Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Objev lokality a archeologický výzkum.", "Neolitická osada prvních zemědělců.", "Pracoviště Archeologického ústavu.", "Naučné stezky.", "Literární postava a natáčení filmu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Lokalita, kde jsou sprašové a tedy velmi úrodné půdy, byla objevena v 50. letech 20. století. Hlavní velkoplošný archeologický průzkum zde proběhl ve dvou etapách v letech 1955–1964 a 1966–1967 (vedoucím archeologických výzkumů byl prof. Bohumil Soudský). Na ten navázaly v letech 1977–1980 a 1990, 1993 a 2004 menší odkryvy (v roce 2004 šlo o záchranný archeologický výzkum vzhledem k plánované výstavbě rodinných domků v části lokality). V rámci hlavního velkoplošného průzkumu bylo odkryto celkem 7 hektarů pozůstatků osídlení z období kultury s lineární keramikou (cca 5500 až 4500 př. n. l.) a kultury s vypíchanou keramikou (cca 4500 až 4000 př. n. l.). Výzkum v Bylanech se stal jedním z nejdůležitějších odkryvů sídelního areálu neolitické kultury v Evropě a dodnes jde o největší odkrytou plochu neolitického sídliště v České republice (přestože původní záměry týmu prof. Soudského byly ještě mnohem rozsáhlejší).", "Údolí Bylanky bylo již v 6. tisíciletí před naším letopočtem osídleno obyvatelstvem zaměřeným na zemědělství, tato neolitická společnost tak vytváří první stabilní osídlení. Při archeologických výzkumech na ploše kolem 7 hektarů bylo odkryto 134 půdorysů dlouhých kůlových domů a objeveno na 1300 dalších objektů (pece, stavební, zásobní a odpadní jámy ad.). Dále byl objeven velký kruhový útvar (rondel), který pravděpodobně sloužil jako shromaždiště a kultovní místo. Neolitičtí zemědělci žili v lokalitě u současných Bylan po mnoho desítek generací, i když počet obyvatel v různých etapách nepravidelně stoupal a klesal a určitá místa byla přechodně opouštěna. Stavěli zde obydlí z kůlů a hlíny, vyráběli nástroje ze dřeva, kamene a kostí, vypalovali keramické nádoby, pěstovali pšenici, ječmen, čočku, hrách, proso a chovali zvířata: ovce, kozy, skot a prasata. Na ploše kolem 120 hektarů se rozkládal rozsáhlý sídelní areál, kde byly během archeologického výzkumu identifikovány dvě hlavní neolitické kultury (kultury mladší doby kamenné). Nositelé kultury s lineární keramikou (jednoduché nádoby vyzdobené rovnými či zavinutými čarami) byli vůbec prvním zemědělci na území Čech a Moravy. Do oblasti Kolín – Kutná Hora – Čáslav dorazili první zemědělci kolem roku 5600 př. n. l. podél Labe, dále pak pronikali proti proudu Vrchlice a Bylanky, ve zdejší lokalitě se usadili zřejmě kolem roku 5500 př. n. l. Podle současných představ byla totiž tehdejší krajina pokryta téměř souvislým lesním porostem, naopak údolí řek bez sedimentů byla většinou bez vegetace a tvořila tak přirozené cesty. Na konci období kultury s lineární keramikou klesá počet i kvalita obydlí. Nebyly však nalezeny žádné doklady katastrofického zánik osady, spíše obyvatelstvo své domovy opustilo. Po přechodnou dobu zůstala lokalita neosídlena a poté se zde usazuje populace mladší kultury s vypíchanou keramikou, které bylo nazváno podle charakteristického způsobu zdobení keramiky. Kromě řady dalších nálezů bylo z tohoto období objeveno \"birituální (kostrové i žárové) pohřebiště\" u Miskovic. Dále byl na skalách nad kaňonem říčky Vrchlice proveden archeologický výzkum eneolitických hradišť Cimburk a \"Denemark\" (Dänemark). Kromě hlavního výzkumu z doby neolitu a eneolitu byly paralelně odkryty a prozkoumány i stopy \"raně středověkého osídlení\" z 10. až 12. století, tedy z období, které bezprostředně předcházelo založení současné vesnice Bylany, která původně patřila pod cisterciácký klášter v Sedlci. Zdejší areál tak patří k nejlépe prozkoumaným pravěkým lokalitám nejen v České republice, ale v celé Evropě. Na základě podrobného rozboru zdejší keramiky sestavili archeologové Bohumil Soudský a Evžen Neustupný \"relativní chronologii\" kultury s lineární keramikou na území Čech. Rozbor surovin k výrobě nástrojů zase umožnil sledování obchodních kontaktů.", "Po zahájení velkoplošného archeologického výzkumu v roce 1955 zde v roce 1957 vzniklo detašované pracoviště \"Archeologického ústavu Československé akademie věd\", nyní \"Archeologického ústavu Akademie věd ČR\", které se skládá z několika původních dřevěných budov v malém oploceném areálu (na vratech lze stále nalézt původní tabulku s nápisem Československá akademie věd, Archeologický ústav, výzkum Bylany). Kromě všech výše popsaných výzkumů se toto pracoviště v roce 2008 významně podílelo na \"záchranném archeologickém výzkumu\" spojeném s výstavbou obchvatu Kolína na silnici I/38.", "Okolo základny Archeologického ústavu a archeologického naleziště prochází \"Naučná stezka Stříbrná stezka – jižní okruh\" (s informační tabulí Zastávka č. 10: Bylany – osada z mladší doby kamenné). Souběžně s touto naučnou stezku zde vede též turistická \"modrá trasa č. 1096\", která zde ale nemá rozcestník. Dále zde prochází \"Cykloturistická naučná stezka okolo Kutné Hory\" (s informační tabulí Zastavení č. 21a: „U archeologů“). Kromě toho zde v současnosti má několik informačně bohatých plakátu též samotný Archeologický ústav, kromě textu obsahují i velké množství fotografií archeologických nálezů.", "Jako zajímavost lze uvést, že Bohumil Soudský byl předlohou postavy \"archeologa dr. Soudka\" v detektivních příbězích Václava Erbena (v nichž lze identifikovat řadu dalších osob i reálií z archeologického prostředí). V krimikomedii \"Poklad byzantského kupce\" z roku 1966 (podle stejnojmenné literární předlohy z roku 1964) hraje hlavní roli kapitána Michala Exnera Jiří Vala a roli archeologa dr. Soudka Jiří Sovák. Několik scén filmu se natáčelo přímo na archeologickém pracovišti v Bylanech (i když hlavní zápletka filmu je sice založena na archeologickém nálezu, který však s Bylany nesouvisí)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Původ.", "Zvýšení popularity.", "Zavedení termínu ve Velké Británii a Irsku.", "Pravidla chování.", "Místní varianty.", "Guising.", "Trunk-or-Treat.", "Další variace Halloweenu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Starořecký spisovatel Athénaios Naukratios ve své knize \"Deipnosophistaí\" píše, že v dávných dobách byla na řeckém ostrově Rhodu podobná, i když nijak nesouvisející tradice, kdy děti chodily od domu k domu převlečené za vlaštovky, zpívaly píseň žádajíce majitele domu, aby jim dal jídlo, a vyhrožovaly různými druhy neplech, pokud majitel odmítne. Od středověku existuje tradice maškarních během některých svátků, tzv. \"mumming\". Během nich se chodilo od dveří ke dveřím v kostýmech a hrály se krátké scénky nebo části her výměnou za jídlo a pití. Koledování o Halloweenu pravděpodobně pochází z představy, že se v této době po zemi toulají nadpřirozené bytosti nebo duše zemřelých, které je potřeba si usmířit. Tradice se také mohla vyvinout z keltské slavnosti konající se z 31. října na 1. listopadu, která označovala začátek zimy. V Irsku, ve Skotsku a na ostrově Man se označoval jako \"Samhain\". Ve Walesu, Cornwallu a Bretaňském poloostrově se mu říkalo \"Calan Gaeaf\". Věří se, že tento svátek má předkřesťanské kořeny. V devátém století katolická církev rozhodla, že na 1. listopad připadne svátek Všech svatých. Pro keltské národy to bylo období, kdy do světa přicházeli duchové nebo víly (tzv. Aos Sí) a duše zemřelých, které se snažili usmířit oběťmi – jídlem a pitím. Podobné představy a zvyky byly nalezeny v dalších částech Evropy. Předpokládá se, že koledování se vyvinulo z tradice, kdy se lidé vydávali za duchy nebo duše zemřelých a dostávali obětiny v jejich jménu. S. V. Peddle tvrdí, že „personifikovali starobylé duchy zimy, kteří se dožadovali odměny výměnou za přízeň osudu“. Vydávání se za duchy se také považovalo za způsob, jak se proti nim chránit. Nejméně od patnáctého století bylo mezi katolíky během tří dnů (Halloweenu, slavnosti Všech svatých a Svátku zesnulých) zvykem sdílet „dušičky“\" (v angličtině „soul cakes“ – koláčky duší). Lidé navštěvovali domy a brali si tyto dušičky, které byly buď symbolem pro zesnulé nebo oplátkou za modlitbu za jejich duše. Později lidé chodili o Halloweenu od farnosti k farnosti, žebrali o dušičky zpíváním různých veršů pod okny. Většinou prosili „o slitování nad všemi dušemi křesťanů za dušičku“. Této činnosti, která byla zaznamenána v částech Británie, Flandrech, jižním Německu a Rakousku, se říkalo \"souling\". Shakespeare tyto praktiky zmiňuje ve své komedii \"Dva šlechtici z Verony\" (v originále \"Two Gentlemen of Verona\") (1593), kdy Valentinův komický sluha Spěch obviňuje svého pána, že se naučil \"knučet jako žebrák o Všech-Svatých.\" Záznamy o nošení kostýmů a převleků během těchto svátků pochází ze Skotska v šestnáctém století a později se dochovaly záznamy z dalších částí Británie a Irska. Mnoho zmínek o mummingu, guisingu a soulingu během Halloweenu se objevuje v Británii a Irsku na konci osmnáctého století a ve století devatenáctém. V častech jižního Irska chodil muž oblečený jako \"Láir Bhán\" (bílý kůň) a vodil děti od domu k domu, kde společně výměnou za jídlo recitovali různé verše, z nichž některé měly pohanský podtext. Pokud jim domácnost dala jídlo, mohla očekávat od boha \"Muck Olla\" štěstí. V případě, že dětem obyvatelé domu nic nedali, měla je stihnout smůla. Ve Skotsku zase děti chodily oblečeny v bílém a se škraboškami popřípadě nabarvenými nebo začerněnými obličeji, zpívaly a často hrozily nějakou neplechou, pokud je lidé neuvítali. V částech Walesu se vesničané převlékali za děsivé bytosti, kterým se říká \"gwrachod\", nebo se vydávali za \"cenhadon y meirw\" (ztělesnění zesnulých) a navštěvovali domácnosti. V západní Anglii na území hraničící s Walesem byl souling běžný. Podle jednoho ze spisovatelů devatenáctého století \"chodily skupinky dětí oblečených v úžasných kostýmech kolem farem a chat, zpívaly písničky a prosily o dušičky, jablka, peníze nebo cokoliv, co by jim hospodyně mohly dát\". Guising o Halloweenu se ve Skotsku datuje od roku 1895, kdy lidé v přestrojení a s lucernami z vydlabaných tuřínů v ruce navštěvovali domy, kde měli dostat koláče, ovoce a peníze. V Severní Americe se tato tradice prvně datuje od roku 1911, kdy noviny ve městě Kingston v Ontariu podaly zprávu o tom, že děti chodí po městě koledovat. O čtyři roky později se o tomto zvyku objevuje další zmínka a v roce 1920 v Chicagu další. První použítí spojení \"trick or treat\" v tisku se objevilo v roce 1927 v Blackie v kanadské Albertě. Tisíce pohlednic s Halloweenem z období mezi začátkem dvacátého století a dvacátými lety dvacátého století běžně zobrazují děti, ale ne samotné koledování. Vedoucí sbírky čítající přes tři tisíce starých pohlednic s halloweenskou tematikou píše: \"Jsou pohlednice, které ten zvyk [koledování] zmiňují nebo které zobrazují děti v kostýmech u dveří, ale pokud mohu říci, takové pohlednice se vyrobily až později, víc než pravděpodobně až někdy na začátku čtyřicátých let. Na prvních pohlednicích jsou zachyceni různí nezbedníci, ale už na nich chybí způsoby, jak si je udobřit.\" Zdá se, že koledování nebylo ve Spojených státech rozšířeným zvykem až do třicátých let, kdy byl v roce 1934 termín „trick or treat“ použit poprvé a v roce 1939 byl také poprvé použit v národní publikaci.", "Téměř většina případů použití fráze \"trick or treat\" před rokem 1940 se omezuje na západ Spojených států a Kanady. Koledování se rozšiřovalo ze západní části Spojených států směrem na východ, během května 1942 se ale šíření pozastavilo, protože se během druhé světové války zaváděly příděly cukru. Zvyk se v celé zemi šířil až do června 1947. První národní pozornosti se koledování dostalo v říjnu 1947, kdy vyšly dětské časopisy \"Jack and Jill\" a \"Children's Activities\" a v roce 1946 halloweenským dílem rádiového pořadů \"The Baby Snooks Show.\" V roce 1948 to zase byly \"The Jack Benny Show\" a \"The Adventures of Ozzie and Harriet.\" Koledování se také objevilo v komiksovém stripu \"Peanuts\" v roce 1951. Zvyk se v populární kultuře pevně uchytil v roce 1952, kdy ho Walt Disney použil v animovaném filmu \"Trick or Treat\" a kdy byli Ozzie a Harriet v obležení koledníky v jedné episodě svého televizního pořadu. O rok později UNICEF poprvé podnikl národní charitativní kampaň na podporu dětí právě za pomoci koledování. Ačkoliv některé populární historky tvrdí, že koledování o Halloweenu je vynálezem dospělých, aby se sváteční aktivity přenesly z vandalismu tzv. Mischief Night (Noc neplechy), pro taková tvrzení je jen málo důkazů. Des Moines v Iowě je jediná známá oblast, která má dochované záznamy o tom, že se koledování používalo jako nástroje k zabraňování kriminality. Všude jinde vnímali dospělí koledování podle novinových článků od poloviny třicátých let dvacátého století do poloviny padesátých let většinou jako formu vynucování, ať už reagovali s pobavením nebo se nad ní rozčilovali. Navíc děti musely často vysvětlovat zmateným dospělým, co to koledování vlastně je a ne obráceně, jak bylo zachyceno v pořadech v rádiu. Někdy dokonce protestovaly i samy děti: během Halloweenu v roce 1948 členové klubu the Madison Square Boys Club v New York City při pochodu nesli transparent s nápisem \"Američtí kluci nežebrají\". Národní asociace cukrářů (The National Confectioners Association) v roce 2005 ohlásila, že osmdesát procent dospělých ve Spojených státech mělo v plánu rozdávat koledníkům sladkosti a že devadesát tři procent dětí, teenagerů a mladých dospělých mělo v plánu chodit koledovat nebo se účastnit dalších halloweenských aktivit. V roce 2008 vynesly sladkosti, masky a další podobné produkty spojené s Halloweenem obrat 5,77 miliard dolarů.", "I přesto, že koncept koledování pochází původně z Británie a Irska ve formě soulingu a guisingu, se spojení \"trick or treat\" běžně neužívalo až do osmdesátých let dvacátého století. Guising je prostý jakékoliv žertovné hrozby a podle jednoho novináře z BBC byly oslavy v osmdesátých letech viděny jako exotický a ne právě vítaný import. BBC je dokonce označily za \"křídlatku japonskou mezi svátky\" a \"domáhání se [sladkostí] za pomoci výhružek\" Než se v Irsku stala fráze \"trick and treat\" běžná, děti používaly \"Help the Halloween Party\" (pomozte halloweenskému večírku). Velmi často se \"trick or treat\" říká jen tak a koledníci dostanou sladkosti s tím, že možnost výběru zdali dát sladkost nebo spáchat nějakou neplechu odpadla.", "Koledovat se většinou chodí mezi 17:30 a 21:30 31. října, ačkoliv některé obce vybírají jiná data. Lidé, kteří se chtějí na Halloweenu podílet občas zdobí vchody svých domů umělými pavučinami, plastovými kostlivci a lucernami z dýní (tzv. jack-o'-lantern). Někteří jen nechávají sladkosti v miskách na verandě a jiní jsou aktivnější a dokonce děti vyzývají, aby se nějak snažily, pokud chtějí dostat sladkosti. V posledních letech se však tato aktivita rozšířila do téměř každého domu v sousedství, které děti navštěvují včetně domů pro seniory a kondominií. Ačkoliv lidé na Halloween zdobí své domy, skutečným signálem toho, že lidé jsou ochotní dávat dětem sladkosti, je rozsvícené světlo na verandě.", "", "Ve Skotsku a Irsku je tradiční tzv. \"guising\", kdy děti chodí od domu k domu v přestrojení (angl. disguise, odtud název) za různé postavy a dostávají dárky jako je jídlo, mince nebo \"jablka nebo ořechy na halloweenský večírek\" (v poslední době také čokoládu). Ve středozápadním skotském nářečí se guisingu říká \"galoshans\". Mezi nejstarší dochované záznamy o této činnosti ve Skostku patří zmínka z roku 1895, kdy lidé v přestrojení a s lucernami z vydlabanách tuřínů navštěvovali domy, aby dostali koláče, ovoce a peníze. Guising také zahrnoval chození k bohatým rodinám a ve dvacátých letech dvacátého století chlapci chodili koledovat do zámožné vesnice Thorntonhall v Jižním Lanarkshire. V padesátých letech v Ardrossanu v Severním Ayrshire jedno dítě údajně dostalo 12 šilinků a šestipenci za to, že v sousedství ťukalo na dveře a předvádělo malé představení. Skotský zvyk je diametrálně odlišný od toho, který se vyvinul v Severní Americe, kde je asociovaný s výhrůžkou. Ve Skorsku a Irsku dostávají děti sladkosti pouze pokud předvedou nějaké představení. Většinou jde o písničku nebo vtip popřípadě recitaci vtipné básničky, které se děti naučily předtím, než vyrazily ven. Občas nějaké talentovanější dítě udělá karetní trik, zahraje na harmoniku nebo něco ještě působiějšího, ale většina dětí dostane dostatek sladkostí i za něco velmi jednoduchého. Často ani nemusí nic předvádět. Navštěvování domácností v převlecích o Halloweenu zůstalo mezi Skoty a Iry populární a zároveň se severoamerická fráze \"trick or treat\" stala běžnější.", "Některé organizace ve Spojených státech a Kanadě pořádají večer o Halloweenu nebo občasně den před Halloweenem tzv. \"Trunk-or-Treat\", kdy se koleduje ze zaparkovaného auta (trunk znamená v angličtině kufr) na místním parkovišti často u školy nebo kostela. Tato každoroční událost začala v polovině devadesátých let dvacátého století jako \"Fall Festival\" (Podzimní slavnost) a byla alternativou ke koledování. O dvě desetiletí později se z ní stalo Trunk-or-Treat. Spočívá v tom, že se otevře kufr něčího auta, ve kterém jsou vystavené sladkosti a často nějaké hry a ozdoby. Starostliví rodiče považují Trunk-or-Treat pro děti za bezpečnější, zatímco pro jiné rodiče je jednodušší alternativou chodit po čtvrti se svými dětmi. Někteří volají po více sponzorovaných Trunk-or-Treat oslavách, ať už za podpory města nebo komunitních skupin, aby se mohl zapojit každý. Popularita tohoto typu koledování v posledních letech stoupá. Kostely rozšiřují původní myšlenku tím, že přidávají jídlo, hudbu, zábavu a atrakce. Jejich cílem je přilákat více lidí k alternativě koledování nejen pro děti chodící do kostela, ale pro celou komunitu. Zjistly také, že trunk or treat otevírá další příležitosti jak pozvat rodiče a děti na další události nebo mše. Některé skupiny proto na těchto akcích rozdávají letáky či jiné informace o kostelu.", "Od dětí v St. Louis ve státě Missouri se očekává, že předtím, než dostanou sladkosti, řeknou nějaký jednoduchý halloweenský vtip, slovní hříčku nebo hádanku. V Des Moines v Iowě předtím, než něco dostanou, také musí říct vtip nebo něco předvést. Ve většině oblastí Spojených států a Kanady je koledování aktivita výlučně pro děti. Několik amerických měst dokonce zakázalo účastnit se koledování dětem starším dvanácti let, a většina mladých lidí přestane koledovat kolem čtrnácti let. V obou zemích se očekává, že teenager začne trávit oslavy Halloweenu dospěleji jako například společenským oblečením, hrami a rozptýleními jako jsou ohniště, apple bobbing (lovení jablek z vody ústy) a jedením sladkostí jako jsou karamelová jablka. Teenageři také často navštěvují různé školní nebo komunitní události s halloweenskou tematikou, kde hraje hudba a kde se tancuje. V některých částech Kanady děti někdy říkají namísto \"trick or treat\" \"Halloween apples\" (halloweenská jablka). To má pravděpodobně kořeny v době, kdy byly oblíbenou sladkostí jablka v karamelu. Dávání jablek na většině území Kanady je však od šedesátých let tabu. Tehdy se začaly šířit historky (téměř jistě pochybné hodnověrnosti), že se uvnitř halloweenských jablek nacházely žiletky. Rodiče začali kvůli bezpečnosti dětem jejich lup kontrolovat, než jim dovolili, aby si ho snědly. V Québecu chodí děti o Halloweenu také koledovat, ale ve francouzsky mluvících čtvrtích namísto \"trick or treat\" jednoduše říkají \"Halloween\", i když tradičně se říkalo \"La charité s'il-vous-plaît\" (\"Prosím, milodar\")." ] }

{ "title": [ "Obsah.", "Základní principy a články úmluvy.", "Zásady aplikace.", "Symbol ochrany.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Úmluva má 143 článků na rozdíl od úmluvy z roku 1929, která jich měla pouze 97. Zkušenosti ukázaly, že každodenní život vězňů závisel právě na výkladu obecných předpisů. V důsledku toho, některé předpisy dostaly jasnější formu, která chyběla v předcházejících předpisech. Vzhledem k tomu, text úmluvy je zveřejněn ve všech zajateckých táborech (viz článek 41), musí být srozumitelný nejen pro vrchní orgány, ale také běžnému čtenáři a to kdykoliv. Podmínky a místa zajetí byly přesněji definovány, a to zejména s ohledem na práci válečných zajatců, jejich finančních zdrojů, úlevy, které dostávají a soudních řízeních vedených proti nim. Úmluva stanoví zásadu, že zajatci jsou uvolněny a repatriováni neprodleně po skončení aktivního nepřátelství (článek 118)", "Počátek a konec používání úmluvy (Článek 5) - Tato úmluva se vztahuje na osoby uvedené v článku 4 - válečné zajatce od doby, kdy upadly do moci nepřítele, až do jejich konečného propuštění a repatriace. Lidské zacházení s válečnými zajatci (Článek 13) - Je nutno aby s válečnými zajatci bylo nakládáno lidsky, a aby byli léčeni humánně. Válečný zajatec nesmí být podroben tělesnému zmrzačení nebo lékařskému či vědeckému pokusu jakéhokoli druhu, který není odůvodněn lékařským ošetřováním dotčeného zajatce a který není v jeho prospěch. Váleční zajatci musí být vždy chráněni před násilným činem nebo zastrašováním, před urážkami a před zvědavostí obecenstva. Represálie jsou proti válečným zajatcům zakázány. Zaopatření a ošetřování válečných zajatců(Článek 15)- Mocnost, v jejíž moci jsou váleční zajatci, je povinna postarat se zdarma o jejich zaopatření a poskytnout jim zdarma lékařské ošetření, kterého vyžaduje jejich zdravotní stav. Výkon náboženství(Článek 34)- Válečným zajatcům bude ponechána veškerá volnost v jejich náboženství, musí ale dbát běžných disciplinárních opatření vydaných vojenskými úřady. Vyvěšení textu úmluvy a zvláštních dohod v táboře. Vyvěšování nařízení, rozkazů, upozornění a vyhlášek (Článek 41)- V každém táboře budiž vyvěšen text této úmluvy, jejích příloh a obsah všech dohod, které má na zřeteli článek 6., v jazyce válečných zajatců na místech, kde si je všichni mohou přečíst. Zajatcům, kteří nemají možnost obeznámit se s vyvěšeným textem, bude tento na jejich žádost sdělen. Nařízení, rozkazy, upozornění a vyhlášky všeho druhu týkající se chování válečných zajatců, budou jim sdělovány v jazyce, jemuž rozumějí. Všechny rozkazy a povely, vydávané jednotlivě válečným zajatcům, buďte rovněž vydávány v jazyce, kterému rozumějí. Zásada „Trestný čin může být trestán jen jednou“ (Článek 86) - Válečný zajatec může být trestán pouze jednou za tentýž čin nebo z téhož žalobního důvodu. Propuštění válečných zajatců na svobodu a jejich repatriace(Článek 118)- Váleční zajatci budou propuštěni a repatriováni neprodleně po skončení aktivního nepřátelství. Není-li ustanovení k tomu cíli v nějaké úmluvě uzavřené mezi stranami v konfliktu za účelem skončení nepřátelství nebo nebyla-li taková dohoda uzavřena, každá z mocností, v jejíž moci jsou zajatci, nechť vypracuje sama a neprodleně provede repatriační plán odpovídající zásadě vyslovené v předchozím odstavci. V obou případech bude oznámeno válečným zajatcům, jaká opatření byla učiněna.", "Třetí Ženevská úmluva jakožto i ostatní Ženevské úmluvy spolu s dodatkovými protokoly, dodržují jisté obecné zásady pro jejich aplikaci. Mezinárodnímu výboru Červeného kříže jsou udělena zvláštní práva k provádění humanitárních aktivit ve prospěch válečných zajatců. MVČK nebo jiné nestranné humanitární pomocné organizace pověřené stranami v konfliktu musí mít možnost navštívit vězně soukromě, prověřit podmínky uvěznění, aby bylo zajištěno plnění norem konvencí a distribuovat prostředky na pomoc.", "Podle Ženevských konvencí jsou tři výrazné znaky červeného kříže, červeného půlměsíce a červeného krystalu určeny k identifikaci a ochraně lékařských a pomocných pracovníků, vojenských a civilních zdravotnických zařízení, mobilních jednotek a nemocničních lodí během ozbrojeného konfliktu. Obecněji se tyto emblémy používají také k identifikaci programů a činností národních společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Rozsáhlé porozumění a přijetí těchto humanitárních symbolů je zásadní pro záchranu životů a zmírnění utrpení.", "Třetí Ženevská úmluva" ] }

{ "title": [ "Průběh závodů.", "Češi na ME.", "Medaile podle zemí." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "ME začalo v pátek kvalifikací v lezení na obtížnost a lezením na rychlost. V lezení na rychlost získali ruští závodníci čtyři medaile. Nejlepší totožný čas 5.91 s měli v kvalifikaci Libor Hroza (16. místo) a Ital Ludovico Fossali (4. místo), z žen Ruska Julija Kaplinová také v kvalifikaci 7.68 s (1. místo) na standardní 15m cestě. V sobotu probíhalo semifinále a finále v obtížnosti. V kvalifikaci, semifinále i finále zvítězil Francouz Romain Desgranges, který topoval jako jediný obě kvalifikační cesty (celkem padly 3 a 3 topy), v semifinále dolezl nejvýš a topoval sám také finálovou cestu. Z žen topovala ve finále a semifinále jen Belgičanka Anak Verhoeven, která dolezla v obou kvalifikačních cestách těsně pod topy, které dala jen Slovinka Janja Garnbret (nakonec 4.). ME v boulderingu bylo součástí závodů světového poháru (pro samostatný závod nesehnala IFSC pořadatele) a konečné pořadí se odečítalo z celkových výsledků SP v semifinále, které mělo rozšířenou nominaci o kvótu dvaceti evropských závodníků. Dle průběžných výsledků měli letos Evropané reálně horší pravděpodobnost probojovat se do semifinále i finále poháru, to ale nemělo vliv na pořadí v ME. Z domácích závodníků se do finále v lezení na obtížnost a rychlost probojovali tři Italové a jedna Italka, dva muži z Německa obsadili v boulderingu první dvě medailové pozice. První i zlatou medaili pro Srbsko na mistrovství Evropy vůbec získala v boulderingu Staša Gejo, Srbsko se tak zařadilo mezi 16 vítězných zemí a 19 zemí s medailemi na ME.", "Závodu na rychlost se zúčastnil Libor Hroza (nejrychlejší čas tohoto ME), který tentokrát titul mistra Evropy neobhájil. Skončil poslední v semifinálové šestnáctce a za ním devatenáctý Petr Burian s časem 7.75 s. Adam Ondra topoval druhou kvalifikační cestu a v semifinále i finále byl druhý. Další čtyři čeští reprezentanti v lezení na obtížnost skončili ve druhé polovině závodního pole. Z pěti českých lezkyň skončila nejlépe Iva Vejmolová, 24. v semifinálové šestadvacítce. V boulderingu skončil nejlépe Martin Stráník na 15. místě v rozšířeném semifinále světového poháru.", "\"průběžně\"" ] }

{ "title": [ "Klasický TAN.", "Indexovaný TAN (iTAN).", "Indexovaný TAN se systémem CAPTCHA (iTANplus).", "TAN pro telefony (mTAN).", "TAN generátory.", "Jednoduché TAN generátory." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Princip klasického TAN: I přes bezpečnost jakou TAN nabízí je stále náchylný na phishing útoky, kde se oběť napálí a útočníkovi nevědomky poskytne heslo (PIN) a některý z ověřovacích čísel. Dále TAN poskytuje špatnou ochranu proti útoku Man in the middle, kde útočník zachycuje veškerou vaší komunikaci se sítí (útočník takto může zachytit váš PIN i nepožitý TAN). Dále, je možnost když je klientský systém nakažen škodlivým softwarem, provést transakci útočníkem neautorizovaně.", "Indexovaný TAN redukuje možnosti phishing útoku. Pro autorizaci transakce není uživatel dotazován na libovolné číslo ze seznamu, ale pro konkrétní číslo ze seznamu, které je v pořadí (index) za naposledy použitým TAN. Vzhledem k tomu, že index je náhodně vybrán bankou, je libovolný TAN útočníkovi zbytečný. Nicméně, i přes tuto ochranu jsou útoky jako man-in-the-middle a phishing (útočník uživateli předhodí identickou kopii přihlašovací stránky webového serveru banky a útočník si bez problému ukládá vaše dobrovolně zadané informace do svého počítače) stále možné. Proto v roce 2012 \"Agentura Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací\" doporučuje všem bankám přezkoumat PC systémy jejich klientů a nastavit jim systém pro používání bezpečnostních procesů jako je například křížová kontrola údajů transakce. MTAN nebo smart-card čtečky s vlastním displejem mající možnost zadat údaje o transakci a TAN je pak vygenerován přímo pro daný moment (chipTAN).", "Před vstupem do iTAN, je uživateli předložena CAPTCHA, která v pozadí ukazuje údaje o transakcích a údaje, které bychom nechtěli, aby útočník věděl. Úmyslem bylo ztížit (ale ne nemožné) útočníkovi zfalšovat CAPTCHA. Tato varianta iTan je používána v některých německých bankách a CAPTCHA pomáhá snížit riziko napadení způsobem man-in-the-middle. Některé čínské banky nasadily TAN podobný TANplus. Nedávná studie ukazuje, že CAPTCHA založená na schématech TAN nejsou bezpečné proti pokročilejším automatizovaným útokům.", "mTAN je používané bankami v Rakousku, Bulharsku, České republice, Německu, Maďarsku, Nizozemí, Polsku, Rusku, Singaporu, Jižní Africe, Španělsku, Švýcarsku nějaké na Novém Zélandu, Austrálii a Ukrajině. Když uživatel potřebuje potvrdit provedenou transakci, tak je ověřovací číslo vygenerováno bankou a posláno uživateli pomocí SMS. SMS může dále obsahovat transakční data, díky kterým si uživatel ověří, že transakce nebyla nějak pozměněna. Nicméně bezpečnost tohoto schématu závisí na bezpečnost operačního systému v telefonu. V Jižní Africe je způsob přes SMS obvyklý už dlouho, a proto byl objeven nový typ útoku: SIM SWAP FRAUD. Běžný způsob útok je že se útočník vydává za oběť a získá náhradní SIM kartu telefonu oběti od mobilního operátora. Uživatelské jméno a heslo je získáno jiným způsobem například záznamem stisknutých kláves. Díky naklonované SIM může útočník provádět jakékoliv transakce než si uživatel všimne, že jeho SIM v telefonu už nefunguje. Také vzestup chytrých telefonů vedl k útoku škodlivého softwaru, který se snaží současně infikovat počítač a mobilní telefon.", "", "Aby se snížilo riziko ohrožení celého seznamu s TAN čísly je možné použít bezpečnostní prvky, které generují TAN na základě tajemství s bankou a uloženého tokenu nebo čipové karty vložené do tokenu. Nicméně vygenerovaný TAN není svázaný s podrobnostmi o konkrétní transakci. TAN je platný pro všechny transakce předložené s tím, že není chráněný proti phishingovým útokům, kde ho může používat přímo útočník nebo také proti útokům man-in-the-middle." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Kariéra.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Negga se narodila v roce 1982 ve městě Addis Abeba v Etiopii. Její rodiče jsou Norra (pocházící z Irska) a Dr. Negga (pochází z Etiopie). V Etiopii žili do jejích čtyř let. Je jedináček. Její otec zemřel v autonehodě, když jí bylo sedm let. Vyrůstala v Limericku v Irsku a do roku 2006 žila v Londýně. Studovala v centru Samuela Becketta na Trinity College v Cambridge, kde získal bakalářský titul ze studií herectví.", "Poprvé se na filmovém plátně objevila v irském filmu \"Capital Letters\" v roce 2004, kde hrála hlavní roli Taiwo. Následující rok si zahrála hlavní roli Mary ve filmu \"Experiment\". Předtím pracovala převážně na divadelních hrách. Poté co režisér Neil Jordan viděl Neggu hrát, změnil scénář k filmu \"Snídaně na Plutu\", aby si ve snímku mohla zahrát. S Johnem Malkovichem si zahrála ve filmu \"Říkejte mi Kubricku\" v roce 2005. V televizi se Negga objevila v seriálech \"Doctors\", \"Criminal Justice\" a v irském \"Love Is the Drug\". Také si zahrála hlavní roli Doris Siddiqui v seriálu stanice BBC Three \"Personal Affairs\". Roli Rosie si zahrála v prvních dvou sériích seriálu \"Love/Hate\". Zpěvačku Shirley Bassey si zahrála v BBC televizním filmu \"Shirley\" v roce 2011, za roli získala cenu IFTA Award v kategorii nejlepší televizní herečka. V divadle se objevila ve hrách jako \"Duck\", \"Titus Androniclus\" a \"Lay Me Down Softly\". V roce 2007 začala pracovat s irskou divadelní skupinou Pan Pan Theatre. V roce 2010 hrála roli Ophelie ve hře Hamlet v národním divadle. Svůj hlas propůjčila do hry \"Dark Souls II\". V roce 2013 získala vedlejší roli Rainy v americkém seriálu \"Agenti S.H.I.E.L.D.\". Zahrála si v 17 dílech. V roce 2013 si zahrála v oscarovém snímku \"12 let v řetězech\". V březnu 2015 byla obsazena do dramatického seriálu stanice AMC \"Preacher\", který měl premiéru následující rok. V roce 2016 si zahrála ve filmu \"Loving\", který měl premiéru na Filmovém festivalu v Cannes a poté byl také promítán na Filmovém festivalu v Torontu. Snímek vypráví skutečný příběh Lovingových, kteří svůj vztah museli obhajovat před nejvyšším soudem – případ Lovingovi vs. Virginie. Negga byla za roli nominována na několik cen, včetně Zlatého glóbu.", "Od roku 2010 chodí a žije s hercem Dominicem Cooperem." ] }

{ "title": [ "Vzdělání.", "Umění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Widenfalk vystudoval archeologii a dějiny umění na univerzitě v Uppsale. Později, v letech 1982–1985, studoval na Norské národní akademii výtvarných umění v Oslo se zaměřením na trojrozměrná díla. Oslo si vybral, protože chtěl pracovat s figurálními plastikami.", "Lars Widenfalk byl zapojený do několika projektů, na nichž se podílela i jeho manželka Alena Matějka, absolventka Sklářské střední školy v Kamenickém Šenově. Právě ona ho přivedla k používání křišťálového skla, které výtvarník často používá v kombinaci s kamenem. Widenfalkův způsob zobrazování je figurativní, jeho raná díla jsou převážně realistická. Mezi mladšími pracemi se ale postupně začaly objevovat plastiky blížící se symbolismu. Námětem mnoha jeho kompozic je člověk a jeho životní prostor. Místnost nebo dům jsou obvykle charakterizovány několika jednoduchými geometrickými tvary, např. čtyřmi rohovými sloupy a střechou. V takovémto prostoru je lidská postava umístěna buď v životní velikosti, nebo je vymodelována jen lidská hlava. Widenfalk také instaloval několik velkých akvárií, do nichž své sochy umisťuje. Důvodem je skutečnost, že ve vodě je zbarvení kamenů mnohem intenzivnější. Do akvárií umisťuje spolu se svými plastikami také živé ryby. Instalaci \"Obejmi mé srdce\" z roku 2011, umístěnou v Pietrasantě v provincii Lucca, tvoří dvanáct soch dívek z bílého mramoru s rukama zkříženýmana prsou. Widenfalk vytvořil podobnou plastiku ženy se zkříženýma rukama s názvem \"Naslouchej svému srdci\". Je ze žuly a má výšku 260 cm. Sochař nejčastěji vystavuje ve Švédsku, ale také v Norsku, Dánsku, České republice a v Itálii. Práce Larse Widenfalka jsou zastoupeny v mnoha sbírkách, např. Švédské umělecké rady, muzeí v Göteborgu a Sundsvallu a švédského parlamentu. Jeho dílo vlastní rovněž Muzeum současného moderního umění v Norsku." ] }

{ "title": [ "Registrované partnerství.", "První administrativa Michelle Bacheletové.", "Piñerova administrativa.", "Druhá administrativa Michelle Bacheletové.", "Stejnopohlavní manželství.", "Historie.", "Pokusy o změnu ústavy.", "Žaloby.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Oba prezidentští kandidáti Michelle Bacheletová a Sebastián Piñera podporovali ve své předvolební kampani 2006 registrované partnerství, ačkoliv byla katolická církev a mnoho členů Kongresu proti. V říjnu 2009 byl předložen první návrh zákona o registrovaném partnerství, ale nestihnul se projednat.", "Ve své předvolební kampani 2009 sliboval Piñera konec diskriminace jiných sexuálních orientací. Gay páry zařadil i do jedné ze svých televizních show. V červnu 2010 prezentoval senátor Andrés Allamand za Obnovu národa vlastní návrh zákona \"Acuerdo da Vida en Común (AVC(\" (\"o vzájemném soužití) v Kongresu. AVC mělo být ekvivalentem registrovaného partnerství přístupným všem párům bez ohledu na pohlaví. 3. srpna 2010 předložil socialistický senátor Fulvio Rossi návrh zákona o stejnopohlavním manželství. Během prvního týdne září 2010 začalo několik senátorů předtím podporujících návrh měnit svůj postoj po údajných rozmluvách se členy Evangelické církve. Namísto manželství vyjádřili podporu návrhu senátora Allamanda o registrovaném partnerství. V květnu 2011 řekl prezident Piñera, že nadcházející návrh zákona o registrovaném partnerství podpoří. Zaštítil se ochranou důstojnosti takových párů bez ohledu na to, zda jsou heterosexuální či homosexuální. V srpnu 2011 zpracoval Piñera vlastní návrh zákona o registrovaném soužití známý pod názvem \"Acuerdo de Vida en Pareja\" (konsensuální životní partnerství). Zákon garantoval nemanželským párům většinu práv a povinností plynoucích z manželství, včetně dědictví, sociální péče a zdravotních benefitů. Piñerova legislativa navrhovala vznik anglosaského soužití ('Acuerdo de Vida en Pareja\", AVP) umožňující homosexuálním párům registrovat své partnerství před notářem. Chile's national LGBT rights group, the Movement for Homosexual Integration and Liberation (MOVILH), said it was cautiously optimistic the measure would pass. Proti tomuto legislativnímu vývoji se vyslovila i řada odpůrců z Unie nezávislých demokratů, kteří zpracovali 11. srpna 2011 návrh změny ústavy, který by definoval manželství jako svazek muže a ženy. 10. dubna 2013 byl zákon \"Acuerdo de Vida en Pareja\" o registrovaném partnerství přijat Senátní komisí pro ústavu, právo a spravedlnost v poměru hlasů 4:1. 7. ledna 2014 přijal tento zákon Senát, ale Poslanecká sněmovna o něm odmítla hlasovat před březnové schůze, byť prezidentské návrhy jsou prioritní.", "Když se Michalle Bacheletová znovu ujala prezidentského úřadu v březnu 2014, zahrnula přijetí Piñerova návrhu zákona o registrovaném partnerství do svých priorit. 5. srpna 2014 přijala tento návrh zákona o registrovaném partnerství Senátní komise. 7. října 2014 byl návrh přijat Senáte a postoupen Poslanecké sněmovně. Jméno návrhu bylo posléze 17. prosince změněno na Pakt o registrovaném partnerství (\"Pacto de Unión Civil\"). Kongres zahájit finální hlasování v lednu 2015. 6. ledna 2015 byl ústavní komisí přijat dodatek o uznávání zahraničních manželství jako registrovaných partnerství, zatímco se upouštělo od dodatku o osvojování dětí. Zákony s těmito pozměňovacími návrhy pak šel k finálnímu hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny. 13. ledna se Poslanecká sněmovna rozhodla do návrhu vrátit část o adopci. 20. ledna 2015 přijala návrh Sněmovna poměrem hlasů 86:23 se 2 zdrženími se. 27. ledna byly všechny pozměňovací návrhy Sněmovny odmítnuty, takže se muselo o návrhu jednat na společné komisi obou komor. Komise dosáhla kompromisu, že text návrhu bude změněn na dohodu o registrovaném partnerství (\"Acuerdo de Unión Civil\") ten samý den. 28. ledna 2015 přijaly návrh obě komory. Několik právníků pak dalo podnět k chilskému Ústavnímu osudu ohledně ústavnosti návrhu. Ten návrh 6. dubna 2015 podpořil. 13. dubna 2015 podepsala zákon prezidentka Bacheletová. Ve Sbírce zákonů Chilské republiky byl zveřejněn 21. srpna 2015 a účinným se stal 22. října 2015. Chilský zákon o registrovaném partnerství umožňuje párům žijícím v něm po sobě navzájem dědit, mít společné vlastnictví a činit lékařská rozhodnutí za svého partnera. Vláda tou dobou odhadovala, že by nadcházejícího zákona mohlo využít něco přes dva miliony chilských párů žijících na hromádce. Den poté, co nabyl zákon účinnosti, bylo registrováno cca 1600 párů. 1. prosince 2016 se Poslanecká sněmovna jednomyslně (vyjma 6 zdržení se) shodla na tom, že by páry vstupující do partnerství měly mít nárok na 5 dní volna zrovna tak jako páry uzavírající sňatek.", "", "Socialistická kandidátka na chilskou prezidentku Michelle Bacheletová 11. dubna 2013 deklarovala, že podporuje stejnopohlavní manželství, a že pokud bude zvolená do čela státu, tak jej prosadí. Bacheletová, která už byla prezidentkou v letech 2006-2010, 15. prosince 2013 vyhrála volby znovu. Dne 10. prosince 2014 začala skupina senátorů z různých politických stran spolu s MOVILH prezentovat návrh zákona o stejnopohlavním manželství a adopcích dětí homosexuálními páry v Kongresu. MOVILH uskutečnila s chilskou vládou několik rozhovorů, během nichž ji upozornila, že se neváhá ve věci manželství odvolávat až k Meziamerickému soudu pro lidská práva. V závěru však skupina přistoupila na to, že od žaloby ustoupí, pokud administrativa Bacheletové splní svůj slib, a legalizuje stejnopohlavní sňatky. 1. července 2016 oznámila vláda, že zahájí konzultace na téma návrhu zákona o stejnopohlavním manželství v září 2016 s cílem prosadit jej do konce 1. pololetí 2017. Prezidentka slíbila na půdě Valného shromáždění OSN, že její vláda předloží Kongresu návrh zákona o stejnopohlavním manželství v prvním pololetí 2017. V červnu 2017 oznámila během projevu v Kongresu, že vláda tak učiní až ve 2. pololetí 2017. Vláda také později potvrdila, že návrh poskytne homosexuálním párům plná adopční práva. 28. srpna 2017 se návrh příslušného zákona dostal do Kongresu. 5. září byl formálně předložen Senátu, který jej postoupil Výboru pro ústavu, zákonodárství a spravedlnost. 19. listopadu 2017 proběhly v Chile parlamentní volby a první kolo prezidentských voleb. Podle \"La Tercera\" a místních LGBT aktivistů je většina nově zvolených poslanců a senátorů pro přijetí zákona o stejnopohlavním manželství. Senátní Výbor pro ústavu, zákonodárství a spravedlnost se začal zabývat příslušným návrhem 27. listopadu 2017. Dva dny před tím demonstrovalo v Santiagu nejméně 100 tisíc lidí za přijetí zákona. Mezi účastníky bylo mnoho právníků, diplomatů, včetně prezidentského kandidáta Alejandra Guilliera. 17. prosince 2017 vyhrál prezidentské volby konzervativní kandidát a bývalý chilský prezident Sebastián Piňera odmítající stejnopohlavní manželství. Když na začátku ledna 2018 vydal Meziamerický soud pro lidská práva průlomový rozsudek, který vyžaduje po signatářích Americké úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod legalizaci homosexuálních sňatků, začala chilská LGBT lidskoprávní organizace MOVILH tlačit na Piňerovu administrativu, aby tomuto požadavku vyhověla. Na začátku března 2018 řekl mluvčí prezidentské kanceláře, že legalizace stejnopohlavního manželství není v současné době prioritou.", "Dne 16. června 2016 navrhli dva poslanci Nezávislé demokratické unie novelu ústavy, která by zakázala stejnopohlavní manželství a adopci dětí homosexuálními páry.", "Chilský ústavní soud vyslyšel 28. července 2011 argumenty týkající se ústavnosti článku 102 občanského zákoníku, který nepřipouští sňatek párů stejného pohlaví, a 3. listopadu hlasovali ústavní soudci v poměru 9:1 pro jeho ústavnost. V r. 2012 byl dán podnět k Meziamerickému soudu pro lidská práva ve věci stejnopohlavního manželství. Piñerova administrativa k této žalobě zaujala odmítavý postoj. Po inauguraci prezidentky Michelle Bacheletové, která slíbila legalizaci stejnopohlavního manželství, v r. 2014 se LGBT organizace MOVILH rozhodla pro smírné řešení této záležitosti se státem. 17. února 2015 se konala diskuze mezi právními zástupci vlády a LGBT organizací MOVILH v zájmu nalezení vhodného kompromisu namísto odvolávání se k Meziamerickému výboru pro lidská práva. Vláda slíbila, že od svého dřívějšího odmítání stejnopohlavních sňatků ustoupí. Formální prohlášení bylo podepsáno v dubnu a právní zástupce MOVILH uvedl, že má stále sepsanou příslušnou žalobu, kterou může kdykoli obnovit, dokud chilští politici nepřijmou příslušný zákon. 10. června 2016 zamítl Odvolací soud v Santiagu žalobu podanou organizací MOVILH. Soud uvedl, že chilská legislativa stejnopohlavní manželství nepřipouští, a tudíž nelze požadovat po místních úřadech, aby oddávaly takové páry. Kromě toho také dodal, že ve věci zpřístupnění sňatků párům stejného pohlaví nejsou příslušné rozhodovat soudy, nýbrž vláda a zákonodárci.", "Výzkum zveřejněný v dubnu 2009 ukázal, že pouze 33,2 % Chilanů by přiznalo homosexuálním párům právo na uzavírání sňatku, zatímco 65,2 % by bylo proti. U mladých lidí byla nicméně podpora větší; podle studie National Youth Institute of Chile by 56 % respondentů ve věku 15-29 let podpořila stejnopohlavní manželství a 51,3 % by párům stejného pohlaví umožnila i osvojování dětí. Nejaktuálnější průzkum ukazuje 70 % podporu stejnopohlavního manželství u mladé generace. V celonárodní anketě CEP provedené v červenci 2011 by 52 % Chilanů podpořila jistou formu právního uznání stejnopohlavních svazků: 18 % by bylo pro občanský sňatek homosexuálních párů, 34 % by preferovalo jiný právní rámec stejnopohlavního soužití. Když pak byla otázka trochu více specifikovaná vyslovilo se 57 % Chilanů proti stejnopohlavnímu manželství, které by homosexuální páry stavělo na stejnou úroveň jakou mají heterosexuální páry. 27 % jich bylo pro. Pro jinou právní formu stejnopohlavního soužití se vyslovilo 35 % respondentů, 57 % bylo proti. Ve všech otázkách byla podpora homosexuálních svazků větší mezi mladými lidmi a osobami s vyšším vzděláním. V případě osvojování dětí lesbickými páry bylo 24 % pro a 61 % proti. U gay párů byla podpora menší: 20 % pro a 64 % proti. Výzkum ze srpna 2012 ukázal, že 54,9 % Chilanů podporuje stejnopohlavní manželství, zatímco 40,7 % je proti. V průzkumu Pew Research Center uskutečněném mezi 11. listopadem - 16. prosincem 2013 podpořilo stejnopohlavní sňatky 46 % Chilanů, 42 % bylo proti. Podle Cadem Plaza Pública z konce roku 2014 podporovalo stejnopohlavní sňatky 55 % Chilanů, zatímco 39 % bylo proti. V září 2015 shledal výše zmíněný Cadem Plaza Públice, že stejnopohlavní manželství podporuje 60 % Chilanů, což byla tou dobou největší zaznamenaná podpora napříč celou společností. Chilanů odmítajících manželství osob stejného pohlaví bylo 36 %. Nejaktuálnější průzkum uskutečněný v červenci 2017 vykazuje 61 % podporu a 32 % odmítání. Výzkum provedený pro Cooperativa e Imaginaccion ve dnech 24. - 27. srpna 2017 ukázala, že 62,2 % Chilanů podporuje stejnopohlavní manželství, zatímco 34,8 % je proti. S homoparentální adopcí souhlasí 47 % respondentů, 51,2 % je proti." ] }

{ "title": [ "Hráčská kariéra.", "Reprezentace.", "Evropské poháry.", "Trenérská kariéra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Odehrál celkem 550 prvoligových utkání, v nichž vstřelil 62 branky. Za Vardar Skopje si připsal 194 starty a 10 vstřelených branek (sezonu 1981/82 a podzim 1982 vynechal kvůli ZVS v JNA), v dresu AEK Athény zasáhl do 356 utkání a zaznamenal 52 góly. V jugoslávské nejvyšší soutěži debutoval 22. listopadu 1980 (v rámci 15. kola ročníku 1980/81) v domácím zápase Vardaru s Dinamem Záhřeb (výhra 1:0). Čtyřikrát se stal mistrem řecké ligy (1988/89, 1991/92, 1992/93 a 1993/94), třikrát vyhrál řecký pohár (1995/96, 1996/97 a 1999/00), jednou řecký ligový pohár (1990) a dvakrát řecký superpohár (1989 a 1996).", "Reprezentoval jak Jugoslávii (1988–1989), tak Makedonii (1994–2000). V jugoslávské reprezentaci debutoval 24. srpna 1988 v Lucernu proti domácímu Švýcarsku (výhra Jugoslávie 2:0), druhý a zároveň poslední start si připsal 13. prosince 1989 v Londýně proti domácí Anglii (prohra 2:1). V makedonské reprezentaci debutoval 12. října 1994 ve Skopje v kvalifikačním utkání na ME 1996 proti Španělsku (prohra Makedonie 0:2). Poslední reprezentační zápas odehrál 3. září 2000 v Bratislavě v kvalifikačním utkání na MS 2002 proti domácímu Slovensku (prohra 0:2). Jugoslávii reprezentoval i na LOH v Soulu 1988.", "V evropských pohárech odehrál celkem 52 utkání, v nichž vstřelil 6 branek. V Poháru mistrů evropských zemí a Lize mistrů UEFA odehrál celkem 16 zápasů a dal 4 góly (1987–1994; 1987/88: 2 starty/0 branek, 1989/90: 4/2, 1992/93: 4/0, 1993/94: 2/0, 1994/95: 4/2), další 4 starty a 1 branku přidal v kvalifikaci LM (1994–1999; 1994/95: 2/1, 1999/00: 2/0). V Poháru vítězů pohárů zaznamenal 16 startů a jednu branku (1995–1998; 1995/96: 4/0, 1996/97: 6/1, 1997/98: 6/0). V Poháru UEFA a Evropské lize UEFA si připsal 16 startů, aniž by skóroval (1985–2000; 1985/86: 4/0, 1991/92: 6/0, 1998/99: 1/0, 1999/00: 4/0, 2000/01: 1/0).", "Po skončení hráčské kariéry se stal trenérem. Na jaře 2001 vedl AEK Athény, v sezoně 2001/02 trénoval kyperský klub Apollon Limassol. V letech 2002–2004 a 2012–2014 byl v Omonii Nikósia, s níž se stal jedenkrát kyperským mistrem (2002/03) a jednou vyhrál kyperský superpohár (2003)." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Vytrvalostní závody.", "Závody s hromadným startem.", "Štafety." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Závod žen začala velmi dobře Eva Puskarčíková. Střílela nejrychleji ze všech závodnic a po prvních dvou čistých střelbách se čtyřsekundovým náskokem objevila v čele průběžného pořadí. První byla také po třetí čisté střelbě. Při poslední položce však zasáhla jen dva terče z pěti a dokončila závod na 13. místě. „Od začátku závodu mě strašně bolely nohy, a pak to asi při závěrečné položce vygradovalo,“ komentovala Puskarčíková svoji poslední střelbu. Také Lucie Charvátová se do třetí střelby držela na vedoucích místech průběžného pořadí. Když se jí však v druhé polovině závodu střelecky nedařilo a udělala celkem šest chyb, skončila nakonec na 32. pozici. Gabriela Koukalová předvedla sice nejlepší běžecký čas z celého startovního pole, ale ten s třemi chybami vleže a třemi vstoje stačil na 24. místo v cíli. V závodě, který byl ovlivněn měnícím se větrem, zvítězila Laura Dahlmeierová, která tím od Koukalové převzala žlutý dres vedoucí závodnice světového poháru. Ohrožovala jí ještě Francouzka Anaïs Chevalierová, která na posledním mezičase byla o tři sekundy před ní, ale vinou pomalejšího běhu dojela nakonec druhá. Překvapením bylo třetí místo domácí Alexie Runggaldierové, která jako jedna z mála dokázala zastřílet jen s jednou chybou. V závodě mužů se podobně jako Evě Puskarčíkové dařilo Michalu Krčmářovi až do poslední střelby. Neprobojoval se sice do čela průběžného pořadí, ale díky prvním třem bezchybně zastříleným položkám se udržoval mezi prvními. Při poslední střelbě však udělal jednu chybu, a i když dojel na průběžně třetím místě, nakonec skončil osmý. „Nevím, jestli to bylo únavou nebo něčím jiným, ale ty stojky byly strašně vybojované. Takže jsem s konečnou střelbou za jedna maximálně spokojený.“ zhodnotil pak Krčmář svůj výkon. Ostatním českým reprezentantům se nedařilo: na body dosáhl už jen Jaroslav Soukup, který dojel na 40. místě. Vítěz tří předcházejících závodů Martin Fourcade nezasáhl celkem dva terče. Tyto chyby vyrovnal nejrychlejším během a do cíle dojel jako průběžně první. V té době však už měl odstříleno Anton Šipulin, který udělal celkově o jednu chybu méně a z poslední střelby odjížděl s náskokem 44 sekund na Fourcada. Svůj odstup udržel a po roce zde v Anterselvě opět zvítězil.", "Do sobotního závodu žen se kvalifikovaly tři české reprezentantky. Gabriela Koukalová běžela zpočátku pomaleji. V obou prvních střelbách udělala po jedné chybě a z obou odjížděla až na 19. místě. Poté však zrychlila běh a když na třetí položce zasáhla všechny terče, posunula se na šesté místo, ale s půlminutovou ztrátou na vedoucí Lauru Dahlmeierovou z Německa. V předposledním kole předjela Koukalová několik závodnic, ale náskok Dahlmeierové nesnížila. Němka však při poslední střelbě udělala dvě chyby a tak se čistě střílející Koukalová dostala do čela. Televizní komentátoři očekávali, že se ihned odpoutá od další Němky Nadine Horchlerové, která ze střelnice odjížděla těsně za ní. Horchlerová se však české závodnice udržela, v posledním stoupání ji předjela a poprvé v kariéře zvítězila v závodu světového poháru. Dahlmeierová dokázala v posledním kole dojet čtvrtminutovou ztrátu, 100 metrů před cílem se dostala před Koukalovou a odsunula jí tak na třetí místo. Pro Koukalovou to přesto byly první stupně vítězů v Anterselvě, kde se jí dosud nedařilo. Koukalová si tohoto umístění cenila více, než předcházejících vítězství, protože dvakrát jela jen s jednou hůlkou. „Nejdřív mi Laura (Dahlmeierová) několikrát na úvodních kilometrech přišlápla hůl a pak to dorazila Doro (Wiererová), když mi ji omylem přišlápla během největšího kopce, co tu na trati je.“ Z dalších českých reprezentantek střílela Eva Puskarčíková zpočátku čistě, a i když při druhé nezasáhla jeden terč, stále se udržovala ve vedoucí skupině; na trati však ztrácela. Při třetí a čtvrté střelbě udělala opět po jedné chybě, ale rychlým během v závěru se propracovala na konečné 11. místo. Veronika Vítková skončila s dvěma chybami o tři pozice za ní. Oproti ženám se českým reprezentantům se v nedělním „masáku“ nedařilo ani ve střelbě, ani v běhu. Postupně se propadali ke konci startovního pole. Nejlépe dojel Ondřej Moravec na 23. místě s třemi chybami na střelnici. Šéftrenér reprezentace Ondřeje Rybáře okomentoval průběh závodu pro Českou televizi: „Rozhodně nejsme spokojeni. Na klukách se projevila únava z posledních závodů.“ Zvítězil Johannes Thingnes Bø, jediný čistě střílející účastník závodu. Celé poslední kolo jel ve dvojici s Francouzem Quentinen Fillonem Mailletem, kterého v cílové rovině předjel.", "V štafetách mužů, které se oproti stejné soutěži žen jely před mužským závodem s hromadným startem, už zpočátku český tým ztrácel. Ondřej Moravec musel dobíjet celkem tři náboje a předával na 16. místě se ztrátou 42 sekund. Adam Václavík pak díky čisté střelbě vleže posunul českou štafetu na 11. místo, ale vstoje udělal celkem pět chyb, musel na dvě trestná kola a spadl na 18. místo s téměř dvouminutovou ztrátou. Michal Šlesingr a Michal Krčmář pak dostali od trenérů pokyn, aby se šetřili na nedělní závod, a jeli už pomaleji. Navíc udělali na střelnici dohromady další pět chyb. Česká štafeta tak skončila na 13. místě. O vítězství bojovaly od poloviny závodu už jen štafety Německa a Norska. V posledním kole jel Emil Hegle Svendsen stále včele, ale Simon Schempp na něj v cílové rovině zaútočil a o desetinu sekundy zvítězil. V české ženské štafetě nenastoupila Gabriela Koukalová, která byla podle trenérů unavená a šetřila se na blížící mistrovství světa. Závod proto rozběhla Lucie Charvátová. Nezasáhla celkem pět terčů a navíc musela na trestné kolo. Částečně to vyrovnala rychlým během, ale předávala na 16. místě s téměř minutovou ztrátou. V druhém úseku vyzkoušeli trenéři po pěti letech ve světovém poháru znovu Leu Johanidesovou. Ta sice nemusela na trestné kolo, ale udělala také pět chyb na střelnici a navíc běžela velmi pomalu: na trati byla o více než dvě minuty pomalejší než čelo závodu. Proto předávala na 21. místě se ztrátou téměř čtyř minut. Eva Puskarčíková a Veronika Vítková pak předvedly dobrý běžecký výkon, ke kterému Vítková přidala i čistou střelbu; odstupy mezi štafetami však už byly tak velké, že to nestačilo na lepší než 16. místo v cíli. V závodě zvítězily německé biatlonistky, které jely v čele závodu od druhého úseku. I když v posledních dvou úsecích udělaly na střelnici vždy více chyb než jejich nejbližší soupeřky, rychlým během se jim vzdálily a dojely do cíle s náskokem před francouzskou štafetou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Doprava.", "Železnice.", "Autobus.", "Silniční doprava.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "New Mills leží v oblasti původně známé jako Bowden Middlecale, což byl soubor deseti menších sídel. Jméno New Mills vzniklo dle mlýna, postaveného v roce 1391 na řece Sett v osadě Ollersett, která je dnes součástí města. Poloha mlýna byla výhodná, protože v těsné blízkosti se nacházel most přes řeku. Od konce 16. století se název mlýna používal i pro skupinu stavení, která vznikla v jeho blízkosti. Prvním průmyslovým objektem v oblasti byl uhelný důl, později v roce 1788 vznikla první přádelna bavlny. Pro tento druh průmyslu zde byly ideální podmínky; klima, dobře dostupný kvalitní stavební kámen a stabilní podloží u relativně rychle tekoucí řeky. V roce 1810 už v New Mills bylo devět přádelen a další vznikaly v osadě Newtown (dnes je též součástí města), když zde byl otevřen plavební kanál. Spřádání bavlny bylo nedílnou součástí hospodářské činnosti ve městě až do roku 2000, kdy byla poslední ze spřádelen uzavřena.", "", "Ve městě jsou dvě železniční stanice: \"New Mills Newtown\" na trati mezi Manchesterem a Buxtonem a \"New Mills Central\" na trati mezi Manchesterem a Sheffieldem. Z této stanice vedla též odbočná místní trať do blízkého Hayfieldu, avšak ta byla v roce 1970 zrušena. Po její trase dnes vede asi 4 km dlouhá turistická stezka.", "Město je obsluhováno dvěma autobusovými společnostmi. První z nich, firma \"High Peak Buses\", provozuje spoje do Macclesfieldu, Glossopu, Buxtonu, Chapel-en-le-Frith a Marplu. Druhým dopravcem je společnost \"Stagecoach\", která zajišťuje spojení se Stockportem.", "Okrajem města v Newtownu prochází hlavní silnice A6 spojující Manchester a Buxton. Ta představuje nejdůležitější spojnici města s oblastí Velkého Manchesteru.", "V městě sídlí fotbalový klub New Mills AFC, hrající své zápasy na stadionu Church Lane s kapacitou 1 400 diváků. Klub byl založen v roce 1919 a v současnosti (sezóna 2016/17) hraje North West Counties League Premier Division, která je devátou nejvyšší fotbalovou soutěží v Anglii." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Osídlení.", "Klimatické poměry.", "Historie.", "Železnice.", "Lenský masakr.", "Po zániku Sovětského svazu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Bodajbo leží v Patomské vysočině (rusky Патомское нагорье). jejíž průměrná výška se pohybuje mezi 1 400 a 1 900 metry. Město se nachází v nadmořské výšce cca 290 metrů na pravém břehu téměř 2 000 km dlouhé sibiřské řeky Vitim, která se zhruba dvě desítky kilometrů za městem stáčí a pokračuje na sever ke svému soutoku s řekou Lenou. Západní okraj města je ohraničen tokem řeky Bodajbo, pravostranného přítoku řeky Vitim. Na protilehlém břehu řeky Vitim se v témže místě nachází ústí jejího levostranného přítoku, řeky Bisjaga. Soutok řek Vitimu a Bodajba je patrný i podle rozdílného zbarvení vody - vody Bodajba jsou zakalené, což je způsobeno těžební činností, která probíhá podél celého jejího toku. Od severního konce jezera Bajkal je Bodajbo vzdáleno vzdušnou čarou 350 kilometrů směrem na severovýchod.", "Výše na řece Bodajbo se nacházejí obce (\"posjolki\") Kjachtinskij (Кяхтинский), Balachninskij (Балахнинский), Vasiljevskij (Васильевский), Aprelsk (Апрельск), Artjomovskij (Артёмовский). dále zaniklá sídla Uspenskij (Успенский), Andrejevsk (Андреевск), Leninskij (Ленинский) a jiné. Irkutsk, metropole Irkutské oblasti, je od Bodajba vzdálen 1095 km. K 1. lednu 2016 mělo Bodajbo 13 419 obyvatel.", "Klima v oblasti města je vnitrozemské, v průběhu roku se vyznačuje mimořádně velkými rozdíly teplot. Pro zdejší podnebí je charakteristická dlouhá tuhá zima a krátké léto, avšak se značně vysokými teplotami, naprosto neobvyklými v těchto vyšších zeměpisných šířkách. Teploty zde mohou v měsících červnu a červenci dosahovat téměř 40 °C (nejvyšší teplota, naměřená v červenci, byla 39,6 °C). Mrazy kolem -30 až -40 °C jsou běžné od října až do dubna. Nejnižší teplota, zaznamenaná v Bodajbo, byla -55,1 °C.", "Sídlo na soutoku řek Vitim a Bodajbo vzniklo v roce 1864 původně pod názvem \"Bodajbinská rezidence\" (\"Бодайбинская\" \"резиденция\") jako sklad nákladů a zásob pro zlatokopy, kteří přicházeli na naleziště, objevené v roce 1863. V roce 1903 ruský car Mikuláš II. podepsal dekret, kterým bylo Bodajbinské rezidenci přiznán statut města, avšak oficiálně se Bodajbo stalo městem až v roce 1925.", "Již v roce 1861 provozoval majitel ložiska Voskresenskoje na svém území koněspřežnou dráhu.V roce 1895 byla zahájena stavba úzkorozchodné železnice z bodajbinského přístavu na řece Vitim údolím řeky Bodajbo k ložiskům zlata. V roce 1917 byla postavena tato částečně elektrifikovaná trať o rozchodu 914 mm až do stanice Naděždinskaja (Надеждинская ) v osadě Aprelsk. Tato cca 90 km dlouhá trať, která sloužila jak pro nákladní dopravu, tak i pro přepravu místních obyvatel, byla zrušena a demontována na základě rozhodnutí ministerských orgánů a podniku \"Lenzoloto\" v roce 1967. V roce 2007 byl dána do provozu ne zcela dokončená silnice, která vede k železniční stanici ve městě Taksimo na Bajkalsko-amurské magistrále (BAM) v Burjatské republice. Jelikož most přes řeku Vitim nebyl dostavěn, jsou obyvatelé Bodajba v létě přepravování přívozem a v zimě cestují po ledu, pokud je řeka dostatečně zamrzlá.", "Na jaře roku 1912 došlo na nalezištích zlata v oblasti Bodajba ke vzbouření a stávce dělníků, najatých těžební společností \"Lenské zlatorudní sdružení\" (\"Ленское золотопромышленное товарищество\"), zkráceně \"Lenzoloto\", jejímž většinovým vlastníkem byla rusko - britská společnost \"Lena Goldfields\". Příčinou stávky byly nevhodné pracovní a životní podmínky (až šestnáctihodinový pracovní den ve štolách ve věčně zmrzlé půdě, množství pracovních úrazů, pokutování za každou maličkost, část mzdy byla vyplácena formou poukázek, za něž si bylo možno nakoupit potraviny jen v místních firemních prodejnách, kde bylo prodáváno zkažené maso). V polovině března 1912 stávkovalo již kolem 6000 dělníků. Proti stávkujícím byli nakonec povoláni četníci a vojsko. 16. dubna byli zatčeni hlavní vůdci stávkujících a den poté se asi dva tisíce dělníků vydalo na protestní pochod. Vojsko zahájilo střelbu do stávkujících, při níž bylo 150 - 250 (dobové zdroje se v údajích rozcházejí) účastníků pochodu zabito a dalších asi 250 bylo zraněno. V čele komise Státní dumy, která masakr vyšetřovala, byl tehdy neznámý mladý advokát Alexandr Fjodorovič Kerenskij. K dalšímu masakru horníků došlo v Bodajbo v době stalinských čistek, spojených s hledáním \"vnitřních nepřátel\". Stalo se tak na jaře roku 1938, kdy zde dle příkazů zvláštního komisaře, schválených oblastní \"trojkou\" NKVD, bylo zatčeno a popraveno zastřelením celkem 948 zaměstnanců místních zlatorudných dolů. Komisař, který procesy a popravy realizoval, byl sám popraven v roce 1941. Hromadné hroby popravených horníků nebyly nikdy nalezeny.", "Od 70. do 90. let 20. století počet obyvatel Bodajbo stále stoupal, v roce 1992 dosáhl maximální výše 21 700 osob. Vzápětí však nastal trvalý pokles. V roce 1996 bylo v Bodajbo evidováno 19 800 lidí, o 10 let později 15 700 a k 1. 1. 2016 mělo město již jen 13 419 obyvatel. Roční těžba zlata v Bodajbinském okrese představuje 95 % celkového objemu těžby v Irkutské oblasti. Přímo v povodí řeky Bodajbo bylo od roku 1865 vytěženo na 620 tun zlata, což je více než polovina množství drahého kovu, získaného od poloviny 19. do počátku 21. století v celém Bodajbinském okrese. Přesto, že produkce zlata po roce 2010 mírně stoupala, nijak se to neprojevilo na kvalitě života obyvatel, případně na zvyšování jejich počtu. Ke zlepšení života obyvatel Bodajba nepřispívá - kromě drsných klimatických a pracovních podmínek - ani nedostatek kulturních a sportovních zařízení a chybějící infrastruktura. Z výstavného kulturního domu, který existoval ještě na počátku 21. století, zbyly jen trosky, kvůli havarijnímu stavu byl uzavřen krytý bazén, v obci Mamakan nebyla obnovena základní škola, která zde vyhořela, nedokončený most přes řeku Vitim byl ponechán svému osudu, místní komunikace jsou rozbité a neudržované a někdejší obce v údolí Bodajbo postupně mizejí. Jádro problému je především v tom, že Bodajbo a Bodajbinský okres sice přispívají do státního rozpočtu na daních a poplatcích ročně částkou kolem 5 miliard rublů, avšak zpětně na rozvoj města je jim přidělován jen nepatrný zlomek těchto prostředků." ] }

{ "title": [ "Překlad sítových adres.", "Techniky.", "Symetrický NAT.", "IPsec.", "Hosted NAT traversal." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Zařízení NAT narušují end-to-end konektivitu, se kterou počítal původní návrh Internetu. NAT se začalo používat kvůli Vyčerpání IPv4 adres, resp. pro zmírnění následků nedostatku IPv4 adres. NAT umožňuje používat privátní IP adresu v soukromých sítích, které jsou umístěny za směrovači a pro komunikaci se zbytkem Internetu využívat byť jedinou veřejnou IP adresu. Zařízení ve vnitřní síti komunikují se zařízeními ve vnější síti pomocí změny zdrojové IP adresy (a portu) v odchozích IP datagramech, které procházejí skrze zařízení provádějící NAT. Při obdržení odpovědi přepíše zařízení provádějící NAT zpět původní privátní IP adresu a port tak, aby byla odpověď doručena původnímu zařízení. Překlad síťových adres je nevhodný pro umisťování serverů do vnitřní sítě, protože zařízení provádějící NAT nemá bez vnější pomoci možnost, jak určit, pro jaké zařízení ve vnitřní síti jsou přicházející datagramy určeny. Tento problém nevzniká při přístupu z vnitřního počítače k webovým stránkám a e-mailovým službám umístěných ve veřejném Internetu. Ale peer-to-peer sdílení souborů, VoIP služby a herní konzole vyžadují, aby klienti byli dosažitelní z Internetu podobně jako veřejné servery. Příchozí datagramy nemohou být jednoduše předány správnému vnitřnímu zařízení. Kromě toho mnoho podobných služeb přenáší informace o IP adrese a čísle portu uvnitř datagramů, což potenciálně vyžaduje nasazení technologií deep packet inspection. Technologie překladu síťových adres nejsou standardizovány. Tím pádem jsou metody, využívané pro průchod NAT branou často proprietární a špatně zdokumentované. Mnoho technik průchodu vyžaduje asistenci od serverů umístěných vně maškarádované sítě. Některé metody využívá server pouze při navazování připojení. Jiné metody jsou založeny na přeposílání všech dat skrze takový veřejný server, což eskaluje požadavky na šířku pásma (tj. kvalitní konektivitu veřejně umístěného serveru), zvyšuje latenci (zpoždění), a jsou tak nevhodné pro hlasovou a obrazovou komunikaci v reálném čase. Techniky průchodu NAT branou obvykle obchází zabezpečení používané v příslušné síti. Podnikoví bezpečností experti upřednostňují techniky, které výslovně spolupracují s NAT branou a firewally povolujících průchod NAT branou, a tím umožňují kontrolu a vynucování bezpečnostních politik v NAT bráně. Mezi IETF standardy, které používají takový bezpečnostním model, jsou Realm-Specific IP (RSIP) a middlebox komunikace (MIDCOM).", "Dostupné techniky průchodu branou NAT jsou následující:", "Nedávný růst počtu symetrických bran NAT snížil míru úspěšných průchodů branou NAT v mnoha praktických situacích, jako např. mobilní a veřejné WiFi připojení. Techniky Hole punching, jako STUN and ICE, nedokáží procházet symetrickou branou NAT bez pomoci přeposílajícího serveru, jak je ukázáno v TURN. Techniky, které procházejí symetrickou branou NAT pomocí pokusů předpovědět následující port, který bude otevřen zařízením NAT, byly objeveny v roce 2003 Yutakou Takedou v Panasonic Communications Research Laboratory a v roce 2008 výzkumníky z Waseda University. Techniky předpovědi portu jsou efektivní pouze se zařízením NAT, které používá známé deterministické algoritmy pro výběr portu. Toto předvídatelné, ale ne statické, schéma pro alokaci portu je neobvyklé ve velkých branách NAT, které jsou použité např. v 4G LTE sítích, a proto je předpověď portu v těchto mobilních širokopásmových sítích velmi neefektivní.", "Klienti IPsec VPN používají průchod branou NAT k umožnění Encapsulating Security Payload paketů projít branou NAT. IPsec používá ke svému provozu několik protokolů, které musí být povoleny, aby bylo možné projít firewally a překladači sítových adres (NAT): Mnoho směrovačů poskytuje rozšíření často nazývané IPsec Passthrough. V systému Windows XP je ve výchozím stavu průchod NAT branou povolen, ale v systému Windows XP s balíčkem Service Pack 2 je tato funkce ve výchozím nastavení vypnuta pro případ, kdy je VPN server také za zařízením NAT, kvůli vzácné a kontroverzní bezpečnostní chybě. Záplaty pro IPsec NAT-T jsou dostupné také pro systémy Windows 2000, Windows NT 4.0 a Windows 98. Průchod NAT branou pro IPsec může být použit k umožnění oportunistického šifrování mezi systémy. Průchod NAT branou umožňuje systémům za NAT branou na požádání přijímat a navazovat bezpečné spojení.", "Hosted NAT traversal (HNT) je množina mechanismů používaná zprostředkovateli, které obsahují prostředky pro přeposílání a blokování. IETF radí nepoužívat metodu blokování přes Internet a doporučuje ICE kvůli bezpečnostním důvodům." ] }

{ "title": [ "Další jména.", "Číslice.", "Použití.", "Současné použití." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Tyto číslice jsou známy jako ( \"indická čísla\") v arabštině. Někdy se také nazývají v různých jazycích jako \"indické číslice\". To je však někdy odrazující, protože to může vést k záměně s indickými číslicemi, které se používají ve znacích jazyka bráhmí v Indii.", "Každá číslice v perské variantě má rozdílný unicodový znak, a to i když vypadá totožná s východoarabským číselným protějškem. Varianty používané v urdštině, sindhi a dalších jihoasijských jazycích však nejsou kódovány odděleně od perských variant.", "Psané číslice jsou uspořádány tak, že jejich číslice s nejnižší hodnotou je umístěna napravo a vyšší poziční hodnota se přidává nalevo. Je identické s uspořádáním používaném v západních textech při použití arabských číslic, přestože arabské písmo se čte zprava doleva. Neexistuje v tom žádný rozpor, pokud není nezbytné číslice zarovnat, jako je tomu v případě aritmetických úloh (jak v jednoduchém sčítání nebo násobení) a při tvorbě seznamů čísel, které se většinou zarovnávají na desetinnou čárkou nebo tečku.", "Východoarabské číslice zůstávají silně převažujícím protějškem západoarabské číslice v mnoha zemích na východě arabského světa, a to zejména v Íránu a Afghánistánu. V arabsky mluvící Asii, stejně jako v Egyptě, Súdánu a oblasti známé jako arabský Mašrek se používají oba druhy číslic vedle sebe. Západní číslice se však stávají stále více oblíbenými i ve velmi tradičních zemích jako je Saúdská Arábie. V Pákistánu se západoarabské číslice používají stále ve větší míře, protože značná většina současné populace je anglofonní. Východní číslice se i nadále používají v urdských publikacích a novinách, stejně jako na reklamních cedulích. V severní Africe (s výjimkou Egypta a Súdánu) se nyní běžně používají pouze západoarabské číslice (0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9). Ve středověku tyto oblasti používaly mírně odlišnou sadu znaků (ze které přes Itálii západní \"arabské číslice\" pocházejí)." ] }

{ "title": [ "Pozadí vzniku.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Fregaty byly vyvinuty v rámci tureckého námořního zbrojního programu MİLGEM (\"Milli Gemi\"). Ten má zajistit nezávislost tureckého námořnictva na dovozu válečných lodí a částečně i jejich vybavení. V první fázi programu byly vyvinuty domácí víceúčelové korvety třídy \"Ada\" (do konce roku 2016 byly dokončeny čtyři z osmi plánovaných). Na základě třídy \"Ada\" byly následně vyvinuty víceúčelové fregaty \"Istanbul\" (\"TF-100\"), přičemž program má uzavřít stavba 4–6 domácích protiletadlových fregat plánované třídy \"TF-2000\". Jednotky třídy \"Istanbul\":", "Třída \"Istanbul\" je verzí korvet třídy \"Ada\" s prodlouženým trupem. Využití existujícího trupu má několik výhod - vývoj je rychlejší, levnější a fregaty budou moci s třídou \"Ada\" sdílet stejnou infrastrukturu. Délka plavidel narostla o 14 metrů a výtlak o cca 600 tun (na 3000 tun). Fregaty převzaly výzbroj třídy \"Ada\", která byla zesílena instalací vertikálních vypouštěcích sil pro řízené střely a dvojnásobného množství protilodních střel. Plánovaná výzbroj je tedy následující. Hlavňovou výzbroj tvoří jeden dvouúčelový 76mm kanón Oto Melara Super Rapid v dělové věži na přídi. Sekundární výzbroj tvoří dva 12,7mm kulomety, umístěné v dálkově ovládaných stabilizovaných střeleckých stanovištích STAMP. Hlavní údernou výzbrojí jsou čtyři čtyřnásobné kontejnery protilodních střel. K bodové obraně proti letadlům a protilodním střelám slouží protiletadlové řízené střely ESSM odpalované z vvertikálních sil Mk 41 a jeden 21násobný protiletadlový raketovým komplet systému RIM-116 Rolling Airframe Missile. K napadání ponorek plavidla nesou dva tříhlavňové 324mm torpédomety Mk 32, ze kterých jsou vypouštěna lehká protiponorková torpéda Mk 46. Na zádi se nachází přistávací paluba a hangár umožňující operace jednoho vrtulníku S-70B-2 Seahawk." ] }

{ "title": [ "Zajímavosti.", "Jiná vysvětlení.", "Názory." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Tvary mikrokavit nabývají podob sfér až negativních krystalů. V křemenech s domnělými kavitačními vlnoplochami dochází pravděpodobně k vymazávání jejich starších souborů novými soubory, což Rajlich dokládá na několika vzorcích. S obdobným uspořádáním se lze běžně setkat v případě konvenčních PDF amorfizovaných lamel, jejichž přítomnost v nerostech je dnes uznávaným kritériem pro verifikaci impaktních struktur. Kavitační lamely také někdy nabývají podob pilek či zoubků, což je opět efekt známý z již verifikovaných impaktních struktur. Zoubky vystupují po naleptání kyselinou. Vžilo se pro něj označení pillaring. Nerosty nejsou vždy protkány mnoha lamelami, ale jsou přímo natrhány či nasekány na plátky jako v případě některých turmalínů z českých pegmatitů. Rozestupy kavitačních lamel mohou být od milimetrů po metry. V případě velkých křemenných jader z pegmatitů se uvažuje o jejich kompakci do celistvých bloků fluidizací více menších zrn. Uvažuje se o jevech ultrazvukového čištění, které je opět dobře známé z technické praxe. Křemen mezi lamelami je čistým křišťálem a tedy takřka neobsahuje žádné plynokapalné uzavřeniny. Je předpoklad, že se zhroutily při mnohonásobných mechanických pulzech. Na některých křemenech lze nalézt rýhování, které připomíná povrchové vlnění. Velké množství růženínů z celého světa obsahuje systémy bílých lamel. Kauzální vztah mezi šokovou metamorfózou a vznikem růžového odstínu by mohl růženín definovat jako šokový nerost. Podobný vztah by se mohl týkat i jiných odrůd křemene.Podobně jako se vlny, ať už mechanické nebo elektromagnetické, při svém pohybu vzájemně neovlivňují, kavitační vlnoplochy se rovněž protínají bez zjevných známek vzájemného ovlivňování, tj. například bez posunování. To bývá typické pro různé fraktury a deformační lamely, které bývají spjaty s undulózním zhášením. Fluidizaci horninového prostředí při dopadu meteoritu teoretizovali a experimentálně ověřovali již H. J. Melosh a E. S. Gaffney v 80. letech 20. století. Pakliže určíme vlnovou délku z prostých rozestupů domnělých kavitačních vlnoploch, dostaneme se na hodnoty odpovídající zlomkům metrů. Z předpokladu, že vlnění procházející horninami dosahovalo rychlostí vyšších než byla rychlost meteoritu v okamžiku styku se zemským tělesem (řádově desítky tisíc metrů za sekundu), se dostaneme na frekvence minimálně řádu 10 Hz. Iniciální tlakový impuls však měl dle hypotézy generovat vlnění o frekvencích v řádu až 10 Hz, což odpovídá typickým frekvencím molekulárních vibrací. Právě takové vlnění mělo způsobit krátkodobé kapalné chování křemene a jiných nerostů. Bílé lamely nezřídka přecházejí do podob různorodě rozmístěných nitkovitých struktur. Při reálných experimentech v kapalinách se ukázalo, že právě takové struktury vznikají po kolapsu pohybujících se kavit.", "Bílé lamely se konvenčně vysvětlují v zásadě dvěma dalšími způsoby. Buď může jít o tzv. přírůstkové zóny nebo tenzní fraktury, které mohly být i různým způsobem reaktivovány (hojeny). Že jde o přírůstkové zóny je méně pravděpodobné, neboť se lamely různě kříží. Přírůstkové zóny respektují plochy krystalů. Oproti tomu vysvětlení skrze tenzní, z části zhojené, fraktury už je mnohem pravděpodobnější. Variace tenzních fraktur lze nacházet například v ledu. Příkladem může být Jupiterův měsíc Europa, jehož povrch je protkán hustou sítí prasklin. Tenzní fraktury a různé praskliny mají však oproti domnělým kavitačním lamelám zpravidla křivolaký průběh, rozbíhají se často paprskovitě z určité oblasti, lámou se nebo se jedna prasklina napojuje na druhou v její určité části.", "K Rajlichově knize sepsal recenzi geofyzik Pavel Kalenda: \"Kniha Vesmírná příhoda v českém křemeni předkládá čtenáři jasně a srozumitelně doloženou hypotézu o jevech, které mohou fyzikálně vznikat při impaktovém procesu. Tyto jevy jsou dokládány na laboratorních ultrazvukových měřeních a vždy jsou porovnávány s projevy na křemenech Českého masívu. V počátku impaktového procesu v blízkosti místa dopadu velkého mimozemského tělesa kosmickými rychlostmi se do okolních hornin šíří hypersonické vlny s frekvencemi, které převyšují frekvence teplotního chvění. Tento proces vede k diaplektizaci minerálů za studena a překrystalizování sekrečního křemene na záhnědu, růženín nebo křišťál in-situ, kdy molekuly nemají čas k jakýmkoli větším pohybům než v rámci sousedních molekul. Vznikají tak i velké monokrystaly, pokud se v místě nacházel dostatek původního materiálu (například čočka sekrečního křemene). V další fázi, kdy frekvence hypersonických vln již poklesne pod cca 10 Hz (přibližně frekvence teplotního chvění), tak začínají v celém objemu minerálů vznikat kavitační šlíry jako důsledek opakovaného ztekucení a utuhnutí minerálu právě v okamžiku poklesu tlaku na chvostu (kódě) vlny. Při mnohočetném kavitování je pozorován až únavový lom nebo diaplektizace minerálu. V další fázi procesu, kdy přicházejí odražené hypersonické vlny s nižším frekvencemi, jsou primární kavitační šlíry přetvářeny a vznikají ostnaté, pilovitě zubaté lamely na nově se tvořících lamelách. Takovýchto vícečetných lamel bylo pozorováno až 8 generací. Při dalším poklesu frekvencí vln do oblasti ultrazvuku počínají vznikat planární trhliny (PDF), avšak tento děj probíhá už ve zcela pevné fázi minerálu (nedochází k fázové přeměně). Ukazuje se, že PDF postihují už předem lamelované minerály a jejich orientace nemusí být totožná. Jak se ukazuje na krystalech záhnědy, celý tento proces mohl probíhat „za studena“ s teplotami nepřevyšujícími 180 °C. V závěrečné fázi procesu, kdy již je vlnová délka srovnatelná s rozměry zrn minerálů, dochází k drcení okrajů zrn nebo čoček a přechází to do drcení okrajů celých bloků. V této závěrečné fázi procesu dochází k největší produkci tepla třením, což mohlo vést k aktivizaci boronosných (a dalších) roztoků), krystalizaci turmalínů a vytváření mylonitů. Ucelená hypotéza je dokladována na mikro- i makro-fotografiích více než 100 vzorků křemenů, turmalínů a granátů (na 73 obrázcích) a jsou přehledně popsány jevy, které jsou na fotografiích patrné – od geneze velkých křišťálů, záhněd a růženínů, přes kavitační šlíry, únavové lomy, „zježení“ nových generací lamel, sloupkování, PDF struktury uvnitř i na naleptaném povrchu vzorků, ultrazvukové drcení v celém objemu minerálu nebo jen na jeho okrajích. Na závěr textu je diskutována geneze Českého masívu a je ukázáno, že řada hornin je archaického nebo spodněproterozoického stáří a je jako celek ovlivněna impaktem, starým cca 2 miliardy let. Nová metodika vyhodnocení vnitřních struktur v krystalech křemene, živců a dalších minerálů, rozpracovaná na základě autorovy hypotézy, by mohla přispět k určování stáří hornin a to nejenom v Českém masívu. Pokud se toto prokáže, pak se Český kráter stane význačným příspěvkem ke zpřesňování teorie nabírání, nabalování (akrece) Země v pozdním archaiku.\"" ] }

{ "title": [ "Výkon stráže.", "Historie.", "Uniforma a výzbroj.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Čestné hlídání se provádí po celou dobu přítomnosti prezidenta v prezidentském paláci, zpravidla v pracovních dnech od 8.00 do 18.00. Střídání strážných se koná každých 60 minut, každou celou hodinu. Hlavní střídání stráží se koná v pracovní dny ve 12.00 hodin. Útvar je podřízen náčelníku Vojenské kanceláře prezidenta SR. Personální stav zaměstnanců a vojáků vojenské kanceláře, jejich rozmístění a členění určuje prezident. Vojáci a zaměstnanci vojenské kanceláře nejsou personálně začleněni do Kanceláře prezidenta. K přijetí do útvaru Čestné stráže prezidenta Slovenské republiky platí podmínky přijetí do Ozbrojených sil a podmínky výšky mezi 182 a 187 cm, absence potřeby brýlí, kosmetických vad na obličeji a viditelného tetování.", "První čestná jednotka, 318. hlídací prapor, byla v Bratislavě zřízena na základě rozkazu Ministerstva národní obrany ze dne 27. října 1968. Kromě čestné stráže prováděla i strážní službu v posádkách a vojenské pohřby. Po vzniku Slovenska byl prapor transformován na \"Pluk hradní a čestné stráže\". Jeden z praporů vykonával prezidentskou čestnou stráž, druhý prapor poskytoval protokolární služby pro dalších vysoké ústavní a vojenské představitele. Prapor Hradní stráže oficiálně vznikl 1. března 1993. Od 2. března 1993 své úkoly vykonával na Bratislavském hradě, od 2. července toho roku v nových uniformách. Působiště praporu se přesunulo do Primaciálního paláce k 24. listopadu 1993 a od 30. září 1996 do nynějšího Prezidentského paláce. K 1. srpnu 2001 vznikl samostatný útvar Čestné stráže prezidenta Slovenské republiky.", "Historická uniforma Čestné stráže se při hlídání využívá od 16. června 2003. Uniforma vychází z uniformy slovenských dobrovolníků z roku 1848, její barevnost ze slovenské trikolory. Uniforma také obsahuje prvky slovenské lidové tvorby: klobouk s perem a šňůrové ornamenty. Vojenské hodnosti nositelů jsou označeny červenými výložkami. Důstojníci jsou odlišeni \"„kurýrními taškami s výšivkou národního symbolu“\". Uniformu navrhly Ľubica Jarjabková a Helena Jurikovičová. Nejnovější druh slavnostní uniformy, používané při oficiálních akcích byl zaveden v roce 2008. Používá se v jarní, letní, zimní a slavnostní verzi. Střih uniformy je založen na civilním oděvu. Barevnost návrhu Heleny Jurkovičové vychází z modré a šedé, které byly v roce 1848 na základě slovenského kroje koncipované jako slovenské barvy. Důstojníci Čestné stráže jsou vyzbrojeni šavlí dlouhou 985 mm. Čepel je z ušlechtilé oceli, pochva ze smrkového dřeva potaženého kůží. Mužstvo je při zvláštních příležitostech vyzbrojené křesadlovou puškou s hlavní dlouhou 1080 mm. Útvar také používá samonabíjecí pušku vzoru 52 a pušku vzoru 52/57, obě československé výroby.", "V srpnu 2012 se na čestnou stráž zvedla vlna kritiky když na oslavách Slovenského národního povstání v Banské Bystrici podle vyjádření tisku „hopsala“ do rytmu písniček, jejichž anglický text obsahuje vulgarismy. Stráž při oslavách použila „They Don't Care About Us“ od Michaela Jacksona či hit DJ Antoine „Welcome to St. Tropez“. Mluvčí prezidenta, Marek Trubač, se vyjádřil, že účelem použití této hudby byl „fakt, aby bylo vystoupení atraktivní pro mladší generaci“." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V juniorské kategorii se s krajankou Eri Hozumiovou probojovaly do finále čtyřhry Australian Open 2011, v němž podlehly belgicko-nizemskému páru An-Sophie Mestachová a Demi Schuursová po setech 2–6 a 3–6. V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v září 2009, když na turnaji v Kjótu s dotací 10 tisíc dolarů postoupila z kvalifikace. Premiérový singlový titul v této úrovni tenisu vybojovala během května 2015 v naganské Karuizawě, události s rozpočtem 25 tisíc dolarů. Ve finále travnaté souteže přehrála krajanku Makotu Ninomijovou. Na okruhu WTA Tour debutovala ve dvouhře říjnovým HP Open 2012 v Ósace. Na úvod kvalifikace, do níž obdržela divokou kartu, podlehla Maďarce Katalin Marosiové ve dvou setech. Hlavní soutěž si poprvé zahrála během říjnového Hong Kong Tennis Open 2015, kde postoupila z kvalifikace. V první fázi ji zastavila ruská turnajová šestka Darja Gavrilovová po třísetovém průběhu. Premiérový vítězný zápas si připsala na únorovém Taiwan Open 2016, na němž zdolala francouzskou kvalifikantku Sherazad Reixovou. Poté však nenašla recept na třetí nasazenou Kazašku Julii Putincevovou. Premiérové finále na okruhu WTA Tour odehrála ve čtyřhře Taiwan Open 2016, probíhajícím v Kao-siungu. Po boku krajanky Eri Hozumiové odešly poraženy od nejvýše nasazené sesterské dvojice Chao-čching a Jung-žan Čanových. První trofej na túře WTA získala s Hozumiovou v deblové soutěži Katowice Open 2016, když v rohodujícím duelu zdolaly ruský pár Valentyna Ivachněnková a Marina Melnikovová. Debut v kvalifikaci nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenala na US Open 2015, kde na úvod odebrala Kataryně Bondarenkové pouze dva gamy. Po boku stálé deblové partnerky Eri Hozumiové postoupily v deblové soutěži Australian Open 2017 do semifinále. Ve třetím kole vyřadily čtvrtý nasazený pár Sania Mirzaová a Barbora Strýcová. Ve čtvrtfinále pak na jejich raketách skončila Mirjana Lučićová Baroniová s Andreou Petkovicovou. Před branami finále je však zastavila druhá nasazená dvojice Bethanie Matteková-Sandsová a Lucie Šafářová po třísetovém průběhu." ] }

{ "title": [ "Vzhled.", "Makroskopický.", "Mikroskopický.", "Výskyt.", "Rozšíření.", "Záměna.", "Ochrana." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Plodnice dosahuje 30–60 (80) milimetrů v průměru a asi 60-120 milimetrů na výšku. Během vývoje se její tvar výrazně mění. Zpočátku je kulovitá až válcovitá, později soudečkovitá a postupně se zplošťuje. Povrch má vrásčitý (úměrně stáří), temně hnědý, sametový. Na vrcholu nese kruhovitou mírně prohloubenou černou plodní misku s theciem. Dužnina je rosolovitá, vodnatá, šedě zbarvená. Uvnitř plodnice uzavírá značné množství tekutiny, která slouží jako zásobárna vláhy pro dokončení vývoje plodnice. Jedna plodnice obsahuje 35–60 ml této tekutiny, která má pH 5,8. Jejím vyčerpáváním se výška plodnice snižuje, přičemž plodní miska roste a v závěrečném stádiu může překrývat celou plodnici, která má již více-méně plochý diskovitý tvar. Plodnice jsou tvořeny zhruba z 99 % vodou. Kavina uvádí, že exemplář o rozměrech 70 × 85 milimetrů dosahoval hmotnosti 211 gramů.", "Povrch parathecia kryjí chlupy dosahující 85–100 × 10–12 μm, které jsou tvořené 3-4 buňkami. Thecium je dlouho sterilní, tvořené paralelně sestavenými 5 μm silnými hyfami. Později tvoří 400–425 μm dlouhá a 12–16 μm široká vřecka, která v době zralosti dosahují 480–500 × 16–18 μm. Uzavírají 8 hyalinních výtrusů elipsoidního tvaru o rozměrech 29–32 × 7–12 μm. Parafýzy jsou nevětvené, hnědé, článkované, ke konci mírně kyjovité, 5-8 μm široké.", "Saprotrof rostoucí ve vlhkých starých smrkových lesích. Plodnice jsou částečně zanořené v hrabance nebo vlhkém mechu, jako je například travník Schreberův (\"Pleurozium schreberi\") nebo pérovec hřebenitý (\"Ptilium crista-castrensis\"). Autoři nejsou jednotní co do požadavku na půdní podloží – Kavina u českých nálezů z první čtvrtiny 20. století uvádí výrazně kyselou půdní reakci (pH 3,6 až 3,8), zatímco popisy recentních severoevropských nálezů ukazují spíše na půdy neutrální až vápnité. Fruktifikuje někdy již od poloviny února, obvykle od poloviny března do poloviny května, v severských oblastech později.", "Roste v Evropě, Asii a Severní Americe. Na území současné České republiky byl objeven v dubnu 1880 profesorem Josefem Velenovským v okolí Čekanice u Blatné. Poslední známý nález byl učiněn roku 1966 nebo 1967 v okolí Ostojkovic na Dačicku. Během této éry byly publikovány lokality z oblasti stávajícího Jihočeského kraje, Plzeňského kraje, Vysočiny, Středočeského kraje, Libereckého kraje, Královéhradeckého kraje a Ústeckého kraje. Známý byl i ze Slovenska.", "Masečník kulovitý je kombinací svého vzhledu, ekologie a doby výskytu natolik unikátní, že záměna není příliš pravděpodobná. Vzdáleně podobné jsou:", "Masečník kulovitý je zahrnutý v červených knihách a seznamech 12 evropských zemí. Za pravděpodobně vyhynulý či regionálně vyhynulý (?EX/RE) je považován v České republice, Litvě, Německu a na Slovensku. Kriticky ohrožený (CR) je v Arménii, Lotyšsku a Norsku. Ohrožený (E) je v Polsku. Za zranitelný (VU) je považovaný ve Švédsku a za téměř ohrožený (NT) ve Finsku. V Rusku (Leningradské oblasti) je klasifikovaný stupněm 2 a na Ukrajině jako vzácný (rare). Figuruje v kandidátní listině evropského červeného seznamu a mezi 33 druhy doporučenými k mezinárodní ochraně v rámci Bernské konvence. Ve 3 evropských zemích je chráněn zákonem. Je uveden v Červené knize ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů SR a ČR jako Kriticky ohrožený druh (E) a v Červeném seznamu hub (makromycetů) České republiky jako pravděpodobně vyhynulý druh (?EX). Od 80. let jsou vycházejí v mykologických a přírodovědných periodicích články vyzývající ke znovuobjevení této houby. V roce 1982 byla v Mykologickém sborníku publikována výzva Bohumila Plánského, který doporučoval případný nález doložit exsikátem nebo fotografií. V roce 1993 vydal další výzvu František Kotlaba v Mykologických listech. Doporučil, aby v případě nálezu alespoň pěti plodnic byly jedna až dvě použity jako doklad a uloženy v herbáři. Případný nález je vhodné obratem hlásit nejbližšímu mykologickému pracovišti." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Milánské dvorní divadlo Teatro Regio Ducale vyhořelo 26. února 1776. Arcivévoda Ferdinand Karel Habsbursko-Lotrinský, syn Marie Terezie, navrhl aby město Milán postavilo náhradou hned divadla dvě. Jedno velké, hlavní, ušlechtilé (\"nobile\") v místě nádvoří bývalého kostela \"Santa Maria alla Scala\", (dnešní Teatro alla Scala a druhé prostší, populární (\"popolare\") na místě bývalé školy \"Scuole Cannobiane\" a tedy nazvané \"Teatro alla Canobbiana\". Projektem byl pověřen dvorní architekt Giuseppe Piermarini. Stavba probíhala v letech 1776–1779. Bylo otevřeno 21. srpna 1779 (přibližně rok po otevření Scaly) komickou operou Antonia Salieriho \"Il talismano\". Podobně jako Scala a většina tehdejších divadel bylo hlediště tvaru podkovy se čtyřmi řadami lóží a galerií. Po téměř jedno století to byla druhá operní budova ve městě. V osmdesátých letech 19. století divadlo upadalo pro nedostatek veřejných fondů a klesající počet soukromých předplatitelů. V roce 1894 koupil divadlo Edoardo Sonzogno a přejmenoval je na \"Teatro Lirico Internazionale\", zkráceně \"Teatro Lirico\". V divadle se pak hrály opery, balet i činohry ještě ve 20. století. V roce 1926 divadlo převzalo město Milán a stále více bylo používáno pro veřejná shromáždění. Právě v tomto divadle Benito Mussolini pronesl v roce 1921 jeden ze svých prvních proslovů a v roce 1944 i proslov poslední. V roce 1938 divadlo vyhořelo, ale bylo opraveno včas, aby mohlo suplovat La Scalu poškozenou spojeneckým bombardováním během 2. světové války. Divadelní představení a veřejná shromáždění pokračovaly v divadle i po válce. V šedesátých letech hostil v budově soubor Giorgio Strehlera \"Piccolo Teatro di Milano\". S důvodu finančních potíží bylo divadlo v roce 1998 uzavřeno. Od toho roku se datují plány na rekonstrukci divadla. Po mnoha odkladech byla rekonstrukce divadla zahájena v roce 2007. Nicméně po několika přerušeních není stále dokončena. Rekonstruované divadlo má nést název \"Teatro Lirico Giorgio Gaber\" na počest milánského zpěváka, skladatele, herce a dramatika, který v šedesátých letech 20. století v divadle často vystupoval. V divadle bude také umístěn archiv Nadace Giorgia Gabera." ] }

{ "title": [ "Mládí a dvorská kariéra.", "Majetkové poměry.", "Manželství a potomstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se jako nejmladší syn knížete Maxmiliána z Ditrichštejna (1596–1655) a jeho druhé manželky Sofie Agnes z Mansfeldu (1619–1677). Po otcově smrti se o výchovu Filipa Zikmunda starala matka a starší nevlastní bratr kníže Ferdinand z Ditrichštejna. V letech 1670–1674 podnikl kavalírskou cestu, během níž navštívil většinu evropských zemí. Téměř rok pobýval v Paříži, další rok strávil v Madridu, kde měl díky svému jménu snadný přístup ke dvoru a bylo mu uděleno několik audiencí u krále Karla II. Poté procestoval Pyrenejský poloostrov a další rok strávil v Římě. Po návratu z cest zakotvil u dvora, stal se císařským komořím a tajným radou, od roku 1695 byl hejtmanem císařské tělesné stráže. V letech 1699–1705 byl nejvyšším štolbou císaře Leopolda I., po nástupu Josefa I. musel odstoupit, ale znovu byl nejvyšším štolbou v letech 1713–1716. Rytířem Řádu zlatého rouna byl jmenován v roce 1694. Na přelomu 17. a 18. století patřil k aristokratické elitě ve Vídni, ale i když měl vysoké ambice a mohl si dovolit i podporovat mladší příbuzné, nedosáhl vlivu svého otce a nejstaršího bratra.", "Filipova matka Sofie Agnes byla od roku 1662 spoludědičkou svého bezdětného bratra Karla z Mansfeldu a po rozdělení se sestrami převzala Šluknov. Aktivně se věnovala správě panství i obnově zámku, přikoupila též další statky (Velké Březno). Po její smrti v roce 1677 zdědil tento celek v severních Čechách Filip Zikmund. Krátce poté se po uzavření manželství s Marií Alžbětou Hoffmannovou stal spolumajitelem panství Janovice na severní Moravě. Zde ale manželé prakticky nepobývali a z Janovic nechali odvézt i část vnitřního vybavení. Hodnotná hoffmannská knihovna byla přemístěna do Mikulova a stala se základem knížecí ditrichštejnské knihovny. Jako přední dvořan pobýval převážně ve Vídni, kde v roce 1685 skoupil domy a pozemky na Schweinermarkt (dnešní Lobkowitzplatz) a v následujících dvou letech zde nechal postavit palác podle projektu Giovanniho Pietra Tencally. Později proběhly další úpravy pod vedením Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1709). Významné architekty angažoval i pro zakázky na svých českých panstvích a například Johann Lucas von Hildebrandt je autorem projektu kostela v Jiříkově.", "Jeho první manželkou byla od roku 1680 Marie Alžběta Hoffmannová z Grünbüchelu (1660–1705), po její smrti se podruhé oženil s Dorotou Josefou Jankovskou z Vlašimi (1666–1742). Potomstvo měl jen z prvního manželství, jediný syn Emanuel Josef (1690–1703) zemřel v dětství. Velmi mladá zemřela i starší dcera Marie Anna (1681–1704), která byla od roku 1700 manželkou hraběte Jana Václava Gallase. Ten se po ovdovění oženil s její mladší sestrou Marií Ernestinou (1681–1744). Gallas se nakonec stal neapolským místokrálem, ale krátce nato zemřel. Marie Ernestina se podruhé provdala za hraběte Aloise Tomáše Harracha (1669–1742), který byl pak neapolským místokrálem v letech 1728–1733. Marie Ernestina tedy dvakrát pobývala v Neapoli jako choť místokrále, pokaždé ale s jiným manželem. Po otci byla Marie Ernestina dědičkou Šluknova, Janovic i vídeňského paláce, všechen majetek následně přešel na rod Harrachů." ] }

{ "title": [ "Historie společnosti." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V roce 1999 společnost přestěhovala z kapacitních důvodů své výrobní prostory do města Burnaby. Roku 2005 se však firma Arc'teryx přestěhovala zpátky přes Burrard Inlet na North Vancouver. Produkty firmy jsou obvykle spojeny s horolezectvím, lyžováním, snowboardingem, turistikou a pěší turistikou a souvisejícími činnostmi. Původně byla společnost nazvána \"Rock Solid\" a byla založena Davem Lanem. Jeremy Guard změnil název společnosti na \"Arc'teryx\" v roce 1992, název měl odrážet vizi společnosti vytvářet rušivé \"evoluční\" inovace v outdoorovém průmyslu. Pomocí technologie tepelného laminátu (thermolamination) byl připraven a vyroben sedací úvazek, který se stal velmi populárním produktem společnosti. V roce 1993, po sérii přemisťování podniků a zaměstnanců, uvedla firma na trh batoh \"Bora\" vyrobený pomocí stejné technologie. Roku 1996, po získání licence od W. L. Gore & Associates pro použití Gore-Tex tkaniny, přizpůsobila společnost své nové řady venkovního technického oblečení. Mezi nejprodávanější položky patří bundy \"Theta AR\" a \"Gama MX\". V průběhu let získaly produkty Arc 'teryx řadu ocenění od časopisů \"Backpacker\", \"Outside\", \"Climbing\", \"Men's Journal\" a \"Powder\". Řada Arc'teryx LEAF se skládá ze zařízení zaměřeného na vojenství a vymáhání práva. Některé položky této produktové řady jsou protějšky civilních modelů firmy, ostatní položky, jako jsou Arc'teryx \"Tango\" a \"Charlie\", jsou vyrobeny v maskovacím provedení a konstruovány tak, aby splňovaly vojenské specifikace, včetně mnoha typů upevnění poutek a tkaniny vyrobených rovněž v neutrálním nebo maskovacím zbarvení. Kvůli nespokojenosti s vybavením MOLLE, vybrala Námořní pěchota Spojených států design batohu \"Tango\" jako novou předlohu pro své batohy ILBE. Guard byl prezidentem a ředitelem společnosti od roku 1991 až do roku 2001. V lednu 2001 byla společnost Arc'teryx koupena společností Salomon Group, která samotná je vlastněna firmou Adidas. V květnu 2005 koupila společnost Amer Sports Salomon Group od značky Adidas. Sídlo společnosti Arc'teryx se stále nachází v North Vancouveru, i když úvazky, batohy a mnoho dalších laminovaných produktů je vyráběno ve vlastní továrně v New Westminsteru. Výrobu oblečení společnost Arc'teryx přesunula do závodů v Číně, na Filipínách, ve Vietnamu, v Bangladéši, El Salvadoru a v Laosu." ] }

{ "title": [ "Biografie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Byla jedinou dcerou sultána Ahmeda I. a jeho první manželky Valide, i když některé zdroje uvádí, že byla dcerou Kösem Sultan. Nicméně její jméno mohlo být zaměněno s \"Handan Sultan\" (* 1607), která byla skutečně dcerou Kösem. Měla čtyři bratry: Osmana II. (zemřel v roce 1622), prince Husajna (zemřel v roce 1617), prince Bayezida a prince Suleimana (oba popraveni 27. července 1635 sultánem Muradem IV). Měla také několik nevlastních bratrů, včetně sultánů Murada IV a Ibrahim I. Po smrti sultána Ahmeda I. nastoupil na trůn jeho bratr Mustafa I., protože Ahmedovi potomci nebyli dost vyspělí na to, aby mohli vládnout. Hanzade proto společně s Kösem Sultan a jejími nevlastními sestrami pobývaly během Mustafovy vlády v exilu ve Starém paláci až do roku 1618, kdy nastoupil na trůn právoplatný dědic trůnu Osman II. S nástupem Osmana na trůn se stala novou Valide Sultan Mahfiruz Hatice. V roce 1623 byla Hanzade provdána za Bayrama Pashu a Osman jim věnoval velkolepé paláce jako svatební dar. Toto manželství bylo v Osmanské dynastii velmi výjimečné, protože Bayram nezastával žádný vysoký post ve státní radě před uzavřením sňatku. Tím se tento sňatek lišil od sňatků sester Hanzade, které byly provdány za politickými účely za vysoce postavené muže. Osmanské princezny měly na rozdíl od ostatních muslimských žen větší práva. Směly být jedinou ženou svého muže, resp. jejich manžel nemohl více žen, jako ostatní muslimové. Pokud se tak stalo, mohly ženy zažádat o rozvod a jejich návrhům bylo vyhověno. Z politických důvodů bylo dost časté, že se princezny vdávaly 5-6 krát za život. Největší rekord drží právě Hanzadenina sestra Gevherhan Sultan, která byla během svého života zasnoubena se třemi velkovezíry. Důvodem pro tento sňatek bylo to, že Bayram byl velmi pohledný muž a Hanzade se do něj hluboce zamilovala. Osman jí v tomto vyhověl a provdal ji za něj. Po svatbě získal Bayram postavení ve vládě." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Kněžství v raném mormonismu.", "Citáty o ženském kněžství.", "Starověký řád.", "Reakce církve.", "Postoj Kristovy komunity.", "Profily Ordain Women." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ordain Women byla založena 17. března 2013 právničkou a mormonkou Kate Kelly, která prezentovala program této organizace jako \"boj proti patriarchální nadvládě v náboženských organizacích\". V dubnu a říjnu 2013 vedla během konání mormonské Generální konference protest, při němž se několik stovek žen pokusilo dostat na setkání kněžstva, ale nebyly kvůli svému pohlaví vpuštěny do konferenční budovy (vstup byl povolen pouze mužům, ačkoliv muži mají vstup na setkání ženských církevních organizací povolen).", "Zakladatel mormonismu, Joseph Smith, učil své věřící o tom, jak ženy získají požehnání a dary kněžství k tomu, aby mohly léčit a vyhánět zlé duchy. Spolu s tím Joseph Smith vysvěcoval prezidenty a rádkyně ženských církevních sdružení, aby \"předsedaly církvi\" a učil, že ženám mají být dány úřady kněžství podle potřeby, jako například jáhen, učitel atd. Na setkáních Pomocného sdružení (ženská organizace v církvi - opak kněžského kvóra, které je pro muže) schválil, aby ženy pomocí vkládání rukou na nemocné léčily. Jeden ze Smithových spolu-vedoucích církve, Sidney Rigdon, tvrdil, že první ženou, která byla vysvěcena ke kněžství v moderní dispensaci, byla Josephova manželka Emma. Existuj záznamy o dalších ženách, které byly přijaty do Kvóra nositelů kněžství.", "V historických záznamech CJKSPD a Kristovy komunity je mnoho citací o ženském kněžství.", "Joseph Smith učil, že Pomocné sdružení má \"fungovat podle starověkého řádu kněžství\" a že se Pomocné sdružení stane \"královstvím nositelů kněžství jako za dnů Enocha a dnů apoštola Pavla\". Spolu s proroctvím předal Pomocnému sdružení kněžské klíče Království, aby mohly spolu se sdružením mužů \"odhalovat každou falešnost\" ve věcech víry.", "Vedoucí Církve Ježíše Krista Svatých Posledních dnů odmítli snahy žen ovlivnit pravidla fungování církve a snahu skupiny Ordain Women ovlivnit názory církevních vedoucích. Vedoucí celého projektu Kate Kelly byla v nepřítomnosti exkomunikována 22. června 2014 na církevním disciplinárním řízení. Oficiálním důvodem bylo, že \"\"veřejně, opakovaně a svévolně jednala a mluvila v protikladu s rozhodnutími vedoucích církve, ačkoliv byla instruována, aby tak nečinila\"\". Členové církve, kteří veřejně podporují skupinu Ordain Women, ztrácejí nárok na vstup do chrámu, účast na svátosti večeře Páně a jsou navrženi na disciplinární řízení ohledně jejich členství v církvi.", "Kristova komunita se osamostatnila 30 let po původním založení mormonské církve. Byla založena synem Josepha Smithe a její vedoucí ve 20. století zavedli vysvěcování žen ke kněžství. Zjevení o této skutečnosti se nachází v Nauce a smlouvách pod číslem 156.", "Organizace Ordain Women na svých webových stránkách nabízí možnost zveřejnit vlastní svědectví o pravdivosti mormonismu a přesvědčení, že ženy mají právo na kněžství. V současné době se na zmíněné stránce nachází několik stovek profilů. Majitelům těchto profilů hrozí disciplinární řízení a exkomunikace z církve." ] }

{ "title": [ "Historie firmy.", "Vozidla.", "Letadla.", "Vzducholodě." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Společnost vznikla v roce 1903 v Levallois-Perret jako nástupce firmy Clément & Cie. Jméno Bayard, které přidal i ke svému jménu, zvolil zakladatel Adolphe Clément po smrti svého syna Alberta na počest rytíře Pierre Terrail de Bayarda, který v roce 1521 zachránil město Mézières při obléhání říšskými vojsky Karla V. Socha tohoto rytíře stála přímo před továrnou v Mézières a byla také zapracována do loga firmy. V roce 1908 začala firma \"Astra Clément-Bayard\" vyrábět vzducholodě v nové továrně v La Motte-Breuil. Na začátku roku 1914 Adolphe Clément-Bayard firmu opustil. Převzal ji jeho syn Maurice, ale důsledky první světové války pro ni byly katastrofální. Továrna \"La Macérienne\" v Mézières byla obsazena postupující německou armádou a strojní zařízení bylo posláno do Německa. Kovárny i slévárna byly zničeny. Prázdné budovy sloužily jako kryté jízdárny pro německé důstojníky. Výroba automobilů v Levallois-Perret byla přerušena, továrna přešla k válečné výrobě vojenských vozidel, leteckých motorů, vzducholodí a letadel. V roce 1922 byla výroba zastavena a tovární prostory prodány koncernu Citroën.", "Zpočátku firma vyráběla modely \"6 CV\" s jednoválcovými motory, \"7 CV\" s dvouválci a také čtyřválcové typy \"14 CV\", \"20 CV\" a \"27 CV\". Vyráběla i závodní vozy s motory o objemu 13 963 a 16 286 cm3. V roce 1905 byl představen typ \"8/10 CV\" s dvouválcovým motorem a v roce 1907 následovaly čtyřválcové modely \"10/12 CV\", \"35/45 CV\" a \"50/60 CV\". V roce 1904 vyrobila firma Clément-Bayard v Levallois-Perret 1800 automobilů a v roce 1907 už 3000 vozů. Zaměstnávala až 4000 dělníků. Výrobní program zahrnoval několik typů kvalitních a luxusních vozů, od malých dvoumístných s dvouválci o výkonu 8-10 koní až po velké vozy se čtyřválci o výkonu 50-60 koní, s maximální rychlostí 60 km/h. V roce 1911 vznikly typy \"15 CV\" a \"20 CV\", osazené šestiválcovými motory. V roce 1912 byl představen malý automobil \"7 CV\" s dvouválcovým motorem. Od roku 1914 byly kromě toho vyráběny modely \"30 CV\" s šestiválcovým motorem a \"20 CV Knight\" se čtyřválcem s šoupátkovým rozvodem systému Knight. V roce 1915 uvedla firma na trh čtyřválcový typ \"8 CV\". Posledním modelem byl vůz \"17,9 CV\" (\"12 CV\"), vyráběný od roku 1919 až do zániku firmy v roce 1922. Vozy značky Clément-Bayard se od roku 1904 účastnily mnoha automobilových závodů. Členy továrního týmu byli Albert Clément, Jacques Guders, Rene Hanriot, Marc-Philippe Villemain, 'Carlès', „De la Touloubre“, A. Villemain, a Pierre Garcet. Albert Clément při Grand Prix Francie 1906 dojel třetí za Ferencem Sziszem a Felice Nazzarem. S vozy značky jezdili také Elliott Shepard, Victor Rigal, Jean Chassagne nebo Fernand Gabriel. Po smrti Alberta Clémenta při tréninku na Grand Prix Francie 1907 v Dieppe se ale ze závodů koncem roku 1908 stáhla. Dochované vozy značky jsou ve sbírkách několika muzeí automobilů.", "Clément-Bayard byl jedním z prvních francouzských výrobců leteckých motorů a letadel, první let stroje s motorem firmy se uskutečnil v roce 1908. Společnost také jako první na světě vyráběla letadla sériově. Společnost spolupracovala s Louisem Capazzou na výrobě lentikulárního kluzáku (\"planeur\") Bayard-Clément, který byl představen v magazínu \"L'Aérophile\" 15. května 1908. Nikdy se však nevyráběl. Začala také v roce spolupracovat s Alberto Santos-Dumontem na stavbě jeho jednoplošníku \"Demoiselle No 19\", který navrhl pro účast v závodě \"Coupe d'Aviation Ernest Archdeacon\" vypsaném francouzským aeroklubem. Letoun byl malý a stabilní. Bylo plánováno vyrábět 100 jednotek ročně, vyrobeno bylo asi 50 kusů. Prodáno bylo jen 15 draků za 7500 franků. Šlo o první sériově vyráběný letoun na světě. Od roku 1909 byl nabízen s možností výběru ze 3 motorů: Clément o výkonu 20 koní; čtyřválec Wright o výkonu 30 koní (firma Clément-Bayard měla licenci pro výrobu motorů Wright); a Clément-Bayard o výkonu 40 koní, navržený Pierre Clergetem. Letadlo dosahovalo rychlosti 120 km/h. Pierre Clerget navrhl celou řadu motorů Clément-Bayard zahrnující sedmiválcový hvězdicový přeplňovaný motor, čtyřválec o výkonu 40 koní užívaný v \"Demoiselle\", čtyřválcový motor o výkonu 100 koní užívaný jednoplošníky \"Hanriot Etrich\" a vidlicový motor V8 o výkonu 200 koní pro vzducholodě. V roce 1910 vznikl jednoplošník Clément-Bayard \"Monoplane No. 1\", byl předveden na pařížské letecké show. Jean Chassagne, který se podílel na jeho vývoji i testování, se s ním úspěšně účastnil mnoha tehdejších soutěží ve vytrvalosti, rychlosti i dostupu. Od roku 1912 vyráběl Clément-Bayard dvouplošník a tři různé modely s horizontálně uloženými motory s protiběžnými písty. V listopadu 1912 byl představen \"Clement-Bayard Monoplane No. 5\". Poháněl jej sedmiválcový hvězdicový motor Gnome o výkonu 70 koní (52 kW). Pilot seděl v kokpitu tvaru vany z hliníku a kůže. V roce 1913 byl jako součást vojenského projektu představen třímístný dvouplošník \"Clement-Bayard No. 6\". Dva pozorovatelé seděli vpředu před pilotem, stroj byl poháněn buď firemním čtyřválcem o výkonu 100 koní (75 kW) nebo čtyřválcem Gnome. V roce 1914 vyráběla firma Clément-Bayard ocelové průzkumné jednoplošníky poháněné motory Gnome et Rhône o výkonu 80 koní (60 kW) nebo 100 koní (75 kW). Měl pancéřování z plátů niklové oceli, které mělo chránit pilota před palbou z pušek.", "V roce 1908 začala firma \"Astra Clément-Bayard\" s výrobou vzducholodí v nové továrně v La Motte-Breuil v reakci na požadavky francouzské armády. Vzducholoď Clément-Bayard No.1 nabídla společnost francouzské vládě, pro ni však byla příliš drahá a vzducholoď tak pro ruskou armádu koupil ruský car Mikuláš II. V roce 1910 přeletěla vzducholoď \"Clément-Bayard No.2\", kterou řídil Maurice Clément, jako první kanál La Manche. Za šest hodin překonala trasu více než 380 km. Francouzská armáda objednala 3 kusy. O původní hangár v La Motte-Breuil se stará společnost Clément-Talbot Ltd. Celkem bylo dokončeno sedm vzducholodí Clément-Bayard." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Kníže Tomislav I. králem.", "Chorvatské království po vymření Trpimírovců.", "Období Chorvatského království." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Významným chorvatským vládcem byl kníže Tomislav I. z rodu Trpimírovců, pravděpodobně vnuk knížete Trpimíra I. Brzy po nástupu na trůn v roce 910 se mu podařilo připojit větší část Panonského Chorvatska, které bylo po roce 907 obsazeno maďarskými kočovníky. Toto území nese od 10. století název \"Sclavonia\" – Slavonie. Orientace chorvatského vládnoucího rodu Trpimírovců na papežství přinesla Tomislavovi významný zisk v podobě královského titulu - de facto i dědičného (924 nebo 925). Zároveň první synoda ve Splitu v roce 925 na podnět papeže Jana X. výrazně omezila konání slovanských bohoslužeb v Chorvatsku a rozhodla o jednoznačné církevní orientaci země na Řím. Druhá synoda konaná ve Splitu roku 928 zrušila biskupství v Ninu, kde se slovanská liturgie pěstovala, a začlenila Chorvatsko do splitské arcidiecéze. V době ohrožení Chorvatska bulharskou expanzí navázal Tomislav spojenectví s Byzancí a pomohl jí s definitivní platností porazit cara Simeona. Byzanc uznávala svrchovanost krále Tomislava v Dalmácii, která mu platila podobně jako Benátky tribut, a udělila mu čestný titul prokonzula. Po smrti krále Tomislava I. nastoupil na trůn v roce 928 jeho mladší bratr Trpimír II., po jeho smrti se na chorvatském trůnu vystřídala řada králů z dynastie Trpimírovců. Posledním králem této dynastie byl Štěpán II., jehož smrtí v roce 1090 rod Trpimírovců vymřel.", "Po smrti krále Štěpána II., požádala královna Helena, která se cítila v ohrožení, svého bratra Ladislava I. o pomoc. Ten přitáhl se svým vojskem, obsadil Chorvatsko a ustanovil synovce Almoše králem, avšak ještě v létě téhož roku se musel Ladislav I. vrátit zpět do Uher, aby zde čelil vpádu Kumánů. Chorvaté, kterým se dosazený mladičký král nezamlouval, využili situace a králem zvolili Petra Svačiće. Almošovi zůstal jen titul chorvatského krále, protože jeho strýci se podařilo ovládnout pouze část Slavonie, kterou připojil k Uhersku. Petar Svačić byl tedy faktickým vládcem Chorvatska v letech 1093-1097. Ten po většinu své vlády bojoval s Uherskem o vládu nad Chorvatskem. V roce 1102 ovládl Chorvatské království uherský král Koloman, syn krále Gejzy I. Koloman nechal Uherskem znovu obsadit oblast Chorvatska a připojení jeho území k Zemím Koruny svatoštěpánské, to vše po dohodě s vládnoucími chorvatskými rody. Tak se zrodila dlouhotrvající unie Uherska a Chorvatska.", "Jednotlivá historická období Chorvatského království můžou být rozdělena takto:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis.", "Provoz." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Místem stanice původně procházela linka Suburbano – příměstská linka mezi stanicemi Plaza de España a Aluche, později přejmenovaná na linku 10. Na přelomu tisíciletí došlo ke stavebním úpravám, které vyústily v prodloužení linky 10 (původní \"Suburbano\") dále na jih a vytvoření přestupního uzlu na konečné linky 5, do které byl zakomponován zbylý úsek směrem na Aluche. Stanice metra Casa de Campo byla otevřena 22. října 2002 společně s prodloužením linky 10 do stanice Colonia Jardín. Původně se stanice měla jmenovat \"Puerta de Batán\", nakonec však bylo od návrhu ustoupeno, vzhledem k možné záměně se sousední stanicí Batán.", "Stanice má poněkud zvláštní uspořádání kolejí a nástupišť – mezi třemi kolejemi se nacházejí dvě nástupiště. Vnější koleje náleží lince 10, která stanicí prochází a vnitřní kolej patří ke končící lince 5. Na jih od stanice se v tunelu koleje linky 10 spojují a podcházejí tunel linky 5 vedoucí do stanice Campamento. Ten je dvojkolejný, ale těsně před stanicí se koleje sbíhají do jedné. Na opačné straně se opět rozcházejí do dvou odstavných kolejí a odbočky na linku 10 směrem do stanice Batán. Pod nástupištěm ve směru Puerta del Sur se nachází jedna nepoužívaná kolej – dříve sloužila jako kolej Suburbana a linky 10. Do budoucnosti je teoreticky možné část nástupiště odstranit a kolej zprovoznit. Stanice se nachází blízko ulice \"Paseo de Extremadura\" (silnice N-V vedoucí do Extremadury). Nedaleko se také nachází vstup do madridské zoologické zahrady.", "Stanice slouží také jako zastávka pro mnohé městské a příměstské autobusy a jedno z míst pro vstup do Casa de Campo. Stanice linky 5 má pouze jednu kolej a na obou stranách má výhybky, vlaky pak vykonávají rychlé obraty přímo u nástupiště. Z vlaku je umožněn výstup na obě strany zároveň a teoreticky je možný i průchod vlakem z jednoho nástupiště na druhé." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Rozvoj.", "Ukončení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V srpnu 1987 vydal výbor, jemuž předsedala bývalá astronautka Sally Rideová, zprávu Vedoucí postavení a budoucnost Ameriky ve vesmíru (Leaderhip and America’s Future in Space). Ridova zpráva obhajovala vybudování stálé základny na Měsíci, a to do roku 2010. Také požadovala přistání posádky na Marsu, které se mělo odehrát na začátku 21. století. Prezident Ronald Reagan 5. ledna 1988 schválil přepracovanou verzi vesmírného programu Spojených států, jenž byl tehdy utajený. 11. března byl zveřejněn přehled základních skutečností týkajících se programu. Identifikoval šest základních cílů Spojených států ve vesmíru, přičemž jedním z nich bylo „rozšíření lidského osídlení a aktivity do solárního systému mimo zemský orbit“. Z pohledu NASA znamenal Bushův projev z 20. července 1989 „upřesnění“ cíle. Po tomto prohlášení tehdejší ředitel NASA, Richard Truly, zahájil průzkum možností, jak splnit prezidentovy požadavky. Průzkum vedl Aaron Cohen, ředitel Johnsonova vesmírného střediska a jeho výsledky byly shrnuty ve zprávě 90denní studie lidmi vedeného průzkumu Měsíce a Marsu (the 90-Day Study on Human Exploration of the Moon and Mars), která je známá zkráceně jako 90denní studie. Zpráva byla zveřejněna 20. listopadu 1989.", "Devadesátidenní studie odhadovala dlouhodobé náklady, rozprostřené do 20 až 30 let, na 500 miliard amerických dolarů. Historik Steve Dick tvrdí, že americká akademie věd se shodovala se studií, ale reakce Kongresu a Bílého domu byla i tak nepřátelská, a to zvláště kvůli odhadovaným nákladům. Zejména demokratičtí členové Kongresu Bushův plán okamžitě kritizovali. Předseda rozpočtového výboru, senátor Jim Sasser, uvedl: „Prezident vykročil směrem k naivní politické rétorice a ani krůček směrem k rozpočtové zodpovědnosti. Táto administrativa nemá stanoveny vesmírní priority ani na další rok, natož na celé století“. Další senátor za Tennessee, Al Gore, také neskrýval svou kritiku a řekl: „Tím, že prezident Bush navrhuje návrat na Měsíc i přes absenci peněz a plánu, nepřináší národu výzvu, která ho může inspirovat. Poskytuje mu jenom sen, jenž ho může na chvíli zabavit a který dělá velkolepý dojem stejně jako film George Lucasa. Jeho vztah k realitě je ale stejný.“ Prezident Bush se pokoušel oslovit i partnery ze zahraničí, ale program byl považován za příliš nákladný. Viceprezident Quayle založil v srpnu 1990 poradní výbor, jenž se často označuje i jako „srpnová komise“ (Augustine Commission). Ten navrhoval, aby NASA přehodnotila lidmi vedený průzkum a odložila ho na jindy.", "Poté, co se 1. dubna 1992 stal ředitelem NASA Dan Golding, byl ukončen lidmi vedený průzkum vesmíru mimo zemský orbit. Místo toho byla zvolena strategie „rychleji, lépe, levněji“ a s tím spojený průzkum vesmíru za pomoci strojů. Když v září 1996 zveřejnila vědecká rada Bílého domu přepracovaný program SEI, neobsahoval žádnou zmínku o lidmi vedeném průzkumu vesmíru mimo zemský orbit. Hned další den prezident Clinton uvedl, že vysílaní lidí na Mars by bylo příliš nákladné a místo toho potvrdil zájem o levnější průzkum vesmíru." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Paříž.", "Londýn.", "Petrohrad.", "Rodina." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v Janově, brzy se však přestěhovali do Milána, kde jeho otec Philip byl hodinářem. Hudbu studoval od dětstvi. V sedmi letech napsal svou první symfonii a ve třinácti letech vstoupil na Královskou hudební konzervatoř v Miláně. Jeho učiteli byli Bonifazio Asioli (kompozice a kontrapunkt), Alessandro Rolla a Niccolò Paganini (housle) a Carlo Soliva (hudební teorie). Po dokončení konzervatoře hrál na housle v orchestrech divadel La Scala a Teatro alla Canobbiana Jako skladatel debutoval v opeře La Scala baletem \"Il Castello di Kenilworth\" v choreografii Gaetana Gioji. První velký úspěch zažil hned následujícího roku s baletem \"Elerz e Zulmida\", který komponoval pro slavného francouzského choreografa Louise Henriho, který v té době ve Scale působil. Napsal pro něj i několik dalších baletů a stal se tak vyhledávaným autorem baletní hudby. Navzdory těmto úspěchům v oblasti baletu, měl Pugni ctižádost stát se skladatelem opery. Jeho první opera \"Il disertore svizzero, ossia La nostalgia\" byla uvedena 28. května 1831 v divadle Teatro alla Canobbiana a následovala ji o rok později opera \"La vendetta\", která byla uvedena ve Scale. Obě díla měla pozoruhodný úspěch. Tyto úspěchy vedly k tomu, že se stal v roce 1832 v La Scale hlavním cembalistou a po smrti Vincenze Lavignyho v roce 1836, hudebním ředitelem divadla. Vedle toho učil na housle a kontrapunkt a komponoval symfonickou hudbu.", "Přes počáteční úspěchy musel po dvou letech Scalu opustit, patrně kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Měl totiž zálibu v hazardních hrách a alkoholu, která ho přivedla do dluhů. Na začátku roku 1834 uprchl se ženou a dětmi před svými věřiteli z Milána do Paříže. Žil v naprosté chudobě a zoufale sháněl zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako kopista pro \"Théâtre Italien\". V té době podvedl i svého přítele Vincenze Belliniho, když kopii rukopisu opery \"I Puritani\" prodal za jeho zády divadlu Teatro di San Carlo v Neapoli. Bellini byl sice jeho chováním šokován, ale nadále mu vypomáhal oblečením i penězi. V roce 1836 dostal Pugni objednávku od Louise Henryho, choreografa několika ze svých prvních baletů, složit hudbu pro balet \"Liacone\", který měl být proveden v Neapoli v divadle Teatro San Carlo. Henry v té době pracoval v Pařížské opeře, kde připravoval baletní části do opery Gioacchina Rossiniho \"Vilém Tell\", pro které Henry využil hudbu z Pugniho baletu \"L'Assedio di Calais\". Pugni pak odcestoval do Neapole asistovat u operních baletních částí. Brzy poté Henry zemřel na choleru a Pugni se vrátil do Paříže, kde pracoval pro \"Casino Paganini\" až do jeho uzavření v roce 1840. Pak sloužil jako bezejmenný skladatel pro Pařížskou operu v \"Théâtre de l’Académie Royale de Musique\". Editoval, korigoval a instrumentoval téměř veškerou baletní hudbu uváděnou na jevišti divadla. Komponoval drobné vložky pro baletní sólisty. Patrně zkomponoval a instrumentoval valnou část baletu \"Giselle\" Adolpha Adama. V roce 1843 se seznámil s Benjaminem Lumleym, ředitelem divadla Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Theatre) v Londýně, který mu zprostředkoval setkání s baletním mistrem divadla Julesem Perrotem. Ten mu pak nabídl zaměstnání v Londýně s titulem \"Composer of the Ballet Music to Her Majesty’s Theatre\" (Skladatel baletní hudby Divadla jejího veličenstva).", "Na podzim roku 1843 se Pugni přestěhoval do Londýna a tím zahájil novou úspěšnou etapu svého života. V letech 1843–1850 zkomponoval sérii baletů pro největší choreografy té doby Julese Perrota, Arthura Saint-Léona a Paula Taglioniho. Jen v roce 1845 vytvořil šest nových baletů a jeho práce byla vysoko ceněna obecenstvem i kritikou. V té době se také podruhé oženil. Spřátelil se zejména s Julesem Perrotem. V druhé polovině čtyřicátých let spolu cestovali Evropou a uváděli Perrotovy choreografie na Pugniho hudbu.", "V roce 1850 bylo Perrotovi nabídnuto postavení šéfa baletu carského imperátorského divadla v Petrohradě (\"Premier Maître de Ballet\"). Perrot měl podmínku, že současně s ním bude přijat i Pugni jako skladatel baletní hudby. Do té doby bylo v Petrohradě zvykem, že za hudbu k baletům odpovídal šéfdirigent. Pro Pugnu tedy byla vytvořena nová funkce baletního skladatele. V roce 1858 Perrot opustil Rusko a Pugni začal psát hudbu k baletům dalších slavných choreografů té doby: Maria Petipy a Arthura Saint-Léona. V roce 1861 ho Anton Rubinstein najal na petrohradskou konzervatoř jako profesora kompozice a kontrapunktu. Tuto funkci zastával až do konce svého života. S postupujícím věkem se prohluboval Pugniho alkoholismus a vášeň pro hru. Stával se nespolehlivým. Kromě toho udržoval dvě domácnosti, když ke své manželce a sedmi dětem, které si přivezl z Londýna, si udržoval milenku, se kterou zplodil dalších osm dětí. Přesto mezi lety 1865–1868 zkomponoval dalších osm nových baletů. Zemřel v naprosté chudobě 26. ledna 1870. Byl pohřben v Petrohradě na Vyborském katolickém hřbitově, který však byl v roce 1939 zrušen.", "Jeho rodina zůstala v Rusku. Na její podporu byly uspořádány benefiční koncerty. Syn, Andrej Puni, se stal violoncellistou Mariinského divadla. Vnuk Aleksanr Viktorovič Širjajev byl tanečníkem a několik baletů svého děda obnovil na scéně Mariinského divadla. Další vnuk, Ivan Albertovič Puni, byl avantgardním malířem a po Bolševické revoluci emigroval do Francie." ] }

{ "title": [ "Judikatura Evropského soudu pro lidská práva.", "Budoucí legislativa.", "Manželství.", "Vládní návrhy nebo návrhy s parlamentní většinou.", "Opoziční návrhy nebo návrhy bez parlamentní většiny.", "Nemanželské partnerství.", "Vládní návrhy nebo návrhy s parlamentní většinou.", "Opoziční návrhy nebo návrhy bez parlamentní většiny.", "Vzájemné uznávání.", "Zákaz stejnopohlavního manželství.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "V průběhu let řešil Evropský soud pro lidská práva několik případů týkajících se práva homosexuálních párů na uznání ze strany členských států Rady Evropy. Soud se shodl na tom, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje členské země nějak uznávat stejnopohlavní soužití, ale ne zpřístupnit manželství párům stejného pohlaví. V kauze \"Schalk a Kopf vs. Rakousko\" (24. červen 2010) rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezavazuje členské státy legalizovat stejnopohlavní sňatky. Nicméně soud v tomto případu poprvé uznal právo stejnopohlavních párů na \"rodinný život\". V kauze \"Vallianatos a ostatní vs. Řecko\" (7. listopad 2013) rozhodl soud, že vynětí homosexuálních párů ze zákona o registrovaném partnerství a jeho omezení pouze na heterosexuální páry odporuje Úmluvě. Řecko přijalo v r. 2008 zákon o registrovaném partnerství pouze pro různopohlavní páry. Ten pak následně v r. 2005 rozšířilo i na stejnopohlavní páry. \"Oliari a ostatní vs. Itálie\" (21. červenec 2015) šel soud ještě dál a rozhodl, že členské státy jsou povinné právně uznávat stejnopohlavní svazky. Itálie tak měla porušovat Úmluvu, když neumožňovala homosexuálním párům úředně stvrdit své soužití. V r. 2016 pak přijala zákon o registrovaném partnerství. Toto rozhodnutí by se dalo považovat za precedent pro budoucí případy týkajících se 23 členských států, včetně britských, dánských a nizozemských teritorií, a území se sporným mezinárodním postavením (vyjma Kosova), které stále nerespektují právo stejnopohlavních párů na rodinný život. V kauze \"Chapin a Charpentier vs. Francie\" (9. červen 2016) potvrdil soud své rozhodnutí z kauzy obdobného charakteru \"Schalk a Kopf vs. Rakousko\", že znepřístupnění manželství párům stejného pohlaví neodporuje Úmluvě. V té době již Francie legalizovala stejnopohlavní manželství. Případ však pochází z r. 2004, kdy mohly homosexuální páry ve Francii uzavírat pouze Občanský pakt solidarity.", "", "", "Alderney: 21. února 2017 zamítla Politická a finanční komise Států Alderney návrh zákona legalizujícího stejnopohlavní manželství na ostrově. 16. května 2017 se komise rozhodla poslat vlastní návrh nového manželského ostrova Státům Alderney k hlasování. Očekává se, že bude trvat rok, než se zákon stane účinným.", "Severní Irsko: V únoru 2018 řekla tajemnice Severního Irska Karen Bradleyová, že by bylo možné, aby zákon legalizující sňatky párů stejného pohlaví v Severním Irsku přijal britský parlament. Konzervativní vláda Theresy Mayové na tato slova reagovala tak, že by všichni poslanci měli v případě předložení takového návrhu hlasovat podle svědomí. Návrh příslušného zákona byl prezentován ve Sněmovně lordů konzervativním křídlem 27. března 2018. Do Dolní sněmovny se pak dostal 28. března 2018 s podporou napříč celým politickým spektrem. Následující den byl puštěn do druhého čtení, které proběhne 11. května 2018.", "", "Litva 30. května 2017 přijal litevský jednomorový parlament Seimas návrh novely občanského zákoníku utvářející nový institut partnerského soužití dvou a více osob, jimž chce přiznat určitá majetková práva, ale ne status rodiny. Pro novelu hlasovalo 46 poslanců, 6 bylo proti a 17 se zdrželo. Nová legislativa se momentálně nachází ve fází dalších diskuzí a pozměňovacích návrhů. Za nejvíce spornou část se považuje ustanovení, podle něhož není účelem partnerského soužití založení rodiny a výchova dětí.", "Černá Hora: Černohorské ministerstvo pro lidská práva a práva menšin sepsalo návrh zákona o registrovaném partnerství, který by umožnil homosexuálním párům úředně stvrdit své soužití. Nicméně negarantoval by jim stejná práva a povinnosti, jako mají heterosexuální manželské páry.", "Evropská unie: Orgány Evropské unie se několikrát dohadovaly o vzájemném uznávání uzavřeného stejnopohlavního manželství nebo registrovaného partnerství v různých členských zemí z důvodu zajištění svobody pohybu všech občanů EU a jejich rodinných členů. Evropský soudní dvůr se bude v případě vzájemného uznávání stejnopohlavních svazků usnášet. Jeho rozhodnutí bude mít dopad na 18 členských států, které zatím nepřijaly žádný zákon institucionalizující stejnopohlavní svazky.", "Rumunsko: Vláda oznámila, že plánuje vypsat referendum o přijetí ústavního zákazu manželství párů stejného pohlaví koncem roku 2017 v reakci na úspěšnou občanskou iniciativu několika skupin proti stejnopohlavnímu manželství sdruženými pod Koalicí pro rodinu. Poslanecká sněmovna schválila iniciativu 9. května 2017.", "Veřejná podpora stejnopohlavního manželství v členských zemích EU změřená v průzkumu z r. 2015 byla největší v Nizozemsku (91 %), ve Švédsku (90 %), Dánsku (87 %), ve Španělsku (84 %), Irsku (80 %), Belgii (77 %), Lucembursku (75 %), Spojeném království (71 %) a ve Francii (71 %). Na Maltě došlo v poslední době k enormnímu nárůstu podpory z 18 % v r. 2006 na 65 % v r. 2015. Stejný trend byl zaznamenán v Irsku, kde podpora rovných sňatků dosáhla v r. 2015 80 % v porovnání s r. 2006, kdy činila pouhých 41 %. Po legalizaci stejnopohlavního manželství v Portugalsku v lednu 2010 se pro takovou změnu vyslovilo 52 % Portugalců. V r. 2008 podpořilo 58 % Norů novou definici manželství, která byla ten stejný rok navržená. 31 % bylo proti. V lednu 2013 se 54,1 % Italů vyslovilo pro sňatky osob stejného pohlaví. V průzkumu z konce ledna 2013 by 77,2 % Italů podpořilo registrované partnerství. V Řecku sice podpora stejnopohlavního manželství v letech 2006–2015 vzrostla o dvojnásobek, ale i tak stále zůstává nízká. V r. 2006 se 15 % respondentů vyslovilo pro legalizaci stejnopohlavního manželství v celé Evropě. V r. 2015 s touto možností souhlasilo 33 % Řeků. V Irsku podle průzkumu z r. 2008 podporovalo 84 % Irů registrované partnerství pro páry stejného pohlaví (a 58 % stejnopohlavní manželství). V r. 2010 by manželství pro všechny podpořilo 67 % respondentů. Do r. 2012 tato podpora vzrostla na 73 %. 22. května 2015 podpořilo v referendu 62,1 % voličů změnu irské ústavy, která definuje manželství jako svazek dvou osob, tedy i párů stejného pohlaví. Podle průzkumu z března 2013 uskutečněném společností Taloustutkimus podporovalo stejnopohlavní manželství 58 % Finů. V Chorvatsku se v průzkumu z listopadu 2013 59 % respondentů vyslovilo pro ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy, zatímco 31 % bylo proti. V Polsku se v průzkumu z r. 2013 70 % respondentů neztotožnilo s představou registrovaného partnerství. Podle dalšího z února 2013 bylo 55 % Poláků proti a 33 % pro registrované partnerství párů stejného pohlaví. V Evropské unii je podpora nejnižší v Bulharsku, Lotyšsku, Polsku, Rumunsku, na Slovensku a v Litvě. Průměrná podpora stejnopohlavního manželství v 25 členských zemích EU (2006) byla 44 %, což je z hlediska předchozích výpočtů pokles z tehdejších 53 %. Příčinou této změny jsou nově příchozí sociálně konzervativní členové. In 2015, with 28 members, average support was at 61%." ] }

{ "title": [ "Funkce.", "Exprese." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "TRIM14 hraje roli v buněčné proliferaci, diferenciaci, morfogenesi, autogafii a také zahájení protivirové imunitní reakce buňkami přirozené imunity. Zvýšená exprese TRIM14 v myších embryonálních kmenových buňkách (mESC) vede ke zvýšení exprese několika genů (\"hsp90ab1, prr13, pu.1, tnfrsf13c (baff-r), tnfrsf13b (taci), hlx1, hbp1, junb and pdgfrb\"). Většina těchto genů se účastí diferenciace embryonálních buněk do mesodermální vrstvy. Zvýšená exprese byla u stejných genů také zjištěna v lidských embryonálních buňkách ledvin 293 (HEK293), kromě \"hlx1, hbp1, junb and pdgfrb\". TRIM14 tedy reguluje genovou expresi v různých buněčných typech universálním mechanismem, a to interakcí s transkripčními faktory, což je známé pro TRIM rodinu proteinů. Myší homolog TRIM14, Pub protein, interaguje s transkripčním faktorem PU.1 (SPI1) a inhibuje jeho aktivitu. PU.1 je důležitý transkripční faktor pro proliferaci a diferenciaci myeloidních buněk a B lymfocytů. TRIM14 (Pub) je tedy také asociován s regulací vývoje buněk imunitního systému. HEK293 buňky transfekované TRIM14 dále vykazují zvýšenou transkripci 18 genů (\"ifna, il6 (ifnb2), isg15, raf-1, NF-kB (nf-kb1, rela, nf-kb2, relb), grb2, grb3-3, traf3ip2, junB, c-myb, pu.1, akt1, tyk2, erk2, mek2\"), které jsou důležité pro zahájení antivirové odpovědi přirozenou imunitou. Ve virem infikovaných buňkách TRIM14 zamezuje replikaci Sindbis viru a jeho vliv na replikaci RNA virů byl popsán i v několika dalších případech. Navíc jeho exprese je zvýšená ve virem infikovaných tkáních. Pro TRIM14 deficitní myši je infekce herpes simplex virem (HSV) letální. TRIM14 inhibuje také selektivní autofagickou degradaci cytoplasmatického DNA sensoru cGAS. Za normálních podmínek je cGAS modifikován K48-polyubiquitinovým řetězcem, dochází k jeho degradaci v autofagosomu a protivirová odpověď IFN typu I je utlumena. Indukcí TRIM14 dojde k aktivaci USP14, který pak odštěpí polyubiquitinový řetězec z cGAS senzoru, stabilizuje ho a antivirová odpověď zprostředkovaná IFN typu I signalizací je aktivována. IFN typu I pak stále podporují produkci TRIM14 a dochází tak k pozitivní regulaci mezi IFN I a TRIM14.", "mRNA pro TRIM14 je přítomna v mnoha orgánech, zejména v orgánech, kde je velké množství imunitních buněk (slezina, lymfatické uzliny, gastrointestinální trakt,...)." ] }

{ "title": [ "Přehled sezóny.", "Zimní a jarní sezóna na tvrdém povrchu.", "Hopmanův pohár.", "Australian Open.", "Finálovou výhrou k 18. grandslamu.", "Dubai Tennis Championships.", "BNP Paribas Open.", "Miami Open.", "Antuková sezóna.", "Travnatá sezóna.", "MercedesCup.", "Gerry Weber Open.", "Wimbledon.", "Finále: 8. wimbledonská trofej a první Wimbledon bez ztráty setu.", "Severoamerická letní sezóna.", "Rogers Cup.", "Western & Southern Open.", "US Open.", "Laver Cup.", "Asijská túra.", "Shanghai Rolex Masters.", "Závěrečné turnaje v Evropě.", "Swiss Indoors.", "ATP Finals.", "Poměr vzájemných utkání.", "Odkazy.", "Reference." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "4", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "3", "4", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "2", "3", "3", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "", "Po pětiměsíční přestávce na rekonvalescenci zraněného kolena rozehrál sezónu na lednovém Hopmanově poháru. Jednalo se o jeho třetí perthskou účast a první od roku 2002. I potřetí nastoupil se spoluhráčkou slovenského původu. Po Hingisové a Vavrincové se jí ve švýcarském týmu stala Belinda Bencicová. V prvním singlu zdolal britskou trojku Daniela Evanse ve dvou setech a po zvládnutém mixu Švýcaři zvítězili 3:0 na zápasy. Druhému mezistátnímu duelu proti Německu přihlížela 4. ledna 2017 v Perthské aréně rekordní návštěva za celou téměř třicetiletou historii turnaje, která činila 13 785 diváků. Jednalo se také o nejvíce navštívené tenisové utkání v historii Západní Austrálie. Federer v třísetové bitvě podlehl 24. hráči žebříčku a 19letému teenagerovi Alexandru Zverevovi, když všechny sety rozhodl až tiebreak. Po výhrách Bencicové a ve smíšené čtyřhře vybojovali zástupci „země helvetského kříže“ i druhý bod poměrem 2:1 na zápasy. Závěrečný duel proti neporažené Francii určil vítěze skupiny postupujícího do finále. Basilejský rodák přehrál v utkání proti světové osmnátce Richardu Gasquetovi po dvousetovém průběhu. Bencicová však podlehla Mladenovicové a rozhodující mix hraný v rychlém formátu znamenal výhru Francouzů a jejich postup do finále. Švýcaři tak obsadili 2. místo základní skupiny A.", "Na Australian Open přijížděl jako sedmnáctý muž žebříčku ATP. Jednalo se o první grandslam od US Open 2002, na němž nehrál jako člen elitní světové desítky žebříčku ATP. V úvodních dvou kolech vyřadil kvalifikanty. Rakušan Jürgen Melzer mu odebral jeden set a Američan Noah Rubin žádný. Ve třetím zápase narazil na desátého nasazeného Tomáše Berdycha, jemuž dovolil ve třísetovém průběhu uhrát deset her. První pětisetový duel vybojoval proti světové pětce Kei Nišikorimu z Japonska. Ve čtvrtfinále jej nezastavil Murrayho přemožitel, Němec Mischa Zverev, který nenašel na Švýcarovu hru klíč, a nezískal ani jeden set. Čtvrtý hráč klasifikace a krajan Stan Wawrinka mu podlehl v pětisetovém semifinále, když i podruhé skončilo páté závěrečné dějství poměrem her 6–3. A tento stav se zopakoval i potřetí ve finále. Zvýšil tím aktivní poměr vzájemných zápasů s Wawrinkou na 19–3.", "Na Australian Open postoupil do šestého finále, čímž vyrovnal Djokovićův rekord otevřené éry a v mužském tenise navýšil rekordní počet grandslamových finálových účastí na dvacet osm. Naposledy předtím jej v Melbourne Parku odehrál v roce 2010. Stal se také nejstarším finalistou grandslamu od US Open 1974 a tehdy 39letého Kena Rosewalla. V závěrečném utkání narazil na španělskou světovou devítku a dlouhodobě největšího soupeře na okruhu, Rafaela Nadala. V rámci vzájemného soupeření se dvojice utkala ve třinácté sezóně a čekalo ji 35. střetnutí. Předzápasovou bilanci měl Švýcar pasivní 11–23, respektive 3–6 ve finále grandslamu. V grandslamovém finále se oba naposledy utkali na French Open 2011 a předchozí zápas na turnajích velké čtyřky spolu odehráli v semifinále Australian Open 2014. O vítězi rozhodla až závěrečná sada, před jejímž rozehráním odešel basilejský rodák do šaten po vyžádání zdravotní přestávky. Do pátého setu vstoupil Nadal ziskem soupeřova podání a ujal se vedení 3–1 na gamy. Následoval však obrat, když Federer získal zbylých pět her. Nejdříve využil až šestý brejkbol v setu a srovnal na 3–3. Po čisté hře na vlastním servisu si vypracoval vedení 4–3 a 0:40, ale nejdříve ani jednu příležitost podruhé prolomit podání Španěla v sadě nezužitkoval. Přesto proměnil pátou brejkovou šanci v dané hře a ujal se vedení 5–3. Obrat dokonal ziskem šestého gamu, v němž čelil soupeřovým brejkbolům. Využitým druhým mečbolem, kdy dopad míče na čáru potvrdilo jestřábí oko, dosáhl basilejský rodák po 3.37 hodinách na vítězství v Melbourne Parku. Na grandslamu, vyjma Wimbledonu, zdolal Španěla poprvé v kariéře. Jednalo se o první Federerův turnaj v kariéře, na němž odehrál tři pětisetová klání. Po výhrách v letech 2004, 2006, 2007 a 2010 si odvezl pátou trofej a navýšil rekordní zápis mužských historických statistik 18. grandslamem. Bodový zisk mu dopomohl k návratu do elitní desítky žebříčku ATP na 10. místo, z něhož vypadl v říjnu 2016. V 35 letech se stal druhým nejstarším grandslamovým šampionem open éry, když starším byl jen tehdy 37letý vítěz Australan Ken Rosewall na Australian Open 1972. Za titul si připsal částku 3 700 000 australských dolarů a jako druhý tenista historie překonal hranici 100 milionů dolarů na odměnách, když po turnaji kariérní prize money činily 101 605 085 dolarů. Federer vybojoval jako prvním muž historie po pěti trofejích na třech různých grandslamech. Jednalo se také o jeho první turnaj v kariéře, na němž odehrál tři pětisetové zápasy a překonal rekord Björna Borga sedmým pětisetovým finále grandslamu, když Švéd nastoupil do šesti takových zápasů.", "Na arabský poloostrov zavítal v roli sedminásobného šampiona a jako třetí nasazený hráč Dubai Tennis Championships. V úvodním duelu mu Francouz z konce čtvrté desítky žebříčku Benoît Paire dokázal odebrat jen čtyři gamy. Následně však překvapivě podlehl v prvním vzájemném klání 116. muži světové klasifikace, ruskému kvalifikantu Jevgeniji Donskému v třísetové bitvě provázející zvraty a trvající přesně dvě hodiny. Po zisku první sady za 24 minut nedokázal ve druhé Švýcar využít tři mečboly. Za stavu 3–4 a 40:0 v daném dějství, z pohledu basilejského rodáka, nejdříve došlo k přerušení zápasu pro výpadek osvětlení. Po obnovení hry pak za stavu 4–5 Federer zachránil setbol Rusa. Naopak v tiebreaku si vypracoval tři mečboly, ale ani jeden nezužitkoval a set připadl soupeři. V rozhodujícím dějství promarnil náskok 5–2 na gamy a navazující ztrátou čtyř her nabídl Donskému šanci utkání doservírovat do vítězného konce. V dané chvíli však ruský kvalifikant neunesl tíhu okamžiku a podání prohrál. Federer od stavu 5–6 přitom získal devět z deseti výměn, čímž si vypracoval vedení 5:1 v tiebreaku. Další ztráta koncentrace však znamenala, že si Donskoj připsal všech šest zbylých výměn a zkrácenou hru ovládl poměrem 7:5. Níže postavenému tenistovi Švýcar naposledy předtím podlehl ve Wimbledonu 2002, když ve 20 letech odešel poražen od Chorvata Maria Ančiće, kterému patřila 154. příčka žebříčku. V další kariéře nestačil na soupeře mimo elitní světovou stovku pouze pětkrát. Jednalo se o prohry s Radkem Štěpánkem (110. ATP, Gstaad 2002), Richardem Gasquetem (101. ATP, Monte-Carlo 2005), Sergijem Stachovským (116. ATP, Wimbledon 2013), Federicem Delbonisem (114. ATP, Hamburk 2013) a Donským, jenž poprvé v kariéře zdolal hráče z Top 10. Po zápase ruský tenista sdělil: „\"Dnes jsem překvapil každého. Myslím, že ten, kdo porazí Rogera, překvapí i sám sebe. [...] Je to jako splněný sen.\"“ Federer reagoval slovy: \"„Měl jsem šance a měl jsem to nějak ukončit. Ani nevím, jak mi zápas utekl. Mám tu teď popsat něco, co si sám vysvětlit neumím\".“", "Na kalifornském BNP Paribas Open, konaném v areálu Indian Wells Tennis Garden, startoval z pozice turnajové devítky. Po volném losu přešel hladce přes Francouze Stéphane Robert, aby ve třetím kole zvládl koncovky obou setů s dvacátým čtvrtým nasazeným Američanem Stevem Johnsonem po vítězných tiebreacích. Poprvé v kariéře se v osmifinále střetl s dlouhodobým rivalem a šestým nasazeným Rafaelem Nadalem. V úvodním setu se basilejský rodák ujal vedení 5–1 a zápas následně dovedl do vítězného konce, když Španěla po 68 minutách přehrál ve dvou setech 6–2 a 6–3. Poprvé tak v sérii vyhrál tři zápasy v řadě a snížil pasivní zápasovou bilanci na 13–23. Do svého desátého semifinále postoupil bez boje po odstoupení Australana Nicka Kyrgiose, jenž se omluvil pro žaludeční problémy způsobené pravděpodobně otravou z potravy. Mezi poslední čtveřicí zdolal americkou světovou osmnáctku Jacka Socka ve dvou setech. V závěrečném utkání soutěže přehrál 31letého krajana a turnajovou trojku Stana Wawrinku po dvousetovém průběhu. Během celého turnaje ztratil pouze jediné podání, a to až v závěrečném duelu. Proti Wawrinkovi navýšil aktivní poměr vzájemných zápasů na 20–3. Pátým turnajovým vítězstvím z Indian Wells Masters vyrovnal Djokovićův rekord. Jubilejní devadesátý singlový titul na okruhu ATP Tour znamenal, že se po Connorsovi a Lendlovi stal třetím tenistou historie, kterému se podařilo dosáhnout na hranici 90 trofejí. Zároveň docílil dvacátého pátého triumfu v sérii Masters, z nichž si pět připsal v Indian Wells. Navázal tak na sezóny 2004, 2005, 2006 a 2012. V 35 letech a 7 měsících byl Federer druhým nejstarším hráčem v první osmdesátce žebříčku. Titulem se stal nejstarším šampionem Mastersu, když překonal tehdy 34letého Andreho Agassiho, jenž triumfoval na Cincinnati Masters 2004. Rovněž pokořil věkový rekord nejstaršího šampiona v Indian Wells, jímž byl Jimmy Connors, který v roce 1984 zvítězil v 31 letech a 5 měsících. Bodový zisk jej posunul o čtyři místa výše na 6. příčku.", "V roli světové šestky a turnajové čtyřky přijel na floriský Miami Open, kde obdržel volný los do druhého kola. Po dvousetové výhře nad 19letým americkým kvalifikantem Frances Tiafoe z počátku druhé světové stovky si ve třetí fázi poradil s Argentincem Juanem Martínem del Potrem a následně čtrnáctým nasazeným Španělem Robertem Bautistou Agutem. Ve čtvrtfinále ztratil první ze dvou setů na turnaji s desátým nasazeným Tomášem Berdychem. V tiebreaku závěrečné sady se ocitl na prahu vyřazení, když dokázal Čechovi odvrátit dva mečboly. Za stavu míčů 6:4 podával Berdych na vítězství. Sérií čtyř vyhraných výměn však Švýcar otočil průběh a postoupil po výhře 8:6 ve zkrácené hře. Ve třetím setu přitom již basilesjký rodák vedl 5–2 na gamy, ale český tenista si vzal ztracené podání zpět. Berdych čelil mečbolu soupeře již za stavu 5–6 a 30:40. Federer mu tak oplatil těsnou prohru ze čtvrtého kola v roce 2010. V semifinále pak zdolal o čtrnáct let mladšího Australana Nicka Kyrgiose z druhé světové desítky, když zvládl koncovky všech tří setů vždy ve vyrovnaných tiebreacích, v nichž rozhodoval dvoubodový rozdíl. I v prvním vzájemném utkání dvojice odehrála tři zkrácené hry na Mutua Madrid Open 2015, kde Švýcar promarnil dva mečboly. Miamský zápas trval 3.10 hodin. Ve finále vyhrál za 1.34 hodin nad 30letým Španělem a turnajovou pětkou Rafaelem Nadalem po dvousetovém průběhu, aniž by ztratil servis. Oba členové dvojice se v rámci vzájemného soupeření utkali po třicáté sedmé a basilejský rodák čtvrtou výhrou za sebou snížil pasivní bilanci na 14–23. Na tvrdém povrchu se ujal těsného vedení 10–9. Nadal tak z miamského Mastersu odešel i popáté jako poražený finalista. Federer si připsal devadesátý první singlový titul na okruhu ATP Tour a zároveň docílil dvacátého šestého triumfu v sérii Masters, kde mu patřila třetí příčka. Potřetí také ovládl Miami Masters. Navázal tak na sezóny 2005 a 2006, kdy také triumfoval na obou jarních amerických Mastersech a potřetí si odvezl tzv. „sluneční double“. V 35 letech a 7 měsících byl druhým nejstarším hráčem v první osmdesátce žebříčku ATP. Titulem se stal nejstarším šampionem Mastersu, když překonal vlastní dva týdny starý věkový rekord z Indian Wells. Bodový zisk jej posunul o dvě místa výše na 4. příčku.", "Celou fyzicky nejnáročnější antukovou část okruhu se Roger Federer rozhodl vynechat. Zprvu avizoval start na pařížském grandslamu Roland Garros, ale v polovině května oznámil, že se na dvorce vrátí až turnaji na trávě. K rozhodnutí uvedl: „\"Bohužel jsem se rozhodl nehrát na French Open. V posledních týdnech jsem hodně dřel, abych byl schopen působit na ATP Tour ještě mnoho let, a cítím, že je rozumné letos vynechat antukovou sezonu a připravit se na trávu a tvrdé povrchy\".“", "", "Sezónu na trávě otevřel na MercedesCupu ve Stuttgartu jako nejvýše nasazený hráč. Po volném losu jej však ve druhém kole vyřadil německý 39letý veterán Tommy Haas, startující na divokou kartu, když proti němu nevyužil mečbol. Do utkání vstoupil dominantně a ujal se vedení 6–2 a 2–1, navíc s výhodou prolomeného podání ve druhé sadě. Němec figurující na 302. místě žebříčku však dokázal průběh zvrátit. Švýcar tak od počátku ledna 2017 utržil druhou porážku na dvacet jedna vítězství. Premiérový zápas na travnatém turnaji prohrál poprvé od Wimbledonu 2002, kdy nestačil na Maria Ančiće.", "V roli turnajové jedničky a světové pětky rozehrál Gerry Weber Open v severoněmeckém Halle. Potřetí v kariéře prošel pavoukem bez ztráty setu. V první fázi přehrál šťastného poraženého Japonce z kvalifikace Jūiči Sugitu, aby následně vystavil stopku německým hráčům Mischovi Zverevovi z konce třetí desítky žebříčku i Florianu Mayeru, figurujícímu ve druhé stovce. Ani v semifinále jej nezastavil Rus Karen Chačanov. V jubilejním 140. finále kariéry pak zdolal německou turnajovou čtyřku Alexandra Zvereva po hladém dvousetovém průběhu 6–1 a 6–3 za 52 minut. Oplatil mu tím semifinálovou porážku z předchozího ročníku. Duel okomentoval slovy: „\"Hrál jsem neskutečně dobře. Cítil jsem se v pohodě a ani na moment jsem nepolevil\".“ Čtvrtým turnajovým vítězstvím v probíhající sezóně vyrovnal Nadalův průběžný rekord. Trofej zároveň představovala rekordní šestnáctý titul z travnatého povrchu a devadesátý druhý z okruhu ATP Tour, což znamenalo ztrátu dvou vavřínů na druhého v této statistice Ivana Lendla. Po Nadalovi se také stal druhým mužem otevřené éry, jenž na jediném turnaji triumfoval alespoň devětkrát.", "V první polovině července hrál ve Wimbledonu jako světová pětka a třetí nasazený. V All England Clubu startoval podevatenácté, čímž v rámci turnajů „velké čtyřky“ vyrovnal celkový rekordní počet 70 účastí Francouze Fabrice Santora. V úvodním kole vyřadil Ukrajince Alexandra Dolgopolova, který mu v průběhu druhé sady skrečoval pro zranění. V jeho průběhu ještě stihl překonat hranici 10 000 zahraných es, čímž se stal třetím tenistou s tímto počtem přímých bodů z podání. Následně vyřadil Srba z konce osmé desítky žebříčku Dušana Lajoviće a turnajovou dvacetsedmičku Mischu Zvereva. Touto výhrou ve třetím kole získal rekordní 317. vítězný zápas na grandslamu, čímž v historických tabulkách předstihl na prvním místě figurující Serenu Williamsovou. Ve čtvrté fázi na něj nestačila bulharská světová jedenáctka Grigor Dimitrov. V 35 letech se stal druhým nejstarším čtvrtfinalistou wimbledonské dvouhry po 39letém Kenu Rosewallovi z roku 1971 a následně i takovým semifinalistou a finalistou. Čtvrtfinále přineslo reprízu semifinálového duelu z roku 2016, v níž Švýcar oplatil prohru šestému nasazenému Kanaďanu Milosi Raonici. Až ve třetím setu se přiblížil kanadský hráč k zisku sady, když nejdříve neproměnil čtyři brejkové šance v osmé hře a poté nezužitkoval vedení 3:0 v tiebreaku. Poté však převzal iniciativu basilejský rodák a z dalších osmi míčů získal sedm. Po Jimmy Connorsovi vyhrál jako druhý muž otevřené éry 100. zápas ve Wimbledonu. Stal se také prvním tenistou v historii, který postoupil do rekordního 50 čtvrtfinále a 42 semifinále na grandslamu. Mezi poslední čtveřicí hráčů zdolal potřetí v sezóně jedenáctého nasazeného Čecha a 31letého finalistu z roku 2010 Tomáše Berdycha. Proti světové patnáctce tak navýšil aktivní vzájemnou bilanci výher a proher na 19–6, když prodloužil aktuální šnůru na devět vítězství. Český tenista na Švýcara uhrál nejvíce gamů v celém turnaji a jako jediný dovedl sety do dvou tiebreaků. Podání mu prolomil jen v úvodní sadě, když srovnal stav na 4–4 po dvou dvojchybách soupeře na podání. Federer získal v celém průběhu dva servisy Berdycha, ten druhý rozhodující ve třetím setu.", "Ve svém rekordním jedenáctém wimbledonském finále zdolal za 1.41 hodin chorvatskou turnajovou šestku Marina Čiliće ve třech sadách, když soupeři pětkrát prolomil podání z deseti brejkových příležitostí, zatímco Chorvat jedinou takovou možnost nevyužil. Navýšil tím rekordní statistiku mužského tenisu 19. grandslamem z dvouhry a jako první vybojoval osmou wimbledonskou trofej, čímž se odpoutal od Peta Samprase a britského amatéra Williama Renshawa. V probíhající sezóně si připsal páté turnajové vítězství ze sedmi startů a druhé grandslamové, které představovalo devadesátý třetí singlový titul na okruhu ATP Tour a rekordní sedmnáctý z travnatého povrchu. Ve statistice singlových trofejí open éry zaostával jediné vítězství za druhým Ivanem Lendlem. Jako druhý hráč otevřené éry prošel wimbledonskou soutěží bez ztráty setu a navázal na výkon Björna Borga z roku 1976. Sám již takový turnaj odehrál na Australian Open 2007. V celém turnaji ztratil pouze čtyři podání, když z 21 brejkových příležitostí soupeřů odvrátil 17. Finálovým utkáním basilejský rodák také vyrovnal Connorsův rekord londýnského majoru 102. odehraným zápasem ve dvouhře. Ve věku 35 let a 341 dní se stal nejstarším londýnským šampionem open éry, který čekal na titul pět let. Vyšší časové rozpětí osmi let měl pouze Jimmy Connors mezi lety 1974 a 1982. Bodový zisk jej v následném vydání žebříčku ATP posunul z 5. na 3. místo. Do elitní světové trojky se vrátil téměř po jedenácti měsících, když z ní vypadl 22. srpna 2016. Na prvního Andyho Murrayho po turnaji ztrácel 1 205 bodů. Přitom jedenáct z předchozích čtrnácti wimbledonských vítězů zakončilo sezónu vždy jako světová jednička. Popáté v průběhu jediné sezóny tak Rafael Nadal nejdříve zvítězil na French Open a Roger Federer následně ve Wimbledonu, dvojici majorů označovaných jako Channel Slam.", "", "Na montréalský Rogers Cup zavítal poprvé od roku 2011, kde za Nadalem hrál jako druhý nasazený vzhledem k absenci zraněné světové jedničky Murrayho. Kanadská událost se tak stala prvním turnajem série Masters od Monte-Carlo Rolex Masters 2011, kde Španěl se Švýcarem plnili roli dvou nejvýše nasazených hráčů. V úvodním klání povolil Kanaďanu z počátku druhé stovky Petru Polanskému jen tři gamy. Poté, co mu David Ferrer odebral první sadu, dokázal průběh otočit a udržet stoprocentní úspěšnost vzájemných duelů, když poměr navýšil na 17–0. Ztracený set však znamenal konec jeho série 32 vyhraných sad bez přerušení. Ve čtvrtfinále přehrál dalšího zástupce tenisu z Pyrenejského poloostrova a světovou šestnáctku Roberta Bautistu Aguta, proti němuž zlepšil bilanci vzájemných utkání na 7–0. Mezi poslední čtveřicí vyřadil nizozemské překvapení turnaje Robina Haaseho ve dvou setech a postoupil do šestého finále sezóny. V něm jej zdolal 20letý Němec Alexander Zverev po dvousetovém průběhu, když se basilejský rodák potýkal s bolestmi zad. Švýcarovi připravil první finálovou porážku roku a pátou trofejí sezóny se posunul na první příčku po bok Federera.", "Z Montréalu Federer přiletel do dějiště cincinnatského Western & Southern Open, kde se omluvil pro zranění zad a byl přinucen odložit boj o návrat na pozici světové jedničky.", "Na US Open startoval jako třetí nasazený za světovou jedničkou Nadalem a dvojkou Murraym, který se však odhlásil a v průběhu turnaje předčasně ukončil sezónu pro dlouhodobé poranění kyčle. Se Španělem byl Federer nalosován do stejné poloviny pavouka. Příležitost vystřídat jej na čele klasifikace měl při zdolání Nadala v semifinále či postupu do této fáze turnaje bez Španěla. Do soutěže vstoupil pětisetovou bitvou s americkým teenagerem Francesem Tiafoem, jemuž patřila sedmdesátá první příčka žebříčku. Poprvé od roku 2000 tak musel na newyorském majoru odehrát pět sad, aby postoupil do druhé fáze. V ní si pětisetový průběh zopakoval s Rusem Michailem Južným, figurujícím na začátku druhé světové stovky, když dokázal otočit nepříznivý vývoj setů 1–2. Poměr vzájemných zápasů tak navýšil na 17–0. Poprvé v kariéře na grandslamu odehrál pětisetové souboje v prvním i druhém kole. Až ve třetím duelu s třicátým prvním nasazeným Felicianem Lópezem prošel utkáním bez ztráty setu, čímž navýšil stoprocentní aktivní bilanci vzájemných utkání na 13–0. Během zápasu se posunul na druhé místo historických tabulek zahraných es, když 10 132. esem překonal Chorvata Gorana Ivaniševiće. Neporazitelnost proti Němci Philippu Kohlschreiberovi prodloužil v osmifinále, v němž bez ztráty sady posunul vzájemný zápasový poměr na 12–0. Premiérovou grandslamovou potážku sezóny mu přivodil dvacátý čtvrtý nasazený Argentinec Juan Martín del Potro ve čtvrtfinále. V duelu představujícím reprízu finále US Open 2009 hrál klíčovou roli tiebreak třetí sady za stavu 1–1 na sety. Švýcar v něm nevyužil ani jeden ze čtyř setbolů a naopak ten první proměnil argentinský tenista, jenž zkrácenou hru získal poměrem 10:8. Nabíhající Federer po servisu na síť v klíčovém okamžiku zahrál bekhendový volej za základní čáru. Ve čtvrté sadě pak del Potro prolomil soupeři servis a dovedl utkání do vítězného konce. Basilejský rodák vyřazení komentoval slovy: „\"Juan bojoval jako lev. Byl jsem příliš nervózní, on naopak předvedl vždycky něco úžasného, když to potřeboval. A já mu taky někdy pomohl.... Neměl jsem negativní myšlenky, ale věděl jsem, že hraje skvěle. Já nebyl dost dobrý v mé mysli, v mém těle ani v mé hře.\"“ Očekávané semifinále proti Nadalovi se tak neuskutečnilo a Flushing Meadows zůstával jediným turnajem „velké čtyřky“, na němž se Španěl se Švýcarem nikdy nepotkali. Po turnaji se posunul na 2. příčku žebříčku.", "V druhé polovině září přijel do pražské O areny na premiérový ročník exhibičního Laver Cupu, jenž vznikl z jeho myšlenky týmového utkání nejlepších aktivních hráčů na jediném místě. Jako světová dvojka vyhrál za tým Evropy všechny tři zápasy. V sobotní dvouhře porazil jedničku světového družstva a šestnáctého hráče žebříčku Sama Querreyho ve dvou setech. Ve večerním duelu pak poprvé v kariéře nastoupil do čtyřhry po boku světové jedničky a hlavního rivala na okruhu Rafaela Nadala, aby za 81 minut zdolali Američany v týmu světa Querreyho s Jackem Sockem až v supertiebreaku. V nedělní závěrečné dvouhře přidal rozhodující tři body výhrou nad australskou světovou dvacítkou Nickem Kyrgiosem. Po ztrátě úvodní sady a zisku druhé následoval supertiebreak. V něm Australan při vedení 9:8 nevyužil mečbol a následně ztratil tři míče v řadě. Švýcar tak za vyhranou dvouhru získal klíčové tři body a týmu přispěl celkově sedmi body. Evropané zvítězili nad světem v poměru 15:9.", "", "Na podzimní asijské túře odehrál jediný turnaj z mistrovské série Shanghai Rolex Masters v Šanghaji. Jako turnajová dvojka obdržel volný los do druhého kola, aby v něm bez ztráty setu přešel přes Argentince z třetí desítky žebříčku Diega Schwartzmana a poté přehrál Ukrajince Alexandra Dolgopolova. Po čtvrtfinálové výhře nad třicátým prvním hráčem světa Richardem Gasquetem mu jediný set na turnaji odebral šestnáctý nasazený Argentinec Juan Martín del Potro. Oplatil mu tak zářijovou prohru z US Open a za 1.58 hodin postoupil do finále. Zároveň posunul věkový rekord, když se stal – do té doby – nejstarším šampionem dvouhry série Masters. V závěrečném duelu turnaje pak počtvrté v sezóně vyzval hlavního rivala na okruhu, Rafaela Nadala, jemuž patřila první příčka světové klasifikace. I počtvrté v roce jej zdolal, ve dvou sadách, a neporazitelnost proti Španělovi prodloužil na pět zápasů. Snížil také pasivní vzájemnou bilanci na 15–23. Svým druhým titulem na Shanghai Masters vybojoval švýcarský hráč dvacáté sedmé turnajové vítězství ze série ATP Masters. V utkání využil tři ze sedmi brejkových příležitostí a ukončil Nadalovu 16zápasovou neporazitelnost. Devadesátým čtvrtým titulem na okruhu ATP Tour se v rámci otevřené éry dotáhl na druhého v této statistice Ivana Lendla, když oba zaostávali patnáct trofejí za prvním Jimmym Connorsem. Šestým sezónním titulem z probíhající sezóny se vyrovnal vedoucímu hráči v této statistice, Nadalovi.", "", "V roli obhájce titulu zavítal na říjnový Swiss Indoors v rodné Basileji, kde postoupil v předešlých jedenácti letech desetkrát do finále a sedmkrát si odvezl titul. V úvoudních dvou kolech na něj americký teenager Frances Tiafoe i francouzská světová čtyřicítka Benoît Paire shodně uhráli čtyři gamy. Po výhře nad dalším Francouzem, sedmým nasazeným Adrianem Mannarinem po třísetovém průběhu pronikl Švýcar do semifinále, kde hladce vyřadil desátého muže klasifikace Davida Goffina z Belgie, jenž v duelu získal tři hry. V předešlých ročnících turnaje mu dvě ze tří finálových porážek – v letech 2012 a 2013 – přivodil Argentinec Juan Martín del Potro, s nímž se opět potkal v závěrečném zápasu soutěže. Přestože světová devatenáctka del Potro vyhrála úvodní set v tiebreaku, zbylé dva připadly Federerovi, který tak obhájil titul. Basilejský rodák prodloužil neporazitelnost na devět zápasů, když naposledy předtím prohrál právě s del Potrem na zářijovém US Open. Aktivní bilanci vzájemných zápasů proti Argentinci navýšil na 18–6. V sedmnáctém startu na Swiss Indoors vybojoval rekordní osmou trofej a jako první tenista open éry si zahrál ve finále jediného turnaje dvanáctkrát. Sedmým turnajovovým vítězstvím z jedenácti startů se posunul do čela sezónní statitisky vyhraných titulů. Na okruhu ATP Tour dobyl devadesátý pátý kariérní titul, čímž se na 2. místě otevřené éry odpoutal od Lendlových 94 trofejí. Devatenáctým titulem v kategorii ATP 500 se také dotáhl na prvního Nadala. Finanční prémie znamenala, že na čele historických výdělků překonal o téměř 50 tisíc dolarů vedoucího Novaka Djokoviće, když vydělaná částka Švýcarem činila 109 853 682 dolarů.", "Patnáctou účastí na londýnském Turnaji mistrů, ATP Finals, navýšil rekordní počet startů ze závěrečné akce sezóny. V základní skupině Borise Beckera vyhrál všechna tři utkání a do semifinále postoupil z prvního místa. Na jeho raketě postupně zůstali americký devátý hráč světa Jack Sock, světová trojka Alexander Zverev i pětka Marin Čilić. V semifinále však za 1.45 hodin překvapivě podlehl sedmému nasazenému Belgičanu Davidu Goffinovi, což znamenalo jeho první prohru po šňůře šesti vzájemných výher. Belgičan tak snížil bilanci utkání dvojice na 1–6 a Švýcarovi oplatil hladkou porážku ze semifinále říjnového Swiss Indoors 2017. Goffin se stal pátým tenistou, jenž dokázal na témže turnaji porazit Nadala i Federera, druhým hráčem v rámci Turnaje mistrů, když v tomto ohledu navázal na Nikolaje Davyděnka a rok 2009. Sezónu zakončila na 2. místě žebříčku ATP za vedoucím Rafaelem Nadalem.", "Přehled uvádí oficiální poměr vzájemných utkání dvouhry Rogera Federera podle ATP Tour, který činil 52 výher a 5 proher s procentuální úspěšností 91,23 %:", "", "" ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Antigonony jsou popínavé byliny až polokeře s podzemními kořenovými hlízami, šplhající pomocí ovíjivých stonků a úponků. Úponky jsou úžlabní i vrcholové, zakončující květenství. Listy jsou vytrvalé nebo opadavé, jednoduché, střídavé, řapíkaté, s celokrajnou nebo na okraji zvlněnou čepelí. Čepel je široce vejčitá, trojúhelníkovitá nebo uťatá. Botka je obvykle opadavá, papírovitá. Květy jsou oboupohlavné, uspořádané ve svazečcích skládajících vrcholové a úžlabní hrozny. Květenství jsou často nahloučená na vrcholech lodyh. Okvětí je růžové až purpurové (některé formy mají květy bílé či nažloutlé), nerozlišené, zvonkovité, složené z 5 korunovitých, na bázi srostlých okvětních lístků. Vnější 3 lístky jsou širší než 2 vnitřní. Okvětí je vytrvalé a za plodu se zvětšuje. Tyčinek je nejčastěji 8, nitky jsou asi do poloviny srostlé v trubičku. Prašníky jsou žluté nebo načervenalé. Čnělky jsou 3 a jsou volné, prohnuté, zakončené ledvinovitě hlavatými bliznami. Nažky jsou hnědé, bezkřídlé, obalené vytrvalým okvětím.", "Rod zahrnuje (v závislosti na taxonomickém pojetí) 3 až 8 druhů. Je přirozeně rozšířen v Mexiku a Střední Americe. Antigonon mexický pochází z Mexika, vlivem pěstování však zdomácněl i v jiných částech tropů, zejména v Karibiku, Jižní Americe, Asii a Africe.", "Rod \"Antigonon\" je v rámci čeledi rdesnovité řazen do podčeledi \"Eriogonoideae\". Rod čeká na revizi a jednotlivé druhy jsou nedostatečně definované, s čímž souvisí i rozdílný počet udávaných druhů v různých zdrojích (od 3 až do 8).", "Antigonon mexický je pěstován v tropech celého světa jako okrasná rostlina. Kvete téměř po celý rok. Byly vyšlechtěny i okrasné kultivary, např. bělokvětý cv. 'Album'. Řidčeji se pěstuje i podobný druh \"A. guatemalense\"." ] }

{ "title": [ "Život.", "Rodina.", "Úspěchy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Biebrichu v Německu jako syn továrníka Friedricha Philippa Ernsta Freundlicha a jeho manželky Elizabeth Finlaysonové. Měl šest sourozenců, všichni byli vychováni jako protestanté a to navzdory tomu, že jejich otec měl židovský původ. Jeho starší bratr byl Herbert Max Finlay Freundlich. Šest měsíců strávil prací v loděnicích ve Štětíně, což ho inspirovalo ke studiu stavby lodí na Charlottenburg Polytechnic v Berlíně. Nicméně školu opustil na podzim roku 1905, aby se mohl věnovat studiu matematiky a astronomie na univerzitě v Göttingenu. Zde studoval pod Felixem Kleinem a Karlem Schwarzschildem. Po dokončení diplomové práce, kterou vedl Paul Koebe získal v roce 1910 doktorát a následně se stal asistentem na hvězdárně v Berlíně, kde začal spolupracovat s Einsteinem. Během expedice za zatměním Slunce na Krym v roce 1914, která měla ověřit obecnou teorii relativity, vypukla první světová válka a Freundlich byl internován v Rusku. Po válce se zapojil do vybudování sluneční observatoře v Postupimi, a byl ředitelem Einsteinova institutu. V roce 1933 po nástupu nacismu k moci byl Freundlich nucen opustit Německo, měl totiž židovskou babičku a jeho manželka byla židovka. Byl jmenován profesorem na univerzitě v Istanbulu, která byla reformována podle Kemala Atatürka s pomocí mnoha německých učenců. V roce 1937 opustil Istanbul, aby přijal místo profesora astronomie na Karlově univerzitě v Praze, ale z této funkce musel brzy odejít, kvůli německé okupaci. Na doporučení Arthura Eddingtona odešel na univerzitu v St. Andrews ve Skotsku, kde přednášel astronomii od roku 1939. V roce 1941 byl zvolen členem Royal Society of Edinburgh. Jeho navrhovateli byli William Greaves, Alexander Aitken, Max Born a Robert Schlapp. Roku 1951 se stal profesorem. Po odchodu do penze v roce 1959 se vrátil do svého rodného města Wiesbaden a byl jmenován profesorem na univerzitě v Mohuči. Freundlich zemřel ve Wiesbadenu v Německu 24. července 1964.", "V roce 1913 se oženil s Kate Hirschbergovou.", "Freundlich zkoumal vychýlení světelných paprsků procházejících v blízkosti Slunce. Navrhl experiment, uskutečnitelný během zatmění Slunce, k ověření platnosti Einsteinovy obecné teorie relativity. Freundlichovy experimenty měly ukázat, že je Newtonova teorie nesprávná. Vykonal neprůkazné testy předpovědí Einsteinovy teorie gravitace vyvolané rudým posuvem spektrálních čar ve Slunci pomocí solárních observatoří zkonstruovaných v Postupimi a Istanbulu. V roce 1953 navrhl s Maxem Bornem alternativní vysvětlení rudého posuvu pozorovaného u vzdálených galaxiích pomocí modelu unaveného světla." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Sídla.", "Rakety.", "Raná zařízení pro testy v nízkých výškách.", "\"Charon\".", "\"Goddard\".", "\"New Shepard\".", "\"New Glenn\".", "Vývoj raketových motorů.", "BE-3.", "BE-3U.", "BE-4.", "Pusher escape motor." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2" ], "content": [ "Blue Origin založil Jeff Bezos, který byl fascinován vesmírem už od mala. V profilu zveřejném v roce 2013 byl publikován rozhovor z Miami Herald, ve kterém osmnáctilený Bezos už v roce 1982 říká, že chce: Od založení firmy o svých plánech moc nehovoří. Společnost byla oficiálně založena v roce 2000, ale informace o její existenci se dostaly na veřejnost až v roce 2003, kdy Bezos začal kupovat pozemky. V lednu 2005 Bezos řekl redaktoru novin Van Horn Advocate, že Blue Origin vyvíjí suborbitální raketu, která by vzlétla a přistála vertikálně a mohla by nést tři nebo více astronautů na okraj vesmíru. Kosmická loď by měla být založena na technologii používané pro McDonnell Douglas DC-X a odvozený DC-XA. Bezos řekl agentuře Reuters v listopadu 2004, že jeho společnost doufá, v pokrok vedoucí k orbitálnímu kosmickému letu. V lednu 2005 společnost na internetových stránkách oznamovala, že doufá ve vytvoření „trvalé lidské přítomnosti ve vesmíru“, ale verze z roku 2007 oznamovala místo toho „trpělivě a krok za krokem, snížit náklady na lety do vesmíru tak, aby si je mohlo dovolit více lidí, a abychom tak my, lidé, mohli lépe pokračovat ve zkoumání sluneční soustavy“. Sci-fi autor Neal Stephenson pracoval na částečný úvazek v Blue Origin až do 15. listopadu 2006. Od roku 2006 Blue Origin jednala o plánech použít \"New Shepard\" pro komerční suborbitální turistické služby v roce 2010 s lety asi jednou za týden. V harmonogramu uveřejněném v roce 2008 je uvedeno, že Blue Origin provede lety bez posádky v roce 2011, a s posádkou v roce 2012. K této události, prvnímu zkušebnímu nepilotovanému letu rakety \"New Shepard\" došlo nakonec dne 29. dubna 2015. Nepilotovaný stroj podle plánu vyletěl do výšky více než 93,5 kilometru a dosáhl maximální rychlosti Mach 3. Další zkušební lety nadále probíhají. Pokud všechny zkušební lety proběhnou tak, jak bylo naplánováno, Blue Origin začne s dopravou cestujících na okraj vesmíru pomocí rakety \"New Shepard\" v roce 2018. K červenci 2014 investoval Bezos do Blue Origin přes 500 milionů dolarů. V září 2014 společnost uzavřela partnerství s United Launch Alliance (ULA). Blue Origin bude pro ULA vyrábět velké raketové motory BE-4 pro nástupce Atlasu V, kterým by měla být raketa Vulcan. V oznámení Blue Origin dodala, že na motoru pracovala tři roky před veřejným oznámením, a že první let by mohl přijít už v roce 2019. V dubnu 2015 Blue Origin oznámila, že dokončila přejímací zkoušky motoru BE-3, který bude pohánět New Shepard. V červenci 2013 společnost zaměstnávala přibližně 250 lidí. V květnu 2015 se počet zvýšil na přibližně 400 zaměstnanců, z toho 350 pracuje ve strojírenství, výrobních a obchodních operacích v Kentu a asi 50 v Texasu na zkouškách motoru a testu suborbitálního letu. V září 2015 Blue Origin oznámila podrobnosti o nejmenované plánované orbitální raketě, což naznačuje, že první stupeň bude poháněn motorem BE-4, který je v současné době ve vývoji, zatímco druhý stupeň by mohl být poháněn nedávno dokončeným motorem BE-3. 23. listopadu 2015 odstartovala raketa New Shepard do vesmíru do výšky 100,5 km. Raketový stupeň přistál vertikálně motoricky méně než 1,5 metru od středu přistávací plochy. Kapsle sestoupila na zem pomocí padáků 11 minut po oddělení od rakety. Je to poprvé, co raketový stupeň letěl do vesmíru a vrátil se na Zem. Je to označováno za významný krok ve snaze o plně znovupoužitelnou raketu. 22. ledna 2016 Blue Origin vypustila už jednou použitý stupeň podruhé, a tím prokázala znovupoužitelnost. Tentokrát New Shepard dosáhl apogea 101,7 km, načež se kapsle i raketový stupeň vrátili zpět na zem pro další použití. Dne 2. dubna 2016 stejný New Shepard letěl znovu, tedy potřetí, a dosáhl výšky 103.8 km, poté úspěšně přistál. Dne 12. září 2016 Blue Origin oznámila, že se jejich orbitální raketa bude jmenovat New Glenn, na počest prvního amerického astronauta, který obletěl Zemi, Johna Glenna, a že první stupeň o průměru 7 metrů bude pohánět sedm motorů BE-4. První stupeň má přistávat stejně jako \"New Shepard\". V době oznámení rakety New Glenn vyplynulo, že další projekt má být \"New Armstrong\", nebyly však uvedeny žádné detaily.", "Blue Origin má vývojové zařízení v blízkosti Seattlu ve státě Washington a provozní odpalovací zařízení v Západním Texasu. Blue Origin připravuje novou základnu na Mysu Canaveral Air Force Station.", "", "", "První testovací raketa od Blue Origin nazývána Charon byla poháněna čtyřmi motory Rolls-Royce Viper Mk. 301, což byly proudové motory. Zařízení létající do malé výšky bylo vyvinuto k testování autonomního řízení a technologií, které by se daly použít na novější raketě. Charon absolvoval jediný zkušební let, 5. března 2005 v Moses Lake, ve státě Washington. Let byl do nadmořské výšky 96 metrů, načež se zařízení vrátilo k přistání v blízkosti bodu startu. \"Charon\" je v současné době k vidění v Museu letectví v Seattlu, ve Washingtonu.", "Další testovací zařízení, nazyvané \"Goddard\" (také známo jako PM1), poprvé vzlétlo 13. listopadu 2006. Let byl úspěšný. Druhý zkušební let, plánovaný na 2. prosince, nikdy neproběhl.", "Systém \"New Shepard \"pro suborbitální lety do vesmíru se skládá ze dvou částí. Z kabiny pro posádku tří, nebo více astronautů a raketového stupně. Obě části vzlétnou pohromadě a oddělí se během letu. Po oddělení raketový stupeň motoricky přistane, zatímco kabina s posádkou se po vlastní dráze vrací na padácích. Obě části jsou navržené tak, aby je bylo možné opakovaně požít. \"New Shepard\" je ovládaný výhradně palubním počítačem. Kromě vožení astronautů je možné \"New Shepard\" použít i pro experimenty v suborbitálním prostoru.", "\"New Glenn\" je raketa o průměru 7 metrů, tvořena dvěma nebo třemi stupni. Jedná se už o orbitální raketu, jejíž první start je očekáván do roku 2020. Projekční práce začaly v roce 2012. Veřejně oznámena byla v září 2016. První stupeň bude poháněn sedmi motory BE-4. První stupeň má být znovupoužitelný stejně jako New Shepard. Druhý a případně třetí stupeň mají být jen na jedno použití.", "", "Blue Origin veřejně oznámila vývoj motoru BE-3 v lednu 2013, ale s vývojem motoru se začalo už brzy po roce 2010. Jedná se o nový motor poháněný kapalným vodíkem a kyslíkem (LH2/LOX). Maximální tah dosahuje 490 kN, ale může klesnout až na 110 kN, toho se využívá při vertikálním přistání.", "Motor BE-3U je motor BE-3, upravený pro použití v horním stupni orbitální rakety. Motor má trysku přizpůsobenou použití ve vakuu. Protože se nepočítá s vícenásobným použitím, najdeme na něm i další rozdíly.", "Blue Origin začala pracovat na novém a mnohem větším raketovém motoru, který má být poháněn kapalným kyslíkem a kapalným metanem. Motor má produkovat tah o síle 2400 kN a má být používaný výhradně na raketách Blue Origin. Na konci roku 2014 Blue Origin podepsala smlouvy s United Launch Alliance. Domluvili se na spolupráci na vývoji a na použití motoru v nové verzi Atlasu V, kde nahradí ruské motory RD-180. Nová raketa Vulcan bude používat dva motory BE-4 na prvním stupni.", "Motor vyvinutý pro použití v záchranném systému kabiny New Shepard." ] }

{ "title": [ "Anotace.", "Hry." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Whose Line Is It Anyway – \"show, kde vše je vymyšlené a na bodech nezáleží\". Čtyři improvizační komici účinkují v různých scénkách, které musí vymyslet přímo před zraky diváků. Náměty na ně pocházejí z návrhů publika a kartiček moderátora, které nikdy předtím neviděli. Moderátor jim podle svého uvážení udělí body, které slouží spíše k rychlejšímu ubíhání děje než ke skutečnému hodnocení. A na konci moderátor vybere vítěze, který se mu nejvíce líbil, a spolu stvoří závěrečnou scénku, nebo je vítěz naopak této scénky ušetřen. Během jednotlivých her účinkuje různý počet herců, rovněž se zpívá, tančí a často jsou do hry zapojeni i vybraní diváci. Za cíl legrace si herci s oblibou vybírají i zvláštnosti svých kolegů včetně moderátora (plešatost nebo kanadský původ Colina Mochrieho, košile nebo velké nohy Ryana Stilese). Show do roku 2007 uváděl Drew Carey, v nové verzi jeho místo zaujala Aisha Tyler. Moderátor provádí pořadem, vyhlašuje jednotlivé hry, ukončuje je bzučákem a následně za herecké výkony udílí body. Na jevišti pravidelně vystupují improvizační herci Ryan Stiles a Colin Mochrie, kteří účinkovali už v britském vysílání. Wayne Brady v roce 2003 dokonce za své výkony obdržel cenu Emmy. Mezi dalšími se v pořadu objevili například Brad Sherwood, Greg Proops, Chip Easten, Kathy Greenwood a Danny Siegel. Hudební scénky doprovází hrou na klavír Laura Hall a hrou na kytaru Linda Tylor.", "Scénky z klobouku – Před vysíláním diváci napíší na kartičky scénky, které by chtěli vidět. Nejlepší se vyberou a vhodí do klobouku. Moderátor posléze losuje a herci se je snaží zahrát. Největší hity – Diváci vyberou neobvyklou profesi, o které by se měla složit píseň. Colin a Ryan jako moderátoři na dané téma vymyslí jméno a žánr písně, kterou mají ostatní herci zazpívat. Rekvizity – Herci se rozdělí do dvojic. Každá dostane určitou rekvizitu, se kterou musí vymyslet co nejvíce scének. Hoedown – Všichni čtyři herci postupně zazpívají píseň o čtyřech verších se sdruženým rýmem. Téma závisí na divácích. Výstřední párty – Na párty pořádanou jedním hercem přijdou zbylí, kterým je přidělena speciální vlastnost nebo identita. Hostitel musí tyto vlastnosti uhádnout. Nic než otázky – Dva herci začnou scénku, ve které mohou mluvit ke druhému pouze v otázkách. Pokud se spletou, nahradí je jeden ze zbylých dvou. Zvukové efekty – Hercům k jejich scénce vytvářejí zvukové pozadí dvě vybrané osoby z publika. Irská opilecká píseň – Všichni čtyři herci postupně zazpívají po jednom verši písně s přerývavým rýmem, každý herec začíná dvě sloky. Téma závisí na divácích. Vypravěči – Colin a Ryan vytvoří scénku na motivy filmu noir (dlouhé a popisné monology s pohledem do kamery)." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "V Austrálii." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Edward (Eduard) Goll se narodil 4. února 1884 v Kadani učiteli Eduardu Gollovi a jeho choti Aloysii, rozené Schmitt. Hře na klavír se učil od svého otce, hře na housle pak u Otakara Ševčíka, světově proslulého houslového virtuose a pedagoga. Goll koncertoval již ve svých devíti letech. Hru na klavír studoval dále na pražské konzervatoři a stal se jedním z pěti žáků Antonína Dvořáka. V letech 1899 až 1904 jej vyučoval také Emil Sauer, žák Ference Liszta. V roce 1904 se Goll vypravil společně s dirigentem Arthurem Nikischem na koncertní turné do Paříže a posléze koncertoval také v Anglii s Hansem Richterem a Henrym Woodem. Roku 1909 podnikl v triu s Janem Kubelíkem a Leopoldem Schwabem společné evropské houslové turné. Jelikož se stal oblíbencem a osobním přítelem rumunské královny obdržel od ní řád za zásluhy a umění.", "V září 1911 připlul Goll do australského Melbourne, aby zde působil jako hudební doprovod velšského tenoristy Bena Daviese. Během tohoto turné se seznámil s Julií O'Brien, rozenou Welsch, tehdy pětatřicetiletou vdovou s dítětem. Jen o několik měsíců poté se 13. února 1912 vzali v tamějším katolickém kostele Panny Marie v Hawthornu. Po svatební cestě strávené v Anglii se novomanželé usadili v říjnu 1912 v Melbourne. V té době Goll koncertoval pouze privátně a teprve v prosinci 1914 získal místo na Conservatorium of Music. Po koncertním turné s Henrim Verbrugghenem v září mu bylo nabídnuto místo na nové konzervatoři v Sydney. Už v listopadu téhož roku však přijal místo na Melbourne University Conservatorium jako klavírní sólista a vedoucí klavírního studia. Krátce na to se rovněž stal ředitelem Presbyterian Ladies' College. Přestože se stal Goll australským občanem, setkal se po vypuknutí 1. světové války podobně jako řada jiných Australanů rakousko-uherského či německého původu s podezříváním z nepřátelství. Pomlouvačná kampaň vyvrcholila v listopadu 1916, kdy byla v časopise \"Graphic of Australia\" publikována petice sto deseti \"horlivých vlastenců\", kteří apelovali na vedení školy Presbyterian Ladies ́ College, aby byl Goll jakožto cizí a nepřátelský element propuštěn. Orgány presbyteriánské církve však jako zřizovatelé školy tyto útoky odmítaly. V letech 1922 a 1923 pobýval Goll v Evropě, kde absolvoval pod vedením světoznámého skladatele a klavíristy Eugena D'Alberta jakousi \"uměleckou rekonvalescenci\". Odtud se vydal do USA, aby společně s Minneapolis Symphony Orchestra a svým přítelem Verbrugghenem uskutečnil profesionální turné. Vrátil se jako velký nadšenec do britské hudby. Prohlásil dokonce, že anglický hudební skladatel Arnold Bax je větším skladatelem nežli Brahms a že John Ireland je hudebním \"mistrem krajinomalby\". Naopak předpovídal zapomnění díla Clauda Debussyho, Stravinského či Skrjabina a vyzdvihoval Maurice Ravela či Franze Schrekera. Často také nahrával, zejména pro australské a americké hudební firmy. Věnoval se též svým žákům. Mezi jeho odchovance patří například skladatelky Margharet Sutherland a Linda Phillips nebo pianistka Nancy Weir a pianista Waldemar Seidel. V roce 1927 Gollovi umírá jeho žena Julie. On sám rezignuje roku 1935 ze zdravotních důvodů na všechny své veřejné funkce. Trpěl především diabetes, ale měl také často spory s establishmentem australských hudebních ústavů. Po 2. světové válce upustil od plánovaného turné ve Spojených státech amerických. Zemřel 11. ledna 1949 na předměstí Mont Albert, Melbourne a je pochován na hlavním hřbitově v Melbourne. V Austrálii je považován za výraznou osobnost dějin hudby ve 20. století." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie.", "Prehistorie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Nypa fruticans\" je jednodomá bezkmenná palma vytvářející husté porosty. Stonek je plazivý, vidličnatě větvený, až 60 cm tlustý a většinou ukrytý pod povrchem bahna. Kořeny vyrůstají ze spodní části stonku. Listová růžice je složena ze 3 až 15 rozměrných, ztuha vzpřímených, zpeřených, reduplikátních listů. Listy dosahují celkové délky až 9 metrů, řapík je až 4 metry dlouhý. Jednotlivé postranní listové segmenty jsou 50 až 130 cm dlouhé. Květenství má v rámci celé čeledi unikátní stavbu. Vyrůstá na tuhé stopce ze středu listové růžice, je celkově 30 až 120 cm dlouhé, na vrcholu nese hlávku samičích květů a po stranách klasy samčích květů. Je podepřené oranžovými listeny. Květy jsou jednopohlavné, s trojčetným okvětím rozlišeným na kalich a korunu. V samčích květech jsou 3 srostlé tyčinky. Samičí květy obsahují 3 nebo výjimečně 4 volné pestíky. Plody jsou uspořádané v nepravidelně kulovitém kompaktním plodenství velkém až 15 cm a vytvářejícím se z celé hlávky samičích květů. Jednotlivé plody jsou jednosemenné, promísené nedovyvinutými sterilními plody. Semena jsou široce vejcovitá, 4 až 7 cm dlouhá.", "\"Nypa fruticans\" je charakteristický mangrovový druh, tvořící rozsáhlé porosty na mořských pobřežích tropů Starého světa. Je rozšířena od Indie po japonské ostrovy Rjúkjú a přes jihovýchodní Asii po východní Austrálii a Šalamounovy ostrovy. Rozsáhlé porosty jsou zejména na Borneu a na Sumatře. Druh roste v zasolené, měkké, bahnité půdě na stanovištích zaplavovaných přílivem, podél ústí pomalu tekoucích řek s brakickou vodou a příležitostně i na vlhkých a méně zasolených místech podél řek dále od pobřeží. V 19. století byla tato palma zavlečena i do delty Nigeru v Africe. Volně rostoucí zplanělé populace jsou i v Panamě a Francouzské Guyaně.", "Květy nypy jsou opylovány hmyzem a pravděpodobně též větrem. Mezi hlavní opylovače náležejí drobné mušky z čeledi octomilkovití (\"Drosophilidae\") a malé druhy včel. Plody plavou na hladině a šíří se prostřednictvím vodních toků.", "Druh \"Nypa fruticans\" je řazen do samostatné monotypické čeledi \"Nypoideae\". Od všech ostatních palem se výrazně odlišuje morfologií jak vegetativních tak i generativních částí. Podle výsledků molekulárních fylogenetických studií představuje sesterskou vývojovou větev všech palem s výjimkou podčeledi \"Calamoideae\".", "Rod má dlouhou historii a fosilní plody jsou známy již ze svrchní křídy. Fosilní pozůstatky byly nalezeny v Asii, Austrálii, Americe i Evropě.", "Nypa má značný hospodářský význam jako zdroj materiálu k výrobě střešní krytiny (došků). Z nařízlého květenství prýští hojná sladká šťáva, z níž se získává cukr a také se zkvašuje na alkoholické nápoje. Také se z ní získává ethanol používaný jako biopalivo. Výtěžnost na hektar je až 3x vyšší než u cukrové třtiny. Mladé plody obsahují sladký gelovitý endosperm, který se konzumuje buď čerstvý nebo se z něj vařením v sirupu připravují cukrovinky. Mladé výhony a růstové vrcholy (palmové zelí) jsou jedlé jako zelenina. Nemalý význam má tento druh také při stabilizaci bahnitých mořských břehů. V jihovýchodní Asii je tento druhy také využíván v domorodé medicíně." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu baktris jsou malé až vysoké, jednodomé, ostnité palmy s vícečetnými nebo jednotlivými, příležitostně i zkrácenými a podzemními kmeny. Listy jsou buď zpeřené nebo celistvé se zpeřenou žilnatinou, reduplikátní. Postranní segmenty zpeřených listů jsou podél středního žebra pravidelně rozložené nebo nahloučené. Květenství jsou jednoduché klasy nebo jsou jednoduše rozvětvená, krátce stopkatá, u části druhů s výraznou střední osou. Květenství jsou podepřená velkým toulcovitým listenem. Květy jsou jednopohlavné, uspořádané většinou v triádách (samčí květy někdy jednotlivé). Samčí květy mají trojlaločný kalich a trojčetnou, na bázi až do poloviny srostlou korunu. Tyčinek je většinou 6, řidčeji jiný počet (3 až 12). Samičí květy mají trojlaločný, kruhovitý, miskovitý až trubkovitý kalich a trubkovitou korunu. Semeník je srostlý ze 3 plodolistů a obsahuje 3 komůrky, v nichž je po 1 vajíčku. Plody jsou jednosemenné kulovité, elipsoidní nebo vejcovité peckovice. Plody jsou nejčastěji žlutooranžové nebo narudle černé, lysé nebo osténkaté, na vrcholu se zbytky blizny. Endosperm má stejnoměrnou strukturu.", "Rod zahrnuje asi 73 druhů. Je rozšířen výhradně v tropické Americe od Mexika po Bolívii a Paraguay a na Karibských ostrovech. Rod je hojně zastoupen zejména v nížinných tropických deštných lesích Střední a Jižní Ameriky. Nejvíc druhů roste v Amazonii. Některé druhy vystupují i do středních poloh And.", "Rod \"Bactris\" je v současné taxonomii palem řazen do podčeledi \"Arecoideae\", tribu \"Cocoseae\" a subtribu \"Bactridinae\". Celkem bylo již popsáno více než 450 druhů. V monografii rodu z roku 2000 (Henderson 2000) je rozlišeno 73 druhů.", "Plody četných druhů jsou jedlé. Nejvýznamnější je druh baktris broskvový (\"Bactris gasipaes\"), který tvoří v některých oblastech podstatnou část jídelníčku domorodých obyvatel. Je to jeden z nejdéle pěstovaných druhů palem a jeho prokazatelně přírodní populace ani nejsou známy. Plody této palmy jsou nacházeny i v historických vykopávkách. Plody jsou po uvaření chutné, s moučnatou dužninou příjemně ořechové chuti. Jsou bohaté na živiny a vitamíny. Jedlé jsou také růstové vrcholy (palmové zelí) některých druhů." ] }

{ "title": [ "Počátky osídlování.", "Současná situace." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "První Češi se na území dnešního Srbska objevují již koncem 18. století, v rámci plánované kolonizace Banátské vojenské hranice v období vlády Marie Terezie. K výraznému zvýšení zájmu o přesídlení z území Čech dochází zejména ve dvacátých letech 19. století. Češi odcházeli především ze sociálních a ekonomických důvodů. Dnes v Srbsku žije přes dva tisíce obyvatel českého původu. Soustřeďují se zejména v malých obcích jižního Banátu a ve městě Bělehrad. Počátky osídlování území dnešního Srbska českými kolonisty spadají do první poloviny 19. století. Češi se sem hromadně stěhují v několika vlnách a to především do oblasti jižního Banátu. Po roce 1848 se centrem Čechů stává také Bělehrad, kde se však usazují většinou rozptýleně mezi ostatní obyvatelstvo. Češi přišli do východní části jižního Banátu ve dvou vlnách, v letech 1823–1826 na soukromou iniciativu dřevařského podnikatele a v letech 1826–1830 iniciativou vojenského velení Hranice a Dvorské válečné rady. Postupně zde vytvořili silnou českou menšinu, která v polovině 19. století žila v sedmi čistě českých vesnicích, a také v mnoha dalších hraničářských obcích. V obci Bela Crkva se Češi objevují už v 18. století a jednalo se především o lidi zámožné a vzdělané. Roku 1837 přišli kolonisté z izolované české obce Schönthal, kde byly zřejmě nejhorší životní podmínky, do pusté oblasti, kde oficiálně zakládají novou obec Češko Selo, která se poměrně úspěšně rozvíjela a deset let po založení se zde začíná i česky vyučovat. Nezámožní rolníci se sem začínají stěhovat až po zrušení vojenské hranice. Česká kolonie vzniká také v srbské obci Kruščica roku 1834. Čeští kolonisté byli velice prosperujícími zemědělci a srbské obyvatelstvo se od nich naučilo racionálně obdělávat půdu. Mimo vojenskou hranici se Češi usazují v roce 1838 v obci Veliko Središte a v roce 1920 se usazuje několik českých rodin také v obci Gaj. V letech 1872–1873 zaniká Banátská vojenské hranice a v roce 1920 je oblast Banátu rozdělena Trianonskou smlouvou mezi Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunsko. Záležitost původu našich krajanů zůstává nedořešena. \"Pokud jde o původ Čechů, žijících v dnešním srbském Banátě, nelze za současného stavu bádání jednoznačně určit v kterých oblastech Čech měli první kolonisté své kořeny.\" První čeští osadníci pocházeli zejména ze středních Čech (Čáslavsko, Berounsko, Kouřimsko, okolí Poděbrad, Příbramsko), částečně pak z jihozápadních Čech (Plzeňsko, Klatovsko). Do obce Veliko Središte přicházejí Češi především z hanáckoslováckých obcí v okolí Klobouk u Brna. První zprávy o českých kolonistech v Bělehradě se dochovaly z třicátých let 19. století, k organizovanější vlně osídlování dochází až po roce 1848. Přicházeli sem zejména odborníci z rozmanitých oborů, kterých bylo v Srbsku nedostatek. \"Začít nový život v Bělehradě bylo pro příchozí krajany také tvrdým oříškem, nicméně nikdy nemuseli čelit situaci, kdy by museli bojovat o holou existenci, jak tomu bylo u krajanů v Banátě.\" Srbové si na Češích cenili zejména jejich vzdělanosti, činorodosti a smyslu pro pořádek, a v mnoha oborech nebo hospodářských aktivitách patřili právě Češi k místním průkopníkům či zakladatelům. Jednalo se zejména o lékaře, učitele, inženýry, umělce, mlynáře, pivovarníky, krejčí, obuvníky, řezníky a truhláře. V tomto předválečném období vytvořili Češi v Srbsku řadu podniků (filiálky bank, cukrovary, pivovary). Po roce 1878 sem přicházejí stavitelé a řemeslníci v souvislosti s výstavbou silnice a železnice. V čase okupace Československa zde nacházejí útočiště zejména uprchlíci židovského původu. Fenoménem z doby komunistické totality bylo také provdávání Češek za Jugoslávce pracující v Československu a následný odchod do manželovy rodné země.", "K české národnosti se v Srbsku v roce 2002 přihlásilo 2 211 osob (z toho 1 648 ve Vojvodině a 563 v centrálním Srbsku). Nejpočetnější jsou Češi v obcích Bela Crkva (511), Kruščica (231), Gaj (137), Veliko Središte (57) a ve městech Bělehrad (422) a Novi Sad (119). K české národnosti se hlásí vlivem asimilačních procesů stále méně obyvatel Srbska. Díky nedostatku pracovních míst krajané také často reemigrují zpět do České republiky. Největší procento Čechů jsou lidé v produktivním věku, pracují především v zemědělství. Většina Čechů v Srbsku dnes žije ve smíšených manželstvích, integrují se do většinové srbské společnosti. Jsou však hrdí na své české kořeny a snaží se uchovat zvyky svých předků. Svou národní identitu Češi vyjadřují hlavně spolkovým životem. Dbají na zachovávání tradic a kultury, uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem. Krajané preferují především místní folklór. Nejvíce se české zvyky a tradice udržely v malých banátských obcích. Míra asimilace je individuální. Nejpatrnější je asimilace jazyková, nejmladší generace již česky téměř nemluví." ] }

{ "title": [ "Základní číslovky.", "Číselné hodnoty písmen." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Gruzínské základní číslovky až do deseti jsou primitiva, stejně jako jsou slova pro 20 a 100, a také \"milion\", \"miliarda\", atd. (Slovo pro 1000 však není primitivní). Další základní číslovky jsou vytvořeny z těchto primitiv směsí principů desítkové soustavy (základ 10) a dvacítkové soustavy (základ 20). Následující tabulka ukazuje 1. pády (nominativní formy) primitivních čísel. S výjimkou slov \"rva\" (8) a \"tskhra\" (9) jsou tato slova všechna s kmenem končící na souhlásku a v určitých případech může dojít ke ztrátě koncovky \"i\". Číslice od 11 až 19 jsou tvořeny z číslic do 1 do 9, respektive tím, že se spojí předpona \"t\" (zkrácený tvar od \"ati\", 10) a \"met'i\" (= více). V některých případech předpona \"t\" splývá s počáteční souhláskou kořene slova, tak že vytvoří jednu souhlásku \"(t + s → ts; t + š → č; t + ts → ts)\", nebo indukuje metatezi v kořenu \"(t + rv → tvr)\". Čísla mezi 20 a 99 jsou tvořeny systémem od základu 20 (srovnatelné s číslicemi 60-99 ve francouzštině). 40, 60, a 80 je vytvářeno s použitím 2, 3 a 4 (v tomto pořadí), spojené se slovem pro 20 \"m\" (zbytkově multiplikativní): Jiné číslice mezi 21 a 99 jsou vytvořena za použití 20, 40, 60, nebo 80, odstraněním koncového \"i,\" a následným přidáním \"da\" (= a) následované příslušným číslem od 1 do 19;, např: Stovky jsou vytvořeny spojením 2, 3.,., 10 přímo ke slovu pro 100 (bez multiplikativního \"m\" používaného pro 40, 60, a 80). 1000 je vyjádřeno jako \"atasi\" (10 x 100), a násobky 1000 jsou vyjádřeny pomocí \"atasi\" - například, 2000 je \"ori atasi\" (2 x 10 x 100). Koncové \"i\" se vynechává, když je menší číslo přidáváno k násobku 100;, např:", "Gruzínská číselná soustava () je systém reprezentujících číslic pomocí písmen gruzínské abecedy. Číselné hodnoty v tomto systému se získají jednoduchým přidáním jednotlivých číslic, které se zapisují od největšího k nejmenšímu zleva doprava (např ჩღჲთ = 1769, ჩყპზ = 1887, ციბ = 2012)." ] }

{ "title": [ "Klasická vs. zkřížená prezentace.", "Mechanismus.", "Role v imunitní odpovědi." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Principem MHC molekul je informovat imunitní systém o činnosti uvnitř buněk a složení extracelulárního prostředí. Každá jaderná buňka exprimuje na svém povrchu MHC I a prezentuje tak část svého vnitřního obsahu. Pohlcené antigeny z extracelulárního prostředí jsou prezentovány na MHC II, které exprimují hlavně antigen prezentující buňky. Tímto rozdělením intracelulární/extracelulární rozumíme klasickou antigenní prezentaci, která platí u většiny buněk. Zkříženou prezentaci pozorujeme hlavně u dendritických buněk, které prezentují i exogenní antigeny na MHCI a tímto mechanismem tak aktivují CD8+ Tc cíleně namířené proti infikovaným buňkám.", "Po fagocytóze exogenního proteinu (například virového proteinu) jsou zde dvě možnosti, jak jeho fragmenty dostat na MHC I. První a pravděpodobně nejčastější možností je tzv. cytosolická dráha. Zde je endocytovaný protein transportován z časného endozomu do cytoplazmy. Následuje štěpení v proteazomu na malé fragmenty a jejich transport do endoplazmatického retikula (ER) pomocí TAP transportéru. Fragmenty jsou poté navázány na MHC I a váčkem dopraveny a vystaveny na cytoplazmatické membráně. Obdobně může dojít ke splynutí časného endozomu s váčkem odvozeným od ER a transportu proteinu do cytoplazmy. Protein je tak opět naštěpen proteazomem a fragmenty jsou pak transportovány přes TAP zpět do endozomu (nebo do ER), kde se naváží na MHC I a jsou váčkem přeneseny a vystaveny na membráně. Klíčovou roli tu tak mají TAP a proteazom, jejichž inhibice zruší nejen zkříženou prezentaci, ale i klasickou MHC I prezentaci. Přesný mechanismus transportu proteinu z endozomu do cytoplazmy doposud nebyl zcela jednoznačně objasněn. Jednou z možností je role Sec61 translokonu a p97/VCP, jakožto součást ERAD dráhy. Oboje se však vyskytují na membráně ER a od něj odvozených váčků. Vysvětloval by tak pouze transport proteinu po fúzi endozomu s ER váčkem. Druhou možností je tzv. vakuolární dráha. U té dochází k endocytóze proteinu a následné fúzi endozomu s lyzozomálnímí a ER váčky. Tato cesta je nezávislá na proteazomu a TAP transportéru, jelikož je protein degradován na fragmenty katepsinem S přímo ve váčku. Tyto fragmenty jsou poté přímo navázány na MHC I a vystaveny na cytoplazmatické membráně.", "Zkřížené prezentace jsou schopné i makrofágy a B lymfocyty, avšak v největší míře ji využívají právě dendritické buňky, konkrétně plazmacytoidní dendritické buňky. Tyto plazmacytoidní dendritické buňky jsou klíčoví hráči v antivirové obraně, nejen díky vysoké produkci interferonu, ale i díky aktivaci CD8+ Tc. Kdyby u nich platila pouze klasická prezentace, CD8+ Tc by nemohly být aktivovány exogenním antigenem. Ten by byl vázán pouze na MHC II a na ten se CD8+ Tc neváže. Plasmacytoidní dendritická buňka tak musí extracelulární antigen zpracovat tak, aby byl prezentován na MHC I. Je-li vir schopen nakazit dendritickou buňku, přirozeně se jeho části proteinů objeví na MHC I, jelikož jsou syntetizovány uvnitř buňky a tudíž jsou prezentovány stejně jako buňce vlastní proteiny. V tomto případě není potřeba zkřížené prezentace pro aktivaci CD8+ Tc. Avšak ne všechny viry dokážou infikovat i dendritické buňky, většina má specifický buněčný typ, ve kterém je virus schopen se zreplikovat. Proto dendritické buňky využívají zkřížené prezentace. Tím je zaručena eliminace infikovaných buněk, které na MHC I exprimují virové fragmenty, a i šíření viru a progrese nemoci. Role zkřížené prezentace a CD8+ Tc není však pevně svázána pouze s viry, ale i s bakteriální infekcí a nádorovými onemocněními." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Název.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Likualy jsou drobné až středně vysoké, jednodomé nebo výjimečně dvoudomé palmy. Kmeny jsou jednoduché nebo vícečetné, u některých druhů silně zkrácené a podzemní. Nejmenší druhy dosahují stěží výšky 1 metru. Nejvyšší druh (až přes 10 metrů) je \"L. ramsayi\" z Austrálie. Listy jsou dlanité, reduplikátní. Listové pochvy jsou otevřené, na okraji vláknité. Řapíky jsou na okraji většinou ostnité, řidčeji bez ostnů. Čepel listů je zpravidla silně skládaná, v obrysu okrouhlá, většinou členěná až k bázi na několik skládaných segmentů, řidčeji celistvá. Květenství vyrůstají z listové růžice a jsou částečně pokrytá ztlustlými listeny. Mají jednoduchou stavbu, mají hlavní vřeteno a postranní větévky členěné do 1 či 2 řádů. Délka květenství se pohybuje od 15 cm až do 3 metrů. Květy jsou převážně oboupohlavné, se 6 tyčinkami a gyneceem složených ze 3 pestíčků. Pestíčky jsou na vrcholu srostlé v jedinou čnělku a obsahují po 1 vajíčku. Plody jsou drobné, kulovité až vejcovité, jednosemenné peckovice různých barev.", "Rod likuala zahrnuje asi 162 popsaných a uznaných druhů. Areál sahá od severovýchodní Indie a jižní Číny přes jihovýchodní Asii po Austrálii a souostroví Vanuatu. Rod má 2 centra druhové diverzity: jedno je v jihovýchodní Asii (zejména Malajský poloostrov a Borneo), druhé na Nové Guineji. Na Borneu je likuala po rodu rotan (\"Calamus\") druhým nejbohatším rodem palem. Je odtud známo celkem 46 druhů, z nichž 42 druhů jsou místní endemity. Z Malajského poloostrova je známo 41 druhů. V Thajsku roste 13 druhů, v Číně 3. V Austrálii roste jediný endemický druh, \"L. ramsayi\". Vyskytuje se při pobřeží severního a severovýchodního Queenslandu. Likualy jsou typické stínomilné palmy, tvořící v asijských pralesích charakteristickou složku podrostu tropických deštných lesů. Některé druhy tvoří i rozsáhlejší porosty. Na otevřených stanovištích se jim vesměs nedaří. Jedinou výjimkou je druh \"Licuala spinosa\", široce rozšířený v rámci Indočíny a jihovýchodní Asie a rostoucí i na otevřenějších stanovištích a v mangrovové vegetaci. Druh \"L. paludosa\" je rovněž široce rozšířen a roste zejména v podmáčených rašelinných lesích.", "Název \"Lucuala\" je odvozen od domorodého názvu pro tuto palmu na Sulawesi, \"leko wala\".", "Rod \"Licuala\" je v rámci palem řazen do podčeledi \"Coryphoideae\", tribu \"Livistoneae\" a subtribu \"Livistoninae\". Mezi blízce příbuzné rody náleží např. \"Livistona\" a \"Copernicia\". Ucelená monografie rodu dosud nebyla uveřejněna. Ve stávajících monografiích zahrnujících určité dílčí oblasti (Borneo, Thajsko, Malajský poloostrov) bylo popsáno mnoho nových druhů. Lze proto očekávat, že celkový počet druhů se ještě dosti zvýší.", "Některé druhy jsou v tropech pěstovány jako okrasné palmy, zejména \"Licuala grandis\" a \"L. peltata\". Z listů se místně vyrábějí např. klobouky nebo pláště do deště. Řada druhů rodu likuala je uváděna ze sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Mládí.", "Vláda.", "1963 Arabské národní hnutí.", "Úspěchy.", "Hospodářské úspěchy.", "Nezávislost Kataru.", "Manželství a děti.", "Smrt." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "2", "3", "3", "2", "2" ], "content": [ "", "Šejk Ahmad se narodil v Dauhá, hlavním městě Kataru, v roce 1920 jako 2. syn šejka Ali bin Abdullah Al Sání, a měl 12 sourozenců, 9 bratrů a 3 sestry, i když některé zdroje uvádějí, on měl 10 bratrů namísto 9. Na trůn nastoupil dne 24. října 1960 po svém otci, Šejku Ali bin Abdullah Al Sání. který odstoupil v jeho prospěch, protože se stal nepopulární tím, že prý moc utrácel a zadlužil se. Šejk Ahmad převzal trůn a stal Emirem. Vládnul v posledních letech závislosti na Britském království a v prvních letech nezávislosti Kataru na Velké Británii po roce 1971. Šejk Ahmad navštěvoval četné královské korunovace, včetně korunovace královny Alžběty II ve Westminsterském opatství v roce 1953. K datu zahájení své vlády jmenoval svého bratrance Šejka Khalifa bin Hamad Al Thani dědicem a zástupcem panovníka. Dne 22. února 1972 byl sesazen. V době převratu byl Šejk Ahmad v Íránu na lovecké výpravě. Po sesazení žil v exilu v Dubaji, jednom ze Spojených arabských emirátů, se svou ženou, dcerou zesnulého vládce Dubaje a dětmi.", "", "V dubnu 1963, byla vytvořena nacionalistická pracovní skupina známá jako fronta národní jednoty, která protestovala proti ekonomické situaci a při jedné nacionalistické demonstraci byl zabit jeden demonstrant. Demonstrace byla organizována severojemenskými migranty pracujícími v Kataru, kteří podporovali svou vládu ve snaze o spojení do Sjednocené arabské republiky. Vznik skupiny byl urychlen kvůli veřejnému nesouhlasu s extravagantním životním stylem vládnoucí rodiny a Šejk Ahmedovy dlouhé nepřítomnosti a pobytem v zahraničí od dob kdy získal trůnu v roce 1960.Co-založil bohatého podnikatele a kmenové vůdce, skupina brzy získal oblibu mezi arabští nacionalisté, jednotlivci sympatizují s strany Baas a Katarský dělníků. Zorganizovali malé povstání na centrálním trhu v Dauhá jako reakci na střelbu, a předložili vládě své nároky. Některé z těchto požadavků oslabily Šejkovi Ahmadovi moc. Vláda odmítla všechny požadavky a uprostřed napjaté atmosféry mnoho členů Fronty národního sjednocení bylo zatčeno bez soudu. Nicméně, Šejk Ahmad zavedl některé reformy, jako je poskytnutí pozemků a půjček chudým zemědělcům.", "", "Šejk Ahmad byl svědkem rostoucí ekonomické aktivity v zemi v důsledku objevu velkého počtu ropných polí v Kataru. V té době, v lednu 1964, byla zahájena v plném rozsahu těžba nafty v nalezišti Idd al-Shargi, prvním naleziště v mořském dnu na světě, které bylo provozováno výhradně jako off-shore zařízení. V roce 1963 bylo objeveno ještě větší naleziště u Maydan Mahzam a v roce 1965 a byl postaven naftový terminál na ostrově Halul. Průzkum naleziště Bul Hannien byl zahájen v roce 1965 a težba začala v roce 1977. S růstem naftového hospodářství Katar rychle postoupil k zavedení moderního administrativního systému. Šejk Ahmad založil ministerstvo financí v listopadu 1960 a Šejk Khalifa, dědic trůnu a zástupce vládce v té době, byl jmenován prvním ministrem financí. Šejk Ahmad založil odbory obecné finanční správy s cílem zvládnout všechny vládní záležitosti finančního a administrativního charakteru. Pak, v roce 1967, bylo zřízeno také Oddělení civilní administrativy.", "Formování státní administrativy Kataru se dokončovalo a země směřovala k nezávislosti. V návaznosti na oznámení britské labouristické vlády v lednu 1968 o odstoupení a o ukončení smluv o ochraně regionu s vládci zemí Perského zálivu a jejich neschopnost utvořit konfederaci z osmi států Perského zálivu (Irák, Írán, Saúdská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Omán, Jemen a Katar, Katar pokročil k vytvoření vládního kabinetu. Dne 2. dubna 1970 byla vyhlášena prozatímní ústava Kataru a první Rada ministrů v zemi vznikla dne 28. května 1970. Nezávislost Kataru jako suverénního státu, kterým se zastavuje anglo-katarská smlouva z roku 1916, byla vyhlášena dne 3. září 1971.", "Šejk Ahmad bin Ali Al Thani si vzal tři ženy, jedna z nich dcera Šhejka Rashid bin Said Al Maktuma, vládce Dubaje. Měl 8 dětí, 7 syny a 1 dceru. Tento seznam je v sestupném pořadí podle jejich věku od nejstaršího syna k nejmladšímu.", "Ačkoli bylo dosaženo částečného smíření s bratrancem Šejkem Ahmedem, zůstal v exilu a zemřel v Londýně při léčbě rakoviny 25. listopadu 1977. Jeho tělo bylo letecky převezeno zpět do Kataru a oficiálního pohřbu se zúčastnil emír s vládnoucí rodinou. Je pohřben na hřbitově v Al Rayyan. Po pohřbu byly vyhlášeny tři dny smutku." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Název.", "Taxonomie.", "Ohrožení.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Barigony jsou středně velké, beztrnné, jednodomé stromovité palmy. Kmen je přímý, solitérní, zpočátku pokrytý vláknitými listovými pochvami, později holý. Druh \"C. wrightii\" má kmen nápadně vřetenovitě ztlustlý. Listy jsou dlanitozpeřené s krátkým středním žebrem, induplikátní. Listové pochvy jsou vláknitě rozpadavé. Řapík je dlouhý, s ostrým, beztrnným, hustě šupinatým okrajem. Čepel listu je v obrysu okrouhlá, nepravidelně členěná na úzké, jednoduše přeložené segmenty. Na rubu čepele je voskovitý povlak. Květenství jsou jednotlivá, dlouze stopkatá, hustě plstnatá, s listeny, vyrůstající z listové růžice a kratší než listy. Jsou větvená až do 4. řádu. Květy jsou přisedlé, v květenství jednotlivé, oboupohlavné, s trojčetným okvětím. Kalich je číškovitý, zakončený 3 krátkými laloky. Koruna je dužnatá, na bázi trubkovitá, přesahující kalich a zakončená 3 protáhlými laloky. Tyčinek je 6, nitky jsou na bázi srostlé v číšku spojenou s korunou. Gyneceum je složené ze 3 plodolistů. Pestíky jsou na bázi volné, se srostlými čnělkami. Blizna je tečkovitá. Plody jsou kulovité, na povrchu hladké peckovice. Dužnina (mezokarp) je dužnatá, s podélnými vlákny, pecka (endokarp) tvrdá. Semena jsou kulovitá, s homogenním endospermem.", "Rod zahrnuje 3 druhy a je rozšířen ve Střední Americe a v Karibiku. Druh \"C. wrightii\" je endemit Kuby a roste především na savanách s křemičitým písčitým podkladem. Ostatní 2 druhy rostou ve Střední Americe: \"C. cookii\" v Guatemale, Belize a Hondurasu, \"C. aphanopetala\" v Kostarice, Nikaragui a Panamě. Středoamerické druhy rostou v horských a podhorských tropických deštných lesích v nadmořských výškách od 700 do 1600 metrů.", "Český název barigona je odvozen od kubánského názvu \"barrigona\" pro druh \"C. wrightii\". \"Barrigona\" v překladu znamená břicho či pupek a vztahuje se ke tvaru kmene.", "Rod \"Colpothrinax\" je v rámci taxonomie palem řazen do podčeledi \"Coryphoideae\" a tribu \"Livistoneae\". Mezi blízce příbuzné rody náleží podle výsledků molekulárních studií např. \"Washingtonia\", \"Pritchardia\", \"Serenoa\" nebo \"Brahea\". Po morfologické stránce je velmi podobný zejména rodu \"Pritchardia\".", "Kubánský druh \"Colpothrinax wrightii\" je v Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN veden jako zranitelný druh. Je ohrožován zejména nadměrnou těžbou dřeva, listů a plodů pro lokální využití. Přirozená obnova je slabá.", "Kmeny \"C. wrightii\" jsou místně využívány k výrobě kánoí, z listů se vyrábějí došky ke krytí střech a plody slouží jako krmivo prasat. Všechny 3 druhy jsou pěstovány jako okrasné palmy s estetickou hodnotou." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Ekologie.", "Popis.", "Rozmnožování.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Je euroasijskou bylinou, která se, mimo nejjižnějších částí Pyrenejského a Apeninského poloostrova a nejsevernější části Skandinávského poloostrova, vyskytuje snad ve všech státech Evropy. Východním směrem její areál dále vede přes severní oblast evropského Ruska do Asie, kde pokračuje až po jezero Bajkal ve východní Sibiři.", "Divizna černá dává přednost místům dobře osvětleným, s půdou dostatečně výživnou, hlinitou nebo štěrkovitou, která je často vlhká a zcela vysychá jen občas; rostlině nevadí ani nedlouhé zaplavení vodou. Daří se jí na loukách, mezích, lesních pasekách, na březích potoků a vodních nádrží, v příkopech podél cest, na zamokřených železničních náspech nebo na rumištích a navážkách zeminy.", "Štíhlá, vytrvalá bylina s pevnou, přímou lodyhou dorůstající, v závislosti na kvalitě půdy, až do výše 120 cm. Hranatá, chlupatá lodyha je většinou nevětvená, někdy bývá nafialovělá a vyrůstá z hrubého, vytrvalého kořene. Listy v přízemní růžici mají dlouhé řapíky a na rubu jsou světlejší a řídce chlupaté. Jejich čepele bývají dlouhé 15 až 35 cm a široké 5 až 25 cm, jsou vejčité až podlouhlé, na bázi srdčité, na vrcholu tupé až zahrocené a po obvodě nepravidelně zubaté. Lodyžní listy jsou přízemním podobné, pouze spodní mají krátké řapíky, horní jsou přisedlé a směrem vzhůru se zmenšují a přecházejí v čárkovité listeny 5 až 10 mm dlouhé. Květenství je hustý lichoklas složený ze svazečků tvořených třemi až osmi, 2 až 3 cm velkými, žlutými květy s tmavým středem. Květenství je ve spodní části přetrhované a v horní naopak nahuštěné, u jeho spodu někdy vyrůstají krátké větvičky. Terminální květ ve svazečku má stopku dvakrát tak delší než je kalich, který je hluboce dělený do pěti kopinatých cípů. Kolovitá koruna s pěti světle žlutými lístky měří v průměru asi 25 mm a má trubku zvenku chlupatou a uvnitř tečkovanou s červenohnědou nebo tmavofialovou skvrnou v ústí. Tyčinek s ledvinovitými oranžovými prašníky je pět, dvě spodní mají nitky delší a všechny nitky jsou porostlé fialovými chlupy. Čnělka je holá a nese světlou paličkovitou bliznu. Květy postupně kvetou od června do září, opylovány jsou létajícím hmyzem. Ploidie druhu je 2n = 30. Plod je vejčitá, asi 5 mm dlouhá, hnědá tobolka obsahující podélně rýhovaná semena.", "Rostlina se na nová stanoviště rozšiřuje semeny, která jsou nejčastěji šířena větrem nebo po deštích vodou. Prvním rokem vyroste listová růžice a teprve v následujícím lodyha s květy, která po odkvětu na podzim usychá. Divizna černá je hemikryptofyt a na jaře z přezimujícího pupenu vyraší nová listová růžice a následně květní lodyha, u dobře \"živené\" rostliny jich bývá i několik.", "Divizna černá obsahuje ve svých květech, tak jako ostatní divizny, léčivé látky usnadňující odkašlávání. Jsou to hlavně slizovité látky, karotenoidy, saponiny, třísloviny, éterické oleje a další. Nálev z květů pomáhá při zánětech průdušek a průduškovém astmatu, má i protizánětlivé účinky, uvolňuje křeče a působí močopudně, nejúčinnější je z květů trhaných bez kalichů. Obklady z drcených květů a listů působí na uklidnění bércových vředů. V semenech je obsažen flavonid rotenon, podezřelý, že je spouštěčem Parkinsonovy nemoci." ] }

{ "title": [ "Pozadí vzniku.", "Konstrukce.", "Po dokončení.", "Modernizace.", "Modernizace IRE.", "Modernizace DELEX.", "Modernizace pro válku v Zálivu.", "Operační služba.", "Výskyt v kultuře." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Třída \"Restigouche\" byla postavena jako vylepšená verze velmi úspěšných protiponorkových torpédoborců třídy \"St. Laurent\". Lišila se především výkonnějšími 76mm kanóny v příďové věži, vylepšeným systémem řízení palby a o jednu palubu zvýšeným můstkem. Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy, které do služby vstoupily v letech 1958–1959. Jednotky třídy \"Restigouche\":", "", "Plavidla nesla vzdušný vyhledávací radar SPS-12, vyhledávací radar SPS-10B a navigační radar Sperry Mk.2. Byla vybavena sonary SQS-501, SQS-502, SQS-503 a SQS-10. Výzbroj tvořily čtyři 76mm kanóny ve dvoudělových věžích. Příďová věž nesla britské dvouúčelové 76mm kanóny Vickers Mk.6 o délce hlavně 70 ráží (byly vyvinuty speciálně pro britské křižníky třídy \"Tiger\" a kanadské námořnictvo bylo jejich jediným zahraničním uživatelem). Na zádi byly dva americké 76mm kanóny Mk.33 o délce hlavně 50 ráží. K ničení ponorek lodě nesly dva salvové vrhače hlubinných pum Mk 10 Limbo a dva jednohlavňové vrhače Mk 2 („K-gun“) pro protiponorková torpéda Mk 43. Pohonný systém tvořily dva kotle Babcock & Wilcox a dvě parní turbíny English-Electric o výkonu 30 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 28 uzlů. Dosah byl 4750 námořních mil při rychlosti 14 uzlů.", "", "V 60. letech 20. století byly čtyři torpédoborce v programu Improved REstigouche (IRE) modernizovány na úderná protiponorková plavidla. Nejprve byla v letech 1965–1968 zkušebně modernizována \"Terra Nova\". V letech 1970–1973 následovaly \"Gatineau\", \"Restigouche\" a \"Kootenay\". Plánovaná konverze zbylých tří torpédoborců byla zrušena a ty byly roku 1974 převedeny do rezervy. Hlavní změnou provedenou v rámci IRE byla náhrada zadní dělové věže protiponorkovým systémem ASROC, nad který byl umístěn šestihlavňový vrhač 103mm osvětlovacích raket Bofors. Záď byla upravena pro instalaci sonaru s měnitelnou hloubkou ponoru SQS-505 (instalován až při modernizaci DELEX). Instalován byla také nový stožár a řada elektronických systémů (např. AQA-5 Jezebel). Jeden ze salvových vrhačů Limbo nahradil vrhač klamných cílů Corvus.", "Modernizace DELEX (DEstroyer Life EXtension) proběhla na plavidlech \"Terra Nova\", \"Gatineau\", \"Restigouche\" a \"Kootenay\" v letech 1982–1985. Odstraněn byl osvětlovací raketomet. Plavidla naopak dostala dva trojhlavňové 324mm torpédomety Mk 32, ze kterých byla vypouštěna protiponorková torpéda Mk 46. Obranu plavidel posílil vrhač klamných cílů MK 36 SRBOC a protitorpédový systém SLQ-25 Nixie.", "Kvůli nasazení ve válce v Zálivu byly roku 1990 modernizovány torpédoborce \"Terra Nova\" a \"Restigouche\". Z původní výzbroje zůstala příďová dělová věž se 76mm kanóny a 324mm torpédomety. Výzbroj posílily dva 40mm kanóny Bofors, šest 12,7mm kulometů, jeden 20mm kanón Phalanx CIWS a dva čtyřnásobné kontejnery protilodních střel Harpoon. Posádka byla dále vyzbrojena přenosnými protiletadlovými raketovými komplety Blowpipe a přenosnými protitankovými střelami FGM-148 Javelin.", "Torpédoborec \"Kootenay\" byl aktérem nejhorší mírové nehody plavidla kanadského námořnictva. V roce 1969 na plavidle došlo k nehodě (výbuchu) převodovky, při které zahynulo devět členů posádky. Roku 1989 \"Kootenay\" utrpěl vážné poškození přídě po srážce s civilní lodí. Torpédoborec byl opraven pomocí přídě z vyřazeného torpédoborce \"Chaudière\". Roku 1990 se kanadské námořnictvo zapojilo do války v Zálivu. Do bojů vyslalo několik plavidel, včetně pro tento účel narychlo modifikovaného torpédoborce \"Terra Nova\". Pro válku v Zálivu byl vyčleněn také torpédoborec \"Restigouche\", na místo však nedorazil před skončením bojů.", "Torpédoborec \"Terra Nova\" si zahrál v americkém thrilleru. Ve filmu představoval americký torpédoborec." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Štafety." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Závod žen se nevydařil Gabriele Koukalové. Nejela tak rychle jako její nejbližší soupeřky (v běhu byla až dvanáctá), ale především při každé střelbě nezasáhla jeden terč. Do cíle dojela na průběžném 16. místě, nakonec skončila ještě o 5. pozic níže. Lépe střílela Eva Puskarčíková, která neudělala ani jednu chybu, ale její až 42. běžecký čas nestačil na lepší než 16. místo v cíli. Do následujícího stíhacího závodu se probojovala ještě Veronika Vítková, která s dvěma nezasaženými terči dojela na 53. pozici. Závod se jel na zledovatělé trati, na což doplatila Jessica Jislová. Se dvěma chybami na střelnici atakovala 60. místo, které by jí zaručilo účast ve stíhacím závodě, ale na začátku cílové rovinky jí podklouzla lyže, a i když nespadla, zpomalilo jí to a dojela jen půl sekundy od postupové pozice. Sprint opět vyhrála čistě střílející Němka Laura Dahlmeierová. Norka Tiril Eckhoffová byla sice po druhé střelbě jen o tři sekundy za ní, ale poslední kolo už nedokázala zajet tak rychle jako Dahlmeierová a dojela o osm sekund za ní. Sprintu mužů ani dalších zdejších závodů se nezúčastnil Ondřej Moravec, který podle komentátorů špatně snáší rychlé změny časových pásem, a proto zůstal v Evropě a startoval v IBU Cupu. Z českých reprezentantů se v něm umístil nejlépe Tomáš Krupčík. Střílel čistě, ale kromě úvodního kola však běžel pomalu a dojel na 19. místě, což bylo jeho nejlepší umístění v závodu světového poháru. Také Michal Šlesingr běžel pomaleji a s jednou chybou při střelbě vleže dokončil závod na 24. pozici. Do stíhacího závodu postoupili ještě Adam Václavík a Michal Krčmář, ale umístili se na nebodovaném 43. a 49. místě. Většina favoritů startovala netradičně až ke konci startovního pole. Nejdříve se do průběžného vedení dostal Francouz Martin Fourcade, který udělal při každé střelbě jednu chybu, ale vyrovnal to celkově nejrychlejším během. Brzy jej však o pět sekund předstihl čistě střílející Američan Lowell Bailey. Jako jeden z posledních startoval Rakušan Julian Eberhard, který se již na průběžných mezičasech držel v čele a do cíle dojel s náskokem 40 sekund. Fourcade však i třetím místem získal s předstihem velký křišťálový glóbus za vítězství v tomto ročníku světového poháru. Byl to jeho již šestý křišťálový glóbus, čímž vyrovnal dosavadní rekord Ole Einara Bjørndalena, který jich získal také šest, ale v průběhu 12 let.", "V závodě žen startovala Gabriela Koukalová z 21. pozice. Dopředu se propracovávala jen pomalu, když při první střelbě vleže i vstoje udělala po jedné chybě. V druhé polovině závodu, zejména v posledním kole však zrychlila a dokončila závod na osmém místě. Evě Puskarčíkové se nepodařila především střelba: udělala celkem pět chyb a běžela pomalu. Klesla proto z 16. na 39. místo. Veronika Vítková se podle trenéra žen Zdeňka Vítka už před závodem necítila dobře a když se po třetí střelbě pohybovala až na 53. pozici, závod vzdala. Suverénním způsobem zvítězila Laura Dahlmeierová. Od první střelby se udržovala v čele a když zastřílela čistě všechny položky, odjížděla do posledního kola s náskokem před minutu a půl. To absolvovala už jen v tréninkovém tempu. Na druhou pozici se rychlým během dostala Kaisa Mäkäräinenová, i když po třetí střelbě byla až osmá. V závodu mužů startoval na nadějném 19. místě Tomáš Krupčík. Vleže střílel čistě, ale podobně za bezvětří střílelo i mnoho soupeřů. Běžel však pomaleji, a tak si si svoji pozici nevylepšoval. Vstoje udělal po jedné chybě a dojel nakonec na 27. místě. O tři příčky před ním skončil Michal Šlesingr, který se po chybě při první střelbě postupně propracovával dopředu, ale po poslední střelbě, kdy nezasáhl poslední terč, opět klesl. Martin Fourcade, který se již v průběhu druhého kola posunul do čela a díky čisté střelbě už nikoho před sebe nepustil. Druhý dojel Rus Anton Šipulin, který se i díky čisté střelbě posupně propracovával z 23. startovní pozice dopředu. Fourcade zde získal 12. vítězství v této sezóně světového poháru a vyrovnal tím rekord, který 11 let držel Ole Einar Bjørndalen.", "Českým ženy se v závodě opět nevyvarovaly trestného kola. Závod rozjela Jessica Jislová. Oproti štafetě na mistrovství světa musela při obou střelbách vždy dvakrát dobíjet, běžela hlavně v druhém kole pomaleji a předávala na 15. místě, ale s přijatelnou ztrátou 44 sekund. Evě Puskarčíkové se po dlouhé době podařilo zastřílet obě položky čistě a rychlým během hlavně v druhé polovině závodu posunula české reprezentantky na páté místo s odstupem 42 sekund. Lucie Charvátová dobíjela při první střelbě jednou a díky rychlému běhu přijížděla na položku vstoje jako čtvrtá. Zde více vedoucích štafet chybovalo a tak Charvátová, přestože jela jedno trestné kolo, klesla jen na osmou pozici a předávala se ztrátou minuty a dvou sekund. Gabriela Koukalová si podle trenérů před závodem stěžovala na únavu, ale předvedla nejlepší běžecký čas. Při první střelbě nemusela dobíjet a posunula českou štafetu na šesté místo. V prostředním kole předjela další dvě závodnice, ale na střelnici udělala jednu chybu a klesla na páté místo, ale jen s několikasekundovou ztrátou na nejbližší soupeřky. Ty dojela a do cílové roviny přijížděla jako druhá. Zde takticky zvolila prostřední nejkvalitnější stopu, ale zleva jí o jednu desetinu sekundy předjela Norka Marte Olsbuová. Koukalová naopak o stejný časový rozdíl uhájila třetí místo před Švédkou Annou Magnussonovou. Přestože nestartovala Laura Dahlmeierová, závod s jistotou vyhrálo německé družstvo v sestavě 4H (Karolin Horchlerová, Maren Hammerschmidtová, Denise Herrmannová a Franziska Hildebrandová). Od první předávky se Němky udržovaly na čelních pozicích, a přestože Herrmannová musela na střelnici na trestné kolo, ztratila jen málo a téměř bezchybná Hildebrandová pak získala po poslední střelbě dostatečný náskok. Zajímavostí závodu bylo, že všechny týmy na medailových pozicích musely na trestné kolo. V závodě mužů začal dobře Michal Šlesingr. Střílel jen s jednou chybou a rychle běžel, ale v posledním kole, když jel na pátém místě s odstupem pěti sekund, při sjezdu spadl. Předával pak jako desátý se ztrátou 35 sekund. Tomáš Krupčík na druhém úseku udělal při první střelbě jednu chybu. V běhu mírně ztrácel a když při druhé střelbě musel na jedno trestné kolo. Jaroslav Soukup, který do něj převzal štafetu na 12. místě s téměř dvouminutovou ztrátou, střílel vleže rychle a čistě. Vstoje udělal jednu chybu, ale pak předjel nejbližší soupeře a předával na 8. místě se ztrátou 2:08 min. Michal Krčmář při první střelbě musel na jedno trestné kolo a klesl na 13. místo. Vstoje zastřílel čistě, předjel pět soupeřů a dovezl českou štafetu na osmém místě. Zvítězila Francie, která se dostala v polovině závodu do čela, a i když Martin Fourcade na posledním úseku udělal při střelbách vždy dvě chyby, jasný náskok si udržel. Rusové dojeli jako čtvrtí, ale i tato pozice jim stačila k získání malého křišťálového glóbu v této disciplíně." ] }

{ "title": [ "Situace před referendem.", "Průběh a výsledky referenda.", "Důsledky referenda." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Doba před referendem v roce 1972 se nesla ve znamení rozsáhlého etnického a náboženského konfliktu na území Severního Irska. Konflikt si od jeho začátku vyžádal několik stovek mrtvých a zraněných. \"Je nutné si uvědomit, že na počátku konfliktu proti sobě nestály odlišné koncepce politické příslušnosti Ulsteru ke Spojenému království, respektive k Irské republice. Šlo o zrovnoprávnění katolické menšiny, která byla prakticky po celou dobu existence Severního Irska vyloučena z jakéhokoli podílu na moci na všech úrovních státní správy.\" Na začátku 70. let došlo k rozdělení Irské republikánské armády (IRA) na Prozatímní irskou republikánskou armádu a Oficiální irskou republikánskou armádu. Oficiální IRA prosazovala nenásilnou formu kampaně, zatímco Prozatímní IRA si vytýčila za cíl vést ozbrojený boj s britskou vládou na území Severního Irska. V průběhu roku 1972 zabili příslušníci Prozatímní IRA na sto příslušníků bezpečnostních složek a několik set jich zranila, dále podnikli bombové útoky na veřejné cíle. Londýnská vláda Spojeného království došla k názoru, že regionální vláda v Severním Irsku není schopná udržet bezpečí, a navzdory vládě Severního Irska rozpustila severoirský parlament.", "Referendum se uskutečnilo dne 8. března 1973. Unionistické strany (zejména UUP) vedli kampaň pro setrvání Severního Irska jako součásti Spojeného království, zatímco nacionalistické strany (např. Sociálnědemokratická a labouristická strana SDLP) vyzvaly své voliče pro bojkot referenda. Voliči měli dvě možnosti, jak odpovědět. První otázka zněla,Chcete, aby Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království?‘‘ (,Do you want Northern Ireland to remain part of the United Kingdom?‘‘) a druhá otázka zněla,Chcete, aby se Severní Irsko stalo součástí Irské republiky mimo Spojené království?‘‘ (,Do you want Northern Ireland to be joined with the Republic of Ireland outside the United Kingdom?‘‘). Naprostá většina voličů v Severním Irsku se vyslovila pro variantu Severního Irska jako součást Spojeného království (98,9 %). Referendum bylo bojkotováno ze strany irských nacionalistů, a právě proto účast dosáhla pouze 58,66 %. Podle údajů BBC se referenda zúčastnilo pouze necelé 1 % katolického obyvatelstva Severního Irska.", "Vzhledem k jednoznačnému výsledku referenda nebylo pochyb, jakým směrem se Severní Irsko vydá. Zůstalo nadále součástí Spojeného království, ale i přesto se situace nadále zhoršovala, a to hlavně ze strany teroristické skupiny IRA. Až do Velkopáteční dohody, která byla podepsána a schválena v referendu v roce 1998, probíhaly ozbrojené konflikty a k mírovému jednání napomohly i Spojené státy americké v čele s prezidentem Billem Clintonem. Po Velkopáteční dohodě se situace sice uklidnila, ovšem nadále tu panuje napětí." ] }

{ "title": [ "Život.", "Sklářská huť.", "Plastiky.", "Fotografie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V letech 1975–1979 absolvoval v Brně Střední uměleckoprůmyslovou školu. V letech 1983–1989 studoval v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Stanislava Libenského.", "Je představitelem třetí sklářské generace v rodině Beránků, která vytvářela tradici českého sklářství ve 40. letech 20. století a založila sklářskou huť ve Škrdlovicích. Sklárnu sám v letech 1992–2008 vedl. V roce 2004 huť zaměstnávala 65 sklářů, měla roční tržby kolem 20 milionů Kč a v sortimentu 1200 výrobků, s podnikem spolupracovalo 40 českých výtvarníků. Odběratele měla zejména v Praze, ale také ve dvou desítkách zemí v Evropě, Asii i Americe. Na přelomu 20. a 21. století kvůli desetinásobně levnější čínské konkurenci přišla o produkci skleněných květin, kterých dříve vyráběla i 40 tisíc ročně a velkou část vyvážela do jihovýchodní Asie, ale zachovala si pozici v tradiční výrobě talířů, váz nebo unikátních kusů podle návrhů českých výtvarníků. Vzhledem k tomu, že se v huti pracuje s velmi těžkými kusy skla, výroba lehkých květin byla výhodná ke konci směny a navíc se při ní dalo využít i méně kvalitní sklo. Konkurence vítězí i na poli skleněných těžítek, kterých se však ve Škrdlovicích nikdy nevyrábělo mnoho.", "Jeho specializací jsou velké skleněné plastiky odlévané do formy technikou tavené plastiky. Modeluje monumentální objekty elementárních tvarů, které díky průsvitnosti skla získávají další rozměr.", "Na jeho ateliérových fotografiích postavy žen často s výraznými futuristickými oděvními doplňky vytvářejí dojem bytostí přicházejících z jiných vesmírů, v oproštění od reálných souvislostí každodennosti. Autor fotografuje také své monumentální skleněné plastiky." ] }

{ "title": [ "Původ a společné vlastnosti programů.", "Programy pro práci s datovými soubory.", "IDCAMS.", "IEBCOMPR.", "IEBCOPY.", "IEBDG.", "IEBEDIT.", "IEBGENER.", "IEBIMAGE.", "IEBISAM.", "IEBPTPCH.", "IEBUPDTE.", "Plánovací programy.", "IEFBR14.", "Systémové programy.", "ICKDSF.", "IEHDASDR.", "IEHINITT.", "IEHLIST.", "IEHMOVE.", "IEHPROGM.", "Podpůrné programy.", "SORT.", "Překladače a linker.", "DFSMS." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Mnoho utilit bylo navrženo uživateli systémů IBM sdruženými v uživatelské skupině SHARE a následně upraveno nebo rozšířeno firmou IBM. Programy se zpravidla spouští z úloh Job Control Language (JCL). Obvykle používají následující DD jména pro datové soubory:", "", "Program IDCAMS () generuje a mění datové soubory, ať používají nebo nepoužívají VSAM (Virtual Storage Access Method). Program IDCAMS se objevil spolu s VSAM v systému OS/VS; „Access Method“ ve jménu vychází ze skutečnosti, že v systému OS/VS „VSAM nahrazuje všechny ostatní přístupové metody“. IDCAMS by měl zahrnovat většinu funkčnosti ostatních pomocných systémových programů. Příklad použití: //XXXXXXXW JOB XXXXXXX,AAAA,CLASS=G,MSGCLASS=1,NOTIFY=&SYSUID //STEP001 EXEC PGM=IDCAMS //SYSIN DD * //FILE01 DD DSN=PROD.FILE1.INPUT,disp=shr... //FILE02 DD DSN=PROD.FILE2.OUTPUT, // DISP=(NEW,CATLG,DELETE), // UNIT=DASD, // SPACE=(TRK,(100,10),RLSE), // DCB=(RECFM=FB,BLKSIZE=0,LRECL=80) //SYSPRINT DD SYSOUT=* //SYSOUT DD SYSOUT=* //SYSUDUMP DD SYSOUT=* V tomto případě je řídicí příkaz v souboru s DD jménem SYSIN začleněn přímo do vstupního proudu, ale může použit libovolný sekvenční soubor nebo člen knihovny (včetně dočasných souborů), např.: //SYSIN DD DSN=PROD.MYFILE.REPRO,DISP=SHR nebo: //SYSIN DD DSN=PROD.MYLIB.CNTLLIB(REPRO), // DISP=SHR", "Program IEBCOMPR slouží k porovnávání dvou sekvenčních nebo členěných datových souborů. Porovnání je prováděno na úrovni logických záznamů. Proto se IEBCOMPR často používá pro verifikaci, že záložní kopie datového souboru je správná (tj. přesně se shoduje s původním souborem). Při zpracování porovnává IEBCOMPR jednotlivé záznamy z obou datových souborů. Pokud záznamy nejsou stejné, IEBCOMPR vypisuje na SYSOUT následující informace: Při porovnávání sekvenčních datových souborů IEBCOMPR považuje datové soubory za stejné, pokud jsou splněny následující podmínky: V případě členěných datových souborů považuje IEBCOMPR soubory za stejné, pokud jsou splněny následující podmínky: Pokud se soubory liší, IECOMPR skončí s vhodnými zprávami. //XXXXXXXW JOB XXXXXXX,AAAA.A.A,CLASS=G,MSGCLASS=1,NOTIFY=XXXXX //STEP01 EXEC PGM=IEBCOMPR,ACCT=PJ00000000 // INCLUDE MEMBER=@BATCHS //*SYSIN DD DUMMY //SYSIN DD * //SYSUT1 DD DSN=XXXXXXX.OLDFILE,UNIT=DASD,DISP=SHR //SYSUT2 DD DSN=XXXXXXX.NEWFILE,UNIT=DASD,DISP=SHR //SYSUT# DD IEBCOMPR není příliš flexibilní ani uživatelsky přívětivý program. Neumí omezit porovnávání na určité sloupce, neumí ignorovat rozdíly v bílých znacích, neoznamuje, kde se objevil rozdíl v záznamech, a skončí po nalezení 10 rozdílů. Je však rychlý a je dostupný na všech sálových počítačích IBM. Je velmi užitečný, když se očekává přesná shoda, jako například při porovnávání zaváděcích modulů, u nichž nebyla změněna délka bloku, nebo při kontrole, že soubor byl zkopírován dobře. Pro porovnávání programů nebo zpráv, se obvykle používá program ISPF SuperC (ISRSUPC).", "IEBCOPY kopíruje, komprimuje a slučuje členěné datové soubory. Během operace kopírování může také vybrat nebo přeskočit zadané členy a přejmenovávat nebo nahrazovat členy. Program IEBCOPY může provádět mimo jiné následující úkoly: Program IEBCOPY lze použít pro kopírování souborů takto: //stepname EXEC PGM=IEBCOPY //SYSPRINT DD SYSOUT=class //MYDD1 DD DSN=xxxx.ppp.psps,DISP=SHR //MYDD2 DD DSN=xxxx.ppp.pssp,DISP=SHR //SYSIN DD * Pro popis vstupního a výstupního členěného datového souboru mohou být použita libovolná povolená DD jména, jejich propojení na vstupní a výstupní soubor je provedeno v příkazech, které řídí program IEBCOPY; v příkladu jsou použita DD jména MYDD1 a MYDD2; implicitní DD jména jsou SYSUT1 pro vstup a SYSUT2 pro výstup. Pro komprimaci členěného datového souboru se použije pouze jeden příkaz DD.", "IEBDG () vytváří testovací datové soubory obsahující data popsaná zadanými vzorky.", "IEBEDIT selektivně kopíruje části JCL úlohy. Příklad použití programu IEBEDIT: //IEBEDITJ JOB ACCT,\",CLASS=P,MSGCLASS=T,MSGLEVEL=(1,1),NOTIFY=&SYSUID //STEP0001 EXEC PGM=IEBEDIT //SYSPRINT DD SYSOUT=* //SYSUT1 DD DSN=xxxxx.yyyyy.zzzzz,DISP=SHR //SYSUT2 DD SYSOUT=(*,INTRDR) //SYSIN DD * // Datový soubor xxxxx.yyyyy.zzzzz z tohoto příkladu musí obsahovat JCL úlohu nebo úlohy, které musí obsahovat kroky pojmenované STEP5, STEP10 a STEP15). Program IEBEDIT zkopíruje vybrané kroky JCL úlohy do výstupního souboru SYSUT2 (v tomto příkladu na interní reader). Příkaz EDIT má tuto syntaxi: [návěstí] EDIT [START=jobname] [,TYPE={POSITION|INCLUDE|EXCLUDE}] [,STEPNAME=(namelist)] [,NOPRINT] Parametr codice_1 udává jméno vstupní úlohy, na kterou má být aplikován příkaz EDIT. Každý příkaz EDIT musí být použit na jinou úlohu. Pokud je zadané START bez TYPE a STEPNAME, bude na výstup opsána celá zadaná úloha počínaje příkazem JOB. Implicitní chování: pokud chybí START, a je uveden pouze jeden příkaz EDIT, bude zpracována první úloha, která se objeví ve vstupním datovém souboru. Pokud není uvedeno START v jiném než prvním příkazu EDIT, bude zpracována následující úloha (JOB) ze vstupního datového souboru. Parametr codice_2 určuje, jaké kroky se mají vybírat do výstupního datového souboru. Lze použít následující hodnoty: Parametr codice_6 určuje jména kroků úlohy, které mají být zpracovány. codice_7 může být jméno jednoho kroku úlohy, seznam jmen kroků oddělených čárkami nebo rozsah kroků oddělených pomlčkou (například STEPA-STEPE). V seznamu jmen lze tyto zápisy libovolně kombinovat. Pokud je zadáno více než jedno jméno kroku, musí být celý namelist uzavřený v závorkách. Při použití s TYPE=POSITION, STEPNAME je zadán první krok, který má být zkopírován do výstupního datového souboru. Kroky, které předcházejí tomuto kroku, nebudou do výstupního datového souboru zkopírovány. Při použití s TYPE=INCLUDE nebo TYPE=EXCLUDE, určuje STEPNAME jména kroků úlohy, které mají být obsaženy v nebo vynechány z kopírování. Například STEPNAME=(STEPA,STEPF-STEPL,STEPZ) indikuje, že mají být zkopírovány (nebo vynechány) kroky STEPA, STEPF až STEPL a STEPZ. Pokud není použito STEPNAME, bude na výstup zkopírována celá vstupní úloha, jejíž jméno je zadané v příkazu EDIT. Pokud není zadané jméno úlohy, bude zpracována první úloha na vstupu. Parametr codice_8 udává, že do datového souboru se zprávami se nemá opisovat výsledný výstupní datový soubor; implicitní chování je, že výsledný výstup se vypisuje do datového souboru zpráv.", "IEBGENER kopíruje záznamy ze sekvenčního datového souboru nebo vytváří členěné datové soubory. Program IEBGENER lze používat k následujícím účelům: Příklad použití programu IEBGENER pro kopírování datového souboru: //IEBGENER JOB ACCT,'DATA COPY',MSGCLASS=J,CLASS=A //STEP010 EXEC PGM=IEBGENER //SYSUT1 DD DSN=xxxxx.yyyyy.zzzzz,DISP=SHR //SYSUT2 DD DSN=aaaaa.bbbbb.ccccc,DISP=(,CATLG), // UNIT=SYSDA,SPACE=(TRK,(5,5),RLSE), // DCB=(RECFM=FB,LRECL=1440) //SYSPRINT DD SYSOUT=* //SYSIN DD DUMMY Pro jednoduché kopírování může být rychlejší program sort. Mnoho instalací sálových počítačů proto používá volbu, která automaticky převádí takové úlohy na použití třídicího programu ICEGENER místo programu IEBGENER. Na některých systémech je možné z dávkové úlohy poslat e-mail nasměrováním výstupu na \"externí writer\" „codice_9“ např. tímto postupem: //IEBGENER JOB ACCT,'DATA COPY',MSGCLASS=J,CLASS=A //NORMRC EXEC PGM=IEBGENER //SYSPRINT DD SYSOUT=* //SYSUT1 DD *,LRECL=80 HELO <SYSTEMID> MAIL FROM:<USERID@SYSTEMID> RCPT TO:<USERID@SYSTEMID> DATA From: <USERID@SYSTEMID> To: <USERID@SYSTEMID> Subject: Testovaci zprava Testovaci zprava ze saloveho pocitace. QUIT //SYSUT2 DD SYSOUT=(B,SMTP),LRECL=80 //SYSIN DD DUMMY K e-mailu lze také připojit další soubory.", "IEBIMAGE pracuje s několika druhy definic () pro laserový tiskový subsystém IBM 3800 a tiskárnu IBM 4248. Obvykle se používá pro forms control buffers (FCBs), tabulky rozložení znaků, definice znaků a obrazy formulářů, které se mají tisknout spolu s textem, pro tisk log společností na stránce a pro tisk 'graybar' stránek (s podtiskem tvořeným šedými a bílými pruhy, aby se výstup podobal tisku na dříve používané papíry s předtištěnými zelenými pruhy). Tento program umožňuje uložit nejrůznější obrazy, které pak lze použít pro podtisk, aby nebylo nutné používat různé předtištěné formuláře, které vyžadují, aby operátoři vyměňovali papíry v tiskárně.", "IEBISAM ukládá, načítá, kopíruje a vypisuje index-sekvenční datové soubory používající přístupovou metodu ISAM. V novějších operačních systémech, kde bylo ISAM nahrazeno VSAM, se místo IEBISAM používá program IDCAMS.", "IEBPTPCH () vypisuje nebo děruje záznamy ze sekvenčního nebo členěného datového soubor. Program IEBPTPCH může provádět mimo jiné následující úkoly: //IEBPTPCH JOB // EXEC PGM=IEBPTPCH //SYSIN DD * //SYSPRINT DD SYSOUT=* //SYSUT1 DD * Person 1 307 C Meshel Hall 3.89 Second person 123 Williamson Hall 2.48 3. person 321 Maag Knihovna 1.52 //SYSUT2 DD SYSOUT=* Pro kontrolu, zda je datový soubor prázdný lze použít následující příkazy; pokud je soubor prázdný, bude návratový kód nastaven na 4, jinak na 0: //IEBPTPCH JOB // EXEC PGM=IEBPTPCH //SYSUT1 DD DSN=<jméno_souboru>,DISP=SHR //SYSUT2 DD DUMMY, // DCB=(BLKSIZE=<blok velikost>,RECFM=FA) //SYSIN DD * //SYSPRINT DD SYSOUT=*", "IEBUPDTE (\"UPDaTE\") zahrnuje změny na sekvenční nebo členěné datové soubory. UNIX codice_10 program je podobný program, ale používá různé značky ve vstupním formátu (\"e..g\", „./ INSERT...“ v MVS se stane „@@...“ v Unix Patch). Někteří programátoři vyslovují jméno tohoto programu „aj-í-bí-ap-ditty“. Program IEBUPDTE se používá na údržbu zdrojových knihoven. Vzdáleně se podobá unixovému programu patch. Na rozdíl od něj používá příkazy jako codice_11. Program IEBUPDTE může provádět mimo jiné následující úkoly: IEBUPDTE se často používá pro přenos zdrojových knihoven z pásky na DASD. IEBUPDTE používá stejné JCL příkazy jako většina programů řady IEB s následujícími výjimkami: Krok řízený programem IEUPDTE vypadá takto: //stepname EXEC PGM=IEUPDTE,PARM=NEW //SYSPRINT DD SYSOUT=class //SYSUT1 DD... //SYSUT2 DD... //SYSIN DD...", "", "IEFBR14 je program, který nedělá nic. Operační systém však před a po spuštění tohoto programu alokuje a dealokuje datové soubory definované DD příkazy, proto se IEFBR14 často používá pro vytvoření, katalogizaci nebo smazání datových souborů. Příklad úlohy s IEFBR14, která smaže soubor codice_12: //IEFBR14 JOB ACCT,'DELETE DATASET' //STEP01 EXEC PGM=IEFBR14 //DELDD DD DSN=xxxxx.yyyyy.zzzzz, // DISP=(MOD,DELETE,DELETE),UNIT=DASD První verze tohoto programu obsahovala jedinou instrukci „Skok na registr 14“ (). Při spouštění programu nebo volání funkce na OS/360 se návratová adresa ukládá do registru 14. Skok na registr 14 tedy okamžitě ukončí funkci nebo program. Kryptické jméno programu IEFBR14 začíná IEF, což je „prefix“ subsystému „správy úloh“ na OS/360. Další část vychází z mnemoniky používané v jazyce symbolických adres IBM pro skok – BR; 14 je číslo registru. První verze programu s jedinou instrukcí nefungovala správně – nenastavovala návratový kód. Bylo proto nutné přidat druhou instrukci, která nastavuje návratový kód na hodnotu 0 znamenající úspěch. Další chybou bylo, že IEFBR14 nebyl linkován jako reentrantní (současně použitelný více než jedním volajícím programem). Někteří hackeři upravovali program IEFBR14 tak, že změnili instrukci BR 14 na BR 15, což je „nejkratší smyčka na světě“, protože registr 15 obsahuje adresu začátku programu. Instrukce BR 15 se tak provádí opakovaně a program nikdy neskončí.", "Tyto programy obvykle používají systémoví programátoři při správě operačního systému, spíše než programátoři, kteří v systému provádějí aplikační práce.", "ICKDSF () instaluje, inicializuje a spravuje DASD, buď v prostředí operačního systému, nebo jako samostatný program.", "IEHDASDR („Direct Access Storage Dump and Restore“) je starší program, který není uveden v aktuálních manuálech pro z/OS, vypisuje datové soubory z disku na tiskárnu, provádí zálohy a obnovuje zálohované soubory. IEHDASDR byl odstraněný v MVS/XA.", "IEHINITT () inicializuje pásky zapsáním jmenovek. Při jednom spuštění programu lze inicializovat více pásek. Mohou být použity standardní IBM jmenovky nebo ASCII jmenovky. Příklad použití programu IEHINITT: //IEHINITT JOB ACCT,'LABEL TAPES',MSGCLASS=J,CLASS=A //STEP0001 EXEC PGM=IEHINITT,REGION=8M //SYSPRINT DD SYSOUT=A //LABEL DD DCB=DEN=2,UNIT=(3490,1,DEFER) //SYSIN DD * LABEL INITT SER=123450,NUMBTAPE=3 Tento příklad zapíše jmenovky na 3 pásky magnetické páskové jednotky 3490. Na každou pásku bude zapsána standardní IBM jmenovka. VOLSER bude zvýšeno o 1 pro každou další pásku. Každá páska je po označení převinuta a odpojena.", "IEHLIST je program používaný pro výpis položek v adresáři členěného datového souboru () nebo pro výpis obsah Volume Table of Contens (VTOC). Program IEHLIST lze použít pro výpis položek obsažených v následujících adresářích: Příklad použití programu IEHLIST: //IEHLIST JOB ACCT,'LIST PDS',MSGCLASS=J,CLASS=A //STEP0001 EXEC PGM=IEHLIST,REGION=8M //SYSPRINT DD SYSOUT=A //PDS1 DD DSN=xxxx.yyyy.zzzz,DISP=OLD //SYSIN DD * Tato úloha provede formátovaný výpis PDS adresáře členěného soubor se jménem xxxx.yyyy.zzzz. Podobně vypadá použití programu IEHLIST pro výpis VTOC: //IEHLIST JOB ACCT,'LIST VTOC',MSGCLASS=J,CLASS=A //STEP0001 EXEC PGM=IEHLIST,REGION=8M //SYSPRINT DD SYSOUT=A //VOL1 DD VOL=SER=vvvvvv,DISP=OLD //SYSIN DD *", "IEHMOVE přemisťuje nebo kopíruje kolekce dat. Nicméně DFSMS (Systém Managed Storage) prostředí jsou nyní obvyklý a IBM nedoporučuje používání IEHMOVE program v tyto. Přesun se odlišuje od kopírování v tomto během přesun původní datový soubor je smazaný nebo zrušený. Program IEHMOVE může provádět mimo jiné následující úkoly: IEHMOVE se může zdát nadbytečná vzhledem k existenci programů IEBGENER a IEBCOPY. IEHMOVE je však výkonnější. Hlavní výhodou IEHMOVE je, že není třeba zadávat prostor nebo DCB informace pro nové datové soubory, protože IEHMOVE alokuje prostor podle původních datových souborů. Další výhodou IEHMOVE je, že umí kopírovat nebo přesouvat skupiny datových souborů i celé svazků dat. Díky snadnému přesouvání skupin datových souborů nebo svazků je program IEHMOVE obecně upřednostňován systémovými programátory. Příklad použití program IEHMOVE: //stepname EXEC PGM=IEHMOVE,PARM='LINECNT=xx,POWER=n' //SYSPRINT DD SYSOUT=class //SYSUT1 DD UNIT=aaaa,VOL=SER=bbbbbb,DISP=OLD //anyname1 DD UNIT=cccc,VOL=SER=dddddd,DISP=OLD //anyname2 DD UNIT=eeee,VOL=SER=ffffff,DISP=OLD //SYSIN DD... Všechny DD příkazy pro IEHMOVE kromě SYSPRINT a SYSIN se odkazují na celé zařízení DASD nebo páskový svazek, ne na jednotlivé datové soubory. Odkazy na celé svazky mohou představovat problém, protože dispozice DISP=OLD dává exkluzivní přístup ke svazku. Proto je při běhu IEHMOVE celý svazek nedostupný pro ostatní uživatele, (včetně všech datových souborů na něm). To je přijatelné pro soukromé svazky, například páskové svazky nebo připojitelné svazků, ale nepřijatelné pro veřejné svazky, jako například svazky DASD. DD jméno SYSUT1 určuje svazek DASD pro dočasné uložení pracovních datových souborů. V tomto DD příkazu je třeba zadat informace o jednotce a svazku. IEHMOVE byl jedním první systémových programů napsaných v jazyce PL/S. Pro přesun tří sekvenčních datových souborů (SEQSET1, SEQSET2 a SEQSET3) z jednoho diskového svazku na tři různé diskové svazky. Každý ze tří cílových svazků je připojen, když je požadován programem IEHMOVE. Zdrojové datové soubory nejsou katalogizované. Prostor je přidělené programem IEHMOVE. //MOVEDS JOB... //STEP1 EXEC PGM=IEHMOVE //SYSPRINT DD SYSOUT=A //SYSUT1 DD UNIT=disk,VOLUME=SER=333333,DISP=OLD //DD1 DD UNIT=(disk,DEFER),DISP=OLD, // VOLUME=(PRIVATE,SER=(222222)) //DD2 DD UNIT=(disk,DEFER),DISP=OLD, // VOLUME=(PRIVATE,SER=(222333)) //DD3 DD UNIT=(disk,DEFER),DISP=OLD, // VOLUME=(PRIVATE,SER=(222444)) //DD4 DD VOLUME=(PRIVATE,RETAIN,SER=(444444)), // UNIT=disk,DISP=OLD //SYSIN DD *", "IEHPROGM vytváří a spravuje systémová řídicí data. Také se používá pro přejmenovávání a rušení (mazání) datových souborů. IEHPROGM lze používat k následujícím účelům: Pro katalogizaci: //SYSIN DD * //", "Následující programy technicky nejsou utilitami – protože nejsou dodávány s operačním systémem, ale prodávají se jako zvláštní balíčky. Protože se však jedná o standardní položky potřebné pro programování počítače, jsou nainstalovány téměř na všech počítačích.", "K nejpoužívanějším programům na sálových počítačích patří sort/merge. Různé varianty tohoto programu slouží k řazení (třídění) záznamů v souboru do požadovaného pořadí a pro slučování předtříděných () souborů. Moderní programy sort/merge mohou také vybírat nebo vynechávat určité záznamy, sumarizovat záznamy, odstraňovat duplicity, přeformátovávat záznamy a produkovat jednoduché sumární zprávy. Programy sort/merge pro sálové počítače IBM dodává několik společností. Třídicí program přímo od IBM se jménem IERRCO00 (nebo SORT) podporoval pouze diskové jednotky IBM první generace (2311 a 2314) a pásky (2400). Podpora pro diskové jednotky druhé generace podporovaly jiné programy IBM, především DFSORT (neboli ICEMAN, a také SORT).", "Každý programovací jazyk používaný v počítačovém systému má svůj překladač, který převádí zdrojový program na cílový modul () ve strojovém jazyce. Z cílových modulů vytvořených překladačem se spustitelný program neboli zaváděcí modul () vytvoří linkerem, v terminologii IBM nazývaným ), který nese jméno IEWL. Příkladem překladače je IGYCRCTL, což je překladač pro aktuální IBM Enterprise COBOL pro operační systém z/OS. V průběhu doby existovalo několik starších překladačů jazyka COBOL od firmy IBM s různými jmény. IBM dodávalo překladače i pro jiné programovací jazyky.", "Po zavedení Hierarchical storage management začala firma IBM dodávat sadu programů DFSMS (Storage Management System), které převzaly úlohy při správě úložných zařízení, které dříve prováděli manuálně systémoví programátoři. Správce úložišť () definuje \"třídy\" úložišť a \"pravidla\", která zařazují datové soubory do těchto tříd. Uživatel nebo programátor pak pouze zadá \"třídu\" jednotlivých datových souborů (často pomocí standardních pojmenovávacích pravidel systému). Systém pak spravuje datové soubory automaticky, přičemž dbá o ukládání souborů na vhodné svazky, poskytuje zálohy a zotavení, přenáší datové soubory mezi jednotlivými vrstvami hierarchie pamětí podle potřeby, aby použití systémových prostředků bylo efektivní a vyvážené." ] }

{ "title": [ "Historie vzniku muzea.", "Areál muzea." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V roce 1972 založil MUDr. Michal Ondrejčák spolu s přáteli první slovenský klub sběratelů historických automobilů a motocyklů, známý jako Veterán klub Bratislava. Tomu již v šedesátých letech 20. století předcházelo formování prvních skupin sběratelů a ochránců dopravních technických památek na Slovensku. V roce 1973 vznikl v Bratislavě Kroužek přátel železnic. V roce 1979 získalo seskupení Veterán klub Bratislava a Kroužek přátel železnic, pod odborným vedením Doc. Ing. Ladislava Križana, CSc. první historickou parní lokomotivu. Ta je od roku 1981 součástí slovenské kolekce provozuschopných historických železničních vozidel. Od roku 1983 sbírku i s komplexní dokumentací dějin Slovenských železnic spravuje muzejně-dokumentační centrum, působící v rámci Železnic SR. V roce 1998 došlo k uzavření dohody mezi ŽSR a Veterán klubem Bratislava o společném postupu při zřízení Muzea dopravy v roce 150. výročí železnic na Slovensku. 24. června 1999 bylo veřejnosti slavnostně zpřístupněno první slovenské muzeum dopravy, přičemž prostory a železniční exponáty poskytly Železnice SR, exponáty silniční dopravy zajistil Veterán klub Bratislava a provoz expozice zajistilo Slovenské technické muzeum prostřednictvím jeho nové organizační složky. Sponzorsky se na tom podílela firma PPA-Control, a.s.", "Muzeum se nachází v prostorách kolejiště a dvou přilehlých skladů z druhé poloviny 19. století podél kolejiště, na kterém se nacházejí lokomotivy, vozy, parní jeřáb a pluh, a další exponáty železniční expozice. Ve skladu č. I (Hala A), nacházejícím se za výpravní budovou, kde sídlí GR ŽP, jsou umístěny železniční exponáty prezentující vývoj zabezpečovací, signalizační a sdělovací techniky, jakož i jiných artefaktů kolejové dopravy, např. vývoj upevnění kolejových svršků. V dalším oddělení jsou exponáty silniční dopravy od dvou historických kol s velkými předními koly (tzv. „kostitřasy“), po motocykly a automobily rané éry automobilismu z let 1900 až 1939. Ve skladu č. II (Hala B), nacházejícím se za skladem č. I, je umístěno dioráma ruin města, vládní automobily z dob Sovětského svazu a vozidla prezentující československý automotorismus po druhé světové válce. Atmosféru dotváří dioráma STK s vybavením ze šedesátých let. Budovy skladů jsou unikátní a dokreslují duch železniční dopravy, jelikož jsou v průmyslovém tzv. železničním slohu, s typickým cihlovým provedením, s kamennými prvky a s pilíři nesoucími střechu. Sklad č. I je dlouhý 150 metrů a široký 15 metrů. Sklad č. II je obdobná stavba, je delší a širší." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce.", "Operační služba." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V letech 1935–1937 bylo postaveno celkem sedm kutrů této třídy. \"Bibb\" postavila loděnice Charleston Navy Yard ve Filadelfii, \"Campbell\", \"Duane\", \"Ingham\" a \"Taney\" postavila loděnice Philadelphia Navy Yard ve Filadelfii a konečně kutry \"Alexander Hamilton\" a \"Spencer\" postavila loděnice New York Navy Yard v New Yorku. Jednotky třídy \"Treasury\":", "Kutry konstrukčně vycházely z dělových člunů třídy \"Erie\", ze kterých byl kvůli úspoře nákladů převzat trup a pohonný systém. Byly postaveny z oceli. Po dokončení byly vyzbrojeny třemi 127mm kanóny, dvěma 57mm kanóny a jedním 37mm kanónem. Ze zádě operoval hydroplán Curtiss SOC Seagull, nebo později Grumman JF Duck (za války letoun nahradily vrhače hlubinných pum). Pohonný systém o výkonu 4600 kW tvořily dva naftové kotle Babcock & Wilcox, pohánějící dvě turbíny Westinghouse a dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 20,5 uzlu. Dosah byl 12 000 námořních mil (tedy 22 780 km) při rychlosti 11 uzlů. Během mnohaleté služby byly kutry průběžně opravovány a modernizovány.", "Kutry třídy \"Treasury\" byly díky svému dosahu, nautickým vlastnostem, rychlosti a výzbroji velmi vhodné pro doprovod konvojů. Proto byly už několik měsíců před vstupem USA do druhé světové války převedeny do amerického námořnictva. Kutry třídy \"Treasury\" se staly známými svými střety s ponorkami při obraně konvojů v Atlantiku a ve Středomoří. Ve válce byl ztracen pouze kutr USCGC \"Alexander Hamilton\", který 29. ledna 1942 při obraně konvoje HX-170 potopila německá ponorka U-132. Zemřelo přitom 32 členů posádky. V pozdějších fázích války byly kutry upraveny na velitelská plavidla výsadkových operací. Během korejské války kutry sloužily zejména jako velitelská a záchranná plavidla. Ve vietnamské válce převážně monitorovaly počasí a svými děly podporovaly pozemní jednotky. Osvědčená a univerzální plavidla byla ze služby vyřazena po více než 40leté službě." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce.", "Projekt 15966.", "Jyoti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Jeden tanker postavila loděnice Admiraltějskije verfi v Leningradu. Po dokončení loď odkoupila Indie, která jí po přidání přistávací plochy pro vrtulník posílila své námořnictvo. Tanker \"Jyoti\" vstoupil do služby 19. července 1996. Ukrajinská loděnice v Chersonu postavila další tři jednotky. \"Grigorij Nesterenko\" a \"Petr Schmidt\" získaly civilní uživatelé. Rozestavěný tanker 'Vladimir Peregudov' roku 1989 zakoupila ČLR, která jej nechala dokončit loděnicí v Ta-lienu. Dne 2. června 1996 plavidlo vstoupilo do služby jako zásobovací loď typu 908 \"Nan-cchang\" (953). Roku 2003 byl tanker přejmenován na \"Čching-chaj-chu\" (885). Dle serveru Globalsecurity.org bylo v 90. letech v Petrohradu dokončeno ještě dalších šest tankerů projektu 15966 pro civilní uživatele (dva z Norska a čtyři z Německa). Jiné prameny se o nich nezmiňují. Jednotky třída \"Komandarm Fedko\":", "", "Pohonný systém tvořil jeden diesel 6L60MC o výkonu 10 800 hp, pohánějící jeden lodní šroub. Energii vyráběly tři diesel-generátory, každý o výkonu 880 kW. Rychlost dosahovala 14,6 uzlu. Dosah byl 10 500 námořních mil při rychlosti 12 uzlů.", "Jedná se o tanker s dvojitým trupem. Elektroniku tvoří dva navigační radary Decca 1226. Tanker může zároveň zásobovat po jednom plavidle na každém boku a třetí plující u zádi. Kapacita tankeru činí 28 000 tun nafty, leteckého paliva, mazadel, vody a dalšího materiálu. Obranná výzbroj byla zpočátku omezena pouze na kulomety. Na zádi tankeru se nachází přistávací plocha pro jeden střední vrtulník. Pohonný systém tvoří jeden diesel Brjansk-Burmeister & Wain 6DKRN74/160-3 o výkonu 10 600 bhp. Nejvyšší rychlost dosahuje 16,5 uzlu. Dosah je 12 000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů." ] }

{ "title": [ "Poslání vojenského kaplana.", "Historický pohled na funkci kaplana ve vojenské službě.", "Mezináboženské aspekty současného vojenského kaplanství." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pokud mluvíme o duchovní službě vojenského kaplana, nejedná se o misijní hlásání víry - kaplan nepřichází s tématy víry jako první; nejedná se ani o jakési moralizování a poučování - základem pro kaplana je úcta ke svobodě každého jednotlivce. Především jde o službu naslouchání, o službu spoluprožívání pracovních i osobních radostí i starostí ve vážnosti k osobnímu tajemství každého, kdo se kaplanovi svěří. Výraz kaplan měl původně křesťanské kořeny, dnes je ve vojenských organizacích obvykle používán k označení všech odborníků, kteří jsou speciálně vyškoleni k tomu, aby sloužili duchovním potřebám členům armády, bez ohledu na náboženskou příslušnost. Vedle poskytování pastorační péče jednotlivcům či skupinám a podpoře jejich náboženských práv a potřeb mohou vojenští kaplané také radit výkonnému představiteli v otázkách náboženství, etiky a morálky. Vojenští kaplani spadají pod ministra vojenského personálu a ve většině případů slouží i rodinám vojáků a civilním pracovníkům, kteří pracují pro armádu. V některých případech mohou spolupracovat také s místními civilisty v rámci vojenské oblasti, kde probíhá operace. Služba vojenského kaplana je náročná, ale díky ekumenickému společenství mají jistotu podpory mnoha lidí z různých církví. Pro vojenské kaplany je důležitá spolupráce s vrchními praporčíky, vojenskými psychology a se všemi, kteří mají zájem na životech vojáků a jejich rodin.", "První zmínku o duchovní službě spojené s vojenskou aktivitou, můžeme najít již ve Starém zákoně:\"„Než postoupíte boj, přistoupí kněz a promluví k lidu. Řekne jim: „Slyš Izraeli! Dnes podstupujete boj proti svým nepřátelům. Neklesejte na mysli, nebuďte ustrašení, nemějte z nich hrůzu. Vždyť Hospodin, váš Bůh, jde s Vámi, aby za Vás bojoval s vašimi nepřáteli a zachránil Vás.“\" Mezi historické duchovní vojenské představitele patří hrabě Oda z Kentu, který byl biskupem z Bayeux. Po boku svého bratra vévody Viléma I. se účastnil vpádu do Anglie, kde vedl početnou družinu vojáků. Jeho funkce biskupa mu zakazovala nosit zbraň, a tak mu jedinou zbraní byla jeho hůl. V období pozdního středověku dochází k propojení křesťanské církve a armády. V tomto období, zastával úřad papeže Julius II., přezdíván \"\"papež válečník\"\". Tento papež vytvořil během svého pontifikátu Švýcarskou gardu, jejíž hlavní úkol byl ochraňovat papeže, a tato tradice přetrvala dodnes. Zhruba v polovině 17. století lze nalézt první konkrétní instrukce pro kněží, kteří působili v obdobné roli, jako vojenští duchovní v současné době. První pravila pro misie u vojsk stanovil papež Urban VIII. O několik let později se je pokusil upřesnit Goswin Nickel, generální představený Tovaryšstva Ježíšova. Po upřesnění patřily mezi povinnosti vojenského kaplana katecheze, kázání, starost o nemocné a vězně i umírající, vedení matrik křtů, svateb i zemřelých a také denní sloužení mší. Za služby nepobíral mzdu a také nesměl nosit zbraň. Mezi důležité okamžiky ve spolupráci armády s církví, můžeme považovat založení apoštolského polního vikariátu, v němuž dala podnět Marie Terezie v roce 1773. Prvním polním generálním vikářem byl ustanoven biskup Johann Heinrich von Kerens. Vikáři byli zpočátku voleni na období sedmi let s možností prodloužení služby. Do svého úřadu byli navrhováni císařem, jehož rozhodnutí potvrzoval papež. Později bylo časové období ve službě prodlouženo buď do odchodu z vojenské služby a nebo až do smrti. V rámci Rakousko-uherské armády získala role kaplana další rozměr. Duchovní služby zajišťovala armáda nejen v řadě katolických kněží, ale také rabínů a dále i duchovních z řad protestantských, pravoslavných církví a v malém množství i muslimských duchovních.", "Vojenští kaplani jsou povinni se účastnit vojenských misí. Jsou přítomni v poválečných situacích, stejně tak jako ve válce. Působí ve všech zemích a většina armád má svého kaplana. Kaplanova účast na misích má nejen profesní, ale také osobní přínos. V náplni svého poslání udržují vztahy s dalšími náboženskými představiteli ve snaze pochopit, jakou roli představuje náboženství jako faktor nepřátelství a války, nebo jako prostředek pro usmíření a mír. Vojenští kaplani obvykle představují náboženskou skupinu či víru, ale také pracují s vojenským personálem všech vyznání nebo i s těmi, kdo žádné náboženské vyznání nemají. Některé země, jako např. Nizozemsko a Belgie, rovněž využívají humanistické kaplany, kteří nabízejí nenáboženský přístup pro ty, kdo jsou bez vyznání. Po návratu do domácího církevního prostředí jsou jejich zkušenosti přínosem i celé církvi, mj. také proto, že v zahraničních misích je jejich důležitým úkolem spolupráce s místními náboženskými představiteli. Důležité zkušenosti tak nabývají kaplani např. v osobních kontaktech s duchovními kaplany, kteří jsou zástupci jiného náboženského vyznání. Jejich úkolem je s nimi konzultovat názory na problematiku z pohledu jejich náboženství a snažit se najít řešení pro neshody." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Před 1980.", "1980–1990.", "1990–2010.", "2010–současnost.", "Definice.", "OSI-schválené „svobodné“ licence.", "FSF-schválené „volné“ licence.", "Podmínky ve svobodných softwarových licencí.", "Copyleft.", "Patentové odvetné opatření." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "V raných dobách software, sdílení software a zdrojového kódu bylo běžné v některých obcích, například akademické instituce. Než se Komise pro nová technologická užití děl chráněných autorským právem (Comission on New Technological Uses of Copyrighted Works) (CONTU) ve Spojených státech amerických v roce 1974 rozhodla, že „počítačové programy, do té míry, že jsou ztělesněním autorovy původní tvorby, jsou tedy předmětem autorského práva“, software nebyl nijak chráněný. Proto software nebyl licencován a byl sdílen jako volné dílo. Rozhodnutí CONTU a soudní rozhodnutí jako \"Apple v. Franklin\" v roce 1983 pro objektové programování objasnilo, že počítačové programy získaly status literárních děl v Autorském zákoně, a začalo se s licencováním softwaru. Licence svobodného software před rokem 1980 byly obecně neformální oznámení psané samotnými vývojáři. Tyto rané licence byly „tolerantní“.", "V polovině osmdesátých let, GNU projekt produkoval copyleft licence na volný software pro každý ze svých softwarových balíků. Brzy se tato licence („GNU Emacs Copying Permission Notice“) používala pro GNU Emacs v roce 1985, s následnou revizí v roce 1986, 1987 a 1988 (GNU Emacs General Public License). Podobná GCC General Public Licence byla aplikována na GNU Compiler Collection. Je to původní BSD licence, je také jednou z prvních svobodných softwarových licencí, datuje se do roku 1988. V roce 1989 byla zveřejněna verze 1 GNU General Public License (GPL). Verze 2 licence GPL vydána v roce 1991, se stala nejpoužívanější licencí svobodného software.", "V polovině devadesátých let až do poloviny 2000 – 2010, hnutí svobodného software tlačilo ideu svobodného software širší veřejnosti. V časech internetové horečky společnost Netscape Communications uvolnila svůj webový prohlížeč pod licencí svobodného a otevřeného software (FOSS) v roce 1998a inspirovala mnoho jiných společností, aby se přizpůsobily FOSS ekosystému. V tomto trendu pokračovaly společnosti a nové projekty (Mozilla, nadace Apache, a Sun), ty napsaly své vlastní FOSS licence, nebo si přizpůsobily stávající licence. Toto šíření licencí bylo později uznáno jako problém pro ekosystém svobodného a otevřeného software, vzhledem ke zvýšené složitosti licenční kompatibility. Šíření a vytváření nových licencí se později zpomalilo.", "V roce 2011, čtyři roky po vydání obecné veřejné licence GNU (GPL) verze 3, bylo 6,5% ze všech projektů licencovaných jako svobodný software této verze, zatímco 42,5% bylo stále GPL verze 2 podle dat z Black Duck Software. V roce 2011 \"451 Group\" analytik Matthew Aslett argumentoval, že copyleftové licence poklesly a permisivní licence se zvýšily, a to na základě statistik z Black Duck Software. V roce 2015 podle Black Duck Software a GitHub statistiky, permisivní licence MIT sesadila GPL verze 2 jako nejpopulárnější licenci svobodného software na druhé místo, zatímco liberální Apache license následuje již na třetím místě. V červnu 2016 analýza Fedora Project's ukázala jako nejvíce používané licence GPL, MIT, BSD a LGPL.", "", "Skupina Open Source Initiative (OSI) definuje a udržuje seznam schválených svobodných licencí. OSI souhlasí s nadací FSF na všech široce používaných svobodných softwarových licencí, ale liší se od seznamu FSF, jelikož schvaluje spíše Definici volných zdrojů, než Definici svobodného software. Považuje svobodnou permisivní skupinu licencí jako referenční implementaci licence Svobodného Software. Proto jeho požadavky pro schvalování licencí jsou různé.", "The Free Software Foundation, skupina, která udržuje definici svobodného software, udržuje seznam volných softwarových licencí. Free Software Foundation preferuje copyleft (share-alike) Free Software licencování spíše než tolerantní permissive Free Software licencování pro většinu účelů. Jeho seznam rozlišuje mezi free software licencemi, dle kompatibilnosti s FSF copyleft GNU General Public Licencí.", "Existuje probíhající diskuse v komunitě svobodného software, pokud jde o těsnou hranici mezi tím, která omezení mohou být použita, aby software ještě mohl být nazýván „zdarma“. Pouze „software volného díla“ a software pod licencí volného díla je bez omezení. Příklady licence volného díla sou například WTFPL a CC0. Permisivní licence může nařizovat malé povinnosti jako přiřazení autora, ale umožňuje prakticky všechny případy použití kódu. Některým licencím, a to copyleft licencím, patří úmyslně silnější omezení (zejména na distribuce/distributora) s cílem donutit odvozené projekty zaručit zvláštní práva, která nemouhou být odmuta.", "Free software share-alike licence napsané Richardem Stallmanem v polovině osmdesátých let propagovaly koncept známý jako „copyleft“. Copyleft stanovuje, že při distribuci modifikovaných verzí free software, software musí být distribuován za stejných podmínek jako původní software. Proto jsou označovány jako „share a share alike“ nebo „\"quid pro quo\"“. To má za následek, že nový software je stejně open source. Copyleft zaručuje, že i v pozdější generaci softwaru bude svoboda modifikace kódu, to je „free software“. Non-copyleft licence není zárukou, že pozdější generace software bude i nadále zdarma.", "Během 1990 licencování svobodného softwaru začíná včetně ustanovení, jako je patentové odvetné opatření, aby se chránilo proti software patentovým soudním sporům – problém, který dříve neexistoval. Tato nová hrozba byla jedním z důvodů pro psaní verzi 3 GNU GPL v roce 2006. V posledních letech, termín tivoization popisuje proces, jaké hardware omezení se používají, aby se zabránilo uživatelům spuštění upravené verze software na daném hardware. FSF to vidí jako způsob, jak efektivně proměnit svobodný software v nesvobodný, a to je důvod, proč se ho rozhodli zakázat a to v GPLv3. Většina nově napsaných licencí na volný software od pozdních devadesátých let zahrnovala nějakou formu patentních odvetných opatření. Tato opatření stanoví, že práva pod licencí (například na přerozdělování) mohou být zrušena, pokud se člověk snaží vynucovat patenty vztahující se k licenci software. Jako příklad, Apple Public Source Licence může ukončit uživatelská práva v případě, že se uživatel vydává na soudní řízení proti nim z důvodu patentových sporů. Patentové odvetné opatření se objevilo v reakci na šíření a zneužívání softwarových patentů." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření a ochrana.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Kerriodoxa elegans\" je solitérní, dvoudomá, beztrnná palma s krátkým kmenem krytým listovými bázemi, dorůstajícím maximální výšky 5 metrů. Listy jsou dlanité, induplikátní, s čepelí asi do 1/4 až 1/3 dělenou na jednoduše přeložené, úzké segmenty. Čepele mají průměr až 2 metry, na líci jsou tmavě zelené a lesklé, na rubu křídově bílé. Řapíky jsou na líci žlábkaté, s rovným a ostrým okrajem. Listové pochvy jsou na straně odvrácené od řapíku rozštěpené. \"Hastula\" je na lícové straně listu vyvinutá. Květenství jsou jednopohlavná a vyrůstají mezi bázemi listů. Samčí květenství se od samičích výrazně liší. Samičí květenství jsou ohnutá, bohatě větvená až do 4. řádu. Samčí květy jsou velmi drobné, nažloutlé, se 6 tyčinkami. Samičí květenství jsou naproti tomu vzpřímená, podstatně robustnější a stěsnaná, větvená pouze do 2. řádu. Samičí květy jsou větší než samčí, gyneceum je složeno ze 3 plodolistů. Plody jsou žlutooranžové, asi 4,5 cm velké, většinou jednosemenné (výjimečně dvousemenné), s houbovitým mezokarpem.", "Druh je znám pouze ze dvou lokalit v jihozápadním Thajsku. kde roste poměrně hojně na svazích kopců v podrostu sušších, stálezelených tropických lesů v nadmořských výškách od 100 do 300 metrů. Horským hřbetům i dnům údolí se vyhýbá. Jedna lokalita je na ostrově Phuket a je součástí národního parku Khao Phra Thaeo, druhá lokalita je na pevnině v oblasti národního parku Khao Sok.", "Druh \"Kerriodoxa elegans\" byl objeven již v roce 1929, popsán však byl až v roce 1983. V rámci systému palem je řazen do podčeledi \"Coryphoideae\" a tribu \"Chuniophoeniceae\". Nejblíže příbuzným rodem je podle výsledků molekulárních studií rovněž monotypický rod \"Tahina spectabilis\", pocházející z Madagaskaru a popsaný až v roce 2008. Dalšími blízce příbuznými rody jsou \"Nannorrhops\" a \"Chuniophoenix\", pocházející rovněž z Asie.", "\"Kerriodoxa\" je vzhledem ke svému velmi elegantnímu vzhledu a relativně nevysokému vzrůstu žádanou a atraktivní palmou, vhodnou v tropech pro chráněná stanoviště. Lze ji pěstovat i v kontejnerech. Je pěstována v tropickém skleníku Pražské botanické zahrady v Tróji, kde v roce 2015 poprvé vykvetla." ] }

{ "title": [ "Obsah.", "Reakce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dohoda, která má pouhých patnáct bodů, si kladla za cíl odstranit hlavní problematické body vzájemných vztahů mezi srbskou a kosovskou vládou. Kontrolu nad bezpečnostními složkami v severní části Kosova měla převzít kosovská policie a příslušníci srbské policie budou reintegrováni do jediné policie kosovské. Volby do kosovských orgánů v opštinách se srbskou většinou měly být rovněž organizovány a nikoliv bojkotovány. V oblastech, které obývají většinově Srbové, bude zřízeno Společenství srbských obcí (srbsky \"'Заједница српских општина/Zajednica srpskih opština\"), které bude mít svojí samosprávu. Obdobný orgán může být zřízen i pro obce s albánským obyvatelstvem.", "Nedlouho po schválení této dohody byla s Kosovem podepsána Stabilizační a asociační smlouva a se Srbskem byla v rámci jeho přístupových rozhovorů zahájena dlouho očekávaná vyjednávání. Pro Severní Kosovo začala vláda v Prištině uvolňovat finanční prostředky pro investiční projekty. Dohodu kritizovali představitelé Srbské pravoslavné církve, neboť sama církev je vlastníkem řady kostelů, klášterů a pozemků na území Kosova. V Srbsku se ozvaly jisté hlasy, že podepsaná dohoda je porušením srbské ústavy a nepřímým příznáním nezávislosti Kosova. Proti dohodě ostře vystoupili političtí představitelé kosovských Srbů, kteří se obávali, že je vláda v Bělehradě přestane finančně i politicky podporovat. V Kosovské Mitrovici se několik dní po odsouhlasení smlouvy uskutečnila demonstrace. Dohoda byla také kritizována i některými politickými stranami v Kosovu. Ratifikaci dohody kosovským parlamentem se pokoušeli zablokovat např. poslanci hnutí Vetëvendosje, kteří se obávali, že dohoda dává kosovským Srbům příliš mnoho autonomie a rozbíjí teritoriální integritu Kosova. V roce 2017 se v souvislosti se zhrošením vztahů mezi srbskou a kosovskou vládou začaly obě vlády napadat z vzájemného porušování implementace této dohody, především v souvislosti s vysláním vlaku s nápisem Kosovo je Srbsko v lednu 2017, žádostí o vydání Ramushe Haradinaje v téže době a dalšími drobnými incidenty." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Dispečink.", "Věžové budovy.", "Obchodní parter.", "Historie.", "Původní zástavba.", "Původní architektonická soutěž.", "Nový záměr.", "Výstavba.", "Záměr demolice.", "Demolice.", "V populární kultuře." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Celý areál byl kompozicí různých stavebních forem, jenž sledují jejich různý účel využití. Komplex, sjednocující brutalistní pojetí hmot i prostoru, doplněné výrazně technicistními prvky, představuje jeden z nejradikálnějších a nejkvalitnějších projevů brutalismu v Česku, s rysy rané postmoderny a industriálního a high-tech stylu. Základem architektonického výrazu bylo použití samorezivějící oceli ATMOFIX na předsazené hlavní konstrukci a ukončující dvoupatrové \"hlavice\" obou věžových budov a v partii obchodů a uplatnění pohledového betonu v exteriéru i interiéru areálu. Charakteristické pro tuto stavbu bylo také například zábradlí z plynovodných trubek, podobně jako spojovací tunely všech tří budov. Byl spojením s dobovým architektonickým děním v Evropě. K dispozici měl 70 parkovacích míst.", "Dispečink byl postaven jako nejdůležitější budova komplexu, dokončena byl jako první z celého komplexu v roce 1974. Uvnitř se nacházely dva sálové počítače poháněné procesory General Electric PAC 4010, ty musely být komplikovaně odděleny od vibrací z Vinohradských železničních tunelů a okolního hluku. Kvádr má výšku 7,5, délku 48 a šířku 24 metrů. Má těžkou izolační fasádu, která je sestavena z 18 tisíc žulových dlažebních kostek. Jiří Eisenreich o fasádě z dlažebních kostek:", "U ulic Římská a Rubešova se nacházely dvě administrativní devítipatrové věžové budovy, přibližně vychází z původních návrhů Loose a Malátka. Jejich výška je 33,75 metrů, byla regulována kvůli okolní zástavbě a především kvůli blízkému Národnímu muzeu. Pod nimi se nachází na rohu kašna navrhnutá Loosem a Janem Fišerem.", "Areál sjednocoval prosklený dvoupatrový obchodní parter nacházející se pod věžovými budovami i dispečinkem. Byl koncipován jako společenský prostor a pěší křižovatka.", "", "Na místě pozdější stavby u Vinohradské třídy stály rozsáhlé činžovní domy ze 70. let 19. století (čp. 365, 325). Ty nechalo v roce 1939 zbořit Ministerstvo pošt a telegrafů, vznikla zde proluka. Další čtyři domy na ulicích Římská a Rubešova byly zbořeny v roce 1965, v souvislosti se záměrem postavit zde administrativní centrum Pražských plynáren.", "V roce 1966 vypsaly Plynárenské podniky urbanistickou a architektonickou soutěž na řešení svého budoucího sídla. Ceny získali Ivo Loos a Jindřich Malátek. Přišli s uzavřením bloku v ulici Římské a postavením tří věžových domů do Rubešovy, tím již reagovali na plány druhé etapy stavby Severojižní magistrály. Jejich plány se ale neuskutečnily.", "V roce 1970 se Československo zavázalo ke stavbě 1030 km dlouhého plynovodu ze Sovětského svazu do zemí střední Evropy, přes své území. Byla to finančně a technicky náročná stavba, vyžadovala také telemetrickou řídící ústřednu. Národní podnik Tranzitní plynovod se tedy připravil na realizaci nového sídla a přizval ateliér Vojenského projektového ústavu, který vedl Jiří Eisenreich a jednoroční vojenskou službu v něm tehdy vykonával Václav Aulický. Byl tedy sestaven nový tvůrčí tým, který se skládal i z architektů původního návrhu. Dostal také nové zadání: dispečink transitního plynovodu, administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky, obchody a provozovny služeb. Reprezentativní vnitřní prostory a venkovní kašnu v zahloubeném rohu u ulice Římská řešil architekt Ivo Loos ve spolupráci s Janem Fišeremem. Ocelové skelety budov řešil konstruktér Jiří Kozák se spolupracovníkem Josefem Tomáškem.", "Výstavba objektu probíhala v letech 1972 až 1978, dodavatelem byl národní podnik Průmyslové stavby Gottwaldov. Jako první byla v roce 1974 dokončena hlavní část – samotný dispečink, což byla výškou nejnižší, avšak nejdůležitější budova komplexu. Do roku 1978 byly dokončeny obě kancelářské věžové budovy odkloněné od Vinohradské třídy.", "V srpnu 2014 projevila zájem o pozemek budovy Transgasu investorská skupina HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka se záměrem celou stavbu zdemolovat a vytvořit zde moderní kancelářské centrum. To by mělo šest až osm nadzemních podlaží a zelený vnitroblok. V reakci na to se na podnět Klubu za starou Prahu kauzou zabýval Národní památkový ústav. Ačkoli byl objekt v dokumentu „Územně analytické podklady hl. m. Prahy“ ÚRM z roku 2007 jmenován mezi architektonicky významnými stavbami kategorie A, které si při navrhování změn územního plánu zasluhují obzvláštní respekt, NPÚ návrh na zařazení mezi kulturní památky nedoporučil a Ministerstvo Kultury ČR v roce 2016 návrh zcela zamítlo. V oficiálním zápisu bylo uvedeno:.", "V roce 2017 se budova začala vyklízet, a začaly přípravy na demolici. Majitel HB Reavis v červenci 2018 požádal Stavební úřad Prahy 2 o povolení k demolici. V lednu 2019 stavební úřad povolení k demolici dal. Proti povolení demolice se nikdo neodvolal, takže 1. února 2019 vstoupilo v platnost. Nové vedení Prahy od podzimu 2018 se snažilo budovu na poslední chvíli od developera odkoupit, ten však odkup nabídl za více než 1,5 miliardy korun, což vedení odmítlo. Kolem 15. února 2019 začala demolice, nejdříve byla odstraněna kašna, vchodový přístřešek a několik prvků na fasádě budovy.Později začala být celá budova rozebírána. HB Reavis pak od projektu Vinohradská 8 upustil, s tím že opouští svoje pražské aktivity a nabídl svoje budovy Transgasu na prodej. V září 2019, ale oznámil, že z prodeje sešlo a že hodlá pokračovat v původním záměru. Koncem téhož roku byl Transgas z velké části zbourán.", "Budova Transgasu se objevila i v jedné z nejoblíbenějších českých televizních komedií \"Vesničko má, středisková\". Ve filmu je scéna, kdy si jde jeden z hlavních hrdinů filmu, závozník \"Otík Rákosník\", dohodnout výměnu panelového bytu v Praze na Jižním Městě za svoji rodnou chalupu v Křečovicích. V této scéně jsou dobře patrné i některé interiéry v původním stavu z 80. let. Transgas se též objevil ve 4. dílu televizního detektivního seriálu Vraždy v kruhu nazvaném \"Vítěz nejde do finále\". Major Holina (Ivan Trojan) přichází vyšetřovat vraždu do televize. V záběrech je vidět původní schodiště v budově dispečinku a vnitřek spojovacích tubusů mezi dispečinkem a věžovými budovami. Různé části komplexu budov Transgas se objevují i na začátku pohádkového filmu Kaňka do pohádky od režiséra Oty Kovala z roku 1981. Všechny děti si ve škole vyzvednou rodiče, ale pro osmiletou Vendulku (Žaneta Fuchsová) nikdo nepřijde a tak musí sama domů. Přistane jí u nohou vlaštovka se vzkazem \"Miluju tě\". Vendulka ji hodí dál, další zase dál. V těchto počátečních scénách jsou vidět některé části Transgasu, tak jak vypadal na počátku 80. let 20. století. V roce 2018 se budova Transgas objevila v reklamě americké firmy Apple na iPhone XR, spolu s dalšími brutalistními stavbami v Praze." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Abdyl byl sinem Halida Frashëri a Eminy Mirahori. V roce 1865 se jeho rodina přestěhovala z malé vesničky Frashër do Ioánniny v dnešením Řecku, kde studoval na řeckojazyčném gymnáziu. Po dokončení školy se věnoval obchodování. V roce 1877 začal pracovat v osmanské státní správě jako šéf celního úřadu v Ioánnině. V témže roce se stal poslancem za volební obvod tohoto města v osmanském parlamentu. V prosinci 1877 pomohl založit Ústřední výbor pro práva albánského lidu (albánsky \"Komitet Qendror për mbrojtjen e të drejtave të kombësise shqiptare\") Organizace byla založena v Istanbulu a za cíl si kladla prosazení autonomie pro Albánce, kteří žili na území Osmanské říše. Po podepsaní Sanstefanské smlouvy v roce 1878 byla značná část území Balkánu (především na území dnešní Severní Makedonie přičleněna k Bulharsku, s čímž Frashëri nesouhlasil. Inicioval proto řadu protestních článků v řeckém i tureckém tisku. Abdyl Frashëri se také účastnil ustavujícího setkání Prizrenské ligy, které se uskutečnilo 10. června 1878 v Prizrenu. Tam vystupoval jako zástupce albánské komunity v turecké metropoli. Myšlenku autonomie Albánců prosazoval i na řadě svých výjezdů do Berlína, Paříže, Vídně a Říma. V prosinci 1880 byla z jeho podnětu v předvečer rozsáhlého povstání v Kosovu zřízena dočasná vláda (Kuverne e përdorme). Po potlačení povstání v roce 1881 chtěl uprchnout do západní Evropy, nicméně byl odhalen tureckou policí, zatčen a spolu s dalšími zakladateli Ligy uvězněn. Zbytek svého života měl strávit ve vězení v Balıkesiru, nicméně roku 1885 byl propuštěn z důvodu špatného zdravotního stavu na základě sultánovy milosti. Zemřel v Istanbulu, roku 1978 byly jeho ostatky přeneseny do Tirany." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Rodina.", "Vyznamenání." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "Narodil se v rodině chalupáře jako desáté dítě Wacława a jeho ženy Marianny roz. Pastyrniak. Během výuky v základní škole se projevilo jeho nadání v učeni, které plně využil při studiu na německém gymniáziu v Těšíně. Tam v roce 1889 maturoval a následně studoval medicínu ve Vídni, kde v roce 1895 získal titul doktora všech lékařských věd. Během studií působil ve Vídni v akademickém sdružení „Ognisko“. Od roku 1896 byl lékařem \"Bratrské pojišťovny uhelného průmyslu\" v Karviné. Bydlel v domě č. p. 447. Byl prvním polským lékařem v Karviné. V roce 1909 se stal lékařem studentů a jejich rodin v Polském gymnáziu J.Słowackého v Orlové. Díky svým odborným schopnostem je jmenován zámeckým lékařem hraběte Larisch - Mönicha. Celoživotně se vzdělával a získané poznatky uplatnil v lékařské praxi. Jako lékař byl obětavý a nezištný, čímž si získal mezi horníky a ostatním obyvatelstvem nebývalou oblibu. Ta mu nakonec vynesla v letech 1929–1936 funkci starosty Karviné. Mimo svou lékařskou praxi působil od roku 1904 v \"Matici školní těšínského knížectví,\" které v létech 1921 až 1930 předsedal. Za jeho předsednictví došlo k znovuzrození polského školství na Těšínsku a v roce 1909 k založení jediného v pozdější ČSR, Polského gymnázia im. J. Słowackiego se sídlem v Orlové. Z dalších aktivit je třeba vyjmenovat jeho působení ve \"Sdružení křesťanských dělníků Praca\" v Karviné, ve vydavatelství \"Dědictví blahoslaveného Jana Sarkandra\", ve \"Svazu slezských katolíků\", který zastupoval jako člen \"Národní rady těšínského knížectví\". Po rozdělení Těšínského Slezska až do roku 1930 byl předsedou hlavního výboru polské \"Matice školské\" v Československu. V roce 1928, ze svých vlastních příjmů vytvořil základ stipendia podporující chudé studenty. Od roku 1935 byl v čele \"Nejvyšší rady Poláků v Československu\". Roku 1938 po podporoval Polsko při jeho obsazení části Československa, čímž se dopustil skutku vlastizrady a kolaborace. Po vypuknutí druhé světové války byl při výslechu Němci surově zbit a na následky zranění dne 11. září 1939 zemřel. Jeho hrob se nachází na hřbitově v Karviné-Doly. V roce 1998 na jeho počest byla na zdi polské školy ve Fryštátě odhalena pamětní deska a pojmenovaná ulice.", "Dne 14. ledna 1902 se oženil s Marii Krus. Měli tři syny - Wacława, Feliksa, Antoniego a dceru Marii.", "Krzyż Komandorski Orderu Odrodzenia Polski (1938) - uděleno za společenskou angažovanost." ] }

{ "title": [ "Hráčská kariéra.", "Mountfield HK." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Svoji hokejovou kariéru začal ve věku čtyř let v týmu HC Dobříš, odkud se přes mládež mužstva HC Příbram dostal do Sparty Praha. V prosinci 2002 si odbyl proti Havířovu Panthers premiéru v \"áčku\" Sparty v nejvyšší soutěži. S klubem se během celého svého působení třikrát představil na Spenglerově poháru, ale kvůli většímu hernímu vytížení zpočátku rovněž nastupoval formou střídavých startů či hostování za prvoligové týmy HC Mladá Boleslav, HC Slovan Ústečtí Lvi a HC Berounští Medvědi. Se sparťanským mužstvem v letech 2006 a 2007 získal v lize mistrovské tituly, ale pravidelně za celek hrál pouze v ročnících 2006/07 a 2007/08. V říjnu 2008 se ze Sparty Praha vrátil hostovat do Ústí nad Labem, do pražského klubu naopak zamířil z Ústí Milan Mikulík. V ročníku 2008/09 nastupoval také za sparťanský tým a českobudějovické mužstvo HC Mountfield. V roce 2009 do Ústeckých Lvů natrvalo přestoupil a neúspěšné se s nimi pokoušel postoupit do nejvyšší soutěže, zároveň formou střídavých startů pomáhal BENZINĚ Litvínov. 27. srpna 2010 odešel jako hráčská náhrada za Tomáše Roda do celku IHC KOMTERM Písek, tehdejšího nováčka druhé nejvyšší soutěže. Následně oblékal čtyři roky dres klubu Rytíři Kladno, se kterým v sezoně 2013/14 sestoupil z extraligy. Během působení v Písku i na Kladně nastupoval také za Spartu, do které se v roce 2015 vrátil natrvalo. Po návratu do svého mateřského družstva nastupoval také formou střídavých startů za prvoligové Jestřábi Prostějov. S pražským týmem získal v play-off 2016 stříbrnou medaili a představil se s ním i v Lize mistrů 2015/2016, kde mužstvo vypadlo v osmifinále po domácí výhře 4:1 a prohře 2:4 venku s finským klubem Kärpät Oulu. V červnu 2016 zamířil ze Sparty do konkurenční Slavie Praha, kde později z důvodu úsporných finančních opatření společně s několika spoluhráči předčasně skončil.", "V průběhu října 2016 odešel jako volný hráč ze Slavie do Mountfieldu HK z Hradce Králové, opačným směrem zamířil na hostování slovenský obránce Martin Bača. S Hradcem se představil na konci roku 2016 na přestižním Spenglerově poháru, kde byl tým nalosován do Torrianiho skupiny společně s celky HC Lugano (Švýcarsko) a Avtomobilist Jekatěrinburg (Rusko) a skončil v základní skupině na druhém místě. Ve čtvrtfinále poté vypadl po prohře 1:5 nad evropským výběrem Kanady. V mužstvu předváděl kvalitní výkony a i díky nim se v lednu 2017 dohodl s královéhradeckým vedením na nové dvouleté smlouvě. V ročníku 2016/17 s klubem poprvé v jeho historii postoupil v nejvyšší soutěži do semifinále play-off, kde byl tým vyřazen pozdějším mistrem - Kometou Brno v poměru 2:4 na zápasy, ale Dragoun společně se spoluhráči a trenéry získal bronzovou medaili." ] }

{ "title": [ "Původ a studia.", "Politická kariéra.", "Soukromí život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pierre Daher se narodil roku 1960 do křesťanské rodiny v Libanonu v blízkosti izraelských hranic. Svá studia započal v Bejrútu, kde studoval stavební inženýrství, ale v roce 1981 odešel do Bruselu, kde se stal studentem medicíny. Kvůli finančním problémům se roku 1982 přestěhoval do Budapešti, kde již studovali a působili jeho starší bratr Ziad (gynekolog) a mladší bratr Paul (dentista). V roce 1989 absolvoval studium medicíny na Semmelweis Egyetem, a od té doby pracoval na chirurgii nemocnice v Miskolci. Roku 1996 si otevřel soukromou ordinaci v obci Szendrőlád. V roce 2000 získal státní občanství Maďarské republiky.", "V komunálních volbách 2002 získal mandát zastupitele města Edelény, a stal se náměstkem pro sociální, zdravotní a menšinové otázky. V komunálních volbách 2006 byl opětovně zvolen. Od roku 2008 je ředitelem nemocnice Koch Róbert Kórház és Rendelőintézet v Edelény. V parlamentních volbách 2010 kandidoval za Fidesz v jednomandátovém obvodu Edelény, jelikož předchozího stranického kandidáta Oszkára Molnára ze strany vyloučili kvůli jeho extrémním výrokům. Molnár přesto kandidoval jako nezávislý. Na základě výsledků prvního kola postoupili do druhého kola: 1. Pierre Daher, Fidesz (8 162 hlasů, 36,54%), 2. Oszkár Molnár, nestraník (5 393 hlasů, 24,14%), 3. Árpád Miklós, Jobbik (4 273 hlasů, 19,13%). Strana Jobbik ale před druhým kolem svého kandidáta Árpáda Miklóse stáhla, aby tak podpořila nezávislého Oszkára Molnára, proti Pierrovi. Do druhého kola tak na třetím místě postoupil Nándor Gúr (MSZP), který se původně umístil čtvrtý. Ve druhém kole, které se konalo 25. dubna 2010, občané při volební účasti 54,33% zvolili poslancem Oszkára Molnára se ziskem 8 142 hlasů, 42,31%, druhý Daher získal 7 779 hlasů, 40,42%. Pierre Daher přesto získal v červnu 2010 mandát poslance a stal se členem zdravotnického výboru. Nastoupil jako náhradník (župní kandidátka Borsod-Abaúj-Zeplén) na uvolněný mandát po Ildikó Pelczné Gáll (Fidesz), která tehdy získala jako náhradnice mandát poslankyně Evropského parlamentu po zvoleném Pálu Schmittovi (Fidesz), který odstoupil, jelikož byl tehdy zvolen prezidentem Maďarska. Kompetence Drahera ve funkci poslance byly v parlamentu diskutovány zejména poslanci z frakce Jobbiku. Od 1. září 2012 byl ředitelem-lékařem nemocnic měst Edelény a Kazincbarcika současně. V listopadu 2013 jej Maďarská lékařská komora (Magyar Orvosi Kamara, MOK) etická komise župy Borsod-Abaúj-Zemplén pokárala a pokutovala za to, že zveřejnil osobní zdravotní data jednoho z politických protivníků. V parlamentních volbách 2014 již nekandidoval. O rok později bylo místní sdružení Fidesz-MPSZ v Edelény rozpuštěno kvůli vnitřním konfliktům.", "Od roku 1988 je ženatý s Libanonkou. Mají tři děti, s rodinou žijí v Miskolci, ale mají také stavení poblíž Edelény. Starší syn studuje medicínu, mladší syn je členem maďarské zápasnické reprezentace." ] }

{ "title": [ "Klasifikace obtížnosti lezení.", "Klasifikace pro lezení s lanem.", "Stupnice obtížnosti.", "Posun výkonnosti.", "Obtížnost na závodech." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Obtížnost lezeckých cest je regionálně klasifikována mnoha stupnicemi s odlišným historickým vývojem. Ke srovnání potom slouží tabulky porovnání obtížnosti (existuje více odlišných zdrojů). Mezi celosvětově nejrozšířenější klasifikace pro lezení s lanem patří klasifikace \"UIAA\", \"francouzská\" a \"americká\". Obdobně se odlišují klasifikace při boulderingu, i zde je jich několik. Některé klasifikace měly dříve uzavřenou horní hranici, postupem času ale přesto několikrát docházelo k jejich rozšíření nahoru. Mezi jednotlivými stupni obtížnosti se často používají písmena a znaménka pro jejich jemnější odstupňování, nebo také lomítka jako mezihodnoty.", "\"název a příklad číslování\"", "viz článek Stupnice obtížnosti (horolezectví)", "Mezi významné milníky horolezectví či lezení patří překonávání lidských hranic a posouvání klasifikace, a to dále ještě s rozlišením u všech významných stylů přelezu (OS, flash, RP, PP). Zaznamenávají se nejvyšší klasifikace přelezené lezci jednotlivých národů u mužů i žen. Nejmladší lezci, kteří přelezli velmi těžce klasifikované výstupy. Nejtěžší cesty přelezené v jednotlivých oblastech či regionech. Také většina jednotlivců si zaznamenává dosažené úspěchy a nejtěžší přelezené cesty, k tomu se používají \"papírové\" nebo elektronické či internetové lezecké deníčky (např. Čechy: Lezec.cz, ve světě: 8a.nu). U významných cest se eviduje kdo a kdy je přelezl, v jakém stylu, na kolik pokusů a v jakém období. V regionálním i celosvětovém měřítku lze obvykle výkony porovnávat až s časovým odstupem (např. až za několik let se stejní lezci dostanou k vzájemnému přelezu svých nejtěžších cest, nebo tyto výstupy zopakují další lezci a upřesní jejich obtížnost.", "Lezení na obtížnost je v novodobých mezinárodních závodech nejstarší disciplína, např. v Sovětském svazu se ale také již dříve závodilo v lezení na rychlost." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Rusko-turecká válka a Východní Rumélie.", "Srbsko-bulharská válka a sjednocené Bulharsko.", "Smrt." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se ve stavitelské rodině a po středoškolských studiích vstoupil na Vídeňskou technickou univerzitu, kde studoval na stavební fakultě. Těsně před dokončením školy odejel v roce 1876 do Ruska, aby se vyhnul pronásledování za účast v tajném společenství usilujícím o nezávislost českého národa. K prvním realizacím svých staveb se dostal v Moskvě, kde pracoval v technickém plánovacím oddělení a kde v květnu 1877 přestoupil k pravoslaví.", "Když vypukla rusko-turecká válka, přihlásil se jako dobrovolník k ženijnímu vojsku. Při obléhání Plevenu byl velitelem fortifikačních prací a byl zde zraněn. Když ruské vojsko překonalo v zimě 1877 Starou planinu, došel s ním až k Istanbulu. Poté byl převelen do Plovdivu a zde zůstal po uzavření Sanstefanské mírové smlouvy natrvalo. Nedlouho po demobilizaci byl jmenován oblastním inženýrem a vedoucím technického oddělení v Plovdivu, který se stal hlavním městem autonomní turecké provincie Východní Rumélie. V letech 1878 – 1885 zde navrhl a postavil především veřejné, ale i soukromé budovy; například novorenesanční dívčí gymnázium, zvonici kostela svaté Bohorodice, kostel svatého Jiří, kostel svatého Cyrila a Metoděje, budovu Prefektury, dům s knihkupectvím, dům D. Mančova, dům J. Grueva, dům Ch. Gendova.", "Během Plovdivského povstání, které vyústilo ve sjednocení Bulharska, vedl Schnitter výstavbu opevnění na bulharsko-turecké hranici. Po následném vypuknutí srbsko-bulharské války se jí zúčastnil jako dobrovolník a vedl fortifikační práce. Poté, co se navrátil z války zpět do Plovdivu, byl jmenován „městským architektem, inženýrem a zeměměřičem“. Stěžejní Schnitterovou prací se stal regulační plán města, který mu byl zadán roku 1887. Nejdříve nechal město zaměřit, přičemž se na těchto pracích podílel i sám, a poté vypracoval katastrální plán. Teprve po dokončení této etapy, která trvala 18 měsíců, zahájil práce na vlastní regulaci. K tomu nechal postavit zvláštní pavilon o průměru 8,5 m a zde až do roku 1891 tvořil plán v měřítku 1:500. Plán se setkal s odporem městské rady, a tak musel Schnitter přepracovat některé jeho části, ale nakonec byl v roce 1896 knížecím dekretem schválen a o deset let později publikován v měřítku 1:5000. Plán zahrnuje unikátní systém čtyř tříd orientovaných podle světových stran, regulaci řeky Marici a návrh městské zeleně, na níž se podílel švýcarský zahradní architekt \"Lucien Chevallaz\". Kromě regulačního plánu Schnitter realizoval stavby v Plovdivu a okolí jako například obytné domy I. Gerdžikova, I. Andonova, rodiny Sveštarových, obchodní dům Orozdi Bak, kde byl poprvé v Bulharsku použit železobeton, činžovní dům S. Kujumdžjiana, hotely Metropol a Rodopi, obchodní dům J. Gavrilova, obytné domy K. Jovanoviče, K. Najdenoviče, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice v Bataku. V roce 1911 vypracoval Schnitter návrh nové městské vodovodní sítě.", "V průběhu balkánských válek se Schnitter znovu angažoval v ženijním vojsku. Zemřel v květnu 1914 na zápal plic v důsledku nachlazení při opravách městského vodovodu, který byl poškozen zimními povodněmi." ] }

{ "title": [ "Použité pojmy.", "Popis.", "Typy NATu.", "Techniky.", "Metody Predikce Portů (s předvídatelnými NATem).", "Podrobnosti o typických instancích TCP spojení s použitím TCP Hole Punching.", "Požadavky na NAT pro TCP Hole Punching.", "Další požadavky na NAT, aby byl v souladu s TCP simultaneous open.", "TCP Hole Punching a Carrier-grade NAT (CGN)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "V následujícím textu budou použity pojmy host, klient a \"peer\" téměř zaměnitelně. Pojmy \"místní koncový bod\" a \"vnitřní koncový bod\" označují lokální IP:port, jak je viděn hostem na místní úrovni a jako vnitřní částí NATu. Pojmy \"veřejný koncový bod\" a \"externí koncový bod\" označují externí \"IP\":\"port\" mapován NATem, jak je vidět v síti a ve vnější části NATu. Pojem \"vzdálený koncový bod\" označuje \"IP\":\"port\" na jiného \"peera\", jak je vidět ze sítě nebo vnějšími částmi obou NATů.", "\"NAT traversal\" prostřednictvím \"TCP hole punching\", je metoda pro vytvoření obousměrného TCP spojení mezi hosty v privátních sítích pomocí NATu. Tato metoda nebude fungovat se všemi typy NATů, protože jejich chování není standardizováné. Když se dva hosti připojí k sobě navzájem s pomocí TCP a přes odchozí spojení, jsou v \"simultaneous TCP open\" případu TCP stavu strojového diagramu.", "Dostupnost \"TCP hole punching\" techniky závisí na typu přidělování portů počítače používaného NATem. Dva peery za NATem pro připojení se navzájem prostřednictvím \"TCP simultaneous open\" o sobě potřebují vědět trochu víc. Jedna věc, kterou nezbytně potřebují vědět, je „umístění“ druhého peeru, nebo vzdáleného koncového bodu. Vzdálený koncový bod je údaj o IP adrese a portu, kam se peer chce připojí. Když dvojice peerů A a B, zahájí TCP spojení vazbou na místní porty Pa a Pb, tak potřebují vědět port vzdáleného koncového bodu tak, jak je mapován NATem, aby došlo k připojení. Tady nastává jádro problému: pokud jsou oba peerové za NATem, jak se uhodne jaký je veřejný koncový bod druhého peeru? Tento problém se nazývá \"predikce NAT portu\". Všechny TCP NAT traversal a hole punching metody musí vyřešit problém predikce portů. Můžou být dva typy přidělování NAT portů: V závislosti na tom, zda NAT bude používat předvídatelné nebo nepředvídatelné chování, bude možné nebo nemožné provést TCP připojení přes TCP simultaneous open, jak je uvedeno níže v tabůlce připojení reprezentující různé případy a jejich dopad na koncovou komunikaci:", "", "Zde jsou některé z metod, které používá NAT, aby umožnil peerům provést předpověď portu: Pokud vzdálený peer má informace o mapování, pak může uhodnout hodnoty následujícího mapování. TCP připojení se odehraje ve dvou krocích. V prvním kroku se peery připojí k třetí straně a získají informace o jejich mapování. Ve druhém kroku oba peery mohou uhodnout mapování portů NATu pro všechny následující připojení, což řeší problém s predikcí. Tato metoda vyžaduje vykonání alespoň dvou po sobě jdoucích připojení pro každého z peerů a navíc je potřeba použít třetí stranu. Tato metoda nefunguje korektně v případě CGN (Carrier Grade NAT), který má více uživatelů za každou IP adresou, protože je dostupné omezené množství portů a alokování po sobě jdoucích portů pro stejného vnitřního hosta může být nepraktické nebo nemožné. V tomto případě je predikce portů triviální. Peerové si prostě musí předat port, ke kterému jsou vázány, pomocí jiného komunikačního kanálu (jako např. UDP nebo DHT) než vykonají odchozí spojení TCP simultaneous open. Tato metoda vyžaduje pouze jedno připojení pro každého z peerů a navíc není potřeba použití třetí strany pro vykonání predikce. Tento postup bohužel vyžaduje použití SO_REUSEADDR na TCP socket, což narušuje TCP standard a může vést k poškození dat. Je doporučeno používat pouze tehdy, pokud je aplikace schopná se ochránit vůči poškození dat.", "Předpokládáme, že predikce portů již byla vykonána s pomocí jedne z výše uvedených metod a že každý z peerů zná vzdálený koncový bod. Oba peerové vykonají POSIXový příkaz connect na koncový bod toho druhého. TCP simultaneous open proběhne následujícím způsobem:", "", "Aby TCP simultaneous open fungoval, tak by NAT měl: Toto je dostatečnou zárukou toho, že se NAT bude chovat správně v závislosti k TCP simultaneous open.", "Technika popsaná výše funguje dobře s Carrier-grade NAT (CGN). CGN může taktéž využívat port overloading, což znamená, že odlišné vnitřní koncové body se stejnou hodnotou portů můžou být mapovány na stejný veřejný koncový bod. Tento postup nenarušuje sjednocenost následující pětice: Tento výsledek je díky tomu přijatelný. TCP port preservation může vést k případům, kdy CGN porty jsou přetíženy, kdy tento stav neohrožuje spolehlivost protokolu. Port overloading pro TCP umožňuje CGN vtěsnat vnitřně více hostů a zároveň zachovávat záruku koncové TCP komunikace." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Veřejný ochránce práv.", "Prezidentská kampaň, 2017.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se 24. dubna 1970 ve městě Loznica (tehdy součást Jugoslávie). Je absolventem Právnické Fakulty Univerzity v Bělehradě. V roce 2006 získal titul magistra na Fakultě Politických Věd Univerzity v Bělehradě.", "Dne 29. června 2007 byl Národní sněmovnou Srbska zvolen na nově zřízený post \"Národního veřejného ochránce práv\" na období pěti let se 143 hlasy. Dne 4. srpna 2012 byl znovu zvolen na nové pětileté období se 167 hlasy, jeden se zdržel hlasování a nikdo nehlasoval proti. Jeho znovuzvolení bylo podpořeno všemi stranami ve Sněmovně. V roce 2014 se dostal do konfliktu se srbskou vládou a premiérem Aleksandrem Vučićem při vyšetřování incidentu, při němž Vučićův bratr Andrej byl zbit policejní jednotkou během pride parady v centru Bělehradu. Během jednání v Národním parlamentu, Janković tvrdil, že během incidentu Vojenská bezpečnostní agentura porušila zákon. On byl pak napaden poslanci vládnoucí srbské Pokrokové Strany (SNS) a Ministrem obrany Bratislavem Gašićem. Několik poslanců SNS silně kritizovalo veřejného Ochránce práv a vyzvalo Jankoviće, aby odstoupil, kvůli tomu, že jeho akce byly politicky motivované. Někteří poslanci a provládní média dokonce tvrdíli, že byl zodpovědný za sebevraždu svého přítele. OBSE a Evropská komise vyjádřila obavy ohledně těchto útoků proti Jankovići. Novinář Dragan Janjić napsal, že Janković je cílem \"\"pomlouvačné kampaně\"\" pod taktovkou Vučiće. V dubnu 2015 Janković tvrdil, že Bratislav Gašić byl zodpovědný za havarií vojenského vrtulníku v nichž 7 lidí zemřelo. Janković kritizoval Vučiće že chranil Gašiće, kterého Janković obvinil za nehodu. Další konfrontace mezi Jankovićem a vládou nastali v květnu 2016, kdy Janković tvrdil, že vláda je zodpovědná za demolici budov a objektů v Bělehradu (sídliště Savamala) pod rouškou noci, pomoci několika desítek maskovaných osob. Janković ve své roční zprávě tvrdil, že policii bylo nařízeno nezasahovat při demolici. Po tomto incidentu byl Janković opět napaden poslanci srbské Pokrokové strany a srbské Radikální Strany, kteří tvrdili, že nechrání občany, ale místo toho prosazuje sám sebe. Na konci roku 2016, média začala spekulovat, že by mohl být v roce 2017 vhodným kandidátem opozice v srbských prezidentských volbách. V listopadu 2016 sto významných osobností a intelektuálů veřejného života podepsalo petici, aby v roce 2017 kandidoval na prezidenta. Janković oficiálně rezignoval na post veřejného ochránce práv dne 7. února 2017, aby mohl kandidovat na prezidenta Srbska.", "Dne 25. listopadu 2016 srbské noviny zveřejnily seznam více než 100 osobností veřejného života v Srbsku, kteří žádali Jankoviće, aby kandidoval na prezidenta Srbska v roce 2017. V prosinci 2016 oficiálně oznámil, že bude kandidovat v roce 2017, jako nezávislý a nestranný kandidát na prezidenta Srbska. Ve volbách skončil na 2. místě s 16,26 % hlasů, daleko za premiérem Vučićem, který ve volbách zvítězil.", "V březnu 2015 byl Jankovićovi udělen francouzský Národní Řád za Zásluhy v hodnosti Rytíře. Byl jmenován \"Mužem roku\" podle Mise OBSE v Srbsku (2011) a časopisu \"Vreme\" (2015)." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Z archeologického hlediska se ďučerská kultura vydělila ve druhé polovině 13. století jako následník kultury amurských Džürčenů. Podle zpráv ruských průkopníků 17. století byli Ďučeři zemědělci, stejně jako jejich příbuzní Gogulové (žijící v povodí Zeji) a severozápadní sousedé Dauři. Pěstovali žito, pšenici, ječmen, oves, proso, pohanku, vignu čínskou a konopí, na zahradách zeleninu. Chovali koně, skot a zejména prasata. Orali pomocí dřevěných rádel, zapřahali býky. Součástí jejich hospodářství byl i rybolov a lov. Zpracovávali kovy. Bylo jich přes 14 tisíc. Jejich politickými centry byla hradiště, vesměs zděděná po předchozích národech, Džürčenech a Moche. Jedním za zachovalých ďučerských archeologických nalezišť je takzvané Grodekovské hradiště (Гродековское городище) u vesnice Grodekovo na Amuru jižně od Blagoveščenska v Amurské oblasti. Z archeologického výzkumu plyne, že vzniklo na přelomu prvního a druhého tisíciletí n. l. a zaniklo v polovině 17. století. Mělo značný rozsah, po obvodu 3 km. Jerofej Chabarov ho k roku 1652 popsal pod jménem Ajťun, jménem, které odpovídá jménu města Ajgun na protějším břehu Amuru, původně mandžuské pevnosti založené v 80. letech 17. století. Ruští kozáci vybírali od Ďučerů (a Daurů a dalších amurských národů) daň (jasak) krátce v polovině 17. století, násilné chování Rusů však vedlo k útěku obyvatelstva na jih, navíc mandžuská vláda říše Čching (v rámci rusko-čchingské války) rozhodla o přesídlení amurských národů na své území v jižním Mandžusku, aby zbavila Rusy potravinové základny. Přesídlení proběhlo v 50. letech 17. století. Za potomky Ďučerů jsou občas pokládáni Nanajci, Ulčové a další národy regionu. Historik Dálného východu Boris Polevoj Ďučery (minimálně část sídlící na Sungari a Ussuri) přímo ztotožnil s Nanajci. Mnohem rozšířenější je však mínění vyslovené už v 19. století, že Ďučeři byli větví Džürčenů (resp. Mandžuů), která se po přesídlení na jih s Mandžuy splynula a jako samostatné etnikum zanikla. Zatímco Nanajci pocházejí z východněji od nich žijících Ačanů a Natků a na bývalá ďučerská území přišli až po ďučerském odchodu na jih." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V letech 1946–1966 byl stranickému lídrovi přidělen titul předseda ústředního výboru Korejské strany práce, když tak rozhodl 1. sjezd v srpnu 1946 probíhající pod dohledem Sovětského svazu. Z jeho závěrů vyplynulo rozhodnutí zřídit dva zástupce předsedy a ustavit pětičlenné politbyro. Ústřední výbor, volený sjezdem či konferencí, obvykle volí užší vedení včetně stranického vůdce na svém prvním zasedání po stranickém sjezdu či konferenci. Předsedou se stal Kim Tu-bong, pocházející z Nové lidové strany Koreje, jenž ovšem fakticky nedisponoval reálnou mocí. Tu držel Kim Ir-sen, který ho ve funkci nahradil v roce 1949. V roce 1966 proběhla 2. konference Korejské strany práce, která zreformovala její vnitřní strukturu. Od roku 1966 nesl úřad název generální tajemník ústředního výboru Korejské strany práce, jímž se v daném roce stal Kim Ir-sen. Funkci vykonával do svého úmrtí roku 1994. Ačkoli stranické stanovy pověřily ústřední výbor právem volby lídra, Kim Čong-il byl 8. října 1997 zvolen proklamací za generálního tajemníka Korejské strany práce (nikoli již „ústředního výboru“), a to společným prohlášením ústředního výboru a ústřední vojenské komise strany. K jeho opětovnému zvolení do funkce došlo na 3. stranické konferenci v září 2010. Čtvrtá stranická konference, uskutečněná v dubnu 2012, pak rozhodla o přidělení titulů pro Kim Čong-ila, jakožto „věčného generálního tajemníka Korejské strany práce a věčného předsedy Výboru národní obrany“. Nastupující stranický vůdce Kim Čong-un tak obdržel nově pojmenovaný úřad první tajemník Korejské strany práce, jímž se stal 11. dubna 2012. V květnu 2016 byl na 7. sjezdu zřízen nový nejvyšší stranický post nazvaný předseda Korejské strany práce, který nahradil úřad prvního tajemníka. Do funkce byl 9. května 2016 zvolen severokorejský vůdce Kim Čong-un." ] }

{ "title": [ "Vymezení ekonomické diplomacie.", "Nástroje ekonomické diplomacie státu.", "Dělení na přímé a nepřímé.", "Dělení na pozitivní a negativní.", "Pozitivní.", "Negativní.", "Historický vývoj ekonomické diplomacie.", "Středověk.", "Merkantilismus a průmyslová revoluce.", "Vstup do moderní éry ekonomické diplomacie.", "Česká ekonomická diplomacie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Toto uplatňování hospodářských zájmů je prováděno příslušnými orgány, tedy diplomatickými zástupci - ministrem zahraničí, jinými členy vlády nebo hlavou státu. Prostředky pro naplnění ekonomických zájmů jsou diplomatické návštěvy výše zmíněných orgánů v zahraničí, účast na mezinárodních konferencích, členství v mezinárodních organizacích, diplomatická korespondence a uzavírání mezinárodních smluv a úmluv. Ekonomická diplomacie hraje rovněž zásadní roli v rámci mezinárodní bezpečnosti. Ekonomické nástroje mohou být použity pro předcházení ozbrojených konfliktů a řešení jiných kritických situací. Ekonomická diplomacie v tomto ohledu pracuje s embargy, bojkoty a sankcemi. Jejím cílem je zvýšení nákladů na zahájení konfliktů a posílení benefitů kooperace pro všechny strany. Ekonomická diplomacie je také doménou mezinárodních organizací, jako je Světová obchodní organizace (WTO), Evropská unie nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Ty se pomocí ekonomických nástrojů snaží ukotvit a upevnit příznivé politické klima a mezinárodní politické prostředí mezi členskými státy. Mezinárodní organizace využívají k tomuto účelu různé ekonomické nástroje, snaží se zlepšovat mezinárodní trh, snižovat náklady pohybů a transakcí na trhu a všeobecného přijímání standardů ekonomické spolupráce.", "Tyto nástroje můžeme dělit podle několika kritérií, ať už se zaměřením na jejich funkci, nebo samotnou podstatu.", "Do první kategorie patří například vládní vývozní úvěry. Ty poskytuje vláda za účelem nákupu zboží a podpory exportu. Státní záruky za úvěry jsou zase uskutečňovány přes MPO (v ČR program Záruka 2015 až 2023) a mají za cíl hlavně podpořit malé a střední podnikatele. V rámci Společné zemědělské politiky fungují i tzv. vývozní subvence, které podporují například vývoz českých zemědělských produktů do zemí EU (nevztahují se na další země). CzechInvest od roku 2000 podporují investice na našem území formou investičních pobídek. Ty podporují vznik nových pracovních míst v oblasti zpracovatelského průmyslu a technologických center. Mezi nepřímými nástroji hrají nejdůležitější roli pravděpodobně bilaterální a multilaterální dohody. Dále se sem řadí neformální kontakty státních představitelů na různých úrovních, informace pro podnikatele a s tím spojené poradenské a konzultační služby. Kromě toho se vybrané resorty starají o propagaci své země ve světě, s cílem vylepšit její obraz ve světě a představit ji jako spolehlivého partnera. V Česku je to náplní práce jak MZV tak MPO. Sem patří i výstavy a veletrhy (EXPO). Do nepřímých nástrojů je určitě ještě zařadit zprostředkování kontaktů v zahraničí a pomoc při zajištění vývozních povolení a celních formalit, když je to třeba.", "", "Do pozitivní podpory řadíme přímé a nepřímé nástroje ekonomické diplomacie, které jsou popsány výše. Aby však byla ekonomická diplomacie opravdu efektivní, je potřeba aby disponovala jasnou vizí a orientací. Musí být rovněž podpořena kvalitními lidskými i finančními zdroji, správně rozdělenými pravomocemi a poli působnosti. Zásadní roli hraje spolupráce s podnikatelskou sférou a ta musí být založena na reálné poptávce firem po jejích službách.", "Mezi nejznámější negativní nástroje patří sankce, neudělení licence pro vývoz i dovoz, zvýšení cel a také zmrazení aktiv státu i jeho příslušníků v dané zemi. Sankce mohou být dvojího typu. Embargo zakazuje vývoz do sankcionované země. Naopak bojkot zase zakazuje ze sankcionované země dovážet její výrobky. Všechny tyto akce slouží jako prostředek k vyjádření zásadního politického nesouhlasu s chováním státu, který se něčím provinil. Negativní nástroje nejsou primárně užívány za účelem nápravy, ale spíše jako trest. Neočekává se díky nim ani tak zlepšení situace, jako spíše vážná destabilizace postihnutého režimu a varování, že příště může následovat i použití vojenské síly. Na příkladu protiruských sankcí po připojení Krymu k Ruské federaci je možné si povšimnout další zajímavé věci. Nemusí tak jednat jen samostatné státy, které jsou ve své samostatné politice do jisté míry omezené svým členstvím v mezinárodních organizacích (zde zrovna EU). Může se však jednat i o jiné, například OECD či WTO.", "", "Středověk v Evropě se nesl v silném hájení vlastních zájmů. Začal se rozvíjet merkantilismus, kdy se bohatství státu odvíjelo především od jeho produkce vzácných kovů, postačí zmínit především Colbertovu ekonomickou politiku, stříbrný důl Schwatz v Rakousku nebo Kutnou horu v Českých zemích. Po pádu Cařihradu do rukou osmanských Turků začaly státy křesťanské Evropy hledat nové obchodní trasy do Indie, což vedlo k objevení Ameriky a začátku koloniální éry. Vzestup evropských námořních impérií znamenal mimo jiné i nástup nadnárodních korporací, například Britské Východoindické obchodní společnosti v roce 1600.", "Počátky ekonomického nacionalismu vyskytujícího se ve formě svébytné ekonomické politiky můžeme najít v absolutistické Francii za vlády Ludvíka XIV. na přelomu 17. a 18. století. Principy ekonomického nacionalismu (merkantilismu) definoval v letech 1664–1670 králův ministr financí Jean Baptiste Colbert. Nutno podotknout, že mnohé Colbertovy myšlenky byly vysloveny již Bárthelemy de Laffemasem v roce 1596, až však za Colbertova působení v roli ministra financí byly tyto myšlenky uvedeny v praxi, tím pádem vznikla svébytná Colbertova ekonomická politika. “Snadno se shodneme, že stát, který činí rozdíl mezi svou velikostí a mocí, musí oplývat penězi. Množství peněz obíhajících v Evropě je stálé. Zvýšit množství peněz v království je možné jen tehdy, když je odebereme sousedním státům. Je třeba peníze přivábit, uchovat je, zabránit jim, aby odcházely.” V praxi se tato politika vyznačovala zásahem státu do oblasti hospodářství ve formě kontrol či omezení dovozu, ale také i odlivu drahých kovů mimo hranice země. Naopak se stát soustředil na vytvoření sítě manufaktur, které by se orientovaly na výrobu produktů určených k exportu. V tomto období ve Francii vznikají neobyčejná výrobní odvětví podporovaná státem. Ruku v ruce s touto podporou a myšlenkou silného exportu vzrůstá otázka kvality produkovaných výrobků. Na podnět samotného Colberta vzniká sbor inspektorů, jejichž úkolem není nic jiného než zabezpečení výsledné kvality výrobku. Sám Colbert se díky své politice rovněž stává propagátorem úspor. “Je třeba ušetřit pět sous na věcech, které nejsou nezbytné, a vyhodit miliony, když se jedná o vaši slávu.” Klíčovým momentem se pro ni však stala až průmyslová revoluce, k níž došlo ve Velké Británii. Ta znamenala posílení buržoazie a měšťanstva, nesmírné zefektivnění výroby a industrializaci. Tak byly položeny základy pro moderní společnost a vznik firem. Zlepšila se doprava a zrychlil se proces globalizace.", "Ekonomická diplomacie v současné podobě se začíná formovat na přelomu 19. a 20. století, kdy vrcholilo období první etapy globalizace. Tato doba se vyznačovala hlavně rapidním nárůstem intenzity a hodnot mezinárodního obchodu a investic. S tím vznikla potřeba řešit zcela nové druhy problémů v systému mezinárodních ekonomických vztahů. Vznikla pozice obchodních atašé, tj. specializované kategorie diplomatických úředníků. Ti působili na zastupitelských úřadech a jejich nově vznikajících obchodních a ekonomických odděleních. V diplomacii se začal čím dál víc rozvíjet multilateralismus, což se přirozeně projevilo i v ekonomických vztazích. Zde je důležité si uvědomit, že první mezinárodní ekonomické organizace, jak je známe, začaly vznikat právě tehdy, byť ještě ve formě mezivládních a mezinárodních ekonomických fór. Po druhé světové válce přibyla diplomacii další funkce: podpora investic a tvorba nových investičních vztahů. Klíčová byla 60. a 70. léta, v nichž získala dnešní ekonomická diplomacie svou hrubou podobu. Existuje nespočet specializovaných činností, které pomáhají dobrému fungování ekonomické diplomacie a zvyšují její efektivitu. Těmi jsou například: účast na mezinárodních konferencích, oficiální návštěvy státních představitelů v zahraničí, členství státu v mezinárodních organizacích, diplomatická korespondence, uzavírání i samotná příprava mezinárodních smluv a rovněž stálá reprezentace státu v cizině. Stále narůstající význam ekonomické diplomacie je zapříčiněn mimo jiné následky rozpadnutí sovětského bloku. Objevují se mladé demokratické státy, přičemž dochází k liberalizaci jejich ekonomik. V neposlední řadě je za to zodpovědný i masivní nárůst informačních technologií v moderním světě.", "Na podporu, ochranu a prosazení ekonomického zájmu České republiky má veliký vliv Ministerstvo zahraničních věcí, respektive množství jeho zastupitelských úřadů. To spravuje oblast zahraniční politiky a vytváří a koordinuje vnější vztahy. Taktéž důležitou roli hraje Ministerstvo průmyslu a obchodu, které je ústředním orgánem pro správu zahraničního obchodu, zahraničně-ekonomickou politiku a podporu exportu. Významnou roli kromě ministerstev sehrávají i příspěvkové organizace, jmenovitě CzechTrade, CzechInvest, CzechTourism a Česká centra. CzechTrade je agenturou na podporu exportu, její cílem je usnadnit výběr firmám ohledně vhodných teritorií a podpořit aktivity vedoucí k rozvoji firmy v zahraničí. Intenzivně se zaměřuje na poskytování informací českým exportérům. CzechInvest je agenturou na podporu podnikání a investic. Prostřednictvím podpory malých a středních podnikatelů, inovací a získáváním zahraničních investic zvyšuje konkurenceschopnost české ekonomiky. CzechTourism se orientuje na propagaci České republiky v sektoru cestovního ruchu. Podporuje všestranný rozvoj cestovního ruchu, zajišťuje, podporuje a koordinuje marketingové aktivity na domácím a zahraničním trhu, prosazuje pozitivní obraz České republiky jako turistické destinace, a to zejména v zahraničí. “Mezi nejdůležitější nástroje ekonomické diplomacie dnes patří Projekty na podporu ekonomické diplomacie, které nabízí možnost cílené podpory českého exportu a firem v zahraničí. Mezi typické projekty ekonomické diplomacie patří oborové prezentace, business fóra, semináře, účasti na výstavách a veletrzích, kulaté stoly, podnikatelské mise a podobně.” Co se týče mezinárodní ekonomické spolupráce, Česko se soustředí zejména na spolupráci se svýma sousedy. Export do sousedících zemí činí téměř 50 % celkového exportu. Import ze sousedících zemí do Česka se pohybuje okolo 40 %. Kromě států Evropské unie Česká republika taktéž vyváží do Ruska, na Ukrajinu, do Spojených států a Švýcarska. Z hlediska dovozu je významným aktérem Čína, Korejská republika, Japonsko, ale i výše zmíněné evropské země, Spojené státy a Rusko." ] }

{ "title": [ "Organizátoři.", "Mezinárodní programová rada.", "Cena „Vision for Europe”.", "Konference.", "2015.", "2016.", "2017.", "2018." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Institut pro evropskou politiku EUROPEUM je neziskový, nepolitický a nezávislý think-tank, který se zaměřuje na evropskou integraci a soudržnost. EUROPEUM přispívá k demokracii, bezpečnosti, stabilitě, svobodě a solidaritě napříč Evropou a aktivnímu vystupování České republiky v Evropské unii. EUROPEUM provádí původní výzkum, organizuje veřejné akce a vzdělávací aktivity a formuluje nové názory a doporučení ke zlepšení domácí a evropské politiky. Současným ředitelem Institutu je Vladimír Bartovic. Ústav mezinárodních vztahů (ÚMV) je nezávislá veřejná výzkumná instituce, která provádí vědecký výzkum v oblasti mezinárodních vztahů, především v oborech evropská, bezpečnostní a teritoriální studia. Od roku 1957 je ÚMV jednou z hlavních výzkumných institucí v České republice a je také aktivním členem několika mezinárodních výzkumných sítí, například TEPSA (Trans European Policy Studies Association), CEEISA (Central and East European International Studies Association) nebo Think Visegrad. Současným ředitelem ÚMV je Ondřej Ditrych.", "Mezinárodní programová rada je hlavním poradním orgánem pro Prague European Summit. Setkává se pravidelně, alespoň jednou za rok. Rada je složena z předních mezinárodních osobností, které se zabývají budoucností evropské integrace. Rada je nezbytná pro zajištění Prague European Summit a mezi její činnosti patří například formulace programových priorit pro nadcházející konference a předkládání inovativních návrhů, týkajících se organizace, pořádání doprovodných programů a prezentace výstupů Summitu. Do Mezinárodní programové rady patří:", "„Vision for Europe“ je každoroční cena udělovaná významným osobnostem, které se podílí na naplňování evropských cílů jako je posilování mírové spolupráce evropských zemí, vytváření spravedlivého institucionálního uspořádání evropské integrace, snahy o přiblížení evropské integrace evropské veřejnosti a překonávání předsudků a nedorozumění týkajících se integračního procesu.", "Každoroční konference se skládá z rozmanité škály unikátních formátů, například ministerských panelů, tzv. Night-Owl Sessions, Oxfordských debat, a diskuzních snídaní na pražských velvyslanectvích.", "Pilotní ročník Prague European Summit se konal 12. - 13. listopadu 2015. Hlavním tématem konference, nazvané „European Union Institutions Fit for External Challenges“, bylo institucionální prostředí Evropské unie a jaký dopad mohou mít rozhodovací procesy EU na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie. Mezi významné účastníky tohoto pilotního ročníku patřil Frans Timmermans, první místopředseda Evropské komise, Thierry Chopin, ředitel výzkumu Robert Schuman Foundation, Tomáš Sedláček, makroekonomický stratég ČSOB, Iryna Solonenko, výzkumnice na European University Viadrina a Robert Bosch Center for Central and Eastern Europe, Russia, and Central Asia, a velvyslankyně Evropské unie v Namibii, Jana Hybášková. Součástí konference byl i proslov tehdejšího ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka, ve kterém zdůraznil jak důležitá je jednotnost Evropy. Poukázáním na situaci před první světovou válkou varoval před započetím konfliktu kvůli nedostatku důvěry a komunikace. Za opatření nezbytná k řešení migrační krize označil sdílení zdrojů a prostředků a zlepšení ochrany vnější hranice EU. Stavění zdí uvnitř EU označil za nežádoucí.", "Druhý ročník konference, který se konal 6. - 8. června 2016 s názvem „EU in a Time of Crisis: Better Together?“, se zaměřil na otázku solidarity a soudružnosti Evropské unie. Konference se zúčastnili premiéři Visegrádské čtyřky, Bohuslav Sobotka za Českou republiku, Beata Szydlo za Polsko, Robert Fico za Slovensko a Viktor Orbán za Maďarsko. Mezi další významné hosty druhého ročníku patřili Kristalina Georgieva, místopředsedkyně Evropské komise, Brian Whitmore, novinář Svobodné Evropy, Tania le Moigne, ředitelka české pobočky Google, Agata Gostynska – Jakubowska, výzkumnice Centre for European Reform, nebo Tim Worstall, výzkumný pracovík Adam Smith Institute. Cenu Vision for Europe, kterou předal tehdejší ministr zahraničí České republiky Lubomír Zaorálek, získal Prof. Dr. Wolfgang Wessels, profesor na Jean-Monnet-Chair Kolínské univerzity.", "Třetí ročník Prague European Summit se uskutečnil 13. - 15. června 2017. Diskuze se tentokrát týkaly palčivých problémů, kterým Evropská unie čelí, jako je například vzestup populismu, politické radikalizace a propagandy. Dalšími tématy byly brexit, vztah EU s Ruskem a Čínou, a v neposlední řadě jednotný trh, bankovní unie a evropský digitální trh. Kromě plenárních schůzí se tento rok konaly také tři pracovní a diskusní snídaně na pražských ambasádách, tři tzv. \"Prague talks\" (debaty přístupné pro veřejnost) a každoroční slavnostní předání ceny \"Vision for Europe\". Úvodní proslov přednesl tehdejší český premiér Bohuslav Sobotka, který se věnoval například hrozbě mezinárodního terorismu, potřebě reformy EU nebo problémům evropské ekonomiky. Ocenil ale snahu Unie stát se více nezávislým mezinárodním aktérem a zdůraznil význam racionálního přístupu při řešení celoevropských problémů týkajících se hospodářství, globalizace a technologického pokroku. Zmínil rovněž migrační krizi, kolaps států na Blízkém východě, ozbrojené konflikty v regionu a terorismus v souvislosti s nutností lépe chránit občany EU, posílit Společnou bezpečnostní a obrannou politiku a s potřebou spolupráce EU a NATO. Dalšími významnými řečníky byli například Eric Maurice, šéfredaktor portálu EUobserver, Massimo D’Alema, bývalý italský předseda vlády, Rudolf Jindrák z Kanceláře prezidenta ČR, Taavi Rõivas, bývalý ministerský předseda Estonska, ministři zahraničních věcí Česka a Slovenska Lubomír Zaorálek a Miroslav Lajčák, guvernér České národní banky Jiří Rusnok a dále odborníci z předních evropských univerzit, výzkumných center a neziskových organizací či novináři zabývající se evropskými tématy a osobnosti businessu. Lubomír Zaorálek hovořil o zločinech západních zemí v koloniální éře i v pozdější době a prohlásil, že lidé v zemích třetího světa si začínají s nárůstem vzdělání tyto zločiny více uvědomovat a to přispívá k protizápadním náladám v těchto zemích a k radikalizaci některých muslimů. Zaorálek připomněl Velké indické povstání proti britské koloniální nadvládě, zacházení s domorodci v Belgickém Kongu nebo Italské Libyi, válku v Alžírsku, válku ve Vietnamu nebo válku v Iráku. Podle Zaorálka „Stejně šokující jako rozsah těchto zločinů je to, jak rychle na ně Západ zapomněl.“ Tohoto ročníku se zúčastnili také méně tradiční hosté, nazývaní \"new voices\", tedy lidé, kteří běžně takovéto konference nenavštěvují. Jednalo se o zástupce občanské společnosti, aktivisty nebo budoucí lídry. Název \"new voices\" vychází ze záměru rozšířit obzory Summitu díky účasti lidí, kteří přinášejí nové nápady a vymykají se mainstreamovému smýšlení o evropských záležitostech. Ocenění \"Vision for Europe\" obdržel historik, spisovatel a komentátor Timothy Garton Ash. Na univerzitě v Oxfordu vyučuje evropská studia a je autorem několika publikací o historii moderní Evropy a její transformaci za posledních 30 let.", "Čtvrtý ročník Prague European Summit se konal 19. - 21. června 2018. Témata jednotlivých panelů se týkala mimo jiné budoucnosti EU (například jejího rozšíření, reformy, integrace nebo brexitu), zahraniční politiky Unie, evropské obranné spolupráce a evropského hospodářství." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V roce 1895 byl přijat návrh pořádat mistrovství světa v krasobruslení. První mistrovství světa uspořádala Mezinárodní bruslařská unie v únoru 1896 v ruském Petrohradu a soutěžili zde jen 4 sportovci. Až do roku 1906 byla mistrovství světa chápána pouze jako mužská soutěž, protože i samotné krasobruslení bylo zpočátku považováno za mužský sport. Každopádně neexistovalo žádné oficiální pravidlo týkající se pohlaví soutěžících. Tak se stalo, že v roce 1902 se soutěže zúčastnila Florence Madeline Syersová a vyhrála stříbrnou medaili. Proto se na kongresu ISU v roce 1903 projednávala problematika pohlaví, ale nebylo přijato žádné nové pravidlo. Až kongres v roce 1905 založil soutěž žen jako událost druhé třídy - označovala se jako „šampionát ISU“, zatímco mužská soutěž byla „mistrovstvím světa“ (vítězky měly být označeny jako „ISU šampionky“, ne titulem „mistryně světa“). Mužská a ženská soutěž se měly konat odděleně. První soutěž žen se konala v roce 1906 v Davosu. Soutěž sportovních dvojic se poprvé konala v Petrohradu v roce 1908, i když v některých zemích byly přesto nadále soutěže párů nezákonné a považovány za neslušné. Jednou z takových zemí bylo i Japonsko. I soutěž sportovních dvojic byla označována (podobně jako soutěž žen) jako „šampionát ISU“. Až v roce 1924 jim byl přiznán status \"Mistrovství světa\". Během prvních let krasobruslařských soutěží platilo, že soutěž rozhodovali většinou rozhodčí z hostitelské země. Na mistrovství světa žen v roce 1927, které se konalo v norském Oslu, byli tři z pěti rozhodčích Norové. Tři norští rozhodčí přisoudili prvenství Norce Sonji Henieové, i když rakouský a německý rozhodčí na první místo umístili obhájkyni titulu Hermu Szabóovou. Kontroverzní vítězství Henieové způsobilo, že ISU přijala pravidlo povolující ne více než jednoho zástupce ze stejné země v panelu rozhodčích. Poprvé se společně všechny tři soutěže (mužská, ženská i soutěž sportovních dvojic) konaly v rámci jedné akce na Mistrovství světa 1930 v New Yorku. Také to bylo první mistrovství, které se konalo mimo území Evropy. Soutěž tanečních párů se stala součástí programu mistrovství světa v roce 1952. V roce 1960 omezila Mezinárodní bruslařská unie maximální počet reprezentantů jedné země na třech v každé disciplíně. Tzv. povinné figury byly na soutěžích mistrovství světa zrušeny v roce 1991 a tzv. 6.0 systém se používal v rozhodování do roku 2004. Nový tzv. ISU rozhodčí systém se začal používat od Mistrovství světa 2005. Dlouhodobým problémem mistrovství světa se ukázalo jejich načasování. V letech, kdy se konají zimní olympijské hry se mistrovství světa konala krátce po olympijské soutěži. A proto se konají až v březnu. Světové šampionáty v krasobruslení se nekonaly od roku 1915 do 1921 a od roku 1940 do 1946, kvůli První a Druhé světové válce a taky v roce 1961, kdy spadlo letadlo letu Sabena 548 s americkým krasobruslařským týmem. V roce 2011 se původně mluvilo, že šampionát, který se má konat v Tokiu, se zruší kvůli zemětřesení a tsunami v Japonsku, ale šampionát byl raději přesunut do Moskvy." ] }

{ "title": [ "Děj knihy.", "Proces psaní.", "Ohlas." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Jack se dostane do potyčky s místním rváčem v texaském baru a zlomí mu nos a prst poté co jej opakovaně provokoval. Druhý den se ukáže, že se jedná o místního šerifa, který se chystá společně se svými třemi kolegy Reachera zatknout, a tak se Reacher rozhodne přesunout se o kus dál. Jako nejrychlejší způsob zvolí stopování a setká se tak s řidičkou mexického původu Carmen Greerovou. Reacher se brzy dozví, že mu zastavila jen proto, že má opravdu velký problém. Její manžel Sloop, který byl usvědčen z daňových podvodů, bude brzy propuštěn z vězení, a nevyhnutelně ji začne znovu fyzicky týrat, jako to udělal už mnohokrát v minulosti. Carmen záměrně hledala člověka, který by ho zabil, a Reacherova vojenská minulost z něj podle ní dělá vhodného kandidáta. Reacher to zprvu zcela odmítá a dokonce vyskočí z auta ven do 45stupňového vedra. Pak se ale vrátí zpátky a souhlasí, že s ní pojede na ranč, kde Carmen žije se svým manželem Sloopem a zbytkem jeho rodiny. Reacher jí slíbí jen to, že obhlédne situaci a v případě nutnosti ji před manželem ochrání. Carmen s Jackem pak po cestě vyzvednou její dceru Ellii, která si s Reacherem hned dobře porozumí. V této sekci knihy jsou čtenářům představeny dvě nájemné tříčlenné skupiny lidí. První skupina zvaná \"Hlídači\" sestává z dvou mužů a jednoho chlapce a dohlíží na bezpečnost ranče, na kterém Greerovi žijí. Tahle trojice je později zlikvidována skupinou chladnokrevných nájemných vrahů zvaných \"Zabijáci\". Ti se také postarali o likvidaci Sloopova právního obhájce Ala Eugenea. Když Carmen s Reacherem dorazí na ranč, nedostane se Jackovi právě vřelého uvítání od Sloopovy matky, jeho bratra a dvou rančerů, kteří tam pracují. I přesto se Reacherovi podaří nechat se najmout na práce ve stáji. V následujících dnech před Sloopovým návratem z vězení naučí Jack Carmen střílet z pistole a také se dostane do rvačky s již zmíněnými rančery. Když se Sloop vrátí domů, okamžitě má výhrady k Jackově přítomnosti a brzy se domluví s Texaskými rangery, aby ho vyprovodili z města. Rangeři nacpou Reachera do auta a chtějí ho odvést až do Pecos, ale jsou zavoláni zpátky na Greerův ranč ještě dříve než ho tam stihnou odvézt. Sloop byl zastřelen a vyšetřovatelé si myslí, že ho zabila Carmen. Poté co je vzata do vazby se k vraždě přizná a odmítne právní pomoc od Alice Amandy Aaronové, právní obhájkyně, kterou jí zajistil Reacher. Alice s Jackem však stále věří v Carmeninu nevinu a tvrdohlavě se ji snaží prokázat navzdory velice přesvědčivým a zničujícím tvrzením Hacka Walkera, státního návladního okresu Pecos a také Sloopova nejstaršího přítele. Objevují se mnohé komplikace (např. Elliin únos) a mnoho klamů, které nutí čtenáře přemýšlet, kam se budou jednotlivé dějové linie ubírat.", "Child knihu Vedra dokončil v březnu 2000. Ve Velké Británii byla vydána 2. dubna 2001 a americké vydání následovalo 25. června 2001. Téma knihy Vedra pochází ze dvou nápadů. Za prvé se zde Child zabývá myšlenkou jaké to je, když se k ženě vrací manžel z vězení, ale ona by byla radši, kdyby se už nevrátil. Další inspirací mu byla návštěva hrobu slavného pistolníka Claye Allisona, \"který nikdy nezabil chlapa, jehož nebylo třeba zabít\". Zajímalo ho, jak by to vypadalo kdyby Reacher narazil na muže, u něhož by mu řekli, že je třeba jej zabít. Child chtěl, aby Carmen Greerová vystupovala jako postava, u které čtenáři nebudou vědět jestli jí mají nebo nemají věřit. Taky chtěl, aby Alice Amanda Aaronová, absolventka Harvardu, vegetariánka a lesbička, kterou si Reacher najme jako právního obhájce, byla ukázkou toho, jak různorodá dokáže Amerika být. Doslova řekl, že v New Yorku by bez problémů zapadla, kdežto v Texasu je naprostý podivín.", "Vedra sklidily pozitivní ohlas od kritiků. V kritice žurnálu Kirkus ji nazvali \"senzačně napínavou\" a dodali, že \"Child buduje napětí až k neúnosným extrémům a pak na vás vše ostře vybalí.\" Denver Post knihu nazval \"příběhem, do kterého se můžete lehce ponořit.\" Mnoho kritiků Vedra považovalo za nejlepší knihu roku a Boston Globe dokonce napsal: \"Je to nejlepší mysteriózní kniha, kterou jsem [jako kritik] letos četl.\" Kniha byla dobře přijata také ve Velké Británii, kde Daily Mail napsal: \"Během méně než pěti let se Child zařadil mezi nejúspěšnější komerční spisovatele. Vedra se zařadily mezi největší současné bestsellery. Child je opravdu tak dobrý.\"" ] }

{ "title": [ "Charakteristika." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Adresa je v režimu reálných adres určena dvěma registry: segmentovým a offsetovým. Fyzická adresa je vypočítána jako součet hodnoty v segmentovém registru vynásobené 16 (tedy posunuté o 4 bity doleva) a hodnoty v offsetovém registru. Díky přenosu tak může být výsledkem součtu až 21bitové číslo: šestnáctkově 0xFFFF0 + 0xFFFF = 0x10FFEF. Na starších procesorech Intel 8086, Intel 8088, Intel 80186 vzhledem k jejich 20bitové sběrnici je z výsledku použita hodnota omezená na 20 bitů (tj. modulo 2) a tím je možné adresovat maximálně 1 MiB operační paměti (přesně 1048576 bajtů). Aby bylo možné využít možnosti adresace zmíněného úseku operační paměti nad hranicí 1 MiB, bylo do standardu IBM PC zavedeno rozšíření umožňující 21. adresní bit aktivovat řadičem klávesnice. Na procesorech Intel 80286 a novějších, které už měly širší adresní sběrnici (24 a více bitů), k oříznutí vrchního bitu nedocházelo, a tak bylo možné tímto způsobem v reálném režimu adresovat zmíněný malý úsek operační paměti nad hranicí 1 MiB (přesněji do adresy 1 MiB + 64 KiB − 16 bajtů, tj. do adresy 1114095) i bez pomoci triku s řadičem klávesnice. Těchto 65520 bajtů bylo označováno jako HMA (\"high memory area\"). Rozdílné chování u počítačů (bez podpory 21. bitu a s podporou 21. bitu) představovalo problém z hlediska zpětné kompatibility, protože některé starší programy spoléhaly na oříznutí (ignorování) vrchního bitu. Pomocí čipové sady, přesněji takzvaného hradla A20, bylo možné nastavit režimu kompatibilní se staršími procesory, ve kterém byla hodnota na adresní lince A20 udržována na nule (linka A20 představuje 21. adresovací bit)." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Schippia concolor\" je středně vysoká, solitérní, beztrnná palma dorůstající výšky do 10 metrů. Kmen je přímý, štíhlý, hrubý, s vystouplými listovými jizvami. Listy jsou dlanité až velmi krátce dlanitozpeřené, induplikátní, s čepelí o průměru asi 65 cm, členěnou do více než poloviny na jednoduše přeložené segmenty. Na rubu jsou světlejší. Řapík je asi 2 metry dlouhý, úzký, s ostrým okrajem bez ostnů. Listové pochvy hustě plstnaté, rozpadající se na tlustou změť vláken. \"Hastula\" je trojúhlá až zaokrouhlená, výrazná. Květenství je bělavé, větvené do 2. (až 3.) řádu, vyrůstá mezi bázemi řapíků a je mnohem kratší než listy. Květy jsou buď oboupohlavné nebo pouze samčí. Kalich spolu s češulí tvoří dlouhou nepravou květní stopku. Kalich je trubkovitý, zakončený 3 laloky. Koruna je tvořena 3 volnými lístky a je mnohem delší než kalich. Tyčinek je 6, jsou volné a mají dlouhé nitky. Gyneceum je tvořeno jediným plodolistem a nese protáhlou, trubkovitou čnělku zakončenou bliznovým lemem. Plody jsou kulovité, hladké, asi 2,5 cm velké, s vrcholovou jizvou po čnělce. Mezokarp je tenký, dužnatý, endokarp hladký a blanitý. Semena jsou kulovitá.", "Vyskytuje se pouze ve Střední Americe v Belize a Guatemale. V Guatemale roste v podrostu nížinného tropického deštného lesa v nadmořských výškách do 200 metrů, zatímco z Belize je uváděn ze sušších borovicových lesů s převahou borovice karibské (\"Pinus caribaea\").", "Rod \"Schippia\" je je v rámci systému palem řazen do podčeledi \"Coryphoideae\" a tribu \"Cryosophileae\". Příbuzenské vztahy s ostatními rody tohoto tribu nejsou dosud uspokojivě dořešeny.", "Druh je zřídka pěstován jako okrasná palma." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Potrava.", "Rozmnožování.", "Možnost záměny.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Tato zvířata žijí pouze na ostrově Zanzibar () u pobřeží Tanzanie a v malém počtu i na africkém kontinentu na pobřeží Keně. Na Zanzibaru se vyskytují v jižní a východní části ostrova a jsou rozdělená do třech oddělených populací, severní v oblasti Kiwengwa, jižní v Mtende a střední v Jozani-Chwaka Bay. Jsou tam suché křovinaté lesy rostoucích na korálovitém podkladu, kde nejvyšší stromy dorůstají do výšky jen 10 m, s množstvím otevřených skalnatých plošin. Jsou to území dlouhodobě suchá, bezvodá a zvířata tam přesto vydrží po dlouhou dobu bez pití. V Keni se vyskytují ve stále se snižujícím počtu v národním parku Arabuko Sokoke rozkládajícím se asi 100 km severně od druhého největšího města Mombasy a v roce 2011 bylo několik jedinců spatřeno i v severněji položených rezervacích Boni a Dodori. Jejich areály se nacházejí ve starých, špatně prostupných, vysokých, pobřežních keřovitých porostech tvořených převážně hustými cynometrami. V minulosti tyto antilopy žily ještě na ostrovech Pemba u pobřeží Tanzanie a Funzi u břehů Keně, na obou je zlikvidovali domorodci a zdivočelí psi. Po několika neúspěšných pokusech se podařilo v roce 2000 vysadit několik párů chocholatek zanzibarských na 70 km od Zanzibaru vzdálený soukromý ostrov Chumbe, na který je vstup zakázán a okolo byl vyhlášen první tanzanský mořský národní park. Je to pokus o založení náhradní populace, neboť původní není daleko zániku. V roce 2005 bylo na malý ostrov Mnemba kde již žijí antilopky pižmové, vzdálený asi 5 km od ostrova Zanzibaru, přesídleno šest jedinců. Jeden z nich, vystresovaný převozem, ihned po vypuštění vběhl do moře a utopil se, zbytek přepravu přežil a zabydlel se. Jsou to zvířata velice citlivá na stres, odchyt málokdy přežijí a v zajeti nejsou chována.", "Chocholatka zanzibarská je malá a podsaditá, přizpůsobena pohybu v hustém lesním podrostu, samec i samice jsou stejně velcí i zbarvení. Bývá dlouhá od 66 do 71 cm, vysoká 30 až 32 cm a váží od 7 do 12 kg, její krátký ocas zakončený bílých chomáčkem je dlouhý 9 až 12 cm. Má poměrně krátké a tenké přední nohy a silné zadní se široce rozevíratelnými prsty umožňující pohyb po močálovité půdě. Její měkká, až hedvábná srst je většinou žlutohnědá, na krku lehce šedivá, zadní partie a přední i zadní nohy mají načervenalou barvu a nad kopyty bílé a černé skvrny. Nejzřetelnějším poznávacím znamením je bílý pruh přes záda a břicho. Čenich je špičatý, vpředu zakončený nozdrami a širokými ústy, mají vystouplé pachové žlázy pod očima a 8 cm dlouhé uši. Obě pohlaví jsou vybavena krátkými, dozadu směřujícími rohy dlouhými asi 5 cm, u samců bývají o něco delší. V případě pocitu ohrožení vydávají frkavé zvuky. Na hlavě mezi ušima mají typický chomáč srstí, odtud pochází české rodové jméno \"chocholatka\", z řečtiny vzniklo vědecké rodové jméno \"Cephalophus\" (na hlavě \"kephalé\" mají hřeben \"lophus\"). Druhové jméno \"aders\" poskytl na Zanzibaru působící zoolog W. Mansfield Aders.", "Tento druh je denní typ, hlavní období jejich aktivity probíhá v denní době. Nejčilejší jsou od rozbřesku do 11 hodin, pak odpočívají a přežvykují, opět se pasou od 15 hodin do soumraku. Konzumují trávu, listy, mladé výhonky, pupeny, květy, semena i plody. Převážně se živí rostlinami druhů \"Canthium\", \"Cassytha\", \"Ficus\", \"Grewia\", \"Guettarda\", \"Mimusop\", \"Mystroxylon\", \"Suregada\", \"Polyspheria\", \"Tetracera\" a plody stromů eben, kasinie a tomel, které s korun shazují opice kočkodani diadémoví (\"Cercopithecus mitis\") a guerézy zanzibarské (\"Piliocolobus kirkii\") nebo ptáci, tehdy na lahůdky čekají pod stromy ve skupinkách. Mnohé chocholačky příležitostně sežerou také hmyz a drobné obratlovce, u zanzibarské to není potvrzeno.", "Bývají viděny pást se jednotlivě, v páru nebo v páru s mládětem. Svá malá území si označují černým lepkavým sekretem z pachových žláz na tváří a trusem, spory o území nebyly pozorovány. Samice se páří v období mezi červnem a listopadem a rodí jedno mládě, které po několik prvních týdnů života zůstává ukryto v podrostu. Jsou to ostražitá zvířata s velmi dobrým sluchem a hbitě reagují na hluk, po kterém rychle vklouznou do houští. Proto není o průběhu jejich rozmnožování, vzájemných vztazích či délce života mnoho vědomostí.", "Někdy žiji na společném prostoru s velikostně i barvou podobnými chocholatkami červenými (\"Cephalophus natalensis\") a antilopkami pižmovými (\"Neotragus moschatus\"), tyto však nemají vzadu charakteristický bílý pruh. Vzájemně se tolerují, ale nestýkají se.", "Chocholatka zanzibarská je v Keni i na Zanzibaru chráněným druhem, její ochrana se však těžce prosazuje. Domorodci tradičně všechny druhy chocholatek loví pro maso a pěknou kůži a na území kde žijí se i přes zákaz těží dřevo a mýtí lesy za účelem získání zemědělské půdy nutné k obživě. Nejchudší lidé v lese těží palivové dříví na prodej, což bývá jejich jediný zdroj příjmů. Životní prostor zvířat se stále zmenšuje a fragmentuje, snižuje se tak možnost k páření nepříbuzných jedinců a zachování genetické rozmanitosti. Přestože již dlouho existují zákony k jejich úplné ochraně, nejsou účinně vynucovány. Do osvobození v roce 1964 (kdy odešli britští kolonialisté) byl jejich lov řízen a kontrolován, pak nová vláda neměla prostředky k prosazení předpisů o ochraně zvěře. Teprve v roce 1994 byly učiněny prvé pokusy o regulaci, která se jen těžce uskutečňuje. Lov tak stále zůstává nejvážnější hrozbou pro budoucí existenci chocholatky zanzibarské. Ostrov Zanzibar je přelidněn, rozmáhá se tam turistika a není dost prostoru pro divoká zvířata. Kromě lidí jsou hlavní nepřátele levharti a krajty, jakož i volně pobíhající psi. V roce 1982 byl jejich počet na Zanzibaru odhadován okolo 5000 a v roce 1999 jen 640 zvířat. Novější informace o počtech nejsou, předpokládá se však, že i nadále klesají. Podle IUCN jsou chocholatky zanzibarské považované za nejvíce ohrožený druh chocholatek." ] }

{ "title": [ "Boirault I.", "Boirault II." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vývoj vozidla začal v roce 1914. Francouzské ministerstvo války schválilo konstrukci prototypu 3. ledna 1915. Záměrem bylo postavit vozidlo, které by dokázalo překonávat zátarasy z ostnatého drátu, zákopy a krátery po granátech. Boiraultův stroj se od přímých předchůdců současného tanku konstrukčně zcela odlišoval. Jeho střed tvořila kabina pro dvojčlennou posádku s pohonnou jednotkou a převodovkou, kolem níž byl postaven systém šestidílného pohyblivého rámu (každý díl měl rozměry 4 x 3 metry a čtyři příčky), jehož překlápění umožňovalo pohyb. Směr pohybu dopředu či dozadu určoval řidič přesouváním kabiny ve středu rámu. Tato konstrukce trpěla několika zásadními problémy: motor s výkonem 80 koní a neefektivní systém pohybu neumožňovaly udělit 30tunovému vozidlu rychlost vyšší než 3 km/h. Stroj sice dokázal překonat i velmi široký zákop, avšak díky své pomalosti, problémům s otáčením a instalací výzbroje byl ve skutečném boji nepoužitelný. Proto byl jeho vývoj 10. června 1915 oficiálně ukončen. Na naléhání konstruktéra byly v projektu provedeny další změny, ustanovena nová komise a 4. listopadu 1915 proběhly nové zkoušky. Stroj, zatížený 9 tunami simulovaného nákladu, úspěšně překonal 8 metrů široký zátaras z ostnatého drátu, 5 metrů široký kráter a 2 metry široké zákopy. Dosáhl přitom rychlosti 1,6 km/h. Při druhém testu 13. listopadu se však opět projevily značné problémy vozidla se změnou směru pohybu, při níž bylo třeba použít zvedák, byla časově náročná a dokázala otočit stroj jen o 45 stupňů. Projekt byl opět zamítnut pro přílišnou viditelnost, hluk, zranitelnost, pomalou rychlost a špatnou manévrovatelnost vozidla.", "Konstruktér se snažil vyřešit problém stavbou druhého prototypu s trojčlennou posádkou. Tento stroj byl menší, lehčí a pancéřovaný. Tvořil jej centrální pancéřovaný trup, kolem něhož \"obíhalo\" šest pojezdových desek. Jeho zkoušky proběhly 17. srpna 1916 u obce Souain-Perthes-lès-Hurlus. Opět však komisi zklamal svou pomalostí. Pohyboval se totiž rychlostí jen1 km/h. Také tento pokus o netradiční konstrukci tak skončil už ve fázi prototypu. Generál Henri Gouraud komentoval 20. srpna 1916 schopnosti stroje takto: \"Směr není přesný (...) nelze potvrdit, že si s jistotou dokáže poradit s takovými nepřátelskými cíli jako jsou bunkr, kulometné hnízdo, pozorovatelna... tyto testy prováděné mimo bojiště, na cvičišti, v podmínkách, jež vůbec neodrážejí realitu, mají daleko k přesvědčivosti...\" Projekt byl definitivně ukončen, když se francouzské Ministerstvo války rozhodlo pro sériovou výrobu tanku Schneider CA1." ] }

{ "title": [ "Sportovní kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pochází z Postřekova. K lyžování ji již v dětství přivedli rodiče, s nimiž jezdila do Capartic a na Čerchov. V běhu na lyžích však závodila jen na amatérské úrovni. Více se nejprve věnovala fotbalu a od patnácti let přešla k atletice v oddíle Mílaři Domažlice pod vedením trenéra Jiřího Královce. Soustředila se hlavně na běh na 1500 m a 3000 m a běh do vrchu. V té době byl běh na lyžích součástí její zimní přípravy. V dorostenecké a juniorské kategorii získala několik mistrovských titulů (Mistrovství ČR v běhu do vrchu 2007 a 2008) a na juniorském MS a juniorském ME v běhu do vrchu se několikrát umístila v první desítce. Až ve dvaceti letech, kdy začala v Plzni studovat Ekonomickou fakultu Západočeské univerzity, se ve Sport Clubu Plzeň s trenérem Vladislavem Razýmem ml. plně zaměřila na běžecké lyžování. V prosinci 2012 v Horních Mísečkách poprvé startovala ve Slavic Cupu, o rok později v lednu 2014 si odbyla premiéru i ve Světovém poháru v Novém Městě na Moravě. V následující sezóně získala své první medaile na Mistrovství ČR v běhu na lyžích − byla bronzová v závodě na 10 km volnou technikou i ve sprintu klasicky. Svými výkony si zajistila nominaci XXVII. Zimní univerziádu na Slovensku. V konkurenci studentů z celého světa dosáhla 22. místa ve sprintu volně, 28. místa na 5 km klasicky, 20. místo na 15 km volně a 5. místa ve štafetě 3x5 km. Hned po návratu z univerziády získala dvakrát stříbro na Akademickém mistrovství ČR v běhu na lyžích 2015 v Novém Městě na Moravě, kde v závodech na 5 km volně i 10 km klasicky nestačila pouze na svojí kolegyni ze světové univerziády Sandru Schützovou. Po sezóně jí byla nabídnuta reprezentační smlouva, kterou však odmítla. V sezóně 2015/16 se stala dvojnásobnou českou šampionkou mezi ženami, když v Novém Městě na Moravě vyhrála jak závod na 5 km klasicky, tak běh na 10 km volně. Vzápětí si v Novém Městě připsala další start ve Světovém poháru v běhu na lyžích – v běhu na 10 km volně doběhla na 50. místě a byla rovněž členkou české štafety (s Andreou Klementovou, Sandrou Schützovou a Petrou Novákovou), která doběhla na 10. místě. Do Nového Města se do třetice vrátila na Akademické mistrovství ČR v běhu na lyžích 2016, kde jasně ovládla oba individuální závody 5 km klasicky i 10 km volně a přidala stříbro v závodě smíšených štafet. Sezónu 2016/17 již absolvovala jako členka české reprezentace. Dostala šanci startovat na prestižním etapovém závodě Tour de Ski. Absolvovala první 4 etapy ve Val Müstair a v Oberstdorfu, po nichž celá česká reprezentace na Tour skončila. Beroušková se postupně zlepšovala a ve 4. etapě, která se jela jako stíhací závod na 10 km volně, dosáhla 43. místem svého nejlepšího výsledku v dosavadních startech ve Světovém poháru. Na lednovém republikovém šampionátu v Novém Městě na Moravě obhájila dvě zlaté medaile z předchozího roku – ovládla běh na 5 km klasicky s intervalovým startem i běh na 5 km volně s hromadným startem, ve sprintu obsadila 4. místo. Těmito výkony si zajistila nominaci na únorové mistrovství světa ve finském Lahti. V Lahti byla nejlepší Češkou (třikrát pronikla do elitní třicítky). Před sezónou 2017/18 odmítla podmínky svazu pro další působení v reprezentaci − musela by přestoupit do Dukly Liberec a změnit trenéra. Nadále zůstala ve Sport Clubu Plzeň pod trenérem Vladislavem Razýmem mladším a s podporou Plzeňského kraje a několika individuálních sponzorů usilovala o nominaci na olympiádu. Tím, že opustila reprezentaci nemohla startovat v úvodních sedmi závodech Světového poháru a musela se nejprve kvalifikovat v závodech Kontinentálního poháru ve francouzském Prémanonu. Tento cíl splnila a 16. a 17. prosince startovala ve dvou závodech Světového poháru v Toblachu, kde měla šanci nominovat se na Tour de Ski. Tour de Ski 2017/18 se skutečně zúčastnila a získala zde své první body do Světového poháru, neboť závěrečný stíhací závod po sjezdovce na Alpe Cermis zajela ve 24. nejrychlejším čase. Na základě toho byla také nominována na zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu. V lednu ve Světovém poháru v Planici na desítce klasicky se umístila na 25. místě. Na olympiádě absolvovala všechny čtyři individuální i oba týmové závody. Nejlepšího umístění dosáhla v běhu na 30 km klasicky (23. místo) a překvapivě také ve sprintu (26. místo). Na začátku sezóny 2019/20 si připsala životní úspěch, když ve finské Ruce v běhu na 10 km klasicky doběhla na 5. místě, čímž o 13 míst zlepšila své dosavadní maximum z Lahti." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V rodném Mostaru vystudoval mekteb, ruždii a medresu, všechny tři stupně muslimských škol. Roku 1893 absolvoval Šarí‘atskou soudní školu v Sarajevu a nato se zapsal na studium práv na Univerzitě v Záhřebu. Kvůli účasti na manifestaci pálení uherské vlajky 1895, a to u příležitosti návštěvy císaře Františka Josefa I. v Záhřebu, byl odsouzen na pět měsíců (podle jiných zdrojů na tři měsíce) vězení a dále nucen pokračovat ve vzdělávání ve Vídni. V této době byl horlivým přívržencem myšlenek Ante Starčeviće, zakladatele moderního chorvatského nacionalismu. Po jednom roce v Rakousech se vrátil do Záhřebu a zde roku 1899 promoval. Po návratu do vlasti pracoval v okružním soudu v Sarajevu (od 1900 jako prozatímním auskultant), nato roku 1901 získal místo v Zemské vládě v Sarajevu. Nejprve působil ve správním oddělení Zemské vlády, pak byl přidělen k okresnímu úřadu v Sarajevu. Vedle toho od 18. září 1905 do 5. května 1912 honorárně vyučoval v Šarí‘atské soudní škole, konkrétně dějiny islámu a světské právo. V tomto vzdělávacím zařízení od 9. srpna 1912 do 30. dubna 1914 rovněž vykonával post ředitele. Za jeho působení došlo k uvolnění pravidel chování a oblékání frekventantů školy. Za první světové války působil jako chotárský (okresní) náčelník v Bosenské Dubici a Banja Luce. Po skončení první světové války vyjádřil loajalitu novému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, založenému 1. prosince 1918, načež brzy získal vysoké úřednické místo v Ministerstvu vnitra v Bělehradě. Roku 1924 byl penzionován. V únoru 1929, krátce po zavedení královské diktatury, se stal členem Státní rady, nejvyššího správního soudu v Jugoslávii. V meziválečné době Hadžić podporoval modernizační kurz tureckého státníka Mustafy Kemala Atatürka, jehož výsledky chtěl aplikovat i mezi muslimy na Balkáně. Coby propagátor vzdělávání se rozhodl s celou rodinou přestěhovat do Bělehradu, kde jeho manželka i dcery odložily tradiční muslimský oděv. Dcery se zároveň studovat vyšších a vysokých školách, což je řadí mezi první vysokoškolsky vzdělané muslimy v Bosně a Hercegovině. Do světa literatury vstoupil sbírkou aforismů v týdeníku \"Crvena Hrvatska\" (1892) a povídkami a eseji v záhřebských pravašských listech \"Prosvjeta\" (Osvěta) a \"Dom i sviet\" (Domov a svět). Se svým přítelem Ivanem Milićevićem vytvořil literární dvojici Osman-Aziz, která otiskla prózy \"Bez nade\" (Bez naděje, Záhřeb 1895), \"Na pragu novoga doba\" (Na prahu nové doby, Záhřeb 1896) a \"Bez svrhe\" (Bez účelu, Zagreb 1897). Samostatně přispíval do listů \"Vijenac\", \"Nada\" a \"Behar\". Často se účastnil polemik na stránkách novin, v nichž obhajoval kulturní a náboženskou osvětu mezi bosenskohercegovskými muslimy. V tomto duchu pak sepsal pojednání \"Islam i kultura\" (Islám a kultura, Záhřeb 1894) a \"Muslimansko pitanje u Bosni i Hercegovini\" (Muslimská otázka v Bosně a Hercegovině, Záhřeb 1902). Osman si vzal za ženu Almasu Sokolović, s níž přivedl na svět čtyři dcery, Bahriju (1904–1993, manželem stomatolog Alojzije Kuralt), sopranistku, Nadžidu (1906–2001, manželem profesionální voják a pilot Jerolim Novak), soudkyni, levicovou aktivistku a předsedkyni Antifašistické fronty žen Bosny a Hercegoviny (mezi lety 1948 a 1952 pobývala v internační táboře na ostrově Goli otok, některé zdroje uvádějí osm či devět let), Zinetu, soudní úřednici, a Rabiju, absolventku filozofie na Sorbonně a pedagožku. Publicistika" ] }

{ "title": [ "Konstrukce a ovlivnění zbraně.", "Terminologie.", "Použití.", "Použití k lovu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Prvním důsledkem použití vložných hlavní je zvýšení váhy zbraně a mění se i její těžiště. Při použití vložné hlavně (nábojové komory) je využíván spoušťový a bicí mechanismus zbraně, do které byl vložný prvek použit. Vytahovač nábojů i zásobovací ústrojí původní zbraně jsou kontruované na jinou ráži a výkon náboje. Proto použití vložné hlavně často vede k tomu, že zbraň se stává jednorannou. Pro pistoli CZ 75 vyrábí česká zbrojovka adaptér Kadet. Tento adaptér není z pohledu zákonné definice vložnou hlavní. Naopak adaptér pro CZ 83 z ráže 9mm.22 LR je vytvořen jako vložná hlaveň, protože pistole CZ 83 má hlaveň pevně připojenou k rámu. Pro použití ráže.22 LR je také použít jiný závěr s jiným vytahovačem, slabší pružinou a také jiné zásobníky. Samonabíjecí funkce pistole je tak zachována i s vložnou hlavní. Pro útočnou pušku M16 je vyráběna vložná nábojová komora. Její použití vyžaduje výměnu závorníku, přičemž hlaveň je zachována. Pro střelivo menší ráže jsou dodávány speciální zásobníky.", "Použití vložných hlavní a vložných nábojových komor není tak časté. Terminologie v angličtině není tedy ustálena. Pro vložnou hlaveň a vložnou nábojovou komoru používá více označení:", "Jedna z možností použití vložné hlavně (případně vložné nábojové komory) je cvičení se zbraní. Takto lze cvičit některé návyky manipulace se zbraní s menšími náklady na střelivo.", "V určitém případně lze použít vložnou hlaveň jako náhradu kombinované zbraně k lovu přímo, nebo ji použít k dostřelu zvěře. Je při tom vždy nutno respektovat zákon o myslivosti. Zákon o myslivosti v hlavě páté v části nazvané „Zakázané způsoby lovu“ omezuje způsoby lovu například tím, že je dána minimální délka hlavně, minimální energie nábojů a jiná omezení. V některých zemích EU je povolena dostřelná rána krátkou zbraní a pro tyto země by mohlo mít použití vložné nábojové komory smysl. Kromě zákona o myslivosti existují i relevantní omezení v zákonu o střelných zbraních. Tento zákon například požaduje deklarovat účel držení a nošení zbraní." ] }

{ "title": [ "Organizační struktura.", "Seznam nejvyšších duchovních představitelů od roku 1878.", "Bihaćský muftí.", "Věstník." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Islámské společenství v čele s Radou starších (\"Rijaset\") a reisu-l-ulemou, stařešinu duchovních, je na území Bosny a Hercegoviny rozděleno na osm diecézí (sg. \"muftijstvo\" na čele s muftím) s centry ve městech Sarajevo, Bihać, Travnik, Tuzla, Goražde, Zenica, Mostar a Banja Luka. Zvláštní postavení má vojenské muftijstvo, působící v ozbrojených složkách Bosny a Hercegoviny. Do ingerence společenství spadají i tři zahraniční diecéze (sg. \"mešihat\", doslova úřad či rezidence, na čele s muftím); v Chorvatsku s centrem v Záhřebu (zde se společenství nazývá \"Islamska zajednica u Hrvatskoj\"), ve Slovinsku s centrem v Lublani (zde se společenství nazývá \"Islamska zajednica u Republici Sloveniji\", slovinsky \"Islamska skupnost v Republiki Sloveniji\"), a v Srbsku s centrem v Novém Pazaru (zde se společenství nazývá \"Islamska zajednica u Srbiji\"). Svrchovanost duchovní obce s centrem v Sarajevu do jisté míry uznává i Islámské společenství v Černé Hoře (\"Islamska zajednica u Crnoj Gori\"), které volí pouze mešihat a reisa, a nikoli rijaset a reisu-l-ulemu. Černohorská organizace navíc využívá institucionální, personální a jinou výpomoc Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Naopak zcela nezávislé na bosenskohercegovské organizace je Islámské společenství Srbska (\"Islamska zajednica Srbije\").Příslušníci Islámského společenství zakládají obce věřících (sg. \"džemat\"), které jsou při ustavení tvořeny nejméně dvěma sty domácnostmi. Každý džemat si volí vlastní sněm (\"skupština džemata\") a výbor (\"džematski odbor\"). Nejméně sedm džematů, případně jakýkoli počet džematů v jednom okrese či obci zakládá medžlis s vlastním sněmem (\"skupština medžlisa\") a výkonným výborem (\"izvršni odbor medžlisa\"). Více medžlisů pak tvoří \"muftijstvo\", jež vede muftí jmenovaný reisu-l-ulemou. Stařešinu Islámského společenství jednou za sedm let vybírá sněm (\"Sabor Islamske zajednice\"), složený z 87 delegátů z Bosny a Hercegoviny i zahraničí. Hlavní organizační změny v Islámské společenství (rok přijetí právních či jiných předpisů): Bosenskohercegovští muslimové se rovněž podíleli na vzniku více duchovních obcí ve střední Evropě. Například Husein Hilmi-efendija Durić (1887–1940) byl vojenským imámem v rakousko-uherské armádě a poté muftím (1934–1936) islámského společenství v Maďarsku (\"Magyar Mohamedán Egyházközséget\"). Salih Hadžiosmanović a Sabit Smajlbegović aktivně pomohli založení české muslimské obce (\"Moslimská náboženská obec\") ve 30. letech 20. století.", "Nejvyšší radou Islámského společenství je \"Rijaset\", který v současné době tvoří 8 osob, mezi nimi reisu-l-ulema, zástupce reisu-l-ulemy a 5 ředitelů jednotlivých správních sekcí (pro náboženské záležitosti, vzdělání a vědu, ekonomické a finanční záležitosti, právní a administrativní záležitosti a vnější vztahy a diasporu). Náboženskými otázkami se zabývá Rada muftí (\"Vijeće muftija\"), v níž od dubna 2018 zasedá 15 muftí (9 v Bosně a Hercegovině: banjalucký, bihaćský, goraždanský, mostarský, sarajevský, travnický, tuzlanský, zenický a vojenský + 6 v zahraničí: australský, chorvatský, německý, severoamerický, slovinský a srbský) a reisu-l-ulema a jeho zástupce.", "V 60. letech 19. století bylo z jeho působnosti vyjmuto území kolem Cazinu, které mělo vlastního muftího (60.–80. léta 19. století). Po rakousko-uherském záboru v Cazinu úřadoval Husein-efendija Adilagić Pozderac (zemřel 1883). Až do schválení Statutu roku 1909 úřad zůstal uprázdněn, pak byl zrušen a opět převzat bihaćským muftím.", "Islámské společenství od roku 1933 vydává informativní věstník, který v průběhu času pozměňoval svůj název: Jeho redaktory od roku 1933 byli následující:" ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "FK Rad.", "FK Teleoptik.", "FK Partizan.", "FK Sinđelić Bělehrad (hostování).", "ŠK Slovan Bratislava.", "Sezóna 2016/17.", "Sezóna 2017/18.", "Klubové statistiky.", "Reprezentační kariéra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "", "Je odchovancem týmu FK Rad. Před jarní částí sezony 2012/13 se propracoval do seniorské kategorie. Během celého svého působení odehrál pouze 10 ligových zápasů, ve kterých se neprosadil.", "V létě 2014 zamířil na přestup do mužstva FK Teleoptik, ze který nastupoval ve třetí nejvyšší srbské lize – skupině Bělehrad. Během roku se mu střelecky dařilo, vsítil celkem sedm branek ve 24 utkáních v lize.", "V červenci 2015 přestoupil do slavného klubu FK Partizan z Bělehradu. Ve velké konkurenci se neprosadil a po dvou měsích odešel kvůli většímu zápasovému vytížení na hostování do mužstva FK Sinđelić Bělehrad. V dresu Partizanu neodehrál žádný ligový zápas.", "Krátce po přestupu do Partizanu byl poslán hostovat do Sinđeliće Bělehrad. V týmu působícím ve druhé nejvyšší soutěži hrál pravidelně v základní sestavě. Ligovou premiéru si odbyl 22. srpna 2015 ve 2. kole proti klubu FK Inđija (výhra 1:0), na hřišti byl do 72. minuty. Svých prvních gólů se dočkal v následujícím kole proti mužstvu FK Radnički 1923, prosadil se ve 34. a v 54. minutě. Sinđelić i díky němu vyhrál na půdě soupeře v poměru 3:1. Potřetí se trefil 12. 9. 2015 proti týmu FK Kolubara, tři minuty před koncem rozhodl brankou na 2:1 o osudu střetnutí. Následně se prosadil v odvetě proti Inđiji (prohra 2:3), ale v konečném důsledku jen korigoval skóre zápasu. Svůj pátý gól dal ve 24. kole hraném 28. dubna 2016 proti mužstvu FK BSK Borča, trefil se v 73. minutě z penalty, prohře 1:2 však nezabránil. Ve 27. kole skóroval pošesté, stalo se tak v souboji s klubem FK Proleter Novi Sad (výhra 2:0). Během roku nastoupil v lize k 26 střetnutím.", "V zimním přestupovém období ročníku 2016/17 zamířil na Slovensko, kde podepsal smlouvu na tři a půl roku s následnou opcí se Slovanem Bratislava a setkal se zde s asistentem hlavního trenéra Vladimirem Radenkovićem, který ho vedl v mládeži Radu i reprezentaci. Ve Slovanu rozšířil početnou srbskou enklávu. V mužstvu v té době působili Boris Sekulić, Milan Rundić, Vukan Savićević, Aleksandar Čavrić, trenér Ivan Vukomanović a jeho asistent Radenković.", "V dresu Slovanu debutoval v ligovém utkání 27. kola hraného 16. dubna 2017 v souboji s klubem MFK Ružomberok (prohra 1:2). Odehrál 88 minut, poté ho na hrací ploše nahradil Róbert Vittek. V sezoně 2016/17 se podílel na zisku domácího poháru, přestože ve finále hraném 1. května 2017 proti tehdy druholigovému týmu MFK Skalica nenastoupil. Jeho spoluhráči porazili soupeře v poměru 3:0. Celkem v ročníku odehrál čtyři ligová střetnutí.", "Se Slovanem postoupil přes arménské mužstvo FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský klub vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s týmem Lyngby BK z Dánska. Na jaře 2018 se podílel se Slovanem na obhajobě zisku slovenského poháru z předešlého ročníku 2016/17, i když ve finále hraném 1. května 2018 v Trnavě proti celku MFK Ružomberok (výhra 3:1) nenastoupil.", "Aktuální k 29. květnu 2018", "Uroš Damnjanović nastupoval v minulosti za mládežnické výběry Srbska do 17 a 19 let. Následně hrál za výběr U21, se kterým postoupil z kvalifikace na Mistrovství Evropy 2017 v Polsku." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Závod smíšených dvojic.", "Smíšená štafeta." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "V závodě mužů se po více než roce dostal na stupně vítězů Ondřej Moravec, který využil své aklimatizace (oproti většině biatlonistů necestoval na předcházející závody světového poháru do korejského Pchjongčchangu). Už v prvním kole velmi rychle běžel, střelbu vleže absolvoval bez chyby a odjížděl ze střelnice na průběžně prvním průběžném místě. Když i vstoje zastřílel čistě a navíc velmi rychle, zvýšil náskok na dosud vedoucího Johannese Thingnese Bø na více než 10 sekund. Mezitím se po první střelbě dostal do vedení Francouz Martin Fourcade. I v druhém kole běžel výrazně rychleji než Moravec, ale po jedné chybě při položce vstoje musel na trestné kolo a ze střelby odjížděl s 6sekundovou ztrátou. Náskok na Moravce zejména v druhé polovině posledního kola stahoval: 700 m před cílem měl ztrátu už jen 2,2 sekundy a do cíle dojel o 0,6 sekundy před Moravcem. Získal tak svoje 13. vítězství v sezóně, čímž o jedno překonal dosavadní rekord Ole Einara Bjørndalena. Moravcův mezičas po první střelbě překonalo pak několik závodníků, ale nikdo z nich nezvládl čistě druhou střelbu a český reprezentant tak získal stříbrnou medaili. „Ale určitě nejsem zklamaný jako v Hochfilzenu, na víc jsem dneska neměl,“ přiznal po závodě. Z dalších českých biatlonistů zastřílel obě položky zastřílel čistě také Michal Krčmář, ale v prvních dvou kolech pomalu běžel. Teprve zrychlení v posledním úseku mu pomohlo ke konečnému 14. místu. Do sobotního stíhacího závodu se probojoval už jen Michal Šlesingr, který k průměrnému běhu přidal jednu chybu při střelbě vleže a dokončil závod na 35. pozici. V závodě žen udělala Gabriela Koukalová jednu chybu při druhé střelbě. I když většina závodnic z první desítky pořadí pořadí Světového poháru na střelnici také chybovala, Koukalová tuto chybu nevyrovnala rychlým během jako jindy; navíc velmi pomalu střílela. V cíli skončila nakonec na 13. místě. Veronika Vítková udělala dvě chyby již při střelbě vleže. Potom se pomalu zlepšovala a závod dokončila na 32. pozici. Do stíhacího závodu se probojovala ještě Lucie Charvátová, ale s třemi chybami na střelnici skončila na nebodovaném 45. místě. V závodě zvítězila Norka Tiril Eckhoffová, která k čisté střelbě přidala druhý nejrychlejší běh. Na trati byla rychlejší jen Němka Laura Dahlmeierová, ovšem jedna chyba při střelbě vstoje ji odsunula na druhé místo. Třetí místo i díky bezchybné střelbě získala Darja Domračevová, která tak vybojovala již druhou medaili po své mateřské přestávce.", "Ondřej Moravec, který startoval na druhém místě, se celé první kolo držel Martin Fourcada. První střelbu absolvovali oba čistě, ale Fourcade získal malý náskok, který už český reprezentant nedojel. Při druhé střelecké položce Moravec oproti Fourcadovi nechyboval. Střílel však pomaleji, a tak odjížděl druhý za Rakušanem Simonem Ederem. V třetím kole se prvních šest závodníků, Moravec mezi nimi, sjelo dohromady. Při první střelbě vstoje chybovalo prvních pět z nich, čehož využil Němec Arnd Peiffer, který přijížděl těsně za nimi. Zastřílel čistě a odjížděl s malým náskokem první, Moravec jej následoval na 3. místě. V předposledním kole se stejná skupina závodníků sjela a při poslední střelbě se situace opakovala: prvních pět závodníků chybovalo, někteří vícekrát, a čistě střílející Peiffer všechny předjel. Moravec odjížděl do posledního kola jako třetí se ztrátou 13 sekund. Tu sice snížil na polovinu, ale předjel jej Švéd Emil Hegle Svendsen. Zvítězil Peiffer, který až v cílové rovině odrazil útok Edera. Svendsen skončil třetí a Moravec o 8 sekund za ním čtvrtý. Michalu Krčmářovi ani Michalu Šlesingrovi se závod nevydařil: oba nezasáhli pět terčů a dojeli na 34. a 35. pozici. V závodě žen se Koukalové podařilo zastřílet čistě první tři položky. Díky tomu se propracovávala z 13. místa postupně dopředu, i když střílela pomalu a během střelby se proto vždy některá závodnice dostala před ní. Přesto před poslední střelbou jela třetí, s odstupem jen 8 sekund na vedoucí Lauru Dahlmeierovou. Při ní však nezasáhla dva terče a propadla se na 9. pozici s odstupem 48 sekund. V posledním kole jí již nestačily síly a do cíle dojela jako desátá. Veronika Vítková startovala z 32. pozice. Udělala dvě chyby při druhé střelbě vleže a přidala ještě jednu při poslední střelbě vstoje. Přesto se posunula na 24. místo. Lucie Charvátová sice dosáhla druhého nejrychlejšího střeleckého času, ale se čtyřmi chybami na střelnici dojela na 34. pozici. V závodě zvítězila Laura Dahlmeierová, která si tím s předstihem vybojovala celkové vítězství v tomto ročníku světového poháru a tím i velký křišťálový globus.", "Do tohoto závodu nasadili poprvé čeští trenéři nejzkušenější reprezentanty. Gabriela Koukalová udělala při první střelbě dvě chyby a odjížděla osmnáctá, ale jen se ztrátou 19 sekund. Při druhé střelbě zastřílela čistě a předávala na 12. místě. Ondřej Moravec udělal na svém prvním úseku na střelnici jednu chybu a díky mj. nejrychlejšímu běhu v posledním kole vylepšil pozici české štafety až na 3. místo. Koukalová se na svém posledním úseku ocitla v ohrožení trestného kola, když vstoje musela třikrát dobíjet. Poslední předávku od ní přebíral Moravec na sedmém místě se ztrátou 32 sekund. S jednou chybou při střelbě vstoje však dokázal předjet jen švýcarskou štafetu a dojel na šesté pozici, což však bylo nejlepší umístění českého týmu v tomto typu závodu v historii světového poháru. Zvítězila rakouská dvojice, která spolu s druhými Američany udělala nejméně chyb na střelnici. Před polovinou závodu se dostala do čela a svůj náskok zejména díky bezchybně střílejícímu Simonu Ederovi navyšovala.", "Vzhledem k obsazení předchozího závodu startovala česká štafeta v neobvyklém složení. Rozjela ji Eva Puskarčíková, která vleže střílela čistě a rychle, ale vstoje potřebovala všechny tři náhradní náboje a předávala desátá. Veronika Vítková začala velmi rychle, předjela čtyři soupeřky, ale následná střelba vleže se jí nepodařila a musela na jedno trestné kolo. Vstoje střílela lépe, jen s jednou chybou, a předávala na sedmém místě se ztrátou jedné a půl minuty. Michal Šlesingr předvedl nejlepší výkon z českých reprezentantů: běžel nejrychleji ze všech biatlonistů na tomto úseku a na střelnici udělal jen jednu chybu při střelbě vleže. Posunul tak českou štafetu na čtvrté místo s odstupem necelé minuty na čelo závodu a jen deset sekund na třetí Ukrajinu. Michalu Krčmářovi se však nepodařila první střelba, kdy musel na trestné kolo. Klesl sice jen o jedno místo, ale na předcházející štafetu Ruska měl ztrátu 45 sekund. Předjel jej pak ještě Emil Hegle Svendsen ze Švédska. Česká štafeta tak dojela na šestém místě. Zvítězili Francouzi, kteří jeli v čele od první střelby. Arnd Peiffer z Německa sice jejich náskok na posledním úseku snížil až na 11 sekund, ale Quentin Fillon Maillet dovezl francouzskou štafetu do cíle bezpečně na prvním místě." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Závody s hromadným startem." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Před závodem žen měla Němka Laura Dahlmeierová velký náskok v hodnocení této disciplíny před Gabrielou Koukalovou. Televizní komentátoři už uvažovali o tom, že by mohla získat všechny křišťálové glóby za vítězství v jednotlivých disciplínách. Dahlmeierové se však závod nepovedl. Při první střelbě vleže špatně vyhodnotila směr a sílu větru a nezasáhla první tři terče. Teprve potom správně přestavila svoje mířidla a střílela, stejně jako později vstoje, již čistě. Protože v tomto závodě navíc neběžela tak rychle jako jindy, dojela do cíle na průběžném 22. místě. Mezitím se však dostala po první střelbě do čela Veronika Vítková, která dokázala v měnícím se větru střílet čistě. Stejně se podařilo střílet i Koukalové, která však rozjela závod pomaleji. Vstoje obě české reprezentantky udělaly jednu chybu, a tak se v průběžném pořadí dostaly až za Finku Mari Laukkanenovou a Justine Braisazovou z Francie, které střílely čistě. Do cíle přijela Vítková jako třetí, ale brzy ji z tohoto místa odsunula Koukalová, která zajela velmi rychle poslední kolo. Obě pak předstihla bezchybně střílející Anaïs Bescondová. Koukalová tak obsadila čtvrté místo a Vítková páté, což bylo pro ní nejlepší umístění v této sezoně. V tuto dobu měla Dahlmeierová ještě šanci na celkové vítězství ve sprintu v této sezoně, ale dostalo se před ní ještě dalších devět závodnic, které ji odsunuly na konečnou 31. pozici. To pro ní znamenalo absolutně nejhorší umístění v této sezoně (dosud dojela nejhůře sedmá) a sestup na druhé místo v celkovém pořadí ve sprintu. O pět bodů před ní byla Koukalová, která tak vybojovala svůj první malý křišťálový glóbus v této sezoně. Z českých reprezentantek získala body již jen Lucie Charvátová, která s třemi chybami na střelnici obsadila 32. místo. Českým mužům se sprint v Holmenkollenu povedl. Ondřej Moravec střílel vleže čistě, ale jel pomaleji. Pak zrychlil, vstoje byl bezchybný a na mezičase se dostal až na páté místo; do cíle dojel průběžně čtvrtý. Nakonec skončil sedmý se ztrátou 29 sekund. Michal Šlesingr udělal při první střelbě jednu chybu. Poté střílel už čistě a rychlým během v posledním kole se zlepšoval až na průběžně pátou pozici v cíli se ztrátou 58 sekund na pozdějšího vítěze Johannese Thingnese Bø. Tento čas stačil na konečné 13. místo. Do stíhacího závodu postoupili všichni čeští reprezentanti: Michal Krčmář byl 28., Jaroslav Soukup 52. a Adam Václavík dojel na 56. místě. Stříbrnou medaili vybojoval Martin Fourcade, který udělal vstoje jednu chybu, ale v posledním kole běžel velmi rychle, předjel Dominika Landertingera a průběžně dojel na druhém místě. Závod byl dramatický až do konce, protože s vysokými startovními čísly jelo několik závodníků z první desítky průběžného pořadí světového poháru. Nejlépe se z nich dařilo čistě střílejícímu Rusu Antonu Šipulinovi. I když zejména v druhé polovině závodu běžel pomaleji, podařilo se mu dojet do cíle 0,2 sekundy před Landertingerem.", "Gabriela Koukalová rozjela tento závod podobně jako několik předchozích pomaleji, na prvním mezičase dokonce pustila na krátkou chvíli před sebe Veroniku Vítkovou. Pak zrychlila, střílela čistě, předjela Justine Braisazovou a až do poslední střelby se udržovala na druhém místě. „Cítila jsem se dneska na lyžích lépe. Což je fajn, když vidíte, že prvních sto metrů ujedete bez obtíží a věříte si, že vydržíte až do konce,“ komentovala tento závod. První jela stále čistě střílející Mari Laukkanenovou, na kterou Koukalová v běhu v každém kole vždy několik sekund ztrácela a tak na poslední střeleckou položku přijela se ztrátou přes 40 sekund za ní. Zde udělala Laukkanenová jedinou chybu v závodě. Její náskok se sice snížil na 12 sekund, ale Koukalová už neměla síly ji dostihnout a dojela do cíle druhá s náskokem před Braisazovou. Z dalších českých reprezentantek dojela desátá Veronika Vítková: udělala celkem tři chyby a střelnici a ani běžecky se jí nedařilo. Klesla ze sedmé startovní pozice na desáté místo. Lucie Charvátová udělala o dvě chyby více a obsadila 33. místo. Laura Dahlmeierová stoupala díky čistým střelbám vleže a celkově nejrychlejšímu běžeckému času v průběžném pořadí nahoru, vstoje však udělala vždy jednu chybu. Dojela nakonec na devátém místě, což jí stačilo k udržení vedoucího postavení v této disciplíně před Koukalovou a k zisku dalšího malého křišťálového glóbu. Ondřej Moravec zastřílel první položku v leže s jednou chybou a druhou čistě, i když špatně natáhl závěr zbraně a zdržel se přebíjením. Udržoval se na sedmém místě. Při třetí střelbě také neudělal žádnou chybu, a když všichni jeho nejbližší soupeři chybovali, posunul se na čtvrté místo. Při poslední střelbě však nezasáhl poslední terč a klesl na páté místo. Brzy jej dojeli další čtyři soupeři a i když se s nimi Moravec celé kolo držel, v cílové rovině na většinu nestačil a skončil osmý. Michal Šlesingr udělal o jednu střeleckou chybu více a vinou dvou pádů na trati měl i pomalý běžecký čas. Klesl proto až na 34. místo, což mu však zaručilo účast v nedělním závodě s hromadným startem. Naopak se dařilo Michalu Krčmářovi, který nezasáhl jen jeden terč z dvaceti a posunul se o 15 pozic na 13. místo v cíli. V čele závodu se stále udržovali první tři biatlonisté z předcházejícího sprintu: Johannes Thingnes Bø, Martin Fourcade a Anton Šipulin. Na poslední střelbu vstoje přijížděli spolu. Jediný Šipulin však zastřílel čistě. Fourcade jej stíhal, ale nedokázal se k němu dostatečně přiblížit a tak Šipulin získal svoje druhé vítězství v závodu světového poháru v této sezóně.", "V tomto závodě měla Gabriela Koukalová možnost získat malý křišťálový glóbus za celkové vítězství v této disciplině, pokud by nad Němkou Laurou Dahlmeierovou zvítězila o více než 11 bodů. Závod začal pro Koukalovou dobře: při první položce střílela stejně jako ostatní české reprezentantky čistě a odjížděla čtvrtá jen s nepatrnou ztrátou; Dahlmeierová s jednou chybou byla za ní o více než 20 sekund. Při druhé střelbě udělali obě jednu chybu a ve stoje při první střelbě střílely obě bezchybně. Koukalová postoupila na čtvrté místo s půlminutovou ztrátou na vedoucí Hildebrandovou. Vyjížděla do předposledního kola o čtvrt minuty za ní. V něm zajela nejrychlejší čas ze všech závodnic, postoupila na sedmé místo a Koukalové se přiblížila až na deset sekund. Poslední střelbu však z prvních deseti závodnic zvládla s Koukalovou čistě jen Tiril Eckhoffová. Koukalová odjížděla na druhém místě těsně za ní, chybující Dahlmeierová až osmá s více než 40sekundovou ztrátou. Koukalová v posledním kole už neměla síly zrychlit, Eckhoffová jí ujížděla a jasně zvítězila. Přesto si Koukalová s jistotou udržovala náskok před ostatními a dojela si pro stříbrnou medaili. Protože Dahlmeierovou předjela ještě Mari Laukkanenová, získala Koukalová svůj druhý malý křišťálový globus v této sezoně. Velmi dobře běžela, zejména v prostřední části závodu, Veronika Vítková; po třetí střelbě se dostala dokonce na druhé místo. Zbrzdily ji však dvě chyby při střelbách ve stoje a nakonec dojela čtvrtá. Závod se nevydařil Evě Puskarčíkové, která sice jako mnohokrát střílela nejrychleji ze všech a s dvěma chybami celkem nestřílela špatně (přestože byly tentokrát podmínky na střelnici velmi dobré, žádné ze závodnic se nepodařilo sestřelit všechny terče), velmi pomalým během klesla až na 25. místo. Během závodu mužů vládly velmi dobré povětrnostní podmínky, a tak většina závodníků včetně Michala Šlesingra a Michala Krčmáře střílela poprvé vstoje čistě. Ondřej Moravec však udělal dvě chyby a když vstoje přidal ještě po jedné, dojel až na 24. místě. Při první střelbě se odehrála jedna zvláštní situace: Martin Fourcade po zalehnutí zjistil, že nemá naplněné zásobníky, a tak mu jeden hodil trenér francouzské reprezentace. Fourcade zastřílel čistě, ale celý závod i po něm se pak řešilo, zda se tímto neprovinil proti pravidlům. Protest podal nejdříve ruský tým a pak i německý. Jury nakonec žádnou chybu nenašla. „Pravidla nic takového nezakazují. Může se hodit i hůl, ale nesmíte ohrozit nikoho kolem,“ vysvětloval v rozhovoru pro Českou televizi po závodě trenér Michael Málek. Mezitím při druhé střelbě vstoje stříleli Krčmář i Šlesingr čistě a udržovali se ve vedoucí skupině. Vstoje se již více chybovalo: při první střelbě udělal chybu Krčmář, ale Šlesingr byl bezchybný a dostal se na druhé místo. Při poslední střelbě však Šlesingr nezasáhl poslední terč a klesl na konečné šesté místo. Krčmář zvládl poslední střelbu čistě a v polovině finálového kola se dostal dokonce na čtvrtou pozici. Pak jej však předjeli všichni závodníci ze skupiny, kterou takto vedl, a dojel na devátém místě. S náskokem zvítězil Fourcade, který přes peripetie se zásobníky zastřílel všechny položky čistě. Druhý dojel Lotyš Andrejs Rastorgujevs, který sice udělal dvě chyby, ale od třetí střelby se stále zlepšoval a v posledním kole předjel Simona Edera, se kterým jel do té doby dlouho v kontaktu. Rastorgujevs tak poprvé ve světovém poháru vystoupil na stupně vítězů." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Mauritiella\" jsou středně velké až vysoké, ostnité, dvoudomé palmy se svazčitými kmeny. Kmeny jsou vzpřímené, v horní části pokryté vytrvalými listovými pochvami, v dolní části olysávající. Na internodiích jsou často ostny kořenového původu. Listy jsou krátce dlanitozpeřené, reduplikátní, s dlouhými, neostnitými řapíky. Čepele jsou v obrysu okrouhlé, členěné na mnoho jednoduše přeložených segmentů. Na rubu jsou listy většinou pokryté voskovou vrstvou a šupinkami. Květenství jsou jednopohlavná, jednotlivá, krátce stopkatá, vyrůstající mezi bázemi listů a větvená do 2. řádu. Květy jsou jednopohlavné, v rámci květenství uspořádané do jehnědovitých skupin. Kalich je trubkovitý, na konci krátce trojlaločný, koruna ve spodní části trubkovitá, trojčetná. Samčí květy obsahují 6 tyčinek s volnými a tlustými nitkami. Samičí květy jsou větší než samčí, gyneceum je oblé, srostlé ze 3 plodolistů a se 3 vajíčky. Na povrchu je pokryté zahnutými šupinami uspořádanými do příčných řad. Čnělka je krátká, se 3 bliznami. Plody jsou kulovité a obvykle jednosemenné, na vrcholu s vytrvalou čnělkou, na povrchu pokryté střechovitě se překrývajícími šupinami. Mezokarp je dužnatý a poměrně tlustý, endokarp málo diferencovaný. Semena jsou kulovitá až elipsoidní, s homogenním endospermem.", "Rod \"Mauritiella\" zahrnuje 3 nebo 4 druhy. Vyskytuje se v severní polovině Jižní Ameriky v oblasti Amazonie. Největší areál má \"M. armata\", rozšířená v celé nížinné Amazonii od Kolumbie a Venezuely po Brazílii a Bolívii. \"M. aculeata\" roste v Kolumbii, Venezuele a severní Brazílii, kde vytváří velké kolonie podél vodních toků v amazonských pralesích. \"M. pumila\" je rozšířena v Kolumbii a Venezuele, \"M. macroclada\" v Kolumbii a Ekvádoru.", "Rod \"Mauritiella\" je v současné taxonomii palem řazen do podčeledi \"Calamoideae\", tribu \"Lepidocaryeae\" a subtribu \"Mauritiinae\". Součástí tohoto subtribu jsou dále rody \"Mauritia\" a \"Lepidocaryum\". Rod \"Mauritiella\" byl v roce 1935 oddělen od rodu \"Mauritia\". Odlišuje se zejména štíhlejšími s ostnitými kmeny, květy v rámci květenství uspořádanými do drobnějších jehnědovitých skupin, bazálním vajíčkem a silnější voskovou vrstvou na rubu listů. V roce 1965 byly oba rody opět sloučeny a v roce 1981 opět rozděleny.", "Plody \"Mauritiella armata\" i \"M. aculeata\" mají jedlou dužninu a občas se z nich připravují džusy. Plody bývají nabízeny na lokálních jihoamerických trzích. Z kmenů se lokálně staví ohrady, listy slouží jako střešní krytina." ] }

{ "title": [ "Motivace." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V paralelním programování, pokud se paralelní vlákna pokouší o přístup ke sdílenému prostředku, je synchronizace nutná. Nízkoúrovňová synchronizace vláken, jako jsou zámky, je pesimistická a zakazuje vláknům, které jsou mimo kritickou sekci, jakékoliv změny. Navíc proces zamykání a uvolňování zámků často představuje další režii a vznik problému efekt hrdla lahve () mezi vlákny. Transakční paměť naopak poskytuje optimistické řízení paralelizmu tím, že vlákna probíhají souběžně s minimálním vzájemným rušením. Transakční paměť umožňuje transparentně podporovat úseky kódu, které jsou označeny jako transakční (vizte též databázová transakce) uplatněním atomicity, datové konzistence a izolace. Transakce je soubor operací, které můžeme provést, a potvrdit s nimy související změny (COMMIT), dokud nenastane konflikt. Když je zjištěn konflikt, transakce se vrátí do svého původního stavu (ROLLBACK), a bude se opakovat, dokud všechny konflikty nebudou odstraněny. Před úspěšným dokončením transakce je výsledek jakékoliv operace v rámci transakce čistě spekulativní. V kontrastu k na zámku založené synchronizaci, kde aby se zabránilo poškození dat, jsou operace serializovány, transakce umožňují další paralelismus tak dlouho, dokud nedojde ke konfliktu, jako když se několik operací pokouší změnit sdílený prostředek. Protože programátor není zodpovědný za jednoznačně identifikující zámky nebo pořadí, ve kterém byly pořízeny, programy, které využívají transakční paměť nemohou způsobit konflikt vzniklý vzájemným čekáním, uváznutím (deadlock). S těmito konstrukty v místě, transakční paměť poskytuje vysokou míru programové abstrakce tím, že umožňuje programátorům uzavřít jejich (sdílený) programový kód (ev. strojový kód) do transakčních bloků. Správná implementace zajišťuje, že data nemohou být sdílena mezi vlákny, aniž by byla zajištěna prostřednictvím transakce a tedy poskytují správný výsledek. Například, kód může být psán jako: def převod_peněz(z_účtu, na_účet, množství): V tomto kódu je blok definován tím, že během \"transakce\" je zaručena atomicita, konzistence a izolace základní transakční paměti implementace a je transparentní pro programátora. Proměnné v rámci transakce jsou chráněny od vnějších konfliktů, ochraňují před vnějšími konflikty, zajišťují že buď bude částka převedena nebo nebude provedena vůbec žádná akce. Všimněte si, že chyby související se souběžností, jsou stále ještě možné v programech, které používají velké množství transakcí, a to zejména v softwarových implementacích, kdy knihovna poskytována jazykem není schopna prosadit správné používání. Chyby produkovány prostřednictvím transakcí může být často obtížné ladit, protože breakpointy nesmí být umístěny v rámci transakce. Transakční paměť je omezena v tom, že vyžaduje sdílenou paměť. I když při použití transakční paměti nelze způsobit uváznutí (deadlock), programy stále mohou trpět livelockem nebo zdrojem hladovění. Například, delší transakce se může opakovaně vrátit (ROLLBACK) v reakci na více menších transakcí, což způsobuje plýtvání časem a energií." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "ŠK Slovan Bratislava.", "FK Senica (hostování).", "FC ViOn Zlaté Moravce - Vráble (hostování).", "KFC Komárno.", "Klubové statistiky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Svoji fotbalovou kariéru začal v klubu FC Podunajské Biskupice, odkud přestoupil v mládežnických letech nejprve do mužstva FC Ružinov Bratislava a poté do Slovanu Bratislava.", "V průběhu ročníku 2015/16 se propracoval do seniorské kategorie Slovanu, kde hrál za rezervu. V A-týmu debutoval 10. září 2016 v ligovém utkání 8. kola proti Spartaku Myjava (prohra 1:2), v 83. minutě vystřídal na hřišti Seydoubu Soumaha. V únoru 2017 podepsal se Slovanem svoji první profesionální smlouvu, která byla uzavřena na dva a půl roku s opcí. V sezoně 2016/17 se podílel na zisku domácího poháru, přestože ve finále hraném 1. května 2017 proti tehdy druholigovému týmu MFK Skalica nenastoupil. Jeho spoluhráči porazili soupeře v poměru 3:0. Sezonu 2018/19 strávil v rezervě \"belasých\", se kterou z pozice kapitána vybojoval postup do druhé nejvyšší soutěže.", "23. července 2017 odešel kvůli většímu hernímu vytížení ze Slovanu na půlroční hostování do mužstva FK Senica. Ligový debut v senickém dresu absolvoval v prvním kole hraném 23. 7. 2017 v souboji s klubem AS Trenčín (prohra 1:2), nastoupil na celých 90 minut. Na podzim 2017 odehrál celkem 15 utkání v lize.", "V lednu 2018 zamířil společně s Jurajem Kotulou ze Slovanu Bratislava na půlroční hostování do ViOnu Zlaté Moravce - Vráble. Svůj první ligový zápas odehrál 17. února 2018 ve 20. kole proti Spartaku Trnava (prohra 1:4), na hrací plochu přišel v 31. minutě namísto Karola Karlíka. V jarní části ročníku 2017/18 nastoupil k pěti ligovým střetnutím.", "V létě 2019 Slovan Bratislava definitivně opustil a odešel na přestup do tehdy druholigového týmu KFC Komárno. Poprvé v dresu tohoto mužstva v lize nastoupil v úvodním kole v souboji s celkem FC ŠTK 1914 Šamorín, odehrál celý zápas a podílel se na domácí výhře 2:0.", "Aktuální k 23. červenci 2019" ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Chov." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Drápatečka Beottgerova se hojně vyskytuje ve střední Africe, žije například v Nigérii, Kamerunu, Gabonu či Demokratické republice Kongo, přičemž zde obývá řadu chráněných oblastí. Pravděpodobně ji lze najít i v Republice Kongo a Angole, ale o výskytu zde neexistují záznamy. Žije ve vodních stanovištích chráněných před slunečními paprsky ve zdejších tropických deštných lesích, nevadí jí přičemž ani ty sekundární (obnovené). Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) proto přiřkl tomuto druhu status málo dotčený (LC). Možné nebezpečí může představovat odchyt žab z volné přírody a ztráta přirozeného prostředí.", "Samičky drápatečky Beottgerovy měří 35 mm, samci jsou menší a působí oteklým dojmem, což je zapříčiněno membránou, která přenáší zvukové signály do ucha (tympanum), která je dvojnásobná než u samic. Končetiny jsou dlouhé (zadní jsou opatřeny drápy), hlava úzká. Druh je schopen regenerace a může mu dorůst i utržená končetina. Zbarvení se pohybuje od olivové až po hnědou a tělo je navíc posázeno skvrnami. Díky tomuto zbarvení dokáže žába splynout s prostředím. Možná záměna může nastat s druhem drápatečka krátkonohá (\"Hymenochirus curtipes\"). Tato drápatečka žije skrytým životem. Je tichým druhem. Samci lákají samice několikasekundovým zvukem. Při páření dochází k amplexu. Ten trvá i několik hodin a samice při něm společně se samcem plave k hladině, kde udělá otočku a naklade část snůšky. Pulci jsou drobní mají slabě pigmentovaný ocas. Nejprve se živí prvoky, které nasávají do tlamy, postupně začínají lovit větší potravu. Dospělci se živí menšími vodními bezobratlými.", "Drápatečka Beottgerova je oblíbeným chovancem, kterého je vhodné chovat v akváriu s vodou o teplotě nad 21 °C osvětlené 8 až 12 hodin denně, možné je nasadit do něj rostliny. Snáší se i s ostatními rybami. Tato drápatečka se dožívá až 18 let." ] }

{ "title": [ "Taxonomie.", "Popis.", "Výskyt a populace.", "Potrava a rozmnožování." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kolibřík vlaštovčí byl poprvé popsán v roce 1788 německým přírodovědcem Johannem Friedrichem Gmelinem (1748–1804). Ten zvažoval i zařazení druhu do rodů \"Trochilus\" nebo \"Campylopterus\". V současné době bývá uváděno pět různých poddruhů, přičemž poslední z nich byl popsán až roku 1988.", "S délkou těla 15 až 17 cm a hmotností 9 g se jedná o poměrně velký druh kolibříka (pro porovnání: délka těla kolibříků rubínohrdlých se pohybuje okolo 10 cm). Téměř polovinu z celé délky těla ale tvoří dlouhý ocas. Křídla měří přibližně 8 cm. Samce a samice od sebe prakticky nelze rozeznat: neexistuje zde pohlavní dimorfismus. Jediným možným faktorem je délka těla: samice jsou o něco kratší a obecně drobnější. Mladí jedinci vypadají jako samice, ale jejich hlava bývá zbarvená spíše do hněda. Dospělé kolibříky vlaštovčí je možné zaměnit s kolibříky fialovotemennými (\"Thalurania glaucopis\"), ti mají též modrou hlavu a zbytek těla převážně zelený. Kolibřík vlaštovčí je pestře zbarvený: zatímco hlava bývá zářivě fialová, hrdlo a náprsenka jsou leskle modré a zbytek těla bývá zelený. Spodní strana ocasu je tmavá až černá. Zobák je, podobně jako u jiných druhů kolibříků, velmi dlouhý, úzký a šedé barvy. Drobné nohy jsou též šedé.", "Kolibříci vlaštovčí vyhledávají především brazilské biomy Caatinga a Cerrado, ale také přiléhající bolivijské a paraguayské oblasti. Dále také obývá pobřežní oblasti od Francouzské Guayany, přes jižní Surinam až po jihobrazilský stát Santa Catarina. Spíše než hustě zalesněný prales, kterému se vyhýbají, vyhledávají otevřené oblasti jižního a východního okraje povodní Amazonky, ostrov Marajó nebo okolí řeky Tapajós. Obývají i parky nebo zahrady velkých měst, jako je například São Paulo. Dále také preferují oblasti s nižší nadmořskou výškou, maximálně do 1 500 m. Nejedná se o stěhovavý druh, jen některé severní populace se během studených zimních měsíců přesouvají více na jih, avšak ne na velké dálky. Až do roku 1970 bylo možné ptáky ze země svobodně vyvážet a právě kolibřík vlaštovčí byl častým cílem chovatelů okrasných ptáků i překupníků. Právě roku 1970 bylo díky CITES silně omezeno vyvážení ptáků a protože se jedná o druh, kterému je v zajetí těžké zajistit vhodné podmínky, prakticky vůbec nelze kolibříky vlaštovčí vidět v zajetí, ať už jde o zoologické zahrady nebo soukromé chovatele. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) přiřadil druhu status málo dotčený (LC).", "Kolibříci vlaštovčí sbírají potravu jak na zemi, tak v korunách a větvích stromů. Živí se především nektarem z květů podpětovitých (\"Gesneriaceae\"), broméliovitých (\"Bromeliaceae\"), mořenovitých (\"Rubiaceae\") a myrtovitých (\"Myrtaceae\") rostlin. Dále také nektarem z bobovitých (\"Fabaceae\") a slézovitých (\"Malvaceae\") rostlin. Z bobovitých rostlin jde speciálně o druh \"Erythrina speciosa\". Krom nektaru ale chytají také malý hmyz a v jihovýchodní Brazílii se živí i z krmítek v parcích a zahradách. Při shánění potravy mohou být kolibříci vlaštovčí agresivní i vůči mnohem větším druhům ptáků, jako jsou sojky kadeřavé (\"Cyanocorax cristatellus\") nebo kukačky ani (\"Crotophaga ani\"). Pokud se jedná o výrazně větší ptáky, například jestřáby nebo kukačky guira (\"Guira guira\"), kolibřík vlaštovčí většinou jen spustí varovné volání. Byla ale pozorována samice, která zaútočila na více jak stokrát těžší káni bělohrdlou (\"Buteo swainsoni\"). I přesto ale samice často neubrání svá hnízda před kosmany bělovousými (\"Callithrix jacchus\"), kteří z nich vybírají vejce. Vůči lidem se běžně agresivně nechovají. Kolibříci vlaštovčí byli pozorováni při nošení trávy na stavbu hnízd mezi červencem a zářím a v prosinci. Hnízdo, které staví společně, má tvar kalíšku, uvnitř je vyztuženo mechy a lišejníky, zatímco zvenku jej drží vlákna z rostlin. Bývá umístěno na vodorovných větvích nižších stromů a keřů (obvykle méně než 3 m, maximálně do 15 m). Do hnízda samice naklade dvě čistě bílá vejce, o která se i po vylíhnutí ptáčat stará sama. Z vajec se přibližně po 15 dnech líhnou holá ptáčata tmavší barvy. Přibližně po pěti dnech jim začne růst peří, v tu dobu je samice krmí i jednou až dvakrát za hodinu. 22 až 24 dnů od vylíhnutí jsou již ptáčata plně opeřená, za další tři týdny jsou plně samostatná. Pohlavní dospělosti pak dosahují mezi prvním a druhým rokem života." ] }

{ "title": [ "Cíle projektu.", "Historie.", "Spolehlivost v MINIXu 3.", "Snížit velikost jádra.", "Izolovat chyby.", "Omezit ovladačům přístup do paměti.", "Přežít neplatné ukazatele.", "Zkrotit nekonečné smyčky.", "Omezení poškození od přetečení vyrovnávací paměti.", "Omezit přístup k funkcím jádra.", "Omezit přístup k I/O portům.", "Omezit komunikaci s komponenty OS.", "Reinkarnace mrtvých nebo poškozených ovladačů.", "Integrovat přerušení a zprávy.", "Architektura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "V kontrastu k systémům založeným na monolitickém jádře, kde ovladače (které mají podle tvůrce MINIXu Tanenbauma, přibližně 3–7 krát více chyb než obvyklý program) mohou vyřadit z provozu celý systém, MINIX 3 si klade za cíl vytvořit operační systém, který je \"spolehlivý, samoopravný, multiserverový klon UNIXu\". V zájmu dosažení minimalizace kódu běžícího v jádře systému, byl realizován s file serverem, proces serverem a všemi ovladači zařízení běžícími jako samostatné procesy v uživatelském režimu. Každý ovladač je bedlivě sledován součástí systému známou jako reinkarnační server. Pokud ovladač nereaguje na ping od reinkarnačního serveru, je vypnut a nahrazen novou kopií ovladače. V monolitickém systému může chyba v ovladači snadno shodit celé jádro, což je v MINIXu 3 mnohem méně pravděpodobné.", "MINIX 3 byl veřejně uveden dne 24. října 2005 Andrewem Tanenbaumem, během jeho projevu konference ACM Symposium Operating Systems Principles. I když MINIX 3 stále slouží jako příklad pro nové vydání učebnice Tanenbauma a Woodhulla, je komplexně přepracován, aby byl \"použitelný jako seriózní systém pro počítače s omezenými zdroji, vestavěné systémy a pro aplikace vyžadující vysokou spolehlivost.\" O MINIX 3 se zajímal Intel prostřednictvím svého týmu inženýrů, který Tanenbauma kontaktoval.<ref name=\"root.cz/clanky/minix-je-zrejme-nejrozsirenejsim-systemem-je-ukryty-v-procesorech-intel\"></ref> Kromě technických dotazů se inženýři Intelu dotazovali i na množství úprav MINIXu, např. na snížení paměťové náročnosti, přidání #ifdefs do částí kódu, aby byly označitelné v konfiguračních souborech. Díky těmto úpravám se stal MINIX 3 ještě více modulárnějším, než byl do té doby. Po té Tanenbaumova spolupráce s Intelem na několik let ustala. Později se ukázalo, že MINIX 3 byl využit jako operační systém v rámci Intel Management Engine 11, což z MINIXu učinilo patrně nejpoužívanější operační systém na světě.", "Jedním z hlavních cílů MINIXu 3 je spolehlivost. Níže jsou rozebírány některé z důležitých zásad, které ji u MINIXu 3 zvyšují.", "Monolitické operační systémy, jako jsou Linux a FreeBSD, a hybridy, jako jsou Windows mají miliony řádků jádra kódu. V kontrastu s tím má MINIX 3 přibližně 6000 řádků spustitelného kódu jádra, což může pomoci při hledání chyby v kódu.", "V monolitických jádrech jsou ovladače zařízení umístěny v samotném jádře. To znamená, že když je nová periferie nainstalována, je neznámý, neověřený kód vložen do jádra. Jeden chybný řádek kódu v ovladači může způsobit pád systému. V MINIXu 3 je každý ovladač zařízení samostatným procesem, běžícím v uživatelském režimu. Ovladače nemohou vykonávat privilegované instrukce, měnit tabulky stránek, provádět libovolné vstupy/výstupy (I/O) a zapisovat do nestránkované paměti. Služby musí žádat jádro o povolení.", "V monolitických jádrech může ovladač napsat jakékoliv slovo do paměti a omylem tak poškodit uživatelské programy. V MINIXu 3, když například uživatel očekává data od souborového systému, vytváří popisovač (deskriptor) určující, kdo má přístup a na jaké adresy. Ten pak poskytne index pro tento popisovač souborového systému, který mohou předat ovladači. Tento souborový systém nebo ovladač se pak ptá jádra, zda může zapsat prostřednictvím popisovače, takže je pro něj nemožné zapsat na adresy mimo vyrovnávací paměť (buffer).", "Dereferencing neplatného ukazatele během práce ovladače nabourá ovladač procesu, ale nebude mít žádný vliv na systém jako celek. Reinkarnační server bude havarovaný ovladač automaticky restartovat. Pro některé ovladače (např., disku a sítě) je oživení pro uživatelské procesy transparentní. Pro ostatní (např. audio a tiskárny), si jich uživatel může všimnout. V monolitických jádrech dereferencing neplatného ukazatele v ovladači vede obvykle k havárii systému.", "Pokud se ovladač dostane do nekonečné smyčky, bude plánovač postupně snižovat jeho prioritu, až se stane nečinným. Nakonec reinkarnační server bude vidět, že ovladač nereaguje na stav žádosti, tedy ho odstraní a restartuje. V monolitickém jádru zacyklený ovladač může zastavit systém.", "MINIX 3 využívá pro interní komunikaci pevné délky zpráv, která eliminuje některá přetečení vyrovnávací paměti (bufferu) a problémů s jejím řízením. Také mnohé exploity využívají princip přetečení vyrovnávací paměti, aby trikem podvrhly programu pro návrat z volání funkce pomocí přepsání zásobníku návratovou adresu ukazující do útočníkem ovládané paměti, obvykle přetečení vyrovnávací paměti sám způsobí. V MINIXu 3 je riziko tohoto útoku zmírněno, protože instrukce a data jsou rozdělena a pouze kód (který je pouze pro čtení) může být proveden. Toto je běžně známé jako Data Execution Prevention.", "Ovladače zařízení získávají služby kernelu (např. kopírování dat do uživatelského adresního prostoru), a to pomocí volání jádra. Jádro MINIXu 3 má bitovou mapu pro každý ovladač, který upřesňuje, které volání je oprávněn dělat. V monolitických jádrech může každý ovladač volat každou funkci jádra, oprávněnou či nikoliv.", "Jádro také udržuje tabulku popisující, které I/O porty může jednotlivý ovladač použít. Výsledkem je, že ovladač může přistupovat jen ke svým vlastním I/O portům. V monolitických jádrech může mít chybný ovladač přístup k I/O portům, které přísluší jinému zařízení.", "Ne každý ovladač a server musí komunikovat s každými ostatními ovladači a servery. Proto má každý proces bitovou mapu, která určuje, které destinaci může jednotlivý proces poslat.", "Speciální proces, nazvaný reinkarnační server, pravidelně dotazuje (ping) každý ovladač zařízení. Pokud ovladač havaruje, nebo nedokáže správně reagovat na dotaz, reinkarnační server jej automaticky nahradí novou kopii. Detekce a výměna nefunkčního ovladače je automatická, bez potřeby zásahu uživatele. Tato funkce v současné době nefunguje pro ovladače disků, ale v příští verzi bude systém schopen obnovit i ovladače disku, který bude ve stínu v random-access memory (RAM). Obnova ovladačů nemá vliv na běžící procesy.", "Když nastane přerušení, je na nízké úrovni převedeno na zprávu zaslanou příslušnému ovladači. Pokud ovladač čeká na zprávu, dostane přerušení okamžitě, jinak dostane upozornění, že příště OBDRŽÍ zprávu. Toto schéma eliminuje vnořená přerušení a dělá programování ovladače jednodušší.", "Jak lze vidět, na spodní úrovni je mikrokernel, což je asi 4000 řádků kódu (většinou v programovacím jazyce C, plus malé množství Assembleru). Zpracovává přerušení, plánování a předávání zpráv. Jeho API také podporuje asi 30 jaderných volání, které mohou autorizované servery a ovladače realizovat. Uživatelské programy nemohou tato volání použít. Místo toho mohou používat POSIXová systémová volání, která mohou odeslat zprávy na servery. Jaderná volání provádějí funkce jako je nastavení přerušení a kopírování dat mezi adresními prostory. Na další úrovni, jsou tu ovladače zařízení, každé z nich běží jako samostatný uživatelský proces. Každý z nich ovládá některé I/O zařízení, jako je například disk nebo tiskárna. Ovladače nemají přístup k I/O prostoru a nemohou provádět I/O instrukce přímo. Místo toho musí ovladače provést volání jádra se seznamem I/O portů hodnot určených pro zapsání. Zatímco tam je malé množství režie (typicky 500 ns), tento systém umožňuje, aby jádro zkontrolovalo, zda má ovladač povolení. Aby například audio ovladač nemohl zapisovat na disk. Na další úrovni existují servery (služby, démoni). To je místo, kde se nachází téměř všechny funkčnosti operačního systému. Uživatelské procesy získávají souborové služby, jako například odesílání zpráv na souborový server, jako otevřít, zavřít, číst a zapisovat soubory. Na druhé straně, souborový server dostane diskový I/O zasláním zprávy na ovladač disku, který v současnosti řídí disk. Jedním z klíčových serverů je reinkarnační server (viz též watchdog timer). Jeho úkolem je průzkum všech ostatních serverů a ovladače pro kontrolu na své zdraví pravidelně. Pokud se součásti nezdaří reagovat správně, nebo se ukončí nebo dostane do nekonečné smyčky, reinkarnační server (který je nadřazený proces ovladače a servery) odstraní vadné součásti a nahradí je novou kopií. Tímto způsobem je systém automaticky samoopraven, aniž by bylo zasahováno do spuštěných programů. V současné době reinkarnační server, proces server a mikrokernel jsou součástí \"trusted computing base\". Pokud některý z nich selže, systém se zhroutí. Nicméně, snížení trusted computing base (jádra systému) od 3-5 milionů řádků kódu nacházejících se v systémech Linux a Windows, na asi 20 000 řádek, výrazně zvyšuje spolehlivost systému." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "ŠK Slovan Bratislava.", "Sezóna 2015/16.", "Sezóna 2016/17.", "Sezóna 2017/18.", "FK Senica (hostování).", "FC Vysočina Jihlava." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "2", "2" ], "content": [ "Svoji fotbalovou kariéru začal v klubu AŠK Inter Bratislava, odkud v mládežnických letech přestoupil nejprve do týmu ŠK SFM Senec a poté do Slovanu Bratislava.", "", "V průběhu sezony 2015/16 se propracoval do seniorské kategorie Slovanu. Svůj debut v A-mužstvu si odbyl 9. dubna 2016 v ligovém utkání 26. kola proti klubu MFK Ružomberok (výhra 3:1), nastoupil na prvních 20 minut. 20. 5. 2016 se při svém druhém ligovém startu poprvé střelecky prosadil, když v zápase s týmem FO ŽP ŠPORT Podbrezová (remíza 2:2) srovnával v 63. minutě na průběžných 1:1. Na jaře 2016 odehrál v lize dvě utkání.", "V červnu 2016 uzavřel s mužstvem profesionální kontrakt stejně jako Adam Laczkó, Juraj Kotula, Dominik Greif, Patrik Pinte, Denis Potoma a Frederik Valach. V sezoně 2016/17 získal se Slovanem domácí pohár, když společně se svými spoluhráči porazil ve finále hraném 1. května 2017 na stadionu NTC Poprad tehdy druholigový tým MFK Skalica v poměru 3:0. V ročníku 2016/17 nastoupil ke třem ligovým střetnutím.", "Se Slovanem postoupil přes arménské mužstvo FC Pjunik Jerevan (výhry 4:1 a 5:0) do druhého předkola Evropské ligy UEFA 2017/18, kde bratislavský klub vypadl po prohrách 0:1 a 1:2 s týmem Lyngby BK z Dánska. Za \"belasý\" odehrál pouze jeden zápas v lize, jelikož v průběhu podzimu odešel na hostování.", "Začátkem září 2017 zamířil ze Slovanu hostovat do mužstva FK Senica ze Záhoří, opačným směrem putoval na přestup obránce Erik Čikoš. Se Senicí bojoval o záchranu, která se zdařila. Během roku si připsal celkem 15 ligových utkání, v nichž zaznamenal jednu branku.", "V průběhu sezony 2018/19 odešel jako volný hráč (zadarmo) do Vysočiny Jihlava, se kterou uzavřel smlouvu na dva roky." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "ŠK Slovan Bratislava.", "Sezóna 2016/17.", "Sezóna 2017/18.", "Sezóna 2018/19.", "AS Trenčín (hostování).", "Klubové statistiky." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Svoji fotbalovou kariéru začal v klubu FK BCT Bratislava, odkud v mládežnických letech přestoupil nejprve do týmu FC Petržalka 1898 a poté do Slovanu Bratislava.", "V průběhu sezony 2015/16 se propracoval do seniorské kategorie Slovanu, avšak hrál pouze za rezervu. V červnu 2016 uzavřel s týmem stejně jako Samuel Šefčík, Juraj Kotula, Dominik Greif, Patrik Pinte, Denis Potoma a Frederik Valach profesionální kontrakt.", "Svůj debut v A-mužstvu si odbyl 13. srpna 2016 v ligovém utkání 5. kola proti klubu MFK Ružomberok (prohra 2:3), když v 67. minutě vystřídal Lorenza Burneta. V ročníku 2016/17 se podílel na zisku domácího poháru, přestože ve finále hraném 1. 5. 2017 proti tehdy druholigovému týmu MFK Skalica nenastoupil. Jeho spoluhráči porazili soupeře v poměru 3:0. Během roku odehrál v lize pouze jedno střetnutí.", "V březnu 2018 podepsal se Slovanem novou smlouvou platnou na čtyři a půl roku. Na jaře 2018 se podílel se Slovanem na obhajobě zisku slovenského poháru z předešlé sezony 2016/17, i když ve finále hraném 1. května 2018 v Trnavě proti celku MFK Ružomberok (výhra 3:1) nehrál. V ročníku nastoupil opět k jednomu ligovému zápasu.", "V prvních dvou předkolech Evropské ligy UEFA 2018/19 v soubojích s moldavským mužstvem FC Milsami Orhei (výhry 4:2 a 5:0) a klubem Balzan FC z Malty (prohra 1:2 a výhra 3:1) nehrál. Za \"belasý\" nastoupil ve třetím předkole proti rakouskému celku Rapid Vídeň, se kterým Slovan po výhře 2:1 a prohře 0:4 vypadl. Na podzim 2018 odehrál pět střetnutí v lize. V sezoně 2018/19 získal Slovan mistrovský titul, na kterém se Laczkó částečně podílel.", "V únoru 2019 odešel kvůli většímu hernímu vytížení ze Slovanu na roční hostování s opcí na přestup do týmu AS Trenčín. Ligový debut za Trenčín si připsal ve 22. kole hraném 9. 3. 2019 v souboji se Zemplínem Michalovce (prohra 2:4), nastoupil na celých devadesát minut. Běheem roku odehrál za Trenčín pět ligových utkání, v zimě 2019/20 se vrátil do Slovanu a připravoval se s rezervou.", "Aktuální k 24. lednu 2020" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Aktivity.", "Po osvobození.", "Současnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Před první světovou válkou bylo v Rakousko-Uhersku nejvíce obchodních a pivovarských sladoven soustředěno na Moravě a v Čechách. Moravské sladovny využívaly služeb vídeňské laboratoře Institut für Gärungsindustrie prof. E. Jalowetze (1862–1936). Po první světové válce vznikla v Brně Československá komise sladová, která iniciovala zřízení Sladařského ústavu. Vybudováním ústavu byl pověřen Vladimír Vavřin Žila (1889–1953) absolvent \"Wiener Akademie für Bräu-Industrie\". V. V. Žila, vedl Sladařský ústav od jeho založení nejprve jako přednosta laboratoře a později ve funkci ředitele až do své smrti. Výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 4. srpna 1920 vznikl v rámci České vysoké školy technické v Brně (dnes Vysoké učení technické v Brně) „Státní výzkumný ústav kvasného průmyslu spojený s Výzkumným ústavem sladařským“. V provizorní laboratoři (Falkensteinerova 7 dnes Gorkého 7) zahájil Sladařský ústav 4. srpna 1920 analytickou kontrolu prvních vzorků. Současně byla laboratoři udělena státní autorizace. V polovině roku 1921 se ústav přestěhoval do vlastních prostor v chemickém pavilonu České vysoké školy technické v Brně (Za úvozem 17 dnes Žižkova 17).", "Ústav organizoval v letech 1925–1932 „Sjezdy sladařsko-pivovarské“. S vlastní expozicí se ústav účastnil Výstavy soudobé kultury v Československu (1928) a organizačně se podílel na Výstavě pivovarsko-sladařské, která byla části rozsáhlé Výstavy moderního obchodu (1929). V roce 1933 byla vybudována poloprovozní pokusná sladovna. V letech 1932–1936 byla ústavem organizována „Moravská škola sladovnická v Brně“ a v letech 1935–1939 byl vydáván časopis „Zprávy Ústavu kvasného průmyslu“. Činnost ústavu pokračovala po celé válečné období. Ve snaze posílit českou sladařskou a pivovarskou veřejnost po odborné i národnostní stránce byla založena „Žilova edice pivovarských spisů“. V průběhu okupace vyšly v této edici postupně čtyři monografie.", "Od roku 1946 se činnost ústavu opět rozvíjí. S pomocí První brněnské strojírny byl vybudován pokusný pivovar na 8 hl. Současně byla pořízena i mikrovarna na 30 litrů. Rozhodnutím Ministerstva školství, věd a umění byl ústav s platností od 1. ledna 1951 zařazen do sektoru Ministerstva potravinářského průmyslu. Pracovníci ústavu tak ztratili možnost podílet se na výuce vysokoškolských studentů. Budova Vysoké školy technické Dr. Edvarda Beneše v Brně, ve které ústav sídlil, byla v roce 1951 předána Vojenské technické akademii. Sladařský ústav se v roce 1952 musel přestěhovat do budov po znárodněné firmě DIMO (Mostecká 7, Brno), ve kterých sídlí doposud. Do nových prostor nebylo možno přestěhovat pokusný pivovar ani poloprovozní pokusnou sladovnu. Ministerstvo potravinářského průmyslu zřídilo k 1. 1. 1952 „Výzkumný ústav pivovarský a sladařský“ (VÚPS), do něhož byly začleněny pracoviště Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského průmyslu v Praze, Mikrobiologické stanice při pokusném pivovaru v Braníku a pracoviště Výzkumného ústavu kvasného průmyslu v Brně. Od roku 1952 je tedy historie uvedených pracovišť společná.", "Sladařský ústav se stává brněnským pracovištěm VÚPS specializovaným na hodnocení kvality ječmene a sladu. V roce 2000 se původní název pracoviště znovu objevuje v názvu „Analytická zkušební laboratoř – Sladařský ústav Brno“ (registrační číslo 1309.2). Na brněnském pracovišti VÚPS je každoročně od roku 1998 kompletována „Ječmenářská ročenka“ přinášející informace o odrůdách ječmene, statistické údaje týkající se ječmene a sladu, adresář sladoven atd. V letech 2005 – 2006 prošlo brněnské pracoviště VÚPS náročnou stavební rekonstrukcí a modernizací. V roce 2015 byla zbudována „Oborová knihovna pro ječmen a slad“. Český sladařský a pivovarský průmysl podporuje výzkumné projekty „Hodnocení odrůd sladovnického ječmene“ a „Hodnocení jakosti sladovnického ječmene“, které jsou realizovány z velké části na brněnském pracovišti VÚPS. V brněnském pracovišti VÚPS jsou na základě výsledků tříletých zkoušek doporučovány odrůdy jarního ječmene pro výrobu piva s chráněným zeměpisným označením „České pivo“." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vznik farnosti a založení kláštera.", "Nekatolická správa.", "Obnovení katolické správy.", "Třicetiletá válka.", "Velký požár.", "Josefínské reformy.", "19. století.", "20. století.", "Bohoslužby a seznam kostelů." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "\"Související informace naleznete také v článku Klášter augustiniánů kanovníků (Prostějov).\"", "Počátky křesťanství na území farnosti jsou velmi starobylé a sahají do doby misijního působení sv. Cyrila a Metoděje. Z této doby se však nezachovaly žádné písemné zprávy. Za nejstarší zmíněnou sakrální stavbu ve městě se považuje kostel sv. Petra v bývalé osadě Prostějovice, tradičně ztotožňován s dnešním kostelem sv. Petra a Pavla. a opevněný kostelík sv. Kříže. Prostějovská fara byla v zeměpanském patronátu až do roku 1331, kdy patronátní správa přešla ke kolegiálnímu kostelu sv. Petra v Brně. Jména tehdejších farářů se nedochovala. Prvním známým duchovním správcem v historii farnosti byl plebán Jakub. První zmínka o něm je z roku 1383. Roku 1391 přešla se schválením olomouckého biskupa Mikuláše duchovní správa všech tehdejších prostějovských kostelů do pravomoci augustiniánského kláštera založeného Petrem I. z Kravař v duchu devotio moderna. Prvních 12 řeholníků v čele s proboštem do Prostějova přišlo z Roudnice nad Labem. Krátce po výstavbě, v roce 1430, byl klášter spolu s přilehlou farou, školou a kostelem vypálen husity.", "Rokem 1522 skončila katolická duchovní správa a hlavní kostel připadl prostějovským kališníkům, kteří si v roce 1510 vyžádali právo volit vlastního kněze. Prvním nekatolickým knězem silně luterského zaměření se stal Jan Zahrádka. V 15. a 16. století Prostějov proslul nejen jako centrum kališnictví, ale i středisko nelegálních novokřtěnců a Jednoty bratrské. Ve městě působil např. Jan Blahoslav a Martin Michalec.", "Katolická duchovní správa byla opět obnovena roku 1622 zásluhou knížete Karla z Lichtenštejna. 13. května 1624 kníže vyzval měšťany ke slavení slavnosti Božího Těla, ovšem výzva zůstala bez ohlasu, jelikož tou dobou se v Prostějově hlásili ke katolicismu pouze tři lidé. Rekatolizační úsilí majitelů panství nemělo zpočátku valný úspěch, jak o tom ve své zprávě z roku 1637 referoval farář Michal Prokop. Když biskup František z Dietrichštejna vydal dekrety obsahující sankce pro nekatolíky, odešlo do exilu mnoho prostějovských občanů včetně evangelických kazatelů.", "Za třicetileté války obsadila Prostějov švédská vojska generála Torstenssona. Vojáci vyrabovali domy, radnici i kostel. Stejně se chovala i rakouská císařská armáda.", "27. dubna 1697 postihl Prostějov velký požár, nejzhoubnější živelná katastrofa v dějinách města. Středověká zástavba lehla popelem. Po požáru se začaly opravovat veřejné budovy včetně fary a kostela sv. Kříže, v jehož troskách zůstal ohněm nedotčen dřevěný kříž. Ten byl po tomto zázraku slavnostně povýšen na hlavní oltář a kostel získal nové zasvěcení Povýšení sv. Kříže. Od té doby je farní kostel také poutním místem.", "Velké změny v životě farnosti a celé církve přineslo panování Josefa II. Císař zrušil nejméně polovinu existujících klášterů. Mnohé nemovitosti získala v dražbách rakouská armáda. V Prostějově to byl kapucínský klášter s kostelem sv. Barbory na dnešní Brněnské ulici. Zrušeny byly kaple sv. Anny v Drozdovicích a sv. Floriána, jejich vybavení bylo rozprodáno. Po zákazu pohřbívání v kostelech se přestaly ukládat ostatky v kryptě pod hlavním oltářem v kostele Povýšení sv. Kříže. Josef II. zrušil i většinu církevních spolků, které nijak materiálně nepřispívaly k rozvoji společnosti. Např. prostějovské bratrstvo sv. Kříže, které mělo v té době přes 5 000 členů. Dále byly výrazně omezeny náboženské poutě. Prostějovští farníci v baroku často putovali do Dubu nad Moravou, na Svatý Kopeček u Olomouce a do Křtin, kam město Prostějov věnovalo v roce 1723 záslibný obraz po velkém požáru. Mezi oblíbená zahraniční poutní místa patřila Čenstochová, Mariazell a výjimečně Řím.", "14. října 1848 se stal Prostějov hostitelem císaře Ferdinanda, který se zde zastavil při útěku z Vídně do arcibiskupského paláce v Olomouci. Léta po nástupu Franze Josefa na trůn se nesla ve znamení absolutismu s postupnou germanizací. Zlepšení přinesla reforma správy města. První obecní volby se konaly v roce 1850 a prvním starostou byl zvolen Antonín Ficker. Ve volbách 1867 vyhrál Čech Florian Novák. Vítězství české městské správy mělo velký vliv na utváření města. Farář P. Josef Novák v té době podporoval český jazyk a národnost a byl za to jmenován čestným občanem Prostějova. V probíhající školské reformě figurovali i kněží z farní školy. V roce 1893 byly zakoupeny nové hodiny na kostelní věž. Byla opravena sousedící kaple Nejsvětější Trojice a provedena elektrifikace kostela.", "Snad nejvýznamnější osobností farnosti se stal P. Karel Dostál-Lutinov, který zde rozvinul širokou škálu aktivit. Horlivě se věnoval pastorační, literární a spolkové činnosti. V roce 1906 realizoval velkou opravu kostela, ke které přizval významné umělce své doby: Františka Bílka, Jano Köhlera, Zdenku Vorlovou-Vlčkovou a další. V době před uzavřením mnichovské dohody, se na svátek sv. Václava 28. září 1938 v Prostějově konal prosebný průvod za mír. Průvodu se účastnilo cca 5000 občanů. V roce 1939 byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře farář P. Ignác Dragoun. Zatčen gestapem a popraven byl kaplan ze sousední farnosti sv. Petra a Pavla P. ThDr. Metoděj Mičola, SDS, který se odvážně vyjádřil k atentátu na Reinharda Heydricha. Prohlásil: \"\"Vraždu neschvaluji, ale nemohu chválit to, co plánovitě dělají Němci českému národu... Hitlerova moc přes všechnu její sílu a přes četná vítězství bude nakonec rozdrcena. Náš národ neskoná!\"\". V době okupace byly zakázány církevní slavnosti a průvody ve veřejných prostranstvích.V Prostějově byla zavedena německá mše v neděli v 9:00. Po převratu 1948 vnímala Strana katolickou církev jako překážku k ovládnutí společnosti, chtěla dosáhnout jejího odtržení od Vatikánu. Byla zde myšlenka vytvoření národní církve, která by byla v područí státu. Když se komunistům nepodařilo naklonit církevní představitele na svou stranu, došlo k systematickému pronásledování církve. Po roce 1950 byly odebrány farní matriky a nahrazeny matričními úřady na okresech a obcích. Prostějovské kostely chátraly. Po likvidaci řádů v 50. letech zůstali v Prostějově dva kněží v jediné farnosti. Postupně byl zavřen kostel sv. Jana Nepomuckého, sv. Cyrila a Metoděje a bohoslužby byly slouženy ve farním kostele Povýšení sv. Kříže a v kostele sv. Petra a Pavla. Podobně jako v době německé okupace se nesměla církev veřejně projevovat. Roku 1962 byla kvůli stavbě městských lázní zbořena kaple sv. Floriána (dnešní Floriánské náměstí). Bylo to však zbytečné, protože lázně se stavěly o několik metrů dál. V době zmírnění režimu se roku 1968 začalo vyučovat náboženství ve třídě zřízené nad zákristií a v kostele se provedly nejnutnější opravy. Po pádu režimu 1989 byl olomouckým arcibiskupem Františkem Vaňákem jmenován salesián P. Jan Gacík, který realizoval další opravy sakrálních prostor. V současnosti je ve farnosti většina církevních budov opravena. Představitelé statutárního města Prostějova se pravidelně účastní významných událostí v životě farnosti. Spolupracují např. při organizaci kulturní akce Noc kostelů, nebo tradičních Hanáckých slavností na svátek Povýšení sv. Kříže.", "Od 90. let 20. století do roku 2015 patřil do správy farnosti Povýšení sv. Kříže také klášterní kostel sv. Jana Nepomuckého a hřbitovní kaple sv. Kříže. Nyní jsou oba objekty součástí farnosti sv. Petra a Pavla." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Ernst Julius Cohen pocházel z německé rodiny židovského vyznání, která se usadila v Německu. Byl synem ředitele chemické továrny Jacoba (Jacquesa) Cohena (24. března 1833, Düsseldorf – 24. února 1881, Amsterdam) a jeho ženy Nanny Rosenthal (10. května 1835, Hannover – 3. února 1915, Amsterdam). Základní školu navštěvoval v rodném městě, od roku 1886 pokračoval na místním gymnáziu a od roku 1888 studoval chemii na Amsterdamské univerzitě. Zde byl vynikajícím žákem J. H. van 't Hoffa. Během studií pobýval u Henriho Moissana v Paříži a také tři měsíce působil na „Zemědělském výzkumném ústavu“ v Bredě. Promoval 8. listopadu 1893. Obhajobou práce \"Het bepalen van overgangspunten langs electrischen weg en de electromotorische kracht bij scheikundige omzetting\" („\"Stanovení přechodových bodů podél elektrických drah a elektromotorické síly v chemickém výzkumu\"“) získal titul doktora přírodních věd. Poté se stal asistentem J. H. van't Hoffa, po jeho odchodu do Berlína asistoval v Amsterdamu H. W. B. Roozenboomovi a v roce 1896 se zde stal docentem fyzikální chemie. V roce 1899 studoval u Svante Arrhenia ve Stockholmu. 24. října 1901 byl jmenován mimořádným profesorem fyzikální chemie na Amsterdamské univerzitě, svou práci zde 9. prosince téhož roku zahájil přednáškou „O extrémech v oblasti obecné a fyzikální chemie“ (). 23. června 1902 se stal profesorem chemie na Univerzitě v Utrechtu. V Utrechtu se podílel organizačně i na chodu školy a v akademických rocích 1915–1918 zde byl rektorem. V roce 1939 zde získal čestný doktorát. Po německém obsazení Nizozemska byl Ernst Cohen internován v několika koncentračních táborech, mezi jinými i v tranzitním táboře Westerbork. Zahynul v plynové komoře koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau.", "Cohen se věnoval především alotropii kovů, zejména cínu (příčině cínového moru). Kromě toho se zabýval i polymorfií prvků a sloučenin, fotochemií, elektrochemií (chemie galvanických článků a piezoelektřina), korozí ale i historií vědy (kromě jiných ho zajímal Herman Boerhaave). V roce 1907 napsal knihu o historii oxidu dusného a biografii nositele Nobelovy ceny J. H. van't Hoffa. Celkem publikoval více než 400 vědeckých článků a několik knih. Margit Szöllösi-Janze ve své knize \"Science in the Third Reich\" (\"Věda ve Třetí říši\") uvádí, že: „Cohen se s velkým úsilím podílel na obnovení vztahů západoevropských vědců se svými německými kolegy po první světové válce“.", "Ernst Cohen byl od roku 1903 prvním předsedou Nizozemské chemické společnosti. V roce 1913 se stal členem Královské nizozemské akademie věd (v roce 1942 byl donucen rezignovat). 6. prosince 1924 byl zvolen korespondujícím členem Akademie věd SSSR. V roce 1919 se stal prvním prezidentem nově založené Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii (\"Union Internationale de la Chimie Pure et Appliquée\"). Získal Zlatou medaili „Batávské společnosti experimentální filozofie“ (\"Bataafs Genootschap voor Proefondervindelijke Wijsbegeerte\") v Rotterdamu a v roce 1923 byl jmenován rytířem Řádu nizozemského lva." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Založení.", "Sesuv půdy a přemístění kláštera.", "Obnova monastýru.", "Areál kláštera." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Mužský Pečerský klášter Nanebevstoupení byl založen svatým Dionisijem Suzdalským mezi lety 1328-1330 nedaleko od Nižného Novgorodu na břehu řeky Volhy. Tento mnich Kyjevsko-pečerského kláštera přišel s několika řeholníky do Nižného Novgorodu a vyhloubil si tři versty od města jeskyni, kde se usadil. Okolo roku 1335 založil na tomto místě Dionisij klášter s chrámem Nanebevstoupení Páně. Klášterní řád byl založen na principu asketického komunitního života, tzv. cenobitství. Mniši neměli osobní vlastnictví, vše bylo společné. Všichni, včetně představeného kláštera, pracovali, aby si zajistili živobytí. Bez svolení představeného nesměli mniši za klášterní bránu. Krátce po založení se stal klášter nejvýznamnějším duchovním a kulturním centrem Suzdalsko-nižněnovgorodského knížectví. V této době také zdejší mnich Lavrentij sepsal tzv. Lavrentijský letopis.", "V 16. století byl klášter na vrcholu svého rozkvětu. Nicméně roku 1597 zasáhlo klášter veliké neštěstí – 18. června v noci došlo k obrovskému sesuvu půdy, který prakticky celý klášterní areál zničil. Nikdo sice nezemřel, nicméně kvůli nebezpečí dalších sesuvů byl klášter přesunut asi o verstu výše proti proudu Volhy a na starém místě byl postaven chrám Vzkříšení Páně. Prostředky na výstavbu nového kláštera měl údajně darovat i otec národního hrdiny Kuzmy Minina. Někteří předpokládali, že zával kláštera byl předzvěstí nastávající pohromy, která se za několik let snesla na zemi – smuty. Současný klášterní komplex byl postaven mezi lety 1640-1660 podle projektu nižněnovgorodského architekta Antipa Konstantinoviče. Vzniknul tak chrám Nanebevstoupení Páně s pěti kupolemi a galerií, jehlanovitá zvonice, jehlanovitý chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice s klášterní jídelnou, chrám nad branou zasvěcený sv. Jevfimiji Suzdalskému, pokoje představeného a klášterní cely s chrámem sv. Makarije. Kamenná zeď a nevelký chrám nad branou zasvěcený Pokrovu přesvaté Bohorodice vznikly později, roku 1765. Klášter provozoval vlastní nemocnice, starobince a chudobince. Své služby poskytoval vedle prostých lidí také státu – dodával peníze a proviant armádě, dokonce na své vlastní náklady formoval vojenské jednotky pro carskou armádu. Roku 1924 byl z rozhodnutí NKVD klášter uzavřen. Vznikly zde byty a kino, později restaurátorská dílna.", "Pečerský klášter Nanebevstoupení byl znovu obnoven až roku 1994, tedy po 70 letech. Postupně proběhla rekonstrukce areálu, obnova zničených detailů, byly instalovány nové ikonostasy aj. Při klášteře bylo zřízeno muzeum historie Nižněnovgorodské eparchie a vydavatelství náboženské literatury. Představeným kláštera je vždy úřadující archijerej Nižněnovgorodské eparchie. V roce 2004 zde žilo celkem 14 řeholníků. Kromě toho se na území kláštera nachází i řada jiných staveb ze 17. a 18. století, například dům archijereje, zrestaurovaný roku 2005.", "Známá je zvonice chrámu Nanebevstoupení Páně, která se krátce po výstavbě viditelně naklonila do strany. V roce 2005 na ni byly instalovány unikátní mechanické hodiny se zvonkohrou, která hraje melodii někdejší hymny carského Ruska \"Bože, Carja chrani!\" a písně \"Kol slaven Bog\". V květnu 2013 zde byl odhalen pomník caru Alexandru II. u výročí 400 let od nástupu Romanovců na trůn a na připomínku toho, že zde Alexandr II. pobýval roku 1858 se svou manželkou, carevnou Marií Alexandrovnou." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se do chudé muslimské rodiny. V rodném Mostaru dokončil mekteb a ruždii, muslimské základní školy, a tři ročníky Vyššího gymnázia. Nato přestoupil do Sarajeva, kde vystudoval Učitelskou školu (1904). Poté získal místo učitele v Bugojnu a Konjici. Roku 1905 obdržel stipendium na Učitelské akademii ve Vídni, kterou úspěšně dokončil. Po návratu do vlasti znovu pracoval jako učitel v Konjici, posléze jako pedagog v Obchodní odborné škole v Tuzle, dále v Mostaru a Brčku a konečně v Derventě se stal učitelem v Mužské učitelské škole (1916–1924). Profesorkou zkoušku vykonal roku 1920. Roku 1924 byl z politických důvodů penzionován, nicméně již následujícího roku byl znovu povolán do zaměstnání, roku 1926 se pak stal ředitelem Ženské muslimské občanské školy v Sarajevu. S intelektuály Edhemem Mulabdićem, Džemaluddinem Čauševićem a Hamdijou Kreševljakovićem roku 1927 v Sarajevu založil kulturní list \"Novi behar\" (Nový Květ), tiskový orgán muslimského spolku \"Narodna uzdanica\" (Lidová opora), v němž po dvě léta vykonával post šéfredaktora (až do 15. 1. 1930). Roku 1929 byl krátce po zavedení královské diktatury coby známý opozičník umístěn do školy v obci Blace u jihosrbského Niše. Roku 1932 byl na vlastní žádost přesunut do Loznice u srbsko-bosenských hranic a posléze roku 1935 do Tuzly. Roku 1941, kdy se po německé invazi rozpadla Jugoslávie, se stal ředitelem Občanské školy v Tuzle, načež byl po jednom roce přemístěn do záhřebské Státní druhé občanské školy. Krátce nato byl penzionován. První literární črty začal uveřejňovat v časopisech roku 1900, mimo jiné spolupracoval s periodiky \"Behar\", \"Biser\", \"Gajret\", \"Novi Behar\" a \"Kalendar Narodne uzdanice\". Velkou popularitu si získal jako autor humoresek a komedií. Od dětství také sbíral lidovou slovesnost." ] }

{ "title": [ "Dějiny." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Prostějovskou Židovskou obec založili židé vyhnaní z Olomouce v druhé polovině 15. století. V té době to byla druhá nejpočetnější židovská komunita na Moravě (po Mikulově). Díky ní se Prostějovu začalo přezdívat \"Hanácký Jeruzalém\". Nejstarší židovský hřbitov je datován do 15. století a nejstarší náhrobní kámen do roku 1654. Během třicetileté války (1618–1648) se populace židovské obce snížila z 600 členů na 500. První synagoga byla postavena roku 1676 a druhá \"Nová synagoga\" 1836. Německá židovská škola byla založena v roce 1782. V roce 1713 ve městě žilo 1398 židů. Prostějovští židé hráli významnou roli v moravském textilním průmyslu. V roce 1801 založil Feith Ehrenstamm továrnu na kašmír, tímto se z něj stal první židovský majitel továrny na výrobu sukna. Nejznámější z židovských továren byla vůbec první konfekce Mayera a Isaka Jaquese Mandla, která zahajovala tovární výrobu již v roce 1958. Z dalších podnikatelů byli významní konfekcionáři: Berger, Pollak, bratři Grünwaldové, Seliger a Ruhdorfer, Weiss a další. Největším židovským továrníkem v konfekci se stal od dvacátých let 20. století Gustav Sborowitz, který jako první ve městě zavedl pásovou výrobu. V Prostějově sídlila i židovská náboženská obec, která se roku 1884 oddělila od židovské politické obce. Židé měli již v roce 1522 svou školu, v 19. století posílali své děti převážně do německých škol. Od roku 1897 byl Prostějov sídlem Svazu rabínů Moravy a Slezska. Prostějovští Židé pracovali kulturně v desítkách různých spolků, převážně německých: Židovský dobročinný spolek Chevra Kadischa, Dobročinný spolek paní a dívek, Spolek sionistů, Krejcarový spolek podpoře židovských chudých, Židovský národní spolek, Židovský tělocvičný spolek, Feriální klub židovských studujících vysokých škol Giskalah a Místní skupina rakouského svazu židovských obchodních pomocníků. V roce 1914 vlastnili židé 160 domů mimo ghetto. Nejvíce (sedm z nich) vlastnil Zikmund Wolf. Po roce 1918 se židé sdružovali ve spolcích: Židovská mládež, Židovská tělovýchova, Židovská sociální péče a populární ŽSK Makkabi s fotbalovým hřištěm u Hloučely. Za první republiky stáli v čele židovské náboženské obce rabín dr. Leopold Goldschmied a dr. Schön. V městském zastupitelstvu byli roku 1923 tři židé. V noci ze 14. na 15. června 1939 se pokusilo několik fašistů zapálit synagogu. Aby se zabránilo podobným pokusům, byla budova dána do správy města Prostějova. V červnu a červenci roku 1942 bylo z Prostějova transportováno přes 1600 židů. Transporty směřovaly do Terezína, odkud pak převážně byly posílány do likvidačního tábora v Osvětimi. V Osvětimi zahynulo přes půl druhého tisíce prostějovských židů. Památku obětí rasové perzekuce dodnes připomíná 1370 jmen vytesaných na žulové desce v obřadní síni židovského hřbitova." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Dospívání.", "Rozmnožování.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jsou černí nebo tmavě hnědí, jednoduše zbarvení pavouci, starší jedinci jsou tmavší než mláďata. Tělo mají rozděleno na hlavohruď a zadeček a bývají velcí 7 až 18 mm. Válcovité tělo je neseno osmi robustními, ale poměrně krátkými nohama uzpůsobenými k pohybu v noře. Samcům se nohy po třetím, posledním svlečení před cestou za samicemi prodlouží. Dlouhé, rovnoběžné chelicery s velkými drápky jim směřují dopředu. Na hlavohrudi mají osm očí, střední dvě jsou velká a každé z nich má po straně tři malá. K dýchání jim slouží dva páry plícních vaků umístěných na spodní straně zadečku.", "Po opuštění mateřské nory stráví zbytek života ve své, nově vyhloubené a postupně zvětšované noře, kterou si chelicerami vyhrabou až do 30 cm hloubky a vystelou pavučinou. Nahoře jsou nory spojené s povrchovým lapacím zařízením vytvořeným z pavučiny. U sklípkánků rodu \"Atypus\" je to asi 20 cm dlouhá lapací trubice z pavučiny ležící vodorovně na zemi, u rodu \"Sphodros\" obdobná trubice stojí svisle u paty stromu či kamene a rod \"Calommata\" vytváří pavučinové víčko nad norou. Sklípkánkovití v noře nebo v trubici číhají na kořist a když se tato dotkne trubice nebo víčka, hbitě přiběhnou, zaseknou do ní přes pavučinovou stěnu chelicery a následně vstřiknou jed. Lapenou kořist vtáhnou na dno, kde se následkem trávicích enzymů její měkké části rozloží do tekutého stavu, a vysají. Loví drobný hmyz, mravence, plže i jiné členovce. Samice nikdy noru neopustí, samci jednou v životě, když odejdou hledat samice k páření.", "Sklípkánkovití pohlavně dospívají ve třech nebo čtyřech létech, kdy naposled svléknou kutikulu. Samci pak vylezou a pátrají po norách samic. Po nalezení bubnováním signalizují svůj příchod. Neoplodněné samice přijmou v norách samce se spermiemi v makadlech a samci zakrátko zahynou. Samice mohou být v dalších létech oplodněny opětovně, dožívají se i deseti let. Kokon se 40 až 60 oplodněnými vajíčky samice střeží v noře, sklípkánci se zakrátko vylíhnou a zůstávají se samicí až do následujícího jara. Tehdy se podruhé svléknou a velcí 2 až 3 mm opouští rodnou noru a zahajují osamocený život ve svém podzemí. Nejsou schopni po zemi daleko dolézt, nejvýše pár metrů. Někteří spoléhají na vzdušné proudy, vylezou na rostliny a nechají se na pavučinových vláknech odvát větrem.", "Čeleď sklípkánkovití zahrnuje podle nejnovějších údajů ve \"World Spider Catalog\" celkem 52 druhů řazených do tří rodů, všechny mají české jméno sklípkánek:" ] }

{ "title": [ "Pozadí vzniku skladby.", "Kompozice a vlivy.", "Hudba.", "Text." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "V průběhu práce na albu \"25\" se Adele po nějakou dobu potýkala s tvůrčí krizí. Nebyla si jista kvalitou práce, která byla na albu dosud provedena, proto požádala o názor producenta Ricka Rubina, který se spolupodílel na jejím předchozím albu \"21\". Ani Rubin nevěřil, že by se zatím hotové písně alba mohly potkat s výraznějším úspěchem a sama Adele si musela připustit, že vydání alba v této podobě by bylo poněkud uspěchané. Na začátku roku 2015 tedy odletěla do Los Angeles, aby zde po dobu dvou měsíců pracovala s dalšími autory a producenty. Později projevila zájem o spolupráci s kanadským hudebníkem Tobiasem Jessem, poté co slyšela jeho píseň „Hollywood“. Když se jejich manažeři dohodli na podmínkách společné tvorby, strávili oba umělci téměř tři dny v družném hovoru a skládání. Výsledkem byly písně „When We Were Young“ a „Lay Me Down“. Prvně jmenovaná skladba byla složena v domě v Los Angeles, ve čtvrti Brentwood, a sice na klavíru, který Tobias zdědil po hudebním skladateli Philipu Glassovi. Na písni pracovali společně od samého začátku, Tobias přehrával akordy, zatímco Adele improvizovala s melodií a textem. Jesso později vzpomínal na společnou tvorbu: „Neměli jsme k dispozici nahrávací studio, byl tam prostě jenom klavír a my dva. A udělali jsme hodně práce, a když říkám hodně, tak tím myslím opravdu velkou spoustu práce.“", "", "„When We Were Young“ je hloubavá soulová balada. Hattie Collins z britského časopisu \"i-D\" ji nazval „třpytivou baladou sedmdesátých let.“ Je tvořena zasmušilými klavírními akordy, které dávají vyniknout Adelinu úžasnému hlasu. Zpěv střídá polohy od tichého, chraplavého po postupně sílící před očekávaným dramatickým a emocionálním vyvrcholením. Jak sama Adele dodává: „Ve vzájemném souznění mezi interpretem a autorem je opravdu cítit atmosféra sedmdesátých let. A je to hlavně Tobiasova zásluha, přesně kvůli tomu jsem si ho vybrala.“ Brian Hiatt z Rolling Stone vidí podobnost s tvorbou Eltona Johna, rovněž pak s písní Barbry Streisandové „The Way We Were“. Bruce Handy z časopisu \"Vanity Fair\" také upozorňuje na vliv Barbry Streisandové.", "Nosným tématem textu balady je strach ze stárnutí, což je signifikantní pro celé album \"25\", nostalgické vzpomínky na dávný rozchod s milovaným člověkem a touha zastavit čas. Adele v písni tesklivě lká nad uběhlým mládím a nevyhnutelností odloučení." ] }