Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Objevování a pojmenování.", "Historická záhada a dopad." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "David Thompson, kanadský geodet, průzkumník a geograf, vytyčil cestu přes průsmyk Athabasca poprvé v lednu 1811, kdy indiáni Peiganu uzavřeli průsmyk Howse, aby zabránili obchodování se svými soupeři Kootenay. Ačkoli Thompson pečlivě zmapoval trasu, nezajímal se o hory a ve svých záznamech je nezmiňoval. Jeho cesta sledovala řeku Columbia a vytyčená stezka se stala až do úpadku obchodu s kožešinami přední obchodní cestou přes Skalnaté hory. V dubnu 1827 David Douglas, skotský biolog sbírající pro Královskou botanickou instituci v Glasgow a sponzorovaný Sirem Williamem Hookerem, překonal tento průsmyk. Když zaostával za ostatními putujícími, udělal nevídané rozhodnutí opustit stezku a vystoupit v hlubokém sněhu na severní vrchol. \"„Po snídani v jednu hodinu, byv, jak jsem si představil, na nejvyšší části trasy, jsem zatoužil po výstupu na jeden z vrcholů a proto jsem se vydal sám na sněžnicích na ten po levé neboli na západní straně, byvší podle všeho nejvyšší. Dřina s výstupem v nižší části, která je pokryta borovicemi, značně přesahuje možnosti popisu, vyčerpávající na mnoha místech ke střední části. V polovině vegetace úplně mizí, ne tolik jako zbytky mechu nebo lišejníků na kamenech. Zde jsem zjistil, že je výstup méně namáhavý, když jsem kráčel po tvrdé krustě. Třetina pod vrcholem se stává horou čistého ledu, až příliš zapečetěnou rukou přírody jako významné dílo Boha Přírody.... Pohled z vrcholu je příliš hrůzostrašný, než aby dovolil potěšení. V žádném směru není vidět nic až kam oči dohlédnou, kromě hor, které se tyčí nad sebou, nepopsatelně drsné.... Výška od základny může být asi 5500 stop (1676 m); pásmo lesa 2750 stop (838 m); trocha mechů a lišejníků 500 dalších stop (152 m); 1000 stop (304 m) trvalého sněhu; zbytek, směrem k vrcholu, 1250 stop (381 m), jak jsem již řekl, ledovec s tenkou vrstvou sněhu. Výstup mi trval pět hodin; sestup pouze jednu a čtvrt.... Tento vrchol, nejvyšší dosud známý na severním kontinentu Ameriky, s upřímným potěšením pojmenovávám Mount Brown, na počest R. Browna, Esq., slavného botanika... Trochu k jižnímu směru je jedna hora skoro stejné výšky, zvedající se do ostřejšího bodu. Tento jsem jmenoval Mount Hooker [po jeho sponzoru Williamovi Hookerovi)...“", "Douglas neznal výšku průsmyku Athabasca, když jím procházel. Poručík Simpson ve skupině těsně před ním změřil nadmořskou výšku průsmyku na 3400 m (11 000 stop), zatímco jeho skutečná výška je pouze 1753 m (5751 stop). Důstojníkovo jméno bylo nad to podobné nadporučíkovi-guvernérovi Sir Georgovi Simpsonovi, že mnozí jeho chybný výpočet nadmořské výšky připisovali daleko významnější osobě, a tím pádem mu dali věrohodnost. Douglas napsal ve svém deníku: „Když jsem byl v jednu hodinu dobře odpočatý, vyrazil jsem s výhledem na výstup na vrchol, co vypadal jako nejvyšší na severu. Jeho výška se nezdála být menší než 16 000 či 17 000 stop (4876 či 5181 m) nad hladinou moře. Když jsem prošel kolem nižšího hřbetu, dostal na zhruba 1200 stop daleko nejtěžší a nejúnavnější chůze, jakou jsem kdy zažil, a bylo zapotřebí největší opatrnosti, abych přešel přes kůru sněhu...“ Když byl jeho deník vydán, byl Douglas již na další expedici (z níž se nevrátil, protože se jeho zrak natolik zhoršil, že spadl do obsazené pasti na divoké prasata na Sandwichských ostrovech, dnes pojmenovaných jako Havajské ostrovy). Úpravy jeho deníků mohl řídit samotný Hooker, což zpochybňuje motivaci a objektivitu tak známého člověka. Deník byl zveřejněn v druhořadém časopisu a byl rychle zapomenut, nicméně nadmořské výšky udělaly nesmazatelný dojem, a to především na Aarona Arrowsmithe, velkého anglického kartografa. Na všech mapách po vydání časopisu, ukazovaly mapy Skalnatých hor hory Hooker a Brown vysoké mezi 15 000 a 17 000 stopami. Když mezikontinentální železnice procházela pohořím, aby se spojila s výběžkem Britské Kolumbie, otevřela se oblast horolezcům z Evropy a z východního pobřeží. Poté, co byla zdolána hora Assiniboine, začal závod o nejvyšší vrcholy. Mapy jednoznačně uváděly, že těmito horami jsou Hooker a Brown, ale po několika sezónách zkoumání a strádání nebyla nalezena žádná stopa tak vysokých hor. Tyto hory však přiměly muže, aby objevili a zmapovali celý systém pásma Skalnatých hor. Vrcholy zůstávají bajkou 21. století. Jerry Auld z Alberty se ve svém románu z roku 2009, \"Hooker & Brown\", soustředí na mytologii a tajemství hor. Skutečná hora (možná jen částečně) zdolaná Douglasem na západní straně průsmyku si udržela název Mount Brown, ale je jen 2791 m (9157 stop) vysoká. Jméno Mount Hooker, které dal Douglas vrcholu \"trochu na jih\" a \"téměř stejné výšky\", získal vrchol 9 km VSV od Mount Brown s výškou 3287 m (10 784 stop). Ten byl zdolán teprve v roce 1924, téměř století po Douglasově návštěvě Mount Brown. Hora, kterou Douglas pojmenoval Mount Hooker, je pravděpodobně McGillivray Ridge (nebo Rock) (2697 m, 8848 stop), která byla pojmenována roky před Douglasovým překročením průsmyku Athabasca." ] }

{ "title": [ "Kariéra.", "Klubová kariéra.", "V národním týmu.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Hrachovina začínal v HC Kometa Brno. V patnácti letech přešel na sezónu 2009-2010 do HC Havířov. Pro období 2010-2011 se Hrachovina přestěhoval do Finska, kde hrál dorosteneckou ligu za TuTuto. O rok později přešel do Tappary, kde v této soutěži měl nejlepší procento úspěšných zákroků (93%). V sezóně 2012-2013 hrál v Tappaře za juniory jako druhý brankář. Jako náhradník se jednou objevil i na soupisce Tappary v SM-liize a jako zápůjčka do týmu Lempäälän Kisa v lize Mestis. Jeden zápas odehrál i v třetí nejvyšší soutěži v týmu Nokia Pyry. V sezóně 2013–2014 se Hrachovina dostal do SM-liigy. Jako brankářská jednička hrál ve všech zápasech juniorské ligy. V této sezóně byl vybrán do druhého all-stars týmu juniorské SM-liigy. Hrachovina se objevil jako náhradní brankář i v deseti zápasech SM-liigy a jednom zápase European Trophy. V červnu 2014 prodloužil smlouvu s Tapparou, ale byl na celý rok zapůjčen do Lempäälän Kisa. Přesto debutoval v brance Tappary na zápase Hokejové ligy mistrů 23. září 2014 proti HC Třinec. Tappaře vychytal vítězství 1:2, když zastavil 31 střel, a byl zvolen nejlepším hráčem zápasu. Hrachovina se posléze stal brankářskou dvojkou Tappary, ale zbytek sezóny dohrál za Lempäälän Kisa a posiloval také juniorku Tappary. V SM-liize Hrachovina si poprvé zahrál 21. listopadu 2014 proti Kalpě, když v čase 50:56 nahradil Juhu Metsolu. Připsal si pět zásahů a nedostal žádný gól. Tappara prohrála 2:6.Podruhé Hrachovina hrál v SM-liize 5. ledna 2015 proti Ässät Pori, kdy zastoupil zraněného Metsolu v čase 14:40. Úspěšně zasáhl 23 a nepustil žádný gól. Tappara vyhrála v prodloužení 2:1. Kvůli zranění Metsoly nastoupil v dalším zápase 7. ledna 2015 proti Kalpě poprvé od začátku zápasu. Hrachovina kryl v utkání, které Tappara prohrála 3:1, 18 střel. V únoru 2015 Hrachovina opět s Tapparou o rok prodloužil smlouvu. Sezónu 2015-2016 Hrachovina začal jako třetí brankář v Tappaře a posila Lempäälän Kisa. V říjnu se stal tapparskou dvojkou, když byla ukončena smlouva s Mikou Noronenem. Na podzim odehrál v Lempäälä 16 zápasů. Na přelomu roku byl také na dvě utkání zapůjčen do Hämeenlinnan Pallokerho, odkud právě odešel Eetu Laurikainen. Zde také 29. prosince 2015 v zápase proti Ässät Pori vychytal svou první nulu v SM-liize, když chytil 30 střel. HPK vyhrálo 1:0 a Hrachovina byl zvolen první hvězdou zápasu. Na začátku roku 2016 se začal výrazně prosazovat i v Tappaře. V základní části sezóny hrál v 17 a v play-off dvou zápasech. Dvakrát vychytal nulu. Před koncem sezóny se ale vrátil do pozice dvojky a pomohl v play-off i tapparské juniorce. S Tapparou tento rok Hrachovina získal svůj první mistrovský titul. V květnu 2016 opět s Tapparou prodloužil smlouvu, tentokrát o dva roky. V ročníku 2016-2017 vytvořil Hrachovina pár s Teemem Lassilou. Podařilo se mu už před sezónou stát se jedničkou. V září 2016 byl dokonce zvolen za ligového hráče měsíce. Celkem v základní části odchytal 41 zapasů, z nichž ve třech neinkasoval. Hrachovina nastoupil od začátku ve všech zápasech vyřazovací části kromě jednoho, ve kterém ale přesto Lassilu nahradil. Během play-off vytvořil nový rekord ligy bez obdrženého gólu: 233 minut a 21 sekund. V play-off vychytal čtyřikrát nulu. Jeho úspěšnost 93,8 % a průměr počtu obdržených branek na zápas (1,47) byl v play-off nejlepší. I tuto sezónu završil jako mistr Finska. Ročník 2018/2019 odehrál v KHL v dresu kazachstánského celku Barys Astana. S tím se ale po konci sezóny na nové smlouvě nedohodl. Pro začátek ročníku 2019/2020 tak podepsal zkušební smlouvu se švýcarským celkem HC Ambri-Piotta která vypršela v listopadu 2019. V NLA ale nebyl spokojen a ani se mu tam nevedlo. S klubem tak spolupráci neprodloužil a do konce sezóny podepsal smlouvu s extraligovým týmem HC Bílí Tygři Liberec.", "Hrachovina se zúčastnil v dresu České republiky mistrovství světa hráčů do 18 let v roce 2012, kde čtyřikrát nastoupil jako dvojka, jinak zastával pozici třetího brankáře. Reprezentoval i na mistrovství světa hráčů do 20 let v roce 2014, ale celý turnaj zůstal v pozici brankářské trojky. Celkem Hrachovina reprezentoval devětkrát jako junior a jednou jako dorostenec. Jako třetí brankář byl nominován na MS 2018.", "Hrachovinův otec Petr je bývalý český brankář, který dnes trénuje brankáře v týmu Orli Znojmo. Dominik Hrachovina mluví finsky." ] }

{ "title": [ "Kyberútok.", "EternalBlue & DoublePulsar.", "Dopad." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Po nainstalování WannaCry nejprve zkontroluje přítomnost \"kill switch\". Pokud není nalezen, ransomware zašifruje data na počítači a pokusí se vyslat instalační soubory po síti. Jako při každém ransomware, zobrazí se zpráva informující uživatele o nakažení a žádá výkupné v hodnotě 300 USD (7 186 korun) nebo 600 USD (14 367 korun) v internetové měně Bitcoin do tří nebo sedmi dní. Počítače, které si nenainstalovaly bezpečnostní update od Microsoftu jsou napadnutelné. Snáze pak napadnou Windows 7 než například Windows XP. Útočník není zatím znám. Je potvrzeno, že útočník za 5 dní vydělal na malwaru přes 73 000 USD (64 870 EUR).", "EternalBlue, hlavní součást WannaCry, byla vydána hackerskou skupinou \"The Shadow Brokers\" dne 14. dubna 2017 spolu s dalšími hackerskými nástroji získaných z tzv. 'Equation Group' (sk. Rovnicová skupina), údajně pocházející z americké organizace NSA. EternalBlue využívá zranitelnost v protokolu SMB (Server Message Block), která byla opravená aktualizací MS17-010. Update byl vydán pro všechny verze Windows 14. března 2017. Údajně, EternalBlue není funkční v systému Windows 10. Od 21. dubna 2017 se šíří backdoor DoublePulsar, který již 4 dny na to nakazil více než 100 000 počítačů, přičemž počet infikovaných počítačů roste exponenciálně každý den. EternalBlue i DoublePulsar byly použity najednou v útoku WannaCry.", "Malware WannaCry měl i má obrovský dopad na nejen osobní počítače. WannaCry nakazil Národní zdravotnickou službu (NHS) v Spojeném království - musely být zrušeny mnohé naplánované operace. Virus způsobil i několik hodin dlouhou odstávku mobilní sítě O2 Telefónica v Španělsku, taktéž i problémy s dopravou, když byly napadeny železniční počítače Deutsche Bahn a aerolinky LATAM Airlines. Mezi další významné firmy napadeny virem WannaCry jsou Renault, FedEx nebo Sberbank. Virus byl zaznamenán i na Slovensku, kde zasáhl Fakultní nemocnici v Nitře." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil do vlivné a zámožné rodiny osmanského úředníka a velkostatkáře Fadil-paši Šerifoviće. Mustafa vyrůstal a vzdělával se v Cařihradu, kde jeho otec dlouhodobě pracoval. Jistý čas s rodinou pobýval v Egyptě. Krátce po návratu do Bosny (někdy před rokem 1870) se oženil s Nuri/Nurou Gradaščević, ve své době nejbohatším pozemkovým vlastníkem v celé Bosně i Hercegovině. Společně přivedli na svět syny Sadika a Fadila. Podruhé se oženil s Kjanou Sulejmanpašić z Bugojna. Fadil-paša Šerifović se roku 1878 přišel poklonit přicházejícím rakousko-uherským okupačním jednotkám, nicméně kvůli nevybíravému jednání jejich velitele Josipa Filipoviće se rozhodl emigrovat do osmanské říše. Později 25. listopadu 1882 zemřel v Cařihradu. Mustafa-beg Fadilpašić byl v srpnu 1878, téměř okamžitě po vstupu habsburských vojsk do bosenské metropole, jmenován prvním starostou Sarajeva a jako loajální úředník ve funkci setrval až do své smrti. Mandát zastupitele obhájil roku 1884, 1887 a 1890. Současně byl od roku 1883 předsedou Vakufského pověřenectva, které spravovalo rozsáhlý majetek islámských nadací v Bosně a Hercegovině. Na počest svého otce používal příjmení Fadilpašić, stejně jako jeho bratr Mahmut-beg (1853/1854–1912, zvolen sarajevským zastupitelem 1887, 1890, 1893, 1896, 1899, 1902, 1905 a 1910, 1908 nebyl zvolen) a Omer-beg (1838/1839–1887, zvolen sarajevským zastupitelem 1884 a 1887). Za Fadilpašićova mandátu byla započata rozsáhlá přestavba Sarajeva. Velkou měrou tomu pomohl rozsáhlý požár, který poničil centrum města roku 1879. V Sarajevu byla rovněž zavedena tramvajová doprava, nejprve jako koňská dráha (1885). Fadilpašić byl nositelem řady vyznamenání: roku 1879 obdržel řád železné koruny III. třídy (odznak na prsou), roku 1882 řád Františka Josefa II. třídy, komtur s hvězdou, a nakonec roku 1888 řád železné koruny II. třídy (odznak na krční stuze). Mustafa-beg zemřel 6. prosince 1892 ve Vakuské nemocnici v Sarajevu, kam byl téhož převezen po záchvatu nevolnosti. Zádušní mše se uskutečnila druhého dne v sarajevské Carově mešitě. Tělesné ostatky byly uloženy ve dvoře Gazi Husrev-begovy mešity." ] }

{ "title": [ "LGBT práva.", "Nigerijská federativní republika.", "Trestní právo.", "Federální trestní zákoník všech jižních států.", "Federální trestní zákoník ve všech severních státech.", "Právo šaría přijaté některáými severními státy.", "Význam slova sodomie.", "Tresty za sodomii.", "Význam slova lesbismus.", "Tresty za lesbismus.", "Vyjádření nigerijského velvyslance v OSN." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "4", "4", "4", "5", "5", "5", "4", "4" ], "content": [ "", "", "", "Pohlavní styky mezi mužů jsou podle trestního zákoníku platného pro jižní Nigérii nezákonné a lze za ně uložit maximální trest odnětí svobody v délce trvání 14 let. Pohlavní styky mezi ženami nejsou explicitně zmiňovány, nicméně lze na ně aplikovat genderově-neutrální termín \"osoba\" v sekci 214, do níž lze zahrnout i ženy. Kapitola 21 zákona říká v příslušné části následující: Kdo - (a) vykoná s jinou osobou smilstvo proti přírodě; nebo (c) umožní muži vykonat s ním nebo s ní smilstvo proti přírodě, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 14 let. Kdo se pokusí vykonat trestný čin uvedený v sekci 214, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 7 let. Pachatel nesmí být odsouzen bez předchozího rozhodnutí soudu. Muž, který se zúčastní či vykoná akt hrubé obscénnosti s jiným mužem na veřejnosti i v soukromí, nebo přiměje jiného muže k vykonání takového aktu, nebo mu dá souhlas k jeho vykonání, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání tří let. Pachatel nesmí být odsouzen bez předchozího rozhodnutí soudu.", "Sekce 284 federálního trestního zákoníku (severní státy), která je platná pro všechy státy severní Nigérie, říká: Kdo vykoná pohlavní styk proti přírodě s jiným mužem, jinou ženou nebo se zvířetem, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 14 let nebo peněžitým trestem. Sekce 405 říká, že muž, který se obléká nebo stylizuje do ženy na veřejných prostranstvích, nebo praktikuje sodomie, jíž se myslí životní styl nebo profese naplňující znaky vagabundů podle sekce 407, bude potrestán buď odnětím svobody v délce trvání jednoho roku, nebo peněžitým trestem, nebo obojím. Sekce 405 pracuje také s termínem \"nenapravitelný vagabund\", jímž se myslí ti, kteří už byli jednou usvědčeni z tohoto trestného činu, a kteří se stali recidivisty, tedy spáchali jej znovu. Trest se pak v sekci 408 zvyšuje na odnětí svobody v délce trvání dvou let, peněžitý trest, nebo obojí.", "Dvanáct severních států přijalo do svého trestního práva některé části šaríje: Bauchi, Borno, Gombe, Jigawa, Kaduna, Kano, Katsina, Kebbi, Niger (stát), Sokoto (stát), Yobe a Zamfara. Trestní právo podle šaríje lze aplikovat na muslimy a na ty, kteří se z projevu svobodné vůle rozhodli stát jeho subjektem.", "Ve státech Kaduna a Yobe se za \"sodomity\" považují ti, kteří měli anální styk s jiným mužem. Ve státech Kano a Katsina se za \"sodomity\" považují ti, kteří měli pohlavní styk proti přírodě s jiným mužem nebo jinou ženou prostřednictvím jeho nebo jejího rektálního otvoru. Ve státech Bauchi, Gombe, Jigawa, Sokoto a Zamfara se za \"sodomity\" považují ti, kteří měli pohlavní styk proti přírodě s jiným mužem nebo jinou ženou.", "Ve státech Gombe, Jigawa a Zamfara se osoby usvědčené ze sodomie trestají: (a) sto ranami rákoskou, nežijí-li v manželství, a někdy také odnětím svobody v délce trvání jednoho roku; nebo (b) smrtí ukamenováním, žijí-li v manželství. Ve státě Kano se osoby usvědčené ze sodomie trestají: (a) sto ranami rákoskou, nežijí-li v manželství, a někdy také odnětím svobody v délce trvání jednoho roku; nebo (b) smrtí ukamenováním, pokud žijí nebo žily v manželství. Ve státě Bauchi se osoby usvědčené ze sodomie trestají buď smrtí ukamenováním nebo jiným trestem dle uvážení příslušné autority. Ve státech Kaduna, Katsina, Kebbi a Yobe se osoby usvědčené ze sodomie trestají smrtí ukamenováním. Ve státě Sokoto se osoby usvědčené ze sodomie trestají: (a) smrtí ukamenováním; (b) v případě, že je sodomie vykonána mezi dítětem a dospělým, pak je dospělý potrestán 100 ranami bičem, a dítěti uložena ochranná výchova. V Sokotu se tělesným treste trestají veškeré delikty, u nichž není blíže specifikována trestní sazba.", "Ve státech Bauchi, Gombe, Jigawa, Kaduna, Kano, Katsina, Kebbi, Sokoto, Yobe a Zamfara se za lesbismus považuje akt vykonaný ženou na jiné ženě, během kterého byl navázán vzájemný tělesný kontakt, nebo se obě navzájem sexuálně uspokojily. Bauchi, Jigawa, Katsina, Kebbi, Sokoto, Yobe a Zamfara si tento termín vysvětlují oficálně takto: \"Trestný čin nepřirozeného spojení ženských pohlavních orgánů a jejich zneužití k dosažení vzájemného sexuálního uspokojení.", "Ve stáech Gombe, Jigawa, Kebbi, Sokoto, Yobe a Zamfara se osoby usvědčené z lesbismu trestají padesáti ranami rákoskou a odnětím svobody v délce trvání šesti měsíců. Ve státě Bauchi se osoby usvědčené z lesbismu trestají padesáti ranami rákoskou a odnětím svobody v délce trvání pěti let. Ve státě Kaduna se osoby usvědčené z lesbismu trestají ta'azirem, což znamená jakýkoli trest nezmiňovaný v haddu a qisasu. \"Hadd\" znamená trest, který je zafixován islámským právem. means \"punishment that is fixed by Islamic law\".\"Qisas\" zahrnuje tresty uložené pachatelům prostřednictvím odvety za způsobení zranění nebo smrti jiné osoby.\". Ve státě Kano a Katsina se osoby usvědčené z lesbismu trestají smrtí ukamenováním.", "19. září 2006 se nigerijský velvyslanec v OSN Joseph Ayalogu vyjádřil takto: \"Představa, že za homosexualitu a lesbismus se trestá výhradně smrtí jsou mýtem založeným pouze na neobjektivním přístupu některých soudů. Dále je třeba vzít v potaz fakt, že to, co jiní považují za příliš vysoké sankce za tak závěžné trestné činy proti Bohu, jiní zase naopak považují za projev spravedlnosti.\"" ] }

{ "title": [ "Znovupoužití lodi.", "Náklad.", "Náklad při startu.", "NICER.", "ROSA.", "MUSES.", "Náklad při návratu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "SpaceX se své výrobní kapacity snaží přesměrovat na novou loď Dragon 2, takže let CRS-11 je první, při kterém byla znovupoužita kosmická loď Dragon, která byla už od začátku plánována jako znovupoužitelná. Pokud pomineme raketoplány, tak se jedná o první znovupoužití kosmické lodi v historii. Konkrétně jde o Dragon C106, který poprvé letěl při misi CRS-4 v roce 2014. Jisté je znovupoužití tlakové kabiny, nádrží a manévrovacích trysek Draco. Další systémy, jako část avioniky, baterie, tepelný štít a padáky byly vyměněny. Trunk lodi je samozřejmě také nový, protože ten při návratu z oběžné dráhy vždy shoří v atmosféře.", "", "Náklad tvořilo celkem 2800 kg vybavení. Z toho 1170 kg v hermetizované části a přibližně 1600 kg v nehermetizované. Součástí nákladu bylo 40 hlodavců pro studium možností zpomalení řídnutí kostí ve stavu mikrogravitace a experiment s octomilkami určený pro studium srdečních poruch. V nehermetizované části byly umístěny přístroje ROSA, MUSES a NICER.", "Přistroj NICER, neboli \"Neutron Star Interior Composition Explorer\" (\"průzkumník složení vnitřních vrstev neutronových hvězd\") je první vědecký přístroj určený ke studiu neutronových hvězd a v rentgenovém spektru má měřit změny jasnosti spojené s deformací způsobenou rotací hvězdy. Díky tomu bude možné určit průměr pulsaru, což je klíčová hodnota nutná pro plné pochopení vnitřní struktury. S jeho pomocí bude také možné přesněji určit kritické množství, při kterém se hvězda stane černou dírou. Hlavní součástí přístroje je 56 rentgenových teleskopů s rentgenovými koncentrátory.", "ROSA, neboli \"Roll-Out Solar Array\" je demonstrátor nové technologie ohebných solárních panelů, které by mohly najít uplatnění u nových kosmických lodí, protože jsou lehčí, pevnější a kompaktnější, něž dosud používané panely. Design je označován jako RAPDAR (\"Roll Out and Passively Deployed Array\") a má velmi dobrou energetickou hustotu. Současné systémy mají výkon 20 kW při hustotě 50 W/kg, ale RAPDAR umožňuje až 250 W/kg při výkonech od 1 kW do 50 kW. Solární panel byl testován týden, kdy byl připojen ke staniční paži Canadarm2. Podle původního plánu měl být panel složen a uložen zpět do nehermetizované nástavby lodi Dragon, ale svinutí se nepodařilo, takže byl panel podle záložního plánu odhozen tak, aby při svém oběhu nekřížil dráhu stanice.", "MUSES, neboli \"Multi-User System for Earth Sensing\" je komerční platforma určená k připojení až čtyř různých senzorů. Připojené přístroje nemusí obsahovat systém orientace, protože ten je součástí platformy. Na platformě se už nachází německý hyperspektrální senzor DESIS, který je určen pro sledování Země v 235 částech spektra. Pokrývá viditelnou i blízkou infra-oblast (400 – 1000 nanometrů) při pozemním rozlišení 30 metrů.", "Loď zpět na Zemi dopravila 1860 kg nákladu." ] }

{ "title": [ "Rodina.", "Manželství a potomci.", "Úmrtí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Lady Anna se narodila 9. prosince 1615 v Toweru jako jediný potomek a dědic Roberta Carra, 1. hraběte ze Somersetu, a jeho manželky Frances Howardové. Anna byla pokřtěna 16. prosince 1615 v kostele sv. Martina v Ludgate. V době jejího narození byli její rodiče na základě obvinění z účasti na smrtelné otravě sira Thomase Overburyho v roce 1613 uvězněni. Oba byli odsouzeni k smrti, ale poprava se nekonala. Matka se přiznala ke své účasti na trestném činu, ale otec prohlašoval, že je nevinný. Rodina zůstala v Toweru do ledna 1622, když král Jakub I. Stuart hraběte a hraběnku ze Somersetu omilostnil.", "Anna byla popisována jako ctnostná a jedna ze tří nejkrásnějších dívek královského dvora. Svou krásou padla do oka Williamu Russellovi, synu a dědici Francise Russella, 4. hraběte z Bedfordu a Catherine Brydgesové. Kvůli vzpomínce na notoricky známý skandál způsobený Anninými rodiči; zejména na neslavnou pověst její matky, stejně jako ignorování jejího vlastního narození v Toweru během věznění Somersetů, vzdoroval Williamův otec synovu výběru a varoval ho, aby se \"chránil proti nebezpečné kráse Anny Carrové\". Mezi Williamem a Annou vzrostla vášnivá oddanost a William se rozhodl v této záležitosti uposlechnout otcovo přání. Karel I. Stuart, který byl sňatku nakloněn, nakonec přesvědčil hraběte, aby dal dvojici souhlas; a tak se 11. července 1637 William Russell a Anna Carrová vzali. Anna přinesla do manželství jmění ve výši £12 000 a londýnský majetek. V roce 1638 namaloval slavný malíř Anthony van Dyck nejméně dva Anniny portréty. Když se stal William po otcově smrti 9. května 1641 5. hrabětem z Bedfordu, stala se Anna hraběnkou. Vévodkyní se nikdy nestala, protože William se stal vévodou až po její smrti. Pár sídlil ve Woburn Abbey v Bedfordshire a jejich manželství bylo šťastné. Měli spolu několik dětí:", "Anna zemřela 10. května 1684 v Woburn Abbey, rok po svém synovi Williamovi, který se stal jednám ze spiklenců \"Rye House Plot\"; 20. července 1683 byl zajat a sťat za zradu krále a vévody z Yorku. Věřilo se, že Annina smrt byla způsobena šokem při Williamově popravě; její zdraví se po tomto zážitku zhoršilo a nikdy se už plně nezotavila. Pohřbena byla ve farním kostele Bedford v Chenies, Buckinghamshire 16. května. Na západní zídce kaple stojí nádherný bílý mramorový pomník Anny a jejího manžela." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Ketevan se byla dcerou prince Ašotana z dynastie Muchrani (Bagrationové) a manželkou prince Davida Kachetie, budoucího krále Davida I. Kachetského v letech 1601–1602. Po Davidově smrti se Ketevan zabývala náboženskými stavbami a charitou. Nicméně když Davidův bratr Konstantin zabil svého vládnoucího otce Alexandra II. a v roce 1605 si s podporou íránských Safíovců uzurpoval korunu, shromáždila Ketevan kachetské šlechtice a s armádou vyrazila proti otcovrahovi. Uzurpátor zemřel v bitvě. Podle safíovského úředníka a kronikáře, Fażliho Ḵuzāni, prokázala Ketevan charakteristické milosrdenství Konstantinovým přeživším stoupencům a důstojníkům. Nařídila, aby se se zraněnými nepřátelskými vojáky zacházelo odpovídajícím způsobem a přijala je, pokud chtěli. Muslimští obchodníci, kteří utrpěli ve válce, byli kompenzováni a osvobozeni. Ketevan nechala Konstantinovo tělo v klidu poslat do Ardabílu. Po povstání vyjednala se šáhem Abbásem I. Velikým, který byl nadřízený nad Gruzií, aby potvrdil jejího nezletilého syna Teimuraze kachetským králem, zatímco ona převzala funkci regenta. V roce 1614 poslal Teimuraz Ketevan jako vyjednavačku k šáhovi Abbásovi, Ketevan se stala čestným rukojmím v neúspěšném pokusu zabránit tomu, aby bylo kachetské království napadeno Íránem. Několik let byla držena v Šírázu, dokud jí Abbás I. nenařídil zříci se křesťanství, což odmítla a v roce 1624 byla umučena rozžhavenými kleštěmi. Části jejích pozůstatků byly tajně převezeny portugalskými katolickými misionáři z řádu augustiniánů, očitými svědky mučednictví, do Gruzie a pohřbeny v klášteře Alaverdi. Zbytek jejích pozůstatků byl údajně pochován v augustiniánském kostele v Goy v Indii. Královna Ketevan byla kanonizována patriarchou Zachariášem z Gruzie a den 13. září byl Gruzínskou pravoslavnou církví zaveden jako její vzpomínkový den." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Výreček molucký obývá Indonésii a Východní Timor, vyskytuje se na Malých Sundách, Molukách, možný výskyt je v oblasti Aruských ostrovů. Celková rozloha areálu rozšíření činí asi 876 000 km. Druh preferuje nížinaté nebo pobřežní oblasti, je schopen však žít až do nadmořské výšky 900 m. Lze jej najít například v lesích, přičemž toleruje i sekundární nebo mangrovové, také život na plantážích kokosových palem mu nečiní problém.", "Tato sova se středně velkými „oušky” dosahuje střední velikosti, měří asi 23 až 25 cm a hmotnost činí 114 až 165 g. Pravidlem je, že jedinci žijící na Molukách jsou větší než sovy ze Sundských ostrovů. Zbarvení druhu je variabilní, přičemž hruď je tmavší než břicho. Tělo je poseto černými skvrnami a pruhy. Obličejový disk je zbarven bíle. Záměna může nastat s menšími druhy výrečkem sangiheským (\"Otus manadensis\") a výrečkem celebeským (\"Otus manadensis\"), s tmavě zbarvenými výrečky simuelskými (\"Otus umbra\") a výrečky engganskými (\"Otus enganensis\"), s výrečkem ostrovním (\"Otus insularis\") nebo výrečkem jihofilipínským (\"Otus mantananensis\"). O chování výrečka moluckého nebylo zjištěno mnoho informací. Je to noční tvor, který loví hlavně hmyz, sežere však i některé druhy obratlovců. Své teritorium si vyznačuje hlubokým drsným křikem. Rozmnožování probíhá mezi listopadem a prosincem. Samice naklade bílá vejce do dutého stromu, další informace o reprodukci tohoto druhu nebyly zjištěny.", "Vzhledem k velkému areálu rozšíření, které nesplňuje kritéria pro zařazení mezi zranitelné druhy společně s velkou a pravděpodobně stabilní populací o téže vlastnosti výrečkovi moluckému přiřkl Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) status málo dotčený. Je zapsán do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin." ] }

{ "title": [ "Vzdělání.", "Kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Levy se narodila 8. března 1966 v Hollywoodu a vyrůstala v San Fernando Valley. V roce 1988 získala na San Francisco State University titul B.A. V roce 1990 získala magisterský titul na New York University, kde později strávila sedm let jako profesorka na částečný úvazek. V současné době vyučuje design uživatelských rozhraní na Univerzitě Jižní Kalifornie.", "Její kariéra započala v roce 1990 tvorbou elektronických časopisů \"Cyber Rag\" a \"Electronic Hollywood\". Ty byly programovány v HyperCard a Macromedia Director a distribuovány na disketách. V roce 1993 pracovala pro vydavatelství EMI, kde navrhovala, animovala a programovala první komerčně vydanou interaktivní tiskovou sadou pro album \"Cyberpunk\" Billyho Idola. Tento projekt obsahoval sekvenční vzorky, digitalizované video, hypertext a interaktivní animaci. Navázala na něj animovanou elektronickou knížkou \"Ambulance\", kterou napsala Monica Moran a která obsahovala hudbu Mikea Watta a obrázky Jaimeho Hernandeze. V roce 1994, zatímco pracovala pro IBM jako designerka uživatelských rozhraní, začala pořádat první salony \"CyberSlacker\" ve svém bytě v East Valley. V roce 1995 se stala kreativní ředitelkou v Icon CMT, kde se mohla věnovat vzniku internetového časopisu \"WORD\". Ten za svůj design získal mnoho uznání. Časopis \"Newsweek\" ji zařadil mezi 50 top lidí, které se vyplatí sledovat v kyberprostoru. Když propukla dot-com éra, Levy se stala konzultantkou na volné noze. V roce 1996 navrhovala grafické víceuživatelské prostředí Malice Palace, které využívalo software The Palace. V roce 1997 založila vlastní společnost zabývající se návrhem webových stránek, interaktivními reklamami a vývojem původního materiálu. Nejvýnamnějším počinem byl \"CyberSlacker\", flashový komiksový seriál, který získal ocenění Flash Animation Award. V roce 1999 se objevila v dokumentárním filmu \"Home Page\" a její život byl popsán v knize \"Gig\". Od roku 2002 do současnosti znovu vyučuje na vysoké škole, je spisovatalkou a stratéžkou uživatelské zkušenosti. V roce 2010 založila svoji druhou společnost JLR Interactive." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Pravěk.", "20. století.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Počet obyvatel." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kullorsuaq se nachází na stejnojmenném ostrově na jižním konci Melvillova zálivu. Ostrov je nejsevernějším ostrovem Upernavického souostroví.", "", "Upernavické souostroví bylo jedním z nejprve osídlených oblastech Grónska. Bylo osídleno prvními migranty, kteří přijeli přibližně před 4000 lety. Všichni Inuité, kteří prošli oblastí, za sebou zanechali stopu z archeologických lokalit. Tito první osadníci patří do Saqqacké kultury, ale někteří patřili i do Dorsetské kultury, která obývala pobřeží Baffinova zálivu. Ve 13. a 14. století byli lidé Dorsetské kultury vyhnáni ze svých domovů Thulskými lidmi. Souostroví bylo nepřetržitě, ale řídce obydleno v průběhu tohoto období. Přistěhovalci z 19. a 20. století našli mnoho pozůstatků starých inuitských osad na ostrovech Kullorsuaq, Kiatassuaq a dalších menších ostrovech kolem Melvillova zálivu, i když se dánští osadníci během koloniální éry usazovali v Kullorsuaqu až do konce 19. století.", "Moderní osada byla původně osídlena lovci z nyní opuštěné vesnice Kiatassuaq. Počáteční vlna osadníků vznikla v obcích s méně než 10 obyvateli: Ikermiut (opuštěný v roce 1954), Itissaalik (opuštěný v roce 1957), a Kuuk (opuštěný v roce 1972). Několik rodin lovců z Nuussuaqu se také se přestěhovalo do Kullorsuaqu. V roce 1960 byl Kullorsuaq bod pro další rozšíření Savissiviku na severozápad, to ale bylo neúspěšné, a většina migrantů se opět vrátila na jih do Kullorsuaqu mezi lety 1980 a 1990. Dodnes zůstává osada jedním z nejtradičnějších loveckých a rybářských vesnic v Grónsku.", "Lov a rybolov jsou hlavními povoláními v této oblasti. Je tu továrna na přípravu ryb, patřící společnosti Upernavik Seafood (dceřiná společnost Royal Greenland). Velká část obyvatel také pracuje v místním obchodě patřícím společnosti Pilersuisoq. Kullorsuaq patří mezi 10 nejchudších osad v Grónsku, stejně jako tři jiné osady v souostroví: Naajaat, Nuussuaq a Upernavik Kujalleq.", "Air Greenland slouží obci jako součást vládní zakázky s vrtulníky létajícími dvakrát týdně do heliportu Nuussuaq a letiště Upernavik. Z Upernavického letiště je možné potom letět do Ilulissatu, Qaanaaqu, Pituffiku, Aappilattoqu, Innaarsuitu, Kangersuatsiaqu, Tasiusaqu a Upernavik Kujallequ.", "S 460 obyvateli je Kullorsuaq druhá největší osada v Upernavickém souostroví (po Upernaviku). Je to jedna z mála osad v kraji Avannaata, ve které počet obyvatel značně roste v posledních dvou desetiletích. Počet obyvatel je vyšší o více než 63% oproti počtu obyvatel z roku 1990, a o téměř 16% ve srovnání s počtem obyvatel z roku 2000." ] }

{ "title": [ "Jmenný rod.", "Člen.", "Neurčitý člen.", "Určitý člen.", "Podstatná jména.", "Množné číslo.", "Pády.", "Přídavná jména.", "Stupňování.", "Základní a řadové číslovky.", "Slovesa.", "Infinitiv.", "Přítomný čas.", "Minulé časy.", "Budoucí čas.", "Rozkazovací způsob.", "Podmiňovací způsob.", "Trpný rod.", "Příčestí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Dánština gramaticky rozlišuje dva rody: společný (commune, utrum) a střední (neutrum). Rod mužský (masculinum) a ženský (femininum) splynuly ve spisovném jazyce dohromady a až na výjimky se nerozlišují. (Zůstávají zachovány v některých nářečích. V jiných nářečích naopak rody zanikly úplně.) Ve 3. osobě jednotného čísla se ve společném rodě existují 3 osobní zájmena: Rozlišuje se zde tedy kategorie osoby (han/hun) a neosoby (den). Pro střední rod se používá zájmeno det.", "Podobně jako jiné germánské jazyky má dánština člen určitý a neurčitý.", "Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a et (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinde – (jedna) žena, en mand – (jeden) muž, et barn – (jedno) dítě.", "Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu. Většinou má vj ednotném čísle tvar -en (společný rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -ne (oba rody). Příklady: Stojí‐li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přesouvá se člen ve tvaru den, det, de před toto přídavné jméno a připojený člen odpadá (na rozdíl od příbuzné norštiny a švédštiny):", "Skloňování podstatných jmen je v dánštině poměrně jednoduché. Aglutinačním způsobem se ke kmeni podstatného jména připojují koncovky v následujícím pořadí: Podstatné jméno může mít celkem 8 různých tvarů.", "Nejčastější koncovkou množného čísla je -er. Jednoslabičná jména buď přijímají koncovku -e, nebo jsou bez koncovky. Následující tabulka uvádí příklady nejčastějších způsobů tvoření množného čísla.", "Původní germánský systém čtyř pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ) se v dánštině zredukoval na sva pády: nominativ a genitiv. Zbylé dva pády byly nahrazeny základním pádem, nominativem. Vztahy mezi větnými členy se vyjadřují pomocí pevného slovosledu a předložek. Genitiv se tvoří připojením koncovky -s ke kterémukoliv tvaru podstatného jména, včetně tvarů s určitým členem: Genitiv má téměř výhradně přivlastňovací funkci: Christians bil = Christianovo auto", "Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování). Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. V jednotném čísle je ve společném rodu bez koncovky. Ve středním rodu přibírá obvykle koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.: Shoda s podstatným jménem v rodě a čísle se uplatňuje také, pokud je přídavné jméno součástí přísudku: Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen), přivlastňovacími zájmeny a genitivem. Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:", "Komparativ (2. stupeň) se tvoří příponou -ere a superlativ (3. stupeň) příponou -(e)st: Tvary komparativu jsou nesklonné. Superlativ se většinou pojí s určitým členem. V takovém případě tvoří určitý tvar, v němž připojuje koncovku -e: V přísudku se superlativ používá v neurčitém tvaru: V mnoha případech (například u slov latinského a řeckého původu) se používá opisné stupňování pomocí mere (více) a mest (nejvíce):", "Pojmenování desítek v dánštině, na rozdíl od jiných germánských jazyků, vychází z dvacítkové soustavy (podobně jako např. ve francouzštině). Například pojmenování číslovky 50 (norsky \"femti\", švédsky \"femtio\") je halvtred-s(inds-tyve) = 21⁄2 x 20. Obdobným způsobem se odvozují další názvy desítek kromě 30 a 40. U číslovek 21–99 předcházejí jednotky desítkám: toogtyve (slož. to-og-tyve) = dvaadvacet.", "Dánská slovesa se podle způsobu časování dělí na slabá a silná. Kromě toho existují slovesa způsobová a nepravidelná. Dánská slovesa svými tvary vyjadřují kategorii času, způsobu a rodu. Osoba a číslo jsou vyjadřovány podmětem (ve větě musí být vždy vyjádřen). Slovesa pro tyto kategorie nemají zvláštní tvary, nepřijímají žádné osobní koncovky.", "Infinitiv má většinou koncovku -e nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa a končí jinou samohláskou. Často před ním ve větě bývá částice at:", "Přítomný čas většiny sloves (kromě způsobových) přijímá koncovku -(e)r:", "Minulý čas (préteritum) se u slabých sloves tvoří koncovkou -ede nebo -te. Silná slovesa jsou zpravidla bez koncovky a mění kmenovou samohlásku. Některá však přijímají navíc koncovku -t: Jednoduchý minulý čas vyjadřuje skončené děje, které nemají dosah do přítomnosti: Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har/er + příčestí minulé. Vyjadřuje děje, které započaly v minulosti a přetrvávají do přítomnosti, případně svými důsledky ovlivňují přítomnost. Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří havde/var + příčestí minulé. Vyjadřuje minulé děje, které skončily před jinými ději v minulosti. Často se používá v časové souslednosti: Většina sloves má v perfektních časech pomocné sloveso \"have\" (mít). Avšak některá slovesa, která neváží předmět, zejména ta, která vyjadřují pohyb nebo změnu, mají pomocné sloveso \"være\" (být):", "Pro vyjádření budoucnosti používá dánština několik různých způsobů, které se liší postojem mluvčího k budoucímu ději. Neutrální je použití přítomného času spolu s časovým určením, které se vztahuje k budoucnosti: Další možností je budoucí čas, který se tvoří buď skal + infinitiv, nebo vil + infinitiv. Pomocné sloveso skal odkazuje na děje, které je možné vůlí ovlivnit, nebo také vyjadřuje povinnost. Sloveso vil vyjadřuje přání, ale také se vztahuje k dějům, které mluvčí ovlivnit nemůže: Budoucí děje, které není možné ovlivnit, se též hovorověji a bez modálního zabarvení (vil – chci) vyjadřují vazbou kommer til at + infinitiv:", "Rozkazovací způsob (imperativ) pro 2. osobu jednotného i množného čísla je shodný s kmenem slovesa. Pokud infinitiv končí -e, tato koncovka v imperativu odpadá. Infinitiv zakončený jinou samohláskou je shodný s imperativem:", "V dánštině se důsledně rozlišuje podmiňovací způsob (kondicionál) přítomný a minulý. Přítomný kondicionál se tvoří skulle + infinitiv nebo ville + infinitiv: Minulý kondicionál vyjadřuje nesplnitelnou podmínku. Tvoří se skulle/ville + have/være + příčestí minulé: Významový rozdíl mezi pomocnými způsobovými slovesy \"skulle\" a \"ville\" je podobný jako u \"skal\" a \"vil\" v budoucím čase. Použití pomocného slovesa \"have\" nebo \"være\" v minulém kondicionálu se řídí stejnými pravidly jako při tvoření perfekta.", "Trpný rod (pasivum) se tvoří buď opisně, nebo připojením koncovky -s (s-pasivum). Opisné pasivum se tvoří spojením slovesa blive (stát se) nebo være (být) a příčestí minulého/trpného. Sloveso \"blive\" vyjadřuje samotný děj (dějové pasivum), zatímco \"være\" vyjadřuje výsledek děje (stavové pasivum): Příčestí je v těchto konstrukcích nesklonné a není v mluvnické shodě s podmětem. S-pasivum je formálnější něž opisné pasivum. Koncovku -s lze teoreticky připojit ke všem slovesným tvarům, omezuje se však na infinitiv a přítomný čas (odpadá koncové -r). Méně často se použije v préteritu. (Na rozdíl od švédštiny, kde je s-pasivum běžné a používá se ve všech možných tvarech.) Příklady: S-tvary kromě pasiva mají ještě další použití: U těchto sloves se koncovka -s na rozdíl od pasiva připojuje ve všech časech a způsobech:", "Příčestí přítomné se tvoří pravidelně koncovkou -ende. Je nesklonné. Používá se buď jako přídavné jméno, nebo ve funkci přechodníku: Příčestí minulé/trpné se jednak používá při tvoření perfekta a trpného rodu, jednak jako přídavné jméno. Tvoří se koncovkou -et nebo -t. Tvary následující sloveso jsou nesklonné: Pokud se příčestí použije jako přídavné jméno v přívlastku, tvoří množné číslo a určitý tvar připojením koncovky -ede nebo -te u slabých sloves a u většiny silných sloves -ne. U části silných sloves je též možný tvar pro společný rod (jednotné číslo) s koncovkou -en:" ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Kontroverze." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Omegle nejprve nabízelo pouze náhodně spárovaným uživatelům textový chat. V roce 2010, stránka zavedla videochat, který páruje uživatele s webkamerou a mikrofonem. Tento videochat má také textovací okénko. V roce 2011 byla zavedena nový mód Spy. V tomto módu, též známém jako dotazovacím módu, uživatelé mají dvě možnosti, a to buď být takzvaný „špion“ a položit uživatelům otázku nebo o ní diskutovat s jiným uživatelem. Uživatel v roli špiona zadá otázku a může vidět diskuzi, ale nemůže do diskuze zasahovat a může chat kdykoliv ukončit, aniž by diskutující ukončili diskuzi. Pokud si uživatel vybere diskutování otázky, jako v normálním textovém módu, uživatel je spárován s jiným uživatelem, dokud se jiný uživatel nerozhodne ukončit diskuzi, a/nebo odpovídat na novou otázku. V roce 2012, Omegle přidalo novou možnost do textového a video módu, a to možnost přidání zájmů. Přidání zájmů může spárovat uživatele se společnými zájmy. Pokud se tento uživatel nenajde, je uživatel spárován s náhodným uživatelem. V roce 2013 byla nemonitorovaná verze videochatu otevřena každému staršímu 13 let, jehož vysílání neobsahuje sexuální scény. Video sekce se sexuálním podtextem je povolena osobám 18 let. V roce 2014, Omegle začalo experimentovat s „Dorm Chatem“, který umožnil uživatelům uvést e-mailovou adresu končící na.edu jako ověření, že jsou spojení s kolejí či univerzitou. Tento chat umožňuje uživatelům chatovat se spolužáky, nebo kolegy. V roce 2015, stránka začala s Captcha zabezpečením, aby snížila počet botů na stránce. To však vedlo k stížnostem, že počet botů je stále vysoký a že zákonné použití je narušeno.", "Před rokem 2013 stránka necenzurovala příspěvky pomocí filtru vulgárních slov a uživatelé tak lehce mohli narazit na nahotu a sexuální obsah. V lednu 2013 Omegle zavedlo monitorovanou verzi videochatu, která měla omezit nevhodné chování a snížit možnost, že lidé mladší 18 let narazí na na potenciálně nevhodný obsah. Toto monitorování je však pouze částečně účinné. K. Brooks potvrdil sporný obsah, zároveň vyjádřil zklamání, jakým způsobem byla stránka využívána. Mimo této cenzurované verze videochatu Omegle nadále poskytuje i videochat nemonitorovaný." ] }

{ "title": [ "Symboly obce.", "Znak.", "Vlajka.", "Dějiny." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Obecní znak je v Heraldickém registru Slovenské republiky zapsán takto: V zeleném štítě pod dvěma zlatými položenými klasy - vlevo delším - stříbrné, hroty dolů směřující radlice, ověnčené zlatými ratolestmi.", "Sestává ze tří podélných pruhů bílé, žluté a zelené barvy s poměrem stran 2:3, je ukončena třemi cípy. Zářezy sahají do třetiny listu.", "Belá se může pyšnit poměrně bohatou historií. Její dějiny jsou úzce spjaty s minulostí Štúrova a Ostřihomi. Na základě písemných záznamů se dá předpokládat, že přes toto území procházely legie římských císařů. Kolem roku 120 to bylo vojsko císaře Hadriána a později kolem roku 195 zase vojsko Lucia Septima Severa. V době stěhování národů toto území obsadili francké a slovanské kmeny. Kolem roku 100 se Ostřihom a jeho okolí stalo majetkem uherského krále Štěpána I. První písemná zmínka o Belé pochází z roku 1138, kdy byla vydána Dömöšská listina podle níž byla obec majetkem Dömöšského proboštství. Rok písemné zmínky řadí Belou mezi nejstarší písemně doložené obce na území dnešního Slovenska. V letech 1247 a 1257 se zmiňuje obec Belá (Boros Béla) jako majetek kapituly a majetek královny. Královna Alžběta darovala pole Petrovi, synovi Mikuláše Karvaja z rodu Zovard, za jeho zásluhy v bitvě na Moravském poli (1278). V roce 1367 král Ludvík I. daroval obec Jákovi, synovi Mikuláše Ebnbrandiho. V tomto období se začalo rozvíjet i zemědělství. V roce 1434 král Zikmund daroval obec Tomášovi a Bálintovi Pogánytelkimu jako odměnu za zásluhy v boji proti husitům. V roce 1507 již v dokumentech nacházíme zmínku o Velké a Malé Belé. Malá Belá byla ve vlastnictví Bély Balinta a Velká Belá byla majetkem Jana Pozsára. Kolem roku 1543 Turci obec obsadili a později i zničili. Turecká okupace tohoto území trvala s malými přestávkami přibližně 150 let. V roce 1700 se již obec uvádí jako majetek Eszterházyovců. Během bitvy u Kravan nad Dunajom zde byl hlavní vojenský tábor Františka Rákocziho II. V roce 1732 obec vlastnil Jozef Tersztyánszky. Zároveň se začala rekonstrukce zámečku ve francouzském barokním stylu. V roce 1770 se obec stala majetkem zeměpána Andráse Török, župana Oravské župy, který se pustil do velkolepé výstavby v obci. V roce 1900 patřila více než polovina obce Dr. Zikmundovi Bródymu, který dal v roce 1905 postavit v obci školu. Zámeček a k tomu příslušející hospodářství se stal od roku 1909 vlastnictvím rodiny Ullmannovců." ] }

{ "title": [ "Život.", "YouTube.", "Film a televize.", "Další." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodila se 18. srpna 1989 Její otec byl důstojníkem v námořnictvu Spojených států amerických. Její rodina se často stěhovala, díky tomu zvládá několik dialektů a jazyků včetně japonštiny a španělštiny. V den svatého Valentýna roku 2007 její třináctiletá sestra Kristina spáchala sebevraždu. Několik měsíců po její sebevraždě zjistila, že smích a pozitivní mysl je důležitá, proto se rozhodla věnovat komedii. Na internetu začala věnovat prevenci sebevražd. V roce 2013 nahrála na YouTube video s názvem \"Prosím, nezabíjejte se\", kde popisuje pocity z doby, kdy její rodinný příslušník spáchal sebevraždu. V témže roce vydala knihu nazvanou \"Surviving Suicide\", která obsahuje její deníkové záznamy od dvou let po smrt její sestry.", "Prvně hrála v komediálních videích v 19 letech. V roce 2014 vytvořila komediální hudební duo s druhým komikem a spisovatelem Meganem Rosatim, který si říkal Cat Benatar. Na svém kanále vytváří jak komediální, tak dokumentární videa. V roce 2014 byla uvedena na seznamu New 100 Rockstars Top 100 Channels. V témže roce se rozhodla soustředit více na práci režisérky a během měsíce natočila krátký film. Tvorbě krátkých filmů se věnuje stále, kromě toho hostuje v krátkých filmech produkovaných jinými Youtubery.", "V roce 2011 se objevila v televizním seriálu \"Awkward\". V témže roce se objevila v hudebním videoklipu \"Last Friday night\" od Katy Perry. V roce 2015 hrála ve filmech \"Ant-Man\" a \"Kids vs. Monsters\". V roce 2016 hrála společně se Sally Fieldem v indickém komediálním filmu \"Hello, My Name Is Doris\", k němuž scénář napsal Michael Showalter.", "V roce 2015 založila oděvní linku s názvem \"Ghost & Stars\", která představuje několik návrhů s motivem koček." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Antonio Bosio se narodil na Maltě. Jako chlapec byl poslán ke svému strýci, který byl zástupcem Svatého stolce u Maltézských rytířů, studoval literaturu, filozofii a právo, ale ve věku osmnácti let se vzdal právnické kariéry. Odešel do Říma a zbytek svého života věnoval archeologické práci v katakombách v Římě. Náhodný objev v starobylého podzemního hřbitova na Via Salaria v roce 1578 vzbudil v Římě všeobecnou pozornost. Málokdo si uvědomil význam objevu, s výjimkou tří zahraničních vědců, jejichž jména byla: Alfonso Chacon, antikvář Philips van Winghe (1560-1592) z Leuven a Jean L'Heureux (alias Macarius), nikdo vážně nepomýšlel na další bádání. Bosio začal se systematickým průzkumem podzemí Říma a stal se tak předchůdcem vědy o křesťanské archeologii, inspirací pro Giovanniho Battistu de Rossi. Mladý badatel si uvědomil, že raná křesťanská literatura jako \"acta\" mučedníků a městské účetnictví účty nabízely návod pro lokalizaci katakomb; představu o obrovském rozsahu jeho studia dokládají dva velké folio svazky jeho rukopisných poznámek v knihovně Vallicelliana v Římě, z nichž každá obsahuje asi tisíc stránek. Vědecké práce Antonia Bosia představovaly pouze polovinu výsledků jeho práce; poté, co se shromáždil všechna možná data údaje vztahující se k umístění katakomb na jedné velké římské silnici vedoucí z Říma, Bosio se vydal na uvedená místa a pečlivě zkoumal povrch v naději, že objeví zapomenuté schodiště nabízející přístup, nebo otvory pro osvětlení podzemních galerií a hřbitovů. Měl smysl pro pokládání otázek místním rolníkům. Poté sestoupil do podzemních galerií a zahájit jejich průzkum. Úzké chodby ho vedly z jedné řady galerií do dalších. Léta mohla plynout aniž by byl nalezeny nové vstupy. Tato životní práce Bosia vešla ve známost až po zveřejnění jeho \"Roma Sotterranea\" (1632) tři roky po jeho smrti. Folio svazek byl vydán pod záštitou Maltézských rytířů, za editace Oratoriana Severano a pod záštitou kardinála Francesca Barberiniho. Latinský překlad, který se objevil v roce 1651, zaházel s původním textem volně. Bosiova \"Roma Sotterranea\" je věnována výhradně popisu hřbitovů s cílem zjistit vše, co bylo možné, o historii každého hřbitova, podle toho, co bylo známo o jménu ve starověku, kdo byli zakladatelé, kteří mučedníci a slavní křesťané tam byli pohřbeni. U mnoha z jeho závěrů bylo v moderní době zjištěno, že byly chybné, ale Bosiova metoda je uznávána jako vědecká přes nedostatky, které tato věda na svém počátku vykazovala. Rytiny, které doprovázely vydání, se v moderní archeologii využívají jen málo. Nešťastným výsledkem této publikace bylo, že po uvedení míst byly katakomby pročesány a zbaveny všeho co mohlo mít na trhu nějakou hodnotu. I když mnoho informací o stavu katakomb, jejich nápisy a fresky byly na počátku 17. století zachovány v Bosiových pracích, mnoho bylo ztraceno díky publikování. Některé z katakomb popsaných Bosioem již byly zničeny pozdější výstavbou. Plný název Bosiovy skvělé práce je \"Roma Sotterranea, opera postuma di Antonio Bosio Romano, antiquario ecclesiastico singolare de' suoi tempi. Compita, disposta, et accresciuta dal M. R. P. Giovanni Severani da S. Severino\" (Řím, 1632). Antonio Bosio zemřel v Římě v roce 1629." ] }

{ "title": [ "O albu.", "Singly." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Po velkém komerčním propadu předchozí (do rockové hudby laděné) studiové desky Stars byla Cher směřována zpět k popovějším melodiím. Novém album produkovali Steve Barri a Michael Omartian. Cher nahrávala album v době těhotenství se synem Elijah Blue Allman, jejím druhým dítětem. Na zadní obal desky mu napsala věnování: A zvláštní díky Elijahovi, že jsi počkal až do dne, kdy jsem dokončila své album. Cher. Album obsahuje celkem pět cover verzí: \"I Know (You Don't Love Me)\" původně nazpívala v roce 1961 Barbara George, \"Flashback\" Paul Anka v roce 1973, \"It's a Cryin' Shame\" Gayle McCormick v roce 1971, \"Early Morning Strangers\" Barry Manilow v roce 1974 a \"Knock On Wood\" Eddie Floyd v roce 1966. Některá vydání mimo Severní Ameriku obsahují dvě bonusové skladby. První z nich je \"Pirate\" (jako stopa číslo jedna), která se o rok později objevila na následujícím studiovém albu Cherished a byla vydána jako pilotní singl. Druhým bonusem je duet s Harrym Nilssonem \"A Love Like Yours (Don't Come Knocking Every day)\", která v té době také vyšla jako singl, ale propadla. Album se však v hudebních žebříčcích vůbec neumístilo, veřejnost o něj nejevilo zájem. I to i přes silné skladby a moderní zvuk. Steve Barri se nechal vyjádřit, že si za svou práci na albu dočkal od spousty lidí mnoho komplimentů, mnohem více, než za ostatní práci, kterou kdy vytvořil. S tímto albem prý chtěli Cher předvést jako opravdovou zpěvačku, s jiným stylem písní než ty, které dělala předtím. Je to nejméně prodávané studiové album Cher, v Americe si ho koupilo okolo 95 000 posluchačů, v Anglii jen kolem 8 000. Celosvětový prodej činí okolo 200 000. Michael Omartian, spoluproducent alba, to přičítá mizivé propagaci alba, související s Cher předchozím porodem. Album nebylo nikdy vydané na kompaktním disku, žádné prodávající se CD s tímto titulem tedy není oficiální. Podle časopisu Billboard, Cher vlastní veškerá práva k tomuto albu a Warner Bros. nemají žádná práva k reedici na CD. Stejně jako s jinými (neúspěšnými) deskami Cher z 60. a 70. let, v posledních letech se stávají vyhledávaným artiklem nejen mezi skalními fanoušky.", "Jediným vydaným singlem z alba je rockově laděná píseň \"Long Distance Love Affair\". Singl byl vydán na 7\" desce s písní \"Borrowed Time\" na straně B. Cher singl propagovala dvěma vystoupeními ve své tehdejší televizní show. Stejně jako celá deska, i singl se vůbec neumístil a propadl. Původní plán vydat baladu \"I'd Rather Believe In You\" jako druhý singl se však po neúspěchu pilota i celého alba nikdy neuskutečnil. Producent alba Steve Barri se k tomu vyjádřil takto: „Náš plán byl začít s \"Long Distance Love Affair\" a dále pokračovat ve velkém stylu s baladou \"I'd Rather Believe In You\" - o které jsme všichni byli přesvědčení, že je úžasná a že posune Cher na další level. Ale to se nikdy nestalo. Je to škoda. Opravdu jsme byli přesvědčení, že tenhle plán bude trhák.“" ] }

{ "title": [ "“Výroba” hedvábných vláken.", "Krmení eri housenek.", "Získávání vlákna.", "Vlastnosti vlákna.", "Výroba příze.", "Tkaní z eri příze.", "Použití." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "se provádí v zastřešených, vzdušných prostorách pravidelným podáváním listů z castoru nebo kesseru. Listy castoru se sklízejí 4 x ročně, listy kesseru 3 x, celkový roční výnos z kultivované plantáže obnáší 12- 14 t/ha. Životní cyklus motýla eri (kladení vajíček-housenka-kukla-kokon-motýl) trvá 44 dní v létě nebo 85 dní v zimě. Vajíčka kladená motýlem se sbírají a skladují asi 9-15 dní až do vylíhnutí housenek. Housenky se pak uloží na palety (300 housenek na cca 1 m plochy) do dřevěného regálu, kde se krmí 4-5 x denně listy castoru nebo kesseru po dobu 20-22 dní.", "Zralé housenky se přeloží do koše vystlaného suchým listím, kde se během 3-6 dní zakuklí. Když z kukly (kokonu) po 15-20 dnech odlétne motýl, suší se několik dní (obvykle) na slunci, odkližuje v horké alkalické lázni a zabalí do listu z banánovníku. Po 3-4 dnech se uvolní obsah kokonu, nečistoty a nežádoucí příměsi se vypláchnou vodou. Kokon obsahuje cca 1 g vláken v útržcích s maximální délkou 2 metry.", "Vlákna mají tloušťku 2-2,5 dtex, pevnost 3-3,5 g/dtex, tažnost 20-22 %. Vlákna jsou hřejivá téměř jako ovčí vlna s omakem podobným bavlně. Barva vláken je cihlově červená nebo (po odklížení) bílá.", "V závislosti na způsobu spřádání se vlákna stříhají na délky cca 30 – 150 mm. Spřádání se provádí nejčastěji na (různě upravených) kolovratech s výkonem až 500 gramů příze 30-90 tex za den. Strojově se dá vyrábět z eri hedvábí česaná příze na způsob šapé až do jemnosti 7 tex a z šapových výčesků buretová příze v jemnostech 125-440 tex. Známé jsou také příze vyráběné bavlnářskou technologií, zejména ze směsí eri s polyesterem, polyakrylem a viskózou.", "se provádí téměř výlučně na jednoduchých ručních stavech, jen výjimečně vybavených listovkou nebo žakárovým ústrojím.", "Eri je považováno za hedvábí chudých lidí. Tradičně se tkaniny z eri používaly na pánské čádory a dámské přehozy v přírodních barvách. V posledních desetiletích se vyrábějí z eri tkané sukně, halenky, vázanky, šály, často s výšivkami a pleteniny na svetříky apod. V evropském obchodě se textilie z eri hedvábí často propagují jako typicky ekologické výrobky, protože motýli se při zpracování jejich kokonů neusmrcují." ] }

{ "title": [ "Biografie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Dušan Mitević strávil své mládí v Kosovu. Jako novinář pracoval v několika denících, mezi které patřily \"Socijalizam, Gledišta, Naše teme, Politika\" a \"NIN.\" Později se stal předsedou studentské organizace Bělehradské univerzity. V roce 1987 byl předsedou městského výboru Svazu komunistů v Bělehradě. Jako člověk, který byl názorově blízký Slobodan Miloševićovi, zahájil kampaň proti časopisu Student. Následná aféra, která byla sledována v jugoslávském tisku, poukázala na rozdělenost jugoslávské společnosti mezi rigidními titoisty a liberály, kteří měli zájem na odstranění kultu osobnosti maršála Josipa Broze. Mitević byl v druhé polovině významným poradcem Slobodana Miloševiće a jedním z jeho klíčových osob, na které se mohl spolehnout při výkonu politiky. Byl blízkým přítelem jak Slobodana, tak i jeho manželky, Mirjany Markovićové. Před příjezdem Miloševiće do Kosova v roce 1987, kde pronesl srbský předák větu \"Nikdo vás nesmí bít!\" a stal se okamžitě zastáncem kosovských Srbů, se Mitević, který sám strávil značnou část života v Kosovu, pokoušel Miloševiće získat pro myšlenku obhajoby postavení kosovských Srbů, nicméně neúspěšně. Mezi lety 1989 až 1991 byl ředitelem Rádio-televize Bělehrad (dnes RTS; srbská státní televize). Jako ředitel se snažil v televizi realizovat tvorbu dosud v socialistické zemi neznámých pořadů, jako např. diskuzních pořadů, kde mohli zástupci veřejnosti svobodně diskutovat s politickými představiteli. Zároveň ale dokázal nasměrovat televizi především tím směrem, jakým požadovalo srbské politické vedení, a to především proti slovinským a chorvatským politickým představitelům během Protibyrokratické revoluce. Po demonstraci v březnu 1991 z této funkce odstoupil na nátlak protestujících studentů. a začal kritizovat Slobodana Miloševiće." ] }

{ "title": [ "Mládí a vzdělání.", "Počátky kariéry.", "90. léta 20. století." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Hampson vyrostl ve Spokane ve státě Washington, kde se zapsal na Eastern Washington State College v Cheney, obor politologie. Současně ale vystudoval na Fort Wright College obor zpěv, kde studoval pod vedením sestry Marietty Coyleové. Během let 1978 a 1979, studoval u Gwendolyn Koldowské a Martiala Singhera na Music Academy of the West. Poté pokračoval ve studiu na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde pracoval s barytonistou Horstem Günterem, který se stal jeho celoživotním mentorem. V roce 1980, zvítězil v konkursu Sanfranciské opery a díky tomu se setkal s Elisabeth Schwarzkopfovou. V roce 1981 byl jedním z vítězů finále konkursů Národní rady Metropolitní opery.", "Cesta po konkursech v Evropě na počátku 80. let mu zajistila místo v Německé opeře na Rýnu v Düsseldorfu, stejně jako příležitost ke studiu s Elisabeth Schwarzkopfovou. Během tří let v düsseldorfském souboru (1981 až 84) se zdokonaloval v jevištní praxi řadou menších rolí, ale dostával již také větší úkoly, a to jak v Düsseldorfu, tak jinde. Zpíval titulní roli v Henzeho \"Knížeti z Homburgu \"v německém Darmstadtu nebo Guglielma v opeře \"Così fan tutte\" v operním divadle v St. Louis, což k němu přitáhlo velkou pozornost ve Spojených státech. V roce 1984 nastoupil jako hlavní lyrický baryton k angažmá v Curyšské opeře. Tam se mimo jiné účastnil legendárního Harnoncourtova a Ponnelleova mozartovského cyklu. V roce 1987 vystoupil v titulní roli slavné produkce \"Dona Giovanniho\". V té době vystupoval také v Hamburku, Kolíně nad Rýnem a ve Vídni a v rpce 1984 debutoval v Londýně v koncertní síni Wigmore Hall. Americký recitálový debut absolvoval 14. dubna 1986 v newyorské Town Hall, za který se dočkal pochvaly i od recenzenta \"New York Times\". Krátce potom, 9. října 1986 debutoval v Metropolitní opeře jako hrabě Almaviva v premiéře \"Figarovy svatby\". V roce 1986 byl pozván na předzpívání před Leonardem Bernsteinem, čímž začala jeho spolupráce s tímto legendárním dirigentem, zahrnující jeho částečně scénické uvedení \"Bohémy \"v Římě v roce 1987 a následně nastudování písňových cyklů Gustava Mahlera s Vídeňskými filharmoniky: Písní o mrtvých dětech (1988), Rückertových písní a \"Písní potulného tovaryše\" (obojí 1989). Od té doby byl uznáván jako jeden z \"předních lyrických barytonů konce století.\"", "V tomto období Hampson vystupoval v nejvýznamnějších koncertních síních, např. Barbican Centre, Carnegie Hall, Concertgebouw, Royal Albert Hall, Théâtre du Châtelet; nejvýznamnějších operních domech, např. Lyrické opeře v Chicagu, Metropolitní opeře, Pařížské opeře, Královské opeře Covent Garden, Sanfranciské opeře, Vídeňské státní opeře; a festivalech, např. Maggio Musicale nebo Salcburském festivalu. Zpíval za doprovodu významných klavíristů i orchestrů, včetně Chicagského symfonického orchestru, New York Philharmonic, Filadelfského orchestru, Orchestru Národní akademie sv. Cecilie, Staatskapelle Berlin a za řízení předních dirigentů, jako byli např. Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, Daniele Gatti, Vladimir Jurowski, James Levine, Fabio Luisi, Kurt Masur, Zubin Mehta, Seidži Ozawa, Michael Tilson Thomas a Franz Welser-Möst. V roce 1990 vydal ve spolupráci s klavíristou Geoffreyem Parsonsem u společnosti Teldec své první sólové album s názvem \"Des Knaben Wunderhorn\". \"New York Times\" ocenil nahrávku s tím, \"výkon vyzařuje krásu a vypravěčské kouzlo.\" V únoru a březnu téhož roku Hampson pokračoval ve spolupráci s Bernsteinem, když Mahlerovy Rücertovy písně a Písně potulného tovaryše uvedli s Vídeňskými filharmoniky v Carnegie Hall. V listopadu absolvoval svůj debut v Sanfranciské opeře v Monteverdiho\" Návratu O\"dyssea. Poprvé také zpíval Dona Giovanniho v Metropolitní opeře. V roce 1991 měl Hampson tu čest otevírat novou sezonu New York Philharmonic při koncertu z cyklu Live from Lincoln Center, když uvedl pod řízením Kurta Masura \"Staré americké písně \"Aarona Coplanda. Zúčastnil se také galakoncertu k 25. výročí Metropolitní opery. V roce 1991 také vydal své album k poctě Colea Portera u vydavatelství EMI/Angel. V roce 1992 byl jmenován Zpěvákem roku časopisu \"Musical America\". V tomto roce také předvedl mnoho unikátních výkonů, včetně: Rossini 200. narozeniny gala v Avery Fisher Hall, titulní role v opeře \"Billy Bud\" v Metropolitní ope, Hrabě v \"Le nozze di Figaro\" v Florencie, Maggio Musicale pod taktovkou Zubin Mehta, Brahmsova \"německého Requiem\" pod Daniel Barenboim na Chicago Symphony Orchestra, a dvě představení - Schumann's \"Dichterliebe\": jedna v Ženevě a druhá v jeho první koncert v Carnegie Hall. Následující rok 1993 pro Hampsona jeho prvním ztvárněním titulní postavy Hamleta v opeře Ambroise Thomase v Monte Carlu, tuto roli následně nahrál pro společnost EMI/Angel. Do svého repertoáru přidal i další významné role, všetně \"Lazebníka sevillského\" jak v Covent Garden, tak v Met, Posu ve Verdiho \"Donu Carlosiv\" v Curychu, nebo Choräbea v Berliozových \"Trojanech\" na jevišti Metropolitní opery. Byl mu udělen čestný doktorát v rodném městě Spokane. V roce 1994 byl Hampson jmenován Zpěvákem roku při vyhlašování Mezinárodních cen klasické hudby. V srpnu 1994 účinkoval na Salcburském festivalu s recitálem písní Samuela Barbera a Gustava Mahlera. V září zpíval hlavní roli při světové premiéře nové opery Conrada Susy a Philipa Littella \"Nebezpečné známosti.\"" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Železniční stanice byla otevřena poprvé v červnu 1861 pod jménem Estación de Norte \"(Severní nádraží)\" jako hlavové nádraží železniční trati General del Norte \"(Hlavní severní trať)\", spojující Madrid s Irúnem. Zatímco výstavba trati započala v roce 1856, výstavba staniční budovy byla zahájena v roce 1859 pod vedením francouzských inženýrů, po nichž je pojmenován přilehlý železniční most Puente de los Franceses \"(most Francouzů)\". Dne 27. prosince 1925 byl otevřen první úsek metra, který spojil nádraží s centrem – konkrétně se stanicí \"Isabel II\", dnešní stanicí Ópera. Jednalo se o odbočnou větev linky 2, proto pro ni byl zvolen název Ramal (doslova „větev“). V 60. a 70. letech 20. století začala stanice ztrácet na dopravním významu, zvláště po otevření nádraží Madrid Chamartín v roce 1967, ze kterého začaly být vypravovány vlaky na sever Španělska po nové kratší trati vedoucí přes Burgos. (Trať ze stanice Norte vedoucí přes Valladolid jí nemohla konkurovat.) Severní nádraží bylo odříznuto od hlavní komunikační osy, kterou byla spojnice nádraží Chamartín a Atocha. V roce 1976 přestaly do stanice zajíždět všechny vlaky, kromě příměstských, nicméně od roku 1979 byly ze stanice vypravovány rychlíky směřující do Galicie. Provoz ve stanici byl ukončen 30. ledna 1993, kdy byl ze stanice vypraven poslední vlak jedoucí na galicijské pobřeží. V té době začaly pod vedením inženýra Javiera Bustinduye práce směřující k přeměně nádraží na moderní přestupní uzel. Během výstavby došlo k vyhloubení objemné jámy v místě bývalých nástupišť pod zastřešením. Do této jámy byly posléze umístěny společná nástupiště linek 6 a 10. Zároveň došlo k přeložkám železniční trati tak, aby se stanice stala průjezdnou i směrem na nádraží Atocha. Stanice byla otevřena 10. května 1995 v rámci úseku Ciudad Universitaria – Laguna linky 6 a tím se uzavřel okruh linky. Následně po dokončení přeložky úseku Plaza de España – Lago začaly ve stanici zastavovat i vlaky linky 10. Dne 30. června 1996 byly uvedeny do provozu nástupiště příměstské železnice. Bývalá staniční budova byla přeměněna na obchodní centrum.", "Nástupiště linek 6 a 10 jsou polootevřená a sledují jihozápadně-severovýchodní směr. Jsou uspořádána jako dvě společná nástupiště – každé se dvěma nástupními hranami. Vnitřní náleží vždy ke koleji linky 6 a vnější ke koleji linky 10. Tak je umožněn snadný a plynulý přestup pro směry Laguna ↔ Plaza de España a Casa de Campo ↔ Moncloa. Pro opačné směry je nutno využít nadchodu. Tato nástupiště jsou přemostěny v kolmém směru kolejemi příměstské železnice. Nástupiště linky R je umístěno pod náměstím \"Glorieta de San Vicente\" ve východo-západním směru. Z celé stanice vedou dva výstupy – jeden do vestibulu v ulici \"Paseo de la Florida\" (v blízkosti bývalé staniční budovy) a do vestibulu v ulici \"Paseo del Rey\"." ] }

{ "title": [ "Masová média (více v článku masmédia).", "Moc masových médií.", "Pět funkcí teorie účinků médií.", "Média jako problém.", "Masová komunikace jako prostředek vzdělávání mas." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Masová média lze rozdělit do několika základních skupin a to: Tištěná média, Film, Vysílací média, Hudební nahrávky a Internet. Tyto skupiny by šlo ještě rozdělit do nadskupiny a to; Stará média (noviny, knihy) a Nová média (Televize, internet). Naskýtá se tu několik rozdílů mezi dříve zmíněnými médii, ale tyto rozdíly je čím dál tím více těžké vzájemně odlišit. Kdysi jejich forma a distribuce bývaly jedinečné, ale s neustálou modernizací dnešní společnosti již je možné například si přečíst noviny na internetu, dívat se na film přes mobil, či poslouchat písničky na našem MP3 přehrávači. I přes to tu ale stále je několik rozdílů mezi jednotlivými médii a to v obsahu, nebo třeba důvěryhodnosti, která může být v některých státech velmi pochybná.", "Moc a síla masových médií je založena na sledování dosahu a následků jejich vysílání na publikum. Na začátku bývaly noviny financovány převážně komercí a jejich obsah byl až bulvární. Během první světové války, kdy většina novin byla mobilizována do služeb válčících států a propagování národních zájmů, se nezvládlo využít potenciál vlivu novin na „masy”, tedy společnost. Tehdy se proto domnívali, že média nemají takovou schopnost (tedy schopnost ovládat mínění jedince). Tak tomu bylo nadále i během druhé světové války, kdy média sloužila jako propagační nástroj v Sovětském svazu, či tehdy nacistickém Německu. Avšak Spojenci zvládli využít noviny k zpravodajství a jako zábavní médium, což odstranilo domnění, že média nemohou ovlivnit myšlení lidí. Lidé si uvědomili sílu masmédií, která je schopná přetvářet veřejné mínění a svým způsobem i ovlivňovat chování společnosti. Je potřeba nalézt médiální průmysl, který je schopen dosáhnout většinu obyvatel, dále myšlenku, na které se shodne alespoň jistá část obyvatel (tedy nějaké šířené poselství) a důvěra obyvatel v dané média (tedy, novinám bude věřit více lidí, než pochybnému bulvárnímu časopisu) V knize Media effects: Theory and research. Annual review of psychology, se její autoři (Valkenburg, Peter, et al.) zabývají poznatky efektu masových médií z období posledních dekád. Výzkum vlivu masových médií začal přibližně mezi 20. až 30.léty 20.století, ale rozvinul se až na konci 50.let 20.století. V 80.letech 20.století už byly napsány desítky výzkumů, zabývajících se efekty mediální komunikace (emociální efekty, účinky na chování a mnoho dalších faktorů).", "Analysté Valkenburg a Peter se pokusili rozdělit efekty médií na pět hlavních funkcí na základě jejich předpokladů. Těchto pět teorií se zásadně liší v tom, jak pojímají proces mediálních efektů:", "Nejrozšířenější postoj společnosti k masmédiím je spíše negativní. Může to být způsobeno například tím, že lidé, kteří se často dívají na zprávy v televizi si poté televizi spojují právě se špatnými vzpomínkami, jako jsou obrazy zločinu, násilí, a tak podobně. Masmédia mají tu schopnost ovlivnit společnost, příkladem jsou například jevy jako násilné politické protesty, demonstrane, xenofobie a mnoho dalších. Masmédia společnost ovlivňují ale i jako jedince, což se může projevit depresí, obezitou či nedostatkem sebedůvěry. Ve spojení s tímto se poslední dobou nejčastěji mluví o internetu, kde panuje kyberšikana, nebo kde, jak někteří říkají, je podporována pedofilie, nenávist a násilí. Co je ale svým způsobem paradox, je, že média tyto informace zmiňují a šíří je hlavně z toho důvodu, že podporují a potvrzují moc masmédií a dopomáhají ke „zvýšení prodeje”, a ne, že by se hlavně snažili varovat společnost.", "Masmédia nemusí nutně ovlivňovat společnost pouze v negativním vztahu, ale i v pozitivním, jako například šířením informací, a tedy vzdělávání obyvatel. Optimálně by měl efekt mediálního komunika byl pozitivní, myšleno, že vše co slyšíme, vidíme či čteme v jakémkoli médiu by mělo být k našemu prospěchu. Myšleno právě třeba ke vzdělávání mas." ] }

{ "title": [ "Život.", "Operace 1978.", "Vražda Gail Rubin.", "Únos.", "Navrácení pozůstatků." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Mughrabiová se narodila a vyrostla v palestinském uprchlickém táboře Sabra v Bejrútu v Libanonu. Domov jejího otce před válkou byl v Jaffě v Palestině. Původně byla vzdělána jako zdravotní sestra. Když v roce 1975 vypukla libanonská občanská válka, rozhodla se Mughrabi věnovat svůj život politice. Stala se členem Fatahu a začala pracovat v komunikační službě organizace. Zúčastnila se boje proti syrské armádě v horách jihovýchodně od Bejrútu v roce 1976, kdy syrské jednotky vstoupily do Libanonu, aby pomohly falangistům a jejich spojencům. V roce 1977 absolvovala tříměsíční tréninkový kurz, v němž získala hodnost poručíka. Fatah jí nabídl místo politického důstojníka v italské kanceláři PLO, ale zvolila si místo toho vojenskou kariéru.", "Mughrabiová byla součástí skupiny jedenácti palestinských a libanonských militantů, kteří se 11. března 1978 vylodili na pobřeží poblíž Tel Avivu. Mughrabiová údajně skupinu vedla (ačkoli zprávy se liší). Načasování bylo zaměřeno na potlačení mírových rozhovorů mezi Menachemem Beginem a Anwarem Sadatem a záměrem bylo napadnout ministerstvo obrany v Tel Avivu nebo „dosáhnout Knessetu a požadovat propuštění palestinských vězňů“ nebo „zabít co nejvíce Izraelců“.", "Při příjezdu na pláž se skupina potkala s americkou fotografkou Gail Rubin, která fotografovala přírodu na pláži, a zeptali se jí, kde jsou, pak ji zabili.", "Militanti zahájili palbu na projíždějící vozidla, unesli taxi a zabili jeho posádku. Poté se zmocnili autobusu, zamířili směrem do Tel Avivu a pak unesli jiný autobus a přesunuli rukojmí (nyní v počtu 71) do prvního autobusu. Izraelské jednotky zastavily autobus a vypukla přestřelka. Během přestřelky Mughrabiová údajně zvedla palestinskou vlajku a vyhlásila založení palestinského státu. Izrael říká, že autobus explodoval poté, co Mughrabiová použila granát, zatímco Palestinci tvrdí, že jej zasáhla palba izraelského vrtulníku. Celkem 38 Izraelců, včetně 13 dětí, bylo zabito a 72 bylo zraněno; Dalal Mughrabiová a osm dalších militantů zemřeli také.", "V rámci výměny vězňů Izrael-Hizballáh v roce 2008 měly být pozůstatky Mughrabiové exhumovány a vráceny do Libanonu. Dalal byla pohřbena na „hřbitově pro mrtvé nepřátele“, ale Izraelské obranné síly zjevně nemohly najít tělo kvůli podzemním proudům, které posunuly rakve. Dalalina sestra řekla zpravodajské agentuře Ma'an, že rodina dostala rakev, která obsahovala „jen hlínu a kameny“." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Domorodé kmeny Nuba ve 30. letech.", "Sociální postoje." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Stejnopohlavní sexuální aktivita je v Súdánu ilegální. Trestní zákon z r. 1991 říká následující: Článek 19.Pokusem se myslí jednání, které zjevně indikuje záměr spáchat nedokončený trestný čin, a které je konané v souladu s pachatelovou vůlí. Článek 20. (1) Kdo se pokusí spáchat trestný čin, bude potrestán odnětím svobody v maximální délce trvání jedné poloviny trestu ukládaným za takový trestný čin... Článek 148. (1) Má se za to, že sodomie se může dopustit každý muž, který penetruje svým genitálem nebo jeho napodobeninou do análního trestu... jiného muže, nebo umožní jinému muži penetrovat svůj anální trakt jeho genitálem nebo jeho napodobeninou. (2) (a) Kdo spáchá trestný čin sodomie, bude potrestán (b) pokud se pachatel dopustil trestného činu podruhé, bude potrestán sto ranami bičem a odnětím svobody v maximální délce trvání pěti let.; Článek 151. (1) Má se za to, že hrubé obscénnosti se může dopustit kdokoli... kdo má nepřirozený pohlavní styk s jinou osobou, který nesplňuje kritéria... sodomie... bude potrestán maximálně čtyřiceti ranami bičem nebo odnětím svobody v maximální délce trvání jednoho roku nebo peněžitým trestem. (2) Je-li trestný čin hrubé obscénnosti spáchán na veřejném prostranstvím... je pachatel potrestán maximálně osmdesáti ranami bičem, odnětím svobody v maximální délce trvání dvou let nebo peněžitým trestem. Článek 152. (1) Kdo spáchá na veřejném prostranství akt, hrubým způsobem naruší veřejnou morálku, obleká se nemravně či amorálně, svojí povahou urážející veřejné cítění, bude potrestán maximálně čtyřiceti ranami bičem, penětitým trestem, nebo obojím. (2) Za odporující veřejné morálce se považuje veškeré chování, které hanobí náboženství nebo zvyklosti země, ve které k němu dochází.", "Na konci 30. let psal africký etnolog Siegfried Frederick Nadel o domorodých kmenech Nuba. Ve svých spisech se zmiňuje o Otoro, speciální roli transvestitismu, kdy se muži oblékají, a žijí jako ženy. Transvestitická homosexualita se také objevila u kmenů Moru, Nyima a Tira a byly zaznamenány také sňatky z rozumu mezi korongskými \"londo\" a mesakinskými \"tubele\" výměnou za věno a jednu kozu. U mužských členů kmenů Korongo a Mesakin zaznamenal Nadel všeobecnou nechuť opustit pohodlí svého tábora a jít pracovat do lomů za účelem postavení trvalých osídlení. Oba kmeny si obecně zakládali na přesvědčení, že manželství a pohlavní život oslabují fyzickou sílu.... Mladí ženatí muži... pak stráví čtyři až pět nocí se svými manželkami ve vesnici, pak se vracejí na čtrnáct dní až měsíc do dobytčího tábora... Obecně vztato vám řeknou, že život ve vesnici nesnášejí. Potkal jsem čtyřicet až padesát místních domorodců, kteří raději trávili většinu nocí s mladými lidmi v dobytčím táboře, než ve vesnici.... Za tou nechutí k manželskému a dospělému životu stojí kromě sekundárních požitků z táborového života a mužské společnosti také primární strach ze sexu coby ničitele mužnosti. Sexem nemyslím ten v pomíjivém fyzickém smyslu - inkontinence dospívajících těchto kmenů jej vylučuje - ale sex transformovaný do stálých citů, spirituality (lásky) a socializace (manželství). Psychologickou hloubkou tohoto antagonismu se zabývat nebudeme. Dovolte mi na závěr poukázat na dvě klíčové věci: za prvé mluvíme o matriarchální společnosti, tedy společnosti, ve které není mužský prvek v popředí zájmu. Za druhé s matriarchální společností pak úzce souvisí větší důraz na mužské společníky, tedy i na abnormálně široce rozšířenou homosexualitu a transvestitismus.", "Homosexuální vztahy mají různorodý status podle náboženských komunit. V r. 2006 Abrahám Mayom Athiaan, biskup v Jižním Súdánu, způsobil poprask v Súdánské episkopální církvi, když řekl, že vedení církve není dostatečně schopné tvrdě odsuzovat homosexualitu. Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických z r. 2011, oddělení lidských práv, shledala následující Súdánské právo a zákony sodomii trestají...; nicméně nezaznamenali jsme žádné případy aplikování zákonů proti sodomii. Není známo, že by v zemi působily nějaké lesbické, gay, bisexuální nebo transgender (LGBT) organizace. Úřední homofobní a transfobní diskriminace se zde vyskytujed. I sociální diskriminace LGBT osob je rozšířená. Byly zaznamenány i případy samozvaných soudců vymáhajících právo a pořádek pronásledováním homosexuálních mužů a žen na vlastní pěst. Také se zde uskutečnilo několik demonstrací proti homosexualitě. První LGBT asociace Rainbow Sudan byla založená 9. února 2012. Její zakladatel známý pod krycím jménem Mohamed řekl: Nápad založit Sudan Rainbow mi dali mí drazí přátelé. My všichni jsme se rozhodli začít pracovat na tomto projektu, který by mohl pomoci nejen mě, ale i mnoha dalším lidem. Nyní spolupracuje jak online, tak i offline, s několika dalšími organizacemi. Podařilo se nám zformovat malou sociální síť pro lidi, kteří se v rámci svých možností zabývají problematikou LGBTQ, a které se snažíme učit bojovat s diskriminací a s aktivismem za uznávání našich práv. Zabýváme se i sexuální výchovou, psychologickou a emoční podporou a ochranou." ] }

{ "title": [ "Herní začátky.", "Herní mechanismy.", "Rozmanitost povolání.", "Cestování." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Hráč začíná hru jako chudý tulák příchodem do jednoho z evropských měst. Město se vybírá dle vybraného jazykového rozhraní při registraci (jazyk čeština = české město, atd.). Postupně může stoupat po sociálním žebříčku, stát se více majetnějším a uznávanějším. Zvláštností na této hře je také fakt, že zde neexistují počítačem ovládané postavy (NPC). Všechny postavy, které člověk ve hře nalezne, jsou skuteční hráči různých společenských postavení a řemesel.", "", "Renesanční království se snaží nabídnout mnoho způsobů jak hru hrát. Hráč má možnost pěstovat plodiny na poli, chovat hospodářská zvířata, ale také se zapojit do mnohem aktivnějšího života v podobě starosty města, zemských radních, rektora univerzity, či samotného krále českého království. Může vstoupit do duchovního řádu a stát se knězem, biskupem, arcibiskupem a jednoho dne navštívit i Řím jako samotný papež. Pokud však hráče lákají daleké cesty, mohou cestovat a poznávat daleké kraje. Autoři nezapomněli ani na záporné postavy, takže se lze setkat se zloději, piráty nebo buřiči. Mnoho povolání se také dá vykonávat v podobě RolePlay příběhovou formou na herním fóru, která umožňuje hrát bez omezení implementovanými herními funkcemi. Znamená to tedy, že hráči mohou býti třeba katem i když ve hře takové povolání není dosud naprogramováno.", "Hráči zde nalézají zcela otevřený svět Evropy a mohou se svou postavou cestovat do jiných zemí, hovořit (resp. psát) se skutečnými zahraničními hráči, poznávat cizí jazyk a cizí kulturu. Mohou se vydat třeba na plavbu do Anglie, cestovat do Francie, Itálie, Svaté říše římské, a dalších zemí." ] }

{ "title": [ "Realisté.", "Založení.", "Charakteristika." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V 80. letech 19. století byli tři přední intelektuálové nespokojeni se stavem politického života, s neplodným soupeřením Národní strany („staročechů“) a Národní strany svobodomyslné („mladočechů“): realisté Josef Kaizl, Karel Kramář a Tomáš Garrigue Masaryk. Původně chtěli vstoupit k staročechům a změnit je, ale po punktacích, které Národní stranu smetly, vstoupili realisté do Národní strany svobodomyslné a udělali tam velkou kariéru. Po Šromotově aféře v roce 1893 byl Masaryk z mladočeské strany vyloučen a ukončil svůj poslanecký mandát ve vídeňské Říšské radě. Na krátko odešel z politiky a plně se věnoval působení profesora na pražské Univerzitě včetně publikační činnosti (Česká otázka, Konkretní logika, Otázka sociální, Jan Hus, Karel Havlíček, Moderní člověk a náboženství a jiné knihy), ale již v roce 1900 založil pokrokářskou Českou stranu lidovou. Jednou z hlavních příčin založení vlastní strany byl odmítavý postoj vůči rozsudku v tzv. Hilsnerově aféře, s nímž staročeši i mladočeši v té době souhlasili. Na přelomu března a dubna 1900, kdy Masaryk Českou stranu lidovou – pokrokovou, později známou jako Realistická strana, založil a koncipoval její program, nejen usilovně publikoval, ale i přednášel a tlumočil svůj program v různých městech i mimo Prahu (Plzeň, Skuteč, Sušice, Strakonice, Písek, Vsetín, Valašské Meziříčí, Kladno, Kopřivnice, Kroměříž, Modřany, Kolín, Velim, Jičín, Mělník aj.).", "Dne 16. května 1905 se do do politického tábora České strany lidové připojila skupina původně spojena s Radikálně pokrokovou stranou kolem deníku Osvěta lidu spojena s redaktorem Aloisem Hajnem, čímž vytvořili stranu s novým názvem Česká strana pokroková.", "Po roce 1914 byla strana jednou z hlavních politických sil prvního československého zahraničního odboje, v roce 1918 však splynula s poměrně konzervativní Českou státoprávní demokracií." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Žába je endemitem státu Peru a obývá zde celkem 13 území o rozloze 16 048 km, vyskytuje se například v regionech San Martín (sever) a Loreto (jih). K životu dává přednost primárním a sekundárním (obnoveným) tropickým deštným lesům, jež obývá od 180 do 1 200 m n. m.", "Pralesnička fantastická patří mezi nejmenší druhy pralesniček; dosahuje velikosti asi 20 milimetrů. Samci jsou vybaveni hrdelním vakem. Na rozdíl od některých jiných druhů pralesniček dosahuje pralesnička fantastická větší barevnosti. Přední polovina těla má žluté zbarvení a od tmavé zadní poloviny ji odděluje bílý pruh. U druhu se vyvinuly některé barevné variace. Zatímco vysokohorský morfotyp má hlavu zdobenou černým znakem ve tvaru motýla, u nominální morfy není většinou vyvinut. Svým zbarvením se podobá pralesničce klamavé (\"Ranitomeya imitator\"), která s ní tvoří sesterský druh. Podobné zbarvení, zvláště v oblastech, kde spolu tyto dva druhy koexistují, by mohlo být určité mimikry a odrazovat predátory. Druh je denní. Samice kladou 2 až 5 vajec na spodní stranu listu, ostatek péče potom obstarává samec. Když se mláďata vylíhnou, přenese je do džbánků bromélií, kde se dále vyvíjejí.", "Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří pralesnička fantastická mezi zranitelné druhy. Nebezpečí představuje ztráta přirozeného prostředí a také odchyt žab pro prodej. Roku 2001 byly sice některé žáby ze své domoviny odchytány bez rozporu se zákony, přesto však probíhá ilegální obchod, jež ohrožuje například nominální morfotyp. Pralesnička fantastická je zapsána na druhou přílohu Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, pro zachování bude důležité například sledovat obchod či ochrana oblastí, ve kterých se vyskytuje. Pralesnička žije v chráněné oblasti Cordillera Escalera." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Kresba a malba.", "Konceptuální projekty a performance.", "Filmy a fotografické projekty." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Luboš Plný se narodil v České Lípě jako jediné dítě rodičů zaměstnaných u Československých drah. Od dětství se věnoval kresbě, zajímala ho ale také anatomie, kterou studoval na pitvách mrtvých živočichů. Vyučil se elektrikářem na železničním učilišti v Nymburce. Roku 1983 nastoupil základní vojenskou službu. V důsledku prožívaného stresu začal trpět depresemi, poruchami spánku a halucinacemi; opakovaně porušoval disciplínu. Následně byl hospitalizován na psychiatrii, kde mu byla diagnostikována simplexní schizofrenie. Na jeho zdravotní stav měla negativní vliv i nevhodně zvolená farmakoterapie. Následujících šest let pracoval u Československých drah v severních Čechách a věnoval se silovému trojboji. Ve 27 letech mu byl přiznán invalidní důchod. Během pobytu v České Lípě učil výtvarnou výchovu na tamní LŠU a pohyboval se v okruhu místní neoficiální kultury. Roku 1989 se přestěhoval do Prahy, kde v průběhu dalších let vystřídal řadu zaměstnání. Maloval cínové vojáčky, byl uklízečem v Domě módy, prodavačem v antikvariátu, kustodem v galerii Nová síň; absolvoval také hrobnický kurs (2004). Začal se hlouběji zajímat o příčiny svého onemocnění insomnií, studoval lékařskou literaturu a anatomické atlasy, účastnil se pitev. Jeho kresby z této doby sloužily jako určitá forma autoterapie. Koncem 80. let se dvakrát neúspěšně pokusil o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 1989 se zde nechal zaměstnat jako model v kursech figurálního kreslení s cílem získat do té doby neexistující titul „Akademický model“. Roku 2000 mu jej slavnostně udělil rektor AVU doc. Jiří T. Kotalík. Sám Plný k tomu uvádí: \"Uvědomil jsem si, že než být průměrný umělec, raději budu nejlepší model.\" Přesto se průběžně stále věnoval vlastní umělecké práci.", "", "Ústředním námětem tvory Luboše Plného je lidské tělo, jeho fungování, limity a smrtelnost. Většinu jeho děl můžeme označit za „anatomické autoportréty“ na pomezí kresby a malby, konceptuálního umění a vědeckého projektu. Kresby barevnou tuší kombinuje s akrylovou malbou a koláží, doplňuje je i autentickými organickými prvky jako krev, vlasy, popel zesnulých rodičů, použitými zdravotnickými materiály, nebo „doličnými předměty“ z experimentů prováděných na vlastním těle. Převážně lidské, ale výjimečně i zvířecí tělo zachycuje v horizontálních, vertikálních nebo laterálních průřezech, jako by na sebe skládal virtuální řezy pořízené tomografem. V jediném obraze často propojuje různé úhly pohledu. Precizně zaznamenává jednotlivé vrstvy: kůži, svalstvo, kosti, cévní systém i vnitřní orgány. Některé anatomické detaily (především hlavu a pohlavní orgány) provádí s důkladnou pečlivostí, jiné jen naznačuje či zcela vynechává. Obrazy těl jsou montáží, která je poskládána např. z kreseb podle anatomického atlasu z 19. století, rentgenových snímků, fotografií madon, modelek nebo exponátů anatomického muzea La Specola ve Florencii. Záznamy z různých epoch vyjímá z kontextu a propojuje do nových souvislostí se svým osobním příběhem. Soustředí se většinou na konkrétní události ve svém životě a svou anatomickou kresbu chápe především jako „mentální prostor“, jako rekonstrukci toho, co víme, spíše než zobrazení viděného. Velkou inspirací pro Luboše Plného bylo narození syna Vincenta (2005), které dokumentoval v řadě svých děl. Po chirurgickém zákroku, kdy mu byla odstraněna část štítné žlázy, se tento orgán na jeho kresbách objevuje začerněný; někdy do nich zapojuje i autentickou fotodokumentaci z operace. Nedílnou součástí každé kresby Luboše Plného jsou podrobné písemné záznamy které jsou zároveň jeho deníkem. Začátek i konec práce na každé kresbě označuje počtem dní, kterého k onomu datu právě dosáhl, a také symbolem hvězdičky a křížku.Systematicky zaznamenává i veškeré dílčí časové údaje, jako je například pauzy v kreslení.", "Prvním a pro samotného autora nejvýznamnějším projektem, jenž lze označit jako „konceptuální“ bylo celé šestileté období, kdy působil jako model na AVU s cílem získat titul „akademický model“. Během této doby, která se rovnala délce běžného studia, zdokonaloval svou postavu, studoval dějiny umění a nashromáždil obsáhlou dokumentaci čítající lékařské posudky, doporučení významných umělců či fotografie, na kterých pózoval v postojích postav z historie umění (Myronův Diskobolos, Rodinův Myslitel, Jan Křtitel Leonarda da Vinci, Smrt Marata od Jacques-Louise Davida...). Projekt podpořilo grantem Centrum pro současné umění. Roku 1999 byla jeho žádost schválena uměleckou radou a v následujícím roce mu rektor AVU doc. Jiří T. Kotalík na závěrečné promoci v Anežském klášteře titul „akademický model“slavnostně udělil. Od té doby označuje svá díla razítkem „akademický model Luboš Plný“, které používá namísto podpisu. Svůj život důsledně dokumentuje v deníku, kam zapisuje každodenní výčet činností, osobní údaje o zdravotním stavu, meteorologické a astronomické jevy a doplňuje je výstřižky, zmenšenými fotografiemi a oficiálními dobovými dokumenty. Řada jeho děl má charakter vědeckého experimentu. Vede si záznamy o léčbě nemocí, různých tělesných procesech, např. o příjmu a výdeji tekutin, nebo o „kvalitě“ bavlněných žmolků z vlastního pupíku a jejich souvislosti s teplotou, aktuálním počasím, či druhem oděvu (\"Pupíkový deník\"). V dílech \"Otec\" a \"Matka\" popel každého ze svých rodičů, uložený ve skleněné laboratorní misce, obkroužil spirálou, ve které je drobným písmem zaznamenán každý jednotlivý den jejich životů. Součástí tvorby Luboše Plného jsou také fotograficky zaznamenané performance a časosběrné projekty, v nichž sleduje proces vlastního stárnutí. S odstupem mnoha let se nechává fotografovat ve shodných pozicích a snímky propojuje v kolážích do nového artefaktu. Duševní a tělesné utrpení, ale také fyzicky prožívanou slast transformuje do uměleckých projektů, jejichž prostřednictvím se snaží uchopit limity vlastní fyzické existence (TZ, 2017). Nebrání se podstoupit konfrontaci s bolestí, která pro něj má katarzní dopad: V sérii fotografií zaznamenal svou drastickou performanci, při které si bez anestezie sešil ševcovskou nití okolí očí a ústa i obě předloktí. Vytváří také trojrozměrné asambláže tzv. erotických pomůcek.", "Luboš Plný byl portrétován fotografy Jaroslavem Brabcem, Mario Del Curtem (který soubor jeho portrétů vystavil v rámci projektu Art brut Live v DOXu, 2015), Bruno Decharmem, Vladimírem Štěpanským, Františkem Vaňáskem a Martinem Watschem v rámci jeho cyklu „Jedineční“. Roku 2016 se tento fotografický soubor dostal mezi finalisty prestižní ceny FEP FETA AWARD v Amsterdamu. Plného dílo oficiálně zastupuje Česko-francouzská asociace abcd" ] }

{ "title": [ "Klub.", "Vlastník.", "Realizační tým.", "Hráčské statistiky.", "Střelecká listina.", "Základní sestava.", "HET Liga.", "Evropské poháry.", "Zápasy v sezoně 2017/18.", "Letní přípravné zápasy.", "Zimní přípravné zápasy.", "HET liga.", "Ligová tabulka.", "Kolo po kole.", "Evropská liga UEFA.", "Skupina A.", "Ostatní týmy SK Slavia." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "3", "2" ], "content": [ "", "V průběhu předcházející sezony majoritní vlastník klubu CEFC navýšil svůj podíl ve společnosti z 60 % na 99,96 % akcií na úkor předchozího spoluvlastníka Jiřího Šimáněho. Zbývající akcie byly v rukou minoritních podílníků. Ve stejném vlastnickém složení klub vstoupil i do sezony 2017/18.", "Ve složení realizačního týmu nedošlo oproti předchozímu ročníku ke změnám. Hlavním trenérem zůstal Jaroslav Šilhavý, jeho asistenty Jiří Chytrý a Jan Bauer. Tým brankářských trenérů zůstal ve složení Milan Veselý a Radek Černý. I do této sezony klub vstoupil bez hlavního skauta (po odchodu Jakuba Dovalila v lednu 2016) a sportovního ředitele (po odchodu Josefa Jinocha v srpnu 2016). Vše se změnilo v prosinci 2017. Z pozice hlavního trenéra byl odvolán Jaroslav Šilhavý a místo něj byl povolán Jindřich Trpišovský z Liberce. Z toho si jako asitenty přivedl Jaroslava Köstla a Zdeňka Houšteckého. Na pozici trenéra brankářů setrval Radek Černý, přidal se k němu nově Štěpán Kolář, vedoucím mužstva zůstal Stanislav Vlček. Sportovním ředitelem se pak stal Jan Nezmar.", "", "Poslední úprava: konec ročníku. Vysvětlivky: † = \"odehrál pouze podzimní část\", ± = odehrál pouze jarní část.", "", "Poslední úprava: Konec ročníku Vysvětlivky: † = \"odehrál pouze podzimní část\", ± = odehrál pouze jarní část.", "Poslední úprava: konec ročníku.", "", "\"Zdroj: slavistickenoviny.cz\"", "\"Zdroj: slavia.cz\"", "", "Vysvětlivky: Z = Zápasy; V = Výhry; R = Remízy; P = Prohry; VG = Vstřelené góly; OG = Obdržené góly; B = Body. Poslední úprava: konec ročníku.", "Poslední úprava: konec ročníku. Hřiště: D = Domácí; V = Venkovní. Výsledek: V = Výhra; P = Prohra; R = Remíza", "", "Poslední úprava: 1. ledna 2018. Vysvětlivky: Z = Zápasy; V = Výhry; R = Remízy; P = Prohry; VG = Vstřelené góly; OG = Obdržené góly; B = Body.", "\"zdroj:\" FAČR" ] }

{ "title": [ "Náklad.", "Náklad při startu.", "Protein Crystal Growth 7.", "Lung Tissue.", "Rodent Research 9.", "Mouse Habitat Experiment.", "Další experimenty.", "Náklad při návratu." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "", "Náklad tvořilo celkem 2910 kg vybavení. Z toho 1652 kg v hermetizované části a přibližně 1258 kg v nehermetizované. V nehermetizované části byl umístěn přístroj CREAM.", "Cílem tohoto experimentu je s využitím mikrogravitace vypěstovat větší krystaly proteinu LRRK2, který má vliv na Parkinsonovu chorobu. Na Zemi je vytváření větších trojrozměrných krystalů proteinů komplikované, řešením by tak mohlo být jejich pěstování ve vesmíru. V tomto konkrétním případě by měl být výsledkem lepší vývoj terapií proti tomuto proteinu.", "Experiment, který má otestovat vliv kosmického prostředí na růst nové plicní tkáně. Je to první experiment zabývající se chováním plicní tkáně ve vesmíru. Buňky budou během pokusu umístěné v novém inkubátoru SABL.", "Experiment navazuje na předchozí úspěšné výzkumy, které byly na ISS s hlodavci prováděny. Zkoumat se bude vliv dlouhodobého pobytu ve vesmíru na imunitní systém a strukturu svalů a kostí u hlodavců. Na rozdíl od jiných projektů se zvířata vrátí na Zem všechna živá, takže bude možné prozkoumat jejich zdravotní stav.", "Tento japonský experiment je v mnohém podobný předcházejícímu experimentu. Nejvýraznějším rozdílem je ale použití umělé gravitace a každá myš je umístěna ve vlastní kleci, což umožňuje individuální výzkum. V odstředivce zajišťující umělou gravitaci může být umístěno až šest hlodavců, u kterých tak bude možné zkoumat, jaký vliv má čistě jen vesmírné záření v prostředí s gravitací.", "\"Activity of Mutated Drosophila in Microgravity\" se zaměří na sledování viditelných rozdílů v letu normálních a mutovaných octomilek. \"Cactus-Mediated Carbon Dioxide Removal in Microgravity\" bude měřit množství přijatého oxidu uhličitého a vydaného kyslíku od pokusných sukulentů. Cílem je zjištění, zda by do budoucna bylo možné zlepšit efektivitu recyklace vzduchu při dlouhodobých misích. \"Conversion of Adipogenic Mesenchymal Stem Cells into Mature Cardiac Myocytes\" bude sledovat kmenové buňky, ze kterých se má stát srdeční tkáň. Předchozí experimenty ukázaly, že upravené kmenové buňky v prostředí mikrogravitace urychlily svůj vývoj. \"Genes in Space-4\" bude sledovat efektivitu proteinů tepelného šoku v organismu, který dlouhodobě pobývá ve vesmíru. V tomto případě se bude sledovat organismus háďátka obecného. \"Eli Lilly-Lyophilization\" vyzkouší, jaký je rozdíl mezi lyofilizací vzorků na Zemi a v mikrogravitaci. \"Evaluation of Radiation Deterrent Materials\" má najít nejvhodnější materiál pro budoucí vesmírné lety, který pasivně stíní radiaci. \"NanoRacks – Cuberider-1\" je modul, na kterém běží kód napsaný žáky střední školy, data z jeho senzorů budou posílána studentům zpět na Zemi. \"NanoRacks-National Center for Earth and Space Science Education – Student Spaceflight Experiments Program (SSEP) Mission 11\" je další část studentského projektu SSEP, který odstartoval v roce 2010, cílem je zaujmout studenty. V rámci tohoto startu se na ISS dostane 21 projektů. \"NanoRacks-Ramon SpaceLab-01\" je soubor pěti experimentů, konkrétně vliv mikrogravitace na fermentaci droždí, rychlost rozpouštění léků v žaludečních štávách, vytvoření stabilnější emulze vody a oleje, růst kvasinek v moči a přesun fluoreskujících plasmidů během přechodu bakterie Escherichia coli do stavu mikrogravitace. \"NDC-3: Chicagoland Boy Scouts and Explorers\" je experiment skautů z Chicaga měřící rychlost mutací bakterií. \"Spaceborne Computer\" je rok dlouhý experiment, který má ověřit spolehlivost běžné výpočetní techniky na ISS. \"Space Technology and Advanced Research Systems (STaARS-1) Research Facility\" je víceúčelové zařízení, které může pomoci farmeceutickému průmyslu nebo s vývojem lepších biopaliv. \"STaARS BioScience-1\" má zjistit, proč nebezpečný kmen bakterií Zlatého stafylokoka N315 ztrácí v mikrogravitaci své škodlivé vlastnosti. \"STaARS-iFUNGUS\" použije kulturu plísní Penicillium chrysogenum k hledání nových antibiotik.", "Zpět na Zemi Dragon dopravil 1700 kg experimentů a vybavení." ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Formy RAT.", "Validita.", "Konvergentní myšlení.", "Kritika.", "Shrnutí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Test RAT (Remote Associates Test), forma pro dospělé, byla původně publikována v roce 1959 a poté opět v roce 1962 profesorem Sarnoffem Mednickem a Martou T. Mednickovou. V roce 1971 publikovali Mednick a Mednicková formu RAT pro střední školy. Mednick a Mednicková také definovali proces kreativního myšlení v testovacím manuálu jako \"vytváření asociativních prvků do nových kombinací, které buď splňují stanovené požadavky, nebo jsou nějakým způsobem užitečné. Čím více se vzájemně oddělují prvky nové kombinace, tím je kreativnější proces nebo řešení“. Spearman-Brownova reliabilita testu RAT byla 0,92 u jednoho vzorku studentů na Eastern women ́s college a 0,91 ve vzorku mužů testovaných na University of Michigan.", "Existují dvě formy RAT pro dospělé a dvě formy pro studenty, každá z nich se skládá ze třiceti položek. Respondent má k provedení testu 40 minut. Každá položka obsahuje tři zdánlivě nesouvisející slova. Úkolem probandů je vyprodukovat vzdálenou asociaci k zadané trojici slov, tedy najít (prostřednictvím kreativního procesu) čtvrté slovo, které tato tři vzorová slova spojuje, nebo s každým z nich lze spojit smysluplným způsobem. Výsledné slovo pak může se vzorovými souviset odlišnými způsoby, může se jednat o synonyma, skládání slov, či sémantickou podobnost. Spojení mezi slovy bývá vzdálenější a méně běžné a jeho odhalení vyžaduje, aby participant zapojil jiné myšlení než běžné analytické. Výsledné skóre participanta je pak počet správných odpovědí. V roce 2003 Bowden a Jung-Beeman vytvořili sadu 144 RAT položek. Oproti původní verzi RAT, kde může být hledané slovo v různém vztahu k předchozím třem slovům (synonymum, slovní spojení, apod.), jsou tyto položky koncipované tak, aby se jednalo vždy o stejný druh vztahu. Podle Madnicka by měl být kreativní člověk schopen vymýšlet slova s vyšším podílem vzdáleně asociovaných slov souvisejících s předloženým slovem. Pokud bychom například uvedli jakožto vzorové slovo „křeslo“, kreativní člověk by volil spíše slova jako „parlament“, „zubař“, nebo „poprava“, zatímco člověk s malou kreativitou by vyslovil nejspíše „sedět“, nebo „židle“.", "Podle Mednicka by RAT mohl být použit k otestování \"všech oblastí tvůrčího úsilí\" a naznačuje, že ti, kteří vynikají na RAT, budou mít kreativní nadání například i ve vědách. Mednick také navrhl, aby tento test byl použit k výběru studentů z rodin s nižšími příjmy, aby byli přijati do speciálních vzdělávacích programů. Neexistují však žádné údaje, které by ukazovaly, že studenti, kteří si vedli v testu RAT dobře, vynikají v jakémkoli konkrétním předmětu, což vedlo ke kritice platnosti RAT. Worthen a Clark (1971) dospěli k závěru, že RAT měří spíše cit pro jazyk než kreativní potenciál jedince. Správná odpověď je často nejčastější odpovědí a nepropojuje další tři slova jakýmkoli koncepčním způsobem. Worthen a Clark vylepšili RAT a vytvořili nástroj Functionally Remote Associates Test (FRAT), který závisí na funkčních vztazích mezi jednotlivými slovy.", "Konvergentní, neboli sbíhavé myšlení směřuje od počátku k jednomu, tomu nejsprávnějšímu řešení. Opakem konvergentního myšlení je divergentní myšlení, které vede ke vzniku většího množství nových řešení problému a bývá považováno za jeden z významných předpokladů kreativity. Množství výzkumů ovšem zdůrazňuje i úlohu konvergentního myšlení, neboť vytváření kreativních řešení závisí na souhře obou doplňujících se procesů. Konvergentní myšlení jsou tedy spolu s divergentním myšlením základními složkami kreativity. Skutečnost, že k položkám v testu RAT existuje vždy pouze jedna správná odpověď, činí z metody test konvergentního myšlení. Taft a Rossiter také prokázali, že konvergentní testy (včetně verbálních i kvalitativních IQ testů) korelovali s RAT silněji než s testy divergentního myšlení. Konvergentní myšlení je ovšem chápáno spíše jako způsob uvažování, který se využívá při jiném typu řešení problémů, než to, kde je kreativita vyžadována. Konvergentní povaha RAT položek tedy nasvědčuje, že test měří spíše exekutivní funkce jedince, bližší inteligenci než asociativnímu myšlení.", "Hlavní kritika vyplývá z nejasností ohledně toho, co konkrétně tedy test vlastně měří. Test podle kritiků nevyžaduje kombinování myšlenek novými způsoby, ale osoby musí hledat sice vzdálenou, ale zpravidla konvenční asociaci ke vzorovým slovům, což vyžaduje spíše než zapojení tvořivosti určitou úroveň krystalické a verbální inteligence. Nicméně to je v zásadě ve shodě s pojetím kreativity Mednicka. Kreativita podle něj spočívá spíše ve vysoké úrovni schopností, než ve volbě jiných strategií.", "Navzdory původnímu záměru, aby byl RAT použit jako měřítko individuálních rozdílů v asociativní schopnosti, RAT se užívá jako samostatný test kreativity. Tento test byl použit k posuzování širšího rozsahu kognitivních schopností, které vedou k podtržení tvůrčího myšlení. V průběhu let byl RAT použit k posouzení různých kognitivních schopností spojených s kreativitou včetně například paměti a stylu řešení problémů (využívá se ke studiu vztahu mezi tvořivostí a REM spánkem, periferní pozorností, nedostatkem pozornosti, pamětí a duševním onemocněním). V meta-analýze, která zkoumala 45 studií týkajících se tvořivosti je RAT zobrazen jako druhý nejpoužívanější standardizovaný test. Zda by měl být RAT použit a interpretován jako míra asociativního zpracování, konvergentního myšlení a / nebo kreativního myšlení zůstává otevřenou otázkou z teoretických i empirických důvodů. V současné době je obtížné určit správné používání RAT, protože neexistují další empirické studie zkoumající vnitřní a vnější strukturu RAT. Závěry z jedné studie poskytují důkazy pro RAT jako konvergentní myšlenkový test, ale ještě je ještě třeba rozumět, zda jde o potenciální dílčí procesy konvergentního myšlení, které by byly hodnoceny RAT a jak jsou tyto procesy propojeny se skutečnou kreativitou chování." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Skalární pole." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vesmír může být možná urychlován kosmologickou konstantou nebo nějakým jiným pole majícím dlouhodosahové odpudivé účinky. Model musí předpovídat formu pro rozsáhlé shlukovací spektra, bilanci pro anisotropie reliktního záření na velké a střední úhlové stupnici, a poskytnout soulad se souvislostí světelnosti a vzdálenosti získané z pozorování vysokého rudého posuvu supernov. Modelovaný vývoj vesmíru musí obsahovat velké množství neznámé hmoty, aby souhlasil s pozorováním. Tato hmota má dvě složky studenou temnou hmotu a temnou energii. Každá přispívá k teorii vzniku galaxií a rozpínání vesmíru. Vesmír musí mít kritickou hustotu. Hustota nemůže být vysvětlena pouze baryonickou hmotou.", "Temná hmota může být modelována jako skalární pole pomocí dvou vhodných parametrů, hmotnosti a vlastní-interakce. V tomto případě se temná hmota skládá z ultralehkých částic s hmotností (10) eV, když nemá vlastní-interakci. Pokud je vlastní-interakce povolena pro širší rozsah hmotností je neurčitost v poloze částic větší než jejich Comptonova vlnová délka, a pro některé rozumné odhady částic hmoty a hustoty temné hmoty nemá smysl mluvit o jednotlivých polohach a hybnostech částic. Temná hmota je spíše něco jako vlnění než částice a galaktické halo e tvořeno obřími systémy kondenzovaných boseho kapalin, případně supratekutin. Temná hmota může být popsán jako Bose–Einsteinův kondenzát z ultralehkých kvant pole a jako bosonové hvězdy. Obrovská Comptonova vlnová délka těchto částic brání utváření struktur na malých subgalactických měřítcích, což je hlavní problém v tradičních modelech studené temné hmoty. Kolaps počátečních fluktuacích hmoty je studován v Refs. Tento model temné hmoty je také znám jako BEC temné hmoty nebo vlnová temná hmoty. Fuzzy temná hmota a ultra-lehké axion jsou příklady skalárních polí temné hmoty." ] }

{ "title": [ "Život.", "Rodina.", "Odkaz." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Joseph Ray Watkins byl druhý syn a třetí dítě reverenda Benjamina Uttera Watkinse a Sophronie Watkins. Narodil se v Cincinnati, Ohio, 21. srpna 1840. Joseph a jeho starší bratr byli vzdělaní ve Farmers College. Po jeho absolvenci jeho otec prodává své bydlení a přestěhovává rodinu do Minnesoty v roce 1862, aby se vyhnul Americké občanské válce. Watkins začal experimentovat s výrobou u něj doma v Minnesotě r.1868.Osobně pak svým zákazníkům prodával tuto domácí medicínu z Asijských přísad, kterou prodával především přímo místním zemědělcům a vesničanům. Watkins své podnikání zakládal na spokojenost svých zákazníků a jako první začal dávat záruku na svůj výrobek. Měl nalepené na každé láhvi značku, která byla umístěna asi třetinu od uzávěru a slíbil svým že zákazníkům, že pokud výrobek nespotřebují pod tuto \"značku\", tak jim vrátí peníze, pokud nebyli spokojeni. Watkins přesunul své podnikání do Winona, Minnesota v roce 1885. Tam pro něj bylo jednodušší získat materiály na jeho zdravotní produkty. Pronajal si zde čtyřpokojový dům a polovinu pro výrobu jeho domácích lékařských přípravků – výtažky a masti. Tyto výrobky byly kupovány tesaři a zemědělci pro úlevu od bolesti svalů po celodenní práci na pile a na poli.", "Watkins a jeho manželka, Mary Ellen, měli dvě děti, s kterými žili v Plainview. Jejich nejstarší syn zemřel 14 měsíců po narození. Jejich druhé dítě, dcera (nar. 1877), přežila do dospělosti.", "\"Noviny Winona Daily News\" byly původně založeny Watkinsem jako \"Winona Morning Independent \" v roce 1898." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Přítomnost.", "Odhady množství.", "Nukleosyntéza Velkého třesku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Jako \"temná hmota\" je baryonická temná hmota nezjistitelná skrze emitovaného záření, ale její přítomnost může být odvozena z gravitačních účinků na viditelnou hmotu. Tato forma temné hmoty se skládá z \"baryonů\", těžkých subatomárních částic, jako jsou protony a neutrony a jejich kombinací, včetně nevyzařujících obyčejných atomů.", "Baryonická temné hmoty se může vyskytovat v nesvětelném plynu nebo v Masivních astrofyzikálních kompaktních halo objektech (MACHO), což mohou být zhuštěné objekty, jako jsou černé díry, neutronové hvězdy, bílí trpaslíci, velmi slabé hvězdy, nebo nesvítící objekty, jako jsou planety, a hnědí trpaslíci.", "Celkové množství baryonické temné hmoty může být odvozeno z modelů nukleosyntézy Velkého Třesku a pozorování reliktního záření. Oba tyto zdroje ukazují, že množství baryonické temná hmoty je mnohem menší než celkové množství temné hmoty.", "Z pohledu nukleosyntézy Velkého třesku, větší množství obyčejných (baryonických) objektů znamená hustší raný vesmír, více efektivní přeměnu hmoty na helium-4 a méně nespáleného zbývajícího deuteria. Pokud by všechna temné hmoty ve vesmíru byly baryonická, pak by bylo ve vesmíru mnohem méně deuteria než je pozorováno. To by mohlo být vyřešeno, pokud by bylo nějak vytvořeno více deuteria, ale i přes velké úsilí v 70. letech se nepodařilo identifikovat věrohodné mechanismy pro to jak by k tomu mohlo. Například MACHO objekty, které zahrnují, mimo jiné, hnědé trpaslíky (objekty z vodíku a helia s hmotností méně než 8 setin hmotnosti Slunce), které nikdy nezahájí jadernou fúzi vodíku, ale spalují deuterium. Další možnosti, která byla zkoumána je \"gold coast\", což jsou objekty podobné jako hnědí trpaslíci ale s hmotností kolem tisíciny hmotnosti Slunce formula_1 and do not burn anything, and white dwarfs a bílí trpaslíci." ] }

{ "title": [ "Obtíže mezigalaktického cestování.", "Možné metody.", "Extrémní dlouhé trvání letu.", "Hyperrychlé hvězdy.", "Hvězdné motory.", "Dilatace času.", "Metody s využitím nadsvětelné rychlosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Vzhledem k vzdálenostem bude každý vážný pokus cestování mezi galaxiemi vyžadovat metody pohonu daleko nad rámec toho, co je v současné době myslitelné. Nutné budou rychlosti blízko k rychlosti světla. Podle současného chápání fyziky nemůže objekt v prostoročasu překročit rychlost světla, což znamená, že pokus o cestování do jiné galaxie by trval miliony pozemských let při konvenčním způsobu letu. Cestování s posádkou při rychlosti vzdálené rychlosti světla, by vyžadovalo buď, abychom překonali naši vlastní smrtelnost, s technologiemi jako je radikální prodloužení života nebo cestovaní s generačními loděmi. Při cestování rychlostí bližší k rychlosti světla by dilatace času umožnila mezigalaktické cestování v časovém rozmezí desítek let při lodním času. Tyto výzvy také znamenají, že návrat z výpravy bude velmi obtížný.", "", "Cesty do jiných galaxií podsvětelnou rychlostí by vyžadovaly cestu dlouhou od stovek tisíc až po miliony let. K dnešnímu dni byl vyroben pouze jeden design, jako je tento.", "Hyperrychlé hvězdy byly předpovězeny v roce 1988 a objevit se je podařilo v roce 2005, Tyto hvězdy se pohybují rychleji, než je úniková rychlost z Mléčné dráhy, a cestující do mezigalaktického prostoru. Existuje několik teorií o jejich existenci. Jedním z mechanismů vysvětlujících jejich rychlost je, že supermasivní černá díra ve středu Mléčné dráhy vykopne hvězdu z galaxie průměrně asi jednou za sto tisíc let. Další se domnívají, mechanismem by mohl být výbuch supernovy v binárním systému. Tyto hvězdy cestují rychlostí až 3000 km za sekundu. Nicméně, v poslední době (listopad 2014) byla na základě numerických metod vyslovena domněnka, že hvězdy mohou cestovat i významnými zlomky rychlosti světla. Autoři je nazývájí jako Semi-relativistické hyperrychlé hvězdy a podle modelů by mohly být urychleny fúzí supermasivních černých děr v kolidujících galaxiích. A autoři se domnívají, že budou zjistitelné budovanými dalekohledy. Tyto by mohly být použity vstupem na oběžnou dráhu kolem nich a čekáním.", "Další návrh je uměle pohánět hvězdu ve směru jiné galaxie.", "Když světlu trvá přibližně 2,54 milionu let procházet záliv prostoru mezi Zemí a například galaxií v Andromedě, bude to trvat mnohem kratší dobu z pohledu cestovatele, který letí téměř rychlostí světla z důvodu účinku dilatace času. Ta závisí na rychlosti (jakákoli menší než rychlost světla) a cestované vzdálenosti (kontrakce délek). Mezigalaktické cestování pro člověka je proto teoreticky možné, z pohledu cestujícího. Zrychlení na rychlosti blízké k rychlosti světla s relativistickou raketou by umožnilo lodní cestovní čas výrazně nižší, což by ale vyžadovalo velmi velké množství energie. Způsob, jak to udělat, je cestování vesmírem pomocí konstantního zrychlení. Cestování do galaxie v Andromedě, vzdálené 2 miliony světelných let, by trvalo 28 let lodního času s konstantním zrychlením 1g a zpomalením 1g po dosažení poloviny cesty, aby byla loď schopna se zastavit. Let do galaxie v Andromedě s tímto zrychlením by vyžadoval 4 100 000 kg paliva na kg užitečného zatížení pomocí nerealistického předpokladu 100% účinného motoru, který mění hmotu na energii. Zpomalování od poloviny cesty s cílem zastavit dramaticky zvyšuje požadavky na pohonné hmoty až na 42 bilionů kg paliva na kg užitečného zatížení. To je desetinásobek hmotnosti Mt Everestu nutný v palivu pro každý kg užitečného zatížení. Paliva přispívá k celkové hmotnosti lodi, která nese více paliva, což také zvyšuje energii potřebnou k cestování na určitém zrychlení, přidání dalšího paliva navíc by problém dále prohloubilo. Požadavky na pohonné hmoty na let do galaxie v Andromedě s konstantním zrychlením znamenají, že buď musí být velmi malý náklad, loď musí být velmi velká, nebo musí cestou sbírat palivo, nebo přijímat energii na cestu přes jiné prostředky.", "Alcubierreho pohon je vysoce hypotetický koncept, který je schopen udělit kosmické lodi impuls k rychlosti vyšší než rychlost světla. Loď samo o sobě by se neměla pohybovat rychleji než světlo, ale prostor kolem ní ano. To by mohlo teoreticky umožnit praktické intergalaktické cestování. Neexistuje žádný známý způsob, jak vytvořit prostor narušující vlnu, kterou tento koncept potřebuje k práci, ale metriky rovnic jsou v souladu s teorií relativity a omezení rychlosti světla." ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Politické působení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vystudoval historii a teologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Poté v roce 2001 nastoupil na Gymnázium, Pardubice, Mozartova 449, vyučuje dějepis, základy společenských věd a latinu. Od 1. srpna 2012 byl do 31. března 2018 ředitelem pardubického gymnázia Mozartova. Marek Výborný je vdovec, s klavíristkou Markétou († 2019) má tři děti. Žije ve městě Heřmanův Městec na Chrudimsku. Ve své domovské farnosti v Heřmanově Městci poskytuje službu akolyty a je aktivním členem České křesťanské akademie. Působí i jako předseda organizačního výboru festivalu \"„Hudební léto v kostele sv. Bartoloměje“\". Dále také působí jako jednatel pěveckého sboru \"Vlastislav Heřmanův Městec.\" Je také členem skautské organizace a působil několik let jako trenér dětského oddílu basketbalu TJ Jiskra HM. Jeho otcem je bývalý ministr a soudce Ústavního soudu ČR Miloslav Výborný.", "Od roku 2005 je členem KDU-ČSL. Ve straně je členem místní organizace Heřmanův Městec; místopředsedou Okresního výboru KDU-ČSL Chrudim, členem Krajského výboru KDU-ČSL a členem celostátní Komise pro školství a Legislativní komise KDU-ČSL. V komunálních volbách v roce 2006 byl za KDU-ČSL a nezávislé zvolen zastupitelem města Heřmanův Městec a o čtyři roky později, ve volbách v roce 2010, zastupitelský mandát obhájil. V letech 2006 až 2014 zároveň zastával pozici radního města. Mandát zastupitele města se mu podařilo získat i ve volbách v roce 2014, nicméně už poté dále nezastával pozici radního. Byl rovněž i předsedou Komise pro výchovu a vzdělávání, členem Komise kulturní a členem Redakční rady Zpravodaje Leknín a Leknín TV města Heřmanův Městec. Také v komunálních volbách v roce 2018 obhájil mandát zastupitele města. V krajských volbách v roce 2004 kandidoval ještě jako nestraník za KDU-ČSL na kandidátce uskupení Koalice pro Pardubický kraj (tj. koalice KDU-ČSL a US-DEU) do Zastupitelstva Pardubického kraje, ale neuspěl. Nepodařilo se mu to ani již jako členovi KDU-ČSL ve volbách v roce 2008 taktéž na kandidátce Koalice pro Pardubický kraj. Uspěl až ve volbách v roce 2012, opět jako člen KDU-ČSL na kandidátce Koalice pro Pardubický kraj, kde původně figuroval na 20. místě, ale vlivem preferenčních hlasů skončil třetí. Dne 6. listopadu 2012 však na svůj mandát rezignoval, a to kvůli neslučitelnosti funkcí krajského zastupitele a ředitele gymnázia (nahradil jej David Šimek). Od roku 2004 působí Marek Výborný v rámci Pardubického kraje jako člen Výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2006 kandidoval za KDU-ČSL v Pardubickém kraji, ale neuspěl. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2017 byl lídrem KDU-ČSL v Pardubickém kraji. Získal 2 475 preferenčních hlasů a byl zvolen poslancem. Je členem Ústavně právního výboru, Mandátového a imunitního výboru, Volební komise a Komise pro kontrolu GIBS PS PČR. Je předsedou Podvýboru pro problematiku exekucí, insolvencí a oddlužení, dále pracuje v podvýboru pro regionální školství, v podvýboru pro kulturu, v podvýboru pro ochranu spotřebitele a v podvýboru pro mládež a volný čas. Dne 6. listopadu 2018 oznámil, že na sjezdu KDU-ČSL v březnu 2019 bude kandidovat na předsedu KDU-ČSL. V pátek 29. března 2019 byl do této funkce zvolen, když ve druhém kole volby porazil Mariana Jurečku poměrem hlasů 256 : 124. V polovině listopadu 2019 však oznámil, že na funkci předsedy strany rezignuje, a to k termínu mimořádného sjezdu strany, který se uskutečnil 25. ledna 2020. Rozhodl se tak z rodinných důvodů, jelikož mu na konci září 2019 náhle zemřela manželka, s níž má tři děti (právě jejich péči se chce více věnovat). Ve funkci předsedy strany jej vystřídal Marian Jurečka." ] }

{ "title": [ "Taxonomie.", "Výskyt.", "Popis.", "Chování.", "V potravním řetězci.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Rákosnička mramorovaná patří do čeledi rákosničkovití (Hyperoliidae) a rodu \"Hyperolius\". V něm tvoří část superdruhu (superspecies) \"Hyperolius viridiflavus\", jehož členové se vyvíjeli alopatrickou speciací, to znamená z jednoho druhu, u kterého byly populace odděleny přírodní bariérou. Někteří autoři považují \"Hyperolius marmoratus\" za samostatný druh složený z několika poddruhů (uváděno je 13). Přestože se žáby rodu \"Hyperolius\" vyskytují pouze v savanách, jejich původ lze vystopovat v tropických deštných lesích. Ústup deštných pralesů a rozšiřování savan společně s vytvořením východoafrického riftu pak vedl k podobnému rozrůznění. Taxonomické uspořádání druhů tvořících superdruh je nejasné. Tyto žáby totiž mohou mít řadu různých barevných odstínů, naopak stavba těla i chování, jako například kladení velkého množství vajíček či vysoká hustota populace, jsou u všech žab tvořících superdruh totožné. K rozlišení superdruhu bude třeba další výzkum chování jednotlivých žab a také analýzy DNA. Z roku 2001 (Wieczorek et al.) sice pochází výzkum mitochondriální DNA, ale do něj nebyly zařazeny všechny variace žab, proto bylo určeno nakonec deset druhů a postavení zbývajících forem zůstalo neznámé. Dánský herpetolog Arne Schiøtz navrhl jejich neujasněné zařazení vyřešit sloučením všech forem superdruhu do jednoho druhu. Tento článek popisuje \"Hyperolius marmoratus\" jako samostatný druh na základě Wieczorkových studií, stejně jako Mezinárodní svaz ochrany přírody. Odborným jménem je nazývána \"Hyperolius marmoratus\", pod tímto názvem žábu vědecky popsal Ludwig Wilhelm Rapp v roce 1842. Českým synonymem je hyperolius mramorovaný.", "Rákosnička mramorovaná je obojživelníkem afrotropické oblasti (známé také jako etiopská oblast), jenž ve velkých počtech obývá subsaharskou Afriku. Areál výskytu se táhne od severní části Mosambiku přes zbytek Mosambiku a východ států Malawi a Zimbabwe až do Svazijska a Jihoafrické republiky. Zde rákosnička obývá jižní pobřeží provincií Západní (jedná se zde o nepůvodní druh) a Východní Kapsko a části provincií KwaZulu-Natal, Limpopo a Mpumalanga. V Jihoafrické republice je kvůli rychlému šíření považována za invazní druh a patří do 3. kategorie seznamu invazních druhů NEMBA. Areál výskytu rákosničky mramorované může být zaměněn s územími rozsahu jiných rákosniček. Druh obývá savany v okolí vodních zdrojů, například jezer nebo řek. Navykl si i lidské přítomnosti a lze jej najít například v zahradách. Hojně obývá nížinné oblasti (nacházejí se například v Jihoafrické republice či Svazijsku), ale i ve vyšších nadmořských výškách lze nalézt velké populace. Žije v oblastech až do 1 600 metrů nad mořem.", "Rákosnička mramorovaná patří mezi středně velké rákosničky. Na konci prstů má přísavky pro lepší úchop, který využívá pro pohyb v travnatém porostu. Samci mohou dosahovat velikosti až 4,3 cm, přičemž u druhu není vyvinut výrazný pohlavní dimorfismus, obě pohlaví si jsou tedy navzájem podobná. Hlava, zabírající asi třetinu těla, je opatřena čenichem zakřiveného tvaru. Ten dosahuje u rákosniček z celého superdruhu \"Hyperolius viridiflavus\" krátké velikosti. Samci všech žab ze superdruhu jsou pak opatření velkým rezonančním měchýřkem. Zornice rákosničky mramorované jsou orientovány horizontálně, jedná se o další typický znak pro superdruh. Kůže na nohou je tenká a díky tomu může žába v teple získávat vodu z rosy. Další taktikou proti ztrátě vody je její zadržování v močovém měchýři, která se následně převede do kůže a vypaří se, s výsledným ochlazením organismu. Žába rovněž může zbělat a následné bílé zbarvení pokožky odráží sluneční světlo. Tuto vlastnost způsobují purinové pláty v pigmentových buňkách kůže, když puriny žába získává z potravy. U druhu je vyvinuto mnoho barevných variací, podle nichž se rákosničky mramorované někdy řadí do jednotlivých poddruhů. Celkem je známo minimálně čtrnáct barevných variant. Žáby, jejichž tělo se může ve zbarvení pohybovat od černé až po žlutou, jsou zdobeny různými barevnými pruhy nebo skvrnami (například světlá rákosnička se skvrnami hnědého zbarvení). Velmi četně se vyskytuje morfa zbarvená světle, s pruhy oranžového a černého zabarvení. Stehna rákosniček mají z vnitřní strany červenou barvu. I přes tyto různé barevné odchylky se mezi sebou všechny morfotypy rozmnožují, přičemž výsledné potomstvo je normálně plodné. Mladí samci mají v době prvního rozmnožování barvu hnědou.", "Rákosnička mramorovaná je samotářský živočich, velikost území jednotlivých žab není známa. Mimo období páření nevyužívá k životu vodní prostředí. Aktivní je hlavně v noci a den tráví na vegetaci či ve stromoví. Samci se ozývají od soumraku do půlnoci kvákáním, teplota však tehdy musí v nížinách přesahovat 16 °C, ve vyšších oblastech však rákosničky snášejí teplotu chladnější, pod 10 °C. Ke svým voláním většinou využívají místa u vodního toku (bahnička \"Eleocharis limosa\", keře, plovoucí rostlinstvo) a pravidelně se na něj vrací. Jednotliví samci jsou od sebe při kvákání vzdáleni asi 50 centimetrů; jakmile jeden z nich překročí tuto hranici, mohou nastat tři možnosti: stáhne se buď vetřelec, původní samec nebo dojde k boji. Při střetech, jež mohou trvat až 20 minut, se samci navzájem zaklesnou předníma nohama, přičemž zadníma kopou protivníka a nastane souboj, při němž vítězí ten samec, jenž dokáže přetlačit druhého. Samotné kvákání o frekvenci 2,8 až 3,1 kHz, kterým se samci ozývají, trvá jednu desetinu sekundy. Je umocňováno pomocí rezonančního měchýřku a samci jej několikrát opakují. Vytvářejí dvě různá kvákání: jedním lákají samice a jiným odstrašují protivníky. Odstrašující volání samice zajímá méně než volání první. Žáby pak spolu navzájem mohou komunikovat také pomocí pachů nebo doteků. Páření probíhá převážně během října až února v období dešťů, samci se však mohou ozývat celoročně. O rozmnožování rákosničky mramorované bylo zjištěno největší množství informací mezi všemi žábami obývajícími Afriku. Samičky si většinou vyberou své partnery za několik hodin, přičemž dovedou lokalizovat zdroj zvuku i pokud kváká více samců současně. Snaží se tak učinit rychle, neboť zde hrozí nebezpečí ze strany predátorů (hadi); preferují hlavně nejhlasitější samce, zároveň volí samce izolované od ostatních. Následný amplexus (pozice při rozmnožování žab, kdy samec vyleze na samici a uchopí ji předníma nohama, samice pak začne klást vajíčka, která samec obyčejně v pozici oplodňuje během kladení) je vyžádán dotekem a probíhá několik hodin. Samička naklade mezi 150 a 650 světležlutými vajíčky s hnědým koncem. Čím větší samice, tím více vajíček naklade. Každé z nich měří 1,3 až 1,5 mm a samice je klade v malých skupinkách po dvaceti na rostlinstvo ve vodě. Další rozmnožování může nastat za dva nebo tři týdny; intervaly mezi pářeními závisí na příchodu dešťů. Pulci se vylíhnou za necelý týden a metamorfózy dosáhnou ve dvou měsících. Rodiče se o ně nestarají. V zajetí se jeden exemplář rákosničky mramorované dožil 4 let a devíti měsíců. Během období sucha se rákosnička mramorovaná ukrývá převážně pod kameny, využívá i vybavení domů. V tuto dobu nepřijímá potravu a je odkázána na své energetické zásoby.", "Rákosnička mramorovaná je insektivorní živočich – živící se hmyzem. Žába je jedním z likvidátorů škůdce \"Diaphorina citri\" řadícího se mezi polokřídlé, který způsobuje takzvané zelenání citrusů, díky čemuž je prospěšná pro člověka. Sama se pak stává kořistí řady jiných zvířat, například nykterys velkých (\"Nycteris grandis\"), patřících mezi netopýry, hadích druhů \"Philothamnus angolensis\", \"Crotaphopeltis hotamboeia\" a \"Lycodonomorphus rufulus\", ptáků, pavouků, ale i jiných druhů rákosniček náležejících do rodu \"Leptopelis.\" Před predátory prchá dlouhými a obratnými skoky, při nichž ukazuje svůj červený spodek těla, jenž predátory odrazuje.", "Mezinárodní svaz ochrany přírody považuje druh za málo dotčený. Rákosnička mramorovaná obývá ve velké populaci rozsáhlý areál rozšíření včetně velkého množství chráněných oblastí, navíc je schopná se přizpůsobit mnoha nepřirozeným prostředím. Přesto může být ohrožena odchyty pro obchod se zvířaty nebo ztrátou přirozeného prostředí. Mokřady jsou odvodňovány, na některých místech vysazovány lesy včetně blahovičníkových, kvůli kterým v některých oblastech poklesla vodní hladina. I přesto však tento druh nevyžaduje významnou péči ochránců přírody." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v listopadu 2010, když na turnaji v Le Havre s dotací 10 tisíc dolarů postoupila z kvalifikace. Ve druhém kole podlehla krajance Irině Ramialisonové. Premiérový titul v této úrovni tenisu vybojovala v červnu 2014 na antukové události v běloruském Minsku s rozpočtem tisíc dolarů. Ve finále přehrála běloruskou hráčku Lidziji Marozavovou. V singlu okruhu WTA Tour debutovala na pařížském Open GDF Suez 2011 z kategorie Premier, kde hrála v kvalifikaci na divokou kartu. V její první fázi však nenašla recept na Slovenku Michaelu Pochabovou. V rámci kategorie International se první soutěže zúčastnila na dubnovém Grand Prix de SAR La Princesse Lalla Meryem 2013 v marocké Marrákeši. Na úvod kvalifikace, do níž získala divokou kartu, podlehla rumunské tenistce Cristině Dinuové. Zápas v hlavní soutěži WTA premiérově odehrála na bogotském Copa Colsanitas 2016, kde zvládla kvalifikační síto. V úvodním kole dvouhry ji však vyřadila Němka Anne Schäferová po dvousetovém průběhu. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenala v ženském deblu French Open 2014. Do turnaje nastoupila s krajankou Alix Collombonovou po obdržení divoké karty. V úvodním kole nenašly recept na ruský třetí nasazený pár Jekatěrina Makarovová a Jelena Vesninová. Ve stejné fázi ženského debla skončila i v letech 2015 a 2016. Až v ročníku 2017 dokázala po boku Francouzky Myrtille Georgesové porazit jedenáctou nasazenou dvojici Anna-Lena Grönefeldová a Květa Peschkeová. Poté čtyřhru opustily ve druhém kole. Singlovou grandslamovou soutěž poprvé odehrála na French Open 2017, kde jako 260. hráčka žebříčku na úvod vyřadila 44. ženu klasifikace Kristýnu Plíškovou. Následně ji přehrála turnajová osmadvacítka Caroline Garciaová.. V osmifinále turnaje Baltic Open 2019 v lotyšské Jurmale poprvé porazila Garciaovou 4-6, 6-4. 6-3, ale vzápětí hladce podlehla 194. hráčce žebříčku Katarzyně Kawové 6-2, 6-2." ] }

{ "title": [ "SLC-4E.", "Atlas-Agena.", "Titan 3D.", "Titan 34D.", "Titan 4.", "Falcon 9 a Falcon Heavy.", "SLC-4W.", "Atlas-Agena.", "Titan 3B.", "Titan 23G.", "Přistávací plocha LZ-4." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "První start z rampy PALC2-4 se uskutečnil 14. srpna 1964, kdy z rampy odstartovala sestava Atlas-Agena D. Ta z této rampy odstartovala ještě dva a sedmkrát, naposledy 4. června 1967, poté byla rampa deaktivována.", "V roce 1971 byl komplex opětovně aktivován a zrekonstruován pro použití raket Titan 3. Titan 3D provedl svůj první let z SLC-4E 15. června 1971 a vynesl satelit Hexagon KH-9. Všech 22 raket Titan 3D odstartovalo z SLC-4E, poslední 17. listopadu 1982.", "Komplex byl poté zrekonstruován pro použití raket Titan 34D. Sedm Titánů 34D odstartovalo mezi 20. červnem 1983 a 6. listopadem 1988. Na rampě SLC-4E se stala jedna z nejdramatičtějších havárií v historii USA, když 18. dubna 1986 Titan 34D nesoucí družici KH-9 explodoval těsně nad rampou. Obrovský výbuch zamořil odpalovací rampu toxickým palivem, což způsobilo rozsáhlé škody. Po šestnácti měsících došlo k znovu zprovoznění rampy, ze které úspěšně odstartoval Titan 34D s družicí KH-11.", "Posledním typem Titanu, který z rampy startoval byl Titan 4, který odtud poprvé odstartoval 8. března 1991 se satelitem Lacrosse 2. K poslednímu startu Titanu 4B došlo 19. října 2005.", "Rekonstrukce rampy pro použití raket Falcon 9 a Falcon Heavy začala v roce 2011 a trvala dva roky. Demolice pevných konstrukcí a mobilních věží začala v létě 2011. Rekonstrukce byla dokončena v únoru 2013 a první Falcon 9 v1.1 odtud měl odstartovat v létě, ale start byl odložen na září 2013. Při prvním startu z této rampy vynesla raketa satelit CASSIOPE.", "", "První start z rampy z PALC2-3 se uskutečnil 12. června 1963, při kterém raketa Atlas LV-3 Agena-D vynesla průzkumný satelit KH-7 Gambit. Celkem odtud odstartovalo dvanáct Atlasů, poslední 12. března 1965.", "Následně byla rampa přestavěna také pro rakety Titan 3B. K prvnímu startu Titanu z SLC-4W došlo 29. července 1966. Celkem bylo provedeno sedmdesát startů této rakety a poslední Titan 3B odstartoval z rampy SLC-4W 12. února 1987.", "Po odchodu Titanu 3B začal z rampy startovat Titan 23G. Provedl celkem dvanáct startů mezi 5. zářím 1988 a 18. říjnem 2003. Poté byla rampa deaktivována. SLC-4W byla také místem startu sondy Clementine, která jako jediná odstartovala k Měsíci z Vandenbergovy letecké základny. Byla použita raketa Titan 23G a ke startu došlo 25. ledna 1994.", "Společnost SpaceX podepsala v únoru 2015 pětiletou smlouvu o pronájmu rampy SLC-4W se záměrem přestavět ji na přistávací plošinu pro vertikální přistávání prvních stupňů raket Falcon 9 a Falcon Heavy. Hlavní konstrukce rampy byly zbourány v září 2014. K prvnímu přistání na Přistávací ploše 4 došlo 8. října 2018 při misi SAOCOM 1A." ] }

{ "title": [ "Děj knihy.", "Hlavní postavy." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V knize Vyhlídka se Bosch znovu setkává se svou poslední vážnou přítelkyní, agentkou FBI Rachel Wallingovou. Bosch dostane za úkol zaškolit nového a mnohem mladšího partnera Ignacia \"Iggyho\" Ferrase a společně jsou pověřeni vyšetřováním vraždy lékařského technika Stanleyho Kenta. Vražda se stala na vyhlídce na Mullholand Drive a vypadala jako poprava. Na místo dorazí speciální jednotka FBI vedená agentkou Wallingovou. Agenti FBI se snaží převzít celé vyšetřování a tvrdí že je v sázce národní bezpečnost, ale Bosch jim odmítne ustoupit. Wallingová se zaměří na krádež radioaktivního cezia, ke které došlo v nemocnici, s níž Kent spolupracoval na onkologickém oddělení. Její neochota sdílet informace Bosche pouze utvrzuje v touze tento případ vyřešit. Důkazy naznačují, že tato vražda je součástí teroristického plánu, jehož cílem je vyrobit a odpálit tzv. špinavou bombu, což ospravedlňuje snahu FBI odstavit policejní oddělení a Bosche na vedlejší kolej. To však Bosch odmítá, a navzdory FBI dál intenzivně pátrá po vrazích Stanleyho Kenta. To dělá starosti jeho mladému nezkušenému parťákovi, protože má pocit, že Boschovy kroky ohrožují jeho kariéru u policie. Agenti FBI včetně Rachel Wallingové považují Boschův postup za nebezpečný a ohrožující jejich snahu získat zpátky ukradené cezium a dopadnout známé teroristy. Bosch se však spoléhá na své instinkty a zkušenosti a dál pokračuje ve svém vyšetřování. Nakonec se mu podaří vraždu vyřešit a také najít ztracené cezium.", "\"Harry Bosch\", hlavní detektiv přidělený k tomuto případu. Je hlavní postavou v tomto a dvanácti předchozích románech v sérii. \"Rachel Walling\", v několika předchozích knihách udržovala milostný poměr s Harrym Boschem. Zatímco Harry doufá, že by se mohli dát s Rachel znovu dohromady, jejich vztah je značně napjatý kvůli neshodám v otázce vyšetřování jejich společného případu. \"Ignacio \"Iggy\" Ferras\", Boschův mladý parťák. Iggy chce postupovat podle předpisů a vážně ho zneklidňuje Boschovo obcházení pravidel. V jednu chvíli Boschovi sdělí, že už s ním nemůže dál pracovat a požádá si o nového partnera. \"Stanley Kent\", oběť vraždy. Z nemocnice v Los Angeles ukradl 32 kusů cezia na nátlak neznámých únosců, kteří drželi jeho manželku jako rukojmí. Pokud by toto cezium bylo použito pro výrobu špinavé bomby, mohly by zemřít desetitisíce lidí na následky ozáření. \"Alicia Kent\", nádherná manželka zavražděného. Byla zadržována jako rukojmí dvěma únosci, což donutilo jejího manžela Stanleyho Kenta ukrást z nemocnice cezium. \"Jack Brenner\", parťák a nadřízený Rachel Wallingové a také vedoucí vyšetřování ze strany FBI. Jeho hlavním úkolem je vypořádat se s hrozbou, jež představuje ukradené cezium. Boschovo vyšetřování vraždy je pro něj až druhořadé. \"Cliff Maxwell\", agent FBI pracující na tomto případu. V průběhu vyšetřování měl s Boschem dva násilné konflikty." ] }

{ "title": [ "Prvky diagramu stavů a toků.", "Stav.", "Tok.", "Pomocná proměnná.", "Mrak.", "Spoj.", "Ilustrační modely.", "Hladina, tok, spoj.", "Přítok a odtok.", "Akumulace.", "Cílový stav.", "Eskalace.", "Oscilace.", "Kdy užít diagram stavů a toků.", "Simulace v nástroji Vensim." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Grafická notace jednotlivých prvků diagramu stavů a toků souvisí s tím, v jakém nástroji je tento diagram modelován. Symbolika diagramu stavů a toků je sice obecná, prvky modelu se ovšem drobně liší dle simulačního softwarového nástroje. Jedním z takových simulačních nástrojů je Vensim. Následující grafické prvky jsou zachyceny právě z tohoto nástroje.", "Stav (případně hladina, akumulace, úroveň, stavová veličina) je akumulací změn za časovou jednotku, uchovává v sobě informace. Stavy rozdělujeme na: Využívání stavů má za důsledek tyto přínosy:", "Tok (případně míra) mění hodnoty stavů v čase. Jedná se o proces, který stav napouští nebo jej vypouští. Typicky si lze tok představit na příkladu napouštění vody do vany. Tokem je v tomto případě voda, která v daném čase proudí kohoutem do vany a dále také voda, která v daném čase z vany odtéká. Stavem je množství vody ve vaně. Abychom dokázali správně odlišit, která proměnná je stavem a která tokem, je třeba Dalšími příklady toků jsou:", "Jedná se o pomocnou informaci, případně konstantu. Proměnné ovlivňují pouze toky nebo jiné proměnné, zároveň nemusí žádné jiné prvky diagramu - případ konstanty.", "Mrak znázorňuje hranice modelu. Znárorňuje zdroj a ukončení toků - má nekonečnou kapacitu", "Spojem mohou být propojeny různé prvky modelu. Tvoří tak vazby mezi proměnnými, stavy a toky. Informace putují po spojích ve směru šipky. Rozlišujeme celkem 3 typy spojů:", "Illustrační modely ukazují praktičtější užití výše zmíněných prvků z diagramů stavů a toků.", "Model reprezentuje příkladové propojení toku, jakožto základního stavebního bloku modelu, který následně ovlivňuje hladinu. Tok je nastaven pomocí toku připojené proměnné míra toku. Mrak znázorňuje hraniční bod modelu - v tomto případě přítok, který teče do hladiny.", "Jedná se o již zmíněný příklad s napouštěním vody do vany.", "Model ukazuje jednoduchý příklad akumulace peněz na bankovním účtu. Úrok způsobuje přítok peněz na účet, ty se na tomto místě akumulují. Čím více je na účtu pěněz, tím vyšší je úrok. Snížení úroku nevede k snížení peněz na účtu, ovšem pouze k pomalejšímu růstu peněz na účtu.", "Jedná se o příklad ukazující proces zvyšování kvality ve výrobě. Jako konstanta je zadána potřebná kvalita, ke které výroba směřuje. Jinými slovy je zadána cílová hodnota, ke které proces směřuje.", "Eskalace konfliktu je případ, kdy je model svým způsobem zacyklený, a to takovým způsobem, že zvýšení, popř. snížení hodnoty hladiny má za následek odpovídající pohyb do hladiny vcházejícího toku, a to v opačném směru. Rozlišujeme pozitivní a negativní eskalaci. Níže je uveden příklad negativní eskalace, kdy zvyšující se počet hypermarketů na území snižuje atraktivitu výstavby, v závislosti na snižující se atraktivitě výstavby se snižuje míra výstavby nových hypermarketů.", "V procesu řízení zásob nastávají skutečnosti, které se nazývají oscilací. Na níže uvedeném diagramu je uveden právě proces řízení zásob, ve kterém se na základě proměnné rozdíl najímá požadovaný počet zaměstnanců, kteří budou schopni za požadovanou dobu adaptace skladu vyrobit zásoby. Příjetí nových zaměstnanců však může být časově náročné - to představuje proměnná doba náboru. Čím více zaměstnanců je přijato, tím větší bude čistá změna zásob a sklad bude doplňován rychleji. To způsobí, že s přibývajícím počtem zásob bude potřeba opět méně požadovaných zaměstnanců. To způsobí pomalejší plnění hladiny zaměstnanci.", "Následující tabulka pomocí operátorů + a - uvádí, kdy je vhodné využít diagramu kauzálních smyček a kdy diagramu stavů a toků. Z tabulky vyplývá, že diagram stavů a toků je sice složitější na tvorbu, ale s jeho pomocí lze vytvořit mnohem přesnější a detailnější model. V podstatě je možné při popisu dynamického chování systému začít u diagramu kauzálních smyček a následně tento diagram použít jako vstup pro diagram stavů a toků. Pří převodu diagramu kauzálních smyček na diagram stavů a toků je třeba správně určit jednotlivé prvky diagramu stavů a toků (stav, tok, proměnné), určit hranice modelu (kam umístit mraky) a následně určit parametry modelu (vzorce a hodnoty).", "Diagramy stavů a toků je, po doplnění parametrů (vzorců a hodnot) jednotlivých prvků modelu možné v nástoji Vensim simulovat. Příklad je demonstrován na diagramu životního cyklu, jekož diagram stavů a toků je možné vidět na obrázku: Diagram životního cyklu znázorňuje, že míra porodnosti ovlivňuje porodnost, na základě jejíž změny je ovlivňována populace. Ta má však sama o sobě vliv na porodnost, jelikož čím menší populace bude, tím můžeme očekávat menší porodnost. Čím vyšší bude populace, tím vyšší bude i úmrtnost. Na tu má ovšem vliv ještě průměrná délka života. Abychom mohli spustit diagram jako simulaci, je potřeba jej doplnit o parametry, tedy vzorce a hodnoty. Ty budou v případě naší simulace vypadat následnově: Po doplnění těchto údajů do jednotlivých prvků diagramu je možné simulaci spustit. Po spuštění vypadá diagram následovně: Je možné si všimnout, že do detailu stavů a toků přibyly křivky. Při zobrazení detailu stavu populace se zobrazí následující klesající křivka: Ta ukazuje, že při zadaných hodnotách proměnných bude populace postupem času klesat, až úplny vyhyne. Pokud bychom při stejné míře porodnosti změnili průměrnou délku života na 50 let, graf by vypadal následovně: V případě, že je průměrná délka života 50 let se jedná o opačný extrém, lidé se budou rodit ve větším počtu než budou umírat a to ve finále povede k přelidnění." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ostrov má rozlohu 854,76 km2 (pátý největší v Japonském souostroví, šestý největší z celého Japonska a osmý, pokud se počítají sporné Kurilské ostrovy) a žije na něm okolo šedesáti tisíc obyvatel. Je tvořen dvojicí rovnoběžných horských pásem (Velké Sado na severu a Malé Sado na jihu), mezi nimiž leží úrodná nížina Kuninaka, kde žije většina obyvatel a nachází se na ní také brakické jezero Kamo, kde se chovají ústřice. Nejvyšší horou je Kinpoku (1172 m n. m.). Ostrov má vlhké subtropické podnebí, pěstuje se rýže setá, významný je i rybolov. Místní rybáři jsou známí používáním tradičních širokých člunů s plochým dnem taraibune (盥船). Ostrov navštěvuje ročně okolo milionu turistů, které přitahuje původní architektura, pláže určené ke koupání, bujná vegetace i rezervace, kde žije vzácný ibis čínský.", "Podle archeologických nálezů byl ostrov osídlen již v období Džómon. Od osmého století tvořil v rámci japonského státu provincii Sado. Sloužil převážně k internaci politických provinilců, ve vyhnanství zde žil například náboženský reformátor Ničiren. Množství nonkonformních intelektuálů zanechalo stopu na svérázné kultuře ostrova, k níž patří divadlo nó, mužský skupinový tanec okesa, sídlí zde skupina Kodó, pěstující hudební žánr taiko a pořádající každoroční festival Oslava Země. Od počátku 17. století se na ostrově začalo těžit zlato a stříbro, díky svému bohatství se stal soukromým majetkem tokugawských šógunů, na práci v dolech přicházeli lidé z celého Japonska, mnohdy nedobrovolně. Na vrcholu zlaté horečky měl ostrov přes sto tisíc obyvatel, od té doby se jejich počet postupně snižuje, zejména mladší lidé odcházejí za prací." ] }

{ "title": [ "Vývojový cyklus a morfologie.", "Vajíčko.", "Miracidium.", "Sporocysta.", "Redie.", "Cerkarie.", "Metacerkarie.", "Dospělé motolice." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Motolice jelení dosahují pohlavní dospělosti v bachoru, kde žijí na povrchu sliznice přichycené na bachorové papily. Kladou vajíčka, která odcházejí s trusem zvířete do vnějšího prostředí. Vajíčka mají oválný tvar, délku 114–176 μm a šířku 73–100 μm a velice se podobají vajíčkům motolice jaterní, od které se odlišují barvou, vajíčka motolice jaterní jsou žlutohnědá, vajíčka motolice jelení mají průhledný obal. K dalšímu vývoji potřebují vajíčka vodu. Optimální teplota vody pro jejich další vývoj je 27 °C, při této teplotě se líhnou za 12 až 17 dní.", "Po dokončení vývoje se z vajíčka líhne obrvená larva zvaná miracidium. Miracidia aktivně plavou a vyhledávají mezihostitele. Mezihostiteli jsou plži navázaní na vodní prostředí, jako je terčovník vroubený (\"Planorbis planorbis\") nebo bulína druhu \"Bulinus liratus\" a \"Bulinus mariei\" z čeledi okružákovití. Může však infikovat i plže z čeledě plovatkovitých. Například v Severní Americe má stejné mezihostitele jako motolice jaterní, tedy plovatkovité plže druhu \"Pseudosuccinea columella\" a \"Fossaria\" (\"Galba\") \"bulimoides\".", "Miracidia se provrtávají přes pokožku nalezeného plže. Mladší plži jsou vnímavější k infekci než starší jedinci. Uvnitř plže miracidia ztrácí brvy a přeměňují se na vakovitou sporocystu, útvar 93 μm s průměrem 53 μm.", "Za 11 dní po infekci plže se v každé sporocystě vytvořilo až osm redií. Po jejich uvolnění ze sporocysty tato zaniká. Redie ještě asi deset dní rostou a dozrávají a plně zralé jsou 0,5 - 1 mm dlouhé. V té chvíli každá obsahuje 15 - 30 cerkarií.", "Cerkarie je z redií uvolňují ještě nezralé a proto ještě i ony tráví nějaký čas v plži, než dospějí. Z plže se začínají uvolňovat 34 - 35 dní po infekci. Zralé cerkarie mají hnědou barvu a podobají se dospělé motolici, až na to, že jsou opatřeny dlouhým štíhlým ocáskem. Mají také dvě oční skvrny a dokáží proto vnímat světlo. Plže opouštějí během dne. Cerkarie potřebují, podobně jako miracidia, k přežití vodní prostředí. Pomocí ocásku plavou ve vodě a během krátké doby ulpívají na vegetaci.", "Po přichycení se na vegetaci se cerkarie opouzdřují a vzniká infekční stadium motolice zvané metacerkarie. Metacerkarie přežívají vyschnutí a na zaplavené pastvině mohou po ustoupení vody přetrvávat až dva až tři měsíce.", "Definitivní hostitel se nakazí spasením porostu, na kterém jsou zapouzdřené metacerkarie motolic. Ochranný obal metacerkarie se naruší během průchodu žaludkem a v dvanáctníku a na začátku kyčelníku se z něj uvolňují nezralé motolice, které se zavrtávají do sliznice střeva a v ní migrují směrem ke slezu zvířete. Přitom sliznici do hloubky poškozují a je-li motolic pozřeno větší množství, výsledný těžký zánět střev se ztrátou krve a bílkovin do střevního obsahu je podstatou klinicky zjevné paramfistomózy. Jakmile se nezralé motolice dostanou do slezu, vrací se ze sliznice do lumen slezu a migrují přes knihu a čepec do bachoru, kde se přichytávají na bachorové papily a dospívají. Dospělá motolice jelení je 5 – 12 dlouhá a 2 – 4 mm široká, má kuželovité tělo s hřbetní stranou mírně vypouklou a břišní mírně konkávní, takže má poněkud rohlíčkovitý tvar. Díky vlastnímu hemoglobinu je růžová nebo načervenalá. Má dvě přísavky, menší orální na přední části těla a větší břišní, která je však umístěná až úplně na zadní části těla, ne na břiše. Dospělé motolice jsou jen málo patogenní. V bachoru jich může být značné množství. Jejich přítomnost způsobuje místní zánětlivou reakci a zkrácení bachorových papil. Doba od nákazy definitivního hostitele k vylučování vajíček trusem (tzv. prepatentní perioda) činí 60 - 120 dní. Během migrace se některé nezralé motolice mohou dostat také do vývodů slinivky a do žlučovodů, kde způsobují nápadné ztluštění jejich stěny." ] }

{ "title": [ "Studium.", "Tvorba.", "Pozůstalost." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Marek Brezovský začal v pěti letech studovat hru na klavír u Viery Kardošové na lidové škole umění v Bratislavě. V letech 1988 až 1992 studoval na konzervatoři v Bratislavě kompozici u Stanislava Hochela, později u Petra Martinčeka. Od roku 1993 studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kde pokračoval ve studiu kompozice u Vladimíra Bokesa.", "První hudební skupina, ve které Brezovský působil, byla dětská skupina Kamaráti. Při studiu na konzervatoři založil Súbor súčasnej hudby, v němž působil jako klavírista a skládal klasická hudební díla. Založil také prog rockovou skupiny Art M Trio. V tomto období vzniklo mnoho písní, a děl, která jsou částečně zachycena na posmrtně vydaných albech \"Hrana\" (1999) a \"Komorná hudba\" (2004). Další hudební formací ve kterém působil, byla punk rocková skupina Avanavany. Poslední kapely ve kterých Brezovský hrál, byly Nové Romantické Kapely a bezejmenné seskupení pod vedením Romana Andora. Jedna z jeho posledních spoluprací byla s bratislavským divadlem GUnaGU, pro které napsal a nahrál hudbu k představení \"Pressburger Blut\" (1994). V roce 2000 vznikla z Brezovského archivních materiálů scénická hudba pro divadelní inscenaci Antona Pavloviče Čechova \"Racek\", který měl premiéru v nitranském Divadle Andreja Bagara. Nedokončený zůstal hudební film \"Muzikál\" v produkci slovenské televize, pro které Brezovský napsal písně. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl generačně spřízněný přítel a hudebník Oskar Rózsa, který později produkoval album \"Hrana\" obsahujúci výběr z Brezovského art rockové tvorby a koncertní album \"Hrana: Live 2012\". Brezovského skladbu „Venované nešťastiu“ zařadil i do svého vysokoškolského absolventského koncertu s filharmonií, kterou dirigoval.", "Brezovského hudební pozůstalost podle slov jeho otce obsahuje dílo v rozsahu 16 CD, na kterých je zachycena jeho art rocková tvorba ze zkoušek pro amatérskou skupinu. Jsou to také koncertní nahrávky a jeho hudební nápady a improvizace, které si zaznamenal na magnetofonovou pásku. Rózsa v roce 1999 uvedl, že materiálu je na deset desek, pět symfonií a šest muzikálů. Průřez jeho kompozicí v oblasti populární hudby je zachycený na neoficiálním studiovém dvojalbu \"Chcem byť sám\" (1994), který krátce po jeho smrti sestavil pro nejbližší jeho otec Ali Brezovský. Kromě skladeb na vydaných albech a zrealizovaných scénických projektech je známo několik jeho dalších písní: „\"Tak sa stále pýtam\"“, „\"Diaľky sú blízko\"“, „\"Rock 'n' Roll\"“, „\"Kamarát\"“ či „\"Myška Iveta\"“. Brezovský jako člen dětského zboru spívá i ve znělce televizního pásma pro děti a mládež \"S batohom cez hory\" (1983), které autorem je jeho otec Ali. Památce Marka Brezovského je věnovaná skladba „Neni toho vela“ v bukletu alba \"Whisky\" (1999) od zpěváka Whiskyho. Odkaz na Brezovského najdete v textu skladby „\"Smrť\"“ na albu \"Štvorka\" (2014) od skupiny Slobodná Európa." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "31. července 1931 byl na kraji Novosibirsku založen závod na výrobu důlních zařízení, který byl však již v roce 1936 přeměněn na leteckou továrnu. První vyrobený letoun Polikarpov I-16 vzlétnul 4. listopadu 1937. Později zde byla také zavedena výroba Jakovlevu Jak-3, Jak-7 a Jak-9. Od roku 1939 nese jméno Hrdiny Sovětského svazu, světoznámého letce Valerije Pavloviče Čkalova. Během 2. světové války z dílen novosibirského leteckého závodu pocházel každý třetí stíhací letoun Jakovlev. Brány továrny ukryté bezpečně hluboko v týlu opouštělo až 33 letadel denně, tedy jeden letecký pluk každý den. Zásluhu na tom mělo i velké množství novosibirských dětí, které byly v kritických okamžicích povolány do výroby. Po válce vyráběl závod jízdní kola ZiČ-1, nicméně záhy se zde rozjela výroba proudových stíhacích letounů MiG-15, MiG-17, MiG-19 a Jakovlev Jak-28P. Na konci 50. let začal podnik úzce spolupracovat s konstrukční kanceláří Suchoj a vyrábět stíhací letouny Suchoj Su-9, Su-11 a Su-15. Podnik je také spojen s historií konstrukční kanceláře Antonov, která vznikla v roce 1946 jako OKB-153 při Novosibirském leteckém závodu Čkalova. Právě zde byl Olegem Antonovem vyprojektován zemědělský letoun SCHA-1 (později nazvaný An-2), na zdejším letišti proběhly první zkušební lety. Do Kyjeva byla firma Antonov přesunuta až v létě 1952. Od roku se zde vyráběl frontový bombardér s měnitelnou geometrií křídel Suchoj Su-24 a později jeho modifikace Su-24M a Su-24MP. Varianta Su-24MK byla exportována do mnoha zemí Blízkého východu a Afriky (Alžír, Sýrie aj.). Na konci 80. let se v Novosibirsku rozjela výroba stíhacího bombardéru 4. generace Suchoj Su-32, od roku 2006 Su-34. Od roku 1991 se v továrně začalo pracovat na zavedení výroby civilních dopravních letadel. V roce 1994 se tak uskutečnil první zkušební let Antonova An-38-100, který měl nahradit zastaralé modely An-2, An-28 a L-410 a částečně také An-24 a Jak-40. Do roku 2001 zde vzniklo všech 11 kusů An-38. Roku 2003 byl podnik začleněn do akciové společnosti Kompanija Suchoj, která je od roku 2006 součástí Sjednocené letecké korporace." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Hranice je s drobnými změnami vedena v trase původní vnitřní hranice mezi Rakouskem a Uherskem, kde byla stanovena již od dob Rakousko-uherského vyrovnání. Tvoří ji přirozená geografická hranice severní části Karpatského oblouku. Hranice prochází přes nejvyšší horu Polska, Rysy ve Vysokých Tatrách. Tato hranice byla předmětem sporů již na konci 19. století. V roce 1897 proběhla v souvislosti s určením přesného průběhu vnitřní hranice mezi Rakouskem a Uhrami i mezinárodní arbitráž, která skončila v roce 1902. Do té doby docházelo ke střetům mezi vlastníky pozemků na obou stranách hranice. Symbolem boje o vytyčení hranice se stalo jezero Morskie Oko. Od 1. listopadu 1918 byla hranicí mezi Československem a Polskem. Její průběh byl nicméně předmětem sporů mezi Prahou a Varšavou, které se vedly především o území Oravy a Spiše. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy o vzájemných hranicích v roce 1958. Během druhé světové války rozdělovala hranice nejpve Polsko a nezávislé Slovensko, od obsazení Polska pak Nacistické Německo a Slovenský štát. Fašistické Slovensko po porážce Polska zabralo ty části za společnou hranicí, kterou muselo Československo Polsku odstoupit, a které byly do roku 1918 součástí Uher. Mezi lety 1945–1993 byla východní části hranice mezi Polskem a Československem. Během existence socialistických režimů v obou zemích bylo možné hranici překročit buď s cestovním pasem, nebo s občanským průkazem s cestovní přílohou. Poslední dokument o vytyčení vzájemné hranice byl mezi oběma vládami podepsán v letech 1995–1998. K drobným úpravám hranice pak došlo ještě v roce 2005, především z důvodu změny toku řeky Dunajce a dalších praktických důvodů. Do roku 2007 bylo na hranici provozováno celkem 55 silničních hraničních přechodů, 3 železniční a 2 turistické." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Konstrukce (Vijayanta).", "Uživatelé.", "Indie.", "Kuvajt.", "Keňa.", "Nigérie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Vývoj hlavního bojového tanku Vickers MBT byl soukromou iniciativou britské zbrojovky Vickers. Cílem bylo získat jednoduchý, levný, ale účinný tank pro export. Vickers MBT konstrukčně vycházel z tanku Centurion, doplněného o komponenty modernějšího typu Chieftain. Roku 1960 byly postaveny dva prototypy Vickers MBT Mark 1. Indie roku 1961 objednala licenční výrobu tanku Vickers MBT Mk.1 pod označením Vijayanta. Roku 1968 objednal tanky Vickers MBT Mk.1 také Kuvajt. Instalací dvou protitankových řízených střel Swingfire vznikl prototyp sériově nevyráběné varianty Vickers MBT Mark 2. V polovině 70. let byla pro export vyvinuta dále modernizovaná verze Vickers MBT Mark 3. Lišila se především instalací nové dělové věže, vylepšeným systémem řízení palby a silnějším motorem. Tyto tanky objednala roku 1977 Keňa (80 ks) a později ještě Nigérie (70 ks). Poslední byly dodány roku 1995. Roku 1979 byl dokončen prototyp tanku Valiant (původně označen Vickers MBT Mark 4), zamýšleného jako konkurent francouzského typu AMX-32 a italského OF-40. Stroj byl vybaven moderním vrstveným pancířem Chobham a ocelovou univerzální věží, do které mohly být instalovány různé typy kanónů (britský 120mm kanón L11A5, německý Rheinmetall L44, nebo francouzský GIAT CN-120 F1). Typ nenašel kupce. Poslední generace Vickers MBT Mark 7 neměla nic společného s předcházejícími verzemi Mk.1 a Mk.3. Společnost Vickers jej vyvinula jako náhradu britského tanku Challenger 1. Když britská armáda typ neobjednala, neúspěšně jej nabízela pro export. Verze Mk.7 kombinovala upravenou univerzální dělovou věž tanku Valiant (Mk.4) se 120mm kanónem L11 a podvozek německého tanku Leopard 2. Podobná věž byla později využita u brazilského tanku EE-T1 Osório.", "Tank měl čtyřčlennou posádku (řidič, velitel, střelec a nabíječ). Podvozek tanku měl na každém boku šest pojezdových kol, hnací kolo, napínací kolo a tři nosné kladky. Korba byla vyráběna svařováním z homogenní oceli silné až 80 mm. Tank byl vyzbrojen britským 105mm kanónem L7 (později modernějším L7A2) s drážkovaným vývrtem hlavně a zásobou 44 nábojů. Sekundární výzbroj tvořily dva 12,7mm kulomety a jeden 7,62mm kulomet. Poháněl jej dieselový motor Leyland L-60 o výkonu 399 kW.", "", "Pro indickou armádou bylo v letech 1964–1986 vyrobeno 2200 tanků Vijayanta, které byly licenční verzí typu Vickers MBT Mk.1. Tank byl bojově nasazen roku 1971 v Indicko-pákistánské válce a roku 1984 v operaci Blue Star, obsazení sikhské svatyně Hari Mandir Sáhib v Amritsaru. Ze služby byl vyřazován v letech 2000–2007.", "Roku 1968 zakoupil tanky Vickers MBT Mk.1.", "Roku 1977 zakoupila 80 tanků Vickers MBT Mk.3. Dle serveru Defence Web keňská armáda k roku 2013 stále provozovala 78 tanků Mk.3.", "Dle serveru Globalsecurity.org Země zakoupila 70 tanků Vickers MBT Mk.3." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Založení.", "Sovětská éra.", "Současnost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Roku 1929 přijal Sovět práce a obrany SSSR rozhodnutí o vybudování \"leteckého závodu č. 21\" v Nižném Novogorodu. Ten byl vystavěn v prostředí bažin a lesů na pustém místě mezi řekami Levinka a jejím přítokem Berjozovka. Toto místo nebylo vybráno náhodně. Celý projekt byl totiž tajný a poloha v hustých lesích umožňovala objekty skrýt před případnými cizinci. V novinách o stavbě nepadla ani zmínka a dokonce ani dělníci netušili, co přesně budují. Projekt počítal s výrobou jednomístného stíhacího letounu Polikarpov I-3, bombardovacího a průzkumného dvouplošníku Polikarpov R-5 a dopravního letadla Kalinin K-5. Stavba začala v květnu 1930 a továrna oficiálně rozjela výrobu 1. února 1932, i když tehdy ještě nebyly zdaleka všechny práce dokončeny. Kvalita spěšně zbudovaných objektů byla nízká, o čemž svědčí pád střechy dřevozpracující dílny již v roce 1934 (2 mrtví, 10 raněných). Jako tovární letiště začalo být využíváno bývalé městské letiště, které bylo kvůli utajení přejmenováno na \"Učební letiště Osoaviachimu\". Prvním strojem vyráběným v leteckém závodu č. 21 byl stíhací dvouplošník Polikarpov I-5. Mezi lety 1932-1934 jich zde zhotovili 661 a k tomu ještě 20 dvoumístných cvičných verzí. Ve srovnání s jinými továrnami to nebylo příliš mnoho, roku 1933 zde vyrobili 312 letadel, což představovalo pouze necelých 8 % všech letounů vyrobených v SSSR. Kvalita výrobků byla zároveň nízká kvůli nekvalitnímu materiálu a nedostatku kvalifikované pracovní síly.", "V roce 1934 byl podnik nazván podle sekretáře Prezidia Centrálního výkonného komitétu SSSR Avela Safronoviče Jenukidze. Ten byl však o rok později vyloučen ze strany a v roce 1937 popraven - závod se tak musel ve spěchu přejmenovat. Roku 1936 tak získal název \"Závod Ordžonikidze\" podle Stalinova blízkého spolupracovníka Grigorije Konstantinoviče Ordžonikidze. Byl to právě lidový komisař pro těžký průmysl Ordžonikidze, který roku 1934 nařídil spustit zde výrobu stíhacího jednoplošníku Polikarpov I-16. První kusy se podařilo zkompletovat ještě téhož roku. Testoval je slavný letec Valerij Pavlovič Čkalov, který zde působil v letech 1934-1938 jako hlavní pilot. V listopadu 1940 byla při závodě zřízena konstrukční kancelář OKB-21, v jejímž čele stanul konstruktér Semjon Alexejevič Lavočkin. Pod jeho vedením zde byl zdokonalen a zaveden do výroby stíhací letoun Lavočkin LaGG-3. Vyvinul zde také stíhačky Lavočkin La-5, La-5FN a La-7, které zde byly vyráběny během 2. světové války. V letech 1941-1945 dodal podnik na frontu 17 691 letadel, asi čtvrtinu všech stíhacích letounů, které tehdy vyrobily sovětské závody. V říjnu 1945 byl Lavočkin jmenován ředitelem OKB-301 v Chimkách u Moskvy. Do čela OKB-21 byl jmenován jeho zástupce Semjon Michajlovič Alexejev, avšak o 3 roky později byla gorkovská konstrukční kancelář zrušena. V letech 1947 až 1951 zde vyráběli Lavočkin La-11, mezi lety 1948-1949 proudovou stíhačku La-15 (celkem 189 kusů). Přelomovým se stal rok 1949, kdy závod navázal spolupráci s konstrukční kanceláří OKB-155 (dnes MiG). Na její projekty se továrna specializuje dodnes. Prvním MiGem vyráběným v Gorkém byl stíhací letoun MiG-15bis (1784 kusů) a jeho výzvědná varianta MiG-15Rbis (364 kusů), které se zde vyráběly v letech 1949-1952. Následoval MiG-17 (do r. 1954) a MiG-19 (1955-1957). Od roku 1959 zde vyráběli nadzvukový stíhací letoun MiG-21, jehož bylo vyrobeno v různých závodech celkem asi 14 tisíc kusů. Později následovaly MiG-25 (1969-1985), MiG-31 (od r. 1979) a MiG-29UB (od r. 1984).", "Roku 1994 proběhla privatizace a vznikla tak akciová společnost \"Nižněnovgorodský letecký závod Sokol\". Roku 2009 však proběhla výměna akcií Sokolu za akcie Sjednocené letecké korporace v poměru 1:157, dnes je tak podnik z 99,65 % v rukou Sjednocené letecké korporace. Na přelomu let 2009 a 2010 se stal Sokol jediným výrobcem nového stíhacího letounu MiG-35. Původně se zde vyráběl i Jakovlev Jak-130, jeho výroba však nakonec byla přesunuta do Irkutského leteckého závodu." ] }

{ "title": [ "Námět.", "Děj." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Posádka Červeného trpaslíka osvobodí ženskou příslušnici kočičího rodu a Kocour se do ní okamžitě zamiluje. Jenže tato dáma má velké tajemství...", "Kosmik odlétá z opuštěné medistanice s přístrojem na úpravu osobnosti na palubě. Kryton se pokusí ho vyzkoušet na Rimmerovi a odstranit některé jeho špatné vlastnosti, ale když hologram zjistí, že tato procedura bude trochu bolet, okamžitě vezme do zaječích. Starost o pilotování a navigaci Kosmika by měl mít Dave Lister, jenže ten zmožen vydatným nedělním obědem usne a probudí se až v pondělí. Loď je daleko mimo kurs a nejkratší cestu zpátky na Červeného trpaslíka představuje zkratka skrz asteroidový pas, který ovšem obývají GELFové, přesněji řečeno kmen, který údajně hledá panny a panice a vysává jim krev. Tato informace k smrti vystraší Kocoura a na posměšky ostatních členů posádky reaguje informací, že na palubě Z má dvě samičky, které se před ostatními schovávají, protože mají zájem jen o něj. Lister se nad ním smiluje a navrhne oblet pásu, při propočítávání kurzu ovšem Kryton objeví neznámé plavidlo. Jde o transportní loď, které ovládá mnichadroid, android rozhodnutý obětovat svůj život výměnou za update softwaru v silikonovém nebi, a jeden vězeň. Plavidlo míří k černé díře, a protože vězeň může být člověk, Lister se rozhodne ho zachránit. Při setkání mnichadroid odmítne vyjednávat i vydat vězně a tak ho Lister elektrickým výbojem zneškodní. Následně se ukáže, že vězněm je žena z rodu Felis sapiens Ankita a všichni odletí zpátky na Trpaslíka. Kryton z černé skříňky mnichadroidovy lodi zjistí, že se nejedná o ženu z rodu Felis sapiens, ale o polymorfa. Proto mnichadroid letěl do černé díry, aby se polymorfa zbavil, a posádka Trpaslíka to celé zkazila, protože androida zabila a polymorfa vzala na palubu. Ještě horší je, že tento druh polymorfa vyhledá hostitele, naklade do něj vajíčka a poté zemře. A přesně tohle se stane Kocourovi, který jich má v sobě hned osm. Malí polymorfové vytuší, že se jich chtějí zbavit, a tak se změní v nádory, takže jedinou možností je nechat je donosit. Po porodu je potřeba se jich zbavit spláchnutím do vesmíru, tento úkol na sebe vezme Kocour, jenže polymorfové ho chemicky ovlivní, vysají jeho emoce a rozutečou se po lodi. Kryton, Rimmer a Lister vymyslí plán, při kterém odeberou Listerovi pomocí přístroje všechny emoce, ten se pak bude pomoci nepozorovaně přiblížit k polymorfům a zlikvidovat je. Polymorfové se změní na Rimmera, Listera a Krytona, takže jich ve skladišti v jednu chvíli pobíhá devět. Protože nikdo neví kdo je kdo a všichni se navzájem podezírají, nastoupí všichni do výtahu a jedou na ošetřovnu, když v tom se otevřou dveře, v nich se objeví Kocour a všech šest polymorfů neomylně zlikviduje. Lister zajde do Kocourovy kajuty a pokusí se mu zvednout náladu, ale ten ho vyhodí. Zpod polštáře vykouknou dvě kočky, ale bohužel pro Kocoura, jde jen o jeho sen." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Poloha.", "Provoz." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Dne 1. května 1902 byl zahájen provoz železniční zastávky \"Trachau\" s dvěma vnějšími nástupištěmi a staniční budovou pro frekventovanou příměststkou železnici. Kdysi byla stanice obsluhována 20 osobními vlaky denně. Zároveň s budováním stanice byla vybudována ulice, která k ní vede od křižovatky s \"Leipziger Straße\". Ta se původně jmenovala \"Bahnhofstraße\" (\"Nádražní ulice\"), až v roce 1953 byla přejmenována na \"Am Trachauer Bahnhof\" (\"U nádraží Trachau\"). Otevřením železniční zastávky se uspěla dlouholetá snaha původně samostatné obce \"Trachau\" o navazování na síť příměstské železnice. Obecní rada jednala o účelnost takovéto stanice již začátkem 80. let 19. století. První oficiální žádost na saském zemském směnu podala v létě 1889. Navzdory kladným odezvám bylo uskutečnění tohoto návrhu na neurčitou dobu odloženo z důvodu dalších důležitějších projektů. V roce 1894 předal zemský směn znovu podanou žádost obce státní vládě, projekt byl však prozatím opět odložen. O čtyři roky později, tedy v letech 1898/99, byl konečně zařazen do státního rozpočtu. Konečným podnětem k realizování projektu byla petice obyvatelstva obce. Dne 1. února 1898 se usneslo přebudování železniční stanice \"Radebeul\" a v rámci toho i zřízení železničních zastávek \"Trachau\" a \"Pieschen\". Tento projekt byl dotovaný 1 109 200 markami, přičemž za zpřístupnění stanice \"Trachau\" musela zaplatit obec sama. Posléze vyhověl žádosti o vybudování železniční stanice dne 1. března 1898 i zemský směn. Než se stanice dostavěla, uběhly však ještě čtyři roky. V té době začalo v roce 1898 budování železničních mostů v \"Trachau\", které byly dokončeny v následujícím roce. Mimo to byla 10. prosince 1900 otevřena čtyřkolejná trať z Drážďan, prozatím do \"Kötzschenbrody\".", "V rámci výstavby tratě mezi stanicemi \"Pirna\" a \"Coswig\" na čtyři koleje v letech 2010-2016 byla stanice přemístěna směrem k ulici \"Leipziger Straße.\" Bývalá vnější nástupiště a staniční budova byla odstraněna a stavělo se nové, bezbariérově přístupné ostrovní nástupiště. Na stanici navazuje jak tramvajová zastávka \"Geblerstraße\" na ulici \"Leipziger Straße\" tak autobusová zastávka \"Am Trachauer Bahnhof\" na stejnojmenné silnici. Zatímco tramvajová linká 4 zajišťuje spoje do centra a do sousedního města \"Radebeul\", zpřístupňují autobusové linky 70 a 80 mimo jiné drážďanské letiště.", "Stanici pravidelně obsluhuje linka S1 příměstské železnice, která představuje nejrychlejší spoj do centra Drážďan. Podle jízdního řádu v roce 2017 jezdí linka S1 každé půl hodiny. V dopravní špičce od 5:00 do 8:30 hod. a od 14:00 do 19:00 hod. jsou mezi hlavním nádražím a stanicí \"Meißen-Triebischtal\" v provozu čtyři soupravy za hodinu a směr. Zatímco vlaky \"S-Bahnu\" používají severní dvě koleje, na nichž se nachází i železniční zastávka, dálkové vlaky jezdící po jižních kolejích stanici míjí." ] }

{ "title": [ "Stabilní izotopy.", "Radioizotopy.", "Kyslík-13.", "Kyslík-15." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Přírodní kyslík se skládá ze tří stabilních izotopů, O, O a O, nejběžnější je O (přirozený výskyt 99,762 %). V závislosti na zdroji se relativní atomová hmotnost přírodního kyslíku pohybuje od 15,999 03 do 15,999 77 (obvykle se používá 15,999 nebo 15,999 4). Relativní zastoupení O mezi izotopy kyslíku je vysoké, protože je to hlavní produkt jaderných reakcí během vývoje hvězd, jedná se o primární izotop, což znamená, že může být vytvořen ve hvězdách, které původně obsahovaly pouze vodík. Většina tohoto izotopu je vytvořena na konci heliové fúze; 3-alfa reakcí se vytvoří C, jenž může pohltit další jádro He za vzniku O. Další O vzniká spalováním neonu. O i O jsou sekundární izotopy, k jejich syntéze je třeba přidat další jádro. O vzniká hlavně přeměnou vodíku na helium během CNO cyklu a je tak běžný v místech, kde hvězdy spalují vodík. Většina O vzniká, když N (vytvořený při CNO cyklu) pohltí jádro He, takže tento izotop se hojně vyskytuje v oblastech bohatých na helium. Na vytvoření jádra síry z dvou jader kyslíku je třeba teplota kolem 10 K. Látkové množství bylo dříve stanovováno podle kyslíku, 1 mol ~ 0,016 kg kyslíku, ovšem ve fyzice se tato hmotnost vztahovala na O, kdežto v chemii na přírodní směs izotopů kyslíku.", "Je známo čtrnáct radioizotopů kyslíku, nejstabilnější jsou O, s poločasem přeměny 122,24 s, a O s poločasem 70,620 s. Všechny ostatní mají poločasy kratší než 27 s, většinou pod 100 ms. Nejčastějším způsobem přeměny radioizotopů lehčích než stabilní izotopy je beta plus přeměna na dusík a u těžších beta minus přeměna na fluor.", "Kyslík-13 je nestabilní izotop kyslíku. V jeho jádru se nachází 8 protonů a 5 neutronů. Jeho spin je -3/2, poločas přeměny 8,58 ms a relativní atomová hmotnost 13,024 8. Přeměňuje se elektronovým záchytem na dusík-13 s uvolněním energie 17,765 MeV. Vzniká přeměnou fluoru-14.", "Kyslík-15 je izotop kyslíku často používaný v pozitronové emisní tomografii (PET). Jeho jádro se skládá z osmi protonů a sedmi neutronů, relativní atomová hmotnost činí 15,003 065 4 a poločas přeměny je 122,24 s. Připravuje se v cyklotronu ostřelováním jader dusíku-14 deuterony." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Ekologie.", "Popis." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Je rozšířen hlavně v teplejších částech Evropy, včetně asijské části Turecka. Neroste na Pyrenejském a Skandinávském poloostrově, ve Finsku, v Pobaltí, Bělorusku, na Ukrajině (vyjma Krymu) a v Rusku. V České republice je výskyt tohoto chamaefytu omezen jen na několik nevelkých oblastí ve středních Čechách. V jihozápadním okolí Prahy roste na vápencích Českého krasu, např. v přírodních rezervacích Radotínské údolí, Prokopské údolí, Slavičí údolí, Klapice a Homolka, v národních přírodních památkách Barrandovské skály, Cikánka I, U Nového mlýna a Lochkovský profil, v přírodních památkách Zmrzlík, Opatřilka – Červený lom a Ortocerový lůmek. Dále se vyskytuje v národní přírodní rezervaci Karlštejn a v okolí Roudnice nad Labem. Na Moravě se devaterník šedý nevyskytuje.", "Roste na teplých, osluněných stráních, ve skalních sutinách, stepích i lesostepích, v neuzavřených travinných porostech i na velmi prudkých svazích. Je rostlinou výrazně teplomilnou a vápnomilnou, její stanoviště mívají plytké, ale na živiny bohaté hlinité půdy s reakci pH 7 až 8. Téměř výhradně vyrůstá na vápencovém, dolomitickém nebo diabasovém podloží. Kvete v květnu a červnu, ploidie druhu je 2n = 22.", "Opadavý polokeř vysoký 10 až 20 cm s vystoupavými až přímými květonosnými lodyhami a s nečetnými, do široka rozprostřenými lodyhami sterilními. Vyrůstá z dřevnatého, svislého kořene s mnoha postranními provazcovitými kořeny bez vlášení. Lodyhy s krátkými chlupy porůstají vstřícnými, celokrajnými listy se řapíky nebo jsou přisedlé a poloobjímavé, nemají palisty. Jejich čepele jsou čárkovité, kopinaté až úzce eliptické a na konci špičaté, 10 až 20 mm dlouhé a 2 až 4 mm široké, mají výrazně vyčnívající střední žilku a jsou na lícní straně zelená a na rubové šedoplstnaté. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné, mají dlouhé stopky a jsou sestavené po třech až deseti do chudých hroznovitých květenstvích. Kališní lístky vyrůstají ve dvou kruzích, dva vnější jsou kopinaté, po okraji zelené a bývají 3 mm dlouhé, tři vnitřní jsou široce vejčité, asi 5 mm dlouhé, blanité, mají tři podélné žilky a jsou hustě chlupaté. Nepřekrývající se korunní lístky jsou obvejčité, obvykle dvojnásobně delší než kališní a jsou světle až tmavě žluté. V květu je větší počet volných plodných tyčinek, gyneceum je vytvořeno ze tří plodolistů a jednopouzdrý semeník obsahuje více vajíček. Čnělka je u báze silně esovitě prohnutá, bývá kratší než tyčinky a na vrcholu je rozšířená v bliznu. Květy jsou opylovány hmyzem, nejčastěji včelami. Plod je vejčité kulovitá či slabě tříhranná asi 6 mm dlouhá světlehnědá chlupatá tobolka. Obsahuje kulovitá, až tupě hranatá červenohnědá asi 1,5 mm velká semena s hladkým osemením." ] }

{ "title": [ "Děj knihy." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Od událostí z předchozího románu uběhl jeden rok, během nějž se obhájce Mickey Haller zotavoval ze svých zranění a následné závislosti na prášcích proti bolesti. Ke své právní praxi se Haller vrátí poté co je zavražděn právník Jerry Vincent. Haller s ním v minulosti často spolupracoval a zdědí všechny jeho otevřené případy, včetně vysoce sledovaného případu Hollywoodského magnáta Waltera Elliota, který je obviněn z vraždy své ženy Mitzi a jejího německého milence. Vincentovu vraždu mezitím vyšetřuje losangeleský policejní detektiv Harry Bosch, který je hlavní postavou několika předchozích Connellyho románů. Bosch Hallera varuje, že by Vincentův vrah mohl jít i po něm, a přesvědčí ho, aby s ním spolupracoval na vyšetřování. Mezitím se Haller pomalu dostává zpátky so tempa po dlouhé pauze a připravuje se na proces s obžalovaným z dvojnásobné vraždy. Mezi Hallerovými novými případy je i bývalý šampión v surfování jménem Patrick, který si po úrazu na surfu vybudoval závislost na prášcích proti bolesti, a v domě svého kamaráda ukradl diamantový náhrdelník. Hallerovi je Patricka trochu líto, protože i on má své zkušenosti se závislostí, a tak jej najme jako řidiče svého Lincolnu. Podaří se mu dosáhnout stažení všech Patrickových obvinění, když se pokusí dokázat, že diamanty v náhrdelníku jsou falešné. Za pomoci svého vyšetřovatele Cisca a asistentky Lorny (která je jednou z jeho dvou bývalých manželek) Haller připraví strategii na obhajobu svého klienta. Vychází z faktu, že povýstřelové stopy střelného prachu nalezené na Elliotových rukou se tam dostaly při kontaktu se sedadlem v policejním autě, které bylo stejného dne dříve použito pro převoz jiného zadrženého. Taky se snaží vyvolat pochyby o tom, zda skutečným vrahovým cílem byla Mitzi nebo její milenec. Walter se mu později přizná, že má styky s mafií, a myslí si, že to oni zavraždili jeho ženu a právníka Jerryho Vincenta. Na základě informací získaných od Bosche dojde Haller k podezření, že Vincent podplatil někoho u soudu, aby do poroty dostal porotce, který mu pomůže dosáhnout verdiktu ve prospěch Waltera Elliota bez ohledu na předložené důkazy. Během vyšetřování zjistí, že jeden z porotců ukradl identitu někoho jiného a zajistí aby se tato informace dostala k soudci v Elliotově případu, což by vedlo k pozastavení soudního procesu. Mezitím se však Elliot Hallerovi přizná, že Mitzi a jejího milenci ve skutečnosti zabil, a Haller tak začne pochybovat o výsledku procesu. Později večer přijme telefonát od policie, že jeden z jeho bývalých klientů si vyžádal jeho pomoc. Když dorazí na místo setkání, někdo na něj zaútočí a pokusí se jej shodit ze srázu. Bosch a jeho tým však Hallera celou dobu sledovali, a dorazí na místo právě včas, aby zabránili další vraždě. Z útočníka se vyklube onen nastrčený falešný porotce. Haller dojde k závěru, že tím kdo umožnil manipulaci se složením poroty, je zkorumpovaná soudkyně, a když jí vystaví důkazům, dosáhne jejího zatčení. Když zjistí, že Walter Elliot a jeho sekretářka byli zavraždění, domnívá se, že i za těmito vraždami stojí tato soudkyně. Nakonec se ale ukáže, že v tomto případě vzali spravedlnost do svých rukou členové rodiny Mitziina milence, před tím než se vrátili zpátky do Německa. Haller netuší, že Bosch je ve skutečnosti jeho nevlastním bratrem, i když tento fakt už byl v dřívějších Connellyho knihách odhalen. Haller na to přijde na konci této knihy, a to především díky Boschově podobnosti s jeho otcem (který byl také právníkem), ale pro tuto chvíli si spolu nedomluví žádné budoucí setkání." ] }

{ "title": [ "Život.", "Činnost." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se kolem roku 1547 v Mošovcích. Je však možné, že nepocházel z Mošovců, ale z Mošovce. Takové jsou na Slovensku dva. Navštěvoval školy v Kežmarku, Jihlavě a Košicích. Od roku 1577 pobýval v Čechách. V roce 1579 se oženil na faře v Kaňku. Poté 10 let působil jako utrakvistický farář ve Lstiboři, odkud se přestěhoval do Štolmíře, kde pobýval přibližně 3,5 roku. Kolem roku 1594 převzal úřad děkana v Českém Brodě, po 7 letech se dostává do Slaného a následně od roku 1604 byl arciděkanem v Hradci Králové. Pražské kališnické konsistoři se mnoho nelíbil, takže ho ještě téhož roku z tohoto úřadu sesadila. I tak však ve svém úřadu vydržel až do roku 1608, kdy přesídlil do Kouřimi. Důkazem o jeho setrvání v Hradci Králové je, že 24. března 1608 dosvědčoval knězi Zikmundovi Tribuleciovi Pražskému, faráři v Lochemicích a budoucímu správci fary v Miletíně, řádný manželský vztah s Juditou, dcerou kněze Daniela Volfia Rakovnického. V roce 1609 byl stavy zvolen do obnovené konsistoře, načež se stal farářem u Matky Boží na Louži a v roce 1611 farářem u sv. Haštala. Zemřel 2. září 1617 v Praze.", "Měl pověst výtečného kazatele. Svá díla sepisoval česky i latinsky. Většinou šlo o kázání, náboženské traktáty, dějepisné práce a latinské básně. V některých spisech se zaobíral duchovním zpěvem. Nejvýraznějším dílem je starozákonní selankový příběh o 5 jednáních „Komedie z knihy zákona božího Ruth“ (Praha 1604). Jde o jediné jeho dochované drama. Tiskem byly vydány jeho promluvy, které pronesl na pohřbech Václava Jiskry ze Sobince (1607) a Zikmunda Smiřického (1618)." ] }

{ "title": [ "Podpis Nicka Clegga.", "Sponzoři.", "Politický marketing." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Mezi příznivce Kampaně za rovné manželství patřil i vicepremiér Nick Clegg, který podepsal její petici, a v rozhovoru pro \"The Independent\" prohlásil, že otázku není \"zda\", nýbrž \"jak\" zrovnoprávnit manželství v Anglii a Walesu. Conor Marron, spoluzakladatel Koalice za rovné manželství, poděkoval Nicku Cleggovi za jeho podporu a vyjádřil se ke všem členům parlamentu, kteří vyjádřili svůj postoj k tématu.", "\"Koalice za rovné manželství\" je sponzorována nespočtem organizací, včetně LGBT organizací, skupin bojujících se šikanou, charit, politických stran, lidskkoprávních skupin, aktivistů, náboženských skupin, komunitních skupin a i médii.", "Mike Buonaiuto vytvořil virální reklamu na podporu kampaně \"C4EM\" na konci dubna 2012, která byla přístupná po vyřešení online hlavolamu. V něm jsou také odkazy na fotografie z projevu Davida Camerona na konferenci Konzervativní strany v r. 2011, kde řekl následující: \"Nepodporuji gay manželství navzdory tomu, že jsem toryovec, nýbrž právě protože jím jsem. 25. dubna 2012 byl zveřejněn Bounaiutův krátkometrážní film na podporu vládních plánů dát LGBT lidem rovný přístup k občanskému sňatku. Video ukazuje členy britské armády vracející se domů ke svým rodinám, přičemž se u jednoho znovushledání otevře otázka manželství mezi osobami stejného pohlaví. Argument, který ze spotu vychází, se nese v duchu, zda homosexuálové a heterosexuálové dokáží v armádě táhnout za jeden provaz, když budou mít oba možnost milovat své bližní stejně. Všechny podporující strany vyjádřily filmu svojí přízeň a \"PinkNews\" jej okamžitě zveřejnily na svých stránkách. Za méně než jeden týden měl 500 000 zhlédnutí." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Fjodor Bajkov byl synem velikoluckého drobného šlechtice Isaka Petroviče Bajkova, který byl za zásluhy při obraně Moskvy během rusko-polské války (1609–1618) povýšen mezi šlechtice moskevského seznamu a jmenován vojevodou v Tarech a později v Valujkách. Od roku 1628 působil ve státní službě jako stolník u dvora patriarchy Filareta. V první polovině 30. let působil ve Valujkách, koncem 40. let tam byl vojevodou, poté vykonával úřad vojevody v Mangazeji. K vyslání Bajkova vládu Ruského carství roku 1652 podnítil příjezd mongolského posla s kupci bucharského původu z Tobolska, správního centra Sibiře, a zástupce tamních kozáků, kteří navrhli navázat obchodní styky s čchingskou Čínou. Obchodní cesta měla vést přes země Kalmyků a Mongolů. Roku 1652 ruská vláda souhlasila a vyslala Fjodora Bajkova se značnou finanční částkou do Tobolska, aby obchod organizoval. Bajkov do Tobolska dorazil v květnu 1653, na místním trhu nakupoval čínském zboží a zasílal jej do Moskvy, na podzim vyslal karavanu do Pekingu v čele se Seitkulem Ablinema Pjotrem Jaryžkinem. Jaryžkina přijaly čchingské úřady v Pekingu jako zástupce vazalského státu přinášejícího tribut, a protože vyhověl požadavkům čchingského ceremoniálu (obřadné klanění se na kolenou až k zemi – kchou-tchou – před císařem), zřejmě se mu dostalo i přijetí císařem. V únoru 1654 moskevské úřady Bajkova postavily do čela první ruské oficiální diplomatické mise k čchingské vládě. Měl navázat diplomatické styky a uzavřít dohodu o vzájemném obchodu, a prozkoumat cestu do Číny a tamní poměry. Příkaz dorazil do Tobolska v březnu 1654, Bajkov během tří měsíců sestavil karavanu ze 150 povozů, 200 velbloudů a 100 lidí doprovodu a od června 1654 putoval po Irtyši a skrze mongolské stepi do Pekingu, kam dorazil začátkem března 1656. Rusové v Pekingu byli držení v dosti omezujících podmínkách, nemohli vycházet z ubytovny dvora pro závislé državy bez svolení čchingských úřadů. Bajkov března 1656 vedl rozhovory s čchingskými úředníky, jeho oficiální přijetí čchingským císařem (Šun-č’, vládl 1643–1661) ztroskotalo na protokolu; čchingská vláda očekávala audienci v souladu s protokolem používaným u každého jiného podřízeného vazala říše Čching (jak ho dodržel Jaryžkin), kdežto ruská vláda trvala na rovnoprávnosti čchingského a ruského panovníka a výslovně Bajkovovi zakázala jakékoliv ústupky, které by mohly snížit důstojnost ruského panovníka, zejména klanění se k zemi. Nakonec začátkem září 1656 došla čchingské vládě trpělivost s neústupnými Rusy a poslala Bajkova zpět do Ruska. Opět putoval přes Mongolsko, přezimoval u ojratského tajšiho Ablaje a na jaře 1657 se dostal na ruské území. Do Moskvy dorazil na podzim 1658. Kupcům doprovázejícím Bajkova se podařilo prodat své zboží a nakoupit čínské a Bajkov prodal dary původně určené pro čchingského císaře. Přestože prodávali a nakupovali za nevýhodné ceny, byla mise i tak zisková. Bajkovova zpráva o cestě je důležitým a podrobným dokumentem o poměrech v tehdejším Mongolsku a severní Číně. Zemřel zřejmě roku 1663 nebo 1664 v Moskvě." ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Funkce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "BALT má podobnou strukturu u většiny savců, liší se však setrváním v organismu a indukovatelností. U králíků a prasat je BALT normální součástí plic a průdušek, ale u lidí a myší vzniká až jako odpověď na infekci nebo zánět. Proto ho u lidí a myší nazýváme indukovaný BALT (iBALT). BALT a iBALT jsou však strukturálně velmi podobné, proto je v článku používáno jen BALT. BALT se nachází podél rozdvojení průdušnice přímo pod dýchacím epitelem, mezi průduškou a tepnou. Dále se nachází v perivaskulárním, peribronchiálním a intersticiálním prostoru plic a dolních cest dýchacích. BALT je tvořen strukturovaným nahromaděním lymfocytů a dalších imunitních buněk. Sestává z lymfoidních folikulů se zřetelnými germinálními centry s B buňkami, které jsou obklopené T buněčnou zónou. V T buněčné zóně se nachází dendritické buňky prezentující antigeny T buňkám, v germinálních centrech se nachází i folikulární dendritické buňky. Jsou tam převážně CD4 T buňky, ale také CD8 T buňky. Mezi T buněčnou a B buněčnou zónou se nachází venuly (high endotelial venules, HEV), kterými sem vstupují leukocyty, a eferentní lymfatické cévy, kterými odchází do krevního řečiště. U některých druhů savců se v BALT nachází i M buňky podobné M buňkám Peyerových plaků. Pro vytvoření BALTu u myší je nezbytný interleukin-17, adhezní molekuly VCAM-1, PNAd a LFA-1. Tvorba BALTu je nezávislá na lymfotoxinu-α na rozdíl od ostatních sekundárních lymfoidních orgánů (lymfatické uzliny, Peyerovy plaky). Formace BALTu může být způsobena nedostatečnou aktivitou nebo množstvím Treg buněk v plicích.", "Funkce ani účel BALTu nejsou dosud zcela objasněny, dokonce není zřejmé, jestli je součástí normální imunitní odpovědi, nebo je jeho tvorba patologická a měla by se potlačit. BALT podporuje indukci adaptivní B buněčné a T buněčné odpovědi mířené proti patogenům přenášeným vzduchem. Ke své funkci a setrvání v organismu potřebuje dendritické buňky. Indukovaný BALT se formuje po infekci např. chřipkou, zvětšuje se mezi prvním a druhým týdnem po infekci a pak zaniká. Imunitní odpověď spuštěná v iBALTu nastupuje později než v lymfatických uzlinách, protože je potřeba několik dní na vytvoření BALTu. U některých chronických onemocnění může však přítomnost BALTu prohlubovat nebo udržovat patologii. BALT se může nacházet i ve fetálních plících po prodělání chorioamnionitidy nebo nitroděložní pneumonii. Je také prokázáno, že cigaretový kouř způsobuje vznik BALTu. BALT se také může vytvořit v reakci na další stimuly, např. zánět způsobený revmatoidní artritidou nebo jinými autoimunitními chorobami zasahujícími plíce. Může se také tvořit po mechanickém poškození plic např. prachovými částicemi." ] }

{ "title": [ "Důležitost.", "Konvergentní vs. divergentní myšlení.", "Osobnost.", "Intelektuální schopnost.", "Praktické použití." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Jedná se o typ myšlení, které se zaměřuje na to, že odpovědět na otázku či problém lze jednou, obecně zavedenou odpovědí. Je orientováno na vyvození jediné nelepší nebo nejčastěji správné odpovědi na otázku. Konvergentní myšlení zdůrazňuje rychlost, správnost a logiku a zaměřuje se na rozpoznávání známých technik, jejich opětovné používání a shromažďování uložených informací. Toto myšlení je nejefektivnější v situacích, kdy odpoveď je snadno dostupná a jen si ji musíme vybavit nebo zpracovat prostřednictvím rozhodovacích strategií. Kritickým aspektem konvergentního myšlení je to, že vede k jediné nejlepší odpovědi a nenechává žádný prostor pro nejednoznačnost. Z tohoto pohledu jsou odpovědi buď správné anebo špatné. Řešení, které je odvozeno na konci konvergentního procesu myšlení, je většinou tou nejlepší odpovědí. Konvergentní myšlení je také spojeno se znalostmi, neboť zahrnuje manipulaci s existujícími poznatky pomocí standardních postupů. Znalosti jsou další důležitou stránkou tvořivosti. Jsou zdrojem nápadů, naznačují cesty k řešením a poskytují kritéria efektivity a novosti. Konvergentní myšlení se používá jako nástroj při řešení kreativních problémů. Když člověk využívá k řešení problému kritické myšlení, tak k rozhodnutí záměrně používá určité standardy nebo pravděpodobnosti. Oproti tomu divergentní myšlení, kdy rozhodnutí je odkládáno z toho důvodu, že se hledá a zvažuje mnoho možných řešeních. Konvergentní myšlení je často používáno ve spojitosti s divergentním myšlením. Divergentní myšlení se obvykle volně vynořuje a je používáno spontánním způsobem, při němž je produkováno mnoho kreativních myšlenek, které jsou následně vyhodnocovány. V krátkém čase se je prozkoumáno několik možných řešení a jsou vytvářeny i nečekaná spojení mezi informacemi. Po dokončení procesu divergentního myšlení jsou informace a nápady organizovány a strukturovány za využití konvergentního myšlení do rozhodovacích strategií, které vedou k jediné správné odpovědi nebo té nejčastěji správné. Mezi příklady divergetního myšlení patří používání brainstormingu, volného psaní a kreativního myšlení na začátku procesu řešení problémů, aby se vytvořily možná řešení, která budou později vyhodnocena. Jakmile je prozkoumáno dostatečné množství nápadů, lze využít konvergentního myšlení. Znalosti, logika, pravděpodobnost a další rozhodovací strategie jsou při řešení problému brány v úvahu a jednotlivě vyhodnocovány při hledání jednoznačné nejlepší odpovědi.", "", "Výzkumy říkají, že existuje korelace mezi osobností a divergentním a konvergentním myšlením. Výsledky ukazují, že dvě osobnostní charakteristiky jsou signifikantně spojené s divergentním myšlením. Zjistilo se, že otevřenost a extroverze usnadňují divergentní myšlení. Otevřenost udává naši intelektuální zvědavost, představivost, umělecké zájmy, liberální postoje a originalitu. Není překvapující, že otevřenost byla shledána jako jeden nejsilněji korelujích osobnostích rysů s divergetním myšlením, neboť předešlé studie již navrhovaly, že otevřenost může být interpretována jako zástupce kreativity. Přestože u otevřenosti jsou vnímány individuální rozdíly jinak než u kreativity, vysoká korelace mezi otevřeností a konvergentním myšlením svědčí o dvou různých způsobech měření stejných aspektů tvořivosti. Otevřenost podává sebeobraz o preferencích člověka v myšlení \"outside the box\". Nebyl nalezen žádný vliv osobnostních rysů na konvergentní myšlení, což naznačuje, že znaky osobnosti dle Big five jsou lepším prediktorem divergentního myšlení než myšlení konvergentního. Z této skutečnosti také vyplývá, že všechny typy jedinců využívají konvergentní myšlení stejně nehledě na jejich osobnostní rysy.", "K měření konvergentního i divergentního myšlení u adolescentů byla použita série standardizovaných inteligenčních testů. Výsledky ukazují, že participanti zařazení do skupiny s vysokou schopností divergentního myšlení měli signifikantně vyšší plynulost slov a četby než participanti, kteří patřili do skupiny s nízkou schopností divergentního myšlení. Oproti tomu participanti, kteří vykazovali vysokou schopnost konvergentního myšlení měli vyšší studijní průměr z předchozího školního roku, menší potíže s domácími úkoly a bylo také prokázáno, že v těchto případech jsou participanti tlačeni rodiči do vysokoškolského vzdělání.", "Konvergentní myšlení je základním nástrojem při vzdělávání dítěte. V dnešní době je většina vzdělávacích příležitostí spojena s výkonem ve standardizovaných testech, které jsou ve většině případů konstruovány jako multiple choice. Když student uvažuje o všech dostupných možných řešeních, používá konvergentní myšlení, aby zvážil všechny alternativy v rámci konstruktu. To mu umožňuje najít právě to jedno nejsprávnější řešení, které je měřeno." ] }

{ "title": [ "Arúpadhátu – bohové bez tvarů.", "Rúpadhátu – bohové s tvary.", "Suddhávása světy – „Čisté příbytky“.", "Brhatphala světy.", "Subhakinha světy.", "Abhassara světy.", "Brahmalóka.", "Dévalóka – bohové v oblastech pokušení.", "„Nebesa“.", "Světy poblíž hory Méru." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Protože se jedná vždy o anágaminy – bytosti, které se znovu již nezrodí, nemůže zde pobývat pochopitelně žádný bódhisattva (budoucí buddha). Existují čtyři typy zdejších bohů, které korespondují se stupni vědomí (džhána):", "Jedná se o první nebe (směrem od nejvyššího), kde mají bytosti svoje tělo a umístění v prostoru, i když jsou složeni z velmi subtilní substance, která je neviditelná pro bytosti z oblasti Kámadhátu. Pokud se chce Mahábrahma zjevit některému bohu v Kámadhátu, musí na sebe vzít hrubější formu. Podle buddhistických tradic je 17 až 22 takovýchto nebí, nejčastěji je uváděno (i zde) 18, členěných dále do 5 svébytných kategorií. Obyvatelé těchto nebí neprožívají extrémní slast nebo bolest a netěší se ze stejných věcí, jako bytosti Kámadhátu. Jejich těla nejsou pohlavně rozlišená a bytosti neprožívají sexuální zážitky (jako bohové v Kámadhátu). Stejně jako bytosti z Arúpadhátu, mají mysli korespondující k jednotlivým džhána (zde již ke 4 nižším, resp. nejnižším). Bytosti v bezprostředně nižším nebi žijí většinou o polovinu méně kratší dobu, mají poloviční velikost a jejich nebe dosahuje o polovinu menší vzdálenosti. Vyšší nebe jsou také rozsáhlejší co do šířky jejich světa. Výška jejich světa je vyjádřena v jodžánách, přičemž 1 jodžána je vysoká jako 4 000 na sebe postavených mužů, údajně přibližně 7,31 km.", "Tyto světy obývají pouze anágamini, kteří dosáhnou vykoupení bezprostředně po skončení jejich života v některém z těchto nebí, nebo se znovuzrodí v některém jiném nebi z této skupiny. Proto ani zde nemůže být žádný budoucí Buddha. Všichni jejich obyvatelé jsou považováni za ochránce buddhismu. Jejich světy také nejsou nikdy zničeny přírodními katastrofami na konci mahakalpy nebo konci několika mahakalp (viz dále).", "Stav jejich mysli odpovídá 4. džhána a je charakterizován duševní vyrovnaností. Jednou za 64 mahakalp dojde k destrukci vesmíru větrem a toto jsou poslední světy, které jsou ušetřeny takovéto destrukce. Jsou to zároveň poslední světy, kde se rodí anágamini – proto např. Mahábrahma – Hospodin – se bude muset ještě minimálně jednou podle buddhistů znovuzrodit.", "Mentální stav v těchto světech odpovídá 3. džhána a je popisován jako klidná radost či klidné blaho. Bytosti zde mají těla, která vyzařují nepřetržitě světlo. Při zničení vesmíru vodou jednou za 8 mahakalp jsou takovéhoto zničení ušetřeni, neboť voda nedosahuje dostatečné výšky, aby je zaplavila.", "Mentální stav těchto bytostí odpovídá 2. džhána a je charakterizován potěšením a radostí či blahem. Jejich těla vyzařují paprsky světla jako blesky. Mají navzájem stejná těla, ale různé schopnosti vnímání. Jsou to poslední světy, které nezničí oheň na konci každé mahakalpy (plameny nedosáhnou takové výšky). Po zničení celého vesmíru jsou první bytosti nacházející se v něm bytosti reinkarnované z tohoto světa – to je případ i Mahábrahmy (Hospodina, viz níže).", "Stav jejich mysli koresponduje s první džhána a je popisován jako pozorování a přemítání, jakož i potěšení a radost či blaho. Tyto světy jsou společně se všemi ostatními pod nimi zničeny při zániku vesmíru ohněm na konci každé mahakalpy.", "Bytosti v těchto nebích se od sebe navzájem liší mírou štěstí, avšak platí pravidlo, že zde nenaleznete žádného anágamina, tudíž se všechny takové bytosti budou muset ještě minimálně jednou narodit jako lidé.", "Následující 4 světy jsou ohraničené plochy, každá 80 000 jodžán široká, které se vznášejí kolem hory Méru. Někdy jsou také nazývána nebesa, protože tento pojem nejvíce odpovídá západním představám právě o nebi na obloze.", "Tyto dva světy leží poblíž hory Méru, buď na jejím vrcholu, nebo na jejích stráních. K těmto světům poblíž Méru patří rovněž polobohové (asurové – viz dále), kteří bojují s těmito bohy neúspěšně o jejich panství." ] }

{ "title": [ "Studium.", "Kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Po maturitě na Gymnáziu Pavla Horova v Michalovcích začal studovat na Filozofické fakultě Prešovské univerzity, obor dějepis a angličtina.", "Do povědomí lidí se dostal především jako rádiový spíkr. V rádiích pracuje od roku 1997, kdy začínal v internátním rozhlasovém studiu PaF (1997-2003), pokračoval v prešovském rádiu Flash (1998 - 2004) a od roku 2004 působí jako moderátor Fun rádia. Největší přízeň posluchačů si získal v moderátorském týmu s Marcelem Forgačem, jako jeden z dvojice Junior a Marcel. V roce 2009 společně začali moderovat odpolední show v rádiu. V roce 2013 se přesunuli do ranního vysílání. Dvojice si svým vtipem, smyslem pro improvizaci a pohotovostí zajistila přízeň fanoušků i za hranicemi Slovenska. V roce 2013 nahradili Olivera Andrássyho a Elenu Vacvalovou v televizním pořadu \"Nikto nie je dokonalý\". Společně moderovali také další dva ročníky úspěšné talentové show Česko Slovensko má talent, vysílané současně televizní stanicemi Prima Live a TV JOJ. V televizi se poprvé objevil v roli moderátora zábavně-společenského magazínu \"No Problem\", vysílaného ve veřejnoprávní televizi a v roce 2001 oceněného cenou Prix Danube. Jako moderátor se podílel na úspěchu několika divácky oblíbených formátů, spolu s Lindou Wagnerovou moderovali Teleráno vysílané na TV Markíza. Po boku herečky a moderátorky Kristíny Farkašové moderoval pořad Legendy popu, který Slovenská televize vysílala v letech 2011 - 2013. V průběhu let několikrát moderoval \"Miss Universe Slovenska\" a předávání cen \"Športovec roka\". Účinkoval v pořadu \"Čo ja viem\" a \"Pomaly ďalej zájdeš\". Již několik let je moderátorskou hvězdou televize JOJ. Kromě zmíněné talentové show a zábavné show \"Nikto nie je dokonalý\" se dobré sledovanosti těší i rodinný kuchařský formát \"Moja mama varí lepšie ako tvoja\" (odvysílaných již bylo více než 500 epizod). Začátkem června 2017 začal natáčet svůj druhý vlastní soutěžně-zábavný pořad \"Heslo\" (TV JOJ) a výpravnou seznamovací show \"Take me out\" (TV JOJ a TV PRIMA), kde tentokrát vytvořil moderátorský tandem s Jakubem Prachařem. Za svou práci byl několikrát nominován na cenu OTO v kategorii Moderátor/ka TV programů a Telkáč roka. Zajímavé je, že se objevil ve čtyřech formátech společnosti Fremantle (Česko Slovensko Má Talent, Take Me Out, Moja mama varí lepšie a Heslo)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Základ kuchyně.", "Bylinky a koření.", "Dezerty a nápoje.", "Nakládaná zelenina a koření.", "Šabat a sváteční jídla.", "Šabat.", "Pesach.", "Roš ha-šana.", "Jom Kipur.", "Chanuka.", "Další speciality." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Sefardští Židé jsou Židé ze Španělska a Portugalska. Byli vyhnáni nebo donuceni konvertovat roku 1492. Mnozí vyhnanci se usadili v severoafrických arabsky mluvících zemích, jako jsou Maroko, Tunisko, Alžírsko a Libye a stali se severoafrickými Sefardy. Ti, kteří se usadili v Řecku, Turecku, na Balkáně, v Sýrii, Libanonu a Svaté Zemi, nazýváme Východními Sefardy. Západní Sefardové, také známí nejednoznačněji jako španělští a portugalští Židé, opustili Španělsko a Portugalsko, když Noví křesťané přicházeli v průběhu několika dalších staletí ve stálém proudu, a konvertovali zpět k judaismu v Nizozemsku, Anglii, atd. Protože již usazení Židé (například na širším Blízkém východě, \"Mizrahim\") se odlišují, termín Sefardští užívaný v oblasti „sefardské kuchyně“ odkazuje pouze na kulinářské tradice Židů s rodovým původem ze Španělska a Portugalska. Židé z Pyrenejského poloostrova i Židé usazení v Maroku, Tunisku, Alžírsku, Bulharsku, Turecku, Sýrii, Egyptě, Itálii a Řecku, přizpůsobili místní jídla komunit, ve kterých se usadili, aby byla košer. Od vzniku židovského státu a konvergence Židů z celého světa v Izraeli tyto místní kuchyně, se všemi rozdíly, představují sbírku kulinářské tradice obecně známé jako „sefardská kuchyně“.", "Sefardská kuchyně klade důraz na saláty, plněné zeleniny a vinné listy, olivový olej, čočku, čerstvé a sušené ovoce, byliny, ořechy a cizrnu. Pokrmy z masa jsou často, z jehněčího nebo mletého hovězího. Čerstvá citronová šťáva se přidává do mnoha polévek a omáček. Mnoho masných a rýžových pokrmů začleňuje sušené ovoce, jako jsou meruňky, švestky a rozinky. Piniové oříšky jsou používány jako ozdoba.", "V počátcích byla sefardská kuchyně ovlivněna místními kuchyněmi Španělska a Portugalska, a to jak v rámci katolického, tak islámského režimu. Zvláštní afinita k exotickým jídlům, odjinud než ze Španělska, se stala zřejmou pod muslimskou vládou, o čemž svědčí i dnes přísady, které přinesli muslimové. Kmín, koriandr a kurkuma jsou velmi často při vaření používány. Kmín a kapary byly přivezeny do Španělska Muslimy a jsou používány v kuchyni. Kardamom (\"hel\") se používá k ochucení kávy. Nasekaný čerstvý koriandr a petržel jsou oblíbené ozdoby. Nasekaná máta se přidává do salátů a vařených jídel, a čerstvá máta (\"nana\") se podává v čaji. Skořice je někdy používána k okořenění masa, zvláště u pokrmů z mletého masa. Šafrán, který se pěstuje ve Španělsku, se používá v mnoha oblastech Sefardské kuchyně, stejně jako koření, které lze nalézt v oblastech, kde se usadili.", "Malé šálky turecké kávy, občas okořeněné kardamomem, se často podávají na závěr slavnostního jídla, doprovázené malými porcemi baklavy nebo jiného pečiva, máčeného v sirupu nebo medu. Horký sahlab, pudink tekutého kukuřičného škrobu, původně ochucovaný orchidejovým práškem (dnes vždy nahrazován umělými aromaty), se podává v pohárech jako zimní nápoj, ozdobený skořicí, ořechy, kokosem a rozinkami. Arak je preferovaný alkoholický nápoj. Růžová voda je běžnou přísadou koláčů a dezertů. Malabi, pudink ze studeného kukuřičného škrobu je postříkán růžovou vodou a červeným sirupem (všechny tyto pokrmy a ingredience tvoří přijaté pokrmy místních obyvatel, kde se židovská populace usadila).", "Olivy a nakládaná zelenina, jako jsou okurky, mrkev, zelí, květák, jsou standardní příloha k jídlu. Amba je omáčka z nakládaného manga. Malé nakládané citrony jsou tuniskou a marockou delikatesou.", "", "O Šabatu Židé ze Severní Afriky v Tunisku a Maroku servírují chreime, ryby v pikantní rajčatové omáčce. Protože je vaření o Šabatu zakázáno, Sefardští Židé, stejně jako jejich aškenazské protějšky, vyvinuli pomalu vařená jídla, která se dusí na mírném plameni přes noc a jsou připravena ke konzumaci další den. Nejstarší název pokrmu je „chamin“ (z hebrejského slova „cham“, což znamená „horký“), ale existuje i několik dalších jmen. Jeho aškenázský protějšek se nazývá shalet nebo šoulet. Shavfka je další sefardské jídlo, které má aškenázský protějšek, kugle. Bourekas jsou často podávány o Šabatu ráno. Pestelas, sezamovým semínkem sypané pečivo, plněné piniovými oříšky, masem a cibulí, je také tradiční. Sambusak je půlkruhová kapsa z těsta plněná kaší z cizrny, smaženou cibulí a kořením spojeným se Sefardskou židovskou kuchyní. Podle Gila Markse, Izraelského historika jídla, byl sambusak tradiční součástí pokrmů sefardského šabatu od třináctého století.", "Sefardské a aškenázské vaření se podstatně liší v Pesachu vzhledem k rabínským rozhodnutím, které dovolují konzumaci kitniyot, kategorie, která je zakázána Aškenázským Židům. Sefardští Židé připravují charoset, jedno ze symbolických jídel Pesachu, z různých ingrediencí. Aškenázský charoset je směs nakrájených jablek a ořechů, okořeněná vínem a skořicí, Sefardský charoset je založen na rozinkách nebo datlích a má obecně mnohem hustší konzistenci. \"Mina\" (v Itálii známý jako \"scacchi\") je o Pesachu konzumované maso nebo zeleninový koláč s macesovou kůrkou.", "Na úvod večerního pokrmu na židovský Nový rok Roš ha-šana, je tradicí jíst potraviny, symbolizující dobrý rok a odříkat krátkou modlitbu, začínající hebrejskými slovy „Yehi Ratson“ („Děj se vůle tvá“), s názvy jídel v hebrejštině nebo aramejštině, často představujícími hrátky se slovy. Pokrmy podávané v této době se tedy stala známá jako \"yehi ratsones\". Mezi typická jídla, často servírovaná na velkém talíři nazývaném Yehi Ratson, patří: 1. Jablka: máčená v medu nebo pečená, nebo někdy ve formě kompotu nazývaném \"mansanada\". 2. Datle 3. Granátová jablka nebo vigna 4. Dýně: pikantní pečivo plněné dýní zvané \"rodanchas\". 5. Pórek: v podobě lívanců zvaných \"keftedes de prasa\". 6. Řepa: obvykle pečená a oloupaná 7. Rybí hlava: obvykle porce s celou rybou včetně hlavy. To je také běžné symbolizovat rok plný požehnání konzumací jídel s nádivkou na Roš ha-šana, jako jsou plněný či pečený pták nebo různé varianty plněné zeleniny zvané \"legumbres yaprakes\".", "Zvyky ohledně prvního jídla následujícího po půstu Jom Kipur se liší. Íránští Židé často jí směs z nastrouhaných jablek smíchaných s růžovou vodou s názvem „faloodeh seeb“. Syrští a Iráčtí Židé jí kulaté sezamové sušenky, které vypadají jako malé bagety. Turečtí a Řečtí Židé popíjí sladký nápoj z melounových semen.", "Sefardské pokrmy ke svátku Chanuka zahrnují cassolu (sladké sýrové palačinky), buñuelos (nafouknuté lívance s pomerančovou polevou), keftes de espinaca (špenátové karbanátky), keftes de prasa (pórkové placičky) a shamlias (zdobené smažené pečivo).", "Baba ghanoush, Baklawa, Kuskus, Falafel, Fazuelos, Ful, Haminados, turecký med, Hummus, Kibbeh, Kubbana, Kubbeh, Lahoh, Malabi, Ma'amoul, Matbucha, tuniský Mulukhiyah, Marocké doutníky, Moussaka, Mofletta, Pescado frito, Sabich, Sahlab, Shakshuka, Skhug, Sofrito, Holubky, Tabbouleh, Tagine, Yaprah, Almadrote" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Bílá prasata se ve Walesu chovala odnepaměti. Dostala se tam s Kelty a původně typem odpovídala prasatům, která Keltové chovali i jinde v Evropě. Byla bílá, nanejvýš s ojedinělými pigmentovanými skvrnami, velká, nohatá, s velkýma klopenýma ušima. Původní welsh bylo primitivní, pozdní plemeno. Na začátku 20. století začalo jeho zušlechťování na bekonový užitkový typ: Cílem bylo získat dlouhé masné prase s méně osvalenou plecí, ale výrazně zmasilým hřbetem, zádí, bedry a kýtami, s nepříliš tučným masem. Prasata tohoto typu poskytují surovinu k výrobě bekonu, což je nasolený masný výrobek, ve Velké Británii zvlášť populární jako součást snídaní. Už počátkem 20. století bylo plemeno mezi výrobci bakonu velmi oblíbené. V roce 1922 byla založená chovatelská organizace Welsh Pig Society a v roce 1925 bylo poprvé předvedeno na výstavě Královské zemědělské společnosti a Smithfieldského klubu. Plemeno bylo ceněné pro svou plodnost, konstituční tvrdost, klidný temperament a schopnost pastvy, stejně tak jako pro jemnou kostru a množství libového masa. Počet chovaných prasat postupně narůstal a chovala se jak k produkci bekonu, tak jako prasata výseková k výrobě vepřového masa. Další období zušlechťování plemene nastalo po druhé světové válce. V roce 1952 byla chovatelská organizace sloučena se svazem chovatelů National Pig Breeders Association a od roku 1953 probíhalo meliorační křížení s plemenem švédská lanrase. Vylepšené, ušlechtilé welšské prase se stalo, společně s britskou lanrase a bílým ušlechtilým prasetem, preferovaným plemenem podle zprávy komise britského parlamentu o rozvoji chovu prasat ve Velké Británii. Ta vyšla v roce 1955 a znamenala faktický úpadek chovu všech ostatních plemen prasat ve Spojeném království. V té době se welsh zdaleka nechovalo jen ve Walesu, ale bylo široce rozšířené také na východu Anglie, v Midlands and v hrabství Yorkshire. Ještě na začátku 80. let 20. století to bylo třetí nejvíce chované plemeno prasat ve Velké Británii, běžně chované v komerčních chovech. V současnosti ale nestačilo v užitkovosti modernímu způsobu chovu prasat, který využívá křížení syntetických linií otcovských a mateřských plemen k tvorbě užitkových kříženců.", "Welsh je větší prase s nápadně dlouhým tělem. Hlava je užší, s dlouhým rypákem a mírně prohnutým profilem, uši jsou velké, těžké, dopředu klopené a jejich špičky se často dotýkají. Končetiny jsou pevné a vyšší. Je to plemeno respiratorního typu, s nápadným osvalením především hřbetu, beder a kýty, osvalení plecí je slabší. Vrstva hřbetního sádla je nízká. Kůže a štětiny jsou bílé. Hmotnost kanců se pohybuje kolem 250 kg, prasnice jsou menší, váží 150 - 200 kg. Prasnice plemene welsh jsou plodné, v roce 2009 činil průměrný počet selat ve vrhu 11,24. Je to plemeno přizpůsobivé, vhodné do intenzivních chovů ve všech klimatických podmínkách, je možné jej chovat jak ve stájích, tak venku." ] }

{ "title": [ "Kariéra.", "2011–2012: Printsport.", "2013–2016: Škoda Motorsport.", "2017: Toyota GAZOO Racing.", "Výsledky.", "Výsledky ve WRC." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Esapekka Lappi debutoval na Mistrovství světa na domácí Finské rallye, kde s vozem Citroën C2 R2 obsadil 32. místo. V mistrovství Finska v rallye 2012 s vozem Ford Fiesta S2000 vyhrál a navigátorem Jannem Fermem všech 7 podniků. V listopadu podepsal smlouvu s továrním týmem Škoda Motorsport. V tom samém roku jako nejmladší jezdec v historii vyhrál s vozem Škoda Fabia S2000 Polskou rallye, která byla v kalendáři Mistrovství Evropy v rallye.", "V roce 2013 absolvoval celou sezónu na Mistrovství Asie a Pacifiku v rallye (APRC) s vozem Škoda Fabia S2000 od týmu Team MRF a také vybraných podniků WRC 2 a ERC s týmem Škoda Motorsport. V rámci APRC vyhrál 3 z 6 podniků a sezónu dokončil na 2. místě za svým týmovým jezdcem Gauravem Gillen. V rámci ERC se zúčastnil dvou asfaltových rallye a díky vítězství na Rallye International du Valais ve Švýcarsku přínesl svému týmu 1. místo mezi továrními týmy. Celkově se umístil v sezóně na 5. místě. Ve WRC 2 se zúčastnil 3 podniků, kdy na Portugalské rallye zvítězil a zapsal si také body do celkového žebříčku za 10. místo. Pro sezónu 2015 hájil Fin barvy Škoda Motorsport s vozem Škoda Fabia R5. V třídě WRC 2 zaznamenal 2 vítězství (v Polsku a ve Finsku) a celkově se umístil 3. místě za Násirem al-Attíjou a Jurijem Protasovem. Také zaznamenal své nejlepší umísění ve WRC, když obsadil 8. místo na Finské rallye.", "Esapekka Lappi podepsal smlouvu s týmem Toyota GAZOO Racing WRC a sezónu 2017 absolvuje sezónu s vozem Toyota Yaris WRC. Ve druhém podniku na Sardinii vyhrál 6 rychlostních zkoušek a celkově obsadil 4. místo. Ve čtvrtém podniku ve Finsku dokonce dosáhl premiérového vítězství.", "", "<nowiki>*</nowiki> Sezóna probíhá." ] }

{ "title": [ "Služba.", "První světová válka.", "Meziválečné období.", "Druhá světová válka." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Loď byla spuštěna na vodu v roce 1904. Až do první světové války byl jejím domovským přístavem Zemun, poslední uherské město na Dunaji před srbskou metropolí Bělehradem. Lodi velel kapitán Paul Ekl. Byla součástí Dunajské flotily rakousko-uherského námořnictva, kde byly umístěny další tři monitory. Dne 28. července 1914, jen několik hodin po vyhlášení války Srbsku, v 23:00, zahájila loď palbu na dnešní městské části Savamala a Dorćol. Za lodí následovaly parníky s rakousko-uherskými vojáky, kteří měli Bělehrad obsadit, nicméně tento plán invaze se nakonec Rakousko-Uhersku nezdařil. V srpnu 1914 získali Srbové vojenskou pomoc v rámci dohody z Ruska a Rakousko-Uhersko z obav před srbským protiútokem opustilo svojí říční základnu v Zemunu. Lodě Bodrog a minolovka \"Andor\" byly následně přemístěny do Pančeva (které bylo součástí Uherska). Ještě v září 1914 však Bodrog bombardoval srbské pozice u Bělehradu. Poté společně s uherskou lodí Szamos bombardovaly dne 28. září 1914 pevnost Kalemegdan v centru Bělehradu. Dne 1. října 1914 byla loď převelena do Budapešti na dvoutýdenní opravu. Poté sice byla opět vyslána k Bělehradu, nicméně v té době již do Srbska doputovaly dělostřelecké posily z Francie, které značným způsobem omezily bojeschopnost lodi Bodrog. Až do prosince útočila loď na stahující se srbské vojáky, kteří opouštěli Bělehrad, čelící možnému rakousko-uherskému útoku. Srbská vláda se přesunula do Niše, který byl daleko od frontové linie. Na zimu byl monitor Bodrog umístěn v přístavu v Petrovaradínu u Nového Sadu. Loď však bylo rakousko-uherské loďstvo nuceno vypravit předčasně, především na ochranu zásobovacích konvojů. Rakousko-Uhersko vysílalo do spřáteleného Turecka, po jehož boku v rámci Trojspolku bojovalo, munici. Úkolem lodi Bodrog bylo střežit nákladní loď \"Trinitas\" při cestě přes Železná vrata až do Černého moře. U Smedereva však posádka konvoje obdržela informaci, že Rusové zaminovali tok Dunaje v oblasti Želených vrat. Posádka lodi Bodrog byla přinucena se vrátit zpět na sever. Přestože byla loď cestou po Dunaji vystavěna těžké palbě, dorazila do Pančeva bez sebevětších škod. Po bitvě o Gallipoli vzrostl pro centrální mocnosti význam zásobování Turecka municí, a proto bylo rozhodnuto o dalším pokusu vyslat konvoj přes Dunaj na turecké území. Tentokrát spolu s lodí Bodrog vypluly i parník \"Belgrad\" a monitor \"Enns\", který již nějakou dobu sloužil na Dunaji. Bělehradem se podařilo všem lodím proplout v noci během bouře bez problémů, nicméně poté, co monitor \"Enns\" najel na minu v blízkosti obce Vinča zpozorovaly srbské a dohodové jednotky pohyb lodí a zahájily palbu. Po útoku na Srbsko sloužila loď v konfliktu s nedalekým Rumunskem. Na dolní tok Dunaje byla vyslána již v okamžiku, kdy bylo rakousko-uherské armádě jasné, že se Rumunsko zapojí do konfliktu na straně Dohody. Spolu s dalšími lodi stejného typu byla dislokována u obce Ruščuk na bulharské straně Dunaje, který měla chránit před případným rumunským útokem. Byla provedena výměna výzbroje lodi. V závěrečné části války při plavbě do Budapešti najela loď dne 31. října 1918 na mělčinu u města Vinča v dnešním Srbsku. Následně ji obsadila srbská armáda. Bodrog byl jedinou lodí rakousko-uherského loďstva, která se do Budapešti v závěru války nevrátila.", "Dne 31. října 1918 ji konfiskovalo námořnictvo státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Na základě Saint-germainské mírové smlouvy si ji mohlo ponechat. Formálně byla Království Srbů, Chorvatů a Slovinců předána 15. dubna 1920 (po rekonstrukci) a sloužila pod názvem \"Sava\". Loď sloužila na ochranu říční hranice mezi Jugoslávií a Rumunskem.", "Na začátku dubnové války sloužila loď při operacích protivzdušné obrany při bombardování Bělehradu. Vzhledem k neúspěchu jugoslávské královské armády při obraně země a postupu vojsk Osy se nakonec rozhodla vlastní posádka dne 12. dubna 1941 u Zemuna loď potopit. K tomu je také přiměl fakt, že mosty přes Dunaj a Sávu byly nízké, nepřátelské vojsko postupovalo rychle a hladina Dunaje byla poměrně vysoká. Poté, co tři kapitáni jugoslávských hlídkových lodí \"Sava\", \"Vardar\" a \"Morava\" vydali rozhodnutí, se posádky lodí evakuovaly. Na jeden z člunů s posádkou lodi se zřítil most, na který zaútočilo německé letectvo. V roce 1942 loď chorvatští vojáci vyzvedli a s německými inženýři nechali opravit a zařadili zpět do služby flotily Nezávislého státu Chorvatsko. Jejím domovským přístavem se stal Slavonski Brod. Úkolem lodi bylo chránit konvoje Wehrmachtu, které se přesouvaly přes území fašistického Chorvatska dál na Balkán. Dne 9. září 1944 během noci posádka lodi rozhodla změnit kurz, odplout na území dnešní Bosny, potopit loď na Sávě a vzdát se komunistickým partyzánům. Po druhé světové válce byla loď opravena a až do roku 1959 ji využívalo i loďstvo socialistické Jugoslávie. Do roku 1962 sloužila jako nákladní loď. Několikrát měnila své kotviště na Dunaji mezi Bělehradem a Novým Sadem. V roce 2005 loď \"Sava\" prohlásila srbská vláda kulturní památkou. Skandální se však stala skutečnost, že nedlouho poté nikdo nebyl schopen zjistit, kde se historická loď nachází. Její vrak byl objeven u poloostrova Ada Huja v roce 2013. Loď má být rekonstruována a přebudována na plovoucí muzeum." ] }

{ "title": [ "Život.", "Gantimurův rod.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Gantimur byl koncem 40. let 17. století náčelník Něljudů, jednoho z rodů stepních (neboli jízdních) Evenků (Tunguzů), lovců a pastevců. Žil se svým rodem ve východním Zabajkalsku, ve vrchovině Šilky mezi ústími Ononu a Něrči. Měl kolem 500 mužů. Od začátku 1651 dobrovolně odevzdával jasak (daň v sobolích kožešinách) Rusům, kteří se tehdy objevili v Zabajkalsku a na Amuru. Ruští historikové tradičně považují odevzdání jasaku za znak přijetí ruského poddanství. Ruský historik Andrej Zujev však míní, že věc nebyla tak jednoznačná, Gantimur zřejmě začátkem 50. let odevzdání jasaku s přijetím poddanství neztotožňoval, jasak mohl dávat i jako dar nebo výměnou. Roku 1654 přestal Rusům jasak platit a odešel se svými lidmi na jih, k řece Arguň, a usadil se u řek Gan a Chajlar. Rusové ho vyzývali k návratu, ale neúspěšně. Téhož roku Evenkové, včetně Gantimura, zaútočili na Rusy v Šilském ostrohu (předchůdci Něrčinska), postaveném na jejich území. V létě 1656 se vrátil k Rusům, znovu začal platit jasak, a situace se uklidnila Na podzim 1656 však oblastí prošla skupina padesáti vzbouřených kozáků táhnoucích na Amur, která cestou olupovala domorodce. Ti reagovali nepřátelstvím ke všem Rusům a roku 1656 zničili Irgenský a 1657 vyvrátili i Šilský ostroh. Gantimur se však tohoto neúčastnil, zřejmě koncem roku 1656, nebo později (roku 1658), totiž odešel opět na jih, a sice k řece Non. Většina historiků na základě jeho pozdějšího tvrzení (z roku 1685) uvádí, že jeho lid odehnali na Non Čchingové a on odešel s nimi. Od Čchingů dostal plat, 4. hodnost a pravomoc nad svými lidmi. Po aktivizaci Rusů na Amuru v 60. letech Čchingové přikázali Gantimurovi zaútočit na Rusy, ten však roku 1667 se svými lidmi přešel zpět na ruské území. zřejmě kvůli blíže neznámým sporům s čchingskými úřady. Po něm přešlo k Rusům ještě několik domorodých náčelníků. Čchingové v tom viděli nebezpečný precedent a projev nálad mezi místními kmeny, protestovali u něrčinského vojevody a žádali Gantimurovo vydání. Vydání Gantimura bylo stálým požadavkem čchingské diplomacie vůči Rusku po celá 70. léta i první polovinu let 80. V polovině 70. let měl Gantimur devět žen, 30 dětí a 300 bojovníků. Požádal o přestup na pravoslavnou víru a roku 1684 byl se synem Katanem pokřtěn, dostal jméno Petr, jeho syn Pavel. Poté na vlastní žádost se synem v doprovodu syna bojarského Ignatije Milovanova odcestoval do Moskvy, na půl cestě – v Narymu – však (roku 1685) zemřel.", "Gantimurův syn Katana-Pavel byl v Moskvě přijat s respektem jako přední čestný host, přijal ho car a bohatě obdaroval, byl zapsán mezi ruské šlechtice v nejprestižnějším, moskevském, seznamu a dostal knížecí titul a dům a dvůr v Něrčinsku. Gantimurovi potomci poté věrně a spolehlivě sloužili Rusku, přičemž dědičně a autonomně, za minimálního vměšování ruské vlády, vládli svým Evenkům kočujícím u řek Ingody, Šilky a Arguni. Roku 1689 měli cca 5600 lidí. Začátkem 90. let 17. století byli schopni do ruských služeb postavit 3000 jezdců. Roku 1760 byl zřízen 500členný evencký jízdní kozácký pluk pohraniční stráže, kterému dědičně velela gantimurovská knížata. Ve 20. letech 19. století bylo gantimurovským knížatům podřízeno téměř 11 tisíc Evenků.", "V Amurském oblastním muzeu v Blagoveščensku je vystavován Gantimurův luk, reflexní luk mongolského typu. Potomkem Gantimura je Natalja Sergejevna Gantimurová, modelka a Miss Ruska 2011." ] }

{ "title": [ "Ekonomika.", "Rybaření.", "Lov.", "Veřejná zařízení.", "Počet obyvatel.", "Film." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Rybaření je základem ekonomiky. Místní obyvatelé loví v moři tresky obecné, platýse černé a žraloky malohlavé. Je tu i mnoho různých lovených druhů savců: Tuleň kroužkovaný, tuleň vousatý, tuleň grónský, čepcol hřebenatý, mrož lední atd. Sezónně se tu vyskytují i narvalové a běluhy severní, vzácně tu lze spatřit i velrybu. V posledních letech tu byli pozorováni i huňáček severní a plejtvák myšok. Jako další osady v Qaasuitsupu, Niaqornat zažívá globální oteplování.", "Během jara bývá několik ledních medvědů zastřeleno pro maso. Lidé v Niaqornatu loví soby polární, zajíce polární, bělokura horského a různé ptáky. Niaqornat představuje tradiční lovecké kultury, na lov se používá psí spřežení. Niaqornat je příklad dobře fungující malé osady, v níž obyvatelé stále žijí z těžby místních živých zdrojů a představuje v moderní době pokračování grónské lovecké kultury. Továrna na přípravu ryb byla uzavřena, ale znovu otevřena v roce 2011.", "Niaqornat měl pouze elektřinu v roce 1988, ovšem nyní je schopen komunikovat se zbytkem světa pomocí satelitního, telefonního a internetového pokrytí. Osada je zásobována třemi miliony litrů vody v nádrži, která zásobuje osadu čerstvou vodou z jezer v horách. Je tu také kulturní dům, ve kterém se nachází prádelna a lázně. Obyvatelé vytvořili místní organizaci, která bude pracovat pro přilákání více turistů – zejména z výletních lodí. Nachází se tu škola, v níž se učilo v listopadu 2007 devět žáků. Air Greenland slouží obci jako součást vládní zakázky s většinou vrtulníky, létajícími z místního heliportu do Uummannaqu. Neexistují žádné přímé lety na letiště Qaarsut, nacházejícím se v Qaarsutu, vesnici 37 km jihozápadně od Niaqornatu na stejném břehu poloostrova Nuussuaq, všichni cestující musí proto čekat na převod do Niaqornatu v heliportu Uummannaq.", "Počet obyvatel Niaqornatu klesl o téměř třetinu oproti roku 1990, a o téměř čtvrtinu oproti roku 2000.", "Filmařka Sarah Gavronová zdokumentovala život osady ve filmu \"Vesnice na konci světa\" (vydáno 2013)" ] }

{ "title": [ "Život.", "Ocenění.", "Památka." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Alexandr Pirogov se narodil v Rjazani jako pátý a nejmladší ze synů Stěpana Ivanoviče Pirogova, učitele hudby. Také tři z jeho bratrů se stali zpěváky, úspěchů dosáhl zejména Grigorij Pirogov. Stěpan Pirogov se do Rjazaně přestěhoval za výdělkem z vesnice Novosjolki. Zpívat začal Alexandr v šestnácti letech. Zpěv studoval u Vasilije Ťuťunika na hudebně-dramatickém učilišti Moskevské filharmonické společnosti. Vystupoval ve sboru Putovního divadla Revvojensovětu republiky (1919–1922) a byl sólistou moskevské Svobodné opery (bývalé Ziminovo operní divadlo, 1922–1924). V roce 1924 se stal sólistou Velkého divadla, kterým zůstal až do roku 1955. Za tu dobu v něm zpíval celý základní klasický ruský a světový basový repertoár a také řadu rolí v nových sovětských operách. Za vrchol Pirogovovy tvorby je považována role Borise Godunova ve stejnojmenné opeře Modesta Petroviče Musorgského. Vystupoval také jako komorní zpěvák, v jeho repertoáru byly romance ruských skladatelů a lidové písně. Disponoval hlasem vzácné krásy a výrazu, širokého rozsahu a jedinečného zabarvení. Na jedno funkční období byl zvolen poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR. Pirogov zemřel 26. června 1964 na ostrově Medvěžja golova na řece Oce. Je pohřben na Novoděvičím hřbitově.", "Byl nositelem mnoha uměleckých i společenských ocenění a vyznamenání, např.:", "Pirogova připomíná pamětní deska na domě v Brjusovově uličce v Moskvě, kde žil, a také památník na ostrově Medvěžja Golova, kde zemřel. Ve vsi Novosjolki se nachází památník a muzeum bratří Pirogovových. Hudební škola v Rjazani nese jméno jeho a bratra Grigorije." ] }

{ "title": [ "Přípravy.", "Průběh." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Bitva se odehrála nedlouho po osvobození Bělehradu. Spojenecká vojska, která postupovala do regionu Baranje, představovala 57. armáda 3. ukrajinského frontu Rudé armády pod vedením generála Šarochina. Spolu s ní bojoval 12. sbor Jugoslávských partyzánů. Ustupující německá armáda se snažila nové boje přesunout na tok řeky Dunaje při městě Apatin a vesnici Batina, kde by bylo možné dobře bránit dnešní chorvatskou i maďarskou hranici. Úkolem operace bylo znemožnit Rudé armádě a partyzánům překonat Dunaj a postupovat dále směrem na západ. Na jednání štábu 3. ukrajinského frontu Rudé armády, kterého se účastnily i partyzánské jednotky a který se konal ve městě Srbobran bylo rozhodnuto na základě návrhu maršála Tolbuchina přeplavit se přes Dunaj u obce Batina. Pokud by bylo potřeba překonat řeku i na dalším místě, byl zvolen prostor západně od města Apatin. Místa byla zvolena především proto, že břeh Dunaje byl podmáčený a těžce přístupný, a tím pádem by německé vojsko neočekávalo útok Rudé armády a partyzánů z tohoto směru. Navíc oblastí procházela hranice operativních zón německých skupin armád (skupina armád \"Jihovýchod\" a skupina \"Jih\"). Operace byla připravena v naprosté tajnosti. Před vyloděním bylo připraveno několik příprav na akci, které měly zmást protivníka a snížit jeho míru připravenosti na případnou obranu. Na začátku listopadu 1944 bránily pravý břeh Dunaje od vesnice Duboševica až po lokalitu Čarna německé síly 68. sboru a 2. obrněné armády skupiny \"Jihovýchod\", kterým velel maršál Maximilian von Weichs. Kromě toho se zde nacházela část německé 33. divize SS a divize \"Brandenburg\", čtyři maďarské pluky a tři prapory. Jeden pluk zde měla i armáda nezávislého státu Chorvatsko a Srbského dobrovolnického sboru. Dále se zde nacházelo několik policejních jednotek, 25. dělostřelecká baterie a 30 tanků. Další případné rezervy měli Němci dislokovány v blízkosti města Pécs v dnešním Maďarsku. Vzhledem k tomu, že Němci útok předpokládali, umístili do oblasti Baranje zpočátku třicet a poté až šedesát tisíc mužů. Němci připravili hned na břehu Dunaje zákopy a za protipovodňovou hrází, blíže k 2,5 km dlouhé vesnici, umístili dělostřelectvo. Opevněny byly také i některé vyvýšené kóty (169, 205 a 206) v blízkosti vesnice. Plán předpokládal, že 73. a 233. divize Rudé armády a 51. divize Jugoslávských partyzánů (bez 8. brigády) budou bránit břeh Dunaje v blízkosti vesnice Batina, obsadí jej a dále předmostí rozšíří až k vesnicím Draž a Zmajevac. 236. divize Rudé armády a 8. brigáda 51. divize Jugoslávských partyzánů obsadí břeh Dunaje u obce Zlatna Greda a připraví podmínky pro obsazení dalších okolních obcí, tj. Zmajevac a Kneževi Vinogradi.", "Překonání Dunaje bylo provedeno v noci a situaci mělo pro postupující jednotky Rudé armády zjednodušit dělostřelectvo, které ostřelovalo druhý břeh řeky. Ve dnech 12. až 15. listopadu probíhaly velmi těžké boje. Vojáci Rudé armády nejprve dokázali vesnici Batina obsadit, nicméně po urputných bojích byli zatlačeni zpět ke břehu, kde je doplnily nové jednotky. Boje se poté opět vrátily do samotné vesnice. Uliční boje probíhaly dům od domu. Nejtěžší střety probíhaly v blízkosti místního nádraží a kóty 169, která byla jediným vyvýšeným místem v oblasti. Při bojích padlo 478 partyzánů, okolo 1500 vojáků Rudé armády. Němci měli cca 2,5 tisíce ztrát. Bitva skončila úspěchem Rudé armády a partyzánů a obsazením vesnic, které byly stanoveny v původním plánu. Podařilo se obsadit technika v ústí řeky Drávy do Dunaje byla zničena. Podařilo se připravit podmínky pro útok na tzv. Sremské frontě." ] }

{ "title": [ "Příběh." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Agent Phillip Coulson, který umřel ve snímku Avengers (o okolnostech jeho oživení se točí celá první série), dává dohromady svůj tým pro polní mise agentury S.H.I.E.L.D. Tým se skládá z pilotky a pravé ruky Coulsona Melindy May, specialisty Granta Warda, lékařky a vědkyně Jemmy Simmons a vědce/technika Leopolda Fitze. V pilotním díle se do týmu navíc přidá ještě počítačová hackerka Skye. Hlavním nepřítelem S.H.I.E.L.D.u se stává tajemná organizace Stonožka (angl. Centipede), která vytváří pomocí speciálního séra supervojáky, v čele s neznámým Jasnovidcem (angl. Clairvoyant) a jeho pravou rukou Rainou. Tým agentů pod vedením Coulsona řeší v první polovině sezóny různé problémy – nález neznámého mimozemského předmětu (epizoda \"0-8-4\"), zachránit známého vědce (ep. \"Přínos/The Asset\"), zastavení ženy provádějící nemožné loupeže (ep. \"Kdo se dívá/Eye-Spy\"), záchrana muže se zvláštními schopnostmi a stopování Rainy (ep. \"Dívka v květovaných šatech/Girl in the Flower Dress\"), vyřešení záhady levitujících mrtvých těl (ep \"Výboj/FZZT\" – díl navazuje opět na film Avengers), zastavení zbraně s obrovskou ničivou silou v Jižní Osetii (ep. \"The Hub\"), zastavení útočníků zneužívajících mocných Asgardských zbraní (ep. \"Studna/The Well\" – díl bezprostředně po filmu ), nebo zastavení bytosti uvězněné mezi dvěma světy (ep. \"Škody/Repairs\"). V desáté epizodě \"Most/The Bridge\" (zimní finále první sezóny) agent Coulson vyhlašuje Stonožce válku, Problém nastane když Stonožka unese syna Mikea Petersona/Deathloka, prvního supervojáka stvořeného Stonožkou, kterého v pilotní epizodě zachránila dvojice FitzSimmons před výbuchem, jelikož sérum Stonožky ještě nebylo dokončené a bylo nestabilní – Peterson se přidal na Coulsonovu stranu. Syn měl být vyměněn za otce za dohledu ostatních agentů, Petersona doprovázel k výměně Coulson a Stonožka nakonec místo Petersona za výměnu vezme agenta Coulsona. Sám Mike Peterson na konci dílu vážně zraněn po výbuchu nádrže s palivem při snaze zachránit Coulsona z rukou Stonožky. Během epizody \"Zázračné místo/The Magical Place\" je Coulson vyslýchán Rainou ohledně podrobností jeho smrti – Stonožka je potřebovala znát pro stabilizaci svého séra. Sám Coulson o této době nic neví, má vpraveny do hlavy falešné vzpomínky, a dozvídá se, že mrtvý nebyl pouze pár sekund, ale dokonce několik dní. Na konci epizody je zachráněn svým týmem. Poté vyšetřuje se svým týmem incident kdy zmrzl celý bazén v akademii S.H.I.E.L.D.u (ep. \"Sémě/Seeds\"). V epizodě \"T.R.A.T.Ě./T.R.A.C.K.S\" je tým vyslán do Itálie získat ze spárů svých nepřátel ve vlaku kufřík, mise se zvrtne a celé to vyústí postřelením agentky Skye milionářem Ianem Quinnem, jenž úzce spolupracuje se Stonožkou. Následně (ep. \"T.A.H.I.T.I.\") Coulsonův tým neposlechne rozkaz od nadřízených v S.H.I.E.L.D.u aby zajatého Quinna odevzdali k výslechu a vydávají se do neznámého lékařského zařízení, kde měl být Coulson léčen, aby zachránili těžce zraněnou Skye. K Coulsonovi se připojí Wardův bývalý nadřízený a bývalý spolupracovník agent John Garett se svým podřízeným Antoine Triplettem, aby vyslechli Quinna přímo na palubě Coulsonova letadla. Tým se do opuštěného lékařského střediska dostane a získá záhadné sérum GH-325, které bylo podáno i Coulsonovi. Ten ale zjišťuje, že látka pochází z mimozemšťana rasy Kree. Skye ono záhadné sérum zachrání život. V dalším díle (ep. \"Služebníci/Yes Men\") na Zem uteče asgardská vězeňkyně Lorelei schopná ovládat všechny muže, Coulsonovu týmů přijde na pomoc další asgarďanka Lady Sif (objevila se již ve filmech Thor a Thor:Temný svět). Společnými silami Lorelei zastaví a navrátí do asgardských cel. Poté (ep. Konec \"začátku/End of the Beginning\") se k Coulsonovi navrátí Garett s Triplettem aby konečně dopadli Jasnovidce. Do cesty se jim ale postaví uzdravený Peterson/Deathlok, který je proti své vůli Jasnovidcem ovládán. Na konci epizody je Wardem zastřelen falešný nastrčený Jasnovidec a Ward je postaven mimo službu. V epizodě \"Časy se mění/Turn, Turn, Turn\", která se odehrává za událostí filmu, Coulson odhaluje, že pravým Jasnovidcem musí být nějaký agent S.H.I.E.L.D.u, jelikož má bezpečnostní prověření, se kterým ví o příštích krocích Coulsonova týmu. Podle Coulsona je tím zrádcem agentka Victoria Hand, protože proti Coulsonovu letadlu jsou vyslány tryskáče S.H.I.E.L.D.u které spadají pod Handovou. Coulson je nucen přistát na jedné z základen S.H.I.E.L.D.u Hub, na které zjišťuje pravdu, že sama agentka Hand si myslela že Jasnovidcem je Coulson a proto proti němu zasáhla. Samotná základna Hub je prolezlá agenty zločinné organizace Hydry a Coulson zjišťuje, že pravým Jasnovidcem je jeho přítel John Garett. Garett je zatčen a má být uvězněn na další základně S.H.I.E.L.D.u – v Mrazáku. V letadle ho doprovází agentka Handová a jeho bývalý podřízený agent Ward. V letadle se ukáže, že Handová neplánovala Garetta převést do vězení, ale plánovala ho zabít – dá tu možnost Wardovi, ten ale místo Garetta zastřelí samotnou Handovou, všechny další agenty v letadle a společně s Garettem přepadnou Mrazák a propustí zde držené vězně. Po událostech filmu Captain America: Winter Soldier celý S.H.I.E.L.D. padl a z nařízení americké vlády je prohlášen i s Hydrou za ilegální. Po stopách Coulsonova týmu se vydává armádní generál Glenn Talbot (ep. \"Providence\") a Coulson je nucen se schovat do jedné z tajných základen bývalého ředitele S.H.I.E.L.D.u Nicka Furyho. Zde na základně Providence je tým v bezpečí a vydává se pochytat uprchlé vězně z Mrazáku (angl. Fridge) (ep. \"Jediné světlo v temnotě/The Only Light in the Darkness).\" Část Coulsonova týmu se vydává zachránit Coulsonovu bývalou přítelkyni Portlandskou violoncellistku Audrey. Na základně zůstala Skye a agent Eric Koenig, agentka May tým opustila, a Grant Ward, plnící Garettův rozkaz přívést Skye, aby mohla pro Hydru rozluštit zašifrovaná data S.H.I.E.L.D.u se vrací na Hřiště, kde agenta Koeniga zabije a odvede Skye s důvodem, že Coulsonův tým v Portlandu potřebuje jejich pomoc. Skye ale Warda prohlédla, našla mrtvého Koeniga a uvědomila zbytek týmu o jeho pravém postavení. Sama je ale nucena s Wardem spolupracovat a hrát na něj divadlo, že mu věří. V příštím díle \"Nic osobního/Nothing Personal\" se vrací agentka May společně s agentkou Mariou Hill a snaží se zachránit Skye ze zajetí Hydry. To se jim podaří, ovšem Ward unikne. V epizodě \"Vděčnost/Ragtag\" se objasňuje Wardovo chování a ukazuje se jeho vztak ke Garettovi, Coulsonův tým se infiltruje na pobočku firmy Cybertek vyrábějící součástky pro Garetta. Ward zajme agenty Fitze a Simmonsovou a převáží je v letadle společně s Garettem, během jedné chvíle, kdy je nehlídán, zkratuje Fitz elektřinu v letadle a přivodí Garettovi infarkt. Zjišťují, že Garett má vážně zdravotní problémy, sám je částečný kyborg. Garett pomalu umírá, ale Ward s Rainou mu podají všechno sérum vyvíjené ve Stonožce, aby ho zachránili. Garett začne mít po vstřebání séra, jehož částí bylo i GH-325 zvláští vize, při kterých začíná rýt do všech možných předmětů zvláštní tvary. Fitze se Simmonsovou Ward schodí uzavřené v kapsli na dno oceánu. Fitz vyjádří Simmonsové lásku ve finále první sezóny \"Počátek konce/Beginning of the End\", poté jsou Fitz se Simmonsovou zachráněni samotným Nickem Furym, Fitz má ale z důvodu nedostatku kyslíku pod vodou poruchu mozku (Simmonsová měla k dispozici dýchací přístroj, jenž našli ve své kapsli a Fitz jí ho přenechal). Coulson s celým týmem zahajují útok na základnu Cyberteku, osvobozují všechny supervojáky držené Stonožkou a Garettem proti své vůli včetně Mikea Petersona a celou organizaci ničí. John Garett v boji umírá Coulsonovou rukou. Nick Fury, který je oficiálně mrtvý, jmenuje Coulsona ředitelem a předá mu všechná zbylá data z S.H.I.E.L.D.u. a sám odchází do ústraní. V poslední scéně první série Coulson zahlídne symboly vyryté Garettem, což u něj funguje jako nějaká spoušť a on sám začne rýt stejné symboly." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Cílem australského zbrojního programu SEA 1654 je náhrada australských zásobovacích tankerů \"Success\" a \"Sirius\". Program byl původně rozdělen na čtyři fáze. Ve strategii rozvoje (\"Defence White Paper\") z roku 2000 byla poprvé uvedena potřeba náhrady stávajících tankerů HMAS \"Westralia\" (O 195) a \"Success\". Cílem bylo získání výkonnějších plavidel postavených domácími loděnicemi. Realizace začala definiční fází SEA 1654 Phase 1. Kvůli nutnosti urychleného vyřazení tankeru \"Westralia\" byla v rámci programu SEA 1654 Phase 2A získána provizorní náhrada v podobě upraveného civilního tankeru \"Sirius\". Od původně zvažované náhrady \"Siriusu\" novým plavidlem postaveným v Austrálii bylo upuštěno a program přešel přímo ke stavbě dvou moderních tankerů objednaných v rámci SEA 1654 Phase 3. V soutěži na stavbu nových zásobovacích tankerů se utkala španělská loděnice Navantia s modifikací tankeru \"Cantabria\" (A15) a jihokorejská Daewoo s rodinou zásobovacích lodí AEGIR (např. britská třída \"Tide\"). Zvítězila Navantia a za vzor pro nové tankery byla zvolena španělská zásobovací loď \"Cantabria\". V květnu 2016 Navantia získala kontrakt v ceně 640 milionů dolarů na stavbu dvou nových tankerů a jejich pětiletou technickou podporu. Slavnostní první řezání oceli na prototypový tanker proběhlo 19. června 2017. Kýl prototypového plavidla byl založen 17. listopadu 2017. První řezání oceli na druhý tanker proběhlo 4. dubna 2018. Plavidla mají být dodána v letech 2019-2020. Jednotky třídy SEA 1654:", "Tankery budou mít dvoutrupou koncepci a unesou až 9800 tun nákladu. Jejich kapacita bude 1450 m leteckého paliva JP-5, 8200 m lodní nafty, 140 m pitné vody, 270 tun munice a 470 tun dalších zásob. Na každém boku budou dvě zásobovací stanice, přičemž pátá (pouze pro předávání paliva) bude na zádi. Budou vybaveny ubikacemi pro celkem 122 osob. Budou vybaveny bojovým řídícím systémem SAAB 9LV. Na zádi bude přistávací plocha pro vrtulník. Pohonný systém tvoří dva diesely MAN 18V 32/40, každý s výkonem 9000 kW při 750 otáčkách za minutu. Elektrickou energii dodají čtyři sady generátorů MAN 7L21/31 IMO Tier II, každý s výkonem 1500 kW. Nejvyšší rychlost dosáhne 20 uzlů. Dosah bude 6000 námořních mil při rychlosti 13 uzlů." ] }

{ "title": [ "Vývoj a popis.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V roce 1917 společnost Sopwith na vlastní náklady vyvíjela dvoumístný víceúčelový bojový letoun FR.2 Buffalo poháněný francouzským vodou chlazeným vidlicovým osmiválcem Hispano-Suiza 8. Brzy se však ukázalo, že těchto motorů bude nedostatek. Sopwith proto letoun přepracoval na typ 2FR.2 Bulldog, poháněný rotačním jedenáctiválcem Clerget 11Eb o výkonu 200 k (147 kW). Zkoušky prototypu provedné v prosinci 1917 ukázaly jeho špatné letové vlastnosti, zejména nízkou ovladatelnost a obratnost. Sopwith proto letoun přestavěl, mimo jiné jej vybavil novými křídly s větším rozpětím a výkonnějším motorem Clerget 11E (260 k, 191 kW). Dodaný motor však udávaného výkonu zdaleka nedosahoval (naměřeno bylo jen mírně přes 200 k). Nové zkoušky (letoun dostal označení X3) provedené od května 1918 na letišti Martlesham Heath však opět neproběhly uspokojivě. Sopwith v červnu 1918 dokončil ještě druhý prototyp (X4), tentokrát poháněný hvězdicovým devítíválcem ABC Dragonfly o výkonu 320 k (225 kW). Kvůli nízkým výkonům se typ nikdy nedostal do sériové výroby. Druhý prototyp sloužil do roku 1919 ke zkouškám pohonné jednotky. Obdobně neúspěšný byl podobně koncipovaný letoun Sopwith Hippo.", "Letoun byl celodřevěný dvouplošník kompaktních rozměrů. Kostru trupu tvořily dřevěné příhrady vyztužené dráty. Rotační motor byl v krátké přídi. Směrem dozadu průřez trupu plynule přecházel z kruhového do odbelníkového. Letoun byl vybaven pevným ostruhovým podvozkem. Křídla o malé štíhlosti byla vybavena křidélky. Ocasní plochy byly konstrukce obvyklé pro letouny Sopwith. Posádku tvořil pilot a pozorovatel, který zároveň plnil roli střelce. Výzbroj tvořily dva synchronizované 7,7mm kulomety Vickers ovládané pilotem a dva pohyblivé 7,7mm kulomety Lewis ovládané střelcem." ] }

{ "title": [ "Fiktivní pozadí Oceánie.", "Eurasie a Eastasie.", "Filozofie Ingsocu.", "Sociální třídy.", "Vnitřní strana.", "Vnější strana.", "Proléti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Jak lze pochopit z románu, Oceánie je tvořena politickou unií Spojených států a zemí Britského společenství, ke které se později připojil zbytek Ameriky a celá část jižní Afriky. Velký bratr a Emmanuel Goldstein vedli stranu k moci v Oceánii během dříve nepopsané revoluce. Po tom, co strana získala kontrolu nad celou Oceánií, se Ingsoc stal oficiální vládnoucí ideologií a další politická víra byla v lidech stále více potlačována a byl zde velký zájem o její uvedení v nevěrohodnost. Emmanuel Goldstein a Velký bratr se později stali nepřáteli Oceánie a lišili se ve své interpretaci idealogie Ingsoc. To začalo rozdělovat obyvatele Oceánie, čehož strana využívala k upevňování své moci.", "Kromě Oceánie je zde Eurasie a Eastasie, další dvě světové mocnosti, které využívají jiný typ idealogie ke svému vnitřnímu řízení. Neo-bolševismus je ideologií Eurasie, jakožto Evropského kontinentu dobyté sověty. Uctívání smrti (ang. \"Obliteration of Self\") je popsáno jako překlad čínského jména pro ideologii Eastasie. Oligarchie tří superstátů si uvědomují, že jejich vládnoucí ideologie jsou filozoficky nerozlišitelná. Uvedené popření faktů, vykonávané v každém státě a vzájemné zneužívání nepřátelského státu dovolují mezi nimi vést trvalou válku. Tyto války udržují nižší třídy obyvatel pod jistým napětím a dávají vznik hlavní nenávisti vůči nepřátelským státům. Otázkou však zůstává - jsme ve válce s Eurasií nebo s Eastasií?", "Hlavní myšlenkou Ingsocu je neustálé přetváření historie a uvádění obyvatel k trvalé dezinformaci. Neustálé přepisování událostí má za následek absolutní ztrátu původní informace a nahrazení informací novou, která se momentálně vládnoucí straně hodí. Obyvatelé Oceánie – především vnější strany jsou tak vedeni nepřemýšlet a nepamatovat si, co bylo, ale co je nyní.", "V roce 1984 Ingsoc rozděluje oceánskou společnost na tři sociální třídy - Vnitřní stranu, Vnější stranu a Proléty.", "Vnitřní strana je vrcholem pyramidy sociálních tříd Oceánie. Členové vnitřní strany řídí veškerou politiku a mají výsadní práva, například vypnout všude přítomné obrazovky, které sledují veškeré dění v Oceánii. Popisuje se, že tyto obrazovky nelze trvale vypnout, ale jen pouze po omezenou dobu (není však známo, že by to bylo více jak 30 minut). Členové strany žijí ve svých vybavených domovech, mají dostatek zásob potravin i pití, včetně dopravních prostředků. Oproti tomu jsou pevně svázáni šířením vlastní idealogie a není jim umožněno se jakkoli odchýlit od jeho hlavního proudu. Udává se, že za vnitřní stranou stojí pouze 2% celkového počtu obyvatel Oceánie. Hlavní osobou v románu vnitřní strany je O'Brien.", "Členové vnější strany tvoří prostřední část sociální třídy a pracují především jako administrativní pracovníci v úřadech, kteří slepě vykonávají příkazy vydané vnitřní stranou. O ničem nerozhodují a jsou neustále kontrolováni všudepřítomnými obrazovkami s tváří Velkého bratra. Mají povoleny pouze cigarety a Gin se sacharinem. Vnější strana je tak zneužívána vnitřní stranou a je držena ve velmi nepřátelských podmínkách pro život, což velmi nahrává vnitřní straně k udržení moci. Vnější straně jsou odepírány i základní lidské potřeby - družit se, vést intimní život, rozmnožovat se. Hlavním představitelem vnější strany je Winston Smith.", "Proléti jsou nejnižší sociální třídou, která je využívána k manuální práci. Proléti žijí v těch nejchudších podmínkách, ačkoli se může zdát, že jsou na první pohled šťastnější než členové vnější strany. Proléti nejsou pod dohledem obrazovek, jako jsou členové vnější strany. Strana je udržuje \"šťastnými\" díky toleranci alkoholu, hazardními hrami, sporty, sexuální promiskuitou a prolefem (vyrobené knihy s pornografickým materiálem). Proléti jsou drženi bez vzdělání, aby nemohli přemýšlet o svém životě a spojitostech okolního dění. Mezi Proléty se pohybuje i tajná policie, aby odhalila skryté hrozby a včas tak zamezila nevoli z řad nejchudších a nejpočetnějších obyvatel (85% celkové populace Oceánie)." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Umělecká tvorba.", "Umělecko-historický význam díla Jakoba Seiseneggera." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "O životě a malířské průpravě Jakoba Seiseneggera před rokem 1530 je málo ověřených dat. Předpokládá se, že se mohl vyučit v dílně Jörga Kölderera v Innsbrucku, která v minulosti pracovala pro císaře Maxmiliána I. Později působil v Čechách jako portrétista rodiny Adama I. z Hradce (1494-1531), nejvyššího kancléře Českého království. Pro něho namaloval portrétní triptych jeho rodiny, který nejen signoval, ale i datoval. Tyto první doložené Seiseneggerovy obrazy dokládají jeho ovlivnění malíři podunajské školy, především Albrechtem Altdorferem (1480?-1538). Pod tímto vlivem začal zdůrazňovat barevnost a věnoval pozornost vztahu portrétovaných postav k jejich okolí. Doložena je až Seiseneggerova účast na říšském sněmu v Augsburgu (1530). Během sněmu namaloval několik portrétů členů rodiny českého krále Ferdinanda I. a ten ho v následujícím roce jmenoval dvorním malířem. Ve stejné době Seisenegger namaloval portrét císaře Karla V. v černém kostýmu se zlatým lemováním a v následujícím roce vznikl známý \"Portrét císaře Karla V. se psem\". Za tyto portréty mu bylo nabídnuto místo v císařských službách, ale Seisenegger odmítl a zůstal v méně placené funkci dvorního malíře Ferdinanada I. Habsburského. V té době byl již ženatý se Susannou Tscherte (1531), dcerou brněnského dvorního architekta Johanna Tscherta. Následující leta Seisenegger působil střídavě ve Vídni, Praze a v Českých Budějovicích, ale navštívil i Madrid, Antverpy a Gent. V letech 1540-41 se opět zúčastnil říšského sněmu v Augsburgu. Následně se vrátil do Prahy, kde byl v souvislosti se smrtí královny Anny Jagellonské pověřen zhotovením jejího portrétu pro katedrálu sv. Víta (obraz zničen 1619). Účast na dalším říšském sněmu konaném v Augsburgu (1550-51) byla pro Seiseneggera významná tím, že se zde setkal s nejvýznamnějšími evropskými portrétisty té doby – s Lucasem Cranachem starším, Lambertem Sustrisem a s Tizianem. Poté se vrátil do Čech, aby zde portrétoval českou a moravskou šlechtu. V souvislosti se zvolením Ferdinanda I. Habsburského císařem Svaté říše římské (1556) byl Seiseneggerovi doplněn rodový erb a současně byl povýšen do šlechtického stavu s doživotním platem dvorního malíře. Celkové finanční příjmy tak Seiseneggerovi umožnily zakoupit dům ve Vídni (1549). Později však přesídlil s rodinou do Lince (1561), neboť jeho slábnoucí zrak mu již nedovoloval plnit objednávky žadatelů. Působení v císařských službách Seisenegger ukončil již v roce 1557, kdy mu dvůr vyplatil částku 500 guldenů. V posledních letech života žil malíř především z císařovy finanční podpory. Koncem roku 1567 Jakob Seisenegger v Linci zemřel, ale podpora byla vyplácena i nadále manželce Susanně až do její smrti. Seiseneggerův hrob se nacházel na dnes již zrušeném hřbitově v blízkosti městské nemocnice, jižně od dnešního Taubenmarktu. A protože se nedochoval matriční záznam, neznáme ani přesné datum malířovy smrti.", "O Seiseneggerových začátcích nemáme zpráv. V jeho prvních dílech se objevují vlivy malířů dunajské školy. Byl to především celofigurální \"Dvojportrét saského vévody Jindřicha Zbožného a jeho manželky Kateřiny Meklenburské\" (Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany) namalovaný Lucasem Cranachem starším v roce 1514, který otevřel evropskou cestu k samostatné portrétní malbě. Cranachův vliv se projevil v Seiseneggerových časných portrétech plošnou dekorativností, vkusnou kompozicí a hladkou modelací, což dokládají deskové \"Portréty Adama I. z Hradce a jeho manželky Anny z Rožmitálu\" (zámek v Telči). Jsou to nejstarší Seiseneggerem signované obrazy datované 1529. Původně se jednalo o triptych, jehož součástí byl i \"Dvojportrét synů Jáchyma a Zachariáše\" (zámek Červená Lhota), pozdějších vládců Jindřichohradecka, respektive Telčska. Historici umění se domnívají, že součástí obrazového cyklu byly i portréty Adamových dcer - Magdalény, Elišky a Voršily (zatím nenalezené)., Seiseneggerova malířská technika se významně změnila v době jeho pobytu v Bologni (1532), kdy vznikl celofigurální portrét \"Císař Karel V. se psem\" namalovaný technikou olejomalby na plátně. Stejnou dataci má i obdobný portrét císaře Karla V., který ve stejné době namaloval Tizian. Historici umění vedou diskuzi o tom, zda Tizianův obraz je originálem nebo kopií zhotovenou na základě Seinseneggerovy předlohy. V roce 1536 Seisenegger namaloval \"Portrét arcivévodkyně Eleonory\", druhorozené dcery Ferdinanda I., ve věku dvou let (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň). V dolní části obrazu je nápis identifikující zobrazenou osobu. Barevnost a vlastní provedení portrétu dokládá malířovo poučení na dílech malířů podunajské školy. Srovnáním s dětským \"Dvojportrétem Jáchyma a Zachariáše\" z roku 1529 je patrný vývoj malířovy tvorby. Podobné srovnání lze provést i v případě pozdějšího Seiseneggerova obrazu \"Portrét císaře Maxmiliána II. v chlapeckém věku\" (Obrazárna Pražského hradu). Ač obraz není signován, umělecký historik Jaromír Neumann v něm bezpečně rozpoznal Seiseneggerův malířský rukopis. Zobrazuje budoucího císaře Maxmiliána II. Habsburského (1527-1576) asi ve věku 15 let. Nejstarší syn císaře Ferdinanda I. je na něm oblečen do černého sametového oděvu španělského střihu a na hlavě má černý baret s bílým pérem. Strojený postoj mladíka kontrastuje se světlejší drapérií a s mramorovou podlahou na pozadí. Seiseneggerovo augsburské setkání s Tizianem ovlivnilo malířovu tvorbu v průběhu 50. let 16. století, což je zvláště patrné na obraze \"Portrét Jaroslava z Pernštějna\" (signovaný 1558). Šlechtic je na něm oblečen v renesančním oděvu španělského typu, přes který má černý plášť podšitý světlou kožešinou. Původně byl obraz považován za portrét Vratislava z Pernštejna, ale v současnosti historici umění se shodují, že portrétovaným je Jaroslav z Pernštejna, starší Vratislavův bratr. Během 50. let 16. století Seisenegger několikrát pobýval v Čechách, pro což svědčí portréty Pernštejnů. Dokládá to celofigurální \"Portrét Marie hraběnky Těšínské, rozené z Pernštejna\" (1550) nebo již zmíněný \"Portrét Jaroslava z Pernštejna\" (1558). Později vznikl \"Dvojportrét Marie Manrique de Lara s nahým dítětem\" (1561/62), přičemž dítě bylo identifikováno jako Mariin syn Jan z Pernštejna. Poté přešel do služeb Viléma z Rožmberka, což dokládá \"Portrét Viléma z Rožmberka ve středním věku\" (1558-1560). V Lobkowiczkých sbírkách byl portrét datován až rokem 1565, což je datum méně pravděpodobné, neboť v té době byl malíř téměř slepý. Ve své tvorbě Jakob Seisenegger rozvíjel až do své smrti „cranachovský“ typ portrétní malby, což v polovině 16. století působilo již archaicky. Dokládá to skutečnost, že pozdější portréty Viléma z Rožmberka malovali již portrétisté z augsburského prostředí poučení benátskou, vlámskou a později i španělskou portrétní malbou.", "Již před koncem 15. století vznikají první reprezentativní portrétní galerie dekorující prostory panovnických sídel. Současně se portrét zvětšuje až do celofigurální podoby. Tento typ zpodobnění se následně šíří i do řad vysoké šlechty a bohaté buržoazie. Vznikla tak mezinárodně přijímaná celofigurální portrétní tradice, v jejímž duchu tvořil i Jakob Seisenegger. Malíři se podařilo navázat na freskový \"Dvojportrét krále Vladislava II. a jeho manželky Anny z Foix\" (Svatováclavská kaple, katedrála sv. Víta, Pražský hrad) z roku 1508, jehož autorem byl Mistr Litoměřického oltáře, který Seisenegger provázal s italskými portréty té doby. V 80. letech 16. století je však jeho portrétní styl nahrazen manýristickým stylem dvorních malířů rudolfínské Prahy." ] }

{ "title": [ "Vítězové a nominovaní.", "Další ocenění.", "Několik nominací a ocenění.", "Moderátoři a hosté.", "Informace o ceremoniálu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nominace 34. ročníku AVN Awards byly vyhlášeny 17. listopadu 2016 na každoroční AVN Awards Nominations Party at Avalon v nočním klubu v Hollywoodu. Vítězové byli vyhlášeni na slavnostním ceremoniálu dne 21. ledna 2017. Hlavní ocenění šlo Adrianě Chechika AVN Female Performer of the Year, Mickovi Blueovi AVN Best Actor a Hollie Hendrix AVN Best New Starlet. Velkými filmovými vítězi byli \"Suicide Squad XXX: An Axel Braun Parody\", \"The Submission of Emma Marx: Exposed\", \"The Preacher’s Daughter\" a \"Natural Beauties\", z nichž každý měl tři nebo více ocenění.", "Následující sekce je seznamem zbývajících kategorií, které byly od hlavního ceremoniálu prezentovány odděleně.", "\"Suicide Squad XXX: An Axel Braun Parody\" získal nejvíce ocenění (9). Hned za ním se umístil film \"The Submission of Emma Marx: Exposed\" s pěti oceněními. Další filmy s vícero oceněními byly \"Natural Beauties\" a \"The Preacher’s Daughter\" každý po třech cenách a filmy \"Abella\", \"Cindy Queen of Hell\", \"Hard in Love\" a \"Missing: A Lesbian Crime Story\" každý s dvěma cenami. Stejně jako \"Anal Beauty 4\" a \"Angela Loves Gonzo\", kdy oba získaly individuální ocenění.", "AVN oznámila, že 2017 AVN Awards Trophy Girls budou Uma Jolie a Gina Valentina.", "AVN přidala dvě nové kategorie do 2017 Awards Show: Best Virtual Reality Sex Scene a Best Virtual Reality Innovation jako \"nejvýznamnější technologický pokrok ve výrobě nebo prezentaci zábavy ve VR.\"" ] }

{ "title": [ "Alfa Romeo GT 1300 Junior.", "Alfa Romeo GT 1600 Junior.", "Jiné modely Alfa Romeo série 105/115 Coupé." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Alfa Romeo GT 1300 Junior byl vstupním modelem kupé mezi vozy značky Alfa Romeo. Model byl představen v roce 1965 jako náhrada za do té doby vyráběný model Alfa Romeo Giulia Sprint 1300. GT 1300 Junior byl vybaven motorem o objemu 1290 cm3. Menší motor byl vybrán záměrně proto, aby si kupující mohli dopřát kupé Alfa Romeo a zároveň se vyhnuli vyšším daním u modelů s větším objemem motoru, což platilo zejména pro domácí italský trh. Výkon (89 koní, 66 kW) byl proto ve srovnání s některými jinými vozy Alfa Romeo nižší. Nicméně maximální rychlost přes 160 km/h a zrychlení byly velmi dobré na vůz té doby s daným objemem motoru. GT 1300 Junior byl ve výrobě více než deset let. Během tohoto období prošel různými změnami, později byla řada úprav stejných jako u modelu s větším motorem. První GT 1300 Junior byly založeny na \"Giulia Sprint GT\", s jednodušším interiérem. Hlavním vnějším poznávacím prvkem byla černá mřížka jen s jedním vodorovným chromovým pruhem. Spolu s modelem \"Giulia 1300 Ti\" se GT 1300 Junior stal průkopníkem použití kotoučových brzd ATE, které byly později instalovány i do dalších modelů. První výrobní série GT 1300 Junior neměla brzdové servo, to se stalo standardem od roku 1967. V roce 1968 (souběžně s nahrazením modelu \"Giulia Sprint GT Veloce\" modelem \"1750 GTV\"), došlo k řadě úprav také na modelu GT 1300 Junior, které byly převzaty právě z modelu 1750 GTV. Tyto změny zahrnovaly palubní desku, nové zavěšení a kola 51⁄2 × 14J namísto dosavadních 41⁄2 × 15J. Revidovaný GT 1300 Junior si však zachoval původní design karoserie s typickým předkem. Dalším zajímavým detailem je, že (stejně jako u 1750 GTV) byla přesunuta páčka pro otevření víka zavazadlového prostoru na levou stranu, bez ohledu na to, zda šlo o vůz s levostranným nebo pravostranným řízením. V roce 1970 prošel model Junior druhým faceliftem a obdržel stejnou úpravu přední masky jako 1750 GTV, ale pouze se dvěma světlomety. Model pro rok 1972 dostal nová kola s odkrytými maticemi kol, podobně jako jsou na \"2000 GTV\". V tomto roce byl vedle GT 1300 Junior poprvé představen také níže popsaný model GT 1600 Junior se silnějším motorem. GT 1300 Junior se přestal vyvážet do Velké Británie, ale i nadále byl k dispozici na dalších trzích s pravostranným řízením. Od roku 1974 byla výroba GT 1300 Junior a GT 1600 Junior racionalizována tím, že mnohem více komponent bylo sdíleno s modelem \"2000 GTV\". Současně oba modely Alfa Romeo GT Junior dostaly nové označení jako \"Alfa Romeo 1.3 GT Junior\" a \"Alfa Romeo 1.6 GT Junior\", které bylo používáno až do ukončení jejich výroby. Interní označení modelu Alfa Romeo GT 1300 Junior/Alfa Romeo 1.3 GT Junior:", "Alfa Romeo GT 1600 Junior byl představen v roce 1972, aby doplnil vůz \"Alfa Romeo GT 1300 Junior\" o model s větším a silnějším motorem a současně zaplnil mezeru mezi vozy řady Junior a modelem \"Alfa Romeo GT 2000 Veloce\" (který byl uveden na trh v roce 1971). Na britském trhu se potom model \"GT 1300 Junior\" přestal nabízet, ale na dalších trzích zůstaly v nabídce oba modely (GT 1300 Junior a GT 1600 Junior). Motor, použitý v modelu \"Alfa Romeo GT 1600 Junior\", je v podstatě stejný jako u vozu \"Alfa Romeo Giulia Sprint GTV\", jehož výroba byla v té době již ukončena. Motor má i stejné typové číselné označení a objem 1570 cm3. Od roku 1974 byla výroba GT 1300 Junior a GT 1600 Junior racionalizována tím, že mnohem více komponent bylo sdíleno s modelem \"2000 GTV\". Současně oba modely Alfa Romeo GT Junior dostaly nové označení jako \"Alfa Romeo 1.3 GT Junior\" a \"Alfa Romeo 1.6 GT Junior\", které bylo používáno až do ukončení jejich výroby. Mezi viditelné rozdíly exteriéru patří odlišné nárazníky, jiná úprava C sloupku, odlišné provedení zadních sdružených světel. Další odlišnosti se týkají mechanických komponent: menší přední brzdy a odlišné zpřevodování. Interní označení modelu Alfa Romeo GT 1600 Junior/Alfa Romeo 1.6 GT Junior:", "Výše popsané modely \"Alfa Romeo GT 1300 Junior\" a \"Alfa Romeo GT 1600 Junior\" bývají řazeny do skupiny interně označené Alfa Romeo série 105/115 Coupés. Do této skupiny patří přes 10 modelů, které mají některé společné charakteristiky (jedná se o dvoudveřové kupé příp. dvoudveřový kabriolet), ale současně jde o značně různorodou skupinu automobilů, včetně některých závodním modelů. Na jejich designu se také podílelo více osob a společností: Giorgetto Giugiaro z Bertone, Ercole Spada (Zagato) a také karosárna Carrozzeria Touring. Nejdéle se výraběl právě model Alfa Romeo GT 1300 Junior (12 let: 1965–1976), některé modely se vyráběly jen 3 roky." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Popis.", "Způsob života.", "Rozmnožování.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vyskytuje se v původních lesích Střední a Jižní Ameriky, počínaje na severu Hondurasem přes Nikaragui, Kostariku, Panamu, Kolumbii a Ekvádorem na jihu konče. Obývá nevysychavé lužní lesy podél rychle tekoucích potoků a řek, od hladiny moře až do nadmořské výšky 1500 m.", "Hřbetní stranu má zbarvenou smaragdově zeleně s nepravidelnými černými skvrnami a břišní stranu žlutě, nohy a prsty jsou o málo světlejší než hřbet. Samec bývá dlouhý 21 až 28 cm a samice 25 až 3 cm. Hlavu má širší než delší, čenich krátký, oči velké a vypouklé, jejich světlé okraje (falce ocelli) mají tmavé skvrny. Oční duhovka je šedě stříbrná. Přes průhlednou kůži lze pozorovat tlukot srdce, práci žaludku a jsou vidět nazelenalé kosti i střeva obalená v bílé bláně. Tato průsvitnost je pokládána za ochranu před predátorem, neboť žába dobře splývá s podkladem. Mezi na koncích rozšířenými prsty nemají plovací blány. Samci i samice mají háčkovitý výstupek z pažní kosti, samci mívají větší a používají ho při zápasech.", "Jsou to dravé žáby vedoucí osamělý, noční život, které se pohybují jen po malém území, do vody okolo které žijí nevstupují. Jejich zdrojem potravy jsou hlavně drobní bezobratlí živočichové. Samci jsou teritoriální a bývají podél vodních toků od sebe vzdálení průměrně jen 3,2 m, své zabrané území ohlašují volání. Nejčastěji se ozývají z vyvýšených bidýlek na listech, hlavně v období dešťů od května do listopadu. Volání je rychlé a krátké, trvá 1,5 až 3 sec a ozývají se až 40krát za hodinu. Samci při boji o území visí vzhůru nohama na vegetaci, zadními nohama se drží a předními spolu zápasí. Zápas trvá i 30 minut, poražený spadne na zem.", "Rosněnky jsou polygamní, samice i samci mohou mít více partnerů. Vajíčka jsou oplodňována mimo tělo samice. Doba páření probíhá od května do září, tehdy samci voláním lákají samice na svá území. K páření trvajícímu asi 3 hodiny dochází nástupem večera, kdy naskočí samec na samici v klasickém amplexu. Samice uvolní 20 až 50 vajíček, která jsou následně oplodněna tekutinou samce obsahující spermie. Za úsvitu samice přenese černá, asi 1 cm velká vajíčka do želatinových hnízd asi 5 cm velkých. Ta jsou přilepená na horní straně listů, větví nebo mechem obrostlé kamenech do výšky až 3 m nad vodou, tím péče o potomky končí. Po osmi až dvaceti dnech se z vajíček vylíhnou asi 12 mm velcí pulci a spadnou do proudící vody. Pulci jsou podlouhlí, bočně stlačení a mají zakulacený ocas dvakrát tak dlouhý jako tělo. Zprvu jsou černí, později světle hnědí a na břiše někdy až červení. Do vody obvykle padají v období velkých dešťů, kdy se v kalné vodě lépe zamaskují. Ústy naspodu hlavy se přidržují v prudkém proudu. Zprvu se živí řasami, planktonem a postupně i drobnými živočichy, později i jinými pulci. Ve vodě prodělají metamorfózu a po dosažení dospělosti se vrátí do pozemního stanoviště podél vodního toku. Ve volné přírodě se dospělé žáby dožívají průměrně 4 roků, nejvýše asi 5 let. Občas bývají napadány houbou \"Batrachochytrium dendrobatidis\", která ničí jejich kůži, ovlivňuje hladinu keratinu v pokožce a brání tak difuzi vzduchu a způsobuje jejich smrt.", "Rosněnka průsvitná je široce rozšířena, mívá velké počty potomků a dožívá se poměrně dlouhého věku. Jejich populace nevykazuje žádný pokles a je považována za poměrně stabilní. Do budoucna může být ohrožená potenciální těžbou dřeva a přeměnou lesů na zemědělsky využitelná území. IUCN jsou hodnoceny jako málo dotčený druh (LC)." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Yuneec byl původně výrobce rádiem řízených modelů letadel. Společnost postavila první úspěšný elektricky poháněný paragliding, který byl vyráběn sériově. Majitel společnosti Tian Yu pak obrátil svou pozornost k elektrickým ultralehkým tříkolkám, Yuneec International ETrike. Odtud navrhl řadu elektrických motorů, sérii Yuneec Power Drive, celokompozitní a motorový kluzák E430 EViva. Spolupráce s Flightstar Sportplanes přinesla společnosti Yuneec International e-Spyder vnější úpravu, spočívající v použití již existujícího draku letadla s novými elektrickými komponenty. V červenci 2010, elektrické letadlo Yuneec E430, vyhrálo \"Lindbergh Electric Airplane Prize\" na světovém sympoziu elektrických modelů letadel. Yuneec e-Spyder se stal prvním certifikovaným elektrickým letadlem na světě, po udělené certifikaci v únoru 2013. V srpnu 2015, společnost Intel Corporation investovala $60 milionů do společnosti Yuneec. Intel a Yuneec se dohodly na vzájemné spolupráci ve vývoji budoucích projektů. Tentýž měsíc, Yuneec uvedla na trh drona Breeze, který umí zachytit UltraHD 4K fotografie a videa. Kromě toho Yuneec oznámila spolupráci s maloobchodním řetězcem Best Buy spočívající v prodeji dronu Typhoon a ovladače Typhoon Wizard. Typhoon G obsahující 3-osý gimbal GB203 určený pro použití s kamerou GoPro byl uveden v září 2015, aby poskytl plynulejší a stálejší záznam. V říjnu 2015, Yuneec vydala Typhoon Wizard, ultra-lehké dálkové ovládání kompatibilní s drony Typhoon, které bylo navržené pro ovládání jednou rukou. Yuneec zahájila v roce 2015 spolupráci s organizací pro ochranu velryb Ocean Alliance, aby vytvořily bezpečnější způsob sběru dat o zdravotním stavu velryb. Místo použití biopsie, Ocean Aliance začala používat drony Yuneec, které mají získat vzorky pomocí Petriho misek. Jeden z dronů značky Yuneec, Typhoon Q500+, byl v červnu 2016 chycen policí, když s ním jeho majitel lítal v blízkosti Bílého domu. Majitel s dronem havaroval v parku The Ellipse, který je blízko Bílého domu v říjnu 2015. Yuneec uvedla na trh v květnu 2016 drona Typhoon H vybaveného kamerou s 3D technologií Intel RealSense, která snímá hloubku a pohyb člověka. Virtuální helma SkyView FPV byla uvedena na trh v srpnu 2016. Virtuální helma se připojí ke kameře umístěné na dronu a umožňuje uživateli ho ovládat z pohledu první osoby." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Historie kopané v Kuklenách.", "Historie Olympie.", "Známí odchovanci." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "V Kuklenách, dnes místní části Hradce Králové, fungovalo od roku 1901 několik fotbalových klubů, prvním z nich byl fotbalový odbor při cyklistickém kroužku Kukleny. Tento oddíl byl založen již v roce 1901 a od tohoto data jsou Kukleny spjaty s fotbalem. Tento oddíl fungoval až do 1. světové války, kdy zanikl. Během činnosti sehrál desítky přátelských utkání s kluby z blízkého okolí. Po 1. světové válce vznikl nový klub SK Kukleny, založený v roce 1921, tento klub už se účastní fotbalových soutěží východočeské župy, ale v roce 1931 zanikl bez výrazného úspěchu. Dalším klubem v Kuklenách je AFK Kukleny, založený v roce 1934, klub existuje pouhé 4 roky a před druhou světovou válkou taktéž zanikl. V letech 1998-2001 probíhá v Kuklenách ohromná výstavba. Po zbudování šatnového objektu žákovských družstev a zatravnění druhé plochy je provedena rekonstrukce starého objektu, kde jsou vybudovány garáž, sklad a dílna, přestavěn a rozšířen hlavní šatnový objekt se sociálním zařízením a zázemím klubu, rekonstruovány prostory pro občerstvení návštěvníků sportovního areálu. Postupně se nám tak podařilo vybudovat v Kuklenách jeden z nejútulnějších a nejhezčích fotbalových stánků v okolí. Tato rozsáhlá výstavba však znamenala i přes výraznou pomoc města Hradec Králové značné zadlužení celého klubu na řadu dalších let. V roce 2003 je výkonný výbor Olympie posílen o Luboše Martince a zejména o Karla Tejkla, který se stává místo Bohumila Novotného novým ředitelem klubu. V té době padá družstvo mužů po dvojnásobném nezdaru až do 1.A třídy.", "v roce 1939 se tak na nevyužívané hřiště v Kuklenách přestěhovala hradecká Olympie. Klub zde přečkal válku až do roku 1949. Po násilné kolektivizaci po roce 1949 dochází ke snížení významu kopané v rámci TJ a fotbalový oddíl pouze přežívá. V roce 1961 však dochází ke změně a kopaná v rámci TJ Sokol Kukleny nabývá na významu. Toto období nabralo ještě většího významu v roce 1981, kdy jednota spadla pod nový patronátní závod Montas a díky větším finančním možnostem došlo i k navýšení fotbalové výkonosti. Vše vyvrcholilo postupem do oblastního přeboru v sezóně 1991/92. Po této sezóně klub mění na zev na FC FOMEI a klub postoupil až do divize. V roce 1997 se klub vrátil k původnímu jménu Olympia. Po dobrých letech ale také nastal pád zpět do krajských soutěží. V sezóně 2014/2015 klub vyhrál krajský přebor a postoupil opět do divize, kterou hned první rok vyhrává a klub zažil největší úspěch v historii a to postup do České fotbalové ligy. Raketový vzestup Olympie se nezastavil ani v následujícím ročníku, kdy hradecký klub zvítězil v ČFL a postoupil do 2. fotbalové ligy. Kvůli nevyhovujícímu stadionu v Kuklenách se ale klub musel přesunout jinam, přičemž útočiště našel na pražském Stadionu Evžena Rošického, který v minulosti využívala například Slavia Praha. Vznikl tedy úplně nový tým, jenž nesl název FK Olympia Praha. V Hradci od té doby hraje pouze mládež.", "Mezi známá jména, které vychoval zdejší klub patří: Petr Krejčík, Marek Kulič, Daniel Rajnoch, Radek Voltr, Adam Vlkanova." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V rámci hlavních soutěží singlových událostí okruhu Futures debutoval v únoru 2005, když na turnaji v rodném Záhřebu postoupil z kvalifikace. V úvodním kole pak podlehl Slováku Janu Stančíkovi. Premiérový titul na challengerech si odvezl ze čtyřhry lublaňského turnaje, kde v září 2010 s Ivanem Zovkem přehráli ve finále pár Marin Draganja a Dino Marcan. Ve dvouhře okruhu ATP Tour debutoval na únorovém PBZ Zagreb Indoors 2009, kam obdržel od organizátorů divokou kartu. V prvním kole dvouhry však nestačil na Jana Hernycha. V rámci série ATP Masters odehrál první utkání v mužské čtyhře Indian Wells Masters 2017, které po boku Marina Čiliće prohráli. Na navazujícím Miami Masters 2017 již prošli do čtvrtfinále, v němž je vyřadil bratrský pár Bob a Mike Bryanovi. Do premiérového finále na okruhu ATP Tour postoupil v mužské čtyhře Croatia Open Umag 2016 po boku krajana Antonia Šančiće, aby je v závěrečném duelu přehrál pár Martin Kližan a David Marrero. Premiérový kariérní titul z této úrovně tenisu vybojoval na únorovém Memphis Open 2017, kde ve finále čtyřhry s Američanem Brianem Bakerem zdolali dvojici Ryan Harrison a Steve Johnson. Druhou deblovou trofej přidal z debutového ročníku Gazprom Hungarian Open 2017 probíhajícího v Budapešti, na němž opět s Bakerem zvládli rozhodující utkání proti Kolumbijcům Juanu Sebastiánu Cabalovi a Robertu Farahovi. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském deblu Wimbledonu 2016, v němž odešli poraženi v úvodní fázi s krajanem Marinem Draganjou od šesté nasazené indicko-rumunské dvojice Rohan Bopanna a Florin Mergea. Singlovou grandslamovou kvalifikaci si poprvé zahrál již na Australian Open 2010, z níž odešel poražen v prvním zápase po prohře od Jihoafričana Izaka van der Merweho. Do prvního grandslamového finále postoupil s Polkou Alicjí Rosolskou v mixu US Open 2018. V boji o titul nestačili na americko-britský pár Bethanie Matteková-Sandsová a Jamie Murray nejtěsnějším dvoubodovým rozdílem míčů v rozhodujícím supertiebreaku. S Češkou Barborou Krejčíkovou pak ovládl smíšenou soutěž Australian Open 2020, když oplatil stejnému páru předchozí finálovou prohru." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Ekologie.", "Popis.", "Rozmnožování.", "Taxonomie.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Druh je hojně rozšířen v subarktickém a mírném podnebném pásmu severní polokoule, v Evropě, Asii i Severní Americe, odtud pochází druhové jméno \"severní\". Roste téměř po celé Evropě, na severu včetně Islandu a Skandinávie a na jihu až po Středozemní moře. Východním směrem pak přes evropské a asijské Rusko až na Dálný východ a do Koreje a Japonska. S jižní Evropy jeho areál vede přes Turecko na Kavkaz, do Afghánistánu a dále do Střední Asie a severních oblastí Číny a Mongolska, zasahuje i do himálajských oblastí Indie a Pákistánu. V Severní Americe vyrůstá téměř po celém nearktickém území Kanady, v Grónsku a mimo jihovýchodu skoro po celých Spojených státech. V České republice se vyskytuje roztroušeně až hojně od planárního po subalpínský stupeň. Hojný je hlavně v nížinách a nevysokých pahorkatinách, nejvíce okolo Labe, Moravy a Dyje. Vzácnější je na jihozápadě Čech a na Českomoravské vrchovině. Výškové maximum nachází v ledovcových karech v Hrubém Jeseníku (1430 m) a Krkonoších (1300 m).", "Svízel severní je hemikryptofyt rostoucí nejčastěji na slatinných loukách, ve vlhkých příkopech, skalních štěrbinách, případně i jako součást vysokohorských trávníků. Požaduje vlhčí půdu dostatečně zásobenou živinami a minerálními látkami, která je slabě zásaditá až mírně kyselá, její vlhkost může v průběhu roku kolísat. Rostlina rozkvétá v červnu a červenci, její ploidie je 2n = 44.", "Vytrvalá bylina rostoucí ze silně rozvětveného, poměrně tenkého kořene s dřevnatějícími oddenky. V trsu vyrůstají bohatě větvené plodné lodyhy i sterilní prýty. Lodyhy jsou přímé, tuhé, čtyřhranné, vysoké 30 až 60 cm, většinou lysé a u báze později někdy dřevnaté. Jsou hustě porostlé přisedlými, protistojnými, mírně kožovitými listy, které se shodně vypadajícími palisty vytvářejí čtyřčetné přesleny; delší protilehlý pár jsou listy, o málo kratší pár jsou palisty. Listy jsou úzce kopinaté, 10 až 40 mm dlouhé a 2 až 8 mm široké, výrazně trojžilné, na konci špičaté nebo uťaté a po okraji podvinuté. Bílé, až 5 mm velké, krátce stopkaté květy rostou ve vrcholících, které spolu vytvářejí bohatě větvenou latu až 15 cm dlouhou. Oboupohlavné květy mají pouze čtyři korunní lístky, kalich není vyvinutý. Koruna je kolovitá, obvykle mívá v průměru 3,5 až 5 mm a má čtyři bílé, až k bázi členěné, ploché lístky. V květu jsou čtyři tyčinky s prašníky a ze dvou plodolistů vzniklý semeník nesoucí dvě, do poloviny srostlé čnělky s kulovitými bliznami. Plod je asi 2,5 mm velká dvounažka s drobnými háčky, nebo bývá zcela holá. Ve zralosti se rozpadá na dvě ledvinovitá merikarpia (semena).", "Rostlina se může v přírodě šířit semeny, jež se drobnými chlupy s háčky přichycují za srst zvířat. Plodná semena nevznikají po sprášení pylem téže rostliny nebo téhož klonu. Může se také intenzivně rozrůstat z doširoka rozprostřených oddenků a mnohá stanoviště jsou klonem jedné rostliny.", "Svízel severní je variabilním druhem a je evidováno několik jeho poddruhů. V české přírodě se vyskytují dva: Poddruh svízel severní volyňský je oproti nominátnímu poddruhu mnohem vzácnější. V ČR roste na místech spíše sušších, v téměř suchomilných trávnících na pahorkatině okolo Hustopečí a v teplém podhůří Bílých Karpat. Jeho listy jsou užší, více podvinuté a mají zřetelně vyniklou pouze střední žilku.", "Podle \"Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky\" je hodnocen poddruh svízel severní pravý jako rostlina vyžadující pozornost (C4a) a svízel severní volyňský jako rostlina kriticky ohrožená (C1r)." ] }

{ "title": [ "Ruské impérium.", "Anarchisté & Kadeti." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Před nástupem carské vlády byly homosexualita a crossdressing trestány náboženskými autoritami a milicemi. Homosexualita byla používána také jako záminka při pokusech o svržení cara Ivana Hrozného. Po zavraždění cara Lžidimitrije I. se jeho tělo vláčelo po městě spolu s jeho údajným mužským milencem. V r. 1716 přijal car Petr Veliký zákaz mužské homosexuality ve vojenských řadách. Zákaz sodomie byl součástí rozsáhlého reformního hnutí, jehož cílem byla modernizace Ruska. Snahy o rozšíření podobného zákazu na občanskou společnost byly odmítány až do r. 1835. V r. 1832 přijal car Mikuláš I. článek 995 zakazující \"muželožstvo\". Ačkoli se mělo jednat o zákaz všech forem soukromých homosexuálních aktů, soudy omezovaly jeho interpelaci pouze na mužský anální sex, díky čemuž zůstaly jiné formy homosexuálního chování i nadále legální. Zákon se nezmiňoval přímo o ženské homosexualitě nebo crossdressingu, ač bylo obojí považované za stejně amorální a stíhatelné podle jiných zákonům (podobným těm, podle kterých církev mohla trestat dívky, které se byly 'tomboys's), na základě nichž se trestaly lesby v 17. století a před.. Osoby odsouzené na základě článku 995 byly zbaveny veškerých práv a vyhnány na čtyři až pět let na Sibiř. Není známo přesně, kolik Rusů bylo podle tohoto zákona uvězněno, přestože se v tomto období vyskytlo mnoho otevřeně homosexuálních a bisexuálních Rusů a homoerotika se stala taktéž velmi populární mezi některými náboženskými disidenty na dálném ruském severu. Relativně vysoký počet otevřeně gay a bisexuálních umělců a intelektuálů pokračoval až do konce 19. století. Známým bisexuálem té doby byl Konstantin Leonťjev a nejproslulejším párem ruské literatury pozdního 19. století byly lesby Anna Jevreinova (právnička) a Maria Feodorova (spisovatelka). Dalším známým lesbickým párem byly autorky Polysena Soloviová a Natalja Manasejna. Mezi další proslulé umělce patří básník Alexej Apuchtin, Petr Čajkovskij, konzervativní autor a publicista princ Vladimír Meščerskij, Sergej Ďagilev, který měl aféru se svým bratrancem Dmitrijem Filosofovem a po rozchodu s Vaslavem Nijinskim. Novela Mikhaila Kuzmina \"Křídla\" (1906) se stala prvním příběhem \"coming outu\" se šťastným koncem a jeho soukromá žurnalistika se přímo zaměřovala na gay subkulturu, včetně mužů napříč všemi společenskými třídami. Přestože byla cítit jistá míra tolerance vůči gay a bisexuálním umělcům a intelektuálům, zejména těm, kteří byli zadobře s carskou rodinou, převažoval ve společnosti obecně názor silně podporovaný Východní pravoslavnou církví, že homosexualita je hříchem korupce, dekadence a amorálnosti. Novela ruského autora Alexandra Amfitjeatrova Lid devadesátek (1910) reflektovala jeho předsudky se dvěma charakteristikami homosexuálů: maskulinní lesbické prokurátorky a dekadentního gay básníka. Lev Nikolajevič Tolstoj ve svém románu \"Vzkříšení\" představuje ruského umělce obviněného ze sexu se svými studenty, ale potrestaného velmi nízkým trestem, a gay aktivistu jako ukázku rozšířené korupce a absence morálky carského Ruska. Tato vyobrazení homosexuálních mužů a žen v literatuře ukazují, že selektivní tolerance vlády k homosexualitě se nekryla s míněním prostého ruského lidu, a že se distancovala od jakékoli přímé podpory LGBT práv. Přestože jiné národy, zejména Německo, měly již aktivní hnutí za gay práva, tak v Rusku byla homosexualita, vyjma literatury, nejvíce vidět společně s prostitucí. Ruská urbanizace hrála významnou roli v rozvoji gay nevěstinců v Sankt Petěrburgu a Moskvě a jiných veřejných míst, kde se provozovala mužská prostituce. Přestože existovala i lesbická prostituce, bylo všeobecné povědomí o homosexuálních a bisexuálních ženách jen málo rozšířené. Sergej Alexandrovič (mladší bratr Alexandra III. a strýc Mikuláše II.) byl v letech 1891–1905 moskevským guvernérem, který se tam také proslavil svými homosexuálními vztahy.", "Anarchista Alexandr Berkman zmírnil své předsudky vůči homosexualitě prostřednictvím vztahu s Emmou Goldmanovou a časem stráveným ve vězení, kde zjistil, že i v dělnické třídě existují homosexuálové, a tudíž se nejedná o projev hříchu vyšší a střední třídy nebo dekadence buržoazie. Jeden ze zakladatelů Kadetů Vladimír Dmitrijevič Nabokov, napsal dokument o právním postavení homosexuality v Rusku, publikovaný jedním z prvních gay aktivistů Dr. Magnem Hirschfieldem v Berlíně. V něm pak vyzývá ke zrušení anti-gay zákonů, což jej učinilo prvním ruským politikem veřejně podporujícím gay práva." ] }

{ "title": [ "Rodina.", "Manželství.", "Císařovna." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Gulkhan se narodila jako dcera Davida IX. Gruzínský a jeho manželky Sindukhtar Jaqeli. Byla také sestrou Bagrata V. Jejím dědečkem z otcovy strany byl Jiří V. Zářivý. Identita jeho manželky je neznámá. \"Gruzínské kroniky\" mluví o jeho sňatku s dcerou \"velkého řeckého císaře, lorda Michaela Komnena\". Nicméně, vládnoucí dynastií Byzantské říše 14. století byla dynastie Palaiologů, ne Komnenů. Sňatek dcery Michaela IX. Palaiologa a jeho manželky Rity Arménské s gruzínským vládcem není v byzantských zdrojích uveden. Ani nebyly žádné nemanželské dcera Michaela IX. Komneni však vládli v Trapezuntském císařství. Michael Komnenos byl císařem v letech 1344 až 1349. Jeho manželkou byla Acropolitissa. Jejich jediným dítětem, které bylo zaznamenáno, byl syn Jan III. Trapezuntský. Zda měl Jan III. sourozence není známo. Jejím dědečkem z matčiny strany byl Qvarqvare II. Jaqeli, kníže ze Samcche-Džavachetie. Jaqeli držel gruzínský feudální úřad Eristavi, titul, který by mohl být \"guvernérem regionu\" nebo \"velitelem armády\", zhruba ekvivalent k byzantskému stratégovi, běžně se dá přeložit jako \"vévoda\".", "Gulkhan byla poprvé zasnoubena nebo provdána za Andronika Trapezuntského, nemanželského syna císaře Alexia III. 14. března 1376 Andronikos vypadl z okna císařského paláce a na následná zranění zemřel. Podle Michaela Panareta se pohřbu účastnila jen jeho matka a císařovna, a zasnoubení bylo převedeno na Manuela Trapezuntského, kterého Panaretos popisuje jako \"mladšího, vhodnějšího a manželského\" syna císaře. Podrobnosti, jako jsou tyto, vedly historiky k podezření na incident. \"Europäische Stammtafeln: Stammtafeln zur Geschichte der Europäischen Staaten\" (1978) od Detleva Schwennickeho uvádí, že byl Andronikos zabit vyhozením z věže. Opakované zasnoubení bylo vyjednáno, zatímco Gulkhan pobývala v Ibérii. Opustila otcovo království a s císařskou stranou se setkala v Macragialu 15. srpna 1377, společně se vrátili do Trapezuntu 30. srpna. 5. září Gulkhan přijala královské jméno Eudokie a dalšího dne, 6. září 1377 byla trapezuntským Metropolitou Theodosiem oddána s Manuelem; svatební slavnosti trvaly týden. Jejich jediným známým synem byl Alexios IV. Trapezuntský.", "20. března 1390 císař Alexios III. zemřel. Manuel se stal císařem Manuelem III. a Gulkhan jeho císařovnou. Gulkhan zemřela 2. května 1395. Manuel se poté znovu oženil s Annou Philanthropenou." ] }

{ "title": [ "Rodina a zasnoubení.", "Gruzínská královna." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Anna se narodila v Trapezuntském císařství 6. dubna 1357, den před Velkým pátkem, jako nejstarší potomek císaře Alexia III. Trapezuntského a jeho manželky Theodory Kantakouzeny. Měla dva mladší bratry, Basila a Manuela, a tři mladší sestry, Eudokii, Marii a jednu neznámého jména; všechny tři byly později provdány za Muslimské Oghuzovské vládce. Anna měla také nejméně jednoho nemanželského nevlastního bratra Andronika, otcova syna s neznámou metresou. V dubnu 1362 přijela do Konstantinopole delegace, zahrnující \"megas logothetes\" Jiřího, Scholara, Sebasta a historika Michaela Panareta, aby vyjednali její zasnoubení s Andronikem Palailogem, budoucím císařem Andronikem IV. Z neznámého důvodu bylo zasnoubení zrušeno a pro Annu byl vybrán jiný manžel.", "V červnu 1367, v deseti letech, se stala druhou manželkou krále Bagrata V. Gruzínského, který znám také jako \"Bagrat Veliký\". Jeho první manželkou byla Helena, která předchozího roku zemřela na dýmějový mor, zanechavši po sobě dva syny. Annu do Gruzie doprovodil její otec a jeho impozantní matka Irena Trapezuntská. V neznámý den, někdy po roce 1369, Anna porodila syna Konstantina, který se stal v roce 1407 po smrti svého nevlastního bratra Jiřího VII. gruzínským králem. Podle Cyrila Toumanoffa, měla Anna s Bagratem ještě další dvě dětiː Olympia a Davida. V listopadu 1386 bylo město Tbilisi obléháno mongolským válečníkem Tamerlánem a ona byla spolu s manželem a synem zajata. Aby byl propuštěn, souhlasil Bagrat s tím, že se stal muslimem a Tamerlán je s 20 000 mongolskými jednotkami poslal zpět do Gruzie. Nicméně, princ Jiří, Bagratův syn z prvního manželství, byl schopen úplně zničit mongolskou armádu a propustil krále a královnu ze zajetí. Nakonec nekonvertovali k islámu, ačkoli další bitvy bojovali s Tamerlánem, dokud Gruzii nedovolil zůstat křesťanskou. Annin manžel zemřel v roce 1393; ona sama po roce 1406." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Fiat 508 C Mille Miglia." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Při uvedení Fiatu 508 C na trh v roce 1937 byl automobil vybaven řadovým čtyřválcem o objemu 1089 cm3 a výkonu 32 koní (24 kW) při 4000 ot./min, zatímco Fiat 508 B měl motor 995 cm3 a podstatně nižší výkon 20 koní (15 kW). Přenos výkonu na zadní kola zajišťuje čtyřstupňová převodovka. Maximální rychlost dle výrobce je 110 km/h. Na vůz té doby a cenové kategorie je neobvyklé nezávislé zavěšení přední nápravy a celkově byl jízdní komfort, ovládání i výkon hodnoceny velmi vysoko. Automobil byl k dispozici ve velkém počtu karosářských verzi, které se ještě rozšířily v roce 1938, po uvedení prodloužené verze \"508 L\": Verze \"508 L\" má rozvor prodloužen o 280 mm na 2700 mm, širší kola a jiné pneumatiky. Vzhledem k vyšší hmotnosti jsou použity kratší převody, což vedlo ke snížení maximální rychlosti na 95 km/h. Základní verze (čtyřdvéřový sedan) se zase vyznačuje tím, že karoserie nemá obvyklý středový sloupek a zadní dveře se otevírají opačně. Vzhledem k dlouhé době, po kterou byl automobil vyráběn (i když zhruba třetina doby byla 2. světová válka, kdy Fiat osobní auta téměř nevyráběl a vývoj byl zcela zastaven), došlo k celé řadě změn v interiéru, exteriéru, motorech a dalších mechanických částech. Zjednodušeně můžeme rozlišit čtyři hlavní vývojové etapy:", "Fiat 508 C Mille Miglia je dvoudveřový dvoumístný sportovní vůz typu kupé s aerodynamickou karosérií, založený na šasi a motoru původního modelu Fiat \"508 C\", vyráběný ve velmi omezeném počtu v letech 1938 až 1939. Krátce po výrobě prvních kusů se vůz zúčastnil v roce 1938 slavného závodu Mille Miglia (Tisíc mil), který vedl z Brescie v Lombardii do Říma a zpět po trase ve tvaru osmičky, která měla přibližně 1600 kilometrů, tedy cca 1000 mil. Hned při své první účasti vůz zvítězil ve své třídě a byl šestnáctý v absolutní klasifikaci při průměrné rychlosti přes 112 km. Pro srovnání, absolutní vítěz s vozem Alfa Romeo, s motorem o objemu 3 litry (téměř trojnásobek objemu motoru Fiatu) a výkonem 220 kW (téměř 300 koní, více než sedminásobek výkonu Fiatu!), dosáhl průměrné rychlosti 135 km/h. Rok předtím (v roce 1937) dosáhl absolutní vítěz, opět s vozem Alfa Romeo a motorem o objemu 3 litry (ale o výkonu „jen“ 160 kW, více než pětinásobek výkonu Fiatu) jen nepatrně vyšší průměrnou rychlost 114,7 km/h, vůz na druhém místě měl prakticky stejnou průměrnou rychlost 112,4 km a vůz na třetím místě měl nižší průměrnou rychlost 109,9 km/h (při objemu motoru dokonce 3,6 litru). V roce 1939 se závod nekonal. Novátorská karoserie kupé měla zvláštní, ale vysoce aerodynamický tvar. Protože model Mille Miglia byl vyvinut hlavně s cílem reklamně podpořit nový model 508 C účastí na automobilových závodech, šasi a další komponenty musely být převzaty ze sériového sedanu beze změny. Aby se výrazně zvýšila maximální rychlost vozu, vývojářský tým, který vedl Dante Giacosa, musel optimalizovat tvar karosérie a snížit tak koeficient aerodynamického odporu, i za cenu zmenšení vnitřního prostoru a horší viditelnosti směrem dozadu. Tvar karoserie byl optimalizován vytvořením řady modelů v měřítku 1:5, které byly testovány v aerodynamickém tunelu na Polytechnické univerzitě v Turínu. Vůz měl motor o stejném objemu jako běžný sériový Fiat 508 C, tedy 1089 cm3, pouze měl větší speciální karburátor značky Zenith, upravený kompresní poměr a další vylepšení, takže dosahoval výkonu 42 koní (31 kW) při 4400 ot./min ve srovnání s 32 k (24 kW) sériového motoru. Díky výborné aerodynamice, nižší váze a výkonnějšímu motoru byla maximální rychlost 140 km/h, což tehdy byla pozoruhodná hodnota na vůz dané velikosti, váhy a s motorem o objemu menším než 1,1 litru. Pro rok 1939 byl tvar vozu dále upraven, změnila se zejména přední část vozu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky.", "Meziválečné období.", "Druhá světová válka.", "Korejská válka.", "Vietnamská válka.", "1980−1999.", "Válka proti terorismu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "2. prapor 5. pluku byl zformován 1. července, 1914 a byl neprodleně poslán do Karibiku, aby potlačil politický zmatek v Dominikánské republice a Haiti. V červnu 1917 byl prapor poslán do Francie, aby se zúčastnil první světové války. Byl součástí 5. pluku, který spadal pod americké expediční síly. V té době byl prapor složen ze čtyř rot: 18., 43., 51. a 55.", "Počátkem 20. let měl prapor za úkol střežit poštovní cesty na americké půdě. Roku 1927 byl poslán do Nikaraguy, aby bojoval proti povstalcům. Měl také hlídat státní volby, které se v Nikaragui konaly v roce1928.", "V roce 1941 se prapor připojil k nově vytvořené 1. divizi námořní pěchoty v New River v Severní Karolíně, ale později byl přemístěn na západní pobřeží USA. Během druhé světové války se prapor účastnil bitvy o Guadalcanal, bitvy o mys Gloucester, bitvy o Peleliu a bitvy o Okinawu. Po kapitulaci Japonska byl prapor poslán k okupaci severní Číny, kde setrval do roku 1947 a ještě téhož roku se vrátil zpátky do Spojených států.", "Neprodleně po severokorejské invazi do Jižní Koreje, byl 2. prapor 5. pluku poslán k obraně pusanského perimetru, jakožto součást slavné \"Fire Brigade\" (1st Provisional Marine Brigade/1. prozatímní brigáda námořní pěchoty). Prapor byl též součástí vylodění v Inčchonu, osvobození Soulu, bitvy o Chosinskou přehradu a bránil východní, centrální i západní frontu do doby, než válka skončila. Od července 1953 do února 1955 byl 2/5 přidělen k asistenci při obraně korejského demilitarizovaného pásma. Poté byl přesunut zpět do Camp Pendltonu.", "V dubnu 1966 byl prapor poslán do Vietnamské republiky, kde sloužil až do roku 1971. Během té doby se zúčastnil bojových operací v Hue, v provincii Que Son, u Phu Bai, Dong Ha a v oblasti Phu Loc. V roce 1971 se rychle vrátil do Camp Pendltonu, aby se zúčastnil Operace New Arrivals, což bylo přemístění 160 000 vietnamských uprchlíků do Spojených států.", "V prosinci 1990 byl 2. prapor 5. pluku poslán do Perského zálivu, kde byl v rámci války v Zálivu součástí operací Pouštní štít a Pouštní bouře. Prapor byl umístěn v Saúdské Arábii, odkud se účastnil osvobození Kuvajtu. Během návratu do Států byl prapor poslán do Bangladéše, kde se účastnil humanitární pomoci v rámci operace Sea Angel. V roce 1994 byl 2. prapor 5. pluku nasazen jako bojová součást 11. expediční jednotky námořní pěchoty při účasti v operaci Distant Runner, nebojové evakuační operaci ve Rwandě, operaci Restore Hope a operaci Quick Draw v Somálsku. V roce 1995 byl začleněn do běžných nasazení na Okinawě, kde se stal praporem se specializací pro vylodění, jakožto součást 31. expediční jednotky námořní pěchoty. Účastnil se i několika operací ve východním Timoru.", "2. února 2003 opustil prapor Camp Pendleton a přesunul se do Kuvajtu. Zde, 20. března brzy ráno, zahájil svou činnost v Iráku, v bitvě o Al Faw, na které útočily společně s 3rd Commando Brigade Royal Marines. Hlavním cílem bylo zajistit ropná pole u Rumalie, po splnění tohoto úkolu pokračoval prapor dále na sever, kde je zastihl konec války o Irák. Prapor pak nějakou dobu vykonával operace na stabilizaci a bezpečnost v oblasti, než se v srpnu vrátil zpět do Camp Pendletonu. Prapor dostal svou čtrnáctou prezidentskou citaci za své působení během Operace Irácká Svoboda. V roce 2004 byl prapor vyslán zpět do Iráku, do města Ramádí, kde se vedly tuhé boje proti povstalcům, stejně jako ve Fallúdže. V polovině roku 2005 byl prapor poslán zpět do Camp Pendletonu. V prosinci 2005 byl prapor opět poslán na podporu 31. expediční jednotky námořní pěchoty na Okinawu. Nadále pomáhal i při humanitárních operacích na ostrově Jolo a Leyte. V roce 2007 byl prapor již potřetí nasazen v Iráku a opět nasazen v Ramadi. V roce 2009 byl 2/5 nasazen jako prapor se specializací pro vylodění, jakožto jedna z částí 31. expediční jednotky námořní pěchoty. Expediční jednotka byla nasazena na lodích USS Denver, USS Tortuga a USS Harpers Ferry. V roce 2010 se expediční jednotka účastnila cvičení s Japonskými obrannými silami Exercise Forest Light 2010, ještě později téhož roku se prapor vrátil do Camp Pendletonu. V roce 2011 byl 2/5 opět nasazen jako prapor se specializací pro vylodění v rámci 31. Expediční jednotky a podílel se na pomoci a opravy následků katastrof v tichomoří. V únoru 2012 byl prapor poprvé nasazen v provincii Hilmand v Afghánistánu na podporu operace Trvalá svoboda. Prapor byl součástí RCT-6 (Regimental Combat Team 6) a sloužil k zabezpečování a pomoci Afghánskému lidu a potlačování povstaleckých aktivit. Prapor byl nasazený v oblasti Now Zad a Musa Quala v severní části provincie Hilmand. V průběhu nasazení provedl prapor 17denní operaci Branding Iron, která měla za úkol vyhnat Taliban z jejich opevněné oblasti, právě mezi Now Zad a Musa Quala. Prapor během tohoto nasazení ztratil 4 mariňáky. V září 2012 se 2/5 vrátil zpět do Camp Pendletonu." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Potrava.", "Způsob života.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Leguán fidžijský je endemitem ostrova Fidži a blízkých ostrovů s názvem; Wakaya, Moturiki, Beqa, Vatulele, Ono, Dravuni, Taveuni, Nggamea, Vanua, Balavu, Avea, Vatu Vara, Lakeba, Aiwa, Oneata, Vanua Levu, Totoya, Kabara, a Fulaga. Dále se vyskytuje na ostrovech Tonga, Wallis a Futuna, a nově pak na ostrově Vanuatu. Na těchto ostrovech žije asi 10 000 těchto leguánů. Jeho biotopem jsou mokřady a pobřežní lesy. Často se objevuje i na zemědělských plantážích, protože je čím dál více omezován houstnoucí populací lidí.", "Leguán fidžijský má smaragdově zelené tělo. Samec je větší než samice, a na těle a ocasu má svislé modré či světle zelené pruhy, zatímco samice toto zbarvení obvykle postrádá, nebo je v jejím případě méně výrazné. Leguán fidžijský disponuje extrémně dlouhým ocasem, jež je podstatně delší než jeho samotně tělo (dosahuje délky více jak 40 cm). Používá jej k udržení rovnováhy, jelikož se pohybuje vysoko na větvích.", "Leguán fidžijský je býložravec. Živí se výhonky listů a plodů nebo i květy keřů a stromů. Zejména pak květy ibišku. Také nepohrdne ovocem a pochutná si rád na banánech nebo papájách. V zajetí se mladiství živí i hmyzem. Dospělý však tento druh potravy zpravidla odmítají.", "Leguán fidžijský je aktivní během dne. Mezi jeho každodenní činnost patří obstarání potravy, vyhřívání se na slunci a v neposlední řadě střežení svého území. Samec je totiž vysoce teritoriální. K zastrašení soupeře využívá svého zbarvení, které rázem zintenzivní. Dále se hbitě ohání hlavou ze strany na stranu a nafukuje své hrdlo, kvůli kterému se zdává větším a silnějším. Když ani to nepomůže, s otevřenou tlamou začne na narušitele doléhat zlověstnými skoky. K agresivní konfrontaci v soubojích o území dochází velmi často. V období námluv lákají samci potenciální samice zvláštními pohyby hlavou a vyplazováním jazyka. Po páření asi za 5 měsíců snese samice 3 až 6 vajec do vyhrabané nory. Mláďata se líhnou o dalších 4 až 9 devět měsíců později (v závislosti na okolní teplotě), obvykle v období dešťů. Společně noru opouští, mapují své okolí a olizují vláhu z mokrých listů.", "Leguán fidžijský je velmi ohrožený druh. Soustavně přichází o svá území kvůli zemědělskému rozvoji, a jen těžko se přizpůsobuje invazivním druhům predátorů, jako jsou kočky domácí (\"Felis silvestris\" f. \"catus\") nebo třeba krysy, jež se živí jak leguány, tak i jejich vejci. Často je také chytají sběrači, kteří s nimi ilegálně obchodují. Za těchto okolností je leguán fidžijský přísně chráněný druh v mezinárodních kruzích." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Statistiky.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "V r. 2010 indikoval tajemník kyperského Ministerstva vnitra Lazaros Savvides, že by vláda měla začít zvažovat legalizaci stejnopohlavního manželství na ostrově. Toto následovalo oznámení ministryně vnitra Eleni Mavrou, že její úřad již zpracoval parlamentní návrh zákon o registrovaném partnerství, který považuje za přijatelnější cestu, než sňatek pro páry stejného pohlaví. Vláda pak následně tento návrh podpořila. V březnu téhož roku nově zvolený prezident Nicos Anastasiades a jeho vláda znovupotvrdili svoji podporu návrhu zákona. V listopadu 2013 potvrdil ministr vnitra Socratis Hasikos, že návrh zůstane součástí vládní agendy, a že bude podroben přezkumu ze strany všech ministerstev. Hlasování parlamentu mělo proběhnout již v dubnu 2014. Nicméně až do června 2014 se nestihl zákon ani předložit. Podle ministerského tajemníka Constantina Nicolaida měly být veškeré práce na návrhu dokončeny již v dubnu, což se ale nestalo. Všechny politické strany obdržely kopii návrhu s žádostí o prostudování do druhého sjezdu v září. Hasikos nechtěl přejít k hlasování, dokud nebude mít jistotu, že návrh podpoří všechny politické strany. V březnu 2014 se představitel Kyperské pravoslavné církve arcibiskup Chrysostomos II. ostře vymezil proti veškerým snahám přiznat homosexuálním párům právo na registrované partnerství nebo na manželství a zurgoval všechny církve, aby zaujaly jednoznačný postoj proti homosexualitě a sekulárním vládám narušujícím \"morální integritu\" prostřednictvím přiznávání rovných práv homosexuálům: \"Když kupříkladu vláda nelegalizuje jenom registrované partnerství, ale i \"homosexuální manželství\", pak by žádná církev neměla váhat nad odsouzením homosexuality. 6. května 2015 přijala návrh zákona o registrovaném partnerství \"pro všechny\", který párům žijícím v něm dává většinu práv a povinností plynoucích z manželství. 6. června 2015 vládnoucí Demokratické shromáždění taktéž podpořilo zákon o registrovaném partnerství. První čtení návrhu proběhlo 18. června 2015. 1. července 2015 se parlament rozhodl přejmenovat navržený název právního rámce na \"registrované partnerské soužití\". Druhé čtení bylo záměrně naplánováno na 9. července, ale nakonec se odsunulo na podzim. Druhé a třetí čtení návrhu proběhlo 26. listopadu 2015 se závěrečným hlasováním, kde byl přijat v poměru hlasů 39:12. 3 poslanci se zdrželi. V promulgačním listu byl nový zákon publikován 9. prosince 2015 a ten samý den se stal také účinným.", "Prvním registrované partnerství spolu uzavřely 29. ledna 2016 dvě ženy. K prvnímu uzavřenému registrovanému partnerství se svatebním obřadem došlo 4. března 2016 mezi dvěma muži v hlavním městě Nikósie. Do 18. dubna 2016 uzavřelo registrované partnerství celkem 8 párů. Od ledna do října 2016 bylo sezdáno celkem 70 homosexuálních párů v zemi. Registrované partnerství je velmi populární i u heterosexuálních párů. Do srpna 2017 reprezentovaly heterosexuální páry 70 % všech uzavřených registrovaných partnerství. Homosexuálních párů bylo 30 %.", "Podle Eurobarometru 2006 souhlasilo s legalizací stejnopohlavního manželství pouze 14 % Kypřanů, což byla tou dobou třetí nejnižší hodnota v rámci členských zemí EU (pouze v Litvě a Rumunsku byla ještě nižší). V roce 2015 se v Eurobarometru vyslovilo pro stejnopohlavní manželství 37 % respondentů, zatímco 56 % bylo proti. S registrovaným partnerstvím párů stejného pohlaví souhlasilo v anketě z roku 2014 53,3 % Kypřanů." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Geografie.", "Doprava.", "Kultura.", "Počet obyvatel." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ostrov Uummannaq nebyl osídlen až do roku 1763, když přišli obyvatelé východního pobřeží Grónska a založili osadu s názvem Ũmañak. V roce 1804 se oficiální název změnil na Ũmának, později podle Dánů na Omenak. Tento název zůstal až do roku 1979; tehdy byla vyhlášena autonomie Grónska a název města byl změněn na Umanak, avšak ještě stejný rok na Umanaq. Oficiální název Uummannaq byl přijat v roce 1981. Název Uummannaq znamená \"(město) ve tvaru srdce\". Je pojmenován po stejnojmenné hoře za městem.", "Uummannaq se nachází asi 590 km severně od severního polárního kruhu na stejnojmenném ostrově na břehu Umanackého fjordu. Nachází se asi 7 km severovýchodně od poloostrova Nuussuaq. Za městem se nachází i stejnojmenná hora, vysoká 1 170 m. Je velice strmá, takže není dobrá na horolezectví.", "Uummannaq nemá letiště, ale heliport, nejbližší letiště, do kterého lze také z Uummannaqu letět, je letiště Qaarsut. Z místního heliportu lze také letět do Ikerasaku, Illorsuitu, Niaqornatu, Nuugaatsiaqu, Saattutu a Ukkusissatu. V Uummannaqu se nachází také lodní přístav.", "Děti v Uummannaqu věří, že u zálivu Spraglebugten na západě ostrova žije Santa Claus. Byl tu vybudován dům s názvem \"Santa's Castle\", který je oblíbenou turistickou atrakcí. V roce 2008 vydala zpěvačka KT Tunstall ve svém albu Tiger Suit píseň s názvem \"Uummannaq Song\", která byla inspirována jejím výletem v září 2008 do Uummannaqu.", "Uummannaq je třetím největším městem Qaasuitsupu. Do roku 2015 byl jedenáctým největším městem Grónska, ale díky klesání počtu obyvatel v Nanortaliku je nyní Uummannaq desátým největším městem v Grónsku." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní soužití.", "Ochrana před diskriminací.", "Životní podmínky.", "HIV/AIDS.", "Kyperské LGBT hnutí.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Přestože správou Kypru bylo od r. 1878 pověřené Britské impérium, tak si až do r. 1914 držel oficiální status části Osmanské říše. Jeho anexe Brity pak přiměla Osmanské Turky bojovat během 1. světové války na straně Němců. Ač se Kypr až do r. 1925 nestal oficiální součástí Britského impéria, uznávala Lausannská smlouva podepsaná v r. 1923 jak nově vzniklou Tureckou republiku, tak i britskou nadvládu nad ostrovem. Až do této doby platilo na ostrově osmanské právo, ač byl spravován místními a britskými koloniálními úřady. Zákony Osmanského Turecka ve vztahu k homosexualitě byly liberalizovány v r. 1858, kdy přestala být trestným činem tehdy ještě v Osmanské říši. Když v r. 1925 převzala Británie vládu nad ostrovem oficiálně, nebylo osmanské právo nahrazeno až do r. 1929, kdy definitivně skončila osmanská tolerance homosexuality spolu se včleněním britského trestního zákona do kyperského právního řádu. Tak se mužská homosexualita stala od r. 1858 na Kypru znovu trestnou. O ženské homosexualitě se zákony nezmiňovaly. Po získání nezávislosti v r. 1960 platily na Kypru stále britské koloniální zákony téměř v celém svém plném znění spolu s relevantními částmi novely trestního zákona 1885, konkrétně kapitoly 154 paragrafy 171 až 174. Paragrafy byly poprvé měněny v r. 1993, když Alexandros Modinos, kyperský architekt a gay aktivista, vyhrál u Evropského soudu pro lidská práva - \"Modinos vs. Kypr\" - spor s kyperskou vládou. Soud rozhodl, že paragraf 171 trestního zákona Kyperské republiky porušuje Modinovo právo na soukromý život chráněné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a mezinárodními dohodami ratifikovanými Kyprem v r. 1962. Navzdory platnému rozsudku Kypr nesplnil jeho požadavky do r. 1998 formálně znovelizovat trestní zákoník, za což mu hrozilo pozastavení členství v Evropské unii. I pak byl ale věk způsobilosti pro homosexuální styk stanovený na 18 let, kdežto pro heterosexuální na 16 let. Kromě nerovného věku způsobilosti byl trestní zákoník novelizován tak, že trestal \"podporu\" homosexuality, což se dalo snadno používat na kriminalizaci LGBT aktivismu. V r. 2000 byl diskriminační zákaz \"podpory\" homosexuality zrušen a v r. 2002 sjednocen věk způsobilosti k pohlavnímu styku. Dnes je ten věk pro všechny stanovený na 17 let. Pohlavní styk vykonaný na veřejnosti nebo s osobou mladší 17 let je trestán odnětím svobody v délce trvání pěti let. Kyperská armáda stále odpírá homosexuálům právo sloužit v ní, neboť je přesvědčen, že se jedná o duševní chorobu. Homosexuální styk je navíc techniky i nadále trestný podle vojenského práva; hrozí za něj až 6 měsíců vojenského vězení. Případy uplatňování tohoto zákazu se však velmi zřídkavé, pokud k nim vůbec dochází. V Severním Kypru přijali v pondělí 27. ledna 2014 tureckokyperští zákonodárci novelu rušící koloniální zákony trestající homosexuální akty až pětiletým vězením a nový trestní zákoník. Stal se tak posledním evropským státním útvarem, který dekriminalizoval konsensuální pohlavní styk mezi dospělými muži. Paulo Corte-Real se k hlasování vyjádřil takto: \"Dnešní výsledky hlasování můžeme s hrdostí slavit jako den, kdy jsme evropský kontinent zcela očistili od všech zákonů kriminalizujících homosexualitu.\"", "Současné kyperské zákony uznávají manželství pouze jako svazek muže a ženy. Stejnopohlavní manželství není uznávané. Od r. 2015 však mohou homosexuální páry vstupovat do registrovaného partnerství. 26. listopadu 2015 přijal kyperský parlament návrh zákona o registrovaném partnerství v poměru hlasů 39:12. 3 poslanci se zdrželi hlasování. Zákon byl pak zveřejněn 9. prosince 2015 a ten samý den se také stal účinným.", "Od r. 2004 přijal Kypr anti-diskriminační zákon (\"zákon o rovném zacházení v zaměstnání a povolání, 2004\"), který zakazuje diskriminaci jiných sexuální orientací v zaměstnání. Zákon byl sepsán, tak aby odpovídal rámcové směrnici EU o zaměstnávání z r. 2000. Po implementaci tohoto zákona již nedocházelo k žádným dalším perzekucím homosexuálů. V r. 2010 se objevila kauza otevřeně homosexuálního kyperského diplomata, kterému byla odepřena práce v zahraničí, protože se údajně \"chlubil svými zlozvyky\", a tím pádem projevil sklony ke špatné pracovní morálce. Kromě odmítnutí se diplomat stal také obětí šikany a mobbingu. V r. 2013 byl novelizován trestní zákoník o nové trestné činy páchané z motivu jiné sexuální orientace nebo genderové identity oběti. V severní části Kypru byla ochrana před diskriminací přijetá v novela trestního zákoníku spolu s dekriminalizací homosexuálního styku 27. ledna 2014. V květnu 2015 novelizoval kyperský parlament trestní zákoník o trestný čin angažmá v neakceptovatelném jednání a násilí proti jednotlivci nebo skupině na základě jejich sexuální orientace nebo genderové identity.", "V r. 1996 probíhal proces s otcem Pancratiem Meraklem obviněném ze sodomie, který vyvolal obrovskou vlnu nevole a protestů požadujících jeho pozastavení. Meraklis byl považován za dobrého kandidáta na biskupa, s čímž však nesouhlasil kyperský arcibiskup Krisostomos I. Kyperský, který byl přesvědčení o Meraklově homosexualitě a s ní souvisejícím riziku šíření infekce HIV/AIDS. Tento koment rozzuřil jak lékařskou veřejnost, tak i liberální kyperské občany. V r. 2003 odmítly zdejší úřady vydat 28letému Kypeřanovi řidičské oprávnění pro \"duševní nezpůsobilost\". Ten samý muž byl pak následně vyloučen z armády pro homosexualitu, kterou vojenský personál shledává za mentální poruchu. Gay scéna má na Kypru stoupající úroveň a ve 4 velkých městech funguje mnoho barů, klubů a gay-friendly podniků - \"Different\", \"Kaliwas Lounge\" v Pafu; \"Alaloum, Escape\" a \"Jackare\" v Lemesu; \"Secrets Club\" v Larnace a \"Novecento\", \"Ithaki\" a \"Svoura\" v Nikósii.", "Pandemie dorazila na Kypr v r. 1986 a od té doby se jí nakazilo několik stovek lidí. Vláda pravidelně testuje těhotné ženy, drogově závislé, členy Národní gardy a dárce krve. Ve zprávě zaslanou v r. 2001 OSN se vláda výslovně zmiňuje, že podnikne veškeré důležité kroky pro boj s nemocí. Všichni občané ze zemí mimo Evropskou unii, kteří se chtějí na ostrově trvale usadit a pracovat, tak musí nejprve podstoupit tesování na HIV, hepatitidu B a C, syfilis a tuberkulózu; a v případě pozitivního výsledku jim není udělen trvalý pobyt. V r. 2004 zveřejnilo Ministerstvo zdravotnictví report o HIV/AIDS pandemii na Kypru.", "V letech 1987-88 bylo založeno Kyperské hnutí za práva gayů (AKOK, nebo \"Apeleftheotiko Kinima Omofilofilon Kiprou\"). Jako organizace za LGBT práva bylo úspěšné v kampani za zrušení všech trestních ustanovení o homosexualitě. V r. 2007 vznikla v Severním Kypru Iniciativa proti homofobii za účelem boje za práva leseb, gayů, bisexuálů, translidí a queer (LGBT) v severní části Kypru. 25. dubna 2008 vznesla iniciativa požadavek na novelizaci trestního zákoníku předsedkyni parlamentu Fatmě Ekenoglu. V r. 2010 zástupci ILGA-Europe prezentovaly návrh novému předsedovi parlamentu Hasanu Bozerovi. Žádná z těchto akcí však nepřinesla potřebný výsledek a úřady i nadále stíhaly lidi za nepřirozený pohlavní styk. Během nechvalně prosluhého procesu se Sarrisem v říjnu 2011 začala prezentovat vlastní návrh Komunální demokratická strana (TDP) s požadavkem na urgentní diskuzi o dekriminalizaci homosexuality v Severním Kypru. Od března 2012 pokračuje Iniciativa proti homofobii i nadále ve svých aktivitách pod novým názvem Queer Cyprus Association. Accept - LGBT Cyprus je od 8. září 2011 jediná oficiálně registrovaná kyperská organizace zabývající se LGBT agendou. Podpory se jí dostává jak z řad zainteresovaných občanů, tak i jiných NGO, Evropského parlamentu a ambasád různých zemí. Kromě této pomoci ji sponzorují i zastupitelstva obcí a v mnoha případech i starostové a primátoři velkých měst. Accept - LGBT Cyprus zorganizovala první pochod Cyprus Pride Parade 31. května 2014. Celá akce měla přímo neočekávanou účast 4500 pochodujících. Accept - LGBT Cyprus měla několik stovek registrovaných účastníků, ale podařilo se jí si získat obrovskou popularitu. Pochod získal rozsáhlou podporou napříč téměř celým politickým spektrem, včetně bývalého kyperského prezidenta George Vasiliou, Úřadu Evropského parlamentu na Kypru, Reprezentace Evropské komise na Kypru a 15 ambasád, jejichž velvyslanci a personál se objevili přímo mezi pochodujícími. (Austrálie, Brazílie, Británie, Dánsko, Finsko, Izrael, Itálie, Kanada, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, USA). Ten den se také poprvé rozhodly ambasády Dánska, Finska, Nizozemska, Švédska a USA vyvěsit na své budově duhovou vlajku. Pochodu se dále zúčastnila kyperská pop zpěvačka Anna Vissi. Za organizace celé události odpovídal 81letý Alecos Modinos, který díky svému vítězství u Evropského soudu pro lidská práva v r. 1995 dosáhl zrušení zákonů proti homosexualitě. Pochod vyprovokoval několik skupin pravoslavných křesťanů a klerikálů, kteří jej nazvali \"ostudným\", a kteří proti němu protestovali před budovou parlamentu. V tiskové zprávě vyjádřil prezident Accept-LGBT Cyprus Costa Gavrielides své překvapení nad hojnou účastí, ale zároveň si posteskl nad tím, že se parlament dosud nezabýval návrhem zákona o registrovaném partnerství, k čemuž mělo dle médií dojít už v dubnu, a přitom nebyl až do června 2014 ani zpracován a předložen. Před samotným pochodem se ještě ve dnech 17. května 2014 (Mezinárodní den proti homofobii a transfobii) až 31. května 2014 uskutečnil první festival Cyprus Pride. První den započal duhovým pochodem v severní Nikósii za spoluúčasti Accept - LGBT Cyprus a tureckokyperské organizace Queer Cyprus a dalších. V Severním Kypru nebyl diskriminace na základě sexuální orientace a genderové identity zakázaná až do 27. ledna 2014. Z tohoto důvodu se v r. 2008 zrodila další občanská iniciativa Shortbus Movement složená z lidskoprávních aktivistů a usilující o podporu LGBTI aktivit v severní části ostrova. Činnost skupiny byla financována Úřadem Evropské komise na Kypru a Evropským parlamentem. \"Shortbus movement\" organizovala několik aktivit k posílení a mobilizování členů LGBTI komunity a jejích příznivců k získání pozornosti prostřednictvím šíření a sdílení relevantních informací; poskytování informačních, vzdělávacích, psychologických a právních služeb LGBTI komunitě; organizování a/nebo podpora tematických kulturních akcí ve jmému 'LGBTI', 'Genderové rovnosti' a 'Lidských práv' v letech 2008-2014. Iniciativa operuje i dnes a podporuje veškeré individuální i organizované aktivity lesbické, gay, bisexuální, trans a intersex (LGBTI) turecké komunity na Kypru.", "Většina Kypeřanů je členů Kyperské pravoslavné církve, která odmítá hnutí za LGBT práva. V r. 2000 byl klerikál Svaté synody vyšetřován biskupem z Limasolu pro údajný homosexuální vztah se svým novicem. Žádná taková podezření se nepotvrdila. Podle průzkumu z r. 2006 odsuzuje homosexualitu 75 % Kypeřanů a mnoho z nich navíc věří, že by měla být léčena. Průzkum EU z r. 2006 ukázal, že pouze 14 % Kypeřanů by podpořilo stejnopohlavní manželství a 10 % homoparentální adopce. Nicméně v posledních několika letech nabrala situace zcela jiný kurs, neboť výzkum z r. 2014 ukázal, že by 53,3 % Kypeřanů podpořilo registrované partnerství. Eurobarometr z r. 2015 ukázal, že by stejnopohlavní manželství v celé Evropě podpořilo 37 % Kypeřanů, zatímco 56 % by bylo proti." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Použití." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Jednoletá bylina s přímými, poléhavými i převislými lodyhami, které bývají větvené a dorůstají do výšky 50 až 80 cm. Jsou porostlé listy s krátkými řapíky nebo přisedlými, které mají čepele velké 40 až 90 × 15 až 25 mm, eliptické i vejčité a na konci tupé nebo špičaté. Lodyhy i listy bývají porostlé různě dlouhými chlupy. Oboupohlavné, pětičetné květy na stopkách vyrůstají jednotlivě z úžlabí listenů. Kalich mají zvonkovitý a hluboce dělený, jeho cípy bývají kopinaté až čárkovité. Koruna bývá zbarvena bíle, krémově, žlutě, růžové, fialově, červeně nebo je různobarvá, je široce nálevkovitá a mívá v průměru 3 až 8 cm. Korunní trubka je válcovitá nebo se nahoře se rozšiřuje, nestejně velké plátky jsou široké, někdy zvlněné a na vrcholu zaokrouhlené nebo mělce laločnaté. V květu je pět tyčinek s nitkami srostlými (2+2+1) s dolní části korunní trubky. Nesou žluté, modré nebo fialové prašníky, jedna tyčinka je kratší a neplodná. Vejčitý semeník je dvoudílný a má čnělku s laločnatou bliznou. Plod je hnědá, stopkatá, vejčitá tobolka asi 12 mm dlouhá a 8 mm široká. Otvírá se dvěma chlopněmi, obsahuje četná kulovitá, hnědá semena velká asi 0,5 mm. Ploidie petúnie zahradní je 2n = 14.", "Petúnie zahradní se pěstuje jako květem ozdobná letnička, která se používá pro zkrášlení oken, balkónů, teras a různých veřejných prostranství. Vysazuje se do okrasných květinových nádob i do půdy na záhonech. Stále se šlechtí velké množství nových a nových kultivarů odlišující se vzrůstem, délkou převislých výhonů, velikosti, barvou i tvarem květů které mohou být jednoduché nebo plné, hladké, zvlněné, jednobarevné, dvoubarevné různě skvrnité nebo s odlišným ústím a žilnatinou a pod. Některé jsou zase odolné proti větrnému i deštivému počasí. Mnohé kultivary se každoročně množí semeny vysévanými do skleníků brzy z jara, ty vzácnější se pro zachování vlastností rozmnožují pouze vegetativně. Vysazují se do kypré, propustné půdy bohatě zásobené živinami a humusem. Do venkovního prostředí se sází poměrně pozdě, rostliny nesnáší jarní chlad a vlhko, křehké květy mohou být též poškozovány silným větrem a deštěm. V posledním období se vžilo pro určité petúnie pojmenování \"surfinie\". Jméno vzniklo jako chráněný název výpěstků japonské firmy SUNTORY pro poměrně jednoduše vegetativně množené převislé petúnie. Postupně jméno zevšeobecnělo i pro ostatní převislé kultivary." ] }

{ "title": [ "Zadání.", "Řešení.", "Rozšíření.", "Varianty a kulturní rozšíření.", "Pedagogické užití." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Na jednom břehu řeky stojí u člunu člověk, který má u sebe vlka, kozu a hlávku zelí. Jeho úkolem je přepravit vše přes řeku, ovšem do člunu se k němu vždy vejde jen jedna věc. A navíc nesmí nechat spolu samotnou kozu a zelí, protože by nehlídaná koza zelí sežrala, ani spolu nesmí nechat samotné vlka a kozu, protože nehlídaný vlk by sežral kozu. Úkolem je vymyslet, jak to má provést.", "Jako první musí člověk převézt kozu, protože převezení vlka by znamenalo, že mezitím koza sežere zelí, a převezení zelí by znamenalo, že mezitím vlk sežere kozu. Pak se vrátí s prázdným člunem a má na výběr, zda převeze zelí nebo vlka. Obě možnosti jsou možné a v důsledku mohou vést k řešení. Na první pohled to tak ale nevypadá: Pokud člověk převeze zelí a pak se bude chtít vrátit pro vlka, koza mezitím na cílovém břehu sežere zelí, pokud převeze vlka a pak se bude chtít vrátit pro zelí, sežere mezitím na cílovém břehu vlk kozu. Trik je v tom, že poté, kdy je na cílovém břehu převozník s kozou a zelím (nebo vlkem), převeze kozu \"zpět\", přestože se tím zdánlivě vzdaluje cíli (opět má na výchozím břehu dvě věci a na cílovém jen jednu). Na výchozím břehu pak naopak kozu vyloží a odveze za zelím (respektive za vlkem) vlka (respektive zelí). Ty už může nechat na cílovém břehu nehlídané a s prázdným člunem se vrátí pro kozu. Obě nejkratší řešení tak vyžadují sedm překonání řeky, čtyři tam a tři zpět.", "", "Kromě formulace s vlkem, kozou a zelím existuje řada ekvivalentních formulací s jinými třemi objekty s analogickými vztahy, např. liška, husa a pytel fazolí; liška, kuře a obilí; liška, husa a kukuřice; jaguár, prase a ovesná kaše. Varianta této klasické hádanky se objevuje i v seriálu Simpsonovi v dvacáté sérii v třinácté epizodě nazvané \"Gone Maggie Gone\".", "Přestože lze úlohu zadat i žákům základní školy, kteří ji dokáží vyřešit prostým zkoušením, může být užitečná i při výuce na vysoké škole. Lze ji totiž vyjádřit jako problém z oboru dynamického programování, z oboru teorie grafů nebo z oboru celočíselného programování a následně na ní ilustrovat patřičné algoritmy z těchto oborů, které problém dokáží vyřešit." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Říční krajiny.", "Dračí kámen.", "Zimohrad.", "V Citadele.", "V Králově přístavišti.", "Na Černém hradě." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Walder Frey (David Bradley) uspořádá hostinu pro své příbuzné a vazaly. Nalije jim víno a oslavuje vítězství nad Starky, své ženě ale pití nepovolí. Všichni, kteří se napijí, umírají otráveni jedem. Pod obličejem Waldera se schovává Arya Stark (Maisie Williams), která svoji masku nakonec odloží a Walderově manželce Kitty (Lucy Hayes) rozkáže, aby až se budou lidé ptát, co se stalo, ať řekne, že zima si přišla pro lord Freyů. Po cestě z Dvojčat Arya narazí na skupinu vojáků, které nezná. Jde o vojsko Lannisterů, ale bez velitele a s přátelskými vojáky. Zpívají společně písně a nabídnou Arye, aby se k nim přidala, což dívka přijímá. Když se jí jeden z vojáků zeptá, proč míří do Králova přístaviště, odpoví, že se chystá zabít královnu, což všichni berou jako vtip. Sandor Clegane (Rorry McCann) cestuje s Bratrstvem bez praporců, vedeným Bericem Dondarrionem (Richard Dormer) a Thorosem z Myru (Paul Kaye), a nachází opuštěný dům, který ale Ohař poznává: při cestování s Aryou zde přečkali noc a on poté majitele domu a jeho malou dceru okradl. Oba dva v domě najde mrtvé a tak je pohřbí. Na popud Thorose a Berica se pak podívá do ohně, kde vidí místo, kde se Zeď setkává s mořem, a kde prochází tisíce nemrtvých lidí.", "Daenerys Targaryen (Emilia Clarke) se svojí družinou přijíždí na svůj rodný hrad, Dračí kámen, který je po odchodu Stannise Baratheona zcela opuštěný. Nad stolem s mapou království zahajuje poradu, jak bude invaze pokračovat.", "Jon (Kit Harington) se Sansou (Sophie Turner) se rozhodují, jak pokračovat proti armádě nemrtvých. Jonův návrh je takový, že proti nemrtvým nepřátelům budou bojovat úplně všichni od 10 do 60 let. A to ženy i muži, protože jediný Jon ví, že se proti nepřátelům na severu musí spojit všichni dohromady. Získá i nové vazaly po svých mrtvých nepřátelích. Sansa od nového krále Severu požaduje, aby Karstarky a Umbery potrestal za to, že zradili Starky a navrhuje tak, odebrat jim rodová sídla a darovat je jiným rodům, které je podpořily proti Ramsaymu. Proti tomu se Jon ostře ohradí a vznikne konflikt. Ani jeden z rodů nakonec potrestán není, protože ti členové, kteří se rozhodli podpořit Boltony, již zemřeli a Jon si myslí, že není spravedlivé, trestat za to jejich mladé děti.", "Sam (John Bradley) jako učeň v Citadele uklízí nočíky a podává oběd. Vůbec ho to ale neuspokojuje. Jako jeden z mála, kdo přežili bílé chodce (a jednoho i zabil), touží po znalostech, jak je zabít. Mistr ho během pitvy navede, aby se postupně dostal do zakázané části knihovny, která je pouze pro mistry. Půjčí si knihy a během volné chvilky s Fialkou (Hannah Murray) a jejím dítětem zjistí, kde lze najít jedinou zbraň, která zničí bílé chodce − dračí sklo − a ihned pošle zprávu Jonovi. Během své nudné a rutinní práce se setkává s lupusem postiženým Jorahem Mormontem (Iain Glen), který se ho ptá, jestli už Daenerys Targaryen dorazila, na což Samwell odpoví, že neví.", "Cersei (Lena Headey) s Jaimem (Nikolaj Coster-Waldau) řeší nad mapou království, jak pokračovat dál, když si získali tolik nepřátel. Novou pomoc najdou v Euronu Greyjoyovi (Pilou Asbæk), který touží se svým loďstvem zabít svého synovce a neteř. Také si chce vzít novou královnu, ale Cersei jej odmítne, tak se Euron vydá hledat dar, na který Cersei čeká.", "Na Černý hrad, kde je novým lordem velitelem Bolestínský Edd (Ben Crompton), dorazí Meera (Ellie Kendrick) s Brandonem (Isaac Hempstead Wright). Noční hlídka jim otevře bránu, a přestože Edd zpočátku nevěří, že jsou to oba severští malí lordi, nakonec je pouští přes bránu dovnitř." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Biologie.", "Vyhynutí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Muchálek guamský byl malým druhem pěvce, jeho velikost se vyšplhala asi na třináct centimetrů. Zbarvení horní části těla se lišilo v závislosti na pohlaví, samci jej měli leskle modročerný, samice spíše nahnědlý. Ocas měl odstíny modré břidlice, končetiny byly černé včetně chodidel. Spodní strana těla byla skořicová na prsou a bílým hrdlem a bradou. Zobák měl odstín černé.", "Muchálek guamský žil na ostrově Guam v Marianách, které leží v západní části Tichého oceánu − jednalo se o zdejší endemit. Jako vhodný biotop mu zde sloužily například lesní porosty, ale osídlil velkou část různých stanovišť. Rozmnožoval se zde hlavně mezi lednem a červnem, avšak mohlo k tomu dojít během celého roku. Samička nakladla do dovedně ukrytého hnízda z rostlinných materiálů (například mechů), jež byly pospojovány pavučinou, jedno až dvě vejce krémové barvy. Jedná generace trvala 4,2 let. Muchálek guamský se živil hmyzem, který detekoval díky vouskům u zobáku. Někdy žil společně s poddruhem pávíka australasijského \"Rhipidura rufifrons uraniae\"; ten je rovněž považován za zaniklý.", "Ve čtyřicátých letech dvacátého století po druhé světové válce došlo na ostrově Guam k introdukci bojg hnědých (\"Myiagra freycineti\"). Tito hadi, měřící až dva metry, sem byli pravděpodobně zavlečeni na lodích americké armády a začali ptáky lovit. Ještě do sedmdesátých let nebyl muchálek vzácným druhem; do roku 1980 však stál druh na pokraji vyhynutí. O tři roky později byla nalezena už jen skupinka méně než sta exemplářů, která žila v blízkosti řeky Pajon a za půl roku byl na stejném místě odchycen poslední exemplář druhu; tuto poslední populaci možná mohla zlikvidovat nějaká choroba. Zbývající pták − samec − měl posloužit pro záchranu druhu v lidské péči, avšak jiní muchálci, tedy i samice, již od té doby nebyli na Guamu objeveni. Samec uhynul příští rok. Mezinárodní svaz ochrany přírody vyhlásil muchálka guamského o deset let později, v roce 1994, vyhynulým druhem. Společně s ním na Guamu následkem introdukce bojg vyhynuli i jiní původní ptáci. Exempláře muchálků guamských vlastní muzea v Honolulu (včetně hnízd s vejci), Washingtonu a Leidenu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Geografie.", "Doprava.", "Vzduch.", "Silnice.", "Počet obyvatel." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Oblast nebyla kvůli své poloze nikdy osídlena starými inuitskými kulturami. Kangerlussuaq byl založen 7. října 1941 za druhé světové války armádou USA jako vojenská stanice s názvem Bluie West-8. V roce 1950 se dostala stanice pod kontrolu Dánska, které založilo u základny osadu s názvem Søndre Strømfjord (dnešní Kangerlussuaq), ale dne 27. dubna 1951 si USA stanici Bluie West-8 koupilo a přejmenovalo ji na Sondrestorm Air Base. Dne 30. září 1992 USA základnu opustilo a současná osada byla přejmenována podle Gróňanů na Kangerlussuaq (název znamená \"velký fjord\").", "Kangerlussuaq je nejvzdálenější od moře ze všech grónských osad, nejkratší cesta k moři je dlouhá asi 124 km (dalšími velmi vzdálené osady od moře jsou Narsarsuaq (asi 88 km) a Kapisillit (asi 74 km)), není ale vnitrozemský, má přístup k moři díky stejnojmennému fjordu, na jehož konci leží (cesta přes fjord k moři je dlouhá asi 176 km). Kangerlussuaq se nachází asi 22 km od grónského ledovce, vede tu i silnice, takže tu jezdí turisté. Ledovec zřetelně vystupuje ze země, a tak je to hlavní turistická atrakce Kangerlussuaqu. Kangerlussuaq se nachází asi 50 km severně od severního polárního kruhu.", "", "Kangerlussuaq je známý především díky svému letišti, které jako jedno ze dvou letišť v Grónsku (spolu s letištěm Narsarsuaq) zvládne velká letadla, jako například letadla Boeing 747. Je z něho možné letět do Aasiaatu, Ilulissatu, Maniitsoqu, Narsarsuaqu, Ittoqqortoormiitu a Sisimiutu. Je z něho možné letět také do Kodaně v Dánsku a Reykjavíku na Islandu.", "Kangerlussuaq má největší dopravní síť silnic v Grónsku (přičemž nejsou počítány ulice ve městě). Nejdelší silnice vede z města přes pohoří Isunngua ke grónskému ledovci. Tato silnice je použita především pro turistické účely. Byly návrhy na zavedení 170 km dlouhé silnice, spojující Sisimiut s Kangerlussuaqem. Náklady na výstavbu silnice byly uvedeny na 250 až 500 milionů DKK, přičemž záleželo na kvalitě silnice, takže byly plány zamítnuty. Bylo také prokázáno, že doba jízdy by byla delší než doba letu, ale jsou návrhy na přemístění hlavního letiště do Nuuku, přičemž by bylo letiště Kangerlussuaq zrušeno pro mezinárodní účely a sloužilo by pouze městu Kangerlussuaq.", "Na začátku devadesátých let počet obyvatel klesal kvůli oleji na letišti. V roce 1994 začal opět stoupat, v posledních letech ovšem opět klesá." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Biologie.", "Vyhynutí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Chřástal wakeský dosahoval velikosti mezi 22 až 25 centimetry, jednalo se o malý druh. Křídla, přičemž jedno dosahovalo velikosti 8,5 až 10, cm, atrofovala. Tělo tohoto ptáka bylo zabarveno olivově hnědě, hlava potom dosahovala tmavšího odstínu. Duhovka měla červenou barvu. Hrdlo bylo zbarveno bíle, krk byl šedavý a níže zbarvení přecházelo do popelavě hnědé. Přes spodní stranu těla se také táhlo několik bělavých pruhů. Zobák byl zbarvený hnědě, stejného odstínu potom dosahovaly končetiny. Juvenilní jedinci byli tmavě černohnědí, na spodní straně těla dosahovalo zbarvení světlejších odstínů. Tomuto druhu se podobal jiný chřástal − chřástal páskovaný (\"Gallirallus philippensis\").", "Chřástal wakeský žil na atolu Wake, jednalo se o tamní endemit. Obýval tu křovinaté oblasti. Usadil se v oblastech tvořených pandány (\"Pandanus\"), které pokrývají velkou část ostrova, a také rostlinami náležících do rodu \"Sesuvium\" (tlustobýl). Žil zde všežravě: ze živočišné potravy se živil například ještěrkami či bezobratlými (například hmyz, měkkýši), rostlinnou složku potom tvořila kupříkladu semena. Ptáci potravu získávali jejím vyhrabáváním ze sypké půdy. Jeden americký voják popsal, jak tento druh ulovil korýše: rychle se k němu připlížil a bleskově mu uštědřil několik ran zobákem. O sociálním chování nebylo zjištěno mnoho informací. Jednalo se o zvědavá zvířata, která se nebála lidí. Rozmnožování připadalo na období mezi červencem (námluvy a samotný akt páření) a srpnem; jestliže však byly podmínky příznivé, pářit se mohli i dvakrát. Vyvinul se u nich společný systém chovu, kdy například skupiny ptáků bránily mláďata proti predátorům (nepřáteli vajec a mláďat byli krabi náležící do rodu \"Coenobita\" či potkani). Jedna generace trvala 3,4 roku.", "Během prvních desetiletí dvacátého století vnikly na ostrov americké vojenské jednotky, to však pro ptáky nepředstavovalo problém. Pravděpodobně jim nevadila ani introdukce krys: druh totiž koexistoval s krysou ostrovní (\"Rattus exulans\"). Ještě před druhou světovou válkou se jednalo o hojného ptáka. Během druhé světové války byl však ostrov Wake násilně obsazen japonským vojskem. Během následujících roků 1942 až 1945 sloužili tito ptáci japonským vojákům jako potrava, chřástalové navíc nepovažovali lidi za nebezpečné, nehledě k tomu, že pokud se k jejich lovu připojilo vojáků více, chřástal neměl ani šanci utéct. Populace potom byly ničeny při bouřkách. Během války nakonec došlo k bombardování ostrova, a na jejím konci, roku 1945, už z atolu chřástalové vymizeli. Mezinárodní svaz ochrany přírody prohlásil druh chřástal wakeský za vyhynulý. Exempláře vlastní muzea v Tringu, Washingtonu a New Yorku." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Počátky kariéry v KSČ.", "Působení v Moskvě.", "Vrchol kariéry v letech 1946–1951.", "Proces se Slánským." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Jeho rodiči byli obchodník ze Slezské Ostravy Mořic Geminder a Viktorie rozená Lindenbergerová. Rodina patřila mezi německojazyčné židy, Bedřich proto chodil do německých škol. Po čtyřech letech obecné školy pokračoval ve studiu na reálce a střední odborné škole v Podmoklech. Během studií na reálce byl členem sionistického mládežnického turistického spolku \"Jüdischer Wanderbund „Blau - Weiss“\". Později se se od sionismu odvrátil, začal sympatizovat s komunistickými myšlenkami a v letech 1919–1921 byl členem komunistické mládežnické organizace Komsomol. Dále studoval na exportní akademii v Berlíně, ale již v listopadu 1920 byl z Německa kvůli komunistické činnosti vyhoštěn. Poté působil nějakou dobu v Rakousku a Maďarsku, ale i zde se stal nežádoucí osobou. I když se Geminder narodil ve Vítkovicích, na základě domovského práva po otci příslušel do polské obce Szczawnica v okrese Nowy Targ. V roce 1924 požádal o československé občanství, ale jeho žádost byla zamítnuta.", "V roce 1921 se stal členem KSČ a také získal funkci v exekutivě Komunistické internacionály mládeže. Ve straně byl postupně krajským tajemníkem v několika městech a přispíval do německy psaného komunistického tisku. Podílel se na agitaci mezi vojáky čs. armády. Jeho politická činnost byla sledována policií a v letech 1930 a 1931 byl kvůli ní vyhoštěn. Geminder ale dál žil v Československu ilegálně.", "V polovině 30. let se přesunul do Moskvy. Vykonával různé funkce v aparátu Kominterny, působil jako novinář, propagandista a výrobce dezinformací. Byl sekretářem generálního tajemníka Dimitrova, později se stal vedoucím tiskového oddělení. Po zrušení Kominterny v roce 1943 pracoval Geminder v oddělení mezinárodních informací ÚV VKS(b), poté v oddělení zahraniční politiky. Až do roku 1946 působil ve funkci ředitele Ústavu č. 205 pro zahraniční rozhlasové vysílání. Za svou činnost v Moskvě v době války získal Leninův řád a medaile Za vítězství nad Německem a Za vzornou práci v době Velké vlastenecké války.", "Do osvobozeného Československa se vrátil v srpnu 1946. Získal československé občanství a stal se vedoucím mezinárodního oddělení ústředního sekretariátu KSČ. Do jeho působnosti spadaly veškeré styky KSČ se zahraničními komunistickými stranami a také komunističtí emigranti, žijící v Československu. Významné místo mezi nimi zaujímala skupina jugoslávských občanů, kteří se usadili v Praze po roztržce mezi Stalinem a Titem. V září 1951 byl z funkce vedoucího mezinárodního oddělení odvolán a nastoupil jako vedoucí zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Již krátce poté, 24. listopadu, byl zatčen.", "V procesu se Slánským byl obviněn z vlastizrady a vyzvědačství, 27. listopadu 1952 odsouzen k trestu smrti a 3. prosince 1952 oběšen na Pankráci." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Popis.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Evropská rostlina, která se vyskytuje nejčastěji v západní a střední Evropě, na severu po střed Skandinávského poloostrova a na východě až po Ural. V České republice roste roztroušeně v termofytiku až mezofytiku, v chladnějších oblastech je vzácná. V Čechách je nejhojnější v Polabí a Českém středohoří, na Moravě v Dolnomoravském úvalu, v okolí Vsetína a v Bílých Karpatech.", "Vytrvalá bylina s četnými, řídce chlupatými, tenkými, přímými nebo vystoupavými lodyhami dlouhými 5 až 20 cm, které vyrůstají buď z přízemní růžice a jsou rozvětvené, nebo jako boční výhonky a bývají jednoduché. Kořen je tenký a nahnědlý. Listy v růžici jsou zřetelně větší než listy lodyžní, jsou obvejčité až kopinaté, 2 až 3 cm velké a 1 cm široké, na bázi klínovitě zúžené a na vrcholu okrouhlé. Listy lodyžní jsou asi jen 1 až 2 cm dlouhé a 0,5 cm široké. Všechny listy jsou světle zelené a velmi hořké. Květenství, zprvu hustý a později volnější 2 až 10 cm dlouhý hrozen, je tvořeno 8 až 25 drobnými květy barvy sytě modré, světle modré, červené, světle fialové, bělavé nebo bílé. Vejčité, na vrcholu špičaté listeny jsou dlouhé jako stopky, listence mívají délku poloviční. Pětičetné květy jsou na kratičkých, 2 mm stopkách, které jsou zpočátku přímé a po odkvětu převislé. Úzce čárkovité kališní lístky jsou za květu přitisklé, tři venkovní lístky jsou blanité, 2 mm dlouhé a dva vnitřní jsou rozšířené a vytvářejí úzce eliptická křídla až 4 mm dlouhá. Korunní lístky jsou stejně dlouhé, do poloviny srůstají a vytvářejí trubku, horní lístky jsou pyskovitě srostlé a spodní vydutý lístek má hřebenitý přívěsek s 8 až 16 úkrojky. V květu je osm tyčinek, přirostlých ve dvou svazečcích nitkami ke korunní trubce, s téměř přisedlými prašníky. Spodní semeník srostlý se dvou plodolistů nese kratičkou, přímou čnělku s bliznou. Květy bývají opylovány hmyzem a jsou schopné se opylit i vlastním pylem. Plod je zploštěná, srdčitá, asi 4 mm velká tobolka s úzkými blanitými křídly. Obsahuje podlouhlá, 2 mm velká semena s masíčkem. Do nedalekého okolí bývají semena rozšiřována mravenci, na větší vzdálenosti větrem nebo vodou. Ploidie druhu je 2n = 34.", "Vítod nahořklý je morfologicky proměnlivá rostlina, jeho poddruhy se odlišují nejen vzhledem, ale i prostředím ve které vyrůstají. Na území ČR se vyskytuje ve dvou poddruzích: Na některých slatinných stanovištích se v podobných podmínkách oba poddruhy vyskytují společně. Vítod nahořklý pravý nejčastěji roste na mírně vlhkých až vysýchavých půdách v málo propustných substrátech bohatých na minerální látky, které jsou nejčastěji chemicky neutrální. Jeho rostliny mívají větší počty nevětvených lodyh 5 až 10 cm vysokých a květy jsou obvykle bělavé a jen zřídka modré. Vyskytuje se do nadmořské výšky 780 m. Jeho početní stavy se v české přírodě snižují a je proto zařazen mezi silně ohrožené druhy (C2b). Vítod nahořklý rakouský se spíše vyskytuje na slatinných a vlhkých kosených loukách na humózních, živinami bohatých půdách mírně alkalického charakteru. Rostliny mají méně, ale zato větvených lodyh vysokých 10 až 20 cm, které mívají květy většinou sytě nebo světle modré a jen zřídka bílé. Roste pouze v planárním a kolinním stupni do nadmořské výšky 450 m. Tento poddruh se v minulosti nerozlišoval a proto není jeho výskyt přesně zmapován, je proto zařazen mezi nedostatečně prostudované druhy (C4b).", "V listech, lodyhách i kořenech jsou mnohé užitečné látky sloužící k léčbě neduhů. Obsahuje glykosidy, třísloviny a silice stimulující vylučování trávicích šťáv i usnadňující odkašlávání při nemoci průdušek. Z usušených, za květu sbíraných rostlin se vařívaly bylinné čaje proti nachlazení, zánětům horních cest dýchacích, průjmům i nechutenství. Práškový kořen zase léčíval nemoci ledvin, vodnatelnost i dnu. Bylina je natolik hořká, že se ji pasoucí se dobytek vyhýbá. V České republice je rostlinou chráněnou a nelze ji v přírodě sbírat." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Vyznamenání.", "Citace k Medaili cti." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Simanek se narodil 26. dubna 1930 v Detroitu. Odmaturoval v roce 1948 a začal pracovat pro Ford Motor Company a General Motors před tím, než se přihlásil k americké námořní pěchotě, a to 13. srpna 1951. Po ukončení základního výcviku v Parris Island v Jižní Karolíně, byl v říjnu 1951 poslán do Camp Pendletonu v Kalifornii. Po dalším tréninku v Camp Pendletonu byl v dubnu 1952 poslán do Koreje a 6. května 1952 byl připojen k rotě F, 2. praporu, 5. pluku. Získal také dvě služební hvězdy za své působení. Simanek sloužil u roty F, 2. praporu, 5. pluku u 1. divize námořní pěchoty, když se 18. srpna 1952 dostal do akce. Hlídka, které se účastnil, postupovala z přátelských pozic do okupované základny, kde mariňáci vešli přímo do severokorejské pasti. Robert Simanek zakryl svým tělem nepřátelský granát, aby zachránil životy svým spolubojovníkům a byl ještě několikrát zraněn do nohou. Lékařské péče se mu dostalo na palubě nemocniční lodi USS Haven a byl léčen i v Japonsku, než se mohl vrátit do Spojených států v září 1952. Následně byl hospitalizován v Mare Island v Kalifornii a v námořní stanici Great Lakes v Illinois, do doby než byl poslán do výslužby 1. března 1953. Medaili cti obdržel od prezidenta Dwighta D. Eisenhowera v Bílém domě 27. října 1953. Robert E. Simanek byl 36. mariňák, který obdržel vyznamenání v korejské válce. Dodatečně k Medaili cti získal i Purpurové srdce, vyznamenání za službu v korejské válce s dvěma bronzovými služebními hvězdami, poté americké vyznamenání za službu a vyznamenání za národní obranu.", "", "Simankova oficiální zpráva k Medaili cti: Za zřetelnou statečnost a neohroženost v ohrožení svého života, při službě s rotou F, 2. praporu 5. pluku 1. divize námořní pěchoty, v akci proti nepřátelským jednotkám v Koreji, 17. srpna 1952. Během doprovázení patroly do okupovaného území, hluboko za nepřátelské linie, Private First Class (Vojín první třídy) Simanek vykazoval vysoký stupeň odvahy a odhodlaného ducha sebeobětování v ochraně životů jeho kamarádů. Jeho jednotka byla napadena intenzivní nepřátelskou palbou z minometných a střeleckých zbraní a pod těžkou palbou byli donuceni se stáhnout do nejbližšího zákopu. Nepřítel se dostal na takovou vzdálenost, že dokázal vhodit granát přímo do jejich zákopu. Robert. E Simanek byl natolik odhodlaný se záchranou jeho kamarádů, že se bezohledně vrhl na nepřátelský granát, jeho tělo pohltilo veškerou explozi a tím ochránil jeho kamarády před těžkým zraněním či smrtí. Za vysokou odvahu v tváři naprosto jisté smrti byl vyznamenán nejvyšším vyznamenáním Spojených států." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V první polovině 50. let nastoupila do televizní stanice WNBT-TV v New Yorku (součást sítě NBC). Začínala v oddělení marketingu, ale brzy začala produkovat čtvrthodinový pořad pro děti nazvaný \"Ask the Camera\". Televizi však opustila za dramatických okolností, když ji její šéf obtěžoval a posléze napadl jejího partnera. Připravovala poté reportáže pro \"The Morning Show\" na CBS, aniž by však byla na obrazovce. Na čas pak přešla do tištěných médií, pracovala pro měsíčník pro ženy \"Redbook\", ale v roce 1961 se vrátila do televize NBC. Připravovala v různých pozicích ranní magazín \"The Today Show\" a postupně se vypracovala na tzv. \"Today Girl\", která v ranní šou oznamuje počasí a různé zajímavosti. Postupně začala točit i reportáže a stále více se zabývala i politikou. Průlom v její kariéře přinesly její reportáže z návštěvy manželky prezidenta Kennedyho Jacqueline v Indii. Její popularita vzrostla a v pořadu tudíž získala více prostoru a nakonec povýšila na spolumoderátorku. Pro \"Morning Show\" pracovala až do roku 1976. Tehdy jí televize ABC nabídla, aby společně s Harrym Reasonerem uváděla večerní zprávy - \"Evening News\". Šlo o historický průlom – stala se první ženou, která v americké televizi tento post zastávala. V roce 1979 začala uvádět a produkovat nový pořad - zpravodajský magazín \"20/20\". Pořad existoval do roku 2004. Od roku 1997 začala spolumoderovat v Americe velmi populární každodenní dopolední talkshow \"The View\", spolu s Whoopi Goldbergovou, Joy Beharovou, Elisabeth Hasselbeckovou a Sherri Shepherovou. Krom toho pro ABC dělala tzv. velké rozhovory. Počínaje Richardem Nixonem vyzpovídala všechny americké prezidenty. Mezi jejími respondenty bylo i mnoho významných osobností ze světa: egyptský prezident Anvar as-Sádát, izraelský premiér Menachem Begin, íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví, ruští prezidenti Boris Jelcin a Vladimir Putin, britská premiérka Margaret Thatcherová, kubánský vůdce Fidel Castro, venezuelský prezident Hugo Chávez, syrský prezident Bašár al-Asad, jihoafrický prezident Nelson Mandela, indická premiérka Indira Gándhíová i český prezident Václav Havel. Zdaleka nejsledovanější byl ovšem její rozhovor s Monikou Lewinskou v době Aféry Lewinská. 78 milionů diváků je v USA dodnes rekordem. V červnu 2007 získala Waltersová v Hollywoodu svou hvězdu na chodníku slávy." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Postup." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Tečkovou manýru předcházely metody puncování, které užívali němečtí a nizozemští zlatníci. Z grafiků ji jako první použil Giulio Campagnola (1482-1515) k reprodukci raně renesančních maleb svých současníků (Giorgione, Tizian) a Jan Billeart v Amsterdamu. Největšího rozvoje se tato metoda dočkala po polovině 18. století v Anglii. Zavedl ji William Wynne Ryland (1732-1783), který ale skončil na šibenici po obvinění z padělání bankovek. Hlavním mistrem tečkovací techniky v Anglii se stal Ital Francesco Bartollozzi (1725-1815), který byl roku 1764 jmenován královským rytcem a vychoval řadu následovníků (Charles Knight, Luigi Schiavonetti, Peter William Tomkins, Charles William White, Charles Wilkin, John Ogborne, Thomas Cheesmann). Autorem většiny předloh byl Bartolozziho přítel G. B. Cipriani a malířka Angelika Kauffman. V Habsburské monarchii tuto techniku užil např. Joseph Glanz (1795-1866) pro portrét Jana Žižky.", "Při suchém postupu se body na leštěné měděné desce tvoří tečkovacím kladívkem nebo tečkovací jehlou a vyvýšený grátek se před tiskem zbrousí nebo odstraní škrabkou. Tento způsob je velmi pracný a v moderní grafice se užívá jen zřídka, jako pomocná technika leptu. Tečková manýra byla později modifikována a vylepšena, když se body tvořily skupinou jehel přes tvrdý kryt a deska se pak vyleptala. K tečkování na souvislé větší ploše se užívala ruleta, muleta a matoár. Po leptání se matrice dokončila nasucho tečkovací jehlou. Technika vytváří tónově bohatý obraz s měkkou modelací objemů a plynulými přechody mezi světly a stíny. Na přelomu 18. a 19. století se používala ke kopiím výtvarných děl, zejména portrétů. Výsledný efekt je možno přirovnat k fotografii na filmu s hrubým zrnem. Grafika vytvořená tečkovací technikou je podobná mezzotintě, ale rozdíly lze zjistit lupou. U tečkovací techniky se vytváří světlo, stín a největší hloubky různou vzdáleností, velikostí a zahuštěním teček, kdežto u mezzotinty se postupuje od nejtmavších míst k nejsvětlejším, vyhlazováním (srážením) zrna pomocí hladítka nebo šábru. Matrice zpracovaná touto technikou byla vůči tlaku v lisu odolnější než mezzotinta, a umožňovala tak tisk mnohem větších nákladů." ] }