Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Život.", "Projekty." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Thiry se narodil 11. září 1904 ve městě Nome na Aljašce. Jeho otec i matka pocházeli z Paříže a do Ameriky přišli v roce 1903. Když byly Thirymu dva roky tak se jeho rodina přestěhovala do San Francisca, avšak po zemětřesení v roce 1906, během kterého byl zbořen jejich dům, se vrátili zpět na Aljašku. V roce 1909 strávil Thiry několik měsíců v Paříži, kde si jeho matka založila společnost vyvážející francouzské oblečení pro zámožné rodiny v Nome a Seattlu. V návaznosti na odchod Thiryho otce na frontu během první světové války v roce 1914, ze které se už nikdy nevrátil, se Thiry se svou matkou přestěhovali do Seattlu. Začal studovat na internátní škole Saint Martin's v Lacey, z níž je dnes univerzita. Studia dokončil v roce 1920 a ještě ve stejném roce nastoupil na medicínu na Washingtonské univerzitě. Po roce, ale přestoupil na katedru architektury, kterou úspěšně dokončil v roce 1928. V roce 1927 také několik měsíců studoval na École nationale supérieure des beaux-arts v Paříži. Po studiích vyjel Thiry na rok cestovat. Navštívil Čínu, Indii, Egypt nebo Střední Ameriku, avšak většinu svého času strávil ve Francii a Japonsku, kde spolupracoval s Le Corbusierem a Antonínem Raymondem. Zpět do Seattlu se vrátil v roce 1935. Po svém příjezdu Thiry pracoval na několika menších projektech, valnou většinu z nich tvořily domy a soukromé rezidence. Během druhé světové války byl zapojen do projektování mnoha vojenských staveb, včetně obytných komplexů na základnách v Port Orchardu a Tacomě dohromady určených až pro šest tisíc osob. V roce 1940 si vzal Mary Thomasovou, s níž měl později dva syny, Pierrea Thiryho a Paula Thiryho Jr., který se stal také architektem. Velký zlom v Thiryho kariéře nastal roku 1957, kdy byl jmenován organizátorem a hlavním architektem světové výstavy v Seattlu. Tuto funkci zastával až do jejího konce v roce 1962. Během tohoto období se podílel na návrhu několika staveb, jako např. pavilonu státu Washington nebo společnosti Ford, a zároveň inicioval finální místo pořádání výstavy. Thiry zemřel 27. června 1993 v důsledku srdečního selhání.", "\"(výběr)\"" ] }

{ "title": [ "Hlavní příspěvky.", "Výzkum.", "Ocenění a uznání.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Inicioval založení Kanadské geofyzikální unie () v roce 1974 a byl jejím prezidentem v letech 1986 a 1988. Byl prvním předsedou výboru OSN pro geodetické aspekty námořního práva (, GALOS), který byl založen v Edinburghu, Skotsko Mezinárodní asociací geodézie (, IAG) v roce 1989. Jeho kniha \"Koncepty vyšší geodézie\", () byla přeložena do několika jazyků, jedná se o základní text pro výuku vyšší geodézie po celém světě. Působil také jako šéfredaktor a recenzent několika vědeckých časopisů. Dále byl členem mnoha vědeckých rad a výborů.", "Jeden z jeho hlavních příspěvků obecného významu je spektrální analýza frekvenčního spektra metodou nejmenších čtverců, která se také nazývá \"Vaníčkova metoda\" (). Tuto výpočetní metodu publikoval v roce 1969 a 1971. Metoda je založena na vyrovnání sinusoid údajů vzorků metodou nejmenších čtverců a snižuje nevýhody použití Fourierovy transformace pro analýzu dlouhých neúplných záznamů dat, jako je většina přírodních datových souborů. Jeho objevy v oboru teoretické geofyziky, shrnuté v díle \"Přesné řešení geoidu\" () výrazně zpřesnily předchozí řešení.", "V roce 1996 mu byla udělena Medaile J. Tuzo Wilsona za vynikající příspěvky pro kanadskou geofyziku. Je členem Mezinárodní unie geodézie a geofyziky, Americké geofyzikální unie, a Czechoslovak Society of Arts & Sciences (SVU). Byl prvním kanaďanem oceněným členstvím ve Společenství významných vědců nadace Alexandera von Humboldta, a byl vedoucím hostujícím vědcem Národní Akademie Věd Spojených států amerických. V průběhu své kariéry vyučoval a prováděl výzkum na univerzitách a laboratořích na šesti kontinentech, včetně Royal Institute of Technology a USGS.", "V roce 1954 maturoval na Střední průmyslové škole zeměměřické v Praze. Poté vystudoval geodézii na ČVUT (absolvoval v roce 1959). Od roku 1967 pracoval jako hlavní vědecký pracovník na Universitě v Liverpoolu. V roce 1968 obhájil disertační práci a získal titul kandidát matematicko-fyzikálních věd (CSc.) na Geofyzikálním ústavu Československé akedmie věd v Praze. Těsně před vpádem komunistických armád do Československa za ním odešel do Velké Británie zbytek jeho rodiny. V roce 1969 se přestěhovali do Kanady. Má jednu dceru a dva syny. V roce 1993 mu byla Českou akademií věd udělen nejvyšší vědecký titul v České republice: doktor matematicko fyzikalních věd (DrSc) na základě jeho knihy \"Koncepty vyšší geodézie\", (). V roce 2002, po více než třiceti letech působení na University of Toronto a University of New Brunswick odešel do důchodu jako emeritní profesor. Žije ve městě Fredericton v Kanadě." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "AC Sparta Praha.", "FK Dukla Praha (hostování).", "SK Dynamo České Budějovice (hstování).", "FK Sarajevo (hostování).", "Reprezentační kariéra.", "Statistiky.", "Klubové." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Mustedanagiće, narozeného 1. srpna 1998 necelý měsíc poté, co se na domácím šampionátu stala poprvé v historii mistrem světa francouzská reprezentace, pojmenoval jeho otec podle francouzského záložníka alžírského původu Zinédina Zidana. S fotbalem začal v místě svého rodiště, v městečku Bosanska Otoka na místním stadionu Bare. Ve svých 11 letech se Zinedin stěhoval do bosenského města Bosanski Novi, kde hrál fotbal za tým Sloboda Bumabara.", "V létě 2011 se s otcem a starším bratrem přestěhoval do Prahy (bylo mu tehdy 13 let), kde začal trénovat v týmu AC Sparta Praha. Mládežnické trenéry Sparty zaujal. Trenér David Holoubek se na jeho adresu později vyjádřil: \"„Ve Spartě jsem ještě nezažil takhle talentovaného zahraničního hráče.“\" FIFA však Spartě nepovolila v rámci svého boje proti přestupům dětí Mustedanagiće zaregistrovat, celé 4 roky tak pouze trénoval, hrál přátelské zápasy, na mezinárodních turnajích a nastupoval za bosenské mládežnické reprezentace. V srpnu 2015 registrace proběhla a Mustedanagić podepsal s klubem tříletou smlouvu. Poté mohl oficiálně hrát soutěžní zápasy za starší dorost (U19). V březnu 2016 vstřelil 4 branky a na dalších čtyřech se podílel při vysoké výhře 10:2 proti 1. FK Příbram, po Spartě druhému nejlepšímu týmu dorostenecké ligy U19. Se sparťanským týmem si zahrál i UEFA Youth League (mládežnická obdoba Ligy mistrů UEFA). V březnu 2016 se poprvé dostal do A-týmu Sparty. V něm debutoval 12. října 2016 v soutěžním utkání českého poháru proti SK Dynamo České Budějovice (výhra 2:1). V 1. české lize debutoval 29. října 2016 pod trenérem Davidem Holoubkem (jenž se stal dočasně koučem A-týmu) v utkání proti 1. FK Příbram (výhra 4:0), dostal se na hřiště v 82. minutě, kdy střídal Bořka Dočkala.", "V lednu 2017 odešel ze Sparty na hostování do jiného pražského prvoligového týmu, FK Dukla Praha. Poprvé se v dresu Dukly objevil 15. února v 17. kole ePojisteni.cz ligy proti Hradci Králové. Svůj první gól si připsal 11. března 2017 ve 20. kole ePojisteni.cz ligy proti FK Jablonec, které Dukla díky jeho gólu vyhrála 1:0.", "V létě 2019 odešel hostovat do Českobudějovického Dynama za které odehrál 5 zápasů", "v lednu 2020 odešel ze Sparty na další hostování, tentokrát do F Ksarajevo", "Zinedin Mustedanagić reprezentoval Bosnu a Hercegovinu v mládežnických kategoriích U16, U17, U18 a U19. V kategoriích do 17 a do 19 let byl kapitánem.", "", "\"Platí k 29. 4. 2017" ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Byl potomkem přistěhovalců z Kampánie, v rodném São Paulu hrál jako obránce za Esporte Clube Americano, od roku 1936 trénoval Associação Atlética Portuguesa a později São Paulo FC, s nímž vyhrál Campeonato Paulista v letech 1948 a 1949. Od roku 1950 působil u brazilského národního týmu, zprvu jako asistent a roku 1957 byl jmenován hlavním trenérem. Na MS 1958 ve Švédsku vyhráli Brazilci poprvé v historii titul, ztratili jediný bod a měli skóre 16:4, je to jediné vítězství jihoamerického týmu na šampionátu konaném v Evropě. Feola překvapil využitím služeb psychologa, novým rozestavením 4-2-4 a nasazením teprve sedmnáctiletého Pelého, i když k tomuto kroku ho údajně přemluvili sami hráči. Feola vedl Brazilce také k vítězství na turnaji Taça do Atlântico 1960 a druhému místu na jihoamerickém šampionátu 1959, s olympijským výběrem se zúčastnil olympiády 1960 a olympiády 1964, kde jeho tým vypadl ve skupině. Krátce vedl také argentinský klub CA Boca Juniors. K reprezentaci byl znovu povolán před mistrovstvím světa 1966, kde však Brazilci jako obhájci titulu vypadli už v základní skupině. Feola byl označen za hlavního viníka neúspěchu, byl kritizován za ústupky velkoklubům, které prosazovaly do týmu svoje hvězdy bez ohledu na formu, takže přípravného kempu se zúčastnilo 46 hráčů, což atmosféře v týmu neprospělo, za vinu se mu kladlo i podcenění evropských soupeřů. K brazilskému vyřazení ovšem přispěla také zranění klíčových hráčů Pelého a Garrinchy, stejně jako přístup rozhodčích, připouštějících velmi tvrdou hru. Pod Feolovým vedením odehráli Brazilci 74 mezistátních zápasů, z toho 55 vítězných." ] }

{ "title": [ "Vojensko-politické předpovědi." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Paul D. Miller úspěšně předpověděl v roce 2012 pozdější ruskou intervenci na Ukrajině. V listopadu 2016 zveřejnil svůj předpoklad, že do dvou let Rusko napadne Pobaltí. Ruský prezident Vladimir Putin má podle něj jasný cíl, dlouhodobou strategii a přesvědčení o nezbytnosti ruské hegemonie v sousedství Ruska. Návratu velikosti Ruska přitom brání i Severoatlantická aliance a Putin se tak bude podle Millera snažit rozložit důvěru v klíčový článek 5 o vzájemné pomoci členských zemí NATO. Expanzi ruského vlivu živí i dnešní mezinárodně-politická atmosféra, kdy je narušena evropská jednota a kolují i obavy o pevnost paktu NATO. Nový americký prezident Donald Trump přitom neskrývá vůči Rusku vstřícnost. Miller tak nastínil možný scénář, kdy Rusko využije ruské menšiny v Pobaltí, které se začnou bouřit a žádat o mezinárodní ochranu, načež se objeví polovojenské jednotky a několik politických vražd a země se ocitnou na pokraji občanské války. Následovat bude dle Millera nabídka Ruska Organizaci spojených národů s pomocí s vyřešením situace, načež Polsko podá žádost o aktivaci ochranného článku 5. Proti se postaví Německo a Francie a rozhodující pro výsledek bude postoj Spojených států. Donald Trump se tak prý bude muset rozhodnout mezi dvěma závažnými možnostmi. V případě, že se aliance za Pobaltí nepostaví, zhroutí se víra v NATO a geopolitická situace se vrátí do roku 1939. Přitom Polsko začne ještě více zbrojit a některé státy východní Evropy se přikloní k Rusku. Dojde tak k završení Putinovy snahy o rozpad Západu. Pokud se ale aliance za Pobaltí postaví, půjde podle Millerovi předpovědi fakticky o vyhlášení války Rusku a tím dost možná i začátek třetí světové války." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vysílací čas.", "Dostupnost.", "Satelitní vysílání.", "Kabelová televize.", "IPTV." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Provozovatel stanice Chello Central Europe spustil vysílání dětského kanálu \"Megamax\" 18. dubna 2011 v 16 hodin v kabelové síti a u satelitního operátora \"T-Home\" v Maďarsku. Vysílací čas byl od 16 do 22 hodiny, ve zbývajícím čase ho střídal program Zone Club. V následujících měsících došlo k postupnému rozšiřování vysílacího času. Od 1. září 2011 \"Megamax\" vysílal již od 13:00 a od 1. prosince 2011 od 7:00 hodiny. Od února 2012 zahájila satelitní platforma UPC Direct šíření \"Megamaxu\" pro maďarský trh. Po úspěšném startu v Maďarsku \"Megamax\" expandoval 19. listopadu 2012 na rumunský trh s kanálem \"Megamax Romania\" a od 1. prosince 2012 také na český a slovenský trh ve společné česko-maďarské verzi. Společná česko-maďarská verze s výlučně českou zvukovou stopou byla distribuována prostřednictvím satelitu Telstar 12. Kanál byl od prvního dne šířen prostřednictvím kabelových sítí \"Smart Comp\", \"Planet A\" a ve slovenské UPC Broadband Slovakia. V téže roce zahájil provozovatel v kabelových sítích v Maďarsku šíření interaktivní služby \"Megamax On Demond\". O rok později byly spuštěny webové stránky \"Megamaxu\" v české a maďarské verzi a také byl kanál zařazen do kabelové sítě UPC Česká republika (nabídka Komfort, balíček Relax), do sítí IPTV operátorů O2TV (balíček Děti) v České republice a FiberTV na Slovensku a objevil se také v satelitní platformě Magio Sat. V srpnu 2013 provozovatel stanice Chello Central Europe provedl změny v šíření distribučního signálu stanice, kdy vysílání přes družici Telstar 12 nahradil vysíláním přes družici Thor 5 na 0,8° W. V únoru 2014 společnost Liberty Global odprodala aktiva společnosti Chellomedia americké společnosti AMC Networks. K oficiálnímu přejmenování společnosti na AMC Networks International došlo 8. července 2014. Dne 1. října 2014 došlo k ukončení vysílání samostatné rumunské verze \"Megamaxu\", která byla sloučena s verzí pro český, slovenský a maďarský trh. Zároveň bylo zahájeno nepřetržité vysílání, kdy mezi 22 a 7 hodinou ranní byl čas vyplněn upoutávkami. 4. listopadu 2019 byl vyhlášen konec vysílání \"Megamaxu\". Důvodem bylo to, že se kanálu nepodařilo získat vyšší publikum pro maďarskou reklamu.", "Následující tabulky zachycují úpravy vysílacího času u televizních programů \"Megamax\" a \"Megamax Romania\".", "", "Aktuální seznam satelitních platforem, na kterých je nabízen program \"Megamax\".", "Níže je uveden seznam kabelových sítí, ve kterých je nabízen program \"Megamax\".", "Níže je uveden seznam IPTV operátorů, ve kterých je nabízen program \"Megamax\"." ] }

{ "title": [ "Význam podání levé ruky." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Podání ruky jako starobylé znamení statečnosti a respektu, má dle různých zdrojů různý původ. Lord Baden-Powell ho použil po boji s Prempem I, objevuje se ve dříve zveřejněném díle Ernesta Thompsona Setona. Existují různé verze příběhu o setkání s Prempehem, všechny se soustřeďují na africké válečníky, kteří pomocí levé ruky drží štíty a jejich odložením a podáním levé ruky ukazují, že věří jeden druhému. Dle verze příběhu podle bojovníků Ašantů, je plukovník Baden-Powell pozdravil pravou rukou, ale náčelníci Ašantů nabídli své levé ruce a řekli: „V naší zemi pouze ten nejstatečnější ze statečných podává levou rukou, k tomu musíme odložit štíty a naši ochranu.“ Ašantové věděli o Baden-Powellově statečnosti, protože bojovali proti němu i po jeho boku, a byli hrdí že mohou nabídnout levou ruku jako symbol statečnosti. Další verze příběhu je, že podání levé ruky byla pocta věnována generálu Kweku Andoh – ten byl levák a měl tendence podávat levou ruku. Baden-Powell mu věnoval svou řeč po „pádu Prempha“: „... (Bez jeho svolení) Je Andoh náčelník Elmina můj průvodce, poradce a přítel.“ Generál Kweku Andoh byl důstojník v britské armádě, který vedl vojska do Kumasi, kde zajali Prempeha I a údajně učil Baden-Powella jako zvěda v džungli. Termín sám byl používán jako název díla Hilary Saint George Saunderse, \"The Left Handshake: The Boy Scout Movement during the War, 1939-1945,\" vzhledem k mimořádné odvaze, kterou projevili během těch časů. Podle předmluvy od Britského náčelníka skautů Lorda Rowallane: Dle jiné symboliky je levá ruka blíže k srdci." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Památky.", "Geologická a mineralogická lokalita." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Lubiechowa je zruba 4,5 km dlouhá vesnice, vybudovaná podél potoka Młynka, který se po dalších necelých 3 km toku vlévá z levé strany do řeky Kačavy \"(Kaczawa)\" poblíž nedalekého správního střediska gminy Świerzawy. Lubiechowa je typická lesní lánová ves (polsky \"wieś\" \"łańcuchowa\"), jaké byly budovány v této oblasti v době saské kolonizace. Od Świerzawy je severovýchodní, nejnížeji položený okraj zástavby Lubiechowé (cca 300 m n. m.) vzdálen 2 km. Lubiechowa leží v oblasti Kačavských hor, nejvyšší vrchol severní části pohoří Okole (718 m n. m.), na jehož svazích pramení Młynka, je od jižního okraje obce v nadmořské výšce cca 500 metrů vzdálen pouze 1 km vzdušnou čarou (přibližně 2,5 km po červeně a žlutě značených turistických cestách).", "Ves byla pravděpodobně založena v polovině 13. století. První dochovaná zmínka o Lubiechowé je z roku 1305. Kníže Jindřich I. Javorský si nechal v těchto místech vybudovat lovecký hrádek, avšak již v roce 1317 jej spolu s vesnicí prodal jinému vlastníkovi. V 16. století ves získal Kašpar z rodu Zedlitzů, jemuž patřily též sousední Podgórki. Na počátku 19. století byla Lubiechowa bohatou vesnicí. V obci byly dva kostely, dvě školy, velký zámek, 4 poplužní dvory, 3 vodní mlýny a pila. V roce 1825 prodal baron Caspar Conrad Gottlieb von Zedlitz Lubiechowou pruskému ministrovi a královskému tajnému radovi hraběti von Bülow, od nějž ji v roce 1837 získal kníže Adam Czartoryski. Posledním majitelem panství před koncem druhé světové války byl hrabě Ferdinand von Magnus – Eckersdorf. Po vysídlení německého obyvatelstva v roce 1945 se Lubiechowa stala součástí polského Dolního Slezska. V letech 1975–1998 obec náležela do Jeleniogórského vojvodství.", "Na seznamu Národního ústavu dědictví (\"Narodowy Instytut Dziedzictwa\") polského Ministerstva kultury je zapsáno několik významných architektonických a historických památek:", "Zhruba 1 km severozápadně od středu obce, t. j. od zámku a kostela, se nachází vrch Łomy, kdysi nazývaný Chmieleń (424 m n. m.). Na jeho jihovýchodních svazích je starý melafyrový lom, který je známou geologickou a mineralogickou lokalitou. Vyskytují se zde hnědošedé, zelenavé nebo nafialovělé trachybazalty neboli melafyry spodního permu. Hornina je protkána dutinkami o rozměrech zhruba od 0,5 až po 10 cm, které vznikly při úniku plynů během tuhnutí lávy. V těchto dutinách později vykrystalizovaly druhotné minerály, zejména odrůdy křemene (SiO), jako jsou acháty, záhnědy a ametysty. Na lokalitě se vyskytuje též kalcit, baryt, zeolity a některé další minerály. Geody, které se zde nacházejí, zpravidla mají průměr v řádu několika centimetrů, existují však i výjimečné ukázky o velikosti až 30 centimetrů. Geologická a mineralogická lokalita u Lubiechowé je jedním ze zastavení na česko – polské dálkové naučné stezce Geotrasa sudetská." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Baden-Powell a Kipling.", "Přijetí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1913 se skautské hnutí Roberta Baden-Powell rozrostlo nade vše očekávání, ale ve Velké Británii rostl tlak na vznik nějakého systému pro chlapce, kteří byli příliš mladí, aby se připojili ke skautům od 11 let. Baden-Powell (BP) požádal svého zástupce, Percy Everetta, aby připravila plán pro \"Junior scouts\". Tento koncept byl publikován v časopise \"Headquarters Gazette\" v roce 1914. BP nebyl s výsledky zcela spokojen a při zachování prvků Everettova systému, se rozhodl věnovat se tématu osobně. BP dal projektu téma, založené na knize Rudyarda Kiplinga \"Kniha džunglí\", která byla vydána před deseti lety a byla u dětí oblíbená. B-P se rozhodl uvést novou sekci příručkou, podobného stylu jako \"Scouting for Boys\", která tak úspěšně zahájila skautské hnutí. Napsal novou příručku s kapitolami nazvanými „bites“ (sousto), protože „tato kniha je jídlem nabízeným starým vlkem mladým štěňatům“. Ta zahrnovala příběhu \"Mauglí\" z \"Knihy džunglí\" a obřady a hry založené na nich. Proložené instruktážními pasážemi o zdraví, fitness, kempování, pozorování, uzlování, semaforu, první pomoci, pletení a „být užitečný doma“. První vydání neobsahovalo údaje o zkouškách a odznaky, které vlčata měla splnit, neboť ještě nebyly dokončeny. Na konci roku 1916, se Baden-Powell setkal s Verou Barclay, mladou skautkou z Hertfordshire, která napsala do \"Headquarters Gazette\" o ženském vedení v skautském hnutí v době války. Přijala nabídku Baden-Powella na post národní sekretářky vlčat a úzce spolupracovala na podrobnostech o programu vlčat, které byly vymyšleny a jsou zahrnuty v druhém vydání", "Baden-Powell dne 28. července 1916 poslal Kiplingovi první rukopis nové knihy, a žádal o svolení k použití materiálu z \"Knihy džunglí\", poté, co byla práce zaslána vydavateli. Kipling rukopis vrátil s dohodu bez jakýchkoli revizí. Kipling a Baden-Powell se poprvé setkali v Indii v roce 1880 a od té doby zůstali přáteli. Kipling nakonec získal čestný titul \"Komisař vlčat\"'", "Jak bylo zamýšleno \"The Wolf Cub's Handbook\" se s nadšením šířilo ve Velké Británii a do britského impéria. Kniha byla přeložena do několika jazyků. Skauti Ameriky získali práva na knihu ve Spojených státech a publikovali své vlastní vydání v roce 1918, ačkoli Vlčata nebyla oficiálně přijata až do roku 1930 v rámci modifikace systému. Baden-Powellova kniha zůstala oficiální příručkou pro vlčata ve Spojeném království až do roku 1966, kdy \"The Chief Scouts' Advance Party Report\" doporučil klást menší důraz na téma \"Knihy džunglí\"." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Založení kapely a první roky (1998–2003).", "\"Howl\" období (2004–2006).", "\"Baby 81\" a \"The Effects of 333\" (2007–2009).", "Beat the Devil's Tattoo (2010–2011).", "Specter at the Feast (2013)." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Kapela byla založena v roce 1998 pod názvem The Elements. Po zjištění, že stejný název používá již jiná kapela, se kapela přejmenovala na Black Rebel Motorcycle Club. Inspirací k názvu byl film z roku 1953 \"The Wild One\". Basista Robert Levon Been a kytarista Peter Hayes se potkali na škole ve městě Lafayette (San Francisský záliv, Kalifornie), kde založili svou kapelu, krátce po tom co Hayes odešel od The Brian Jonestown Massacre. Robert Been v jednom interview prozradil, že Peter Hayes měl v té době problémy se svým rodinným životem, takže parkoval a přespával ve svém autě na pozemku Beenů. Po zhruba roce se nechal Peter Robertem a jeho otcem přemluvit a nastěhoval se k nim do domu. Po nějaké době se začali poohlížet po bubeníkovi. Potkali Nicka Jaga, který se přestěhoval z Anglie do Kalifornie za svými rodiči po ukončení studií na Winchester School of Art, kde studoval výtvarné umění. První dvě alba byla ovlivněna zvukem klasických hardrockových kapel, zejména Led Zeppelin, na albech jsou patrné také další vlivy žánrů – psychedelic rock, space rock a noise pop a kapel jako The Verve, Loop, Sonic Youth, Dinosaur JR, a The Jesus and Mary Chain. Jejich druhé album \"Take Them On, On Your Own\", produkované Rikem Sipomsonem(Coldplay/Kasabian), obsahuje několik písní jako např. „Generation“ a „US Government“, ve kterých kritizují vládu USA. Been používal na prvních dvou albech pseudonym 'Robert Turner', aby nebyl spojován se svým otcem Michaelem Beenem z kapely The Call. Ke svému původnímu jménu se vrátil v době vydání alba \"Howl\". Beenův otec později cestoval s BRMC jako zvukař. V roce 2003 musel být přerušen koncert kapely v anglickém Leedsu během něhož hrozilo poškození podlahy ve 150 let staré radnici. Proto jsou občas BRMC zmiňováni jako „kapela, která prolomila podlahu“. První problémy s bubeníkem Nickem Jagem se dostaly na veřejnost během přebírání ocenění NME Awards v roce 2003. Jago během devítiminutového pobytu na pódiu zůstal němý.", "V roce 2004, po konfliktech kapely s vydavatelem, byli BRMC vyhozeni z Virgin Records. Během koncertu ve Skotsku dochází také k další roztržce mezi bubeníkem Jagem a kytaristou Hayesem. Jago se neúčastní nahrávání alba Howl, ke kapele se připojil pouze během nahrávání písně „Promise“. Jago se ve stejné době léčí ze závislosti na drogách. V roce 2005 kapela podepisuje smlouvu s vydavatelstvím Echo ve Velké Británii a RCA v USA. Album \"Howl\" obdrželo většinou příznivou kritiku. Zvuk alba se odklání od raných nahrávek B.R.M.C., objevují se na něm folk-bluesové písně a písně s klasickým rockovým zvukem. Pro turné k albu \"Howl\" byl najat dočasně čtvrtý člen kapely, kytarista Spike Keating.", "V roce 2007 se Nick Jago znovu připojil k B.R.M.C. Čtvrté album s názvem \"Baby 81\" vyšlo 30. dubna 2007 ve Velké Británii a Evropě a 1. května 2007 v USA. V červnu 2008 Jago znovu odchází z BRMC a je nahrazen bubenicí Leah Shapiro, která před tím koncertovala s The Raveonettes. Jago ke svému odchodu poznamenal: „Beru to tak, že jsem byl znovu vyhozen a abych byl upřimný, respektuji jejich rozhodnutí“. Hayes a Been však k odchodu poznamenali: „Nick s náma nepojede na nadcházející evropské turné, ale není pravda, že jsme ho vyhodili. Myslíme si jen, že potřebuje čas na to, aby si vyřešil, co chce v současné době dělat. Věnuje se naplno svému sólovému projektu a potřebuje čas na to, aby práci na něm mohl dokončit“. Jago se však k BRMC již nepřipojil. V říjnu roku 2008 BRMC oznámili, že vychází nové album \"The Effects of 333\". Jedná se o první nahrávku, která vyšla pod jejich vlastním vydavatelstvím Abstract Dragon. Album je kompletně instrumentální a bylo možné jej stáhnout na stránkách BRMC. Ke stažení se objevilo přesně v čase 3:33 1. listopadu 2008. 10. listopadu 2009 BRMC vydávají záznam z koncertů, které byly pořízeny během turné k albu \"Baby 81\". Nahrávky byly pořízeny v Glasgow, Berlíně a Dublinu. Album vyšlo u Vagrant Records.", "Píseň z alba \"Beat the Devil's Tattoo\" „Done All Wrong“ se objevila na soundtracku k filmu \"\" z roku 2009. Šesté studiové album \"Beat the Devil ́s Tattoo\" vyšlo 8. března 2010 ve Velké Británii a Evropě a 9. března 2010 v Severní Americe. Kapela odehrála turné, které probíhalo od února do prosince. 19. srpna 2010 po vystoupení na belgickém festivalu Pukkelpop zemřel v backstagi na infarkt Robertův otec Michael Been, který pracoval pro kapelu jako zvukař. 1. listopadu 2010 kapela vydává své druhé DVD s názvem \"Live in London\". Záběry byly pořízeny během vyprodaného vystoupení v London Forum, které proběhlo 23. dubna 2010. Byl to také poslední projekt, na kterém pracoval zesnulý Michael Been. V roce 2011 BRMC začali pracovat na svém sedmém albu, které vyšlo roku 2013. Během nahrávání si kapela poprvé zahrála v Jižní Africe na Synergy festivalu v Kapském Městě a v Číně, kde odehrála tři vystoupení: dvě Pekingu a jedno v Šanghaji. V prosinci 2012 odehráli BRMC tři koncerty na podporu připravovaného nového alba. Koncerty proběhly v malých klubech v Kalifornii: Slim ́s v San Franciscu, The Catalyst v Santa Cruz a los angelesský The Troubador. Všechny tři show byly vyprodány, v repertoáru se objevily jak klasické hity BRMC, tak i některé písně z chystané desky. Zajímavostí bylo, že na vystoupení přijeli fanoušci až z Číny, aby mohli zhlédnout vystoupení BRMC po dlouhé zdánlivé nečinnosti. Po úspěchu těchto vystoupení ohlásila kapela další koncerty, které proběhly po Evropě se zastávkami ve Velké Británii, Německu, Itálii a mnoha dalších zemích EU.", "9. ledna 2013 kapela oznámila na svému facebookovém profilu název jejich sedmého studiového alba \"Specter at the Feast\", které vyšlo 18. března ve Velké Británii a Evropě a 19. března v USA, Kanadě a zbytku světa. Album obdrželo převážně kladnou kritiku. Skladba „Let the Day Begin“ (cover písně kapely The Call) byla vydána jako singl – volně ke stažení na oficiálních stránkách kapely. Píseň kapela natočila, aby vzdala poctu zesnulému Michaelu Beenovi, který pro kapelu pracoval jako zvukař. Michael Been kapelu The Call založil a často svými zkušenostmi přispíval a pomáhal BRMC v jejich hudebním rozvoji. V roce 2015 vydávají BRMC další živý audio záznam a DVD pořízené v Paříži během turné k albu \"Specter at the Feast\"." ] }

{ "title": [ "Teorie elit.", "Rezidua.", "Rozdělení společnosti.", "Cirkulace elit.", "Kritika koloběhu elit." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Teorie elit byla motivována polemikou s přívrženci socialismu a solidarismu. Termín „elita“ Pareto poprvé použil ve své práci \"Les systèmes socialistes\" (1965). Ve svém díle \"Traktát o obecné sociologii\" (1916) napsal, že si lidé nejsou intelektuálně, morálně či fyzicky rovní. Společnost je složena ze skupin, kde jsou někteří lidé schopnější než jiní a v každé z těchto skupin vyniká určitá elita. Pareto tedy hovoří o elitě v širším a užším smyslu. V širším pojetí vnímal elitu jako osoby, které vynikají v některé oblasti lidské činnosti. Větší zájem věnoval elitě v užším slova smyslu, kdy hovořil o vládnoucí elitě. Společnost dělil na vládnoucí a ovládané. Ve vládnoucí části společnosti převládá vědění, naproti tomu v ovládané části hrají větší roly sentimenty. Snaha toto rozdělení zrušit vede k utvoření elit nových, tedy nové hierarchie. Boj mezi novými a starými elitami probíhá už od nepaměti.", "S Paretovou teorií elit úzce souvisí jeho teorie reziduí. Rezidua (z lat. residuus = pozůstalý, zbylý) jsou obvykle vnímána jako konstantní jádra, jež nacházíme analýzou sociálního jednání lidí, avšak autor tento pojem nikdy přesně nevymezil. Pareto rezudia popisuje jako impulsy, hybné síly, instinkty nebo emoce, které najdeme v každém sociálním jednání, či jako predispozice nezávislé na lidské vůli, jež nutí člověka k určitému chování. Nacházel v reziduích stabilní vnitřní prvky nejen lidského jednání, ale celého sociálního systému. Pareto nalezené prvky utřídil do šesti základních tříd: Paretova typologie obsahuje šest kategorií reziduí, avšak autor se nejvíce věnuje první a druhé třídě. Lidé, u nichž převažují rezidua první třídy (kombinační), jsou označování jako spekulanti. Jejich doménou je dovednost získat oprávnění k vykořisťování ostatních. Právě oni tvoří rozhodující část vládnoucí elity, jsou schopni riskovat, překonávat překážky a nebojí se nových, inovativních postupů. Nikdy nejsou pouze na jedné straně konfliktu, udržují si přátelství všech stran, neboť chtějí získat nejvyšší momentální profit. Stejně jako Machiavelliho „lišky“ se vyznačují vychytralostí, chybí jim však věrnost principům a tradicím. Často u nich převáží osobní zájmy nad zájmy celku. Pro udržení stability je třeba, aby byli korigováni reziduem druhé třídy. Na druhé straně stojí lidé opatrní až bázliví, u nichž dominují rezidua druhé třídy (trvalosti agregátů). Neradi se pouští do dobrodružných podniků, chtějí mít za všech okolností svůj zaručený příjem a nechávají se ovládat. Tvoří masu společnosti, jsou loajální, uznávají solidaritu v rámci své skupiny, ale postrádají vnitřní dynamiku. Pareto je nazval „rentiéry“, analogicky chápat jako Machiavelliho „lvy“, kteří se nebojí použít sílu. Pokud by ve společnosti převážili, došlo by ke stagnaci a inovace by byly potlačeny. V moderní době se podle Pareta ve společnosti zvýšil podíl spekulantů, což mělo vyvolat reakci rentiérů, tedy se měly posílit tradiční hodnoty, národní čest a patriotismus. Následně ovšem opět dochází k posílení pozice spekulantů. Tento proces se stále opakuje, rovnováha je střídavě narušena a obnovena.", "Pareto odůvodňuje rozdělení společnosti na elitu a masy tím, že schopnosti, intelekt a různé typy reziduí (predispozice k určitému způsobu jednání a myšlení) nejsou ve společnosti zastoupeny rovnoměrně. V masách obvykle převládá reziduum druhé třídy, které se projevuje konzervativním přístupem. Vládnoucí elita zpočátku své existence vychází z kombinace reziduí první a druhé třídy, postupem času v ní ale slábnou schopnosti spojené s druhou třídou reziduí a elita přestává jednat na základě zájmů společnosti. Jakmile dojde k převládnutí prvé třídy reziduí, vládnoucí vrstva se soustředí pouze na svůj vlastní zisk a přestává sledovat dlouhodobé cíle. Pareto popsal, že elita se v této fázi uzavírá, zaobírá se svými problémy a pseudoproblémy a brání tak příchodu nových členů, přestože mnoho jejích zástupců není schopno vykonávat stanovené funkce. Napětí ve společnosti roste, elita nedokáže zakročit a dává tak prostor k revoluci. Pro udržení pořádku je podle Pareta nutné užití síly. Pád vládnoucích je tedy zapříčiněn jejich neochotou použít násilí k udržení vlastní pozice, humanitarismem a přílišnou měkkostí.", "Charakter politického jednání elity závisí na zastoupení reziduí prvního s druhého typu. Příslušníci vládnoucí skupiny se v závislosti na míře kombinačních, nebo konzervativních instinktů mění na „lišky“ a „lvy“. Stabilita společnosti je závislá na rovnováze těchto dvou typů reziduí ve vládnoucí elitě. Jakmile získá převahu první typ, aristokracie se stává příliš uzavřená a nedokáže adekvátně reagovat na pnutí ve zbytku společnosti. Elity reprodukují stále stejné způsoby jednání. Boj zájmových skupin je proto nevyhnutelný, jedná se o důsledek neměnné lidské povahy. Člověk jako neracionální bytost je řízen stále stejnými instinkty bez mravního zlepšování. Převážná většina lidského jednání vychází z reziduí, nikoliv z rozumu. Koloběh elit je věčným cyklem, který nezlepšuje postavení lidí mimo některé z elit, dochází pouze k nahrazení staré elity novou. Zásadní je v tomto procesu vliv moci, kterou mají jedni lidé nad druhými, tedy schopnost menšiny prosadit svou vůli. Použití síly zajišťuje vnitřní stabilitu a vnější nezávislost státu (resp. společnosti). Stará elita se zdráhá použít násilí na potlačení revolučních nálad, zatímco nová elita je stále ochotna se k této „lví“ síle uchýlit. Revoluci vnímá Pareto jako souboj dvou aristokracií o moc. Masy zůstávají naspodu společnosti bez ohledu na to, která elita zvítězí. Uchazeči o moc se uchylují ke stále stejné strategii. Nepočetná skupina odpůrců chce pouze více svobody a prostoru, až se stane převládající silou ve společnosti a následně zaujme roly pronásledovatelů. Bez ohledu na typ státního zřízení v čele stojí vždy menšina, která má tendenci vykořisťovat zbytek společnosti. Pareto připouští pokrok ve vědě a technice, avšak neuznává jej v politice, kde dochází pouze k cyklickému vývoji.", "Teorie elit rozpracovaná Paretem vychází z Machiavelliho poznatku, že menšina ovládá většinu bez ohledu na proměny politické rétoriky či změny v charakteru společnosti. Těžiště celé Paretovy teorie stojí na předpokladu, že dějiny jsou cyklickým procesem vedoucí k návratu k původnímu stavu. Tento koncept je známý již z antiky a je stavěn do protikladu s osvícenskou vírou v pokrok. Ačkoliv se teorie elit může zdát logickou, získala si řadu odpůrců, zejména protože vyjadřuje deziluzi z demokratických ideálů. Sám autor vyjádřil myšlenku, že pravda, na kterou ve své práci poukazuje, může být škodlivá a otevře oči pouze několika jedincům. Zbytek společnosti, tedy masy, zůstanou věrni starým, dobře známým a pohodlným iluzím. Podle Jana Kellera si Pareto ve své teorii pomáhá definicí v kruhu: slabost elity se projevuje neochotou sáhnout k násilí, zatímco silná elita se nebojí násilí použít, což nás vede k otázkám, jaký smysl by mělo, aby se u moci udržela slabá elita, a k čemu schopná elita potřebuje ještě násilí. Keller dále upozorňuje na to, že Pareto často mluvil o propadnutí slábnoucí elity náboženství humanitarismu, jakožto náboženství bez užitečných reziduí pro jednotlivce nebo společnost. Dále však tvrdil, že všechna náboženství jsou projevy mimologického jednání, které koresponduje s rezidui druhé třídy, a také že jednou z příčin slábnutí elit je úbytek reziduí druhé třídy. Logicky si tedy Pareto protiřečil. Další nedostatek Paretovy teorie elit vidí Jan Keller v neobjasnění, za jakých podmínek vzniká nová elita a jak zabránit jejímu vzestupu. Masa je vnímána jako poddajný materiál, s nímž může vládnoucí elita zacházet výhradně podle svých potřeb. Na druhé straně ale dokáže tato masa vyprodukovat jednotlivce a dokonce i celé skupiny, kteří jsou schopnější než příslušníci aristokracie. Koloběh elit je v podstatě mechanismus dělby moci a její kontroly vlastní liberálním politickým myslitelům. Neslouží však demokracii, nýbrž se jedná o dělbu moci, jež demokracii blokuje a zpochybňuje její hlavní principy." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam.", "Přehled rodů." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci čeledi \"Hypodematiaceae\" jsou středně velké kapradiny, rostoucí na skalách nebo řidčeji na zemi. Oddenky jsou krátce nebo dlouze plazivé, tuhé, hustě pokryté kopinatými plevinami a někdy i chlupy. Čepel listů je trojúhelníkovitá nebo podlouhle vejčitá až vejčitě pětiúhelníkovitá, 2x až 4x zpeřená, měkká nebo papírovitá. Na ploše čepele i žilnatině jsou často jednoduché nebo žláznaté chlupy. Žilky jsou volné, zpeřené, postranní žilky jednoduché nebo vidličnaté. Výtrusné kupky jsou okrouhlé, kryté velkou, okrouhlou nebo ledvinovitou ostěrou pokrytou jednoduchými nebo žláznatými chlupy nebo výjimečně lysou. Spory jsou elipsoidní, monoletní.", "Čeleď zahrnuje 3 rody a asi 20 druhů, rozšířených ve Starém světě od tropů po teplé oblasti mírného pásu a také v tropických oblastech Latinské Ameriky. Největším rodem čeledi je \"Hypodematium\". Zahrnuje asi 13 druhů a je rozšířen zejména v subtropických a teplejších mírných oblastech Afriky a Asie. Rod \"Leucostegia\" zahrnuje 2 druhy a je rozšířen v Asii od Indie a Číny po Tichomoří. Rod \"Didymochlaena\" je monotypický a jeho jediný zástupce, \"Didymochlaena truncatula\", má velmi široké rozšíření ve vlhkých tropech téměř celého světa. Druhy rodů \"Hypodematium\"a \"Leucostegia\" jsou typicky skalní kapradiny s plazivými oddenky, zatímco \"Didymochlaena truncatula\" roste v podrostu tropických pralesů, má krátký a přímý kmínek a svým vzrůstem často připomíná nízkou stromovitou kapradinu.", "Čeleď \"Hypodematiaceae\" má relativně krátkou taxonomickou historii a sešly se v ní 3 rody v minulosti řazené do rozdílných čeledí. Rod \"Hypodematium\" byl řazen do \"Athyriaceae\" (papratkovité), rod \"Didymochlaena\" do \"Dryopteridaceae\" (kapraďovité) a rod \"Leucostegia\" do \"Davaliaceae\" (davaliovité). Po nějaký čas byly všechny 3 rody provizorně řazeny do \"Dryopteridaceae\" s tím, že je třeba dalšího výzkumu. Podle výsledků molekulárních studií stojí čeleď \"Hypodematiaceae\" na bázi skupiny označované jako \"Eupolypods I\".", "Plášťovka kmínková je pěstována ve sklenících botanických zahrad i jako pokojová rostlina. Vyžaduje vysokou vlhkost, polostín a bohatou půdu. Je vysazena např. v tropickém skleníku Pražské botanické zahrady v Tróji.", "\"Didymochlaena\", \"Hypodematium\", \"Leucostegia\"" ] }

{ "title": [ "Legální stejnopohlavní sexuální styk.", "Stejnopohlavní soužití.", "Místní registrované partnerství.", "Adopce a rodičovství.", "Zákony proti zločinům z nenávisti.", "Ochrana před diskriminací.", "Změna pohlaví.", "Konverzní terapie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Pensylvánie rušila svá zákonná opatření proti sodomii postupně. V r. 1972 byla legalizována konsensuální sodomie konaná v rámci heterosexuálních sezdaných párech. V r. 1980 rozhodl Nejvyšší soud Pensylvánie v kauze \"Commonwealth vs. Bonadio\", že pensylvánské zákony proti sodomii jsou neústavní, neboť odporují jak státem garantovanému právu na rovné zacházení, tak i federální ústavě. Pensylvánie tyto stále existující zákony definitivně zrušila až v r. 1995.", "Stejnopohlavní manželství bylo v Pensylvánii legalizováno 20. května 2014, když soudce distriktního soudu John E. Joness III. potvrdil v kauze \"Whitewood vs. Wolf\" neústavnost státního zákazu takových manželství. Poté, co se ACLU rozhodla 9. července 2013 dát žalobu k federálnímu soudu, pensylvánská generální prokurátorka Kathleen Kanová prohlásila, že hodlá přestat trvat na svém předchozím stanovisku. Předtím neuznávala Pensylvánie jak stejnopohlavní manželství, tak ani civilní svazky nebo registrované partnerství. V posledních letech bylo uskutečněno několik pokusů o legalizaci takových svazků. Stejně tak byly zaznamenány i pokusy o změnu pensylvánské ústavy, která stejnopohlavní manželství zakazovala.", "Ačkoliv nebylo registrované partnerství legální celostátně, dávala Filadelfie svobodným jedincům stejného pohlaví dlouhodobě žijícím ve společné domácnosti status 'životního partnerství'. Pro vstup do této instituce museli mít buď oba trvalé bydliště ve městě, nebo v něm musel jeden z nich pracovat, případně v něm vlastnit nemovitost, podnik, či mít jiné vazby na něj. Registrované partnerství taktéž umožňovalo město Pittsburgh. Po zaměstnancích Okresu Luzerne je požadována identifikace, pokud žijí v registrovaném partnerství, které je explicitně definované jako svazek dvou osob stejného pohlaví.", "Pensylvánské zákony umožňují osvojení homosexuálnímu jednotlivci. Do r. 2002 neumožňovala Pensylvánie osvojení dítěte druhého stejnopohlavního partnera. Nejvyšší soud Pensylvánie tuto možnost potvrdil v poměru hlasů 6:0. Neexistuje žádný zákon, který by homosexuálním párům zakazoval společné osvojení dětí.", "Pensylvánie přijala zákon proti LGBT zločinům z nenávisti v r. 2002. Ten však Nejvyšší soud Pensylvánie v r. 2008 zrušil pro technickou chybu: zákonodárci do něj začlenili nesouvisející termín agrikulturní terorismus, čímž výrazně narušili účel zákona, což odporuje pensylvánské ústavě. Legislativa pozměňující tento vadný zákon byla několikrát projednávána, ale zatím pouze v rámci jednotlivých komisí, které ji dosud nepředložily k legislativnímu procesu.", "Pensylvánie má celostátní nařízení chránící LGBT jedince před diskriminací na pracovišti. V r. 1975 se Pensylvánie stala prvním americkým státem, který přijal zákonné opatření proti diskriminaci jiných sexuálních orientací při práci ve veřejném sektoru. V r. 2003 byla do tohoto nařízení implementována genderová identita a od té doby je s každým novým guvernérem znovu potvrzována jeho platnost. 7. dubna 2016 vydal guvernér Tom Wolf dvě nařízení. První potvrzuje zákaz diskriminace státních zaměstnanců na základě sexuální orientace, genderové identity, HIV pozitivity a jiných faktorů a druhé zakazuje diskriminaci LGBT zaměstnanců státním dodavatelům. Více než deset let čeká legislativa zakazující veškerou anti-LGBT diskriminaci na projednání v Generálním shromáždění. 17. prosince 2013 oznámil guvernér Tom Corbett svojí podporu takové legislativě poté, co si nastudoval federální zákon, který je v této věci dle jeho názoru nedostačující. Řekl, že očekává podporu napříč oběma vládnoucími stranami. Mnoho pensylvánských municipalit a okresů, včetně pěti nejzalidněnějších metropolí, přijalo vyhlášky garantující takovou ochranu.", "Chirurgická změna pohlaví je ve státě přípustná. V srpnu 2016 se pensylvánské Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo přehodnotit požadavky pro vydání nových dokumentů - chirurgický zásah nebude již nadále tvořit jednu z podmínek. Namísto toho budou muset translidé předložit lékařskou zprávu potvrzující, že podstoupili odpovídající hormonální proceduru nezbytnou pro získání znaků opačného pohlaví. Osoby mladší 18 let smějí podstupovat změnu pohlaví a získat nový rodný list potřebují povolení od zákonných zástupců.", "Návrh zákona zakazující konverzní terapii praktikovanou na LGBT mládeži byl v Generálním shromáždění představen v dubnu 2015. Návrh má 20 podporovatelů - všichni z Demokratické strany. Návrh však nebyl vůbec projednán." ] }

{ "title": [ "Zákon týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní soužití.", "Manželství." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Nejvyšší soud USA svým rozhodnutím v kauze \"Lawrence vs. Texas\" v r. 2003 zrušil veškeré stávající platné zákony proti sodomii. Kansas spadal mezi ty americké státy, které je do tohoto data nezrušily. \"State vs. Limon\" byl první soudní případ posuzovaný podle precedentu \"Lawrence\", který zrušil státní zákon Romeo a Julie (Romeo and Juliet law), který dává vyšší trestní sazbu pachatelům homosexuálního pohlavního zneužívání.", "", "Stejnopohlavní manželství je v Kansasu plně legální po rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v kauze \"Obergefell vs. Hodges\" 26. června 2015, které shledalo veškeré státní zákazy stejnopohlavního manželství neústavními. Od 29. června, následující pracovní den po rozhodnutí, 25 ze 32 soudních okresů oddává stejnopohlavní páry. Některé z nich ještě dosud nedostaly od homosexuálních párů žádost o sňatek. Kansas neuznával v předcházející dekádě jak stejnopohlavní manželství, tak ani jinou formu právní úpravy stejnopohlavních svazků. Kansas stejnopohlavní manželství nezakazoval jenom ve svých zákonech, ale i v ústavě. Státní definice a zákazy byly předmětem několika soudních sporů. 7. října 2014 začali úředníci v Okresu Johnson oddávat homosexuální páry z důvodu odmítnutí Nejvyššího soudu zabývat se otázkou závaznosti utahského rozhodnutí na Kansas. Kansaský generální prokurátor na to zareagoval žalobou. Jednomu páru byla vydána licence o uzavřeném sňatku. K oficiálnímu obřadu došlo 10. října přímo na půdě soudu Okresu Johnson. 10. října 2014 vydal kansaský Nejvyšší soud prozatímní zákaz oddávání homosexuálních párů v okresu Johnson s tím, že úředníci smějí až do veřejného slyšení přijímat žádost o vydání licence. Slyšení bylo naplánované na 6. listopad." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Reakce na vznik.", "Charakteristika.", "Osobnosti.", "Financování.", "Zánik." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "„Realisté“ se říkalo před více než 110 lety vzniklému politickému uskupení pozdějšího prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, České straně pokrokové. Podle Petra Robejška to byl „první Realista“. Dne 24. listopadu 2016 zakladatelé podali žádost o registraci strany. Ministerstvo vnitra potvrdilo registraci 15. prosince téhož roku, ovšem pod názvem Strana regionů, jak bylo uvedeno v žádosti. Zakladatelé totiž chtěli udržet v tajnosti marketingový název Realisté, a proto požádali o registraci pod názvem Strana regionů a současně s tím žádali i o přejmenování na Realisty. To však ministerstvo nepřijalo, 8. prosince tak obdrželo upřesněnou žádost, v níž figuroval už jen název Strana regionů. Na základě další žádosti získala strana od Ministerstva vnitra dne 21. prosince 2016 svůj název Realisté. Zakladatelé zamýšleli od ledna 2017 přijímat členy, v únoru či březnu zvolit předsedu a od jara představit program.", "Ústřední postavu strany Petra Robejška hodnotili komentátoři jako kandidáta, který umí srozumitelně oslovit své příznivce, ale zároveň je známý spíše v politologických nebo novinářských kruzích než mezi širokou veřejností. V této souvislosti byla také diskutována možnost kandidatury Petra Robejška na prezidenta a s tím související role strany Realisté. Miroslav Kalousek, předseda TOP 09, a Petr Gazdík, předseda strany Starostové a nezávislí, při vzniku strany vítali každou politickou konkurenci, Gazdík však varoval, neboť Realisté představovali svůj program jako jediná správná řešení, navíc jednoduchá a efektivní. Andrej Babiš, předseda hnutí ANO, vítal vznik strany pro obdobné podnikatelské pozadí, Robejškovy názory mu prý byly blízké. Program Realistů považoval rovněž za blízký zakladatel Svobodných Petr Mach, napojení nové strany na velkopodnikatele však viděl jako negativum. Předseda ODS Petr Fiala vznik strany Realistů kritizoval jako zbytečné drobení politické scény. Bývalý prezident Václav Klaus vznik nové strany uvítal, protože dle něj by to mohl být subjekt, který sjednotí českou pravici.", "Realisté kladou důraz na národní zájmy, rodinu a bezpečnost. Národní princip, ochrana a obrana zájmů ČR by měly být nadřazeny mezinárodním smlouvám. ČR by měla jasně odmítnout ilegální migraci a občané by měli mít ústavně zakotvené právo vlastnit zbraň. Největší hrozba podle nich dnes nepřichází z Ruska, ale z Blízkého východu. Strana dále prosazuje patnáctiprocentní rovnou daň, nepřijetí eura, povinný tříměsíční vojenský výcvik pro muže, zvýšení platů učitelům a zaměstnancům ve zdravotnictví, odpustit platbu důchodového pojištění pracujícím seniorům a snížit důchodové pojištění pro pracující rodiny s dětmi. Realisté jsou komentátory charakterizováni jako konzervativně pravicová strana, která se rozhodla využít reakce politických elit na aktuální dění. Radovan Bartošek z \"Deníku Referendum\" a Jaroslav Bican stranu charakterizovali jako pravicově populistickou. Petr Robejšek deklaroval volební potenciál Realistů ve výši 20 %, zatímco řada analytiků oslovených médii odhadovala nižší výsledek. Realisté se dle jejich vyjádření ucházeli o hlasy nevyhraněných voličů, které mediální experti definovali například jako bývalé voliče v rozmezí od stran nacionalistického rázu až po etablované strany, zahrnující konzervativní euroskeptickou ODS, širokopásmové hnutí hnutí ANO či TOP 09.", "Petr Robejšek uváděl svou pozici jako mentora a zakladatele, na předsedu strany však kandidovat podle vlastních vyjádření pravděpodobně nehodlá. Spolu s Petrem Robejškem stranu spoluzakládali profesor Jihočeské univerzity a bývalý ústřední ředitel České správy sociálního zabezpečení Vilém Kahoun, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek, prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký, ekonom a investor Pavel Kohout, agrární analytik Petr Havel, podnikatel a Antonín Fryč, advokát a proděkan pro legislativu na Hornicko-geologické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava Alexander Király, ředitelka pobytového sociálního zařízení pro seniory Domov u Biřičky Daniela Lusková či podnikatel a investor v oblasti ICT Milan Sameš. Pavel Kohout se v pořadu Českého rozhlasu \"Interview Plus\" označil za pouhého ekonomického poradce, který se podílel na části programových bodů týkající se ekonomiky a daní, bez úmyslu kandidovat na jakékoli funkce. Magazín \"Euro\" již v červenci 2015 uváděl, že účast v Institutu 2080 spojuje osobnosti, jež spějí k vytvoření jádra budoucí politické strany. Jmenoval tehdy Pavla Kohouta, Magdalenu Souček, Petra Šmídu, Petra Robejška, Václava Cílka, Danu Bérovou a Petra Koláře. Analytička Marie Bastlová podle Českého rozhlasu soudí, že mohou nové neznámé osobnosti, kterými se chce strana profilovat, snížit šanci na úspěch v blížících se volbách, za známější označila vedle Robejška jen Pavla Kohouta a Petra Havla. V květnu 2017 strana i bez voleb získala svého prvního parlamentního zástupce, když k ní přešel poslanec Martin Lank, zvolený v roce 2013 za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury a po rozpadu tohoto uskupení působící v řadách Úsvitu – Národní koalice. V srpnu se ke straně připojila další poslankyně zvolená za Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, Jana Hnyková a také politolog a komentátor Alexander Tomský.", "Podle některých médií by měla strana fungovat s podporou Marka Dospivy, spolumajitele investiční skupiny Penta. Marek Dospiva v minulosti finančně podpořil také vznik politického think-tanku Institutu 2080, jehož správní radu Robejšek těsně před založením strany opustil. Server \"Echo24\" zprvu uvedl, že by stranu měla podporovat přímo Penta, která vlastní mimo jiné vydavatelství Vltava Labe Media. Ta to ale ústy svého mluvčího odmítla, podporu Penty popřel i Robejšek. V lednu 2017 média informovala o tom, že kromě Dospivy straně sponzorsky přispěl také majitel stavební firmy WAREX Antonín Fryč a „vlivný reprezentant zbrojařské lobby“ Jiří Hynek. Koncem roku 2016 si strana založila ze zákona povinný transparentní účet a záhy, po vánočních svátcích, na něj obdržela třímilionovou částku od Marka Dospivy. Po deseti dnech, v lednu následujícího roku, byly tyto peníze, spolu s dalšími 200 tisíci korun, převedeny na běžný účet strany, který na rozdíl od transparentního účtu není pod veřejnou kontrolou. Mluvčí strany Jana Malíková uvedla, že bylo postupováno v souladu se zákonem, takový přesun peněz však kritizoval projekt Rekonstrukce státu jako netransparentní. Realisty podpořil též třinecký miliardář Martin Burda. Ten zaslal, jménem své společnosti Léčebné lázně Jáchymov, na účet strany ne méně než 2,7 milionu korun.", "Dne 16. července 2019 dal Sbor zakladatelů strany hlasovat o zániku strany. Strana informovala, že Sbor zakladatelů dal souhlas s dobrovolným rozpuštěním a bylo zahájeno týdenní hlasování všech členů o definitivním ukončení činnosti. Za důvod byly označeny špatné volební výsledky, odchody politiků k jiným stranám a pasivita krajských organizací. Dne 22. července 2019 svůj zánik potvrdili." ] }

{ "title": [ "Konstrukce a vlastnosti." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "KEPD 350 je dlouhá 5 m a rozpětí křídel má 2,04 m. Křídla se nacházejí v složené poloze v horní části střely a rozevírají se po odhození z mateřského letadla. Celková hmotnost střely je 1 400 kg, přičemž bojová část MEPHISTO váží 481 kg. MEPHISTO (\"Multi-Effect Penetrator, high Sophisticated and Target Optimised\") je kumulativní bojová hlavice, navržená tak, aby byla schopna lépe proniknout k dobře chráněným cílům. Střela je vybavena inteligentním a programovatelným zapalovačem PIMPF (\"Programmable Intelligent Multi-Purpose Fuze\"), který je schopen počítat jednotlivá patra. Průbojná část tak může explodovat na předem naprogramovaném patře. Střela by měla být schopna prorazit beton o tloušťce 6 m. Díky modulární architektuře mohou být KEPD 350 nakonfigurovány podle jednotlivých misí a v budoucnu potenciálně přepracované při relativně nízkých nákladech. Je poháněna proudovým motorem Williams P8300-15, díky kterému dosahuje ve velmi nízkých nadmořských výškách cestovní rychlost Mach 0,6 až 0,95. Dolet střely je více než 500 km, což umožňuje její odpálení mimo dosah protivníkovy protivzdušné obrany a zvyšuje tak bezpečnost letadla a posádky. Může být nasazena během dne i noci a za jakéhokoliv počasí. Letem ve výši 30 m nad terénem se výrazně snižují šance nepřítele na včasnou detekci a zneškodnění střely. Maximální výška, ve které může být KEPD 350 odhazována, je 7620 m. Navigační systém Tri-Tec kombinuje data z inerciálního navigačního systému, družicového systému GPS, terénní referenční navigace a infračerveného senzoru. Střela může být naváděná i bez použití GPS a je vybavena systémem plánování mise, který určuje její letovou dráhu. KEPD 350K pro Vzdušné síly Korejské republiky se odlišují od střel dodaných Německu a Španělsku novým GPS přijímačem. Tento přijímač od společnosti Rockwell Collins je vybaven modulem, který chrání střelu před elektronickým rušením." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "TJ Sokol Plasy.", "FC Viktoria Plzeň.", "SK Slavia Praha.", "Reprezentační kariéra.", "Cypriot Cup 2015.", "Světové univerzitní hry 2015.", "YouTube.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Do klubu TJ Sokol Plasy jí dovedl její děda, který si všimnul, že Bára má v sobě potenciál hrát fotbal. Začínala v poli, jako útočník, to jí úplně moc nešlo a skončila tak v obraně. V Plasích hrála za chlapecký tým, kde začala její úspěšná budoucí kariéra.", "Později přestoupila do mládežnického týmu FC Viktoria Plzeň. V roce 2013, kdy Báře bylo 17 let, začala nastupovat za A tým FC Viktoria Plzeň (ženy).", "V roce 2014 odkoupila SK Slavia Praha Báru Votíkovou z FC Viktoria Plzeň. Tento rok byl pro Votíkovou nejúspěšnější, protože si poprvé zahrála Ligu mistrů. Dalším významným úspěchem se stalo druhé místo v anketě Talent roku v oblasti ženského fotbalu za rok 2014. Se svým týmem vyhrála 4 tituly v české lize. Zahrála si Ligu mistrů, kde si zachytala i proti současné nejlepší hráčce světa Martě.", "První účast v reprezentaci proběhla v týmu žen do 15 let, následovala reprezentace žen do 17 let, ve kterém tolik prostoru na prosazení nedostala. V pozdějších zápasech žen v reprezentaci do 19 let odchytala 7 zápasů. Vypracovala se tak později do A-týmu, kde patří mezi nejlepší hráče.", "Na zápase (Cypriot Cup) o pohár se v roce 2015 Votíková v A-týmu umístila na šestém místě.", "Bára Votíková se v roce 2015 zúčastnila tzv. Univerziády. Tým, za který hrála následně obsadil osmé místo.", "Barbora zároveň působí na YouTube kanálu, jež byl založen 12. dubna 2015. Působila také jako jedna z moderátorek televizního pořadu Aliho Parťáci na stanici Prima Cool. Věnuje se tvorbě humorných videí, skečů a parodií. Momentálně se blíží k půl milionu odběratelů.", "Její partnerkou je od roku 2020 Barbora Mlejnková." ] }

{ "title": [ "Obsah.", "Místo dění.", "Postavy.", "Témata.", "Rozpory v tradicích." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ ": Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla. Hlavní postavou je chlapec Ašer Lev, narozen s úžasnými uměleckými schopnostmi do Chasidské židovské rodiny. Během Ašerovo dětství, ho jeho umělecké nadání přivede do konfliktu se členy jeho židovské komunity, která tvrdí, že jeho umění není v souladu s jeho náboženským vyznáním. Jeho umění ho přináší do mimořádně silnému střetu se svým otcem, mužem, který zasvětil celý svůj život službě jejich vůdci, Rebbemu, který cestováním po celém světě přináší učení a praxi své sekty jinými Židům, a který není schopen porozumět nebo ocenit umění. Ve středu konfliktu je Ašerova matka, která v Ašerovo raném dětství byla těžce traumatizována smrtí svého bratra, který byl zabit během cesty pro Rebbeho; ta během manželovo téměř neustálého cestování trpí úzkostmi z obavy o jeho bezpečí. Neovlivnilo to jen ji, ale také celou její rodinu a komunitu. Poté, co její úzkost přešly, se rozhodla, že chce pokračovat v práci svého bratra. Rebbe požádal Asherovo otce, aby odcestovali do Vídně, jelikož by jeho práce byla jednodušší. To Ašera rozruší a stěžuje si, že do Vídně odcestovat nechce. Zatímco jeho otec odchází do Vídně, Ašer se rozhodne zůstat v Brooklynu se svou matkou. Během toho, co je Ašerovo otec pryč, se Ašer více věnuje malování obrazů a zanedbává své židovské studium. Ašer začíná chodit do muzeí umění, kde studuje obrazy. Začíná se více o obrazy zajímat, zejména ho zaujme ten o ukřižování. Začne obrazy s ukřižováním a akty kopírovat, což je něco, co ho může dostat do dalších potíží. Jednoho večera, když se Ašerův otec vrátí ze služební cesty pro Rebbeno, si všimne Ašerových obrazů ukřižování a aktů a velice se rozzuří. Ašerův otec si o jeho daru myslí, že je to čisté bláznovství, které pochází ze Sitra Achra (zlo) nebo z druhé strany. Ašerova matka stojí mezi svým synem a manželem a neví, k jaké ze stran se má přiklonit. Nakonec Rebbe umožňuje Ašerovi se zdokonalovat a domlouvá mu výuku u jednoho z největších žijících umělců, Jacoba Kahna, nedbalý Žid, který je obdivovatelem Rebbeho. Jako učeň Jacoba Kahna se z Ašera postupem času stane impozantní umělec, že dokonce i jeho otec začne být na úspěch svého syna hrdý. na úspěch svého syn. Nakonec se pro Ašera Jákob Kahn stává nejen učitelem výtvarné výchovy, ale také velmi dobrým přítelem, který mu dává radi do života. Ašer využívá svých schopností konečně a vytváří své své mistrovské dílo – dílo, ve kterém ztvárňuje muka své matky se symbolikou ukřižování. Tyto obrazy uráží jeho rodiče a jeho komunitu natolik, že je požádán, aby odešel. Na závěr Ašer opouští svou rodinu, aby ji dál nemusel zrazovat.", "\"Jmenuji se Ašer Lev\" se odehrává v roce 1950 v chasidské židovské komunitě v Brooklynu, v New Yorku. Asher také studuje umění mimo svou komunitu v New Yorku, Massachusetts, a v Evropě (Vídeň).", "Jákob Kahn - Jacob Kahn je úspěšný umělec, který se vymanil z náboženství, komunity, a popularity ve snaze vytvořit životní styl, ve kterém by se mohl vyjádřit svobodně. Věří ve vytvoření rovnováhy mezi vnitřními emocemi a skutečnou identitou. Stal Ašerovo mentorem a naučil ho základní malířské techniky, které by ovlivnily a zlepšily celkový průběh jeho umělecké budoucnosti. Arie Lev - Asher otec a důležitý člen židovské komunity. Hluboce se zavazuje k jeho práci pro rabína Rebbeho a cestuje po celé Evropě a buduje ješivy pro pronásledované Židy. Aryeh získala magisterský titul v oboru politologie a mluví anglicky, jidiš, francouzsky a rusky. Je velmi nedůvěřivé pohany, nerozumí umění a nemůže pochopit, proč by jeho syn měl marnit svůj život uměním. Dostává se do mnoho neshod s Ašerovým darem, který způsobuje neshody mezi ním a jeho synem. Arie je tvrdohlavý a dělá mu problém přistoupit na jiná pravidla než na ty jeho. Rivka Lev - Rivkeh Lev se kymácí mezi láskou jejího manžela a syna. Poté, co se zotaví z její nemoci, se vrací do školy a dokonce přebírá práci svého bratra Yaakov. Rivka je roztrhané, ale nakonec strany s jejím manželem, a jede s ním do Evropy odchází Asher za sebou žít s jeho strýcem. Rivkeh nemusí vždy rozumět Asher je umělecké dílo. Rebbe - vůdce chasidských Židů, to on je ten, kdo povolá Arye cestovat. Rebbe chápe Ašerův dar a zajišťuje pro něj studium pod vedením Jacoba Kahna. Reb Judel Krinsky - Majitel obchodu, kde si Ašer nakupuje zásoby, a ten, který byl zachráněn Ariem po letech strávených na Sibiři. Krinsky domlouvá Ašerovi, aby nezpůsoboval tolik problému tak dobrému člověku, jako je jeho otec. I přesto ho toleruje a umožní mu dělat umění, protože se stali přáteli. Yaakov - Ašerův strýc, který zemřel při autonehodě, když bylo Ašerovi 6 let. Jeho smrt měla velmi hluboký vliv na Ašerovu matku.Jelikož si Rivka byla s bratrem velmi blízká, onemocnila a trpěla depresemi. Stejně jako Arje odcestoval Yaakov za prací pro Rebbeho. Yitzchok- Ašerův bohatý strýček, který ho podporuje v jeho umění. Je laskavý a velkorysý, mezitím co jsou jeho rodiče jsou v Evropě dává Ašerovi místo na bydlení. Yitzchok je jedním z prvních, který si uvědomil, že Ašerovy schopnosti mu mohou přivést štěstí a investuje do jeho prácí. Anna Schaefferová - velmi sofistikovaná žena a majitelka umělecké galerie, kde je zobrazeno Ašerovo umění. Ašer se s ní seznámil pře Jákoba Kahna. Je netrpělivá, ale stará se o své umělce. Paní Rackover - hospodyněm, která je pro příběh velmi důležité, jelikož ví o Sibiři a zná utrpení, kterým si tam Reb Yudel Krinsky prošel. Ona je jedna z prvních lidí, která pochopila Ašerovo umění.", "", "Tato kniha se zabývá konfliktem mezi tradicemi (v tomto případě jde o tradice judaismu a tradice umění), otec proti synovi, spokojenost v životě jedince proti míru v rodině (židovské hodnoty „ \"shalom bayit\" “), tradičního židovského světa proti sekulární Amerika (stát nevázaný na žádnou náboženskou ideologii)." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Výskyt.", "Chování.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ťuhýci hnědí jsou, jak již český název napovídá, převážně hnědě zbarvení, se zaobleným ocasem. Typickým znakem je i černá maska, nahoře lemovaná bílým pruhem, která se táhne od zobáku až po zátylek. V zimě může být černý pruh světlejší. Spodní partie jsou bílé až krémové barvy, boky jsou spíše rezavé. Křídla jsou celohnědá. Pohlavní dimorfismus u tohoto druhu téměř neexistuje; hlavním rozdílem mezi samicí a samcem je to, že samičky nemají masku černou, nýbrž tmavě hnědou. Nicméně, na dálku je nemožné pohlaví ptáka rozeznat. Mezi poddruhy je možné rozeznat jen drobné rozdíly: například poddruh \"L. c. lucionensis\" má hlavu zbarvenou spíše do šedé barvy a boky jsou výrazněji rezavější. Poddruh \"L. c. superciliosus\" má zase hlavu spíše do červena a bílý pruh nad černou maskou je u nich mnohem širší, než je tomu u jiných druhů. Existují též kříženci několika poddruhů nebo obecně kříženci druhu ťuhýk hnědý s jinými ťuhýky. Například v centrální Japonsku dochází poměrně často ke křížení ťuhýků hnědých (konkrétně poddruhu \"L. c. superciliosus\") s ťuhýky tygrovanými (\"Lanius tigrinus\"). V japonské prefektuře Išikawa zase dochází ke křížení poddruhů \"L. c. lucionensis\" a L. c. \"superciliosus\".", "Nominátní poddruh se rozmnožuje především severní část střední Asie, především Mongolsko, a zimy tráví v jižní Asii, Barmě, nebo na Malajském poloostrově. Podruh \"L. c. superciliosus\" hnízdí na ostrovech Sachalin, Kuril a v Japonsku. V zimě přesidluje na Sundy, Jávu nebo Sumatru. \"L. c. lucionensis\" hnízdí v Koreji a východní Číně, zimuje nejčastěji na Taiwanu a Filipínách, výjimečně i v Indii a na Andamanských ostrovech. Do Evropy se tento druh zatoulá jen výjimečně a i v Severní Americe se jedná o vzácného návštěvníka, nicméně, byl tam již několikrát zaznamenán.", "Ťuhýci hnědí jsou tažní ptáci a provedené průzkumy ukázaly, že jsou věrní svým zimovištím: často se vrací na ta samá místa každou zimu. Samotný přelet do zimovišť je různý, pokud ptáci míří například do Indie, běžně dorazí v srpnu nebo září, odlétají pak v dubnu. Během zim tito ptáci přepeřují a jejich zpěv je v těchto obdobích slabý, podobný zpěvu špačků růžových (\"Pastor roseus\"). Zvláštností je, že při zpěvu zůstává jejich zobák zavřený, patrné jsou pouze pulsace na hrdle. Období hnízdění začíná koncem května až června a pro toto období ptáci vyhledávají tajgy nebo různé polopouštní porosty, kde staví hnízda na keřích nebo stromech. Do hotového hnízda pak samička naklade dvě až šest nažloutlých vajec s množstvím černých teček. Tito práci se živí zejména hmyzem, například motýly. Krom hmyzu loví ale i malé ptáky, například kruhoočka (\"Zosterops\"), nebo ještěrky. Stejně jako jiné druhy ťuhýků, i tento je typický tím, že svoji kořist napichuje na dráty nebo ploty. Loví za letu a svoji kořst nejdříve pozorují a následně se na ni z výšky vrhnou.", "Druh ťuhýk hnědý poprvé popsal švédský biolog Carl Linné v roce 1757. Obecně jsou uznávány čtyři poddruhy: \"Lanius cristatus confusus\" ( nominátní \"Lanius cristatus cristatus\" ( \"Lanius cristatus lucionensis\" ( a \"Lanius cristatus superciliosus\" (" ] }

{ "title": [ "Průběh.", "Následky." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Kosovo připadlo Srbsku po první balkánské válce v roce 1912, spolu s územím dnešní Severní Makedonie. Přestože nedlouho po připojení zahájila bělehradská vláda program vystěhovávání kosovských Albánců z území jihosrbské oblasti, hustě osídlené Kosovo zůstalo i nadále převážně s albánskou většinou. Již v roce 1912 začalo tehdejší černohorské království přidělovat půdu na území západu dnešního Kosova černohorským kolonistům. Během První světové války byli tito první kolonisté nakrátko vyhnáni, aby se po roce 1918 navrátili. Po skončení konfliktu vyčerpané, ale sjednocené Království Srbů, Chorvatů a Slovinců iniciovalo rozsáhlý dosidlovací program. Po schválení potřebných zákonů a pozemkové reformy, která se snažila odstranit poslední pozůstatky osmanské společnosti a likvidovala převážně albánské velkostatkáře, se uvolnilo značné množství půdy, kterou mohl jugoslávský stát přidělit. Zůstaly také různé majetky po osmanských správcích, kteří odešli. To vše bylo přiděleno první vlně kolonistů. Do Kosova byli posíláni především bývalí vojáci, příslušníci četniků, policisté, pohraničníci a úředníci. Po první balkánské válce totiž páteř státní správy, kterou tvořili z velké části Turci, odešla zpět do své zmenšené vlasti. Jednalo se o takový počet lidí, že nedlouho po konfliktu se celková lidnatost Kosova snížila. Srbští kolonisté nicméně nepřicházeli do regionu, který by byl vůči nim vstřícný. Neklid trval v Kosovu ještě šest let po skončení první světové války, a ani poté situace nebyla klidná. Proto byli kolonisté pro případ povstání nebo nepokojů zásobeni zbraněmi. Kromě velkostatkářů, kteří byli přirozenou oporou Osmanské říši, a proto představovali pro jugoslávký stát nebezpečí, však byla půda také zabírána i méně majetným albánským sedlákům. Přestože toto zabírání mělo být kompenzováno, ne zřídkakdy k tomu nedocházelo. Některým albánským sedlákům mohlo zůstat pouze 0,4 ha na domácnost. Zabírání majetku bylo nakonec prováděno v nemalé míře, což vedlo k vzpourám celých vesnic a krajů, následkem čehož musela intervenovat jugoslávská armáda. Po 23 let existence meziválečného jugoslávského státu byla v Kosovu vojenská správa po dobu 18 let. V letech 1919–1926 bylo v Kosovu založeno 245 nových vesnic, ve kterých žili Srbové. Jen na podzim 1931 bylo na území západu Kosova dosídleno 1400 rodin. V oblasti Prizren–Đakovica–Peć obdrželi od státu půdu o rozloze 20 000 hektraů. Do konce roku 1935 vzniklo v Kosovu nových 11 273 domů kolonistů. Vláda v Bělehradě realizovala v druhé polovině 30. let kolonizaci i v odlehlých pohraničních oblastech s Albánií. Vedly ji k tomu dva důvody: jednak donutit albánské sedláky, aby odešli do sousední Albánie, jednak vytvořit v pohraničí s nepřátelským státem takovou strukturu obyvatelstva, která by v případě konfliktu byla dostatečně loajální. Kromě pohraničí byly osidlovány rovněž hlavní dopravní tahy, a to kvůli svému strategickému významu. Nové vesnice byly zakládány i v oblastech, jako např. Drenica, které patřily k nejodbojnějším částem Kosova, a kde žilo nejvíce tzv. kačaků, tedy albánských zbojníků. Jen do konce roku 1929 bylo do Kosova dosídleno několik desítek tisíc lidí. Pro jejich potřeby muselo být zbudováno 12 689 domů, 46 škol a 32 kostelů. Většina tehdejšího obyvatelstva byla nevzdělaná; školní výuka probíhala navíc pouze v srbochorvatštině, nikoliv v albánštině. Kromě Srbů, kterých se do Kosova až do roku 1941 nastěhovalo několik desítek tisíc, přišli na jih tehdejšího jugoslávského království také Chorvati, Slovinci a příslušníci dalších jugoslávských národů a národnostních menšin, mezi které patřili i Rusíni, nebo Němci. Nejvíce lidí přicházelo do obcí Dobruša, Vitomirica, Lumbarda, Novo Čikatovo a Obilić. Kolonisté byli převážně chudí, kterým bělehradská vláda slíbila lepší životní poměry, když se do odlehlého Kosova nastěhují. Zajistila jim finanční podporu pro výstavbu domů a pořídila vše potřebné pro obdělávání půdy. Tři roky nemuseli platit žádné daně. Při výstavbě vesnic však docházelo často ke krádežím stavebního materiálu a nadbytném šetření, což vedlo ke špatnému stavu domů nedlouho po jejich dokončení. Chudí kolonisté těžko získávali půjčky a další prostředky k hospodaření; zemědělská půda byla navíc velmi nevhodná k orbě nebo pastvě, neboť klíčovým faktorem pro osídlování byl především strategický význam lokality. Na území Kosova působila také Komunistická strana Jugoslávie, která prosazovala rovnoprávnost jednotlivých národů na území Kosova. Její vliv a moc však byly slabé. Kritizovala postup centrální vlády v Bělehradě, která chtěla místní Albánce vysídlit buď do Albánie, nebo do Turecka. Od konce 30. let, kdy se ukazovalo, že kolonizační program nepomohl Albánce z Kosova vypudit, navíc sílily mezi některými radikálními srbskými politickými představiteli názory, že bude efektivnější albánské obyvatelstvo vysídlit násilím (k tomuto závěru se klonil např. Vaso Čubrilović). V tehdejší jugoslávské společnosti se rozšířil názor, že kolonizace skončila velkým neúspěchem. První osobou, která tento názor otevřeně vyjadřovala, byl Vasa Šaletić ze Svazu zemědělských družstev.", "Jugoslávský stát se pokusil prostřednictvím kolonizace změnit etnické složení Kosova. Kosovo, které bylo nerozvinuté, kde byla velmi nízká životní úroveň, a kde neexistoval téměř žádný průmysl ani moderní infrastruktura, bylo osídlené poměrně řídce (v porovnání s obdobím po druhé světové válce) a byl zde velký podíl neobdělávané půdy. Navíc zde existovala potřeba vytvoření moderní státní správy. Většinové albánské obyvatelstvo považovalo jugoslávské království za nepřátelský stát a kolonizaci za katastrofu. Srbové, kteří žili v Kosovu dlouhodobě, nebyli rovněž k dosídlencům příliš nakloněni. Kolonisté přicházeli do kulturně odlišného prostředí; neznali místní poměry, ani albánský jazyk, a jen stěží dokázali do nových poměrů odlehlého Kosova zapadnout. Po vypuknutí druhé světové války, kdy byla většina území Kosova přičleněna k Albánii, byli kolonisté násilně vyhnáni do Černé Hory a do zbytkového Srbska, mnozí po cestě byli také zabiti. Po skončení konfliktu se někteří z nich začali vracet, což rozdmýchalo původní konflikt. Protože jugoslávští komunisté, kteří získali během války moc, chtěli zastavit mezietnické konflikty mezi jednotlivými etnickými skupinami země, zakázali návrat části kolonistů do Kosova. Albánská většina toto rozhodnutí přivítala, zatímco obyvatelstvo srbské národnosti a kolonisté samotní, se cítili zrazeni. Konec kolonizace je proto mezi srbskými nacionalistickými kruhy považován za symbol protisrbských nálad a protisrbské orientace komunistické vlády, která se v roce 1945 dostala v zemi oficiálně k moci." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Na místě, kde byly rudy těženy již v dobách existence středověkého srbského státu, byl moderní důl vybudován během 20. a 30. let za pomocí investice z Velké Británie. Společnost \"Trepca Mines Limited\" vybudovala nové štoly v nedaleké blízkosti středověkých dolů. V kombinátu bylo ročně zpracováno 600–700 tisíc tun rud ročně. Roku 1936 se uskutečnila v Trepči stávka, kterou zorganizovaly místní buňky komunistické strany. Během druhé světové války byl podnik klíčovým pro německé válečné úsilí a nebyl předán na rozdíl od většiny kosovského území okupované Albánii. Byly zde vyráběny akumulátory pro německé ponorky. Po roce 1945 byl původní podnik znárodněn a značně rozšířen. Původní kombinát dostával suroviny z celkem devíti dolů, které se nacházely v jeho blízkosti. Nové slévárny pak byly zbudovány ve Zvečanu a Kosovské Mitrovici. Pro jugoslávskou vládu, která během prvního pětiletého plánu zamýšlela zprůmyslnit celou zemi, byl podnik v nerozvinutém Kosovu přímo klíčový. Po jistou dobu představoval jeho ekonomický výkon až 70 % hrubého domácího produktu celé autonomní oblasti. Před rozpadem země zaměstnávala Trepča 22 000 lidí. Roku 1989 zde došlo ke stávce horníků, která se jako generální stávka rozšířila na území celého Kosova. Následně federální vláda rozhodla o vyhlášení výjimečného stavu. Po vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 se důl stal předmětem sporů mezi vládou v Bělehradě a vládou v Prištině. Po jistou dobu byl rozdělen mezi dvě firmy; Trepča sever, který spravovali Srbové, a Trepča jih, který měl albánské vedení. Celý komplex trpí zastaralostí používaného vybavení a poškozuje životní prostředí v povodí řeky Ibar." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Mameje jsou stromy s tuhými, jednoduchými, vstřícnými a celokrajnými listy bez palistů. Žilnatina je zpeřená, s hustými, paralelními postranními žilkami téměř kolmými na hlavní žilku. Terciární žilnatina je tvořená rovnoměrně uspořádanými síťkovitými žilkami, ve dvůrcích (areolách) jsou průsvitné žlázky. Rostliny jsou obvykle polygamní. Květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné, jednotlivé nebo ve svazečcích a vyrůstají na starších větévkách. Kalich je v poupěti celistvý a při rozvoji květu se štěpí na 2 nebo 3 kališní lístky. Korunních lístků je nejčastěji 4 až 6. Tyčinek je mnoho, s tenkými nitkami. Semeník většinou obsahuje 2 komůrky, v každé z nich je po 2 vajíčkách, řidčeji je komůrek více a pouze s 1 vajíčkem. Čnělka je velmi krátká a nese laločnatou bliznu. Plodem je poměrně velká bobule připomínající peckovici a obsahující 1 až 4 velká semena.", "Rod mamej zahrnuje asi 80 druhů. Je rozšířen zejména v tropické Asii a na Madagaskaru, v menší míře i v subsaharské Africe (3 druhy), Střední Americe včetně Karibských ostrovů (2 druhy), Austrálii (1 druh) a Tichomoří (3 druhy).", "Rod \"Mammea\" je v současné taxonomii řazen do čeledi \"Calophyllaceae\" (kalabovité), která byla v systému APG III z roku 2009 vyčleněna z čeledi \"Clusiaceae\" (klusiovité). Někdy je do tohoto rodu vřazován rod \"Ochrocarpos\".", "Mamej americká je v tropech pěstována pro ovoce s chutnou a sladce vonnou dužninou. Plody vzhledově poněkud připomínají plody pouterie sapoty, chuť dužniny je přirovnávána k chuti manga či meruněk. Plody mohou být až 20 cm velké. Semena a oplodí jsou hořké a jedovaté a je nutno je při konzumaci pečlivě odstranit. V Karibiku se z plodů mj. připravuje likér. Strom pochází pravděpodobně z oblasti Karibiku, do Jižní Ameriky se však dostal již dávno a je pěstován napříč Amazonií. Vysazuje se též ke zpevnění půdy, jako stínící dřevina a do větrolamů. Je těžen pro pevné a dobře opracovatelné dřevo načervenalé až červenohnědé barvy. Rostlina má insekticidní účinky, odvar ze semen a latexová šťáva z kmene se používají k hubení vší, písečných blech a podobně. Z rostliny byla izolována kumarinová látka mammein s protirakovinným účinkem, některé další kumariny působí proti \"Trypanosoma cruzi\", původci Chagasovy choroby. Místně významnou ovocnou dřevinou je také \"Mammea africana\" v rovníkové Africe. Dřevo tohoto druhu je tmavě hnědočervené a vyzrává až do mahagonové barvy." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Programové schéma.", "Dostupnost.", "Kabelová televize.", "IPTV.", "Mezinárodní verze.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Po ukončení vysílání česko-maďarské verze japonského anime kanálu Animax, jež se na shodné frekvenci střídal s dětským programem Minimax, byla nevyužita kapacita po 20:00 hodině, proto se provozovatel Chello Central Europe rozhodl tuto mezeru zaplnit vytvořením zcela nového programu s názvem \"C8\". Mělo se jednat o výstavní program, kde mělo být vysíláno to nejlepší z pořadů ostatních kanálů provozovatele. Holandská společnost Liberty Global v únoru 2014 dokončila prodej aktiv společnosti Chellomedia, kterou za 750 milionů euro odkoupila americká společnost AMC Networks. Společnost \"Liberty Global\" si ponechala pouze holandské verze kanálů Sport 1 a Film 1. Vysílání maďarské verze kanálu bylo zahájeno 1. dubna 2014. Česká a rumunská verze se objevila až 5. května 2014. K přejmenování společnosti \"Chellomedia\" na AMC Networks International došlo 8. července 2014. Novým provozovatelem kanálu \"C8\" se stala společnost AMC Networks International - Central Europe. Dne 30. prosince 2015 bylo vysílání ukončeno a s platností od 1. ledna 2016 došlo k zahájení nepřetržitého vysílání dětského programu Minimax.", "Programové schéma maďarské a rumunské verze kanálu \"C8\" specifikované v licencích.", "", "Níže je uveden seznam kabelových sítí, které si televizní program \"C8\" nechaly zaregistrovat u \"Rady pro rozhlasové a televizní vysílání\". V závorkách jsou označení operátoři, kteří ve svých nabídkách nabízely \"Animax\", ale \"C8\" si u \"Rady pro rozhlasové a televizní vysílání\" nestihli zaregistrovat. Podle vyjádření \"AMC Networks Central Europe\" byl kanál nabízen tam, kde byl nabízen i anime program Animax.", "Níže je uveden seznam IPTV operátorů, ve kterých je nabízen program \"C8\". V závorkách jsou označení operátoři, kteří ve svých nabídkách nabízely \"Animax\", ale \"C8\" si u \"Rady pro rozhlasové a televizní vysílání\" nestihli zaregistrovat. Podle vyjádření \"AMC Networks Central Europe\" byl kanál nabízen tam, kde byl nabízen i anime program Animax.", "Televizní kanál \"C8\" byl dostupný v níže uvedených lokalizovaných verzích se samostatně vydanými licencemi.", "\"Rada pro rozhlasové a televizní vysílání\" na základě zaslaného záznamu vysílání ze dne 31. srpna 2015 zjistila porušení licenčních podmínek, neboť na rumunské verzi kanálu \"C8 Romania\" převažovalo vysílání v češtině a angličtině. Podle licenčních podmínek měla být hlavním jazykem rumunština." ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Činnost." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "GEG tvoří jednu ze čtyř skupin společenství lidí pod názvem Google User Groups (GUG), nezávislé na společnosti Google, se zájmem o Google technologie, pořádající setkávání, přednášky, workshopy a další akce. Zbylými třemi skupinami GUG jsou Google Developer Groups (GDG), Google Business Groups (GBG) a Google eXperience Groups (GXG). GEG a ostatní skupiny GUG mají své národní komunity, v České republice je to skupina Google Edu Groups ČR. Česká GEG kominuta zahrnuje, vedle hlavní GEG ČR skupiny, další, zejména regionální podskupiny, konkrétně: GEG Sušice, GEG Praha, GEG Strakonice, GEG FM, GEG My jsme Ludgeřovice, GEG Plzeň, GEG Božena, GEG Učte s námi, GEG Děčín, GEG Novojičínsko, GEG Brno, GEG Ostrava, GEG Opavsko.", "GEG ČR každoročně pořádá největší konferenci o technologiích Google ve vzdělávání v České republice pod názvem GEGFest, zahrnující přednášky z různých oblastí technologií, vzdělávání a moderních trendů a workshopy učitelů z praxe, sdílejících své zkušenosti a dovednosti s účastníky konference, kteří mají možnost seznámit se blíže s konkrétním využitím daných technologií ve výuce. Vedle GEGFestu pořádají GEG komunity další akce, pomocí nichž pomáhají se zapojením technologií do výuky. Zároveň s přinášením nových vzdělávacích trendů se snaží o její zatraktivnění. Účastníci GEG setkání z řad učitelů pak mohou učit své žáky efektivně využívat technologie pro svůj osobní rozvoj a nikoliv pouze pro zábavu. Kromě pořádání regionálních seminářů a webinářů sdílí členové GEG skupin své zkušenosti online, v rámci sociálních sítí, především ve svých webových stránkách a komunitách sociální sítě Google+. Mezi nejaktivnější online GEG skupiny patří komunita GEG Učte s námi, která mimo jiné úzce spolupracuje s Metodickým portálem RVP.cz. GEG je otevřená komunita, do které se může zapojit každý, ať je ředitelem, školním administrátorem, učitelem, studentem, nebo se jen zajímá o využití Google produktů, které pomáhají lidem se vzdělávat." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Teoretický rámec.", "Frank Parkinova teorie uzavírání.", "Mechanismy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Teorie uzavírání je rozvíjena řadou protagonistů od 70. let 20. století na základě prací Maxe Webera. Mezi hlavní protagonisty této teorie patří britský sociolog Frank Parkin (viz níže), americký sociolog Randal Collins, jenž se v této oblasti zaměřoval především na vzdělávání, jakožto prostředek k monopolizaci nároků na danou pozici, a kanadský antropolog a sociolog Raymond Murphy. Teorie reaguje především na některé nedostatky klasické teorie tříd spojené s přechodem k postindustriální společnosti a snaží se tak zacílit na všechny způsoby a skupiny, které vyvíjí snahy o monopolizaci svých zdrojů a uzavírají k nim tak přístup ostatním. Na rozdíl od klasické teorie tříd teoretici uzavírání zohledňují i konflikty probíhající uvnitř dané třídy (např. dělníci dané země vůči migrantům, muži mohou vystupovat proti uznání stejných práv u žen apod.), význam etnických, genderových a rasových rozdílů, dále pak zohledňují existenci kolektivních nároků na výhody jiného než ekonomického druhu (např. vzdělání, sociální práva, zkrácení pracovní doby apod.) a lépe reflektují vnitřní různorodost společnosti, která je dle Marxe naopak založena pouze na dichotomii mezi buržoazií a proletariátem. Zkušenost s komunistickými režimy navíc ukázala, že uzavírání není spojeno čistě s kapitalismem, ale je přirozenou součástí společnosti a nejde zcela redukovat, ale pouze omezit.", "", "Frank Parkin rozvíjí své myšlenky v jeho díle Marxism and class theory: A Burgeois critique (zatím nepřeloženo do češtiny) kde se věnuje především marxistickému pohledu na socialistický stát. Centrálním bodem jeho zájmu je tzv. „způsob produkce“ – pojem zahrnující jak lidskou pracovní sílu, tak práci strojů. Kritizuje především její rozdělení a rozdělení společnosti obecně. Teorii uzavírání popisuje následovně:„The process by which social collectives seek to maximize rewards by restricting access to resources and opportunities to a limited circle of eligibles. This entails the singling out of certain social or physical attributes as the justificatory basis of exclusion. Weber suggests that virtually any group attribute — race, language, social origin, religion — may be seized upon provided it can be used for \"the monopolization of specific, usually economic opportunities\". This monopolization is directed against competitors who share some positive or negative characteristic; its purpose is always the closure of social and economic opportunities to outsiders. The nature of these exclusionary practices, and the completeness of social closure, determine the general character of the distributive system.“ — Frank Parkin, 1979a, s. 44To se dá v češtině interpretovat následovně: „Proces, kterýmž se sociální soubory snaží maximalizovat své výnosy tím, že omezují přístup ke zdrojům a příležitostem určitému kruhu lidí. Toto umožňuje sjednocení určitých sociálních a fyzických hodnot jako opodstatnění pro základy exkluze. Weber vysvětluje, že jakákoliv vlastnost charakterizující skupinu (rasa, jazyk, sociální původ, náboženství) může být použita k ovládnutí určitého, nejčastěji ekonomického, zdroje. Tato monopolizace je směřována přímo ke konkurenci, která sdílí buď kladné nebo záporné rysy. Jejím hlavním účelem je zamezení přístupu outsiderům společnosti. Podstata a celistvost těchto vylučovacích praktik a metod nám celkově determinuje charakter distribučních systémů.“ Parkin identifikuje dva hlavní typy uzavírání:„vylučování“ (exkluze) a „usurpace“. Charakteristickým rysem vylučování je snaha jedné skupiny zajistit si privilegovanou pozici na úkor jiné skupiny prostřednictvím procesů jejího podřízení.\" Parkin metaforicky popisuje tuto strategii jako použití síly směrem shora dolů. Typ „usurpace“ naopak znamená použití síly směrem nahoru skupinami podřízených, které byly vytvořeny uzavíráním typu „vylučování“. Cílem usurpace je získat větší podíl na zdrojích, které jsou těmto skupinám odpírány. Pravděpodobně nejinovativnějším aspektem Parkinova přínosu bylo to, že chtěl definovat třídy a zohlednit přitom různé strategie uzavírání, které využívají, což se odlišuje od klasického způsobu definování tříd s odkazem na určitou společenskou strukturu pozic. Buržoazie by tak mohla být podle něj definována uzavíráním typu „vylučování“, na rozdíl od například jejího vlastnictví výrobních prostředků. Stejně tak by mohla být určitá podřízená třída definována jejím spoléháním se na uzavíráním typu „usurpace“. „Známé rozlišení mezi buržoazií a proletariátem, může být chápáno jako výraz konfliktu mezi třídami definovanými nikoli ve vztahu k jejich místu v produkčním procesu, ale ve vztahu k jejich převládajícím typům uzavírání, vylučování a usurpace.“ - Frank Parkin, 1979a, s. 46", "Teorii lze jednoduše popsat dvěma základními pojmy: uzurpace a exkluze (vylučování). V případě, že se vyšší vrstva rozhodne vytvořit monopol na zdroje určitého druhu, středním a nižším skupinám zbývají dvě možnosti. Buď se můžou rozhodnout pro přístup uzurpace, tj. snažit se násilnou formou získat zpět to, co jim bylo odňato. Tato taktika může začít pouze změnou nově utvořených pravidel na ty původní či naprostým zbavením moci a dominance vrstvy vyšší (například vyvlastnění či redistribuce). Druhou možností je přístup exkluze(vylučování), kdy střední vrstvy budou usilovat o ponížení/vyloučení vrstev nižších, aby je zbavili i toho mála, co vlastní. I když nebudou mít přístup k opravdové moci (tu neustále vlastní nejvyšší vrstva), využijí své pozice k vylepšení svých vlastních podmínek na úkor těch slabších. Tento způsob nahrává především buržoazii, jelikož si takto může být jistá svou bezpečností." ] }

{ "title": [ "Kódování kvalitativních dat v kvantitativní analýze.", "Účel.", "Kódy.", "Postup kódování při kvantitativní analýze.", "Kódování jako proces analýzy dat v kvalitativní analýze.", "Popis.", "Postup.", "Otevřené kódování.", "Axiální kódování.", "Selektivní kódování." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "3" ], "content": [ "", "Účelem kódování je transformace kvalitativních dat do takové podoby, aby mohla být zpracována a vyhodnocena obvykle za použití výpočetní techniky. Daty se v tomto případě rozumějí odpovědi na uzavřené a otevřené otázky. Vzhledem k tomu, že jde o data kvalitativní, jsou tyto odpovědi nejčastěji ve formě textu. V případě snahy o kvantitativní analýzu by bylo velmi nevhodné zapisovat tento text v tabulce do hodnoty proměnné přímo. Proto je odpovědi na základě jejího vyznění přiřazen kód, který ji v hodnotě proměnné zastupuje.", "Kódem se rozumí symbol, který kodér přiřadí údaji, jenž vystupuje jako hodnota kvalitativní proměnné za účelem standardizace zápisu v tabulce. Kódem mohou být písmena, číslice nebo určité značky.", "Postup kódování je závislý na povaze kvalitativního údaje. U uzavřených otázek bývají většinou kódy označení variant odpovědí. Jiná je situace u otevřených otázek a speciálních kvalitativních údajů (fotografie, schéma), kde je třeba vytvořit kódový klíč. Ten představuje soustavu znaků, které jsou přiřazeny jednotlivým kvalitativním údajům, např. k odpovědím na určitou otevřenou otázku.", "", "Jde o jednu z fází výzkumu, který je založen na přístupu označovaném jako zakotvená teorie. Výzkumník nashromáždí empirická data, kterými je většinou nějaký souvislý text (např. přepis rozhovoru). Aby na základě tohoto textu mohla vzniknout nějaká obecná teorie, musí výzkumník text podrobit analýze kódováním. Cílem je rozkrytí obsahu sdělení v obecné rovině, na základě kterého může být tato teorie formulována. Zkoumaný text je podroben systematické analýze a následné interpretaci. Kódování zvoleného textu tedy umožní výzkumníkovi odhalit jinak skryté vztahy, pravidelnosti či témata\".\"", "Obecně probíhá kódování tak, že výzkumník pročítá text a jednotlivým jeho částem (slovo, věta, řádek apod.) přiřazuje kódy. Jedná se tedy o proces, kdy jsou jednotlivé údaje v textu rozebrány, pojmenovány a nově poskládány na základě námi stanovených kódů. Kódy mohou být slova nebo slovní spojení, které nějakým způsobem zobecňují konkrétní pozorované jevy v textu. Jestliže se výzkumník od informátora při rozhovoru např. dozví: „Ráno se většinou jdu nasnídat a pak si vyčistím zuby,“ může této větě přiřadit kód ranní návyky. Strauss a Corbinová rozlišují tři způsoby kódování, otevřené, axiální a selektivní.", "Otevřené kódování se váže k prvnímu průchodu textem. Cílem této fáze je tematické rozkrytí analyzovaného textu. Výzkumník si všímá témat a přiřazuje jim kódy, může kódovat jednotlivá slova, věty nebo odstavce. Kódy volí tak, aby zahrnovaly konkrétní jevy v textu do obecnějších konceptů (např. mytí nádobí může být zakódováno jako pracovní činnost) nebo kategorií. Rozdíl mezi konceptem a kategorií spočívá v tom, že koncept je ve vztahu ke konkrétnímu jevu v textu méně obecný než kategorie. Více konceptů se tedy dá sloučit pod jednu kategorii. (např. více pracovních činností může spadat do kategorie denní řád) Výsledkem otevřeného kódování je seznam konceptů a kategorií, které nám dávají přehled o tématech v textu. V následujícím textu \"„Zlepšení výsledků testů z češtiny bude složité. Zhoršila se hlavně úroveň psaného projevu. Důvodem\" \"může být, že žáci málo čtou, proto se je snažíme motivovat. Byli jsme na\" \"výletě v Kersku, kam jezdil Bohumil Hrabal\" \"nebo jsme na veřejné čtení pozvali Michala Viewegha.“\" by mohly být kódovány kategorie jako klesající vzdělanost, nezájem o čtení, lepší studijní výsledky. Konceptem by mohlo být třeba zvaní autorů nebo výlet. Při volbě odpovídajícího kódu, který reprezentuje konkrétní jev v textu, si výzkumník klade otázky, skrze které kód určí. Návodné otázky jsou vhodnou pomůckou při otevřeném kódování. Dle Flicka (2006) rozlišujeme otázky: Co?; Kdo?; Jak? Kdy?; Jak dlouho?; Kde?; Jak moc?; Jak silně?; Proč?; Kvůli čemu?; Pomocí čeho?. Výsledkem otevřeného kódování je pouze deskripce získaných dat. Dle Švaříčka, Šeďové říkáme, co v získaných datech je a přitom tvoříme \"„slovník, jímž budeme nadále o svých nálezech hovořit.“\"", "Při axiálním kódování se výzkumník nejdříve ptá, zdali nelze některé koncepty sloučit do kategorií či zda není vhodné sloučit určité kategorie. Poté provádí analýzu vztahů mezi kategoriemi. Snaží se postihnout tu kategorii, která propojuje všechny ostatní (fenomén). Těmi podle obecného kódovacího paradigmatu jsou kontext, kauzální podmínky, intervenující podmínky, následky a strategie jednání. V předchozím textu by se nejdříve utvořila kategorie aktivity ke zlepšení, do které by byly zahrnuty koncepty (zvaní autorů, výlet). Poté by výzkumník zkoumal vztahy mezi kategoriemi. Fenoménem by byla klesající vzdělanost, příčinou podmínkou nezájem o čtení, strategií aktivity ke zlepšení a následkem lepší studijní výsledky.", "Selektivní kódování se používá většinou v samém závěru analýzy.\" \"Východiskem je axiální kódování, které poskytuje přehled o vztazích kategorií v textu. Cílem selektivního kódování je stanovení hlavních kategorií, které budou ústředním zdrojem vznikající teorie a které budou zahrnovat všechny kategorie ostatní. Z hlavních kategorií je následně třeba získat jednu ústřední. Metaforou vyjádřeno: selektivním kódováním hledáme hlavní postavu děje." ] }

{ "title": [ "Rozdílné přístupy.", "Psychologický pohled.", "Sociologický pohled.", "Demografický pohled.", "Příklady rozdílů.", "Jazyk.", "Technologie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Jedinec se v průběhu života psychologicky vyvíjí a stejně tak se vyvíjí jeho názory a hodnoty. Lze konstatovat, že u mladých lidí převažují sklony k idealismu a až utopickým názorům, zatímco s přibývajícím věkem se člověk stává realističtějším a praktičtěji orientovaným. Naopak co se týče otevřenosti novým trendům a schopnosti se učit a adaptovat na měnící se prostředí, tu s věkem ztrácíme. Není tedy divu, že častým zdrojem rozdílů mezi generacemi bývá jejich různý přístup k technologiím moderním ve vztahu k době, o které mluvíme.", "Jedinec je ovlivňován svým okolím a názory, se kterými přijde do styku. Společnost, ve které jedinec vyrůstá, je přitom proměnlivá, postupem času se mění politické, ekonomické a kulturní prostředí. Jedinec, který se v takovéto společnosti ocitá, je přímo ovlivněn tím co se v ní právě teď děje. Názory, které si vytvoří, proto nemusí být nutně stejné, jako názory předchozí generace, která byla vystavená jiným podmínkám. Předpokladem pro vytvoření mezigenerační propasti je tedy, z tohoto pohledu, historická odlišnost mezi dobami, kdy odlišné generace vyrůstaly.", "Generace, která tvoří nejpodstatnější část ekonomicky aktivní populace, se nachází v dominantním postavení oproti těm, které ji předcházejí a následují. Podle názorů a hodnot této generace se odvíjí chod společnosti a utváří se jakési mainstreamové měřítko, kterým se hodnotí jak historie, tak také veškeré společenské jevy. Předcházející generace byla vytlačena do pozadí, kde plní spíše roli pozorovatele než tvůrce této doby, kterou vnímá a hodnotí prostřednictvím svého vlastního, historického systému názorů a hodnot. Oproti tomu generace následující, tedy generace, která se nyní nachází v pre-produktivním stádiu, je konkurentem dominantní generace, kterou časem nahradí. Než se tomu ale tak stane, formuje si tato část populace vlastní názory a životní styl, který často staví do opozice vůči mainstreamu představovaném jejich rodiči a jejich vrstevníky.", "", "Hlavním praktickým dopadem generační propasti je rozdíl v jazyku a komunikaci. Každá generace s sebou obvykle přináší nový slang, který je té předchozí generaci neznámý. Tento nový jazyk přitom pomáhá nové generaci odlišovat se od té předchozí, zároveň však dopomáhá k vytvoření komunikační bariéry mezi jednotlivými generacemi. Nově vzniklý jazyk se obvykle promítá i do kultury dané generace. Doba jeho trvání je však omezená a jeho konec definitivně stanovuje příchod nové generace.", "Dalším příkladem rozdílnosti generací jsou technologie, které jsou danou generací využívány. Obecně v moderní společnosti platí, že každá generace spolu nese určitý technologický pokrok a tudíž i technologii, která jí je vlastní. Rozdíly mezi generacemi pak znamenají obtížné používání stejné technologie mezi více generacemi." ] }

{ "title": [ "Charakteristika online panelu.", "Rozdělení online panelů.", "Typy výběru respondentů.", "Záměnný výběr.", "Pravděpodobnostní výběr.", "Obecné předpoklady pro členy online panelu.", "Registrace.", "Vytváření profilu.", "Motivace.", "Typy výzkumů.", "Průřezový výzkum.", "Longitudinální výzkum.", "Profilový výzkum.", "Problémy s kvalitou dat.", "Odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Popularita online panelů čím dál více roste, neboť se stává velmi efektivní metodou, jak sebrat kvalitní data od uživatelů internetu. Firmy si tyto výzkumy platí. Popularitu online panelů taktéž reflektuje výše nákladů, které firmy do online panelů vkládají. Od roku 2006 do roku 2012 se míra nákladů zvýšila z 19 % na 35 % ze všech způsobů tvorby průzkumů veřejného mínění. Nevýhodou však je, že ne každý je připojený na internetovou síť. Lidé, kteří nemají internet pocházejí velice často z jiných poměrů než ostatní, a tím pádem i jinak přemýšlí, a to se nikdy nemůže odrazit na výsledcích sběru dat v online panelu, neboť tito lidé se tam nikdy nedostanou. To znamená, že jednu skupinu obyvatel musíme nutně pominout. S dobou samozřejmě těch, kteří nevyužívají internet ubývá, ale můžeme očekávat, že čím méně bude ne-uživatelů internetu, tím tito ne-uživatelé budou rozdílnější.", "V online panelech probíhají různé typy průzkumů, například sociologický, demografický, ekonomický a tak dále. Nejobecněji můžeme online panely rozdělit na tři skupiny. První skupina provádí jen pravděpodobnostní výběr, druhá se zabývá pouze záměnným výběrem, a potom existuje skupina online panelů, která pracuje obojími postupy. Panely rozdělujeme na různé skupiny. První je tzv. \"všeobecný panel\", který oslovuje všechny respondenty. Snaží se dosáhnout i na ty nejméně dosažitelné. Druhý z nich je \"speciální panel\". Tento panel se už předem zaměřuje na určitou skupinu registrovaných. Například na majitele automobilů, farmáře, časté nákupčí elektroniky atd. Ze speciálních panelů bychom mohli vydělit jednu podmnožinu, která se jmenuje soukromý či majetkový panel. Tyto výzkumy si většinou nechávají udělat firmy, vyrábějící nějaké spotřební zboží, které chtějí nabídnout svým zákazníkům a chtějí zjistit jejich požadavky, přání či představy. Jiným typem jsou volební panely, jež si nechávají vypracovávat politické strany, které chtějí uspět ve volbách.", "Typy panelů se liší v různorodosti náborových metod.", "Tento druh je typický tím, že se do něj respondenti vybírají náhodným výběrem, tzn. každý člověk se může stát členem panelu, pokud najde určitý panel na webu nebo mu přijde pozvánka. Typické vlastnosti náhodně výběrových panelů", "Tento druh panelu je typický tím, že se respondenti vybírají systematickou metodu výběru, tzn. člověk se stane členem, pokud je vybrán systémem nebo osobou, která má rekruting na starost. Nikdo se nemůže stát členem z vlastní vůle, tzn. je uplatňována selekce lidí, které mají předpoklady se stát členy panelu. Typické vlastnosti systematicky výběrových panelů", "", "Nejčastějším způsobem, jak se stát členem panelu je tzv. dvojí přihlašování. První část se skládá z iniciativy budoucího člena být součástí online panelu, tzn. člověk vyplní své jméno a emailovou adresu. Poté nastává druhý krok, který začíná přijetím emailu od online panelu, který obsahuje unikátní odkaz, který vás přesměruje na stránku zápisu. Na této stránce vyplníte další osobní informace (věk, národnost, bydliště, pohlaví). Zápis může obsahovat i rozsáhlý dotazník.", "Tato část je pravděpodobně nejdůležitější, protože určuje, jakých výzkumů se budou členové účastnit. Po registraci bude člen odkázán na dotazník, ve kterém budou otázky z různých odvětví jako je politika, veřejné mínění, spokojenost zákazníků a mnoho dalších. Důležitou součástí je aktualizace těchto údajů pro objektivnější zhodnocení výzkumů.", "Motivace je nezbytnou součástí online panelu, bez ní by byl tento koncept nerealizovatelný. Systém odměn motivuje lidi, aby se stali součástí veřejných průzkumů. Jsou 3 základní druhy motivace, které se uplatňují:", "Online panel se využívá jak v krátkodobém výzkumu, tak i ve výzkumu dlouhodobém.", "V případě průřezového (příčného) výzkumu se členové online panelu účastní několika různorodých výzkumů, nikdy však nejsou dotazováni na stejná témata. Tento typ výzkumu lze použít opakovaně, nikdy však se stejnými respondenty. Často se jím zkoumá spokojenost zákazníků, efektivita reklam nebo se používá i v předvolebních průzkumech. Výzkum se tedy nezabývá dlouhodobým vývojem, ale jen aktuální situací.", "Pomocí longitudinálního (podélného, horizontálního) výzkumu se na rozdíl od průřezového, sledují dlouhodobější jevy. Členové online panelu jsou dotazováni na stejné téma po určité období. Situace, kdy jsou členové dotazováni se nazývá „\"průzkumová vlna\"“. Tento typ výzkumu se používá například, když chce společnost otestovat spolehlivost výrobku.", "Speciální druh výzkumu, kdy se užívají prvky jak longitudinálního tak průřezového výzkumu. Člen je dotazován na jiné téma, avšak neměnné údaje o profilu již nemusí vyplňovat, neboť jsou uloženy z předchozích dotazníků. Zkrátí se tak délka dotazníku a zvýší se i jeho efektivita, protože se předejde tomu, že by se členům mohl nabízet dvakrát.", "Co se online panelu týče, zajímá výzkumníky hlavně kvalita dat sesbíraná díky panelu. Ta však může být ovlivněna \"špatnými\" respondenty. \"Špatní\" respondenti se většinou snaží zneužít motivačního systému online panelu, a tak zkreslují data hned několika způsoby:", "Reference" ] }

{ "title": [ "Obecná definice.", "Základní principy.", "Typy zdrojů.", "Hlavní představitelé.", "Sociální hnutí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Teorie mobilizace zdrojů patří mezi jeden z nejvlivnějších přístupů ke studiu sociálních hnutí. Nejvýrazněji se rozvíjela ve druhé polovině 60. a 70. let 20. století v reakci na teorie sociálního neklidu. Zakládá se na několika tvrzeních zastánců teorie mobilizace zdrojů, jakými byl například Oberschall, Tilly či McCarthy:", "Tato teorie vychází z pěti základních principů:", "Teorie mobilizace zdrojů tvrdí, že sociální hnutí dosahují úspěchu prostřednictvím efektivní mobilizace zdrojů a vývoje politických příležitostí pro své členy. Sociální hnutí může mobilizovat jak materiální, tak nemateriální zdroje. Materiální zdroje zahrnují peníze, organizace, pracovní sílu, technologie, komunikační prostředky a masová média, zatímco mezi nemateriální zdroje lze řadit legitimitu, loajálnost, sociální vztahy, sítě, osobní kontakty, veřejnou pozornost, autoritu, morální odhodlání a solidaritu.", "Teorie mobilizace zdrojů může být rozdělena do dvou táborů: Podnikatelský model vysvětluje kolektivní akci jako výsledek ekonomických faktorů a teorie organizace. Tvrdí, že křivdy jsou nedostačujícím vysvětlením zformování sociálních hnutí. Namísto toho považuje za zásadní faktor přístup a kontrolu zdrojů. Zákony nabídky a poptávky vysvětlují tok zdrojů k hnutí a od něj a jednotlivé akce (nebo jejich absence) jsou připisovány k teorii racionální volby. Politický model se zaměřuje na politické zápolení namísto ekonomických faktorů.", "Pojem sociální hnutí odkazuje na záměrnou dobrovolnou snahu organizovat jednotlivce k součinnému jednání za účelem dosažení dostatečného skupinového vlivu k vytváření či blokování změn. Sociální hnutí jsou skupiny zaměřené na moc spíše než na participaci, což znamená, že skupinové akce sociálních hnutí jsou zaměřeny spíše na cíle skupiny, než cíle jednotlivých členů. Koordinované skupinové akce jsou tedy podnikány za účelem nastolení změn ve větším sociopolitickém kontextu. Sociální hnutí bývají nejúspěšnější v otevřených demokratických společnostech, ve kterých jsou společenská mobilita a změna akceptovanými koncepty. Hnutí orientovaná na normy, tedy skupiny, které usilují o dosažení změn uvnitř sociálního systému, jsou častější, nežli sociální hnutí orientovaná na hodnoty, které usilují o změnu fundamentálních cílů sociálního systému." ] }

{ "title": [ "Eliasovo pojetí.", "Figurativní sociologie.", "Etablovaní vs. outsideři.", "Figurativní sociologie ve sportu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V mládí měla na Eliase velký vliv klasická německá a antická literatura. Studium filozofie a medicíny mu později pomohlo vnést do výzkumu psychologickou stránku. Elias bojoval v první světové válce, kde se účastnil například bitvy na Sommě. Konci války u něj předcházelo psychické zhroucení. Vojna ho vedla k zintenzivnění jeho pozornosti k civilizačnímu procesu. Vzestup nacismu ho jako Žida připravil o docentury a přinutil emigrovat do Francie, kde neměl akademické povolení a tak se nemohl věnovat své práci. Založil továrnu na výrobu hraček v Paříži, ale v podnikání nebyl úspěšný. Postupem času emigroval dále do Londýna. V Anglii vznikl i jeho spis o civilizačním procesu. Časté přerušování jeho studií kvůli světové válce, nacismu, exilu do Francie a poté do Anglie - to všechno pomohlo Eliasovi k lepšímu pochopení vzájemných vztahů a propojení jedince a společnosti, soukromí a veřejností, mikrosociologie a makrosociologie. Eliasova orientace představuje v soudobé sociologii výrazný, nepřehlédnutý proud. Jeho přístup příliš neuznává hranice jednotlivých vědních oborů. Primární je pro něj výzkumný problém, nikoliv otázka odborné specializace. Jeho sociologické práce velice často přesahují do historie, psychologie, psychoanalýzy, etnologie, antropologie, politologie i ekonomie. Klíčovou roli v Eliasově sociologickém myšlení je procesuální chápání sociální reality. Sociální procesy probíhají v lidmi vytvářených figuracích kontinuálně, nezáměrně a neplánovaně. Mají obvykle charakter vzestupu nebo poklesu, přičemž posun u jednoho procesuálního stupně do druhého bývá doprovázen mocí. Eliasovo pojetí civilizačního procesu je zcela ojediněle a neobvyklé, což mu ovšem v jeho době bylo v akademickém světě spíše ke škodě než k užitku. Podle Eliase je civilizační proces zcela spontánní a ve svém průběhu nevyhnutelný, v žádném případě však ještě nekončí. Hospodářské konflikty, nebezpečí válek, napětí a strach z budoucnosti, to vše je známkou toho, že jsme stále součástí civilizačního procesu.", "Život lidí ve společnosti má určitý tvar, který ovlivňuje míra jejich závislosti mezi sebou. Tyto závislosti mají za následek něco, čemu Elias říká „figurace“. Pomocí figurací se Elias snaží pokořit základní problém sociologie, a to sice vztah mezi individuem a společností. Dosavadní teorie zatím tento úkol nedokázaly uspokojivě vyřešit, jelikož buď uvažovaly o individuu mimo společnost, nebo o společnosti myšlené jako protiklad vůči individuu. Figurativní sociologie se zabývá tím, co lidi pojí, tím, čím si jsou všechna individua v dané společnosti podobná (tzv. Interpendence). Nezkoumá tedy individuum a společnost zvlášť, nýbrž jako jeden celek. Chování společnosti pochopíme pouze tehdy, pokud budeme sledovat měnící se chování jejích částí. Elias to vysvětluje na příkladu fotbalu, kde jsou dvě protivnické skupiny, které navzájem tvoří jedinou figuraci. Plynulé seskupování hráčů na jedné straně je srozumitelné jen ve vztahu k plynulému seskupování hráčů na druhé straně.", "Figurační princip aplikoval v praxi jeho student John Scotson, když zkoumal klasický sociologický problém – nerovnost ve společnosti. Zkoumal společnost městečka Winston Parva. Jeho obyvatelé byli rozděleni do tří skupin (1. - obchodníci a manažeři - přistěhovalci, 2. - Dělníci - původní obyvatelé města, 3. - Opět dělníci, nicméně přistěhovalci). Pozorování přineslo zajímavé výsledky. Druhá skupina starousedlíků přijala 1. skupinu bohatých, zatímco na 3. skupinu se dívala opovrživě. První a druhá skupina jsou tedy etablované, zatímco ze třetí skupiny se stali outsideři. Rozhodující ve vzájemném vztahu etablovaných příslušníků zóny 2. a outsiderů ze zóny 3. se stalo přesvědčení 2. skupiny o tom, že představují společenství vyznačující se tradicemi, vyšším standardem chování a civilizovanějšími normami. S 1. skupinou se sžili, jelikož přinášela jejich vesnici prestiž a věhlas, díky svému bohatství. Třetí skupině naopak přisuzovali negativní rysy. Outsideři zčásti přijali názory etablovaných a začali o sobě smýšlet negativně. Objasnit toto chování mají pojmy skupinové charisma a skupinová hanba. Etablovaní si budují charisma, zatímco outsideři hanbu. Mocnější skupina uvaluje na tu slabší skupinovou hanbu, která ji přijímá za svou. Uspokojení získané z účasti na skupinovém charismatu je u členů dominantní skupiny takové, že vyrovnává případné frustrace plynoucí z nutnosti přísnější seberegulace chování a dodržování norem, jež zajišťují této skupině její nadřazenou pozici. Elias také říká, že konflikty mezi různými statusy nelze brát jako výjimečné stavy, jak je o nich obyčejně smýšleno, nýbrž jako strukturální atribut všech statusových hierarchií.", "Zabývá se vlivem sportu na společnost. Nejznámější dílo s názvem \"Quest for Excitement\" napsal Norbert Elias společně s Ericem Dunningem. Tato kniha patří mezi klasiku sociologie sportu a volného času. Některé její části byly napsány a zmíněny už v Eliasově referátu pro každoroční konferenci britské sociologické asociace, poprvé kompletně publikována byla však až v roce 1986. Dalo by se říct, že kniha byla poctou sportu a volnému času, protože v ní byla věnována pozornost jeho společenským funkcím, významu sportu pro společnost. Snažila se zabránit jeho podceňování ve smyslu dopadů na společnost. Figurativní sociologie pracuje s myšlenkou sportu jako klíče k modernizaci společnosti. Elias si všímal, že čím je společnost rafinovanější tím má rafinovanější sportovní struktury. Figurativní sociologie se snaží vyzdvihnout smysl sportu ve společnosti s tím, že je to víc než jen jednoduché cvičení. Eric Dunning v předmluvě píše, že sociologie má tendenci věnovat pozornost jen vážné a racionální části života. Výsledkem toho zábava, volný čas, sport a iracionální sklony mají tendenci nedostatečné pozornosti." ] }

{ "title": [ "Kodaňská škola.", "Zdroje hrozeb.", "Vojenský sektor.", "Politický sektor.", "Společenský sektor.", "Ekonomický sektor.", "Environmentální sektor.", "Pojmosloví a proces sekuritizace.", "Příklady sekuritizace.", "Terorismus.", "Invaze do Iráku.", "Imigrace.", "Porušování lidských práv.", "Průzkum vesmíru.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Problematika bezpečnosti byla teorií a praxí mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií tradičně konceptualizována ve dvou základních úrovních - národní a mezinárodní, kdy oba koncepty nahlížely na stát jako na primární referenční objekt. V první polovině 80. let vstoupil do bezpečnostní diskuze britský politolog a tehdejší vědecký pracovník Kodaňského institutu pro mír \"(Copenhagen Peace Research Institute\" - COPRI) Barry Buzan a zásadně ovlivnil dosavadní koncept bezpečnostní analýzy. Konceptualizace bezpečnosti byla Buzanem a kodaňskou skupinou rozšířena a prohloubena o,nové” hrozby a,nové” objekty a zároveň byl zaveden zcela nový pohled na dynamiku bezpečnosti, který získal pojmenování sekuritizace. Kodaňská škola představila nejenom nový koncept bezpečnosti, ale i jednotný analytický rámec pro jeho studium. Samotný pojem sekuritizace byl poprvé formulován roku 1995 dánským politologem Olem Wæverem v publikaci \",On Security\"\". Následně byl koncept systematicky rozpracován výzkumnými pracovníky kodaňské školy, především pak již zmiňovaným Barrym Buzanem, který jako výsledek svého zkoumání vydal několik publikací zabývajících se teorií sekuritizace. Na základě nově vzniklého postbipolárního uspořádáním na poli geopolitických vztahů, a s transformací bezpečnostních hrozeb, zaznamenala analýza mezinárodních vztahů výrazný a ucelený posun. Ústředním předmětem diskuze představitelů kodaňské skupiny v čele s Buzanem, Olem Wæverem a Jaapem de Wildem se stala otázka, zda a jak prohloubit koncept mezinárodní bezpečnosti, aniž by došlo k narušení její konceptuální soudružnosti, a jak rozšířit zaměření analytického rámce o jiné než tradičně vojenské druhy hrozeb a zároveň zachovat logičnost a smysluplnost konceptu. Pojetí bezpečnosti, vycházející ze tří teoretických přístupů - anglické školy, sociálního konstruktivismu a strukturálního realismu, bylo doplněno o vertikální prohloubení konceptu, které formuluje kvalitativní proměnu v oblasti analytických rovin. Primární význam je tak přikládán nejenom rovině státní, ale i rozličným společenským aktérům a referenčním entitám. Cílem prohloubení bylo rozšíření konceptu státní roviny, o roviny mezinárodní a regionální a roviny substátních jednotek a jednotlivců. Největší důraz je kladen na vztah mezi státní a substátní úrovní. Existenční hrozbu ze strany jedince vůči státu považuje Buzan za zanedbatelnou, ale v opačné situaci dochází k navýšení potenciálu hrozby. Současně bylo pojetí bezpečnosti rozšířeno o nové bezpečností hrozby a stávající koncept vojensko-politického charakteru byl prací kodaňské školy rozšířen o samostatný politický, společenský, ekonomický a environmentální sektor. Sektory jsou definovány jako,\",náhledy na mezinárodní systém, které staví do popředí jeden konkrétní aspekt vztahů a interakci mezi veškerými jeho jednotkami”\". Analytickým cílem rozšíření je (1) rozlišení interakcí jednotlivých odvětví, kdy lze již předem předpokládat existenční vztah mezi konkrétním sektorem a danými jednotkami, či provázanost, jako v případě státu, napříč sektory a (2) odlišnost povahy hrozeb a jejích strategií napříč sektory a jednotkami.", "Vědci kodaňské skupiny svůj výzkum o přístupu k bezpečnostním otázkám stavějí na teorii rozdělení potenciálních hrozeb entit na sektory, konkrétně 5 sektorů: vojenský, politický, společenský, ekonomický a environmentální. Vnímání hrozeb v rámci sektorů začalo sílit v druhé polovině studené války a v současné době je všeobecně přijímaný fakt takový, že určitý objekt (v mezinárodních vztazích se povětšinou bavíme o státech) lze rozhodně ohrozit i jiným způsobem než jen pouhou fyzickou (vojenskou) agresí. Je ovšem důležité, aby všechny sektory byly na sebe v analýze bezpečnosti napojeny, aby bylo možné výzkum realizovat tak, aby bylo na sebe možné najít společné prvek řešení", "Vojenský bezpečnostní sektor je nejcharakterističtějším pojmem pro výraz bezpečnost. Je významem schopnosti subjektu (povětšinou státu) bránit či odradit přímé vojenské agrese. Zahrnuje schopnost státu vykonávat politická rozhodnutí o použití vojenské síly za účelem zabezpečení státu a stát je tedy nejvýznamnějším, i když ne jediným, referenčním objektem, který se sám podílí na využívání vojenských složek jakožto způsobu sekuritizace. Podle autorů teorie sekuritizace se,\"vojenská bezpečnost týká dvouúrovňového vzájemného působení útočných/obranných schopností státu a jak státy vnímají úmysly ostatních\"\".", "Politický sektor sekuritizace se primárně zabývá otázkou zabezpečení organizační stability společenského řádu. Zabývá se nevojenskými hrozbami pocházejícími od jiných politických subjektů, než jsou státy. Díky tomu, že se tímto způsobem dají sekuritizovat již konkrétní osoby a tudíž \",bezpečnost lidských bytostí v tomto sektoru dostává do popředí”\". Na pomezí s politickým sektorem, který se soustřeďuje hrozby proti základním hodnotám, suverenitě nebo teritoriální integritě státu, stojí terorismus. Dalšími příklady tohoto sektoru mohou být diktátorské režimy či porušování lidských práv.", "Přestože je společenská bezpečnost v úzkém propojení s bezpečností politickou, k protínání společných hranic dochází spíše výjimečně. Společenský sektor se zabývá otázkami bezpečnosti sociálních skupin, integrace a identity jako takové. Tyto faktory jsou z hlediska mezinárodní bezpečnosti stěžejní pro porozumění a stabilitu uvnitř společnosti. Představitelé kodaňské školy se zabývají konkrétními tématy sekuritizačních hrozeb jako jsou migrace, úbytek obyvatelstva a horizontální a vertikální soupeření.", "V souvislosti s globalizací získává svůj význam i ekonomický sektor, který zahrnuje takové jevy, které mohou mít vliv na moc, identitu nebo obranyschopnost státu. Takovými jsou například ekonomické krize nebo úmyslné uvalení embarg či sankcí. Ekonomická bezpečnost ve významu mezinárodních vztahů je schopnost státu řídit svou politiku národního hospodářství žádoucím způsobem adaptabilním na prostředí, ve kterém působí. Dnes, kdy existuje velká ekonomická provázanost světa je hospodářské zabezpečení pravděpodobně stejně důležitou součástí národní bezpečnosti jako bezpečnost vojenská. Podle Buzana ekonomická bezpečnost zahrnuje přístup ke zdrojům finančním prostředkům trhům, bez nich nelze udržet přijatelnou životní úroveň a dostatečnou státní moc.", "Aktivní zájem o rozšíření zabezpečení států do úrovně environmentální ochrany se začal projevovat v roce 1972 na konferencí OSN o životním prostředí. Přesto většině států trvalo, než byla pochopena důležitost tohoto sektoru. Po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl na Ukrajině se pozice tohoto sektoru začala utvrzovat a posléze byl definován jako,\"princip zachování lokální a celoplanetární biosféry coby základního podpůrného systému, na němž závisí existence všech dalších lidských forem\"”. Environmentální oblast lze rozdělit do dvou podoblastí – jednak ohrožení civilizace přírodními katastrofami, jednak negativní změna životního prostředí vlivem lidské činnosti. Příklady jsou zmenšující se biodiverzita a rozpad ekosystémů, nerovná distribuce potravin a energetických surovin, klimatická změna, dezertifikace nebo odlesňování.", "Kodaňská škola spolu s prohloubením a rozšířením bezpečnostní analýzy přišla i s rozšířením jejího základního pojmosloví. Vedle procesu sekuritizace rozlišuje tři typy jednotek. Referenční objekty neboli entity, které jsou na základě reálné hrozby existenčně ohroženy, aktéry sekuritizace, kteří jsou iniciátory řečového aktu sekuritizace, kdy označují danou entitu jako existenčně ohroženou a funkcionální aktéry. V historii byl tradičními referenčním objektem stát či národ, ale na základě výzkumného přístupu kodaňské školy byla škála možných referenčních entit rozšířena. Referenční entitou může být lidstvo jako celek (např. v případě jaderné hrozby), otázka principu dodržování lidských práv či udržitelnost životního prostředí. Roli sekuritizačního aktéra mohou zaujmout političtí lídři, byrokratická zřízení či lobbistické skupiny. Přesto je jejich identifikace daleko komplikovanější než je tomu u referenčních objektů. Daná událost může být analyzována na základě analytických rovin odlišně a \",řečový akt nebývá pokaždé sebedefinující ve vztahu k subjektu, který ho realizuje, a označení aktér je proto v jistém smyslu arbitrární”\". Funkcionální aktéři ovlivňují dynamiku bezpečnostních vztahů uvnitř sektoru, avšak nepodílí se přímo na procesu sekuritizace. Příkladem funkcionálního aktéra je jaderná elektrárna a její představitelé, aktéry sekuritizace ochránci životního prostředí a referenčními objekty jsou pak občané, stát a životní prostředí. Sekuritizace je dynamický proces společenského utváření hrozeb, kdy se určité téma stává absolutní bezpečnostní prioritou. Obvykle začíná jeho extrémní politizací, které s politikou nijak nesouvisí a stát ho nezahrnuje do své agendy. Následně je téma politizováno a stává se součástí veřejné politiky (vyžaduje rozhodnutí a využití jeho prostředků). Poté se z politického stává již sekuritizovaným, kdy je téma prezentováno jako hrozba pro existenci státu a vyžaduje mimořádná opatření. Pokud pro aktéry začne téma ztrácet mimořádnou důležitost a není ohrožen, dochází k desekuritizaci při níž se začne vytrácet z veřejné agendy.", "", "Obětí dopravních nehod se ročně stane průměrně 150 000 lidí v 56 zemích. Tento fakt je akceptován bez dalších požadavků na bezpečnostní opatření. Oproti tomu teroristické útoky v těchto zemích usmrtily průměrně 5 312 osob mezi lety 1994 až 2004. Toto číslo činí pouze 5 % osob zabitých každoročně v dopravních nehodách, přestože je to jedna z hlavních bezpečnostních priorit.", "Invaze do Iráku byla také jedním ze sekuritizovaných témat a to jak ve vojenské oblasti, kdy bylo použití zbraní hromadného ničení bráno jako důvod pro invazi, tak v oblasti sociální a politické v souvislosti s porušováním lidských práv.", "Sekuritizovanými tématy jsou i imigrace a uprchlická krize v Evropě a Spojených státech, kdy se obavy z teroristických úkolů používají jako důvod pro zavedení hraničních kontrol. Svůj vliv na toto beze sporu měly útoky z 11. září 2001, které přispěly k rostoucím obavám. Méně pozornosti je tak věnováno ekonomickým faktorům, které vždy hrály svou roli v mezinárodní migraci.", "V 90. letech spustila Amnesty International kampaň „\"Turecko: Žádná bezpečnost bez lidských práv\"\", čímž přímo spojovala porušování lidských práv Kurdů s bezpečnostní otázkou.", "Sekuritizovat lze například i průzkum vesmíru. Tuto oblast lze podat jako zájem prozkoumávat dosud nepoznané a prohlubovat tak vědomosti lidstva nebo jako potřebu ochránit lidstvo před hrozbou meteoritů. Podle teorie sekuritizace by tak šlo snáze dosáhnout cíle získat podporu pro vesmírný průzkum.", "Kodaňská bezpečnostní analýza se stala předmětem mnohých kritik, jak z oblasti bezpečnosti, tak z oblasti sociologie a teorií mezinárodních vztahů. Andrew Moravcsik si ve svém pojednání, v němž zpochybňuje faktické přispění kodaňského konstruktivismu k teoretickému porozumění EU a evropské integrace, klade metaforickou otázku: \"‘Je něco shnilého ve státě dánském?’\" Kritika Michaela C. Williamse se dotýká tří okruhů. Williams za prvé tvrdí, že kodaňská škola nevychází pouze ze sociálního konstruktivismu, který si osvojila, ale že její základy leží také na realistické tradici. Respektive, že koncept sekuritizace nese známky radikální formy reálné politiky, s níž je spojeno jméno Carla Schmitta, a která stojí na pozadí smýšlení poválečných realistů. Dále říká, že kodaňská škola považuje sekuritizaci za specifický druh řečového aktu. Williams následně poukazuje na to, že to jak kodaňská škola rozumí pojmu bezpečnost, je podloženo Schmittovým pohledem na politické uspořádání. Schmitt říká, že podstata politického konceptu se nenachází v problémech samotných, ale v konkrétní cestě, vedoucí k oněm problémům. V druhém bodě kritiky si Williams klade otázku, zda pokud je bezpečnost pouze specifickou formou sociální činnosti, znamená to tedy, že úplně každé téma se může stát bezpečnostním tématem, a že jakákoli forma násilné nebo diskriminující politiky musí být nahlížena jako druh řečového aktu a posuzována objektivně. V posledním bodě kritiky upíná Williams pozornost na fakt, že soudobá komunikace v politice se stále více přesouvá na televizní obrazovky – dochází tedy k nárůstu sepjetí politiky s produkcí visuálních obrazů, a tím pádem není možné chápat sekuritizaci jen jako řečový akt, ale je třeba také zahrnout visuální obrazy a jejich globální dosah. Thiery Balzacq ve své kritice uvádí, že základní problém v konceptualizaci bezpečnosti podle kodaňské školy tkví v přílišné formálnosti procesu, což má za následek zkreslený smysl sekuritizace, jako neměnný a stálý proces. „Chceme-li být konkrétní, tak předpoklad řečového aktu se nakonec blíží k omezení bezpečnosti pouze na konvenční proces, jako je například manželství, nebo sázení, ve kterém musí „náhodné štěstí“ (podmínka úspěchu), zcela převládnout, aby akt proběhl“. Naproti tomu Balzacq následně polemizuje o tom, že sekuritizaci lze lépe chápat jako strategický či pragmatický akt a jako součást okolností, zahrnující kontext psycho-kulturní dispozice publika a schopnost přivést mluvčího a posluchače k interakci. Rozdíl oproti řečovému aktu pak spočívá v tom, že strategický proces operuje na úrovni přesvědčování, k čemuž používá různé prostředky, jako například emoce, gesta, metafory, stereotypy a v neposlední řadě i lži. Předešlé kritiky se týkaly především potenciálního realistického charakteru, ze kterého škola vychází a konzervativní podstaty teorie sekuritizace nebo formální stránky procesu (Balzacq). Podle Lene Hansen je tu ale ještě jedno téma k diskusi, a to je absence genderu. Hansen říká, že v konceptu „řečového aktu“ kodaňské školy jsou dvě prázdná místa, která zabraňují zahrnutí genderu. Hansen je pojmenovala jako \"„security as silence“\" a \"“subsuming theory“.\" První situace je stav, kdy osoba, která je potenciálně ohrožena, má pouze omezenou nebo žádnou možnost, mluvit o své bezpečnostní situaci. „\"Subsuming theory\"“ vzniká, protože problémy týkající se genderu jsou často navázány na další aspekty, které se týkají ohrožené osoby, jako je například národnost, nebo víra. Hansen dále říká: \"„Problém zahrnutí genderu do bezpečnostní analýzy čelí obvykle reakci, že tento problém nespadá do kategorie národní a zároveň tedy i kolektivní bezpečnosti, ale do kategorie sociální a individuální. Ale případ Pákistánských vražd ze cti ukazuje, že se jedná o základní otázku přežití, a že bezpečnost konkrétních jednotlivců je hluboce zakotvena v konceptu kolektivní bezpečnosti“.\"" ] }

{ "title": [ "Vlastnosti opory výběru.", "Formy získání opory výběru.", "Lístky (kartičky).", "Seznam jednotek.", "Mapy.", "Náležitosti opory výběru." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Opora výběru by měla mít v ideálním případě následující vlastnosti: Slovem jednotky myslíme osoby, které byli/jsou do výzkumu zařazeny.", "Aby opora výběru mohla poskytnout údaje, které by bylo možné zobecnit na celý základní soubor, je nutné využít jednu z forem, jak daný soubor zástupců vybereme. Nejčastěji jsou využívány následující způsoby.", "V případě, že nemůžeme provést výběr jednotek přímo (jako například u osob, domácností, průmyslových podniků, větších předmětů, parcely apod.), je důležité – a náhodnost výběru se tím nijak nenaruší – aby jednotky byly při vybírání zastoupeny značkami (= poznávací zkratka, která slouží k označení), např. lístky se jmény jednotek. Ty se následně promíchají, a potom se namátkou odebere stanovený počet.", "Ze seznamů vybíráme jednotky tak, že je napřed očíslujeme pořadovými čísly, a pak vybíráme čísla (např. z tabulek náhodných čísel).", "Tato opora se využívá zejména při výběru bloků domů, pozemků, různých staveb, osad apod. Tento výběr lze vykonat také pomocí číslování. Díky těmto formám získáme seznam jednotek cílové (= soubor jednotek, pro které chceme vyslovit závěry) nebo základní populace (= soubor jednotek, které v dané situaci zastupují cílovou populaci).", "Opora výběru musí v každé formě odpovídat určitým kritériím, zejména musí být úplná. Značky a jednotky si musí navzájem odpovídat jednoznačně a zároveň musí být udán způsob, jak ke každé značce nalézt příslušnou značku a naopak. Toho lze dosáhnout např. u seznamu tím, že se vedle “jména” každé jednotky uvede i její “adresa”, tj. buď adresa v běžném smyslu slova, nebo jiný pokyn, jak jednotku nalézt. Při složitějších způsobech výběru musí opora zahrnovat všechna vedlejší data nezbytná k uskutečnění výběru vybraným způsobem. Nakonec opora nemá být příliš stará, protože posléze může obsahovat jednotky, které již neexistují, a naopak v ní nebudou jednotky nové." ] }

{ "title": [ "Úvod.", "Kolektivní reprezentace a dělba práce.", "Kolektivní reprezentace a náboženství." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pojem kolektivní reprezentace řadíme mezi nemateriální sociální fakta společně s morálkou a kolektivním a společenským věděním. Kolektivní vědomí rozvíjí sféru představ, znalostí, postojů a hodnot, které lidé sdílí ve společnosti. Podle Durkheima každý jedinec disponuje individuálním a kolektivním vědomím. Všichni máme schopnost kolektivního smýšlení, a to je právě to, co ho překračuje a zasahuje do společnosti. Durkheim jej definuje následovně: \"„Soubor toho, co společně pociťuje a čemu věří průměr členů jedné společnosti, tvoří determinovaný systém, který má svůj vlastní život; můžeme jej nazvat kolektivní či společné vědomí.“ \" Kolektivní vědomí je ve společnosti stále přítomné, např. v mezilidské interakci a díky němu může probíhat mezigenerační výměna informací. Kolektivní reprezentace také interpretuje sociální vztahy a reflektuje kolektivní zkušenosti a historii dané skupiny napříč časem.", "Durkheim pokládá dělbu práce za hlavní pojítko, které drží moderní společnosti pohromadě, protože se lidé stále víc navzájem potřebují a prakticky nikdo se už bez ní neobejde. Kolektivní vědomí je rozptýleno v celé společnosti a zůstává stálé, i když se podmínky ve společnosti mění. Prostředí nehraje v tomto pojmu žádnou roli, jelikož zůstává všude stejné. Každá generace je jiná a rozdílná, nicméně kolektivní vědomí nerozlišuje rozdíly a bere vše v jedné rovině. Podstatné je, že umožňuje výměnu informací a je propojeno napříč generacemi.", "Podle Durkheimovy knihy Elementární formy náboženského života vychází kolektivní reprezentace z intenzivní interakce mezi lidmi při náboženských obřadech. Také napomáhá k uspořádání světa a hledání jeho pravého smyslu a podstaty. Náboženství plní určité funkce, z kterých jsou nejdůležitější ty společenské. Umožňuje jedinci pochopit okolní svět a integruje společnost. Existence náboženství je podmíněna existencí kolektivního vědomí. Durkheim klade důraz na zkoumání interakcí mezi jedincem, náboženstvím a společností. Zaměřuje se zejména na to, jak náboženství působí na jedince a společnost. Náboženství předpokládá konkrétní, pravidelné setkávání jedinců, což posiluje společnost a není určeno jen pro samotného jedince, jestliže nemá k sobě jinou blízkou osobu, se kterou by ho mohl sdílet. Proto je vnímáno jako sdružující prvek, který buduje vztahy ve společnosti. Pravidelným setkáváním totiž zpestřuje život jedince a přináší mu nové zážitky. Každé náboženství má svá pravidla a vede jedince tak, aby se uměl v jakékoli situaci co nejlépe zachovat a rozhodnout se správně. V případě psychické nestability, či nečekané události se jedinec obrátí na svoji víru a další věřící totožné víry o pomoc. Svoje problémy zde sdílí s kolektivem a hledá porozumění. Základem společnosti je sdílet myšlenky a vzájemně se vyslechnout. To podle Durkheima tvoří základní prvky náboženství i seskupení osob. Vzájemná a kolektivní opora totiž dokáže v těžkých situacích pomoci nejlépe. Podle Durkheima je tedy náboženství ve skutečnosti systém pojmů, jejichž prostřednictvím si jednotlivci představují (reprezentují) společnost a vztahy, které s ní sdílí. Zároveň jej ale definuje takto: \"„Jestliže je však náboženství jen společně pěstovanou představou, za níž se skrývají síly a kvality vlastní společnosti, pak to znamená, že kolektivní reprezentace obecně jsou jen výrazem existujících kvalit a určitého uspořádání této společnosti.“\" Z toho pak tedy usuzuje, že se tímto způsobem v náboženských koncepcích rodí všechny základní kategorie lidského myšlení, mezi které můžeme zařadit např. čas, prostor, počet, sílu nebo příčinu a účinek. Používáme různé kategorie, které jsou odvozeny z kolektivních praktik a rituálů, skrze které společnosti posilují vlastní identitu a kohezi. Ve výsledku ale není pro společnost podstatné to, kvůli čemu se v rámci svých rituálů scházejí, ale je to právě samotný fakt, že se vůbec scházejí. Pojem času a jeho periodizace se tak objevuje právě díky kolektivním rituálům, a proto je důležité, že ve společnostech vznikly různé periody svátků, které oddělují čas posvátný od toho všedního." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Lacháry jsou jednodomé, dvoudomé nebo polygamní stálezelené keře až nevelké stromy se střídavými jednoduchými listy bez palistů. Čepel listů je celokrajná nebo na okraji zubatá. Stromovité druhy většinou dorůstají výšky do 10 metrů, některé však mohou dosáhnout až 30 metrů (\"M. coriacea\"). Keře jsou často bohatě větvené a mají listy charakteristicky nahloučené u konců jinak bezlistých větévek. Některé druhy rostou jako epifyty. Květenství jsou úžlabní, zpravidla přisedlé nebo krátce stopkaté okolíky či svazečky, často vyrůstající ze starších větví (ramiflorie). Květy jsou čtyř nebo pětičetné, většinou jednopohlavné. Kališní i korunní lístky jsou téměř volné nebo až do poloviny srostlé. Kalich je vytrvalý. Tyčinky jsou přirostlé ke koruně, volné nebo na bázi srostlé. Semeník je svrchní a obsahuje jedinou komůrku s několika vajíčky. Plodem je drobná, kulovitá až vejcovitá, jednosemenná peckovice.", "Rod zahrnuje asi 300 druhů. Je rozšířen v tropech celého světa. Některé druhy mají rozsáhlý areál. Ve Starém světě je to druh \"M. africana\", rozšířený od Afriky po Indii a Čínu, v Americe \"M. coriacea\", vyskytující se v oblasti od Mexika po jih Jižní Ameriky. Na evropské pevnině se žádný druh nevyskytuje, druh \"M. africana\" však zasahuje na Azorské ostrovy. V USA roste jediný druh, \"Myrsine floridana\" (syn. \"M. cubana\"), který zasahuje z Karibiku na Floridu. Z Číny je uváděno 12 druhů, z Japonska 2 druhy. Velký počet druhů roste v Tichomoří, zejména na Nové Kaledonii. Lacháry se vyskytují v celé řadě biotopů od nížinného tropického deštného lesa a přímořských mangrovů po subalpínskou keřovou vegetaci (např. andské páramo), v savanách, poříčních lesích a pod. Největší počet druhů roste na vlhčích stanovištích tropických horských lesů.", "V tradiční taxonomii byl rod \"Myrsine\" řazen spolu s dalšími, víceméně dřevnatými rody do čeledi \"Myrsinaceae\". Ta byla v systému APG III, publikovaném v roce 2009, vřazena na základě výsledků molekulárních studií do široce pojaté čeledi \"Primulaceae\". Do rodu \"Myrsine\" byly vřazeny blízce příbuzné rody \"Rapanea\" a \"Suttonia\".", "Plody lacháru afrického (\"Myrsine africana\") se v Africe i Indii používají proti tasemnicím. V tradiční indické medicíně se rostlina využívá také jako projímadlo a zevně na kožní choroby. Východoafrické kmeny Masai a Batemi přidávají zelené části rostliny k masu. Má se za to, že je obsažené saponiny chrání před škodlivými účinky převážně masité stravy. Některé druhy jsou místně těženy pro tvrdé a pevné dřevo, např. \"M. coriacea\" a \"M. guianenss\" v tropické Americe, \"M. varibilis\" v Austrálii, \"M. melanophloeos\" v Jižní Africe. Dřevo dobře hoří a používá se jako palivo a k výrobě dřevěného uhlí. Z kůry se získávají třísloviny. Druhy \"M. guianensis\" a \"M. umbellata\" se vysazují v tropické Americe jak okrasné a pouliční dřeviny a používají se k zalesňování." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis jeskyně.", "Návštěva jeskyně.", "Reference." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Prvních 200 m středního patra jeskyně bylo objeveno v říjnu 1966 při rozšiřování lomu pro těžbu mramoru. V roce 1967 byly objeveny nové chodby středního patra a v lednu 1972 spodní patro. V roce 1983 byla jeskyně zpřístupněna veřejnosti. V současnosti stále pokračuje objevování nových prostor jeskyně, dosud známá část má délku přibližně 4100 m (2016). Geofyzikální průzkum naznačuje, že jeskyně by mohla pokračovat pod vrcholem Králického Sněžníku až na území České republiky.", "Vchod do jeskyně se nachází v nadmořské výšce 790 m na pravé straně údolí potoka Kleśnica na polské straně masívu Králického Sněžníku. Jeskyně se vytvořila v bloku mramorů v úbočí hory Stroma vysoké 1167 m nad mořem. Jeskyně má tři patra propojená komíny, chodby jsou převážně horizontální. Horní patro je zachováno jen ve zbytkovém stavu a dosud nebylo zcela prozkoumáno, střední patro je částečně zpřístupněné veřejnosti a obtížně přístupné spodní patro mohou navštěvovat pouze speleologové. V jeskyni bylo nalezeno velké množství kostí jeskynních medvědů, jedna z koster je vystavena v budově návštěvního centra jeskyně.", "Turistickou část jeskyně je možné navštívit po celý rok každý den v týdnu kromě pondělí. Placená parkoviště jsou zhruba 1 km severně od vchodu do jeskyně, u silnice vedoucí k jeskyni z Kletna. Příjezd až k jeskyni není povolen. Pro návštěvu jeskyně se doporučuje předchozí rezervace z důvodu velkého zájmu návštěvníků, maximální velikost skupiny je 15 lidí. Návštěvní trasa probíhá na úrovni středního patra jeskyně a je dlouhá 360 m. Prohlídka jeskyně trvá přibližně 45 minut. Pravděpodobně nejhezčí prostorou jeskyně, kterou je možné v rámci turistické trasy navštívit, je bohatě vyzdobený Palácový sál se sintrovými jezírky.", "Byly použity údaje z webových stránek jeskyně a z polské a anglické verze článku." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Nototriche\" jsou drobné vytrvalé nebo zřídka i jednoleté rostliny s velmi specifickou stavbou. Nadzemní části jsou bylinné, vytrvalé druhy mají dřevnatý a většinou větvený podzemní stonek, zpravidla pokrytý listovými pochvami. Každá větev stonku je na povrchu půdy zakončena listovou růžicí. Rostliny často vytvářejí husté polštáře. Listy jsou jednoduché, dlanitě pětilaločné nebo různými způsoby (dlanitě či zpeřeně, i vícenásobně) členěné. Palisty jsou srostlé s řapíkem. Květy jsou pravidelné, pětičetné, téměř přisedlé a přitisklé k listům nebo naopak dlouze stopkaté a čnějící nad listové růžice. Kalich je asi do poloviny dělený na laloky, často plstnatý. Na bázi kalicha je 5 žláznatých nektárií. Koruna je bílá, žlutá, růžová, modrá, purpurová nebo červená, delší než kalich. Korunní lístky jsou více či méně srostlé. Tyčinky jsou srostlé do tenkého sloupku, na vrcholu nesoucího kulovitý až podlouhlý útvar z prašníků. Semeník obsahuje 7 až 14 komůrek, v každé je 1 vajíčko. Čnělka je delší než tyčinky a je členěná do 7 až 14 větví. Plody jsou chlupaté, rozpadavé na 7 až 14 plůdků obsahujících po 1 ledvinovitém semeni.", "Rod \"Nototriche\" zahrnuje asi 100 druhů. Je rozšířen pouze v jihoamerických Andách od Ekvádoru po Chile a Argentinu. Na severu je jeho areál ohraničen ekvádorskou provincií Pichincha. Jsou to vysokohorské rostliny, rostoucí jako součást alpínské vegetace známé jako páramo a puna. Největší druhové rozmanitosti dosahují v puně v oblasti jižního Peru a Bolívie. Některé druhy dosahují nadm. výšek až 5500 metrů. Jen zřídka se vyskytují ve výškách pod 3000 metrů, respektive v jižní části areálu pod 2500 metrů." ] }

{ "title": [ "Život.", "Kariéra ve volejbale.", "Kariéra v plážovém volejbale.", "Úspěchy.", "V plážovém volejbale.", "Podle partnerů." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "3" ], "content": [ "Narodil se 9. června v Tokmaku do sportovně založené rodiny. Jeho otec byl profesionálním volejbalovým hráčem, matka basketbalistka. Ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Smolensku, kde se od svých sedmi let pod vedením Olega Vladimiroviče Anufrijeva ve vzdělávacím institutu začal věnovat volejbalu.", "V roce 2003 byl spolu s dalším Anufrijevovým odchovancem Dmitrijem Kovyrjajevem pozván hostovat do klubu v Jaroslavli, po roce přešel do Bělgorodu a sezónu 2004/05 odstartoval v dresu Bělgorodu v Ruské Premier lize. V roce 2007 hrál za národní ruský juniorský tým, který pod vedením Andreje Voronkova na ME ve Vídni vybojoval 4. místo. V roce 2008 přešel z postu blokaře na post smečaře a za tým, který v té době vedl Vladimir Kondre vybojoval na ME mládeže v Brně bronzovou medaili. V srpnu 2009 se účastnil MS mládeže v Puné (5. místo) a brzy poté debutoval v plážovém volejbale. Po olympiádě v Riu 2016 se vratil ke klasickému volejbalu a uzavřel jednoletou smlouvu se surgutským klubem Gazprom-Jugra.", "Na písek si ho přizval Dmitrij Barsuk, kterému se zranil dlouholetý spoluhráč Igor Kolodinskij. Hned ze začátku jim spolupráce přinesla ovoce. V září 2009 spolu vyhráli bronzovou medaili na Ruském Open Cupu a měsíc na to, když skončili první etapu FIVB Beach Volleyball World Tour v čínském San-ja, obsadili 17. místo. V zimě 2010 se připravoval na novou sezónu plážového volejbalu. V únoru s Barsukem získali stříbro na prvním mezinárodním turnaji zastřešeném stejnojmennou organizací Ruská zima, který proběhl v prostorách sportovně-vzdělávacího a zdravotního střediska Volej Grad. Ve většině turnajů roku 2010 hrál s bronzovým medailistou z MS mládeže Alexejem Pastuchovem. Jejich nejlepší výsledky jsou: 9. místo na World Tour \"Paf Open\" z Alandských ostrovů, 5. místo na ME U23 v Řecku a 3. místo na Mistrovství Ruska v plážovém volejbalu. V červnu 2011 vznikla dvojice Konstantin Semjonov / Jaroslav Koškarjov, která se umístila 9. na MS v Římě a 14. (nejlepší umístění ze všech ruských párů) v konečném pořadí World Tour. Jednou za sezónu stáli Semjonov a Koškarjov na stupních vítězů, a to když v září vyhráli bronz na Open turnaji v Haagu. V témže roce Semjonov ve dvojici s Lotyšem Alexandrem Samojlovem poprvé v kariéře vyhrál titul mistra Ruské Federace. Těsně před začátkem Olympijských her 2012 začalo Koškarjova trápit zranění, kvůli kterému nemohl odjet do Londýna a na 6 měsíců jej vyřadilo ze hry. V současné době spolupracuje Konstantin Semjonov se Sergejem Prokopjevem, s nímž už párkrát hrál i na začátku roku 2011. 1. července se na Mistrovství světa v Moskvě se kvalifikovali na Olympiádu a právě oni, na základě rozhodnutí hlavního trenéra ruského národního týmu Vjačeslava Nirky, odjeli reprezentovat Rusko na Olympiádu do Londýna. Hned na úvod olympijského turnaje v Londýně utržila ruská dvojice porážku s úřadujícími mistry Evropy a budoucími šampiony her v Londýně Juliem Brinkem a Jonasem Reckermannem z Německa. Za dva dny také po urputném boji prohráli se Švýcary Sébastienem Chevallierem a Saschou Heyerem. Tento zápas byl na Olympiádě v kategorii mužů nejdelší ze všech (69 minut), z výsledku se však Rusové nakonec radovat nemohli. Když spolu dvojice Semjonov / Prokopjev hrála naposledy, porazila čínské duo Wu Penggen / Xu Linyin, výhra jim zajistila postup do play-off. Podle doplňujících informací postoupil ruský pár ze skupiny přímo do osmifinále, kde na něj pod číslem 4 čekala americká dvojice Jake Gibb / Sean Rosenthal. Amerika si připsala vítězné skóre - 21:14, 22:20. Znovu si Semjonov s Koškarjovem zahrál v únoru 2013 na Ruské zimě. V průběhu sezóny vyhráli dva turnaje CEV European Tour (Antalya, Bádensko), historicky první turnaj \"Anapa open\" v rámci World Tour a jako třetí se umístili na Univerziádě v Kazani. V srpnu postoupili do play-off ME v Klagenfurtu, museli však kvůli zranění Koškarjova odstoupit. Do další etapy World Tour v Berlíně, kat. Grand Slam, Semjonov vstoupil s Vjačeslavem Krasilnikovem. Nová ruská dvojice, která před začátkem turnaje stihla jen pár společných tréninků, dokázala porazit řadu silnějších párů, včetně úřadujících mistrů světa i Evropy a vyhrála stříbro. 1. června 2014 Semjonov s Krasilnikovem ve finále \"Anapa Open\" podlehli lotyšskému týmu Martins Plavins / Aleksandrs Solovejs, nicméně za necelých 14 dní jim porážku oplatili na moskevském Grand Slamu v centru plážových sportů ve Vodním stadionu Dynama. Ve vyřazovacích soubojích Rusové soupeřům nedarovali ani set, včetně loňských bronzových mistrů světa - Jonathan Erdmann a Kay Matysik i vítězů World Tour 2013 Aleksandrs Samoilovs a Janis Smedins. V semifinále, které bylo kvůli silnému dešti na 40 minut přerušeno, získali převahu nad italskými mistry Evropy (Paolo Nicolai a Daniele Lupo) a ve finále nedali šanci ani Polákům (Grzegorz Fijalek, Mariusz Prudel). V rozhodujících zápasech byl Konstantin Semjonov kvůli zranění ruky na sedativech. Výhra v kategorii mužů Grand Slamového turnaje byla pro Rusko od roku 2008 teprve druhým úspěchem takového rázu, kdy poprvé v Klagenfurtu zvítězili Dmitrij Barsuk a Igor Kolodinskij. Rok 2015 ruskému týmu medaile na mezinárodní úrovni nepřinesl. Nejlepšími výsledky dvojice Semjonov / Krasilnikov byla 4. místa na World Tour v Jokohamě a Soči, a na Mistrovství světa v Holandsku podlehlo ruské duo domácímu týmu (Reinder Nummerdor, Christiaan Varenhorst) už v osmifinále. V rozmezí květen - červen 2016 si Semjonov a Krasilnikov na konto připsali stříbro z \"Open turnaje\" v Soči, stříbro z ME v Bielu a bronz z Grand Slamu v Hamburku. Ve světovém olympijském žebříčku se ruský tým umístil jako 7. a vybojoval si tím možnost hrát na Olympijských hrách v Riu. V Riu - 2016 dosáhl dosavadního nejlepšího výsledku v historii ruského plážového volejbalu na Olympijských hrách, když skončil jen krůček od bronzové medaile. Semjonov se svým kolegou postoupili ze skupiny bez prohry, načež již v play-off suverénně vyřadili soupeře z Kataru (Jefferson Pereira, Cherif Younousse). V nejtěžším zápase odolali náporu Kubánců (Nivaldo Díaz, Sergio Gonzalez). V semifinále narazili na Italy (Daniele Lupo, Paolo Nicolai), rozhodlo se až ve třetím setu s konečným skóre 13:15, ve kterém rozhodčí dvakrát chybně rozhodl. V boji o třetí místo podlehli mistrům světa z roku 2013 (Alexander Brouwer, Robert Meeuwsen) 21:23 a 20:22.", "", "", "S Alexejem Pastuchovem Se Sergejem Prokopjevem S Jaroslavem Koškarjovem S Vjačeslavem Krasilnikovem S Alexandrem Samojlovem S Martinsem Plavinsem" ] }

{ "title": [ "Dějiny rodu.", "Vévodové z Buckinghamu.", "Hrabata z Jersey.", "Hrabata z Clarendonu.", "Rodová sídla." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Rod má původ ve Francii a nejstarším známým předkem byl Godefroi de Villiers (†1046). Jeho potomci přesídlili do Anglie po invazi Viléma Dobyvatele v roce 1066, ve 13. století získali sňatkem panství \"Brooksby\" v hrabství Leicestershire, které se stalo jejich majetkovou základnou na téměř 500 let. Jako úspěšní statkáři se Villiersové během 15. a 16. století začali prosazovat i v politice, mezi nejvýznamnější šlechtu pronikli v 17. století díky osobnosti 1. vévody z Buckinghamu. Vysoké šlechtické tituly získali i jeho nejbližší příbuzní, část rodu se dočasně usadila také v Irsku. Praneteř 1. vévody z Buckinghamu Barbara Villiersová (1640–1709) byla milenkou krále Karla II. a získala titul vévodkyně z Clevelandu (1670). Titul vévody z Clevelandu pak užívalo její nemanželské potomstvo ze vztahu s Karlem II. do roku 1774.", "Nejslavnějším členem rodu Villiersů byl George Villiers (1592–1628), který svou pozici oblíbence krále Jakuba I. proměnil do postavení vlivného státníka a diplomata. U dvora se objevil v roce 1614 jako královský číšník, brzy se stal favoritem Jakuba I. a díky němu dosáhl brzy nejvyšších postů. Byl prvním ministrem a lordem nejvyšším admirálem, jeho rychlý vzestup ve šlechtické hierarchii byl završen titulem vévody z Buckinghamu (1623). Jeho jediný syn George Villiers, 2. vévoda z Buckinghamu (1628–1687), na jeho kariéru navázal, i když s krátkou přestávkou anglické občanské války a revoluce. Zemřel ale bez potomstva a jeho úmrtím titul vévody z Buckinghamu zanikl, později byl udělen dalším rodům.", "Rodovou linii hrabat z Jersey založil Edward Villiers (1656–1711), prasynovec 1. vévody z Buckinghamu. Edwardova kariéra u dvora, v diplomacii a vzestup ve šlechtické hierarchii byly podmíněny tím, že jeho sestra Elizabeth Villiers (1657–1733) byla milenkou krále Viléma Oranžského. Poté, co se Vilém Oranžský stal anglickým králem (1688, zastával Edward Villiers vysoké hodnosti u dvora, byl nejvyšším štolbou královny Marie, lordem nejvyšším komořím, dále vyslancem v Nizozemí a ve Francii. Již v roce 1691 jako vikomt Villiers vstoupil do Sněmovny lordů a v roce 1697 byl povýšen na hraběte z Jersey. Kariéra 1. hraběte z Jersey skončila se smrtí Viléma III. v roce 1702, v dalších generacích jeho potomci zastávali opět vysoké posty u dvora nebo nižší funkce ve státní správě. George Villiers, 5. hrabě z Jersey (1773–1859), byl lordem nejvyšším komořím a nejvyšším štolbou. Jeho manželkou byla Sarah Fane (1783–1867), dcera 10. hraběte z Westmorlandu a především univerzální dědička bankéře Roberta Childa (1739–1782), který předtím vydědil její matku. Na základě toho 5. hrabě z Jersey přijal v roce 1819 jméno \"Child-Villiers\". Na přelomu 19. a 20. století vynikl Victor Child Villiers, 7. hrabě z Jersey (1845–1915), který byl ve funkci generálního intendanta armády členem vlády (1889–1890), později guvenérem v Novém Jižním Walesu (1890–1893) a jako majoritní podílník bankovního domu Child podporoval rozvoj kolonií. Současným představitelem této rodové linie je William Child-Villiers, 10. hrabě z Jersey (*1976), který byl původně hercem a filmovým producentem, od roku 1999 s rodovými tituly zasedá ve Sněmovně lordů.", "Linie hrabat z Clarendonu se odštěpila od hlavní větve hrabat z Jersey v 18. století. Thomas Villiers (1709–1786) byl mladším bratrem 3. hraběte z Jersey a od mládí působil v diplomacii, byl vyslancem ve Varšavě, Drážďanech, Vídni a Berlíně, později byl v několika funkcích členem vlády. Na hraběte z Clarendonu byl povýšen v roce 1776, přičemž tento titul předtím užívala rodina Hyde, z nějž po ženské linii pocházela jeho manželka Charlotte Capell (1730–1790). Nejvýznamnějším členem této rodové linie byl Thomasův vnuk George Villiers, 4. hrabě z Clarendonu (1800–1870), který svou kariéru zahájil jako diplomat, poté byl ministrem obchodu a místokrálem v Irsku, nejznámější je ale svým dlouholetým působením jako trojnásobný ministr zahraničí. Dalším významným zástupcem byl George Herbert Villiers, 6. hrabě z Clarendonu (1877–1953), který dlouhodobě zastával nejvyšší hodnosti u dvora a mimo jiné byl také generálním guvernérem v Jižní Africe (1931–1937). Současným reprezentantem této rodové linie je George Edward Villiers, 8. hrabě z Clarendonu (*1976). Z potomstva Edwarda Ernesta Villierse (1806–1843), mladšího bratra ministra zahraničí 4. hraběte z Clarendonu, pochází Theresa Villiersová (*1968), vlivná osobnost britské politiky počátku 21. století. Za Konzervativní stranu byla poslankyní Evropského parlamentu (1999–2005), později britskou ministryní dopravy (2010–2012) a ministryní pro Severní Irsko (2012–2016). Jejím vzdáleným příbuzným, taktéž z linie hrabat z Clarendonu, je Christopher Villiers (*1960), který se proslavil jako filmový a televizní herec, později i filmový producent.", "Nejstarším majetkem Villiersů bylo panství Brooksby v hrabství Leicestershire, které získali sňatkem a na téměř 500 let z něj učinili rodové sídlo (1235–1721). Venkovský dům zde stál pravděpodobně již ve 13. století, současný zámek \"Brooksby Hall\" byl postaven koncem 16. století. I když byl později několikrát upravován, půdorys a základní rysy renesanční stavby zůstaly zachovány. Po smrti bezdětného Sira Williama Villierse (1645–1712) bylo panství prodáno, poté vystřídalo řadu dalších majitelů a dnes slouží jako škola. Počet rodových sídel značně narostl za 1. vévody z Buckinghamu, který dary od krále Jakuba I. i vlastními nákupy významně rozšířil rodový majetek. Jeho nejvýznamnějším sídlem byl bývalý královský palác \"Beaulieu Palace\" v Essexu, který koupil v roce 1622 za 30 000 liber. Jeho syn sice během revoluce o majetek přišel, ale po restauraci Stuartovců jej získal zpět. Zámek Beaulieu Palace prodal vévodovi z Albemarle a poté svou pozornost zaměřil na budování zámku \"Cliveden House\" v hrabství Buckinghamshire (1666). Zámek byl později několikrát přestavován a z původní podoby z éry 2. vévody z Buckinghamu zůstala dodnes jen arkádová terasa. Po jeho smrti zůstal zámek deset let opuštěn, až v roce 1696 jej koupil jeho vzdálený příbuzný hrabě z Orkney. V linii hrabat z Jersey byl významným rodovým sídlem rozlehlý zámek \"Osterley Park\" obklopený rozsáhlým parkem na západním předměstí Londýna. Zámek byl postaven v 16. století, zásadně byl přestavěn v letech 1761–1763 a Villiersové jej získali dědictvím po bankéřské rodině Childů koncem 18. století. V roce 1939 za 9. hraběte z Jersey byl zámek zpřístupněn veřejnosti, dnes je ve správě organizace National Trust. Hlavním sídlem hrabat z Clarendonu byl zámek \"The Grove\" v hrabství Hertfordshire. Zdejší panství koupil v roce 1753 1. hrabě z Clarendonu za finance získané sňatkem a v letech 1754–1761 nechal přestavět původní zámek z počátku 18. století. Potomci jej prodali v roce 1923 a dnes slouží jako hotel. V hrabství Hertfordshire hrabata z Clarendonu dnes vlastní zámek \"Holywell House\"." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Štafety." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Závod mužů probíhal za jasného počasí a slabého větru, a proto mnoho závodníků zastřílelo obě položky čistě. Z českých reprezentantů se to podařilo Michalu Krčmářovi, který dokázal zrychlovat svůj běh a nakonec dojel devátý. Michal Šlesingr běžel stejně rychle, ale při druhé střelbě nezasáhl jeden terč. Navíc střílel pomaleji a skončil o 16 míst za ním. Ondřej Moravec s jednou chybou při střelbě vleže dojel jako 31. Adam Václavík a Tomáš Krupčík dokončili na 50. a 51. místě – dělila je od sebe jen jedna desetina sekundy. Závod vyhrál podle očekávání Martin Fourcade. Po druhé střelbě sice o sekundu vedl Johannes Thingnes Bø, ale Fourcade dokázal v posledním kole výrazně zrychlit a zvítězil s náskokem téměř čtvrt minuty. Ve sprintu žen se čeští trenéři rozhodli nasadit nejlepší závodnice až do druhé poloviny startovního pole – očekávali, že se snižující se teplotou by se mohla trať zrychlovat. Gabriela Koukalová zahájila závod rychlým během a čistou střelbou vleže. Vstoje však nezasáhla jeden terč, což trenér Vítek komentoval slovy „Byl to kalibr, bohužel nespadl. Před startem byla Gábina nervózní, ale zvládla to výborně.“ Koukalová dokončila závod na sedmém místě. Eva Puskarčíková střílela obě položky čistě a po druhé střelbě byla na průběžném pátém místě. V závěru však zpomalovala a dojela osmá, jen čtyři desetiny sekundy za Koukalovou. Veronika Vítková nezasáhla dva terče při první střelbě a skončila na 30. místě. Zvítězila Laura Dahlmeierová, která rychlým během v posledním kole předstihla překvapení tohoto závodu – Francouzku Justine Braisazovou. Pro tu druhé místo znamenalo první medailové umístění v závodech světového poháru. Překvapila také za Slovensko závodící Anastasia Kuzminová, která se do světového poháru vrátila po mateřské přestávce. Bezchybnou a rychlou střelbou útočila na medailové pozice, v posledním kole ji však docházely síly a dokončila šestá.", "Z českých mužů startoval do stíhacího závodu nejdříve Michal Krčmář na devátém místě. Zpočátku střílel čistě a vylepšoval si svou pozici, při třetí střelbě však udělal dvě chyby a propadl se na 15. místo. Při poslední zastávce na střelnici však nechyboval a rychlou jízdou si dojel pro 10. konečné umístění. Jako čtrnáctý skončil Ondřej Moravec, který si tak přes dvě chyby na střelnici polepšil z 31. místa na startu. Michal Šlesingr dojel devatenáctý. Vedoucí závodník světového poháru Martin Fourcade startoval s čtvrtminutovým náskokem a na střelnici nechyboval. Po druhé střelbě jej dostihl rychleji střílející Anton Šipulin, který s ním pak jel společně až do poslední střelby. Při ní udělal Šipulin jednu chybu, což umožnilo Fourcadovi s náskokem zvítězit. Sprint žen znamenal životní úspěch pro Evu Puskarčíkovou. Po jedné chybě při první střelbě sice spadla na 16. místo, ale postupně se i díky další čisté střelbě zlepšovala. Na poslední střeleckou položku přijela sice s odstupem sedmá, ale všechny soupeřky před ní s výjimkou Laury Dahlmeierové chybovaly, a tak se Puskarčíková dostala mezi ně na čtvrtou pozici. Brzy předjela Susan Dunkleovou a Lisu Hauserovou a jela na druhé pozici. Ještě před prvním mezičasem se však před ní dostala lépe běžící Kaisa Mäkäräinenová, která si nakonec dojela pro druhé místo. Puskarčíková v cílové rovině odolala útoku Marie Dorinové Habertové a o jednu desetinu sekundy uhájila třetí místo – její první stupně vítězů v světovém poháru. „Je to najednou taková jízda, že to už ani nepobírám,“ vyjádřila svoje pocity po závodě. Veronika Vítková, které startovala jako třicátá, střílela první tři položky čistě, ale při poslední střelbě minula dva terče a nakonec skončila na 15. pozici. Nedařilo se Gabriele Koukalové, která udělala při druhé střelbě vstoje tři chyby a při položkách vstoje pak přidala vždy po jedné. V cíli udělala gesto, když přibrzdila, pustila před sebe Miriam Gössnerovou a dojela tak na 26. místě. Zvítězila Dahlmeierová, která se sice po druhé střelbě propadla na šesté místo, ale pak využila zaváhání soupeřek a do posledního kola vyjížděla s větším náskokem, který udržela.", "Do závodu mužů nastoupilo české družstvo v novém složení bez Jaroslava Soukupa. Štafetu rozběhl Michal Šlesingr, který musel použít celkem tři náhradní náboje a Tomáši Krupčíkovi předával na desátém místě se ztrátou 23 sekund. Ten zastřílel solidně jen se dvěma chybami, ale běžel pomaleji, takže svoji pozici jen udržoval. Ondřej Moravec od něj přebral štafetu na 11. místě se ztrátou 1:11. Vleže nezasáhl jeden terč, ale vstoje střílel rychle a čistě a postoupil na sedmé místo. V posledním kole ještě zrychlil a Michalu Krčmářovi předával jako šestý. Ten se po dvou čistých střelbách se dostal na šesté místo, v posledním kole předjel Itala Thomase Bormolina, dokázal ještě zvýšit náskok na Rakušana Simona Edera a dovezl českou štafetu na pátém místě. Zvítězili francouzští biatlonisté, kteří od třetiny závodu vedli. Martin Fourcade pak v posledním kole už jen udržoval dostatečný odstup a dojel s více než čtvrtminutovým náskokem před ruskými biatlonisty. Česká štafeta žen nastupovala sice v obvyklém složení, ale v novém pořadí s Gabrielou Koukalovou v závěrečném úseku. Eva Puskarčíková se krátce po startu závodu, který se jel za velmi slabého větru, dostala do čela. To udržela až do druhé střelby, kde udělal dvě chyby, ale podařilo se jí rychle odstřílet náhradní rány. Odjížděla sice se ztrátou 10 sekund na třetím místě, ale brzy své soupeřky předjela a předávala s několikasekundovým náskokem jako první. Lucie Charvátová však při první střelbě zasáhla jen tři terče a jela tak dvě trestná kola. Z nich odjížděla se ztrátou přes minutu na 12. místě. Při další střelbě musela dvakrát dobít a navíc na trati jela pomaleji – proto svoji pozici nezlepšila a Vítkové předávala na 11. místě v čase 1:42 za vedoucími Ukrajinkami. „Lucka bohužel vůbec nezvládla první položku, ty rány šly hodně vedle, zřejmě z toho byla celá rozklepaná“, komentoval to trenér žen Zdeněk Vítek. Jeho neteř Veronika Vítková pak předjela několik soupeřek a po čisté střelbě vleže se dostala na osmé místo. Pak udělala dvě chyby vleže a Gabriele Koukalové předávala jako šestá se ztrátou 1:21. Ta střílela čistě a běžela rychle (trať zajela rychleji než všechny soupeřky), brzy předjela švýcarskou a běloruskou štafetu, ale nedokázala už předjet čistě střílející a překvapivě rychle jedoucí málo známou Ukrajinku Anastasiju Merkušinovou. Ze ztráty, která na předávce činila přes minutu, ubrala čtyřicet sekund. Česká štafeta tak skončila na čtvrtém místě. Zajímavý byl boj o vítězství, když Laura Dahlmeierová a Marie Dorinová Habertová zastřílely poslední položku čistě a ve stejném čase vyjížděly do posledního okruhu. V jeho polovině však Dahlmeierová své soupeřce ujela a s přehledem tak dovezla německou štafetu do cíle jako první." ] }

{ "title": [ "Tábořiště.", "Ceremonie.", "Aktivity.", "Voda.", "Společenství.", "Mír.", "Globální rozvojová vesnice.", "Příroda.", "Kultura.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Místo na kterém se jamboree konalo je rovinatý pozemek o délce 2,8 km severojižním směrem a 1 km od východu k západu. Na místě se nachází přírodní park, kde je zachována původní volně žijících fauna. Každý rok navštíví Kirarahama miliony volně žijících ptáků. Kromě toho je tábořiště vybaveno vodovodním a kanalizačním systémem, stejně jako sportovní halou a bazénem, které byly použity pro jednotlivé programy. Speciálně pro 23.WSJ byly dočasně postaveny dva supermarkety, nemocnice a aréna. Na místo je možné se snadno dopravit snadné letadlem a vlakem Šinkansen. Lokalita se nachází 30 minut od Shin-Yamaguchi Station na lince JR Šinkansenu, která je schopna převést velké množství cestujících. V dosahu 2 hodin jsou čtyři mezinárodní letiště, z nichž Fukuoka International Airport a Kansai International Airport jsou umístěny na západ a na východ od tábořiště. Na místě konání jamboree proběhlo několik kontrol Japonské vlády i další zahraniční vlády a organizací. Místo je přibližně 1 200 km od Fukušimy, oblasti ovlivněné havárií elektrárny Fukušima, inspekce dospěly k závěru, že místo je bezpečné pro hostování Jamboree. Členové ze světové organizace skautského hnutí rovněž dospěl k závěru, že tábořiště je bezpečné.", "Slavnostní otevření se konalo ve večerních hodinách 29. července 2015 a bylo živě vysíláno na internetu skrze www.scout.org Zahájení zahrnovalo vstyčení vlajek všech přítomných kontingentů, řeč guvernéra prefektury Yamaguchi, Tsugumasa Muraoka a promluvil předseda světového skautského výboru, João Armando Gonçalves. Zábavné pořady zahrnovaly hraní hry \"najdi rozdíly\" na obrazovkách, a tradiční hru na taiko bubny kapelou „da da da band“ Závěrečný ceremoniál se konal ve večerních hodinách 7. srpna 2015 a byl také přenášen na internet.", "Aktivity zahrnovaly sekce Příroda, Kultura, Věda, Víra a přesvědčení, Globální rozvojová vesnice, Voda, Mír a Společenství.", "Celodenní modul vodních aktivit, jako plachtění, windsurfing, šnorchlování, rafting a rybolov probíhaly v bazénu a na nedalekém pobřeží. Jeden z modulů byla i návštěva japonského námořnictva a prohlídka flotily lodí.", "Celodenní modul na kterém účastníci mohli porovnat svoji vlastní komunitu a jiné komunity. Účastníci se mohly zúčastnit spolupráce s místním lidmi a zažít pravé Japonsko.", "Celodenní modul mimo tábořiště který vzal účastníky do Hiroshima Peace Memorial Museum asi dvě hodiny jízdy autem od tábořiště, kde se účastníci mohly setkat, porozumět a vcítit se do historie 6. srpna 1945. 6. srpna se dva účastníci z každého národního kontingentu zúčastnil obřadu v Hirošimě u příležitosti 70. výročí Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki", "Globální rozvojová vesnice (Global Development Village – GDV) program na tábořišti, který se pokusil mezi účastníky zvýšit povědomí o globálních otázkách, jako jsou mír, životní prostředí, rozvoj, lidská práva a zdraví. Vzhledem k tomu že se 23.WSJ konalo v Japonsku, bylo GDV zaměřeno na zmírňování následků katastrof a světový mír. World Scout Committee požaduje aktivní zapojení agentur OSN, nevládních a neziskových organizací. Programu GDV byl také součástí programu Join-in-Jamboree.", "Celodenní program snažící se podporovat lepší pochopení okolní přírody a hodnoty životního prostředí. Modul se konal v nejbližším Yamaguchi, kde se nachází jeskyně Kirarahama.", "„Křižovatka kultur“ (Crossroads of Culture – CRC) byla aktivita na podporu výměny kultur a učení respektování různých kultur mezi účastníky. Tato událost měla také program zaměřený na prohloubení kulturního porozumění Japonsku od tradiční k pop kultuře.", "Program na tábořišti, který byl zaměřen na prohloubení porozumění pokrok ve vědě a technologii, a výhody a problémy spojené s vědou. Tento program poskytl místo pro učení se o vývoji palivového článku s a dalších zdrojů energie pro budoucí ekologické problémy, robotiky a automobilových technologií." ] }

{ "title": [ "Život.", "Sportovní kariéra.", "Politické působení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Vystudoval chemii a biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoval v roce 1981). V roce 1984 úspěšně složil rigorózní zkoušky a získal tak titul doktora přírodních věd (RNDr.). Po absolvování vysoké školy vyučoval v letech 1984 až 1994 na Sportovní škole a gymnáziu v Jablonci nad Nisou, kde byl od roku 1990 i zástupcem ředitele. Od roku 2012 působil v Základní škole Liberecká 26 v Jablonci nad Nisou, kde zastupoval místo ředitele školy. Jiří Čeřovský je ženatý, má jednu dceru.", "V sedmdesátých letech 20. století patřil k předním československým běžcům na krátké překážkové tratě (byl několikanásobným mistrem ČSSR v bězích na 50, 60 a 110 metrů překážek). Začínal původně se sjezdovým lyžováním (1965-71), atletice se začal věnovat v Koloře Semily a Liazu Jablonec. Startoval čtyřikrát na evropském halovém šampionátu v běhu na 60 (resp. 50) metrů překážek - v roce 1977 postoupil do semifinále. Reprezentoval v sedmi mezistátních utkáních. Svůj osobní rekord v běhu na 110 metrů překážek 13,94 vytvořil v roce 1980.", "Do politiky se zapojil po sametové revoluci. Celkem tři volební období (1994 až 2006) byl starostou Jablonce za ODS. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2000 kandidoval za ODS v obvodu č. 35 – Jablonec nad Nisou. První kolo vyhrál se ziskem 30,44 %. Ve druhém kole se utkal se Soňou Paukrtovou (nestr. za Čtyřkoalici), která jej porazila v poměru hlasů 51,38 % : 48,61 %. Senátorem se tak nestal. V krajských volbách v roce 2004 byl za ODS zvolen zastupitelem Libereckého kraje. V lednu 2007 na mandát rezignoval. Stal se totiž ředitelem Centra vzdělanosti Libereckého kraje a funkce člena zastupitelstva kraje je podle zákona neslučitelná s funkcí statutárního zástupce právnické osoby řízené nebo založené krajem, anebo v níž má kraj majetkovou účast. Ve volbách do Senátu PČR v roce 2006 kandidoval za ODS v obvodu č. 35 – Jablonec nad Nisou. Stejně jako před 6 lety první kolo vyhrál se ziskem 36,63 %. Ve druhém kole se znovu utkal s obhajující senátorkou Soňou Paukrtovou (nestr. za SOS), která jej i tentokrát porazila v poměru hlasů 52,94 % : 47,05 %. Senátorem se tak opět nestal. Od roku 2012 byl ředitelem Základní školy Liberecká v Jablonci nad Nisou. V komunálních volbách v roce 2018 obhájil jako člen ODS post zastupitele města Jablonec nad Nisou. Dne 18. září 2019 byl po odvolání dosavadního primátora Milana Kroupy z hnutí ANO 2011 zvolen novým primátorem města Jablonec nad Nisou. V tajné volbě mu dalo hlas 20 z 28 přítomných zastupitelů. Na spolupráci se nově dohodla ODS se zástupci hnutí ANO 2011 a zastupiteli zvolenými za Starosty pro Liberecký kraj." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Osamostatnění.", "Nová verze stránek.", "Redakce." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "V původní verzi šlo o zpravodajské internetové stránky ruské nezávislé televizní společnosti NTV, umístěné na webu ntv.ru. Zpravodajský web, který byl od 1. srpna 2000 připravován v neveřejném testovacím režimu, byl zpřístupněn veřejnosti 28. srpna 2000. Bezprostřední příčinou bylo to, že v důsledku požáru, který 27. srpna 2000 zničil vysílací zařízení ostankinské televizní věže nebylo v Moskvě a jejím okolí dostupné televizní vysílání a ze strany veřejnosti vzrostla poptávka po aktuálních informacích.", "V dubnu roku 2001 se televizní kanál stál součástí holdingu Gazprom Media (\"Газпром-Медиа Холдинг\"), avšak internetové zpravodajské stránky nebyly z právního hlediska součástí televizní společnosti, proto server zůstal i nadále ve sféře vlivu původního vlastníka NTV Vladimira Gusinského. Vytvořila se samostatná redakce s vlastními informačními zdroji a kontakty a s ambicemi vytvořit server, který by mohl být ruskou obdobou CNN. Mezi původním vlastníkem - televizní společností NTV - a redakcí NTV.ru však vznikly spory kvůli používání domény a dalším obchodním otázkám. Od října 2002 začal server požívat doménu newsru.com, doména ntv.ru byla po vzájemné dohodě předána v listopadu 2002 původnímu vlastníkovi - společnosti NTV.", "Poprvé po 16 letech od založení zpravodajského webu NEWSru.com došlo ke změně jeho podoby až v roce 2016. Nová verze zabírá celou obrazovku a m. j. používá větší zobrazení popisků a fotografií. Původní verze stránek je dostupná na adrese classic.newsru.com. Podle statistiky \"Liveinternetu\" zpravodajské stránky NEWSru.com během období od dubna do června 2016 v průměru denně navštívilo 387 000 čtenářů.", "Hlavní redakce NEWSru.com se nachází v Moskvě na adrese 115280, Россия, г. Москва, ул. Ленинская Слобода, д. 19, стр. 6. Šéfredaktorkou je Elena Bereznickaja-Bruni ( \"Елена Березницкая-Бруни\"). Redakce má dvě zahraniční pobočky - izraelskou (newsru.co.il), která vznikla v prosinci 2005, a od dubna 2007 též redakci ukrajinskou (newsru.ua). Server zpravodajských internetových stránek s IP adresou 174.46.74.250 je na území USA." ] }

{ "title": [ "Politické pozadí.", "Ústavnost referendové otázky.", "Kampaň.", "Mediální vyobrazení.", "Výzkumy veřejného mínění.", "Výsledky.", "Reakce.", "Negativní reakce.", "Pozitivní reakce." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Petici za změnu ústavy zaštítila katolická občanská platforma 'Ve jménu rodiny' (\"U ime obitelji\"). Do května 2013 se jim podařilo nasbírat přes 700 tisíc podpisů. Důvodem iniciativy byla politika vládního kabinetu Zorana Milanoviće a s ní související snaha o legalizaci homosexuálního partnerství. Pro vypsání referenda hlasovalo dne 8. listopadu téhož roku v Saboru 104 ze 151 poslanců. Část občanů, která hlasovala proti, se skládala z 88 občanských společností (GONG, Centrum pro mírová studia a Zagreb Pride). Podpory se jim dostalo od několika veřejně známých osobností, herců, hereček, akademiků, aktivistů, politiků a v neposlední řadě i tisku jako jsou například Novi list a Jutarnji list a muzikantů – Severina, Dubioza kolektiv, Let 3, Hladno pivo, TBF a další. Kampaň 'Hlasuj proti' poukazovala také na fakt, že osoby stojící za iniciativou Željka Markić, Krešimir Planinić, Krešimir Miletić, Ladislav Ilčić, včetně členů jejich rodin, stáli současně nejen za vyvíjením tlaku na vypsání referenda, ale taktéž kandidovali za politickou stranu HRAST. Hlasuj proti a širší koalice občanských společností Platforma 112 prohlásily, že bankovní spojení uvedené na webových stránkách 'Ve jménu rodiny' nepatří iniciativě, nýbrž registrované asociaci \"Građani odlučuju\" (\"Občané rozhodují\"), kterou založil viceprezident HRASTU Krešimir Miletić. Željka Markić byla svými oponenty také kritizována pro členství v kontroverzní katolické organizaci Opus Dei.", "Voliči byli dotazováni na následující: Poté, co nasbírala iniciativa dostatečný počet podpisů, začaly se vést široké spekulace o tom, zda by vůbec mohlo takové referendum proběhnout. Politická podpora referenda v Saboru byla nejistá, neboť jej levicová koalice, která tvořila v parlamentu většinu, odmítala. Nicméně, když se o něm 8. listopadu hlasovalo, tak se Sabor vyslovil pro vypsání. 104 poslanců hlasovalo pro, 13 proti a 5 se zdrželo. Bývalá premiérka a nezávislá poslankyně Jadranka Kosor navrhovala, aby ústavní soud přezkoumal ústavnost referenda. Nicméně obě vládnoucí strany HDZ a SDP tento ústavní podnět nepodpořily v poměru hlasů 75:39. Jedinou politickou stranou ve vládnoucí koalici, která podpořila ústavní přezkum, byla Chorvatská lidová strana. Po dvoudenním stání rozhodnul 14. listopadu Ústavní soud, že neshledává žádný důvod, proč zrušit rozhodnutí parlamentu o referendu. Ústavní soudci zdůrazňovali, že ústavnost referenda nebrali v potaz, neboť sám Sabor již projevil vůli zvážit kompatibilitu referendové otázky s ústavou. Nicméně potvrdili, že žádná ústavní novela, která bude definovat manželství jako svazek muže a ženy, nemůže nijak ovlivnit dosavadní vývoj právního rámce mimomanželských institutů a stejnopohlavních svazků. Ústavní soud tedy nerozhodoval o ústavnosti referenda, neboť o to nebyl oficiálně požádán chorvatským parlamentem. Soudci nebyli v otázce, zda by měl Ústavní soud přezkoumávat ústavnost referenda, či nikoliv. Několik z nich bylo pro to, aby soud vyjádřil své stanovisko k tomu, jaké následky bude mít ústavní definice heterosexuálního manželství pro pozici chorvatské LGBT minority. Jiní se odvolávali na fakt, že soud není povinen reagovat na žádosti občanů, neboť pouze Sabor má právo žádat přezkum ústavnosti referendové otázky. Ten se ale tohoto práva zřekl, když se projednávala záležitost vypsání referenda.", "Premiér Zoran Milanović řekl v HRT, že by hlasoval proti. Prezident Ivo Josipović prohlásil, že je referendum zbytečné, a že namísto nějakého politického přínosu akorát stojí peníze daňové poplatníky. Poukázal také na fakt, že je manželství v chorvatských zákonech již dávno definované jako svazek muže a ženy, a že referendová otázka má hluboký psychologický efekt se skrytou diskriminační zprávou. Tomislav Karamarko, předseda konzervativního Chorvatského demokratického společenství řekl, že by hlasoval pro. Referendum podpořily čtyři další strany, což ve výsledku znamenalo podporu 104 poslanců ze 151. Chorvatský deník \"Jutarnji list\" oznámil, že hodlá veřejně vyzývat proti přijetí novely. Obdobný přístup zaujal později i \"Novi list\". Konference chorvatských biskupů vyzývala chorvatské katolíky, aby hlasovali pro přijetí nového ústavního zákona. 12. listopadu vyjádřili podporu referenda kromě zástupců chorvatské konference biskupů také Srbská pravoslavná církev, Makedonská pravoslavná církev, Reformovaná křesťanská (kalvínistická) církev, Chorvatská unie baptistů, Evangelická letniční církev, Izraelské židovské společenství a Chorvatský mešihat. Novelu naopak nepodpořili Chorvatská luteránsko-evangelická církev a Záhřebská židovská komunita. Centrum evropských rabínů vyjádřilo svojí podporu referendu a občanské iniciativě 'Ve jménu rodiny' s tím, že je \"velmi znepokojené zprávami o tom, jak někteří hážou promanželskou iniciativu do jednoho pytle s nacistickým režimem a fašistickou ideologií. Kardinál Josip Bozanić podpořil novelu dopisem, který přečetl ve všech kostelech, v nichž kázal. Obsahoval, že heterosexuální manželství je jedinečným institutem, který zaručuje přirozené plození dětí. Bozanić opakovaně zdůrazňoval, že krize manželství je celospolečenským problémem z hlediska zachování národa, a že církev opravdu nikoho diskriminovat nechce, nýbrž pouze chrání to, co již máme. Poznamenal, že referendum je pro křesťany jedinečnou příležitostí, v níž můžou rozhodnout o svém osudu, respektováním Božího záměru a bojem za pravdu. Referendum obhajoval ještě jednou svým prohlášením, že manželství a rodina nejsou privátní záležitostí jednotlivce, o kterých si může každý rozhodovat sám dle libovůle, nýbrž že mají celospolečenský význam, a tudíž je nepřijatelné s nimi experimentovat.", "Chorvatská mainstreamová média se o iniciativě a jejich cílech obecně vyjadřovala nepříznivě. V den konání referenda se iniciátoři rozhodli zakázat přístup do svých prostor novinářům patřících ke skupině selektovaných médií, která je několikrát obviňovala z předsudků, neprofesionálního jednání a plagiátorství. Mezi nimi byly veřejnoprávní Hrvatska radiotelevizija, nejnavštěvovanější chorvatské internetové portály Index.hr, Net.hr a T-portal, a spolu s nimi i noviny Europapress Holding a Novi list. Iniciátoři požadovali po všech novinářích, aby jim poskytli číslo svého mobilní telefonu, adresu trvalého bydliště, emailovou adresu, jakož i emailovou adresu a jméno svých editorů. Proti tomu se ostře vymezila Asociace chorvatských novinářů, která vyzvala všecha média k bojkotu iniciativy v den konání referenda, neboť se ze strany jeho iniciátorů jednalo o hrubý zásah do soukromí. K bojkotu referenda a solidaritě s diskriminovanými novináři vyzývala většina chorvatských médií.", "Průzkum veřejného mínění provedený v červnu 2013 ukázalo, že změnu ústavy podporuje 55,3 % Chorvatů, zatímco 31,1 % je proti. Jiný výzkum z listopadu ukázal, že 54,3 % respondentů by volilo pro přijetí změny a 33,6 % proti. 12,1 % respondentů řeklo, že si není jisto. Ukázalo se, že větší podporu 85,7 % má novela u HDZ, zatímco u SDP je nižší 39,5 %. Předvolební statistika Hrvatske radiotelevizije publikovaná dva dny před konáním referenda ukázala, že 59 % respondentů podporuje novelu, 31 % je proti a 10 % si není jisto.", "Po uzavření všech volebních místností zveřejnila státní volební komise výsledky, v nichž 65,87 % hlasovalo \"ano\", 33,51 % \"ne\" a 0,57 % hlasů bylo neplatných. V referendu hlasovalo 37,9 % oprávněných voličů. Pula, Rijeka, Varaždin a Čakovec byly jedinými velkými městy a Istria a Přímořsko-gorskokotarská župa jedinými župami, kde většina voličů hlasovala \"ne\". Vysoká podpora přijetí nového ústavního zákona byla v jižním Chorvatsku: Šibenicko-kninské župě, Splitsko-dalmatské župě, Dubrovnicko-neretvanské župě a Brodsko-posávské župě. Tuto relativní polarizaci mezi severním a jižním Chorvatskem připisují sociologové úzce spojeným ekonomickým indikátorům a rozsahu vlivu Chorvatské války za nezávislost v 90. letech. V hlavním městě Záhřebu hlasovalo 43,5 % voličů \"ne\", což je interpretováno jako hlavní ukázka \"vysoce nekompatibilních tendencí\". Statističtí analytici zaznamenali vysokou korelaci napříč jednotlivými volebními obvody. Regiony s převážně pravicovými voliči zpravidla hlasovali \"pro\", zatímco regiony s převážně levicovými voliči hlasovali \"proti\". Nelze však objektivně říci, že by politická příslušnost k levici nebo pravici automaticky znamenala jednotný přístup k referendové otázce.", "", "Premiér Zoran Milanović odmítal obvinění ze stran občanských iniciativ, že by se vláda podílela na vypsání referenda. Upozorňoval, že za ním stojí ústavní zákony, proti nimž jít vláda nemůže, a že tudíž nebude nadále možné měnit definici manželství v chorvatských zákonech. Nicméně zdůraznil, že země přijme v blízké budoucnosti zákon o \"životním partnerství\". Páry žijící v partnerství získají rovná majetková práva jako má manželství. Navzdory faktu, že jim nebude umožněná adopce dětí, bude zákon s péčí o ně počítat. Vesna Pusićová, první náměstkyně premiéra, taktéž odmítala obvinění z nezodpovědnosti vlády. Referendum komentovala jako následek odmítnutí vyhovět více než 50 % voličů, kteří v r. 2012 odmítli členství v EU. Vysvětlovala, že existuje určitá hranice, kterou nesmí menšiny překročit, aby nediskriminovaly většinu, ale že by se o lidských a občanských právech minorit nemělo rozhodovat plebiscitem. Prezident Evropských socialistů Hannes Swoboda vyjádřil nad Chorvatskem zklamání, neboť jej považoval za otevřenou a moderní společnost, pro kterou jsou rovná práva samozřejmostí.", "Vládnoucí maďarská Křesťanskodemokratická lidová strana uvítala výsledek referenda, který na pozadí přijetí zákona o partnerství potvrdil \"přirozený zákon\" a manželství \"v křesťanském duchu\". Podle KDNP se jedná o vítězství evropských křesťanských hodnot. Evropské centrum rabínů vydalo prohláení, že stavění iniciativy na stejnu úroveň s nacistickými a totalitními režimy je krajně nevhodné urážející památku milionů jejich obětí. Chorvatský biskup Vlado Košić se cítil odmítavým postoj vládem rozhořen. Považoval jej za šokující, neakceptovatelný, nedemoratický a neberoucí v potaz katolické vyznání většiny Chorvatů a s ním související ochranu tradic, v nichž žijí po staletí. Vládu dále obvinil z politické ateizace populace a snahu o rozmělňování tradičních hodnot a požadoval její odstoupení." ] }

{ "title": [ "Příběh.", "Produkce.", "České znění.", "Vysílání.", "Přijetí." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Antonia Guerrerová, mladá pouliční prodavačka kávy z chudé čtvrti Buenos Aires, přáteli přezdívaná Kachorra (ze španělského „cachorra“ = štěně), je obviněna z vraždy notáře, kterou nespáchala. Při převozu do věznice ale policejní vůz havaruje. Protože jsou všichni ostatní v bezvědomí, Kachorra využije příležitosti a uteče i s kufrem ženy, která se vezla ve druhém autě, jež se zúčastnilo nehody. Protože neví, kam jít a kde se schovat, z nouze převezme totožnost oné ženy, Rosario Achávalové, která zrovna mířila do vily rodiny Moraviových, kde měla nastoupit do pozice vychovatelky. Ztřeštěná a extravagantní, ale dobrosrdečná Antonia neví o vychovatelství a pedagogice vůbec nic, přesto se jí podaří přesvědčit Moraviovy, že ona je tou správnou osobou, byť se svéráznými metodami. Hlavou zámožné rodiny je mladý vystudovaný právník Bruno, poněkud bručounský ředitel rodinné společnosti na výrobu těstovin. Rosario se má starat o jeho dva mladší sourozence, rebelující sestru Josefinu a zakřiknutého bratra Lautara, neboť jejich rodiče zemřeli při nehodě. Součástí rodiny je i upjatá a zahořklá teta Bernarda a Brunova snoubenka Mecha. V personálu domu najde spojence, neboť právě kuchařka Pierina a řidič Chichilo se stanou Kachořinými největšími přáteli, kteří velmi brzo prohlédnou její pravou identitu. Pierina si dá za úkol dát Kachorru a Bruna dohromady, zatímco dívka se zase snaží najít skutečné pachatele vraždy. Po uprchlé Antonii mezitím pátrá policie, najatí zločinci i zkorumpovaní policejní důstojníci, zatímco její přítel Germán a její rodina v čele s otcem Franciscem, který vede místní bar, čeká na jakoukoliv zprávu o jejím osudu.", "Koncem roku 2001 připravovala argentinská scenáristická a manželská dvojice Gustavo Barrios a Diana Segovia pro vysílání ve Španělsku seriál o člověku obviněném z vraždy, který se pod změněnou totožností ukryje v domě jedné rodiny. K realizaci projektu ale nedošlo. V té době zároveň herečka Natalia Oreiro předkládala produkční společnosti RGB vlastní návrhy na nový seriál, mimo jiné i o dívce jménem Cachorra (česky „štěně“). Nakonec došlo, i díky prezidentovi RGB Gustavu Yankelevichovi, který měl s mladou herečkou zkušenosti z natáčení její předchozí úspěšné telenovely \"Divoký anděl\", ke kombinaci projektů. Začal tak vznikat komediální seriál o dívce přezdívané Kachorra (změna jména nastala kvůli konfliktu ochranných známek) s použitím příběhu dvojice Barrios–Segovia, který byl upraven pro potřeby místních argentinských reálií. Jako inspirace pro tuto telenovelu posloužil autorům americký sitcom \"Chůva k pohledání\". Ústřední dvojici měla ztvárnit Natalia Oreiro, pro níž to byl návrat na televizní obrazovky po dvouleté odmlce, kdy se věnovala především své pěvecké kariéře, a Pablo Rago, jenž se rovněž vrátil do televize po určité přestávce. Jednalo se teprve o druhou produkci společnosti RGB Entertainment, kterou Yankelevich založil v roce 2000. Seriál vznikal v koprodukci RGB a televize Telefe, natáčení začalo koncem dubna 2002 úvodními exteriérovými scénami u Martínezu. Následně se produkce přesunula do studií Teleinde-Sonotex v Martínezu, nicméně využívány byly i lokace v blízkém okolí. Závěrečné díly byly filmovány v první polovině prosince 2002. V seriálu byla využita hudba z třetího studiového alba Natalie Oreiro \"Turmalina\", které vyšlo v červnu 2002, tedy krátce po uvedení \"Kachorry\" na televizní obrazovky. Pro znělku telenovely posloužila píseň „Cuesta arriba, cuesta abajo“, k níž byla natočena videoklipová sekvence s úvodními titulky seriálu. V telenovele zazněly i další skladby z tohoto alba a balada „Por verte otra vez“ se stala milostným hudebním motivem hlavních představitelů.", "České znění vyrobila v roce 2003 pro CET 21 společnost Česká produkční 2000 pod režijním vedením Jany Michajlové a v překladu Soni Nacherové. Natalii Oreiro podruhé, po \"Divokém andělovi\", nadabovala Ivana Andrlová.", "Seriál byl vysílán ve všední dny po 13. hodině. Úvodní díl byl na obrazovkách uveden 20. května 2002, poslední epizodu diváci zhlédli 13. prosince 2002. Celkem vzniklo 150 dílů. V Česku byl seriál premiérově vysílán na TV Nova od 21. července 2003 do 4. března 2004. Uváděn byl v pracovní dny v odpoledním čase (mezi 14. a 16. hodinou), část seriálu i v poledne.", "V Argentině se \"Kachorra\" dočkala diváckého úspěchu, pravidelně dosahovala předních příček v žebříčcích sledovanosti, za první polovinu roku 2002 se pak vyšplhala na páté místo v celkovém žebříčku. Každodenní sledovanost činila kolem dvou milionů diváků. V roce 2002 získal seriál dvě nominace na cenu Martína Fierra, a to v kategorii telenovel a v kategorii pro nejlepší herečku v hlavní roli komediálního seriálu. Kritici věnovali \"Kachoře\" dobrá hodnocení a poznámky o rozbíjení stereotypu telenovel a o hraní si s hranicemi žánru. Zmínili také, že ústřední postava je charakterově podobná Milagros z \"Divokého anděla\", předchozí úspěšné komediální telenovely, v níž Natalia Oreiro ztvárnila hlavní roli. Seriál byl úspěšně prodán i do zahraničí, populární se stal například v Rusku. I v Česku byl seriál z diváckého hlediska úspěšný, protože se jednalo o nesledovanější telenovelu v roce 2003. Průměrně ji (ve skupině 15–54 let) sledovalo 252 tisíc diváků, Rating dosáhl hodnoty 4,2 % a share 38,8 %. Díky úspěchu seriálu vznikl, jak je v žánru telenovel zvykem, také remake \"Kachorry\" – portugalský seriál \"Doce fugitiva\" (2006–2007)." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Závody s hromadným startem." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Závod mužů probíhal za účasti 25 000 diváků. Z českých reprezentantů se poprvé v této sezoně dostal do první desítky závodníků Ondřej Moravec, který zvládl obě střelby bez chyby, i když vleže střílel opatrně. „Ten ležák jsem neskutečně hlídal, musela to být obrovská doba.“ řekl v rozhovoru pro Českou televizi. Běžecky zaběhl sice průměrné časy okolo 25. místa; i to ale stačilo na osmou pozici v cíli, jeho nejlepší umístění v závodě jednotlivců v této sezoně. Dalším čistě střílejícím Čechem byl Jaroslav Soukup, který však běžel o dvacet sekund pomaleji, což stačilo na 19. místo. Michal Krčmář rozběhl závod rychle, ale vstoje nezasáhl dva terče a se ztrátou více než minutu dojel na 28. místě, což bylo jeho nejhorší umístění v tomto ročníku světového poháru. Naopak Michal Šlesingr udělal tři chyby hned při první střelbě a i když pak střílel čistě, dosáhl jen na 44. pozici. Závod vyhrál stejně jako čtyři z pěti předchozích Francouz Martin Fourcade, i když tentokrát musel o vítězství bojovat až do konce. Při druhé střelbě udělal jednu chybu a do posledního kola vyjížděl s téměř čtvrtminutovou ztrátou na průběžně vedoucího Rusa Antona Šipulina. Předvedl však nejrychlejší poslední kolo, na druhém mezičase snížil odstup na dvě sekundy a v cíli byl o 1,6 sekundy dříve. Sprint žen rozběhla nejlépe Gabriela Koukalová, která první položku střílela čistě, stále průběžně vedla a k druhé střelbě přijížděla s téměř čtvrtminutovým náskokem. Při ní však ztratila jistotu, začátek střelby odkládala a nezasáhla tři terče. Odjížděla na 13. pozici, ale rychlým během si průběžné umístění neustále vylepšovala. Několik set metrů před cílem najela podle vlastních slov na kámen, spadla a dojela třináctá. I s tímto pádem však dosáhla nejlepšího běžeckého času. Veronika Vítková střílela vleže čistě, ale vstoje udělala chybu a skončila na 16. místě. Eva Puskarčíková se stejnou střelbou, ale s o trochu pomalejším během dojela na 21. pozici. Lucie Charvátová nezasáhla pět terčů a dojela na 64. místě, o pět pozic za ní skončila při své premiéře ve světovém poháru Markéta Davidová s třemi chybami na střelnici. Největším překvapením bylo první místo Rusky Taťány Akimovové, pro kterou to bylo nejen první vítězství, ale i první stupně vítězů ve světovém poháru. Další překvapení, Anaïs Chevalierová z Francie, byla po druhé střelbě o tři sekundy před Ruskou, ale v posledním kole jí docházely síly, ztratila sedm sekund a dojela druhá.", "Do závodu mužů se kvalifikovali čtyři čeští reprezentanti. Všichni zastříleli první položku čistě, po ní však Ondřej Moravec na zledovatělé trati spadl a zlomil pažbu své malorážky. S náhradní zbraní pak při druhé střelbě vleže nezasáhl ani jeden terč a odjížděl z ní na 53. pozici. Při dalších střelbách vstoje už udělal jen jednu chybu a závod dokončil jako padesátý. Diváci mu v cíli připravili nadšené ovace. Michal Krčmář udělal jednu chybu při třetí střelbě, zlepšoval ale stále svoji pozici a z 28. místa na startu se dostal na desáté v cíli. Později si postěžoval, že mu z kopce jely pomaleji lyže. Michal Šlesingr, který udělal dvě chyby při střelbě vstoje, se celkově třetím nejlepším běžeckým časem posunul o 25 pozic oproti startu a dojel na 19. místě. Do nedělního závodu s hromadným startem se probojovali všichni čeští reprezentanti včetně Jaroslava Soukupa, který skončil dvacátý. Vyhrál opět Martin Fourcade, který pouze v prvních dvou kolech soupeřil s Antonem Šipulinem. Další kola už jel jasně v čele a zvítězil s půlminutovým náskokem. Do stejného závodu žen nastupovala Gabriela Koukalová z 13. místa. Při první střelbě udělala jako všechny české reprezentantky jednu chybu a na trať vyjížděla na 14. místě. I když pak běžela rychle a posouvala se dopředu, při dalších dvou chybách při střelbách vstoje však zase ztrácela. V cílové rovině pak vyhrála sprinterský souboj s Tiril Eckhoffovou a dojela osmá. „Tři chyby, to je moc. Je zázrak, že jsem v desítce. Musím střílet lépe,“ zhodnotila svůj výkon po závodě. Veronika Vítková se díky čisté střelbě vleže zlepšovala, ale po dvou střelbách vstoje a při pomalejším závěru dojela do cíle na 12. místě. Eva Puskarčíková vinou tří chyb na střelnici a pomalejšího běhu dokončila závod na 26. pozici. Pro svoje první vítězství v kariéře si před celkem 35 000 diváky dojela Anaïs Chevalierová, když se po druhé střelbě dostala do čela a v posledním kole odrazila nástup Dorothey Wiererové.", "Poprvé v historii se do tohoto závodu, ve kterém startuje 30 biatlonistů, probojovali čtyři čeští muži. Pažba Ondřeje Moravce, kterou si předcházející den při sjezdu zlomil, byla slepena, takže mohl startovat se svou originální zbraní. I díky Moravcově pádu byla trať mírně pozměněna tak, aby závodníci do tohoto místa najížděli menší rychlostí; ani to však nezabránilo pádu Johannese Bø v posledním kole, když jel třetí. Při první střelbě udělal Michal Šlesingr tři chyby a když v průběhu závodu přidal další tři, dokončil jako poslední, třicátý. Michal Krčmář střílel poprvé čistě a proto se udržoval v čelní skupině, na všech dalších střelbách však udělal jednu chybu a dojel na 19. místě. Ještě lépe si počínal vleže bezchybný Jaroslav Soukup, který v polovině závodu jel jako druhý. Vstoje však nezasáhl celkem čtyři terče a do cíle dojel na 27. pozici. Ondřej Moravec udělal při první střelbě jednu chybu, ale další dvě položky zastřílel čistě, a tak se propracoval na čtvrté místo. Při poslední zastávce na střelnici sice jednou chyboval, ale protože většina nejbližších soupeřů si nepočínala lepe, svoji pozici neztratil. Předjel jej už jen celkově druhý Simon Schempp. Do cílové roviny vjížděl Moravec jako čtvrtý za Rusem Antonem Babikovem; předjet však už nestačil a dojel do cíle 0,3 sekundy za ním. Přesto to bylo nejlepší umístění českých biatlonistů v tomto ročníku světového poháru. Zvítězil opět Martin Fourcade: po druhé střelbě byl sice až čtrnáctý, ale během třetího kola stáhl ztrátu 20 sekund a díky oběma čistým střelbám vstoje si už udržoval dostatečný náskok až do cíle. V závodě žen se poprvé návštěvníci biatlonových akcí v Novém Městě na Moravě, kterých tento den přišlo 34 000, dočkali – zatím zde nikdy český reprezentant závod na mistrovství světa ani ve světovém poháru nevyhrál. Podařilo se to Gabriele Koukalové, i když se její vítězství nerodilo lehce. Na atypické trati, která byla zkrácena o nebezpečné místo a jela se proto na šesti dvoukilometrových okruzích, zastřílela čistě první položku vleže, ale při druhé jednou chybovala. V následujícím kole, do kterého odjížděla jako dvanáctá, však dokázala snížit ztrátu na vedoucí závodnice o více než 20 sekund. Přesto při první střelbě vstoje dokázala střílet čistě a navíc rychle. Protože většina soupeřek zde chybovala, odjížděla Koukalová s náskokem osmi sekund. Ten sice při běhu z větší části ztratila, ale poslední položku zastřílela čistě a odjížděla s malým náskokem před Dorotheu Wiererovou. V běhu získávala na Italku mírný náskok, ale dojížděla ji Němka Laura Dahlmeierová, která jela poslední dvě kola nejrychleji ze všech. V závěrečném stoupání však Koukalová náskok udržela a s jistotou dojela do cíle jako první před Dahlmeierovou a Wiererovou. Veronika Vítková udělala při střelbách vleže celkem tři chyby a dojela na 18. místě, Eva Puskarčíková se stejným počtem chyb o jedno místo za ní." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis a zařazení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Původní umístění není známo. V 19. století byl obraz ve vlastnictví kněžny Eleonory Schwarzenberské v Hluboké nad Vltavou. Ze státního zámku Hluboká přešel do vlastnictví Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích. Obraz byl silně přemalován renesančním malířem roku 1516. Při restaurování roku 1930 (J. Bělohoubek) byly odstraněny pouze nejhrubší přemalby. Antonín Matějček, který obraz viděl před rokem 1950, proto konstatuje špatný stav a nemožnost zhodnocení. Současná podoba je výsledkem restaurování v letech 1968-1969 (Národní galerie v Praze, V. Frömlová).", "Tempera na křídovém podkladu na desce ze smrkového dřeva potažené plátnem. Deska je sestavena ze sedmi prken o šířce 14-17 cm spojených kolíčky, celková velikost je 129 × 98 cm. Obraz, považovaný za rané dílo Mistra Třeboňského oltáře nebo dílny, byl pravděpodobně součástí křídlového oltáře. Rozměrově odpovídá \"Ukřižování z kaple sv. Barbory u Třeboně\", které rovněž pochází z dílny MTO. V minulosti byl zřejmě vystaven vysokému žáru, který způsobil vznik četných velmi drobných puchýřků, ve kterých je malba poškozena až k podkladu. Díky přemalbám však zůstaly velmi dobře zachované inkarnáty. S Třeboňským oltářem se zcela shoduje v konstrukci desek, podkladové vrstvě a v technice malby (podkresba červenou hlinkou a jemná rytá kresba v drapériích, světlé inkarnáty na podkladové bělobě bez barevných podmaleb, zářivé lazury a mimořádný cit pro barevnost, virtuózní malba sienou v polostínech, zlacení na černém polimentu, stejný charakter svatozáří). Ústřední postavu Panny Marie, sklánějící se nad Ježíškem v jesličkách, provází vlevo klečící a gestikulující Josef. Panna Maria klečí na brokátové podušce v prosté dřevěné chýši. Je oblečena v modrém plášti s červeným rubem, který je na hlavě přehrnut a zakrývá vlasy. Drapérie je modelována v dlouhých svislých záhybech, které potlačují hmotnost protáhlé figury. Dokonalost malby odhalilo až restaurování v 60. letech. Podle Pešiny křehký půvab Mariiny ženské tváře, měkkost modelace tvaru téměř tajícího ve světle, barevná harmonie a zářivost lazur dokonce převyšuje úroveň Třeboňského oltáře. Typika tváří - ženská s jemným nosem a mírným podbradkem a vousatá tvář Josefa, stejně jako charakter skalnaté krajiny se zakrnělými stromy, pestrými ptáky a detaily odpozorovanými z přírody, odpovídá jiným dílům Mistra třeboňského oltáře., Chýše je znázorněna ze tří různých pohledů v nedokonalé perspektivě, která ale přesto vyvolává dojem hlubokého prostoru. V krajině, která ještě připomíná díla Mistra vyšebrodského oltáře, jsou na pravé straně dvě dvojice pastýřů v různých prostorových plánech, které znázorňují minulé děje: \"Zvěstování\" a \"putování k Betlémské chýši\". V horním rohu je anděl Zvěstování s nápisovou páskou „Ecce ego annun[t]io vobis Gaudium“, Pasoucí se zvířata, symbolizující Starý (kozel) a Nový zákon (ovce), doplňuje dvojice vepřů, krav a hlava osla a vola v chlévě za jesličkami.Hlavní postavy Marie a Josefa jsou znázorněny v hieratické perspektivě jako proporčně větší. Dítě, které je celé zavinuto v plenkách připomínajících rubáš a leží v dřevěných jesličkách ve tvaru rakve, odkazuje na budoucí Ježíšovu mučednickou smrt. Obraz představuje nový ikonografický typ, který se vyvinul ze starší scény Narození Ježíše pod vlivem dobových mystických proudů v církvi (Vidění sv. Brigity Švédské, 1380). Podle tohoto výkladu Marie rozpoznala božství Ježíše po jeho narození a začala ho spontánně uctívat. Jedná se tedy o tzv. devoční obraz určený k podnícení zbožnosti věřících." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis a zařazení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ze soukromého majetku v Českém Krumlově obraz roku 1880 zakoupilo Městské muzeum v Českých Budějovicích a odtud byl převeden do Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou.", "Malba temperou a zlacené pozadí na křídovém podkladu s rytou kresbou. Smrková deska o rozměru 102 × 98,5 cm, potažená plátnem, byla patrně druhotně po stranách seříznuta, neboť na jejím levém okraji je zřetelný zbytek oděvu další postavy. Restauroval Bohuslav Slánský (1936, 1957). Výjev sedící Madony s dítětem, provázené světicemi, je označován jako \"Svatá konverzace (Santa conversazione)\". Korunovaná Panna Maria sedí na trůnu s baldachýnem a na pravém koleni přidržuje do poloviny těla nahého Ježíška, který se tváří obrací k věřícím. Typ trůnící Madony, představující \"Trůn Moudrosti\", pochází z Byzance a byl běžný také v italské gotické malbě. Vlevo stojící sv. Kateřina s kolem i sv. Markéta vpravo s drakem – symbolem pekelných sil, svírají v ruce palmové ratolesti jako odznak mučednictví. Koruny na hlavě Madony a světic jsou cennou pomůckou pro dataci. Liší se od precizního provedení korun u milostných Madon z okruhu Mistra vyšebrodského a proporcemi i dlouhými stonky trojlistů se podobají např. korunám na votivní desce Jana Očka z Vlašimi (1371). Pro přechodné období slohu jsou charakteristické některé starší tradiční prvky, jako svatozáře, celková kompozice Madony s děckem, nebo složitá, subtilní a italizující kompozice trůnu. Naproti tomu mateřské rysy tváře Panny Marie a dětský půvab a hravost Ježíška představují posun námětu k větší přirozenosti. Také tvarování postav a zářivá barevnost spojují dílo s knižní a deskovou malbou 60.–70. let 14. století. Obraz je zhruba o dvacet let mladší než Vyšebrodský cyklus a má nejblíže k desce \"Seslání Ducha svatého\". Časově je zařazován k závěru tohoto slohového období, kdy docházelo k uvolňování kánonu. Jsou v něm patrné tendence k překonání lineárního slohu směrem k větší abstrakci a změkčení tvaru, ke zduchovnění, novému řešení funkce světla a bohatě odstupňované barevnosti, které předznamenávají sloh 60. let a dílo Mistra třeboňského oltáře. Technologický průzkum obrazu ukázal, že jako pojidlo byl užit olej. V podmalbách inkarnátu se obraz liší od Vyšebrodského cyklu a představuje tak nový druh malířské techniky." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis a zařazení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Špitál s kostelem sv. Václava v Českých Budějovicích byl založen před rokem 1327 a zanikl roku 1840. Reliéf s Klaněním tří králů býval vystavován během vánoc v katedrále sv. Mikuláše. Poté byl v majetku rodiny městského písaře Illinga, jeho dcery a vnučky. Od ní reliéf roku 1910 zakoupilo Městské muzeum a odtud byl převeden do sbírek Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou.", "Vysoký reliéf z lipového dřeva s částečně zachovanou původní polychromií, rozměr 73 × 98 × 22 cm. Restaurovali Jiří Blažej (1953–1954) a Ludmila Slánská (Praha, 1965). Na pozadí reliéfu, které tvoří zeď s naznačeným kvádrovým zdivem a malým okénkem, je pět téměř samostatných figur soustředěných kolem ústředního bodu kompozice – postavy Ježíška. Vlevo od sedící Panny Marie je otevřený chlév s hlavami osla a vola. Josef stojí za Marií, gestem rukou chrání matku a naklání se k děcku. Neklidné dítě, které na klíně přidržuje Marie, drží pravou rukou matčinu roušku a levou ruku vztahuje k poháru klečícího krále Kašpara. Ten položil svou korunu na zem a hledí vzhůru do tváře Marie a Josefa. Za klečícím nejstarším mudrcem stojí prostřední Melichar, přinášející zdobnou truhličku se zlatem a za ním Baltazar, který patrně v rukou držel nádobu s kadidlem. Na lemu jeho pláště je monogram AI. Celková kompozice vychází volně z grafických listů Mistra E.S. a Martina Schongauera a styl řezby má formální souvislost se slohem Mistra Kefermarktského oltáře. Je pro něj typická silná ornamentální stylizace vlasů a vousů a mačkaných záhybů oděvů. Vlající drapérie Ježíška a Baltazara mohou mít inspirační zdroj v raném díle Lucase Cranacha st.. Tři králové, kteří jsou vyobrazeni jako představitelé všech tří v té době známých kontinentů (Evropa, Asie, Afrika), byli bezprostředními svědky Zjevení Páně a zvěstovateli naděje pro celý svět. Podle středověkých představ mohli doufat v přednostní spásu. Sochařské signatury se vyskytují i na výjevech Klanění z dílen jiných autorů. Dá se předpokládat, že sochař se zpodobením tohoto výjevu identifikuje se zvěstovateli evangelia. Dílo, přisuzované ve starší literatuře Mistru Oplakávání ze Žebráka, se vymyká regionální sochařské produkci. Jeho autorem mohl být Mistr Alexander, který na jih Čech přišel patrně z Horního Porýní a byl členem českobudějovického cechu zlatníků, malířů a sochařů. Koncepce a modelace reliéfu, žánrový motiv neklidného děcka i typika postav má blízko ke slohovému okruhu vídeňských následovníků Nicolause Gerhaerta van Leyden. Oproti dílům Mistra žebráckého Oplakávání se reliéf Klanění vyznačuje nepatetickým slavnostním stylem a precizní řezbou s detaily odpozorovanými ze skutečnosti (vrásky, měkkost dětského tělíčka)." ] }

{ "title": [ "Produkce.", "Scénář.", "Přípravy.", "Natáčení.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Scénář napsal David Mrnka a popisuje v něm jak politickou, tak i osobní stránku příběhu Milady Horákové. Film tak bude obsahovat také její ambice či pochybnosti i její rodinný život a vnitřní boj. Zdrojem Mrnkovi byly osobní dopisy a fotografie, ale také paměti Bohuslava Horáka, manžela Milady, které mu poskytla jejich dcera Jana Kánská. Vybrat pro scénář klíčové události Miladina života bylo velmi obtížné. Mrnka se přitom ale nevyhýbal ani stinným stránkám Horákové. Psaní scénáře asistovalo několik odborných poradců.", "Režisér filmu David Mrnka, pro kterého je film režijním debutem, hledal vhodnou kandidátku pro obsazení hlavní role mezi více herečkami. Ve hře byly Kate Winsletová, Maggie Gyllenhaalová či Vera Farmigaová, volba nakonec padla na Ayelet Zurerovou. Klíčem k výběru byl mix několika kritérií, mezi nimi podobnost protagonistce, herecký výkon, prodejnost a distribuční potenciál v zahraničí. Hlavním kritériem ale bylo, aby herečka dokázala pochopit roli a vžít se do ní, což zvládla Zurerová i kvůli tomu, že je její maminka Slovenka.", "Úplně první záběr, ze závěrečné fáze filmu, byl natočen v sobotu 5. listopadu 2016 v Praze. Scény z výslechové místnosti, kde se snaží vyšetřovatelé dohnat Miladu Horákovou ke smyšlenému přiznání, filmaři natáčeli v neobydleném domě nedaleko hlavního nádraží v Praze. Další scény se natáčely v autentických lokacích, například v Terezíně, na Šumavě nebo u Hradce Králové.", "Film Milada získal dva České lvy. Prvního za nejlepší masky, druhého za nejlepší kostýmy. Snímek se dobře umístil také v dalších kategoriích." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Životní cyklus.", "Ekologie.", "Komerční využití.", "Zdroj obnovitelné energie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Stélka většiny kelpů sestává z plochých, listům podobných struktur. Kelpy mají příchytný orgán, který je ukotvuje v substrátu na dně oceánu. Stélky některých druhů jsou nadnášeny dutými měchýřky naplněnými plynem.", "Pro kelpy je typická rodozměna, tedy střídání haploidního gametofytu a diploidního sporofytu. Haploidní fáze začíná ve chvíli, kdy dospělý organismus uvolní velké množství spor, ze kterých se vyvíjí samčí a samičí gametofyty. Pohlavní rozmnožování dává vzniknout sporofytu, ze kterého se vyvine dospělá řasa.", "Kelpy mohou tvořit husté lesy, které jsou druhově velice bohaté a plní významnou ekologickou funkci. Podél norského pobřeží se tyto lesy rozkládají na 5800 km2 příbřežních vod a poskytují útočiště mnoha živočichům. Na stélkách jsou uchyceny četné sesilní organizmy (např. mořské houby, pláštěnci nebo mechovci). V plně vyvinutých kelpových lesích se na stélkách a příchytných orgánech kelpů vyskytuje více než 100 000 bezobratlých organismů na metr čtvereční. Větší bezobratlí, zejména mořští ježci druhu \"Strongylocentrotus droebachiensis\", rádi kelpové porosty spásají, přestože uvnitř hustých kelpových lesů se příliš nevyskytují.", "Kelpy se díky jejich výskytu v mělkých vodách a růstu stélek až k vodní hladině poměrně snadno těží. Kelpový popel je bohatý na jód a zásadité látky a může být využit při výrobě mýdla nebo skla. Až do začátku 19. století, kdy se uhličitan sodný začal zpracovávat průmyslově, bylo ve Skotsku pálení kelpu jedním z jeho hlavních zdrojů. Kyselina alginová, polysacharid získávaný z kelpu, se používá ke zpevnění zmrzlin, želé, dresingů nebo zubních past. Alginátový prášek často je používán zubaři a ortodonty při snímání otisků. Konbu (\"Saccharina japonica\" a další), tedy několik druhů tichomořských řas, je velice důležitou složkou čínské, japonské a korejské kuchyně. Konbu se používá k dochucení vývarů, dušených pokrmů i rýže a také jako zelenina. Průsvitné kelpové plátky se používají jako poživatelný dekorativní obal rýže a dalších jídel. Pro svůj vysoký obsah jódu se některé druhy kelpu už od středověku používají k léčbě zvětšené štítné žlázy. Skupina výzkumníků z univerzity v Newcastlu v roce 2010 uskutečnila laboratorní pokusy, při kterých se kyselina alginová, obsažená v kelpu, ukázala být účinným prostředkem na hubnutí.", "Kelp má velké přírůstky a při tlení uvolňuje poměrně velké množství methanu a také sacharidů, které mohou být přeměněny na ethanol. Existují návrhy na zřízení velkých kelpových farem na otevřeném moři, které by mohly sloužit jako zdroj obnovitelné energie. Na rozdíl od jiných biopaliv, například kukuřičného lihu, kelpové porosty logicky nevyžadují zavlažování." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis a zařazení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Pochází patrně z oltáře sv. Trojice farního kostela sv. Mikuláše (oltář doložen 1381), nebo ze špitálního kostela sv. Trojice (zal. 1515) v Českých Budějovicích. Dílo bylo zakoupeno ze soukromé sbírky v 90. letech 19. století pro Městské muzeum v Českých Budějovicích. Odtud bylo převedeno do sbírky Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou v roce 1953.", "Socha z lipového dřeva o výšce 107 cm, se zbytky polychromie. Restaurováno v letech 1900 (J. Wodiczka), 1960 (L. Slánská), 1999 (MG). Předlohou mohl být dřevoryt Albrechta Dürera (1511), ale pohyb a expresivní ztvárnění postavy Krista jsou vypracovány samostatně s originalitou, která nemá přímý vzor. Kompozice postav odkazuje spíše k dílům starším, jako je tondo se sv. Trojicí Jeana Malouela (1400) nebo oltářní křídlo Bernta Notkeho v Lübecku (1483). Trůnící Bůh otec drží v rukou bezvládné, vyhublé a zmučené Kristovo tělo, které je prohnuto do oblouku. Levou rukou drží Krista na hrudi a prsty se téměř dotýká jeho rány v boku. Bůh otec s dlouhými vlasy a vousy má na hlavě korunu zdobenou dvěma pruhy zubořezu. Je oděn do dlouhého pláště se zbytky červeného pigmentu a roucha, které je v pase podkasané. Ježíšova hlava má trnovou korunu a pootevřené oči. Není opřena o rameno otce, ale je vychýlena aby více zdůraznila myšlenku pokory. Ikonograficky výjev představuje Svatou Trojici jako tzv. \"Trůn milosti\" (Gnadenstuhl, Throne of Grace). Chybějící holubice – symbol Ducha svatého, byla patrně připevněna na oltáři nad sousoším. Okraj podstavce a sloupky trůnu jsou zdobeny obloučkovým vlysem. Postava Boha Otce má mohutnou statickou pyramidální formu, zatímco Kristus je útlý a nohama se sotva dotýká země. Otec ho pozvedá a prezentuje jako kontrast křehkosti božského vtělení s neporušitelným božstvím. Sochař tak možná poukazuje k tomu, že v díle spásy náleží hlavní iniciativa Bohu Otci a vykoupení, získané obětí Krista, je výlučně darem Boha. Historikové umění, počínaje Josefem Opitzem, řadí sousoší k dílům Mistra Oplakávání ze Žebráku. Podle Homolky, který nachází analogie k sedícím figurám oltáře v Altmünsteru, byl sochař obeznámen s vídeňským sochařstvím (M. Tichter). Předpokládá se, že kolem roku 1511-1512 podnikl cestu do Podunají. Zřejmé analogie s bavorským sochařstvím, zejména s díly Hanse Leinbergera, který byl aktivní ve stejné době, zmiňuje P. Kováč. Datace sousoší může být vztažena k založení špitálního kostela sv. Trojice roku 1515, které následovalo po vlně morových epidemií, z nichž ta první roku 1495 zahubila téměř polovinu obyvatel města." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Registrované partnerství.", "Stejnopohlavní manželství.", "Záznam hlasování Poslanecké sněmovny 18. červen 2014.", "Statistiky.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "", "7. prosince 1995 předložila poslankyně Lydie Errová návrh zákona o \"svobodných svazcích\" (\"union libre\"). Její strana LSAP tvořila část vlády Junckera-Poose spolu s CSV. Návrh zákona o stejnopohlavním manželství předložila 9. května 1996 poslankyně Renné Wegenerová za opoziční Zelené. K oběma návrhům nezaujala až dokonce své existence 13. června 2000 Státní rada žádné stanovisko. Vláda Junckera-Polfera skládající se z koalice Křesťanskosociální lidové strany (CSV) a Demokratické strany zpracovala a schválila návrh zákona o registrovaném partnerství 26. dubna 2002. Státní rada návrh kritizovala pro jeho napodobování francouzského paktu solidarity, který podle nich negarantoval takovou rovnoprávnost jako belgické statutární soužití. Mimo jiné doporučovala legalizaci sňatků, zvlášť poté, co se takovému kroku odhodlala i sousední Belgie. O vládním návrhu spolu se dvěma předchozími návrhy byla vedená debata a závěrečné hlasování 12. května 2004. Poslanecká sněmovna návrh zákona o registrovaném partnerství schválila s 33 kladnými hlasy (z obou vládnoucích stran), 7 negativními hlasy (Alternativní demokratická strana reformy - ADR) a 20 zdrženími se (LSAP, Zelení a Levice), zatímco návrhy o svobodných svazcích a stejnopohlavním manželství odmítala se dvěma vládnoucími stranami hlasujícími proti, opozičními stranami hlasujícími pro (vyjma ADR, která hlasovala proti stejnopohlavnímu manželství). Zákon o registrovaném partnerství byl podepsán 9. července 2004 a účinnosti nabyl k 1. listopadu 2004. Registrované partnerství založené na francouzském modelu je přístupné jak homoexuálním, tak i heterosexuálním párům. Zákon garantuje párům žijícím v něm většinu manželských práv a povinností v oblasti sociální a daňové, ale ne všechny. Neumožňuje například společné osvojení dětí..", "Vládnoucí Křesťanskosociální strana lidová až do r. 2009 stejnopohlavní manželství odmítala, ačkoliv jej premiér pocházející ze stejné strany osobně podporoval. V červenci 2007 byl pokus o legalizaci stejnopohlavního manželství zamítnut parlamentem v poměru hlasů 38:22. V červenci 2009 oznámila nově vzniklá vláda Junckera-Asselborna záměr legalizovat stejnopohlavní manželství. Během debaty uskutečněné 19. ledna 2010 řekl ministr spravedlnosti François Biltgen, že zákon o stejnopohlavním manželství bez možnosti adopce bude dokončen ještě před parlamentními prázdninami. 9. července 2010 vláda návrh přijala a předložila parlamentu. V květnu 2012 byl návrh přepracován a hlasování odložené nejpozději na r. 2013. 27. listopadu 2012 zaujala k tomuto zákonu Státní rada negativní stanovisko, čímž přiměla parlament k debatě na téma, zda o něm vůbec hlasovat. Někteří členové Rady měli k návrhu odlišné stanovisko. 6. února 2013 se rozhodla Sněmovní komise pro právní záležitosti zvážit otázku zpřístupnění manželského institutu homosexuálním párům. 20. února se komise zpočátku rozhodla ustoupit od adopce pro homosexuální páry s tím, že společné osvojení zůstane přístupné pouze pro heterosexuální páry. 6. března 2013 ta samá komise své stanovisko přehodnotila. Nicméně 4. června se po druhém přezkumu rozhodla Rada států nepodpořit zákon, bude-li umožňovat osvojení i stejnopohlavním párům, které chtěla přiznávat pouze párům různopohlavním. 19. června 2013 se rozhodla Komise pro právní záležitosti odstranit ustanovení o rovných adopčních právech pro homosexuální páry. Návrh byl předložen parlamentu k hlasování na podzim 2013. Ke zpoždění došlo v důsledku nadcházejících říjnových voleb, které vyvoala rezignace lucemburské vlády. V koaliční smlouvě nové vlády, v jejímž čele stál otevřeně homosexuální premiér Xavier Bettel, sepsané 4. prosince 2013 bylo zahrnuto manželství a plná adopční práva pro páry stejného pohlaví. Legalizace byla naplánována na první trimestr r. 2014.8. ledna 2014 oznámil ministr spravedlnosti Felix Braz, že by parlament měl rozhodnout o návrhu v létě 2014, a pokud projde, tak účinnosti nabyde koncem r. 2014. 19. března 2014 dokončila Sněmovní komise pro právní záležitosti svoji práci na zákoně o manželské reformě a poslala jej Státní radě, které své stanovisko vydala 20. května 2014. 28. května 2014 schválila návrh Komise pro právní záležitosti. Všechny politické strany, vyjma ADR, byly pro. 18. června 2014 byl návrh schválen Poslaneckou sněmovnou v poměru hlasů 56:4. 24. června 2014 jej podpořila i Rada států. 4. června byl návrh podpesán velkovévodou Jindřichem I. Ve Sbírce zákonů Velkovévodství Lucemburského byl zákon publikován 17. července 2014.", "První homosexuální svatební obřad se odehrál hned 1. ledna 2015 na radnici v Differdange před starostou Robertem Traversini. Jednalo se o dva muže Messrse Henriho Lorenza Hubera a Jeana-Paula Olingera. 15. května 2015 si lucemburský premiér Xavier Bettel vzal svého partnera Gauthiera Desteney. Svatba proběhla soukromě v městské hale hlavního města. Bettell se tak stal první hlavou státu v EU a druhým předsedou vlády na světě, který uzavřel sňatek s osobou stejného pohlaví. Poslanecká sněmovna zneplatnila petici za zrušení zákona o manželství, adopce a asistované reprodukce pro homosexuální páry. Nicméně 16. listopadu ji místní soudy uznaly za platnou. 7. července 2015 byl odmítnut návrh člena ADRP zorganizovat celonárodní referendum o manželství a adopci párů stejného pohlaví napříč celým politickým spektrem. 19. listopadu 2015 zpracovala vláda návrh zákona, který uznával stejnopohlavní manželství uzavřená v zahraničí před 1. lednem 2015. 19. dubna 2016 tento zákon schválila Poslanecká sněmovna v poměru hlasů 50:3. 3. května podpořila Státní rada rozhodnutí Sněmovny. Návrh podepsal vévoda 23. května. Publikován byl 1. června 2016.", "V r. 2015 bylo v Lucembursku oddáno cca 120 stejnopohlavních párů. 49 z nich bylo v Lucemurku a 11 v Esch-sur-Alzette, což jsou dvě největší města v zemi. Páry stejného pohlaví tvoří přibližně 7 % všech uzavřených manželství.", "Výzkum Angus Reid Global Monitor z r. 2006 shledal, že 58 % Lucemburčanů podporuje stejnopohlavní manželství. Dubnový výzkum Polimonitoru z r. 2013 zpracovaný Luxemburger Wort a RTL shledal 83 % podporu stejnopohlavního manželství a 55 % homoparentálnímu osvojení. Eurobarometrické šetření z r. 2015 shledalo, že 75 % Lucemburčanů podporuje myšlenku legalizace stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou. 22 % bylo proti." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis a zařazení.", "Obraz Madony.", "Malovaný rám." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Dílo pochází z pražské malířské dílny. Původní umístění není známo, ale je pravděpodobné, že do jižních Čech se obraz dostal až za husitských válek. Ikonografie malovaného rámu napovídá, že mohl být určen pro oltář zasvěcený kultu „sv. Pěti bratří mučedníků“ a českých patronů, např. v kostele sv. Václava ve Staré Boleslavi. Roku 1796 ho zakoupil krumlovský barvíř Jakub Pechtl od Veroniky Fischerové a roku 1811 ho daroval do špitálního kostela sv. Trojice v Českých Budějovicích. Koncem 19. století byl obraz výměnou za kopii darován Městskému muzeu v Českých Budějovicích. Roku 1953 byl převeden do sbírek Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou.", "Malba temperou a zlacení na křídovém podkladu. Střed obrazu tvoří deska ze smrkového dřeva 69 × 48 cm, potažená plátnem. Na zadní straně desky je malba napodobující vzácný kámen. Malovaný rám z lipového dřeva má rozměry 96 × 75,5 × 4,5 cm. Obraz byl neodborně restaurován koncem 19. století (B. Čurn). Další restaurování provedl A. Bělohoubek (dílna Společnosti vlasteneckých přátel umění Praha) a Bohuslav Slánský (1957, Praha).", "Marie, zobrazená jako korunovaná královna nebes, je oblečena do modrozeleného pláště s červeným rubem. Na prsou, kde je plášť sepjat zlatou agrafou, se zachovaly stopy po připevnění relikviáře. Její pravá ruka, zahalená pláštěm, podpírá tělo nahého Ježíška. Levá ruka dítě přidržuje pod rameny. Na hlavě má bílou roušku s ozdobným lemem. Koruna s namalovanými drahokamy je součástí zlaceného pozadí, zdobeného puncováním. Polopostava korunované Panny Marie s Ježíškem je věrnou kopií staršího obrazu milostné Madony, Madony roudnické (1385–1390), ale vykazuje již známky ustáleného krásného slohu. Oproti předloze jí chybí hlubší šerosvitná modelace a tváře se jeví plošnější. Pro plášť roudnické madony byl jako pigment užit vzácný lapis lazuli, který zachoval svou jasnou ultramarínovou modrou barvu. U pozdějších kopií byl místo něj použit azurit, který se stárnutím mění v malachit a získává modrozelený odstín.", "Na levé svislé liště rámu jsou shora postavy sv. Jakuba, sv. Václava a sv. Barbory, na pravé liště shora sv. Filip, sv. Vít a sv. Kateřina. Na horní liště rámu jsou zleva polopostavy sv. Pavla, skupina českých světců (Pět bratří?) v čele se sv. Václavem a sv. Vojtěchem a vpravo od nich sv. Petr. Na dolní liště jsou zleva polopostavy světic sv. Uršuly, sv. Doroty a sv. Apoleny. Rozvržení kontur a linií je v podkladové vrstvě vyryto nebo nakresleno šedou barvou. Drapérie jsou provedeny zářivými světle modrými, červenými, olivovými a modrozelenými pigmenty. Podmalby stínů bílých roušek a inkarnátů jsou hnědé. Pozadí je zlacené a zdobené puncováním a rozvilinovým ornamentem (dolní lišta). V postavách zemských patronů a kvalitě malby spatřují historikové umění těsnou souvislost s rámem svatovítského Veraikonu (po r. 1400), ale nepředpokládají vznik v téže dílně. Spojujícím prvkem je typika postav (sv. Václav, sv. Vít) a zahrocující se svislé klikaté záhyby drapérií zvýrazněné podél okraje bílou linkou. Podle Matouše vyobrazení postav na rámu spojuje konzervativní (byzantinizující) sloh konce 14. století s vlivem díla Mistra Třeboňského oltáře v manýristickou formu typickou pro dobu kolem roku 1410." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Vzdělání a raná klavírní dráha.", "Mezinárodní kariéra.", "Nahrávání.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Katia a Marielle Labèquovy se narodily v příhraničním městě Bayonne, ležícím v baskickém regionu na jihozápadním pobřeží Francie. Otec byl lékař a ragbista, který zpíval ve sboru opery v Bordeaux. Italská matka Ada Cecchiová, bývalá žačka pianistky Marguerite Longové, se stala první učitelkou klavíru obou sester v jejich třech a pěti letech. Po absolutoriu na pařížské konzertvatoři v roce 1968 začaly účinkovat s repertoárem pro klavír pro čtyři ruce a skladbami pro dva klavíry. Debutové album \"Les Visions de l'Amen\" od skladatele Oliviera Messiaena nahrály pod jeho uměleckým vedením. Následně se věnovaly soudobé vážné hudbě s přednesem děl Luciana Berii, Pierra Bouleze, Philippa Boesmanse, Györgyho Ligetiho a Oliviera Messiaena.", "Gershwinovy náhravky \"Rapsodie v modrém\" pro dva klavíry z roku 1980 v jejich provedení se prodalo přes půl milionu kopií. Vedle klasického repertoáru vystupovaly s díly napříč žánry a styly, jakými jsou jazz, ragtime, flamenco, minimalismus, barokní hudba v provedení na dobové nástroje, stejně tak se podílely na skladbách pop music a experimentálního rocku. S italským fagotistou Marcem Postinghelem realizovaly interpretaci barokní hudby na fortepiana objednaná v roce 1998. S těmito nástroji pak koncertovaly společně s italskou skupinou Il Giardino Armonico pod taktovkou Giovanniho Antoniniho. V roce 2000 vystoupily k bachovskému jubileu s německou Musica Antiqua Köln vedenou Reinhardem Goebelem. Účinkovaly také s komorním orchestrem English Baroque Soloists řízeným sirem Johnem Eliotem Gardinerem, benátským barokním orchestrem dirigovaným Andreou Marconim, či londýnským Orchestra of the Age of Enlightenment pod taktovkou sira Simona Rattla. V berlínském amfiteátru Waldbühne zahrály v roce 2005 před 33 tisíci diváky na závěrečném koncertu sezóny Berlínských filharmoniků. Některá díla byla zkomponována přímo pro sesterské duo, včetně skladby „Linea“ od Luciana Berii pro dva klavíry a bicí nástroje, díla „Water Dances“ pro dva klavíry od Michaela Nymana, skladby „Battlefield“ pro dva klavíry a orchestr od Richarda Dubugnona, „Nazareno“ pro dva klavíry, bicí a orchestr od autorů Osvalda Golijova a Gonzala Graua, „The Hague Hacking“ pro dva klavíry a orchestr skladatele Louise Andriessena, nebo dílo „Capriccio“ od Philippa Boesmansa. Umělkyně se ujaly také instrumentální verze \"West Side Story\" pro dva klavíry a bicí upravené Irwinem Kostalem a zahrály Ravelovo \"Bolero\" v zápisu pro dva klavíry a baskické bubny s triem Kalakan. Ve Francii, Anglii, Itálii a na Kubě uvedly premiéru skladby „Four Movements“ pro dva klavíry od skladatele Philipa Glasse. V listopadu 2011 představily v londýnském Kings Place projekt \"50 Years of Minimalism\" (50 let minimalismu) s díly autorů Johna Cage, Davida Chalmina, Williama Duckwortha, Arva Pärta, Michaela Nymana, Terryho Rileye, Steva Reicha, Howarda Skemptona, Nicoly Tescariho a dalších.", "V období 1970–1997 klavírní duo nahrálo alba pro vydavatelství Erato (Warner Classics), Philips Records, EMI Classics, Sony Music Entertainment, a Decca Records. Následovala desetiletá přestávka než v roce 2007 sestry založily vlastní italský label KML Recordings, zaměřený nejen na klasickou hudbu. Vedle vlastního repertoáru produkují díla mladých umělců, včetně experimentálního rocku (B for Bang DimensionX, Dream House, Red Velvet) a lidové hudby (Mayte Martinová, Kalakan). Roku 2005 založily v Římě nadaci „Fondazione Katia e Marielle Labèque“ s cílem prohloubení vztahu mezi hudbou a jejím dopadem, uváděním nových děl pro dva klavíry do života i podporou experimentálních skupin. V roce 2012 zřídily nahravácí studio „Studio KML“ v Římě, jakožto místo střetnutí hudebníků podporovaných jejich nadací a členy zázemí vydavetelství KML Recordings. První nahrávkou vzešlou ze studia se stala skladba „Minimalist Dream House“.", "Partnerem Katii Labèqueové je o 30 let mladší francouzský skladatel, producent a kytarista David Chalmin ze skupiny Triple Sun. Krátce vdaná byla za anglického kytaristu Johna McLaughlina, v jehož kapele účinkovala na počátku 80. let dvacátého století. Manželem Marielle Labèqueové je dirigent Semjon Byčkov, s nímž žije v Paříži. Sestry bydlely společně v několika evropských městech. V roce 1987 se přestěhovaly do Londýna a o šest let později do paláce v italské Florencii. Od roku 2005 jim patří část zrekonstruovaného paláce v Římě ze 17. století, kde sídlí jejich vydavatelství." ] }

{ "title": [ "Podrobnosti.", "UML notace.", "Kompozitní typy v C.", "Rekurzivní kompozice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Když jsou v programovacím jazyce vytvořeny objekty jako datové typy, mohou být často děleny na složené a nesložené datové typy. Složení může být považováno za vztah mezi typy: objektově složený typ (např. \"auto\") „obsahuje“ objekt jednoduššího typu (např. \"kola\"). Uvažujme o vztahu automobilu konkrétně: \"automobil\" je složen z objektů, jako je \"volant\", \"sedadla\", \"převodovka\" a \"motor\". Tento „vztah“ může být stanoven v počítačovém programu jako složení vztahů. V reálném světě je samotná „podstata složení“ chápána jinak. Motor v automobilu může být nahrazen motorem z jiného automobilu, což znamená, že vztah je lepší popsat jako agregace (viz níže) než složení. Obecně řečeno, jak plyne čas, tak co vypadá jako kompozice, tak má tendenci se proměnit v shluky a shluky mají tendenci se proměnit ve volnější sdružení. Složení musí být odlišné od subtypování, což je proces přidání detailu k obecnému typu dat k vytvoření více konkrétních datových typů. Například automobily mohou být konkrétní typem vozidla: \"auto\" je \"vozidlo\". Dělení nepopisuje vztah mezi různými objekty, ale místo toho říká, „že objekty jednoho typu, jsou zároveň objekty jiného typu“. V programovacích jazycích, jsou kompozitní objekty obvykle vyjádřeny pomocí odkazů z jednoho objektu na jiný. V závislosti na jazyku, mohou být tyto odkazy známé jako \"atributy\", \"pole\", \"členy\" nebo \"vlastnosti\", a výsledná kompozice jako \"kompozitní typ\", uložený\" záznam\", \"struktura\", \"n-tice\", nebo \"uživatelem definovaný typ (UDT)\". Pole jsou uvedeny jedinečným názvem, takže každé z nich může být odlišeno od ostatních. Nicméně z těchto odkazů nemusí nutně znamenat, že objekt je kompozice. Kompozici nazýváme pouze, pokud objekty nemají žádnou nezávislou existenci. Pro podrobnosti viz dále kapitola Agregace.", "V UML, existují dva způsoby modelování kompozice: kompozice a agregace. Dejte si pozor na to, že v UML má kompozice užší význam než v běžném jazyce. C++ kód níže ukazuje, jak by měl zdrojový kód vypadat. // Kompozice class Auto private: // Agregace třída Rybník private:", "Toto je příklad kompozice v C. struct Person", "Objekty mohou být složené rekurzivně pomocí rekurzivních typů, nebo odkazů. Jedna implementace pro rekurzivní kompozici je taková, kde každý objekt má odkazy na ostatní stejného typu." ] }

{ "title": [ "Život a vzdělání.", "Kariéra.", "Tvorba.", "Práce v oblasti umění.", "Práce v oblasti školství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Larissa Yasmin Behrendt vyrůstala v Sutherland Shire na jihu Sydney. Její matka pracovala jako účetní a otec byl řídícím letového provozu a později se zaměřil na studium domorodé kultury. V roce 1988 byl jmenován ředitelem výzkumu domorodé kultury na New South Wales University v Sydney. V témže roce zde začala Behrendt studovat. Zde v roce 1992 získala bakalářský titul z práv. Ve stejném roce byla přijata u Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu do praxe jako advokát. Na stipendium vycestovala do Spojených států, kde v roce 1994 získala na Harvardské univerzitě magisterský titul z práv, a v roce 1998 doktorát z právní vědy. Behrendt se tak stala prvním domorodým Australanem, který získal titul z práv na Harvardské univerzitě.", "Po absolvování Harvardské univerzity Behrendt pracovala po dobu jednoho roku v Kanadě s organizací First Nations. V roce 1999 pracovala s Assembly First Nations na rozvoji politiky rovnosti žen a mužů. Stejný rok vypracovala studii, ve které se zaměřila na srovnání vývoje zákonů o domorodém obyvatelstvu v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu. Od roku 1998 Behrendt je členkou Australian Institute of Aboriginal and Torres Strait Islander Studies.Od roku 2000 může podle Nejvyššího soudu autralského soudu vést vlastní praxi jako advokát. Behrendt je svým politickým smýšlením republikánka, vymezující se proti monarchii v Austrálii.", "Behrendt se rozsáhle věnuje právním a domorodým záležitostem, převážně otázce sociální spravedlnosti. Mezi její odborné publikace se řádí Aboriginal Dispute Resolution (1995) a Achieving Social Justice (2003). V roce 2005 se stala spoluautorkou knihy Treaty. Behrendt také napsala dvě beletristická díla, včetně románu Home, který získal v roce 2002 ocenění Queensland Premier's Literary Awards, David Unaipon Award a také v roce 2005 Commonwealth Writers Prize za nejlepší debutní román v regionu jihovýchodní Asie a jižního Tichomoří. Její druhý román Legacy získal v roce 2010 Victorian Premier's Literary Award v kategorii domorodá tvorba. V roce 2012 publikovala Behrendt knihu Indigenous Australia For Dummies.", "Behrendt hraje aktivní roli v oblasti podpory uměleckých organizací a iniciativ. V roce 2007 se stala předsedkyní National Indigenous Television, jednalo se o první vysílání televizní sítě v Austrálii věnované domorodcům. V roce 2008 byla Larissa Yasmin Behrendt jmenována do správní rady Dance Theatre Bangarra a od roku 2010 stojí v jejím čele. Taktéž byla v roce 2012 jmenována do představenstva Museums and Galleries NSW.", "Behrendt zaměřuje svou činnost i na problémy spojené se vzděláváním domorodých obyvatel, včetně gramotnosti. V dubnu 2011 byla Behrendt jmenována vládou předsedkyní Review of Higher Education Access and Outcomes for Aboriginal and Torres Strait Islander People. Tato instituce má za úkol výtvářet plán pro vysokoškolské vzdělávání domorodého lidu." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Lodní doprava.", "Železnice." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Obec Dundrum leží uprostřed Dundrumské zátoky na jejím severovýchodním břehu, přímo naproti průlivu, který zátoku spojuje s Irským mořem. Katastr obce je součástí chráněné krajinné oblasti \"Mourne & Slieve Croob AONB\" (anglicky \"Area of Outstanding\" \"Natural Beauty\"). Nejbližším městem jsou přímořské lázně Newcastle na jihu, vzdálené po silnici A2 zhruba 5 km. Vesnici i s přilehlým hradním vrchem od severozápadu obtéká řeka Moneycarragh, která pramení na východních svazích hory Slieve Croob a jižně od Dundrumu ústí do mořské zátoky.", "V roce 1177 pronikli Normané do východních oblastí Ulsteru a obsadili pobřeží Irského moře. John de Courcy, který velel normanské invazi, začal na počátku 13. století na místě starší gaelské pevnosti budovat strážní hrad, který měl střežit cestu z Droghedy na poloostrov Lecale (irsky \"Leath Cathail\") a do Downpatricku. V roce 1203 byl však John de Courcy vyhnán z Ulsteru svým nástupcem Hughem de Lacy. V roce 1210 dobyl Dundrum král Jan a věnoval prostředky na dostavbu hradu a na jeho posádku. Do 15. století dundrumský hrad patřil vévodům z Ulsteru, později byl několikrát dobýván a měnil majitele.", "Od 17. století stoupal význam ulsterských přístavů, mezi něž - kromě například Newcastlu, Killoughu, Portaferry, Bangoru nebo Holywoodu - patřil i Dundrum. Později do zdejšího přístavu, který se stal základnou parolodní společnosti \"East Downshire Steamship Company\", bylo dováženo především uhlí. Dundrum si uchoval oficiální statut obchodního přístavu až do roku 1984. Součástí historie dundrumského přístavu je poněkud kuriózní příběh, který se zde odehrál v roce 1846. Loď \"Great Britain\", první zaoceánská loď s ocelovým trupem, která byla zkonstruována slavným Isambardem Kingdomem Brunelem, během své páté plavby se dostala 22. září 1846 v nepříznivém počasí do blízkosti Dundrumské zátoky. Kromě zboží bylo na palubě 180 cestujících. Její kapitán James Hosken chybně vypočítal rychlost lodi a podle nepřesné mapy se domníval, že místo majáku \"St John's Point\" vidí maják \"Chicken\" \"Rock\" u ostrova Man. Výsledkem bylo ztroskotání lodi \"Great Britain\" společnosti Great Western v píscích Dundrumské zátoky. Po skoro 12 měsících oprav byla loď opět schopná plavby, avšak kapitánu Hoskenovi již nikdy poté nebylo svěřeno velení na obchodní lodi.", "Dne 25. 3. 1869 bylo dáno do provozu nádraží \"Dundrum\" na železniční trati Belfast - Newcastle společnosti \"Belfast and County Down Railway\". Nádraží bylo uzavřeno 16. 1. 1950, trať byla zrušena 2. 5. 1955." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Původ názvu a místní tradice.", "Zajímavosti v okolí.", "Dostupnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Masív Slieve Croob s okolními vrcholky se nachází severně od pohoří Mourne - mezi vrcholy Slieve Donard a Slieve Croob je vzdálenost cca 18,5 km vzdušnou čarou. Nejbližšími významnějšími sídly jsou ves Dromara na severozápadě a městečko Castlevellan u stejnojmenného jezera na jihu. Ve vrcholových partiích severozápadních svahů Slieve Croob se nacházejí prameny řeky Lagan, jedné z největších irských řek. Řeka Lagan od svých pramenů míří na severozápad, kde se pak u Donaghcloney stáčí k severu, načež pak od Magheralinu se obrací na východ k Lisburnu a Belfastu, kde ústí do Irského moře. V Dromara Hills pramení i jiné řeky, jako například Annacloy River.", "Zatímco poangličtělý název \"Slieve Croob\" nemá žádný význam, původní irský název lze přeložit: \"sliabh\" = \"hora\", \"crúibe\" = \"podkova\". Podle místních pověstí je na vrcholu hory pohřbeno dvanáct irských králů, proto se Slieve Croob také někdy přezdívá \"The Twelve Cairns\" - \"Dvanáct mohyl\". S těmito legendami je spojen výstup na vrchol hory, který se koná každoročně první neděli v srpnu a je součástí slavnosti, zvané \"Cairn Sunday\" nebo \"Blaeburry Sunday\" (odvozeno od slova \"blaeberries\", což je regionální pojmenování borůvek). V souladu s pověstmi má každý účastník výstupu přinést s sebou na mohyly legendárních králů menší kámen. Odpoledne a večer se v tento den na vrcholu Slieve Croob konají koncerty tradiční irské hudby s tancem a dalším programem. Tato tradice zde byla obnovena v 50. letech 20. století - v předkřesťanských dobách se zde slavil Lughnasadh, později měly slavnosti podobu oslav dožínek.", "Legananny Dolmen - dolmen se nachází u cesty na jihozápadním svahu masívu Slieve Croob. Leží v nadmořské výšce cca 240 metrů, severozápadně od vesnice Leitrim (\"Liatroim\"), asi 1,5 km vzdušnou čarou od nižšího západního vrcholu \"Cratlieve\" (též \"Legananny\" - 429 m n. m.). Dolmen pochází z megalitického období před cca 5000 lety. Jedná se o portál hrobky někdejšího náčelníka, což bylo potvrzeno i archeologickým průzkumem, kdy zde byly nalezeny pohřební urny.. Z Dromary je dolmen vzdálený směrem na jih 6,4 km, z Castlewelanu 8 km směrem na severozápad. Finnis (Fionnais) Souterrain - podzemní zděné prostory, zvané též \"Binder’s Cove\", pocházející z raně křesťanského období, pravděpodobně z 9. století n. l. Památka byla zpřístupněna v roce 2003. Na hlavní část chodeb, která má rozměry cca 1 x 1,5 metrů a je 29 metrů dlouhá, navazují dvě asi 6 m dlouhé postranní prostory. Hlavní chodba je v délce prvních zhruba 7 metrů vysoká jen 1 metr. Památka se nachází nedaleko leganannského dolmenu a je přístupná od dubna do podzimu.", "Pokud jde o veřejnou dopravu, autobusové spoje do oblasti jsou řídké a nepravidelné. Železnice do okolních obcí (zastávky \"Leitrim\", \"Dromore\") byla zrušena již v polovině 50. let 20. století. Masív Slieve Croob je protkán řadou cest, včetně místní silničky, která vede k vysílačům mobilních operátorů, postavených ve vrcholových partiích hory. Při východním úpatí hory se nachází malé místní letiště (\"Slieve Croob Airfield\")." ] }

{ "title": [ "Památník.", "Historie výstavby.", "Využití památníku.", "Po roce 1990." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Na jihovýchodním vrcholu (1432 m n. m., asi 500 metrů od hlavního vrcholu) byl za bulharského komunistického režimu postaven Památník Bulharské komunistické strany (BKP), též nazývaný neformálně Buzludža. Je upomínkou události z roku 1891, kdy tajně sestavená skupina socialistů v čele s Dimitarem Blagoevem v zemi vytvořila organizované socialistické hnutí, které vedlo k založení Bulharské dělnické sociálnědemokratické strany (předchůdce BKP).", "Stavba památníku začala 23. ledna 1974 pod vedením architekta Georgiho Stoilova (bývalého starosty Sofie a spoluzakladatele Unie architektů v Bulharsku). Architektonický návrh byl vypracován ve stylu brutalismu, kterým byl Stoilov ovlivněn. K vytvoření plochy na vrcholu hory byla použita trhavina TNT. Z vrcholu bylo odstraněno více než 15 000 krychlových metrů horniny a výška vrchu se tím snížila ze 1441 na 1432 metrů. Na výstavbě památníku pracovalo více než 6000 lidí - kromě dělníků, dobrovolníků, inženýrů, sochařů a dalších umělců též na 500 vojáků pod velením generála Delčo Delčeva. Kvůli klimatickým podmínkám práce probíhaly zpravidla jen od května do září. Pro přepravu materiálu na vrchol hory byly vybudovány nové silnice, na stavbu bylo použito 70 000 tun betonu, 3 000 tun oceli a 40 tun skla. Náklady na stavbu byly 14 186 000 leva. K tomu je nutno připočíst další náklady na budování infrastruktury, jako například rozvodů elektřiny, nádrží na vodu či silnice z Kranu na Buzludžu, takže celkové finální náklady nakonec představovaly zhruba 25 miliónů leva. Zčásti byly tyto náklady pokryty dary a příspěvky od občanů, ziskem z prodeje známek a také zvýšenou daní o 0,5 %, takže na stavbu de facto přispěl každý občan Bulharska.", "Památník byl slavnostně otevřen 23. srpna 1981 za účasti Todora Živkova, generálního tajemníka Ústředního výboru Bulharské komunistické strany. Vzhledem k tomu, že na výstavbu přispěli všichni občané země, byl památník volně přístupný všem. Návštěvu bylo však nutné si kvůli velkému zájmu veřejnosti rezervovat předem. Podle záznamů Památník Bulharské komunistické strany na Buzludže v letech 1981 - 1989 navštívily na 2 milióny lidí. Až do konce vlády komunistů v Bulharské se zde konaly rovněž různé stranické akce a slavnostní události, včetně návštěv zahraničních delegací.", "Od roku 1990 památník chátrá, avšak zůstal stále volně přístupný veřejnosti. V souvislosti s vandalismem a rozkrádáním dílků mozaiek návětevníky byly vchody do budovy zazděny a v místě je trvale hlídač v unimobuňce a dohlíží na to, aby se nikdo nepokoušel dostat dovnitř (Říjen 2018)" ] }

{ "title": [ "Použití tematické analýzy.", "Téma.", "Výhody a nevýhody tematické analýzy.", "Klady.", "Zápory.", "Co tematická analýza nabízí.", "Proces analýzy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Tematická analýza může být použita ke spojení zdánlivě neslučitelných materiálů tak, aby dohromady dávaly smysl na základě společných témat. Bývá užívána k analyzování a získání kvalitativních informací o osobě, skupině, určité situaci, organizaci či kultuře. Tematická analýza bývá aplikována, aby se výzkum mohl posunout od pouhého čtení získaných dat k objevení vzoru a zformování specifické výzkumné otázky. Badatelé využívají tematickou analýzu jako prostředek k získání hlubšího porozumění informacím, které v průběhu výzkumu získali. V praxi a v závislosti na předmětu výzkumu tematická analýza může obsahovat trochu z metody zakotvené teorie, pozitivismu, interpretativní a fenomenologické sociologie- a koncepty výzkumu jako například uchycená data nebo indukce/dedukce. Tematická analýza využívá koncept takzvaných ukotvených teorií, tedy teorií které mají své předpoklady, vycházejí přímo z empirických dat skrze hledání vhodných témat, jejich kontrastů a výsledkem je vytváření tematických modelů. Stejně jako fenomenologie se zabývá zkoumáním subjektivních lidských zkušeností. Tento přístup klade důraz na účastníkovy pocity, vjemy a zkušenosti. Tento princip vycházející z humanistické psychologie umožňuje ukázat druhou stranu kvalitativního výzkumu – umožňuje totiž respondentům vyjádřit se vlastními slovy/na základě vlastních zkušeností bez nutnosti být vázán například pevnými otázkami kvantitativních výzkumů. Jako u většiny ostatních výzkumných metod analýza dat může probíhat dvěma způsoby – indukčně a dedukčně. Indukční způsob analýzy je zde využíván zejména protože jsou předpoklady či závěry pevně vázány na pevná data, takže během analýzy není potřeba pokoušet se najít již princip nebo vzor. Dedukční způsob je na druhou stranu mnohem více zaměřen na teorii – což ale způsobuje problém v tom, že tato analýza je limitována na předem daná data.", "Téma je soubor vzorů nebo společných myšlenek opakující se v rámci určitého celku – souboru dat. To, jestli je určitý vzor považován za téma, je na rozhodnutí výzkumníka a není závislé na kvantitativním výskytu ale na kvalitě a prostoru, který je těmto myšlenkám v rámci dat věnován. Cílem tématu je umožnit lepší porozumění důležitým prvkům v rámci dat.", "", "Výhodou tematické analýzy je fakt, že umí přenést na povrch skryté znaky textu. Umí číst mezi řádky a pak informace zprostředkovat tak, aby byly pro čtenáře zřetelné a srozumitelné. Tato funkce se využívá hlavně u textů, které často užívají symbolismu, jako jsou například texty ideologické.", "Nicméně zmíněný symbolismus je i slabinou tematické analýzy, neboť to není jasně vyjádřený fakt, ale jedná se pouze o domněnky analytika, který daný text zkoumá. A nic tedy nevylučuje možnost, že jiný analytik může dojít k úplně odlišnému závěru. Jednotlivé interpretace mezi sebou tedy nemohou být rovnocenně porovnány a zároveň je není možné vyvrátit.", "Tematická analýza by měla být považována za základní metodu k provedení kvalitativní analýzy, zároveň by to také měla být jedna z prvních analytických metod, které by se měl každý výzkumný pracovník naučit. Poskytuje totiž všechny základní zkušenosti, které jsou užitečné k provádění mnoha dalších metod kvalitativní analýzy. Metoda tematické analýzy nebývá charakterizována jako jednotná, specifická metoda, ale spíše jako nástroj k užití v rámci různých metod kvalitativní analýzy. Její obrovskou výhodou je právě její flexibilita, a tak je tematická analýza jednou z metod, která, může díky svojí teoretické volnosti, poskytnout užitečný vyhledávací prostředek k získání bohatého a detailního, ale zároveň komplexního výčtu dat o zkoumané problematice.", "Postup realizace je rozdělen do tří částí. Jako první krok jsou utvářeny kategorie, což jsou třídy nadřazeného pořádacího systému, které jsou tvořeny podle několika kritérií. Aby byl postup správný, musí být dodržena úplnost kategorie, nezávislost na jiných kategoriích a musí být jasně definována. Dalším krokem je vytváření vzorků, zde musí být jednoznačně určeno, co bude jednotkou výběru (většinou větší množiny) a co analytickou jednotkou (věty, články). Třetí krok je kódování – dochází zde k analyzování daného vzorku, kdy je každá jednotka šetření přiřazena k dané kategorii. Zde se dozvídáme popis obsahu podle témat (kategorií), který je výsledkem textové analýzy." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Sprinty.", "Stíhací závody.", "Závody s hromadným startem." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "V závodu mužů se Michalu Šlesingrovi podařilo po roce vystoupit na stupně vítězů. Za měnícího se větru, kdy pouze dva závodníci ze 103 zasáhli všech deset terčů, zastřílel položku vleže čistě a odjížděl z ní na průběžném prvním místě. Brzy se však před něj dostal o dvě sekundy Martin Fourcade, který svůj náskok na ostatní navýšil před střelbou vstoje na deset sekund. Při ní však udělal tři chyby, a přestože i v posledním kole běžel velmi rychle, do cíle dojel na osmém místě. Tím ukončil sérii pěti individuálních vítězství za sebou. Michal Šlesingr mezitím odstřílel druhou položku jen s jednu chybou, čímž se dostal do čela průběžného pořadí, a protože poslední kolo projel nejrychleji ze všech, přijel do cíle jako první. Na trati však v té době bylo ještě mnoho kvalitních závodníků; všichni však dojížděli do cíle minimálně o půl minuty za Šlesingrem. Jedinou výjimkou byl Julian Eberhard z Rakouska, který o několik sekund rychleji běžel i střílel, a protože minul také jen jeden terč, zvítězil nakonec s více než desetisekundovým náskokem před druhým Šlesingrem. Z dalších českých reprezentantů překvapil především Adam Václavík, který rozjel závod rychle a díky první čisté střelbě byl průběžně třetí. Při druhé však udělal dvě chyby a navíc už běžel pomaleji. Přesto dokončil na 17. místě, což znamenalo jeho nejlepší umístění ve světovém poháru a také první bodový zisk. Podle trenéra Michala Málka předvedl „v tak nabité konkurenci famózní výsledek“. O dvě místa hůře se umístil Ondřej Moravec a o další dvě Michal Krčmář, oba s celkově dvěma chybami na střelnici. Jaroslav Soukup se čtyřmi chybami dojel na 71. pozici. Při sprintu žen byl s velkým zájmem očekáván návrat Bělorusky Darji Domračevové, která nastoupila do závodu po mateřské přestávce po téměř dvou letech. Naopak nestartovala vedoucí závodnice světového poháru Laura Dahlmeierová, která se podle svých slov chtěla soustředit na přípravu před mistrovstvím světa. Závodu se nezúčastnila také Veronika Vítková, která o Vánocích léčila chřipku a teprve se vracela k tréninku. České biatlonistky proto po dlouhé době nastoupily pouze ve čtyřech. S číslem 1 vyjela na trať Gabriela Koukalová. Zahájila rychlým během, ale vleže střílela dlouho – jednu ráno o několik sekund odložila; zasáhla však všechny terče. V druhém kole běh ještě zrychlila. Při střelbě vstoje střílela také velmi čistě, navíc rychleji. Závod zakončila dalším velmi rychlým kolem. „Gabča předvedla perfektní výkon, napínala nás při ležce, ta byla dost dlouhá. Ale bylo to od ní parádní,“ ocenil její výkon trenér Zdeněk Vítek. Rychleji než Koukalová však běžely Francouzka Marie Dorinová Habertová a Kaisa Mäkäräinenová z Finska. Obě zastřílely vleže čistě a do druhého kola odjížděly s čtvrtminutovým náskokem na Koukalovou. Mäkäräinenová jej pak ještě zvýšila, ale vstoje dvakrát chybovala. Dorinová Habertová zde minula jen jeden terč, Mäkäräinenová však zaběhla nejrychlejší poslední kolo a dostala se na druhé místo. Francouzka dokončila závod jako třetí. Ostatním českým závodnicím se nedařilo. Výkon Evy Puskarčíkové byl ovlivněný nachlazením z minulého týdne - měla sice nejrychlejší střelecký čas, ale s dvěma chybami na střelnici a pomalým během skončila až na 42. pozici. Jessica Jislová, která se do světového poháru vrátila po téměř deseti měsících, obsadila se čtyřmi chybami 77. místo, Lucie Charvátová s šesti chybami dojela o dvě místa před ní.", "Do závodu mužů, který probíhal za mrazu -12°C a silného větru, vystartoval Michal Šlesingr jako druhý. První položku vleže zastřílel stejně jako ostatní čeští reprezentanti i většina závodníků v čele čistě. Při druhé udělal jednu chybu, ale běžel rychle a ke třetí střelbě přijížděl ve vedoucí skupině spolu s dalšími šesti biatlonisty. Při ní udělal dvě chyby, ale většině nejbližších soupeřů se nevedlo lépe, a tak odjížděl na čtvrtém místě. Při poslední střelbě vstoje vítr zesílil; Šlesingr rány odkládal a střílel velmi dlouho (přes minutu), přesto nezasáhl tři terče. Ocitl se na 11. místě, ale v posledním kole předjel čtyři soupeře a v cíli skončil sedmý. Z dalších českých reprezentantů se zpočátku dařilo Adamu Václavíkovi, který průběžně jel desátý. Vstoje však však udělal čtyři a dvě chyby a závod dokončil na 33. místě. Ondřej Moravec udělal na střelnici jen dvě chyby, ale pomalu střílel a hlavně běžel. Dojel na 21. pozici, Michal Krčmář se čtyřmi chybami o sedm míst za ním. Zvítězil Francouz Martin Fourcade, který si od třetí střelby udržoval na čele jasný náskok. Podobně jistě jel druhý Arnd Peiffer z Německa. Bojovalo se jen o třetí místo, kdy v posledních stovkách metrů Emil Hegle Svendsen předjel Dominika Windische, ten však v cílové rovině zasprintoval a dostal se před Svendsena. O měnících se povětrnostních podmínkách svědčí např. výsledek vítěze předchozího sprintu Juliana Eberharda z Rakouska, který se až do poslední střelby udržoval v boji o medaile, ale při ní nezasáhl ani jeden terč a dojel devatenáctý. Stíhací závod žen ovládly Gabriela Koukalová, Marie Dorinová Habertová a Kaisa Mäkäräinenová. Od začátku si s výjimkou krátkého úseku po první střelecké položce udržovaly odstup od ostatních biatlonistek. Zpočátku vedla Koukalová, která využila nejen svůj náskok na startu, ale taky celkově nejrychlejší běh ze všech závodnic. Vleže střílela vždy čistě, i když zvláště při druhé střelbě měla štěstí, když se několik jejích střel otřelo o hranu terče. Trenér Vítek po závodě uznal: „Gábina měla štěstí.“ Na první střelbě vstoje však jednou netrefila a o pět sekund se před ní dostala Dorinová Habertová. Ta při poslední zastávce na střelnici udělala jednu chybu a do posledního kola vyjížděla s náskokem téměř půl minuty na Koukalovou, která nezasáhla dva terče. Obě si tak jely s jistotou pro první a druhé místo v cíli, protože Mäkäräinenová udělala při poslední střelbě také dvě chyby a odjížděla více než minutu za vedoucí závodnicí. Koukalová získala díky druhému místu 54 bodů a dostala se tak na první místo v celkovém pořadí světového poháru před Lauru Dahlmeierovou, která v Oberhofu nestartovala. Z českých reprezentantek se do závodu probojovala už jen Eva Puskarčíková. Při střelbě byla sice opět jedna z nejrychlejších, ale se sedmi chybami, z toho pěti vleže, nedokázala svoji startovní pozici výrazně vylepšit a dojela na 36. místě.", "Z českých reprezentantů se tento závod, který se oproti předcházejícím dnům jel za mlhy, mírných mrazů a jen slabého větru, vydařil Michalu Krčmářovi, který se potřetí v této sezoně dostal do první desítky. Po první čisté střelbě jel ve vedoucí skupině, ale při druhé zastávce na střelnici nezasáhl dva terče. „Možná za to mohla nějaká má zbrklost, protože obě rány byly kalibrové, nic divokého, jen prostě nespadly,\" komentoval to po závodě. Rychlým během si svoji pozici neustále zlepšoval a závod s celkově třemi nezasaženými terči dokončil jako devátý. Ondřej Moravec udělal na střelnici také celkem tři chyby a při pomalejším běhu dojel nakonec na na 13. místě. Závod se nepodařil Michalu Šlesingrovi, který při první střelbě udělal tři chyby a když při třetí přidal další tři, skončil poslední. Oproti mnoha předcházejícím závodům, kde Martin Fourcade vyjížděl do posledního kola s jasným náskokem, se zde závodilo až do posledních metrů. Po poslední střelbě odjížděla spolu skupinka pěti závodníků, v ní se Fourcade brzy dostal do čela a začal ostatním ujíždět. Držet se ho dokázal jen Simon Schempp. Tato dvojce si vypracovala pětisekundový náskok, ale v posledním sjezdu k cíli je dojel další domácí reprezentant Erik Lesser. Schempp s malým náskokem, ale jistě zvítězil, navíc Lesser ještě dokázal v cílové rovině zasprintovat a dojel ve stejném čase jako Fourcade, ale s nepatrným náskokem před ním. Závod žen skončil velkým úspěchem českých reprezentantek. Probojovaly se do něj sice jen ve dvou, ale od začátku se udržovaly v čelní skupině. Gabriela Koukalová střílela poprvé sice pomalu, ale čistě a odjížděla osmá, těsně před stejně bezchybnou Evou Puskarčíkovou. Ve vedoucí skupině se udržovala i Němka Laura Dahlmeierová, která nastoupila po dvou absencích způsobených nachlazením. Podruhé vleže byly české biatlonistky opět bezchybné, Koukalová se dostala do čela a Puskarčíková vedla druhou skupinu s odstupem přes čtvrt minuty. Při pravení střelbě vstoje střílely Koukalová i Puskarčíková opět bezchybně, a když Dahlmeierová nezasáhla jeden terč, odjížděly na prvních dvou místech. Němka však Puskarčíkovou brzy předjela. Když při poslední střelbě zastřílely obě čistě, jela si Koukalová s více než půlminutovým náskokem tak získala svoje 14. vítězství v závodech světového poháru. Dahlmeierová na druhém místě sice vyjížděla jen s pětisekundovým náskokem na Puskarčíkovou, ale ta už zrychlit nedokázala. Přesto pro ni třetí místo znamenalo druhé stupně vítězů v její kariéře. „Úplně super, obrovská obrovská euforie. Bylo to senzační,“ nešetřil superlativy k výkonu obou českých biatlonistek trenér ženské reprezentace Zdeněk Vítek. Čtvrtým místem v cíli překvapila Galina Višněvská z Kazachstánu, která se s jen jednou chybou na střelnici stále zlepšovala a v posledním okruhu dokázala předjet i zkušenou Franzisku Hildebrandovou z Německa. Nejlepšího běžeckého času dosáhla v tomto závodě podobně jako v mnoha předchozích Kaisa Mäkäräinenová, ale se sedmi nezasaženými terči dojela až na 8. místě. O šest pozic za ní skončila druhá nejrychlejší běžkyně závodu a další favoritka Marie Dorinová Habertová, když nezasáhla stejný počet terčů." ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Štafety.", "Sprinty.", "Stíhací závody." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Česká štafeta zopakovala v Ruhpoldingu stejné umístění jako v předcházejícím závodě v Pokljuce. Trenéři udělali změnu v pořadí, když závod rozbíhal Ondřej Moravec. Při první položce sice udělal jen jednu chybu, ale na střelnici strávil 44 sekund. Podruhé pak střílel čistě a rychle a na předávku přijel jako druhý jen s pětisekundovou ztrátou na italský tým. Jaroslav Soukup však vleže udělal čtyři chyby a musel na trestné kolo. Přestože vstoje střílel rychleji a musel dobít jen jeden náhradní náboj, předával Michalu Šlesingrovi na 14. místě. Ten velmi rychle běžel – v prvním i druhém kole předjel čtyři soupeře – ale dvěma dobíjeními při střelbě vleže se zdržel. Vstoje však střílel čistě a předával na sedmém místě, ve skupině čtyř štafet bojujících o čtvrté místo. Michal Krčmář na posledním úseku udělal vleže i vstoje po jedné chybě, ale při poslední střelbě musel dobíjet dvakrát, protože si špatným nabíjením vyhodil náboj z komory. „Špatně jsem dovřel závěr a musel jsem vyhodit náboj. To znamenalo dobíjení navíc a ztrátu minimálně osmi sekund. Tím jsme přišli o čtvrté místo,“ kritizoval se po závodě. Do posledního kola odjížděl se čtvrtminutovou ztrátou na ukrajinskou štafetu. Rychlým během ji však dokázal snížit jen na čtyři sekundy a tak český tým dokončil na pátém místě. Závod skončil sportovní tragédií pro ruskou štafetu. Ta díky velmi dobré střelbě všech členů vedla od 2. úseku a do posledního kola vyjížděla s náskokem 15 sekund na švédský tým. Emil Hegle Svendsen sice odstup Antona Babikova snižoval, ale nedařilo se mu dostat se do kontaktu. V posledním krátkém stoupání však Babikovi došly síly, Svendsen jej v následující zatáčce předjel a s náskokem zvítězil. Zcela vyčerpaný Babikov dojel jen pomalu do cíle. V závodě se zpočátku nedařilo několika favorizovaným štafetám: německá byla po druhé střelbě na 19. a francouzská na 22. místě. Němci se přesto dalším dobrým výkonem posunuli až na bronzovou pozici, naopak Francouzům nepomohl ani Martin Fourcade na posledním úseku a dojeli až devátí. Českou ženskou štafetu rozbíhala Eva Puskarčíková. První položku zastřílela velmi rychle a čistě a dostala se do čela. V druhé musela jeden náboj dobíjet, ale udržela se v kontaktu s ostatními závodnicemi, kterým ujela jen Kaisa Mäkäräinenová. Puskarčíková předávala na čtvrtém místě Markétě Davidové, která běžela svoji první štafetu ve světovém poháru. Ta musela při první střelbě dvakrát dobíjet, ale ztrácela jen půl minuty na čelo závodu. Vstoje však udělala čtyři chyby a musela na trestné kolo. Navíc střílela více než minutu a půl – nejdéle ze všech závodnic, Odjížděla na 15. místě, na kterém pak taky štafetu předávala. Do třetího úseku nastoupila uzdravená Veronika Vítková, která vleže střílela čistě a rychlým během předjela několik soupeřek. Vstoje jí sice zdržely dvě chyby, ale pozici české štafety opět vylepšila a předala na osmém místě. Gabriela Koukalová pak běžela nejrychleji ze všech, ale odstupy na přední místa už byly veliké. Vleže udělala jednu chybu a vstoje dvě. Při odjezdu do posledního kola ztrácela 35 sekund na Italku Nicole Gontierovou. Její náskok rychle snižovala a při nájezdu do cíle byla za ní o deset metrů. Přestože v cílové rovině ještě zasprintovala, předjet ji už ale nedokázala a dojela na šestém místě 0,2 sekundy za Italkou. Zvítězily německé biatlonistky, které se celý závod udržovaly na předních pozicích. Naopak překvapením bylo až 13. místo ruské štafety, která však zkoušela dvě nové závodnice.", "V závodě mužů český tým podobně jako několik dalších věřil, že trať v průběhu závodu umrzne, a proto nasadil své kvalitnější závodníky netypicky do druhé poloviny startovního pole. Přesto se českým reprezentantům nedařilo: nejlepší byl Michal Krčmář, který udělal jen jednu chybu při střelbě vstoje, ale především díky pomalejšímu běhu skončil až na 29. místě. O deset pozic za ním dojel Adam Václavík s dvěma chybami na střelnici. Ostatní biatlonisté skončili mimo bodované pozice – Michal Šlesingr až na 65. místě, čímž se poprvé po 12 letech neprobojoval do následného stíhacího závodu. Zvítězil opět Martin Fourcade, který čistou střelbu doplnil nejrychlejším během. Naopak českým ženám se závod vydařil. Jako první z favoritek však vyjela na trať Finka Kaisa Mäkäräinenová, a protože se jí po dlouhé době podařilo zastřílet obě položky čistě, dojela do cíle na průběžně první pozici s minutovým náskokem. Stejně čistě střílející Laura Dahlmeierová už v průběžných časech za Finkou zaostávala a do cíle přijela jako druhá, půl minuty za ní. Na trati tou dobou již byla i Gabriela Koukalová. Střílela také čistě, i když poslední ránu vstoje odkládala, a z druhé střelby odjížděla na druhé pozici se ztrátou 13 sekund. Tu však na Mäkäräinenovou, která zajela nejrychlejší běžecký čas, nedokázala stáhnout. Udržela však náskok na Dahlmeierovou a dojela o osm sekund před ní na druhém místě. Koukalovou pak ohrožovala ještě Marie Dorinová Habertová, která byla při příjezdu na druhou střelbu o tři sekundy před ní. Zde však nezasáhla jeden terč a dojela do cíle na čtvrtém místě. Z dalších českých reprezentantek se Eva Puskarčíková umístila na 14. místě. Udělala jednu chybu vleže, ale částečně ji vyrovnala nejrychlejším střeleckým časem. Veronika Vítková se dvěma chybami na střelnici dojela o sedm pozic za ní. Úspěchem skončil závod pro juniorku Markétu Davidovou, která nezasáhla pouze jeden terč vleže a do cíle přijela na 28. místě, což znamenalo její první body ve světovém poháru a první postup do nedělního stíhacího závodu. Do něj se po předchozích třech nezdarech kvalifikovala i Lucie Charvátová, která nezasáhla tři terče a dojela na 42. místě. „Pochvalu si zaslouží všechny holky!“ ocenil jejich výkon trenér Zdeněk Vítek. „Se závodem a jeho obtížnými podmínkami – pomalých sněhem, sněžením a větrem – se popraly na jedničku.“", "Do závodu mužů se kvalifikovali tři čeští reprezentanti. První položku zastřílel Michal Krčmář čistě a z 29. místa na startu si polepšil na třinácté. Když ani při druhé a třetí střelbě nechyboval, posunul se na sedmé místo a osamoceně stíhal čelo závodu. K poslední střelbě přijížděl s téměř půlminutovou ztrátou na závodníky před ním, ale ti většinou chybovali. Díky čisté střelbě se Krčmář dostal na páté místo s jen s několikasekundovou ztrátou. Brzy předjel Arnda Peiffera z Německa a přiblížil se na tři sekundy i k Rusovi Antonu Šipulinovi, který však mezi prvním a druhým mezičasem naopak sekundu získal. Ve sjezdových pasážích jel zase rychleji Krčmář, který na začátku cílové roviny Šipulina předjel a obsadil tak třetí místo. „Vůbec jsme nevěřil, že dokážu Šipulinův náskok stáhnout, ale najednou jsem se objevil pod kopcem za ním a v cíli už nekladl žádný odpor,“ řekl v rozhovoru pro Českou televizi. Pro Krčmáře to byly jeho první stupně vítězů ve světovém poháru. Ondřej Moravec nezasáhl celkem čtyři terče a posunul se z 52. místa na 37. v cíli. Adam Václavík udělal o jednu chybu méně, ale pomaleji běžel i střílel a skončil čtyřicátý. Zvítězil opět Martin Fourcade, který závod sice zdramatizoval dvěma chybami při druhé a jednou při třetí střelbě, ovšem kromě krátkého úseku po třetí střelecké položce jel stále v čele. Tentokrát nemohl plně využít svého rychlého běhu, protože za hustého sněžení musel hlavně v prvních kolech projíždět ostatním stopu. Přesto dojel do cíle o téměř 20 sekund před Emilem Hegle Svendsenem. Do stíhacího závodu žen se vydala jako první Finka Kaisa Mäkäräinenová, o 22 sekund za ní vystartovala Gabriela Koukalová a o dalších 8 sekund Laura Dahlmeierová z Německa. První střelbu zvládla Mäkäräinenová čistě, ale obě její pronásledovatelky udělaly po dvou chybách, takže se před ně dostala Dorothea Wiererová. Při druhé zastávce na střelnici nechybovala žádná z pěti vedoucích závodnic a tak Mäkäräinenová odjížděla s více než minutovým náskokem před čtyřčlennou skupinou pronásledovatelek. Při první střelbě vstoje střílela Koukalová jako jediná z vedoucí pětice čistě a proto se oddělila od ostatních soupeřek a jela na druhém místě za Finkou, ale s minutovým odstupem. Poslední střelba, kterou obě (oproti nejbližším soupeřkám) zvládly čistě, už pořadí nijak zásadně neovlivnila, a tak si Mäkäräinenová i Koukalová dojely pro první a druhé místo. Třetí přijela do cíle Marie Dorinová Habertová, která nepřipustila útok Dahlmeierové. Úspěšně skončil závod i pro Evu Puskarčíkovou, která startovala z 14. místa. První dvě střelecké položky zvládla bezchybně a tak se postupně propracovala na osmé místo. Po jedné chybě vstoje sice klesla, ale při čisté střelbě při poslední položce se zase propracovala zpět. V posledním kole se jí podařilo předjet jak Chevalierovou, tak Wiererovou a dojet na šestém místě. „Moje pochvala však míří především k její střelbě. Myslím, že z celého týmu zatím nejlépe zvládla letní dřinu, kdy jsme se zaměřili na zrychlení manipulace,“ komentoval její výkon trenér Ondřej Rybář, který odkázal na to, že před sezónou reprezentantky trénovaly zrychlení střelby. O pět míst se oproti startu podařilo posunout Veronice Vítkové, která skončila šestnáctá. Lucie Charvátová a Markéta Davidová dojely mimo bodovaná místa na 46. a 48. pozici." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Publikace.", "Identita.", "Out.", "Gay Community News." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Organizace byla prvně založená v r. 1979 pod názvem Národní gay federace (NGF). Pronajala si budovu v dublinském Temple Baru a založila Hirschfeldovo centrum, první centrum irské LGBT komunity, pojmenované po známém německém doktorovi a sexuologovi Magnusi Hirschfeldovi. Jeho součástí byly konferenční prostory, kavárna a biograf. Docházelo v něm ke setkávání mládežnického a filmového klubu a pořádání diskoték. V r. 1981 se členové NGF zúčastnili první celonárodní gay konference organizované Cork Gay Collective. V r. 1987 bylo Hirschfeldovo centrum vážně poškozené požárem. V září 1990 se výbor NGF rozhodl přejmenovat na Národní federaci leseb a gayů (NLGF). Změnu podporovalo 84 % členů NGF. Změna jména se stala oficiální k 1. lednu 1990. V r. 2000 získala NLGF oficiální status nestátní veřejně prospěšné organizace. V únoru 2014 byla NLGF přejmenována na Národní LGBT federaci neboli zkráceně NXF, pod níž ji známe dodnes. Shodla se taktéž na novém logu. K tomuto rozhodnutí došla po oslavě 35. výročí své existence v Dublinu.", "", "V letech 1982-84 publikovala NGF první irský gay magazín Identita. Publikace byla zastavená z důvodu nízké poptávky v březnu 2014 po osmém vydání.", "V letech 1984-88 publikovala NGF Out magazín, první irský komerční GL magazín. Na rozdíl od Identity, byl magazín Out distribuován nakladatelstvím Eason a syn. Mezi přispěvateli byli Nell McCafferty, Tonie Walsch, Nuala O'Faolainová a Thom McGinty. Finální vydání v říjnu 1988 bylo zpožděné, protože ilustrátor Carlow Nationalist and Leinster Times odmítnul vykonat tuto službu z důvodu údajně urážlivé reklamy na bezpečný sex pro gay muže.", "10. února 1988 začala NGLF publikovat Gay Community News (GCN), osmistránkový časopis. Tonie Walsh v ní pracoval jako zakládající editor. V r. 1997 se NLGF a GCN přemístily z Hirschfeldova centra do Outhhouse LGBT community centre se sídlem na Wicklow Street v Dublinu. Když se v r. 2001 rozhodl Outhouse přemístit své kanceláře na Capel Street v Dublinu 1, tak si GCN opatřil vlastní prostory na Scarlett Row v Dublinu 8." ] }

{ "title": [ "Protest v Ambonu.", "Soud.", "Pobyt ve vězení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Teterissa se stal členem RMS v roce 2002 ve své rodné vesnici Aboru. Záhy dostal mírný trest za mávání vlajkou Jižních Moluckých ostrovů během demonstrace v roce 2003. V roce 2007 probíhala návštěva indonéského prezidenta Susila Bambanga Yudhoyona u přílžitosti oslavy státního svátku rodiny. Skupina 19 protestujících v čele s Teterissou narušila oslavu tím, že předvedli tradiční molucký válečný tanec a rozvinuli separatistickou vlajku RMS. Všichni byli okamžitě zatčeni. Poradci prezidenta uvedli, že prezident Yudhoyono byl z incidentu rozzuřený. Indonéská armáda a vláda obvinily tajnou službu, že nedokázala předvídat možné riziko podobného protestu. Na základě události byli vyměněni také místní molučtí velitelé armády a policie.", "Johan Teterissa byl obviněn ze spiknutí proti státu a 3. dubna 2008 odsouzen k doživotnímu trestu. To je nejvyšší možný trest za vlastizradu v Indonésii. Teterissa byl podle státní tiskové agentury Antara z rozsudku viny zničený a během soudu se rozplakal. Teterissa během líčení uvedl, že jednal na příkaz Simona Saiyyho, vůdce RMS hledaného indonéskými orgány. V rozsudku soudci uvedli, že Teterissa „ponížil indonéský národ v očích celého světa“, a tvrdý trest opodstatnili absencí jakékoliv lítosti na jeho straně. Odsouzení je vnímáno jako důkaz velké obavy indonéské vlády před separatistickými tendencemi na území Indonésie, která se skládá z 18000 ostrovů. Ostatní účastníci protestu v Ambonu byli odsouzeni k odnětí svobody na dobu od 10 do 20 let.", "Podle zprávy Amnesty International v roce 2012 Teterissovi a dalším vězňům nebyl poskytnut přístup k čisté pitné vodě. O měsíc později byl přesunut do věznice Batu na ostrově Nusakambangam kvůli nedostatku místa ve věznicích. Po přemístění byl vězeňskými strážci bičován elektrickými kabely." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Vývoj.", "Hlavní technické údaje." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Firma S. A. Industrie Meccaniche e Aeronautiche Meridionali z Neapole chtěla dát společně s jejím šéfkonstruktérem Ing. Gallassem italskému letectvu dálkový stíhací letoun, určený především jako doprovodný pro akce bombardovacích a torpédových letounů v oblasti Středozemního moře. Dalším jeho operačním úkolem mělo být krytí leteckých dopravních spojů mezi Itálií a severní Afrikou a ofenzivní bitevní akce daleko od základen. Společnost IMAM se při vzniku nového stroje inspirovala jak tvarově, tak bojovým určením německým letounem Messerschmitt Bf 110. Významným zdrojem nových poznatků v aerodynamice vyšších rychlostí se stal předchozí typ IMAM Ro.57.", "Letové testy prototypu IMAM Ro.58 (sériové číslo MM.431) byly zahájeny v květnu 1942 na továrním letišti Capodichino u Neapole. Nový stroj poháněly dva německé řadové dvanáctiválce Daimler-Benz DB 601A o výkonu po 864 kW s třílistými automatickými vrtulemi VDM. Pilot ovládal tři pevné kanóny Mauser MG 151 ráže 20 mm v přídi trupu, za ním sedící střelec/radista pak pohyblivý kulomet Breda-SAFAT ráže 12,7 mm. Pod trupem, na úrovni hlavního nosníku centroplánu, byl univerzální závěs pro pumu o hmotnosti 500 kg, nebo pro odnímatelné pouzdro se dvěma dalšími pevnými kanóny MG 151. Spoluprací zkušebního pilota a konstruktérů se podařilo odstranit počáteční potíže s motory a pak s odlehčovacími a vyvažovacími ploškami kormidel. Když na jaře 1943 továrna Messerschmitt předváděla na letišti Guidonia u Říma letoun Me 410 s pohonnými jednotkami Daimler-Benz DB 603 o výkonu po 1080 kW, dokázal italský pilot napodobit všechny jeho manévry. Rovněž porovnávací lety v rychlosti vyzněly příznivěji pro Ro.58. Z uvažované sériové výroby Ro.58 s licenčními motory Fiat RA-1050 RC-58 Tifone nakonec sešlo z důvodu zhoršených výrobních možností draků i motorů v Itálii. Navíc italské letectvo preferovalo ve větším počtu spíše jednomotorové letouny. Uvažovalo se i o nasazení Ro.58 proti spojeneckému bombardovacímu letectvu svrhováním časovaných, nebo barometrickým tlakem rozněcovaných pum, ale i tento plán byl zamítnut. Po ukončení zkoušek Ro.58 mu byly na letišti v Guidonii demontovány oba agregáty, které převzala produkce stíhacích strojů Reggiane Re.2005. Drak byl nalezen spojeneckými vojáky po obsazení této části Itálie a zničen.", "Údaje dle" ] }

{ "title": [ "Výrobní proces.", "Oblasti využití." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Jako substrát pro výrobu HIO jsou často využívány keramické destičky z oxidu hliníku (korundu), případně pro LTCC technologii (angl. \"Low Temperature Cofirec Ceramics\") také keramické fólie. Obvyklé desky plošných spojů z epoxidového laminátu se skleněnou výztuží (FR4) nelze vzhledem k nedostatečné teplotní odolnosti použít. Korundová keramika má navíc nižší dielektrický ztrátový faktor a lepší tepelnou vodivost než FR4 a ostatní běžné substráty. To je často rozhodující při výběru substrátu pro HIO. Vodiče jsou zhotovovány sítotiskem a mohou se při použití izolačních vrstev také křížit. Obdobně jsou zhotovovány také rezistory, které mohou být následně nastaveny na přesnou hodnotu laserem. Výjimečně mohou být tištěny také kondenzátory, ale pouze malé hodnoty (do 1 nF). Potištěné podložky jsou vypáleny, aby se potisk tvořený pastovitými materiály spekl do odolných a trvanlivých vrstev. Keramické destičky s natištěnými a vypálenými vrstvami je možné dále osadit prvky, jako jsou polovodiče a elektrolytické kondenzátory. Osazení nezapouzdřených polovodičových součástek je umožněno dobrou tepelnou vodivostí substrátu (destičky z korundu). Nejčastěji využívanými způsoby propojení součástek se substrátem jsou pájení přetavením a bondování. Technologicky vycházejí tolerance hodnot součástek velmi široké. Odpory ale mohou být následně nastaveny na přesnou hodnotu. HIO mohou být pouzdřeny do kovových nebo keramických pouzder, případně pro méně náročné aplikace pokrytím plastem, tzv. fluidizací. Při fluidizaci je krátkodobě nahřátý HIO vložen do nádoby, ve které je zvířený například epoxidový prášek. Částečky prášku ulpí na povrchu a vytvoří souvislou vrstvu. Definitivní vytvrzení povrchu nastane po několikahodinovém vytvrzení zvýšenou teplotou.", "Řešení s pomocí HIO je ekonomicky přijatelné pouze při velkém počtu vyrobených kusů (ve srovnání s obvodově stejným řešením na obvyklém DPS, osazeném SMD součástkami). Vždy má ale smysl zvážit použití HIO, když DPS, osazená SMD součástkami nevyhovuje. Pokud jde o miniaturizaci (pro umístění elektroniky je nedostatek místa), odvod tepla, vysoké provozní teploty nebo jiné extrémní provozní podmínky (např. vakuum), jsou technické přednosti HIO nesporné. Hybridní integrované obvody jsou vhodné k nasazení všude tam, kde je požadována vysoká spolehlivost a působí nepříznivé provozní podmínky (vysoká vzdušná vlhkost, vibrace):" ] }

{ "title": [ "Život.", "Tvorba." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Louisa Piepenhagenová se narodila na Starém Městě pražském jako nejmladší ze čtyř dětí malíře Augusta Piepenhagena. Provdala se za Hermanna Kannengiessera do pruského města Prenzlau. V letech 1866-1869 policejnímu ředitelství v Praze ohlásila, že se provdala a žije v pruském Prenzlau nebo Breslau (ve Vratislavi). Po svém ovdovění se roku 1876 vrátila zpět do Čech, ale již 11. května 1876 dostala povolení k vycestování na dva roky. O profesi jejího manžela není nic známo, Georg Kannengiesser (1814-1900) byl pruský malíř a pedagog. Používala obě příjmení Kannengiesser-Piepenhagen (resp. Kannengiesser, née - rozená Piepenhagen). Od roku 1876 žila střídavě v Praze na Starém Městě na nároží dnešního Smetanova nábřeží a ulice Karolíny Světlé v dvojdomě čp. 325/I-326/I, na Lochotíně u Plzně, předtím ve Vídni. Stejně jako její sestru Charlotta ji v krajinomalbě pravděpodobně vyškolil její otec August Piepenhagen. V letech 1851-1854 procestovala s otcem a sestrou Charlottou Německo, Francii, Belgii a Švýcarsko. Od roku 1866 vystavovala Louisa pravidelně na výstavách Krasoumné jednoty (tehdy německy zvané \"Kunstverein für Böhmen\") v Praze. V roce 1866 podnikla další z cest po Německu. Kolem roku 1869 pobývala na Lochotíně u Plzně. V letech 1871-1875 obesílala pražské a vídeňské výstavy z Vídně, kde v té době žila. V roce 1876 pravidelně obesílala výstavy ve Vídni. V roce 1884 navštívila společně se sestrou Charlottou Itálii. Roku 1893 zemřela bezdětná v Praze. Pohřbena byla do rodinné hrobky Piepenhagenů na evangelickém hřbitově v Karlíně, přenesené později na Olšanské hřbitovy.", "Věnovala se především krajinomalbě, olejem či kvašem malovala idealizované kompozice v romantickém stylu s umělým ateliérovým osvětlením, ale také žánrové figurální scény. V kresbách z rodinného života dospěla k realismu." ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "YouTube.", "YouTube kanály.", "Kovy.", "Gameball.", "Nejlepší okamžiky.", "Call Me Charlie.", "Ocenění.", "Další působení.", "Hudební tvorba." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se a vyrůstal v Pardubicích, kde také absolvoval základní školu a Gymnázium Dašická. V roce 2016 odmaturoval z dějepisu a základů společenských věd a později v témže roce se přestěhoval do Prahy za studiem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v oboru marketingové komunikace a PR. Po třech semestrech ovšem studium na škole ukončil, protože ho tento obor tolik nenaplňoval a chtěl se naplno věnovat YouTube a jiným projektům. V knize \"Ovšem\" vydané na podzim 2017 se veřejně přihlásil k tomu, že je homosexuál. Jeho partnerem je stylista Miroslav Romaniv.", "Na YouTube má v současnosti čtyři kanály, z toho na jeden pravidelně přidává videa. Hlavním je kanál Kovy, dříve to byl kanál Gameballcz. Od ostatních českých youtuberů se liší tím, že probírá aktuální společenská témata, politiku, odvrácenou stranu sociálních sítí či například nebankovní půjčky. Jeho tvorba se zakládá na infotainmentu (propojení informací a zábavy, které má většinou za cíl vzbudit určité emoce) a pomocí videí se snaží bořit předsudky ve společnosti. V roce 2016 dostal ocenění Bloger roku. Časopisem \"Forbes\" byl označen za 17. nejvlivnějšího Čecha na sociálních sítích v roce 2016 a poté se v roce 2017 objevil na dvacátém místě žebříčku „30 pod 30“, uvádějícím 30 nejtalentovanějších Čechů ve věku pod 30 let vybraných tímto časopisem. V roce 2017 dostal jako jeden ze tří mladých youtuberů (dalšími byli Abdel en vrai z Belgie a Diana zur Löwen z Německa) možnost vyzpovídat předsedu Evropské komise Jeana-Clauda Junckera a položit mu otázky, které ho zajímají. Kovy se Junckera vyptával na migrační krizi, vztah Evropské unie s Tureckem, nákladné přesuny jednání Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem a komunikaci EU s mládeží. V roce 2017 také vydal knihu nazvanou \"Ovšem\". Jedná se o soupis autobiografie, příběhů, básní a především proslavení díky YouTube.", "", "Dne 5. ledna 2014 si na YouTube založil osobní účet s názvem Kovy s úmyslem natáčet zde vlogy, tematická videa a sketche, které sem také začal pravidelně vydávat. Natočil též několik videí s kamarády Tomášem a Martinem Carevem z YouTube kanálu Jmenuju se Martin. Pravidelně cestuje do rozmanitých zemí světa, odkud sestříhává cestovací vlogy; v roce 2016 se například vydal s youtubery Pedrem, Martinem a Housem do Spojených států amerických a na podzim do Íránu a v únoru roku 2017 s Martinem do Kapského Města. V roce 2018 pak do Ruska. V současnosti vydává na kanálu Kovy každou neděli tzv. „Kovyneděli“: tematický vlog na různá odlehčenou formou zpracovaná aktuální témata, o kterých si přeje informovat mladou generaci. Říká, že vytvoření jednoho videa mu zabere dvanáct až patnáct hodin. Na konci roku 2016 dosáhl na tomto kanále 400 tisíc odběratelů, v červenci o rok později pak 500 tisíc a v říjnu téhož roku 600 tisíc odběratelů.", "Již od dětství Kovy s kamarádem Tomášem natáčel různá videa. Dne 16. června 2012 si spolu založili YouTube let's play kanál Gameballcz, na kterém ze začátku ve videích ani jeden nevystupovali a vydávali let's playe ze hry Minecraft. Tomáš se po čase z tohoto kanálu odpojil a Kovy zde natáčel let's play videa o dalších hrách, jako například Bioshock Infinite, Settlers, SimCity, Stronghold 2, Stronghold Crusader, Hitman, Mafia II či The Sims 4. Později Kovy začal přecházet na jiný typ videí; přestože i nadále točil let's play videa, na Gameballcz se začaly objevovat také různé sestřihy nejlepších okamžiků youtuberů jako Minecrafak nebo Wedry či parodie na minecraftový server Majnuj.cz. Dne 16. června 2014, dva roky po svém založení, překonal kanál Gameballcz hranici 100 000 odběratelů. Kovy se zde stále častěji věnuje parodiím různých témat a osob – jasnovidců Jolandy a Vlastíka Plamínka, kuchařských pořadů Ládi Hrušky a Haliny Pawlowské, televize Ezo.tv, AZ-kvízu nebo pořadu Prostřeno. Dále se začal zabývat politickými tématy a kauzami, které shrnuje do krátkých vtipných videí, a vytvořil třináctidílnou sérii, jež nese název Prasátko Slezina a paroduje seriál pro děti Prasátko Pepina.", "Dne 8. února 2014 Kovy založil (s největší pravděpodobností) externí kanál \"Nejlepší okamžiky\" pro stejnojmennou sérii, která byla dříve kvůli autorským právům z kanálu Gameballcz stažena na žádost společnosti Central European Media Enterprises, která provozuje českou televizi Nova. Nahrál zde během několika dnů čtyři díly pořadu Nejlepší okamžiky. Poslední díl byl na základě autorských práv zablokován společností Mediengruppe RTL Deutschland.", "Tento kanál Kovy založil dne 22. června 2017. Vydal na něj tři anglická videa jako experiment, potom však videa točit přestal a rozhodl se pokračovat na kanálu Kovy.", "V roce 2016, 2017 a 2018 vyhrál ocenění videobloger roku v anketě Czech Blog Awards (od roku 2018 pod názvem Czech Social Awards). V listopadu 2019 zvítězil v téže anketě v kategorii fair play.", "Do roku 2019 působil jako jeden z moderátorů v interaktivní talk show s názvem \"V centru\" na Televizi Seznam. Na začátku roku 2019 navázal spolupráci se společností Člověk v tísni, s níž připravil pětidílnou sérii \"Kovyho mediální ring\". Jedná se o edukační videa v rámci programu Jeden svět na školách, v nichž se Kovy věnuje tématu mediální gramotnosti. V dubnu 2019 se stal delegátem Fóra mládeže OSN za Česko. V dubnu 2019 byl také navržen poslancem Tomášem Martínkem (z Piráti) na státní vyznamenání. V červnu 2019 jako jeden z hostů vystoupil na demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi – Je to na nás! Tato demonstrace byla největší politickou protestní akci na území Česka od sametové revoluce v listopadu 1989 a zúčastnilo se jí přes čtvrt milionu lidí. V roce 2019 účinkoval v 10. řadě televizní taneční soutěže \"StarDance...když hvězdy tančí\", kde vypadl v semifinále. Umístil se tak celkově na 4. místě. Tančil společně s Veronikou Liškovou.", "Kromě vlogů, kde Kovy rozebírá rozmanitá témata, od roku 2015 vydal několik hudebních videí zabývající se různými tématy. Zveřejňuje je na platformě YouTube a jsou k poslechu také na platformách Spotify či Apple Music." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Chování." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Tento druh se vyskytuje ve Střední Americe a též v severní části Jižní Ameriky, konkrétně v Belize, Bolívii, Brazílii, Kolumbii, Kostarice, Ekvádoru, Salvadoru, Francouzské Guyaně, obývá též Guatemalu, Guynu, Honduras, Mexiko, Nikaraguu, Panamu, Peru, Surinam, Dominikánskou republiku, Venezuelu. Vyskytuje se v lesích, kde obývá stromové patro.", "Bičovka zelená je asi 1,5 m dlouhý had štíhlého těla (2 cm), někdy o pár decimetrů větší. Hlava je špičatá, ocas dlouhý a had se za něj pověšuje když polyká kořist. Samice mají hlavu větší a ocas kratší. Jazyk je dlouhý a zelený, bičovka s ním, podobně jako další bičovky, pohybuje nahoru a dolů, čímž zkoumá terén kolem sebe při rychlém pohybu ve stromoví. Duhovka je zlatá, s kulatou zornicí. Tělo je pak zelené, břicho zbarvené žlutozeleně a podél těla se nachází žlutobílý pruh.", "Druh se živí hlavně menšími zvířaty, například ptáky (v některých oblastech se specializoval na chytání kolibříků, přičemž lov ptáků preferují spíše samičky) či ještěrky (pro ně je nebezpečný hlavně jeden z jedů tohoto hada, fulgimotoxin), které vyhledává ve dne i v noci. Loví visící z větví, případnou kořist pod sebou uchopí za hlavu a potom ji zvedne 20 až 40 cm od země a do zvířete dvěma jedovými zuby vpraví toxin, který ji znehybní. Zvednutím had eliminuje možné bránění se kořisti. Jakmile je kořist spolknuta, had vyhledá klidné místo odpočinku, nejčastěji na nejvyšších větvích stromů. Pro lidi jed není nebezpečný. Uštknutí tímto druhem je nepravděpodobné, při vpravení jedu do krevního oběhu člověka způsobuje dočasné znecitlivění v místě kousnutí, avšak hrozí nebezpečí alergické reakce. O chování tohoto druhu nebylo zjištěno dostatečné množství informací. Dle studie z roku 2009 z Brazílie na základě zkoumání 55 samců a 51 samic bylo zjištěno, že vejce jsou kladena od září do prosince, zatímco k vyklubání mláďat došlo od ledna do dubna. Při napadení tento druh imponuje nepříteli vyrovnáním hlavy a snaží se jej zastrašit." ] }

{ "title": [ "XTR Di2." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Firma Shimano přišla pro r. 2015 s elektronickým řazením, přehazovačkou XTR Di2. Pro laický první pohled není vzhledově výrazně odlišná verze běžná, lanková od elektronické se servomotorkem. Dorazové šroubky pro nastavení horní a dolní polohy paralelogramu jsou stejné, jako u běžné přehazovačky. Vstup kablíku je také nenápadný, je otvorem pro lanko s bovdenem. Servomotorky jsou chráněné uvnitř pod duralovými vzpěrami. Od přehazovačky vede kablík k baterii umístěná na rámu a z ní dál do řídící jednotky a páčce řazení. Díky systému jediného kabelu E-tube, schopného jak napájet, tak zároveň přenášet impulsy je celý systém vzhledný. Pro řazení nahoru a dolů slouží dvojice páček, která při změně převodu cvakne zvukově podobně jako mechanické řezení. Není to nutnost,ale jde jak o zvyk, tak kontrolu proti nechtěnému přeřazení. Řídící jednotka je umístěná vedle představce a při testu ani nevadila při nošení kola. Protože nejsou použity lanka a bovdeny, odpadají potíže se zatuhnutím lanek v bovdenu. Tím se minimalizuje servis. Řídící jednotka umožňuje i ovládat další komponenty, jako zamykat vidlici Lock Out, tlumič nebo např. pro hendikepované cyklisty si nastavit páčky pro jinou funkci než je obvyklé u mechaniky. Krajní pozice je signalizovaná pípnutím, když se přeřadí na klikách přesmykače, jsou pípnutí dvě. Umělá inteligence ovládá nesprávné přehození, např. při použití malého pastorku,systém přehodí na větší převodník. Tak se zabraňuje křížení řetězu. El. přahazovačka Shimano XTR Di2 funguje s převody jak 2x11 tak 3x11. Při řazení se displej rozsvítí a po krátké chvíli pohasíná. Inteligence ovládací jednotky umožňuje používat jen pravou páčku řazení bez přesmykače. Ten se automaticky sám ovládá jednotkou." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Dolly's Brae conflict.", "Železnice.", "The Troubles." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Castlewellan leží mezi pohořím Mourne a Dromara Hills s vrcholem Slieve Croob na území chráněné krajinné oblasti \"Mourne & Slieve Croob AONB\" (\"Area of Outstanding Nature Beauty\"). Castlewellan je od lázeňského města Newcastle na pobřeží Irského moře vzdálen po silnici A50 zhruba 4,5 km směrem na severozápad. Od lesního parku Tollymore (\"Tollymore Forest Park\") na úpatí Mourne Mountains činí vzdálenost po turistické stezce \"Newcastle Way\" cca 4 km.", "Město bylo vybudováno na půdorysu se širokými ulicemi a dvěma náměstími podle návrhu francouzského architekta na základě požadavku hraběte Annesley, který zdejší panství koupil od předchozích majitelů z šlechtického rodu Magennis. Hlavní ulice a náměstí jsou lemovány řadami stromů, zejména kaštanů, což je jev v severoirských městech zcela netypický. Budova staré tržnice, postavené v roce 1764 na horním náměstí, nyní slouží jako městská knihovna.", "V červenci roku 1849 došlo u Castlewellanu ke srážce 1200 -1400 účastníků pochodu příslušníků protestantského Oranžského řádu s místními katolíky a policií. Tato událost je známá v irské historii jako konflikt či bitva na břehu Dolly (\"Dolly's Brae conflict\" nebo \" Battle of Dolly’s Brae\").", "V roce 1906, kdy zde 23. března bylo otevřeno nádraží, získal Castlewellan železniční spojení s okolními městy a obcemi. Železniční trať, která byla součástí sítě společnosti Great Northern Railway (Ireland), byla zrušena 2. 5. 1955.", "Náboženské a politické konflikty (anglicky \"The Troubles\") v Severním Irsku v druhé polovině 20. století měly své oběti i v Castlewellanu - 6. 1. 1980 zde zahynuli ve věku 18 - 21 let tři mladí příslušníci Ulsterského obranného pluku poté, co jejich vůz najel na minu, nastraženou členy Prozatímní irské republikánské armády. V roce 2009 byl u Castlewellanu nalezen opuštěný vůz s náloží, který byl připraven příslušníky Pokračující Irské republikánské armády pro teroristický útok na britskou vojenskou základnu v Ballykinleru." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Známá díla (výběr)." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Jan Harmensz. Muller byl nejstarším synem amsterdamského obchodníka s uměním, vydavatele a rytce Harmen Jansz. Mullera (1540-1617). Pracoval nejprve v rodinné dílně a vydavatelství (De Vergulde Passer) a poté do roku 1589 v Haarlemu v dílně Hendricka Goltzia. V letech 1594 a 1602 zřejmě pobýval v Římě a Neapoli. Udržoval kontakt s Bartholomeem Sprangerem, Adriaenem de Vriesem a dalšími umělci na dvoře Rudolfa II. Roku 1597 se stal císařským rytcem a vyryl podle předlohy Bartholomea Sprangera alegorickou Apoteózu umění, kterou pak Spranger věnoval senátorům a konzulům Antverp jako dík za podporu umění a z vděčnosti k vlasti. Roku 1602 se neúspěšně pokusil pro Rudolfa II. zprostředkovat koupi oltářního obrazu Lucase van Leyden \"Poslední soud\". Po smrti otce se vrátil do Amsterdamu a vedl jeho dílnu. V závěru života také maloval a podle dokumentu z roku 1624 věnoval své sestře dva velké obrazy. Dílnu a veškeré mědirytové matrice zdědil jeho švagr Cornelis Cool.", "Mullerových mědirytů, většinou vytvořených podle předloh známých nizozemských renesančních a manýristických malířů (Lucas van Leyden, Abraham Bloemaert, Hendrick Goltzius, Cornelis van Haarlem) se zachovalo kolem stovky. Do mědirytů převáděl také díla rudolfinských umělců (Hans von Aachen, Adrian de Vries, Bartholomeus Spranger). Po roce 1590 mistrovsky ovládl Goltziovu volumetrickou techniku rytí s rozšiřující se a mizející linií. Jedním z jeho nejlepších mědirytů podle vlastní předlohy je \"Belsazarova hostina\" (Rijksmuseum Amsterdam) s osvětlenou noční scénou, ke které ho inspirovala Tintorettova \"Poslední večeře\". Kromě mědirytů se zachovalo kolem 60 kreseb. Do roku 1600 byly jeho kresby silně manýristicky stylizované, ale po návratu ze své druhé cesty do Itálie se dopracoval k naturalismu a vytvořil některá svá nejlepší díla kreslená křídami. Zhotovil také řadu portrétů zvláštní technikou, napodobující v kresbě rytinu, kterou si osvojil u Goltzia (Federkunststücke).", "Kresby" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Časopis Gajret." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Spolek v polovině roku 1907 ovládla Muslimská národní organizace, politické hnutí konzervativních autonomistů v Rakousko-Uherskem okupované Bosně a Hercegovině, nicméně až do roku 1914 o vedení \"Gajretu\" soupeřilo několik znepřátelených frakcí – autonomisté, pokrokáři (Muslimská pokroková strana a pak Muslimská samostatná strana) a nakonec i protirežimní srbofilové (kolem listu \"Samouprava\", v Sarajevu 1910–1912). Roku 1909, kdy se tajemníkem spolku stal výrazný srbofil Osman Đikić, v něm převládlo prosrbské křídlo, definitivně pak roku 1911 s novým předsedou Ibrahim-ef. Sarićem. To se ostře vymezovalo proti rakousko-uherské okupaci Bosny a Hercegoviny a inklinovalo k jihoslovanské vzájemnosti se srbskými konturami. Po atentátu na rakouského následníka trůnu roku 1914 bylo vedení spolku rozpuštěno a jeho činnost přešla pod správu Islámského společenství v Bosně a Hercegovině, resp. s ním propojený Vakufsko-meárifský sněm. Podpůrné sdružení obnovilo svou činnost po první světové válce roku 1919, ale stejně jako dříve bylo předmětem mnoha politických třenic. Někteří členové, nespokojení s provládním (prosrbským) vystupováním vedení organizace a převzetím patronátu nad sdružením ze strany krále Alexandra I., následně roku 1923 (formálně až 1924) založila konkurenční spolek \"Narodna uzdanica\" (Lidová opora) napojený na opoziční Jugoslávskou muslimskou organizaci, načež ve vedení \"Gajretu\" trvale převládlo prosrbské smýšlení. Ve 20. letech \"Gajret\" významně rozšířil pole své působnosti. Od materiálně strádajícího Vakufsko-meárifského sněmu Islámského společenství v Bosně a Hercegovině převzal pět chlapeckých studentských internátů (v Sarajevu, Banja Luce, Mostaru, Tuzle a Bihaći, později přibyl ještě ženský v Sarajevu, společně se srbským spolkem \"Prosvjeta\" vedl i chlapecký v Trebinje a krátce i ve Foči, Gacku a Novém Pazaru) a sirotčinec (\"Muslimansko sirotiště\", založen roku 1913 v Sarajevu). Vedle toho pořádat analfabetizační kurzy, korepetice, školy pro hospodyňky (v Sarajevu, Cazinu, Rogatici, Tuzle a Foči), čítárny a učiliště (škola na výrobu koberců v Novém Pazaru aj.). Nadto měl \"Gajret\" svá reprezentativní sídla a současně konvikty v Sarajevu (moderní budova otevřena roku 1936, dnes \"Preporod\" v ulici Branilaca Sarajeva 30) a Bělehradě (moderní budova otevřena roku 1932, dnes \"Studentski dom Vera Blagojević\" v ulici Dalmatinska 37). Bělehradská pobočka \"Gajretu\", jen formálně spojená se sarajevským ústředím, vznikla roku 1923 na podnět zde usedlých muslimů Hasana Rebce a Abduselama Džumhura, kteří pro věc získali podporu srbských intelektuálních kruhů. \"Gajret\" roku 1929 podpořil zavedení královské diktatury a z jeho řad vzešla celá řada horlivých exponentů nového režimu. V této době se spolek přejmenoval na \"Srbsko-muslimský kulturně-osvětový spolek\" \"Gajret (Srpsko-muslimansko kulturno-prosvjetno društvo Gajret)\", čímž stvrdil svou ideologickou orientaci. Koncem 30. let ale někteří jeho prominentní členové podpořili autonomii Bosny a Hercegoviny, která měla být dle Dohody Cvetković-Maček rozdělena mezi srbské a chorvatské země. Po německé invazi do Jugoslávie v dubnu 1941 byl spolek úředně rozpuštěn fašistickým Nezávislým státem Chorvatsko. Po rozpadu Království Jugoslávie se někteří členové organizace přidali ke komunistickým partyzánům (např. Muhamed Sudžuka, Zaim Šarac, Hasan Brkić, Hamdija Ćemerlić a Murat-beg Zaimović), a jiní zase k srbským nacionalistům, četnikům (Mustafa Pašić, Ismet Popovac aj.). Po skončení konfliktu organizace již nebyla obnovena a společně se sdružením \"Narodna uzdanica\" vytvořila nový spolek \"Preporod\" (Obrození). Ten fungoval krátce mezi lety 1945 a 1949, načež byl úřady zrušen. \"Preporod\" obnovil svou činnost až roku 1990.", "Spolek v bosenskohercegovské metropoli vydával periodikum \"Gajret\" (1907–1914 a 1921–1922 a 1924–1941), které bylo na začátku první i druhé světové války úředně zakázáno. V obou případech na to mělo vliv prosrbské smýšlení členů jeho redakce i samotného vedení sdružení. Články byly tištěny v cyrilici i latince. Vedle toho vycházel i \"Kalendar „Gajret“\" (Kalendář Gajret, 1906, 1907, 1915, 1937, 1938, 1939, 1940, 1941)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Příčiny.", "Somatoformní poruchy.", "Somatizační porucha.", "Hypochondrická porucha.", "Dysmorfofobie.", "Somatoformní vegetativní dysfunkce.", "Přetrvávající somatoformní bolestivá porucha.", "Léčba.", "Farmakoterapie.", "Psychoterapie.", "Psychosociální výklady somatizace.", "Neurofyzický model somatizace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Terminologie, která se používá pro vysvětlení poruch vznikajících procesem somatizace, se vyvíjela již od počátků moderní psychiatrie, přestože pojem somatoformních poruch se v oblasti duševních onemocnění objevil až v roce 1992. Na počátku samotné definice pojmu somatizace stál Zbigniew Lipowski, který se zabýval behaviorální a psychosomatickou medicínou a který formuloval podstatu somatizace jako sklon prožívat a sdělovat tělesnou nepohodu a tělesné příznaky nepodložené patologickými nálezy, připisovat je tělesné nemoci a vyhledávat kvůli nim lékařskou pomoc. V současné době se ve spojení se somatizaci mluví zejména o tzv. „medically unexplained symptoms“ – v překladu medicínsky nevysvětlitelné symptomy. V praxi je těmto symptomům ale třeba rozumět spíše jako organicky nevysvětlitelným symptomům. V rámci funkční medicíny, psychiatrie, psychologie a moderní neurovědy se však objevují způsoby, kterými je obvykle možné tyto symptomy vysvětlit.", "Je všeobecně uznaným faktem, že velká část všech tělesných obtíží je způsobena psychikou. Psychické potíže, které vyvolávají somatizaci, mohou být velmi různorodé. Převážně se ale jedná o dlouhodobé vystavení stresu nebo o prožití nějaké bolestné události, jako je například potlačovaný strach ze ztráty zaměstnání, trvalý výskyt stresových situací, rozpad partnerského vztahu nebo třeba úzkost ze ztráty blízkého člověka. Tyto situace se člověk snaží odbourat prostřednictvím obranných mechanismů, mezi které nejčastěji patří potlačení, popření nebo vytěsnění oné situace. V takových případech se člověk dostává do stavu, kdy duše volá o pomoc. Člověk se potýká s vnitřním trápením a stresem natolik velkým, že se s ním tělo nedokáže vyrovnat jinak, než že odstartuje nějaký tělesný problém, aby odvedlo pozornost jinam.", "Hlavním rysem je opakovaná stížnost na obvykle velmi nejasné, mnohočetné a proměnlivé tělesné symptomy, které jsou často medicínsky natolik významné, že nedovolí lékaři se jimi nezabývat. V rámci následné lékařské péče poukazuje pacient na krátkodobý nebo velmi malý efekt léčby, vyžaduje další lékařská vyšetřování a to i přes opakované negativní nálezy a ujišťování lékaře‚ že obtíže nemají fyzickou podstatu. Pokud nějaká tělesná nemoc přesto existuje‚ pak nevysvětluje rozsah a podstatu potíží nebo příznaků. Somatoformní poruchu lze od poruchy tělesné odlišit pomocí absence charakteristických laboratorních nálezů. Začátek a chronický průběh obvykle probíhají bez rozvoje strukturálních abnormalit. Často si také pacienti stěžují na obtíže s mnohočetnými orgánovými systémy. Dalšími příznaky bývají efektivní poruchy (poruchy spánku, libida, ztráta chutě k jídlu), panické poruchy (bušení srdce, bolesti na hrudi, závratě, nepřiměřené pocení) nebo schizofrenie. Mezi somatoformní poruchy patří například:", "Somatizační porucha, jinak také zvaná Briquetův syndrom, je neurotické onemocnění, které je charakteristické přítomností mnoha somatických (tělesných) příznaků, trvá alespoň dva roky a neexistuje pro něj odpovídající tělesná příčina. Důležité je, že pacient odmítá tento fakt přijmout a neustále se dožaduje dalších vyšetření.", "Jedná se o poruchu, při které je pacient přehnaně intenzivně zaměřený na svůj zdravotní stav, který se projevuje ničím nepodloženým přesvědčením o vážném onemocnění.", "Toto onemocnění bývá často řazeno k hypochondrii. Pacient je přesvědčen, že některá část jeho těl je moc velká nebo naopak příliš malá nebo se mu nelíbí z jiného důvod a na tuto „nedokonalost“ svádí své neúspěchy.", "Tato porucha je velmi podobná předchozím, ale pacienti si stěžují především na fungování orgánů s inervovaným vegetativním nervstvem. Mezi často postižené soustavy patří srdce a kardiovaskulární systém, respirační systém, urogenitální systém, dolní a horní GIT.", "Tato porucha se projevuje nevysvětlitelnými velmi intenzivními bolestmi, které přetrvávají po dobu alespoň šesti měsíců.", "Pro léčbu somatizace je klíčový psychosomatický přístup. Tento medicínský přístup říká, že se biologická anamnéza spolu s psychikou vzájemně dobře doplňují. Člověk je brán jako jeden celek, ve kterém se nachází jak tělo (sóma), tak i duše (psyché). Využívá se především v případě, kdy zdravotní problémy přetrvávají i přes intenzivní léčbu, případně když se příznaky onemocnění stále vrací. Mezi nejčastěji používané metody léčby patří především farmakoterapie a psychoterapie. Bývá ale také používána psychodynamická a kognitivně behaviorální terapie.", "V případě, že pacient již užívá léky, bývá spolupráce s ním komplikovaná. Obzvlášť, pokud se jedná o léky psychiatrické. Psychofarmaka mají během terapie hlavně podpůrnou roli. Nejčastěji se zde předepisují antidepresiva a neuroleptika. Není však doporučeno pacientům předepisovat analgetika nebo benzodiazepiny. Tyto léky pro pacienty nemají účinek a je zde riziko vzniku závislosti či jejich zneužívání.", "Ještě před psychoterapií je doporučeno, aby pacient své příznaky konzultoval se somatickým lékařem nebo se psychosomaticky orientovaným lékařem. Lékař poté posoudí, zda pacient potřebuje psychoterapii či nikoliv. Psychoterapie v některých případech může být nevhodná nebo neefektivní. Je zde však potřeba citlivá interakce s pacientem, aby jeho následné odeslání k psychiatrovi nebylo pro něho osobně zahanbující. Při léčbě somatizace se hlavně osvědčuje terapie behaviorálně kognitivního typu. Zaměřuje se na pacientův životní styl. Terapeut zprvu zaujímá roli experta a postupem času průběh terapie “řídí” pacient. Je zde důležitá spolupráce mezi pacientem a terapeutem.", "Jedná se o teorii, kde somatizace znamená obranný ego-mechanismus, který umožňuje vyjádření úzkosti tělesným příznakem. Issy Pilowski formuloval ve své knize somatoformní poruchy jako tzv. abnormní chování v nemoci, což má vyjadřovat pro pacienty typickou zvýšenou pozornost tělesným pocitům a to, že tělesné pocity jsou vykládány v rozporu s lékařským poučením jako známky tělesné nemoci. V jiných pramenech bývají somatoformní poruchy popisovány jako tzv. „porucha atribuce“. Atribucí se rozumí výklad příčiny obtíží. Pacienti své tělesné pocity chybně přičítají domnělé orgánové poruše.", "Neurofyziologický model somatizace předpokládá poruchu, která vychází především ze zvýšené interakce mezi normálním klidovým nastavením organismu. Signály bolesti, frustrace, nebezpečí, neznámé podněty a některé endogenní podněty vedou činností behaviorálního inhibičního systému (systém a mechanismus umožňující vyhnout se nebezpečí, které detekuje a např. zastavuje probíhající aktivity) k zastavení dosavadních aktivit. Dochází tak ke spuštění poplachové fáze stresu, která má za úkol připravit organismus na útok nebo útěk. Z tělesných projevů se pak dají pozorovat nejčastěji palpitace, bušení srdce nebo zrychlený pulz, pocení, chvění nebo třes, pocity zkrácení dechu nebo dušení, pocity zalykání se, bolesti nebo nepříjemné pocity na hrudníku. V neurofyziologickém modelu somatizace hraje roli i tzv. sekundární neurotizace nepříjemnými prožitky. Kromě snížení hladiny uvědomění vystupují do popředí i nové symptomy emočních stavů." ] }

{ "title": [ "Složení elektrické plachetnice.", "Elektrický plachetnicový pohon.", "Omezení.", "Dálší možné využití elektrické plachetnice.", "První nanosatelit s E-plachtou.", "Mise do budoucna." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Elektrická plachetnice se skládá:", "Dynamický tlak slunečního větru se liší, ale v průměru se pohybuje kolem 2nPa k vzdálenosti od slunce k zemi. Vzhledem k tomu, že jediný polovodičový hliníkový drát může měřit až 20 kilometrů a vážit pouze 100 gramů, vzniká tím možnost vytvořit jedno veliké elektrické pole, které je vysoce efektivní a má velmi malou hmotnost. Kosmická loď může disponovat několika takovýmito kovovými dráty(1-100). Tento vodič(tenký kovový drát) se pak snadno navine do malého navijáku, který se v prostoru rozvine a pak se připojí k elektronovému dělu se zdrojem vysokého napětí (20 kV). Kosmickou loď je pak třeba roztočit kolem své osy pomocí přídavného pohonu a pak s pomocí drátů pod vysokým napětím vznikne elektrické pole, které tvoří virtuální elektrickou sluneční větrnou plachtu neboli E-plachtu. Tato E-plachta se pak rozprostírá na několika km2 a dokáže vyprodukovat až 10 mN síly ze slunečního větru. Například kosmická loď o váze 1000 kilogramů s několika dráty by dokázala akcelerovat okolo 1 mm/s2, to by znamenalo, že za rok při neustálém zrychlování by tato elektrická plachetnice dosáhla rychlosti až 30 km/s.", "Elektrická plachetnice není efektivní pod vlivem magnetického pole naší země, protože magnetické pole odráží sluneční vítr, aby ochránilo naší planetu před škodlivým slunečním zářením a tímto tak znemožňuje plachtění E-plachty. Řešení je jednoduché, E-plachtu je možné vyslat na oběžnou dráhu měsíce kde je možné E-plachtu vyzkoušet, protože magnetické pole země je v těchto místech velmi slabé.", "Uběhlo už několik desetiletí od doby kdy jsme vyslali první družici Sputnik na oběžnou dráhu a během této doby jsme vyslaly mnoho a mnoho dalších družic nebo jiných technologií. Družice, které jsou dnes nefunkční, se staly tak prvním kosmickým smetím a toto smetí každým rokem neustále roste. Elektrická plachta by mohla nabídnout levné a jednoduché řešení jak toto kosmické smetí odstranit. Systém elektrické plachetnice se dá využít teoreticky i obráceně. Z důvodů omezení zemského magnetického pole vzniká možnost elektrickou plachetnici využít jako plazmatickou brzdu. Plazmatická brzda se zakládá na interakci mezi ionosférou a kovovým drátem – vodičem, který má negativní náboj. Tímto způsobem, elektrická plachta dokáže sama sebe zpomalit na nízké oběžné dráze a pokud dokážeme rychlost snížit pod únikovou rychlost gravitace země, pak elektrickou plachtu můžeme nasměrovat tak aby shořela sama v atmosféře. Když elektrickou plachetnici přípojíme na nefunkční satelit tak máme novou možnost, jak tento satelit neboli kosmické smetí odstranit z oběžné dráhy relativně levným způsobem.", "Pro zkoumání E-plachty, byl vyslán první Estonský satelit ESTCube-1 v 17. března 2015. Tento satelit byl vybaven 10 metrovým kovovým drátem, který měl prokázat že teorie o plazmatické brzdě je správná. Bohůžel tento experiment se nezdařil, protože drát se nepodařilo vysunout. Mechanika se poškodila při průletu atmosférou.", "Další satelit s E-plachtou je vytvořený finskou univerzitou Aalto, ktera plánuje poslat satelit Aalto-1 na oběžnou dráhu začátkem roku 2017 a pak je chce následovat ESTCube-1 tým který chce uskutečnit misi ESTCube-2 ke konci roku 2018 and ESTcube-3 ke konci roku 2019." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Obsazení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Seriál pojednává o policistovi pracujícím v policejním týmu pro odhalování organizovaného zločinu. Při přípravě domovní prohlídky jednoho pražského mafiána jej však zničehonic kontaktuje jeho mladší bratr, který má problémy. Po příjezdu domů v Ústí nad Labem zjistí o co jde – jeho bratr dluží horentní sumu zdejšímu podnikateli a mafiánovi Šejbovi. Ten je však ochoten celý dluh prominout, když mu Filip z chystané domovní prohlídky donese zápisník uložený v sejfu. Filip tak po dlouhém váhání uskuteční krádež notesu při prohlídce a předá ho Šejbovi, při odchodu z klubu Krystal ho však srazí auto a on se probere až v nemocnici v roce 1982. Zjišťuje, že jeho totožnost je stále Filip Marvan, ale že je příslušníkem nikoli policie, ale Sboru národní bezpečnosti. Do jeho nové služby ho zasvětí zdejší „buzerující tvrďák“ Martin Plachý (Ivan Trojan), ze kterého se ale nakonec vyklube charakterní policajt na téměř bezpáteřním oddělení straníků a zasloužilých pracovníků, kteří mnohdy kladou závěry před vyšetřování. Na oddělení se tak poznává majorem Špalkem (Václav Kopta), lehce více-méně nechápajícím Slávkem Brouskem (Tomáš Jeřábek) nebo stranickým kádrem Klementem Kratěnou (Jan Budař). Poměrně záhy se dostane do kontaktu i se svými rodiči (matkou dcerou ředitele kulturáku a otcem v té době příslušníkem problémových „mániček“), kteří si teprve postupně uvědomují, že čekají dítě, kterým bude právě Filip. Filip se dlouho nemůže srovnat s nevyřešenými vztahy v rodině a nezodpovězenými otázkami. Jeho otec se totiž z jeho pohledu bezdůvodně oběsil v době, kdy mu bylo deset a matka je poté musela vychovávat sama. Průvodkyní a jedinou záchytným bodem v komunistické šedi je pro něj slovenská doktorka Kristýna Čáslavová, se kterou ho poutá silný přátelský vztah, který následně přeroste v lásku. Čím víc si Filip uvědomuje, proč je v kómatu, ze kterého se není schopen probrat, ale zároveň někde jinde, tím víc je v nebezpečí. Je to nejdříve vědomí, že na otcově zradě a doživotních depresích má lví podíl právě Klement Kratěna, který ho a jeho kamarády dostal do vězení za pokus překročit státní hranici. Kratěna však není tolik nebezpečný jako právě funkcionář Šejba a jeho syn předseda SSM „Šejbič“ Šejba – mladší já mafiána Šejby, kvůli kterému se zde octnul. Vše tak postupně graduje do jedné velké pasti, kterou nad ním rozevírá StB a ze které není téměř úniku. Následně se dostane i do psychiatrické léčebny,odkud se mu podaří uprchnout. Pak se úspěšně pokusí o přechod státní hranice, kde však zahyne postřelený jeho průvodce „světem pod hlavou“ Martin Plachý. Za železnou oponou ulehne do listí a probere se v reálném čase z kómatu. Na základě prožitého vyřeší svůj původní případ, pochopí souvislosti nejen svého života a smíří se s bratrem.", "" ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Názory odborníků.", "Reference." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Na fotografických snímcích jsou symetrické a geometrické kamenné struktury připomínající městský komplex, které byly poprvé zaznamenány počátkem roku 2001. Objev oznámila Paulina Zalitzki (oceánografka) a její manžel Paul Weinzweig; oba dva jsou majitelé kanadské společnosti \"Advanced Digital Communications\", a pracují na průzkumu a průzkumných misích ve spojení s kubánskou vládou. Tým se vrátil na místo podruhé s podvodním robotem, který natáčel sonarové obrázky interpretované jako různé pyramidy a kruhové struktury vyrobené z masivních, hladkých kamenných bloků, které se podobají otesané žule. Zalitzki řekla, že \"je to úžasná stavba, která opravdu vypadá, jako by to mohlo být velké městské centrum. Nicméně, bylo by naprosto nezodpovědné to tvrdit dříve, než budeme mít důkazy.\"", "Bývalý redaktor National Geographic John Echave po prostudování obrázků řekl: \"Jsou tam zajímavé anomálie, ale to je asi tak vše, co můžeme říct. Nejsem žádný expert na sonar a dokud nebudeme schopní tam jít a kouknout na ně, bude velice obtížné je charakterizovat.\" Professor oceánografie Robert Ballard řekl: \"To je moc hluboko, byl bych překvapený kdyby to opravdu udělal člověk. Musíte se zeptat sami sebe, jak se to tam dostalo? V životě jsem již koukal na spoustu obrázků ze sonaru, a může to být něco jako inkoustová skvrna -- lidé dokáží někdy vidět to, co chtějí vidět. Já budu jenom čekat na více dat.\" Mořský geolog Manuel Iturralde odhaduje, že by trvalo 50 000 let, aby se takovéto struktury potopily takto hluboko, ale žádná ze známých kultur žijících tak dávno neměla schopnost budovat takové struktury. Specialista na podmořskou archeologii na Florida State University dodal, \"To by bylo skvělé, kdyby měli pravdu, ale bylo by to také skutečně pokročilé na to, co bychom mohli vidět ve světě v tomto časovém období. Tyto struktury jsou mimo čas a mimo místo.\" Grenville Draper z Florida International University pokládá za vysoce nepravděpodobné, že by něco takového postavil člověk před takovou dobou. A říká, že nálezy z takové hloubky nejsou známy ani ze Středomoří.", "" ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Až do konce druhé světové války neexistovala v Albánii železniční síť. Fašistická Itálie plánovala výstavbu první železniční trati z Drače do Elbasanu v roce 1940, nicméně plán nebyl realizován. První železniční trať měla vést z Drače, z místního přístavu přes Tiranu do Elbasanu. Trať měly vybudovat čtyři italské společnosti a na výstavbě mělo být nasazeno 6000 lidí. Trať měla za cíl především zajistit dopravu nerostných surovin do přístavu v Drači. Když se komunisté dostali v roce 1944 v Albánii k moci, rozhodli se zemi zprůmyslnit, což vyžadovalo zajistit i vhodnou dopravní infrastrukturu. Trať mezi dvěma velkými albánskými městy byla vybrána k výstavbě jako první. Vzhledem k nedostatku mechanizace vyžadovala výstavba značné množství lidské síly, která byla zajištěna prostřednictvím dobrovolnických brigád. Výstavba trati trvala pouhý rok. Jednalo se ve své době již o druhou trať v Albánii (první postavená spojovala města Drač a Peqin). Na stavbu trati bylo povoláno 29 000 mladých lidí a 1400 techniků. Slavnostně byly stavební práce zahájeny dne 11. dubna 1948. Kromě tisíců studentů však na stavbě pracovali také dobrovolníci z Bulharska a Jugoslávie. Vzhledem k zhoršení vzájemných vztahů se severním sousedem však pomoc, kterou Jugoslávie zaslala, odešla. Jugoslávští inženýři byli obviněni krátce po rozkolu ze sabotáže. Trať pomohli dobudovat technici, které poskytl Sovětský svaz. Trať byla slavnostně otevřena dne 23. února 1949 k 31. výročí vzniku Rudé armády přesně podle plánu. Trať musela překonat několik přírodních překážek. Nachází se na ní tunel Rrashbull o délce 212 m a most Erzen v délce 91 m. Druhý uveden byl slavnostně dokončen dne 16. října 1948 na narozeniny albánského komunistického vůdce Envera Hodži. Na stavbě tunelu se podílely především pracovní brigády z Bulharska. Na počátku 21. století procházelo nádraží v Tiraně kompletní přestavbou a železniční doprava tak byla na trati zkrácena do města Vorë." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra.", "Raná fáze: Juniorský tenis a nižší okruhy.", "ATP World Tour.", "Obraz v médiích a dopingová aféra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Tenis začal hrát v sedmi letech. Ještě předtím zkoušel squash. V roce 2004 jako čtrnáctiletý vyhrál s britským dorosteneckým týmem Mistrovství světa v této věkové kategorii, probíhající v České republice. V juniorské kategorii se na grandslamu probojoval nejdále do čtvrtfinále dvouhry US Open 2007 a podruhé na Australian Open 2008, kde podlehl Jukimu Bhambrimu. V deblové soutěži téhož melbournského majoru vypadl opět mezi poslední osmičkou se spoluhráčem Danem Coxem. Nejvyššího umístění na juniorském žebříčku ITF dosáhl v lednu 2008, když mu patřila 10. příčka. V rámci událostí okruhu Futures debutoval v srpnu 2005, když na turnaj v anglickém Nottinghamu obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl krajanu Leemu Childsovi ve dvou setech. Premiérový singlový titul v této úrovni získal v srpnu 2008 na turnaji v anglickém Wrexhamu, když mu ve třetí sadě finále skrečoval Ian Flanagan. O týden později triumfoval na londýnské události Futures a v říjnu pak vybojoval třetí trofej v Glasgowě, opět po skreči finalisty Marcuse Willise. V rámci challengerů si odvezl první titul z březnového The Caversham International 2009 v Jersey, když v závěrečném duelu zdolal Jana Mináře. Druhou trofej pak dobyla v listopadu 2015 z amerického halového Knoxville Challengeru po vítězství nad Američanem Francesem Tiafoem. Průnik mezi sto nejlepších tenistů premiérově zaznamenal 2. května 2016 po titulu na tchajwanském Santaizi ATP Challenger a finálové výhře s Rusem Konstantinem Kravčukem.", "Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval na londýnské trávě v kvalifikaci červnového Queen's Club Championships 2007. Dohrál v prvním kole na raketě krajana Jamese Warda. Premiérový zápas v hlavní soutěži si pak zahrál na stejném turnaji v roce 2008, když do dvouhry obdržel divokou kartu. Na Belgičana Xaviera Malisse však v prvním utkání dokázal uhrát jen dva gamy. Z pozice šťastného poraženého kvalifikanta (po odhlášení Štěpánka z dvouhry) si své premiérové čtvrtfinále i semifinále na okruhu ATP Tour zahrál během PBZ Zagreb Indoors 2014, kde na jeho raketě zůstali Jan Hájek, Michael Berrer a třetí nasazený Philipp Kohlschreiber, za nímž na žebříčku zaostával o 120 míst. V semifinále jej zastavil třetí německý soupeř v řadě Tommy Haas. Bodový zisk znamenal v únoru 2014 nové kariérní maximum, 123. příčku. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal jako devatenáctiletý v mužském singlu Wimbledonu 2009, kam obdržel divokou kartu. V prvním kole jej vyřadila ruská turnajová dvanáctka Nikolaj Davyděnko po setech 2–6, 3–6 a 3–6. V srpnu pak vypadl v úvodní fázi kvalifikace US Open 2009 s Brazilcem Júliem Silvou po dvou nezvládnutých tiebreacích. Třetí kola si zahrál ve Wimbledonu 2016 a na US Open 2016. Na londýnské trávě jej vyřadil Švýcar Roger Federer a v New Yorku jeho krajan a pozdější šampion Stan Wawrinka, až po pětisetovém dramatu, když ztratil vedení 2–1 na sety.", "Britská média o tenistovi často hovořila jako o „zkaženém chlapci britského tenisu“ a „největším promarněném talentu britského tenisu“. Tenisový svaz Lawn Tennis Association (LTA) mu dvakrát odňal dotační podporu pro jeho chování mimo dvorec a neplnění závazků. Poprvé, když se jako 18letý bavil v nočním klubu do ranních hodin v den čtyřhry s Danem Smethurstem na juniorce Wimbledonu 2008, kterou následně prohráli. Evans byl považován za mimořádně nadaného tenistu, ale svazoví trenéři LTA hodnotili jeho práci v průběhu let za nevyrovnanou a nedostatečnou, a z jejich strany za frustrující, což v roce 2012 vyústilo k druhému zrušení dotačních příspěvků. Evans získal reputaci osoby, která miluje noční život a nevyhýbá se alkoholu, ale sama tvrdí, že má vše pod kontrolou. Sportovní agent Stuart Duguid, z managementu firmy Lagardere Unlimited, se v roce 2014 k Evansovi vyjádřil slovy: „\"Britští tenisoví fanoušci zoufale touží mít dalšího elitního hráče ve špičce, který by kryl Murraymu záda. Dan ovšem nabízí něco malinko jiného – více podrážděnosti a nepředvídatelnosti. Je tak trochu hádankou\".“ Žebříčkový růst hráč nastartoval v květnu 2015, kdy mu patřila 772. příčka a během dvou sezón se vyhoupl do první padesátky klasifikace, což britská média v roce 2017 na adresu tenisty kvitovala slogany typu „bývalý zkažený chlapec či napravený chlapec britského tenisu“. Dne 23. června 2017 tenista oznámil, že měl v dubnu téhož roku pozitivní dopingový test na kokain, o jehož výsledku byl informován v týdnu svého prohlášení. Mezinárodní tenisová federace mu s okamžitou platnosti zakázala start na turnajích, respektive do určení výše trestu. Evans se za své jednání omluvil: „\"Zklamal jsem spoustu lidí, svou rodinu, trenéra, tým, sponzory, britský svaz a fanoušky. Mohu se jen ze srdce upřímně omluvit\".“ V říjnu 2017 mu byl uložen za pozitivní test na kokain uložen roční zákaz startu na okruzích." ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj.", "Zkoušky.", "Hlavní technické údaje." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Společnost Fairey Aviation v roce 1917 přišla s dvěma odlišnými projekty, kterými reagovala na specifikace Admirality N.2(a) na dvoumístný palubní plovákový letoun pro Royal Naval Air Service, jeden poháněný motorem Rolls-Royce Falcon a druhý stroj poháněný motorem Sunbeam Maori. Stroj F.127 je také znám pod přiděleným sériovým číslem N9. Poprvé vzlétl 5. července 1917. Druhý, F.128 sériového čísla N10 s motorem firmy Sunbeam (z něhož se posléze vyvinul prototyp stroje Fairey III), vzlétl 14. září 1917. F.127 byl jednopříhradový dvouplošník s nestejným rozpětím křídel. Ta byla řešena jako sklopná, aby se usnadnilo skladování na palubách lodí. Po celém rozpětí dolního křídla byly instalovány vztlakové klapky. Pohonnou jednotku tvořil motor Rolls-Royce Falcon I o výkonu 230 H.P. (171,5 kilowattu). Chladiče vody byly umístěny v přední části trupu, po stranách motoru. Výkony stroje při zkouškách nedosáhly předepsaných výkonů, zejména v dostupu a stoupavosti (čas výstupu do výšky 3048 metrů — 10,000 ft — neměl překročit 30 minut, ovšem praktický dostup stroje nepřesáhl 2621 metrů). Stroj tudíž nebyl objednán, ale pokračovalo se v dalším vývoji. Ten nakonec vedl až k sériové výrobě strojů Fairey Type IIIA, Type IIIB a Fairey Type IIIC.", "Prototyp byl použit při zkouškách katapultových vzletů, při testech vůbec prvních katapultů vyrobených na zakázku Royal Navy. Po úpravách konstrukce byl stroj od června 1918 zkoušen v MEAD (Port Victoria Marine Experimental Aircraft Depot), kde na zkušební katapultové lodi HMS \"Slinger\" byly uskutečněny první vzlety za pomoci katapultu z lodi Royal Navy. V roce 1919 byl F.127 zpětně odkoupen výrobcem. K 1. květnu 1919 dostal civilní registraci K-103 (později byla změněna na G-EAAJ). Byl opatřen výkonnějším motorem Sunbeam Maori II a upravenými křídly o shodném rozpětí. V květnu 1920 byl letoun prodán Norskému královskému námořnictvu. V roce 1927 byl námořnictvem prodán, zakoupil jej Bjørne Neilson z Eidsvoldu (nedaleko Osla). Nosil registraci N-20. Byl odepsán a sešrotován v únoru 1929, poté, co byl 12. června 1928 poškozen při havárii.", "Údaje podle \"Fairey Aircraft since 1915\"" ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Escadrille 103 vznikla 2. srpna 1914 v Longvic jako průzkumná letka BR 17, vybavená stroji Breguet U.2. 16. listopadu 1914 byla přezbrojena typem Voisin III a její označení se změnilo na VB 3. 23. listopadu téhož roku se stala součástí \"Groupe de bombardement No. 1\" (bombardovací skupiny č. 1) pod velením \"commandanta\" Louise de Goys de Mezeyrac. 4. března 1915 bylo její označení změněno na VB 103. Jako součást GB 1 byla dvakrát citována v armádních rozkazech generála Foche, poprvé 1. června 1915 po náletu na továrnu na bojové plyny v Ludwigshafenu 27. května, a poté 19. září, po náletu na Friedrichshafen 13. září 1915. 19. února 1916 byla jednotka transformována na stíhací letku, vybavena stroji Nieuport 11 a 12, a přeznačena na N 103. Následně byla 16. dubna sdružena s letkami N 3, N 26 a N 73 do „\"Groupement de Combat de la Somme\"“ (Bojové uskupení „Somme“), podřízené 6. armádě. Později byly této formaci dočasně přiděleny i letky N 37, N 62, a N 65. Velitelem seskupení se stal \"capitaine\" Felix Brocard. 1. listopadu byly čtyři původní letky uskupení „Somme“ sloučeny do „Groupe de Combat 12“ (bojová skupina 12, GC 12), jejímž velitelem i nadále zůstal Brocard. Letouny Nieuport a později SPAD jednotlivých letek skupiny nesly označení emblémem čápa v různých fázích letu, a útvar byl následně znám pod přezdívkou „Čápi“ (). 28. ledna 1917 byla GC 12 přidělena 10. armádě, a v březnu následovalo přeložení do podřízenosti 7. armády. 12. července 1917 byla formace přeložena do Flander, kde působila v rámci 1. armády. 11. prosince 1917 byla GC 12 opět přeřazena k 6. armádě. GC 12 byla následně v 5. června 1918 přeřazena opět k 10. armádě, 17. července k 5., 29. července k 1. a 9. září 1918 k 2. armádě. 9. září 1918 byla letka potřetí citována v rozkazech, ovšem poprvé pod svým novým označením SPA 103. Zde jí bylo přiznáno 85 nepřátelských letounů jako jistě sestřelených a 69 dalších vyřazených z boje. Celkové skóre letky za dobu války zahrnulo 108 letounů a 3 pozorovací balóny nepřítele. Tradice jednotky jsou zachovávány současným Francouzským letectvem a čáp původem z emblému letky SPA 103 je nejvýše umístěným ve znaku stíhací peruti 1/2 \"Cigognes\"." ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Trasa.", "Historie výstavby.", "Technické patametry." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Dálnice se oficiálně jmenuje Kalotina – Sofie (\"Автомагистрала Калотина – София\"), podle svých krajních bodů: hraničního přechodu, který nese jméno po dědině Kalotina ležící 2 km východně od něj, a Sofijského okruhu.", "Trasa je vedena v souběhu se státní silnicí I-8, kterou má v plánovaném úseku plně dopravně nahradit. Z investičního hlediska výstavba dálnice sestává ze tří dílů (\"лот\"):", "V říjnu 2012 vypsala agentura \"Silniční infrastruktura\" soutěž na projekt a výstavbu (Design & Build) prvních 31,5 km trasy. Přihlásilo se deset uchazečů a předpokládalo se, že výstavba bude zahájena v roce 2013 s odhadovanými náklady 200 miliónů leva. Soutěž nebyla vyhodnocena a v říjnu 2013 byla zrušena, protože prostředky z operativního programu „Doprava“ 2007-2013 již byly přiděleny jinam. V listopadu 2013 bylo oznámeno, že výstavba bude spolufinancována z programu \"Connecting Europe Facility\" částkou 40 miliónů € a že soutěž bude vyhlášena v příštím roce. V květnu 2014 byla soutěž vyhlášena znovu s tím, že trasa byla rozdělena do dvou úseků (první km 1,000 – km 15,500 a druhý km 15,500 – km 32,447), ale v srpnu byla i tato soutěž zrušena. V srpnu 2015 vypsala agentura \"Silniční infrastruktura\" soutěž na koncepční projekt v úseku mezi km 32,447.20 a km 48,611.93. Nabídky od 10 uchazečů z 11, kteří splnili kvalifikační předpoklady, se pohybovaly od 284 520 leva do 554 640 leva včetně DPH. V září 2016 byl zprovozněn západní oblouk Sofijského okruhu umožňující dopravní napojení dálnice na Sofijský okruh.", "Návrhová rychlost dálnice je 100 km/h mezi staničením km 1,000 až km 15,500. Odtud je návrhová rychlost 110 km/h. Pro nižší návrhovou rychlost má příčný profil šířku 25,5 m (4 jízdní pruhy o šířce 3,5 m; 4 vodicí proužky o šířce 0,5 m; 3m střední dělicí pruh; 2 krajnice o šířce 1, 5m) a pro vyšší 27 m (4×3,75; 4×0,5; 3,5; 2×1,5)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Zákonnost stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní soužití.", "Adopce a rodičovství.", "Ochrana před diskriminací.", "Konverzní terapie.", "Vojenská služba.", "Dárcovství krve.", "Životní podmínky a sociální postoje.", "Maltská odpověď na masakr v Orlandu.", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Jako britská kolonie převzala Malta trestní zákoník Velké Británie, který kriminalizoval pohlavní styk mezi muži. Bylo zde zaznamenáno několik případů trestního stíhání tohoto charakteru, včetně procesu s právníkem Guglielmo Rapinettem, kterého soud shledal vinným z pokusu z obscénního chování, když se v 19. století pokusil svést člena gardy. Až v r. 1973 rozhodla labouristická vláda přiblížit své zákony západoevropskému standardu. The Malta Gay Rights Movement (MGRM) je socio-politická nevládní organizace založená v r. 2001, jejímž hlavním předmětem činnosti je zlepšování právního postavení maltské LGBT komunity. V únoru 2008 zorganizovala a prezentovala MGRM v parlamentu petici volající po řadě několika opatření, jež by jim usnadnily každodenní život. Podepsalo se pod ní více než 1000 lidí. Ve výčtu požadavků byly státem uznávané homosexuální svazky, strategie proti homofobní šikaně ve školách a přijetí nových zákonů proti homofobním a transfobním zločinům z nenávisti. Petici zaštítila politická strana Alternattiva Demokratika. Harry Vassallo, její předseda, řekl že uznání gay práv znamená krok dopředu. V říjnu 2009 přijal maltský prezident George Abela ve svém paláci výbor ILGA-Europe při zahájení konání 13. roční konference na Maltě. Podle Abela hraje v boji s diskriminací významnou roli vzdělávání, informování a podpora akceptace odlišností, díky nimž je právě jeho země takto velmi pokroková v LGBT akceptaci. Láska je nejdůležitější věc, která existuje, a nelze jí škatulkovat podle sexuální orientace,\" uvedl prezident pro tisk. Jednalo se tedy o první případ, kdy se hlava státu oficiálně zúčastnila jedné z každoročních konferencí členů ILGA-Europe.", "Soulož mezi osobami stejného pohlaví je na Maltě legální od ledna 1973. Maltský premiér Dom Mintoff a Labouristická strana se na odstranění britských zákonů proti sodomii podíleli navzdory odporu katolické církve a Národní strany. Věk způsobilosti k pohlavnímu styku je 18 let pro všechny.", "28. března 2010 oznámil maltský premiér Lawrence Gonzi, že vláda zpracuje vlastní návrh zákona o regulovaném soužití. Ve svém prohlášení vyjádřil naději, že by mohl být kompletní koncem roku. 11. července bylo Gonzim potvrzeno, že se bude návrh prezentovat v parlamentu koncem r. 2010. Prezentací návrhu pověřil ministra spravedlnosti. Konzultace se zahájil k 28. srpnu 2012 a skončila 30. září. Návrh byl předložen, ale nestihnul se projednat, neboť v prosinci 2012 došlo k pádu vlády a rozpuštění parlamentu. Během maltských všeobecných voleb měla Labouristická strana ve svém programu registrované partnerství. Svému slibu dostála a po zvolení nové labouristické vlády oznámilo Ministerstvo pro sociální dialog, spotřebitelské záležitosti a občanské svobody, že se vláda znovu začne zabývat otázkou registrovaného partnerství párů stejného pohlaví. Nový vládní návrh byl prezentován v parlamentu 30. září 2013. Zákon o registrovaném partnerství, který zcela kopíruje institut manželství (včetně možnosti společného osvojování dětí), vyjma užívání tohoto názvu, byl debatován v říjnu 2013 a schválen ve třetím čtení 14. dubna 2014. 16. dubna jej podpořila i nová prezidentka Marie Louise Coleiro Preca. V březnu 2016 řekl maltský premiér a předseda vládnoucí Labouristické strany Joseph Muscat při oslavách Mezinárodního dne žen, že sám osobně je příznivcem stejnopohlavního manželství, a že je podle jeho názoru čas, aby ve společnosti proběhla diskuse na toto téma. Podle předsedy opoziční Národní strany Simon Busuttil se však vláda otevřením diskuse na toto téma pouze snaží odlákat pozornost od svých skandálů. V případné změně maltského zákona o registrovaném partnerství na stejnopohlavní manželství by však problém neshledával. Představitelé místních gay organizací požadují neproledné zpřístupnění manželského institutu všem párům bez ohledu na pohlaví. Po předčasných volbách v červnu 2017 prezentovala nově zvolená labouristická vláda parlamentu návrh novely manželského zákona, který zpřístupní manželství nejen heterosexuálním párům, ale i homosexuálním párům. Návrh zrovnoprávňující všechny páry porovnaný s předchozí právní úpravou se prezentoval 24. června a přijal 12. července. Nový zákon odstraní veškeré genderově specifikované reference v maltských zákonech na genderově-neutrální terminologii. Po podepsání maltskou prezidentkou Marií Louise Coleiro Preca by se měl stát účinným ještě tento rok. Konkrétní den vyhlásí ministryně Helena Dalli.", "Maltské zákony připouštějí osvojování manželskými páry a svobodnými jednotlivci. Zákon nezakazuje osvojování LGBT osobami. Od dubna 2014 smějí homosexuální páry žijící v registrovaném partnerství společně osvojit dítě. K prvnímu homoparentálnímu osvojení došlo 13. července 2016. Pro osvojení (jednotlivcem, párem nebo partnerem) je zapotřebí souhlas opatrovnického soudu, který je povinen brát v potaz pouze nejlepší zájem dítěte, nikoli sexuální orientace a jiných obdobných charakteristik osvojitele nebo osvojitelů. Náhradní mateřství je pro všechny ilegální. Svobodné ženy a lesbické páry nemají přístup k asistované reprodukci podle zákona na ochranu embryí 2012 (\"Embryo Protection Act 2012\"). V r. 2014 oznámila vláda, že se nepokusí legalizovat náhradní mateřství. 7. září 2015 řekl premiér Joseph Muscat, že se vláda pokusí zpřístupnit asistovanou reprodukci ženským homosexuálním párům. Dosud nedošlo k předložení žádného takového zákona.", "V r. 2004 přijala Malta zákaz anti-gay diskriminace v zaměstnání, který tvoří jednu z podmínek členství v Evropské unii. Podle několika anket uskutečněných s příslušníky zdejší LGBT komunity neměla až do r. 2009 tato nová legislativa výrazný vliv na zlepšení jejich životní úroveně. V červnu 2012 byla anti-diskriminační legislativa posílená. V červnu 2012 přijal parlament novelu trestního zákona kriminalizující homofobní a transfobní zločiny z nenávisti. 14. dubna 2014 přijal maltský parlement změnu ústavního zákona, která garantuje ochranu před homofobní a transfobní diskriminací v ústavě. 17. dubna 2014 byl nový ústavní zákon podepsán prezidentem. Zákon o genderově identitě a pohlavních charakteristikách (\"Gender Identity, Gender Expression and Sex Characteristics Act\") přijal parlament v r. 2015. Ten zakazuje diskrimimanci osob s nejednoznačným pohlavím. 10. prosince 2015 zahájila vláda veřejnou konzultaci na téma přijetí rozsáhlejšího zákona o rovnosti. Pro tyto účely založila Výbor pro lidská práva a rovné příležitosti (\"Human Rights and Equality Commission\").", "16. června 2015 řekla ministryně občanských svobod Helena Dalli, že má vláda v plánu předložit návrh zákona zakazující pokusy měnit sexuální orientaci a genderovou identitu u mladistvých. 15. prosince 2015 jej prezentovala v rámci prvního čtení v parlamentu. Veřejnou diskusi na toto téma zahájila ten samý den. K jejímu skončení došlo 15. ledna 2016. Návrh přijala parlamentní komise při druhém čtení s pozměňovacími návrhy v listopadu 2016. Následně došlo k hlasování. Později se dostal do třetího čtení. JIŽ před nabytím účinnosti jej podepsala maltská prezidentka. Maltská komora psychologů (\"Malta Chamber of Psychologists\") Maltská asociace psychiatrů (\"Maltese Association of Psychiatry\") a Maltská asociace poradenských činností (\"Malta Association for the Counselling Profession\") a Maltská asociace rodinné terapie a systémové praxe (\"Malta Association of Family Therapy and Systemic Practice\") tento návrh plně podpořily. Následně 6. prosince se návrh dostal do finálního čtení. Malta se tímto stala první zemí EU, která oficiálně zakázala konverzní terapii.", "Malta umožňuje lidem s homosexuální orientací otevřeně sloužit v jejích ozbrojených složkách. Podle vyjádření Maltské armády působí v jejích řadách hodně otevřeně homosexuálních vojáků. Oficiálním postojem ozbrojených sil je \"žít a nechat žít\" a obecné přesvědčení, že jiná sexuální orientace nijak nebrání vojákům v plnění jejich povinností.", "Maltší gayové a bisexuální muži nesmějí darovat krev. V květnu 2016 oznámil ministr zdravotnictví Chris Fearne, že technická komise založená v r. 2015 za účelem přezkumu zákazu dokončila svojí zprávu a doporučila přijímání krve od takových dárců po uplynutí blíže neurčené lhůty. Pokud tato nová politika bude implementována, tak dárci krve mající sex s muži nebudou již nadále vylučováni, pokud budou 12 měsíců sexuálně abstinovat. V září 2016 oznámilo mladé křídlo Labouristické strany svojí podporu zrušení zákazu.", "Životní úroveň LGBT Malťanů zažila v posledních letech ohromný pokrok s výraznou podporou stejnopohlavních svazků u veřejnosti. I tak ale stále přetrvávají určitá stigmata a předsudky. Průzkum Evropské unie spuštěný Agenturou pro základní práva ukázal, že se 54 % Malťanů nebojí držet se svým stejnopohlavním partnerem na veřejnosti za ruku, ale pouze 40 % z nich by se vyoutovalo na pracovišti. Maltská LGBT komunita je velmi aktivní a každoroční festival gay pride v hlavním městě Valletta se těší hojné účasti. Většina známých maltských politiků se jej v r. 2016 zúčastnila. Mezi nimi byli také premiér Joseph Muscat a vůdce opozice Simon Busuttil. Ve městě Floriana je známý gay klub s názvem \"Tom Bar\", který je nejstarším maltským podnikem tohoto typu. Dalším fungujícím LGBT-friendly klubem je \"Monaliza\" ve Vallettě. V červenci 2007 se Unie maltských pedagogů snažila čtyřikrát prosadit možnost propuštění homosexuálních učitelů a učitelek z katolických škol. Podle vyjádření Unie je k tomu vedl nátlak ze strany rodičů vyvíjený v posledních pěti letech. V r. 2015 byla zahájená distribuce naučné literatury o různorodosti rodinných modelů, včetně existence homoparentálních rodin. Ve školství se toto stalo předmětem sporů a ministr školství Evarist Bartolo doporučil takový materiál nevydávat od oběhu s tím, že naopak podporuje nepřímou diskriminace a brání inkluzi.", "17. června se ve městě Svatý Julián uskutečnila pietní akce 'Walk towards love' na památku obětí střelby v orlandském nočním klubu a podporu jejich rodin a přátel. Další akce se konaly v zálivu Balluta. Účastníci nesli svíčky z ballutského kostela k pomníku \"Love Monument\". V poslední době se na Maltě uskutečnilo několik reformních iniciativ boje s diskriminací a hlavní politické strany začlenily do svého programu podporu práv LGBT komunity na Maltě. Veškeré akce soustředné na LGBT komunitu volají po akceptaci, nikoli po toleranci. Další pietní shromáždění organizovala katolická skupina Drachama spolu se sekulráním Hnutím za maltská gay práva (MGRM). Mezi pořadateli byli politici Arnolad Cassola (přeseda Demokratické alternativy), Simon Busuttil (vůdce opozice), Clyde Puli (Národní strana) a Michael Briguglio (spoluzakldatel \"Civil Society Network\"). Akce se zúčastnilo několik náboženských představitelů, včetně prezidentky \"Christian Life Community\" Joseanne Peregrin a zástupců maltských protestantských komunit a otce Charlese Cordina (biskupa a zástupce Maltské římskokatolické arcidiecéze). Ze zahraničí se zúčastnila americká velvyslankyně na Maltě Kathleen Hillová a britský zástupce Nejvyššího komisaře. Solidarita s oběťmi útoku byla vyjádřená pod heslem \"MaltaforOrlando\". Ministryně občanských svobod Helena Dalli taktéž kondolovala rodinám a blízkým obětí a přeživších.", "Průzkumy veřejného mínění zaznamenaly na Maltě v poslední letech výrazný pokrok ve vztahu obyvatelstva k LGBT právům. V Eurobarometrickém šetření 2006 se pouze 18 % Malťanů vyslovilo pro stejnopohlavní manželství, zatímco 73 % bylo proti (63 % bylo rozhodně proti). Adopci dětí homosexuálními páry by podpořilo 7 % obyvatel a 85 % bylo proti (76 % rozhodně proti). Statistika MaltaToday zveřejněná v červnu 2012 shledala, že podpora stejnopohlavního manželství výrazně stoupla. 41 % populace by jej podpořilo a 52 % bylo proti. Ve věkové struktuře byly zaznamenány výrazné výkyvy. Ve věkové skupině starších 55 let bylo pouze 23 % podporujících stejnopohlavní manželství, kdežto u generace 18-35 let jich bylo 60 %. Eurobarometr 2015 shledal, že 65 % Malťanů podporuje stejnopohlavní manželství, zatímco 29 % je proti. V porovnání se stejným výzkumem z r. 2006 se jednalo o výrazný nárůst podpory manželství. V květnu 2015 zveřejnila PlanetRomeo, LGBT sociální síť, svůj první Index gay spokojenosti (\"Gay Happiness Index; GHI\"). Gayové z více než 120 zemí byli tázáni, zda se cítí ve společnosti, jaké mají zkušenosti ve vztahu s jinými lidmi, a jak hodnotí kvalitu svého života. Malta se umístila na 27. místě s výsledkem 61." ] }

{ "title": [ "Výskyt a stav populace.", "Popis a chování.", "Chov v zajetí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Široce obývá severovýchod ostrova Madagaskar a vyskytuje se zde ve více než pěti oblastech, přičemž ji lze nalézt až do výšky 600 m n. m. Druh je ve svém areálu výskytu hojný, žije v areálu výskytu o rozloze 33 702 km, avšak klesá především následkem lidské činnosti spojené se ztrátou přirozeného prostředí, například kácením lesů a zemědělstvím, v malé míře je druh rovněž odchytáván a prodáván. U druhu byla zjištěna nákaza plísní \"Batrachochytrium dendrobatidis\", avšak nezpůsobila větší škody. Mezinárodní svaz ochrany přírody tento druh považuje za málo dotčený převážně díky velké populaci a širokému areálu distribuce, který se táhne i přes národní parky, například Národní park Marojejy. Mantela širokoprstá je zapsána do druhé přílohy Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Žába dává přednost tropickým deštným lesům, avšak nalézt ji lze i v porostech složených z bambusu.", "Mantela širokoprstá je středně velkým druhem mantel, její štíhlé tělo dosahuje rozměrů asi 22 až 29 mm. Zbarvení je žluté na hlavě a přední části zad, zbytek těla včetně boků je hnědý. Také končetiny jsou obvykle zabarveny černě, avšak občas mohou být hnědavého zbarvení, na břiše může žába mít modré nebo šedé skvrny. Skvrny modré barvy lze nalézt rovněž na konečcích prstů, které jsou zvětšené, což pomáhá žábě šplhat po stromech; na rozdíl od ostatních mantel není pouze zemní, což z ní činí výjimku. Mantely širokoprsté byly pozorovány v dutinách stromů o hloubce až 30 cm a průměru 3 až 12 cm v až čtyřmetrové výšce, přičemž jednu dutinu obývaly nejčastěji dvě. Druh není agresivní a dutinu obývá například s malgaškou velkou (\"Platypelis grandis\"), malgaškou proužkovanou (\"Plethodontohyla notosticta\") a malgaškou rosničkovitou (\"Anodonthyla boulengerii\"). V dutinách se mantely i rozmnožují, samice od října do března klade nad vodní hladinu vajíčka, ze kterých se do dvou dnů začínají vyvíjet zárodky. Mantela širokoprstá se ozývá krátkým dvojitým zakvákáním.", "Mantely širokoprsté je vhodné v zajetí chovat ve vertikálně položeném teráriu o teplotě 20 °C až 26 °C s dostatkem přírodního podkladu. Stromové dutiny by měly být tvořeny bambusovými tyčemi, ale posloužit může i krabička od filmu." ] }

{ "title": [ "Morfologie.", "Životní cyklus.", "Patologické projevy u člověka, epidemiologie.", "Prevence." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Má výrazný pohlavní dimorfismus: samci dosahují rozměrů 7-9 mm, spikuly bursy copulatrix nacházející se na konci těla jsou dlouhé 0,8mm. Bursa copulatrix je složená z tří laloků; z nichž jsou dva v laterální pozici a jeden v pozici dorzální. Laterální laloky jsou větší. V ústní kapsuli se nachází tuberkulární výběžek a důležitým znakem pro rozlišení druhu je přítomnost jednoho páru zubů v ústní kapsuli. Samice měří 8,5-12 mm. Vajíčka jsou eliptická, tenkostěnná a velká 65 × 32 μm, což je činí menšími než vajíčka jiných druhů rodu Ancylostoma. V minulosti pod tento druh spadaly dva druhy, k jejichž rozlišení došlo v roce 1951: druh \"Ancylostoma ceylanicum\" má větší larvy III. stadia a jejích migace probíhá pomaleji. Rovněž byly schopny dokončit svůj vývojový cyklus, tzn. že člověk pro něj nebyl tzv. dead-end hostitel – infikovaní dobrovolníci pociťovali kromě kožních projevů po 15-20 dnech i trávicí potíže. Přítomnost vajíček ale vyšetřena nebyla.", "Jedná se o geohelminta: Vajíčka se z trusu dostávají na povrch půdy obvykle ve stádiu 4 blastomer. Pokračování ontogeneze je závislé na přítomnosti kyslíku, vlhkosti a teploty. Všechna larvární stadia jsou citlivá na přímé slunečné záření. Larvy I. stádia mající rhabditiformní hltan se živí půdními bakteriemi a bakteriemi z exkrementů. Po 24 hodinách svlékají svou kutikulu, čímž se stávají larvami II. stadia, které mají podobnou ekologii jako larvy I. stádia. Po dalších svlékáních dochází k transformaci hltanu na filariformní a zmenšení velikosti těla, což je charakteristické pro larvy III. stadia, které jsou infekční. Pro toto stadium je také typické nepřijímaní potravy a aktivní vyhledávání hostitele: negativní geotaxe, tj. vylézají na povrch předmětů směrem vzhůru a rovněž reagují chemotakticky na teplo a oxid uhličitý. Po nalezení hostitele pronikají jeho pokožkou tak, že vylučují hyalurodinázu a proteolytické enzymy, čímž narušují integritu tkáně. Mohou se vyskytovat v pokožce, mazových žlázách nebo vlasových folikulech, primárně však směrují do škáry. Cévním řečištěm se dostávají do plic, kde se přechodem přes plicní alveoly dostávají drážděním výstelky a s pomoci řasinek do horních dýchacích cest, kde může dojít ke spolknutí, čímž se larva dostává do tenkého střeva, kde se ústní kapsulí přichytí k sliznici a po dvou svlékáních dospívá. Je možná i perorální infekce, a to pozřením larvy III. stadia. Ty potom migrují buď klasicky, hematogenně přes sliznici dutiny ústní, nebo přes trávicí soustavu do tkáně stěny střeva, kde se po svlékání vracejí do jeho lumenu. Živí se krví. Samci produkují inhibitory proteázy, jejichž úloha není známá, předpokládá se však, že mají vliv na přežití uvnitř hostitele. Rozmnožují se pohlavně. Samice je schopná klást vajíčka po 14 dnech od infikování hostitele. Dospělci žijí průměrně 5-15 let.", "Vlivem opakovaného zavodňování plantáží batátů, kávovníku, tabáku, rýže a kukuřice se vytvářejí optimální podmínky pro vývin larev. Rovněž pracovníci těchto plantáží obvykle využívají pravidelně jedno místo na defekaci, což zvyšuje riziko reinfekce, jelikož jsou to často místa ve stinných oblastech a bakterie v exkrementech slouží larvám jako potrava.Jako rizikové faktory pro infekci jsou popsány: defekace v blízkosti ubikací, používání čerstvého trusu ke hnojení, chůze na boso, hliněná podlaha chatrčí. Člověk není definitivním hostitelem sensu stricto, jelikož v něm larvy nejsou obyčejně schopny dosáhnout dospělosti. Infekce se projevuje tak, že v kůži tvoří červené chodbičky, které silně svědí; začíná být symptomatická až při snaze larvy proniknout do kapiláry. Larvy nejčastěji pronikají přes pokožku dolní končetiny. Infekce se projevuje také eosinofilií. larvy po několika měsících hynou, jelikož nejsou schopny proniknout stratum germinativum. Někdy se však dostávají do svalových vláken, kde jsou dormantní. Tento fenomén je u čeledí Trichostrongylidae a Ancylostomatidae, kam patří i tento druh, označován jako hypobióza. Hypotéza tvrdí, že na základě externích faktorů takto může být prodloužena prepatentní perioda na období, které bude příznivější pro reprodukci: například blížící se porod nebo laktace u hostitele. Je možný i výskyt prchavých infiltrátů v plicích – potom jsou častou komorbiditou bakteriální pneumónie. Infekce může způsobit oslabení, které se projevuje vyšší náchylnosti k jiným nemocem, např. výskyt pelagry je u infikovaných šestinásobně vyšší než u běžné populace. Jednou z příčin může být vylučování faktoru inhibujícího neutrofily, což je typické pro rod Ancylostoma. Invadující larvy byly nesprávně označovány jako jiný druh\", Agamonematodum migrans.\" K terapii jsou užívana antihelmintika jako diethylkarbamazin a thiabendazol. U lidí europoidní rasy je vyšší prevalence onemocnění.", "Je možná ve vícero liniích: Zvýšení hygienického standardu, čímž rozumíme vybudování toalet nebo latrín, omezení geofágie, používání výhradně kompostovaného hnoje, který je směsí vícero materiálů a neobsahuje pouze trus, protože moč vlivem své pH usmrcuje vajíčka. Dále úprava stávajících záchodů tak, že budou mít vybetonovanou podlahu, která je čištěna 30% roztokem soli, jelikož sůl znemožňuje líhnutí se vajíček a zabíjí larvy. Rovněž je pro snižování výskytu potřebné léčit infikované kočky a psy (odčervení), jejichž výkaly se vajíčka nejčastěji šíří." ] }

{ "title": [ "Popis stavby." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Podle tvůrců projektu bylo záměrem vyjádřit sepětí člověka s přírodou vlnící se budovou, která dle jejich slov „prýští ze země jako pramenitá voda a roste k nebi“. Odkazuje na významnou epochu 17. a 18. století, kdy se baroko jako umělecko-kulturní směr rozšířilo po celé Evropě a v jejích koloniích. Pozemek, na kterém je muzeum postaveno má rozlohu 50 000 m2 a od centra města Puebla je vzdálen cca 7 km. Mělká vodní plocha vybudovaná kolem části budovy, napomáhá jejímu začlenění do okolního prostředí městského parku. Před vchodem do muzea se nachází prostorné otevřené náměstí s lavičkami a dočasným parkovištěm pro auta a autobusy. Zhruba čtvercový půdorys dekonstruktivistické budovy tvoří 25 menších, vzájemně pootočených čtverců s oblým půdorysným zakončením. Čtyři vnitřní čtverce jsou vynechány a tento prostor je využit jako atrium s vodní plochou a fontánou. Ta je napájena systémem pro sběr dešťové vody stejně jako okolní jezírko. Vnější stavbu, založenou na základových pasech, tvoří sendvičová konstrukce z prefabrikovaných panelů z bílého pohledového betonu. Po osazení panelů na místo byla konstrukce zmonolitněna vyplněním mezer mezi panely běžným betonem. Toto konstrukční řešení činí budovu odolnou proti zemětřesení. V přízemí, za vstupem do budovy je foyer s pokladnami, šatnou, obchodem se suvenýry a informačním centrem. V prostoru kolem centrálního átria o rozloze 1 800 m2 je umístěno 11 výstavních prostorů. Osm z nich je vyhrazeno pro stálou expozici, tematicky rozdělenou na 8 oblastí, ve kterých se projevoval vliv baroka: malířství, sochařství, architektura, hudba, divadlo, literatura, móda a gastronomie. Zbývající 3 místnosti, každá o rozloze 400 m2, jsou určeny pro dočasné výstavy s možností jejich propojení do jednoho velkého výstavního prostoru (1 200 m2). Na stejném podlaží je situováno i auditorium s 312 sedadly, které je možno propojit s velkým salonem ve druhém podlaží, kde se konají mezinárodní symposia odborníků. Zde jsou rovněž umístěny prostory kanceláří, výzkumu, restaurátorských dílen, vědecké knihovny a také restaurace s terasou s výhledem na park. Pro veřejnost je otevřeno od úterý do neděle od 10:00 – 19:00 hod." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "Před Craiovou.", "CS Universitatea Craiova.", "AC Sparta Praha.", "Reprezentační kariéra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Vătăjelu je produktem akademie Steauy Bukurešť. Za B-tým Steauy odehrál celkem 25 utkání a potom přestoupil do druholigové Vâlcey. V roce 2013 podepsal Metalulu Reșița, kde byl už po dvou utkáních jmenován kapitánem.", "V lednu 2014 Vătăjelu podepsal s tehdy druholigovou Craiovou. V první sezoně odehrál 14 utkání a pomohl Craiově postoupit do 1. ligy. Vătăjelu byl nejvíce využívaným hráčem Craiovy v sezoně 2014/15 a v další sezoně proto nesl kapitánskou pásku.", "Do pražského klubu přestoupil z rumunského klubu Universitatea Craiova v zimní přestávce sezóny 2016/17 za přibližně 30 milionů korun a stal se prvním rumunským hráčem v historii Sparty. Zpočátku pod trenéry Požárem a Holoubkem vůbec nenastupoval a dostával šanci jen v juniorce. V prvním jarním kole (17.) se nevešel ani na lavičku a dalších 8 zápasů na ní proseděl. Nic na tom neměnilo ani angažování nového trenéra Petra Rady (přišel po 20. kole). Poprvé v české nejvyšší soutěži nastoupil až ve 25. kole, kdy Sparta hostila Viktorii Plzeň. Kvůli velké marodce sáhl trenér Rada po překvapivém tahu s nasazením Vătăjelua do základní sestavy na místo levého záložníka. Hráč podal velmi dobrý výkon a vysloužil si při střídaní na konci vítězného utkání (2:0) ovace fanoušků a trenér před ním dokonce pomyslně smekl klobouk. Po tomto utkání Bogdan nastoupil až do konce ročníku pokaždé v základní sestavě. Celkem během toho období odehrál 6 utkání, gól nevstřelil, ale pětkrát na gól přihrál. V sezoně 2017/18 si v lize zahrál v 19 utkáních, ve kterých si připsal 5 asistencí. Ve 3. kole MOL Cupu proti 1. SC Znojmo poprvé skóroval a Sparta díky němu vyhrála 1:0.", "Vătăjelu reprezentoval Rumunsko v mládežnické kategorii U19. V rumunském národním mužstvu debutoval 7. 2. 2015 v přátelském zápase v tureckém městě Antalya proti reprezentaci Bulharska (remíza 0:0). Šlo o neoficiální zápas, trenér Rumunska Anghel Iordănescu složil tým převážně z hráčů rumunské Ligy I (de facto B-tým)." ] }

{ "title": [ "Kosntrukce.", "Nasazení.", "Specifikace." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Typ byl vyvinut v létě 1915 v odpověď na požadavek \"Aéronautique militaire\" na dvoumístný průzkumný stroj disponující akčním rádiem 300 km s nákladem pum. Konstrukce firmy Nieuport byla založena na jejím průzkumném typu Nieuport 12, s prodlouženým trupem, vyvažujím hmotnost řadového motoru Hispano-Suiza 8A, a zvětšeným rozpětím křídel, která byla opatřena dalším párem mezikřídelních vzpěr ve tvaru písmene „V“. Rozpětí horního křídla bylo větší než spodního, jak bylo u tehdejších typů firmy obvyklé. Kapalinové chladiče typu Hazet byly umístěny na bocích trupu. Osádka stroje měla stanoviště ve společném kokpitu tandemového uspořádání, u prototypu seděl pilot vzadu a pozorovatel na předním sedadle, ale u sériových strojů bylo jejich rozmístění obráceno a pozorovatel v nich současně obsluhoval kulomet Lewis na lafetě Étévé. Zakázka na prvních šest kusů byla zadána v listopadu 1915. Tři Nieuporty 14 byly upraveny pro účely zkoušek: jeden s výřezy ve spodním křídle majícími zlepšit výhled osádky směrem dolů a motorem Lorraine-Dietrich 8A o výkonu 180 hp (134,2 kW), další s motorem Hispano-Suiza o výkonu 150 hp (111,85 kW) a třetí s motorem Hispano-Suiza o výkonu 220 hp (160 kW) a horním křídlem srpkovitého tvaru. Po neúspěchu letounu v bojové úloze byly vyrobené kusy upraveny na cvičné stroje Nieuport 14 D.2 a Nieuport 82 D.2. Dalším zvětšením rozměrů původní konstrukce vznikl prototyp bombardéru Nieuport 15.", "Sériové stroje se u francouzských leteckých jednotek objevily na jaře roku 1916, a před koncem roku jich na frontě u několika různých letek, kde nahrazovaly stárnoucí stroje Voisin, sloužilo okolo dvaceti kusů. Kromě nedostatečných výkonů, zjištěných brzy po nasazení letounu do akcí, se typ potýkal i s problémy s nedostatečně účinnými chladiči. Během podzimu pak byl letoun stažen z první linie a pod označením Nieuport 14 École předán výcvikovým jednotkám. Úpravou později vznikla specializovaná cvičná varianta s dvojím řízením a rotačním motorem Le Rhône o výkonu 80 hp Nieuport 14 D.2. Na jejím základě poté vznikl dále zdokonalený cvičný typ Nieuport 82 D.2, přezdívaný \"Grosse Julie\" („Těžká Julie“), který se vyznačoval plochou křídel zmenšenou na 28 m2 a pomocným párem podvozkových noh majícím zamezit možnost převrácení letounu na nos při vzletu a přistání. O typ původně projevila zájem i britská \"Royal Naval Air Service\", která objednala 50 exemplářů, ale zakázka nebyla realizována. Jediným zahraničním uživatelem se stala Brazílie, která získala sedm kusů Nieuportu 82, jež do roku 1924 užívala k výcviku ve Škole vojenského letectva (\"Escola de Aviação Militar\").", "Údaje platí pro variantu Nieuport 14 A.2" ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Dirigentská dráha.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Dudamel se narodil ve venezuelském městě Barquisimeto v hudební rodině. Jeho otec je hráčem na trombon a matka učitelkou zpěvu. S hudebním vzděláním začal velmi brzy v rámci státem podporovaného programmu Sistema de Orquestas Juveniles de Venezuela (zkráceně \"El Sistema\"). Tato akce působí po celé zemi a má za účel podporu hudební výchovy dětí a mládeže bez rozdílu sociální příslušnosti. Ve věku deseti let začal Dudamel studovat hru na housle, později i kompozici.", "Když Dudamel ve věku 12 let poprvé zástupně řídil mládežnický orchestr svého rodného města, byl jeho dirigentský talent rychle objeven, načež začal se soustavným hudebním studiem. Již jako osmnáctiletý, v roce 1999, byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru venezuelské mládeže Simóna Bolívara (\"Orquesta Sinfónica de la Juventud Venezolana Simón Bolívar\") v hlavním městě Caracasu, nazvaného podle latinskoamerického revolucionáře a venezuelského státníka Simóna Bolívara. Dne 16. dubna 2007 dirigoval slavnostní koncert ve Vatikánu při příležitosti 80. narozenin papeže Benedikta XVI. Vedl přitom německý Rozhlasový symfonický orchestr Stuttgart (\"Radio-Sinfonieorchester Stuttgart\"). Na programu byla především \"Novosvětská symfonie\" Antonína Dvořáka, dále také díla, která složili Giovanni Gabrieli a Wolfgang Amadeus Mozart. V letech 2007 až 2012 působil Dudamel jako šéfdirigent švédského orchestru Göteborger Symphoniker. Poté byl jmenován čestným dirigentem tohoto orchestru. V roce 2008 řídil poprvé významný německý symfonický orchestr, Berlínské filharmoniky, při jejich koncertu na Lesní scéně (\"Waldbühne\") v Berlíně. Od sezóny 2009/2010 převzal místo dirigenta v Los Angeles u jednoho z nejdůležitějších symfonických orchestrů Spojených států, Los Angeles Philharmonic. Za prvních pět let jeho působení v Los Angeles (do roku 2014) provedl orchestr 60 původních děl různých skladatelů, z nichž on sám dirigoval 20 premiér. Zasloužil se také o rozvoj mládežnického orchestru v Los Angeles (\"Youth Orchestra Los Angeles\"), který do roku 2014 přijal do svých řad 600 dětí a mladých lidí z kulturně opomíjených čtvrtí města a okolí. Jeho smlouva jako šéfdirigenta Los Angeles Philharmonic byla postupně prodlužována, v současnosti má platnost do roku 2021. V roce 2012 dirigoval letní koncert Vídeňských filharmoniků v parku Zámku Schönbrunn ve Vídni. V únoru a prosinci 2013 koncertoval znovu s Berlínskými filharmoniky a v roce 2014 zastoupil jejich šéfdirigenta Simona Rattleho v Redefinu. Dne 8. března 2013 řídil Symfonický orchestr venezuelské mládeže při státním pohřbu prezidenta Huga Cháveze. Dne 1. ledna 2017 se stal vůbec nejmladším dirigentem, který kdy řídil Vídeňské filharmoniky při příležitosti jejich Novoročního koncertu ve Zlatém sále budovy Hudebního spolku (\"Wiener Musikverein\"). Koncert byl přenášen do 90 zemí světa (v Česku byl vysílán na ČT2) a sledovalo ho více než 50 milionů lidí.", "V roce 2006 uzavřel Dudamel v Caracasu sňatek s venezuelskou baletkou a novinářkou Eloísou Maturén. Církevní obřad se konal v kapli Katolické univerzity Andrés Bello na caracaském předměstí Montalbán. V roce 2011 se manželům narodil v Los Angeles syn Martín Dudamel Maturén, který má americké státní občanství. V roce 2015 však následoval jejich rozvod. Dudamelovou partnerkou se poté stala španělská filmová herečka María Valverde, která byla společně s jeho rodiči přítomna při novoročním koncertu Vídeňských filharmoniků dne 1. ledna 2017." ] }

{ "title": [ "Typy akvizice.", "Zdroje doplňování fondu (akvizice).", "Nákup.", "Dar.", "Výměna.", "Povinný výtisk.", "Statické prvky systému akvizice.", "Procesy akvizice fondu.", "Profilování knihovního fondu.", "Zjišťování dokumentů.", "Evidence a zpracování získaných dokumentů.", "Akvizice elektronických informačních zdrojů (EIZ).", "CzechELib.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Akvizice individuální\" – potřeba akvizičního pracovníka přímo v knihovně, který zná tematické složení fondu a potřeby čtenářů dané knihovny \"Akvizice ústřední\" – u institucí, které jsou složeny z několika částí. Výhodami jsou množstevní slevy nebo šetření pracovní síly (netřeba mít akvizičního pracovníka na každé pobočce). Nevýhodou může být nedostatečný počet publikací (danou publikaci nemají všechny pobočky, proto se objedná z jiné pobočky, kde následně chybí) \"Akvizice kooperativní\" – spolupráce dvou a více knihoven, výhodné pro ušetření finančních prostředků a prostor (dokumenty jsou rozděleny mezi institucemi) \"Akvizice předběžná/počáteční\" – probíhá při zakládání instituce \"Akvizice průběžná\" - v pravidelných časových intervalech doplňujeme fond \"Akvizice zpětná/retrospektivní\" – snaha o získání dokumentů, které již vyšly. Důvod pro zpětnou akvizici může být například zničený nebo ztracený dokument, jeho cenové zlevnění nebo požadavek o získání do fondu od čtenáře", "", "nejčastější způsob akvizice. Nevýhodou je častý nedostatek financí. Nákup je možno provést:", "skutečnost, kdy knihovně publikaci právnická či fyzická osoba věnuje. Knihovna může dar do fondu přijmout nebo odmítnout. Často se tímto způsobem získává do fondu firemní literatura.", "výměna publikací mezi institucemi, kdy vyměněné publikace mají podobnou cenovou a významovou hodnotu. Větší instituce mají výměnný fond. Vyměňovány bývají publikace, které nejsou běžně na trhu dostupné a publikace vydané danou institucí. Nesmí se vyměňovat publikace muzejní povahy, archiválie či kulturní památky.", "povinnost daná ze zákona č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích a dle vyhlášky č. 156/2003 Sb. Pro povinný výtisk periodické produkce platí zákon č.46/2000 Sb. Povinný výtisk jako zdroj akvizice fondu slouží pouze státem určeným institucím. Povinný výtisk nemůže být z fondu vyřazen. Povinný výtisk má funkci hlavně bibliografickou (bibliografické soupisy) a konzervační (konzervační fond). Povinný výtisk elektronických dokumentů nebyl prozatím zákonně vyřešen.", "\"dokumenty\" – dezideráty (eventuálně elektronické báze dat deziderát), evidence objednávek, evidence faktur, přírůstkový seznam \"zaměstnanci\" – akviziční pracovníci \"zařízení\" – kartotéky, manipulační stoly, razítka, počítače, knihovní software, internet", "", "úkolem akvizičního pracovníka je zajištění a stanovení optimální struktury a obsahu fondu. Metodická hlediska pro určování profilu knihovny:", "je nezbytností sledovat literární rubriky, nabídky knihkupců nebo požadavky čtenářů, aby měl akviziční pracovník přehled o možnostech doplnění knihovního fondu. Součástí je i Kartotéka deziderat - knihovní kartotéka nebo databáze obsahující dokumenty, kterými má být knihovní fond doplněn s ohledem na potřeby čtenářů a profil fondu. Týká se to pouze dokumentů, které můžeme nějakým způsobem získat. Pokud jsme daný dokument již doplnili do fondu, musí se z evidence vyškrtnout (vymazat).", "Každou objednávku je třeba zaevidovat, abychom předešli duplicitě. Objednávku evidujeme buďto ručně v sešitě nebo v akvizičním softwaru knihovního systému, kde zároveň vytváříme objednávku. Objednávka obsahuje adresu dodavatele, jasnou specifikaci objednaných dokumentů a počet kusů. V akvizičním modulu knihovního systému si doplní automaticky adresu dodání a kontaktní údaje odpovědné osoby. Pokud není objednávka dodána včas či není knihovna do měsíce od objednání informována o stavu zaslané objednávky, musí být objednávka urgována. AKS zasílá urgenci automaticky. Následuje dodávka dokumentů, která je přijímána na základě verifikace. Při verifikaci se ověří správnost dodávky pomocí průvodního dokladu (dodacího listu, faktury), je zkontrolován stav dokumentů, a zda cena odpovídá faktuře. Pokud jsou nějaké nesrovnalosti, přistupuje se k reklamaci. Vyřízená objednávka je vyřazena z evidence objednávek. Dodané dokumenty jsou orazítkovány na důkaz vlastnictví dané knihovny – adjustace. Akviziční knihovník zkontroluje objednávku na faktuře a přidělí dokumentům přírůstková čísla. Poté potvrdí na faktuře dodávku a předá fakturu k proplacení účetnímu oddělení. Kopie faktury je uložena v dokumentech knihovny. Neperiodické dokumenty jsou zapsány do přírůstkového seznamu, periodické dokumenty do Pomocné evidence periodik. Přírůstkové číslo je jedinečné, nelze přidělit dvakrát. AKS toto číslo generuje automaticky. Poté jsou dokumenty opatřeny signaturou. Signatura je znak, který stanoví místo uložení jednotky v knihovním fondů. Signatura je přenosná a v případě vyřazení dokumentu z fondu ji můžeme znovu přidělit. V případě AKS není nutné mít papírový přírůstkový seznam, protože signaturu přidělí systém. V menších knihovnách je momentálně dost časté mít jak papírový, tak elektronický přírůstkový seznam. Po dokončení akvizičního procesu dokument pokračuje k bibliografickému zpracování a následnému zařazení do fondu, kde je k dispozici čtenářům.", "Do elektronických informačních zdrojů se řadí jak elektronické knihy, tak informační databáze. Elektronické knihy je možno získat nákupem nebo předplatným, a to buď jako kolekci nebo jednotlivé dokumenty. V některých knihovnách je akvizice EIZ založena na čtenářích, kteří předloží své návrhy na EIZ, o které by oni sami měli zájem (Patron Driven Acquistion PDA). Předplatné znamená dočasné získání licence, na jejímž základě je umožněno zpřístupnění elektronického zdroje pro čtenáře knihovny. Nákup EIZ je provozován zejména konsorciální formou a to z důvodu velmi vysoké finanční náročnosti. Konsorcium je utvořeno z několika institucí, které by měli o určitý informační zdroj zájem. Členové určí vedoucí instituci konsorcia a ta vyjednává o podmínkách a hlavně o nejnižší ceně pro celou konsorciální skupinu. Členské instituce tímto společným financováním mají možnost získat EIZ, které by pro ně jinak byly nedostupné. K nákupu EIZ je využíváno jak vlastních financí, tak grantových prostředků. Nákupem je možno získat přístup k EIZ, který může být jednorázový (EIZ na různých typech nosiče), časově omezený (zejména databáze) nebo dle využití (stanovený počet výpůjček e-knihy).", "Projekt se záměrem vytvořit národní centrum pro pořizování, správu a využívání elektronických informačních zdrojů (časopisů, knih, databází, aj.). Centrum má vyjednávat nákup a zpřístupnění elektronických informačních zdrojů pro grantovou oblast VaV. CzechELib bude také tyto zdroje spravovat, do roku 2022 spolufinancovat a povede statistiku využití těchto zdrojů. Projekt je financován z grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Řešitelem je Národní technická knihovna společně se zástupci veřejných vysokých škol, Akademie věd ČR dalšími knihovnami, které jsou budoucími uživateli CzechELib. Projekt byl spuštěn v roce 2017.", "https://www.czechelib.cz/" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Zahájení vysílání ve Velké Británii (2009 - 2011).", "Start na dalších trzích (2012 - 2013).", "Změna vlastníka (2014 - 2015).", "Konec CBS Drama v Africe,Polsku (2016).", "Dostupnost.", "Kabelová televize." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Nizozemská společnost \"Chellomedia\" oznámila v polovině září 2009 založení společného podniku s americkou společností \"CBS Studios International\", jejímž výsledkem byla \"CBS Chellozone UK Channels Partnership\". Společně se podíleli na přetvoření současných kanálů značky Chello Zone na známější CBS, americkou značku, jež se poprvé objevila za hranicemi Spojených států amerických. CBS dispononuje největší knihovnou na světě, která čítá přes 70 tisíc hodin filmového materiálu. Dne 16. listopadu 2009 \"CBS Chellozone UK Channels Partnership\" provedla rebranding telenovelové stanice Zone Romantica na \"CBS Drama\". Změna proběhla pouze na území Spojeného království. V ostatních zemích Evropy i nadále pokračovaly kanály pod značkou Zone. Kanál byl divákům na satelitních platformách Sky Digital, Freesat a v kabelové síti \"Virgin Media\", zahrnující celkem 13 milionů domácností, k dispozici bezplatně. Britská média informovala v prosinci 2010 o plánu na spuštění kanálu \"CBS Drama\" ve vysokém rozlišení.", "Společnost Chellozone ve středu 1. srpna 2012 oznámila přeměnu vlastních kanálů i mimo území Velké Británie. Se společností \"CBS Studios International\" podepsala novou smlouvu, ve které se dohodli na 30% podílů pro CBS za poskytnutí světově uznávané značky, která byla vyhlášená firmou \"Harris Poll\" jako \"Značkou roku\" mezi televizními stanicemi, vycházející z průzkumu veřejného mínění ve Spojených státech amerických. Po rebrandingu stanice Zone Romantica na \"CBS Drama\" zaznamenal provozovatel ve Velké Británii nárůst sledovanosti o více než 130%, proto se rozhodl v přeměně stanice pokračovat i na dalších trzích, s výjimkou Rumunska a Maďarska, kde došlo k nahrazení kanálu zcela jinými televizními stanicemi. V souvislosti s tím došlo ke změně distribučního satelitu, kdy provozovatel přešel z dosavadní družice Astra 4A na americkou družici Telstar 12. Na původní družici zůstala pouze polská verze kanálu Zone Romantica. Pro potlačení pirátského příjmu stanice byla provedena výměna přístupových karet. V pondělí 3. prosince 2012 bylo ukončeno vysílání stanice Zone Romantica a její vysílání nahrazeno novou stanicí \"CBS Drama\". Ve stejný den byla spuštěna i lokalizace stanice do češtiny, ruštiny a polštiny. Polská verze byla od prvního dne zařazena do nabídky polské satelitní platformy Cyfrowy Polsat, kde nahradila stávající kanál Club TV od stejného provozovatele Chellozone. Od 4. února 2013 vysílá stanice s novým grafickým vizuálem vytvořeným britskou společností \"Studio Hansa\". Na britské verzi kanálu byla nová grafika zavedena až na jaře. Styl \"CBS Drama\" byl inspirován spletitostí vztahů vetkaných do dramatických situací a dějových linií seriálových příběhů. V roce 2013 byl kanál zařazen do nabídky slovenského kabelového operátora UPC Broadband Slovakia, IPTV platformy FiberTV, polské satelitní platformy NC+ (nabídky \"Universe+\") a českého IPTV operátora O2TV. Ve stejném roce byla spuštěna samostatná verze kanálu \"CBS Drama\" pro africký kontinent, která byla od 12. listopadu 2013 zařazena do nabídky \"Premium\", \"Compact\" a \"Family\" jihoafrické placené satelitní televize \"DStv\" od společnosti MultiChoice na pozici 134. Také došlo k přidání polské verze kanálu do nabídky IPTV operátora \"Orange TV\", kde byl dostupný na kanálu 67.", "Holandská společnost Liberty Global v únoru 2014 dokončila prodej aktiv společnosti Chellomedia, kterou za 750 milionů euro odkoupila americká společnost AMC Networks. Společnost \"Liberty Global\" si ponechala pouze holandské verze kanálů Sport 1 a Film 1. K přejmenování společnosti \"Chellomedia\" na AMC Networks International došlo 8. července 2014. V souvislosti s touto změnou došlo také k úpravě názvu provozovatele kanálu na \"CBS AMC Networks EMEA Channels Partnership\". V roce 2014 došlo k zařazení kanálu do nabídek polské kabelové televize \"East & West\" z Poznaně (pozice 152), ruské kabelové televize \"Akado Telekom\" a britského IPTV operátora \"TalkTalk TV\". V roce 2015 došlo k pár změnám v distribuci programů. Na satelitu Telstar 12 byla začátkem roku spuštěna nová distribuční platforma \"DMC\", do které byla zahrnuta také evropská verze kanálu \"CBS Drama\" mimo jiné s českou lokalizací. Kvůli přechodu nekódované britské verze kanálu \"CBS Drama\" z družice Eutelsat 28A na novou Astru 2F, přestala být pro Evropany snadno přijímatelná, neboť vyzařovaný diagram pokrýval především území Spojeného království. Příjem ve zbytku Evropy byl možný jen s parabolami velkých rozměrů. Slovenská společnost Slovak Telecom spustila v říjnu 2015 distribuci kanálu \"CBS Drama\" ve formátu MPEG-4 jako náhradu za končící distribuci v platformě Digi TV. Od 2. listopadu 2015 přešel kanál na novou kompresi MPEG-4 také v ruské platformě \"NTV+\". V Rusku od začátku roku 2016 vstoupil v platnost zákon zakazující držení většího, než 20% zahraničního kapitálu. Z toho důvodu a zároveň kvůli snaze svou činnost diverzifikovat, přenechal od 18. prosince 2015 distribuci svého kanálu na tomto území společnosti \"Universal Distribution\". Začátkem roku 2016 zahájilo \"CBS Drama\" vysílání v širokoúhlém formátu.", "Dne 10. října 2016 vyřadil jihoafrický operátor MultiChoice z nabídky satelitní placené televize \"DStv\" kanál \"CBS Drama\" kvůli množícím se stížnostem abonentů na velké množství reprízovaných pořadů. Tímto dnem přestal být kanál nabízen na území afrického kontinentu, což vedlo provozovatele na konci měsíce k ukončení vysílání samostatné africké verze \"CBS Drama\". Po důkladné analýze se provozovatel stanice rozhodl opustit 31. prosince 2016 také polský trh. Ostatních kanálů skupiny AMC Networks International - Central Europe na polském trhu se změna nedotkla.", "", "Níže je uveden seznam kabelových sítí, ve kterých je nabízen program \"CBS Drama\"." ] }

{ "title": [ "Softwarová kompatibilita.", "Hardwarová kompatibilita." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Softwarová kompatibilita znamená, že konkrétní software je spustitelný v konkrétním softwarovém prostředí (určitý operační systém, běhové prostředí nebo běhová knihovna). Některé programy mohou být na úrovni zdrojového kódu schopné běhu v různém softwarovém prostředí (například webový prohlížeč Mozilla Firefox může být přeložen pro různé softwarové platformy – Microsoft Windows, OS X nebo Linux), avšak po přeložení do binárního kódu je výsledný spustitelný soubor možné spustit jen v určitém softwarovém prostředí. Naopak program napsaný v jazyce Java je přeložen do Java bytecode, který je možné spustit na libovolné platformě, pokud pro ni existuje běhové prostředí (Java Virtual Machine). Interpretovaný software je běžně spustitelný na mnoha různých architekturách procesorů i operačních systémech, je-li pro danou platformu k dispozici interpret (PHP, Perl, Python atd.).", "Hardwarová kompatibilita označuje schopnost spolupráce jednotlivých komponent (počítače). V úvahu je potřeba brát nejen shodu konektorů, ale i použité elektrické napětí, použité signály, sběrnice a podobně. Například do základní desky s paticí Socket 775 nelze dát procesor s novější paticí (nejen kvůli patici, ale i kvůli způsobu komunikace procesoru s okolím). Počítačová paměť DDR3 je vyráběna v modulech pro stolní počítače nebo zmenšených modulech SO-DIMM, takže i když jsou funkčně stejné, nelze je zaměnit. Stejná paměť DDR3 je vyráběna pro různé frekvence (800, 1066, 1333 a 1600 MHz) a je obvykle možné dát do desky z nižší frekvencí moduly s vyšší frekvencí (paměť bude automaticky komunikovat na nižší frekvenci), případně obráceně (základní deska zpomalí svoji frekvenci, aby se přizpůsobila pomalejší paměti). Některé komponenty (např. grafická karta, síťová karta, řadič) může být možné do počítače připojit, ale nemusí být v určitém softwarovém prostředí k dispozici ovladač, což způsobí omezenou nebo úplnou nefunkčnost zařízení (např. funguje pod Microsoft Windows, ale nebude fungovat v systému macOS nebo Linux)." ] }

{ "title": [ "Život a dílo." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se v chudé rolnické rodině. Studoval na Vysokém učení technickém v Kyjevě a na Vysoké škole veterinární v Charkově. V roce 1919 emigroval do Budapešti, později do Vídně a nakonec do Prahy, kde prožil největší část z 25 let svého pobytu v emigraci. Jako jeden z prvních ukrajinských literátů psal o nespravedlnostech a zlu páchaným stalinským režimem. Celý svůj život v emigraci toužil po návratu do rodné vlasti, kterého se ale nedočkal. Byl roku 1944 pohřben a později i jeho manželka na Olšanských hřbitovech. Jejich ostatky byly v lednu roku 2017 exhumovány a převezeny do Kyjeva. Dne 29. ledna byly slavnostně znovu uloženy na tamním Lukjanivském hřbitově. K přednostem jeho děl patřila především jemnost lyriky, celou jeho tvorbou prostupuje jasně hmatatelný smutek. Do povědomí čtenářů se dostal hned svou první sbírkou \"Z žurboju radistť obňalas\" (1907, Se smutkem se radost objala). Vydal ještě několik dalších básnických sbírek: Poeziji. Knyha II (1909, Poezie. Kniha II), Poeziji. Knyha III (1911, Poezie. Knyha III), Dramatyčni etjudy. Knyha IV (1914, Dramatické etudy. Knyha IV), Poeziji. Knyha V (1917, Poezie. Kniha V). O své touze návratu domů píše ve sbírce Komu povim pečal moju (Komu povím o svém smutku) nebo Perezva (1921). Je také autorem mnoha dramatických děl a umělecké prózy: Po dorozi v kazku (Cestou k pohádce), Nad Dniprom (Nad Dněprem), Ostriv Ljubovi (Ostrov lásky), Natchnenňa (Nadšení) aj. Dne 3. ledna 2017 byly ostatky spisovatele a jeho manželky exhumovány. Podle českého práva musí pozůstalí po zemřelých platit po jejich pohřbu nájemné za místo na hřbitově. Až do nedávné doby platil za Olesův hrob nájem rodák z Ukrajiny Volodymyr Mychajlyšyn, občan České republiky. Po jeho smrti se syn (Mychajlyšyna), trvale žijící ve Švýcarsku, rozhodl svého otce pohřbít v Olesově hrobě." ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Geny.", "Účinky." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "Tento peptid je složen ze 44 aminokyselin a obsahuje 4 disulfidové můstky, které stabilizují jednu α-šroubovici a třívláknový β-list. Díky těmto 4 disulfidovým můstkům je drosomycin relativně odolný k štěpení proteázami. V drosomycinu se objevuje evolučne konzervovaný cysteinem stabilizovaný αβ motiv, který se vyskytuje i v dalších Drosophilích, či rostlinných defensinech. Zajímavé je, že drosomycin má větší sekvenční podobnost právě s rostlinými defensiny (např. 40% s defensinem z ředkvičky – \"Raphanus sativus\") než s jinými hmyzími defensiny. Struktura byla prvně popsána v roce 1997 Landonem a kolegy.", "Tento peptid je kódován 387 bp dlouhým genem Drs ležícím na 3 chromozomu společně s dalšími 6 geny Dro 1–6, s nimiž dohromady tvoří drosomycin mnohagenovou rodinu (z angl. \"drosomycin multigene family\"). Avšak tyto geny nemají podobnou funkci, jak by se mohlo zdát na první pohled. Toto bylo experimentálně prokázáno Yangem a jeho kolegy.. Takto to ovšem není u všech druhů drozofil, v roce 2015 Gao a Zhu objevili, že \"D. takahashii\" má některé geny z této rodiny zduplikované a tedy jich má celkem 11 místo 7, jak je tomu u \"D. melanogaster\".", "Zatím se zdá, že drosomycin má tři hlavní účinky na parazitické houby, první je částečná lýza hyf, druhým je zastavení dozrávání spor a třetím je zpomalení růstu, což vede k většímu větvení hyf (zastavení dozrávání spor – velká koncentrace drosomycinu, zpomalení růstu hyf – nízká koncentrace drosomycinu). Ovšem přesný mechanismus účinku drosomycinu na parazitické houby stále čeká na objasnění." ] }

{ "title": [ "Eliminace.", "Ustanovení rovnováhy.", "Únik imunitnímu systému." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Nádorová buňka vzniká mutagenezí či virovou onkogenezí z buňky zdravé. Zpočátku jsou nádorové buňky rozpoznávány a eliminovány imunitním systémem, čehož se účastní jako vrozená, tak adaptivní imunita. Hlavní roli v rozpoznávání a eliminaci nádorových buněk hrají cytotoxické T lymfocyty, které rozpoznávají nádorové antigeny prezentované komplexem MHC I.Důležitým cytokinem ve fázi eliminace je Interferon γ, který se účastní mnoha imunitních dějů, např. aktivace Makrofágů, které mohou následně eliminovat nádorové buňky produkcí dusíkatých radikálů. Většina nádorových buněk je v této fázi eliminována, jsou ovšem i takové, kterým se podaří eliminaci vyhnout a dostávají se tak do fáze rovnováhy.", "Další fází je ustanovení rovnováhy mezi buňkami nádorovými a buňkami imunitního systému. Jedná se o imunitu dočasnou a dynamickou. Nádorové buňky v dynamické rovnováze jsou imunogenní, na rozdíl od buněk nacházejících se ve fázi úniku imunitního systému, které vykazují sníženou imunogenicitu.V této fázi nedochází ani k přílišnému růstu nádorů, ani k eliminaci nádorových buněk. Imunitní odpověď je vedena především získanou imunitou a to hlavně CD4+ T lymfocyty a CD8+ T lymfocyty, z cytokinů jsou to pak IFN-γ, IL-12 a IL-23. IL-12 a IL-23 působí antagonisticky, kdy IL-12 podporuje Th1 buňky, čímž zabraňuje nádorovému bujení, oproti tomu IL-23 podporuje přetrvávání a růst nádorů.V téhle fázi může nádor přetrvávat dlouho dobu.", "Nádorová buňka může porušit danou rovnováhu tím, že si vyvine mechanismus, kterým se skryje imunitnímu systému. Pokud se nádorovým buňkám podaří vyhnout se pomocí daných mechanismů imunitnímu systému, dochází k růstu nádoru. Mezi způsoby, jakými nádory mohou unikat imunitnímu systému patří:" ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Členové.", "Evropské země bez skautských organisací.", "Aktivity evropského skautského regionu.", "Evropské skautské jamboree.", "Roverway." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Evropský skautský region tvoří 40 národních skautských organizací, které jsou členy Světové organizace skautského hnutí a organizují skauting v západní a střední Evropě, vyjma zemí bývalého sovětského bloku. Ty spadají do Euroasijského skautského regionu, Z kulturních důvodů zahrnuje evropský skautský region také Kypr (technicky není součástí Evropy, ale je členem Evropské unie), Turecko (který se klene přes dva kontinenty) a jako člen OSN regionu Západní Evropy a dalších skupin také Izrael. Světová organizace skautského hnutí uznává nejvýše jednu členskou organizací v každé zemi. Některé země mají ale několik organzací kombinovaných do federace, s různými členy rozdělenými na základě náboženství (např. Francie a Dánsko), etnické identifikace (např. Bosna a Hercegovina) nebo jazyka (např. Belgie). Všechny bývalé komunistické státy střední a východní Evropy a Sovětský svaz obnovili skauting po mnohadesetiletém zákazu - pazi takové země patří Albánie, Bulharsko, NDR, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a státy vzniklé z Československa, Jugoslávie a pobaltské národy nezávislé na bývalém Sovětském svazu. Z nich byly v oblasti obnovy svého skautského hnutí nejúspěšnější Polsko, Česko a Maďarsko, jejich organisace jsou na vysoké úrovni, částečně díky existenci hnutí Scouts-in-Exile během diaspory těchto národů.", "Andorra a Vatikán jsou momentálně jedněmi z pěti zemí světa ve kterých neexistuje skautské hnutí. V Andoře skautské hnutí existovalo do roku 1980.", "Evropský skautský region nabízí řadu aktivit pro sdílení a školení pro své členské organizace, několik z nich je organizováno společně s Evropským regionem WAGGGS. Hlavním cílem těchto aktivit je poskytnout příležitost pro sdílení a výměnu zkušeností a osvědčených postupů, jakož i školení dospělých dobrovolníků a odborníků zapojených do skautingu. Mezi pravidelně pořádanými akcemi jsou následující: Evropský skautský region také podporuje neformální sítě členských organizací které poskytují platformu pro dialog a výměnu ve specifických oblastech:", "Evropský skautský region WOSM je organizátorem Evropského skautského jamboree (Eurojamu). To se uskutečnilo dvakrát a vždy jako generálka světového skautského jamboree (v roce 1994 a v roce 2005).", "Roverway je akcí evropského regionu WOSM a evropského regionu WAGGGS. Jedná se o desetidenní akci otevřenou pro starší skauty ve věku 18 - 24 let. Akce je rozdělena na dvě části - na cestování a na táboření." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Jedná se o úplně první a nejstarší nahrávku skupiny Pink Floyd, respektive její předchůdkyně. Pořízena byla okolo Vánoc 1964, případně na začátku roku 1965, v době, kdy hudebníci hráli převážně pod názvem The Tea Set a jméno Pink Floyd teprve pomalu začínali občasně používat. Díky klávesistovi Richardu Wrightovi získali vůbec poprvé přístup do nahrávacího studia, konkrétně do studia firmy Decca v západním Hampsteadu (Decca Studios), kde natočili demonahrávku s několika písněmi. První den nahráli pouze kytary a bicí, nahrávky klávesy, zpěvu a dalších nástrojů byly pořízeny o několik dní později. Záznamy písní „Lucy Leave“ a „I'm a King Bee“ byly pořízeny také na několik acetátových disků, které poté skupina zasílala do klubů, když hledala možnosti vystoupení. Album \"1965: Their First Recordings\" tak shromažďuje nejstarší pořízené nahrávky Pink Floyd a je také jedinou nahrávkou, kde se skupinou hraje i původní druhý kytarista Rado Klose. V jedné písni účinkuje rovněž Juliette Gale, pozdější první Wrightova žena. EP bylo vydáno 27. listopadu 2015 pouze ve speciální edici dvojice malých sedmipalcových gramofonových desek v omezeném počtu 1050 kusů (1000 pro prodej v EU, 50 propagačních) pravděpodobně kvůli prodloužení 50leté copyrightové lhůty. Na konci roku 2015 byla nahrávka několik dní k dispozici i na službě iTunes. EP s přebalem od Aubreyho Powella ze společnosti Hipgnosis obsahuje celkem šest písní, z toho pět původních – čtyři od Syda Barretta a jednu od Rogera Waterse. Album uzavírá coververze písně Slima Harpa. Všech šest skladeb bylo v roce 2016 vydáno v rámci boxsetu \"The Early Years 1965–1972\"." ] }

{ "title": [ "Struktura.", "Vývoj.", "Funkce.", "Vakcinace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Myší NALT se nachází v nosní dutině na měkkém patře horní čelisti, tvoří dva bilaterálně umístěné válečky lymfoidní tkáně. Je tvořena hlavně lymfocyty, T- a B- buněčnými zónami, folikulárním epitelem, ve kterém se nachází epiteliální M-buňky. Dále se tam nachází dendritické buňky a makrofágy a malé množství erytrocytů. V určitých místech prochází NALT lymfatické cévy a venuly s vysokým epitelem (high-endotelial venules, HEV). NALT obsahuje zhruba stejné množství T- a B- lymfocytů. Populace T buněk se skládá převážne z CD4 T buněk, je jich tam cca 3-4x více než CD8 T buněk. Většina T buněk exprimuje αβ TCR (T buněčný receptor) a jen malá část má γδ TCR. CD4 T buňky jsou v naivním stavu, exprimují velké množství CD45RB. B buňky mají sIgMIgD fenotyp a neprošly izotypovým přesmykem.", "NALT se začíná vytvářet brzy po porodu, není přítomna během embryonálního vývoje nebo v novorozených myších. První známky NALT (HEV s asociovanými lymfocyty) se objevuje týden po narození a kompletní NALT je patrná až 5-8 týdnů po narození. Na rozdíl od Peyerových plaků a lymfatických uzlin je tvorba NALT nezávislá na IL-7R, LT-Rβ a ROR-γ signalizaci. Naopak je potřeba funkční gen \"Id2\", který indukuje tvorbu CD3CD4CD45 buněk. Po narození se tyto buňky akumulují v místě budoucí NALT a indukují její tvorbu.", "U myší má NALT velmi strategickou polohu, je prvním místem, kde jsou vdechnuté patogeny rozpoznány a eliminovány. NALT má klíčovou roli v indukci imunitní odpovědi v dýchacích cestách a plicích. Je tzv. inductive site (místem indukce) slizničního imunitního systému podobně jako Peyerovy plaky u tenkého střeva. Po intranasální imunizaci, nebo rozpoznání patogenu, lymfocyty v NALT proliferují a diferencují. Začnou produkovat cytokiny, jako třeba IFN-γ, interferony I. typu, IL-2, IL-4, IL-5, IL-6 nebo IL-10 (množství záleží na typu a dávce antigenu a adjuvans). B buňky prochází izotypovým přesmykem a začnou produkovat antigen-specifické IgM, IgG a IgA. Aktivované B buňky mohou z tkáně vycestovat a doputovat do sliznic dýchacích cest a plic nebo močopohlavní soustavy, protože exprimují chemokinové receptory CCR10 a αβ-integrin. Dále se vytváří paměťové B a T buňky, které v NALT setrvávají po douhou dobu od imunizace.", "Intranasální (i.n.) imunizace neboli vakcinace je velmi efektivní způsob, jak stimulovat imunitní systém dýchacích cest. Tento způsob imunizace vyvolává jak buněčnou, tak humorální (protilátkovou) imunitní odpověď, a je schopen stimulovat nejen slizniční imunitu, ale i systémovou. Dávka i.n. podávaného antigenu může být nižší než u orálně podávaných vakcín, protože antigeny nejsou degradovány trávicímy enzymy. Pro tyto vlastnosti se i.n. imunizace zdá být vhodným způsobem pro očkování proti vzduchem-přenášeným virům a bakteriím. V roce 1997 byla ve Švýcarsku zavedena i.n. vakcína obsahující inaktivovaný virus chřipky a nLT (heat-labile enterotoxin) jako adjuvans, musela však záhy být stáhnuta z trhu, protože některým pacientům způsobila Bellovu obrnu (ochrnutí tvářových svalů). Od té doby vědci stále hledají vhodné a bezpečné adjuvans pro i.n. imunizaci. Např. Masafumi Yamamoto a spol. v roce 1998 na myším modelu ukázali funkční vakcinaci proti \"Streptococcus pneumoniae\" a v roce 2002 také proti viru chřipky." ] }

{ "title": [ "Shrnutí děje.", "Série.", "Vydání.", "Překlady." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Podobně jako jsou příběhy její starší a slavnější předchůdkyni Anně ze Zeleného domu, romány o \"Emily\" líčí život očima sirotka Emily Starrové, kterou po smrti jejího otce na tuberkulózu vychovávají příbuzní. Lucy M. Montgomeryová považovala Emily za postavu mhonem bližší sobě samé, než byla Anna. Některé události, které se staly Emily jsou dokonce převzaty přímo z jejího života. Emily má podle popisu v knize černé vlasy, tmavě modré až fialové oči, bledou pleť, zašpičatělé uši a jedinečný okouzlující \"pomalý\" úsměv. Po smrti svého otce je Emily Starrová poslána žít se svými tetami Elizabeth a Laurou a strýcem Jimmym Murrayovými na statku Novoluní na Ostrově Prince Edwarda. Spřátelí se s Ilsou Burlnleyovou, Teddy Kentem a Perry Millerem. Perry je najatý pomocník, na kterého teta Elizabeth shlíží spatra, protože pochází z chudšího města, nazývaného Stovepipe Town. Každé z dětí má specifické obdarování. Emily byla stvořena být spisovatelkou, Teddy malířem, Ilsa je talentový řečník a zdá se, že Perry aspiruje na to, stát se úspěšným politikem. Každý z nich zažívá trable v rodině. Emily těžko vychází se svou tetou Elizabeth, která nerozumí její touze psát. Otec Ilsy, doktor Burnley, svou dceru většinu času ignoruje kvůli nějakému strašnému tajemství, které se týká její matky. Matka Teddyho žárlí na jeho přátele a talent a bojí se toho, že bude mít své přátele radši než ji. Z toho důvodu také nenávidí Emily, Teddyho obrazy a dokonce i jeho domácí mazlíčky. Perryho teta se dokonce jednou snaží donutit Emily, aby slíbila, že si jednou Perryho vezme, aby si Perry polepšil, a vyhrožuje, že mu jinak nebude platit školné. Další nezapomenutelnou postavou je Dean \"Hrbáč\" Priest, tichý a tajemný cynik, který touží po něčem, co se zdá nedosažitelné, nebo pan Carpenter, starý nedůtklivý učitel, Emilyin mentor a upřímný kritik jejích příběhů a básniček. Další postavou je \"jednodušší\" strýček Jimmy, který recituje poezii, když \"to tak cítí\", teta Laura, ta hodná tetička a Elizabeth, přísná a podezřívavá, a přesto nečekaně nápomocná, když přijdou problémy. Jedná se o nejoblíbenější knihu série.", "Mezi tři knihy o Emily patří \"Emily of New Moon\" (1923), \"Emily Climbs\" (1925) a \"Emily's Quest\" (1927). Série sleduje Emilyin život skrze školu a její cestu vzhůru po symbolické \"alpské stezce\" k vysněnému povolání úspěšné spisovatelky (slovní spojení \"alpská stezka\" pochází z básně, která byla pro Emily od dětství inspirací). Druhá kniha Emily provází několika dobrodružstvími a náznaky romantických vztahů. Emily miluje přírodu a umění, umí ocenit věrnost v přátelství, touží po vědění a její největší vášní je psaní.", "Již od svého prvního vydání v roce 1923 se nikdy nepřestala tato kniha tisknout. Mezi nejoblíbenější edice knihy patří následující.", "Kniha nebyla dosud přeložena do češtiny." ] }

{ "title": [ "Původ názvu.", "Geografická poloha.", "Historie.", "Přílivová elektrárna." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Původní pojmenování ve staré norštině \"Strangr-fjǫrðr\" znamená doslova \"silný fjord\". Toto pojmenování, pocházející od vikingských mořeplavců, charakterizovalo silné mořské proudy, pronikající při přílivu a odlivu Strangfordskou úžinou z Irského moře do Strangfordské zátoky a zpět.", "Strangford se nachází na malém poloostrově na jihovýchodním konci Strangfordské zátoky. Od velkého poloostrova Ards (z irského pojmenování území \"Aird Uladh\", t. j. \"poloostrov\" \"obyvatel Ulsteru\") jej odděluje v těchto místech cca 1 km široká a celkem asi 4,5 km dlouhá Strangfordská úžina. Nadmořská výška zástavby v obci se pohybuje zhruba v rozmezí od 1 do 20 metrů. Strangford leží v chráněné krajinné oblasti Strangford & Lecale AONB (\"Area of Outstanding Natural Beauty\" - doslova \"oblast mimořádné přírodní krásy\").", "Strangfordská úžina je místem, o kterém se traduje, že tudy v roce 432 proplul do Strangfordské zátoky a poté proti proudu řeky Quoile dále do Irska svatý Patrik. Strangford jako strategický bod je spojován se jménem krále Magnuse (Bosého) Olafssona (Magnus III. Norský), který v letech 1099 - 1103 měl titul \"král ostrova Man a severních ostrovů\" a který si na tomto místě po nezdařeném pokusu o dobytí Ulsteru vybudoval opěrný bod pro své vojsko. Hrad \"Strangford Castle\" v podobě obytné a obranné věže, který se nachází v centru obce, pochází z druhé poloviny 16. století podobně jako okolní hrady Portaferry, Quoile a Mahee Tato třípatrová stavba byla renovována v 60. letech 20. století a je na seznamu památkově chráněných objektů v Severním Irsku. Ve zprávě generálního výběrčího cel z roku 1637 figuruje Strangford mezi ulsterskými přístavy z hlediska významu na čtvrtém místě po Carrickfergusu, Bangoru a Donaghadee. Asi 1 km vzdušnou čarou přes zátoku směrem na západ od Strangfordu (zhruba 2,5 km po turistické cestě podél pobřeží) se nachází zámek Ward (\"Castle Ward\") ze 17. století. Severozápadně od zámku je archeologické naleziště Audleystownská hrobka (\"Audleystown Court Cairn\"). Zhruba 850 metrů od zámeckého areálu dále podél pobřeží směrem na severovýchod stojí na skalnaté vyvýšenině hrad \"Audley's Castle\". Jedná se o ruiny třípatrové hradní věže, postavené v 15. století. Pro panorama přístavu Strangford je charakteristická řada georgiánských domů z 19. století, tzv. \"terrace\".", "V letech 2007 - 2008 byla v průlivu u Strangfordu vybudována přílivová elektrárna SeaGen, která byla v dané době největším komerčním zařízením tohoto druhu na světě. Elektrárna byla připojena do rozvodné sítě v červenci 2008." ] }