingesteld, zou het dus als tardief moeten worden aangemerkt en bijgevolg niet-ontvankelijk zijn . 14 Dienaangaande moet eraan worden herinnerd, dat artikel 91, lid 3, tweede streepje, van het Statuut bepaalt dat, wanneer een uitdrukkelijk besluit tot afwijzing van een klacht is genomen na het stilzwijgend besluit tot afwijzing, doch binnen de termijn voor het instellen van beroep, door dit uitdrukkelijke besluit de beroepstermijn opnieuw ingaat . 15 In casu heeft de Commissie de klacht van 27 mei 1987 niet binnen de in artikel 90, lid 2, van het Statuut bepaalde termijn van vier maanden beantwoord, maar op 17 november 1987 een uitdrukkelijk besluit tot afwijzing van de klacht genomen, dat op 2 december 1987 aan verzoekers is meegedeeld, dat wil zeggen op een tijdstip waarop de beroepstermijn tegen het stilzwijgend genomen besluit tot afwijzing nog niet was verstreken . Door dit uitdrukkelijke besluit is derhalve een nieuwe beroepstermijn ingegaan, die nog niet was verstreken toen het beroep werd ingesteld . 16 Het beroep is mitsdien ontvankelijk . Ten gronde 17 Kort samengevat stellen verzoekers, dat volgens artikel 72, lid 1, van het Statuut de echtgenoot van een ambtenaar indirect onder de dekking van het gemeenschappelijk stelsel valt, voor zover hijzelf niet rechtstreeks bij dat stelsel is verzekerd, en op voorwaarde dat hij onder toepassing van enig andere wettelijke of bestuursrechtelijke bepaling geen prestaties van dezelfde aard of dezelfde hoogte kan verkrijgen . Tijdens het verlof om redenen van persoonlijke aard wordt de aansluiting van de ambtenaar bij het gemeenschappelijk stelsel krachtens artikel 40, lid 3, van het Statuut geschorst, tenzij de ambtenaar voldoet aan de in deze bepaling genoemde voorwaarden, dat wil zeggen met name indien hij bijdragen stort . De ambtenaar zou dan dus niet meer zelf aangesloten zijn en op grond van artikel 72, lid 1, van het Statuut onder de dekking van het gemeenschappelijk stelsel vallen uit hoofde van de aansluiting van zijn echtgenoot . De artikelen 3 en 4 van de regeling inzake de ziektekostenverzekering van de ambtenaren der Europese Gemeenschappen ( hierna : de regeling ) zouden in andere bewoordingen dezelfde beginselen tot uitdrukking brengen . 18 Er zij aan herinnerd, dat de dekking van de ambtenaren en hun gezinsleden tegen ziektekosten in de eerste plaats is geregeld in artikel 72 van het Statuut . Lid 1 van dit artikel bepaalt : " Volgens een door de Instellingen van de Gemeenschappen in onderlinge overeenstemming en na advies van het Comité voor het Statuut vastgestelde regeling zijn de kosten in geval van ziekte van de ambtenaar, zijn echtgenoot, wanneer deze niet onder toepassing van enig andere wettelijke of bestuursrechtelijke bepaling prestaties van dezelfde aard of dezelfde hoogte kan verkrijgen, zijn kinderen en andere personen die ... te zijnen laste komen, tot ten hoogste 80 % gedekt ." 19 De Commissie betoogt, dat verzoekster zich niet op deze bepaling kan beroepen, omdat zij zich van dekking door het gemeenschappelijk stelsel had kunnen verzekeren door overeenkomstig artikel 40, lid 3, van het Statuut bijdragen te betalen . 20 Dit betoog van de Commissie kan niet worden aanvaard . Om te beginnen heeft de voorwaarde die artikel 72, lid 1, van het Statuut stelt met betrekking tot de dekking van de echtgenote door het gemeenschappelijk stelsel, tot doel, dubbele dekking tegen ziektekosten zoveel mogelijk te vermijden ( zie arrest van 8 maart 1988, zaak 339/85, Brunotti, Jurispr . 1988, blz . 1379 ). Ook al ziet deze bepaling blijkens de verwijzing naar dekking krachtens andere regels niet in de eerste plaats op de situatie van een echtgenoot die zelf ook ambtenaar van de Gemeenschappen is, de algemene formulering ervan belet, dat de echtgenoot van een ambtenaar van de Gemeenschappen, die zelf ook ambtenaar is, wordt uitgesloten wanneer hij niet rechtstreeks tegen de in artikel 72 genoemde risico' s is verzekerd . 21 Vervolgens moet worden beklemtoond, dat ofschoon artikel 72, lid 1, van het Statuut de dekking van de echtgenoot door het gemeenschappelijk stelsel uit hoofde van de aangesloten ambtenaar beoogt te beperken tot de gevallen waarin die echtgenoot elders geen vergelijkbare prestaties kan krijgen, men noch uit de formulering noch uit het doel ervan kan afleiden, dat de echtgenoot van de aangesloten ambtenaar verplicht is onder alle omstandigheden dekking krachtens andere wettelijke bepalingen te zoeken . Deze bepaling laat de dekking van de echtgenoot dus niet afhangen van diens absolute onmogelijkheid om krachtens andere bepalingen prestaties van dezelfde aard en dezelfde hoogte te verkrijgen . 22 Deze uitlegging vindt overigens bevestiging in artikel 3, lid 1, van de op basis van artikel 72 van het Statuut vastgestelde regeling, die de bijzondere regels bevat voor de verzekering tegen ziektekosten van de echtgenoot van de aangeslotene . Volgens genoemde bepaling "zijn uit hoofde van de aangeslotene verzekerd : 1 . De echtgenoot van de aangeslotene, voor zover hij niet zelf bij het onderhavige stelsel is aangesloten en op voorwaarde dat - hij geen winstgevende bezigheid als beroep uitoefent, - hij, indien hij wel een dergelijke bezigheid uitoefent, is verzekerd bij een openbare ziektekostenverzekering, en uit hoofde van die bezigheid geen jaarlijks inkomen geniet dat ... meer bedraagt dan het jaarlijks basissalaris van een ambtenaar met de rang B 4 ..." 23 Hieruit volgt, dat geen rekening moet worden gehouden met het feit, dat verzoekster de in artikel 72 van het Statuut voorziene dekking had kunnen blijven genieten wanneer zij de in artikel 40, lid 3, van het Statuut bedoelde bijdragen had betaald . 24 Volgens de Commissie evenwel sluit artikel 40, lid 3, van het Statuut de dekking van een ambtenaar met verlof om redenen van persoonlijke aard, in zijn hoedanigheid van uit hoofde van de aangesloten ambtenaar verzekerde, met name uit doordat volgens deze bepaling niet enkel zijn deelneming aan het stelsel van sociale zekerheid wordt geschorst, maar ook de dekking van de daaronder vallende risico' s . Deze laatste vermelding zou slechts zin hebben, indien deze bepaling de betekenis heeft die er in het gewraakte besluit aan is gegeven . 25 Dit betoog faalt . Uit de bewoordingen van artikel 40, lid 3, eerste alinea, van het Statuut kan niet worden afgeleid, dat de auteurs van deze bepaling in het geval van verlof om redenen van persoonlijke aard van een echtgenoot van een aangesloten ambtenaar hebben willen afwijken van de algemene regel van artikel 72 van het Statuut, die nader is uitgewerkt in artikel 3, lid 1, van de regeling, volgens welke de niet aangesloten echtgenoot verzekerd is uit hoofde van de aangesloten ambtenaar, mits hij geen winstgevende bezigheid als beroep uitoefent of, in het andere geval, zijn inkomen uit die bezigheid niet boven een bepaalde grens ligt . 26 Nu verzoekster geen winstgevende beroepsbezigheid uitoefende, was zij dus overeenkomstig artikel 3, lid 1, van de regeling verzekerd uit hoofde van haar echtgenoot, voor zover zij niet zelf bij het gemeenschappelijk stelsel was aangesloten . 27 In dit verband stelt de Commissie, dat men "schorsing" niet moet verwarren met "opzegging ". De ambtenaar met verlof om redenen van persoonlijke aard zou aangesloten blijven, ook al worden de gevolgen van zijn aansluiting op grond van artikel 40, lid 3, van het Statuut geschorst . Dit zou betekenen, dat artikel 3, lid 1, van de regeling niet op hem van toepassing is . 28 Deze uitlegging van de Commissie kan niet worden aanvaard . Blijkens de bewoordingen van artikel 4, lid 2, van de regeling, dat overigens is vastgesteld na het arrest van het Hof van 5 april 1973 ( zaak 51/72, Noé-Dannwerth, Jurispr . 1973, blz . 433 ), waarop de Commissie zich beroept, is de ambtenaar met verlof om redenen van persoonlijke aard slechts aangesloten wanneer hij voldoet aan de voorwaarden van artikel 40, lid 3, tweede alinea, van het Statuut, dat wil zeggen wanneer hij de in deze bepaling bedoelde bijdragen te zijnen laste neemt . 29 De Commissie betoogt verder nog, dat aanvaarding van de door verzoekers verdedigde stelling zou leiden tot discriminatie tussen ambtenaren met verlof om redenen van persoonlijke aard, al naar gelang zij ongehuwd, weduwnaar/weduwe of gescheiden dan wel gehuwd zijn . Eerstgenoemden zouden immers bijdragen moeten betalen om gedekt te zijn, terwijl gehuwden tijdens hun verlof om redenen van persoonlijke aard uit hoofde van hun echtgenoot zouden zijn gedekt . 30 Voor de vraag of het non-discriminatiebeginsel is geëerbiedigd, dient men niet een vergelijking te maken tussen ambtenaren wier gezinssituatie verschillend is, zoals de Commissie oppert, maar tussen echtgenoten van ambtenaren, al naar gelang zijzelf al dan niet ambtenaren van de Gemeenschappen zijn . Echtgenoten die gemeenschapsambtenaar met verlof om redenen van persoonlijke aard zijn, mogen dus niet minder gunstig worden behandeld dan echtgenoten die geen ambtenaar zijn, en evenals voor deze laatsten dient voor hen het bepaalde in artikel 3, lid 1, van de regeling te gelden . 31 Uit het voorgaande volgt, dat de ambtenaar met verlof om redenen van persoonlijke aard tegen ziektekosten is verzekerd uit hoofde van de aansluiting van zijn echtgenoot bij het gemeenschappelijke stelsel, voor zover hij voldoet aan de in artikel 3, lid 1, van de regeling genoemde voorwaarden, zonder verplicht te zijn de in artikel 40, lid 3, tweede alinea, van het Statuut bedoelde bijdragen te zijnen laste te nemen . 32 Mitsdien moet het op de klacht van verzoekers genomen besluit van de Commissie van 17 november 1987 worden nietig verklaard . Beslissing inzake de kosten Kosten 33 Ingevolge artikel 69, paragraaf 2, van het Reglement voor de procesvoering moet de in het ongelijk gestelde partij in de kosten worden verwezen . Aangezien de Commissie in het ongelijk is gesteld, dient zij in de kosten te worden verwezen . Dictum HET HOF VAN JUSTITIE ( Derde kamer ), rechtdoende : 1 ) Verklaart nietig het op de klacht van verzoekers genomen besluit van de Commissie van 17 november 1987 . 2 ) Verwijst de Commissie in de kosten van het geding .

62004TJ0314

pt

Pedidos de anulação das decisões contidas em duas cartas da Direcção‑Geral «Política Regional» da Comissão, de 17 de Maio e de 9 de Agosto de 2004, enviadas à recorrente, relativas à redução das contribuições do Fundo Europeu de Desenvolvimento Regional concedidas a favor, respectivamente, do Programa de objectivo n.º 2 1997‑1999 Renânia do Norte Vestefália e do programa operacional Resider II Renânia do Norte Vestefália 1994‑1999 e à recusa, daí decorrente, de pagar à recorrente, respectivamente, o saldo de 5 488 569,24 EUR e de 2 268 988,33 EUR. Parte decisória 1) Os recursos são julgados inadmissíveis. 2) A Comissão suportará as suas próprias despesas e metade das despesas efectuadas pela recorrente. A recorrente suportará metade das suas despesas.

62008CJ0109

sl

Komisija Evropskih skupnosti s tožbo predlaga Sodišču, naj: — ugotovi, da Helenska republika s tem, da ni sprejela vseh ukrepov, potrebnih za izvršitev sodbe Sodišča z dne 26. oktobra 2006 v zadevi Komisija proti Grčiji (C-5/05, ZOdl., str. I-0341), ni izpolnila obveznosti iz členov 28 ES, 43 ES in 49 ES ter člena 8 Direktive 98/34/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne o določitvi postopka za zbiranje informacij na področju tehničnih standardov in tehničnih predpisov o storitvah informacijske družbe ( UL L 204, str. 37 ), kakor je bila spremenjena z Direktivo 98/48/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne ( UL L 217, str. 18 , v nadaljevanju: Direktiva 98/34); — Helenski republiki naloži, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača denarno kazen v višini 31.798,80 EUR za vsak dan zamude pri izvršitvi zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji od dneva razglasitve sodbe v tej zadevi do dneva izvršitve navedene sodbe Komisija proti Grčiji; — Helenski republiki naloži, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača pavšalni znesek 9636 EUR za vsak dan od 26. oktobra 2006 do dneva razglasitve sodbe v tej zadevi ali do dneva izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, če bi se to zgodilo prej, in — Helenski republiki naloži plačilo stroškov. Pravni okvir Člen 2(1) grškega zakona št. 3037/2002 (FEK A’ 174/30.7.2002), naslovljen „Prepoved uporabe ali namestitve iger“, določa, da je uporaba električnih, elektromehanskih in elektronskih iger, „vključno z računalniki, na splošno [prepovedana] v javnih prostorih, kot so hoteli, kavarne, dvorane združenj na razpolago kakršni koli javnosti in vseh drugih javnih ali zasebnih prostorih. Prepovedana je tudi namestitev teh iger.“ Člen 3 istega zakona, naslovljen „Podjetja za internetne storitve“, določa, da „[p]repoved iz člena 2 ne velja za namestitev in uporabo računalnikov v poslopjih internetnih storitev. Vendar pa je uporaba iger na teh računalnikih ne glede na uporabljen način prepovedana.“ Neupoštevanje teh prepovedi ima za posledico denarne sankcije iz člena 4 in upravne sankcije iz člena 5 navedenega zakona. Nazadnje, v skladu s členom 9(1) tega zakona njegova določila „ne posegajo v določila zakona št. 2206/1994 niti v druga določila v zvezi z igralnicami“. Sodba Komisija proti Grčiji Sodišče je v točki 1 izreka zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji razsodilo: „Helenska republika z uvedbo prepovedi namestitve in izkoriščanja vseh električnih, elektromehanskih in elektronskih iger, vključno z vsemi igrami na računalnikih, v vseh javnih ali zasebnih prostorih, razen v igralnicah, v členih 2(1) in 3 zakona št. 3037/2002, katere kršitev ima za posledico kazenske ali upravne sankcije, predvidene v členih 4 in 5 tega [z]akona, ni izpolnila obveznosti, ki so ji naložene na podlagi členov 28 ES, 43 ES in 49 ES kot tudi člena 8 Direktive 98/34[…].“ Predhodni postopek Komisija je 11. decembra 2006 od Helenske republike zahtevala, naj ji poroča o stanju izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, Helenska republika pa ji je odgovorila z dopisom z dne . Grški organi s tem dopisom niso podali nobenih konkretnih podatkov v zvezi s spremembo sporne nacionalne ureditve, s katero bi izvršili sodbo Sodišča. Po drugi strani pa so poudarili težo in kompleksnost te spremembe in zagotovili, da pristojna ministrstva sodelujejo, da bi uvedla sprejemljivo ureditev, v kateri bi bila upoštevana pravo Skupnosti in načelo sorazmernosti. Ker je Komisija menila, da Helenska republika ni sprejela ukrepov, potrebnih za izvršitev zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, je tej državi članici 23. marca 2007 na podlagi člena 228 ES poslala uradni opomin. Ker Helenska republika na ta opomin ni odgovorila, je Komisija 29. junija 2007 tej državi članici poslala obrazloženo mnenje, s katerim jo je pozvala, naj v dveh mesecih od vročitve tega mnenja sprejme ukrepe, potrebne za izvršitev te sodbe. Ker Helenska republika na to obrazloženo mnenje ni odgovorila niti ni priglasila nobenega zakonodajnega ukrepa, s katerim bi izvršila navedeno sodbo, je Komisija ob upoštevanju, da ta država članica ni zagotovila izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, 10. marca 2008 vložila to tožbo. Razvoj dogodkov med tem postopkom Helenska republika je na obrazloženo mnenje odgovorila 12. marca 2008, torej dva dneva po tem, ko je Komisija vložila to tožbo, in v njem navedla, da je bil za oblikovanje osnutka spremembe zakona sklican odbor za pripravo zakonodaje. Iz razprav poleg tega izhaja, da je Helenska republika v skladu s členom 8 Direktive 98/34 Komisiji 7. maja 2008 predložila prvi osnutek spremembe zakona. Komisija je nato predložila stališča z obrazloženim mnenjem z dne , na katera Helenska republika ni odgovorila. Kljub temu sta se stranki srečali na sestanku v Atenah. Zastopnik Helenske republike je tudi navedel, da bo vlada v kratkem odobrila nov osnutek spremembe zakona, preden bi ga predložili Komisiji, da bi se znova preučile njegove določbe na podlagi člena 8 Direktive 98/34. Ob koncu tega postopka bi moral o sprejetju tega osnutka glasovati parlament. Neizpolnitev obveznosti Čeprav člen 228 ES ne določa roka, v katerem je treba izvršiti sodbo, iz ustaljene sodne prakse izhaja, da interes takojšnje in enotne uporabe prava Skupnosti zahteva, da se ta izvršitev začne takoj in se čim prej konča (glej zlasti sodbo z dne 9. decembra 2008 v zadevi Komisija proti Franciji, C-121/07, ZOdl., str. I-9159, točka 21 in navedena sodna praksa). Poleg tega je datum, po katerem se presoja neizpolnitev obveznosti na podlagi člena 228 ES, datum izteka roka, ki je določen v obrazloženem mnenju, izdanem na podlagi te določbe (glej zlasti sodbo z dne 18. julija 2007 v zadevi Komisija proti Nemčiji, C-503/04, ZOdl., str. I-6153, točka 19 in navedena sodna praksa). V tej zadevi je očitno, da do izteka dvomesečnega roka, določenega v obrazloženem mnenju z dne 29. junija 2007, Helenska republika ni sprejela nobenega od ukrepov, potrebnih za izvršitev navedene sodbe, saj je o prvem ukrepu za izvršitev Komisijo obvestila šele . V teh okoliščinah je treba ugotoviti, da Helenska republika, kot tudi sama priznava, ni izpolnila obveznosti iz člena 228(1) ES. Denarne sankcije Denarna kazen Trditve strank Komisija na podlagi načina izračuna, ki je opredeljen v njenem obvestilu o uporabi člena 228 Pogodbe ES (EC (2005) 1658) z dne 13. decembra 2005, predlaga Sodišču, naj Helenski republiki naloži denarno kazen v višini 31.798,80 EUR za vsak dan zamude pri izvršitvi zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji od dneva razglasitve sodbe v tej zadevi do popolne izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji. Komisija meni, da je naložitev denarne kazni najprimernejši instrument za kar najhitrejše prenehanje ugotovljene kršitve in da je v tem primeru denarna kazen 31.798,80 EUR za dan zamude prilagojena resnosti in trajanju kršitve, in sicer ob upoštevanju tega, da mora biti sankcija učinkovita. Ta znesek se izračuna s pomnožitvijo skupne osnove 600 EUR s koeficientom 11 (na lestvici od 1 do 20) za resnost kršitve, s koeficientom 1,1 (na lestvici od 1 do 3) za trajanje kršitve in s koeficientom 4,38 (na podlagi bruto domačega proizvoda zadevne države članice in na podlagi razdelitve glasov v Svetu Evropske unije), ki naj bi pomenil zmožnost plačila zadevne države članice. Glede resnosti kršitve Komisija navaja, da sporna nacionalna ureditev krši tri od štirih temeljnih svoboščin iz Pogodbe. Poleg tega trdi, da grški organi niso izpolnili obveznosti iz člena 8(1), prvi odstavek, Direktive 98/34 niti niso v celoti sodelovali s Komisijo v predhodni fazi postopka, ki je bil sprožen na podlagi člena 228 ES. Helenska republika trdi, da je Komisija koeficient za resnost ugotovljene kršitve ocenila izrazito visoko in da ne bi smel biti višji od 4. V zvezi s tem navaja, da naj bi neizpolnitev obveznosti vplivala le na majhno področje dejavnosti, da se je sporna nacionalna ureditev uporabljala nediskriminatorno in da je bila poleg tega najprimernejša rešitev za gospodarske in socialne probleme, ki jih je povzročila nezdrava in nenadzorovana uporaba iger, tako da je bila utemeljena z nujnimi razlogi splošnega interesa. Poleg tega ob sklicevanju na sodno prakso Sodišča trdi, da ta koeficient krši načelo sorazmernosti. Glede trajanja neizpolnitve obveznosti je Komisija upoštevala obdobje enajstih mesecev od razglasitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji do 17. oktobra 2007, to je do dneva, ko je sklenila vložiti to tožbo. Helenska republika zahteva, naj se koeficient zniža do najnižje vrednosti. Trdi, da se neizpolnitev obveznosti dejansko začne po izteku trimesečnega roka, določenega v dopisu z dne 11. decembra 2006, v katerem je Komisija od grških organov zahtevala podatke o stanju izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji. Presoja Sodišča Ker je bilo ugotovljeno, da Helenska republika ni izvršila zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, ji lahko Sodišče na podlagi člena 228(2), tretji pododstavek, ES naloži plačilo pavšalnega zneska ali denarne kazni. V zvezi s tem je treba opozoriti, da je Sodišče tisto, ki mora ob upoštevanju okoliščin obravnavane zadeve v vsakem primeru posebej presoditi, kolikšna naj bo denarna sankcija (sodba z dne 10. januarja 2008 v zadevi Komisija proti Portugalski, C-70/06, ZOdl., str. I-1, točka 31 in navedena sodna praksa). Kot je bilo poudarjeno v točki 18 te sodbe, Komisija v obravnavani zadevi Sodišču predlaga, naj Helenski republiki med drugim naloži denarno kazen v višini 31.798,80 EUR. Glede tega je treba najprej poudariti, da predlogi Komisije Sodišča ne zavezujejo in so zgolj koristen napotek (glej sodbo z dne 25. novembra 2003 v zadevi Komisija proti Španiji, C-278/01, Recueil, str. I-14141, točka 41 in navedena sodna praksa). Dalje, smernice, ki so vsebovane v obvestilih Komisije, za Sodišče niso zavezujoče, temveč prispevajo k zagotovitvi preglednosti, predvidljivosti in pravne varnosti v zvezi z ravnanjem te institucije (glej v tem smislu sodbi z dne v zadevi Komisija proti Franciji, C-304/02, ZOdl., str. I-6263, točka 85, in z dne v zadevi Komisija proti Franciji, C-177/04, ZOdl., str. I-2461, točka 70). Sodišče je prav tako poudarilo, da je namen obsodbe na plačilo denarne kazni in/ali pavšalnega zneska izvesti na državo članico, ki ni izpolnila obveznosti, ekonomski pritisk, ki jo spodbudi, naj odpravi ugotovljeno neizpolnitev obveznosti. Naložene denarne kazni morajo biti torej določene glede na stopnjo potrebne prepričljivosti, da zadevna država članica spremeni ravnanje (glej v tem smislu zgoraj navedeni sodbi z dne 12. julija 2005 v zadevi Komisija proti Franciji, točka 91, in z dne v zadevi Komisija proti Franciji, točki 59 in 60). V obravnavani zadevi je treba torej ugotoviti, da je zastopnik Helenske republike med obravnavo Sodišča 29. januarja 2009 potrdil, da do tega dne še ni bilo glasovanja o zakonodajni določbi, s katero bi se odpravila kršitev, ugotovljena v zgoraj navedeni sodbi Komisija proti Grčiji, oziroma, a fortiori , taka določba še ni začela veljati. Ker je zadevna neizpolnitev na dan, ko je Sodišče preučilo dejansko stanje, še trajala, je naložitev denarne kazni Helenski republiki, ki jo predlaga Komisija, primerno sredstvo, da se to državo članico spodbudi k sprejetju ukrepov, ki so potrebni za izvršitev zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji (glej zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Portugalski, točka 37 in navedena sodna praksa). Dalje, v zvezi z načinom izračuna zneska take denarne kazni Sodišče pri izvrševanju pooblastila za odločanje po prostem preudarku določi tako denarno kazen, da je ta po eni strani prilagojena okoliščinam in po drugi strani sorazmerna z ugotovljeno kršitvijo in z zmožnostjo plačila zadevne države članice (glej zlasti zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Portugalski, točka 38 in navedena sodna praksa). S tega stališča so temeljna merila, ki jih je treba upoštevati za zagotovitev prisilne narave denarne kazni z namenom enotne in učinkovite uporabe prava Skupnosti, načeloma stopnja resnosti kršitve, njeno trajanje in zmožnost plačila zadevne države članice. Za uporabo teh meril je treba upoštevati zlasti posledice neizvršitve za zasebne in javne interese ter obstoječo nujnost, da se zadevno državo članico prisili v to, da izpolni obveznosti (glej zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Portugalski, točka 39 in navedena sodna praksa). Prvič, glede resnosti kršitve in zlasti posledic neizvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji za javne in zasebne interese je treba opozoriti, da prepoved namestitve, izkoriščanja in uporabe vseh električnih, elektromehanskih in elektronskih iger, vključno z vsemi igrami na računalnikih, v vseh javnih ali zasebnih prostorih, razen v igralnicah, kot je določena v nacionalni zakonodaji, ki je sporna v tej zadevi, krši načela prostega pretoka blaga, svobode opravljanja storitev in svobode ustanavljanja, kakor so določena v členih 28 ES, 43 ES in 49 ES. Kot je Sodišče poudarilo v točkah 29, 30, 51 in 55 zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, se zaradi te nacionalne zakonodaje uvoz takih iger iz drugih držav članic ni zgolj zmanjšal, ampak se je od začetka veljavnosti te prepovedi dejansko ustavil. Poleg tega ta ureditev preprečuje gospodarskim subjektom iz drugih držav članic opravljanje njihovih storitev oziroma da bi za to v Grčiji ustanovili sedež. Kot v točki 54 sklepnih predlogov poudarja generalni pravobranilec, Helenska republika ni sprejela nobenega ukrepa, da bi se sporna zakonodaja, obravnavana v zgoraj navedeni sodbi Komisija proti Grčiji, prenehala uporabljati, in je zato na podlagi te zakonodaje dopustila, da se gospodarskim subjektom naložijo zaporne in denarne kazni. Nujno je torej, da Helenska republika spremeni to zakonodajo. Nazadnje je treba prav tako upoštevati, da je neizpolnitev, ugotovljena v zgoraj navedeni sodbi Komisija proti Grčiji, posledica neobvestitve o tehničnih predpisih, določenih v členu 8 Direktive 98/34. Upoštevanje te posebne obveznosti je nujen pogoj, da se v celoti izpolnijo cilji te direktive, navedeni v drugi in tretji uvodni izjavi, torej da se zagotovi neovirano delovanje notranjega trga. Poleg tega je cilj nacionalne zakonodaje, ki je sporna v zadevi, obravnavani v zgoraj navedeni sodbi Komisija proti Grčiji, boj proti resnim družbenim problemom, ki jih povzroča dejstvo, da je zadevne igre mogoče preprosto spremeniti v igre na srečo, ki so v Grčiji zunaj igralnic prepovedane. Sodišče je v točki 38 te sodbe priznalo, da bi nujni razlogi v splošnem interesu, na katere se je sklicevala Helenska republika, lahko utemeljili oviro prostemu pretoku blaga, ki je bila ugotovljena v tej zadevi. Vendar je v točki 41 navedene sodbe Sodišče menilo, da je prepoved namestitve teh iger, razen v igralnicah, nesorazmeren ukrep glede na želeni cilj. Glede na te preudarke je treba za koeficient za stopnjo resnosti neizpolnitve določiti vrednost 8, kar ustrezno odraža značilnosti zadevne kršitve. Drugič, v zvezi s trajanjem kršitve je treba opozoriti, da se mora presojati glede na trenutek, v katerem Sodišče na podlagi postopka, sproženega na podlagi člena 228 ES, obravnava dejansko stanje, in ne glede na trenutek, ko se je nanj obrnila Komisija (glej zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Portugalski, točka 45). V obravnavani zadevi neizpolnitev obveznosti Helenske republike glede izvršitve zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji traja več kot dve leti, če se upošteva čas, ki je pretekel od 26. oktobra 2006, to je od razglasitve navedene sodbe. V teh okoliščinah bi bil koeficient 1,5 (na lestvici od 1 do 3) glede na trajanje kršitve primernejši. Tretjič, v zvezi z zmožnostjo plačila zadevne države članice je predlog Komisije, naj se upošteva koeficient, ki temelji na bruto domačem proizvodu zadevne države članice in na številu glasov, ki jih ima v Svetu, načeloma primeren način odražanja zmožnosti plačila te države članice ob ohranitvi razumnih razlik med različnimi državami članicami (glej v tem smislu zgoraj navedeno sodbo Komisija proti Portugalski, točka 48 in navedena sodna praksa). V obravnavani zadevi koeficient 4,38, ki ga je predlagala Komisija v obvestilu iz leta 2005, primerno odraža spremembo dejavnikov, ki so temelj ocene zmožnosti plačila Helenske republike. Tako je tudi glede osnovnega zneska, za katerega se uporabijo multiplikacijski koeficienti in ki ga je treba določiti na 600 EUR. Ob upoštevanju navedenega pomnožitev osnovnega zneska 600 EUR s koeficienti, določenimi na 8 za resnost kršitve, 1,5 za trajanje kršitve in 4,38 za zmožnost plačila zadevne države članice, v obravnavani zadevi privede do zneska 31.536 EUR za vsak dan zamude. Šteti je treba, da je ta znesek primeren glede na namene denarne kazni, kot so navedeni v točki 28 te sodbe. Ob upoštevanju vseh navedenih ugotovitev se Helenski republiki naloži, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača denarno kazen 31.536 EUR za vsak dan zamude pri izvedbi ukrepov, potrebnih za izvršitev zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, od razglasitve te sodbe do izvršitve navedene sodbe Komisija proti Grčiji. Pavšalni znesek Trditve strank Komisija Sodišču predlaga, naj Helenski republiki naloži plačilo pavšalnega zneska 9636 EUR za vsak dan zamude pri izvršitvi zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji od dneva njene razglasitve do dneva njene popolne izvršitve ali do dneva, ko bo razglašena sodba v tej zadevi, če zgoraj navedena sodba Komisija proti Grčiji do takrat še ne bo popolnoma izvršena. Ta dnevni znesek izhaja iz pomnožitve osnovnega zneska 200 EUR s koeficientom za resnost kršitve, ki je na lestvici od 1 do 20 v tem primeru določen na 11, in s koeficientom za zmožnost plačila Helenske republike, ki je določen na 4,38. Skupen zahtevan pavšalni znesek znaša 3.420.780 EUR in izhaja iz pomnožitve dnevnega pavšalnega zneska, to je 9636 EUR, s 355, to je številom dni od 26. oktobra 2006, ko je bila razglašena zgoraj navedena sodba Komisija proti Grčiji, do , torej datuma, ko je Komisija sklenila vložiti to tožbo. Helenska republika trdi, da se ji ne bi smelo naložiti plačilo pavšalnega zneska, saj se ta denarna kazen nanaša na preteklo ravnanje države članice. Po njenem mnenju pavšalni znesek, ki ga predlaga Komisija, ni sorazmeren glede na resnost in trajanje kršitve in je previsok, če se upošteva zlasti problematičnost ureditve iger v Grčiji. Presoja Sodišča Naložitev pavšalnega zneska mora v vsakem posameznem primeru temeljiti na upoštevanju vseh bistvenih elementov, ki se nanašajo na značilnosti ugotovljene neizpolnitve in na ravnanje države članice, na katero se nanaša postopek, ki se je začel na podlagi člena 228 ES (zgoraj navedena sodba z dne 9. decembra 2008 v zadevi Komisija proti Franciji, točka 62). Če Sodišče odloči, da bo naložilo plačilo denarne kazni ali pavšalnega zneska, ga mora pri izvajanju diskrecijske pravice določiti tako, da je po eni strani prilagojen okoliščinam in po drugi strani sorazmeren z ugotovljeno neizpolnitvijo in plačilno sposobnostjo zadevne države članice. Kar zadeva naložitev plačila pavšalnega zneska, je treba med odločilne dejavnike šteti trajanje neizpolnitve od sodbe, s katero je bila ugotovljena, ter zadevne javne in zasebne interese (glej zgoraj navedeno sodbo z dne 9. decembra 2008 v zadevi Komisija proti Franciji, točka 64 in navedena sodna praksa). V položaju, kakršen je obravnavani v tej zadevi, je treba glede na dolgo trajanje neizpolnitve od sodbe, s katero je bila prvotno ugotovljena, neobstoj odločitve glede prenehanja uporabe zadevne zakonodaje, na podlagi katere bi se bilo mogoče izogniti izvedbi kazenskih pregonov, in nenavedbo oprijemljivega datuma za začetek izvršitve te sodbe naložiti pavšalni znesek. Glede na zgoraj navedeno je treba ugotoviti, da je bila s tem, ko je bil pavšalni znesek, ki ga mora plačati Helenska republika, določen na 3 milijone EUR, opravljena pravilna presoja okoliščin tega primera. Zato je treba Helenski republiki naložiti, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača pavšalni znesek 3 milijone EUR. Stroški V skladu s členom 69(2) Poslovnika se neuspeli stranki naloži plačilo stroškov, če so bili ti priglašeni. Ker je Komisija predlagala, naj se Helenski republiki naloži plačilo stroškov, in ker ta s predlogi ni uspela, se ji naloži plačilo stroškov. Iz teh razlogov je Sodišče (drugi senat) razsodilo: 1. Helenska republika s tem, da ni spremenila členov 2(1) in 3 zakona št. 3037/2002, s katerima se uvaja prepoved namestitve in izkoriščanja vseh električnih, elektromehanskih in elektronskih iger, vključno z vsemi igrami na računalniških, v vseh javnih ali zasebnih prostorih, razen v igralnicah, katere kršitev ima za posledico kazenske ali upravne sankcije, predvidene v členih 4 in 5 tega zakona, v skladu s členi 28 ES, 43 ES in 49 ES ter členom 8 Direktive Evropskega parlamenta in Sveta 98/34/ES z dne 22. junija 1998 o določitvi postopka za zbiranje informacij na področju tehničnih standardov in tehničnih predpisov o storitvah informacijske družbe, kakor je bila spremenjena z Direktivo Evropskega parlamenta in Sveta 98/48/ES z dne , ni sprejela vseh ukrepov, potrebnih za izvršitev sodbe Sodišča z dne v zadevi Komisija proti Grčiji (C-5/05), in ni izpolnila obveznosti iz člena 228 ES. 2. Helenski republiki se naloži, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača denarno kazen 31.536 EUR za vsak dan zamude pri izvedbi ukrepov, potrebnih za izvršitev zgoraj navedene sodbe Komisija proti Grčiji, od razglasitve te sodbe do izvršitve navedene sodbe Komisija proti Grčiji. 3. Helenski republiki se naloži, naj Komisiji na račun „Viri lastnih sredstev Evropskih skupnosti“ vplača pavšalni znesek 3 milijone EUR. 4. Helenski republiki se naloži plačilo stroškov. Podpisi ( *1 ) Jezik postopka: grščina.

61994CJ0098

pt

Fundamentação jurídica do acórdão 1 Por decisão de 11 de Março de 1994, registada na Secretaria do Tribunal de Justiça em 22 de Março de 1994, o Arbeidsrechtbank Antwerpen submeteu, nos termos do artigo 177. do Tratado CE, uma questão prejudicial relativa à interpretação dos artigos 12. , n. 2, e 46. do Regulamento (CEE) n. 1408/71 do Conselho, de 14 de Junho de 1971, relativo à aplicação dos regimes de segurança social aos trabalhadores assalariados, aos trabalhadores não assalariados e aos membros da sua família que se deslocam no interior da Comunidade, na versão alterada e actualizada pelo Regulamento (CEE) n. 2001/83 do Conselho, de 2 de Junho de 1983 (JO L 230, p. 6; EE 05 F3 p. 53, a seguir "Regulamento n. 1408/71"), e dos artigos 12. , n. 2, e 46. -A do mesmo regulamento, com a redacção que lhe foi dada pelo Regulamento (CEE) n. 1248/92 do Conselho, de 30 de Abril de 1992 (JO L 136, p. 7, a seguir "Regulamento n. 1408/71 alterado"). 2 Esta questão foi suscitada no âmbito de um litígio que opõe o belgische Rijksdienst voor Pensioenen a Christel Schmidt a propósito do cálculo de uma pensão de reforma de ex-cônjuge. 3 O artigo 12. , n. 2, do Regulamento n. 1408/71, enuncia a seguinte regra anticumulação: "As cláusulas de redução, de suspensão ou de supressão previstas na legislação de um Estado-Membro em caso de cumulação de uma prestação com outras prestações de segurança social ou com outros rendimentos são oponíveis ao beneficiário, mesmo que se trate de prestações adquiridas nos termos da legislação de outro Estado-Membro ou de rendimentos obtidos no território de outro Estado-Membro. Todavia, esta regra não se aplica quando o interessado beneficiar de prestações da mesma natureza de invalidez, de velhice, por morte (pensões) ou por doença profissional que forem liquidadas pelas instituições de dois ou mais Estados-Membros, nos termos dos artigos 46. , 50. , 51. ou n. 1, alínea b), do artigo 60. " 4 Segundo o artigo 46. , n. 3, do Regulamento n. 1408/71, há cumulação injustificada de prestações se o interessado receber prestações da mesma natureza cuja soma ultrapasse o montante teórico mais elevado. O montante teórico é definido pelo artigo 46. , n. 2, alínea a), como a prestação a que o interessado poderia pretender num Estado-Membro se nele tivesse decorrido toda a sua carreira. 5 Estes artigos foram alterados pelo Regulamento n. 1248/92, já referido. 6 O artigo 12. , n. 2, alterado, dispõe: "Salvo disposição em contrário do presente regulamento, as cláusulas de redução, de suspensão ou de supressão previstas na legislação de um Estado-Membro em caso de cumulação de uma prestação com outras prestações de segurança social ou com outros rendimentos de qualquer natureza são oponíveis ao beneficiário mesmo que se trate de prestações adquiridas nos termos da legislação de outro Estado-Membro ou de rendimentos obtidos no território de outro Estado-Membro." 7 Quanto ao artigo 46. , alterado, determina que a instituição competente deve, por um lado, efectuar o cálculo autónomo unicamente por força das disposições da legislação por ela aplicada (n. 1) e, por outro, proceder ao cálculo do pro rata (n. 2), tendo o interessado direito ao montante mais elevado (n. 3). 8 A cumulação de prestações da mesma natureza é definida no novo artigo 46. -A, n. 1, como a cumulação "de prestações de invalidez, velhice ou sobrevivência calculadas ou concedidas em função dos períodos de seguro e/ou de residência cumpridos pela mesma pessoa". 9 O Regulamento n. 1248/92 acrescentou ainda um artigo 95. -A, segundo o qual os direitos dos interessados cuja pensão foi fixada antes de 1 de Junho de 1992 podem ser revistos, a seu pedido, à luz do novo conteúdo dos artigos 46. e segs. 10 Por força dos artigos 75. e segs. do decreto real belga de 21 de Dezembro de 1967 que regulamenta o regime geral de pensões de reforma e de sobrevivência dos trabalhadores assalariados (Moniteur belge de 16.1.1968), a pensão atribuída a um trabalhador assalariado na qualidade de ex-cônjuge que não voltou a casar é adquirida em condições iguais às que existiriam se ele mesmo tivesse exercido, na pendência do seu casamento, uma actividade como trabalhador assalariado (artigo 76. ). Para o cálculo desta pensão de reforma, tem-se em conta uma remuneração cujo montante é igual a 62,5% do salário anual correspondente que deveria ser tomado em consideração para o cálculo da pensão do outro ex-cônjuge (artigo 77. ). 11 O Decreto real belga n. 50, de 24 de Outubro de 1967 (Moniteur belge de 27.10.1967), contém, no seu artigo 10. -A (inserido pelo Decreto real n. 205 de 29 de Agosto de 1983, Moniteur belge de 6.9.1983), a seguinte regra: "... se o total das fracções que exprimem o montante de cada uma dessas pensões ultrapassar a unidade, a carreira profissional tomada em consideração para o cálculo da pensão de reforma de trabalhador assalariado será diminuída do número de anos necessário para reduzir o referido total à unidade..." 12 Por aplicação do artigo 3. da lei belga de 20 de Julho de 1990, só são tidos em consideração os 40 anos que derem direito à pensão mais vantajosa. 13 C. Schmidt, nascida na Alemanha em 4 de Novembro de 1921, trabalhou nesse país de fins de 1937 a inícios de 1948. Em 31 de Janeiro de 1948, casou com um cidadão belga e adquiriu a nacionalidade belga. C. Schmidt instalou-se na Bélgica e, enquanto foi casada, exerceu uma actividade a tempo parcial de 1973 a 1979. O casal separou-se em Março de 1981. A decisão judicial que autorizou o divórcio foi transcrita no registo civil em 12 de Fevereiro de 1991. 14 A partir do seu 60. aniversário, isto é, a partir de 1 de Dezembro de 1981, C. Schmidt passou a receber uma pensão de reforma de pessoa só baseada no período de emprego que cumprira na Bélgica (1973 a 1979). Renunciou a essa pensão em 15 de Abril de 1988. 15 Desde que fez 65 anos, isto é, desde 1 de Dezembro de 1986, passou a receber, ao abrigo da Angestelltenversicherungsgesetz (lei sobre a segurança social dos empregados), uma pensão alemã baseada no período de emprego que cumprira na Alemanha antes do seu casamento (1936 a 1948). 16 Desde 1 de Junho de 1988, data em que o seu marido, de que estava separada de facto, se reformou, passou também a receber uma pensão belga na sua qualidade de cônjuge separado de facto. 17 Após a transcrição do divórcio, em 12 de Fevereiro de 1991, o Rijksdienst voor Pensioenen recalculou os seus direitos à pensão e concedeu-lhe, por decisão de 10 de Julho de 1991, uma pensão belga anual, com início em 1 de Março de 1991, na sua qualidade de ex-cônjuge, ao abrigo dos artigos 75. e segs. do decreto real de 21 de Dezembro de 1967. 18 Esta pensão foi calculada com base numa carreira de 33 anos (1948 a 1980), reconhecida ao seu ex-marido. Para este cálculo não foram tidos em conta quatro anos (1948 a 1951), por motivo de excederem a unidade fixada em 40 anos. Com efeito, adicionando o período da carreira reconhecida ao seu ex-marido e o período da sua própria carreira (18 anos), o Rijksdienst voor Pensioenen chegou a um total de 51 anos, dos quais sete haviam sido contabilizados duas vezes. Tendo a unidade 40/40 sido excedida em quatro anos, foi aplicado o artigo 10. -A do Decreto real n. 50. 19 C. Schmidt interpôs recurso para o Arbeidsrechtbank Antwerpen da decisão do Rijksdienst voor Pensioenen. Nesse recurso, C. Schmidt contesta a aplicação do artigo 10. -A do Decreto real n. 50. Segundo ela, uma regra anticumulação só pode ser aplicada se levar à concessão de uma pensão mais vantajosa do que a pensão calculada de acordo com o artigo 46. Considerando que a pensão alemã e a pensão belga devida pela sua situação de divorciada constituem prestações da mesma natureza na acepção do Regulamento n. 1408/71, pede que a sua pensão seja calculada de acordo com o artigo 46. , de modo a que seja feita uma comparação entre a pensão nacional, calculada por aplicação do artigo 10. -A do Decreto real n. 50, e a pensão calculada de acordo com o artigo 46. do regulamento. Nesta última hipótese, a aplicação da regra anticumulação belga não poderia ter o efeito de diminuir a pensão devida por força da legislação deste Estado ao ponto de a beneficiária receber no total uma quantia inferior ao montante máximo teórico. 20 O Rijksdienst voor Pensioenen considera por seu lado que, não sendo as prestações em causa da mesma natureza, a regra do artigo 46. do Regulamento n. 1408/71 não é aplicável. Deverá, pois, aplicar-se o artigo 12. , n. 2, do mesmo regulamento; ora, esta disposição não obsta à aplicação das regras anticumulação nacionais. 21 Necessitando saber se a pensão de reforma adquirida na qualidade de divorciada e a adquirida a título pessoal devem ser consideradas prestações da mesma natureza, o Arbeidsrechtbank Antwerpen decidiu suspender a instância e submeter ao Tribunal de Justiça a seguinte questão prejudicial: "Uma pensão alemã de reforma adquirida com base nos períodos de seguro cumpridos pelo interessado na Alemanha ao abrigo da Angestelltenversicherungsgesetz, e a pensão belga de reforma de cônjuge divorciado como é concedida nos termos da legislação belga sobre pensões, concretamente dos artigos 75. e 76. do Decreto real n. 50 (de 21 de Dezembro de 1967), em função dos períodos de seguro cumpridos pelo ex-cônjuge, e adquirida nas mesmas condições que se o cônjuge divorciado tivesse exercido ele próprio uma actividade durante o matrimónio com o seu ex-cônjuge, são prestações da mesma natureza, na acepção do n. 2 do artigo 12. do Regulamento (CEE) n. 1408/71, com as eventuais consequências daí decorrentes para a aplicação dos artigos 46. e 46. -A do Regulamento (CEE) n. 1408/71 e do artigo 7. do Regulamento (CEE) n. 574/72?" 22 A título liminar, deve recordar-se que, embora no âmbito de um processo nos termos do artigo 177. do Tratado, o Tribunal de Justiça não tenha competência para aplicar as regras do direito comunitário a uma situação de facto determinada e, portanto, para qualificar disposições de direito nacional face a uma dessas regras, pode no entanto fornecer ao órgão jurisdicional nacional todos os elementos de interpretação que se situem no âmbito do direito comunitário e que lhe possam ser úteis na apreciação dos efeitos dessas disposições (v., nomeadamente, o acórdão de 24 de Setembro de 1987, Coenen, 37/86, Colect., p. 3589, n. 8). 23 Pela sua questão, o órgão jurisdicional de reenvio pergunta, em substância, se uma pensão de reforma concedida, segundo a legislação de um Estado-Membro, com base nos períodos de seguro cumpridos pessoalmente pelo interessado nesse Estado, e uma pensão de reforma obtida, por aplicação da legislação de outro Estado-Membro, na qualidade de ex-cônjuge, com base nos períodos de seguro cumpridos pelo outro ex-cônjuge, constituem prestações da mesma natureza na acepção do artigo 12. , n. 2, do Regulamento n. 1408/71 e dos artigos 12. , n. 2, e 46. -A do Regulamento n. 1408/71 alterado. 24 Em primeiro lugar, deve recordar-se que, segundo jurisprudência constante, as prestações de segurança social devem ser consideradas da mesma natureza quando, independentemente das características próprias às diferentes legislações nacionais, o seu objecto e a sua finalidade bem como a sua base de cálculo e as suas condições de concessão são idênticos (v. o acórdão de 6 de Outubro de 1987, Stefanutti, 197/85, Colect., p. 3855, n. 12). Pelo contrário, as características puramente formais não devem ser consideradas elementos constitutivos para efeitos da classificação das prestações (v. o acórdão Coenen, já referido, n. 10). 25 Quanto ao objecto e à finalidade das prestações em causa, não foi contestado que a pensão belga de reforma concedida ao ex-cônjuge que não voltou a casar se destina a garantir-lhe meios suficientes de subsistência, dado que já não pode dispor dos rendimentos do seu ex-cônjuge. A base de cálculo e as condições de concessão desta pensão foram determinadas de modo a compensar a perda de rendimentos sofrida pelo interessado por motivo da separação. Em caso de novo casamento, ele perde esse direito. Quanto à pensão de reforma pessoal obtida na Alemanha, ela é destinada a garantir ao trabalhador rendimentos suficientes a partir do momento em que é pessoalmente admitido à reforma. 26 Daqui resulta que as prestações em causa no processo principal têm um objecto e uma finalidade diferentes. 27 Em segundo lugar, deve realçar-se que o artigo 46. -A, n. 1, do Regulamento n. 1408/71 alterado acrescenta um critério que surgia já de modo implícito na jurisprudência atrás referida, definindo a cumulação de prestações da mesma natureza como a cumulação de prestações de invalidez, velhice ou sobrevivência "calculadas ou concedidas em função dos períodos de seguro e/ou de residência cumpridos pela mesma pessoa". 28 Como a Comissão justamente afirmou, as prestações que são calculadas ou concedidas com base nas carreiras de duas pessoas diferentes não podem ser consideradas prestações da mesma natureza na acepção do artigo 46. -A, já referido. 29 No presente caso, está assente que, para o cálculo da pensão belga devida a título de ex-cônjuge, se tem em conta a carreira e a remuneração do outro ex-cônjuge. Pelo contrário, a pensão de reforma obtida na Alemanha é calculada com base nos períodos de seguro cumpridos pessoalmente pelo interessado, tendo simultaneamente em conta o número de anos durante os quais ele efectivamente trabalhou e a remuneração que recebeu durante esse período. 30 Daqui resulta que prestações como as que estão em causa no processo principal são calculadas ou concedidas com base nas carreiras de duas pessoas diferentes. 31 Esta conclusão não é infirmada pelo facto de a legislação belga assimilar ficticiamente a pensão paga ao ex-cônjuge a uma pensão de reforma de trabalhador assalariado, considerando os anos de casamento como anos de seguro. Segundo a jurisprudência já referida, as prestações em causa devem ser consideradas independentemente das características próprias às diferentes legislações nacionais. 32 Nestas condições, deve responder-se à questão prejudicial que uma pensão de reforma concedida, segundo a legislação de um Estado-Membro, com base nos períodos de seguro cumpridos pessoalmente pelo interessado nesse Estado, e uma pensão de reforma obtida, por aplicação da legislação de outro Estado-Membro, na qualidade de ex-cônjuge, com base nos períodos de seguro cumpridos pelo outro ex-cônjuge, não constituem prestações da mesma natureza na acepção do artigo 12. , n. 2, do Regulamento n. 1408/71 e dos artigos 12. , n. 2, e 46. -A do Regulamento n. 1408/71 alterado. Decisão sobre as despesas Quanto às despesas 33 As despesas efectuadas pela Comissão das Comunidades Europeias, que apresentou observações ao Tribunal, não são reembolsáveis. Revestindo o processo, quanto às partes na causa principal, a natureza de incidente suscitado perante o órgão jurisdicional nacional, compete a este decidir quanto às despesas. Parte decisória Pelos fundamentos expostos, O TRIBUNAL DE JUSTIÇA (Primeira Secção), pronunciando-se sobre a questão que lhe foi submetida pelo Arbeidsrechtbank Antwerpen, por decisão de 11 de Março de 1994, declara: Uma pensão de reforma concedida, segundo a legislação de um Estado-Membro, com base nos períodos de seguro cumpridos pessoalmente pelo interessado nesse Estado, e uma pensão de reforma obtida, por aplicação da legislação de outro Estado-Membro, na qualidade de ex-cônjuge, com base nos períodos de seguro cumpridos pelo outro ex-cônjuge, não constituem prestações da mesma natureza na acepção do artigo 12. , n. 2, do Regulamento n. 1408/71 do Conselho, de 14 de Junho de 1971, relativo à aplicação dos regimes de segurança social aos trabalhadores assalariados, aos trabalhadores não assalariados e aos membros da sua família que se deslocam no interior da Comunidade, na versão alterada e actualizada pelo Regulamento (CEE) n. 2001/83 do Conselho, de 2 de Junho de 1983, e dos artigos 12. , n. 2, e 46. -A do Regulamento n. 1408/71, tal como alterado pelo Regulamento (CEE) n. 1248/92 do Conselho, de 30 de Abril de 1992.

61994CJ0147

fi

Tuomion perustelut 1 Yhteisöjen tuomioistuimen kirjaamoon 30.5.1994 jättämässään kanteessa Euroopan yhteisöjen komissio vaatii EY:n perustamissopimuksen 169 artiklan nojalla yhteisöjen tuomioistuinta toteamaan, että Espanjan kuningaskunta on jättänyt täyttämättä sille EY:n perustamissopimuksen mukaan kuuluvia velvoitteitaan, koska se on laiminlyönyt muuta ensivakuutusta kuin henkivakuutusta koskevien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten yhteensovittamisesta annettujen direktiivin 73/239/ETY ja direktiivin 88/357/ETY muuttamisesta erityisesti moottoriajoneuvojen vastuuvakuutuksen osalta 8 päivänä marraskuuta 1990 annetun neuvoston direktiivin 90/618/ETY (EYVL L 330, s. 44, jäljempänä direktiivi) noudattamisen edellyttämien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten säätämisen ja voimaansaattamisen ja niistä komissiolle ilmoittamisen määräajassa. 2 Direktiivin 12 artiklan ensimmäisen kohdan mukaan jäsenvaltioiden on muutettava kansallinen lainsäädäntönsä tämän direktiivin mukaiseksi 18 kuukauden kuluessa sen tiedoksi antamisesta, ja niiden on viipymättä ilmoitettava tästä komissiolle. Direktiivi annettiin tiedoksi Espanjan kuningaskunnalle 20.11.1990. 3 Koska komissio ei ole saanut Espanjan kuningaskunnalta mitään ilmoitusta toimenpiteistä direktiivin saattamiseksi osaksi sen kansallista oikeusjärjestystä, se varasi 6.8.1992 päivätyllä kirjeellään Espanjan kuningaskunnalle tilaisuuden esittää huomautuksensa. Tähän kirjeeseen ei vastattu. Niinpä komissio antoi lausunnon perusteluineen kehottaen Espanjan kuningaskuntaa ryhtymään vaadittuihin toimiin direktiivin noudattamiseksi kahden kuukauden määräajassa tämän lausunnon tiedoksiannosta. Kun tämä ei johtanut toimenpiteisiin, komissio nosti kanteen. 4 Espanjan kuningaskunta ei kiistä sitä, että direktiiviä ei ole saatettu osaksi kansallista oikeusjärjestystä. Se toteaa ainoastaan, että vakuutuksista vastaava pääosasto oli valmistellut lakiesitystä yksityisiä vakuutuksia koskevan lainsäädännön muuttamisesta, mutta että kun tätä lakiesitystä käsiteltiin eduskunnassa, ennen senaatille tehtäville muutoksille asetetun määräajan päättymistä eduskunta hajotettiin ja määrättiin pidettäväksi yleiset vaalit, minkä takia edellä mainitusta lakiesityksestä tuli mitätön ja lain valmistelu oli aloitettava alusta, eikä sitä ole vielä saatu päätökseen. 5 On muistettava, että vakiintuneen oikeuskäytännön mukaan jäsenvaltio ei voi vedota sisäisen oikeusjärjestyksensä säädöksiin, käytäntöön tai oloihin perustellakseen direktiivissä asetettujen velvoitteiden ja määräaikojen laiminlyömisen. 6 Niinpä kun direktiiviä ei ole kokonaisuudessaan saatettu osaksi kansallista oikeusjärjestystä direktiivin 12 artiklan mukaisessa määräajassa, on todettava tässä tapahtuneen komission väittämä sopimusvelvoitteiden täyttämättä jättäminen. 7 Sitä vastoin yhteisöjen tuomioistuimen ei tarvitse ottaa huomioon direktiivin noudattamisen edellyttämien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten ilmoittamatta jättämistä, koska Espanjan kuningaskunta ei nimenomaan ole niitä saattanut voimaan perustellun lausunnon mukaisessa määräajassa (katso asia C-303/93, komissio v. Italia, tuomio 18.5.1994, Kok. 1994, s. I-1901, 6 kohta). 8 On siis todettava, että Espanjan kuningaskunta on rikkonut sille perustamissopimuksen mukaan kuuluvia velvollisuuksiaan, koska se on laiminlyönyt direktiivin edellyttämien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten voimaansaattamisen. Päätökset oikeudenkäyntikuluista Oikeudenkäyntikulut 9 Työjärjestyksen 69 artiklan 2 kohdan mukaan asianosainen, joka häviää asian, määrätään korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Koska vastaaja on hävinnyt asian, se velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut. Päätöksen päätösosa Näillä perusteilla YHTEISÖJEN TUOMIOISTUIN (kuudes jaosto)on antanut seuraavan tuomiolauselman: 1) Espanjan kuningaskunta on rikkonut sille EY:n perustamissopimuksen mukaan kuuluvia velvoitteitaan, koska se on laiminlyönyt muuta ensivakuutusta kuin henkivakuutusta koskevien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten yhteensovittamisesta annettujen direktiivin 73/239/ETY ja direktiivin 88/357/ETY muuttamisesta erityisesti moottoriajoneuvojen vastuuvakuutuksen osalta 8 päivänä marraskuuta 1990 annetun neuvoston direktiivin 90/618/ETY edellyttämien lakien, asetusten ja hallinnollisten määräysten säätämisen ja voimaansaattamisen. 2) Muilta osin kanne hylätään. 3) Espanjan kuningaskunta velvoitetaan korvaamaan oikeudenkäyntikulut.

61991CJ0077

de

1 Die Kommission hat mit Klageschrift, die am 26. Februar 1991 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, gemäß Artikel 169 EWG-Vertrag Klage erhoben auf Feststellung, daß die Italienische Republik dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus dem EWG-Vertrag verstossen hat, daß sie nicht innerhalb der vorgesehenen Frist alle erforderlichen Maßnahmen getroffen hat, um der Richtlinie 81/851/EWG des Rates vom 28. September 1981 zur Angleichung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über Tierarzneimittel (ABl. L 317, S. 1) und der Richtlinie 81/852/EWG des Rates vom 28. September 1981 über die analytischen, toxikologisch-pharmakologischen und tierärztlichen oder klinischen Vorschriften und Nachweise über Versuche mit Tierarzneimitteln (ABl. L 317, S. 16) nachzukommen. 2 Gemäß Artikel 51 der Richtlinie 81/851 und Artikel 3 der Richtlinie 81/852 treffen die Mitgliedstaaten die erforderlichen Maßnahmen, um diesen Richtlinien binnen 24 Monaten nach ihrer Bekanntgabe nachzukommen, und setzen die Kommission hiervon unverzueglich in Kenntnis. 3 Die Kommission hat, da die Italienische Republik ihrer Ansicht nach die Maßnahmen zur Umsetzung der genannten Richtlinien nicht innerhalb der vorgesehenen Frist getroffen hat, gegen diese ein Vertragsverletzungsverfahren gemäß Artikel 169 EWG-Vertrag eingeleitet. 4 Wegen weiterer Einzelheiten des Sachverhalts, des Verfahrensablaufs und des Vorbringens der Parteien wird auf den Sitzungsbericht verwiesen. Der Akteninhalt wird im folgenden nur insoweit wiedergegeben, als die Begründung des Urteils dies erfordert. 5 Die Kommission macht geltend, die Mitgliedstaaten seien wegen der Verbindlichkeit der Richtlinien verpflichtet, diesen innerhalb der vorgeschriebenen Frist nachzukommen und die geeigneten Maßnahmen zu treffen, um ihre Umsetzung in innerstaatliches Recht zu sichern. 6 Die Italienische Republik räumt ein, daß sie die für die Durchführung der Richtlinien 81/851 und 81/852 erforderlichen Rechtsvorschriften noch nicht erlassen habe, und macht nur geltend, daß die beanstandete Vertragsverletzung in Kürze abgestellt werde. 7 Es ist also festzustellen, daß die Italienische Republik dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus dem EWG-Vertrag verstossen hat, daß sie nicht innerhalb der vorgesehenen Frist die erforderlichen Maßnahmen zur Durchführung der Richtlinien 81/851 und 81/852 getroffen hat. Kostenentscheidung Kosten 8 Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die Italienische Republik mit ihrem Vorbringen unterlegen ist, sind ihr die Kosten aufzuerlegen. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF für Recht erkannt und entschieden: 1) Die Italienische Republik hat dadurch gegen ihre Verpflichtungen aus dem EWG-Vertrag verstossen, daß sie nicht innerhalb der vorgesehenen Frist die zur Durchführung der Richtlinie 81/851/EWG des Rates vom 28. September 1981 zur Angleichung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über Tierarzneimittel und der Richtlinie 81/852/EWG des Rates vom 28. September 1981 über die analytischen, toxikologisch-pharmakologischen und tierärztlichen oder klinischen Vorschriften und Nachweise über Versuche mit Tierarzneimitteln erforderlichen Maßnahmen getroffen hat. 2) Die Italienische Republik trägt die Kosten des Verfahrens.

61999TJ0056

en

Facts The applicant, Marlines SA, is a Greek ferry operator which transports passengers and vehicles between the Greek port of Patras and the Italian port of Ancona. Following a complaint from a customer to the effect that ferry tariffs were very similar on routes between Greece and Italy, the Commission, acting pursuant to Article 18(3) of Council Regulation (EEC) No 4056/86 of 22 December 1986 laying down detailed rules for the application of Articles 85 and 86 of the Treaty to maritime transport (OJ 1986 L 378, p. 4), carried out inspections at the offices of six ferry operators, including five in Greece and one in Italy. By decision of 21 February 1997 the Commission opened formal proceedings, sending a statement of objections to nine companies operating lines between Greece and Italy, including the applicant. On 9 December 1998 the Commission adopted Decision 1999/271/EC relating to a proceeding pursuant to Article 85 of the EC Treaty (IV/34.466 ─ Greek Ferries) (OJ 1999 L 109, p. 24, hereinafter the Decision). The Decision contains the following provisions: Article 1 1. Minoan Lines, Anek Lines, Karageorgis Lines, Marlines SA and Strintzis Lines have infringed Article 85(1) of the EC Treaty by agreeing prices to be applied to roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona. The duration of these infringements is as follows: (a) in the case of Minoan Lines and Strintzis Lines, from 18 July 1987 until July 1994; (b) in the case of Karageorgis Lines, from 18 July 1987 until 27 December 1992; (c) in the case of Marlines SA, from 18 July 1987 until 8 December 1989; (d) in the case of Anek Lines, from 6 July 1989 until July 1994. 2. Minoan Lines, Anek Lines, Karageorgis Lines, Adriatica di Navigazione SpA, Ventouris Group Enterprises SA and Strintzis Lines have infringed Article 85(1) of the EC Treaty by agreeing on the levels of fares for trucks to be applied on the Patras to Bari and Brindisi routes. The duration of these infringements is as follows: (a) in the case of Minoan Lines, Ventouris Group Enterprises SA and Strintzis Lines, from 8 December 1989 until July 1994; (b) in the case of Karageorgis Lines, from 8 December 1989 until 27 December 1992; (c) in the case of Anek Lines, from 8 December 1989 until July 1994; (d) in the case of Adriatica di Navigazione SpA, from 30 October 1990 until July 1994. Article 2 The following fines are hereby imposed on the following undertakings in respect of the infringement found in Article 1: ─ Minoan Lines, a fine of ECU 3.26 million, Minoan Lines, a fine of ECU 3.26 million, ─ Strintzis Lines, a fine of ECU 1.5 million, Strintzis Lines, a fine of ECU 1.5 million, ─ Anek Lines, a fine of ECU 1.11 million, Anek Lines, a fine of ECU 1.11 million, ─ Marlines SA, a fine of ECU 0.26 million, Marlines SA, a fine of ECU 0.26 million, ─ Karageorgis Lines, a fine of ECU 1 million, Karageorgis Lines, a fine of ECU 1 million, ─ Ventouris Group Enterprises SA, a fine of ECU 1.01 million, Ventouris Group Enterprises SA, a fine of ECU 1.01 million, ─ Adriatica di Navigazione SpA, a fine of ECU 0.98 million. Adriatica di Navigazione SpA, a fine of ECU 0.98 million. ... The Decision was addressed to seven undertakings: Minoan Lines, established in Heraklion, Crete (Greece) (hereinafter Minoan), Strintzis Lines, established in Piraeus (Greece) (hereinafter Strintzis), Anek Lines, established in Hania, Crete (hereinafter Anek), Marlines SA, established in Piraeus (hereinafter the applicant), Karageorgis Lines, established in Piraeus ( Karageorgis), Ventouris Group Enterprises SA, established in Piraeus ( Ventouris) and Adriatica di Navigazione SpA, established in Venice (Italy) ( Adriatica). Procedure and forms of order sought By application lodged at the Registry of the Court of First Instance on 25 February 1999, the applicant brought an action for annulment of the Decision. By separate document lodged at the Registry on the same day, the applicant also applied for suspension of the operation of the Decision. By order of 21 June 1999, the President of the Court of First Instance rejected that application and reserved costs. On hearing the report of the Judge-Rapporteur, the Court of First Instance decided to open the oral procedure and, by way of measures of organisation of procedure, called upon the Commission to answer, in writing, a question and to produce certain documents. The Commission complied with that request within the time allowed. The parties presented oral argument and answered the questions put to them by the Court at the hearing on 2 July 2002. The applicant claims that the Court should: ─ declare the action admissible, declare the action admissible, ─ annul the Decision, annul the Decision, ─ order the Commission to pay the costs. order the Commission to pay the costs. The Commission contends that the Court should: ─ dismiss the action in its entirety, dismiss the action in its entirety, ─ order the applicant to pay the costs. order the applicant to pay the costs. Law The applicant puts forward a single plea in law in support of its application for annulment of the Decision. It alleges that the Commission erred in its assessment of the facts in that it misconstrued the documents which it regarded as proving the applicant's participation in the cartel with which the Decision is concerned. Arguments of the parties The applicant maintains that it never wished to take part in discussions on tariff rates with the other companies operating the line between Patras and Ancona and asserts that it did not do so. It adds that, in view of its size and very limited commercial influence, it was not in a position to conclude price agreements with its competitors. Furthermore, it had no ship of its own and maintains that the owners of the ships which it managed never gave it authority to conclude such agreements. The applicant observes, more specifically, that, during the period in question (1987 to 1989) it adopted an autonomous commercial policy different from that of the other ferry operators. In 1987 it applied a 50% discount and 10% and 5% discounts in 1988 and 1989 respectively. The applicant emphasises that those discounts were clearly mentioned in the advertising brochures which it distributed to European travel agencies in October every year. Next, the applicant argues that at no point did it send documents to the other companies accepting the positions which they had adopted on tariffs. It criticises the Commission for basing its assessment solely on a very small number of documents, which had been sent to the applicant by the other companies by facsimile, without having any evidence that the applicant agreed to the conclusion of an agreement. In this connection it points out that, although the Commission conducted a thorough review, it found no documents sent by the applicant. The mere fact that the applicant received a certain number of telexes from other companies does not suffice to establish that it participated in any agreement on prices, all the more so because it was current practice among all transport and commercial companies to exchange information on prices or on conditions of sale and transport. Lastly, the applicant completely ignored the letters and facsimiles which it received. In conclusion, the applicant emphasises that none of the evidence in the file indicates that it had any intention of collaborating with the other operators in the market. The Commission, for its part, disputes the merits of the applicant's single plea. It observes that the Decision mentions in detail the evidence which enabled it to conclude that the applicant had participated in the cartel. Eight documents were exchanged by the companies involved in the cartel during the period from 15 March 1989 to 22 September 1989. In the majority of cases, the documents incriminating the applicant were telexes and letters that were sent to it. The Commission also refutes the applicant's argument that it never attended meetings or sent any document proving its acceptance of or participation in any agreement on prices for roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona because, since it is not necessary for an agreement to have any particular form for it to be contrary to Article 85(1) of the EC Treaty (now Article 81(1) EC), communication of an agreement to the parties and its tacit acceptance are evidence of the existence of an agreement contrary to Article 85 of the EC Treaty (Case C-277/87 Sandoz prodotti farmaceutici v Commission [1990] ECR I-45). The Commission adds that even tacit acceptance may, where the person concerned does not distance itself, be treated as acceptance of and participation in a prohibited agreement (Case T-141/89 Tréfileurope v Commission [1995] ECR II-791, paragraph 85) and that it may take as evidence of an undertaking's conduct correspondence exchanged by third parties (Joined Cases 40/73 to 48/73, 50/73, 54/73 to 56/73, 111/73, 113/73 and 114/73 Suiker Unie and Others v Commission [1975] ECR 1663, paragraph 164). Findings of the Court According to consistent case-law, in order for there to be an agreement within the meaning of Article 85(1) of the Treaty, it is sufficient for the undertakings in question to have expressed their joint intention to conduct themselves in the market in a particular way (Case 41/69 Chemiefarma v Commission [1970] ECR 661, paragraph 112, Joined Cases 209/78 to 215/78 and 218/78 Van Landewyck and Others v Commission [1980] ECR 3125, paragraph 86, Case C-49/92 P Commission v Anic Partecipazioni [1999] ECR I-4125, paragraph 130, Tréfileurope v Commission , cited above, paragraph 95, and Joined Cases T-25/95, T-26/95, T-30/95 to T-32/95, T-34/95 to T-39/95, T-42/95 to T-46/95, T-48/95, T-50/95 to T-65/95, T-68/95 to T-71/95, T-87/95, T-88/95, T-103/95 and T-104/95 Cimenteries CBR and Others v Commission [2000] ECR II-491, paragraph 958). The agreement need be in no particular form, whether written or verbal; nor need it be governed by any particular rules. Communication of an agreement to the parties and its tacit acceptance suffice to prove the existence of an agreement contrary to Article 85 of the EC Treaty (see, to that effect, Sandoz prodotti farmaceutici v Commission , cited above, paragraph 11). Even tacit acceptance may, where the person concerned does not distance itself, be treated as acceptance of and participation in a prohibited agreement (see, to that effect, Tréfileurope v Commission , cited above, paragraph 85). In the present case, in paragraph 1 of the Decision, the Commission regarded it as established that the applicant had infringed Article 85(1) of the Treaty by agreeing with the other companies, between 18 July 1987 and 8 December 1989, the fares to be charged for roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona. According to the Commission, proof of the applicant's involvement in the cartel between 1987 and 1989 and its verbal or tacit consent to the agreements in question may be found in the telex of 15 March 1989, the facsimile of 12 June 1989, and the telexes of 20 June 1989 (two telexes), 22 June 1989 (two telexes), 30 June 1989, 6 July 1989, 14 July 1989, 17 July 1989 and 22 September 1989. As the Decision states (in paragraph 118), the last occasion on which Marlines is mentioned in the documentary evidence is in a telex sent by Anek to Marlines on 22 September 1989. There is no evidence that the applicant took part in any further consultations with other companies nor is there conclusive evidence of its subsequent involvement in the cartel with which the Decision is concerned. The applicant maintains that these documents, on which the Commission relies, are insufficient to establish its participation in the cartel. 1. The Commission's evidence (a) The telex of 15 March 1989 (paragraphs 9 to 12 of the Decision) On 15 March 1989 Minoan sent a telex to Anek, stating: We regret that your refusal fully to accept the proposals we put forward in our earlier telex, reference no 281, dated 27 February 1989, at least for the time being, prevents the conclusion of a broader agreement which would be extremely advantageous to our companies ...We refer of course to your refusal of our proposals concerning the definition of a joint pricing policy for the Patras-Ancona route; and we ask you to understand the positions we set out below, which are intended as a response to your view that you cannot accept the 1989 tariff in force for goods vehicles and that the pricing policy for the forthcoming year 1990 cannot be defined immediately (paragraphs 3 and 4 of your recent telex). 1. We do not think that any agreements that you may have concluded with transport companies or hauliers can prevent you from accepting the truck tariff already in force for 1989. It has been the experience of our various companies, over a long period of time, that this type of agreement, if indeed concluded, does not tend to last for long, nor is it usually adhered to, especially by the hauliers... Moreover, you are certainly not unaware that in the last three months two readjustments of the fares for goods vehicles have been agreed jointly by all the shipowners operating on the Patras-Ancona route, amounting to a total of 40%, and have certainly caused no agitation or difficulties with our driver colleagues. 2. It is perfectly feasible to establish right now a pricing policy for 1990 without your company finding that inappropriate. This is for the following reasons: (a) Before we are able to reach an agreement with the other shipowners serving this line, your ships ─ in accordance with your programme ─ will already have begun sailing. (b) The pricing policy for 1988, determined by common agreement with the other companies concerned, was established on 18 July 1987, in accordance with usual practice. (c) Our pricing policy is always communicated to our foreign colleagues in the summer of the preceding year. Only the brochures published in French and Italian are put into circulation towards winter and that is because of the special nature of these markets. In conclusion, we hope that you will be able to reconsider and review the opinions which you have recently communicated to us and we would be pleased if, with the points of view set out above, we will have been of assistance in that exercise. The Court finds that that document clearly shows that Minoan attempted to convince Anek to join in a common pricing policy for transport services, a cartel that had been implemented on 18 July 1987 or earlier by the companies operating on the route between Patras and Ancona. The applicant emphasises that, in so far as the telex contains no reference to itself and merely a general reference to the other companies, the Commission ought not to have inferred, solely on the basis that it too operated on that route, that that general reference clearly includes it. Admittedly, since the telex does not expressly mention the applicant, it cannot by itself prove the applicant's participation in the cartel from 1987 onwards. Nevertheless, it must be borne in mind that the evidence must be assessed not in isolation, but as a whole (Case 48/69 ICI v Commission [1972] ECR 619, paragraph 68, Case T-141/94 Thyssen Stahl v Commission [1999] ECR II-347, paragraph 175, and Cimenteries CBR and Others v Commission , cited above, paragraph 2062). In the present case, it must be observed that the steps taken by the companies serving the line between Patras and Ancona described in the telex of 15 March 1989 do not amount to an isolated event but form part of a course of conduct to which subsequent documents, which the applicant does not deny having received and which are reviewed hereinafter, refer. (b) The facsimile of 12 June 1989 (paragraph 14 of the Decision) On 12 June 1989 Strintzis sent a facsimile to Anek, Karageorgis, Minoan and the applicant, saying: please find attached the tariff rates for the Patras-Igoumenitsa-Corfu-Ancona line for 1990. The prices were calculated on the basis of the telexes recently exchanged, following the agreement of all our companies to adhere to a common price policy. As is emphasised in paragraph 14 of the Decision, the facsimile sets out the fares and discounts for passenger and vehicle transport and the port duties, in drachmas and in 10 other currencies. The applicant was an addressee of that facsimile and, given that it has not denied receiving it, and in the absence of any sign that it distanced itself from the purpose of the agreement, the Commission was entitled to conclude that the document proved its participation in the cartel at the time the facsimile was sent, that is to say, on 12 June 1989. In the circumstances and given the numerous direct and consistent documentary proofs of the applicant's involvement in the cartel in question, the applicant cannot rely on the fact that it did not sign an acknowledgement of receipt of the document despite the sender's having expressly asked for the same. Even tacit acceptance, without distantiation, may be treated as acceptance of and participation in a prohibited agreement (see, to that effect, Tréfileurope v Commission , cited above, paragraph 85). (c) The two telexes of 20 June 1989 and the two telexes of 22 June 1989 First of all, on 20 June 1989 Minoan sent to Karageorgis, Strintzis and the applicant telex reference no. D1193/PS/AB informing them of the tariffs for passengers and all types of vehicle applicable from 1 January to 31 December 1990. Minoan wrote: we would reiterate the points of view which we explained to you orally concerning a common tariff for passengers and all types of vehicle on the Patras-Igoumenitsa-Corfu-Ancona route. That telex was sent as an attachment to a telex which Minoan sent to Anek on 22 June 1989, in which it stated: we are sending you the telex which we have exchanged with the other companies and which is consistent with what we told you today. The telex contains the reply which you gave us orally. Secondly, again on 20 June 1989, Minoan sent to Karageorgis, Strintzis and the applicant telex reference no. D1194/PS/AB in which it suggested applying, from 26 June 1989 onwards, the same tariff as that announced by Anek and set out the new tariffs applicable to each category of vehicle, detailing the various services included in or excluded from the tariffs, such as cabins, meals for drivers and charges imposed by third parties, such as agents' fees and handling costs at Patras. The telex was sent as an attachment to a telex which Minoan sent to Anek on 22 June 1989, in which Minoan wrote: for your information and to prevent any possible mistake, please find below the truck tariffs which will enter into force on 26 June 1989. (d) The telex of 30 June 1989 On 30 June 1989 Minoan sent to Karageorgis, Strintzis and the applicant a telex in which it referred to its earlier telex of 20 June 1989, reference no. D1193/PS/AB, and stated: in accordance with the telex [of 20 June 1989] mentioned above, Anek ought to have answered our four companies by Wednesday 28 June 1989. Anek had not replied, however, and so Minoan suggested to the addressees of the telex, and thus also to the applicant, as follows: in view of our professional obligations, we suggest we inform it of the tariff, taking account of the principles agreed between us. We hope that Anek will, when it sees fit, adopt as sensible a policy as ours. If in the future Anek publishes a different tariff from the one proposed, each of our companies will be at liberty to publish its own prices when printing its brochure. If you disagree with this, we would suggest that our companies no longer be directly bound by the aforementioned agreements and that, consequently, each of us act as we think best. ... We would be grateful to have your reply by Monday 3 July at the latest because Minoan needs to announce its 1990 tariffs on Wednesday 5 July 1989. The applicant was an addressee of those documents and, given that it has not denied receiving them, and in the absence of any sign that it distanced itself from the purpose of the agreement, the Commission was entitled to conclude that the documents proved its participation in the cartel in June 1989. It should be noted that the telex of 30 June 1989 mentions four companies. As the Commission emphasises, those words reveal that in June 1989 the applicant was still a member of the cartel. The express mention of the possibility of disagreement, in which case each company would regain its autonomy and would be at liberty to publish its own prices, shows that the applicant and the other companies had bound themselves thus far (up to 30 June 1989) to a tariff policy with a uniform basis and a predetermined margin of variance. In the circumstances, and in the absence of any act of distantiation on the part of the applicant, and in view of the fact that it continued to receive similar telexes, as explained hereinafter, the applicant cannot claim that the fact that the Commission is not in possession of a copy of its reply to Minoan, despite the sender's having expressly asked the addressees of the telexes to inform it in the event that they should disagree, undoes that conclusion. (e) The telex of 6 July 1989 (paragraph 13 of the Decision) On 6 July 1989 Anek sent Minoan a telex, sending copies for information to Karageorgis, Strintzis and the applicant, in which it stated: in reply to the telex which you sent us, we would inform you that we agree to the establishment of a uniform tariff for passengers by all five companies on the Patras-Ancona line .... It is clear from that document that Anek regarded the applicant as one of the five companies participating in the cartel. The circumstances in which the telex was sent leave no doubt that the applicant participated in the cartel because the four companies that received copies were also the addressees of the telex of 30 June 1989 and the ones who decided to implement the agreement without Anek's involvement. (f) The telex of 14 July 1989 On 14 July 1989 Anek sent Strintzis a telex, sending copies for information to Karageorgis, Minoan and the applicant, in which it confirmed to the four companies its agreement on the proposed tariffs for the Patras-Igoumenitsa-Corfu- Ancona route based on [their] decision concerning a common tariff policy. (g) The telexes of 17 July 1989 and 22 September 1989 On 17 July 1989 Strintzis sent a telex to Anek, Karageorgis, Minoan and the applicant. On 22 September 1989 Anek sent a telex to Strintzis, Karageorgis, Minoan and the applicant. The two telexes dealt principally with the advantages to be obtained from amending in some fashion the tariff rates for 1990 so as to remove all terrain vehicles from category 4 (caravans, etc.) and place them in the category for vehicles over 4.25 metres in length. These documents show that, at the time when they were sent, Anek regarded the applicant as one of the companies participating in the cartel. It is therefore clear that the authors of those documents believed at the time that an agreement on tariff rates had existed between the five companies since July 1987 and that the applicant was a willing participant in it. Given that the applicant admits having received the documents addressed or copied to it and was thus aware of the cartel's existence, and that it took no steps to disabuse them, the Court can only conclude that the applicant was content to allow the authors of the documents to assume that their belief was well founded. In light of the foregoing considerations, the necessary conclusion is that the Commission has established to the requisite legal standard the existence of a price cartel for roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona between July 1987 and December 1989 and that the documents just reviewed are sufficient to establish that the applicant was involved in that cartel at least from June to December 1989. 2. Evidence of the applicant's participation in the cartel before 1989 The applicant claims that the Commission was wrong to take the view that the telex of 15 March 1989 proved its participation in the cartel from July 1987 onwards because the author of the telex stated neither the identities nor the number of other companies concerned where he speaks of all the shipowners operating the Patras-Ancona line and where he writes the pricing policy for 1988, as mutually established with the other interested parties, was decided on 18 July 1987. This has in fact been the usual practice. However, in so far as this Court has held that the Commission has established, to the requisite legal standard, the existence of the cartel referred to in the telex and the applicant's participation in the same in 1989, the necessary conclusion is that, interpreting the document in context and in light of the other available evidence, the Commission was entitled to treat the applicant as one of the undertakings to which the author of the telex of 15 March 1989 made general reference. The Commission was entitled to take the view that the general reference to the other companies concerned, that is to say, any company having a commercial interest in setting uniform prices on the market for roll-on roll-off ferry services between Greece and Italy, included the applicant. Whilst the applicant is not referred to by name in the telex of 15 March 1989, it was, at the time of the relevant facts, indisputably one of the operators of roll-on roll-off ferries serving the Patras-Ancona line. It must be noted in this connection that, at the relevant time, the undertakings referred to in the telexes just mentioned, which include the applicant, accounted between them for almost all traffic between Patras and Ancona, as is clear from paragraph 6 of the Decision. The applicant has not, in fact, furnished any other plausible explanation for the passages cited from the telex of 15 March 1989 nor any evidence to show that the author of the telex was not referring to it when he mentioned the shipowners serving the route between Patras and Ancona and when he mentioned the other companies concerned. That being so, the fact that the applicant was not an addressee of the telex of 15 March 1989 does not deprive the document of its probative value because the Commission may accept as evidence of the conduct of an undertaking, such as the applicant, correspondence exchanged between third parties ( Suiker Unie and Others v Commission , cited above, paragraph 164). Lastly, the fact that an undertaking is not mentioned in a document does not constitute evidence that it did not participate in a cartel where that is evidenced or corroborated by other documents and where the absence of any reference to it does not throw a different light upon the various pieces of documentary evidence which the Commission relies on to establish its participation in the cartel (see, to that effect, Cimenteries CBR and Others v Commission , cited above, paragraphs 1390 and 1391). In light of all the foregoing, the Court holds that the Commission was entitled to conclude that the statements which the author of the telex made included the applicant along with the other companies. Those statements therefore reveal the date on which the applicant's participation in the cartel began, which is 18 July 1987 at the latest, and its involvement in the cartel throughout 1988. The Court does not accept the arguments which the applicant puts forward to dispute the probative force of the inculpatory evidence on which the Commission relies. 3. The applicant's arguments The applicant argues, first of all, that all of the documents to which the Commission refers in connection with the year 1989 in reality relate to the 1990 transport season because, as a matter of practice, shipping companies inform their associates overseas of their new tariffs in the course of the summer preceding the year in which they are implemented. Admittedly, the Commission did not charge the applicant with having participated after 8 December 1989 in negotiations of the kind embarked upon by the other members of the cartel, which, at a meeting on 8 December 1989, not attended by the applicant, negotiated a new price agreement (paragraph 118 of the Decision). Nevertheless, it should be observed that, contrary to the applicant's submission, the Commission's conclusion was indeed that the applicant joined in the setting of tariffs for the 1990 commercial year, even though that exercise took place in 1989. The Commission did not, therefore, find that the applicant had not taken part in the negotiation of prohibited agreements relating to the tariffs for 1990. The applicant cannot rely on the fact that the correspondence sent in 1989 dealt principally with the implementation of tariffs for 1990 to support its argument that the Commission has not established the existence of the cartel in 1989. On the contrary, read in the proper context, the correspondence equally proves that the cartel was already afoot in 1989, during the course of which year discussions were held on the prices to be applied in 1990. It is sufficient to recall the efforts made by Minoan, referred to in paragraphs 2 and 3 of the telex which it sent on 15 March 1989 to Anek to persuade it to accept the terms of the 1989 agreement, to conclude that the cartel was active in 1989. Various passages in the telex sent to Anek record proposals put forward in an earlier telex dated 27 February 1989: ... We refer of course to your refusal of our proposals concerning the definition of a joint pricing policy for the Patras-Ancona route; and we ask you to understand the positions we set out below ... as a response to your view that you cannot accept the 1989 tariff in force for goods vehicles. They also mention a truck tariff already in force. These extracts show that there was a common pricing policy for 1989. The same may be said of Minoan's telex to Anek of 22 June 1989, a copy of which was sent to the applicant for information, to which Minoan attached the tariff applicable for goods vehicles from 26 June 1989 onwards. The applicant's argument that all of the documents to which the Commission refers in connection with the year 1989 in fact relate to the 1990 transport season must be rejected. Furthermore, and for the same reasons, the applicant cannot claim that the second telex sent to it on 20 June 1989 by Minoan has nothing to do with the 1989 pricing policy and refers solely to 1990. It is clear from its wording that, as far as goods vehicles are concerned, that telex relates to the tariffs applicable from 1 November 1989. Second, the applicant takes pains to point out that the telex which Minoan sent it on 20 June 1989 solely concerns the tariff applicable to goods vehicles and that that is a specific category in relation to which the Commission did not include the applicant among the undertakings participating in agreements to fix a uniform tariff (see paragraph 144 of the Decision). That argument too must be rejected for the reason that the applicant has misinterpreted paragraph 144 of the Decision, which states: on the basis of the above, the Commission considers that Minoan, Anek, Karageorgis, Marlines and Strintzis, participated in an agreement contrary to Article 85 by agreeing prices which would be applied to roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona. The Commission also considers that Minoan, Anek, Karageorgis, Strintzis, Ventouris and Adriatica agreed on the levels of fares for trucks to be applied on the Patras to Bari and Brindisi routes. It is appropriate to point out that, contrary to the applicant's apparent submission, paragraph 144 of the Decision clearly shows that the Commission found that the applicant had participated in an unlawful agreement on the tariffs applicable to all roll-on roll-off ferry services on the route between Patras and Ancona, including passenger transport and the transportation of tourist vehicles and goods vehicles. That being so, the fact that the Commission decided to restrict its findings in the Decision, in the case of the routes between Patras and Bari and Patras and Brindisi, to conduct in relation to the transport of goods vehicles, does not call into question the reliability of the evidence of unlawful conduct in relation to the Patras-Ancona line. Third, the applicant maintains that it never wished to take part in discussions on tariff rates with the other companies operating the line between Patras and Ancona and asserts that it did not do so. Nevertheless, the documents which the Court has examined do not lend themselves to such an interpretation. What is in issue is not merely one isolated document. There was a whole series of items of correspondence between the applicant and the other companies serving the line between Patras and Ancona and it clearly shows that steps were taken to reach agreement on the prices of services provided and to implement that agreement. Fourth, the Court equally cannot accept the applicant's argument that it at no time participated in meetings or sent any document proving its acceptance of or adherence to the cartel, given the probative value of the documents cited by the Commission and considered by the Court. The applicant cannot rely on the fact that the Commission has no documentary evidence proving that it contacted the other companies in question to inform them that it accepted their point of view. The inculpatory documentary evidence in the present case is made up of items of correspondence which refer to agreements and conduct that are clearly prohibited. Therefore, only by openly and unequivocally distancing itself from the cartel upon receiving the correspondence in question could the applicant avoid infringing Article 85 of the Treaty. However, it is established that the applicant did not distance itself and so the mere fact of receiving from other companies a certain number of telexes referring to price agreements can suffice to prove that the applicant did participate in those agreements. Nor can the applicant rely on the circumstance that, in the course of its inspection of the premises of the undertakings concerned, the Commission did not find any document sent by the applicant, given that the Commission is entitled to accept as evidence of the conduct of an undertaking correspondence exchanged between third parties ( Suiker Unie and Others v Commission , cited above, paragraph 164). The fact that the inculpatory documents were not found at the applicant's premises does not cast doubt over their probative value (see, to that effect, Joined Cases T-305/94, T-306/94, T-307/94, T-313/94 to T-316/94, T-318/94, T-325/94, T-328/94, T-329/94 and T-335/94 Limburgse Vinyl Maatschappij and Others v Commission [1999] ECR II-931, paragraph 667). Fifth, the applicant's point that it was current practice among all transport and commercial companies to exchange information on prices or on conditions of sale and transport avails it nothing given the clarity with which the authors of the correspondence in question express themselves regarding their joint interest in setting common tariffs and the precise manner in which to implement a price agreement. Sixth, the fact that the applicant is the smallest of the five undertakings and that the number of passengers it carries is negligible compared with its larger competitors in no way alters that conclusion. It was always an addressee of the correspondence considered by the Court and that shows that, on the contrary, it was regarded by the other undertakings as a sufficiently significant competitor for its participation in the cartel to be important. The case-law shows that being perceived by its partners as an undertaking whose opinion should be ascertained in order to establish a common position is a factor which tends to prove an undertaking's participation in an agreement contrary to the competition rules (see, to that effect, Tréfileurope v Commission , cited above, paragraph 84). Seventh, the fact that the owners of the ships which the applicant managed never gave it authority to conclude such agreements is not a factor which can prevent the Commission applying Article 85 of the Treaty given that the institution has sufficient evidence of the applicant's being involved in a cartel with its competitors. It is quite clear from the file that it was indeed the applicant, not the shipowners whose vessels the applicant managed, that the other undertakings regarded as a competitor with which it was necessary to reach agreement on prices. Lastly, and in any event, the Commission was entitled to take the view that the applicant and the shipowners whose vessels it managed formed one and the same entity for the purposes of applying Article 85 of the Treaty. It is clear from case-law that, where an agent works for his principal, he can in principle be regarded as an auxiliary organ forming an integral part of the latter's undertaking bound to carry out the principal's instructions and thus, like a commercial employee, forms an economic unit with this undertaking ( Suiker Unie and Others v Commission , cited above, paragraph 539). Eighth, the applicant submits that it did not apply the agreements in question during the relevant period (1987 to 1989) and that it adopted an autonomous commercial policy different from that of the other ferry operators, characterised by significantly lower prices. Nevertheless, in order to establish the existence of a cartel, the Commission is not obliged to take account of the actual effects of the agreement in question provided that its purpose is to prevent, restrict or distort competition. Moreover, the Court of First Instance has held that the fact that an undertaking does not abide by the outcome of meetings which it has attended and which have a manifestly anti-competitive purpose is not such as to relieve it of full responsibility for the fact that it participated in the cartel, if it has not publicly distanced itself from what was agreed in the meetings (Case T-310/94 Gruber + Weber v Commission [1998] ECR II-1043, paragraph 130, Case T-317/94 Weig v Commission [1998] ECR II-1235, paragraph 87, Tréfileurope v Commission , cited above, paragraph 85, and Cimenteries CBR and Others v Commission , cited above, paragraph 1389). Furthermore, it is clear from the file that even the discounts which the applicant applied, at least from 1988 onwards, fell within the margins authorised by the cartel and agreed with the other companies. The cartel in fact tolerated limited price variance in certain situations. For example, it is clear from the facsimile of 12 June 1989 and the telex of 20 June 1989, sent to the applicant by Minoan, that, under the agreement, discounts could be given of up to 10% of certain tariffs. Finally, the applicant cannot successfully put forward a new plea alleging that, because the Commission's statement of objections and Decision refer to Greek ferries whereas it has its head office in Liberia, the Decision was adopted without its knowledge and without its arguments having been heard and considered prior to adoption of the Decision. That plea was not put forward until the reply was lodged (see paragraph C1 on page 3 of the reply) and so, in accordance with Article 48(2) of the Rules of Procedure of the Court of First Instance, it is inadmissible. In any event, it is clear from paragraph 119 of the Decision that the Commission took that point into account and dismissed it, stating that it never claimed that the infringement was limited to Greek companies. Thus, the applicant cannot rely on the fact that it is not a Greek company in order to say that the Decision, which, it maintains, refers to Greek ferries, does not concern it. Conclusion In light of all the foregoing considerations, it is clear that the Commission has established to the requisite legal standard that the applicant participated in a price cartel for roll-on roll-off ferry services between Patras and Ancona between 18 July 1987 and 8 December 1989, as indicated in Article 1(1) of the Decision. Furthermore, it is clear from the Court's review that the applicant cannot complain that, in its regard, the Commission gave insufficient reasons for the conclusions it reached in the Decision. It follows that the application must be dismissed in its entirety. Costs Under Article 87(2) of the Rules of Procedure of the Court of First Instance, the unsuccessful party is to be ordered to pay the costs if they have been applied for in the successful party's pleadings. Since the applicant has been unsuccessful and the Commission has applied for costs, the applicant must be ordered to pay the costs including the Commission's costs in the interlocutory proceedings. On those grounds, THE COURT OF FIRST INSTANCE (Fifth Chamber) hereby: 1. Dismisses the action; 2. Orders Marlines SA to bear its own costs and those incurred by the Commission, including both parties' costs in the interlocutory proceedings. Cooke García-Valdecasas Lindh Delivered in open court in Luxembourg on 11 December 2003. H. Jung P. Lindh Registrar President – Language of the case: Greek.

62004CJ0247

hu

1       Az előzetes döntéshozatali kérelem a Közösségi Vámkódex létrehozásáról szóló, 1992. október 12‑i 2913/92/EGK tanácsi rendelet (HL L 302., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 2. fejezet, 4. kötet, 307. o., a továbbiakban: Vámkódex) 236. cikke (1) bekezdése első albekezdésének értelmezésére vonatkozik. 2       E kérelmet a Transport Maatschappij Traffic BV (a továbbiakban: Traffic) és a Staatssecretaris van Economische Zaken (gazdasági államtitkár, a továbbiakban: Staatssecretaris) közötti jogvitában terjesztették elő, amelynek tárgya, hogy a Traffic által megfizetett dömpingellenes vámok visszatérítése iránti kérelmet a Staatssecretaris elutasította. Jogi háttér 3       A Vámkódex 4. cikke az alábbi fogalommeghatározásokat tartalmazza: „[…] 9.      »Vámtartozás« valamely személynek a hatályban lévő közösségi rendelkezések alapján az adott árura vonatkozó kiviteli vámok (kiviteli vámtartozás) vagy behozatali vámok (behozatali vámtartozás) összegének megfizetésére való kötelezettsége. […] 23.      »Hatályban lévő rendelkezések« a közösségi vagy nemzeti rendelkezések. […]” 4       A Vámkódexnek „[a] behozatali vagy kiviteli vámok és az áruforgalomra vonatkozó egyéb intézkedések alkalmazását megalapozó tényezők” címet viselő II. címéhez tartozó 20. cikkének (1) bekezdése a következőképpen rendelkezik: „(1) Vámtartozás keletkezésekor a jog szerint fizetendő vám az Európai Közösségek Vámtarifáján alapul.” 5       A VII. cím 2. fejezete tartalmazza a vámtartozás keletkezéséről szóló rendelkezéseket. Ezek a rendelkezések szabályozzák különösen az ilyen tartozás létrejöttének körülményeit, továbbá a keletkezésének időpontját és helyét. 6       A Vámkódex ugyanezen címének 3. fejezetében, amely a vámtartozás összegének beszedéséről szól, a 221. cikk előírja: „(1) A könyvelésbe vételt követően a vámösszeget a megfelelő eljárások szerint közölni kell az adóssal. […] (3) A vámtartozás keletkezésétől számított 3 év lejárta után az adóssal már nem lehet közölni a tartozás összegét. […]” 7       A Vámkódex VII. címének 4. fejezete tartalmazza a vámtartozás megszűnéséről szóló rendelékezéseket. 8       Az említett VII. címnek „[a] vám visszafizetése és elengedése” címet viselő 5. fejezetéhez tartozó 236. cikk (1) bekezdésének első albekezdése a következőképpen rendelkezik: „A behozatali vagy kiviteli vámokat vissza kell fizetni, amennyiben megállapításra kerül, hogy megfizetésükkor e vámösszegek nem jogszabály szerintiek voltak, vagy az összeget a 220. cikk (2) bekezdése ellenére vették könyvelésbe.” Az alapügy és az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdés 9       Az 1997. december 18‑i fizetési értesítésben az Inspecteur Belastingdienst/Douane district Roosendaal (roosendaali körzeti vámhivatal, a továbbiakban: Inspecteur) azt közölte a Traffickal, hogy a dömpingellenes vám összege 62 045,20 NLG (28 154,88 euró). 10     Miután a Traffic megfizette ezt az összeget, 1998. február 19‑én fellebbezést nyújtott be e fizetési értesítés ellen. 11     1998. május 18‑án a Traffic egyrészt visszavonta a fellebbezését, másrészt a Vámkódex 236. cikke alapján arra hivatkozva kérte az Inspecteurtől a megfizetett dömpingellenes vám visszatérítését, hogy az nem volt jogszabály szerinti. A Traffic különösen úgy érvelt, hogy az Inspecteurnek nem volt hatásköre ilyen vám kivetésére. E kérelem elutasítását követően a Traffic fellebbezést nyújtott be a Staatssecretarishoz, amely 2000. október 9‑i határozatában elutasította azt. A Traffic ekkor keresetet indított a College van Beroep voor het bedrijfsleven előtt. 12     E bíróság 2002. február 13‑án azzal az indokolással semmisítette meg a Staatssecretaris határozatát, hogy utóbbi a Vámkódex 236. cikke alapján nem nyilatkozott arról a kérdésről, hogy vajon megfizetésekor a szóban forgó vámösszeg „jogszabály szerinti” volt‑e, vagy az összeget a Vámkódex 220. cikkének (2) bekezdése ellenére vették könyvelésbe. 13     A Staatssecretaris 2002. november 19‑én ismételten olyan határozatot hozott, amelyben elutasította a Traffic visszatérítés iránti kérelmét. 14     A Traffic ekkor keresetet nyújtott be az említett határozat megsemmisítése iránt a College van Beroep voor het bedrijfslevenhez. A Traffic különösen úgy érvel, hogy a vámösszeg csak akkor jogszabály szerinti a Vámkódex 236. cikke értelmében, ha azt a megfelelő eljárások szerint közölték az adóssal ugyanezen rendelet 221. cikke alapján. Márpedig erről nincs szó, ha hatáskörrel nem rendelkező hatóság közölte a vám összegét. 15     Az előzetes döntéshozatalra utaló határozatában a College van Beroep voor het bedrijfsleven emlékeztet arra, hogy a Vámkódex VII. címének 5. fejezete számos olyan okot sorol fel, amely alapján visszatéríthető vagy elengedhető a kiviteli vagy behozatali vám. Ezért azt a kérdést teszi fel, hogy vajon lehet‑e az egyik ilyen ok a közigazgatási hatóság hatáskörének nemzeti jog szerinti hiánya, és különösen, hogy e hatásköri hiányból levonható‑e az a következtetés, hogy megfizetésekor a vámösszeg nem volt „jogszabály szerinti” a Vámkódex 236. cikke értelmében. 16     E tekintetben a kérdést előterjesztő bíróság hangsúlyozza, hogy a holland közigazgatási jogban a Trafficnak címzett 1997. december 18‑i fizetési értesítés jellege szerint olyan határozat, amely fizetési kötelezettséget keletkeztet. Ezért e fizetési értesítéssel szemben fellebbezés nyújtható be az érdekelttel való közléstől számított, a holland jogszabályokban előírt hat héten belül. 17     A College van Beroep voor het bedrijfsleven azt is hansúlyozza, hogy 1997. december 18‑án az Inspecteurnek nem volt hatásköre ilyen fizetési értesítés kibocsátására, és e hatáskörrel csak 1998. január 1‑jétől ruházták fel. 18     A kérdést előterjesztő bíróság ennek ellenére úgy ítéli meg, hogy még ha erre a hatásköri hiányra sikerrel is lehet hivatkozni a fizetési értesítéssel szembeni fellebbezés vagy kereset alátámasztására, ez a hatásköri hiány nem szolgálhat a kiviteli vagy behozatali vám visszatérítése vagy elengedése iránti kérelem alapjául. 19     Ilyen körülmények között a College van Beroep voor het bedrijfsleven az eljárás felfüggesztéséről határozott, és előzetes döntéshozatal céljából a következő kérdéseket terjesztette a Bíróság elé: „Úgy kell‑e értelmezni a [Vámkódex] 236. cikkében szereplő „jogszabály szerinti” kifejezést, hogy az kizárólag arra a kérdésre utal, hogy vajon teljesülnek‑e a vámtartozás keletkezésének a Vámkódex VII. címe 2. fejezetében előírt feltételei, vagy a tartozás akkor jogszabály szerinti, ha sem a Vámkódex 4. cikkének 23. pontja szerinti hatályban lévő nemzeti rendelkezések alapján, sem más okból nem lehet megtámadni a vámtartozásról szóló értesítést?” Az előzetes döntéshozatalra előterjesztett kérdésről 20     A feltett kérdés megválaszolásához meg kell állapítani, hogy vajon annak a ténynek, hogy a szóban forgó vámösszeget nem a Vámkódex 221. cikke (1) bekezdésének megfelelően közölték, lehet‑e olyan következménye, hogy megfizetésekor e vámösszeg nem volt jogszabály szerinti a Vámkódex 236. cikkének megfelelően. 21     E tekintetben emlékeztetni kell arra, hogy a Vámkódex 236. cikke (1) bekezdésének első albekezdése előírja, hogy különösen akkor kell visszatérítni a behozatali vagy kiviteli vámokat, ha megállapításra kerül, hogy „megfizetésükkor e vámösszegek nem jogszabály szerintiek voltak”. 22     Amint a holland kormány és az Európai Közösségek Bizottsága joggal hangsúlyozta írásbeli és szóbeli észrevételeiben, a Vámkódex II. címéhez tartozó 20. cikk (1) bekezdése úgy rendelkezik, hogy a „[v]ámtartozás keletkezésekor a jog szerint fizetendő vám az Európai Közösségek Vámtarifáján alapul”. Másfelől a vámtartozás keletkezéséről szóló szabályokat a Vámkódex VII. címének 2. fejezete tartalmazza. A Vámkódex 201. cikke (1) bekezdésének a) pontja szerint különösen a behozatalivám‑köteles áru szabad forgalomba bocsátása keletkeztet behozatali vámtartozást. 23     Az Európai Közösségek Vámtarifájának (a továbbiakban: közös vámtarifa) alkalmazását illetően elegendő megállapítani, hogy a szóban forgó vámokat, azaz a dömpingellenes vámokat, az említett közös vámtarifa a Vámkódex 20. cikke (3) bekezdésének g) pontja szerint „egyéb közösségi jogszabályok által megállapított egyéb tarifális intézkedések” címen tartalmazza. 24     A vámtartozást illetően emlékeztetni kell arra, hogy a Vámkódex 4. cikkének 9. pontja szerint ez úgy értendő, mint „valamely személynek a hatályban lévő közösségi rendelkezések alapján az adott árura vonatkozó kiviteli vámok […] vagy behozatali vámok […] összegének megfizetésére való kötelezettsége”. 25     Ami a vámtartozás összegének beszedését illeti, erre más, a Vámkódex VII. cikkének 3. fejezetében foglalt rendelkezések vonatkoznak, amelyek többek között azt a kötelezettséget írják elő, hogy e tartozás összegét annak beszedése előtt kell közölni. 26     E rendelkezésekből, valamint a közösségi jogalkotó által a vámtartozás és annak beszedése, illetve a vámtartozás keletkezése között tett megkülönböztetésből az következik, hogy a vámtartozás keletkezése megelőzi a tartozás összegének közlését, tehát szükségképpen független annak közlésétől. Így ez utóbbinak – amint a főtanácsnok indítványának 31. pontjában is megjegyezte – nem lehet kihatása a vámtartozás fennállására. 27     Ráadásul hozzá kell tenni, hogy a Traffic által képviselt ellentétes értelmezésnek, amely szerint a vámok csak azzal a feltétellel „jogszabály szerintiek” a Vámkódex értelmében, ha azt az adóssal érvényesen közölték, az lenne a következménye, hogy a Vámkódex 236. cikkének alkalmazása a különböző tagállamokban alkalmazandó nemzeti jogtól függne, következésképpen olyan jellegű lenne, amely megkérdőjelezné a Vámkódex egységes alkalmazását. 28     Ennélfogva meg kell állapítani, hogy a Vámkódex 221. cikke (1) bekezdésének a tagállami vámhatóságok általi megsértése ugyan akadálya lehet a jogszabály szerinti vámösszeg vagy a késedelmi kamatok beszedésének, ugyanakkor az ilyen jogsértésnek semmilyen következménye nincs e vámok fennállására. 29     A fenti megfontolások alapján azt kell válaszolni a feltett kérdésre, hogy a Vámkódex 236. cikke (1) bekezdésének első albekezdése értelmében a behozatali vagy kiviteli vámok akkor jogszabály szerintiek, ha a vámtartozás a Vámkódex VII. címének 2. fejezetében foglalt feltételek szerint jött létre, és e vámösszeget a Vámkódex II. címében foglalt rendelkezéseknek megfelelően a közös vámtarifa alapján állapították meg. A behozatali vagy kiviteli vámok összege akkor is jogszabály szerinti marad a Vámkódex 236. cikke (1) bekezdésének első albekezdése értelmében, ha ezt az összeget nem e rendelet 221. cikke (1) bekezdésének megfelelően közölték az adóssal. A költségekről 30     Mivel ez az eljárás az alapeljárásban részt vevő felek számára a kérdést előterjesztő bíróság előtt folyamatban lévő eljárás egy szakaszát képezi, ez a bíróság dönt a költségekről. Az észrevételeknek a Bíróság elé terjesztésével kapcsolatban felmerült költségek, az említett felek költségeinek kivételével, nem téríthetők meg. A fenti indokok alapján a Bíróság (második tanács) a következőképpen határozott: A Közösségi Vámkódex létrehozásáról szóló, 1992. október 12‑i 2913/92/EGK tanácsi rendelet 236. cikke (1) bekezdésének első albekezdése értelmében a behozatali vagy kiviteli vámok akkor jogszabály szerintiek, ha a vámtartozás a Vámkódex VII. címének 2. fejezetében foglalt feltételek szerint jött létre, és e vámösszeget a Vámkódex II. címében foglalt rendelkezéseknek megfelelően a közös vámtarifa alapján állapították meg. A behozatali vagy kiviteli vámok összege akkor is jogszabály szerinti marad a 2913/92 rendelet 236. cikke (1) bekezdésének első albekezdése értelmében, ha ezt az összeget nem e rendelet 221. cikke (1) bekezdésének megfelelően közölték az adóssal. Aláírások * Az eljárás nyelve: holland.

61983CJ0070

el

Περιστατικά Τα πραγματικά περιστατικά της υπόθεσης, η εξέλιξη της διαδικασίας καθώς και οι παρατηρήσεις που κατατέθηκαν δυνάμει του άρθρου 20 του Πρωτοκόλλου περί του Οργανισμού του Δικαστηρίου της ΕΟΚ συνοψίζονται ως εξής: Ι — Πραγματικά περιστατικά και έγγραφη διαδικασία 1. Στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας υπόκεινται σε φόρο κύκλου εργασιών όλες οι παραδόσεις και οι λοιπές παροχές που πραγματοποιούνται εξ επαχθούς αιτίας εντός της χώρας από άτομα που ασκούν οικονομική δραστηριότητα στο πλαίσιο της επιχειρήσεως τους. Το άρθρο 4, παράγραφος 8, του νόμου περί φόρου κύκλου εργασιών (Umsatzsteuergesetz, στο εξής UStG του 1973), όπως ίσχυε στις 16 Νοεμβρίου 1973 (Bundesgesetzblatt του 1973, Ι, σ. 1682), προέβλεπε την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών, ιδίως των πράξεων χορηγήσεως πιστώσεων, διαπραγματεύσεως συναλλαγών επί αξιογράφων και νομίμων μέσων πληρωμής, καθώς και διαχειρίσεως πιστώσεων δεν προέβλεπε όμως απαλλαγή για τη μεσιτεία πιστώσεων. Η τελευταία αυτή πράξη έχει απαλλαγεί από την καταβολή φόρου κύκλου εργασιών από την 1η Ιανουαρίου 1980, με το άρθρο 4, παράγραφος 8, εδάφιο α νέο, όπως αντικαταστάθηκε από το νόμο της 26ης Νοεμβρίου 1979, περί τροποποιήσεως του νόμου περί φόρου κύκλου εργασιών (Gesetz zur Neufassung des Umsatzsteuergesetzes und zur Änderung anderer Gesetze, Bundesgesetzblatt 1979, Ι, σ. 1953, στο εξής UStG του 1980). 2. Η προσφεύγουσα στην κύρια δίκη, Gerda Kloppenburg (στο εξής: η προσφεύγουσα), κάτοικος Upiengen, εκμεταλλεύεται ένα γραφείο πιστώσεων και υποθηκών. Κατά το πρώτο εξάμηνο του 1978, ο κύκλος εργασιών της από πράξεις που αφορούσαν διαπραγμάτευση πιστώσεων ανήλθε σε 48897 γερμανικά μάρκα (DM). Στους πελάτες της δεν χρέωνε ξεχωριστά το φόρο κύκλου εργασιών. Στη φορολογική της δήλωση, ζήτησε για τον κύκλο εργασιών της από τις πράξεις που αφορούσαν διαπραγμάτευση πιστώσεων την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών η οποία προβλέπεται από το άρθρο 4, παράγραφος 8, εδάφιο α, του ανωτέρω UStG του 1980, σε συνδυασμό με το άρθρο 1 και το άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθέμενης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση (ΕΕ ειδ. έκδ. 09/001, σ. 49). 3. Η οδηγία αυτή (στο εξής: η έκτη οδηγία) στο άρθρο 1 ορίζει ότι «Τα κράτη μέλη προσαρμόζουν το ήδη εφαρμοζόμενο σύστημα φόρου επί της προστιθεμένης αξίας προς τις διατάξεις των κατωτέρω άρθρων. Τα κράτη μέλη εκδίδουν τις απαιτούμενες νομοθετικές, κανονιστικές και διοικητικές διατάξεις, ώστε το κατά τον τρόπο αυτό προσαρμοσμένο σύστημα να τεθεί σε ισχύ το ταχύτερο δυνατό, και το αργότερο μέχρι την 1η Ιανουαρίου 1978.» Επιπλέον, το άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1 — που περιέχεται στον τίτλο Χ της οδηγίας, ο οποίος ρυθμίζει τις απαλλαγές — προβλέπει ότι «Με την επιφύλαξη άλλων κοινοτικών διατάξεων, τα κράτη μέλη απαλλάσσουν, υπό τις προϋποθέσεις που ορίζουν, ώστε να εξασφαλίζεται η ορθή και απλή εφαρμογή των προβλεπομένων κατωτέρω απαλλαγών και να αποτρέπεται ενδεχόμενη φοροδιαφυγή, φοροαποφυγή και κατάχρηση:... δ) ... 1. τη χορήγηση και τη διαπραγμάτευση πιστώσεων, καθώς και τη διαχείριση πιστώσεων ενεργουμενη από εκείνον ο οποίος τις εχορήγησε ...» 4. Η προσφεύγουσα υπέθαλε στο Finanzamt του Leer αίτηση απαλλαγής, η οποία όμως απορρίφθηκε. Στη συνέχεια, με πράξη επιβολής φόρου κύκλου εργασιών, το Finanzamt επέβαλε στις 3 Ιουλίου 1980 στις εμπορικές πράξεις της προσφεύγουσας το κανονικό ποσοστό φόρου, σύμφωνα με τις διατάξεις του UStG του 1973. 5. Η προσφεύγουσα άσκησε τότε ενώπιον του Niedersächsisches Finanzgericht προσφυγή κατά της αποφάσεως αυτής και επικαλέστηκε κυρίως τις αποφάσεις του Δικαστηρίου της 19ης Ιανουαρίου 1982 (Becker, 8/81, Συλλογή, σ. 53 ) και της 10ης Ιουνίου 1982 (Grendel, 244/81, Συλλογή, σ. 2301 ). Στις δύο αυτές προδικαστικές αποφάσεις το Δικαστήριο έκρινε τα εξής: «Από 1ης Ιανουαρίου 1979, ένας μεσίτης ασχολούμενος με τη διαπραγμάτευση πιστώσεων μπορεί να επικαλεστεί τη διάταξη περί απαλλαγής από το φόρο κύκλου εργασιών για πράξεις που αφορούν μεσιτεία πιστώσεων, η οποία περιλαμβάνεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας 77/388 του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση, σε περίπτωση μη εκτελέσεως της οδηγίας αυτής και εφόσον ο μεσίτης πιστώσεων δεν έχει μετακυλίσει το φόρο αυτό στα επόμενα στάδια, χωρίς το κράτος να μπορεί να του αντιτάξει το ανεκτέλεστο της οδηγίας.» Η προσφεύγουσα έχει τη γνώμη ότι ένας μεσίτης που ασχολείται με τη διαπραγμάτευση πιστώσεων στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας, ο οποίος δεν έχει μετακυλίσει στους πελάτες του το φόρο κύκλου εργασιών, μπορεί να επικαλεστεί ήδη για το πρώτο εξάμηνο του 1978 την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών η οποία προβλέπεται από την έκτη οδηγία, διότι η παράταση της προθεσμίας για την εφαρμογή των διατάξεων της οδηγίας αυτής, η οποία προβλέπεται από το άρθρο 1 της ένατης οδηγίας (78/583) του Συμβουλίου, της 26ης Ιουνίου 1978, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών (ΕΕ ειδ. έκδ. 09/001, σ. 96 - στο εξής: η ένατη οδηγία), δεν μπορεί να έχει αναδρομική ισχύ, ειδάλλως θα παραβιάζονταν θεμελιώδεις αρχές του δικαίου (μη αναδρομικότητα των νόμων σε βάρος του πολίτη). 6. Το άρθρο 1 της ανωτέρω ένατης οδηγίας ορίζει ότι: «Κατά παρέκκλιση του άρθρου 1 της οδηγίας 77/388/ΕΟΚ παρέχεται η άδεια [στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας και σε άλλα έξι κράτη μέλη]... να θέσουν σε εφαρμογή την εν λόγω οδηγία το αργότερο την 1η Ιανουαρίου 1979.» Η ένατη οδηγία κοινοποιήθηκε στους αποδέκτες της στις 30 Ιουνίου 1978. 7. Το Finanzamt ζήτησε την απόρριψη της προσφυγής. 8. Το Finanzgericht ανέβαλε την έκδοση οριστικής αποφάσεως και υπέβαλε στο Δικαστήριο το ακόλουθο προδικαστικό ερώτημα: «Οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν κατά την περίοδο από 1η Ιανουαρίου 1978 μέχρι 30 Ιουνίου 1978 τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών των πράξεων που αφορούσαν τη διαπραγμάτευση πιστώσεων, διάταξη που περιέχεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση, σε περίπτωση που η οδηγία δεν είχε εκτελεστεί και οι ίδιοι δεν είχαν επιρρίψει το φόρο αυτό στους πελάτες τους, παρά το γεγονός ότι το άρθρο 1 της ένατης οδηγίας (78/583) του Συμβουλίου, της 26ης Ιουνίου 1978, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών, παρέχει την άδεια στα κράτη μέλη που αναφέρονται στο άρθρο αυτό να θέσουν σε εφαρμογή την οδηγία 77/388 το αργότερο την 1η Ιανουαρίου 1979;» 9. Στο σκεπτικό της διατάξεως περί παραπομπής, το Finanzgericht παρατηρεί ότι κατά τη γνώμη του οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν από την 1η Ιανουαρίου 1979 την προβλεπόμενη από την έκτη οδηγία απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών, εφόσον στα τιμολόγια δεν είχαν χρεώσει ξεχωριστά το φόρο κύκλου εργασιών και επομένως δεν τον είχαν μετακυλίσει στους πελάτες τους, όπως η προσφεύγουσα. Αντίθετα, το Finanzgericht αμφιβάλλει αν οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν ήδη κατά το πρώτο εξάμηνο του 1978 να επικαλεστούν την προβλεπόμενη από την έκτη οδηγία απαλλαγή, δεδομένου ότι το άρθρο 1 της ένατης οδηγίας επέτρεψε στα επτά κράτη μέλη που αναφέρει να θέσουν σε εφαρμογή την έκτη οδηγία το αργότερο την 1η Ιανουαρίου 1979. Το Finanzgericht εφιστά την προσοχή στο γεγονός ότι η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων συμφώνησε για τη μετάθεση της ημερομηνίας που είχε οριστεί για τη μεταφορά της έκτης οδηγίας στο εσωτερικό δίκαιο — από την άποψη προφανώς της απαγορεύσεως της αναδρομικής ισχύος — μόνο με τη ρητή επιφύλαξη ότι δεν θα θίγονταν τα αποτελέσματα των διατάξεων της έκτης οδηγίας που δεν απαιτούσαν την έκδοση εκτελεστικών διατάξεων από τα κράτη μέλη τα οποία είχαν επέλθει μέχρι την ημέρα της κοινοποιήσεως της ένατης οδηγίας. Την επιφύλαξη όμως αυτή ως προς τα δικαιώματα που είχαν αποκτηθεί από την 1η Ιανουαρίου 1978 δεν την επανέλαβε το Συμβούλιο των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων. Από αυτό θα μπορούσε να συναχθεί το συμπέρασμα ότι το Συμβούλιο θέλησε να επιτρέψει στα κράτη μέλη να μεταφέρουν την έκτη οδηγία στο εσωτερικό τους δίκαιο μέχρι την 1η Ιανουαρίου 1979 το αργότερο, χωρίς να παρέχει στους πολίτες των κρατών μελών το δικαίωμα να επικαλούνται ενώπιον των εθνικών δικαστηρίων τα αποτελέσματα της έκτης οδηγίας που είχαν επέλθει ήδη προηγουμένως. Πρέπει δηλαδή να θεωρηθεί ότι, σύμφωνα με τη νομολογία του Δικαστηρίου, η έκτη οδηγία δεν αποτελεί εσωτερικό δίκαιο, οπότε δεν έχει οπωσδήποτε απευθείας εφαρμογή η απαγόρευση εκδόσεως δυσμενών διατάξεων νόμων με αναδρομική ισχύ. Το άμεσο αποτέλεσμα της έκτης οδηγίας έγκειται κυρίως στο ότι τα κράτη μέλη δεν μπορούν να αντιτάξουν στους πολίτες, που επικαλούνται τις διατάξεις της έκτης οδηγίας οι οποίες έχουν απευθείας εφαρμογή, ότι, παρά τις υποχρεώσεις που υπέχουν από τη Συνθήκη ΕΟΚ, παρέλειψαν να μεταφέρουν εμπρόθεσμα την έκτη οδηγία στο εσωτερικό τους δίκαιο παραβιάζοντας έτσι το καθήκον πίστεως έναντι των συμβαλλομένων κρατών. Η παράβαση αυτή της Συνθήκης θα μπορούσε πάντως να μην υπάρχει κατά το εξεταζόμενο έτος 1978, εφόσον το άρθρο 1 της ένατης οδηγίας παρέτεινε την προθεσμία για τη μεταφορά της έκτης οδηγίας στο εσωτερικό δίκαιο μέχρι την 1η Ιανουαρίου 1979. 10. Σύμφωνα με το άρθρο 20 του Οργανισμού περί του Δικαστηρίου των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, γραπτές παρατηρήσεις κατέθεσαν η προσφεύγουσα στην κύρια δίκη, εκπροσωπούμενη από τον Joachim Huppenkothen, σύμβουλο επί φορολογικών θεμάτων, η ιταλική κυβέρνηση, εκπροσωπούμενη από τον Marcello Conti, avvocato dello Stato, και η Επιτροπή, εκπροσωπού μενη από τον Erich Zimmermann, νομικό σύμβουλο της Επιτροπής, επικουρούμενο από τον Wolf-Dietrich Krause-Ablass, δικηγόρο Düsseldorf. 11. Κατόπιν εκθέσεως του εισηγητή δικαστή και μετά από ακρόαση του γενικού εισαγγελέα, το Δικαστήριο αποφάσισε την έναρξη της προφορικής διαδικασίας χωρίς προηγούμενη διεξαγωγή αποδείξεων. II — Γραπτές παρατηρήσεις που κατατέθηκαν ενώπιον του Δικαστηρίου 1. Η Kloppenburg, προσφεύγουσα στην κύρια δίκη, υποστηρίζει ότι δεν υπάρχει αμφιβολία ότι η ένατη οδηγία δεν μπορεί να εκμηδενίσει τα δικαιώματα που απέκτησε ο φορολογούμενος πολίτης της Κοινότητας κατά το πρώτο εξάμηνο του 1978 δυνάμει της αρχικής έκτης οδηγίας. Η προσφεύγουσα τονίζει ότι όταν η Επιτροπή αποφάσισε να προτείνει να παραταθεί για ένα έτος η προθεσμία για τη μεταφορά της έκτης οδηγίας χάριν των κρατών μελών που δεν την είχαν μεταφέρει στο εσωτερικό τους δίκαιο εντός της αρχικής προθεσμίας, είχε εκφράσει τη ρητή επιφύλαξη ότι η παρέκκλιση αυτή δεν θα έθιγε τα αποτελέσματα των διατάξεων της έκτης οδηγίας που δεν απαιτούσαν την έκδοση εκτελεστικών πράξεων από τα κράτη μέλη, αν τα αποτελέσματα αυτά είχαν επέλθει πριν από την ημέρα της κοινοποιήσεως της ένατης οδηγίας. Επιπλέον, το Συμβούλιο αναγνώρισε ρητά σε «δήλωση» προσαρτημένη στο πρωτόκολλο της 26ης Ιουνίου 1978 (περί της ένατης οδηγίας) ότι οι υπόχρεοι καταβολής φόρου απέκτησαν δικαιώματα μεταξύ 1ης Ιανουαρίου και 26ης Ιουνίου 1978. Η προσφεύγουσα ισχυρίζεται ότι στο προδικαστικό ερώτημα που υπέβαλε το Finanzgericht πρέπει να δοθεί καταφατική απάντηση. 2. Η κυβέρνηοη της Ιταλικής Αημοκρα- τίας έχει τη γνώμη ότι στο ερώτημα που υπέβαλε το Finanzgericht προς το Δικαστήριο πρέπει να δοθεί αρνητική απάντηση. Παρατηρεί ότι την ανωτέρω επιφύλαξη της Επιτροπής την οποία διατύπωσε στην πρό-στασή της να παραταθεί για ένα έτος η προθεσμία εφαρμογής της έκτης οδηγίας, δεν την επανέλαβε το Συμβούλιο. Δεν βρίσκεται πράγματι κανένα ίχνος της επιφυλάξεως αυτής ούτε στις διατάξεις ούτε στις αιτιολογικές σκέψεις της ένατης οδηγίας, αντίθετα δε η ερμηνεία μιας οδηγίας και ο καθορισμός των αποτελεσμάτων της μπορούν να βασίζονται μόνο σε όσα προκύπτουν από το κείμενο της ίδιας της οδηγίας και όχι σε αδημοσίευτες δηλώσεις που δεν εκφράζονται σε συγκεκριμένες διατάξεις της εκδιδόμενης πράξης. Κατά την ιταλική κυβέρνηση, αυτό σημαίνει σαφέστατα ότι η παρέκκλιση από το άρθρο 1 της έκτης οδηγίας, που εγκρίθηκε για επτά κράτη μέλη, αφορά όλα τα πιθανά έννομα αποτελέσματα του συνόλου των διατάξεων της έκτης οδηγίας. Το Συμβούλιο είχε προφανώς επιδιώξει να αποφευχθεί να ισχύσει, έστω και μεταβατικά, στα κράτη μέλη τα οποία δεν είχαν μπορέσει να ολοκληρώσουν πριν από την προβλεπόμενη ημερομηνία τις αναγκαίες διαδικασίες για την προσαρμογή της νομοθεσίας τους προς την οδηγία, ένα ετερόκλητο και ασυντόνιστο σύστημα που να αποτελείται εν μέρει από παλιές εθνικές διατάξεις και εν μέρει από τις διατάξεις της έκτης οδηγίας των οποίων το περιεχόμενο ανταποκρίνεται στις προυποθέσεις σαφήνειας και αναγκαίας ακρίβειας. Εξάλλου, η πρακτική αποτελεσματικότητα της παρατάσεως που χορηγήθηκε θα είχε προφανώς εκλείψει αν, πριν από τη λήξη της παραταθείσας προθεσμίας, οι ενδιαφερόμενοι μπορούσαν να επικαλούνται ενώπιον των εθνικών δικαστηρίων, εν όλω ή εν μέρει, την εφαρμογή των διατάξεων της έκτης οδηγίας. Θα ήταν πράγματι εντελώς αντίθετο στο πνεύμα και στο γράμμα της ένατης οδηγίας να θεωρηθεί ότι μόνο για το μετά την έκδοση της εξάμηνο καταργούσε τα έννομα αποτελέσματα που είχε ήδη παραγάγει η έκτη οδηγία, ενώ διατηρούσε την ισχύ των ίδιων αυτών αποτελεσμάτων για το προηγούμενο εξάμηνο. Επιπλέον, όπως προκύπτει από την πάγια νομολογία του Δικαστηρίου, την οποία επανέλαβε επίσης στις αποφάσεις του 8/81, και 255/81, που έχουν αναφερθεί παραπάνω, τα δευτερεύοντα και έμμεσα αποτελέσματα που παράγει μια οδηγία έναντι των πολιτών γεννιούνται και εξαφανίζονται συγχρόνως με τα κύρια και άμεσα αποτελέσματα που παράγει η ίδια οδηγία έναντι του κράτους προς το οποίο απευθύνεται. Ενόσω τα κύρια αυτά αποτελέσματα δεν έχουν παραχθεί πριν από τη λήξη της προθεσμίας, δεν μπορούν να παραχθούν υπέρ των πολιτών ούτε τα έμμεσα αποτελέσματα. Ομοίως, αν τα κύρια αποτελέσματα της οδηγίας έναντι του κράτους μέλους προς το οποίο απευθύνεται καταργηθούν προσωρινά με τη χορήγηση νέας προθεσμίας, ακόμη και αν η προθεσμία αυτή χορηγηθεί μετά τη λήξη της αρχικής προθεσμίας, τα έμμεσα αποτελέσματα που ενδεχομένως θα μπορούσαν να παραχθούν αν δεν δινόταν παράταση της προθεσμίας, δεν είναι δυνατό παρά να έχουν και αυτά την ίδια τύχη. Η ιταλική κυβέρνηση διαφωνεί με την άποψη ότι η ερμηνεία αυτή της ένατης οδηγίας συνεπάγεται λύση αντίθετη προς τη θεμελιώδη αρχή της μη αναδρομικότητας των νόμων που είναι δυσμενείς για τους πολίτες και ότι με την ερμηνεία αυτή επομένως η οδηγία είναι παράνομη. Καταρχάς, για να κριθεί το νόμιμο μιας οδηγίας, πρέπει να εξεταστούν τα κύρια και άμεσα αποτελέσματα της έναντι των κρατών προς τα οποία απευθύνεται. Κατά δεύτερο λόγο, η θεμελιώδης αρχή της μη αναδρομικότητας γίνεται γενικά δεκτή μόνο όσον αφορά τις ποινικές διατάξεις και ενδεχομένως άλλες διατάξεις που προβλέπουν κυρώσεις παρόμοιας φύσης και σημασίας. Τέλος, ανακριβώς χαρακτηρίζεται απλώς ως κανόνας «δυσμενής για τους πολίτες» η διάταξη η οποία καταργεί απαλλαγή από το ΦΠΑ. Συγκεκριμένα, ενώ η απαλλαγή μπορεί να είναι συμφέρουσα για ένα ορισμένο άτομο, για ένα άλλο, το οποίο δρα υπό διαφορετικές συνθήκες, ο ίδιος κανόνας μπορεί να αποδειχθεί ότι συνεπάγεται μεγαλύτερα έξοδα. Βάσει των σκέψεων που εκθέτονται παραπάνω, η ιταλική κυβέρνηση έχει τη γνώμη ότι στο ερώτημα που υπέβαλε το Finanzgericht πρέπει να δοθεί η απάντηση ότι οι πολίτες, για το χρόνο πριν από την 1η Ιανουαρίου 1979, δεν μπορούν να επικαλούνται τη διάταξη περί απαλλαγής από το φόρο προστιθέμενης αξίας των πράξεων που αφορούν τη διαπραγμάτευση πιστώσεων (άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας). 3. Η Επιτροπή τονίζει ότι στην προκειμένη περίπτωση η φορολογική απαλλαγή προβλέπεται σε οδηγία η οποία δεν έχει μεταφερθεί ακόμα στο εθνικό δίκαιο. Όταν ο πολίτης μπορεί κατ' εξαίρεση να επικαλείται τη διάταξη μιας οδηγίας προτού ακόμα αυτή μεταφερθεί στο εθνικό δίκαιο, πρόκειται απλώς για το αντίστοιχο της υποχρεώσεως που υπέχει το κράτος μέλος από το κοινοτικό δίκαιο. Αυτό όμως δεν αρκεί για να θεμελιωθεί υπέρ του πολίτη μια νομική κατάσταση που να προστατεύεται άμεσα, αλλά αρκεί το πολύ για να θεμελιωθεί κάποια προσδοκία. Αν το αρμόδιο κοινοτικό όργανο αποφασίσει να παρατείνει χωρίς περιορισμό την προθεσμία που είχε αρχικά προβλεφθεί για τη μεταφορά της οδηγίας στο εθνικό δίκαιο, πρέπει, σε περίπτωση αμφιβολίας, να θεωρηθεί καταρχήν ότι η παράταση αυτή συνεπάγεται επίσης την αναβολή χωρίς περιορισμούς — δηλαδή και για τον προγενέστερο χρόνο — της υποχρεώσεως που έχει επιβληθεί στα εν λόγω κράτη μέλη και, επομένως, την αναδρομική κατάργηση της δυνατότητας του πολίτη να επικαλείται την οδηγία, δυνατότητα συνδεδεμένη με την υποχρέωση των κρατών μελών. Αντίθετα, αν σε ειδική περίπτωση πρέπει να διατηρηθεί η δυνατότητα επικλήσεως της οδηγίας, το αρμόδιο κοινοτικό όργανο πρέπει να το αναφέρει ρητά με κάποιο τρόπο. Κατά τη γνώμη της Επιτροπής, αυτό πράγματι συνέβη για την ένατη οδηγία. Η οδηγία αυτή πρόβλεψε τη δυνατότητα του πολίτη να την επικαλείται κατά την περίοδο μεταξύ 1ης Ιανουαρίου 1978 και της ημέρας που κοινοποιήθηκε στα ενδιαφερόμενα κράτη μέλη. Για την ορθή κατανόηση της ένατης οδηγίας, πρέπει καταρχάς, κατά την Επιτροπή, να εξεταστεί το ιστορικό της θεσπίσεως της. Την ημέρα λήξεως της προθεσμίας που είχε οριστεί από το άρθρο 1 της έκτης οδηγίας, δηλαδή την 1η Ιανουαρίου 1978, μόνο το Βέλγιο και το Ηνωμένο Βασίλειο είχαν μεταφέρει την οδηγία στο εσωτερικό δίκαιο. Στις αρχές του 1978, τα άλλα κράτη μέλη ήσαν επομένως εκτεθειμένα σε διπλό κίνδυνο: αφενός μεν περίμεναν ότι η Επιτροπή θα κινούσε τη διαδικασία λόγω παραβάσεως της Συνθήκης, αφετέρου δε διέτρεχαν τον κίνδυνο ορισμένες κατηγορίες επαγγελματιών, που βάσει της έκτης οδηγίας απαλλάσσονταν από το φόρο προστιθέμενης αξίας, να επικαλεστούν τη νομολογία του Δικαστηρίου περί της δυνατότητας επικλήσεως των οδηγιών για να μην καταβάλουν το φόρο προστιθέμενης αξίας από την 1η Ιανουαρίου 1978. Για το λόγο αυτό, από το Φεβρουάριο του 1978 ασκούνταν στην Επιτροπή ολοένα μεγαλύτερες πιέσεις για να προτείνει όσο το δυνατό ταχύτερα την παράταση της προθεσμίας που είχε οριστεί στην έκτη οδηγία για τη μεταφορά. Επειδή, μετά τη λήξη της προθεσμίας που είχε προβλεφθεί αρχικά, η παράταση της προθεσμίας για τη μεταφορά των οδηγιών στο εσωτερικό δίκαιο θα προκαλούσε κατ' ανάγκη συγκρούσεις σχετικά με τα δικαιώματα που είχαν ίσως αποκτήσει από την 1η Ιανουαρίου 1978 ορισμένες κατηγορίες επαγγελματιών, η Επιτροπή δίσταζε επί πολύ χρόνο να ικανοποιήσει την επιθυμία των κρατών μελών. Όταν αποφάσισε τελικά να προτείνει στο Συμβούλιο την παράταση της προθεσμίας, διατύπωσε ρητή επιφύλαξη στο άρθρο 1, δεύτερη φράση, της προτάσεως της ένατης οδηγίας την οποία υπέβαλε η Επιτροπή στο Συμβούλιο στις 25 Ιουλίου 1978 ( ABl. C 141, σ. 3 ): «Η παρέκκλιση αυτή δεν θίγει τα αποτελέσματα των διατάξεων της οδηγίας 77/388/ΕΟΚ οι οποίες δεν απαιτούν την έκδοση εθνικών εκτελεστικών διατάξεων, εφόσον τα αποτελέσματα αυτά έχουν επέλθει πριν από την ημέρα της κοινοποιήσεως.» Αντίθετα με την πρόταση της Επιτροπής, με την οποία άλλωστε συντάχθηκε και το Ευρωπαϊκό Κοινοβούλιο όταν του ζητήθηκε η γνώμη του, το Συμβούλιο δεν έδειξε διάθεση να περιλάβει στην ένατη οδηγία επιφύλαξη υπέρ των δικαιωμάτων που είχαν ήδη κτηθεί μετά την 1η Ιανουαρίου 1978. Ετσι, ένα παράρτημα των πρακτικών της συνεδριάσεως του Συμβουλίου στις 26 Ιουνίου 1978 περιέχει την ακόλουθη δήλωση: «Το Συμβούλιο κρίνει ότι η παρούσα οδηγία δεν θίγει τα δικαιώματα που έχουν αποκτήσει οι φορολογούμενοι μεταξύ 1ης Ιανουαρίου 1978 και της ημέρας που αρχίζει να ισχύει η οδηγία αυτή.» Η Επιτροπή όμως προσθέτει ότι στα ανωτέρω πρακτικά της συνεδριάσεως του Συμβουλίου περιέχεται επίσης δήλωση της Επιτροπής με την οποία εκφράζει τη λύπη της για το γεγονός ότι απαλείφθηκε η δεύτερη φράση του άρθρου 1 της προτάσεως της, διαπιστώνει όμως ότι το Συμβούλιο, εκδίδοντας την οδηγία συνοδευμένη από δήλωση για τη διατήρηση των κεκτημένων δικαιωμάτων, υιοθετεί την άποψη της Επιτροπής σχετικά με το απαραβίαστο των δικαιωμάτων αυτών και ερμηνεύει το άρθρο 1 κατά την έννοια αυτή. Κατά την Επιτροπή, δεν υπάρχει καμία αμφιβολία ότι η ανωτέρω δήλωση του Συμβουλίου αφορούσε τη δυνατότητα επικλήσεως ορισμένων διατάξεων της έκτης οδηγίας, πράγμα το οποίο συνεπάγεται ότι η παράταση της προθεσμίας βάσει της ένατης οδηγίας δεν κατάργησε τη δυνατότητα επικλήσεως των παραπάνω διατάξεων της έκτης οδηγίας, η οποία υπήρχε ήδη κατά το πρώτο εξάμηνο του έτους 1978. Το γεγονός ότι, αντίθετα με την πρόταση της Επιτροπής, η επιφύλαξη για τη διατήρηση της δυνατότητας επικλήσεως δεν καταγράφηκε στην ίδια την ένατη οδηγία αλλά στα πρακτικά, εξηγείται από το ότι κατά την έκδοση της ένατης οδηγίας δεν υπήρχε ακόμη καμιά απόφαση του Δικαστηρίου σχετικά με το ζήτημα αν για ορισμένες διατάξεις της έκτης οδηγίας — και για ποιες ενδεχομένως — συνέτρεχαν οι προϋποθέσεις που απαιτούνται για να τις επικαλείται ο πολίτης, έτσι ώστε το Συμβούλιο δεν επιθυμούσε να αποφανθεί επί του θέματος αυτού. Επειδή στις αποφάσεις που εκδόθηκαν στις υποθέσεις 8/81 και 255/81 που αναφέρθηκαν παραπάνω το Δικαστήριο δέχτηκε ότι συντρέχουν οι προϋποθέσεις για την επίκληση της οδηγίας όσον αφορά τη φορολογική απαλλαγή για τις πράξεις που αφορούν διαπραγμάτευση πιστώσεων, απαλλαγή που προβλέπεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας, θα πρέπει επίσης, ενόψει της δήλωσης που περιέχεται στα πρακτικά του Συμβουλίου, η δυνατότητα επικλήσεως να ισχύει και για το πρώτο εξάμηνο του 1978. Η Επιτροπή προτείνει συνεπώς στο ερώτημα που υπέβαλε το Finanzgericht να δοθεί η ακόλουθη απάντηση: «Κατά την περίοδο από 1η Ιανουαρίου 1978 έως 30 Ιουνίου 1978, οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών των πράξεων που αφορούν μεσιτεία πιστώσεων, η οποία περιέχεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας 77/388 του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση, σε περίπτωση μη εκτελέσεως της οδηγίας αυτής και εφόσον οι ίδιοι δεν είχαν μετακυλίσει το φόρο αυτό στους πελάτες τους, χωρίς το κράτος να μπορεί να τους αντιτάξει το ανεκτέλεστο της οδηγίας.» III — Προφορική διαδικασία Στη συνεδρίαση της 9ης Νοεμβρίου 1983, η προσφεύγουσα στην κύρια δίκη εκπροσωπούμενη από τον J. Huppernkothen, το Finanzamt Leer, εκπροσωπούμενο από τον Eilers, η ιταλική κυβέρνηση, εκπροσωπούμενη από τον Μ. Conti, και η Επιτροπή, εκπροσωπούμενη από τον W.-D. Krause-Ablass, ανέπτυξαν προφορικά τις παρατηρήσεις τους. Ο γενικός εισαγγελέας ανέπτυξε τις προτάσεις του στη συνεδρίαση της 13ης Δεκεμβρίου 1983. Σκεπτικό Με διάταξη της 3ης Μαρτίου 1983, η οποία περιήλθε στο Δικαστήριο στις 28 Απριλίου του ίδιου έτους, το Niedersächsisches Finanzgericht υπέβαλε, δυνάμει του άρθρου 177 της Συνθήκης ΕΟΚ, προδικαστικό ερώτημα ως προς την ερμηνεία του άρθρου 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση (ΕΕ ειδ. έκδ. 09/001, σ. 49), και του πρώτου άρθρου της ένατης οδηγίας (78/583) του Συμβουλίου, της 26ης Ιουνίου 1978, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών (ΕΕ ειδ. έκδ. 09/001, σ. 96), προκειμένου να καθοριστεί αν κατά το πρώτο εξάμηνο του 1978 οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν την εν λόγω διάταξη της έκτης οδηγίας. Υπενθυμίζεται ότι, σύμφωνα με το πρώτο άρθρο της έκτης οδηγίας της 17ης Μαΐου 1977, τα κράτη μέλη όφειλαν να θεσπίσουν, το αργότερο μέχρι την 1η Ιανουαρίου 1978, τις αναγκαίες νομοθετικές, κανονιστικές και διοικητικές διατάξεις για την προσαρμογή των συστημάτων τους περί φόρου προστιθεμένης αξίας στις απαιτήσεις της οδηγίας. Επειδή πολλά κράτη μέλη, μεταξύ των οποίων και η Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας, δεν μπόρεσαν να πραγματοποιήσουν έγκαιρα τις αναγκαίες προσαρμογές, το Συμβούλιο εξέδωσε στις 26 Ιουνίου 1978 την ένατη οδηγία, της οποίας αποδέκτες ήταν τα κράτη μέλη αυτά και η οποία τους παρείχε την άδεια να θέσουν σε εφαρμογή την έκτη οδηγία το αργότερο μέχρι την 1η Ιανουαρίου 1979. Η ένατη οδηγία κοινοποιήθηκε στους αποδέκτες της στις 30 Ιουνίου 1978. Η Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας εξετέλεσε την έκτη οδηγία μόλις με το νόμο της 26ης Νοεμβρίου 1979 (Bundesgesetzblatt Ι, σ. 1953), που άρχισε να ισχύει την 1η Ιανουαρίου 1980. Το Δικαστήριο όμως με τις αποφάσεις του της 19ης Ιανουαρίου 1982 (Becker, 8/81, Συλλογή σ. 53 ) και της 10ης Ιουνίου 1982 (Grendel, 255/81, Συλλογή σ. 2301 ), έκρινε ότι από την 1η Ιανουαρίου 1979 οι μεσίτες που ασχολούνται με τη διαπραγμάτευση πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών των πράξεων που αφορούσαν μεσιτεία πιστώσεων, διάταξη η οποία περιέχεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας, σε περίπτωση μη εκτελέσεως της οδηγίας αυτής και εφόσον οι ίδιοι δεν είχαν επιρρίψει το φόρο αυτό στους πελάτες τους, χωρίς το κράτος να μπορεί να τους αντιτάξει το ανεκτέλεστο της οδηγίας. Από τη δικογραφία προκύπτει ότι η προσφεύγουσα στην κύρια δίκη, η Gerda Kloppenburg (στο εξής: η προσφεύγουσα), εκμεταλλεύεται ένα γραφείο πιστώσεων και υποθηκών στην Ομοσπονδιακή Δημοκρατία της Γερμανίας. Για το πρώτο εξάμηνο του 1978 ζήτησε απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών βάσει του άρθρου 1 και του άρθρου 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας. Το Finanzamt Leer απέρριψε την αίτηση αυτή και επέβαλε στις εμπορικές πράξεις της προσφεύγουσας το κανονικό ποσοστό φόρου, σύμφωνα με την εσωτερική νομοθεσία η οποία τότε δεν είχε τροποποιηθεί ακόμη. Η προσφεύγουσα, επικαλούμενη τις παραπάνω δικαστικές αποφάσεις, άσκησε προσφυγή κατά της απόφασης αυτής ενώπιον του Finanzgericht, το οποίο ανέβαλε την έκδοση οριστικής απόφασης και υπέβαλε στο Δικαστήριο το ακόλουθο προδικαστικό ερώτημα: «Οι μεσίτες πιστώσεων μπορούσαν να επικαλεστούν κατά την περίοδο από 1η Ιανουαρίου 1978 μέχρι 30 Ιουνίου 1978 τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο κύκλου εργασιών των πράξεων που αφορούσαν τη διαπραγμάτευση πιστώσεων, διάταξη που περιέχεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση, σε περίπτωση που η οδηγία δεν είχε εκτελεστεί και οι ίδιοι δεν είχαν επιρρίψει το φόρο αυτό στους πελάτες τους, παρά το γεγονός ότι το άρθρο 1 της ένατης οδηγίας (78/583) του Συμβουλίου, της 26ης Ιουνίου 1978, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών, παρέχει την άδεια στα κράτη μέλη που αναφέρονται στο άρθρο αυτό να θέσουν σε εφαρμογή την οδηγία 77/388 το αργότερο την 1η Ιανουαρίου 1979;» Για να δοθεί απάντηση στο ερώτημα αυτό, πρέπει να εξεταστεί πρώτον η νομική κατάσταση των επιχειρηματιών κατά το πρώτο εξάμηνο του 1978, δηλαδή πριν αρχίσει να ισχύει η ένατη οδηγία με την κοινοποίηση της στα κράτη μέλη που ήταν παραλήπτες της οδηγίας αυτής. Κατά την περίοδο αυτή οι επιχειρηματίες που ήταν εγκατεστημένοι σε ένα από τα κράτη μέλη που είχαν παραβεί την υποχρέωση τους να προσαρμόσουν τη νομοθεσία τους προς τις διατάξεις της έκτης οδηγίας πριν από την 1η Ιανουαρίου 1978, είχαν να αντιμετωπίσουν, λόγω του ότι η οδηγία δεν είχε εκτελεστεί, το ενδεχόμενο οι φορολογικές αρχές να μην εφαρμόσουν τις απαλλαγές που προβλέπονται στην οδηγία υπέρ ορισμένων από τους επιχειρηματίες αυτούς. Η κατάσταση αυτή ήταν ίδια με την κατάσταση που κατέληξε στις πιο πάνω αποφάσεις της 19ης Ιανουαρίου και της 10ης Ιουνίου 1982. Επομένως, κατά την εν λόγω περίοδο ο μεσίτης πιστώσεων ο οποίος δεν είχε επιρρίψει το φόρο στους πελάτες του μπορούσε να επικαλεστεί την απαλλαγή που προβλέπεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της έκτης οδηγίας, χωρίς το κράτος μέλος που είχε τελέσει την παράλειψη να μπορεί να του αντιτάξει το γεγονός ότι δεν είχε εκτελεστεί η οδηγία αυτή. Στην προκειμένη περίπτωση επομένως, το μόνο νέο ζήτημα είναι κατά πόσο η νομική κατάσταση του επιχειρηματία αυτού μεταβλήθηκε αναδρομικά με την ένατη οδηγία. Πρέπει επομένως να εξεταστεί η οδηγία αυτή για να διαπιστωθεί αν απέβλεπε σε αναδρομική ενέργεια και, σε περίπτωση καταφατικής απαντήσεως, αν η ενέργεια αυτή ήταν νόμιμη. Ως προς το σημείο αυτό, πρέπει να τονιστεί, όπως έχει ήδη τονίσει κατ' επανάληψη το Δικαστήριο, ότι η κοινοτική νομοθεσία πρέπει να είναι σαφής και οι ενδιαφερόμενοι να μπορούν να προβλέψουν την εφαρμογή της. Η μετάθεση της προθεσμίας ενάρξεως της ισχύος πράξεων γενικής εφαρμογής, ενώ έχει ήδη παρέλθει η ημερομηνία που είχε αρχικά προβλεφθεί, είναι γεγονός που μπορεί καθαυτό να βλάψει την αρχή αυτή. Στο μέτρο που η μετάθεση αποβλέπει να στερήσει τους ιδιώτες από τα μέσα έννομης προστασίας τα οποία τους έχει ήδη παράσχει η αρχική πράξη, τίθεται πράγματι το ζήτημα του κύρους της τροποποιητικής πράξεως. Εντούτοις, θέμα κύρους θα μπορούσε να ανακύψει μόνο αν από την τροποποιητική πράξη συνάγεται ρητά η βούληση να παραχθεί το παραπάνω αποτέλεσμα. Αυτό δεν συμβαίνει όμως με την ένατη οδηγία. Στο κείμενο της οδηγίας αυτής περιέχεται μόνο απλή παράταση της προθεσμίας μεταφοράς της έκτης οδηγίας στο εσωτερικό δίκαιο, που αφορά τα κράτη μέλη τα οποία δεν μπόρεσαν να φέρουν σε πέρας εντός της προθεσμίας που είχε προβλεφθεί αρχικά την αναγκαία νομοθετική διαδικασία για να προσαρμόσουν τη νομοθεσία τους περί φόρου προστιθέμενης αξίας. Δεν υφίσταται καμία ένδειξη ότι η παράταση αυτή μεταβάλλει την κατάσταση των επιχειρηματιών σε σχέση με τις εμπορικές πράξεις που έχουν διενεργήσει πριν αρχίσει να ισχύει η τροποποιητική πράξη της προθεσμίας εκτελέσεως. Από τα παραπάνω συνάγεται ότι η ένατη οδηγία πρέπει να ερμηνευτεί υπό την έννοια ότι δεν έχει αναδρομική ισχύ ως προς το σημείο αυτό. Στο προδικαστικό ερώτημα προσήκει επομένως η απάντηση ότι σε περίπτωση μη εκτελέσεως της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθεμένης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική βάση, ο μεσίτης διαπραγματεύσεως πιστώσεων μπορούσε να επικαλεστεί τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο, η οποία προβλέπεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της οδηγίας αυτής, για τις εμπορικές πράξεις που είχε διενεργήσει μεταξύ 1ης Ιανουαρίου και 30ής Ιουνίου 1978, εφόσον δεν είχε επιρρίψει το φόρο αυτό στους πελάτες του. Επί των δικαστικών εξόδων Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν η ιταλική κυβέρνηση και η Επιτροπή, που κατέθεσαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης το χαρακτήρα παρεμπίπτοντος, που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Για τους λόγους αυτούς ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ αποφαίνεται: Σε περίπτωση μη εκτελέσεως της έκτης οδηγίας (77/388) του Συμβουλίου, της 17ης Μαΐου 1977, περί εναρμονίσεως των νομοθεσιών των κρατών μελών των σχετικών με τους φόρους κύκλου εργασιών — κοινό σύστημα φόρου προστιθέμενης αξίας: ομοιόμορφη φορολογική 6άση, ο μεσίτης διαπραγματεύσεως πιστώσεων μπορούσε να επικαλεστεί τη διάταξη για την απαλλαγή από το φόρο, η οποία προβλέπεται στο άρθρο 13, μέρος Β, εδάφιο δ, αριθμός 1, της οδηγίας αυτής, για τις εμπορικές πράξεις που είχε διενεργήσει μεταξύ 1ης Ιανουαρίου και 30ής Ιουνίου 1978, εφόσον δεν είχε επιρρίψει το φόρο αυτό στους πελάτες του. Menens de Wilmars Koopmans Bahlmann Galmot Pescatore Mackenzie Stuart O'Keeffe Bosco Due Everling Κακούρης Δημοσιεύτηκε σε δημόσια συνεδρίαση στο Λουξεμβούργο στις 22 Φεβρουαρίου 1984. Ο γραμματέας Ρ. Heim Ο πρόεδρος J. Mertens de Wilmars

62007CJ0429

pt

O pedido de decisão prejudicial tem por objecto a interpretação do artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento (CE) n. o 1/2003 do Conselho, de 16 de Dezembro de 2002, relativo à execução das regras de concorrência estabelecidas nos artigos 81. o e 82. o do Tratado ( JO 2003, L 1, p. 1 ). Este pedido foi apresentado no âmbito de um litígio que opõe o Inspecteur van de Belastingdienst (inspector da Administração Fiscal, a seguir « inspecteur ») à X BV, sociedade de direito neerlandês com sede em P, a propósito da dedutibilidade fiscal de coimas aplicadas pela Comissão das Comunidades Europeias por violação das regras comunitárias da concorrência. Quadro jurídico Regulamentação comunitária Nos termos do vigésimo primeiro considerando do Regulamento n. o 1/2003: «A aplicação coerente das regras de concorrência exige também a adopção de mecanismos de cooperação entre os tribunais dos Estados-Membros e a Comissão. Este requisito é pertinente para todos os tribunais que apliquem os artigos 81. o e 82. o do Tratado [CE] aos processos entre partes privadas, quer como instâncias de aplicação da lei, quer como tribunais de recurso. Os tribunais nacionais deverão poder dirigir-se à Comissão para obter informações ou pareceres relativamente à aplicação do direito comunitário da concorrência. Por outro lado, a Comissão e as autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência deverão poder apresentar observações escritas ou orais perante os tribunais em casos de aplicação dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado. Estas observações deverão ser apresentadas no âmbito das normas e práticas processuais nacionais, incluindo as que acautelam os direitos das partes. Para o efeito, deverá garantir-se que a Comissão e as autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência possam dispor de informações suficientes relativamente aos processos judiciais nacionais.» O artigo 15. o do Regulamento n. o 1/2003 estabelece: «Cooperação com os tribunais nacionais 1.   Nos processos relativos à aplicação dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado, os tribunais dos Estados-Membros podem solicitar à Comissão que lhes sejam enviadas informações na posse desta ou que dê parecer sobre questões relativas à aplicação das regras comunitárias de concorrência. 2.   Os Estados-Membros devem transmitir à Comissão cópia de todas as sentenças escritas pronunciadas por tribunais nacionais em matéria de aplicação dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado. Essa cópia deve ser transmitida sem demora após a sentença escrita integral ter sido notificada às partes. 3.   As autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência podem, por sua própria iniciativa, apresentar observações escritas aos tribunais do respectivo Estado-Membro sobre questões relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado. Com o consentimento do tribunal em causa, podem igualmente apresentar observações orais aos tribunais do respectivo Estado-Membro. A Comissão pode igualmente, por sua própria iniciativa, apresentar observações escritas aos tribunais dos Estados-Membros nos casos em que tal seja exigido por forma a assegurar a aplicação coerente dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado. Com o consentimento do tribunal em causa, pode igualmente apresentar observações orais. Tendo em vista o propósito exclusivo de elaborar as suas observações, as autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência e a Comissão podem solicitar ao tribunal competente dos Estados-Membros que proceda ou providencie ao envio de todos os documentos necessários à apreciação do processo. 4.   O presente artigo não prejudica quaisquer direitos mais latos de apresentar observações em tribunal que o direito interno de cada Estado-Membro atribua às respectivas autoridades responsáveis em matéria de concorrência.» Nos termos do n. os 31 a 35 da comunicação da Comissão sobre a cooperação entre a Comissão e os tribunais dos Estados-Membros da UE na aplicação dos artigos 81. o e 82. o do Tratado CE ( JO 2004, C 101, p. 54 ): «31. Nos termos do n. o 3 do artigo 15. o do [R]egulamento [n. o 1/2003], as autoridades nacionais responsáveis em matéria de concorrência e a Comissão podem apresentar observações sobre questões relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o [CE] ou 82. o CE a um tribunal nacional chamado a aplicar essas disposições. O regulamento estabelece uma distinção entre as observações escritas, que as autoridades nacionais responsáveis em matéria de concorrência e a Comissão podem apresentar por sua própria iniciativa, e as observações orais, que só podem ser apresentadas com o consentimento do tribunal nacional […] 32. O regulamento especifica que a Comissão só apresentará observações nos casos em que tal seja exigido para assegurar a aplicação coerente dos artigos 81. o [CE] ou 82. o CE. Sendo esse o objectivo da apresentação das suas observações, a Comissão deverá limitá-las a uma análise económica e jurídica dos factos subjacentes ao processo pendente no tribunal nacional. 33. Para que a Comissão possa apresentar observações úteis, poderá ser pedido aos tribunais nacionais que transmitam ou assegurem a transmissão à Comissão de uma cópia de todos os documentos necessários para a apreciação do caso. Em consonância com o n. o 3, segundo parágrafo, do artigo 15. o do [R]egulamento [n. o 1/2003], a Comissão utilizará tais documentos com o propósito exclusivo de elaborar as suas observações […] 34. Uma vez que [este] regulamento não prevê um quadro processual para a apresentação das observações, são as regras e práticas processuais dos Estados-Membros que determinam esse quadro processual. Se um Estado-Membro ainda não tiver estabelecido esse quadro processual, o tribunal nacional deve determinar as regras processuais adequadas para a apresentação de observações num processo que nele esteja pendente. 35. O quadro processual deve respeitar os princípios estabelecidos no ponto 10 da presente comunicação. Isso implica, nomeadamente, que o quadro processual para a apresentação das observações sobre questões relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o [CE] ou 82. o CE: a) Tem de ser compatível com os princípios gerais do direito comunitário, em especial com os direitos fundamentais das partes envolvidas no processo; b) Não pode tornar a apresentação dessas observações excessivamente difícil ou praticamente impossível (princípio da eficácia) […] e c) Não pode tornar a apresentação dessas observações mais difícil do que a apresentação de observações em processos judiciais em que seja aplicada legislação nacional equivalente (princípio da equivalência).» Legislação nacional A lei que introduz novas regras em matéria de concorrência económica (lei relativa à concorrência) [wet houdende nieuwe regels omtrent de economische mededinging (Mededingingswet)], de 22 de Maio de 1997 (Stb. 1997, n. o 242), conforme alterada pela Lei de 9 de Dezembro de 2004 (Stb. 2005, n. o 172, a seguir «lei relativa à concorrência»), dispõe, no artigo 89h: «1.   Quando não forem partes no processo, o Conselho [de Administração da Nederlandse Mededingingsautoriteit (autoridade neerlandesa de concorrência, a seguir «NMa»)] ou a Comissão das Comunidades Europeias podem, para efeitos de tratamento de um recurso interposto no tribunal administrativo, apresentar observações escritas em conformidade com o artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, do Regulamento n. o 1/2003, se o Conselho [da NMa] ou a Comissão das Comunidades Europeias o tiverem pedido. O tribunal pode fixar um prazo para esse efeito. Com a autorização do juiz, podem também apresentar observações orais no decurso da audiência. 2.   Mediante pedido feito nos termos do artigo 15. o , n. o 3, segundo parágrafo, do Regulamento n. o 1/2003, o juiz transmite ao Conselho [da NMa] e à Comissão das Comunidades Europeias todos os documentos visados por esta disposição. As partes podem, no prazo fixado pelo juiz, dar o seu parecer relativamente aos documentos a transmitir. 3.   As partes podem reagir às observações do Conselho [da NMa] ou da Comissão das Comunidades Europeias no prazo fixado pelo juiz. Este pode autorizar as partes a reagir às suas observações respectivas.» O referido artigo 89h resulta da lei de alteração da lei relativa à concorrência, bem como de outras leis relacionadas com a aplicação dos Regulamentos (CE) n. os 1/2003 e 139/2004 (wet tot wijziging van de Mededingingswet en van enige andere wetten in verband met de implementatie van EG-verordeningen 1/2003 en 139/2004), de 30 de Junho de 2004 (Stb. 2004, n. o 345). Resulta da decisão de reenvio que a exposição de motivos desta lei (Kamerstukken II, session 2003-2004, 29276, n. o 3) contém as seguintes considerações: «2.5 Cooperação com os tribunais nacionais A cooperação entre a Comissão e os tribunais nacionais está exposta no artigo 15. o e no vigésimo primeiro considerando [do Regulamento n. o 1/2003]. […] O n. o 3 deste artigo dispõe além disso que a Comissão e as autoridades nacionais da concorrência podem apresentar observações escritas e orais durante o período em que um processo está submetido ao juiz ( amicus curiae ). Estas observações têm o estatuto de parecer e o objectivo de favorecer a aplicação coerente das regras de concorrência. A Comissão e as autoridades nacionais da concorrência têm, para este fim, de respeitar as normas processuais neerlandesas. Com efeito, num processo entre duas partes, o juiz é passivo, e é ele que determina o ritmo do processo. Além disso, o juiz não está vinculado pelo parecer da Comissão (vigésimo primeiro considerando). A independência do juiz não é, portanto, posta em causa. A Comissão e as autoridades nacionais da concorrência devem respeitar os direitos das partes e velar por que os dados de processos confidenciais se mantenham confidenciais. Finalmente, de acordo com o artigo 15. o , n. o 1, do Regulamento [n. o 1/2003], o tribunal nacional está habilitado a solicitar à Comissão que lhe transmita informações ou elabore um parecer. […] 3.4 Colaboração entre o director-geral da NMa, a Comissão e os tribunais O artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento [n. o 1/2003] dispõe que as autoridades nacionais competentes em matéria de aplicação do direito da concorrência e a Comissão podem, por sua própria iniciativa, apresentar observações escritas relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o ou 82. o do Tratado e que, com o consentimento do tribunal, podem mesmo apresentar observações orais. O artigo 15. o , n. o 1, do Regulamento [n. o 1/2003] prevê, além disso, a possibilidade de os tribunais solicitarem à Comissão informações ou pareceres relativos à aplicação dos artigos 81. o e 82. o do Tratado […] […] Nos tribunais administrativos, o artigo 15. o do Regulamento [n. o 1/2003] é posto em prática através da adaptação da lei relativa à concorrência (artigo 1. o , parte G, [da lei modificativa,] artigos 89h, 89i e 89j [da lei relativa à concorrência]) e, nos tribunais cíveis, através da adaptação do Código de Processo Civil [(Wetboek van Burgerlijke Rechtsvordering)] (artigo III).» Sob a epígrafe «Despesas gerais não dedutíveis», o artigo 3.14 da lei relativa ao imposto sobre o rendimento de 2001 (Wet Inkomstenbelasting 2001), na versão aplicável aos rendimentos auferidos em 2002, determina: «1. No cálculo dos lucros, não são dedutíveis as despesas e custos relacionados com as rubricas seguintes: […] c. as coimas aplicadas por um juiz dos Países Baixos e os montantes pagos ao Estado para evitar processos judiciais nos Países Baixos ou para satisfazer uma condição ligada a uma decisão de perdão de pena, bem como as coimas aplicadas por uma instituição da União Europeia e as coimas e agravamentos de impostos nos termos da Lei Geral dos Impostos do Estado (Algemene wet inzake rijksbelastingen), da Lei Aduaneira (Douanewet), da Lei Coordenada sobre a Segurança Social [(Coördinatiewet Sociale Verzekering)], da Lei que prevê a regularização administrativa das infracções a certas disposições do Código da Estrada [(Wet administratiefrechtelijke handhaving verkeersvoorschriften)] e da lei relativa à concorrência; […]» O litígio no processo principal e a questão prejudicial Pela Decisão da Comissão 2005/471/CE, de 27 de Novembro de 2002, relativa a um procedimento de aplicação do artigo 81. o do Tratado CE contra as empresas BPB PLC, Gebrüder Knauf Westdeutsche Gipswerke KG, Société Lafarge SA e Gyproc Benelux NV (Processo COMP/E-1/37.152 — Placas de estuque) ( JO L 166, p. 8 ), foram aplicadas às sociedades BPB, Knauf, Lafarge e Gyproc coimas de, respectivamente, 138,6 milhões, 85,8 milhões, 249,6 milhões e 4,32 milhões de euros. Estas coimas foram pagas a título provisório ou garantidas por uma caução bancária. As sanções assim aplicadas pela Comissão foram confirmadas pelos acórdãos do Tribunal de Primeira Instância das Comunidades Europeias de 8 de Julho de 2008, Saint-Gobain Gyproc Belgium/Comissão (T-50/03), Knauf Gips/Comissão (T-52/03), BPB/Comissão (T-53/03, Colect., p. II-1333) e Lafarge/Comissão (T-54/03). As sociedades Knauf e Lafarge interpuseram recurso para o Tribunal de Justiça dos acórdãos do Tribunal de Primeira Instância que negaram provimento aos seus recursos (processos C-407/08 P e C-413/08 P). Antes de estes acórdãos do Tribunal de Primeira Instância terem sido proferidos, uma das sociedades em causa, que segundo os autos tem sede na Alemanha, denominada X KG pelo órgão jurisdicional de reenvio, repercutiu parcialmente a coima que lhe foi aplicada sobre o grupo de que é a sociedade-mãe e, em especial, sobre uma das suas filiais neerlandesas, a X BV. Em 13 de Março de 2004, a Administração Fiscal neerlandesa notificou a sociedade X BV da liquidação do imposto sobre as sociedades relativo ao exercício de 2002. Por carta de 8 de Abril de 2004, esta sociedade reclamou da liquidação para o inspecteur, contestando que a coima aplicada pela Comissão, que a sua sociedade-mãe parcialmente repercutira sobre ela, constituísse uma coima na acepção do artigo 3.14, parte inicial e n. o 1, alínea c), da lei relativa ao imposto sobre os rendimentos de 2001, que não autoriza a dedução das coimas aplicadas pelas instituições comunitárias no cálculo dos lucros tributáveis de uma sociedade. O inspecteur indeferiu esta reclamação por decisão de 11 de Março de 2005. Em 19 de Abril de 2005, a X BV a interpôs recurso para o Rechtbank Haarlem (tribunal de Haarlem). Por sentença de 22 de Maio de 2006, este admitiu a dedutibilidade parcial desta coima. O inspecteur interpôs recurso desta sentença para o Gerechtshof te Amsterdam (Tribunal de Segunda Instância de Amesterdão), por requerimento de 30 de Junho de 2006. A Comissão, advertida pela imprensa e pelas autoridades nacionais de concorrência, informou o órgão jurisdicional de reenvio, por carta de 15 de Março de 2007, da sua pretensão de intervir enquanto amicus curiae ao abrigo do artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento n. o 1/2003 e de acordo com o artigo 89h da lei relativa à concorrência. A Comissão pediu, além disso, que fosse fixado um prazo para este efeito e que os documentos necessários à compreensão do litígio lhe fossem comunicados. No decurso da audiência de 22 de Agosto de 2007 no Gerechtshof te Amsterdam, as partes do processo principal, bem como a Comissão, foram convidadas a exprimir-se sobre a questão de saber se o artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento n. o 1/2003 autoriza a Comissão a apresentar, por sua própria iniciativa, observações escritas no processo que está pendente nesse tribunal. Foi neste contexto que o Gerechtshof te Amsterdam decidiu suspender a instância e submeter ao Tribunal de Justiça a seguinte questão prejudicial: «A Comissão, com base no artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento n. o 1/2003, tem legitimidade para, por sua própria iniciativa, apresentar observações escritas num processo que tem por objecto a dedutibilidade aos lucros (fiscais) realizados pela recorrida no ano de 2002 de uma coima aplicada pela Comissão à sociedade X KG por violação do direito comunitário da concorrência e (parcialmente) repercutida sobre a recorrida?» Quanto à questão prejudicial Através da sua questão, o órgão jurisdicional de reenvio pergunta, em substância, se o artigo 15. o , n. o 3, do Regulamento n. o 1/2003 autoriza a Comissão a submeter, por sua própria iniciativa, observações escritas a um tribunal nacional no quadro de um processo relativo à possibilidade de deduzir dos lucros tributáveis a totalidade ou parte do montante de uma coima que a Comissão aplicou por violação do artigo 81. o CE ou 82. o CE. A fim de garantir uma aplicação coerente das regras de concorrência nos Estados-Membros, o capítulo IV do Regulamento n. o 1/2003 instaurou um mecanismo de cooperação entre a Comissão, as autoridades nacionais de concorrência e os tribunais dos Estados-Membros. Esta cooperação inscreve-se no quadro do princípio geral de cooperação leal, referido no artigo 10. o CE, que rege as relações entre os Estados-Membros e as instituições comunitárias. Como o Tribunal de Justiça já declarou, o dever de cooperação leal que se impõe às instituições comunitárias assume especial importância quando essa cooperação se estabelece com as autoridades judiciais dos Estados-Membros encarregadas de velar pela aplicação e pelo respeito do direito comunitário na ordem jurídica nacional (v. despacho de 13 de Julho de 1990, Zwartveld e o., C-2/88, IMM, Colect., p. I-3365, n. o 18). Neste quadro, os órgãos jurisdicionais nacionais, por um lado, e a Comissão e os tribunais comunitários, por outro, agem em função do papel que lhes é atribuído pelo Tratado (v., neste sentido, acórdão de 14 de Dezembro de 2000, Masterfoods e HB, C-344/98, Colect., p. I-11369, n. o 56). Os artigos 11. o a 14. o do Regulamento n. o 1/2003 prevêem diferentes formas de cooperação entre a Comissão e as autoridades nacionais de concorrência. O artigo 15. o do referido regulamento, epigrafado «Cooperação com os tribunais nacionais», institui um sistema de troca recíproca de informações entre a Comissão e os tribunais dos Estados-Membros e prevê, em circunstâncias determinadas, a possibilidade de intervenção da Comissão e das autoridades de concorrência dos Estados-Membros nos processos pendentes nos tribunais nacionais. Como refere o vigésimo primeiro considerando do Regulamento n. o 1/2003, o mecanismo de cooperação entre a Comissão e os tribunais dos Estados-Membros é pertinente para todos os tribunais dos Estados-Membros que apliquem os artigos 81. o CE ou 82. o CE aos processos entre partes privadas, quer como instâncias de aplicação da lei quer como tribunais de recurso. O artigo 15. o , n. o 1, do Regulamento n. o 1/2003 dispõe, por um lado, que os referidos tribunais podem solicitar à Comissão que lhes sejam enviadas informações na posse desta ou que dêem parecer sobre questões relativas à aplicação das regras comunitárias de concorrência. O n. o 2 deste artigo determina, por outro lado, que os Estados-Membros transmitam à Comissão cópia de todas sentenças escritas pronunciadas por tribunais nacionais em matéria de aplicação dos artigos 81. o CE ou 82. o CE. A primeira e segunda frases do primeiro parágrafo do n. o 3 do referido artigo 15. o autorizam as autoridades de concorrência dos Estados-Membros a apresentar observações escritas, por sua própria iniciativa, e observações orais, com autorização do tribunal em causa, aos tribunais do seu Estado-Membro respectivo a propósito da aplicação do artigo 81. o CE ou 82. o CE. A terceira e quarta frases desta disposição autorizam também a Comissão a apresentar observações escritas por sua própria iniciativa e observações orais com autorização do tribunal em questão, nos tribunais dos Estados-Membros, quando a aplicação coerente do artigo 81. o CE ou 82. o CE o exigir. Assim, o artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, do Regulamento n. o 1/2003 tem em vista dois tipos diferentes de intervenção com âmbitos de aplicação distintos: a intervenção das autoridades nacionais de concorrência nos tribunais do seu respectivo Estado-Membro a propósito da aplicação do artigo 81. o CE ou 82. o CE e a intervenção da Comissão nos tribunais dos Estados-Membros quando a aplicação coerente do artigo 81. o CE ou 82. o CE o exigir. As quatro frases deste parágrafo, e sobretudo o facto de a segunda e quarta frases do referido parágrafo serem quase inteiramente idênticas, esclarecem que o legislador comunitário tinha a intenção de separar estas duas hipóteses, apesar de se encontrarem no mesmo parágrafo. Em consequência, uma interpretação literal do artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, do Regulamento n. o 1/2003 leva a considerar que a faculdade de a Comissão apresentar observações escritas aos tribunais dos Estados-Membros por sua própria iniciativa está subordinada à única condição de a aplicação coerente do artigo 81. o CE ou 82. o CE o exigir. Esta condição pode ser preenchida mesmo em caso de o processo em causa não versar sobre a aplicação do artigo 81. o ou 82. o do Tratado. A referida interpretação não é posta em causa pela quarta frase do vigésimo primeiro considerando do Regulamento n. o 1/2003, nos termos da qual a Comissão e as autoridades dos Estados-Membros responsáveis em matéria de concorrência deverão poder apresentar observações escritas ou orais perante os tribunais em casos de aplicação do artigo 81. o CE ou 82. o CE. Este considerando tem simplesmente em vista uma situação típica, sem excluir outras hipóteses em que a Comissão pode intervir. Para mais, um considerando de um regulamento, embora possa permitir esclarecer a interpretação a dar a uma regra jurídica, não pode constituir, em si mesmo, uma dessas regras (acórdãos de 13 de Julho de 1989, Casa Fleischhandels, 215/88, Colect., p. 2789, n. o 31, e de 24 de Novembro de 2005, Deutsches Milch-Kontor, C-136/04, Colect., p. I-10095, n. o 32 e jurisprudência aí citada). Além disso, contrariamente ao que é sustentado pela X BV e pelo Governo neerlandês, a interpretação do artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, do Regulamento n. o 1/2003 dada no n. o 30 do presente acórdão não é contraditada pelos n. os 31 a 35 da comunicação da Comissão sobre a cooperação entre a Comissão e os tribunais dos Estados-Membros da UE na aplicação dos artigos 81. o e 82. o do Tratado CE, segundo os quais a Comissão pode apresentar observações sobre questões relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o CE ou 82. o CE. Com efeito, a noção geral de «questões relacionadas com a aplicação dos artigos 81. o [CE] ou 82. o [CE]» adoptada pela referida comunicação compreende a possibilidade de a Comissão apresentar observações escritas nos tribunais nacionais quando a aplicação coerente do artigo 81. o CE ou 82. o CE o exigir. Em qualquer caso, o conteúdo de uma comunicação da Comissão não pode prevalecer sobre as disposições de um regulamento. O direito comunitário estabeleceu um sistema completo de controlo dos acordos, decisões e práticas concertadas e dos abusos de posição dominante que define um princípio de proibição, contido nos artigos 81. o CE e 82. o CE, e a sua sanção, adoptada com fundamento no 83. o CE. Os referidos artigos devem ser entendidos no sentido de fazerem parte de um conjunto global de disposições destinadas a proibir e a punir as práticas anticoncorrenciais. Resulta do artigo 83. o , n. o 2, alínea a), CE que as multas e adstrições que podem ser aplicadas às empresas no âmbito da aplicação do direito comunitário da concorrência têm por finalidade «garantir o respeito das proibições referidas no n. o 1 do artigo 81. o [CE] e no artigo 82. o [CE]». O objectivo do referido artigo 83. o CE é assim, nomeadamente, o de assegurar a efectividade do controlo dos acordos, decisões e práticas concertadas e dos abusos de posição dominante. O poder de a Comissão aplicar coimas às empresas que, deliberadamente ou por negligência, cometem uma infracção às disposições dos artigos 81. o , n. o 1, CE ou 82. o CE constitui um dos meios que lhe foram atribuídos com vista a permitir-lhe cumprir a missão de vigilância que o direito comunitário lhe confere (v., neste sentido, acórdãos de 7 de Junho de 1983, Musique Diffusion française e o./Comissão, 100/80 a 103/80, Recueil, p. 1825, n. o 105, e de 7 de Junho de 2007, Britannia Alloys & Chemicals/Comissão, C-76/06 P, Colect., p. I-4405, n. o 22). Dissociar o princípio da proibição das práticas anticoncorrenciais das sanções previstas em caso de inobservância deste princípio resultaria portanto em privar de efectividade a acção das autoridades encarregadas de vigiar o cumprimento desta proibição e de punir tais práticas. Assim, as disposições dos artigos 81. o CE e 82. o CE seriam inoperantes se não fossem acompanhadas das medidas coercivas previstas no artigo 83. o , n. o 2, alínea a), CE. Como referiu o advogado-geral no n. o 38 das suas conclusões, existe um nexo intrínseco entre as coimas e a aplicação dos artigos 81. o CE e 82. o CE. A efectividade das sanções aplicadas pelas autoridades de concorrência nacionais ou comunitárias com base no artigo 83. o , n. o 2, alínea a), CE é, pois, uma condição da aplicação coerente dos artigos 81. o CE e 82. o CE. Ora, no quadro de um processo relativo às sanções em matéria de práticas anticoncorrenciais previstas no artigo 83. o , n. o 2, alínea a), CE, a decisão que o órgão jurisdicional a quem o processo está submetido é levado a tomar é susceptível de prejudicar a efectividade dessas sanções e, portanto, de comprometer a aplicação coerente dos artigos 81. o CE ou 82. o CE. Nas circunstâncias do processo principal, é manifesto que o resultado do litígio relativo à dedutibilidade fiscal de uma parte do montante de uma coima aplicada pela Comissão é susceptível de prejudicar a efectividade da sanção imposta pela autoridade comunitária de concorrência. A efectividade da decisão da Comissão pela qual esta aplicou uma coima a uma sociedade poderia com efeito ser sensivelmente reduzida se a sociedade em causa, ou pelo menos uma sociedade a ela ligada, fosse autorizada a deduzir, no todo ou em parte, o montante dessa coima do montante dos seus lucros tributáveis, uma vez que tal possibilidade teria como efeito compensar parcialmente o encargo da referida coima com uma redução da carga fiscal. Resulta do conjunto das considerações precedentes que o artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, terceira frase, do Regulamento n. o 1/2003 deve ser interpretado no sentido de que autoriza a Comissão a apresentar, por sua própria iniciativa, observações escritas a um tribunal de um Estado-Membro num processo relativo à possibilidade de deduzir dos lucros tributáveis a totalidade ou parte do montante de uma coima que a Comissão aplicou por violação do artigo 81. o CE ou 82. o CE. Quanto às despesas Revestindo o processo, quanto às partes na causa principal, a natureza de incidente suscitado perante o órgão jurisdicional de reenvio, compete a este decidir quanto às despesas. As despesas efectuadas pelas outras partes para a apresentação de observações ao Tribunal de Justiça não são reembolsáveis. Pelos fundamentos expostos, o Tribunal de Justiça (Quarta Secção) declara: O artigo 15. o , n. o 3, primeiro parágrafo, terceira frase, do Regulamento (CE) n. o 1/2003 do Conselho, de 16 de Dezembro de 2002, relativo à execução das regras de concorrência estabelecidas nos artigos 81. o e 82. o do Tratado, deve ser interpretado no sentido de que autoriza a Comissão das Comunidades Europeias a apresentar, por sua própria iniciativa, observações escritas a um tribunal de um Estado-Membro num processo relativo à possibilidade de deduzir dos lucros tributáveis a totalidade ou parte do montante de uma coima que a Comissão aplicou por violação do artigo 81. o CE ou 82. o CE. Assinaturas ( *1 ) Língua do processo: neerlandês.

62004TJ0007

hu

A jogvita előzményei 1       1999. október 20-án a felperes a közösségi védjegyről szóló, 1993. december 20-i 40/94/EK módosított tanácsi rendelet (HL 1994. L 11., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 17. fejezet, 1. kötet, 146. o.) alapján közösségi védjegybejelentést nyújtott be a Belső Piaci Harmonizációs Hivatalhoz (védjegyek és formatervezési minták) (a továbbiakban: OHIM). 2       A lajstromoztatni kívánt védjegy a következő ábrás megjelölés volt: 3       A bejelentést a védjegyekkel ellátható termékek és szolgáltatások nemzetközi osztályozására vonatkozó, felülvizsgált és módosított, 1957. június 15-i Nizzai Megállapodás (a továbbiakban: Nizzai Megállapodás) szerinti 29., 32. és 33. osztályba tartozó áruk vonatkozásában tették, az alábbi leírással: –       29. osztály : „hús, hal-, baromfi- és vadhús; húskivonatok; tartósított, szárított és főzött gyümölcsök és zöldségek; zselék, lekvárok (dzsemek), kompótok; tojások, tej és tejtermékek; étkezési olajok és zsírok”; –       32. osztály : „sörök; ásványvizek és szénsavas vizek, egyéb alkoholmentes italok; gyümölcsitalok és gyümölcslevek; szörpök és más készítmények italokhoz”; –       33. osztály : „alkoholtartalmú italok (a sörök kivételével)”. 4       1999. november 23-i levelével az OHIM a lajstromozás iránti kérelem korlátozására szólította fel a felperest, mivel úgy ítélte meg, hogy az részben nem jegyezhető be a 40/94 rendelet 7. cikke (1) bekezdésének g) pontja alapján. 5       Az OHIM különösen a 32. osztályba tartozó alkoholmentes italok körébe sorolható áruk vonatkozásában kérte a lajstromozás iránti kérelem visszavonását, mivel szerinte ha a „limoncello della costiera amalfitana” megjelölést mind az ebbe az osztályba tartozó áruk, mind pedig az alkoholtartalmú italokat magában foglaló 33. osztályba tartozó áruk vonatkozásában használják, úgy az félrevezetheti a fogyasztót, aki ezáltal azt hiheti, hogy az így jelölt üveg a „limoncello” nevű, jól ismert likőrt tartalmazza, pedig ez nem igaz. Az OHIM ezenkívül felszólította a felperest, hogy a 33. osztályba tartozó áruk jegyzékét korlátozza az „amalfi tengerpartról származó likőrre”, mivel félrevezető lehet a védjegy, ha a szóban forgó likőr máshonnan származik, hiszen Sorrento és a környező terület hírneve összefonódik ezzel a sajátos áruval, és így a fogyasztó választásánál a származási hely döntő szerepet játszik . 6       Az OHIM felszólítását követően a felperes a 33. osztályba tartozó áruk vonatkozásában amalfi tengerpartról származó likőrre korlátozta bejelentését. 7       A közösségi védjegybejelentést a Közösségi Védjegyértesítő 2000. április 17-i, 30/00. számában hirdették meg. 8       2000. június 1-jén a Limiñana y Botella SL (a továbbiakban: felszólaló) a 40/94 rendelet 42. cikkének (1) bekezdése alapján felszólalást tett a bejelentett védjegy lajstromozásával szemben. 9       A felszólalás indokolására a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja szerinti, egyrészt a Nizzai Megállapodás 33. osztályába tartozó áruk vonatkozásában a bejelentett védjegy, másrészt a felszólalónak a szintén a 33. osztályba tartozó áruk vonatkozásában 1996-ban az Oficina Española de Patentes y Marcas du Ministerio de ciencia y tecnología (spanyol szabadalmi és védjegyhivatal) előtt lajstromozott »LIMONCHELO« szóvédjegy közötti összetéveszthetőségre hivatkozott. 10     2002. szeptember 9-i határozatával az OHIM felszólalási osztálya helyt adott a felszólalásnak és ennek megfelelően elutasította a bejelentett védjegy lajstromozását. 11     A felszólalási osztály határozatát lényegében azzal indokolta, hogy a szóban forgó áruk azonossága és a védjegyek hasonlósága alapján a spanyol piacon fennáll a bejelentett védjegy és a korábbi védjegy között a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja szerint az összetévesztés veszélye. A védjegyek hasonlóságát illetően a felszólalási osztály a szóban forgó védjegyek vizuális, hangzásbeli és fogalmi hasonlóságainak vizsgálata révén jutott erre a következtetésre, amelyből az OHIM szerint az következik, hogy a bejelentett védjegy meghatározó eleme, a „limoncello”, és a korábbi védjegy között vizuális és hangzásbeli hasonlóság áll fenn. 12     2002. november 7-én a felperes a 40/94 rendelet 57-62. cikke alapján fellebbezést nyújtott be az OHIM előtt a felszólalási osztály határozata ellen. 13     2003. október 24-i határozatával (a továbbiakban: megtámadott határozat) a második fellebbezési tanács elutasította a felperes kérelmét. Miután rámutatott arra, hogy a korábbi védjegy árui megfelelnek a bejelentett védjegy áruinak, a fellebbezési tanács lényegében úgy ítélte meg, hogy a bejelentett védjegy meghatározó eleme a „limoncello” szó, illetve hogy a bejelentett és a korábbi védjegy vizuálisan és hangzásában igen közel áll egymáshoz, és így fennáll az összetévesztés veszélye a két védjegy között. A felek kérelmei 14     A felperes keresetében azt kéri, hogy az Elsőfokú Bíróság: –       helyezze hatályon kívül a megtámadott határozatot vagy változtassa meg oly módon, hogy a felszólalást elutasítja, és a felperes bejelentését engedélyezi; –       az OHIM-ot kötelezze a költségek viselésére. 15     Az alperes azt kéri, hogy az Elsőfokú Bíróság: –       utasítsa el a keresetet; –       a felperest kötelezze a költségek viselésére. 16     A tárgyalás során a felperes pontosította, hogy a „helyezze hatályon kívül a megtámadott határozatot vagy változtassa meg” megfogalmazású kérelme tulajdonképpen a megtámadott határozatnak mind a hatályon kívül helyezésére, mind a megváltoztatására irányul. Indokolás 17     A felperes kérelmeinek alátámasztására három jogalapra hivatkozik. Véleménye szerint az OHIM a megtámadott határozatban egyrészt megsértette a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontját, másodszor visszaélt hatáskörével, harmadszor pedig megsértette a határozatok indokolására vonatkozó kötelezettségét. Az alperes mindhárom jogalapot vitatja. I – A 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdése b) pontjának megsértésére vonatkozó első jogalap A – A felek érvei 1.     A felperes érvei a)     Általános érvek 18     A felperes szerint az alperes állításával ellentétben nem áll fenn kellő mértékű hasonlóság védjegye és a korábbi védjegy között. Következésképpen a védjegyek között nem áll fenn az összetévesztés veszélye, és ezért védjegye lajstromozását nem lehetett volna elutasítani a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja alapján. 19     A felperes arra hivatkozva támasztja alá álláspontját, hogy a szóban forgó ügyben a korábbi védjegy nem rendelkezik megkülönböztető képességgel, és az ütköző védjegyek között sincs hasonlóság. b)     A korábbi védjegy megkülönböztető képessége 20     A felperes lényegében úgy ítéli meg, hogy a korábbi védjegy semmilyen megkülönböztető képességgel nem rendelkezik, illetve hogy a jelen kereset alapjául szolgáló áru különösen jól ismert. Az OHIM azonban egyik szempontot sem vette figyelembe. 21     Álláspontja alátámasztásául a felperes arra hivatkozik, hogy a köznapi szóhasználatban a „limoncello” szó Spanyolországban, Olaszországban és a világ más részein az amalfi tengerpartról származó, citromhéjjal készült likőrt jelenti, nem pedig kizárólag a felszólaló által gyártott italt. A felperes erre vonatkozóan internetes oldalak kivonatait mutatja be, és úgy véli, hogy ezt a köznapi használatot 2003. április 11-i észrevételeiben a felszólaló is, 1999. november 23-i levelében pedig az OHIM is elismerte. 22     Így a ‑ felszólaló 2003. április 11-i észrevételeiben foglaltakkal ellentétben ‑ a „limonchelo” a „limoncello” szó egyszerű spanyol fordítása, amely általában a citromhéjból és alkoholból készített likőrt jelenti. A felperes erre vonatkozóan a „limonchelo” szóra történt internetes rákeresések eredményére hivatkozik, továbbá arra, hogy ‑ mint azt a felszólaló elismerte ‑ számtalan hasonló védjegy van Spanyolországban. 23     A felperes végül előadja, hogy mivel a jelen esetben a korábbi védjegy gyenge megkülönböztető képességgel rendelkezik, és így csekély az összetéveszthetősége, az OHIM-nak ezért rendkívül szigorúan kell mérlegelnie azokat az elemeket, amelyek megalapozhatják a szóban forgó két védjegy közötti azonosságot vagy hasonlóságot. c)     A szóban forgó védjegyek közötti hasonlóság 24     A vizuális összehasonlítás kapcsán a felperes lényegében úgy ítéli meg, hogy védjegye jelentős vizuális eltéréseket mutat a korábbi védjegyhez képest. Különösen az olasz nyelvhasználatra, a „limonc” betűk után álló betűkre, a „della costiera amalfitana” és a „shaker” szóelemekre, a grafikai megjelenítésre, a számos tipográfiai különbségre és a használt színekre hivatkozik. 25     A hangzásbeli összehasonlítás kapcsán a felperes elsősorban úgy véli, hogy a fellebbezési tanács tévesen tulajdonított kizárólagos jelentőséget a „limoncello” szónak, és tévesen minősítette a „della costiera amalfitana” kifejezést nem meghatározó és lényegtelen szóelemnek, ezzel pedig megsértette az ítélkezési és a határozathozatalra vonatkozó gyakorlatot, amely szerint valamennyi releváns tényezőt figyelembe kell venni annak megítélésekor, hogy fennáll-e az összetévesztés veszélye a fogyasztók szempontjából. 26     A felperes szerint továbbá a két védjegy összehasonlítása azt mutatja, hogy a két megjelölés hangzásában csupán a „li” és a „mon” első két szótag azonos, míg az ezt követő „chelo” és „cello” szótagok, valamint a „della costiera amalfitana” kifejezés hangzásában különbözik. 27     A fogalmi összehasonlítással kapcsolatban a felperes egyrészt úgy véli, hogy az OHIM-nak meg kellett volna vizsgálnia, milyen különleges ismertséget élvez az amalfi tengerpart, az a terület, ahonnan a felperes áruja származik. A felperes e tekintetben a Bíróság C‑39/97. sz. Canon-ügyben 1998. szeptember 29-én hozott ítéletének (EBHT 1998., I‑5507. o.) 29. pontjára utal, és hangsúlyozza, hogy az OHIM 1999. november 23-i levelében kiemelte, hogy a fogyasztó választásában meghatározó szerep jut az áru földrajzi eredetének. 28     A „limonchelo” és a „limoncello della costiera amalfitana” kifejezések kétségtelenül eltérő képet idéznek fel az átlagfogyasztóban. A „della costiera amalfitana” kifejezés egy meghatározott, a spanyol fogyasztó által jól ismert földrajzi helyhez kapcsolódik, ezért a spanyol fogyasztó nem gondolhatja erről az áruról, hogy ugyanazon vállalkozástól és ugyanazon földrajzi területről származik, mint a LIMONCHELO néven gyártott áru. A „limoncello” szóval kiegészülve a „della costiera amalfitana” kifejezés a felperes szerint ezért a korábbi védjegytől jelentősen különböző logikai egységet alkot. 29     A felperes másrészt úgy véli, hogy az OHIM-nak vizsgálnia kellett volna azokat az objektív feltételeket, amelyek mellett a védjegyek versenghetnek egymással a piacon (az Elsőfokú Bíróság T‑129/01. sz., Alejandro kontra OHIM – Anheuser-Busch (BUDMEN) ügyben 2003. július 3-án hozott ítéletének [EBHT 2003., II‑2251. o.] 57. pontja). A felperes ebben a vonatkozásban kiemeli, hogy ez nem tévesztheti meg a spanyol fogyasztót, és az nem hinné azt, hogy a LIMONCHELO védjeggyel jelölt áru valóban ugyanattól a vállalkozástól származik, amelynek címkéjén a három citromon felül a Distileria Toris embléma is látható, valamint a „limoncello della costiera amalfitana” címkével jelölt áru. 30     A felperes az Elsőfokú Bíróság T‑292/01. sz., Phillips-Van Heusen kontra OHIM – Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS) ügyben 2003. október 14-én hozott ítéletének (EBHT 2003., II‑4335. o.) 54. pontjára hivatkozva előadja, hogy közömbösítheti a nyilvánvaló vizuális és hangzásbeli hasonlóságot, ha a kettő közül legalább az egyik védjegy egyértelmű és meghatározó jelentést hordoz az érintett vásárlóközönség számára. A felperes szerint a jelen esetben a spanyol átlagfogyasztó azonnal érzékeli, hogy az áruja olasz likőr, sőt Olaszországban gyártott, az amalfi tengerparton termett citromból készült jellegzetes olasz likőr. 31     A fenti gondolatmenet alapján ezért a felperes úgy ítéli meg, hogy a „limoncello” szónak és spanyol fordításának, a „limonchelo”-nak gyenge megkülönböztető képessége, valamint a szóban forgó védjegyek közötti számos vizuális, hangzásbeli és fogalmi eltérés kizárja az összetéveszthetőséget az érintett vásárlóközönség szempontjából, még ha részben hasonlóak is a szóban forgó védjegyeket alkotó kifejezések. A felperes védjegyének lajstromozását elutasító határozat ezért jogellenes volt. 2.     Az alperes érvei 32     Az alperes vitatja a felperes által kérelmei alátámasztására előadott érveket, és úgy véli, hogy megalapozott a fellebbezési tanács és a felszólalási osztály által az összetéveszthetőség megítélése végett folytatott összehasonlító vizsgálat. 33     Az alperes szerint a fellebbezési tanács jogosan emelte ki, hogy a „limoncello” szó a bejelentett védjegy meghatározó eleme. Az alperes szerint ez az elem azonosítja és jellemzi a védjegyet a spanyol átlagfogyasztó számára, aki ebben az esetben a célközönséget testesíti meg. Az alperes ezzel kapcsolatban kiemeli a „limoncello” szó központi helyét és hosszúságát a bejelentett védjegy többi eleméhez képest. 34     Az alperes szerint ezért egyértelmű, hogy a bejelentett védjegyhez tartozó „limoncello” szó és a korábbi védjegyből vett „limonchelo” szó a spanyol átlagfogyasztó számára vizuálisan és hangzásában csaknem azonosnak érzékelhető. Mindkét szó tíz betűből áll, ebből kilenc megegyezik; egyedül az „l” és a „h” betűk különböznek, amelyek – tekintve, hogy a két szó közepén helyezkednek el – csak kevésbé alkalmasak a megkülönböztetésre. Az alperes továbbá felhívja a figyelmet arra, hogy erős hangzásbeli hasonlóság állapítható meg, mivel a LIMONCHELO korábbi védjegy spanyol ejtése szinte teljesen megegyezik a „limoncello” olasz szó helyes kiejtésével. 35     Kifejti továbbá, hogy teljes mértékben tisztában van a „limoncello” szó olasz jelentésével, de a jelen esetben ez a körülmény nem kérdőjelezi meg azt, hogy ebben a szóban a spanyol vásárlóközönség benne rejlő megkülönböztető képességet érzékel. Nincsen jelenleg olyan adat, amelynek birtokában biztosan ki lehetne jelenteni, hogy a spanyol átlagfogyasztó a „limoncello” szónak szemantikailag pontos és meghatározott jelentőséget tulajdonít. 36     Az alperes ezért vitatja a felperes érvét, miszerint a „limonchelo” szó az olasz „limoncello” szó spanyol változata, amely egy bizonyos likőrfajta általános meghatározásaként ismert az egész világon, így Spanyolországban is. Az alperes szerint nincsen olyan objektív szempont, amely az ellenfél állításait alátámaszthatná. Az alperes kifejti továbbá, hogy a 40/94 rendelet 74. cikke alapján nem tartozik az OHIM hatáskörébe, hogy a felek helyett bizonyítékot keressen annak igazolására, hogy a „limoncello” szót különféle lehetséges írásmódjaiban (lásd pl. „limonchelo”) a spanyol vásárlóközönség általános kifejezésként érzékeli. Ezzel kapcsolatban az alperes felhívja a figyelmet arra, hogy a felperes által előterjesztett, internetes oldalak kivonatait tartalmazó iratok egyáltalán nem hivatkoznak a spanyol vásárlóközönségre, az 1999. november 23-i levél pedig más ténybeli vagy jogi helyzeten alapszik, mint amely a védjegyek közötti összetéveszthetőség vizsgálatával kapcsolatban van. 37     Az alperes szerint a jelen esetben a korábbi védjegy elegendő megkülönböztető képességgel rendelkezik ahhoz, hogy nemzeti szinten lajstromozzák. Következésképpen úgy véli, hogy neki csak arra kell tekintettel lennie, hogy a korábbi védjegy ilyen minőségében részesüljön oltalomban valamely olyan későbbi védjeggyel szemben, amely a korábbi védjegy megkülönböztető és meghatározó jegyeit viseli magán. 38     Az alperes továbbá a szóban forgó jogvita és az Elsőfokú Bíróság T‑6/01. sz., Matratzen Concord kontra OHIM – Hukla Germany (MATRATZEN) ügyben 2002. október 23-án hozott ítélete (EBHT 2002., II‑4335. o.) közötti jelentős hasonlóságra utal. 39     Az alperes szerint az Elsőfokú Bíróság ebben az ügyben azt emelte ki, hogy az összetéveszthetőséget az érintett vásárlóközönség mércéjével kell mérni, és különösen nagy jelentősége van annak, hogy a célközönség nyelvi alapismeretei alapján milyen képet alkot az ütköző védjegyekről. Ebből következően, még ha a kifejezésnek sajátos jelentése van is olyan nyelven, amely nem a célfogyasztó alapnyelve, és nincsen olyan támpont, ami arra engedne következtetni, hogy a célfogyasztó ez utóbbi értelemben érti a kifejezést, úgy ez a kifejezés a megkülönböztető képesség szempontjából kétségtelenül a védjegy meghatározó részének tűnhet. 40     Az előzőek alapján az alperes úgy ítéli meg, hogy a megtámadott határozat megalapozott. Az alperes szerint amikor a fellebbezési tanács az összetéveszthetőség megítélésekor a megjelölések és az áruk közötti összefüggés elvére támaszkodott, jogosan ítélhette meg úgy, hogy az ütköző áruk azonossága miatt (amit a felperes nem is vitatott) a védjegyek között megállapított hasonlóságok (amely különösen a „limoncello” és a „limonchelo” kifejezések csaknem teljes egyezőségében mutatkozik meg) az összetévesztés veszélyét idézhetik elő a spanyol piacon. A fellebbezési tanács tehát helyesen járt el, amikor a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja szerinti összetéveszthetőségre való hivatkozással helyben hagyta a felszólalásnak helyt adó határozatot. B – Az Elsőfokú Bíróság álláspontja 1.     Előzetes észrevételek 41     A 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja értelmében a korábbi védjegy jogosultjának felszólalása alapján a megjelölés nem részesülhet védjegyoltalomban, ha azt azon a területen, ahol a korábbi védjegy oltalom alatt áll, a fogyasztók összetéveszthetik a korábbi védjeggyel való azonossága vagy hasonlósága, valamint az érintett áruk, illetve szolgáltatások azonossága vagy hasonlósága miatt. 42     A 40/94 rendelet 8. cikke (2) bekezdése a) pontjának ii) alpontja alapján pedig korábbi védjegynek minősül az a valamely tagállamban lajstromozott védjegy, amelynek bejelentési napja korábbi, mint a közösségi védjegybejelentés bejelentési napja. 43     Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint akkor áll fenn az összetévesztés veszélye, ha a vásárlóközönség azt hiheti, hogy a szóban forgó áruk vagy szolgáltatások ugyanattól a vállalkozástól vagy adott esetben gazdaságilag egymással kapcsolatban álló vállalkozástól származnak (lásd az Elsőfokú Bíróság T‑162/01. sz., Laboratorios RTB kontra OHIM – Giorgio Beverly Hills [GIORGIO BEVERLY HILLS] ügyben 2003. július 9-én hozott ítéletének [EBHT 2003., II‑2821. o.] 30. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). 44     Ugyanezen ítélkezési gyakorlat szerint az összetéveszthetőséget átfogóan kell értékelni az alapján, hogy az érintett vásárlóközönség milyen képet alkot a megjelölésről és a szóban forgó árukról vagy szolgáltatásokról, és figyelembe kell venni valamennyi, a jelen ügyre jellemző tényezőt, különösen a megjelölések és a megjelölt áruk vagy szolgáltatások hasonlósága közötti kölcsönös függőséget (lásd a GIORGIO BEVERLY HILLS ítélet [hivatkozás a 43. pontban] 31-33. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). 45     A jelen esetben a korábbi védjegy Spanyolországban lajstromozott és ott oltalomban részesülő szóvédjegy. A szóban forgó áruk pedig hétköznapi fogyasztásra szánt termékek. A jelen ügyben az összetéveszthetőség megítélésénél ezért figyelembe kell venni a spanyol átlagfogyasztókból álló érintett vásárlóközönség nézőpontját. 46     Az érintett vásárlóközönség meghatározását követően az érintett áruk, illetve az ütköző megjelölések közötti összehasonlítást kell vizsgálni. 2.     Az áruk összehasonlítása 47     Az érintett áruk összehasonlításával kapcsolatban meg kell jegyezni, hogy a fellebbezési tanács azon az állásponton volt, hogy a korábbi védjeggyel jelölt áruk körébe beletartoznak a bejelentett védjeggyel jelölt áruk, és ezt a felek sem vitatták. Meg kell tehát állapítani, hogy a nevezett áruk azonosak. 3.     A megjelölések összehasonlítása a)     Előzetes észrevételek 48     A szóban forgó védjegyek összehasonlítását illetően hangsúlyozni kell, hogy a jelen ügyben a bejelentett védjegy szó- és ábrás elemekből álló összetett védjegy, míg a korábbi védjegy egyszerű szóvédjegy. 49     Az Elsőfokú Bíróság emlékeztet továbbá arra, hogy az ítélkezési gyakorlat szerint az ütköző megjelölések vizuális, hangzásbeli és fogalmi hasonlóságát illetően az összetéveszthetőséget a védjegyek által keltett összbenyomást alapul véve, átfogóan kell értékelni, figyelembe véve különösen megkülönböztető és domináns jegyeiket (lásd a BASS-ítélet [hivatkozás a 30. pontban] 47. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). 50     Tekintetbe kell ezért venni, hogy az olyan összetett védjegy, amelynek egy vagy több alkotóeleme megegyezik valamely másik védjegyével, vagy hasonlít ahhoz, csak akkor tekinthető ehhez a védjegyhez hasonlónak, ha ez az alkotóelem az összetett védjegy által keltett összbenyomás meghatározó eleme. Ez akkor áll fenn, ha ez az alkotóelem már önmagában alkalmas arra, hogy meghatározza az érintett vásárlóközönségben a védjegyről kialakult képet, és ezáltal valamennyi többi elemnek elhanyagolható szerep jut a védjegy által keltett összbenyomásban (a fellebbezési eljárásban a Bíróság C‑3/03. P. sz., Matratzen Concord kontra OHIM ügyben 2004. április 28-án hozott végzésével [EBHT 2004., I‑0000. o.] megerősített MATRATZEN-ítélet [hivatkozás a 38. pontban] 33. pontja). 51     Ez nem jelenti azonban azt, hogy az összetett védjegynek csak az egyik alkotóelemét kellene figyelembe venni és összehasonlítani valamely másik védjeggyel. Ehelyett a szóban forgó védjegyeket kell összehasonlítani, és mindegyiket egészében kell vizsgálni. Ez nem zárja ki azonban azt, hogy az összetett védjegy által az érintett vásárlóközönségben keltett összbenyomást bizonyos körülmények között a védjegy egy vagy több alkotóeleme határozza meg (a MATRATZEN-ítélet [hivatkozás a 38. pontban] 34. pontja). 52     Annak megítélésénél, hogy valamely összetett védjegy egy vagy több alkotóeleme meghatározó jellegű-e, az egyes alkotóelemek benne rejlő tulajdonságait kell figyelembe venni, összehasonlítva más alkotóelemek tulajdonságaival. Másodlagosan ezenkívül tekintetbe lehet venni a különböző alkotóelemeknek az összetett védjegyen belül egymáshoz képest elfoglalt helyét (a MATRATZEN-ítélet [hivatkozás a 38. pontban] 35. pontja). 53     Ez konkrétan azt jelenti, hogy a fellebbezési tanácsnak azt kellett vizsgálnia, hogy az összetett védjegy melyik alkotóeleme alkalmas arra vizuális, hangzásbeli vagy fogalmi jellemzői alapján, hogy már önmagában oly mértékben meghatározza az érintett vásárlóközönségben a védjegyről kialakult képet, hogy ezáltal a védjegy többi alkotóeleme elhanyagolhatónak tűnjék. Mint már a fenti 51-52. pontban kifejtésre került, ez a vizsgálat arra az eredményre vezethet, hogy több alkotóelem meghatározónak tekintendő. 54     Mindazonáltal, ha a bejelentett védjegy vizuális jellegű összetett védjegy, akkor vizuális vizsgálat alapján kell a védjegy által keltett összbenyomást értékelni és a védjegy esetleges meghatározó alkotóelemét megállapítani. Ebből kiindulva ezért, ha valamely esetleges meghatározó alkotóelem nem-vizuális, szemantikai jellegű, csak ilyenkor kell adott esetben egyrészt ezt a védjegyet a korábbi védjeggyel összehasonlítani, másrészt figyelembe venni a többi szemantikai tényezőt is, így például a hangzás szempontjait vagy a szóba jövő elvont fogalmakat. b)     Meghatározó alkotóelem i) A bejelentett védjegy alkotóelemeinek leírása a védjegy vizuális vizsgálata alapján 55     Az Elsőfokú Bíróság szerint a bejelentett védjegy alkotóeleme a nagy fehér betűkkel írt „limoncello” szó és a kisebb sárga betűkkel írt „della costiera amalfitana” kifejezés, a fehér alapú keretbe kisebb kék betűkkel írt „shaker” szó, amelynek „k” betűje poharat formáz, végül egy középen fehér, a szélén sötét alapon sárga citrommintás, türkiz és fehér szegélyű, nagy, kerek tányér ábrája. A védjegy valamennyi alkotóeleme sötétkék háttérrel látható. ii) A bejelentett védjegy citrommintás szegélyű, kerek tányérjának meghatározó jellege 56     A bejelentett védjegy citrommintás szegélyű, kerek tányért ábrázoló ábrás alkotóelemével kapcsolatban meg kell jegyezni, hogy amellett, hogy ez egy tányér valósághű ábrázolása, színkontrasztjai, nagy mérete és a szélén citromok valósághű rajza is jellemzi, amely különös vizuális hatást kölcsönöz az ábrázolásnak. 57     Ez a citrommintás szegélyű, kerek tányér benne rejlő tulajdonságai révén erős megkülönböztető képességgel rendelkezik a bejelentett védjegy más alkotóelemeihez, így különösen a „limoncello” szóhoz képest. Ezért szembetűnő a bejelentett védjegy többi alkotóeleméhez képest. 58     Ezenkívül meg kell jegyezni, hogy a tányér képe ugyan kissé távolabb található a középponttól, ám a bejelentett védjegy alsó két harmadában látható, és ezt a részt lényegében elfoglalja, míg a „limoncello” szó csak a bejelentett védjegy felső harmadának nagy részét fedi le. 59     Ebből következően a citrommintás szegélyű, kerek tányért egyértelműen a bejelentett védjegy meghatározó elemének kell tekinteni. iii) A bejelentett védjegy többi alkotóelemének mérlegelése –       A „limoncello” szó 60     A jelen ügyben nem lehet egyetérteni a fellebbezési tanácsnak a megtámadott határozat 20. pontjában foglalt álláspontjával, miszerint a „limoncello” szó a bejelentett védjegy meghatározó eleme, lényegében nagyméretű betűi és szembetűnő helye miatt, amely a megtámadott határozat 21. pontjához vezetett, miszerint a szóban forgó védjegyek vizuálisan és hangzásukban csaknem teljesen megegyeznek. 61     A „limoncello” szóval kapcsolatban az Elsőfokú Bíróság megjegyzi, hogy bár ez a szó valóban nagyobb szedésben jelenik meg, mint a bejelentett védjegy többi eleme, ugyanakkor határozottan gyengébb vizuális hatást vált ki, mint a citrommintás szegélyű, kerek tányér. A „limoncello” szó ezenkívül kisebb méretű, mint a citrommintás szegélyű, kerek tányér alkotta ábrás alkotóelem. 62     Anélkül, hogy vizsgálni kellene a szó hangzásbeli vagy fogalmi jellemzőit, már kizárólag ezen okok miatt meg kell állapítani, hogy a „limoncello” szó nem meghatározó eleme a bejelentett védjegynek. –       A „della costiera amalfitana” kifejezés 63     A „della costiera amalfitana” kifejezéssel kapcsolatban vizuális szempontból meg kell állapítani, hogy ez az alkotóelem kisebb betűkkel van írva, mint a „limoncello” szó, és hogy a szóban forgó áru földrajzi eredetét jelzi. Ez a kifejezés ezenkívül határozottan kisebb méretben jelenik meg és kevésbé kontrasztos színekkel, mint a citrommintás szegélyű, kerek tányér ábrája. Az Elsőfokú Bíróság szerint anélkül, hogy vizsgálni kellene hangzásbeli vagy fogalmi jellemzőit, ez az alkotóelem – különösen kis méretére tekintettel – nem tekinthető a bejelentett védjegy meghatározó elemének. –       A „shaker” szó 64     A „shaker” szóval kapcsolatban vizuális szempontból úgy tűnik, hogy a fehér háttér és a poharat formázó „k” betű ábrája ellenére ez a szó, illetve ábrás eleme kisméretű a szóban forgó védjegyben szereplő citrommintás szegélyű, kerek tányérhoz és a „limoncello” szóhoz képest. Ez a szó ezenkívül nem jelenik meg abban a színkontrasztban, mint a citrommintás szegélyű, kerek tányér ábrája. Következésképpen az Elsőfokú Bíróság úgy véli, hogy anélkül, hogy vizsgálni kellene hangzásbeli vagy fogalmi jellemzőit, ez a szó nem tekinthető a bejelentett védjegy meghatározó elemének. c)     Az összetéveszthetőség átfogó értékelése 65     Meg kell állapítani, hogy a citrommintás szegélyű, kerek tányér ábrája a bejelentett védjegy meghatározó eleme, és ez semmilyen tekintetben nem egyezik meg a tisztán szóvédjegy korábbi védjeggyel. 66     Ennélfogva nem áll fenn az összetéveszthetőség a szóban forgó védjegyek között. Minthogy a citrommintás szegélyű, kerek tányér ábrája meghatározó jellegű a bejelentett védjegy többi alkotóeleméhez képest, ez kizárja a szóban forgó védjegyekben szereplő „limonchelo” és „limoncello” szavak vizuális, hangzásbeli vagy fogalmi hasonlóságán alapuló összetéveszthetőséget. 67     Az összetéveszthetőség átfogó értékelésének keretében emlékeztetni kell továbbá arra, hogy az átlagos fogyasztónak ritkán adódik arra lehetősége, hogy a különböző védjegyeket közvetlenül összehasonlítsa, így kénytelen az azokról alkotott tökéletlen emlékképre hagyatkozni (lásd értelemszerűen a Bíróság C‑342/97. sz., Lloyd Schuhfabrik Meyer ügyben 1999. június 22-én hozott ítéletének [EBHT 1999., I‑3819. o.] 26. pontját). Mivel az átlagos fogyasztó csak tökéletlen képet alkot magában a védjegyről, nagyobb jelentősége van a szóban forgó védjegy meghatározó elemének (az Elsőfokú Bíróság T‑104/01. sz., Oberhauser kontra OHIM – Petit Liberto (Fifties) ügyben 2002. október 23-án hozott ítéletének [EBHT 2002., II‑4359. o.] 47. pontja). Így a megjelölés átfogó vizsgálatánál nagyobb jelentősége van a bejelentett védjegy citrommintás szegélyű, kerek tányért ábrázoló meghatározó elemének, mivel a fogyasztó a magas alkoholtartalmú ital címkéjét szemlélve a megjelölés meghatározó elemét veszi figyelembe és jegyzi meg, és ez a későbbi vásárlás során is elősegíti a választást. 68     Mivel a citrommintás szegélyű, kerek tányért ábrázoló alkotóelem döntő fontosságú a bejelentett védjegyben, az a jelen ügyben ahhoz vezet, hogy a korábbi védjegy megkülönböztető elemei értékelésének nincsen szerepe a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja alkalmazásánál. Ugyanis, még ha kihatna is a korábbi szóvédjegy megkülönböztető képességének súlya az összetéveszthetőség megítélésére (lásd e tekintetben a Bíróság C‑251/95. sz. SABEL-ügyben 1997. november 11-én hozott ítéletének [EBHT 1997., I‑6191. o.] 24. pontját), ez a feltétel megszabja, hogy az összetévesztés veszélye legalább bizonyos mértékben fennálljon a korábbi védjegy és a bejelentett védjegy között. Az ütköző védjegyek összetéveszthetőségének átfogó értékeléséből azonban kitűnik, hogy a bejelentett védjegyben a citrommintás szegélyű, kerek tányér miatt kizárt a korábbi védjeggyel való összetéveszthetőség. Következésképpen nem kell tovább vizsgálni a korábbi védjegy megkülönböztető képességét (lásd e tekintetben az Elsőfokú Bíróság T‑110/01. sz., Vedial kontra OHIM – France Distribution (HUBERT) ügyben 2002. december 12-én hozott ítéletének [EBHT 2002., II‑5275. o.] 64. és 65. pontját, amelyet a Bíróság C‑106/03. P. sz., Vedial kontra OHIM ügyben 2004. október 12-én fellebbezési eljárásban hozott ítéletének [EBHT 2004., I‑0000. o.] 54. pontja erősített meg; az Elsőfokú Bíróság T‑311/01. sz., Éditions Albert René kontra OHIM – Trucco (Starix) ügyben 2003. október 22-én hozott ítéletének [EBHT 2003., II‑4625. o.] 61. pontját és a T‑317/01. sz., M+M/OHIM – Mediametrie (M+M EUROdATA) ügyben 2004. június 30-án hozott ítéletének [EBHT 2004., II‑0000. o.] 74. és 75. pontját). 69     A fenti gondolatmenet alapján meg kell állapítani, hogy a megjelölt áruk azonossága ellenére a szóban forgó védjegyek közötti hasonlóság mértéke nem elegendő ahhoz, hogy arra lehessen következtetni, hogy a spanyol célközönség azt hiheti, hogy a szóban forgó áruk ugyanattól a vállalkozástól vagy adott esetben gazdaságilag kapcsolt vállalkozástól származnak. Ezért az OHIM által a megtámadott határozatban képviselt állásponttal ellentétben a védjegyek között nem áll fenn a 40/94 rendelet 8. cikke (1) bekezdésének b) pontja szerinti összetévesztés veszélye. 70     Ezért a felperes első jogalapját el kell fogadni. II – A hatáskörrel való visszaélés és az indokolás elmulasztására vonatkozó második és harmadik jogalap 71     Mivel az első jogalapot el kell fogadni, a felperes többi jogalapját nem kell vizsgálni. 72     Ezért a 40/94 rendelet 63. cikkének (3) bekezdése alapján a megtámadott határozatot hatályon kívül kell helyezni és meg kell változtatni oly módon, hogy a felperes által a fellebbezési tanács előtt benyújtott fellebbezés megalapozott, és következésképpen a felszólalást el kell utasítani. A költségekről 73     Az eljárási szabályzat 87. cikkének 2. §-a alapján az Elsőfokú Bíróság a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Az alperest, mivel pervesztes lett, a felperes kérelmének megfelelően kötelezni kell a költségek viselésére. A fenti indokok alapján AZ ELSŐFOKÚ BÍRÓSÁG (harmadik tanács) a következőképpen határozott : 1) A Belső Piaci Harmonizációs Hivatal (védjegyek és formatervezési minták) (OHIM) második fellebbezési tanácsának 2003. október 24-i határozatát (R 933/2002‑2. sz. ügy) hatályon kívül helyezi és megváltoztatja oly módon, hogy a felperes által a fellebbezési tanács előtt benyújtott fellebbezés megalapozott, és következésképpen a felszólalást el kell utasítani. 2) Az OHIM-ot kötelezi a költségek viselésére Jaeger Azizi Cremona Kihirdetve Luxembourgban, a 2005. június 15-i nyilvános ülésen. H. Jung M. Jaeger hivatalvezető elnök * Az eljárás nyelve: olasz.

62006CJ0048

lt

Valstybės įsipareigojimų neįvykdymas – Nuostatų, būtinų įgyvendinti 2002 m. lapkričio 28 d. Tarybos direktyvą 2002/90/EB, apibrėžiančią padėjimą neteisėtai atvykti, vykti tranzitu ir apsigyventi (OL L 328, p. 17), nepriėmimas per nustatytą terminą. Rezoliucinė dalis 1.      Per nustatytą terminą nepriėmusi 2002 m. lapkričio 28 d. Tarybos direktyvą 2002/90/EB, apibrėžiančią padėjimą neteisėtai atvykti, vykti tranzitu ir apsigyventi, įgyvendinančių įstatymų ir kitų teisės aktų, Liuksemburgo Didžioji Hercogystė neįvykdė įsipareigojimų pagal šią direktyvą. 2.      Priteisti iš Liuksemburgo Didžiosios Hercogystės bylinėjimosi išlaidas.

62006TJ0231

hu

Jogi háttér Az EK 16. cikk kimondja: „Az [EK] 73., [EK] 86. és [EK] 87. cikk sérelme nélkül, és figyelemmel az általános gazdasági érdekű szolgáltatásoknak az Unió közös értékrendjében elfoglalt helyére, valamint a társadalmi és területi kohézióban játszott szerepére, a Közösség és a tagállamok saját hatáskörükben és e szerződés alkalmazási körén belül gondoskodnak arról, hogy ezek a szolgáltatások olyan elvek alapján és feltételek mellett működjenek, amelyek lehetővé teszik rendeltetésük teljesítését.” Az EK 86. cikk (2) bekezdésének rendelkezései szerint: „Az általános gazdasági érdekű szolgáltatások működtetésével megbízott vagy a jövedelemtermelő monopólium jellegű vállalkozások olyan mértékben tartoznak e szerződés szabályai, különösen a versenyszabályok hatálya alá, amennyiben ezek alkalmazása sem jogilag, sem ténylegesen nem akadályozza a rájuk bízott sajátos feladatok végrehajtását. A kereskedelem fejlődését ez nem befolyásolhatja olyan mértékben, amely ellentétes a Közösség érdekeivel.” Az EK 87. cikk (1) bekezdése a következőképpen szól: „Ha e szerződés másként nem rendelkezik, a közös piaccal összeegyeztethetetlen a tagállamok által vagy állami forrásból bármilyen formában nyújtott olyan támogatás, amely bizonyos vállalkozásoknak vagy bizonyos áruk termelésének előnyben részesítése által torzítja a versenyt, vagy azzal fenyeget, amennyiben ez érinti a tagállamok közötti kereskedelmet.” Az EK 311. cikk kimondja: „A tagállamok közös megegyezésével ehhez a szerződéshez csatolt jegyzőkönyvek e szerződés szerves részét képezik.” Az EK‑Szerződés mellékleteként az Amszterdami Szerződéssel bevezetett, a tagállamokban történő közcélú műsorszolgáltatás rendszeréről szóló jegyzőkönyv (HL 1997. C 340., 109. o., a továbbiakban: amszterdami jegyzőkönyv) rendelkezései szerint: „[A tagállamok], figyelembe véve, hogy a tagállamok közcélú műsorszolgáltatási rendszere közvetlenül kapcsolódik az egyes társadalmak demokratikus, társadalmi és kulturális igényeihez és a médiapluralizmus megőrzésének követelményéhez, megállapodtak a következő értelmező rendelkezésekben, amelyeket az [EK]‑Szerződéshez csatolnak: Az [EK]‑Szerződés rendelkezései nem érintik a tagállamok azon hatáskörét, hogy közszolgálati műsorszolgáltatást finanszírozzanak, amennyiben az ilyen finanszírozást a műsorszolgáltató szervezeteknek az egyes tagállamok által rájuk ruházott, meghatározott és megszervezett közszolgálati feladat ellátásához nyújtják, és amennyiben az ilyen finanszírozás a Közösségen belüli kereskedelmi és versenyfeltételeket nem befolyásolja a közös érdekkel ellentétes mértékben, ugyanakkor e tekintetben a közszolgálati feladat megvalósulását is figyelembe kell venni.” Az [EK 88. cikk] alkalmazására vonatkozó részletes szabályok megállapításáról szóló, 1999. március 22‑i 659/1999/EK tanácsi rendelet (HL 1999. L 83., 1. o.; magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 1. kötet, 339. o.) 1. cikke a következő meghatározásokat tartalmazza: „a)      a »támogatás«: bármely olyan intézkedés, amely megfelel [az EK 87. cikk] (1) bekezdésében megállapított összes feltételnek; b)      a »létező támogatás«: i.      [...] minden támogatás, amely a Szerződésnek az érintett tagállamokban történő hatálybalépését megelőzően már létezett, vagyis az olyan támogatási programok és egyedi támogatások, amelyeket a Szerződés hatálybalépése előtt vezettek be, és azt követően is alkalmazhatók; ii.      engedélyezett támogatás, azaz olyan támogatási programok és egyedi támogatások, amelyeket a Bizottság vagy a Tanács engedélyezett; […] c)      az »új támogatás«: olyan támogatás, azaz támogatási program és egyedi támogatás, amely nem létező támogatás, beleértve a létező támogatások módosítását is; […] f)      a »jogellenes támogatás«: olyan új támogatás, amelyet [az EK 88. cikk] (3) bekezdésének megsértésével vezettek be; […]” Az Európai Közösségek Bizottsága 2001. november 15‑én tette közzé az állami támogatás szabályainak a közszolgálati műsorszolgáltatásra történő alkalmazásáról szóló 2001/C 320/04 közleményt (HL C 320., 5. o.; magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 2. kötet, 117. o.; a továbbiakban: műsorszolgáltatásról szóló közlemény), amelyben meghatározta az EK 86. cikk (2) bekezdésének és az EK 87. cikknek a közszolgálati műsorszolgáltató szervezetek állami finanszírozására történő alkalmazása során általa követendő elveket. A jogvita előzményei Miután 2002‑ben és 2003‑ban számos panasz érkezett hozzá, többek között holland kereskedelmi műsorszolgáltatóktól, amelyekben lényegileg azt állították, hogy a holland közszolgálati műsorszolgáltatók közfinanszírozási rendszere a közös piaccal összeegyeztethetetlen állami támogatásnak minősül, a Bizottság kiegészítő információkat kért a Holland Királyságtól. Ezek alapján a Bizottság 2004. február 3‑i határozatával megindította a hivatalos vizsgálati eljárást az EK 88. cikk (2) bekezdésének megfelelően (HL 2004. C 61., 8. o.; a továbbiakban: az eljárás megindításáról szóló határozat). A hivatalos vizsgálati eljárás eredményeként a Bizottság 2006. június 22‑én elfogadta a Hollandia által a holland közszolgálati műsorszolgáltatóknak nyújtott ad hoc jellegű finanszírozásról szóló 2008/136/EK bizottsági határozatot (C 2/2004 [ex NN 170/2003]) (HL 2008. L 49., 1. o.; a továbbiakban: megtámadott határozat). A megtámadott határozatban a Bizottság részletesen ismertette a közcélú műsorszolgáltatás rendszerét Hollandiában, különösen annak szereplőit és finanszírozását. Arra is rámutatott, hogy a kereskedelmi műsorszolgáltatók mellett különböző közszolgálati műsorszolgáltatók is működnek. Kiemelte, hogy utóbbiak között a Nederlandse Omroep Stichting (a továbbiakban: NOS) (holland rádió és televízió egyesület), a T‑237/06. sz. ügy felperese, kettős szerepet játszik. Egyrészt közszolgálati műsorszolgáltatóként működik NOS RTV néven (a továbbiakban: NOS RTV). Másrészt igazgatótanácsa, amely Publieke Omroep (közcélú műsorszolgáltatás, a továbbiakban: PO) néven működik, a Mediawet (holland médiatörvény (Stb. 1987, 249) 16. cikkének megfelelően felel az egész közszolgálati műsorszolgáltatási ágazat koordinációjáért (a megtámadott határozat (13) preambulumbekezdése). A Bizottság a megtámadott határozatban azt is kiemelte. hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók – így a maga két funkciójában a NOS – fő pénzügyi forrásait az államtól beérkező éves kifizetések alkotják. A közszolgálati műsorszolgáltatók jogosultak bizonyos tartalékokat fenntartani a költségvetési ingadozások enyhítése érdekében. 1994 óta ad hoc jellegű finanszírozásokat is kapnak, ezekre vonatkozik a megtámadott határozat. Ezeket vizsgálják a megtámadott határozat III. pontjában az állami támogatások szabályai szempontjából. Az állami támogatás minősítésre irányuló vizsgálatának eredményeként, különös figyelemmel a Bíróság C‑280/00. sz., Altmark Trans és Regierungspräsidium Magdeburg ügyben 2003. július 24‑én hozott ítéletében (EBHT 2003., I‑7747. o.; a továbbiakban: Altmark‑ügyben hozott ítélet) kialakított szempontokra, a Bizottság arra a következtetésre jutott, hogy az ad hoc jellegű finanszírozás az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében állami támogatásnak minősül (a megtámadott határozat 6. pontja). Az ad hoc jellegű finanszírozások bizonyos jellemzői alapján (a megtámadott határozat (109) preambulumbekezdése) a Bizottság a megtámadott határozat (111) preambulumbekezdésében arra a következtetésre jutott, hogy azokat új támogatásnak kell tekinteni. A megtámadott határozat 8. pontjában a Bizottság elvégezte az ad hoc jellegű finanszírozások EK 86. cikk (2) bekezdésével való összeegyeztethetőségének vizsgálatát, megállapítva, hogy bizonyos közszolgálati műsorszolgáltatók esetében túlkompenzáció fordult elő, melyet általában a programtartalékokba utaltak (a megtámadott határozat (141) preambulumbekezdése). E tartalékok egy részét 2005‑ben a PO‑hoz utalták, a Bizottság pedig ezt az utalást, amely megerősítette a túlkompenzációt, szintén ad hoc jellegű finanszírozásnak tekintette (a megtámadott határozat (146) preambulumbekezdése). Miután értékelte a kompenzációt a PO tekintetében, a Bizottság a megtámadott határozat 9. pontjában arra a következtetésre jutott, hogy a PO túlkompenzációban részesült, amelyet a NOS‑nak a PO‑ként ellátott feladatokra vissza kell fizetnie (a megtámadott határozat (178) preambulumbekezdése). E következtetést az alábbi rendelkező rész követi, amelynek holland nyelvű szövege hiteles: „1. cikk 1. A [Holland Királyság] által a NOS számára PO minőségében végzett feladatai ellátásához nyújtott ad hoc jellegű állami támogatás összeegyeztethetetlen a közös piaccal. 2. Az összeegyeztethetetlen ad hoc jellegű állami támogatást a NOS‑nak vissza kell fizetnie. A visszafizetendő összeg 76,327 millió EUR, plusz a kamatok. 3. Az egyes közszolgálati műsorszolgáltatóknak Hollandia által nyújtott ad hoc jellegű állami támogatás azzal a feltétellel egyeztethető össze a közös piaccal – amennyiben az ilyen támogatás a közszolgálati feladatok túlkompenzációját eredményezi –, hogy a többletet külön célra szolgáló tartalékban tartják, amelynek az összege nem haladja meg a műsorszolgáltató éves költségvetésének 10%‑át, és feltéve, hogy e megszorítás betartását [a Holland Királyság] rendszeresen ellenőrzi. 2. cikk 1. [A Holland Királyság] megteszi az ahhoz szükséges valamennyi intézkedést, hogy visszaszerezze a PO‑tól az 1. cikkben említett és [már] jogellenesen a kedvezményezett rendelkezésére bocsátott támogatást. 2. A visszatérítés haladéktalanul […] lép hatályba [...]. 3. A (2) bekezdés szerinti visszatérítendő kamatot a 794/2004/EK bizottsági rendelet 9. és 11. cikkében megállapított eljárásnak megfelelően kell kiszámítani […]. 3. cikk [A Holland Királyság] az e határozattal kapcsolatos értesítéstől számított két hónapon belül tájékoztatja a Bizottságot a határozatnak való megfelelés érdekében már megtett vagy tervezett intézkedésekről. […] 4. cikk Ennek a határozatnak a Holland Királyság a címzettje.” Az eljárás és a felek kérelmei A Törvényszék Hivatalához 2006. augusztus 30‑án és szeptember 4‑én benyújtott, és T‑231/06., illetve T‑237/06. számon nyilvántartásba vett keresetleveleivel egyrészt a Holland Királyság, másrészt a NOS előterjesztette a jelen kereseteket. A T‑231/06. sz. ügyben a Holland Királyság azt kéri, hogy a Törvényszék: –        semmisítse meg a megtámadott határozatot, annak 1. cikke (3) bekezdésének kivételével; –        a Bizottságot kötelezze az eljárás költségeinek viselésére. A Bizottság azt kéri, hogy a Törvényszék: –        utasítsa el a keresetet; –        a Holland Királyságot kötelezze a költségek viselésére. A T‑237/06. sz. ügyben a NOS azt kéri, hogy a Törvényszék: –        semmisítse meg a megtámadott határozatot, különösen az 1. cikk (1) és (2) bekezdését, a 2. és 3. cikkét, valamint az alapjául szolgáló preambulumbekezdéseket, és mindenképpen semmisítse meg azt részlegesen; –        a Bizottságot kötelezze az eljárás költségeinek viselésére. A Bizottság azt kéri, hogy a Törvényszék: –        utasítsa el a keresetet; –        a NOS‑t kötelezze a költségek viselésére. 2009. június 9‑i határozatával a Törvényszék az eljárási szabályzata 51. cikke 1. §‑ának megfelelően a jelen ügyeket a kibővített első tanács elé utalta, amelynek összetétele az egyik tag akadályoztatása miatt a Törvényszék elnökének 2009. június 22‑i határozatával módosult. A felek meghallgatását követően a kibővített első tanács elnökének 2009. december 17‑i végzésével a T‑231/06. és T‑237/06. sz. ügyeket az eljárási szabályzat 50. cikkének megfelelően a szóbeli szakasz lefolytatása és az ítélet meghozatala céljából egyesítették. A Törvényszék a 2010. március 10‑i tárgyaláson meghallgatta a felek szóbeli előterjesztéseit és a Törvényszék kérdéseire adott válaszaikat. A jogkérdésről A T‑231/06. sz. ügyben a Holland Királyság keresetének alátámasztására három jogalapra hivatkozik. Az első a védelemhez való jogának megsértésére, a második az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak való téves minősítésére, a harmadik, másodlagosan hivatkozott jogalap pedig a túlkompenzáció számításához, illetve a visszatérítendő összeghez kapcsolódó hibákra, illetve az ezekhez kapcsolódó indokolás hiányára vonatkozik. A T‑237/06. sz. ügyben a NOS keresetének alátámasztására hat jogalapra hivatkozik. Az első jogalap az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak való téves minősítéséhez kapcsolódó mérlegelési hibára, illetve elégtelen indokolásra vonatkozik. A második jogalap az elégtelen indokolásra és a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletnek az amszterdami jegyzőkönyv helyett való hibás alkalmazására vonatkozik. A harmadik jogalap az ad hoc finanszírozások és az állítólagos túlkompenzáció közötti kapcsolat hiányához fűződő jogsértésekre vonatkozik. A három részre tagolódó negyedik jogalap keretében a NOS az állami támogatást képező egyes elemek, valamint az indokolás hiányára hivatkozik. A NOS ötödik jogalapja az arányosság elégtelen ellenőrzésére vonatkozik. A hatodik jogalap az EK 88. cikk (2) bekezdésének és a védelemhez való jognak a megsértésén alapul. A Holland Királyság által hivatkozott első jogalapot, valamint a NOS hatodik, a védelemhez való jognak és az EK 88. cikk (2) bekezdésének a megsértésére alapított jogalapját együtt kell vizsgálni. Ezt követően meg kell vizsgálni a NOS második és negyedik, az állami támogatásnak minősítésre, illetve a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet hibás alkalmazására vonatkozó jogalapjait, mielőtt elvégeznénk a Holland Királyság második és a NOS első, a szóban forgó intézkedések állami támogatásnak való hibás minősítésére vonatkozó jogalapjának együttes elemzését. A vizsgálat végül a két felperes harmadik jogalapjának, valamint a NOS ötödik, a túlkompenzáció számítására és a támogatás arányosságára vonatkozó jogalapjával zárul. A védelemhez való jog és az EK 88. cikk (2) bekezdésének megsértéséről A felek érvei Mind a Holland Királyság, mind a NOS (a továbbiakban együtt: felperesek) lényegében kifejti, hogy a Bizottság megsértette az EK 88. cikk (2) bekezdését, illetve a védelemhez való jogukat, mivel a megtámadott határozat több tekintetben lényegesen eltér az eljárás megindításáról szóló határozattól. Először, a felperesek szerint a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozatban nem érintette kifejezetten a különböző közszolgálati műsorszolgáltatók finanszírozásának kérdését. A megtámadott határozat ezzel szemben vizsgálja e műsorszolgáltatók bevételeit és melléktevékenységeit, valamint azok becsült tartalékait. Másodszor, a felperesek előadják, hogy a túlkompenzáció számítási módja és az eljárás megindításáról szóló határozatban figyelembe vett körülmények eltérnek a megtámadott határozatban szereplőktől. A NOS ehhez hozzáteszi, hogy a Bizottság a megtámadott határozatban kiterjesztette a hivatalos vizsgálati eljárás által érintett időszakot. Mivel a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozatban jelezte, hogy a vizsgált időszak csak a 1992 és 2002 közötti éveket öleli fel, a megtámadott határozatban is csak ezt az időszakot kellett volna vizsgálnia. Végül a NOS azt állítja, hogy az eljárás megindításáról szóló határozat és a megtámadott határozat közötti eltérések már csak azért is sértik a védelemhez való jogát, mivel a Bizottság elutasította az egyeztetésre, valamint az iratokhoz való hozzáférésre irányuló kérelmeit. A Bizottság vitatja a felperesek érveit. A Törvényszék álláspontja Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint a védelemhez való jog tiszteletben tartása minden olyan eljárásban, amelyet valamely személlyel szemben indítottak, és rá nézve terhelő intézkedésekhez vezethet, a közösségi jog egyik alapelvét képezi, és ezt a jogot külön szabályozás hiányában is biztosítani kell. Ezen elv megköveteli, hogy az a személy, aki ellen a Bizottság közigazgatási eljárást indított, lehetőséget kapjon arra, hogy az említett eljárás során kifejtse álláspontját a hivatkozott tények és körülmények valóságtartalma és relevanciája, valamint azon iratok tekintetében, amelyekkel a Bizottság alátámasztja a közösségi jog megsértésére vonatkozó állítását (lásd a Törvényszék T‑309/04., T‑317/04., T‑329/04. és T‑336/04. sz., TV 2/Dánia és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben 2008. október 22‑én hozott ítéletének [EBHT 2008., II‑2935. o.] 136. pontját, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Egyrészt az állami támogatások felügyeleti eljárása – annak általános rendszerére figyelemmel – a támogatás nyújtásáért felelős tagállammal szemben közösségi kötelezettségei tekintetében megindított eljárás. Így a védelemhez való jog tiszteletben tartása érdekében, amennyiben e tagállam nem volt képes észrevételeket fűzni bizonyos információkhoz, a Bizottság az e tagállammal szemben hozott határozatban ezeket az információkat nem szerepeltetheti (lásd a Bíróság C‑74/00. P. és C‑75/00. P. sz., Falck és Acciaierie di Bolzano kontra Bizottság egyesített ügyekben 2002. szeptember 24‑én hozott ítéletének [EBHT 2002., I‑7869. o.] 81. pontját, és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Másrészt az állami támogatásokból részesülő kedvezményezett vállalkozások jogait illetően ki kell emelni, hogy az állami támogatásokkal kapcsolatos közigazgatási eljárás kizárólag az érintett tagállammal szemben indul meg. A támogatásból részesülő kedvezményezett vállalkozások ezen eljárásban csupán érdekelteknek tekinthetők. Ebből következően az érdekeltek – mint a jelen ügyben a NOS –, akik nem érvényesíthetik az eljárás alá vont személyeket megillető védelemhez való jogot, csupán azon joggal élhetnek, hogy a közigazgatási eljárásban az eset körülményeire tekintettel megfelelő mértékben részt vegyenek (lásd ebben az értelemben a fenti 34. pontban hivatkozott TV 2/Dánia és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben hozott ítélet 137. pontját, és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Továbbá emlékeztetni kell arra, hogy a 659/1999 rendelet 6. cikkének megfelelően, amikor a Bizottság hivatalos vizsgálati eljárás indításáról határoz, az eljárást megindító határozat szorítkozhat a vonatkozó ténybeli és jogi kérdések összefoglalására, a szóban forgó állami intézkedés támogatási jellegére vonatkozó előzetes értékelésre és a közös piaccal való összeegyeztethetőségével kapcsolatban felmerült kétségek ismertetésére (lásd ebben az értelemben a fenti 34. pontban hivatkozott TV 2/Dánia és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben hozott ítélet 138. pontját, és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Az eljárást megindító határozatnak így lehetővé kell tennie az érintett felek számára, hogy hatékonyan részt vegyenek a hivatalos vizsgálati eljárásban, amelynek során lehetőséget kapnak érveik kifejtésére. E célból elegendő, hogy az érintett felek megismerjék, hogy a Bizottság milyen érvelés alapján jutott előzetesen arra a megállapításra, hogy a szóban forgó intézkedés a közös piaccal összeegyeztethetetlen új támogatásnak minősülhet (lásd a fenti 34. pontban hivatkozott TV 2/Dánia és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben hozott ítélet 139. pontját, és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). A fenti ítélkezési gyakorlat fényében, és mivel a hivatalos vizsgálati eljárásban az érintett tagállam, illetve az érdekeltek helyzete eltér a védelemhez való jog tekintetében, meg kell vizsgálni a felperesek azon érvelését, amely szerint a megtámadott határozat eltér az eljárás megindításáról szóló határozattól, és így a Holland Királyság védelemhez való jogát, illetve a NOS által érdekelti minőségében élvezett korlátozottabb jogokat megsértették. Először, azzal az érvvel kapcsolatban, amely szerint a Bizottság alaposabban vizsgálta a közszolgálati műsorszolgáltatók egyedi pénzügyi helyzetét a megtámadott határozatban, mint az eljárás megindításáról szóló határozatban, mindenekelőtt rá kell mutatni, hogy az eljárás megindításáról szóló határozatból és különösen annak címéből kitűnik, hogy annak tárgya a holland közszolgálati műsorszolgáltatókat és a Nederlandse Omroepproduktie Bedrijfet (holland műsorszóró produkciós szervezet, a továbbiakban: NOB) érintő ad hoc intézkedések. Emellett, a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozat meghozatala idején nem rendelkezett pontos információkkal az egyes közszolgálati műsorszolgáltatókat érintő esetleges túlkompenzációról, azonban úgy vélte, hogy együttesen túlkompenzációban részesültek, így kénytelen volt megindítani a hivatalos vizsgálati eljárást az e tekintetben fennálló kételyeinek igazolása érdekében. Az esetlegesen a közcélú műsorszolgáltatás rendszerének nyújtott támogatások vizsgálata szükségképpen az egyes közszolgálati műsorszolgáltatókat érintő egyedi vizsgálatokkal járt. Nem kifogásolható tehát, hogy a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozatban nem jelentette ki, hogy egyedileg fogja vizsgálni az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók pénzügyi helyzetét. A NOS emellett ismerte, hogy a Bizottság milyen érvelés alapján jutott előzetesen arra a megállapításra, hogy a szóban forgó intézkedés új támogatást jelenthet, és a fenti 38. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlat értelmében lehetőséget kapott érvei kifejtésére. Ami a Holland Királyságot illeti, figyelemmel az ítélkezési gyakorlat által a tagállamok védelemhez való joga tárgyában megkívánt követelményekre, meg kell állapítani, hogy védelemhez való jogát e tekintetben nem sértették meg. Ellentétben ugyanis a Holland Királyság állításával, még ha fel is tételezhető, hogy a vizsgálat körét kibővítették, a Holland Királyság képes volt reagálni az egyedi adatok szolgáltatására, illetve arra, hogy a Bizottság ezeket az adatokat 2005‑ig vette figyelembe. Az ügy irataiból ugyanis kitűnik, hogy a Bizottság 2005. december 22‑i levelében kiegészítő információkat kért tőle a különböző műsorszolgáltatók egyedi tartalékait illetően. A Holland Királyság a 2006. február 3‑i levéllel válaszolt, amely 18 oldalnyi részletes észrevételt tartalmazott a Bizottság 2005. december 22‑i levelével kapcsolatban. Ezek az információk vita tárgyát képezték a Bizottság és a holland hatóságok között 2006. február 14‑én. 2006. február 3‑i levelükben utóbbiak kifejezetten kijelentették, hogy megelégedéssel méltányolják, hogy a Bizottság vizsgálata a 2002–2005 közötti évekre is kiterjed. Mivel a megtámadott határozatot a Bizottság 2006. június 22‑én fogadta el, a holland hatóságoknak volt lehetőségük ezen adatok figyelembevételének észrevételezésére, és azt ténylegesen észrevételezték is. A felperesek érvelése e tekintetben tehát nem megalapozott, ezért az első kifogást el kell utasítani. Másodszor, azzal az érvvel kapcsolatban, amely szerint az eljárás megindításáról szóló határozatban a túlkompenzáció számításának módszere és a megállapított értékek eltértek a megtámadott határozatban szereplőktől, rá kell mutatni, hogy a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozat meghozatala idején pusztán megállapította, hogy a Fonds Omroep Reserve‑ben (műsorszolgáltatási tartalékalap, a továbbiakban: FOR) és a közszolgálati műsorszolgáltatók programtartalékaiban rendelkezésre álló összegek a nettó közszolgáltatási összköltségeket meghaladó túlfinanszírozásra utaltak, valamint hogy a 2001‑ben megállapított összesített értékek alapján az ad hoc jellegű finanszírozások összesen 110 millió EUR összegét nem használták fel (az eljárás megindításáról szóló határozat (105) preambulumbekezdése). Márpedig a megtámadott határozatban az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók 1994–2005 közötti időszakra vonatkozó egyedi értékei alapján, amelyeket a hivatalos vizsgálati eljárás során szerzett be, a Bizottság két körülményt állapított meg. Egyrészt a közszolgálati műsorszolgáltatók esetében, miután az egyedi tartalékok egy részét átutalták a PO‑hoz, azok nem haladják meg éves költségvetésük 10%‑át (a megtámadott határozat (146)–(149) preambulumbekezdése). Másrészt, a PO‑t illetően, az általa kapott, az 1994 és 2005 közötti időszakban tartalékba helyezett támogatások összege – új és létező támogatások együttesen – 98 365 millió EUR összeget tett ki, amelyből csak 76 327 millió EUR összeget kell visszatéríteni az új támogatásokra vonatkozó eljárás keretében, és ebből az összegből körülbelül 33 870 millió EUR a FOR‑ból, 42 457 millió EUR pedig a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak 2005‑ös átutalásából származik (a megtámadott határozat (153)–(154) preambulumbekezdése). A megtámadott határozat tehát eltér az eljárás megindításáról szóló határozattól abban, hogy a Bizottság a holland hatóságok által a 2005‑ig tartó időszakra vonatkozóan benyújtott, végleges és egyediesített értékeket használta, abban, hogy számításba vette a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak a PO részére 2005‑ben, az eljárás megindításáról szóló határozat elfogadását követően történő átutalását, valamint abban, hogy a visszatérítendő támogatás összegének számításánál csak azokból a finanszírozásokból eredő összegeket vette figyelembe, amelyeket új támogatásnak tekintett. Ugyanakkor e különbségek a Bizottságnak szolgáltatott adatokból erednek, illetve egy, az eljárás megindításáról szóló határozat elfogadása utáni műveletből, amelyet az eljárás megindításáról szóló határozatban felvetett kérdések alapos áttekintését és megvilágítását lehetővé tevő hivatalos vizsgálati eljárásban végeztek el. A Bizottság tehát nem vehette figyelembe az eljárás megindításáról szóló határozatban ezeket a körülményeket, de figyelembe kellett vennie azokat a megtámadott határozat elfogadása során. Emellett a 659/1999 rendelet 7. cikkéből következik, hogy a hivatalos vizsgálati eljárás végén ölthet formát a Bizottság által végzett elemzés, mivel a Bizottság végleges határozatot hozhat arról, hogy az intézkedés nem minősül támogatásnak, vagy a közös piaccal való összeegyeztethetőségére vonatkozó kételyek megszűntek. Ebből következik, hogy a végleges határozat bizonyos eltéréseket mutathat az eljárást kezdeményező határozathoz képest, anélkül hogy ezek az eltérések érvénytelenné tennék a végleges határozatot (a Törvényszék T‑424/05. sz., Olaszország kontra Bizottság ügyben 2009. március 4‑én hozott ítéletének [EBHT 2009., II‑23. o.] 69. pontja). Végül, konkrétabban a Holland Királyság ezzel kapcsolatos érvelését illetően, a Bizottság 2005. december 22‑i leveléből és annak a műsorszolgáltatásról szóló közleménnyel összefüggésben értelmezett 1. mellékletéből kitűnik, hogy a holland hatóságok legalábbis ettől az időponttól megismerhették a Bizottság által a túlkompenzáció számításánál alkalmazott módszert. A holland hatóságok tehát hatékonyan élhettek a védelemhez való jogukkal. Ebből következően el kell utasítani a felperesek által előadott második kifogást. Harmadszor, a NOS azon érvét illetően, amely szerint a Bizottságnak a megtámadott határozatban csak az eljárás megindításáról szóló határozatban rögzített 1992 és 2002 közötti időszak ad hoc jellegű finanszírozásait kellett volna vizsgálnia, előzetesen meg kell jegyezni, hogy a megtámadott határozat (140) preambulumbekezdésében a Bizottság kifejezetten kiemelte, hogy vizsgálata az 1994‑től folyósított ad hoc jellegű kifizetésekkel foglalkozik, és a 2005‑ig tartó időszakot öleli fel. Arra is rámutatott, hogy egyrészt bár az eljárás megindításáról szóló határozat az 1992‑ben kezdődő eljárásra terjedt ki, a közszolgálati műsorszolgáltatók csak 1994‑től kapták meg az ad hoc jellegű finanszírozások első kifizetését (a megtámadott határozat (10) preambulumbekezdése), másrészt pedig csak 2005‑ig álltak rendelkezésére végleges számadatok, ami igazolja, hogy nem vette figyelembe a Holland Királyság által a 2006. év vonatkozásában benyújtott adatokat (a megtámadott határozat (10) és (139) preambulumbekezdése). Márpedig mindenekelőtt rá kell mutatni, hogy az eljárás megindításáról szóló határozat (4) preambulumbekezdésében a Bizottság kifejezetten kiemelte, hogy a hivatalos vizsgálati eljárás az 1992‑ben kezdődő időszakra vonatkozik. Az eljárás megindításáról szóló határozat tehát nem tartalmazott időbeli korlátot az érintett időszak végét illetően. Emellett az az érv, amely szerint az eljárás megindításáról szóló határozatban a Bizottság csak az 1992 és 2002 között időszak vonatkozásában tett megállapításokat, nem megalapozott, mivel az eljárás megindításáról szóló határozat (47) preambulumbekezdéséből kitűnik, hogy a Bizottság egyes konkrét számadatokat figyelembe vett a 2001 és 2006 közötti időszak tekintetében is. Mellesleg az ilyen érv emellett hatástalan is, mivel a Bizottság az eljárás megindításáról szóló határozatban egyáltalán nem zárta ki, hogy vizsgálata kiterjedhet a 2002‑t követő évekre is. El kell tehát utasítani a NOS‑nak az érintett időszaknak a megtámadott határozatban való kiterjesztésére vonatkozó érvét. Negyedszer, a NOS azon érvét illetően, amely szerint nem volt lehetősége arra, hogy álláspontját a Bizottságnak egyeztetés keretében fejtse ki, mindenekelőtt ki kell emelni, hogy a NOS azt állítja, hogy a Bizottság a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak a PO‑hoz való átutalását „a NOS képviselői és [a Bizottság] versenyjogi [kérdésekért felelős tagja] között 2005. június 28‑án tartott egyeztetés során” hagyta jóvá. A NOS tehát a 2006. február 14‑i egyeztetés mellett – amelyről azonban azt állítja, hogy nem felel meg a kontradiktórius eljárásnak – részt vett az említett 2005. június 28‑i egyeztetésen is. E tekintetben hozzá kell tenni, hogy érdekelt félként a NOS semmiképpen nem hivatkozhat az érintett tagállamot megillető védelemhez való jogra (lásd a fenti 36. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Ezután meg kell állapítani, hogy amint azt a Bizottság is hangsúlyozza, a NOS 2004. április 21‑én levelet küldött neki, amelyben közli, hogy „közvetlen érdekelt félként” és különösen a közszolgálati műsorszolgáltatók nevében elő fogja terjeszteni észrevételeit az eljárás megindításáról szóló határozat kapcsán. A NOS emellett a 2005. március 8‑i levéllel felvilágosításokat is kért a Bizottságtól. Ennek következtében, amellett, hogy az eljárás megindításáról szóló határozat megemlíti a NOS‑t, a NOS részt is vett az eljárásban, a fenti 36. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatnak megfelelően. Végül, bár a NOS előadja, hogy az iratokhoz való hozzáférésre irányuló kérelmét elutasították, elegendő annyit megjegyezni, hogy semmilyen bizonyítékra nem hivatkozik sem a kérelem, sem az elutasítás alátámasztása tekintetében. A Bizottság tehát nem sértette meg az EK 88. cikk (2) bekezdését, sem a Holland Királyság védelemhez való jogát, illetve a NOS által érdekelti minőségében élvezett korlátozottabb jogokat, így a Holland Királyság első jogalapját és a NOS hatodik jogalapját el kell utasítani. Az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásnak való téves minősítéséről A NOS különböző szempontokból és különböző jogalapok alapján – amelyeket átcsoportosítva kell vizsgálni – vitatja az ad hoc jellegű finanszírozásoknak a Bizottság által a megtámadott határozatban az állami támogatás szabályai szempontjából elvégzett értékelését. Negyedik jogalapjának első részében a NOS arra hivatkozik, hogy a Coproductiefonds Binnenlandse Omroep (koprodukciós alap, a továbbiakban: CoBo) bevételeit tévesen minősítették állami forrásnak, második részében arra, hogy a NOS PO‑ként ellátott feladatai tekintetében nem tekinthető vállalkozásnak, harmadik részében pedig arra, hogy hiányzik a verseny torzulásának eleme, valamint ebben a tekintetben hiányzik az indokolás. Második jogalapjában a NOS az ad hoc jellegű finanszírozások gazdasági előnye vizsgálatának keretében vitatja a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet Bizottság általi értelmezését és alkalmazását, valamint e tekintetben hivatkozik az indokolás hiányára is. A CoBo szerzői jogokból eredő bevételei állami forrásnak való téves minősítéséről –       A felek érvei A NOS álláspontja szerint a belga és német kábeltelevízió‑üzemeltetők szerzői jogokból eredő kifizetése a közszolgáltatási feladatok független finanszírozási forrásának minősül. A NOS állítása szerint a holland jogban a kábelen közvetített közcélú műsorszolgáltatásban való részvétel melléktevékenységnek tekintendő. A kifizetett összegek nyilvánvalóan magánforrásokból származnak, nem pedig állami forrásokból, az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében. A NOS azt állítja, hogy a külföldi kábeltelevízió‑üzemeltetők által a szerzői jogok alapján megfizetett összegeket a CoBo kezelésébe adták, amit a közszolgálati műsorszolgáltatók irányítottak. Az a tény, hogy a hatóságok bizonyos feltételeket határoztak meg ezen alapok felhasználására, nem változtat azok eredetének magánjellegén. A Bizottság úgy véli, hogy ez a kifogás hatástalan, mivel a PO nem részesült semmilyen, a CoBo‑ból származó finanszírozásban. Emellett vitatja a CoBo alapjainak magánjellegét. –       A Törvényszék álláspontja Mivel a NOS a tárgyaláson a Törvényszék által feltett kérdésre válaszolva kijelentette, hogy megsemmisítés iránti kérelmei nem vonatkoznak a megtámadott határozat 1. cikkének (3) bekezdésére, meg kell állapítani, hogy a NOS negyedik jogalapjának első része hatástalan. A NOS ugyanis a megtámadott határozat 1. cikke (1) és (2) bekezdésének megsemmisítését kéri, amelyek a NOS számára PO minőségében végzett feladatainak ellátásához nyújtott állami támogatást összeegyeztethetetlennek nyilvánítják a közös piaccal, és elrendelik azok NOS általi visszafizetését. Márpedig a megtámadott határozat (45) preambulumbekezdéséből, valamint a (152) preambulumbekezdésben szereplő táblázatból kitűnik, hogy a PO semmilyen kifizetésben nem részesült a CoBo‑tól. A CoBo alapjai tehát nem számítanak bele abba az állami támogatásba, amelyben a PO részesült, és amelynek visszafizetését elrendelték. Ennélfogva a NOS által hivatkozott negyedik jogalap első részét el kell utasítani. Arról, hogy a NOS PO‑ként ellátott feladatai tekintetében nem tekinthető vállalkozásnak –       A felek érvei Elismerve, hogy műsorsugárzáshoz kapcsolódó tevékenységei keretében vállalkozásnak tekintendő, a NOS előadja, hogy az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében nem minősül vállalkozásnak a közszolgálati műsorszolgáltató rendszer irányítójaként és koordinátoraként kifejtett tevékenységei keretében. E két tevékenységfajta közötti megkülönböztetés egyértelműen kitűnik a Mediawet 16. cikkéből, valamint abból, hogy a kettő tekintetében külön elszámolás létezik. Ennek megfelelően a megtámadott határozat hibás, mivel a Bizottság nem vizsgálta meg kellőképpen a tényállást, tévesen minősítette a NOS‑t vállalkozásnak, hibásan értelmezte az EK 87. cikket és EK 88. cikket, valamint nem indokolta meg kellőképpen azt az értékelést, amely szerint a NOS vállalkozásként túlkompenzációban részesült. A NOS szerint a közszolgálati műsorszolgáltató rendszer irányítójaként és koordinátoraként kifejtett tevékenységei nem a piacon folyó kereskedelmi tevékenységek. E tekintetben a NOS utal a holland versenyhatóság 5059/NOS‑NOB ügyben 2005. szeptember 29‑én hozott határozatára, amelyben az említett hatóság úgy vélte, hogy a NOS sugárzási tevékenységei kereskedelmi tevékenységeket képeznek, azonban a NOS a törvény által előírt közszolgáltatási feladatai keretében nem minősül vállalkozásnak. A NOS megjegyzi, hogy ahogy az az ítélkezési gyakorlatból is kitűnik, a közintézmények és a hozzájuk kapcsolódó jogalanyok az EK 87. cikk értelmében akkor tekinthetők vállalkozásnak, ha kereskedelmi tevékenységet folytatnak, de nem tekintendők annak a törvény által előírt feladataik végrehajtásához kapcsoló tevékenységeik tekintetében. A NOS tehát nem vállalkozásként kapta meg az ad hoc jellegű finanszírozások 38 millió EUR összegét, mivel e kifizetések olyan feladatokat érintettek, amelyeket a Mediawet értelmében el kell látnia. A NOS így e tekintetben tekinthető az EK 81. cikk (1) bekezdése értelmében vállalkozások társulásának, azonban ez nem elegendő ahhoz, hogy vállalkozásnak minősüljön. A PO‑hoz való átutalásuk miatt a közszolgálati műsorszolgáltatók által képzett tartalékok elveszítették az egy vállalkozást előnyben részesítő állami támogatás jellegüket. A NOS ezeket az összegeket a közszolgálati tevékenységek irányítójaként kapta meg, és azokkal a törvénynek megfelelően rendelkezik. Emellett a NOS előadja, hogy a Bizottság által beadványaiban a NOS közszolgálati műsorszolgáltató rendszer irányítójaként és koordinátoraként kifejtett tevékenységeivel kapcsolatban felsorolt feladatok egyike sem vonja maga után azt, hogy a NOS‑t a piacon árukat vagy szolgáltatásokat kínáló vállalkozásnak kelljen tekinteni. E tekintetben, az ítélkezési gyakorlattal összhangban, a Bizottságnak meg kellett volna vizsgálnia, hogy mely tevékenységekből tesz szert bevételekre, és azok milyen jellegűek. Mindenekelőtt, a programok külföldi kábeltelevízió‑üzemeltetők részére történő értékesítése során, illetve a műholdas sugárzással kapcsolatban a NOS nem független jogalanyként jár el, hanem adminisztratív közvetítőként, amely harmadik személyek, mint a közszolgálati műsorszolgáltató szervezetek érdekeit védi. Ezt követően, a kamatok, a bérleti díjak, valamint az osztalékok beszedése a NOS pénzügyi irányításához kapcsolódik, ugyanazon az alapon, mint más közintézményeknél. Végül a NOS továbbközvetítési tevékenységei nem a közszolgálati műsorszolgáltatás irányítójaként és koordinátoraként kifejtett tevékenységeihez kapcsolódnak. A Bizottság vitatja a NOS érvelését. –       A Törvényszék álláspontja Bevezetésképpen azt kell megjegyezni, hogy az előírt indokolási kötelezettség olyan lényeges alakiság, amelyet meg kell különböztetni az indokolás megalapozottságának kérdésétől, amely a vitatott aktus érdemi jogszerűségét veti fel (lásd a Törvényszék T‑93/02. sz., Confédération nationale du Crédit mutuel kontra Bizottság ügyben 2005. január 18‑án hozott ítéletének [EBHT 2005., II‑143. o.] 67. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Az EK 253. cikkben előírt indokolást a szóban forgó jogi aktus természetéhez kell igazítani, és abban világosan és egyértelműen ki kell fejteni az aktust megalkotó intézmény érvelését, amelynek segítségével az érdekeltek megismerhetik a meghozott intézkedés indokait, és az illetékes bíróság felülvizsgálatot gyakorolhat. Az indokolási kötelezettséget az adott esetben fennálló körülmények alapján kell értékelni, többek között a jogi aktus tartalma, a felhozott indokok jellege, és a címzettek vagy egyéb, a jogi aktus által közvetlenül és személyükben érintett személyeknek a magyarázatokhoz fűződő érdekei alapján. Nem kötelező, hogy az indokolás megjelölje az összes vonatkozó ténybeli és jogi elemet, mivel azt a kérdést, hogy egy jogi aktus indokolása megfelel‑e az EK 253. cikkben felsorolt követelményeknek, nemcsak a megszövegezése, hanem a szövegkörnyezete, valamint az érintett területre vonatkozó jogi szabályok összessége alapján kell megítélni (a Bíróság C‑367/95. P. sz., Bizottság kontra Sytraval és Brink’s France ügyben 1998. április 2‑án hozott ítéletének [EBHT 1998., I‑1719. o.] 63. pontja és a fenti 34. pontban hivatkozott TV 2/Dánia és társai kontra Bizottság egyesített ügyekben hozott ítélet 178. pontja). Megszövegezése szerint a megtámadott határozat a holland közszolgálati műsorszolgáltatóknak nyújtott ad hoc jellegű finanszírozásra vonatkozik, amelyek vállalkozás jellege nem vitatott. A megtámadott határozat 2. pontjában a Bizottság részletesen ismerteti a közcélú műsorszolgáltatás rendszerének egészét, annak szereplőivel kezdve. Ebben az ismertetésben a NOS‑t NOS RTV‑ként és PO‑ként is szerepelteti (lásd a fenti 11. pontot). A Bizottság megvizsgálta e szereplők finanszírozási forrásait, beleértve a kettős feladatot ellátó NOS‑t is (a megtámadott határozat (14) preambulumbekezdése), és megállapította, hogy azok fő forrásai az államtól beérkező éves kifizetések, hogy jogosultak tartalékokat fenntartani, emellett pedig, hogy 1994 óta ad hoc jellegű kifizetéseket is kapnak (a megtámadott határozat (33) preambulumbekezdése). A megtámadott határozat 2.3.3. pontjában szereplő, az ad hoc jellegű finanszírozásokra vonatkozó ismertetésben a Bizottság megvizsgálta a FOR‑ból származó kifizetéseket (a megtámadott határozat (39)–(42) preambulumbekezdése). Itt fejtette ki, hogy ezen alapok célja a PO egyes kezdeményezéseinek finanszírozása volt, illetve annak lehetővé tétele a PO számára, hogy minőségi szempontú ösztönzést adjon, fejlessze a programkészítést, és befektessen a közszolgálati műsorszolgáltatókba. A Bizottság kifejtette, hogy 2005‑ig a közszolgálati műsorszolgáltatási rendszer 191,2 millió EUR‑t kapott a FOR‑ból, ebből 157,4 millió EUR‑t utaltak át az egyes közszolgálati műsorszolgáltatóknak, 33,8 millió EUR‑t a PO‑hoz (a megtámadott határozat (42) preambulumbekezdése). A Bizottság ezt követően az állami támogatásokra vonatkozó szabályok tekintetében értékelte ezeket az ad hoc jellegű kifizetéseket, beleértve a FOR által a PO‑hoz juttatott kifizetéseket is. A megtámadott határozat (87) preambulumbekezdésében hivatkozott 191,2 millió EUR magában foglalja ugyanis a PO‑nak kifizetett 33,8 millió EUR összeget is (lásd a fenti 83. pontot). A Bizottság, különösen a FOR‑ból származó kifizetések tekintetében, ellenőrizte az állami források (a megtámadott határozat 6.1. pontja), valamint a gazdasági előny (a megtámadott határozat 6.2. pontja) fennállását. Ezt követően megvizsgálta a verseny torzulásának (a megtámadott határozat 6.3. pontja), valamint a tagállamok közötti kereskedelem befolyásolásának (a megtámadott határozat 6.4. pontja) kritériumait, mindezt a közszolgálati műsorszolgáltatás rendszerének szereplőire figyelemmel. A Bizottság a megtámadott határozat (105) preambulumbekezdésében arra a következtetésre jutott, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások tekintetében a közszolgálati műsorszolgáltatók – beleértve tehát a NOS–t is – javára állami támogatás áll fenn. Mivel a Bizottság és egyébként a holland hatóságok szerint is (utóbbiak tekintetében lásd a megtámadott határozat (76) preambulumbekezdését) a közszolgálati műsorszolgáltatók közszolgálati feladattal voltak megbízva, ezen ad hoc finanszírozások EK 86. cikk (2) bekezdésével való összeegyeztethetőségét a megtámadott határozat 8. pontjában vizsgálták. A különböző közszolgálati műsorszolgáltatók által kapott kompenzáció értékelése keretében a Bizottság megállapította, hogy azok közül tizennégyen részesültek túlkompenzációban az 1994‑től 2005‑ig tartó időszakban, amely rendszerint a programtartalékokba került (a megtámadott határozat (141)–(146) preambulumbekezdése). Ebben a keretben, illetve a vizsgálat e szakaszában a Bizottság rámutatott, hogy 2005‑ben e tartalékok egy részét átutalták a PO‑nak, ami csökkentette a különböző közszolgálati műsorszolgáltatók összesített kompenzációját, fokozva ugyanakkor a PO túlkompenzációját (a megtámadott határozat (146) preambulumbekezdése). Utóbbit a Bizottság a PO elkülönített elszámolásai alapján számította ki. A Bizottság ugyanis jelezte, hogy bár a NOS RTV és a PO egyetlen jogalany részei, és összevont éves beszámolót is nyújtanak be, semmilyen körülmények között nem férhetnek hozzá egymás pénzalapjaihoz (a megtámadott határozat (151) preambulumbekezdése). A megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatból kitűnik, hogy a PO ad hoc jellegű finanszírozásai, amelyek visszatérítését kérik, a FOR‑ból származó kifizetések, amelyeket figyelembe vettek az állami támogatásnak minősülés (lásd a fenti 83–85. pontot) és a szintén az ad hoc jellegű kifizetések közé tartozó (a megtámadott határozat (146) preambulumbekezdése) tartalékok átutalásának (lásd a fenti 87. pontot) vizsgálata során. A NOS állításával ellentétben a Bizottság tehát kellőképpen megvizsgálta a tényállást, és a jogilag megkövetelt módon megindokolta a közszolgálati műsorszolgáltatók, köztük a NOS javára állami támogatást megvalósító ad hoc jellegű finanszírozások, valamint kizárólag a NOS által PO‑ként ellátott feladatok tekintetében a közszolgálati feladat túlkompenzációjának fennállására vonatkozó következtetéseit, amelyeket tehát utóbbival vissza kell téríttetni (a megtámadott határozat 1. cikkének (1) és (2) bekezdése a hiteles nyelvi változatban). Ami az indokolás megalapozottságát illeti, a NOS tévesen adja elő, hogy a PO‑ként őt terhelő feladatai kapcsán nem minősül vállalkozásnak. Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint a versenyjogban a vállalkozás fogalma minden gazdasági tevékenységet folytató jogalanyra kiterjed, függetlenül azok jogállásától és finanszírozási módjuktól. E tekintetben szintén az állandó ítélkezési gyakorlatból következik, hogy minden olyan tevékenység gazdasági tevékenységnek minősül, amely áruk vagy szolgáltatások adott piacon történő kínálatával jár (lásd a Bíróság C‑180/98–C‑184/98. sz., Pavlov és társai egyesített ügyekben 2000. szeptember 12‑én hozott ítélet [EBHT 2000., I–6451. o.] 74. és 75. pontját). Emlékeztetni kell arra is, hogy a Bíróság ítélkezési gyakorlata szerint a közhatalmi jogkörök gyakorlásával kapcsolatos tevékenységek nem rendelkeznek olyan gazdasági jelleggel, amely indokolná a Szerződés versenyre vonatkozó szabályainak alkalmazását (lásd ebben az értelemben a Bíróság C‑364/92. sz. SAT Fluggesellschaft ügyben 1994. január 19‑én hozott ítéletének [EBHT 1994., I‑43. o.] 30. pontját, valamint a C‑113/07. P. sz., SELEX Sistemi Integrati kontra Bizottság és Eurocontrol ügyben 2009. március 26‑án hozott ítéletének [EBHT 2009., I‑2207. o.] 70. pontját). Másfelől a Bíróság már úgy határozott, hogy az a tény, hogy valamely jogalanyra közérdekű feladatok ellátását bízták, nem akadályozza meg, hogy a szóban forgó tevékenység gazdasági tevékenységnek minősüljön (lásd ebben az értelemben a Bíróság C‑475/99. sz. Ambulanz Glöckner ügyben 2001. október 25‑én hozott ítéletének [EBHT 2001., I‑8089. o.] 21. pontját, valamint a C‑237/04. sz. Enirisorse‑ügyben 2006. március 23‑án hozott ítéletének [EBHT 2006., I‑2843. o.] 34. pontját). Annak meghatározása érdekében, hogy a jelen ügyben a NOS tevékenységei egy vállalkozás tevékenységeinek tekinthetők‑e a Szerződés értelmében, meg kell állapítani, hogy milyen e tevékenységek jellege (lásd ebben az értelemben a fenti 93. pontban hivatkozott SAT Fluggesellschaft ügyben hozott ítélet 19. pontját). Ahogy arra a Törvényszék a fenti 11. és 81. pontban már rámutatott, a NOS elsősorban közszolgálati műsorszolgáltató, aminek tekintetében nem vitatott, hogy vállalkozásnak minősül, még ha közszolgálati feladattal bízták is meg. A NOS második szerepkörét igazgatótanácsa, a PO látja el. Ennek közbeiktatásával a NOS feladata többek között a közszolgálati műsorszolgáltatók közötti kapcsolat ösztönzése, a három közszolgálati televíziós csatorna tevékenységének koordinálása, illetve évente kétszer beszámoló készítése a médiahatóságnak a közszolgálati műsorszolgáltatók tevékenységéről (a megtámadott határozat (13) preambulumbekezdése, illetve a Mediawet 16. cikke). A Holland Királyság a tárgyaláson emellett előadta, hogy a PO nem tekinthető a közszolgálati műsorszolgáltatóktól független jogalanynak. A PO irányítja és koordinálja az egész ágazatot, és a finanszírozás módjának vizsgálatánál a közszolgálati műsorszolgáltatási rendszer egészét figyelembe kell venni, amelynek a PO is része. Márpedig, először, a közszolgálati műsorszolgáltatók tevékenységének koordinációját és irányítását érintő feladat teljesítése során a NOS nem hasonlítható közhatalmat gyakorló hatósághoz. Egyrészt ugyanis az ilyen koordinációs és irányító tevékenység nem jár közhatalom gyakorlásával. A NOS legalábbis semmilyen olyan körülményt nem ad elő, amely megalapozná, hogy a PO közhatalmi tevékenységet gyakorol. Emellett a fenti 94. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlat szerint pusztán az a tény, hogy a NOS‑ra közérdekű feladatok ellátását bízták, nem akadályozza meg, hogy a szóban forgó tevékenység gazdasági tevékenységnek minősüljön. A NOS azt sem bizonyítja, hogy közérdekű feladatai nem gazdasági jellegűek. Másrészt, a NOS e koordinációs és irányító tevékenysége a közszolgálati műsorszolgáltatókra korlátozódik, és azok televíziós programok kínálatával és sugárzásával kapcsolatos gazdasági tevékenységéhez kapcsolódik, annak ellenére, hogy nemzeti szinten számos kereskedelmi műsorszolgáltató is működik (a megtámadott határozat (18) preambulumbekezdése). Ahogy a Bizottság a Törvényszék által írásban feltett kérdésekre válaszolva kifejti, a NOS által a PO közvetítése révén gyakorolt koordinációs tevékenységek nem különböznek egy kereskedelmi vállalkozás tevékenységétől kereskedelmi csatornái tekintetében. Mivel több közszolgálati műsorszolgáltató létezik, szükséges a központi szintű koordináció. A NOS tehát olyan feladatokat lát el, amelyeket ennek hiányában maguknak az érintett vállalkozásoknak kellene ellátniuk, vagy legalábbis ezeknek kellene megszervezniük vagy megfizetniük. Másodszor, a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatból kitűnik, hogy a PO kereskedelmi tevékenységből eredő bevételekkel is rendelkezik, amelyek az érintett időszakban elérték a jelentéktelennek nem tekinthető 133,7 millió EUR összeget. A Bizottságnak a holland hatóságok által küldött 2006. február 24‑i levélből következik, hogy a PO bevételre tesz szert többek között a sugárzási jogok belga és német kábeltelevízió‑üzemeltetők részére való értékesítéséből, a műholdas sugárzásból, különböző reklámtevékenységekből, valamint a műsorszolgáltatók, illetve harmadik személyek számára nyújtott szolgáltatásokból, továbbá kamatokat, bérleti díjakat, osztalékokat és igazgatási díjakat szed. A NOS nem vitatja e bevételek létét, azonban úgy véli, hogy pusztán adminisztratív közvetítőként jár el, különösen a sugárzási jogok belga és német kábeltelevízió‑üzemeltetők részére való értékesítése esetében. E tekintetben először is, a közvetítői pozíció, amelyben a NOS ellátja az e jogok értékesítésére irányuló tevékenységet, nem szünteti meg utóbbi gazdasági jellegét (lásd a fenti 92. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). Másodszor, a gazdasági szereplő közvetítő tevékenysége maga is gazdasági tevékenységnek minősül. Végül, a NOS állításaival ellentétben, 2005. szeptember 29‑i határozatában a holland versenyhatóság nem döntött arról, hogy a NOS közérdekű feladatainak ellátása során vállalkozásnak minősül. Miután emlékeztetett a NOS gazdasági tevékenységet végző vállalkozásnak minősülésére, a hatóság úgy vélte, hogy a NOS által műsorszolgáltatási tevékenységeiért kapott díj (NOS RTV) üzleti forgalomnak tekinthető. Következésképpen, még ha elkülönítve is vizsgáljuk, a NOS tevékenysége a PO feladatainak ellátása során a fent hivatkozott ítélkezési gyakorlat értelmében gazdasági tevékenységnek minősül. Ennélfogva a Bizottság joggal tekintette a megtámadott határozatban a NOS‑t vállalkozásnak, különösen az állami támogatásokra vonatkozó szabályok alkalmazása szempontjából (EK 87. cikk), annak ellenére, hogy a közszolgálati feladat keretében kettős szerepet tölt be. Mivel a NOS által előterjesztett érvek egyike sem megalapozott, negyedik jogalapjának második részét el kell utasítani. A verseny torzulásának hiányáról és e tekintetben az indokolás hiányáról –       A felek érvei A NOS előadja, hogy a Bizottság értékelése, amely szerint az ad hoc jellegű finanszírozások torzíthatják a versenyt, nincs megfelelően megindokolva, részben téves, és ellentmondásban áll a Bizottság által a megtámadott határozatban tett egyéb megállapításokkal. Először, keresetében a NOS kifejti, hogy a megtámadott határozat indokolása körkörös. Emellett a Bizottság tévesen utal arra, hogy amennyiben állami támogatás áll fenn, a verseny torzulása automatikusan megállapítható. Végül a Bizottság az ítélkezési gyakorlatnak megfelelően elmulasztotta megjelölni, hogy a szóban forgó intézkedések milyen módon torzíthatják a versenyt. Emellett a NOS kifejti, hogy a Bizottság tévesen vélte úgy, hogy a jelen ügyben torzult a verseny. A túlkompenzáció létezése a jelen ügyben nem jelenti azt, hogy a kapott túlzott mértékű összegek közszolgálati feladatának végrehajtásától eltérő célokra fordíthatók, és így torzították a versenyt más piacokon. A Bizottságnak következésképpen bizonyítania kellett volna, hogy a tartalékok létrehozásával a piacon torzult‑e a verseny, és ha igen, milyen mértékben. Végül, a Bizottság értékelése, amely szerint fennáll a verseny torzulása, ellentétben áll a megtámadott határozat (155) és azt követő preambulumbekezdéseiben szereplő állítással, amely szerint a három jelentős piacon, amelyeken a közszolgálati műsorszolgáltatók és a magán műsorszolgáltatók versenyeznek, nem valósult meg versenyellenes magatartás. Másodszor, válaszában a NOS kifejti, hogy ahogy arra a Bizottság is rámutat beadványaiban, annak érdekében, hogy meg lehessen állapítani, hogy egy támogatás létező vagy új, figyelembe kell venni az intézkedés jogalapját, az intézkedés esetleges módosításait és azt, hogy e módosítások új intézkedéssé alakítják‑e az eredeti intézkedést. Márpedig a Bizottság nem alkalmazta helyesen e három kritériumot. A Bizottság vitatja a NOS érvelését. Emellett megjegyzi, hogy a NOS által válaszában előterjesztett érvelés nincs kapcsolatban a negyedik jogalap harmadik részének címével, továbbá a keresetben előadott érveléssel. –       A Törvényszék álláspontja Előzetesen ki kell emelni, hogy a NOS válaszában, a negyedik jogalap harmadik része keretében kifejtett érvelés az új támogatásnak minősítésre, vagyis első jogalapjának tárgyára vonatkozik, és nem tekinthető az utóbbihoz képest önálló jogalapnak. Ez az érvelés nincs kapcsolatban a keresetben kifejtettekkel és e rész címével. Ennélfogva a NOS által előterjesztett negyedik jogalap említett részének elemzését a verseny torzulásának állítólagos hiányára, illetve e tekintetben a megtámadott határozat indokolásának hiányára kell korlátozni, egyebekben pedig utalni kell a lenti 159–180. pontra (lásd különösen a lenti 176–180. pontot a létező támogatás és az új támogatás közötti különbség, illetve a lenti 182–188. pontot a jelen ügyben az új támogatást jellemző körülmények tekintetében). Ami az indokolás hivatkozott hiányát illeti, a közcélú műsorszolgáltatás részletes ismertetésében a Bizottság a megtámadott határozat (18) preambulumbekezdésében kifejti, hogy a működő nemzeti közszolgálati műsorszolgáltatókon kívül nemzeti szinten számos kereskedelmi műsorszolgáltató is működik. Ezek panaszokkal fordultak a Bizottsághoz, amelyekben azt állították, hogy a holland közszolgálati műsorszolgáltatók tekintetében érvényben lévő közfinanszírozási rendszer az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében jogellenes állami támogatásnak minősül (a megtámadott határozat (1) preambulumbekezdése). A megtámadott határozat „A versenyhelyzet torzulása” című 6.3. pontjának szövege a következő: „Az ad hoc jellegű finanszírozás, a CoBo‑ba történő átutalások által nyújtott előny és a holland közszolgálati műsorszolgáltatók számára a technikai felszerelések költségmentes biztosítása, hasonló helyzetben nem vehetők igénybe más vállalkozások által. Mivel a versenyhelyzet torzul minden olyan esetben, amikor az állami támogatás erősíti a kedvezményezett vállalkozás versenyhelyzetét a versenytársaival szemben, az előny képes torzítani a PSB és más vállalkozások közötti versenyt.” A megtámadott határozat 6.4. pontjában a Bizottság ezt követően megvizsgálta az ad hoc jellegű finanszírozások befolyását a tagállamok közötti kereskedelemre. Miután utalt az alkalmazandó ítélkezési gyakorlatra, valamint a műsorszolgáltatásról szóló közleményre, a Bizottság a megtámadott határozat (103) preambulumbekezdésében a következőket fejtette ki: „Ez esetben a holland közszolgálati műsorszolgáltatók maguk is aktív szereplői a nemzetközi piacnak: az Európai Műsorszolgáltatási Unión keresztül televíziós programokat cserélnek, és részt vesznek az Eurovíziós rendszerben. Ezenkívül Belgiumban és Németországban sugározzák programjaikat. Továbbá a holland közszolgálati műsorszolgáltatók közvetlen versenyben vannak a kereskedelmi műsorszolgáltatókkal, amelyek aktív szereplői a nemzetközi műsorszolgáltatási piacnak, és amelyek nemzetközi tulajdonosi struktúrával rendelkeznek.” Meg kell tehát állapítani, hogy – a NOS állításával ellentétben – a megtámadott határozat ezzel kapcsolatban tartalmaz olyan indokolást, amely lehetővé teszi a NOS számára, hogy megértse a Bizottság érvelését, és biztosítsa védelmét, valamint azt, hogy a Törvényszék gyakorolhassa felülvizsgálati jogkörét (lásd a fenti 80. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatot). A Bizottság szerint a versenytársakhoz, vagyis a kereskedelmi műsorszolgáltatókhoz képest áll fenn a közszolgálati műsorszolgáltatóknak, így a NOS‑nak – még PO‑ként ellátott feladatai keretében is – biztosított előny, amely alkalmas a verseny torzítására. Mivel egyébként a NOS vitatja az ilyen indokolás megalapozottságát (lásd a fenti 79. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlatot) a jelen ügyben a verseny torzulásának hiányára hivatkozva, először emlékeztetni kell arra, hogy az EK 87. cikk (1) bekezdése tiltja az államok által nyújtott, bizonyos vállalkozások előnyben részesítése által a versenyt torzító vagy ezzel „fenyegető” támogatásokat. A verseny torzításának kockázata vagy veszélye tehát elegendő. A Bizottság nem köteles bizonyítani a már nyújtott támogatások tényleges hatását (lásd ebben az értelemben a Bíróság C‑346/03. és C‑529/03. sz., Atzeni és társai egyesített ügyekben 2006. február 23‑án hozott ítéletének [EBHT 2006., I‑1875. o.] 74. pontját). A jelen ügyben a Bizottságnak tehát nem kellett azt bizonyítania, hogy a szóban forgó intézkedések kedvezményezettjei, vagyis a közszolgálati műsorszolgáltatók, beleértve a NOS‑t is a maga kettős feladatkörében, felhasználták a más célra kapott alapokat, ezzel torzítva a versenyt. Másodszor, az állandó ítélkezési gyakorlat szerint az olyan támogatások, amelyek a vállalkozás által rendes tevékenysége vagy mindennapos üzletvezetése keretében általában viselendő költségeinek könnyítésére irányulnak, főszabály szerint torzítják a verseny feltételeit (a Törvényszék T‑459/93. sz., Siemens kontra Bizottság ügyben 1995. június 8‑án hozott ítéletének [EBHT 1995., II‑1675. o.] 48. és 77. pontja, valamint az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat, T‑214/95. sz., Vlaams Gewest kontra Bizottság ügyben 1998. április 30‑án hozott ítéletének [EBHT 1998., II‑717. o.] 43. pontja, valamint T‑217/02. sz., Ter Lembeek kontra Bizottság ügyben 2006. november 23‑án hozott ítéletének [EBHT 2006., II‑4483. o.] 177. pontja). Márpedig a NOS számára akár PO‑ként, akár NOS RTV‑ként nyújtott finanszírozás mentesítette őt a működési költségektől, amelyek egyébként őt terhelték volna, ahogy azt a Bizottság is kifejti a megtámadott határozat (93) preambulumbekezdésében. Az, hogy közszolgálati tevékenységgel bízták meg, és az erre a feladatra vonatkozó rendelkezéseknek megfelelően végzi feladatait, önmagában nem háríthatja el a verseny torzulásának kockázatát más vállalkozásokhoz képest, mert különben az EK 86. cikk és EK 88. cikk elveszítené tényleges hatását, ahogy azt a Bizottság is előadja. Az EK 86. cikk (2) bekezdésének alkalmazásában a közszolgálati feladat ellátásával megbízott vállalkozások a Szerződés szabályainak, mégpedig a versenyszabályoknak a hatálya alá tartoznak. A közszolgálati feladat ugyanis túlkompenzációban részesülhet az érintett tagállam részéről, ami, ha bizonyítást nyer, önmagában a verseny torzításának kockázatát hordozza a versenynek kitett olyan piacon, mint a műsorszolgáltatási piac. Emellett azzal az érvvel kapcsolatban, amely szerint a verseny torzulásának megállapítása a megtámadott határozat (100) preambulumbekezdésében ellentétes a Bizottságnak a versenyellenes magatartás hiányára vonatkozó következtetéseivel, hangsúlyozni kell, hogy a versenyre gyakorolt hatás vizsgálata (a megtámadott határozat 6.3. pontja) az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében vett támogatás fennállására vonatkozó vizsgálat keretébe illeszkedik (a megtámadott határozat 6. pontja). Ezzel szemben a közszolgálati műsorszolgáltatók versenyellenes magatartásának vizsgálata a megtámadott határozat 8.5. pontjának tárgyát képezi a szóban forgó intézkedések EK 86. cikk (2) preambulumbekezdésével való összeegyeztethetőségére vonatkozó vizsgálat keretében. Márpedig egyértelmű, hogy az ítélkezési gyakorlat különbséget tesz valamely intézkedés állami támogatásnak minősítésének kérdése és annak közös piaccal való összeegyeztethetőségének kérdése között (a Törvényszék T‑354/05. sz., TF1 kontra Bizottság ügyben 2009. március 11‑én hozott ítéletének [EBHT 2009., II‑471. o.] 134. pontja). A Bizottság tehát a megtámadott határozatban joggal vizsgálta először azt, hogy az EK 87. cikk (1) bekezdése által a szóban forgó intézkedés állami támogatásnak minősülése érdekében támasztott feltételek, köztük a verseny torzítására való alkalmasság, teljesültek‑e, másodszor pedig azt, hogy az EK 86. cikk (2) bekezdésében szereplő eltérés alkalmazható‑e a jelen ügyben. Az utóbbi keretben és az amszterdami jegyzőkönyvvel összhangban meg kell vizsgálni többek között, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók tanúsítanak‑e olyan versenyellenes magatartást a kereskedelmi piacokon, amely nem szükséges közszolgálati feladatuk ellátásához (lásd e tekintetben a lenti 211–218. pontot). A konkrét versenyellenes magatartások azonosításának elmaradása az e kompenzáció arányosságára vonatkozó vizsgálat keretében tehát nem áll ellentétben a Bizottság által a verseny torzulása tárgyában az ad hoc finanszírozások állami támogatásnak minősítése érdekében tett megállapításokkal. Ettől még ugyanis ezek a finanszírozások az EK 87. cikk értelmében alkalmasak a verseny torzítására, ahogy azt a Bizottság is kifejti a megtámadott határozat (100) preambulumbekezdésében. A NOS által hivatkozott negyedik jogalap harmadik részét tehát el kell utasítani. A fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet hibás értelmezéséről és alkalmazásáról, valamint e tekintetben a megtámadott határozat elégtelen indokolásáról –       A felek érvei A NOS lényegében azt adja elő, hogy a Bizottság értékelése, amely szerint az ad hoc finanszírozások új támogatást valósítanak meg, a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet hibás értelmezésén és alkalmazásán, valamint az elégtelen indokoláson alapul. Először, a NOS előadja, hogy a Bizottság hibásan vélte úgy, hogy a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet alkalmazandó a jelen ügyre. A fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet ugyanis azokat a feltételeket határozza meg, amelyek lehetővé teszik egy nemzeti bíróság számára annak eldöntését, hogy a támogatást be kell‑e jelenteni a Bizottságnak, vagy sem, de nem megfelelő jogi háttér annak eldöntéséhez, hogy az intézkedés állami támogatásnak minősül‑e, vagy sem, mivel ez tisztán anyagi jogi kérdés. Emellett a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet mindenekelőtt eljárási vonatkozású feltételeket határoz meg. Így azon feltétel tekintetében, amely szerint a közszolgáltatás költségeinek kompenzációját rögzített szempontok alapján előzetesen kell megállapítani, mindazonáltal bebizonyosodhat, hogy az e feltételnek meg nem felelő intézkedés mégsem minősül állami támogatásnak, amennyiben a nyújtott kompenzáció nem haladja meg a közszolgáltatás költségeit. Ehhez hasonlóan, ahogy az a hatóságok általi földterület- és épületértékesítés állami támogatási elemeiről szóló 97/C 209/03 bizottsági közleményből (HL 1997. C 209., 3. o.; magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 1. kötet, 143. o.) is kitűnik, az a feltétel, hogy az értékesítésnek pályázati eljárásban kell történnie, tisztán eljárási jellegű. Továbbá a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet olyan helyzetekre vonatkozik, amelyekben egy magán piaci szereplő alkalmanként közszolgáltatási kötelezettségeket vállal, amely kötelezettségek korlátozott jellegűek, és bizonyos rendszerességgel „visszatérnek” a piacra. Márpedig a jelen ügyben a közszolgálati műsorszolgáltatás holland rendszere ettől eltér, mivel állandó finanszírozású rendszerről van szó. Nem lehet tehát szó pályázatról vagy a hatékony kereskedelmi üzemeltetővel való összehasonlításról. Másodszor, a NOS előadja, hogy a Bizottságnak az amszterdami jegyzőkönyv mint elsődleges jogforrás fényében előzetesen azt kellett volna értékelnie, hogy fennáll‑e az állami támogatás. Az említett jegyzőkönyv értelmében állami támogatás csak akkor állhat fenn, ha a közösségi érdekkel ellentétes mértékű a versenyt érintő túlkompenzáció. Következésképpen a NOS által kapott ad hoc jellegű finanszírozások nem tekinthetők állami támogatásoknak, vagyis a Bizottság tévesen értelmezte az EK 87. cikket és EK 88. cikket. Előny hiányában nem állhat fenn állami támogatás, függetlenül attól a kérdéstől, hogy a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben megfogalmazott feltételek teljesülnek‑e, vagy sem, ahogy az az [EK 86. cikk] (2) bekezdésének az általános gazdasági érdekű szolgáltatások működtetésével megbízott vállalkozásoknak közszolgáltatással [helyesen: közszolgáltatásért] járó ellentételezés formájában megítélt állami támogatásokra történő alkalmazásáról szóló, 2005. november 28‑i 2005/842/EK bizottsági határozatból (HL 2005. L 312., 67. o.) kitűnik. Végül a NOS hangsúlyozza, hogy a Bizottság a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletre hivatkozva tévesen vonja le azt a következtetést, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók számára a technikai felszerelések NOB általi költségmentes biztosítása állami támogatásnak minősül, holott a NOB az említett szolgáltatásnyújtásért az állam által nyújtott kompenzációban részesül, mivel e kompenzációt olyan eszközökkel biztosítják, amelyeket az állam bocsát a NOS rendelkezésére. Harmadszor a NOS előadja, hogy a Bizottság nem indokolta meg kellőképpen a megtámadott határozat (96) preambulumbekezdésében szereplő azon értékelését, amely szerint a FOR‑ból, a kiegészítő támogatási alapokból, illetve a CoBo‑ból származó kifizetések nem előzetesen meghatározott célokon és átlátható kritériumokon alapultak. A Bizottság vitatja a NOS érvelését, kiemelve, hogy nem érti teljesen a jogalap tárgyát, mivel a hivatkozott érvek nem világosak. –       A Törvényszék álláspontja Előzetesen, a NOS azon érvét, amely szerint a NOB a közszolgálati műsorszolgáltatók számára költségmentesen biztosítja a technikai felszereléseket, mint hatástalant el kell utasítani. A megtámadott határozat (137) preambulumbekezdéséből ugyanis az következik, hogy a Bizottság úgy vélte, hogy a számításokba nem szükséges kifejezetten bevonni ezt az intézkedést. Az tehát a közszolgálati műsorszolgáltatók esetében nem jön számításba a túlkompenzáció értékelésénél, és a fortiori a PO által kapott túlkompenzációnál sem, amelyre a kért megsemmisítés kizárólagosan vonatkozik. Ami először a megtámadott határozat indokolását illeti a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet tekintetében, a Bizottság az említett határozat (93) preambulumbekezdésében kifejti, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások gazdasági előnyt jelentenek a holland közszolgálati műsorszolgáltatók számára abban az értelemben, hogy ezek az intézkedések mentesítik őket a működési költségektől, amelyek egyébként őket terhelnék. Ezt követően a megtámadott határozat „Az Altmark‑ügyben hozott ítélet alkalmazhatósága” című 6.2.1. pontjában a Bizottság válaszol a holland hatóságok és műsorszolgáltatók azon érvére, amely szerint az ad hoc finanszírozások ellentételezik a rájuk bízott általános szolgáltatási feladat végrehajtása során felmerült nettó költséget. A megtámadott határozat (94) preambulumbekezdésének utolsó mondatában az szerepel, hogy az ad hoc finanszírozások nem biztosítanak előnyt a közszolgálati műsorszolgáltatók számára, és a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben megfogalmazott feltételekkel összhangban nem minősülnek támogatásnak. A Bizottság ezután, a megtámadott határozat (95) preambulumbekezdésében felsorolja azokat a feltételeket, amelyeknek a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet alapján teljesülniük kell ahhoz, hogy az általános gazdasági érdekű szolgáltatások nettó többletköltségeit ellentételező állami intézkedések ne minősüljenek állami támogatásnak. Végül a megtámadott határozat (96)–(98) preambulumbekezdésében a Bizottság indokolja az említett határozat (99) preambulumbekezdésében szereplő következtetését, amely szerint a jelen ügyben a három utolsó feltétel nem teljesült. Először, álláspontja szerint a FOR‑ból, a kiegészítő támogatási alapokból történő pénzátutalások, valamint a CoBo pénzügyi hozzájárulása nem előre meghatározott objektív és átlátható paramétereken alapultak. Másodszor, az ad hoc jellegű finanszírozási intézkedések, valamint a CoBo‑ból történő kifizetések nem veszik figyelembe a közszolgálati műsorszolgáltatók valamennyi arra vonatkozó bevételeit, és nem foglalják magukban a túlkompenzáció kizárásához szükséges biztosítékokat. Következésképpen az ad hoc jellegű finanszírozás ténylegesen jelentős túlkompenzációt eredményezett. Harmadszor, a holland közszolgálati műsorszolgáltatókat nem ajánlati felhívás alapján választották ki általános gazdasági érdekű szolgáltatások nyújtására. Emellett vizsgálatot sem végeztek annak biztosítására, hogy a kompenzáció szintjét egy átlagos, jól vezetett és a közszolgáltatási kötelezettséggel kapcsolatos követelményeknek való megfeleléshez szükséges termelési eszközökkel rendelkező vállalkozásnál a kötelezettségek elvégzése során felmerülő költségek elemzése alapján határozzák meg. Meg kell tehát állapítani, hogy a NOS állításaival ellentétben, a jelen ügy körülményei között, és figyelemmel többek között a megtámadott határozat tartalmára, valamint különösen az annak (35)–(45) preambulumbekezdésében szereplő különböző finanszírozásokra vonatkozó megállapításokra, az említett határozat indokolásának segítségével az érdekeltek megismerhetik a Bizottság következtetéseinek indokait azzal kapcsolatban, hogy a jelen ügyben nem vette figyelembe a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben kialakított szempontokat, valamint a Törvényszék is gyakorolhatja felülvizsgálati jogkörét. A Bizottság a megtámadott határozatban megfelelően világos módon mutatta be a határozat rendszerében e tekintetben lényeges tényeket és a jogi megfontolásokat (a fenti 119. pontban hivatkozott Ter Lembeek kontra Bizottság ügyben hivatkozott ítélet 246. pontja). Másodszor, a NOS által a keresetben előterjesztett azon érvnek, amely szerint a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben kialakított feltételek csak a nemzeti bíróságnak szólnak, semmilyen jogalapja nincs, és az a fent hivatkozott ítélettel semmilyen módon nem támasztható alá. A fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet 87–94. pontjából ugyanis egyértelműen kitűnik, hogy a Bíróság által megállapított elvek általánosan alkalmazandók, még ha azokat egy nemzeti bíróság által előterjesztett előzetes döntéshozatal iránti kérelem keretében alakították is ki. A Bíróság nem korlátozta a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben megállapított elv érvényét az adott ügyre, nem korlátozta annak alkalmazását a nemzeti bíróságra, továbbá nem zárta ki annak alkalmazását a közszolgálati műsorszolgáltatási ágazatban. A fenti 122. pontban hivatkozott TF1 kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 130. pontjában a Törvényszék megállapította, hogy a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet minden kétséget nélkülöző rendelkezéseiből az következik, hogy az ott megállapított négy feltétel egyedüli és kizárólagos célja a kérdéses intézkedés állami támogatássá minősítése, még pontosabban egy előny fennállásának a meghatározása. Az olyan állami beavatkozást, amely az említett feltételekből egynek vagy többnek nem felel meg, az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében vett állami támogatásnak kell minősíteni (a fenti 122. pontban hivatkozott TF1 kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 129. pontja). Mivel a holland hatóságok és a közszolgálati műsorszolgáltatók a jelen ügyben éppen azt fejtik ki, hogy az ad hoc finanszírozások ellentételezik az utóbbiak számára a rájuk bízott általános szolgáltatási feladat végrehajtása során felmerült nettó költségeket, a Bizottság joggal és értékelési hiba elkövetése nélkül ellenőrizte a gazdasági előnyre vonatkozó vizsgálata keretében azt, hogy a jelen ügyben teljesültek‑e a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben kialakított feltételek. Arra is rá kell mutatni, hogy bár vitatja a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet alkalmazását a jelen ügyre, a NOS nem vitatja a Bizottság által a megtámadott határozat (99) preambulumbekezdésében levont következtetést, amely szerint a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben megfogalmazott feltételek nem teljesültek. A NOS nem hivatkozik semmilyen olyan körülményre, amely alkalmas lenne a Bizottság által a megtámadott határozat (96)–(98) preambulumbekezdésében nyújtott igazolások megcáfolására. Harmadszor, ami az amszterdami jegyzőkönyvet illeti, hangsúlyozni kell, hogy az egyrészt nem zárja ki, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatás finanszírozása állami támogatásnak minősüljön. A jegyzőkönyv ugyanis úgy rendelkezik, hogy a Szerződés rendelkezései nem érintik a tagállamok azon hatáskörét, hogy közszolgálati műsorszolgáltatást finanszírozzanak, amennyiben az ilyen finanszírozást a műsorszolgáltató szervezeteknek az egyes tagállamok által rájuk ruházott, meghatározott és megszervezett közszolgálati feladat ellátásához nyújtják, és amennyiben az ilyen finanszírozás az Európai Közösségen belüli kereskedelmi és versenyfeltételeket nem befolyásolja a közös érdekkel ellentétes mértékben, ugyanakkor e tekintetben a közszolgálati feladat megvalósulását is figyelembe kell venni. A NOS tehát nem hivatkozhat arra, hogy az amszterdami jegyzőkönyv kizárja a versenyszabályok alkalmazását, és megtiltja a Bizottságnak, hogy a Bíróság által a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben meghatározott szempontok alapján megvizsgálja, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások gazdasági előnyt jelentenek‑e a holland közszolgálati műsorszolgáltatók számára. Másrészt a Bizottság nem vitatja az amszterdami jegyzőkönyv alapvető szerepét a közszolgálati műsorszolgáltató szervezeteknek közszolgálati feladatuk ellátása érdekében nyújtott finanszírozás értékelése kapcsán. A Bizottság erre a megtámadott határozat 8. pontjában szereplő (122) preambulumbekezdésben is utal, amely pont címe „A támogatás összeegyeztethetősége az EK‑Szerződés 86. cikkének (2) bekezdése alapján”. A Bizottság e vizsgálat elvégzésénél az ítélkezési gyakorlatra (a megtámadott határozat (113) és (114) preambulumbekezdése), valamint a műsorszolgáltatásról szóló közleményre támaszkodott, amely hivatkozik többek között az amszterdami jegyzőkönyvre is. Nem állítható tehát, hogy a Bizottság nem vette figyelembe az említett jegyzőkönyvet. Negyedszer, ami a 2005/842 határozatot illeti, az sem teszi inkább elfogadhatóvá azt az állítást, amely szerint a jelen ügyben a Bizottság hibásan alkalmazta a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletet. A 2005/842 határozat (5) preambulumbekezdése szerint ugyanis: „Amennyiben [az Altmark‑ügyben hozott ítéletben megállapított] négy kritérium teljesül, a közszolgáltatással [helyesen: közszolgáltatásért] járó ellentételezés nem számít állami támogatásnak, ezért [az EK ]87. és [EK ]88. [cikk] nem alkalmazandó. Ha a tagállamok nem tartják be ezeket a kritériumokat, és ha a Szerződés 87. cikke (1) bekezdése alkalmazásának általános kritériumai teljesülnek, a közszolgáltatással [helyesen: közszolgáltatásért] járó ellentételezés [az EK ]73., [EK ]86., [EK ]87. és [EK ]88. [cikk] hatálya alá tartozó állami támogatást jelent. Ez a határozat tehát csak az állami támogatásnak minősülő közszolgáltatással [helyesen: közszolgáltatásért] járó ellentételezésre alkalmazandó.” Emellett a 2005/842 határozat 1. cikke úgy rendelkezik, hogy a határozat célja annak meghatározása, hogy az általános gazdasági érdekű szolgáltatás működtetésével megbízott vállalkozásoknak odaítélt közszolgáltatásért járó ellentételezés milyen feltételekkel minősül a közös piaccal összeegyeztethetőnek, illetve mentesül az EK 88. cikk (3) bekezdésében megállapított bejelentési követelmény alól. Ebből következik, hogy a 2005/842 határozat maga egyáltalán nem határozza meg azokat a feltételeket, amelyeknek a közszolgáltatásért járó ellentételezésnek, így különösen a nyújtott előnynek meg kell felelnie ahhoz, hogy az ne minősüljön állami támogatásnak, hanem éppen ellenkezőleg, a már állami támogatásnak minősített intézkedésekre vonatkozik, amelyekkel kapcsolatban meg kell állapítani, hogy azok összeegyeztethetők‑e a közös piaccal. Emellett, a NOS állításával ellentétben, a 2005/842 határozat kifejezetten utal a Bíróság által a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben meghatározott szempontokra, amelyek alapján a korábbi szakaszban megállapították, hogy az ügyben fennáll‑e állami támogatás. Ennek megfelelően a Bizottság a megtámadott határozatban joggal ellenőrizte először azt, hogy a Bíróság által a fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítéletben meghatározott szempontok teljesültek‑e annak megállapítása érdekében, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásnak minősültek‑e, majd ezt követően, miután megállapította az állami támogatás fennállását, joggal vizsgálta meg annak összeegyeztethetőségét a közös piaccal (lásd ebben az értelemben a fenti 122. pontban hivatkozott TF1 kontra Bizottság ügyben hozott ítélet 134–147. pontját). Végül az az érv, amelyet a NOS válaszában a hatóságok általi földterület- és épületértékesítés állami támogatási elemeiről szóló 97/C 209/03 bizottsági közleményre utalásból kíván levonni, mindenképpen irreleváns. A jelen ügyben ugyanis a megtámadott határozat a műsorszolgáltatási ágazatra vonatkozik, nem pedig a földterület- és épületértékesítésre. A hivatkozott analógiának tehát semmilyen alapja nincs. Mivel a NOS által második jogalapjának alátámasztására előterjesztett egyik érv sem megalapozott, azt el kell utasítani. Ennek megfelelően a NOS nem bizonyította a Bizottság megtámadott határozatban szereplő, az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásnak minősülésével kapcsolatos következtetéseinek téves voltát, illetve azok indokolásának hiányát. Az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak való téves minősítéséről és e tekintetben az indokolás hiányáról A felek érvei A felperesek lényegében azt adják elő, hogy a Bizottság megsértette az EK 88. cikket, valamint a 659/1999 rendeletet, amikor az ad hoc jellegű finanszírozásokat új támogatásnak minősítette. A megtámadott határozat emellett nem kellőképpen indokolt e tekintetben. A Bizottság hibásan tett különbséget az állam ad hoc jellegű finanszírozásai és a rendes éves kifizetések között. Egyrészt az utóbbiakhoz hasonlóan az ad hoc jellegű finanszírozások nem felelnek meg a források automatikus rendelkezésre bocsátásának. E kétfajta finanszírozásról az illetékes miniszter egyedi határozattal dönt. Másrészt mind az ad hoc jellegű finanszírozásokat, mind a rendes éves kifizetéseket konkrét célkitűzések megvalósításáért nyújtják, vagyis a Mediawet 13c. cikke által a közszolgálati műsorszolgáltatásra rótt feladatok végrehajtásáért. Először, a FOR‑ból, a kiegészítő támogatási alapokból, illetve a CoBo‑ból származó kifizetésekben megnyilvánuló ad hoc jellegű finanszírozások kapcsán a felperesek azt állítják, hogy azok a közszolgálati műsorszolgáltatók rendes finanszírozási rendszerének részei. Az ad hoc jellegű finanszírozásoknak ugyanis ugyanaz a forrása, mint a rendes éves kifizetéseknek, vagyis a média‑költségvetés, amelyet 1958‑ban hoztak létre, továbbá azok ugyanazon pénzügyi szabályok hatálya alá tartoznak, amelyek alapelvei 1958 előttiek. Az ad hoc jellegű finanszírozásokra semmilyen lényeges módosítás nem vonatkozott, mivel azok továbbra is az Algemene Omroep Reserve‑ből (műsorszolgáltatási tartalék, a továbbiakban: AOR) származtak. A felperesek a Bíróság C‑44/93. sz. Namur‑Les assurances du crédit ügyben 1994. augusztus 9‑én hozott ítéletére (EBHT 1994., I‑3829. o.) hivatkoznak. Álláspontjuk szerint abból az következik, hogy a létező rendszer alapján finanszírozásban részesülő vállalkozás új tevékenységeinek végzését is létező támogatásnak kell tekinteni, és az, hogy a finanszírozásnak új jogalapja lesz, nem elegendő ahhoz, hogy a szóban forgó intézkedést új támogatásnak minősítsék. Az ítélkezési gyakorlatból következik, hogy az a mód, ahogy a forrásokat rendelkezésre bocsátják, nem döntő az új támogatásnak vagy létező támogatásnak minősítés szempontjából. Az az értékelés, amely szerint az ad hoc jellegű finanszírozások különböznek a rendes éves kifizetésektől, mivel azok eltérő jogalapon alapulnak, tárgyszerűen pontatlan. Másodszor, a felperesek előadják, hogy a Bizottság tévesen minősítette új támogatásnak azt az intézkedést, amely előírta a közszolgálati műsorszolgáltatók programtartalékai egy részének visszautalását a PO‑hoz. A Holland Királyság ehhez hozzáteszi, hogy a Bizottság nem indokolta meg kellőképpen e minősítést. A felperesek szerint e tartalékok PO‑hoz utalási jellegénél fogva létező támogatás, mivel ezek a tartalékok a közpénzeknek a rendes éves finanszírozás keretében való rendelkezésre bocsátásából származnak. A Bizottság nem bizonyította, hogy az említett tartalékok ad hoc jellegű finanszírozásokból erednek. Emellett a NOS azt állítja, hogy a szóban forgó átutalást a képviselői és a Bizottság versenyjogi kérdésekért felelős tagja között 2005. június 28‑án tartott egyeztetés során jóváhagyták. A Holland Királyság előadja, hogy a programtartalékok PO‑hoz utalása a Bizottság által a létező támogatásokra vonatkozó eljárás keretében javasolt hasznos intézkedés eredménye. Ennélfogva elfogadhatatlan lenne, ha ilyen intézkedés alapján új támogatási intézkedés képződhetne, amelynek a Bizottság utóbb kérhetné a visszatérítését. Harmadszor, a NOS azt állítja, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók számára a technikai felszerelések NOB általi költségmentes biztosítása nem minősül állami támogatásnak, és semmiképpen sem tekinthető újnak. A technikai felszerelések NOB általi biztosítása nem volt költségmentes. A Bizottság mindenekelőtt hangsúlyozza, hogy csak az a kérdés érdekes a jogvita szempontjából, hogy a FOR‑ból származó kifizetések és a programtartalékok PO‑hoz utalása új támogatásnak minősül‑e. Vitatja emellett a felperesek azon érvelését, amely az ad hoc jellegű finanszírozások létező támogatásnak minősítése alátámasztására irányul. A Törvényszék álláspontja Előzetesen hatástalannak kell nyilvánítani a felperesek azon érveit, amelyek annak előadására irányulnak, hogy a kiegészítő támogatási alapokból, illetve a CoBo‑ból származó kifizetések nem tekintendők új támogatásnak. Kérelmeikből (lásd a fenti 18. és 20. pontot), illetve a NOS esetében az általa a tárgyaláson e tekintetben tett pontosításokból (lásd a fenti 66. pontot) ugyanis kitűnik, hogy a felperesek keresetük célját a megtámadott határozat 1. cikke (1) és (2) bekezdésének megsemmisítésére korlátozták. Ezek a kiegészítő támogatási alapokból, illetve a CoBo‑ból származó kifizetésekre vonatkozó érvek tehát nincsenek hatással a jogvita kimenetelére, amely csak a NOS által PO‑ként ellátott feladatok tekintetében kapott azon ad hoc jellegű finanszírozásokra vonatkozik, amelyek visszafizetését igénylik, vagyis a FOR‑ból származó kifizetésekre, továbbá a közszolgálati műsorszolgáltatók programtartalékainak PO‑hoz utalására (lásd a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatot, a megtámadott határozat (154), (178) és (179) preambulumbekezdését, valamint a megtámadott határozat 1. cikkének (2) bekezdését). A felperesek által a technikai felszerelések NOB általi költségmentes biztosítása kapcsán kifejtett érvelés tekintetében vissza kell utalni a fenti 135. pontra. Először, ami a megtámadott határozat új támogatásnak minősítésre vonatkozó indokolását illeti, a Bizottság a megtámadott határozat 2.3. pontjában ismerteti a közszolgálati műsorszolgáltatók finanszírozásának különböző forrásait, köztük az éves kifizetéseket és az ad hoc jellegű kifizetéseket, beleértve a FOR‑ból származókat is. A megtámadott határozat 2.4. pontjában a Bizottság részletezte az egyes műsorszolgáltatók tartalékait is, a megtámadott határozat (49) preambulumbekezdésében pedig kifejtette, hogy 2005‑ben a PO úgy döntött, hogy a programtartalékok egy részét a műsorszolgáltatóknak át kell számára utalniuk, azonban annak egy részét megtarthatják. A Bizottság hozzátette, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók 42,457 millió EUR‑t utaltak át a PO‑hoz. Az ad hoc jellegű támogatások új támogatásnak minősítése a megtámadott határozat 7. pontjának tárgya (a megtámadott határozat (106)–(111) preambulumbekezdése). A Bizottság itt különbséget tesz a Mediawet 110. cikke alapján teljesített, létező támogatást képező éves kifizetések, és az ad hoc jellegű finanszírozások között. A megtámadott határozat (109) preambulumbekezdésében a Bizottság részletesen ismertetett öt olyan körülményt, amelyek megkülönböztetik az ad hoc jellegű finanszírozásokat a rendes éves kifizetésektől, és amelyek azok létező támogatásnak minősítése ellen szólnak: –        a kifizetések jogalapját az EK‑Szerződés hatálybalépését követően hozták létre, vagyis a jelen jogvita keretében relevánsak esetében 1998‑ban lett arra lehetőség, hogy a FOR‑ból műsorszolgáltatók számára ad hoc jellegű kifizetéseket folyósítsanak; –        a kifizetésekre csak 1994‑től kezdve került sor, a FOR‑ból származó kifizetésekre pedig 1999‑től; –        az ad hoc jellegű kifizetések nem minősülnek olyan kifizetéseknek, amelyekre a közszolgálati műsorszolgáltatók jogosultak, azok folyósítása nem automatikus; –        az átutalások feltételeit az 1999‑ben és 2002‑ben létrehozott, úgynevezett „átutalási jegyzőkönyvekben” állapították meg; –        a finanszírozás meghatározott célokra szolgál, így többek között arra ösztönzi a műsorszolgáltatókat, hogy jobb programokat készítsenek, hogy enyhítsék a reklámbevételek ingadozását, és hogy kipótolják a sportközvetítési jogok díjának emelkedését, valamint ösztönzi a belga és a német műsorszolgáltatók közötti koprodukciók létrehozását. Emellett az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók kompenzációjának vizsgálata keretében (a megtámadott határozat 8.4.1. pontja) a Bizottság kifejtette, hogy azok közül tizennégy esetében fordult elő túlkompenzáció az 1994‑től 2005‑ig tartó időszakban, és ez 32 millió EUR profitot eredményezett, amelyet általában a programtartalékokba utaltak. A megtámadott határozat (146) preambulumbekezdésében a Bizottság megismételte, hogy a túlkompenzáció általában a programtartalékokba került, és hozzátette, hogy először 2005‑ben határoztak úgy, hogy az egyes közszolgálati műsorszolgáltatóknak az éves költségvetésük 5–10%‑át meghaladó tartalékait a PO‑hoz kell utalniuk. Hozzátette továbbá, hogy ez az átutalás szintén az ad hoc jellegű finanszírozások részének volt tekinthető, és figyelembe vették a kompenzáció arányosságának megállapítása során. Meg kell tehát állapítani, hogy a NOS állításával ellentétben a megtámadott határozat részletes indokolást tartalmaz az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak minősítésével kapcsolatban, amely az ítélkezési gyakorlatnak megfelelően világosan és egyértelműen kifejti az aktust megalkotó intézmény érvelését, amelynek segítségével az érdekeltek megismerhetik a meghozott intézkedés indokait, és a Törvényszék felülvizsgálatot gyakorolhat. Másodszor, ami a Bizottság által állítólagosan elkövetett értékelési hibát illeti, az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak minősítése során, a 659/1999 rendelet 1. cikkéből az következik, hogy a létező támogatásnak minősítés vonatkozik minden támogatásra, amely az EK‑Szerződésnek az érintett tagállamokban történő hatálybalépését megelőzően már létezett, illetve a Bizottság vagy a Tanács által engedélyezett támogatásokra, és új támogatásnak tekintendő a létező támogatás bármilyen módosítása. E félreérthetetlen szöveg szerint nem „minden módosított létező támogatás” tekintendő új támogatásnak, hanem csak a módosítás mint olyan minősülhet új támogatásnak. Az eredeti rendszer tehát csak akkor alakul át új támogatási rendszerré, ha a módosítás lényegileg érinti magát az eredeti rendszert. Márpedig nem vitatható, hogy ilyen lényeges módosításról van szó, ha az új elem nyilvánvalóan elválasztható a régi rendszertől (a Törvényszék T‑195/01. és T‑207/01. sz., Government of Gibraltar kontra Bizottság egyesített ügyekben 2002. április 30‑án hozott ítéletének [EBHT 2002., II‑2309. o.] 109. és 111. pontja). Bár az EK 88. cikk (3) bekezdése a létező támogatások módosítását az új támogatások közé sorolja, ezt csak annak érdekében teszi, hogy elkerülje, hogy az államok megkerülhessék az utóbbiak bejelentésére vonatkozó kötelezettséget, ugyanarra az eredményre jutva egy már hatályban lévő rendszer alkalmazási körének kitágítása révén (a Bíróság 91/83. és 127/83. sz., Heineken Brouwerijen egyesített ügyekben 1984. október 9‑én hozott ítéletének [EBHT 1984., 3435. o.] 17. pontja). A jelen ügyben nem vitatott, hogy csak az ad hoc jellegű finanszírozások – beleértve a tartalékok PO‑hoz utalását is 2005‑ben – minősülnek a megtámadott határozatban új támogatásnak (a megtámadott határozat (111) és (146) preambulumbekezdése). A Bizottság a megtámadott határozat (8) preambulumbekezdésében kifejti, hogy az éves kifizetéseket és az Ösztönzési Alapot (Stifo) a létező támogatásra vonatkozó külön eljárás vizsgálja. A létező támogatások eredeti rendszerét tehát a megtámadott határozat nem érinti. Valamely támogatás az azt előíró rendelkezésekre, azok módozataira és korlátaira való utalással minősíthető újnak vagy a létező rendszer módosításának (lásd ebben az értelemben a fenti 162. pontban hivatkozott Namur‑Les assurances du crédit ügyben hozott ítélet 28. pontját). A NOS éppen a fenti 162. pontban hivatkozott Namur‑Les assurances du crédit ügyben hozott ítéletből eredő ítélkezési gyakorlatra hivatkozik annak alátámasztására, hogy a Bizottság által a megtámadott határozat (109) preambulumbekezdésében előadott körülmények (lásd a fenti 173. pontot), még ha megalapozottak is, azok egyike sem döntő. Bizonyos, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások egyes elemei bizonyos tekintetben közelítenek a korábban létezett mechanizmusokhoz vagy egyes éves kifizetések elemeihez. Ugyanakkor az ad hoc jellegű finanszírozásokat jellemző elemek összességükben megalapozzák azoknak az 1958‑ban létrehozott rendszertől elválasztható új támogatás jellegét. Ez kizárja azok létező támogatáshoz kapcsolódását, mivel a jelen ügy összefüggései nem hasonlíthatók a fenti 162. pontban hivatkozott Namur‑Les assurances du crédit ügyben hozott ítélet alapjául szolgáló ügy összefüggéseihez. A felperesek ugyanis nem nyújtottak be olyan bizonyítékot, amely alkalmas lenne a Bizottság azon állításainak megkérdőjelezésére, amelyek szerint az ad hoc jellegű finanszírozások jogalapját az EK‑Szerződés hatálybalépését követően hozták létre, és a nem rendszeres és automatikus jellegű, ellenben konkrét igényeknek megfelelő kifizetéseket a jelen ügyben csak 1999 után teljesítették. Ami a FOR‑t illeti, bár igaz, hogy a felperesek azt állítják, hogy e finanszírozások továbbra is az általános média‑költségvetésbe tartoznak, nem vitatják, hogy a FOR‑t csak 1997‑ben hozták létre. A Mediawet 106a. és 170c. cikke, amely a FOR‑ra vonatkozik, 1998‑ban lépett hatályba. Bár egy törvénytervezet előirányozta a FOR létrehozását 1953‑ban, e törvénytervezetet nem fogadták el. Emellett a felperesek azon állításait illetően, amelyek szerint az ezen az alapon teljesítettekhez hasonló kifizetéseket már több éve teljesítettek az AOR alapján, meg kell állapítani, hogy azok semmiképpen nem támasztják alá a Bizottságnak a megtámadott határozat (109) preambulumbekezdése második francia bekezdésében szereplő azon állításának téves jellegét, amely szerint a FOR‑ból történő kifizetések 1999‑ben kezdődtek, sem annak a megtámadott határozat (146) preambulumbekezdésében szereplő állításnak a téves jellegét, amely szerint azt, hogy a műsorszolgáltatók által képzett tartalékok egy részét bizonyos feltételek mellett a PO‑hoz kell utalni, 2005‑ben döntötték el. Pontosabban ami a többlettartalékok 42,457 millió EUR összegének a PO‑hoz utalását illeti, a megtámadott határozatból egyértelműen kitűnik, hogy a Bizottság úgy vélte, hogy nem a Mediawet 101. és 110. cikke értelmében vett éves finanszírozásról, hanem a PO‑nak nyújtott új támogatásról van szó, amelyről először 2005‑ben döntöttek, és a Mediawet 109a. cikkén alapul, amely a megállapított maximumot meghaladó tartalékkal rendelkező közszolgálati műsorszolgáltatókat arra kötelezi, hogy a különbözetet utalják át a PO‑hoz. Márpedig meg kell állapítani, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak átutalására ténylegesen először 2005‑ben került sor a holland hatóságok határozatát követően, amely lehetővé tette az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók számára, hogy az éves költségvetésük legfeljebb 5–10%‑ának megfelelő tartalékot tartsanak fenn. Ez az átutalás a Mediawet 109a. cikkén alapult, amelyet a Szerződés hatálybalépését követően iktattak a törvénybe. Ez az átutalás tehát semmiképpen nem képezte részét a Mediawet létező támogatásra vonatkozó 101. és 110. cikke szerinti éves finanszírozásnak. Emellett a holland hatóságok 2005. szeptember 1‑jei levelének mellékletéből kitűnik, hogy az ilyen átutalás szükségessége abból fakadt, hogy a rendes költségvetés nem volt elégséges a főbb médiaplatformokon a programkészítési tervek megvalósításához, vagyis az átutalás szintén konkrét igényeknek felelt meg (lásd a fenti 182. és 183. pontot is). A 659/1999 rendelet 1. cikke, illetve a fenti 177. és 180. pontban hivatkozott ítélkezési gyakorlat alkalmazásában tehát ezt az átutalást, amely csökkentette a különböző közszolgálati műsorszolgáltatók összesített kompenzációját, fokozta ugyanakkor a PO túlkompenzációját, a PO‑nak nyújtott új támogatásnak kell minősíteni, amely hozzáadódott az utóbbi által már megkapott támogatáshoz. Ilyen minősítés hiányában, ahogy az a jelen ügyből kitűnik, a tagállam ilyen átutalásokkal legalábbis részben mentesülne megalapozott visszatéríttetési kötelezettsége alól. Anélkül, hogy e keretben vitatnák a PO‑nak nyújtott állami támogatás fennállását, amennyiben a felperesek arra hivatkoznak, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak egy része a korábbi szakaszban esetlegesen létező támogatás volt, érveik hatástalanok (lásd a lenti 239. pontot is). Még ha ugyanis e körülmény bizonyítottnak tekinthető is, a PO‑nak nyújtott támogatás egésze akkor is új támogatás volt. Mindenesetre a felperesek nem hivatkoznak olyan pontos, akár számszerűsített, akár másfajta körülményre, amely megalapozná állításukat, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak egy része létező támogatás volt. A Bizottság a megtámadott határozat (141) preambulumbekezdésében kifejtette, hogy tizennégy közszolgálati műsorszolgáltató esetében fordult elő túlkompenzáció, és ez 32 millió EUR profitot eredményezett, amelyet általában a programtartalékokba utaltak. A Bizottság felperesek által sem vitatott állítása szerint az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók által kapott túlkompenzációt ugyanolyan módszerrel számították ki, mint amelyet a megtámadott határozat a PO feladatait ellátó NOS esetében írt le. E tekintetben a Bizottság holland hatóságoknak küldött 2005. december 22‑i leveléből és különösen az annak 1. mellékletében szereplő táblázatból kitűnik, hogy a Bizottság ténylegesen bekérte a közszolgálati műsorszolgáltatók 1994 és 2005 közötti időszakra vonatkozó költségeit és bevételeit műsorszolgáltatónkénti bontásban, megkülönböztetve a közszolgálati tevékenységek nettó költségeit, a rendes éves kifizetéseket, az esetleges többletet vagy veszteséget, és ettől elkülönítve a különböző ad hoc jellegű finanszírozásokat, annak érdekében, hogy végül ki lehessen számítani az esetleges túlkompenzációt. Mint a PO esetében is, a Bizottság tehát képes volt kiszámítani az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók által az ad hoc jellegű finanszírozások révén kapott, programtartalékaikat növelő túlkompenzációt a holland hatóságok által 2006. február 3‑án megadott számadatok alapján. Márpedig a felperesek – kijelentve, hogy egyáltalán nem valósult meg új támogatás – pusztán általános jelleggel állítják, hogy a visszatérítési igény részben létező támogatások címén juttatott összegekre vonatkozik, ami nem alapozhatja meg állításukat. E tekintetben hozzá kell tenni, hogy bár a Bizottság a megtámadott határozat (153) preambulumbekezdésében a PO által az 1994 és 2005 közötti időszakban kapott túlkompenzáció összegét 98.365 millió EUR‑ban állapította meg, és azt a közös piaccal összeegyeztethetetlen támogatásnak minősítette, a megtámadott határozat (154) preambulumbekezdésében a visszatérítés összegét 76,327 millió EUR‑ra korlátozta, amely csak azon ad hoc jellegű finanszírozások összegének felel meg, „amelyeket nem létező támogatási intézkedések keretében kaptak”. Nyilvánvalóan nem számítási hibáról van szó, ahogy azt a NOS állítja. Éppen ellenkezőleg, ez a NOS által azzal kapcsolatban kifejtett aggodalomra reagál, hogy nem számították be a létező támogatásokból eredő túlkompenzációt a visszatérítendő összegbe. A Bizottság éppen az ad hoc jellegű finanszírozások által megvalósított új támogatásokra kívánta korlátozni a visszatérítést, vagyis a FOR‑ból származó kifizetésekre és a közszolgálati műsorszolgáltatók PO‑nak 2005‑ben átutalt tartalékainak 42,457 millió EUR összegére. A megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatból ugyanis kitűnik, hogy a kerekítve 98,4 millió EUR összeg 76,3 millió EUR ad hoc jellegű finanszírozás mellett tartalmaz egy 20,7 millió EUR összegű, a PO által kapott túlkompenzációt, amely az éves finanszírozási és közfinanszírozási szükségletei közötti különbség eredménye. E túlkompenzációra nem vonatkozik a megtámadott határozatban megállapított visszatérítési kötelezettség. Emellett a Holland Királyság által előadott azon érvet, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók programtartalékainak PO‑hoz utalása a Bizottság kérésének teljesítése a létező támogatásokra vonatkozó eljárás keretében, megalapozatlanként el kell utasítani. Először, a Holland Királyság semmilyen bizonyítékra nem hivatkozik e tekintetben. Másodszor, ahogy arra fent rámutattunk (lásd a 187. pontot), a holland hatóságok 2005. szeptember 1‑jei levelének mellékletéből kitűnik, hogy az említett tartalékok átutalását az igazolta, hogy a rendes oktatási, kulturális és tudományos költségvetés a főbb médiaplatformokon nem volt elégséges a programkészítési tervek megvalósításához. Ez az indokolás nem kapcsolódik a létező támogatásokra vonatkozó eljáráshoz. Harmadszor, a PO nem minősül állami hatóságnak, így az említett tartalékok részére történő átutalása nem felel meg ezen összeg állam általi visszatéríttetésének. A Bizottság tehát joggal vitatja, hogy az említett átutalás az ő kérésének felelt meg a létező támogatásokra vonatkozó eljárás keretében. E tekintetben, még ha bizonyítottnak is tekinthető, a Bizottság versenyjogi kérdésekért felelős tagjának az említett tartalékok átutalását illető esetleges pozitív reakciója a 2005. június 28‑án a NOS‑szal folytatott – a Bizottság szerint informális – egyeztetésen a tartalékoknak a holland államhoz való utalására vonatkozhatott. A NOS nem bizonyítja, hogy a Bizottság hozzájárult volna a PO részére történő ilyen utaláshoz. Emellett, bár igaz, hogy a holland hatóságok jelezhették, hogy céljuk a tartalékok többletének AOR‑ba utalása volt, amely az államhoz tartozó, és a média‑költségvetés részét képező tartalék, a megtámadott határozat (149) preambulumbekezdésének 62. lábjegyzetéből kitűnik, hogy a holland hatóságok elkötelezték magukat – a 2006. május 4‑i levélben –, hogy ezt a szabályt bevezetik a 2006‑os költségvetési törvényben, amely a 2007. évi Mediawet elfogadásáig biztosítja az alkalmazást. A Holland Királyság semmilyen bizonyítékot nem terjesztett elő, amely alkalmas lenne annak bizonyítására, hogy ez a szabály a megtámadott határozat elfogadásakor már alkalmazandó volt. Így a Holland Királyság második, és a NOS első, az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak való hibás minősítésére alapított jogalapját el kell utasítani. Az EK 86. cikk (2) bekezdése helytelen alkalmazásáról, valamint az állítólagos túlkompenzáció számításánál elkövetett hibákról, továbbá e tekintetben az indokolás hiányáról A Holland Királyság által másodlagosan hivatkozott harmadik jogalap három részre oszlik. Az első részben a Holland Királyság kifejti, hogy a Bizottság tévesen következtetett a túlkompenzáció fennállására, annak ellenére, hogy nem állapította meg a verseny tényleges torzulását. A második részben előadja, hogy a Bizottság értékelési hibát követett el, és elmulasztotta indokolási kötelezettségének teljesítését, amikor nem vizsgálta meg, hogy a közös piaccal összeegyeztethetetlennek nyilvánított támogatások egy része, 33,870 millió EUR ténylegesen a PO túlkompenzációját szolgálhatta‑e. A harmadik részben azt állítja, hogy a Bizottságnak a PO‑hoz utalt összegre alkalmaznia kellett volna a közszolgálati műsorszolgáltatókra alkalmazott 10%‑os tűréshatárt. Harmadik jogalapjában a NOS lényegében előadja, hogy a Bizottság tévesen következtetett arra, hogy kapcsolat áll fenn az ad hoc jellegű finanszírozások és a túlkompenzáció között, amelynek visszatérítését elrendelte. A Bizottság emellett nem indokolta meg kellőképpen a megtámadott határozatot, és tévesen értelmezte az EK 86. cikket és az EK 88. cikket. Ötödik jogalapjában a NOS azt állítja, hogy a Bizottság helytelenül alkalmazta az EK 86. cikk (2) bekezdését, és nem indokolta meg kellőképpen a megtámadott határozatot, mivel az arányosság vizsgálata keretében nem vizsgálta meg a túlkompenzáció állítólagos fennállása és a verseny torzulásának hiánya közötti kapcsolatot. Meg kell vizsgálni először az arányosság értékelése kapcsán az EK 86. cikk (2) bekezdésének megsértését, másodszor az ad hoc jellegű finanszírozások és az állítólagos túlkompenzáció közötti kapcsolat hiányát, valamint a túlkompenzáció számításánál figyelembe veendő költségeket, harmadszor a FOR‑ból származó összegek helytelen figyelembe vételét a PO által kapott túlkompenzáció kiszámításánál, negyedszer azt, hogy a programtartalékok átutalásához kapcsolódó visszatérítendő összeg kiszámításánál nem vették figyelembe a Bizottság által engedélyezett 10%‑os tűréshatárt. Az EK 86. cikk (2) bekezdésének megsértéséről az arányosság értékelésével kapcsolatban –       A felek érvei A Holland Királyság lényegében előadja, hogy a Bizottság megsértette az EK 86. cikk (2) bekezdését, valamint az EK 87. cikk (1) bekezdését, amikor ellentmondásos módon arra a következtetésre jutott, hogy nem tartották tiszteletben az arányosság elvét, annak ellenére, hogy nem azonosított semmilyen versenyellenes magatartást. A Bizottság tehát a verseny bármilyen torzulása hiányában tévesen rendelte el a megtámadott határozatban szereplő összegek visszatérítését. A Holland Királyság e tekintetben a műsorszolgáltatásról szóló közlemény 58. pontjára utal. Végül kiemeli, hogy nem állítja azt, hogy a Bizottságnak konkrét versenyellenes magatartásra vonatkozó bizonyítékra kellett volna hivatkoznia, de rámutat, hogy a Bizottság maga állapította meg, hogy a megvizsgált intézkedések sosem jártak versenyellenes magatartással. A NOS a maga részéről azt állítja, először, hogy a Bizottság helytelenül alkalmazta az EK 86. cikk (2) bekezdését, és nem indokolta meg kellőképpen a megtámadott határozatot, mivel az arányosság vizsgálata keretében nem vizsgálta meg a túlkompenzáció állítólagos fennállása és a verseny torzulásának hiánya közötti kapcsolatot. E tekintetben a NOS cáfolja a Bizottság azon állítását, amely szerint ez a jogalap azonos negyedik jogalapjának harmadik részével. A NOS ugyanis azt állítja, hogy míg negyedik jogalapjának harmadik részében arra hivatkozik, hogy a jelen ügyben nem valósult meg a verseny torzulása, ami az állami támogatásnak minősítés szükséges feltétele, addig a jelen jogalap keretében azt adja elő, hogy a Bizottságnak meg kellett volna vizsgálnia azt a tényt, hogy nem valósult meg a verseny torzulása arra tekintettel, hogy a NOS közszolgálati feladatot lát el. Egyrészt a NOS szerint a Bizottságnak figyelembe kellett volna vennie azt, hogy a kapott finanszírozások felhasználásának késedelme bizonyos időszakokban azzal magyarázható, hogy a holland nyelvi terület korlátozott jellegű. E tekintetben a NOS vitatja, hogy az érintett időszakban a nettó közszolgálati költségeinél magasabb összegű finanszírozásban részesült volna. Kifejti, hogy gyakori, hogy a megrendelt televíziós produkciók csak a következő évben érhetők el, vagy azokat akkor szállítják le. Ennélfogva a Bizottság azon állítása, amely szerint ezt a tényezőt az éves költségvetés azon 10%‑ára vonatkozó szabállyal veszi figyelembe, amelyet a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékképzésre fordíthatnak, nem meggyőző, mivel figyelembe kellett volna vennie a jelen ügy releváns körülményeit. E körülmények között a NOS előadja, hogy a holland nyelvi terület korlátozott jellege gyakran jelentős nehézséget okoz a jó gyártók és színészek rövid határidőn belüli megtalálásában, továbbá késedelmeket okoz. Másrészt a NOS azt állítja, hogy a Bizottságnak figyelembe kellett volna vennie azt, hogy a túlkompenzáció a közeljövőben megszűnik. A közszolgálati műsorszolgáltatók PO‑hoz átutalt tartalékait 2006‑ra, vagy legkésőbb 2007‑re teljes mértékben fel kell használni. Végül a NOS úgy véli, hogy a Bizottság azon érve, amely szerint az ebben az időpontban fennálló körülmények alapján köteles elfogadni a megtámadott határozatot, nem megalapozott, mivel a jelen ügyben az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók által a 2006. év során képzett, 2007‑re átnyúló tartalékokat teljes mértékben a közszolgálati feladat végrehajtására fordították. Másodszor, a NOS előadja, hogy a Bizottság a megtámadott határozat (116)–(121) preambulumbekezdésében megsértette az EK 86. cikk (2) bekezdését, mivel nem az ő feladata a közszolgálati feladat tartalmának meghatározása, sem annak vizsgálata, hogy az e feladattal kapcsolatban a nemzeti jogban található leírás nyilvánvaló hibákat hordoz‑e. E tekintetben a NOS vitatja a Bizottságnak a megtámadott határozat (121) preambulumbekezdésében szereplő értékelését, amely szerint a sportprogramok közvetítését az összes közvetített program 10%‑ára kellene korlátozni. Harmadszor, a NOS vitatja a megtámadott határozat 1. cikkének (1) bekezdésében szereplő következtetést, amely szerint a támogatás annak ellenére összeegyeztethetetlen a közös piaccal, hogy a Bizottság nem vizsgálta, hogy e támogatás nem igazolható‑e az EK87. cikk (2) és (3) bekezdése alapján, figyelemmel a holland nyelvi terület korlátozott jellegére. A Bizottság vitatja a felperesek érvelését. –       A Törvényszék álláspontja Előzetesen, mivel a felperesek azzal az indokkal hivatkoznak az EK 87. cikk alkalmazásában a verseny torzulásának hiányára, hogy az EK‑Szerződés 86. cikkének (2) bekezdése alapján a támogatás összeegyeztethetőségére (a megtámadott határozat 8. pontja), pontosabban a támogatás arányosságára vonatkozó vizsgálatában a Bizottság arra a következtetésre jutott, hogy a szóban forgó eljárás nem tette lehetővé versenyellenes magatartások azonosítását, utalni kell a fenti 114–124. pontra. Ebből kitűnik egyrészt, hogy a Bizottság az EK 87. cikk értelmében az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásnak minősítéséhez helyesen állapította meg, illetve indokolta, hogy fennáll a verseny torzulásának kockázata. Másrészt az a megállapítás, hogy az állami támogatásnak minősítés szempontjából fennáll a verseny torzulásának kockázata, nem áll ellentmondásban azzal, hogy a Bizottság nem azonosított konkrét versenyellenes magatartásokat a kompenzáció arányosságának vizsgálata keretében (lásd a fenti 121–124. pontot). A kompenzáció arányosságának vizsgálata keretében a versenyellenes magatartások fennállásának vizsgálatával kapcsolatban a Bizottság a megtámadott határozat (124)–(126) preambulumbekezdésében – a műsorszolgáltatásról szóló közleményre utalva – kifejti, hogy az arányosság általa elvégzendő kettős értékelésének második eleméről van szó. E tekintetben különösen a megtámadott határozat (126) preambulumbekezdéséből a következő tűnik ki: „Másrészt a Bizottságnak meg kell vizsgálnia a rendelkezésére álló információkat, amelyek arra utalnak, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók a közszolgálati feladat teljesítéséhez szükségesnél nagyobb mértékben torzították a versenyhelyzetet a kereskedelmi piacokon. Egy közszolgálati műsorszolgáltató például, amennyiben az állami támogatás az alacsonyabb bevételeket fedezi, hajlamos lehet a hirdetési árak vagy más, nem közszolgálati tevékenységek piaci árainak lenyomására, hogy a versenytársak bevételeit csökkentse. Az ilyen gyakorlat állami többletfinanszírozást tenne szükségessé a kereskedelmi tevékenységekből származó, igénybe nem vett bevételek ellentételezéséhez, így tehát a közszolgálati kötelezettségek túlkompenzációját jelentené.” Miután e konkrét keretben megvizsgálta az arányosságra vonatkozó értékelésének első szempontját, vagyis a kapott kompenzációnak a közszolgálati feladat nettó költségéhez viszonyított szintjét, és megállapította, hogy a PO túlkompenzációban részesült (a megtámadott határozat (154) preambulumbekezdése), a Bizottság tehát elvégezte a közszolgálati műsorszolgáltatók versenyellenes magatartásának vizsgálatát (a megtámadott határozat 8.5. pontja) az eljárás megindításáról szóló határozatban azonosított egyes torzulási lehetőségekkel kapcsolatban. Az érintett területek a vezetékes közvetítés, a reklámpiac és a labdarúgó‑mérkőzések továbbközvetítési jogai voltak. E korlátozott területek vizsgálatának eredményeként a Bizottság arra a következtetésre jutott, hogy a szóban forgó eljárás során nem lehetett konkrét versenyellenes gyakorlatot kimutatni, az azzal kapcsolatos kérdés, hogy maga a rendszer kellő biztosítékokat nyújt‑e a versenyellenes magatartás előfordulásának lehetőségével szemben, a létező támogatásra vonatkozó E‑5/2005 sz. eljárás tárgyát fogja képezni. A Bizottság tehát e tekintetben is az ítélkezési gyakorlatnak megfelelő indokolást nyújtott a megtámadott határozatban (lásd a fenti 80. pontot). A műsorszolgáltatásról szóló közlemény 57. és 58. pontjának megfelelően helyesen indult ki az első szempont vizsgálata keretében abból a megfontolásból, hogy az állami finanszírozás általában szükséges a közszolgálati műsorszolgáltató számára közszolgálati feladata végrehajtásához. E keretben megvizsgálta, hogy az államtól eredő finanszírozás és a közszolgálati feladat nettó költségei arányosságának szempontját tiszteletben tartották‑e. Ezt követően, a második szempont elkülönült vizsgálata keretében vizsgálta, hogy esetlegesen előfordultak‑e olyan versenytorzulások, amelyek nem voltak szükségesek a közszolgálati műsorszolgáltató közszolgálati feladatának végrehajtásához. Ugyanakkor a második szempont elkülönült vizsgálatának következtetései nem semlegesíthetik vagy kérdőjelezhetik meg a Bizottság által az első szempont külön vizsgálata során tett megállapításokat. Ez akkor is így van, ha a PO közszolgálati feladatait túlkompenzálták, ahogy az a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében található 4. táblázatból következik. E tekintetben el kell tehát utasítani a felperesek kifogásait. Ami a NOS‑nak a holland nyelvi terület korlátozott jellegére vonatkozó érvét illeti, meg kell állapítani, hogy az nem kérdőjelezheti meg a Bizottságnak a közfinanszírozás aránytalan jellegére vonatkozó megállapítását, mivel az meghaladja a közszolgáltatás nettó költségeit. Ami azt az érvet illeti, hogy a támogatást állítólagosan saját céljával összhangban használták fel, e körülmény, még ha bizonyítottnak is tekinthető, akkor sem küszöböli ki a megállapított túlkompenzációt. Még ha az illetékes miniszter engedélyezte is, az ad hoc jellegű finanszírozás túlzó mértékű lehet a közszolgálati feladat költségeihez képest, így előidézheti a verseny torzulását a kereskedelmi műsorszolgáltatók tekintetében. Ami a szóban forgó tartalékok estleges gyors jövőbeli megszűnésére vonatkozó érvet illeti, a NOS állításaival ellentétben a Bizottság azt nem vehette figyelembe a megtámadott határozatban. Az állandó ítélkezési gyakorlat szerint ugyanis az állami támogatással kapcsolatos határozat jogszerűségét a határozat meghozatalakor a Bizottság rendelkezésére álló információk alapján kell megítélni (a Bíróság C‑276/02. sz., Spanyolország kontra Bizottság ügyben 2004. szeptember 14‑én hozott ítéletének [EBHT 2004., I‑8091. o.] 31. pontja, valamint a Törvényszék T‑354/99. sz., Kuwait Petroleum (Nederland) kontra Bizottság ügyben 2006. május 31‑én hozott ítéletének [EBHT 2006., II‑1475. o.] 65. pontja). E tekintetben ugyanakkor meg kell jegyezni, hogy ellenkérelmében a Bizottság nem zárja ki, hogy a 2006‑ban történt események szerepet játszhattak a Holland Királysággal az EK 10. cikk keretében a megtámadott határozat végrehajtásáról folytatott egyeztetés során. Ami a Bizottság hatáskörének hiányát illeti a tagállam által közszolgálati műsorszolgáltatása meghatározása során elkövetett esetleges nyilvánvaló értékelési hibák vizsgálatára, emlékeztetni kell arra, hogy – miként a Bizottság az általános érdekű szolgáltatások Európában című, 2000. szeptember 20‑i közleményében (COM (2000) 580 végleges) kifejti – a tagállamok széles körű mérlegelési jogkörrel rendelkeznek annak meghatározásánál, hogy mit tekintenek általános gazdasági érdekű szolgáltatásnak. Ebből kifolyólag e szolgáltatásoknak valamely tagállam általi meghatározását a Bizottság kizárólag nyilvánvaló hiba esetén kérdőjelezheti meg (lásd a Törvényszék T‑17/02. sz., Olsen kontra Bizottság ügyben 2005. június 15‑én hozott ítéletének [EBHT 2005., II‑2031. o.] 216. pontját és az ott hivatkozott ítélkezési gyakorlat). E megfontolás szerepel a műsorszolgáltatásról szóló közlemény 36. pontjában is. Ebből kitűnik, hogy a műsorszolgáltatási ágazatban a közszolgáltatás meghatározását tekintve, bár nem a Bizottság feladata annak eldöntése, hogy egy programot általános gazdasági érdekű szolgáltatásként kell‑e nyújtani, sem egy bizonyos termék jellegének vagy minőségének megkérdőjelezése, ugyanakkor a Szerződés őreként közbe kell tudnia avatkozni nyilvánvaló hiba esetén. A Bizottság tehát hatáskörén belül járt el a jelen ügyben. Azzal kapcsolatban, hogy a Bizottság nem vizsgálta meg az EK 87. cikk (2) és (3) bekezdésében szereplő kivételek alkalmazhatóságát, elegendő rámutatni egyrészt, hogy a NOS nem adja elő, hogy a közigazgatási eljárás során a Bizottság előtt azt állította volna, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások az említett kivételek hatálya alá tartozhatnak, továbbá nem vitatja a Bizottság azon állítását sem, amely szerint a 2004. április 30‑i levelében a Holland Királyság csak azt fejtette ki, elismerve, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásoknak minősülnek, hogy azok közös piaccal való összeegyeztethetősége az EK 86. cikk (2) bekezdéséből fakad. Másrészt meg kell állapítani, hogy a NOS a Törvényszék előtt egyetlen, annak megalapozására alkalmas érvet sem adott elő, hogy a holland nyelvi terület földrajzi mérete bármilyen módon igazolhatná azt, hogy a Bizottság gondos ügyintézési kötelezettségére figyelemmel köteles lett volna hivatalból vizsgálni, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások igazolhatók‑e az EK 87. cikk (2) és (3) bekezdése alapján. Mivel a felperesek által előterjesztett egyik érv sem volt megalapozott, a Holland Királyság harmadik jogalapjának első részét, valamint a NOS ötödik jogalapját, amelyek az EK 86. cikk (2) bekezdésnek az arányosság értékeléséhez kapcsolódó megsértésére vonatkoznak, el kell utasítani. Az ad hoc jellegű finanszírozások és az állítólagos túlkompenzáció közötti kapcsolat hiányáról, valamint az ennek számításánál figyelembe veendő költségekről –       A felek érvei A NOS lényegében előadja, hogy a Bizottság tévesen következtetett arra, hogy kapcsolat áll fenn az ad hoc jellegű finanszírozások és a túlkompenzáció között, amelynek visszatérítését elrendelte. A Bizottság emellett nem indokolta meg kellőképpen a megtámadott határozatot, és tévesen értelmezte az EK 86. cikket és az EK 88. cikket. Először, a NOS kifejti, hogy a Bizottság nem bizonyította, hogy az ad hoc jellegű finanszírozások milyen mértékben járultak hozzá a túlkompenzáció eredetét jelentő tartalékok képzéséhez. Teljes mértékben lehetséges, hogy a tartalékokat az ad hoc jellegű finanszírozásoktól eltérő kifizetésekből képezték, így például egy létező támogatásból. Ezek nem veszítik el e minősítést a PO‑hoz való átutalásuk folytán, amely azokat csak a Mediawet 109a. cikkének (1) bekezdése alapján oszthatja szét. Emellett a programtartalékok PO‑hoz utalása nem képezi részét azoknak az ad hoc finanszírozásoknak, amelyekre a megtámadott határozat (37)–(45) preambulumbekezdése vonatkozik. Másodszor, a NOS vitatja a Bizottság által a megtámadott határozat (129) és azt követő preambulumbekezdéseiben kifejtett értékelést, amely szerint a közszolgálati feladatok végrehajtásától eltérő tevékenységekhez kapcsolódó bevételeket figyelembe kell venni a tartalékok összegének számításánál, mivel a tagállamok és a közvállalkozások közötti pénzügyi kapcsolatok átláthatóságáról szóló, 1980. június 25‑i 80/723/EK bizottsági irányelv (HL L 195., 35. o.; magyar nyelvű különkiadás 8. fejezet, 1. kötet, 20. o.) által előírt szabályokat nem tartották be. E tekintetben a Bizottságnak a közszolgálati műsorszolgáltatók elszámolásait kiegészítő vizsgálatnak kellett volna alávetnie, figyelmen kívül hagyva a közszolgálati műsorszolgáltatók kereskedelmi tevékenységeinek bevételeit. Mindenekelőtt téves lenne úgy tekinteni, hogy a különböző közszolgálati műsorszolgáltatók eltérő számítási módszereket alkalmaztak közszolgálati feladatuk költségeinek és hasznainak számításánál. A NOS továbbá azt állítja, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók könyvvizsgálói ellenőrzik a költségek számítását, a Commissariat voor der Media (médiafelügyelet) pedig a támogatások indokolt felhasználását. Emellett a közszolgálati tevékenységek és a kereskedelmi tevékenységek eltérő elszámolások és igazgatási rendszerek tárgyát képezik a Handboek Financiele Verantwoordinggal (Pénzügyi elszámoltathatóság kézikönyve), valamint a Commissariat voor der Media iránymutatásaival összhangban. E tekintetben a NOS előadja, hogy e kézikönyv, amelyet a holland jog is elismer, kötelezően alkalmazandó a közszolgálati műsorszolgáltatókra. Márpedig az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók által elkészített pénzügyi jelentések feltüntetik az általuk végzett különböző tevékenységek költségeinek megosztására alkalmazott könyvelési módszereket. Emellett a Bizottság értékelése e tekintetben sérti az EK 87. cikk (1) bekezdését, mivel a kereskedelmi tevékenységekből eredő bevételek nem állami források. Ezenfelül a NOS a Bizottság állításaira válaszul kifejti, hogy az a tény, hogy a 80/723 irányelvet késve ültették át a Holland Királyságban, nem róható fel neki, mivel az irányelvek címzettjei a tagállamok. Az említett irányelv egyébként semmiképpen nem ír elő egységes könyvelési módszert. Még ha fel is tételezhető, hogy a 80/723 irányelvet nem ültették át megfelelően, ettől még a Bizottságnak alapos vizsgálatot kell folytatnia a közszolgálati műsorszolgáltatók költségeit illetően. Végül a Bizottság a megtámadott határozatban tévesen „társította” az ad hoc jellegű finanszírozásokat az egyéb finanszírozásokkal annak érdekében, hogy megállapítsa a túlkompenzáció fennállását, annak ellenére, hogy az ad hoc jellegű finanszírozásoktól eltérő egyéb finanszírozások létező támogatásoknak minősülnek. A Bizottság e tekintetben vitatja a NOS érvelését. –       A Törvényszék álláspontja Ami a NOS első, a fenti 229. pontban hivatkozott kifogását illeti, a megtámadott határozatból következik (lásd többek között a fenti 81–89. pontot), hogy először, a közszolgálati műsorszolgáltatók ad hoc jellegű finanszírozásai közül azok, amelyek általában tartalékaikba kerültek, túlkompenzációt valósítottak meg, másodszor, e tartalékoknak a műsorszolgáltatók éves költségvetése 10%‑át meghaladó részét először 2005‑ben utalták a PO‑hoz, és harmadszor, ez az átutalás ennélfogva túlkompenzációt valósított meg a PO tekintetében. A NOS állításával ellentétben a Bizottság tehát a megtámadott határozatban egyértelműen bizonyította, hogy kapcsolat van az ad hoc jellegű finanszírozások közszolgálati műsorszolgáltatóknak való nyújtása és a PO‑nak nyújtott túlkompenzáció között, mivel utóbbihoz utalták e vállalkozások ezen finanszírozásokhoz kapcsolódó tartalékait. Emellett, bár a NOS előadja, hogy a Bizottság nem bizonyította, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók PO‑hoz utalt tartalékait az ad hoc jellegű finanszírozásokból, nem pedig a rendes éves kifizetésekből képezték, a fenti 188. pontban már megállapítást nyert, hogy az ilyen érvet mint hatástalant el kell utasítani, mivel az említett tartalékok eredete nem befolyásolja azt az értékelést, amely szerint a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékainak PO‑hoz utalása maga minősül az utóbbi tekintetében új, a létező támogatáshoz hozzáadódó támogatásnak. Ennélfogva az arra a kérdésre adandó válasz, hogy közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékai új támogatásokból vagy létező támogatásokból származó összegekből képződtek, nem befolyásolja azt az tényt, hogy a Bizottság bizonyította, hogy a tartalékok átutalása maga valósított meg új támogatást a PO tekintetében. Emellett a Bizottság joggal állapította meg, hogy a létező támogatások már eleve túlkompenzálták a közszolgáltatás szükségleteit. A felperesek nem terjesztettek elő ezen elemzést érvénytelenítő körülményeket. Ennélfogva a tartalékokba helyezett összegek szükségképpen túlkompenzációnak feleltek meg. E tartalékok későbbi átutalása nem módosította azok jellegét. Kapcsolat áll fenn tehát az említett ad hoc jellegű finanszírozás és a túlkompenzáció között. A NOS első kifogását tehát el kell utasítani. Ami a NOS második kifogását illeti, amely szerint lényegében a Bizottság hibát követett el, amikor a NOS kereskedelmi tevékenységeinek valamennyi nettó bevételét figyelembe vette a túlkompenzáció bizonyításánál, rá kell mutatni, hogy a Bizottság a megtámadott határozat (127)–(131) preambulumbekezdésében utalt arra, hogy e döntés egyrészt azon a tényen alapul, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók elszámolásai nem teszik lehetővé a közszolgálati tevékenységekből és a kereskedelmi tevékenységekből származó költségek pontos megosztását. Ez ellentétes az ügyben alkalmazandó 80/723 irányelv rendelkezéseivel, amelyet a Holland Királyság 2001‑ben egy különrendelet elfogadásával hajtott végre, amely kötelezi a közszolgálati műsorszolgáltatókat, hogy minden melléktevékenységről és szövetségi tevékenységről külön elszámolást vezessenek. Másrészt a Bizottság a megtámadott határozatban rámutatott, hogy a közszolgálati műsorszolgáltatók összes nyereségét, a kereskedelmi tevékenységekből származót is, a Mediawet értelmében közszolgálati célokra kell felhasználni. A 80/723 irányelv Bizottság által állított esetleges helytelen végrehajtása helytállóságának, illetve hatásának értékelése nélkül meg kell állapítani, hogy a holland jogszabályok szerint a közszolgálati műsorszolgáltatóknak minden bevételüket, a kereskedelmi tevékenységekből származókat is beleértve, közszolgálati feladatok végrehajtására kell fordítaniuk. A NOS ezt elismeri beadványaiban, azt állítva, hogy eleve lehetetlen, hogy akár saját maga, akár más közszolgálati műsorszolgáltatók a még más célra nem fordított összegeket felhasználják. Ezeket a bevételeket következésképpen figyelembe kell venni az esetleges túlkompenzáció vizsgálatánál. A Bizottság tehát semmilyen hibát nem követett el, amikor figyelembe vette a holland közszolgálati műsorszolgáltatási ágazat szereplői kereskedelmi tevékenységének nettó bevételeit közszolgálati feladatuk túlkompenzációjának kiszámítása keretében. Ilyen körülmények között mint hatástalanokat el kell utasítani a NOS azon érveit, amelyek szerint elszámolásai megfelelnek az alkalmazandó holland jogszabályoknak, és azokat könyvvizsgálók ellenőrzik, a médiahatóság megbizonyosodik a juttatott források igazolt felhasználásáról, a 80/723 irányelvet pedig csak 2001‑ben ültették át a Holland Királyságban. Emellett meg kell állapítani, hogy a felperesek a tárgyaláson kijelentették, hogy nem vitatják a PO‑ra vonatkozó, a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében található 4. táblázatban szereplő számadatokat. Nem terjesztettek elő olyan körülményt, amely alkalmas lenne a közszolgálati tevékenységek nettó költségei, a kereskedelmi tevékenységek nettó eredményei, a közfinanszírozási szükségletek és az éves kifizetések összegének megkérdőjelezésére, márpedig a Bizottság pusztán az éves kifizetések alapján ezekből a számadatokból kiindulva állapította meg a PO tekintetében a 20,7 millió EUR túlkompenzáció fennállását, amelyhez hozzá kellett adni azon ad hoc jellegű finanszírozások összegét, amelyek visszatérítését elrendelték. El kell tehát utasítani a NOS által harmadik jogalapja keretében hivatkozott második kifogást is. A FOR‑ból származó azon összegek figyelembevételéről a PO túlkompenzációjának számításánál, amelyek visszatérítését elrendelték, valamint e tekintetben az indokolás hiányáról –       A felek érvei A Holland Királyság lényegében azt állítja, hogy a Bizottság nyilvánvaló értékelési hibát követett el, és megszegte indokolási kötelezettségét, amikor úgy vélte, hogy a FOR‑ból származó 33,870 millió EUR összeg PO‑hoz utalása a túlkompenzáció részét képezte, anélkül hogy megvizsgálta volna, hogy a PO felhasználta‑e ezt az összeget, és ha igen, milyen módon. Márpedig álláspontja szerint, ha a Bizottság elvégezte volna ezt a vizsgálatot, akkor azt állapította volna meg, hogy a PO az 1999 és 2005 közötti időszakban a FOR‑ból származó teljes hozzá átutalt összeget elköltötte, így 2005‑ben a PO semmilyen, a FOR‑ból származó, visszatéríthető összeggel nem rendelkezett. A Holland Királyság kifejti, hogy a Bizottság állításával ellentétben utóbbinak a megtámadott határozat elfogadásának időpontjában tudomása volt arról, hogy a FOR‑ból származó összeg a 2006. év végére nullára csökkent, mivel a 2006. február 3‑án a Bizottságnak megküldött levélben a Holland Királyság tájékoztatta arról, hogy a FOR‑ban 2005 végén már csak 8,8 millió EUR található, 2006 végére pedig kiürül. Emellett a Bizottság hat hónapig folytathatta volna vizsgálatát annak érdekében, hogy valamennyi releváns körülményt figyelembe vegye. A NOS a maga részéről előadja, hogy a Bizottság a megtámadott határozatban nem hivatkozott semmilyen gondatlanságra a FOR‑ból származó 33,8 millió EUR összegű, a NOS által kapott finanszírozások felhasználása tekintetében, bár ezeket az összegeket tevékenységei, nevezetesen a digitális médiába való beruházások, a felelősségi politika, a műholdas és rádiós hirdetések körében költötte el az átutalási jegyzőkönyvek értelmében. A Bizottság vitatja a felperesek érvelését. –       A Törvényszék álláspontja Ami az indokolás állítólagos hiányát illeti, rá kell mutatni, hogy a FOR‑ból származó finanszírozásokat a megtámadott határozat ad hoc jellegű kifizetésekről szóló 2.3.3. pontja ismerteti, majd ezt követően a Bizottság értékeli azokat az állami támogatásokra vonatkozó szabályok szempontjából (lásd a fenti 83–85. pontot). E vizsgálat eredményeként a FOR‑ból származó finanszírozásokat a megtámadott határozatban az EK 87. cikk (1) bekezdése értelmében vett állami támogatásnak minősülő finanszírozások között említik (a megtámadott határozat (105) preambulumbekezdése), konkrétabban az új állami támogatások között (a megtámadott határozat (111) preambulumbekezdése). Végül a megtámadott határozatban a FOR‑ból származó finanszírozásokat figyelembe veszik a közfinanszírozás arányosságának értékelésénél, és különösen a PO‑nak juttatott túlkompenzáció számításánál (lásd a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatot, valamint a megtámadott határozat (154) preambulumbekezdését). A Bizottság tehát a megtámadott határozatban az ítélkezési gyakorlatnak megfelelően (lásd a fenti 80. pontot) indokolta érvelését és a FOR‑ból származó finanszírozásokhoz kapcsolódó következtetéseit. Ami a FOR‑ból származó finanszírozások felhasználását illeti, mivel a Bizottság a megtámadott határozatban megállapította, hogy a PO közfinanszírozási szükségleteihez képest a szóban forgó ad hoc jellegű finanszírozások miatt túlkompenzációban részesült (lásd a megtámadott határozat (152) preambulumbekezdésében szereplő 4. táblázatot), nem lehet köteles arra, hogy megvizsgálja, hogy a PO azt milyen módon használta fel. Ugyanis még ha a FOR‑ból származó finanszírozásokat megfelelő módon használták is fel, azok ugyanúgy hozzájárultak a PO közfinanszírozási szükségleteihez képest megvalósuló túlkompenzációjához, amelynek összegét nem vitatták. Ami a FOR‑ból származó finanszírozások összesített felhasználását illeti 2006‑ban, a fenti 221. pontban hivatkozott állandó ítélkezési gyakorlat szerint az állami támogatással kapcsolatos határozat jogszerűségét a határozat meghozatalakor a Bizottság rendelkezésére álló információk alapján kell megítélni. Márpedig a megtámadott határozat az 1994 és 2005 közötti időszakra vonatkozik, mivel utóbbi volt az utolsó olyan év, amelyre vonatkozóan végleges számadatok álltak a Bizottság rendelkezésére (a megtámadott határozat (10) preambulumbekezdése). Ennélfogva már ez igazolja, hogy a Bizottság nem vette figyelembe a 2006. év adatait. A Holland Királyság által hivatkozott harmadik jogalap második része és a NOS által harmadik jogalapja keretében e tekintetben hivatkozott érv tehát nem megalapozott. A programtartalékok átutalásához kapcsolódó visszatérítendő összeg számításánál a Bizottság által engedélyezett 10%‑os tűréshatár figyelmen kívül hagyásáról –       A felek érvei A Holland Királyság lényegében kifejti, hogy határozathozatali gyakorlatának és az őt kötő műsorszolgáltatásról szóló közleménynek megfelelően a Bizottságnak alkalmaznia kellett volna a 10%‑os tűréshatárt a programtartalékok többleteinek PO‑hoz utalására a tartalékba helyezett összegek teljességének figyelembevétele helyett. A Holland Királyság azt állítja, hogy kellő időben, vagyis 2005. szeptember 1‑jei levelében tájékoztatta a Bizottságot erről a kérdésről. Hangsúlyozza, hogy bár a holland jogalkotó egyes közszolgálati műsorszolgáltató szervezeteknek nem csupán 5%‑os, hanem 10%‑os tartalék létrehozását is engedélyezte, a PO‑hoz utalt összeg ennél alacsonyabb volt. A Bizottság azon állítására válaszolva, amely szerint a holland hatóságok tisztában voltak azzal, hogy a tartalékok 10%‑ának megfelelő tűréshatár engedélyezett, a Holland Királyság rámutat, hogy bár a Dánia intézkedéseiről a TV2/Danmark javára szóló, 2004. május 19‑i 2005/217/EK bizottsági határozat (HL 2006. L 85., 1. o.) elismeri azt az elvet, amely szerint a tartalékok megőrizhetők és egyik évről a másik évre átvihetők, nem utal pontos százalékra. Emellett a 2005/842 határozatot a PO‑hoz utalást követően fogadták el. A Holland Királyság emellett megjegyzi, hogy a tartalékok Bizottság által előírt 10%‑os tűréshatárt meghaladó részének átutalását a PO a Mediawet 109a. cikke (1) bekezdése alapján rendelte el, és nem a holland hatóságok határozata révén. A Bizottság vitatja a Holland Királyság érvelését. –       A Törvényszék álláspontja Azzal kapcsolatban, hogy a Holland Királyság azt kifogásolja, hogy a Bizottság a PO‑hoz utalt tartalékok teljes összegét figyelembe vette, és nem vette figyelembe a műsorszolgáltatók tartalékainak szintjén általa elfogadott 10%‑os tűréshatárt, meg kell állapítani, ahogy azt a Holland Királyság beadványaiban is elismeri, illetve ahogy az a megtámadott határozatból is egyértelműen kitűnik (lásd a (49), (146) és (149) preambulumbekezdést), hogy a Bizottság a közszolgálati műsorszolgáltatók által a PO‑hoz utalt összeget a holland jogszabályok alkalmazásában vette figyelembe. Úgy tűnik tehát, hogy a Holland Királyság azt kifogásolja, hogy a Bizottság nem alkalmazott olyan 10%‑os tűréshatárt, amelyet maga a PO sem alkalmazott, annak ellenére, hogy ő maga is, és a holland hatóságok is ismerték ezt a felső határt. Mindenesetre a 2005/842 határozat hatálybalépésének idejétől függetlenül a tartalékok PO‑hoz utalása nem vitatottan ténylegesen 42,457 millió EUR‑t tett ki, és a Bizottság szerint ebben az összegben képezte részét a PO által kapott túlkompenzációnak. A Bizottság joggal végezte el a PO által kapott túlkompenzáció elemzését a rendelkezésre álló adatok alapján. Nem kifogásolható vele szemben, hogy nem annak figyelembevételével számította ki a PO által kapott túlkompenzáció összegét, hogy a túlkompenzáció kisebb lett volna a 10%‑os tűréshatár alapján, amelyről elfogadja, hogy alkalmazható lett volna a közszolgálati műsorszolgáltatók tartalékaira. Nem a Bizottság feladata volt figyelembe venni a tartalékok 10%‑ának megfelelő tűréshatárt, amelyet a műsorszolgáltatók esetlegesen megtarthattak volna, amit egyébként nem tettek meg, ezáltal pedig a PO által kapott túlkompenzáció magasabb lett. Másodlagosan hangsúlyozni kell, hogy a megtámadott határozat (147)–(149) preambulumbekezdéséből kitűnik, hogy az a Bizottság által elfogadott elv, amely szerint az éves túlkompenzáció bizonyos százaléka átvihető a következő évre, pontos feltételek mellett az egyes közszolgálati műsorszolgáltatók költségvetésein belül alkalmazandó annak érdekében, hogy szembe tudjanak nézni a közszolgálati műsorsugárzás költségeinek fluktuációjával. Ellentétes lenne annak céljával, ha e toleranciát általános szabálynak tekintenénk, amelyet a közszolgálati műsorszolgáltatók említett tartalékainak másik szervezethez utalására is alkalmazni kell. Ahogy az a 2005/217 határozat (113) preambulumbekezdéséből kitűnik, és ahogy azt a 2005/842 határozat is megerősíti, e szabálynak nem az a célja, hogy állandó jelleggel mentesítse a tagállamot visszatéríttetési kötelezettsége alól. Az említett határozat 6. cikkének második bekezdése szerint amennyiben a túlkompenzáció összege nem haladja meg az éves ellentételezés összegének 10%‑át, a túlkompenzáció átvihető a következő éves időszakra, és levonható a fizetendő ellentételezés összegéből. Emellett keresetében a Holland Királyság előadja, hogy e 10%‑os keretig a tartalékok megtarthatók, és a következő évre átvihetők. Ez nem felel meg a jelen ügy körülményeinek, mivel a szóban forgó összeget éppen hogy nem vitték át, hanem egy másik szervezethez utalták. Mivel a Holland Királyság által hivatkozott harmadik jogalap harmadik része tehát nem megalapozott, azt el kell utasítani. Mivel a felperesek által hivatkozott egyik jogalap sem megalapozott, a Holland Királyság T‑231/06. sz. ügyben és a NOS T‑237/06. sz. ügyben benyújtott keresetét el kell utasítani. A költségekről Az eljárási szabályzat 87. cikkének 2. §‑a alapján a Törvényszék a pervesztes felet kötelezi a költségek viselésére, ha a pernyertes fél ezt kérte. Mivel a felperesek pervesztesek lettek, a Bizottság ez irányú kérelmének megfelelően kötelezni kell őket a költségek viselésére. A fenti indokok alapján A TÖRVÉNYSZÉK (kibővített első tanács) a következőképpen határozott: 1) A Törvényszék a kereseteket elutasítja. 2) A T‑231/06. sz. ügyben a Holland Királyságot kötelezi a költségek viselésére. 3) A T‑237/06. sz. ügyben a Nederlandse Omroep Stichtinget (NOS) kötelezi a költségek viselésére. Dehousse Wiszniewska‑Białecka Jürimäe Dittrich Soldevila Fragoso Kihirdetve Luxembourgban, a 2010. december 16‑i nyilvános ülésen. Aláírások Tartalomjegyzék Jogi háttérII – 2 A jogvita előzményeiII – 4 Az eljárás és a felek kérelmeiII – 6 A jogkérdésrőlII – 7 A védelemhez való jog és az EK 88. cikk (2) bekezdésének megsértésérőlII – 8 A felek érveiII – 8 A Törvényszék álláspontjaII – 8 Az ad hoc jellegű finanszírozások állami támogatásnak való téves minősítésérőlII – 14 A CoBo szerzői jogokból eredő bevételei állami forrásnak való téves minősítésérőlII – 14 – A felek érveiII – 14 – A Törvényszék álláspontjaII – 14 Arról, hogy a NOS PO‑ként ellátott feladatai tekintetében nem tekinthető vállalkozásnakII – 15 – A felek érveiII – 15 – A Törvényszék álláspontjaII – 16 A verseny torzulásának hiányáról és e tekintetben az indokolás hiányárólII – 21 – A felek érveiII – 21 – A Törvényszék álláspontjaII – 22 A fenti 13. pontban hivatkozott Altmark‑ügyben hozott ítélet hibás értelmezéséről és alkalmazásáról, valamint e tekintetben a megtámadott határozat elégtelen indokolásárólII – 25 – A felek érveiII – 25 – A Törvényszék álláspontjaII – 26 Az ad hoc jellegű finanszírozások új támogatásnak való téves minősítéséről és e tekintetben az indokolás hiányárólII – 31 A felek érveiII – 31 A Törvényszék álláspontjaII – 32 Az EK 86. cikk (2) bekezdése helytelen alkalmazásáról, valamint az állítólagos túlkompenzáció számításánál elkövetett hibákról, továbbá e tekintetben az indokolás hiányárólII – 38 Az EK 86. cikk (2) bekezdésének megsértéséről az arányosság értékelésével kapcsolatbanII – 39 – A felek érveiII – 39 – A Törvényszék álláspontjaII – 41 Az ad hoc jellegű finanszírozások és az állítólagos túlkompenzáció közötti kapcsolat hiányáról, valamint az ennek számításánál figyelembe veendő költségekrőlII – 44 – A felek érveiII – 44 – A Törvényszék álláspontjaII – 45 A FOR‑ból származó azon összegek figyelembevételéről a PO túlkompenzációjának számításánál, amelyek visszatérítését elrendelték, valamint e tekintetben az indokolás hiányárólII – 47 – A felek érveiII – 47 – A Törvényszék álláspontjaII – 48 A programtartalékok átutalásához kapcsolódó visszatérítendő összeg számításánál a Bizottság által engedélyezett 10%‑os tűréshatár figyelmen kívül hagyásárólII – 49 – A felek érveiII – 49 – A Törvényszék álláspontjaII – 50 A költségekrőlII – 51 * Az eljárás nyelve: holland.

62008CJ0211

it

Con il suo ricorso, la Commissione delle Comunità europee chiede alla Corte di dichiarare che, avendo rifiutato ai beneficiari del sistema sanitario nazionale spagnolo il rimborso delle spese mediche da essi sostenute in un altro Stato membro in caso di trattamento ospedaliero ricevuto conformemente all’art. 22, n. 1, lett. a) sub i), del regolamento (CEE) del Consiglio 14 giugno 1971, n. 1408, relativo all’applicazione dei regimi di sicurezza sociale ai lavoratori subordinati, ai lavoratori autonomi e ai loro familiari che si spostano all’interno della Comunità, nella sua versione modificata e aggiornata dal regolamento (CE) del Consiglio 2 dicembre 1996, n. 118/97 (GU 1997, L 28, pag. 1), come modificato dal regolamento (CE) del Parlamento europeo e del Consiglio 18 dicembre 2006, n. 1992 (GU L 392, pag. 1; in prosieguo: il «regolamento n. 1408/71»), qualora il livello di copertura applicabile nello Stato membro in cui il trattamento è dispensato sia inferiore a quello previsto dalla legislazione spagnola, il Regno di Spagna è venuto meno agli obblighi che ad esso incombono in forza dell’art. 49 CE. Contesto normativo La normativa dell’Unione Il regolamento n. 1408/71, all’art. 22, intitolato «Dimora fuori dello Stato competente – Ritorno o trasferimento di residenza in un altro Stato membro durante una malattia o una maternità – Necessità di recarsi in un altro Stato per ricevere le cure adatte», enuncia quanto segue: «1.      Il lavoratore subordinato o autonomo che soddisfa le condizioni richieste dalla legislazione dello Stato competente per aver diritto alle prestazioni, tenuto conto eventualmente di quanto disposto dall’articolo 18, e: a)      il cui stato di salute richieda prestazioni in natura che si rendono necessarie sotto il profilo medico nel corso della dimora nel territorio di un altro Stato membro, tenuto conto della natura delle prestazioni e della durata prevista della dimora o, (…) c)      che è autorizzato dall’istituzione competente a recarsi nel territorio di un altro Stato membro per ricevere le cure adeguate al suo stato, ha diritto: i)      alle prestazioni in natura erogate, per conto dell’istituzione competente, dall’istituzione del luogo di dimora (…) secondo le disposizioni della legislazione che essa applica, come se fosse ad essa iscritto; tuttavia, la durata dell’erogazione delle prestazioni è determinata dalla legislazione dello Stato competente; (…). 2.      (…) L'autorizzazione richiesta a norma del paragrafo 1, lettera c), non può essere rifiutata quando le cure di cui trattasi figurano fra le prestazioni previste dalla legislazione dello Stato membro, nel cui territorio l'interessato risiede, se le cure stesse, tenuto conto dello stato di salute dello stesso nel periodo in questione e della probabile evoluzione della malattia, non possono essergli praticate entro il lasso di tempo normalmente necessario per ottenere il trattamento in questione nello Stato membro di residenza». L’art. 34 bis del regolamento n. 1408/71 così dispone: «(…) l’articolo 22, paragrafo 1, lettere a) e c), (…), paragrafo 2, secondo comma, (…) si applicano per analogia, se del caso, agli studenti e ai membri delle loro famiglie». L’art. 36, n. 1, del regolamento n. 1408/71 prevede quanto segue: «Le prestazioni in natura erogate dall’istituzione di uno Stato membro per conto dell’istituzione di un altro Stato membro, in base alle disposizioni del presente capitolo, danno luogo a rimborso integrale». Il regolamento (CEE) del Consiglio 21 marzo 1972, n. 574, che stabilisce le modalità di applicazione del regolamento n. 1408/71, nella sua versione modificata e aggiornata dal regolamento n. 118/97, come modificato dal regolamento (CE) della Commissione 19 marzo 2007, n. 311 (GU L 82, pag. 6; in prosieguo: il «regolamento n. 574/72»), all’art. 21, n. 1, dispone quanto segue: «Per beneficiare delle prestazioni in natura ai sensi dell’articolo 22, paragrafo 1, lettera a), punto i), del regolamento [n. 1408/71], un lavoratore subordinato o autonomo deve esibire al prestatore di cure un documento emesso dall’istituzione competente attestante il suo diritto a prestazioni in natura. Tale documento è emesso ai sensi dell’articolo 2. (…). (…)». L’art. 34, n. 1, del regolamento n. 574/72 enuncia quanto segue: «Se le formalità previste all’articolo (…) 21 (…) del regolamento di applicazione non hanno potuto essere espletate durante la dimora nel territorio di uno Stato membro diverso da quello competente, le spese sostenute sono rimborsate, a richiesta del lavoratore subordinato o autonomo, dall’istituzione competente secondo le tariffe di rimborso applicate dall’istituzione del luogo di dimora». Sulla base dell’art. 2, n. 1, del regolamento n. 574/72, la commissione amministrativa per la sicurezza sociale dei lavoratori migranti di cui all’art. 80 del regolamento n. 1408/71 ha adottato un modello di certificato relativo all’applicazione dell’art. 22, n. 1, lett. a) sub i), di quest’ultimo regolamento, vale a dire il modulo «E 111». Tale modulo, a decorrere dal 1° giugno 2004, è stato sostituito dalla «tessera europea di assicurazione malattia» in forza delle decisioni della commissione amministrativa delle Comunità europee per la sicurezza sociale dei lavoratori migranti 18 giugno 2003, n. 189, relativa alla sostituzione mediante la carta europea di assicurazione malattia dei moduli necessari per l’applicazione dei regolamenti del Consiglio n. 1408/71 e n. 574/72 per quanto riguarda l’accesso ai servizi sanitari durante un soggiorno temporaneo in uno Stato membro diverso da quello competente o da quello di residenza (GU L 276, pag. 1), n. 190, concernente le caratteristiche tecniche della tessera europea di assicurazione malattia (GU L 276, pag. 4), e n. 191, relativa alla sostituzione dei moduli E 111 ed E 111 B con la tessera europea d'assicurazione malattia (GU L 276, pag. 19). La portata dell’art. 22, n. 1, lett. a), sub i), del regolamento n. 1408/71 è stata precisata dalla decisione della commissione amministrativa delle Comunità europee per la sicurezza sociale dei lavoratori migranti 17 dicembre 2003, n. 194, concernente l'applicazione uniforme dell'articolo 22, paragrafo 1, lettera a), i), del regolamento n. 1408/71 nello Stato membro di soggiorno (GU 2004, L 104, pag. 127). Il punto settimo della decisione n. 194 enuncia quanto segue: «I criteri dell'articolo 22, paragrafo 1, letter[a] a), [sub] i), (…) non possono essere interpretati nel senso di escludere le malattie croniche o preesistenti. La Corte di giustizia ha precisato [nella sua sentenza 25 febbraio 2003, causa C-326/00, IKA (Racc. pag. I‑1703),] che la nozione di “cure necessarie” non può essere interpretata “nel senso che il beneficio delle disposizioni di [tale articolo] sia limitato ai soli casi in cui le cure somministrate si siano rese necessarie a causa di una malattia manifestatasi improvvisamente. In particolare, il fatto che le cure richieste dall'andamento dello stato di salute dell'assicurato durante un suo soggiorno provvisorio in un altro Stato membro siano eventualmente connesse a una patologia preesistente e conosciuta dell'assicurato, come una malattia cronica[,] non significa che non siano soddisfatte le condizioni di applicazione delle disposizioni summenzionate”». I punti 1 e 2 della decisione n. 194 così dispongono: «1.      Sono coperte dalle disposizioni dell’articolo 22, paragrafo 1, letter[a] a), [sub] i), (…) le prestazioni in natura necessarie dal punto di vista medico dispensate allo scopo di impedire che l'assicurato sia costretto a rientrare anzitempo nello Stato competente per ricevervi le cure che il suo stato di salute necessita. Tali prestazioni intendono consentire all'assicurato di continuare il suo soggiorno in condizioni medicalmente sicure, tenuto conto della durata prevista del soggiorno. Le disposizioni non riguardano tuttavia la situazione delle persone che si recano in un altro Stato membro allo scopo di ricevervi cure mediche. 2.      Per valutare se una prestazione in natura soddisfi le condizioni fissate dall’articolo 22, paragrafo 1, letter[a] a), [sub] i), (…) l’istituzione competente può prendere in considerazione solo gli elementi di ordine medico nel contesto del soggiorno temporaneo della persona interessata, tenuto conto del suo stato di salute e dei suoi antecedenti sanitari». La normativa nazionale L’art. 43 della Costituzione spagnola sancisce il diritto alla tutela della salute e stabilisce che i poteri pubblici sono tenuti ad organizzare e a tutelare la sanità pubblica tramite le prestazioni e i servizi necessari. A tal fine, la legge generale sulla salute 25 aprile 1986, n. 14 (Ley 14/1986, General de Sanidad) (BOE 29 aprile 1986, n. 102, pag. 15207; in prosieguo: la «LGS»), determina le basi di un sistema sanitario nazionale a carattere pubblico, universale e gratuito. I servizi forniti dal sistema sanitario nazionale ai propri iscritti sono completamente gratuiti. Per contro, in forza dell’art. 17 della LGS, le prestazioni fornite al di fuori di tale sistema, di regola, sono a carico del paziente e non danno luogo a rimborso da parte degli enti appartenenti a detto sistema. Il regio decreto 20 gennaio 1995, n. 63, sull’organizzazione delle prestazioni di cura nell’ambito del sistema sanitario nazionale (Real Decreto 63/1995, sobre ordenación de prestaciones sanitarias del Sistema Nacional de Salud) (BOE 10 febbraio 1995, n. 35, pag. 4538), all’art. 5 disponeva: «1.      L’utilizzo delle prestazioni si effettua con le strutture disponibili nell’ambito del sistema sanitario nazionale (…) 2.      Le prestazioni (…) possono essere richieste solo al personale, alle strutture e ai servizi appartenenti al sistema sanitario nazionale o con questo convenzionati, senza pregiudizio delle disposizioni stabilite nelle convenzioni internazionali. 3.      Nel caso di cure urgenti, immediate e a carattere vitale dispensate al di fuori del sistema sanitario nazionale, le relative spese sono rimborsate una volta fornita la prova che non è stato possibile utilizzare in tempo utile i servizi di tale sistema e che tali cure non costituiscono un’utilizzazione elusiva o abusiva della presente eccezione». La legge 28 maggio 2003, n. 16, relativa alla coesione e alla qualità del servizio sanitario nazionale (Ley 16/2003, de cohesión y calidad del Sistema Nacional de Salud) (BOE 29 maggio 2003, n. 128, pag. 20567), stabilisce la nomenclatura delle prestazioni di questo sistema. In conformità dell’art. 14 della LGS, l’art. 9 della legge 16/2003 così dispone: «Le prestazioni mediche del sistema sanitario nazionale sono servite soltanto dal personale legalmente abilitato in centri e in servizi appartenenti al sistema sanitario nazionale o con questo convenzionati, tranne che nelle situazioni di rischio per la vita, quando sia provato che non è stato possibile utilizzare le strutture di tale sistema, senza pregiudizio delle disposizioni delle convenzioni internazionali di cui è parte la Spagna». La legge 16/2003 è stata oggetto di disposizioni di esecuzione contenute nel regio decreto 15 settembre 2006, n. 1030, che stabilisce la nomenclatura delle prestazioni comuni del sistema sanitario nazionale nonché la procedura per la sua revisione (Real Decreto 1030/2006, por el que se establece la cartera de servicios comunes del Sistema Nacional de Salud y el procedimiento para su actualización) (BOE 16 settembre 2006, n. 222, pag. 32650). Detto regio decreto ha abrogato e sostituito il regio decreto 63/1995. L’art. 4, n. 3, del regio decreto 1030/2006 così precisa: «L’insieme delle prestazioni comuni è servito unicamente dai centri, dalle strutture e dai servizi appartenenti al sistema sanitario nazionale o con questo convenzionati, tranne che nelle situazioni di rischio per la vita, quando sia provato che non è stato possibile utilizzare le strutture di tale sistema. Nel caso di cure urgenti, immediate e a carattere vitale dispensate al di fuori del sistema sanitario nazionale, le relative spese sono rimborsate una volta fornita la prova che non è stato possibile utilizzare in tempo utile i servizi di tale sistema e che non si tratta di un’utilizzazione elusiva o abusiva della presente eccezione, senza pregiudizio delle disposizioni delle convenzioni internazionali di cui è parte la Spagna o delle disposizioni di diritto interno che regolamentano l’erogazione di cure in caso di prestazione di servizi all’estero». Da dette disposizioni risulta che, quando un affiliato al sistema sanitario spagnolo riceve in un altro Stato membro cure ospedaliere rese necessarie da un cambiamento del suo stato di salute durante un soggiorno temporaneo in tale Stato membro, l’istituzione da cui dipende non interviene nella copertura di queste cure oltre all’obbligo ad essa incombente in forza del combinato disposto degli artt. 22, n. 1, lett. a), sub i), e 36 del regolamento n. 1408/71, tranne nel caso e alle condizioni di cui all’art. 4, n. 3, seconda frase, del regio decreto 1030/2006. Di conseguenza, un tale affiliato, fatta salva questa eccezione, non ha diritto all’accollo, da parte dell’istituzione spagnola, della parte del costo di dette cure non coperta dall’intervento dell’istituzione dello Stato membro di soggiorno. Fase precontenziosa del procedimento Un cittadino francese residente all’epoca dei fatti in Spagna ed iscritto al sistema sanitario spagnolo ha presentato una denuncia alla Commissione. Dopo aver subìto un ricovero ospedaliero durante un soggiorno in Francia utilizzando un modulo E 111, l’interessato, al suo ritorno in Spagna, si è opposto al rifiuto, da parte dell’istituzione spagnola, di rimborsargli la parte delle spese di ricovero che l’istituzione francese aveva lasciato a suo carico conformemente alla normativa francese. Dopo aver invano richiesto al Regno di Spagna informazioni sulla sua normativa relativa al rimborso di cure sanitarie ricevute in altri Stati membri, la Commissione, con lettera del 19 dicembre 2005, ha chiesto a tale Stato membro di fornirle una risposta soddisfacente entro un termine di due mesi. Con lettera del 13 febbraio 2006, il Regno di Spagna ha risposto che la sua normativa non prevedeva la possibilità per l’iscritto al sistema sanitario nazionale di ottenere un rimborso da parte dell’istituzione competente delle spese sanitarie sostenute al di fuori di detto sistema, salvo le circostanze eccezionali previste, all’epoca, dall’art. 5 del regio decreto 63/1995. Il 18 ottobre 2006 la Commissione ha inviato al Regno di Spagna una lettera di diffida, richiamando l’attenzione di quest’ultimo sull’incompatibilità della sua normativa interna con l’art. 49 CE laddove tale normativa escludeva, salvo eccezioni, il rimborso da parte dell’istituzione competente all’affiliato al sistema sanitario nazionale delle spese sostenute da quest’ultimo per le cure ospedaliere ricevute in un altro Stato membro in forza dell’art. 22, n. 1, lett. a), sub i), del regolamento n. 1408/71, nei casi in cui esistesse una differenza positiva tra i livelli di copertura applicabili rispettivamente in Spagna e in tale altro Stato membro. Con lettera del 29 dicembre 2006, il Regno di Spagna ha risposto a tale lettera di diffida, facendo valere, in sostanza, che il comportamento della sua amministrazione nei confronti dell’autore della denuncia di cui al punto 20 della presente sentenza era stato conforme al regolamento n. 1408/71, che la situazione della persona interessata era diversa da quella all’origine della causa C-368/98, che ha dato luogo alla sentenza 12 luglio 2001, Vanbraekel e a. (Racc. pag. I-5363), e che l’interpretazione sostenuta dalla Commissione avrebbe comportato un pregiudizio dell’equilibrio finanziario del suo sistema sanitario nazionale. Non essendo soddisfatta di tale risposta, la Commissione, il 19 luglio 2007, ha inviato al Regno di Spagna un parere motivato nel quale affermava che la normativa spagnola era contraria all’art. 49 CE e invitava detto Stato membro ad adottare le misure necessarie per porre fine a questa infrazione entro un termine di due mesi a decorrere dal ricevimento del suddetto parere. Poiché il Regno di Spagna, con la sua risposta a tale parere, datata 19 settembre 2007, ha riaffermato le proprie posizioni, la Commissione ha deciso di proporre il presente ricorso. Sulla ricevibilità Il Regno di Spagna contesta la ricevibilità del ricorso. Esso invoca il carattere confuso delle conclusioni della Commissione, la quale denuncia una violazione dell’art. 49 CE, pur ammettendo la conformità della prassi dell’amministrazione spagnola ai regolamenti nn. 1408/71 e 574/72. Inoltre, il ricorso conterrebbe un addebito relativo ad una violazione di detto articolo tramite la seconda frase dell’art. 4, n. 3, del regio decreto 1030/2006, mentre le situazioni come quelle dell’autore della denuncia menzionata al punto 20 della presente sentenza ricadrebbero nell’ambito di applicazione dell’ultima frase dello stesso art. 4, n. 3, che rinvia al diritto dell’Unione. Il Regno di Spagna sostiene altresì che, poiché la Commissione gli contesta una violazione dell’art. 34 del regolamento n. 574/72 dovuta al rifiuto dell’amministrazione spagnola di versare agli iscritti al sistema sanitario nazionale la differenza tra il costo totale delle cure ospedaliere ricevute in un altro Stato membro e l’importo della copertura di tali cure da parte dell’istituzione di quest’ultimo, la formulazione tardiva di tale addebito rende quest’ultimo irricevibile. Il Regno di Spagna, peraltro, fa valere che il ricorso contiene un addebito, non formulato durante la fase precontenziosa del procedimento, relativo all’incompatibilità dell’art. 4, n. 3, del regio decreto 1030/2006 con l’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71. Il Regno del Belgio sostiene che l’art. 49 CE non è stato in alcun modo menzionato nel parere motivato, sicché il ricorso non può contenere un argomento basato su tale articolo. Al riguardo, occorre ricordare che dall’art. 38, n. 1, lett. c), del regolamento di procedura della Corte e dalla giurisprudenza ad esso relativa emerge che ogni ricorso deve indicare l’oggetto della controversia nonché l’esposizione sommaria dei motivi, e che tale indicazione dev’essere sufficientemente chiara e precisa per consentire alla parte convenuta di preparare la sua difesa e alla Corte di esercitare il suo controllo. Ne discende che gli elementi essenziali di fatto e di diritto sui quali si fonda un ricorso devono emergere in modo coerente e comprensibile dal testo del ricorso stesso e che le conclusioni di quest’ultimo devono essere formulate in modo inequivoco al fine di evitare che la Corte statuisca ultra petita ovvero ometta di pronunciarsi su una censura (v. sentenze 26 aprile 2007, causa C-195/04, Commissione/Finlandia, Racc. pag. I-3351, punto 22 e la giurisprudenza ivi citata, nonché 14 gennaio 2010, causa C-343/08, Commissione/Repubblica ceca, non ancora pubblicata nella Raccolta, punto 26). Inoltre, l’oggetto del ricorso proposto ai sensi dell’art. 226 CE è circoscritto dal procedimento precontenzioso previsto da tale articolo. Di conseguenza, il ricorso della Commissione deve fondarsi su censure identiche a quelle di cui al parere motivato (v., in tal senso, citata sentenza Commissione/Finlandia, punto 18). Nella fattispecie, il ricorso e le conclusioni della Commissione soddisfano questi diversi requisiti. Infatti, al pari del parere motivato, il ricorso non contiene la formulazione di un addebito relativo ad un asserito inadempimento da parte del Regno di Spagna degli obblighi ad esso incombenti in forza dei regolamenti nn. 1408/71 e 574/72. In linea con la posizione costantemente manifestata dalla Commissione nel corso della fase precontenziosa del procedimento, il ricorso mira esclusivamente a far constatare un inadempimento da parte di tale Stato membro dell’art. 49 CE. Risulta inequivocabilmente dal ricorso e dalle conclusioni della Commissione che l’inadempimento asserito da quest’ultima consiste nel fatto che, riguardo ad iscritti al sistema sanitario spagnolo il cui stato di salute necessita di cure ospedaliere durante un soggiorno temporaneo in un altro Stato membro, ai sensi dell’art. 22, n. 1, lett. a), sub i), del regolamento n. 1408/71, la normativa controversa nega a detti iscritti, tranne nei casi di cure di vitale urgenza previste dall’art. 4, n. 3, seconda frase, del regio decreto 1030/2006, il diritto, derivante dall’art. 49 CE, ad un rimborso complementare da parte dell’istituzione spagnola qualora il livello di copertura applicabile nello Stato membro di soggiorno sia inferiore a quello applicabile in Spagna. In tale contesto, il riferimento, in particolare nelle conclusioni della Commissione, all’art. 22, n. 1, lett. a), sub i), del regolamento n. 1408/71 non intende fondare un addebito autonomo, bensì definire la categoria degli iscritti a scapito dei quali la normativa controversa costituisce, a parere della Commissione, una violazione dell’art. 49 CE. Ne consegue che il ricorso è ricevibile. Nel merito Argomenti delle parti La Commissione sostiene che l’art. 49 CE è applicabile ai servizi sanitari di cui alla normativa spagnola, ivi compresa l’ipotesi in cui la necessità di siffatte cure insorga durante un soggiorno temporaneo dell’affiliato in un altro Stato membro. Dopo aver sottolineato il rapporto di complementarietà esistente tra l’art. 22 del regolamento n. 1408/71 e l’art. 49 CE, la Commissione afferma che, nella fattispecie, la normativa spagnola è tale da limitare sia la prestazione di servizi ospedalieri sia la prestazione di servizi turistici o educativi, la cui fornitura può motivare un soggiorno temporaneo in un altro Stato membro. Ponendo in rilievo che l’ipotesi di cui all’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71 copre ogni situazione nella quale si rendono necessarie cure durante un soggiorno temporaneo in un altro Stato membro a causa di un peggioramento dello stato di salute dell’affiliato, la Commissione sostiene che la normativa controversa può indurre l’affiliato al sistema sanitario spagnolo, il quale si trovi in una situazione simile e possa scegliere tra un ricovero ospedaliero nello Stato membro di soggiorno ed un ritorno anticipato in Spagna per ivi ricevere assistenza, ad optare per la seconda soluzione qualora il livello di copertura applicabile nello Stato membro di soggiorno sia meno favorevole di quello applicabile in Spagna. La Commissione aggiunge che la normativa controversa è tale da dissuadere gli iscritti anziani o affetti da una malattia cronica che comporti un rischio di ricovero ospedaliero dal recarsi, in quanto turisti o studenti, in uno Stato membro in cui le condizioni di accollo delle cure ospedaliere sarebbero meno vantaggiose che in Spagna. La Commissione sostiene che la restrizione derivante da detta normativa non è giustificata. In particolare, non sarebbe dimostrata la necessità di quest’ultima in relazione all’obiettivo consistente nel garantire l’equilibrio finanziario del sistema sanitario nazionale, tenuto conto del fatto che il costo, per questo sistema, di un trattamento ospedaliero fornito in un altro Stato membro ad un affiliato a tale sistema non potrebbe in alcun caso eccedere il costo che avrebbe rappresentato un trattamento equivalente dispensato in Spagna. Il governo spagnolo, sostenuto dai governi belga, finlandese e del Regno Unito, contesta il fatto che la normativa controversa costituisca una limitazione alla libera prestazione di servizi medici, turistici o educativi, e afferma che, comunque, questa asserita restrizione è giustificata da motivi imperativi d’interesse generale relativi alla salvaguardia dell’equilibrio finanziario del sistema sanitario nazionale di cui trattasi. Giudizio della Corte In via preliminare, si deve ricordare che l’applicabilità dell’art. 22 del regolamento n. 1408/71, nella fattispecie del suo n. 1, lett. a), sub i), non esclude l’applicabilità, parallelamente, dell’art. 49 CE. Infatti, la circostanza che una normativa nazionale possa essere conforme al regolamento n. 1408/71 non produce l’effetto di sottrarla alle disposizioni del Trattato CE (v., in tal senso, sentenza 16 maggio 2006, causa C-372/04, Watts, Racc. pag. I-4325, punti 46 e 47). Premesso tale richiamo preliminare, occorre in primo luogo verificare se i servizi menzionati dalla Commissione nel suo ricorso, nel caso di un affiliato al sistema sanitario nazionale il cui stato di salute necessiti di cure ospedaliere durante il suo soggiorno temporaneo in un altro Stato membro, abbiano natura transfrontaliera che possa farli rientrare nell’ambito di applicazione dell’art. 49 CE (v., in tal senso, sentenza 26 aprile 1988, causa 352/85, Bond van Adverteerders e a., Racc. pag. 2085, punto 13). Per quanto riguarda, da una parte, i servizi sanitari, va ricordato che, per giurisprudenza costante della Corte, le prestazioni mediche fornite a fronte di un corrispettivo rientrano nella sfera di applicazione delle disposizioni relative alla libera prestazione dei servizi, ivi compresa l’ipotesi in cui le cure siano dispensate in ambito ospedaliero (v., in tal senso, sentenze Watts, cit., punto 86 e la giurisprudenza ivi citata, nonché 19 aprile 2007, causa C-444/05, Stamatelaki, Racc. pag. I‑3185, punto 19). Del resto, una prestazione medica non perde la sua qualifica di prestazione di servizi ai sensi dell’art. 49 CE per il fatto che il paziente, dopo aver retribuito il prestatore straniero per le cure ricevute, solleciti successivamente l’assunzione di tali cure da parte di un servizio sanitario nazionale (v. sentenza Watts, cit., punto 89 e la giurisprudenza ivi citata). La Corte, peraltro, ha dichiarato che l'art. 49 CE trova applicazione quando il prestatore ed il destinatario del servizio siano stabiliti in Stati membri diversi (v. sentenza 28 ottobre 1999, causa C-55/98, Vestergaard, Racc. pag. I-7641, punto 19). I servizi forniti da un prestatore stabilito in uno Stato membro, senza spostarsi, a un destinatario stabilito in un altro Stato membro costituiscono una prestazione transfrontaliera di servizi ai sensi dell’art. 49 CE (v., in particolare, sentenze 10 maggio 1995, causa C-384/93, Alpine Investments, Racc. pag. I-1141, punti 21 e 22, nonché 6 novembre 2003, causa C-243/01, Gambelli e a., Racc. pag. I-13031, punto 53). Inoltre, secondo giurisprudenza parimenti costante della Corte, la libera prestazione dei servizi comprende non solo la libertà del prestatore di fornire servizi per destinatari stabiliti in uno Stato membro diverso da quello sul cui territorio si trovi il detto prestatore, ma anche la libertà di ricevere o beneficiare, in quanto destinatario, dei servizi offerti da un prestatore stabilito in un altro Stato membro, senza essere limitato da restrizioni (v., in particolare, sentenza Gambelli e a., cit., punto 55 e la giurisprudenza ivi citata). Ne consegue che i servizi di assistenza ospedaliera che un prestatore stabilito in uno Stato membro fornisce in quest’ultimo ad un destinatario stabilito in un altro Stato membro rientrano nella nozione di prestazione di servizi ai sensi dell’art. 49 CE, anche nel caso, di cui trattasi nella presente fattispecie, in cui il soggiorno temporaneo del destinatario di tali prestazioni sanitarie nello Stato membro di stabilimento del prestatore riguardi motivi diversi da quelli sanitari. Per quanto concerne, d’altra parte, i servizi diversi da quelli sanitari, quali i servizi turistici ed educativi previsti specificamente dalla Commissione nel proprio ricorso, occorre ricordare, oltre alla giurisprudenza menzionata nel punto 48 della presente sentenza, che le persone stabilite in uno Stato membro che si recano in un altro Stato membro in qualità di turisti o nell’ambito di un viaggio di studi devono essere considerate destinatari di servizi ai sensi dell’art. 49 CE (v. sentenze 31 gennaio 1984, cause riunite 286/82 e 26/83, Luisi e Carbone, Racc. pag. 377, punto 16; 2 febbraio 1989, causa 186/87, Cowan, Racc. pag. 195, punto 15, nonché 19 gennaio 1999, causa C-348/96, Calfa, Racc. pag. I-11, punto 16). Dalle precedenti considerazioni risulta che la libera prestazione dei servizi comprende la libertà di un affiliato stabilito in uno Stato membro di recarsi, per esempio, in qualità di turista o di studente, in un altro Stato membro per un soggiorno temporaneo e di ricevervi cure ospedaliere da parte di un prestatore stabilito in questo altro Stato membro qualora il suo stato di salute necessiti di siffatte cure durante detto soggiorno. Per quanto sia pacifico che il diritto dell’Unione non pregiudica la competenza degli Stati membri ad organizzare i propri sistemi previdenziali e che, in mancanza di un’armonizzazione a livello dell’Unione europea, spetta alla normativa di ciascuno Stato membro determinare le condizioni di concessione delle prestazioni in materia di previdenza sociale, ciò nondimeno, nell’esercizio di tale competenza, gli Stati membri devono rispettare il diritto dell’Unione, in particolare le disposizioni relative alla libera prestazione dei servizi (v., in particolare, sentenza Watts, cit., punto 92 e la giurisprudenza ivi citata). Ciò considerato, va esaminato, in secondo luogo, se la normativa controversa costituisca una violazione di dette disposizioni. In base ad una giurisprudenza consolidata, l’art. 49 CE osta all’applicazione di qualsiasi normativa nazionale che abbia l’effetto di rendere la prestazione di servizi tra Stati membri più difficile della prestazione di servizi puramente interna ad uno Stato membro (v., in particolare, sentenza Stamatelaki, cit., punto 25 e la giurisprudenza ivi citata). In tale contesto, la Corte ha dichiarato che il fatto che una normativa nazionale non garantisca all’affiliato, il quale sia stato autorizzato a sottoporsi ad un ricovero ospedaliero in un altro Stato membro conformemente all’art. 22, n. 1, lett. c), del regolamento n. 1408/71, un livello di copertura altrettanto vantaggioso di quello di cui tale affiliato avrebbe beneficiato se fosse stato ricoverato in un ospedale dello Stato membro di affiliazione costituisce una restrizione della libera prestazione dei servizi ai sensi dell’art. 49 CE, in quanto esso è tale da scoraggiare, se non addirittura impedire, tale affiliato dal rivolgersi ai prestatori di servizi stabiliti in altri Stati membri (v., in tal senso, sentenza Vanbraekel e a., cit., punto 45). Riguardo ad una normativa nazionale che prevede la gratuità delle cure ospedaliere fornite nell’ambito del sistema sanitario nazionale, la Corte ha precisato che un siffatto livello di copertura corrisponde al costo, nel sistema dello Stato membro di affiliazione, di un trattamento equivalente a quello ricevuto dall’affiliato nello Stato membro di soggiorno (v., in tal senso, sentenza Watts, cit., punti 131 e 133). La Corte ha affermato che, poiché un rimborso complementare, che dipende dal regime di copertura dello Stato membro di affiliazione, non comporta di per sé alcun onere finanziario supplementare per il sistema di assicurazione malattia di tale Stato membro rispetto al rimborso o al costo che sarebbe stato sopportato in caso di ricovero ospedaliero in quest'ultimo, non si può sostenere che il fatto di porre a carico di tale sistema di assicurazione malattia un rimborso complementare simile sia tale da incidere significativamente sul finanziamento del sistema previdenziale di detto Stato membro (sentenza Vanbraekel e a., cit., punto 52). Tuttavia, per quanto riguarda quantomeno le cure sanitarie di natura ospedaliera, le uniche cui si riferisce la presente causa, il caso cosiddetto «delle cure impreviste», in esame nella fattispecie, contemplato dall’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71, si distingue, con riferimento all’art. 49 CE, dal cosiddetto caso «delle cure programmate», menzionato nell’art. 22, n. 1, lett. c), di detto regolamento, di cui trattasi nelle cause che hanno dato luogo alle citate sentenze Vanbraekel e a. nonché Watts. Si deve anzitutto rilevare che i casi di ricorsi a cure ospedaliere programmate in un altro Stato membro ai sensi dell’art. 22, n. 1, lett. c), del regolamento n. 1408/71 risultano, come emerge dal n. 2, secondo comma, dello stesso articolo, da una constatazione oggettiva dell’assenza di disponibilità nello Stato membro di affiliazione, entro un periodo accettabile sotto il profilo medico, delle cure in oggetto o di cure che presentano lo stesso grado di efficacia (v., in tal senso, citata sentenza Watts, punti 57 e 79). In tali circostanze, quest’ultimo Stato membro, oltre ai suoi obblighi derivanti dal combinato disposto degli artt. 22, n. 1, lett. c), e 36 del regolamento n. 1408/71, deve garantire all’affiliato, se del caso, un livello di copertura altrettanto vantaggioso di quello che la disponibilità di dette cure nel proprio sistema sanitario entro un siffatto periodo lo avrebbe condotto a concedere all’interessato, a pena di violazione delle norme relative alla libera prestazione dei servizi, come dichiarato dalla Corte nella citata sentenza Vanbraekel e a.. La situazione, per contro, è diversa per quanto riguarda le cure impreviste di cui all’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71. Infatti, per quanto concerne un affiliato il cui spostamento verso un altro Stato membro avviene, ad esempio, per motivi turistici o educativi, e non per una qualunque insufficienza dell’offerta da parte del sistema sanitario cui appartiene, le norme del Trattato in materia di libera circolazione non gli garantiscono la neutralità per tutti i servizi di assistenza ospedaliera che dovrebbero eventualmente essergli forniti in modo inaspettato nello Stato membro di soggiorno. Alla luce, da un lato, delle differenze nazionali esistenti in materia di copertura sociale e, dall’altro, dell’obiettivo del regolamento n. 1408/71, consistente nel coordinare le legislazioni nazionali, ma non nell’armonizzarle, le condizioni riguardanti un soggiorno ospedaliero in un altro Stato membro possono essere, a seconda dei casi, più o meno favorevoli o sfavorevoli per l’affiliato (v., per analogia, sentenze 19 marzo 2002, cause riunite C-393/99 e C-394/99, Hervein e a., Racc. pag. I-2829, punti 50-52; 29 aprile 2004, causa C-387/01, Weigel, Racc. pag. I-4981, punto 55, nonché 26 aprile 2007, causa C-392/05, Alevizos, Racc. pag. I-3505, punto 76). Va inoltre sottolineato che, nel caso di cure ospedaliere programmate in un altro Stato membro, l’affiliato, di regola, è in grado di ottenere una valutazione globale del costo del trattamento ospedaliero di cui trattasi, nella forma di un preventivo che gli consente di paragonare i livelli di copertura applicabili, rispettivamente, nello Stato membro in cui è previsto il soggiorno ospedaliero e nello Stato membro di affiliazione. In un simile contesto, il fatto che la normativa di quest’ultimo Stato membro non garantisca all’affiliato il diritto al rimborso, da parte dell’istituzione competente, dell’eventuale differenza positiva tra il livello di copertura applicabile in tale Stato membro e quello applicabile nello Stato membro in cui le cure ospedaliere di cui trattasi sono programmate è tale da indurre detto affiliato a rinunciare al trattamento previsto in questo altro Stato membro, il che riflette una restrizione alla libera prestazione dei servizi, come dichiarato dalla Corte nelle citate sentenze Vanbraekel e a. e Watts. Per contro, come ha sottolineato il governo spagnolo, la situazione delle cure impreviste di cui all’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71 ricomprende, in particolare, un numero indefinito di casi nei quali lo stato di salute dell’affiliato, durante il soggiorno temporaneo di quest’ultimo in un altro Stato membro, necessita di cure ospedaliere in circostanze connesse, segnatamente, all’urgenza della situazione, alla gravità dell’affezione o dell’incidente o, ancora, all’impossibilità sotto il profilo medico di un rimpatrio nello Stato membro di affiliazione che, obiettivamente, non lasciano altra alternativa se non la fornitura all’interessato di un trattamento ospedaliero in una struttura situata nello Stato membro di soggiorno. In tutti questi casi è escluso che alla normativa controversa possa essere imputato un qualunque effetto restrittivo sulla fornitura di servizi di assistenza ospedaliera da parte di prestatori stabiliti in un altro Stato membro. Come osservato dalla Commissione, è vero che la situazione prevista all’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71 riguarda anche i casi in cui il peggioramento dello stato di salute dell’affiliato durante un soggiorno temporaneo in un altro Stato membro, pur presentando carattere imprevisto, non è tale da privare l’interessato della scelta tra un ricovero in quest’ultimo Stato membro e un ritorno anticipato in Spagna al fine di ricevervi le cure ospedaliere richieste. Tuttavia, come sottolinea il n. 1 della motivazione della decisione n. 194, l’obiettivo del sistema istituito dall’art. 22, n. 1, lett. a), sub i), del regolamento n. 1408/71 consiste precisamente, in casi siffatti, nell’evitare che l’affiliato sia costretto a rientrare anticipatamente nello Stato membro di affiliazione per ricevervi le cure necessarie, conferendo all’interessato un diritto, che egli altrimenti non possederebbe, di accesso alle cure ospedaliere nello Stato membro di soggiorno a condizioni di accollo tanto favorevoli quanto quelle di cui beneficiano gli iscritti soggetti alla normativa di quest’ultimo Stato (v., per analogia, sentenza 23 ottobre 2003, causa C-56/01, Inizan, Racc. pag. I‑12403, punti 21 e 22). Inoltre, occorre rilevare che la potenziale incidenza della normativa controversa sulla situazione di un tale affiliato dipende da una circostanza che, nel momento in cui questo affiliato è posto di fronte ad una scelta simile, ha carattere aleatorio, vale a dire dall’eventualità che il livello di copertura applicabile nello Stato membro di soggiorno per il trattamento ospedaliero che vi sarebbe previsto, ed il cui costo globale non sia noto in detto momento, si riveli inferiore al costo di un ipotetico trattamento equivalente offerto in Spagna. Riguardo ai servizi diversi da quelli medici, quali i servizi turistici od educativi, va sottolineato che il caso delle cure impreviste ai sensi dell’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71 presuppone, per definizione, un’assenza di certezza, nel momento in cui l’affiliato prevede di recarsi in un altro Stato membro, per esempio come turista o studente, riguardo alla necessità di cure ospedaliere durante il suo soggiorno temporaneo in quest’altro Stato membro. La situazione degli iscritti anziani nonché quella degli iscritti affetti da una malattia cronica o preesistente, che la decisione n. 194, in base al suo n. 1 e al suo settimo punto, include nell’ambito di applicazione dell’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71, presentano al riguardo lo stesso carattere aleatorio. Infatti, tali iscritti, sebbene possano correre un rischio aggravato di peggioramento del loro stato di salute, possono essere pregiudicati, al pari degli altri iscritti, dalla normativa controversa solo nell’eventualità in cui il loro stato di salute necessitasse effettivamente di cure ospedaliere diverse da quelle di cui all’art. 4, n. 3, seconda frase, del regio decreto 1030/2006, durante il proprio soggiorno temporaneo in un altro Stato membro, ed in cui si accertasse che il livello di copertura applicabile in detto Stato membro è inferiore al costo di un trattamento equivalente offerto in Spagna. Ne consegue che risulta troppo aleatoria e indiretta la circostanza che gli iscritti al sistema sanitario spagnolo possano essere indotti a rientrare anticipatamente in Spagna per ricevervi le cure ospedaliere resesi necessarie a causa di un peggioramento del loro stato di salute durante un soggiorno temporaneo in un altro Stato membro o a rinunciare ad un viaggio, per esempio turistico o di studi in quest’altro Stato membro, non potendo contare, al di fuori del caso previsto all’art. 4, n. 3, seconda frase, del regio decreto 1030/2006, su un intervento complementare da parte dell’istituzione competente nell’eventualità in cui il costo di un trattamento equivalente in Spagna ecceda il livello di copertura applicabile in quest’altro Stato membro. Pertanto, la normativa controversa, complessivamente considerata, non può essere considerata atta a limitare la libera prestazione dei servizi di assistenza ospedaliera, dei servizi turistici o dei servizi educativi (v., per analogia, in materia, rispettivamente, di libera circolazione delle merci e di libera circolazione dei lavoratori, sentenze 7 marzo 1990, causa C-69/88, Krantz, Racc. pag. I-583, punto 11, nonché 27 gennaio 2000, causa C-190/98, Graf, Racc. pag. I-493, punti 24 e 25). Il caso dell’autore della denuncia menzionata nel punto 20 della presente sentenza conferma tale conclusione. Infatti, esso attesta il carattere ipotetico dell’incidenza della normativa controversa, dato che la domanda di rimborso complementare presentata dall’interessato si è rivelata in realtà infondata, come risulta dagli atti di causa, e ciò a causa del livello inferiore del costo di un trattamento equivalente in Spagna rispetto al livello di copertura applicato nello Stato membro di soggiorno. Infine, va sottolineato che, a differenza dei casi di cui all’art. 22, n. 1, lett. c), del regolamento n. 1408/71, quelli previsti al n. 1, lett. a), dello stesso articolo presentano per gli Stati membri e le loro istituzioni incaricate della previdenza sociale un carattere imprevedibile. Infatti, ogni Stato membro, in quanto Stato membro di affiliazione, ha la possibilità, nell’ambito della competenza ad esso attribuita dagli artt. 153 TFUE e 168 TFUE ad organizzare il suo sistema sanitario pubblico e di previdenza sociale (v., in tal senso, sentenze Watts, cit., punti 92 e 146, nonché 1° giugno 2010, cause riunite C-570/07 e C‑571/07, Blanco Pérez e Chao Gómez, non ancora pubblicata nella Raccolta, punto 43), di adottare misure attinenti alla portata e alle condizioni – in particolare relative al termine – dell’offerta di cure ospedaliere sul proprio territorio al fine di contenere il numero di autorizzazioni da concedere, ai sensi dell’art. 22, n. 1, lett. c), del regolamento n. 1408/71, per cure programmate in un altro Stato membro da parte di iscritti facenti parte del suo sistema. Per contro, come sottolineato dai governi danese e finlandese, il costante aumento della mobilità di cittadini all’interno dell’Unione, in particolare per motivi turistici o educativi, può tradursi in un numero sempre maggiore di casi di cure ospedaliere impreviste, ai sensi dell’art. 22, n. 1, lett. a), del regolamento n. 1408/71, che gli Stati membri non possono in alcun modo controllare. In tale contesto, nel quale ogni Stato membro, in quanto Stato membro di affiliazione, si rimette all’applicazione della normativa dello Stato membro di soggiorno per quanto concerne il livello della copertura, a carico definitivo dell’istituzione competente, delle cure ospedaliere che si renderebbero necessarie a causa dello stato di salute dell’affiliato durante il suo soggiorno temporaneo in quest’ultimo Stato membro, il combinato disposto dell’art. 22, n. 1, lett. a), e dell’art. 36 del regolamento n. 1408/71, relativo al meccanismo di rimborso tra le istituzioni interessate, si basa su una compensazione globale dei rischi. Infatti, i casi in cui le cure ospedaliere impreviste fornite ad un iscritto durante il suo soggiorno temporaneo in un altro Stato membro espongono, per effetto dell’applicazione della normativa di quest’ultimo, lo Stato membro di affiliazione ad un’assunzione degli oneri finanziari maggiore rispetto all’ipotesi in cui tali cure fossero state fornite in una delle sue strutture, sono considerati globalmente controbilanciati dai casi nei quali, al contrario, l’applicazione della normativa dello Stato membro di soggiorno fa sì che sullo Stato membro di affiliazione gravi un onere finanziario per le cure ospedaliere di cui trattasi meno elevato di quello che sarebbe derivato dall’applicazione della propria normativa. Di conseguenza, il fatto d’imporre ad uno Stato membro l’obbligo di garantire ai propri iscritti un rimborso complementare da parte dell’istituzione competente ogni volta che il livello di copertura applicabile nello Stato membro di soggiorno per le cure ospedaliere impreviste di cui trattasi risulti inferiore a quello applicabile in forza della propria normativa si risolverebbe nell’inficiare l’economia stessa del sistema istituito dal regolamento n. 1408/71. Infatti, in un caso del genere, l’istituzione competente dello Stato membro di affiliazione si vedrebbe sistematicamente esposta all’onere finanziario più elevato, vuoi in applicazione, conformemente all’art. 22, n. 1, lett. a), di detto regolamento, della normativa dello Stato membro di soggiorno che contempla un livello di copertura superiore a quello previsto dalla normativa dello Stato membro di affiliazione, vuoi in applicazione di quest’ultima normativa nell’ipotesi contraria. Tenuto conto di tutte le considerazioni che precedono, la Commissione non ha dimostrato che la normativa controversa, nella sua generalità, costituisce una violazione da parte del Regno di Spagna degli obblighi ad esso incombenti in forza dell’art. 49 CE. Pertanto, il ricorso dev’essere respinto. Sulle spese Ai sensi dell’art. 69, n. 2, del regolamento di procedura, la parte soccombente è condannata alle spese se ne è stata fatta domanda. Poiché il Regno di Spagna ne ha fatto domanda, la Commissione, rimasta soccombente, dev’essere condannata alle spese. In applicazione del n. 4, primo comma, dello stesso articolo, il Regno del Belgio, il Regno di Danimarca, la Repubblica di Finlandia e il Regno Unito, intervenuti nella presente controversia, sopporteranno le proprie spese. Per questi motivi, la Corte (Grande Sezione) dichiara e statuisce: 1) Il ricorso è respinto. 2) La Commissione europea è condannata alle spese. 3) Il Regno del Belgio, il Regno di Danimarca, la Repubblica di Finlandia nonché il Regno Unito di Gran Bretagna e Irlanda del Nord sopportano le proprie spese. Firme * Lingua processuale: lo spagnolo.

62006CJ0066

bg

Неизпълнение на задължения от държава членка — Нарушение на член 2, параграф 2 и на член 4, параграфи 2—4 от Директива 85/337/ЕИО на Съвета от 27 юни 1985 година относно оценката на въздействието на някои публични и частни проекти върху околната среда (ОВ L 175, стp. 40; Специално издание на български език, 2007 г., глава 15, том 1, стр. 174), изменена с Директива 97/11/ЕО от 3 март 1997 година (ОВ L 73, стp. 5; Специално издание на български език, 2007 г., глава 15, том 3, стр. 254) — Разрешения, предоставени без извършена оценка Диспозитив 1) Като не е приела съгласно член 2, параграф 1 и член 4, параграфи 2—4 от Директива 85/337/ЕИО на Съвета от 27 юни 1985 година относно оценката на въздействието на някои публични и частни проекти върху околната среда, изменена с Директива 97/11/ЕО на Съвета от 3 март 1997 година, всички необходими разпоредби, за да гарантира, че преди да се издаде разрешение, проектите, които могат да окажат значително въздействие върху околната среда и които попадат в категориите проекти по точка 1, букви а)—в) и буква е) от приложение II към тази директива, ще бъдат подложени на процедура по издаване на разрешение и на оценка на тяхното въздействие в съответствие с членове 5—10 от посочената директива, Ирландия не е изпълнила задълженията си по тази директива. 2) Осъжда Ирландия да заплати съдебните разноски, направени от Комисията на Европейските общности. 3) Република Полша понася направените от нея съдебни разноски.

62002CJ0315

et

Verwaltungsgerichtshof esitas Euroopa Kohtule 27. augusti 2002. aasta määrusega, mis saabus Euroopa Kohtusse 6. septembril 2002, EÜ asutamislepingu artikli 234 alusel kolm eelotsuse küsimust EÜ asutamislepingu artiklite 73b ja 73d (muudetuna vastavalt EÜ artiklid 56 ja 58) tõlgendamise kohta. Need küsimused esitas nimetatud kohtus pooleliolevas kohtuasjas Anneliese Lenz, kes väitis, et kapitalitulu maksustamist reguleeriv Austria maksuõigus ei ole kooskõlas ühenduse õigusega. Õiguslik raamistik Austria maksuõigus sätestab, et Austrias asutatud äriühingu tulu maksustamine toimub kahel tasandil: äriühingu tasandil maksustatakse kasum kindla maksumääraga 34% ja aktsionäri tasandil maksustatakse kapitalitulu ehk dividendid ning äriühingu poolt muu kasumi jaotamine. Aktsionäride maksustamisel erineb kohaldatav kord vastavalt sellele, kas tulu on pärit Austriast või välisriigist. Austria päritolu kapitalitulu maksustamine Einkommensteuergesetz’i (1988. aasta tulumaksuseadus, BGBl 1988/400, edaspidi „EStG”) artikli 93 lõige 2 sätestab, et „kapitalitulud on Austria päritolu, kui kapitalitulu maksma kohustuva isiku elukoht, juhtimine või asukoht on Austrias või kui maksva kohustuv isik on krediidiasutuse Austrias asuv filiaal […]” (BGBl-s 1996/201 avaldatud redaktsioon). EStG artikli 93 lõige 1 (BGBl-s 1996/201 avaldatud redaktsioon) sätestab, et „Austria päritolu kapitalitulu [...] maksustamisel peetakse tulumaks kapitalitulult kinni („Kapitalertragsteuer”)”, mis vastavalt EStG artikli 95 lõikele 1 on 25%. EStG artikli 97 lõige 1 (BGBl-s 1996/797 avaldatud redaktsioon) sätestab, et kapitalitulu maksu „peetakse maksu kinnipidamisega lõplikuks maksuks”. Kapitalitulu tulumaksuga seetõttu rohkem ei maksustata. Juhul kui lõpliku maksuga ei saa maksustada allikalt (see tähendab äriühingute tasandil) kinnipidamise teel, sätestatakse EStG artikli 97 lõikega 2, et maksustamine toimub „tulu väljamaksjale kapitalitulu maksule vastava summa vabatahtliku maksmisega” (BGBl-s 1996/797 avaldatud redaktsioon). Kui maksumaksja otsustab Austria päritolu kapitalitulu suhtes lõplikku maksumäära 25% mitte valida, kohaldatakse maksumaksja suhtes vastavalt EStG artikli 37 lõigetele 1 ja 4 (BGBl-s 1996/797 avaldatud redaktsioon) „poole ulatuses vähendatud määra” („Halbsatzverfahren”). Sellisel juhul võetakse kapitalitulu arvesse maksustatava kogutulu kindlaksmääramisel, mille tulemusel võidakse kohaldada kõrgemat maksumäära. Nimetatud maksumäära suurendamise kompenseerimiseks kohaldatakse sellise kapitalitulu suhtes poole ulatuses vähendatud kogutulule kehtestatud keskmist maksumäära. Välismaa päritolu kapitalitulu maksustamine Austrias elavale maksumaksjale makstava välismaa päritolu kapitalitulu suhtes kohaldatakse tavalist tulumaksu. Seetõttu arvestatakse seda maksustatava kogutulu kindlaksmääramisel ja selle suhtes kohaldatakse tavalist tulumaksu, mille määr on maksimaalselt 50%. Austria õigus on muutunud 1. aprillil 2002 jõustunud seadusega. Nimetatud seadus on vastu võetud pärast põhikohtuasja sündmusi, mistõttu seda ei kohaldata käesoleva kohtuasja suhtes. Põhikohtuasi ja eelotsuse küsimused A. Lenz, kes on Saksa kodanik ja kes on Austrias täielik maksukohustuslane, deklareeris oma 1996. aasta kapitalitulud Saksamaal asutatud aktsiaseltsi poolt makstud dividendidena. Austria maksuamet kohaldas tulude suhtes tavalist tulumaksu. EStG artiklis 37 sätestatud poole ulatuses vähendatud maksumäära ja EStG artiklis 97 koosmõjus artikliga 93 ettenähtud lõplikku maksumäära (edaspidi „asjaomased maksusoodustused”) kohaldatakse üksnes Austria päritolu kapitalitulu suhtes. A. Lenz esitas Finanzlandesdirektion für Tirol’ile kaebuse, milles ta väitis, et tavalise astmelise tulumaksu kohaldamine Saksamaa päritolu kapitalitulude suhtes on vastuolus EÜ asutamislepingu artikli 73b lõikes 1 ettenähtud kapitali vaba liikumisega. Nimetatud kaebus jäeti rahuldamata 16. aprilli 1999. aasta otsusega, mille peale A. Lenz esitas Verwaltungsgerichtshof’ile hagi. Sellises olukorras otsustas Verwaltungsgerichtshof menetluse peatada ja esitada Euroopa Kohtule järgmised eelotsuse küsimused: „1.      Kas EÜ asutamislepingu artikli 73b lõikega 1 koosmõjus artikli 73d lõike 1 punktidega a ja b ning lõikega 3 (muudetuna EÜ artikli 56 lõige 1 ning EÜ artikli 58 lõike 1 punktid a ja b ning lõige 3) on vastuolus sellised sätted nagu EStG artikli 97 lõige 1 ja lõige 4 koosmõjus artikli 37 lõikega 1 ja lõikega 4, mille kohaselt maksumaksja võib siseriiklike aktsiadividendide saamisel valida, kas nende suhtes kohaldatakse lõplikku kindlaksmääratud tulumaksumäära 25% või kohaldatakse kogutulu suhtes kohaldatavast keskmisest maksumäärast poole ulatuses vähendatud maksumäära, samal ajal kui välismaa aktsiate eest saadud dividendid maksustatakse alati tavalise tulumaksumääraga? 2.      Kas esimesele küsimusele vastamisel on tähtsust sellel, kui kõrge on tulumaks sellise kapitaliühingu puhul, kelle asukoht ja juhatus asub teises liikmesriigis või kolmandas riigis ja milles asjaomane maksukohustuslane omab osalust? 3.      Kui vastus esimesele küsimusele on jaatav, siis kas EÜ asutamislepingu artikli 73b lõike 1 kohase lõpptulemuse võib saavutada selliselt, et dividende saava isiku Austrias makstavat tulumaksu vähendatakse proportsionaalselt ettevõtte tulumaksuga, mida on maksnud oma riikides aktsiaseltsid, kelle asukoht ja juhatus asuvad muus liikmesriigis või kolmandas riigis?” Kaks esimest eelotsuse küsimust Kahe esimese küsimusega, mida tuleb uurida koos, soovib eelotsusetaotluse esitanud kohus sisuliselt teada, kas asutamislepingu artikli 73b lõikega 1 ja artikli 73d lõigetega 1 ja 3 on vastuolus liikmesriigi õigusnormid, millega kohaldatakse lõplikku kindlaksmääratud tulumaksumäära 25% või poole ulatuses vähendatud maksumäära nimetatud liikmesriigis asutatud äriühingu poolt makstud kapitalitulu suhtes ja välistab selle teises liikmesriigis asutatud äriühingu suhtes, ja kui see on nii, siis kas selliste õigusnormide nimetatud sätetega vastavuse hindamine sõltub äriühingu kasumi maksustamise tasemest liikmesriigis, kus nad on asutatud. Kuna põhikohtuasi puudutab liikmesriigi maksuameti keeldumist anda asjaomast maksusoodustust isikule, kes on selles liikmesriigis täielik maksukohustuslane ja kes on saanud teises liikmesriigis asutatud äriühingult dividende, tuleb esitatud küsimusele vastata vaid liikmesriikidevahelise kapitali liikumise osas. Seega on vaja uurida, kas selline maksuõigus, nagu käsitletakse põhikohtuasjas, piirab asutamislepingu artikli 73b lõikes 1 sätestatud kapitali vaba liikumist, nagu väidavad A. Lenz ja Euroopa Ühenduste Komisjon. Tuleb meenutada, et väljakujunenud kohtupraktikaga on sedastatud, et kuigi otsene maksustamine jääb liikmesriikide pädevusse, peavad viimased järgima siiski ühenduse õigust (11. augusti 1995. aasta otsus kohtuasjas C‑80/94: Wielockx, EKL 1995, lk I‑2493, punkt 16; 6. juuni 2000. aasta otsus kohtuasjas C‑35/98: Verkooijen, EKL 2000, lk I‑4071, punkt 32, ja 4. märtsi 2004. aasta otsus kohtuasjas C‑334/02: komisjon v. Prantsusmaa, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 21). Sel juhul tuleb sedastada, et maksualased õigusnormid mõjutavad Austrias elavaid liikmesriigi maksumaksjaid selliselt, et nad ei taha investeerida kapitali äriühingutesse, mille asukoht on teises liikmesriigis. Nimetatud õigusnormid lubavad Austrias elaval maksumaksjal valida Austria päritolu kapitalitulu maksustamisel kindlaksmääratud lõpliku 25% määra ja poole ulatuses vähendatud tavalise tulumaksumäära vahel, samal ajal kui teisest liikmesriigist pärit kapitalitulu suhtes kohaldatakse tavalist maksu, mille määr võib ulatuda 50%-ni. Nimetatud õigusnormidel on ka piirav mõju teises liikmesriigis asutatud äriühingutele, sest see takistab Austrias kapitali suurendamist. Kui teise liikmesriigi äriühingute makstavat kapitalitulu reguleeritakse vähem soodsalt kui Austria päritolu kapitalitulu, on teistes liikmesriikides asutatud äriühingute aktsiate omandamine Austrias elavatele investoritele vähem atraktiivne kui selles liikmesriigis asutatud äriühingute aktsiate omandamine (vt selle kohta eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punkt 35, ja eespool viidatud kohtuotsus komisjon v . Prantsusmaa, punkt 24). Eeltoodust tuleneb, et sellised õigusnormid, mida käsitletaks põhikohtuasjas, kujutavad endast asutamislepingu artikli 73b lõikega 1 põhimõtteliselt keelatud kapitali vaba liikumise piirangut. Tuleb siiski uurida, kas kapitali vaba liikumise piirangut on võimalik õigustada asutamislepingu sätete alusel. Selles osas tuleb märkida, et asutamislepingu artikli 73d lõike 1 alusel „artikli 73b sätted ei mõjuta liikmesriikide õigust […] kohaldada oma maksuseaduste vastavaid sätteid, mis eristavad maksumaksjaid […] nende kapitali investeerimise koha põhjal” ega nende õigust „võtta kõiki vajalikke meetmeid, et takistada siseriiklike õigusnormide rikkumist”. Austria, Taani, Prantsusmaa ja Ühendkuningriigi valitsuste arvates nähtub sellest sättest selgelt, et liikmesriikidel on õigus kohaldada maksusoodustusi üksnes nende territooriumidel asutatud äriühingute poolt makstud kapitalitulu suhtes. Selles osas tuleb märkida, et asutamislepingu artikli 73d lõiget 1, mis on erand kapitali vaba liikumise aluspõhimõttest, tuleb tõlgendada kitsendavalt ja seda ei või tõlgendada selliselt, et mis tahes maksuõigus, mis eristab maksumaksjaid investeerimiskoha alusel, on asutamislepinguga automaatselt kooskõlas. Asutamislepingu artikli 73d lõikes 1 sisalduvat erandit piirab asutamislepingu artikli 73d lõige 3, mis näeb ette, et selle artikli lõikes 1 sätestatud siseriiklikud õigusnormid „ei tohi kujutada endast suvalise diskrimineerimise vahendit ega varjatud piirangut kapitali ja maksete vabale liikumisele artikli 73b tähenduses”. Seetõttu tuleb teha vahet asutamislepingu artikli 73d lõikes 1 lubatud ebavõrdsel kohtlemisel ja asutamislepingu artikli 73d lõikega 3 keelatud suvalisel diskrimineerimisel. Kohtupraktikast nähtub, et sellist siseriiklikku maksuõigust, nagu käesolevas asjas käsitletakse, mis eristab asjaomase liikmesriigi territooriumil asutatud äriühingute poolt makstavaid kapitalitulusid teistest liikmesriikidest pärit kapitalituludest, võib pidada asutamislepingu kapitali vaba liikumist käsitlevate sätetega kooskõlas olevaks, erinev kohtlemine peab puudutama olukordi, mis ei ole objektiivselt võrreldavad, või olema õigustatud ülekaaluka avaliku huviga, nt nagu vajadusega säilitada maksusüsteemi ühtsus, maksudest kõrvalehoidumise vastase võitlusega või maksukontrolli tõhususega (eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punkt 43; 21. novembri 2002. aasta otsus kohtuasjas C‑436/00: X ja Y, EKL 2002, lk I‑10829, punktid 49 ja 72, ning eespool viidatud kohtuotsus komisjon v. Prantsusmaa, punkt 27). Selleks, et veelgi õigustada erinevat kohtlemist kapitalitulu erinevate liikide vahel, ei tohi see ületada seda, mis on vajalik asjaomase maksuõiguse eesmärgi saavutamiseks. Valitsused, kes on käesolevas kohtuasjas märkusi esitanud, väidavad esiteks seda, et Austria maksuamet maksustab Austrias asutatud äriühingu poolt aktsionäridele jaotatavat kasumit osaliselt äriühingu tasemel ja osaliselt aktsionäride tasemel. Väljaspool Austriat asutatud äriühingute puhul ei saaks Austria maksuamet ettevõtte tulumaksuga samal viisil maksustada. Asjaomane maksuõigus oleks seega õigustatud taolise objektiivselt erineva olukorraga, mis põhjendaks maksukohtlemise erinevust vastavalt asutamislepingu artikli 73d lõike 1 punktile a (14. veebruari 1995. aasta otsus kohtuasjas Schumacker, punktid 30–34 ja 37, ning eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punkt 43). Seetõttu tuleb uurida, kas kohtlemise erinevus Austria täieliku maksukohustuslase puhul, mis sõltub sellest, kas ta saab kapitalitulu selles liikmesriigis asutatud äriühingutelt või muudes liikmesriikides asutatud äriühingutelt, tuleneb objektiivselt mittevõrreldavatest olukordadest vastavalt asutamislepingu artikli 73d lõike 1 punktile a. Kohtutoimikust nähtub, et Austria maksuõiguse eesmärk on leevendada äriühingute kasumite topeltmaksustamise majanduslikke mõjusid, mis tekivad äriühingu kasumi maksustamisest ettevõtte tulumaksuga ja sama kasumi dividendidena maksmisel aktsionäri kui maksumaksja maksustamisest tulumaksuga. Nii Austria päritolu kui ka teisest liikmesriigist pärit kapitalitulu võib osutuda topeltmaksustamise objektiks. Mõlemal juhul on tulud põhimõtteliselt maksustatavad kõigepealt ettevõtte tulumaksuga, seejärel – siis, kui need makstakse dividendidena välja – tulumaksuga. Maksusätte alusel, mille eesmärk on leevendada topeltmaksustamise mõjusid kasumi jaotamisel äriühingute poolt, millesse investeering tehti, on aktsionärid, kes on Austrias täielikud maksukohustuslased ja saavad muus liikmesriigis asutatud äriühingult kapitalitulu, seega võrreldavas olukorras aktsionäridega, kes on Austrias samuti täielikud maksukohustuslased, kuid saavad kapitalitulu viimati nimetatud liikmesriigis asutatud äriühingult. Sellest järeldub, et Austria maksuõigus, millega kehtestatakse kapitalitulule lõplik kindlaksmääratud maksumäär 25% või poole ulatuses vähendatud maksumäär tingimusel, et nimetatud tulud peavad olema Austria päritolu, ei ole seotud asutamislepingu artikli 73d lõike 1 punkti a tähenduses Austria päritolu kapitalitulu ja teise liikmesriigi päritolu kapitalitulu vahelise olukorra erinevusega (vt selle kohta 27. juuni 1996. aasta otsus kohtuasjas C‑107/94: Asscher, EKL 1996, lk I‑3089, punktid 41–49, ja 12. juuni 2003. aasta otsus kohtuasjas Gerritse, punktid 47–54). Teiseks väidavad kohtule märkusi esitanud valitsused, et taolist maksuõigust nagu Austria maksuõigus õigustab objektiivselt vajadus tagada siseriikliku maksuõiguse ühtsus (28. jaanuari 1992. aasta otsus kohtuasjas C‑204/90: Bachmann, EKL 1992, lk I‑249, ja 28. jaanuari 1992. aasta otsus kohtuasjas C‑300/90: komisjon v . Belgia, EKL 1992, lk I‑305). Nad väidavad selles osas, et asjaomaste maksusoodustuste eesmärk on äriühingute kasumi topeltmaksustamise mõjude vähendamine. Äriühingu kasumi maksustamise ja maksusoodustuste vahel on otsene majanduslik seos. Järelikult, kuna üksnes Austrias asutatud äriühinguid maksustatakse ettevõtte tulumaksuga selles liikmesriigis, on nimetatud maksusoodustuste andmine õigustatud üksnes Austria päritolu kapitalitulu saajatele. Tuleb meenutada, et eespool viidatud kohtuotsuste Bachmann ja komisjon v. Belgia vastavates punktides 28 ja 21, milles Euroopa Kohus on sedastanud, et maksusüsteemi ühtsuse säilitamise vajadusega võib õigustada asutamislepinguga tagatud põhivabaduste teostamise piirangut, on ühelt poolt olemas seos vanaduspensioni- ning elukindlustuslepingute alusel makstavate kindlustusmaksete mahaarvamisõiguse ja teiselt poolt kindlustusandjate poolt nimetatud lepingute alusel makstavate summade maksustamise vahel ning selle seose säilimine on vajalik asjaomase maksusüsteemi ühtsuse tagamiseks (vt eriti 28. oktoobri 1999. aasta otsus kohtuasjas C‑55/98: Vestergaard, EKL 1999, lk I‑7641, punkt 24, ja eespool viidatud kohtuotsus X ja Y, punkt 52). Põhikohtuasjas tuleb peale asjaolu, et füüsiliste isikute maksustamine ja ettevõtte tulumaks on kaks eraldi maksu, millega maksustatakse eri maksumaksjaid (vt 13. aprilli 2000. aasta otsus kohtuasjas C‑251/98: Baars, EKL 2000, lk I‑2787, punkt 40; eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punktid 57 ja 58, ja 18. septembri 2003. aasta otsus kohtuasjas C‑168/01: Bosal, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 30) sedastada, et Austria maksuõigus ei sea asjaomase maksusoodustuse saamist Austrias elavate maksumaksjate poolt nende Austria päritolu kapitalitulu puhul sõltuvusse äriühingute kasumi maksustamisest ettevõtte tulumaksuga. Samuti tuleb meenutada, et argumenti maksusüsteemi ühtsuse säilitamise vajaduse kohta tuleb kontrollida asjaomase maksuõigusega taotletud eesmärgi osas (vt 11. märtsi 2004. aasta otsus kohtuasjas C‑9/02: De Lasteyrie du Saillant, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 67). Austria maksuõigusega taotletud eesmärki, mis on topeltmaksustamise vähendamine, ei mõjutaks mitte mingil viisil asjaolu, kui Austria maksuõigusega antaks soodustusi ka muudest liikmesriikidest pärit kapitalitulude saajatele. Vastupidi, kindlaksmääratud lõpliku maksumäära 25% ja poole ulatuses vähendatud maksumäära andmine üksnes Austriast kapitalitulu saajatele suurendab erinevust Austria äriühingute kasumi kogu maksukohustuse ja teises liikmesriigis asutatud äriühingute kasumi maksukohustuse vahel. Austria maksusüsteemi ühtsuse säilitamise vajaduse argumenti ei saa pidada seega vastuvõetavaks. Tuleb tõesti märkida, et asjaomase maksusoodustuse andmine ka teisest liikmesriigist pärit kapitalitulu saajatele tooks asjaomase liikmesriigi jaoks kaasa maksudest laekuvate tulude vähenemise. Väljakujunenud kohtupraktikast siiski nähtub, et maksudest laekuva tulu vähenemist ei saa pidada ülekaalukaks avalikuks huviks, millele võiks tugineda põhivabadusega põhimõtteliselt vastuolus oleva meetme õigustamiseks (eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punkt 59; 3. oktoobri 2002. aasta otsus kohtuasjas C‑136/00: Danner, EKL 2002, lk I‑8147, punkt 56, ja eespool viidatud kohtuotsus X ja Y, punkt 50). Peale selle, vastupidi Austria ja Taani valitsuste väidetele, ei oma teises liikmesriigis asutatud äriühingute maksustamise tase Austria maksuõiguse suhtes tähtsust selleks, et hinnata, kas siseriiklik õigus on asutamislepingu artiklite 73b ja 73d lõigetega 1 ja 3 kooskõlas. Selles osas tuleb meenutada, et asjaomane maksuõigus ei kehtesta Austria päritolu kapitalitulude osas mitte mingisugust otsest seost äriühingu kasumi ettevõtte tulumaksuga maksustamise ja Austrias elavatele maksumaksjatele antavate tulumaksusoodustuste vahel. Sellises olukorras ei saa väljaspool Austriat asutatud äriühingute maksustamistasemega õigustada nimetatud äriühingute makstavate kapitalitulude saajatele samade maksusoodustuste andmisest keeldumist. Tõepoolest ei saa välistada, et asjaomase maksuõiguse laienemine teisest liikmesriikidest pärit kapitalitulule võiks osutuda soodsaks Austrias elavatele investoritele teises liikmesriigis asutatud äriühingute aktsiate ostmisel, kus maksustamistase on madalam kui Austrias. Siiski ei saa sellise võimalusega mitte kuidagi õigustada selliseid õigusnorme, nagu käsitletakse põhikohtuasjas. Seoses argumendiga võimalikust maksusoodustusest maksumaksjatele, kes saavad oma elukohariigis teises liikmesriigis asutatud äriühingult kapitalitulu, piisab, kui märkida, et väljakujunenud kohtupraktikast nähtub, et põhivabadusega vastuolus olevat ebasoodsat maksukohtlemist ei saa õigustada teiste maksusoodustustega isegi siis, kui eeldada, et sellised soodustused on olemas (eespool viidatud kohtuotsus Verkooijen, punkt 61, ja viidatud kohtupraktika). Prantsusmaa valitsus väidab, et Austria maksuõigust õigustab vajadus tagada maksukontrolli tõhusus. Selles osas tuleb meenutada, et eriti asutamislepingu artikli 73d lõike 1 punktist b nähtub, et maksukontrolli tõhususele võib tugineda, et õigustada asutamislepinguga tagatud põhivabaduste teostamise piiranguid (vt 8. juuli 1999. aasta otsus kohtuasjas C‑254/97: Baxter jt, EKL 1999, lk I‑4809, punkt 18, ja 26. septembri 2000. aasta otsus kohtuasjas C‑478/98: komisjon v. Belgia, EKL 2000, lk I‑7587, punkt 39). Esiteks pole Austria päritolu kapitalitulu suhtes vähendatud maksumäärast tekkivate maksusoodustuste puhul kuidagi tõendatud, et erinevate maksumäärade kohaldamine sõltuvalt kapitalitulu päritolust võib maksukontrolli muuta tõhusamaks. Teiseks tuleb meenutada, et lõpliku kindlaksmääratud maksumäära 25% peavad Austrias asutatud äriühingud kinni otse allikalt. Siiski, nagu seda märkis kohtujurist oma ettepanku punktides 33 ja 34, ei eelda lõplik maks ilmtingimata allikalt maksustamist. EStG artikli 97 lõige 2 sätestab, et juhtudel, kui maksu ei saa allikalt kinni pidada, võidakse lõplik maks maksta selliselt, et „tulu väljamaksjale makstakse kapitalitulu maksule vastav summa vabatahtlikult”. Teistes liikmesriikides asutatud äriühingutelt saadava tulu jaoks võidakse seega sätestada sarnane maksuametile „vabatahtliku maksmise” viis. Tõepoolest on Austrias asutatud äriühingute poolt otse allikalt sooritatav kinnipidamine maksuameti jaoks lihtsam kui „vabatahtlik maksmine”. Siiski ei õigusta pelgad haldusalased ebamugavused asutamislepinguga ettenähtud põhivabaduse nagu kapitali vaba liikumine takistamist (eespool viidatud kohtuotsus komisjon v. Prantsusmaa, punktid 29 ja 30). Eeltoodut arvestades tuleb kahele esimesele küsimusele vastata, et asutamislepingu artikliga 73b ja artikli 73d lõigetega 1 ja 3 on vastuolus õigusnormid, mis lubavad üksnes siseriikliku kapitalitulu saajatel valida lõpliku tulumaksumäära 25% ja poole ulatuses vähendatud määraga tavalise tulumaksu vahel, kuid milles samal ajal sätestatakse, et teisest liikmesriigist pärit kapitalitulu tuleb maksustada tavalise tulumaksuga ilma selle määra vähendamata. Austriast kapitalitulu saajatele antava maksusoodustusega samasuguse maksusoodustuse andmisest keeldumist teisest liikmesriigist kapitalitulu saajatele ei saa õigustada teises liikmesriigis asutatud äriühingute tulude madalama maksustamisega selles riigis. Kolmas eelotsuse küsimus Kolmanda küsimusega soovib eelotsusetaotluse esitanud kohus teada, kas asutamislepingu artikli 73b lõikega 1 on vastuolus maksuõigus, mis lubab Austrias elava maksumaksja, kes saab teisest liikmesriigist kapitalitulu, tulumaksu proportsionaalselt vähendada ettevõtte tulumaksuga, mille on maksnud äriühingud, milles tal on osalus. A. Lenz ja komisjon kahtlevad nimetatud küsimuse vastuvõetavuses. Nad väidavad, et sellel puudub põhikohtuasja vaidluse lahendamisel tähtsus, sest see puudutab maksuõigust, mis Austrias ei kehti. Selles osas tuleb meenutada, et väljakujunenud kohtupraktikast nähtub, et Euroopa Kohus ei saa teha otsust siseriikliku kohtu esitatud eelotsuse küsimuse kohta, kui on ilmselge, et siseriikliku kohtu taotletud ühenduse õiguse tõlgendamisel puudub igasugune seos põhikohtuasja asjaoludega või esemega, või kui küsimus on üldine või hüpoteetiline (16. juuli 1992. aasta otsus kohtuasjas C‑83/91: Meilicke, EKL 1992, lk I-4871, punkt 25; 13. juuli 2000. aasta otsus kohtuasjas C‑36/99: Idéal tourisme, EKL 2000, lk I-6049, punkt 20, ja 5. veebruari 2004. aasta otsus kohtuasjas C‑380/01: Schneider, kohtulahendite kogumikus veel avaldamata, punkt 22). Eelotsusetaotluses viidatud sätted ei näe ette võimalust Austrias maha arvata teises liikmesriigis makstud ettevõtte tulumaksu. Vastates Euroopa Kohtu palvele esitada selle kohta täpsustusi, kinnitas Austria valitsus, et põhikohtuasja sündmuste ajal jõus olevas maksuõiguses puudub mahaarvamine, millele eelotsusetaotluse esitanud kohus on viidanud, ja seda isegi juhul, kui tõlgendada seadust laiendavalt. Sellises olukorras puudub vajadus vastata kolmandale küsimusele. Kohtukulud Märkusi esitanud Austria, Taani, Prantsusmaa ja Ühendkuningriigi valitsuste ja komisjoni kulusid ei hüvitata. Et põhikohtuasja poolte jaoks on käesolev menetlus eelotsusetaotluse esitanud kohtus poolelioleva asja üks staadium, otsustab kohtukulude jaotuse siseriiklik kohus. Esitatud põhjendustest lähtudes EUROOPA KOHUS (esimene koda), vastusena Verwaltungsgerichtshof’i poolt 27. augusti 2002. aasta määrusega esitatud küsimustele otsustab: 1. EÜ asutamislepingu artikliga 73b ja artikli 73d lõigetega 1 ja 3 (muudetuna vastavalt EÜ artikkel 56 ja artikli 58 lõiked 1 ja 3) on vastuolus õigusnormid, mis lubavad üksnes Austriast kapitalitulu saajatel valida lõpliku tulumaksu 25% ja poole ulatuses vähendatud määraga tavalise tulumaksu vahel, samas kui sätestatakse, et teisest liikmesriigist saadav kapitalitulu tuleb maksustada tavalise tulumaksuga ilma selle määra vähendamata. 2. Austriast kapitalitulu saajatele antava maksusoodustusega samasuguse maksusoodustuse andmisest keeldumist teisest liikmesriigist kapitalitulu saajatele ei saa õigustada teises liikmesriigis asutatud äriühingute tulude madalama maksustamisega selles riigis. Jann Rosas von Bahr Silva de Lapuerta Lenaerts Kuulutatud avalikul kohtuistungil 15. juulil 2004 Luxembourgis. Kohtusekretär Esimese koja esimees R. Grass P. Jann * Kohtumenetluse keel: saksa.

62006FJ0001

de

1. Beamte – Einstellung – Probezeit (Beamtenstatut, Art. 34 Abs. 3 und 4) 2. Beamte – Einstellung – Probezeit (Beamtenstatut, Art. 34 Abs. 3 und 4) 3. Beamte – Einstellung – Probezeit (Beamtenstatut, Art. 34 Abs. 3) 4. Beamte – Einstellung – Probezeit (Beamtenstatut, Art. 34 Abs. 3 und 5) 1. Art. 34 Abs. 3 des Statuts, nach dem die Anstellungsbehörde befugt ist, einen Beamten auf Probe wegen unzulänglicher fachlicher Leistungen zu entlassen, und die darin vorgesehenen Fristen können nicht dahin ausgelegt werden, dass die Anstellungsbehörde in jedem Fall vor dem Ende der Probezeit entscheiden muss und einen Beamten auf Probe nur vor Ablauf der Probezeit rechtmäßig entlassen kann. Dass die Anstellungsbehörde nicht innerhalb einer zwingenden Frist tätig werden muss, enthebt sie allerdings nicht der Pflicht, innerhalb einer angemessen Frist zu entscheiden, da sie dafür zu sorgen hat, dass sich jeder Beamte in einer im Hinblick auf das Statut ordnungsgemäßen Lage befindet. Die Frist, auf die bei der Beurteilung, ob sie innerhalb einer angemessenen Frist entschieden hat, abzustellen ist, beginnt zu laufen, sobald der Probezeitbericht erstellt und dem Betroffenen mitgeteilt worden ist. Denn auf diese Weise und ab diesem Zeitpunkt hat der Beamte auf Probe davon Kenntnis, dass gegen ihn ein Entlassungsverfahren eingeleitet worden ist. (vgl. Randnrn. 41, 44 und 45) Verweisung auf: Gerichtshof: 1. Juni 1978, D’Auria/Kommission, 99/77, Slg. 1978, 1267, Randnrn. 18 und 19; 12. Juli 1973, Di Pillo/Kommission, 10/72 und 47/72, Slg. 1973, 763, Randnr. 9; 26. Februar 1976, Van de Roy/Kommission, 92/75, Slg. 1976, 343, Randnr. 12 2. Es ist keiner Bestimmung des Statuts zu entnehmen, dass ein Beamter auf Probe, über den ein ungünstiger Probezeitbericht erstellt wird, allein infolge des Ablaufs seiner Probezeit stillschweigend zum Beamten auf Lebenszeit ernannt werden könnte. Schon die Existenz einer Probezeit, der Möglichkeit ihrer Verlängerung und des Entlassungsverfahrens nach Art. 34 Abs. 3 des Statuts als solche belegt nämlich, dass der Beamte auf Probe keinen unbedingten Anspruch auf Ernennung zum Beamten auf Lebenszeit nach Ablauf seiner Probezeit hat, sondern hierfür allenfalls in Frage kommt, da er nur dann zum Beamten auf Lebenszeit ernannt werden kann, wenn er bewiesen hat, dass seine Fähigkeiten dies rechtfertigen. (vgl. Randnrn. 53 und 55) Verweisung auf: Gerichtshof: Di Pillo/Kommission, Randnr. 9 3. Die Nichteinhaltung der in Art. 34 Abs. 3 des Statuts für die Erstellung der Probezeitberichte festgelegten Fristen stellt eine Unregelmäßigkeit dar, die – so bedauerlich sie sein mag – nichts an der Gültigkeit dieser Berichte ändert, sofern der Betroffene innerhalb einer angemessenen Frist seine Stellungnahme abgeben konnte und es der Anstellungsbehörde somit möglich war, die ihr obliegende Beurteilung vorzunehmen. Ebensowenig berührt eine verspätete Mitteilung der Entscheidung, die Probezeit zu verlängern, die Rechtmäßigkeit dieser Entscheidung, sofern der Betroffene von der Verwaltung rechtzeitig von der Verlängerung seiner Probezeit in Kenntnis gesetzt und daher weder im Ungewissen noch gar in einem „rechtlichen Vakuum“ gelassen wurde. (vgl. Randnrn. 59 bis 62) Verweisung auf: Gerichtshof: 25. März 1982, Munk/Kommission, 98/81, Slg. 1982, 1155, Randnrn. 8 und 9 Gericht erster Instanz: 5. März 1997, Rozand-Lambiotte/Kommission, T‑96/95, Slg. ÖD 1997, I‑A‑35 und II‑97, Randnr. 72 4. Die der Anstellungsbehörde gemäß Art. 34 des Statuts eingeräumte Befugnis, einen Beamten auf Probe zu entlassen und es abzulehnen, ihn auf Lebenszeit in das Beamtenverhältnis nach dem Statut zu berufen, verletzt keinen auf den öffentlichen Dienst der Gemeinschaften anwendbaren allgemeinen Rechtsgrundsatz. Die Entlassung verstößt weder gegen den Grundsatz der ordnungsgemäßen Verwaltung oder einen anderen allgemeinen Grundsatz noch gegen die Grundrechte des Betroffenen, sofern der Beamte auf Probe bis zur Entscheidung der Anstellungsbehörde in seiner Stelle belassen wird, in dieser Zeit seine Dienstbezüge erhält, seine Stellung innerhalb einer angemessenen Frist geregelt wird und er darüber hinaus die in Art. 34 Abs. 5 des Statuts vorgesehene Entschädigung verlangen kann. (vgl. Randnrn. 69 und 70)

61984CJ0004

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 23 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων , η οποία κατέθεσε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο , δεν αποδίδονται . Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης το χαρακτήρα παρεμπίπτοντος , που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου , σ’ αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων . Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς TO ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ ( δεύτερο τμήμα ) κρίνοντας επί του ερωτήματος που του υπέβαλε , με Διάταξη της 21ης Δεκεμβρίου 1983 , το Hessisches Finanzgericht , αποφαίνεται : H απόφαση 82/83 της Επιτροπής , της 23ης Δεκεμβρίου 1981 , περί διαπιστώσεως ότι η εισαγωγή της συσκευής με την ονομασία « Quanta Ray ND : YAG Laboratory Laser System , Model DCR-1A » δεν δύναται να πραγματοποιηθεί ατελώς ως προς τους δασμούς του κοινού δασμολογίου , είναι άκυρη .

61989CJ0346

de

1 Die Italienische Republik hat mit Klageschrift, die am 9. November 1989 bei der Kanzlei des Gerichtshofes eingegangen ist, gemäß Artikel 173 Absatz 1 EWG-Vertrag beantragt, die Entscheidung C(89)1525 der Kommission vom 30. August 1989 über die Gewährung von Vorschüssen auf der Grundlage der buchmässigen Erfassung der von der Abteilung Garantie des Europäischen Ausrichtungs- und Garantiefonds für die Landwirtschaft (EAGFL) finanzierten Ausgaben insoweit für nichtig zu erklären, als die Kommission die beantragten Vorschüsse gekürzt hat. 2 Gemäß Artikel 1 Absatz 2 sowie den Artikeln 2 und 3 der Verordnung (EWG) Nr. 729/70 des Rates vom 21. April 1970 über die Finanzierung der gemeinsamen Agrarpolitik (ABl. L 94, S. 13) finanziert die Abteilung Garantie des EAGFL die Erstattungen bei der Ausfuhr nach dritten Ländern und die Interventionen zur Regulierung der Agrarmärkte. Gemäß Artikel 4 Absatz 2 Unterabsatz 3 in der Fassung der Verordnung (EWG) Nr. 3183/87 des Rates vom 19. Oktober 1987 über besondere Regeln für die Finanzierung der gemeinsamen Agrarpolitik (ABl. L 304, S. 1) werden die zur Deckung der Ausgaben nach Artikel 1 Absatz 2 bestimmten finanziellen Mittel von den Mitgliedstaaten entsprechend den Bedürfnissen ihrer Zahlstellen bereitgestellt. 3 Gemäß Artikel 5 Absatz 2 Buchstabe a der Verordnung Nr. 729/70 leistet die Kommission nach Anhörung des Fondsausschusses zu Beginn des Jahres einen Vorschuß und im Lauf des Jahres zusätzliche Zahlungen. Artikel 5 Absatz 2 Buchstabe a letzter Unterabsatz, der durch die Verordnung Nr. 3183/87 eingefügt wurde, bestimmt in der durch die Verordnung Nr. 2048/88 des Rates vom 24. Juni 1988 zur Änderung der Verordnung (EWG) Nr. 729/70 (ABl. L 185, S. 1) geänderten Fassung, daß die Kommission ab Januar 1988 über die monatlichen Vorschüsse ausschließlich auf der Grundlage der buchmässigen Erfassung der mit den finanziellen Mitteln nach Artikel 4 Absatz 2 Unterabsatz 3 der Verordnung Nr. 729/79 getätigten Ausgaben entscheidet. 4 Die Einzelheiten der Zahlung der monatlichen Vorschüsse sind in der Verordnung (EWG) Nr. 2776/88 der Kommission vom 7. September 1988 über die von den Mitgliedstaaten zu übermittelnden Angaben im Hinblick auf die Übernahme der vom EAGFL, Abteilung Garantie, finanzierten Ausgaben (ABl. L 249, S. 9) festgelegt. Gemäß Artikel 3 Absatz 1 dieser Verordnung sind die Mitgliedstaaten verpflichtet, der Kommission die gezahlten Ausgaben regelmässig mitzuteilen. Gemäß Artikel 4 Absatz 2 Unterabsatz 2 kann die Kommission die Zahlung der Vorschüsse an Mitgliedstaaten zurückhalten, deren Mitteilungen verspätet bei ihr eintreffen oder Unstimmigkeiten enthalten, die zusätzliche Überprüfungen notwendig machen. 5 Mit der Begründung, die Italienische Republik habe es unterlassen, bestimmte Abgaben aus der Milchquotenregelung für das Wirtschaftsjahr 1988/1989 einzunehmen und die fraglichen Zahlungen vor dem 30. Juni 1989 an die Kommission zu leisten, zog die Kommission in der streitigen Entscheidung einen Betrag von 47 164 600 000 LIT von den Ausgaben ab, die die Italienische Republik nach ihren Angaben im Juli 1989 gemacht hatte. 6 Wie sich aus den Akten ergibt, ging dem Erlaß dieser Entscheidung ein Briefwechsel zwischen der Kommission und der Italienischen Republik voraus, in dem beide Parteien ihren Standpunkt darlegten. 7 Wegen weiterer Einzelheiten des Sachverhalts, des Verfahrensablaufs und des Parteivorbringens wird auf den Sitzungsbericht verwiesen. Der Akteninhalt wird im folgenden nur insoweit wiedergegeben, als die Begründung des Urteils dies erfordert. 8 Zunächst ist der Gegenstand der vorliegenden Klage zu bestimmen. Die von der Italienischen Republik angeführten Nichtigkeitsgründe und die Erörterungen zwischen den Parteien beziehen sich nicht auf die Frage, ob die italienischen Stellen dadurch, daß sie es unterließen, bestimmte Abgaben aus der Milchquotenregelung für das Wirtschaftsjahr 1988/1989 zu erheben, gegen die Gemeinschaftsregelung verstossen haben; sie betreffen vielmehr die Frage, ob die Kommission bei den Entscheidungen über die monatlichen Vorschüsse prüfen kann, ob die Mitgliedstaaten die Ausgaben im Einklang mit dem Gemeinschaftsrecht getätigt haben. 9 Die Italienische Republik stützt ihre Klage zunächst darauf, daß die Kommission nicht befugt sei, an den aufgrund der tatsächlichen Ausgaben in einem Referenzzeitraum von einem Mitgliedstaat beantragten Vorschüssen Kürzungen vorzunehmen. Das mit den Verordnungen Nrn. 3183/87, 2048/88 und 2776/88 eingeführte Verfahren habe die Vorschüsse ihrer Rechtsnatur nach nicht in ein Erstattungssystem verwandelt. Die Kommission könne gemäß Artikel 4 der Verordnung Nr. 2776/88 die Zahlung der Vorschüsse nur zurückhalten, wenn die Mitteilungen verspätet bei ihr einträfen oder Unstimmigkeiten enthielten, die zusätzliche Überprüfungen notwendig machten. Eine Befugnis der Kommission zur Kürzung der Vorschüsse bei Verstössen gegen das Gemeinschaftsrecht bedeute des weiteren eine Vorwegnahme des Rechnungsabschlußverfahrens und verletze die Verteidigungsrechte der Mitgliedstaaten. 10 Die Kommission antwortet im Kern, durch die Verordnungen Nrn. 3183/87 und 2048/88 sei das Vorschußsystem in ein System monatlicher Zahlungen auf der Grundlage der tatsächlichen Ausgaben umgewandelt worden. Die Artikel 1, 2 und 3 der Verordnung Nr. 729/70 seien Ausdruck eines allgemeinen Grundsatzes, wonach die Kommission nur Ausgaben finanzieren dürfe, die im Einklang mit dem Gemeinschaftsrecht geleistet worden seien. Der Klagegrund einer Verletzung der Verteidigungsrechte greife nicht durch. 11 Was erstens den Klagegrund angeht, die Kommission habe die Zahlung der monatlichen Vorschüsse nicht kürzen dürfen, ist darauf hinzuweisen, daß gemäß den Artikeln 1, 2 und 3 der Verordnung Nr. 729/70 die Abteilung Garantie des EAGFL die Erstattungen bei der Ausfuhr nach dritten Ländern und die Interventionen zur Regulierung der Agrarmärkte finanziert, "die nach Gemeinschaftsvorschriften im Rahmen der gemeinsamen Organisation der Agrarmärkte" gewährt bzw. vorgenommen werden. 12 Nach ständiger Rechtsprechung (Urteile vom 15. Dezember 1987 in der Rechtssache 326/85, Niederlande/Kommission, Slg. 1987, 5091, Randnr. 7, und in der Rechtssache 332/85, Deutschland/Kommission, Slg. 1987, 5143, Randnr. 7, sowie Urteil vom 24. März 1988 in der Rechtssache 347/85, Vereinigtes Königreich/Kommission, Slg. 1988, 1749, Randnr. 11) darf die Kommission nach diesen Bestimmungen zu Lasten des EAGFL nur die gemäß den in den verschiedenen Agrarsektoren geltenden Vorschriften gezahlten Beträge übernehmen. Alle sonstigen Beträge, insbesondere diejenigen, die im Rahmen der gemeinsamen Marktorganisation auszubezahlen sich die nationalen Behörden zu Unrecht für ermächtigt hielten, bleiben zu Lasten der Mitgliedstaaten. 13 Diese Auslegung der Voraussetzungen für die Übernahme der Ausgaben zu Lasten des EAGFL ist im übrigen wegen der Zielsetzung der Verordnung Nr. 729/70 zwingend. Da die Durchführung der gemeinamen Agrarpolitik die Gleichheit zwischen den Wirtschaftsteilnehmern der Mitgliedstaaten gewährleisten muß, dürfen nationale Behörden eines Mitgliedstaats nicht über eine weite Auslegung einer bestimmten Vorschrift die Wirtschaftsteilnehmer dieses Staates gegenüber denjenigen anderer Mitgliedstaaten begünstigen, in denen eine enge Auslegung vertreten wird. 14 Die Kommission ist demnach nicht befugt, bei der Durchführung der gemeinsamen Agrarpolitik Mittelbindungen entgegen den Vorschriften der fraglichen gemeinsamen Marktorganisation vorzunehmen. 15 Diese Regel gilt allgemein; sie ist nicht nur für den jährlichen Abschluß der Rechnungen der nationalen Stellen und Einrichtungen zwingend, sondern auch für die zusätzlichen Zahlungen im Laufe des Jahres, die seit der Umwandlung des Vorschußsystems durch die Verordnungen Nrn. 3183/87 und 2048/88 auf der Grundlage der buchmässigen Erfassung der während eines bestimmten abgeschlossenen Zeitraums getätigten Ausgaben geleistet werden. 16 Die Kommission ist demgemäß befugt, die monatlichen Vorschüsse bis zur endgültigen Entscheidung über den Jahresrechnungsabschluß entsprechend der Bilanzsituation des einzelnen Mitgliedstaats gegenüber dem EAGFL zu kürzen, wenn sie feststellt, daß die staatliche Einrichtung unter Verstoß gegen das Gemeinschaftsrecht bestimmte Abgaben zugunsten des EAGFL nicht eingezogen oder bestimmte Ausgaben zu Lasten des EAGFL geleistet hat. 17 Was zweitens den Klagegrund einer Verletzung der Verteidigungsrechte angeht, ist darauf hinzuweisen, daß die Bedeutung dieses Grundsatzes im Hinblick auf die Natur der zu prüfenden Entscheidung zu beurteilen ist. 18 Die Entscheidungen über die monatlichen Vorschüsse, die im Laufe des Haushaltsjahrs allein anhand der zum jeweiligen Zeitpunkt verfügbaren Daten getroffen werden, haben nur vorläufigen, provisorischen Charakter und können die abschließende endgültige Entscheidung über den Jahresrechnungsabschluß nicht beeinflussen. Diese Entscheidung fällt am Ende des besonderen kontradiktorischen Verfahrens, in dem die betroffenen Mitgliedstaaten alle für die Darstellung ihres Standpunkts erforderlichen Garantien besitzen. 19 Eine derartige Entscheidung der Kommission unterliegt also bis zum Jahresrechnungsabschluß der Überprüfung und kann folglich die finanziellen Interessen des betroffenen Mitgliedstaats nicht endgültig schädigen. Nur die Entscheidung über den Jahresrechnungsabschluß legt nämlich endgültig die finanzielle Stellung des Mitgliedstaats gegenüber dem EAGFL fest. Erweist sich beim Erlaß dieser Entscheidung, daß die Kommission die Vorschüsse zu Unrecht gekürzt hat, so hat sie den dem betroffenen Mitgliedstaat entstandenen Schaden auszugleichen. 20 Die Wahrung der Verteidigungsrechte, deren grundlegende Bedeutung der Gerichtshof stets betont hat, erfordert demnach angesichts des besonderen Charakters der Entscheidungen über die monatlichen Vorschüsse nicht, daß diese in dem komplexen, für den Jahresrechnungsabschluß geltenden kontradiktorischen Verfahren erlassen werden. 21 Es ist daher festzustellen, daß die Möglichkeit für die Italienische Republik, ihren Standpunkt in dem dem Erlaß der angefochtenen Entscheidung vorausgegangenen Schriftwechsel darzulegen, im vorliegenden Fall den Anforderungen des Grundsatzes der Wahrung der Verteidigungsrechte genügte. 22 Nach alledem ist die Klage abzuweisen. Kostenentscheidung Kosten 23 Nach Artikel 69 § 2 der Verfahrensordnung ist die unterliegende Partei zur Tragung der Kosten zu verurteilen. Da die Italienische Republik mit ihrem Vorbringen unterlegen ist, sind ihr die Kosten aufzuerlegen. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF für Recht erkannt und entschieden: 1) Die Klage wird abgewiesen. 2) Die Italienische Republik trägt die Kosten des Verfahrens.

61999CJ0086

de

Entscheidungsgründe 1 Das VAT and Duties Tribunal, London, hat mit Beschluss vom 14. Januar 1999, beim Gerichtshof eingegangen am 12. März 1999, gemäß Artikel 177 EG-Vertrag (jetzt Artikel 234 EG) eine Frage nach der Auslegung des Artikels 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b und Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie 77/388/EWG des Rates vom 17. Mai 1977 zur Harmonisierung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über die Umsatzsteuern - Gemeinsames Mehrwertsteuersystem: einheitliche steuerpflichtige Bemessungsgrundlage (ABl. L 145, S. 1, im Folgenden: Sechste Richtlinie) zur Vorabentscheidung vorgelegt. 2 Diese Frage stellt sich in einem Rechtsstreit zwischen der Freemans plc (im Folgenden: Freemans) und den im Vereinigten Königreich für die Erhebung der Mehrwertsteuer zuständigen Commissioners of Customs & Excise (im Folgenden: Commissioners) über die Bestimmung der Besteuerungsgrundlage für die Mehrwertsteuer bei Gegenständen, die im Rahmen eines von Freemans eingeführten Systems der Verkaufsförderung geliefert werden. Gemeinschaftsrecht 3 Artikel 5 Absatz 1 in Abschnitt V (Steuerbarer Umsatz") der Sechsten Richtlinie lautet: Als Lieferung eines Gegenstands gilt die Übertragung der Befähigung, wie ein Eigentümer über einen körperlichen Gegenstand zu verfügen." 4 Artikel 11 Teil A Absätze 1 Buchstabe a und 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie sieht vor: A. Im Inland (1) Die Besteuerungsgrundlage ist: a) bei Lieferungen von Gegenständen und Dienstleistungen, die nicht unter den Buchstaben b), c) und d) genannt sind, alles, was den Wert der Gegenleistung bildet, die der Lieferer oder Dienstleistende für diese Umsätze vom Abnehmer oder Dienstleistungsempfänger oder von einem Dritten erhält oder erhalten soll, einschließlich der unmittelbar mit dem Preis dieser Umsätze zusammenhängenden Subventionen; ... (3) In die Besteuerungsgrundlage sind nicht einzubeziehen: ... b) die Rabatte und Rückvergütungen auf den Preis, die dem Abnehmer oder Dienstleistungsempfänger eingeräumt werden und die er zu dem Zeitpunkt erhält, zu dem der Umsatz bewirkt wird." 5 Artikel 11 Teil C Absatz 1 Unterabsatz 1 der Sechsten Richtlinie lautet: C. Verschiedene Bestimmungen (1) Im Falle der Annullierung, der Rückgängigmachung, der Auflösung, der vollständigen oder teilweisen Nichtbezahlung oder des Preisnachlasses nach der Bewirkung des Umsatzes wird die Besteuerungsgrundlage unter von den Mitgliedstaaten festgelegten Bedingungen entsprechend vermindert." 6 Artikel 27, der den Abschnitt XV (Vereinfachungsmaßnahmen") der Sechsten Richtlinie bildet, hat folgenden Absatz 1: Der Rat kann auf Vorschlag der Kommission einstimmig jeden Mitgliedstaat ermächtigen, von dieser Richtlinie abweichende Sondermaßnahmen einzuführen, um die Steuererhebung zu vereinfachen oder Steuerhinterziehungen oder -umgehungen zu verhüten. Die Maßnahmen zur Vereinfachung der Steuererhebung dürfen den Betrag der im Stadium des Endverbrauchs fälligen Steuer nur in unerheblichem Maße beeinflussen." Nationales Recht 7 Das Vereinigte Königreich führte gemäß Artikel 27 der Sechsten Richtlinie Sonderregelungen für Einzelhändler ein, nach denen diese die Mehrwertsteuer auf ihre Ausgangsumsätze anhand des Gesamtwerts der steuerpflichtigen Lieferungen in einem Abrechnungszeitraum auf der Grundlage der täglichen Gesamteinnahmen" berechnen können anstatt anhand des Wertes jeder einzelnen Lieferung. 8 Bis zum 28. Februar 1997 konnten Einzelhändler im Vereinigten Königreich ihre täglichen Gesamteinnahmen nach der Standardmethode für Gesamteinnahmen (standard method of gross takings", im Folgenden: SMGT) berechnen, die auf die von dem Einzelhändler in einem Abrechnungszeitraum erhaltenen Zahlungen abstellte. Mit Wirkung vom 1. März 1997 hob das Vereinigte Königreich die SMGT auf und verlangte von den Einzelhändlern, ihre Gesamteinnahmen nach einer neuen Regelung zu berechnen, die auf der fakultativen Methode der Berechnung der Gesamteinnahmen (optional method of gross takings", im Folgenden: OMGT) beruhte. Die OMGT stellte auf den insgesamt vom Einzelhändler in Rechnung gestellten Betrag ab. Ausgangsverfahren und Vorlagefrage 9 Freemans verkauft ihre Waren auf dem Versandweg; dabei verwendet sie Kataloge, die sie Einzelnen mit der Aufforderung zusendet, Vertreter für sie zu werden. Freemans hat ungefähr 900 000 aktive Vertreter, die Waren entweder für sich selbst bestellen (im Folgenden: Eigenerwerb) oder für andere Kunden. Die Bezahlung erfolgt bei diesen Käufen im Rahmen eines von Freemans eingeführten Systems eigenfinanzierter Kredite, wonach die Vertreter für die Waren den im Katalog genannten Preis (im Folgenden: Katalogpreis) in Raten abzahlen, und zwar im Allgemeinen über einen Zeitraum von 50 Wochen. Freemans hat in ihren Büchern für die Vertreter ein gesondertes Guthabenkonto eingerichtet, auf das diesen automatisch 10 % jeder ihrer Überweisungen an Freemans gutgeschrieben werden; bei diesem Betrag handelt es sich, genauer gesagt, um einen Rabatt von 10 % für den Eigenerwerb (im Folgenden: Eigenerwerbsrabatt) und eine Provision von 10 % für den Erwerb für andere Kunden (im Folgenden: Provision). 10 Der Vertreter kann sich den seinem Konto gutgeschriebenen Betrag jederzeit durch Scheck, durch Postüberweisung oder in Form von Losen der staatlichen Lotterie auszahlen lassen; außerdem kann er ihn zur Ausgleichung der eigenen Schulden oder derjenigen eines Kunden oder aber für neue Käufe verwenden, bei denen er Anspruch auf einen neuen Rabatt von 10 % hat. Die Vertreter dürfen jedoch nicht von vornherein den Katalogpreis abzüglich Eigenerwerbsrabatt zahlen. 11 Hält der Vertreter einen Zahlungstermin nicht ein, so wird der gesamte Sollbetrag auf seinem Konto sofort fällig. In einem solchen Fall kann der Eigenerwerbsrabatt oder die Provision nicht mehr ausgezahlt werden, bis das Konto ausgeglichen ist. 12 Wird der auf dem Konto der Vertreter gutgeschriebene Betrag innerhalb eines bestimmten Zeitraums nicht beansprucht, wird er von Freemans ausgebucht. In der Praxis verlieren die Vertreter ihren Anspruch auf Erhalt des Eigenerwerbsrabatts jedoch auch dann nicht, wenn sie ihn verspätet geltend machen und er verjährt ist. Allerdings wird ein erheblicher Teil dieser Eigenerwerbsrabatte tatsächlich nicht beansprucht und verbleibt bei Freemans. 13 Nach der SMGT konnte Freemans von ihren täglichen Gesamteinnahmen von vornherein den Eigenerwerbsrabatt abziehen. Seit dem 1. März 1997, seit dem die OMGT angewandt wird, hat Freemans ihre täglichen Gesamteinnahmen ohne Abzüge für die Eigenerwerbsrabatte zu berechnen, sofern und solange sie nicht von dem Vertreter in bar abgehoben oder zum Abzug vom Kaufpreis von Waren verwendet werden. 14 Ungeachtet der Aufhebung der SMGT erstellte Freemans ihre Mehrwertsteuererklärungen für die Zeiträume April und Juli 1997 weiterhin auf deren Grundlage, d. h., sie zog den Eigenerwerbsrabatt vom Katalogpreis ab. Die Commissioners jedoch besteuerten die Umsätze von Freemans nach der neuen Methode OMGT. Gegen die entsprechende Entscheidung erhob Freemans Klage beim VAT and Duties Tribunal, London. 15 Vor diesem Gericht vertritt Freemans die Ansicht, dass Besteuerungsgrundlage für die einem Vertreter für den Eigengebrauch gelieferten Waren deren Katalogpreis abzüglich des Eigenerwerbsrabatts des Vertreters sei, da sich Freemans nie in einer vertraglichen Lage befinde, in der sie gegen den Vertreter Anspruch auf den vollen Katalogpreis habe. 16 Die Commissioners halten dem entgegen, dass die Gegenleistung im Sinne von Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a der Sechsten Richtlinie bei zutreffender Auslegung der zwischen Freemans und ihrem Vertreter geschlossenen Vereinbarung der volle im Katalog genannte Kaufpreis der Waren sei, zu dessen Zahlung an Freemans der Vertreter vertraglich verpflichtet sei. 17 Das vorlegende Gericht führt aus, die Commissioners verlangten von Freemans die Mehrwertsteuer nicht auf einen höheren als den vom Endverbraucher tatsächlich gezahlten Betrag. Außerdem liege der Zeitpunkt der Warenlieferung, für die der Eigenerwerbsrabatt gewährt werde, vor der Bezahlung der betreffenden Waren, die zur Entstehung des Rabatts führe. Diese Umstände sprächen dafür, die Klage von Freemans abzuweisen. 18 Da das VAT and Duties Tribunal, London, jedoch der Ansicht ist, dass die Entscheidung des bei ihm anhängigen Rechtsstreits eine Auslegung des Artikels 11 der Sechsten Richtlinie erfordere, hat es das Verfahren ausgesetzt und dem Gerichtshof folgende Frage zur Vorabentscheidung vorgelegt: Was ist bei richtiger Auslegung von Artikel 11 Teil A und Teil C der Sechsten Richtlinie die Besteuerungsgrundlage bei Waren, die aus einem Versandhauskatalog von einem Kunden für seinen Eigengebrauch bestellt und ihm geliefert wurden, wenn der Lieferer dem Kunden im Rahmen eines Systems eigenfinanzierter Kredite einen Rabatt auf den Katalogpreis (Eigenerwerbsrabatt) gewährt, der dem Kunden bei Zahlung der Raten an den Lieferer (oder bei der Verwendung eines Eigenerwerbsrabatts für die Verringerung oder Tilgung einer Rate) gutgeschrieben wird, wobei sich der Kunde den aus Zahlungen erwachsenen Eigenerwerbsrabatt sofort auszahlen lassen oder darüber verfügen kann, selbst wenn er noch künftige Ratenzahlungen schuldet? Ist die Besteuerungsgrundlage: 1. der volle Katalogpreis der dem Kunden verkauften Waren abzüglich des Eigenerwerbsrabatts auf diesen Preis, oder 2. der volle Katalogpreis der dem Kunden verkauften Waren, von dem der Eigenerwerbsrabatt abgezogen wird, sobald er dem Kunden gutgeschrieben wird, oder 3. der volle Katalogpreis der dem Kunden verkauften Waren, von dem der Eigenerwerbsrabatt abgezogen wird, sobald er vom Kunden abgehoben oder verwendet wird, oder 4. ein anderer - gegebenenfalls: welcher - Betrag? Zur Vorlagefrage 19 Zunächst ist daran zu erinnern, dass immer dann, wenn sich wie im Ausgangsverfahren die Frage der Einstufung eines Preisbestandteils stellt, der in die Besteuerungsgrundlage einfließen oder umgekehrt ausdrücklich ausgeschlossen sein könnte, zuerst zu prüfen ist, ob dieser Preisbestandteil in eine der in Artikel 11 Teil A Absätze 2 und 3 der Sechsten Richtlinie aufgeführten Gruppen gehört; nur dann, wenn dies zu verneinen ist, ist auf die allgemeine Definition der Besteuerungsgrundlage in Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a dieser Richtlinie zurückzugreifen (Urteil vom 27. März 1990 in der Rechtssache C-126/88, Boots Company, Slg. 1990, I-1235, Randnr. 16). 20 Die Kommission trägt in diesem Zusammenhang vor, dass der Wortlaut des Artikels 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie insbesondere in der französischen Sprachfassung nahe lege, dass die Rabatte und Rückvergütungen auf den Preis im Sinne dieser Bestimmung erhalten seien, sobald der Abnehmer einen Rechtsanspruch auf sie erworben habe. Da im Ausgangsverfahren der Vertreter zu dem Zeitpunkt Anspruch auf den Eigenerwerbsrabatt habe, zu dem er den Gegenstand kaufe, sei diese Bestimmung mit der Folge anwendbar, dass Besteuerungsgrundlage von Anfang an der Katalogpreis abzüglich des Rabatts sei. 21 Die Regierung des Vereinigten Königreichs und die griechische Regierung vertreten die Ansicht, dass ein solcher Anspruch auf Gewährung eines Rabatts für die Anwendbarkeit von Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie nicht ausreiche. Im Zeitpunkt der Lieferung der erworbenen Gegenstände stelle der volle Katalogpreis die Gegenleistung dar, weil der Vertreter diesen an Freemans zu zahlen habe. 22 Nach dem Wortlaut von Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie sind die Rabattte und Rückvergütungen auf den Preis, die dem Abnehmer eingeräumt werden und die er zu dem Zeitpunkt erhält, zu dem der Umsatz bewirkt wird, nicht in die Besteuerungsgrundlage einzubeziehen. Bewirkt im Sinne dieser Bestimmung wird der Umsatz bei der Lieferung von Gegenständen gemäß Artikel 5 Absatz 1 der Sechsten Richtlinie in dem Zeitpunkt, in dem die Befähigung, über den gekauften Gegenstand zu verfügen, übertragen wird, im Ausgangsverfahren also in dem Zeitpunkt, in dem die Waren von dem Vertreter übernommen werden. 23 Würden die Käufer im Zeitpunkt dieser Übertragung einen ermäßigten Preis zahlen, so erhielten sie einen Rabatt; würde ihnen der Verkäufer einen Teil des bereits gezahlten Preises erstatten, so erhielten sie eine Rückvergütung im Sinne von Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie (in diesem Sinn Urteil Boots Company, Randnr. 18). 24 Dies ist jedoch im Ausgangsverfahren nicht der Fall. Zu dem genannten Zeitpunkt haben die Vertreter nämlich den vollen Katalogpreis in Raten zu zahlen, während Freemans verpflichtet ist, auf einem gesonderten Konto einen Wert in Höhe von 10 % jeder Überweisung gutzuschreiben, die von den Vertretern vorgenommen wird. Die so nach Maßgabe der Überweisungen gutzuschreibenden Beträge stellen noch keine Rückvergütungen im Sinne des Artikels 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie dar. 25 Entgegen dem Vorbringen der Kommission genügt es für die Anwendbarkeit von Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b nämlich nicht, dass der Abnehmer wie im Ausgangsverfahren beim Kauf einen Rückvergütungsanspruch erhält. 26 Nach der französischen Sprachfassung dieser Bestimmung könnte es zwar nahe liegen, den Begriff acquis" im Sinne von juridiquement acquis" (rechtlich erhält") auszulegen. Die deutsche Sprachfassung dieser Bestimmung (erhält") spricht jedoch eher dafür, dass die Rückvergütung zu dem Zeitpunkt, zu dem der Umsatz bewirkt wird, tatsächlich gezahlt werden muss. Jedenfalls ist festzustellen, dass in keiner der Sprachfassungen des Artikels 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b die Begriffe rechtlich erhält" oder tatsächlich erhält" enthalten sind, die klar und unzweideutig gewesen wären. Daher ist die Bestimmung anhand des Regelungszwecks des Artikels 11 der Sechsten Richtlinie auszulegen. 27 Insoweit ist daran zu erinnern, dass Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b der Sechsten Richtlinie nur eine Anwendung der in Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a dieser Richtlinie in seiner Auslegung durch den Gerichtshof aufgestellten Regel darstellt (Urteil Boots Company, Randnr. 19). Nach dieser letztgenannten Bestimmung ist die Besteuerungsgrundlage bei der Lieferung eines Gegenstands alles, was den Wert der Gegenleistung bildet, die der Lieferer vom Abnehmer erhält oder erhalten soll. Nach ständiger Rechtsprechung des Gerichtshofes ist die endgültige Besteuerungsgrundlage bei Lieferung eines Gegenstands die tatsächlich dafür erhaltene Gegenleistung (Urteile vom 5. Mai 1994 in der Rechtssache C-38/93, Glawe, Slg. 1994, I-1679, Randnr. 8, und vom 24. Oktober 1996 in der Rechtssache C-288/94, Argos Distributors, Slg. 1996, I-5311, Randnr. 16). Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a gewährleistet so die steuerliche Neutralität, die einen dem gemeinsamen Mehrwertsteuersystem immanenten Grundsatz darstellt, unter dessen Wahrung die Bestimmungen der Sechsten Richtlinie auszulegen sind (in diesem Sinn Urteil vom 24. Oktober 1996 in der Rechtssache C-317/94, Elida Gibbs, Slg. 1996, I-5339, Randnrn. 26 bis 31). 28 Würde im Ausgangsverfahren die Mehrwertsteuer von Anfang an nach dem Katalogpreis abzüglich der von Freemans gutzuschreibenden Beträge berechnet, so erhielte Freemans, wenn die Kunden später nicht über die Gutschriften verfügten, einen Betrag, der einem Teil des die Gegenleistung für die gelieferten Gegenstände darstellenden Kaufpreises entspräche, ohne dass dieser Betrag jedoch Teil der Besteuerungsgrundlage wäre. Eine solche Art und Weise der Berechnung der Mehrwertsteuer verstieße somit gegen Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a der Sechsten Richtlinie in dessen Auslegung im Einklang mit dem Grundsatz der steuerlichen Neutralität. 29 Daher kann ein Steuerpflichtiger, der ein System der Absatzförderung wie das im Ausgangsverfahren in Rede stehende anwendet, nicht zu Recht geltend machen, dass die Gegenleistung im Sinne von Artikel 11 Teil A Absatz 1 Buchstabe a der Sechsten Richtlinie von Anfang an der volle Preis abzüglich des Eigenerwerbsrabatts sei. 30 Zwar hat der Gerichtshof, worauf Freemans zutreffend hinweist, in Bezug auf Geldspielautomaten mit Gewinnmöglichkeit entschieden, dass die Gegenleistung die Gesamtheit der Spieleinsätze abzüglich des Teils ist, der den an die Spieler ausgezahlten Gewinnen entspricht (Urteil Glawe, Randnr. 13). Jedoch ist zunächst darauf hinzuweisen, dass sich Glücksspielumsätze schlecht für die Anwendung der Mehrwertsteuer eignen, wie die Kommission in ihrem Vorschlag für die Sechste Richtlinie ausgeführt hat (vgl. Bulletin der Europäischen Gemeinschaften, Beilage 11/73, S. 17). Es ist daher wohl kaum angebracht, aus der Besteuerung dieser Umsätze allgemeine Schlussfolgerungen zu ziehen, um sie auf die Besteuerung der gewöhnlichen Lieferung von Gegenständen anzuwenden. Sodann ist zu berücksichtigen, dass in der Rechtssache, die zu dem Urteil Glawe geführt hat, der Teil der Spieleinsätze, der nicht in die Besteuerungsgrundlage einbezogen worden ist, den Spielern, die gewannen, tatsächlich ausgezahlt wurde. Das Urteil Glawe ist daher unter Umständen ergangen, die sich wesentlich von denen des Ausgangsverfahrens unterscheiden, in dem es um einen Bestandteil des vom Endverbraucher gezahlten Preises geht, der dem Steuerpflichtigen verbleibt, sofern der Endverbraucher nicht über ihn verfügt. 31 Schließlich ist Artikel 11 Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie so auszulegen, dass die aus dem vollen Katalogpreis bestehende Besteuerungsgrundlage im Rahmen eines Systems der Absatzförderung wie des im Ausgangsverfahren fraglichen zu vermindern ist, sobald der Vertreter den seinem gesonderten Konto gutgeschriebenen Betrag abhebt oder in anderer Weise verwendet. 32 Freemans und die Kommission tragen allerdings vor, dass Artikel 11 Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie die Fälle betreffe, in denen sich die Verringerung der Gegenleistung aus einer Vertragsänderung ergebe, die nach der Bewirkung des Umsatzes eintrete. Daher sei diese Bestimmung nicht anwendbar, wenn, wie im Ausgangsverfahren, nach den vertraglichen Beziehungen, die zu der Lieferung führten, von Anfang an die Gewährung eines Rabatts vorgesehen sei, auch wenn dieser Rabatt tatsächlich erst später erhalten werde. In diesem Zusammenhang führen sie die Randnummer 31 des Urteils Elida Gibbs an, in dem der Gerichtshof entschieden hat, dass diese Bestimmung den üblichen Fall vertraglicher Beziehungen betrifft, die unmittelbar zwischen zwei Vertragsparteien zustande kommen und nachträglich eine Änderung erfahren. 33 Insoweit genügt die Feststellung, dass eine solche nachträgliche Änderung der vertraglichen Beziehungen nach dem Wortlaut des Artikels 11 Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie nicht Voraussetzung für die Anwendbarkeit dieser Bestimmung ist. Diese verpflichtet die Mitgliedstaaten nämlich grundsätzlich dazu, die Besteuerungsgrundlage zu vermindern, wenn der Steuerpflichtige nach Bewirkung des Umsatzes die gesamte Gegenleistung oder einen Teil davon nicht erhält (Urteil vom 3. Juli 1997 in der Rechtssache C-330/95, Goldsmiths, Slg. 1997, I-3801, Randnrn. 16 bis 18). Außerdem ist nichts dafür ersichtlich, dass der Gerichtshof im Urteil Elida Gibbs den Anwendungsbereich dieser Bestimmung einschränken wollte. Vielmehr ergibt sich aus dem der Rechtssache Elida Gibbs zugrunde liegenden Sachverhalt, dass keine Änderung der vertraglichen Beziehungen erfolgt war. Gleichwohl hat der Gerichtshof entschieden, dass Artikel 11 Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie anwendbar sei. 34 Hilfsweise macht Freemans geltend, Artikel 11 Teil C Absatz 1 sei so auszulegen, dass die Besteuerungsgrundlage im Rahmen des im Ausgangsverfahren fraglichen Systems der Absatzförderung in dem Zeitpunkt zu vermindern sei, in dem der als Eigenerwerbsrabatt gezahlte Betrag dem Konto des Vertreters gutgeschrieben werde. 35 In dem Zeitpunkt, in dem Freemans diesen Betrag dem in ihren Büchern für den Vertreter eingerichteten Konto gutschreibt, hat sie dem Vertreter den Eigenerwerbsrabatt jedoch noch nicht tatsächlich ausgezahlt. Verwendet der Vertreter nämlich diesen Betrag nicht, so verfügt Freemans in der Weise über ihn, dass sie ihn ihrem Gewinn- und Verlustkonto gutschreibt. Erst wenn der Kunde über den Eigenerwerbsrabatt verfügt, ist er ihm tatsächlich zugeflossen, so dass dann die Besteuerungsgrundlage für den betreffenden Erwerb - wie Artikel 11 Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie dies vorsieht - unter von den Mitgliedstaaten festgelegten Bedingungen entsprechend zu vermindern ist. 36 Daher ist auf die Vorlagefrage zu antworten, dass Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b und Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie dahin auszulegen ist, dass die Besteuerungsgrundlage für die Lieferung von Waren, die ein Kunde aus einem Versandhauskatalog für seinen Eigengebrauch bestellt, im vollen Katalogpreis der dem Kunden verkauften Waren besteht, auch wenn der Lieferer dem Kunden einen Rabatt auf den Katalogpreis gewährt, der dem Kunden bei Zahlung der Raten an den Lieferer auf einem gesonderten Konto gutgeschrieben wird und den er sich sofort auszahlen lassen oder über den er sofort in anderer Weise verfügen kann; von dem Katalogpreis ist der genannte Rabatt abzuziehen, sobald der Kunde ihn sich auszahlen lässt oder in anderer Weise darüber verfügt. Kostenentscheidung Kosten 37 Die Auslagen der Regierung des Vereinigten Königreichs und der griechischen Regierung sowie der Kommission, die vor dem Gerichtshof Erklärungen abgegeben haben, sind nicht erstattungsfähig. Für die Parteien des Ausgangsverfahrens ist das Verfahren ein Zwischenstreit in dem bei dem vorlegenden Gericht anhängigen Rechtsstreit; die Kostenentscheidung ist daher Sache dieses Gerichts. Tenor Aus diesen Gründen hat DER GERICHTSHOF (Sechste Kammer) auf die ihm vom VAT and Duties Tribunal, London, mit Beschluss vom 14. Januar 1999 vorgelegte Frage für Recht erkannt: Artikel 11 Teil A Absatz 3 Buchstabe b und Teil C Absatz 1 der Sechsten Richtlinie 77/388/EWG des Rates vom 17. Mai 1977 zur Harmonisierung der Rechtsvorschriften der Mitgliedstaaten über die Umsatzsteuern - Gemeinsames Mehrwertsteuersystem: einheitliche steuerpflichtige Bemessungsgrundlage ist dahin auszulegen, dass die Besteuerungsgrundlage für die Lieferung von Waren, die ein Kunde aus einem Versandhauskatalog für seinen Eigengebrauch bestellt, im vollen Katalogpreis der dem Kunden verkauften Waren besteht, auch wenn der Lieferer dem Kunden einen Rabatt auf den Katalogpreis gewährt, der dem Kunden bei Zahlung der Raten an den Lieferer auf einem gesonderten Konto gutgeschrieben wird und den er sich sofort auszahlen lassen oder über den er sofort in anderer Weise verfügen kann; von dem Katalogpreis ist der genannte Rabatt abzuziehen, sobald der Kunde ihn sich auszahlen lässt oder in anderer Weise darüber verfügt.

62000CJ0178

fr

Motifs de l'arrêt 1 Par requête déposée au greffe de la Cour le 12 mai 2000, la République italienne a, en vertu de l'article 230, premier alinéa, CE, demandé l'annulation partielle de la décision 2000/197/CE de la Commission, du 1er mars 2000, modifiant la décision 1999/187/CE relative à l'apurement des comptes des États membres au titre des dépenses financées par le Fonds européen d'orientation et de garantie agricole (FEOGA), section «garantie», pour l'exercice financier 1995 (JO L 61, p. 15, ci_après la «décision attaquée»), en tant qu'elle a effectué des corrections financières relatives à certaines dépenses déclarées par l'État membre requérant. 2 La demande d'annulation partielle concerne les corrections suivantes, telles que décrites et motivées dans le rapport de synthèse de la Commission, du 12 janvier 1999, relatif aux résultats des contrôles pour l'apurement des comptes du FEOGA, section «garantie», au titre de l'exercice 1995 (Document VI/6462/98) (ci-après le «rapport de synthèse»): corrections négatives de 3 358 746 955 ITL et de 807 967 249 ITL et correction positive de 22 116 046 015 ITL, sur des dépenses relatives aux frais de stockage de blé dur (point 4.5.1.2.1.11 du rapport de synthèse); corrections négatives de 7 883 033 994 ITL, de 1 756 934 916 ITL et de 44 888 325 908 ITL, sur des dépenses relatives aux frais de stockage de blé dur (point 4.5.1.2.1.14 du rapport de synthèse); correction négative de 1 923 101 478 ITL, correspondant au montant d'une garantie qui aurait dû être saisie dans le cadre d'une vente de blé dur en vue d'exportation vers l'Algérie (point 4.5.1.2.1.16 du rapport de synthèse); corrections négatives de 5 263 394 861 ITL et de 4 701 973 982 ITL, correspondant à la valeur des différences constatées dans les stocks de blé tendre, d'orge et de maïs entre la fin de l'exercice 1994 et le début de l'exercice 1995 (points 4.5.1.3, 4.5.1.3.1.1 et 4.5.1.3.1.2 du rapport de synthèse); correction négative de 2 502 127 250 ITL, correspondant au solde des corrections effectuées par la Commission dans une déclaration mensuelle préalable relative au blé tendre, à l'orge et au maïs (point 4.5.1.3.5 du rapport de synthèse); par ailleurs, est contestée la décision de la Commission refusant d'attribuer à la République italienne, dans le cadre de l'apurement des comptes pour l'exercice 1995, la somme de 11 952 457 079 ITL au titre de la régularisation définitive de factures de vente de céréales par les organismes d'intervention. Les corrections négatives de 3 358 746 955 ITL et de 807 967 249 ITL et positive de 22 116 046 015 ITL relatives aux frais de stockage de blé dur 3 Il ressort du dossier, et en particulier du point 4.5.1.2.1.11 du rapport de synthèse, que, à la suite de la constatation de différences entre la déclaration annuelle pour l'exercice 1995 et la situation réelle des stocks d'intervention de blé dur, la Commission a effectué une correction consistant en une réduction à concurrence de 3 358 746 955 ITL des dépenses déclarées au titre du poste budgétaire 1011.003, une réduction à concurrence de 807 967 249 ITL des dépenses déclarées au titre du poste budgétaire 1012.003, ainsi qu'une augmentation à concurrence de 22 116 046 015 ITL des dépenses déclarées au titre du poste budgétaire 1013.003. 4 Dans sa requête, le gouvernement italien demande à la Cour d'annuler la «correction négative proposée à concurrence de 26 282 760 219 ITL» -montant apparemment obtenu par l'addition des sommes de 3 358 746 955 ITL, de 807 967 249 ITL et de 22 116 046 015 ITL - et fait valoir, en présentant sa propre comptabilité des stocks, mais sans développer la motivation juridique à l'appui de ce chef de demande, que le FEOGA se serait enrichi de manière injustifiée de cette somme. 5 À cet égard, il y a lieu de constater qu'il résulte à l'évidence du dossier, et en particulier du point 4.5.1.2.1.11 du rapport de synthèse, que la correction de 22 116 046 015 ITL relative au poste budgétaire 1013.003 est une correction positive, c'est-à-dire favorable à la République italienne, et que seules les corrections de 3 358 746 955 ITL et de 807 967 249 ITL sont des corrections négatives. 6 Les allégations du gouvernement italien qui demande l'annulation d'une correction négative d'un montant global de 26 282 760 219 ITL, au motif que le FEOGA se serait enrichi de manière manifeste de cette somme, ne sont donc pas compréhensibles. Or, ainsi que M. l'avocat général l'a exposé aux points 6 et suivants de ses conclusions, il résulte de l'article 38, paragraphe 1, sous c), du règlement de procédure de la Cour et de la jurisprudence y relative que toute requête introductive d'instance doit indiquer l'objet du litige et l'exposé sommaire des moyens, et que cette indication doit être suffisamment claire et précise pour permettre à la partie défenderesse de préparer sa défense et à la Cour d'exercer son contrôle. Il en résulte que les éléments essentiels de fait et de droit sur lesquels un recours est fondé doivent ressortir d'une façon cohérente et compréhensible du texte de la requête elle-même. 7 Les allégations en cause du gouvernement italien ne répondent pas à ces exigences, dans la mesure où il n'est pas compréhensible pourquoi le FEOGA se serait enrichi d'une somme de 26 282 760 219 ITL, dont un montant de 22 116 046 015 ITL était à l'évidence une correction en faveur de l'État membre requérant. 8 Le recours, en tant qu'il a trait à ce chef de demande, est donc irrecevable et doit être rejeté. Les corrections négatives de 7 883 033 994 ITL, de 1 756 934 916 ITL et de 44 888 325 908 ITL relatives aux frais de stockage de blé dur 9 Le gouvernement italien conteste une correction négative d'un montant global de 54 528 294 818 ITL, qui se décompose en corrections négatives de, respectivement, 7 883 033 994 ITL, 1 756 934 916 ITL et 44 888 325 908 ITL et que la Commission a appliquée au motif qu'une vérification effectuée en mars et en avril 1995 a révélé qu'une quantité globale de 122 709,192 tonnes de blé dur, stockée dans les entrepôts de la société Coop. San Giorgio, était de très mauvaise qualité et ne remplissait pas les conditions minimales requises d'admission à l'intervention publique. 10 Il ressort du point 4.5.1.2.1.14 du rapport de synthèse que, pour une partie des 122 709,192 tonnes de blé dur concernées, à savoir 84 481,128 tonnes, le prix d'acquisition ainsi que les frais techniques y relatifs ont été mis à la charge de l'administration italienne parce que les services de la Commission ont estimé que les céréales en cause ne répondaient pas aux conditions requises dès leur présentation à l'intervention publique. La Commission se prévaut, à cet égard, de l'article 7, paragraphe 1, du règlement (CEE) n° 3597/90 de la Commission, du 12 décembre 1990, relatif aux règles de comptabilisation pour les mesures d'intervention entraînant l'achat, le stockage et la vente de produits agricoles par les organismes d'intervention (JO L 350, p. 43), en vertu duquel «[l]es quantités entrées en stock, qui se révèlent ne pas remplir les conditions prévues pour le stockage, sont à comptabiliser comme une vente, au moment de la sortie de stock, au prix auquel elles ont été achetées». 11 Quant au reste des 122 709,192 tonnes de blé dur concernées, soit 38 228,064 tonnes, la Commission explique, dans le rapport de synthèse, qu'elle a fait application de l'article 2, paragraphe 3, sous c), du même règlement, en vertu duquel, «[e]n cas de détérioration ou destruction du produit par suite [...] de mauvaises conditions de conservation [¼ ], la valeur du produit est à comptabiliser conformément au paragraphe 1», c'est-à-dire «en multipliant [les] quantités [en cause] par le prix d'intervention de base valable, pour la qualité type, le premier jour de l'exercice en cours majoré de 5 %». Sur la quantité de 84 481,128 tonnes 12 En ce qui concerne la quantité de 84 481,128 tonnes de blé dur, le gouvernement italien fait valoir que la Commission a violé les articles 2 et 7 du règlement n° 3597/90. Selon lui, en effet, cette quantité remplissait, au moment de sa présentation à l'intervention publique, toutes les conditions prévues par la réglementation communautaire. À titre de preuve, il produit devant la Cour 37 certificats d'analyse établis par un laboratoire privé qui prouveraient le bon état de la marchandise lors de son entrée en stock. Aussi, la Commission n'aurait pas dû appliquer l'article 7 du règlement n° 3597/90, qui se réfère à des «quantités [¼ ] qui se révèlent ne pas remplir les conditions prévues pour le stockage», mais l'article 2, paragraphe 3, sous c), de ce règlement, qui évoque les «mauvaises conditions de conservation». 13 La Commission réfute ce reproche. Selon elle, la très mauvaise qualité de la quantité de 84 481,128 tonnes de blé dur, dès sa présentation à l'intervention, ressortirait à l'évidence des analyses réalisées à l'occasion des contrôles officiels effectués en mars et en avril 1995 par le Consorzio Controlli Integrati in Agricoltura (ci-après le «CCIA.»). Les résultats des analyses d'un laboratoire privé présentés maintenant par le gouvernement italien devant la Cour ne sauraient être pris en compte, puisqu'ils seraient apparemment fondés sur des échantillons prélevés par le stockeur lui-même et non par des personnes indépendantes. 14 À cet égard, il convient de constater que, ainsi qu'il résulte des points 22 à 28 des conclusions de M. l'avocat général, dans le cadre de l'apurement des comptes des États membres au titre des dépenses financées par le FEOGA, les données factuelles décisives ne peuvent normalement être établies que par des contrôles impartiaux effectués par des personnes indépendantes, tel le CCIA. Ce n'est que lorsque l'État membre en cause parvient à démontrer que ces constatations sont inexactes que d'autres preuves peuvent être admises. En l'espèce, comme le souligne M. l'avocat général aux mêmes points de ses conclusions, la production en cours d'instance, par le gouvernement italien, de 37 certificats d'analyse établis par un laboratoire privé qui ne répond pas aux exigences d'impartialité ne peut pas infirmer les constatations du CCIA. 15 Le gouvernement italien n'établit donc pas que la Commission a violé les articles 2 et 7 du règlement n° 3597/90. Sur la quantité de 38 228,064 tonnes 16 En ce qui concerne la quantité de 38 228,064 tonnes, le gouvernement italien allègue que la Commission a commis une erreur d'appréciation dans l'évaluation de la quantité des produits litigieux. Il fait valoir que, lors de ses contrôles, le CCIA a constaté que la quantité de blé détenue par la société Coop. San Giorgio s'élevait seulement à 37 042,795 tonnes, soit 1 185,269 tonnes de moins que celle retenue par la Commission pour le calcul de la correction en cause. 17 Selon la Commission, s'il est vrai que le CCIA a constaté que 37 042,795 tonnes de blé dur seulement étaient de «mauvaise qualité» par suite de mauvaises conditions de conservation, cet organisme a, dans le même temps, constaté qu'une autre quantité de 1 185,269 tonnes était manquante. Dans la mesure où la valeur attribuée à une quantité refusée pour défaut de qualité serait la même que celle attribuée à une quantité refusée parce que manquante, l'argumentation du gouvernement italien serait sans importance. 18 À cet égard, il convient de relever, d'une part, que le gouvernement italien, qui se borne à affirmer que le CCIA a constaté, lors de ses contrôles dans les entrepôts de la société Coop. San Giorgio, qu'il n'y avait que 121 523,923 tonnes de blé dur (84 481,128 tonnes + 37 042,795 tonnes) stockées, ne contredit nullement l'affirmation de la Commission selon laquelle le CCIA a également relevé que manquait en stock la quantité de 1 185,269 tonnes. 19 D'autre part, il résulte de l'article 2, paragraphes 1 et 3, sous c), du règlement n° 3597/90 que, dans le cadre du financement des mesures d'intervention sous forme de stockage public par le FEOGA, la valeur à prendre en compte est calculée de la même manière pour les quantités manquantes «dépassant les limites de tolérance de conservation et de transformation ou [¼ ] par suite de vols ou pour d'autres causes identifiables» et pour les quantités détériorées ou détruites «par suite [¼ ] de mauvaises conditions de conservation». 20 Dès lors, il apparaît que la Commission n'a commis aucune erreur susceptible de causer un préjudice financier à la République italienne. En conséquence, le recours, en tant qu'il a trait à la correction négative globale de 54 528 294 818 ITL, doit être rejeté comme non fondé. La correction négative de 1 923 101 478 ITL relative à la saisine d'une garantie constituée en vue d'une exportation vers l'Algérie Le cadre juridique 21 Le règlement (CEE) n° 2220/85 de la Commission, du 22 juillet 1985, fixant les modalités communes d'application du régime des garanties pour les produits agricoles (JO L 205, p. 5), prévoit, en ce qui concerne la libération des garanties, dans son article 21: «Dès que la preuve prévue à cet effet a été fournie que toutes les exigences principales, secondaires et subordonnées ont été respectées, la garantie est libérée.» 22 Aux termes de l'article 20, paragraphe 2, du même règlement, «[u]ne exigence principale est une exigence, fondamentale pour les objectifs du règlement qui l'impose, d'accomplir ou de ne pas accomplir un acte». 23 En vertu de son article 1er, sous a), le règlement n° 2220/85 s'applique à un grand nombre d'organisations communes des marchés de produits agricoles, dont les céréales. 24 En vue d'une opération d'exportation de stocks d'intervention de blé dur vers l'Algérie, la Commission a adopté le règlement (CE) n° 2668/94, du 31 octobre 1994, autorisant l'organisme d'intervention italien à mettre en adjudication 148 000 tonnes de froment dur en vue d'exportation sous forme de semoules de blé dur vers l'Algérie (JO L 284, p. 45). En vertu de l'article 11, paragraphe 4, de ce règlement: «L'obligation principale au sens de l'article 20 du règlement (CEE) n° 2220/85 de la Commission [¼ ] est le paiement du prix d'achat du blé dur ainsi que l'exportation dans le délai imparti des semoules de blé dur sous couvert du certificat d'exportation visé à l'article 4, paragraphe 3.» 25 L'article 11, paragraphe 2, de ce règlement prévoyait, dans sa version initiale applicable aux faits de l'affaire: «L'obligation d'exporter de la Communauté et d'importer en Algérie est couverte par une garantie s'élevant à 50 écus par tonne de blé dur, dont un montant de 25 écus par tonne est constitué lors de la délivrance du certificat d'exportation de semoule, pour la quantité correspondante de blé dur et le solde de 25 écus par tonne est constitué avant l'enlèvement des céréales. Par dérogation à l'article 15 paragraphe 2 du règlement (CEE) n° 3002/92 de la Commission [¼ ], le montant de 50 écus par tonne de blé dur correspondant à la semoule transformée doit être libéré dans un délai de quinze jours ouvrables suivant la date à laquelle l'adjudicataire apporte la preuve que la semoule est arrivée en Algérie.» 26 Par la suite, des modifications ont été apportées au second alinéa de cette disposition par le règlement (CE) n° 545/95 de la Commission, du 10 mars 1995, modifiant le règlement n° 2668/94 (JO L 55, p. 27). Ledit alinéa prévoit dorénavant que la libération du montant de 50 écus doit être effectuée «dans un délai de quinze jours ouvrables suivant la date à laquelle l'adjudicataire apporte la preuve que l'exigence principale visée au paragraphe 4 a été satisfaite». Sur la correction litigieuse 27 Il ressort du dossier, et en particulier du point 4.5.1.2.1.16 du rapport de synthèse, que, dans le cadre de l'opération d'exportation de blé dur vers l'Algérie prévue au règlement n° 2668/94, la société italienne Italgrani SpA a participé à la procédure d'adjudication et que, pour un marché de 32 873,951 tonnes, elle n'a pas respecté l'une des obligations prescrites par l'article 11, paragraphe 4, du règlement n° 2668/94, à savoir le paiement du prix d'achat. Les autorités italiennes ont néanmoins libéré la garantie de 50 écus/tonnes qui avait été constituée. Considérant que cette garantie était acquise, la Commission a procédé, pour ce motif, à une correction négative à hauteur de 1 923 101 478 ITL. 28 Le gouvernement italien ne conteste ni le montant de la correction ni le fait qu'il n'a pas été satisfait à l'obligation de paiement du prix d'achat par la société Italgrani SpA. Il soutient en revanche que la Commission n'aurait pas dû considérer que le paiement du prix d'achat était une condition de la libération de la garantie, dans la mesure où l'article 11, paragraphe 2, second alinéa, du règlement n° 2668/94, dans sa version initiale applicable aux faits de l'affaire, prévoyait seulement, comme condition de la libération, la preuve que la semoule transformée à partir du blé dur était arrivée en Algérie. Ce ne serait qu'ultérieurement, après la modification de cette disposition par le règlement n° 545/95, que la satisfaction aux obligations principales visées à l'article 11, paragraphe 4, du règlement n° 2668/94 aurait été introduite comme condition préalable pour la libération de la garantie. Cette modification ne se serait cependant pas appliquée aux faits de l'affaire. La Commission aurait donc commis une erreur de droit en appliquant le règlement n° 545/95 de manière rétroactive et, partant, illégale. 29 À cet égard, il convient de constater qu'il résulte d'une vue systématique de l'ensemble de la réglementation applicable que les conditions de la libération de la garantie n'étaient pas fixées exclusivement par l'article 11, paragraphe 2, second alinéa, du règlement n° 2668/94, dans sa version initiale applicable aux faits de l'affaire, mais que cette disposition devait être lue en combinaison avec le paragraphe 4 du même article, ainsi qu'avec le règlement n° 2220/85, qui constitue le règlement de base en la matière et auquel l'article 11, paragraphe 4, du règlement n° 2668/94 renvoie d'ailleurs de manière explicite. 30 Dans la mesure où l'article 21 du règlement n° 2220/85 prévoit, de manière générale, que la libération de la garantie est subordonnée à la satisfaction de toutes les exigences principales, le règlement spécifique qu'est le règlement n° 2668/94 ne pourrait déroger à ce principe que s'il le faisait de manière explicite et particulièrement motivée. Or, tel n'est pas le cas de l'article 11, paragraphe 2, second alinéa, du règlement n° 2668/94, dans sa version initiale, puisque l'article 11, paragraphe 4, du même règlement désigne le paiement du prix d'achat comme l'obligation principale et renvoie ainsi clairement au règlement n° 2220/85. 31 Dans ces circonstances, la libération de la garantie n'était pas seulement soumise à la condition de l'arrivée de la marchandise en Algérie, en vertu de l'article 11, paragraphe 2, du règlement n° 2668/94, mais également à celle du paiement du prix d'achat, en application des articles 11, paragraphe 4, du même règlement et 20 et 21 du règlement n° 2220/85, lus ensemble. La modification ultérieure de l'article 11, paragraphe 2, second alinéa, du règlement n° 2668/94 par le règlement n° 545/95, qui mentionne explicitement cette seconde condition, n'a donc qu'une valeur confirmative de l'état du droit antérieur. Cette analyse est corroborée par le fait que les considérants du règlement n° 545/95, qui précisent les raisons des autres modifications apportées au règlement n° 2668/94, n'évoquent même pas la modification de l'article 11, paragraphe 2, second alinéa, de ce dernier. 32 Il en résulte que la Commission était en droit d'exiger, sur le fondement du règlement n° 2668/94, dans sa version initiale applicable aux faits de l'affaire, que la libération de la garantie soit subordonnée au paiement du prix d'achat, de sorte qu'elle n'a nullement appliqué rétroactivement le règlement n° 545/95 et, partant, n'a pas commis d'erreur de droit. 33 Dès lors, le recours, en tant qu'il porte sur la correction négative de 1 923 101 478 ITL, doit être rejeté comme non fondé. Les corrections négatives de 5 263 394 861 ITL et de 4 701 973 982 ITL relatives aux différences dans les stocks de blé tendre, d'orge et de maïs 34 Il ressort du dossier, et en particulier des points 4.5.1.3, 4.5.1.3.1.1 et 4.5.1.3.1.2. du rapport de synthèse, que la Commission a effectué des corrections négatives de 5 263 394 861 ITL et de 4 701 973 982 ITL, soit un montant total de 9 965 368 843 ITL, en raison des différences apparues, à la suite de contrôles effectués par le CCIA, dans les stocks de maïs, de blé tendre et d'orge au 1er octobre 1994 (date de début de l'exercice 1995) par rapport aux stocks figurant dans les tableaux FEOGA au 30 septembre 1994 (fin de l'exercice 1994). Les différences étaient les suivantes: maïs: + 35 446,263 tonnes blé tendre: + 275,000 tonnes orge: - 27 844,600 tonnes 35 Par les corrections en cause, la Commission entendait, selon ses indications, mettre à charge de la République italienne la valeur de report des quantités excédentaires de blé tendre et de maïs, ainsi que la valeur des quantités manquantes d'orge. Selon la Commission, les valeurs de report déclarées au 1er octobre 1994 pour le blé tendre et le maïs auraient dû concorder avec celles fixées au 30 septembre 1994, de sorte qu'il convenait de procéder aux corrections en cause. Quant aux quantités manquantes d'orge, elles devaient, selon la Commission, être considérées comme une perte et leur valeur devait donc être restituée au FEOGA. 36 Dans sa requête, le gouvernement italien fait valoir que ces corrections négatives sont infondées et dénuées de toute motivation. Les rectifications de stock résulteraient du fait que l'administration italienne a procédé, au cours du mois d'octobre 1994, à l'ajustement obligatoire des stocks comptables aux stocks effectifs tels qu'ils ont été établis à la suite du contrôle effectué par le CCIA. 37 L'approche de la Commission serait opportuniste, consistant à tirer des avantages économiques du fait que l'administration italienne a, à juste titre, aligné les stocks comptables sur les stocks se trouvant réellement en entrepôt. En effet, la Commission bénéficierait, d'une part, de la valeur de report en raison de l'augmentation des stocks de blé tendre et de maïs, sans pour autant rendre la pareille à l'État italien en ce qui concerne l'orge, et, d'autre part, de la valeur calculée sur la base du règlement n° 3597/90 à la suite de la diminution du stock d'orge, laquelle ne résulterait pas de la perte effective du produit. 38 Selon le gouvernement italien, s'il fallait suivre le raisonnement de la Commission, il conviendrait de reconnaître également à l'administration italienne les corrections positives suivantes: la restitution à l'État italien de la diminution de la valeur de report mise à sa charge au titre de l'exercice 1994 à concurrence de 27 844,600 tonnes d'orge; des frais techniques de stockage (poste budgétaire 1011.03) dus au titre de l'exercice 1994 sur les 35 446,263 tonnes de maïs déclarées en sus et retrouvées à la suite de l'analyse des contrôles d'inventaire effectués par la société CCIA, augmentation résultant de la non-prise en compte de cette quantité dans les tableaux du FEOGA au titre de l'exercice 1994; des frais techniques de stockage (poste budgétaire 1011.03) dus au titre des exercices 1992, 1993 et 1994 sur les 275 tonnes de blé tendre stockées en raison de la non-livraison de la totalité des 5 000 tonnes de blé tendre qui devaient être fournies dans le cadre de l'aide alimentaire à l'Albanie en décembre 1992. 39 À défaut, il y aurait lieu de constater un enrichissement injustifié du FEOGA au détriment de la République italienne. 40 Cette argumentation du gouvernement italien ne permet pas d'identifier les éléments de droit et de fait sur lesquels ce chef de demande est fondé. En effet, ainsi qu'il ressort des points 7 et 47 des conclusions de M. l'avocat général, il faut, pour qu'un recours soit recevable au titre de l'article 38, paragraphe 1, sous c), du règlement de procédure de la Cour, qui exige que la requête précise l'objet du litige et les moyens invoqués , que les éléments essentiels de fait et de droit sur lesquels celui_ci se fonde ressortent de façon cohérente et compréhensible du texte de la requête elle-même. Tel n'est pas le cas des allégations du gouvernement italien relatives à l'objet du litige concernant les corrections en cause. 41 Dès lors, le recours, en tant qu'il a trait aux corrections négatives de 5 263 394 861 ITL et de 4 701 973 982 ITL, doit être déclaré irrecevable. La correction négative de 2 502 127 250 ITL correspondant au solde des corrections effectuées dans une déclaration mensuelle antérieure relative au blé tendre, à l'orge et au maïs 42 Ainsi qu'il ressort du dossier, et en particulier du point 4.5.1.3.5 du rapport de synthèse, la Commission a effectué une correction négative à hauteur de 2 502 127 250 ITL (+ 467 306 950 ITL + 146 883 900 ITL - 3 116 318 100 ITL) en vue de remédier à une erreur commise par l'administration italienne lors de l'établissement des tableaux annuels du FEOGA pour l'exercice 1995. 43 Cette erreur consisterait à ne pas avoir tenu compte, lors de la déclaration annuelle, à la 110e ligne du tableau 5, des corrections effectuées dans une déclaration mensuelle au titre de l'article 9, paragraphe 7, du règlement (CEE) n° 2776/88 de la Commission, du 7 septembre 1988, relatif aux données à transmettre par les États membres en vue de la prise en compte des dépenses financées au titre de la section «garantie» du Fonds européen d'orientation et de garantie agricole (FEOGA) (JO L 249, p. 9). En vertu de cette disposition, «les corrections effectuées par la Commission aux données visées à l'article 6 et concernant l'ensemble de l'exercice sont mentionnées en annexe à une décision d'avances et donnent lieu à prélèvement ou versement par les services ou organismes avant la fin du mois au cours duquel ladite décision a été prise». 44 Dans sa requête, le gouvernement italien fait valoir que, par cette correction, la Commission a infligé une double pénalisation. En effet, dans la douzième déclaration mensuelle pour l'exercice 1995, l'administration italienne aurait fourni aux tableaux 8, 1re ligne, et 52, 30e ligne, les données suivantes: stocks de maïs au 1er octobre 1994 équivalents à 27 371,061 tonnes; frais techniques (poste budgétaire 1011.006): 472 481 200 ITL; frais financiers (poste budgétaire 1012.006): 141 376 660 ITL; autres frais (poste budgétaire 1013.006): 2 946 864 571 ITL. 45 La Commission aurait informé les autorités italiennes de la nécessité de procéder, pour l'exercice 1995, aux corrections prévues au règlement n° 2776/88, corrections résultant de la non-reconnaissance par la Commission des frais indiqués ci-dessus en vue de l'intervention publique en raison de la détérioration des stocks de maïs concernés consécutive à une catastrophe naturelle survenue dans les entrepôts de la société Cavalli. 46 Par la suite, lors de l'apurement des comptes pour l'exercice 1994, il aurait été décidé, aux termes d'une procédure de conciliation, en ce qui concerne le volume de maïs stocké dans les entrepôts de cette société, de mettre à la charge de l'administration italienne deux corrections négatives de 448 148 256 ITL et de 123 262 537 ITL ainsi qu'une correction positive de 8 132 491 172 ITL, lesquelles ont été reprises au point 4.5.1.3.2 du rapport de synthèse. 47 Il s'ensuivrait que la correction négative proposée au titre de l'article 9 du règlement n° 2776/88 serait infondée dans la mesure où, d'une part, elle contredirait les décisions adoptées lors de la procédure de conciliation pour l'exercice 1994 et où, d'autre part, elle comporterait, au détriment de l'administration italienne, une double pénalisation se traduisant par les montants suivants: 472 481 200 ITL pour le poste budgétaire 1011.006; 141 376 660 ITL pour le poste budgétaire 1012.006, et 2 946 864 571 ITL pour le poste budgétaire 1013.006. 48 Sur ce point, ainsi qu'il résulte du point 50 des conclusions de M. l'avocat général, l'argumentation du gouvernement italien ne permet pas davantage d'identifier l'objet du litige à cet égard, à savoir les éléments de droit et de fait sur lesquels la requête est fondée. Elle ne remplit donc pas les conditions prescrites par l'article 38, paragraphe 1, sous c), du règlement de procédure. 49 Dès lors, le recours, en tant qu'il porte sur la correction négative de 2 502 127 250 ITL, doit être déclaré irrecevable. Refus d'attribution de la somme de 11 952 457 079 ITL au titre d'une régularisation définitive de factures de vente de céréales à l'intervention publique 50 Dans sa requête, le gouvernement italien fait valoir un dernier grief qui, selon ses propres indications, ne vise pas des corrections effectuées par la Commission dans le cadre de la décision attaquée, mais le refus de faire droit à une demande formulée par l'administration italienne tendant à se voir attribuer, dans le cadre de l'apurement des comptes pour l'exercice 1995, la somme de 11 952 457 079 ITL au titre de la régularisation définitive de factures de vente de céréales à l'intervention publique. 51 Le gouvernement italien expose de façon détaillée qu'il s'agit d'un problème lié à des quantités de produits manquantes qui figuraient dans les tableaux du FEOGA en tant que «pertes identifiables» et dont la valeur aurait été, selon le gouvernement italien, mise à tort à la charge de l'administration italienne. 52 La Commission a expliqué à cet égard que les opérations auxquelles se réfère le gouvernement italien concernent des ventes effectuées à partir de l'exercice 1993. Une demande de régularisation n'aurait cependant été faite par les autorités italiennes qu'en février 1999. La question de la régularisation de ces factures de vente ne saurait donc entrer dans le cadre du litige relatif à la décision attaquée qui concerne des faits clôturés en octobre 1998. 53 À cet égard, il suffit de constater que ce chef de demande n'a pas trait à la décision attaquée par le présent recours. Or, ce gouvernement ne mentionne aucun autre acte dont il demanderait l'annulation et qui serait visé par les allégations en cause. Dans ces circonstances, les conclusions respectives de la requête ne répondent pas aux exigences de l'article 38, paragraphe 1, du règlement de procédure, dans la mesure où elles se situent manifestement en dehors du contexte du litige. 54 En tant qu'il porte sur ce dernier chef de demande, le recours est donc irrecevable. 55 Le recours du gouvernement italien s'étant avéré en partie irrecevable et en partie non fondé, il convient de le rejeter dans son ensemble. Décisions sur les dépenses Sur les dépens 56 Aux termes de l'article 69, paragraphe 2, du règlement de procédure, toute partie qui succombe est condamnée aux dépens, s'il est conclu en ce sens. La Commission ayant conclu à la condamnation de la République italienne et celle-ci ayant succombé en ses moyens, il y a lieu de la condamner aux dépens. Dispositif Par ces motifs, LA COUR(cinquième chambre) déclare et arrête: 1) Le recours est rejeté. 2) La République italienne est condamnée aux dépens.

61995CJ0161

es

Motivación de la sentencia 1 Mediante escrito presentado en la Secretaría del Tribunal de Justicia el 22 de mayo de 1995, la Comisión de las Comunidades Europeas interpuso un recurso, con arreglo al artículo 169 del Tratado CE, con objeto de que se declare que la República Helénica ha incumplido las obligaciones que le incumben en virtud del Tratado CE y de la Directiva 91/271/CEE del Consejo, de 21 de mayo de 1991, sobre el tratamiento de las aguas residuales urbanas (DO L 135, p. 40), al no haber adoptado o al no haberle comunicado, dentro del plazo señalado, las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para atenerse a dicha Directiva. 2 El apartado 1 del artículo 19 de la Directiva 91/271 establece que los Estados miembros pondrán en vigor las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para dar cumplimiento a lo dispuesto en dicha Directiva a más tardar el 30 de junio de 1993 y que informarán de ello inmediatamente a la Comisión. El apartado 3 de dicho artículo obliga además a los Estados miembros a comunicarle las disposiciones esenciales adoptadas. 3 Al no haber recibido notificación alguna acerca de las medidas de adaptación adoptadas por la República Helénica y al no disponer de ninguna otra información que le permitiera afirmar que dicho Estado miembro había cumplido la citada obligación, la Comisión, mediante escrito de 9 de agosto de 1993, requirió al Gobierno helénico para que le presentara sus observaciones dentro de un plazo de dos meses, con arreglo al párrafo primero del artículo 169 del Tratado. 4 Ante la falta de respuesta a dicho escrito, la Comisión dirigió un dictamen motivado a la República Helénica, el 25 de mayo de 1994, en el cual le instaba a adoptar las medidas necesarias para atenerse a él dentro de un plazo de dos meses. Al no recibir respuesta alguna de las autoridades helénicas a dicho dictamen motivado y al considerar que el Gobierno helénico no había adoptado, dentro del plazo señalado, las medidas necesarias para cumplir sus obligaciones, la Comisión interpuso el presente recurso. 5 La Comisión alega en su recurso, recordando tanto el artículo 19 de la Directiva 91/271 como el párrafo primero del artículo 5 y el párrafo tercero del artículo 189 del Tratado, que la República Helénica debía adoptar las medidas necesarias para atenerse a la Directiva dentro del plazo señalado y que, al no haberlas adoptado, había incumplido sus obligaciones. 6 La República Helénica, aun cuando solicita al Tribunal de Justicia que desestime el recurso, no ha negado el hecho de no haber adaptado su Derecho interno a la Directiva dentro del plazo señalado. Se limita a exponer que los ministros competentes están a punto de firmar conjuntamente un proyecto de Orden ministerial, la cual, en particular, adapta su ordenamiento jurídico a la Directiva 91/271. A su juicio, el retraso producido se debe al hecho de que la adaptación de su Derecho interno a la Directiva se enmarca en la revisión completa de la legislación vigente en materia de tratamiento de residuos. 7 Al no haberse efectuado la adaptación del Derecho interno griego a la Directiva dentro del plazo señalado, debe considerarse fundado el recurso por incumplimiento interpuesto por la Comisión. 8 Por consiguiente, procede declarar que la República Helénica ha incumplido las obligaciones que le incumben en virtud del artículo 19 de la Directiva 91/271, al no haber adoptado, dentro del plazo señalado, las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para atenerse a dicha Directiva. Decisión sobre las costas Costas 9 A tenor del apartado 2 del artículo 69 del Reglamento de Procedimiento, la parte que pierda el proceso será condenada en costas, si así lo hubiera solicitado la otra parte. La Comisión ha pedido al Tribunal de Justicia que condene en costas a la República Helénica. Al haber sido desestimados los motivos formulados por ésta, procede condenarla en costas. Parte dispositiva En virtud de todo lo expuesto, EL TRIBUNAL DE JUSTICIA (Sala Quinta) decide: 1) Declarar que la República Helénica ha incumplido las obligaciones que le incumben en virtud del artículo 19 de la Directiva 91/271/CEE del Consejo, de 21 de mayo de 1991, sobre el tratamiento de las aguas residuales urbanas, al no haber adoptado dentro del plazo señalado las disposiciones legales, reglamentarias y administrativas necesarias para atenerse a dicha Directiva. 2) Condenar en costas a la República Helénica.

62009CJ0339

da

Anmodningen om præjudiciel afgørelse vedrører fortolkningen af pos. 2204 og 2206 i den kombinerede nomenklatur, som er indeholdt i bilag I til Rådets forordning (EØF) nr. 2658/87 af 23. juli 1987 om told- og statistiknomenklaturen og den fælles toldtarif (EFT L 256, s. 1), som ændret ved Kommissionens forordning (EF) nr. 1719/2005 af 27. oktober 2005 (EUT L 286, s. 1, herefter »KN«). Anmodningen er indgivet under en sag mellem Skoma-Lux s.r.o. (herefter »Skoma-Lux«) og Celní ředitelství Olomouc (toldmyndigheden i Olomouc) vedrørende tariferingen i KN af en vare benævnt »rød dessertvin Kagor VK« importeret til Den Tjekkiske Republik. Retsforskrifter KN, der er indført ved forordning nr. 2658/87, er baseret på det harmoniserede varebeskrivelses- og varenomenklatursystem (herefter »HS«), der er udarbejdet af Toldsamarbejdsrådet – nu Verdenstoldorganisationen – og som blev oprettet ved den internationale konvention, der blev indgået i Bruxelles den 14. juni 1983 og godkendt på Det Europæiske Fællesskabs vegne ved Rådets afgørelse 87/369/EØF af 7. april 1987 (EFT L 198, s. 1). KN gentager HS’ positioner og sekscifrede underpositioner, idet det syvende og ottende ciffer er underpositioner, der er specifikke for den kombinerede nomenklatur. Med henblik på nærmere at forklare anvendelsen af det harmoniserede system offentliggør Verdenstoldorganisationen regelmæssigt forklarende bemærkninger til det harmoniserede system (herefter »FB/HS«). Europa-Kommissionen udarbejder med henblik på at sikre anvendelsen af KN ligeledes forklarende bemærkninger hertil i medfør af artikel 9, stk. 1, litra a), andet led, i forordning nr. 2658/87. Disse bemærkninger, der offentliggøres regelmæssigt i Den Europæiske Unions Tidende , træder ikke i stedet for FB/HS, men må anses for et supplement hertil og konsulteres sideløbende hermed. I udgaven af HS fra 2002, som finder anvendelse på de faktiske omstændigheder i hovedsagen, har pos. 2204 overskriften »Vin af friske druer, herunder vin tilsat alkohol; druemost, undtagen druemost henhørende under pos. 2009«. FB/HS vedrørende pos. 2204 lyder som følger: »2204 10 – Mousserende vin – Anden vin; druemost, hvis gæring er standset eller forhindret ved tilsætning af alkohol: 2204 21 – – I beholdere med indhold af 2 liter eller derunder 2204 29 – – Andre 2204 30 – Anden druemost I)      Vin af friske druer Vin tariferet i denne position omfatter udelukkende det færdige produkt efter alkoholisk gæring af druemost. Denne position omfatter: […] 4)      Hedvin (også betegnet dessertvin mv.), som er vin med et højt alkoholindhold, der almindeligvis fremstilles ved hjælp af druemost med et højt sukkerindhold, hvor blot en del af sukkeret forarbejdes til alkohol ved gæring; vinen fremstilles undertiden også ved tilsætning af koncentreret druemost, mistella eller alkohol. Som hedvin betegnes bl.a. vin fra De Kanariske Øer, Cypern, Lacryma Christi, Madeira, Malaga, Marsala, Porto, Malvoisie, Samos, Xérès osv. […]« Udgaven af HS fra 2002 indeholder ligeledes pos. 2206, som har overskriften »Andre gærede drikkevarer (f.eks. æblecider, pærecider og mjød); blandinger af gærede drikkevarer samt blandinger af gærede drikkevarer med ikke-alkoholholdige drikkevarer, ikke andetsteds tariferet«. FB/HS vedrørende pos. 2206 lyder som følger: »Denne position omfatter alle gærede drikkevarer, der ikke omfattes af pos. 2203-2205. Bl.a. er følgende omfattet: […] 10)      Ingefærøl og urtevin, som er kulsyreholdige drikkevarer, der fremstilles af sukker, vand og ingefær eller visse urter og gæres ved anvendelse af gær. Alle disse drikkevarer kan være naturligt mousserende eller være tilsat karbondioxid. De henhører også under denne position, selv om de er tilsat alkohol, eller alkoholindholdet er forøget ved yderligere gæring, forudsat at de bevarer deres karakteristika som varer under denne position. […]« Den version af KN, som finder anvendelse på de faktiske omstændigheder i hovedsagen, følger af forordning nr. 1719/2005, som trådte i kraft den 1. januar 2006. KN’s første del indeholder en række indledende bestemmelser. I denne del, under afsnit I, som indeholder de almindelige bestemmelser, findes afsnit A med overskriften »Almindelige tariferingsbestemmelser vedrørende [KN]«, hvori det bestemmes: »Tariferingen af varer i [KN] sker efter følgende regler: 1.      Overskrifter til afsnit, kapitler og underkapitler tjener alene til orientering; tariferingen skal ske med hjemmel i positionsteksterne og de til afsnit og kapitler knyttede bestemmelser samt, for så vidt det ikke strider mod de nævnte tekster og bestemmelser, efter nedenstående regler. […]« Anden del af KN indeholder toldtariffen. Denne dels afsnit IV, der har overskriften »Produkter fra næringsmiddelindustrien; drikkevarer, ethanol (ethylalkohol) og eddike; tobak og fabrikerede tobakserstatninger«, indeholder kapitel 22, der har overskriften »Drikkevarer, ethanol (ethylalkohol) og eddike«, hvori findes bl.a. pos. 2203-2206, der har følgende ordlyd: »2203 00 Øl: […] 2204               Vin af friske druer, herunder vin tilsat alkohol; druemost, undtagen druemost henhørende under pos. 2009: […] 2205               Vermouth og anden vin af friske druer, tilsat aromatiske planter eller aromastoffer: […] 2206 00 Andre gærede drikkevarer (f.eks. æblecider, pærecider og mjød); blandinger af gærede drikkevarer samt blandinger af gærede drikkevarer med ikke-alkoholholdige drikkevarer, ikke andetsteds tariferet: […]« Toldtariffens kapitel 22 indeholder ligeledes supplerende bestemmelser, der er affattet som følger: »[…] 5.      Pos. 2204 21 11-2204 21 99 og 2204 29 12-2204 29 99 omfatter f.eks.: a)      druemost, hvis gæring er standset ved tilsætning af alkohol, dvs. varer: –        med et virkeligt alkoholindhold på 12% vol eller derover, men under 15% vol, og –        fremstillet ved, at der til ugæret druemost med et naturligt alkoholindhold på 8,5% vol eller derover tilsættes et produkt, der er fremkommet ved destillation af vin b)      vin, tilsat alkohol, bestemt til destillation, dvs. varer: –        med et virkeligt alkoholindhold på 18% vol eller derover, men ikke over 24% vol, og –        fremstillet udelukkende ved, at vin uden restsukker tilsættes et ikke-rektificeret produkt, der er fremkommet ved destillation af vin, og som har et alkoholindhold på ikke over 86% vol, og –        med indhold af flygtig syre på ikke over 1,50 g pr. liter, beregnet som eddikesyre c)      hedvin, dvs. varer: –        med et totalt alkoholindhold på 17,5% vol eller derover og et virkeligt alkoholindhold på 15% vol eller derover, men ikke over 22% vol, og –        fremstillet af druemost eller vin, idet disse produkter skal stamme fra vinstoksorter, som i de tredjelande, i hvilke de har deres oprindelse, er godkendt til fremstilling af hedvin og har et naturligt alkoholindhold på 12% vol eller derover: –        ved frysning, eller –        ved tilsætning, under eller efter gæringen af: –        enten et produkt fremkommet ved destillation af vin –        eller koncentreret druemost eller, for så vidt angår visse kvalitetshedvine, som er anført på en liste, der skal vedtages, og for hvilke en sådan praksis er sædvanlig, druemost, der er blevet koncentreret ved direkte opvarmning, og som, bortset fra denne proces, svarer til definitionen af koncentreret druemost –        eller en blanding af disse produkter. […]« Tvisten i hovedsagen og det præjudicielle spørgsmål Den 18. januar 2006 fremlagde Skoma-Lux for Celní úřad Olomouc (toldkontoret i Olomouc) en angivelse om overgang til fri omsætning af varer mærket »rød dessertvin Kagor VK«. Disse varer med oprindelse i Moldavien blev angivet i pos. 2204 i KN. Under en kontrol af denne toldangivelse udtog Celní úřad Olomouc en prøve af varerne med henblik på at identificere oprindelsen af det i varerne indeholdte alkohol, sukker og vand. Det fremgår af den foretagne analyse, at denne prøve indeholdt mindst 25% sukker, der ikke stammede fra druesaft, og som sandsynligvis var fremstillet af en blanding af druesaft, roesukker og sukker fremkommet ved hydrolyse af majsstivelse. Ifølge samme analyse var de nævnte varer fremstillet på basis af sødet druesaft, hvortil der var tilsat majsalkohol, hvilket har medført afbrydelsen af gæringsprocessen. Ved afgørelse af 28. november 2006 fandt Celní úřad Olomouc med hensyn til denne analyse, at varerne omhandlet i hovedsagen skulle tariferes i pos. 2206 i KN, med den begrundelse, at der ikke var tale om en hedvin, eftersom vinen under fremstillingen ikke var blevet tilsat et produkt fremkommet ved destillation af vin, men alkohol af en anden oprindelse. Den 5. april 2007 afslog Celní ředitelství Olomouc en klage indgivet af Skoma-Lux til prøvelse af afgørelsen truffet af Celní úřad Olomouc. Den 4. december 2007 annullerede Krajský soud v Ostravě (den regionale domstol i Ostrava) – efter at Skoma-Lux havde anlagt søgsmål – nævnte afgørelse og hjemviste den til fornyet behandling. Krajský soud v Ostravě udtalte, at de i hovedsagen omhandlede varer skulle tariferes i KN-pos. 2204 og anførte bl.a., at tilsætningen af sukker eller alkohol, uanset disses oprindelse, ikke medførte en ændring af nævnte varers væsentligste kendetegn, nemlig at de er fremstillet på basis af friske druer. Celní ředitelství Olomouc iværksatte kassationsanke af Krajský soud v Ostravěs afgørelse ved Nejvyšší správní soud (den øverste forvaltningsdomstol), som fandt, at de i hovedsagen omhandlede varer skulle tariferes i pos. 2206 i KN. Efter at det var fastslået, at varerne indeholdt majsalkohol, kunne de nemlig ikke længere siges udelukkende at hidrøre fra druer. Henset til at afgørelsen af den sag, der er forelagt Nejvyšší správní soud, afhænger af fortolkningen af de gældende EU-retlige forskrifter, har retten imidlertid besluttet at udsætte sagen og forelægge Domstolen følgende præjudicielle spørgsmål: »Skal varer mærket »rød dessertvin Kagor VK«, som er indeholdt i 0,75 l-flasker med et alkoholindhold på 15,8%-16,1% vol, og som er tilsat roesukker og majsalkohol under deres fremstilling, idet disse stoffer ikke stammer fra friske druer, tariferes i pos. 2204 eller 2206 i [KN]?« Om det præjudicielle spørgsmål Formaliteten Skoma-Lux har i sine indlæg i det væsentlige bekræftet, at kendetegnene for rød dessertvin Kagor VK ikke svarer til kendetegnene for de varer, der er beskrevet i det præjudicielle spørgsmål. Ifølge Skoma-Lux fremstilles denne vin ved gæring af druemost, hvilken gæring standses ved tilsætning af vinalkohol eller vindestillat for at opnå det nødvendige alkoholindhold. Det bemærkes i denne henseende, at det inden for rammerne af den procedure, der er indført ved artikel 267 TEUF, udelukkende tilkommer den nationale ret, som tvisten er indbragt for, og som har ansvaret for den retsafgørelse, der skal træffes, på grundlag af omstændighederne i den konkrete sag at vurdere, såvel om en præjudiciel afgørelse er nødvendig for, at den kan afsige dom, som relevansen af de spørgsmål, den forelægger Domstolen. Når de stillede spørgsmål vedrører fortolkningen af EU-retten, er Domstolen derfor principielt forpligtet til at træffe afgørelse (jf. bl.a. dom af 13.3.2001, sag C-379/98, PreussenElektra, Sml. I, s. 2099, præmis 38, og af 8.9.2010, forenede sager C-316/07, C-358/07 – C-360/07, C-409/07 og C-410/07, Stoß m.fl., endnu ikke trykt i Samling af Afgørelser, præmis 51). Det følger af fast retspraksis, at der foreligger en formodning for, at de spørgsmål om en fortolkning af EU-retten, som den nationale ret har stillet på det retlige og faktiske grundlag, som den har fastlagt inden for sit ansvarsområde, er relevante, hvorfor det ikke tilkommer Domstolen at efterprøve rigtigheden heraf (jf. bl.a. dom af 7.6.2007, forenede sager C-222/05 – C-225/05, van der Weerd m.fl., Sml. I, s. 4233, præmis 22 og den deri nævnte retspraksis). Når Domstolen er forelagt en anmodning om præjudiciel afgørelse vedrørende tarifering, er dens opgave desuden i højere grad at oplyse den nationale ret om de kriterier, ved anvendelse af hvilke den nationale ret er i stand til at tarifere de pågældende produkter korrekt i KN, end selv at foretage denne tarifering, så meget desto mere som Domstolen ikke nødvendigvis er i besiddelse af alle de hertil nødvendige oplysninger. Den nationale ret er således under alle omstændigheder bedre i stand til at foretage tariferingen. Med henblik på at give den nationale ret et hensigtsmæssigt svar kan Domstolen imidlertid som led i samarbejdet med de nationale domstole give denne alle de oplysninger, som den finder nødvendige (jf. bl.a. dom af 16.7.2009, sag C-56/08, Pärlitigu, Sml. I, s. 6719, præmis 23 og den deri nævnte retspraksis). Som Kommissionen har gjort gældende, påhviler det følgelig Domstolen at omformulere det spørgsmål, der forelægges den, således at det omhandler, hvorvidt en gæret drik baseret på friske druer og indeholdt i 0,75 l-flasker med et alkoholindhold på 15,8%-16,1% vol, som er tilsat roesukker og majsalkohol under sin fremstilling (herefter »den omhandlede drik«), skal tariferes i pos. 2204 eller 2206 i KN. Om anvendelsen af forordning (EF) nr. 600/2006 Nejvyšší správní soud har i sin forelæggelsesafgørelse henvist til Kommissionens forordning (EF) nr. 600/2006 af 18. april 2006 om tarifering af visse varer i den kombinerede nomenklatur (EUT L 106, s. 5). Denne forordning, der er vedtaget med hjemmel i artikel 9, stk. 1, litra a), i forordning nr. 2658/87, og som bemyndiger Kommissionen til at præcisere indholdet af en toldposition, tariferer en vare, hvis kendetegn svarer til kendetegnene hos den omhandlede drik, i pos. 2206 i KN. Med hensyn hertil har Kommissionen i sine indlæg anført, at nævnte forordning blev vedtaget som følge af, at medlemsstaternes toldmyndigheder anvendte forskellige tariferinger af rød dessertvin Kagor VK. Det fremgår imidlertid af fast retspraksis, at en forordning, der fastlægger betingelserne for tarifering i en toldposition eller ‑underposition, er retsstiftende og ikke kan have tilbagevirkende kraft (jf. bl.a. dom af 7.6.2001, sag C-479/99, CBA Computer, Sml. I, s. 4391, præmis 31, og af 27.11.2008, sag C-403/07, Metherma, Sml. I, s. 8921, præmis 39). Ifølge første betragtning til forordning nr. 600/2006 blev denne vedtaget for at sikre en ensartet anvendelse af KN. Det er ikke desto mindre ubestridt, at nævnte forordning trådte i kraft den 9. maj 2006, dvs. efter angivelsen om overgang til fri omsætning af de i hovedsagen omhandlede varer, og at forordningen ikke er tillagt tilbagevirkende kraft. Forordning nr. 600/2006 finder under disse omstændigheder ikke anvendelse i hovedsagen. Det præjudicielle spørgsmål skal således gennemgås på grundlag af forordning nr. 2658/87, som ændret ved forordning nr. 1719/2005. Realiteten Indlæg for Domstolen Skoma-Lux har gjort gældende, at den omhandlede driks særlige organoleptiske kendetegn og objektive egenskaber, samt drikkens bestemmelse, svarer til kendetegn, egenskaber og bestemmelse for varer, der tariferes i KN-pos. 2204. Toldkontorer i flere medlemsstaterne har i denne henseende udstedt bindende tariferingsoplysninger vedrørende tariferingen af rød dessertvin Kagor VK i nævnte position. Celní ředitelství Olomouc er af den opfattelse, at nævnte drik i overensstemmelse med FB/HS skal tariferes i KN-pos. 2206, idet den indeholder tilsat alkohol af en anden oprindelse end destillation af vin. Den tjekkiske regering har understreget, at den alkohol, der er indeholdt i drikkevarer tariferet i pos. 2204 i KN, udelukkende må være fremkommet ved en gæringsproces af druer. Da den omhandlede drik indeholder en andel alkohol af en anden oprindelse end vinalkohol, henhører den under pos. 2206 i KN, som omfatter alle gærede drikke, der ikke kan tariferes i andre positioner i kapitel 22 i KN. Det er den græske regerings vurdering, at den omhandlede drik henhører under pos. 2206 i KN. Dels kan den nemlig ikke i henhold til supplerende bestemmelse 5 til kapitel 22 i KN tariferes i pos. 2204, for så vidt som den ethanol, der er anvendt under dens fremstilling, ikke er fremkommet ved destillation af vin. Dels omfatter pos. 2206 i KN drikkevarer, hvor det er tilladt at tilsætte majsethanol under forudsætning af, at basisvarens væsentligste kendetegn bevares, hvilket er tilfældet for den nævnte drik. Det er Kommissionens opfattelse, at FB/HS ikke forbyder, at der til vin tilsættes alkohol, der ikke hidrører fra druer. Den omhandlede drik skal derfor i princippet tariferes i pos. 2204 i KN. Hvis der imidlertid ved tilsætning af roesukker og majsalkohol under drikkens fremstilling ændres på det kendetegn, at det er en gæret drik baseret på druer, således at varens egenskaber afviger væsentligt fra de organoleptiske og kemiske egenskaber, der er fastsat ved nationale eller internationale regler for varer, der er typiske for pos. 2204 i KN, og navnlig hvis mindst halvdelen af drikkens virkelige alkoholindhold ikke hidrører fra friske druer, skal den omhandlede drik ifølge Kommissionen tariferes i pos. 2206 i KN. Det påhviler de kompetente myndigheder i den berørte medlemsstat at vurdere, hvilken udstrækning denne afvigelse har. Domstolens svar Det fremgår af fast retspraksis, at det følger af såvel retssikkerheds- som kontroltekniske hensyn, at det afgørende kriterium for tarifering af varer normalt vil være disses objektive karakteristika og egenskaber som beskrevet i den enkelte position i KN og i bestemmelserne til dennes afsnit og kapitler (jf. bl.a. dom af 18.7.2007, sag C-142/06, Olicom, Sml. I, s. 6675, præmis 16, og af 20.5.2010, sag C-370/08, Data I/O, endnu ikke trykt i Samling af Afgørelser, præmis 29). Det bemærkes endvidere, at såvel bestemmelserne før kapitlerne i den fælles toldtarif som FB/HS udgør vigtige hjælpemidler til at sikre en ensartet anvendelse af toldtariffen, hvorfor de kan betragtes som gyldige midler til dens fortolkning (jf. bl.a. dom af 20.11.1997, sag C-338/95, Wiener SI, Sml. I, s. 6495, præmis 11, og af 29.4.2010, sag C-123/09, Roeckl Sporthandschuhe, endnu ikke trykt i Samling af Afgørelser, præmis 29). I den foreliggende sag anføres i pos. 2204 i HS »vin af friske druer, herunder vin tilsat alkohol«. FB/HS vedrørende denne position præciserer, at for så vidt angår vin af friske druer omfatter vin tariferet i denne position udelukkende det færdige produkt efter alkoholisk gæring af druemost. Blandt disse vine af friske druer omfatter pos. 2204 hedvin, der ligeledes benævnes dessertvin, og det er herunder ubestridt, at alkoholindholdet omhandlet i supplerende bestemmelse 5, litra c), til kapitel 22 i KN svarer til den omhandlede driks alkoholindhold. Det er derudover ubestridt, at nævnte drik ikke opfylder de betingelser, som er fastsat i supplerende bestemmelse 5, litra a) og b), der omhandler henholdsvis druemost, hvis gæring er standset ved tilsætning af alkohol, og vin, tilsat alkohol, bestemt til destillation. For så vidt angår hedvin tillader supplerende bestemmelse 5, litra c), til kapitel 22 i KN udelukkende tilsætning under eller efter gæringen af enten et produkt fremkommet ved destillation af vin, koncentreret druemost eller en blanding af disse produkter. I modsætning til hvad Kommissionen har gjort gældende, fremgår det således klart og utvetydigt af FB/HS vedrørende pos. 2204, sammenholdt med supplerende bestemmelse 5, litra c), til kapitel 22 i KN, at den alkohol, der er indeholdt i en dessertvin, skal hidrøre udelukkende fra druer, uanset om denne alkohol er et resultat af alkoholisk gæring, eller om den er tilsat. Heraf følger, at den omhandlede drik, som under sin fremstilling er blevet tilsat majsalkohol, ikke kan tariferes i pos. 2204 i KN, og der er herved ikke behov for at undersøge, om hedvin i nævnte positions forstand kan indeholde roesukker. Når dette således er fastslået, bemærkes, at på grundlag af den omhandlede driks objektive kendetegn og egenskaber opfylder den de fornødne betingelser for en tarifering i pos. 2206 i KN. Den nævnte position omfatter nemlig »Andre gærede drikkevarer (f.eks. æblecider, pærecider og mjød); blandinger af gærede drikkevarer samt blandinger af gærede drikkevarer med ikke-alkoholholdige drikkevarer, ikke andetsteds tariferet«. FB/HS præciserer, at denne position omfatter alle gærede drikkevarer, der ikke omfattes af pos. 2203-2205. Det følger således for det første heraf, at den omhandlede drik ikke kan være omfattet af pos. 2204 i KN. Under hensyntagen til dens sammensætning kan den yderligere ikke tariferes i pos. 2203 00 i KN, der omhandler »Øl«, eller i pos. 2205, der vedrører »Vermouth og anden vin af friske druer, tilsat aromatiske planter eller aromastoffer«. For så vidt angår tilsætningen af alkohol og sukker i den omhandlede drik bemærkes for det andet, at det i FB/HS vedrørende pos. 2206 er anført, at drikkevarer forbliver tariferede i denne position, selv hvis de er blevet tilsat alkohol. En drik, som under sin fremstilling er blevet tilsat sukker, kan desuden tariferes i pos. 2206. I den forbindelse er det i forklarende bemærkning 10 til HS vedrørende pos. 2206 anført, at ingefærøl og urtevin, som fremstilles af sukker, vand og ingefær eller visse urter, tariferes i nævnte position. For det tredje følger det ligeledes af FB/HS vedrørende pos. 2206, at tilsætningen af alkohol til drikkevarer, der henhører under denne position, ikke er til hinder for, at de stadig kan tariferes herunder, forudsat at de bevarer kendetegnene for varer tariferet i denne position, dvs. gærede drikkevarer. Det fremgår således af forelæggelsesafgørelsen, at den omhandlede drik har samme smag, farve og duft som en drik, der hidrører fra druer. Den har følgelig ikke mistet de særlige organoleptiske kendetegn ved en gæret drik (jf. i denne retning dom af 7.5.2009, sag C-150/08, Siebrand, Sml. I, s. 3941, præmis 37). Hvad for det fjerde angår det af Skoma-Lux fremførte argument, hvorefter rød dessertvin Kagor VK skal tariferes i pos. 2204 i KN, eftersom den er bestemt til at blive drukket som vin, bemærkes, at varens bestemmelse ganske vist kan udgøre et objektivt kriterium ved tariferingen, såfremt varen og dens bestemmelse hænger uløseligt sammen, og denne sammenhæng kan påvises ud fra varens objektive karakteristika og egenskaber (jf. dom af 15.2.2007, sag C-183/06, RUMA, Sml. I, s. 1559, præmis 36, og Roeckl Sporthandschuhe-dommen, præmis 28). Varens bestemmelse er imidlertid kun et relevant kriterium, hvis tariferingen ikke kan foretages alene på grundlag af varens objektive kendetegn og egenskaber (jf. i denne retning dom af 16.12.1976, sag 38/76, Industriemetall LUMA, Sml. s. 2027, præmis 7). Det følger dog af ovenstående, at den omhandlede drik i henhold til sine objektive kendetegn og egenskaber klart henhører udelukkende under pos. 2206 i KN. Henset til disse betragtninger skal det forelagte spørgsmål besvares med, at forordning nr. 2658/87, som ændret ved forordning nr. 1719/2005, skal fortolkes således, at en gæret drik baseret på druer, som er indeholdt i 0,75 l-flasker med et alkoholindhold på 15,8%-16,1% vol, og som er tilsat roesukker og majsalkohol under sin fremstilling, skal tariferes i pos. 2206 i KN. Sagens omkostninger Da sagens behandling i forhold til hovedsagens parter udgør et led i den sag, der verserer for den forelæggende ret, tilkommer det denne at træffe afgørelse om sagens omkostninger. Bortset fra nævnte parters udgifter kan de udgifter, som er afholdt i forbindelse med afgivelse af indlæg for Domstolen, ikke erstattes. På grundlag af disse præmisser kender Domstolen (Første Afdeling) for ret: Rådets forordning (EØF) nr. 2658/87 af 23. juli 1987 om told- og statistiknomenklaturen og den fælles toldtarif, som ændret ved Kommissionens forordning (EF) nr. 1719/2005 af 27. oktober 2005, skal fortolkes således, at en gæret drik baseret på druer, som er indeholdt i 0,75 l-flasker med et alkoholindhold på 15,8%-16,1% vol, og som er tilsat roesukker og majsalkohol under sin fremstilling, skal tariferes i pos. 2206 i den kombinerede nomenklatur, som er indeholdt i bilag I til nævnte forordning. Underskrifter * Processprog: tjekkisk.

62008CJ0346

sl

Komisija Evropskih skupnosti s tožbo predlaga Sodišču, naj ugotovi, da Združeno kraljestvo Velika Britanija in Severna Irska s tem, da ni zagotovilo uporabe Direktive 2001/80/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne 23. oktobra 2001 o omejevanju emisij nekaterih onesnaževal v zrak iz velikih kurilnih naprav (UL L 309, str. 1) za elektrarno, ki jo upravlja družba Rio Tinto Alcan Smelting and Power (UK) Ltd (v nadaljevanju: Alcan) v Lynemouthu na severovzhodu Anglije (v nadaljevanju: elektrarna Lynemouth), ni izpolnilo obveznosti iz te direktive. Pravni okvir Direktiva 2001/80, ki je nadomestila Direktivo 88/609/EGS Sveta z dne 24. novembra 1988 o omejevanju emisij nekaterih onesnaževal v zrak iz velikih kurilnih naprav (UL L 336, str. 1), je del strategije Skupnosti za boj proti zakisljevanju in njen namen je omejitev emisij žveplovega dioksida, dušikovih oksidov in prahu iz velikih kurilnih naprav z nazivno toplotno močjo 50 MW ali več. Ta omejitev je določena v prilogah od III do VII k Direktivi 2001/80, ki določa, da za te naprave veljajo mejne vrednosti emisij, ki so izražene v največji koncentraciji teh onesnaževalnih snovi v odpadnih plinih. V uvodnih izjavah 6 in 11 Direktive 2001/80 je navedeno: „(6) Obstoječe velike kurilne naprave pomembno prispevajo k emisijam žveplovega dioksida in dušikovih oksidov v Skupnosti, te emisije pa je treba zmanjšati. Prilagoditi je torej treba pristop k različnim posebnostim področja velikih kurilnih naprav v državah članicah. […] (11) Obrati za proizvodnjo električne energije so pomemben del področja velikih kurilnih naprav.“ Člen 1 te direktive določa: „Ta direktiva se uporablja za kurilne naprave z nazivno vhodno toplotno močjo 50 MW ali več, ne glede na vrsto uporabljenega goriva (trdno, tekoče ali plinasto).“ Člen 2 iste direktive določa: „V tej direktivi pomeni: […] 7.     ‚kurilna naprava‘ vsako tehnično napravo, v kateri goriva oksidirajo, da se uporabi tako nastala toplota. Ta direktiva se uporablja le za kurilne naprave, ki so namenjene proizvodnji energije, razen za tiste, pri katerih se produkti zgorevanja uporabljajo neposredno v proizvodnih procesih. Zlasti se ta direktiva ne uporablja za naslednje kurilne naprave: (a)   naprave, v katerih se produkti zgorevanja uporabljajo za neposredno segrevanje, sušenje ali drugo obdelavo predmetov ali materialov, npr. peči za ponovno segrevanje in peči za toplotno obdelavo; (b)   naprave za naknadno zgorevanje, to je kakršne koli tehnične naprave, namenjene čiščenju odpadnih plinov s sežigom, ki ne obratujejo kot samostojna kurilna naprava; (c)   naprave za regeneracijo katalizatorjev iz kreking procesov; (d)   naprave za pretvorbo vodikovega sulfida v žveplo; (e)   reaktorje, ki se uporabljajo v kemični industriji; (f)   koksarniške peči; (g)   rekuperatorje toplote pri plavžih; (h)   katere koli tehnične naprave, ki se uporabljajo za pogon vozila, ladje ali zrakoplova; (i)   plinske turbine, ki se uporabljajo na naftnih ploščadih; (j)   plinske turbine z dovoljenjem, izdanim pred 27. novembrom 2002, ali plinske turbine, ki so po mnenju pristojnega organa predmet popolne vloge za dovoljenje pred 27. novembrom 2002, če naprava začne obratovati najkasneje 27. novembra 2003, kar pa ne vpliva na člen 7(1) in Prilogo VIII(A) in (B). Naprave, ki jih poganjajo dizelski, bencinski in plinski motorji, niso vključene v to direktivo. Kadar se dve ali več ločenih novih naprav namesti tako, da bi se ob upoštevanju tehničnih in ekonomskih dejavnikov njihovi odpadni plini po mnenju pristojnih organov lahko izpuščali skozi skupen odvodnik, se šteje, da je kombinacija takih naprav ena enota […]“ Države članice so morale v skladu s členom 4(3) Direktive 2001/80 najkasneje do 1. januarja 2008 pomembno zmanjšati emisije obstoječih kurilnih naprav bodisi s sprejetjem ustreznih določb, da bi bile tako pri obstoječih zadevnih napravah spoštovane mejne vrednosti emisij, ki so določene v prilogah k tej direktivi, bodisi z vključitvijo teh naprav v nacionalni program za zmanjševanje emisij (v nadaljevanju: NPZE). Na podlagi člena 4(6) te direktive je imela država članica, ki se je odločila za uporabo NPZE, dolžnost, da ga najkasneje do 27. novembra 2003 predloži Komisiji, ta pa je bila dolžna v šestih mesecih od predložitve oceniti, ali ta program izpolnjuje pogoje iz navedenega člena 4(6). Predhodni postopek Združeno kraljestvo je z dopisom z dne 27. novembra 2003 Komisiji predložilo prvo različico svojega NPZE, v katerem je elektrarna Lynemouth uvrščena med kurilne naprave, za katere se uporablja Direktiva 2001/80. Ta država članica je 28. aprila 2005 predložila posodobljen NPZE, v katerem je navedena tudi ta naprava. Vendar pa je v revidirani različici svojega NPZE, ki ga je predložila Komisiji 28. februarja 2006, to napravo iz njega izločila. Komisija je z dopisom z dne 4. septembra 2006 Združeno kraljestvo obvestila, da meni, da ta izločitev ni v skladu z Direktivo 2001/80. Navedena država članica je v odgovoru z dne 2. februarja 2007 navedla, da bi morala biti elektrarna Lynemouth upravičena do splošne izjeme, ki je določena v členu 2, točka 7, te direktive, ker je popolnoma vključena v talilnico aluminija in se uporablja le za proizvodnjo te kovine. Poudarila je tudi, da je vpliv te elektrarne na okolje majhen in da obstaja nevarnost, da bo morala družba Alcan prenehati uporabljati talilnico aluminija, če bodo za elektrarno veljale omejitve, ki jih določa navedena direktiva. Komisija je 29. junija 2007 Združenemu kraljestvu poslala pisni opomin, na katerega je ta država odgovorila z dopisom z dne 31. avgusta 2007. Ker Komisija s tem odgovorom ni bila zadovoljna, je 23. oktobra 2007 Združenemu kraljestvu poslala obrazloženo mnenje, v katerem ga je pozvala, naj v roku dveh mesecev od njegovega prejema preneha z očitano ji neizpolnitvijo obveznosti. Ker Komisije trditve, ki jih je Združeno kraljestvo navedlo v odgovoru na obrazloženo mnenje v dopisu z dne 21. decembra 2007, niso prepričale, je vložila to tožbo. Tožba Trditve strank Komisija trdi, da se Direktiva 2001/80 uporablja za elektrarno Lynemouth in opozarja, da je na začetku tako menilo tudi Združeno kraljestvo, saj je to napravo vključilo v več različic svojega NPZE in jo iz njega izločilo šele v revidirani različici, ki ji je bila predložena 28. februarja 2006. Po mnenju Komisije se Direktiva 2001/80 uporablja za vse kurilne naprave, razen za tiste, ki so izrecno izvzete v členu 2, točka 7, te direktive, to so: –        kurilne naprave, ki niso namenjene proizvodnji energije (v nadaljevanju: izjema 1); –        kurilne naprave, pri katerih se produkti zgorevanja uporabljajo neposredno v proizvodnih procesih (v nadaljevanju: izjema 2); –        naprave, navedene v členu 2, točka 7, podtočke od (a) do (f), ki so prikaz izjem 1 in 2, ter –        različne izjeme sui generis , ki so naštete v navedem členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (g) do (j), in v istem členu 2, točka 7, tretji odstavek. Komisija navaja, da vse naprave iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (f), Direktive 2001/80 spadajo med izjeme 1 in 2 ter da je logično, da niso vključene v področje uporabe te direktive, saj se metodologija in mejne vrednosti emisij, ki jih določa navedena direktiva, za njih težko uporabijo. V zvezi s tem navaja, da je namen Direktive 2001/80, da se določi ureditev za emisije, ki nastanejo pri zgorevanju (oksidaciji) goriva, ter da postopek za izračun mejnih vrednosti emisij temelji na predpostavki, da je mogoče predvideti emisije, ki bodo nastale pri zgorevanju goriva, ki se uporablja za napajanje kurilne naprave. Če bi se vroči odpadni plini, ki nastajajo v procesu zgorevanja, mešali z drugimi snovmi, ki po navadi niso v zvezi s procesom zgorevanja pred emisijo, potem rezultati ne bi bili dovolj predvidljivi in mejnih vrednosti emisij, ki jih določa navedena direktiva za zgorevanje goriva, ne bi bilo mogoče uporabiti. Komisija pa priznava, da naprave iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (g) do (j), Direktive 2001/80 ne spadajo niti med izjeme 1 niti med izjeme 2, in navaja, da spadajo med izjeme sui generis . Komisija v zvezi z – natančneje – rekuperatorji toplote pri plavžih iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočka (g), Direktive 2001/80, na primeru katerih Združeno kraljestvo utemeljuje bistveni del svoje teze, navaja, da so ti rekuperatorji toplote opremljeni s kamni, ki se uporabljajo kot zbiralniki toplote in ki se segrevajo ob neposrednem stiku z vročimi odpadnimi plini, ki nastajajo pri zgorevanju goriva, in ti kamni, ki se uporabljajo kot zbiralniki toplote, se nato uporabijo za segrevanje hladnega zraka, ki kroži nad njimi, da bi se proizvedel „vroč veter“, ki se ga nato vpiha v plavž. Ob upoštevanju segrevanja kamnov se ti rekuperatorji toplote bistveno razlikujejo od drugih vrst kurilnih naprav. Poleg tega na kamnitih stenah komor pogosto nastajajo razpoke, zaradi česar prihaja do kontaminacije plina, ki nastaja pri zgorevanju, z nezgorelimi plini iz plavža. Zaradi teh dveh razlogov je mejne vrednosti emisij, ki so določene v navedeni direktivi, težko uporabiti za rekuperatorje toplote. Komisija poudarja, da se pri nobeni napravi iz določb, ki se nanašajo na izjemo 2, ne uporablja električne energije v proizvodnem procesu ali produktov zgorevanja zunaj same kurilne naprave. Čeprav ni sporno, da elektrarna Lynemouth ne spada v izjemo 1, pa tudi ne more spadati v izjemo 2, ker v proizvodnem procesu ne uporablja produkta zgorevanja neposredno. Komisija navaja, da če bi bilo sprejeto, da elektrarna zaradi neposredne uporabe električne energije, ki jo proizvede med proizvodnim procesom, spada v izjemo 2, bi bilo veliko velikih kurilnih naprav zunaj področja uporabe Direktive 2001/80, kar bi imelo hude posledice za okolje. Komisija navaja, da je elektrarna Lynemouth deveti največji povzročitelj emisij žveplovega dioksida v Združenem kraljestvu in predstavlja približno 4 % vseh emisij tega onesnaževalnega plina, ki so bile prijavljene v tej državi članici. Združeno kraljestvo navaja, da je elektrarna, katere namen je dobava električne energije obratu, ki proizvaja aluminij z elektrolizo, in ki je zgrajena izključno za ta namen, del tehnične naprave, ki vsebuje obrat za zgorevanje, namenjen proizvodnji energije, in ki neposredno uporablja produkt zgorevanja v proizvodnem procesu in ki zato izpolnjuje pogoje za izjemo, določene v členu 2, točka 7, Direktive 2001/80. Prvič, Združeno kraljestvo navaja, da se proizvedena električna energija uporablja neposredno v procesu proizvodnje aluminija. Obrat, ki ga upravlja družba Alcan, ne more – v nasprotju s tem, kar trdi Komisija – na isti način uporabljati električne energije iz nacionalnega omrežja. Drugič, Združeno kraljestvo navaja, da je električna energija, ki jo proizvaja elektrarna, ki deluje na premog, posredni proizvod zgorevanja. Vendar se člen 2, točka 7, Direktive 2001/80 ne nanaša na neposredno uporabo neposrednih produktov zgorevanja, temveč na neposredno uporabo produktov zgorevanja. Energijo – kot je električna energija – ki je proizvedena z oksidacijo goriv, bi bilo treba obravnavati kot produkt zgorevanja, saj se ta direktiva nanaša le na kurilne naprave, v katerih se oksidira goriva z namenom proizvodnje energije. V členu 2, točka 7, Direktive 2001/80 ni podrobno določeno, da se nanaša le na neposredne produkte zgorevanja, in razlaga v tem smislu ni primerna. Obstajati mora neposredna zveza med produktom zgorevanja in proizvodnim procesom, ne pa med zgorevanjem in proizvodnim procesom. V obravnavanem primeru pa obstaja neposredna zveza med električno energijo, ki je proizvedena z zgorevanjem, in uporabljenim proizvodnim procesom, saj se električna energija uporablja v proizvodnem procesu za proizvodnjo aluminija. Navedba rekuperatorjev toplote pri plavžih v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočka (g), Direktive 2001/80 potrjuje, da se izjema ne uporablja le v ožjem smislu, na katerega se sklicuje Komisija. Združeno kraljestvo v zvezi s tem opozarja, da je iz prvotnega sistema, ki je opredeljen v členu 2, točka 7, Direktive 88/609, razvidno, da gre pri tehnikah, ki so naštete v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), Direktive 2001/80 za posebne primere kurilnih naprav, ki so izključene iz področja uporabe zadnjenavedene direktive, bodisi ker niso namenjene proizvodnji energije bodisi ker neposredno uporabljajo produkt zgorevanja v proizvodnem procesu. Vendar pa vroč zrak, ki je uporabljen v rekuperatorjih toplote, ni ponovno segret neposredno z oksidacijo goriva, temveč posredno prek oksidacije goriva, ki segreva kamne, ki se uporabljajo kot zbiralniki toplote, ki nato segrevajo zrak, ki napaja proizvodni proces. Energijo, ki je na ta način posredno proizvedena, se upravičeno enači s produktom zgorevanja v smislu člena 2, točka 7, Direktive 2001/80, čeprav gre za posreden produkt zgorevanja, tako kot je električna energija takšen posreden produkt v elektrarni Lynemouth. V skladu s pravilno interpretacijo tega člena 2, točka 7, je rekuperator toplote povezan s plavžem enako kot je elektrarna Lynemouth s talilnico aluminija, s katero upravlja družba Alcan. Oba sta vira energije, namenjena proizvodnim procesom in vanje vključena. V nasprotju s tem, kar navaja Komisija, rekuperatorji toplote pri plavžih, navedenih v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočka (g), Direktive 2001/80 niso izjema sui generis . Iz besedila člena 2, točka 7, Direktive 88/609 je jasno razvidno, da so izjeme sui generis obravnavane v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (h) do (j), Direktive 2001/80. V zvezi s trditvijo Komisije, da teza Združenega kraljestva resno ogroža domet Direktive 2001/80, ta država članica priznava, da bi bilo nenavadno, da bi se vse kurilne naprave, ki proizvajajo električno energijo, namenjeno neposredni uporabi v proizvodnem procesu, izognile zahtevam iz te direktive. Poudarja, da je naprava izločena le, če je edini namen njene postavitve ta, da z električno energijo napaja proizvodni proces. Vsi primeri, navedeni v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (i), navedene direktive, se nanašajo na zaprte vire energije, ki so bili načrtovani in zgrajeni za določene procese in dejavnosti. Navaja, da je edini produkt zgorevanja, ki je naveden, tisti, ki se nanaša na energijo. Združeno kraljestvo meni, da zakonodajalec Skupnosti ni izključil naprav iz področja uporabe Direktive 2001/80 zato, da bi nacionalnim regulativnim organom prihranil manjše nevšečnosti, temveč zato, da bi uravnovesil okoljske koristi in gospodarski strošek vključitve teh naprav v navedeno področje uporabe. Vendar v zvezi z zadevno napravo gospodarski in družbeni stroški vključitve te naprave v področje uporabe te direktive zaradi nevarnosti njenega zaprtja, ki bi povzročilo izgubo 4000 neposrednih ali posrednih delovnih mest v regiji z visoko stopnjo brezposelnosti, močno presegajo majhno okoljsko korist, ki bi nastala s to vključitvijo, glede na to, da je družba Alcan v preteklih letih investirala visoke zneske v izboljšanje rezultatov na okoljskem področju, ob upoštevanju obveznosti zmanjšanja emisij žvepla iz Direktive 2008/1/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne 15. januarja 2008 o celovitem preprečevanju in nadzorovanju onesnaževanja (UL L 24, str. 8) in ob upoštevanju tega, da je bila zadevna proizvodnja nadomeščena z uvozom iz naprav, ki so zunaj Evropske unije in za katere velja manj okoljevarstvenih predpisov. Glede na to, da se pri proizvodnji aluminija porabi veliko energije in da je zato podvržena pritiskom, je treba Direktivo 2001/80 razlagati tako, da se iz njenega področja uporabe izključijo elektrarne, katerih namen je dobava električne energije, ki je namenjena postopku elektrolize. V odgovor na trditev Komisije, da je bilo treba, po eni strani, druge obrate za proizvodnjo aluminija že prilagoditi zahtevam iz Direktive 2001/80 in da, po drugi strani, ni razloga, da bi se podelilo konkurenčno prednost obratu, ki ga upravlja družba Alcan, Združeno kraljestvo navaja, da je ta izključen iz področja uporabe navedene direktive zaradi objektivnih preudarkov, ki veljajo za vse naprave v enakem položaju. Elektrarna Lynemouth je edina naprava v Evropskem gospodarskem prostoru z zaprtim virom energije, ki je bil zasnovan in zgrajen z namenom proizvodnje električne energije, namenjene postopku elektrolize. Logično bi bilo, da se izvzame kurilne naprave, namenjene napajanju proizvodnih procesov, saj imajo le eno „notranjo stranko“ in torej le eno sredstvo za povrnitev stroškov, ki nastanejo s prilagoditvijo Direktivi 2001/80. Poleg tega so končni proizvodi proizvodnega procesa surovine, s katerimi se trguje na mednarodnih trgih in ki so v neposredni konkurenci s proizvodi proizvajalcev s sedežem zunaj Unije, za katere veljajo manj strogi predpisi in ki proizvajajo z nižjimi stroški, medtem ko nenamenske kurilne naprave dobavljajo številnim strankam, so v lasti držav članic in nimajo dejanskih konkurentov. Združeno kraljestvo izpodbija trditev Komisije, da člen 2, točka 7, Direktive 2001/80 vsebuje splošno načelo, ki ga je treba razlagati široko, in dve izjemi, ki ju je treba razlagati restriktivno. Ta določba vsebuje opredelitev naprav, ki spadajo v področje uporabe navedene direktive, in tistih, za katere se ta direktiva ne uporablja. Združeno kraljestvo dodaja, da se je vsekakor Sodišče opredelilo proti ozki razlagi izjem, kadar takšna razlaga nasprotuje cilju, ki ga navedene izjeme uresničujejo (sodba z dne 26. maja 2005 v zadevi Kingcrest Asssociates in Montecello, C‑498/03, ZOdl., str. I‑4427, točki 29 in 32). Presoja Sodišča Z vprašanjem, ki je zastavljeno v tej tožbi, se želi izvedeti, ali je treba elektrarno Lynemouth obravnavati kot kurilno napravo, za katero se uporablja Direktiva 2001/80. Čeprav bi se lahko zdelo nenavadno, kot navaja Komisija, da je Združeno kraljestvo – potem ko je v prvih dveh različicah NPZE, ki sta bili v skladu z Direktivo 2001/80 predloženi Komisiji v letih 2003 in 2005, elektrarno Lynemouth vključilo med kurilne naprave, za katere se uporablja Direktiva 2001/80, in jo tudi obravnavalo v vseh poročilih in dokumentih, ki so bili od leta 1990 sprejeti v skladu z Direktivo 88/609, ki je predhodnica Direktive 2001/80 in ki je glede spornega vprašanja vsebovala skoraj enako besedilo – zavzelo stališče, da za to elektrarno ne veljajo zahteve iz Direktive 2001/80, ta okoliščina kljub temu ne vpliva na vprašanje, ali ta elektrarna spada v področje uporabe zadnjenavedene direktive. Gotovo je, da je elektrarna Lynemouth kurilna naprava z nazivno toplotno močjo, ki presega 50 MW, v smislu členov 1 in 2, točka 7, prvi odstavek, Direktive 2001/80. Vendar Združeno kraljestvo navaja, da ta elektrarna, ki je bila zgrajena izključno zato, da dobavlja električno energijo za proizvodnjo aluminija v sosednji talilnici, izpolnjuje pogoje iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80, v skladu s katerim se ta direktiva uporablja le za kurilne naprave, katerih namen je proizvodnja energije, razen tistih, ki uporabljajo produkt zgorevanja neposredno v proizvodnem procesu. Gotovo je res, da se električna energija, ki jo proizvede elektrarna Lynemouth, neposredno uporabi za proces proizvodnje aluminija. V skladu s Hall-Heroultovim postopkom, ki ga uporabljajo v tovarni, s katero upravlja družba Alcan, namreč aluminijevi oksidi napajajo elektrolit, v katerem se raztopijo, in električni tok preteče od anode do katode in pri tem loči aluminijev oksid na aluminij in kisik, ob tem pa dovaja toploto, ki je namenjena ohranjanju fuzije elektrolita. Vendar – kot navaja Komisija – električna energija ni produkt zgorevanja. Produkti zgorevanja so namreč odpadni plini, pepel in drugi ostanki ter toplota, ki nastane pri zgorevanju, ker Direktiva 2001/80 opredeli kurilno napravo kot „tehnično napravo, v kateri goriva oksidirajo, da se uporabi tako nastala toplota“. Električni tok ni niti fizični produkt zgorevanja niti toplote, temveč nastane v sosledju postopkov, pri čemer pri zgorevanju nastaja toplota, ki se uporabi za proizvodnjo pare v parnem kotlu, ta para pa poganja turbino, ki, nazadnje, proizvede električno energijo. Da bi se električna energija obravnavala kot „produkt zgorevanja“, bi bilo treba ta pojem razlagati tako široko, da bi bili vanjo vključeni tudi drugi proizvodi, ki ne nastanejo neposredno pri zgorevanju in ki ne ustrezajo običajnemu pomenu tega izraza niti v znanstvenem niti v pogovornem jeziku. Poleg tega člen 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80 nasprotuje takšni široki razlagi pojma „produkt zgorevanja“, ker se nanaša na kurilne naprave, ki uporabljajo produkt zgorevanja „neposredno“ v proizvodnem procesu. Produktov zgorevanja pa v njem ni mogoče uporabljati neposredno, če med zgorevanjem in proizvodnim procesom obstajajo vmesne faze, kot je proizvodnja električne energije. Široki razlagi pojma „produkt zgorevanja“ nasprotuje tudi to, da ta pojem določa obseg izjeme od splošnega pravila. Izjeme je treba razlagati ozko, da splošna pravila ne izgubijo pomena (glej v tem smislu sodbo z dne 29. aprila 2004 v zadevi Kapper, C‑476/01, Recueil, str. I‑5205, točka 72). V nasprotju s tem, kar navaja Združeno kraljestvo, pa je očitno, da člen 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80 ni omejen na pojasnitev pojma „kurilna naprava“, temveč nekatere naprave izključi iz področja uporabe te direktive. Poleg tega besedilo te določbe izrecno določa, da je njen namen v odstopanju, saj določa, da se navedena direktiva uporablja za naprave, katerih namen je proizvodnja energije, „razen za tiste, pri katerih se produkti zgorevanja uporabljajo neposredno v proizvodnih procesih“. Nujnost ozke razlage člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80 je še podkrepljena s tem, da izključitev nekaterih kurilnih naprav iz področja uporabe te direktive nasprotuje samemu cilju te direktive. Kot je razvidno iz uvodnih izjav 4 in 6 navedene direktive, je namreč njen namen, da se z zmanjšanjem emisij žveplovega dioksida in dušikovega oksida – h katerim pomembno prispevajo velike kurilne naprave – bojuje proti zakisljevanju. Nazadnje, ker so naprave za proizvodnjo električne energije v uvodni izjavi 11 Direktive 2001/80 opredeljene kot glavne kurilne naprave, na katere se nanaša ta direktiva, bi razširitev izjeme iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, navedene direktive na elektrarne, katerih proizvodnja električne energije se neposredno uporabi v proizvodnem procesu, škodovala polnemu učinku te direktive. Iz navedenega je razvidno, da elektrarna Lynemouth ni upravičena do izjeme, ki je v členu 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80 določena za kurilne naprave, ki produkt zgorevanja uporabljajo neposredno v proizvodnem procesu. Nobena trditev Združenega kraljestva ne more izpodbiti te ugotovitve. Prvič, v zvezi s trditvijo, da v Direktivi 2001/80 določene izjeme temeljijo na uravnovešenju stroškov, ki jih povzroči uporaba mejnih vrednosti emisij, in koristi za okolje, ki s tem nastanejo – in na podlagi česar bi bilo v obravnavanem primeru upravičeno izključiti elektrarno Lynemouth iz področja uporabe te direktive – je treba najprej opozoriti, da niti v navedeni direktivi niti v pripravljalnih dokumentih te direktive niso navedeni razlogi, ki bi utemeljili splošno in abstraktno izključitev kurilnih naprav, ki uporabljajo produkt zgorevanja neposredno v proizvodnih procesih, in primere nekaterih naprav iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), Direktive 2001/80. Po mnenju Komisije so bile kurilne naprave, ki spadajo med te izjeme, izključene iz področja uporabe Direktive 2001/80 zaradi kontaminacije odpadnih plinov zgorevanja z onesnaževali med neposredno uporabo produkta zgorevanja v proizvodnih procesih, tako da se metodologija in mejne vrednosti emisij, ki so določene v prilogah k tej direktivi za ločene procese zgorevanja, zanje ne uporabljajo. Komisija je tudi dokazala, da pri vseh vrstah naprav, na katere se nanaša člen 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), te direktive, prihaja do kontaminacije odpadnih plinov zgorevanja, medtem ko ni sporno, da uporaba električne energije za proizvodnjo aluminija nima vpliva na emisije elektrarne Lynemouth. Združeno kraljestvo ne izpodbija obstoja te kontaminacije zgorevalnega plina v različnih napravah, na katere se nanaša člen 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), Direktive 2001/80, vendar meni, da izjeme temeljijo na primerjavi stroškov in koristi, ne pa na težavah pri uporabi te direktive. Ne da bi bilo treba določiti resnični namen navedenih izjem, je treba vsekakor zavrniti trditve Združenega kraljestva, ker abstraktno opredeljena izjema iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80 ne more temeljiti na primerjanju stroškov in koristi. Čeprav je namreč mogoče oceniti stroške in koristi uporabe mejnih vrednosti emisij določene naprave in celo določene vrste naprav, kot so te iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), te direktive, tega po drugi strani ni mogoče opraviti glede naprav, ki uporabljajo produkt zgorevanja neposredno. Drugič, v zvezi s trditvijo, da izjema iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, podtočka (g), Direktive 2001/80, do katere so upravičeni rekuperatorji toplote pri plavžih, kaže na to, da je treba pojem „produkt zgorevanja“ razumeti v širšem smislu, in da vključuje posredne produkte zgorevanja, kot je električni tok, zadostuje ugotovitev, da se ta izjema – kot je opozorila generalna pravobranilka v točki 39 sklepnih predlogov – nanaša na uporabo neposrednega produkta pri zgorevanju, namreč toplote. Navedeni rekuperatorji toplote namreč prek kamnov, ki se uporabljajo kot zbiralniki toplote, prenesejo toploto, ki nastaja pri zgorevanju, v zrak, ki ga nato vpihajo v plavž, da se spodbudi proizvodnja surovega železa. Čeprav rekuperatorji toplote pri plavžih zagotovo niso primer uporabe abstraktnega odstopanja, ki je določeno v členu 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80, saj se toplota, ki nastaja pri zgorevanju, uporablja le posredno, na podlagi tega ni mogoče sklepati, da je treba navedeno odstopanje razlagati tako, da se iz področja uporabe te direktive izključi naprave, ki uporabljajo posredne produkte zgorevanja v proizvodnem procesu. Kot je priznala Komisija, gre v tem primeru za redakcijsko nepravilnost, tako da so rekuperatorji toplote sui generis izjema, ne pa abstraktna izjema iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek, Direktive 2001/80. Vendar pa je Komisija pojasnila razloge, zaradi katerih je mejne vrednosti emisij, ki jih določa ta direktiva, težko uporabiti za to vrsto naprave, in sicer zato, ker so rekuperatorji toplote zaradi segrevanja kamnov, ki se uporabljajo kot zbiralniki toplote, v bistvenem različni od vseh drugih vrst kurilnih naprav in ker zaradi pogostega nastanka razpok na stenah komor prihaja do kontaminacije plinov, ki nastajajo pri zgorevanju, z neizgorelimi plini iz plavža, česar Združeno kraljestvo ni izpodbijalo. Poleg tega, kot je navedla generalna pravobranilka v opombi k točki 40 sklepnih predlogov, v rekuperatorjih toplote pri plavžih zaradi varčevanja z energijo pogosto zgoreva plin, ki nastaja v plavžih in je že onesnažen, tako da mejnih vrednosti emisij, ki jih določa ta direktiva, ni mogoče spoštovati tudi ob uporabi najboljše razpoložljive tehnologije. Dodana dodatna odstopanja k členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (h) do (j), Direktive 2001/80 za tri vrste naprav, ki očitno niso zajete s splošno in abstraktno izjemo iz člena 2, točka 7, drugi odstavek, prvi stavek te direktive, potrjujejo, da smisel in obseg navedene izjeme ne more biti določen na podlagi posebne izjeme. Treba je še poudariti, da nobena od posebnih izjem, navedenih v členu 2, točka 7, drugi odstavek, podtočke od (a) do (g), Direktive 2001/80 ne zajema niti uporabe produkta zgorevanja zunaj same kurilne naprave niti uporabe električne energije v proizvodnem procesu. Iz zgoraj navedenih ugotovitev je razvidno, da se Direktiva 2001/80 uporablja za elektrarno Lynemouth in da je treba tožbi Komisije ugoditi. Zato je treba ugotoviti, da Združeno kraljestvo s tem, da ni zagotovilo uporabe Direktive 2001/80 za elektrarno Lynemouthu, ni izpolnilo obveznosti iz te direktive. Stroški V skladu s členom 69(2) Poslovnika se neuspeli stranki naloži plačilo stroškov, če so bili ti priglašeni. Komisija je predlagala, naj se Združenemu kraljestvu naloži plačilo stroškov, in ker to s svojimi predlogi ni uspelo, se mu naloži plačilo stroškov. Iz teh razlogov je Sodišče (tretji senat) razsodilo: 1. Združeno kraljestvo Velika Britanija in Severna Irska s tem, da ni zagotovilo uporabe Direktive 2001/80/ES Evropskega parlamenta in Sveta z dne 23. oktobra 2001 o omejevanju emisij nekaterih onesnaževal v zrak iz velikih kurilnih naprav za elektrarno, ki jo upravlja družba Rio Tinto Alcan Smelting and Power (UK) Ltd v Lynemouthu na severovzhodu Anglije, ni izpolnilo obveznosti iz te direktive. 2. Združenemu kraljestvu Velika Britanija in Severna Irska se naloži plačilo stroškov. Podpisi * Jezik postopka: angleščina.

61993TJ0493

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 53 Σύμφωνα με το άρθρο 87, παράγραφος 2, του Κανονισμού Διαδικασίας, ο ηττηθείς διάδικος καταδικάζεται στα δικαστικά έξοδα. Δεδομένου ότι η προσφεύγουσα ηττήθηκε πρέπει να γίνουν δεκτά τα αιτήματα της Επιτροπής και να καταδικαστεί αυτή στα δικαστικά έξοδα. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΠΡΩΤΟΔΙΚΕΙΟ (τέταρτο τμήμα) αποφασίζει: 1) Απορρίπτει την προσφυγή. 2) Καταδικάζει την προσφεύγουσα στα δικαστικά έξοδα.

62010TJ0188

hu

Az OHIM második fellebbezési tanácsának a Gestión de Recursos y Soluciones Empresariales, SL és a DTL Corporación, SL közötti felszólalási eljárással kapcsolatban 2010. február 17‑én hozott határozata (R 767/2009‑2. sz. ügy) ellen benyújtott kereset. Az ügy adatai A közösségi védjegy bejelentője: DTL Corporación, SL. Az érintett közösségi védjegy: A SOLARIA szóelemet tartalmazó ábrás védjegy, a 37., 41. és 42. osztályba tartozó szolgáltatások vonatkozásában (5153325. sz. védjegybejelentés). A felszólalási eljárásban hivatkozott védjegy vagy megjelölés jogosultja: Gestión de Recursos y Soluciones Empresariales, SL. A hivatkozott védjegy vagy megjelölés: A 2689747. sz., SOLARTIA szóelemet tartalmazó spanyol ábrás védjegy a 37. és 42. osztály vonatkozásában. A felszólalási osztály határozata: A felszólalási osztály a felszólalásnak részben helyt adott. A fellebbezési tanács határozata: A fellebbezési tanács a fellebbezést elutasította. Rendelkező rész 1) A Törvényszék a keresetet elutasítja. 2) A Törvényszék a DTL Corporación, SL‑t kötelezi a költségek viselésére.

61993CJ0151

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 35 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκε η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, η οποία κατέθεσε παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πρώτο τμήμα), κρίνοντας επί των ερωτημάτων που του υπέβαλε με Διάταξη της 5ης Φεβρουαρίου 1993 το Gerechtshof te 's-Gravenhage, αποφαίνεται: 1) Ο κανονισμός (ΕΟΚ) 1151/87 της Επιτροπής, της 27ης Απριλίου 1987, και ο κανονισμός (ΕΟΚ) 2800/87 της Επιτροπής, της 18ης Σεπτεμβρίου 1987, που καθορίζουν τις επιστροφές λόγω εξαγωγής στον τομέα του κρέατος πουλερικών, έχουν την έννοια ότι ο μηρός κοτόπουλου με (τεμάχιο) ράχη(ς) (χωρίς ουρά) κατατάσσεται στη διάκριση: α) 02.02 Β ΙΙ ε) 3 ("μηροί και τεμάχια μηρών ετέρων πουλερικών") των παραρτημάτων τους, αν το μέγεθος του τμήματος ράχης δεν προσδίδει στο προϊόν τον ουσιώδη χαρακτήρα του, β) 02.02 Β ΙΙ ex η) ("έτερα"), σε αντίθετη περίπτωση. 2) Ο κανονισμός (ΕΟΚ) 3846/87 της Επιτροπής, της 17ης Δεκεμβρίου 1987, που καθορίζει την ονοματολογία των γεωργικών προϊόντων για τις επιστροφές κατά την εξαγωγή, έχει την έννοια ότι ο μηρός κοτόπουλου με (τεμάχιο) ράχη(ς) (χωρίς ουρά) κατατάσσεται στην διάκριση: α) 0207 41 71 100 ("μισά ή τέταρτα, χωρίς ουρά") του παραρτήματός του, αν το τεμάχιο ράχης αντιστοιχεί προς το οπίσθιο τμήμα της ράχης, λαμβανομένων υπόψη των περιθωρίων ανοχής που γίνονται δεκτά για τον τεμαχισμό, β) 0207 41 51 000 ("μηροί και τεμάχια μηρών"), αν τούτο δεν συμβαίνει και αν το μέγεθος αυτού του τεμαχίου ράχης δεν μεταβάλλει τον ουσιώδη χαρακτήρα του προϊόντος, γ) 0207 41 71 900 ("άλλα"), αν δεν μπορεί να καταταγεί σε καμία από τις δύο προηγούμενες δασμολογικές διακρίσεις. 3) Ο κανονισμός (ΕΟΚ) 267/87 της Επιτροπής, της 28ης Ιανουαρίου 1978, που καθορίζει τις επιστροφές λόγω εξαγωγής στον τομέα του κρέατος πουλερικών, και ο προαναφερθείς κανονισμός 1151/87 έχουν την έννοια ότι το εμπρόσθιο τεμάχιο ράχης με φτερούγες από πετεινό ή κότα κατατάσσεται στη διάκριση: α) 02.02 Β ΙΙ β) ("πτέρυγες ολόκληρες, έστω και άνευ των άκρων") των παραρτημάτων τους, αν το μέγεθος του τμήματος ράχης δεν προσδίδει στο προϊόν τον ουσιώδη χαρακτήρα του, β) 02.02 Β ΙΙ ex η) ("έτερα"), σε αντίθετη περίπτωση. 4) Ο προαναφερθείς κανονισμός 3846/87 έχει την έννοια ότι το εμπρόσθιο τεμάχιο ράχης με φτερούγες από πετεινό ή κότα κατατάσσεται στη διάκριση: α) 0207 41 21 000 ("φτερούγες ολόκληρες, έστω και χωρίς άκρα") του παραρτήματός του, αν το μέγεθος του τεμαχίου ράχης δεν προσδίδει στο προϊόν τον ουσιώδη χαρακτήρα του, β) 0207 41 71 900 ("άλλα"), σε αντίθετη περίπτωση.

62004CJ0500

pl

1       Wniosek o wydanie orzeczenia w trybie prejudycjalnym dotyczy wykładni pozycji 8204 Nomenklatury Scalonej (zwanej dalej „CN”), zawartej w załączniku I do rozporządzenia Rady (EWG) nr 2658/87 z dnia 23 lipca 1987 r. w sprawie nomenklatury taryfowej i statystycznej oraz w sprawie Wspólnej Taryfy Celnej (Dz.U. L 256, str. 1), zmienionego rozporządzeniem Komisji (WE) nr 2388/2000 z dnia 13 października 2000 r. (Dz.U. L 264 str. 1, sprostowanie w Dz.U. L 276, str. 92). 2       Wniosek ten został przedstawiony w ramach sporu między spółką Proxxon GmbH (zwaną dalej „Proxxon”) z siedzibą Niemczech a Oberfinanzdirektion Köln w przedmiocie klasyfikacji w CN różnych narzędzi ręcznych do wkręcania, to jest kluczy maszynowych, końcówek do mocowania i wkręcania oraz końcówek wkrętaków. Ramy prawne 3       CN ustanowiona rozporządzeniem nr 2658/87 jest oparta na zharmonizowanym systemie oznaczania i kodowania towarów (zwanym dalej „HS”) opracowanym przez Radę Współpracy Celnej (obecnie Światowa Organizacja Celna) i wprowadzonym w życie międzynarodową konwencją zawartą w Brukseli w dniu 14 czerwca 1983 r., zatwierdzoną w imieniu Wspólnoty decyzją Rady 87/369/EWG z dnia 7 kwietnia 1987 r. (Dz.U. L 198, str. 1). Przejęła ona pozycje i sześciocyfrowe podpozycje HS. Jedynie siódma i ósma cyfra wprowadza dodatkowe podpodziały charakterystyczne dla CN. 4       Część druga sekcja XV dział 82 CN jest zatytułowany: „Narzędzia, przybory, noże, łyżki, widelce i pozostałe sztućce z metali nieszlachetnych; ich części z metali nieszlachetnych”. 5       W świetle uwag do tego działu: „1.       […] niniejszy dział obejmuje tylko artykuły, w których ostrze, krawędź robocza, powierzchnia robocza lub inna część robocza wykonane są z: a) metalu nieszlachetnego; […] 2.       Części z metalu nieszlachetnego do artykułów objętych niniejszym działem należy klasyfikować wraz z artykułami, w skład których te części wchodzą, z wyjątkiem części wymienionych oddzielnie, takich jak oprawki (uchwyty) do narzędzi ręcznych (pozycja 8466) […]”. 6       Zawarta w dziale 82 pozycja 8204 ma następujące brzmienie: „Klucze maszynowe ręczne (włączając klucze dynamometryczne, ale bez pokręteł do gwintowników); wymienne gniazda do kluczy nasadowych, z rękojeściami lub bez”. 7       Pozycja 8205 zawarta w tym samym dziale ma następujące brzmienie: „Narzędzia ręczne (włączając diamenty szklarskie), gdzie indziej niewymienione ani niewłączone; lampy lutownicze; imadła i podobne, inne niż akcesoria i części do obrabiarek; kowadła; przenośne ogniska kowalskie; ściernice z ramami obsługiwane ręcznie lub nożnie”. 8       Pozycja 8206 zawarta w dziale 82 ma następujące brzmienie: „Narzędzia złożone z dwóch lub więcej artykułów objętych pozycjami od 8202 do 8205, pakowane w komplety do sprzedaży [detalicznej]”. 9       Pozycja 8207 znajdująca się w tymże dziale ma następujące brzmienie: „Narzędzia wymienne do narzędzi ręcznych, nawet napędzanych mechanicznie lub do obrabiarek (na przykład do prasowania, tłoczenia, kucia na prasach, przebijania, wykrawania, gwintowania otworów lub wałków, wiercenia, wytaczania, przeciągania, frezowania, toczenia lub wkręcania), włączając ciągadła, ciągowniki lub matryce do wyciskania metalu oraz narzędzia do wiercenia w kamieniu lub do wierceń ziemnych”. 10     W ramach tej ostatniej pozycji występuje podpozycja 8207 90 30: „Końcówki wkrętaków”. 11     Zgodnie z ogólnymi regułami interpretacji CN zawartymi w jej części pierwszej sekcja I A (zwanymi dalej „ogólnymi regułami”): „Klasyfikacja towarów w [CN] podlega następującym regułom: 1.      Tytuły sekcji, działów i poddziałów mają znaczenie wyłącznie orientacyjne; dla celów prawnych klasyfikację towarów należy ustalać zgodnie z brzmieniem pozycji i uwag do sekcji lub działów oraz, o ile nie są one sprzeczne z treścią powyższych pozycji i uwag, zgodnie z następującymi regułami: […] 3.      Jeżeli przy stosowaniu reguły 2 b) lub z innego powodu [w każdym innym przypadku], towary pozornie mogą być zaklasyfikowane [wydaje się konieczne zaklasyfikowanie towarów] do dwu lub więcej pozycji, klasyfikacji dokonać należy w sposób następujący. a)      pozycja określająca towar w sposób najbardziej szczegółowy ma pierwszeństwo przed pozycjami określającymi towar w sposób bardziej ogólny. W przypadku gdy dwie pozycje lub więcej odnosi się tylko do części materiałów czy substancji zawartych w mieszaninie lub w wyrobie złożonym albo tylko do części towarów w zestawach przeznaczonych do sprzedaży detalicznej, pozycje te należy uważać za równorzędne, nawet gdy jedna z nich określa dany wyrób w sposób bardziej szczegółowy lub bardziej pełny; b)      do wyrobów stanowiących mieszaniny[,] [wyrobów] składających się z różnych materiałów lub wytworzonych z różnych komponentów oraz wyrobów stanowiących komplety do sprzedaży detalicznej, których klasyfikacja w myśl reguły 3 a) nie może być przeprowadzona, należy stosować pozycję obejmującą materiał lub komponent decydujący o zasadniczym charakterze wyrobu, jeżeli takie kryterium jest możliwe do zastosowania; c)      jeżeli nie można przeprowadzić klasyfikacji według zasad określonych w regule 3 a) lub b), należy stosować pozycję, która w kolejności numerycznej jest ostatnia z pozycji możliwych do zastosowania”. Postępowanie przed sądem krajowym i pytania prejudycjalne 12     Proxxon dokonuje przywozu do Niemiec i innych państw członkowskich ręcznych narzędzi do wkręcania pochodzących z państw trzecich. Narzędzia te są przywożone w pudełkach zawierających zestawy części bądź oddzielnie. 13     W następstwie kontroli celnej przeprowadzonej w Niemczech Proxxon wystąpiła do Oberfinanzdirektion Köln o udzielenie wiążącej informacji taryfowej w odniesieniu do szeregu kluczy maszynowych, końcówek do zaciskania i wkręcania oraz końcówek do wkrętaków, proponując dokonanie klasyfikacji tych towarów w ramach pozycji 8204 CN. Strona pozwana w postępowaniu przed sądem krajowym wydała trzynaście wiążących informacji celnych, klasyfikując przywożone przez Proxxon narzędzia w zależności od ich rodzaju i składu do różnych pozycji taryfowych, to jest pozycji 8205, 8206 i 8207 CN. 14     Proxxon wniosła sprzeciwy od tych wiążących informacji taryfowych. Decyzją z dnia 9 października 2002 r. strona pozwana w postępowaniu przed sądem krajowym oddaliła te sprzeciwy jako bezzasadne. Proxxon zaskarżyła tę decyzję do Finanzgericht Düsseldorf, wskazując, że wszystkie będące przedmiotem postępowania narzędzia powinny zostać zaklasyfikowane w ramach pozycji 8204 CN. 15     Finanzgericht Düsseldorf postanowił zawiesić postępowanie i zwrócić się do Trybunału z następującymi pytaniami prejudycjalnymi: „1)       Czy oddzielnie przywożone końcówki do wkręcania z uchwytem czworokątnym do wkrętów prostych, krzyżowych, TX (wpustowych Torx) i imbusowych, takiego typu jak opisane w postanowieniu, należy klasyfikować w ramach pozycji 8204? 2)       Czy oddzielnie przywożone elementy systemu uchwytów czworokątnych do wkręcania, opisane w postanowieniu, które podczas używania nie stykają się bezpośrednio z elementem mocującym (nakrętką, śrubą), należy klasyfikować w ramach pozycji 8204? 3)       Czy oddzielnie przywożone klucze dynamometryczne w systemie uchwytów czworokątnych do wkręcania, takiego typu jak opisane w postanowieniu, należy klasyfikować w ramach pozycji 8204?”. W przedmiocie pytań prejudycjalnych Uwaga wstępna 16     W swych uwagach na piśmie rząd luksemburski zwrócił się do Trybunału zasadniczo o dokonanie klasyfikacji „pewnych zestawów”, wskazanych w trzech pytaniach sądu krajowego, na podstawie ogólnej reguły 3 b) w ramach pozycji 8466 10 bądź ewentualnie w ramach pozycji 8204 CN. 17     W tym zakresie należy przypomnieć, że w świetle utrwalonego orzecznictwa postępowanie przewidziane w art. 234 WE jest instrumentem współpracy między Trybunałem a sądami krajowymi, za pomocą którego Trybunał przedstawia tym ostatnim niezbędną dla rozstrzygnięcia zawisłych przed nimi sporów wykładnię prawa wspólnotowego. Zatem dokonanie oceny w świetle indywidualnych okoliczności każdej sprawy zarówno co do konieczności uzyskania orzeczenia w trybie prejudycjalnym dla umożliwienia wydania rozstrzygnięcia w sprawie, jak i adekwatności przedstawionych Trybunałowi pytań, należy wyłącznie do sądu krajowego, do którego zwrócono się o rozstrzygnięcie sporu i który ponosi odpowiedzialność za wydane rozstrzygnięcie (zob. w szczególności wyroki: z dnia 18 października 1990 r. w sprawach połączonych C‑297/88 i C‑197/89 Dzodzi, Rec. str. I‑3763, pkt 33 i 34, z dnia 8 listopada 1990 r. w sprawie C‑231/89 Gmurzynska-Bscher, Rec. str. I‑4003, pkt 18 i 19 oraz z dnia 11 stycznia 2001 r. w sprawie C‑403/98 Monte Arcosu, Rec. str. I‑103, pkt 21). 18     W niniejszej sprawie sąd krajowy ograniczył ramy faktyczne pytań prejudycjalnych do towarów „przywożonych oddzielnie”. Nie można zatem wyjść poza określone przez sąd krajowy ramy i dokonać ustalenia, jak sugeruje to rząd luksemburski, klasyfikacji taryfowej pewnych zestawów tych towarów. W przedmiocie pytania pierwszego Uwagi przedstawione Trybunałowi 19     Proxxon podnosi, że towary wymienione w pytaniu pierwszym powinny być klasyfikowane w ramach pozycji 8204 CN. Nie zgadza się z przyjętym przez sąd krajowy określeniem tych towarów jako „końcówki wkrętaków”. Zdaniem Proxxon, sposób klasyfikacji będących przedmiotem postępowania przed sądem krajowym końcówek do mocowania lub wkręcania zależy od tego, czy są one określane jako „female” (to jest zaciskające element mocujący), czy „male” (to jest umieszczane wewnątrz elementu mocującego). Spółka ta twierdzi, że pozycja 8204 CN nie wprowadza rozróżnienia omawianych towarów w zależności od tego, czy końcówki zaciskają element mocujący, czy też są wprowadzane do jego wnętrza. Jest również zdania, że cechą wyróżniającą towarów omawianych w postępowaniu przed sądem krajowym jest ich wymienność wynikająca z możliwości łączenia kluczy maszynowych z końcówkami mocującymi lub wkręcającymi typu „male” i „female”. Ponadto wszystkie omawiane w postępowaniu przed sądem krajowym narzędzia mają to samo przeznaczenie, to jest mocowanie lub luzowanie śrub gwintowanych o różnych typach łbów za pomocą zestawu ręcznych narzędzi do wkręcania, co miałoby stanowić obiektywne kryterium klasyfikacji. Wreszcie Proxxon podnosi, że podpozycja 8207 90 30 CN dotyczy wyłącznie wymiennych końcówek wkrętaków, wykorzystywanych w szczególności w prostych narzędziach ręcznych, takich jak wskazane w pozycji 8205, podczas gdy pozycja 8204 dotyczy „narzędzi wymagających zastosowania kluczy”. 20     Komisja Wspólnot Europejskich podnosi, że towary wskazane w pytaniu pierwszym należy klasyfikować w ramach pozycji 8207 CN. Zostały one określone przez sąd krajowy jako „końcówki wkrętaków”. Podpozycja 8207 90 30 CN dotyczy właśnie „końcówek wkrętaków”. Ponadto Komisja twierdzi, że w świetle tej konkretnej podpozycji uzależnienie klasyfikacji towarów omawianych w postępowaniu przed sądem krajowym od klasyfikacji narzędzi, w których są wykorzystywane, pozostawałoby ostatecznie w sprzeczności z celem utworzenia tej podpozycji. Odpowiedź Trybunału 21     Należy przypomnieć, że zgodnie z utrwalonym orzecznictwem w interesie pewności prawa i łatwości kontroli leży, aby decydujące dla klasyfikacji taryfowej towarów kryteria ustalać w oparciu o obiektywne cechy i właściwości towarów, wskazane w treści pozycji CN i w uwagach dotyczących sekcji i działów (zob. w szczególności wyroki: z dnia 26 września 2000r. w sprawie C‑42/99 Reu Portoguesa, Rec. str. I‑7691, pkt 13, z dnia 15 września 2005 r. w sprawie C‑495/03 Intermodal Transports, Zb.Orz. str. I‑8151, pkt 47 oraz z dnia 8 grudnia 2005 r. w sprawie C‑445/04 Possehl Erzkontor, Zb.Orz. str. I‑10721, pkt 19). 22     Noty wyjaśniające do CN oraz noty wyjaśniające do HS przyczyniają się w istotny sposób do wykładni zakresu różnych pozycji taryfowych, nie mając jednakże wiążącej mocy prawnej. Noty te powinny być w związku z tym zgodne z postanowieniami CN i nie mogą modyfikować ich zakresu (ww. wyroki w sprawach Intermodal Transports, pkt 48 i Possehl Erzkontor, pkt 20). 23     Zadanie Trybunału związane ze skierowanym do niego odesłaniem prejudycjalnym w zakresie klasyfikacji taryfowej polega na wyjaśnieniu sądowi krajowemu kryteriów, których zastosowanie pozwoli mu na prawidłowe zaklasyfikowanie omawianych produktów w ramach CN, a nie na dokonaniu tej klasyfikacji, tym bardziej że Trybunałowi nie zawsze są znane wszystkie dane niezbędne w tym celu. Zatem sąd krajowy wydaje się w każdym razie być w lepszej sytuacji by dokonać tej klasyfikacji (wyrok z dnia 7 listopada 2002 r. w sprawach połączonych od C‑260/00 do C‑263/00 Lohmann i Medi Bayreuth, Rec. str. I‑10045, pkt 26). 24     Przewidziana w art. 234 WE procedura odesłania prejudycjalnego ustanawia bowiem ścisłą współpracę między sądami krajowymi a Trybunałem, opartą na podziale zadań między nimi (wyrok z dnia 30 marca 2000 r. w sprawie C‑236/98 JämO, Rec. str. I‑2189, pkt 30), stanowiąc instrument, za pomocą którego Trybunał przedstawia sądom krajowym niezbędną dla rozstrzygnięcia zawisłych przed nimi sporów wykładnię prawa wspólnotowego (ww. wyrok w sprawie Monte Arcosu, pkt 21 oraz ww. wyrok w sprawie Lohmann i Medi Bayreuth, pkt 27). 25     W zawisłym przed nim postępowaniu sąd krajowy określił omawiane towary jako „końcówki wkrętaków”. Kwalifikacja ta wynika z ustaleń faktycznych, których Trybunał w ramach odesłania prejudycjalnego nie może podważać. Ponadto wystarczy wskazać, że sąd krajowy nie zwrócił się do Trybunału o orzeczenie w przedmiocie kwalifikacji tych końcówek, ograniczając się do zadania pytania w przedmiocie ich klasyfikacji. 26     Zgodnie z ogólnymi regułami pozycja określająca towar w sposób najbardziej szczegółowy ma pierwszeństwo przed pozycjami określającymi towar w sposób bardziej ogólny (ww. wyrok w sprawie Possehl Erzkontor, pkt 21). W tym zakresie uwaga 2 do działu 82 CN stanowi, że części z metalu nieszlachetnego do artykułów objętych tym działem należy klasyfikować wraz z artykułami, z wyjątkiem części wymienionych oddzielnie. 27     Jak podnosi Komisja, jest oczywiste, że podpozycja 8207 90 30 CN dotyczy „końcówek wkrętaków”. Ponadto, ponieważ takie końcówki są zawsze wykorzystywane w innych narzędziach, uzależnienie ich klasyfikacji od klasyfikacji tych narzędzi pozostawałoby w sprzeczności z celem utworzenia szczególnej podpozycji. Rozwiązanie takie pozbawiłoby w istocie tę podpozycję całkowicie racji bytu. 28     W świetle powyższego przy udzielaniu odpowiedzi na pytanie pierwsze należy stwierdzić, że wykładni pozycji 8204 CN powinno się dokonywać w ten sposób, że nie obejmuje ona oddzielnie przywożonych końcówek do wkręcania z uchwytem czworokątnym do wkrętów prostych, krzyżowych, TX (wpustowych Torx) i imbusowych, takich jak opisane w postanowieniu odsyłającym. W przedmiocie pytania drugiego Uwagi przedstawione Trybunałowi 29     Proxxon twierdzi, że elementy systemu uchwytów czworokątnych do wkręcania opisane w postanowieniu odsyłającym należy klasyfikować w ramach pozycji 8204 CN. Okoliczność, czy elementy łączące stykają się bezpośrednio ze śrubą lub nakrętką, nie może stanowić obiektywnej właściwości odróżniającej, a tym bardziej zatem kryterium klasyfikacji taryfowej. Ponadto elementy łączące − w tym przywożone oddzielnie − stanowią części systemu i mogą być używane wyłącznie w ramach tego systemu. Wreszcie nie zostały one wymienione w żadnej innej pozycji działu 82 CN. 30     Komisja, podobnie jak Proxxon, twierdzi, że towary, których dotyczy pytanie drugie, należy klasyfikować w ramach pozycji 8204 CN. Uwzględniając bowiem funkcję tych elementów łączących (jako części systemu uchwytów oraz w zakresie w jakim mogą w nich być wykorzystywane różne końcówki), trzeba wykluczyć zaklasyfikowanie tych towarów jako końcówki wkrętaków w rozumieniu pozycji 8207 CN. Ponadto mogą w nich być obsadzane gniazda do kluczy nasadowych, które jako takie wyraźnie wskazano w pozycji 8204 CN. Wreszcie, powołując się na treść uwagi 2 do działu 82 CN, Komisja przypomina, że części do artykułów objętych tym działem należy klasyfikować wraz z tymi artykułami. Odpowiedź Trybunału 31     Należy przypomnieć, że zgodnie z orzecznictwem Trybunału, przeznaczenie towaru może stanowić obiektywne kryterium klasyfikacji taryfowej, jeżeli jest ono nierozerwalnie związane z tym towarem, co należy ocenić według obiektywnych cech i właściwości tego towaru (zob. w szczególności wyroki: z dnia 5 kwietnia 2001 r. w sprawie C‑201/99 Deutsche Nichimen, Rec. str. I‑2701, pkt 20, z dnia 4 marca 2004 r. w sprawie C‑130/02 Krings, Rec. str. I‑2121, pkt 30 oraz z dnia 17 marca 2005 r. w sprawie C‑467/03 Ikegami, Rec. str. I‑2389, pkt 23). 32     Jak stwierdziły Proxxon i Komisja, opisane w postanowieniu odsyłającym elementy systemu uchwytów czworokątnych do wkręcania objęte są pozycją 8204 CN. Elementy te nadają się bowiem do obsadzania gniazd do kluczy nasadowych. Te ostatnie, z rękojeściami lub bez, zostały wyraźnie wymienione w tej pozycji. Ponadto zgodnie z uwagą 2 do działu 82 CN „[c]zęści z metalu nieszlachetnego do artykułów objętych niniejszym działem należy klasyfikować wraz z artykułami, w skład których te części wchodzą”, co oznacza, że element łączący znajdujący się pomiędzy rękojeścią lub uchwytem a gniazdem do klucza nasadowego należy klasyfikować jak gniazdo do klucza nasadowego. 33     W świetle powyższego na pytanie drugie należy odpowiedzieć, że wykładni pozycji 8204 CN powinno się dokonywać w ten sposób, że obejmuje ona przywożone oddzielnie elementy systemu uchwytów czworokątnych do wkręcania, opisane w postanowieniu odsyłającym, które podczas używania nie stykają się bezpośrednio z elementem mocującym. W przedmiocie pytania trzeciego Uwagi przedstawione Trybunałowi 34     Proxxon, Komisja i rząd luksemburski twierdzą, że klucze dynamometryczne należy klasyfikować w ramach pozycji 8204 CN, ponieważ wyraźnie wymieniono w niej ten typ narzędzi. Odpowiedź Trybunału 35     Jest niewątpliwe, że w pozycji 8204 CN wyraźnie wymieniono klucze dynamometryczne. 36     Jak podniosła Komisja, wskazując na ustalenia sądu krajowego, cechą charakterystyczną kluczy dynamometrycznych jest ich zdolność do obsługi końcówek różnych typów, w tym końcówek wkrętaków. Ponadto nic nie stoi na przeszkodzie, by pojęciem klucza dynamometrycznego wymienionego w pozycji 8204 CN objęte były również towary nazywane w ten sposób zwyczajowo w handlu, jeśli ich obiektywną cechą jest zdolność obsługi wymiennych narzędzi i ułatwianie wkręcania. 37     W świetle powyższego na pytanie trzecie należy odpowiedzieć w ten sposób, że pozycja 8204 CN obejmuje przywożone oddzielnie klucze dynamometryczne w systemie uchwytów czworokątnych do wkręcania, takiego typu jak opisane w postanowieniu odsyłającym. W przedmiocie kosztów 38     Dla stron postępowania przed sądem krajowym niniejsze postępowanie ma charakter incydentalny, dotyczy bowiem kwestii podniesionej przed tym sądem; do niego zatem należy rozstrzygnięcie o kosztach. Koszty poniesione w związku z przedstawieniem uwag Trybunałowi, inne niż poniesione przez strony postępowania przed sądem krajowym, nie podlegają zwrotowi. Z powyższych względów Trybunał (szósta izba) orzeka, co następuje: 1) Wykładni pozycji 8204 Nomenklatury Scalonej zawartej w załączniku I do rozporządzenia Rady (EWG) nr 2658/87 z dnia 23 lipca 1987 r. w sprawie nomenklatury taryfowej i statystycznej oraz w sprawie Wspólnej Taryfy Celnej, zmienionego rozporządzeniem Komisji (WE) nr 2388/2000 z dnia 13 października 2000 r. należy dokonywać w ten sposób, że nie obejmuje ona oddzielnie przywożonych końcówek do wkręcania z uchwytem czworokątnym do wkrętów prostych, krzyżowych, TX (wpustowych Torx) i imbusowych, takich jak opisane w postanowieniu odsyłającym. 2) Wykładni pozycji 8204 Nomenklatury Scalonej należy dokonywać w ten sposób, że obejmuje ona przywożone oddzielnie elementy systemu uchwytów czworokątnych do wkręcania, opisane w postanowieniu odsyłającym, które podczas używania nie stykają się bezpośrednio z elementem mocującym. 3) Wykładni pozycji 8204 Nomenklatury Scalonej należy dokonywać w ten sposób, że obejmuje ona przywożone oddzielnie klucze dynamometryczne w systemie uchwytów czworokątnych do wkręcania, takiego typu jak opisane w postanowieniu odsyłającym. Podpisy * Język postępowania: niemiecki.

62003CJ0227

mt

Motivi tas-sentenza 1. It-talba għal deċiżjoni preliminari tirrigwarda l-interpretazzjoni ta' l-Artikolu 39 KE u ta' l-Artikolu 13 tar-Regolament (KEE) Nru 1408/71 tal-Kunsill, ta' l-14 ta' Ġunju 1971, dwar l-applikazzjoni ta' skemi ta' sigurtà soċjali għal persuni impjegati, għal persuni li jaħdmu għal rashom u għal membri tal-familji tagħhom li jiċċaqilqu fi ħdan il-Komunità, fil-verżjoni tiegħu kif emendat mir-Regolament (KEE) Nru 2195/91 tal-Kunsill, tal-25 ta' Ġunju 1991 (ĠU L 206, p. 2, iktar 'il quddiem ir-"Regolament Nru 1408/71"). 2. Din it-talba ġiet ippreżentata fil-kuntest ta' kontroversja bejn is-Sinjura van Pommeren-Bourgondiën u r-Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (kunsill ta' amministrazzjoni tal-fond tas-sigurtà soċjali, iktar 'il quddiem is-"SVB"), dwar ir-rifjut ta' dan ta' l-aħħar li jżomm l-affiljazzjoni obbligatorja tagħha ma' ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali minħabba li ma kinitx tirrisjedi fl-Olanda. Il-Kuntest ġuridiku Il-leġiżlazzjoni komunitarja 3. Konformement ma' l-Artikolu 4(1) tiegħu, ir-Regolament Nru 1408/71 "[...] japplika għall-leġislazzjoni kollha rigward il-friegħi tas-sigurtà soċjali li ġejjin: a) benefiċċji tal-mard u tal-maternità; b) benefiċċji ta' l-invalidità [...]; c) benfiċċji tax-xjuħija; d) benefiċċji tas-superstiti; [...] g) benefiċċji tal-qgħad; h) benefiċċji familjari/tal-familja." 4. It-titolu II (Artikoli 13 sa 17a) ta' dan ir-Regolament, intitolat "Determinazzjoni tal-leġislazzjoni applikabbli", jirregola s-sitwazzjonijiet ta' kunflitt. 5. Skond l-Artikolu 13 tar-Regolament Nru 1408/71: "1. Bla ħsara għad-disposizzjonijiet ta' l-Artikolu 14c [u 14f], persuni li għalihom japplika dan ir-Regolament għandhom ikun soġġetti għal-liġijiet ta' Stat Membru wieħed biss. Dawk il-liġijiet għandhom jiġi stabbiliti skond id-disposizzjonijiet ta' dan it-Titolu. 2. Soġġetta għall-Artikoli 14 sa 17: a) persuna impjegata fit-territorju ta' Stat Membru wieħed għandha tkun soġġetta għall-leġislazzjoni ta' dak l-Istat ukoll jekk tkun tgħix fit-territorju ta' Stat Membru ieħor [...] [...] f) persuna li għaliha ma tapplikax iktar il-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru, mingħajr ma ssir applikabbli għaliha il-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru ieħor [...], għandha tkun suġġetta għal-leġiżlazzjoni tat-territorju ta' l-Istat Membru fejn tirrisjedi [...]" 6. Skond l-Artikolu 10b tar-Regolament (KEE) Nru 574/72 tal-Kunsill, tal-21 ta' Marzu 1972, li jistipula l-proċedura għall-implimentazzjoni tar-Regolament 1408/71 (ĠU L 74, p.1), fil-verżjoni tiegħu kif emendat mir-Regolament (KE) Nru 118/97 tal-Kunsill, tat-2 ta' Diċembru 1996 (ĠU 1997, L 28, p. 1): "Id-data u l-kundizzjonijiet li fihom il-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru ma tapplikax iktar għal persuna msemmija fl-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament [Nru 1408/71] huma ddeterminati skond id-dispożizzjonijiet ta' din il-leġiżlazzjoni [...]" 7. Skond l-Artikolu 15 tar-Regolament Nru 1408/71: "1. Id-disposizzjonijiet ta' l-Artikoli 13 u 14 ma għandhomx japlikaw għal assigurazzjoni volontarja jew assigurazzjoni b'għażla ssoktata, ħlief meta, għal waħda mill-friegħi msemmija fl-Artikolu 4, tkun teżisti biss fi Stat Membru sistema ta' assigurazzjoni volontarja. 2. Fejn l-applikazzjoni tal-leġislazzjonijiet ta' żewġ Stati Membri jew iktar tinvolvi t-tennija ta' l-assigurazzjoni: - fuq skema ta' assigurazzjoni obbligatorja u skema waħda jew iktar ta' assigurazzjoni volontarja jew b'għażla ssoktata, il-persuna interessata għandha tkun soġġetta esklussivament għall-iskemi ta' assigurazzjoni obbligatorja; - fuq żewġ skemi jew iktar ta' assigurazzjoni volontarja jew b'għażla ssoktata, il-persuna interessata tista' tingħaqad biss ma' l-assigurazzjoni volontarja jew b'għażla ssoktata li tkun għażlet. 3. Madankollu, f'dak li għandu x'jaqsam ma' invalidità, xjuħija u mwiet (pensjonijiet), il-persuna interessata tista' tidħol fi skema ta' assigurazzjoni volontarja ta' Stat Membru, saħansitra jekk tkun soġġetta bil-fors għal-leġislazzjoni ta' Stat Membru ieħor, safejn u sakemm din it-tennija tkun aċċettata espliċitament jew impliċitament fl-Istat Membru ta' l-ewwel." Il-leġiżlazzjoni nazzjonali 8. Ir-Renju ta' l-Olanda stabbilixxa distinzjoni bejn żewġ tipi ta' assigurazzjonijiet soċjali, jiġifieri, min-naħa, l-"iskema ġenerali ta' assigurazzjonijiet soċjali" u, min-naħa l-oħra, l-"iskema ta' assigurazzjonijiet soċjali ta' persuni impjegati". 9. L-iskema ġenerali ta' assigurazzjonijiet soċjali jiġbru l-liġijiet li ġejjin: - liġi dwar l-iskema ġenerali tas-sussidji familjari (Algemene Kinderbijslagwet, iktar 'il quddiem l-"AKW"); - liġi dwar l-iskema ġenerali tal-pensjonijiet tas-superstiti [tar-romol] (Algemene Nabestaandenwet, iktar 'il quddiem l-"ANW"); - liġi dwar l-iskema ġenerali tal-pensjonijiet tax-xjuħija (Algemene Ouderdomswet, iktar 'il quddiem l-AOW); - liġi dwar l-iskema ġenerali tal-kuri partikolari għas-saħħa (Algemene wet bijzondere ziektekosten, iktar 'il quddiem l-AWBZ). 10. L-iskema ta' assigurazzjonijiet soċjali ta' persuni impjegati jiffurmaw is-suġġett tal-liġijiet soċjali li ġejjin: - liġi dwar l-iskema ta' mard (Ziektewet, iktar 'il quddiem iż-ZW); - liġi dwar il-fondi ta' mard (Ziekensfondwet, iktar 'il quddiem iż-ZFW); - liġi dwar l-iskema tal-qgħad (Werkloosheidswet, iktar 'il quddiem il-WW); - liġi dwar l-assigurazzjoni f'każ ta' inkapaċità għax xogħol (Arbeidsongeschiktheidsverzekering, iktar 'il quddiem il-WAO). 11. F'dak li jirrigwarda l-iskema ġenerali ta' assigurazzjonijiet soċjali, il-leġiżlazzjoni Olandiża kienet tapplika inizjalment skema li fil-kuntest tagħha l-persuni li jirrisjedu barra mill-Olanda u li jibbenefikaw minn ċerti benefiċċji Olandiżi għal żmien twil kienu marbuta b'mod obbligatorju b'ċerti kundizzjonijiet. 12. L-Artikolu 8 tad-digriet Olandiż għall-estensjoni u r-restrizzjoni tal-kategorija ta' persuni assigurati taħt l-assigurazzjonijiet soċjali (Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen) tat-3 ta' Mejju 1989, jiddisponi li: "1. L-assigurazzjonijiet soċjali jkopru l-persuna li ttrasferiet ir-residenza tagħha barra mill-Olanda u li, fiż-żmien meta telqet, kellha dritt għal: a) benefiċċju mogħti mill-WAO [...] [...] 2. L-assigurazzjonijiet soċjali jkopru l-persuna li ma tirrisjedix fl-Olanda u li għandha dritt għal benefiċċju [...] imsemmi fl-ewwel paragrafu, jekk dan id-dritt jirriżulta mill-affiljazzjoni obbligatorja ma' l-assigurazzjonijiet soċjali jew mill-affiljazzjoni volontarja skond l-Artikolu 45 ta' l-AOW u l-Artikolu 63 ta' l-ANW, u sakemm il-benefiċċju [...] ikun almenu ekwivalenti għal 35 % tal-paga minima." 13. Id-digriet ta' l-24 ta' Diċembru 1998, li daħal fis-seħħ fl-1 ta' Jannar 1999, ħassar id-digriet tat-3 ta' Mejju 1989. B'mod tranżitorju, inżammu d-dispożizzjonijiet ta' l-Artikolu 8 ta' dan id-digriet sa l-1 ta' Jannar 2000, permezz ta' l-Artikolu 26 tad-digriet ta' l-24 ta' Diċembru 1998. F'din id-data, l-affiljazzjoni obbligatorja ntemmet għal ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali. 14. Dawk il-persuni li ma kienux iktar suġġetti għall-affiljazzjoni obbligatorja wara l-1 ta' Jannar 2000 setgħu madankollu jagħmlu assigurazzjoni volontarjament abbażi ta' l-Artikolu 2(1) tad-digriet tat-2 ta' Jannar 1990 (Besluit inzake vrijwillige verzekering). Skond dan l-Artikolu, din il-fakultà tingħata għal sena wara li tintemm l-affiljazzjoni obbligatorja u sempliċi dikjarazzjoni mas-Sociale verzekeringsbank (fond tas-sigurtà soċjali) hija biżżejjed sabiex tkun assigurat mill-ġdid. 15. Skond l-Artikolu 35 ta' l-AOW: "1. Il-persuna li kienet assigurata qabel u li għandha iktar minn 15-il sena tista' tagħmel assigurazzjoni volontarjament, sakemm din il-persuna m'għalqitx l-età ta' 65, għal perijodu massimu ta' 10 snin li jibda mill-ġurnata ta' wara dik meta ntemmet l-assigurazzjoni obbligatorja. [...] 3. Il-perijodu massimu ta' 10 snin imsemmi fil-paragrafu 1 ma japplikax għal: [...] il-persuna li kienet assigurata qabel, li għandha 50 sena jew iktar fil-ġurnata li fiha ntemmet l-assigurazzjoni obbligatorja, li ma tirrisjedix fl-Olanda u li għandha dritt għall-ħlas: (i) ta' benefiċċju taħt il-liġi dwar l-assigurazzjoni f'każ ta' inkapaċità għax xogħol (WAO) [...] 16. Skond l-Artikolu 63 ta' l-ANW: "1. Il-persuni li kienu assigurati qabel jistgħu jagħmlu assigurazzjoni volontarjament, skond il-kundizzjonijiet li għandhom jiġu stabbiliti permezz ta' regolament ta' l-amministrazzjoni pubblika jew permezz tal-provvedimenti meħuda għall-applikazzjoni tiegħu, għal perijodi ta' żmien wara li jkunu għalqu 15-il sena, iżda qabel ma jagħlqu 65 sena, li għalihom m'humiex assigurati. 2. F'dak li jirrigwarda l-kundizzjonijiet imsemmija fl-ewwel paragrafu, għandu jiftihem b'mod partikolari l-użu simultanju tal-fakultà, imsemmija fl-Artikolu 45 tal-liġi ġenerali dwar l-assigurazzjoni tax-xjuħija, li jagħmel assigurazzjoni volontarjament." 17. L-affiljazzjoni obbligatorja madankollu nżammet għal ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali. L-Artikolu 27 tad-digriet ta' l-24 ta' Diċembru 1998 żamm l-obbligu li persuna tkun assigurata taħt l-AKW bil-kundizzjoni li l-iżgħar wieħed mit-tfal ma jkunx għalaq 18-il sena. L-Artikolu 7 ta' dan id-digriet jipprovdi li persuna hija assigurata taħt l-AWBZ jekk ma tirrisjedix fl-Olanda, tkun assigurata taħt iż-ZFW u jekk, b'applikazzjoni ta' regolament tal-Kunsill ta' l-Unjoni Ewropea, tista' titlob, fl-Istat fejn tirrisjedi, li jingħatawlha benefiċċji koperti mill-baġit ta' l-assigurazzjoni tal-fondi tal-mard. 18. Fil-kuntest ta' skema ta' assigurazzjonijiet soċjali ta' persuni impjegati, b'mod partikolari f'dak li jikkonċerna l-WAO, iż-ZW u l-WW, l-obbligu li tkun assigurat huwa suġġett għall-kundizzjonijiet segwenti: - L-Artikolu 20 taż-ZW jipprovdi li dan ikopri l-ħaddiema li għalihom japplika. L-Artikolu 8a tiegħu jiddefinixxi "ħaddiem" għall-iskopijiet taż-ZW, bħala dak li jibbenefika minn benefiċċju taħt l-affiljazzjoni obbligatorja mal-WAO. - L-Artikolu 8 tal-WW jipprovdi li l-persuni impjegati li sfaw vittmi ta' inkapaċità għax-xogħol fuq il-post tax-xogħol jibqgħu jiġu kkunsidrati bħala persuni impjegati. - Il-benefiċċji mħallsa taħt il-WAO u dawk li l-impjegati li jirrisjedu barra minn pajjiżhom għandhom dritt għalihom taħt iż-ZW u l-WW mhumiex kumulattivi. Il-kawża prinċipali u d-domandi preliminari 19. Is-sinjura van Pommeren-Bourgondiën, ta' nazzjonalità Olandiża, tirrisjedi fil-Belġju, iżda ħadmet fl-Olanda matul il-ħajja professjonali tagħha kollha. Hija tibbenefika, sa mill-1997, minn benefiċċju għall-inkapaċità għax-xogħol taħt il-WAO, ikkalkulat bl-ogħla rata ta' inkapaċità għax-xogħol. 20. Is-sinjura van Pommeren-Bourgondiën kienet ġiet avżata li, wara l-1 ta' Jannar 2000, ma kinitx għadha suġġetta b'mod obbligatorju għal ċerti assigurazzjonijiet soċjali Olandiżi, jiġifieri l-AOW, l-ANW u l-AKW, minħabba l-fatt li ma tirrisjedix fl-Olanda. Ġiet infurmata wkoll, min-naħa, li, minħabba din ir-raġuni, ebda kontribuzzjoni lill-iskema ġenerali ta' assigurazzjonijiet soċjali ma kienet ser tinżamm iktar għall-benefiċċji taħt il-WAO mill-1 ta' Jannar 2002 u, min-naħa l-oħra, li madankollu kellha il-possibbiltà li tagħmel assigurazzjoni volontarjament taħt il-AOW u l-ANW billi tagħmel talba lill-fond tas-siġurtà soċjali. 21. Is-sinjura van Pommeren-Bourgondiën ikkontestat il-waqfa ta' l-affiljazzjoni obbligatorja tagħha ma' dan il-fond. Permezz ta' ittra tat-28 ta' Awwissu 2000, dan ta' l-aħħar ikkonferma l-pożizzjoni tiegħu. 22. Ir-rikorrenti għalhekk ressqet ilment quddiem dan il-fond. Meta ma rċeviet ebda tweġiba, irrikorriet għar-Rechtbank te Amsterdam. 23. Għal din il-qorti, kuntrarjament għal dak li sostna l-gvern Olandiż, fl-AOW u l-ANW, il-kundizzjonijiet ta' assigurazzjoni, b'mod partikolari l-ammont tal-kontribuzzjoni, huma differenti skond jekk l-affiljazzjoni hija obbligatorja jew volontarja. Fil-kuntest ta' l-affiljazzjoni obbligatorja taħt l-AOW u l-ANW, il-kontribuzzjoni tiġi kkalkulata skond id-dħul taxxabbli miġbur fl-Olanda waqt li fil-kuntest ta' l-affiljazzjoni volontarja, din tiġi kkalkulata fuq id-dħul taxxabbli fid-dinja kollha. 24. Hija ssostni, barra minn hekk, li l-koeżistenza ta' l-iskemi obbligatorji u volontarji toħloq ir-riskju li tagħmilha impossibbli għall-assigurat li jirrispetta l-obbligu ta' affiljazzjoni ma' korp ta' sigurtà soċjali wieħed kif stabbilit fir-Regolament Nru 1408/71. 25. F'dawn iċ-ċirkustanzi, ir-Rechtbank te Amsterdam iddeċidiet li tissospendi l-proċedura u li tagħmel is-segwenti domandi għal deċiżjoni preliminari lill-Qorti tal-Ġustizzja: "1) L-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament Nru 1408/71 imur kontra l-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru li tgħid li persuna li waqqfet kull attività professjonali fit-territorju tiegħu tibqa' assigurata taħt din il-leġiżlazzjoni jekk iżżomm ir-residenza tagħha waqt li din il-persuna tibqa' affiljata b'mod obbligatorju taħt il-leġiżlazzjoni ta' dan l-Istat Membru għal ċerti friegħi oħra ta' sigurtà soċjali rrispettivament minn fejn tirrisjedi? 2) Il-fakultà li l-leġiżlazzjoni ta' dan l-Istat Membru tagħti lil din il-persuna sabiex tagħmel assigurazzjoni volontarjament ma' numru ta' friegħi tas-sigurtà soċjali mingħajr ma torbot din l-affiljazzjoni volontarja bil-kundizzjoni li din il-persuna żżomm ir-residenza tagħha f'dak l-Istat Membru għandha xi effett fuq it-tweġiba għall-ewwel domanda? Fil-każ li l-ewwel domanda jkollha tweġiba negattiva, id-domanda li ġejja qiegħda ssir sussidjarjament: 3) Fil-każ deskritt iktar il fuq, l-Artikolu 39 KE għandu jiġi interpretat fis-sens li s-sostituzzjoni ta' affiljazzjoni volontarja b'affiljazzjoni obbligatorja hija rrikonċiljabbli ma' din id-dispożizzjoni jekk il-waqfa ta' l-affiljazzjoni obbligatorja tkun dovuta għall-għoti ta' kundizzjoni ta' residenza? Fuq id-domandi preliminari 26. Permezz tad-domandi tagħha, li għandhom jiġu trattati flimkien, il-qorti nazzjonali ssaqsi, sostanzjalment, jekk id-dispożizzjonijiet ta' l-Artikolu 39 KE jew dawk ta' l-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament 1408/71 jipprojbixxu l-applikazzjoni minn Stat Membru ta' leġiżlazzjoni li biha persuna li waqqfet kull attività professjonali fit-territorju tagħha tibqa' assigurata, b'mod obbligatorju għal ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali, biss jekk hija żżomm ir-residenza tagħha, waqt li din il-persuna tibqa' assigurata b'mod obbligatorju taħt il-leġiżlazzjoni ta' dak l-Istat Membru għal friegħi oħra tas-sigurtà soċjali irrispettivament mir-residenza tagħha, meta wieħed jieħu in kunsiderazzjoni l-fatt li din għandha dejjem il-possibbiltà li tagħmel assigurazzjoni b'mod volontarju meta ma tkunx iktar assigurata b'mod obbligatorju. Osservazzjonijiet preżentati lill-Qorti tal-Ġustizzja 27. Il-Kummissjoni tal-Komunitajiet Ewropej kif ukoll il-gvernijiet tal-Belġju u tal-Greċja jsostnu li l-leġiżlazzjoni Olandiża hija inkompatibbli ma' l-Artikolu 13(1) tar-Regolament Nru 1408/71, li jgħid li l-persuni li għalihom japplika huma suġġetti għal-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru wieħed biss. 28. Huma jikkunsidraw li jekk il-leġiżlazzjoni Olandiża tieqaf parzjalment milli tapplika għas-sinjura van Pommeren-Bourgondiën, il-leġiżlazzjoni ta' l-Istat ta' residenza, b'applikazzjoni ta' l-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament Nru 1408/71, għandha tapplika għall-friegħi tas-sigurtà soċjali li ma jiffurmawx iktar is-suġġett ta' affiljazzjoni obbligatorja. B'hekk, is-sinjura van Pommeren-Bourgondiën sabet ruħha f'sitwazzjoni fejn hija tiddipendi mil-leġiżlazzjonijiet ta' sigurtà soċjali ta' żewġ Stati Membri, bi ksur tad-dispożizzjonijiet ta' l-Artikolu 13(1), ta' l-istess regolament. 29. Barra min hekk, il-Kummissjoni tirrileva li l-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament Nru 1408/71 ma jipprojbixxix li l-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru tissuġġetta id-dritt ta' persuna, li waqqfet teżerċita kull attività professjonali fit-territorju tagħha, li tkompli taqa' taħt il-leġiżlazzjoni ta' dan l-Istat, għall-kundizzjoni li żżomm ir-residenza tagħha hemmhekk (sentenza tal-11 ta' Ġunju 1998, Kuusijärvi, C-275/96, Ġabra p. I 3419, punt 51). Konsegwentement, l-awtoritajiet Olandiżi setgħu jwaqqfu, b'mod legali, l-applikazzjoni fl-intier tagħha tal-leġiżlazzjoni tagħhom fir-rigward tar-rikorrenti iżda ma setgħux iżommu affiljazzjoni obbligatorja magħhom għal varji friegħi tas-sigurtà soċjali Olandiża u jneħħuha għal oħrajn. 30. Min-naħa l-oħra, il-gvern Olandiż u s-SVB isostnu li l-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament Nru 1408/71 ma jwaqqafx l-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru milli tassigura, b'mod obbligatorju, il-persuna kkonċernata kontra parti biss tar-riskji koperti mill-iskema ta' sigurtà soċjali tagħha, peress li din ma toħloqx diskriminazzjonijiet bejn ċittadini Olandiżi u persuni li mhumiex Olandiżi, inkwantu l-persuna kkonċernata għandha l-possibbiltà li tagħmel assigurazzjoni volontarjament, sabiex tkopri r-riskji l-oħra, fil-kuntest ta' l-istess skema ta' sigurtà soċjali. 31. Madankollu, il-qorti tar-rinviju, il-Kummissjoni u l-gvern Grieg iżommu in kunsiderazzjoni l-fatt li l-kundizzjonijiet ta' affiljazzjoni volontarja huma iktar sfavorevoli milli dik ta' affiljazzjoni obbligatorja. Din is-sitwazzjoni, li tista' teffettwa bl-iktar mod importanti ċ-ċittadini ta' Stati Membri oħrajn milli ċ-ċittadini Olandiżi, tkun diskriminatorja u kuntrarja għall-Artikoli 12 u 39 KE. 32. Il-gvern Olandiż isostni, kuntrarjament, li l-kundizzjonijiet ta' affiljazzjoni huma identiċi jew iktar favorevoli għal dawk ta' affiljazzjoni volontarja milli għal dawk ta' affiljazzjoni obbligatorja. Tweġiba tal-Qorti tal-Ġustizzja 33. Id-dispożizzjonijiet ta' l-Artikolu 13(2) tar-Regolament Nru 1408/71 għandhom l-uniku għan li jiddeterminaw liema leġiżlazzjoni nazzjonali tapplika għall-persuni li jinsabu f'waħda mis-sitwazzjonijiet imsemmija fil-punti (a) sa (f) tiegħu. M'għandomx bħala għan li jiddeterminaw il-kundizzjonijiet ta' l-eżistenza tad-dritt jew ta' l-obbligu li persuna tagħmel assigurazzjoni ma' skema ta' sigurtà soċjali jew ma' din jew dik il-fergħa ta' l-istess skema. Huwa l-kompitu tal-leġiżlazzjoni nazzjonali ta' kull Stat Membru li jiddetermina dawn il-kundizzjonijiet, inkluża dik li tirrigwarda l-waqfa ta' l-affiljazzjoni (sentenzi tat-3 ta' Mejju 1990, Kits van Heijningen, C-2/89, Ġabra p. I 1755, punt 19, u Kuusijärvi, imsemmija iktar 'il fuq, punt 29). 34. Barra minn hekk, id-dispożizzjonijiet tat-Titolu II tar-Regolament Nru 1408/71, li taħtu jaqa' l-Artikolu 13, għandhom bħala għan mhux biss li jevitaw l-applikazzjoni simultanja ta' varji leġiżlazzjonijiet nazzjonali flimkien mal-kumplikazzjonijiet li jistgħu jinqalgħu, iżda wkoll li ma jippermettux li persuni li jaqgħu taħt il-qasam ta' applikazzjoni ta' dan ir-regolament ikunu nieqsa minn protezzjoni f'dak li jirrigwarda s-sigurtà soċjali, minħabba nuqqas ta' leġiżlazzjoni li kieku tapplika għalihom (sentenzi msemmija iktar 'il fuq, Kits van Heijningen, punt 12, u Kuusijärvi, punt 28). 35. Madankollu, jirriżulta mill-Artikolu 13(2)(f) tar-Regolament Nru 1408/71 li l-leġiżlazzjoni ta' l-Istat Membru ta' residenza tapplika biss jekk l-ebda leġiżlazzjoni oħra hija applikabbli u, b'mod partikolari, jekk dik li kienet suġġetta għaliha l-persuna kkonċernata tkun waqqfet milli tapplika għaliha (sentenzi tat-3 ta' Mejju 2001, il-Kummissjoni vs il-Belġju, C347/98, Ġabra p. I-3327, punti 28 u 29). Għaldaqstant, jekk l-affiljazzjoni obbligatorja mas-sigurtà soċjali tieqaf fi Stat Membru, id-dispożizzjoni msemmija iktar 'il fuq timponi l-affiljazzjoni fl-Istat Membru ta' residenza. 36. Dawn id-dispożizzjonijiet ma jikkostitwixxux ostaklu, fil-kawża prinċipali, għal-leġiżlazzjoni Olandiża sabiex tkompli tapplika għas-sinjura van Pommeren-Bourgondiën. Fil-fatt, l-affiljazzjonijiet li kienet tibbenefika minnhom qabel, wara li tittieħed in kunsiderazzjoni l-pożizzjoni li ħadet il-Qorti tal-Ġustizzja fis-sentenza il-Kummissjoni vs il-Belġju, imsemmija iktar 'il fuq, jibqgħu jkunu suġġetti għall-iskema tas-sigurtà soċjali Olandiża. Iċ-ċirkustanza li parti ta' dawn l-affiljazzjonijiet issir volontarja ma twaqqafx tali kontinwazzjoni ta' l-affiljazzjoni fl-iskema li tkopri l-affiljazzjoni obbligatorja. 37. Għaldaqstant, din hija r-raġuni għalfejn il-leġiżlazzjoni Olandiża tagħti l-possibbiltà lill-persuni li mhumiex residenti, li jkunu waqqfu kull attività professjonali fl-Olanda, li jibqgħu affiljati volontarjament, taħt il-leġiżlazzjoni ta' dak l-Istat Membru, mal-friegħi li fir-rigward tagħhom waqfu milli jkunu affiljati b'mod obbligatorju. 38. Għalhekk, il-prinċipju ta' uniċità ta' l-iskema tas-sigurtà soċjali stabbilit permezz ta' l-Artikolu 13(1) tar-Regolament Nru 1408/71 mhuwiex ikkontestat bl-applikazzjoni tal-leġiżlazzjoni Olandiża kkritikata fil-kawża prinċipali. 39. Madankollu, jekk l-Istati Membri jżommu l-kompetenza tagħhom fir-rigward tat-tmexxija tas-sistemi tagħhom tas-sigurtà soċjali, għandhom minkejja dan, fl-eżerċizzju ta' din il-kompetenza, jirrispettaw id-dritt komunitarju u, b'mod partikolari, id-dispożizzjonijiet tat-trattat KE li jirrigwardaw il-moviment liberu ta' ħaddiema (sentenza tat-23 ta' Novembru 2000, Elsen, C-135/99, Ġabra p. I10409, punt 33). Għaldaqstant, l-iskema ta' affiljazzjoni volontarja ta' persuni li mhumiex residenti għandha tkun kompatibbli mad-dispożizzjonijiet ta' l-Artikolu 39 KE. 40. Għaldaqstant, il-kundizzjoni ta' residenza mitluba mil-leġiżlatur Olandiż sabiex tkun tista' titkompla l-affiljazzjoni obbligatorja ma' ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali mhijiex kompatibbli ma' l-Artikolu 39 KE anki jekk il-kundizzjonijiet ta' affiljazzjoni volontarja mhumiex iktar sfavorevoli mill-kundizzjonijiet ta' affiljazzjoni obbligatorja, għall-istess friegħi ta' sigurtà soċjali, li jibbenifikaw minnhom ir-residenti. 41. Issa, jirriżulta mid-digriet tar-rinviju li l-persuni li mhumiex residenti m'għandhomx iktar id-dritt, skond il-leġiżlazzjoni l-ġdida Olandiża, li jagħmlu assigurazzjoni, anki volontarjament, ma' l-iskema tas-sussidji familjari, ħlief b'mod parzjali jew tranżitorju. L-uniċi persuni li mhumiex residenti li għad għandhom dritt għas-sussidji familjari huma dawk li kienu kisbu dan id-dritt taħt l-iskema preċedenti ta' l-affiljazzjoni obbligatorja. Jitilfu definittivament il-possibbiltà li jagħmlu assigurazzjoni malli l-iżgħar tifel jagħlaq l-età ta' 18-il sena. Għalhekk, il-persuni li mhumiex residenti, f'dak li jirrigwarda s-sussidji, jirċievu trattament inqas favorevoli minn dak li jibbenefikaw minnu r-residenti. 42. Barra minn hekk, il-qorti tar-rinviju ssostni, kif imsemmi fil-punt 23 ta' din is-sentenza, li s-somma tal-kontribuzzjonijiet mhijiex l-istess għall-affiljazzjonijiet obbligatorji tar-residenti u l-affiljazzjonijiet volontarji għall-persuni li mhumiex residenti. 43. Fl-aħħarnett, il-perċentwali baxxa ta' affiljazzjonijiet volontarji ta' persuni li mhumiex residenti li l-affiljazzjoni obbligatorja tagħhom ġiet imwaqfa tidher li tindika li l-affiljazzjonijiet volontarji m'għandhomx karattru daqstant attraenti u li l-persuni li mhumiex residenti jiltaqgħu probabbilment ma' diffikultajiet sabiex jipproċedu għaliha. 44. Jirriżulta mill-punti msemmija iktar 'il fuq li l-leġiżlazzjoni Olandiża in kwistjoni fil-kawża prinċipali tpoġġi l-persuni li mhumiex residenti f'sitwazzjoni inqas favorevoli mir-residenti f'dak li jirrigwarda s-sigurtà soċjali tagħhom fl-Olanda u twassal, għalhekk, li teffettwa il-prinċipju tal-libertà ta' moviment iggarantit permezz ta' l-Artikolu 39 KE. 45. Konsegwentement, it-tweġiba li għandha tingħata lill-qorti tar-rinviju hija li l-Artikolu 39 KE ma jippermettix li l-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru li tgħid li persuna li waqqfet kull attività professjonali fit-territorju tagħha tibqa' affiljata b'mod obbligatorju ma' ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali biss jekk iżżomm ir-residenza tagħha, filwaqt li din il-persuna tibqa' affiljata b'mod obbligatorju taħt il-leġiżlazzjoni ta' dan l-Istat Membru għal friegħi oħrajn tas-sigurtà soċjali, anki jekk tirrisjedi fi Stat Membru ieħor, peress li l-kundizzjonijiet ta' l-affiljazzjoni volontarja, għal dawk il-friegħi fejn twaqqfet l-affiljazzjoni obbligatorja, huma iktar sfavorevoli minn dawk ta' l-affiljazzjoni obbligatorja. Fuq l-ispejjeż 46. Peress li l-proċedura għandha, fir-rigward tal-partijiet fil-kawża prinċipali, in-natura ta' kwistjoni mqajma quddiem il-qorti tar-rinviju, hija din il-qorti li għandha tiddeċiedi fuq l-ispejjeż. L-ispejjeż sostnuti għas-sottomissjoni ta' osservazzjonijiet lill-Qorti, barra dawk ta' l-imsemmija partijiet, ma jistgħux jitħallsu lura. Parti operattiva Għal dawn il-motivi, il-Qorti tal-Ġustizzja (it-Tielet Awla) taqta' u tiddeċiedi li: L-Artikolu 39 KE ma jippermettix li l-leġiżlazzjoni ta' Stat Membru li tgħid li persuna li waqqfet kull attività professjonali fit-territorju tagħha tibqa' affiljata b'mod obbligatorju ma' ċerti friegħi tas-sigurtà soċjali biss jekk iżżomm ir-residenza tagħha, filwaqt li din il-persuna tibqa' affiljata b'mod obbligatorju taħt il-leġiżlazzjoni ta' dan l-Istat Membru għal friegħi oħrajn tas-sigurtà soċjali, anki jekk tirrisjedi fi Stat Membru ieħor, peress li l-kundizzjonijiet ta' l-affiljazzjoni volontarja, għal dawk il-friegħi fejn twaqqfet l-affiljazzjoni obbligatorja, huma iktar sfavorevoli minn dawk ta' l-affiljazzjoni obbligatorja.

62005CJ0400

it

La domanda di pronuncia pregiudiziale verte sull’interpretazione della sottovoce 8704 10 della nomenclatura combinata, figurante all’allegato I del regolamento (CEE) del Consiglio 23 luglio 1987, n. 2658, relativo alla nomenclatura tariffaria e statistica ed alla tariffa doganale comune (GU L 256, pag. 1), come modificato dal regolamento (CE) della Commissione 26 ottobre 1998, n. 2261 (GU L 292, pag. 1; in prosieguo: la «NC»). Tale domanda è stata presentata nell’ambito di una controversia tra la società B.A.S Trucks BV (in prosieguo: la «BAS Trucks»), e l’Inspecteur der Belastingdienst - Douanedistrict Rotterdam (ufficio doganale di Rotterdam) riguardo alla classificazione doganale di due autoveicoli, denominati «Dumptrucks», nella sottovoce 8704 10 della NC come autocarri a cassone ribaltabile costruiti per essere utilizzati fuori dalla rete stradale. Contesto normativo Diritto internazionale La convenzione internazionale che ha instaurato il sistema armonizzato di designazione e codificazione delle merci (in prosieguo: il «SA»), stipulata a Bruxelles il 14 giugno 1983, ed il suo protocollo di modifica del 24 giugno 1986 (in prosieguo: la «convenzione sul SA»), sono stati approvati a nome della Comunità con la decisione del Consiglio 7 aprile 1987, 87/369/CEE (GU L 198, pag. 1). Ai sensi dell’art. 3, n. 1, della detta convenzione, ciascuna parte contraente si impegna a far sì che le sue nomenclature tariffarie e statistiche siano conformi al SA, a utilizzare tutte le voci e le sottovoci di quest’ultimo, senza aggiunte o modifiche, nonché i relativi codici numerici, e a seguire l’ordine di numerazione del detto sistema. Ciascuna parte contraente si impegna altresì ad applicare le regole generali per l’interpretazione del SA, nonché tutte le sue note di sezione, di capitolo e di sottovoce, e a non modificarne la portata. Il Consiglio di cooperazione doganale, divenuto Organizzazione mondiale delle dogane, istituito dalla convenzione internazionale recante la creazione del detto Consiglio, stipulata a Bruxelles il 15 dicembre 1950, approva, alle condizioni fissate all’art. 8 della convenzione sul SA, le note esplicative del SA adottate dal comitato del SA, previsto all’art. 6 della detta convenzione. La nota esplicativa del SA relativa alla voce 8704 del SA dispone quanto segue: «Questo gruppo comprende (…) particolarmente: 1)      i tombarelli a motore [autocarri a cassone ribaltabile] [che] sono veicoli di costruzione robusta con cassone ribaltabile o col fondo apribile, costruiti per il trasporto di sterro o di materiali diversi […]. Tali congegni, con telaio rigido o articolato, attrezzati generalmente con un treno di ruote del tipo agrario, possono circolare su terreni mobili (…). (…)». Riguardo alla sottovoce 8704 10, la nota esplicativa del SA prevede quanto segue: «Gli autocarri a cassone ribaltabile di questa sottovoce si distinguono generalmente dagli altri veicoli destinati al trasporto delle merci (in particolare, gli autocarri a benna) perché presentano le caratteristiche seguenti: –      (…); –      assenza di sospensione per gli assali; –      un dispositivo di frenaggio rinforzato; –      una velocità massima ed un raggio di azione limitati; –      pneumatici speciali per terreni mobili; –      (…) Occorre tuttavia notare che taluni autocarri della specie sono costruiti specialmente per essere utilizzati nelle miniere o nelle gallerie, quali, per esempio, quelli aventi un cassone a fondo apribile (…)». Diritto comunitario La nomenclatura combinata, introdotta dal regolamento n. 2658/87 tanto ai fini della tariffa doganale comune quanto ai fini delle statistiche del commercio estero della Comunità, è basata sul SA, di cui riprende le voci e le sottovoci a sei cifre. Solo la settima e l’ottava cifra rappresentano suddivisioni proprie alla detta nomenclatura. La versione della nomenclatura combinata applicabile all’epoca dei fatti di cui alla causa principale è riportata all’allegato I del regolamento n. 2261/98. La seconda parte di tale allegato comprende la sezione XVII, intitolata «Materiale da trasporto». Tale sezione contiene, tra gli altri, il capitolo 87, rubricato «Vetture automobili, trattori, velocipedi, motocicli ed altri veicoli terrestri, loro parti ed accessori». In tale capitolo figura la voce 8704, che contiene, in particolare, le seguenti sottovoci: «8704          Autoveicoli per il trasporto di merci: 8704 10 – Autocarri a cassone ribaltabile detti «dumpers» costruiti per                    essere utilizzati fuori dalla rete stradale: – – azionati da motore a pistoni con accensione per compressione           (diesel o semi-diesel) o con accensione a scintilla: 8704 10 11 – – – azionati da motore a pistone con accensione per compressione           (diesel o semi-diesel) di cilindrata superiore a 2500 cm o con                    accensione a scintilla di cilindrata superiore a 2800 cm . (…) – altri, azionati da motore a pistone con accensione per                             compressione (diesel o semi-diesel): (…) 8704 23 – – di peso a pieno carico superiore a 20 t: (…) – – – altri: (…) 8704 23 99 – – – – usati». Tutte le sezioni e, all’interno di ogni sezione, tutti i capitoli della NC sono preceduti da alcune note, ossia note di sezione o di capitolo. La sezione XVII non contiene note rilevanti nell’ambito del procedimento in esame. Tuttavia, la Commissione delle Comunità europee ha pubblicato le note esplicative della nomenclatura combinata, in conformità all’art. 10, n. 1, del regolamento n. 2658/87 (GU 1998, C 287, pag. 1). Nella loro versione applicabile all’epoca dei fatti di cui alla causa principale, le dette note esplicative dispongono, in particolare, quanto segue in merito alle sottovoci da 8704 10 11 a 8704 10 90 della NC: «In queste sottovoci rientrano soprattutto i veicoli dotati di cassone ribaltabile dalla parte anteriore o posteriore oppure apribile dal basso, appositamente costruiti per il trasporto di sabbia, ghiaia, terra, pietre, ecc. in cave e miniere o nei cantieri edili, [stradali], aeroportuali e portuali (…)». Le regole generali per l’interpretazione della NC, che si trovano nella parte prima, titolo I, parte A, di essa, dispongono, in particolare, quanto segue: «La classificazione delle merci nella nomenclatura combinata si effettua in conformità delle seguenti regole. 1. I titoli delle sezioni, dei capitoli o dei sottocapitoli sono da considerare come puramente indicativi, poiché la classificazione delle merci è determinata legalmente dal testo delle voci, da quello delle note premesse alle sezioni o ai capitoli e, occorrendo, dalle norme che seguono, purché queste non contrastino col testo di dette voci e note. (…) 3. Qualora (…) una merce sia ritenuta classificabile in due o più voci, la classificazione è effettuata in base ai seguenti principi: a)      La voce più specifica deve avere la priorità sulle voci di portata più generale. (...) (…) 6. La classificazione delle merci nelle sottovoci di una stessa voce è determinata legalmente dal testo di queste sottovoci e dalle note di sottovoci, nonché, mutatis mutandis, dalle regole di cui sopra, tenendo conto del fatto che possono essere comparate soltanto le sottovoci dello stesso valore. Ai fini di questa regola, le note di sezioni o di capitoli sono, salvo disposizioni contrarie, parimenti applicabili». Causa principale e questioni pregiudiziali La BAS Trucks importa nell’Unione europea, tra l’altro, autocarri a cassone ribaltabile di seconda mano. Nel corso del giugno 1998, essa ha presentato due richieste di informazioni doganali vincolanti aventi ad oggetto, rispettivamente, un veicolo della marca MAN ed un veicolo della marca Scania. Con informazioni doganali del 30 luglio 1998, le autorità doganali olandesi hanno classificato i due veicoli in questione nella sottovoce 8704 23 99 della NC. La BAS Trucks, ritenendo che i detti veicoli dovessero essere classificati nella sottovoce 8704 10 11 della NC, ha proposto un ricorso contro le dette informazioni doganali vincolanti, che è stato respinto. Essa ha quindi proposto appello avverso la decisione di rigetto, che è stata confermata dal Gerechtshof te Amsterdam. A questo punto, la BAS Trucks ha presentato un ricorso in cassazione dinanzi allo Hoge Raad der Nederlanden. Il giudice del rinvio descrive i prodotti in oggetto nei seguenti termini: «Entrambi i veicoli sono dotati di una cabina di pilotaggio e di un cassone ribaltabile a fondo piatto e sono destinati al trasporto di sabbia, pietre, detriti, ecc. La parete anteriore del cassone ribaltabile arriva fino al limite superiore della cabina. I veicoli sono inoltre provvisti di un telaio rigido e rinforzato a cui sono attaccati quattro assi, i due assi anteriori sono assi di trasmissione. Gli assi sono provvisti di una riduzione del mozzo per consentire maggiore potenza alle ruote su terreni accidentati. I veicoli sono dotati di ruote da 22 ovvero da 24 pollici con copertoni di tipo speciale (profilo a zig-zag) per l’uso su terreni mobili. A vuoto possono viaggiare ad una velocità massima di 85 km/h. Con un serbatoio di 300 l ovvero, rispettivamente, di 400 l ed un consumo medio di 1:1,3, i veicoli hanno un raggio d’azione rispettivamente di 400 km o 550 km. L’efficienza frenante dei veicoli è di 4 100 kW, quindi superiore a quella di un normale autocarro (da 1 900 a 2 400 kW). I veicoli hanno un motore con accensione per compressione. La cilindrata del veicolo Scania P 133 8x4 è di 11 028 cm³; quella del veicolo MAN 41 372 8x4 è di 22 967 cm³. Il peso a vuoto del veicolo Scania P 133 8x4 è pari a 14 800 kg, la sua capacità di carico a 21 200 kg. Il peso a vuoto del veicolo MAN 41 372 8x4 ammonta a 14 420 kg, la sua capacità di carico a 21 580 kg. Il rapporto tra il peso a vuoto e la capacità di carico utile per entrambi i veicoli non è superiore a 1:1,6». Il giudice del rinvio ritiene che i termini della sottovoce 8704 10 della NC non diano indicazioni sufficienti per effettuare una classificazione doganale certa dei veicoli controversi, anche alla luce delle informazioni riguardo alla voce 8704 fornite dalla Organizzazione mondiale delle dogane e dalla Comunità europea. Esso ritiene inoltre che, se è vero che la sentenza della Corte di giustizia delle Comunità europee 16 settembre 2004, causa C‑396/02, DFDS (Racc. pag. I‑8439), non lascia dubbi relativamente alla qualificazione di «autocarri a cassone ribaltabile» ai sensi della sottovoce 8704 10 della NC, tuttavia tale sentenza non precisa il modo in cui interpretare il criterio «costruiti per essere utilizzati fuori dalla rete stradale», anch’esso menzionato in tale sottovoce. Sulla base di tali fatti, lo Hoge Raad der Nederlanden ha deciso di sospendere il procedimento e di sottoporre alla Corte la seguente questione pregiudiziale: «Se la circostanza che gli autocarri a cassone ribaltabile siano costruiti anche per l’uso su strade pubbliche pavimentate, considerate le loro caratteristiche, ne ostacoli la classificazione nella voce 8704 10 della [NC]». Sulla questione pregiudiziale Osservazioni presentate alla Corte La BAS Trucks sostiene che gli autocarri a cassone ribaltabile controversi sono costruiti per essere utilizzati fuori dalla rete stradale. A suo avviso, il fatto che i detti autocarri possano viaggiare su strade pubbliche pavimentate non esclude che essi siano costruiti per essere utilizzati fuori dalla rete stradale. Essa afferma che né le note relative al capitolo 87, né la sottovoce 8704 10 della NC precisano che gli autocarri a cassone ribaltabile debbano essere costruiti esclusivamente per essere utilizzati fuori dalle strade pubbliche. Aggiunge che, sebbene i detti autocarri possano circolare su strada, sotto il profilo economico ciò non risulta redditizio, alla luce degli elevati costi e del loro raggio d’azione limitato rispetto ai normali camion. Di conseguenza, la BAS Trucks suggerisce alla Corte di risolvere la questione pregiudiziale nel senso che la circostanza che autocarri a cassone ribaltabile costruiti per essere utilizzati fuori dalla strada pubblica possano anche – occasionalmente – viaggiare su tale tipo di strada grazie alle caratteristiche che posseggono, non impedisce di classificarli nella sottovoce 8704 10 della NC. Il governo olandese sostiene che il testo della sottovoce 8704 10 della NC presuppone che un veicolo debba soddisfare due requisiti cumulativi per poter essere classificato in tale sottovoce, ossia essere un «autocarro a cassone ribaltabile» ed essere costruito per l’utilizzo fuori dalla rete stradale. Il detto governo ritiene che questo secondo requisito costituisce una condizione autonoma che deve sussistere indipendentemente dalla prima e che la circostanza che tali autocarri non sono destinati unicamente ad essere utilizzati fuori dalla rete stradale, ma anche sulla strada pubblica, non consente di classificarli nella sottovoce 8704 10 della NC. Tale governo interpreta i termini «costruiti per essere utilizzati fuori dalla rete stradale» nel senso che gli autocarri a cassone ribaltabile, per poter rientrare nella sottovoce 8704 10 della NC, devono essere costruiti esclusivamente per essere utilizzati fuori dalla rete stradale. Pertanto, il governo olandese invita la Corte a risolvere la questione pregiudiziale nel senso che la circostanza che autocarri a cassone ribaltabile siano costruiti per essere utilizzati anche su strade pubbliche pavimentate, considerate le loro caratteristiche, impedisce di classificarli nella sottovoce 8704 10 della NC. La Commissione ritiene che né dal testo della voce della NC vera e propria, né dalle note esplicative della NC, né da quelle del SA emerge che gli autocarri a cassone ribaltabile devono essere costruiti esclusivamente per essere utilizzati fuori dalla rete stradale. Ad avviso di tale istituzione, le competenti autorità nazionali devono, in pratica, verificare caso per caso se l’autocarro a cassone ribaltabile è costruito in primo luogo per essere utilizzato fuori dalla rete stradale o sulle strade pubbliche pavimentate. In quest’ultimo caso, andrà esclusa la sua classificazione nella sottovoce 8704 10 della NC. La Commissione suggerisce pertanto di risolvere la questione pregiudiziale nel senso che il fatto che autocarri a cassone ribaltabile siano costruiti per essere utilizzati anche sulle strade pubbliche pavimentate, considerate le loro caratteristiche, non impedisce, di per sé, di classificarli nella sottovoce 8704 10 della NC. Essa aggiunge che spetta al giudice nazionale verificare, in base al complesso delle caratteristiche degli autocarri a cassone ribaltabile, tenendo conto delle pertinenti note esplicative della NC e del SA, se questi ultimi rientrino o meno nella sottovoce 8704 10 della NC. Risposta della Corte Il giudice del rinvio chiede, in sostanza, se la circostanza che «autocarri a cassone ribaltabile» ai sensi della sottovoce 8704 10 della NC siano costruiti in modo tale da poter essere utilizzati anche sulle strade pubbliche pavimentate impedisca di classificarli nella detta sottovoce. Si deve ricordare, prima di tutto, che, secondo una costante giurisprudenza, per garantire la certezza del diritto e facilitare i controlli, il criterio decisivo per la classificazione tariffaria delle merci va ricercato, in linea di principio, nelle loro caratteristiche e proprietà oggettive, quali definite nel testo della voce della nomenclatura combinata e delle note delle sezioni o dei capitoli (v., segnatamente, sentenza DFDS, cit., punto 27; 15 settembre 2005, causa C‑495/03, Intermodal Transports, Racc. pag. I‑8151, punto 47, e 8 dicembre 2005, causa C‑445/04, Possehl Erzkontor, Racc. pag. I‑10721, punto 19). Le note esplicative elaborate, per quanto riguarda la nomenclatura combinata, dalla Commissione e, per quanto riguarda il SA, dall’Organizzazione mondiale delle dogane, forniscono un rilevante contributo all’interpretazione della portata delle varie voci doganali, senza però essere giuridicamente vincolanti (v. sentenza 28 aprile 1999, causa C‑405/97, Mövenpick Deutschland, Racc. pag. I‑2397, punto 18). Inoltre, la destinazione del prodotto può costituire un criterio oggettivo di classificazione, sempreché sia inerente a detto prodotto, ove l’inerenza deve potersi valutare in funzione delle caratteristiche e delle proprietà obiettive dello stesso (v. sentenza 1° giugno 1995, causa C‑459/93, Thyssen Haniel Logistic, Racc. pag. I‑1381, punto 13). Come la Corte ha rilevato al punto 31 della citata sentenza DFDS, il tenore letterale della sottovoce 8704 10 della NC presuppone che un veicolo soddisfi due requisiti per potervi rientrare, vale a dire essere un «autocarro a cassone ribaltabile» ed essere costruito per un utilizzo al di fuori dalla rete stradale. Occorre constatare che l’unico criterio di cui si è avvalso il governo olandese per rifiutarsi di classificare i veicoli controversi come autocarri a cassone ribaltabile ai sensi della sottovoce 8704 10 della NC è il fatto che i detti autocarri non sono costruiti per essere usati esclusivamente fuori dalla rete stradale, bensì anche per un uso su strade pubbliche pavimentate. Dal testo della sottovoce 8704 10 della NC emerge che si tratta di una voce specifica per i veicoli costruiti per un particolare uso, ossia il carico e lo scarico di materiali diversi fuori dalla rete stradale. Le altre categorie di autoveicoli destinati al trasporto merci rientrano in sottovoci generali che operano una distinzione non in funzione dell’uso cui sono destinati, bensì delle specifiche caratteristiche tecniche dei detti veicoli. Ne consegue che, come ha sottolineato l’avvocato generale Stix-Hackl al paragrafo 33 delle conclusioni nella citata causa DFDS, la particolare destinazione d’uso degli autocarri a cassone ribaltabile costituisce il criterio decisivo per la classificazione alla sottovoce 8704 10 della NC. Le note esplicative della nomenclatura combinata relative alle sottovoci da 8704 10 11 a 8704 10 90 descrivono gli autocarri a cassone ribaltabile come veicoli «appositamente costruiti per il trasporto di sabbia, ghiaia, terra, pietre, ecc. in cave e miniere o nei cantieri edili, [stradali], aeroportuali e portuali». Le note esplicative del SA relative alle sottovoci 8704 e 8704 10 descrivono gli autocarri a cassone ribaltabile come veicoli «attrezzati generalmente con un treno di ruote del tipo agrario [e che] possono circolare su terreni mobili», con una velocità massima ed un raggio di azione limitati rispetto ai veicoli costruiti, innanzitutto, per essere utilizzati su strade pubbliche pavimentate ed equipaggiati, in generale, con pneumatici speciali per terreni mobili. In via generale, tenuto conto delle caratteristiche degli autocarri a cassone ribaltabile di cui alla sottovoce 8704 10 della NC, in particolare delle ruote di tipo agrario, dei pneumatici speciali per terreni mobili, e della velocità massima e raggio d’azione limitati, emerge che siffatti veicoli sono destinati principalmente a trasportare materiali nelle cave, nelle miniere o nei cantieri edili, ossia al di fuori dalla rete stradale. Tali caratteristiche li distinguono dagli altri veicoli destinati al trasporto di merci in quanto, diversamente da questi ultimi, essi sono destinati principalmente a circolare su terreni diversi dalla strada pubblica pavimentata. Da quanto precede risulta che, per poter essere classificati nella sottovoce 8704 10 della NC, gli autocarri a cassone ribaltabile devono essere stati specialmente costruiti per il trasporto e lo scarico di materiali fuori dalla rete stradale. Tuttavia, né dal testo della sottovoce 8704 10 della NC, né dalle note esplicative della nomenclatura combinata e del SA si evince che i detti autocarri debbano essere stati costruiti in modo tale da poter essere utilizzati esclusivamente fuori dalla rete stradale. Contrariamente a quanto sostiene il governo olandese, la caratteristica principale degli autocarri a cassone ribaltabile di cui alla sottovoce 8704 10 della NC non è il fatto che la loro possibilità di circolare sulla rete stradale deve essere esclusa, quanto la circostanza che essi sono costruiti principalmente per poter circolare su terreni più o meno accidentati. Il fatto che taluni autocarri a cassone ribaltabile siano costruiti in modo tale da essere idonei, occasionalmente, a percorrere strade pubbliche pavimentate non è, quindi, un elemento determinante ai fini della loro classificazione nella NC. Da quanto precede risulta che il fatto che un autocarro a cassone ribaltabile sia costruito in modo tale da essere idoneo a circolare non solo fuori dalla rete stradale, ma anche su strade pubbliche pavimentate, non è sufficiente ad escludere la classificazione del detto veicolo come autocarro a cassone ribaltabile ai sensi della sottovoce 8704 10 della NC. È compito delle autorità nazionali verificare, caso per caso, sotto il controllo del giudice, se un autocarro a cassone ribaltabile è costruito specialmente e principalmente per essere utilizzato fuori dalla rete stradale o se, al contrario, è costruito principalmente per essere utilizzato su strade pubbliche pavimentate. A tal fine, è necessario determinare, alla luce del complesso delle peculiarità del veicolo in questione, se esso presenta o no le caratteristiche essenziali elencate nelle note esplicative della nomenclatura combinata e nelle pertinenti note del SA. Pertanto, la questione sottoposta va risolta dichiarando che la sottovoce 8704 10 della NC deve essere interpretata nel senso che vi rientrano gli autocarri a cassone ribaltabile ai sensi della detta sottovoce costruiti specialmente e principalmente per essere utilizzati fuori dalle strade pubbliche pavimentate. La circostanza che autocarri a cassone ribaltabile presentino caratteristiche che li rendono idonei a circolare, occasionalmente, sulle strade pubbliche pavimentate non impedisce che siano classificati come autocarri a cassone ribaltabile ai sensi di tale sottovoce. Sulle spese Nei confronti delle parti nella causa principale il presente procedimento costituisce un incidente sollevato dinanzi al giudice nazionale, cui spetta quindi statuire sulle spese. Le spese sostenute da altri soggetti per presentare osservazioni alla Corte non possono dar luogo a rifusione. Per questi motivi, la Corte (Quinta Sezione) dichiara: La sottovoce 8704 10 della nomenclatura combinata, figurante all’allegato I del regolamento (CEE) del Consiglio 23 luglio 1987, n. 2658, relativo alla nomenclatura tariffaria e statistica ed alla tariffa doganale comune, come modificato dal regolamento (CE) della Commissione 26 ottobre 1998, n. 2261, deve essere interpretata nel senso che vi rientrano gli autocarri a cassone ribaltabile ai sensi della detta sottovoce costruiti specialmente e principalmente per essere utilizzati fuori dalle strade pubbliche pavimentate. La circostanza che autocarri a cassone ribaltabile presentino caratteristiche che li rendono idonei a circolare, occasionalmente, sulle strade pubbliche pavimentate non impedisce di classificarli come autocarri a cassone ribaltabile ai sensi di tale sottovoce. Firme * Lingua processuale: l'olandese.

62006TJ0036

nl

Voorgeschiedenis van het geding A – Omstreden inbreng De Landesbank Hessen-Thüringen Girozentrale (hierna: „Helaba”) is een van de grootste banken van Duitsland. Zij is een publiekrechtelijke instelling. Sinds 1 januari 2001 zijn haar eigenaren het Sparkassen‑ und Giroverband Hessen-Thüringen voor 85 %, het Land Hessen (hierna: „Land”) voor 10 % en de Freistaat Thüringen voor 5 %. Helaba fungeert als huisbank van het Land en van de Freistaat Thüringen en als centrale bank van de spaarkassen van Hessen en Thüringen. Daarnaast is zij ook zowel op de nationale als op de internationale markt actief als zakenbank. Het Hessische Investitionsfonds (hierna: „fonds”) is in 1970 aangelegd als een bestemmingsvermogen van het Land. Uit het fonds worden renteloze of goedkope leningen voor plaatselijke investeringsprojecten verstrekt. Bij een op 13 december 2002 goedgekeurde wetswijziging werd het Hessische Ministerium der Finanzen gemachtigd om het tegen een marktconforme vergoeding geheel of ten dele als financiële participatie aan een kredietinstelling over te dragen in de vorm van een stille inbreng in de zin van § 10 van het Kreditwesengesetz (hierna: „KWG”) of in een andere door het prudentiële recht erkende vorm. Daartoe hebben het Land en Helaba een overeenkomst gesloten over de voorwaarden waaronder het fonds aan Helaba kon worden overgedragen. Volgens de ontwerpovereenkomst diende het fonds aan Helaba te worden overgedragen in de vorm van een stille inbreng voor onbepaalde tijd (hierna: „omstreden inbreng”) voor een waarde van 594 miljoen EUR tegen een vergoeding van 1,65 % van de nominale waarde verminderd met het deel van de inbreng dat nodig is om de activiteit van het fonds bestaande uit het verlenen van leningen voor plaatselijke investeringsprojecten te garanderen. De ontwerpovereenkomst bevat geen clausule die voorziet in een periodiek stijgende rente (hierna: „step-upclausule”) krachtens welke de vergoeding na enige tijd stijgt. Volgens § 2 van de ontwerpovereenkomst vervalt het recht op vergoeding wanneer Helaba in een bepaald jaar verlies lijdt, dat wil zeggen wanneer uit haar winst‑ en verliesrekening een verlies voor het voorgaande boekjaar blijkt, of voor zover de betaling van de vergoeding tot een dergelijk boekhoudkundig verlies zou leiden. De niet-betaalde vergoedingen worden in de daaropvolgende jaren betaald voor zover in die jaren geen verlies wordt geleden en de betaling van de vergoeding niet tot een dergelijk verlies leidt. De omstreden inbreng participeert ten volle in de verliezen, maar elke vermindering van de waarde van de inbreng moet door Helaba in het daaropvolgende jaar worden weggewerkt tot de nominale waarde weer wordt bereikt. De betaling van de vergoeding voor de omstreden inbreng heeft voorrang boven de betaling van dividend op het vennootschappelijk kapitaal en boven het aanleggen van reserves. Ingevolge § 4 van de ontwerpovereenkomst kan het Land de stille inbreng niet opzeggen. Volgens lid 8 van deze bepaling „zal de [omstreden] inbreng in geval van faillissement of liquidatie van [Helaba] slechts worden gerestitueerd nadat alle schuldeisers van [Helaba], daaronder begrepen de houders van genotsrechten en van ander garantiekapitaal in de zin van § 10, lid 5a, KWG, zijn betaald, maar vóór de aandeelhouders worden betaald”. B – Administratieve procedure en bestreden beschikking Bij brief van 4 juni 2004 heeft de Bondsrepubliek Duitsland de voorgenomen inbreng aangemeld en de Commissie van de Europese Gemeenschappen verzocht, vast te stellen dat deze inbreng geen staatssteun in de zin van artikel 87, lid 1, EG vormt. Op 4 augustus 2004 heeft de Commissie om aanvullende informatie verzocht. Bij brieven van 31 augustus en 7 september 2004 heeft de Bondsrepubliek Duitsland haar deze informatie verstrekt. Bij brief van 29 september 2004 heeft de Commissie de Bondsrepubliek Duitsland krachtens artikel 4, lid 5, van verordening (EG) nr. 659/1999 van de Raad van 22 maart 1999 tot vaststelling van nadere bepalingen voor de toepassing van artikel [88 EG] (PB L 83, blz. 1) toestemming gevraagd om de termijn van twee maanden voor het eerste onderzoek van de aangemelde maatregel te verlengen. Bij brief van 7 oktober 2004 heeft de Bondsrepubliek Duitsland ingestemd met een verlenging van die termijn tot 31 december 2004. Bij brieven van 15 en 22 november 2004 heeft de Commissie de Bondsrepubliek Duitsland om andere informatie verzocht. Bij brief van 21 december 2004 heeft de Commissie de Bondsrepubliek Duitsland een termijn van 30 dagen gegeven voor de mededeling van de gevraagde informatie en verklaard dat zij de aanmelding als ingetrokken in de zin van artikel 5, lid 3, van verordening nr. 659/1999 zal beschouwen indien de informatie niet tijdig wordt verstrekt. Bij brief van 30 maart 2005 heeft de Bondsrepubliek Duitsland aanvullende informatie over de marktconformiteit verstrekt. Bij brief van 20 mei 2005 heeft de Commissie om andere informatie verzocht. De Bondsrepubliek Duitsland heeft daarop gereageerd bij brief van 3 juni 2005. Bij beschikking C(2005) 3232 def. van de Commissie van 6 september 2005 betreffende de overdracht van het Hessische Investitionsfonds aan de Landesbank Hessen-Thüringen Girozentrale als stille inbreng (hierna: „bestreden beschikking”) heeft de Commissie na afloop van het eerste onderzoek geoordeeld dat de omstreden inbreng geen staatssteun vormt. In de bestreden beschikking verklaart de Commissie dat, om uit te maken of de omstreden inbreng Helaba een voordeel oplevert dat als staatssteun in de zin van artikel 87, lid 1, EG kan worden aangemerkt, het criterium van „de particuliere investeerder in een markteconomie” (hierna: ,,particuliere investeerder”) moet worden toegepast, volgens hetwelk kapitaalinbrengen tegen voorwaarden waaronder een particuliere investeerder bereid zou zijn middelen ter beschikking te stellen van een vergelijkbare onderneming, geen staatssteun vormen. De Commissie verwijst dienaangaande naar het arrest van het Gerecht van 6 maart 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale en Land Nordrhein‑Westfalen/Commissie (T‑228/99 en T‑233/99, Jurispr. blz. II‑435; hierna: „arrest WestLB”). Wat allereerst de juridische en economische kwalificatie van de omstreden inbreng betreft, is de Commissie van oordeel dat deze inbreng vergelijkbaar is met andere op de markt gedane stille inbrengen en dat de marktconformiteit van de tussen de partijen overeengekomen vergoeding dus kan worden beoordeeld door vergelijking met de vergoeding voor die stille inbrengen. Dienaangaande stelt zij in de eerste plaats vast dat de omstreden inbreng in de ontwerpovereenkomst uitdrukkelijk als stille inbreng is aangemerkt. Verder verklaart zij dat de voorwaarden waaronder de omstreden inbreng is gedaan, vergelijkbaar zijn met die waaronder andere stille inbrengen zijn gedaan, in die zin dat de inbreng vóór het vennootschappelijk kapitaal moet worden gerestitueerd en dat het Land de volledige overeengekomen vergoeding ontvangt en geen winstgerelateerd dividend. Zij voegt eraan toe dat er op de markt stille inbrengen voor onbepaalde tijd zonder step-upclausule, zoals de omstreden inbreng, bestaan en dat de omvang van de omstreden inbreng niet ongewoon is. Ten slotte verwijst zij voor de kwalificatie van de inbreng in een voetnoot naar haar beschikking 2006/742/EG van 20 oktober 2004 betreffende staatssteun van Duitsland ten gunste van Helaba (PB 2006, L 307, blz. 159), die in geding was in de zaak die heeft geleid tot het door het Gerecht vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05, nog niet gepubliceerd in de Jurisprudentie). De Commissie berekent vervolgens de passende vergoeding voor het kapitaal dat Helaba als garantie voor de uitbreiding van haar kredietverleningsactiviteiten kan gebruiken. Zij verklaart dienaangaande dat op de markt de vergoeding voor stille inbrengen bestaat uit een referentietarief vermeerderd met een vergoedingstoeslag (hierna: „garantievergoeding”), maar dat haars inziens in het onderhavige geval van de marktconforme vergoeding het met het referentietarief overeenkomende deel moet worden afgetrokken om rekening te houden met het feit dat de omstreden inbreng Helaba geen liquide middelen verschaft. Daarentegen moet de belasting over industriële en commerciële activiteiten (hierna: „bedrijfsbelasting”), die verschuldigd is door de in Duitsland werkzame industriële en commerciële investeerders, maar die in het onderhavige geval door Helaba moet worden betaald, omdat het Land daartoe niet verplicht is, haars inziens aan de tussen de partijen overeengekomen vergoeding worden toegevoegd omdat zij deel uitmaakt van de lasten die Helaba voor de omstreden inbreng draagt. De Commissie baseert haar conclusie ter zake van de berekening van de marktconforme garantievergoeding op twee deskundigenverslagen van investeringsbanken alsmede op het verslag van een accountantsvennootschap over die verslagen. Op grond van die drie verslagen acht de Commissie het redelijk, uit te gaan van een garantievergoeding van 65 à 90 basispunten, die overeenkomt met de toeslag die op de markt wordt vastgesteld voor door emittenten uit de banksector geëmitteerde, in euro’s uitgedrukte stille inbrengen voor onbepaalde tijd met een step-upclausule. De Commissie onderzoekt of op deze garantievergoeding toeslagen of afslagen dienen te worden toegepast om rekening te houden met de specifieke kenmerken van de omstreden inbreng in vergelijking met de als referentie voor de berekening van de vergoeding gebruikte stille inbrengen. Zij is dienaangaande van mening dat een toeslag van 30 à 40 basispunten moet worden toegepast om rekening te houden met het feit dat de omstreden inbreng, anders dan de als referentie gebruikte stille inbrengen voor onbepaalde tijd, geen step-upclausule bevat. Daarentegen dient haars inziens geen toeslag te worden toegepast voor het feit dat ten gevolge van de omstreden inbreng het aandeel stille inbrengen in het basisvermogen van Helaba 57 % zal bedragen, wat veel meer is dan het aandeel van dit soort instrumenten in het eigen vermogen van de particuliere banken, en evenmin voor het feit dat de omstreden inbreng het aandeel stille inbrengen van het Land in het basisvermogen van Helaba op 44 % zal brengen. Ten slotte acht de Commissie een toeslag van 10 basispunten om rekening te houden met het feit dat de vergoeding slechts wordt betaald indien Helaba in het betrokken jaar winst maakt, potentieel gerechtvaardigd, maar zij spreekt zich daar niet definitief over uit omdat de inaanmerkingneming van deze toeslag geen verandering brengt in het eindoordeel. Ten slotte concludeert de Commissie op grond van al deze overwegingen dat de marktconforme vergoeding voor een inbreng als de omstreden inbreng 1 à 1,4 % bedraagt. Zij is bijgevolg van oordeel dat de tussen Helaba en het Land overeengekomen vergoeding van 1,65 %, waarbij nog de bedrijfsbelasting komt, Helaba geen voordeel verstrekt en dus niet als staatssteun kan worden aangemerkt Zij voegt eraan toe dat Helaba in mei 2005 bij particuliere institutionele investeerders een stille inbreng voor onbepaalde tijd zonder step-upclausule voor een waarde van 250 miljoen EUR heeft opgenomen tegen een vergoeding van 5,5 % per jaar. Zij verklaart dat die 5,5 % bestaat uit het referentietarief (Euribor of Mid-Swap; in de bestreden beschikking wordt gepreciseerd dat deze laatste op het tijdstip van de vaststelling van de beschikking 3,84 % bedroeg) vermeerderd met een garantievergoeding. Haars inziens bevestigen de voorwaarden waaronder deze stille inbreng is gedaan, haar oordeel dat de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding marktconform is en dat Helaba een stille inbreng op de markt zal kunnen opnemen indien zij de omstreden inbreng niet zou krijgen. Procesverloop en conclusies van partijen Bij op 26 januari 2006 ter griffie van het Gerecht neergelegd verzoekschrift heeft verzoeker, het Bundesverband deutscher Banken eV, het onderhavige beroep ingesteld. Bij respectievelijk op 6 en 13 juni 2006 ter griffie van het Gerecht neergelegde akten hebben Helaba en het Land verzocht, in de onderhavige procedure te mogen tussenkomen ter ondersteuning van de conclusies van de Commissie. Bij beschikking van 14 september 2006 heeft de president van de Derde kamer van het Gerecht toestemming gegeven voor deze interventies. De interveniënten hebben hun memories binnen de gestelde termijn ingediend. Verzoeker en de Commissie hebben ook hun opmerkingen over die memories binnen de gestelde termijn ingediend. Bij de wijziging van de samenstelling van de kamers van het Gerecht is de rechter-rapporteur toegevoegd aan de Vierde kamer. Daarop is de onderhavige zaak toegewezen aan die kamer. Wegens het nakende einde van de ambtstermijn van een van de leden van de kamer, heeft de president van het Gerecht ter aanvulling van de kamer een andere rechter aangewezen krachtens artikel 32, lid 3, van het Reglement voor de procesvoering van het Gerecht. Bij brief van 20 mei 2008 heeft het Gerecht de Commissie gelast, een aantal documenten, waaronder de vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking, over te leggen. De Commissie heeft binnen de gestelde termijn aan dit verzoek voldaan. Op rapport van de rechter-rapporteur heeft het Gerecht (Vierde kamer) de mondelinge behandeling geopend. Ter terechtzitting van 9 september 2008 hebben partijen pleidooi gehouden en geantwoord op de vragen van het Gerecht. Naar aanleiding daarvan is beslist om, alvorens de mondelinge behandeling te sluiten, de Commissie de gelegenheid te geven, schriftelijk te antwoorden op een van de vragen van het Gerecht. De Commissie heeft haar antwoord, en verzoeker heeft zijn opmerkingen, binnen de gestelde termijn ingediend. Op 8 oktober 2008 is de mondelinge behandeling gesloten. Verzoeker concludeert dat het het Gerecht behage: –        de bestreden beschikking nietig te verklaren; –        de Commissie te verwijzen in de kosten. De Commissie, ondersteund door Helaba, concludeert dat het het Gerecht behage: –        het beroep niet-ontvankelijk en, subsidiair, ongegrond te verklaren; –        verzoeker te verwijzen in de kosten. Het Land concludeert dat het het Gerecht behage: –        het beroep te verwerpen; –        verzoeker te wijzen in de kosten. In rechte 1. Ontvankelijkheid De Commissie, ondersteund door Helaba, betoogt dat het beroep niet-ontvankelijk is omdat verzoeker door de bestreden beschikking niet individueel wordt geraakt. Er zij aan herinnerd dat de rechter mag beoordelen of het in de omstandigheden van het concrete geval in het belang van een goede rechtsbedeling is, het beroep te verwerpen zonder eerst uitspraak te doen op de door de verwerende partij opgeworpen exceptie van niet-ontvankelijkheid (arrest Hof van 26 februari 2002, Raad/Boehringer, C‑23/00 P, Jurispr. blz. I‑1873, punten 51 en 52, en arrest Gerecht van 13 september 2006, Sinaga/Commissie, T‑217/99, T‑321/00 en T‑222/01, niet gepubliceerd in de Jurisprudentie, punt 68). In de omstandigheden van het onderhavige geval is het Gerecht van oordeel dat de door verzoeker aangevoerde middelen meteen moeten worden onderzocht zonder eerst uitspraak te doen op de door de Commissie opgeworpen exceptie van niet-ontvankelijkheid, aangezien het beroep tot nietigverklaring in elk geval om de hierna genoemde redenen ongegrond is. 2. Ten gronde Verzoeker voert drie middelen aan, te weten ontoereikende motivering, schending van artikel 87 EG en schending van zijn procedurele rechten doordat de Commissie geen formele onderzoeksprocedure in de zin van artikel 88, lid 2, EG heeft ingeleid. Het middel inzake ontoereikende motivering Verzoeker betoogt dat de bestreden beschikking ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de kwalificatie van de omstreden inbreng als stille inbreng voor de vergelijking met wat op de markt gangbaar is, ter zake van de inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting, ter zake van de aftrek van de herfinancieringskosten en ter zake van de marktconformiteit van de vergoeding. De kwalificatie van de omstreden inbreng –       Argumenten van partijen Verzoeker betoogt dat het door de Commissie in punt 25 van de bestreden beschikking geformuleerde oordeel dat de omstreden inbreng „vergelijkbaar is met andere op de markt gangbare stille inbrengen”, ontoereikend is gemotiveerd. Ten eerste laakt hij het feit dat de Commissie haar oordeel over de kwalificatie van de omstreden inbreng op de ontwerpovereenkomst baseert zonder een samenvatting te geven van de inhoud daarvan. De Commissie heeft alleen gewezen op het feit dat de partijen bij de omstreden inbreng deze in de ontwerpovereenkomst als stille inbreng hebben aangemerkt, en heeft dus niet aangegeven waarom de omstreden inbreng vergelijkbaar is met andere op de markt gangbare stille inbrengen. Ten tweede betoogt hij dat de Commissie geen gronden geeft voor haar in punt 26 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat in geval van faillissement of liquidatie de omstreden inbreng vóór het vennootschappelijk kapitaal moet worden gerestitueerd, vooral daar in de overeenkomst betreffende de inbreng die aan de orde is in de zaak die tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geleid, wordt bepaald dat de restitutie van de inbreng geen voorrang heeft boven de terugbetaling van het vennootschappelijk kapitaal. Ten derde betoogt hij dat de in punt 26 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat het Land „de volledige overeengekomen vergoeding ontvangt, terwijl degene die in vennootschappelijk kapitaal investeert, slechts recht heeft op een winstgerelateerd dividend”, niet duidelijk is, en dat daaruit niet kan worden opgemaakt wat de Commissie met deze vergelijking wil bewijzen. Ten vierde geeft de Commissie geen gronden voor haar in punt 27 van de bestreden beschikking geformuleerde stellingen dat „op de kapitaalmarkt stille inbrengen zonder step-upclausule te vinden zijn” en dat „ook de omvang van de betrokken stille inbreng niet ongewoon is”. Volgens verzoeker had de Commissie, indien zij deze stellingen wou baseren op de uit 1998 en 1999 daterende emissies waarnaar zij in beschikking 2006/742 heeft verwezen, het desbetreffende deel van die beschikking in de bestreden beschikking moeten overnemen. Bovendien is hij van mening dat de Commissie niet heeft aangegeven waarom de situatie op de kapitaalmarkt in 1998 en 1999 vergelijkbaar was met die op het tijdstip van de vaststelling van de bestreden beschikking, te weten in de zomer van 2005. Verder betoogt hij dat de Commissie in beschikking 2006/742 zonder meer de argumenten heeft overgenomen die de Bondsrepubliek Duitsland met betrekking tot de uit 1998 en 1999 daterende emissies had aangevoerd. In zijn opmerkingen over de memories in interventie voegt hij daaraan toe dat de bestreden beschikking niet voldoet aan het motiveringsvereiste omdat de in de niet-vertrouwelijke versie van die beschikking vermelde stille inbrengen niet kunnen worden geïdentificeerd wegens het feit dat de banken niet met name worden genoemd. Ten vijfde zou de Commissie onvoldoende gronden hebben gegeven voor haar in punt 29 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat de omstreden inbreng voor het Land „verschillende voordelen” heeft ten opzichte van een investering in vennootschappelijk kapitaal. Verzoeker betoogt dienaangaande dat stellingen van de Commissie „oppervlakkig”, „partijdig” en „nietszeggend” zijn. Volgens de Commissie, ondersteund door Helaba, is de bestreden beschikking niet ontoereikend gemotiveerd ter zake van de kwalificatie van de omstreden inbreng als stille inbreng. Het Land heeft dienaangaande geen argumenten aangevoerd. –       Beoordeling door het Gerecht Er zij aan herinnerd dat de omvang van de motiveringsplicht afhankelijk is van de aard van de betrokken handeling en van de context waarin deze is vastgesteld. De motivering moet de redenering van de instelling duidelijk en ondubbelzinnig tot uitdrukking doen komen, zodat enerzijds de rechter de wettigheid ervan kan toetsen en anderzijds de belanghebbenden kennis kunnen nemen van de gronden van de genomen maatregel om hun rechten te kunnen verdedigen en te kunnen nagaan of de beslissing gegrond is (arrest WestLB, aangehaald in punt 13 hierboven, punt 278). Het is niet noodzakelijk dat alle relevante gegevens feitelijk of rechtens in de motivering worden gespecificeerd, aangezien bij de vraag of de motivering van een handeling aan de vereisten van artikel 253 EG voldoet, niet alleen acht moet worden geslagen op de bewoordingen ervan, doch ook op de context en op het geheel van rechtsregels die de betrokken materie beheersen (arrest WestLB, aangehaald in punt 13 hierboven, punt 279). In het bijzonder is de Commissie niet verplicht haar standpunt te bepalen over alle argumenten die de belanghebbenden hebben aangevoerd, maar kan zij volstaan met een uiteenzetting van de feiten en juridische overwegingen die in het bestek van haar beschikking van wezenlijk belang zijn (arrest WestLB, aangehaald in punt 13 hierboven, punt 280). Met betrekking tot een beschikking waarin de Commissie oordeelt dat de aangemelde maatregel geen staatssteun vormt, eist de motiveringsplicht inzonderheid dat wordt aangegeven waarom de Commissie van mening is dat de betrokken maatregel niet binnen de werkingssfeer van artikel 87, lid 1, EG valt. Het is overigens vaste rechtspraak dat de motiveringsplicht een wezenlijk vormvoorschrift is dat moet worden onderscheiden van de vraag naar de gegrondheid van de motivering, die de inhoudelijke rechtmatigheid van de omstreden handeling betreft (zie arrest Gerecht van 12 september 2007, Italië/Commissie, T‑239/04 en T‑323/04, Jurispr. blz. II‑3265, punt 117 en aldaar aangehaalde rechtspraak). Met betrekking tot, ten eerste, verzoekers kritiek dat de Commissie zich op de ontwerpovereenkomst baseert terwijl de inhoud daarvan niet in de bestreden beschikking is opgenomen en verzoeker of het Gerecht ook niet bekend is, behoeft slechts te worden vastgesteld, dat de Commissie de bepalingen van de ontwerpovereenkomst weliswaar niet woordelijk overneemt, maar melding maakt van de verschillende elementen van dat ontwerp waarop zij haar juridische beoordeling baseert, zodat zowel verzoeker als het Gerecht kennis kan nemen van haar redenering. Aangaande het argument dat de Commissie alleen wijst op het feit dat de partijen bij de omstreden inbreng deze in de ontwerpovereenkomst als stille inbreng hebben aangemerkt, dient enerzijds te worden vastgesteld dat de Commissie zich niet alleen op de kwalificatie van de omstreden inbreng door de partijen heeft gebaseerd, en anderzijds dat, zelfs indien zij dat zou hebben gedaan, deze omstandigheid geen ontoereikende motivering van de bestreden beschikking oplevert omdat de vraag of de Commissie zich voor de kwalificatie van de inbreng uitsluitend op de door de partijen gegeven kwalificatie kan baseren, de gegrondheid en niet de toereikendheid van de door de Commissie genoemde gronden betreft. Met betrekking tot, ten tweede, het argument dat de Commissie geen gronden geeft voor haar stelling dat in geval van faillissement of liquidatie de omstreden inbreng vóór het vennootschappelijk kapitaal moet worden gerestitueerd, dient erop te worden gewezen dat die stelling gewoon de vaststelling van een onderdeel van de ontwerpovereenkomst is (zie punt 5 hierboven) en bijgevolg niet nader moest worden gemotiveerd. Verzoekers twijfel omtrent de juistheid van die vaststelling betreft niet de toereikendheid van de motivering van de bestreden beschikking, maar de gegrondheid ervan en inzonderheid de materiële juistheid van de door de Commissie in aanmerking genomen feiten. Met betrekking tot, ten derde, de motivering van de stelling van de Commissie dat het Land „de volledige overeengekomen vergoeding ontvangt, terwijl degene die in vennootschappelijk kapitaal investeert, slechts recht heeft op een winstgerelateerd dividend”, behoeft slechts te worden vastgesteld dat bij lezing van de volledige zin van punt 26 van de bestreden beschikking, waarin staat dat het Land, „net als de op de kapitaalmarkt opererende investeerder die een stille inbreng doet”, de volledige vergoeding ontvangt, duidelijk blijkt dat de Commissie heeft geoordeeld dat de vorm van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding kenmerkend was voor stille inbrengen en niet voor vennootschappelijk kapitaal, en dat onder meer die omstandigheid ervoor pleitte, de omstreden inbreng als stille inbreng aan te merken. Verzoekers twijfel omtrent de vraag of de vorm van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding daadwerkelijk kenmerkend is voor stille inbrengen, betreft niet de motivering van de bestreden beschikking, maar de gegrondheid ervan. Met betrekking tot, ten vierde, de motivering van de stellingen van de Commissie dat „op de kapitaalmarkt stille inbrengen zonder step-upclausule te vinden zijn” en dat „ook de omvang van de betrokken stille inbreng niet ongewoon is”, behoeft alleen te worden opgemerkt dat de Commissie slechts twee omstandigheden heeft vastgesteld die duidelijk blijken uit de in de deskundigenverslagen verstrekte informatie en met name uit de op de markt verrichte transacties waarnaar zij in de punten 49 en 56 van de bestreden beschikking verwijst. De in een voetnoot verrichte verwijzing naar beschikking 2006/742 ziet niet op die twee feitelijke vaststellingen, maar op de gehele redenering van de Commissie ter zake van de kwalificatie van de omstreden inbreng als stille inbreng voor de vergelijking van de overeengekomen vergoeding met wat op de markt gangbaar is. Aangezien de Commissie die stellingen niet op de marktgegevens betreffende de jaren 1998 en 1999 heeft gebaseerd, diende zij niet aan te geven waarom de situatie van de markt in 1998 en 1999 vergelijkbaar was met die op het tijdstip van de vaststelling van de bestreden beschikking. Het argument dat de Commissie niet naar beschikking 2006/742 kon verwijzen en de relevante delen van die beschikking in de bestreden beschikking had moeten overnemen, wordt ontkracht door de rechtspraak volgens welke een beschikking afdoende is gemotiveerd wanneer daarin wordt verwezen naar een document dat reeds in het bezit is van de adressaat van de beschikking, en de gegevens bevat waarop de instelling haar beslissing heeft gebaseerd (zie in die zin, mutatis mutandis, arrest Gerecht van 24 april 1996, Industrias Pesqueras Campos e.a./Commissie, T‑551/93, T‑231/94, T‑232/94, T‑233/94 en T‑234/94, Jurispr. blz. II‑247, punt 144), wat in casu het geval is, aangezien verzoeker onmiddellijk na de vaststelling van beschikking 2006/742 een kopie daarvan heeft ontvangen, en die beschikking verschillende maanden voor de bestreden beschikking is vastgesteld. Aangaande het argument dat de bestreden beschikking ontoereikend is gemotiveerd omdat de ter vergelijking gebruikte stille inbrengen niet kunnen worden geïdentificeerd wegens het feit dat de banken die deze inbrengen hebben geëmitteerd niet met name worden genoemd, dient te worden beklemtoond dat verzoekers kritiek in feite de onvolledigheid van de niet-vertrouwelijke versie waarover hij op het tijdstip van de instelling van zijn beroep beschikte, en niet de motivering van de bestreden beschikking als zodanig betreft. Er dient overigens op te worden gewezen dat in het onderhavige geval de maskering van bepaalde gegevens in die versie niet van dien aard was dat verzoeker daardoor werd belet zijn rechten te verdedigen en na te gaan of de bestreden beschikking gegrond was. Enerzijds bevat de niet-vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking immers, in weerwil van de maskering van de namen van de banken die de betrokken inbrengen hebben geëmitteerd, op voldoende begrijpelijke wijze de beoordelingselementen waarop de Commissie haar standpunt heeft gebaseerd. Anderzijds is de vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking, zoals deze officieel ter kennis is gebracht aan de Bondsrepubliek Duitsland, in elk geval in de loop van de procedure aan verzoeker meegedeeld (zie punt 24 hierboven) zonder dat deze nieuwe opmerkingen heeft gemaakt op basis van de betrokken passages. Met betrekking tot, ten vijfde, het oordeel van de Commissie dat de omstreden inbreng voor het Land „verschillende voordelen” heeft ten opzichte van een investering in vennootschappelijk kapitaal, dient te worden opgemerkt dat verzoeker met zijn argument dat de stellingen van de Commissie „oppervlakkig”, „partijdig” en „nietszeggend” zijn, in feite niet de toereikendheid van de motivering, maar de gegrondheid van het oordeel betwist. In die omstandigheden dient te worden geoordeeld dat de bestreden beschikking niet ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de kwalificatie van de omstreden inbreng. De inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting –       Argumenten van partijen Verzoeker betoogt dat de bestreden beschikking geen enkele motivering bevat ter zake van het in punt 36 ervan geformuleerde oordeel dat „[e]en in een markteconomie opererende institutionele investeerder [...] een hogere vergoeding zou hebben verlangd dan het Land, ter compensatie van de last van de bedrijfsbelasting” en dat „[o]mgekeerd Helaba zonder meer bereid zou zijn geweest aan een dergelijke investeerder een toeslag op de vergoeding te betalen”. De Commissie, ondersteund door Helaba, betwist dat de bestreden beschikking ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting als last die Helaba voor de omstreden inbreng draagt. Het Land heeft dienaangaande geen argumenten aangevoerd. –       Beoordeling door het Gerecht Vaststaat dat de Commissie in het onderhavige geval slechts toepassing heeft gemaakt van de conclusie waartoe zij in beschikking 2006/742 was gekomen met betrekking tot de in die zaak aan de orde zijnde inbreng. Zoals hierboven (zie punt 53) is uiteengezet, was verzoeker reeds in het bezit van deze beschikking. Bij het onderzoek – in de punten 188 tot en met 192 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven – van beschikking 2006/742 en van verzoekers argumenten inzake de kennelijke beoordelingsfout die de Commissie dienaangaande zou hebben gemaakt, is niet gebleken van een motiveringsgebrek dat verzoeker zou beletten deze beschikking aan te vechten of dat het Gerecht zou beletten de gegrondheid van deze beschikking te beoordelen. Hieruit volgt dat de bestreden beschikking in elk geval in de lijn van een aan verzoeker bekende besluitvormingspraktijk ligt en bijgevolg summier mocht worden gemotiveerd (zie in die zin arrest Hof van 26 november 1975, Groupement des fabricants de papiers peints de Belgique e.a./Commissie, 73/74, Jurispr. blz. 1491, punt 31). De aftrek van de herfinancieringskosten –       Argumenten van partijen Verzoeker betoogt dat uit de punten 37 tot en met 41 van de bestreden beschikking niet kan worden opgemaakt aan de hand van welke criteria de Commissie tot de conclusie is gekomen dat Helaba daadwerkelijk extra herfinancieringskosten ten belope van de brutoherfinancieringsrente draagt ten opzichte de herfinancieringskosten die haar in geval van een stille inbreng van liquide middelen zouden zijn toegekomen, en evenmin waarom de fiscale aftrekbaarheid van de vergoeding aftrek van de herfinancieringskosten rechtvaardigt. De Commissie, ondersteund door Helaba, betwist dat de bestreden beschikking ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de inaanmerkingneming van het feit dat Helaba in het onderhavige geval extra herfinancieringskosten draagt. Het Land heeft dienaangaande geen argumenten aangevoerd. –       Beoordeling door het Gerecht Opgemerkt zij dat, zoals verzoeker in zijn verzoekschrift heeft verklaard, de Commissie in het onderhavige geval slechts toepassing heeft gemaakt van de conclusie waartoe zij in beschikking 2006/742 met betrekking tot de aldaar aan de orde zijnde inbreng was gekomen. In die omstandigheden moeten, mede gelet op het feit dat het Gerecht in zijn vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geoordeeld dat de Commissie haar conclusie afdoende had gemotiveerd (zie punten 265 tot en met 267 van het arrest), verzoekers argumenten inzake ontoereikende motivering van de bestreden beschikking worden afgewezen, aangezien de bestreden beschikking in elk geval kon worden begrepen tegen de achtergrond van de in beschikking 2006/742 gegeven motivering (zie punt 61 hierboven). De marktconformiteit van de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding –       Argumenten van partijen Volgens verzoeker zijn de gronden die de Commissie heeft aangevoerd voor haar conclusie dat de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding marktconform is, ontoereikend. Hij betoogt dienaangaande dat de overweging in punt 69 van de bestreden beschikking, dat door het feit dat een groot deel van het basisvermogen uit stille inbrengen bestaat, het waarschijnlijker wordt dat een claim wordt gelegd op deze inbrengen „in plaats van op het vennootschappelijk kapitaal”, ontoereikend is en bovendien in tegenspraak is met de stelling van de Commissie dat in geval van faillissement de stille inbrengen vóór het vennootschappelijk kapitaal moeten worden gerestitueerd. Hij is eveneens van mening dat de door de Commissie in punt 73 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat het Land een sterke invloed uitoefent op het risicoprofiel van Helaba, niet met redenen is omkleed, en dat de Commissie niet uitlegt of de voorwaarden van de door haar in punt 74 van de bestreden beschikking vermelde emissie van 500 miljoen EUR waarop door een enkele investeerder zou zijn ingetekend, vergelijkbaar zijn met die van de omstreden inbreng, zodat verzoeker noch het Gerecht kunnen nagaan of die twee inbrengen vergelijkbaar zijn. De Commissie, ondersteund door Helaba, betwist dat de bestreden beschikking ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de marktconformiteit van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding. Het Land heeft dienaangaande geen argumenten aangevoerd. –       Beoordeling door het Gerecht Met betrekking tot de stelling van de Commissie dat door het feit dat een groot deel van het basisvermogen uit stille inbrengen bestaat, het waarschijnlijker wordt dat een claim wordt gelegd op deze inbrengen „in plaats van op het vennootschappelijk kapitaal”, dient te worden vastgesteld dat bij lezing van de gehele tekst van de bestreden beschikking duidelijk blijkt dat de Commissie met deze stelling, ook al is de formulering ervan niet perfect, niet de rangorde tussen het vennootschappelijke kapitaal en de stille inbrengen in geval van faillissement heeft willen bepalen, maar heeft willen aangeven dat het risico dat in geval van economische moeilijkheden het vennootschappelijk kapitaal niet volstaat, groter is wanneer een groot deel van het basisvermogen uit stille inbrengen bestaat. Deze stelling belet verzoeker dus niet de bestreden beschikking aan te vechten en belet het Gerecht ook niet de rechtmatigheid ervan te beoordelen. Met betrekking tot de stelling van de Commissie dat het Land een sterke invloed uitoefent op het risicoprofiel van Helaba, dient te worden opgemerkt dat de Commissie in punt 73 van de bestreden beschikking heeft uitgelegd waarop die stelling is gebaseerd. Deze uitlegging was weliswaar gemaskeerd in de niet-vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking waarover verzoeker op het tijdstip van de instelling van zijn beroep beschikte, doch de vertrouwelijke versie van de beschikking is door de Commissie op verzoek van het Gerecht overgelegd en vóór de terechtzitting aan verzoeker meegedeeld (zie punt 24 hierboven). In die omstandigheden dient te worden geoordeeld dat verzoeker zijn rechten heeft kunnen verdedigen. Met betrekking tot het feit dat de Commissie niet uitlegt of de voorwaarden van de emissie van 500 miljoen EUR waarop door een enkele investeerder zou zijn ingetekend, vergelijkbaar zijn met die van de omstreden inbreng, dient te worden opgemerkt dat uit de bestreden beschikking blijkt dat de Commissie dit voorbeeld noemt om aan te tonen dat het niet is uitgesloten dat een investeerder zijn risico’s in een enkele onderneming concentreert. De vraag of het feit dat een dergelijke concentratie van risico’s in een bepaalde onderneming niet is uitgesloten volstaat om de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding als marktconform te beschouwen, betreft echter niet de motivering van de bestreden beschikking, maar de gegrondheid ervan. In die omstandigheden dient te worden geoordeeld dat de bestreden beschikking niet ontoereikend is gemotiveerd ter zake van de marktconformiteit van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding. Het middel inzake ontoereikende motivering van de bestreden beschikking wordt dus afgewezen. Het middel inzake schending van artikel 87 EG Argumenten van partijen Volgens verzoeker heeft de Commissie artikel 87 EG geschonden door te oordelen dat de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding voldoet aan het criterium van de particuliere investeerder en dus geen staatssteun vormt. Hij betoogt dienaangaande dat de Commissie kennelijke beoordelingsfouten heeft gemaakt door te oordelen dat, ten eerste, de door Helaba verschuldigde bedrijfsbelasting aan de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding moet worden toegevoegd om deze vergoeding te vergelijken met wat op de markt gangbaar is, omdat zij deel uitmaakt van de lasten die Helaba voor die inbreng draagt, ten tweede, rekening moet worden gehouden met het feit dat Helaba kosten opkomen om op de markt de liquide middelen op te nemen die de omstreden inbreng haar niet verschaft, en ten derde, de markconforme garantievergoeding lager zou zijn dan de tussen partijen overeengekomen 1,65 % vermeerderd met het effect van de bedrijfsbelasting. Met betrekking tot de inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting en van de herfinancieringskosten die Helaba opkomen omdat de omstreden inbreng niet uit liquide middelen bestaat, herhaalt verzoeker in wezen de argumenten die hij heeft aangevoerd in de zaak die tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geleid, en die respectievelijk in de punten 185 en 186 en in punt 263 van dat arrest zijn uiteengezet. Met betrekking tot de passende hoogte van de vergoeding betoogt hij, zakelijk weergegeven, dat aan de omstreden inbreng meer risico’s zijn verbonden dan aan de op de markt geëmitteerde stille inbrengen, en dat een particuliere investeerder voor die inbreng dus een hogere vergoeding zou hebben verlangd dan die welke op de markt voor stille inbrengen wordt verlangd. Hij baseert zich daarvoor op de omvang van de omstreden inbreng, op het feit dat het Land niet de mogelijkheid heeft om te desinvesteren, en op het risico van verlies in geval van faillissement. Verder is hij van mening dat de vastheid van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding niet relevant is voor het bepalen van de marktconforme hoogte van de vergoeding, en dat de Commissie zich niet op de door Helaba in 2005 geëmitteerde stille inbreng kon baseren, omdat deze niet vergelijkbaar is met de omstreden inbreng. Volgens de Commissie, ondersteund door het Land en Helaba, snijden deze argumenten geen hout. Beoordeling door het Gerecht De argumenten betreffende de inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting en de aftrek van de herfinancieringskosten dienen te worden afgewezen om dezelfde redenen als die welke zijn uiteengezet in de punten 188 tot en met 192 en 269 tot en met 291 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven. Met betrekking tot de argumenten die erop gericht zijn aan te tonen dat aan de omstreden inbreng meer risico’s zijn verbonden dan aan de door de Commissie ter vergelijking gebruikte inbrengen, dient achtereenvolgens te worden ingegaan op de argumenten betreffende het belang – voor de berekening van de marktconforme vergoeding, en dus voor de beoordeling of er sprake is van staatssteun – van de omvang van de investering, van het feit dat het Land niet de mogelijkheid heeft om te desinvesteren, van het risico van verlies in geval van faillissement en van de vastheid van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding, alsmede op de relevantie van de door de Commissie gemaakte vergelijking met de emissie van Helaba uit mei 2005. –       De omvang van de investering Verzoeker betoogt dienaangaande dat de Commissie de omvang van de investering niet naar behoren in aanmerking heeft genomen voor de kwalificatie van de omstreden inbreng en voor de vergelijking van de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding met de garantievergoeding voor de op de markt geëmitteerde stille inbrengen. Met betrekking tot, in de eerste plaats, het belang van de omvang van de investering voor de kwalificatie van de omstreden inbreng als stille inbreng met het oog op de vergelijking met wat op de markt gangbaar is, betoogt verzoeker dat door het feit dat de omstreden inbreng door een enkele investeerder is gedaan en dat het Land 44 % van het basisvermogen van Helaba in handen heeft en 83 % van zijn investeringen in een en dezelfde bank concentreert, die omstreden inbreng gelijkenis gaat vertonen met vennootschappelijke kapitaal, omdat het risico voor het Land hoger is dan het risico dat wordt gelopen door investeerders die op de op de markt geëmitteerde stille inbrengen hebben ingetekend. Aangaande het feit dat de omstreden inbreng in zijn geheel door een enkele investeerder is gedaan, betoogt verzoeker, onder verwijzing naar het arrest WestLB, aangehaald in punt 13 hierboven (punt 255), dat een investeerder die een emissie volledig voor zijn rekening neemt, de houding van andere marktdeelnemers niet kan meewegen en bijgevolg een hoger risico loopt. Opgemerkt zij echter dat het Gerecht in punt 255 van het arrest WestLB, aangehaald in punt 13 hierboven, bij het onderzoek van de passende vergoeding voor de investering en niet bij het onderzoek van de kwalificatie van de investering, gewoon heeft overwogen dat een verstandige particuliere investeerder, namelijk een investeerder die winstmaximalisatie wenst zonder te veel risico’s te lopen ten opzichte van andere marktdeelnemers, in beginsel een minimumrendement zou verlangen dat gelijk is aan het gemiddelde rendement van de betrokken sector. Vaststaat dat deze verwijzing door het Gerecht naar de houding van andere investeerders geen steun biedt voor verzoekers argument, aangezien zij geen verband houdt met de vraag of het aan de investering verbonden risico hoger wordt door het feit dat een enkele investeerder op de gehele emissie heeft ingetekend. Wat vervolgens het feit betreft dat de door het Land gedane stille inbrengen 44 % van het basisvermogen van Helaba en 83 % van de investeringen van het Land vertegenwoordigen, dient erop te worden gewezen dat het niet kennelijk onjuist is te oordelen, zoals de Commissie impliciet heeft gedaan, dat deze twee omstandigheden niet relevant zijn om te bepalen of het risicoprofiel van de omstreden inbreng meer gelijkenis vertoont met dat van vennootschappelijk kapitaal dan met dat van de op de markt gangbare stille inbrengen, en dus om uit te maken of voor het onderzoek naar de marktconformiteit van de vergoeding voor de omstreden inbreng de vergoeding voor stille inbrengen dan wel die voor vennootschappelijk kapitaal als referentie moet worden genomen. In dit verband dient te worden verwezen naar de punten 140 en 141 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, waarin het Gerecht soortgelijke argumenten van verzoeker heeft afgewezen. Bovendien dient afwijzend te worden beslist op verzoekers argument dat de Commissie, door voor de kwalificatie van de omstreden inbreng geen rekening te houden met het aandeel van het Land in het basisvermogen van Helaba, in tegenspraak komt met haar beschikking 2006/737/EG van 20 oktober 2004 betreffende een steunmaatregel van Duitsland ten behoeve van de Westdeutsche Landesbank – Girozentrale, thans WestLB AG (PB 2006, L 307, blz. 22), waarin zij heeft geoordeeld dat de grote omvang van de investering een punt van gelijkenis met vennootschappelijk kapitaal is. Vaststaat immers dat in beschikking 2006/737 niet de omvang van het basisvermogen dat het Land Nordrhein-Westfalen als enige intekenaar had verworven, als een punt van gelijkenis met een investering in vennootschappelijk kapitaal is aangemerkt, maar de totale omvang van de transactie, en wel omdat, anders dan in de onderhavige zaak, een bank een zo grote hoeveelheid basisvermogen destijds slechts in de vorm van vennootschappelijk kapitaal kon verkrijgen, ongeacht of de investering van een of meerdere investeerders afkomstig was (zie punten 204 e.v. van beschikking 2006/736). Met betrekking tot, in de tweede plaats, het belang van de omvang van de investering voor het bepalen van de markconforme vergoeding, komt verzoeker op tegen de vier argumenten waarop de Commissie zich heeft gebaseerd voor haar oordeel dat geen toeslag moest worden toegepast om rekening te houden met de aanzienlijke omvang van de inbreng van het Land in Helaba. Ten eerste betwist verzoeker dat het risico dat voortvloeit uit het feit dat het Land zijn investeringen concentreert in Helaba, wordt gecompenseerd door de omstandigheid dat de vergoeding van het Land niet is verminderd ondanks het feit dat de toewijzing van een gehele emissie aan een enkele investeerder op de markt een vermindering van de vergoeding meebrengt. Hij betoogt dienaangaande dat de verwijzing naar een eventuele vermindering van de vergoeding op de markt in het onderhavige geval niet relevant is omdat de omstreden inbreng niet is aangeboden aan een groot aantal investeerders, die dan met elkaar in concurrentie zouden hebben gestaan. Opgemerkt zij dat de omstandigheid dat over de inbreng niet op de markt is onderhandeld, niet tot gevolg heeft dat het kennelijk onjuist is te oordelen dat een vermindering van de vergoeding ter compensatie van een eventuele verhoging van de vergoeding wegens de omvang van het risico dat het Land in Helaba neemt, in aanmerking kan worden genomen. Verzoeker stelt immers niet dat Helaba op de markt, in voorkomend geval bij verschillende investeerders, geen inbreng met uit haar oogpunt dezelfde kenmerken als de omstreden inbreng (omvang, onbepaalde duur, garantievergoeding) had kunnen opnemen. In die omstandigheden kon zij het Land ertoe aanzetten af te zien van een eventuele verhoging van de vergoeding om rekening te houden met de omvang van het risico dat het in Helaba neemt, aangezien zij het aanbod van het Land had kunnen afslaan en op de markt de middelen tegen een lagere prijs had kunnen opnemen. Ten tweede betoogt verzoeker met betrekking tot de stelling van de Commissie dat het Land een sterke invloed uitoefent op het strategische risicoprofiel van Helaba, dat uit de niet-vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking niet kan worden opgemaakt om welke redenen de Commissie tot die conclusie is gekomen, en dat de Commissie in elk geval niet uitlegt waarom het Land uit dien hoofde zou moeten afzien van een passende vergoeding voor de omstreden inbreng. Opgemerkt zij dat, ook al lijkt verzoeker de toereikendheid van de motivering van de bestreden beschikking te betwisten, die argumenten in het verzoekschrift voorkomen onder het kopje „Onjuiste argumenten van de Commissie” van het middel inzake schending van artikel 87 EG en niet onder het middel inzake ontoereikende motivering. In elk geval dient met betrekking tot het feit dat in de niet-vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking niet wordt aangegeven op grond waarvan de Commissie tot de conclusie is gekomen dat het Land een sterke invloed uitoefent op het strategische risicoprofiel van Helaba, te worden verwezen naar punt 69 hierboven, waar dit argument reeds door het Gerecht is afgewezen. Aangaande het verband tussen de sterke invloed van het Land op de bepaling van het strategische risicoprofiel van Helaba en het bedrag van de vergoeding, dient erop te worden gewezen dat uit de punten 71 tot en met 74 van de bestreden beschikking blijkt dat de Commissie heeft geoordeeld dat deze invloed, samen met de drie andere door haar onderzochte factoren, leidt tot een vermindering van het risico dat het Land loopt door het feit dat het een aanzienlijk deel van het basisvermogen van Helaba in handen heeft, en 83 % van zijn investeringen in deze bank doet, en dat het Land dus niet heeft afgezien van een hogere vergoeding voor de omstreden inbreng, maar een gelet op alle omstandigheden van de transactie passende vergoeding heeft aanvaard. Vaststaat echter dat verzoeker geen concrete argumenten aandraagt ten bewijze dat het kennelijk onjuist is te oordelen dat de sterke invloed van het Land op het risicoprofiel van Helaba een compensatie kan vormen voor het risico dat het Land loopt door het feit dat het een aanzienlijk deel van het basisvermogen van Helaba in handen heeft en 83 % van zijn investeringen in deze bank doet. Ten derde betwist verzoeker de relevantie van de verwijzing door de Commissie naar een emissie van 500 miljoen EUR waarop door een enkele investeerder zou zijn ingetekend. Hij laakt het feit dat de Commissie de nadere gegevens noch de bijzondere kenmerken van deze transactie heeft aangegeven, en betoogt dat in die omstandigheden niet kan worden geoordeeld dat het feit dat het Land de gehele omstreden inbreng voor zijn rekening heeft genomen, niet ongewoon is. Vaststaat, zoals verzoeker stelt, dat het feit alleen dat een investeerder op een emissie van 500 miljoen EUR heeft ingetekend, nog niet aantoont dat het risicoprofiel van de omstreden inbreng geen hogere vergoeding verlangt dan de garantievergoeding voor de op de markt gangbare stille inbrengen. Aangezien de Commissie de voor de eerstgenoemde inbreng overeengekomen garantievergoeding niet heeft onderzocht, kan dit voorbeeld geen grond vormen voor de conclusie dat de concentratie van de investeringen van het Land in Helaba niet tot een hogere vergoeding dient te leiden. Ten vierde betwist verzoeker dat de omstandigheid dat het Land participaties voor in totaal 361,5 miljoen EUR in andere ondernemingen dan Helaba bezit, het grote risico vermindert dat het Land loopt door het feit dat zijn investeringen in Helaba zijn geconcentreerd. Vaststaat dat het feit alleen dat het Land niet al zijn investeringen maar slechts 87 % daarvan in Helaba doet, geen afdoende grondslag vormt voor de conclusie van de Commissie dat de aanzienlijke participatie van het Land in Helaba geen verhoging van de voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding rechtvaardigt. Gelet op de punten 88 tot en met 94 hierboven kan de bestreden beschikking echter niet nietig worden verklaard op grond van de omstandigheid dat op basis van deze laatste door de Commissie in de bestreden beschikking genoemde elementen niet kan worden geconcludeerd dat de vergoeding niet moest worden verhoogd wegens de concentratie van het risico van het Land in Helaba (zie in die zin arrest Gerecht van 12 december 2006, SELEX Sistemi Integrati/Commissie, T‑155/04, Jurispr. blz. II‑4797, punt 47). Opgemerkt zij overigens dat de grote omvang van de investering van het Land in Helaba ten dele voortvloeit uit de beslissing van het Land om het fonds dat aan de orde was in de zaak die heeft geleid tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, niet te splitsen, en dat die concentratie van risico door het Land voor Helaba geen specifiek belang heeft dat deze bank zou kunnen dwingen het Land een vergoeding te betalen voor dit verhoogde risico (zie punten 229 en 230 van dat arrest). Gelet op een en ander dient te worden geoordeeld dat verzoekers argumenten inzake de omvang van de investering van het Land in Helaba niet aantonen dat de Commissie een kennelijke beoordelingsfout heeft gemaakt door te oordelen dat de vergoeding voor de omstreden inbreng niet hoger diende te zijn dan de garantievergoeding voor de op de markt gangbare stille inbrengen. –       Het ontbreken van de mogelijkheid om te desinvesteren Verzoeker betoogt dat de onmogelijkheid voor het Land om te desinvesteren een doorslaggevend verschil met de op de markt gangbare stille inbrengen vormt, en hij laakt het feit dat de Commissie dit niet in aanmerking heeft genomen voor het bepalen van de marktconforme vergoeding. Hij herhaalt in dit verband de argumenten die hij in zaak T‑163/05 heeft aangevoerd, en die in de punten 151 en 233 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, zijn uiteengezet. Bijgevolg moeten die argumenten om de in de punten 152 tot en met 154 en 234 tot en met 237 van dat arrest genoemde redenen worden afgewezen. –       Het risico van verlies in geval van faillissement Verzoeker betoogt dat het risico van verlies in geval van faillissement een doorslaggevend verschil met de op de markt gangbare stille inbrengen vormt, en hij laakt het feit dat de Commissie dit niet in aanmerking heeft genomen voor het bepalen van de marktconforme vergoeding. In dit verband herhaalt hij de argumenten die hij met betrekking tot beschikking 2006/742 heeft aangevoerd, en die in punt 108 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, zijn uiteengezet, en omdat hij om redenen van vertrouwelijkheid de ontwerpovereenkomst niet heeft ontvangen vooraleer hij zijn verzoekschrift had ingediend, verklaart hij dat de partijen waarschijnlijk zijn overeengekomen dat de omstreden inbreng na het vennootschappelijk kapitaal komt, zoals zijns inziens het geval was met de inbreng die aan de orde was in de zaak die tot dat arrest heeft geleid. Met betrekking tot de inhoud van de ontwerpovereenkomst behoeft slechts te worden vastgesteld dat in § 4 ervan wordt bepaald dat „[de] omstreden inbreng in geval van faillissement of liquidatie van Helaba slechts wordt gerestitueerd nadat alle schuldeisers van Helaba, daaronder begrepen de houders van genotsrechten en van ander garantiekapitaal in de zin van § 10, lid 5a, KWG, zijn betaald, maar vóór de aandeelhouders worden betaald”. Uit de ontwerpovereenkomst blijkt dus dat de omstreden inbreng een hogere rang heeft dan het vennootschappelijk kapitaal en, zoals de Commissie in punt 26 van de bestreden beschikking heeft geoordeeld, op dit punt vergelijkbaar is met de op de markt gangbare stille inbrengen, wat ervoor pleit, de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding te vergelijken met de vergoeding die is vastgesteld voor de op de markt geëmitteerde stille inbrengen en niet met de vergoeding die aan investeringen in vennootschappelijk kapitaal is verbonden. Opgemerkt zij dat verzoeker ten vervolge op een verzoek van het Gerecht aan de Commissie een afschrift van de ontwerpovereenkomst heeft ontvangen en dienaangaande geen opmerkingen heeft gemaakt. De andere door verzoeker aangevoerde argumenten dienen te worden afgewezen om de redenen die zijn uiteengezet in punt 109 van het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven. –       De relevantie van de vastheid van de vergoeding Verzoeker betoogt allereerst dat uit de punten 26 en 29 van de bestreden beschikking blijkt dat volgens de Commissie de omstandigheid dat de vergoeding voor de omstreden inbreng vast is en in beginsel niet afhangt van het jaarresultaat, terwijl het bedrag van het dividend afhangt van de boekhoudkundige winst die Helaba heeft gemaakt, een voordeel is ten opzichte van een investering in vennootschappelijk kapitaal. Hij betoogt dat de structuur van de vergoeding voor de omstreden inbreng uit economisch oogpunt zowel voordelen als nadelen ten opzichte van die van de vergoeding voor vennootschappelijk kapitaal heeft. In dit verband dient te worden vastgesteld dat de Commissie in punt 29 van de bestreden beschikking weliswaar verklaart dat een stille inbreng voor het Land een aantal voordelen heeft in vergelijking met de overdracht van een fonds als vennootschappelijk kapitaal, maar haar oordeel over de kwalificatie van de omstreden inbreng niet op die verklaring baseert. Die kwalificatie berust, wat de vergoeding betreft, op de in punt 26 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat het Land, net als eenieder die op de kapitaalmarkt in een stille inbreng investeert, de volledige vergoeding ontvangt, terwijl een investeerder in vennootschappelijk kapitaal slechts recht heeft op een winstgerelateerd dividend. De Commissie zegt dus niet dat een vaste vergoeding voordeliger is dan het recht op dividend. Zij geeft alleen als haar mening te kennen dat een vaste vergoeding als die welke voor de omstreden inbreng is overeengekomen, veeleer kenmerkend is voor stille inbrengen dan voor vennootschappelijk kapitaal, en dat door het tussen de partijen bij de omstreden inbreng overeengekomen type van vergoeding die inbreng gelijkenis vertoont met de op de markt gangbare stille inbrengen. In die omstandigheden dient niet nader te worden ingegaan op verzoekers argumenten inzake de gegrondheid van de door de Commissie in punt 29 van de bestreden beschikking geformuleerde stelling dat een stille inbreng voor het Land een aantal voordelen heeft in vergelijking met de overdracht van een fonds als vennootschappelijk kapitaal. Verzoeker betoogt ten tweede dat, anders dan de Commissie stelt, een vaste vergoeding niet typisch is voor stille inbrengen en een variabele vergoeding niet typisch is voor vennootschappelijk kapitaal. Hij verwijst dienaangaande naar de argumenten die hij heeft aangevoerd in de zaak die tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geleid. Die argumenten zijn echter afgewezen in de punten 113 tot en met 122 van dat arrest. Verzoeker betoogt ten derde dat het feit dat het Land slechts recht heeft op de vergoeding indien Helaba in het betrokken jaar een overschot heeft, een voor het Land nadelig verschil in vergelijking met de structuur van de op de markt gangbare stille inbrengen vormt, aangezien voor deze laatste het recht op de vergoeding in beginsel afhankelijk is van de boekhoudkundige winst van de emittent en slechts in bepaalde omstandigheden van een overschot in het betrokken jaar, zodat de waarschijnlijkheid dat de emittent de betaling van de vergoeding opschort, minder groot is. Opgemerkt zij dat in de deskundigenverslagen waarnaar de Commissie in de punten 59 en 60 van de bestreden beschikking verwijst, wordt verklaard dat, anders dan verzoeker stelt, het niet overduidelijk is dat de voorwaarden waarvan de betaling van de vergoeding voor de omstreden inbreng afhankelijk is, voor het Land minder gunstig zijn dan de normale marktvoorwaarden. Ook al heeft investeringsbank A daadwerkelijk geoordeeld dat dit het geval was, investeringsbank B en de accountantsvennootschap waren van mening dat de voorwaarden voor de betaling van de vergoeding voor de omstreden inbreng voor het Land gunstiger waren dan gebruikelijk was. Vaststaat in elk geval dat de Commissie in punt 66 van de bestreden beschikking heeft verklaard dat, zoals verzoeker stelt, een verhoging van de vergoeding wegens restrictievere voorwaarden voor de betaling ervan, gerechtvaardigd kan zijn. Zij heeft echter ook geoordeeld – en verzoeker heeft dienaangaande geen tegenargumenten aangedragen – dat de niet-inaanmerkingneming van een verhoging wegens restrictievere voorwaarden voor de betaling ervan geen gevolgen had voor haar oordeel, aangezien de tussen het Land en Helaba overeengekomen garantievergoeding vermeerderd met het effect van de bedrijfsbelasting, te weten in totaal 1,925 %, nog hoger was dan de op de markt gangbare garantievergoeding bestaande uit de som van de door investeringsbank A voorgestelde toeslag en de in de deskundigenverslagen vastgestelde marge. In die omstandigheden dient te worden geoordeeld dat verzoekers argumenten niet aantonen dat de Commissie een kennelijke beoordelingsfout heeft gemaakt door te oordelen dat door de bepalingen van de ontwerpovereenkomst die betrekking hebben op de vergoeding, de omstreden inbreng gelijkenis vertoont met de op de markt gangbare stille inbrengen, en dat de bestaande verschillen niet in de weg staan aan het oordeel dat de tussen partijen overeengekomen vergoeding in overeenstemming is met de op de markt gangbare garantievergoeding. –       De relevantie van de inbreng uit mei 2005 Verzoeker betoogt dat de Commissie zich niet kon beroepen op de stille inbreng die Helaba in mei 2005 heeft opgenomen (zie punt 19 hierboven), omdat die zijns inziens niet vergelijkbaar is met de omstreden inbreng. Hij voert aan dat de twee inbrengen met name hierdoor verschillen dat de inbreng uit mei 2005 door een groot aantal investeerders is gedaan, aan de beurs is genoteerd en moet worden terugbetaald tegen de nominale waarde vermeerderd met rente, terwijl niet is voorzien in vermindering wegens door Helaba geleden verlies. Hij verzoekt het Gerecht overigens de Commissie te gelasten mee te delen of er overeenkomsten betreffende de rang van de omstreden inbreng, met name in vergelijking met de stille inbreng uit mei 2005, bestaan. Vaststaat dat de Commissie in de bestreden beschikking slechts ten overvloede melding heeft gemaakt van de transactie uit 2005 nadat zij tot de conclusie was gekomen dat de tussen het Land en Helaba voor de omstreden inbreng overeengekomen vergoeding marktconform was. In die omstandigheden kan de eventuele irrelevantie van de vergelijking met de door Helaba in mei 2005 opgenomen inbreng niet tot nietigverklaring van de bestreden beschikking leiden, aangezien verzoekers argumenten inzake de overwegingen waarop de Commissie bovengenoemde conclusie heeft gebaseerd, zijn afgewezen. In elk geval dient te worden opgemerkt dat, zelfs al zouden de door verzoeker aangevoerde verschillen reëel en relevant zijn – wat door Helaba ter zake van de hoogte van de restitutie in geval van opzegging is betwist zonder dat verzoeker daarop heeft gerepliceerd –, uit de inbreng uit mei 2005 blijkt, zoals de Commissie in de bestreden beschikking verklaart, dat Helaba op de markt stille inbrengen kon opnemen die ter zake van de voor haar van belang zijnde punten waarvoor zij bereid was aan de investeerders een vergoeding te betalen, zoals de kwalificatie als basisvermogen en de hoogte van de garantievergoeding, dezelfde kenmerken hadden als de omstreden inbreng. Bijgevolg was Helaba niet wegens haar economische situatie verplicht de omstreden inbreng te aanvaarden en kon zij dus weigeren aan het Land een vergoeding te betalen voor kenmerken van de inbreng die, ook al zouden zij het risico voor het Land verhogen, haarzelf geen enkel extra voordeel opleverden ten opzichte van een op de markt opgenomen inbreng. Opgemerkt zij immers dat de omvang van het risico dat het Land bij zijn investeringen aangaat, slechts dan relevant is voor de kwalificatie van die investeringen als staatssteun in de zin van artikel 87 EG indien Helaba een voordeel heeft gekregen dat zij op de markt niet zou hebben kunnen verkrijgen. Gelet op het voorgaande dient verzoekers tweede middel te worden afgewezen. Het middel inzake schending van verzoekers procedurele rechten Argumenten van partijen Verzoeker betoogt dat de Commissie de formele onderzoeksprocedure van artikel 88, lid 2, EG had moeten inleiden omdat zij op basis van de gegevens waarover zij beschikte, niet tot de overtuiging kon komen dat de omstreden inbreng verenigbaar was met het EG-Verdrag, en dat zij slechts tot die conclusie is gekomen omdat zij het criterium van de particuliere investeerder verkeerd heeft toegepast door te oordelen dat de vergoeding voor de omstreden inbreng passend was en dat de brutoherfinancieringskosten die Helaba opkomen omdat de omstreden inbreng niet uit liquide middelen bestaat, van de vergoeding moesten worden afgetrokken. Hij is inzonderheid van mening dat de Commissie grondiger had moeten onderzoeken of de herfinancieringskosten die Helaba opkomen omdat de omstreden inbreng niet uit liquide middelen bestaat, moesten worden afgetrokken van de vergoeding die een particuliere investeerder zou hebben verlangd, en dat zij de fundamentele verschillen tussen de omstreden inbreng en „marktconforme” stille inbrengen grondiger had moeten analyseren. Als fundamentele verschillen noemt hij onder meer het feit dat het Land geen enkele mogelijkheid heeft om de inbreng op te zeggen of om te desinvesteren, en het bijzonder hoge risico dat het Land is aangegaan wegens enerzijds de grote omvang van de omstreden inbreng en anderzijds de „opeenstapeling van de risico’s” voortvloeiend uit die inbreng en de inbreng die aan de orde was in de zaak die tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geleid. Volgens hem had de Commissie ook moeten nagaan of een particuliere investeerder die, zoals in het onderhavige geval, meer dan 40 % van het basisvermogen van een vennootschap zal bezitten, voor zijn inbreng een hogere vergoeding zou hebben verlangd. Verzoeker komt op tegen de stelling van de Commissie dat zij in beschikking 2006/742 alle moeilijkheden had opgelost. Hij betoogt dienaangaande dat hij in zijn beroep tegen die beschikking de verschillende bijzondere kenmerken van de betrokken inbreng ten opzichte van andere, „marktconforme” stille inbrengen gedetailleerd heeft uiteengezet en nauwkeurig heeft aangegeven waarom de financieringskosten niet mochten worden afgetrokken. Hij betoogt dat een aantal van die argumenten nieuw waren voor de Commissie, zodat voor haar nieuwe vragen rezen bij het onderzoek van de omstreden inbreng. Verder betoogt hij dat de omstandigheid dat de duur van het eerste onderzoek, namelijk vijftien maanden, veel langer was dan de twee maanden die artikel 4, lid 5, van verordening nr. 659/1999 voor het eerste onderzoek voorziet, aantoont dat de Commissie met ernstige moeilijkheden kampte. Het bestaan van ernstige moeilijkheden wordt ook bevestigd door het feit dat de Commissie in totaal vier verzoeken om inlichtingen tot de Bondsrepubliek Duitsland heeft gericht, en dat deze laatste een verlenging van de termijn voor antwoord heeft gevraagd. Volgens de Commissie, ondersteund door Helaba, snijden deze argumenten geen hout. Het Land heeft dienaangaande geen argumenten aangevoerd. Beoordeling door het Gerecht Volgens de rechtspraak is de procedure van artikel 88, lid 2, EG, die de lidstaten en de belanghebbende kringen de zekerheid biedt dat zij zullen worden gehoord, en die de Commissie de mogelijkheid biedt om zich vóór haar beschikking volledig over alle relevante aspecten van de zaak te laten voorlichten, onontbeerlijk wanneer de Commissie op ernstige moeilijkheden stuit bij de beoordeling van de verenigbaarheid van een steunmaatregel met de gemeenschappelijke markt (arrest Hof van 20 maart 1984, Duitsland/Commissie, 84/82, Jurispr. blz. 1451, punt 13). De Commissie kan zich dus slechts tot de inleidende fase van artikel 88, lid 3, EG beperken en zich in positieve zin uitspreken over een overheidsmaatregel, indien zij na een eerste onderzoek tot de conclusie kan komen dat deze maatregel geen steun in de zin van artikel 87, lid 1, EG vormt of, indien deze als steun wordt aangemerkt, verenigbaar is met de gemeenschappelijke markt (arrest Gerecht van 12 februari 2008, BUPA e.a./Commissie, T‑289/03, Jurispr. blz. II‑81, punt 329). Ofschoon haar bevoegdheid om de formele onderzoeksprocedure in te leiden een gebonden bevoegdheid is, kan de Commissie overeenkomstig het oogmerk van artikel 88, lid 3, EG en de op haar rustende verplichting tot behoorlijk bestuur contact opnemen met de staat die de steunmaatregel heeft aangemeld, of met derden, om de eventueel gerezen moeilijkheden in de loop van de inleidende fase op te lossen (arrest Gerecht van 15 maart 2001, Prayon-Rupel/Commissie, T‑73/98, Jurispr. blz. II‑867, punt 45, en beschikking Gerecht van 21 november 2005, Tramarin/Commissie, T‑426/04, Jurispr. blz. II‑4765, punt 29). Er dient echter ook aan te worden herinnerd dat volgens de rechtspraak het begrip ernstige moeilijkheden een objectief begrip is. Of dergelijke moeilijkheden zich hebben voorgedaan, moet zowel aan de hand van de omstandigheden waarin de bestreden handeling is vastgesteld, als aan de hand van de inhoud ervan objectief worden beoordeeld, waarbij de motivering van de beschikking moet worden gerelateerd aan de gegevens waarover de Commissie beschikte toen zij zich uitsprak over de verenigbaarheid van de omstreden steunmaatregelen met de gemeenschappelijke markt (arrest Prayon‑Rupel/Commissie, aangehaald in punt 126 hierboven, punt 47; zie in die zin arrest van 18 september 1995, SIDE/Commissie, T‑49/93, Jurispr. blz. II‑2501, punt 60). Op de verzoeker rust de last om het bestaan van ernstige moeilijkheden te bewijzen, welk bewijs hij kan leveren aan de hand van een aantal onderling overeenstemmende aanwijzingen betreffende, enerzijds, de omstandigheden en de duur van het eerste onderzoek, en anderzijds, de inhoud van de bestreden beschikking. Ter ondersteuning van zijn stelling dat de Commissie niet in staat was de bij de beoordeling van de omstreden inbreng gerezen moeilijkheden op te lossen, stelt verzoeker in het onderhavige geval, zakelijk weergegeven, dat de Commissie slechts heeft kunnen concluderen dat de omstreden inbreng marktconform was, omdat zij het criterium van de particuliere investeerder verkeerd heeft toegepast, en hij verwijst dienaangaande naar zijn argumenten inzake schending van artikel 87 EG. De vraag of de Commissie het criterium van de particuliere investeerder verkeerd heeft toegepast, valt echter niet samen met de vraag of het bestaan van ernstige moeilijkheden het inleiden van de formele onderzoeksprocedure vereiste. Het onderzoek naar het bestaan van ernstige moeilijkheden is immers niet erop gericht, uit te maken of de Commissie artikel 87 EG correct heeft toepast, maar beoogt uit te maken of de Commissie op het tijdstip van de vaststelling van de bestreden beschikking over voldoende informatie beschikte om te kunnen beoordelen of de omstreden maatregel verenigbaar is met de gemeenschappelijke markt. Dat de Commissie de omstreden inbreng volgens verzoeker verkeerd heeft beoordeeld en niet heeft geantwoord op een aantal grieven die deze in zaak T‑163/05 had geformuleerd, impliceert niet dat de Commissie zich op basis van de informatie waarover zij beschikte, niet over de betrokken maatregel kon uitspreken en dus de formele onderzoeksprocedure moest inleiden om haar onderzoek te vervolledigen. Inzonderheid dient erop te worden gewezen dat niet elk argument dat een belanghebbende in een andere procedure over soortgelijke feiten heeft aangevoerd, noodzakelijkerwijze aanleiding geeft tot ernstige moeilijkheden die de inleiding van de formele onderzoeksprocedure vergen. Aangaande verzoekers argument dat de Commissie de fundamentele verschillen tussen de omstreden inbreng en de op de markt gangbare stille inbrengen, en de gevolgen van het feit dat de omstreden inbreng niet uit liquide middelen bestaat, grondiger had moeten onderzoeken, zij er overigens aan herinnerd dat de Commissie de formele onderzoeksprocedure had ingeleid met betrekking tot de inbreng die aan de orde was in de zaak die tot het vandaag gewezen arrest Bundesverband deutscher Banken/Commissie (T‑163/05), aangehaald in punt 14 hierboven, heeft geleid, alsmede met betrekking tot andere transacties van de Landesbanken, en dat naar aanleiding daarvan met name is gediscuteerd over de door verzoeker genoemde kenmerken van de omstreden inbreng, zoals de omvang van de overgedragen middelen, het aandeel ervan in het basisvermogen van Helaba, het permanente karakter van de inbreng, het ontbreken van de mogelijkheid om te desinvesteren en de inaanmerkingneming van de hogere kosten die de betrokken transacties in vergelijking met de op de markt verrichte transacties meebrengen omdat de overgedragen activa niet uit liquide middelen bestaan. Er dient inzonderheid op te worden gewezen dat, anders dan verzoeker stelt, het argument dat de omstandigheid dat de inbreng niet uit liquide middelen bestaat, wordt gecompenseerd door het feit hij voor een geringere waarde is ingebracht, reeds is aangevoerd tijdens het onderzoek dat is voorafgegaan aan de vaststelling van beschikking 2006/742. In die omstandigheden staat niet alleen vast dat de Commissie op het tijdstip van de vaststelling van de bestreden beschikking over voldoende informatie beschikte om de relevantie van elk van de door verzoeker genoemde kenmerken van de omstreden inbreng te kunnen beoordelen, maar ook dat verzoeker, net als alle andere belanghebbende personen, de gelegenheid heeft gehad om de Commissie alle dienaangaande nuttig geachte informatie te verstrekken. Aangaande verzoekers argumenten inzake de duur van het eerste onderzoek en het feit dat de Commissie de Bondsrepubliek Duitsland verschillende keren om inlichtingen heeft verzocht alvorens haar beschikking te geven, staat vast dat de duur van het onderzoek van de omstreden inbreng de termijn voor het eerste onderzoek van een aangemelde maatregel heeft overschreden, zelfs wanneer rekening wordt gehouden met de begrijpelijke wens van de Commissie om het einde van de formele onderzoeksprocedures met betrekking tot de eerdere transacties ten gunste van de Landesbanken af te wachten, en dat de Commissie tot de Bondsrepubliek Duitsland drie verzoeken om inlichtingen heeft gericht, waarvan zij er een heeft moeten herhalen. Dienaangaande blijkt uit de rechtspraak inderdaad dat een aanzienlijk langer tijdsverloop dan normalerwijs nodig is voor een eerste onderzoek, en besprekingen tussen de Commissie en de betrokken lidstaat tijdens deze fase van de procedure kunnen wijzen op het bestaan van ernstige moeilijkheden bij de beoordeling (zie in die zin arrest Duitsland/Commissie, aangehaald in punt 125 hierboven, punten 14, 15 en 17, en arrest Gerecht van 10 mei 2000, SIC/Commissie, T‑46/97, Jurispr. blz. II‑2125, punten 89 en 102). Gelet op de in de punten 129 tot en met 131 hierboven onderzochte argumenten van verzoeker en op de aldaar onderzochte omstandigheden van het concrete geval, vormen de termijn waarbinnen de bestreden beschikking is gegeven, en de omstandigheid dat verschillende verzoeken om inlichtingen zijn gedaan, in het onderhavige geval echter geen afdoende bewijs dat de Commissie de bestreden beschikking heeft gegeven ondanks het bestaan van ernstige moeilijkheden. Mitsdien moet dit middel worden afgewezen. Aangezien alle door verzoeker aangevoerde middelen ongegrond zijn verklaard, dient het beroep te worden verworpen. De verzoeken om maatregelen tot organisatie van de procesgang In zijn verzoekschrift vraagt verzoeker het Gerecht, de Commissie te gelasten de volgende documenten over te leggen: –        de deskundigenverslagen en het verslag van de accountantsvennootschap die in punt 46 van de bestreden beschikking worden genoemd; –        de in punt 16 van de bestreden beschikking genoemde ontwerpovereenkomst betreffende de omstreden inbreng; –        de in punt 15 van de bestreden beschikking ter sprake gebrachte berekeningen voor het bepalen van de waarde van de omstreden inbreng en de attesten van de accountantsvennootschappen. Verder vraagt verzoeker het Gerecht, de Commissie te gelasten, enerzijds de door haar in punt 74 van de bestreden beschikking vermelde emissie te onthullen waarbij een investeerder een inbreng van 500 miljoen EUR in het basisvermogen van een Duitse bank volledig voor zijn rekening heeft genomen, en anderzijds mee te delen of er overeenkomsten betreffende de rang van de omstreden inbreng, met name in vergelijking met de inbreng uit mei 2005, bestaan. In repliek vraagt verzoeker het Gerecht, de Commissie te gelasten de vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking en de tussen de eigenaars van Helaba gesloten garantenovereenkomst (Gewährträgervertrag) over te leggen. De deskundigenverslagen, het verslag van de accountantsvennootschap, de ontwerpovereenkomst en de vertrouwelijke versie van de bestreden beschikking zijn door de Commissie ten vervolge op het verzoek van het Gerecht overgelegd (zie punt 24 hierboven). Voor het overige blijkt uit wat hierboven is uiteengezet, dat het Gerecht op basis van de door partijen overgelegde stukken uitspraak heeft kunnen doen op het onderhavige beroep. Kosten Volgens artikel 87, lid 2, van het Reglement voor de procesvoering wordt de in het ongelijk gestelde partij in de kosten verwezen, voor zover dit is gevorderd. Aangezien verzoeker in het ongelijk is gesteld, dient hij overeenkomstig de vorderingen van de Commissie, het Land en Helaba te worden verwezen in de kosten. HET GERECHT (Vierde kamer), rechtdoende, verklaart: 1) Het beroep wordt verworpen. 2) Het Bundesverband deutscher Banken eV zal zijn eigen kosten dragen alsmede die van de Europese Commissie, het Land Hessen en de Landesbank Hessen-Thüringen Girozentrale. Czúcz Vadapalas Labucka Uitgesproken ter openbare terechtzitting te Luxemburg op 3 maart 2010. ondertekeningen Inhoud Voorgeschiedenis van het geding A –  Omstreden inbreng B –  Administratieve procedure en bestreden beschikking Procesverloop en conclusies van partijen In rechte 1.  Ontvankelijkheid 2.  Ten gronde Het middel inzake ontoereikende motivering De kwalificatie van de omstreden inbreng –  Argumenten van partijen –  Beoordeling door het Gerecht De inaanmerkingneming van de bedrijfsbelasting –  Argumenten van partijen –  Beoordeling door het Gerecht De aftrek van de herfinancieringskosten –  Argumenten van partijen –  Beoordeling door het Gerecht De marktconformiteit van de tussen het Land en Helaba overeengekomen vergoeding –  Argumenten van partijen –  Beoordeling door het Gerecht Het middel inzake schending van artikel 87 EG Argumenten van partijen Beoordeling door het Gerecht –  De omvang van de investering –  Het ontbreken van de mogelijkheid om te desinvesteren –  Het risico van verlies in geval van faillissement –  De relevantie van de vastheid van de vergoeding –  De relevantie van de inbreng uit mei 2005 Het middel inzake schending van verzoekers procedurele rechten Argumenten van partijen Beoordeling door het Gerecht De verzoeken om maatregelen tot organisatie van de procesgang Kosten * Procestaal: Duits.

62006TJ0250

el

: Το Πρωτοδικείο αναιρεί τη διάταξη του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης (δεύτερο τμήμα) της 30ής Ιουνίου 2006, F-87/05, Ott κ.λπ. κατά Επιτροπής, στο μέτρο που απορρίπτει την προσφυγή όσον αφορά τον Francis Weiler. Απορρίπτει την αναίρεση κατά τα λοιπά. Απορρίπτει την ανταναίρεση. Απορρίπτει την προσφυγή που ασκήθηκε ενώπιον του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης με αριθμό υποθέσεως F-87/05 όσον αφορά τον Francis Weiler. Οι Martial Ott, Fernando Lopez Tola και Francis Weiler φέρουν τα δικαστικά έξοδά τους στο πλαίσιο της παρούσας δίκης καθώς και τα τέσσερα πέμπτα των εξόδων της Επιτροπής. Η Επιτροπή φέρει το ένα πέμπτο των δικαστικών εξόδων της στο πλαίσιο της παρούσας δίκης. Ο Francis Weiler και η Επιτροπή φέρουν τα δικαστικά έξοδά τους στο πλαίσιο της δίκης ενώπιον του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης. Περίληψη 1. Αναίρεση – Αντικείμενο – Αίτημα αναιρέσεως αποφάσεως του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης στο μέτρο που κρίνει ότι παρέλκει η απόφανση επί ενστάσεως απαραδέκτου προβληθείσας κατά προσφυγής που απορρίφθηκε ως αβάσιμη – Απόρριψη (Οργανισμός του Δικαστηρίου, παράρτημα I, άρθρο 9) 2. Αναίρεση – Λόγοι – Επανάληψη απλώς και μόνον των ισχυρισμών και επιχειρημάτων που προβλήθηκαν ενώπιον του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης – Απαράδεκτο – Αμφισβήτηση της εκ μέρους του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης ερμηνείας ή εφαρμογής του κοινοτικού δικαίου – Παραδεκτό (Οργανισμός του Δικαστηρίου, παράρτημα I, άρθρο 11 § 1· Κανονισμός Διαδικασίας του Πρωτοδικείου, άρθρο 138 § 1) 3. Αναίρεση – Λόγοι – Προβολή νέων επιχειρημάτων – Παραδεκτό – Όρια (Οργανισμός του Δικαστηρίου, παράρτημα I, άρθρο 11 § 1· Κανονισμός Διαδικασίας του Πρωτοδικείου, άρθρο 138 § 1) 4. Υπάλληλοι – Προαγωγή – Συγκριτική εξέταση των προσόντων (Κανονισμός Υπηρεσιακής Καταστάσεως των υπαλλήλων, άρθρο 45) 5. Υπάλληλοι – Προαγωγή – Συγκριτική εξέταση των προσόντων (Κανονισμός Υπηρεσιακής Καταστάσεως των υπαλλήλων, άρθρο 45) 1. Στο Δικαστήριο Δημόσιας Διοίκησης εναπόκειται να εκτιμήσει κατά πόσον για λόγους ορθής απονομής της δικαιοσύνης δικαιολογείται να απορρίψει προσφυγή επί της ουσίας χωρίς να αποφανθεί επί ενστάσεως απαραδέκτου προβληθείσας από τον καθού, πράγμα που δεν μπορεί να θεωρηθεί ότι βλάπτει τον καθού. Συνεπώς, αναίρεση ασκούμενη κατά της αποφάσεως αυτής είναι απορριπτέα. (βλ. σκέψεις 75 και 76) Παραπομπή: ΔΕΚ 22 Νοεμβρίου 2007, C‑6/06 P, Cofradía de pescadores «San Pedro» de Bermeo κ.λπ. κατά Συμβουλίου, δεν έχει δημοσιευθεί στη Συλλογή, σκέψη 21 2. Η αίτηση αναιρέσεως πρέπει να προσδιορίζει επακριβώς τα επικρινόμενα σημεία της αποφάσεως της οποίας ζητείται η αναίρεση, καθώς και τα νομικά επιχειρήματα που στηρίζουν κατά τρόπο συγκεκριμένο το αίτημα αυτό. Δεν ανταποκρίνεται στην απαίτηση αυτή η αίτηση αναιρέσεως η οποία, χωρίς να περιέχει καν επιχειρηματολογία που να αποσκοπεί ειδικά στον προσδιορισμό του νομικού σφάλματος το οποίο ενέχει η αναιρεσιβαλλόμενη απόφαση, περιορίζεται στην επανάληψη ή την κατά γράμμα παράθεση των ισχυρισμών και των επιχειρημάτων που προβλήθηκαν πρωτοδίκως. Αντιθέτως, εφόσον ο αναιρεσείων αμφισβητεί την ερμηνεία ή την εφαρμογή του κοινοτικού δικαίου από το Δικαστήριο Δημόσιας Διοίκησης, τα νομικά ζητήματα που εξετάστηκαν πρωτοδίκως μπορούν να αποτελέσουν εκ νέου αντικείμενο συζητήσεως κατά την εξέταση της αναιρέσεως. Πράγματι, αν ο αναιρεσείων δεν μπορούσε να στηρίξει, κατά τον τρόπο αυτό, την αναίρεσή του σε ισχυρισμούς και επιχειρήματα που προέβαλε ήδη ενώπιον του Δικαστηρίου Δημόσιας Διοίκησης, η αναιρετική διαδικασία θα στερούνταν μέρος του νοήματός της. (βλ. σκέψεις 81 και 82) Παραπομπή: ΔΕΚ, 6 Μαρτίου 2003, C‑41/00 P, Interporc κατά Επιτροπής, Συλλογή 2003, σ. I‑2125, σκέψη 17· ΔΕΚ, 26 Οκτωβρίου 2006, C‑68/05 P, Koninklijke Coöperatie Cosun κατά Επιτροπής, Συλλογή 2006, σ. I‑10367, σκέψη 54 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία και σκέψη 55 3. Στο πλαίσιο αναιρέσεως ενώπιον του Πρωτοδικείου, ο αναιρεσείων μπορεί εγκύρως να προβάλει επιχείρημα για πρώτη φορά, έστω και αν το επιχείρημα αυτό δεν συζητήθηκε πρωτοδίκως, υπό τον όρο ότι ουδόλως μεταβάλλει το αντικείμενο της διαφοράς που υποβλήθηκε στο Δικαστήριο Δημόσιας Διοίκησης. (βλ. σκέψη 88) Παραπομπή: ΔΕΚ, 18 Ιανουαρίου 2007, C‑229/05 P, PKK και KNK κατά Συμβουλίου, Συλλογή 2007, σ. I‑439, σκέψεις 66 και 67 4. Στο πλαίσιο του συστήματος προαγωγών το οποίο θεσπίσθηκε με εσωτερική ρύθμιση της Επιτροπής και βασίζεται στην ποσοτική αξιολόγηση των προσόντων, και του οποίου χαρακτηριστικό γνώρισμα είναι η ετήσια απονομή μορίων διαφόρων ειδών στους υπαλλήλους, στην αρμόδια για τους διορισμούς αρχή εναπόκειται να οργανώσει τη μετάβαση στο νέο πλαίσιο των κανόνων περί προαγωγών, αντιμετωπίζοντας τα προβλήματα που αναγκαστικώς συνεπάγεται η αλλαγή του ρυθμιστικού πλαισίου, τα οποία ενδέχεται να την υποχρεώσουν να παρεκκλίνει, προσωρινώς και εντός ορισμένων ορίων, από την αυστηρή εφαρμογή των παγίων κανόνων και αρχών που εφαρμόζονται συνήθως στις συναφείς καταστάσεις. Εντούτοις, τέτοιες παρεκκλίσεις πρέπει να δικαιολογούνται από επιτακτική ανάγκη συνδεόμενη με τη μετάβαση αυτή και δεν πρέπει να υπερβαίνουν, ως προς τη διάρκεια ή το περιεχόμενό τους, το απαραίτητο όριο για τη διασφάλιση μιας ομαλής μεταβάσεως από το ένα καθεστώς στο άλλο. Συναφώς, προκειμένου να ληφθούν υπόψη τα προσόντα που είχαν συγκεντρώσει στον βαθμό κατατάξεώς τους οι υπάλληλοι που υπηρετούσαν κατά τη θέση του εν λόγω συστήματος σε ισχύ, οι μεταβατικές ρυθμίσεις προβλέπουν την απονομή διαφόρων μεταβατικών μορίων στους υπαλλήλους αυτούς. Προκειμένου περί των μεταβατικών μορίων προτεραιότητας που απονέμονται αυτεπαγγέλτως στους υπαλλήλους για κάθε έτος που έχουν υπηρετήσει στον βαθμό, με ορισμένο ανώτατο όριο, η απονομή τους καταδεικνύει ότι η αρχαιότητα στον βαθμό λαμβάνεται υπόψη κατά τρόπο αντίθετο προς τους κανόνες που διέπουν καταρχήν τις διαδικασίες προαγωγής. Ωστόσο, η καθιέρωση ενός συστήματος που χαρακτηρίζεται από την ποσοτική αξιολόγηση των προσόντων και την υποχρέωση των υπαλλήλων να συμπληρώσουν ένα ορισμένο κατώτατο όριο, που αντιστοιχεί σε άθροισμα μορίων αξιολογήσεως και μορίων προτεραιότητας, προκειμένου να μπορούν να προαχθούν συνεπάγεται ότι λαμβάνονται υπόψη τα προσόντα που έχουν συγκεντρώσει οι υπάλληλοι μετά την τελευταία προαγωγή τους, με τη μορφή απονομής ορισμένου αριθμού μορίων και σύμφωνα με μέθοδο που τηρεί την αρχή της ίσης μεταχειρίσεως. Το μέτρο της αυτόματης απονομής μορίων προτεραιότητας αναλόγως της αρχαιότητας στον βαθμό ανταποκρίνεται σ’ αυτή τη συνδεόμενη με τη μετάβαση επιτακτική ανάγκη, ενώ οι διατάξεις που περιορίζουν την έκτασή του, όπως ο περιορισμός της εφαρμογής του μέτρου στην πρώτη μόνο περίοδο προαγωγών από την έναρξη της ισχύος του νέου συστήματος, η πολύ περιορισμένη βαρύτητα των μορίων αυτών στο σύνολο των μορίων που ενδέχεται να απονεμηθούν, καθώς και το γεγονός ότι η προαγωγή ενός υπαλλήλου προϋποθέτει ότι αυτός έχει συγκεντρώσει έναν ορισμένο αριθμό άλλων μορίων στην τελευταία έκθεση εξελίξεως της σταδιοδρομίας, επιτρέπουν να συναχθεί ότι η αρμόδια για τους διορισμούς αρχή δεν υπερέβη το απαραίτητο όριο για τη διασφάλιση μιας ομαλής μεταβάσεως από το ένα καθεστώς στο άλλο. Το αυτό ισχύει, κατά μείζονα λόγο, και για τα μεταβατικά μόρια προτεραιότητας τα οποία δεν απονέμονται αυτομάτως βάσει αποκλειστικώς και μόνον της αρχαιότητας, αλλά αφού ληφθούν υπόψη και τα προσόντα του ενδιαφερομένου υπαλλήλου, καθόσον ο αριθμός τους μπορεί να ποικίλλει αναλόγως της βαθμολογίας του υπαλλήλου και δεν απονέμονται τέτοια μόρια σε περίπτωση ιδιαίτερα χαμηλής βαθμολογίας. Όσον αφορά τα μεταβατικά μόρια προτεραιότητας τα οποία μπορεί να απονείμει η αρμόδια για τους διορισμούς αρχή κατόπιν προτάσεως των επιτροπών προαγωγών, αυτά θεσπίσθηκαν προκειμένου να επιλυθούν, κατά δίκαιο τρόπο, τα ιδιαίτερα προβλήματα που σχετίζονται με τη μετάβαση από το παλαιό στο νέο σύστημα. Ο ειδικότερος αυτός σκοπός εντάσσεται αναγκαστικά στον γενικότερο σκοπό όλων των μεταβατικών μορίων στα οποία συγκαταλέγονται, δηλαδή στον συνυπολογισμό των προσόντων που έχει συγκεντρώσει ένας υπάλληλος μετά την τελευταία προαγωγή του, οπότε η διάταξη περί απονομής τους δεν αντιβαίνει, αυτή καθαυτή, στο άρθρο 45 του Κανονισμού Υπηρεσιακής Καταστάσεως των υπαλλήλων των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων (στο εξής: ΚΥΚ). Το γεγονός ότι η απονομή τους θα μπορούσε να οδηγήσει σε αυθαίρετες προαγωγές απορρέει από την εξατομικευμένη εφαρμογή της διατάξεως αυτής και όχι από τον εγγενή παράνομο χαρακτήρα της. Προκειμένου περί των μεταβατικών μορίων προτεραιότητας που μπορούν να απονεμηθούν στους υπαλλήλους που είχαν προταθεί για προαγωγή κατά την προηγούμενη περίοδο προαγωγών αλλά δεν προήχθησαν τελικώς, ούτε αυτά αντιβαίνουν στο άρθρο 45 του ΚΥΚ. Πράγματι, η αρμόδια για τους διορισμούς αρχή έχει, καταρχήν, το δικαίωμα να λαμβάνει υπόψη, στο πλαίσιο της συγκριτικής εξετάσεως των προσόντων, το γεγονός ότι ένας υπάλληλος είχε ήδη προταθεί για προαγωγή κατά την προηγούμενη περίοδο προαγωγών, υπό την προϋπόθεση ότι δεν έπαψε να συγκεντρώνει τα απαιτούμενα προσόντα και ότι τα προσόντα του θα εκτιμηθούν σε σχέση με αυτά των λοιπών υποψηφίων για προαγωγή, πράγμα το οποίο συμβαίνει στην περίπτωση των μεταβατικών ρυθμίσεων που θέσπισε η Επιτροπή. (βλ. σκέψεις 109 έως 117) Παραπομπή: ΠΕΚ, 19 Οκτωβρίου 2006, T‑311/04, Buendía Sierra κατά Επιτροπής, Συλλογή 2006, σ. II‑4137, σκέψεις 207, 210, 211, 212, 213 και εκεί παρατιθέμενη νομολογία, καθώς και σκέψεις 214 έως 219 και 222 5. Το σύστημα προαγωγών το οποίο θεσπίσθηκε με εσωτερική ρύθμιση της Επιτροπής και βασίζεται στην ποσοτική αξιολόγηση των προσόντων, και του οποίου χαρακτηριστικό γνώρισμα είναι η ετήσια απονομή μορίων διαφόρων ειδών στους υπαλλήλους, ορισμένα εκ των οποίων –τα «μόρια αξιολογήσεως»– προκύπτουν από τη μετατροπή της βαθμολογίας που έλαβε ο υπάλληλος κατά την περιοδική αξιολόγησή του βάσει του άρθρου 43 του ΚΥΚ, ενώ άλλα –τα «μόρια προτεραιότητας»– χορηγούνται συμπληρωματικά και δεν έχουν, από μόνα τους, καθοριστικό χαρακτήρα ως προς την προαγωγή, αποσκοπούν δε στην ανταμοιβή των υπαλλήλων που υπερέβησαν τους ατομικούς τους στόχους ή άσκησαν, επιτυχώς, πρόσθετα καθήκοντα προς το συμφέρον του οργάνου, δεν αντιβαίνει στο άρθρο 45 του ΚΥΚ, καθόσον αυτά τα δύο είδη μορίων αποβλέπουν στο να ανταμείψουν τα προσόντα, η δε απονομή τους πρέπει πάντοτε να αιτιολογείται αξιοκρατικά. Το αυτό ισχύει και όσον αφορά τα συμπληρωματικά μόρια προτεραιότητας, η απονομή των οποίων δεν επηρεάζει τον συνολικό αριθμό μορίων προτεραιότητας που προβλέπεται ανά Γενική Διεύθυνση, και τα οποία μπορούν να απονεμηθούν κατόπιν προτάσεως της επιτροπής προαγωγών, κατόπιν ενδικοφανούς προσφυγής του υπαλλήλου που θεωρεί ότι έπρεπε να του απονεμηθεί μεγαλύτερο αριθμός μορίων προτεραιότητας, οσάκις η ενδικοφανής αυτή προσφυγή κρίνεται βάσιμη, εφόσον τα μόρια αυτά απονέμονται βάσει των ιδίων κριτηρίων με τα μόρια προτεραιότητας που απονέμονται στο εσωτερικό κάθε Γενικής Διευθύνσεως, ήτοι βάσει των προσόντων των ενδιαφερομένων υπαλλήλων. (βλ. σκέψεις 119 έως 124) Παραπομπή: προμνησθείσα απόφαση Buendía Sierra κατά Επιτροπής, σκέψεις 136 έως 138, 305 και 306

62001TJ0227

et

Õiguslik raamistik I. Ühenduse õigusnormid EÜ artikli 87 lõikes 1 on sätestatud: „1.   Kui käesolevas lepingus ei ole sätestatud teisiti, on igasugune liikmesriigi poolt või riigi ressurssidest ükskõik missugusel kujul antav abi, mis kahjustab või ähvardab kahjustada konkurentsi, soodustades teatud ettevõtjaid või teatud kaupade tootmist, ühisturuga kokkusobimatu niivõrd, kuivõrd see kahjustab liikmesriikidevahelist kaubandust. […] 3.   Ühisturuga kokkusobivaks võib pidada: a) abi majandusarengu edendamiseks niisugustes piirkondades, kus elatustase on erakordselt madal või kus valitseb tõsine tööpuudus; […] c) abi teatud majandustegevuse või teatud majanduspiirkondade arengu soodustamiseks, kui niisugune abi ei mõjuta ebasoovitavalt kaubandustingimusi määral, mis oleks vastuolus ühiste huvidega; […]” EÜ artikkel 88 näeb ette: „1.   Koostöös liikmesriikidega kontrollib komisjon pidevalt kõiki neis riikides olemasolevaid abisüsteeme. Ta paneb liikmesriikidele ette sobivaid meetmeid, mis on vajalikud ühisturu järkjärguliseks arenguks või toimimiseks. 2.   Kui komisjon leiab pärast asjassepuutuvatelt isikutelt selgituste küsimist, et riigi poolt või riigi ressurssidest antav abi ei sobi ühisturuga kokku artikli 87 järgi või et sellist abi kasutatakse valel eesmärgil, siis otsustab komisjon, et asjassepuutuv riik peab säärase abi lõpetama või muutma seda komisjoni määratud tähtaja jooksul. […] 3.   Komisjoni informeeritakse kõikidest plaanidest abi määramise või muutmise kohta piisavalt aegsasti, et ta võiks avaldada oma arvamuse. Kui komisjon arvab, et mingi selline plaan ei sobi ühisturuga kokku artikli 87 järgi, algatab ta viivitamata lõikes 2 ettenähtud menetluse. Asjassepuutuv liikmesriik ei tohi rakendada kavatsetud meetmeid enne, kui nimetatud menetluse järgi on tehtud lõplik otsus.” Nõukogu 22. märtsi 1999. aasta määruse (EÜ) nr 659/1999, millega kehtestatakse üksikasjalikud eeskirjad EÜ [artikli 88] kohaldamiseks ( EÜT L 83, lk 1 ; ELT eriväljaanne 08/01, lk 339), artiklis 1 on sätestatud: „Käesolevas määruses kasutatakse järgmisi mõisteid: […] b) olemasolev abi: i) […] igasugune abi, mis enne asutamislepingu jõustumist oli olemas vastavates liikmesriikides, see tähendab abikavad ja individuaalne abi, mis kehtisid enne ja mida kohaldatakse ka pärast asutamislepingu jõustumist; ii) heakskiidetud abi, see tähendab komisjoni või nõukogu poolt heakskiidetud abikavad või individuaalne abi; […] v) abi, mida peetakse olemasolevaks abiks, kuna on võimalik teha kindlaks, et selle kehtestamise ajal ei olnud see veel abi, vaid on muutunud selleks hiljem ühisturu arengu tõttu ja ilma et liikmesriik oleks seda muutnud. Kui teatavad meetmed muutuvad abiks pärast tegevuse liberaliseerimist ühenduse õiguses, ei käsitleta neid meetmeid pärast liberaliseerimise kuupäeva enam olemasoleva abina; c) uus abi – kogu abi, see tähendab abikavad ja individuaalne abi, mis ei ole olemasolev abi, sealhulgas olemasoleva abi muudatused; […] f) ebaseaduslik abi – uus abi, mis on kehtestatud vastuolus [EÜ] artikli [88] lõikega 3; […]” Vastavalt määruse nr 659/1999 artikli 2 lõikele 1 ja artiklile 3 „teatab kõnealune liikmesriik kõikidest uue abi andmise plaanidest komisjonile piisavalt aegsasti” ja seda abi ei kehtestata enne, „kui komisjon on teinud või kui loetakse, et ta on teinud sellist abi lubava otsuse”. Seoses abiga, millest ei ole teatatud, näeb määruse nr 659/1999 artikli 10 lõige 1 ette, et „[k]ui komisjoni käsutuses on ükskõik millisest allikast saadud teave väidetava ebaseadusliku abi kohta, kontrollib ta seda teavet viivitamata”. Sama määruse artikli 13 lõikes 1 on sätestatud, et kontrollimise põhjal tehakse vajadusel otsus algatada ametlik uurimismenetlus. Määruse artikli 13 lõike 2 kohaselt ei ole komisjon ebaseadusliku abi korral seotud esialgse uurimise ja ametliku uurimismenetluse tähtaegadega, mida kohaldatakse teatatud abi puhul. Määruse nr 659/1999 artikli 14 lõige 1 sätestab: „Kui ebaseadusliku abi korral tehakse negatiivne otsus, nõuab komisjon, et kõnealune liikmesriik peab võtma kõik vajalikud meetmed, et abisaajalt abi tagasi saada […]. Komisjon ei nõua abi tagastamist, kui see on vastuolus ühenduse õiguse üldpõhimõttega.” Komisjoni teatis riigiabi eeskirjade kohaldamise kohta äriühingute otsese maksustamisega seotud meetmete suhtes (EÜT 1998, C 384, lk 3; ELT eriväljaanne 08/01, lk 277; edaspidi „1998. aasta teatis ettevõtjatele antava maksualase abi kohta”) sisaldab muu hulgas juhiseid, kuidas teha vahet riigiabi ja üldmeetmete vahel. Teatise punktid 13 ja 14 näevad ette: „13. Kõikidele liikmesriigis tegutsevatele majandussubjektidele kättesaadavad maksumeetmed on põhimõtteliselt üldmeetmed. […] Järgmiseid meetmeid ei käsitleta riigiabina, kui neid kohaldatakse eranditult kõigi äriühingute ja kõigi kaupade tootmise suhtes: — ainult tehnilist laadi maksumeetmed […], — meetmed, millega majanduspoliitika üldeesmärke püütakse saavutada teatavate tootmiskuludega […] seotud maksukoormuse vähendamise kaudu. 14. Asjaolu, et mõned äriühingud või mõned sektorid saavad kõnealustest maksumeetmetest rohkem kasu kui teised, ei pruugi tähendada, et nad kuuluvad riigiabi käsitlevate konkurentsieeskirjade rakendusalasse. Seega mõjutavad meetmed, mille eesmärk on vähendada kõikide äriühingute tööjõu maksustamist, suhteliselt rohkem töömahukaid tootmisharusid kui kapitalimahukaid tootmisharusid, ilma et neid saaks tingimata käsitleda riigiabina. […]” Investeerimisega seotud abi on piirkondliku riigiabi andmise juhendi (EÜT 1998 C 74, lk 9; ELT eriväljaanne 08/01, lk 226), mida on muudetud ( EÜT 2000, C 258, lk 5 ; ELT eriväljaanne 08/01, lk 377; edaspidi „1998. aasta juhend”), I lisa joonealuses märkuses nr 1 määratletud järgmiselt: „Maksuabi võib käsitleda investeerimisega seotud abina, kui see põhineb kõnealusesse piirkonda investeeritud summal. Peale selle võib maksuabi olla seotud investeerimisega juhul, kui kehtestatakse ülemmäär, mida väljendatakse protsendina piirkonda investeeritud summast. […]” II. Siseriiklikud õigusnormid Baskimaa maksukorraldust reguleerib majanduskokkulepe, mis on vastu võetud 13. mai 1981. aasta Ley 12/1981-ga (Hispaania seadus nr 12/1981), mida on hiljem muudetud 4. augusti 1997. aasta Ley 38/1997-ga (Hispaania seadus nr 38/1997). Selle õigusakti alusel on Araba, Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel (Hispaania) õigus teatud tingimustel reguleerida oma territooriumil kehtivat maksukorraldust. Sellele tuginedes on nad võtnud erinevaid maksukoormust vähendavaid meetmeid ja nimelt kehtestanud maksu ümberarvutuse 45% ulatuses, mis on vaidlustatud käsitletavates hagiavaldustes. A. Territorio Histórico de Álava maksuõigusnormidega kehtestatud maksu ümberarvutus Territorio Histórico de Álava 1995. aasta eelarve täitmist käsitleva 20. detsembri 1994. aasta Norma Foral’i nr 22/1994 kuues lisasäte (edaspidi „Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuues lisasäte” näeb ette: „Diputación Foral de Álava nõusolekul on uude materiaalsesse põhivarasse tehtud investeeringute puhul, mis ületavad 2,5 miljardit [Hispaania peseetat] ja on tehtud ajavahemikus 1. jaanuarist 1995 kuni 31. detsembrini 1995, lõpliku tasumisele kuuluva maksusumma suhtes lubatud teha maksu ümberarvutus 45% ulatuses Diputación Foral de Álava määratud investeeringusummast. Liiga väikese lõpliku tasumisele kuuluva maksusumma tõttu kasutamata jäänud maksu ümberarvutuse võib teha Diputación Foral de Álava otsuse vastuvõtmisele järgneva üheksa aasta jooksul. Diputación Foral de Álava selle otsusega määratakse kindlaks igal konkreetsel juhul kohaldatavad tähtajad ja piirangud. Käesoleva sätte alusel antavad soodustused ei ole ühildatavad muude maksusoodustustega sama investeeringu puhul. Diputación Foral de Álava määrab kindlaks ka investeerimisprotsessi kestuse, mis võib hõlmata investeeringute aluseks oleva projekti ettevalmistusjärgus tehtud investeeringuid.” Selle sätte kehtivust pikendati 1996. aastaks 20. detsembri 1995. aasta Norma Foral’i nr 33/1995 viienda lisasättega, mida on muudetud 5. juuli 1996. aasta Norma Foral’i nr 24/1996 ainsa erandsätte punktiga 2.11, millega jäeti Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuuenda lisasätte teisest lõigust välja üheksale aastale osutavad sõnad. 1997. aastaks pikendati maksumeetme kehtivust 18. detsembri 1996. aasta Norma Foral’i nr 31/1996 seitsmenda lisasättega. Maksu ümberarvutus 45% ulatuses investeeringusummast jäeti muudetud kujul kehtima ka 1998. ja 1999. aastaks, vastavalt 19. detsembri 1997. aasta Norma Foral’i nr 33/1997 üheteistkümnenda lisasättega ja 17. detsembri 1998. aasta Norma Foral’i nr 36/1998 seitsmenda lisasättega. Need sätted näevad ette: „[…] investeerimisprotsess, mida alustatakse alates 1. jaanuarist [1998/1999] ja mille summa on üle 2500 miljoni [Hispaania peseeta], annab õiguse maksu ümberarvutusele 45% ulatuses investeeringusummast. Maksu ümberarvutuse aluseks võetakse isiku lõplik tasumisele kuuluv maksusumma. […] Investeerimisprotsess võib hõlmata investeeringuid, mis on tehtud investeeringute aluseks oleva projekti ettevalmistusjärgus ja millel on selle protsessiga vältimatu ja otsene seos. Käesolevas üldsättes ette nähtud maksu ümberarvutuse kohaldamise eelduseks on see, et maksukohustuslane edastab selle kohta Diputación Foral de Álavale teate Diputado Foral de Hacienda, Finanzas y Presupuesto poolt selleks kehtestatud vormil.” Seda maksu ümberarvutust ei pikendatud enam 1999. aastale järgnevatele aastatele. B. Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa maksualaste õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutused Biskaia 26. detsembri 1996. aasta Norma Foral’i nr 7/1996 neljas lisasäte, mille kehtivust on pikendatud 2. aprilli 1998. aasta Norma Foral’i nr 4/1998 teise lisasättega, ning samas sõnastuses Gipuzkoa 22. detsembri 1997. aasta Norma Foral’i nr 7/1997 kümnes lisasäte näevad ette: „Diputación Foral de [Vizcaya/Guipúzcoa] nõusolekul on uude materiaalsesse põhivarasse tehtud investeeringute puhul, mis ületavad 2500 miljonit [Hispaania peseetat] ja on tehtud alates 1. jaanuarist 1997, lõpliku tasumisele kuuluva maksusumma suhtes lubatud teha maksu ümberarvutus 45% ulatuses nimetatud asutuse määratud investeeringusummast. Liiga väikese lõpliku tasumisele kuuluva maksusumma tõttu kasutamata jäänud maksu ümberarvutuse võib teha selle lubamise otsuse vastuvõtmisele järgneva viie maksuaasta jooksul. Kõnealuse mahaarvamise kohaldamise tähtaja kulgemise alguspäeva võib aegumistähtaja piires üle viia esimesse majandusaastasse, mille kestel on saadud positiivseid tulemusi. Esimeses lõigus nimetatud otsusega määratakse kindlaks igal konkreetsel juhul kohaldatavad tähtajad ja piirangud. Käesoleva sätte alusel antavad soodustused ei ole ühildatavad muude maksusoodustustega sama investeeringu puhul. Diputación Foral de [Vizcaya/Guipúzcoa] määrab kindlaks ka investeerimisprotsessi kestuse, mis võib hõlmata maksusoodustuse saanud investeeringute aluseks oleva projekti ettevalmistusjärgus tehtud investeeringuid.” Osundatud sätted on tunnistatud kehtetuks Biskaia ajaloolisel alal 19. juuli 2000. aasta Norma Foral’iga nr 7/2000 ja Gipuzkoa ajaloolisel alal 13. märtsi 2000. aasta Norma Foral’iga nr 3/2000. Vaidluse aluseks olevad asjaolud Kui komisjon menetles 1996. aasta juunis ja 1997. aasta oktoobris esitatud kaebusi Daewoo Electronics Manufacturing España SA (Demesa) ning Ramondín SA ja Ramondín Cápsulas SA (Ramondín) suhtes Araba ajaloolisel alal 45% maksu ümberarvutuse kohaldamise peale, sai ta teada õigusnormidest, millega see maksu ümberarvutus on ette nähtud. Ta viitab neile 11. juuli 2001. aasta otsuse 2002/820/EÜ riigiabi kava kohta, mida Hispaania rakendas Araba provintsi ettevõtjate toetamiseks maksu ümberarvutuse vormis 45% ulatuses investeeringusummast ( EÜT 2002, L 296, lk 1 ), 11. juuli 2001. aasta otsuse 2003/27/EÜ riigiabi kava kohta, mida Hispaania rakendas Biskaia provintsi ettevõtjate toetamiseks maksu ümberarvutuse vormis 45% ulatuses investeeringusummast ( EÜT 2003, L 17, lk 1 ), ja 11. juuli 2001. aasta otsuse 2002/894/EÜ riigiabi kava kohta, mida Hispaania rakendas Gipuzkoa provintsi ettevõtjate toetamiseks maksu ümberarvutuse vormis 45% ulatuses investeeringusummast ( EÜT 2002, L 314, lk 26 ), (edaspidi kõik koos „vaidlustatud otsused”) põhjendustes 1. Lisaks on ta saanud mitteametlikku teavet selle kohta, et samasugused meetmed kehtivad ka Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel (otsused 2003/27 ja 2002/894, põhjendus 1). Komisjon võttis 17. märtsil 1997 vastu La Rioja valitsuse (Hispaania) ja La Rioja tööturu osapoolte esindajad. Komisjon nõudis 15. märtsi 1999. aasta kirjadega Hispaania Kuningriigi alaliselt esinduselt teavet Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel vastu võetud meetmete kohta. Oma alalise esinduse 13. aprilli ja 17. mai 1999. aasta kirjadega taotlesid Hispaania ametiasutused neile määratud vastamise tähtaja järjestikust pikendamist. Komisjoni teenistused ei lubanud 25. mai 1999. aasta kirjas tähtaja teistkordset pikendamist. Oma alalise esinduse 2. juuni 1999. aasta kirjaga edastasid Hispaania ametiasutused vaidlusalust maksu ümberarvutust käsitleva teabe. Komisjon teatas Hispaania Kuningriigile 17. augusti 1999. aasta kirjadega oma otsusest algatada ametlik uurimismenetlus kolme eeskirja suhtes, millega on ette nähtud vaidlusalused maksu ümberarvutused. Nende ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste peale (komisjoni otsused, mis puudutavad Biskaia ja Gipuzkoa ajalooliste alade õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutust ( EÜT 1999, C 351, lk 29 ) ja Araba ajaloolise ala õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutust ( EÜT 2000, C 71, lk 8 )) on esitatud tühistamishagid, mis on Esimese Astme Kohtus jäetud rahuldamata (Esimese Astme Kohtu 23. oktoobri 2002. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-269/99, T-271/99 ja T-272/99: Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, EKL 2002, lk II-4217 ). Araba ajaloolise ala õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutuse suhtes ametliku uurimismenetluse algatamise otsusega nõudis komisjon muu hulgas Hispaania Kuningriigilt andmete esitamist aastatel 1986–1994 kehtinud maksu ümberarvutuse vormis antud võimaliku maksuabi, aastatel 1995–1997 tehtud abi andmise otsuste ja aastatel 1998–1999 huvitatud isikute poolt ametliku vormi kohaselt koostatud teadete kohta. Ta palus ära näidata vähemalt selle, millised investeeringukulud olid abikõlblikud, kui suur oli iga abisaaja maksu ümberarvutuse summa, igale abisaajale juba makstud ja edaspidi maksmisele kuuluv abisumma, kas abisaajate hulgas on ettevõtjaid, kellele laienevad raskustes olevate äriühingute päästmiseks ja ümberkorraldamiseks antavat riigiabi käsitlevad ühenduse suunised, täpsustada kumuleeruva abi üksikasjad (summa, abikõlblikud kulud, võimalikud kohaldatud abikavad jne) ning määratleda täpselt ja üksikasjalikult mõisted „investeering” ja „ettevalmistusjärgus tehtud investeeringud”. Oma alalise esinduse 9. novembri 1999. aasta kirjadega, mille saabumine on registreeritud 12. novembril 1999, esitasid Hispaania ametiasutused oma selgituse, mille kohaselt ei ole tegu riigiabiga, ega pidanud vajalikuks esitada maksu ümberarvutuste kohta teavet, mida komisjon nõudis ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes. Pärast ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste avaldamist Euroopa Ühenduste Teatajas (vt eespool punkt 22) sai komisjon 2000. aasta jaanuaris kolmandate isikute märkused Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel vastu võetud meetmete kohta ning 2000. aasta märtsis ja aprillis märkused, mis puudutavad Araba ajaloolist ala. Komisjon edastas Hispaania Kuningriigile Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolisi alasid puudutavad märkused 1. märtsi 2000. aasta kirjadega ning Araba ajaloolist ala puudutavad märkused 18. mai 2000. aasta kirjaga, andes talle võimaluse neid kommenteerida. Kuigi Hispaania ametiasutused olid palunud vastamise tähtaega 20 päeva võrra pikendada, ei esitanud nad märkusi. Vaidlustatud otsused Vaidlustatud otsustega tunnistas komisjon Araba, Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel kehtestatud maksu ümberarvutuse 45% ulatuses investeeringust ühisturuga kokkusobimatuks riigiabiks. Komisjon leiab vaidlustatud otsustes esiteks, et käsitletavad maksu ümberarvutused on riigiabi. Ta märgib, et need annavad tegelikult saajatele eelise, mis seisneb nende eelarvet tavapäraselt koormavate kulude vähendamises, ning tingivad asjaomase omavalitsusüksuse maksutulude kaotuse. See soodustus kahjustab konkurentsi ja liikmesriikidevahelist kaubandust. Asjaomased maksu ümberarvutused on valikulised meetmed, kuna need soodustavad teatud ettevõtjaid, kelle investeeringud ületavad 2,5 miljardi Hispaania peseeta suuruse künnise. Ühtlasi ilmneb valikulisus ka sellest, et maksuhalduril on kõnealuste eeskirjade rakendamisel kaalutlusõigus, samuti tema kaalutlusruumist investeeringusumma kinnitamise ja investeerimisprotsessi määratlemise osas, kuna puuduvad nende mõistete täpsed määratlused. Komisjon lisab, et maksu ümberarvutustel on majanduspoliitiline eesmärk, mis ei ole käsitletavale maksusüsteemile omane, ja need ei ole Hispaania maksusüsteemi olemusest ja ülesehitusest lähtudes õigustatud. Teiseks tõdeb komisjon, et maksu ümberarvutused on ebaseaduslik abi. Ta leiab, et vähese tähtsusega abi põhimõtet kohaldada ei saa ja et tegu ei ole olemasoleva abiga. Ta lükkab tagasi ka õiguspärase ootuse kaitse ja õiguskindluse põhimõtetele rajatud argumendi, kuna tegu on uue abiga, millest ei ole teatatud ja mille kohta ta ei ole oma hinnangul andnud mingit konkreetset kinnitust, mis annaks alust põhjendatud ootustele asjaomase abi seaduslikkuse ja kokkusobivuse küsimustes. Kolmandaks leiab komisjon, et asjaomased abikavad on ühisturuga kokkusobimatud. Tema hinnangul paistavad maksu ümberarvutused vähemalt osaliselt vastavat 1998. aasta juhendiga seatud tingimustele (vt eespool punkt 8), kuna nende aluseks on investeeringukulude summa ja neid võimaldatakse kuni 45% ulatuses investeeringust. Nende suhtes ei saa siiski kohaldada ühtki EÜ artikli 87 lõikes 3 sätestatud piirkondlikku erandit. Araba, Biskaia ja Gipuzkoa ajalooliste alade suhtes ei ole lubatud kasutada EÜ artikli 87 lõike 3 punktis a sätestatud erandit põhjusel, et sisemajanduse kogutoodang ühe elaniku kohta on selleks liiga kõrge. Vaidlusalust abi ei saa lubada ka EÜ artikli 87 lõike 3 punkti c alusel, kuna maksu ümberarvutused ületavad järjestikuste regionaalabi kaartidega ette nähtud ülemmäärasid. Lisaks võivad vaidlusalused sätted olla kohaldatavad väljavahetamisinvesteeringute ja „investeerimisprotsessiga” seotud kulude või „ettevalmistusjärgus tehtud investeeringute” suhtes. Nende mõistete täpse määratluse puudumisel ei saa välistada, et asjaomase abi hulka kuuluvad kulud, mida ei saa pidada investeeringukuludeks antud valdkonnas kohaldatavate ühenduse eeskirjade järgi. Peale selle võib investeeringukuludeks antud abi, mis ei vasta ühenduse õiguses sätestatud määratlusele, pidada tegevusabiks, mis on üldjuhul keelatud. Komisjon leiab selles osas, et EÜ artikli 87 lõike 3 punktides a ja c sätestatud erandite kohaldamise tingimused ei ole antud juhul täidetud. Ühtlasi toob ta esile, et kuna majandussektorite lõikes ei ole piiranguid kehtestatud, võivad 45%-ni ulatuvad maksu ümberarvutused minna vastuollu sektorite kohta kehtivate eeskirjadega. Lõpuks sedastab komisjon, et asjaomase abi suhtes ei saa kohaldada EÜ artikli 87 lõigetes 2 ja 3 ette nähtud muid erandeid ja et see on järelikult ühisturuga kokkusobimatu. Kokkuvõttes leiab komisjon vaidlustatud otsuste artiklis 1, et vaidlusalused Norma Foral’id kujutavad endast riigiabi, mida Hispaania Kuningriik on ebaseaduslikult andnud Araba, Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel ja mis on ühisturuga kokkusobimatu. Vaidlustatud otsuste artikkel 2 sätestab, et Hispaania Kuningriik peab artiklis 1 nimetatud abikava lõpetama selles osas, milles see veel jõus on. Vaidlustatud otsuste artikkel 3 näeb ette abi tagastamise ja on sõnastatud järgmiselt: „1.   Hispaania [Kuningriik] võtab kõik vajalikud meetmed, et saada abisaajatelt artiklis 1 nimetatud õigusvastaselt antud abi tagasi. Veel andmata abi korral peab Hispaania [Kuningriik] kõik abi andmised peatama. 2.   Sissenõudmine toimub viivitamata, vastavalt siseriikliku õigusega kehtestatud menetlusele, eeldusel et see võimaldab käesolevat otsust koheselt ja tõhusalt täita. Tagasinõutavad summad sisaldavad intresse alates kuupäevast, millal need abisaajate käsutusse anti, kuni nende tegeliku tagasisaamise kuupäevani. Kohaldatav intressimäär on regionaalabi raames abi osatähtsuse arvutamisel aluseks olev intressimäär.” Vaidlustatud otsuste artiklis 4 on sätestatud, et Hispaania Kuningriik teavitab komisjoni otsuse täitmiseks võetud meetmetest kahe kuu jooksul alates neist otsustest teatamisest. Otsuse 2002/820 artikkel 5 täpsustab, et otsus ei puuduta Demesale ja Ramondínile antud abi. Otsuste 2003/27 ja 2002/894 artikkel 5 ning otsuse 2002/820 artikkel 6 täpsustavad, et vaidlustatud otsuste adressaat on Hispaania Kuningriik. Komisjoni esitatud hagi põhjal on Euroopa Kohus tuvastanud, et kuna Hispaania Kuningriik on jätnud vaidlustatud lõplikud otsused täitmata, siis on ta rikkunud liikmesriigi kohustusi (Euroopa Kohtu 14. detsembri 2006. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-485/03–C-490/03: komisjon vs . Hispaania, EKL 2006, lk I-11887 ). Menetlus Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya, Territorio Histórico de Guipúzcoa ja Comunidad autónoma del País Vasco – Gobierno Vasco esitasid menetluse algatamiseks kohtuasjades T-227/01–T-229/01 kolm hagiavaldust, mis saabusid Esimese Astme Kohtu kantseleisse 25. septembril 2001. Confederación Empresarial Vasca (Confebask) esitas menetluse algatamiseks kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 hagiavaldused, mis saabusid Esimese Astme Kohtu kantseleisse 22. oktoobril 2001. Comunidad autónoma de La Rioja esitas 21. detsembril 2001 Esimese Astme Kohtu kantseleisse saabunud avaldused menetlusse astumiseks kohtuasjades T-227/01–T-229/01 komisjoni nõuete toetuseks. Esimese Astme Kohtu kantseleisse saabusid 4. jaanuaril 2002 avaldused, mille esitasid Círculo de Empresarios Vascos, Cámara Oficial de Comercio e Industria de Álava ning Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa menetlusse astumiseks kohtuasjas T-227/01 hagejate nõuete toetuseks; Círculo de Empresarios Vascos, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Vizcaya ning Territorio Histórico de Álava ja Territorio Histórico de Guipúzcoa menetlusse astumiseks kohtuasjas T-228/01 hagejate nõuete toetuseks; Círculo de Empresarios Vascos, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Guipúzcoa ning Territorio Histórico de Álava ja Territorio Histórico de Vizcaya menetlusse astumiseks kohtuasjas T-229/01 hagejate nõuete toetuseks. Confebask esitas 11. jaanuaril 2002 Esimese Astme Kohtu kantseleisse saabunud avaldused menetlusse astumiseks kohtuasjades T-227/01–T-229/01 hagejate nõuete toetuseks. Comunidad autónoma de La Rioja esitas 16. jaanuaril 2002 Esimese Astme Kohtu kantseleisse saabunud avaldused menetlusse astumiseks kohtuasjades T-265/01–T-270/01 komisjoni nõuete toetuseks. Esimese Astme Kohtu kolmanda koja (laiendatud koosseisus) esimees otsustas 10. septembri 2002. aasta määrustega peatada menetluse kohtuasjades T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, kuni Euroopa Kohus on lahendanud apellatsioonkaebused Esimese Astme Kohtu 6. märtsi 2002. aasta otsuste peale liidetud kohtuasjades T-127/99, T-129/99 ja T-148/99: Diputación Foral de Álava jt vs . komisjon (EKL 2002, lk II-1275 , edaspidi „Demesa kohtuotsus”) ning liidetud kohtuasjades T-92/00 ja T-103/00: Diputación Foral de Álava jt vs . komisjon (EKL 2002, lk II-1385, edaspidi „Ramondíni kohtuotsus”). Nende kahe kohtuotsusega lahendas Esimese Astme Kohus hagid, mis olid esitatud kahe komisjoni otsuse peale, millega Araba ajaloolisel alal Demesale ja Ramondínile antud maksusoodustused tunnistati ühisturuga kokkusobimatuks riigiabiks (komisjoni 24. veebruari 1999. aasta otsus 1999/718/EÜ, mis käsitleb Hispaania poolt Demesale antud riigiabi ( EÜT L 292, lk 1 ), ja komisjoni 22. detsembri 1999. aasta otsus 2000/795/EÜ, mis käsitleb Hispaania poolt Ramondín SA-le ja Ramondín Cápsulas SA-le antud riigiabi ( EÜT 2000, L 318, lk 36 )). Kuna Esimese Astme Kohtu kodade koosseis muutus, kuulub ettekandja-kohtunik nüüd viienda koja koosseisu ja käesolevad kohtuasjad on määratud viiendale kojale laiendatud koosseisus. Euroopa Kohtu 11. novembri 2004. aasta otsustega liidetud kohtuasjades C-183/02 P ja C-187/02 P: Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon (EKL 2004, lk I-10609) ning liidetud kohtuasjades C-186/02 P ja C-188/02 P: Ramondín jt vs . komisjon (EKL 2004, lk I-10653) jäeti rahuldamata apellatsioonkaebused eespool punktis 43 nimetatud Demesa ja Ramondíni kohtuotsuste peale. Menetlust korraldavate meetmete raames esitas Esimese Astme Kohus (viies koda laiendatud koosseisus) 10. jaanuaril 2005 pooltele küsimuse, millised võiksid olla eespool punktis 45 viidatud kohtuotsuste Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon ning Ramondín jt vs . komisjon tagajärjed käesolevates kohtuasjades. Hagejad avaldasid 3. veebruari 2005. aasta märkustes oma seisukoha nende kohtuotsuste osas ja jäid oma hagiavalduste juurde. Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autonóma del País Vasco loobusid siiski kohtuasjades T-227/01–T-229/01 esitatud kahest esimesest väitest. Esimese Astme Kohtu viienda koja (laiendatud koosseisus) esimees andis 9. septembri 2005. aasta määrustega Confebaskile hagejate nõuete toetuseks menetlusse astumise loa kohtuasjades T-227/01–T-229/01. Menetlusse astuja esitas oma seisukohad, hagejad nende kohta erilisi märkusi ei esitanud ja komisjon esitas oma märkused määratud tähtaja jooksul. Esimese Astme Kohtu viienda koja (laiendatud koosseisus) esimees andis 9. ja 10. jaanuari 2006. aasta määrustega Comunidad autónoma de La Riojale komisjoni nõuete toetuseks menetlusse astumise loa vastavalt kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 ning kohtuasjades T-227/01–T-229/01. Menetlusse astuja esitas oma seisukohad. Kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 esitas hageja nende kohta oma märkused. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 teatasid hagejad, et neil ei ole märkusi. Komisjon märkusi ei esitanud. Esimese Astme Kohtu viienda koja (laiendatud koosseisus) esimees andis 10. jaanuari 2006. aasta määrustega Cámara Oficial de Comercio e Industria de Álavale, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Vizcayale ja Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Guipúzcoale menetlusse astumise loa vastavalt kohtuasjades T-227/01, T-228/01 ja T-229/01, kuid jättis rahuldamata Círculo de Empresarios Vascose ning Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa menetlusse astumise avaldused. Menetlusse astujad esitasid oma seisukohad. Hagejad nende kohta erilisi märkusi ei esitanud ja komisjon esitas oma märkused määratud tähtaja jooksul. 27. aprillil 2006 paluti pooltel esitada oma märkused kohtuasjade T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 liitmise kohta suulise menetluse ja võimaluse korral ka kohtuotsuse huvides. Esimese Astme Kohtu viienda koja (laiendatud koosseisus) esimehe 13. juuli 2006. aasta määrusega on need kohtuasjad Esimese Astme Kohtu kodukorra artikli 50 alusel liidetud suulise menetluse huvides. Menetlust korraldavate meetmete raames palus Esimese Astme Kohus 14. veebruaril 2007 hagejatelt kohtuasjades T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 andmeid isikute kohta, keda asjaomased maksueeskirjad soodustavad. Confebask esitas 26. veebruari 2007. aasta kirjaga taotluse menetlust korraldav meede uuesti läbi vaadata. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 vastasid hagejad 6. märtsi 2007. aasta kirjaga, et nad kahtlevad selle meetme vajalikkuses. Esimese Astme Kohus kinnitas 14. veebruari 2007. aasta menetlust korraldava meetme 2. aprillil 2007 ja palus hagejatel kohtuasjades T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 esitada talle küsitud andmed. Hagejad vastasid 23. aprilli 2007. aasta kirjadega. Menetlust korraldavate meetmete raames esitas Esimese Astme Kohus pooltele 31. juulil 2007 küsimused, millele pooled on vastanud 2007. aasta oktoobris. Ettekandja-kohtuniku ettekande alusel otsustas Esimese Astme Kohus avada suulise menetluse. Poolte kohtukõned ja vastused Esimese Astme Kohtu küsimustele kuulati ära 16. jaanuari 2008. aasta kohtuistungil. Sel kohtuistungil andis Esimese Astme Kohus pooltele tähtaja, mis möödus 28. jaanuaril 2008, et esitada teatud andmeid isikute kohta, keda asjaomased meetmed soodustavad. See on kantud kohtuistungi protokolli. Kohtuistungi lõpus otsustas viienda koja (laiendatud koosseisus) esimees suulise menetluse lõpetamise edasi lükata. Hagejad esitasid kohtuistungil Esimese Astme Kohtu küsitud teavet sisaldavad dokumendid, mis saabusid Esimese Astme Kohtu kantseleisse järgmiselt: Territorio Histórico de Vizcaya kiri 24. jaanuaril 2008 ning Territorio Histórico de Álava ja Territorio Histórico de Guipúzcoa kirjad 28. jaanuaril 2008. Confebask vastas 29. jaanuari 2008. aasta kirjaga. Komisjon sai Esimese Astme Kohtult tähtaja pikendust ja esitas oma märkused esitatud dokumentide kohta. Viienda koja (laiendatud koosseisus) esimees lõpetas suulise menetluse 12. märtsil 2008. See tehti pooltele teatavaks 14. märtsi 2008. aasta kirjaga. Esimese Astme Kohus leiab, et kohtuasjad T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 tuleb liita kohtuotsuse huvides pärast poolte ärakuulamist vastavalt kodukorra artiklile 50. Kohtuistungil esitasid hagejad kohtuasjades T-227/01–T-229/01 uuesti taotluse, et Esimese Astme Kohus paluks komisjonil esitada teatud dokumendid. Esimese Astme Kohus leiab siiski, et tal on kohtutoimiku materjalide põhjal piisavalt teavet. Poolte nõuded I. Kohtuasjad T-227/01–T-229/01 Hagejad Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco paluvad Esimese Astme Kohtul: — esimese võimalusena tühistada vaidlustatud otsused; — teise võimalusena tühistada vaidlustatud otsuste artikkel 3; — mõista kohtukulud välja komisjonilt. Confebask, kes astus menetlusse hagejate nõuete toetuseks kohtuasjades T-227/01–T-229/01, palub Esimese Astme Kohtul: — tühistada vaidlustatud otsused; — mõista kohtukulud välja komisjonilt. Cámara Oficial de Comercio e Industria de Álava, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Vizcaya ja Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Guipúzcoa, kes astusid menetlusse hagejate nõuete toetuseks vastavalt kohtuasjades T-227/01, T-228/01 ja T-229/01, paluvad Esimese Astme Kohtul: — esimese võimalusena tühistada igas kohtuasjas vastav vaidlustatud otsus ja teise võimalusena tühistada nende otsuste artikkel 3; — mõista kohtukulud välja komisjonilt. Komisjon ja tema nõuete toetuseks menetlusse astunud Comunidad autónoma de La Rioja paluvad Esimese Astme Kohtul: — jätta Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa esitatud hagid põhjendamatuse tõttu rahuldamata; — tunnistada Comunidad autónoma del País Vasco esitatud hagid vastuvõetamatuks või teise võimalusena jätta need põhjendamatuse tõttu rahuldamata; — mõista kohtukulud välja hagejatelt. II. Kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 Hageja Confebask palub Esimese Astme Kohtul: — esimese võimalusena tühistada vaidlustatud otsused; — teise võimalusena tühistada vaidlustatud otsuste artiklid 3 ja 4; — mõista kohtukulud välja komisjonilt. Komisjon ja tema nõuete toetuseks menetlusse astunud Comunidad autónoma de La Rioja paluvad Esimese Astme Kohtul: — tunnistada hagid vastuvõetamatuks; — teise võimalusena jätta hagid põhjendamatuse tõttu rahuldamata; — mõista kohtukulud välja hagejalt. Õiguslik käsitlus I. Hagide vastuvõetavus Esmajärjekorras tuleb kontrollida hagide vastuvõetavust kohtuasjades T-227/01–T-229/01 ja seejärel Confebaski esitatud hagide vastuvõetavust kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01. A. Hagide vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 Esmalt tuleb kontrollida tühistamishagide vastuvõetavust ja teiseks Confebaski menetlusse astumise vastuvõetavust kohtuasjades T-227/01–T-229/01. 1. Tühistamishagide vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 a) Poolte argumendid Kuigi komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, ei esitanud vastuvõetamatuse väidet ametlikult kodukorra artikli 114 lõike 1 tähenduses, leiab ta, et Comunidad autónoma del País Vascol ei ole õigust esitada tühistamishagi kohtuasjades T-227/01–T-229/01. Asjaolu, et ta teostab „pädevust ajalooliste alade maksustamise koordineerimise ja ühtlustamise alal”, ei luba järeldada, et vaidlustatud otsused puudutavad teda otseselt ja isiklikult. Asjassepuutuvate abikavade vastuvõtjad on ainult Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa. Ta osutab selles osas eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsuse punktidele 54 ja 55. Komisjon möönab siiski, et ülalmainitud hagid on vastuvõetavad seetõttu, et need on esitatud koos Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoaga, kellel tema arvates on õigus hagi esitada. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 taotlevad hagejad, et nende hagid tunnistataks vastuvõetavaks. b) Esimese Astme Kohtu hinnang Tuleb nentida, et hagejad, st Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco, ei ole vaidlustatud otsuste adressaadid. Olgu märgitud, et Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa esitatud hagide vastuvõetavust ei ole vaidlustatud. Vaidlustatud otsused on ju tehtud abikavade kohta, mille kehtestajad nad on. Pealegi on vaidlustatud otsused takistuseks, mis ei lase neil soovitud viisil teostada neile Hispaania õigusega otseselt antud pädevust (vt selle kohta Esimese Astme Kohtu 30. aprilli 1998. aasta otsus kohtuasjas T-214/95: Vlaams Gewest vs . komisjon, EKL 1998, lk II-717 , punktid 29 ja 30; eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 50, ja 23. oktoobri 2002. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-346/99–T-348/99: Diputación Foral de Álava jt vs . komisjon, EKL 2002, lk II-4259 , punkt 37). Seega on hagid vastuvõetavad selles osas, mis puudutab Territorio Histórico de Álavat, Territorio Histórico de Vizcayat ja Territorio Histórico de Guipúzcoad. Kuna kohtuasjades T-227/01–T-229/01 on igal juhul tegu ühe ja sama hagiga, siis ei ole vaja kontrollida, kas Comunidad autónoma del País Vascol on õigus hagi esitada (vt selle kohta Euroopa Kohtu 24. märtsi 1993. aasta otsus kohtuasjas C-313/90: CIRFS jt vs . komisjon, EKL 1993, lk I-1125 , punkt 31; Esimese Astme Kohtu 15. septembri 1998. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-374/94, T-375/94, T-384/94 ja T-388/94: European Night Services jt vs . komisjon, EKL 1998, lk II-3141 , punkt 61). Sellest tulenevalt on tühistamishagid kohtuasjades T-227/01–T-229/01 vastuvõetavad. 2. Confebaski menetlusse astumise vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 a) Confebaski menetlusse astumise vastuvõetavus Komisjon väitis suulises menetluses, et kuna hagi puudutab ainult asjaomase abi tagasinõudmist ja kuna tagasinõudmine ei puuduta ühtki Confebaski liiget, siis ei ole Confebaski menetlusse astumine vastuvõetav. Kohtuistungil esitatud küsimuste peale esitas Confebask teatud dokumendid. Nii esitas ta kõigi kolme ajaloolise ala rahanduse peadirektorite (Director General de Hacienda) väljastatud dokumendi, mis tõendab, et teatud ettevõtjad said teha asjaomaseid maksu ümberarvutusi. Need dokumendid tõendavad, et vaidlustatud otsused ja eriti nende otsuste artiklid 3, mis määravad abi tagastamise, puudutavad neid ettevõtjaid. Üks tõend, millele on alla kirjutanud Confebaski peasekretär ja president, kinnitab muu hulgas seda, et kõik need ettevõtjad olid menetlusse astumise avalduste esitamise ajal Confebaski liikmed. Olgu meenutatud, et Esimese Astme Kohtu viienda koja (laiendatud koosseisus) esimehe 9. septembri 2005. aasta määrus, millega Confebask sai loa astuda hagejate nõuete toetuseks menetlusse kohtuasjades T-227/01–T-229/01, ei takista menetlusse astumise vastuvõetavuse uut kontrollimist otsuses, millega lõpeb menetlus selles kohtuastmes (vt selle kohta Euroopa Kohtu 8. juuli 1999. aasta otsus kohtuasjas C-199/92 P: Hüls vs . komisjon, EKL 1999, lk I-4287 , punkt 52). Euroopa Kohtu põhikirja artikli 40 teise lõigu alusel, mida selle põhikirja artikli 53 esimese lõigu alusel kohaldatakse Esimese Astme Kohtule, on õigus menetlusse astuda igal isikul, kes tõendab oma huvi kohtuasja tulemuste vastu. Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt võivad esindusühendused, mille eesmärk on oma liikmete õiguste kaitse, menetlusse astuda kohtuasjades, milles kerkivad nende liikmeid puudutada võivad põhimõttelised küsimused (Euroopa Kohtu presidendi 17. juuni 1997. aasta määrus liidetud kohtuasjades C-151/97 P(I) ja C-157/97 P(I): National Power ja PowerGen, EKL 1997, lk I-3491 , punkt 66, ja 28. septembri 1998. aasta määrus kohtuasjas C-151/98 P: Pharos vs . komisjon, EKL 1998, lk I-5441 , punkt 6; Esimese Astme Kohtu presidendi 19. aprilli 2007. aasta määrus kohtuasjas T-24/06: MABB vs . komisjon, kohtulahendite kogumikus ei avaldata, punkt 10). Olgu veel meenutatud, et ühenduste menetlusse astumise õiguse laia tõlgendamise mõte on võimaldada kohtuasjade tausta paremat hindamist, vältides samas liiga suurt hulka üksikuid menetlusse astujaid, mis võib ohustada menetluse tõhusust ja ladusat kulgu (eespool punktis 83 viidatud kohtumäärus National Power ja PowerGen, punkt 66; Esimese Astme Kohtu 26. juuli 2004. aasta määrus kohtuasjas T-20l/04 R: Microsoft vs . komisjon, EKL 2004, lk II-2977, punkt 38). Käesolevas kohtuasjas on Confebask sektoriülene kutseühingute keskliit, mille ülesanne on selle koosseisu kuuluvate Hispaania Baskimaa ettevõtjate organisatsioonide üldiste ja ühiste huvide esindamine, koordineerimine, teabevahetus ja kaitse. Eelkõige on tema ülesanne Baski ettevõtjate huvide esindamine ja kaitse ametiasutustes ning ühiskondlikes organisatsioonides ja kutseliitudes. Vaidlust ei ole selles, et tegu on Hispaania Baskimaa ettevõtjate esindusorganisatsiooniga. Lisaks tuleb nentida, nagu nähtub suulises menetluses esitatud dokumentidest, et teatud ettevõtjad, kes olid Confebaski liikmed siis, kui see esitas menetlusse astumise avalduse, said käesolevas kohtuasjas käsitletavate maksueeskirjade alusel antud abi. Seega võib käesolevate kohtuasjade tulemus mõjutada nende ettevõtjate huve, kes on ühtaegu Confebaski liikmed ja on tegelikult saanud abi asjaomaste maksumeetmete kaudu. Pealegi võttis Confebask osa haldusmenetlusest, mille tulemusena vaidlustatud otsused vastu võeti. Seega tuleb järeldada, et Confebask on põhjendanud oma huvi kohtuvaidluse lahenduse vastu ja et tema menetlusse astumine hagejate nõuete toetuseks on vastuvõetav. b) Confebaski menetlusse astuja seisukohtade vastuvõetavus Poolte argumendid Komisjon leiab, et Confebaski menetlusse astuja seisukohad kohtuasjades T-227/01–T-229/01 ei sisalda vähimatki juriidilist argumentatsiooni, kuna seal on ainult viited lisadele. Komisjon järeldab sellest, et need seisukohad ei vasta kodukorra artiklis 44 sätestatud nõuetele. Juhuks, kui Esimese Astme Kohus tunnistab Confebaski menetlusse astuja seisukohad üldiselt vastuvõetavaks kohtuasjades T-227/01–T-229/01, väidab komisjon teise võimalusena, et paljud väited, millele Confebask menetlusse astujana tugineb, on vastuvõetamatud, kuna need muudavad neis kohtuasjades esitatud hagiavaldustega määratletud kohtuvaidluse piire. Esimese Astme Kohtu hinnang Kodukorra artikli 116 lõike 4 teine lõik näeb ette: „[…] Menetlusse astuja seisukohad sisaldavad: a) menetlusse astuja nõudeid, mis toetavad või vaidlustavad täielikult või osaliselt kohtuasja ühe poole nõudeid; b) menetlusse astuja väiteid ja argumente; c) tõendeid, juhul kui neid esitatakse.” Hagiavaldust käsitleva kindlalt väljakujunenud kohtupraktika kohaselt, mida analoogia alusel rakendatakse ka menetlusse astuja seisukohtade suhtes (Esimese Astme Kohtu 15. juuni 2005. aasta otsus kohtuasjas T-171/02: Regione autónoma della Sardegna vs . komisjon, EKL 2005, lk II-2123 , punkt 186), peab lühike ülevaade avalduse aluseks olevatest asjaoludest olema piisavalt selge ja täpne, et kostja saaks ette valmistada oma kaitse ja et Esimese Astme Kohus saaks hagi vajaduse korral lahendada ilma täiendavate materjalideta (vt Esimese Astme Kohtu 14. detsembri 2005. aasta otsus kohtuasjas T-209/01: Honeywell vs . komisjon, EKL 2005, lk II-5527 , punkt 55 ja seal viidatud kohtupraktika). Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt peavad selleks, et tagada õiguskindlus ja hea õigusemõistmine, hagi vastuvõetavuse eeldusena põhilised faktilised ja õiguslikud asjaolud, millele hagi tugineb, vähemalt kokkuvõtlikult, kuid järjekindlalt ja arusaadavalt nähtuma hagiavaldusest endast (vt eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Honeywell vs . komisjon, punkt 56 ja seal viidatud kohtupraktika). Kuigi teatavate punktide osas saab hagiavalduse teksti toetada ja täiendada viidetega hagiavaldusele lisatud dokumentide osadele, ei saa üldine viide teistele dokumentidele korvata õigusliku argumentatsiooni selliste peamiste elementide puudumist, mis eespool mainitud nõuete kohaselt peavad olema märgitud hagiavalduses endas (Esimese Astme Kohtu 21. mai 1999. aasta määrus kohtuasjas T-154/98: Asia Motor France jt vs . komisjon, EKL 1999, lk II-1703 , punkt 49). Pealegi ei ole Esimese Astme Kohtu ülesanne lisasid uurida ja nendest kindlaks teha need väited ja argumendid, mida võib lugeda hagi aluseks olevaks, kuna lisadel on üksnes tõenduslik ja abistav ülesanne (vt Esimese Astme Kohtu eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Honeywell vs . komisjon, punkt 57, ja 11. juuli 2007. aasta otsus kohtuasjas T-167/04: Asklepios Kliniken vs . komisjon, EKL 2007, lk II-2379 , punkt 40 ja seal viidatud kohtupraktika; vt selle kohta ka Euroopa Kohtu 28. juuni 2005. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P–C-208/02 P ja C-213/02 P: Dansk Rørindustri jt vs . komisjon, EKL 2005, lk I-5425 , punktid 97–99). Antud juhul märgib Confebask kohtuasjades T-227/01–T-229/01 esitatud menetlusse astuja seisukohtades, et ta astub kõigis neis kohtuasjades menetlusse hagejate nõuete toetuseks. Ta nõuab vaidlustatud otsuste tühistamist ja kohtukulude väljamõistmist komisjonilt. Ta peab otstarbekaks „Esimese Astme Kohtu aja ja tõlkeressursside kokkuhoiu huvides” viidata oma hagiavaldustele, mis ta esitas vastavalt kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 ning mis on tema menetlusse astuja seisukohtadele lisatud. Neis seisukohtades esitab Confebask muu hulgas märkusi õiguspärase ootuse kaitse põhimõtte rikkumise kohta. Seega tuleb nentida, et peale õiguspärast ootust käsitleva argumendi ei nähtu menetlusse astuja seisukohtadest endist isegi kokkuvõtlikult ega põhijoontes ühtki põhilist faktilist ega õiguslikku asjaolu. Kuigi kohtuasjad T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 on liidetud 13. juulil 2006, st pärast Confebaski menetlusse astumist, jäävad need sellele vaatamata iseseisvaks (vt selle kohta Euroopa Kohtu 21. juuni 2001. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-280/99 P–C-282/99 P: Moccia Irme jt vs . komisjon, EKL 2001, lk I-4717 , punkt 66, ja eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Honeywell vs . komisjon, punkt 71). Lõpuks ei ole ju Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco, kes on hagejad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, ning Cámara Oficial de Comercio e Industria de Álava, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Vizcaya ja Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Guipúzcoa (edaspidi kõik koos „Cámara Oficial de Comercio e Industria’d”), kes on menetlusse astujad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, poolteks Confebaski viidatud kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01. Poolte kokkulangevus on teise kohtuasja kirjalikele dokumentidele tehtud viite kaudu väidetavalt esitatud fakti- ja õigusväidete vastuvõetavuse oluline eeltingimus (eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Honeywell vs . komisjon, punkt 67). Neil asjaoludel ei saa üldine viide muudele dokumentidele, isegi kui need on menetlusse astuja seisukohtade lisad, korvata peamiste õiguslike argumentide puudumist, kuna need peavad kodukorra artikli 116 lõike 4 teise lõigu punkti b kohaselt sisalduma menetlusse astuja seisukohtades. Sellest järeldub, et Confebaski menetlusse astuja seisukohad on vastuvõetamatud selles osas, milles need viitavad hagiavaldustele kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, ning on vastuvõetavad selles osas, mis osutab õiguspärase ootuse kaitse põhimõtte rikkumisele. Seega ei ole vaja teha otsust komisjoni teise võimalusena esitatud nõude kohta, mille kohaselt on paljud Confebaski väited vastuvõetamatud, kuna need muudavad hagiavaldustega määratletud kohtuvaidluse piire. B. Confebaski õigus esitada tühistamisnõue kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 1. Poolte argumendid Kuigi komisjon ja Comunidad autónoma de La Rioja ei ole esitanud vastuvõetamatuse väidet ametlikult kodukorra artikli 114 tähenduses, leiavad nad, et Confebaski esitatud hagid on vastuvõetamatud. Nende arvates ei saa ettevõtja esitada hagi otsuse peale, millega on tunnistatud kokkusobimatuks selline abikava, millega soodustatud isikud ei ole määratud individuaalselt, vaid on määratletud üldiselt ja abstraktselt. Järelikult ei ole Confebaskil kaebeõigust sel alusel, et vaidlustatud otsused puudutavad otseselt ja isiklikult ettevõtjaid, keda ta esindab. Pealegi ei osuta Confebask oma huvidele. Confebaski menetlusse astumine kohtuasjades T-227/01–T-229/01 vastab menetlusökonoomia põhimõttele, millega on põhjendatud ühenduste hagi esitamise õiguse tunnustamine. Confebask leiab seevastu, et tal on kaebeõigus. Ta toonitab, et ta esindab ettevõtjate huve, kellel endil on õigus hagi esitada, kuna nad on asjaomaste maksusüsteemide järgi maksukohustuslased ja seega võib neil tekkida kohustus saadud abi tagastada. Vastuseks Esimese Astme Kohtu küsimusele teatas Confebask esmalt, et tal ei ole teavet küsimuses, kas mõned tema liikmed on tegelikult arutusel olevate meetmete alusel abi saanud. Ta rõhutas siiski, et ta on ainus, kes peab vaidlusaluste õigusnormide adressaatideks olevate Baski ettevõtjate esindajana läbirääkimisi Hispaania avaliku võimu asutustega. Igal juhul on tema kaebeõigus väljaspool igasugust kahtlust, seda enam, et ta võttis aktiivselt osa kogu menetlusest alates sellest, kui komisjon asus abinõusid tarvitusele võtma. Alles pärast kohtuistungit ja siis, kui Esimese Astme Kohus oli kolmandat korda esitanud küsimuse, mis põhjustas suulise menetluse pikendamise, esitas Confebask kolme ajaloolise ala rahanduse peadirektorite väljastatud tõendid, mis tõendavad, et vaidlustatud otsused ja eriti asjaomase maksu ümberarvutusega saadu tagasinõudmise korraldus puudutab teatud ettevõtjaid, kelle kohta on ühtlasi tõendatud, et nad olid kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 hagide esitamise ajal Confebaski liikmed (vt eespool punkt 80). Märkustes dokumentide kohta, mille Confebask esitas pärast kohtuistungit, leiab komisjon, et Confebask ei ole tõendanud, et abi tagasinõudmise korraldus puudutab asjaomaseid abisaajaid. 2. Esimese Astme Kohtu hinnang Kuna käesolevas kohtuasjas on tegu tühistamishagiga, mille on esitanud ühendus, siis olgu meenutatud, et kohtupraktika kohaselt ei ole üldiste huvide kaitse piisav põhjendus, et tunnistada selline hagi vastuvõetavaks (vt selle kohta Euroopa Kohtu 14. detsembri 1962. aasta otsus liidetud kohtuasjades 16/62 ja 17/62: Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes jt vs . nõukogu, EKL 1962, lk 901 , 919 ja 920, ning 10. juuli 1986. aasta otsus kohtuasjas 282/85: DEFI vs . komisjon, EKL 1986, lk 2469 , punktid 16–18). Selline ühendus nagu Confebask, kelle ülesanne on Baski ettevõtjate huvide kaitse, saab põhimõtteliselt esitada hagi, et tühistataks komisjoni lõplik otsus riigiabi valdkonnas, üksnes siis, kui ettevõtjad, keda ta esindab, või mõned nende hulgast võivad ka individuaalselt hagi esitada või kui ühendus võib viidata isiklikule huvile hagi esitada (vt Euroopa Kohtu 22. juuni 2006. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-182/03 ja C-217/03: Belgia ja Forum 187 vs . komisjon, EKL 2006, lk I-5479 , punkt 56 ja seal viidatud kohtupraktika). Nendest põhimõtetest lähtudes tuleb hinnata, kas Confebaskil on kaebeõigus käesolevas kohtuasjas. Küsimuses, kas Confebaski liikmetel või tema liikmete liikmetel on õigus vaidlustatud otsuste peale individuaalselt hagi esitada, tuleb kontrollida, kas vaidlustatud otsused puudutavad neid isiklikult ja otseselt EÜ artikli 230 neljanda lõigu tähenduses. Füüsiline või juriidiline isik saab väita, et vaidlusalune akt puudutab teda isiklikult, ainult siis, kui see mõjutab teda mingi talle omase tunnuse või teda iseloomustava faktilise olukorra tõttu, mis teda kõigist teistest isikutest eristab ning seega individualiseerib teda sarnaselt otsuse adressaadiga (vt Euroopa Kohtu 15. juuli 1963. aasta otsus kohtuasjas 25/62: Plaumann vs . komisjon, EKL 1963, lk 197 ja 223, ning 29. aprilli 2004. aasta otsus kohtuasjas C-298/00 P: Itaalia vs . komisjon, EKL 2004, lk I-4087 , punkt 36 ja seal viidatud kohtupraktika). Nii ei saa järeldada, et abi ühisturuga kokkusobimatuks tunnistav komisjoni otsus puudutab abikava võimalikku abisaajat isiklikult üksnes tema sellise seisundi tõttu (vt Esimese Astme Kohtu 10. märtsi 2005. aasta määrus liidetud kohtuasjades T-228/00, T-229/00, T-242/00, T-243/00, T-245/00–T-248/00, T-250/00, T-252/00, T-256/00–T-259/00, T-265/00, T-267/00, T-268/00, T-271/00, T-274/00–T-276/00, T-281/00, T-287/00 ja T-296/00: Gruppo ormeggiatori del porto di Venezia jt vs . komisjon, EKL 2005, lk II-787 , punkt 34 ja seal viidatud kohtupraktika). Siiski on teistsuguses seisundis ettevõtja, keda otsus puudutab mitte ainult kui võimalikku abisaajat vaidlusaluse abikava alusel, vaid ka seetõttu, et ta on tegelikult saanud selle kava alusel antud individuaalset abi, mille kohta komisjon on andnud tagasinõudmise korralduse (vt selle kohta Euroopa Kohtu 19. oktoobri 2000. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-15/98 ja C-105/99: Itaalia ja Sardegna Lines vs . komisjon, EKL 2000, lk I-8855 , punkt 34, ja eespool punktis 111 viidatud kohtuotsus Itaalia vs . komisjon, punktid 38 ja 39). Käesolevas kohtuasjas nähtub dokumentidest, mille Confebask on esitanud pärast kohtuistungit, et igas vaidlustatud otsuses käsitletavad maksumeetmed puudutavad teatud ettevõtjaid, kes olid Confebaski liikmed kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 hagiavalduste esitamise ajal, kuna nad on tegelikult saanud arutusel olevate maksueeskirjade alusel antud individuaalset abi, mille kohta komisjon on andnud tagasinõudmise korralduse. Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa rahanduse peadirektorite väljastatud tõendites on näidatud ettevõtjad, kes said teha maksu ümberarvutuse 45% ulatuses, ja need tõendavad, et vaidlustatud otsused mõjutavad neid ettevõtjaid. Seega tuleb järeldada, et vaidlustatud otsused puudutavad neid ettevõtjaid isiklikult. Kuna ühenduste kohus võib omal algatusel igal ajal hagi vastuvõetavuse tingimusi kontrollida, siis ei ole tal mingeid takistusi võtta arvesse käesolevas kohtuasjas suulises menetluses esitatud täiendavaid andmeid (vt selle kohta Esimese Astme Kohtu 12. detsembri 2006. aasta otsus kohtuasjas T-95/03: Asociación de Estaciones de Servicio de Madrid ja Federación Catalana de Estaciones de Servicio vs . komisjon, EKL 2006, lk II-4739 , punkt 50). Seoses otsese puudutamise tingimusega olgu märgitud, et vaidlustatud otsused kohustavad Hispaania Kuningriiki võtma kõik vajalikud meetmed, et saada abisaajatelt asjaomane abi tagasi. Seega tuleb järeldada, et need otsused puudutavad otseselt ettevõtjaid, kes seda abi on saanud (vt selle kohta eespool punktis 113 viidatud kohtuotsus Itaalia ja Sardegna Lines vs . komisjon, punkt 36; Esimese Astme Kohtu 20. septembri 2007. aasta otsus kohtuasjas T-136/05: Salvat père & fils jt vs . komisjon, EKL 2007, lk II-4063 , punkt 75). Sellest järeldub, et neil ettevõtjatel endil, Confebaski liikmetel, oli hagi esitamise õigus. Kuna Confebask esindab ettevõtjaid, kelle hulgast vähemalt mõnel on õigus individuaalselt hagi esitada, siis on tal õigus esitada hagi vaidlustatud otsuste peale. II. Hagiavalduste põhjendatus Kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 Confebaski kui hageja esitatud väiteid, et tegu ei ole riigiabiga, et arutusel olevad eeskirjad on ühisturuga kokkusobivad, et komisjon on võimu kuritarvitanud ja et tegu on olemasoleva abiga, tuleb uurida enne kui nii kohtuasjades T-227/01–T-229/01 kui ka kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 esitatud väidet, et on tehtud menetlusviga ning rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid, seejärel tuleb käsitleda kohtuasjades T-227/01–T-229/01 hagejate esitatud väidet, et on rikutud proportsionaalsuse põhimõtet. A. Väide, et tegu ei ole riigiabiga EÜ artikli 87 tähenduses (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) Kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 esitatud hagiavaldustes tugineb Confebask esiteks asjaolule, et asjaomased maksu ümberarvutused ei tingi mingit maksutulude vähenemist. Teiseks väidab ta, et komisjon ei ole piisavalt tõendanud, et asjaomased meetmed kahjustavad ühendusesisest kaubandust ja põhjustavad konkurentsimoonutusi. Kolmandaks vaidlustab ta selle, et asjaomased meetmed on erimeetmed. Neljandaks osutab ta sellele, et asjaomased maksu ümberarvutused on põhjendatud tulenevalt maksusüsteemi olemusest ja ülesehitusest. Viiendaks ja viimasena esitab ta väite, et EÜ artikkel 87 ei ole antud juhul kohaldatav. 1. Väite esimene osa, mille kohaselt maksutulud ei vähene a) Poolte argumendid Confebask väidab, et vaidlustatud otsustes sisalduv komisjoni kinnitus, et asjaomased maksu ümberarvutused tingivad maksutulude vähenemise, laseb eeldada, et on üldine maksumäär, millega võrreldes igasugune maksukoormuse vähendamine toob kaasa ressursside kaotuse ja on järelikult riigiabi. Confebask väidab, et sellist maksumäära ei ole, ja toonitab, et kõigi liikmesriikide õigusaktides on eri vormis maksuvabastusi. Pealegi on vaidlustatud Norma Foral’ide eesmärk investeeringute soodustamine. Seega tekib nende toimel maksutulu, kuna investeeringud ise on maksustatud. Komisjon vaidlustab nende argumentide põhjendatuse. b) Esimese Astme Kohtu hinnang EÜ artikli 87 lõike 1 kohaselt on igasugune liikmesriigi poolt või riigi ressurssidest ükskõik missugusel kujul antav abi, mis kahjustab või ähvardab kahjustada konkurentsi, soodustades teatud ettevõtjaid või teatud kaupade tootmist, ühisturuga kokkusobimatu niivõrd, kuivõrd see kahjustab liikmesriikidevahelist kaubandust. Euroopa Kohtu väljakujunenud praktikast nähtub, et abi mõiste hõlmab mitte üksnes toetust positiivses tähenduses, nagu subsiidiumid, vaid ka erinevas vormis sekkumisi, mis leevendavad äriühingu eelarvet tavaliselt koormavaid kohustusi ja mis seetõttu ei ole küll subsiidiumid selle sõna kitsamas tähenduses, ent on siiski samalaadsed ja neil on samasugused tagajärjed (Euroopa Kohtu 19. mai 1999. aasta otsus kohtuasjas C-6/97: Itaalia vs . komisjon, EKL 1999, lk I-2981 , punkt 15). Meede, millega ametiasutused annavad teatavatele ettevõtjatele maksuvabastuse, mis küll ei kanna üle riigi ressursse, kuid mille saajad on soodsamas rahalises olukorras teiste maksukohustuslastega võrreldes, kujutab endast riigiabi EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses (15. märtsi 1994. aasta otsus kohtuasjas C-387/92: Banco Exterior de España, EKL 1994, lk I-877 , punkt 14). Antud juhul piisab sellest, kui tuvastada, et arutusel olev 45% maksu ümberarvutus vähendab soodustatud ettevõtjate maksukoormust summa võrra, mis võrdub 45%-ga abikõlblike investeeringute summast, nagu komisjon on vaidlustatud otsustes õigesti esile toonud (otsuse 2002/820 punkt 54; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 62). Maksu ümberarvutuse puudumisel peab ettevõtja ju maksma kogu lõpliku tasumisele kuuluva maksusumma. Ettevõtja, kes saab teha maksu ümberarvutuse, on seega asetatud soodsamasse rahalisse olukorda kui teised maksumaksjad. Vastupidi sellele, mida kinnitab Confebask, on komisjon seega andnud õige hinnangu, et asjaomased maksu ümberarvutused tingivad maksutulude kaotuse. Selles osas ei ole Confebaski kinnitus, et komisjon rajas oma kaalutlused üldise maksumäära olemasolule, millegagi tõendatud. Vaidlustatud otsustest nähtub hoopis vastupidine: komisjon viitab asjaomasest maksusüsteemist tulenevale tavapärasele maksumäärale (otsuse 2002/820 punkt 56; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 64). Kuigi liikmesriikide õigusaktides on eri vormis maksuvabastusi, ei muuda see asjaolu arutusel olevate meetmete olemust riigiabi eeskirjade suhtes. Lõpuks tuleb seoses argumendiga, et arutusel olevate maksu ümberarvutuste mõte on investeeringute soodustamine eesmärgiga tekitada lõppkokkuvõttes maksutulu, meelde tuletada, et meetmega taotletav eesmärk ei anna alust jätta meede EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses riigiabiks kvalifitseerimata (Euroopa Kohtu 29. veebruari 1996. aasta otsus kohtuasjas C-56/93: Belgia vs . komisjon, EKL 1996, lk I-723 , punkt 79; eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 63). Lisaks ilmneb, et seda argumenti on raske kokku sobitada maksu vähendamise võimaldamisega (eespool punktis 43 viidatud Ramondíni kohtuotsus, punkt 62, ja eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 64). Seega tuleb väite esimene osa, mille kohaselt maksutulud ei vähene, põhjendamatuse tõttu tagasi lükata. 2. Väite teine osa, mille kohaselt ei esine konkurentsimoonutusi ega kahjustata ühendusesisest kaubandust ning puuduvad põhjendused a) Poolte argumendid Confebask väidab esiteks, et selles, mis puudutab kaubanduse ja konkurentsi kahjustamist, ei ole vaidlustatud otsuste põhjendused EÜ artikli 253 seisukohast piisavad, ja tugineb eelkõige eespool punktis 113 viidatud kohtuotsusele Itaalia ja Sardegna Lines vs . komisjon (punkt 66). Kuna vaidlustatud otsustel on rängad tagajärjed, on nõutavad äärmiselt täpsed põhjendused. Confebaski arvates leiab komisjon ekslikult, et maksu ümberarvutused moonutavad kaubandust seeläbi, et nendega soodustatud isikud võivad osaleda ühendusesiseses kaubanduses, ega tee selle kohta mingeid täpsustusi. Ta esitab ainult üldisi andmeid ekspordi ja Baski majanduse välissõltuvuse kohta, esitamata turu-uuringut ebasoodsasse seisu asetatud majandusharu kohta. Teiseks vaidlustab Confebask komisjoni hinnangu kaubanduse kahjustamise osas, kuna see on igal juhul põhjendamatu. Ta väidab, et kuigi üldine maksukoormus võib mõnikord mõjutada ettevõtjate strateegiat, ei tee seda pelgalt ajutine stiimul, mis ei ole ettevõtjate konkurentsivõimet määrav tegur. Seega ei ole võimalik kaitsta seisukohta, et ettevõtjad või majandusharud, mis saavad mingisuguse maksuvähenduse, on alati paremates konkurentsitingimustes. Lisaks osutavad teatud uuringud, et Baski ametivõimude poolt vastu võetud stiimulitel oli ainult piiratud mõju. Need uuringud näitavad veel, et Hispaania Baskimaal oli suurem maksukoormus kui ülejäänud Hispaania Kuningriigis. Järelikult ei olnud ainult arvustatavad maksu ümberarvutused need, mis võisid mõjutada ühendusesisest kaubandust. Ka ei ole maksukoormus ainus tegur, mis mõjutab ettevõtjate majanduskäitumist. Tuleb arvestada ka selliseid tegureid nagu kaubandus-, töö- või sotsiaalkindlustusseadused. Nende seaduste sätetel on palju suurem mõju kui see, mida komisjon omistab kõnealustele maksu ümberarvutustele, ja komisjon ei ole selgitanud, mille poolest asjassepuutuvad sätted erinevad kõikidest muudest lahknevustest liikmesriikide maksuõigusaktide vahel. Komisjon vaidlustab nende argumentide põhjendatuse. b) Esimese Astme Kohtu hinnang EÜ artikli 87 lõike 1 kohaselt on ühisturuga kokkusobimatu ainult see riigiabi, mis „kahjustab liikmesriikidevahelist kaubandust” ja mis „kahjustab või ähvardab kahjustada konkurentsi”. Mis puudutab komisjoni otsuste põhjendamise kohustust, siis nähtub väljakujunenud kohtupraktikast, et põhjendus peab vastama asjaomase akti laadile, sellest peab selgelt ja üheselt mõistetavalt selguma akti andnud institutsiooni arutluskäik, mis võimaldab huvitatud isikutel mõista võetud meetme põhjendusi ja pädeval kohtuasutusel teostada kontrolli. Põhjendamise nõuet tuleb hinnata arvestades juhtumi asjaolusid, eelkõige akti sisu, põhjenduste laadi ja selgituste saamise huvi, mis võib olla akti adressaatidel või teistel isikutel, keda akt otseselt ja isiklikult puudutab (vt Euroopa Kohtu 2. aprilli 1998. aasta otsus kohtuasjas C-367/95 P: komisjon vs . Sytraval ja Brink’s France, EKL 1998, lk I-1719 , punkt 63, ja eespool punktis 113 viidatud kohtuotsus Itaalia ja Sardegna Lines vs . komisjon, punkt 65). Antud juhul ilmneb otsuse 2002/820 punktist 57 ning otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktist 65, et komisjon sedastas Baski valitsuse statistikaameti avaldatud aruannetele tuginedes, et „Baski majandus [oli] väga avatud välissuhetega majandus ja suur osa selle toodangust [läks] ekspordiks” ja et „tulenevalt nendest Baski majanduse erisustest [tegelesid] abi saanud ettevõtjad sellise majandustegevusega, mis võib olla liikmesriikidevahelise kaubavahetuse esemeks”. Ta järeldas, et neil asjaoludel tugevdas asjaomane abi soodustatud ettevõtjate seisu võrreldes teiste ühendusesiseses kaubanduses konkureerivate ettevõtjatega ja kahjustas seega seda kaubandust. Ta lisas, et „abi saanud ettevõtjate tasuvus [paranes], kuna nende puhastulu (kasum pärast maksude mahaarvamist) kasvas” ja et „nii võisid nad konkureerida ettevõtjatega, kes ei [saanud] teha maksu ümberarvutust 45% ulatuses kas seetõttu, et nad ei [olnud] investeerinud või seetõttu, et nende investeeringud ei [küündinud] 2,5 miljardi peseeta künniseni pärast 45% maksu ümberarvutuse kehtestamist”. Selline põhjendus toob selgelt ja üheselt mõistetavalt esile komisjoni arutluskäigu, mis puudutab maksu ümberarvutuste mõju kaubandusele ja konkurentsile. See võimaldab huvitatud isikutel mõista võetud meetme põhjendusi ja Esimese Astme Kohtul teostada kontrolli. Selle poolest erinevad vaidlustatud otsused otsusest, mis on tühistatud Euroopa Kohtu eespool punktis 113 viidatud otsusega Itaalia ja Sardegna Lines vs . komisjon, millele tugineb Confebask. Nagu on nenditud selle kohtuotsuse punktis 67, et kui komisjon tegi järelduse, et konkurentsi on kahjustatud, rahuldus ta ju pelgalt kinnitusega, et abi oli valikuline ja seda anti vaid Sardiinia (Itaalia) laevandussektorile. Eeltoodust nähtub, et vaidlustatud otsuste puhul see nii ei ole. Peale selle ei saa komisjonile ette heita, et ta ei ole esitanud uuringut halvemasse olukorda asetatud majandusharu kohta, kuna asjassepuutuvad maksueeskirjad on sektoriülesed ja lisaks kõigele ei ole Hispaania ametiasutused vastanud teabetaotlusele, mis sisaldus vaidlustatud otsuste vastuvõtmisega lõppenud ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes. Käesoleva kohtuasja asjaolusid arvestades tuleb seega nentida, et vaidlustatud otsustes on esitatud piisavad põhjendused, millest lähtudes komisjon leidis, et asjaomased meetmed kahjustavad või ähvardavad kahjustada konkurentsi ja kahjustavad ühendusesisest kaubandust. Seega vastavad vaidlustatud otsused EÜ artikli 253 sellekohastele nõuetele. Seoses komisjoni hinnangu põhjendatusega tuleb meenutada, et kui liikmesriigi poolt või riigi ressurssidest antud finantsabi tugevdab ettevõtja olukorda ühendusesiseses kaubanduses teiste konkureerivate ettevõtjatega võrreldes, tuleb lugeda, et abi mõjutab viimaseid ka siis, kui abi saanud ettevõtja ise ekspordiga ei tegelenudki (vt Euroopa Kohtu 17. juuni 1999. aasta otsus kohtuasjas C-75/97: Belgia vs . komisjon, EKL 1999, lk I-3671 , punkt 47, ja Esimese Astme Kohtu 23. novembri 2006. aasta otsus kohtuasjas T-217/02: Ter Lembeek vs . komisjon, EKL 2006, lk II-4483 , punkt 181 ja seal viidatud kohtupraktika). Peale selle ei ole komisjonil kohustust tõendada meetme tegelikku mõju liikmesriikidevahelisele kaubandusele ega tegelikku konkurentsimoonutust, vaid üksnes uurida, kas abi võib mõjutada seda kaubandust ja kahjustada konkurentsi (Euroopa Kohtu 29. aprilli 2004. aasta otsus kohtuasjas C-372/97: Itaalia vs . komisjon, EKL 2004, lk I-3679 , punkt 44). Lisaks kõigele võib komisjon abikavade puhul piirduda kava üldiste omaduste uurimisega, ilma et ta peaks kontrollima iga konkreetset kohaldamisjuhtu (Euroopa Kohtu 15. detsembri 2005. aasta otsus kohtuasjas C-66/02: Itaalia vs . komisjon, EKL 2005, lk I-10901 , punkt 91; vt selle kohta eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 68). Sellisel juhul nagu käesolevas kohtuasjas, kus arutusel olevatest maksueeskirjadest ei ole teatatud, ei pea komisjoni otsuste põhjendused sisaldama ajakohastatud hinnangut selle kohta, kuidas eeskirjad mõjutavad konkurentsi ja kahjustavad liikmesriikidevahelist kaubandust (eespool punktis 142 viidatud 17. juuni 1999. aasta kohtuotsus Belgia vs . komisjon, punkt 48). Käesolevas kohtuasjas tuleb seoses kaubanduse kahjustamise tingimusega märkida, et nagu rõhutas komisjon vaidlustatud otsustes (otsuse 2002/820 punkt 57; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 65), tuleneb Baski majanduse erisustest, et abi saanud ettevõtjad tegelesid sellise majandustegevusega, mis võib olla liikmesriikidevahelise kaubavahetuse ese. Neil asjaoludel võivad arutusel olevad maksusoodustused kahjustada ühendusesisest kaubandust. Konkurentsi kahjustamist puudutava tingimuse osas tuleb ühtlasi märkida, et kuna maksu ümberarvutus leevendab vastavat õigust kasutavate ettevõtjate koormust, parandab see abi saavate ettevõtjate konkurentsivõimet võrreldes konkureerivate ettevõtjatega, kes nimetatud soodustust ei saa. Sellest tuleneb niisiis konkurentsimoonutus või vähemalt selle kahjustamise oht. Järelikult on komisjon antud juhul õigesti leidnud, et maksu ümberarvutused võivad kahjustada liikmesriikidevahelist kaubandust ja kahjustada või ähvardada kahjustada konkurentsi. Seda järeldust ei saa muuta küsitavaks asjaolu, et maksusoodustused on ajutised, et nende mõju on piiratud ega ole määrava tähtsusega või et need ei ole ainus tegur, mida tuleb arvesse võtta. Kohtupraktikast ei tulene ju nõuet, et konkurentsi kahjustamine või kahjustamise oht ja ühendusesisese kaubanduse kahjustamine oleks tuntav või oluline (Esimese Astme Kohtu 29. septembri 2000. aasta otsus kohtuasjas T-55/99: CETM vs . komisjon, EKL 2000, lk II-3207 , punkt 94). Samuti ei oma riigiabiks kvalifitseerimise seisukohast tähtsust argument, mis käsitleb lahknevusi liikmesriikide maksuõigusaktide vahel, kuna neid ei ole ühenduse tasandil ühtlustatud. Seega tuleb väite teine osa, mille kohaselt ei esine konkurentsimoonutusi ega kahjustata ühendusesisest kaubandust ning vaidlustatud otsustes ei ole selles osas esitatud piisavalt põhjendusi, põhjendamatuse tõttu tagasi lükata. 3. Kolmas osa, mille kohaselt on tegu üldiste maksumeetmetega a) Poolte argumendid Confebask vaidlustab komisjoni hinnangu, mille kohaselt arutusel olevate õigusnormidega antakse valikuline eelis. Ta väidab, et tegu on üldiste maksueeskirjadega ja et kõik ettevõtjad võivad neist kasu saada. Samuti ei nähtu kõnealustest Norma Foral’idest mingit piirkondlikku eripära, kuna need laienevad kõigile ettevõtjatele, kelle asukoht on Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa territooriumil, ning nende eesmärk on vaid oluliste investeeringute soodustamine. Selles suhtes on komisjon Confebaski hinnangul toiminud ebajärjekindlalt, kuna ta on jätnud vaidlustatud otsustes kõrvale meetme piirkondlikust eripärast tulenevad seigad, kuigi ta mainis neid ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes. Confebask väidab, et investeeringu alammäära käsitlev kriteerium, millele komisjon antud juhul tugines, ei vasta varem kasutatud tingimustele ja seda ei ole mainitud 1998. aasta teatises ettevõtjatele antava maksualase abi kohta (vt eespool punkt 7), mille kohaselt pealegi ei tule maksumeetmeid lugeda riigiabiks ainuüksi seetõttu, et teatud ettevõtjatele või teatud valdkondadele on viidatud vähem kui teistele (1998. aasta teatis ettevõtjatele antava maksualase abi kohta, punkt 14). Confebask viitab ühtlasi „XXVIII konkurentsipoliitika aruandele” (punkt 207), mille komisjon on vastu võtnud ja mille kohaselt tuleb maksumeetmete hulgas eristada „juhtu, kui abisaajad on teatud ettevõtjad või teatud tootmisalad […], juhtudest, kui asjaomastel meetmetel on sektoriülene toime ja eesmärk soodustada majandust tervikuna[;] teisel juhul ei kujuta meede endast riigiabi [EÜ] artikli 87 lõike 1 tähenduses, vaid on üldmeede”. Ta lisab, et maksumeetmetes leidub sageli kvantitatiivseid kriteeriume ja sellise kriteeriumi aluseks võtmine järeldamaks, et tegu on valikulise maksumeetmega, allutab praktiliselt kõik liikmesriikide maksuõigusnormid riigiabi seisukohalt teostatavale kontrollile. Tema sõnul läheb selline kontroll kaugemale, kui näeb ette asutamisleping. Confebask väidab veel, et arutusel olevad meetmed on üldmeetmed, kuna Diputacion Foral’idel ei ole mingit kaalutlusõigust. Tema sõnul antakse maksu ümberarvutuseks nõusolek automaatselt ja ametiasutus üksnes kontrollib, kas maksukohustuslane vastab selle saamiseks nõutavatele tingimustele. Ta lisab, et Hispaania õigussüsteemis on haldusasutuste meelevaldne käitumine keelatud. Peale selle väidab Confebask, et kui arutusel olevad õigusnormid näevad ette, et ametiasutus määrab investeeringusumma otsusega, millega määratakse kindlaks ka maksu ümberarvutusele kohaldatavad tähtajad ja piirangud, siis on nende normidega kehtestatud „haldusmehhanism”, mis võimaldab kontrollida, kas nõutavad tingimused on täidetud, andmata Diputacion’idele kaalutlusruumi. Lõpuks juhib Confebask tähelepanu sellele, et üldkohaldatav õigusnorm kehtestab riigiabi ainult juhul, kui see loob „õigusliku raamistiku, mis võimaldab [seda] anda […] edasiste formaalsusteta; teisisõnu siis, kui ei ole mingit kaalutlusruumi”. Kui seevastu peab järeldama, nagu tuleneb komisjoni seisukohast, et vaidlusalused Norma Foral’id on kõigest volitusnormid, siis ei saa neid kvalifitseerida riigiabiks. Igal juhul muutuksid vaidlustatud otsused sellega „sisutühjaks”. Komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, vaidlustab need argumendid. b) Esimese Astme Kohtu hinnang Olgu meenutatud, et riiklikule meetmele iseloomulik valikulisus on üks riigiabi tunnuseid EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses. Seetõttu on oluline kontrollida, kas kõnealune meede soodustab üksnes teatud ettevõtjaid või teatud tegevusvaldkondi (eespool punktis 148 viidatud kohtuotsus CETM vs . komisjon, punkt 39; vt selle kohta ka eespool punktis 142 viidatud Euroopa Kohtu 17. juuni 1999. aasta otsus Belgia vs . komisjon, punkt 26). Antud juhul põhjendab komisjon vaidlustatud otsustes asjaomaste meetmete valikuliseks pidamist investeeringu miinimumsummaga (2,5 miljardit Hispaania peseetat), mis piirab maksu ümberarvutuse kohaldamist, võimaldades seda ainult neile ettevõtjatele, kes suudavad selliseid investeeringuid teha, ning täiendavalt ka maksuhalduri kaalutlusõigusega (otsuse 2002/820 punktid 60 ja 61; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 68 ja 69; vt eespool punkt 28). Alustuseks olgu märgitud, et Confebask ei saa tugineda vaidlustatud otsuste ebajärjekindlusele põhjendades, et komisjon on kõrvale jätnud asjaomaste meetmete piirkondlikust eripärast tulenevad seigad, millele ta väidetavalt osutas ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes, et järeldada, et tegu on valikuliste meetmetega. Nende otsuste aluseks ei ole ju võetud asjaomaste eeskirjade piirkondlikku eripära ja seega põhineb see argument otsuste vääral tõlgendamisel (vt eespool punkt 22 ning eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punktid 19, 20 ja 56). Vaidlustatud otsustest tuleneb muu hulgas (otsuse 2002/820 punkt 60; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 68), et asjaomase 45% maksu ümberarvutuse saavad teha ainult need ettevõtjad, kelle investeeringud ületavad 2,5 miljardi Hispaania peseeta suuruse künnise (15025303 eurot), ning seda pärast 1. jaanuari 1995 (otsus 2002/820) ja pärast 1. jaanuari 1997 (otsused 2003/27 ja 2002/894). Kõik teised ettevõtjad, isegi kui nad investeerivad, ületamata osutatud künnist, on asjaomase soodustuse kasutajate hulgast välja jäetud. Tuleb tuvastada, et kuna Baski ametivõimud piirasid maksu ümberarvutuse kohaldamise uude materiaalsesse põhivarasse tehtud investeeringutega, mis ületavad 2,5 miljardit Hispaania peseetat, siis andsid nad selle maksusoodustuse ainult neile ettevõtjatele, kelle käsutuses on suured rahalised ressursid. Seega võis komisjon põhjendatult järeldada, et asjaomastes Norma Foral’ides ette nähtud maksu ümberarvutused on mõeldud valikuliseks kohaldamiseks „teatud ettevõtjatele” EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses (eespool punktis 43 viidatud kohtuotsus Demesa, punkt 157, ja kohtuotsus Ramondín, punkt 39). Pealegi ei saa tõsiasjast, et maksueeskirjad sisaldavad sageli kvantitatiivseid kriteeriume, teha järeldust, et käesolevas kohtuasjas arutusel olevad õigusnormid, millega kehtestatud maksusoodustus soodustab ettevõtjaid, kelle käsutuses on suured rahalised ressursid, jäävad välja EÜ artikli 87 lõike 1 kohaldamisalast (vt selle kohta eespool punktis 43 viidatud Ramondíni kohtuotsus, punkt 40). Argumendid, mis tulenevad 1998. aasta teatisest ettevõtjatele antava maksualase abi kohta, ei luba järeldada, et arutusel olevad meetmed on üldmeetmed. Teatis näeb tõesti ette, et üldmeetmed ei kujuta endast riigiabi, isegi kui mõned äriühingud või mõned sektorid saavad neist rohkem kasu kui teised. Ent käesolevas kohtuasjas arutusel olevad meetmed ei ole üldmeetmed, kuna neist võivad kasu saada ainult teatud ettevõtjad, nagu on juba eespool osutatud (vt eespool punkt 162). Lisaks annavad käesolevas kohtuasjas arutusel olevad eeskirjad, olles küll sektoriülesed, soodustusi ainult teatud ettevõtjatele, kelle suhtes kehtivad Baski maksueeskirjad. Seega ei saa nende eesmärgiks pidada majanduse kui terviku soodustamist „XXVIII konkurentsipoliitika aruande” tähenduses, millele viitab Confebask (vt eespool punkt 153), ja kuna see on nii, siis ei saa neid jätta valikulisteks meetmeteks kvalifitseerimata. Eelnevast järeldub, et arutusel olevad maksu ümberarvutused kujutavad endast valikulist eelist, mis „soodustab teatud ettevõtjaid” EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses. Ainuüksi sellest järeldusest piisab, et tuvastada, et arutusel olevad maksu ümberarvutused vastavad eripärasuse tingimusele, mis on üks riigiabi tunnuseid. Seega ei ole enam vaja kontrollida, kas arutusel olevate meetmete valikulisus ilmneb ka haldusasutuse kaalutlusõigusest nende meetmete rakendamise käigus (vt selle kohta Euroopa Kohtu 15. juuli 2004. aasta otsus kohtuasjas C-501/00: Hispaania vs . komisjon, EKL 2004, lk I-6717 , punktid 120 ja 121, ning eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 160), ja see on nii seda enam, et haldusasutuse kaalutlusõiguse kriteeriumi on komisjon antud juhul täiendavalt kasutanud (otsuse 2002/820 punkt 61; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 69). Igal juhul olgu seoses Diputacion Foral’ide kaalutlusõiguse või selle puudumisega käesolevas kohtuasjas meelde tuletatud, et Confebaski sellekohased argumendid on Esimese Astme Kohus juba tagasi lükanud selles osas, mis puudutab Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuuendas lisasättes ette nähtud maksu ümberarvutust 45% ulatuses, mida käsitlevad eespool punktis 43 viidatud kohtuotsused Demesa (punktid 150–154) ja Ramondín (punktid 32–35). Esimese Astme Kohus leidis, et nende sätetega on antud haldusasutusele kaalutlusõigus, mis lubab tal kujundada asjaomaste maksusoodustuste summa suurust või andmise tingimusi sõltuvalt talle hindamiseks esitatud investeerimisprojektide omadustest. Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuuendas lisasättes aastateks 1998 ja 1999 tehtud muudatustega (vt eespool punkt 13), mida käsitlevad eespool punktis 43 viidatud kohtuotsused Demesa ja Ramondín, on võetud kasutusele mõiste „investeerimisprotsess”, mis võib hõlmata investeeringuid, mis „on tehtud investeeringute aluseks oleva projekti ettevalmistusjärgus ja millel on selle protsessiga vältimatu ja otsene seos”. Tuleb konstateerida, et need mõisted on määratlemata, nii et selles osas jääb haldusasutusele kaalutlusõigus. Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel kohaldatavate maksu ümberarvutuste kohta selgub asjassepuutuvatest sätetest (vt eespool punkt 15), et Diputacion Foral’idel on kaalutlusõigus summa suuruse osas, mille suhtes on 45% maksu ümberarvutus kohaldatav, samuti investeerimisprotsessi kestuse ja maksu ümberarvutuse mõttes kõlbliku investeeringu mõiste ulatuse osas. Nagu märkis komisjon, ilma et sellele oleks esitatud vastuväiteid (otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 69), on pealegi mõisted „investeerimisprotsess” ja „investeeringu ettevalmistusjärk” määratlemata, nii et komisjon võis põhjendatult järeldada, et piirkondlikel ametiasutustel on antud valdkonnas kaalutlusruum. Lõpuks, nagu rõhutas komisjon oma kirjalikes menetlusdokumentides, ei ole selleks, et takistada üldmeetmeks kvalifitseerimist, tingimata vaja kontrollida, kas haldusasutuse käitumine on meelevaldne. Piisab sellest, et tehakse kindlaks, nagu on tehtud käesolevas kohtuasjas, et sel haldusasutusel on hinnangu andmisel kaalutlusõigus (eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 154). Lõpuks tuleb ka argument, mille kohaselt juhul, kui möönda, et haldusasutusel on kaalutlusõigus, tuleb asjaomaseid meetmeid pidada kõigest volitusnormideks, millest ei ole vaja teatada, tagasi lükata. Vaidlusaluste sätetega on maksu ümberarvutuse lubamise tingimused määratud täpselt ja seega on komisjon neid õigesti käsitanud abikavadena, millest oleks tulnud teatada. Eelnevast järeldub, et arutusel olevad meetmed on valikulised meetmed. 4. Neljas osa, mille kohaselt maksumeetmed on põhjendatud tulenevalt maksusüsteemi olemusest ja üldisest ülesehitusest a) Poolte argumendid Confebask selgitab, et Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa otsustavad iseseisvalt oma maksusüsteemi üle vastavalt demokraatlikult valitud esindusorganite kinnitatud majanduspoliitikale. Arutusel olevad maksuõigusnormid on seega maksupoliitika ja majandusliku ülesehituse abinõu, mis tuleneb riigi poliitilistest ja majanduslikest valikutest, mis ei allu kontrollile ühenduse tasandil. Confebask väidab veel, et vaidlusalused maksuõigusnormid on sisult objektiivsed ja horisontaalsed ning neil on tööhõivet ja investeeringuid soodustav toime, mis on täielikult kooskõlas arutusel olevate maksusüsteemide olemuse ja ülesehitusega. Maksusoodustuste kehtestamine sõltuvalt teatavatest investeeringu alammääradest on vastavuses asjaomaste õigusnormide eesmärgiga. See eesmärk seisneb selles, et saada ettevõtjate tegevusest maksutulu, edendades samas nende arengut, et säiliks nende maksevõime. Selles perspektiivis on loogiline, et vaidlustatud maksumeetmed ei võrdsusta väikesi investeeringuid suurtega. Komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, vaidlustab need argumendid põhjendamatuse tõttu. b) Esimese Astme Kohtu hinnang Alustuseks olgu märgitud, et kuigi ajaloolistel aladel on Hispaania põhiseadusega tunnustatud ja kaitstud maksuautonoomia, ei vabasta see tõsiasi neid kohustusest järgida riigiabi käsitlevaid asutamislepingu sätteid. EÜ artikli 87 lõikes 1, kus on mainitud „liikmesriigi poolt või riigi ressurssidest ükskõik missugusel kujul” antud abi, peetakse silmas igasugust avalikest ressurssidest rahastatud abi. Sellest tulenevalt kuuluvad liikmesriikidesiseste üksuste (detsentraliseeritud, föderaalsete, piirkondlike või muude üksuste) võetud meetmed sõltumata nende õiguslikust seisundist ja nimetusest – samadel alustel nagu föderaal- või keskvõimu võetud meetmed – EÜ artikli 87 lõike 1 kohaldamisalasse, kui selle sätte tingimused on täidetud (Euroopa Kohtu 14. oktoobri 1987. aasta otsus kohtuasjas 248/84: Saksamaa vs . komisjon, EKL 1987, lk 4013 , punkt 17, ja eespool punktis 43 viidatud Ramondíni kohtuotsus, punkt 57). Seejärel tuleb meenutada, et asjaomaste meetmete õigustamine „süsteemi olemuse või ülesehitusega” osutab maksualase erimeetme kooskõlale üldise maksusüsteemi sisemise loogikaga (vt selle kohta eespool punktis 142 viidatud 17. juuni 1999. aasta kohtuotsus Belgia vs . komisjon, punkt 39). Maksualasele erimeetmele, mis on õigustatud maksusüsteemi sisemise loogikaga – nagu astmeline maksustamine, mis on õigustatud ümberjagamise loogikaga –, ei kohaldata EÜ artikli 87 lõiget 1 (eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 164). Käesolevas kohtuasjas väidab Confebask, et arutusel olevad maksumeetmed põhinevad objektiivsetel kriteeriumidel ja on horisontaalsed. Nagu on juba eespool tuvastatud (vt eespool punktid 158–166), ei ole arutusel olevad meetmed seepärast siiski vähem valikulised, ning nende argumentide põhjal ei saa järeldada, et need meetmed on õigustatud asjaomase maksusüsteemi sisemise loogikaga. Seejärel kinnitab Confebask, et investeeringu alammäära kehtestamine on kooskõlas asjassepuutuvate maksuõigusnormide eesmärgiga, mis seisneb investeerimise edendamises kolmel ajaloolisel alal ja ettevõtjate maksevõime säilitamises. Abi suunamine piiratud ettevõtjate ringile ei peegelda üldist tahet edendada investeerimist. Lisaks rahuldub Confebask seda kinnitades viitamisega asjaomase maksusüsteemi välistele majanduspoliitika üldeesmärkidele. Meetmega taotletav eesmärk ei saa anda alust jätta meede EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses riigiabiks kvalifitseerimata. Kui järgida Confebaski seisukohta, siis piisaks ametiasutustel tuginemisest abimeetme võtmisega taotletavate eesmärkide legitiimsusele, et meedet võiks pidada üldmeetmeks, millele ei kohaldata EÜ artikli 87 lõiget 1. See säte ei tee ju vahet riigi sekkumise põhjuste või eesmärkide järgi, vaid määratleb sekkumise selle toime alusel (Euroopa Kohtu 26. septembri 1996. aasta otsus kohtuasjas C-241/94: Prantsusmaa vs . komisjon, EKL 1996, lk I-4551 , punkt 20, ja eespool punktis 148 viidatud kohtuotsus CETM vs . komisjon, punkt 53). Seega ei saa arutusel olevaid maksualaseid erimeetmeid õigustada maksusüsteemi olemuse või ülesehitusega, mida komisjon on arvestanud. Järelikult on komisjon vaidlustatud otsustes põhjendatult leidnud, et maksu ümberarvutus 45% ulatuses investeeringusummast on riigiabi EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses. 5. Väide, et EÜ artikkel 87 ei ole arutusel olevate meetmete suhtes kohaldatav Confebask selgitab 3. veebruari 2005. aasta vastuses Esimese Astme Kohtu küsimustele kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 (vt eespool punkt 47), et kohtuasjades, milles on tehtud eespool punktis 45 viidatud Euroopa Kohtu 11. novembri 2004. aasta otsused Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon ning Ramondín jt vs . komisjon, väitsid hagejad, et maksumeede, mis on võetud enne seda, kui võeti vastu nõukogus kokku tulnud nõukogu ja liikmesriikide valitsuste esindajate 1. detsembri 1997. aasta resolutsioon ettevõtete maksustamise tegevusjuhendi kohta ( ELT 1998, C 2, lk 1 ) ning 1998. aasta teatis ettevõtjatele antava maksualase abi kohta, ei allu riigiabi järelevalvele. Confebask teatab, et ta ühineb selle väitega, mille Euroopa Kohus tagasi lükkas, kuna see oli uus ja seega vastuvõetamatu. Esimese Astme Kohus tuvastab, et selline väide, mis on esitatud vastuses Esimese Astme Kohtu küsimustele, tuleb kodukorra artikli 48 lõike 2 esimese lõigu alusel vastuvõetamatuse tõttu tagasi lükata. See on ju uus väide, mis on esitatud menetluse käigus, ilma et see tugineks faktilistele ja õiguslikele asjaoludele, mis on tulnud ilmsiks menetluse käigus. Väide, millega otseselt või kaudselt täiendatakse varem hagiavalduses esitatud väidet, tuleb kahtlemata tunnistada vastuvõetavaks (Euroopa Kohtu 19. mai 1983. aasta otsus kohtuasjas 306/81: Verros vs . parlament, EKL 1983, lk 1755 , punkt 9, ja 22. novembri 2001. aasta otsus kohtuasjas C-301/97: Madalmaad vs . nõukogu, EKL 2001, lk I-8853 , punkt 169). Isegi eeldusel, et väidet, et EÜ artikkel 87 ei ole arutusel olevate meetmete suhtes kohaldatav, võib pidada täienduseks eespool punktides 120–186 analüüsitud väitele, et tegu ei ole riigiabiga EÜ artikli 87 tähenduses, tuleb nentida, et see tuleb igal juhul jätta vastuvõetamatuse tõttu läbi vaatamata. Olgu meenutatud, et kodukorra artikli 44 lõike 1 punkti c kohaselt peab igas hagiavalduses olema märgitud hagi ese ning ülevaade fakti- ja õigusväidetest. Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt peavad need andmed olema piisavalt selged ja täpsed, et kostja saaks ette valmistada oma kaitse ja et Esimese Astme Kohus saaks hagi lahendada vajaduse korral ilma muu teabeta. Selleks et tagada õiguskindlus ja hea õigusemõistmine, peavad hagi vastuvõetavuse eeldusena põhilised faktilised ja õiguslikud asjaolud, millele hagi tugineb, vähemalt kokkuvõtlikult, kuid järjekindlalt ja arusaadavalt nähtuma hagiavaldusest endast (Esimese Astme Kohtu 27. veebruari 1997. aasta otsus kohtuasjas T-106/95: FFSA jt vs . komisjon, EKL 1997, lk II-229 , punkt 124; eespool punktis 95 viidatud kohtumäärus Asia Motor France jt vs . komisjon, punkt 49, ja Esimese Astme Kohtu 19. juuli 2007. aasta otsus kohtuasjas T-360/04: FG Marine vs . komisjon, kohtulahendite kogumikus ei avaldata, punkt 33 ja seal viidatud kohtupraktika). Käesolevas kohtuasjas ei ole esitatud väidet üldse selgitatud. Confebask piirdub vaid ühinemisega argumentidega, mille esitasid selles küsimuses Euroopa Kohtule hagejad kohtuasjades, milles on tehtud eespool punktis 45 viidatud kohtuotsused Demesa ja Ramondín. Seega tuleb väide, et EÜ artikkel 87 ei ole arutusel olevate meetmete suhtes kohaldatav, jätta vastuvõetamatuse tõttu läbi vaatamata. Selle tulemusena tuleb väide, et tegu ei ole riigiabiga, tervikuna tagasi lükata. B. Väide, et Norma Foral’id on ühisturuga kokkusobivad (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid Esiteks väidab Confebask, et komisjon leiab vaidlustatud otsustes, et vaidlusalused õigusnormid on ühisturuga kokkusobimatud, kuna neis ei ole sõnaselgelt arvesse võetud ühenduse õigusakte sektorispetsiifilise, regionaal- või muu abi kohta. Confebask järeldab sellest, et riigiabi eeskirjade järgimiseks peaks siis maksukoormust kujundavates siseriiklikes õigusnormides täpsustama, millistele ettevõtjatele need normid ei laiene, kuna vastasel korral on need ühisturuga kokkusobimatud. Confebask väidab aga, et maksuõigus ei pea sisaldama sedalaadi täpsustusi. Igal juhul leiab Confebask, et komisjon oleks pidanud konkreetselt selgitama, mille poolest abi on ühisturuga kokkusobimatu, kui ka selliseid täpsustusi ei ole. Teiseks heidab Confebask komisjonile ette, et too tegi range formaalse ja abstraktse analüüsi tulemusena järelduse Norma Foral’ide kokkusobimatuse kohta 1998. aasta juhendiga (vt eespool punkt 8), viimata läbi konkreetset kontrolli, ning toimis nii vaatamata sellele, et juhend ei tekita siduvaid õiguslikke tagajärgi ega saa seega olla abi kokkusobimatuse aluseks ilma sügavama analüüsita. Komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, nõuab selle väite tagasilükkamist põhjendamatuse tõttu. 2. Esimese Astme Kohtu hinnang Tuleb meenutada, et komisjonil on EÜ artikli 87 lõike 3 valdkonnas ulatuslik kaalutlusõigus (Euroopa Kohtu 21. märtsi 1990. aasta otsus kohtuasjas C-142/87: Belgia vs . komisjon, EKL 1990, lk I-959 , punkt 56, ja 11. juuli 1996. aasta otsus kohtuasjas C-39/94: SFEI jt, EKL 1996, lk I-3547 , punkt 36; Esimese Astme Kohtu 8. juuli 2004. aasta otsus kohtuasjas T-198/01: Technische Glaswerke Ilmenau vs . komisjon, EKL 2004, lk II-2717 , punkt 148). Seega peab ühenduste kohtu teostatav kontroll piirduma selle kontrollimisega, kas on järgitud menetlusnorme ja põhjendamiskohustust, kas esitatud faktid on sisuliselt õiged ning kas ei esine ilmselget kaalutlusviga või võimu kuritarvitamist. Ühenduste kohus ei saa asendada komisjoni majanduslikku hinnangut enda omaga (vt eespool viidatud kohtuotsus Technische Glaswerke Ilmenau vs . komisjon, punkt 148 ja seal viidatud kohtupraktika). Riigiabi küsimustes võib komisjon piirduda abikava üldiste omaduste uurimisega, ilma et ta oleks kohustatud kontrollima iga konkreetset kohaldamisjuhtu (eespool punktis 143 viidatud 15. detsembri 2005. aasta kohtuotsus Itaalia vs . komisjon, punkt 91; vt selle kohta eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 68). Tuleb märkida, et EÜ artikli 87 lõike 3 rikkumise varjus heidab Confebask komisjonile ette sisuliselt seda, et ta ei ole vaidlustatud otsuseid piisavalt põhistanud. Vaidlustatud otsustest (otsuse 2002/820 punktid 77–93; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 84–99) nähtub, et komisjon kontrollis asjaomaste abikavade kokkusobivust EÜ artikli 87 lõike 3 punktides a ja c ette nähtud eranditest lähtudes, pidades silmas ühenduse eeskirju, mida kohaldatakse regionaalabi valdkonnas (otsuse 2002/820 punktid 77, 78 ja 86; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 84, 85 ja 92, milles on viidatud komisjoni teatisele artikli [87] lõike 3 punktide a ja c kohaldamismeetodi kohta piirkondliku abi suhtes ( EÜT 1988, C 212, lk 2 ) ja 1998. aasta juhendile (vt eespool punkt 8)), investeeringutoetuste valdkonnas (otsuse 2002/820 punktid 82, 89 ja 92 ning otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 88, 95 ja 98, milles on viidatud nõukogus kokku tulnud liikmesriikide valitsuste esindajate 20. oktoobri 1971. aasta esimesele resolutsioonile üldiste regionaalabikavade kohta ( EÜT C 111, lk 1 ), komisjoni teatisele piirkondlike abikavade kohta ( EÜT 1979, C 31, lk 9 ) ja komisjoni teatisele mitut valdkonda hõlmava raamprogrammi kohta piirkondliku abi andmiseks ulatuslikele investeerimisprojektidele ( EÜT 1998, C 107, lk 7 )), väikestele ja keskmise suurusega ettevõtetele (VKE) antava abi valdkonnas (otsuse 2002/820 punktid 81 ja 88; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 87 ja 94, milles on viidatud komisjoni teatisele väikestele ja keskmise suurusega ettevõtetele antava riigiabi kohta ( EÜT 1992, C 213, lk 2 )), samuti raskustes olevatele äriühingutele antava abi valdkonnas (otsuse 2002/820 punkt 93 ning otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 99, milles on viidatud ühenduse suunistele raskustes olevate äriühingute päästmiseks ja ümberkorraldamiseks antava riigiabi kohta ( EÜT 1994, C 368, lk 12 ), mida on muudetud 1999. aasta suunistega ( EÜT C 288, lk 2 )). Komisjon osutas kõigepealt, et maksu ümberarvutused tunduvad vähemalt osaliselt vastavat 1998. aasta juhendi tingimustele, kuna esiteks on nende aluseks investeeringukulud ja teiseks antakse neid kuni 45% ulatuses investeeringust (vt otsuse 2002/820 punkt 77; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 84). Seejärel selgitas ta, et nende suhtes ei saa siiski kohaldada ühtki EÜ artikli 87 lõikes 3 sätestatud eranditest. Komisjon märkis, et Araba, Biskaia ja Gipuzkoa ajalooliste alade suhtes ei ole lubatud kasutada EÜ artikli 87 lõike 3 punktis a sätestatud erandit põhjusel, et sisemajanduse kogutoodang ühe elaniku kohta on selleks liiga kõrge (vt otsuse 2002/820 punkt 78; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 85). Ta lisas, et maksu ümberarvutusi ei saa lubada ka EÜ artikli 87 lõike 3 punkti c alusel, kuna nende summad ületavad järjestikuste regionaalabi kaartidega ette nähtud ülemmäärasid (otsuse 2002/820 punkt 79; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 86). Komisjon täpsustas ühtlasi, et lisaks sellele võivad need olla kohaldatavad väljavahetamisinvesteeringute ja „investeerimisprotsessiga” seotud kulude või „ettevalmistusjärgus tehtud investeeringute” suhtes. Nende mõistete täpse määratluse puudumisel ei saa komisjoni hinnangul välistada, et asjaomase abi hulka kuuluvad esialgsed investeeringud ja ka muud kulud, mida ei saa pidada investeeringukuludeks antud valdkonnas kohaldatavate ühenduse eeskirjade järgi (otsuse 2002/820 punkt 82; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 88). Ta märkis, et asjaomaseid meetmeid ei ole piiratud nii, et neid kohaldataks ainult abikõlblikes piirkondades, samuti ei ole kehtestatud ülemmäära, ning seega ei saa neid pidada kokkusobivaiks EÜ artikli 87 lõike 3 punktis c ette nähtud piirkondliku erandi alusel (otsuse 2002/820 punkt 84; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 90). Investeeringukuludeks mõeldud abimeetmete kohta, mis ei vasta ühenduse õiguses sätestatud määratlusele, leidis komisjon, et need kuuluvad tegevusabi kategooriasse, mis on üldjuhul keelatud ja mille suhtes ei saa antud juhul kohaldada EÜ artikli 87 lõike 3 punktis a ette nähtud erandit (otsuse 2002/820 punktid 85 ja 86; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 91 ja 92). Komisjon tõdes, et asjaomaste meetmete suhtes ei saa kohaldada EÜ artikli 87 lõike 3 punkti c kohaselt teatavate tegevusalade arengu hõlbustamiseks mõeldud erandit, kuna need ei ole kooskõlas kohaldamisele kuuluvate ühenduse eeskirjadega ei väikeste ja keskmise suurusega ettevõtete (otsuse 2002/820 punkt 88; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 94) ega suurettevõtete osas, kuna asjaomaste eeskirjadega ei ole reguleeritud kindlaid tegevusalasid (otsuse 2002/820 punktid 89 ja 90; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 95 ja 96). Kuna majandussektorite lõikes ei ole piiranguid kehtestatud, tõi komisjon muu hulgas esile, et 45%-ni ulatuvad maksu ümberarvutused võivad minna vastuollu sektorite kohta kehtivate eeskirjadega (otsuse 2002/820 punkt 91; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 97). Lõpuks leidis komisjon, et asjaomaste eeskirjade suhtes ei saa kohaldada ka muid EÜ artikli 87 lõigetes 2 ja 3 sätestatud erandeid (otsuse 2002/820 punkt 94; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 100). Selle põhjal tegi ta järelduse, et asjaomased abikavad on ühisturuga kokkusobimatud. Ta lisas, et abikavasid käsitlevate vaidlustatud otsustega ei ole välistatud võimalust pidada individuaalseid toetusi nende konkreetsete omaduste põhjal täielikult või osaliselt ühisturuga kokkusobivaiks (vt otsuse 2002/820 punkt 98; otsuse 2003/27 punkt 105, otsuse 2002/894 punkt 107). Eeltoodust tuleneb, et kui arvestada esiteks asjaomaste meetmete abikavalist olemust ja teiseks seda, et vaatamata komisjoni sellekohastele taotlustele ei edastanud Hispaania ametiasutused teavet nende abikavade alusel abi saajate kohta, siis ei saa komisjoni analüüsi pidada abstraktseks. Ka ei ole Confebask esitanud asjaolusid, mis mingil moel kinnitaksid komisjoni analüüsi väidetavat ekslikkust asjaomaste meetmete ühisturuga kokkusobivuse küsimuses. Täpsemalt ei ole Confebask esitanud ühtki argumenti, mis näitaks, et 1998. aasta juhendi kohaldamine oleks käesolevas asjas vaidlustatud otsuste seaduslikkust kuidagi kahjustanud. Sellest järeldub, et arutusel olevate maksu ümberarvutuste ühisturuga kokkusobimatust vaidlustav argument ei ole põhjendatud. C. Võimu kuritarvitamise väide (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid Confebask väidab oma kirjalikes menetlusdokumentides korduvalt, et komisjon pani toime võimu kuritarvitamise, kuna ta kasutas talle EÜ artikliga 87 antud volitusi liikmesriikide maksusüsteemide ühtlustamise eesmärgil. Confebask toonitab, et kuna komisjoni ühtlustamiskatsed kukkusid läbi, siis võttis komisjon ette üldise protsessi – mille raamidesse asetuvad vaidlustatud otsused – eesmärgiga ühtlustada ettevõtete otsest maksustamist riigiabi vahenditega, selle asemel et kasutada EÜ artikliga 96 selleks spetsiaalselt ette nähtud vahendeid. Komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, nõuab selle väite tagasilükkamist. 2. Esimese Astme Kohtu hinnang Olgu meenutatud, et otsuse puhul on võimu kuritarvitamisega tegemist vaid juhul, kui objektiivsetest, asjakohastest ja omavahel kooskõlas olevatest andmetest nähtub, et otsus on vastu võetud eranditult või vähemalt määravas osas muudel eesmärkidel kui need, mis selles on esitatud (vt Euroopa Kohtu 22. novembri 2001. aasta otsus kohtuasjas C-110/97: Madalmaad vs . nõukogu, EKL 2001, lk I-8763 , punkt 137 ja seal viidatud kohtupraktika, ning eespool punktis 45 viidatud kohtuotsus Ramondín jt vs . komisjon, punkt 44). Confebask ei too käesolevas kohtuasjas esile ühtki objektiivset asjaolu, mis lubaks järeldada, et eesmärk, mida komisjon vaidlustatud otsuste vastuvõtmisega tegelikult taotles, oli maksude ühtlustamise saavutamine. Peale selle ei ole Confebask tõendanud, et vaidlustatud otsusega oleks ühenduse tasandil tegelikult saavutatud mingisugunegi ühtlustamine (vt selle kohta eespool punktis 43 viidatud Ramondíni kohtuotsus, punkt 85). Neil asjaoludel tuleb võimu kuritarvitamise väide põhjendamatuse tõttu tagasi lükata. D. Väide, et asjaomane abi on olemasolev abi (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid Confebask väidab, et kui eeldada, et asjassepuutuvad Norma Foral’id on riigiabi, siis tuleb need lugeda olemasolevaks abiks ja tagasinõudmise kohustus järelikult tühistada. Esiteks väidab Confebask kohtuasjas T-265/01, et Territorio Histórico de Álava kehtestas aastatel 1981, 1983 ja 1984, st enne Hispaania Kuningriigi ühinemist ühendusega, investeeringute edendamiseks maksu ümberarvutused, mis on „sisuliselt identsed” Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuuendas lisasättes ette nähtud ümberarvutustega. Confebask osutab seega 1981. aastal kehtestatud maksu ümberarvutusele 15% ulatuses investeeringust, mille saamise tingimuseks oli tööhõive säilitamine kahe aasta kestel, töötajate arvu ja investeeringute kasv, kusjuures 1984. aastal tõsteti seda määra 20%-ni; maksu ümberarvutusele 50% ulatuses, mis on kehtestatud 1983. aastal pärast kinnisomandit kahjustanud 1983. aasta üleujutusi; aastatel 1984 ja 1985 tehtud investeeringutega seotud maksu ümberarvutusele 50% ulatuses, mille saamiseks tuli samuti täita teatud tingimused, eelkõige omafinantseerimine vähemalt 25% ulatuses. Confebaski sõnul on seega tegu olemasoleva abiga määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti i alusel. Teiseks väidab Confebask kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, et asjassepuutuvad Norma Foral’id kuuluvad selliste sätete kehtivuse pikendamise raamidesse, mis olid vastu võetud pärast Hispaania Kuningriigi ühinemist ühendusega ja mille suhtes komisjon ei ole esitanud vastuväiteid. Confebask väidab selle kohta kohtuasjas T-270/01, et Territorio Histórico de Guipúzcoa andis 22. aprillil 1986 ja 27. aprillil 1987 välja Norma Foral’id nr 4/1986 ja nr 14/1987, millega maksu vähendati 50% ulatuses investeeringutest ja mis tema sõnul on analoogsed vaidlustatud otsustes taunitud vähendamisega. Ta märgib ühtlasi kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, et kolmel ajaloolisel alal 1988. aastal kehtestatud maksu ümberarvutused ja käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksueeskirjad on väga sarnased. Confebaski sõnul on komisjon 1988. aasta maksu ümberarvutuste kohta teinud lubava otsuse, st 10. mai 1993. aasta otsuse 93/337/EMÜ Baskimaale tehtud investeeringute maksusoodustuste kohta ( EÜT L 134, lk 25 ). Lisaks viitab ta komisjoni 3. veebruari 1995. aasta kirjale, millega komisjon olevat tunnistanud, et 1988. aasta maksu ümberarvutuste vastuolu asutamisvabadusega on kõrvaldatud. Confebask lisab, et kohtupraktika nõuetest tulenevalt on meedet vaja olemuslikult muuta, et selle võiks kvalifitseerida uueks abiks. Kuigi määruse nr 659/1999 artikli 1 punktis c on mainitud „muudatusi” ja seega piiratud olemasoleva abi mõistet, ei tohi seda tõlgendada vastuolus kohtupraktikaga, kuna see võib riivata haldusasutuste ja asjaomaste ettevõtjate õigusi. Kolmandaks väidab Confebask, et vaidlustatud otsused on selle tulemus, et komisjon muutis oma hoiakut maksu vähendamise suhtes, kuna komisjon ei ole varem – ka mitte 1988. aasta maksu ümberarvutusi käsitlevas otsuses 93/337 –kunagi väitnud, et meede võib olla „erimeede” sel ainsal põhjusel, et selle kohaldamisala on ajaliselt või kvantitatiivselt piiratud. Seda käsitusviisi muutust arvestades oleks asjassepuutuvad Norma Foral’id tulnud lugeda olemasolevaks abiks määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti v tähenduses. Confebask teeb komisjoni hoiaku muutumise kohta järelduse ka sellest, et 17. märtsil 1997 kinnitas konkurentsiküsimuste eest vastutav komisjoni liige Comunidad autónoma de La Rioja delegatsioonile seoses 1993. aastal Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa poolt kehtestatud ettevõtte tulumaksuvabastuse eeskirjadega, et nende kontrollimine ei kuulu „Euroopa Liidu” pädevusse. Confebaski sõnul tähendab sellise seisukoha teatavakstegemine tõesti seda, et komisjon analüüsis 1993. aasta maksuvabastuse eeskirju esialgu kui üldisi maksumeetmeid, mitte kui riigiabi. Lõpuks sai see komisjoni hoiaku muutus alguse 1998. aasta teatisest ettevõtjatele antava maksualase abi kohta. Selle rakendamist käsitlevast komisjoni 9. veebruari 2004. aasta aruandest K(2004) 434 selgub selle kohta, et teatise eesmärk ei olnud ainult selgitada selle valdkonna riigiabi eeskirjade kohaldamist, vaid ka neid tõhustada. Sellise arenguga kokku puutudes leiab Confebask, et asjassepuutuvaid Norma Foral’e tuleb analüüsida kui olemasolevat abi vastavalt määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunktile v. Viimaseks rõhutab Confebask, et arutusel olevate maksumeetmete eesmärk on „soodustada investeeringuid, mida selle stiimuli puudumisel ei oleks saanud teha”. Ta järeldab sellest, et asjaomaste summade tagasinõudmine lõpeb nende investeeringute väljavõtmisega. Pealegi seavad need kohustused ettevõtjad raskesse olukorda. Komisjon, keda toetab Comunidad autónoma de La Rioja, nõuab selle väite tagasilükkamist põhjendamatuse tõttu. 2. Esimese Astme Kohtu hinnang EÜ asutamisleping näeb ette erinevad menetlused vastavalt sellele, kas tegu on olemasoleva või uue abiga. Kui EÜ artikli 88 lõike 3 alusel tuleb uuest abist komisjoni eelnevalt teavitada ja seda ei tohi rakendada enne, kui nimetatud menetluse järgi on tehtud lõplik otsus, siis olemasolevat abi võib vastavalt EÜ artikli 88 lõikele 1 kehtivas korras anda seni, kuni komisjon ei ole seda tunnistanud ühisturuga kokkusobimatuks (eespool punktis 125 viidatud kohtuotsus Banco Exterior de España, punkt 22, ja Esimese Astme Kohtu 15. juuni 2000. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-298/97, T-312/97, T-313/97, T-315/97, T-600/97–T-607/97, T-1/98, T-3/98–T-6/98 ja T-23/98: Alzetta jt vs . komisjon, EKL 2000, lk II-2319 , punkt 148). Olemasoleva abi kohta võib seega vajaduse korral teha vaid sellise kokkusobimatuks tunnistamise otsuse, millel on õiguslikud tagajärjed tulevikus (eespool viidatud kohtuotsus Alzetta jt vs . komisjon, punkt 147). Määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkt i, mis jõustus 16. aprillil 1999 ja oli seega vaidlustatud otsuste vastuvõtmise ajal kohaldatav, näeb ette, et olemasolev abi on „igasugune abi, mis enne asutamislepingu jõustumist oli olemas vastavates liikmesriikides, see tähendab abikavad ja individuaalne abi, mis kehtisid enne ja mida kohaldatakse ka pärast asutamislepingu jõustumist”. Esiteks on kohtuasjas T-265/01 asjassepuutuvate sätete kohta selge, et Territorio Histórico de Álava võttis need vastu aastatel 1994–1999, st ajal, mil Hispaania Kuningriik oli juba liikmesriik. Erinevalt sellest, mida kinnitab Confebask, ei saa neid aastatel 1994–1999 vastu võetud sätteid pidada „sisuliselt identseks” maksu ümberarvutusi kehtestavate 1981., 1983. ja 1984. aasta sätetega, millele ta viitab (vt eespool punkt 218). Kohtutoimiku materjalidest, täpsemalt otsuse 2002/820 punktist 72 ja Confebaski enda hagiavaldusest nähtub, et esiteks on muudetud maksu ümberarvutuse kohaldamise tingimusi ja seega abisaajate ringi ning teiseks on muudetud ka maksu ümberarvutuse aluseks olevat summat ja protsendimäära. Lisaks on maksu ümberarvutusi kehtestavate järjestikuste Norma Foral’ide sätete kohaldamine ajaliselt piiratud. Seega on muudetud ka abi kehtivusaega. Sellised muudatused on selgelt olulised muudatused asjassepuutuva kohtupraktika tähenduses (vt selle kohta Esimese Astme Kohtu 30. jaanuari 2002. aasta otsus kohtuasjas T-35/99: Keller ja Keller Meccanica vs . komisjon, EKL 2002, lk II-261 , punkt 62; 30. aprilli 2002. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-195/01 ja T-207/01: Government of Gibraltar vs . komisjon, EKL 2002, lk II-2309 , punkt 111, ja eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 175). Seega ei saa arutusel olevaid Territorio Histórico de Álava õigusnorme lugeda olemasolevaks abiks määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkt i tähenduses. Teiseks väidab Confebask, et asjassepuutuvad Norma Foral’id on heakskiidetud Norma Foral’ide pikendamise tulemus. Määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkt ii sätestab, et olemasolev abi on „heakskiidetud abi, see tähendab komisjoni või nõukogu poolt heakskiidetud abikavad või individuaalne abi”. Esiteks väidab Confebask kohtuasjas T-270/01 selles osas, et Territorio Histórico de Guipúzcoa kehtestas 22. aprillil 1986 ja 27. aprillil 1987 Norma Foral’id nr 4/1986 ja nr 14/1987, milles sisalduvad meetmed on analoogsed vaidlustatud otsustes taunitavate meetmetega. Selles osas piisab siiski sellest, kui tuvastada, et Confebask ei ole kuidagi tõendanud, et komisjon oleks 1986. ja 1987. aasta õigusnormid heaks kiitnud. Lisaks ja igal juhul on nende õigusnormidega ette nähtud ainult aastateks 1986 ja 1987 kehtestatud maksusoodustused. Seega isegi juhul, kui Guipúzcoa Norma Foral nr 7/1997 sisaldabki sarnaseid sätteid, on sellegipoolest tegu uue abiga (vt selle kohta eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 175). Teiseks väidab Confebask kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, et arutusel olevad maksu ümberarvutused kolmel ajaloolisel alal ja 1988. aasta maksu ümberarvutused, mis väidetavalt on heaks kiidetud komisjoni otsusega 93/337, on „väga sarnased” (vt eespool punkt 221). Esimese Astme Kohus toob esile, et 1988. aasta maksu ümberarvutused erinevad oluliselt käesolevas kohtuasjas arutusel olevatest ümberarvutustest nii maksu ümberarvutuse protsendimäära, selle tingimustele vastava investeeringu künnise kui ka kestuse poolest. Teisalt saab Confebask otsusest 93/337 ja komisjoni 3. veebruari 1995. aasta kirjast valesti aru. Selle otsusega tunnistas komisjon asjaomase abi ühisturuga kokkusobimatuks mitte ainult seepärast, et see on vastuolus EÜ artikliga 43, vaid ka seepärast, et see ei järgi eri liiki abi, st regionaalabi, sektorispetsiifilise abi, väikestele ja keskmise suurusega ettevõtetele antava abi ja abi kumuleerumise tingimusi (otsuse 93/337 punkt V). Seoses 3. veebruari 1995. aasta kirjaga tuleb nentida, et komisjon on ainult ära märkinud asjaolu, et asjaomased maksueeskirjad ei ole enam vastuolus EÜ artikliga 43, avaldamata siiski seisukohta küsimuses, kas need eeskirjad järgivad otsuses 93/337 nimetatud eri liiki abi tingimusi (vt selle kohta eespool punktis 45 viidatud kohtuotsus Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon, punktid 48 ja 49, ja eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, punkt 237). Seega isegi juhul, kui eeldada, et arutusel olevaid maksu ümberarvutusi võib pidada identseks 1988. aasta maksu ümberarvutustega, ei saa neid pidada komisjoni poolt heakskiidetuks. Kolmandaks väidab Confebask, et arvestades komisjoni käsitusviisi muutust valikulisuse kriteeriumide osas, oleks arutusel olevaid maksueeskirju tulnud pidada olemasolevaks abiks määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti v tähenduses. Määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti v kohaselt on olemasolev abi „abi, mida peetakse olemasolevaks abiks, kuna on võimalik teha kindlaks, et selle kehtestamise ajal ei olnud see veel abi, vaid on muutunud selleks hiljem ühisturu arengu tõttu ja ilma et liikmesriik oleks seda muutnud”. Mõistet „ühisturu areng” võib mõista kui asjaomase meetmega hõlmatud sektori majandusliku ja õigusliku konteksti muutust (eespool punktis 108 viidatud kohtuotsus Belgia ja Forum 187 vs . komisjon, punkt 71). Selline muutus võib olla tingitud algselt konkurentsile suletud turu avamisest (Esimese Astme Kohtu 4. aprilli 2001. aasta otsus kohtuasjas T-288/97: Regione autónoma Friuli-Venezia Giulia vs . komisjon, EKL 2001, lk II-1169 , punkt 89). Käesolevas kohtuasjas tugineb Confebaski argument komisjoni hinnangute muutumisele. Tuleb nentida, et Confebaski esitatud asjaolude põhjal ei ole võimalik järeldada, et valikulisuse kriteeriumid, millest lähtudes komisjon hindas maksumeetmeid EÜ artikli 87 lõike 1 alusel, oleksid pärast vaidlusaluste maksumeetmete kehtestamist muutunud. Kuigi otsuses 93/337, millele Confebask viitab, põhjendas komisjon 1988. aasta maksu ümberarvutuste valikulisust teatud kriteeriume kohaldades, ei tähenda see asjaolu siiski, et ta ei oleks saanud nende meetmete valikulisust kindlaks teha mõne muu kriteeriumi alusel (vt selle kohta eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 99). See ei tähenda ka seda, et komisjon ei tohtinud kasutada muid kriteeriume jõudmaks järeldusele, et käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksu ümberarvutused on valikulised, kui neid kriteeriume kohaldades võis järeldada, et tegu on meetmega, mis soodustab teatud ettevõtjaid või teatud kaupade tootmist EÜ artikli 87 lõike 1 tähenduses. Ka 1998. aasta teatises ettevõtjatele antava maksualase abi kohta, mis suures osas põhineb Euroopa Kohtu ja Esimese Astme Kohtu lahenditel ja annab selgitusi, kuidas kohaldada EÜ artikleid 87 ja 88 maksumeetmete suhtes, ei ole komisjon teatanud hindamiskriteeriumide muutmisest maksumeetmete uurimisel EÜ artiklitest 87 ja 88 lähtudes (eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 79, ja eespool punktis 76 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Álava jt vs . komisjon, punkt 83). Teatise rakendamist käsitlevas aruandes K(2004) 434 on kinnitatud eesmärki selgitada ja tõhustada riigiabi eeskirjade kohaldamist maksumeetmetele, et vähendada konkurentsimoonutusi, kusjuures seal on sõnaselgelt täpsustatud, et see ei ole mõeldud teatena komisjoni praktika muutmisest selles valdkonnas. Ühe Hispaania senaatori poolt Hispaania valitsusele esitatud küsimuse tekst, milles on viidatud konkurentsiküsimuste eest vastutava komisjoni liikme 17. märtsi 1997. aasta kohtumisel väidetavalt öeldule, ei saa anda tunnistust komisjoni hinnangute muutumisest valikulisuse kriteeriumide osas. Teisalt, isegi kui eeldada, et Confebask on tõendanud, et komisjon on muutnud oma käsitlust valikulisuse kriteeriumide osas, ei tõenda selline argument, et on toimunud „ühisturu areng” määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti v tähenduses. Mõiste „ühisturu areng” ei hõlma juhtumit, kui komisjon muudab oma hinnangut üksnes riigiabi käsitlevate asutamislepingu nõuete rangemaks kohaldamiseks (eespool punktis 108 viidatud kohtuotsus Belgia ja Forum 187 vs . komisjon, punkt 71). Nii ei ole „ühisturu arengu” tingimus määruse nr 659/1999 artikli 1 punkti b alapunkti v tähenduses täidetud ja argument, et vaidlusalused maksumeetmed on olemasolev abi, tuleb seega tagasi lükata. Lõpuks ei saa argument tugineda tagasinõudmise kohustusest tulenevatele raskustele, kuna abi kvalifitseerimine olemasolevaks või uueks abiks ei sõltu selliste raskuste esinemisest või puudumisest. Kõike eeltoodut silmas pidades tuleb järeldada, et arutusel olevad maksu ümberarvutused on uus abi, millest oleks tulnud komisjonile teatada kooskõlas EÜ artikli 88 lõikega 3 ja mida ei tohi rakendada enne, kui komisjon on asjaomaste meetmete kohta teinud lõpliku otsuse. E. Väide, et on tehtud menetlusviga ning rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid (kohtuasjad T-227/01–T-229/01 ning T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) Esiteks tõstatab Confebask kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 menetlusliku väite, millega ta vaidlustab selle, et komisjon ei võtnud ametliku uurimismenetluse käigus arvesse tema märkusi. Teiseks vaidlustavad hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 abi tagastamise nõude põhjendusega, et selline tagasinõudmine rikub õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid. 1. Menetlusvea väide a) Poolte argumendid Confebask heidab komisjonile ette, et too lükkas hilinemisega esitamise tõttu kõrvale tema täiendavad argumendid, mida on selgitatud 29. detsembri 2000. aasta dokumendis. Märkuste esitamiseks määratud tähtaeg ei ole aegumistähtaeg. Kui komisjon keeldus seda argumenti arvestamast, tegi ta erandi oma tavapärasest paindlikust praktikast ja rikkus õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet. Lisaks kõigele kohustab hea halduse tava teda hoolikalt ja erapooletult kontrollima kõiki konkreetsel juhul tähtsust omavaid asjaolusid. Confebask väidab veel, et tema täiendavaid märkusi oleks saanud arvestada, kuna komisjon võttis vaidlustatud otsused vastu alles seitse kuud hiljem, 11. juulil 2001. Pealegi põhinesid tema märkused uuel faktilisel asjaolul, nimelt sellel, et komisjon võttis 31. oktoobril 2000 vastu otsuse 2001/168/ESTÜ ettevõtte tulumaksu käsitlevate Hispaania seaduste kohta ( EÜT 2001, L 60, lk 57 ). Lõpuks märgib Confebask, et ta jääb nende argumentide juurde, et Esimese Astme Kohus annaks neile hinnangu. Komisjon vaidlustab selle väite põhjendatuse. b) Esimese Astme Kohtu hinnang Määruse nr 659/1999 artikli 6 lõikes 1 on sätestatud: „Ametliku uurimismenetluse algatamise otsuses […] kutsutakse kõnealust liikmesriiki ja teisi huvitatud pooli üles esitama märkusi ettenähtud aja jooksul, mis tavaliselt ei ületa ühte kuud. Nõuetekohaselt põhjendatud juhtudel võib komisjon seda tähtaega pikendada.” Käesolevas asjas edastas Confebask oma märkused komisjonile 4. jaanuaril ja 13. aprillil 2000, st komisjoni määratud ühekuulise tähtaja jooksul arvates ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste avaldamisest Euroopa Ühenduste Teatajas (vt eespool punkt 22). Seevastu Confebaski 29. detsembril 2000 esitatud ja 3. jaanuaril 2001 registreeritud täiendavaid märkusi komisjon arvesse ei võtnud, põhjusel et need saabusid väljaspool tähtaega ja Confebask ei ole kunagi esitanud määratud tähtaja pikendamise taotlust määruse nr 659/1999 artikli 6 lõike 1 alusel (otsuse 2002/820 punkt 50; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 46). Confebask tugineb sisuliselt komisjoni tavapärasele praktikale, mis tema sõnul tekitas tal õiguspärase ootuse, et tema märkused võetakse arvesse, kuigi need on esitatud väljaspool tähtaega. Esimese Astme Kohus meenutab, et väljakujunenud kohtupraktika kohaselt laieneb õigus nõuda õiguspärase ootuse kaitset igale eraõiguslikule isikule, kellel ühenduse institutsioon on tekitanud põhjendatud ootusi. Isik ei saa nimetatud põhimõtte rikkumisele tugineda, kui haldusasutus ei ole talle konkreetseid tagatisi andnud (vt eespool punktis 108 viidatud kohtuotsus Belgia ja Forum 187 vs . komisjon, punkt 147 ja seal viidatud kohtupraktika). Confebask ei ole käesolevas kohtuasjas üldse tõendanud, et komisjon oleks andnud talle konkreetseid tagatisi, et täiendavad märkused võetakse isegi hilinemisega esitamise korral arvesse, kuigi tähtaja pikendamise taotlust ei ole esitatud. Confebask, kes küll tugineb komisjoni praktikale, ei ole oma sellekohaseid väiteid millegagi kinnitanud. Seega tuleb argument, et on rikutud õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet, selles osas tagasi lükata. Confebask väidab ühtlasi, et täiendavate märkuste arvestamata jätmine on vastuolus hea halduse tavaga. Kohtupraktika näeb ette, et ühenduse õiguskorras kuulub haldusmenetluses antud tagatiste hulka eelkõige hea halduse tava, millega on seotud pädeva institutsiooni kohustus uurida hoolikalt ja erapooletult kõiki antud asjas tähtsust omavaid asjaolusid (vt selle kohta Euroopa Kohtu 21. novembri 1991. aasta otsus kohtuasjas C-269/90: Technische Universität München, EKL 1991, lk I-5469 , punkt 14, ja eespool punktis 136 viidatud kohtuotsus komisjon vs . Sytraval ja Brink’s France, punkt 62). Määruse nr 659/1999 artikli 6 lõikest 1 nähtub (vt eespool punkt 259), et huvitatud pooltel on võimalus esitada ametliku uurimismenetluse käigus oma märkused komisjonile, kelle ülesanne on seejärel neid märkusi silmas pidades võtta vastu otsus, millega tuvastatakse, et tegu ei ole abiga, või millega tunnistatakse abi kas ühisturuga kokkusobivaks või kokkusobimatuks. Nii väljendab see säte riigiabi järelevalvemenetluse raames neid põhimõtteid, mida kinnitab eespool punktis 266 viidatud kohtupraktika. Ülejäänud osas näeb määruse nr 659/1999 artikli 6 lõige 1 ette, et märkused peavad olema esitatud ettenähtud aja jooksul, ja käesolevas asjas on selge, et seda ei ole järgitud, kui Confebask esitas täiendavad märkused 29. detsembril 2000. Samuti tuleb sedastada, et osundatud säte ei näe ette huvitatud poole võimalust esitada omal algatusel ja pärast selleks ettenähtud tähtaja möödumist komisjonile uusi märkusi. Olgu meenutatud, et riigiabi järelevalvemenetluses ei saa asjassepuutuvad isikud ise nõuda, komisjon astuks nendega samasugusesse võistlevasse vaidlusse, nagu tal on abi andmise eest vastutava liikmesriigiga, ja nad ei saa kasutada sama laialdasi õigusi nagu kaitseõigused kui sellised (Euroopa Kohtu 24. septembri 2002. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-74/00 P ja C-75/00 P: Falck ja Acciaierie di Bolzano vs . komisjon, EKL 2002, lk I-7869 , punkt 83, ja eespool punktis 198 viidatud kohtuotsus Technische Glaswerke Ilmenau vs . komisjon, punktid 192 ja 193). Õiguse üldpõhimõtted, nagu seda on Confebaski viidatud hea halduse tava, ei võimalda ühenduste kohtul laiendada menetluslikke õigusi, mis on asutamislepingu ja teisese õigusega antud huvitatud isikutele riigiabi järelevalvemenetluse raames (eespool punktis 198 viidatud kohtuotsus Technische Glaswerke Ilmenau vs . komisjon, punkt 194). Neil asjaoludel ei oma tähtsust Confebaski väide, et otsus 2001/168 on uus ja oluline asjaolu, mis õigustab tema täiendavate märkuste esitamist, kuna see ei saa seada kahtluse alla eespool punktis 270 viidatud kohtupraktikat. Igal juhul ei ole Confebask üldse tõendanud, et otsus 2001/168 omaks tähtsust käesolevas kohtuasjas. Sellest otsusest ilmneb, et kontrollitavad maksu vähendamised tunnistati ühisturuga kokkusobimatuiks, kuid konkreetse juhtumi asjaolusid arvestades loobus komisjon asjaomase abi tagasinõudmisest, tuginedes õiguspärase ootuse kaitse põhimõttele. Nagu rõhutab komisjon, tulenes see õiguspärane ootus siiski esiteks sellest, et ühe varasema otsusega oli sarnaste eeskirjade kohta tuvastatud, et tegu ei ole riigiabiga, ning teiseks ühest komisjoni enda vastusest, kuid käesolevas kohtuasjas on olukord teistsugune. Seega ei ole Confebask tõendanud, et komisjon oleks rikkunud hea halduse tava, kui ta jättis käesolevas asjas tema täiendavad märkused arvestamata. Eeltoodut arvestades tuleb menetlusvea tegemise väide tagasi lükata. 2. Väide, et on rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid a) Poolte argumendid Kohtuasjades T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 vaidlustavad hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad vaidlustatud otsustega määratud tagasinõudmise kohustuse, tuginedes õiguspärase ootuse kaitse põhimõttele. Nad selgitavad, et siseriiklike ametiasutuste ja ettevõtjate õiguspärased ootused võivad tuleneda sellest, et komisjon ei reageerinud üldse meetmetele, millest ta oli teadlik, samuti tema poolt mitmeks aastaks loodud ebaselgest olukorrast. Confebask väidab sisuliselt veel, et ettevõtjate õiguspärast ootust, et maksu vähendamist kehtestavad üldeeskirjad on seaduslikud, tuleb tunnustada lihtsamalt kui individuaalse abi korral. Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco selgitavad, et abikavadele ei saa üle kanda kohtupraktikat, mille kohaselt õiguspärase ootuse kaitse eelduseks on EÜ artiklis 88 sätestatud eelnev teatamine, mis toimib individuaalse abi korral. Sellistes oludes leiavad hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad, et komisjoni käitumine veenis ettevõtjaid, et vaidlusalused maksumeetmed ei ole ühenduse õiguse seisukohast taunitavad. Esiteks tuginevad nad otsusele 93/337, mis käsitleb 1988. aasta maksu ümberarvutusi. Confebaski sõnul tekitas komisjon ettevõtjates usaldust sellega, et otsuses 93/337 ei arvustanud ta 1988. aasta maksu ümberarvutusi riigiabi eeskirjadest lähtudes. Seal leidis komisjon ainult, et need rikuvad asutamisvabadust puudutavaid nõudeid. Kui see vastuolu kõrvaldati, möönis ta 3. veebruari 1995. aasta kirjas, et Hispaania Kuningriik on seega oma kohustusi järginud. Arutusel olevad Norma Foral’id on väga sarnased nende 1988. aasta maksu ümberarvutustega. Confebask möönab, et see väide on tagasi lükatud eespool punktis 45 viidatud kohtuotsusega Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon, kuid ta leiab, et see ei takista käesolevas kohtuasjas juba antud abi tagasinõudmise kohustuse tühistamist. Ta väidab, et kohtuasjas, milles on tehtud eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsus, tuginesid hagejad õiguspärase ootuse kaitse põhimõttele mitte ainult tagasinõudmise vastustamiseks, vaid ka selleks, et vaidlustada neile võimaldatud maksu ümberarvutuste kvalifitseerimine riigiabiks. Kriteeriumid, mille alusel otsustatakse, kas on tegu riigiabiga, erinevad kriteeriumidest, mida kohaldatakse tagasinõudmise küsimuses. Seega ei tähenda järeldus, et abi on ühisturuga kokkusobimatu, tingimata veel selle tagasimaksmist. Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco märgivad omalt poolt, et komisjon ei ole otsust 93/337 põhjendanud investeeringu miinimumsummaga, mis oli nõutav 1988. aasta maksu ümberarvutuste tegemiseks. Komisjon tugines piirkondliku valikukriteeriumi olemasolule ja teatud tegevusalade välistamisele. Cámara Oficial de Comercio e Industria’de sõnul kasutas komisjon ainult seda viimast kriteeriumi. Olgu kuidas on, kuid mõlemal juhul ilmneb otsusest 93/337 just vastupidine – tingimustele vastavate investeeringute summa piiritlemine ei ole valikulisuse kriteerium. Ka ei ole selles otsuses abi tagasinõudmise kohustust. Seega rikkus komisjon hagejate ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujate õiguspärast ootust, kui ta põhjendas vaidlustatud otsuseid sellega, et arutusel olevate maksuvähenduste andmise tingimuseks on seatud investeeringu alammäära künnis. Komisjon vaidleb asjata, väites, et ta ei pea ammendama kõikvõimalikke valikulisuse kriteeriume, kuna selline menetlusviis oleks vastuolus hea halduse tavaga. Teiseks tuginevad kohtuasjades T-227/01–T-229/01 hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad 1993. aasta maksuvabastuse eeskirjadele ja komisjoni hoiakule nende suhtes. Nende sõnul nägid 1993. aasta maksuvabastuse eeskirjad muu hulgas ette maksu ümberarvutuse 25% ulatuses teatud tingimustel, nagu investeeringu alammäära künnis 80 miljonit Hispaania peseetat, mis sarnanevad käesolevas kohtuasjas arutusel olevate maksu ümberarvutuste tingimustega. Nad rõhutavad, et komisjon, kes teadis 1993. aasta eeskirjadest alates 14. märtsi 1994. aasta kaebusest, mille saabumine on registreeritud 28. aprillil 1994, tunnistas need ühisturuga kokkusobimatuks alles komisjoni 20. detsembri 2001. aasta otsusega 2003/28/EÜ abikava kohta, mida Hispaania 1993. aastal rakendas teatavate Álava provintsis (Hispaania) asutatud uute ettevõtjate toetamiseks ( ELT 2003, L 17, lk 20 ); komisjoni 20. detsembri 2001. aasta otsusega 2003/86/EÜ abikava kohta, mida Hispaania 1993. aastal rakendas teatavate Vizcaya provintsis (Hispaania) asutatud uute ettevõtjate toetamiseks ( ELT 2003, L 40, lk 11 ), ja komisjoni 20. detsembri 2001. aasta otsusega 2003/192/EÜ abikava kohta, mida Hispaania 1993. aastal rakendas teatavate Guipúzcoa provintsis (Hispaania) asutatud uute ettevõtjate toetamiseks ( ELT 2003, L 77, lk 1 ), mis on hagi esemeks kohtuasjades T-86/02–T-88/02. Cámara Oficial de Comercio e Industria’d viitavad ühtlasi komisjoni käitumisele pärast 1993. aasta maksuvabastuse eeskirjade peale esitatud 14. märtsi 1994. aasta kaebuse saamist. Nad väidavad, et see käitumine tekitas neil õiguspärase ootuse, et vaidlusalused maksu ümberarvutused on seaduslikud. Kolmandaks väidavad Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco, et komisjoni otsused, mis olid arutusel kohtuasjades, milles on tehtud eespool punktis 43 viidatud kohtuotsused Demesa ja Ramondín, ei saanud mõjutada ettevõtjate õiguspärast ootust seoses kõnesolevate Norma Foral’idega. Need otsused käsitlesid ju ainult maksu ümberarvutuse lubamist individuaalselt kahele ettevõtjale, kes peale selle said ka muud abi. Neljandaks osutavad Cámara Oficial de Comercio e Industria’d, menetlusse astujad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, esialgse uurimise kestusele käesolevas asjas. Nad rõhutavad, et ametliku uurimismenetluse algatamise otsused on avaldatud alles 4. detsembril 1999 ja 11. märtsil 2000, samas kui komisjon on tunnistanud, et asjaomaste maksu ümberarvutuste küsimust on arutatud 17. märtsi 1997. aasta kohtumisel, millest võtsid osa konkurentsiküsimuste eest vastutav komisjoni liige ja Comunidad autónoma de La Rioja delegatsioon. Nad osutavad seoses sellega, et ametliku uurimismenetluse algatamine viibis ja et komisjon rikkus oma hoolsuskohustust ja hea halduse tava ning õiguskindluse põhimõtet. Viiendaks ei ole kohtuasjade T-227/01–T-229/01 hagejate sõnul ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes mainitud ei kohustust peatada vaidlusaluste maksusätete kohaldamine ega võimalikku tagasinõudmise kohustust juhul, kui lõplike otsustega tuvastatakse, et tegu on riigiabiga. Kuuendaks viitab Confebask põhjendamatult pikale menetlusele ning kohtuasjade T-227/01–T-229/01 hagejad väidavad, et ametlike uurimismenetluste kestus, mis oli antud juhul 23 kuud, on erakorraline asjaolu selle kohtupraktika tähenduses, millele pani aluse Euroopa Kohtu 24. novembri 1987. aasta otsus kohtuasjas 223/85: RSV vs . komisjon (EKL 1987, lk 4617) , mis võib takistada abi tagasinõudmist. Seitsmendaks väidavad Cámara Oficial de Comercio e Industria’d, et väga sarnastes asjades on komisjon omal algatusel võtnud arvesse õiguspärast ootust tekitavad asjaolud ja loobunud ebaseadusliku abi tagasinõudmisest. Nad viitavad eeskätt koordineerimiskeskusi puudutavatele komisjoni otsustele (komisjoni 22. augusti 2002. aasta otsus 2003/81/EÜ riigiabi kava kohta, mida Hispaania Kuningriik rakendas „Biskaias asuvate koordineerimiskeskuste” suhtes ( ELT 2003, L 31, lk 26 ); komisjoni 5. septembri 2002. aasta otsus 2003/512/EÜ abikava kohta, mida Saksamaa rakendas kontrolli- ja koordineerimiskeskuste suhtes ( ELT 2003, L 177, lk 17 ); komisjoni 16. oktoobri 2002. aasta otsus 2003/438/EÜ riigiabi kava C 50/2001 kohta (ex NN 47/2000) – Finantsettevõtjad – mida rakendas Luksemburg ( ELT 2003, L 153, lk 40 ); komisjoni 13. mai 2003. aasta otsus 2004/76/EÜ riigiabi kava kohta, mida Prantsusmaa rakendas peakorterite ja logistikakeskuste suhtes ( ELT 2004, L 23, lk 1 )). Nad viitavad veel otsusele 2001/168. Nad väidavad, et sellest otsustustavast ilmneb võrdse kohtlemise põhimõtte ilmselge rikkumine. Lõpuks väidavad hagejad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, et tagasinõudmise kohustust oleks tulnud piirata nii, et see laieneks vaid neile investeeringutele, mis on tehtud pärast ametliku uurimismenetluse algatamise teate avaldamist Euroopa Ühenduste Teatajas. Komisjon, keda toetab Comunidad Autonóma de La Rioja, nõuab selle väite tagasilükkamist. b) Esimese Astme Kohtu hinnang Väide, et esialgse uurimise kestuse tõttu on rikutud õiguskindluse ja hea halduse põhimõtteid Cámara Oficial de Comercio e Industria’d, menetlusse astujad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, väidavad, et esialgse menetluse kestus on vastuolus õiguskindluse põhimõtte ja hea halduse tavaga (vt eespool punkt 285). Selle väite vastuvõetavuse küsimuses tuleb meenutada, et vastavalt Euroopa Kohtu põhikirja artikli 40 neljandale lõigule, mida kohaldatakse kõnealuse põhikirja artiklist 53 tulenevalt Esimese Astme Kohtu suhtes, peab menetlusse astumise avaldus piirduma ühe poole nõuete toetamisega. Liiatigi, tulenevalt kodukorra artikli 116 lõikest 3 peab menetlusse astuja nõustuma kohtuasja staadiumiga menetlusse astumise ajal. Kuigi kõnealuste sätete kohaselt ei ole menetlusse astujal keelatud esitada argumente, mis erinevad selle menetluspoole argumentidest, kelle toetuseks ta on menetlusse astunud, siis vähemalt kehtib tingimus, et need ei tohi muuta kohtuvaidluse piire ning et menetlusse astumine toimub ikkagi selle menetluspoole nõuete toetuseks (Esimese Astme Kohtu 13. aprilli 2005. aasta otsus kohtuasjas T-2/03: Verein für Konsumenteninformation vs . komisjon, EKL 2005, lk II-1121 , punkt 52). Seega peab Esimese Astme Kohus menetlusse astuja esitatud väidete vastuvõetavuse üle otsustamiseks kontrollima, kas need on seotud poolte määratletud vaidlusesemega. Käesolevas kohtuasjas tuleb sedastada, et hagejad vaidlustavad menetluse kestuse, pidades silmas väidet, et on rikutud õiguspärase ootuse põhimõtet (vt eespool punkt 287). Menetlusse astujate väidet, kuigi see erineb hagejate väidetest, tuleb seega käsitada nii, et see on seotud vaidlusesemega, nagu hagejad selle on määratlenud, ja nii, et kohtuvaidluse piirid selle tagajärjel ei muutu. Niisiis on see vastuvõetav. Sisuliselt tuginevad Cámara Oficial de Comercio e Industria’d sellele, et ametliku uurimismenetluse algatamine toimus viivitusega. Esimese Astme Kohus tuletab meelde, et ajal, mil komisjon sai teada arutusel olevatest maksuõigusnormidest ja kuni 16. aprillini 1999, mil jõustus määrus nr 659/1999, ei olnud talle ette nähtud konkreetseid tähtaegu. Ta pidi sellegipoolest vältima oma ülesannete täitmise lõputut edasilükkamist, järgimaks õiguskindluse tagamise põhinõuet (eespool punktis 269 viidatud Euroopa Kohtu otsus Falck ja Acciaierie di Bolzano vs . komisjon, punkt 140, ja 23. veebruari 2006. aasta otsus liidetud kohtuasjades C-346/03 ja C-529/03: Atzeni jt, EKL 2006, lk I-1875 , punkt 61). Selles osas, milles komisjonil on ainupädevus hinnata riigiabi kokkusobivust ühisturuga, peab komisjon riigiabi käsitlevate asutamislepingu alussätete hea haldamise huvides hoolikalt ja erapooletult kontrollima kaebust, milles teatatakse ühisturuga kokkusobimatust riigiabist. Sellest järeldub, et komisjon ei saa lõputult pikendada kaebuse esemeks olevate riiklike meetmete esialgset uurimist. Haldusmenetluse kestuse mõistlikkust tuleb hinnata iga konkreetse juhtumi asjaolude põhjal, arvestades eelkõige juhtumi konteksti, menetluse erinevaid etappe, mida komisjon peab järgima, ning juhtumi keerukust (Esimese Astme Kohtu 10. mai 2006. aasta otsus kohtuasjas T-395/04: Air One vs . komisjon, EKL 2006, lk II-1343 , punkt 61). Käesolevas asjas on selge, et komisjon sai arutusel olevate õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutustest teada äriühingutele Demesa ja Ramondín antud riigiabi uurimiseks vastavalt 11. juunil 1996 ja 2. oktoobril 1997 esitatud kaebuste põhjal algatatud menetluste käigus kogutud teabe vahendusel. Vaidlustatud otsustest nähtub muu hulgas, et komisjon teatas 17. augusti 1999. aasta kirjadega Hispaania Kuningriigile oma otsusest algatada ametlik uurimismenetlus kolme arutusel oleva eeskirja suhtes. Seega võib ajavahemikku, mis kulges hetkest, mil komisjon arutusel olevatest abikavadest teada sai kuni ametliku uurimismenetluse algatamiseni, hinnata 38 kuule (1996. aasta juunist kuni 1999. aasta augustini). Siiski tuleb esiteks märkida, et seoses arutusel olevate maksumeetmetega, mida Araba maksu ümberarvutuse osas tehtud muudatustega on pikendatud kuni 31. detsembrini 1999, oli komisjonil vaja põhjalikult uurida Hispaania õigusakte ning keerukaid faktilisi ja õiguslikke asjaolusid. Teiseks tuleb nende maksu ümberarvutustega seonduvate olude kohta sedastada, et kuni ametliku uurimismenetluse algatamiseni 17. augustil 1999 uuris komisjon asja Demesale ja Ramondínile antud maksusoodustuste peale esitatud kaebuste põhjal, mille tulemusena tegi ta 16. detsembril 1997 ametliku uurimismenetluse algatamise otsuse Demesa osas ja 30. aprillil 1999 Ramondíni osas. Seejärel võttis ta vastu otsuse 1999/718 (Demesa) ja 2000/795 (Ramondín). Kuigi tegu on individuaalse abiga, lubati neis kohtuasjades arutusel olnud maksu ümberarvutusi teha ikkagi Álava Norma Foral’i nr 22/1994 kuuenda lisasätte alusel, mis on antud juhul arutusel Territorio Histórico de Álava asjas (kohtuasjad T-227/01 ja T-265/01) ja mille puhul ei ole vaidlust selles, et see on analoogne sätetega, mis on arutusel Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa asjades (kohtuasjad T-228/01, T-229/01, T-266/01 ja T-270/01). Kolmandaks tuleb nentida, et menetluse kestus sõltus vähemalt osaliselt Hispaania ametiasutustest. Kohtutoimiku materjalidest nähtub, et komisjonil ei olnud enne 2. juunit 1999 ametliku uurimismenetluse algatamiseks vajalikke andmeid. Araba ajaloolisel alal kohaldatava maksu ümberarvutuse kohta sai komisjon andmeid tänu kahele kaebusele, mis puudutasid äriühingutele Demesa ja Ramondín antud riigiabi. Lisaks Comunidad autónoma de La Rioja ja komisjoni teenistuste 17. märtsi 1997. aasta kohtumisele, millele pooled viitavad, on ka vaidlustatud otsustes kasutatud mitteametlikke andmeid, mida komisjon sai Biskaia ja Gipuzkoa ajaloolistel aladel kohaldatavate maksu ümberarvutuste kohta (vt eespool punkt 17). Komisjon saatis niisiis 15. märtsil 1999 Hispaania ametiasutustele teabetaotluse nende eeskirjade kohta, millest ei olnud talle teatatud. Ametiasutused palusid kahel korral pikendada vastamiseks määratud tähtaega. Nad saatsid oma vastused lõpuks ära alles 2. juunil 1999. Seega, arvestades neid meenutatud tõsiasju, ei ole komisjon oma käitumisega rikkunud õiguskindluse üldpõhimõtet, kui ta avas ametliku uurimismenetluse 17. augustil 1999. Lõpuks tuleb argumentide kohta, mille kohaselt komisjon olevat rikkunud hea halduse tava, sedastada, et need on sisult tihedalt seotud argumendiga, et õiguskindluse põhimõtet on rikutud esialgse uurimise kestuse tõttu, ja seega tuleb need eespool esitatut arvestades tagasi lükata. Kokkuvõttes tuleb väide, et on rikutud õiguskindluse põhimõtet ja hea halduse tava, tagasi lükata. Väide, et on rikutud õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet Sissejuhatuseks olgu meenutatud, et abi lubatavuse osas tekkinud õiguspärasele ootusele saab tugineda üksnes siis, kui see abi on antud EÜ artiklis 88 ette nähtud menetlust järgides (Euroopa Kohtu 20. septembri 1990. aasta otsus kohtuasjas C-5/89: komisjon vs . Saksamaa, EKL 1990, lk I-3437 , punkt 14, ja eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Regione autónoma della Sardegna vs . komisjon, punkt 64). Piirkondlik ametiasutus ja hoolas ettevõtja peavad ju suutma üldjuhul kindlaks teha, kas seda menetlust on järgitud (Euroopa Kohtu eespool punktis 310 viidatud kohtuotsus komisjon vs . Saksamaa, punkt 14, ja 14. jaanuari 1997. aasta otsus kohtuasjas C-169/95: Hispaania vs . komisjon, EKL 1997, lk I-135 , punkt 51; eespool punktis 43 viidatud kohtuotsus Demesa, punkt 236). Kuna EÜ artiklis 88 ei ole tehtud vahet sel alusel, kas tegu on abikavade või individuaalse abiga, siis kohaldatakse neid põhimõtteid muu hulgas ka abikavade korral, vastupidi sellele, mida väidab Confebask (eespool punkt 276). Käesolevas kohtuasjas on selge, et vaidlustatud otsustes viidatud maksu ümberarvutused on kehtestatud ilma eelneva teatamiseta, rikkudes EÜ artikli 88 lõiget 3. Kohtupraktikas ei ole siiski välistatud teatamata jätmise tõttu ebaseadusliku abi – nagu käesolevas kohtuasjas arutusel olevate eeskirjade juhtum – saajate võimalust tugineda abi tagastamise vaidlustamiseks erakorralistele asjaoludele, mis võisid põhjendatult tekitada õiguspärase ootuse, et abi on õiguspärane (Euroopa Kohtu 10. juuni 1993. aasta otsus kohtuasjas C-183/91: komisjon vs . Kreeka, EKL 1993, lk I-3131 , punkt 18; vt selle kohta eespool punktis 45 viidatud kohtuotsus Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon, punkt 51; vt selle kohta Esimese Astme Kohtu 15. septembri 1998. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-126/96 ja T-127/96: BFM ja EFIM vs . komisjon, EKL 1998, lk II-3437 , punktid 69 ja 70; eespool punktis 148 viidatud kohtuotsus CETM vs . komisjon, punkt 122, ja eespool punktis 245 viidatud kohtuotsus Regione autónoma Friuli-Venezia Giulia vs . komisjon, punkt 107). Kui eeldada, et kohtuasjades T-227/01–T-229/01 on hagejatel, kes ei ole ettevõtjad, vaid arutusel oleva abikava kehtestanud territoriaalüksused, õigus tugineda õiguspärasele ootusele (vt selle kohta eespool punktis 94 viidatud kohtuotsus Regione autónoma della Sardegna vs . komisjon, punkt 66), siis tuleb seega nimetatud põhimõtete valguses kontrollida, kas nende argumentidega on esile toodud erakorralisi asjaolusid, mis võiksid tekitada õiguspärase ootuse, et arutusel olevad abikavad on lubatavad. Hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad väidavad, et komisjoni käitumine on erakorraline asjaolu, mis võib tekitada nende õiguspärase ootuse, et arutusel olevad abikavad on lubatavad järgmistel põhjustel: esiteks 1988. aasta maksu ümberarvutusi käsitlev otsus 93/337, teiseks tema hoiak 1993. aasta eeskirjade suhtes, kolmandaks kestis esialgne uurimine ebamõistlikult kaua ja neljandaks ei olnud ametliku uurimismenetluse otsustes teatud asju mainitud. – Otsusest 93/337 tulenev argument Confebask väidab, et 1988. aasta maksu ümberarvutused on väga sarnased nendega, mis on arutusel käesolevas kohtuasjas, ja komisjon ei ole neid tunnistanud ühisturuga kokkusobimatuks, mis tekitas õiguspärase ootuse, et vaidlusalused maksu ümberarvutused on seaduslikud. Ta viitab otsusele 93/337, samuti komisjoni 3. veebruari 1995. aasta kirjale, millega komisjon tunnistas, et Hispaania ametiasutused on järginud otsuse 93/337 artikli 1 lõiget 2, mis kohustas neid muutma maksusüsteemi, et kõrvaldada moonutused EÜ artikli 43 aspektis. Otsust 93/337 puudutavas osas nendib Esimese Astme Kohus, et Confebask saab sellest valesti aru, nagu on juba eespool sedastatud (vt eespool punkt 241). Selle otsusega tunnistas komisjon asjaomase abi ühisturuga kokkusobimatuks mitte ainult seepärast, et see on vastuolus EÜ artikliga 43, vaid ka seepärast, et see ei järgi eri liiki abi, st regionaalabi, sektorispetsiifilise abi, väikestele ja keskmise suurusega ettevõtetele antava abi ja abi kumuleerumise tingimusi (otsuse 93/337 punkt V). Seoses 3. veebruari 1995. aasta kirjaga on juba eespool punktis 241 nenditud, et komisjon on seal ainult ära märkinud asjaolu, et asjaomased maksueeskirjad ei ole enam vastuolus EÜ artikliga 43, avaldamata siiski seisukohta küsimuses, kas need eeskirjad järgivad otsuses 93/337 nimetatud eri liiki abi tingimusi (eespool punktis 45 viidatud kohtuotsus Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon, punkt 48, mis kinnitab eespool punktis 43 viidatud Demesa kohtuotsust, punkt 237). Confebask väidab veel, et eespool punktis 45 viidatud kohtuotsuses Demesa ja Territorio Histórico de Álava vs . komisjon sisalduv lahendus ei takista abi tagasinõudmise kohustuse tühistamist käesolevas kohtuasjas, kuna nimetatud kohtuasjas tuginesid hagejad õiguspärase ootuse kaitse põhimõttele mitte ainult tagasinõudmise vastustamiseks, vaid ka selleks, et vaidlustada neile võimaldatud maksu ümberarvutuste kvalifitseerimine riigiabiks. Tuleb märkida, et selline argument ei saa seada kahtluse alla järeldust, et komisjon ei ole tunnistanud 1988. aasta maksu ümberarvutusi riigiabi eeskirjadega kooskõlas olevaiks. Seega isegi kui eeldada, et vaidlusaluseid maksu ümberarvutusi võib pidada analoogseteks 1988. aasta maksu ümberarvutustega, ei saa otsust 93/337 pidada erakorraliseks asjaoluks, mis võiks anda mingitki alust uskuda, et käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksu ümberarvutused on lubatavad. Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco rõhutavad omalt poolt, et komisjon ei ole otsuses 93/337 esitanud ühtki vastuväidet seoses tõsiasjaga, et maksu ümberarvutuse kohaldamise tingimuseks oli vähemalt miinimuminvesteeringu tegemine. Seega kui komisjon vaidlustatud otsustes leidis, et 2,5 miljardi Hispaania peseeta suurune miinimuminvesteering muudab maksu ümberarvutuse valikuliseks meetmeks ja muutis nii toimides kriteeriume, millest lähtudes ta valikulisust hindas, siis rikkus ta õiguspärast ootust, mille oli tekitanud otsus 93/337. Esimese Astme Kohus sedastab, et otsuses 93/337 käsitletavad maksumeetmed erinevad vaidlustatud otsustes käsitletavatest meetmetest. Otsus 93/337 puudutab ju maksuabi, mis on kehtestatud Norma Foral’idega nr 28/1988 (Araba), nr 8/1988 (Biskaia) ja nr 6/1988 (Gipuzkoa). Kuigi nende 1988. aasta õigusaktidega kehtestatakse muu hulgas maksu ümberarvutused Hispaania Baskimaal, siis see tõsiasi, et otsuses 93/337 põhjendas komisjon seisukohta, et 1988. aasta maksu ümberarvutused on valikulised, järeldusega, et need on kohaldatavad vaid teatud ettevõtjatele ja teatud tegevusalasid nendega ei soodustatud (otsuse punkt III), ei tähenda ometi seda, et komisjon ei oleks saanud tuvastada nimetatud meetmete valikulisust mõne muu kriteeriumi alusel (eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon, punkt 99). Cámara Oficial de Comercio e Industria’de argument, et on rikutud hea halduse tava, ei kõiguta seda järeldust, kuna kontrollitava meetme valikulisuse esiletoomiseks võib üks asjaolu olla täiesti piisav (vt selle kohta eespool punktis 167 viidatud 15. juuli 2004. aasta kohtuotsus Hispaania vs . komisjon, punktid 120 ja 121). Komisjon ei ole seega kohustatud tegema selles osas ammendavat uuringut. Sellest järeldub, et otsust 93/337, mis lisaks kõigele tunnistas 1988. aasta maksu ümberarvutused ühisturuga kokkusobimatuks, ei saa pidada erakorraliseks asjaoluks, mis võiks tekitada mingitki õiguspärast ootust, et käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksu ümberarvutused on lubatavad. – Argument, mis puudutab 1993. aasta eeskirju ja komisjoni hoiakut nende suhtes Hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad kohtuasjades T-227/01–T-229/01 viitavad 1993. aasta eeskirjadele ja seigale, et komisjoni hoiak nende eeskirjade suhtes tekitas õiguspärase ootuse, et arutusel olevad maksu ümberarvutused on lubatavad. Nende sõnul näevad 1993. aasta Norma Foral’id ette ühtaegu maksuvabastused ja maksu ümberarvutuse 25% ulatuses. Esiteks ei saa Norma Foral’ide nr 18/1993, nr 5/1993 ja nr 11/1993 artiklitega 14 kehtestatud ettevõtte tulumaksust vabastamist, mis on hagi esemeks liidetud kohtuasjades T-30/01–T-32/01 ja T-86/02–T-88/02, pidada analoogseteks käesolevas kohtuasjas arutusel olevate maksu ümberarvutustega. Maksustamisvõtted ja soodustuste ulatus on ju erinevad. Nii tehakse käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksu ümberarvutused 45% ulatuses tingimustele vastavatest investeeringutest ja arvatakse maha lõplikust tasumisele kuuluvast maksusummast, kuid 1993. aasta eeskirjad nägid ette uute asutatud ettevõtete vabastamise ettevõtte tulumaksust kümne aasta jooksul. Ka kohaldamise tingimused ei ole analoogsed, kuna arutusel olevad Norma Foral’id lubavad maksu ümberarvutusi teha ainult neil ettevõtjatel, kelle investeeringud ületavad 2,5 miljardit Hispaania peseetat, samas kui 1993. aasta eeskirju võis kohaldada uutele ettevõtetele, kes alustavad oma tegevust vähemalt 20 miljoni Hispaania peseeta suuruse sissemakstud kapitaliga, investeerivad kindlaksmääratud ajavahemikul vähemalt 80 miljonit Hispaania peseetat ja loovad vähemalt kümme töökohta. Need kaks maksu vähendavat meedet erinevad ka ulatuse poolest. Maksu ümberarvutused olid ju seotud kindla maksuaastaga, kuigi nende kohaldamist nähti uuesti ette mitmel korral. Seevastu 1993. aasta maksuvabastuse eeskirju sai kohaldada ainult ettevõtjatele, kes alustasid oma tegevust vastavate Norma Foral’ide jõustumise kuupäeva ja 31. detsembri 1994 vahelisel ajal. Seega, kuidas komisjon ka käitus 1993. aasta maksuvabastuste suhtes, ei saa sellest teha ühtki järeldust vaidlusaluste maksu ümberarvutuste lubatavuse kohta. Peale selle, nagu selgitas Esimese Astme Kohus 1993. aasta maksuvabastuse eeskirju käsitlevas kohtuotsuses, ei saa ükski faktiline ega õiguslik asjaolu, mille on esitanud hagejad ja nende toetuseks menetlusse astujad komisjoni hoiaku kohta 1993. aasta maksuvabastuste suhtes ning mida on korratud käesolevas kohtuasjas, mingil juhul tõendada, et see komisjoni hoiak on erakorraline asjaolu, mis võis neil tekitada õiguspärase ootuse, et neis kohtuasjades arutusel olnud maksuvabastused on lubatavad (Esimese Astme Kohtu 9. septembri 2009. aasta otsus liidetud kohtuasjades T-30/01–T-32/01 ja T-86/02–T-88/02: Diputación Foral de Álava jt vs . komisjon, EKL 2009, lk I-2919, punktid 278–317). Seega ei saa komisjoni hoiak 1993. aasta maksuvabastuse eeskirjade suhtes olla erakorraline asjaolu, mis võiks tekitada mingitki õiguspärast ootust, et käesolevas kohtuasjas arutusel olevad maksu ümberarvutused on lubatavad. Teiseks, isegi kui eeldada, et kohtuasjades T-227/01–T-229/01 hagejate osutatud maksu ümberarvutust 25% ulatuses võib pidada sarnaseks käesolevas kohtuasjas arutusel oleva maksu ümberarvutusega 45% ulatuses, ei ole hagejad millegagi kinnitanud argumenti, mille kohaselt komisjoni läbiviidud menetlus ja seega tema hoiak 1993. aasta maksuvabastuse meetmete suhtes puudutasid ka maksu ümberarvutust 25% ulatuses. Sellest järeldub, et argumendiga, mis puudutab 1993. aasta eeskirju ja komisjoni hoiakut nende suhtes, ei saa nõustuda. – Menetluse kestusest tulenev argument Confebask, hageja kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, väidab, et on rikutud õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet, kuna „menetlus kestis põhjendamatult pikka aega”. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 väidavad hagejad omalt poolt, et sama põhimõtet rikub ka tõsiasi, et ametlik uurimismenetlus kestis põhjendamatult pikka aega. Olgu meenutatud, et vastavalt määruse nr 659/1999 artikli 13 lõikele 2 ei ole komisjon võimaliku ebaseadusliku abi korral seotud tähtaegadega, mida kohaldatakse teatatud abi korral. Riigiabi kontrollimenetluse mõistlikku kestust, olgu siis tegu esialgse uurimise või ametliku uurimismenetlusega, tuleb hinnata iga juhtumi konkreetsete asjaolude põhjal, arvestades eelkõige asja tausta, menetluse erinevaid etappe, mida komisjon peab järgima, poolte käitumist menetluse ajal, asja keerukust ning selle tähendust erinevatele osapooltele (eespool punktis 167 viidatud 15. juuli 2004. aasta kohtuotsus Hispaania vs . komisjon, punkt 53; esialgse uurimise menetluse kohta vt eespool punktis 115 viidatud kohtuotsus Asociación de Estaciones de Servicio de Madrid ja Federación Catalana de Estaciones de Servicio vs . komisjon, punkt 122; ametliku uurimismenetluse kohta vt Esimese Astme Kohtu 27. novembri 2003. aasta otsus kohtuasjas T-190/00: Regione Siciliana vs . komisjon, EKL 2003, lk II-5015 , punktid 136 ja 139). Antud juhul lõppes 38 kuu pikkune (vt eespool punkt 300) esialgne uurimine ametliku uurimismenetluse algatamisega 17. augustil 1999 (vt eespool punkt 22). Seejärel võttis komisjon 11. juulil 2001 vastu vaidlustatud otsused. Seega kestis ametlik uurimismenetlus 23 kuud ja kogu menetlus kokku 5 aastat ja 1 kuu. Seega selgub õiguspärase ootuse kaitse põhimõtte rikkumise väite uurimisel (vt eespool punktid 301–307), et käesoleva asja konkreetseid asjaolusid arvestades ei kestnud esialgne uurimine ebamõistlikult pikka aega. Ametliku uurimismenetluse kohta ilmneb kohtutoimiku materjalidest, et pärast komisjoni 17. augusti 1999. aasta kirja, millega Hispaania Kuningriigile teatati ametlike uurimismenetluste algatamisest, esitas see riik oma märkused, mille saabumine on komisjonis registreeritud 12. novembril 1999. Hispaania ametiasutused leidsid oma märkustes, et komisjoni taotlustele, mis on esitatud ametliku uurimismenetluse algatamisel asjaomaseid maksu ümberarvutusi lubavate otsuste suhtes, ei ole vaja vastata (otsuse 2002/820 punkt 43; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 39; vt eespool punkt 24). Teised asutused esitasid oma märkused Araba osas 2000. aasta märtsis ja aprillis ning Biskaia ja Gipuzkoa osas 2000. aasta jaanuaris. Komisjon edastas need kommentaarid Hispaania ametiasutustele Biskaia ja Gipuzkoa maksu ümberarvutuste osas 2000. aasta märtsis ning Araba maksu ümberarvutuse osas 2000. aasta mais. Hispaania ametiasutused ei esitanud vastuseks neile kommentaaridele märkusi, kuigi nad palusid pikendada vastamise tähtaega (otsuse 2002/820 punkt 52; otsuste 2003/27 ja 2002/894 punkt 60; vt eespool punkt 26). Eeltoodust selgub, et uurimismenetluse pikenemine oli vähemalt osaliselt tingitud Hispaania ametiasutuste käitumisest. Arvestades neid asjaolusid, asja tausta, asjaomaste meetmete keerukust ja selle tähendust, ei saa uurimismenetluse kogukestust pidada ebamõistlikult pikaks. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 tuginevad hagejad eespool punktis 287 viidatud kohtuotsusele RSV vs . komisjon, mille kohaselt võib abi saajatel juhul, kui komisjon viivitab selle otsustamisega, et abi on ebaseaduslik ja tuleb tühistada ja et liikmesriik peab selle tagasi nõudma, teatud asjaoludel tekkida õiguspärane ootus, mis võib takistada komisjoni kohustamast liikmesriiki andma abi tagastamise korraldust. Nii hindas Euroopa Kohus eespool punktis 287 viidatud kohtuotsuses RSV vs . komisjon, et 26 kuu pikkune ajavahemik, mis komisjonil kulus selles asjas otsuse tegemiseks, võis hagejal tekitada õiguspärase ootuse, mis võib takistada komisjoni kohustamast liikmesriigi ametiasutusi andma abi tagastamise korraldust. Ent kohtuasja asjaolud, mille pinnalt see otsus on tehtud, olid erakorralised ega sarnane üldse käesoleva kohtuasja asjaoludega. Käsitletavast abist oli ju komisjonile ametlikult teatatud, kuigi alles pärast selle väljamaksmist abi saajale. Abi oli seotud täiendavate kuludega toiminguteks, mille jaoks komisjon oli juba abi heaks kiitnud. Seda anti majandussektoris, mis sai alates 1977. aastast siseriiklikelt ametiasutustelt abi, mille komisjon oli heaks kiitnud. Selle abi ühisturuga kokkusobivuse kontrollimiseks ei olnud vaja süvendatud uurimist. Euroopa Kohus leidis, et neil asjaoludel võis hageja mõistlikult uskuda, et abi ei leia komisjonilt vastuseisu (eespool punktis 287 viidatud kohtuotsus RSV vs . komisjon, punktid 14–16). Nii on selle juhtumi aluseks olevad asjaolud täiesti erinevad käesolevate kohtuasjade asjaoludest. Arutusel olevad maksu ümberarvutused ei puuduta ju ühte kindlat majandussektorit, veel vähem mõnda erilist heakskiidetud abi saavat sektorit. Neist ei ole teatatud ja need ei täienda ühtki komisjoni poolt varem heakskiidetud abikava. Otse vastupidi: komisjon oli nende kohta vastu võtnud otsused, mida käsitleti eespool punktis 43 viidatud kohtuotsustes Demesa ja Ramondín, mis on tehtud enne ametlike uurimismenetluste algatamist (vt eespool punkt 43) ega jätnud enam mingit kahtlust, et nende ühisturuga kokkusobivus on kahtluse alla seatud. Seega on eespool meelde tuletatud konkreetsed asjaolud kohtuasjas, milles on tehtud eespool punktis 287 viidatud kohtuotsus RSV vs . komisjon, täiesti erinevad käesoleva kohtuasja asjaoludest. Hagejate ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujate tuginemine sellele kohtuotsusele ei saa seega anda tulemusi käesolevas kohtuasjas. Kokkuvõttes ei ole menetluse kestus kokku käesoleva juhtumi asjaolusid arvestades ebamõistlikult pikk ega ole erakorraline asjaolu, mis võiks tekitada õiguspärase ootuse, et abi on lubatav. – Argument, mille kohaselt ei ole ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes mainitud kohustust peatada vaidlusaluste maksusätete kohaldamine ega tagasinõudmise ohtu Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 osutavad hagejad, et vaidlusaluste eeskirjade lubatavuse osas tekkis õiguspärane ootus seetõttu, et ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes ei olnud kohustust peatada vaidlusaluste maksusätete kohaldamine. Ametliku uurimismenetluse algatamise otsustest, mille peale on muide esitatud hagid, mille Esimese Astme Kohus jättis rahuldamata (eespool punktis 22 viidatud kohtuotsus Diputación Foral de Guipúzcoa jt vs . komisjon), nähtub komisjoni seisukoht, et asjaomased maksu ümberarvutused on uus abi, mida võib pidada ebaseaduslikuks. Uue abi suhtes EÜ artikli 88 lõike 3 viimasest lausest tulenevat peatavat toimet on sellise kvalifikatsiooni andmisel eiratud. Kuigi asjaomaste meetmete rakendamise peatamise kohustust ei ole ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes sõnaselgelt esitatud, ei saa see seik olla erakorraline asjaolu, mis võiks tekitada mingitki õiguspärast ootust, et arutusel olevad meetmed on lubatavad. Lisaks tuginevad hagejad sellele, et ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes ei ole mainitud maksu ümberarvutuste tulemusena saadud eeliste tagasinõudmise ohtu. Esimese Astme Kohus juhib tähelepanu sellele, et Euroopa Ühenduste Teatajas avaldatud märkuste esitamise ettepanekutes (vt eespool punkt 25) on ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste kokkuvõtlikus ülevaates meenutatud, et vastavalt määruse nr 659/1999 artiklile 14 võib kogu ebaseadusliku abi selle saajatelt tagasi nõuda. Lisaks tuleneb väljakujunenud kohtupraktikast igal juhul, et ebaseadusliku abi kõrvaldamine selle tagasinõudmise teel on selle ebaseaduslikuks tunnistamise loogiline tagajärg (Euroopa Kohtu eespool punktis 198 viidatud 21. märtsi 1990. aasta kohtuotsus Belgia vs . komisjon, punkt 66, ja 15. detsembri 2005. aasta otsus kohtuasjas C-148/04: Unicredito Italiano, EKL 2005, lk I-11137 , punkt 113). Seega ei saa seik, et tagasinõudmise ohtu ei ole sõnaselgelt mainitud, olla erakorraline asjaolu, mis võib tekitada õiguspärase ootuse, et arutusel olevad meetmed on lubatavad. Kõigest eelnevast järeldub, et hagejad ja nende nõuete toetuseks menetlusse astujad ei ole tõendanud erakorraliste asjaolude esinemist, mis võiksid takistada arutusel oleva abi tagasinõudmist. Väide, et on rikutud võrdse kohtlemise põhimõtet Cámara Oficial de Comercio e Industria’d väidavad, et väga sarnastes asjades on komisjon omal algatusel võtnud arvesse õiguspärast ootust tekitavad asjaolud ja loobunud ebaseadusliku abi tagasinõudmisest. Nad viitavad võrdse kohtlemise põhimõtte rikkumisele. Tuleb nentida, et hagejad ei ole esitanud võrdse kohtlemise põhimõtte rikkumise väidet ja see ei ole seotud nende määratletud vaidlusesemega. Väide tuleb seega tunnistada vastuvõetamatuks, arvestades eespool punktis 292 meenutatud kohtupraktikat. Isegi kui see väide oleks vastuvõetav, oleks ta igal juhul põhjendamatu. Võrdse kohtlemise põhimõtte ja diskrimineerimiskeelu järgimiseks on nõutav, et sarnaseid olukordi ei käsitletaks erinevalt ja erinevaid olukordi ei käsitletaks ühtemoodi, välja arvatud juhul, kui selline kohtlemine on objektiivselt põhjendatud (vt Euroopa Kohtu 26. oktoobri 2006. aasta otsus kohtuasjas C-248/04: Koninklijke Coöperatie Cosun, EKL 2006, lk I-10211 , punkt 72 ja seal viidatud kohtupraktika). Menetlusse astujad ei ole tõendanud, et vaidlusaluste abikavadega seonduv olukord oleks sarnane olukordadega, mida käsitleti otsustes, millele nad viitavad ja milles komisjoni hinnangul ei tulnud tagasinõudmise korraldust anda. Neis otsustes on komisjon selgitanud, et abi tagasinõudmata jätmine on põhjendatud selliste asjaoludega, mis võivad tekitada õiguspärase ootuse, et kontrollitud eeskirjad on lubatavad, ja ta on seda arvestanud. Komisjon on nimelt arvestanud asjaolu, et neis otsustes analüüsitavate eeskirjadega analoogilisi meetmeid käsitlevates muudes otsustes oli sõnaselgelt tunnistatud abi puudumist, põhjendades sellega abi tagasinõudmata jätmist (otsused 2003/81, 2004/76, 2003/438 ja 2003/512; vt eespool punkt 288). Samuti võttis ta teatud juhtudel arvesse tõsiasja, et vastava menetluse kestus ei olnud üldse tingitud asjaomase liikmesriigi käitumisest (otsus 2001/168; vt eespool punkt 288), või seda, et ainus käsitletavate eeskirjadega soodustatud isik ei olnud vaidlusalust soodustust saanud ja seega ei olnud midagi tagasi nõuda (otsus 2003/81; vt eespool punkt 288). Selliseid juhtumeid ei ole käsitletud vaidlustatud otsustes, kus komisjon vastupidi rõhutas, et tingimused, mille esinemisel on õigus nõuda õiguspärase ootuse kaitset, ei ole täidetud (otsuse 2002/820 punktid 74 ja 75, otsuste 2003/27 ja 2002/894 punktid 81 ja 82), ning seda seisukohta on kinnitanud Esimese Astme Kohus (vt eespool punktid 310–353). Seega käsitlevad komisjoni otsused, millele menetlusse astujad tuginevad, meetmeid ja olukordi, mis erinevad käesolevas kohtuasjas arutusel olevatest meetmetest ja olukordadest. Seega ei saa nõustuda väitega, et kuna vaidlustatud otsustega on antud asjaomase abi tagasinõudmise korraldus, siis on rikutud võrdse kohtlemise põhimõtet. Järelikult tuleb väide tagasi lükata, kuna see on vastuvõetamatu või igal juhul põhjendamatu. Lõpuks väidavad hagejad kohtuasjades T-227/01–T-229/01, et ebaseadusliku abi tagasinõudmise kohustus oleks pidanud olema piiratud, hõlmates ainult neid investeeringuid, mis on tehtud pärast ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste Euroopa Ühenduste Teatajas avaldamise kuupäeva. Kuna see argument, mis on esitatud õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet silmas pidades, kuulub tagasinõude proportsionaalsuse küsimuste hulka, käsitletakse seda selle väite läbivaatamisel, mis puudutab vaidlustatud otsuste proportsionaalsust (vt allpool punkt 366 jj). Kokkuvõttes tuleb väide, et on tehtud menetlusviga ning rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid, tervikuna tagasi lükata. F. Väide, et on rikutud proportsionaalsuse põhimõtet (kohtuasjad T-227/01–T-229/01) 1. Poolte argumendid Kohtuasjades T-227/01–T-229/01 väidavad hagejad, et tagasinõudmise kohustus on ebaproportsionaalne. Nad selgitavad, et tagasinõudmine oleks tulnud välistada ettevõtjate puhul, kes toodavad ainult kohalikule turule, samuti ettevõtjate puhul, kes tegutsevad konkurentsile suletud sektoris. Ühtlasi oleks vaidlustatud otsustega pidanud abi tagasinõudmise kohustust piirama nii, et see puudutanuks vaid abi, mis ületab Hispaania Baskimaal lubatud regionaalabi ülemmäära. Lisaks selgitavad nad, et ebaseadusliku abi tagasinõudmise kohustust oleks tulnud piirata, hõlmates ainult need investeeringud, mis on tehtud pärast ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste Euroopa Ühenduste Teatajas avaldamise kuupäeva. Pealegi oleks varasema olukorra taastamine olnud võimalik ka muude, vähem piiravate vahenditega kui abi tagasinõudmine. Järelikult ei saa komisjon kohustada abi tagasi nõudma, kui liikmesriik leiab, et see alternatiiv on piiravam kui mõni muu meede. Hagejad leiavad, et määruse nr 659/1999 artikli 14 lõige 1, mis näeb ette ühisturuga kokkusobimatu abi tagasinõudmise, puudutab ainult toetusi ja seda ei saa automaatselt üle kanda abile, mis kujutab endast selektiivset maksuõigusnormi. Selleks et liikmesriik saaks valida kõige sobivama alternatiivi, oleks komisjon pidanud täpsustama, milline on investeeringu ligikaudne alammäär, mis oleks ära hoidnud arutusel olevate Norma Foral’ide tunnistamise riigiabiks. Sellest järeldub, et vaidlustatud otsuste artiklid 3 tuleb tühistada. Komisjon nõuab selle väite tagasilükkamist. 2. Esimese Astme Kohtu hinnang Väljakujunenud kohtupraktika kohaselt on ebaseadusliku abi kõrvaldamine selle tagasinõudmise teel abi ebaseaduslikkuse tuvastamise loogiline tagajärg. Seega ei saa ebaseaduslikult antud riigiabi tagasinõudmist eelneva olukorra taastamiseks pidada ebaproportsionaalseks, pidades silmas riigiabi käsitlevate asutamislepingu sätete eesmärke (eespool punktis 311 viidatud 14. jaanuari 1997. aasta kohtuotsus Hispaania vs . komisjon, punkt 47, ja eespool punktis 111 viidatud 29. aprilli 2004. aasta otsus kohtuasjas C-298/00 P: Itaalia vs . komisjon, punkt 75). Abi tagastamisega kaotab abisaaja eelise, mis tal oma konkurentide ees turul oli, ning abi andmisele eelnenud olukord on taastatud (Euroopa Kohtu 4. aprilli 1995. aasta otsus kohtuasjas C-350/93: komisjon vs . Itaalia, EKL 1995, lk I-699 , punkt 22). Tagasinõudmise ülesandest tuleneb ka see, et üldjuhul, kui ei esine erakorralisi asjaolusid, ei saa komisjon vääralt kasutada oma kaalutlusõigust, mida Euroopa Kohus on oma praktikas tunnustanud, kui ta nõuab, et liikmesriik ebaseadusliku abi tagasi nõuaks, kuna abi tagastamise eesmärk on üksnes taastada endine olukord (eespool punktis 142 viidatud 17. juuni 1999. aasta kohtuotsus Belgia vs . komisjon, punkt 66, ja 7. märtsi 2002. aasta otsus kohtuasjas C-310/99: Itaalia vs . komisjon, EKL 2002, lk I-2289 , punkt 99). Kahtlemata nõuab proportsionaalsuse põhimõte, et ühenduse institutsioonide võetud meetmed ei ületaks määra, mis on sobiv ja vajalik taotletavate eesmärkide saavutamiseks, ning juhul, kui on võimalik valida mitme sobiva meetme vahel, tuleb võtta kõige vähem koormav meede (Euroopa Kohtu 17. mai 1984. aasta otsus kohtuasjas 15/83: Denkavit Nederland, EKL 1984, lk 2171 , punkt 25, ja 11. juuli 1989. aasta otsus kohtuasjas 265/87: Schräder HS Kraftfutter, EKL 1989, lk 2237 , punkt 21). Igatahes ei saa ebaseadusliku riigiabi tagasinõudmist – kuna selle eesmärk on endise olukorra taastamine – üldjuhul pidada riigiabi käsitlevate asutamislepingu sätete eesmärkide suhtes ebaproportsionaalseks meetmeks. Isegi kui sellist meedet kohaldatakse tükk aega pärast kõnealuse abi andmist, ei saa see kujutada endast sanktsiooni, mida ei ole ühenduse õiguses ette nähtud (eespool punktis 148 viidatud kohtuotsus CETM vs . komisjon, punkt 164). Neist põhimõtetest tulenevalt ole ühegi hagejate poolt käesolevas kohtuasjas esitatud argumendiga tõendatud, et tagasinõudmise kohustus oleks asutamislepingu eesmärkide suhtes ebaproportsionaalne. Kõigepealt, kuna Hispaania ametiasutused leidsid, et komisjoni taotlustele, mis on esitatud ametliku uurimismenetluse algatamisel asjaomaseid maksu ümberarvutusi lubavate otsuste suhtes (vt eespool punkt 24), ei ole vaja vastata, siis ei saa komisjonile ette heita, et ta ei jätnud teatud ettevõtjaid või teatud sektoreid tagasinõudmise kohustuse alt välja. Samuti on hagejate kinnitus, et vaidlustatud otsustes oleks tulnud maksu ümberarvutuste tagasinõudmist piirata, hõlmates ainult neid investeeringuid, mis on tehtud pärast ametliku uurimismenetluse algatamise otsuste avaldamist, st pärast 4. detsembrit 1999 Biskaia ja Gipuzkoa ning pärast 11. märtsi 2000 Araba kohta, täiesti põhjendamatu, kuna asjaomane abi on ebaseaduslik algusest peale ja käesolevas kohtuasjas ei ole suudetud kindlaks teha ühtki erakorralist asjaolu, mis võimaldaks tagasinõudmist vältida (vt eespool punkt 353). Haldusmenetluse käigus täpsema teabe esitamata jätmisel ei saa sektoriüleseid abikavasid käsitlevaid vaidlustatud otsuseid pidada ebaproportsionaalseks sel põhjusel, et need asjaomase abi tagasinõudmise kohustust kitsamalt ei piiritlenud. Seoses sellega olgu märgitud, et vaidlustatud otsustes, mille resolutsiooni tuleb vajaduse korral tõlgendada nende vastuvõtmise tinginud põhjusi arvestades (Euroopa Kohtu 15. mai 1997. aasta otsus kohtuasjas C-355/95 P: TWD vs . komisjon, EKL 1997, lk I-2549 , punkt 21), on sõnaselgelt mainitud „võimalust pidada individuaalseid toetusi nende konkreetsete omaduste põhjal täielikult või osaliselt ühisturuga kokkusobivaiks kas komisjoni hilisema otsusega või maksuvabastuse määruste alusel”. Erinevalt sellest, mida kinnitavad hagejad, et tehta määruse nr 659/1999 artiklis 14 vahet sel alusel, kas abimeede on toetus või maksu vähendamine, ning kohtupraktikas kohaldatakse samu põhimõtteid ka maksusoodustuste tagasinõudmise küsimustes (eespool punktis 351 viidatud kohtuotsus Unicredito Italiano, punkt 113). Seega on ebaseadusliku abi tagasinõudmine asjaomaste summade tagasimaksmise teel käesolevas asjas kõige sobivam vahend selleks, et neutraliseerida vaidlusaluste maksu ümberarvutustega tekitatud konkurentsimoonutus ja taastada endine konkurentsiolukord. Lõpetuseks olgu märgitud, et komisjoni ülesanne ei ole määrata vaidlustatud otsustega kindlaks investeeringu alammäära, mis oleks ära hoidnud arutusel olevate meetmete abiks tunnistamise. Seda küsimust oleks tulnud käsitleda Hispaania ametiasutuste ja komisjoni arutelus seoses abist teatamisega, mis oleks pidanud aset leidma enne selle rakendamist. Seega tuleb väide, et on rikutud proportsionaalsuse põhimõtet, põhjendamatuse tõttu tagasi lükata. Järelikult tuleb hagid jätta tervikuna rahuldamata. Kohtukulud Kodukorra artikli 87 lõike 2 alusel on kohtuvaidluse kaotanud pool kohustatud hüvitama kohtukulud, kui vastaspool on seda nõudnud. I. Kohtuasjad T-227/01–T-229/01 Kuna hagejad, st Territorio Histórico de Álava, Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa ning Comunidad autónoma del País Vasco, on kaotanud kohtuvaidluse kohtuasjades T-227/01–T-229/01, kannavad nad ise oma kohtukulud ja ühtlasi tuleb neilt välja mõista komisjoni ja Comunidad autónoma de La Rioja kohtukulud vastavalt viimatinimetatute sellekohastele nõuetele. Menetlusse astujad Confebask ja Cámara Oficial de Comercio e Industria’d kannavad ise oma kohtukulud. II. Kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 Kuna Confebask on kaotanud kohtuvaidluse kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01, kannab ta ise oma kohtukulud ja ühtlasi tuleb temalt välja mõista komisjoni ja Comunidad autónoma de La Rioja kohtukulud vastavalt viimatinimetatute sellekohastele nõuetele. Esitatud põhjendustest lähtudes ESIMESE ASTME KOHUS (viies koda laiendatud koosseisus) otsustab: 1. Liita kohtuasjad T-227/01–T-229/01, T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 kohtuotsuse huvides. 2. Jätta hagid rahuldamata. 3. Kohtuasjades T-227/01–T-229/01: — mõista komisjoni ja Comunidad autónoma de La Rioja kohtukulud välja Territorio Histórico de Álava – Diputación Foral de Álavalt, Territorio Histórico de Vizcaya – Diputación Foral de Vizcayalt, Territorio Histórico de Guipúzcoa – Diputación Foral de Guipúzcoalt ja Comunidad autónoma del País Vasco - Gobierno Vascolt, kes ühtlasi kannavad igaüks ise oma kohtukulud; — Confederación Empresarial Vasca (Confebask), Cámara Oficial de Comercio e Industria de Álava, Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Vizcaya ja Cámara Oficial de Comercio, Industria y Navegación de Guipúzcoa kannavad igaüks ise oma kohtukulud. 4. Mõista kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 komisjoni ja Comunidad autónoma de La Rioja kohtukulud välja Confebaskilt, kes ühtlasi kannab ise oma kohtukulud. Vilaras Martins Ribeiro Dehousse Šváby Jürimäe Kuulutatud avalikul kohtuistungil Luxembourgis. Sisukord Õiguslik raamistik I. Ühenduse õigusnormid II. Siseriiklikud õigusnormid A. Territorio Histórico de Álava maksuõigusnormidega kehtestatud maksu ümberarvutus B. Territorio Histórico de Vizcaya ja Territorio Histórico de Guipúzcoa maksualaste õigusaktidega kehtestatud maksu ümberarvutused Vaidluse aluseks olevad asjaolud Vaidlustatud otsused Menetlus Poolte nõuded I. Kohtuasjad T-227/01–T-229/01 II. Kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 Õiguslik käsitlus I. Hagide vastuvõetavus A. Hagide vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 1. Tühistamishagide vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 2. Confebaski menetlusse astumise vastuvõetavus kohtuasjades T-227/01–T-229/01 a) Confebaski menetlusse astumise vastuvõetavus b) Confebaski menetlusse astuja seisukohtade vastuvõetavus Poolte argumendid Esimese Astme Kohtu hinnang B. Confebaski õigus esitada tühistamisnõue kohtuasjades T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 1. Poolte argumendid 2. Esimese Astme Kohtu hinnang II. Hagiavalduste põhjendatus A. Väide, et tegu ei ole riigiabiga EÜ artikli 87 tähenduses (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Väite esimene osa, mille kohaselt maksutulud ei vähene a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 2. Väite teine osa, mille kohaselt ei esine konkurentsimoonutusi ega kahjustata ühendusesisest kaubandust ning puuduvad põhjendused a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 3. Kolmas osa, mille kohaselt on tegu üldiste maksumeetmetega a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 4. Neljas osa, mille kohaselt maksumeetmed on põhjendatud tulenevalt maksusüsteemi olemusest ja üldisest ülesehitusest a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 5. Väide, et EÜ artikkel 87 ei ole arutusel olevate meetmete suhtes kohaldatav B. Väide, et Norma Foral’id on ühisturuga kokkusobivad (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid 2. Esimese Astme Kohtu hinnang C. Võimu kuritarvitamise väide (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid 2. Esimese Astme Kohtu hinnang D. Väide, et asjaomane abi on olemasolev abi (kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Poolte argumendid 2. Esimese Astme Kohtu hinnang E. Väide, et on tehtud menetlusviga ning rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid (kohtuasjad T-227/01–T-229/01 ning T-265/01, T-266/01 ja T-270/01) 1. Menetlusvea väide a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang 2. Väide, et on rikutud õiguskindluse, hea halduse, õiguspärase ootuse kaitse ja võrdse kohtlemise põhimõtteid a) Poolte argumendid b) Esimese Astme Kohtu hinnang Väide, et esialgse uurimise kestuse tõttu on rikutud õiguskindluse ja hea halduse põhimõtteid Väide, et on rikutud õiguspärase ootuse kaitse põhimõtet – Otsusest 93/337 tulenev argument – Argument, mis puudutab 1993. aasta eeskirju ja komisjoni hoiakut nende suhtes – Menetluse kestusest tulenev argument – Argument, mille kohaselt ei ole ametliku uurimismenetluse algatamise otsustes mainitud kohustust peatada vaidlusaluste maksusätete kohaldamine ega tagasinõudmise ohtu Väide, et on rikutud võrdse kohtlemise põhimõtet F. Väide, et on rikutud proportsionaalsuse põhimõtet (kohtuasjad T-227/01–T-229/01) 1. Poolte argumendid 2. Esimese Astme Kohtu hinnang Kohtukulud I. Kohtuasjad T-227/01–T-229/01 II. Kohtuasjad T-265/01, T-266/01 ja T-270/01 ( *1 ) Kohtumenetluse keel: hispaania.

62008CJ0330

pt

Incumprimento de Estado – Não adopção das disposições necessárias par dar cumprimento à Directiva 2004/35/CE do Parlamento Europeu e do Conselho, de 21 de Abril de 2004, relativa à responsabilidade ambiental em termos de prevenção e reparação de danos ambientais (JO L 143, p. 56). Dispositivo 1) Não tendo adoptado, no prazo previsto, as disposições legislativas, regulamentares e administrativas necessárias para dar cumprimento à Directiva 2004/35/CE do Parlamento Europeu e do Conselho, de 21 de Abril de 2004, relativa à responsabilidade ambiental em termos de prevenção e reparação de danos ambientais, a República Francesa não cumpriu as obrigações que lhe incumbem por força do artigo 19.°, n.° 1, primeiro parágrafo, desta directiva. 2) A República Francesa é condenada nas despesas.

62005TJ0013

pt

Pedido de anulação da decisão da Primeira Câmara de Recurso do IHMI, de 27 de Outubro de 2004 (processo R 691/2003-1), relativa a um processo de oposição entre Bodegas Roda, SA e Castell del Remei, SL. Dados relativos ao processo Requerente da marca comunitária: Castell del Remei, SL Marca comunitária em causa: marca nominativa ODA, para produtos da classe 33 – pedido n.º 1655786 Titular da marca ou sinal invocado em apoio da oposição: Bodegas Roda, SA Marca ou sinal invocado em apoio da oposição: marca nominativa internacional RODA (n.º 703486), marca nominativa espanhola BODEGAS RODA, para vinhos e licores da classe 33, marcas nominativas espanholas RODA (n.° 1757553), RODA I (n.º 2006616), RODA II (n.º 2006615), e marca nacional grega RODA (n.º 137050), para vinhos e licores da classe 33, e designação comercial BODEGAS RODA para o «comércio de elaboração e envelhecimento de vinhos» Decisão da Divisão de Oposição: acolhimento da oposição e recusa do pedido de registo Decisão da Câmara de Recurso: improcedência do recurso Parte decisória É negado provimento ao recurso. A recorrente é condenada nas despesas.

62006TJ0111

da

Påstand om annullation af afgørelse truffet den 16. februar 2006 af Andet Appelkammer ved Kontoret for Harmonisering i det Indre Marked (Varemærker og Design) (sag R 3/2005-2) vedrørende en indsigelsessag mellem Lidl Stiftung & Co. KG og Wesergold Getränkeindustrie GmbH & Co. KG. Oplysninger vedrørende sagen Ansøger om EF-varemærket: Wesergold Getränkeindustrie GmbH & Co. KG Det omhandlede EF-varemærke: Figurmærke VITAL FIT for varer i klasse 32 – ansøgning nr. nr. 1457951 Indehaver af det i indsigelsessagen påberåbte varemærke eller tegn: Lidl Stiftung & Co. KG Det i indsigelsessagen påberåbte varemærke eller tegn: Det nationale ordmærke VITAFIT for varer i klasse 32 – ansøgning nr. 1050163 Indsigelsesafdelingens afgørelse: Indsigelsen taget til følge Appelkammerets afgørelse: Sagen afvises Konklusion Kontoret for Harmonisering i det Indre Marked (Varemærker og Design) frifindes. Wesergold Getränkeindustrie GmbH & Co. KG betaler sagens omkostninger.

61983CJ0017

da

1 VED STAEVNING INDGIVET TIL DOMSTOLENS JUSTITSKONTOR DEN 1 . FEBRUAR 1983 , HAR ANGEL ANGELIDIS , TJENESTEMAND VED KOMMISSIONEN FOR DE EUROPAEISKE FAELLESSKABER , ANLAGT SAG MED PAASTAND OM ANNULLATION AF DEN BESLUTNING OM INDPLACERING PAA LOENTRIN , DER ER INDEHOLDT I RETSAKTERNE AF 4 . MAJ 1982 OG 14 . DECEMBER 1982 , HVORMED SAGSOEGEREN UDNAEVNES TIL HENHOLDSVIS TJENESTEMAND PAA PROEVE OG FASTANSAETTES SOM TJENESTEMAND I LOENKLASSE A 5 SOM EKSPEDITIONSSEKRETAER MED TJENESTE I GENERALDIREKTORATET FOR LANDBRUG . 2 DET FREMGAAR AF SAGEN , AT SAGSOEGEREN FOERST VED KONTRAKT AF 11 . JULI 1979 ANSATTES SOM MIDLERTIDIGT ANSAT I EN STILLING SOM OVERSAETTER I LOENKLASSE LA 7 , 3 . LOENTRIN . VED KONTRAKT AF 11 . AUGUST 1980 OVERFLYTTEDES SAGSOEGEREN TIL EN STILLING SOM FULDMAEGTIG I GENERALDIREKTORATET FOR LANDBRUG , FORTSAT SOM MIDLERTIDIGT ANSAT OG I LOENKLASSE A 7 , 3 . LOENTRIN , OG MED BEVARELSE AF ANCIENNITETEN I DEN FORUDGAAENDE STILLING . EFTER AT HAVE BESTAAET UDVAELGELSESPROEVE KOM/A/377 BLEV SAGSOEGEREN VED BESLUTNING AF 4 . MAJ 1982 UDNAEVNT TIL TJENESTEMAND PAA PROEVE I EN STILLING SOM EKSPEDITIONSSEKRETAER I LOENKLASSE A 5 , 1 . LOENTRIN . 3 ANGEL ANGELIDIS INDGAV DEN 14 . JUNI 1982 EN KLAGE , REGISTRERET DEN 5 . JULI S . AA ., MED HVILKEN HAN REJSTE KRAV OM EN ANCIENNITETSFORBEDRING PAA 48 MAANEDER OG FOELGELIG EN INDPLACERING PAA 3 . LOENTRIN I LOENKLASSE A 5 . KLAGEN ER FORBLEVET UBESVARET . VED BESLUTNING AF 14 . DECEMBER 1982 ER SAGSOEGEREN BLEVET FASTANSAT I STILLINGEN OG I SAMME LOENKLASSE OG LOENTRIN . 4 TVISTEN ANGAAR SAGSOEGERENS INDPLACERING PAA LOENTRIN . SAGSOEGEREN HAR GJORT GAELDENDE , AT HAN I BETRAGTNING AF SIN FAGLIGE ERFARING FORUD FOR ANSAETTELSEN VED UDNAEVNELSEN TIL TJENESTEMAND BURDE VAERE INDPLACERET PAA 3 . LOENTRIN I LOENKLASSEN I MEDFOER AF VEDTAEGTENS ARTIKEL 32 , 2 . PKT ., OG ARTIKEL 5 I KOMMISSIONENS BESLUTNING AF 6 . JUNI 1973 VEDROERENDE DE I FORBINDELSE MED ANSAETTELSE GAELDENDE KRITERIER FOR INDPLACERING I LOENKLASSE OG PAA LOENTRIN . 5 SAGSOEGEREN HAR NEDLAGT PAASTAND OM A ) AT BESLUTNINGERNE AF 4 . MAJ OG 14 . DECEMBER 1982 ANNULLERES I DET OMFANG , DE ANGAAR SAGSOEGERENS INDPLACERING PAA LOENTRIN OG B)AT DET STATUERES , AT SAGSOEGEREN SKAL INDPLACERES PAA 3 . LOENTRIN I LOENKLASSE A 5 . 6 KOMMISSIONEN HAR PRINCIPALT GJORT GAELDENDE , AT VEDTAEGTENS ARTIKEL 32 , SOM SAGSOEGEREN PAABERAABER SIG , ER IRRELEVANT . DENNE BESTEMMELSE FINDER KUN ANVENDELSE PAA NYANSAETTELSER ; ANGEL ANGELIDIS ER IMIDLERTID IKKE BLEVET NYANSAT VED DE OMTVISTEDE BESLUTNINGER , DA HAN VAR MIDLERTIDIGT ANSAT FOER UDNAEVNELSEN TIL TJENESTEMAND . SAGSOEGERENS TILFAELDE BOER FOELGELIG AFGOERES EFTER EN ANALOGI AF ARTIKEL 46 I VEDTAEGTEN , DER ANGAAR FORFREMMELSER . UNDER HENSYN TIL SPRINGET MELLEM LOENKLASSE A 7 , 3 . LOENTRIN , SAGSOEGEREN HIDTIL VAR INDPLACERET I , OG LOENKLASSE A 5 , KAN ANGEL ANGELIDIS KUN OPNAA FOERSTE LOENTRIN I DEN NYE LOENKLASSE . 7 KOMMISSIONEN HAR SUBSIDIAERT GJORT GAELDENDE , AT SELV OM UDNAEVNELSEN I LOENKLASSE A 5 BOER BETRAGTES SOM EN NYANSAETTELSE , OPFYLDER SAGSOEGEREN IKKE DE I BESLUTNINGEN AF 6 . JUNI 1973 FASTSATTE BETINGELSER , IDET LAENGDEN AF HANS FAGLIGE ERFARING IKKE ER TILSTRAEKKELIG . KOMMISSIONEN HAR ALLEREDE ANERKENDT EN FAGLIG ERFARING PAA 7 AAR , DER VAR EN BETINGELSE FOR DELTAGELSE I UDVAELGELSES PROEVEN KOM/A/377 . IFOELGE DEN BESLUTNINGEN AF 6 . JUNI 1973 BILAGTE TABEL OPNAAS ANCIENNITETSFORBEDRING FOERST VED EN FORUDGAAENDE FAGLIG ERFARING PAA OVER 8 AAR . 8 PARTERNES ARGUMENTATION GOER DET NOEDVENDIGT , NAERMERE AT AFGRAENSE DE RESPEKTIVE ANVENDELSESOMRAADER FOR HENHOLDSVIS ARTIKEL 32 OM NYANSAETTELSER OG ARTIKEL 46 OM BESTEMMELSE AF LOENTRIN VED FORFREMMELSE TIL EN HOEJERE LOENKLASSE . 9 I ARTIKEL 32 , 1 . PKT ., BESTEMMES DET , "AT DEN ANSATTE TJENESTEMAND INDPLACERES PAA FOERSTE LOENTRIN I SIN LOENKLASSE" . BESTEMMELSENS 2 . PKT . TILFOEJER , AT "ANSAETTELSESMYNDIGHEDEN . . . DOG UNDER HENSYN TIL DEN PAAGAELDENDES UDDANNELSE OG SAERLIGE FAGLIGE ERFARINGER [KAN] GIVE TJENESTEMANDEN EN ANCIENNITETSFORBEDRING INDEN FOR DENNE LOENKLASSE" , HVILKEN FORBEDRING I DEN HER OMHANDLEDE LOENKLASSE DOG IKKE KAN OVERSTIGE 48 MAANEDER , DET VIL SIGE TO LOENTRIN . 10 I ARTIKEL 46 , STK . 1 , BESTEMMES DET , AT "EN TJENESTEMAND , DER ER UDNAEVNT TIL EN HOEJERE LOENKLASSE , . . . I SIN NYE LOENKLASSE [SKAL] HAVE DEN ANCIENNITET , DER SVARER TIL DE NOMINELLE TRIN , SOM ER LIG MED ELLER LIGGER UMIDDELBART OVER DE NOMINELLE TRIN , HAN HAVDE OPNAAET I SIN HIDTIDIGE LOENKLASSE , FORHOEJET MED DEN STIGNING , DER FINDER STED HVERT ANDET AAR I HANS NYE LOENKLASSE" , IDET DET EFTER BESTEMMELSENS STK . 3 FORUDSAETTES , AT EN TJENESTEMAND , DER UDNAEVNES TIL EN HOEJERE LOENKLASSE , ALTID MINDST INDPLACERES PAA DET FOERSTE LOENTRIN I DENNE LOENKLASSE . 11 BESTEMMELSERNE VEDROERENDE FORFREMMELSE , HERUNDER ARTIKEL 46 , HAR SAAVEL EFTER ORDLYDEN SOM EFTER DEN SAMMENHAENG , HVORI DE OPTRAEDER , TIL FORMAAL AT REGULERE STIGNINGEN INDEN FOR DE RESPEKTIVE KATEGORIER ELLER TJENESTEGRUPPER FOR DE AF FAELLESSKABETS ANSATTE , DER VED FORFREMMELSEN ALLEREDE ER TJENESTEMAEND . BESTEMMELSERNE ER SAALEDES IKKE INDRETTET PAA DEN SITUATION , AT EN ANSAT EFTER EN TID SOM MIDLERTIDIGT ANSAT OG EFTER EN AABEN UDVAELGELSESPROEVE OPNAAR SIN FOERSTE UDNAEVNELSE SOM FASTANSAT I FAELLESSKABETS TJENESTE EFTER UDSTAAET PROEVETID . 12 DERIMOD OMFATTES SAGSOEGERENS SITUATION AF ARTIKEL 32 , HVIS FORMAAL NETOP ER AT REGULERE STILLINGEN FOR EN ANSAT , DER FOR FOERSTE GANG OPTAGES I FAELLESSKABETS TJENESTEMANDSSTAND EFTER EN ANSAETTELSESPROCEDURE , DER SOM REGEL BESTAAR I EN UDVAELGELSESPROEVE . 13 DET FOELGER HERAF , AT KOMMISSIONEN I FORBINDELSE MED SAGSOEGERENS UDNAEVNELSE EFTER UDVAELGELSESPROEVEN BURDE HAVE UNDERSOEGT MULIGHEDEN AF EN EVENTUEL LOENTRINSFORBEDRING I MEDFOER AF ARTIKEL 32 , 2 . PKT ., UNDER HENSYNTAGEN TIL DE I DENNES BESLUTNING AF 6 . JUNI 1983 FASTSATTE KRITERIER . DA KOMMISSIONEN HAR ANVENDT ARTIKEL 46 VED BESTEMMELSEN AF SAGSOEGERENS LOENTRIN INDEN FOR DEN LOENKLASSE , HAN HAVDE KRAV PAA , HAR KOMMISSIONEN IKKE KUNNET UNDERSOEGE SPOERGSMAALET OM EN EVENTUEL HENSYNTAGEN TIL SAGSOEGERENS FAGLIGE FORUDSAETNINGER I MEDFOER AF DE NAEVNTE BESTEMMELSER . BESLUTNINGERNE AF 4 . MAJ OG 14 . DECEMBER 1982 BOER FOELGELIG ANNULLERES I DET OMFANG DE VEDROERER SAGSOEGERENS INDPLACERING PAA LOENTRIN . 14 SAGSOEGEREN HAR HERUDOVER NEDLAGT PAASTAND OM , AT DET STATUERES , AT HAN BOER INDPLACERES PAA 3 . LOENTRIN I LOENKLASSE A 5 . 15 DENNE YDERLIGERE PAASTAND BOER AFVISES , DA DEN GAAR UDOVER DEN PROEVELSESRET , DER ER TILLAGT DOMSTOLEN I TJENESTEMANDSSAGER I HENHOLD TIL TRAKTATERNE OG BESTEMMELSERNE I VEDTAEGTENS ARTIKEL 91 , STK . 1 . 16 SOM DOMSTOLEN ALLEREDE HAR HAFT LEJLIGHED TIL AT UDTALE I SIN DOM AF 1 . DECEMBER 1983 ( SAG 190/82 , BLOMEFIELD , SML ., 1983 , S . 3981 ), HAR ANSAETTELSESMYNDIGHEDEN INDEN FOR DE AF ARTIKEL 32 , 2 . PKT ., AFSTUKNE RAMMER EN VID SKOENSBEFOEJELSE MED HENSYN TIL VURDERINGEN AF FORUDGAAENDE FAGLIGE ERFARINGER HOS PERSONER , DER ANSAETTES SOM TJENESTEMAEND , BAADE FOR SAA VIDT ANGAAR SAADANNE ERFARINGERS ART OG VARIGHED OG FOR SAA VIDT ANGAAR DERES STOERRE ELLER MINDRE BETYDNING SOM FORUDSAETNINGER I DEN STILLING , DER SKAL BESAETTES . 17 I NAERVAERENDE TILFAELDE PAAHVILER DET KOMMISSIONEN AT UNDERKASTE SAGSOEGERENS SITUATION EN FORNYET UNDERSOEGELSE UNDER ANVENDELSE AF DE KRITERIER , DER ER FASTLAGT I ARTIKEL 32 I VEDTAEGTEN OG I BESLUTNINGEN AF 6 . JUNI 1973 , OG TRAEFFE BESLUTNING OM SAGSOEGERENS INDPLACERING PAA LOENTRIN . Afgørelse om sagsomkostninger SAGENS OMKOSTNINGER 18 I HENHOLD TIL PROCESREGLEMENTETS ARTIKEL 69 , STK . 2 , DOEMMES DEN TABENDE PART TIL AT AFHOLDE SAGENS OMKOSTNINGER . 19 DA KOMMISSIONEN I DET VAESENTLIGE HAR TABT SAGEN , BOER DEN TILPLIGTES AT AFHOLDE SAGENS OMKOSTNINGER . Afgørelse PAA GRUNDLAG AF DISSE PRAEMISSER UDTALER OG BESTEMMER DOMSTOLEN ( ANDEN AFDELING ) 1 . KOMMISSIONENS BESLUTNINGER AF 4 . MAJ 1982 , HVORVED SAGSOEGEREN UDNAEVNES TIL TJENESTEMAND PAA PROEVE I LOENKLASSE A 5 , 1 . LOENTRIN , OG AF 14 . DECEMBER 1982 OM FASTANSAETTELSE AF SAGSOEGEREN I NAEVNTE STILLING , ANNULLERES I DET OMFANG DE VEDROERER INDPLACERINGEN PAA LOENTRIN . 2.I OEVRIGT FRIFINDES SAGSOEGTE . 3.KOMMISSIONEN BETALER SAGENS OMKOSTNINGER .

61995CJ0223

fi

Tuomion perustelut 1 Finanzgericht Hamburg on esittänyt yhteisöjen tuomioistuimelle 7.6.1995 tekemällään päätöksellä, joka on saapunut yhteisöjen tuomioistuimeen 27.6.1995, EY:n perustamissopimuksen 177 artiklan nojalla ennakkoratkaisukysymyksen maataloustuotteiden vientitukien järjestelmän soveltamista koskevista yhteisistä yksityiskohtaisista säännöistä 27 päivänä marraskuuta 1987 annetun komission asetuksen (ETY) N:o 3665/87 (EYVL L 351, s. 1) 8 artiklan 1 kohdan ja EY:n perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan tulkinnasta. 2 Nämä kysymykset on esitetty asiassa, jossa asianosaisina ovat A. Moksel AG (jäljempänä Moksel) ja Hauptzollamt Hamburg-Jonas ja joka koskee vientitukien myöntämistä nautojen teurastuksesta saaduille tuotteille. 3 Naudanliha-alan yhteisestä markkinajärjestelystä 27 päivänä kesäkuuta 1968 annetun neuvoston asetuksen (ETY) N:o 805/68 (EYVL L 148, s. 24) 18 artiklan 1 kohdan mukaan voidaan siinä määrin kuin on tarpeen sallia asetuksessa tarkoitettujen tuotteiden vienti näiden tuotteiden maailmanmarkkinanoteerausten tai -hintojen perusteella, näiden noteerausten tai hintojen ja yhteisön hintojen välinen erotus korvata vientituella. 4 Neuvosto antoi 28.6.1968 asetuksen (ETY) N:o 805/68 18 artiklan nojalla asetuksen (ETY) N:o 885/68 naudanliha-alan vientitukien myöntämistä koskevista yleisistä säännöistä ja niiden suuruuden vahvistamisperusteista (EYVL L 156, s. 2), ja sen 6 artiklan 1 kohdassa säädetään seuraavaa: "Vientituki maksetaan, kun on osoitettu, että tuotteet: - on viety yhteisön ulkopuolelle ja - että ne ovat yhteisöstä peräisin lukuun ottamatta 7 artiklan mukaisesti päätettyä poikkeusta." 5 Asetuksen N:o 885/68 7 artiklassa säädetään seuraavaa: "Lukuun ottamatta asetuksen (ETY) N:o 805/68 27 artiklassa säädettyä menettelyä noudattaen päätettyä poikkeusta mitään tukea ei myönnetä vietäessä kyseisen asetuksen 1 artiklassa tarkoitettuja tuotteita, joita tuodaan kolmansista maista ja viedään edelleen kolmansiin maihin." 6 Tällä 27 artiklassa säädetyllä menettelyllä tarkoitetaan naudanlihan hallintokomiteaa koskevaa menettelyä. 7 Asetuksen N:o 3665/87, joka on annettu sen viimeisen perustelukappaleen mukaan kaikkien kyseisten hallintokomiteoiden lausuntojen mukaisesti, 8 artiklan 1 kohdassa säädetään, että "[t]ukea myönnetään ainoastaan tuotteille, jotka täyttävät perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan edellytykset". 8 Perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan mukaan tullien sekä määrällisten rajoitusten poistaminen jäsenvaltioiden väliltä koskee jäsenvaltioista peräisin olevia tuotteita sekä sellaisia kolmansista maista tulevia tuotteita, jotka ovat jäsenvaltioissa vapaassa vaihdannassa. 9 EY:n perustamissopimuksen 10 artiklan 1 kohdan mukaan "[k]olmansista maista tulevien tuotteiden katsotaan olevan jäsenvaltiossa vapaassa vaihdannassa, jos tuontimuodollisuuksia on noudatettu ja tuotteista on tässä jäsenvaltiossa kannettu niistä menevät tullit tai vaikutukseltaan vastaavat maksut eikä näitä tulleja tai maksuja ole kokonaan tai osittain palautettu." 10 Ennakkoratkaisupyynnön esittämistä koskevasta päätöksestä ilmenee, että Moksel toi vuonna 1990 maahan tietyn määrän entisestä DDR:stä peräisin olevia nautoja niiden teurastamiseksi Saksan liittotasavallassa passituksen aikana ja ennen niiden jälleenvientiä entiseen Neuvostoliittoon. Lisäksi yhteisöjen tuomioistuimelle esitettyjen huomautusten mukaan eläimistä myönnettiin vientitukea entisessä DDR:ssä tuolloin voimassa olleen lainsäädännön nojalla. 11 Saksan liittotasavallassa annettiin 23.4.1990 ja 15.5.1990 näitä nautoja koskevat passitusluvat. Useilla lomakkeisiin valmiiksi painetuilla maininnoilla muistutettiin passitusehdoista ja erityisesti velvollisuudesta pysyttää eläimet tullin varastomenettelyssä siihen saakka, kun liha ja sivutuotteet viedään maasta. 12 Ennakkoratkaisupyynnön esittämistä koskevasta päätöksestä ilmenee, että vietäviksi aiotuista naudoista oli tehty entisen DDR:n tulliviranomaisille tulli-ilmoitukset esittämällä muun muassa vientisopimus, seuranta-asiakirja lähetyksistä Saksan liittotasavaltaan ja kansainvälinen rahtikirja. Entisen DDR:n toimivaltainen tullitoimipaikka oli toteuttanut tarvittavat eläinten vientimuodollisuudet vientisopimuksen liitteellä. Kun eläimet oli 24.5.-22.6.1990 tuotu Saksan liittotasavaltaan, ne esitettiin tämän jäsenvaltion toimivaltaisille tulliviranomaisille, jotka laativat passitusasiakirjan, jonka toimivaltainen päätullitoimipaikka vahvisti leimalla. Tämä asiakirja oli eläinten mukana rajalla olevasta tullitoimipaikasta teurastamolle saakka ja annettiin sen jälkeen asianomaiselle sisäiselle tulliyksikölle luovutettaessa teurastuksesta saadut tuotteet tullivarastoon. Teurastuksen jälkeen annettiin todistus tavaroiden luovuttamisesta tullin varastomenettelyyn. 13 Moksel toteutti 10.1.1991 tullimuodollisuudet viedäkseen teurastuksesta saadut tuotteet entiseen Neuvostoliittoon ja teki 15.1.1991 Hauptzollamt Hamburg-Jonasille vientitukihakemuksen. Mokselin mukaan 1.8.1990 tapahtuneen ns. tosiasiallisen maatalousliiton perustamisen tai ainakin 3.10.1990 tapahtuneen entisen DDR:n ja Saksan liittotasavallan yhdistymisen seurauksena tavaroiden oikeudellinen asema olisi muuttunut, jolloin niiden olisi pitänyt katsoa olevan yhteisön alkuperää. 14 Tehtyään asiasta tuloksetta oikaisuvaatimuksen Moksel nosti kanteen ennakkoratkaisua pyytäneessä tuomioistuimessa, joka lykkäsi asian käsittelyä ja esitti yhteisöjen tuomioistuimelle seuraavan ennakkoratkaisukysymyksen: "Onko asetuksen N:o 3665/87 8 artiklan 1 kohtaa, sellaisena kuin se on 27.11.1987 annetussa muodossaan ja muutettuna 8.12.1988, tulkittava yhdessä EY:n perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan kanssa siten, että ne koskevat myös sellaisia tuotteita, jotka tuotiin 24.5.-22.6.1990 passitusmenettelyssä jalostamista koskevan poikkeuksen perusteella entisestä DDR:stä Saksan liittotasavaltaan ja vietiin 10.1.1991 kolmanteen maahan?" 15 Ennakkoratkaisua pyytänyt tuomioistuin kysyy tällä kysymyksellä pääasiallisesti, onko vientitukia myönnettävä vietäessä kolmanteen maahan sellaisten nautojen teurastuksesta saatuja tuotteita, jotka on tuotu passitusmenettelyssä entisestä DDR:stä Saksan liittotasavaltaan hieman ennen Saksan yhdistymistä. Tämän kysymyksen taustalla oleva ongelma koskee yhdistymisen vaikutusta näiden tavaroiden asemaan yhteisötavaroina sekä asetuksen (ETY) N:o 3665/87 8 artiklan 1 kohdassa, luettuna yhdessä perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan kanssa, tarkoitettujen käsitteiden "jäsenvaltiosta peräisin olevat tuotteet" tai "vapaassa vaihdannassa olevat tuotteet" määrittelemiseen. 16 Pääasiaa koskevien tosiseikkojen tapahtuma-ajankohtana tavaroiden alkuperää selvitettäessä sovellettava asetus oli tavaroiden alkuperän käsitteen yhteisestä määritelmästä 27 päivänä kesäkuuta 1968 annettu neuvoston asetus (ETY) N:o 802/68 (EYVL L 148, s. 1). Tämän asetuksen 4 artiklan 1 kohdassa säädettiin seuraavaa: "Tavarat ovat peräisin tietystä maasta, jos ne on tuotettu kokonaan tässä maassa." Tämän asetuksen 4 artiklan 2 kohdan c alakohdan mukaan maassa kokonaan tuotetuilla tavaroilla tarkoitetaan "siellä syntyneitä ja kasvatettuja eläviä eläimiä".(1) 17 Näin ollen on katsottava, että silloin kun naudat tuotiin passitusmenettelyssä, ne olivat peräisin entisestä DDR:stä eli yhteisöön nähden kolmannesta maasta. 18 Koska nämä naudat tuotiin maahan passitusmenettelyssä, ne eivät olleet vapaassa vaihdannassa yhteisössä, joten ne eivät olisi missään tapauksessa voineet saada yhteisön alkuperää Saksan liittotasavallan alueella. 19 Moksel kiistää kuitenkin, että maahantuotujen tavaroiden osalta olisi annettu passitusluvat, ja väittää sitä vastoin, että ne tuotiin maahan Saksan sisäisen kaupan yhteydessä ilman tullimuodollisuuksia. 20 Yhteisöjen tuomioistuimen vakiintuneesta oikeuskäytännöstä ilmenee kuitenkin, että kansallisten tuomioistuinten ja yhteisöjen tuomioistuimen väliseen selvään tehtävien jakoon perustuvan perustamissopimuksen 177 artiklan mukaan yhteisöjen tuomioistuin on toimivaltainen ratkaisemaan pelkästään kysymyksen yhteisön säädöksen tulkinnasta tai pätevyydestä kansallisen tuomioistuimen sille ilmoittamien tosiseikkojen perusteella (ks. erityisesti asia 104/77, Oehlschläger, tuomio 16.3.1978, Kok. 1978, s. 791, 4 kohta). Kuten tämän tuomion 12 kohdassa on todettu, tässä tapauksessa ennakkoratkaisupyynnön esittämistä koskevassa päätöksessä on täsmennetty, että tullimuodollisuuksia oli noudatettu vietäessä nautoja entisestä DDR:stä samoin kuin tuotaessa niitä tullivalvonnan alaisessa passitusmenettelyssä (varastomenettely) Saksan liittotasavaltaan. 21 Moksel väittää myös, että touko- ja kesäkuussa 1990 entisestä DDR:stä tuodut naudat saivat yhteisön alkuperän Saksan yhdistymisen johdosta viimeistään pantaessa 3.10.1990 täytäntöön Saksan yhtenäisyyden toteuttamisesta 31 päivänä elokuuta 1990 tehty sopimus (BGBl. 1990 II, s. 889). 22 Kuten julkisasiamies on todennut ratkaisuehdotuksensa 40 kohdassa, Saksan yhdistymissopimuksen 10 artiklan vaikutuksesta yhteisön lainsäädäntöä on sovellettava entisen DDR:n alueella 3.10.1990 lähtien, jolloin kyseinen maa yhdistyi Saksan liittotasavaltaan. Entisen DDR:n alueella vapaassa vaihdannassa olevat tavarat ovat vasta tuosta päivästä alkaen yhteisön alkuperää, kun taas ennen tätä päivää DDR:n alueelta viedyt tavarat eivät taannehtivasti voi saada tällaista alkuperää. 23 Tämä ilmenee sitä paitsi myös 24.10.1990 päivätyn kauppaan liittyvää käytäntöä käsittelevän hallintokomitean valtuuskunnille osoitetun komission kirjeen 3 kohdasta, jonka mukaan entisestä DDR:stä tulevat sellaiset tavarat, jotka eivät enää 2.10.1990 olleet vapaassa vaihdannassa tässä maassa, erityisesti koska tullimuodollisuuksia oli noudatettu entisen DDR:n myöntämien vientitukien saamiseksi, eivät ole vapaassa vaihdannassa yhteisössä. 24 Pääasiassa kyseessä olevat naudat eivät siten enää Saksan yhdistymispäivänä olleet vapaassa vaihdannassa entisessä DDR:ssä, koska ne oli viety ennen tätä päivää maasta sen jälkeen, kun vientiä koskevia tullimuodollisuuksia oli noudatettu entisessä DDR:ssä ja kun tämä maa oli maksanut vientituet. Nautojen alkuperä ei siten ole voinut vaihtua Saksan yhdistymisen johdosta. Lisäksi ne on tuotu Saksan liittotasavaltaan passitusmenettelyssä, eivätkä ne siten ole voineet saada yhteisön alkuperää 3.10.1990 tämän jäsenvaltion alueella. 25 Ennakkoratkaisukysymykseen on siten vastattava, että asetuksen N:o 3665/87 8 artiklan 1 kohtaa on tulkittava yhdessä perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan kanssa siten, että nautojen teurastuksesta saadut tuotteet eivät ole yhteisön alkuperää eivätkä vapaassa vaihdannassa yhteisön alueella, eikä niiden osalta sen vuoksi voida myöntää vientitukea, jos kyseiset naudat on viety entisestä DDR:stä ennen Saksan yhdistymispäivää 3.10.1990 sen jälkeen, kun vientiä koskevia tullimuodollisuuksia oli noudatettu entisessä DDR:ssä ja kun tämä maa oli maksanut vientituet, ja tuotu Saksan liittotasavaltaan passitus- ja varastomenettelyssä tarkoituksin jälleenviedä tuotteet kolmanteen maahan. Päätökset oikeudenkäyntikuluista Oikeudenkäyntikulut 26 Yhteisöjen tuomioistuimelle huomautuksensa esittäneille Saksan hallitukselle ja Euroopan yhteisöjen komissiolle aiheutuneita oikeudenkäyntikuluja ei voida määrätä korvattaviksi. Pääasian asianosaisten osalta asian käsittely yhteisöjen tuomioistuimessa on välivaihe kansallisessa tuomioistuimessa vireillä olevan asian käsittelyssä, minkä vuoksi kansallisen tuomioistuimen asiana on päättää oikeudenkäyntikulujen korvaamisesta. Päätöksen päätösosa Näillä perusteilla YHTEISÖJEN TUOMIOISTUIN (viides jaosto) on ratkaissut Finanzgericht Hamburgin 7.6.1995 tekemällään päätöksellä esittämän kysymyksen seuraavasti: Maataloustuotteiden vientitukien järjestelmän soveltamista koskevista yhteisistä yksityiskohtaisista säännöistä 27 päivänä marraskuuta 1987 annetun komission asetuksen (ETY) N:o 3665/87 8 artiklan 1 kohtaa on tulkittava yhdessä EY:n perustamissopimuksen 9 artiklan 2 kohdan kanssa siten, että nautojen teurastuksesta saadut tuotteet eivät ole yhteisön alkuperää eivätkä vapaassa vaihdannassa yhteisön alueella, eikä niiden osalta sen vuoksi voida myöntää vientitukea, jos kyseiset naudat on viety entisestä DDR:stä ennen Saksan yhdistymispäivää 3.10.1990 sen jälkeen, kun vientiä koskevia tullimuodollisuuksia oli noudatettu entisessä DDR:ssä ja kun tämä maa oli maksanut vientituet, ja tuotu Saksan liittotasavaltaan passitus- ja varastomenettelyssä tarkoituksin jälleenviedä tuotteet kolmanteen maahan. (1) - Suomennettu yhteisöjen tuomioistuimessa virallisen käännöksen puuttuessa.

61994TJ0151

el

(1) Σκεπτικό της απόφασης Το ιστορικό της διαφοράς Α - Προκαταρκτικές παρατηρήσεις 1 Με την παρούσα προσφυγή ζητείται η ακύρωση της αποφάσεως 94/215/ΕΚΑΞ της Επιτροπής, της 16ης Φεβρουαρίου 1994, σχετικά με διαδικασία εφαρμογής του άρθρου 65 της Συνθήκης ΕΚΑΞ όσον αφορά συμφωνίες και εναρμονισμένες πρακτικές που εφάρμοσαν ευρωπαίοι παραγωγοί δοκών χάλυβα (ΕΕ L 116, σ. 1, στο εξής: Απόφαση), με την οποία, αφενός, διαπιστώθηκε η συμμετοχή δεκαεπτά ευρωπαϋκών χαλυβουργικών επιχειρήσεων και μιας από τις επαγγελματικές ενώσεις τους σε σειρά συμφωνιών, αποφάσεων και εναρμονισμένων πρακτικών περί καθορισμού των τιμών, κατανομής των αγορών και ανταλλαγής εμπιστευτικών πληροφοριών σχετικά με την κοινοτική αγορά δοκών χάλυβα, κατά παράβαση του άρθρου 65, παράγραφος 1, της Συνθήκης ΕΚΑΞ, και, αφετέρου, επιβλήθηκαν πρόστιμα σε δεκατέσσερις επιχειρήσεις του τομέα αυτού για παραβάσεις διαπραχθείσες μεταξύ της 1ης Ιουλίου 1988 και της 31ης Δεκεμβρίου 1990. 2 Η προσφεύγουσα, British Steel plc (στο εξής: British Steel), είναι ο κυριότερος παραγωγός χυτοσίδηρου στο Ηνωμένο Βασίλειο. Για το οικονομικό έτος που έληξε στις 31 Μαρτίου 1990, ο ενοποιημένος κύκλος εργασιών της ανήλθε σε 5,113 δισεκατομμύρια λίρες στερλίνες (GBP) και οι πωλήσεις της σε δοκούς ανήλθαν σε 286,5 εκατομμύρια GBP το 1990. Το 1989, ήταν ο πρώτος κοινοτικός παραγωγός δοκών. (...) Δ - Η Απόφαση 3 Η Απόφαση, που κοινοποιήθηκε στην προσφεύγουσα στις 7 Μαρτίου 1994 με έγγραφο του κ. Van Miert της 28ης Φεβρουαρίου 1994 (στο εξής: Έγγραφο), περιέχει το ακόλουθο διατακτικό: «Άρθρο 1 Οι ακόλουθες επιχειρήσεις που παρατίθενται με την επωνυμία τους συμμετείχαν, στον βαθμό που περιγράφεται στην παρούσα απόφαση, σε αντίθετες προς τους κανόνες ανταγωνισμού πρακτικές, οι οποίες εμπόδισαν, περιόρισαν και στρέβλωσαν τον κανονικό ανταγωνισμό στην κοινή αγορά. Όταν επιβάλλονται πρόστιμα, η διάρκεια της παράβασης αναφέρεται σε μήνες, εκτός από την περίπτωση της εναρμόνισης των [πρόσθετων] στοιχείων, οπότε η συμμετοχή στην παράβαση υποδεικνύεται με το γράμμα "Ξ". (...) British Steel α) Ανταλλαγή εμπιστευτικών πληροφοριών μέσω της [επιτροπής δοκών] (25) β) Καθορισμός τιμών στην [επιτροπή δοκών] (27) γ) Καθορισμός τιμών στην ιταλική αγορά (3) δ) Καθορισμός τιμών στη δανική αγορά (30) ε) Κατανομή της αγοράς "σύστημα Traverso" (3+3) στ) Κατανομή της γαλλικής αγοράς (3) ζ) Κατανομή της ιταλικής αγοράς (3) η) Κατανομή της αγοράς, British Steel, Ensidesa και Aristrain(8) θ) Κατανομή της αγοράς, British Steel και Ferdofin(30) ι) Εναρμόνιση των πρόσθετων στοιχείων (x) (...) Άρθρο 4 Για τις παραβάσεις που αναφέρονται στο άρθρο 1 και οι οποίες διαπράχθηκαν μετά τις 30 Ιουνίου 1988 (31 Δεκεμβρίου 1989 (2) στην περίπτωση των Aristrain και Ensidesa) επιβάλλονται τα ακόλουθα πρόστιμα: (...) British Steel plc 32 000 000 ECU (...) Άρθρο 6 Η παρούσα απόφαση απευθύνεται στις: (...) - British Steel plc (...)» (...) Επί του επικουρικού αιτήματος που αφορά την ακύρωση του άρθρου 4 της Αποφάσεως ή τουλάχιστον, τη μείωση του ύψους του προστίμου (...) - Επί του κριτηρίου του κύκλου εργασιών που χρησιμοποιήθηκε για τον υπολογισμό του προστίμου 4 Ως προς το επιχείρημα της προσφεύγουσας κατά το οποίο η Επιτροπή, χρησιμοποιώντας το κριτήριο του κύκλου εργασιών για τον υπολογισμό του προστίμου, δεν έλαβε υπόψη ορισμένους παράγοντες οι οποίοι μπορούσαν να καταστήσουν υπερβολική τη σημασία του κύκλου εργασιών της σε σχέση με εκείνη των ανταγωνιστών της, επιβάλλεται η υπόμνηση ότι η Επιτροπή υποχρεούται βάσει του άρθρου 65, παράγραφος 5, της Συνθήκης να λαμβάνει υπόψη τον κύκλο εργασιών της ενδιαφερόμενης επιχειρήσεως ως βασικό κριτήριο για τον υπολογισμό του προστίμου. Πράγματι, η Συνθήκη εκκινεί από την αρχή ότι ο πραγματοποιηθείς κύκλος εργασιών επί των προϋόντων που υπήρξαν αντικείμενο της περιοριστικής πρακτικής παρέχει ένα ορθό μέτρο της νοσηρότητας της πρακτικής αυτής για την κανονική λειτουργία του ανταγωνισμού. 5 Στη συγκεκριμένη περίπτωση, η προσφεύγουσα δεν απέδειξε ότι η εκ μέρους της Επιτροπής χρησιμοποίηση του ίδιου ποσοστού του κύκλου εργασιών στον υπολογισμό του προστίμου των επιχειρήσεων οι οποίες μπλέκονται στην ίδια παράβαση δημιούργησε οποιαδήποτε δυσμενή διάκριση εις βάρος της. Αντιθέτως, ελλείψει ελαφρυντικών ή επιβαρυντικών περιστάσεων, ή άλλων προσηκόντως αποδεδειγμένων εξαιρετικών περιστάσεων, η Επιτροπή υποχρεούται, σύμφωνα με την αρχή της ίσης μεταχειρίσεως, να εφαρμόσει, για τον υπολογισμό του προστίμου, τον ίδιο συντελεστή αναφοράς στις επιχειρήσεις οι οποίες συμμετείχαν στην ίδια παράβαση. 6 Ως προς το επιχείρημα της προσφεύγουσας ότι ο προσήκων κύκλος εργασιών είναι ο πραγματοποιηθείς επί των προϋόντων τα οποία όντως πωλήθηκαν σύμφωνα με τις επίδικες συμφωνίες και όχι ο πραγματοποιηθείς επί όλων των προϋόντων του ίδιου είδους που πώλησε η επιχείρηση, κατ' εφαρμογήν ή όχι των παράνομων πρακτικών, το Πρωτοδικείο υπενθυμίζει ότι το άρθρο 65, παράγραφος 5, ορίζει ότι η Επιτροπή μπορεί να επιβάλλει πρόστιμα ίσα προς το 200 % του κύκλου εργασιών που πραγματοποιήθηκε επί των προϋόντων τα οποία αποτελούν το αντικείμενο της συμφωνίας, εκτός αν πρόκειται για συμφωνία της οποίας το αντικείμενο είναι ο περιορισμός της παραγωγής, της τελικής αναπτύξεως ή των επενδύσεων, οπότε η αύξηση του προστίμου μπορεί να ανέλθει έως το 10 % του ετήσιου κύκλου εργασιών της εν λόγω επιχειρήσεως. 7 Δεδομένου ότι η προσφεύγουσα συμμετείχε πλήρως σε συμφωνίες και εναρμονισμένες πρακτικές ικανές να επηρεάσουν ολόκληρη την αγορά της ΕΚΑΞ, καλώς η Επιτροπή έλαβε υπόψη το σύνολο των πωλήσεών της σε δοκούς εντός της Κοινότητας, σταθμίζοντας εξάλλου τα πρόστιμα σε συνάρτηση προς το γεωγραφικό εύρος κάθε συγκεκριμένης παραβάσεως. (...) - Επί της διάρκειας της παραβάσεως 8 Το Πρωτοδικείο φρονεί ότι η παραβατική συμπεριφορά που εκδηλώθηκε με τη συμμετοχή σε σειρά συμφωνιών και περιοριστικών πρακτικών καθορισμού των τιμών, κατανομής των αγορών και ανταλλαγής εμπιστευτικών πληροφοριών, στο θεσμικό πλαίσιο πολλών συναντήσεων μεταξύ παραγωγών, επί 25 έως 30 μήνες, ορθώς μπορεί να θεωρηθεί ως μακράς διάρκειας. Εξάλλου, αντίθετα προς τους ισχυρισμούς της προσφεύγουσας, δεν προκύπτει από τον φάκελο ότι η Επιτροπή έλαβε υπόψη, για τον υπολογισμό του προστίμου, την πριν τις 30 Ιανουαρίου 1988 περίοδο. (...) Επί της εκ μέρους του Πρωτοδικείου ασκήσεως της πλήρους δικαιοδοσίας του 9 Πρέπει να υπενθυμιστεί ότι το Πρωτοδικείο ακύρωσε ήδη το άρθρο 1 της Αποφάσεως, καθόσον διαπιστώνει τη συμμετοχή της προσφεύγουσας σε συμφωνία καθορισμού τιμών στην ιταλική αγορά (βλ. σκέψη 419 ανωτέρω). Το πρόστιμο που επέβαλε η Επιτροπή για την παράβαση αυτή υπολογίζεται σε 252 600 ECU. 10 Επιβάλλεται η διευκρίνιση ότι η κατανομή της αγοράς μεταξύ της προσφεύγουσας και της Ferdofin (βλ. σκέψεις 434 επ. ανωτέρω) αφορούσε μόνον τη βρετανική αγορά και όχι την ιταλική αγορά. Αντίθετα προς τους υπολογισμούς της Επιτροπής πρέπει, επομένως, να αποκλειστεί η ιταλική αγορά από τους συντελεστές που πρέπει να ληφθούν υπόψη για τον υπολογισμό του προστίμου, πράγμα που συνεπάγεται μείωση κατά 1 684 200 ECU, σύμφωνα με τη μεθοδολογία της Επιτροπής. 11 Για τους λόγους που εκτέθηκαν στη σκέψη 477 (3) ανωτέρω, πρέπει περαιτέρω να αποκλειστεί η περίοδος μεταξύ της 1ης Ιουλίου και της 31ης Δεκεμβρίου 1988 για τον υπολογισμό του προστίμου που αφορά την παράβαση καθορισμού τιμών στη δανική αγορά, πράγμα το οποίο συνεπάγεται, στην περίπτωση της προσφεύγουσας, μείωση του προστίμου κατά 40 100 ECU, σύμφωνα με τη μεθοδολογία που ακολουθεί η Επιτροπή. 12 Το Πρωτοδικείο ακύρωσε επίσης την αύξηση του προστίμου που επιβλήθηκε στην προσφεύγουσα για τον υποτιθέμενο υποτροπικό χαρακτήρα της συμπεριφοράς της, που υπολογίστηκε από την Επιτροπή σε 8 040 100 ECU, για τους λόγους που εκτέθηκαν ανωτέρω (βλ. σκέψεις 631 επ. (4) ανωτέρω). 13 Επιβάλλεται η παρατήρηση ότι, επιπλέον, ούτε το άρθρο 1 της Αποφάσεως, ούτε ο πρώτος πίνακας, ανακεφαλαιωτικός των διαφόρων συμφωνιών καθορισμού τιμών, που περιλαμβάνεται στην παράγραφο 314 της Αποφάσεως, δεν δέχονται τη συμμετοχή της προσφεύγουσας σε συμφωνία καθορισμού τιμών στην ισπανική αγορά. Όμως, από τις λεπτομερείς εξηγήσεις που παρέσχε η Επιτροπή κατά τη διαδικασία προκύπτει ότι στην προσφεύγουσα επιβλήθηκε πρόστιμο ύψους 320 800 ECU για μια τέτοια παράβαση. Κατά την Επιτροπή, η οποία παραπέμπει στις παραγράφους 174 και 276 της Αποφάσεως, προφανώς κατόπιν σφάλματος τα στοιχεία αυτά δεν επανελήφθησαν στην παράγραφο 314 και στο άρθρο 1 της Αποφάσεως. 14 Εφόσον με το διατακτικό της Αποφάσεως δεν διαπιστώνεται η συμμετοχή της προσφεύγουσας στην εν λόγω παράβαση, αυτή δεν πρέπει να ληφθεί υπόψη για τον υπολογισμό του προστίμου. Επομένως, το πρόστιμο πρέπει να μειωθεί κατά 320 800 ECU, σύμφωνα με τη μέθοδο υπολογισμού που χρησιμοποίησε η Επιτροπή. 15 Τέλος, για τους ανωτέρω εκτεθέντες λόγους (σκέψεις 652 (5) επ.), το Πρωτοδικείο θεωρεί ότι πρέπει να μειωθεί κατά 15 % το συνολικό ύψος του προστίμου που επιβλήθηκε για τις συμφωνίες και εναρμονισμένες πρακτικές καθορισμού τιμών, λόγω του ότι η Επιτροπή υπερέβαλε, σε ορισμένο βαθμό, όσον αφορά τα αντίθετα προς τον ανταγωνισμό αποτελέσματα των διαπιστωθεισών παραβάσεων. Λαμβανομένων υπόψη των ήδη αναφερθεισών μειώσεων όσον αφορά τις συμφωνίες τιμών στην ισπανική και στη δανική αγορά, η μείωση αυτή ανέρχεται σε 1 669 200 ECU, σύμφωνα με τη μέθοδο υπολογισμού που χρησιμοποίησε η Επιτροπή. 16 Επομένως, κατ' εφαρμογήν της μεθοδολογίας της Επιτροπής, το πρόστιμο που επιβλήθηκε στην προσφεύγουσα πρέπει να μειωθεί κατά 12 007 000 ECU. 17 Εκ φύσεως, ο καθορισμός ενός προστίμου από το Πρωτοδικείο, στο πλαίσιο της ασκήσεως της πλήρους δικαιοδοσίας του, δεν συνιστά ακριβή αριθμητική άσκηση. Περαιτέρω, το Πρωτοδικείο δεν δεσμεύεται από τους υπολογισμούς της Επιτροπής, αλλά οφείλει να προβεί στη δική του εκτίμηση, λαμβάνοντας υπόψη όλες τις περιστάσεις της συγκεκριμένης περιπτώσεως. 18 Το Πρωτοδικείο θεωρεί ότι η γενική μέθοδος που χρησιμοποίησε η Επιτροπή για να καθορίσει το επίπεδο των προστίμων (βλ. ανωτέρω (6)) δικαιολογείται από τις περιστάσεις της υπό κρίση περιπτώσεως. Συγκεκριμένα, οι παραβάσεις που συνίστανται στον καθορισμό των τιμών και στην κατανομή των αγορών, οι οποίες απαγορεύονται ρητώς από το άρθρο 65, παράγραφος 1, της Συνθήκης, πρέπει να θεωρούνται ιδιαίτερα σοβαρές, στον βαθμό που συνεπάγονται ευθεία παρέμβαση στις ουσιώδεις παραμέτρους του ανταγωνισμού στη σχετική αγορά. Ομοίως, τα συστήματα ανταλλαγής εμπιστευτικών πληροφοριών που προσάπτονται στην προσφεύγουσα είχαν αντικείμενο ανάλογο προς κατανομή των αγορών με βάση τα παραδοσιακά ρεύματα. Όλες οι παραβάσεις που ελήφθησαν υπόψη για την επιβολή του προστίμου διαπράχθηκαν, μετά το πέρας του καθεστώτος κρίσεως, αφού οι επιχειρήσεις είχαν λάβει τις προσήκουσες προειδοποιήσεις. Όπως διαπίστωσε το Πρωτοδικείο, ο γενικός σκοπός των επίμαχων συμφωνιών και πρακτικών ήταν ακριβώς να εμποδίσουν ή να νοθεύσουν την επιστροφή στην κανονική λειτουργία του ανταγωνισμού, η οποία ήταν σύμφυτη με την εξάλειψη του καθεστώτος έκδηλης κρίσεως. Επιπλέον, οι επιχειρήσεις γνώριζαν τον παράνομο χαρακτήρα τους και τις απέκρυψαν συνειδητά από την Επιτροπή. 19 Λαμβανομένων υπόψη όσων προεκτέθηκαν, αφενός, και της εφαρμογής, από της 1ης Ιανουαρίου 1999, του κανονισμού (ΕΚ) 1103/97 του Συμβουλίου, της 17ης Ιουνίου 1997, σχετικά με ορισμένες διατάξεις που αφορούν την εισαγωγή του ευρώ, αφετέρου, το ύψος του προστίμου πρέπει να καθοριστεί σε 20 000 000 ευρώ. Επί του επικουρικού αιτήματος περί επιστροφής του προστίμου, πλέον τόκων υπερημερίας 20 Ως προς το αίτημα με το οποίο ζητείται η επιστροφή του προστίμου, επιπλέον τόκων υπερημερίας, στην περίπτωση ακυρώσεως ή μειώσεως αυτού, αρκεί η διαπίστωση ότι εναπόκειται στην Επιτροπή να λάβει τα μέτρα που συνεπάγεται η εκτέλεση της παρούσας αποφάσεως, σύμφωνα με το άρθρο 34 της Συνθήκης. (...) Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΠΡΩΤΟΔΙΚΕΙΟ (δεύτερο πενταμελές τμήμα) αποφασίζει: 1) Ακυρώνει το άρθρο 1 της αποφάσεως 94/215/ΕΚΑΞ της Επιτροπής, της 16ης Φεβρουαρίου 1994, σχετικά με διαδικασία εφαρμογής του άρθρου 65 της Συνθήκης ΕΚΑΞ όσον αφορά συμφωνίες και εναρμονισμένες πρακτικές που εφάρμοσαν ευρωπαίοι παραγωγοί δοκών χάλυβα, καθόσον λαμβάνει υπόψη εις βάρος της προσφεύγουσας τη συμμετοχή της σε συμφωνία καθορισμού τιμών στην ιταλική αγορά διαρκείας τριών μηνών. 2) Καθορίζει το ύψος του προστίμου που επιβλήθηκε στην προσφεύγουσα με το άρθρο 4 της αποφάσεως 94/215 σε 20 000 000 ευρώ. 3) Απορρίπτει την προσφυγή κατά τα λοιπά. 4) Η προσφεύγουσα θα φέρει τα δικά της δικαστικά έξοδα, καθώς και το ήμισυ των εξόδων της καθής. Η καθής θα φέρει το ήμισυ των δικών της εξόδων. (1) - Οι σκέψεις της παρούσας αποφάσεως είναι εν πολλοίς ίδιες ή παρόμοιες με εκείνες της αποφάσεως του Πρωτοδικείου της 11ης Μαρτίου 1999, Τ-141/94, Thyssen κατά Επιτροπής, (Συλλογή 1999, σ. ΙΙ-0000), με εξαίρεση, κυρίως, των σκέψεων 74 έως 91, 373 έως 378 και 413 έως 428, οι οποίες δεν έχουν αντιστοιχία στην παρούσα απόφαση. Επίσης, οι παραβάσεις του άρθρου 65, παράγραφος 1, της Συνθήκης που προσάπτονται στην προσφεύγουσα ως προς ορισμένες εθνικές αγορές δεν είναι ίδιες με τις προσαπτόμενες στην προσφεύγουσα στην υπόθεση Thyssen κατά Επιτροπής. Στην προκειμένη περίπτωση, η μερική ακύρωση του άρθρου 1 της Αποφάσεως δικαιολογείται, κατ' ουσίαν, από την έλλειψη αποδείξεως ως προς τη συμμετοχή της προσφεύγουσας στην παράβαση που αναφέρει το σημείο 1 του διατακτικού της παρούσας αποφάσεως. (2) - Ημερομηνία αναγραφόμενη στο γαλλικό και ισπανικό κείμενο. Το γερμανικό και αγγλικό κείμενο της Αποφάσεως αναφέρουν την ημερομηνία της 31ης Δεκεμβρίου 1988. (3) - Βλ. απόφαση Thyssen κατά Επιτροπής, σκέψη 451. (4) - Βλ. απόφαση Thyssen κατά Επιτροπής, σκέψεις 614 επ. (5) - Βλ. απόφαση Thyssen κατά Επιτροπής, σκέψεις 640 επ. (6) - Βλ. απόφαση Thyssen κατά Επιτροπής, σκέψη 577.

61993CJ0320

el

για τα δικαστικά έξοδα Επί των δικαστικών εξόδων 22 Τα έξοδα στα οποία υποβλήθηκαν η Βελγική, η Γαλλική και η Ελληνική Κυβέρνηση, καθώς και η Επιτροπή των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων, οι οποίες κατέθεσαν παρατηρήσεις στο Δικαστήριο, δεν αποδίδονται. Δεδομένου ότι η παρούσα διαδικασία έχει ως προς τους διαδίκους της κύριας δίκης τον χαρακτήρα παρεμπίπτοντος που ανέκυψε ενώπιον του εθνικού δικαστηρίου, σ' αυτό εναπόκειται να αποφανθεί επί των δικαστικών εξόδων. Διατακτικό Για τους λόγους αυτούς, ΤΟ ΔΙΚΑΣΤΗΡΙΟ (πέμπτο τμήμα), κρίνοντας επί των ερωτημάτων που του υπέβαλε, με Διάταξη της 24ης Μαρτίου 1993, το Landgericht Saarbruecken, αποφαίνεται: 1) H εθνική απαγόρευση της διαφημίσεως των φαρμάκων τα οποία δεν έχουν μεν εγκριθεί στην ημεδαπή, ενώ υφίσταται, καταρχήν, υποχρέωση λήψεως εγκρίσεως, αλλά μπορούν ωστόσο να εισαχθούν στο ενδιαφερόμενο κράτος από άλλο κράτος μέλος των Ευρωπαϊκών Κοινοτήτων κατόπιν ατομικής παραγγελίας εφόσον κυκλοφορούν ήδη κανονικά στην αγορά του κράτους μέλους αυτού, συνιστά μέτρο ισοδυνάμου αποτελέσματος υπό την έννοια του άρθρου 30 της Συνθήκης ΕΟΚ. 2) Ωστόσο, η εν λόγω απαγόρευση διαφημίσεως δικαιολογείται, βάσει του άρθρου 36 της Συνθήκης ΕΟΚ, από λόγους που άπτονται της προστασίας της υγείας και της ζωής των ανθρώπων.

62007CJ0162

nl

Het verzoek om een prejudiciële beslissing betreft de uitlegging van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn (77/388/EEG) van de Raad van 17 mei 1977 betreffende de harmonisatie van de wetgevingen der lidstaten inzake omzetbelasting — Gemeenschappelijk stelsel van belasting over de toegevoegde waarde: uniforme grondslag ( PB L 145, blz. 1 ; hierna: „Zesde richtlijn”). Dit verzoek is ingediend in het kader van een geding tussen Ampliscientifica Srl (hierna: „Ampliscientifica”) en Amplifin SpA (hierna: „Amplifin”) enerzijds en het Ministero dell’Economia e delle Finanze en het Agenzia delle Entrate anderzijds betreffende een aan Amplifin voor 1990 en 1991 toegezonden naheffingsaanslag in de belasting over de toegevoegde waarde (hierna: „btw”). Rechtskader Gemeenschapsregeling Artikel 4, lid 1, van de Zesde richtlijn bepaalt: „Als belastingplichtige wordt beschouwd ieder die, ongeacht op welke plaats, zelfstandig een van de in lid 2 omschreven economische activiteiten verricht, ongeacht het oogmerk of het resultaat van die activiteit.” Artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn bepaalt: „Onder voorbehoud van de in artikel 29 bedoelde raadpleging, kan elke lidstaat personen die in het binnenland gevestigd zijn en die juridisch gezien wel zelfstandig zijn, doch financieel, economisch en organisatorisch nauw met elkaar verbonden zijn, tezamen als één belastingplichtige aanmerken.” Artikel 27, lid 1, van de Zesde richtlijn luidt als volgt: „De Raad kan op voorstel van de Commissie met eenparigheid van stemmen elke lidstaat machtigen, bijzondere, van de bepalingen van deze richtlijn afwijkende maatregelen te treffen teneinde de belastingheffing te vereenvoudigen of bepaalde vormen van belastingfraude of -ontwijking te voorkomen. De maatregelen tot vereenvoudiging van de belastingheffing mogen geen noemenswaardige invloed hebben op het belastingbedrag dat verschuldigd is in het stadium van het eindverbruik.” Bij artikel 29 van de Zesde richtlijn is een Raadgevend Comité voor de btw ingesteld. Nationale regeling Decreto del presidente della Repúbblica nr. 633 Artikel 73, derde alinea, van Decreto del presidente della Repúbblica nr. 633 van 26 oktober 1972 tot invoering en regeling van de belasting over de toegevoegde waarde (gewoon supplement bij GURI nr. 292 van 11 november 1972), zoals gewijzigd bij Decreto del presidente della Repúbblica nr. 24 van 29 januari 1979 (GURI nr. 30 van 31 januari 1979), bepaalt: „De minister van Financiën is bevoegd om decreten uit te vaardigen die bepalen hoe de aangiften van de dochterondernemingen door het controlerende orgaan of door de moedermaatschappij kunnen worden gedaan bij het kantoor van de plaats van hun fiscale woonplaats en hoe de betalingen […] bij ditzelfde kantoor kunnen worden verricht voor het volledige bedrag dat het controlerende orgaan of de moedermaatschappij en de dochterondernemingen verschuldigd zijn, na aftrek van de aftrekbare overschotten. De aangiften, die eveneens worden ondertekend door het controlerende orgaan of door de moedermaatschappij, moeten ook worden ingediend bij de kantoren van de plaats van de fiscale woonplaats van de dochterondernemingen, onverminderd de andere verplichtingen en verantwoordelijkheden van deze vennootschappen. Als dochteronderneming wordt beschouwd, de vennootschap waarvan de aandelen of de deelbewijzen vanaf het begin van het vorige kalenderjaar voor meer dan 50 % in handen zijn van een andere vennootschap.” Decreto ministeriale van 13 december 1979 De door voornoemd artikel 73, derde alinea, geboden mogelijkheid is uitgevoerd bij Decreto ministeriale van 13 december 1979 houdende voorschriften inzake de belasting over de toegevoegde waarde betreffende de betalingen en de aangiften van dochterondernemingen (GURI nr. 344 van 19 december 1979), zoals gewijzigd bij Decreto ministeriale van 18 december 1989 (GURI nr. 301 van 28 december 1989; hierna: „decreet van 1979”). Het decreet van 1979 regelt en vergemakkelijkt de voorwaarden voor de betalingen en aangiften van moedervennootschappen en dochterondernemingen door de moedervennootschap de mogelijkheid te bieden om — binnen bepaalde grenzen — in naam van haar dochteronderneming(en) op te treden. Artikel 2 van het decreet van 1979 bepaalt dat „als dochterondernemingen worden beschouwd, alleen de […] vennootschappen waarin het controlerende orgaan of de moedermaatschappij dan wel een andere dochteronderneming van dat orgaan of die moedermaatschappij in de zin van dit artikel, vanaf het begin van het vorige kalenderjaar meer dan 50 % van het aandelenkapitaal aanhoudt”. Artikel 3 van het decreet van 1979 bepaalt aldus dat in de aangifte van de moedermaatschappij, die „eveneens door de vertegenwoordigers van de dochteronderneming wordt ondertekend, het btw-nummer van de dochterondernemingen, alsook het [btw]-kantoor dat bevoegd is voor elk van deze vennootschappen, moeten zijn vermeld”. Artikel 5, eerste alinea, van het decreet van 1979 luidt als volgt: „Het controlerende orgaan dat of de moedermaatschappij die zich op het onderhavige decreet wenst te beroepen, dient eveneens de jaarlijkse aangiften van haar dochterondernemingen bij het btw-kantoor van de plaats van haar fiscale woonplaats in te dienen. Deze aangiften, die ook worden ondertekend door de vertegenwoordiger van het controlerende orgaan of van de moedermaatschappij, moeten — met hun respectieve bijlagen — eveneens door de dochterondernemingen worden ingediend bij het btw-kantoor dat voor elk van hen bevoegd is. In de aangiften van de dochteronderneming moet het controlerende orgaan of de moedermaatschappij worden vermeld, samen met het desbetreffende btw-nummer.” Hoofdgeding en prejudiciële vragen Het hoofdgeding betreft de belastingaangiften die Ampliscientifica en Amplifin voor 1990 respectievelijk 1990 en 1991 hebben ingediend (hierna: „litigieuze aangiften”). Ampliscientifica en Amplifin zijn vennootschappen naar Italiaans recht die zijn opgericht binnen de groep Amplifon, die actief is in het onderzoek en de ontwikkeling van nieuwe wetenschappelijke instrumenten. Ampliscientifica, opgericht in februari 1989, was voor meer dan 50 % in handen van Amplaid SpA, die op haar beurt voor 99 % in handen was van Amplifin. Ampliscientifica heeft haar activiteiten in de loop van 1993 gestaakt. Voor 1990 heeft Amplifin bij het btw-kantoor te Milaan de in het decreet van 1979 voorziene aangifte ingediend, na in haar boekhouding een btw-schuld te hebben opgenomen die daarvóór ten laste van Ampliscientifica was. Voor 1991 heeft zij hetzelfde gedaan met een andere van haar dochterondernemingen, actief in de immobiliënsector, Ampliare Srl, opgericht in november 1990, hetgeen de overdracht van een aanzienlijk btw-krediet in haar voordeel heeft meegebracht. Het btw-kantoor te Milaan was van oordeel dat Amplifin de litigieuze aangiften niet mocht indienen, aangezien artikel 2 van het decreet van 1979 met betrekking tot het bestaan van banden dat de toepassing van de regeling van vereenvoudigde betaling van de btw mogelijk maakt, bepaalt dat de band tussen het controlerende orgaan of de moedermaatschappij en de dochterondernemingen moet bestaan „vanaf het begin van het […] kalenderjaar” dat het aangiftejaar voorafgaat. Voornoemd kantoor heeft dan ook naheffingsaanslagen uitgebracht voor 1990 (voor de btw-schuld van Ampliscientifica) en voor 1991 (voor het btw-krediet van Ampliare Srl). Ampliscientifica en Amplifin zijn tegen deze aanslagen opgekomen bij de Commissione tributaria provinciale di Milano, die hun vordering bij afzonderlijke beslissingen van 5 november 1996 heeft toegewezen. Het btw-kantoor te Milaan heeft hoger beroep ingesteld bij de Commissione tributaria della Lombardia, die dit beroep bij beslissing van 31 mei en 17 november 1999 heeft toegewezen, op grond dat aan de voorwaarde betreffende de termijn van de participatie in de dochterondernemingen niet was voldaan door Amplifin, die bijgevolg nog niet het recht had om de litigieuze aangiften in te dienen. Ampliscientifica en Amplifin hebben cassatieberoep ingesteld bij de Corte suprema di cassazione, die de behandeling van de zaak heeft geschorst en het Hof de volgende prejudiciële vragen heeft gesteld: „1) Moet artikel 4, lid 4, [tweede] alinea, van [de Zesde] richtlijn […] worden uitgelegd als een onvoldoende nauwkeurige regel, die de lidstaten toestaat de daarin voorziene regeling toe te passen in bijzondere gevallen van economische, financiële of juridische banden tussen verschillende belastingplichtigen, dan wel als een voldoende nauwkeurige regel, die dus verlangt dat de lidstaat, wanneer hij voor de vaststelling van die regeling heeft gekozen, deze toepast in alle gevallen waarin de daarin omschreven banden bestaan? 2) Is, ongeacht het antwoord op de vorige vraag, het opleggen van een temporele beperking, in de zin dat de band gedurende een aanmerkelijke periode moet bestaan, als voorwaarde voor de toepassing van de regeling, zonder dat de betrokken belastingplichtige kan aantonen dat er een geldige economische reden voor de vestiging van de band bestaat, een middel dat onevenredig is aan de doelstellingen van de richtlijn en de eerbiediging van het verbod van misbruik van recht; is deze regeling in elk geval in strijd met het beginsel van de neutraliteit van de btw?” Beantwoording van de prejudiciële vragen Eerste vraag De eerste vraag berust op de premisse dat het decreet van 1979, op grond waarvan de in het hoofdgeding aan de orde zijnde btw-naheffingsaanslagen zijn uitgebracht, de uitvoering vormt van de mogelijkheid die artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn elke lidstaat laat om meerdere personen die in het binnenland gevestigd zijn en die juridisch gezien zelfstandig zijn, voor de btw als een enkele belastingplichtige aan te merken, zo zij financieel, economisch en organisatorisch nauw met elkaar verbonden zijn. Met andere woorden, het decreet van 1979 zou althans gedeeltelijk een maatregel tot uitvoering van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn zijn. In dit verband moet in de eerste plaats worden benadrukt dat deze bepaling, zoals uit de bewoordingen ervan blijkt, enkel kan worden toegepast na raadpleging van het Raadgevend Comité voor de btw. Vaststaat dat de Italiaanse Republiek voor het decreet van 1979 deze raadplegingsprocedure evenwel niet heeft gevolgd. In de tweede plaats zij erop gewezen dat de uitvoering van de regeling van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn impliceert dat de op grond van deze bepaling vastgestelde nationale regeling personen, met name vennootschappen die financieel, economisch en organisatorisch nauw met elkaar verbonden zijn, het recht verleent om voor de btw niet langer als afzonderlijke belastingplichtigen, maar als een enkele belastingplichtige te worden aangemerkt. Wanneer een lidstaat deze bepaling toepast, kan (kunnen) de afhankelijke persoon (personen) in de zin van deze bepaling dus niet als een belastingplichtige (belastingplichtigen) in de zin van artikel 4, lid 1, van de Zesde richtlijn worden aangemerkt (zie in die zin arrest van 18 oktober 2007, Van der Steen, C-355/06, Jurispr. blz. I-8863 , punt 20). Hieruit volgt dat de gelijkstelling met een enkele belastingplichtige uitsluit dat deze afhankelijke personen verder afzonderlijke btw-aangiften indienen en verder binnen en buiten hun groep als belastingplichtigen worden geïdentificeerd, aangezien alleen de enkele belastingplichtige die aangiften kan indienen. Artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn vooronderstelt dus noodzakelijkerwijs dat wanneer een lidstaat deze bepaling toepast, onder de nationale uitvoeringsregeling de belastingplichtige een enkele persoon is en er voor de groep een enkel btw-nummer wordt toegekend. Aan deze overweging kan geenszins worden afgedaan door de omstandigheid dat in de Zesde richtlijn pas uitdrukkelijk naar het individuele btw-identificatienummer is verwezen naar aanleiding van de invoeging van artikel 28 nonies in deze richtlijn — naderhand het nieuwe artikel 22, lid 1, sub c tot en met e, — bij richtlijn 91/680/EEG van de Raad van 16 december 1991 ( PB L 376, blz. 1 ), dat wil zeggen ná de in het hoofdgeding aan de orde zijnde belastingjaren, aangezien het gebruik van een dergelijk nummer is ingegeven door de noodzaak, zowel voor de marktdeelnemers als voor de belastingdiensten van de lidstaten, om met zekerheid te kunnen identificeren wie de aan de btw onderworpen handelingen heeft verricht. De door dit artikel 28 nonies verstrekte preciseringen versterken dus alleen maar een reeds bestaande regel, die inherent is aan de goede werking van het gemeenschappelijke btw-stelsel. De implementatie van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn moet derhalve worden onderscheiden van de invoering van een stelsel van vereenvoudigde aangifte en betaling van de btw op grond waarvan met name vennootschappen van eenzelfde groep afzonderlijke belastingplichtigen kunnen blijven, ook al mag de btw in de rekeningen van de moedermaatschappij worden geconsolideerd. Gelet op deze overwegingen en het standpunt dat de Italiaanse regering kenbaar heeft gemaakt ter terechtzitting alsook in de brief die zij op 24 juli 2003 aan de Commissie heeft toegezonden in inbreukprocedure nr. 2002/5456, namelijk dat het decreet van 1979 geen maatregel tot uitvoering van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn vormt, dient de verwijzende rechterlijke instantie uit te maken of de voor de litigieuze aangiften geldende nationale regeling voldoet aan de in de punten 19 en 20 van het onderhavige arrest uiteengezette criteria. Hierbij dient te worden benadrukt dat, zo dit het geval is, deze uitvoeringsmaatregel is genomen zonder naleving van het procedurele vereiste van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn, te weten de raadpleging van het Raadgevend Comité voor de btw. Derhalve dient de eerste vraag aldus te worden beantwoord dat artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn een regel is waarvan de toepassing door een lidstaat vooronderstelt dat deze laatste vooraf het Raadgevend Comité voor de btw raadpleegt en een nationale regeling vaststelt op grond waarvan personen, met name vennootschappen die in het binnenland gevestigd zijn en die juridisch gezien wel zelfstandig zijn, doch financieel, economisch en organisatorisch nauw met elkaar verbonden zijn, voor de btw niet langer als afzonderlijke belastingplichtigen, maar als een enkele belastingplichtige kunnen worden aangemerkt, met een enkel individueel identificatienummer voor deze belasting en dus met de bevoegdheid om als enige btw-aangiften in te dienen. Het staat aan de nationale rechter om te verifiëren of een nationale regeling als die in het hoofdgeding, aan deze criteria voldoet, waarbij zij aangetekend dat bij gebreke van voorafgaande raadpleging van het Raadgevend Comité voor de btw, een nationale regeling die aan voornoemde criteria voldoet, een uitvoeringsmaatregel vormt die is genomen zonder naleving van het procedurele vereiste van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn. Tweede vraag Met de tweede vraag wenst de verwijzende rechter in wezen te vernemen of de termijn waarna het controlerende orgaan of de moedermaatschappij volgens het decreet van 1979 de btw-aangifte kan indienen en de betaling van de btw kan verrichten volgens de in dat decreet voorziene vereenvoudigde regeling, schending oplevert van het evenredigheidsbeginsel, het verbod van misbruik van recht en het beginsel van fiscale neutraliteit. Om aanspraak te kunnen maken op deze regeling dient het controlerende orgaan of de moedermaatschappij meer dan 50 % in handen te hebben van de aandelen of de deelbewijzen van de afhankelijke personen, zoals de dochterondernemingen, uiterlijk vanaf het begin van het kalenderjaar dat het aangiftejaar voorafgaat. Allereerst vormt het beginsel van fiscale neutraliteit een basisbeginsel van het gemeenschappelijke btw-stelsel (zie met name arrest van 19 september 2000, Schmeink & Cofreth en Strobel, C-454/98, Jurispr. blz. I-6973 , punt 59), dat zich ertegen verzet enerzijds dat soortgelijke goederen, die dus met elkaar concurreren, uit het oogpunt van de btw ongelijk worden behandeld (arresten van 11 juni 1998, Fischer, C-283/95, Jurispr. blz. I-3369 , punten 21 en 27, en 3 mei 2001, Commissie/Frankrijk, C-481/98, Jurispr. blz. I-3369 , punt 22), en anderzijds dat soortgelijke economische verrichtingen, die bijgevolg met elkaar concurreren, met betrekking tot de btw ongelijk worden behandeld (arresten van 23 oktober 2003, Commissie/Duitsland, C-109/02, Jurispr. blz. I-12691 , punt 20; 16 september 2004, Cimber Air, C-382/02, Jurispr. blz. I-8379 , punt 24, en 18 oktober 2007, Navicon, C-97/06, Jurispr. blz. I-8755 , punt 21). Een nationale regeling die louter in een verschillende behandeling voorziet van belastingplichtigen die in aanmerking wensen te komen voor een regeling van vereenvoudigde aangifte en betaling van de btw, naargelang deze personen een concrete band op het niveau van het kapitaal met elkaar hebben gedurende een kortere of langere periode dan in punt 24 van het onderhavige arrest is vermeld, is evenwel op dezelfde wijze van toepassing op alle marktdeelnemers, ongeacht of zij met elkaar concurreren via hun activiteiten of producten. Het beginsel van fiscale neutraliteit verzet zich niet tegen een dergelijke regeling, die een objectief gerechtvaardigd onderscheid invoert teneinde te verifiëren of de juridische verrichting waarvoor een beroep kan worden gedaan op de vereenvoudigde aangifte en betaling van de btw, aan een economische realiteit beantwoordt. Zoals in punt 22 van het onderhavige arrest is uiteengezet, zal de verwijzende rechterlijke instantie dienen uit te maken of de voor de litigieuze aangiften geldende nationale regeling een dergelijke regeling vormt. Vervolgens strekt het verbod van misbruik van recht onder meer op het gebied van de btw ertoe, te beletten dat de gemeenschapsregeling zo ruim wordt toegepast dat zij misbruiken van marktdeelnemers zou dekken, dat wil zeggen transacties die niet zijn verricht in het kader van normale handelstransacties, maar uitsluitend met het doel om de door het gemeenschapsrecht toegekende voordelen onverschuldigd te verkrijgen (zie arrest van 21 februari 2006, Halifax e.a., C-255/02, Jurispr. blz. I-1609 , punten 69 en 70). Dit beginsel moet aldus mede voorkomen dat volstrekt kunstmatige constructies worden opgezet die geen verband houden met de economische realiteit en alleen bedoeld zijn om een fiscaal voordeel te verkrijgen (zie in die zin arrest van 12 september 2006, Cadbury Schweppes en Cadbury Schweppes Overseas, C-196/04, Jurispr. blz. I-7995 , punt 55). Bovendien is de bestrijding van fraude, belastingontwijking en eventuele misbruiken een doel dat door de Zesde richtlijn is erkend en wordt gestimuleerd (arrest Halifax e.a., reeds aangehaald, punt 71). In dit verband moet worden vastgesteld dat het verbod van misbruik van recht niet wordt geschonden door een nationale regeling als die in het hoofdgeding waarbij de marktdeelnemers aan de hand van een zekere continuïteit van hun activiteiten en verrichtingen moeten aantonen dat zij niet van een regeling van vereenvoudigde aangifte en betaling van de btw gebruikmaken uitsluitend om een fiscaal voordeel te verkrijgen, met name door in de rekeningen van het controlerende orgaan of van de moedermaatschappij een btw-schuld of een btw-krediet op te voeren hetgeen in het eerste geval tot gevolg zou hebben dat het belastbare resultaat vermindert en in tweede geval dat dit orgaan of deze maatschappij een direct tegoed jegens de belastingadministratie verkrijgt, maar op basis van een economische keuze voor langere termijn. Wat ten slotte het evenredigheidsbeginsel betreft, moet worden aangenomen dat een nationale regeling die, zoals het decreet van 1979, een termijn van één tot twee jaar stelt opdat belastingplichtigen volgens de vereenvoudigde regeling de btw-aangifte kunnen indienen en de btw kunnen betalen, het evenredigheidsbeginsel eerbiedigt, gelet op de doelstelling van bestrijding van fraude en van fictieve juridische constructies. Wanneer geen termijn is gesteld, kan dit daarentegen ertoe leiden dat op zichzelf staande handelingen worden verricht die rechtvaardigen dat ad hoc een juridische structuur wordt opgezet. Een dergelijke nationale regeling kan evenwel misbruik en fraude in de hand werken. Voorkoming van misbruik en fraude is nu juist een van de doelstellingen die door de communautaire wetgeving worden nagestreefd (zie in die zin arresten van 15 juni 2006, Heintz van Landewijck, C-494/04, Jurispr. blz. I-5381 , punten 42 en 43, en 13 december 2007, BATIG, C-374/06, Jurispr. blz. I-11271 , punt 39). Derhalve moet de tweede vraag aldus worden beantwoord dat het beginsel van fiscale neutraliteit zich niet verzet tegen een nationale regeling die louter in een verschillende behandeling voorziet van belastingplichtigen die in aanmerking wensen te komen voor een regeling van vereenvoudigde aangifte en betaling van de btw, naargelang het controlerende orgaan of de moedermaatschappij meer dan 50 % in handen heeft van de aandelen of de deelbewijzen van de afhankelijke personen uiterlijk vanaf het begin van het kalenderjaar dat het aangiftejaar voorafgaat, dan wel pas ná deze datum die voorwaarden vervult. Het staat aan de nationale rechter om te verifiëren of een nationale regeling als die in het hoofdgeding, een dergelijke regeling vormt. Voorts verzet noch het verbod van misbruik van recht, noch het evenredigheidsbeginsel zich tegen een dergelijke regeling. Kosten Ten aanzien van de partijen in het hoofdgeding is de procedure als een aldaar gerezen incident te beschouwen, zodat de nationale rechterlijke instantie over de kosten heeft te beslissen. De door anderen wegens indiening van hun opmerkingen bij het Hof gemaakte kosten komen niet voor vergoeding in aanmerking. Het Hof van Justitie (Derde kamer) verklaart voor recht: 1) Artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn (77/388/EEG) van de Raad van 17 mei 1977 betreffende de harmonisatie van de wetgevingen der lidstaten inzake omzetbelasting — Gemeenschappelijk stelsel van belasting over de toegevoegde waarde: uniforme grondslag, is een regel waarvan de toepassing door een lidstaat vooronderstelt dat deze laatste vooraf het Raadgevend Comité voor de belasting over de toegevoegde waarde raadpleegt en een nationale regeling vaststelt op grond waarvan personen, met name vennootschappen die in het binnenland gevestigd zijn en die juridisch gezien wel zelfstandig zijn, doch financieel, economisch en organisatorisch nauw met elkaar verbonden zijn, voor de belasting over de toegevoegde waarde niet langer als afzonderlijke belastingplichtigen, maar als een enkele belastingplichtige kunnen worden aangemerkt, met een enkel individueel identificatienummer voor deze belasting en dus met de bevoegdheid om als enige aangiften inzake de belasting over de toegevoegde waarde in te dienen. Het staat aan de nationale rechter om te verifiëren of een nationale regeling als die in het hoofdgeding, aan deze criteria voldoet, waarbij zij aangetekend dat bij gebreke van voorafgaande raadpleging van het Raadgevend Comité voor de belasting over de toegevoegde waarde, een nationale regeling die aan voornoemde criteria voldoet, een uitvoeringsmaatregel vormt die is genomen zonder naleving van het procedurele vereiste van artikel 4, lid 4, tweede alinea, van de Zesde richtlijn (77/388). 2) Het beginsel van fiscale neutraliteit verzet zich niet tegen een nationale regeling die louter in een verschillende behandeling voorziet van belastingplichtigen die in aanmerking wensen te komen voor een regeling van vereenvoudigde aangifte en betaling van de belasting over de toegevoegde waarde, naargelang het controlerende orgaan of de moedermaatschappij meer dan 50 % in handen heeft van de aandelen of de deelbewijzen van de afhankelijke personen uiterlijk vanaf het begin van het kalenderjaar dat het aangiftejaar voorafgaat, dan wel pas ná deze datum die voorwaarden vervult. Het staat aan de nationale rechter om te verifiëren of een nationale regeling als die in het hoofdgeding, een dergelijke regeling vormt. Voorts verzet noch het verbod van misbruik van recht, noch het evenredigheidsbeginsel zich tegen een dergelijke regeling. ondertekeningen ( *1 ) Procestaal: Italiaans.

61984CJ0187

de

1 DIE PRETURA UNIFICATA TURIN HAT MIT BESCHLUSS VOM 9 . JULI 1984 , BEIM GERICHTSHOF EINGEGANGEN AM 13 . JULI 1984 , GEMÄSS ARTIKEL 177 EWG-VERTRAG EINE FRAGE NACH DER AUSLEGUNG GEWISSER BESTIMMUNGEN DER RICHTLINIE 67/548 DES RATES VOM 27 JUNI 1967 ZUR ANGLEICHUNG DER RECHTS- UND VERWALTUNGSVORSCHRIFTEN FÜR DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER STOFFE ( ABL . NR . 196 , S . 1 ) IN DER FASSUNG DER RICHTLINIE 79/831 DES RATES VOM 18 . SEPTEMBER 1979 ( ABL . L 359 , S . 10 ) ZUR VORABENTSCHEIDUNG VORGELEGT . 2 DIE FRAGE STELLTE SICH IN EINEM STRAFVERFAHREN GEGEN DEN ANGEKLAGTEN DES AUSGANGSVERFAHRENS , DEN GESETZLICHEN VERTRETER DER FINA ITALIANA SPA . DIESES VERFAHREN GEHT AUF DIE FESTSTELLUNG VON INSPEKTOREN DES ITALIENISCHEN UMWELTSCHUTZDIENSTES ZURÜCK , DASS DIE VON DIESEM UNTERNEHMEN IN DEN VERKEHR GEBRACHTEN MINERALÖLE FÜR KRAFTFAHRZEUGE IN UNTERSCHIEDLICHEN PROZENTSÄTZEN ( DIE FÜR DAS INVERKEHRBRINGEN ZUGELASSENEN GESETZLICHEN GRENZWERTE WURDEN NICHT ÜBERSCHRITTEN ) POLYCHLORIERTE BIPHENYLE ( PCB ) ENTHIELTEN , OHNE DASS AUF DEN BEHÄLTERN ETIKETTEN MIT EINEM HINWEIS AUF DAS VORHANDENSEIN INSBESONDERE VON PCB IN DEM ÖL ANGEBRACHT WAREN . 3 DIE ANKLAGE BERUHT AUF DEM ITALIENISCHEN GESETZ NR . 256/74 VOM 29 . MAI 1974 BETREFFEND DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER STOFFE ( GURI VOM 9 . 7 . 1974 , S . 4543 ). 4 NACH DEN AKTEN SOLLTE MIT DIESEM ITALIENISCHEN GESETZ , AUF DAS MEHRERE DURCHFÜHRUNGSDEKRETE FOLGTEN , DIE OBEN ERWÄHNTE , ZULETZT DURCH DIE RICHTLINIE 79/831 VOM 18 . SEPTEMBER 1979 ( ABL . L 259 , S . 10 ) GEÄNDERTE RICHTLINIE 67/548 IN DIE ITALIENISCHE RECHTSORDNUNG ÜBERTRAGEN WERDEN . IM VORLAGEBESCHLUSS WIRD FESTGESTELLT , DASS ES ZWEI ENTGEGENGESETZTE AUSLEGUNGEN DIESES GESETZES UND DER ZU SEINER DURCHFÜHRUNG ERLASSENEN DEKRETE GEBE , NACH DENEN DER ANGEKLAGTE FREIZUSPRECHEN ODER ZU VERURTEILEN WÄRE . NACH DER AUSLEGUNG DES GESUNDHEITSMINISTERIUMS GELTE DIE REGELUNG ÜBER DIE KENNZEICHNUNG DER VERPACKUNGEN NUR FÜR GEFÄHRLICHE STOFFE , NICHT ABER FÜR ZUBEREITUNGEN , DIE EINEN ODER MEHRERE DER GEFÄHRLICHEN STOFFE , FÜR DIE EINE KENNZEICHNUNG VORGESCHRIEBEN SEI , ENTHIELTEN . NACH DER AUSLEGUNG DER STRAFGERICHTE BESTEHE DIE KENNZEICHNUNGSPFLICHT AUCH FÜR ZUBEREITUNGEN . 5 NACH AUFFASSUNG DER PRETURA UNIFICATA TURIN IST EINE AUSLEGUNG DER OBEN ERWÄHNTEN RICHTLINIE FÜR DIE AUSLEGUNG DES NATIONALEN GESETZES NOTWENDIG . SIE HAT DESHALB DAS VERFAHREN AUSGESETZT UND MIT BESCHLUSS VOM 9 . JULI 1984 DEN GERICHTSHOF UM VORABENTSCHEIDUNG ÜBER DIE FRAGE ERSUCHT , ' ' OB DIE RICHTLINIE 67/548/EWG IN IHRER DURCH DIE RICHTLINIE 79/831/EWG GEÄNDERTEN FASSUNG VORSCHREIBT , DASS , , SOFERN IN EINZELRICHTLINIEN ÜBER GEFÄHRLICHE ZUBEREITUNGEN NICHTS ANDERES VORGESCHRIEBEN IST ' , NICHT NUR STOFFE ALS SOLCHE , SONDERN AUCH STOFFE IN DER GESTALT VON ZUBEREITUNGEN , ENTSPRECHEND DEN REGELN DER ARTIKEL 15 BIS 18 , DEN KRITERIEN DES ANHANGS VI UND DEN ERGEBNISSEN DER IN ARTIKEL 6 VORGESEHENEN PRÜFUNGEN ' ZU KENNZEICHNEN SIND ' ' . 6 ALLE VOR DEM GERICHTSHOF ABGEGEBENEN ERKLÄRUNGEN LAUFEN DARAUF HINAUS , DASS DIESE FRAGE ZU VERNEINEN SEI . 7 DER ANGEKLAGTE DES AUSGANGSVERFAHRENS MACHT IN ERSTER LINIE GELTEND , DIE PCB ENTHALTENDEN MINERALÖLE FÜR KRAFTFAHRZEUGE FIELEN NICHT UNTER DEN BEGRIFF DER ' ' ZUBEREITUNGEN ' ' IM SINNE VON ARTIKEL 2 ABSATZ 1 BUCHSTABE B DER RICHTLINIE 67/548 IN DER DURCH DIE RICHTLINIE 79/831 DES RATES VOM 18 . SEPTEMBER 1979 ZUR SECHSTEN ÄNDERUNG DER RICHTLINIE 67/548 GEÄNDERTEN FASSUNG ; HILFSWEISE TRAEGT ER VOR , DAS BLOSSE VORHANDENSEIN EINES STOFFES IN EINER ZUBEREITUNG - UNABHÄNGIG VON SEINEM ANTEIL AN DER MISCHUNG - KÖNNE DIESE NICHT ' ' GEFÄHRLICH ' ' MACHEN . 8 DIE ITALIENISCHE REGIERUNG FÜHRT AUS , NACH ARTIKEL 2 ABSATZ 2 DER RICHTLINIE 67/548 KÖNNE EINE ZUBEREITUNG NICHT ALLEIN DESWEGEN ALS GEFÄHRLICH QUALIFIZIERT WERDEN , WEIL SIE EINEN GEFÄHRLICHEN STOFF ENTHALTE ; NACH ARTIKEL 4 ABSATZ 2 DERSELBEN RICHTLINIE WERDE NACH DEN KRITERIEN EINER SPÄTEREN RICHTLINIE DES RATES EIN INDEX FESTGELEGT , ANHAND DESSEN SICH DIE GEFÄHRLICHKEIT VON ZUBEREITUNGEN BEURTEILEN LASSE ; EINE SOLCHE RICHTLINIE GEBE ES IMMER NOCH NICHT , SO DASS DIE BESTEHENDE RICHTLINIE INSOWEIT NUR ' ' PROGRAMMCHARAKTER ' ' HABE . FOLGLICH SEI ARTIKEL 5 IN VERBINDUNG MIT DEN ARTIKELN 2 UND 4 DIESER RICHTLINIE DAHIN AUSZULEGEN , DASS DIE IM VORLIEGENDEN FALL FRAGLICHEN ' ' STOFFE ALS SOLCHE ODER IN ZUBEREITUNGEN ' ' NUR DIEJENIGEN SEIEN , DIE DERZEIT IN DEM BESONDEREN VERZEICHNIS AUFGEFÜHRT SEIEN UND ALS SOLCHE IN DEN VERKEHR GEBRACHT WÜRDEN . IN BEZUG AUF ' ' GEFÄHRLICHE ZUBEREITUNGEN ' ' ENTHALTE DIE RICHTLINIE NUR EINIGE GRUNDSÄTZLICHE AUSSAGEN , DIE ERST NACH DER BESTIMMUNG DER ' ' ZUBEREITUNGEN ' ' KONKRET DURCHGEFÜHRT WERDEN KÖNNTEN . 9 DIE KOMMISSION TRAEGT VOR , DIE RICHTLINIE 67/548 GELTE GRUNDSÄTZLICH NUR FÜR DIE ALS SOLCHE IN DEN VERKEHR GEBRACHTEN STOFFE ; NUR AUSNAHMSWEISE WÜRDEN IN DEN BESTIMMUNGEN AUCH ZUBEREITUNGEN ERWÄHNT . WENN EINIGE BESTIMMUNGEN DER RICHTLINIE AUCH FÜR BESTIMMTE ZUBEREITUNGEN WIE LÖSEMITTEL , ANSTRICHMITTEL , LACKE , DRUCKFARBEN , KLEBSTOFFE UND DERGLEICHEN SOWIE SCHÄDLINGSBEKÄMPFUNGSMITTEL GÄLTEN , SO BERUHE DIES AUF DEN DREI DIESE ZUBEREITUNGEN BETREFFENDEN EINZELRICHTLINIEN , DIE AUSDRÜCKLICH AUF DIE RICHTLINIE 67/548 VERWIESEN . ES BESTEHE SOMIT WEDER IN BEZUG AUF DIE VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG VON MINERALÖLEN FÜR KRAFTFAHRZEUGE NOCH - ABGESEHEN VON DEN DREI EINZELRICHTLINIEN - IN BEZUG AUF ANDERE ZUBEREITUNGEN EINE GEMEINSCHAFTSREGELUNG . 10 BEI DER BEANTWORTUNG DER VORLAGEFRAGE IST ZWISCHEN DEM INVERKEHRBRINGEN UND DER VERWENDUNG GEFÄHRLICHER STOFFE UND ZUBEREITUNGEN EINERSEITS UND IHRER VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG ANDERERSEITS ZU UNTERSCHEIDEN . 11 DAS INVERKEHRBRINGEN UND DIE VERWENDUNG GEFÄHRLICHER STOFFE UND ZUBEREITUNGEN WIRD DURCH DIE RICHTLINIE 76/769 DES RATES VOM 27 . JULI 1976 ZUR ANGLEICHUNG DER RECHTS- UND VERWALTUNGSVORSCHRIFTEN DER MITGLIEDSTAATEN FÜR BESCHRÄNKUNGEN DES INVERKEHRBRINGENS UND DER VERWENDUNG GEWISSER GEFÄHRLICHER STOFFE UND ZUBEREITUNGEN ( ABL . L 262 , S . 201 ), ZULETZT GEÄNDERT DURCH DIE RICHTLINIE 82/828 VOM 10 . DEZEMBER 1982 ( ABL . L 350 , S . 34 ), GEREGELT . DIE BEZEICHNUNGEN DER STOFFE UND ZUBEREITUNGEN SOWIE DIE BEDINGUNGEN , UNTER DENEN SIE IN DEN VERKEHR GEBRACHT UND VERWENDET WERDEN DÜRFEN , ERGEBEN SICH AUS DEM ANHANG , AUF DEN ARTIKEL 1 DIESER RICHTLINIE VERWEIST . NACH ZIFFER 1 DRITTER GEDANKENSTRICH DES ANHANGS DÜRFEN PCB-HALTIGE ZUBEREITUNGEN NUR IN DEN VERKEHR GEBRACHT WERDEN , WENN SIE - VORBEHALTLICH BESTIMMTER AUSNAHMEN - WENIGER ALS 0,1 GEWICHTSPROZENT DIESES STOFFES ENTHALTEN . AUF DIESE RICHTLINIE BEZIEHT SICH DIE FRAGE DES VORLEGENDEN GERICHTS NICHT . 12 BEI DER VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG IST ZWISCHEN GEFÄHRLICHEN STOFFEN UND ZUBEREITUNGEN ZU UNTERSCHEIDEN . WAS DIE GEFÄHRLICHEN STOFFE BETRIFFT , IST UNSTREITIG , DASS DIE RICHTLINIE 67/548 IN IHRER GEÄNDERTEN FASSUNG BESTIMMUNGEN ÜBER IHRE VERPACKUNG UND DIE ANGABEN ENTHÄLT , DIE AUF IHR SELBST ODER AUF ETIKETTEN AUFGEBRACHT SEIN MÜSSEN . ES HANDELT SICH INSBESONDERE UM DIE ARTIKEL 15 BIS 18 . DIE FRAGE DES VORLEGENDEN GERICHTS IST , OB DIESE BESTIMMUNGEN AUCH FÜR GEFÄHRLICHE ZUBEREITUNGEN GELTEN . DIE FRAGE STELLT SICH WEGEN DER ERWÄHNUNG DER ZUBEREITUNGEN IN VERSCHIEDENEN BESTIMMUNGEN DIESER RICHTLINIE UND VOR ALLEM WEGEN IHRES ARTIKELS 5 ABSATZ 1 , DER WIE FOLGT LAUTET : ' ' DIE MITGLIEDSTAATEN TREFFEN ALLE ERFORDERLICHEN MASSNAHMEN , DAMIT DIE STOFFE ALS SOLCHE ODER IN ZUBEREITUNGEN ... NUR IN DEN VERKEHR GEBRACHT WERDEN KÖNNEN , WENN DIESE STOFFE ... ENTSPRECHEND DEN ARTIKELN 15 BIS 18 , DEN KRITERIEN DES ANHANGS VI UND DEN ERGEBNISSEN DER IN ARTIKEL 6 VORGESEHENEN PRÜFUNGEN VERPACKT UND GEKENNZEICHNET SIND . ' ' 13 IHREM WORTLAUT NACH BETREFFEN DIE ARTIKEL 15 BIS 18 UND 6 SOWIE DER ANHANG VI DER RICHTLINIE NUR GEFÄHRLICHE STOFFE . DIE FRAGE LÄUFT FOLGLICH DARAUF HINAUS , OB SIE AUFGRUND EINER IN DEN WORTEN ' ' ODER IN ZUBEREITUNGEN ' ' DES ZITIERTEN ARTIKELS 5 MÖGLICHERWEISE ENTHALTENEN VERWEISUNG AUCH FÜR ZUBEREITUNGEN GELTEN . 14 DIESE FRAGE IST AUS MEHREREN GRÜNDEN ZU VERNEINEN . 15 WIE SICH BEREITS AUS DEM TITEL DER RICHTLINIE ERGIBT , GELTEN DIE IN IHR VORGESEHENEN MASSNAHMEN IM ALLGEMEINEN NUR FÜR GEFÄHRLICHE STOFFE . NACH IHREM ARTIKEL 1 IN DER FASSUNG DES ARTIKELS 1 DER RICHTLINIE 76/769 IST ' ' ZIEL DIESER RICHTLINIE ... DIE ANGLEICHUNG DER RECHTS- UND VERWALTUNGSVORSCHRIFTEN DER MITGLIEDSTAATEN FÜR A ) DIE ANMELDUNG CHEMISCHER STOFFE SOWIE B ) DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG VON FÜR MENSCH UND UMWELT GEFÄHRLICHEN STOFFEN , DIE IN DEN MITGLIEDSTAATEN IN DEN VERKEHR GEBRACHT WERDEN ' ' . 16 DER RAT HAT IM ÜBRIGEN SEINE ABSICHTEN IN DER VIERTEN BEGRÜNDUNGSERWAEGUNG DIESER RICHTLINIE WIE FOLGT ZUM AUSDRUCK GEBRACHT : ' ' WEGEN DER NOCH DURCHZUFÜHRENDEN VORARBEITEN MUSS DIE ANGLEICHUNG DER VORSCHRIFTEN FÜR GEFÄHRLICHE ZUBEREITUNGEN GEGENSTAND SPÄTERER RICHTLINIEN SEIN ; DIESE RICHTLINIE KANN SICH DESHALB NUR AUF DIE ANGLEICHUNG DER VORSCHRIFTEN FÜR GEFÄHRLICHE STOFFE ERSTRECKEN . ' ' 17 WIE DIE KOMMISSION IN IHREN ERKLÄRUNGEN DARGELEGT HAT , WAREN SONDERBESTIMMUNGEN NOTWENDIG , WEIL EINE ZUBEREITUNG NICHT BEREITS AUFGRUND DESSEN GEFÄHRLICH IST , DASS SIE EINEN GEFÄHRLICHEN STOFF ENTHÄLT ; VIELMEHR KOMMT ES AUF DEN PROZENTSATZ UND DIE CHEMISCHEN WIRKUNGEN DES VORHANDENSEINS EINES SOLCHEN STOFFES AN . BISLANG HAT DER RAT NUR DREI EINZELRICHTLINIEN FÜR BESTIMMTE ZUBEREITUNGEN ERLASSEN : LÖSEMITTEL ( RICHTLINIE 73/173 , ABL . L 189 VOM 11 . 9 . 1973 , S . 7 ), ANSTRICHMITTEL , LACKE , DRUCKFARBEN , KLEBSTOFFE UND DERGLEICHEN ( RICHTLINIE 77/728 , ABL . L 303 VOM 28 . 11 . 1977 , S . 23 ) SOWIE SCHÄDLINGSBEKÄMPFUNGSMITTEL ( RICHTLINIE 68/631 , ABL . L 206 VOM 29 . 7 . 1978 , S . 13 ), DIE FÜR DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG DIESER ZUBEREITUNGEN AUF EINIGE BESTIMMUNGEN DER RICHTLINIE 67/548 VERWEISEN . 18 SCHLIESSLICH HAT DIE ERWÄHNUNG DER GEFÄHRLICHEN ZUBEREITUNGEN IN EINIGEN BESTIMMUNGEN DER RICHTLINIE 67/548 BESONDERE GRÜNDE ; SIE KANN NICHT ZU EINER ANDEREN AUSLEGUNG FÜHREN . 19 ES IST SONACH FESTZUSTELLEN , DASS BEIM DERZEITIGEN STAND DES GEMEINSCHAFTSRECHTS KEINE GEMEINSAMEN ODER HARMONISIERTEN GENERELLEN REGELN ÜBER DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER ZUBEREITUNGEN IM ALLGEMEINEN BESTEHEN UND DASS ES SOMIT SACHE DER MITGLIEDSTAATEN IST , INSOWEIT DIE VON IHNEN FÜR NOTWENDIG GEHALTENEN BESTIMMUNGEN ZU ERLASSEN . DIE RICHTLINIE 67/548 IN IHRER DURCH DIE RICHTLINIE 79/831 GEÄNDERTEN FASSUNG SCHREIBT SOMIT NUR DIE KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER STOFFE ALS SOLCHER VOR , NICHT ABER DIE KENNZEICHNUNG VON ZUBEREITUNGEN , DIE EINEN ODER MEHRERE SOLCHER STOFFE ENTHALTEN . Kostenentscheidung KOSTEN 20 DIE AUSLAGEN DER ITALIENISCHEN REGIERUNG UND DER KOMMISSION DER EUROPÄISCHEN GEMEINSCHAFTEN , DIE VOR DEM GERICHTSHOF ERKLÄRUNGEN ABGEGEBEN HABEN , SIND NICHT ERSTATTUNGSFÄHIG . FÜR DIE BETEILIGTEN DES AUSGANGSVERFAHRENS IST DAS VERFAHREN TEIL DES VOR DEM NATIONALEN GERICHT ANHÄNGIGEN VERFAHRENS ; DIE KOSTENENTSCHEIDUNG IST DAHER SACHE DIESES GERICHTS . Tenor AUS DIESEN GRÜNDEN HAT DER GERICHTSHOF ( DRITTE KAMMER ) AUF DIE IHM VON DER PRETURA UNIFICATA TURIN MIT BESCHLUSS VOM 9 . JULI 1984 VORGELEGTE FRAGE FÜR RECHT ERKANNT : DIE RICHTLINIE 67/548 DES RATES VOM 27 . JUNI 1967 ZUR ANGLEICHUNG DER RECHTS-UND VERWALTUNGSVORSCHRIFTEN FÜR DIE EINSTUFUNG , VERPACKUNG UND KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER STOFFE ( ABL . L 196 , S . 1 ) IN IHRER DURCH DIE RICHTLINIE 79/831 VOM 18 . SEPTEMBER 1979 ( ABL . L 259 , S 10 ) GEÄNDERTEN FASSUNG SCHREIBT NUR DIE KENNZEICHNUNG GEFÄHRLICHER STOFFE ALS SOLCHER VOR , NICHT ABER DIE KENNZEICHNUNG VON ZUBEREITUNGEN , DIE EINEN ODER MEHRERE SOLCHER STOFFE ENTHALTEN .

62000CJ0396

it

Motivazione della sentenza 1 Con atto introduttivo depositato nella cancelleria della Corte il 26 ottobre 2000, la Commissione delle Comunità europee ha proposto, ai sensi dell'art. 226 CE, un ricorso diretto a far dichiarare che la Repubblica italiana - non avendo provveduto affinché, al più tardi entro il 31 dicembre 1998, gli scarichi delle acque reflue urbane della città di Milano, situati all'interno di un bacino drenante nelle aree «delta del Po» e «costiere dell'Adriatico nordoccidentale», definite dal decreto legislativo 11 maggio 1999, n. 152, recante disposizioni sulla tutela delle acque dall'inquinamento e recepimento delle direttive 91/271/CEE, concernente il trattamento delle acque reflue urbane, e 91/676/CEE, relativa alla protezione delle acque dall'inquinamento provocato dai nitrati provenienti da fonti agricole (GURI 29 maggio 1999, Suppl. ord.; in prosieguo: il «decreto»), come sensibili ai sensi dell'art. 5 della direttiva del Consiglio 21 maggio 1991, 91/271/CEE, concernente il trattamento delle acque reflue urbane (GU L 135, pag. 40; in prosieguo: la «direttiva»), fossero sottoposti ad un trattamento più spinto di quello secondario o equivalente previsto dall'art. 4 di quest'ultima direttiva - è venuta meno agli obblighi che le incombono ai sensi dell'art. 5, n. 2, della detta direttiva come richiamato dal n. 5 dell'articolo medesimo. Contesto normativo 2 Ai sensi del suo art. 1, la direttiva concerne la raccolta, il trattamento e lo scarico delle acque reflue urbane, nonché il trattamento e lo scarico delle acque reflue originate da taluni settori industriali e ha lo scopo di proteggere l'ambiente dalle ripercussioni negative provocate dallo scarico di acque reflue. 3 L'art. 2 della direttiva definisce le «acque reflue urbane» come «acque reflue domestiche o il miscuglio di acque reflue domestiche, acque reflue industriali e/o acque meteoriche di dilavamento». 4 L'art. 3, n. 1, secondo comma, della direttiva precisa che, per le acque reflue urbane che si immettono in acque recipienti considerate «aree sensibili» ai sensi della definizione di cui all'art. 5, gli Stati membri garantiscono che gli agglomerati con oltre 10 000 abitanti equivalenti siano provvisti di sistemi di raccolta delle acque reflue urbane al più tardi entro il 31 dicembre 1998. L'art. 2 della direttiva definisce l'abitante equivalente (in prosieguo: l'«a.e.») come «il carico organico biodegradabile, avente una richiesta biochimica di ossigeno a 5 giorni (BOD5) di 60 g di ossigeno al giorno». 5 Le regole generali applicabili alle acque reflue urbane sono contenute nell'art. 4 della direttiva, che dispone, al n. 1, primo trattino: «Gli Stati membri provvedono affinché le acque reflue urbane che confluiscono in reti fognarie siano sottoposte, prima dello scarico, ad un trattamento secondario o ad un trattamento equivalente, secondo le seguenti modalità: - al più tardi entro il 31 dicembre 2000 per tutti gli scarichi provenienti da agglomerati con oltre 15 000 a.e.». 6 L'art. 5 della direttiva precisa: «1. Per conseguire gli scopi di cui al paragrafo 2, gli Stati membri individuano, entro il 31 dicembre 1993, le aree sensibili secondo i criteri stabiliti nell'allegato II. 2. Gli Stati membri provvedono affinché le acque reflue urbane che confluiscono in reti fognarie siano sottoposte, prima dello scarico in aree sensibili, ad un trattamento più spinto di quello descritto all'articolo 4 al più tardi entro il 31 dicembre 1998 per tutti gli scarichi provenienti da agglomerati con oltre 10 000 a.e. (...) 4. In alternativa, i requisiti stabiliti ai paragrafi 2 e 3 per i singoli impianti non necessitano di applicazione nelle aree sensibili in cui può essere dimostrato che la percentuale minima di riduzione del carico complessivo in ingresso a tutti gli impianti di trattamento delle acque reflue urbane in quella determinata area è pari almeno al 75% per il fosforo totale e almeno al 75% per l'azoto totale. 5. Gli scarichi provenienti dagli impianti di trattamento delle acque reflue urbane situati all'interno dei bacini drenanti in aree sensibili e che contribuiscono all'inquinamento di tali aree, sono soggetti ai paragrafi 2, 3 e 4. (...)». 7 L'art. 18, secondo comma, lett. b) e c), del decreto identifica come aree sensibili «il delta del Po» e «le aree costiere dell'Adriatico Nord Occidentale, dalla foce dell'Adige a Pesaro, e i corsi d'acqua ad essi afferenti per un tratto di 10 chilometri dalla linea di costa». Procedimento precontenzioso 8 Con lettera 18 novembre 1997 la Commissione ha chiesto al governo italiano di fornirle informazioni sullo stato della raccolta e del trattamento delle acque reflue urbane dell'agglomerato urbano di Milano. 9 Il 29 gennaio 1998 il governo italiano ha risposto che era stata progettata la costruzione di tre impianti di depurazione che avrebbero coperto il 95% degli scarichi. Esso allegava alla sua risposta una nota del Ministero dell'Ambiente e una relazione tecnica sullo stato della raccolta e del trattamento delle acque reflue urbane nella zona di Milano. 10 La Commissione ha dedotto da tale risposta che l'agglomerato di Milano non disponeva di impianti di depurazione delle acque reflue urbane, con la conseguenza che gli scarichi provenienti dai circa 2,7 milioni di abitanti si riversavano senza previo trattamento nel sistema fluviale del Lambro-Olona, affluente del Po, il quale sfocia in una zona dell'Adriatico molto inquinata e soggetta a eutrofizzazione. 11 Con lettera 30 aprile 1999 la Commissione, considerando che la Repubblica italiana non aveva adottato alcun provvedimento concreto, ha diffidato tale Stato ingiungendogli di presentarle le sue osservazioni in ordine ad un eventuale inadempimento degli obblighi ad esso incombenti ai sensi della direttiva. Essa precisava che il fatto di non sottoporre ad un trattamento più rigoroso del trattamento secondario, previsto all'art. 4 della direttiva, le acque reflue urbane della città di Milano, che scaricano in un bacino drenante in un'area che avrebbe dovuto essere designata, entro il 31 dicembre 1998, come area sensibile ai sensi dell'art. 5, n. 1, della direttiva, costituiva una violazione dell'art. 5, n. 2, della direttiva. 12 Con lettere 9 luglio e 27 ottobre 1999 le autorità italiane hanno contestato tale assunto facendo valere, in particolare, di non essere tenute a sottoporre gli scarichi in questione ad un trattamento più rigoroso in quanto essi non si riversano, per lo meno direttamente, in un'area individuata quale sensibile dal decreto. 13 Ritenendo la risposta insoddisfacente, la Commissione ha emesso, il 21 gennaio 2000, un parere motivato con il quale invitava la Repubblica italiana ad adottare le misure necessarie per conformarsi al detto parere entro un termine di due mesi a decorrere dalla sua notifica. 14 Nella sua risposta del 6 aprile 2000 il governo italiano ha ribadito la sua posizione evidenziando l'avvenuta richiesta, da parte sua, della dichiarazione dello stato di emergenza che avrebbe così consentito l'adozione di una procedura semplificata per la rapida realizzazione dei tre impianti depurativi previsti per gli agglomerati di Milano. 15 Di conseguenza, la Commissione ha proposto il presente ricorso. Nel merito 16 La Commissione chiede alla Corte di dichiarare che la Repubblica italiana è venuta meno agli obblighi che le incombono in forza dell'art. 5, n. 2, della direttiva e di condannare quest'ultimo Stato alle spese. 17 Anticipando gli argomenti dedotti dal governo italiano a sua difesa, la Commissione ritiene che sia contrario al contenuto normativo della direttiva l'esclusione di qualsiasi trattamento delle acque reflue provenienti da una città come Milano per il solo fatto che esse non si riversano direttamente in un'area sensibile. 18 Infatti, secondo la Commissione, risulta evidente dall'art. 5, nn. 2 e 5, della direttiva che tutte le acque reflue urbane provenienti da agglomerati con oltre 10 000 a.e. e che si riversano in aree sensibili dovevano essere sottoposte, al più tardi entro il 31 dicembre 1998, ad un trattamento più spinto di quello di cui all'art. 4 della direttiva. 19 L'art. 5 della direttiva implicherebbe che, se i bacini drenanti che scaricano in aree sensibili raccolgono acque reflue urbane provenienti da agglomerati con oltre 10 000 a.e., che contribuiscono all'inquinamento di tali aree, essi dovrebbero essere dotati di impianti di trattamento i cui scarichi rispondano agli stessi requisiti di quelli che si riversano direttamente nelle aree sensibili. 20 Così, secondo la Commissione, tutte le acque reflue urbane provenienti da agglomerati con oltre 10 000 a.e. pervenienti in aree sensibili, sia direttamente sia attraverso i cosiddetti bacini drenanti dovevano, entro il 31 dicembre 1998, essere depurate mediante sottoposizione al trattamento più spinto. 21 Il governo italiano chiede alla Corte di respingere il ricorso in esame e di condannare la Commissione alle spese. 22 Pur precisando di farsi carico dell'urgenza e della gravità della situazione ponendo in essere tutti gli adempimenti acceleratori possibili per la realizzazione degli impianti di depurazione delle acque reflue urbane della città di Milano, tale governo fa tuttavia valere che il territorio di detta città non ricade né in un'area sensibile né in un bacino drenante in area sensibile. 23 Esso sottolinea infatti che il decreto non ha definito tutto il territorio italiano come area sensibile. Ora, dato che l'individuazione delle aree sensibili risultanti dal decreto non è stata contestata dalla Commissione, essa dovrebbe essere considerata parametro idoneo a verificare l'adempimento degli obblighi derivanti dall'art. 5 della direttiva. 24 Secondo il governo italiano, il territorio del Comune di Milano non rientra in nessuna delle aree sensibili identificate direttamente dal decreto o designate dalla Regione Lombardia. 25 Al riguardo, esso sostiene che è irrilevante ai fini della pretesa infrazione contestatagli la circostanza che tutte le acque reflue urbane della città di Milano siano riversate nel sistema fluviale Lambro-Olona, affluente del Po, il quale sfocia in una zona dell'Adriatico molto inquinata e soggetta a eutrofizzazione. 26 Esso precisa infatti che il Po non è stato individuato come zona sensibile per il suo intero corso, ma unicamente per il suo delta, che dista da Milano oltre 300 chilometri. Inoltre, nessun tratto del Po è stato identificato come area sensibile dalla Regione Lombardia. 27 Questo argomento non può essere accolto. 28 Infatti, risulta dall'art. 5, n. 2, della direttiva che tutte le acque reflue urbane provenienti da agglomerati, come quello di Milano, con oltre 10 000 a.e. che si riversano in aree sensibili avrebbero dovuto essere sottoposte, entro e non oltre il 31 dicembre 1998, ad un trattamento più spinto di quello considerato all'art. 4 della direttiva. 29 Contrariamente a quanto assume il governo italiano, è indifferente, in proposito, che tali acque reflue si riversino direttamente o indirettamente in un'area sensibile. 30 Infatti, l'art. 3, n. 1, secondo comma, della direttiva, che riguarda gli scarichi di acque reflue urbane che s'immettono in acque recipienti considerate aree sensibili, e l'art. 5, n. 2, della direttiva, che prescrive che le acque reflue urbane che confluiscono in reti fognarie siano sottoposte ad un trattamento più spinto prima dello scarico in aree sensibili, non fanno alcuna distinzione a seconda che gli scarichi in un'area sensibile siano diretti o indiretti. 31 Del resto, quest'interpretazione viene suffragata dalla finalità della direttiva che, ai sensi del suo art. 1, è di proteggere l'ambiente, nonché dall'art. 174, n. 2, CE, che dispone che la politica della Comunità in materia ambientale miri ad un elevato livello di tutela. 32 Ora, tale finalità sarebbe compromessa qualora le sole acque reflue che si riversano direttamente in un'area sensibile fossero sottoposte ad un trattamento più spinto di quello considerato dall'art. 4 della direttiva. 33 Per quanto riguarda l'argomento del governo italiano secondo cui, giacché l'individuazione delle aree sensibili derivante dal decreto non è stata contestata dalla Commissione, essa deve essere considerata parametro idoneo a verificare l'adempimento degli obblighi derivanti dall'art. 5 della direttiva, basta rilevare che la censura della Commissione verte, non sull'individuazione delle aree sensibili operata dalle autorità italiane, bensì sull'applicazione delle misure, previste dalla direttiva, riguardanti gli scarichi di acque reflue urbane nelle aree sensibili definite dalle autorità italiane. 34 Nel caso di specie, le acque reflue urbane della città di Milano, che il governo italiano non contesta che non siano sottoposte ad un trattamento più spinto di quello descritto all'art. 4 della direttiva, si riversano, passando per il bacino del Po, nelle aree sensibili del delta del Po e della costa nordoccidentale dell'Adriatico. 35 Di conseguenza, si deve ritenere fondato il ricorso proposto dalla Commissione. 36 Occorre quindi dichiarare che la Repubblica italiana - non avendo provveduto affinché, entro e non oltre il 31 dicembre 1998, gli scarichi delle acque reflue urbane della città di Milano all'interno di un bacino drenante pertinente alle aree «delta del Po» e «costiere dell'Adriatico nordoccidentale», definite dal decreto come aree sensibili ai sensi dell'art. 5 della direttiva, fossero sottoposti ad un trattamento più spinto di quello secondario o equivalente previsto dall'art. 4 della detta direttiva - è venuta meno agli obblighi che le incombono in forza dell'art. 5, n. 2, della medesima direttiva. Decisione relativa alle spese Sulle spese 37 Ai sensi dell'art. 69, n. 2, del regolamento di procedura, la parte soccombente è condannata alle spese se ne è stata fatta domanda. Poiché la Commissione ne ha fatto domanda, la Repubblica italiana, rimasta soccombente, va condannata alle spese. Dispositivo Per questi motivi, LA CORTE (Sesta Sezione) dichiara e statuisce: 1) La Repubblica italiana - non avendo provveduto affinché, entro e non oltre il 31 dicembre 1998, gli scarichi delle acque reflue urbane della città di Milano all'interno di un bacino drenante pertinente alle aree «delta del Po» e «costiere dell'Adriatico nordoccidentale», definite dal decreto legislativo della Repubblica italiana 11 maggio 1999, n. 152, recante disposizioni sulla tutela delle acque dall'inquinamento e recepimento delle direttive 91/271/CEE, concernente il trattamento delle acque reflue urbane, e 91/676/CEE, relativa alla protezione delle acque dall'inquinamento provocato dai nitrati provenienti da fonti agricole, come aree sensibili ai sensi dell'art. 5 della direttiva del Consiglio 21 maggio 1991, 91/271/CEE, concernente il trattamento delle acque reflue urbane, fossero sottoposti ad un trattamento più spinto di quello secondario o equivalente previsto dall'art. 4 della detta direttiva - è venuta meno agli obblighi che le incombono in forza dell'art. 5, n. 2, della medesima direttiva. 2) La Repubblica italiana è condannata alle spese.

61998TJ0092

da

Dommens præmisser De relevante retsregler 1 Til opfølgning af bl.a. slutakten til traktaten om Den Europæiske Union, som blev undertegnet i Maastricht den 7. februar 1992, og som indeholder en erklæring (nr. 17) om retten til adgang til oplysninger, og af flere møder i Det Europæiske Råd, hvorved forpligtelsen til at gøre Fællesskabet mere åbent blev bekræftet (jf. Rettens dom af 5.3.1997, sag T-105/95, WWF UK mod Kommissionen, Sml. II, s. 313, præmis 1, 2 og 3), vedtog Kommissionen og Rådet den 6. december 1993 en adfærdskodeks for aktindsigt i Rådets og Kommissionens dokumenter (EFT L 340, s. 41, herefter »adfærdskodeksen«), som indeholdt principperne for adgang til de dokumenter, som Rådet og Kommissionen ligger inde med. I adfærdskodeksen er det fastsat: »Kommissionen og Rådet træffer hver især de nødvendige foranstaltninger med henblik på at gennemføre disse principper inden den 2. januar 1994.« 2 For at overholde denne forpligtelse vedtog Kommissionen under henvisning til EF-traktatens artikel 162 (nu artikel 218 EF) adfærdskodeksen ved afgørelse 94/90/EKSF, EF, Euratom af 8. februar 1994 om aktindsigt i Kommissionens dokumenter (EFT L 46, s. 58), som kodeksen er optaget som bilag til (herefter »afgørelse 94/90«). 3 Adfærdskodeksen indeholder følgende generelle princip: »Offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med. Ved dokument forstås enhver skrevet tekst, uanset medium, der indeholder oplysninger, som Rådet eller Kommissionen ligger inde med.« 4 De forhold, en institution kan påberåbe sig som begrundelse for ikke at give aktindsigt i dokumenter, er i adfærdskodeksen opregnet som følger: »Institutionerne afslår at give aktindsigt i dokumenter, hvis offentliggørelse kunne skade - beskyttelsen af offentlige interesser (den offentlige sikkerhed, internationale forbindelser, valutastabilitet, retlige procedurer, inspektioner og undersøgelser) - beskyttelsen af enkeltpersoner og af privatlivets fred - beskyttelsen af drifts- og forretningshemmeligheder - beskyttelsen af Fællesskabets finansielle interesser - beskyttelsen af fortrolighed på anmodning af den fysiske og juridiske person, som har givet oplysningen, eller som krævet i lovgivningen i den medlemsstat, som har givet oplysningen. Institutionerne kan også afslå at give adgang for at sikre beskyttelsen af institutionens interesser for så vidt angår tavshedspligten om forhandlingerne.« 5 Endvidere er det i afsnittet »Behandling af de oprindelige begæringer« i adfærdskodeksen fastsat: »Når det dokument, som institutionen ligger inde med, har en fysisk eller juridisk person, en medlemsstat, en anden EF-institution eller et EF-organ eller enhver anden national eller international organisation som ophavsmand, skal begæringen stiles direkte til dokumentets ophavsmand.« 6 Den 4. marts 1994 vedtog Kommissionen en meddelelse om øget aktindsigt i dokumenter (EFT C 67, s. 5, herefter »meddelelsen af 1994«), som indeholder en præcisering af de kriterier, der skal lægges til grund ved gennemførelsen af afgørelse 94/90. Det fremgår af meddelelsen, at »enhver [kan] bede om aktindsigt i et hvilket som helst ikke-offentliggjort kommissionsdokument, også forberedende dokumenter og andet baggrundsmateriale«. Med hensyn til de i adfærdskodeksen fastsatte undtagelser hedder det i meddelelsen, at »Kommissionen kan indtage den holdning, at aktindsigt i et dokument bør nægtes, fordi dets offentliggørelse kunne skade offentlige og private interesser og institutionens arbejde [...]«. Det understreges i denne henseende i meddelelsen, at »undtagelsesbestemmelserne ikke [har] automatisk karakter, og alle anmodninger behandles individuelt«. For så vidt angår behandlingen af bekræftende begæringer hedder det i meddelelsen af 1994: »Hvis en ansøger, der har fået meddelelse om, at man vil nægte aktindsigt, ikke er tilfreds med begrundelsen, kan vedkommende bede Kommissionens generalsekretær tage sagen op til fornyet overvejelse og enten stadfæste eller omstøde afslaget [...]« Faktiske omstændigheder 7 Ved import af oksekød til Fællesskabet skal der i princippet betales told samt en særlig importafgift. I henhold til den almindelige overenskomst om told og udenrigshandel (GATT) åbner Fællesskabet hvert år et såkaldt »Hilton«-kontingent. I medfør af dette kontingent kan der fra Argentina indføres nærmere angivne mængder oksekød af høj kvalitet (»Hilton beef«), uden at der skal erlægges importafgift, idet der kun skal betales told efter den i den fælles toldtarif fastsatte sats. Med henblik på at opnå afgiftsfritagelsen skal der fremlægges et ægthedscertifikat udstedt af de argentinske myndigheder. 8 Efter at Kommissionen var blevet underrettet om, at der var konstateret en række forfalskede ægthedscertifikater, indledte den i samarbejde med medlemsstaternes toldmyndigheder nærmere undersøgelser i slutningen af 1992/begyndelsen af 1993. I de tilfælde, hvor toldmyndighederne kunne fastslå, at de havde fået forelagt forfalskede ægthedscertifikater, foretog de efteropkrævninger af importafgifterne. 9 Efter afsløringen af sådanne forfalskede certifikater fremsatte de tyske toldmyndigheder over for sagsøgeren krav om efterbetaling af importafgifterne. Det sagsøgende selskab anmodede om fritagelse for importafgifterne, idet det gjorde gældende, at det havde forelagt ægthedscertifikaterne i god tro, og at de kompetente argentinske myndigheder og Kommissionen måtte være ansvarlige for, at der var visse huller i kontrolordningen. 10 Ved afgørelse af 26. januar 1996, rettet til Forbundsrepublikken Tyskland, fastslog Kommissionen, at sagsøgerens anmodning om fritagelse for importafgifterne måtte afslås. 11 Ved skrivelse af 23. februar 1996 til Kommissionens generalsekretær samt til generaldirektørerne for Generaldirektorat (herefter »GD«) I, VI og XXI begærede sagsøgerens advokat aktindsigt i visse dokumenter vedrørende kontrollen med indførslerne af oksekød (»Hilton beef«) og vedrørende de undersøgelser, der havde ført til, at de tyske myndigheder havde truffet afgørelse om at foretage efteropkrævning af importafgifterne. Begæringen omfattede ti kategorier af dokumenter, nemlig 1) medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992, 2) de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var udført til Fællesskabet i samme periode, 3) Kommissionens interne oversigter, der var udarbejdet på grundlag af de nævnte erklæringer, 4) dokumenterne vedrørende åbningen af »Hilton«-kontingentet, 5) dokumenterne vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne, 6) dokumenterne vedrørende den aftale, der blev indgået mellem Fællesskabet og Argentina om at nedsætte kontingentet som følge af afsløringen af de forfalskede certifikater, 7) eventuelle undersøgelsesrapporter vedrørende den kontrol, Kommissionen havde foretaget i 1991 og 1992 vedrørende »Hilton«-kontingentet, 8) dokumenterne vedrørende de undersøgelser, der omhandlede eventuelle uregelmæssigheder i forbindelse med indførslerne i perioden 1985-1988, 9) udtalelserne fra GD VI og GD XXI vedrørende de afgørelser, der var truffet i andre lignende sager, og 10) referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt den 2. oktober og den 4. december 1995. 12 Ved skrivelse af 22. marts 1996 meddelte generaldirektøren for GD VI afslag på begæringen om aktindsigt, dels i brevvekslingen med de argentinske myndigheder og i referaterne af de møder, der var gået forud for indrømmelsen og åbningen af »Hilton«-kontingenterne, dels i brevvekslingen med de argentinske myndigheder efter afsløringen af de forfalskede ægthedscertifikater. Som begrundelse for afslaget henviste generaldirektøren til undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (internationale forbindelser). For så vidt angik den øvrige del af begæringen meddelte generaldirektøren også afslag på aktindsigt i de dokumenter, der hidrørte fra medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder, idet han anførte, at sagsøgeren skulle stile begæringen direkte til dokumenternes ophavsmænd. 13 Ved skrivelse af 25. marts 1996 meddelte generaldirektøren for GD XXI afslag på begæringen om aktindsigt i den interne undersøgelsesrapport vedrørende de forfalskede certifikater, som Kommissionen havde udarbejdet, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (inspektioner og undersøgelser) og undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af enkeltpersoner og privatlivets fred. For så vidt angik udtalelserne fra GD VI og GD XXI vedrørende andre anmodninger om fritagelse for importafgifter samt referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt, meddelte generaldirektøren for GD XXI afslag på aktindsigt i de nævnte dokumenter, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af institutionens interesser for så vidt angår tavshedspligten om forhandlingerne. Med hensyn til den øvrige del af begæringen meddelte generaldirektøren også afslag på aktindsigt i de dokumenter, der hidrørte fra medlemsstaterne, idet han anførte, at sagsøgeren skulle stile begæringen direkte til dokumenternes ophavsmænd. 14 Ved skrivelse af 27. marts 1996 fremsatte sagsøgerens advokat over for Kommissionens generaldirektør en bekræftende begæring som omhandlet i adfærdskodeksen. I skrivelsen bestred han, at de hensyn, generaldirektøren for henholdsvis GD VI og GD XXI havde anført som begrundelse for at nægte aktindsigt, var holdbare. 15 Ved stævning indleveret til Rettens Justitskontor den 12. april 1996 anlagde sagsøgeren sammen med to andre tyske virksomheder sag med påstand om annullation af Kommissionens afgørelse af 26. januar 1996 (sag T-50/96). 16 Ved skrivelse af 29. maj 1996 meddelte Kommissionens generalsekretær afslag på den bekræftende begæring. Skrivelsen har følgende ordlyd: »Efter nærmere at have overvejet Deres begæring beklager jeg at måtte meddele Dem, at jeg bekræfter den af GD VI og GD XXI trufne afgørelse og det af følgende grunde: De dokumenter, De har begæret aktindsigt i, vedrører alle en kommissionsbeslutning af 26. januar 1996 [dok. K(96) 180 endelig udg.], som Deres mandant i mellemtiden har anlagt annullationssøgsmål til prøvelse af (sag T-50/96). Uden at jeg herved har taget stilling til andre undtagelser, som kunne begrunde afslaget på aktindsigt i de ønskede dokumenter, finder undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer) anvendelse. Adfærdskodeksen kan ikke hjemle en pligt for Kommissionen til under en verserende sag at tilstille modparten dokumenter, der vedrører sagen.« 17 Ved processkrift indleveret til Rettens Justitskontor den 25. juni 1996 nedlagde sagsøgeren i forbindelse med behandlingen af sag T-50/96 påstand om, at Retten som led i sagens tilrettelæggelse tilpligtede Kommissionen at fremlægge de ønskede dokumenter. 18 Ved stævning indleveret til Rettens Justitskontor den 9. august 1996 anlagde sagsøgeren sag med påstand om annullation af Kommissionens afgørelse af 29. maj 1996, hvori den bekræftede sin afgørelse om ikke at give sagsøgeren aktindsigt i visse af dens dokumenter. I dom af 6. februar 1998 (sag T-124/96, Interporc mod Kommissionen, Sml. II, s. 231, herefter »Interporc I-dommen«) fastslog Retten, at begrundelsen i afgørelsen af 29. maj 1996 var utilstrækkelig, og Retten annullerede afgørelsen. 19 Som led i behandlingen af sag T-50/96 fremlagde Kommissionen i øvrigt på Rettens anmodning af 15. december 1997 en række dokumenter, som delvis er de samme, som sagsøgeren begærede fremlagt i Interporc I-sagen. For så vidt angår den foreliggende sag har sagsøgeren bekræftet, at den bekræftende begæring er blevet uden genstand for så vidt angår de dokumenter, som Kommissionen på Rettens anmodning fremlagde i sag T-50/96. 20 Til opfyldelse af Interporc I-dommen fremsendte Kommissionen en ny afgørelse, dateret den 23. april 1998, til sagsøgerens advokat. Afgørelsen vedrørte sagsøgerens bekræftende begæring af 27. marts 1996, og dens konklusion var den samme som den, der var anført i den annullerede afgørelse af 29. maj 1996, men begrundelsen var ændret (herefter »den anfægtede afgørelse«). Afgørelsen har følgende ordlyd: »De dokumenter, De har begæret aktindsigt i, kan opdeles i følgende kategorier: 1. Dokumenter hidrørende fra medlemsstaterne og de argentinske myndigheder - medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder 'Hilton beef', der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992 - de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder 'Hilton beef', der var udført til Fællesskabet i samme periode - de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne - de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende indgåelsen af en aftale om åbning af et 'Hilton'-kontingent - medlemsstaternes standpunkter i lignende sager. 2. Dokumenter hidrørende fra Kommissionen - de interne oversigter fra GD VI, der var udarbejdet på grundlag af erklæringerne fra medlemsstaterne og tredjelande - Kommissionens dokumenter vedrørende de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne - dokumenterne vedrørende den aftale, der var indgået om åbning af 'Hilton'-kontingentet, udtalelserne fra GD VI, interne udtalelser samt meddelelserne til de argentinske myndigheder - dokumenterne vedrørende den aftale, der blev indgået mellem Fællesskabet og Argentina, om at nedsætte kontingentet som følge af afsløringen af de forfalskede certifikater, de interne udtalelser fra GD VI, den interne korrespondance mellem tjenestegrenene (GD I og GD XXI), notater fra de ansvarlige kommissærers kabinetter, notater stilet til de pågældende kabinetter, meddelelserne til Kommissionens delegation i Argentina og skrivelserne til Argentinas ambassadør ved Den Europæiske Union - Kommissionens rapport om kontrollen vedrørende 'Hilton'-kontingentet - udtalelsen fra GD VI og GD XXI vedrørende de afgørelser, der var truffet i andre lignende sager - referaterne af de udvalgsmøder, medlemsstaternes sagkyndige havde afholdt den 2. oktober 1995 og den 4. december 1995. For så vidt angår de dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne og fra de argentinske myndigheder, skal jeg råde Dem til straks at anmode de pågældende medlemsstater og myndigheder om en kopi. Ganske vist er det i adfærdskodeksen fastsat, at 'offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med'. Imidlertid hedder det i kodeksens femte afsnit, at 'når det dokument, som institutionen ligger inde med, har en fysisk eller juridisk person, en medlemsstat, en anden EF-institution eller et EF-organ eller enhver anden national eller international organisation som ophavsmand, skal begæringen stiles direkte til dokumentets ophavsmand'. Kommissionen kan derfor ikke beskyldes for at have misbrugt sine beføjelser. Den har blot anvendt en bestemmelse i afgørelsen af 8. februar 1994 om gennemførelse af adfærdskodeksen. Alle de øvrige dokumenter vedrører en verserende sag (sag T-50/96) og er omfattet af den i adfærdskodeksen udtrykkeligt fastsatte undtagelse med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser og navnlig af hensynet til en optimal afvikling af retslige procedurer. En offentliggørelse i medfør af bestemmelserne om aktindsigt i Kommissionens dokumenter kunne skade interesserne for parterne i en sådan procedure, navnlig retten til kontradiktion, og ville være i strid med de særlige bestemmelser, som omhandler udlevering af dokumenter i forbindelse med retssager.« 21 Ved dom af 17. september 1998 (sag T-50/96, Primex Produkte Import-Export m.fl. mod Kommissionen, Sml. II, s. 3773) annullerede Retten ovennævnte afgørelse af 26. januar 1996. Kommissionen har iværksat appel til prøvelse af dommen (sag C-417/98 P). Retsforhandlinger og parternes påstande 22 Stævningen i den foreliggende sag er indleveret til Rettens Justitskontor den 9. juni 1998. Sagen blev oprindelig henvist til en afdeling bestående af tre dommere. Efter at have hørt parterne traf Retten den 20. april 1999 beslutning om at henvise sagen til en afdeling bestående af fem dommere. 23 På grundlag af den refererende dommers rapport har Retten (Første Udvidede Afdeling) besluttet at indlede den mundtlige forhandling uden forudgående bevisoptagelse. 24 I offentligt retsmøde den 19. maj 1999 har parterne afgivet mundtlige indlæg og besvaret Rettens spørgsmål. 25 Sagsøgeren har nedlagt følgende påstande: - Den anfægtede afgørelse annulleres. - Subsidiært annulleres afgørelsen, for så vidt som sagsøgeren ikke allerede som led i sag T-50/96 har fået udleveret de dokumenter, sagsøgeren har begæret aktindsigt i. - Kommissionen tilpligtes at betale sagens omkostninger. 26 Kommissionen har nedlagt følgende påstande: - Frifindelse. - Sagsøgeren tilpligtes at betale sagens omkostninger. Realiteten 27 I sin argumentation har sagsøgeren sondret mellem på den ene side de dokumenter, Kommissionen har udfærdiget, og på den anden side de dokumenter, der er udfærdiget af medlemsstaterne eller af de argentinske myndigheder. Dokumenterne hidrørende fra Kommissionen 28 Sagsøgeren har fremført tre anbringender, hvorefter Kommissionen har tilsidesat for det første adfærdskodeksen og afgørelse 94/90, for det andet EF-traktatens artikel 176 (nu artikel 233 EF), sammenholdt med Interporc I-dommen, og for det tredje EF-traktatens artikel 190 (nu artikel 253 EF). Anbringendet om, at adfærdskodeksen og afgørelse 94/90 er tilsidesat - Parternes argumenter 29 Sagsøgeren har først anført, at for så vidt som undtagelsen med hensyn til beskyttelse af offentlige interesser omhandler retslige procedurer, omfatter den udelukkende dokumenter, som Kommissionen udfærdiger med henblik på retslige procedurer, men ikke dokumenter, der ikke har sammenhæng med en sådan procedure, hvilket Retten fastslog i dom af 19. marts 1998 (sag T-83/96, Van der Wal mod Kommissionen, Sml. II, s. 545, præmis 50, herefter »Van der Wal-dommen«), som Retten afsagde mere end en måned før, Kommissionen traf den anfægtede afgørelse. 30 I den foreliggende sag er der ifølge sagsøgeren ikke tvivl om, at ingen af de dokumenter, sagsøgeren har begæret aktindsigt i, er blevet udfærdiget af Kommissionen med henblik på en konkret retslig procedure. Undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser, som Kommissionen har påberåbt sig, kan derfor ikke finde anvendelse. 31 Sagsøgeren har subsidiært understreget, at Kommissionen ikke har præciseret, hvilke processuelle rettigheder der bringes i fare derved, at dokumenterne udleveres, og på hvilken måde dette er tilfældet. 32 Kommissionen har gjort gældende, at den anfægtede afgørelse er i overensstemmelse med Van der Wal-dommen, og at den pågældende dom har bestyrket den i, at den har handlet korrekt. Ifølge Kommissionen fremgår det således af Van der Wal-dommen, at Kommissionen kan påberåbe sig hensynet til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), selv når den ikke er part i en retslig procedure. 33 Kommissionen har tilføjet, at det fremgår af udtrykket »i den forbindelse« i Van der Wal-dommens præmis 50, at kun såfremt Kommissionen ikke selv er part i en procedure, må der sondres mellem de dokumenter, som er udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure, og dem, der ikke har sammenhæng med en sådan procedure, og at undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser kun finder anvendelse på den første kategori af dokumenter. 34 I andre situationer end dem, der var omhandlet i Van der Wal-dommen, er det ifølge Kommissionen begrundet at behandle dokumenter, der ikke er blevet udfærdiget med henblik på en konkret retslig procedure, men som dog »er forbundet« med en sådan procedure, anderledes. 35 Såfremt Kommissionen var forpligtet til at give modparten aktindsigt i dokumenter, som vedrører sagsgenstanden i en verserende sag, ville det være en krænkelse af dens ret til kontradiktion, hvis overholdelse er et grundlæggende princip i fællesskabsretten (jf. dom af 18.10.1989, sag 374/87, Orkem mod Kommissionen, Sml. s. 3283, præmis 32). 36 I retsmødet præciserede Kommissionen imidlertid, at den pågældende undtagelse kun finder anvendelse, så længe den procedure, undtagelsen har til formål at beskytte, verserer. 37 Endelig har Kommissionen anført, at spørgsmålet om, hvorvidt sagsøgeren eller enhver anden kan få aktindsigt i de ønskede dokumenter, kun kan afgøres på grundlag af bestemmelserne i Fællesskabets retsinstansers procesreglementer, der finder anvendelse som lex specialis, men ikke på grundlag af adfærdskodeksen, som indeholder de generelle bestemmelser om offentlighedens adgang til dokumenter. - Rettens bemærkninger 38 Indledningsvis bemærkes, at i henhold til adfærdskodeksens bestemmelser er der fastsat to kategorier af undtagelser fra retten til aktindsigt. Ordlyden af den første kategori er bindende, mens ordlyden af den anden kategori er fakultativ. Undtagelserne skal fortolkes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip, hvorefter offentligheden skal have »størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen ligger inde med«, ikke bringes i fare (jf. Interporc I-dommen, præmis 49, og Rettens dom af 17.6.1998, sag T-174/95, Svenska Journalistförbundet mod Rådet, Sml. II, s. 2289, præmis 110). 39 Inden der foretages en fortolkning af den omtvistede undtagelse, må det fremhæves, at afgørelse 94/90 er truffet med henblik på at gøre Fællesskabet mere åbent, idet gennemsigtighed i beslutningsprocessen styrker institutionernes demokratiske karakter samt offentlighedens tillid til myndighederne (jf. erklæring nr. 17). Tilsvarende er det krav om åbenhed, der blev understreget på møderne i Det Europæiske Råd, og hvorefter offentligheden, således som det er fastsat som et generelt princip i adfærdskodeksen, skal have »størst mulig adgang til de dokumenter [...]«, afgørende med henblik på, at borgerne kan udøve en faktisk og effektiv kontrol med, hvorledes fællesskabsinstitutionerne udøver de beføjelser, de er tillagt, og at tilliden til myndighederne herved styrkes. 40 I lyset heraf og henset til, at undtagelsen skal fortolkes indskrænkende, må begrebet »retslige procedurer« fortolkes således, at hensynet til beskyttelsen af offentlige interesser er til hinder for en offentliggørelse af indholdet af dokumenter, som Kommissionen har udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure. 41 Udtrykket »dokumenter, som er udfærdiget alene med henblik på en konkret retslig procedure«, omfatter således ikke alene indgivne indlæg eller processkrifter og interne dokumenter, der vedrører bevisoptagelsen i relation til en verserende sag, men også meddelelser vedrørende sagen, som udveksles mellem det berørte generaldirektorat og den juridiske tjeneste eller et advokatkontor. Formålet med denne begrænsning af undtagelsens anvendelsesområde er at sikre dels beskyttelsen af det interne arbejde i Kommissionen, dels hensynet til fortrolighed og overholdelsen af princippet om, at advokater har tavshedspligt. 42 Derimod kan den undtagelse med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), der er indeholdt i adfærdskodeksen, ikke medføre, at Kommissionen kan unddrage sig forpligtelsen til at udlevere dokumenter, der er udfærdiget som led i en rent administrativ sagsbehandling. Dette princip må overholdes, selv om fremlæggelse af sådanne dokumenter i en sag for Fællesskabets retsinstanser kan være til skade for Kommissionen. Den omstændighed, at der er anlagt annullationssøgsmål til prøvelse af den afgørelse, der træffes som afslutning på den administrative sagsbehandling, er i den forbindelse uden betydning. 43 Den af Kommissionen foreslåede fortolkning er således i strid med et af de væsentlige formål, der forfølges med afgørelse 94/90, nemlig at give borgerne mulighed for mere effektivt at kontrollere lovligheden af den offentlige myndighedsudøvelse. 44 For så vidt angår Kommissionens argumenter vedrørende anvendelsesområdet for afgørelse 94/90 bemærkes, at det fremgår af afgørelsens opbygning, at den generelt finder anvendelse på begæringer fra offentligheden om aktindsigt i dokumenter. Interporc har i sin egenskab af sagsøger i sag T-50/96 kunnet påberåbe sig procesreglementets bestemmelser vedrørende foranstaltninger med henblik på sagens tilrettelæggelse og sin ret til kontradiktion til støtte for at få udleveret en del af de dokumenter, virksomheden i henhold til den oprindelige begæring af 23. februar 1996 havde begæret aktindsigt i. Virksomheden kan alligevel sideløbende begære aktindsigt i de samme dokumenter i medfør af afgørelse 94/90. I meddelelsen af 1994 har Kommissionen i øvrigt anført, at efter at adfærdskodeksen var blevet vedtaget ved afgørelse 94/90, »kan enhver bede om aktindsigt i et hvilket som helst ikke-offentliggjort kommissionsdokument, også forberedende dokumenter og andet baggrundsmateriale«. 45 Dette synspunkt underbygges af betragtningerne til adfærdskodeksen, hvori det hedder, at »disse principper [dvs. retten til aktindsigt] ikke berører bestemmelserne for adgang til sager, som vedrører personer, der har særlig interesse heri«. Herved bekræftes det blot, at de bestemmelser om retten til adgang til oplysninger, som Kommissionen måtte udstede, ikke har betydning for spørgsmålet om anvendelse af særlige bestemmelser om adgang til sager. Dette er heller ikke til hinder for, at personer kan påberåbe sig adfærdskodeksen, selv om de også er omfattet af andre bestemmelser. 46 Endvidere kan den omstændighed, at det sagsøgende selskab som led i behandlingen af sag T-50/96 har fået adgang til en del af de dokumenter, der var omhandlet i den oprindelige begæring af 23. februar 1996, ikke fratage selskabet retten til i medfør af afgørelse 94/90 at anmode om at få udleveret de dokumenter, det ikke har fået tilstillet. 47 Den begrænsning af anvendelsesområdet for afgørelse 94/90, som Kommissionen har gjort sig til talsmand for, ville kun kunne følge af selve afgørelsen. Den indeholder imidlertid ikke sådanne bestemmelser. 48 Heraf følger, at Kommissionen har anvendt undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer) fejlagtigt, og at sagsøgeren i nærværende sag derfor kan påberåbe sig adfærdskodeksen til støtte for sin begæring om aktindsigt i dokumenter. 49 Den anfægtede afgørelse må herefter annulleres, for så vidt som sagsøgeren herved er nægtet aktindsigt i dokumenter hidrørende fra Kommissionen, og det er derfor ufornødent at tage stilling til de andre anbringender, sagsøgeren har fremført i den forbindelse. Dokumenterne hidrørende fra medlemsstater eller fra de argentinske myndigheder 50 Sagsøgeren har fremført tre anbringender. Med det første har sagsøgeren gjort gældende, at den anfægtede afgørelse er retsstridig, for så vidt som den er baseret på forfatterreglen, med det andet, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat, og med det tredje, at traktatens artikel 190 er tilsidesat. Anbringendet om, at den anfægtede afgørelse er retsstridig, for så vidt som den er baseret på forfatterreglen - Parternes argumenter 51 Sagsøgeren har anført, at i medfør af artikel 2, stk. 2, i afgørelse 94/90 påhvilede det som følge af den bekræftende begæring af 27. marts 1996 generalsekretæren at foretage en helt ny vurdering af begæringen om aktindsigt og følgelig undersøge, om de hensyn, generaldirektørerne for GD VI og XXI havde påberåbt sig til støtte for ikke at give aktindsigt, var begrundede. 52 Da generalsekretæren i sin afgørelse af 29. maj 1996 ikke har taget stilling til den begrundelse, der var støttet på forfatterreglen, kan han ikke længere påberåbe sig den. Ifølge sagsøgeren må den anfægtede afgørelse derfor annulleres, for så vidt som den på ny er begrundet hermed. 53 Kommissionen har anført, at den fuldstændige kontrol, der skal foretages i forbindelse med behandlingen af en bekræftende begæring, skal vedrøre de dokumenter, der er begæret aktindsigt i. Generalsekretæren kan imidlertid begrunde sin afgørelse med et enkelt afgørende hensyn. Følgelig kan den anfægtede afgørelse ifølge Kommissionen være baseret på en begrundelse, der ikke er taget stilling til i afgørelsen af 29. maj 1996, som blev annulleret ved Interporc I-dommen. - Rettens bemærkninger 54 Indledningsvis er der grund til at gentage, hvorledes den administrative procedure forløb. Ved skrivelse af 23. februar 1996 begærede sagsøgeren aktindsigt i visse dokumenter vedrørende kontrollen med indførslerne af »Hilton beef«-oksekød, herunder de i denne sag omtvistede dokumenter. Ved skrivelser af 22. og 25. marts 1996 meddelte generaldirektørerne for GD VI og XXI afslag på begæringerne om aktindsigt, idet de påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (internationale forbindelser), forfatterreglen, undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (inspektioner og undersøgelser) og undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af enkeltpersoner og privatlivets fred. Ved skrivelse af 27. marts 1996, stilet til Kommissionens generalsekretær, anfægtede sagsøgerens advokat de pågældende afslag og fremsatte en bekræftende begæring. Ved skrivelse af 29. maj 1996 meddelte generalsekretæren afslag på den bekræftende begæring, idet han påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer). I Interporc I-dommen fastslog Retten, at afgørelsen af 29. maj 1996 ikke var tilstrækkeligt begrundet, og Retten annullerede afgørelsen. Til gennemførelse af Interporc I-dommen meddelte generalsekretæren på ny afslag på den bekræftende begæring, idet han ikke alene påberåbte sig undtagelsen med hensyn til beskyttelsen af offentlige interesser (retslige procedurer), men også forfatterreglen. 55 Det fremgår af Interporc I-dommen for det første, at generalsekretæren i henhold til traktatens artikel 176 var forpligtet til at træffe en ny afgørelse til gennemførelse af dommen, og for det andet, at afgørelsen af 29. maj 1996 må betragtes som om, den aldrig har eksisteret. 56 Det kan følgelig ikke udledes af artikel 2, stk. 2, i afgørelse 94/90 og af meddelelsen af 1994, at generalsekretæren ikke kunne påberåbe sig andre hensyn end dem, han allerede havde taget stilling til i den oprindelige afgørelse. Han kunne således foretage en helt ny vurdering af begæringerne om aktindsigt og basere den anfægtede afgørelse på forfatterreglen. 57 Sagsøgerens første anbringende må således forkastes. Anbringendet om, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat - Parternes argumenter 58 Ifølge sagsøgeren fremgår det af adfærdskodeksen og navnlig af definitionen af begrebet »dokument«, at der bør gives aktindsigt i ethvert dokument, som Kommissionen ligger inde med, uanset hvem der har forfattet det. Sagsøgeren har herved også påberåbt sig erklæring nr. 17, hvori der omtales »oplysninger, som institutionerne råder over«. 59 Sagsøgeren har nærmere anført, at forfatterreglen, hvorefter de dokumenter, som Kommissionen ikke har forfattet, ikke er omfattet af adfærdskodeksens anvendelsesområde, er ulovlig. En procedureregel kan ikke begrænse kodeksens anvendelsesområde på den måde, at visse dokumenter ikke er omfattet af den. Forfatterreglen er derfor ugyldig, idet den ifølge sagsøgeren er i strid med det princip i kodeksen, der blev vedtaget i henhold til afgørelse 94/90. 60 Under alle omstændigheder er begrundelsen i den anfægtede afgørelse, hvorved der henvises til den nævnte regel, ifølge sagsøgeren i strid med det generelle princip i adfærdskodeksen. Begrundelsen er også udtryk for misbrug af beføjelser derved, at den medfører, at de pågældende dokumenter ikke er omfattet af kodeksens anvendelsesområde. 61 Sagsøgeren har subsidiært gjort gældende, at forfatterreglen må fortolkes indskrænkende, for at den kan være forenelig med princippet om, at offentligheden skal have størst mulig adgang til dokumenter. 62 Heroverfor har Kommissionen anført, at i adfærdskodeksen efterfølges princippet om, at offentligheden skal have »størst mulig adgang til ... dokumenter«, af forfatterreglen, som derfor begrænser kodeksens anvendelsesområde. I øvrigt henvises der i adfærdskodeksen kun i vage vendinger til erklæring nr. 17, og heri anbefales det i det væsentlige blot, at Kommissionen forelægger en rapport. I retsmødet udtalte Kommissionen imidlertid, at forfatterreglen ikke bevirker, at Kommissionen ikke må give aktindsigt i de pågældende dokumenter, men kun, at den ikke har pligt til at udlevere dem. Kommissionen har ligeledes bestridt, at der findes et trinhøjere retsprincip, som sagsøgeren kan påberåbe sig til støtte for, at forfatterreglen er ugyldig. 63 Endvidere har sagsøgeren ikke godtgjort, at Kommissionen skulle have misbrugt sine beføjelser over for selskabet. 64 Endelig har Kommissionen subsidiært anført, at spørgsmålet om, hvorvidt der skal anlægges en udvidende eller indskrænkende fortolkningen af forfatterreglen, ikke opstår i den foreliggende sag. Ifølge Kommissionen forsøger sagsøgeren at påvise, at den pågældende regel overhovedet ikke kan bringes i anvendelse. - Rettens bemærkninger 65 Med hensyn til spørgsmålet om, hvorvidt det må afvises, at forfatterreglen kan finde anvendelse, bemærkes indledningsvis, at Domstolen i dom af 30. april 1996 (sag C-58/94, Nederlandene mod Rådet, Sml. I, s. 2169, præmis 37), som omhandlede retten til aktindsigt i dokumenter, bemærkede følgende: »Så længe fællesskabslovgiver ikke har vedtaget almindelige bestemmelser om offentlighedens ret til aktindsigt i de dokumenter, som er i fællesskabsinstitutionernes besiddelse, må det erkendes, at institutionerne skal træffe foranstaltninger om behandlingen af sådanne begæringer i medfør af deres beføjelse til at tilrettelægge den interne organisation, hvorefter de er bemyndigede til at træffe passende foranstaltninger vedrørende deres interne funktion med henblik på at sikre en hensigtsmæssig forretningsgang.« 66 I lyset af den pågældende dom må det fastslås, at så længe der ikke findes et trinhøjere retsprincip, hvorefter Kommissionen ikke var bemyndiget til i afgørelse 94/90 at undtage dokumenter, som den ikke har forfattet, fra adfærdskodeksens anvendelsesområde, kan den pågældende regel bringes i anvendelse. Den omstændighed, at der i afgørelse 94/90 henvises til generelle politiske erklæringer, nemlig erklæring nr. 17 og konklusionerne fra flere møder i Det Europæiske Råd, kan ikke ændre noget derved, idet sådanne erklæringer ikke har gyldighed som et trinhøjere retsprincip. 67 For så vidt angår fortolkningen af forfatterreglen bemærkes, at erklæring nr. 17 og adfærdskodeksen fastslår det generelle princip, at offentligheden skal have størst mulig adgang til de dokumenter, som Kommissionen og Rådet ligger inde med, og at afgørelse 94/90 er en retsakt, der tillægger borgerne ret til aktindsigt i dokumenter, som Kommissionen ligger inde med (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 55). 68 Endvidere bemærkes, at når der er indført et almindeligt princip og fastsat begrænsninger heraf, skal begrænsningerne fortolkes og anvendes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip ikke bringes i fare (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 56, og Interporc I-dommen, præmis 49). 69 Det må herved fastslås, at uanset hvorledes forfatterreglen nærmere må kvalificeres, må det konstateres, at der herved er indført en begrænsning af det almindelige princip om åbenhed i afgørelse 94/90. Det følger heraf, at reglen skal fortolkes og anvendes indskrænkende, således at anvendelsen af det almindelige princip om åbenhed ikke bringes i fare (jf. Rettens dom af 19.7.1999, sag T-188/97, Rothmans International mod Kommissionen, Sml. II, s. 2463, præmis 53, 54 og 55). 70 I retsmødet indrømmede Kommissionen, at en anvendelse af forfatterreglen kan give anledning til problemer, såfremt der er tvivl med hensyn til, hvem der har forfattet dokumentet. Netop i sådanne tilfælde er det vigtigt, at forfatterreglen fortolkes og anvendes indskrænkende. 71 I lyset af disse bemærkninger skal der herefter tages stilling til, om forfatterreglen finder anvendelse på de fem kategorier af dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne eller fra de argentinske myndigheder, og som er omhandlet i den anfægtede afgørelse. 72 De fem omtvistede typer af dokumenter omfatter for det første medlemsstaternes erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var indført fra Argentina i perioden mellem 1985 og 1992, for det andet de argentinske myndigheders erklæringer vedrørende de mængder »Hilton beef«, der var udført til Fællesskabet i samme periode, for det tredje de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende udpegelsen af de organer, der er ansvarlige for udstedelsen af ægthedscertifikaterne, for det fjerde de argentinske myndigheders dokumenter vedrørende den aftale, der blev indgået om åbningen af et »Hilton«-kontingent, og for det femte medlemsstaternes udtalelser i lignende sager. 73 En nærmere gennemgang af de nævnte fem typer af dokumenter viser, at det enten er medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder, der har forfattet dem. 74 Heraf følger, at Kommissionen har anvendt forfatterreglen korrekt ved at antage, at den ikke var forpligtet til at give aktindsigt i de pågældende dokumenter. Kommissionen har følgelig ikke misbrugt sine beføjelser. Sagsøgerens anbringende om, at afgørelse 94/90 og adfærdskodeksen er tilsidesat, må herefter forkastes. Anbringendet om, at traktatens artikel 190 er tilsidesat - Parternes argumenter 75 Sagsøgeren har anført, at for så vidt angår de dokumenter, der hidrører fra medlemsstaterne eller fra de argentinske myndigheder, burde Kommissionen i den anfægtede afgørelse have forklaret, hvorfor forfatterreglen kunne begrunde et afslag på aktindsigt i de pågældende dokumenter. Kommissionen har således tilsidesat bestemmelserne i traktatens artikel 190. 76 Heroverfor har Kommissionen anført, at den omstændighed, at den i den anfægtede afgørelse har angivet, at den ikke har forfattet de dokumenter, sagsøgeren begærede aktindsigt i, er fuldt tilstrækkelig som begrundelse for, at den har bragt forfatterreglen i anvendelse. - Rettens bemærkninger 77 Hertil bemærkes, at ifølge fast retspraksis indebærer begrundelsespligten i henhold til traktatens artikel 190, at det klart og utvetydigt skal fremgå, hvilke betragtninger den fællesskabsmyndighed, som har udstedt den anfægtede retsakt, har lagt til grund, dels for at de berørte kan gøre sig bekendt med baggrunden for den trufne foranstaltning, for at de kan forsvare deres rettigheder, dels for at Fællesskabets retsinstanser kan udøve deres legalitetskontrol (jf. dommen i sagen WWF UK mod Kommissionen, præmis 66). 78 I den foreliggende sag har Kommissionen i den anfægtede afgørelse (jf. ovenfor i præmis 20) henvist til forfatterreglen og meddelt det sagsøgende selskab, at det skulle fremsætte begæring om at få udleveret en kopi af de pågældende dokumenter over for de berørte medlemsstater eller de argentinske myndigheder. Kommissionens ræsonnement fremgår klart af denne begrundelse. Sagsøgeren har følgelig kunnet få kendskab til grundlaget for den anfægtede afgørelse, og Retten kan efterprøve afgørelsens lovlighed. Sagsøgeren kan herefter ikke med føje fastholde, at begrundelsen skulle have været mere specifik (jf. i samme retning dommen i sagen Rothmans International mod Kommissionen, præmis 37). 79 Dette anbringende må således forkastes. Den anfægtede afgørelse annulleres således ikke, for så vidt som den vedrører dokumenter hidrørende fra medlemsstaterne eller de argentinske myndigheder. Afgørelse om sagsomkostninger Sagens omkostninger 80 I henhold til procesreglementets artikel 87, stk. 2, pålægges det den tabende part at betale sagens omkostninger, hvis der er nedlagt påstand herom. I henhold til samme artikels stk. 3 kan Retten imidlertid fordele sagens omkostninger eller bestemme, at hver part skal bære sine egne omkostninger, hvis hver af parterne henholdsvis taber eller vinder på et eller flere punkter. Hver part har tabt sagen på et punkt og bør derfor bære sine egne omkostninger. Afgørelse På grundlag af disse præmisser udtaler og bestemmer RETTEN (Første Udvidede Afdeling) 1) Kommissionens afgørelse af 23. april 1998 annulleres, for så vidt som der herved ikke gives aktindsigt i dokumenter hidrørende fra Kommissionen. 2) I øvrigt frifindes Kommissionen. 3) Hver part bærer sine egne omkostninger.