Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Život.", "Na Litvě, v Rusku.", "Pokus o útěk, v Jenisejsku.", "V Ilimsku.", "Zabití ilimského vojevody a útěk k Amuru.", "V Poamuří.", "Potomci.", "Polské verze příběhu Černigovského." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Nikofor Černigovskij se účastnil smolenské války (1632–1634) ve vojsku polsko-litevského státu. V soudobých dokumentech se poprvé objevuje roku 1633, kdy u Novgorodu-Severského upadl do ruského zajetí, do konce války byl držen ve Vologdě na severu Ruska. Po skončení války se odmítl vrátit, místo toho požádal o vstup do ruských služeb. Přijal pravoslaví a v květnu 1635 byl pokřtěn. Od podzimu 1635 sloužil v Tule, v tamním pluku husarů a rejtarů složeném z cizozemců. Současně se – roku 1635 – oženil s Onosicou, dcerou Petra Dubovského, původem Litvina, žijícího v Moskvě. Litvini bylo jméno pro poddané Litevského velkoknížectví ruské národnosti. Svůj původ Černigovský udával různě. U výslechu roku 1633 se prohlásil za Poláka z kyjevského povětu s tím, že sloužil polskému králi jako kozák „na třech koních“. Roku 1635 v souvislosti se žádostí o vstup do ruských služeb se prohlásil za Čerkase z braginského povětu na Litvě. Čerkasové bylo ruské jméno pro (ruskojazyčné) kozáky žijící při jižních okrajích Ruska. V dokumentu o křtu je popsán, s odvoláním na jeho slova, jako šlechtic z brestského povětu. V dokumentech týkajících se jeho útěku v létě 1636 je, opět na základě svých slov, označován za Litvina z braginského povětu.", "Začátkem července 1636 se sedmi dalšími cizozemci uprchl z Tuly. Útěk nebyl plánovaný, účastníci se pro něj rozhodli až v den útěku. Na cestě do Litvy byla však polovina zběhů chycena, mezi nimi i Černigovskij. U výslechu uvedli jako důvod útěku nízký plat, nedostávali totiž příplatky za ženy a děti, zřejmě proto, že jejich rodiny žily v Moskvě. Za trest byl Černigovskij s manželkou v srpnu 1636 poslán na Sibiř do Jenisejska. Na cestě přezimovali v Tobolsku, na místo určení dorazili koncem září 1637. V Jenisejsku sloužil jako řadový kozák dvanáct let. Později (roku 1657) o své službě napsal:", "Roku 1649 Černigovskij patřil mezi kozáky převedené z Jenisejska do Ilimska v souvislosti se vznikem ilimského vojevodství. Roku 1652 ho ilimský vojevoda poslal do Kirensku na řece Leně, z tamních skladů vydal zásoby stopadesátičlennému oddílu Dmitrije Zinovjeva, který putoval k Amuru. Následující rok se účastnil stíhání zběhů z Ilimska k Amuru. Totiž v létě 1653 zběhli k Amuru tesaři, kozáci a rolníci z Leny a kozáci z Vercholenského ostrožku (ostrožek je malý ostroh, palisádou opevněné sídlo) s dalšími rolníky, celkem přes dvě stě lidí, polovina kozáků. Na Amuru se vesměs připojili k vojsku Onufrije Stěpanova. Černigovského oddíl se dostal se zběhy do boje, naopak z jiného oddílu se několik kozáků přidalo ke zběhům. Ilimský vojevoda pak v Čečujsku postavil hlídku, která měla zadržovat další uprchlíky. Roku 1654 byl už Černigovskij desátník, a opět sloužil v Kirensku, kde mimo jiné vydával ze skladů zásoby odesílané do Jakutska. Dokumenty vystavené jeho jménem nesepisoval ani nepodepisoval, sestavovali je jeho spolupracovníci. V létě 1655 zběhlo k Amuru z Leny 200 až 300 lidí v čele s kozákem Michailem Sorokinem, kteří po cestě v Kirensku sebrali zbraně a hledali Černigovského, aby ho zabili. Ten se před nimi schoval v lese. Roku 1655 nadále sloužil v Kirensku, kde žila i jeho rodina, dům měl i v Ilimsku. Roku 1656 již měl hodnost padesátníka (velitele padesáti mužů). V Kirensku mimo jiné vybíral jasak od Tunguzů. V letech 1656–1657 byl, se synem Fjodorem, v poselstvu ilimských kozáků, které přivezlo do Moskvy do Sibiřského prikazu sobolí kožešiny vybrané jako jasak a hlášení o stavu vojevodství. V Sibiřském prikazu podal list s přehledem své služby v němž požádal o přeřazení do služby proti Polákům. Ani tento list nenapsal osobně, zřejmě proto, že byl negramotný. Ačkoliv obvykle bylo podobným žádostem vyhověno, Černigovský neuspěl. V letech 1658–1662 v Kirensku dohlížel na plnění povinností tamních rolníků (vydělení a obdělání půdy, jejíž výnos byl určen státu). Roku 1664 a 1665 byl \"prikazčikom\" (náčelníkem a správcem) ve Verchně-Kirenské volosti. Německý historik žijící v Rusku Gerhard Müller roku 1757 napsal o Černigovském, že roku 1650 působil jako \"prikazščik\" v Čečujsku a roku 1652 dohlížel na solivar v Usť-Kutském ostrohu. Historikové v 19. i 20. století se při popisu Černigovského života v ilimském vojevodství omezili na převzetí těchto tvrzení, přestože se neopírají o prameny a není známo, jak k nim Müller dospěl.", "Podle Černigovského syna Fjodora od března 1665 se syny a rolníkem Michalem Ivanovem Sapožnikovem plánoval útěk „na Rus“, aby přednesl stížnost na ilimského vojevodu Lavrentije Obuchova. Plán změnil po příjezdu Obuchova na trh do Kirenska, když ho jakutský kozák Fjodor Lukjanov a kirenský rolník Ivan Jeremejev Mikulka přesvědčili, že lepší bude Obuchova oloupit a utéct k Amuru. Ke spiknutí se přidalo ještě 15 dalších lidí, vesměs lovců (). Celkem mělo 22 účastníků. Spiklenci zaútočili 28. června v noci na vojevodovu loď na Leně u ostrova (později nazvaného Obuchovův ostrov) 26 km od Kirenska, když se vojevoda vracel do Ilimska. Vojevodovi lidé byli neozbrojení. V šarvátce útočníci zabili šest a zranili deset lidí vojevodova doprovodu a samotného vojevodu utopili poté, co na útěku skočil do vody. Kdo zabil vojevodu není jasné. Fjodor Černigovský roku 1666 v Jakutsku vypověděl, že se zabitím vojevody nemá nic společného a pouze slyšel, že ho kopími „přidrželi“ ve vodě Fjodor Lukjanov a lovec Maťuška Maximov. Roku 1667 se od zběhů odtrhl a na Lenu vrátil Grigorij Kulakovskij, který vypověděl, že Obuchova zabili Fjodor Lukjanov, Maťuška Maximov a Černigovského syn Vasilij, přikázal jim to Fjodor Černigovskij. A že to v Telembinsku první dva přiznali něrčinskému náčelníkovi Larionovi Tolbuzinovi. Při konfrontaci (v Jakutsku) se syny Černigovského obě strany opakovaly svou verzi. Roku 1670 Černigovskij, ve zprávě do Něrčinska o útěku několika kozáků z Albazinu do Číny, obvinil z vraždy Obuchova dva z nich, Ivana Jeremejeva Mikulku a Osku Vasiljeva Podkamenného. Oska Vasiljev byl tchán Fjodora Černigovského. Útočníci zbili a okradli členy vojevodova doprovodu, vysvobodili vojevodovy vězně (včetně Černigovského zetě Petra Oskolkova), a loď i s nákladem zabavili. Z lodi ukořistili 30 soroků sobolů (30×40, to jest 1200 sobolích kožešin) a 300 rublů. Ač Černigovskij byl vůdcem skupiny, útoku na vojevodu se neúčastnil. Po útoku vyloupili Kirensk. Poté skupina vytáhla z Kirenska po proudu Leny. V následujícím městečku, Čečujsku, sestavili a předali tamnímu náčelníkovi list pro cara, v němž vysvětlovali svůj čin. Z listu se zachovaly pouze tři stránky. Svůj čin ospravedlňovali lichvou a krutým chováním Obuchova, který zdržoval jejich stížnosti poslané přes Jakutsk. Také vinili Obuchova z věznění popa Fomy Kirillova a znásilnění jeho ženy Palagejky Nikiforovy, snad dcery Nikifora Černigovského a oznamovali, že jdou sloužit carovi do Poamuří. Roku 1673 Černigovskij a další, celkem 101 lidí, v žádosti o milost, kterou zaslali do Moskvy, zabití Obuchova zdůvodnili jeho nesnesitelným chováními, znásilňováním jejich žen a vymáháním jejich majetku; jinak se prý chovali řádně a cestou k Amuru nikomu nijak neubližovali. Tři z nich – Ivan Perelešev, Jarko Tvarogov a Nechoroško Jelfimov – žádost dovezli do Moskvy, kam dorazili 19. ledna 1674. Z Čečujska rebelové pluli po Leně až k ústí Oljokmy a po ní na jih, přitom přibrali další kozáky a rolníky, takže jejich počet vzrostl na 84 lidí. Plavili se na sedmi lodích. Rolníky, jejichž hospodářství leželo při cestě, kupce, které potkali, a kozáky posádkou v ostrožcích po cestě, olupovali o zbraně, potraviny, nářadí a jiné zásoby. Kupcům a místním náčelníkům rovněž zabavovali a ničili zápisy o dluzích a daňových nedoplatcích. Zatímco majetné kupce a osoby spjaté s administrativou obírali bez náhrady, v některých případech –zpravidla prostým rolníkům, ale i posádce ostrožku v ústí Oljokmy, která měla bránit útěkům ruských poddaných do Poamuří, – za sebrané věci štědře platili sobolími kožešinami nebo penězi, o které okradli vojevodu. Na Oljokmě u ústí Tungiru se od skupiny odtrhli tři synové Černigovského, Fjodor, Anisim a Vasilij, kteří tam přezimovali a na jaře 1666 se vrátili na Lenu, kde se v červnu 1666 vzdali jakutským kozákům. Poté byli vězněni v Jakutsku. V pochodu od Tungiru k Amuru se rebelové dostali do konfliktu s místními Tunguzy, kteří patnáct z nich zabili. Při zdůvodňování účasti Černigovského na rebelii historikové různě spekulovali. Müller uvažoval o tom, že Černigovského mohla ke vzpouře přimět beztrestnost předešlých útěků na Amur. Sovětský historik V. A. Alexandrov měl Černigovského za jednotlivce, který nehrál větší roli v „lidovém povstání“ a pouze se k němu připojil. Někteří historikové podávali události do značné míry nezávisle na pramenech. První z nich byl chorvatský Juraj Križanić, který roku 1680 ve své \"Historii Sibiře\" vzpouru zdůvodnil znásilněním Černigovského sestry. Taková verze je však nemožná, protože Černigovskij byl poslán na Sibiř pouze s manželkou. Ruský etnograf S. V. Maximov roku 1871 sestru nahradil manželkou, která se v jeho představivosti změnila v „krásnou Polku“ a vzpouru přenesl do Usť-Kutu (pod vlivem Müllerovy chyby s usť-kuťským solivarem). Znásilněná manželka coby důvod Černigovského vzpoury poté přecházela z knihy do knihy. Černigovského manželka ovšem – vzhledem k době svatby – musela mít v době vzpoury více než 45 let. Někteří pisatelé se proto vrátili k verzi se sestrou, jiní váhali mezi ženou a sestrou.", "Zběhové přišli k Amuru, zprvu se chtěli usadit v bývalém městečku daurského náčelníka Lavkaje, u ústí Urky, na místě se však rozhodli přesídlit o 160 km níže po proudu, do bývalého městečka náčelníka Albazy, v čínských pramenech nazývaného Jaxa, které roku 1651 dobyl kozácký oddíl Jerofeje Chabarova a pojmenoval Albazin. Tam postavili ostroh. Už roku 1666 zaseli a sklidili první obilí, od domorodců v okolí vybírali jasak. Navázali kontakt s nejbližším představitelem ruského státu – něrčinským náčelníkem Larionem Tolbuzinem, v září 1666 již byli v pravidelném styku. Tolbuzin si – vzhledem k nepočetnosti svých kozáků – nemohl dovolit nepřátelství s albazinskými a nejpozději na podzim 1666 uznal Černigovského jako řádného představitele ruské vlády na horním Amuru. Snad už roku 1666, ale jistě od roku 1667, albazinští kozáci sebraný jasak odesílali do Moskvy. Tolbuzina oplátkou žádali o střelný prach a olovo a o kováře. Albazinští se považovali za loajální ruské poddané, podřizovali se Něrčinsku a chovali se jako každá ruská posádka – vybírali jasak, vedli administrativu, nicméně snažili se udržet si samosprávu. Z obdělávané půdy vydělili státní pole, jejichž výnos byl určen pro výživu kozáků a úředníků. Roku 1669 Tolbuzina zaměnil Danilo Aršinskij. I on, zjevně v souladu s instrukcemi Moskvy, uznával Černigovského a Albazince a udržoval s nimi styky. Koncem roku 1669 navázali s Aršinským kontakt představitelé mandžuské říše Čching, Mandžuové si mu stěžovali na albazinské kozáky, že útočí na Daury a Ďučery, poddané Čchingům. Naopak ruská delegace vyslaná z Něrčinska (v čele s kozákem Ignatijem Milovanovem) přednesla v Pekingu stížnost na útok Daurů a Ďučerů na Albazin provedený roku 1669, při kterém útočníci zabili tucet Rusů. V létě 1670 kontakt završilo předání listu čchingského císaře, který Aršinskij odeslal do Moskvy, současně zakázal Albazincům napadat čchingské poddané a vybírat od nich jasak. V květnu nebo začátkem června 1670 osm albazinských kozáků uprchlo do čchingské Číny. Černigovskij ve zprávě o útěku dva z nich – Ivana Jeremejeva Mikulku a Osku Vasiljeva Podkamenného – obvinil z vraždy Obuchova. V listopadu 1670 vyšlo najevo, že Nikifor Černigovskij třetí den po útěku zmíněné osmičky přemlouval manželku jednoho z Albazinců, aby s ním také zběhla do Číny. Albazinci vedení Petrem Oskolkovem ho zatkli a pod stráží odvezli do Něrčinska. Aršinskij událost oznámil do Moskvy, zřejmě však nedostal instrukce, jak s ním naložit, a tak ho po čase propustil. Roku 1673 Černigovskij opět spravoval Albazin. Roku 1674 však nový něrčinský správce Pavel Šulgin dosadil v Albazinu za náčelníka Semjona Vešňaka. Černigovského přeložil do Něrčinska, kde se – poté, co neuspěla Šulginova snaha o smírné vyřešení konfliktu – zúčastnil tažení proti Mongolům („tabunuckým lidem“), přepadajících Rusům poddané (takzvané „jasačné“) Tunguzy. V lednu 1675 je Černigovskij opět doložen ve funkci albazinského náčelníka, v souvislosti s konfliktem s Šulginem. Pavel Šulgin totiž roku 1674 skupinu vyhnanců přišlou z Ruska poslal rolničit k Urce, na místo bývalého Lavkajevova městečka. Oni však – se souhlasem Černigovského a albazinských kozáků – přesídlili do Albazinu. To nebylo v zájmu Šulgina, který potřeboval rolníky pracující na státních polích, aby získal obilí pro výživu kozáků, nikoliv další zájemce o zařazení mezi kozáky Téhož roku v březnu Černigovskij vytáhl s třemi sty lidmi z Albazinu na jihozápad na řeku Ken-che, na žádost místního daurského náčelníka, který chtěl se svými lidmi přejít z čchingského do ruského poddanství. Když Rusové přišli na smluvené místo, náčelník je zásobil potravinami a požádal, aby počkali, načež prchl i se svými lidmi na Čchingy kontrolované území na řece Non. Kozáci se poté vrátili. V březnu 1675 se moskevské úřady rozhodly vyřešit právní status Albazinců: 15. března za vraždu vojevody car Alexej I. Michajlovič odsoudil Černigovského se syny a dalšími, celkem 17 lidí, k trestu smrti, a 46 účastníků vzpoury k zbičování a useknutí ruky, nicméně za zásluhy o ruskou moc v Poamuří je všechny 17. března (na své jmeniny o svátku Alexije z Edessy) omilostnil a oficiálně přijal do služby. Nikifor Černigovskij počátkem léta 1675 zemřel, zřejmě v červnu. Zpráva o carském odsouzení a milosti doputovala do Albazinu později, o svém omilostnění se tedy nedozvěděl. Gerhard Müller odsouzení a omilostnění mylně posunul do roku 1672. Datum 1672 opisovali historikové v 19. i 20. století; někteří si přimysleli, že o milost žádaly tobolské nebo jiné sibiřské úřady. Někteří zachovali milost v roce 1672, ale odsouzení posunuli do doby krátce po vraždě.", "Manželka Černigovského po jeho útěku zřejmě zůstala v Ilimsku nebo Kirensku. Jeho synové Fjodor, Anisim a Vasilij, zatčení roku 1665, byli nějakou dobu vězněni v Ilimsku, záhy však byli propuštěni a přijati do kozácké služby. Nejstarší Fjodor se k roku 1676 objevil v dokumentech již jako dosti zámožný kozák, od roku 1678 v hodnosti padesátníka. Anisim byl počínaje rokem 1678 doložen jako řadový kozák. Roku 1685 byl z Ilimska odvelen Anisim a příští rok i ostatní Černigovští. Od konce 80. let sloužili v Idinském ostrožku (pozdější Verchneostrožnoje, ještě později Kamenka) na soutoku říčky Idy a Angary, který podléhal vojevodovi v Irkutsku. Fjodor tam nějakou dobu velel, roku 1687 a znova v letech 1692–1695. Jeden z Černigovských se usadil nedaleko Idinsku na místě moderního města Svirska: roku 1735 tam existoval jeden statek Černigovských, koncem 18. století vesnice Černigovská, roku 1909 vesnice Černigovská (neboli Svirská) s 299 obyvateli a v 21. století město Svirsk s 13 tisíci obyvateli. Ve Svirsku, sousedním městě Čeremchovo a Irkutsku žili Černigovští i počátkem 21. století.", "V polské historické literatuře je Nikifor Černigovskij pokládán za významného Poláka. Obrazotvornost polských historiků však jeho příběh značně rozvinula. Prvním, kdo v Polsku psal o Černigovském, byl Marian Dubiecki. Dubiecki vycházel z práce Gerharda Müllera, ale vnesl do polských verzí Černigovského příběhu vlastní osobité prvky. A sice původ Černigovského od volyňského Žitomiru, vložení do příběhu Nikiforova otce Romana, který měl být roku 1632 vypovězen do Jenisejska se synem a dcerou. Černigovští měli inspirovat ruského průkopníka Jerofeje Chabarova k zemědělskému podnikání, vzpoura a zabití Obuchova je u Dubického přesunuta na rok 1660, čínské a mandžuské jméno Albazinu (Jaxa) je považováno za jméno erbu Černigovských, Černigovský je popisován jako nezávislý vládce, kterému vláda říše Čching posílala polsky psané listy. Z Dubieckého verze vycházejí polští historikové i ve 21. století. Tak Michał Lubina přidává Černigovskému gramotnost, opakuje příběh o znásilnění sestry, rozepisuje se o údajných dobrých vztazích Černigovského s Čínou. Jiný polský historik Roman Sidorski píše, že Nikifor Černigovský byl sice polský poddaný, ale (malo)ruské, nikoliv polské národnosti. Jinak opakuje Dubického verzi, s tím že zdůrazňuje dobré vztahy s domorodci „zásluhou sdílení zemědělských a řemeslných znalostí“. Navázání kontaktu s ruskou administrativou v Něrčinsku datuje do roku 1669 (Dubicky do roku 1671) a odsouzení a omilostnění tradičně podle Müllera do roku 1672." ] }

{ "title": [ "Časný život.", "Kariéra.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Bob Morley je synem filipínské matky a australsko-irského otce, který zemřel, když byl Morley mladý. Bob má dvě sestry a jednoho bratra, mezi svými sourozenci je nejmladší. Morley vyrůstal na farmě v Kynetonu, malém městečku ve Victorii. Studoval drama až do 11. ročníku školy, kde byl požádán, aby přerušil studium kvůli chování. Po dokončení 12. ročníku se Morley přestěhoval do Melbournu a začal inženýrská studia. O rok později se rozhodl zapsat na Kreativní umění na univerzitě La Trobe a sehnal si hereckého agenta.", "Morley začal svou kariéru hraním v mnoha divadelních produkcích, krátkých filmech a hrách jako např. \"Falling to Perfect\" či \"Tale From Vienna Woods\". Morley se v roce 2005 objevil v nízkorozpočtovém horrorovém filmu \"Dead Harvest\", který režíroval Damian Scott, a také hrál jako extra v soap opeře \"Neighbours\". V tom samém roce dostal roli v \"Angels with Dirty Faces\" a jeho herecký výkon upoutal pozornost castingových režisérů seriálu \"Home and Away\". O rok později získal v tomto seriálu roli Drewa Curtise, za kterou byl nominován na cenu Nejvíce populární nový mužský talent udílenou Logie Award. Morley se objevil v druhé řaděaustralské pěvecké soutěže celebrit \"It Takes Two\" v květnu 2007. Dne 12. června 2007 byl ze soutěže vyřazen, přestože ten den získal své nejvyšší skóre. V roce 2008 skončil v seriálu \"Home and Away\" a dostal roli Tonyho Moretti v akčním drama seriálu \"Kriminálka z pobřeží\" na televizní stanici Nine Network. Seriál byl po první řadě ukončen kvůli nízké sledovanosti. V roce 2008 se také objevil ve \"Scorched\" na stejné televizní stanici. Morley byl nominován magazínem Cleo na cenu Mládenec roku. V roce 2009 zahrál roli Lorca ve hře \"Palindrome for a Dead Poet\". Následující rok se Morley objevil ve čtvrté sérii \"Sea Patrol\" v pátém díle s názvem „Paradise Lost\"“\". V roce 2011 účinkoval v australském thrilleru \"Road Train\" režírovaném Deanem Francisem. V Severní Americe vyšel film pod názvem \"Road Kill\". V červnu 2011 bylo oznámeno, že Morley bude hrát roli Aidana Fostera v \"Neighbours\". Morley si dal desetitýdenní pauzu ze soap opery, aby mohl účinkovat ve filmu \"Blinder\" o australském fotbalu. Na set \"Neighbours\" se vrátil na začátku června 2012. Dne 21. února 2014 bylo oznámeno, že byl Morley obsazen do role Bellamyho Blakea v seriálu \"The 100\" vysílaného televizní stanicí The CW. V roce 2014 si zahrál ve filmu \"Lost in the White City.\"", "Do roku 2008 byl Morley ve vztahu se svojí kolegyní ze seriálu \"Home and Away\" Jessicou Tovey. Dne 7. června 2019 bylo oznámeno, že se oženil se svou kolegyní ze seriálu \"The 100\" Elizou Taylor." ] }

{ "title": [ "Příčiny úzkosti.", "Projevy při separaci.", "vokalizace (vytí, štěkání, kňučení).", "destruktivní chování.", "kálení či močení (v krátké době po odchodu majitele).", "nadměrné olizování se a drbání se.", "snaha dostat se z uzavřeného prostoru.", "snaha dostat se do uzavřeného prostoru.", "ostatní příznaky.", "Doporučení.", "Jak řešit problém." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Separační úzkost je v podstatě patologická závislost psa na svém majiteli. Jde tedy o samovolnou, majitelem nechtěnou, ale obrovskou vazbu mezi psem a jeho pánem, kdy je pes přílišně uvyklý na pánovu neustálou přítomnost. Mnoho majitelů takto úzkostných psů si často ani problém neuvědomují, především v případech malých štěňat je tento problém obtížné rozeznat od běžné nejistoty typické pro všechna mláďata. Nejlépe od útlého věku je nutné nechávat psa po menších časových úsecích samotného, aby si postupně zvykal na chvíle, kdy bude muset zůstat sám. Pes je tvor obecně velice emocionální. Na rozdíl od člověka, který používá především mimiku a gesta, pro vyjádření svých vnitřních pocitů, pes své vnitřní emoce dává najevo především pomocí ocasu - např. výškou postavení ocasu, intenzitou vrtění ocasu; dále i pomocí uší - např. tzv sklopení uší atd. Spektrum emocí, které pes dokáže pocítit, zahrnuje od pocitů radosti a vzrušení přes pocity nudy a nervozity až po pocity hněvu a lítostivosti. Každý pes, který zůstane sám bez svého pána, pociťuje po tuto dobu více či méně hlavně smutek z osamění. Sklony k separační úzkosti jsou pravděpodobnější u těch psů, jejichž majitelé se sami nachází v období emoční nestability. Ať už je tato nestabilita zapřičiněna problémem krátkodobějšího či dlouhodobějšího rázu (příklady krátkodobější problém x dlouhodobější: rozchod s partnerem x déle trvající samota bez vyhlídek navázat partnerský vztah). Tito psí majitelé podvědomě mohou navazovat velice pevné vazby se svými psi a nevědomky tak na ně mohou přenášet emoce negativních charakterů. Majitel tedy může přímo sám vytvářet podmínky pro rozvinutí patologického vztahu se psem. Navázat takto patologický vztah je velice snadné hlavně pro štěňata. Pro dospělé psi není proces navázání takového vztahu vyloučen, dá se však předpokládat pomalejší průběh než u štěňat.", "", "- pes se v tomto případě snaží zpět \"přivolat\" pána či pomoc a upozornit na sebe, že je někde sám a nelíbí se mu to", "- ničení nábytku, vyhrabání koše, rozkousání bot = pes se snaží překonat strach, který v něm vznikne a hledá si jiný podnět, který by mu mohl pomoci se uklidnit (př. u člověka může být cvakání propiskou, kousání nehtů, tahání se za vlasy atp.)", "- obrovské nervové vypětí pro psa, částečná neschopnost kontrolovat tělo, např. svalstvo = v tomto případě je na místě vyloučit jiné možné alternativy (skutečná nutnost vykonat potřebu, onemocnění apod.)", "- nepřiměřené chování = tzv. \"ošívání se\"", "- opět snaha o útěk a překonání překážky v okolí, která brání úniku za pánem", "- pro navození většího pocitu bezpečí (menší prostor = rychlejší a snazší zaregistrování potenciálního nebezpečí)", "- hysterické pobíhání X chůze naprázdno - větší plynatost - rozšířené zornice psa - svalový třes čili gradující nervozita", "První krok spočívá v omezení fyzického kontaktu se psem. Tím je myšleno především: Doporučuje se trpělivost a dávat pozvolný a nenucený průchod změnám. Za porušení nových pravidel je nemístné psa trestat, pokud mu tato nejsou ještě dostatečně jasná a vštípená. V této době je však doporučováno psa velice chválit a odměňovat, pokud je v jejich dodržování úspěšný. Pokud si je pán jist, že jeho pes porušil taková pravidla, která mu již byla zcela určitě jasná a vštípená, pak se velmi pravděpodobné, že se ze strany psa jedná o úmyslný vzdor, a jako takový zasluhuje trest. Za dodržování pravidel, které si již pes osvojil, je na místě běžná pochvala, občasná odměna a hlavně oboustranné dodržování pravidel - i ze strany pána.", "Prevence je vždy nejlepší cestou, avšak je-li již problém rozpoután, pak může pomoci následující:" ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Rodinné příjmení Čolaković má původ v tureckém slově \"çolak\" neboli jednoruký. Lze předpokládat, že zakladatel rodu byl chromý a zažitá přezdívka se později stala i jeho příjmením. Narodil se do rodiny muslimského průmyslníka Vejsil-bega z Bosny, mj. vlastníka sarajevské cihelny, a uherské baronky slovenského původu Illony Mednyánszky. Illona studovala orientalistiku na Sorbonně a před svatbou s mužem skromných intelektuálních možností přešla na islám a přijala jméno Fatima. Dětství jedináček Enver strávil na cestách mezi Budapeští a Bosnou. Po první světové válce rodina přišla o majetky v Maďarsku, načež se roku 1923 trvale usadila v Sarajevu. Na univerzitách v Bělehradě a Budapešti navštěvoval přednášky z matematiky a fyziky, ale studia nedokončil. Teprve až roku 1962 odpromoval na Univerzitě v Záhřebu, a to z historie. Po vzniku fašistického Nezávislého státu Chorvatsko udržoval styky s ustašovci, ale i levicovou opozicí (jeho blízkým přítelem byl komunistický aktivista a spisovatel Hamid Dizdar). Jeho román \"Legenda o Ali-pašovi\" roku 1943 získal cenu za nejlepší román Matice chorvatské, byť do tisku šel až následujícího roku. Oba jeho rodiče zemřeli během spojeneckého bombardování Sarajeva roku 1944. Krátce nato se přestěhoval do Záhřebu. Mezi lety 1944 a 1945 pracoval jako kulturní atašé na velvyslanectví Nezávislého státu Chorvatsko v Maďarsku. Po zavedení komunistického režimu byl opakovaně krátce vězněn. Následně pracoval jako korektor v nakladatelství \"Nakladni zavod Hrvatske\", pak v letech 1952–1954 získal pozici redaktora v záhřebském Ústavu lexikografie. Poté se živil jako spisovatel na volné noze. V poválečné době na výjimky nesměl publikovat své díla, ve stejný čas rovněž intenzivně překládal z maďarštiny a němčiny, ale jeho překlady byly povětšinou odmítány. Většina jeho prací z této doby zůstala v rukopisu. V době chorvatského jara na počátku 70. let je mu dovoleno znovu vystoupit z anonymity, znovu vyšel jeho román \"Legenda o Ali-paši\" (1970) a nově i rozsáhlý rozhovor v sarajevském časopisu \"Svijet\", po roce 1972 byl ale znovu v nemilosti. Roku 1947 se v Záhřebu oženil s pianistkou Stellou Podvinec, s níž přivedl na svět syny Esada, manažera a vysokého funkcionáře stavovské organizace Hum-Croma v Chorvatsku, a Zlatana (1955–2008), filologa a popularizátora díla svého otce. V chorvatské metropoli zemřel na srdeční zástavu." ] }

{ "title": [ "O albu." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V lednu 2016 byl zpěvák a skladatel Edguy, Tobias Sammet, během rozhovoru pro Myglobalmind Webzine o \"Ghostlights\", v té době nově vydaném albu Avantasie, dotázán na 25. výročí Edguy. Tehdy řekl, že kapela zatím nijak neplánuje speciálně toto výročí oslavit. Podle kytaristy Jense Ludwiga byli ostatní členové skupiny připravení po Sammetově návratu z turné s Avantasií nahrávat nové album, ale přibližně v polovině roku Sammet „zcela vyhořel“ a byl kvůli Avantasii vyčerpán, čímž „padl plán na nové album“. Sammetovo prohlášení, že skupina novou desku dělat nebude, tak bylo pro ostatní členy „obrovským zklamáním“. Podle Ludwiga tak nastala do té doby největší krize v historii skupiny. Po uklidnění situace a prodiskutování možných řešení se Edguy rozhodli pro vydání kolekce tří disků (2 CD, 1 DVD). Na těch se objevilo pět nových písní, staré skladby a do té dobynezveřejněná raritní píseň z roku 1995. DVD obsahuje video záznam z turné k albu \"Hellfire Club\" z roku 2004 a kompletní kolekci dosud vydaných videoklipů. Na skládání nových skladeb se kromě Sammeta podíleli také Jens Ludwig, Dirk Sauer a Tobias Exxel. Jako první skladba byla 26. května 2017 představena nová píseň „Ravenblack“, která byla o týden později vydána jako první singl z alba. Druhý singl, skladba „Wrestle the Devil“, vyšel 30. června 2017. Kompilace se umístila na šestém místě v německém žebříčku Media Control Charts, na šestnácté pozici ve švýcarské hitparádě a na dvacátém místě v rakouské hitparádě Ö3 Austria Top 40. V Česku se podle hodnocení IFPI dostalo \"Monuments\" na devatenáctou příčku. Edguy zároveň v roce 2017 vystupovali k oslavě 25 let od založení skupiny na evropském turné. To probíhalo především v Německu, dostalo se ale také na jiné země, mezi nimi i Česko, kde kapela odehrála dva koncerty; na festivalu Masters of Rock 2017 a v říjnu ve vyprodaném pražském klubu MeetFactory." ] }

{ "title": [ "Obrana Malty." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Vincenzo Anastagi, který se stal rytířem řádu dva roky před velkým obležením (ovšem s řádem spolupracoval již dlouho před tím), byl uznávaným vojenským odborníkem a jako takový byl jmenován velitelem řádové jízdy umístěné v Mdině a posílené o místní šlechtice. Odtud s ní podnikal výpady proti turecké armádě obléhající nejprve St. Elmo a později Birgu a Sengleu a zároveň zajišťoval spojení mezi velmistrem a sicilským místokrálem. Za obléhání St. Elma dosáhl prvního velkého úspěchu, když nečekaným útokem zničil dělostřeleckou baterii, kterou Turci právě umisťovali na Šibeniční vrch, aby znemožnili zásobování St. Elma přes záliv. Turci tam samozřejmě nakonec baterii umístili znovu, ale ztráty cenných dělostřelců nebyly bezvýznamné a St. Elmo získalo několik dní navíc. Anastagiho hvězdná hodina přišla 7. srpna, kdy se svými muži zachránil Maltu před pádem. V době, kdy vrcholil útok Osmanů na Birgu a Sengleu a obrana obou se už nenávratně hroutila, zaútočila stovka Anastagiho jezdců podporovaná stovkou pěšáků (každý jezdec si přivezl s sebou na koni jednoho) na hlavní turecký tábor. Sloupy kouře z likvidovaného tábora a prchající stráže a pacienti lazaretu, kteří tvrdili, že tábor napadlo přinejmenším tisíc mužů, způsobili naprostý zmatek v řadách obléhatelů, takže ti přerušili útok v domnění, že v jejich týlu řádí vyprošťovací síly shromážděné místokrálem Sicílie (které ve skutečnosti stále dlely na Sicílii). Mustafa Paša, který oprávněně nevěřil, že by mohl místokrál již dorazit, vyrazil s několika tisíci muži k táboru, když předtím vydal rozkaz držet získané pozice na baště San Michele a hradbách Birgy, dokud nezjistí, co se vlastně děje. Námořní jednotky ale na pokyn admirála Pialiho Paši navzdory tomu dobyté pozice opustily a vrátily se \"bránit flotilu\". Samotní janičáři se sice po počátečním zmatku ještě pokoušeli rozkaz splnit a obsazené části hradeb a průlomy udržet, ale bez podpory námořníků a jednotek odvelených k táboru se to ukázalo být nad jejich síly. Úspěch Anastagiho výpadu byl podtržen tím, že při něm neztratil ani jediného muže." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Její otec byl voják švédského původu, její matka, rozená Klanowská, měla kořeny německo-francouzsko-polské. K filmu prvně přičichla v malém chicagském studiu \"Essanay Studios\". Tehdy stála před kamerou v pouhých čtrnácti letech (1914). V jejím druhém filmu, stále ještě v Chicagu, ji režijně vedl Charlie Chaplin. V roce 1916 odjela do Kalifornie, kde právě vznikalo epicentrum amerického filmového průmyslu. V Hollywoodu pracovala nejprve pro studio Sennett–Keystone, ale brzy přešla k expandujícímu Paramountu. Zde natočila své nejslavnější němé filmy jako \"Muž a žena\" nebo \"Anatolovy milostné aféry\". V roce 1925 přešla k United Artists. Zde natočila \"Sadie Thompsonovou\" a \"Nepovolaného\", za výkon v obou filmech byla nominována na Oscara. Poslední film pro United Artists natočila v roce 1933 (\"Dokonalé porozumění\"). Pak byla zatlačena do pozadí novými hvězdami zvukové éry. Odjela tedy z Hollywoodu do New Yorku, začala se zde věnovat divadlu a také začala psát sloupky do novin. Na konci 40. let si na ni vzpomněl režisér Billy Wilder a nabídl jí roli Normy Desmondové ve filmu \"Sunset Boulevard\". Film měl úspěch a Swansonová ve svých padesáti letech prožila fenomenální comeback. Natočila pak ještě tři celovečerní filmy, aby v 50. letech přešla bez obav do televize, jež tehdy začala získávat masovou popularitu, avšak pro mnoho divadelních a filmových hvězd měla dlouho stigma pokleslé zábavy. Získala také pravidelný pořad v rozhlase. Přinesla v něm mj. reportáž ze svatby monackého knížete Rainiera s herečkou Grace Kellyovou. Hodně prostoru ve svém rozhlasovém cyklu věnovala módě a vydobyla si pozici té, která „určuje trendy“. Jejím dalším velkým tématem byla zdravá výživa. V pozdějším věku začala také malovat a sochat. Jedním z mnoha jejích partnerů byl herec Erich von Stroheim. Naposledy se vdala v 77 letech." ] }

{ "title": [ "Konstrukce.", "První stupeň.", "Druhý stupeň.", "Řízení.", "Vývoj a výroba.", "Financování.", "Výroba.", "Testování znovupoužitelnosti.", "Přehled letů." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "První stupeň verze 1.0 byl použit při prvních pěti letech rakety Falcon 9 a byl poháněn devíti motory Merlin 1C, které vyráběla SpaceX. Motory byly uspořádány do mřížky 3x3 a každý z těchto motorů měl tah v nulové nadmořské výšce 556 kN, takže celkový tah motorů při startu byl přibližně 5000 kN. Stěny a kopule nádrží byly vyrobeny ze slitiny lithia a hliníku. SpaceX využívá svařování třením, což je technika s nejvyšší pevností a spolehlivostí, kterou má k dispozici. Jako zapalovač prvního stupně byl použit samozápalný triethylhliník-triethylboran.", "Druhý stupeň byl poháněn jedním motorem Merlin 1C upraveným pro použití ve vakuu, s expanzním poměrem 117:1 a nominální dobou hoření 345 sekund. Pro zvýšení spolehlivosti restartu měl motor duální redundantní zapalovače triethylhliník-triethylboran. Mezistupeň mezi prvním a druhým stupněm byl vyroben z uhlíkových vláken s jádrem z hliníku. Pro upevnění byly použity znovupoužitelné upínací kleštiny a pneumatický tlačný systém pro oddělení. Spojení mělo dvanáct upevňovacích bodů (u pozdější verze 1.1 byl počet bodu snížen na tři). Nádrž druhého stupně byla potom kratší verze nádrže prvního stupně a používala většinu stejných výrobních postupů a materiálů. To šetří peníze při výrobě. Jako řídící motory byly použity čtyři motory Draco. Trysky byly použity k držení stabilní polohy při oddělování nákladu, případně se daly použít pro roztočení nákladu na maximálně pět otáček za minutu.", "SpaceX používá více redundantních letových počítačů odolných proti chybám v návrhu. Každý motor Merlin je řízen třemi hlasovacími počítači, z nichž každý má dva fyzické procesory, které se navzájem neustále kontrolují. Software běží na Linuxu a je napsán v jazyce C++.", "", "Zatímco SpaceX utratila své peníze za vývoj své první rakety Falcon 1, vývoj Falconu 9 byl urychlen koupí několika předváděcích letů pro NASA. Začalo to programem COTS v roce 2006. SpaceX byla vybrána z více než dvaceti společností, které předložili své návrhy. Podle Elona Muska by vývoj bez peněz od NASA trval déle. Náklady na vývoj Falconu 9 v1.0 byly přibližně 300 milionů amerických dolarů. Pokud zahrneme některé z nákladů na vývoj Falconu 1, které přispěli k vývoji Falconu 9, tak by částka činila 390 milionů. NASA také hodnotila náklady na Falcon 9 pomocí nákladového modelu NASA‐Air Force Cost Model (NAFCOM) - tradiční přístup pro vojenské a civilní zakázky a náklady by vyšly na 3,6 miliardy, případně při více obchodním přístupu na 1,6 miliardy amerických dolarů.", "V prosinci 2010 výrobní linka SpaceX vyrobila jeden nový Falcon 9 (a loď Dragon) za tři měsíce.", "SpaceX se ze začátku snažila o znovupoužitelnost prvních stupňů jak u Falconu 1, tak u Falconu 9. Počáteční přístup počítal s použitím padáků, ale tento způsob byl nakonec neúspěšný a SpaceX se zaměřila na motorické přistávání, které se začalo testovat na testovacím zařízení Grasshopper a následně na verzi 1.1. Už od začátku vývoje Falconu 9 SpaceX hovořila o možnosti zachraňovat první i druhý stupeň a o jejich vícenásobném použití. V roce 2011 začala SpaceX formálně financovat program rozvoje opakovaného použití s cílem vytvoření opakovatelně použitelného prvního a druhého stupně, při použití motorického přistávání. Později bylo od myšlenky zachraňovat i druhý stupeň upuštěno.", "\"Vlastní článek: Seznam letů Falconu 9 a Falconu Heavy\" Verze 1.0 startovala celkem pětkrát a pokaždé úspěšně vynesla loď Dragon na nízkou oběžnou dráhu. Z toho se Dragon třikrát úspěšně spojil s ISS. Při jednom z letů se nepodařilo na oběžnou dráhu umístit sekundární náklad, kterým byl prototyp nové generace satelitů Orbcomm." ] }

{ "title": [ "Dům.", "Expozice." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Tkalcovský dům v Bílsku-Bělé se nachází na ulici Sobieského na Górnym Przedmieściu (Horní předměstí), v dřevěném roubeném domě s charakteristickým zašalovaným podkrovím. Dům představuje unikátní příklad řemeslné architektury z 18. století, která byla zničena v době požárů města v letech 1808 a 1836. Až do 20. století byla v domě soukenická dílna. Nejsou známy širší informace o vlastnících objektu, pravděpodobně to byly rodiny: Bartke (18. století) a Bathelt (19. století). Od roku 1873 vlastnil dům Carl Nowak, po jeho smrti jeho žena Marie. Na začátku 20. století byla zde ševcovská dílna Antona Polończyka, fungovala až do druhé světové války, a v poválečném období byl činžovním domem. V roce 1974 syn Antona, Viktor Polończyk, daroval dům do Skarbu Panstwa (Národní poklad) k muzejním účelům. Po dlouholetých konzervatorských a restaurátorských pracích v roce 1992 byl dům Oblastním muzeem v Bílsku-Bělé zpřístupněn veřejnosti.", "Expozice muzea představuje vnitřek domu a dílny, který patří cechovnímu mistru, ve vrcholném období cechu. Ukazuje jeho fungování na přelomu 19. a 20. století, čili období zanikající ruční tvořivosti, které bylo od druhé poloviny 19. století velmi rychle vytlačováno mechanickými dílnami. Dům je rozdělen stěnou na dvě části. Dílnu, která se nachází na levé straně, a na obytnou část, která je na pravé straně od vchodu do domu. Největší část zaujímá tkalcovna, ve které jsou umístěny především předměty vážící se k práci tkalce. Uprostřed nich je postaven bytelný tkalcovský stav z poloviny 18. století, které sloužilo k výrobě vlněných tkanin a také jsou zde předměty sloužící k přípravě a snování osnovy. Část dílny sloužila jako kancelář, kde byly vyřizovány cechovní potřeby a kde se rozhodovalo v různých sporech a vášních mezi členy cechu. Jsou zde mimo jiné vystaveny cechovní dokumenty a památky, např. železná skříň, která sloužila jako \"pancéřová\" pokladna cechu. Místnost sloužila také jako ložnice a obývací místnost pro čeledína. Z dílny přes frontální část síně vede cesta do kuchyně – místnosti, kde se soustředil život celé rodiny. Proto jsou vedle kuchyňského nádobí a náčiní také předměty denní potřeby, jsou zde předměty svázány s tkalcovstvím. Také je zde, menší tkalcovský stav, který pochází z 19. století, na kterém se provádí ukázka praktického tkaní pro návštěvníky. Vedle kuchyně je ložnice a místnost připomínající salon." ] }

{ "title": [ "Konstrukce.", "Změny oproti Falconu 9 v1.0.", "První stupeň.", "Druhý stupeň.", "Aerodynamický štít.", "Řízení.", "Vývoj a výroba.", "Znovupoužitelnost.", "Startovní místa.", "Ceny startů.", "Přehled letů." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Hmotnost i tah se zvýšili o 60 procent. Palivové nádrže se prodloužili také o 60 %, což vede k větší náchylnosti k ohýbání během letu. Motory na prvním stupni byly nahrazeny modernizovanou verzí Merlin 1D. Tato zlepšení zvýšila užitečné zatížení až na 13 150 kg na LEO. Mezistupeň mezi prvním a druhým stupněm byl přepracován a počet upevňovacích bodů se snížil z dvanácti na tři. Také byl aktualizován řídící software. Na prvním stupni se změnilo uspořádání motorů, uspořádání se nazývá octaweb. Cílem bylo zjednodušení výrobního procesu a zvětšení prostoru pro naklánění centrálního motoru. Pozdější verze 1.1 měly čtyři rozkládací přistávací nohy, používané při pokusných přistáních. Po prvním startu verze 1.1 v září 2013, při kterém došlo k selhání restartu druhého stupně (až po úspěšném vynesení nákladu) byl vylepšen systém zapalování. Šestý let Falconu 9 (první let v1.1) byl prvním letem, při kterém byl použit aerodynamický kryt. Při předchozích letech byla vynášena loď Dragon, která není kryta externím aerodynamickým krytem.", "První stupeň je poháněn devíti motory Merlin 1D. Vývoj a testování prvního stupně bylo dokončeno v červenci 2013. Celkový tah prvního stupně je u hladiny moře 5 885 kN a doba hoření 180 sekund. V prostředí mimo atmosféru se tah zvýší na 6 672 kN. Motory jsou uspořádané do octawebu, osm motorů je uspořádáno do kruhu po obvodu a devátý je uprostřed tohoto kruhu. Tato změna umožnila zjednodušit výrobní proces a poskytuje centrálnímu motoru větší prostor pro naklánění. V rámci snahy SpaceX o vytvoření znovupoužitelného prvního stupně byl první stupeň vybaven čtyřmi přistávacími nohami a roštovými kormidly pro ovládání stupně při sestupu. Roštová kormidla byla nejdříve testována na F9R Dev1. Poprvé byla roštová kormidla použita při letu CRS-5, ale hydraulická kapalina došla ještě před plánovaným přistáním. SpaceX se rozhodla pro výrobu opakovatelně použitelných prvních stupňů Falconu 9 a Falconu Heavy, které umožňují vertikální přistání. Tato technologie se nejdřive zkoušela na testovacím zařízení Grasshopper. Stejně jako u verze 1.0 používá první stupeň k zapalování samozápalný triethylhliník-triethylboran. Použití devíti motorů na prvním stupni takétéž umožňuje dokončení mise i když jeden motor selže. Tuto možnost měla už verze 1.0. Hlavní přívodní trubky z nádrží na kapalný kyslík a letecký petrolej mají v průměru 10 cm.", "Druhý stupeň pohání jeden motor Merlin 1D upravený pro fungování ve vakuu. Mezistupeň, který spojuje první a druhý stupeň je vyrobený z uhlíkových vláken s jádrem z hliníku. Pro oddělení stupňů je použit pneumatický systém. Palivové nádrže jsou vyrobeny ze slitiny hliníku a lithia. Nádrž druhého stupně je potom vlastně jen zmenšenou verzí nádrží z prvního stupně.", "Aerodynamický štít je 13 metrů dlouhý a v průměru má 5,2 metru. Testování bylo dokončeno na jaře 2013 v zařízení NASA, kdy byl simulován akustický šok, mechanické vibrace a elektrostatické podmínky vybití. Testy byly provedeny v plné velikosti ve vakuové komoře. SpaceX zaplatila za testování v zařízení NASA 581 300 dolarů. NASA přitom do testovacího zařízení Plum Brook od roku 2007 investovala 150 milionů dolarů. První a zároveň úspěšné použití aerodynamického krytu proběhlo 13. září 2013 při vynášení družice CASSIOPE.", "SpaceX používá více redundantních letových počítačů odolných proti chybám v návrhu. Každý motor Merlin je řízen třemi hlasovacími počítači, z nichž každý má dva fyzické procesory, které se navzájem neustále kontrolují. Software běží na Linuxu a je napsán v jazyce C++.", "Test systému zapalování pro první stupeň Falconu 9 v1.1 byl proveden v dubnu 2013. Dne 1. června 2013 došlo k desetisekundovému zážehu prvního stupně a zážeh v plné délce tří minut proběhl v následujících dnech. V září 2013 se celková výrobní plocha zvýšila na téměř 93 000 metrů čtverečních a továrny byly upraveny tak, aby dosahovaly výrobní rychlosti až 40 raketových stupňů ročně. Rychlost výroby v listopadu 2013 byla jeden Falcon 9 za jeden měsíc.", "Už první kusy verze 1.1 obsahovaly některé prvky pro znovupoužitelnost. Byly to například restartovatelné motory na prvním stupni a konstrukce byla připravena na přidání přistávacích nohou. K uvedení Falconu 9 v1.1 došlo dva roky poté, co se SpaceX zavázala k financování rozvoje znovupoužitelnosti, s cílem dosažení rychlého a úplného znovupoužití obou stupňů, ze soukromých zdrojů. Opakovatelně použitelný první stupeň byl od roku 2012 testován na zařízení Grasshopper, který se pohyboval jen v malých výškách. Grasshopper vykonal celkem osm testovacích letů a maximální dosažená výška byla 744 metrů. V březnu 2013 SpaceX oznámila, že počínaje prvním letem Falconu 9 v1.1 bude první stupeň vybaven tak, aby byl schopný kontrolovaného sestupu. Při startech, kde to hmotnost nákladu umožňovala, tak první stupeň prováděl zpětné brzdící zážehy a zkoušelo se přistávání na vodní hladinu. Po úspěšném dokončení několika takovýchto pokusů se přešlo na testování přistávání na autonomní přistávací plošinu ASDS. Verze 1.1 se pokusila celkem třikrát přistát na plošině, ale pokaždé neúspěšně. Poslední pokus v lednu 2016 byl ale velice blízko úspěchu, kdy stupeň v pořádku dosedl na plošinu, ale zámek jedné z nohou byl uvolněný a stupeň se tak skácel na plošinu a explodoval. K prvnímu úspěšnému přistání rakety Falcon 9 ale došlo ještě v prosinci 2015, kdy verze 1.1 FT úspěšně přistála na pevnině.", "Falcon 9 v1.1 startoval z rampy SLC-40 na Mysu Canaveral a z rampy SLC-4E na Vandenbergově letecké základně.", "Cena komerčního letu Falconu 9 v1.1 byla v říjnu 2015 61,2 milionu $. Oproti tomu, v říjnu 2013 to bylo 56,5 milionu $. Zásobovací lety na ISS na v rámci smlouvy CRS stály průměrně 133 milionů (jedná se o průměr z celkové částky za lety CRS-1 až CRS-12). V ceně je zahrnuta loď Dragon, která byla pro každý let vyrobena nová.", "\"Vlastní článek: Seznam letů Falconu 9 a Falconu Heavy\" První start verze 1.1 proběhl 29. září 2013. Úspěšných letů bylo čtrnáct z celkových patnácti, raketa selhala při letu CRS-7, kdy explodovala při startu. Poslední let proběhl 17. ledna 2016." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Konstrukce.", "Změny oproti předchozí verzi.", "Block 4.", "Block 5.", "Autonomní systém ukončení letu.", "Kompletní parametry.", "Startovní a přistávací místa.", "Startovní místa.", "Přistávací místa.", "Autonomní přistávací plošiny ASDS.", "Přehled letů." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "V roce 2015 SpaceX oznámila řadu změn na verzi Falcon 9 v1.1. Kolem názvosloví nové verze nebylo úplně jasno, a tak se používaly (používají) různé názvy: \"Falcon 9 v1.1 Full Thrust\", \"Falcon 9 v1.2\", \"Enhanced Falcon 9\", \"Full-Performance Falcon 9\", \"Upgraded Falcon 9\" a \"Falcon 9 Upgrade\". CEO SpaceX, Gwynne Shotwell, v březnu 2015 oznámila, že nová verze bude mít zvýšený výkon a efektivnější výrobu:Takže, máme vyšší tah motorů, dokončili jsme vývoj a provádíme kvalifikační zkoušky. To co jsme také udělali bylo, že jsme trochu změnili strukturu. Chci v mém závodě stavět pouze jednu nebo dvě verze jader, nic víc, to by nemuselo být dobré z pohledu zákazníka. Hlavně se jedná o 30% navýšení výkonu, možná trochu víc. To způsobí, že budeme schopni přistávat s prvním stupněm na ASDS i při letech na GTO.Podle prohlášení SpaceX z května 2015 verze FT nebude potřebovat novou certifikaci pro zakázky vládních organizací, ale proběhne rychlejší proces. Původně společnost SES oznámila, že první náklad nové verze FT bude jejich satelit SES-9. Později byl ale tento plán změněn a prvním vyneseným nákladem byla družice ORBCOMM-2. Bylo to způsobeno tím, že SES-9 vyžadoval restart druhého stupně, zatímco vynesení družice ORBCOMM OG2 ne. To umožnilo provedení dalších zkoušek druhého stupně. Modernizovaný první stupeň začal kvalifikační testy v McGregoru v září 2015. První ze dvou zkušebních zážehů byl uskutečněn 21. září 2015 a zahrnoval použití podchlazenějšího paliva a vylepšené motory Merlin 1D, u kterých byl změněn tvar trysky. Motory dosáhly maximálního výkonu a start byl plánován na ne dříve než 17. listopadu 2015. Falcon 9 FT uskutečnil svůj první let 22. prosince 2015 při vynášení satelitu ORBCOMM-2. První stupeň úspěšně přistál na pevnině na plochu LZ-1 na Mysu Cenaveral. Letectvo Spojených států certifikovalo aktualizovanou verzi rakety, která má být použita pro vynášení vojenských nákladů. V únoru 2017 média uvedla, že blížící se vyšetřující zpráva úřadu americké vlády určí vzor trhlin lopatek turbočerpadla motoru. NASA považuje trhliny za potenciálně nebezpečné a požaduje jejich odstranění před začátkem pilotovaných misí. Tento nedostatek vyřešila verze Block 5.", "Hlavním důvodem vytvoření této verze bylo usnadnění opětovného použití i pro náročnější mise, včetně velkých komunikačních satelitů mířících na GTO. Stejně jako u dřívějších verzí Falconu 9, a stejně jako u raket Saturn z programu Apollo, umožňuje přítomnost více motorů na prvním stupni dokončení mise, i když jeden z motorů prvního stupně selže. Pokud by byl použit pouze první stupeň, bez druhého stupně a nákladu, dokázal by sám dosáhnout nízké oběžné dráhy. Nosnost k Marsu je 4020 kg.", "Mezi změny oproti verzi Falcon 9 v1.1 patří:", "V roce 2017 začala SpaceX s postupnými změnami rakety Falcon 9 FT a tato mírně upravená verze byla nazvána Block 4. Nejdříve byl takto upraven pouze druhý stupeň, přičemž první stupeň byl pořád ve verzi Block 3. V této konfiguraci letěly tři mise, konkrétně NROL-76, Inmarsat-5 F4 a v červenci 2017 Intelsat 35e. Block 4 by měl být přechodem mezi Blockem 3 a Blockem 5. První stupeň by měl ve verzi Block 4 disponovat hlavně mírně zvýšeným tahem motorů, který bude realizován pouze softwarovou úpravou. Prvním letem kompletní rakety ve verzi Block 4 byla 14. srpna 2017 mise CRS-12.", "První let by měl přijít koncem roku 2017. Změny v této verzi by měly být zaměřeny hlavně na znovupoužitelnost. Tah motorů by měl být zvýšen o 10 %, \"Block 5\" bude mít nový octaweb, ve kterém je uloženo devět motorů Merlin, a nový heliový systém. Znovupoužitelnost také usnadní možnost složit přistávací nohy, k tomu se využívají navijáky, které jsou umístěné na nástavci na vrcholu stupně, který se využívá při manipulaci se stupněm pomocí jeřábu. Až do verze Block 4 se po přistání musely nohy vždy odmontovat. První stupeň by měl být schopen deseti použití bez renovace, nutná by měla být jen inspekce. Novinkou této verze měla být také nová roštová kormidla vyrobena z titanu, který lépe snáší vysoké teploty, protože ta jsou u původní verze Block 3 vyrobena z hliníku a tepelná ochrana je zajištěna ablativním nátěrem, to ztěžuje znovupoužitelnost. Titanová kormidla se ale poprvé objevila už při letu Iridium NEXT 2, při které letěla varianta Block 3. Nová kormidla také zajišťují lepší ovladatelnost, čehož bude využito odlišným profilem letu při návratu, kdy stupeň poletí atmosférou déle, tím se více zpomalí a ušetří palivo. Po nehodě před statickým zážehem se satelitem Amos-6 začala SpaceX s vývojem nových COPV nádrží na helium. Za viníka nehody byla totiž označena závada na těchto nádržích, která byla způsobena používáním vysoce podchlazeného paliva. Původně bylo oznámeno, že nové nádrže budou součástí verze Block 5, ale později vyšlo najevo, že nové nádrže budou poprvé použity až při misi DM-1.", "SpaceX nějakou dobu vyvíjí autonomní systém, jako alternativu k tradičnímu pozemnímu systému, který využívají ostatní rakety. Tento systém létal z počátku ve stínovém režimu, kdy sledoval všechny údaje, ale do průběhu letu nemohl zasáhnout. V únoru 2017 při letu CRS-10 měl systém poprvé raketu plně pod kontrolou. Nebylo tak nutné používat historický systém pozemních radarů, sledovacích počítačů a pozemního personálu v bunkrech, jako se provádělo posledních šedesát let. Tento nový systém, který sám vyhodnotí nutnost případné autodestrukce rakety, sníží náklady a zvýší flexibilitu startů, protože již nebude nutné připravovat pozemní systém, jehož příprava trvá dva dny. Měl by být používán při všech následujících letech.", "Falcon 9 FT využívá delší a pevnější mezistupeň. Skládá se z jádra z hliníkové voštiny obklopené vrstvou z uhlíkových vláken. První stupeň má čtyři nasaditelné přistávací nohy, které jsou během startu přiklopeny k raketě. Vyšší výkon je primárně určen k možnosti přistání prvního stupně. V případě potřeby ale může být použit k vynesení těžšího nákladu bez možnosti první stupeň zachránit.", "", "Rampa SLC-40 na Mysu Canaveral pro lety na LEO a geostacionární dráhu, rampa SLC-4E na Vandenbergově letecké základně pro lety na polární dráhu, rampa LC-39A v Kennedyho vesmírném středisku. V srpnu 2014 SpaceX oznámila a zahájila stavbu plně komerčního kosmodromu na Boca Chica v Texasu.", "Při startech z Mysu Canaveral využívá SpaceX při přistávání na pevninu bývalý Startovací komplex 13, na jehož místě byly vybudovány Přistávací plochy 1 a 2, tedy dvě kruhové betonové plochy. Pro starty ze západního pobřeží SpaceX na místě rampy SLC-4W na Vandenbergově letecké základně také vybudovala betonovou přistávací plochu.", "Na začátku roku 2014 SpaceX začala s přestavbou člunů na autonomní přistávací plošiny ASDS. Vybavila je systémem stabilizace a velkou přistávací plochou. Plošina se při letech, kdy není dostatek paliva pro návrat prvního stupně na pevninu, umístí několik stovek kilometrů od pobřeží. Využívají se dvě plošiny. Jedna s názvem \"Just Read the Instructions\" kotví v Tichém oceánu a slouží při letech z Vandenbergovy letecké základny. Druhá, \"Of Course I Still Love You,\" kotví v Atlantiku a používá se při letech z Mysu Canaveral.", "Zatím byly všechny lety Falconu 9 FT úspěšné. Jednou došlo ke zničení rakety i s nákladem ještě před testovacím zážehem." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Středověcí alchymisté působící v českých zemích používali při popisu svých experimentů obskurní a nekonzistentní terminologii. Edward Kelley, alchymista na dvoře císaře Rudolfa II., dokonce vynalezl vlastní tajný jazyk. Růst průmyslu v českých zemích během 19. století a nacionalistický zápal českého národního obrození vedly k vývoji české terminologie pro přírodní a aplikované vědy. Přírodovědec Jan Svatopluk Presl (1791–1849) přišel s návrhem nového českého názvosloví a terminologie ve svých knihách \"Lučba čili chemie zkusná\" (1828–35) a \"Nerostopis\" (1837). Presl vymyslel české neologismy pro většinu tehdy známých chemických prvků. Deset z nich, například vodík, kyslík, uhlík, dusík nebo křemík přešlo do běžného jazyka. Presl také vytvořil názvoslovnou konvenci pro oxidy, kde elektronegativní složka tvořila podstatné jméno a elektropozitivní složka tvořila přídavné jméno. Přídavná jména byla doplněna příponou, podle valenčního čísla složky, kterou reprezentovala (původně existovalo pět přípon: -ný, -natý, -itý, -ový, -elý, později rozšířených na osm Vojtěchem Šafaříkem: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný a -ečný, -ový, -istý, -ičelý). Soli byly identifikovány příponou -an doplněnou za podstatné jméno (např. síran). Mnoho termínů vytvořených Preslem bylo odvozeno z latiny, němčiny nebo ruštiny. Pouze některé z nich však uspěly a zůstaly používány. Karel Slavoj Amerling (1807–1884) ve své publikaci \"Orbis pictus\" (1852) přišel s dalším podobným pokusem o vytvoření českých jmen pro chemické prvky (a jejich seřazení do struktury podle vzoru práce ruského chemika Nikolaje Beketova). Jeho snaha však nebyla úspěšná. O další zdokonalení českého názvosloví se zasloužil Vojtěch Šafařík (1829–1902). V roce 1876 začal vydávat časopis \"Listy chemické\", první chemický vědecký časopis v Rakousko-Uhersku, který existuje dodnes pod názvem \"Chemické listy\". Jeho žurnál hrál důležitou roli při kodifikaci názvosloví. Na kongresu českých chemiků v roce 1914 bylo názvosloví přepracováno a tento nový systém se stal normativním v roce 1918. Hlavními iniciátory těchto změn byli Alexandr Sommer Batěk (1874–1944) a Emil Votoček (1872–1950). Původní Preslova pravidla zůstala používána, avšak tvořila jen malou část názvoslovného systému. Během druhé poloviny 20. století došlo k několika změnám základní terminologie, obvykle z důvodu přiblížení se mezinárodnímu názvosloví – například starý výraz kysličník byl oficiálně nahrazen termínem oxid, uhlovodan sacharidem, změnil se i pravopis některých prvků (berylium na beryllium). Přijímání těchto změn odbornou veřejností je poměrně pomalé a starší výrazy zůstávají v užívání ještě o desítky let později. Československá akademie věd, založená roku 1953, převzala zodpovědnost za udržování názvosloví a vhodné implementace doporučení IUPAC. Po roce 1989 však byly tyto aktivity značně omezeny." ] }

{ "title": [ "Složení.", "Vznik.", "Výskyt." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Melanž se skládá z klastů nebo bloků hornin variabilní velikosti, různého původu (mohou být i exotické) v jemnozrnné základní hmotě bez zvrstvení. Bloky a klasty se obvykle vyznačují větší pevností než základní hmota, která je obklopuje, jsou v ní zároveň utopeny a nedotýkají se. Melanže velkých rozměrů vznikající na aktivních okrajích kontinentů se většinou skládají střídavě z materiálu pocházejícího z oceánské kůry a sedimentů kontinentálního svahu v deformované jílovité základní hmotě. V melanžích se mohou nacházet i horniny ze zaniklého ostrovního oblouku. Díky své původní pozici, mohou horniny akrečních melanží poskytovat významné informace o vývoji zaniklých oceánských oblastí a přilehlých kontinentů.", "Před všeobecným přijetím teorie deskové tektoniky bylo vysvětlení existence melanží velmi komplikované. Nápadná byla častá přítomnost dobře zachovaných sedimentů v blízkosti modrých břidlic – přeměněných hornin vystavených extrémním tlakům. Existují tři obecně uznávané způsoby vzniku melanží, které se v přírodě pravděpodobně i různě kombinují. Nejstarší interpretace navržená již Greenlym vysvětluje vznik v tektonicky neklidném prostředí vázaném na násunovou tektoniku. Předpokládá se, že melanž je formou velkorozměrové tektonické brekcie vznikající ve zlomové části nebo akrečním klínu nad subdukční zónou. Obdukované horniny oceánské kůry, zejména na povrchu zachované ofiolity jsou často „podestlány“ chaotickými horninami melanží. Jiné teorie vysvětlují jejich vznik gravitačním skluzem, podmořskými sesuvy a úlomkotoky a následnou sedimentací. Melanže, které vznikly tímto způsobem lze označit jako olistostromy – sklouznuté vrstvy. Vznik chaotických sedimentů může způsobit i (pře)tlak pórů fluid a diapirismus.", "První popsanou melanží byla Gwna ve Walesu, která se nachází v Anglesey a na poloostrově Llŷn. Tvoří ji bloky různorodých hornin nacházející se v jemnozrnnejší prachovcové a jílovcové hmotě. Melanže jsou známy z celkem asi 70 zemí. V souvislosti s deskovou tektonikou, byla poprvé dána do souvislosti se subdukčními zónami melanž v komplexu Franciscan, u pobřeží Kalifornie v USA. Známy jsou také z komplexu Bay of Islands z Newfoundlandu. Jiné v Lozovské zóně v Krymských horách. Na Slovensku v Západních Karpatech je subdukční melanž známa z meliatské jednotky v meliatiku. Tvoří ji mramory, radiolarity ale i oceánské bazalty nacházející se v břidličnaté základní hmotě. Tato melanž vznikla v blízkosti subdukční zóny při uzavírání Meliatského oceánu." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Literární dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se do solidně zajištěné sarajevské muslimské rodiny Spaho, která měla řemeslnický původ. Fehimův otec Hasan-efendija Spaho (1841–1915) byl znalcem islámského práva a v letech 1905–1912 vedl Šarí‘atskou soudní školu v Sarajevu. V manželství s Fatimou Bičakčić zplodil šest dětí, syny Fehima, Mehmeda (1883–1939) a Mustafu (1888–1964) a dcery Aišu (manželem Rašid Rašidkadić), Behiju (manželem Hamid Afgan) a Habibu. Fehim v rodném Sarajevu vystudoval reformovaný mekteb a ruždii, islámské nižší školy, a několik ročníků vyššího gymnázia, z něhož posléze přešel na Šarí‘atskou soudní školu (1890–1895, zde absolvoval 3 roky distančně a 2 roky prezenčně). Profesní dráhu zahájil jako vilájetský archivář ve správním oddělení Zemské vlády v Sarajevu 7. října 1895. Roku 1896 byl jmenován šarí‘atským soudcem v Sarajevu, nato se roku 1897 stal kancelistou a nakonec tlumočníkem tureckého jazyka. V tu dobu složil i kadijskou zkoušku. Mezi lety 1901 a 1908 zastával post kádího v Sarajevu a současně byl dán k dispozici Zemské vládě. Roku 1908 se stal zemským písařem, roku 1911 vládním podtajemníkem a o rok později vládním tajemníkem. Mezi únorem 1919 a říjnem 1920 působil coby vedoucí islámského odboru na ministerstvu vnitra v Bělehradě. Na vlastní žádost se vrátil do Sarajeva a zde působil jako vyšší vládní tajemník a dohlížitel v oddělení pro náboženské společnosti. Roku 1923 roku byl pro své politické názory penzionován, o rok později vrácen do úřadu a konečně znovu penzionován. V polovině roku 1936 byl zvolen ná’ibem, náměstkem, Islámského náboženského společenství v Sarajevu (17. 3. 1936–28. 6. 1937) a pak od 29. dubna předsedou Nejvyššího šarí‘atského soudu v Sarajevu. V poválečné době setrvával na pozicích muslimských autonomistů, kteří se sdružovali v Jugoslávské muslimské organizaci (JMO) a jež vedl jeho bratr Mehmed Spaho. Autonomisté mimo jiné hájili územní celistvost Bosny a Hercegoviny a nezávislost jejího Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Fehim roku 1927 úspěšně kandidoval za JMO v prvních oblastních volbách a poté zastával úřad předsedy Oblastního výboru Sarajevské oblasti. Na této pozici mu byl udělen Řád svatého Sávy III. třídy (komandér). Po vyhlášení královské diktatury v lednu 1929 a omezení oblastních samospráv byl jmenován komisařem Sarajevské oblasti. Roku 1930 byly oblastní správy rozpuštěny a celá země – přejmenovaná na Jugoslávii – se nově rozdělila na bánoviny. Nicméně po zavedení královské diktatury pozice JMO oslabila, jelikož všechny politické strany byly zakázány. Politický život v zemi se obnovil po atentátu na krále roku 1934 a následných volbách. Roku 1935 Fehim kandidoval do parlamentu na kandidátce Vladka Mačeka, ale neúspěšně. Roku 1930 došlo k vyhlášením nového zákona o jednotné jugoslávské islámské obci, k němuž brzy přibyl i změněný statut náboženské společnosti. Islámské společenství bylo dáno pod přímou kontrolu ministerstva spravedlnosti, které vedl k muslimům nesmlouvavý Milan Srškić. Na protest proti přijatým změnám odstoupil stávající reisu-l-ulema Mehmed Džemaluddin-efendija Čaušević a na jeho místo nastoupil k režimu smířlivý Ibrahim-efendija Maglajlić. Po atentátu na krále Alexandra (1934) pak došlo k postupnému zmírňování státní kontroly nad muslimskou obcí, začátkem roku 1936 byl zákon i statut suspendován a v březnu nahrazen novým statutem, který znovu posiloval autonomii islámské společnosti v Bosně a Hercegovině. Zásluhou JMO mohla být do čela islámské obce zvolena i osoba bez tradičního islámského vzdělání. Po penzionování Ibrahim-efendije Maglajliće 14. března 1936 se Fehim rozhodl kandidovat na post reisu-l-ulemy. Učinil tak i přes obvinění z nepotismu (jeho bratr Mehmed od roku 1935 znovu zasedal ve vládě a celé řadě svých příbuzných zajistil místa ve státní správě) a slabého morálního kreditu (byl obviňován z alkoholismu) a nedostačujícímu islámského vzdělání. Volba proběhla 20. dubna 1938 v Bělehradě, načež královská regentská rada 23. dubna vítězného Spahu jmenovala za reisa. Slavnostní přísahu posléze složil před jugoslávským regentem, knížetem Pavlem, 3. května v paláci Beli dvor v Bělehradě. Spaho převzal úřad od stávajícího bělehradského prvního náměstka, ná’iba, Saliha Safveta Bašiće 6. května, který na místě nejvyššího duchovního působil dva roky. Pověřovací listina, menšura, mu byla předána 9. června v sarajevské Carově mešitě. Z pozice duchovního se dlouhodobě zasazoval o modernizaci života a smýšlení muslimů v Bosně a Hercegovině. Podporoval například moderní bankovnictví i s úroky, vzdělávání širokých vrstev a moderní odívání žen, nicméně varoval před smíšenými sňatky a přílišným rozvolněním islámských zvyků. Fehim Spaho si vzal za ženu Esmu Krzović (1884?–1970), s níž zplodil osm dětí: syny Džemala (*1910, jeho synem je orientalista Fehim Spaho), Nedžiba (*1912), Hasana (*1915) a Muhammeda (*1918), dcery Halidu (*1904), Bedriju (*1906, manželem bankovní úředník Sulejman Denišlić), Seniju (*1908, její dcerou je orientalistka Behija Zlatar) a Salihu (*1913, jejím manželem byl spisovatel Alija Nametak a synem turkolog Fehim Nametak).", "Od konce 19. století spolupracoval takřka se všemi muslimskými a některými chorvatskými listy, mezi něž se řadí \"Bošnjak\", \"Nada\", \"Behar\", \"Novi behar\", \"Napredak\", \"Glasnik Zemaljskog muzeja\", \"Hrvatsko kolo\", kalendáře spolku \"Narodna uzdanica\", \"Obzor\" a \"Glasnik Islamske vjerske zajednice Kraljevine Jugoslavije\" (č. 7–9 1936 Fehim Spaho šéfredaktorem). V letech 1926–1927 (od č. 6 do č. 16) byl šéfredaktorem tiskového orgánu Jugoslávské muslimské organizace, periodika \"Pravda (Spravedlnost)\". Drtivá většina jeho děl vyšla pouze časopisecky, některé se dočkaly tisku jako separáty." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Závodní úspěchy.", "Výroba po První světové válce." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V červnu 1896 John Starley rozšířil svou firmu a přejmenoval ji na Rover Cycle Co. Ltd. Sídlem a výrobním závodem se stala továrna New Meteor Works v Coventry. Starleyho bezpečná kola Rover byla velmi úspěšná a dobře se prodávala, ovšem Starley se zajímal také o motocykly a tak v roce 1899 použil peníze z těchto prodejů na nákup a dovoz některých z prvních motocyklů značky Peugeot z Francie a dále s nimi experimentoval. Jeho prvním zamýšleným projektem bylo dostat motor z těchto motocyklů na jedno ze svých kol Rover. Nicméně než stačil vývoj dokončit, Starley předčasně v říjnu 1901 zemřel ve věku 46 let. Obchod pak převzal podnikatel Harry John Lawson. Prvním vyvinutým a sériově vyráběným motocyklem společnosti byl v listopadu 1902 model \"Rover Imperial\". Stroj měl svařovaný rám ve tvaru diamantu, motor o síle 3,5 koňských sil posazený uprostřed a přední vidlice systému \"Springer\". Touto konstrukcí značně předběhl svou dobu. Tento první motocykl Rover měl na svou dobu poměrně moderní technické vymoženosti, jako byl rozprašovací karburátor vyvinutý v roce 1890 Wilhelmem Maybachem, motor uložený uprostřed a mechanicky ovládané ventily. Měl silnou kostru se zdvojenými předními trubkami a kvalitně zpracovanou povrchovou úpravou. V roce 1904 bylo prodáno přes tisíc motocyklů Rover. V následujícím roce však Rover zastavil výrobu motocyklů a dále se soustředil na výrobu jejich bezpečných bicyklů. V roce 1910 byl návrhář John Greenwood pověřen vyvinout nový motor o objemu 500cc s pružinovými zdvihátky a výkonem 3,5 koňských sil. Dále měl motor magneto od firmy Bosch a karburátor Brown and Barlow. Tento nový model, který měl mimo jiné také v té době inovativní ozubený hnací řetěz a přední odpružené vidlice systému „Druid“, byl představen v roce 1910 na veletrhu Olympia show. Tohoto modelu bylo prodáno více než 500 kusů.", "V roce 1913 byl uveden model \"TT\" s kratším rozvorem a sportovními řídítky. Tovární tým ve složení testovací jezdec Dudley Noble a mechanik Chris Newsome měl s tímto modelem mnoho úspěchů a získal Pohár konstruktérů.", "Rover během první světové války dodával motocykly s jednoválcovým motorem o objemu 499cc převážně Ruské carské armádě. Když válka skončila, začala se společnost zaměřovat na výrobu automobilů. Přesto Rover stále vyráběl motocykly s motory o objemech 248cc a 348cc s rozvodem OHV a také s motory firmy JA Prestwich Industries, včetně vidlicových dvouválcových motorů V-Twin o objemu 676cc. V roce 1924 Rover zvolil cestu výroby stavebnicových konstrukcí motorů s převodovkami na jedné konzoli a uvedl nový lehký motocykl s motorem o objemu 250cc. Ten měl nová světla na přední i zadní straně a novou koncepci bubnových brzd. Prodeje byly velmi nízké a tak Rover přestal vyrábět jak jízdní kola tak i motocykly a zaměřil se pouze na výrobu osobních automobilů. V letech 1903 až 1924 Rover vyrobil více než 10 000 motocyklů." ] }

{ "title": [ "Produkce.", "Scénář.", "Obsazení.", "Lokace.", "Natáčení.", "Hudba.", "Dabing.", "Přijetí.", "Kritika.", "Ocenění.", "DVD." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Scénář vznikl týmovou spoluprací Sergia Casciho, Stuarta Hepburna, Martina McCardieho, Jan Storie a Louisy Wylie. Scenáristé využívali metodu týmového psaní, aby zajistili kontinuitu příběhu, tématu a tónu vyprávění během celého seriálu. Metoda spočívá v přítomnosti \"všech\" autorů na \"všech\" setkáních a zároveň vytváření detailních osnov příběhu všemi členy týmu zároveň.", "Casting probíhal ve Stornoway na ostrově Lewis v březnu 2013, dále v Glasgow a Edinburghu. Hlavní roli získala na konkurzu ve Stornoway sedmiletá Cherry Campbell z Glasgow, jejíž babička se narodila a dosud žije na ostrově Lewis. Režisér Don Coutts řekl: \"Do role drobné rozpustilé Katie Morag jsme hledali někoho energického, vtipného a odvážného. Myslím, že Cherry má všech těchto vlastností na rozdávání!\"", "Seriál se natáčel na ostrově Lewis na Vnějších Hebridách. Ačkoli fiktivní ostrov Struay byl inspirován ostrovem Collna Vnitřních Hebridách, producenti zvolili Lewis kvůli potřebné vybavenosti ostrova pro natáčení. Výkonná producentka Lindy Cameron řekla: \"Při natáčení pro nás bylo velmi důležité využít vše, co bylo dostupné přímo na Skotské vysočině. Doufáme, že využití již zavedeného vybavení ostrova Lewis bude přínosem nejen pro ostrov, ale celé Hebridy.\" V seriálu se objevily např. obce Tolsta Chaolais (obchod a pošta McCollových); Habost (chalupa babi z ostrova); Laxay (domek strýčka Matthewa a loděnice); Knock (škola).", "První řada seriálu se natáčela od května do srpna 2013 v ateliérech BBC Alba ve Stornoway i v exteriéru. První řadu tvoří 26 dílů o 15 minutách (z toho šest dílů tvoří minisérii pod názvem \"Grannie Island's Ceilidh\") a první díl odvysílala stanice CBeebies 3. listopadu 2013. Vznik druhé řady seriálu \"Katie Morag\" byl oznámen v červnu 2014. Cheryl Taylor z CBBC, řekla: \"Je to vůbec poprvé, kdy CBBC a CBeebies společně iniciovaly vznik seriálu a s CBeebies tak úzce spolupracuji velmi ráda. Exkluzivní díly vysílané na CBBC nám umožní rozvíjet komplexnější příběhové linie pro starší diváky CBBC.\" Druhá řada se natáčela opět na Lewisu od 21. července do 13. září 2014. Tvoří ji tři 15minutové epizody, devět 20minutových a jedna půlhodinová epizoda. První díl druhé řady vysílala CBBC 19. prosince 2014.", "Soundtrack k seriálu vytvořil skotský hudebník, skladatel a producent Donald Shaw. Soundtrack vyšel ve formátu MP3 1. ledna 2016.", "Seriál byl nadabován do skotské gaelštiny pro vysílání na TV stanici BBC Alba. První díl \"Ceitidh Mòrag\" byl odvysílán 7. ledna 2014. Do češtiny seriál nadabovala Česká televize v roce 2016. Byl vysílán na kanálech ČT 2 a v rámci dětského pořadu Studio Kamarád.", "", "První řada seriálu byla všeobecně přijata s nadšením. Martin Chilton z \"The Daily Telegraph\" napsal: \"Seriál je milý a oslavuje soudržnost komunity, podanou velmi přirozeně.\" Helen Rumbelow z \"The Times\" napsala: \"Zatáhněte závěsy, nalijte si whisky a užijte si jeden z nejrealističtějších dětských hereckých výkonů desetiletí, nejvřelejší babičku, která se kdy na scéně objevila, a nádhernou hebridskou krajinu. Je to téměř, jako byste se ani nedívali na televizi, a přitom se televize nemusíte vzdávat.\"", "Seriál Katie Morag získal dvě Dětské ceny Britské akademie v roce 2014: za nejlepší drama a nejlepší herecký výkon pro Cherry Campbell (Katie Morag). Sergio Casci, vedoucí týmu scenáristů, byl také nominován v kategorii Nejlepší scenárista. Svůj úspěch v Dětské ceně Britské akademie z roku 2014 si seriál zopakoval vítězstvím v kategorii Nejlepší drama ještě jednou v roce 2015. \"Katie Morag\" získala cenu za nejlepší pořad pro děti od BAFTA Scotland v roce 2014. Dále získala cenu za nejlepší dětský pořad nebo seriál Freesat Free TV Award v roce 2014. Porota řekla: \"Nádherně a autenticky natočeno, tímto počinem se původní televizní stanice posunula blíže k dramatické tvorbě. Nabízí uzavřené příběhy, které působí mile a - což je důležitější - reálně na mladší diváky.\" Dalším oceněním se stala cena za dětskou tvorbu Royal Television Society Scotland udělená během úvodní ceremonie v roce 2014. Porota řekla: “Tento pořad je inovativní a odvážný svou adaptací ikonického původního díla. Jádrem tohoto je výjimečný herecký výkon v hlavní roli.” Seriál získal první cenu za nejlepší dětský seriál Kidscreen Awards v roce 2015 v Miami. V dubnu 2016 bylo oznámeno, že seriálu \"Katie Morag\" byla udělena prestižní Cena George Fostera Peabodyho. Toto americké ocenění vzniklo ve 40. letech 20. století jako rádiová alternativa Pulitzerovy ceny a od té doby oceňuje díla ze stále se rozšiřující nabídky elektronických médií. Každoročně je uděleno 25 cen dílům vybraným z více než tisícovky přihlášek z celého světa. K udělení ceny je potřeba souhlasu všech šestnácti členů poroty. Při příležitosti oznámení oceněných děl porota o seriálu \"Katie Morag\" řekla: “Populární knihy Mairi Hedderwick o odvážené, rozpustilé, ryšavé holčičce (úžasná Cherry Campbell) a komunitě skotského ostrova, kde vyrůstá, jsou v tomto seriálu ztvárněny zcela výjimečně. Katie Morag je nadčasová, možná trochu staromódní, ale nikdy líbivá nebo slepě idylická. Upřímně a půvabně se vyrovnává se smrtí, ztrátou, nepřátelstvím a dalšími vážnými tématy.”", "První řada seriálu vyšla na DVD na podzim 2014. První i druhá řada poté vyšly v sadách DVD v roce 2015." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Barvy vlajky.", "Orlice Těšínského knížectví." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "První zmínky o těšínské vlajce, respektive praporu, pochází z 14. století a jsou vázány na osobu knížete Přemysla I. Nošáka, který se od roku 1355 podílel na politickém chodu Českého království, a byl jedním z nejvýznamnějších politiků ve službách Karla IV. a Václava IV. Bohužel prapory z tohoto období se nedochovaly. Nejstarší zachovalý prapor Těšínského knížectví byl zhotoven na rozkaz těšínského knížete Adama Václava roku 1605, hned potom co byl jmenován velitelem slezského vojska. Dochovaný ve sbírkách Muzeum Śląska Cieszyńskiego (Muzea Těšínského Slezska). Prapor má rozměry 160x240 cm a byl vyhotoven z modrého saténu. V čelní části se nachází zlatá orlice Těšínského knížectví, zatím co volná část je zakončena dvěma ostrými jazyky. Knížecí prapory se zlatou korunovanou orlici v modrém poli se používaly až do smrti poslední Piastovny, Alžběty Lukrécie Těšínské. Od roku 1742 byla oficiální vlajkou Těšínska vlajka Rakouského Slezska, kterého součásti se stalo i Těšínsko.", "Barvy navazují přímo na dochované ikonografické prameny rodového erbu těšínských knížat a praporu Těšínského knížectví ze 17. století. Od konce 13. století znakem těšínských knížat byla zlatá orlice v modrém poli, otočená doleva. Od 15. století orlice byla korunována, i když korunovaná orlice se objevovala už ve 14. století na zámecké dlažbě z dob Přemysla I Nošáka. Některé zahraniční prameny např. švédský „Codex Bergshammar” z let 1430 – 1436 znázorňuje těšínskou orlici s červeným zobákem, jazykem a drápy. Pozdější prameny jako např. Slezský Erbovník z let 1577 – 1578 znázorňuje zlatou orlici s pouze červeným jazykem. Toto vyobrazení a barvy potvrzuje také Siebmacherův Erbovník a pozdější popis v díle Spenera. K těmto barvám navazuje také současná vlajka Těšínského knížectví.", "V Těšínském knížectví se korunovaná orlice objevovala nepřetržitě od 15. století na knížecích pečetích, mincích a praporech, až do smrti kněžny Alžběty Lukrécie Těšínské v roce 1653. Díky dobrým politickým vztahům se dvorem posledních Jagellonců, se vzhled těšínské orlice podobal korunní orlici Polského království. Jediným rozdílem byla forma samotné koruny. V té době polská orlice měla renesančně-barokní uvařenou korunu, zatímco ve znaku těšínských knížat se nacházela do samého konce středověké, otevřená koruna. V evropské heraldice korunovaná orlice je státní orlicí a znamená autonomii. Orlice na novodobé vlajce Těšínského knížectví je vzorována na verzi z 16. století." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v říjnu 2006, když na turnaji ve španělském El Ejidu prošel kvalifikačním sítem. Start na nižším okruhu ITF tak učinil pět měsíců poté, co již zasáhl do kvalitativně vyšší úrovně tenisu ATP Tour. V úvodním kole španělské události podlehl Francouzi Laurentu Rochetteovi. Premiérový titul na challengerech si odvezl z Ria de Janeira, kde v říjnu 2012 ve finále přehrál srbského hráče Borise Pašanskiho po dvousetovém průběhu. Průnik mezi sto nejlepších tenistů zaznamenal 25. dubna 2016 po titulu na turínském challengeru, když mu na žebříčku ATP patřila 94. příčka. Ve dvouhře okruhu ATP Tour debutoval v 15 letech na květnovém Estoril Open 2006 v Oeiras. Z pozice šťastného poraženého, postoupivšího z kvalifikace, vypadl v úvodním kole dvouhry s Rusem Dmitrijem Tursunovem. Premiérový vyhraný zápas v této úrovni zaznamenal na Portugal Open 2013 po vyřazení Argentince Horacia Zeballose. Ve druhé fázi turnaje, jenž odehrál na divokou kartu, zdolal Uzbeka Denise Istomina, aby jej ve čtvrtfinále zastavil pozdější vítěz Stanislas Wawrinka. V rámci série ATP Masters do roku 2017 neodehrál žádné utkání hlavní soutěže, když jeho bilance v kvalifikacích činila 1–9. Jediné vítězství si připsal v prvním kole kvalifikace Cincinnati Masters 2016, kde přehrál Luka Savilleho. Následně mu stopku vystavil Gruzínec Nikoloz Basilašvili. Do prvního semifinále na okruhu ATP Tour se probojoval na červencovém Swedish Open 2016 v Bastadu, do něhož prošel po zdolání druhého nasazeného krajana Joãa Sousy. Před branami finále uhrál pouze čtyři gamy na Španěla Fernanda Verdasca. Podruhé si semifinálovou fázi zahrál o týden později na Croatia Open Umag 2016 po zdolání Pabla Carreña Busty. Mezi poslední čtveřicí jej však vyřadila italská turnajová čtyřka Fabio Fognini. Největší výhrou kariéry k roku 2017 bylo vyřazení světové sedmičky Gaëla Monfilse ve druhém kole podzimního If Stockholm Open 2016. Ve čtvrtfinále však skončil na raketě Američana Jacka Socka. Po turnaji se posunul na kariérní žebříčkové maximum, když mu v závěru října 2016 patřilo 57. místo. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu Wimbledonu 2013. V úvodním kole však nenašel recept na dvacátého šestého nasazeného Ukrajince Alexandra Dolgopolova." ] }

{ "title": [ "Kvalifikační předpoklady.", "Pro vyšší úroveň činnosti.", "Požadované vzdělání.", "Pro nižší úroveň činnosti.", "Požadované vzdělání.", "Pracovní náplň.", "Přímá pedagogická činnost.", "Nepřímá pedagogické činnost.", "Práce asistenta pedagoga ve třídě s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.", "Práce asistenta pedagoga ve třídě s intaktními žáky.", "Potencionální rizika a chyby asistentů pedagogů.", "Osobnostní předpoklady.", "Historie asistentů pedagoga v ČR.", "Asistenti pedagoga u žáků se sociálním znevýhodněním.", "Asistenti pedagoga u žáků se zdravotním postižením.", "Současná situace asistentů pedagoga v ČR.", "Právní východiska zařazení asistenta pedagoga do běžné školy.", "Financování asistenta pedagoga.", "Seznam vybraných zkratek, které by měl asistent pedagoga znát." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kvalifikační nároky na asistenta pedagoga se liší dle obsahu činnosti. Jsou rozlišovány dvě úrovně odbornosti asistentů pedagoga (podle nich je odlišeno i požadované vzdělání):", "Asistent pedagoga vykonává přímou pedagogickou činnost ve třídě, ve které jsou vzděláváni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, nebo ve škole s integrovanými žáky.", "Je požadováno střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání. Jedná se tedy o tyto školy:", "Asistent pedagoga vykonává pouze pomocné výchovné práce ve škole nebo školském zařízení.", "Asistentovi stačí pouze střední vzdělání s výučním listem nebo může dokonce mít jen základní vzdělání (podmínkou je však absolvovat kvalifikační kurz pro asistenty pedagoga).", "Asistent pedagoga má tři základní úlohy. První je podpora žáků a učitelů ve výuce, dále asistent zajišťuje doučování a mimoškolní přípravu žáků a třetím úkolem je podpora komunikace a spolupráce mezi školou a rodinami. Zastoupení mezi těmito činnostmi se liší, ale obecně je největší důraz kladen na pomoc učiteli v rámci výuky nebo na komunikaci s rodiči či doučování žáků. Role asistenta pedagoga vychází z dvou aspektů. První rolí asistenta je, že ve třídě vystupuje jako druhý pedagodický pracovník a funguje tedy jako partner učitele během výuky. Druhou rolí je podpora žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (dále SVP). Jeho úkolem je ale naplňovat vzdělávací potřeby všek žáků, nicméně žákům se SVP bývá věnována největší pozornost. Konkrétními úkoly asistenta pedagoga může být například společná příprava s učitelem, příprava materiálů a pomůcek, vedení či pomoc při výuce, dozor nad skupinovou prací, pomoc při sebeobsluze, doprovod při pohybu žáků se zdravotním postižením, doučování žáků či užší spolupráce s rodinou a poskytování informací ze školy. Výjimkou není ani to, že asistenti pedagoga jsou často využíváni k zastupování nepřítomných pedagogů ve škole. Avšak toto takzvané suplování nelze provádět dlouhodobě, protože pak práce asistenta pedagoga ztrácí svůj význam. Činnosti asistenta pedagoga můžeme rozdělit na přímé a nepřímé.", "Mezi přímé činnosti asistenta pedagoga můžeme zařadit dohled nad skupinovými pracemi žáků či opakování již probrané látky pomocí učebnic a jiných studijních materiálů. Asistent také může občasně přebrat roli pedagoga na určitou část vyučovací hodiny, k čemuž dochází například v hudební, výtvarné nebo tělesné výchově.", "Asistent kromě přímé práce z žáky mnohdy vykonává také činnost nepřímou. Jedná se zejména o přípravu výukových materiálů, vybírání sešitů, zápis informací do žákovských knížek, přípravy a konzultace s učitelem, konzultace se školními poradci, účast na pedagogických radách, profesní setkávání s jinými asistenty pedagoga, konzultace s rodiči nebo samostudium.", "Náplň práce asistenta pedagoga závisí na potřebách žáka. Žáci, kteří mají odlišný mateřský jazyk než češtinu nebo romští žáci, vyžadují podporu v jazykových oblastech či ve výuce dalšího cizího jazyka. U žáků se zdravotním problémy (tělesné postižení) je náplní práce asistenta pedagoga především dopisování a kompletace poznámek z hodin ve škole. Žáci, kteří žijí ve vyloučených lokalitách, materiální chudobě nebo jsou vystaveni patologickým vlivům vyžadují psychologickou a sociální podporu od asistentů pedagoga. Náplň práce asistenta pedagoga v třídách s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami nemá jednotně vytyčenou formu. Je závislá na jednotlivých specifikách škol a tříd a jejich speciálních potřeb jako jsou zdravotní postižení, poruchy učení, poruchy chování a sociální znevýhodnění. Práce asistenta probíhá přímo v učebně nebo v jiných prostorách spolu s učitelem. V mateřských a základních školách může docházet mimo jiné i k individuální segregaci žáka při určitých činnostech nebo předmětech. Výuka s asistentem a žáky se speciálními vzdělávacími potřebami vyžaduje řádnou přípravu a plánování výuky. Důležitá je taky vzájemná komunikace mezi asistentem pedagoga a učitelem. U žáků se sociálním znevýhodněním je důležitá podpora žáků formou doučování. Doučování se zařazuje do rozvrhu žáka a jeho organizace by neměla být v rozporu s požadavky na časové rozložení výuky. Doučování žáků může být realizováno ve škole i mimo školu - doma, knihovny, nízkoprahové kluby nebo školní družina. Asistenti pedagoga mohou také doučovat cizince češtinu. Avšak musí mít na to odpovídající stupeň vzdělávání.", "Zde je důležité zmínit, že asistenta pedagoga nemůžeme považovat za osobního asistenta. Osobní asistent je součástí sociálních služeb (zákon č. 108/2006 Sb.) a nezajišťuje ho škola, ale rodiče jedince, kteří za tuto službu platí (příspěvek na péči).Osobní asistent je převážně zaměstnancem neziskové organizace a musí mít smlouvu s ředitelem školy. Asistent pedagoga se nezaměřuje pouze na jednoho žáka, ale na celou třídu. Koncentrace na jednoho žáka může mít negativní dopad na všechny žáky ve třídě. Rodiče si mohou stěžovat, že pozornost pedagoga je mířena pouze na jednoho žáka. To může mít důsledek toho, že škola nebude chtít začleňovat takové žáky do tříd. Při začleňování žáků do tříd je důležité, aby byly jasně vymezené role a povinnosti. Nadměrná asistence začleněných žáků může mít nepříjemné důsledky (pomoc u činností, kde není potřeba asistence). Aby byl individuální přístup k žákům ve třídě možný, je náplní práce asistenta pedagoga také pomoc učitelů s obtížnými administrativními úkoly a organizací výuky. Asistenti pedagoga také pomáhají v skupinových pracích žáků a organizují úkoly s ní spojené.", "Asistenti pedagoga při výkonu práce mnohdy generují rizika či se dopouštějí chyb. Příkladem těchto rizik může být hrozba zvýšení sociální izolace žáků se SVP. Velkou chybou asistentů, ke které v praxi může docházet, je převzetí hlavní části vyučování a tím pádem bývá úkol učitele nahrazován prací asistenta pedagoga. Další chyby nastávají když asistent žákovi až příliš poskytuje pomoc ve formě nápověd či odpovídání za žáka.", "Pozici asistenta pedagoga by měl vykonávat pouze člověk, který splňuje určité osobnostní předpoklady. Nejzákladnějšími předpoklady je občanská bezúhonnost, aktivní přístup, sociální cítění a ochota pomáhat. Pro výkon zaměstnání se očekává osobnostní charakteristika asistenta, očekávání je založeno na nenásilném a přirozeném chování, empatie a schopnost zajistit bezpečné a přátelské prostředí, radost z práce, schopnost motivovat žáky, schopnost týmové práce a spolupráce pod vedením učitele, samostatnost i organizační schopnosti. Asistent pedagoga musí zvládnout přizpůsobit všechny tyto požadavky potřebám konkrétního kolektivu, v kterém práci vykonává. Asistent pedagoga by měl také být připraven, že bude pracovat i s jedinci, kteří jsou často vystaveni společenským předsudkům. Nutností je také trpělivost, jelikož se viditelnost pokroku mnohdy dostavuje až po dlouhé době. V neposlední řadě asistent musí být ochoten se dále vzdělávat, jak pomocí samostudia tak od zkušenějších spolupracovníků.", "Počátky asistentů pedagoga v České republice sahají až do 90. let 20. století. Vývoj asistentů pedagoga se rozdělil do dvou vývojových linií, a to vývoj asistentů pedagoga žáků se zdravotním postižením a asistenti pedagoga žáků se sociálním znevýhodněním.", "Už na začátku 90. let se začali objevovat první asistenti žáků se sociálním znevýhodněním v Ostravě (Základní škola Přemysla Pittra) a zaměřovali se především na podporu romských žáků. V letech 1993 až 1998 byli tito asistenti vzdělávání a financování prostřednictvím nestátních neziskových organizací. Těmi byly například brněnské Společenství Romů na Moravě nebo pražská nadace Nová škola. Později v letech 1997 až 1998 začal za asistenty pedagogů romských žáků zodpovídat stát. Zároveň v roce 1997 byla oficiálně ustanovena i asistentská profese ve školství v rámci Statusu pokusného ověřování přípravných tříd. A následně v roce 1998 byla prostřednictvím MŠMT ustanovena v Informace o zřízení funkce romského asistenta základní a zvláštní škole. Vzhledem k tomu, že školní asistence byla úzce spojena pouze s romskou etnicitou, rozšířila po celé České republice a tím vzrostl i počet asistentů pedagoga. Vzrůst byl natolik veliký, že z roku 1997 do roku 2001 narostl počet asistentů pedagoga z dvaceti na dvě stě. Avšak od roku 2000 byla zrušena vazba na etnicitu v asistenské profesi Metodickým pokynem MŠMT ke zřizování přípravných tříd pro děti se sociálním znevýhodněním a k ustanovení funkce vychovatel - asistenta učitele. Tímto metodickým pokynem byla zavedena nová profese: vychovatel - asistent učitele.", "Asistenti pedagoga žáků se zdravotním postižením se začali v českém školství objevovat po vydání Vyhlášky 127/1997 Sb. o speciálních školách a speciálních mateřských školách. Tato vyhláška popisuje, že ve speciálních třídách se žáky s poruchou autistického spektra, třídách s hluchoslepými žáky a třídách pro žáky s více poruchami musí být dva pedagogičtí pracovníci. Po přijetí nového školského zákona v roce 2004 došlo k rozvoji práce asistentů v oblasti podpory integrace žáků se zdravotním postižením.", "V současné době už nejsou žáci rozdělováni podle jejich znevýhodnění, ale jsou celkově označováni jako žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Toto označení umožnil zákon č. 561/2004 Sb. Žákům je poskytována pomoc dvěma způsoby. Bud pomocí osobního asistenta, který se věnuje pouze jednomu žáku, nebo pomocí asistenta pedagoga, který se zaměřuje převážně na celou třídu. Práce osobního asistenta může být často zneužívána a následně se dostat do rozporu se zákonem. Například, když ředitel školy podmíní přijetí studenta tím, že musí mít osobního asistenta, jehož náklady hradí rodiče. Osobní asistent nemusí být ve všech lokalitách dosažitelný, a zároveň škola by měla mít povinnost poskytnout vzdělávání všem studentům bez finančních úhrad. Počty asistentů pedagoga se neustále mění. Ve školním roce 2011/2012 bylo asistentů pedagoga v regionálním školství pouze 5 951 fyzických osob. Oproti tomu ve školním roce počet asistentů pedagoga narostl na počet 21 039 fyzických osob. Přepočteně se jednalo o téměř 15 tisíc plných úvazků. K 30. září 2018 byl největší počet asistentů pedagoga v základních školách (16 326). Na druhém místě v obsazenosti asistentů pedagoga byly mateřské školy (3 536), a následně střední školy (1 055). Výrazný nárůst počtu asistentů pedagogem je často označovám za důsledek schválení Vyhlášky ze dne 21. ledna 2016 o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, která umožňuje společné vzdělávání dětí v běžných školách.", "Pozice asistenta pedagoga je ukotvena v právních dokumentech, týkajících se školství, ale i dokumentech obecnějšího charakteru jako např. je zákoník práce. Základní právní předpisy, které upravují pozici asistenta pedagoga, jsou zejména:", "Financování asistentů pedagoga není jednotné. Existuje několik možností, jak asistenty pedagoga financovat:", "Poruchy Dokumenty Organizace a zařízení Pedagogičtí pracovníci" ] }

{ "title": [ "Biografie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Maksimović se narodil roku 1991 v obci Velika Ivanča u Mladenovace. V roce 2016 založil satirické politické hnutí Sarmu prob'o nisi (\"Sarmu jsi nezkusil\"). Přestože jeho předvolební kampaň byla míněna čistě satiricky, nakonec získal v komunálních volbách v roce 2016 druhé místo v celé obci a třináct z 55 zastupitelů v místní skupštině. Preletačević se svojí kampaní, kde se představil jako kandidát v bílém obleku na bílém koni (odtud i přezdívka \"Beli\"), pokusil poukázat na absurditu celého politického systému v Srbsku, volebního procesu i současných kandidátů. Jeho kandidatura vyvolala značnou pozornost jak domácích, tak i zahraničních médií. Dne 12. března 2017 jej skupina občanů s heslem \"Beli – Samo jako!\" (\"Beli - jenom silně!\") nominovala do prezidentských voleb. Podle místních zákonů musel předložit nejméně 10 000 podpisů občanů, aby byla jeho kandidatura uznána. Tak učinil právě v polovině dubna, kdy odevzdal 12 700 podpisů. Následujícího dne se stal jedním z oficiálních kandidátů v prezidentských volbách. Ve své předvolební kampani Maksimović zdůraznil, že kandiduje proto, aby srbský premiér Aleksandar Vučić nevyhrál již v prvním kole voleb, a muselo se tak konat kolo druhé. Maksimovićovy spoty parodují Vučićův styl i image. Podle předvolebních průzkumů, které byly uskutečněny v druhé polovině března 2017 měl Maksimović podporu cca 11 % obyvatel Srbska, což ho stavělo na druhé až třetí místo. Jeho kampaň přilákala pozornost domácích i zahraničních médií.. Jeho předvolební heslo zní \"Žebrota vrací úder\" (\"Sirotinja uzvraća udarac\"). Za svůj mediální předobraz si vzal Josipa Broze Tita, který byl znám rovněž nošením bílých uniforem a rovněž byl zobrazován na bílém koni. V satirickém předvolebním klipu slíbil Maksimović vybudování vesmírného programu a kolonizaci Marsu. Satiričnost své kampaně dokázal i tím, že přiznal, že nemá politický program, nezná ani pravomoci srbského prezidenta, ani se nepovažuje za dostatečně kompetentního pro nejvyšší úřad v zemi." ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Seznam dílů.", "\"Dobrodružství Sherlocka Holmese\".", "\"Návrat Sherlocka Holmese\".", "\"Z archívu Sherlocka Holmese\".", "\"Paměti Sherlocka Holmese\".", "\"Z deníku Sherlocka Holmese\".", "Případy, které nebyly adaptované.", "Vydání na DVD.", "Alternativní názvy.", "Odkazy.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "V tomto seznamu řadíme delší filmové epizody nechronologicky až nakonec, jak byly vysílány při české premiéře. Na zahraničním vydání na Blu-Ray jsou také filmy řazeny pospolu. <onlyinclude>", "", "V angličtině \"The Adventures of Sherlock Holmes\", česky \"Dobrodružství Sherlocka Holmese\" při vysílání na Primě (a podle povídkové knihy Sherlocka Holmese), \"Z archivu Sherlocka Holmese\" při vysílání na AXN a \"Příběhy Sherlocka Holmese\" v titulcích na DVD.", "V angličtině \"The Return of Sherlock Holmes\", česky \"Návrat Sherlocka Holmese\" při vysílání na Primě, AXN a na DVD i podle předlohy - jedné z povídkových knih Sherlocka Holmese.", "V angličtině \"The Case-Book of Sherlock Holmes\", česky \"Z archívu Sherlocka Holmese\" při vysílání na Primě (a podle povídkové knihy Sherlocka Holmese), \"Z archivu Sherlocka Holmese\" (s krátkým i) podle titulků na DVD a \"Archiv Sherlocka Holmese\" při vysílání na AXN.", "V angličtině \"The Memoirs of Sherlock Holmes\", česky \"Paměti Sherlocka Holmese\" při vysílání na Primě a \"Vzpomínky na Sherlocka Holmese\" při vysílání na AXN a také v titulcích na DVD (a podle povídkové knihy Sherlocka Holmese).", "Pět delších speciálních dílů, které mají podobu televizních filmů, se někdy zařazují k předchozí natočené seriálové řadě (i když nemají nemají znělku), ale často se vyčleňují, pro jejich délku je totiž nelze vysílat ve stejném časovém okně jako seriálové díly. Tyto příběhy, natočené v různém období, zformují samostatný pětidílný seriál nebo další řadu. Při premiéře na Primě v roce 1997 byly tyto díly odvysílány pohromadě až nakonec seriálu jako poslední řada s názvem \"Z deníku Sherlocka Holmese\". Na ČT běžely jen tyto díly a to pod názvem \"Sherlock Holmes\". Někdy se vysílá i bez jednotícího názvu. Filmy \"Mistr mezi vyděrači\", \"Poslední upír\" a \"Svobodný mládenec\" se od názvu předlohových povídek odlišují i v angličtině.", "I když je seriál pravděpodobně nejúplnější a nejvěrnější televizní adaptací kánonu Sherlocka Holmese (kánon čítá 56 povídek a 4 romány), zůstalo kvůli náhlé smrti Jeremyho Bretta v roce 1995 osmnáct případů bez zpracování. Jedná se o dva romány a 16 povídek. Jsou to: V plánu bylo adaptovat všechny Doylovy romány a povídky. Materiálu zbylo ještě na typické tři řady - lze dovodit, že by šlo o druhou řadu série \"Paměti Sherlocka Holmese\" a sérii \"Poslední poklona Sherlocka Holmese\" opět o dvou řadách (názvy sérií byly vypůjčeny z povídkových knih A. C. Doyla a titul \"Poslední poklona Sherlocka Holmese\" byl poslední nevyužitý), případně by některé díly zase měly formu delšího televizního filmu.", "V Česku vyšel celý seriál na 27 DVD: 26 číslovaných, jednom nečíslovaném (Pes baskervillský vyšel jako první, nebo spíše nultý, v pořadí). Na discích je buď jeden seriálový díl, jeden filmový díl nebo dva seriálové díly. Díly nejsou řazeny podle televizní premiéry. Toto vydání neobsahuje český dabing, jen české titulky.", "V angličtině názvy jednotlivých sérií kopírují názvy povídkových knížek Sherlocka Holmese, i když sestava a pořadí dílů neodpovídá knižním výborům, ani pořadí jednotlivých sérií neodpovídá původnímu pořadí knih. V pojmenování sérií podle knih se čeština odchyluje a navíc různé dabingové verze používají rozdílné pojmenování. V tomto článku bylo využito názvosloví podle premiérového a kompletního vysílání na TV Prima v roce 1997, ačkoliv ČSFD, FDB a jiné servery používají různé i nesprávné varianty (a dokonce řadí některé díly seriálu samostatně bez napojení na seriál). Zde je přehled různých názvů, které lze v češtině dohledat: The Adventures of Sherlock Holmes The Return of Sherlock Holmes The Case-Book of Sherlock Holmes The Memoirs of Sherlock Holmes His Last Bow Filmové díly seriálu nemají ve znělce žádný název a uvádějí se buď zcela samostatně, ale také pod nějakým jednotícím názvem. The Feature Film Collection", "", "Netypický způsob řazení a pojmenování sérií způsobil, že na různých zahraničních i českých serverech je dělen do řad a dílů rozličnými způsoby (1 až 5 seriálů o dohromady 4 až dokonce 9 řadách, případně skoro každý díl má samostatný záznam jakožto samostatný televizní film). V Česku do toho navíc vnáší zmatky různé překlady názvů jednotlivých sérií i dílů při různých dabingových verzích." ] }

{ "title": [ "Stabilní svazek.", "Podmínky vstupu.", "Proces registrace.", "Práva a povinnosti.", "Rozvod.", "Registrované partnerství.", "Stejnopohlavní manželství." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "V březnu 2005 legalizovalo Andorrské knížectví stabilní svazek dvou lidí. Tento nový zákon se stal účinným bez souhlasu episkopálního spoluknížete Joana Enrica, současného biskupa urgellské diecéze. Ačkoli je Andorra diarchií se dvěma hlavami státu – spoluknížaty, tak k přijetí a publikaci nového zákona stačí podpis pouze jednoho z nich. Název tohoto institutu je \"unió estable de parella\" – stabilní svazek dvou osob.", "Do stabilního svazku nemohou vstoupit osoby příbuzné v pokolení přímém, osoby spřízněné osvojením a osoby příbuzné ve vedlejší linii do čtvrtého kolene. Oba partneři dále musejí být oba zletilí nebo zesvéprávnění, nesmějí žít v manželství nebo v jiném stabilním svazku, musejí spolu žít jako pár a nejméně jeden z nich musí mít v Andoře trvalé bydliště nebo být jejím státním příslušníkem.", "Žadatelský pár musí předložit žádost spolu s následujícími dokumenty: Prohlášení o soužití; kopie cestovního pasu nebo jiného osobního identifikačního dokumentu obou partnerů; certifikát o trvalém pobytu obou partnerů (Andorrští občané jsou této povinnosti zproštěni); smlouva podepsaná oběma partnery o majetkovém uspořádání a osobních právech a povinností vyplývajících ze svazku; prohlášení dvou svědků o tom, že jim nejsou známy žádné zákonné překážky vylučující vznik svazku. Stabilní svazek je úředně zaznamenán šest měsíců od deklarace, a to zápisem do Registru stabilních svazků.", "Partneři žijící ve svazku mají vůči sobě navzájem stejná práva a povinnosti: vzájemná vyživovací povinnost, vyživovací povinnost rozvedeného partnera; stejná práva z hlediska pracovněprávních a sociálních. Partneři žijící ve stabilním svazku smějí rovněž osvojit dítě. Proces osvojení probíhá v takových případech stejně jako v případě manželských párů. Osvojit však smí pouze heterosexuální pár.", "Stabilní svazek končí manželstvím jednoho z partnerů, smrtí nebo prohlášením za mrtvého jednoho z partnerů; jednostrannou úředně potvrzenou deklarací doručenou druhé straně nebo vzájemnou deklarací.", "2. června 2014 zpracovali a předložili vládnoucí Demokraté za Andorru již předtím konzultovaný zákon o registrovaném partnerství. Po několikaměsíčních diskuzích se našla politická shoda na zákonu o registrovaném partnerství, který se obsahově nijak neliší od manželství, vyjma užívání tohoto názvu. Stejnopohlavní manželství bylo jedno z ožehavých témat Demokratů, neboť právě ti hlasovali jednomyslně proti takovému zákonu. Registrované partnerství obsahovalo i plná adopční práva pro homosexuální páry. 27. listopadu 2014 byl zákon přijat v poměru hlasů 20:3 a několika zdrženími se. 24. prosince 2014 byl zákon publikován v promulgačním listu spolu s podpisem spoluknížete François Hollanda, jehož podpis stačí pro implementaci nového zákona. Nový zákon nabyl účinnosti následující den 25. prosince 2014.", "21. dubna 2009 oznámil předseda Sociálně demokratické strany Jaume Bartumeu, že pokud jeho strana vyhraje volby, tak otevře diskusi na téma stejnopohlavního manželství. Sociální demokracie volby vyhrála a Bartumeu se stal andorrským premiérem. Nedošlo však k politické shodě na tom, zda a kdy uzákonit stejnopohlavní manželství. Sociální demokracie neměla v parlamentu většinu a její vláda se obecně setkávala s neúspěchy, které vyvrcholily do předčasných voleb v r. 2011. 3. dubna proběhly nové volby, v nichž byla Sociální demokracie poražená Demokraty za Andorru a novým premiérem se stal Antoni Martí. V lednu 2013 uznal Nejvyšší správní soud Andorry právo na pozůstalostní benefity Juanu Garcíovi Pérezovi, který si vzal ve Španělsku muže. Nepodařilo se mu však získat v Andoře status pozůstalého partnera. 31. března 2014 předložila Sociální demokracie návrh zákona o stejnopohlavním manželství. 29. května 2014 byl návrh v parlamentu zamítnut. Místní LGBT skupiny považují zákon o registrovaném partnerství z r. 2014 za diskriminační z důvodu nerovných práv a povinností, ačkoli Demokraté za Andorru tvrdí, že se kromě jiného názvu vůbec nijak neliší od manželství, a že z něj plynou zcela stejné právní následky. LGBT skupiny se po neúspěších v parlamentu pokoušejí získat právo na právoplatný sňatek soudní cestou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky společnosti.", "Poválečná výroba." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "V roce 1908 Morris Cooper založil výrobu pracovních oděvů, Morris Cooper factory, která se později změnila na Lee Cooper. Spoluzakladatelem byl jeho přítel Louis Maister, který do Londýna přijel ze svého rodného města v Litvě (později část Ruského impéria). Maister předtím trávil také nějaký čas v Jihoafrické republice. Pod názvem M. Cooper (Overalls) Ltd., započali výrobu oděvů v londýnském East Endu v opotřebovaných prostorách na 94-96 Middlesex Street pro potřeby trhu v Jižní Africe. S příchodem první světové války změnila společnost svou výrobu z pracovního oblečení na vojenské uniformy a batohy pro britskou armádu a v té době zaměstnávala již více než 600 pracovníků. Díky výrobě uniforem pro britskou armádu prokázal Lee Cooper pevnost a odolnost svých výrobků s dlouhou životností. V roce 1937 otevřela firma ve Stratfordu novou továrnu na výrobu džínoviny a do konce roku pak ohlásila zisk ve výši 1000 £. Vypuknutí druhé světové války v roce 1939 vedlo Morrise Coopera k rozhodnutí rozdělit svůj podnik na dvě části. Na Morrise Coopera se totiž po vyhlášení války Německu obrátil Britský válečný úřad, který objednal tisíc denimových odolných obleků. Od této chvíle se stává společnost oficiálním dodavatelem uniforem, bojových maskáčů a letových kombinéz pro Britskou armádu, zatímco druhá část firmy se stále zabývá výrobou pracovního oblečení. Firma M. Cooper (Overalls) se nakonec stává jedním z největších dodavatelů ozbrojených sil Jeho Veličenstva.", "V roce 1940 Morris Cooper zemřel a podnik po svém návratu z aktivní služby v RAF převzal jeho syn, Harold Cooper. Ten se pustil do modernizace společnosti a s využitím reklamy stavící na jeho válečných úspěších převedl pozornost zpět k výrobkům určeným i na běžné nošení a využil mimo jiné i zavedeného přídělového systému oblečení s cílem zvýšit konkurenceschopnost. Pracovní oblečení Lee Cooper posílilo reputaci značky jako výrobce odolného kvalitního pracovního oblečení a svým obratem zaplnilo 80% trhu Velké Británie. Jako součást této strategie bylo společnosti přidáno do názvu nové jméno, které Harold zvolil dle příjmení své manželky (Leigh) a tímto spojením vzniklo \"Lee Cooper\". V roce 1952 se rozrostl sortiment pro ženy a Lee Cooper uvedl dámské džíny. Jelikož firma přichází s předním zipem u dámských džínů, šokovaná veřejnost je hlasitě slyšet. V roce 1954 také uvádí svou první kolekci oblečení pro děti. Od roku 1955 se dále rozvíjí a stává se prémiovou značkou v Británii, přičemž otevírá další výrobní závod v Holandsku. Navrhuje i několik originálních střihů pro muže a ženy, uvádí džíny a kalhoty s puky jako dvě oddělené výrobkové řady a v roce 1960 přináší kostkované kalhoty s puky. Značka také začíná vyrábět džíny pro firmu Wrangler. Do poloviny šedesátých let přichází i s PVC džínami, které vyvolají velký rozruch na londýnské Carnaby Street a v roce 1966 zavádí také úzké džíny. Od roku 1967 vyrábí i trička a s nástupem subkultury Hippies také barevné a zdobené džíny. Džíny Lee Cooper byly v padesátých a šedesátých letech přijaty jako součást stylu mládežnickou subkulturou a Harold Cooper vydělával právě na tom, že podporoval populární kapely a osobnosti jako byly Rolling Stones jimž organizoval turné, Serge Gainsbourg, Jane Birkinová, později i UB 40 nebo Rod Stewart Mimo to uvedl sérii odvážných reklamních kampaní přičemž některé z nich obsahovali i jména fiktivních návrhářů jako je italská \"Alfredo Angelous\". To vše s cílem odvolat se k tehdy populárním subkulturám jako byly například Mods, kteří upřednostňovali kontinentální styl. Na počátku sedmdesátých let přichází Lee Cooper s minisukněmi a opět vyvolává rozruch s jejich zkrácenými a posléze zase prodlouženými variantami. Později uvádí i kraťasy, semišové pánské kalhoty, safari komplety a v neposlední řadě také s prvními zvonovými kalhotami. V polovině sedmdesátých let firma opět rozšiřuje výrobu otevřením továren v Irsku, Francii a Tunisku. Tyto provozy pak do poloviny osmdesátých let vyráběli 40-45 tisíc oděvů týdně. Během této doby vzrostl roční obrat na více než 100 milionů £. V době vlny disco kultury a poté punku v sedmdesátých letech sleduje firma trh a obratně reaguje na jeho požadavky a to znovuzavedením manšestrové látky v různých barevných variacích a také sepraných džín pro punkovou subkulturu. V osmdesátých letech pokračuje firma jako jedna z nejznámějších výrobců oblečení z denimové látky, zavádí džíny se šňůrkami (tzv. „jogging jean“), neprané džíny, „otrhané“ džíny nebo „plísňové“ džíny. Sponzoruje nadále rockové hvězdy a byla také jedním z hlavních sponzorů Mistrovství Evropy ve fotbale 1984 ve Francii. V roce 1989 přichází společnost také s první kolekcí své vlastní obuvi. V roce 1989 rodina Cooperů prodává svůj většinový podíl v podniku. Do té doby se značka Lee Cooper stala \"životním stylem\" mnoha lidí. V roce 1992 se kvůli vysoké poptávce stěhuje veškerá výroba do moderního závodu v Tunisku. Firma i nadále vychází vstříc módním trendům a zavádí první volné džíny s pěti kapsami (kolekce „3 by 1“) se kterými slaví velký úspěch. V roce 2000 je pak uznána jako jedna z nejlepších autentických evropských denimových značek a následně rok nato vytvářejí novou řadu Aqua denim, moderní, vodě odolnou džínovou řadu. V roce 2007 vytvořil francouzský návrhář Jean-Charles de Castelbajac pro značku Lee Cooper kolekci pojmenovanou JCDC Denim. Kolekce čerpá inspiraci z Britských rokových ikon šedesátých let a rok na to vydává firma kolekci oblečení inspirovanou skupinou The Beatles. Značka Lee Cooper dodnes (2017) spolupracuje s významnými módními návrháři i různými umělci a dodává denimové oblečení britským olympionikům i para-olympionikům. V roce 2008 oslavila své sté výročí od založení. Firma nadále působí ve více než stech zemích po celém světě." ] }

{ "title": [ "Pozadí vzniku.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Plán na stavbu třídy oceánských hlídkových lodí je součástí ambiciózního 25letého plánu modernizace pobřežní stráže Integrated Deepwater System Program (IDS). Reálný start programu nastal až s mnohaletým zpožděním. V únoru 2014 získaly zakázku na návrh plavidel loděnice Bollinger Shipyards, Eastern Shipbuilding a General Dynamics Bath Iron Works. Neúspěšné byly loděnice VT Halter Marine a Ingalls Shipbuilding. Jako nejlepší byl později vybrán návrh loděnice Eastern Shipbuilding sídlící v Panama City na Floridě. V září 2016 tato loděnice získala kontrakt ve výši 110,3 milionů dolarů na stavbu prototypového kutru s opcí na dalších osm jednotek. Všech devět plavidel vyjde na 2,38 miliardy dolarů. Zahájení stavby prototypové jednotky je plánováno na rok 2018, přičemž její dodání se má uskutečnit v roce 2021. V srpnu 2017 bylo zveřejněno, že třída ponese jméno \"Heritage\". Prvních 11 kutrů bude pojmenováno \"Argus\", \"Chase\", \"Ingham\", \"Pickering\", \"Rush\", \"Icarus\", \"Active\", \"Diligence\", \"Alert\", \"Vigilant\" a \"Reliance\". Slavnostní řezání oceli na prototypovou jednotku proběhlo v loděnici Eastern Shipbuilding dne 7. ledna 2019. Realizaci stavebního programu zkomplikovalo poškození loděnice Eastern Shipbuilding hurikánem Michael v říjnu 2018. Jednotky třídy \"Heritage\":", "Na zádi bude přistávací plocha a hangár pro jeden vrtulník MH-60R, nebo MH-65. Plavidla dále ponesou tři malé čluny OTH. Pohonný systém tvoří dva diesely MAN 28/33D STC, každý o výkonu 7280 kW. Společnost Rolls-Royce dodá lodní šrouby se stavitelnými listy, kormidla Promas, ploutvové stabilizátory a dokormidlovací zařízení. Elektrickou energii dodají čtyři dvanáctiválcové dieselgenerátory MTU série 4000 (každý o výkonu 1000 kW). Nejvyšší rychlost plavidel bude 22 uzlů." ] }

{ "title": [ "Členové týmu.", "Postavy.", "Gilbert Grissom.", "Warrick Brown.", "Catherine Willows.", "Det. Kpt. James Brass.", "Gregory Sanders.", "Dr. Albert Robbins.", "David Hodges.", "Nicholas Stokes.", "Šerif Conrad Ecklie.", "Sara Sidleová." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Původními zakládajícími členy týmu byli šéf Gill Grissom, jeho zástupkyně kriminalistka Catherine Willovsová, kpt. Jim Brass, kriminalistka Sára Sidlová, kriminalisté Warrick Brown, Nick Stokes a Greg Sanders. Později přibyly vedlejší postavy (Dr. Al Robbins, jeho asistent David a komické duo laborantů David Hodges a Henry Andrews). Jako první z původní sestavy opustil tým kriminalista Warrick Brown, když byl na začátku 9. řady zastřelen zkorumpovaným policistou Jeffryem McKeenem. Jeho smrt nejvíc zarmoutila Gilla Grissoma (měl ho rád jako vlastního syna), který potom krátce po jeho smrti opustil tým, odešel do důchodu a odebral se do Latinské Ameriky, kde se začal věnovat svým výzkumům. Na jeho místo pak nastoupil nový šéf (původně doktor) kriminalista Ray Langston, který v týmu vydržel až do konce 11. řady, pak ale musel odejít, protože zabil v sebeobraně svého úhlavního nepřítele, nebezpečného sériového vraha Nata Haskella, který mu zničil život. Na začátku 12. řady místo Raye nastoupil nový šéf, starý forenzní vědec ze Seattlu DB. Russell. Společně s ním tam také nastoupila mladá kriminalistka Morgan Brodyová, dcera šerifa Conrada Ecklieho. O pár epizod později opustila tým i Catherine Willovsová, začala pracovat u FBI a na její místo nastoupila Russellova kamarádka a kolegyně, která s ním pracovala v Seattlu, Julie Finlayová. Na konci 14. řady opustil tým další z původní sestavy, kpt. Jim Brass.", "", "Narodil se a vyrůstal v Marina Del Rey v kalifornii. Grissomův otec byl profesorem botaniky a zemřel, když mu bylo 9. O jeho smrti mluví s Cath v episodě \" Still Life\", říká jí: \"Bylo to jednoho horkého letního dne, přišel domů a lehl si na gauč. Já jsem se díval na televizi, moje máma přinesla studené pití, ale nemohla ho vzbudit. Nikdy mi neřekly proč\". Jeho matka trpěla dědičnou sluchovou chorobou. Proto se Gil naučil plynně mluvit znakovou řečí. Příznaky nemoci se ale začnou projevovat i u něho a v díle \"Inside the box\" jde na operaci, která se povede. Když bylo Grissomovi osm let, projížděl se po plážích a sbíral mrtvé kraby, škeble a vůbec vše, co moře vydalo. Tyto zdechliny pak doma podroboval pitvám a pomalu ale jistě se začal seznamovat se souvislostmi a spletitostmi smrti. Později mu začaly být mořské potvory málo a zaměřil se na pitvání uhynulých koček a psů. Toto počínání nebylo předzvěstí vážné duševní choroby, jak by se mohlo jevit, ale položilo základ pro jeho skutečné systematické a hluboké vědecké vzdělání. Již v šestnácti letech byl neoficiálně zaměstnán v márnici v LA, kde pracoval i v době svých univerzitních studií. Ve dvaadvaceti letech se stal historicky nejmladším koronerem v LA. Po osmi letech na tomto postu byl naverbován do služeb CSI v Las Vegas. Pokud ostatní členové CSI nejprve rozvažovali, zda náročnou práci přijmout, Grissom neváhá ani sekundu. Těžko si ho představit v jiném oboru. Celý dosavadní život se věnoval této činnosti a nyní dostal příležitost vše zúročit. Ale vzdělává se dál a každým případem roste. Je velmi charakterní a velmi autoritativní. Nikoliv ovšem autoritářský. Na své podřízené působí svou ohromnou, sedmnáctiletou praxí policisty, fundovaného vědce i vnímavého, empatického člověka. Nejednou se dokázal rvát za své podřízené a dokázal je často ochránit před tlaky, přicházejícími často z velmi vlivných míst. Grissom je tak trochu podivín, introvert. Ale je všeobecně respektován. Jeho specializací je entomologie. Na začátku 9.série krátce po smrti Warricka Browna odešel z týmu do důchodu,přestěhoval se společně se Sárou Sidlovou do Kostariky, do latinské Ameriky, kde se začal věnovat svým výzkumům a neměl už na Sáru moc čas,tak se rozešli. Sára od něj odešla,vrátila se zase zpátky do týmu a Gill se tam pak už v žádném dalším díle neobjevil. Byl nahrazen novým šéfem Rayem Langstonem a pak DB.Russellem.", "Warrick Brown je jako jediný z týmu rodákem z Las Vegas. I jeho dětství bylo pohnuté. Otce nikdy neviděl a matka ho opustila v jeho sedmi letech. Ujala se ho přísná babička a on si tajně přivydělával jako poslíček. Brownovi pulzuje v žilách muzikantská, až rockerská krev. Miluje kasina, hazard a pracoval i jako DJ v klubu. Psal dokonce i vlastní písničky. Jakožto rodilý lasvegasčan má všude známé a nejednou hrají tyto jeho známosti klíčovou roli při rozuzlení případu. Zprvu byl veliký proutník, ale když se poprvé zamiloval, jeho vyvolená mu zlomila srdce. Od té doby je vůči ženám ostražitý. Nicméně se v šesté řadě oženil, ale jeho manželství dlouho nevydrželo. Pak na začátku 9.řady byl zastřelen zkorumpovaným policistou Jeffreym McQueenem. Jeho smrt silně zarmoutila všechny jeho přátele a celý jeho tým, hlavně Gilla Grissoma, který ho měl rád jako vlastního syna.", "Catherine Willowsová je kriminalistka, zástupkyně šéfa, jeho pravá ruka a velmi zkušená kriminalistka. Je velice vlivná a bohatá osoba, která už si v životě zažila své a vyzná se. S bývalým manželem má jednu dceru Lindsey. Občas flirtovala s různými detektivy (např. s kolegou Nickem Stokesem) nebo s detektivem Vartanem. V půlce 12. řady odešla z týmu, začala pracovat u FBI v Quanticu.", "Kapitán na oddělení vražd. Byl velitelem CSI jednotky v Las Vegas do té doby, než se ve druhé epizodě vrátil zpět k policii na oddělení vražd. Pochází z New Jersey. Pokračuje v práci v CSI navzdory problémům s jeho dcerou v druhé sérii, která byla drogově závislá a dělala prostitutku v Las Vegas. V 10. epizodě druhé série, \"Ellie\", se zjistilo, že Brass není její biologický otec. V současnosti je kapitánem na oddělení vražd a úzce spolupracuje s CSI týmem. Velmi často vede vyslýchání a jeho sarkastický přístup dělá tyto výslechy ponurně humornými, držíc tak krok s atmosférou seriálu. Na začátku 14.řady se po letech setkal se svou nevlastní odcizenou dcerou Ellie a zároveň byl v šoku jak zjistil že Ellie je partnerka nebezpečného sériového vraha. Ellie málem zabila kriminalistku Morgan Brodyovou a zabila i vlastní matku, Brassovu bývalou ženu a pak málem zabila i jeho, ale nepovedlo se jí to a skončila ve vězení. Brassovi se začal hroutit svět, ale i přesto nadále v týmu zůstal ještě celou 14.sérii. Ovšem na konci 14.řady se jeho dcera Ellie pokusila ve vězení o sebevraždu, tak to dohnalo Brasse k vážnému rozhodnutí,opustil tým aby si mohl zpět ke své odcizené dceři zase najít cestu.", "Obdivuje Grissoma a měl zájem o Saru Sidleovou. Je známý svým pojašeným chováním a tím, že je naivní ohledně práce forenzních detektivů v terénu, navzdory svým encyklopedickým vědomostem o DNA a o analyzování stop. Greg je velmi inteligentní, zázračné dítě, vyrostl v muže s nekovenčním postřehem a zábavnou povahou. Při práci poslouchá heavy metal, například Marylina Mansona, což mu pomáhá se koncentrovat. Navzdory svému vzhledu rebela nepopíral Sářin výrok, že byl panicem, když šel na univerzitu. V seriálu naráží na romantické zájmy mnohých žen, nejen v laboratoři. Pak v 12.řadě jak do týmu nastoupila nová hezká mladá kriminalistka blondýnka Morgan Brodyová se Greg s ní začal sbližovat, a už několikrát během seriálu spolu flirtovali, ovšem stále zůstali jen přáteli.", "Je ředitelem okresní márnice, ženatý, má tři děti. S Grissomem si dobře rozumí a naopak. Má obě nohy protetické a bylo naznačeno, že je ztratil při nehodě, když se pokoušel vykopat podlahu na místě činu. Patolog, druhý doktor. Asistent dr.Robbinse", "Laboratorní technik, který byl do Las Vegas přesunutý z losangeleské laboratoře. Je to takový komický vtipálek celého týmu. Druhý laborant, kamarád Hodgese, Tvoří spolu komickou dvojici laborantů.", "Analytik vlasů a vláken. Nekonfliktní a přátelský, bývalý univerzitní basketbalový hráč a člen bratrstva, má titul z kriminálního práva z Texaské A&M univerzity. Pochází z Dallasu. Má sklon ke \"vcítění se\" namísto \"pochopení\" k obětem, za což si vysloužil několik napomenutí od ostatních. Nick někdy dělá předčasné závěry, i přes fakt, že ještě nemá všechny důkazy. Ale je to nejlepší a nejzkušenější kriminalista, který nikdy neselže. Původně zástupce šerifa, později šerif. Blízký přítel Gilla Grissoma (pak i nového šéfa DB Russella) i Kpt Jima Brasse.", "Velice dobrý a zkušený spojenec a spolupracovník lasvegaské kriminálky, který jím pomohl s nejedním případem. Má jednu dceru Morgan Brodyovou, která k ním do týmu nastoupila až v 12.řadě. Ze začátku s ní sice neměl blízký vztah, ale ovšem později na konci 12.řady jak byl Ecklie postřelen a málem zemřel se s Morgan sblížili.", "Analytička materiálů a elementů. Vystudovala fyziku na Harvardově univerzitě. Předtím pracovala v márnici a kriminální laboratoři v San Franciscu a nahradila Holly Gribbsovou poté, co vyřešila její smrt. Je plně oddána své práci, má silný smysl pro spravedlnost pro obě skupiny: jak obětí, tak i kriminálniků. Sářin otec, alkoholik, ji a její matku Lauru často bil, než ho Laura zabila. Na Sáře to zanechalo stopy a při své práci má těžkosti vyrovnat se s případy, které se týkají žen a dětí. Po otcově smrti a následném odchodu matky do vězení byla umístěna do pěstounské péče. Později začala mít vztah se svým spolupracovníkem Gillem Grissomem. Raymond Langstone Původně doktor, později nový šéf místo Gilla Grissoma.Nastoupil na začátku 9.řady a vydržel tam dlouho, až do konce 11.řady. Celou dobu se jeho hlavní dějová linka točila kolem sériových vrahů Dr Jekylla a Nata Haskella, jeho úhlavního nepřítele, který mu pak na konci 11.řady úplně zničil život. Haskell mu málem zabil jeho bývalou ženu Glorii a chtěl zabít i jeho, tak ho Ray v sebeobraně zabil, ovšem jen Kpt. Jim Brass věděl pravý důvod Haskellova úmrtí, že to tak úplně sebeobrana nebyla. Raye Jim z toho sice vysekal, ale smrt Haskella zanechala na něm trvalé následky, psychicky narušený stav, pracovní neschopnost a nepříznivou budoucnost pro něj i jeho tým, tak musel na konci 11.řady odejít. Pak na začátku 12.řady byl nahrazen novým šéfem DB.Russellem. Diebenkorn \"D.B.\" Russel Nový šéf, který nastoupil do týmu na začátku 12 řady, po odchodu Raye Langstona. Původně s Julií Finlayovou pracoval u kriminálky v Seattlu. Julie Finlay Kriminalistka, kamarádka a kolegyně DB.Russella, pracovala před tím s ním v Seattlu, ovšem v půlce 12.řady krátce po odchodu Catherine Willivsové se přidala do jejích týmu. Byla dobrá zkušená kriminalistka, ovšem byla taky nepoučitelná a tak moc zaujatá případy sériových vrahů, až si neuvědomovala že její činy a chyby mají své následky. V úplně posledním díle, na konci 15.řady skončila v komatu, jak jí nebezpečný sériový vrah, kterému byla na stopě málem zabil. Není známo zda se ještě někdy probere nebo ne. Morgan Brody Mladá kriminalistka, hezká blondýnka,dcera Conrada Eckleiho která do týmu nastoupila v 12.řadě. Často flirtuje s kriminalistou Gregem Sandersem nebo laborantem Davidem Hodgesem." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Ekologie.", "Popis.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Evropský druh, jehož souvislý areál zahrnuje hlavně střední, jižní a východní Evropu. Na západě se hranice jeho rozšíření pouze dotýká východu Francie, na severu prochází Německem a jihem Polska a na východě sahá až po východ Ukrajiny; na jihu vede podél Středozemního moře. Izolované arely se vyskytují na jihu Skandinávie. V České republice se dříve prstnatec bezový řídce vyskytoval v pahorkatinách na většině území. V 60. letech 20. století začal ustupovat a dnes je na velké části území Čech vzácný nebo zcela vyhynul. Na východě Moravy se dosud drží, hlavně v Beskydech, Vsetínských vrších a Bílých Karpatech. Za východní státní hranicí, na Slovensku, je v karpatské oblasti poměrně hojný.", "Světlomilný druh rostoucí na suchých, kamenitých, na živiny chudých, nevápnitých nebo slabě kyselých půdách. Bývá k vidění na loukách, pastvinách a po okrajích světlých lesů v podhorských a horských oblastech. Nesnáší hnojení stanovišť, které narušuje symbiotický vztah s mykorhizními houbami. Kvete v dubnu a květnu. Rostlina má současně dvě nebo více hlíz. Loňskou, plnou výživných látek, ze které na jaře rostlina raší, a novou, která roste, sílí a bude rostlinu vyživovat v následujícím roce. Za příhodných podmínek se vyvine nových, drobných hlíz několik a tyto mohou posloužit k rozmnožování. Pokud hlíza nenakumuluje dostatek živin, rostlina neroste do květů. Stará hlíza současně se zaschnutím rostliny na konci sezony zcela vyčerpaná uhyne.", "Vytrvalá, 10 až 25 cm vysoká rostlina, která má v podzemí obvykle dvě zploštělé, prstovitě dělené hlízy (odtud název rodu \"prstnatec\"). Lodyha je přímá, dutá a někdy mělce rýhovaná, olistěná je pouze ve spodní polovině. Na bázi lodyhy vyrůstá čtyři až šest od lodyhy odstávajících, kopinatých, na vrcholu tupých listů, výrazně žilnatých, zelených a vždy beze skvrn. Listy jsou úzce obvejčité a na vrcholu tupé, nejvýše postavený list je kopinatý a dosahuje až ke spodu květenství. Květenství je hustý, válcovitý klas dlouhý až 9 cm a je tvořený mnoha světle žlutými nebo tmavě nachovými květy se žlutou bázi pysku. Listeny se třemi až pěti podélnými žilkami, příčně pospojovanými, bývají kopinaté, zelené nebo mají červenofialový nádech, jsou delší než semeník a jejich vrcholy přečnívají nad květy. Ze tří vnějších okvětních lístků dva odstávají, třetí společně se dvěma menšími, vnitřními lístky jsou k sobě přikloněné a vytvářejí přilbu. Plochý, po okraji vlnitý pysk je okrouhlý, mělce trojlaločný a má alespoň u báze nachové tečky. Ostruha je kyjovitá, tupá, dlouhá jako válcovitý semeník a obvykle směřuje dolů. Květenství voní po květech bezu černého (\"Sambucus nigra\"), z čehož je odvozeno druhové jméno byliny. Květy jsou opylovány hlavně včelami a čmeláky, kteří přistávají na širokém pysku. Po vsunutí sosáku do ostruhy, kde hledají nektar, se uvolní brylky pylu a pomoci lepkavých terčíků se opylovačům přilepí na hlavu. Tam zůstanou až do návštěvy dalšího květu, kde brylky ulpí na lepkavé blizně. Po opylení se v květu vyvíjí elipsoidní tobolka s četnými drobnými semeny, která po vyklíčení potřebují k vytvoření semenáče podporu symbiotické mykorhizní houby.", "Prstnatec bezový začal z české krajiny ustupovat následkem mizení pastvinářství a kosení luk. Řada jeho tradičních lokalit zarostla agresivními vyššími travinami nebo náletovými dřevinami, jimž tento konkurenčně slabý druh není schopen odolat. Je v České republice chráněnou rostlinou a byl přiřazen k silně ohroženým druhům, jejichž stavy v posledních letech výrazně poklesly, a to jak ve \"Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb\" (§2), tak i v \"Červeném seznam cévnatých rostlin České republiky z roku 2012\" (C2t)." ] }

{ "title": [ "Konstrukce.", "Služba.", "První světová válka.", "Meziválečné období.", "Druhá světová válka." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "\"Vardar\" byl říční monitor třídy \"Sava\" postavený pro Rakousko-uherské námořnictvo společností Stabilimento Tecnico Triestino. Kýl byl položen v Linci v roce 1914 v rámci rakousko-uherského námořního programu pro roky 1914–1915. Loď byla původně pojmenována po řece Bosna, ale ještě během výstavby přejmenována na \"Temes\" poté, co se původní SMS \"Temes\" dne 23. října 1914 potopil po nárazu na minu na řece Sávě. Stejně jako její sesterská loď SMS \"Sava\" měla celkovou délku 62 metrů, šířku 10,3 metrů a standardní ponor 1,3 metru. Její výtlak činil 580 tun, posádka sestávala z 91 mužů. Monitor byl poháněn dvojicí trojexpanzních parních strojů o výkonu 1750 ihp (1300 kW) využívajících páru vytvořenou ve dvou kotlích Yarrow. Zásoba paliva činila 75 tun topného oleje. Maximální rychlost dosahovala 13,5 uzlu. Primární dělostřelecká výzbroj sestávala z dvojice škodováckých 120mm děl umístěných ve věži na přídi a dvojice 120mm houfnic ve věži na zádi. Monitor byl taktéž vybaven 66mm protiletadlovým dvojčetem, dvěma 47mm děly a sedmi kulomety. Dostřel 120mm děl činil 15 kilometrů, houfnic pak 6,2 kilometrů. Boční pás a přepážky měly 40mm pancéřování, paluba 20mm, velitelská věž, dělové věže a kupole pak 50mm. Loď byla dokončena dne 9. července 1915.", "", "\"Temes\" vstoupil do služby u Dunajské flotily v roce 1915. Na začátku řijna byl nasazen proti srbské armádě u Bělehradu za srbské evakuace města při rakousko-uherském útoku. \"Temes\" poskytoval palebnou podporu rakousko-uherským vojskům při překročení řeky a vytvoření předmostí. Během tohoto úkolu se pokusil stáhnout na sebe palbu a ochránit poškozený monitor SMS \"Enns\", ale po přímém zásahu ubikace posádky na zádi odplul mimo dosah nepřátelského dělostřelectva. \"Temes\" najel na břeh, aby posádka uhasila ohně a utěsnila trup. Následně byl odtažen z bojiště ozbrojeným parníkem a podstoupil v Budapešti opravy. V listopadu 1915 byly ostatní monitory shromážděny v bulharském Ruse. Geopolitická pozice Rumunska byla nejistá, Centrální mocnosti si byly vědomy rumunského vyjednávání o vstupu země do války na straně Dohody. Dunajská flotila zřídila svou chráněnou základnu v Belenském kanálu, aby mohla ochránit 480 kilometrů dlouhou dunajskou hranici mezi Rumunskem a Bulharskem. Když Rumuni 27. srpna 1916 vstoupili do války, kotvily monitory, nyní již s opraveným \"Temesem\", opět v Ruse. Lodě byly ihned napadeny trojicí improvizovaných torpédových člunů operujících z rumunského přístavu Giurgiu. Vypuštěná torpéda monitory minula, zasáhla ale nákladní člun naložený palivem. 1. divize monitorů včetně \"Temese\" byla pověřena eskortou zásobovacích lodí zpět do belenského kotviště, což bylo doprovozeno výpady východně a západně od Belene, během kterých byly ostřelovány města Turnu Măgurele a Zimnicea. Dne 9. května 1917 byl \"Temes\" přejmenován na SMS \"Bosna\", jelikož byl původní \"Temes\" vyzdvižen, přestavěn a zařazen znovu do služby. V dubnu 1918 utvořila \"Bosna\" spolu s dalšími třemi monitory, dvěma hlídkovými loděmi a remorkérem Oddíl loďstva Wulff (\"Flottenabteilung Wulff\") pod velením kapitána Olava Wulffa. Oddíl byl vyslán přes ústí Dunaje a Černé moře do Oděsy, kde strávil několik měsíců podporou rakousko-uherských jednotek dohlížejících na prosazení mírové dohody s Ruskem. Na konci srpna se vrátil na Dunaj, dne 12. září zakotvil v Brăile. Dne 16. října se \"Bosna\" a zbytek 1. divize monitorů přesunuly z Brăily do Belene. Dunajská flotila poté kryla ústup rakousko-uherských vojsk k Budapešti před francouzskými a srbskými jednotkami a dorazila zde 6. listopadu.", "Po příměří z Villa Giusti podepsaném Rakouskem-Uherskem 3. listopadu 1918 byla \"Bosna\" ve dnech 6. listopadu až 13. prosince součástí námořnictva Maďarské republiky rad. Poté byla osazena námořníky z nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávské království). Na základě mírové dohody ze Saint-Germain-en-Laye uzavřené v září 1919 připadla \"Bosna\" spolu s dalšími plavidly, včetně tří dalších říčních monitorů, oficiálně Království SHS. Monitor byl přejmenován na \"Vardar\" a do služby u královského námořnictva vstoupil v roce 1920. V letech 1925 až 1926 podstoupil modernizaci, avšak kvůli nedostatku financí byly následujícího roku v plné službě pouze dva ze čtyř jugoslávských monitorů. V roce 1932 hlásil britský námořní atašé, že jugoslávské lodě podstupují málo cvičení, manévrů a dělostřeleckého nácviku, a to kvůli sníženému rozpočtu.", "Dne 6. dubna 1941 začala německá invaze do Jugoslávie. \"Vardar\" v té době kotvil v Dubovaci. Byl vlajkovou lodí 1. divize monitorů zodpovědné za obranu dunajské hranice s Rumunskem a podřízené 3. pěší divizi. Velel mu korvetní kapitán Milivoj Kockar. Toho dne \"Vardar\" a monitor \"Sava\" odrazily několik útoků letadel Luftwaffe na jejich základnu. Následující tři dny oba monitory pokládaly miny na Dunaji poblíž rumunských hranic. Dne 11. dubna se monitory pod opakovanými útoky německých střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 stáhly z Dubovace směrem k Bělehradu. Nepoškozeny zakotvily na soutoku Dunaje a Sávy poblíž Bělehradu kolem 20:00. Zde se k nim připojil monitor \"Morava\". Po poradě se všichni kapitáni shodli, že kvůli zvýšené hladině řeky a nízkým mostům a tudíž i ztížené navigaci raději své lodě potopí. Posádky byly přemístěny na dva remorkéry, avšak když jeden z nich podplouval železniční most, demoliční nálože na mostě náhodně explodovaly a ten se na loď zřítil. Ze 110 námořníků na palubě zahynulo celých 95. Po potopení se 450 námořníků z \"Vardaru\" a ostatních lodí shromáždilo v Obrenovaci. Vyzbrojeni pouze ručními zbraněmi a několika kulomety vyrazili ve dvou skupinách na jih do Boky Kotorské. Menší z obou skupin svého cíle bezpečně dosáhla, ale větší byla nucena se dne 14. dubna vzdát v Sarajevu Němcům. Boka Kotorska byla obsazena italským XVII. sborem 17. dubna." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Před rokem 2012.", "Parlamentní volby 2012.", "Legislativní historie.", "Legislativní opozice.", "Tiskové konference a debaty s Právní komisí.", "Diskuze.", "Senát.", "Druhé hlasování Národního shromáždění.", "Nález Ústavní rady.", "Promulgace.", "Rozsah.", "Veřejná reakce.", "Opoziční pochody.", "Pochody za přijetí návrhu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Stejnopohlavní sňatky byly předmětem diskusí v prezidentských volbách r. 2007, kdy je konzervativní UMP odmítala, zatímco Parti socialiste podporovala. Kandidáti za obě strany byli zajedno v postoji k občanskému paktu solidarity (francouzská obdoba registrovaného partnerství), který podporovali. Francouzské LGBT organizace se domnívaly, že nepřípustnost stejnopohlavních sňatků je v rozporu se zákonem, a proto se obrátily na Ústavní radu, která měla přezkoumat, zda je zákonná definice manželství jako svazku muže a ženy obsažená v občanském zákoníku ústavní. 28. ledna 2011 rozhodl Ústavní soud, že zákonná definice manželství v občanském zákoníku není v rozporu s ústavou, a že je pouze v kompetenci parlamentu ji měnit. 14. června 2011 hlasovalo Národní shromáždění proti přijetí návrhu č. 586 legalizujícího stejnopohlavní sňatky v poměru hlasů 293:222. Předkladatelem tohoto zákona byl socialistický poslanec Patrick Bloche. Proti přijetí návrhu hlasovali z velké části poslanci UMP, kteří měli v Národním shromáždění většinu, zatímco poslanci Parti socialiste hlasovali zpravidla pro.", "Socialistický kandidát na francouzského prezidenta François Hollande deklaroval stejnopohlavnímu manželství a adopcím dětí páry stejného pohlaví podporu již ve své předvolební kampani. Zahrnul je dokonce do svých 60 vládních priorit. 6. května 2012 vyhrál Hollande volby a přislíbil přijetí zákona o stejnopohlavním manželství do jara 2013. O měsíc později slíbil francouzský premiér Jean-Marc Ayrault, že stejnopohlavní sňatky a homoparentální adopce budou legalizovány, co nejrychleji. 17. června získala Hollandova strana absolutní většinu v Národním shromáždění, na což reagovala vládní mluvčí Najat Vallaud-Belkacem při příležitosti dne hrdosti sexuálních menšin slovy, že manželství pro všechny bude ve Francii přijato nejpozději do jara 2013. 3. července při svém prvním projevu před Bourbonským palácem (sídlo Národního shromáždění) oznámil Ayrault, že se Francie v prvním pololetí 2013 zařadí po bok zemí, které přijaly manželství a adopce pro všechny. V srpnu 2012 oznámil premiér Ayrault, že návrh zákona o stejnopohlavním manželství bude představen ve francouzském parlamentu v říjnu 2012.", "Návrh zákona byl prezentován v parlamentu 7. listopadu 2012 ministryní spravedlnosti Christiane Taubira. Ve své důvodové zprávě vláda poznamenala následující: \"Manželství je sice tradičně vnímáno jako trvalý svazek tvořený svobodným prohlášením jednoho muže a jedné ženy, jehož vznik, následky a rozvod upravuje občanské právo. Je však zapotřebí jít s dobou, v níž se zpřístupnění manželství párům tvořeným osobami stejného pohlaví dostává rostoucí podpory od přijetí legislativy, která již takovým párům dává určitý právní status, a tudíž je nezbytné učinit další krok k jejich plnému zrovnoprávnění.\" Návrh je průlomovou změnou celé naší civilizace,\" uvedla ten samý den pro deník \"Sud-Ouest\" ministryně Taubira. Návrh: S návrhem nedošlo ke vzniku žádného nového práva adoptovat děti, ani k jeho rozšíření, restrikci nebo budoucí modifikaci. Již stávající legislativa garantovala homosexuálním manželům stejná adopční práva jako mají heterosexuální manželé, nebo jednotlivci. Pouze znovu potvrdila, že (jak pravila Ústavní rada) rodičovství není přímo vázané na pokrevní příbuzenství, což je garantované stávajícími zákony republiky i její současnou ústavou a preambulí. Nedošlo ani ke zneplatnění stávajících mezinárodních dohod a smluv, z nichž lze vycházet v zahraničí. V Národním shromáždění byl návrh vrácen Právní komisi, kde byl jmenován hlavním zpravodajem Erwann Binete. 14. listopadu 2012 se Marie-Françoise Clergeau stala zpravodajskou pro veřejné mínění při Komisi sociálních věcí.", "26. října 2012 oznámil bývalý premiér a pařížský zastupitel François Fillon (UMP), že pokud jeho strana vyhraje příští volby, tak zákon zruší. Valérie Pécresse, taktéž z UMP, zaujala stejný postoj. 27. listopadu 2012 řekl poslanec UMP Nicolas Dhuicq, že návrh zákona o stejnopohlavním manželství a adopcích souvisí s terorismem, který se tou dobou projednával. Vládní mluvčí Najat Belkacem-Vallaud tento názor odsoudila. Následující den při příležitosti vládní schůze poznamenal Marc Le Fur (UMP), že legalizace adopce dětí páry stejného pohlaví znamená jejich postavení na úroveň \"komodity\", se kterou si vláda může \"libovolně nakládat\" bez ohledu na jejich skutečné zájmy. Dominique Bertinotti, ministryně pro rodinu, reagovala na jeho slova tak, že nejsou hodna členům zákonodárného sboru. Když se přijímal zákon o občanském paktu solidarity, tak jste proklamoval konec světa, který nenastal,\" odpověděla ministryně Bertinotti na slova Le Fura.\"", "Od listopadu 2012 pořádala Právní komise pravidelné týdenní debaty na téma stejnopohlavního manželství. Na nich se diskutovalo o zemích, které už homosexuálním párům manželství zpřístupnily, reprezentanty institucí, antropology, filozofy, lékaři, právníky a LGBT rodinami. Asociace odmítající návrh metody zpravodaje Erwanna Bineta odmítaly. 6. prosince 2012 se mluvčí Inter-LGBT Nicolas Gougain při příležitosti projevu před komisí ostře vymezil proti homofobním narážkám typu: \"protože jste gay rodiče, znamenáte potenciální nebezpečí pro vaše děti, které musejí vyrůstat ve vaší přítomnosti\". 13. prosince 2012 oznámi při debatě s Justiční komisí při Národním shromáždění veřejný ochránce práv Dominique Baudis, že celý obsah zákona končí s nerovností a nepřímou diskriminací, a dává dětem vychovávaným homosexuálními páry lepší právní postavení, než mají doposud. Měl však určité výhrady k metodě zpracování návrhu. Ačkoli nejsou rodičovské manželské stavy a všichni manželé identičtí ve všem, tak celý projekt znamená určité zmatky. Neblahým důsledkem těchto zmatků může být právní nejistota pro všechny děti. 15. a 16. ledna se vedla diskuse s Právní komisí ohledně textu návrhu, včetně novely zpravodaje Erwanna Bineta, jíž se mění článek 4 návrhu, který v občanském zákoníku praví: \"stejnopohlavními rodiči jsou ve stejném postavení s matkou a otcem, nikoli s prarodiči.\"", "29. ledna 2013 se konala panelová debata. Ze strany pravicově opozičních skupin bylo předloženo 5362 pozměňovacích návrhů, které jej zařadily mezi rekordní 10 zákonů s jejich největším množstvích v posledních 30 letech. Rekord si drží energetický zákon se 137 655 pozměňovacích návrhů ze strany levicových parlamentních skupin. Nový energetický zákon v r. 2006 privatizoval Gaz de France. Návrh na vypsání referenda ze strany 60 členů parlamentu byl 30. ledna 2013 298 hlasy proti 184 zamítnut. Pozměňovací návrh o výhradě svědomí byl odmítnut 2. února poměrem hlasů 244:101. 2. února 2013 přijalo Národní shromáždění článek č. 1 návrhu, který definuje manželství jako trvalý svazek dvou osob vzniklý zákonným způsobem za jejich vzájemného svobodného prohlášení, poměrem hlasů 249:97. 12. února 2013 přijalo Národní shromáždění celý návrh v poměru hlasů 329:229.", "Po přijetí v Národním shromáždění se návrhem zabýval Senát. 20. března hlasovala Právní komise při Senátu pro návrh v poměru hlasů 23:21. Od 4. dubna se návrhem zabýval Senát jako celek. Senát odmítnul návrh na vypsání celonárodního referenda o stejnopohlavním manželství. Senát přijal návrh jako celek 12. dubna v poměru hlasů 171:165 s drobnými pozměňovacími návrhy.", "Národní shromáždění hlasovalo o návrhu bez dalších pozměňovacích návrhů s tím, že pokud bude přijat, jeho text bude definitivní. 23. dubna 2013 přistoupilo Národní shromáždění na verzi návrhu pozměněnou Senátem poměru hlasů 331:225 a s 10 zdrženími. Krátce před hlasování se odpůrci nového zákona pokusili před Bourbonským palácem rozvinout transparent. Výsledné hlasování bylo předmětem bujarých oslav vítězství \"rovnosti\" (\"égalité\") ze strany příznivců návrhu. Ministryně spravedlnosti Christiane Taubira, autorka návrhu, řekla: \"Všichni, kteří jste dnes proti, budete zajisté mile překvapeni a plni emocí, až uvidíte první právoplatně oddaný pár.", "Odpůrci nového zákona v UMP dali okamžitě po jeho přijetí podnět k Ústavní radě Francouzské republiky. Jako důvod svých pochybností jeho ústavnosti uvádějí nedostatečnou konzultaci s náboženskými představiteli, rozpor s Úmluvou o právech dítěte a přijetí bez celonárodního referenda. Rovněž poukazovali na ustanovení návrhu povolující zaměstnancům bez ohledu na sexualitu odmítat služební cesty do států, kde je riskantní být otevřený homosexuál, na základě toho, že by se takové věci vůbec nemusely řešit, kdyby nebyli takto nepřímo \"vyoutování\" v rozporu s právem na soukromí obsaženém v Článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Další spornou částí bylo odmítání automatického práva dárců spermií být zmíňován v oficiálních dokumentech u lesbických rodičů. Podle právních expertů existovala malá šance na pozastavení návrhu z výše uvedených příčin. Tuto možnost nevyloučil ani předseda Ústavní rady Jean-Louis Debré. 17. května 2013 byla oficiálně potvrzená ústavnost návrhu.", "17. května 2013 byl zákon podepsán prezidentem François Hollandem. Ve Sbírce zákonů Francouzské republiky (\"Journal officiel de ale République française\") byl publikován ihned následující den. 24. května zveřejnila vláda dekret implementující zákon. 28. května 2013 byl zveřejněn ve vládní sbírce. Mětstská hala Montpellier oznámila 18. května, že je již plně připravená k vykonání svateb (za použití publikace přijatého zákona ve Sbírce zákonů opravňující k tomu) bez dlouhé čekací lhůty, a že první homosexuální svatba ve Francii (mezi dvěma muži) může proběhnout hned 29. května.", "Zpoačátku se zákon netýkal občanů Alžírska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Kambodži, Kosova, Laosu, Maroka, Polska, Srbska, Slovinska a Tuniska kvůli existujícím bilaterálním dohodám, podle nichž má v těchto aspektech přednost před francouzskými zákony země původu. 28. ledna 2015 shledal Kasační dvůr tato ustanovení diskriminačními a nekompatibilními s francouzskými zákony, čímž se manželství pro všechny stalo ve Francii absolutně legálním.", "", "V lednu 2013 se tři velké demonstrace shromáždily na Champs-de-Mars, veřejném parku před Eiffelovou věží. Demonstranti manifestovali se slogany \"Nestojíme o váš zákon, François\" a \"Ruce pryč od mého občanského zákoníku\". Francouzská komediantka Frigide Barjot, která stála za organizací protestů, řekla, že se znovuzrodila katoličkou. Ve francouzské televizi řekla, že stejnopohlavní manželství nemá smysl, protože dětí mají právo na matku a otce. V pozadí hnutí proti stejnopohlavnímu manželství stála Alliance VITA, konzervativní protipotratová organizace založená bývalou poslankyní Christine Boutine. Protesty se staly jedněmi z největších v historii Paříže od r. 1984. Mezi demonstrujícími byli kromě náboženských představitelů (katolíci, protestanti, buddhisté, židé a muslimové) také asociace na obranu práv dětí a rodin, ateisté a dokonce i samotní homosexuálové odmítající stejnopohlavní manželství. Roztržky mezi demonstranty a policií vyeskalovaly 24. března 2013, když se protestující odchýlili z povolené trasy, a pokusili projít policejní blokádou na Champs-Élysées. Policie na to pak následně reagovala použitím slzného plynu, aby je zahnala zpátky. Po oznámení výsledků hlasování francouzského parlamentu v dubnu 2013 vyšli odpůrci legalizace stejnopohlavního manželství ve Francii do ulic znovu. Jak v Paříži, tak i Lyonu, se násilí vystupňovalo, když se protestující postavili policii na odpor. Celá záležitost zmobilizovala několik pravicových skupin, včetně neonacistů. V reakci na to Hollande poznamenal: \"Vidím a slyším, jak by všichni chtělí žít v míru. Ten spočívá v respektu a uznání. Je nutné vše zkoncentrovat a dát dohromady tak, jak je potřeba: ekonomický úspěch naší země a národní koheze. 26. května 2013 uspořádali odpůrci zákona další masový protest v Paříži. Podle francouzské policie byl počet demonstrantů 150 tisíc. Organizátoři uvádějí, že byl v ulicích milion Francouzů. Při pokusu o rozehnání demonstrace došlo ke střetu mezi policisty a 500 demonstranty, z nichž 293 zatkli a 6 zranili. Demonstrace se zúčastnilo i několik prominentních politiků a aktivistů, včetně předsedy UMP Jeana-Francois Copeho.", "V reakci na protesty se 27. ledna 2013 uskutečnil první pochod na podporu návrhu. Podle BBC byli odpůrci zákona v přesile: 340-800 tisíc odpůrců se 13. ledna shromáždilo v Paříži v porovnání s 125-400 tisíci podporovatelů v neděli. Demonstranti manifestovali s nápisy \"Rovnost před zákonem není hrozbou\" a \"Liberté, égalité, fraternité. Ani víc, ani míň!\" Pařížský starosta Bertrand Delanoë, otevřený homosexuál, řekl pro francouzskou televizi následující: \"Je velký rozdíl mezi dnešní demonstrací a tou, která se odehrála před dvěma týdny. Ta jedna byla za bratrství, nikoli za nenávist.\" Později uvedl, že většina Francouzů přeje všem párům rovnost v lásce a rodičovství." ] }

{ "title": [ "Postoj Rusů ke stejnopohlavnímu manželství.", "Ruská pravoslavná církev.", "Kampaň za stejnopohlavní manželství v Rusku." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Veřejná podpora stejnopohlavních svazků jako takových je v zemích bývalého Sovětského svazu velmi limitovaná, což tamní vlády nijak nemotivuje k přijímání takové legislativy. V r. 2005 se v Rusku uskutečnily dva průzkumy na téma stejnopohlavního manželství. Nikdo ze zkoumaných se nevyslovil pro registrované partnerství. Oba dosáhly přibližně stejných výsledků, ačkoli se jejich dotazy od sebe lišily:", "V r. 2016 řekl moskevský patriarcha Kirill, že stejnopohlavní manželství je formou sovětského totalitarismu. Během návštěvy Kyrgyzstánu v květnu 2017 ho dokonce začal porovnávat s nacismem a vyzval k obraně tradičních rodinných hodnot.", "V dubnu 2009 zahájil gay aktivista Nikolaj Alexejev kampaň za stejnopohlavní manželství v Rusku. Již předtím v r. 2005 a znovu v r. 2008 se o tom zmínil ve svém projektu LGBT Human Rights Project Gayrussia.ru, v němž také hledal dobrovolníky z řad gay a lesbických párů, kteří chtěli, aby Rusko uznalo jejich rodinná a manželská práva. 12. května 2009 žádal lesbický pár Irina Fedotova (Fet) a Irina Šipitko o sňatek na Tverském úřadu pro registraci civilních aktů v centru Moskvy. Ve své žádosti uvádí: \"\"Ruská ústava a rodinné právo stejnopohlavní manželství nezakazují\".\" \"Máme se rády, jsme spolu šťastné, chceme spolu žít šťastně až do smrti, a chceme tak učinit zde v Rusku\",\" uvedly obě ženy pro The New York Times. Celý akt se odehrál souběžně se Slavic Pride a Eurovision Song Contest 2009 dne 16. května v Moskvě. Moscow Pride 2009 konaný pod názvem \"Slavic Pride\" se nesl v duchu hesla \"Gay rovnost - žádný kompromis\" s požadavkem na stejnopohlavní manželství a adopci dětí. Místo konání protestů bylo na poslední chvíli naplánované v blízkosti Moskevské státní univerzity, což je oblíbené místo pro konání svateb. Toto místo tímto podtrhávalo motto protestů. Žadatelský pár byl ředitelkou úřadu Světlanou Potamyšněvou odmítnut. Své odůvodnění nezaregistrovat manželství odůvodnila tak, že bod 3 článku 1 zákona o rodině říká, že regulace rodinných vztahů musí spočívat na principu dobrovolného svazku muže a ženy. V červnu 2009 se pár proti úřednímu rozhodnutí odvolal. V odůvodnění obě odpůrkyně stále trvaly na tom, že ruská ústava a rodinné právo nezakazují stejnopohlavní manželství. Kromě toho jsou rodinná a manželská práva homosexuálních párů garantovaná Články 8 a 12 Evropské úmluvy o lidských právech, k níž Ruská federace přistoupila. Soudní líčení naplánované na 26. srpna 2009 bylo odloženo na 9. září 2009 a později na 6. října 2009. Odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobkyň. Nikolaj Alexejev sdělil novinářům, že se případ dostane až k Nejvyššímu soudu, a pokud ani ten nevyhoví, tak do Štrasburku. Caroline Mecary, francouzská právnička, která už u Evropského soudu pro lidská práva zastupovala francouzský gay pár v kauze podobného typu, řekla v červnu 2009, že si vezme na starosti i ruský případ. Nikolaj Alexejev, právní zástupce lesbického páru, pro tisk uvedl, že je nechá oddat v Kanadě, a později zažádá o uznání jejich sňatku ze strany Ruska. Pár uvedl, že uzavře manželství v kanadském Torontu 23. října 2009, kde je manželství otevřené i pro nerezidenty, a že později ruskou vládu o právní uznání jejich svazku. K svatbě lesbiček došlo přesně dle plánu 23. října. Obřad proběhl pod záštitou prvního otevřeně homosexuálního soudce Harveyho Brownstona. Při této příležitosti se shromáždilo několik médií i lokálních aktivistů. Novomanželky získaly kanadský manželský certifikát, který hodlaly předložit ruským úřadům se žádostí o jeho uznání. Přestože zákon o rodině omezuje manželství pouze na heterosexuální páry, tak v části o zahraničním manželství není o pohlaví manželů žádná zmínka. Pár se spolu s právníkem Nikolajem Alexejevem a místními aktivisty zúčastnil tiskové konference v Toronto City Hall před svatebním obřadem. Kanadští aktivisté ocenili jejich snahu o dosažení manželské rovnosti s tím, že je nutná mezinárodní solidarita mezi LGBT hnutími v jiných zemích, včetně Ruska. Dne 21. ledna 2010 potvrdil Odvolací soud v Moskvě rozhodnutí soudu nižší instance z 6. října 2009. V červenci 2010 podaly Irina Fedotova (Fet) a Irina Šipitko žalobu na Ruskou federaci u Evropského soudu pro lidská práva." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Kontroverze.", "Homosexualita.", "Antisemitismus.", "Jiné kontroverze.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Po skončení studií na Severozápadní Akademii veřejné administrativy v Petrohradě, obor místní samospráva, v r. 2006 začal dálkově studovat na Pravoslavné univerzitě Sv. Tichona v Moskvě. Svojí politickou kariéru začal v r. 1991, kdy vstoupil do Svobodné demokratické strany Ruska. V letech 1994-1995 vykonával funkci asistenta Vitalije Viktoroviče Savického, předsedy Křesťanskodemokratické unie Ruska fungující v 90. letech. Během této doby byl Milonov také předsedou \"Mladých křesťanských demokratů\", mládežnického křídla Křesťanskodemokratické unie. Později se spřátelil s političkou Galinou Starovojtovou, která podporovala jeho politické aktivity. Po její vraždě z politické scény odešel. Vrátil se až v r. 2004, kdy zahájil politickou kariéru na obecní úrovni jako člen rady za komunitu \"Dachnoe\" a v r. 2005 jako předseda městské administrativy \"Krasenkaya rechka\". V r. 2007 byl úspěšně zvolen do zastupitelstva Sankt Petersburgu, kde zaujal pozici předsedy Komise pro rozvoj vlády, místní samosprávy a teritoriálního managementu. V r. 2009 se stal předsedou Komise pro legislativu. V r. 2011 byl zvolen znovu. Během svého působení přijímal Milonov vyhlášky kriminalizující homosexuální propagandu mezi dětmi a mládeží. Ve volbách r. 2016 byl zvolen poslancem Státní dumy za Jednotné Rusko. Je ženatý a má dvě děti. V r. 1991 vstoupil do Baptistické církve. Od r. 1998 konvertoval k Ruské pravoslavné církvi.", "", "V r. 2013 sdělil Milonov, že se gay sportovci můžou stát během Zimních olympijských her subjektem trestního stíhání, pokud budou šířit informace o homosexualitě mezi mládeží. Pokud zákon zákon projde federální legislativou a bude podepsán prezidentem, pak vláda nemá žádné právo jej rušit. Není k tomu zplnomocněna,\" uvedl Milonov. Milonov se taktéž zúčastnil protestů proti LGBT filmovému festivalu v listopadu 2013 Side by Side. 30. října 2014 se Milonov vyjádřil ke coming outu generálního ředitele Apple Tima Cooka na webových stránkách FlashNord takto: \"Jaký bude mít přínos pro nás? Ebolu, AIDS, kapavku? Ti všichni mají zhobuný liv na všechno!\" Milonov poskytnul rozhovor pro dokumentární film 2014 \"Campaign of Hate: Russia and Gay Propaganda\".", "19. března 2014 měl údajně mít Milonov během zasedání zastupitelstva St. Petersburgu používat antisemistský projev Podle webových stránek svodka.net řekl Milonov následující: Neoddělitelnou součástí 2000leté židovské tradice je hanobení svatých počínaje ukřižováním Spasitele a konče obviněním Svatého Jana Kronštadtského z antisemitistmu.\" Proslýchá se, že Svatý Jan Kronštatský měl být náboženský vůdce a podporovatel Černosotněnců. Milonov tato tvrzení odmítá se slovy, že jsou založená na lžích a moderních neoliberálních povídkách, jejichž zdrojem je satanismus.", "V r. 2015 navrhnul Milonov Ministerstvu vnitra přijmout zákon o povinném řidičském oprávnění pro cyklisty kvůli jejich nevhodnému chování v silničním provozu. 15. června 2016 poslal Milonov oficiální správu ruskému premiérovi Dmitriji Medvěděvovi, aby se ve všech ruských médiích a mapách přestal používat slovo Istanbul a nahradilo Konstantinopolí.", "Milonov byl ženatý s Evou Liburkinou v letech 2008-2011, ale nyní je rozvedený. Oba vychovali tři děti - dceru Marfu, syna Nikolaje a nevlastního syna. Milonov je také známý jako hluboce věřící křesťan. Jednou se demonstrativně oblékl do trika se sloganem \"Pravoslaví nebo smrt!\". Milonov je také znám svojí zálibou ve stolních hrách. Pravidelně hraje počítačovou hru \"\" od Blizzard Entertainment." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dizdar se narodil do majetné hercegovské muslimské rodiny, která měla nemalé pozemkové vlastnictví. Materiální zázemí rodiny se výrazně zhoršilo po pozemkové reformě, v Bosně a Hercegovině prováděné mezi lety 1919 a 1921, a nakonec i předčasné smrti otce Muharema roku 1923, který se nikdy zcela nevzpamatoval z válečných útrap na východním frontě. Muharem se oženil s Nezirou Babović (1881–1945), původem z Trebinje, která přivedla na svět tři děti, syny Hamida (1907–1967) a Mehmedaliju (1917–1971) a dceru Refiku (1921–1945). Základní školu navštěvoval v Stolci, gymnázium pak v Mostaru (dva ročníky) a Tuzle (jeden ročník), ale kvůli otcově smrti nedostudoval a začal pracovat. Od roku 1923 působil jako úředník v Tabákovém ředitelství (\"Duhanska direkcija\"), pak v Obecním zastupitelství Stolce a nakonec v právnické kanceláři dr. Milkoviće. V tu dobu redigoval humoristický časopis \"Araba\" (Stolac 1927–1928), poté se přestěhoval do Sarajeva. Od roku 1928 spolupracoval s bělehradskými novinami \"Politika\" a provládním listem \"Jugoslavenska pošta\" (Jugoslávská pošta, 1929). Roku 1931 se stal redaktorem muslimského listu \"Slobodna riječ\" (Svobodné slovo, do 1932), nato periodik \"Pravda\" (Spravedlnost, 1935–1938), tiskového orgánu Jugoslávské muslimské organizace, a \"Gajret\" (1937–1941). Během druhé světové války pracoval jako suflér v Chorvatské státním divadle v Sarajevu, dnešním Národním divadle v Sarajevu, které tehdy vedl Ahmed Muradbegović, zároveň ale udržoval kontakty s jugoslávskými partyzány. V rámci odplaty chorvatský ustašovský režim zatkl jeho maminku a sestru a ty pak zavraždil v koncentračním táboře Jasenovac. Nakonec se byl sám zatčen, ale po intervenci turecké humanitární organizace Merhamet byl osvobozen. Po válce byl pověřencem pro obchod a průmysl Národního výboru městské části Stari grad v Sarajevu, pak redaktorem úředního věstníku Bosny a Hercegoviny (1946–1948), redaktorem nakladatelství \"Svjetlost\" (Světlo, 1949–1950), úředníkem Muzea města Sarajeva (1950) a ředitelem Archivu města Sarajeva (1950–1967). Vedle toho působil v redakcím listů \"Odjek\" (Ohlas, 1947–1948), \"Vidik\" (Rozhled, 1949–1950) a \"Život\" (1957–1958). V době politické roztržky Stalina a Tita jistý čas strávil v internačním táboře na ostrově Goli otok, ale o této epizodě v jeho životě nejsou bližší zprávy. Z kusých zpráv je patrné, že byl zatčen 4. května 1949 a propuštěn 1. října 1949. Hamid byl po celý život vášnivým sběratelem humanitně zaměřených knih. Roku 1968 rodina po autorově skonu prodala bohatou sbírku knih a tiskovin knihovně ve městě Tešanj, která ji dnes uchovává jako \"Fond Hamida Dizdara\". Součástí Fondu je 17 237 knih a 898 výtisků novin a časopisů z 19. a 20. století. Hamid si vzal za ženu Adilu, profesí učitelku, s níž zplodil tři děti, dceru Azru a syny Murise a Malika. Jeho mladším bratrem byl významný básník Mak Dizdar.", "Publicistické a odborné práce Překlady ze slovinštiny" ] }

{ "title": [ "Původ jména.", "Používané.", "Falcon 9 Block 5.", "Falcon Heavy.", "Vyřazené.", "Falcon 1.", "Falcon 1e.", "Falcon 9 v1.0.", "Falcon 9 v1.1.", "Grasshopper.", "Zrušené.", "Falcon 5.", "Falcon 9 Air." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Elon Musk, výkonný a technický ředitel SpaceX, prohlásil, že rakety Falcon jsou pojmenovány po lodi \"Millennium Falcon\" ze světa Star Wars.", "", "Falcon 9 Block 5 je poslední vývojový stupeň rakety Falcon 9 FT, která vznikla aktualizací rakety Falcon 9 v1.1. Falcon 9 Block 5 poprvé letěl 11. května 2018 při misi Bangabandhu-1 z Mysu Canaveral z rampy LC-39A. Používá podchlazenější palivo, což umožňuje natankovat více paliva do stejně velkých nádrží. Block 5 využívá získaných zkušeností s přistáváním a znovupoužitím prvních stupňů a měl by tak umožňovat relativně snadnou desetinásobnou znovupoužitelnost. Jsou používána titanová roštová kormidla, která jsou odolnější vůči vyšším teplotám.", "Falcon Heavy je v současnosti nosná raketa s největší nosností na nízkou orbitu Země od posledního startu Saturnu V, se schopností dopravit téměř šedesát tun na nízkou orbitu Země, až šestnáct tun na translunární dráhu a až čtrnáct tun na přechodovou dráhu k Marsu. První start proběhl 6. února 2018, kdy byl vynesen elektromobil Tesla Roadster na oběžnou dráhu kolem Slunce. Základem jsou tři první stupně vycházející z kosntrukce Falconu 9. Centrální stupeň i urychlovací bloky po stranách jsou navrženy tak, aby byly schopny automaticky vertikálně přistát. Urychlovací bloky jsou jen upravené první stupně Falconu 9 a přistávají na peninských plochách LZ-1 a LZ-2. Centrální stupeň má pevnější konstrukci, než Falcon 9 a zatím vždy přistával na autonomní přistávací plošině ASDS.", "", "Falcon 1 byla dvoustupňová raketa na kapalný pohon. Po předchozích třech neúspěšných startech se čtvrtý let rakety 28. září 2008 podařil a raketa úspěšně dosáhla nízké oběžné dráhy kolem Země. Raketa byla na tuto dráhu schopna vynést až 670 kg nákladu. Při svém 5. startu, dne 14. července 2009, se stala historicky 1. zcela soukromě financovanou kosmickou raketou, která zdárně vynesla na oběžnou dráhu Země umělou družici - RazakSAT o hmotnosti 180 kg. U rakety byla plánována znovupoužitelnost prvního stupně díky jeho přistání na padácích. V reálném provozu se ho však zachránit nikdy nepodařilo. Falcon 1 posloužil zejména jako vývojový předstupeň pro mohutnější nosič Falcon 9.", "Falcon 1e byl navrhován jako modernizace Falconu 1. Falcon 1e by měl větší první stupeň s vyšším tahem motorů, aktualizovaný motor druhého stupně, větší nosnost a aerodynamický kryt. Byla také plánována jeho částečná znovupoužitelnost. První start byl plánován na polovinu roku 2011, ale Falcon 1e byl zrušen ještě před prvním letem, SpaceX uvedlo, že po takovémto nosiči není dostatečná poprávka.", "Falcon 9 v1.0 byla první verze rakety Falcon 9. První let přišel 4. června 2010 a byl úspěšný. Raketa Falcon 9 v1.0 následně vynesla čtyři nákladní lodě Dragon. Jeden let byl zkušební, druhý demonstrační a další dva už vezly zásoby pro Mezinárodní vesmírnou stanici v rámci kontraktu CRS s NASA. Dvoustupňová raketa byla poháněna motory Merlin. Motory spalují kapalný kyslík a letecký petrolej. Nosnost byla 10 450 kg na nízkou oběžnou dráhu a 4 540 kg na přechodovou dráhu ke geostacionární.", "Falcon 9 v1.1 byla druhá verze rakety Falcon 9. Raketa byla vyvinuta v letech 2011-2013, první start proběhl v září 2013 a poslední v lednu 2016. Verze 1.1 nahradila verzi 1.0 v zásobovacích letech CRS k ISS. Falcon 9 v1.1 byl významným zlepšením Falconu 9 v1.0, přičemž tah i hmotnost vzrostly o 60 %. První let verze 1.1 proběhl 29. září 2013 při vynášení satelitu CASSIOPE. Falcon 9 v1.1 byl průkopníkem v rozvoji znovupoužitelných raket. SpaceX začala u této verze testovat možnosti návratu prvního stupně. Začala nejdříve s pokusy o přistání na vodní hladinu. Po zvládnutí této fáze začala s pokusy o přistání na autonomní plošinu ASDS umístěnou na moři. Tyto pokusy ale nedopadly úspěšně.", "Grasshopper a Falcon 9 Reusable Development Vehicles (F9R Dev) byly experimentální technologické demonstrátory opakovaně použitelné rakety, které prováděly vertikální starty a přistání. Vyrobeny byly dva prototypy a oba byly testovány za letu. Grasshoper byl představen v roce 2011 a v roce 2012 začalo testování vznášení se a přistávání v malých výškách a malých rychlostech. Původní Grasshopper byl 32 metrů vysoký a v letech 2012 a 2013 vykonal osm úspěšných zkušebních letů. Druhá verze Grasshopperu byl větší a schopnější prototyp známý pod označením Falcon 9 Reusable Development Vehicle (F9R Dev, také jako F9R Dev1), který vznikl na základěFalconu 9 v1.1. Ten byl testován ve vyšších nadmořských výškách a nadzvukových rychlostech a stejně jako předchozí verze i v malých výškách. F9R Dev1 byl postaven v letech 2013-2014 a jeho první testovací let v malé výšce proběhl 17. dubna 2014. Dne 22. srpna 2014 došlo při testování v McGregoru k nehodě a prototyp byl zničen.", "", "Falcon 5 byl návrh dvoustupňové, částečně znovupoužitelné orbitální rakety. Označení Falcon 5 znamenalo, že by měla 5 motorů Merlin. Nosnost by byla 4 200 kg na nízkou oběžnou dráhu. Místo této rakety byla dána přednost většímu a silnějšímu Falconu 9.", "Falcon 9 Air byl návrh vícestupňové orbitální rakety vypouštěné ze vzduchu. Tuto myšlenku v letech 2011 a 2012 rozvíjela SpaceX společně se Stratolaunch Systems. Upravená raketa Falcon 9, která by měla jen čtyři motory Merlin, měla startovat z letadla s největším rozpětím křídel na světě, které by vyrobila Stratolaunch. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu Země byla odhadována na 6100 kg." ] }

{ "title": [ "Registrované partnerství.", "Historie.", "Zákon o registrovaném partnerství." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "V prosinci 2005 zpracovalo estonské Ministerstvo spravedlnosti nový zákon o rodině explicitně definující manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy, což zahájilo veřejnou diskuzi na téma právního uznání stejnopohlavních svazků. Za tou stálo Ministerstvo sociálních věcí, které mělo k novému zákonu výhrady. Do veřejné debaty se zapojilo několik LGBT organizací, které odmítaly nový zákon o rodině, a vyzývaly vládu, aby přestala činit rozdíly mezi homosexuálními a heterosexuálními páry v definici manželství. Vyzýváme vládu, aby upustila od části zákona o rodině, který zakazuje evidenci stejnopohlavních manželství nebo partnerství,\" tak znělo prohlášení organizací. 4. ledna 2006 učinilo pět estonských NGO podporujících LGBT práva tiskové prohlášení se žádostí vládě, aby zpracovala nový zákon o partnerství pro páry stejného pohlaví, který by jim poskytnul stejná práva a povinnosti jako mají různopohlavní páry. Na druhou stranu několik konzervativních politiků tvrdilo, že Estonsko není ještě připravené na stejnopohlavní manželství, a že ani není potřeba vytvářet separátní zákon o stejnopohlavních svazcích, kterým se již za stávající právní úpravy dostává základní ochrany, byť nepřímé. Väino Linde, předseda Ústavní komise při Riigikogu (estonský parlament), prohlásil, že rád vidí konzervativní postoje jak v parlamentu, tak i v Ústavní komisi. Od r. 2005 byla Estonská sociálně-demokratická strana jedinou politickou stranou, která veřejně deklarovala svoji podporu stejnopohlavního manželství. Estonská strana středu a Estonská reformní strana, že by takový zákon byly ochotny tolerovat. Několik pravicových stran, zejména Res Publika a Pro Patria Union, stejnopohlavní manželství odmítly.", "V červenci 2008 oznámilo estonské ministerstvo spravedlnosti, že sepíše návrh zákon o registrovaném partnerství pro páry stejného pohlaví. Příslušná legislativa se měla stát platnou následující rok a měla poskytovat homosexuálním párům určitá práva, zejména majetková a dědická. Se zákonem souhlasila většina stran zastoupených v estonském jednokomorovém parlamentu Riigikogu. Ministerstvo se nejprve zabývalo podobou zákona o registraci nemanželských párů, včetně homosexuálních. Rozsáhlá studie k této problematice byla publikována v červenci 2009, přičemž přicházely v úvahu tři varianty: uznání neregistrovaného soužití, registrace partnerství, případně otevření institutu manželství homosexuálním párům. Poslanci měli tedy na stole tři možnosti a mohli se rozhodnout, která se jim jeví jako optimální. 1. července 2010 byl přijat nový zákon o rodině definující manželství jako trvalý svazek muže a ženy a deklarující oficiální svazky mezi osobami téhož pohlaví neplatnými. Estonský premiér Andrus Ansip se k tomu vyjádřil tak, že nevěří v dohlednou legalizaci stejnopohlavního manželství v Estonsku a zbytku Pobaltí. 25. května 2011 vyzval estonský omdusman Indrek Teder resort spravedlnosti k předložení návrhu zákona o registrovaném partnerství. Podle Tedera bylo neuznávání stejnopohlavních svazků v rozporu s estonskou ústavou. Brzy poté se téma registrovaného partnerství stalo opět předmětem politických debat. Estonská reformní strana a Sociální demokracie vyjádřily podporu legalizaci registrovaného partnerství. Proti byla konzervativní Unie Pro Patria a Res Publica. Estonská strana středu podpořila diskuze na toto téma. Práce na návrhu zákona dokončilo Ministerstvo spravedlnosti v srpnu 2012 a až do 1. října 2012 se o něm vedly další diskuze, a to jak s politickými subjekty, tak i s nevládními organizacemi.<ref" ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Profesionální kariéra.", "Wishbone Ash.", "Nástroje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Svoji bubenickou kariéru začal v jedenácti letech, kdy jej hře na bicí učil bubeník samouk Harry Hindle. Tehdy s ním studoval instruktážní video Dave Weckla \"The Next Step\". Crabtree uvádí, že to byl rozhodující moment, kdy zjistil co se dá na bicích hrát. Na živých představeních začal hrát ve věku čtrnáct let. Ve dvanácti letech se začal učit hrát na kytaru. Když v letech 1998 až 2000 studoval na Durham University, nahrával s původní skupinou Breakmaus. Skupina si vydala sama dvě alba, \"That White Door\" a \"Arrested\". Objevili se též na Sky TV v pořadu \"Where It's At\". V době studia na Durhamu také hrál s mnoha skupinami, menšími jazzovými i s univerzitním big bandem. Když se v roce 2004 přestěhoval do Londýna, pokračoval ve studiu hry na bicí u londýnského hudebníka Boba Armstronga, jehož bývalými studenty byli bubeník skupiny Oasis Alan White a Zak Starkey (syn Ringo Starra z The Beatles).", "Po přestěhování do Londýna v roce 2004 hrál a nahrával s několika významnými skupinami. V roce 2005 se stal členem skupiny bývalého člena King Crimson Davida Crosse - David Cross Band, která koncertovala v Itálii, Japonsku a Spojeném království, jehož vedlejším produktem bylo album \"Alive in the Underworld\". V letech 2006 až 2008 byl Crabtree členem skupiny Pendragon, zúčastnil se dvou evropských turné a objevil se na DVD \"And Now Everybody to the Stage\" a \"Jewel - Past and Presence\".", "Crabtree se k Wishbone Ash připojil v roce 2007 v době nahrávání slaba \"Power of Eternity\" a souvisejícího turné, kdy nahradil předchozího bubeníka Raye Westona. Je spoluautorem skladeb na albech \"Elegant Stealth\" a \"Blue Horizon\", nahrál kytarové sólo ve skladbě „Take It Back“. Objevil se na živých DVD \"Live in London\", \"Live in Paris\" a v dokumentu \"This Is Wishbone Ash\" dále pak na „živém“ albu \"Argus Live\", nahraném pro rozhlasovou stanici Sirius XM a sérii nahrávek Roadworks. Do roku 2017 hrál na více než tisíci koncertech s Wishbone Ash ve 29 zemích, včetně turné v Jižní Africe společně s Deep Purple a Uriah Heep.", "Crabtree používá bubny Sonor, bubnové blány Evans, činely Zildjian, paličky Vic Firth, stojany značek Porter a Davies, monitory Sensaphonics." ] }

{ "title": [ "Vznik a inscenace opery.", "Kontroverze a inscenační historie.", "Charakteristika opery.", "Kritické ocenění.", "Děj opery.", "1. dějství.", "2. dějství.", "Ceny a nominace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Opera \"Rosenthalovy děti\" vznikla na zakázku Velkého divadla v Moskvě, a to první od roku 1979 (tehdy to byly \"Mrtvé duše\" Rodiona Ščedrina; vedle toho na zakázku Velkého divadla vznikla roku 1995 puškinovská opera Michaila Georgijeviča Kollontaje \"Kapitánská dcerka\", která však nakonec nebyla uvedena). Tato zakázka byla součástí záměru ředitele Anatolije Iksanova (2000–2013) rozšířit soudobý repertoár divadla. Původním záměrem bylo ve spolupráci s Mariinským divadlem v Petrohradě objednat recipročně operu moskevského skladatele pro Petrohrad a petrohradského skladatele pro Moskvu. Zejména na doporučení režiséra Eduarda Bojakova a hudebního kritika Pjotra Pospělova byli vytvořením opery pro Moskvu pověřeni jeden z nejpopulárnějších ruských klasických skladatelů Leonid Děsjatnikov a spisovatel Vladimir Sorokin; smlouva s nimi byla podepsána roku 2002. K realizaci zakázky pro Petrohrad u skladatele Vladimira Martynova, umělecky mnohem radikálnějšího než Děsjatnikov, již nedošlo. Děsjatnikov a Sorokin spolupracovali již roku 1999 na sociálně-kritickém filmu Alexandra Zeldoviče \"Moskva\". Původní myšlenkou bylo přepracovat na libreto některý ze stávajících Sorokinových textů, konkrétně divadelní hra \"Šči\" (1996), ale ukázalo se, že by „nenormativní lexikum“ použité ve hře nebylo možné použít na scéně Velkého divadla, a proto se rozhodli pracovat na originálním libretu. Sorokin se již v dřívějších pracích zaobíral tématem klonování: „Téma klonování je mi velmi blízké. Jsem si jist, že lidské bytosti by neměly být klonovány. Avšak z pohledu umělce je myšlenka klonování bohatá na možnosti a implikace, neboť nám umožňuje cestovat v čase a setkat se s dávno mrtvými klasiky.“ Přišel tedy s nápadem oživit klonováním pět slavných skladatelů minulosti a zasadit je do sovětské a postsovětské doby. Jejich výběr – Wolfgang Amadeus Mozart, Richard Wagner, Giuseppe Verdi, Modest Petrovič Musorgskij a Petr Iljič Čajkovskij – byl spoluurčen předem dohodnutým poměrem ruských a zahraničních skladatelů a omezením na skladatele operní. Myšlenka rozčlenění díla do pěti části, jakoby pěti oper napsaných jednotlivými skladateli, vznikla v průběhu prací a pochází od Děsjatnikova: „Vytrhnou mi pero z prstů a tvoří operu sami.“", "Vladimir Sorokin byl považován za provokativního autora. Brzy po podepsání smlouvy na libreto roku 2002 se stal terčem konzervativní kritiky za údajně pornografické scény v dystopickém románu \"Goluboje salo\" (\"Modrý špek\"). Proputinské mládežnické hnutí „Iduščije vměstě“ (Jdoucí společně) na něj podalo i trestní oznámení za šíření pornografie, avšak soud žalobu na Sorokina zamítl. V této situaci vznikl v části médií a především v ruské Státní dumě politický tlak na zrušení celého projektu, soustředící se na skutečnost, že prestižní a státem vydržované Velké divadlo měla provést údajně pornografické dílo, v němž se navíc vyskytuje vulgární hovorový jazyk (tzv. mať). V čele této iniciativy stál poslanec Sergej Něvěrov, pozdější místopředseda Dumy a tajemník vrchní rady strany Jednotné Rusko. Státní duma odhlasovala usnesení, kterým svůj kulturní výbor pověřila prozkoumat operu z hlediska mravní přípustnosti. Vedení Velkého divadla a později i vládní kulturní instituce však dílo bránily a pokazovaly, že opera žádné nemravné scény ani vulgární jazyk neobsahuje. Avšak přítomnost prostitutek na hlavní národní scéně byla i nadále některými politiky kritizována. Hnutí „Iduščije vměstě“ organizovalo před divadlem a před domem hudebního ředitele Alexandra Věděrnikova protesty, a to i v den premiéry. Skandál však nakonec uvedení \"Rosenthalových dětí\" nenarušil a představitelé Velkého divadla sami ironicky děkovali poslancům za bezplatnou reklamu. Premiéra 23. března 2005 (která se obešla bez incidentů) se stala pro moskevskou elitu velkou společenskou událostí (podle Děsjatnikova byl v sále „celý svět moskevské statusové bohémy“) a zájem o vstupenky byl mnohem větší, než se u soudobé opery dalo očekávat. Triumfální přijetí obecenstvem a bezprostředně následující nadšené či zdrcující recenze reflektovaly kulturněpolitické smýšlení diváků a kritiků na úkor vlastního uměleckého ocenění díla. I po odeznění skandálu si však \"Rosenthalovy děti\" udržely své místo na repertoáru Velkého divadla, které je úspěšně předvedlo na svých zájezdech v Petrohradě (16. a 17. října 2005) a na festivalu ve finské Savonlinně (25. a 27. července 2007) a několik úryvků koncertně i v Rize v červnu 2008. Roku 2009 byl rozhlasový záznam opery přenášen v rámci Evropské vysílací unie a v roce 2015 byl v koncertním sále Mosfilmu pořízen audiozáznam opery, který o rok později vydala firma Melodija na CD. Naděje některých kritiků o nové vlně operních zakázek Velkého divadla se nesplnily, \"Rosenthalovy děti\" jsou dosud (2017) poslední operou objednanou pro Velké divadlo. Roku 2011 však Velké divadlo uvedlo nový Děsjatnikovův balet \"Ztracené iluze\" (\"Утраченные иллюзии\") na námět stejnojmenného románu Honoré de Balzaca.", "Děsjatnikovova opery je příkladem postmoderní hudby: každému ze skladatelských dvojníků je přidělen motiv v tvůrčím stylu jejich „originálů“. Děsjatnikovovým záměrem bylo vytvořit v pěti obrazech opery vlastně pět „minioper“ ve stylu jednotlivých skladatelů. I Sorokinovo libreto obsahuje řadu odkazů na libreta známých oper pěti hrdinů a odpovídajícím způsobem mění i svůj poetický výraz. První obraz je věnován Wagnerovi: úvodní část zobrazuje monumentální metafyzický obřad stvoření nové bytosti, následuje melancholická scéna Wagnerova snu o raněné labuti – obojí upomíná na \"Lohengrina\" nebo \"Parsifala\", v hudbě byly nalézány i ozvuky \"Tristana a Isoldy\". Druhý obraz představuje Čajkovského a je modelován – poněkud parodicky – především podle některých intimních scén z \"Evžena Oněgina\"; podle Děsjatnikových slov byla pro Čajkovského předobrazem postava Lenského, situace však odpovídá spíše postavě Taťány. Třetí obraz na moskevském náměstí evokuje znepokojující masové scény Musorgského oper a Musorgského píseň o Moskvě má za vzor píseň Varlama o Kremlu z opery \"Boris Godunov\". Melodramatický čtvrtý obraz s milostným vzplanutím, oslavou lásky a volnosti, iluzí podléhající realitě a tragickým zakončením je inspirován především Verdiho \"Traviatou\". Jen poslední obraz věnovaný Mozartovi je – přes odkaz na \"Kouzelnou flétnu\" – především rekapitulací předchozích epizod. Sorokin použil v libretu svou techniku „ready-made“ a stylových klišé, například stalinské doby, jak ji využíval v předchozích dílech, prostudoval však rovněž operní libreta dotčených skladatelů nebo jejich dobové překlady a použil jejich zvláštnosti k charakterizaci či parodii jednotlivých osobností. Sorokinovo libreto tak umně zaplétá řadu odkazů na díla pěti dotčených skladatelů, Děsjatnikovova hudební realizace však není tak úplná. Sám skladatel přiznává, že hudební odkazy na dílo W. A. Mozarta v \"Rosenthalových dětech\" prakticky nejsou, i když Mozart je hlavní postavou – slovy Sorokina „emocionálním svorníkem celé opery“–, jejímž zrodem opera začíná a jež jediná přežívá. Napodobit nebo parodovat Mozartovo dílo (jako to udělal např. Benjamin Britten ve své opeře \"Utahování šroubu\") by bylo příliš obtížné, a navíc by narušilo celkový pozdně romantický ráz hudby. Obsazení role Wagnera mezzosopránem skladatel odůvodnil jeho ztotožněním s Brünnhildou z \"Prstenu Nibelungova\" (což je však soprán), někteří recenzenti to však považovali za nemotivované a domnívali se, že Wagnerův styl je „prakticky ignorován“. Hudba přisouzená konkrétně Verdimu vykazuje spíše obecně italské, zčásti raně romantické, zejména v instrumentaci pak spíše veristické prvky. Vydařenější je charakterizace Musorgského (i když kritik D. Morozov se domnívá, že „Musorgskij je téměř nerozlučný s lahví vodky, a to je to jediné, co ho sbližuje s velkým skladatelem“ [tj. postavu s jejím předobrazem], a navíc vyčítá, že jeho styl je v opeře smíšen se stylem jeho antipoda Rimského Korsakova). Recenze se shodovaly na tom, že nejvýstižnější a současně nejzajímavější je hudební portrét P. I. Čajkovského. Vedle tohoto členění jsou \"Rosenthalovy děti\" psány technikou číslové opery 19. století, tj. obsahují tradiční uzavřené útvary – árie, ansámbly, sbory, taneční čísla. Jednotliví skladatelé jsou navíc v parituře svázáni s konkrétními nástroji (jak s ními vystoupí ve 3. obraze – Mozart s flétnou, Wagner s tubou, Verdi s harfou, Musorgskij s bubnem) a také s různými tóninami (Wagner s A/As, Čajkovskij s H/B atd.). Odkazy v hudbě se neomezují na však skladatele, jejichž dvojníci vystupují. Děsjatnikov říká: „Mým materiálem byla klasická opera 19. století. Pravda, nejen skladatelé, kteří vystupují v opeře, ale vlastně šířeji.“ Recenzenti vedle toho konstatovali stylový vliv Šostakoviče, zejména 7. symfonie, Prokofjeva a Sviridova (v úvodní scéně), Rimského Korsakova (Tánina árie o Krymu připomínající árii Marfy Sobakinové z \"Carské nevěsty\").(Matusevič) Děsjatnikov podle svého vyjádření chtěl svou operou „vyznat lásku opeře 19. století“. Díla pěti skladatelů, kteří jsou hrdiny díla, necituje, ale napodobuje jejich styl pomocí jejich melodických nebo harmonických zvláštností. V hudbě opery proto jednoznačně převažuje pozdně romantický styl, jen občas částečně kořeněný minimalismem nebo pasážemi džezu a kabaretní hudby. Děsjatnikov zmiňuje také jako nevyhnutelný i vliv pop-music, kterou podle něj ruskému skladateli nelze ignorovat. Jak skladatel, tak i Sorokin jsou představiteli polystylovosti – používají imitace, aluze, koláž a pastiš. Celkově lze styl hudby označil za postmoderní eklekticismus. Děsjatnikov výslovně prohlašuje, že se necítí být součástí modernistické tradice, že doba avantgardy už skončila a že otázka pokroku v hudbě ho nezajímá.", "Politický spor předcházející uvedení Děsjatnikovovy a Sorokinovy opery ve Velkém divadle se odrazil i do recenzí samotné opery, které byly často velmi protichůdné. Například literární vědkyně Kondratina Kokšeňova kritizuje na příkladu \"Rosenthalových dětí\" modernismus i postmodernismus jako „likvidátorský projekt“, jehož výplody nerozvíjejí umění, nýbrž jen kopírují a primitivně rozkládají již vytvořené. Staví tak Děsjatnikova (a Sorokina) pro jeho „tvůrčí odvozenost, neschopnost a skandálnost“ na rovinu s Johnem Cagem a Michaelem Nymanem a s odvoláním na Richard Wagnera tvrdí, že být skutečně „současným“ v umění znamená být „nositelem národního pravověří“. Oproti tomu hudební kritička Gluljara Sadych-zade v \"Pětěrburském těatralném žurnalu\" hovoří o \"Rosenthalových dětech\" jako o „fenomenálním a bezprecedentním úspěchu“, o pokračování „velké tradice klasické ruské opery“, a tvrdí, že v prostředí nepříznivém soudobé klasické tvorbě „Děsjatnikov dokázal napsat operu, která zůstane v repertoáru na dlouho a možná i vejde do dějin – ne do dějin politických skandálů na zakázku, ale do dějin národní hudby.“ Vyzdvihuje energii hudby a její snahu působit na diváka pomocí kontrastů vtáhnout ho do dialogu. Děsjatnikov podle ní prokázal všechen svůj talent aranžéra, kopisty a imitátora, když slil „své“ a „cizí“ ve zdařilém poměru, přičemž „jeho původnost se projevuje v jiném aspektu – kompozičně-estetickém, a jeho hudba se stává autorskou zejména emocionálním naplněním.“ Střízlivý postoj zaujal recenzent časopisu \"Kuľtura\" Dmitrij Morozov: i když jeho výchozím postojem byla antipatie k dosavadní Sorokinově tvorbě a sympatie k Děsjatnikovovi, má za to, že se libretista zhostil svého úkolu úspěšněji než skladatel: „Vcelku se skladateli skutečně podařily jisté oddělené fragmenty, mezi nimiž je spousta všedních míst. Libreto se jeví ucelenějším. [...] Prostě poměrně zajímavý experiment s celkem nejednoznačnými výsledky.“ I když kontroverze týkající se uvedení \"Rosenthalových dětí\" ve Velkém divadle nemohli pominout ani mimoruští komentátoři, jejich soudy mohly být méně stranické. Vesměs pozitivní recenze přinesl k uvedení na operním festivalu v Savonlinně finský tisk. Například Ritta-Leena Lempinen Vesa v listu \"Itä-Savo\" prohlásila, že je to „nejlepší opera, která kdy byla v [Savonlinnské] pevnosti hrána“, Sorokinovo libreto je prý „poutavé, bystré a mnohostranné“ a o Děsjatnikově hudbě „nelze říci, že je moderní, ale je jednoznačně nová“. Hudební kritik listu \"Helsingin Sanomat\" Hannu-Ilari Lampilla zase uvádí: „Romantická poklona kráse se může lehko zvrtnou v kýč. Ale i tomuto nebezpečí se Děsjatnikov vyhnul díky tomu, že do tohoto díle zabudoval i grotesku a ironii.“ Zvláštní ocenění však získala Nekrošiusova režie. Vzdálenější kritici byli uměřenější a povšimli si zejména líbivosti a posluchačské nenáročnosti této opery. Masha Lipman v magazínu \"New Yorker\" označila \"Rosenthalovy děti\" za „hudebně nevýbojné“. Podle Jense Kaufmanna, píšícího pro německý \"Die Welt\", „\"Rosenthalovy děti\" jsou suverénně komponované, líbivé – často příliš hladké. Trochu modrého špeku by představení pomohlo.“ Stejně tak i historiografická příručka Ulricha Schreibera \"Opernführer für Fortgeschrittene\" soudí, že „ironickým a satirickým momentům libreta [...] chybí hudební zaostření“. George Loomis v článku pro časopis \"Opera News\" k opeře zaujal vlažný postoj a vyčítal jí, že „se nemůže rozhodnout, zda je vážnou operou, nebo fraškou“. Poukázal také na rozdílné vyznění libreta a hudby: „... \"Děti\" mají něco z černého ruského humoru, avšak bez hudební ironie, která by tomu odpovídala. [...] Tonálně orientovaná partitura neklade na interprety ani posluchače vysoké nároky.“ V článku pro \"Financial Times\" doplnil, že divácký úspěch \"Rosenthalových dětí\" byl do jisté míry důsledkem aféry kolem jejího uvedení: „Pochybuji, že by se tato opera stala hitem sama o sobě, i když ne proto, že by se Děsjatnikov a Sorokin nesnažili zavděčit svému obecenstvu.“ John Allison v \"BBC Music Magazine\" napsal: „Děsjatnikov je něco jako kultovní skladatel, je však škoda, že Velké divadlo pro svou první novou operu za čtvrt století tolik hrálo na jistotu. Hudební svět partitury, jež obsahuje překvapivě málo pastiše, je povětšinou Musorgskij Lite.“", "", "(Prolog) Němý film ve stylu sovětských populárněvědeckých filmů, přerušovaný titulky, vypráví historii mladého německého vědce Alexe Rosenthala, který ve 30. letech vymyslel způsob klonování („dublování“) organismů. Jeho pokusy na zvířatech i první pokus na člověku byly úspěšné, ale když bylo jeho dílo odsouzeno jako odporující nacistické rasové teorii a laboratoř uzavřena, uprchl Rosenthal do SSSR, kde získal politický azyl a prostředky na program klonování nového sovětského člověka. Program klonování dělníků-stachanovců se rozběhl a Rosenthal byl vyznamenán Leninovým řádem. (1. obraz – 1. výstup. Rosenthalova laboratoř, 1975) Rosenthalovým snem je znovuvzkříšení pozemských bohů – géniů lidstva, protože věří, že pojem génia a nesmrtelnosti jsou neslučitelné. Právě se chystá v kruhu svých pomocníků-genetiků z klíční kostivyhotovit klon Wolfganga Amadea Mozarta (árie se sborem \" / Ja svěršaju to, o čom mečtal... Vot ključica velikogo Mocarta\"). Vkládá kost do přístroje, kde je rekonstruován genetický materiál a z něho vytvořeno embryo, která pak odnosí náhradní matka. Všichni opěvují „vítězství nad smrtí“ (sbor \"Heiaha! Heiaha!\"). (1. obraz – 2. výstup) Březový háj u Rosenthalova domu, měsíčná noc, 1975) V houpacích sítích mezi stromy spí Wagner, Čajkovskij, Verdi a Musorgskij, profesorovy „děti“. Rosenthal přináší kolébku. Wagner se s výkřikem vzbudí, probuzený noční můrou: zdál se mu sen o nádherné labuti, z níž však nad ním vyhřezli červi a zasypali ho (scéna a árie \" / V sadu siděl ja\"). Rosenthal ho utěšuje, ale bezúspěšně. Jejich hovor probudí i ostatní skladatele. Profesor jim s pohnutím sděluje, že vytvořili Mozarta a že se do deseti měsíců narodí – pátá hvězda do jejich souhvězdí. Skladatelé zpívají píseň o tiché noci, dárkyni nového života (kvartet \" / Tichaja noč\"). (2. obraz – Veranda Rosenthalova domu, 1976) Chůva a děvčata chystají dům na příchod dítěte Mozarta. Číšnice zpívají veselou budovatelskou píseň (\" / Vezut krošku\"). Čajkovskij hledá chůvu a klade jí hlavu do klína. Je zmaten z toho, že Mozart, jeho nedostižný vzor a bůh, se stal člověkem, a navíc mladším než on sám. Chůva ho konejší a vzpomíná, jak kolébala všechny čtyři Rosenthalovy děti jednoho po druhém (duet \" / Petruša! – Ach, ňaňa!\"). Rosenthal v doprovodu genetiků a dalších lidí včetně ostatních klonů přináší malého Mozarta v náručí a pokládá ho do kolébky. Ostatní klony si dítě prohlížejí a připomínají si různé momenty z vlastního dětství. Čajkovskij si vzpomíná na hračky, které dostali od samotného Stalina. Rosenthal je vytahuje ze skříně a hračky tančí. Klony si připamatovávají vánoční večer v Kremlu. Rosenthal jim prozrazuje, že je vyrobil tajně, proti Stalinově vůli, a vydával je za vlastní děti – zadání totiž bylo klonovat výhradně „pracující lid“ (scéna s baletem \" / Druzja! Segodňa na zemle rodilsja Mocart!\"). V úryvcích oficiálních řečí sovětských vůdců – Stalina, Chruščova, Brežněva, Andropova, Gorbačov a nakonec Jelcin – se odráží obrys sovětského klonovacího programu. Poslední z představitelů – píše se rok 1992 – však ohlašuje konec celého experimentu, protože již nejsou peníze na „stalinské nesmysly“. Klony se cítí nechtěné a osamělé. Rosenthal umírá, Klony po něm truchlí, vydány na pospas cizímu, nehostinnému světu (kvintet \" / Otěc! Ty ušol. Navěki!\"). Hlas z amplionu ohlašuje, že stát již na jejich udržování nemá peníze.", "(4. obraz – 1. výstup – Tamtéž) Mozart a Táňa zůstanou sami. Mozartova slova Táňu očarovávají a brzy si oba vyznávají lásku (velký duet \" / Taťjana, skoreje daj mně ruku... Prekrasna ty, diťa vokzalov\"). Ostatní prostitutky volají Táňu zpět mezi sebe (sbor \" / Pora, podruga, pora!\"), ale ona je odbývá. Nebezpečnější je vzdorovat Táninu pasákovi Kelovi, který chce svou chráněnku násilím odvést, jinak hrozí jí i Mozartovi smrtí. Objeví se Verdi a vykoupí Táňu od Kely za zlaté hodinky, dědictví po Rosenthalovi. Mozart a Táňa se radují ze svobody, i prostitutky se přidávají a Verdi s nimi zpívá hymnus na lásku (árie se sborem \"\"). Mozart zve všechny na svatbu. Ale Kela se nehodlá se ztrátou Taťány smířit (monolog \" / Prokljaťje! Loch uvěl jejo!\"). (4. obraz – 2. výstup – Tamtéž) Klony, prostitutky a ostatní hosté slaví svatbu. Táňa zve všechny Mozartovy bratry, aby s ní i s Mozartem odjeli do krymské Livadije, kde má její stará matka dům prostorný pro všechny (Tánina árie \" / V Krymu, v Livadii čuděsnoj\" a duet Táni a Mozarta \" / Ujeděm my s toboj\"). Vlak z Kurského nádraží odjíždí za půl hodiny. na Musorgského návrh ještě vypijí všichni skleničku Absolutu na šťastnou cestu – jenže Kela do lahve předtím nasypal jed na krysy. Klony i Táňa umírají a posledními myšlenkami na rtech (například Wagner se dožaduje koloběžky) (sextet \" / Za novuju žizň!\"). Běženec a trhovkyně nad jejich těly hořekují (duet \" / U suchogo děrevca\"). (5. obraz – Sklifosovská nemocnice) V nemocniční posteli se probouzí Mozart. Na jeho otázky odpovídá Hlas; vysvětluje, že jeho bratři i Táňa zemřeli na otravu krysím jedem, jen on ne, protože získal imunitu v předchozím životě, když ho manželka a její milenec otrávili rtutí. Zaznívají písně Wagnera, Čajkovského, Musorgského a Verdiho, nakonec i hlas Taťány, který se s Mozartem spojí v posledním dvojzpěvu. Pak zůstává Mozart sám. V jeho rukou se objeví flétna, ale nepodaří se mu na ni zahrát.", "Roku 2006 získalo Velké divadlo za inscenaci opery \"Rosenthalovy děti\" zvláštní cenu poroty v rámci cen „Zlatá maska“, udělovaných Svazem divadelních pracovníků Ruské federace, s odůvodněním „za iniciativu a rozvoj současné ruské opery“. Opera byla rovněž nominována na Zlatou masku v kategoriích „nejlepší operní představení“, „nejlepší dirigentský výkon“, „nejlepší režisérský výkon“ a „nejlepší ženská role“ (Jelena Vozněsenskaja v úloze Táni)." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se jako páté dítě železničáře Elmase Sarajliće a Đuly Ćišić. Po dvou letech se rodina přestěhovala do Trebinje. Za druhé světové války postupně přišel o dva bratry, kteří se hlásili ke komunistickým partyzánům. Poté byla jeho rodina donucena se přestěhovat do Dubrovníku. V chorvatském přístavu pak byly zatčeny i jeho sestry Nina (?–1993) a Raza (?–1993, překládala z italštiny). Na konci války se rodina znovu spojila. Od roku 1945 žil s rodinou v Sarajevu, kde navštěvoval chlapecké gymnázium. V bosenskohercegovské metropoli studoval na Filozofické fakultě (1950–?), zde také získal doktorát z filozofie. Pracoval jako pedagog na Filozofické fakultě Univerzity v Sarajevu. Roku 1962 společně s Huseinem Tahmiščićem, Ahmetem Hromadžićem, Velimirem Miloševićem a Vladimirem Čerkezem založil kulturní manifestaci Sarajevské dny poezie, nad kterou převzalo záštitu Sdružení spisovatelů Bosny a Hercegoviny. Roku 1970 byl krátce předsedou této cechovní organizace. Izet se roku 1962 oženil s Idou Kalaš (?–1998, nazývána i Mikica), s níž přivedl na svět dceru Tamaru (1963). Zemřel náhle roku 2002 a jeho tělesné ostatky byly uloženy poblíž zesnulé manželky na sarajevském hřbitově Lav. Během svého umělecky mimořádně plodného života získal řadu ocenění, mimo jiné výroční cenu Sdružení spisovatelů Bosny a Hercegoviny (1960 a 1963), Zmajovu cenu (1984) a cenu ZAVNOBiH (1989). Roku 1953 byl vyloučen ze Sdružení spisovatelů Jugoslávie, nicméně tato organizace mu roku 1964 dala svou výroční cenu, kterou ale nakonec pro dlouhotrvající neshody odmítl. Od roku 1984 byl dopisujícím a od roku 1995 pak řádným členem Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny.", "Překlady:" ] }

{ "title": [ "Geografická poloha.", "Historie.", "Památky." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Město leží na jižním břehu zátoky Carlingford Lough, jednoho ze tří fjordů ledovcového původu v Irsku. Středem zátoky po celé její délce prochází ve vzdálenosti zhruba 2 km od města státní hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem ve Spojeném království. Carlingford se rozkládá na východním úpatí hory Slieve Foye, nejvyššího vrcholu pohoří Cooley, které tvoří páteřní hřeben stejnojmenného poloostrova.", "Vznik městečka je spojen se založením stejnojmenného hradu, později zvaného též King John's Castle, který zde na břehu zátoky Carlingford Lough nechal v závěru 12. století vybudovat normanský dobyvatel a místní vládce Hugh de Lacy (před r. 1135–1186). Díky své strategické poloze se osada u hradu postupně stala – podobně jako města Drogheda a Carrickfergus – významným obchodním střediskem. V rozmezí od 14. do 17. století město obdrželo celkem pět listin s různými výsadami. První z nich udělil Carlingfordu v roce 1326 anglický král Eduard II., poslední pak v roce 1619 Jakub I. Stuart. Listinou z roku 1326 byl carlingfordským povolen výběr mýtného (tzv „murage“) za účelem získání prostředků na vybudování městských hradeb. Slibný rozvoj města byl poprvé přerušen v roce 1388, kdy jej vypálilo skotské vojsko pod velením Williama Douglase z Nithsdale. (Jednalo se o trestnou výpravu na oplátku za vpád Irů do oblasti Galloway v jihozápadním Skotsku). V přehledu ekonomických výsledků irských přístavů, vydaném generálním inspektorem cel v roce 1637, byl Carlingford klasifikován na stejné pozici, jako Coleraine. Nejvýznamnějším irským přístavem byl tehdy Carrickfergus, po něm následoval Bangor, Donaghadee a Strangford. Hlavním obchodním artiklem Carlingfordu byly ústřice, lovené v místní zátoce, které se staly proslulými po celém světě. Následující léta 17. století však přinesla městu zkázu. Vše začalo irským povstáním v roce 1641. Poté následovalo v letech 1649–1650 tažení vojsk Olivera Cromwella, jehož důsledky bývají označovány za genocidu irského národa. V druhé polovině 17. století byla situace v Irsku dovršena válkami mezi katolickým králem Jakubem II. Stuartem a Vilémem III. Oranžským. Jak uvádějí dobové prameny, město Carlingford bylo proměněno v ruiny. Poslední ránu městu zasadil na počátku 18. století prudký úbytek ryb, zejména sleďů, v zátoce Carlingford Lough. V roce 1873 byla uvedena do provozu 42 km dlouhá regionální železniční trať společnosti Dundalk, Newry & Greenore Railway, která vedla z Omeathu přes Carligford do Greenore, kde na vlaky navazovaly lodní spoje do velšského Holyheadu. Provoz na této turisticky vyhledávané železnici byl ukončen k 31. 12. 1951 a ke stejnému datu byly zrušeny i trajekty do Walesu.", "Navzdory ničivým následkům válek a ekonomickému úpadku si město zachovalo svůj středověký ráz s četnými významnými památkami:" ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Vyhodnocení.", "Homosexuální historie v Etiopii." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle článku 629 trestního zákona je mužský i ženský stejnopohlavní sexuální styk v Etiopii ilegální. Kdo vykoná soulož s osobou téhož pohlaví, nebo jiný akt hrubé obscénnosti, bude potrestán v souladu s článkem 630 odnětím svobody v délce trvání jednoho roku, anebo v závažnějších případech přísnějším trestem v maximální délce trvání patnácti let. Etiopské zákony chápou skutkovou podstatu trestného činu soulože s osobou téhož pohlaví jako agresi vůči oběti. Následkem tohoto jsou přísnější tresty pro \"agresory\" a sebevražedné tendence \"obětí\" připisované zahanbení, ztrátě cti a jiným příčinám. Tradiniční přístupy k genderu a sexualitě v etiopské společnosti stále přetrvávají. Valná většina místních považuje homosexualitu za volbu, nikoli za vrozenou orientaci. Jako důvod uvádějí její import ze západu, kterému se musí upěnlivě bránit, a jehož legitimizaci nesmí za žádnou cenu dopustit. Podle Pew Global Attitudes Project řeklo 97 % sledovaných Etiopanů, že by společnost měla proti homosexualitě aktivně bojovat. Z hlediska zkoumaných zemí se po Mali jedná o druhý nejhorší výsledek Dr. Seyoum Antonyios, prezident Unie pro život (\"United for Life\") a vlivný aktivista zorganizoval v r. 2013 celonárodní konferenci, jíž se zúčastnilo mnoho politiků a náboženských představitelů. Během ní argumentoval slovy, že homosexualita je důsledekm hlubokého psychologického traumatu často způsobeném násilí nebo jinou formou sociální krize. V prosinci 2008 přijalo minimálně tucet etiopských duchovních (včetně představitelů muslimů, pravoslavných, protestantských a katolických církví) rezoluci proti homosexualitě požadující po zákonodárcích včlenění zákazu homosexuální aktivity do ústavy. Mezi nimi byl i známý katolický arcibiskup Berhaneyesus Demerew Souraphiel Homosexualitu rovněž shledali jako příčinu nárustů sexuálních útoků a na děti a mladé chlapce. Abune Paulos, patrircha Etiopské pravoslavné církve řekl: \"Něco takového je v naší zemi neprosto nepřípustného. Každý národ, který ctí tradiční biblické hodnoty, musí toto velmi tvrdě odsoudit. Každý, kdo se v takových aktech angažuje, se tímto degraduje na úroveň zvířat. My to odmítáme. Oni (homosexuálové) zasluhují resocializaci a jejich akty zavržení. A my jsme povinni je podrobit lekci.\"", "Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických z r. 2011 shledává, že:", "Při cestách po Etiopii ve 20. letech minulého století se Bieber setkal s několika případy uranismu mezi domorodci a poznamenal, že: \"\"Sodomie rozhodně není ničím, co by se do Hararska dostalo zvenčí. Není typická pouze pro Albeit, ale objevuje se i u Galska a Somálska.\"\" Rovněž poznamenal, že vzájemná masturbace mezi oběma pohlavími a všemi věkovými skupinami není u všech třech domorodých kmenů ničím výjimečným. Zejména u Hararů byl uranismus nejvíce praktikován mezi dospělými muži a chlapci. O homosexuálních aktech se podrobněji zmiňoval Gamst, zejméně u ovčáků z drávidských jazykových skupin centrální Etiopie. Mezi amharskými rolníky zaznamenal Messing (lépe-akceptované) mužské transvetitiy, na které se pohlíželo jako na \"Boží omyl\". \"Wändarwäräd\" (literárně \"muž-žena\") s viditelnými mužskými sexuálními charakteristiky, jejich tělesná struktura byla lidově považovaná za defektní. U malského lidu jižní Etiopie zdokumentoval Donald Donham \"\"malou početnou skupinu mužů vystupujících v ženských rolích. Tito muži se oblékali jako ženy, chovali jako ženy, starali o domácnost a měli i sexuální vztahy s muži.\"\" Nelze z těchto dat jasně vyčíst, odkdy téměř celý etiopský lid začal vnímat homosexualitu jako společensky neakceptovatelnou životní volbu." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Pojmenování zátoky.", "Historie.", "Ochrana přírody." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Belfast Lough vybíhá do vnitrozemí ze severní části Irského moře v místech, kde Severní průliv (\"North Channel\") mezi Irskem a Skotskem dosahuje šířky zhruba jen 35 km. Severní břehy zátoky leží na území hrabství Antrim, jižní pak v hrabství Down. Ve vnitřní části zátoky se vyskytují říční nánosy, ve vnější východní části je dno a pobřeží skalnaté s malými písečnými plážemi. Ústí zátoky ohraničují body \"Orlock Point\" a \"Blackhead\". Největším městem v oblasti zátoky je severoirská metropole Belfast v nejzápadnější části Belfast Lough. V těchto místech do zátoky ústí řeka Lagan, která pramení na svazích hory Slieve Croob v hrabství Down a se svou délkou 86 km je největší řekou v Severním Irsku. Dalšími významnými městy na březích zátoky jsou Newtonabbey, Carrickfergus a Bangor. U vjezdu do zátoky se na severním břehu nachází městečko Whitehead, na jihu pak to je malý přístav Gloomsport, ležící na severním pobřeží poloostrova Ards. Sídla na obou březích zátoky spojují železniční tratě. Na severu to je železniční trať, která vede z Belfastu do přístavu Larne, odkud existuje spojení lodními trajekty do skotského Stranraeru. Po jižním břehu zátoky vede železniční trať a souběžná silnice z Belfastu přes Holywood a Helen ́s Bay do Bangoru.", "Irské pojmenování zátoky souvisí se historickým jménem řeky Lagan, která byla irsky nazývána \"Lao\". Irský název \"Loch Lao\" se pak objevoval v poangličtěné verzi jako \"Loch Lee\". Do 17. století, než Belfast zastínil svým významem historicky mnohem starší Carrickfergus, bývala zátoka anglicky označována jako \"Carrickfergus Bay\" (například na mapách Ulsteru ze 16. století), v ulsterské skotštině jako \"Bilfawst Loch \"nebo \"Craigfergus Loch\".", "Jméno zátoky se poprvé objevuje v geografických spisech Klaudia Ptolemaia ve 2. století n. l. jako \"Logia\", což byla nejstarší podoba výrazu, značícího slovo \"tele\" nebo \"jalovice\" (\"lóeg\" ve staré irštině a \"lao\" v irštině moderní). V irských pramenech se stabilně po staletí objevuje název zátoky \"Loch Lao\", respektive již před rokem 272 jako \"Loch Laigh\" v Tigernachových análech, což bezprostředně souvisí s nejstarším irským pojmenování řeky Lagan jako \"Lao\", t. j. \"Tele\". Během staletí od raného středověku až po 17. století se v oblasti zátoky odehrály četné válečné události a bitvy, související s irskou historií, m. j. například bitva u Carrickfergusu v roce 1689, v níž se střetly síly Viléma III. Oranžského, vedené maršálem Frederickem Schombergem, s vojskem katolického krále Jakuba II. Zátoka poté sloužila jako základna wiliamitského loďstva v období před rozhodující bitvou na řece Boyne. Ve 20. století v době druhé světové války byly v sídlech kolem zátoky základny spojeneckých vojsk a v některých místech, jako např. v Carrickfergusu, byli internováni italští a němečtí váleční zajatci. Na počátku 20. století byly v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu, která se nachází v ústí řeky Lagan do zátoky Belfast Lough, postaveny tři největší zaoceánské parníky společnosti White Star Line. Jednalo se o lodě RMS Olympic (dokončena v r. 1911), RMS Titanic (1912) a HMHS Britannic (1914). Trup Titanicu byl zde spuštěn na vodu 3. května 1911. Po dokončení a řadě zatěžkávacích zkoušek vyplula v noci z 2. na 3. dubna 1912 tato ve své době největší loď světa přes zátoku Belfast Lough do anglického Southamptonu a posléze na svou osudovou cestu přes Atlantik.", "Západní část zátoky s mělčinami a lagunami v oblasti belfastského přístavu a letiště (\"George Best Belfast City Airport\") je chráněna jako ptačí rezervace. Vyskytují se zde a hnízdí četné chráněné druhy, jako je například vodouš rudonohý z podřádu bahňáků, břehouš černoocasý, břehouš rudý, husice liščí, koliha velká, jespák obecný, jespák mořský, kameňáček pestrý nebo ústřičník velký. Předmětem ochrany je též mořský plž \"Crepidula fornicata\" \"Lamarck\". Tato vnitřní část zátoky byla zaregistrována jako oblast zvláštního vědeckého významu (Area of special scientific interest – ASSI) již v roce 1987. Oblast o rozloze 432,14 ha mezi 54° 38′ severní šířky a 5° 54′ západní délky byla zapsána 5. srpna 1998 na seznam chráněných mokřadů podle Ramsarské úmluvy." ] }

{ "title": [ "Průběh letu.", "Nehoda.", "Vyšetřování.", "Darování pavilonu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Z pražského ruzyňského letiště startoval stroj v pondělí 4. září 1967 v 16.49 hodin. Na palubě se v té době nacházelo 60 cestujících a osm členů posádky. Po mezipřistání v irském Shannonu, kde mechanici do letounu doplnili palivo, odletěl stroj do kanadského Ganderu, na jehož letišti přistál přibližně o půlnoci ze 4. na 5. září místního času. Do letadla mechanici opětovně natankovali další palivo a vyměnila se i posádka. Nově nastoupivší odpočívala dva dny na zdejším letišti a velel jí zkušený kapitán, který zdejší podmínky znal.", "Po hodině a půl po přistání mohlo letadlo z dráhy RWY14 ganderského letiště odstartovat. V 1:40 místního času sdělil radista z paluby letounu řídicí věži, že vzlétli. Počasí bylo příznivé, základna oblačnosti oblačnosti 800 m, zataženo, dohlednost 24 km, teplota 9,5°C, vítr 110°, 13 km/h. Byla tmavá noc a na VPD nebyla rozsvícena přibližovací světelná řada za koncem dráhy. Bez jakýchkoli viditelných orientačních bodů tedy musela posádka ihned přejít na let podle přístrojů. Letadlo stoupalo jen zvolna, po cca 14 s posádka zatáhla podvozky, po 24 s byly kompletně zataženy i vztlakové klapky. V té době dosáhl stroj maximální výšky asi 40 m a následoval přechod do klesání. Po 30 sekundách letu se stroj stroj střetl s terénem (v rychlosti 363 km/h a pod úhlem asi 6°) ve vzdálenosti přibližně 1200 metrů od konce vzletové dráhy. Před nárazem ještě zachytil pravým křídlem o kotvícího lana stožáru. Letoun se pak rozlomil na několik částí a po nárazu do tělesa železniční trati začal hořet. Přímo při nehodě zemřelo 33 osob a další čtyři posléze v nemocnicích v Ganderu, Halifaxu a Montréalu. Neštěstí tak přežilo 32 lidí, tedy téměř polovina osob na palubě. Na záchraně účastníků nehody se podíleli vedle policie, armády a zaměstnanců letiště také místní obyvatelé, kteří například dobrovolně darovali krev. Před odletem pozůstatků obětí nehody se navíc smutečního obřadu s ostatky zemřelých účastnilo asi tisíc obyvatel Ganderu.", "Na vyšetřování se standardně podílela i československá strana, působil zde mimo jiné i legendární František Fajtl, za sovětskou stranu m.j. zástupce generálního konstruktéra Iljušina, šéfkonstruktér Il-18, Genrich V. Novožilov. Přesto, že byly zjištěny ještě další okolnosti (např. přetížení 119 kg), k objasnění nehody to nepostačovalo. Letadlo by mělo po zasunutí klapek dostatečnou rychlost, tak malé přetížení nehrálo roli, i motory stažené na stoupací režim vytvářely dostatečný tah, reakce některých přístrojů (umělý horizont, výškoměry) mohla sice být mírně zpožděná, ale ani to nestačilo k vysvětlení. Kromě uvedených příčin se tedy spekuluje i o ztrátě prostorové orientace, poruše výškovky apod., nic z toho se ale prokázat nepodařilo.", "V Montréalu tou dobou probíhala světová výstava. Československo na ni mělo svoji prezentaci především ve svém pavilonu. Zástupci města Gander o pavilon projevili zájem a chtěli ho po ukončení výstavy získat. Jejich nabídku však Československo odmítlo. Po letecké nehodě však došlo ke změně názoru představitelů evropské země a s přesunem jako formou poděkování za angažovanost obyvatel Ganderu nakonec souhlasili. Objekt stojí v Grand Falls-Windsor, jenž také patří do působiště kulturní instituce v Ganderu. Zde byl objekt rozdělen na dvě části, ve kterých sídlí zdejší divadlo, knihovna a galerie." ] }

{ "title": [ "Motivace.", "Techniky na úrovni procesoru.", "Heterogenní výpočetní technika.", "Techniky na úrovni operačních systémů.", "Spánek.", "Hibernace.", "Hybridní režim.", "Řízení spotřeby GPU.", "Reference." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Řízení spotřeby je pro počítačové systémy žádáno z mnoha důvodů: Nižší spotřeba elektrické energie také znamená nižší provozní teplotu, což zvyšuje stabilitu systému, a snižuje dopady na životní prostředí.", "Power management pro mikroprocesory může být pro celý procesor, nebo jen pro specifické komponenty jako jsou cache paměť a hlavní paměť. S dynamickým škálováním napětí a dynamickým škálováním frekvence může být sníženo napětí u jader CPU, taktovací frekvence, popřípadě oboje. To zajistí snížení spotřeby energie za cenu snížení výkonu. Občas se využívá u systémů bežících v reálném čase pro optimalizaci kompromisu mezi výkonem a spotřebou energie. Procesory umí také selektivně vypnout určité okruhy.", "Architektura ARM big.LITTLE od ARM Holding umí migrovat procesy mezi rychlejšími „velkými“ jádry a na spotřebu energie mnohem efektivnějšími „malými“ jádry.", "", "Při aktivaci spánku () je počítač vypnut, ale je zachováno napájení pamětí RAM. Po zapnutí počítače je obnoven stav procesoru (CPU) a grafického procesoru (GPU), což je velmi rychlé. Při výpadku napájení (nebo úplného vybití baterie) je stav paměti RAM ztracen a systém musí nastartovat znovu od začátku (uživatel může přijít o rozdělanou práci).", "Když počítačový systém hibernuje, obsah RAM je uložen na disk a systém se vypne (). Jakmile se systém spustí, jsou data z disku načtena zpět do paměti a je obnoven stav počítače do stavu před hibernací. Hibernace systému umožňuje být kompletně vypnut. Hibernace vyžaduje soubor o velikosti instalované RAM, který je uložen na disku a je mu umožněno využívat kapacitu disku, i když systém není v režimu hibernace. Hibernace je standardně povolena ve verzích operačních systémů Microsoft Windows a může být uživatelem zakázána. V systému Linux je možné obsah paměti před uložením na disk komprimovat a tím ušetřit na disku místo (a urychlit pak jeho obnovení).", "V hybridním režimu je obsah paměti uložen na disk, ale počítač se nevypne a je uveden jen do spánku (zůstávají napájeny paměti). To umožňuje rychlé probuzení počítače. Při vybití baterií se může počítač rovnou vypnout, protože po zapnutí se obnoví stav z disku. Hybridní režim podporují systémy od Windows 7 (2009), Linux od verze jádra 3.6 (rok 2012).", "Grafické procesory se používají spolu s CPU k urychlení výpočtů v různých oblastech. Velký výpočetní výkon získáme za cenu vysoké spotřeby elektrické energie. V praxi se používají dvě řešení tohoto problému: dynamické škálování napětí/dynamické škálování frekvence a clock gating.", "" ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Popis.", "Operační historie.", "Dochované exempláře." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vývoj nového víceúčelového cvičného letounu byl objednán roku 1933. První let prvního prototypu Tuisku (evidenční označení TU-149) proběhl 10. ledna 1934. Prototyp měl problémy s třepetáním nosných ploch, což při jednom z letů vedlo k destrukci horní nosné plochy a jeho zřícení. Brzy jej nahradil druhý prototyp Tuisku II (TU-150) s prodlouženou přídí a zesíleným křídlem. Takto vylepšený letoun již měl velmi dobré vlastnosti a letectvo objednalo jeho sériovou výrobu. V letech 1935-1936 bylo dodáno 13 letounů první série (TU-151 až TU-163) a do roku 1937 pak ještě 16 strojů druhé série (TU-164 až 179). Letouny TU-163 a TU-178 přitom byly zaplaceny lidovou sbírkou.", "Jednalo se o konvenční jednomotorový dvoumístný dvouplošník smíšené konstrukce. Poháněl jej vzduchem chlazený hvězdicový sedmiválec Armstrong Siddeley Lynx IVC o výkonu 215 k (160 kW), který roztáčel dvoulistou dřevěnou vrtuli. Byl vybaven pevným kolovým podvozkem, který bylo možné nahradit lyžemi, nebo plováky (Zkoušky plováků proběhly na letounu TU-159, ve službě ale Tuisku létaly pouze jako pozemní.). Při výcviku byl letoun vybaven dvojím řízením. Při bojovém nasazení byl vyzbrojen pevným synchronizovaným 7,62 mm kulometem a druhým pohyblivým 7,62 mm kulometem, ovládaným pozorovatelem. Na závěsníky pod trupem bylo možné zavěsit až 92 kg pum.", "Letouny Tuisku se ve výcviku osvědčily a byly velmi oblíbené. Bojově byly nasazeny proti SSSR v zimní válce v letech 1939–1940 a v pokračovací válce v letech 1941–1944. Následně se v letech 1944–1945 podílely na vytlačení německé armády z Finska. Bojově byly nasazeny především k průzkumu a jako lehké bombardéry. Po válce se zbylé stroje vrátily k výcviku. Oficiálně byly vyřazeny roku 1948. Poslední dolétaly roku 1950.", "Jeden letoun Tuisku (TU-178), pojmenovaný „Sokeri-Sirkku“ se dochoval ve finském leteckém muzeum ve Vantaa." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Novozélandská vláda program MSC odsouhlasila v červnu 2014. Tendr na vývoj a stavbu plavidla byl zahájen v březnu 2015. V prosinci 2015 v soutěži zvítězila jihokorejská loděnice Hyundai Heavy Industries (HHI) v Ulsanu. Cena plavidla dosáhla 353 milionů dolarů. Na jeho vývoji se podílí firma Rolls-Royce. Slavnostní první řezání oceli proběhlo 31. ledna 2018. Kýl plavidla byl založen 13. srpna 2018. Na vodu byla loď spuštěna 24. dubna 2019. V prosinci 2019 plavidlo zahájilo zkoušky.", "Tanker bude postaven z oceli. Na palubě budou ubikace pro 94 osob, z toho 64 členů posádky, 11 členů obsluhy vrtulníku, 14 kadetů, jednoho VIP a dalších osm osob dle typu mise. Tanker pojme 8000 tun paliva pro lodě, 1500 tun leteckého paliva, 250 tun pitné vody, osm standardizovaných 20stopých kontejnerů pro potraviny a čtyři další s municí. K manipulaci s nákladem bude sloužit jeřáb s nosností 25 tun. Dále bude vybaven odsolovacím zařízením pro výrobu až 100 tun pitné vody denně. Na každém boku bude jedna zásobovací stanice, takže tanker bude moci zásobovat dvě lodě najednou. Tanker je vybaven sonarem Farsounder-1000 a navigačními radary SharpEye. Výzbroj tvoří jeden 20mm obranný systém Mk.15 Phalanx a dvě dálkově ovládané zbraňové stanice Mini Typhoon. Ponese dva čluny RHIB J3. Na zádi bude přistávací plocha a hangár pro jeden vrtulník NH90. Pohonný systém koncepce CODLAD využívá dva hlavní motory Bergen a čtyři dieselgenerátory MTU, pohánějící dva lodní šrouby se stavitelnými lopatkami. Manévrovací schopnosti vylepší příďové dokormidlovací zařízení. Nejvyšší rychlost dosáhne 16 uzlů. Dosah bude 6400 námořních mil při rychlosti 16 uzlů." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Atomový model volného pádu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Michał Gryziński pracoval ve skupině horkého plazmatu polské akademie věd na problematice přístupu k jaderné fúzi, což se později vyvinulu do specializace později známé jako zaměření hustého plazmatu. Jeho experimentální a teoretické úvahy ho v roce 1957 vedly k článku ve Physical Review \"Stopping Power of a Medium for Heavy, Charged Particles\", kde zdůrazňuje význam orbitálního pohybu elektronů média pro zastavení pomalých nabitých částic. Tato práce získala velkou publicitu a vedla ho k sérii článků o problému rozptylu s klasickou aproximací dynamiky elektronů. Jeho článek z roku 1965 má více než 2000 citací. Klasické aproximace dynamiky elektronů v atomech jej vedla k vytvoření atomového modelu volného pádu, který měl za cíl zlepšit shodu dat s rozptylovými experimenty ve srovnání s populární Bohrovou aproximací jako kruhové dráhy pro elektrony. Tato dominantní radiální dynamika elektronů vytváří pulzující elektrický multipól (dipól, kvadrupól), což mu umožnilo navrhnout vysvětlení pro Ramsauerův jev (1970) a zlepšit souhlas dat s experimenty pro modelování nízkoenergetických rozptylů (1975). Jeho pozdější články se snaží rozšířit tyto klasické aproximace multielektronových atomů a molekul.", "V Bohrově modelu jsou elektrony představovány kruhovými oběžnými dráhami, což vede k mnoha neshodám s experimentálními výsledky. Například v pozorované elektronovém zachytu dochází k tomu, že jádro zachytí elektron z orbitalu, což potřebuje tento elektron dostat do vzdálenosti dosahu jaderných sil (femtometry), což je o mnoho řádů méně než v Bohrově modelu. Další zásadní nesouhlas pro obíhající elektron je vytvoření magnetického pole, které nebylo pozorovány u vodíku. V kontrastu k tomu, moment hybnosti elektronu v kvantovém základním stavu vodíku je nulový. Gryzinski představil mnoho dalších argumentů, a to zejména pro shody s různými scénáři rozptylů, zaměřil se na téměř nulový moment hybnosti trajektorií: s elektrony cestujícími přes téměř radiální trajektorie. Tyto volně padají do jádra, pak zvýšují vzdálenost až k nějakému bodu zlom, a tak dále. Atomový model volného pádu se zaměřuje na oběžné dráhy podobné Keplerově modelu pro velmi nízké hybnosti. Nejde o přesné elipsy vzhledem k přidání magnetického dipólového momentu elektronu (elektronový magnetický moment) do úvahy, což má za následek Lorentzovu sílu úměrnou formula_1 a kolmou na rychlost a spin elektronu. Tato spinorbitální interakce je téměř zanedbatelná pokud elektron prochází velmi blízko jádra (malé formula_2, velké formula_3). Tato síla ohýbá trajektorii elektronu a zabráňuje srážce s jádrem. Pro jednoduchost, většina z těchto úvah zanedbává malé změny orientace rotace osy elektronu, za předpokladu, že jjsou pevně orientované v prostoru. Magnetický moment jádra je tisíckrát menší než moment elektronu, takže tyto velmi jemné opravy mohou být opomíjeny v základních modelech. Konečně základní Lagrangián pro dynamiku elektronu v těchto modelech je: formula_4 Poslední člen popisuje interakci mezi magnetickým polem cestujícího elektronového magnetického momentu a elektrickým polem jádra (spinorbitální interakce)." ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Seznam \"Introduzioni\".", "Ascende Læta, RV 635.", "Canta in Prato, RV 636.", "Cur Sagittas, RV 637.", "Filiæ Mæstæ Jerusalem, RV 638.", "Jubilate, o amoeni cori, RV 639.", "Longe Mala, Umbræ, Terrores, RV 640.", "Non in Pratis, RV 641.", "Ostro Picta, RV 642." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Vivaldiho \"introduzioni\" jsou napsány pro sólový hlas, alt nebo soprán s doprovodem nástrojů. Hudební struktura zřejmě vychází z textu: čtyři z osmi (RV 635, 636, 637 a 642) se skládají ze dvou dacapových árií a ústředního recitativu. Jeden z nich s názvem \"Filiæ mestæ Jerusalem (Miserere)\" / RV 638 má ústřední árii mezi dvojicí recitativů, druhý (RV 640) má pouze dvě části – recitativ a árii – a třetí (RV 641) má čtyři části (dva recitativy, árii, recitativ). Zbývající (RV 639) mají strukturu 'árie-recitativ-árie', Vivaldi však zde druhou árii organicky prokomponoval do první části liturgického díla, které následuje – Gloria (RV 588).", "Následující seznam Vivaldiho \"introduzioni\" je řazen podle číselného označení Ryomova seznamu (RV).", "\"Ascende Læta\", pro sólový soprán je zamýšlen jako soubor skladeb předcházející skladbě Dixit Dominus v tónině D dur pro orchestr a pětihlasý sbor (RV 595). \"Ascende Læta\" bylo dokončeno kolem roku 1715, a tudíž bylo komponován pro Pio Ospedale della Pietà. Skládá se ze dvou árií s ústředním recitativem. Text RV 635 naznačuje, že by mohl být napsán pro svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). Text popisuje přijetí Panny Marie na Nebesa a hudební obrazy venkovských oslav s použitím dřevěných nástrojů a varhan.", "\"Canta in Prato, Ride in Fonte\" pro soprán má předcházet skladbě Dixit Dominus pro dva orchestry a dva sbory (RV 594). Sestává ze dvou árií okolo ústředního recitativu. Má podobný text jako starší moteto, \"Canta in Prato, Ride in Monte\" (RV 623). Skladba popisuje Filomélu coby slavíka a nádheru jejího zpěvu.", "Skladba, která měla následovat po \"Cur Sagittas\" je ztracená. Vivaldiovský badatel Michael Talbot se domnívá, že snad mohla předcházet Kyrie RV 587 nebo ztracenému souboru Gloria. Forma je opět dvě árie obklopující ústřední recitativ. První árie popisuje souboj mytických bytostí se zbožným mužem. Druhá árie pak popisuje silnou víru v Boha.", "\"Filiæ Mæstæ Jerusalem\" je první ze dvou \"introduzioni\" předcházejících souboru žalmů \"Miserere\" (druhá je RV 641). Samotné Miserere je považováno za ztracené. RV 638 sestává ze dvou recitativů a jedné árie. Text popisuje truchlící dcery jeruzalémské a vše živé po smrti Ježíše Krista.", "\"Jubilate\" je jediné \"introduzione\", které předchází Gloria (RV 588), ve formě \"árie-recitativ-árie.\" Popisuje sbory oslavující Krista. Poslední část tohoto moteta se prolíná se první větou předcházející skladby (RV 588). Vivaldi obratně kombinuje oba texty v jeden, kdy sólista z \"introduzione\" zpívá text z moteta. Toto moteto je v podstatě vyzývání ostatních k potěšení z hry na hudební nástroje.", "\"Longe Mala\" je první ze dvou \"introduzioni\" RV 589. Je založeno na podobném textu s motetem RV 623, zkomponovaném při Vivaldiho návštěvě Říma o několik let později. Je zvolena neobvyklá forma \"árie-recitativ.\" Moteto popisuje zkázu světa a prosí Spasitele o zjevení ve své slávě.", "\"Non in Pratis\" je druhé ze dvou \"introduzioni\", které přechází ztracenému Miserere. Sestává ze dvou recitativů, árie, a závěrečný recitativ. Text, na rozdíl od obvyklejšího sdělení v RV 638, zmiňuje osobní prožitek bolesti a lítost nad smrtí Ježíše.", "\"Ostro Picta\" bylo zkomponováno jako předehra ke Gloria (RV 589). Jeho forma je: árie-recitativ-árie. Text připomíná pomíjivost světské slávy ve srovnání s věčnou slávou Panny Marie." ] }

{ "title": [ "Obchvat.", "Obsazení města." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Čelní jednotky 3. pěší divize k městu dorazily 31. března a jihovýchodně od města se setkaly s iráckou republikánskou gardou. Po zdolání iráckých jednotek využily americké jednotky průchod u Karbalá a postupovaly dále na Bagdád. Úkolem dobýt samotné město Karbalá byla pověřena 101. výsadková divize podporována 2. praporem 70. obrněného pluku 1. obrněné divize. 2. dubna, ještě před samotným útokem na město, se iráckým jednotkám podařilo sestřelit 1 vrtulník UH-60 Black Hawk. Sedm členů posádky zahynulo a čtyři byli zraněni.", "Podle plánu měly nejprve tři prapory 502. pěšího pluku přistát na třech přistávacích zónách: Sparrow, Finch a Robin. Následně se měly do boje zapojit obrněné jednotky vyzbrojené tanky M1 Abrams a bojovými vozidly pěchoty M2 Bradley a propojit jednotlivé přistávací zóny. 5. dubna v 11:00 zaútočilo letectvo na cíle ve městě. Krátce na to 23 vrtulníků UH-60 Black Hawk a 5 strojů typu CH-47 Chinook vysadilo tři prapory 502. pěšího pluku 101. výsadkové divize. 3. prapor se dostal krátce po přistání v zóně Sparrow do těžkých bojů, ale odpor iráckých jednotek nebyl organizovaný. 2. prapor přistál na jihu v zóně Robin. Také se musel vypořádat se silným odporem, přičemž při svém postupu do města vojáci našli ve školách několik skladů zbraní a komplex, o němž předpokládali, že sloužil k výcviku teroristů. Před setměním se 2. praporu podařilo obsadit 13 z 30 přidělených sektorů. 1. prapor postupující z jihovýchodu přistál v zóně Finch. Bylo objeveno několik skladů zbraní, ale vojáci postupovali vpřed jen díky silné palebné podpoře ze strany bojových vrtulníků a dělostřelectva. Na maskování pohybu pěchoty bylo vypáleno přes sto zadymovacích střel. Následně se do boje zapojil 2. prapor 70. obrněného pluku, který ztratil jednoho muže, když jeho vozidlo Bradley zasáhla raketa. Za působení ve městě Karbalá bylo 3. praporu 502. pěšího pluku uděleno vyznamenání \"Valorous Unit Award\"." ] }

{ "title": [ "Významní představitelé.", "Kulturální teorie.", "Zkoumání masmédií." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Mezi významné představitele mediálních studií birminghamské školy patřil například britský mediální vědec John Fiske, australský profesor kulturních studií Graeme Turner, britský sociolog Herbert Richard Hoggart, britský kulturolog Raymond Williams či akademici Paul Willis a Dick Hebdige. Nejznámějším představitelem byl jamajský sociolog Stuart Hall.", "Ústředním tématem analýz birminghamské školy bylo zkoumání proměn společnosti v návaznosti na dominující sociální a politické vztahy. Směřování formuloval zakladatel Richard Hoggart ve spise \"Uses of Literacy\" a vzniklý obor se nazývá kulturální studia. Projekt je interdisciplinární a zabýval se poznatky z sociologie, antropologie, historie, etngorafie, sémiotiky a dalších. Nejde zde o kulturní kritiku, ale o posuzování estetických kritérií, které mají vliv na kvalitu kulturních produktů a následný vkus konzumentů. Podle kulturální teorie je rozdílnost mezi kulturním a nekulturním prvkem pouze součást ideologické reprezentace. Předpokládá se, že kultura je neustálým bojištěm o její hegemonní ovládnutí. Kulturální teorie byla ovlivněna mnoha mysliteli a myšlenkovými proudy. Například se jednalo o neomarxismus (zkoumání ideologií, kulturního průmyslu – vliv frankfurtské školy) nebo o prací Antonia Gramsciho (zkoumání hegemonie) nebo zkoumání prací strukturalisty Louise Althussera (ideologie státních aparátů) či textů Rolanda Barthese (denotace, konotace a mýtus). Ojevily se i feminististické vlivy.", "Birminghamská škola se kromě zkoumání kultur a subkultur zaměřila na analýzu jak komunikátora tak adresáta masmediálního obsahu. Zkoumala proces konstrukce mediálních obsahů (strana komunikátora) tak i chování masového publika, respektive recepce jednotlivých obsahů tzv. populární kultury. S tímto zkoumáním v osmdesátých letech 20. století výrazně souvisí Hallova teorie kódování a dekódování. Ta tvrdí, že ideologie zakódovaná do mediálního obsahu není totožná s ideologií dekódovanou příjemcem. Ideologie zde znamená i samotný záměr autora i jde o význam sdělení. Ergo význam odesílatele není ve výsledku totožný s významy adresáta." ] }

{ "title": [ "Ideologie.", "Historie.", "Fungování Silk Road.", "Zadržení a soudní proces Rosse Ulbrichta.", "Produkty.", "Pokračování Silk Road.", "Silk Road 2.0.", "Silk Road 3.0." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Jedna z prvních inicializací Silk Road se objevila na LinkedIn profilu Rosse Ulbrichta:„Nyní se mé cíle změnily. Chci použít ekonomickou teorii, jako nástroj ke zničení nátlaku a agrese proti lidským bytostem.“„A proto vytvořím ekonomickou simulaci, aby lidé měli osobní zkušenost s tím, jak by vypadal život ve světě bez systematického používání síly.“Toto tržiště, stejně jako mnoho jiných, funguje na principu escrow. Tímto se však stává nejslabším článkem celé stránky sám administrátor, který může podniknout tzv. exit scam (= ukradne peníze všem uživatelů a stránku zruší). Fungování darknet marketů oslabilo funkci mafie. Nedochází k drogovému násilí, protože nakupující nakoupí anonymně a nemusí do kontaktu s dealerem.„Válka proti drogám je symptomem většího problému a tímto problémem je stát.“", "", "Silk Road byl založen v únoru 2011. Jméno „Silk Road“ bylo vytvořeno podle historické obchodní cesty mezi Evropou, Indií, Čínou a dalšími zeměmi. Silk Road byla vedena člověkem pod pseudonymem „Dread Pirate Roberts“ (pseudonym podle fiktivní postavy z románu The Princess Bride). DPR byl známý svými libertariánskými názory a kritikou všech regulací. Další dva administrátoři byli známí pod pseudonymy Variety Jones a Smedley. V červnu 2011 byl publikovaný článek o této stránce, která vedl ke zvýšení návštěvnosti stránky. Poté, co se stránka dostala do povědomí, senátor Charles Schumer požádal federální orgány (FBI, DEA a Ministerstvo spravedlnosti USA), aby stránku zavřely. V únoru 2013 byl zatčen australský dealer kokainu a MDMA, který se tak stal první osobou, usvědčenou ze zločinu, spojenou se Silk Road, když mu byl zabaven počítač se všemi daty. V prosinci 2013 byl odsouzen do vězení na dva roky a čtyři měsíce muž z Nového Zélandu, který si ze Silk Road objednal 15 gramů metamfetaminu. V květnu 2013 byl na Silk Road proveden krátkodobý DDoS útok. Dne 23. června 2013 uvedla DEA, že zabavila 11.02 bitcoinu, pravděpodobně za použitím honeypotu.", "Ross Ulbricht byl obviněn FBI, že je zakladatelem a majitelem Silk Road a je to osoba ukrytá pod pseudonymem „Dread Pirate Roberts“ (DPR). Byl zatčen 2. října 2013 v sanfranciské knihovně. Byl obžalován z praní špinavých peněz, počítačového hackerství, spiknutí za účelem prodeje narkotik a z pokusu o zabití šesti lidí. Prokurátoři tvrdili, že Ross zaplatil za všechny vraždy 730 000$, ačkoliv k žádné z vražd ve skutečnosti nedošlo. V konečném důsledku nebyl stíhán z žádného pokusu o vraždu. FBI zabavila z účtů na \"Silk Road\" přibližně 26 000 bitcoinů v hodnotě přibližně 3,6 milinou $, podle tehdejšího kurzu bitcoinu. Mluvčí FBI uvedl, že agentura bude bitcoiny držet, dokud proces s Rossem Ulbrichtem neskončí, a poté budou bitcoiny zlikvidovány. V říjnu 2013 FBI uvedla, že zabavila 144 000 bitcoinů, které údajně náležely Rossovi. Ulbrichtův soudní proces začal 13. ledna 2015. Na začátku soudního procesu se přiznal, že je zakladatelem \"Silk Road\", avšak chvíli poté předal kontrolu nad stránkou jiným lidem. Ve druhém týdnu soudního procesu prokurátoři prezentovali dokumenty a chatové záznamy z počítače Rosse, ve kterém ukázali, že Ross stránku administroval po mnoho měsíců, než se administrace vzdal, a tvrzení obhajoby si tak protiřečí. Právník Rosse Ulbrichta řekl, že doklady a protokoly chatu byly do počítače vloženy pomocí BitTorrentu, který byl na počítači spuštěný v době, kdy byl zatčen.", "V březnu 2013 obsahoval stránka 10 000 produktů, z nichž 70 % byly ilegální látky. V říjnu 2014 se počet rozrostl na 13 756 ilegálních látek, jako psychedelické látky, stimulanty, předpisy, opiáty, extáze a steroidy. Mezi další věci na prodej patří falešné řidičské průkazy. Podle pravidel stránky bylo zakázáno prodávat dětskou pornografii, kradené kreditní karty, vraždy na objednávku a zbraně jakéhokoliv typu. Kvůli těmto pravidlům se hodně uživatelů přesunulo na další ze známých darknet marketů \"Black Market Reloaded\". Na prodej však byly i legální druhy zboží, jako například oblečení, umění, knihy, cigarety, erotika a šperky. Sesterská stránka s názvem „\"Armory\"“ prodávala zbraně až do roku 2012, ale kvůli nedostatku poptávky byla vypnuta. Stránka měla dobře rozvinutý systém proti podvodům. Nakupující mohli po každém nákupu ohodnotit prodejce (kvalitu zboží atd.), čímž se vyhnuli podvodům. Dalším následkem tohoto systému hodnocení byl zvýšení kvality produktů.", "", "Dne 6. listopadu 2013 bývalí administrátoři \"Silk Road\" znovu spustili stránku pod názvem \"Silk Road 2.0\" vedenou člověkem pod pseudonymem „Dread Pirate Roberts“. Stránka byla stejná, avšak bezpečnost byla údajně navýšena.", "Stránka byla založena ihned po pádu \"Silk Road 2.0\" a stále je v provozu." ] }

{ "title": [ "Průběh turnaje." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Na startu turnaje bylo 93 hráčů. Chyběl mezi nimi Dustin Johnson, toho času světová jednička, který před turnajem utrpěl zranění zad. Po prvním kole, ovlivněném silným větrem, se ujal vedení Charley Hoffman, když dosáhl skóre 65, tj. sedm ran pod par. García a Rose figurovali shodně na děleném čtvrtém místě se skóre 71 (jedna rána pod par). Druhé kolo zahrál nejlépe Ricky Fowler, který dosáhl skóre 67 ran. Charley Hoffman po skvělém prvním kole zahrál v pátek 75 ran, a tak se druhém kole o vedení dělili čtyři hráči se skóre 140 - Hoffman, Fowler, García a Pieters. Cutem, stanoveným na skóre 150, prošlo 53 hráčů. O jedinou ránu se mezi ně nevešel obhájce titulu z roku 2016 Danny Willett. Ve třetím kole se do vedení propracovali Justin Rose a Sergio García, když oba dosáhli celkového skóre 210 (šest ran pod par). O jednu ránu zpět se držel Ricky Fowler, o další ránu, na děleném čtvrtém místě, vítěz z roku 2015 Jordan Spieth, Ryan Moore a Charley Hoffman. Nedělní finálové kolo se postupně zúžilo na souboj García - Rose. Lépe začal García, který po svých birdie na jamkách 1 a 3 a Roseově bogey na jamce č. 5 vedl už o tři rány. Následně ale Rose srovnal třemi birdie z jamek 6, 7 a 8, a na desáté jamce začala Garcíova krize. García zahrál bogey na jamkách 10 i 11. Na tříparové dvanáctce sice zahrál par, ale po odpalu na jamce č. 13 skončil jeho míč pod stromy vlevo od fairwaye, těsně vedle potoka. García dokázal z této pozice zachránit par, a následně se pomocí birdie na jamce č. 14 a eaglu na patnáctce opět na Rose dotáhl. Rose se dostal krátce do vedení po birdie na jamce č. 16, ale opět je ztratil vinou bogey na sedmnáctce. Na osmnáctém greenu si pak oba hráči vypracovali šanci na birdie, ale své putty oba minuli a turnaj tak šel do play-off. V něm zahrál Rose odpal pod stromy, a nabídnutou šanci už García využil. Zahrál birdie, oproti Roseovu bogey, a získal tak první major titul v kariéře." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Anody jsou jednoleté nebo příležitostně i vytrvalé byliny (výjimečně polokeře) s přímým nebo poléhavým stonkem. Listy jsou nejčastěji čárkovité, kopinaté, vejčité nebo trojúhelníkovité, řapíkaté, někdy dlanitě nebo hrálovitě laločnaté, s klínovitou až srdčitou bází, celokrajné nebo na okraji zubaté. Palisty jsou nenápadné, obvykle čárkovité a opadavé. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, zpravidla dlouze stopkaté, jednotlivé úžlabní nebo uspořádané ve vrcholových hroznech či latách. Kalich je na bázi srostlý, tvořený 5 vejčitými až trojúhelníkovitými laloky. Za plodu se u některých druhů nápadně zvětšuje. Kalíšek chybí. Koruna je žlutá, fialová, purpurová nebo výjimečně bílá. Tyčinek je mnoho a jsou srostlé do trubičky. Čnělka je rozčleněná do 5 až 20 větví zakončených hlavatými bliznami. Plody jsou diskovité až polokulovité, rozpadavé na 5 až 20 nepravidelně pukajících plůdků obsahujících po 1 semeni. Plůdky mají u některých druhů na hřbetní straně ostruhu nebo osten.", "Rod anoda zahrnuje 23 druhů. Je rozšířen v Severní, Střední i Jižní Americe. Centrum druhové diverzity je v Mexiku, kde roste všech 23 druhů, z toho 17 endemických. Z USA je uváděno 7 druhů, které jsou s výjimkou anody hřebenité (\"Anoda cristata\") vázány na jižní a jihovýchodní státy. V Jižní Americe roste pouze 1 druh. Anoda hřebenitá je plevelný druh s největším areálem rozšíření (od sev. USA po Argentinu a Chile), který byl zavlečen i do tropů a subtropů jiných kontinentů.", "Rod \"Anoda\" je v rámci čeledi slézovité řazen do podčeledi \"Malvoideae\" a tribu \"Malveae\". V roce 2016 byla vydána revize rodu, v níž je rozčleněn celkem do 6 sekcí. Nejblíže příbuzným rodem je \"Periptera\", rod zahrnující 5 druhů rozšířených výhradně v Mexiku a Guatemale. Oba tyto rody tvoří po morfologické stránce (zejména znaky na plodech a pylu) izolovanou skupinu v rámci celé čeledi \"Malvaceae\".", "Anoda hřebenitá (\"Anoda cristata\") je plevelný druh, který se rozšířil i do Asie, Afriky a Austrálie. Pro pěkné květy je občas využívána jako okrasná rostlina. Pěstuje se též bělokvětý kultivar 'Silver Cup'. V některých oblastech středního Mexika tvoří anoda hřebenitá důležitou složku potravy místních obyvatel. Je sbírána v průběhu vlhké části roku zejména na polích a plantážích a po uvaření tvoří základ některých místních jídel. Má vysoký obsah polysacharidů a obsahuje i bílkoviny. Přidává se také do léčivých směsí." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity a homosexuálních vztahů.", "Pevninská Tanzanie.", "Zanzibar.", "Stejnopohlavní soužití.", "Ochrana před diskriminací.", "Adopce.", "Životní podmínky.", "Mezinárodní tlak směřovaný na Tanzanii, aby dekriminalizovala homosexuální akty." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Soulož mezi muži je v celé Tanzanii nezákonná a může být trestána i doživotním vězením. Soulož mezi ženami není v zákonech pevninské Tanzanie přímo specifikovaná. Částečně autonomní Zanzibar trestá pohlavní styk mezi ženami odnětím svobody v maximální délce trvání pěti let nebo pokutou 500 tisíc tanzanských šilinků.", "Tanzanský trestní zákoník z r. 1945 (doplněný zvláštním ustanovením o sexuálních deliktech v r. 1998) říká následující: Kdo se zúčastní či vykoná akt hrubé obscénnosti s jinou osobou na veřejnosti i v soukromí, nebo přiměje jinou osobu k vykonání takového aktu, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání jednoho roku až pěti let nebo pokutou ve výši jednoho sta až tří set tanzanských šilinků; je-li výše uvedený trestný čin spáchán osobou starší 18 let na osobě mladší 18 let, školou povinném dítěti nebo studentovi střední školy, pak se trest odnětí svobody zvyšuje na 10 let s tělesným trestem a odškodněním poškozené osobě. Výši odškodného stanoví objektivně soud. Podle části I. (3) Ustanovení o sexuálních deliktech z r. 1998 se termínem \"hrubá obscénnost\" v sekci 138A míní sexuální akt, který je svojí vnitřní povahou nepřirozený a nezahrnuje jenom samotnou soulož, nýbrž i onanii a obscénní fyzický kontakt nebo obscénní chování bez fyzického kontaktu\". (1) Kdo- (a) vykoná s jinou osobou smilstvo proti přírodě; nebo (c) umožní muži vykonat s ním nebo s ní smilstvo proti přírodě, bude potrestán trestem odnětí svobody v délce trvání 30 let nebo trestem odnětí svobody na doživotí. (2) Kdo vykoná trestný čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším 10 let, bude potrestán trestem odnětí svobody na doživotí. Kdo se pokusí vykonat trestný čin uvedený v sekci 154, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 20 let. Muž, který na veřejnosti i v soukromí, (a) vykoná akt hrubé obscénnosti s jiným mužem, nebo (b) přiměje jiného muže k vykonání aktu hrubé obscénnosti s ním, nebo (c) se pokusí přimět muže k vykonání aktu hrubé obscénnosti s ním", "Zanzibarský trestní zákoník z r. 1934, novelizovaný v r. 2004, říká následující: (1) Kdo naváže tělesný kontakt s chlapcem, bude potrestán odnětím svobody na doživotí. (2) Kdo se pokusí o navázání tělesného kontaktu s chlapcem, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 25 let. Kdo: (a) naváže s jinou osobou tělesný kontakt odporující zákonům přírody; nebo (c) umožní muži mít s ním nebo s ní tělesný kontakt odporující zákonům přírody; Kdo se pokusí spáchat trestný čin uvedený v sekci 150, bude potrestán odnětím svobody v maximální délce trvání sedmi let. Kdo v rozporu se zákonem nebo obscénně napadne chlapce, bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 25 let. Žena, která se dopustí aktu lesbismu s jinou ženou aktivně i pasivně, bude potrestána odnětím svobody v maximální délce trvání pěti let nebo maximální pokuto pěti tisíců tanzanských šilinků. Kdo se zúčastní či vykoná akt hrubé obscénnosti s jinou osobou na veřejnosti i v soukromí, nebo přiměje jinou osobu k vykonání takového aktu, bude potrestán odnětím svobody v maximální délce trvání pěti let nebo pokutou v maximální výši dvou set tanzanských šilinků; je-li výše uvedený trestný čin spáchán osobou starší 18 let na osobě mladší 18 let, pak se trest odnětí svobody zvyšuje na maximální délku trvání 10 let s tělesným trestem a odškodněním poškozené osobě. Výši odškodného stanoví objektivně soud. Podle sekce 4 se termínem \"hrubá obscénnost\" v sekci 138A míní sexuální akt, který je svojí vnitřní povahou nepřirozený a nezahrnuje jenom samotnou soulož, nýbrž i onanii a obscénní fyzický kontakt nebo obscénní chování bez fyzického kontaktu\". Kdo: (a) uzavře svazek, manželský i nemanželský, s osobou téhož pohlaví, či takový svazek stvrdí; nebo (b) uspořádá či svatební obřad s osobou téhož pohlaví či se jej zúčastní; nebo (c) žije jako manžel a manželka s osobou téhož pohlaví; bude potrestán odnětím svobody v maximální délce trvání sedmi let.", "Páry stejného pohlaví nejsou ze strany státu uznávány.", "Tanzanská ústava ani její prováděcí právní předpisy nechání jiné sexuální orientace nebo genderové identity před diskriminací a harašmentem.", "Osvojit dítě smějí pouze sezdané manželské páry. Ve výjimečných případech může muž osvojit dívku jako individuální osvojitel, pokud dojde opatrovnický soud k závěru, že jsou známy zvláštní okolnosti, které opravňují k takovémuto neobvyklému postupu. Co se týče individuálního osvojení chlapce ženou, tak zde nejsou žádná zvláštní omezení. Osvojitelem se může stát pouze osoba s tanzanským občanstvím, která dosáhne věku 25 let. Neexistuje žádný zákon, který by říkal, že LGBT osoba se nemůže stát osvojitelem. Dítětem se v tanzanských zákonech rozumí osoba mladší 21 let, která nežije v manželství.", "Přestože v zemi oficiálně neexistují žádné gay bary, tak je zde patrná určitá undergroundová gay scéna, kde se seznamují především homosexuální muži. Homosexuální ženy jsou obecně méně viditelné. Homosexualita je tradičně spojována s muži vystupujícími ve dvou rolích: \"msenge\" (muž vystupující v ženské roli, mužský prostitut nebo impotent) a \"basha\" (ten dominantní, který je schopen jak sexu s muži, tak i ženami). Msenge jsou obecně více stigmatizováni než basha. Homofobie je hodně rozšířená. Neexistují žádná zdravotnická zařízení, která by nabízela LGBT komunitě určité přijetí a odpovídající lékařskou pomoc. Vláda dosud nezavedla žádné programy prevence HIV/AIDS cílené na LGBT komunitu. V r. 2003 protestovalo přes 300 Tanzanců proti příjezdu skupiny gay turistů. V r. 2004 zahájilo na Zanzibaru několik islámských skupin proces očisty národa od všech hříšných aktivit, včetně homosexuality, jejichž vyvrcholením bylo zpřísnění zákonů proti homosexualitě.", "Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických, oddělení lidských práv, z r. 2013 shledala, že: V říjnu 2011 zpracovala Rada pro lidská práva OSN na své konferenci v Ženevě dokument \"Universal Periodic Review (UPR)\" o lidskoprávní situaci v Tanzanii. V něm \"Slovinsko, Švédsko a United Nations Country Team (UNCT)\" veřejně vyzvaly Tanzanii ke zrušení veškeré legislativy kriminalizující homosexualitu. Paragraf 27 této zprávy uvádí: Homosexualita je považovaná za útok na kulturní normy; stejnopohlavní sexuální vztahy jsou kriminalizovány. V souvislosti s mírovými shromážděními bylo zaznamenáno několik skupinových útoků, odmítání HIV pozitivních pacientů v nemocnicích, jakož i vystěhovávání jedinců s odlišnou sexuální orientací ze strany náboženských komunit. Navíc zástupci skupin a jiní lidskoprávní aktivisté nemůžou z důvodu vlastní bezpečnosti veřejně podporovat přijetí a dekriminalizaci LGBT komunity. Tanzanie žádosti vyhovět odmítla. Mathias Meinrad Chikawe, tanzanský ministr vnitra, v Ženevě prohlásil: To, o čemž se zde hovoří, jsou nové výdobytky typu stejnopohlavního manželství atd. Je pravda, že mi takové věci u nás nemáme, a já říkám znovu, že tomu tak je z důvodu našich vlastních tradic a kultury, ve které věříme, a které také tvrdě zastáváme. I tak se u nás homosexuální praktiky dějí, ale pouze anonymně, a já k tomu můžu dodat pouze to, co jsem již prezentoval v naší zprávě pro ICCPR (\"International Covenant on Civil and Political Rights\"), tedy pokud někdo takové chování ukazuje na veřejnosti, musí jednoznačně počítat s tím, že jej lid ukamenuje. To je kulturní záležitost. Něco takového u nás jednoduše neakceptujeme. A pokud jde o nás jako o vládu, tak není zrovna jednoduché jen tak navrhnout zákon, který toto umožní; na to, abychom s něčím takovým vůbec přišli, není ta pravá chvíle. Od tohoto projevu Tanzanie dosud od své politiky a rétoriky neustoupila. V říjnu 2011 na setkání vládních představitelů Společenství národů v australském Perthu řekl bývalý britský premiér David Cameron, že Spojené království může zastavit nebo omezit podporu vlád, které odmítnou zrušit legislativu, která kriminalizuje homosexualitu. Tanzanský ministr zahraničí a mezinárodní spolupráce Bernard Membe na to odpověděl takto: Tanzanie na Cameronův návrh nepřistoupí, protože má své vlastní morální hodnoty. Homosexualita není součástí naší kultury a my ji nikdy nezlegalizujeme... Nejsme tady od toho, abychom si od jiných bohatších národů nechali mluvit do našich vnitřních záležitostí, a přijímali nám neakceptovatelné podmínky jenom proto, že jsme chudí. I když nám bude odepřena pomoc ze strany jedné země, naší ekonomiku to nijak zvlášť neohrozí a my si dokážeme poradit i bez pomoci Spojeného království. 11. listopadu 2011 odpověděl tanzanský premiér Mizengo Pinda na otázku ze strany člena parlamentu, zda je vláda připravená na pozastavení britské podpory takto: Není fér se mě jako předsedy vlády ptát na takové věci, když jsou zcela jasné, ale budiž, pokud chcete znát můj názor, tak vám říkám, že homosexualita je v naší společnosti neakceptovatelná. Musíme se na tyto věci koukat kriticky. I já sám věřím, že je to neakceptovatelné. Ani zvířata se takhle nechovají. 20. června 2012 odpovídal Membe na otázku člena parlamentu Khatiba Said Haji, který chtěl znát vládní pozici k nátlaku západních zemí, aby byly zrušeny všechny anti-gay zákony. Membe řekl: „Na pozastavení pomoci jsme plně připraveni a očekáváme podporu i ze strany jiných spřátelených afrických zemí, které jsou také tlačeny do rušení anti-gay zákonů. Tanzanie raději přijde o podporu, než aby se ponížila a odlidštila.“" ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlanví sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní soužití.", "Adopce dětí.", "Ochrana před diskriminací.", "Životní podmínky.", "LGBT cizinci." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Mužská i ženská stejnopohlavní sexuální aktivita je v Eritreji nezákonná. Kriminalizuje jí sekce II. (sexuální deviace) trestního zákona z r. 1957 před, který jí zůstal po získání nezávislosti na Etiopii. Ta jej zase převzala z období kolonizace. Podle článku 600 lze uložit osobám usvědčeným z \"nepřirozeného tělesného kontaktu\" odnětí svobody v délce trvání 10 dní až 3 let. V praxi je známa jenom hrstka případů aplikace tohoto zákona poté, co veškerý tisk a noviny podléhá kontrole ze strany státu, a tudíž o perzekuci homosexuality mlčí. Britská ambasáda v Asmaře zaznamenala, že lidé, u kterých se prokázalo angažmá v homosexuální aktiviě, jsou regulérně stíháni a odsuzováni. Vláda stále aktivně stíhá všechny jednotlivce usvědčené z dobrovolné homosexuální aktivity, ba dokonce záměrně vysílá své špechy mezi gay a lesbické Eritrejce. V mnoha případech se absolutně nepřipouští propuštění na kauci a rodiny obviněných homosexuálů nemají přístup k informacím o zadržených a jejich místě pobytu. Eritrejský soudní systém je obecně neprůhledný a často restriktní, jedná-li se o podezření na homosexuální aktivitu. Násilí, mučení a bití vězňů je zcela běžné. Kromě něj bylo zaznamenáno i několik případů neoprávněného usmrcení. I přesto the United Kingdom Foreign and Commonwealth Office trvá na tom, že Eritrea od r. 2013 trest smrti nepraktikuje. V r. 2003 bylo v asmarských veřejných lázních zatčeno šest homosexuálních mužů a následně převezeno do věznice Diabeto pro novináře a politické vězně. Trestní stíhání a uvěznění hrozí dokonce i těm, kteří se pouze zmiňují o existenci gay a lesbické komunity v zemi a homosexualitě obecně. Eritrejská vláda odmítá výzvu Rady pro lidská práva OSN požadující legalizaci stejnopohlavní sexuální aktivity. Jako důvod svého postoje uvádí, že by tak jednala v přímém rozporu s hodnotami a tradicemi eritrejského lidu.", "Stejnopohlavní páry nemají žádný právní status.", "Adopce dětí stejnopohlavními páry není v Eritreji možná.", "Neexistuje žádná ochrana před homofobní diskriminaci.", "Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvedl, že homosexuální orientace a chování jsou v Eritreji obrovské sociální tabu. Podobně zanalyzovalo situaci i Ministerstvo zahraničí USA s tím, že gayové a lesby čelí velké sociální diskriminaci. Otevřené diskuse na toto téma nejsou navíc v zemi možné a homosexualita není ani považovaná za veřejný zájem. Obecné povědomí o existenci sexuálních menšin je limitovan, vyjma aktivního prosazování zákonů proti homosexualitě. Není známo, že by v zemi fungovala nějaká lesbická, gay, bisexuální nebo trans skupina či organizace. Společenská diskriminace je potvrzována nezákonností homosexuality, která má za následek vzrůstající násilí a harašment gayů a leseb. Freedom House došla k závěru, že kriminalizace homosexuální aktivity je výsledekm sociální a právní diskriminace. Eritrejská vláda několikrát za sebou potvrzovala, že homosexualita odporuje tradičním hodnotám a normám země. Na počátku 21. století varovalo před nebezpečím homosexuality i několik televizních a rozhlasových programů. Gayové a lesby sloužící v eritrejské armádě jsou podle nepotvrzených zpráv taktéž předmětem nelidského zacházení. V r. 2002 uvedl jeden z žadatelů o azyl ve Spojeném království, že on a jeho partner, oba sloužící v ozbrojených silách, trpěli fyzickým a verbálním násilí jak ze strany ostatních vojáků, tak i nadřízených. Analýzy stavu lidských práv v Eritreji taktéž velmi varují před problémem velkých rozměrů, jímž je sociální diskriminace lidí s HIV/AIDS. ILGA a určité skupiny nap odporu prevence HIV/AIDS odsuzují kriminalizaci homosexuální aktivity v článku 600 s tím, že jim to extrémně komplikuje jejich práci na podporu veřejného zdraví, která je právě cílená i na muže mající sex s muži. Eritrejská vláda opakově podezřívá zahraničí, zejména západní země, z pokusu o destabilizaci jejího režimu prostřednictvím podpory homosexuality. Nepřátelé režimu, skuteční i domnělí, jsou pravidelně nálepkováni jako \"gayové, zrádci, násilníci, pedofilové, kuplíři a asociálové\" při pokusu vlády delegimitizovat své kritiky. V r. 2010 odmítla Eritrea spolu s několika dalšími africkými státy Jakartské principy, jejichž cílem je všeobecný rozvoj lidskoprávních standardů ve vztahu k jiné sexuální orientaci a identitě. Ty považuje mnoho afrických států za kontroverzní snahu vymýšlet nová lidská práva bez opory v mezinárodním právu.", "V r. 2013 byl Paolo Manina, homosexuální Ital a profesor literatury na technické škole v Asmardě, propuštěn ze zaměstání a vyhoštěn z Eritreji. Manina v obavách o svojí bezpečnost na deportaci přistoupil. Nebylo dáno žádné oficiální vyjádření k jeho vypovězení ze země. Vláda k tomu později podotkla, že se jednalo o nebezpečného jedince, který by byl potenciálním ohrožením pro veřejnou morálku. Později po intervenci italských úřadů odpověděla eritrejská vláda, že navzdory respektu k jiné sexuální orientaci v italských školách na území Eritreje bylo propuštění oprávněné na základě článku 7 dohody o italských technických školách. Dohoda požaduje respektování místních zákonů, tedy i článek 600 eritrejského trestního zákona. Eritrejský velvyslanec v Itálii toto okomentoval tím, že každý cizinec zdržující se v jeho zemi musí respektovat místní zvyky a tradice, které homosexuální vztahy zakazují. Italští diplomaté toto odsoudili. V r. 2004 byli z Eritreje deportováni tři hoteliéři ze západních zemí. Důvodem vyhoštění bylo minimálně u jednoho z nich jeho otevřený homosexuální životní styk života." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Diskriminace.", "Adopce dětí.", "LGBT organizace.", "Jiné LGBT iniciativy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Neoficiální překlad sekce 250 mauricijského trestního zákona z r. 1838 říká: \"Kdo se dopustí sodomie, bude potrestán odnětím svobody v maximální délce trvání pěti let.\"", "Zákon o rovných příležitostech (\"The Equal Opportunities Act\") z r. 2008 zakazuje zaměstnavatelům propouštět zaměstnance na základě jejich sexuální orientace, jíž je myšlená jak homosexualita (včetně ženské), tak i bisexualita a heterosexualita.", "Podle zprávy z r. 2006 můžou osvojit dítě jak manželské páry, tak i svobodní jednotlivci. LGBT osoby nejsou z adopce diskvalifikovány. Na webových stránkách francouzské vlády je uvedeno, že osvojitelem dítěte se může stát buď manželský pár (muž a žena) nebo svobodná osoba. To, zda lze LGBT komunitu z adopce vyloučit, není potvrzené, ani vyvrácené.", "Na Mauriciu fungují čtyři organizace cílící na LGBT komunitu: \"Collectiv Arc en Ciel\", \"Young Queer Alliance\", \"Association VISA G\" a \"Pils\". \"Collectiv Arc en Ciel\" (\"Duhový kolektiv\"), založený v r. 2005, je hlavní a největší organizací sdružující mauricijsku LGBT komunitu. Skupina stála za organizací prvního pochodu gay pride v r. 2016, jehož se zúčastnilo více než 1200 lidí. Jejím předmětem činnosti je boj s homofobií a diskriminací jiných sexuálních orientací prostřednictvím kampaní a podpůrných programů pro LGBTQI mládež. Young Queer Alliance, založená 1. září 2014, se zaměřuje na mauricijskou LGBTQI mládež. Kromě funkce shromažďovací má i politickou – aktivismus a boj s homofobií a homofobní diskriminací. \"Pils\", založená v r. 1996, je centrem pro jednotlivce s HIV/AIDS, a taktéž jedním z činitelů na poli prevence HIV/AIDS a podpůrných programů pro infikované.", "Některé iniciativy indikují vzrůstající akceptaci LGBT komunity na Mauriciu: Moments.mu, založená v r. 2014, je první cestovní kanceláří cílící na LGBT klientelu." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Socioekonomický faktor." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dle teorie jde o to, že vědomosti jsou sociálními systémy distribuovány nerovnoměrně. Sociální třída s vyšším socioekonomickým statusem má tendenci k získávání informací rychleji, než skupina s nižším socioekonomickým statusem. Pojem knowledge gap byl poprvé použit v roce 1970 na Minnesotské univerzitě (Tichenor a kol.), avšak s teorií, na které je pojem založen, se pracovalo již ve dvacátých letech 20. století\".\" V 20.letech 20. století byly vypracovávány studie zaměrené na tehdejší média (noviny a rozhlas) v případě rozhlasu šlo z tehdejšího pohledu o nové médium. Mezi červnem a zářím roku 1921 byla v New Yorku provedena studie mezi muži z vyšších vrstev společnosti, která zkoumala jak moc čtou noviny. Dle akademiků Tichenora, Donohue a Olienové existuje pět věcí, proč existují vědomostní propasti. U lidí s vyšším socioekonomickým statusem se objevují: 1. lepší komunikační schopnosti; 2. lepší porozumění kontextu o předcházejících událostech; 3. relevantnější sociální kontakty; 4. vyšší zaujatost tématy; 5. mediální trhy uspokojují chutě svých diváků. Jde hlavně o informace šířené masovými médii (televize, rozhlas, noviny a internet). S tímto pojmem se pojí i aktualizovaný výraz digitální propast (digital divide), který značí rozdíly mezi skupinou, která nemá přístup k novým technologiím a skupinou, která k nim přístup má. S novějšími technologiemi je spojena i možnost příjmu většího množství informací nebo přímo specifičtějších, jen zde dostupných informací. Na tuto možnost navazuje fakt, že v dnešní době Webu 2.0 dochází k zahlcení uživatele informacemi, což je přímo spojené s tlakem na uživatele vybrat si právě ty zdroje, které jsou pravdivé či zkreslené. V tomto případě mluvíme o Informační gramotnosti uživatelů.", "Mezi roky 1937 a 1938 byla ve Spojených státech amerických provedena studie zabývající se vztahem mezi příjmy domácnosti a časem stráveným poslechem rozhlasu i výběrem pořadů. Studie ukázala že s rostoucími příjmy v domácnosti klesá čas strávený posloucháním rozhlasu. Na druhou stranu je zde i zřetelný rozdíl v obsahu, který posluchači konzumují. Kdy lidé z vyšších socioekonomických vrstev spíše poslouchají vážnější pořady (jako příklad je uveden projev amerického senátora Hugo Blacka v případě nejvyšší vrstvy slyšelo projev 62% respondentů u nejnižší pouze 35%.). Zde je vidět že i přes stejnou příležitost obou skupin je každá zaujata jinými pořady, z nichž ty s větší informační hodnotou jsou spíše konzumovány socioekonomicky úspěšnějšími." ] }

{ "title": [ "Pozadí tvorby a vydání.", "Kompozice.", "Propagace.", "Singly.", "Vystoupení.", "Ohlasy kritiků." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Lana Del Rey se poprvé rozpovídala o svém dalším albu při rozhovoru s \"NME Magazine\" v prosinci 2015. Na otázku, jakým směrem se chce s novým albem vydat, odpověděla: \"Mám nějakou představu, co bych chtěla udělat. Má nahrávací společnost, Interscope, je dost flexibilní a otevřená, co se vydávání mých alb týče, takže nemám žádný nátlak. Jsem prostě šťastná, že můžu dělat hudbu, za kterou si můžu stát. To mi stačí.\" Během února 2016 na Clive Davis Pre-Grammy Gala řekla \"Billboard\" magazínu, že její nadcházející nahrávka se bude ubírat jiným směrem než \"Honeymoon\", ale zachová si stejnou estetiku. Oficiální název alba byl oznámen 29. března 2017, kdy Del Rey zveřejnila upoutávku k albu. Přebal alba zveřejnila na sociálních sítích 11. dubna 2017. V rozhovoru s Courtney Love pro \"Dazed Digital\", Del Rey potvrdila spolupráci s The Weeknd na titulní skladbě \"Lust for Life\", a spolupráci se Seanem Lennonem nazvanou \"Tomorrow Never Came\". Zmínila se, že na titulní písni pracovala i s Maxem Martinem a byla inspirována zvukem skupiny The Shangri-Las. Byla potvrzena i spolupráce se Stevie Nicks pojmenovaná \"Beautiful People Beautiful Problems\". Album bylo vydáno 21. července 2017.", "\"Lust for Life\" obsahuje opakující se trapové beaty, klasické rockové náměty a zpěv Del Rey je ovlivněn hip-hopem.", "", "Během ledna 2017, pilotní singl z alba \"Love\" byl zaregistrován na \"Harry Fox Agency\" pod alternativním názvem \"Young & In Love\". Fanoušci začali spekulovat, že se tahle píseň objeví na novém albu. 17. února 2017 se po Los Angeles objevily propagační plakáty pro hudební video \"Love\" režírované Richem Lee. Později toho dne píseň unikla na internet, což donutilo Del Rey, aby píseň vydala dříve, než bylo plánováno. Píseň byla oficiálně vydána 18. února a videoklip k ní 20. února. \"Love\" debutovala na 44. místě v žebříčku Billboard Hot 100 a na 2. místě v Hot Rock Songs. 19. dubna proběhla na \"BBC Radio 1\" premiéra druhého singlu \"Lust for Life\", na které se objevil The Weeknd. 15. května vydala Del Rey \"Coachella – Woodstock in My Mind\" jako první propagační singl z alba. 12. července proběhla premiéra druhého propagačního singlu \"Summer Bummer\" na které hostovali A$AP Rocky a Playboi Carti, a třetího propagačního singlu \"Groupie Love\" opět s A$AP.", "18. července 2017 oznámila Del Rey přes sociální sítě, že vystoupí 24. července na exkluzivním koncertě v Brixton Academy v Londýně.", "Metacritic, které přiřazuje normalizované hodnocení ze 100 recenzí dalo albu skóre 84 založené na 5 recenzích, což znamená \"univerzální uznání\". Neil McCormick z \"The Daily Telegraph\" vychválilo album jako \"přivítání zpět k hip hopu, který byl slyšet na jejím debutovém albu Born To Die z roku 2012\". Jon Parales z \"The New York Times\" napsal příznivou recenzi, ve které říká, že \"Lust for Life [...] za sebou ve vzácných momentech mrknutím oka nechává mrzuté ukolébavky, které Del Rey dříve tvořila.\" Ve velmi pozitivní recenzi \"GQ Magazínu\", Kevin Long napsal \"Stejně jako Melodrama od Lorde, Lust For Life je dokonalý umělecký kousek, protilék na banální melodie, které válcují hitparády, a jedno z nejlepších alb tohoto roku.\" \"Billboard\" jmenoval Lust for Life jejich albem týdne, \"V popové hře roku 2017 plné žízně, nestálých trendů a zklamání, Lana Del Rey získala pozoruhodnou, jedinečnou konzistenci.\" Roison O'Connor napsal pro \"The Independent\", že \"Lust For Life je spíše zpracování jejích oblíbených témat než jen jejich opakování, v podstatě je to její nejrozsáhlejší album do dnešního dne,\" zakončil to poznámkou, že \"Del Rey je mnohem sebevědomější než byla na svých předchozích albech.\" El Hunt z \"DIY\" napsal, že Lust for Life je \"nahrávka, které je připravena být skutečně zranitelnou, a tím je ještě více působivá.\"" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Diplomatická kariéra.", "Tvorba." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Studoval slovenštinu, srbštinu a chorvatštinu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1969). Pracoval jako externí redaktor časopisu Revue svetovej literatúry, spolupracoval s časopisy Smena na nedeľu, Mladá tvorba, Slovenské pohľady a Romboid; střídavě pracoval jako lektor slovenského jazyka a literatury na Filozofické fakultě v Novém Sadu a na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde přednášel dějiny srbské a chorvatské literatury. Působí také jako someliér a od roku 1994 zastává funkci předsedy mezinárodní poroty pro udělování cen Mezinárodní organizace révy a vína (Organisation Internationale de la Vigne et du Vin) se sídlem v Paříži.", "Od konce 80. let 20. století je činný v oblasti diplomacie. Zastával funkci velvyslance Slovenské republiky ve Francii, Belgii a Lucembursku. V roce 2006 se stal předsedou Referendové komise (předsedou volební komise) pro nadcházející referendum o nezávislosti Černé Hory. Byl pověřen dozorem nad průběhem referenda, jeho výsledky a garantem dodržování spravedlivých a regulérních volebních procedur. 22. května 2006 vyhlásil předběžné výsledky referenda s hlasováním 55,4 % voličů ve prospěch nezávislosti, čímž se splnilo dříve stanovené kritérium na vyhlášení nezávislosti ve výši 55 % voličů hlasujících za odtržení.", "Poezii se začal věnovat během svého studia na univerzitě. Debutoval senzitivno-reflexivní lyrickou sbírkou \"Štvanice\". Jeho poezie je charakteristická snahou o pochopení přítomnosti lidstva v jeho současném sociálním, kulturním a ekologickém prostředí. František Lipka je také významným překladatelem ze srbštiny, chorvatštiny, slovinštiny a makedonštiny. Vydal antologii básní Bosny a Hercegoviny, sestavil antologii srbské poezie 20. století, antologii současné makedonské poezie a připravil antologii poezie od současných slovenských básníků žijících na území bývalé Jugoslávie. Vydal také knihu pro děti \"Barevné pohádky\"." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Těžba uranu." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Město Hartenstein leží na pravém břehu Cvikovské Muldy v předhůří západní části Krušných hor, zhruba 10 km východně od okresního města Zwickau. Město se rozkládá v nadmořské výšce 350 až 550 metrů. Historické centrum Hartensteinu s ruinami místního zámku je od řeky a od železniční tratě Schwarzenberg–Zwickau vzdáleno přibližně 1,5 km. V údolí Cvikovské Muldy poblíž železniční stanice \"Hartenstein\" leží malá obec Stein, která byla administrativně přičleněna k Hartensteinu již v roce 1934. Dalšími místními částmi jsou Thierfeld a Zschocken, které byly k městu připojeny v letech 1994 a 1996. Na severu, východě a jihu je katastr Hartensteinu obklopen územím měst a obcí, přináležejících již do sousedního zemského okresu Krušné hory (\"Erzgebirgskreis\"). V nejjižnější části katastrálního území Hartensteinu na pravém břehu Cvikovské Muldy nedaleko středověké štoly zvané \"Prinzenhöhle\" se nachází areál bývalé šachty 371 uranového Dolu Aue (oblast Niederschlema-Aue-Alberoda).", "Nejstarší údaje o městečku jsou spojeny s historií hradu Hartenstein, který na území někdejšího stejnojmenného hrabství vznikl ve 12. století při cestě z Cvikova do Čech. Hrad byl vybudován v roce 1170 příslušníky rodu Meinher von Werben, kteří se o tři roky později, v roce 1173, podíleli na založení kláštera Zelle u Aue. Z 12. století pochází rovněž románský kostel v Thierfeldu, později upravený v gotickém slohu. V roce 1378 byl v Hartensteinu postaven kostel Naší Milé Paní (\"Unser lieben Frauen\"). Na počátku 15. století se městečko s hradem stalo součástí panství šlechtického rodu von Schönburg (Šumburkové). Jedna knížecí linie tohoto rodu si až do 20. století uchovala přízvisko Schönburg-Hartenstein. Stará štola na území města získala své jméno \"Prinzenhöhle\" (\"Jeskyně\" \"princů\") podle událostí z července roku 1455, kdy rytíř Kunz von Kauffungen unesl saské prince Ernsta a Albrechta a při pokusu o únik do Čech je ukryl v této štole v údolí Cvikovské Muldy naproti hradu Isenburg. V roce 1609 se v Hartensteinu narodil lékař a básník Paul Fleming, jeden z nejvýznamnějších německých lyriků 17. století. Během Třicetileté války bylo město několikrát těžce poničeno, například v roce 1624 zde bylo vypáleno 28 domů a 14 stodol. Oheň se nevyhnul městu ani v pozdějších letech a zkáze neušly ani místní památky. V roce 1762 byl požárem částečně zničen hrad Stein, v roce 1886 požár zničil hartensteinskou radnici. Zámek Hartenstein, někdejší hrad, který dal celé lokalitě jméno, byl přeměněn v trosky během amerického náletu ze dne 20. dubna 1945. V roce 1921 bylo v Hartensteinu založeno loutkové divadlo. Později se tato loutkoherecká skupina přesunula do Hohnsteinu v Saském Švýcarsku a získala světovou proslulost.", "Na jižním okraji katastru Hartensteinu se nachází areál šachty 371.Tento komplex, který zahrnuje čtyřpatrovou budovu šachty, 50 metrů vysokou ocelovou těžní věž, strojovnu s těžním strojem a správní budovu, byl budován podnikem SDAG Wismut od roku 1956. Uranová ruda zde byla těžena z hloubky až 1 800 metrů a po určitou dobu byl tento důl nejhlubším dolem v Evropě. Celkem zde bylo vytěženo více než 73 000 tun uranu. Těžba byla ukončena v roce 1990, od té doby komplex využívá nástupnická organizace Wismut GmBH, která zde má správní středisko a laboratoře. V areálu je zároveň umístěna mineralogicko-geologická expozice jako muzeum, přístupné veřejnosti. Komplex šachty 371 je součástí česko-německého projektu Montanregion Krušné hory - Erzgebirge, jehož cílem je zápis krušnohorského montánního regionu na seznam Světového dědictví UNESCO." ] }

{ "title": [ "Taxonomie a evoluce.", "Druhy.", "Fyzická charakteristika.", "Popis.", "Smysly.", "Rozšíření a biotop.", "Biologie.", "Obživa.", "Lov síťových pavouků.", "Lov skákavek.", "Lov lepovek.", "Lov hmyzu.", "Usmrcení kořisti, jiná potrava.", "Jed.", "Analýza loveckého chování vybraných druhů \"Portia\".", "Úmrtnost při lovu, nepřátelé.", "Sociální chování.", "Rozmnožování.", "Životní cyklus.", "Inteligence." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Rod \"Portia\" se řadí do čeledi skákavkovití (Salticiadae) a do podčeledi Spartaeinae. Rod byl vědecky popsán v roce 1878 německým arachnologem Ferdinandem Karschem. Synonyma názvu \"Portia\" jsou: Molekulární fylogeneze, technika, která porovnává DNA organismů a zakomponovává jej do fylogenetického vývoje, naznačuje, že \"Portia\" je členem bazálního kladu (celá podčeleď Spartaeinae je považována za primitivní v rámci čeledi skákavkovití). To znamená, že se zřejmě podobá předkům všech skákavek, přičemž rody \"Spartaeus\", \"Phaeacius\" a \"Holcolaetis\" jsou nejbližší příbuzní rodu \"Portia\". Novozélandští arachnologové Robert R. Jackson a A. D. Blest přišli v roce 1982 s teorií, že rod \"Portia\" se vyvinul ze síťových pavouků. Podržel si sice schopnost spřádat pavučiny, ale došlo u něj zároveň k rozvoji vidění na takovou úroveň, aby dokázal lokalizovat svou kořist na delší vzdálenost, a rovněž uzpůsobil své chování k chytání svých příbuzných. Naopak jejich kolegové Lynn M. Forster a Frances M. Murphy, kteří studovali skákavku trnitou (\"P. schultzi\"), naznačují, že schopnost konstruovat sítě a napadat síťové pavouky byla získaná druhotně. Britský arachnolog Fred Wanless rozdělil rod \"Portia\" na dvě skupiny druhů: skupina „\"schultzi“\", v níž mají samčí pedipalpy fixní tkáňovou apofýzu (výstupky k upnutí svalu); a skupina „\"kenti“\", u které má apofýza každé pedipalpy kloub oddělen membránou. Skupina \"schultzi\" zahrnuje \"P. schultzi\", \"P. africana\", \"P. fimbriata\" a \"P. labiata,\" skupina \"kenti\" ostatní druhy. Přinejmenším mezi některými druhy rodu \"Portia\" existují reprodukční bariéry: v laboratorních podmínkách samec \"P. africana\" kopuloval se samičkou \"P. labiata\", ale nedošlo k nakladení vajíček. Ve všech případech se samice \"P. labiata\" zkroutila a snažila se samce kousnout a usmrtit. Zmíněné chování však \"P. labiata\" praktikuje i vůči samcům vlastního druhu. Některé druhy skákavek nalezené zachycené v oligocenním jantaru byly identifikovány jako blízce příbuzné s rodem \"Portia\".", "Podle stavu k roku 2017 je uznáváno celkem 17 druhů skákavek rodu \"Portia\". První byla popsána skákavka pavoukožravá (\"Portia fimbriata\", 1859), jako poslední \"Portia taiwanica\" (2005). Jako typové se uvádějí dva druhy: skákavka pavoukožravá a skákavka trnitá (\"P. schultzi\"). Jen třem druhům byl zatím přidělen český název – jde o skákavku africkou (\"P. africana\"), pavoukožravou a trnitou.", "", "Pavouci \"Portia\" se řadí ke středně velkým skákavkám. Jejich velikost se pohybuje od 4 do 10 mm (některé zdroje uvádějí až 12 mm). Rozdíly v délce jednotlivých druhů nejsou zásadní, pouze skákavky trnité (\"P. schulzi\") jsou v průměru o něco menší než ostatní druhy, jejich samci mohou v dospělosti měřit jen 4 mm a samice nejsou větší než 7 mm. Pohlavní dimorfismus není příliš výrazný, i když rozdíly ve zbarvení a velikosti samic a samců jsou patrné. Samice bývají větší, baculatější a méně kontrastně zbarvené. Barvy oscilují od krémové, přes šedou, hnědou až po kovově lesklou a černou. Tělo je ochlupené nestejnoměrně – chloupky vytvářejí chomáče a trsy, které vypadají jako různé výstupky. Hlavohruď je výrazně vertikálně vyvinutá v přední části a svažuje se směrem k zadečku. Chelicery jsou střední až velké, téměř vertikálně umístěné, pedipalpy (makadla) bývají mohutné, hustě ochlupené a kontrastně zbarvené. Zadeček je oválný, někdy prodloužený. Nohy dorůstají značné délky, jsou štíhlé a střapcovitě ochlupené. Nárty a chodidla (\"tarsus\" a \"metatarsus\") mají ochlupení výrazně kratší a vypadají jako tyčinky. Celkovým vzezřením připomíná \"Portia\" lesní smítko – detrit. Toto maskování jí slouží při lovu. Využívá ho k ošálení své kořisti, především jiných skákavek. Druhotně jde o ochranu před predátory.", "Základním smyslem skákavek \"Portia\" je zrak. Stejně jako ostatní zástupci čeledi Salticidae ho mají výrazně rozvinutý, nejlepší mezi všemi pavouky. Mají celkem 8 očí, které jim umožňují rozhled v úhlu téměř 360°. Postranní a zadní páry očí zachycují pohyb v prostoru, ale neumožňují ostré vidění s odhadem vzdálenosti. Při tom hrají zásadní roli dvě velké přední oči, díky nimž vidí \"Portia\" prostor před sebou barevně a velmi přesně odhadne vzdálenosti. Hlavní oči skákavek se zaměřují na pohybující se objekt ve vzdálenostech od přibližně 2 centimetrů do (teoreticky) nekonečna, v reálných podmínkách se dokáží koncentrovat na cíl vzdálený maximálně 75 centimetrů. Umí sledovat v jeden okamžik jen jeden malý objekt, protože nejostřejší část hlavního oka může vidět výseč až 12 milimetrů širokou ve vzdálenosti 20 centimetrů, nebo až 18 milimetrů širokou ve vzdálenosti 30 centimetrů. Na přibližně takovou vzdálenost jsou schopny rozeznat, zda pozorovaný objekt je potenciální kořist, soupeř či partner. Skákavka trnitá v laboratorních podmínkách reagovala pouze na kořist, jež se nacházela do 10 cm od ní. Hlavní oči vnímají barevné spektrum od červené k ultrafialové. Mezireceptorové úhly očí skákavek \"Portia\" mohou mít jen 2,4 minuty oblouku, což je pouze šestkrát horší údaj (větší rozestup) než u lidí a šestkrát lepší než u nejlepších hmyzích očí (u očí vážek). Jejich vizuální vnímání za denního světla je jasnější než u koček. Skákavka africká (\"P. africana\") se při identifikaci typů kořisti opírá o vizuální rysy obecné morfologie a barvy (nebo relativní jas). Skákavka trnitá loví pouze na základě vizuálních vjemů, blízká ale skrytá nabídka nezpůsobuje žádnou reakci. Skákavka pavoukožravá používá vizuální znamení k odlišení členů stejného druhu od jiných skákavek. Fionna Cross a Robert Jackson (2014) naznačují, že skákavka africká je schopna mentálně otáčet vizuálními objekty uloženými ve své pracovní paměti. Určitou slabinou zraku skákavek \"Portia\" je, že trvá poměrně dlouhou dobu než cíl dokonale zanalyzuje. Zřejmě je to tím, že získání dobrého obrazu z tak malých očí je složitý proces a vyžaduje spoustu skenování. Proto jsou pavouci \"Portia\" zranitelní mnohem většími predátory, jako jsou ptáci, žáby a kudlanky, které skákavka často nedokáže identifikovat kvůli jejich velikosti. Nevizuální smysly portií a skákavek obecně nejsou dosud dobře prozkoumány. Přesto se ví, že \"Portia\" dokáže vnímat vibrace přenášené povrchem. Tuto svou schopnost využívá při námluvách a při lovu ve tmě. Pomocí chemoreceptorů „cítí“ pachy, z nichž identifikuje kořist a členy vlastního druhu. U nich je schopna rozeznat přinejmenším pohlaví a připravenost k páření. Umí rozlišit mezi vláknem svým, jiných Portií a pavouků jiného druhu.", "Skákavky rodu \"Portia\" obývají tropické a subtropické oblasti střední, jižní, východní Afriky a Madagaskaru, jižní, jihovýchodní a východní Asie, severní Austrálie a některých ostrovů Oceánie (Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy). Žijí především v různých typech lesních společenství. Konkrétní biotop se může lišit mezi jednotlivými druhy a populacemi. Skákavka pavoukožravá (\"P. fimbriata\") z Queenslandu jednoznačně preferuje zastíněný vlhký habitat tropických deštných lesů, zatímco stejný druh ze Severního Teritoria žije buď na daleko prosvětlenějších místech, často u vchodů do jeskyň, nebo naopak ve tmě, hluboko v jeskyních. Skákavka trnitá a africká dávají obecně přednost otevřenějším lesům než skákavka pavoukožravá. \"Portia labiata\" se úspěšně adaptovala na život na plantážích palem olejných.", "\"Portia\" je jediná skákavka, která si staví rozsáhlejší pavučiny (ostatní skákavky spřádají pouze kokony na vajíčka, sperma, nebo malé přístřešky). Buduje dva druhy sítí. Za prvé malé platformy, spletené horizontálně se zhruba čtvercovým půdorysem. Za druhé trojrozměrné, poměrně velké stavby kónického tvaru. Druhý typ staví pouze samice. Sítě jsou mnohdy přivázané k pavučinám jiných pavouků různých druhů. Mimo sítě se skákavky \"Portia\" pohybují především při pronásledování kořisti a častěji jsou to samci než samice. Skákavka trnitá často bývá výrazně svázána s životem sklepáka druhu \"Thelechoris striatipes\" (\"Ischnothele karschi\"), s nímž sdílí sítě, resp. užívá jeho pavučiny. Mezi oběma druhy existuje jistý druh kohabitace, při níž mohou jeden druhého občas usmrtit (především dospělec mladého jedince), ale nejedná se o častý jev. \"Portia\" si za sebou táhne vlákno (\"dragline\"), které pavouka jistí při jakémkoliv případném skoku či neočekávaném pádu. Pohyb portií se podobá pomalému mechanickému (robotickému) pohybu. Zřejmě jde o druh mimikry, který má zmást potenciální kořist a její schopnost rozpoznat v portii nebezpečí. Pokud jsou portie vyrušeny, dokáží prudce a neočekávaně vyskočit 10 až 15 cm vysoko. Po dopadu popoběhnou ještě dalších 10 cm a poté ztuhnou. Tento typ divokých skoků neprovádí \"P. fimbriata\" z Queenslandu, kterou je díky tomu poměrně snadné odchytit. Následující tabulka, jejíž údaje jsou založené na studiích specialistů na skákavkovité pavouky Roberta Jacksona, Susan Hallasové a Li Daiqina, ukazuje srovnání všech druhů \"Portia\" s dosti unikátní populací skákavky pavoukožravé, která žije v australském Queenslandu. Její chování je natolik odlišné, že vytváří množství specifických rysů a vlastností a to nejen ve srovnání s ostatními druhy, ale i vůči rozdílným populacím v rámci stejného druhu.", "Skákavky \"Portia\" jsou araneofágní, což znamená, že jejich hlavní kořistí jsou pavouci, od malých až po dvakrát tak velké, jako je lovec sám. Upřednostňují síťové pavouky a jiné skákavky. Hmyz hraje v obživě sekundární úlohu, a to zvláště v queenslandské populaci skákavek pavoukožravých.", "Napadení síťových pavouků může mít tři podoby: 1) útok přímo na pavučině; 2) výpad skokem z okolní vegetace; 3) útok shora, spuštěním na vlastním vláknu. Při první variantě útoku vstoupí \"Portia\" opatrně do pavučiny vyhlédnuté kořisti a brnkáním se pokouší vytvářet různé typy vibrací, které napodobují boj zachyceného hmyzu, nebo signály samců. Tato metoda se nazývá agresivní mimikry. Opakuje při tom jakýkoliv vzorec, který vyvolá pohyb zamýšlené kořisti k útočníkovi. Někdy může toto chování trvat mnoho hodin či dokonce dnů (zaznamenaný rekord je 3 dny), dokud se oběť nevydá zjistit, co se děje. Časově se útoky na síťové pavouky někdy shodují s lehkým vánkem, který rozostří vibrace. Občas dojde k přerušení útoku, jestliže zamýšlená oběť reaguje bojovně, agresivně a odhodlaně, případně tak, že útočníkovi hrozí nebezpečí. Výpad skokem a útok shora spočívají především v tom, aby si útočník našel co nejvýhodnější místo. Mnohdy trvá desítky minut, než se dostane do ideální útočné pozice, vhodné ke spuštění se na vlákně či ke skoku. Jiné skákavky jsou rovněž vynalézavé, ale chování portií je nezvyklé ve své připravenosti používat dlouhé obchůzky, které narušují vizuální kontakt s kořistí.", "Zatímco různé druhy portií neprojevují zásadní specializaci (mírně upřednostňují síťové pavouky) je skákavka pavoukožravá z Queenslandu vysoce efektivním a do určité míry specializovaným lovcem ostatních skákavek (síťovými pavouky nicméně rovněž nepohrdne). Používá k tomu metodu skrytého pronásledování (\"cryptic stalking\"), při němž se snaží předstírat, že je kousek smítka a pohybuje se jen, když se na ní oběť nedívá předníma očima. Skrývá při tom své pedipalpy. Tato taktika ji většinou velmi dobře vychází a skákavky v ní navzdory svému dobrému zraku nedokáží rozeznat živého tvora a potenciální smrtelnou hrozbu. Toto chování je zřejmě adaptací na vysokou populační hustotu skákavek v Queenslandu. Kromě skrytého pronásledování používá i metodu sondování hnízda (\"nest probing\"), při níž brnkáním zkoumá malé hnízdní pavučiny skákavek. Majitelka kokonu, která vyleze prozkoumat, co se děje, je napadena. Tuto techniku úspěšně zvládají jen samice skákavek pavoukožravých a používají ji vůči do stočeného listu umístěným hnízdům skákavek rodu \"Euryattus\". Ty jsou nicméně mnohdy schopny rozeznat v portii potenciálního predátora a buď ji odehnat nebo utéct. Ačkoliv je nejběžnější kořistí skákavky pavoukožravé velmi hojná \"Jacksonoides queenslandicus\", experimenty ukázaly, že útočí na jakékoliv další skákavky, vyjma těch z rodu \"Myrmarachne\", které svým zjevem velmi věrně napodobují mravence. Ty nenapadá nikdy. Poněkud menší zájem jeví portie o skákavky maskované za brouky a obecně o mimetiky mravenců (rody \"Pachyballus\", \"Synageles\", \"Peckhamia\").", "Laboratorní studie ukazují, že \"Portia\" se velmi rychle učí, jak ulovit pavouky, které nezná ze svého přirozeného biotopu. Přesné vizuální rozpoznání potenciální kořisti je důležitou součástí její lovecké taktiky. Například v Los Baños na Filipínách místní \"Portia labiata\" napadá velmi nebezpečné plivající lepovky druhu \"Scytodes pallidus\", které samy loví skákavky. Útočí na ně zezadu. Zdá se, že jde o instinktivní chování, protože zástupci tohoto druhu se takto chovají i v laboratoři hned od počátku, když se setkají s lepovkou. Na druhou stranu nepoužívají stejnou taktiku proti lepovkám nesoucím kokon s vajíčky. Ty napadají i zepředu, protože kokon znemožňuje lepovkám využít svých plivacích chelicer. Experimenty, které skákavky \"Portia\" postavily proti umělým pavoukům s libovolnými, ale konzistentními způsoby chování, ukázaly, že portiina instinktivní taktika je pouze počátečním bodem pro aplikaci metody pokus-omyl, během níž se tito pavouci učí velmi rychle.", "Hmyz zachycený do pavučiny, ať už jiného pavouka nebo do její vlastní, napadá \"Portia\" nejen bez jakékoliv zvláštní taktiky (nikdy nepoužívá brnkání), ale zdánlivě i bez většího zájmu. Často trvá velmi dlouho, než k útoku vůbec dojde, ačkoliv se oběť nachází nedaleko skákavky. \"Portia\" jakoby čekala, až se lapený hmyz úplně vysílí. Pokud dojde k situaci, že lapený hmyz v síti přiláká jiného (domácího) pavouka, útočí \"Portia\" přednostně na něj. Pronásleduje-li hmyz mimo pavučinu, chová se jinak než ostatní skákavky. Ty používají taktiku opatrného (nenápadného) či naopak rychlého přibližování, přikrčení se a rychlých výpadů, mnohdy zachytí odletující hmyz ve skoku. \"Portia\" se přibližuje k hmyzu svou normální chůzí, která připomíná mechanický pohyb. Pokud hmyz neodběhne či neulétne, lapí ho nejčastěji krátkým výpadem ze vzdálenosti menší, než je délka jejího těla. Skoky používá zcela výjimečně. Popsaná taktika bývá vůči rychlému hmyzu ve srovnání s jinými skákavkami málo efektivní. Skákavka trnitá používá jako jediná z rodu \"Portia\" taktiku, kdy se spouští ze své nebo cizí sítě na po zemi se pohybující potenciální kořist, což může být hmyz i pavouci.", "Když se přiblíží na dosah oběti, používá různé výpadové techniky proti různým pavoukům. Nejčastěji útočí na horní část hlavohrudi či zadečku. U dlouhonohých síťových pavouků si dává pozor, aby jim při výpadu nenarazila do nohou, což by vyvolalo jejich okamžitou agresivní reakci, kterou by útočník nemusel přežít. Na druhou stranu, když útočí na relativně neškodnou kořist, jako jsou mouchy, prostě ji uchopí a zakousne bez ohledu na polohu oběti. Občas zachytí kořist pomocí svých vlastních pavučin, ale častěji vylupuje sítě jiných pavouků a vysává tam zachycenou kořist (kleptoparazitismus). Může požírat také mrtvé členovce, které najde. Živí se i vajíčky jiných pavouků (oofágie). Příležitostně konzumuje, podobně jako mnoho dalších skákavek, i nektar.", "Jed skákavek \"Portia\" funguje zřejmě na nervové bázi. Je velmi účinný vůči pavoukům a relativně méně účinný vůči hmyzu. Paralýza pavouků menší a střední velikosti nastává během 10 až 30 sekund, velcí pavouci musejí být kousnuti vícekrát (někdy až 15 krát). Hmyz po kousnutí často vzdoruje několik dalších minut. Avšak samotný jed oběť většinou neusmrtí. Pokud byl totiž ochromený pavouk portii odebrán, ve většině případů se do hodiny plně probral a normálně pokračoval v životu. Nicméně byly zaznamenány případy, kdy pokousaná oběť následně uhynula (skákavky \"Euryattus\"). \"Portia\" po kousnutí často vyčkává v ústraní několik minut. Až když si je jistá, že je kořist paralyzována a tedy neškodná, přistoupí k vstříknutí trávicích enzymů a vysátí oběti.", "V roce 1986 provedli Robert Jackson a Susan Hallasová rozsáhlou studii, v níž se zaměřili na komparaci loveckých schopností několika druhů skákavek rodu \"Portia\". Pozorovali několik set pavouků jak ve volné přírodě, tak především v laboratoři. Výsledky této analýzy shrnuje následující tabulka.", "Skákavky \"Portia\" bývají někdy zraněny či zabity svou zamýšlenou kořistí. Hlavním nebezpečím pro ně je agresivní obrana síťových pavouků, ostatní skákavky a hmyz představují jen minimální hrozbu. Při rozsáhlém testu loveckých interakcí (celkem 1007 testů) byla \"Portia\" zabita v 1,3 % případů. Z toho skákavka pavoukožravá zemřela při 0,6 % útoků, skákavka trnitá v 1,7 % a \"Portia labiata\" v 2,1 %. Častější než smrt bývá zranění, spočívající v pokousání a následném krvácení nebo ztrátě končetiny. Skákavka pavoukožravá byla zraněna při 1,2 % útoků, skákavka trnitá při 7 % a \"Portia labiata\" při 6 %. K odtržení končetiny dochází u portií velmi často a jde o jeden z jejích obranných mechanismů, je-li lapena síťovým pavoukem. Dospělcům už nová končetina nenaroste. Nedospělým doroste přibližně 7 dní po svléknutí, ale je tenčí a hladší. \"Portia\" má tuhou kutikulu, což ji umožňuje uniknout i poté, co ji jiný pavouk chytil a snažil se do ní vstříknout jed. Mezi predátory skákavek \"Portia\" patří žáby, plazi, ptáci, kudlanky a mravenci. Můžou padnout za oběť i plošticím zákeřnicím, jak bylo pozorováno u skákavky africké, jež byla rutinně zabíjena plošticemi \"Scipinnia repax\" a \"Nagusta\" sp. specializovanými na lov skákavek. Kanibalismus je rovněž příčinou úmrtí. Skákavka trnitá žijící v sítích sklepáků (\"Thelechoris striatipes)\" jim někdy padne za oběť a to především nedospělí jedinci.", "Samci všech druhů \"Portia\" mají tendenci vyhledávat nedospělé samice a žít s nimi, dokud pohlavně nedozrají. Obývají společně samičí pavučinu, přičemž jsou od sebe vzdáleni nejčastěji 2 až 5 cm. Nakonec se s nimi spáří. Nicméně plně dospělé skákavky různých pohlavních kombinací vzájemnou společnost nevyhledávají a drží se od sebe stranou. Výjimkou jsou skákavky africké. Mnoho jedinců tohoto druhu žije ve vzájemné blízkosti poblíž sítí jiných pavouků. Když se rezidentní pavouk snaží síť opustit nebo jiný pavouk naopak na síť dostat, některá ze skákavek vyrazí a pavouka zabije. Na kořisti se následně začnou živit i ostatní jedinci. Vztahy samic portií jsou často velmi napjaté, agresivní a nezřídka končí smrtí jedné z nich. Samice s méně končetinami bývá ve střetnutích outsider. Pokud se podaří jedné samici obsadit síť druhé, sežere její vajíčka. Samice \"Portia labiata\" vykazují nejsilnější kanibalistické sklony mezi všemi druhy \"Portia\". Experimenty rovněž ukázaly, že jedinci tohoto druhu jsou schopni rozlišit vlastní pavučinová vlákna od vláken spředených jiným jedincem. Intraspecifické agresivní chování se projevuje tak, že pavouci provádějí rychlé výpady vůči konkurentům, sestávající z úderů, narážení a skoků. Pohlavně nezralé samice někdy předstírají dospělost a samce ochotné k páření se snaží zabít a sníst. Během lovu vylučují dospělé samice portií (\"africana\", \"fimbriata\", \"labiata\", \"schultzi\") zvláštní chemické signály, které mají ostatní jedince téhož druhu upozornit na jejich přítomnost a zabránit konfliktu o kořist. Tyto látky potlačují agresivitu u jedinců téhož druhu a snižují jejich lovecký pud.", "Před začátkem námluv si samec usouká malou pavučinu, do níž vstříkne sperma, které pak nasaje do rezervoárů ve svých makadlech. Samice začne v době rozmnožování produkovat feromon, jímž láká samce. Látka, jež je emitována samičí kutikulou do vzduchu a zároveň rozptýlena na vláknu, pomáhá samci partnerku najít a informuje ho o jejím stáří a tedy i o pohlavní zralosti. Pokud se potkají dva páření-chtiví jedinci opačného pohlaví, nastává fáze vzájemného ukazování (tzv. tanečků). Nejdříve se pozorují, poté vztyčují přední páry nohou a pedipalpy a mávají na sebe, někdy předstírají výpady. Samec brnká na pavučinu, samice druhů \"P.\" \"labiata\" a \"P. schultzi\" často bubnuje makadly na síť nebo prudce tahá za vlákna. Po určité době se sameček přiblíží k samici a začne ji osahávat předními nohami a makadly. Nakonec na ní vyleze a začne kopulace. Čas mezi prvním ukázáním a začátkem kopulace bývá obvykle několik desítek minut (medián je 29,5 minut, rozptyl 4 až 169 minut) Samotné páření probíhá většinou v samičí síti nebo na vláknu (\"P.\" \"schultzi\", \"P.\" \"labiata\") a trvá okolo 100 sekund. Samice druhů \"P.\" \"labiata\" a \"P.\" \"schultzi\" se během páření a po něm občas snaží samce zabít a zkonzumovat. Někdy se jim to povede. U \"P. fimbriata\" ke kanibalismu nedochází. V jakékoliv fázi namlouvacího procesu může dojít k tomu, že jeden z pavouků uteče (častěji samec), čímž námluvy končí. K páření může dojít opakovaně a to především u druhů \"P. labiata\" a \"P. schultzi\", neboť pro jejich samičky je páření zároveň spojeno s pravděpodobnou konzumací kořisti (samec). Samičky kladou vajíčka na cca 20 mm dlouhé spadlé hnědé listy, kousky kůry nebo detrit, pokryjí je vláknem a připevní k pavučině. Někdy upředou vlastní kokon v horní části své pavučiny (nejčastěji \"P.\" \"fimbriata\" ze Severního teritoria a zřejmě i \"P.\" \"albimana\"). Samičky druhu \"P. labiata\" dokáží rozeznat svá a cizí vajíčka.", "Pavouci \"Portia\" procházejí několika fázemi vývoje jak ve vajíčku, tak po vylíhnutí. Doba vývoje embrya trvá cca 13 dní, první prelarvální fáze 1 den, larvální fáze 1 den a druhá larvální fáze cca 11 dní. Následuje líhnutí z vajíčka. Morfologicky a chováním jde o věrné kopie dospělců, jsou však menší a neplodní. Nedospělí pavouci projdou 5 až 10 instary (svlékáními), než se z nich stane plně funkční dospělý jedinec. Větší druhy (\"P. labiata\" a \"P. fimbriata\") mají obvykle více instarů než druh menší (\"P. schultzi\"). Dva až čtyři dny před každým svlékáním, jež jsou velmi nepravidelná (v průměru nastávají zhruba po 3 týdnech), utlumí skákavky svou aktivitu, přestávají lovit a tráví čas v pavučině. Plné dospělosti se po cca 148 až 174 dnech dožije 24 % ze všech vylíhlých jedinců. Doba života dospělců (jedinců, kteří už se nesvlékají) se liší podle pohlaví. Samice žijí 169–212 dní, samci 50–83 dní.", "Pavouci rodu \"Portia\" často loví způsobem, který se zdá být sofistikovaný až inteligentní. Všichni členové rodu mají instinktivní loveckou taktiku vůči své nejčastější kořisti, ale mohou improvizovat metodou pokus-omyl proti neznámé kořisti nebo v neznámých situacích a pak si zapamatují nový postup. Jsou schopni zkoušet různé typy chování, aby získali zpětnou vazbu týkající se úspěchu nebo neúspěchu. A dokáží plánovat dopředu, jak se zdá z jejich často oklikami vedoucích cest k potenciální oběti. Skákavky \"Portia\" dělají odbočky a okliky, aby našly nejlepší úhel útoku proti nebezpečné kořisti, a to dokonce i tehdy, když oklika odvede skákavku z vizuálního kontaktu s kořistí. Někdy plánovaná cesta ústí ve slanění pomocí vlákna a napadení kořisti zezadu shora. Taková příprava útoku může trvat mnoho desítek minut. \"Portia\" obvykle vybere správnou trasu, i když během přípravy projde i okolo ke kořisti bližší, ale nesprávné trasy. Při pokusech s volbou únikové trasy z místa obklopeného vodou (malý umělý ostrůvek) používala \"Portia\" metody pokus-omyl k úspěšnému postupu a vyhýbala se vědomě řešení, které ji nepřinášelo úspěch. Hlavním nedostatkem myšlení skákavek je, přes výše uvedené, jeho pomalost. Lze to i očekávat, neboť \"Portia\" má nervové centrum výrazně menší, než je velikost špendlíkové hlavičky. S celkovým počtem asi 600 000 neuronů figuruje na pomezí mezi mravencem či mouchou (cca 250 000 neuronů) a včelou nebo švábem (cca 1 000 000 neuronů), mnoho řádů za mozkem myším (70 milionů neuronů) a nesrovnatelným mozkem lidským (cca 90 miliard neuronů)." ] }

{ "title": [ "Systém soutěže.", "Základní část.", "Playoff.", "Playout.", "Baráž.", "Základní údaje.", "Personál a ostatní (stav na začátku sezóny).", "Tabulka základní části.", "Změny během sezóny.", "Výměny trenérů.", "Hráčské statistiky základní části.", "Kanadské bodování.", "Play off.", "Předkolo.", "Bílí Tygři Liberec (7.) – HC Sparta Praha (10.).", "HC Olomouc (8.) – Aukro Berani Zlín (9.).", "Čtvrtfinále.", "HC Vítkovice Ridera (4.) – HC Kometa Brno (5.).", "HC Oceláři Třinec (3.) – HC Dynamo Pardubice (6.).", "Mountfield HK (2.) – Bílí Tygři Liberec (7.).", "HC Škoda Plzeň (1.) – HC Olomouc (8.).", "Semifinále.", "Mountfield HK (2.) – HC Oceláři Třinec (3.).", "HC Škoda Plzeň (1.) – HC Kometa Brno (5.).", "Finále.", "HC Oceláři Třinec (3.) – HC Kometa Brno (5.).", "O umístění.", "Baráž o extraligu.", "Rozhodčí.", "Čároví." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Soutěže se účastnilo celkem 14 klubů. Ty se nejprve utkaly vzájemně 4× každý s každým (vždy dvakrát na svém hřišti a dvakrát na soupeřově hřišti). Po odehrání těchto 52 utkání se sestavila tabulka (vítězství bylo obodováno 3 body, vítězství v prodloužení či na samostatné nájezdy za 2 body, naopak porážka v prodloužení či na samostatné nájezdy za 1 bod a porážka v základní době není bodována vůbec). Prvních šest týmů postoupilo do playoff přímo, týmy na 7. až 10. místě postoupily do předkola playoff a níže umístěné celky se utkaly ve skupině playout.", "V předkole playoff se utkal tým na 7. místě s týmem na 10. místě a tým na osmém místě s týmem na místě devátém. Do dalších bojů postoupil z dvojice vždy ten celek, který dříve dosáhl tří vítězství. Postoupivší týmy doplnily předchozích šest týmů v playoff, v němž se utkaly 1. tým po základní části s týmem postupujícím z předkola, který byl po základní části v tabulce extraligy hůře umístěn. Zbývající postupující z předkola se utkal s týmem na druhém místě a další dvojice vytvoří týmy na 3. a 6. místě, resp. na 4. a 5. místě. Z těchto čtyř dvojic postoupily do dalších bojů celky, jež dříve dosáhly čtyř vítězství. V semifinále se utkaly tým postupující ze čtvrtfinále, který byl po základní části nejvýše postaven ze všech čtyř semifinalistů, s týmem postoupivším ze čtvrtfinále, který byl po základní části naopak nejhorším ze všech týmů, jež do semifinále postoupily. Zbylé dva týmy utvořily druhou dvojici. Do finále postoupil z obou dvojic vždy ten celek, který dosáhl dříve čtyř vítězství. Finále se hrálo na čtyři vítězná utkání a jeho vítěz získal titul mistra extraligy a Masarykův pohár. Ve všech fázích playoff začínaly boje vždy dvěma utkáními na stadionu lépe postaveného týmu po základní části, dále následovalo jedno nebo dvě utkání (to podle vývoje série) na hřišti hůře postaveného týmu a následně – pokud je odehrání těchto utkání nutné – se týmy v pořadatelství střídaly, a to vždy po jednom zápase.", "Do playout (někdy též nazývaného jako skupina o udržení) si celky přinášely bodové zisky a počty vstřelených i obdržených branek totožné se základní tabulkou a následně se utkávaly vzájemně mezi sebou, kdy každý z týmů odehrál celkem šest utkání, a to s každým z týmů ve skupině playout (jednou coby hostitel utkání, podruhé co by hostující tým). Výsledky i bodové zisky (vítězství je bodováno 3 body, vítězství v prodloužení či na samostatné nájezdy za 2 body, naopak porážka v prodloužení či na samostatné nájezdy za 1 bod a porážka v základní době nebyla bodována vůbec) byly připočítány k ziskům po základní části a dva nejhorší týmy se utkaly se dvěma nejlepšími týmy první ligy v baráži o setrvání v extralize i pro příští sezónu.", "V baráži se střetly dva nejhorší týmy extraligy (po odehrání zápasů skupiny playout) s vítěznými semifinalisty první ligy. Baráž se hrála formou čtyřčlenné skupiny čtyřkolovým systémem každý s každým (celkem tedy 12 kol). Po odehrání všech utkání baráže se sestavila tabulka a týmy na prvních dvou místech budou hrát v sezóně 2018/2019 extraligu, zbylé dva týmy první ligu.", "", "Údaje v tabulce jsou platné k začátku soutěže.", "Poznámky:", "", "V průběhu sezóny došlo ke změnám trenérů. Jejich přehled je uveden v tabulce:", "", "Toto je konečné pořadí hráčů podle dosažených bodů. Za jeden vstřelený gól nebo přihrávku na gól hráč získal jeden bod. \"Záp. = Odehrané zápasy; G = Góly; A = Přihrávky na gól; Body = Body; +/− = Plus/Minus; PTM = Počet trestných minut; Poz. = Pozice\"", "", "", "Do čtvrtfinále play off postoupil tým Bílí Tygři Liberec, když zvítězil 3:0 na zápasy.", "Do čtvrtfinále play off postoupil tým HC Olomouc, když zvítězil 3:1 na zápasy.", "", "Do semifinále play off postoupil tým HC Kometa Brno, když zvítězil 4:0 na zápasy.", "Do semifinále play off postoupil tým HC Oceláři Třinec, když zvítězil 4:3 na zápasy.", "Do semifinále play off postoupil tým Mountfield HK, když zvítězil 4:3 na zápasy.", "Do semifinále play off postoupil tým HC Škoda Plzeň, když zvítězil 4:1 na zápasy", "", "Do finále play off postoupil tým HC Oceláři Třinec, když zvítězil 4:2 na zápasy.", "Do finále play off postoupil tým HC Kometa Brno, když zvítězil 4:1 na zápasy.", "", "Držitelem mistrovského titulu se stal tým HC Kometa Brno, když zvítězil 4:1 na zápasy.", "Fázi o umístění se někdy také říká play-out.", "V baráži o extraligovou příslušnost v příštím ročníku se utkají čtyřkolově každý s každým (celkem 12 kol) poslední dva týmy po play out extraligy (HC Dukla Jihlava a HC Verva Litvínov) a vítězové semifinále 1. ligy (HC Energie Karlovy Vary a Rytíři Kladno) o dvě místa v dalším ročníku extraligy.", "", "Mezinárodní rozhodčí v Extralize" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Řád v Českých zemích.", "Hodnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Řád byl údajně založen královnou Tamarou (1184–1213) a obnoven princem Iraklim Bagrationi Mukhrani v roce 1939 jako nejvyšší řád královského domu. Podle legendy, královna Tamara založila řád, aby pomohla Trebizonskému impériu tím, že dala gruzínským rytířům tuniku našeho Pána Ježíše Krista a orla jako jejich znaky a tím je odlišila od rytířů Třebizonské říše, kteří měli za svůj znak dvouhlavou orlici. Název Řádu odkazuje na posvátnou tuniku, kterou měl na sobě Ježíš Kristus během svého mučednictví. Podle tradice byla tunika získána od římských vojáků a převezena do Gruzie, kde je vedle královských insignií, pohřbena ve Svetitskhovelské katedrále. Řád v roce 1939 obnovil přímý potomek královny Tamary a pretendent trůnu Gruzínského království princ Irakli Bagrationi Mukhrani. Po jeho smrti v roce 1977 byl princ Irakly následován jeho prvorozeným synem princem Giorgim Bagrationi, který upřednostňoval zachování řádu v přísném kruhu své rodiny a nejvyšších představitelů spřízněných královských rodů. Tento stav trval od obnovení řádu až do roku 2003, kdy princ Giorgi přijal novou ústavu, která stanoví podmínky, podle nichž je řád řízen dodnes. Hlavní změnou bylo, že je možné řád udílet nejenom členům královské rodiny, ale i osobám, které se významně zasloužily o podporu myšlenky obnovy monarchie v Gruzii a zájmům gruzínského lidu. Po této změně začali být do řádu přijímáni významní zástupci aristokracie a náboženští představitelé. Během nadvlády Sovětského svazu v Gruzii byla královská rodina nucena žít ve španělském exilu. Proto má dnes řád ve Španělsku mnoho svých členů nejen z řad vysoké šlechty. V roce 1991 uznal gruzínský parlament prince Giorgiho Bagrationi Mukhrani hlavou královské rodiny Bagrationi. Roku 1995 princ Giorgi přijel spolu s ruskou velkokněžnou Marií Vladimirovnou a jejím synem velkoknížetem Jiřím (rytířem řádu) do Gruzie, kde se sešel s gruzínským prezidentem Eduardem Ševardnadzem, který jej přivítal slovy,Muj Pane, jste ve své vlasti, která potřebuje královskou rodinu, aby udržovala její soudržnost\". V roce 2007 vyzval gruzínský patriarcha Ilia II. (nositel velké kolany řádu) k návratu k monarchii. Po smrti prince Giorgiho v roce 2008 se jeho syn David Bagrationi vrátil do Gruzie, aby se stal hlavou rodu a velmistrem řádu. Bylo mu uděleno gruzínské občanství. Významné bylo přijetí velké kolany řádu britskou královnou Alžbětou II. v roce 2017. Bylo to poprvé v historii, kdy Alžběta II. přijala rytířský řád od nevládnoucího panovníka. Řád orla Gruzie má své řádové delegace ve 37 zemích napříč kontinenty.", "Řád orla Gruzie působí v České republice od roku 2016. S pověřením prince Davida Bagrationiho jej do ČR přivedl historik a pedagog Marek Vařeka, který následně začíná pracovat na vytvoření české řádové delegace. Dne 4. listopadu 2018 je v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Svébohově na Šumpersku oficiálně ustanovena česká řádová delegace a pasováni první členové řádu do hodnosti rytíře. Delegátem české delegace Řádu orla Gruzie je Marek Vařeka.", "Řád orla Gruzie má sedm hodností. Nejnižší dvě se však většinou neudílejí. Pro ženy je ekvivalentem označení a hodnosti rytíře Dáma." ] }

{ "title": [ "Z historie.", "Způsob výroby.", "Materiál a nářadí.", "Technika tkaní." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Původ destičkové techniky není známý. V Egyptě byl nalezen pás z 12. století před n.l., o kterém se dlouho tvrdilo, že byl zhotoven destičkovým tkaním. Analýza provedená koncem 20. století však dokázala, že pás byl zhotoven jinou technikou. Nálezy z 8. století př. n.l. dokazují používání destičkového tkaní v Evropě. Doklady používání této techniky jsou známy například z Německa, Francie, Řecka,Rakouska či Itálie. Karetkování znali i vikingové. Hojně se využívalo v raném a vrcholném středověku, kdy se touto technikou tkaly pásy, stuhy i ozdobné lemy oděvů. Tato technika se používala i mimo Evropu, známa je například z Etiopie. Koncem 20. století se destičkové tkaní provozovalo např. v Rusku, Číně. Indii, Japonsku a v některých arabských zemích jako živnost. Jako hobby je i v 21. století tato činnost rozšířená např. v USA. Rozsah komerční výroby není známý, v internetovém obchodě se nabízí k prodeji řada druhů ozdobných pásů.", "", "Příze na tkaní mohou být z různých přírodních i umělých materiálů včetně kovů. K napínání osnovních nití se používají různé konstrukce dřevěných rámů. Tuhé a tenké destičky známé častěji pod názvem karetky slouží jako vodiče osnovních nití a jsou vyrobeny z nejrůznějších materiálů. Karetky bývaly většnou ze dřeva, kůže, kovu či rohoviny, v pozdějších dobách, kdy se tkalo z tenkých hedvábných nití, se používaly i malé pergamenové karetky. V současnosti se také vyrábí z plastu či tvrdého papíru. „Člunek“, obvykle prkénko s navinutou útkovou nití slouží zpravidla také k přirážení útku ke tkanině.", "V závislosti na technice tkaní se protahují osnovní niti všemi otvory nebo jen částí z nich. Šířka tkaniny je závislá na tloušťce osnovních nití a na počtu destiček vedle sebe (4 až 40). Plochy destiček stojí rovnoběžně vedle sebe, otáčením destiček vzniká z osnovních nití skaná šňůra. Při každém pootočení destičky se čtyřmi otvory o 90° vzniká mezi osnovními nitěmi prošlup, do kterého se zanáší útek s pomocí člunku s navinutou přízí. Útek drží osnovní niti pohromadě, na povrchu hotové tkaniny není viditelný. (Zvláštními technikami s destičkami se 2 nebo 3 otvory se dají zhotovit tkaniny s viditelným útkem). Směr otáčení destiček se mění v pravidelných intervalech a tak se tvoří na tkanině určitý (případně barevný) vzor. Z vazebních technik je známý kepr, brožovací technika aj. Tkanina se vytváří pootočením karetek (buďto všech najednou, nebo u složitějších vzorů i jednotlivě, čímž vzniká nepravidelný vzor). Karetky lze otáčet dopředu i dozadu. Kombinacemi otáčení až 40 destiček s použitím osnovních nití ve 4 různých barvách se dají zhotovit desítky vzorů. Návod k obsluze destiček se zakresluje na vzornicovém papíru." ] }

{ "title": [ "Klubový hokej." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Peter Trška začal s hokejem v rodné Dubnici nad Váhom v místním klubu HK Spartak Dubnica nad Váhom. Po sezóně 2006/07 přestoupil jako dorostenec do České republiky do klubu HC Vsetín, kde hrál extraligu dorostu. Premiéru mezi muži absolvoval v klubu HC Vsetín v sezóně 2009/10, kdy odehrál za Vsetín sedm setkání v 2. hokejové lize ČR. Sezónu, ale dokončil v juniorském mužstvu Slovanu Bratislava. Během této sezóny si zahrál i na Mistrovství světa do 18 let, kde zaznamenal 1 gól a dvě asistence v 6 utkáních. V novém ročníku hrál ve slovenské extralize za HK Orange 20. Během sezóny si zahrál na Mistrovství světa juniorů. Po mistrovství světa juniorů se vrátil do Slovanu Bratislava, kde odehrál za muže 16 setkání. V následující sezóně hrál opět v extralize za HK Orange 20 a za HC Slovan Bratislava. I během této sezóny si zahrál na Mistrovství světa juniorů. Sezónu dokončil v HK Orange 20 v 1. hokejové lize SR. Před Mistrovstvím světa juniorů působila HK Orange 20 v extralize, ale po nich dokončila sezónu v 1. hokejové lize SR. Od nové sezóny opustil klub HC Slovan Bratislava slovenskou extraligu a vstoupil do KHL. V KHL odehrál Peter Trška za HC Slovan Bratislava jen jedno utkání. Sezónu odehrál za klub HK 36 Skalica ve slovenské extralize. V klubu HK 36 Skalica odehrál i celou následující sezónu. Před sezónou 2014/15 podepsal smlouvu s klubem BK Mladá Boleslav, který působí v české extralize. Právě během této sezóny mu přišla pozvánka do slovenské reprezentace, která se pod názvem Olympijský tým SR představila na turnaji Ice Hockey Challenge veVídni. Na turnaji se představili kromě Olympijského týmu SR i reprezentace Slovinska, Itálie a domácího Rakouska. Peter Trška zaznamenal na turnaji jeden gól. Sezónu 2015/16 začal v ještě v klubu BK Mladá Boleslav, ale po 4 zápasech šel na hostování do klubu HC Benátky nad Jizerou hrající 1. hokejovou ligu ČR. V tomto klubu odehrál 12 utkání, když ho dal klub na hostování do týmu HC Kometa Brno v Tipsport extralize. Novou sezónu začal také v klubu HC Kometa Brno, kde je na hostování s klubu BK Mladá Boleslav. I v sezóně 2016/17 oblékl reprezentační dres Slovenska v 5 přípravných setkáních. Po skončení sezóny 2016/2017 přestoupil do klubu HC Vítkovice." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Kerosinové motory.", "Merlin 1.", "Kestrel.", "Metanové motory.", "Raptor.", "Methalox thruster.", "Hypergolické motory.", "Draco.", "SuperDraco." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Během prvních deseti let své existence SpaceX vyvinula, nebo měla ve vývoji čtyři raketové motory na kapalná paliva. Tyto motory byly, jsou, nebo budou používané na raketách Falcon 1, Falcon 9 a Falcon Heavy a na vesmírných lodích Dragon a Dragon 2. V listopadu 2012 na zasedání \"RAeS\" v Londýně ve Velké Británii SpaceX oznámila, že plánují vývoj motorů na bázi metanu pro budoucí rakety. Tyto motory budou pro vyšší účinnost využívat cyklus předběžného spalování, podobně jako motor NK-33 z bývalého Sovětského svazu. V polovině roku 2015 vyvinula SpaceX celkem 9 architektur raketových motorů během prvních 13 let své existence.", "", "Hlavní motor používaný na raketách Falcon 1, Falcon 9 a Falcon Heavy. Motor byl navrhnut pro opakované použití. Pohonné hmoty jsou přiváděny prostřednictvím jedno hřídelného dvou rotorového turbočerpadla. Turbočerpadlo také poskytuje vysoký tlak pro hydraulické pohony, které pak recykluje do nízkého vstupního tlaku. To eliminuje potřebu samostatného hydraulického systému a znamená, že řízení vektorování tahu v důsledku nedostatku hydraulické kapaliny není možné. Motor se vyvíjel postupně a tak vzniklo více verzí: 1A, 1B, 1C, 1D a 1D+. Také vznikly verze upravené pro provoz ve vakuu - 1C vakuum a 1D vakuum.", "Byl vyvinut v roce 2000 pro horní stupeň rakety Falcon 1. Kestrel je postaven na stejné architektuře vstřikovače, jako Merlin, ale nemá turbočerpadla, palivo je vháněno pouze tlakem z nádrží Komora a hrdlo motoru je chlazeno odpařováním a tryska byla chlazena sáláním tepla. Tryska byla vyrobena z vysokopevnostní slitiny niobu. Niob je vysoce odolný vůči praskání ve srovnání s uhlík-uhlíkovým laminátem. Efektivita tlakování heliem je podstatně vyšší, než přes titanový výměník tepla na hranici niobu a ablativního materiálu. Řízení vektoru tahu je provedeno elektro-mechanickým pohonem a řízení polohy je provedeno tryskami se stlačeným heliem. Byla plánována vylepšená verze Kestrel 2.", "", "Má být použit na Meziplanetárním dopravním systému, pomocí kterého chce SpaceX do konce dvacátých let přistát s lidskou posádkou na Marsu. Motor bude použit na raketě BFR, kde jich bude umístěno 42, tak i na ITS, kde tři z nich budou v atmosférické variantě a šest ve vakuové variantě. Tlak ve spalovací komoře bude 30 MPa, což je více než u jakéhokoliv jiného v současnosti používaného raketového motoru. Raptor by měl mít také zatím nejlepší poměr tahu ku hmotnosti. Také poskytuje více než trojnásobek tahu oproti motoru Merlin 1D, ale bude zhruba stejně veliký. Vývoj motoru byl od roku 2009 do roku 2015 financován výhradně ze soukromých investic, SpaceX. V lednu 2016 SpaceX souhlasila s americkým letectvem, které nabídlo 33,6 milionu dolarů na vývoj prototypu nové varianty motoru pro druhý stupeň. Ten by mohl být využit na raketách Falcon 9 a Falcon Heavy. SpaceX musí na tento vývoj poskytnout alespoň 67,3 milionu dolarů, protože poměr investic soukromého a vládního sektoru musí být alespoň 2:1.", "Ve svém oznámení o Meziplanetárním dopravním systému Elon Musk uvedl, že všechny řídící motory budou poháněné plynným metanem a kyslíkem. Pro tento účel budou vyvinuty nové trysky.", "", "Řídící motor používaný na kosmické lodi Dragon. Tento motor byl také použit jako řídící v počáteční verzi Falconu 9 na horním stupni. Novější verze Falconu 9 používají dusíkové trysky.", "Je určený pro použití na kosmické lodi Dragon 2, který používá osm motorů uspořádaných do dvojic. Systém je redundantní, odolný proti chybám a jeho hlavní funkcí je únik při startu v případě havárie. Lze ho ale také využít pro motorické přistávání na pevnině, případně tento systém umožňuje přistání na Marsu. Motory jsou použity na pilotovaných i nepilotovaných verzích lodi Dragon 2. Byly také použity na testovací kapsli DragonFly." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Zajímavosti.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Lagunárie jsou stálezelené, středně velké stromy s přímým kmenem a hustou korunou. Dorůstají výšky asi 12 až 20 metrů. Listy jsou tuhé, kožovité, jednoduché, řapíkaté, střídavé. Čepel je vejčitá až podlouhle eliptická, na rubu světle plstnatá, na líci drsná. Květy jsou růžové až purpurové, asi 5 cm velké, nápadné, podobné květům ibišku. Vyrůstají jednotlivě z úžlabí listů, na koncích větví mohou být i nahloučené. Kalich je srostlý, zakončený 5 zuby. Kalíšek je rovněž srostlý, před rozkvětem obaluje květní poupě a později opadává. Tyčinky jsou srostlé do dlouhé trubičky z níž postupně odbočují. Semeník obsahuje 5 komůrek s několika vajíčky. Plodem je kulovitá tobolka pukající 5 chlopněmi. Semena jsou ledvinovitá, lysá, v plodech obklopená bílými žahavými vlákny.", "Rod zahrnuje 2 druhy. Je rozšířen v Austrálii a na některých ostrovech jižního Tichomoří. Lagunárie Patersonova se vyskytuje na ostrovech Lord Howe a Norfolk východně od Austrálie. Druh \"Lagunaria queenslandica\" je endemit severovýchodního Queenslandu, kde se vyskytuje v pobřežních oblastech. Lagunárie rostou zdomácněle i v jiných částech východní Austrálie a na ostrově Phillip Island u australských břehů.", "Rod \"Lagunaria\" poprvé jako samostatný zveřejnil H.G.L. Reichenbach v roce 1828. Před ním jej popsal Augustin Pyramus de Candolle jako sekci rodu \"Hibiscus\". Po dlouhý čas zahrnoval tento rod jediný druh, \"Lagunaria patersonia\", u něhož byly rozlišovány 2 poddruhy (či variety), subsp. \"patersonia\" a subsp. \"bracteata\". V roce 2006 byl poddruh \"bracteata\", pocházející z australského Queenslandu, oddělen jako samostatný druh \"L. queenslandica\". Taxonomická pozice rodu \"Lagunaria\" byla dlouho nevyjasněná, neboť vykazuje přechodné znaky mezi podčeledí \"Malvoideae\" (\"Malvaceae\" s.str.) a podčeledí \"Bombacoideae\" (dříve čeleď \"Bombacaceae\"). V současné taxonomii je kladen do podčeledi \"Malvoideae\" a většinou do tribu \"Hibisceae\". Molekulární výzkumy ukázaly, že zařazení tohoto rodu do daného tribu neodpovídá fylogenetice, neboť rod \"Lagunaria\" společně se 3 dalšími příbuznými rody (\"Camptostemon\", \"Radyera\" a \"Howittia\") tvoří monofyletickou větev sesterskou celé podčeledi \"Malvoideae\" a činí tak tribus \"Hibisceae\" parafyletickým. Sesterskou větví rodu \"Lagunaria\" je monotypický rod \"Howittia\", který má také podobné rozšíření (východní Austrálie a ostrov Lord Howe).", "Semena jsou v plodech obklopená bílými vlákny s velmi dráždivým, žahavým účinkem na pokožku. Tato vlastnost je základem četných místních názvů pro tento strom, jako je \"pica-pica\" nebo \"itch tree\".", "Lagunárie Patersonova je v australské oblasti s oblibou pěstována v zahradách a parcích jako okrasný keř. Vysazuje se též podél silnic. Lze se s ní setkat i v jiných částech světa včetně Středomoří, kde je vysazována zejména v městské zástavbě, a na Kanárských ostrovech. Rozmnožuje se buď výsevem semen nebo polovyzrálými letními řízky. Z kůry se získávají kvalitní vlákna. Dřevo je měkké a bílé. Je místně používáno zejména na různé stavby." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narozen v Kottingbrunn u Vídně (Rakousko). Dětství prožil u příbuzných v Oldřichovicích u Třince, kde také ukončil základní školu a následně měšťanskou školu v Třinci. Od roku 1934 studoval zahradnictví v Třinci. Jak později vzpomínal, byl svědkem nejhoršího vykořisťování lidí. V roce 1936 se dostal do konfliktu s vedoucím po bitce ze spolužákem, který mlátil jeho kamaráda. Ze školy odešel a zahradnickou školu ukončil v Chrudimi. Později pracoval jako zahradník v Hradečně. V roce 1938 se vrátil na Těšinsko, ale nemohl najít práci. Od března 1939 pracoval v Třineckých ocelárnách jako dělník a opět začal působit v harcerském hnutí. Během druhé světové války se zapojil do polského odboje vedeného komunisty. Redigoval polské podzemní noviny a distribuoval je. Po válce vstoupil do KSČ a stal se šéfredaktorem novin „Głos Ludu“ – a to až do roku 1957. Od roku 1958 byl redaktorem Krajského vydavatelství v Ostravě, zakladatelem a redaktorem polského časopisu pro děti „Jutrzenka“. V roce 1959 ukončill studia polonistiky na Univerzitě Karlově v Praze. Spisovatel publikoval v polských časopisech pro děti v Československu a kulturně - literárním časopisu „Zwrot“. Jasiczek byl také zakládajícím aktivním členem Polského kulturně-osvětového svazu (PZKO),ve kterém od roku 1945 do roku 1968 vedl literárně-uměleckou sekci. Byl členem Svazu československých novinářů, Svazu slezských spisovatelů (Związku pisarzy śląskich) a Svazu československých spisovatelů. Za svou kulturně-společenskou činnost byl mnohokrát oceněn a vyznamenán (také Svazem československých spisovatelů). K těm nejdůležitějším oceněním patří Krzyż Oficerski Orderu Odrodzenia Polski ( Důstojnický kříž řádu znovuzrozeného Polska) udělený básníkovi v roce 1967. Během Pražského jara, spisovatel podpořil křídlo komunistické strany ve prospěch reforem. Jeho postoj a veřejné projevy vedly v květnu 1970 roku k jeho odvolání z veřejného života a všech funkcí. V Polsku byly jeho básně a próza až do roku 1989 zakázány. Jasiczek poslední léta svého života strávil v ústraní, donucen pracovat jako korektor v tiskárně v Č.Těšíně. Rehabilitován byl v roce 1990. Bezprostředně po válce se poezie Jasiczka zaměřovala na sociální problematiku. Později spisovatel ve své práce zaměřil především na lidové motivy a afirmaci charakteru regionu, ve kterém žil. Mnoho z jeho básní je věnováno kráse přírody Beskyd. Psal v polském jazyce, slezském nářečí a češtině. Byl největším polským básníkem, který žil na Těšínsku po 2. světové válce. Zemřel v roce 1976 doma obklopen svými nejbližšími." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Název společnosti.", "Produkty.", "Servery.", "Vztahy s komunitou." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "System76 založil Carl Richell a Erik Fetzer. V roce 2003, si Fetzer zaregistroval doménu \"system76.com\" aby přes ní prodával počítače s předinstalovaným GNU/Linuxem. Tento nápad realizoval o dva roky později. V polovině roku 2005 se nejdůležitější otázkou pro Richella a Fetzerra stalo, jakou distribuci použít pro první prodeje. Uvažovali o Red Hat Enterprise Linux, OpenSUSE, Yoper i dalších distribucích, ale nakonec vybrali Ubuntu. Navíc se Richellovi líbil obchodní model Canonicalu: zcela svobodný software, který měl podle potřeby komerční podporou. První počítač který System76 prodala měl předinstalované Ubuntu 5.10 Breezy Badger.", "Číslo 76 v názvu společnosti odkazuje na rok 1776, kdy vyvrcholila Americká revoluce. Zakladatelé společnosti doufali, že započnou revoluci s otevřeným zdrojovým kódem, což nakonec povede k situaci, kdy se spotřebitelé primárně nebudou spoléhat na proprietární software.", "Počítače od System76 jsou většinou pojmenovány po fauně Afriky.", "Servery prodávané System76 byly jedněmi z prvních s předinstalovaným Ubuntu. Pozdější modely z roku 2012 získaly pozitivní hodnocení, která oceňovala především cenu a hardwarovou kompatibilitu.", "Společnost aktivně propaguje Ubuntu a jeho program Free Ubuntu Sticker, rozesíláním malých nálepek \"Powered by Ubuntu\" a \"Ubuntu Key\" fanouškům, kteří pošlou oznámkovanou obálku s vlastní adresou do kanceláře System76 Corporate v Denveru v Colorado. Firma už v minulosti sponsorovala Ubuntu Developer Summit, hostitelem jejích podpůrných setkání je Canonical, Ltd., primární developer systému Ubuntu. System76 je aktivním členem Colorado Ubuntu Community, kde působí jako firemní sponsor událostí Ubuntu LoCo a místních \"release party\"." ] }

{ "title": [ "Počáteční oznámení.", "Povolení FAA.", "Návrh.", "Testování." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V květnu 2014 SpaceX veřejně oznámila rozsáhlý zkušební program motorového přistávání vesmírné kabiny nazvané DragonFly. Testy měly probíhat v Texasu na základně McGregor v letech 2014-2015.", "FAA vydala závěrečné vyhodnocení vlivů na životní prostředí v srpnu 2014. FAA zjistila, že testovací program DragonFly „nebude mít významný dopad na kvalitu lidského prostředí.“ Hodnocení odhadlo, že program bude trvat dva roky a počítala s třiceti testy každý rok. Pro další testování musí být povolení prodlouženo. Dne 29. července 2016 SpaceX obdržela povolení k prodloužení letových testů.", "Testovací kabina DragonFly je poháněna osmi hypergolickými raketovými motory SuperDraco, které jsou uspořádány v redundantním vzoru pro zabezpečení odolnosti proti chybám pohonném systému. Motory SuperDraco používají jako palivo kombinaci monomethylhydrazinu a oxidu dusičitého, stejné palivo použvají i menší motory Draco, které slouží jako korekční trysky na lodích Dragon. Motory SuperDraco jsou schopny tahu 73 kN, ale při použití na kabině DragonFly bude výkon omezen na 68 170 N, aby se udržela stabilita kabiny.", "Povolený testovací program počítal až s šedesáti lety ve dvou rocích. Testování mělo probíhat ve čtyřech fázích. V první fázi \"Propulsive Assist\" měl být DragonFly vynesen vrtulníkem do maximální výšky tří kilometrů, kde měla být kabina vypuštěna. Při těchto testech se měly používat padáky, motory by se používaly pouze pro korigování. Druhá fáze, \"Ful Propulsive Landing\", měla probíhat podobně, jenom by už nebyly použity padáky, takže kabina by přistávala jen s použitím motorů. \"Propulsive Assist Hopping\" je název třetí fáze, kdy měl DragonFly samostatně vzlétnout z plochy a přistát pomocí padáků. Poslední fáze testování, \"Full Propulsive Hopping\", měla vyzkoušet vzlet i přistání za pomoci motorů. Z dostupných informací jsou známy dva provedené testy. První z nich byl takzvaný \"Pad Abort Test\", kdy se zkoušela funkčnost záchranného systému, který by měl zapůsobit během problému s nosičem při startu. DragonFly při něm odstartoval z rampy a na padácích poté přistál do oceánu. Při druhém uskutečněném testu byla kabina DragonFly zavěšena na jeřábu a zkoušel se vis ve vzduchu za pomoci motorů. V roce 2016 bylo oznámeno, že testovací kabina, která provedla dva zmíněné tety už na dále nebude využívána." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Obsahové látky a účinek.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Griffonia\" jsou dřevnaté liány s jednoduchými, střídavými, řapíkatými listy. Na volném prostranství mohou růst i jako keře. Čepel listů je vejčitá až vejčitě eliptická, od báze trojžilná. Květy jsou pravidelné, oboupohlavné, uspořádané v bohatých hroznech skládajících laty. Kalich má krátkou trubku a je zakončen 5 široce trojúhelníkovitými laloky. Korunní lístky jsou si navzájem podobné, obkopinaté. Tyčinek je 10 a jsou volné. Semeník je dlouze stopkatý a obsahuje 1 nebo 2 vajíčka. Plodem je podlouhle eliptický, dlouze stopkatý, nafouklý lusk obsahující 1 nebo 2 okrouhlá, zploštělá semena.", "Rod zahrnuje 4 druhy a je rozšířen výhradně v tropické Africe v zemích okolo Guinejského zálivu. Oblast rozšíření sahá od Libérie po Dem. rep. Kongo a Angolu. Centrum rozšíření je ve středozápadní tropické Africe, kde se vyskytují 3 druhy: \"Griffonia physocarpa\", \"G. speciosa\" a \"G. tessmannii\". Druh \"G. simplicifolia\" je svým výskytem omezen na tropickou západní Afriku od Libérie po Gabon. \"Griffonia simplicifolia\" je v některých zemích západní Afriky (zejména v Ghaně, Pobřeží slonoviny a Togu) běžnou rostlinou. Roste na široké škále stanovišť, zejména na pobřežních pláních a v sekundárním tropickém deštném lese.", "Semena i listy \"Griffonia simplicifolia\" obsahují 5-hydroxytryptofan (5-HTP). Tato látka je součástí přirozeného lidského metabolismu, vzniká z aminokyseliny tryptaminu a vytváří se z ní neurotransmiter serotonin, přenášející nervový signál mezi mozkovými buňkami. Užívání extraktů ze semen této rostliny zvyšuje hladinu serotoninu v mozku, což má příznivý vliv při různých onemocněních nervového původu. V listech je tato látka doprovázena malým množstvím serotoninu, dále jsou v nich obsaženy kumariny a silice. V semenech i listech jsou přítomny různé lektiny, které jsou rovněž farmakologicky studovány. Z kořenů byl izolován kyanogenní glykosid lithospermosid (griffonin).", "Rod \"Griffonia\" je v taxonomii čeledi bobovité řazen do podčeledi \"Cercidoideae\". V minulosti byl součástí tribu \"Cercideae\" v rámci podčeledi \"Caesalpinioideae\". Nejblíže příbuznými skupinami jsou rody \"Adenolobus\" (představující sesterskou větev) a \"Cercis\" (zmarlika). Tyto 3 rody tvoří monofyletickou skupinu.", "Druh \"Griffonia simplicifolia\" je farmakologicky významná rostlina. Extrakt ze semen je součástí různých komerčních preparátů, sloužících k léčbě onemocnění nervového systému, jako jsou lehké až středně těžké deprese, fibromyalgie, migrény, insomnie, obezita aj. Světovou poptávku uspokojuje sběr semen z divoce rostoucích rostlin. Rostlina má tradiční a různorodé využití v africké medicíně." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se do travnické rodiny s bohatou tradicí islámské vzdělanosti. Jeho otec Ahmed Munib-efendija (1848?–1925), ředitel v muslimské základní škole, ruždii, pak mudarris (učitel) v travnické medresea nakonec člen Ulema-medžlisu Islámského společenství v Bosně a Hercegovině, se oženil s Šehidou/Šahidou Biščević, s níž přivedl na svět tři syny (Sakib, 1884–1929, Derviš, 1888–1969, a Hamdija). V druhém manželství s Arifou Oručovou se narodili synové Besim, 1904–1975, a Hazim. Vedle to měl pět dcer. Ahmedův bratr Muhamed Hazim-efendija byl v letech 1877–1914 travnickým muftím, stejně jako jejich otec Derviš Muhamed-efendija (1830–1877). Derviš v Sarajevu dokončil Vyšší gymnázium (1901–1909, maturitní zkoušku složil 26. června 1909). Ve vzdělávání pokračoval v Istanbulu, a to na Teologické fakultě (\"Darülfünun-ı Şahan\"e, diplom získal 13. července 1914). Po návratu do vlasti dva roky působil jako soukromý učitel náboženství, tureckého, francouzského a německého jazyka. V polovině roku 1916 získal místo učitele náboženství v Chlapecké učitelské škole (\"Muška učiteljska škola\") v Derventě. V polovině roku 1917 byl mobilizován, do konce roku 1918 sloužil jako vojenský imám a nemocniční kaplan (v Hodoníně, Lublani, Udine a nakonec v Sarajevu). Poté se vrátil do Derventy. Na vlastní žádost byl 31. ledna 1921 uvolněn z učitelské služby. Hned 21. září byl Ulema-medžlisem, nejvyšší radou Islámského společenství, jmenován za ekonoma-prefekta (\"mudiri-dahilija\") reformované Okružní medresy v Sarajevu (otevřena 1916, od 1922 jako Vyšší medresa, 1924 zrušena), kde jeho bratr Sakib zastával post ředitele. Zde zůstal jen krátce, následujícího roku byl jmenován za vedoucího III. třídy Muslimského oddělení Ministerstva věr Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Z tohoto místa byl na nátlak Radikální strany donucen odejít, propuštěn byl 24. dubna 1923. Poté byl čtyři roky bez stálého zaměstnání. Roku 1926 se obrátil na ministerstvo školství v Bělehradě s žádosti o přidělení místa učitele náboženství v Chlapecké preparandě v Sarajevu nebo úředníka v Zemském muzeu v Sarajevu. Jeho žádosti bylo vyhověno 14. dubna 1927, kdy byl jmenován kustodem v Zemském muzeu. Na tomto místě setrval dva roky, než byl 15. září 1929 po nenadálé smrti svého bratra Sakib-efendiji jmenován za jeho nástupce v úřadu travnického muftí. Tuto funkci vykonával rok, než byl úřad muftího zrušen. Roku 1930 byl umístěn do muzea v Centinje a následně do Zemského muzea v Sarajevu (1937–1944). Dne 6. října 1944 sám vůdce chorvatských fašistů Ante Pavelić podepsal jmenovací dekret pro Korkuta na místo knihovníka v Chorvatské národní a univerzitní knihovně, na toto místo ale nikdy nenastoupil a raději předstíral dlouhodobou zdravotní neschopnost. Mezi lety 1945 a 1947 znovu pracoval v Zemském muzeu. Roku 1947, dva roky poté, co se v Bosně a Hercegovině dostali k moci komunisté, byl zatčen a nato coby člen smyšlené „Skupiny Kasima Dobrači“ odsouzen na osm let těžkého žaláře. Ve vězení nakonec strávil šest let (od 7. dubna 1947 do 7. června 1953). Od roku 1953 byl kustodem Muzea města Sarajeva. Po německé invazi do Jugoslávie před nacisty skryl sarajevskou hagadu, před jistou smrtí v koncentračním táboře pak zachránil Židovku Miru Papo (roku 1994 za to manželé Korkutovi získali titul Spravedlivý mezi národy). Od září 1923 do října 1925 byl prvním a posledním generálním tajemníkem Jugoslávské muslimské národní organizace (\"Jugoslavenska muslimanska narodna organizacija\", JMNO), která se odštěpila od Jugoslávské muslimské organizace. JMNO vedl tuzlanský muftí Ibrahim-efendija Maglajlić a při parlamentních volbách roku 1923 propadla, poté víceméně stagnovala a nakonec se rozpadla. Korkut přispíval do mnohých periodik, mezi nimiž nechyběl \"Gajret, Pravda, Iršad, Večernja pošta\" aj. Mezi lety 1933 a 1936 redigoval věstník nejvyššího stařešinstva Islámského společenství (\"Glasnik Vrhovnog starješinstva Islamske vjerske zajednice Kraljevine Jugoslavije\"). Roku 1940 se oženil s dcerou albánského intelektuála a jugoslávského poslance z Kosova Asim-efendiji Luzhy (1938–1941), které tehdy bylo sotva 16 let. Servet (1924?–2013) mu porodila syna Muniba a dcery Abidu a Lamiju (*1955, vdaná Jaha). Během výkonu trestu se jeho žena přestěhovala do Kosovské Mitrovice za příbuznými, starší dcera Abida v tomto čase podlehla meningitidě. Dervišův bratr Sakib byl travnický muftí (1927–1929) a bratr Besim přeložil Kurʼán do srbochorvatštiny (bosenštiny)." ] }

{ "title": [ "Přistávací plochy.", "Zázemí pro loď CrewDragon.", "Historie přistání." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Hlavní přistávací plochu LZ-1 tvoří betonový základ průměru 86 metrů, vedlejší plocha LZ-2 má o něco menší průměr a obě plochy jsou označené stylizovaným X z loga společnosti SpaceX. Původně byly plánovány další čtyři plochy o průměru 46 metrů. Z toto plánu ale sešlo a bylo v plánu dostavět jen dvě plochy. Ty by umožnily přistání všech tří stupňů Falconu Heavy na pevnině. V průběhu roku 2017 ale vyšlo najevo, že SpaceX počítá na místě pro třetí plochu se zázemím pro lodě CrewDragon. Dodatečnou infrastrukturu přistávacích ploch tvoří vozovka pro pohyb jeřábu, podstavec na raketu, dálkově ovládané protipožární systémy pro případ selhání a velká betonová základna, vzdálena od přistávacích ploch, pro připevnění stupně, který bude sklopený do vodorovné polohy. K prvnímu přistání na pevnině předcházelo pět testovacích přistání prvního stupně na mořskou hladinu a dvě neúspěšná přistání na mořskou plošinu. Od 2. března 2015 byl původní název LC-13 nahrazen označením \"Landing Complex 1\". Až poté bylo místo přejmenováno na \"Landing Zone 1\". Elon Musk v lednu 2016 odhadoval, že úspěšnost všech pokusů o přistání v roce 2016 bude přibližně 70 procent a v roce 2017 se zvýší na 90 procent. Předeslal, že společnost očekává při přistávání ještě několik neúspěchů. V červenci 2016 SpaceX požádala o povolení vybudovat další dvě přistávací plochy v \"Landing Zone 1\" pro přistávání bočních stupňů Falconu Heavy. V polovině roku 2017 vyšlo najevo, že třetí plocha postavena nebude. Přistávací plocha 2 (LZ-2) se nachází severozápadně od hlavní plochy a je užívána pro přistávání jednoho ze dvou postranních stupňů Falconu Heavy. Stavba této plochy začala v květnu 2017. Společnost SpaceX také podepsala smlouvu o pětiletém pronájmu na západním pobřeží USA v komplexu Vandenbergovy letecké základny, konkrétně zařízení SLC-4W, kde je v současnosti již také vybetonovaná přistávací plocha.", "V polovině roku 2017 vyšlo najevo, že SpaceX na místě třetí přistávací plochy plánuje vybudovat zázemí pro testování a kontrolu lodí CrewDragon. To bude zahrnovat i testovací stanoviště pro statické zážehy motorů SuperDraco.", "Po schválení od FAA uskutečnila SpaceX své první úspěšné přistání v areálu 22. prosince 2015, při dvacátém letu rakety Falcon 9, což byl osmý test kontrolovaného sestupu prvního stupně Falconu 9. Druhé úspěšné přistání v LZ-1 se uskutečnilo krátce po půlnoci místního času (EDT) 18. července 2016 při letu CRS-9. Třetí úspěšné přistání prvního stupně proběhlo při letu CRS-10 19. února, což bylo při třicátém letu Falconu 9. K prvnímu přistání na ploše LZ-2 došlo 6. ledna 2018, kdy na ní přistál stupeň B1025.2, který byl součástí prvního letu Falconu Heavy." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pocházel ze starobylé rodiny Omićů z Bosenské krajiny, která často střídala příjmení (ta se v Bosně a Hercegovině ustálila za rakousko-uherské okupace po roce 1878). Sám používal příjmení Omerović, nejčastěji s přídomkem hadži, odkazujícím na vykonanou náboženskou pouť jeho otce Omera do Mekky. Mekteb, nižší islámskou školu, navštěvoval v rodném městě. Krátce se vzdělával medrese, vyšší islámské škole, v Prijedoru, pak navštěvoval Gazi Husrev-begův hanikah v Sarajevu. Jeho učitelem byl vzdělanec Mehmed-efendija Kučuk (Küçük), navštěvoval též přednášky sarajevského muftího Muhameda Šakir-efendiji Muidoviće a Muhamed-efendiji Telalagiće. Roku 1837 se vypravil za studiem do Istanbulu. Po patnácti letech se rozhodl vrátit do vlasti. Na cestě do Bosny mu bylo nabídnuto místo učitele, muderrise, v medrese ve městě (Bosanski) Novi, ale nakonec dal přednost jiné nabídce, vykonávat stejné povolání v sarajevské Gazi Husrev-begově medrese (1853–1888). Do toho obsadil post imáma v Arebi-Atik mešitě. Někdy na přelomu let 1855 a 1856 byl jmenován sarajevským muftím (nominálně jím zůstal do 1893). Roku 1882 byl rakousko-uherskými okupačními úřady vybrán za prvního reisu-l-ulemu Islámského společenství v Bosně a Hercegovině. Na tomto postu setrval do roku 1893, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Jeho místo zaujal Mehmed Teufik-efendija Azabagić. Při návštěvě muslimského advokáta Jusuf-bega Filipoviće v Sarajevu 8. února 1895 upadl do bězvědomí a o dva dny později zemřel. Pohřeb se uskutečnil hned 11. února, přičemž zádušní mše za neboštíka proběhla v Gazi Husrev-begově mešitě. Duchovní byl nositelem řady vyznamenání, roku 1887 např. obdržel řád Františka Josefa I. třídy, velkokříž – velkostuha. Omerović přivedl na svět osm dětí, z tohot tři syny. Jeho starší syn Mehmed Refik-efendija Muftić (1854–1916) byl hlavním mudarrisem v Gazi Husrev-begově medrese (1888–1916) a nejmladší syn Salim-efendija Muftić (1876–1938) zastával úřad sarajevského muftího (1914–1930) a předsedy Ulema-medžlisu v Sarajevu Islámského společenství (1930–1936). Prostřední syn Omer, zemský úředník, si vzal za manželku Rafiju, dceru Mehmeda Teufik-efendiji Azabagiće." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Pavel Tichý se narodil 18. února 1936 v Brně v rodině pojišťovacího úředníka. Vyrůstal ve Zlíně, roku 1948 se rodina přestěhovala do Vsetína, kam byl jeho otec přeložen. Pavel Tichý studoval na Masarykově gymnáziu Vsetín a patřil k premiantům třídy. Poté studoval na Univerzitě Karlově, obory filozofie a matematika, studia úspěšně ukončil roku 1959 doktorskou prací \"Výklad Gödelovy věty o neúplnosti v prosté teorii typů\". Od roku 1961 do roku 1968 pracoval na katedře logiky UK jako odborný asistent, aspiranturu ukončil roku 1964 prací \"Vyčíslitelnost ve vztahu k teoriím\" a získal tak titul CSc. Roku 1968 získal stáž na katedře filozofie Univerzity v Exeteru ve Velké Británii. Ačkoli ještě roku 1969 byl na UK jmenován docentem, ze stáže v Exeteru se do komunistického Československa už nevrátil a v Exeteru přijal nabídku na docenturu v Dunedinu (Nový Zéland) na univerzitě Otago University, kam roku 1970 emigroval s rodinou a kde roku 1971 začal vyučovat. Působil zde, se studijní přestávkou 1976-1977 na univerzitě v Pittsburghu (USA), až do konce života a vytvořil tu vrcholnou část svého díla. Hlavní výsledek jeho práce obsažený v jeho spisech, zejména v \"The Foundations of Frege’s Logic\" (1988), je vytvoření systému Transparent Intensional Logic (TIL), který je rozvinut a vyložen zejména v knize Duží, Jespersen, Materna: Procedural Semantics for Hyperintensional Logic, Springer 2010, a dále zpracováván především českými a slovenskými logiky a dánským logikem Bjørnem Jespersenem. Po roce 1989 Pavel Tichý uvažoval o návratu do vlasti, roku 1994 vyhrál konkurs na místo vedoucího katedry logiky na UK v Praze, ale na toto místo již nenastoupil. Zemřel v Dunedinu na Novém Zélandu, poté co podlehl záchvatu deprese. Roku 2004 vyšel soubor jeho studií v knize \"Pavel Tichý’s Collected Papers in Logic and Philosophy\"." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Členstvo.", "Členstvo v minulosti.", "1952–1955.", "1955–1959.", "1959–1961.", "1961–1963.", "1963–1966.", "1966–1967.", "Do listopadu 1968.", "1968–1971.", "1971–1974.", "1974–1977.", "1977–1981.", "1981–1984.", "1984–1988.", "1988–1990.", "1990–1991.", "1992.", "1995.", "1996–1999.", "1999–2002.", "2002–2005.", "2005–2008.", "2008–2011.", "Organizační struktura.", "Publikační činnost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Akademie je nástupkyní Učené společnosti Bosny a Hercegoviny (\"Naučno društvo Bosne i Hercegovine\", NDBiH), která vznikla na základě přijatého zvláštního zákona, schváleného Sněmovnou Lidové republiky Bosny a Hercegoviny 2. července 1951. Právní předpis s dlouhodobou existencí akademické instituce, v níž zasedne 15 vysoce kvalifikovaných členů. Nato se již 15. září 1952 uskutečnila ustavující Valná hromada Učené společnosti BaH, na které bylo vybráno předsednictvo (\"Predsjedništvo\") a dozorčí rada (\"Nadzorni odbor\"). Schválené stanovy, které vstoupily v platnost 10. října, počítaly se vznikem šesti sekcí. Posléze byl v rámci akademie 29. června 1954 zřízen Balkanistický ústav (\"Balkanološki institut\"). V jeho čele stáli po sobě prof. dr. Henrik Barić, Jovan Vuković a Milenko Filipović. Následně byl zákon o Učené společnosti BaH 14. července 1955 novelizován, načež se vedle řádných a dopisujících členů mohli volit i členové čestní a vedle nich i odborní pracovníci. Na mimořádné Valné hromadě společnosti 12. listopadu 1955 se řady organizace rozšířili o členy řádné (dr. Henrik Barić, dr. Milenko Filipović, dr. Milivoje Sarvan, dr. Milivoje Kostić) a dopisující (dr. ing. Julije Hahamović, dr. Radivoj Milin) a odborné pracovníky Balkanistického ústavu (dr. Ivan Pudić, dr. Ivan Popović, dr. Vojmir Vinja). Samotná ANUBiH byla zřízena na základě zákona z roku 1966. Nezávisle na akademii v Bosně a Hercegovině působí Akademie věd a umění Republiky Srbské (\"Akademija nauka i umjetnosti Republike Srpske\", od 1996), Bosňácká akademie věd a umění (\"Bošnjačka akademija nauka i umjetnosti\", od 2011) a Chorvatská akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny (\"Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti Bosne i Hercegovine\", od 2012).", "V současné době (2017) má ANUBiH 39 řádných (\"redovni članovi\") a 10 dopisujících členů (\"dopisni članovi\"). Akademie uděluje rovněž čestné členství, které v minulosti získali Josip Broz Tito (19. 11. 1969), Ivo Andrić (23. 12. 1969), Rodoljub Čolaković (23. 12. 1969), Edvard Kardelj (29. 4. 1971), Vladimir Bakarić (18. 4. 1974), Ivan Supek (14. 5. 2002), Bogdan Bogdanović (14. 5. 2002) a Adil Zulfikarpašić (14. 5. 2002).", "Předsednictvo Lidové republiky Bosny a Hercegoviny ve svém výnosu z 19. června 1952 jmenovalo 15 akademiků v několika vědeckých oborech (lékařství, jazykovědě, historii, archeologii a etnologii):", "Předsednictvo: předseda Vladimir Čavka, místopředseda Hamdija Kreševljaković, tajemník Anto Babić, tajemník Sekce lékařských věd Blagoje Kovačević, tajemník historických a filologických věd Branislav Đurđev, tajemník Sekce přírodních a technických věd Dragomir Ćosić Dozorčí rada: Dragomir Ćosić, Jovan Vuković, Cvjetko Rihtman", "Předsednictvo: předseda Branislav Đurđev, místopředseda Dragomir Ćosić, tajemník Ernest Grin, tajemník Sekce lékařských věd Blagoje Kovačević, tajemník historických a filologických věd Anto Babić, tajemník Sekce přírodních a technických věd Nikola Zdanovski Dozorčí rada: Pavao Stern (Štern), Jovan Vuković, Cvjetko Rihtman", "Předsednictvo: předseda Vaso Butozan, místopředseda Ernest Grin, tajemník Nikola Zdanovski, tajemník Sekce lékařských věd Milivoje Sarvan, tajemník historických a filologických věd Milenko Filipović, tajemník Sekce přírodních a technických věd Dragomir Ćosić Dozorčí rada: Dragomir Ćosić, Milivoje Sarvan, Pavao Stern (Štern)", "Předsednictvo: předseda Vaso Butozan, místopředseda Ernest Grin, tajemník Nikola Zdanovski, tajemník Sekce lékařských věd Milivoje Sarvan, tajemník historických a filologických věd Cvjetko Rihtman, tajemník Sekce přírodních a technických věd Dragomir Ćosić Dozorčí rada: Anto Babić, Mladen Deželić, Josip Ježić", "Předsednictvo: předseda Vaso Butozan, místopředseda Salko Nazečić, tajemník Mladen Deželić, tajemník Sekce lékařských věd Nedo Zec, tajemník historických a filologických věd Cvjetko Rihtman, tajemník Sekce přírodních a technických věd Edhem Čamo Dozorčí rada: Ernest Grin, Dragomir Ćosić, Jovan Vuković", "Předsednictvo: předseda Vaso Butozan, místopředseda Branislav Đurđev, tajemník Edhem Čamo, tajemník Sekce lékařských věd Ernest Grin, Alojz Benac, tajemník Sekce historických a filologických věd, tajemník Sekce přírodních a technických věd Pavle Fukarek, člen Nedo Zec, člen Mladen Deželić, člen Josip Ježić Výkonný výbor: předseda Vaso Butozan, místopředseda Branislav Đurđev, tajemník Edhem Čamo", "Předsednictvo: předseda Vaso Butozan, místopředseda Branislav Đurđev, tajemník Edhem Čamo, tajemník Sekce lékařských věd Ernest Grin, tajemník Sekce společenských věd Alojz Benac, tajemník Sekce technických věd Aleksandar Trumić, tajemník Sekce pro literaturu a umění Meša Selimović, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Pavle Fukarek, člen Mladen Deželić, člen Nedo Zec, člen Josip Ježić, člen Dušan Krsmanović, člen Midhat Begić Výkonný výbor: předseda Vaso Butozan, místopředseda Branislav Đurđev, tajemník Edhem Čamo", "Předsednictvo: předseda Branislav Đurđev, místopředseda Edhem Čamo, tajemník Dušan Krsmanović, tajemník Sekce lékařských věd Pavao Stern (Štern), tajemník Sekce společenských věd Vojislav Spaić, tajemník Sekce technických věd Julije Hahamović, tajemník Sekce pro literaturu a umění Vojo Dimitrijević, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Mahmut Bajraktarević, člen Nedo Zec, člen Meša Selimović, člen Alojz Benac, člen Kemal Kapetanović, člen Dušan Maksimović Výkonný výbor: předseda Branislav Đurđev, místopředseda Edhem Čamo, tajemník Dušan Krsmanović", "Předsednictvo: předseda Edhem Čamo, místopředseda Vojo Dimitrijević, generální tajemník Alojz Benac, tajemník Sekce společenských věd Pavao Stern (Štern), tajemník Sekce společenských věd Vojislav Spaić, tajemník Sekce technických věd Julije Hahamović, tajemník Sekce pro literaturu a umění Midhat Šamić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Mahmut Bajraktarević, člen Meša Selimović (do stěhování do Bělehradu 1973), člen Kemal Kapetanović, člen Nedo Zec (zemřel 17. 11. 1973), člen Dušan Maksimović, člen Mustafa Kamarić (zemřel 6. 11. 1973), namísto Neda Zeca zvolen Ernest Grin, namísto Mustafy Kamariće zvolen Hamdija Čemerlić a namísto Meši Selimoviće zvolen Midhat Begić Výkonný výbor: předseda Edhem Čamo, místopředseda Vojo Dimitrijević, tajemník Alojz Benac", "Předsednictvo: předseda Edhem Čamo, místopředseda Vojo Dimitrijević, místopředseda Kemal Kapetanović, generální tajemník Alojz Benac, tajemník Sekce společenských věd Hamdija Čemerlić, tajemník Sekce pro literaturu a umění Midhat Šamić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Miroslav Varadin, tajemník Sekce lékařských věd Seid Huković, tajemník Sekce technických věd Jahiel Finci (zemřel 11. 4. 1977), člen Aleksander Trumić, člen Midhat Begić, člen Ernest Grin (zemřel 6. 3. 1976), člen Vojislav Spaić, člen Milivoje Ćirić, namísto Ernesta Grina zvolen Hajrudin Hadžiselimović Výkonný výbor: předseda Edhem Čamo, místopředseda Vojo Dimitrijević, místopředseda Kemal Kapetanović, generální tajemník Alojz Benac", "Předsednictvo: předseda Alojz Benac, místopředseda Midhat Šamić, místopředseda Kemal Kapetanović, generální tajemník Milivoje Ćirić, tajemník Sekce společenských věd Nedim Filipović, tajemník Sekce pro literaturu a umění Derviš Sušić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Miroslav Varadin, tajemník Sekce lékařských věd Seid Huković, tajemník Sekce technických věd Svetozar Zimonjić, člen Aleksander Trumić, člen Vojo Dimitrijević (zemřel 11. 8. 1981), člen Hajrudin Hadžiselimović (zemřel 10. 4. 1981), člen Vojislav Spaić, člen Dušan Maksimović (zemřel 4. 1. 1978), namísto Dušana Maksimoviće zvolen Tihomir Vuković Výkonný výbor: předseda Alojz Benac, místopředseda Midhat Šamić, místopředseda Kemal Kapetanović, generální tajemník Milivoje Ćirić", "Předsednictvo: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Nedim Filipović (zemřel 21. 4. 1984), generální tajemník Hasan Hadžiomerović, tajemník Sekce společenských věd Desanka Kovačević-Kojić, tajemník Sekce pro literaturu a umění Boško Kućanski, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Tihomir Vuković, tajemník Sekce lékařských věd Grujica Žarković, tajemník Sekce technických věd Husref Redžić (zemřel 28. 4. 1984), člen Alojz Benac, člen Jakob Gaon, člen Avdo Hadžibeganović, člen Kemal Kapetanović (zemřel 3. 6. 1984), člen Derviš Sušić Výkonný výbor: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Nedim Filipović, generální tajemník Hasan Hadžiomerović", "Předsednictvo: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Hasan Hadžiomerović, generální tajemník Tihomir Vuković, tajemník Sekce společenských věd Borivoj Čović, tajemník Sekce pro literaturu a umění Dževad Hozo, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Avdo Hadžibeganović, tajemník Sekce lékařských věd Grujica Žarković, tajemník Sekce technických věd Manojlo Maravić, člen Enver Redžić, člen Krunoslav Ljolje, člen Julije Hahamović, člen Ćamil Sijarić, člen Jakob Gaon, člen Milivoje Ćirić, od 1986 předseda Odboru pro koordinaci vědecké a výzkumné práce Výkonný výbor: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Hasan Hadžiomerović, generální tajemník Tihomir Vuković", "Předsednictvo: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Ćamil Sijarić (zemřel 6. 12. 1989), generální tajemník Tihomir Vuković (zemřel 6. 10. 1989), tajemník Sekce společenských věd Borivoj Čović, tajemník Sekce pro literaturu a umění Vojin Komadina, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Krunoslav Ljolje, tajemník Sekce lékařských věd Džemal Rezaković, tajemník Sekce technických věd Manojlo Maravić, člen Enver Redžić, člen Avdo Hadžibeganović, člen Julije Hahamović (zemřel 12. 5. 1990), člen Ivo Šeremet, člen Grujica Žarković, člen Milivoje Ćirić, od 1986 předseda Odboru pro koordinaci vědecké a výzkumné práce (zemřel 13. 7. 1989), výkonem funkce generálního tajemníka pověřen Avdo Hadžibeganović Výkonný výbor: předseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Marko Ciglar, místopředseda Ćamil Sijarić, generální tajemník Tihomir Vuković", "Předsednictvo: předseda Seid Huković, místopředseda Krunoslav Ljolje, místopředseda Dževad Hozo, generální tajemník Petar Mandić, tajemník Sekce společenských věd Milan Vasić, tajemník Sekce pro literaturu a lingvistiku Zdenko Lešić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Ljubomir Berberović, tajemník Sekce lékařských věd Džemal Rezaković, tajemník Sekce technických věd Manojlo Maravić, tajemník Sekce pro umění Boško Kućanski, člen Ivan Straus (Štraus), člen Veselin Perić, člen Marko Ciglar, člen Enver Redžić, člen Vojin Komadina, člen Izet Sarajlić Výkonný výbor: předseda Seid Huković, místopředseda Krunoslav Ljolje, místopředseda Dževad Hozo, generální tajemník Petar Mandić", "Na pátém zasedání Předsednictva dne 13. srpna 1992, kdy už v Bosně a Hercegovině několik měsíců probíhala válka, došlo k reorganizace vedení ANUBiH. Přítomných devatenáct členů akademie do Předsednictva kooptovalo Svetozara Zimonjiće a Muhameda Filipoviće, výkonem funkce generálního tajemníka byl pověřen Zdenko Lešić, dosud dopisující člen. Výkonný výbor: předseda Seid Huković, místopředseda Dževad Hozo, místopředseda Svetozar Zimonjić, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Zdenko Lešić koncem roku 1992 Válečné Předsednictvo: předseda Seid Huković, Ljubomir Berberović, Sead Brkić, Dževad Hozo, Boško Kućanski, Aleksandar Nikulin, Enver Redžić, Džemal Rezaković, Arif Tanović, Svetozar Zimonjić, Izet Sarajlić, Dževad Sarač, Ivan Straus (Štraus), Fikret Vajzović, Jela Grujić-Vasić", "Dne 24. října 1995 se uskutečnilo Volební shromáždění, na kterém byli voleni členové ANUBiH. Řádnými členy se stalo 8 dopisujících členů: Avdo Sućeska, Jela Grujić-Vasić, Dragomir Stanković, Fikret Vajzović, Božidar Matić, Dževad Sarač, Izet Sarajlić, Ivan Straus (Štraus). Dopisujícími členy se stalo 17 kandidátů: Dževad Juzbašić, Vladimir Premec, Marko Šunjić, Muhidin Hamamdžić, Faruk Konjhodžić, Slobodan Loga, Zdravko Pujić, Ejup Ganić, Zijo Pašić, Mehmed Ramović, Muhamed Karamehmedović, Affan Ramić, Petar Vidić, Hanifa Kapidžić-Osmanagić, Juraj Martinović, Abdulah Sidran, Tvrtko Kulenović", "Předsednictvo: předseda Seid Huković, místopředseda Dževad Hozo, místopředseda a pověřen funkcí generálního tajemníka Krunoslav Ljolje, tajemník Sekce společenských věd Avdo Sućeska, tajemník Sekce pro literaturu a lingvistiku Izet Sarajlić, tajemník Sekce lékařských věd Džemal Rezaković, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Fikret Vajzović, tajemník Sekce technických věd Svetozar Zimonjić, tajemník Sekce pro umění Ivan Straus (Štraus), člen Arif Tanović, člen Marko Ciglar, člen Jela Grujić-Vasić, člen Aleksandar Nikulin, člen Ljubomir Berberović, člen Enver Redžić, člen Hanifa Kapidžić-Osmanagić,člen Boško Kućanski, člen Božidar Matić Výkonný výbor: předseda Seid Huković, místopředseda Dževad Hozo, místopředseda a pověřen funkcí generálního tajemníka Krunoslav Ljolje", "Předsednictvo: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Muhamed Karamehmedović, tajemník Sekce společenských věd Avdo Sućeska (zemřel 21. 12. 2001), tajemník Sekce pro literaturu a lingvistiku Juraj Martinović, tajemník Sekce lékařských věd Faruk Konjhodžić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Zdravko Pujić, tajemník Sekce technických věd Branislava Peruničić, tajemník Sekce pro umění Zlatko Ugljen, člen Abdulah Šarčević, člen Hanifa Kapidžić-Osmanagić, člen Muhidin Hamamdžić, člen Fikret Vajzović, člen Dževad Sarač, člen Ivan Straus (Štraus), namísto Avdy Sućesky zvolen Vladimir Premec Výkonný výbor: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Muhamed Karamehmedović", "Předsednictvo: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Slobodan Loga, tajemník Sekce společenských věd Vladimir Premec, tajemník Sekce pro literaturu a lingvistiku Juraj Martinović, tajemník Sekce lékařských věd Faruk Konjhodžić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Mihovil Vlahinić, tajemník Sekce technických věd Branislava Peruničić, tajemník Sekce pro umění Zlatko Ugljen, člen Abdulah Šarčević, člen Hanifa Kapidžić-Osmanagić, člen Jela Grujić-Vasić, člen Fikret Vajzović, člen Zijo Pašić, člen Boško Kućanski Výkonný výbor: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Slobodan Loga", "Předsednictvo: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Slobodan Loga, tajemník Sekce společenských věd Boris Tihi, tajemník Sekce humanitních věd Vladimir Premec, tajemník Sekce lékařských věd Muhidin Hamamdžić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Mihovil Vlahinić, tajemník Sekce technických věd Branislava Peruničić, tajemník Sekce pro umění Ivan Straus (Štraus), člen Slavica Krneta, člen Hanifa Kapidžić-Osmanagić, člen Jela Grujić-Vasić, člen Fikret Vajzović, člen Zijo Pašić, člen Boško Kućanski Výkonný výbor: předseda Božidar Matić, místopředseda Ljubomir Berberović, místopředseda Muhamed Filipović, generální tajemník Slobodan Loga", "Předsednictvo: předseda Božidar Matić, místopředseda Branislava Peruničić, místopředseda Slobodan Loga, generální tajemník Zijo Pašić, tajemník Sekce společenských věd Boris Tihi, tajemník Sekce humanitních věd Vladimir Premec, tajemník Sekce lékařských věd Muhidin Hamamdžić, tajemník Sekce přírodních a matematických věd Taib Šarić, tajemník Sekce technických věd Vlatko Doleček, tajemník Sekce pro umění Mehmed Zaimović, člen Miloš Trifković, člen Hanifa Kapidžić-Osmanagić, člen Husref Tahirović, člen Fikret Vajzović, člen Enver Mandžić, člen Abdulah Sidran Výkonný výbor: předseda Božidar Matić, místopředseda Branislava Peruničić, místopředseda Slobodan Loga, generální tajemník Zijo Pašić", "V čele akademie stojí šestnáctičlenné předsednictvo, resp. čtyřčlenný výkonný výbor předsednictva; předseda: Miloš Trifković (Srb), místopředseda Lidija Lincender-Cvijetić (Chorvatka), místopředseda Adila Pašalić-Kreso (Bosňačka) a tajemník Zijo Pašić (Bosňák).", "Akademie vydává celou řadu periodik, mezi nimi výroční sborníky zvané \"Radovi\" (Práce, od 1954), \"Godišnjak\" (Ročenka, od 1966), \"Ljetopis\" (Letopis, od 1972), \"Dijalog\" (Dialog, od 1995), \"Herbologia\" (od 2002), \"Sarajevo Journal of Mathematics\" (od 2005), \"Acta Medica Academica\" (od 2006). V minulosti tiskla i periodikum \"Radovi matematički\" (Články matematické, 1985–2005). Vedle toho připravuje sborníky různého zaměření, mj. \"Posebna izdanja\" (Posebna izdanja) a \"Djela\" (Díla)." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Název tradice.", "Posloupnost učitele a učedníka.", "Důraz na praxi jógy.", "Tantrické pojetí jógy.", "Siddhistická filozofie života.", "Šivaistické náboženství.", "Ášramské společenství.", "Historie.", "Nandinátha Sampradája.", "Ádinátha Sampradája.", "Navanátha Sampradája." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Nátha Sampradája je charakteristická posloupností „učitele“ (guru) a „učedníka“ (šišja), důrazem na praxi jógy, jejím tantrickým pojetím, siddhistickou filozofií života, šivaistickým náboženstvím a ze sociálního hlediska poskytováním útočiště v ášramských komunitách vyhoštěncům z hierarchicky uspořádané kastovní společnosti. Rozlišuje se na několik mnišských řádů, z nichž historicky nejstarším doloženým je starověká Nandinátha Sampradája („Tradice Radostného Náthy“) z 2. až 5. století př. n. l., navazujícím středověká Ádinátha Sampradája („Tradice Prvního Náthy“) z 9. až 10. století n. l. a Navanátha Sampradája („Tradice devíti Náthů“) z 10. až 11. století. Dělí se také na mnoho různých dílčích „sekt“ či „denominací“ (pantha), z nichž nejvýznamnějších je dvanáct denominací Navanátha Sampradáji. Každá má svůj centrální „chrám“ (matha).", "Nátha je sanskrtské slovo, které znamená „Pán“ ve smyslu „Ochránce“. V Nátha Sampradáji je to čestný titul zakladatele nebo vysoce postaveného příslušníka některého z jogínských řádů, zasvěcence, který poskytuje útočiště všem, kdo se k němu uchýlí, a chrání posvátné učení řádu před nezasvěcenými. Jako označení tradice se však tento titul ještě nepoužíval před 18. stoletím. Do té doby byla tato tradice v Indii nazývána zkrátka jako tradice jogínů. Termín jogín je odvozen ze sanskrtského termínu jóga („spojení“), označujícího v indické duchovní tradici metodu obnovení spojení duše či ducha tvora s duchovním či božským principem Univerza, což se shoduje s latinským originálem termínu pro náboženství ve smyslu duchovní tradice religio („znovuspojení“). Termín Siddha znamená „Ten Dokončený“ nebo „Ten Dokonalý“ ve smyslu člověka, který dosáhl bytostné dokonalosti. Objevuje se již v posvátných textech hinduismu, buddhismu a džainismu několika století před Kristem jako vlastní termín v některých Upanišadách nebo jako alternativa titulů Buddha nebo Džaina. Také titul Nátha se objevil již před Kristem jako titul různých osobností v hinduismu a džainismu (např. Nandi Nátha nebo Páršva Nátha). Rovněž se objevuje jako titul božstev (např. u Šivy ve spojení Ádi Nátha, Pašupati Nátha či Amára Nátha) či u jednoho Bódhisattvy mahájánového buddhismu (Avalókitéšvara). Běžně se termín Nátha Sampradája aplikuje na Navanátha Sampradáju a Ádinátha Sampradáju, zatímco termín Siddha Sampradája nebo Kailasa Parampara (\"Linie z Kailáše\") se vztahuje na Ádinátha Sampradáju a Nandinátha Sampradáju. V podstatě však jde o duchovně a filozoficky totožné tradice, které na sebe vývojově navazují a na které lze vztáhnout jeden zahrnující název. Jde o jedinou siddhistickou tradici jógy, která pokračuje v linii započaté ve 2. až 5. století př. n. l. v Kailáši, která byla dovršena ve středověku, kdy se rozvětvila, a poté se začala souhrnně nazývat Nátha Sampradája.", "Nátha Sampradája patří mezi hinduistické tradice trvající díky kontinuální posloupnosti „učitele“ či „mistra“ (guru) a „učedníka“ či „adepta“ (šišja). Jde o iniciační „linii“ (parampara), která zajišťuje nepřerušené pokračování tradice předáním učení od gurua šišjovi, jeho „zasvěcením“ (dikša). Původní Nátha Sampradája se udržuje v „linii z Kailáše“ (Kailasa Parampara), posvátné transhimálajské hory, uctívané hinduisty, džainisty a buddhisty jako mytická hora Méru (tj. symbol axis mundi čili pomyslné „osy světa“). Hinduisté uctívají Méru jako horu Šivy a džainisté zase jako horu svého prvního tírthankary Rišabhy, přičemž Šiva v náthovském šivaismu a Rišabha v džainismu jsou shodně uctíváni jako Ádi Nátha („První Nátha“). V Kailáši započal Nandi Nátha, uctívaný v šivaismu jako strážce této posvátné hory, iniciační linii nejstaršího známého řádu náthovské tradice. Do této linie se počítají Nandinátha Sampradája, Ádinátha Sampradája a také Meykanda Sampradája, založená ve 13. století Meykandarem, učedníkem jednoho z tehdejších mistrů Nandinátha Sampradáji Paradžjotiho Munívara.", "Praxe jógy je sádhanou (doslova „prostředkem dosažení“) Nátha Sampradáji. Proto jsou také všichni příslušníci této tradice jogíny. Dělí se ale na laiky a zasvěcence, kterými jsou sádhuové („svatí“, doslova „ti dosahující“), tj. asketičtí „mniši“ (samnjasíni), podporující praxi jógy „odříkáním“ (samnjása). Pataňdžali, autor systematického pojednání o józe sestávajícího z textů zvaných Jóga Sútry, sám byl jogínem Nandinátha Sampradáji, jedním z osmi učedníků Nandiho Náthy. Ve svém pojednání rozlišil různé stupně a techniky jógy, počínaje rozlišením dvou základních druhů jógy (krija jóga a aštanga jóga) a konče rozpoznáním nejvyššího stupně jógy (rádža jóga). Matsjendra Nátha nebo jeho učedník Górákša Nátha jsou považováni za zakladatele tzv. hatha jógy.", "Náthové rozvinuli tantrické pojetí jógy. Tantra (sanskrt. „tkanivo“ nebo „pavučina“ ve smyslu struktury) je stylem meditace a rituálů. Má široký význam a tantrickým pojetím se rozumí pojetí strukturální, systematické, technické či metodické. Spočívá ve vytvoření strukturovaného systému či rozpracování různých technik nebo metodických postupů. Náthové tak rozvinuli vědecký přístup k józe. Vyvinuli různé techniky a metodické postupy jógy, pracující s tělem a myslí jako nástrojem ducha a prostředkem jeho vysvobození. V rámci tohoto pojetí zastávají monistickou teorii, překonávající dualitu duchovní a hmotné podstaty přesvědčením, že ve skutečnosti neexistuje nic jako hmotná substance, že jde o máju („iluzi“), protože vše zdánlivě hmotné je pouze vnější formou vnitřního obsahu metafyzické podstaty veškerenstva (brahma).", "Konečným cílem náthovských sádhuů je stát se Siddhou („Dokončeným“ či „Dokonalým“), tj. bytostí, která dosáhla svého duchovního „osvobození“ (mókša) již za života jako džívanmukta (\"osvobozený duší\" či \"zaživa\") a podle hinduistické a džainistické víry žije i po smrti v duchovním těle v metafyzické říši Siddhalóky či Siddhašíly. Podle téže víry žije mnoho Siddhů v Siddhášramu skrytém v Himálaji. Siddhové jsou v hinduismu, džainismu i buddhismu ctění světci, považovaní za nadpřirozené bytosti s vlastní filozofií života jako cesty duchovního osvobození založené na sádhaně a využití těla a duše jako prostředku či nástroje tohoto osvobození, eventuálně nadpřirozených schopností siddhi. Pojem siddhismus není běžně používaný termín pro filozofický systém jako buddhismus nebo džainismus, nicméně se hodí pro vystižení vlastní náthovské filozofie, vystavěné na základě sádhany jako Siddha Sampradája.", "Nátha Sampradája začala jako šivaistická tradice, uctívající Boha Univerza jako Šivu (sanskrt. „Laskavý“ nebo „Milostivý“). Zakladatel Kailasa Parampary Nandi Nátha je duchovním otcem první šivaistické doktríny Šaiva Siddhánty, šířené jeho učedníky. Původně ve védské tradici bylo jméno Šiva jen přídomkem několika védských bohů, ale Nandi Nátha ho podobně jako autor Švétašvatara Upanišady, historicky nejstarší literární expozice šivaismu z 4. až 6. století př. n. l., použil v monoteistickém či spíše teisticky monistickém smyslu jako jméno Boha Univerza, „Hospodina“ (sanskrt. Íšvara) - „Transcendentního Ducha“ (Paramátma). Podle této teologie, v nejhlubším nitru každé duše spočívá jeden a tentýž Bůh vědomí, Šiva, který je zároveň Bohem jsoucna v bytí veškerenstva, a tím Bohem Univerza. Příslušníci Ádinátha Sampradáji uctívají Šivu jako „Prvního Náthu“ (Ádi Nátha), od nějž pochází učení jejich zakladatele Matsjendry Náthy.", "Náthové žijí buď jako „poutníci“ (parivrádžaka) na cestách, nebo jako „mnichové“ (sannjási) v ášramech (klášterech) v lesích a horských oblastech. Tento způsob života má svůj původ ve šramanském hnutí. Náthové také mají svá centra v chrámech (sanskrt. matha), z nichž nejvýše postaveným je Górákhnáth Matha.", "", "Nandinátha Sampradája („Tradice Radostného Pána“) představuje ve známé historii počátek Siddha Sampradáji. Založil ji Maháriši Nandi Nátha („Velký Zřec Radostný Pán“), který se obklopil svými osmi učedníky (Sanatkumar, Sanakar, Sanadanar, Sananthanar, Šivajógamuni, Pataňdžali, Vjaghrapada a Tirumular) a vyslal je jako apoštoly do světa šířit své radostné poselství Advaita Šaiva Siddhánty („Doktrína nedualistického šivaismu“), hlásající duchovní soupodstatnost každé duše s Bohem Univerza coby Šivou. Tato tradice započala minimálně ve 2. století př. n. l. Nandiho Náthu a některé jeho učedníky (Pataňdžaliho, Vjaghrapadu a Vašišthu) zmiňuje jako své současníky ve své gramatice Astádhjájí už hinduistický lingvista Pánini, kterého většina badatelů datuje dokonce až do 4. až 6. století př. n. l. Nandinátha Sampradája je siddhistická tradice jógy, jejíž guruové údajně provádějí „zasvěcení“ (dikša) mystickým „předáním moci“ (šaktipáta) pomocí vkládání rukou a vyznačují se nadpřirozenými schopnostmi siddhi, jakými jsou jasnovidectví, zmnožování hmotných předmětů, vznášení se, procházení pevnými překážkami nebo chůze po vodě. Podle posvátného textu Nátha Námavalí Sútry byl ve svém mládí jedním z členů řádu také Ježíš Kristus, jmenovaný zde sanskrtsky Íša Nátha spolu se svým guruem Čétanem Náthou. Nandinátha Sampradája existuje dodnes a má svůj hlavní chrám na Havajském ostrově Kauai.", "Ádinátha Sampradája („Tradice Prvního Pána“) odvozuje svůj původ od samotného Šivy coby „Prvního Pána“ (Ádi Nátha) vůbec. Podle této tradice, Nandi Nátha a Matsjendra Nátha získali oba své učení právě od Šivy. Ten měl nejprve předat své učení jógy Nandi Náthovi ve svém sídle na Kailáši, na jehož vrcholu spočívá zasněžený chrám. O mnoho později měl od Šivy získat novější učení jógy Matsjendra Nátha, jenž žil zřejmě v 10. století n. l., podle řady badatelů však již v 7. nebo 6. století n. l. Legenda říká, že když se Matsjendra, jehož jméno znamená „Pán ryby“, narodil, nepříznivé znamení dohnalo jeho rodiče k rozhodnutí hodit dítě do Indického oceánu. Tam k němu připlavala velká ryba a pohltila ho. Ve skutečnosti ho však nesnědla, nýbrž ho ubytovala ve svých útrobách a doplavala s ním na dno oceánu do tamního sídla Šivy, kde Matsjendra poslouchal, jak Šiva zasvěcoval do tajemství jógy svoji choť Párvatí. Poučený Matsjendra začal praktikovat hatha jógu, až se mu po dvanácti letech podařilo stát se Siddhou, načež předal učení svému učedníku Górákšovi Náthovi. Ádinátha Sampradája se zakládala na životě všech svých příslušníků v sannjáse („odříkání“) o samotě v jeskyních, chatách, zničených budovách nebo prázdných domech jako přechodných útočištích na cestách. Dnes již neexistuje, protože její poslední guru Šrí Gurudev Mahendranath, jenž zemřel roku 1991, odmítl dál postoupit samnjásu dikšu. Založil ale také Mezinárodní náthovský řád (1978), který sdružuje všechny denominace Nátha Sampradáji.", "Navanátha Sampradája („Tradice Devíti Náthů“, nebo taky „Tradice Nových Náthů“), zkráceně Navnáth, je tradice devíti soudobých náthovských mistrů, uctívaných společně i jednotlivě. Jde o Matsjendru Náthu a jeho osm učedníků. Jejich jména se liší v závislosti na různých textech. Maurice Frydman uvádí skupinu devíti zvaných Matsjendra Nátha, Górákša Nátha, Jalandhar Nátha, Kaníf Nátha, Gahini Nátha, Bhartri Nátha, Mína Nátha, Čarpati Nátha a Nága Nátha, Suamitra Mullarpatt zase místo Míny Náthy uvádí Revana Náthu a v některých z dalších možných seznamů jsou z Frydmanova seznamu jen Matsjendra Nátha a Górákša Nátha a všichni ostatní se liší. Příslušníci této tradice mají společnou víru, že jejich devět úvodních mistrů byli Avatáři devíti Nárájanů z Mahábháraty coby mystických poslů Krišny, a že mystický Avatár hinduistické Trojice Boží (Trimúrti – Bráhma, Višnu a Šiva) Dattatreja byl „Prvním Učitelem“ (Ádi Guru) jejich náthovského řádu. Dattatreja měl inspirovat a formovat Górákšu Náthu. Nejposvátnějším textem této tradice je proto velebná píseň o Dattatrejovi zvaná Avadhúta Gíta. Dalším posvátným textem řádu je Navnath Bhaktisar (též Navnath Pothi), kniha o narození, životě a skutcích devíti zakladatelských Náthů. Jedním z klíčových textů řádu je také kniha Siddha Siddhánta Paddhati, kterou napsal Górákša Nátha. Je dokladem dovršení starověké siddhistické tradice jógy v tomto řádu. Navanátha Sampradája má velký kult v Maháráštře." ] }

{ "title": [ "Děj." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Kniha je rozdělena na tři samostatné příběhy. V prvním (\"Mlha\") zachrání Anton Goroděckij na moskevském letišti nechtěně proroka Kešu před Tygrem (stvořením, které vytvořilo šero, jehož síla je nekonečná). Anton proroka před Tygrem chrání, i když o povaze Tygra toho příliš neví, ví se pouze, že jeho cílem je zničit proroctví, tak aby jej nikdo neslyšel, proroctví by narušilo rovnováhu sil mezi Temnými a Světlými. K ochraně proroka nehodlá pomoci ani Inkvizice. Prorokovi se podaří vyřknout tajemství v prázdném pokoji, kde ho lidé neuslyší, Anton si však pomocí hračky proroctví nahrál. V druhém příběhu (\"Bouře\") se Anton snaží zjistit, co nebo kdo je Tygr. Od starého proroka v Londýně dostane dřevěný pohár, vyrobený ze stromu, do něhož on před stovkami let vyřkl proroctví.Setkáváme se znovu s temnou vědmou Arinou, která je na útěku před inkvizicí a spolu s Antonem letí na Tchaj-wan k jinému prorokovi, který přežil příchod Tygra, od něhož se dozví, že Tygr je samotné personifikované šero a že jej nelze zabít. Arina Antonovi ukradne nahrané proroctví. V třetím příběhu (\"Činy\") si Anton proroctví poslechne, díky čemuž si musí vybrat mezi svou smrtí, nebo tím, že Naďa (v tomto příběhu již desetiletá absolutní Jiná) Tygra zabije (je toho jediná schopná a právě o ní je proroctví, kterého se Tygr bojí). Zabitím Tygra však zanikne i šero a přestane fungovat magie, což, jak se ukáže, je cílem Ariny. Anton situaci vyřeší tak, že když se Tygr objeví, vytvoří neproniknutelný Sarkofág času, do kterého se s Arinou uzavře. Proroctví je tak odděleno od světa. Pro Tygra však ani Sarkofág času není překážka a ve strachu, že by jeho dcera raději zničila šero než by přišla o otce, Antona vytáhne ven. Arina v sarkofágu zůstane. Po slibu, že proroctví už nikdy neuslyší žádný člověk, Tygr mizí." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Henryk Antoni Flame se narodil 15. ledna 1918 v domě č. 314 ve Fryštátě (dnes městské části Karviné) otci Emerykovi a matce Marii roz. Raszykové. V roce 1919 byla rodina donucena k přestěhování do Čechovic (dnešní Czechowice-Dziedzice v Polsku). V Čechovicích absolvoval gymnázium a následně na Průmyslové škole v Bielsku absolvoval studia v oboru letecký mechanik. V roce 1936 vstoupil do polské armády a zahájil pilotní studia v Bydhošti. Studia ukončil v roce 1939 v hodnosti pilota desátníka. Po vypuknutí 2. světové války byl pilotem 123. letky stíhačů a zúčastnil se leteckých soubojů při obraně Varšavy. Při jednom ze soubojů bylo jeho letadlo poškozeno a Flame musel nouzově přistát. Jelikož polská armáda měla málo letadel byl Flame přidělen k dispozici velení obrany Varšavy. Sedmého září byla letka č.123 z Varšavy odvelena. Flame byl přidělen k průzkumné letce u Lvova. Při leteckých průzkumech nad územím obsazeným Rusy byl sestřelen. Dostal se do Maďarska, kde byl následně internován do utečeneckého tábora. Podařilo se mu utéct, ale maďarský sedlák u kterého nocoval, ho udal. Úřady ho zajaly a vydaly Němcům, kteří ho zavřeli v utečeneckém táboře na území Rakouska. Díky intervenci rodiny a v neposlední řadě i svému příjmení (používal tvar Flamme) byl následně propuštěn domů do Čechovic. Začal pracovat na dráze jako strojvůdce a zároveň se zapojil do hnutí odporu v rámci Zemské armády (Armia Krajowa), kde organizoval sabotáže a výzvědnou činnost. Začátkem roku 1944 hrozila Flamemu dekonspirace a proto s několika kamarády utekli do okolních lesů. Zorganizoval partyzánský oddíl začleněný do Národních ozbrojených sil – NSZ (Narodowe Siły Zbrojne). Po osvobození Čechovic v únoru 1945 se přihlásil do služby nové lidové vládě a přes protesty místní komunistů byl pověřen vedením místní občanské milice MO (Milicja Obywatelska). Flame postupně dosazoval do jednotek MO své lidi a shromažďoval zbraně pro nadcházející konfrontaci s komunisty. Před hrozícím prozrazením unikl v dubnu 1945 do beskydských lesů a zorganizoval pro boj s komunisty partyzánský oddíl, který se postupně stal největším oddílem NSZ na Těšínském Slezsku – měl 300 vojáků. Tehdy také Flame začal používat pseudonymy „Bartek“ a „Grot“. Oddíl provedl 340 ozbrojených akcí a 3. května 1946 dokonce obsadil obec Visla (Wisła) kde před místními komunisty proběhlo defilé partyzánských jednotek NSZ. Výsledkem této provokace byla velká akce státní bezpečnosti, kdy na základě provokace 167 partyzánů bylo zastřeleno. Postupně aktivita skupiny slábla. Flame využil amnestii z února 1947 a 11. března se v Těšíně vzdal státní správě. Komunisté nemohli snést skutečnost, že díky amnestii unikne Flame trestu. Připravili léčku a dne 1. prosince 1947 byl v Zábřehu (Zabrzegu) u Čechovic Flame zákeřně zastřelen příslušníkem MO Rudolfem Dadakem. Dadak za tuto vraždu nikdy nebyl odsouzen. Dnes Flame a ostatní vojáci bojující po roce 1944 s komunistickým režimem jsou nazýváni Prokletými vojáky. Odhaduje se, že tohoto odboje se v Polsku zúčastnilo 120 až 180 tisíc polských občanů. Dne 1. března 2017 byl Flame posmrtně vyznamenán Řádem znovuzrozeného Polska tř. komtur (Krzyż Komandorski Orderu Odrodzenia Polski)." ] }

{ "title": [ "Ekologie.", "Popis.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V původním prostředí se jedná o epifytní rostlinu, která roste v korunách stromů vlhkých lesů. Z rostliny na které roste nečerpá žádné látky, kořeny používá jen k ukotvení. Vláhu a živiny získává hlavně svými listy, postačí dešťová voda a spláchnuté nečistoty z okolního prostředí. Roste dobře na plném slunci i v mírném polostínu. V dospělosti rostliny průběžně vykvétají po celý rok. Po odkvětu mateční rostlina odumírá, ale okolo již vyrůstají nové růžice listů, které lze s kouskem oddenku odebrat a založit novou rostlinu.", "Bilbergie nicí je epifyt, z jehož krátkého oddenku s několika kořeny vyrůstá trs kožovitých, úzce kopinatých až čárkovitých, žlábkovitě prohnutých listů, které v počtu 12 až 15 vytvářejí úzkou, trychtýřovitou růžici. Listy jsou 30 až 50 cm dlouhé a 1 cm široké, převisající, tmavozelené se stříbrným nádechem, na rubu šedavě šupinaté a po obvodě oddáleně ostnité. Ze středu růžice vyrůstá šedá, převislá lodyha nesoucí květenství, řídký, obloukovitě převislý jednoduchý klas tvořený trubkovitými, asi 2 cm velkými květy. Korunní lístky jsou světle zelené a modře olemované. Nazpět obrácené kališní lístky jsou růžové s nazelenale modrými kraji. Spodní trojúhelníkovité listeny jsou zelené, horní sytě růžové. Květy obsahují nektar. Plody jsou bobule obsahující semeny, která i v pokojových podmínkách při vyšší teplotě dobře klíčí.", "Stálezelená vytrvalá rostlina, která se mimo subtropy a tropy hojně pěstuje v interiéru. Používá se pro světlá a teplá stanoviště, sází se do závěsných nádob nebo klasických květináčů do kypré, propustné, mírně kyselé půdy, která je udržována jen mírně vlhká až suchá. Byly vyšlechtěny pestrolisté variety, které však nelze rozmnožovat semeny, ale jen oddělky vyrůstajícími na kořenovém krčku po odkvětu. Žádá světlé místo se zimní teplotou okolo +15 °C a letní +25 °C. Protože téměř nepřijímá vláhu kořeny, je vhodné zalévat do listové růžice, odkud vodu listy nasává. Ideální je rosení a občasné hnojení na list. Velikou předností bilbergie nicí je minimální náročnost na pravidelnou péči, přečká i dlouhodobé opomenutí, uhyne snad jen ve vodě nebo v chladu." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu kadie jsou vzpřímené keře nebo malé stromy se střídavými, většinou sudozpeřenými (výjimečně lichozpeřenými) listy. Listy jsou nahloučené na mladých letorostech na konci větví. Jednotlivé lístky jsou krátce stopečkaté, bez palístků. Květy jsou pravidelné, převislé, většinou pětičetné (řidčeji až sedmičetné), s válcovitou a v horní části zvonkovitou češulí, uspořádané v chudých úžlabních hroznech. Kalich je zvonkovitý, zakončený trojúhelníkovitými, ostrými laloky. Korunní lístky jsou smetanové až červené nebo purpurové, volné, stejného tvaru a velikosti, na bázi více či méně nehetnaté, se zvlněným až mělce dřípeným okrajem. tyčinek je dvojnásobek oproti počtu korunních lístků, jsou volné a všechny stejně dlouhé. Semeník je čárkovitý, zploštělý. Plodem je lusk pukající 2 spirálně se svinujícími chlopněmi.", "Rod kadie zahrnuje 7 druhů. Je rozšířen v Africe, Arábii a na Madagaskaru. Druh \"Cadia purpurea\" je rozšířen v oblasti severovýchodní a východní Afriky (Etiopie, Keňa, Somálsko) a na jihozápadě Arabského poloostrova, všechny ostatní druhy jsou endemity Madagaskaru. Centrum rozšíření je ve střední části východního Madagaskaru, některé druhy rostou na jihovýchodě a severozápadě ostrova.", "O opylování květů rodu kadie toho není mnoho známo. Květy jsou vesměs červeně zbarvené, převislé, obsahují hojný nektar a nevoní, což odkazuje na opylování ptáky.", "Rod \"Cadia\" je v rámci čeledi bobovité řazen do podčeledi \"Papilionoideae\" a tribu \"Podalyrieae\". V rámci čeledi bobovité je tento rod (spolu s rody \"Acosmium\", \"Baphiopsis\" a \"Dicraeopetalum\") výjimečný svými pravidelnými květy. Podle výsledků molekulárních studií představuje bazální větev daného tribu. Příbuzenské vztahy rodu \"Cadia\" s ostatními skupinami čeledi bobovité byly po dlouhý čas nevyjasněné. Nejčastěji byl kladen do blízkosti tribu \"Sophoreae\" nebo \"Podalyrieae\", někteří botanici jej dokonce na základě charakteru květů řadili do podčeledi \"Caesalpinioideae\". Studiem exprese genů v raných stádiích vývoje květu \"Cadia purpurea\" bylo zjištěno, že pravidelnost květů je nově vyvinutým znakem a gen pro diferenciaci horního korunního lístku (pavézy) je aktivní po celou dobu diferenciace koruny, nikoliv jen ve stádiu diferenciace pavézy. Obdobný proces probíhá i při vývoji pravidelných květů pelorických forem hledíku. Nejedná se tedy o návrat k primitivním znakům zděděným po dávných předcích. Stejně tak to není znak neotenní, při němž by se v raném stádiu vývoje květu zastavila diferenciace korunních lístků a květ by dosáhl zralosti s nedospělými znaky." ] }

{ "title": [ "Taxonomie.", "Výskyt.", "Popis.", "Chování.", "Vztah s lidmi." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kranas americký je ostnoploutvá ryba patřící do čeledi kranasovití (Carangidae) a rodu kranas (\"Seriola\"). Popsal jej Achille Valenciennes v roce 1833 a rodové jméno pochází z latiny a odkazuje na velký hliněný hrnec. Existují tato vědecká synonyma: \"Halatractus dorsalis\", \"Lichia pappei\", \"Seriola aureovittata\", \"Seriola banisteri\", \"Seriola dorsalis\", \"Seriola foncki\", \"Seriola fonki\", \"Seriola grandis\", \"Seriola lalandei\" a \"Seriola lalandei dorsalis\". Druh tvoří mnoho subpopulací, které byly i považovány za jednotlivé druhy.", "Druh obývá subtropické vody, vyskytuje se v Indo-Pacifiku (Japonsko, Austrálie, Jihoafrická republika, Nový Zéland a jiné), východním Tichém oceánu (Galapágy, západ Spojených států) a na východě a jihozápadě oceánu atlantského (například Brazílie). K životu dává přednost teplotám mezi 18 °C až 24 °C a hloubce 3 až 825 metrů. Preferuje dno i otevřenou vodu.", "Kranas americký je asi 2,5 metrů dlouhá ryba s hmotností až 36,3 kg. Tělo pokrývá 5 až 6 hřbetních paprsků, 33 až 35 hřbetních měkkých paprsků, 2 až 3 řitní paprsky a 20 až 21 řitních měkkých paprsků. Je zbarveno indigově, boky a břicho mají barvu stříbrnou, a protíná jej bronzový pruh. Ploutve jsou zabarveny žlutě. Druh je citlivý na zvuk.", "Kranas americký žije většinou samotářský život, může však tvořit i menší skupinky. V případě, že je některý jedinec zraněný, jiný kranas mu pomáhá plavat. Teritorium nevytváří. Druh žere hlavně jiné druhy ryb, jako jsou sledi nebo makrely, nepohrdne však ani hlavonožcem. Rozmnožování probíhá v období od prosince do ledna (teplota vody musí být vyšší než 17 °C), druh je polygamní. Námluvy trvají okolo hodiny, samec při nich plave pod břichem samice, jedinci se navzájem dotýkají a nepravidelně plavou. Samotné tření pak trvá okolo 20 sekund a během něj může samice naklást až 150 vajíček. Z nich se vylíhnou asi po 105 hodinách larvy, které nemají vyvinuté oči ani trávicí soustavu; tyto vlastnosti se u nich objeví až čtvrtý den po vylíhnutí. Mláďata tvoří u pobřežních vod rybí školky. Loví při východu a západu slunce a konzumují zooplankton a malé rybky. Za 2 až 3 roky dosáhnou pohlavní dospělosti, v tuto dobu samice měří asi 75 cm. Druh se může dožít až 12 let, ve volné přírodě však obvykle méně. Mezi přirozené nepřátele patří například žralok bílý (\"Carcharodon carcharias\") či lachtan kalifornský (\"Zalophus californianus\"), na kranasovi pak parazitují například motolice (Trematoda) či tasemnice (Cestoda).", "Kranas americký je vysoce ceněná ryba, v Austrálii chovaná v akvakulturách. Ročně je odloveno asi 130 tun těchto ryb v Novém Jižním Walesu a 50 tun na západě Austrálie. Prodávají se buďto čerstvé, nasolené nebo sušené. I přes rybolov populace neklesá a vzhledem k výskytu v řadě chráněných oblastí považuje Mezinárodní svaz ochrany přírody kranase amerického za málo dotčený druh." ] }

{ "title": [ "Boj.", "Vládní výklad.", "Zpochybnění.", "Následky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Krátce před muslimským svátkem Ašúrá odhalily irácké bezpečnostní složky plán na zavraždění několika předních šíitských kleriků, mezi nimi i populárního Ajatolláha Sistániho. Podle plánu měli atentátníci proniknout k duchovním převlečeni za poutníky a následně z co nejmenší vzdálenosti zahájit palbu. Nešlo by o první případ, kdy tento svátek zneužili extremisté ke krvavým útokům. V roce 2004 zahynulo při bombových útocích během svátku minimálně 178 lidí. Irácké jednotky naplánovaly na 28. únor zákrok proti podezřelým osobám, ale ten vyústil v silné boje v nichž ozbrojenci téměř porazili irácké bezpečnostní složky. Během několik hodin trvajících bojů byl jeden irácký voják zajat. Povstalci ho ošetřili a poslali zpět s odkazem: \"imám se vrací\". Iráckým vojákům začala docházet munice, a tak jim spojenecká vojska poskytla leteckou podporu v podobě bojových vrtulníků a letadel F-16. Útoky byly koordinovány ve spolupráci s příslušníky amerických speciálních jednotek, kteří pomohli ulehčit iráckým vojáků, ale jeden vrtulník AH-64 Apache se povstalcům podařilo sestřelit. V jeho troskách zahynuli oba členové posádky. Spojeneckým vojskům se podařilo zajistit místo přistání dříve než dorazili ozbrojenci, ale jejich útoky se dařilo odrážet jen díky intenzivní palebné podpoře. Irácká vojska nebyla schopna zvrátit průběh bitvy a tak požádala o pomoc elitní útvar irácké armády SWAT z města Hilla. Kolem jedné odpoledne dorazily i americké posily z Bagdádu. Po příchodu posil se někteří z povstalců rozhodli uniknout směrem k městu Karbalá. Krátce na to iráčtí představitelé prohlásili, že se jim podařilo boje zastavit, ale 1. února došlo ve městě Nadžaf k dalším střetům s ozbrojenci.", "Oficiální verzi událostí zpochybnili novináři Patrick Cockburn, Dahr Jamail a Ali al-Fadhily. Podle jejich vyšetřování nepokoje začaly o šesté ráno, když Hadždž Saad Saad Najíf al-Hatemi vedl ozbrojené členy šíitského kmene Hawatim směrem ke kontrolnímu stanovišti. Bezpečnostní složky zahájily na jeho auto palbu, přičemž zemřel Hatami, jeho žena a řidič. Do přestřelky se následně zapojili členové kmene Hawatim. Iráčtí vojáci si údajně mysleli, že bojují proti členům al-Káidy a požádali o posily. Následně se do oblasti bojů přesunuli členové kmene Chazael snažící se zastavit boje, ale neuspěli. Po vystupňování bojů se pokoušeli stáhnout i členové Hawatin, avšak i tento pokus o zastavení bojů ztroskotal. Do bojů byla zatažena i skupina vedená Ahmadem al-Hassan, která žila v oblasti bojů. Intenzita střetů vzrůstala a vyvrcholila sérií spojeneckých náletů. Po skončení bojů se mnoho Iráčanů vyhledávalo objasnění průběhu bojů. Mluvčí parlamentu Mahmúd al-Mašhadani obvinil vládu z úmyslného utajování důkazů.", "Informace o ztrátách v řadách irácké policie a armády se pohybují v rozmezí od 11 do 30 mrtvých a asi 30 zraněných. Americká armáda přišla o dva muže. V boji zahynulo kolem 400 ozbrojenců a přibližně stejný počet padl do zajetí. Podle prohlášení irácké armády se podařilo zabavit stovky automatických zbraní, jakož i několik minometů či raket. Podle zveřejněných informací se u těl ozbrojenců našly dokumenty potvrzující jejich příslušnost k radikální náboženské sektě Nebeští vojáci. Podle některých analytiků byly zprávy o iráckém \"úspěchu\" přehnané. Bezpečnostní síly podcenily závažnost situace, jakož i připravenost ozbrojenců na boj. Po boji bylo zatčeno několik stovek příslušníků sekty. 2. září 2007 byly vyneseny rozsudky nad 458 z nich. Deset bylo odsouzeni k smrti, 54 bylo propuštěno a zbytek dostal trest odnětí svobody na patnáct let až doživotí." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Jeskyně, hlavní prostory kláštera, jsou vytesány v západní stěně Klášterní skály. Na náhorní plošině nad ní se dochovaly pozůstatky středověké pevnosti Kalamita, založené v 6. století, která se v 14. až 15. století stala součástí pravoslavného knížectví Theodoro a kterou roku 1475 dobyli Turci. V té době již klášter existoval, kdy však byl přesně založen, není jasné. Různí historikové odhadují jeho počátky od 6. do 15. století. Vznik kláštera je spojován s kultem svatého Klementa, který měl být podle jedné z legend utopen poblíž nedalekého Chersonésu. Když pevnost Kalamita dobyli Turci, klášter postupně upadal, až zanikl. Pevnost byla přejmenována na Inkerman, což dalo jméno i nedalekému městu. Od roku 1783 se pozůstatky kláštera, stejně jako celý Krym, dostaly pod nadvládu Ruska. V roce 1850 byl klášter obnoven, roku 1867 byl znovu vysvěcen jeskynní chrám svatého Martina. Později také vznikaly nové svatostánky: chrám svatého Pantaleona (1895) a chrám svatého Mikuláše (1905). Od roku 1924 začaly být bolševiky chrámy postupně uzavírány. V roce 1927 zemětřesení silně poškodilo chrám Zvěstování a chrám svatého Mikuláše, proto bylo rozhodnuto o jejich rozebrání. Definitivně byl klášter uzavřen v roce 1931 a jeho majetek předali Sevastopolské muzejní jednotě. V prostorách zrušeného kláštera však nechali dožít představeného Benedikta, otce Prokopije a dva 85leté starce. Během 2. světové války se v klášterních jeskyních usadil štáb 25. střelecké divize Přímořské armády, která v červnu 1942 zadržovala v Inkermanské vrchovině nacisty, postupující na Sevastopol. K postupné obnově kláštera docházelo od roku 1991 díky úsilí představeného Avgustina, bratří i laiků. V chrámech se opět začaly sloužit bohoslužby, cely byly opraveny. Z Kyjeva sem byla převezena relikvie svatého Klementa, která byla umístěna v boční lodi chrámu svatého Klementa." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Olesya Rulin, se narodila v březnu roku 1986 v Moskvě za dob Sovětského svazu v Rusku. Vyrůstala nedaleko Moskvy, ve městě Likhoslavl. Na počátku devadesátých let, její otec emigroval do Spojených států, o dva roky později ho celá jeho rodina i spolu s Olesya následovala a usadila se v Texasu a později v Utahu. Když měla Olesya jedenáct let, její matka ji přihlásila na baletní kurz, aby si zlepšila postavení ve společnosti. Po čase si v tanec velmi oblíbila. Také umí hrát výborně na klavír, co předvedla ve všech třech částech filmu \"Muzikál ze střední\". Umí číst, psát a mluvit plynule rusky. Věnovala hodně času na charitativní účely, rozdala několik peněz pro zvířata, víceméně psů, kteří byli bez domova, a také věnovala pro charitu i nějaké její šaty. Krátce před zahájením její herecké kariéry, brigádovala v menších obchůdcích, studovala ekonomómiu v Paříži a v roce 2005 absolvovala na West Jordan High School.", "Mezi její první filmy ve kterých si zahrála, patří \"Hon na psa\" (2001), kde si zahrála po boku herce Shia LaBeouf. Také se objevila v horrorovým thrillery \"Temná legenda 3\" (2005) a až o rok (2006) se jí podařilo zviditelnit v muzikálové komedii \"Muzikál ze střední\". O dost více prostoru získala v druhé části a také si svoji postavu nadějné klavíristky zopakovala i potřetí, v poslední části \".\" Po dotočení filmů \"Muzikál ze střední\", se představila i po boku Jessicy Simpson, v komedii \"Filmová hvězda\" (2008). Ve stejném roce, se objevila i v dramatu \"Navěky silný\" a o rok později, si zahrála spolu s herečkou Heather Locklear v dramatu \"Flying By\". V roce 2010, si zahrála hlavní postavu ve filmu \"Mery v očekávání\" a v roce 2013 si zahrála dceru Kristen Chenoweth, v komedii \"Rodinný víkend\". Od roku 2015, hraje postavu jménem Callista Secor v akčním seriálu \"Powers\"." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Studium.", "Práce.", "Filmografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Maturovala v roce 1984 na Střední průmyslové škole v Komárně. V letech 1985–1987 byla členkou uměleckého souboru divadla Thália v Košicích – tehdy vysunuté scény Maďarského oblastního divadla (MOD) se sídlem v Komárně, které bylo založeno 1. října 1952. Po Sametové revoluci (1989) se divadlo rozdělilo na dvě samostatná maďarská divadla: divadlo Thália v Košicích a Jókaiho divadlo v Komárně. Hereččina první menší role na prknech, která znamenají svět byla chlapecká postava v Shakespearově dramatu \"Coriolanus\", kde ztvárnila mladého Marcius. Její následující, ale už hlavní role byla v pohádce \"Zlatý klíček nebo Buratinove příhody\" od ruského autora Alexeje Nikolajeviče Tolstého, kde ztvárnila dřevěného chlapečka s velkým nosem, Buratina. Uměleckou kreaci mladé herečky děti milovali, kritika ji chválila za citlivě zahranou postavu. Další role, do které byla obsazena již jako mladá a krásná žena, jí přinesla úspěch i u dospělého diváka. Bylo to v komedii francouzského dramatika Marca Camolettiho \"Tři letušky v Paříži\", kde hrála půvabnou stewardky Juditu z Německa. Ještě předtím než ji přijali na Vysokou školu múzických umění (VŠMU) triumfovala v dramatu maďarského autora László Németha \"Bodnárová / Bodnárné\", kde ztvárnila mladou nevěstu jménem Cica.", "Herectví studovala v letech 1987–1991 v Bratislavě na VŠMU, z čehož jeden semestr absolvovala v Budapešti na Divadelní fakultě, obor herectví (nyní Divadelní a filmová univerzita – \"Színház- és Filművészeti Egyetem\"). Její spolužačkami byly: Zuzana Mauréry, Zuzana Vačková, Dagmar Bajnoková (nyní Bruckmayerová), Henrieta Mičkovicová, Ingrid Slobodová (nyní Hanzelová). Během studia hrála střídavě v Bratislavě (např. Na scéně Slovenského národního divadla (SND): \"Útrapy z rozumu\", role – Vnučka Chriuminová v režii Miloše Pietore nebo v Divadle Korzo '90 (nyní Divadlo Astorka korzo '90) v absurdní dramatu \"Plešatá zpěvačka\", role – Mary), ale také v Komárně (např. Gyula Háy: \"Caligula / Caliguló\", Sándor Weöres: \"Lodník měsíce / Holdbéli csónakos\", Václav Havel: \"Vernisáž / Verniszázs\" v operetě od autorské dvojice László Szilágyi a Béla Zerkovitz: \"Žena polibků / Csókos asszony\").", "Po skončení vysoké školy chvíli účinkovala v Jókaiho divadle v Komárně a od podzimu 1991 až do roku 1994 byla členkou uměleckého souboru Petőfiho divadla ve Veszprému (\"Veszprém\"), kde si nejdříve zahrála v náročné tragédii od Williama Shakespeara \"Romeo a Julie\". V maďarském městě během svého čtyřletého působení účinkovala v různých dramatech, lehkých komediích, jakož i v operetách a v estrádach. V roce 1995 se již jako vdaná žena, přestěhovala se svým manželem za prací do dalšího většího města Maďarska, do Kecskemétu, který je administrativním centrem Bács-Kiskun. Zde sklízela úspěchy v rozmanitých postavách, v diváky oblíbených mizanscénách, dokud se jí v roce 1998 nenarodila dcerka Réka Anna (viz divadelní role pod textem). Šikovnou a žádanou herečku bylo vidět na jevištích i během mateřské dovolené, ale výrazně méně než dříve. V Jókaiho divadle v Komárně účinkovala v představeních: \"Láska / Szerelem\" od prozaika Lajose Bartu, \"Mládí pošetilost / Fiatalság bolondság\" od autorů Mihálye Eisemanne a Gyula Z. Halásze nebo Veszprém – Petőfiho divadlo – např. ve hře \"Noc tribádok / A tribádok éjszakája\" od švédského spisovatele Pera Orlova Enquista. Vedle rodinných povinností působila v dabingu, aby svůj jemný hlas propůjčila různým, ve světě známým herečkám. Úspěšně namluvila desítky postav ze zahraničních filmů a seriálů. Po pěti letech, které strávila se svou ratolestí, dostala angažmá v Šoproni (\"Sopron\"), ve městě ležícím v blízkosti rakouských hranic. V roce 2003 se stala členkou uměleckého souboru Petőfiho divadla tohoto města (poznámka: nezaměňovat s Petőfiho divadlem ve městě Veszprém). Do svého repertoáru musela už zařadit i muzikály a operety, do kterých dostávala nabídky stále častěji (např. \"Casting)Kasting\" nebo \"Zapomenuté léto / A régi nyár\"). Tvůrčí a dobře zpívající herečka byla letech 2007 a 2015 na volné noze, ale účinkovala v takových hitech jako \"Chicago\", \"Bláznivý den\" nebo \"Figarova svatba\", \"Čardášová princezna\", \"Hraběnka Marica\", \"Finito (Maďarský zombi) / Finito (Magyar zombi)\". Vynikající umělkyně, interpretka, jejíž zpívající hlas klidně může soupeřit i s hlasy muzikálových či operních zpěvaček, je od roku 2016 opět herečkou divadla Thália v Košicích, kde si už stihla zahrát v takových divadelních představeních jako v Molièrově komedii \"Mizantrop\" \"\"nebo v hudební hře maďarského autora Edeho Tótha \"Vyvrhuje vesnice / A falu rossza\". Herečka Silvia Vargová byla obsazena i do několika televizních a hraných filmů (např. \"Gázláng / Plynové lampy\" (2004), \"Orfeusz az alvilágban / Orfeus v podsvětí\" (2005), \"Szamba / Samba\" (1996), \"Kaméleon / Chameleón\" (2008), \"Barátok közt / Mezi přáteli\" (seriál). V rádiu Fiksz / Fiks úspěšně moderovala relaci \"Ellenkező nem / Opačné pohlaví\". Navzdory různým nabídkám z jiných médií zůstala věrná divadlu, kde své nejlepší kreace předvedla na několika jevištích v Maďarsku i na Slovensku, čili na prknech, která znamenají svět.", "Poznámka: V \"Přehledu rolí\" jsou i originální názvy těch divadelních her, které nejsou známy slovenskému divákovi. Přehled významných divadelních rolí:" ] }

{ "title": [ "Děj.", "Na severu.", "Na Zdi.", "V Dorne.", "V Braavosu.", "V Meereenu.", "Tvorba a hodnocení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Armáda Stannise Baratheona (Stephen Dillane) zažívá ránu v podobě podpálení části tábořiště. Baratheon pak vysílá svého pobočníka, Davose Mořského (Liam Cunningham), aby dojel na Černý hrad a získal od Jona zásoby jídla a vody. Davos usiluje alespoň o to, aby s sebou mohl vzít Shireen, aby nemusela být při obléhání, což Stannis odmítá. Stannis si chce promluvit s Shireen a naznačuje cosi nejasného. Sama jeho dcera se ho nakonec zeptá, zda by mu nějak mohla pomoct a on odpoví, že ano. Nakonec ji prosí o odpuštění. V dalším záběru Shireen vedou zajatci k hranici. Než zjistí, o co jde, je pozdě. Melisandra (Carice van Houten) nechá princeznu upálit, zatímco její otec to sleduje. Vše omlouvá tím, že je to kvůli zdaru války. Stannisova manželka Selyse (Tara Fitzgerald) se sice svoji dceru pokusí zachránit, je ale zadržena několika vojáky.", "Jon Sníh (Kit Harington) se společně s Tormundem (Kristofer Hivju), vrací na Zeď s mnoha Divokými, které zachránil z Tvrdodomova. Přestože se nezdá, že by Jonův zástupce Alliser Thorne (Owen Teale) souhlasil s jeho počínáním, otevírá bránu a pouští všechny dovnitř. Jon si ale vyčítá, že většinu Divokých se mu zachránit nepodařilo a podlehli tak Bílým chodcům, Sam (John Bradley) mu to vyvrací.", "Jaime (Nikolaj Coster-Waldau) se setkává s Myrcellou (Nell Tiger Free) poté, co se neúspěšně pokusil se do Dorne proplížit a unést ji. Doran Martell (Alexander Siddig) nechce Lannistera popravit i přes to, co se pokusil udělat, a místo toho připíjí na zdraví králi Tommenovi, s čímž Ellaira (Indira Varma) nesouhlasí a víno raději vylije na podlahu. Doran dokonce uposlechne Jaimeho, resp. Tommenův, návrh a rozhodne se Myrcellu poslat zpět do Sedmi království, protože právě tam měla přijít výhružná zpráva týkající se mladé princezny. Nakonec propustí i Bronna (Jerome Flynn), který jako trest za napadení prince Trystana (Toby Sebastian) jednu ránu od vojáka Hotaha (DeObia Oparei). Doran Martell je na Ellairu naštvaný kvůli její neposlušnosti a přinutí ji, aby mu buďto odpřísahala věrnost, nebo zemřela. Sama nakonec zvolí život. Jde pak za Jaimem a po krátké rozmluvě mu řekne, že ví, že Myrcella není jeho neteř, ale dcera, a že jí to nevadí.", "Arya (Maisie Williams) prodává ústřice ve svém pojízdném krámku, když si všimne člunu přijíždějícího ze Sedmi království. Na jeho palubě je lord Tyrell (Roger Ashton-Griffiths), krom něj ale také Meryn Trant (Ian Beattie), muž z jejího \"seznamu\". Trant si Aryi všimne, ale nepozná ji. Později se rozhodne navštívit jeden z nevěstinců, kam ho Arya následuje se zástěrkou, že jde prodávat své ústřice. Přes okno tajně pozoruje Meryna, jak si vybírá dívku, na každou z předvedených ale odvětí, že je příliš stará. Protože Arya sledovala Tranta, nestihla podat jed obchodníkovi a vymluví se tak Jaqenovi (Tom Wlaschiha), že muž ústřice nechtěl.", "Daenerys (Emilia Clarke) s Tyrionem (Peter Dinklage), Missaindei (Nathalie Emmanuel), Daariem (Michiel Huisman) a Hizdahrem (Joel Fry) sledují Velké hry. Daenerys svým tlesknutím odstartuje první souboj na život a na smrt. V druhém souboji proti sobě ale nastoupí Jorah Mormont (Iain Glen). I tento souboj královna spustí a přestože Jorah téměř zemře, zachrání ho jiný bojovník. Mormont nakonec přežije jako poslední. Najednou vyrve Jorah mrtvému bojovníkovi kopí z ruky a mrští ho přímo k Daenerys, čímž zabije jednoho z člena Synů Harpyje, který se ke královně plížil. Objevuje se více povstalců a všichni se snaží cizí královnu zabít. Hizdahr je také jedním zabit. Tyrionovi se podaří zachránit Missandei před jedním z vrahů a společně s královnou, Daariem a Jorahem utíkají pryč. Synů Harpyje je ale mnoho. Drogon přiletí Dany na záchranu a mnoho spiklenců zabije, když je ale zraněn, odlétá i s Daenerys pryč.", "Režie se ujali dva hlavní tvůrci, mimo Martina, tedy David Benioff a D. B. Weiss. Část epizody je čerpána z Martinovy knihy \"Tanec s draky\", nicméně, například upálení Shireen není v žádné z doposud publikovaných knih a má se odehrát až v knize \"Vichry zimy\". Tuto informaci přednesl George R. R. Martin oběma tvůrcům a ti souhlasili a scéna tak byla vytvořena. První vysílání epizody zhlédlo 7,14 milionu Američanů. Ve Spojeném království to bylo 2,473 milionu diváků. Co se hodnocení týče, pak epizoda získala od kritiků spíše kladné přijetí, chválena byla především závěrečná scéna v jámě. Naopak postava Stannise byla jak chválena, tak kritizována: někteří diváci chválili vývoj charakteru, jiní zase tvrdili, že postava se zachovala úplně jinak, než pro ni bylo obvyklé a působilo to zvláštně. Matt Fowler z \"IGN\" epizodu ohodnotil velice dobře − 9,3/10 − a ocenil scénu, ve které Dany, zpočátku opatrně, vylézá na hřbet Drogona. Naopak Erik Kain z \"Forbes\" označil záběr s upálením Shireen za hrozný a nesnesitelný." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Výstavba a otevření.", "Provoz.", "Plán demolice.", "Účel budovy.", "Popis.", "Opláštění.", "Mozaika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "Ústřední telekomunikační budova byla postavena mezi roky 1972 až 1979. Slavnostní otevření proběhlo dne 3. ledna 1980 za účasti tehdejšího premiéra Lubomíra Štrougala a ministra Vlastimila Chalupy. Se svými 85 metry (nejvyšší bod 96 m), 18 podlažími a 72 tisíci metry užitné plochy byla tehdy největší budovou v Československu co do obestavěného prostoru. Budova byla v té době největší telekomunikační budovou v Evropě. Co se technického vybavení týče, patřila ke světové špičce. Od začátku zde byly používány technologie švédské firmy Ericsson. Ve své době byla považována za předimenzovanou. Stála 1,5 miliardy tehdejších československých korun. Pracovalo zde až 2500 pracovníků. Z tohoto počtu zde bylo přibližně 1000 spojovatelek. Pro zaměstnance byl uvnitř například kinosál, několik bufetů a odpočívárny.", "Od 90. let 20. století budova sloužila jako sídlo firem SPT Telecom, následně Telefónica O2 Czech Republic. Na začátku roku 2017 odkoupil od skupiny PPF celou parcelu developer Central Group. Bylo to především kvůli zdejším lukrativním pozemkům. Cena tohoto kontraktu byla 660 milionů korun. Firma CETIN zde přestane působit v roce 2022, poté se budova nejspíše zbourá. Její údržba je totiž velmi nákladná a budovy a jejich vybavení je zastaralé. Většina zaměstnanců už se z komplexu začala přesouvat v roce 2017.", "Budova by měla být v budoucnu nahrazena projektem zvaný Centrum Nového Žižkova, jež bude investovat Central Group. Skupina vypsala na nový především rezidenční, ale i komerční komplex architektonickou soutěž, kterou na jaře 2019 vyhrála Eva Jiřičná, která se při navrhování spojila s architektonicko-inženýrskou společností Arup z Londýna. Bude se skládat z věží, jež budou vysoké přibližně 80 a 100 metrů, a z nového bloku budov. Developer počítá pro demolici s náklady v řádu stovek milionů korun, práce by podle jeho plánu měly trvat rok a půl. Společnost však čeká na změnu územního plánu, budovu by tak měla začít bourat nejdříve v roce 2024. Od srpna 2020 proto část komplexu nabídla k pronájmu.", "Budova byla vystavěna zejména jako náhrada za již kapacitně nedostačující mezinárodní ústřednu ve Fibichově ulici, odkud byly do ÚTB veškeré linky přeloženy. Aby se vůbec budovy daly napřímo propojit, byl pod Prahou proražen 2 km dlouhý tunel, který je používán dodnes. I tento ražený hloubkový kolektor samotný je úctyhodné stavební dílo. Od výstavby sloužila jako technické zázemí pro telekomunikace, od roku 2017 pod firmou Cetin. Ta zde zaměstnávala přibližně 900 lidí (2017). 1. ledna 2020 přesunula společnost Cetin své sídlo do nové budovy v Libni.", "Dominantou celého areálu je radioreléová osmnáctipatrová telekomunikační věž. Měří 85 metrů, přičemž anténa sahá do výšky 96 metrů.", "Původní opláštění většiny ploch komplexu budov, které bylo ze speciálně vyvinutého kovoplastického modulového pláště na bázi hliníkových eloxovaných profilů a skleněných výplní, bylo při rozsáhlé rekonstrukci pláště (výměny se dočkalo opláštění v rozsahu 5500 m) v letech 1998 a 1999 nahrazeno rastrovým systémem s výhradně pevným čirým zasklením. Neprůhledné části opláštění jsou tvořeny tepelněizolačním panelem s vnějším smaltovaným kaleným sklem bílé a modré barvy. Zbytek původního opláštění byl ze suchého kamenného obkladu z přírodního travertinu kotveného na ocelový modulový plášť.", "V recepční části budovy se nachází původní mozaika z roku 1980 nazvaná \"Člověk dobývající nové horizonty vesmíru\". Celkem 4 metry vysoké a 9 široké umělecké dílo zobrazuje muže a ženu na pozadí vesmíru (bez ideologického zatížení). V době vzniku stála mozaika 542 tisíc Kčs, je zdobena zlatem či československými smalty. Autorem byl Ital Sauro Ballardini, který navrhl také například mozaiku v pražské stanici metra Florenc. Poté, co budovu převzala firma O2 bylo umělecké dílo překryto sádrokartonovou zdí s reklamním plakátem. Po odkoupení komplexu společností Central Group, která ji hodlá zbourat, se mozaika demontuje. Bude přesunuta do budovy jiné." ] }

{ "title": [ "Přípravy.", "Start." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Když byl krátce poté, co se nepodařil třetí let, poprvé v srpnu 2008 oznámen čtvrtý let, start byl plánován na září. Raketa, která byla použita k provedení zkušebního letu, byla původně postavena pro vynesení družice RazakSAT. Testovací let byl před něj zařazený proto, protože Astronautic Technology Sdn Bhd (ATSB) vyžadovala úspěšný let, který měl být proveden dříve, než se přejde k vynesení družice RazakSAT. Harmonogram zanechal velmi málo času pro úpravy a testování. Tato raketa byla odeslána do zkušebních závodů společnosti v Texasu, kde byla po méně než 24 hodinách certifikována ke startu. Společnost SpaceX pronajala mezi 3. a 4. zářím letadlo C-17 letectva Spojených států, které přepravilo oba stupně rakety na vzdálenost 9 700 km, na startovní zařízení na atolu Kwajalein. Raketa Falcon 1 prodělala 20. září úspěšně testovací zážeh. Start se plánoval na 23. září, ale pozemní personál musel nahradit část potrubí dodávajícího kapalný kyslík do motoru Kestrel na druhém stupni. Tato práce odložila start na 28. září.", "Start se uskutečnil na ostrově Omelek, který je součástí atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech, v 23:15 UTC 28. září. Pokud by byl start odložen, mohl proběhnout ještě 1. října. Devět minut a 31 sekund po startu, když druhý stupeň dosáhl oběžné dráhy, se vypnul motor druhého stupně Původní oběžná dráha byla přibližně 330 x 650 km. Po přeletové části se druhý stupeň znovu zažehl a zakulatil oběžnou dráhu na 621 x 643 km, se sklonem 9,35 °. Jednalo se o první úspěšný start Falconu 1 a první úspěšné vynesení nákladu na oběžnou dráhu pomocí nosné rakety s tekutými pohonnými látkami, která byla financovaná ze soukromých zdrojů. Raketa měla stejnou trajektorii jako předchozí let, který nedokázal umístit na oběžnou dráhu satelity Trailblazer, NanoSail-D, PRESat a Celestis Explorer. Na raketě nedošlo k žádným zásadním změnám, kromě prodloužení doby mezi vyhořením prvního stupně a oddělením stupně druhého. Tato drobná změna řešila problém, který se vyskytl při předchozím letu, kdy se druhý stupeň oddělil, ale první měl ještě natolik vysoký zbytkový tah, že do druhého stupně narazil. Ačkoli SpaceX zamýšlela znovupoužitelnost prvních stupňů Falconu 1, tak při tomto letu se to nepodařilo. Záchrana prvního stupně nebyla primárním cílem počátečních letů. SpaceX využívá postupný vývojový proces pro řešení projektových problémů a Elon Musk uvedl, že pravděpodobnost úspěšné záchrany by se zvýšila s následujícími lety. Nicméně Falcon 1 byl po pátém startu vyřazen z provozu. První stupeň se SpaceX podařil zachránit až při dvacátém letu Falconu 9, 22. prosince 2015." ] }

{ "title": [ "Hlavní oblasti studia geografií sexualit.", "Geografie gay vesnic (gay village).", "Geografie sexualit a Queer geografie.", "Queer geografie.", "Vztah geografií sexualit s feministickými geografiemi.", "Vliv institucionální pozice české humánní geografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "2", "1" ], "content": [ "Ačkoliv výzkum v oblasti geografií sexualit, především od počátku 21. století, zahrnuje i výzkum heterosexualit(y), byl obor od samotného počátku orientován spíše na studium ne-heterosexualit, tj. např. gay a lesbických geografií, které vykazovaly specifické rysy sociálního vyloučení, segregace, adaptace či jiných časoprostorových forem organizace. Ačkoliv je možné zaměření oboru pro zjednodušení zúžit a definovat, je třeba zdůraznit, že se jedná o podobor, který je třeba chápat pluralitně, nejednotně a rozmanitě. Již v názvech geografií sexualit, tak i příbuzných feministických geografiích je zřejmé, že množným číslem zdůrazňujeme respekt k souběžné diskusi více přístupů a nikoliv dominanci jednoho. Oba obory vycházejí z tzv. kulturního obratu (\"\") v geografickém myšlení, který v angloamerické tradici humánní geografie začal již v 70. letech 20. století, u nás probíhá od konce 20. století, jedná se o geografické směry úzce související s celou řadou filozofických a teoretických přístupů, včetně feminismu, postmodernismu, post-strukturalismem či v geografii sexualit aktivně rozvíjené queer teorie (viz dále).", "Historické práce do současnosti nashromáždily již celou řadu důkazů o přítomnosti \"homosexuálů\" ve vnitřních čtvrtích měst jako New York, Londýn, ale i Praha. Povaha této \"homosexuální prostorovosti\" se v závislosti na právních, společenských, ekonomických a dalších podmínkách značně měnila, stejně tak jako je rozmanitá prostorovost geografické organizace sexualit ve městech i dnes. Zájem zahraničních městských geografů o sexuality sahá přinejmenším k tzv. Chicagské škole urbánní sociologie z 20. let 20. století. První práce jako \"The Hobo\" (1923) nebo \"The Ghetto\" (1928) zmiňovaly homosexuály v kontextu zanedbaných čtvrtí, pojednávaly o „sexuálních deviantech“, o místní \"prosperitě\" prostituce a kriminality. Prvním kdo se ve své práci zabýval \"homosexuály\" explicitně byl americký sociolog Martine Levine, který ve své práci \"The Gay Ghetto\"\",\" inspirované knihou \"The Ghetto\" od Louise Wirtha v největších městech USA identifikoval tzv. \"gay ghetta\". Hlavním přínosem jeho práce bylo probuzení zájmu o problematiku segregace \"gayů\" ve vnitřních městech USA. Dalším sociologem, který se zabýval \"geografiemi sexualit\" byl Manuel Castells, který se začátkem 80. let 20. století zaměřil na výzkum rezidenční koncentrace \"gayů\" a \"gay\" komerčních prostorů (barů, restaurací) ve čtvrti Castro v San Francisku. Jeho sociologická kniha \"City and the grassroots\" bývá často citována jako jedna z prvních prací v oblasti \"geografií sexualit\". Geografie gay čtvrtí, které vznikaly díky specifickým politickým a společenským podmínkám především v USA, ve Velké Británii či v Austrálii, pak v geografii zahrnují celou řadu témat od geografie města a gentrifikace až po gay turismus, komodifikaci gayství a gay konzumerizmus. \"Gay vesnice\" () v současnosti nalezneme v celé řadě měst, povětšinou se však jedná o oblasti s místní komerční koncentrací \"gay podniků\", a nikoliv o čtvrti, kde by pobývali jen \"gayové\". Oblastí se signifikantně vyšší rezidenční koncentrací leseb existuje jen velmi málo. Je možná překvapivé, že mezi nejvýznamnější práce v oblasti \"gay geografií sexualit\", můžeme zařadit i práci Tatiany Matejskové, která v roce 2007 v prestižní anglické editované knize \"Geographies of sexualities: theory, politics and practice\", která je dnes již považována za klasické dílo oboru, publikovala svůj výzkum nazvaný \"Straights in a Gay Bar: Negotiating Boundaries Through Time-Spaces\", provedený na Slovensku.", "Geografové, ale i výzkumníci z příbuzných oborů si již od konce 80. let 20. století kladli otázky kterými se snažili porozumět faktorům, jež mimo jiné ne-heterosexuální lidi (gaye, lesby, bisexuální osoby) nutí do těchto \"gay vesnic\" migrovat či je navštěvovat. Odpověď nalezli v hlubším zkoumání podstaty jejich společenské diskriminace a tzv. heteronormativity, která je jejím základem. Kolektivní ochrana a shlukování se do \"gay vesnic\" pak začaly dávat větší smysl, především po dnes již legendárním útoku amerických policistů na gay podnik Stonewall Inn v New Yorku, který se stal roku 1969 roznětkou masového povstání \"gayů\" a jejich přívrženců jež se stalo základem založení tradice tzv. LGBT průvodů hrdosti (gay průvodů, queer průvodů, atd.). Podobné průvody a festivaly jsou dnes organizovány každoročně již ve většině zemích světa (v Česku od roku 2008, kdy se první queer průvod konal v Brně). Tyto průvody jsou pak v geografii sexualit zkoumány, například z toho důvodu, že jejich organizací dochází k narušování heteronormativity, ke zviditelnění ne-heterosexuality a ke zrovnoprávnění lidí všech sexualit, jež všechny významně ovlivňují časoprostorovou organizaci lidí dle jejich sexuální rozmanitosti.", "Rozmanité geografie sexuálně normativních vztahů lidí různých sexualit, časoprostorové regulace a organizace ne-heterosexualit, způsoby, kterými je veřejný prostor a každodenní život společnosti heterosexualizovaný jsou pak již jedněmi z hlavních otázek, kterými se zabývá tzv. \"queer geografie\", podobor geografií sexualit, jež inklinuje k užití a rozvoji tzv. či dalších příbuzných feministických, postmoderních, post-strukturalistických a dalších sociálně-kritických teorií. Queer geografie tak inklinují k užívání nekonformních metodologií, způsobů uvažování a pokouší se doslova \"queer způsobem\" re-definovat svůj vlastní těkavý předmět studia, jež se pak ze své podstaty zdráhá disciplinárnímu ukotvení, definování či jakékoliv stabilizaci. V Česku se queer geografií zabývá Michal Pitoňák, avšak i další české autory a autorky, jež působí v příbuzných oborech, lze za užití mezinárodního měřítka chápání queer geografie, zahrnovat do queer geografie.", "Počátky oboru geografií sexualit lze do určité míry vnímat společně s tzv. feministickými geografiemi, jejichž hlavním předmětem studia jsou rozdílné socio-prostorové podmínky a vztahy žen a mužů, či přesněji genderově podmíněné časoprostorové aspekty, které rovněž úzce souvisí s lidskou sexualitou. Ačkoliv v Česku ani na Slovensku stále nelze hovořit o etablovanosti feministických geografií ani o etablovanosti geografií sexualit, řada autorů a autorek zde již publikovala práce, které tuto geografickou oblast studia vytyčují. Asi nejznámější publikací je slovenská kniha \"Feministické Geografie\" od Aleny Rochovské a Mateje Blažeka jejíž odborný přínos v české geografii teprve čeká na své uznání. V Českých publikacích, které nabízí přehled oblastí studia geografie se feministické geografie prozatím těší jen okrajové pozornosti ve formě izolovaných kapitol, jejichž předmětová a metodologická východiska prozatím, v rámci oboru geografie jako celku, nejsou šířeji reflektována. Tato situace se rovněž promítá i do výuky geografických oborů, kdy feministické geografie ani geografie sexualit nejsou prozatím ve výuce významněji zastoupeny.", "Protože je v Česku humánní, tedy u nás spíše sociální či socioekonomická geografie tradičně spjata s přírodovědnými pracovišti (např. pražská albertovská škola geografie či Geografický ústav MU v Brně), má zdejší sociálně-vědní geografie blíže k ekonomii a regionalistice, než k dalším oborům, se kterými je spojena humánní geografie ve svém angloamerickém pojetí. I když se i Česká sociální geografie v určitých oblastech překrývá se sociologií (např. geografie města s urbánní sociologií), lze konstatovat, že má české institucionální zakotvení geografie blíže k \"přírodovědnému\" než k \"společenskovědnímu\" či \"humanitnímu\" chápání disciplíny, které je běžnější například v angloamerických či skandinávských tradicích humánní geografie. Z tohoto důvodu lze institucionální postavení české humánní (sic) geografie chápat odlišně od postavení humánní geografie v zahraniční geografii. V Česku se proto humánní geografie nachází v podstatě na periferii zájmu, jinak především, ekonomicky a regionálně zaměřené socio-ekonomické geografie. Výzkum v oblasti feministických geografií či geografií sexualit je proto v geografii rovněž do jisté míry institucionálně izolovaný od souvisejícího feministického výzkumu, či výzkumu sexualit, ke kterému dochází v rámci příbuzných oborů. V Česku proto určitá část agendy studia humánní geografie, zde např. geografií sexualit či feministických geografií, probíhá v rámci příbuzných oborů jako genderová studia, sociologie, mediální studia, filozofie, sociální psychologie, atd. Významné práce z těchto oborů, např. \"Řád veřejných toalet\" od Kateřiny Nedbálkové jež je příkladem kvalitativního studia prostoru veřejných toalet a vyjednávání intimních styků v rámci heteronormativního společenského řádu, je pak v Česku chápáno jako sociologický výzkum, ačkoliv v mezinárodním měřítku spadá do problematiky geografií sexualit či do queer geografie. Mezi obdobně významné práce od českých výzkumnic vně \"oboru geografie\" pak lze zmínit například práci Věry Sokolové, která zpracovala téma vztahů socialistického režimu k homosexualitě a k ne-heterosexuálním lidem (4. kapitola knihy) nebo práci Kateřiny Kolářové, která se zabývala společensko-politickými souvislostmi epidemie HIV/AIDS (10. kapitola knihy). Ačkoliv tyto práce zasahují do oblasti geografií sexualit, u nás nebývají v rámci mainstreamové geografii citovány." ] }

{ "title": [ "Rodina.", "Manželství a potomci.", "Vdovství." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Anna se narodila asi v roce 1529 v Arkestone, Herefordshire, jako dcera sira Thomase Morgana a Anny Whitneyové, dcery sira Jamese Whitneyho a Blanche Milbourneové. Rodina Morgan měla velský původ.", "21. května 1545 bylo obdrženo povolení ke sňatku Anny s Henrym Careyem, synem Williama Careye a Marie Boleynové, starší sestry královny Anny Boleynové. Protože byla Careyova matka kdysi milenkou krále Jindřicha VIII., mnoho lidí, včetně vikáře z Isleworthu Johna Halese, spekulovalo, že je Henry Carey ve skutečnosti královým nemanželským synem. 13. ledna 1559 byl Carey jmenován baronem Hunsdonem a od té doby byla Anna baronkou Hunsdonovou. Po nástupu do hodnosti peerovy manželky, byla Anna jmenována dvorní dámou královny Alžběty I., která byla Careyovou sestřenicí a měla pár v oblibě. Carey se později stal kapitánem Mužů ve zbrani, čímž se stal královniným bodyguardem. Malba neznámého umělce byla vytvořena k připomenutí královniny návštěvy Anny a Careyho na jejich panství Hunsdon House v Hertfordshire v září 1571. Anna měla s Henrym Careyem 12 dětí: Annin manžel měl několik nemanželských potomků, včetně Valentina Caryho. Jednou z jeho milenek byla Emilia Lanierová, o níž mnozí, včetně A. L. Rowse, věřili, že byla inspirací pro Shakespearův sonet \"The Dark Lady\", kvůli jejím černým vlasům a tmavé pleti. Otcem jejího syna Henryho narozeného v roce 1592 byl možná Henry Carey, přestože mu v době chlapcova narození bylo 62 let.", "Když Annin manžel 23. července 1596 zemřel, zanechal svou rodinu v dluzích. Královna Alžběta zaplatila náklady na pohřeb a darovala Anně £400 a roční důchod £200 z státní pokladny. Anne některé z peněz využila na vybudování manželova pomníku ve Westminsterském opatství. 14. prosince, sedm měsíců před Careyovou smrtí, jmenovala Alžběta I. Annu do úřadu správce Somerset House, královské rezidence, kde královna žila před svým nástupem na trůn. Anna zemřela 19. ledna 1607 a byla pohřbena ve Westminsterském opatství." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Vládní politika.", "Stejnopohlavní soužití.", "Ochrana před diskriminací." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Článek 489 trestního zákoníku Marockého království kriminalizuje hrubé a nepřirozené akty s jedinci stejného pohlaví. Stejnopohlavní sexuální aktivita je podle marockých zákonů trestána odnětím svobody v délce trvání 6 měsíců až 3 let a pokutou 120 až 1200 dirhamů. Nicméně tyto zákony jsou místními autoritami vymáhány sporadicky s jistou mírou tolerance vůči homosexualitě v turistických resortech například Marrákéši. Tyto vztahy často představují formu prostituce poptávanou turisty. Právní status LGBT Maročanů je z velké části ovlivněn tradiční islámskou morálkou, která na homosexualitu a crossdressing pohlíží jako na projevy amorálnosti. V r. 2016 byly v Marrákeši zatčeny dvě dívky po zveřejnění fotografie, na níž se líbaly. Jejich případ se stal předmětem mezinárodního odporu. Hlavní líčení se odložilo na prosinec 2016, kde je nakonec soud zprostil viny.", "Žádná z vládnoucích, ani opozičních stran, nepodporuje veřejně LGBT práva, což znamená, že se doposud nepřijaly žádné zákony chránící je. Vláda na homosexualitu nahlíží z hlediska zájmu ochrany tradiční kultury, tedy tradičních genderových rolí a náboženské morálky. Homosexuální tematika je v literatuře zakázána a školy jsou nuceny učit o nebezpečí a rizicích aktů proti přírodě. Kromě toho byl 21. března 2008 zveřejněn Ministerstvem vnitra ucelený koncept vládní agendy: zachování občanské etiky, ochrana společnosti před všemi akty nezodpovědného chování a zachování marocké kulturní identity. V zahraniční politice odmítla vláda účast zástupců International Gay and Lesbian Rights Representative na Konferenci OSN o HIV/AIDS v r. 2001. Taktéž odmítla rezoluci OSN formálně odsuzující diskriminační anti-gay zákony.", "Stejnopohlavní páry nemají žádný právní status.", "Homofobní a transfobní diskriminace a harašment nejsou marockou legislativou zakázány. Většina Maročanů je přesvědčená o tom, že homosexualita a jiné genderové identity jsou hříšnými projevy západní dekadence a amorálnosti. Ochrana LGBT práv není zdejší vládou považovaná za jednání v nejlepším zájmu občanů." ] }

{ "title": [ "Ekologie.", "Popis.", "Využití." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Rostlina je původem z Jihozápadní Asie, Arabského poloostrova, Kavkazu, jihozápadní Sibiře, Střední Asie, severu Číny a z oblastí na západě Himálaje. Roste většinou ve svažitých územích na pastvinách, kamenitých stráních a v nízkých křovinách na písčitých půdách v místech, kde má během vegetačního klidu sucho. Po odkvětu a uschnutí listů snáší cibule i zimní mrazy, neprospívá jí však mokro. V domovině roste v nadmořské výšce do 2000 m. Kvete od dubna do června, plody uzrávají v červenci až září.", "Vytrvalá bylina s lodyhou 10 až 50 cm vysokou. Z tmavě hnědé, vejčité cibule 1,5 až 2,5 cm velké, vyrůstá na jaře až 8 úzkých, čárkovitých listů širokých jen 5 mm. Po listech raší přímá lodyha, jenž u báze mívá jeden až tři drobné listy a na vrcholu krátké hroznovité nebo okoličnaté květenství. Je vytvořeno třemi až šesti nálevkovitě tvarovanými květy až 5 cm dlouhými, které vyrůstají na krátkých stopkách. Květ má šest volných okvětních lístků azurově modrých až tmavě fialových. Lístky jsou rozestálé, obkopinaté se špičatým vrcholem, 2 až 3,5 cm dlouhé, 0,7 cm široké a ve středu každého je tři až pět tmavších žilek. Šest volných tyčinek s namodralými nitkami vyrůstá ve dvou kruzích, vnější jsou delší. Třídílný spodní semeník nese fialovou čnělku s tříramennou bliznou. Po opylení hmyzem vzniká plod, eliptická, až 5 cm dlouhá tobolka s mnoha černými semeny.", "Hlavní význam této cibuloviny spočívá v její okrasné hodnotě, vysazuje se v zahradách do skalek, na záhony i přímo do trávníků na sušší, nezamokřená místa s písčitou hlínou do sponu 10 cm, ten se postupně zahušťuje. Rostliny nejsou náročné na péči, cibule se po odkvětu ponechávají v půdě, přirůstají nové a vytvářejí každým rokem bohatší shluk kvetoucích rostlin. Lze také na podzim na záhon nebo do trávníku rozptýlit zralá semena, dobře se ujímají a vyrostou z nich nové rostlinky kvetoucí třetím rokem po vysetí. Stvoly s rozkvetlými květy jsou vhodné i k řezu." ] }

{ "title": [ "Hráčská kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Jako malý hrával v Kanadě, kde s rodinou strávil část svého dětství, pouliční hokej. Jeho prvním klubem bylo River Sides Jets sídlící v Kalifornii. Následně působil v Texasu Tornado z NAHL a po roce zamířil do týmu Lincoln Stars hrajícího USHL. Před sezonou 2009/10 se stal posilou mužstva z Northeastern University z NCAA a poté nastupoval v AHL za klub Syracuse Crunch. V ročníku 2011/12 hrál za Cleveland Monsters z AHL a působil také v Allen Americans z CHL. V roce 2012 zamířil do Evropy, kde se domluvil na smlouvě s italským celkem HC Eppan Pirates a skončil s ním na celkovém prvním místě v Serii B. V červenci 2013 se vrátil zpět do vlasti, kde oblékal dresy týmů Ontario Reign (ECHL) a Bridgeport Sound Tigers (AHL). Před ročníkem 2014/15 odešel zpět do Itálie, konkrétně do mužstva HC Gherdëina z nejvyšší soutěže. V roce 2015 opět změnil angažmá a nastupoval ve Finsku za klub Vaasan Sport z SM-liigy. V říjnu 2016 posílil jako volný hráč (zadarmo) Mountfield HK z Hradce Králové hrající českou extraligu a domluvil se s ním na roční smlouvě. Na konci roku 2016 se s královéhradeckým týmem představil na přestižním Spenglerově poháru, kde bylo mužstvo nalosováno do Torrianiho skupiny společně s celky HC Lugano (Švýcarsko) a Avtomobilist Jekatěrinburg (Rusko) a skončilo v základní skupině na druhém místě. Ve čtvrtfinále poté vypadlo po prohře 1:5 nad evropským výběrem Kanady. V ročníku 2016/17 s klubem poprvé v jeho historii postoupil v nejvyšší soutěži do semifinále play-off, kde byl tým vyražen pozdějším mistrem - Kometou Brno v poměru 2:4 na zápasy, ale Newton společně se spoluhráči a trénery získal bronzovou medaili. 1. května 2017 se po konci kontraktu stal volným hráčem. V červenci 2017 se vrátil do Finska, kde se domluvil na smlouvě s mužstvem KooKoo." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Specifikace." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "První let se konal 16. ledna 1934. Letoun měl technické problémy, piloti si stěžovali na tuhost v řízení, nadouvání plátěného potahu křídla při cestovní rychlosti, visení letounu doprava a táhnutí doleva při rovném letu, byly pociťovány také různé vibrace. Nejvíce kritizovali slabou konstrukci, neschopnou snést vyšší rychlost. Pilot Václav Kočí ve svém zápisníku letů stroj charakterizoval takto: „...při horizontálním letu na plný plyn letoun se úplně rozskáče, že [ho] nelze udržet, musí [se] rychle stáhnouti úplně plyn, jinak se utrhne stabilizační plocha i výškové kormidlo. Není možno s ním létat. Konstrukce slabá na ocase, konstruktér nedá na posudek obou pilotů a sám se bojí sednout do letounu...“ Dne 12. dubna 1935 byl jediný prototyp zničen při havárii poté, co mu selhalo křídlo, asi sedm minut poté, co stejně dopadl prototyp Avia 156. Av-57 se dostala za letu do vývrtky, při strmém letu dolů se od letadla oddělily nosné a ocasní plochy, ani jeden ze dvou zalétávacích pilotů (Cyril Novotný, Eduard Šmíd) nepřežili. Trosky skončily v lese u obce Vinoř, necelých osm kilometrů od místa dopadu Avie 156 u Polerad. Za příčinu havárií byla zpočátku považována srážka obou letounů, což byla i verze prosazovaná firmou Avia. Podle vyšetřovací komise Ministerstva veřejných prací ke srážce pravděpodobně nedošlo a příčinou byly spíše konstrukční nedostatky strojů, dobrozdání VTLÚ srážku vyloučilo a za nejpravděpodobnější příčinu označilo nedostatečnou tuhost nosných systémů obou prototypů. Po těchto haváriích ukončil konstruktér Nebesář další práce na dopravních letounech a zabýval se již jen vojenskou výrobou.", "\"Z forum.valka.cz\"" ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Historická kriminalizace a perzekuce.", "Legalizace mužské homosexuality." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Konsensuální pohlavní styk mezi muži konaný v soukromí je v Novém Jižním Walesu legální od r. 1984. Pohlavní styk mezi ženami nebyl nikdy trestný. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro všechny sjednocený od r. 2003.", "Stejnopohlavní sexuální aktivita byla v Novém Jižním Walesu trestná podle sekce 79 trestního zákona z r. 1900 (\"Crimes Act 1900\") (související ustanovení byla upravená v sekci 78), která říkala následující: \"Kdo vykoná akt obscénnosti nebo bestiality s jiným člověkem nebo se zvířetem bude potrestán odnětím svobody v délce trvání 14 let.\" V r. 1951 se generální prokurátor Reg Downing za podpory policejního komisaře Colina Delaneyho, který se proslavil svojí aktivní nevolí vůči homosexualitě, rozhodl upustit od novely tohoto zákona, čímž \"obscénnost\" zůstala trestným činem, byla-li vykonána s nebo bez souhlasu druhé osoby, čímž se odstranila předešlá právní díra souhlasu. Kampaň proti morální perzekuci (\"The Campaing Against Moral Persecution, dále jen C.A.M.P.) byla založená v září 1970 v Sydney a stala se tak první australskou organizací za práva gayů. C.A.M.P. stála v pozadí vzůrstající akceptace australských gay a lesbických komunit. 24. června 1978 uskutečnila skupina gay aktivistů ranní protestní průvod napříč Sydney s připomenutím Stonwallských nepokojů, které se odehrály v New Yorku v červnu 1969. Přestože organizátoři získali povolení, byla jejich akce rozehnaná policisty. Třiapadesát demonstrujících bylo zatčeno. Ačkoli byla většina obvinění nakonec zrušena \"Sydney Morning Herald\" publikoval jména všech zatčených, čímž je proti jejich vůli vyoutoval jak rodině a přátelům, tak i zaměstnavatelům, čímž se velká část z nich stala nezaměstnanými, neboť homosexualita zůstala v Novém Jižním Walesu až do r. 1984 trestným činem. Stejná událost se pak konala v dalších letech a nyní je známá jako Sydney Gay and Lesbian Mardi Grad, který v r. 2008 oslavil 30. výročí. Po prvním pochodu hrdosti zaznamenal Nový Jižní Wales od začátku 70. let do konce 90. let tucty homofobních vražd, z nichž téměř 30 zůstalo nevyšetřeno. Důvodem byla policejní neochota vyšetřit tyto případy kvůli přetrvávajícímu homofobnímu klimatu a nedostatečné důvěře LGBT komunity. Nový Jižní Wales se prvně pokusil provést reformu gay práv prostřednictvím 'novely trestního zákona, části o sexuálních deliktech z r. 1981' předloženou labouristickým poslancem Georgem Petersenem v dubnu 1981. Jejím cílem byla dekriminalizace konsensuálních homosexuálních aktů mezi dospělými. Nicméně i přes podporu generálního prokurátora, Franka Walkera, Mladých labouristů a většinové podpoře reformy byla nakonec zamítnuta převažujícím katolicky orientovaným politickým křídlem, které se po jejím předložení aktivně snažilo zamezit tomu, aby byla zařazená jako pevný bod programu jednání Zákonodárného shromáždění za pomocí mluvčího Laurieho Kellyho, který rozhodnul tuto novelu neprojednat. Své stanovisko nezměnil kvůli obavám z vyloučení ze strany. V reakci na to se v listopadu 1981 rozhodl Petersen zpracovat svůj vlastní poslanecký návrh obsahující dekriminalizaci homosexuálních aktů v Novém Jižním Walesu, včetně rovného věku způsobilosti k pohlavnímu 16 let. Nicméně po prvním čtení byl odložen na žádost odpůrců této zákonné reformy, kteří svůj postoj nehodlali vůbec změnit. Když se návrh dostal do druhého čtení většinová opozice se proti němu napříč celým politickým spektrem spojila a díky své nadpoloviční většině jej zamítla v poměru hlasů 67 k 28. V 80. a 90. letech bylo Sydney centrem útoků z nenávisti na homosexuály, zločinů z nenávisti a vražd, z nichž většina zůstala nevyřešená. Toto se následně stalo předmětem politického vyšetřování známého pod názvem 'Operations Taradale', jehož účelem získat bližší informace o policejních metodách v té době, jakož i homofobních náladách ve společnosti i v policejních řadách.", "Když v r. 1984 sestavil novou vládu Neville Wran, došlo k předložení dalšího poslaneckého návrhu 'novela trestního zákona 1984', která eventuálně dekriminalizovala v Novém Jižním Walesu homosexuální akty. Návrh byl sice v politickém spektru podporován, ale bez souhlasného hlasování labouristů. Díky spolupráci s opozicí, včetně jejího vůdce Nicka Greinera, se jej nakonec podařilo 22. května prosadit. Toto souhlasné stanovisko bylo potvrzeno 8. června 1984. Tato reforma proběhla bez sjednoceného věku způsobilosti k pohlavnímu styku (16 let pro heterosexuály a lesby, 18 let pro gaye). Ten se sjednotil až o 19 let později v květnu 2003, kdy Nový Jižní Wales provedl revoluční reformu trestního zákona z r. 1900, jejímž součástí bylo i právě ono sjednocení věku způsobilosti." ] }

{ "title": [ "Veřejné mínění.", "Mínění vládních představitelů.", "Adopce dětí.", "Mezinárodní nátlak na Keňu, aby dekriminalizovala stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Zpráva a doporučení Mezinárodního paktu pro občanská a politická práva.", "Univerzální periodický přezkum.", "Nátlak ze strany Ministerstva zahraničí USA." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Podle průzkumu Pew Global Attitudes Project z r. 2007 považuje 96 % Keňanů homosexualitu za společensky neakceptovatelný životní styl, což je z hlediska 45 zkoumaných zemí pátá největší největší míra despektu. Nevládní Kenya Human Rights Commission v r. 2011 publikovala první výzkumný dokument o právním a sociálním postavení LGBTI Keňanů. Mezi těmi, kteří se vyoutovali, nebo byli vyoutováni, 89 % uvedlo, že se setkalo s odmítnutím. Vyoutování zaměstnanci se běžně stávají terčem vyčleňování z pracovního kolektivu, zesměšňováním, šikanou a diskriminací kvůli jejich odlišné sexuální orientaci nebo genderové identitě. Hlavní příčinou tohoto fenoménu jsou tradiční náboženské a kulturní normy. Náboženští vůdci tří dominantních keňských církví katolické, anglikánské a islámské homosexualitu a transgender odsuzují jako projev dekadence, zvrácenosti a amorálnosti. V červnu 2011 obvinil ředitel Kisauni Islamic College šejk Majid Obeid praktikující homosexuály z podílu na inflaci a neúrodě. Rada keňských imámů a duchovních sdělila jménem svého tajemníka šejka Mohameda Khalify následující: \"Ptali jsme se keňských občanů, zda by odmítli spolupracovat s takovými lidmi a jimi vlastněnými podniky, a bylo nám odpovězeno, že pouze otevřená diskriminace je cestou zastavení bestiálních aktů. Tito lidé hrubě porušují práva celé společnosti, a proto jí nemůžou být přijímáni. 23. února 2012 se zmobilizovalo 100 lidí vedených náboženskými vůdci a stařešinou, aby zamezili setkání homosexuálů v \"Likoni CDF Youth Empowerment and Library Centre\". Zdejší policie jménem svého náčelníka Abagarra Guyo a distriktního úředníka Mose Oumy pak nařídila shromáždění zrušit. Šejk Amír Zani muzadhalfské mešity nazval seminář nezákonným, nebožským a neakceptovatelným a vyzval náboženskou komunitu, aby gaye zlynčovala, pokusí-li se zorganizovat takovou akci znovu. Nicméně na stranu organizátorů semináře se postavilo Ministerstvo mládeže a sportu s tím, že odpůrci nepochopili jeho účel. Náplní práce našeho úřadu je výchova a vzdělávání různých skupin, včetně... gayů... Naší cílem je prevence a osvěta v oblasti problematiky HIV/AIDS směřovaná na mládež, protože právě ona je nejvíce ohroženou skupinou....Gay komunita nás stejně jako ostatní oslovila a vyžádala si vzdělávání v oblasti bezpečného sexu, na který mají právo. Svojí činnosti nepodporujeme homosexualitu jako takovou, nýbrž pouhé poznání. V naší společnosti převládá vysoká míra sociální diskriminace a stigmat, pro nimž musíme bojovat. Vládní Kenya National Commission on Human Rights vydala v dubnu 2012 následující zprávu: LGBTI jsou diskriminováni, stigmatizováni a často se stávají terčem násilí z důvodu jejich sexuální orientace. V momentě, kdy potřebují zdravotní péči se setkávají s nevlídným zacházením ze strany lékařského personálu, který často porušuje jejich právo na soukromí tím, že sděluje jejich sexuální orientaci ostatním všem svým spolupracovníkům. Lékařský personál není přátelský a navíc disponuje velmi malým povědomím o sexualitě a reprodukci....LGBTI dále čelí psychickému týrání ze strany orgánů veřejné moci, které je aktivně stíhají za provozování \"nepřirozených\" sexuálních aktů. V případě napadení samozvanými strážci morálky je policie často neschopná nebo i neochotná jim poskytnout potřebnou pomoc. Pokud dojde k zatčení, policie je často podrobuje zbytečným tělesným a domovním prohlídkám kvůli předpokladu, že spáchali další trestné činy, zejména drogové delikty, případně, že se jedná o recidivisty. Během vyšetřovací vazby se setkávají s nedůstojným zacházením, mučením a požadováním finančních prostředků coby \"výpalného\", za nějž je jim pak následně slíbeno propuštění a výmaz z evidence. Sexuální násilí ze strany příslušníků policie není taktéž ničím neobvyklým....Pokud je jejich identita odhalená, LGBTI se nemají šanci prosadit na trhu práce, ani začít provozovat živnost - například prodávat na tržištích. Proto jsou v krajních případech často nuceni změnit místo svého pobytu a získat novou identitu.... Důvodem toho je také jejich vystěhovávání z nájmů, případně útoky ze strany sousedů, kteří jim nechtějí pronajímat své obydlí, případně se zdržovat v jejich blízkosti. Pokud se jim povede se tomuto vyhnout, bývá jim odepřeno právo se běžně zúčastňovat veřejného života - například chodit do veřejných bazénů. LGBTI mají často také odepřený přístup k bohoslužbě, neboť jsou ve společnosti považováni za nehodné, a většina místních církví a náboženských kruhů učí o LGBTI aktivitách jako o neakceptovatelných a protipřírodních. Peter Karajna, generální tajemník Národní rady keňských církví, na to pak 11. května 2012 odpověděl následovně: Když posloucháme takové diskuze směřující k postupnému uznávání homosexuality a prostituce, které jsou proti africkým hodnotám a morálce, jakož i našim křesťanským principům, cítíme se znepokojeni. Toto je záležitost, které požaduje odpovídající diskuzi napříč celou naší společností, a u které se musí brát v potaz naše hodnoty a přesvědčení. Stejného názoru jsou i naši muslimští bratři a sestry. Každopádně nejsme příznivci zatýkání a perzekuce lidí angažovaných v těchto aktivitách. Naopak jim chceme poskytnout odpovídající pomoc ve změně jejich pokřiveného cítění. Julius Kalu, biskup Keňské anglikánské církve v Mombase, měl podle dostupných zpráv v červenci 2012 říct, že veškeré aktivity směřované na prosazení stejnopohlavního manželství jsou pro křesťanské církve víc zničující než terorismus, navzdory několika teroristickým útokům směřovaným na keňské křesťany v tom samém roce. Nicméně 11. srpna 2012 měl Kalu při příležitosti setkání s LGBT křesťany říci, že svůj přístup změnil: „Ten, kdo řekl, že gayové jsou horší než teroristi, jsem nebyl já. Nikdy! Každopádně naší společnou prací je dobro těch, kteří milují Boha, a já káži, že články znevažující a zatracující je mi pomáhají se toho o nich dozvědět právě, co nejvíc. Z tohoto důvodu jsem byl kontaktován mnoha biskupy v posluchačských skupinách ve Velké Británii, Kanadě a jednotlivými členy LGBT komunity v Keni. Proto jsem si v této věci dokázal udělat jasno, a tudíž bych nikdy nic takového neřekl! Toto byla má první příležitost se setkat s LGBTI komunitou, zejména tou keňskou. Bylo mi vskutku stydno být pastýřem LGBT lidí v anglikánské církvi, a přitom o nich nic nevědět!“ Tento jeho subjektivní přístup ještě posílila vražda tanzanského LGBT aktivisty Maurice Mjomby v červenci 2012. Podle médii na ní reagoval Kalu rozrušeně, smutně a zklamaně. Uvedl, že pro lidské společenství je důležité žít v lásce, péči a harmonii s ostatními bez zdůrazňování jejich odlišností. Vraždu Mjomby odsoudil jako zbabělý a hříšný akt a vyjádřil přání, aby jednoho dne mohli LGBTI lidé žít ve svobodném světě bez násilí a diskriminace. V r. 2014 zakázal Kenya Film Classification Board promítání LGBT filmu \"Příběhy našich životů\" vytvořený kolektivem umělců z Nairobi kvůli 'podpoře' homosexuality.", "V listopadu 2010 uvedl keňský premiér Raila Odinga, že chování homosexuálních párů je proti přírodě, a že shledává homosexuály lidmi zasluhujícími odmítnutí a potrestáni ze strany příslušných autorit. Dále uvedl, že homosexuální svazky jsou nepotřebné, protože podle posledních sčítání lidu je ve společnosti víc žen než mužů, a že muži zamilovávající se do mužů musí být jednoznačně nemocní, když je v naší společnosti tolik žen prahnoucích po partnerovi. K lesbám se vyjádřil tak, že není potřeba, aby ženy vytvářely takové vztahy, neboť jejich přirozenou životní rolí je porodit a vychovat děti. O den později odmítl Odinga vydat příkaz k trestnímu stíhání homosexuálních párů s tím, že je v Keni nelegální pouze stejnopohlavní manželství. V listopadu 2010 oznámil vězeňský komisař Isaih Osugo, že všechny keňské věznice zavedou kamerový systém z důvodu prevence sexu mezi mužskými spoluvězni. Přeseda soudců Nejvyššího soudu Keni Willy Munyoi Mutunga řekl během probíhajících oslav FIDA Uganda v Kampale 8. září 2011 toto: Jedním z terčů marginalizace je hnutí za práva gayů. Gay práva jsou lidská práva. A právě zde se cítím mírně omezen ve svém přístupu k lidským právům a sociálně justičnímu paradigmatu a samotnému faktu, že naše ústava a právní řád mají taková kontroverzní ustanovení. Pokud jde o lidskoprávní principy, na kterých pracuji, nejsem zastáncem implementace skupinových lidských práv. Tento problém musíme umět spojit s obecným hnutím za lidská práva ve východní Africe, chceme-li být schopní čelit výzvám ze strany politických a náboženských sil v této oblasti. Argumenty některých našich lidskoprávních aktivistů sdružené pod společným názvem \"morální argumenty\" jednoduše prosazují lidskoprávní principy oportunisticky a selektivně. My je ale potřebujeme spojit dohromady do jednoho hnutí tak, abychom byli schopni vést finální a závěrečnou diskuzi.", "Zákon o dětech 2001 znemožňuje homosexuálům a nesezdaným párům osvojení dětí. Byť toto omezení není aplikováno specificky soudy smějí odmítat osvojování osobami nebo skupinami osob, pokud shledá že by to nebylo v nejlepším zájmu osvojovaného dítěte.", "", "Keňa přistoupila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech 1. května 1972. Podle článku 40 tohoto paktu a Výboru OSN pro lidská práva a doporučení z 24. března 2005 byla Keně vyčteno 18leté zpoždění v druhé periodické zprávě. Keňa byla vyzvána ke zrušení sekce 162 trestního zákona kriminalizující homosexualitu. 19. srpna 2010 odpověděla Keňa ve fázi třetí periodické zprávy na doporučení takto: Keňa nemůže dekriminalizovat homosexuální svazky, protože její postoj spočívá v tom, že takové akty jsou tabu a zločinem proti přírodě, který odporuje našim kulturním hodnotám a tradicím. I samotná veřejnosti dává našim právním expertům jednomyslný signál, aby upustili od inkluze homosexuálních práv do nové ústavy. V závěru uvádíme, že vláda nikoho nediskriminuje v přístupu ke službám. Žádný zákon nikoho nenutí deklarovat svojí sexuální orientaci ve všech situacích. Keňa se pak k této problematice vyjádřila v květnu 2012 ještě jednou. Keňa v současné době nepodnikla žádný pokus o dekriminalizaci homosexuálních vztahů. Veřejné mínění je ostře proti takovému postupu. Naše ústava v článku 45 (2) jasně říká, že každý keňský občan má přirozené právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví založený na svobodném prohlášení obou stran. Dále článek 27 (4) ústavy říká, že diskriminační důvody nejsou omezeny, a tudíž je zde právní prostor pro lidi, kteří se cítí kráceni na svých právech kvůli odlišné sexuální orientaci přímo i nepřímo ze strany státu a jiných subjektů našeho práva....Až se podaří trochu změnit veřejné mínění, vláda může přistoupit k jistým opatřením chránících zájmy leseb, gayů, bisexuálů a translidí...", "Výbor OSN pro lidská práva v květnu 2010 dokončil Univerzální periodický přezkum o situaci lidských práv v Keni. Během něj Keňa sdělila: Pokud jde o homosexuální vztahy, zaznamenaly jsme několik případů intolerance kvůli kulturnímu přesvědčení a jednoznačnému odmítání dekriminalizace takových vztahů, jejíž téma bylo předmětem disuzí ústavních činitelů. Nicméně tak jako tak vláda nepodporuje diskriminaci v přístupu ke službám. Keňa pak následovně obdržela následující doporučení (země, která iniciovaly doporučení, jsou uvedené v závorkách): Podnikněte konkrétní kroky ve snaze o ochranu a rovné zacházení s lesbami, gayi, bisexuály a translidmi (Nizozemsko); dekriminalizujte konsensuální stejnopohlavní sexuální aktivitu mezi dospělými (Česká republika); zrušte veškerou legislativu kriminalizující sex mezi dospělými (Spojené státy americké); dekriminalizujte homosexualitu zrušením všech právních ustanovení trestajících sexuální vztahy mezi lidmi stejného pohlaví, jak požaduje od prosince 2008 Deklarace a ochraně lidských práv jiných sexuálních orientací přijatá Valným shromážděním OSN (Francie) V reakci na to Keňa 6. května 2010 znovu deklarovala, že homosexuální svazky jsou v Keni kulturně neakceptovatelné. Podrobněji se vyjádřil Geoffrey Kibara, tajemník odboru pro justici a ústavní záležitosti při Ministerstvu spravedlnosti, národní kohezi a ústavních záležitostí, který řekl na půdě keňské delegace toto: Rádi bychom řekli následující: Pokud se někdo stal terčem netolerance k homosexuálním vztahů, pak to bylo především z důvodu náboženství a naší kultury. Tyto vztahy jsou v naší zemi prostě považovány za tabu. Jediná cesta, která by vedla k jejich většímu přijetí, je postupná a dlouhodobá kulturní změna. Ale v současnosti tu převažuje vysoká míra odporu k dekriminalizaci homosexuálních vztahů. Nicméně jak již bylo uvedeno v předchozích zprávách naše vláda nepodporuje diskriminaci lidí, kteří praktikují homosexuální vztahy. Diskriminace v přístupu ke službám je explicitně zakázaná, zejména jedná-li se o přístup k prevenci HIV/AIDS a zdravotní péči. Prevence a léčba HIV/AIDS je právně upravená v zákoně o prevenci HIV/AIDS a zamezování jeho šíření z r. 2006, který přímo zakazuje diskriminaci homosexuálních vztahů nebo jedinců s jinou sexuální orientací.", "Zpráva Ministerstva zahraničí Spojených států amerických, oddělení lidských práv, z r. 2011 shledala, že sociální diskriminace byla ve sledovaném roce (2011) rozšířená a způsobila několik ztrát zaměstnání a odpírání rovného přístupu ke vzdělávání. Násilí proti LGBT komunitě se nejčastěji objevuje ve venkovských oblastech a mezi utečenci. Nevládní skupiny zaznamenali, že policie sice proti němu bojuje, ale sympatiemi k LGBT zrovna moc neoplývá. 26. června 2012 se Velvyslanectví USA v Nairobi pokusilo o akci, která by se dala považovat za první festival LGBT hrdosti v Keni. Úřad pro veřejné záležitosti při ambasádě řekl: \"Americká vláda tímto jasně ukázala, že lidská práva LGBT jsou centrálně determinovaná její lidskoprávní politikou, a že se bude aktivně zasazovat o jejich globální šíření do celého světa prostřednictvím její zahraniční politiky. Podobná akce uskutečnily americké ambasády po celém světě." ] }

{ "title": [ "Cesta.", "Velká severní silnice dnes.", "Ochrana." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Velké severní silnice začíná na silnici Parramatta Road, která dnes prochází Sydneyským předměstím Five Dock. Poté, co překročí řeku Parramatta v Abbotsfordu, v té době ještě loďkou, protkne Ryde a Dural předtím, než dosáhne řeky Hawkesbury u Wisemanova přívozu, 100 km na sever. Poté se proplétá izolovanými a často drsnými bušemi podél okraje národního parku Dharug a pokračuje přes Bucketty, dokud se nerozdvojí u Wollombi. Odtud pokračuje jedna větev do Warkworthu přes Broke a druhá vede do Cessnocku, Maitlandu a do Newcastlu.", "Velká severní cesta přežívá dodnes, ale různé části se zachovávají různými způsoby. Většina z nich je postavena z živice a betonu, a to buď jako příměstské ulice nebo venkovské silnice, zatímco zbývající části jsou zachovány v národních parcích a chráněny před motorovou dopravou. Drobné důkazy o své minulosti, jako jsou mostní lávky nebo dokonce skalní řezby trestanců, dochované v metropolitní oblasti Sydney; Na rozdíl od velkých úseků zůstávají v původním stavu severně od řeky Hawkesbury. Prvních několik kilometrů, od Five Dock až k řece Parramatta (v Abbotsfordu), prochází místní nákupní zónou a předměstskou oblastí. Historické jméno je pro tento úsek zachováno, jediný důvod, proč by někdo mohl dvakrát přemýšlet o tomto nevýrazném předměstí příměstské silnice. Cesta dále začíná na křižovatce Baulkham Hills s Windsor Road. Známá jako Stará severní silnice a turistický úsek 15, prochází kolem předměstí Castle Hill, Glenhaven, Dural, a pokračuje dále na sever jako dvouproudová cesta. Stará severní cesta končí u Wisemanova přívozu. V Bucketty je znovu přejmenována na Velkou severní silnici.", "V roce 1990 místní komunity Bucketty a Wollombi založily projekt \"Convict Trail Project\", jehož cílem bylo obnovit, udržovat a představovat silnici jako muzeum trestaneckého inženýrství. Původní úseky silnice, které jsou viditelné, poskytly cenný pohled na techniky dřívější výstavby silnic v kolonii Nového Jižního Walesu a jak byla dovážena a přizpůsobena anglická silniční technologie. Její údržbou jsou pověřováni vězni ze zařízení, které spravuje Nápravná služba Nového Jižního Walesu." ] }

{ "title": [ "Život, dílo, zfilmování a ocenění." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Vyrůstal v městské části Munkkivuori v severozápadních Helsinkách; v jeho deseti letech se rodina odstěhovala do čtvrti Munkkiniemi. Rodina byla zcela švédskojazyčná, ale finsky se autor naučil velmi brzo; podle jeho vlastního vyjádření je dvojjazyčný od svých třinácti let. Studoval žurnalistiku a literaturu na Švédské sociální a komunální vysoké škole v Helsinkách. Před svou spisovatelskou kariérou pracoval jako novinář ve švédskojazyčných novinách \"Hufvudstadsbladet\", \"Ny Tid\" a různých literárních periodikách pro mladé čtenáře. Následně pracoval jako televizní redaktor pro švédskojazyčný kanál finské veřejnoprávní televize. Je bratrem Mårtena Westöa, který je rovněž spisovatel. Sám Kjell Westö má syny jmen Benjamin a Carolus. První z nich je znám jako fotbalový hráč a model. KW debutoval v roce 1986 básnickou sbírkou \"Tango orange\", jeho dalšími dvěma sbírkami byly \"Epitaf över Mr. Nacht\" (\"Epitaf na Mr. Nachta\") z roku 1988 a \"Avig-Bön\" (vydaná pod pseudonymem Anders Hed) z roku 1989. Posléze začal Westö psát povídky (např. sbírka z roku 1989 s názvem \"Utslag och andra noveller\") z finskošvédského prostředí na předměstí v Helsinkách 60. a 70. letech 20. století. Zaměřuje se na zobrazení urbánního města, dvojjazyčnosti, sportovních arén a hudby. Debutovým románem autora je dílo \"Drakarna över Helsingfors\" (\"Draci nad Helsinkami\") z roku 1996. Jedná se o dílo o společenských změnách v poválečném Finsku až do počátku 90. let 20. století, doby autorovy současnosti, a zároveň o dílo o rodině, Helsinkách a moderních dějinách. Kniha byla zfilmována roku 2001. Dalším románem je \"Vådan av att vara Skrake\" (\"Nevýhoda býti Skrakem\") z roku 2000, nominovaný na cenu Finlandia a oceňovaný pro epický rozměr, zobrazení moderní historie, sportu, rybaření, politiky, populární kultury, lákadel světa. Westö spojuje marginální osudy svých mužských hrdinů s fiktivním prostředím helsinského předměstí. Román \"Lang\" z roku 2002 se zaměřuje na ironické a satirické zobrazení současného mediálního světa. Román \"Där vi en gång gått\" (\"Kudy jsme jednou šli\") z roku 2006 byl oceněn Finlandií a uváděn ve Švédské televizi. Kniha \"Gå inte ensam ut i natten\" (\"Nevycházej sama do noci\") z roku 2009 popisuje svět populární hudby 70. let a různé osudy postav z dělnické třídy s fokalizací na život muže. Za román \"Hägring 38\" (\"Přelud 38\") z roku 2013 byla Westöovi udělena cena Švédského rozhlasu Sveriges Radios Romanpris a Cena Severské rady. Romány z let 1996, 2000, 2006 a 2009 tvoří jakousi volnou sérii románů o Helsinkách. Roku 2007 obdržel od knihkupectví Akademiska bokhandeln také tzv. Stínovou Finlandii za nejprodávanější knihu. Kniha byla zfilmována roku 2011 a jako televizní seriál uváděna ve finské švédskojazyčné televizi (kanál 5) v letech 2011-2012. Do češtiny nebylo doposud žádné jeho dílo přeloženo." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Chování.", "Potrava.", "Rozmnožování.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Činčila vlnatá je podobného vzhledu jako malý králík, bývá od hlavy na konec těla dlouhá 22,5 až 28 cm a průměrně váží 0,5 až 0,8 kg. Dlouhý huňatý ocas mívá asi třetinovou délku těla. Má širokou hlavu, dlouhé uši a velké černé oči. Její silné zadní nohy umožňují rychle běhat a skákat. Na hřbetě je namodralá, šedavě bílá nebo hnědavě šedá, břicho má žlutavě bílé. Charakteristická je její \"plyšová\", velmi hustá a měkká srst. Zatímco lidem z vlasového folikulu vyrůstá jeden vlas, u činčily to bývá více než padesát chlupů. Viditelný pohlavní dimorfismus spočívá ve velikosti, samci jsou větší a delší než samice.", "Vyskytují se pouze na několika lokalitách v opuštěných, špatně přístupných, vyprahlých oblastech severních chilských And, obvykle v nadmořské výšce 400 až 1650 m. Půda je tam kamenitá nebo písčitá s řídkým výskytem trnitých keřů, sukulentů, kaktusů a s porostem nízkých suchomilných travin. Činčily si tam zřizují úkryty pod kameny nebo ve skalních štěrbinách. Plachá zvířata žijí v koloniích, které se v minulosti skládaly i ze stovky jedinců, v současnosti bývají až desetkrát menší. Nory si vyhrabávají mezi kořeny rostlin a pod kameny, nebo využívají skalních trhlin. Jsou to noční zvířata, jejich aktivita vrcholí za soumraku a svítání, kdy opouštějí nory a shánějí potravu. Ojediněle lze za slunných dnů spatřit i přes den, jak hbitě lezou a skáčou po skalnatém terénu v okolí nor. Samice jsou dominantním pohlavím a bývají vůči sobě poměrně agresivní, vrčí, cvakají zuby a močí, fyzicky však na sebe neútočí, v době říje se podobně chovaní i k samcům. Jedince chovaného v domácnosti lze navyknout na majitele, s kterým si pak hraje.", "Jsou to všežravci, živí hlavně tvrdou trávou, mladými výhonky keřů, semeny a ostatní dostupnou vegetací, nepohrdnou ani příležitostně lapeným hmyzem nebo ptačími vejci. Jejich běžná strava je málo výživná a chudá na tekutiny. Při krmení sedí vzpřímeně na zadních nohou a žrádlo si přidržují předními tlapkami.", "Samice jsou monogamní a mívají dva vrhy za rok, obvykle v květnu a listopadu. Po 111 dnech březosti se rodí dvě až tři poměrně velká mláďata, která váží 35 gramů, vidí a jsou plně osrstěná. Samice je kojí až dva měsíce a ve věku osmi měsíců se stávají pohlavně dospělá. V přírodě se předpokládá jejich průměrný věk okolo 10 let, v zajetí někteří jedinci žijí i 20 roků. Z přirozených nepřátel je nejvíce ohrožují lišky a sovy.", "Ve volné přírodě byla ještě počátkem 19. století početným druhem, s nástupem osídlování tamní krajiny začala být lovena pro maso a příležitostně i kožešiny. S příchodem 20. století se kožešina stála módní záležitosti a činčily začaly být ve velkých počtech lovené a také lapané a odvážené na kožešinové farmy. Uvádí se, že v létech 1895 až 1921 bylo z Chile vyvezeno více než tři milióny kožešin a živých zvířat. Nelegálním lovem a ničením přirozeného prostředí, vypalováním a mýcením tamních keřů za účelem rozšíření pastvin pro skot a kozy, se jejich stavy v polovině 20. století natolik snížily, že byly činčily považované za téměř vymizelé. V Chile je jejich lov i vývoz živých zvířat již od roku 1929 zakázán, ale na odlehlých územích je zákaz pramálo vynucován. Roku 1977 byla činčila vlnatá zařazena do CITES I a v roce 1983 byla zřízená speciální rezervace na jejich ochranu Reserva nacional Las Chinchillas, ve které žije asi polovina z celkové současné populace. V roce 2016 odhadoval IUCN jejich celkový počet na 5350 zvířat a předpovídá dále jejich pokles. Je proto na stránkách IUCN vyhodnocená jako ohrožený druh (EN)." ] }

{ "title": [ "Vojenská kariéra.", "Pomník u Slavkova.", "Pomník na kroměřížském hřbitově.", "České překlady nápisů na podstavci." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Jako syn důstojníka se již v mládí rozhodl pro službu v armádě, prošel rakousko-tureckými válkami a v roce 1790 je uváděn již v hodnosti kapitána. Jeho otec major Josef Frierenberger byl 21.10.1762 vyznamenán Vojenským řádem Marie Terezie. Po bitvě u Slavkova byl stejně jako jeho otec 28.05.1806 dekorován nejvyšším rakouským vojenským vyznamenáním - rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie (představovalo to i nárok na doživotní šlechtický titul rytíř (Ritter) a případně se mohl nositel domáhat i dědičného titulu svobodného pána) a v následujícím roce byl povýšen na podplukovníka a v roce 1809 na plukovníka. Následně byl 27.04.1813 povýšen na generálmajora. V bitvě u Drážďan byl dne 26. srpna 1813 těžce zraněn a velení dělostřelectva po něm převzal generál Friedrich Karl von Langenau (1782-1840). Následně byl ruským carem Alexandrem vyznamenán ruským řádem sv. Anny. V lednu roku 1820 byl penzionován a poslední roky života prožil v Kroměříži. Byl pohřben na starém kroměřížském hřbitově.", "Dne 2. prosince 1995 byl odhalen kamenný pomník s trčící dělovou hlavní při olomoucké silnici za Starou poštou dále na Rousínov (), který vybudovala Československá napoleonská společnost spolu s Baterii Austerlitz. Pomník je věnován dvěma rakouským dělostřeleckým bateriím, které pod velením majora Václava Jana Frierenbergera kryly ústup ruského sboru generála Bagrationa v závěru bitvy.", "V roce 1936 byl ze starého hřbitova v místech dnešního Bezručova sadu přenesen na vsypovou loučku při vstupu na městský hřbitov pomník (), který nechala v roce 1823 zbudovat na hrobě svého manžela jeho žena. Empírový památník (nemovitá Kulturní památka České republiky s číslem 101308) má podobu truchlící ženy opírající se o podstavec nesoucí zlomený kanelovaný dórský sloup a je na všech čtyřech stranách dříku podstavce opatřen německými nápisy.", "Nápis na čelní straně pod reliéfním erbem Zde odpočívá Václav, rytíř z Frierenbergru, generálmajor c.k. dělostřelectva, nositel vojenského řádu Rytířského kříže Marie Terezie a ruského carského řádu Svaté Anny 1.třídy, který ukončil svou pozemskou kariéru dne 11.02.1823 ve věku šedesát čtyři let. Pohledová pravá strana Řád Marie Terezie zdobil hruď tohoto šlechetného válečníka od r. 1805, kdy jím byl jako major vyznamenán za bitvu u Slavkova. Ruský řád Sv. Anny 1. stupně pak získal r. 1813 za zásluhy v bitvě u Drážďan v hodnosti generálmajora. Pohledová levá strana Tohoto ctnostmi oplývajícího smrtelníka zdobila zbožnost a nelíčená dobrota srdce. Byl z nejbdělejších válečníků věrně oddaný domu Nejjasnějšího arcivévody, kterému horlivě sloužil 47 let. Dobrý syn, upřímný přítel a milující manžel. Zadní strana Na věčnou vzpomínku věnuje tento prostý památník jeho hluboce zarmoucená manželka. Ó, křesťanský poutníku, zastav se, neboť vstupuješ na místo posledního odpočinku statečného bojovníka a pamatuj na něj v modlitbě." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Ekologie.", "Popis.", "Taxonomie.", "Rozmnožování.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Bylina pochází ze severoamerického východního pobřeží Kanady a Spojených států, z prostoru mezi pobřežím Atlantského oceánu a Appalačským pohořím, kde roste na mokrých, často slaných půdách. Lidským přičiněním byla rozšířena i do blízkého Mexika, na některé ostrovy v Karibiku, na jih Austrálie, na Nový Zéland a téměř do celé Evropy. Původně byla jako nenáročná, na podzim kvetoucí květina vysazovány do zahrad, odkud zplaněla do volné přírody, kde se někdy kříží s dalšími severoamerickými druhy se stejným osudem. V české krajině byla zaznamenána již roku 1850 a v současnosti je považována za invazní druh. Dosud se příliš nešíří, maximum jejího výskytu je v okolí velkých měst (Praha, Brno).", "Mimo zahrad ji lze spatřit na rumištích, skládkách odpadu ze zahrad, na březích vodních toků nebo nádrží a při okrajích lužních lesů, kde nachází mírně vlhké, humózní a na živiny bohaté půdy, snáší mráz do -28 °C. Požaduje vzdušnou půdu a má určité požadavky na živiny a vodu, hlavně na konci jara při zakládaní lodyh. Nejvíce kvete na plném slunci, snese však i polostín. Rostliny začínají rašit v dubnu a kvetou od srpna do října, nástup kvetení je závislý na délce dne. Všeobecně platí, že za dlouhého dne dochází k prodlužování výhonů a jejich větvení, zatímco nástup krátkého dne spouští tvorbu květů.", "Vytrvalá, dlouhověká bylina s přímými, lysými, v horní půli se silně větvícími se lodyhami vysokými 0,4 až 1,2 m. Jsou střídavě porostlé přisedlými, tmavě zelenými, tuhými, široce kopinatými či eliptickými listy až 20 cm dlouhými a 4 cm širokými, které jsou na bázi zúžené, na konci špičaté a po obvodě celokrajné nebo jemně pilovité, směrem vzhůru se listy zmenšují. Přízemní listy rostou v růžici, mají dlouhé řapíky a v době květu již uvadají. Rostlina vyrůstá z nehluboko uloženého kořenového systému tvořeného rozvětveným, výběžkatým oddenkem s mnoha jemnými kořínky. Na vrcholu lodyh je řídké latovité nebo chocholičnaté květenství složeno z mnoha květních úborů o velikosti 2,5 cm. Úbor bývá sestaven ze 30 až 60 diskových kvítků a z 15 až 35 jazykovitých. Oboupohlavné trubkovité kvítky v disku mají pět žlutých korunních lístků srostlými s pěti tyčinkami a do trubičky srostlé prašníky se čnělkou s dvouramennou bliznou a spodní semeník obklopený nektarovými žlázkami. Obvodové kvítky s modrými ligulami mají pouze samičí orgány. Zvonkovitý zákrov je dvou nebo třířadý, listeny má lysé, stejně dlouhé a na koncích špičaté. Kvítky jsou samosprašné a po jejich opylení hmyze se vytvoří plody, Jsou to hnědé, obvejčité nažky asi 2 mm velké s okrově žlutým, 5 mm dlouhým chmýrem.", "Kolem astřičky novobelgické je skupina velmi podobných druhů, (tzv. agregát druhu (agg.)) které v širším pojetí (sensu lato) astřičky novobelgické mohou být pokládány za její součást. Jsou to druhy: a dále kříženci:", "Přirozené rozmnožování probíhá rozrůstáním oddenku nebo vznikem nových rostlin ze semen rozptylovaných větrem. Vyšlechtěné odrůdy jsou dílem lidské činnosti a jejích speciální vlastnosti se musí dále uměle zajišťovat. U generativně množených odrůd je nutno pro získání rostlin se stejnými vlastnostmi zajišťovat osivo pravidelným křížením rodičovských druhů. Vegetativně množené odrůdy jsou klonem vybrané rostliny, množí se nejčastěji řízky odebíranými z matečních rostlin nebo ve specializovaných zahradnických podnicích metodou in vitro. Jednotlivé odrůdy se odlišují výškou, větvením, rozrůstáním, tvarem a počtem listů, zákrovem, velikost úborů a množstvím květů v nich, velikosti, tvarem a barvou paprsků vnějších květů, nástupem a dobou kvetení, odolností proti suchu, mokru, plísním a živočišným škůdcům atd. V současnosti je jen v ČR evidováno přes 25 odrůd, v celé Evropě jich je několik set a jejich počty stále narůstají.", "Astřička novobelgická je nejčastěji pěstovaným druhem tzv. \"podzimních aster\". V zahradách se však nepěstuje původní druh, ale vyšlechtěné odrůdy, která vznikly většinou křížením s druhy \"Symphyotrichum lanceolatum\", \"Symphyotrichum laeve\" a \"Symphyotrichum dumosum\" nebo výběrem z nejrůznějších přirozených mutantů. Jsou rostliny vyšlechtěné pro pěstování na venkovních záhonech a jiné skleníkové používané k řezu. Seřezávají se v době, kdy jsou otevřeny dva až tři venkovní kruhy žlutých trubkovitých kvítků. Rostliny rostoucí ve volné přírodě jsou většinou výsledkem neřízeného křížení zplanělých, původně vyšlechtěných odrůd." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Kariéra.", "Multimediální produkční společnost.", "Role manželky v republikánských prezidentských primárkách 2012.", "Velvyslankyně při Svatém stolci.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodila se jako Callista Louise Bisek roku 1966 do rodiny Alphonse Emila Biseka a Bernity (Krauseové) Bisekové, ve wisconsinském Whitehallu. Otec pracoval v potravinářském závodu a matka byla sekretářkou. Po předcích má polský a švýcarský původ. Střední školu Whitehall Memorial High School ukončila v roce 1984. Následně absolvovala Luther College v iowském Decorah, kde si za hlavní obor zvolila hudbu. Na univerzitě se stala členkou spolku „Delta Alfa Delta“. Bakalářský program zakončila roku 1988 s vyznamenáním a obdržela titul Bachelor of Arts.", "Po vysokoškolských studích nastoupila v roce 1988 na stáž do washingtonské kanceláře republikánského kongresmana Steva Gundersona. V závěru praxe se stala stálou zaměstnankyní jeho týmu, v němž působila do roku 1995. Dalších dvanáct let pracovala jako vedoucí úřadu zemědělského výboru sněmovny reprezentantů.", "Po opuštění vedoucí administrativní pozice ve sněmovním výboru roku 2007 se stala prezidentkou Gingrich Productions, multimediální produkční firmy, kterou založila s manželem Newtem Gingrichem. Její činnost se zaměřila na tvorbu historických a politických dokumentárních filmů, vydávání knih a novin, stejně tak na mediální vystoupení včetně tvorby projevů. V roli průvodců manželé doprovodili sedm dokumentů: \"A City Upon A Hill\", \"America at Risk\", \"Nine Days that Changed the World\", \"Ronald Reagan: Rendezvous with Destiny\", \"Rediscovering God in America\" a \"Rediscovering God in America II: Our Heritage, and We Have the Power\", jejichž celková prodejnost dosáhla několika set tisíc nahrávek. Do roku 2017 se stala autorkou pěti dětských knih s ústřední postavou slůněte Ellis.. První z nich \"Sweet Land of Liberty\" se zaměřila na americkou výjimečnost, druhá \"Land of the Pilgrims' Pride\" na osidlování Ameriky. Obě se ocitly na seznamu dětských obrázkových bestsellerů \"The New York Times\". Jako spoluautorka se s manželem a politickým aktivistou Davem Bossiem podílela na vzniku fotoknihy \"Ronald Reagan: Rendezvous with Destiny\". Namluvila také několik manželových audioknih.", "V roce 2012 doprovázela manžela Newta Gingriche na shromážděních v jeho úsilí získat republikánskou nominaci v primárkách prezidentských voleb. Na počátku daného roku se ujala aktivnější role v jeho kampani a také vystupovala na samostatných akcích. Projev manželových programových priorit přednesla 10. února 2012 na konferenci Konzervativní politické akce v marylandském National Harbor. Kampaň rovněž podpořila na shromážděních republikánských žen, střetnutích s příznivci Gingriche a při četných společenských událostech.", "Americký prezident a spojenec jejího manžela Donald Trump ji 20. května 2017 nominoval na úřad americké velvyslankyně při Svatém stolci. K formálnímu zveřejnění došlo několik dní před vatikánským setkáním Trumpa s papežem Františkem 24. května 2017. Nominační listina byla postoupena Senátu, který navrhované velvyslance schvaluje. Slyšení před senátním zahraníčním výborem absolvovala 18. července téhož roku a Senát USA ji pak do funkce schválil 16. října poměrem hlasů 70–23. O osm dní později složila přísahu do rukou amerického viceprezidenta Mika Pence. Vatikánskou misi zahájila 6. listopadu jako designovaná velvyslankyně a plnohodnotný mandát započala 22. prosince téhož roku po předání pověřovacích listin papeži Františkovi.", "S Newtem Gingrichem se seznámila v roce 1993 během působení v kanceláři kongresmana Gundersona. Gingrich tehdy zastával pozici whipa menšiny ve Sněmovně reprezentantů, tj. druhou nejdůležitější sněmovní funkci (po vůdci menšiny) v rámci Republikánské strany, která nedržela v komoře většinu. Roku 1999 svědčila v Gingrichově rozvodovém řízení a uvedla, že partnerský vztah započal o šest let dříve v době politikova druhého manželství s Marianne Gintherovou. Po dokončení rozvodu se za něj provdala 18. srpna 2000 při soukromém obřadu ve virginské Alexandrii. Newt Gingrich požádal v roce 2002 atlantskou arcidiecézi o anulování jeho devatenáctiletého manželského svazku s Marianne Gintherovou i na základě zdůvodnění, že jeho bývalá žena byla již dříve vdaná. Celoživotní katolička Callista Gingrichová sehrála roku 2009 aktivní roli v Gingrichově příklonu k víře. Působí také jako prezidentka nadace Gingrich Foundation. Rodina žije ve virginském McLeanu." ] }