Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se roku 1975 ve městě Sverdlovsk (od roku 1991 Jekatěrinburg), kde vyrůstal a vychodil zde i střední školu, kterou dokončil v roce 1992. Poté navštěvoval Tambovskou vojenskou vysokou pilotní leteckou školu v Tambově, kterou dokončil roku 1997 s kvalifikací inženýr-pilot. V letech 2002–2005 navštěvoval státní zemědělskou univerzitu v Mičurinsku, kde získal titul v oboru ekonomie. V době od roku 1997 do roku 2007 sloužil u letectva ve městech Orsk, Rjazaň a Vozdviženka. Poté dva roky pilotoval letadla Tupolev Tu-22M a následně rok na strategickém bombardéru Tupolev Tu-160. Celkem má nalétáno 850 hodin na strojích Tu-160, Tu-22M, Tupolev Tu-134, Jakovlev Jak-52 a Aero L-39 Albatros. Roku 2010 byl vybrán mezi ruské kosmonauty. Základní výcvik dokončil v roce 2012, kdy rovněž úspěšně složil závěrečné zkoušky. Od té doby se připravuje k dlouhodobému pobytu na Mezinárodní kosmické stanici. Jeho první nominací bylo místo v záložní posádce Sojuzu TMA-18M. Později získal letovou nominaci do posádky Sojuzu MS-08, jehož by měl být velitelem. Spolu s ním by měli odstartovat i Oleg Artěmjev a Andrew Feustel. Po několika změnách byl nakonec v dubnu 2017 jmenován do záložní posádky Sojuzu MS-07 a hlavní posádky Sojuzu MS-09. Do vesmíru v Sojuzu MS-09 vzlétl 6. června 2018, společně se Serenou Auñónovou a Alexanderem Gerstem. Trojice kosmonautů zamířila k ISS. Na stanici pracoval ve funkci palubního inženýra šest měsíců, dvakrát vystoupil do vesmíru. 20. prosince 2018 se ve stejné sestavě posádka Sojuzu MS-09 vrátila na Zem. Jejich let trval 196 dní, 17 hodin, 49 minut. Prokopjev je ženatý, má dceru a syna." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Poté, co Todd přinesl do Nového Prentisstownu zraněnou Violu, mu ji prezident Prentiss vzal a umístil do léčebného domu, kde jí léčitelky zachránily život. Todd, který se snaží najít Violu, nedobrovolně spolu s prezidentovým synem, Davym, hlídá přibližně tisíc Sádráků, kteří jsou v Novém Prentisstownu vězněni jako otroci. Spolu s Davym dostane za úkol všechny Sádráky označkovat kovovými náramky s čísly, které zarostou pod kůži a už nikdy nepůjdou sundat. Viola se mezitím v léčebném domě seznamuje s léčitelkou Nicolou Coylovou, která tajně připravuje povstání proti prezidentu Prentissovi. Protože se Viola stále snaží zkontaktovat své lodě ve Vesmíru, spolu s mladou léčitelkou jménem Maddy v noci uteče a pokusí se dostat ke komunikační věži na kopci. Cestou ovšem potkají seržanta Hammara, který Maddy zastřelí. Tato událost vyburcuje paní Coylovou k akci. Spolu s dalšími ženami umístí v Novém Prentisstownu nálože, které odpálí a uteče do lesa. Jediný, kdo zůstane je Viola spolu s další léčitelkou, Corinne. Paní Coylová mezitím v lese založí odboj jménem Odpověď, jehož členové tajně v noci umísťují nálože v Novém Prentisstownu a ty pak odpalují. Díky těmto útokům zpřísní prezident Prentiss bezpečnostní opatření a zavede noční zákaz vycházení. Toddovi se ale jednou v noci povede utéct z věže, kde je přes noc vězněn spolu s Ledgerem, bývalým starostou Havenu. Projde kolem vojáků a najde Violu. Společně se chystají uprchnout k oceánu, kde jak se Viola domnívá, má svoji základnu Odpověď. Než ale stihnout utéct, zastaví je prezident Prentiss se svými muži. Viole se druhý den podaří znovu uprchnout a pronikne až k blízkosti komunikační věže. Než se k ní ale stihne dostat, je věž odpálena paní Coylovou jako součást připravovaného útoku. Paní Coylová poté s Violou uteče do tábora Odpovědi, který je v opuštěném dole a nikoliv u oceánu, jak se domnívala Viola. Přestože se Viola chce vrátit do Nového Prentisstownu a zachránit Todda, paní Coylová jí to nedovolí. Při jednom ze svých útoků se Odpovědi podaří osvobodit některé ženy, které byly vyslýchány a vězněny prezidentovými muži. Zároveň jsou vyvražděni všichni věznění Sádráci až na 1017, kterého zachrání Todd. 1017 v Toddovi přesto vidí hlavního nepřítele. Po tomto útoku Prentiss znovu zpřísní pravidla ve městě a po označkování Sádráků dá Toddovi, Davymu a dalším vojákům za úkol označkovat i všechny ženy. Todd, přestože s tím nesouhlasí, prezidenta poslechne a svůj Hluk uzavře před utrpením, které působí ženám. Prezident zavede i úřad Otázky, do jehož velení dosadí Todda a Davyho. Díky označování žen Odpověď naplánuje závěrečný útok s cílem zničit prezidentovu armádu. Den před útokem dovolí paní Coylová Viole, aby se pokusila zachránit Todda. Viola tedy spolu s Leem, mladým vojákem z Odpovědi, pronikne do Nového Prentisstownu. Aby ji nezadrželi vojáci, musí se nechat od Odpovědi označkovat náramkem. Viole se k Toddovi opravdu podaří dostat, a protože ten se zdráhá s ní jít, prozradí mu čas a místo útoku Odpovědi. Poté se objeví Ledger, který celou domu špehoval pro prezidenta a chystá se Todda, Violu a Leeho odvést k Prentissovi. Při prohledáváni Violina batohu ovšem narazí na bombu, kterou tam nastražila paní Coylová. Bomba se tepem ruky aktivuje a vybouchne. Viola, která si uvědomí, že ta bomba měla zabít ji, Todda a kdyby to vyšlo, tak i prezidenta, na poslední chvíli strhne Todda stranou a zachrání ho. Poté je Viola prezidentem vyslýchána a Todd, který nedokáže nechat Violu trpět, prozradí prezidentovi čas a místo útoku Odpovědi. Prezident na to místo vyšle armádu, sám se uchýlí na do své katedrály a nechá Todda s Violou o samotě. Todd přesvědčí pár prezidentových vojáků ke vzpouře a vydá se ho spolu s Violou porazit. Lee mezitím spěchá varovat Odpověď. Prentissovi se díky svému silnému Hluku podaří Todda s Violou porazit a chce se s nimi domluvit na jejich budoucnosti. Z toho je vyruší Davy, který jim oznámí, že Odpověď útočí na jiném místě, než na kterém jim řekl Todd a Viola, která se nevědomky dozvěděla falešný plán útoku. Během toho poblíž města přistane průzkumná loď nových osadníků, kteří pátrájí po Viole a jejích rodičích. Při vyhrocené výměně názorů prezident Prentiss zastřelí vlastního syna a následně je v souboji Hluku poražen Toddem, který ho sváže. Viola se poté na Toddově koni vydává najít průzkumnou loď a Todd hlídá starostu. V tu chvíli začne masivní útok Sádráků, které přivedl 1017 a Todd musí pustit starostu, protože ten je jediný, kdo dokáže zmobilizovat armádu a Sádráky zastavit.", "Knížka v roce 2009 získala ocenění Costa Book Awards v kategorii Children's Book." ] }

{ "title": [ "Hvězdné systémy a planety.", "Povídky, novely a romány cyklu.", "Krišna.", "Česká vydání." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Jde vlastně o space operu odehrávající se v několika planetárních soustavách různých hvězd: Slunce, Procyon, Tau Ceti, Lalande 21185 a Epsilon Eridani. Planety těchto hvězd se jmenují podle pozemských božstev, skutečné místní názvy jsou zmíněny jen zřídka. Pojmenování v každém planetárním systému se řídí podle jiného panteonu: Procyon podle egyptského, Tau Ceti podle hinduistického, Lalande 21185 podle perského a Epsilon Eridani podle mezomaerického a severského. Kolem Procyonu tak obíhají planety Osiris, Isis a Thoth, kolem Tau Ceti planety Krišna, Višnu a Ganeša, Ormuzd je planetou v systému hvězdy Lalande 21185 a Kukulkan obíhá kolem Epsilon Eridani. Z naší sluneční soustavy je kromě Země ještě jmenován Mars, který je charakterizován jako suchá planeta s řídkou atmosférou a jeho obyvatelé jsou popisování jako menší hmyzu podobné bytosti. Na Marsu se ale žádný konkrétní příběh cyklu neodehrává, bývá pouze zmiňován. Podobně je jmenováno několik dalších planet, například Thor v systému Epsilon Eridani. Na všech zmíněných planetách existuje inteligentní život. Cestování mezi slunečními systémy však není nikterak jednoduché. Uplatňuje se při něm dilatace času popsaná v Einsteinově teorii relativity, takže cesta subjektivně trvá několik měsíců zatímco v objektivním čase mnoho let. Proto kosmické lety přitahují především různé nezakořeněné členy společnosti, jako jsou dobrodruzi, průzkumníci, podnikatelé, utopičtí idealisté a také diplomaté. Relativní izolace každého hvězdného systému od ostatních rovněž účinně brání vzniku mezihvězdných válek. Vztahy mezi jednotlivými civilizacemi řídí Meziplanetární rada. Hlavními a technologicky nejpokročilejší druhy v popisovaném vesmíru jsou pozemšťané a dinosaurům podobní obyvatelé planety Osiris. Pozemšťané založili kolonie na planetách Thor a Kukulkan v systému Epsilon Eridani, což vede ke třenicím s místními domorodci. Planeta Krišna, na které se odehrává většina příběhů cyklu, obíhá Tau Ceti, je podobná Zemi a je obývána humanoidy, jejichž feudální civilizace je v předtechnickém stádiu a je chráněna před vlivem vyspělé pozemské technologie. Ve stejném hvězdném systému jako Krišna je umístěna planeta Višnu. Je to je tropický svět obývaný dvěma různými inteligentními druhy na nízké civilizační úrovni, lidoopi a kentaurům podobnými bytostmi.", "Cyklus nebyl nikdy vydán v celku. Povídky byly nejprve publikovány v různých pulpových magazínech a knižně vyšly převážně ve sbírkách z roku 1953 \"The Continent Makers and Other Tales of the Viagens\" a \"Sprague de Camp's New Anthology of Science Fiction\". Následující seznam je seřazen podle planet, kde se jednotlivé příběhy odehrávají.", "Planeta Krišna v systému hvězdy Tau Ceti je obývána impulzivními humanoidůy žijícími ve feudálním zřízení. Je sušší než Země, nemá kontinenty a oceány v pravém slova smyslu, ale celý její povrch je poset moři a jezery. Díky tomu jsou na planetě široké pouštní a stepní oblastí obývané kočovníky, kteří pravidelně ničí svými útoky jednotlivé státy a státečky v usedlejších oblastechi. Proto se také civilizace na Krišně příliš technicky nerozvíjí, protože musí neustále čelit nejrůznějším katastrofám, při kterých jsou zničeny i celé říše. Situaci ještě více komplikuje přítomnost pozemšťanů s jejich špičkovou technologií, protože domorodci se přes technologickou blokádu snaží vytvářet své vlastní stroje, což vede k podkopávání nejen vlastních zvyků ale i vládních institucí. Tato část cyklu se skládá ze čtyř povídek a sedmi románů:", "Česky vyšlo z celého cyklu pouze jedna povídka a prvních pět románů ze série \"Planeta Krišna\":" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis.", "Povaha.", "Genetika a zdraví." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Plemeno bylo vyšlechtěno na Ukrajině mezi roky 2000 až 2011. Jedná se o křížence několika plemen, přičemž dominantní roli sehráli donský sphynx a skotská klapouchá kočka. Po donském sphynxovi nese urajinský levkoy gen pro bezsrstost, po skotské klapouché kočce zase gen pro klapouchost (sklopení uší směrem dopředu). Při křížení byly použity i orientální krátkosrsté kočky a běžné domácí kočky. V roce 2005 bylo plemeno uznáno ukrajinskými chovatelskými kluby, v roce 2010 se pak přidaly i chovatelské kluby ruské.", "Jedná se o středně velké plemeno kočky domácí. Tělo má poměrně dlouhé a svalnaté a štíhlé, které tvoří úhlovou siluetu. Ukrajinský levkoy má holou kůži bez srsti, která je měkká a teplá, není příliš flexibilní a vrásčitá. Do specifických vlastností patří zahnuté uši, ale mohou mít také normální tvar (viz sekce \"Genetika a zdraví\"). Oči jsou mandlového tvaru. U koček, tohoto plemene je jasně viditelný pohlavní dimorfismus, kdy jsou samci větší než samice.", "Tyto kočky jsou velmi přátelské a aktivní.", "Jelikož gen pro klapouchost je stejný, jaký nesou skotské klapouché kočky, týkají se i tohoto plemene zdravotní problémy spojené s tímto genem. Homozygotní kočky často trpí závažnými zdravotními problémy včetně deformace kostí a těžkými a bolestivými formami osteoartritidy. Proto se stejně jako u skotských klapuchých koček i u tohoto plemene páří vždy pouze klapouchý jedinec (heterozygot) a jedinec s rovnýma ušima. Zhruba polovina koťat pak nese gen pro klapouchost (heterozygoti), druhá polovina bude mít rovné uši. Gen pro bezsrstost není spojen s žádnými zdravotními problémy. Zcela bezsrstá koťata však vyžadují zvláštní pěči, neboť bývají slabší než ostatní." ] }

{ "title": [ "Fotbalová kariéra.", "Reprezentace.", "Evropské poháry.", "Trenérská kariéra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Začínal ve Vajnorech, od žákovských kategorií nastupoval za bratislavský Slovan, v jehož dresu také debutoval v nejvyšší československé soutěži. V posledním ročníku československé ligy si připsal 16 startů, aniž by skóroval. Nejvyšší soutěž hrál také na Slovensku (Slovan 1993–1995: 45 startů / 4 branky, 2 mistrovské tituly), v Turecku (İstanbulspor 1995–1997: 56 / 2), Nizozemsku (Vitesse 1997–2003: 61 / 1), Švýcarsku (Grasshoppers 1999/00: 13 / 1), Řecku (PAOK 2001/02: 4 / 0) a Portugalsku (Beira-Mar 2003/04: 24 / 2). Na začátku sezony 2005/06 se vrátil do Vajnor, kvůli přetrvávajícím problémům s páteří byl však nucen aktivní činnosti zanechat. Začal se věnovat trénování.", "Zdroj: Ve slovenské reprezentaci debutoval 16. srpna 1994 v Bratislavě proti Maltě (nerozhodně 1:1), první branku vstřelil Švédsku ve svém 11. startu 9. května 1996 v Helsingborgu (prohra 1:2, v tomto zápase si vstřelil i vlastní gól). Svou druhou (poslední) reprezentační branku vstřelil 22. září 1996 v Bratislavě v kvalifikačním utkání s Maltou (výhra 6:0). Naposled oblékl reprezentační dres 11. června 2003 v Middlesbrough v kvalifikačním utkání proti Anglii (prohra 1:2).", "Zdroj: Odehrál celkem 13 utkání v evropských pohárech. Za Slovan nastoupil 3. listopadu 1992 v Miláně v zápase Ligy mistrů proti domácímu AC (prohra 0:4), dalších 5 startů přidal v Poháru UEFA (1993/94: 2 / 0, 1994/95: 3 / 0). Za nizozemský klub Vitesse Arnhem si připsal 7 startů v Poháru UEFA (1998/99: 1 / 0, 2000/01: 1 / 0, 2002/03: 5 / 0).", "V letech 2007–2009 byl asistentem ve Slovanu, poté vedl Vajnory." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Produkce.", "Přijetí.", "Další film." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Příběh začíná za bouřné noci pádem malého letadla s nelegálním nákladem kokainu do moře poblíž bahamských. Čtveřice mladých potápěčů tu mezitím šťastně najde potopený vrak španělské lodi Zefír s nákladem zlata, nemá však prostředky na jeho vyzvednutí, a tak si slíbí, že o nálezu zatím pomlčí, aby je nepředběhl bohatý a chamtivý lovec pokladů Bates (Josh Brolin). Jared se svou přítelkyní Sam (Paul Walker, resp. Jessica Alba) jsou odhodláni slib dodržet, ne však druhý pár, Bryce s Amandou (Scott Caan a Ashley Scottová). A protože kromě lodi našli také vrak letadla, nabídnou místnímu drogovému bossi Reyesovi (James Frain) možnost získat jeho kokain výměnou za prostředky, s jejichž pomocí by kromě nákladu letadla vyzvedli i náklad španělské galeony. Jenže to už si zahrávají s ohněm a celý byznys se může ošklivě zvrtnout. Na své si chce přijít také Bates, který je ochoten jít přes mrtvoly. Z honby za pokladem se tak stává boj o holý život, který v místních vodách komplikují i lidožraví žraloci.", "Natáčení filmu probíhalo mezi 15. lednem a 28. březnem 2004. Režisér film točil přímo na Bahamách, mimo jiné se skutečnými žraloky.", "Film s odhadovaným rozpočtem kolem 50 milionů dolarů utržil během premiérového víkendu v 2 789 amerických kinech asi 7 milionů dolarů, čímž se v návštěvnosti umístil na 5. příčce. Předstihla ho premiérovaná sci-fi \"Serenity\" s 10 miliony a tři reprízované snímky: thriller \"Tajemný let\" (14,8 mil.), animovaná \"Mrtvá nevěsta Tima Burtona\" (10 mil.) a drama \"Dějiny násilí\" (8,1 mil.). Celkově film vydělal na domácích tržbách 18,8 milionu dolarů a dalších 25,6 milionu na zahraničních trzích. Ze 126 recenzí v agregátoru Rotten Tomatoes celkem 21 % film hodnotilo kladně, s průměrnými 4 z 10 bodů. Přes 326 tisíc uživatelů poskytlo celkové 57% hodnocení. Na serveru Metacritic získal z 28 recenzí 45% hodnocení. Čeští (a slovenští) uživatelé Česko-Slovenské filmové databáze jej ocenili 56 procenty. Justin Chang z magazínu \"Variety\" napsal, že „postavy jsou stejně tenké (ploché) jako jejich plavky“. Vrcholná 15minutová násilná scéna je podle něj „až překvapivě barvitá na film přístupný od 13 let, avšak stále poměrně slabým vykoupením pro thriller jinak postrádající napětí“. Alba je po jeho soudu „herečka s větším nadáním, než jaké zde dostala příležitost projevit“, zatímco Walker je tu „ve svém živlu – v roli, která vyžaduje víc plavání než hraní“.", "O čtyři roky později vyšel rovnou na DVD film \"Do hlubiny 2\", který tentokrát režíroval Stephen Herek. Nešlo o přímé dějové pokračování, spíše samostatný snímek s podobnými prvky. Ani z původního obsazení se v něm nikdo neobjevil, ústřední čtveřici tentokrát ztvárnili Chris Carmack, Laura Vandervoortová, Marsha Thomasonová a Michael Graziadei." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Argyroxiphium\" jsou vytrvalé, přímé nebo i poléhavé keře s přízemní nebo vrcholovou růžicí listů. Rostliny jsou buď nevětvené a monokarpické, nebo řídce větvené a polykarpické. Listy jsou úzké, až 40 cm dlouhé, uspořádané v husté šroubovici nebo řidčeji v přeslenech, zelené a olysalé nebo hustě pokryté stříbřitými vločkovitými chlupy. Žilnatina je tvořena 5 až 11 paralelními žilkami. Hlávky jsou uspořádané v bohatých, hroznovitých nebo latovitých květenstvích. Většinou mají na okraji jazykovité květy (v počtu až 45), řidčeji jsou složené pouze z trubkovitých květů. Počet zákrovních listenů odpovídá počtu jazykovitých květů. Květy jsou bílé, žluté, vínově červené až purpurové. Paprsčité květy mají páskovitou, 3 až 25 mm dlouhou ligulu. Trubkovitých květů je asi 30 až 600 a jsou 3 až 8 mm dlouhé. Nažky jsou 4 až 15 mm dlouhé, opatřené šupinovitým lemem.", "Rod obsahuje 6 druhů. Je rozšířen výhradně na Havajských ostrovech Havaj a Maui. Většina druhů jsou endemity pouze jediného ostrova, na obou ostrovech roste ve 2 poddruzích \"A. sandwicense\". Zástupci rodu rostou v nadmořských výškách od 1200 do 3750 metrů, přičemž nejvyšších nadm. výšek dosahuje druh \"A. sandwicense\".", "Rostliny rodu \"Argyroxiphium\" jsou na Havajských ostrovech výrazným prvkem alpínské vegetace nad hranicí lesa. Zejména druhy \"A. sandwicense\" a \"A. kauense\" jsou dobře adaptovány na drsné podmínky vysokých poloh tropických hor, zahrnující silné oslunění, nedostatek vláhy, celoročně nízké průměrné teploty a v nejvyšších polohách i častý pokles nočních teplot pod bod mrazu. Adaptace se projevuje zejména mohutným vzrůstem, hustými růžicemi listů chránícími růstový vrchol a ochlupeným povrchem rostlin jako ochrana před nadměrným osluněním. Nepřítomnost býložravců umožňuje v těchto oblastech rozvoj velkých a dužnatých listů. Zbývající druhy rostou v nadmořských výškách do 2400 metrů, zpravidla na vlhkých, mlžných stanovištích. Podobnou životní formu jako zástupci rodu \"Argyroxiphium\" mají i nepříbuzné rostliny z podobných stanovišť v jiných částech světa, jako jsou klejovky (\"Espeletia\") v jihoamerických Andách, plesnivky (\"Anaphalis\") v Indonésii nebo lobelky (\"Lobelia\") a starčeky (\"Senecio\") v horách tropické Afriky. Některé druhy jsou monokarpické, po několika letech života vykvétají a po vyplození odumírají. Patří mezi ně např. vysokohorský druh \"A. sandwicense\", který vykvétá po 8 až 20 letech. Dozrávajícími semeny \"A. sandwicense\" se živí housenky endemické můry \"Rhynchephestia rhabdotis\" a larvy mouchy \"Tephritis cratericola\", které snižují násadu semen.", "Rod \"Argyroxiphium\" je v rámci čeledi hvězdnicovité řazen do podčeledi \"Asteroideae\", tribu \"Heliantheae\" a subtribu \"Madiinae\". Nejblíže příbuznými rody jsou \"Dubautia\" a \"Wilkesia\", které jsou rovněž havajskými endemity. Má se za to, že tato skupina rodů je výsledkem adaptivní radiace z jediného předka, který se na havajské ostrovy dostal před dávnou dobou dálkovým přenosem. Vzdálenost k nejbližší americké pevnině je asi 3800 kilometrů. Adaptací na různé stanovištní podmínky se tyto rostliny vzhledově i ekologicky velmi rozrůznily. Jsou mezi nimi polštářové rostliny, polokeře, keř, stromy, monokarpické rostliny s nevětveným kmenem a růžicí listů a dokonce i liána (\"Dubautia latifolia\"). Rostou v suchých i vlhkých lesích, křovinách, bažinách i alpínské poušti. K diverzifikaci zřejmě přispěla cizosprašnost rostlin, snadná hybridizace mezi různě adaptovanými genotypy a také vulkanická činnost narušující stabilní společenstva a vytvářející prostor pro další speciaci. Nejblíže příbuzné další rody, řazené rovněž do subtribu \"Madiinae\", se vyskytují na tichomořském pobřeží Severní Ameriky (zejména v Kalifornii), kde rostou převážně jako jednoletky na suchých stanovištích." ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Herecká dráha.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodila se roku 1977 v Epsomu do rodiny policisty Jacka Reillyho a ženy v domácnosti, která pracovala také jako recepční v nemocnici. S rodiči a bratrem, profesionálním golfistou, vyrůstala v surreyském Chessingtonu. Všeobecné středoškolské vzdělání získala na Tolworthově dívčí škole v Kingstonu (Tolworth Girls' School), v jejímž rámci studovala také dramatický obor pro odborný kvalifikační certifikát (General Certificate of Secondary Education). Na londýnské dramatické škole navštěvovala letní kurzy herectví, které ji nudily. Prarodiče byli Irové.", "Producentům televizního dramatu \"Hlavní podezřelý\" napsala žádost o obsazení a šest měsíců později byla pozvána na casting do dílu \"Hlavní podezřelý: Kruh přátel\", který byl premiérován 7. května 1995 na kanálu ITV. Poté, co se v něm objevila vedle Helen Mirrenové, zahrály si obě šest let nato ve filmu \"Smrt Jacka Doddse\". Profesionální divadelní kariéru začínala na anglických scénách ve spolupráci s dramatikem Terrym Johnsonem v produkcích her \"Elton John’s Glasses\" (1997), \"The London Cuckolds\" (1998), \"The Graduate\" (2000) a \"Piano/Forte\" (2006). Johnson o ni ve hře \"Piano/Forte\" uvedl: „\"Reillyová je možná nejpřirozenější herečka, vášnivá, a jdoucí až na dřeň, ze všech hereček, s nimiž jsem kdy pracoval\".“ Podle vlastních slov ji po herecké stránce nejvíce předal režisér Karel Reisz, jenž roku 2001 režíroval \"The Yalta Game\" (Jaltská hra) v dublinském divadle. Na jeho adresu prohlásila: „\"Byl mým hlavním rádcem. Bez něho bych nebyla schopná vytvořit slečnu Julii, pokud bych danou hru neprožila\".“ Do roku 2000 typologicky představovala komediálního herce a byla obsazována do tohoto druhu rolí, jakou se stala i mladá Amy ve hře \"Last Orders\", režírované Fredem Schepisim. V roce 2001 následovalo účinkování na prknech Royal Court Theatre, kde se představila v dramatu \"Blasted\" od Sarah Kaneové. Deník \"The Times\" ji v recenzi nazval „divadelní viagrou“. Roku 2002 se objevila jako studentka Wendy výměnného programu Erasmus, po boku Audrey Tautouové a Romaina Durise, ve francouzské televizní komedii \"Erasmus a spol.\" Úlohu ztvárnila také o tři roky později v sequelu \"Erasmus 2\" i v dalším pokračování z roku 2013 nazvaném \"Casse-tête chinois\". Roku 2005 se účastnila filmových projektů \"Show začíná\" a adaptace \"Pýchy a předsudku\" s Keirou Knightleyovou v titulní úloze. Za výkon v prvním z nich obdržela Empire Award pro nejlepší začínající herečku. Premiérovou hlavní rolí se v roce 2008 stala Jenny v hororu \"Jezero smrti\" a následující sezónu se objevila v jedné z hlavních úloh britského seriálu \"Mimo podezření\", uváděného v hlavním vysílacím čase. Z filmových produkcí ztvárnila postavu Mary Morstanové v adaptaci detektivky \"Sherlock Holmes\" a Muriel Brasslerové v dramatu \"Já a Orson Welles\". Postavu si zopakovala v sherlockovském sequelu \"\". Vedle Sama Rockwella se objevila v kriminálním thrileru \"Jednou ranou\" a větší postavu Nicole Maggenové získala v Zemeckisově dramatu \"Let\" po boku Denzela Washingtona, jakožto pilota-alkoholika. V irské černé komedii McDonagha \"Kalvárie\" představovala neukotvenou dceru římskokatolického faráře Fionu Lavelleovu. V roce 2015 účinkovala ve druhé řadě amerického krimiseriálu \"Temný případ\" z produkce HBO, jakožto Jordan Semyonová, manželka obchodníla v podání Vinceho Vaughna. Stejnou sezónu debutovala na broadwayských scénách, a to v American Airlines Theatre, když se ve hře \"Old Times\" od Harolda Pintera jejími protihráči stali Clive Owen a Eve Bestová.", "S hercem Jonahem Lotanem byla zasnoubená. V roce 2012 se provdala za finančníka Kylea Baughera." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Od 12. století byla Abcházie pod vládou rodu Šervašidzeů. Během 14. století postavili janované aristokraté na pobřeží Abcházie obchodní stanice, které ale fungovaly jen krátkou dobu. Když roku 1450 bylo Gruzínské království zapleteno do hořké občanské války, Šervašidzeové se připojili ke vzpouře proti gruzínskému králi Giorgiovi VIII., který byl poražen rebely u Čikhori a Gruzie se rozdělila do tří soupeřících království a pěti knížectví. Abchazská knížata byla vazaly Mingrelijského knížectví které bylo pod vládou rodu Dadianiů, kteří byli podřízeni Imeretskému království. Roku 1490 byla Gruzie rozdělena smlouvou do tří subjektů: Kartlijské království, Imeretské království a Kachetijské království, jehož částí bylo i Abchazské knížectví. V 16. století se Abcházie dostala od vliv Osmanské říše a islámu. V druhé polovině 18. století rod Šervašidzejů přijal místo křesťanství islám. Během 16. - 18. stoletím se Abcházie dostávala do neustálých hraničních konfliktů s Mingrelijským knížectvím. Keleš Ahmed-Bej Šervašidze byl první knížetem který přijal Islám. Dne 2. května 1808 byl spáchán atentát na knížete Keleše jeho synem Aslan-Bejem. Dne 2. července 1810 ruská námořní pěchota zaútočila na Suhum-Kale a Aslan-Bej byl nahrazen svým bratrem Seferem Ali-Bejem, který konvertoval na křesťanství a přijal jméno Jiří a Abcházie se stala součástí Ruského impéria jako autonomní knížectví. Během Krymské války musely ruské síly evakuovat Abcházii a kníže Michael Šervašidze se obrátil na Osmany. Později ruská moc opět zesílila a roku 1864 byl západní Kavkaz zcela podroben Rusku. Autonomie byla Abcházii odňata a kníže Michael byl nucen se vzdát svých práv a přesídlit do Voroněže a z knížectví se stala speciální vojenská provincie Suhum-Kale která se roku 1883 stala částí Kutaisijské gubernie." ] }

{ "title": [ "Soukromý život.", "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodila se roku 1991 v kalifornské Santa Monice do rodiny Anne-Marie a Viga Boserupových. Matka, rodilá Dánka, ji v šesti letech zapsala na hodiny tenisu. Trénuje v tenisovém klubu Newport Beach. Za oblíbený povrch uvedla trávu. Hovoří anglicky a dánsky. V sezóně 2012 utrpěla únavové zlomeniny obou noh a rekonvalesce trvala jeden a půl roku, než se vrátila na dvorce.", "V roce 2008 vyhrála juniorský USTA Dunlop Orange Bowl. V boji o titul zdolala krajanku Christinu McHaleovou po setech 6–4, 2–6 a 6–3. V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v lednu 2006, když na turnaj v Tampě s dotací 25 tisíc dolarů obdržela divokou kartu do čtyřhry. V páru s Tiyou Rolleovou prohrály v úvodním kole. Hlavní singlovou soutěž hrála poprvé v březnu 2007 během kalifornské události v Reddingu s rozpočtem 25 tisíc dolarů, kde v první fázi vypadla s krajankou Alexou Glatchovou. Na reddingském turnaji pak v roce 2011 získala premiérový titul po finálové výhře nad zástupkyní ruského tenisu Olgou Pučkovovou. Ve dvouhře na okruhu WTA Tour debutovala červencovým LA Women's Tennis Championships 2008. Na úvod kvalifikace podlehla japonské tenistce Rice Fudžiwarové. O necelý měsíc později si poprvé zahrála kvalifikaci grandslamu – US Open 2008, v níž podlehla Rusce Nině Bratčikovové. Premiérový start v hlavní soutěži okruhu WTA Tour přišel na červnovém E-Boks Danish Open 2011 ve Farumu u Kodaně. Po obdržení divoké karty však v první fázi śkončila na raketě čínské hráčky Čang Šuaj. Až do čtvrtfinále se z kvalifikace probojovala na Monterrey Open 2014 poté, co v úvodním kole vyřadila dvacátou čtvrtou ženu klasifikace Kirsten Flipkensovou z Belgie. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenala ve dvouhře Wimbledonu 2016, kde z pozice 225. hráčky žebříčku WTA prošla kvalifikačním sítem. Po výhře nad Němkou Tatjanou Mariovou 6–4, 0–6, 6–2, jí ve druhém setu druhého kola skrečovala sedmá nasazená Švýcarka Belinda Bencicová pro poranění levého zápěstí. Ve třetí fázi vypadla s Ruskou Jelenou Vesninovou poměrem 5–7 a 5–7." ] }

{ "title": [ "Cíle.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Hlavním cílem organizátorů pochodu je podporovat všeobecnou sociální rovnost a upozorňovat na problémy, jimž polská LGBT komunita čelí ve svém každodenním životě. Předseda a zakladatel Pochodu rovnosti Szymon Niemiec spolu se svými kolegy však zdůrazňuje, že celá akce není směřována pouze na LGBT hnutí, nýbrž na práva všech menšin.", "Navzdory předchozí snaze o konání pochodu LGBT rovnosti v r. 1998 se zcela první uskutečnil až v r. 2001 ve Varšavě díky iniciativě gay aktivisty Szymona Niemiece. Další dva pochody se konaly v letech 2002 a 2003. Účast na prvním pochodu se pohybovala v řádu cca 300 lidí. Pochod v r. 2002 měl přibližně 1 500 účastníků a v r. 2003 až 3 000. V letech 2004 a 2005 odmítly varšavské úřady dát organizátorům povolení ke konání pochodu z několika důvodů, včetně souběžně probíhajících protidemonstrací, náboženských a národních svátků a dalších příčin. Akce se setkávala s ostrou kritikou ze strany Lecha Kaczyńského za Právo a spravedlnost (v té době starosty Varšavy a pozdějí polského prezidenta), který nazval její oficiální záštitu podporou homosexuálního způsobu života. Jako protiakce k Pochodu rovnosti probíhá od r. 2004 ve Varšavě jiná veřejná demonstrace s názvem \"Wiec Wolności\" (\"Shromádění Věče\") s cca 600-1 000 účastníky. V reakci na zákaz v r. 2005 vyšlo 11. června toho roku do ulic protestovat přibližně 2 500 lidí, což vedlo k několika zákonným opatřením. V r. 2006 prošel Varšavou pochod už bez úředních zásahů s přibližně 20 000 účastníky. V květnu 2007 byl zákaz konání takových akcí vyhodnocen Evropským soudem pro lidská práva jako diskriminační. Jednalo se o rozhodnutí v kauze Bączkowski vs. Polsko. Tentýž měsíc měla akce účast cca 4 000 lidí. V r. 2008 přilákal pochod opět několik tisíc účastníků a v r. 2009 něco přes 2 000. V r. 2010 se pochod nekonal kvůli jiné probíhající akci stejného druhu EuroPride, jíž se zúčastnilo asi 8 000 lidí. Tato akce se pořádala soukromě a za účast na ní se vybíralo vstupné, což vyvolalo značnou kontroverzi. Posléze byly další akce organizovány opět rok po roce. V r. 2011 se účast pohybovala v rozmezí 4 000 - 6 000, v r. 2012 cca 5 000 a v r. 2013 8 000 účastníků (demonstrovalo se také za registrované partnerství). Pochod 2014 byl naplánován na květen." ] }

{ "title": [ "Operační historie.", "Dvacátá léta.", "Třicátá léta.", "Druhá světová válka." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Combat Squadron Four (Bojová peruť 4) byla založena 23. září 1921 na Námořní letecké základně San Diego v Kalifornii. Pod novým označením VF-2 a přezdívkou \"Flying Chiefs\" poté operovala s dvouplošníky Vought VE-7 z paluby USS \"Langley\", první letadlové lodi US Navy. Mezi lety 1922 a 1925 pak peruť VF-2/VF-2B prováděla experimenty s palubními operacemi u kalifornského pobřeží. Aktivity letadel byly zprvu omezeny na průzkum, ale ukázaly vrchnímu veliteli amerického námořnictva potenciál námořního letectva a ten pak doporučil co nejrychlejší dokončení USS \"Lexington\" a USS \"Saratoga\". V roce 1926 VF-2B se stroji Curtiss F6C Hawk jako první peruť předvedla koncepci střemhlavého bombardování simulovanými útoky na lodě Pacifického loďstva z výšky 12 000 stop, které překvapily velitele hladinových lodí, očekávající běžné útoky z malé výšky a vodorovného letu a zaskočily obsluhy protiletadlových zbraní. V roce 1927 peruť označená nyní jako VF-6 održela stroje Vought FU-1, z nichž po jednom obdržela každá bitevní loď floty, a zbývající stroje jednotky zůstaly na základně NAS North Island. Stroje jednotky byly hydroplány katapultované z palub lodí a přistávající na hladině moře, odkud byly vyzdviženy zpět na palubu. V roce 1928 byla peruť přeložena zpět na USS \"Langley\" a byla přeznačena na VF-2B. Během následujících patnácti let nesla střídavě označení VF-6B, VF-3, a VF-6, v závislosti na příslušnosti mateřské lodi (Dodatek „B“ znamenal, že byla součástí bitevního loďstva (\"Battle Fleet\"), „S“ nesly peruti lodí průzkumného loďstva (\"Scouting Fleet\"). V roce 1937 byl tento rozlišovač z označení námořních perutí odstraněn).", "V letech 1930 a 1931 VF-6B prodělala dva operační turnusy na palubě USS \"Langley\" se stroji Boeing F2B. Později přešla na výškové stíhačky Boeing F3B a posléze na typ Grumman F2F.", "Jako VF-3 peruť sloužila na palubách nosičů USS \"Saratoga\" a USS \"Yorktown\" až do bitvy u Midway. Po bitvě u Midway byla peruť až do konce války součástí palubní skupiny USS \"Enterprise\". V roce 1942 byl velitelem peruti (tehdy Lieutenant Commander) John Thach. 15. července 1943 si perutě VF-3 a VF-6 vyměnily svá označení, což vyústilo v tři roky trvající spor mezi nimi o to, který z útvarů má nárok na emblém kreslené postavy Felix the Cat a pojmenování od něj odvozené, až do 15. listopadu 1946, kdy byla VF-3 přeznačena na VF-3A a získala od náčelníka námořních operací oficiální svolení emblém užívat." ] }

{ "title": [ "Neregistrované soužití.", "Limitované symbolické uznání.", "Registrované partnerství.", "Před r. 2005.", "2005–2007 (Právo a spravedlnost).", "2007–2011 (První vláda Občanské platformy).", "2011–2015 (Druhá vláda Občanské platformy.", "2015–současnost.", "Stejnopohlavní manželství.", "Sociální postoje a veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Přestože Polsko nepřijalo žádný specifický zákon, který by reguloval nemanželské soužití, tak polský nejvyšší soud vydal několik rozsudků, které přiznávají párům žijícím v nesezdaném svazku určitá práva a povinnosti. Příkladem je článek 115 (11) trestního zákona, podle něhož je „blízkou osobu“ ten, koho pojí k obžalovanému intimní vztah, který ale není v zákoně nijak blíže specifikován. Blízká osoba smí z hlediska trestněprávního odmítnout vypovídat proti svému partnerovi. Slovo „partner“ taktéž není nijak explicitně definované. Kromě trestního práva existují i další zákony, které částečně uznávají homosexuální svazky. Například od roku 2004 mají partneři právo požívat sociálních benefitů, do nichž se započítávají jejich společné příjmy. Podle článků 6.14 zákona o sociálním zabezpečení z 12. března 2004 (polsky: \"Ustawa z dnia 12 marca 2004 r. o pomocy społecznej\") závisí sociální benefity na příjmech osob žijících v rodině. Za rodinu jsou považovány osoby žijící v manželství, nebo v nesezdaném \"de facto\" partnerství, které pečují o společnou domácnost, a jsou vzájemně odkázány na své příjmy. Od roku 2008 platí, že pokud se jeden z partnerů stane obětí nehody, nebo je vážně nemocný, pak je z hlediska poskytování zdravotních informací druhý partner považován za blízkou osobu. Podle článku 3.1 (2) zákona o právech pacientů z 6. listopadu 2008 (polsky: \"Ustawa o prawach pacjenta i Rzeczniku Praw Pacjenta\") se za blízkou osobu považuje ten, kdo žije s pacientem v trvalém partnerském svazku (polsky: \"osoba wtrwałym poźyciu\"). Rozhodnutí polského nejvyššího soudu z 28. listopadu 2012 (\"III CZP 65/12\") ohledně interpretace termínu „osoba žijící v trvalém svazku s nájemcem“ se týkal případu homosexuálního muže, který byl pozůstalým partnerem po muži, na něhož byla psána nájemní smlouva. Z rozhodnutí soudu má v plném souladu s polskými zákony pozůstalý partner nájemce právo na automatický přechod nájmu. Soud své rozhodnutí odůvodnil s odkazem na článek 691 § 1 polského občanského zákoníku, podle něhož se za osobu s emočními, ekonomickými a fyzickými vazbami na nájemce, která má právo na přechod nájmu, považuje také partner téhož pohlaví. Předtím v březnu 2010 rozhodl Evropský soud pro lidská práva v kauze \"Kozak vs. Polsko\", že LGBT osoby mají právo ze zákona dědit po svých stejnopohlavních partnerech. Dalším známou kauzou je případ polské spisovatelky Izabely Filipiakové, která usilovala o získání trvalého pobytu pro svou americkou partnerku v roce 2011.", "V r. 2004 umožnil Dopravní podnik Hl. města Varšavy spolužijícím partnerům gay a lesbických zaměstnanců využívat dopravu zdarma v rámci MHD. Tento případ lze charakterizovat jako první symbolické uznání homosexuálních svazků v Polsku. V r. 2007 se k podobnému kroku odhodlalo i Centrum sociálních služeb města Chorzów. Rozhodnutí se týkalo sociální péči o partnera a odvolávalo se na existující právní úpravu považující osoby žijící ve společné domácnosti částečně za rodinu spolu se vzájemnou vyživovací povinností. V r. 2010 přiznal okresní soud města Złotów pozůstalé lesbické partnerce právo na přechod nájmu obecního bytu. Město neuspělo ani u odvolacího soudu v Poznani, který rozhodnutí soudu nižší instance potvrdil. Tím se rozhodnutí okresního soudu ve Złotówě stalo konečným. Soud se odvolával na fakt, že ženy žily ve společně hospodařící domácnosti, a že byly navzájem odkázány na výživu. „Jakoukoli jinou interpretaci by šlo chápat jako diskriminaci na základě sexuální orientace,“ takto uzavřel verdikt soudce złotówského soudu Adam Jutrzenka-Trzebiatowsi. Soudci se dostalo podpory i u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten toto dokonce prezentoval jako precedens v kauze Kozak vs. Polsko, která se týkala dědických práv pozůstalých homosexuálních partnerů.", "", "V r. 2004 přijala převážně levicově orientovaná vláda spolu se Senátem návrh zákona umožňující gay a lesbickým párům úředně stvrdit svůj svazek ve formě registrovaného partnerství. Zákon by garantoval registrovaným párům určitá práva a povinnosti, včetně pozůstalostních důchodů, společného zdanění a penzijních benefitů, přístupných pouze manželům, vyjma adopce dětí. Návrh neprošel celým legislativním procesem z důvodu končícího volebního období. Sociálně demokratické strany Svaz demokratické levice, Pracovní unie a Sociální demokracie Polska podporují takové kroky, kdežto Občanská platforma, Liga polských rodin a Právo a spravedlnost jsou proti. Sebeobrana se k problematice nevyjadřuje a Polská lidová strana zatím nezaujala žádné stanovisko.", "Tehdejší polská vláda z většiny zastoupená Právem a spravedlností usilovala o změnu Ústavy Polské republiky tak, aby zakazovala jakékoli právní uznání stejnopohlavního soužití.", "Koncem r. 2007 byl vládě sestávající ze členů Občanské platformy a Polské lidové strany předložen nový návrh zákona o registrovaném partnerství. Vláda jej však zamítla. Od r. 2000 se jednalo o třetí veřejnou debatu na téma stejnopohlavních svazků. První z nich byla legalizace neregistrovaného soužití párů (i stejnopohlavních) v r. 2002. V r. 2008 zpracoval opoziční Svaz demokratické levice další návrh zákona o registrovaném partnerství. Jeho šance přijetí v parlamentu však byla prakticky nulová. V přímém důsledku tohoto se od oficiálního předložení nakonec upustilo. Další diskuse na téma registrovaného partnerství začala v červnu 2009. Gay a lesbické organizace předložili maršálkovi Broniławu Komorowskému petici se žádostí o toto. Klima v politice se taktéž změnilo a někteří politici ze stran odmítajících registrované partnerství PO a PiS změnili svůj postoj, např. Jerzy Buzek a Michał Kamiński, podle jejichž názoru některé záležitosti stejnopohlavního soužití vyvolávají potřebu určitého stupně regulace ze strany státu. Dokonce i někteří církevní představitelé změnili svůj dřívější postoj. V lednu 2010 opoziční Svaz lidové demokracie zpracoval další návrh zákona o registrovaném partnerství. Nový zákon zčásti kopíroval předchozí model schválený Senátem v r. 2004 a francouzský Občanský pakt solidarity. Jeho šance na přijetí však byly i tak malé kvůli odmítavému postoji ostatních stran PO, PiS a PSL. 17. května 2011 předložil SLD návrh zákona o registrovaném partnerství upravující soužití stejnopohlavních a nesezdaných různopohlavních párů. Zákon se v mnohém podobal Občanskému paktu solidarity ve Francii. Angieszka Pomaska, náměstkyně generálního tajemníka Občanské platformy deklarovala, že by se měla zahájit diskuse na téma legitimity nesezdaného soužití, heterosexuálního i homosexuálního, a že strana je otevřená diskusi na téma registrovaného partnerství. Polský premiér Donald Tusk deklaroval, že by registrované partnerství mohlo projít začátkem nové éry v Sejmu. Toto potvrdil i maršálek Sejmu Grzegorz Schetyna (PO), který rovněž předpovídal, že současný návrh neprojde tehdejším složením Sejmu. Nicméně i tak zákon stále ležel v Sejmu k projednání a parlamentní debatě. Krzystof Tyskziewicz, mluvčí poslaneckého klubu Občanské platformy (PO) deklaroval možnou podporu strany návrhu zákona opoziční SLD o registrovaném partnerství, ale až po parlamentních volbách v říjnu 2011. Ovšem 10. července 2011 po převzetí petice za legalizaci registrovaného partnerství s 23,5 tisíci podpisy Schetyna obrátil a deklaroval možnou podporu návrhu zákona již při prvním čtení v parlamentu naplánovaném na rozmezí 26.–29. července. Nejvyšší soud Polské republiky vyjádřil ve svém prohlášení před volbami 9. října 2011, že by návrh zákona o registrovaném partnerství předložený SLD měl projít v Sejmu hned při prvním čtení. Mimo jiné odmítnul další práci na návrhu z důvodu několika právních nedostatků. Připomněl však nepřípustnost legalizaci nesezdaného soužití párů různého pohlaví s poukazem na Článek 18 Ústavy Polské republiky. Jde-li o trvalá a stabilní soužití homosexuálních párů poukázal na přípustnost a rozsah právních úprav požadujících analýzu z hlediska mezinárodních závazků, konkrétně několika rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. V závěru zdůraznil fakt, že manželství párů stejného pohlaví je podle Článku 18 Ústavy Polské republiky nepřípustné. Podle profesora Miroslawa Wyrzykowskéhos, garanta Katedry lidských práv Právnické fakulty Varšavské univerzity, bývalého ústavního soudce, je registrované partnerství závazkem plynoucím z ústavy.", "Po parlamentních volbách konaných 9. října 2011 deklaroval Janusz Palikot, předseda Palikotova hnutí, že návrh zákona o registrovaném partnerství bude jedním z prvních návrhů předložených parlamentu. Leszek Miller, předseda parlamentního klubu Svazu demokratické levice, oznámil že nový návrh zákona o registrovaném partnerství bude odpovídat předchozí verzi nepřijaté v předchozím volebním období. Podle vyjádření Rafała Grupińskeho, místopředsedy parlamentního klubu Občanské platformy, není ve klubu dostatečná disciplína v oblasti hlasování o takovém zákonu. Stanisław Żelichowski, předseda parlamentního klubu Polské lidové strany, vyjádřil důvěru, že návrh zákona o registrovaném partnerství předložený Svazem demokratické levice bude v novém parlamentu chápán jako okrajové téma, a že se jím politici začnou zabývat teprve, až se vyřeší mnohem důležitější problémy. V červenci 2011 zahájil předchozí parlament na společné schůzi Komise pro sociální politiku a Komise pro rodinnou politiku první čtení návrhu zákona o registrovaném partnerství. Kromě 67 členů (32 za Občanskou platformu, 23 za Právo a spravedlnost, 7 za Svaz demokratické levice, 2 za Polskou lidovou stranu a 3 nezávislí) obou komisí jich podporovalo projekt 29, 10 hlasovalo proti a 3 se zdrželi. Pouze Právo a spravedlnost odmítlo budoucí práci na projektu. Witold Waszczykowski, člen Práva a spravedlnost, však iniciativu za legalizaci registrovaného partnerství podpořil. Nový zákon o registrovaném partnerství založený na verzi přijaté Senátem v r. 2004 (podobné skandinávskému modelu, nikoli francouzskému Občanskému paktu solidarity), regulující soužití osob stejného pohlaví byl zpracován a předložen parlamentu na začátku prosince 2011 jako společný návrh Svazu demokratické levice a Palikotova hnutí. Zákon měl podporu napříč celým politickým spektrem. Kromě Svazu demokratické levice a Palikotova hnutí jej podpořili i někteří členové Občanské platformy, ne však všichni. Polská lidová strana nezaujala žádné stanovisko, ale po hlasování se někteří její členové vyjádřili, že by strana takový zákon podporovat měla. Jedině Právo a spravedlnost zaujalo výhradně negativní stanovisko, vyjma několika málo členů, např. Witolda Waszczykowského. Vládní zmocněnkyně pro rovné zacházení Agnieszka Kozlowska-Rajewiczová, označila přijetí zákona o registrovaném partnerství za jednu z priorit. Podle jejího názoru by bylo nejideálnější umožnit takovým párům právoplatný sňatek. Připustila však, že registrované partnerství podobné francouzskému modelu je prozatím jako právní úprava stejnopohlavního soužití optimální. Věřila, že takový zákon bude přijat ještě v tomto volebním období. Taktéž vládní zpráva \"Polsko 2030 - třetí vlna modernity - dlouhodobá strategie celonárodního rozvoje\" předpokládala ve svém perspektivě pro nadcházející pětiletí zrovnoprávnění osob žijících v neformálním, ale kvalitním, svazku. Je možné, že Občanská platforma v konečném výsledku přijme vlastní návrh zákona o registrovaném partnerství. Arthur Dunin (Občanská platforma), autor iniciativy, řekl že mnoho členů parlamentu za Občanskou platformu cítí potřebu realizovat takový projekt, bez něhož se k takovýmto krokům neuchýlí. Nový zákon by měl podobně jako francouzský Občanský pakt solidarity počítat nejen s homosexuálním soužitím, ale i s heterosexuálním. Takto prezentovaný zákon získal podporu i u konzervativní části Občanské platformy. 13. ledna 2012 prezentovaly Svaz demokratické levice a Palikotov hnutí společně dva návrhy zákonů o registrovaném partnerství, které zároveň ten samý měsíc chtěly předložit Sejmu. První návrh zákona přesně kopíroval verzi, kterou předchozí Sejm nepřijal, a velmi se podobal francouzskému Paktu solidarity upravujícího jak homosexuální, tak i heterosexuální soužití. Druhý návrh se zase podobal registrovanému partnerství odpovídajícímu skandinávskému modelu a počítajícímu pouze s regulací homosexuálního soužití. Taktéž Občanská platforma chystala předložit v lednu svůj vlastní návrh - třetí návrh zákona o registrovaném partnerství - podobný francouzské verzi s podstatnými odlišnostmi od manželství (natolik, aby nebyl v rozporu s ústavním právem). 17. února 2012 předložily Palikotovo hnutí a Svaz demokratické levice Sejmu dva návrhy zákonů o registrovaném partnerství. V té době zároveň dokončila Občanská platforma práci na své vlastní verzi podobného zákona, který měl být předložen Sejmu v dubnu po předchozí konzultaci na sjezdu parlamentního klubu strany. 28. června shledala Legislativní komise oba návrhy neústavními. 24. července odmítla většina členů Sejmu při prvním čtení oba návrhy zákona o registrovaném partnerství předložené Svazem demokratické levice a Palikotova hnutí. O den později přijala Občanská platforma svůj vlastní návrh zákona o registrovaném partnerství, o kterém měl parlament jednat v září. Všechny tři návrhy byly oficiálně odmítnuty 25. ledna 2013 na plenární schůzi Sejmu, nejtěsnější návrh předložený Občanskou platformou s 211 podporujícími a 228 odmítajícími předložení návrhu komisím k dalšímu přezkumu.", "Po polských parlamentních volbách v roce 2015 sestavila vládu sociálně konzervativní strana Právo a spravedlnost (Pis). PiS ve svém volebním programu odmítá registrované partnerství. Moderní strana navrhla nový zákon o registrovaném partnerství 12. února 2018. Ten pak byl následně prezentován Sejmu v dubnu 2018.", "Článek 18 polské ústavy říká: Tento ústavní dovětek byl přijat v roce 1997, načež se začaly vést politické i odborné diskuze, zda se jedná o zákaz stejnopohlavního manželství, či nikoliv. Někteří mediální analytici a právníci byli toho názoru, že ano, zatímco jiní argumentovali, že se jedná o vágní právní definici, která znamená pouze deklaraci zvláštní ochrany manželství mezi mužem a ženou, nikoliv samotný zákaz stejnopohlavního manželství. Podle některých církví by článek 18 měl být interpretován jako ústavní zákaz stejnopohlavního manželství. Kvůli nejasnostem ohledně ústavního zákazu manželství párů stejného pohlaví se dva youtubeři Jakub a Dawid, gay pár, rozhodli požádat o uznání jejich portugalského sňatku. Jejich žádost nejprve zamítla varšavská matrika. Oba muži se proti tomuto rozhodnutí odvolali. Prvoinstanční soud rozhodl v jejich neprospěch, a tak se odvolali k soudu vyšší instance. 11. února 2019 rozhodl \"Wojewódski Sąd Administracyjny w Warszawie\", vyšší správní soud pro Mazovské vojvodství, že polská ústava nezakazuje stejnopohlavní manželství. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že polská ústava nepovoluje, ale zároveň ani nezakazuje stejnopohlavní manželství. Pro přijetí zákona, který by umožnil homosexuálním párům uzavřít manželství, aniž by došlo k rozporu s ústavním pořádkem, je zapotřebí pouze prosté většiny v Sejmu, nikoliv ústavní.", "Podle studie publikované v deníku \"Rzeczpospolita\" drtivá většina Poláků odmítá stejnopohlavní manželství a adopci dětí homosexuálními páry. 80 % Poláků je proti gay manželství a 93 % proti adopci dětí takovýmito páry. Většina Poláků taktéž odmítá festivaly hrdosti. Podle statistiky z r. 2008 je 66 % Poláků toho názoru, že by homosexuálové neměli mít právo pořádat veřejné demonstrace. 69 % Poláků by homosexuálům nepřiznala ani právo na svobodnou volbu takového životního stylu. 37 % Poláků přiznává homosexuálům právo na sexuální aktivitu, 37 % je opačného názoru. Podle šetření z r. 2011 provedeném TNS Polska podporuje 54 % Poláků registrované partnerství a 27 % stejnopohlavní manželství. Jiná statistika provedená v r. 2013 Centrem Badania Opinii Społecznej shledala, že 65 % Poláků odmítá registrované partnerství, 72 % Poláků odmítá stejnopohlavní manželství, 88 % je proti adopcí dětí homosexuálními páry a 68 % je proti tomu, aby gayové a lesby veřejně prezentovali svůj životní styl. Eurobarometrické šetření z r. 2015 shledala u polské veřejnosti 28 % podporu legalizaci stejnopohlavního manželství napříč celou Evropou. 61 % bylo proti." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Síly \"Joint Force Harrier\" byly ustaveny 1. dubna 2000 v odpověď na návrh britské vlády vznesený jako součást Strategic Defence Review. Původně pod názvem Joint Force 2000 kombinovaly dvě peruti Sea Harrierů FA.2 Royal Navy se čtyřmi perutěmi Harrierů GR.7/7A Royal Air Force ve společné velitelské struktuře podřízené Strike Command RAF. Svazek měl být schopen operovat z letadlových lodí třídy \"Invincible\", pozemních letišť RAF a expedičních základen mimo britské území. Příspěvek \"Royal Navy\" svazku se skládal ze Sea Harrierů, které byly předtím podřízeny \"Naval Air Command\". V roce 2006 byla 3. peruť RAF přezbrojena na letouny Eurofighter Typhoon, a téhož roku byly Sea Harriery vyřazeny ze služby a 800. námořní letecká peruť začala užívat Harriery GR.7 a GR.9 z bývalé výzbroje 3. peruti RAF, které ale nepřešly do vlastnictví námořnictva. Současně se počet strojů u operační peruti snížil z dvanácti na devět. V roce 2007 byl plánován přechod 801. námořní letecké peruti také na Harriery GR.7/9. Namísto toho 9. března 2007 vzniknul Naval Strike Wing (NSW), jednotka sdružující části obou námořních perutí Harrierů do jednotky odpovídající jedné operační peruti, schopné nasazení jak z pozemních letišť (například v Afghánistánu) anebo z palub obou letadlových lodí \"Royal Navy\", HMS \"Illustrious\" a HMS \"Ark Royal\". 1. dubna 2010 se \"Naval Strike Wing\" vrátil k označení 800. námořní letecká peruť. 31. března 2010 byla formace redukována o jednu peruť rozpuštěním 20. peruti RAF, operačně-výcvikové jednotky (\"Operational Conversion Unit\", OCU) pro stroje Harrier. 4. peruť byla také rozpuštěna, a poté reaktivována jako 4. (rezervní) peruť na základně RAF Wittering, kde převzala roli operačně výcvikové jednotky. Současně byl svazek přejmenován na Joint Strike Wing, a všechny zbývající Harriery varianty GR.7 byly vyřazeny ze služby. Až do roku 2010 bylo plánováno, že Harriery GR.9 budou ve službě pokračovat až do nahrazení 138 letouny F-35B Lightning II okolo roku 2018. 19. října 2010 však bylo oznámeno, že, v rámci závěrů Strategic Defence and Security Review 2010, datum vyřazení Harrierů bude uspíšeno na duben 2011. Z HMS \"Ark Royal\", zatím poslední letadlové lodi \"Royal Navy\", odstartovala její poslední letadla s pevným křídlem 24. listopadu 2010, když ji opustily čtyři palubní Harriery GR.9 směřující na pozemní základnu. 15. prosince 2010 proběhl poslední operační let britských Harrierů, když formace 16 strojů přeletěla nad základnou RAF Cottesmore. 1. (stíhací) a 4. (rezervní) perutě RAF a 800. peruť FAA byly rozpuštěny 28. ledna 2011." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Kluknavský Zámeček.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "První písemná zmínka o obci je z roku 1304, kdy se vzpomíná jako \"Clichno\". V roce 1316 se už vzpomíná jako Cluchnow-Clychnow, v roce 1336 jako Kluknow, v roce 1786 jako Kluknawa a v roce 1920 jako Kluknava. Slovenské jméno má podle záhybu Hornádu, zaviněným Dolinským potokem (přítok Hornádu), který obcí protéká. Kluknava jako samostatná obec vznikla na základech starší Richnavy.", "Materiál ze zničeného Richňavské hradu byl použit jako stavební materiál na stavbu zámečku v Kluknavě. Do značné míry zchátralý barokní zámeček z let 1715–1720 renesančního původu patřil mezi majetky kluknavsko-iliašovské větve rodu Csákyovců. Je to jednopodlažní budova čtvercového půdorysu se čtyřmi nárožními věžemi, sedlovou střechou a uzavřeným dvorem. Dříve krásné sídlo šlechty, na jehož vzhledu čas zanechal své stopy.", "Kaple sv. Jana Nepomuckého je barokní stavba z 2. poloviny 18. století. Je to stavba téměř čtvercového půdorysu s oblou oltářní konchou. Oltář se sochou sv. Jana Nepomuckého já vzácná dřevořezba. Součástí obce je osada Štefánska Huta, která je známá tím, že jsou v ní zříceniny první továrny v Evropě na elektrolytickou výrobu mědi. Továrna byla postavena v letech 1845–1848. Dále se v ní vyráběla rtuť, stříbro a antimon. Z objektů hutě zůstaly však už jen jednotlivé fragmenty. Obec Kluknava s osadou Štefánska Huta spojuje dřevěný krytý most přes řeku Hornád, který je technickou památkou. Byl postaven v roce 1832 a v letech 1981–1984 byl zrekonstruován. Je jediný svého druhu, který se zachoval a svědčí o dovednosti někdejších spišských tesařů. Vyniká svým ojedinělým technickým řešením. V katastru obce v nedalekých lesích stojí kaple sv. Anny. Před rokem 1632 ji dala postavit hraběnka Anna Vesselényová a později ji dal zvětšit hrabě Imrich Csáky. Věřící ze širokého okolí se zde každoročně poslední červencovou neděli přicházejí poklonit sv. Anně. V horkých letních dnech jim přijde vhod občerstvit se u pramene čerstvou vodou, která tam vyvěrá. Okolní lesy nabízejí návštěvníkům možnost odpočinout si v pěkném příjemném prostředí. Z obce je možnost výstupu na Roháčku (1028 m n. m.), kde je postavena myslivecká chata, v níž je možnost ukrytí se před nepřízní počasí. Každoročně se pořádá výstup na tento vrch Čierné hory." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "Reprezentační kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V Nigérii hrál za kluby Akwa United FC a Kano Pillars FC. V červnu 2016 přestoupil ve svých 20 letech do izraelského klubu Maccabi Haifa. Šéf nigerijského klubu Paul Bassey k tomu uvedl: \"Potřebujeme Ekpaiovy góly a ne peníze za jeho přestup do Izraele. Přesto mu přejeme hodně štěstí. Je to hráč, který se prosadí v zahraničí, protože je to nesmírně talentovaný útočník.\" Maccabi se ho v létě 2016 snažilo poslat na hostování kvůli velkému počtu zahraničních hráčů na soupisce. Objevil se na testech v českém klubu FC Slovan Liberec. V prvním utkání na soustředění v Rakousku vstřelil vítězný gól na konečných 1:0 pro Slovan proti FC Blau-Weiß Linz. 23. 7. 2016 odešel na roční hostování s opcí z Maccabi Haifa do Slovanu Liberec. V Liberci jej začali přezdívat \"Ríša\". V 1. české lize debutoval 21. srpna 2016 proti FC Zbrojovka Brno (remíza 0:0). S libereckým týmem si zahrál i v Evropské lize UEFA 2016/17. Kouč Liberce Jindřich Trpišovský o něm řekl: \"„S každým týdnem jsou na něm vidět obrovské pokroky, je velice učenlivý. Půl roku se trochu hledal, ale teď ukazuje, že je to hráč s velkou budoucností.“\" Za Liberec odehrál celkem 16 ligových utkání, v nichž vstřelil 4 branky. V červenci 2017 změnil adresu a posílil tým FC Fastav Zlín, který vyztužoval kádr před účinkováním v základní skupině Evropské ligy UEFA 2017/18.", "Ekpai nastupoval za nigerijskou reprezentaci U23. Do nominace na Letní olympijské hry 2016 v brazilském městě Rio de Janeiro se však nedostal." ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Kariéra.", "Šedesátá léta.", "Sedmdesátá léta.", "Osmdesátá léta.", "Později.", "Vybraná díla.", "Scénáře." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Robert Patrick se narodil v rodině kočujících dělníků v Texasu. Protože jeho rodiče cestovali za prací po celém Jihozápadě Spojených států, nikdy nechodil do jedné školy po celý rok až do svého posledního roku na střední škole v Roswellu v Novém Mexiku. Zdroji kultury v jeho životě byly knihy, film a rozhlas. Jeho matka jej naučila číst a zařídila, aby začal chodit do školy o rok dříve. V důsledku neustálého stěhování trpěl nedostatkem sociálních kontaktů a měl špatné studijní výsledky. Jeho studium na vysoké škole skončilo po dvou letech neúspěchem. Když se živil jedno léto mytím nádobí v divadle Kennebunkport Playhouse v Kennebunkportu ve státě Maine, zamiloval si toto prostředí, protože s výjimkou několika školních představení žádné živé divadlo nezažil. Během návštěvy New Yorku na cestě zpět do Roswellu navštívil 14. září 1961 \"Caffe Cino\", první Off-Off Broadway divadlo. Zůstal tam pracovat zdarma jako dobrovolník. Získával divadelní zkušenosti jako pomocník produkce během řady inscenací, včetně hry \"So Long at the Fair\" od Lanforda Wilsona. Sám psal již delší dobu básně. V roce 1964 pak napsal svou první divadelní hru \"The Haunted Host\", která byla brzy v Caffe Cino uvedena. Představení bylo poměrně úspěšné a psaní divadelních her se tak stalo jeho hlavním zaměřením.", "Patrick je autorem více než 60 divadelních her.", "Jeho první hra, \"The Haunted Host\", byla uvedena v roce 1964 v Caffe Cino v Greenwich Village v New York City. Patrick odmítl angažovat Neila Flanagana, hlavní hvězdu divadla Caffe Cino, do titulní role (protože Flanagan krátce předtím hrál roli homosexuála ve Wilsonově hře \"The Madness of Lady Bright\") a ve hře sám hrál spolu s dalším dramatikem Williamem M. Hoffmanem. Během šedesátých let byl Patrick průkopníkem v Off-Off-Broadway divadle a divadle s homosexuální tematikou. V této době proběhlo v New Yorku více než 300 inscenací jeho her. V roce 1972 jej divadelní agentura Samuel French označila jako „nejčastěji uváděného dramatika v New Yorku“. V roce 1969 obdržel cenu „Show Business“ za hry \"Joyce Dynel\", \"Armáda Spásy\" a \"Mlha\". Ve stejném roce byla uvedena jeho hra \"Camera Obscura\" v PBS (Public Broadcasting Service) s Marge Champion v hlavní roli.", "V roce 1973 byla jeho hra \"Kennedyho děti\" poprvé uvedena pokoutně v zadní místnosti londýnské hospody, ale záhy se hrála na scéně \"King's Head Theatre\" ve West Endu a v mnoha divadlech po celém světě. V inscenaci hry \"The Haunted Host\" z roku 1974 vystoupil poprvé herec Harvey Fierstein v mužské roli (před tím vystupoval pouze v ženských převlecích v rolích typu drag queen). Po letech zahrnul Fierstein záznam monologu ze hry \"Pouf Positive\" na svůj kompaktní disk \"This Is Not Going to Be Pretty\". Hra \"Pouf Pozitivní\" byla zfilmována v roce 1989 Dovem Hechtmanem. Roku 1974 byla také první sezóna gay divadla ve Spojeném království, pro které Patrick napsal tři hry. Hra \"Kennedyho děti\" byla v roce 1975 uvedena na Broadway. Herečka Shirley Knight získala za toto představení v roce 1976 cenu Tony Award za nejlepší ženský herecký výkon v divadle. Tuto roli hrála i v roce 1979 v televizním uvedení hry v CBS-TV-Kabel. Patrick díky této hře procestoval celý svět, navštívil představení Kennedyho dětí od Anchorage na Aljašce po Kapské Město. Po deset let také navštěvoval střední školy a středoškolská divadelní shromáždění jménem organizace International Thespian Society. V roce 1976 napsal na objednávku hereček Marlo Thomas a Lily Tomlin hru \"My Cup Ranneth Over\". Ačkoliv hra v tomto obsazení nebyla nakonec uvedena, stala se Patrickovou nejčastěji uváděnou hrou. Hra \"T-Shirts\" byla poprvé uvedena v roce 1979 s Jackem Wranglerem v hlavní roli. Hra byla později vybrána jako úvodní hra do Hoffmanovy antologie \"Gay Plays: A First Collection\".", "\"Blue Is For Boys\" byla Patrickovou první hrou o homosexuálních teenagerech. V letech 1983 a 1986 vedení Manhattanu na počest hry vyhlásilo akci \"Blue is for Boys Weekend\". \"The Trial of Sokrates\" byla první gay hra uvedená v New York City. Ve hře \"Hello Bob\" Patrick shrnul své zkušenosti s uváděním hry \"Kennedyho děti\". Současně to byla jeho poslední hra, kterou režíroval před odchodem z New Yorku. Další Patrickova díla včetně hry \"Untold Decades\" z roku 1988 popisují humorným způsobem život homosexuála ve Spojených státech. \"Temple Slave\" (\"Chrámový otrok\") je \"zcela idealizovaný\" román o počátcích Off-Off Broadway a gay divadla.", "Robert Patrick rovněž napsal jako ghostwriter několik scénářů pro film a televizi. Otiskoval básně a recenze v magazínech \"Playbill\", \"FirstHand\" a \"Adult Video News\". Jeho povídky jsou zahrnuty v mnoha antologiích. Dále se objevil v dokumentárních filmech, \"Resident Alien\" (1990) (s Quentinem Crispem) a \"Wrangler: Anatomy of an Icon\" (2008); a na videích: \"O is for Orgy: The Sequel\" a \"O Boys: Parties, Porn, and Politics\", obě v produkci O Boys Network. Nedávno publikoval své paměti \"Film Moi or Narcissus in the Dark\", a hry: \"Hollywood at Sunset\" a \"Michelangelo's Models\". Psal recenze erotických homosexuálních videí pro několik publikací. Rovněž popsal 70 stran fotografií na Caffe Cino Pictures. Z divadla odešel v roce 1990 a od roku 1993 žije v Los Angeles. V roce 2010 vydal DVD se svou přednáškou \"Caffe Cino: Rodiště Gay Divadla\" a dvě knihy básní, \"A Strain of Laughter\" a \"Bitter with the Sweet\". V roce 2013 jej pozvali zpět na pódium mladí lidé z losangeleského undergroundového divadla. Předčítal, zpíval a hrál a nakonec v březnu 2014 vystoupil s celovečerní one-man show o své kariéře s názvem \"What Doesn't Kill Me Makes a Great Story Later\", ve které rovněž zpíval několik svých písní. Delusion (film) 2004", "", "Plus numerous ghost-written works" ] }

{ "title": [ "Historie obrazu.", "Popis.", "Výklad vyobrazení." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Původ obrazu není znám, ale pravděpodobně byl objednán pro některý kostel v severních Čechách. Koncem 18. století byl obraz ve vlastnictví pánů z Vrbna, odkud se dostal do sbírky hraběte Johanna Nostitz-Rienecka. Ten obraz v letech 1814-1922 zapůjčil do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. Roku 1922 byl obraz vrácen majitelům a roku 1950 získán do sbírky Národní galerie v Praze. Kopie obrazu zřejmě pochází rovněž z majetku pánů z Vrbna. Roku 1800 ji Národní galerii v Praze zapůjčila Marie Anna Thun, rozená Kolowrat-Liebsteinský.", "Olej na desce z lipového dřeva. Rozměry 72 x 88,5 cm jsou výsledkem seříznutí původního obrazu po stranách a dole před rokem 1815. Chybějící dolní část obsahovala texty a je zachována na kopii obrazu, která je rovněž ve sbírce Národní galerie v Praze. Infračervená reflektografie odhalila podkresbu volnou rukou s množstvím drobných detailů určujících fyziognomii postav. Malba se drží podkresby a pouze místy upřesňuje formu. Zkoumání kopie originálního obrazu (87 x 88,5 cm), která je s originálem v obrazové části zcela identická, ale jsou na ní zachovány texty, odhalilo pomocí infračervené reflektografie čtvercovou síť, která sloužila při jejím zhotovení. Použité pigmenty i styl malby odpovídají době vzniku kolem poloviny 16. století. Texty v němčině přesně identifikují jednotlivé postavy a scény a vysvětlují jejich smysl. Obraz je tak významným prostředkem výkladu Lutherova učení o \"Ospravedlnění vírou\".", "Obraz je symetricky rozdělen na dvě poloviny Stromem života, jehož větve jsou vlevo suché, vpravo zelené. Levá polovina (sub lege) zobrazuje příběhy Starého zákona: klečícího Mojžíše, který na hoře Sinaj přijímá desky s desaterem, Evu a Adama pod Stromem poznání, tábor Izraelitů s lidmi, kteří se vzepřeli Bohu a umírají uštknutím hady, kůl s povýšením hada na poušti - bronzovým hadem, který chrání ty co k němu vzhlížejí, otevřený hrob s mrtvým jako symbolem smrti. K nahému člověku, sedícímu uprostřed pod stromem, s tělem na straně hříchu (Zákona) a hlavou na straně Milosti, mluví z levé strany starozákonní prorok Izaiáš a ukazuje na Ukřižovaného Vykupitele ve druhé polovině scény, zobrazující symboly Božího milosrdenství. Jan Křtitel, který s k člověku obrací z pravé poloviny obrazu, ukazuje beránka Božího s korouhví - symbol spasení. Na pravé straně (sub gratis) jsou vyobrazeny scény z Nového zákona: Ukřižovaný a beránek Boží, Marie na hoře Sion, symbolizující věřící, kteří se pokorně a pasivně podvolují Boží vůli, vtělený Kristus s křížem, přilétající z chóru andělů k Marii, v pozadí Zvěstování pastýřům. Zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus stojí v popředí a pod nohama drtí draka a lidský skelet jako symboly ďábla a smrti. Martin Luther vychází z listů apoštola Pavla Římanům a blíže vysvětluje své pojetí v díle \"De servo arbitrio\" (1525). Cranachova vizuální interpretace Lutherova učení, ovlivněná i Philippem Melanchtonem, pochází z doby po roce 1528. Vysvětluje rozdíl mezi katolicismem (založeným na Starém zákonu) a protestanstvím (opírajícím se o víru v Boží milost). Po vydání Melanchtonovy Augsburské konfese (1530) tak obraz symbolizoval velmi aktuální obraz církve na rozcestí. Cranach vytvořil na téma \"Zákon a milost\" několik kompozic, které dodržují rozvržení na dvě poloviny zobrazující Starý a Nový zákon, ale dosti významně se liší v detailech. Vůbec prvním podobným vyobrazením je Cranachova ilustrace titulního listu Lutherova spisu \"Auslegung der Evangelien vom Advent bis cum Ostern\" (1528, Wittenberg), která se shoduje s pražským obrazem. Ten je jedním ze dvou dochovaných raných typů.. Druhou z raných verzí (\"typ Gotha\", 1529) vlastní Nadace zámku Friedenstein v Gotha (\"Stiftung Schloss Friedenstein, Gotha\") Od pražské se liší zejména oddělením obou scén a podobá se tak dvěma stranám v rozevřené knize. Levá část zobrazuje Krista jako vládce sféry a soudce posledního soudu s řadami prosebníků po stranách. Dole na zemi nahý a bezbranný člověk (Adam) utíká do hořícího pekla s hlavami hříšníků, pronásledován smrtkou a ďáblem. Mojžíš, obklopený proroky, přísně ukazuje prstem na stránky Desatera a potvrzuje nevyhnutelnost jeho osudu. V pravé části ukazuje Jan Křtitel nahému člověku Krista na kříži jako Spasitele (podle slov Janova evangelia (1, 29): „Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa“). Krev z Kristova boku, přinášející spasení a prolnutá s holubicí Ducha svatého (koncept smývání hříchů člověka prostřednictvím Ducha svatého, podobně jako při svátostech eucharistie a křtu), tryská na hlavu člověka. Nad ďáblem a smrtí stojí beránek Boží. Zmrtvýchvstalý Kristus se vznáší nad jeskyní s prázdným hrobem. V jiné verzi (Norimberk, 1529) stojí beránek uprostřed a nad smrtí vítězí Zmrvýchvstalý Kristus. Podobnou kompozici mají i čtyři scény na deskách křídlového oltáře v kostele sv. Wolfganga ve Schneebergu (1532-1539). Ten je doplněn predelou s Poslední večeří Páně, kde apoštolové přijímají krev Krista v podobě vína. Aktualizace původní kompozice, na které se podílel Lucas Cranach mladší, zahrnula mezi hříšníky v pekelných plamenech také papeže. Podle kroniky města Jáchymova byl na dnes ztraceném oltáři z Cranachovy dílny mezi apoštoly kromě Cranacha staršího zobrazen také portrét jeho syna Cranacha mladšího, Martina Luthera nebo kurfiřta Bedřicha Moudrého Saského. Podobně jsou jako apoštolové zobrazeni Luther a Melanchton na retáblu ze zámeckého kostela v Dessau (1565) a Cranach mladší jim roznáší víno." ] }

{ "title": [ "Historie a význam korunovace.", "Korunovace následníka za života otce.", "Osoby zapojené do korunovace.", "Konsekrator.", "Korunovační klenoty.", "Korunovační oděv.", "Průběh korunovace.", "Korunovace krále.", "Korunovace královny.", "Protestantská korunovace Fridricha Falckého a Alžběty Stuartovny.", "Korunovační hostina." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. propůjčenou korunou. Plnohodnotná a pečlivě připravená korunovace Vratislava II. a jeho manželky Svatavy se uskutečnila 15. června 1085 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, kdy z rukou trevírského arcibiskupa Egilberta přijal královskou korunu. Další korunovace na témže místě se uskutečnila až v roce 1228, kdy nechal Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava I. „mladším králem“, čímž mu pojistil nástupnictví. Podruhé královský titul získal Vladislav II. v roce 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kde ho korunoval císař Fridrich I. Barbarossa. Podruhé ho císař korunoval téhož roku v dobytém Miláně. Dědičný královský titul získal v roce 1198 jeho syn Přemysl Otakar I. Dědičnost titulu byla definitivně potvrzena roku 1212 Zlatou bulou sicilskou. Právo korunovat českého krále (a královnu) měli mohučští arcibiskupové, pod které spadala pražská diecéze, až do ustanovení pražského arcibiskupství roku 1344, kdy toto právo získal pražský arcibiskup. Korunovaci českého krále byl ve středověku přikládán velký význam. Korunovace byla připravována dlouho dopředu. Přemysl Otakar II. a Václav II. používali titul král až po své korunovaci. Do té doby se sami titulovali dědic a pán Království českého. Korunovační řád Karla IV. mluví o osobě nového panovníka jako o knížeti, který se až po provedení korunovace stává králem. Také proto byli králové v této době korunováni krátce po nástupu na trůn. Obnovené zřízení zemské (1627) zakotvilo dědičnost královského titulu v rodu habsburském (což zmírnilo nutnost konání brzké korunovace). Od přijetí pragmatické sankce roku 1713, se nový panovník stával králem automaticky dle dědické posloupnosti po úmrtí předchůdce a odpadla tak nutnost korunovaci uskutečnit. I přesto, ale korunovace stále přestavovala důležitý akt představující verifikaci a legitimizaci nového panovníka za souhlasu stavů (a lidu). Symbolický význam aktu korunovace (již „ústavně\" nepotřebného) je vidět na osobě předposledního krále Františka Josefa I. (vládl 1848–1916), který korunovaci českým králem několikrát slíbil, ale za svou dlouhou vládu (byl nejdéle vládnoucím českým králem) se korunovat nedal. Toto bylo a je Františku Josefovi vyčítáno, jelikož čeští vlastenci se k jeho korunovaci upírali jako k aktu potvrzující svrchovaná práva českého království s vedlejšími zeměmi (viz Kalousek bod 3) a s nadějemi na brzké české vyrovnání. Podle Kalouskova výkladu českého státního práva spočíval v novověku význam korunovace v těchto bodech:", "Nutnost dodatečně zajistit korunu pro svého dědice i přes platnost Zlaté buly sicilské řešil již Přemysl Otakar I. Proto nechal roku 1216 svolat velký sněm šlechty, kde za účasti svého bratra Vladislava Jindřicha a biskupů pražského a olomouckého, nechal potvrdit nástupnictví svého syna Václava, který byl společně s manželkou Kunhutou 6. února 1228 v pražské katedrále korunován mohučským arcibiskupem Sigfriedem jako \"mladší král (iunior rex Boemorum)\". Přemysl Otakar I. si i přes tuto korunovaci uchoval veškerou moc, kterou jako panovník disponoval. Zvyk korunovat nástupce již za života aktuálního krále byla ve středověku běžná praxe i v sousedním Uhersku, kapetovské Francii nebo plantagenetské Anglii. Poslední Přemyslovci již své následníky korunovat nenechávali a k této praxi se vrátil až Karel IV. Lucemburský, když roku 1363 nechal korunovat svého teprve dvouletého syna Václava. Další podobná korunovace se konala v roce 1509, kdy král Vladislav II. nechal korunovat svého pětiletého syna Ludvíka. V korunovaci následníka v době baroka pokračovali habsburští králové. Roku 1562 za života Ferdinanda I. tak došlo ke korunovaci jeho syna Maxmiliána a jeho manželky Marie. Král Maxmilián nechal rok před svou smrtí korunovat syna Rudolfa. Rudolfův nástupce a bratr Matyáš byl korunován poté, co byl Rudolf donucen abdikovat. Ještě za Matyášova života v roce 1617 byl korunován jeho nástupce a bratranec Ferdinand II. Po porážce stavovského povstání a přijetí Obnoveného zřízení zemského pokračovali Habsburkové v korunovaci následníků jako pojištění nástupnictví proti nepřijetí následníka po smrti krále. Díky tomu se po roce 1620 korunovace následníka za vlády otce staly běžnou záležitostí, i přes zakotvenou dědičnost trůnu (dle obnoveného zřízení zemského). Takto korunovaný následník ovšem podepsal zřeknutí se nároků na vládu v zemi, dokud bude žít jeho otec. Prvním pobělohorským králem, který takto nechal korunovat svého syna byl Ferdinand II., který roku 1627 nechal korunovat svého syna Ferdinanda III., který stejně tak nechal za svého života korunovat Ferdinanda IV., který ovšem zemřel ještě za života Ferdinanda III. Ten proto nechal korunovat mladšího Leopolda I. Ten se stal posledním králem korunovaným ještě za života předchůdce.", "", "Osobou oprávněnou pomazat a korunovat českého krále a jeho manželku (konsekratorem) byl odedávna mohučský arcibiskup a to až do vzniku pražského arcibiskupství roku 1344. Mohučský arcibiskup byl konsekratorem českých králů a královen ustanoven jelikož jako \"říšský kancléř pro německé záležitosti\" byl zástupcem římsko-německého císaře i pro oblast českých zemí, které podléhali mohučské církevní provincii. S povýšením pražského biskupství na arcibiskupství bylo právo korunovat české krále a královny trvale přeneseno na pražského arcibiskupa. Toto privilegium pražskému metropolitovi oficiálně potvrdil 5. května 1344 papež Klement VI.", "Hlavní částí korunovačních klenotů je Svatováclavská koruna. Králům byla pouze zapůjčena pouze v den korunovace a měla být ještě tentýž den večer navrácena. Od roku 1347 byly korunovace prováděny vždy korunou svatého Václava. Do té doby byly králové korunováni různými korunami, které se nezachovaly. Další částí korunovačních klenotů byly královské jablko a královské žezlo, které se jsou uchovány ve vídeňské klenotnici a byly vytvořeny v době renesance, žezlo roku 1533 a jablko roku 1527. Nejmladší částí korunovačních klenotů je hermelínový korunovační plášť, který byl zhotoven pro korunovaci Ferdinanda II. na českého krále roku 1617 a od té doby byl používán pro všechny korunovace. Další předměty použité ke korunovačním obřadům českých králů jsou ze Svatovítského pokladu. Mezi tyto předměty patří korunovační prsten, svatováclavský meč, který je nejstarší částí korunovačních klenotů a ostatkový korunovační kříž, který je nejcennější součástí svatovítského pokladu. Jde o schránku na nejvzácnější relikvie českého království.", "Korunovační oděv krále byl stejně jako další části korunovace daný korunovačním řádem. Všechna roucha byla vyrobena, tak aby je bylo možné na ramenou a paži rozepnout k provedení pomazání svatými oleji. Spodní vrstvu tvořili dlouhé řízy (sukně). Přes ně náležel korunovační plášť s hermelínovým límcem a dlouhou vlečkou. Přes bedra měl král královskou štólu. Štola i sukně se přepásávala pásem. Obut byl král ve střevících a na nohou měl oblečeny hedvábné punčochy.", "Korunovační obřady mají svůj původ ve středověku, přičemž základním prvkem korunovace byla slavnostní bohoslužba, při níž nový král v katedrále svatého Víta (která byla od svého vzniku místem všech korunovací) přijme od pražského arcibiskupa pomazání posvěcenými oleji a je korunován korunou svatého Václava spolu s dalšími atributy královské moci. Průběh královské korunovace předepisuje korunovační řád Karla IV., při jehož zpracování vycházel Karel IV. především z německého korunovačního řádu obohaceného o staročeské prvky z dob přemyslovských králů a dodatečně obsahující prvky z francouzského korunovačního řádu z roku 1328. Korunovační řád obsahuje jednak předepsané modlitby, tak popis a pořadí úkonů, které byly při korunovaci prováděny. Karlův korunovační řád zůstal v platnosti až do zrušení monarchie v roce 1918. Největší změnou byla po roce 1627 přísaha na Obnovené zřízení zemské. Dále došlo k odbourání některých středověkých obřadů jako návštěva Vyšehradu v předvečer korunovace a holdovací sněm probíhal den před korunovací na rozdíl od dřívějšího holdování až po korunovaci. Postupem času docházelo také ke změně jazyka korunovace a některých formulací. Namísto staročeštiny postupem převládla němčina, která byla později pomalu nahrazována čím dál delšími českými pasážemi (jednalo se ovšem o překlady z němčiny). Dále popsané královské korunovace jsou uvedeny tak, jak byly provedeny při poslední korunovaci v roce 1836.", "V den korunovace zněly Prahou od ranních hodin zvony a dělové salvy. Korunovační procesí vyšlo z královského paláce směrem ke katedrále, do které vstoupilo zlatou branou. Ve vstupu již čekal arcibiskup s dalšími duchovními hodnostáři. Král políbil zlatý korunovační kříž, který držel arcibiskup. Král poté za doprovodu několika nejvyšších hodnostářů vstoupil do kaple sv. Václava, kde se pomodlil a byl ustrojen do korunovačních rouch. Poté se v doprovodu církevních i světských hodnostářů odebral k hlavnímu oltáři k podstoupení korunovačních obřadů. Zastavení ve Svatováclavské kapli není obsaženo v \"korunovačním řádu Karla IV.\" Prvním panovníkem, který zavedl tuto tradici byl až Maxmilián I. v roce 1562. Královna se usadila v královské oratoři společně s členy královského rodu a nejvýznamnějšími hosty. Král za zpěvu chrámového sboru přistoupil za doprovodu budějovického a brněnského biskupa (kteří byli asistenty arcibiskupa) k hlavnímu oltáři, kde byl instalován korunovační trůn s baldachýnem. U trůnu pak král poklekl na klekátko směrem k hlavnímu oltáři, kde byly vystaveny korunovační klenoty. Obřad začal představením krále arcibiskupovi ústy budějovického biskupa, který zároveň (česky) představil krále a požádal arcibiskupa o provedení korunovace: \"„Chceš své víry od katolických předkův zděděné se držeti a spravedlivými ji jeviti?\"\" Na kterou král odpověděl \"„Chci\"\". Načež arcibiskup pokračoval: \"„Chceš-li Bohem tobě svěřené království podle spravedlnosti otcův svých spravovati a hájiti? Seč budu s pomocí boží a všech mi poddaných a slibuji věrně toto zachovávati.\"\" Poté přijal arcibiskup od panovníka přísahu: Při tomto položil král ruce na otevřené evangelium. Po složení církevní přísahy byla řada na přísahu světskou, skládanou na obnovené zřízení zemské, kterou králi předříkal nejvyšší purkrabí. Korunovační přísaha Ferdinanda V. (v roce 1830) zněla takto: Při posledních slovech opět král položil ruce na evangelium a políbil korunovační kříž. Následně zemský komoří a nejvyšší hofmistr uvolnili králi korunovační roucho na ramenou a arcibiskup pomazal krále svatými oleji na ramenou a mezi lopatkami a požehnal mu (ve středověku arcibiskup pomazal králi i hlavu a prsa). Následně se král odebral za oltář, kde mu byl osušen olej a upravena korunovační roucha. Poté arcibiskup požehnal svatováclavský meč, přičemž byl král mečem opásán. Meč poté král odevzdal nejvyššímu zemského maršálkovi a nejvyšší zemský komoří odepnul králi pochvu meče. Následovalo arcibiskupovo požehnání korunovačního prstenu, při kterém ho králi navlékl na prsteníček: Na řadu poté přišlo požehnání královského žezla a jablka. Arcibiskup dal králi jablko do levé ruky a žezlo do pravé ruky, přičemž promlouval: Vrcholem obřadu bylo nasazení svatováclavské koruny na hlavu krále. Zástupce nejvyššího purkrabího podal korunu arcibiskupovi, který jí požehnal. Nejvyšší komoří nasadil královi na hlavu atlasovou čapku, kterou se pro korunovační obřad vykládala koruna. Poté arcibiskup za asistence nejvyššího purkrabího a obou asistujících biskupů vložil králi na hlavu korunu, během čehož pronesl: Tímto vlastní korunovace skončila. Král se zvedl z trůnu a poklekl a poté byl uveden na stolec pro tento účel zřízený. Na závěr korunovace pronesl arcibiskup řeč. Po skončení obřadu zazněly dělové salvy, přičemž mše pokračovala slavnostním Te Deum. V dobách před vydáním obnoveného zřízení zemského bylo po Te Deum králi holdováno, což později odpadlo jelikož korunovační hold byl prováděn předešlého dne. Mše následně pokračovala čtením evangelia. Při \"Kredu\" složil král vyznání víry, po němž bylo odstraněno klekátko a král pasoval nové svatováclavské rytíře, nejčastěji z řad zasloužilých vojáků, šlechticů a později i úředníků. Nejstarší známé pasování proběhlo roku 1297 při korunovaci Václava II., který takto pasoval na rytíře dvě stě čtyřicet osob. V pozdějších dobách se tato část obřadu zachovala jen z úcty k hlavnímu zemskému patronovi. Při poslední královské korunovaci v roce 1836 pasoval král Ferdinand V. patnáct rytířů, sedm šlechticů ze stavu panského a osm ze stavu rytířského. Šlo o osoby navržené krajskými úřady. Každý z nich předstoupil před krále a poklekl na jedno koleno a král se obnaženým mečem sv. Václava třikrát dotkl jeho levého ramene. Po skončení pasování se král (stále s korunou na hlavě) odebral k hlavnímu oltáři, kde poklekl a s pomocí arcibiskupa obětoval připravené obětiny (pozlacený a postříbřený bochánek chleba, dva soudky vína a pro korunovaci vyraženou zlatou minci). Po obětování se král vrátil na trůn a jelikož korunovace končila odložil korunovační klenoty. Za zvuku dělových salv a znění zvonů udělil arcibiskup závěrečné požehnání. Na konci mše vzal král opět do rukou jablko a žezlo, byla mu nasazena atlasová čapka a na ní korunu a poté přijal blahopřání od světských i duchovních hodnostářů. Po skončení korunovační mše se seřadil královský průvod, který se odebral do královského paláce na formální korunovační hostinu. Cestou z katedrály rozhazovali za novým králem speciálně ražené korunovační mince na znamení jeho velkorysosti.", "Dle korunovačního řádu byly podobné rituály jako vykonával král, předepsány i pro korunovaci královny, která je měla podstoupit poté co korunovační obřad podstoupil její manžel. Toto se v pobělohorské době nedodržovalo a královna byla většinou korunována s odstupem několika dnů po králi. Naopak byla královna korunována před korunovací samotného krále, pokud šlo o matku nového krále (tedy nekorunovanou manželku krále předchozího). V tomto případě byla tato královna korunována několik dní před jejím synem. Korunovací českých královen se od středověku pravidelně účastnily kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě a jejich povinnou účast předepisoval přímo Karlův korunovační řád. Přinejmenším od 16. století je pak doloženo, že svatojiřské abatyše, mimochodem představené nejstaršího kláštera v zemi, společně s nejvyšším purkrabím pomáhaly arcibiskupovi královnu korunovat. Po zrušení kláštera v roce 1792 přešlo právo svatojiřských abatyší (které v té době užívaly zároveň titul kněžny) korunovat českou královnu na abatyše sousedního tereziánského ústavu šlechtičen, jehož všechny představené byly rakouskými arcivévodkyněmi z rodu habsbursko-lotrinského. České království tak bylo jediným královstvím v Evropě, kde roli (spolu)koronátora tradičně zastávala žena. V novověku, kdy již nebyla královna korunována v průběhu téže mše jako král, se nejprve musela v doprovodu dam odebrat do králových komnat, kde vyhledala krále, aby se průvod mohl vydat do katedrály. Královna se šla pod baldachýnem na poduškách byly neseny korunovační klenoty. U vchodu do katedrály stejně jako při korunovaci krále čekal arcibiskup, který držel korunovační kříž, který královna políbila. Po vstupu do katedrály byla stejně jako král uvedena do kaple svatého Václava, zatímco král byl usazen na postranní trůn. V kapli byla královna s pomocí dam ustrojena do korunovačních rouch a arcivévodkyně kněžna-abatyše dostala korunu abatyší jiřského kláštera. Poté byla královna za doprovodu arcibiskupa předvedena před hlavní oltář, kde král požádal arcibiskupa o požehnání a vykonání korunovace. Arcibiskup se pomodlil litanie ke Všem svatým a pomazal královnu svatým olejem mezi lopatkami, na hrudi a na ramenou (v novověku bylo pomazání na hrudi jen naznačeno). Poté se královna za asistence arcivévodkyně-abatyše odebrala za oltář, kde jí arcivévodkyně-abatyše osušila olej a oblékla ji štolu, pás a královský plášť. Takto upravena se královna vrátila před oltář, kde obdržela všechny královské insignie jako král kromě korunovačního meče a arcibiskup ji za asistence arcivévodkyně-abatyše a nejvyššího purkrabího za zvuků zvonů a děl vsadil na hlavu korunou svatého Václava. Následně dal arcibiskup královně jablko a žezlo a uvedl ji na trůn. Poté královna (stejně jako král při vlastní korunovaci) obětovala zlatý a stříbrný pecen chleba, víno a zlatou minci. Při prefaci sejmula arcivévodkyně-abatyše královně korunu, kterou jí po přijímání opět nasadila. Po skončení mše poblahopřál král královně k úspěšné korunovaci a průvod se vydal na korunovační hostinu. Po hostině se královský pár ukázal davu na královském balkónu.", "Při korunování zimního krále Fridricha Falckého a jeho ženy královny a anglické princezny Alžběty Stuartovny byla katolická korunovační mše nahrazena četbou z Písma svatého a dlouhým kázáním proloženým modlitbami. Poté následovalo královo složení přísahy (předříkané nejvyšším purkrabím). Po složení přísahy byl král (královna) pomazán na hlavě svatým olejem a byly mu nejvyššími zemskými hodnostáři předány královské insignie (podobně jako u katolických korunovací). Vložení koruny na královskou hlavu provedli společnými silami Jiří Dikast Mirkovský (administrátor dolní konzistoře) a Jan Cyril Třebíčský (senior Jednoty bratrské), kteří reprezentovali duchovní stav a Vilém starší z Lobkovic (nejvyšší hofmistr) s Bohuchvaldem Berkou z Dubé (nejvyšší purkrabí), kteří reprezentovali světský stav. Na konci ceremonie bylo pasováno pět svatováclavských rytířů a zaznělo slavnostní \"Te Deum\".", "Po skončení královské korunovace (jak korunovace krále, tak královny pokud neprobíhaly ve stejný den) se příslušníci královského rodu, nejvyšší úředníci a slavnostní hosté odebrali na korunovační hostinu. Místem konání korunovační hostiny byl přirozeně starý královský palác, ale konkrétní prostor měnil v průběhu doby. Zpočátku se hostina konala ve Staré sněmovně, v pozdějších dobách se hostiny konaly ve vladislavském sále, který byl při těchto příležitostech nazýván přímo jako \"sál korunovační\". Korunovační hostiny se ve vedlejších místnostech účastnili další stolovníci, přičemž v samotném sálu jich stolovalo přibližně 150. V čele stál velký královský stůl s baldachýnem a poblíž byl stolek na korunovační klenoty. U královského stolu seděl na nejčestnějším místě císař (pokud byl přítomen), dále král, královna, arcibiskup, papežský nuncius, významní velvyslanci a další významní hosté. Každý se stolovníků u královského stolu měl šenka, příbor a nádobí (osazenstvo vedlejších stolů si tyto muselo zajistit samo). Vedlejších stolů bylo dvanáct, tj. jeden pro každého zemského úředníka, který seděl v čele každého stolů. Tyto stoly byly uspořádány dle posloupnosti daného úředníka. U těchto stolů byla posloupnost stolovníků víceméně nedůležitá, ovšem každý seděl tak aby nebyl otočen ke králi zády, takže jedna z kratších stran vždy zůstala prázdná. Poté co korunovační průvod dorazil z katedrály do sálu se hosté usadili, zatímco král s doprovodem se odebral do místnosti zemských desek, kde mu sejmuty klenoty a odneseny do sálu na stolek k tomu určený. Korunovační hostina začínala a končila slavnostní modlitbou a obřadným mytím králových rukou. Poté se král odebral opět do zemských desek, kde si svlékl korunovační roucha. Korunovační klenoty byly zemskými úředníky pod vedením nejvyššího komořího odneseny za doprovodu ozbrojenců zpět do svatováclavské kaple. Po odchodu krále byla hostina ukončena a hosté se museli rozejít (nedojedené jídlo dostali služebníci). Tím definitivně skončila oficiální část korunovačních ceremoniálů." ] }

{ "title": [ "Materiál." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Materiálem pro tlačený reliéf, vytvořený přímo na podkladové vrstvě obrazu, je křída pojená klihem z králičích kůží. Při restaurování se doplňky lepí směsí minia s olejem. K reliéfnímu zdobení se pastiglia užívala jako podklad malovaného nebo zlaceného pozadí deskových obrazů a rámů od období rané gotiky. Technika byla ve 13. století rozšířena v Katalánsku a známa v Neapoli, Pise, Florencii a Sieně na počátku 14. století. Z Itálie byla patrně přenesena i do Čech. Hojně ji využíval ke zdobení pozadí i rámů svých deskových obrazů Mistr Theodorik. Běžně se jako základ používala směs tzv. šedé křídy (Bergkreide) připravené z dolomitu a pojená kožním klihem. Pastiglia použitá na ozdobu brokátů, lemu šatů, miter a atributů, byla z masy bílé, obsahující boloňskou křídu a kožní klih. Křemičitá hmota výplně je ve svém detailním složení, tj. v příměsi žlutých a červených okrů, černých částic a kalcitu, i v druzích pojidla, kterým je škrob, bílkoviny a olej, zcela totožná se spodní vrstvou podkladu malby, bez ohledu na to, zda spočívala na křídovém podkladu, na křemičité vrstvě nebo přímo na dřevě. Stejné složení mají i pastiglia užitá v nástěnných malbách na hradu Karlštejn a v katedrále sv. Víta. V odborné literatuře se užívá termín \"bílá olovnatá pastiglia\", který označuje směs olovnaté běloby (zásaditý uhličitan olovnatý) s vaječným žloutkem nebo i bílkem. Ke zhotovení reliéfů, které zachovávají velmi jemné detaily, se užívá kovových matric. Po vytvrdnutí se reliéfy lepily na nejrůznější užitné předměty a napodobovaly drahé slonovinové řezby. V malbě byla olovnatá běloba jako bílý pigment užívána už ve starověkém Egyptě a ve středověké malbě. Řídký nátěr křídy či sádrovce s pojidlem a olovnatou či zinkovou bělobou se užívá k vytvoření podkladové vrstvy obrazů (šepsování). Měkký křídový podklad slouží k vyrovnání nerovností při malbě na dřevě. Používá se buď plavená křída (severní oblasti Evropy) nebo mletý sádrovec (jižní Evropa). Jako benátská křída je označován mletý mastek." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Chování.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Užovka sedmipruhá je zvířetem nearktické oblasti. Vyskytuje se v Kanadě a Spojených státech amerických od Velkých kanadských jezer až po oblast Mexického zálivu, západně až po Missouri a Arkansas. Obývají především oblasti obydlené raky. K životu dává přednost čistým (znečištěným oblastem se vyhýbá, patrně také proto, že se ve znečištěné vodě nevyskytují raci) sladkým tekoucím vodám, žije však rovněž u stojatých vod, jako jsou jezera, někdy se pohybuje i dále u vody. Obývá zalesněné i otevřené oblasti. Jako doupě může sloužit například opuštěná nora nebo skalní rozsedliny. S oblibou se vyhřívá na větvích visících nad vodou.", "Užovka sedmipruhá měří 34 až 92,2 cm, samice bývají větší než samci, avšak obě pohlaví jsou si podobná. Tělo je štíhlé. Zbarvení se může pohybovat od šedé, přes nahnědlou až po olivovou barvu. Přes hřbet se táhnou tři nevýrazné hnědé pruhy, břicho je nažloutlé se čtyřmi hnědými pruhy. Pruhy na spodní části těla se spojují u ocasu. Na rozdíl od užovek rodu \"Thamnophis\" má tento druh rozdělený kloakální štítek. Užovka sedmipruhá se orientuje především pomocí čichu a dovede vnímat také vibrace.", "Užovka sedmipruhá je samotářsky žijící had vyhledávající společnost pouze v období rozmnožování. Páření probíhá jednou ročně, obvykle na jaře. Samice jsou vejcoživorodé a v srpnu až září rodí nejčastěji 10 až 12 mláďat, o která se po narození dále nestará. Mladé užovky dosáhnou pohlavní dospělosti po 2 letech, délka života ve volné přírodě není známa. Druh je denní, někdy též soumračný, den tráví z velké části sluněním na kamenech. Velikost teritoria není známa, sdílí jej ale například s užovkou mokasínovou (\"Nerodia sipedon\"). Potravu tvoří převážně raci, přičemž užovky preferují ty čerstvě svléklé z krunýřů, užovky však pojídají také ryby a pulce.", "Nebezpečí tomuto druhu hrozí převážně v severních a okrajových částech jeho areálu výskytu. Mezi největší hrozby lze přičítat úbytek raků kvůli značištěnému prostředí a vysoušení mokřadů. Vzhledem k rozsáhlému areálu výskytu a velké populaci je však řazen jako málo dotčený druh. V jeho areálu výskytu není chráněn, ochrana probíhá pouze v Georgii, ale obývá řadu chráněných území. Mezi přirozené nepřátele patří dravé ryby, velcí skokani, hadi, volavkovití (\"Ardeidae\"), jestřábovití (\"Accipitridae\"), norek americký (\"Neovison vison\"), mýval severní (\"Procyon lotor\") a vydra severoamerická (\"Lontra canadensis\")." ] }

{ "title": [ "Pravděpodobnost přežití a poločas přeměny částic.", "Tabulka poločasu přeměny některých elementárních a kompozitních částic.", "Rychlost rozpadu.", "Dvoučásticový rozpad.", "Rychlost rozpadu.", "Tříčásticový rozpad.", "Komplexní hmotnost a rychlost rozpadu." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Rozpad částice je Poissonův proces, tedy pravděpodobnost, že částice přežije po čase t předtím než se rozpadne, je dána exponenciálním rozdělením, jehož časová konstanta závisí na rychlosti částice:", "Všechna data pocházejí od Particle Data Group", "Životnost částice je dána inverzí její rychlosti rozpadu, formula_5, pravděpodobnosti rozpadu částice za jednotku času. Pro částice o hmotnosti M a čtyřhybnosti P rozpadající se na částice s hybností formula_6 je diferenciál rychlosti rozpadu dán obecným vzorcem (vyjadřujícím Fermiho zlaté pravidlo): Faktor \"S\" je dán Fázový prostor může být určen z Je možné integrovat přes fázový prostor pro získání celkové míry rychlosti rozpadu pro zadaný koncový stav. Má-li částice více větví rozpadu nebo více módů s různými konečnými stavy, plná míra rychlosti rozpadu se získá sečtením míry rychlosti rozpadu všech větví. Větvení poměru pro každý mód je dáno rychlostí rozpadu dané větve děleno plnou rychlostí rozpadu.", "", "Řekněme, že rodičovská částice o hmotnosti M se rozpadá na dvě částice označené 1 a 2. V klidovém stavu rodičovské částice který se získá tím, že je vyžadováno zachování čtyřhybnosti v rozpadu, Tedy ve sférických souřadnicích Pomocí delta funkce provedeme formula_21 and formula_22 integrály ve fázovém prostoru pro konečný dvoučásticový stav. Zjistíme že rychlost rozpadu mateřské částice v klidovém stavu je", "Fázový prostor jedné částice rozpadající se na tři je", "Hmotnost nestabilní částice je formálně komplexní číslo, reálná část je hmotnost v obvyklém smyslu, imaginární část představuje rychlost rozpadu v přirozených jednotkách. Pokud je imaginární část velká ve srovnání s reálnou částí, částice se obvykle spíše považuje za rezonanci než za částici v pravém smyslu. Je to proto, že v kvantové teorii pole částice o hmotnosti M (reálná část) je často vyměňována mezi dvěma jinými částicemi, pokud není dostatek energie pro její kreaci, jestliže je čas na cestování mezi dvěma částicemi dostatečně krátký, v řádu 1/M podle principu neurčitosti. Pro částici o hmotnosti formula_25, částice mohou cestovat po dobu 1/M, ale rozpadají se řádově za formula_26. Pokud je formula_27, pak se částice obvykle rozpadne předtím než dokončí cestu mezi částicemi." ] }

{ "title": [ "Námět.", "Část 1.", "Část 2.", "Část 3.", "Děj epizody.", "Část 1.", "Část 2.", "Část 3." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "První část začíná devět let po událostech v epizodě Jenom sympaťáci... Kocoura cosi napadne u nádrže na vodu a všichni se to vydají prozkoumat. Jde o obří oliheň a poté, co přežijí její útok, se objeví holografická důstojnice Katerina Bartikovská. Ta má plán, jak s pomocí Listera obnovit lidskou rasu...", "Bartikovská otevře bránu do jiné dimenze, ale podle počítače ona ani posádka Trpaslíka neexistují. Dostanou se tedy do nejbližší platné reality, která je zavede na planetu Zemi v roce 2009. Zde zjistí, že jsou pouze vymyšlenými postavami ze seriálu „Červený trpaslík“ a tak se vydají za člověkem, který si je vymyslel, Stvořitelem. Ten jim má prozradit jejich další osud.", "Poté, co ho posádka Trpaslíka najde, jim Stvořitel prozradí, že je všechny nechá zabít, protože už ho nudí. Místo toho Lister zabije jeho, ale oni nezemřou. Ukáže se, že všichni čtyři měli společnou halucinaci, které souvisí s olihní.", "", "První část začíná devět let po událostech v epizodě Jenom sympaťáci... Kristina Kochanská je mrtvá, Kryton je na dovolené a Lister se stále snaží vytočit Rimmera drobnými vtípky. Holly nefunguje, protože Lister před necelými devíti roky nechal téct vodu a následná obrovská vlna poškodila jeho obvody natolik, že je Robíci ještě nevysušili. Navíc je třeba šetřit vodou, protože podle počítače zbyla jediná nádrž na vodu na palubě G. V tom se objeví Kocour, který tvrdí, že ho právě na palubě G napadlo obrovské chapadlo, které se vynořilo z nádrže. Z dovolené se právě vrátí Kryton, a tak se spolu snaží vymyslet plán, jak nestvůru zabít. Vypustit nádrž nejde, přišli by o vodu, otrávit taky ne a tak se v potápěčském zvonu spustí do nádrže. Akce dopadne neúspěšně, Kryton, Kocour a Lister jsou ještě ve zvonu napadeni chapadly a Rimmer je musí vytáhnout z nádrže, spolu s jedním odříznutým chapadlem. Následně vyletí nestvůra z nádrže pryč a přenese se do jiné dimenze. V tu chvíli se mezi překvapenými členy posádky Červeného trpaslíka objeví nový hologram. Představí se jako Katerina Bartikovská, bývalá vědecká důstojnice Červeného trpaslíka a okamžitě převezme nejvyšší funkci na lodi po Rimmerovi. Dále obviní Rimmera, že se o Listera dost dobře nestaral, a proto ho chce odpojit a jeho data vymazat. Jejím cílem je s pomocí Listera obnovit lidskou rasu: vezme chapadlo nestvůry z nádrže, využije její schopnosti cestovat mezi dimenzemi a s pomocí těžebního laseru vytvoří bránu. Lister si z jiné dimenze přivede partnerku a s ní obnoví lidskou rasu. I přes značný Listerův skepticizmus je akce úspěšná a brána se opravdu otevře.", "Dimenzní brána se otevře, ale podle Bartikovské jejich realita neexistuje a tak zařízení vyhledá nejbližší platnou realitu. Vír je vtáhne do brány a Kocour, Lister, Rimmer a Kryton se objeví v jednom londýnském obchodním domě na začátku 21. století. Brána se uzavře, a tak se čtveřice vydá na prohlídku obchodního domu. V prodejně s DVD najdou disky se seriálem Červený trpaslík a uvědomí si, že jsou pouze seriálovými postavami a brána je přenesla do skutečné reality. Podle bookletu posádka Trpaslíka v posledním díle zemře, a aby tomu zabránili, musí nyní najít herce, kteří je v seriálu hrají. Nejprve v obchodě se sci-fi vybavením dostanou kontakt na největšího fanouška Červeného trpaslíka. Při cestě autobusem k němu se Lister dozví, že Kochanská nezemřela. Ve skutečnosti už měla plné zuby Listera, vzala modrého skrčka a odletěla, a Kryton si to všechno vymyslel, aby ho ušetřil trápení. Po vystoupení z autobusu se objeví Bartikovská, která otevřela další bránu a Rimmerovi řekne, že nemá smysl utíkat, protože ho stejně vymaže. Podle ní nejde o vraždu, protože hologram už mrtvý je, a tak jí Rimmer strčí před projíždějící auto, čímž se jí zbaví. Fanoušek zvaný Swallow jim dá kontakt na Velkého šéfa, trpaslíkovci si od něj rovněž vezmou auto, které je vyzdobené jaké Kosmik a pokračují v pátrání.", "Posádce Červeného trpaslíka se podaří najít herce Craiga Charlese a ten je nasměruje ke Stvořiteli, který si celý seriál vymyslel. Stvořitel odmítá jakékoliv pokračování seriálu a ukáže jim, jak zemřou. Lister tento konec odmítne a v záchvatu vzteku Stvořitele zabije. Podle Krytona je teď jejich život otevřený a proto si můžou sami napsat pokračování, jaké budou chtít. Lister sedne k psacímu stroji a začne psát jejich další osudy. Sice to chvíli funguje, jenže realita pokračuje, i když na stroji nic nepíše. Podle Krytona musí existovat ještě něco, co jejich realitu ovládá. Podle něj mají všichni čtyři společnou halucinaci, podobnou jako měli tehdy, když je napadla oliheň beznaděje v epizodě Návrat do reality. To je ta nestvůra z vodní nádrže na palubě G, rozdíl je jen v tom, že nikdo z nich necítí beznaděj. Kocour, Kryton a Rimmer se rozhodnou vrátit zpátky do reality, ale Listerovy se neche, protože v téhle halucinaci je Kochanská a stále ho miluje. Nakonec si všechno rozmyslí a rozhodne se vrátit do reality, aby mohl Kochanskou najít. Podle Krytonova zjištění šlo tentokrát o samici olihně, která jako obranný mechanismus místo beznaděje naopak vyvolává naději. Na palubu lodi ji dostal Kocour, který si ji chtěl nechat jako zákusek, a ona mu utekla a vyrostla. Jiná dimenze, kterou si v halucinaci stvořili, bude podle Krytona existovat dál, i když si všichni v ní dál budou myslet, že posádka Červeného trpaslíka je pouze vymyšlená." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Chvíli poté, co Todd pustil na svobodu prezidenta Prentisse, se prezidentovi podařilo zformovat vojáky a postavit se na odpor ohromné armádě Sádráků. Přestože se bitva pro lidi vyvíjela špatně, vojáci díky odstřelování z mohutných děl zaženou Sádráky na ústup. Viola mezitím zvládne najít průzkumnou loď, se kterou na Nový svět přiletěli Bradley Trench a Simone Watkinová, Violynini přátelé z osadnické lodi. Zároveň se k nim dostane i paní Coylová, která u průzkumné lodi postaví léčebné stany a zřídí zde základnu Odpovědi. Příští den proběhne další bitva Sádráků s prezidentovými vojáky a Toddem, ve které mají Sádráci opět navrch. Tentokrát už ovšem nedokáže prezident s pomocí děl zvrátit průběh bitvy a je nucen ustoupit. Bitvu poté ukončí Viola. Ta, aby zachránila Toddovi život, odpálí z lodi raketu, která zabije spousty Sádráků. Po tomto nezdařeném útoku změní Sádráci styl boje. Postaví na řece hráz, čímž odříznou Nový Prentisstown od přívodu vody a zároveň začnou provádět malé útoky na strategická místa ve městě. Mezitím se všem ženám, včetně Violy, zanítí kovové pásky, kterými byly dříve označkovány. Léčitelkám vedených paní Coylovou se podaří zjistit, že zánět je smrtelný. Paní Coylová z toho viní prezidenta, protože si myslí, že nechal do pásků přimíchat nějaký jed. Todd a Viola poté naplánují setkání paní Coylové s prezidentem, na kterém se dohodne společný postup proti Sádrákům. Když spolu začnou obě dvě strany spolupracovat, úspěšně se jim daří odrážet útoky Sádráků a navíc se jim povede jednoho zajmout. Toho poté vyšlou zpátky k vůdci Sádráků s poselstvím, že chtějí uzavřít mír. Na mírové jednání se Sádráky jsou vysláni Bradley a Viola, která je díky zánětu již ve velmi špatném stavu. Nakonec se oběma podaří se Sádráky dohodnout příměří. Prezident Prentiss také zároveň oznámí, že se podařilo vymyslet lék na zánět z pásků. To velice špatně nese paní Coylová, která za tím vidí nějakou prezidentovu lest. Todd poté nasadí Viole, která je díky zánětu ve velmi špatném stavu, léčebné obvazy a ty zánět vyléčí. Paní Coylová se ale nesmíří s narůstající prezidentovou popularitou a pomocí sebevražedného atentátu se ho pokusí zabít. Toddovi se ovšem podaří strhnout prezidenta stranou a bomba zabije Simome. Po tomto útoku přijíždí k prezidentově velké nelibosti do města Ben, kterému Sádráci zachránili život a on se stal prostředníkem mezi lidmi a Sádráky. Během jedné chvilky, kdy Viola zůstane s Toddem sama ve stanu, se jí Todd svěří, že chce s Benem odejít z Nového Prentisstownu a že by chtěl, aby šla s ním. Viola Todda políbí a poté mu řekne, že s ním půjde. Ben s Bradleym a Violou vyráží k večeru znovu za Sádráky a prezident Prentiss mezitím omráčí v průzkumné lodi Todda, pomocí lodních trysek podpálí základnu Sádráků i Nový Prentisstown a s Toddem odletí k oceánu. Tam za Toddem přijíždí Viola a Toddovi se podaří prezidenta pomocí Hluku porazit. Prezident Prentiss, který nechce dopustit, aby ho Todd zabil, poté sám spáchá sebevraždu. Z ničeho nic se u pobřeží vynoří Sádrák 1017, který si splete Todda s prezidentem a zastřelí ho sádráckou zbraní. Viola, které Toddova smrt zlomí srdce, ho chce zabít, ale Ben ji přemluví, aby to nedělala, neboť by tím rozpoutala další válku. Ben pak zjistí, že Todd stále vydává slabý Hluk, což znamená, že stále žije. Na návrh 1017 je Todd umístěn do sádráckého stanu a léčen sádeckou medicínou. Viola poté ve stanu čeká, až se probere a zároveň mu čte z deníku jeho matky.", "Knížka byla v roce 2011 oceněna Carnegieho medailí." ] }

{ "title": [ "Zadání a průběh modernizací.", "Technický popis.", "Provoz, využití." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Stejně jako v České republice, kde České dráhy přistoupily k modernizacím řad 750 a 753 na novou řadu 750.7, i na Slovensku bylo rozhodnuto obdobné přestavby provést. Výběrové řízení proběhlo roku 2010 a vzápětí se rozběhla přestavba první lokomotivy. Na rozdíl od českých rekonstrukcí ale byly lokomotivy přistavovány do oprav postupně díky jejich nedostatku pro běžný provoz. První přestavěná lokomotiva 757.001 (původní 750.092) vyjela na počátku roku 2011 a po zkouškách na okruhu v Cerhenicích byla předána do testovacího provozu v rušňovém depu Zvolen. Ke konci roku byla dokončena druhá lokomotiva a až do roku 2015 probíhaly další modernizace v přibližném tempu 5–6 strojů ročně. Celá série se uzavřela strojem 757.025, dokončeným na podzim téhož roku. Nové lokomotivy si rozdělila depa Zvolen, Prievidza a Humenné.", "V mechanické části lokomotiva většinově vychází z původní řady 750 - využit byl hlavní rám, pojezd a části skříně. Největším rozdílem při vnějším pohledu je zaslepení bočních kulatých oken a nově vyrobené kabiny strojvedoucího, lišící se od originálu. Doplněny byly též deformační prvky za nárazníky a další změny s cílem zvýšit bezpečnost a tuhost skříně. Největší úpravou však prošlo pohonné soustrojí - dosazen byl nový spalovací motor Caterpillar 3512C HD, splňující tehdejší ekologické limity, včetně příslušenství. Výrobcem trakčního alternátoru a pomocných zařízení je firma Siemens Drásov. Tlapové trakční elektromotory zůstaly původní. Regulaci výkonu a jeho využití zajišťuje mikroprocesorový řídicí systém MORIS RV07. Stanoviště strojvedoucího prošla kompletní rekonstrukcí a byla osazena digitálními ukazateli včetně zobrazovacích displejů. Také byla doplněna výkonná elektrodynamická brzda a ovládání brzdového systému (samočinná tlaková a přídavná pneumatická brzda) změněno na elektrické. Pro větší komfort obsluhy nechybí klimatizace a hygienické zázemí.", "Lokomotivy jsou určeny především pro náhradu starších řad 750 a 754 v dálkové osobní dopravě, v menší míře i na regionálních osobních vlacích. Největší počet je dislokován v depu Zvolen, kde zajišťuje dopravu rychlíků na hlavních tratích do Košic, Banské Bystrice, Vrútek a Žiliny. Doplňkovým výkonem jsou osobní vlaky do Lučence a Fiľakova. V Prievidzi mají na starost dopravu bratislavských rychlíků v úseku do Leopoldova, odkud už je do cíle vozí elektrické lokomotivy. Zbylé lokomotivy jsou deponovány v Humenném, odkud vyrážejí na vlacích kategorie Regionálny expres (REX) ve směru na Michalovce, Trebišov a Košice. V pracovní dny také dopravují posilové vlaky na trati Humenné – Stakčín a v pátek a neděli zavítají i do Prešova v čele rychlíku Šarišan. Zároveň slouží jako záložní v případě neschopnosti motorových jednotek řady 861. Přestože již byly dodány i poslední lokomotivy řady 757, v depech Nové Zámky, Prievidza a Humenné zůstává v provozu několik posledních lokomotiv řady 750. Tyto lokomotivy by ale měly být definitivně odstaveny po dodávkách nových motorových vozů a jednotek během následujících let." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "Zawisza Bydgoszcz.", "Legia Varšava.", "Piast Gliwice.", "Sezona 2016/17.", "Reprezentační kariéra." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "2" ], "content": [ "Svoji fotbalovou kariéru začal v týmu Strzelinianka Strzelin, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi. Před jarní částí sezony 2005/06 se propracoval do prvního mužstva. V létě 2008 zamířil do klubu Zieloni Łagiewniki, odkud se po roce vrátil do Strzelinu. Před ročníkem 2010/11 jeho kroky vedl do klubu Lechia Dzierżoniów.", "V červenci 2011 se upsal Zawisze Bydgoszcz, se kterou v sezoně 2012/13 postoupil do Ekstraklasy. V následujím ročníku s týmem získal Polský pohár. V Zawisze byl oporou. Střelecky nejpovedenější zápas prožil 3. 12. 2013 v 19. kole Ekstraklasy, kdy proti Piastu Gliwice (výhra 6:0) vstřelil čtyři branky. Celkem za mužstvo odehrál 86 zápasů, ve kterých vstřelil 18 branek.", "Michałovi výkony neušli pozornosti polskému velkoklubu Legii Varšava, kam v zimě 2014/15 za údajně 800 tisíc eur přestoupil a podepsal kontrakt do konce ročníku 2018/19. Po půl roce svého působení v Legii získal s týmem polský pohár. V červenci 2015 nastoupil za Varšavu k utkání Superpoháru, ve kterém Legia porazila Lech Poznań (3:1). S celkem se představil v sezoně 2015/16 ve 2. předkole Evropské ligy UEFA proti rumunskému FC Botoșani (výhry 1:0 a 3:0). V dalším předkole už hráč nenastoupil. Ročníku 2015/16 dopadl pro Legii nadmíru dobře, jelikož získala double, tedy prvenství v domácím poháru (Masłowski v něm nehrál) i v nejvyšší soutěži.", "Před sezonou 2016/17 odešel na roční hostování s opcí do Piastu Gliwice. Do klubu přišel jako možná náhrada za Kamila Vacka.", "S Piastem se představil ve 2. předkole Evropské ligy UEFA, kde klub narazil na švédský tým IFK Göteborg, kterému podlehl 0:3 a remízoval s ním 0:0. V Ekstraklase za Gliwice debutoval v ligovém utkání 1. kola (17. 7. 2016) proti týmu KS Cracovia (prohra Piastu 1:5), odehrál 73 minut.", "Od roku 2014 je polským seniorským reprezentantem. V A-týmu reprezentace Polska debutoval 18. ledna 2014 v přátelském utkání proti reprezentaci Norska (výhra 3:0)." ] }

{ "title": [ "Mládí a vzdělání.", "Vědecká kariéra.", "Výzkum.", "Špionáž." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se 29. června 1896 do chudé židovské rodiny žijící v Rusku ve městě Taganrog na březích Azovského moře. V roce 1913 se přestěhoval do USA. Zde začal studovat elektrotechniku na Univerzitě Jižní Kalifornie, kde v roce 1918 získal bakalářský titul. Poté několik let sloužil u americké armády, ve vzdělávání pokračoval studiem matematiky, z níž získal magisterský titul v roce 1926 znovu na Univerzitě Jižní Kalifornie. Doktorát poté získal roku 1928 na Kalifornském technologickém institutu v oboru teoretická fyzika.", "Po zisku doktorátu začal Podolsky pracoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde strávil rok, poté dojel na rok do Lipska. Roku 1930 se vrátil na Caltech, kde se jeho spolupracovníkem stal Richard Tolman. Po roce opět odešel, tentokrát na Ústav fyziky a technologie v Charkově. Zde pracoval s několika významnými fyziky jimiž byli například Vladimir Alexandrovič Fok, Paul Dirac a Lev Davidovič Landau. Do Spojených států se vrátil v roce 1933, tentokrát na Institute for Advanced Study v Princetonu. O dva roky později pak získal místo profesora matematické fyziky na University of Cincinnati, kde zůstal do roku 1961.", "Podolského nejvíce proslavila spolupráce s Einsteinem a Rosenem na EPR paradoxu (publikace 1935), jímž se snažili dokázat neúplnost kvantové mechaniky. To vyústilo až ve formulaci Bellových nerovností v roce 1964 a v příchod kvantové informační teorie. V roce 1933 Landaua a Podolského napadlo, že by mohli vydat učebnici elektromagnetismu a speciální teorie relativity s důrazem spíše na teorii než na experimentální výsledky. Toto se neuskutečnilo, ale Landaua a Lifšice to inspirovalo k sepsání slavného desetidílného Kurzu teoretické fyziky. Rovněž Podolsky později napsal knihu o elektromagnetismu.", "V roce 2009 vyšla kniha J. Haynese, H. Klehra a A. Vassilijeva \"Spies: The Rise and Fall of the KGB in America\" v níž se objevují důkazy, že Podolsky roky působil jako sovětský špion, který předával informace o americkém jaderném programu. Na rozdíl od většiny ostatních špionů zřejmě tuto činnost nevykonával z ideologických důvodu, ale za peníze." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Uvěznění.", "Dramatik.", "Průlom.", "\"Lup\".", "Pozdější práce.", "Vražda.", "Životopis, film, rozhlas, televize." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Orton se narodil v Causeway Lane Maternity Hospital, Leicester, Williamu A. Ortonovi a jeho ženě Elsie M. Orton (rozená Bentley). William pracoval pro Leicester County Borough Council jako zahradník a Elsie pracovala v místním obuvnickém průmyslu. Onemocněla ale tuberkulózou a musela práce zanechat. Když byly Joemu dva roky, přestěhovali se z 261 Avenue Road, Clarendon Park, Leicester, do Saffron Lane. Joe měl mladšího bratra Douglase a dvě mladší sestry Marilyn a Leonie. Rodinný život ale nebyl idylický, matka byla přísná a děti bila, otec se k dětem choval odtažitě. Navštěvoval základní školu Marriot Road Primary School, trpěl ale astmatem, a nepodařilo se mu složit závěrečnou zkoušku (eleven-plus exam). V letech 1945–1947 absolvoval sekretářský kurz na Clark College v Leicesteru. Pracoval jako pomocný úředník na 3 libry týdně. Přibližně v roce 1949 se začal zajímat o vystupování v divadle a působil v řadě různých divadelních společností, včetně prestižní Leicester Dramatic Society. Během práce na amatérských inscenací se také rozhodl zlepšit svůj vzhled. Absolvoval kurzy kulturistiky, navštěvoval lekce výslovnosti. Snažil se se také napravit nedostatek svého vzdělání. V listopadu 1950 se ucházel o stipendium na Royal Academy of Dramatic Art (RADA). Byl přijat, a odešel z East Midlands do Londýna. Ze zdravotních důvodů ale studium zahájil až v květnu 1951. Na akademii se setkal s Kennethem Halliwellem a v červnu 1951 se spolu s dalšími dvěma studenty přestěhovali do bytu ve West Hampstead. Halliwell byl o sedm let starší než Orton a měl nekonformní názory. Díky značnému dědictví byl nezávislý i finančně. Rychle si vytvořili silný vztah a stali milenci. Po absolvování akademie Orton i Halliwell odešli pracovat do regionálních divadelních souborů: Orton strávil čtyři měsíce v Ipswich jako asistent jevištního manažera; Halliwell působil v Llandudno ve Walesu. Oba se vrátil do Londýna a začal psát spolu. Spolupracovali na řadě nepublikovaných románů (často imitovali Ronalda Firbanka), díla ale byla bez šance na publikování. Když bylo jejich dílo \"Poslední dny Sodomy,\" do kterého vkládali velké naděje, v roce 1957 zamítnuto, začali pracovat každý sám. Orton napsal v roce 1959 svůj poslední román, \"The Vision of Gombold Proval\" (posmrtně publikovány jako \"Od hlavy k patě\"). Z těchto rukopisů později čerpal náměty pro svůj vlastní jevištní styl. Kvůli pocitu „zvláštnosti“ Orton a Halliwell dlouho odmítali pracovat. Záhy ale vyčerpali Halliwellovo dědictví (a podporu v nezaměstnanosti) a byli nuceni vést asketický život, když měli pouze 5 liber na týden. Od roku 1957 do roku 1959 pracovali v továrně na cukrovinky aby získali peníze na nový byt. V roce 1959 se přestěhovali do malého bytu na 25 Noel Road v Islingtonu.", "Nedostatek vážné práce je vedl k tomu, že se bavili různými žerty a mystifikacemi. Orton vytvořil své alter ego jménem Edna Welthorpe, postarší snobskou dámu se zájmem o divadlo, kterou později využil a zapojil ji prostřednictvím fiktivních pohoršených dopisů novinám do diskusí nad svými hrami. Orton si její jméno vybral jako narážku na postavu „tety Edny“ z díla Terence Rattigana. Od ledna 1959 začali tajně brát knihy z několika místních veřejných knihoven a měnit jejich obaly nebo upoutávky na přebalech za provokativní koláže a obscénní texty. Poté knihy vraceli zpět do polic. Například svazek básní Johna Betjemana byl vrácen do knihovny s novým přebalem, na kterém byla fotografie téměř nahého, silně potetovaného muže středního věku. Těmito kolážemi si také vyzdobili svůj byt. V květnu 1962 byli odhaleni a stíháni. Byli shledáni vinnými v pěti bodech obžaloby za krádeže a poškození více než 70 knih, a byl odsouzen do vězení na šest měsíců (rozsudek ze září 1962) a pokutu £262. Incident byl zaznamenán v deníku \"Daily Mirror\" pod titulkem \"Gorilla in the Roses\". Orton a Halliwell cítili, že trest byl nepřiměřeně přísný, protože byli homosexuálové. Nicméně, vězení byl pro Ortona zásadní formativní zážitek. Izolace od svého partnera mu umožnila vymanit se kreativně z jeho vlivu, ujasnil si také, co považuje za korupci, upjatost a dvojí morálku údajně liberální země. Vyjádřil to slovy: \"To ovlivnilo můj postoj vůči společnosti. Předtím jsem si byl nejasně vědom, že někde je něco shnilého. Ve vězení to ale najednou bylo jasné.\" Společnost, ta stará děvka, zvedla svoje sukně a ten zápach byl dost odporný.... Vězení mi ale přineslo potřebný klid a svobodu, najednou jsem nebyl nikým ovlivňován a začalo to fungovat.\" Obaly knih, které Orton a Halliwell upravili, jsou uloženy ve sbírkách Islington Local History Centre. Některé jsou vystaveny v Islingtonském museu. Sbírka knižních obálek je k dispozici on-line.", "", "Orton začal psát divadelní hry začátkem šedesátých let. V roce 1963 rozhlasová stanice BBC zakoupila za 65 liber Ortonovu hru \"The Ruffian on the Stair\" (\"Lotr na schodech\") a odvysílala ji 31. srpna 1964. Hra byla v roce 1966 výrazně přepracována pro divadlo. Orton měl radost z úspěchu a vytvořil nová díla. Po odvysílání hry \"The Ruffian on the Stair\" dokončil hru \"Jak se bavil pan Sloane\" (\"Entertaining Mr Sloane\"). V prosinci 1963 poslal výtisk divadelní agentkce Peggy Ramsay. Hra měla premiéru v the New Arts Theatre v Londýně 6. května 1964, představení produkoval Michael Codron. Recenze se pohybovaly od chvály k rozhořčení. Uvedení hry \"Jak se bavil pan Sloane\" podpořil dramatik Terence Rattigan investicí 3 000 liber. Hra byla dále uvedena na konci června v Wyndham's Theatre na West Endu a v říjnu i v Queen's Theatre. Zvítězila v anketě divadelních kritiků časopisu Variety v anketě o \"nejlepší novou hru\" a Orton se umístil jako druhý v kategorii \"nejslibnější dramatik\". Během roku byla har uvedena v New Yorku, ve Španělsku, Izraeli a Austrálii. Po Ortonově smrti byla zpracována jako televizní hra i jako film.", "Další jeho uvedená práce byla hra \"Lup\". První verze byla napsána mezi červnem a říjnem 1964 pod názvem \"Pohřební hrátky\". Na Halliwellův návrh Orton název hry zkrátil ale později znovu použil. Hra je divoká parodie na detektivní fikce, s přísadou nejčernější frašky a provokativních myšlenek vůči zavedeným představám o smrti, policii, náboženství a spravedlnosti. Orton nabídl hru producentu Codronovi v říjnu 1964. Než bylo uvedení schváleno Orton hru přepsal pro West End (například postava Inspektora Truscotta měla v prvním aktu původní verze pouhých osm řádků). Codron přiměl Ortona, aby se v srpnu 1964 setkal s jeho kolegou Kennethem Williamsem. Spolu s ním hru přepracoval, zvláště postavu inspektora Truscotta. Další inspirací pro tuto roli byla osoba detektiva Harolda Challenora. Po úspěchu hry \"Jak se bavil pan Sloane\", byla nová hra rychle připravována k uvedení i přes své zjevné nedostatky. Zkoušky začaly v lednu 1965, s plány na šestitýdenní turné, které mělo vyvrcholit premiérou na West Endu. První uvedení bylo v Cambridge dne 1. února,1965 a dostalo se mu kousavých recenzí. Ačkoliv s tím režisér Peter Wood nesouhlasil, Orton odstranil 90 stránek původní hry a nahradil jej 133 stránkami nového textu. Hra měla špatné recenze ve všech místech uvedení: Brightonu, Oxfordu, Bournemouthu, Manchesteru, a konečně v polovině března ve Wimbledonu. Orton a Halliwell ztratili odvahu a odjeli na 80-denní dovolenou do Tangeru v Maroku. V lednu 1966 dostala hra novou šanci od producenta Oscara Lewensteina. Před tímto uvedením byla krátce hrána (mezi 11. a 23. dubnem) v University Theatre v Manchesteru. Ortonovy rostoucí divadelní zkušenosti ho vedly ke škrtům více než 600 řádků, zvýšení tempa a zlepšení interakce mezi postavami. Hru režíroval Braham Murray a získala konečně příznivější recenze. Producent Lewenstein zorganizoval londýnské uvedení hry ve \"svého druhu Off-West End divadle,\" Jeannetta Cochrane Theatre v Bloomsbury, pod vedením Charlese Marowitze. Orton se s Marowitzem neshodli, i když pro zlepšení představení se dohodli na dalších škrtech. Tato inscenace byla poprvé provedena v Londýně dne 27. září 1966, a měla nadšené recenze a dosáhla 342 repríz. V této době získal Orton několik ocenění a prodal filmová práva za 25 000 liber. Hra byla uvedena v roce 1968 na Broadwayi, ale stejně jako \"Sloane\" bez úspěchu. Filmová verze hry, která byla uvedena v roce 1970 rovněž neuspěla.", "Orton byl po úspěchu \"Lupu\" na vrcholu kariéry. V následujících deseti měsících upravil \"The Ruffian on the Stair\" a \"The Erpingham Camp\" a obě hry byly uvedeny společně pod názvem \"Zločiny z vášně\". Napsal hru \"Pohřební hrátky\" a filmový scénář dalšího filmu skupiny Beatles \"Up Against It\" kterou měl opět režírovat Richard Lester. Jeho poslední divadelní hra byla \"What the Butler Saw\".", "Dne 9. srpna 1967 Kenneth Halliwell ubil 34letého Ortona k smrti devíti údery kladivem do hlavy v jejich domě na 25 Noel Road, Islington, London. Poté spáchal sebevraždu předávkováním barbituráty. Noviny The Sunday Times zveřejnily ve svém vydání z 22. listopadu 1970 svědectví Petera Nolana, kterému se Orton čtyři dny před vraždou svěřil, že má nového přítele a chce svůj vztah s Halliwellem ukončit, ale nevěděl, jak na to. Halliwell se cítil stále více ohrožen a izolován Ortonovým úspěchem a svůj stav řešil antidepresivy a barbituráty. Těla byla objevena následující ráno, když řidič přijel pro Ortona, aby jej odvezl na setkání s režisérem Richardem Lesterem, kde měli diskutovat připravovaný film \"Up Against It\". Halliwell zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém napsal: „Pochopíte, pokud si přečtete jeho deníky. KH P. S. Hlavně zápisky novějšího data.“ Ortonovy deníky byly později publikovány. Orton byl zpopelněn v krematoriu Golders Green, za zvuku písně Beatles \"A Day in the Life\". Harold Pinter přednesl smuteční řeč. Podle pamětí Dennise Dewsnapa, \"What's Sex Got To Do With It \"(Co s tím má sex společného?, The Syden Press, 2004), Ortonova sestra po kremaci smíchala Ortonův a Halliwellův popel takže byli pohřbeni spolu. Přitom řekla: „Myslím, že možná je v jedné urně trochu více Joea a v druhé více Kennetha.“ Peggy Ramsay to údajně komentovala slovy: „No tak, drahoušku, je to jen gesto, žádný recept.“ Ortonova urna leží v části 3-C hřbitova Garden of Remembrance na Golders Green. Hrob není označen žádným pomníkem.", "V roce 1978 vyšel Otrtonův životopis od Johna Lahran pod názvem \"Prick Up Your Ears\". V roce 1987 byl natočen stejnojmenný životopisný film, který režíroval Stephen Frears (česky Nastražte uši). Ortona hrál Gary Oldman a Halliwella Alfred Molina. Postavu Peggy Ramsay hrála Vanessa Redgrave. Carlos Be napsal hru o posledních dnech Ortona a Halliwella \"Noel Road 25: A Genius Like Us\", hra byla poprvé provedena v roce 2001. V roce 2012 byla uvedena i v New Yorku. V roce 2006 natočila BBC film \"Kenneth Williams: Fantabulosa!\", v hlavní roli Michael Sheen jako Kenneth Williams, Joe Ortona hrál herec Kenny Doughty. Existují dvě archivní Ortonovy nahrávky: krátký rozhlasový rozhovor na stanici BBC, který byl odvysílán v srpnu 1967 a video v Britském Filmovém Institutu z Ortonova vystoupení v televizní show Eamonna Andrewse, které bylo vysíláno 23. dubna 1967." ] }

{ "title": [ "Podmínky a předpoklady.", "Česká architektura na starých rytinách.", "Pozůstatky staveb a zříceniny.", "Románský sloh.", "Gotika.", "Raná gotika.", "Vrcholná gotika.", "Období renesance a manýrismu.", "Renesance.", "Sakrální renesanční stavby.", "Jagellonská renesance.", "Renesance za prvních Habsburků.", "Manýrismus.", "Baroko a rokoko.", "Baroko.", "Rané baroko.", "Barokní opera.", "Venkovské baroko.", "Vrcholné baroko.", "Barokní gotika.", "Rokoko.", "Klasicismus.", "Empír.", "Styly přelomu 19. a 20. století.", "Secese.", "Kubismus.", "Rondokubismus.", "Funkcionalismus.", "Druhá polovina 20. století.", "Socialistický realismus.", "Bruselský styl.", "Český brutalismus.", "Postmoderní architektura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "České země díky své poloze uprostřed evropského kontinentu byly odedávna častým místem střetávání mnoha kultur. Z této rozmanitosti těžily také v oblasti architektury, která je tak na českém území mimořádně bohatá, co do množství různých architektonických slohů a stavebních stylů i jejich koncentrace. Na rozvoj architektury mělo vliv rovněž bohatství přírodních zdrojů stavebního materiálu a v neposlední řadě schopné, pracovité a zároveň poměrně vzdělané obyvatelstvo. V českých zemích již od středověku působilo také mnoho zahraničních architektů, zejména z německých zemí, ale také z Itálie či Francie, kteří zde realizovali stavební a umělecká díla stylů přinesené ze své vlasti. Specifickou oblastí jsou také projevy lidové architektury. Některým historickým a architektonickým památkám v Českých zemích se bouřlivé historické události naštěstí většině vyhnuly, jiným ne, ale na rozdíl od jiných států se zde i tak", "Některé staré dobové rytiny zachycující některé již", "Mnohé významné stavby nejstaršího období české architektury dnes již připomínají", "Písemná svědectví o přítomnosti osídlení na území Prahy pocházejí ze druhé poloviny 9. století, ačkoli slovanské osídlení zde existovalo již od 6. století. S obdobím panování nejstarších Přemyslovců jsou spojeny některé kostely. Na konci 9. století byl na příkaz knížete Bořivoje založen první kostel zasvěcený Panně Marii. Významná je zpráva о městě Praze od arabsko-židovského kupce Ibrahima ibn Jakúba z poloviny 10. století o „stoletém městě postaveném z kamene a dřeva a s rozvinutým obchodem“, poukazuje na tehdejší dobu bohaté město. To se rozkládalo na území dnešního Starého Města. Mezi další přemyslovské kostely patří kostely sv. Klimenta na Levém Hradci, Panny Marie v Praze a nejstarší dosud stojící česká stavba, rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, kterou nechal roku 895 vybudovat kníže Spytihněv I. O málo mladší byly bazilika sv. Jiří a rotunda sv. Víta na Pražském hradě. Kostely na hradištích hradské soustavy budované Boleslavem I. dokládá zachovalá rotunda sv. Petra ve Staré Plzni. Kamenný otonský kostel postavili také Slavníkovci na svém hradišti v Libici, zbořen byl již v roce 995 při jejich vyvraždění. V roce 973 bylo založeno pražské biskupství, při kterém vznikla rotunda", "V období gotiky (ve 13.-14. a částečně také v 15. století) se České království svým významem zařadilo mezi nejdůležitější země Evropy. I přes svou formální podřízenost Svaté říši římské mělo značnou samostatnost. Český král byl nejmocnějším z kurfiřtů, a pokud nebyl sám zároveň císařem (Karel IV. a Zikmund Lucemburský) nebo aspoň německým králem (Václav IV.), tak zastával funkci nejvyššího říšského číšníka. V zemi se aktivně rozvíjely obchod a řemesla, rozkvétaly městský život a kultura a společně s nimi také architektura. Stavitelé si rychle osvojili nové architektonické ideje přicházející ze západních zemí Evropy (Francie, Německo). Zranitelné, zvláště požárům téměř bez obrany vystavené dřevěné budovy, byly nahrazovány kamennými stavbami, což umožnilo jejich zachování po celá další staletí. Gotické chrámy se staly výraznými dominantami mnoha českých, moravských a slezských měst. Kolem nich byly stavěny radnice anebo významné měšťanské domy s gotickými ochozy v patře, což se stalo charakteristickým prvkem mnoha měst tohoto období v Českých zemích. Gotické chrámy v současném Česku jsou často sálového typu, kdy centrální loď je stejně vysoká nebo vyšší než postranní lodi. Transept se nerozvíjel, neboť prakticky nebyl využíván. Obvodové zdi jsou silné, mohutné, bez dalších opor, podobně jako ve francouzských chrámech. Výška hrála významnou roli v prostorové orientaci. Úzká vysoká okna byla zdobena vitrážemi. Postupně však docházelo k výraznému zpomalení výstavby z důvodu složitosti stavebních postupů a také probíhající války měly neblahý vliv a velké chrámy tak často zůstávaly nedokončené. Takový osud potkal například velkolepý chrám svatého Víta v Praze. Ten byl dokončen teprve na přelomu 19. a 20. století za použití parléřovského stylu a tzv. barokní gotiky. Právě gotické chrámy však v mnoha případech patří mezi největší chrámy v Českých zemích.", "Architektura jako projev kulturního rozvoje se začala v českých zemích prudce rozvíjet za panování pěti posledních přemyslovských králů (1197-1306), a to ve slohu nazývaném raná gotika. Z roku 1233 byl v tomto stylu postaven Anežský klášter v Praze, později staronová synagoga", "Gotická architektura v českých zemích vrcholila za panování českého krále a římského císaře Karla IV., jenž ze své rodné Prahy učinil hlavní město Svaté říše římské. Nechal zde postavit ve vrcholně gotickém slohu Karlův most a byla zahájena velkorysá výstavba katedrály sv. Víta, s pomocí architekta Petra Parléře a jeho syna Jana Parléře. Císař Karel rovněž nechal zhotovit nové korunovační klenoty a pověřil francouzského architekta Matyáše z Arrasu, aby ve středních Čechách nad Berounkou vystavěl hrad Karlštejn, kde měly být české klenoty přechovávány společně s korunovačními klenoty Svaté říše. Ke Karlovým dalším významným počinům patřilo založení Nového Města pražského s františkánským klášterem při chrámu Panny Marie Sněžné, či klášterem svatého Karla Velikého na pražském Karlově. Zajímavostí je numerologická, či geometrická symbolika či dokonce mystika obsažené v mnoha jeho stavebních počinech. Například pět pražských kostelů tvoří pravidelný symbol", "", "Ve 2. polovině 15. století do Českého království pronikají myšlenky italské renesance a v architektuře tvoří významnou fázi vývoje. V českých zemích se renesanční sloh projevoval přibližně od konce 15. století do první poloviny 17. století, přičemž do českých zemí se renesance šířila nepřímo, a to zejména z Uher, odkud", "Obecně lze říci, že renesanční architektura se na českém území v naprosté většině případů projevovala ve světské tvorbě. Sakrální architektura tohoto období se projevovala spíše vzácně, což souvisí s tehdejší oslabenou majetkovou pozicí církve. Nové kostely byly financovány městy, Českou komorou (královským úřadem), ale nejčastěji šlechtou. České renesanční kostely se často podřizovaly starší gotické tradici.", "V tomto prvním období se renesanční styl ještě mísí s gotickými prvky (typická je kupříkladu kroužená nebo sklípková klenba). Prvním významným počinem v renesanční architektuře – byť dosud se zřetelným gotickým základem – byla výstavba již zmíněného velkolepého Vladislavského sálu na Pražském hradě, respektive jeho oken a portálů, datovaná", "První skutečně plně renesanční stavbou v Praze by Královský letohrádek v Královské zahradě Pražského hradu, jehož architekty byli patrně Italové Paolo della Stella a Giovanni Spazzio a později i Bonifác Wolmut. Tato stavba bývá považována za nejčistší renesanční stavbu (ve smyslu italské renesance) na sever od Alp. Bonifác Wolmut v zahradě postavil ještě Míčovnu a svatovítskou katedrálu doplnil o renesanční kruchtu. V blízkosti Prahy byl z iniciativy královské rodiny postaven další významný renesanční letohrádek – Hvězda na Bílé hoře. Návrh architektonické koncepce patrně vytvořil samotný český princ, arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský, jenž tu dobu v Praze působil jako královský místodržící zastupující svého otce Ferdinanda. V letech 1545–1563 postavil na Hradčanském náměstí italský architekt,", "Manýrismus byl přechodovou fází mezi renesančním a barokním uměním. I přes to, že Praha byla na konci 16. a počátku 17. století významným evropským centrem manýrismu, v české architektuře se tento styl příliš neprojevil a měl čistě palácový charakter. Byl ve velmi těsném sepětí se dvorem císaře Rudolfа II., kde působili významní představitelé manýrismu (Giuseppe", "", "Baroko do Českého království postupně přinesli stoupenci vítězné katolické strany po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Povstání bylo počátkem třicetileté války, do níž byla zavlečena velká část západní Evropy. V této době zaznamenaly české země na jedné straně společenský, hospodářský i politický úpadek, který bývá poněkud nepřesně nazýván dobou temna. Na druhé straně proběhl nevídaný rozvoj umění, který zanechal na českém území velké, snad dokonce největší množství cenných kulturních památek architektonických, stejně jako sochařských a malířských děl, ale i literárních a především hudebních. V té době do Českého království přichází množství nových", "Typickými příklady projevů barokní architektury byla zejména výstavba sakrálních staveb, ale také celých komplexů šlechtických sídel. Příkladem může být výstavba Valdštejnského paláce s Valdštejnskou zahradou poté, co generalissimus Albrecht z Valdštejna získal několik domů a pozemků pod Pražským hradem. Domy nechal zbořit a na jejich místě vystavěl velkolepý palác se zahradami italského typu, do té doby v Praze nevídanými. Dalším velkým stavebním projektem bylo několikrát přestavované jezuitské Klementinum. Tvořilo ho několik vnitřních nádvoří, zahrnovalo dva kostely a zrcadlovou kapli, klášterní kolej a velikou knihovnu (dnešní Národní knihovna). Lze říci, že všichni přední architekti první generace se nějakým způsobem podíleli na vzniku Klementina: počínaje Giovannim Domenikem Orsim či Francescem Carattim po Janа Baptistu Matheye. Po skončení třicetileté války se politická situace v", "Zvláštní pozornost si zaslouží také jedinečný fenomén provozování tehdy velmi módní barokní opery, která je do značné míry spjata s konkrétními zámky, zejména na Moravě: Jaroměřice nad Rokytnou, arcibiskupský zámek Kroměříž, Mikulov, Náměšť nad Oslavou, Holešov a hospital", "Barokní architektura pronikala více či méně spontánně i do venkovského prostředí. Mnoho starších venkovských kostelů bylo barokně přestavováno, ale vznikalo mnoho novostaveb. Kromě panských sídel a zámků se lze téměř v každé české, moravské i slezské", "Vrcholné baroko zažila česká architektura na přelomu 1. polovina 18. století bývá v české architektuře vnímáno jako období vrcholného baroka. V době vrcholného baroka v českých zemích vznikly dvě památky zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO, morový sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci z let 1714–1754 a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře postavený v letech 1719–1722 v jedinečném stylu barokní gotiky českým architektem italského původu Janem Blažejem Santinim. V tomto období už zde působili převážně architekti v českých zemích usedlí či zdomácnělí. Přechod k vrcholným formám baroka představuje dílo česko-francouzského architekta", "Zřejmě nejvýznamnější postavou české barokní architektury jsou vrcholná díla Jana Blažeje Santini-Aichela. Santini-Aichel se proslavil vlastním osobitým stylem, zvaným barokní gotika (někdy také gotické", "Rokokový styl se v českých zemích projevoval spíše ve výtvarném umění, než v architektuře. Jako příklad rokokových staveb lze uvést zámek Nové Hrady, letohrádek Bellarie v areálu českokrumlovského", "Zatímco doba pozdního baroka v českých zemích je spjata především s panováním Marie Terezie (1740–1780), po její smrti byl tento styl stále častěji nahrazován klasicismem a nakonec i empírem.Přechod od baroka ke klasicismu ohlašuje přestavba Pražského hradu vídeňského architekta Nicolo Pacassiho. Na něj a na Kiliána Ignáce Dientzenhofera navazuje Ignác Jan Nepomuk Palliardi, u kterého se již domácí vrcholně barokní tradice prolíná s klasicistním dekorem. S Pacassiho tvorbou, jehož hradní přestavbu realizoval, i s dílem Johanna Bernharda Fischera z Erlachu souvisí Antonín Haffenecker, další architekt, který se od barokních forem propracoval ke klasicismu (Stavovské divadlo). V celém Rakouském císařství, tedy i v českých zemích, které byly jeho součástí, podobně jako dalších zemích této nezměrné říše, nevznikly příliš vhodné podmínky pro podobně úspěšný rozvoj klasicistní architektury, jako tomu bylo například ve Francii, či", "Období empírového stylu je spjato především s Prvním Francouzským císařstvím v době Napoleona I. a trvalo přibližně Jak již napovídá název (\"empire\" = císařství), tento styl navazuje na dávné tradice starořeckých a římských slohů, využívá jejich stavebních funkcí i motivů. Typické pro empírové stavby jsou čisté, pravidelné tvary s minimem ozdob, linie jsou přímé, jednoduché až strohé. Hlavním znakem empírové", "", "Významná byla v české architektuře vlna secese na přelomu 19. a 20. století. Typické jsou secesní stavby, především jako soukromé vily, hotely, či veřejné budovy (radnice,", "Kubismus se objevil na samém počátku 20. století jako avantgardní umělecké hnutí které vycházelo ze zcela nových představ. Termínu „kubismus“ jako první použil francouzský kritik umění Louis Vauxcelles v roce 1908, ačkoli toto použití bylo míněno hanlivě, výraz se však, i přes nelibost umělců, nakonec vžil. Princip kubismu spočívá v prostorové koncepci díla, kdy zachycuje předměty nikoli jen z jednoho úhlu, nýbrž z několika úhlů současně. Zobrazovaný předmět byl rozkládán až na základní geometrické tvary (především krychle - latinsky \"cubus\"). Proto kubismus musel řešit nové problémy perspektivy a vytvářel nové prostorové vztahy mezi předměty. U trojrozměrných předmětů pak vznikalo mnoho průhledů s neobvyklými úhly pohledu. Kubismus", "Rondokubismus představuje samostatnou lokální formu české architektury. Vyvinul se jako samostatná větev kubistického slohu po první světové válce v nově vzniklém Československu, kde se na krátký čas stal národním slohem. Již v polovině 20. léta 20. století však byl postupně vytěsněn funkcionalismem. Pro rondokubismus, jak již název napovídá, je charakteristické užití oblých tvarů, jako oblouky, kruhy a ovály, které vycházejí z kubistických základů. Ty měly připomínat \"národní slovanské tradice\". Rondokubismus se nejvýrazněji projevil především v Praze, ale také na jiných místech zejména ve formě průmyslové architektury. Za vrcholné stavby světové rondokubistické architektury jsou považovány obchodní dům Legionářské banky, zkráceně \"Legiobanka\" od Josefa Gočára a \"palác Adria\" od Pavla Janáka v Praze. Rondokubismus se projevil", "Od 20. let 20. století architektura tíhla k funkcionalismu, architektonickému stylu uplatňujícímu především kritéria funkčnosti, užitnosti, plnící praktický účel. Tento směr se řídí mottem „forma následuje funkci“, což se v praxi projevuje prostou někdy až strohou jednoduchostí linií. V tomto stylu vznikla na", "", "V 50. letech 20. století byl vyžadován jako oficiální styl socialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v", "Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvaný bruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Vyznačoval se", "Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verze brutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílny Věry Machoninové a jejího manžela Vladimíra Machonina (dům bytové kultury v Praze, hotel Thermal v Karlových Varech, obchodní dům Kotva v Praze,", "V polistopadové architektuře výraznou roli sehrálo dílo Franka Gehryho a Vlado Miluniće Tančící dům v Praze, které přímo inicioval Václav Havel, a jež bývá uváděno jako symbol postmoderní architektury. Z významných světových architektů v té době v Praze tvořil ještě Jean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově) či Ricardo Bofill, který" ] }

{ "title": [ "Odklady voleb.", "Výsledky voleb.", "Suchumi.", "Okres Gagra." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Mandát předchozích zastupitelů v místních samosprávách měl původně vypršet v únoru 2015, avšak Abchazské lidové shromáždění na svém zasedání ze 17. prosince 2014 rozhodlo, že bude jejich mandát o jeden rok a dva měsíce prodloužen. 3. února 2016 byly volby opět na základě hlasování Abchazského lidového shromáždění odloženy až na 12. únor 2017, ale pouze pro okres Gali, s ohledem na nevyřešený případ ohledně výměny abchazských pasů místním obyvatelům, převážně neabchazské národnosti, bez kterých by nemohli hlasovat.", "", "Do městského zastupitelstva abchazské metropole bylo nominováno celkem 88 kandidátů, z nichž 82 se zúčastnilo voleb. Tři kandidáti nakonec návrh na kandidaturu odmítli, jeden kandidát byl z voleb vyloučen a dva další od voleb odstoupili později sami. Voleb do 26členného suchumského zastupitelstva se zúčastnilo z 82 kandidátů, z toho celkem 18 žen. 12 kandidátů navrhla strana Jednotná Abcházie, jednoho kandidáta nominovala společnost Abcházské dráhy, zbytek byl nominován nejrůznějšími zájmovými skupinami. 14 kandidátů usilovalo o znovuzvolení. Volební účast byla celkově 38 % (14 718 z 39 070 voličů) a ve volebních okrscích č. 21 a 23 bylo nařízeno z důvodu příliš nízké volební účasti (méně než 25 %) opakování voleb na 29. květen 2016. Ve volbách uspěla jen jediná z 18 žen.", "V okrese Gagra bylo navrženo celkem 65 kandidátů na členství v 25členném okresním a městském zastupitelstvu v Gagře, z nichž 6 byly ženy. Voleb se zúčastnilo 46 % z 24 tisíc voličů. Novým předsedou zastupitelstva okresu Gagra se stal Astan Agrba a místopředsedou se stal Aleksandr Cyšba. Ve městě Picunda kandidovalo do 9členného obecního zastupitelstva 15 kandidátů, mezi nimiž byla jedna žena, která však ve volbách neuspěla." ] }

{ "title": [ "Nomenklatura.", "Výskyt.", "Popis.", "Chování.", "Potrava.", "Rozmnožování.", "Predátoři a parazité.", "Vztah s lidmi.", "Ohrožení.", "Ochrana.", "Využití." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Prase sundské patří do čeledi prasatovití (Suidae) a rodu prase (\"Sus\"). Taxonomie prasatovitých je nejasná a často se mění. Jihovýchodní Asie je známá vysokou diverzitou prasatovitých, přičemž řada druhů patří mezi vysoce ohrožené. Taxonomická nestabilita ztěžuje záchranné programy pro jednotlivé druhy. U prasete sundského jsou známy celkem tři poddruhy, které hodnotí Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN): Subspecie \"S. v. blouchi\" je podle Grovese & Grubba (2011) hodnocena jako možný samostatný druh \"S. blouchi\", avšak až do dalších genetických studií je prozatím vedena jako poddruh prasete sundského. Poddruh \"Sus verrucosus olivieri\" z ostrova Madura IUCN považuje za vyhubený. Dle fosilních záznamů se prasata sundská vyvinula na ostrově Jáva asi před 2 miliony lety. Druh popsal Friedrich Boie v roce 1832. Druhové jméno \"verrucosus\" pochází z latiny a v překladu znamená \"bradavičnatý\".", "Prase sundské je zvířetem orientální oblasti. Původně se vyskytovalo na ostrovech Jáva, Bawean a Madura, avšak jeho populace silně poklesla. Na ostrově Jáva je areál výskytu prasete sundského roztříštěn do nejméně deseti izolovaných oblastí s vhodným biotopem, i když není vyloučeno, že by mohly velmi malé populace přežívat i v jiných areálech. Například roku 2007 byla podobná populace objevena v blízkosti města Banjar na Západní Jávě. Areál výskytu prasete sundského protíná několik chráněných oblastí. Nizozemský atlet a zoolog Andries Hoogerwerf (1970) uvedl, že se vyskytovalo i v Národním parku Ujung Kulon, kde již ale vyhynulo. Na Baweanu je druh vzácný, dle studie z roku 2015 zde žije 172 až 377 jedinců. Na Maduře vyhynul. K životu dává přednost tekovým lesům, s roztroušenými travnatými oblastmi a sekundárními lesními porosty. Potkat jej lze rovněž v otevřené krajině, případně na mořském pobřeží, kde obývá mangrovníkové porosty. Žijí do výšek okolo 800 m n. m. Za to, že neobývají oblasti s vyšší nadmořskou výškou, možná může jejich malá snášenlivost nízkých teplot. V minulosti byla však pozorována až do výšky 1 500 m n. m.", "Prasata sundská váží v průměru 44 (samice) a 108 kg (samci) a měří 90 až 190 cm. Samice váží obvykle 35 až 60 kg, hmotnost samců může dosáhnout 80 až 150 kg. Délka samců činí 143−190 cm, samic pak 90−134 cm. U tohoto druhu je vyvinut pohlavní dimorfismus, samci jsou větší a mají bradavice. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, záda rovná, tlama protáhlá. Celkový zubní vzorec činí 1/3, 3/1, 1/2, 3/3. Zvláštním rozlišovacím znakem prasat sundských jsou tři páry výrůstků (bradavic) rostoucích především starým samcům pod očima, za ušima a na dolní čelisti. Jsou tvořeny chrupavkou se ztluštělou kůží a začínají růst, jakmile jedinec dosáhne hmotnosti 25 až 35 kg. Zbarvení srsti může mít odstíny od jemně červené až po černou, na břiše je obvykle bílá, jež silně kontrastuje se zbarvením hřbetu. Na hlavě a krku pak prasatům sundským vyrůstá delší srst, takzvané vlasy, které mají obyčejně červenohnědou barvu. a chlupy mohou mít černé konce. Vzhledem se podobá praseti divokému (\"Sus scrofa\"), od něhož je při zběžném pozorování prakticky k nerozeznání a k rozlišení obou druhů od sebe v terénu je nutné nabrat zkušenosti. Zvláště obtížné je rozlišení druhu u samic a mladých jedinců, které nemají bradavice a naopak kvůli nim je poměrně snadné u samců. Údajně mají prasata sundská také vyvinutější ušní boltec než prasata divoká. Samice prasat divokých jsou mnohem větší a těžší než samice prasat sundských. Rozlišovacím znakem je také zbarvení; zatímco prasata divoká jsou na Jávě spíše černá, druhý druh má obvykle načervenalé zbarvení. Prasata sundská mají navíc světlejší břicho a odlišují se také dlouhými načervenalými vlasy. Krycí proužkování mláďat je u prasat sundských na rozdíl od prasat divokých nevýrazné. Divoká prasata jsou také na ostrově mnohem rozšířenější.", "O chování prasete sundského nebylo zjištěno dostatečné množství informací už i proto, že se jeho areál výskytu překrývá s areálem rozšířenějších prasat divokých, a je obtížné tyto dva druhy od sebe odlišit. Prase sundské je obvykle aktivní za soumraku. Žije ve skupinkách s proměnlivým složením. Existují skupiny složené pouze ze samic, jen ze samců, ze samic a jednoho samce nebo samotářsky žijící jedinci. Obvykle lze nalézt mláďata doprovázející samici. Většina největších skupinek pozorovaných na Jávě je složena ze čtyř až šesti prasat, avšak existují záznamy o skupinách, které byly tvořeny až 20 jedinci. O velikosti teritoria nebyly zjištěny téměř žádné informace. V případě možného nebezpečí vydávají prasata pronikavý pískot, aby tím varovala ostatní. Při napadení zježí srst na hřbetě a zvednou ocas. Jedinci mezi sebou komunikují pomocí vizuálních gest a také vzájemnými dotyky.", "Prase sundské je všežravec. Skladba jeho potravy přibližně odpovídá skladbě potravy prasete divokého. Její živočišnou část tvoří drobní savci, červi a hmyz, z rostlin pojídá například listy, kořeny, kůru stromů, semena nebo ořechy, konzumuje rovněž spadlé ovoce. Významně preferuje rýži, kvůli níž vniká na zemědělské pozemky, kde způsobuje značné škody. Rovněž se vloupává na pole kukuřice a manioku.", "Informace týkající se rozmnožování prasete sundského nebyly široce publikovány. Další druhy prasat z rodu \"Sus\" jsou polygamní a samci o samice svádějí souboje. Rozmnožování prasat sundských probíhá jednou ročně od září do listopadu. Těsně před porodem si samice staví záleh vystlaný listy, ve kterém porodí. Porody začínají v období dešťů, nejčastěji mezi lednem až březnem, existují však zmínky od lovců, kteří uvádějí, že nejčastěji je možno vidět samici s mláďaty mezi srpnem a prosincem. Po zhruba 120 dnech březosti se samici v zálehu narodí 3−9 mláďat. V rámci prasat z rodu \"Sus\" činí poporodní hmotnost v rozmezí od 500 do 1 500 g. Samice se o nově narozené jedince starají společně. Odstav od mateřského mléka nastává ve srovnání s ostatními prasaty ve 3 až 4 měsících života mláďat. Pohlavní dospělosti samice dosahují pravděpodobně v 8 měsících, ale většina z nich se začne rozmnožovat až v 1,5 roce. Samci se páří ještě později, asi v 5 letech, kdy už jsou plně vzrostlí a mohou soupeřit o samice. Prasata sundská se mohou dožít až 18 let, avšak průměrná délka života ve volné přírodě je kratší a činí asi 8 let. Vzhledem k tomu, že prase sundské i prase divoké mají stejný počet chromozomů, 38, je možné, že se tyto dva druhy na ostrově Jáva navzájem kříží.", "Mezi přirozené nepřátele prasat sundských patří dhoulové (\"Cuon alpinus\"), levharti (\"Panthera pardus melas\") a řadili se mezi ně i vyhynulí tygři jávští (\"Panthera tigris sondaica\"). Mezi parazity tohoto druhu se pak řadí například hlístice z rodu \"Oesophagostomum\", škrkavkovití, prvoci z rodu \"Eimeria\" a vakovka lidská (\"Balantidium coli\").", "", "Prasatům sundským ubývá vhodné životní prostředí. Areál výskytu se v některých oblastech zmenšil po druhé světové válce, kdy se na Jávě rozrostla lidská populace. Ilegální kácení tekových lesů je považováno za hrozbu, která se rozmohla především po indonéském politickém otřesu z let 1996−1998, kdy byly krádeže tek hlášeny po celé Jávě. Následkem masivního odlesňování vyhynul i poddruh prasete sundského na ostrově Madura. Změna stanoviště způsobila rozšíření prasat divokých, která mohou být potravními konkurenty prasat sundských a vzájemné křížení mezi nimi může rovněž ohrozit genofond sundských prasat, avšak tato hrozba se nezdá být velká, zvláště ne na ostrově Baewan, kde z pozorování z roku 2015 nebylo zjištěno ani jedno prase divoké. Největším nebezpečím se stal lov. Prasata jsou zabíjena sportovními lovci, ale také zemědělci, kteří je loví kvůli škodám na zemědělských plodinách, přičemž k lovu používají psy a pasti, k nejčastějším způsobům zabíjení však patří trávení pomocí jedů. Za jednu noc může být prý otráveno 10 až 40 prasat, či průměrně až 100 kusů týdně. Kvůli nelegálním otravám vymizela velká část populace prasat mezi Semarangem a Surabajou, stejná činnost je problematická i v provincii Západní Jáva a Pembarisan Hills, přičemž probíhá i navzdory zákonům. Na ostrově Bawean jsou prasata sundská lovena křesťanskými přistěhovalci z ostrova Sumatra; původní muslimské obyvatelstvo je nezabíjelo.", "Prase sundské je jedním z nejohroženějších druhů prasat na světě. Je natolik vzácným, že bylo v roce 1970 považováno za skoro vyhynulé, avšak o jedenáct let později byla na východní Jávě objevena malá populace tohoto druhu. Dle Mezinárodního svazu ochrany přírody je prase sundské hodnoceno jako ohrožený taxon s klesající populací, která největší pokles zaznamenala po roce 1980, během let 1998–2016 klesla asi o polovinu, přesná čísla nejsou známa. Prasata sundská se v malých počtech vyskytují v několika chráněných územích; bylo navrženo (1993) vytvořit další. Poddruh \"S. v. verrucosus\" žije v Přírodní rezervaci Leuweung Sancang o rozloze 20 km, v Přírodní rezervaci Nusakambangan o rozloze 9,3 km a Národním parku Meru Betiri o rozloze 500 km. Poddruh \"S. v. blouchi\" obývající Bawean se vyskytuje v Přírodní rezervaci Bawean Island, mající rozlohu 45 km. V roce 2006 byl doporučen chov prasat sundských v zajetí, který by měl pomoci ve studiu druhu a posílit volně žijící populace vysazením vypěstovaných prasat. Program chovu úspěšně probíhá v Centru volně žijících živočichů Cikananga a uvažuje se o vypouštění jedinců do volné přírody. Další ochrana by měla spočívat v prozkoumání genů prasat sundských i divokých a oddělení čistých populací prasat sundských, aby byl zachován jejich genofond. Dále by měl být zjištěn vztah lidí k praseti jako ke škůdci, a také zamezení zabíjení tohoto druhu.", "Vzhledem k tomu, že je prase sundské přizpůsobivé, dalo by se domestikovat." ] }

{ "title": [ "Historie.", "CMT na českých obrazovkách.", "Vysílací frekvence." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Vysílání v kabelových sítích ve Velké Británii bylo spuštěno již 19. října 1992. Pro satelitní diváky se vysílání představilo až o rok později prostřednictvím družice Intelsat 601 AOR. Příjem \"CMT Europe\" z této družice byl zpočátku nekódovaný a sloužil k poskytování signálu pro kabelové operátory, nicméně s kódováním se již od počátku počítalo. Pro \"Gaylord\" bylo výzvou vytvoření evropského country kanálu a věděli, že v Evropě není country tak známé. Na rozdíl od americké \"CMT\" měla \"CMT Europe\" klást důraz na umělce jako Garth Brooks a Billy Ray Cyrus. V roce 1994 bylo zahájeno satelitní vysílání také na družici Astra 1B, kde \"CMT Europe\" sdílel transpondér s japonskou satelitní televizí JSTV. Vysílací čas mělo \"CMT\" vyhrazeno od 08:00 do 20:00 hodin středoevropského času a po skončení vysílání využíval transpondér \"JSTV\". \"Gaylord\" měl v úmyslu nabídnout satelitním divákům nepřetržité vysílání country hudby, ale vzhledem k zaplněnosti transpondérů na Astře vyčkával na uvolnění kapacity. To se povedlo až v roce 1996. Vzhledem k tomu, že v posledních dvou letech 1997 a 1998 generoval kanál ztrátu v celkové výši 20 000 000 amerických dolarů, bylo rozhodnuto vysílání ke dni 31. března 1998 ukončit. Na výši ztráty se podílely také vysoké náklady za pronájem satelitních transpondérů v Evropě, oproti jiným světadílům, a pomalý rozvoj kabelové televize. I přes ukončení \"CMT Europe\" měl \"Gaylord\" zájem zkusit šířit značku \"CMT\" v Evropě i nadále, tentokrát však prostřednictvím prodeje programových bloků \"CMT\" televizním distributorům v Německu, Irsku, Skotsku a ve Skandinávii a napodobit tak úspěšný model E! Entertainment TV.", "Kanál \"CMT Europe\" se českým divákům představil v letech 1994 a 1995, kdy Česká televize zahájila vysílání pořadu \"Country hitparáda CMT\", pro který si nechala registrovat název u \"Úřadu průmyslového vlastnictví\". Na stanici Kabel Plus Film se vysílal obdobný pořad s názvem \"Písničky ze CMT\". \"CMT Europe\" byl postupně zařazován také do českých kabelových sítí a v roce 1997 jej měly v nabídce tito kabelový operátoři :", "Hudební kanál \"CMT Europe\" byl šířen prostřednictvím kabelových sítí a satelitu." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Chování.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Marabu indomalajský se vyskytuje ve východní a jihovýchodní Asii, obývá například Indii, Srí Lanku, Bangladéš, Indonésii (Jáva, Borneo, na Borneu je nárůst populace hlášen převážně v zimě), Malajsii, Myanmar, Thajsko, Severní Koreu a Kambodžu, kde žije největší populace. Občas se vyskytuje také v Nepálu, Bhútánu a na ostrově Bali. V Číně vyhynul. Druh není stěhovavý, možné jsou však lokální migrace především v návaznosti na deště. Vyskytuje se v zaplavených oblastech, jako jsou mokřady, mangrovy, jezera, případně rýžová pole. V tomto prostředí se i rozmnožuje.", "Marabu indomalajský je velký druh čápa se vzpřímeným držením těla, který dosahuje výšky 110 až 120 cm, hmotnosti až 5 kg a rozpětí křídel, jež jsou dlouhá a široká, 200 až 210 cm. Nohy, krk a zobák jsou dlouhé. Létá pomocí plachtění a před vzletem musí počkat na vzdušné proudy. Zbarvení peří je na hřbetě kovově lesklé a na břiše bílé. Na hlavě a krku peří neroste, kůže má zbarvení od žluté, přes oranžovou až po červenou. Nohy jsou nazelenalé až téměř černé. Mláďata jsou až na holý krk a hlavu porostlá bílým prachovým peřím. Nedospělí jedinci se od dospělců odlišují matnějším méně lesklým peřím. Samci a samice se od sebe zbarvením neodlišují, avšak samec je obvykle větší a rovněž má mohutnější zobák. Tento druh se vzhledem podobá marabuovi indickému, je však menší a druhy lze od sebe odlišit také pomocí odlišného zbarvení.", "Nebylo zjištěno dostatečné množství podrobností o chování tohoto druhu. Je převážně samotářský a více jedinců se spolu setkává především v době rozmnožování. To začíná na počátku období sucha. Samci mají v tuto dobu barvy na krku a hlavě jasnější než obvykle, období námluv trvá asi 3 měsíce před kladením vajec. Na stromech, například v mangrovnících, si pár staví hnízdo lemované větvičkami a listy ve výšce 12–30 m. Měří 60 až 150 cm a je hluboké 10 až 120 cm. Často je využíváno také hnízdo z minulých let. V tomto hnízdě probíhá i samotné páření a samice do něj naklade 2–4 vejce, o která se starají oba rodiče. Pár se zdraví zvedáním hlavy a krku a následným spuštěním podobně jako afričtí marabuové (\"Leptoptilos crumeniferus\"). Inkubační doba činí 28 až 30 dnů. Druh je tichý, komunikuje spolu bučivými a kňučivými zvuky. Nepřátele zastrašuje upřeným pohledem, nafouknutím hrdelního vaku a křikem. Potravu tvoří například žáby, ryby (oblíbenou potravou jsou lezcovití), plazi, drobní savci a bezobratlí (korýši, kobylky), pojídají rovněž mršiny. Kořist loví v malých skupinách při odlivu, každý jedinec je vzdálen zhruba 50 m od ostatních. Procházejí po okrajích bažin a pátrají po potravě, někdy rovněž propátrávají bahno a vybírají kořist z něj. Byli pozorováni jedinci, kteří si úlovek odnesli do hnízda.", "Marabu indomalajský je hodnocen Mezinárodním svazem ochrany přírody jako zranitelný. Nebezpečí představuje především ztráta přirozeného prostředí (kácení původních porostů, vysoušení bažin, intenzifikaci zemědělství, používání pesticidů, šíření invazivních vodních hyacintů), ale i lov. Populace je klesající a čítá celkem 5 500 až 10 000 dospělců. Řada důležitých hnízdních kolonií se nachází v národních parcích a chráněných oblastech, ochrana se nadále soustřeďuje například na vejce a mláďata, která jsou vybírána z hnízd, kambodžskému obyvatelstvu byla za nenarušování hnízdění těchto ptáků nabídnuta i finanční odměna. Mezi navržená ochranná opatření patří například sledování hnízdních kolonií těchto ptáků, jejich ochrana i mimo chráněné oblasti, kontrola pesticidů, a zakázání lovu a odchytu tohoto druhu." ] }

{ "title": [ "Statistika.", "Zahraniční turisté.", "Hlavní turistické destinace.", "Festivaly a veletrhy.", "Turistické regiony a oblasti." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "V roce 2018 do České republiky přijelo celkem 10 635 645 turistů, nejvíce z těchto zemí:", "Podle agentury CzechTourism byly v roce 2014 nejnavštěvovanějšími turistickými cíli v ČR Pražský hrad (1 799 300 turistů), Zoologická zahrada Praha (1 382 200), AquaPalace Praha (845 300), Dolní oblast Vítkovic a Landek Park v Ostravě (808 900), Staroměstská radnice v Praze (739 800), Pivovarské muzeum a podzemí v Plzni (600 000), Zoologická zahrada Zlín-Lešná (585 100), Židovské muzeum v Praze (580 000), Petřínská rozhledna v Praze (557 400) a Zoologická zahrada Ostrava (540 500). Úspěch pražské zoo souvisí s její prestiží. V roce 2015 uživatelé největšího cestovatelského serveru TripAdvisor pražskou zoo určili jako 4. nejlepší na světě. Magazín Forbes ji roku 2008 označil za sedmou nejlepší na světě. Z hradů a zámků jsou krom Pražského hradu nejnavštěvovanější zámek Lednice, zámek Český Krumlov, zámek Hluboká nad Vltavou, hrad Karlštejn, zámek Průhonice, zámek Dětenice, zámek Konopiště, Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži a zámek Loučeň. Ve Středočeském kraji jsou turistickými lákadly také kostnice v Sedlci v Kutné Hoře a chrám svaté Barbory tamtéž, hrady Křivoklát, Český Šternberk a Kokořín, zámky Poděbrady a Veltrusy, v Jihočeském kraji klášter Vyšší Brod, hrady Rožmberk a Zvíkov, zámky Orlík, Červená Lhota a Jindřichův Hradec, v Karlovarském kraji hrad Loket, v Ústeckém kraji Památník Terezín, hrad Hazmburk a zámek Duchcov, v Libereckém hrady Trosky, Grabštejn, Lemberk, Bezděz a zámek Sychrov, v Královéhradeckém Bílá věž v Hradci Králové, hrad Kost, zámky Ratibořice, Karlova Koruna a Hrádek u Nechanic, v Pardubickém zámek Pardubice a Muzeum v přírodě Vysočina s expozicemi v obci Vysočina a ve městě Hlinsko, na Vysočině zámek Telč, v Olomouckém hrad Bouzov, v Jihomoravském katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, hrady Špilberk, Pernštejn, Veveří a Bítov, ve Zlínském Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, hrad Buchlov a zámek Buchlovice. Z kulturních institucí jsou nejnavštěvovanější Národní muzeum v Praze, Národní galerie Praha, Národní technické muzeum v Praze, Národní zemědělské muzeum v Praze, Hornické muzeum v Příbrami a České muzeum stříbra v Kutné Hoře. Z přírodních památek to jsou Punkevní jeskyně a propast Macocha, soutěsky Kamenice, Pravčická brána, Koněpruské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně či Jetřichovické vyhlídky. Mimořádné postavení mají kulturní památky zapsané na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kromě již uvedených (Kroměříž, Český Krumlov, centrum Prahy) jsou to vila Tugendhat v Brně, vesnice Holašovice, historické jádro Kutné Hory, Lednicko-valtický areál, zámek a zámecký areál Litomyšl, sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci, historické centrum Třebíče s Bazilikou svatého Prokopa, židovským městem a židovským hřbitovem a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Na seznam nehmotného světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Jízda králů na Slovácku a na Hané, sokolnictví, masopustní průvody s maskami na Hlinecku a slovácký verbuňk. Některé lokality mají zvláštní význam pro spjatost s českými dějinami nebo mýty – hora Říp, Vyšehrad, hora Blaník, Velehrad spojený s památkou cyrilometodějskou a velkomoravskou, kostel svatého Václava ve Staré Boleslavi spjatý s legendou o zabití knížete Václava, pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje v Praze, kde za druhé světové války zahynuli strůjci atentátu na Heydricha. Tradičními turistickými magnety bývala lázeňská města jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, ovšem lázeňství se dostalo do krize. Karlovy Vary si však zachovávají atraktivitu kupříkladu i díky každoročnímu mezinárodnímu filmovému festivalu. Tato filmová přehlídka založená po druhé světové válce je dnes největší kulturní akcí v ČR. Významné rekreační oblasti v ČR jsou České Švýcarsko, Český ráj, Krkonoše a Šumava.", "Významnou součástí turistického ruchu jsou různé festivaly a přehlídky. K největším festivalům vážné hudby patří Pražské jaro, Smetanova Litomyšl a Janáčkovy Hukvaldy. V oblasti jazzu je to Jazz Goes to Town v Hradci Králové, Bohemia JazzFest pořádaný v různých městech současně a Prague Proms. Největším tanečním festivalem je Tanec Praha. V oblasti výtvarného umění je to přehlídka Praguequadriennale, zcela zvláštní výtvarnou akcí je pak Festival světla Signal, pravděpodobně nejnavštěvovanější kulturní akce v ČR. K velkým divadelním akcím patří tradiční festival amatétského divadla Jiráskův Hronov, loutkářská Skupova Plzeň či na moderní cirkus a akrobacii zaměřená Letní Letná. Divadlo i hudbu spojuje festival v bohnické psychiatrické léčebně Mezi ploty. Největšími knižními akcemi jsou Svět knihy a Festival spisovatelů Praha. V oblasti rockové a popové hudby jsou největšími festivaly Rock for People, Colours of Ostrava, Trutnov Open Air Festival, Benátská noc, Hrady CZ, Votvírák, United Islands of Prague, Sázavafest či Mácháč. V oblasti rapu a hip hopu je největší akcí Hip Hop Kemp u Hradce Králové, největšími metalovými festivaly jsou Masters of Rock ve Vizovicích a Brutal Assault v Josefově, v oblasti taneční hudby Beats for Love ve Vítkovicích a Mighty Sounds. Největší akcí lidové hudby je tradičně Mezinárodní folklorní festival Strážnice. Největším a nejtradičnějším filmovým festivalem je Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Jemu se snaží širokým záběrem konkurovat Febiofest. Další festivaly mají užší žánrové zaměření – na dětský film se zaměřuje Film festival Zlín, na film kreslený a loutkový AniFest, na film dokumentární Jeden svět a Jihlava, výhradně české filmy mohou na festival Finále Plzeň. Dlouhou tradici má mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Tradičními přehlídkami průmyslovými jsou brněnský strojírenský veletrh a zemědělská výstava Země živitelka v Českých Budějovicích.", "Česká republika je rozdělena do 17 turistických regionů a 40 turistických oblastí:" ] }

{ "title": [ "Úspěchy.", "Neúspěchy.", "Parametry.", "Vývoj.", "Dokování.", "Kosmické lety." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Při bezpilotních testech proběhlo mezi tělesy Kosmos 186 a Kosmos 188 v roce 1967 první bezpilotní spojení mezi dvěma tělesy v historii kosmonautiky. Mezi další úspěchy patří první dokování mezi dvě pilotovanými kosmickými tělesy, konkrétně šlo o Sojuz 4 a Sojuz 5, kdy dva kosmonauti Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov přestoupili ze Sojuzu 5 do Sojuzu 4. Dále nejdelší pilotovaný kosmický let jediné samostatné lodě, který uskutečnili Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov v Sojuzu 9 a který trval 18 dní.", "V této verzi lodě Sojuz se také zabil první kosmonaut, který zahynul při vesmírném letu, respektive při přistání. Sojuzu 1 se totiž neotevřel padák, což vedlo ke smrti kosmonauta Vladimira Komarova.", "Sojuz 7K-OK mohl nést na palubě až tři kosmonauty, kteří ovšem museli letět bez ochranných skafandrů. Od dalších verzí Sojuzu může být tato odlišena prohnutými solárními panely. Tato verze byla také vybavena automatickým dokovacím systémem Igla, což vyžadovalo umístění speciálních radarových antén.", "Verze 7K-OK byla původně verzí Sojuzu LOK, určeného pro lety k Měsíci, která měla sloužit k testování na oběžné dráze Země. Na rozdíl od verze LOK neměla větší anténu nutnou ke komunikaci od Měsíce. Tato verze také měla toroidní palivovou nádrž, která ovšem při všech pilotovaných letech zůstala prázdná. Když bylo koncem 60. tet rozhodnuto, že Sojuz bude létat hlavně jako loď určená k přepravě posádek na vesmírné stanice, byla tato nádrž u pozdějších verzí počínaje verzí Sojuz 7K-OKS odstraněna.", "Tato verze Sojuzu měla na oběžné dráze Země především testovat dokování. Proto měl Sojuz sondážní a stabilizační dokovací mechanismus určený ke spojení s ostatními tělesy na oběžné dráze s cílem shromáždit data pro pozdější sovětské vesmírné stanice. Sojuz 7K-OK měl tedy dvě varianty aktivní a pasivní. Aktivní loď se spojovala s druhou pasivní. Dokovací mechanismus Sojuzu ovšem neumožňoval přechod kosmonautů vnitřkem kosmické lodi do druhého tělesa. Kosmonauti tedy museli přestoupit do druhé lodě volným prostorem, což bylo poprvé vyzkoušeno při letu Sojuzů 4 a 5. Průchod vnitřkem umožňovala až další verze 7K-OKS.", "První bezpilotní test Kosmos 133 proběhl v listopadu 1966. První pilotovaný let Sojuz 1 v dubnu 1967, tento let ovšem skončil smrtí kosmonauta. První úspěšný pilotovaný let byl až Sojuz 3 v říjnu 1968. Poslední start této verze Sojuz 9 proběhl v roce 1970." ] }

{ "title": [ "Před vydáním.", "Vydání.", "Skladby.", "Kritika.", "Turné k albu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kapela začala o albu přemýšlet na jaře 2015 během turné s Twilight Force. Podle zpěváka Tonyho Kakka původně plánovali, že album bude více „metalovější a tvrdší“, tedy podobné prvním nahrávkám skupiny. Po turné se ovšem kapela na nějakou dobu odmlčela, a když pak začal Kakko znovu přemýšlet o další desce, rozhodl se ji podle vlastních slov udělat více „hlubší a rozmanitější, než je pouhé metalové album“. Materiál k albu začal Kakko skládat před začátkem zimního turné 2016 v Severní Americe, kde Sonata Arctica vystupovala s kapelou Nightwish. Na začátku července 2016 kapela na svém facebookovém profilu oznámila, že album bylo nahráno a smícháno. Dne 21. července pak prozradila, že se deska bude jmenovat \"The Ninth Hour\" a vyjde 7. října 2016 u vydavatelství Nuclear Blast. Kakko o přebalu alba řekl, že část vyjadřuje utopickou a část dystopickou scénu budoucnosti. Celé album bylo nahráno ve Studiu 57 ve finské obci Nedervetil a smícháno Pasi Kauppinenem. Na produkci se podíleli samotní členové skupiny. První singl z alba „Closer to an Animal“ vyšel 12. srpna. Podle klávesisty Henrika Klingenberga se jedná o mix metalu a hudby osmdesátých let, který bude posluchače provázet na celém albu. Druhý singl jménem „Life“ vyšel v digitální podobě 16. září. O týden později k písni Sonata Arctica vydala videoklip režírovaný Villem Juurikkalem.", "Album \"The Ninth Hour\" oficiálně vyšlo 7. října 2016 u vydavatelství Nuclear Blast na CD a v digitální podobě. Kromě základní CD verze kapela desku vydala také v digipak edici, ve verzi vinylové LP dvojdesky (průhledné, modré nebo černé provedení) a v podobě limitované mailorder edice. Ta obsahuje digipak verzi alba a plátno o velikosti 40×40 cm, na kterém je vyobrazen obal alba. Na digipak edici kapela nahrála jako bonusovou skladbu cover k písni „Run to You“ od Bryana Adamse. Do japonské edice byla zařazena bonusová skladba „The Elephant“.", "Deváté studiové album Sonaty Arcticy otevírá energetická skladba „Closer to an Animal“, kterou kapela zveřejnila již v srpnu jako první singl. Následuje pestrá písnička s chytlavým refrénem nazvaná „Life“, která je podle Kakka nejspíše jedinou veselou písní na desce. Také tato píseň vyšla coby singl. Třetí v pořadí je tvrdší skladba „Fairytale“. Po svižnějším začátku deska pokračuje baladou „We Are What We Are“, jež má melancholický nádech. Úvod této skladby obstarala flétna, na kterou hrál Troy Donockley. Skladba „Till Death's Done Us Apart“ začíná pomalou klidnou melodií, kterou přeruší kytary, a Sonata Arctica zrychlí na tempo předchozích skladeb. Píseň končí opět pomaleji, tentokrát ovšem spíše za děsivého doprovodu kláves. Šestá „Among the Shooting Stars“ je přímočará a pomalejší melodická skladba, která vypráví romantický příběh mezi vlkodlakem a člověkem. Do druhé poloviny alba vstupuje skladba „Rise a Night“, což je jedna z nejrychlejších písní na albu, podobná spíše prvním nahrávkám této skupiny. Během čtyř a půlminutové písně „Fly, Navigate, Communicate“ změní kapela několikrát tempo a v písni jsou na popředí jasně slyšet elektrické kytary. „Candle Lawns“ je další baladou na albu. V této skladbě je velmi emocionální refrén, který podtrhují klávesy. Desetiminutová „White Pearl, Black Oceans (Part II: By the Grace of the Ocean)“ je ještě pomalejší a melancholičtější než předchozí „Candle Lawns“. Přibližně v polovině skladby se ovšem zrychlí tempo a píseň je zakončena se silnými orchestrálními prvky. Album uzavírá další pomalá píseň „On the Faultline (Closure to an Animal)“, která je hraná především za doprovodu piana.", "Nahrávka získala u kritiků spíše kladná hodnocení. Například Jake Patton v recenzi pro hudební server Metal Wani řekl, že na albu je hodně dobrých písních, ale žádná ho neuchvátila, což podle něj z nahrávky dělá místy chladné a nezajímavé album. Zároveň si ale podle vlastních slov poslech alba užil a desku ohodnotil 7.8 body z 10. Recenzent Robert Čapek z magazínu Spark ve své recenzi uvedl, že „prvních dvacet minut desky je možná nejsilnějších v celé diskografii kapely“. Ve druhé třetině alba už ovšem podle něj „klesá kreativita a závěr desky je pádem o celá patra dolů“. Sám album ohodnotil 4 body ze 6 a v celkovém hodnocení redaktorů Sparku dostala nahrávka 3.53 bodů. Mezi předními příčkami hitparád se album umístilo ve Finsku v žebříčku Suomen virallinen lista, kde obsadilo druhé místo, a ve švédském Sverigetopplistan, kde se probojovalo na sedmou příčku mezi rocková a metalová alba. V kanadské hitparádě Canadian Albums Chart se dostalo na patnáctou pozici, ve švýcarské Schweizer Hitparade na osmnáctou a v Německu obsadilo v žebříčku Media Control Charts dvacáté druhé místo.", "První evropské turné k albu začalo 7. října 2016, přesně v den vydání nahrávky, v norském Trondheimu. Kapela během evropského turné odehrála celkem čtrnáct koncertů a navštívila devět zemí. Na turné jako předkapela vystupovali Twilight Force. V listopadu a prosinci Sonata Arctica objela turné po USA a Kanadě, kde odehrála třicet dva koncertů. Spolu se Sonatou Arcticou zde vystupovaly skupiny Leaves' Eyes a Omnium Gatherum. Během února až dubna 2017 poté Sonata Arctica vystupovala na dalším evropském turné, během kterého vystoupila také ve Zlíně v klubu Masters of Rock Cafe. Na toto turné jako předkapely jely skupiny Striker a Triosphere, kterou na konci března nahradila skupina Thunderstone. K \"The Ninth Hour\" Sonata Arctica v květnu a v červnu odehrála koncertní sérii také v Jižní Americe. V rámci festivalů v létě 2017 vystoupila mimo jiné v srpnu na Wacken Open Air, největším metalovém festivalu v Evropě." ] }

{ "title": [ "Hudba.", "\"The Brian Jonestown Massacre\".", "The Committee to Keep Music Evil.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Kromě své vlastní kapely Newcombe spolupracoval s mnoha dalšími kapelami: The Dandy Warhols, The High Dials, The Manvils, Innaway a The Quarter After. Natočil a produkoval album \"Got Live If You Want It\" americké rockové kapely Dead Meadow a společně s Lorraine Leckie nahrál cover písně \"Dirty Old Town\" od Ewana MacColla, píseň vyšla na jejím albu \"Four Cold Agels\", které bylo vydáno v roce 2008.", "Newcombe založil skupinu The Brian Jonestown Massacre v San Franciscu v roce 1990. Jádro kapely v prvních letech existence kapely tvořili Matt Hollywood, Jeffrey Davies, Joel Gion, Travis Threlkel, Peter Hayes (BRMC), Patrick Straczek, Ricky Maymi, Brian Glaze, Elise Dye a Dean Taylor, v kapele však docházelo k častým změnám v obsazení. Newcombe napsal většinu písní, na některých písních spolupracoval s Mattem Hollywoodem, který ale ze skupiny v roce 1998 odešel, načež se Newcombe stal téměř synonymem BJM. Newcombe napsal během 15 let hraní přes 150 skladeb.", "Newcombe založil své vlastní vydavatelství, na kterém vyšly jak desky The Brian Jonestown Massacre \"Bravery, Repetition and Noise\" a \"Spacegirl and Other Favourites\", tak album kapely The Lovetones (\"Be What You Want\"), a album kapely Dead Meadow (\"Got Live if You Want It\") Většina alb, která ve vydavatelství vyšla byla produkována Robem Campanellou.", "Část jeho života je zachycena v dokumentárním filmu Dig!, který se zaměřuje na napjaté vztahy mezi kapelami BJM a Dandy Warhols usilující o komerční úspěch. Jeho zatím poslední alba s BJM jsou \"Musique de Film Imaginé\" album vyšlo v dubnu 2015 a deska \"Mini Album Thingy Wingy\", která byla vydána také v roce 2015. \"I Declare Nothing\" vychází v červnu 2015, je album na kterém spolupracoval s kanadskou zpěvačkou \"Tess Parks\". V současné době Anton pracuje hlavně ve svém vlastním studiu v Berlíně, kde také produkuje alba pro jiné kapely, například Dead Meadow nebo The Vacant." ] }

{ "title": [ "Mezinárodní právo.", "Etika." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Po druhé světové válce byla přijata řada smluv, jimiž se řídí zákony války. Ženevské úmluvy jsou široce přijímané, protože reagují proti praktikám druhé světové války. I když se Čtvrtá Ženevská úmluva pokusila zaručit právní ochranu pro civilní obyvatelstvo v době války, přijaté zákony se týkají pouze okupovaných oblastí. V roce 1977 byl přijat Protokol I zakazující úmyslný nebo bezohledný útok na civilisty a civilní objekty v bojové zóně, zasahující strana by naopak měla udělat maximum pro ochranu. I když byl ratifikován 173 zeměmi, na Protokol I stále nepřistoupilo 6 států: Spojené státy, Izrael, Írán, Pákistán, Indie a Turecko. Úmluva Římský statut je v tomto ohledu přísnější a definuje jakékoli \"úmyslně cílené útoky proti civilnímu obyvatelstvu\" jako nelegální. Dosud však nebyla ratifikována zdaleka ve všech vyspělých zemích.", "Mnoho moderních národů odvozuje svůj přístup k etice civilních obětí z teorie Spravedlivé války, která prosazuje systém proporcionality. Válečné aktivity jsou podle této teorie ospravedlněny, pokud očekávané celkové vedlejší ztráty vyváží válkou dosažené cíle. V principu jde o aplikovaný utilitarismus, morální systém, který prosazuje, že morálně správné jednání je to, které tvoří nejvíce dobra. Nicméně filozofové morálky tento koncept často zpochybňují. Jsou to především zastánci morálního absolutismu, který zastává názor, že morální pravidla jsou absolutní. Jedno z takových pravidel by mělo být, že napadeni mohou být pouze nepřátelští bojovníci, jako pachatelé zločinu. Filozof Thomas Nagel takový přístup obhajuje ve své eseji \"Válka a Masakr\". Jiným přístupem je pacifismus, přesvědčení, že jakýkoliv druh války je morálně nepřípustný." ] }

{ "title": [ "Vědecké cíle.", "Družice.", "Přístroje.", "Start.", "Pokus o přistání prvního stupně." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejdůležitější vědecké cíle mise jsou:", "Družice Jason-3 byla postavena společností Thales Alenia Space na základě smlouvy s Národním centrem kosmického výzkumu. Družice má dvojici solárních panelů dodávajících výkon 580 Wattů. K orbitálnímu manévrování slouží celkem čtyři trysky používající jako palivo hydrazin. K řízení letové polohy jsou použita reakční kola s magnetickým točivým momentem používaná pravidelně k zastavení rotace kol. Při startu družice vážila 553 kilogramů, bez paliva 525 kilogramů.", "Jason-3 má na palubě pět hlavních vědeckých přístrojů. Nejdůležitějším je výškoměr Poseidon-3B, odvozený z výškoměru na předchozí družici Jason-2. Dále jsou na sondě pokročilý mikrovlnný radiometr (AMR-2), soustava laserových zpětných odražečů (LRA), systém přesného určení polohy (GPSP) nebo systém určení pozice na základě Dopplerova jevu (DORIS). Dále nese sonda další dva přístroje k provádění společného radiačního experimentu, jsou to přístroje k charakterizování a modelování životního prostředí (CARMEN-3), který měří tok nabitých částic, a teleskop měřící záření nabitých částic (LPT).", "Plány na start sondy u Space X se objevily již v roce 2013. Start byl původně plánován na červenec 2015. Nicméně byla zjištěna kontaminace jedné z trysek družice, která musela být vyměněna. Další zpoždění vzniklo po havárii rakety Falcon 9 na konci června 2015. Poté co se raketa Falcon 9 vrátila do služby v prosinci 2015, bylo oznámeno, že Jason-3 poletí do vesmíru v lednu 2016 na raketě verze 1.1. Sedm sekund dlouhá statická požární zkouška rakety byla dokončena v první polovině ledna 2016, následně byl vydán souhlas ke startu a 17. ledna raketa s družicí Jason-3 úspěšně odstartovala z Vandenbergovy letecké základny. Po 56 minut dlouhém letu byla družice navedena na cílovou oběžnou dráhu o výšce 1336 kilometrů.", "V lednu 2016 bylo potvrzeno, že se Space X pokusí s prvním stupněm rakety Falcon vynášejícím Jason-3 přistát na plošině nacházející se asi 320 km od amerických břehů v Tichém oceánu. Tento pokus následoval po prvním úspěšném přistání na pevnině v prosinci 2015. Přibližně devět minut po startu došlo k oddělení prvního stupně. Stupeň se hladce dotkl přistávací plošiny, ale došlo k tomu, že se zablokoval jeden ze zámků na jedné ze čtyř přistávacích nohou. To vedlo k převrácení stupně a explozi. Zbytky stupně se dostaly na břeh 18. ledna 2016." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí, inženýr.", "Kosmonaut." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se ve městě Novomoskovsk v Tulské oblasti Sovětského svazu. Jeho otec byl vojákem a rodina se proto často stěhovala, do první třídy chodil na kosmodromu Pleseck. Zajímal se techniku, na vysokou školu – Moskevský letecký institut – byl přijat bez přijímacích zkoušek jako vítěz konkursu „Kosmos“. Institut absolvoval roku 2005 v oboru letectví a kosmonautika, poté začal pracovat jako inženýr v kosmické společnosti RKK Energija.", "Už od roku 2004, ještě jako student, procházel lékařskou komisí, přihlásil se do náboru kosmonautů roku 2006 a prošel, dne 8. srpna 2006 získal doporučení Státní meziresortní komise k zařazení do oddílu kosmonautů RKK Energija (společně s Jelenou Serovovou). Byl zařazen do oddílu kosmonautů RKK Energija (jako kandidát na kosmonauta, od 10. srpna 2009 jako zkušební kosmonaut), absolvoval dvouletou všeobecnou kosmickou přípravu a 9. června 2009 získal kvalifikaci zkušební kosmonaut. V souvislosti se sjednocením ruských oddílů kosmonautů odešel z Energije a od 22. ledna 2011 je kosmonautem v oddílu Střediska přípravy komsonautů Roskosmosu. V září roku 2012 v rámci programu CAVES Evropské kosmické agentury strávil s dalšími pěti kosmonauty Andrewem Feustelem, Andreasem Mogensenem, Sóičim Nogučim, Michaelem Finckem a Davidem Saint-Jacquesem šest dní v jeskyni na Sardini. V letech 2012–2014 pracoval ve Středisku řízení letů jako hlavní operátor, účastnil se předstartovní přípravy přistávacích modulů lodí Sojuz. V červnu 2015 byl, s Alexandrem Misurkinem a Markem Vande Hei vybrán jako člen Expedice 51/52 na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Posádka zahájila společnou přípravu, do vesmíru měli vzlétnout v březnu 2017 v lodi Sojuz MS-04. Trojice byla současně záložní pro Sojuz MS-02 a Expedice 49/50. V srpnu 2015 složení posádky Sojuzu MS-04 oficiálně potvrdila NASA. V září 2016 Roskosmos oznámil, že do připojení modulu Nauka k ISS bude velikost posádky ruského segmentu ISS snížena ze tří na dva kosmonauty, v souvislosti s tímto řešením byly změněny sestavy expedic a Tichonov vypadl z posádky Sojuzu MS-04 a Expedice 51/52. Roku 2017 byl jmenován do posádky Sojuzu MS-10, následující rok ho posunuli na Sojuz MS-15, koncem roku 2018 bylo i to změněno a nakonec dostal místo velitele lodi Sojuz MS-16 se startem v dubnu 2020, jako člen Expedice 62/63. Nikolaj Tichonov je od roku 2008 ženatý, má jednu dceru." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Designové výzvy.", "Úrovně kontroly.", "Nepohodlí při cvičení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "První komerčně dostupná sportovní podprsenka byla \"Free Swiming Tennis Bra\" (volno-plavecká a tenisová podprsenka), kterou představila společnost Glamorise Foundations, Inc. v roce 1975. První sportovní podprsenka se původně nazývala \"jockbra\", byla vynalezena v roce 1977 Lisou Lindahl a divadelní kostýmní výtvarnicí Polly Smith s pomocí její asistentky, Hinda Miller Hindy Schreiber. Sestra Lisy Victoria Woodrow, si stěžovala na špatné zkušenosti při cvičení v běžné podprsence, zejména na padání ramínek, odřená a bolavá prsa. Během průzkumu Lisy a Polly při hledání lepší alternativy, navrhl manžel Lisy, že to co potřebuje je suspenzor pro ženská prsa. V obchodě pro kostymérky divadla Royall Tyler na univerzitě Vermont, Lisa a Polly tedy sešily dva suspenzory dohromady a daly jim přezdívku \"jockbra\". Jeden z jejich původních Jogbras je bronzový a je vystaven v blízkosti divadelního obchůdku s kostýmy. Dva další jsou umístěny u Smithsonian a další v Newyorském metropolitním muzeu umění. V roce 1990 společnost Playtex získala Jogbra od Lisy a jejích partnerů. Potom následoval výzkum profesorky chirurgie na Univerzitě Lékařství a Stomatologie v New Jeersey, Christine Haycock, která měřila pohyb prsou u žen, které běžely na běžícím pásu. Vyhledávaná výrobci podprsenek pro svou odbornost, prosazovala široký spodní pás pro extra podporu a pevná ramínka, která by minimalizovala pohyb prsou. Nemožností zasáhnout mainstrýmové výrobce podprsenek, začala spolupracovat s externím oděvním návrhářem Heidi Fiskem a založila společnost Enell Incorporated. Po značném lobbingu, přesvědčila Oprah Winfrey v roce 2001, aby zkusila její podprsenku. To vedlo k velmi pozitivním recenzím v magazínu O: The Oprah Magazine a v roce 2001 se podprsenka objevila v show \"Show Oprah Winfrey\", a to mělo za následek obrovský nárůst objednávek.", "Sportovní podprsenky mohou buď zapouzdřit nebo stlačit prsa. Podprsenky, které zapouzdřit prsa mají tvarované košíčky, zatímco kompresní typ podprsenky omezuje pohyb stlačením prsou. Zapouzdřecí typ podprsenky je obecně účinnější při snižování nepohodlí, ale některé ženy dávají přednost kompresnímu stylu, které tak posílí jejich vnímání skromnosti. Nejčastější sportovní podprsenka je v podstatě navržena jako nátělník s odříznutou dolní polovinou. Další styly používají gelové a vodní vycpávky, stříbrná vlákna a airbagy. Bezešvá podprsenka byla vyrobena společností Wacoal, byla tvarovaná a kompresní. Kompresní podprsenka je navržena tak, aby tlačila prsa k hrudi a tím snížila pohyb a odraz. Jiné podprsenky jsou pletené v kruhovém vzoru, který dává podprsence schopnost podpory a elasticity. Běžné styly podprsenek využívají elastických a absorpčních látek jako jen Lycra, která snižuje podráždení tím, že odvádí pot od kůže. Sportovní podprsenky jsou také nošeny ženami po některých chirurgických zákrocích. V těchto případech se doporučuje kompresní, bezešvá podprsenka s předním zapínáním, která zaručuje pohodlí při léčení. Bylo zjištěno, že některé látky jako Lycra, pomáhají snížit otok a dokonce pomáhají při operacích prsou. Sportovní podprsenky jsou také vyráběny pro muže s velkými prsy, které jim umožní větší pohodlí při sportovních aktivitách. Tento druh podprsenek bývá často nazýván jako hrudní pás či kompresní vesta. Standardní dobře padnoucí podprsenky jsou konstruovány v podobě \"čtvercového rámu\", se všemi rozměry upravenými pro každou ženu v normální rovném postoji pažemi podél těla. Když žena vykonnává sportovní aktivitu, která vyžaduje zvednout ruce nad ramena, rám je napjat, protože je ukotven hrudním pásem a tlačí přímo na trapézový sval na rameni. To může mít za následek bolesti krku a ramen, necitlivost a brnění v rukou a bolesti hlavy. Aby se předešlo takovému problému, ramínka podprsenky jsou většinou zkřížena na zádech nebo vedou za krkem.", "Různé fyzické aktivity vyžadují i různé úrovně kontroly prsou. Jóga, chůze a zahradničení vyžadují pouze \"lehkou\" kontrolu; jízda na kole, power walking a pěší turistika vyžadují \"střední\" kontrolu; tenis, fotbal a jogging vyžadují \"pevnou\" kontroly; a běh, intenzivní cvičení, box a jízda na koni vyžaduje \"maximální\" kontrolu. Některé atletky bývají znepokojeny tím, že sportovní podprsenka může interferovat s dýcháním, ale i když se zvýší tlak na hrudní koš, je prokázáno, že to nijak významně neovlivňuje dýchání.", "Asi 50 procent žen uvádí bolest nebo nepohodlí v prsou při cvičení. To se značně liší v intenzitě a může záviset na tom, co mají na sobě. V Australské studii 3 ženy (17-21, velikost košíčků B a C) byly fotografovány při cvičení bez podprsenky a poté s dvěma druhy podprsenek a po čtvrté měly specifickou sportovní podprsenku. Jak se dalo očekávat, pohyb prsou byl snížen díky podprsence a největší efekt byl se sportovní podprsenkou. Ženy oznámily, že s podprsenkou cítily lepší pohodlí a obzvlášť se sportovní podprsenkou. Nicméně, ne všechny sportovní podprsenky jsou vytvořeny stejně a žena by si měla vybrat podprsenku, která ji sedne perfektně. Během roku 2007, vědkyně, Dr. Joanna Scurr z University of Portsmouth provedla studii sedmdesáti žen při běhu. Ty představovaly nejširší rozsah velikostí prsou, které kdy byly studovány, včetně žen s velikostí košíčků DD, E, F, FF, G, H, HH, J, JJ. Joanna zjistila, že se prsa během cvičení pohybují ve třech rovinách – svisle, vodorovně a příčně, v celkových 8 polohách. Nespoutaný pohyb velkých prsou může přispět k prohýbání v průběhu let. Studie odhalila, že když žena běží, více než 50 % z celkového pohybu je vertikální, 22 % ze strany na stranu a 27 % dovnitř a ven. Studie z roku 2007 zjistila, že zapouzdřený typ sportovních podprsenek, ve které je každý košíček samostatně tvarován, jsou účinnější než kompresní typ podprsenek, které stlačují prsa k tělu a redukují tak pohyb prsou během cvičení. Dříve se věřilo, že ženám s menšími až středně velkými prsy vyhovují více kompresní typ podprsenky a ženy s většími prsy potřebují zapouzdřený typ podprsenky. Práce Joanny Scurr kritizovala toto přesvědčení a ukázala, že to neplatí. V roce 2010 Scurr, White a Hedger provedly studii o účinku podpory prsou při běhu. Hlavním cílem této studie bylo prozkoumat posun prsou do několika stran, rychlost a zrychlení s a bez podpory prsou během běhu a také stanovení kolerace při pohodlí prsa. Byly použity košíčky velikosti 15 D a byly užity během cvičení. Studie byla provedena na běžícím pásu s třemi různými podmínkami (bez podprsenky, tričko s podprsenkou a sportovní podprsenka) a došly k k závěru, že posun prsou a rychlost se snížila při zvýšení podpory prsou a žádný konkrétní směr pohybu prsou neukázal silnější vztah s bolestí prsou. Dále zjistili, že nepohodlí prsou většinou souviselo s rychlostí. Pozdější studie v roce 2011, kterou prováděla Scurr, se dívala na podporované a nepodporované posunutí prsou s cílem kvantifikovat několika směrný pohyb prsou přes různé úrovně aktivit a různých podmínek podpory prsou. Studie použila velikost košíčků 24 D a úroveň aktivity se pohybovala od chůze až po maximální běh na běžícím pásu. Maximální posun byl zaznamenán u pravého prsa, kdy prsa nebyla zpevněna při rychlosti 15 km/h, a ukázal celkový posun o 15,8 cm. Výsledky také ukázaly, že posun prsou byl snížen při zvýšení podpory až o 59% v zapozdřené podprsence oproti stavu bez podprsenky. Dále se ukázalo, že se výrazně zvýšilo posunutí prsou, když se rychlost běžeckého pásu zvýšila na 10 km/h. Studie dospěla k závěru, že při vyšší rychlosti aktivity, vertikální posun prsou byl nejvyšší, nicméně pohyb ze strany na stranu a dopředu, dozadu, představoval pouze polovinu celkového posunu prsou. To znamená, že by se střih sportovní podprsenky měl soustředit převážně na faktory vertikálního posunu, ale ne zcela ignorovat jiné roviny pohybu. Studie také zjistila, že nebyl nalezen žádný důkaz, kdy by se požadavky na podporu prsou změnily v závislosti na zvýšení rychlosti běhu. Střih by měl brát v úvahu sportovní specifikaci sportovní podprsenky, a měl by počítat s jednotlivými variacemi posunu prsou v různých sportech. Další výzkum na University of Portsmouth, provedený Debbie Risiusovou ukázal, že střih sportovní podprsenky by měl brát ohled i na věk, nejen na velikost. Její výzkum ukázal, že mladé ženy se potýkají při cvičení s pohyhem nahoru a dolů, zatímco starší ženy (+45) mají větší zkušenost s pohyhem prsou ze strany na stranu a dovnitř a ven. To naznačuje, že standardní sportovní podprsenka není vhodná pro všechny věkové kategorie žen. Proto střih by měl být přizpůsoben starším ženám podle specifického pohybu prsou. To může podpořit více starších žen, aby sportovaly a cítily se při cvičení pohodlně." ] }

{ "title": [ "Kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Je členkou klubu SK Motorlet Praha, kde ji trénuje Petra Škábová (rok 2018), vystudovala Českoslovanskou akademii obchodní v Praze. Na Evropských hrách 2015 v Baku se dostala do finále v závodě na 100 m volný způsob (4. místo) a na 200 m volný způsob (8. místo). Na mistrovství světa juniorů 2015 v Singapuru obsadila 15. místo v závodě na 100 metrů. Na mistrovství Evropy juniorů 2016 v Hódmezővásárhely získala dvě stříbrné medaile v závodech na 100 m a 200 m. Českým rekordem na kraulařské dvoustovce 1:58,14 splnila nominační limit na Letní olympijské hry 2016 v Rio de Janeiro, kde byla v šestnácti letech nejmladší členkou české výpravy. V závodě na 200 metrů tam skončila 31. časem 2:00.26 v rozplavbách, byla také členkou polohové štafety na 4x100, která ale byla v rozplavbě diskvalifikovaná. Na mistrovství Evropy juniorů 2017 v Netanje získala kompletní sbírku medailí, mistryní se stala na trati 50 m volný způsob v novém českém seniorském rekordu 25,06 s. Od tohoto mistrovství je také držitelkou českých rekordů na tratích od 50 do 200 m volný způsob. Na III. letních olympijských hrách mládeže v argentinském Buenos Aires získala tři medaile. Z toho byly dvě zlaté a jedna bronzová. Byla nejúspěšnější sportovkyní české výpravy. V prvním startu na trati 100 m volným způsobem vyhrála zlato v novém českém rekordu 54,19 s. Ve druhém startu brala bronz na trati 200 m volný způsob v čase 1:58,25. Druhou zlatou medaili získala v posledním startu na 50 m volným způsobem s velkým náskokem v čase 25,14, kdy na ni druhá závodnice z Japonska ztratila 25 setin." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Algebra.", "Spin elektronu.", "Detekce spinu.", "Energetické hladiny z Diracovy rovnice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jako řešení pro určité parciální diferenciální rovnice může být kvantovaný moment hybnosti psán jako: kde Libovolný daný směr \"z\" (obvykle určený vnějším magnetickým polem) \"z\"-projekce spinu je dán: kde je sekundární spinové kvantové číslo, sahající od − do + v krocích po jedné. To vytváří různých hodnot. Povolené hodnoty pro \"s\" jsou nezáporná celá čísla nebo poloviny celých čísel. Fermiony (jako elektron, proton nebo neutron) mají poločíselné hodnoty, zatímco bosony (například foton nebo mezon) mají celočíselné hodnoty spinu.", "Algebraická teorie spinu je věrnou kopií momentu hybnosti v teorii kvantové mechaniky. Předně spin dodržuje základní komutační vztah: kde ε je (antisymetrický) Levi-Civitův symbol. To znamená, že není možné současně zjistit dvě souřadnice spinu z důvodu omezení principem neurčitosti. A dále, vlastní vektory formula_9 a formula_10 splňují: kde formula_14 jsou operátory kreace a anihilace.", "První pokusy vysvětlit chování elektronu v atomech byly založeny na řešení Schrödingerovy rovnice pro atom vodíku, tedy nejjednodušší atom s jediným elektronem vázaným na jádro. Tento model byl úspěšný při vysvětlení mnoha rysů atomového spektra. Řešení požaduje, aby každý možný kvantový stav elektronu byl popsán třemi kvantovými čísly. Ty byly identifikovány jako hlavní kvantové číslo určující slupku elektronu, vedlejší kvantové číslo a magnetické kvantové číslo. Moment hybnosti je tak zvaná \"klasická\" koncepce měření hybnost hmoty pohybující se kruhově kolem bodu. Čísla slupek začínají na 1 a zvyšují do nekonečna. Každá slupka čísla obsahuje 2 orbitalů. Každý orbital je charakterizován svým číslem, kde nabývá hodnot od 0 do −1, a číslem momentu hybnosti, kde nabývá hodnot od + do −. Prostřednictvím různých aproximací a rozšíření, byli fyzici schopni rozšířit tento model z vodíku, na složitější atomy, obsahující více elektronů. Atomová spektra opatření radiace absorbovaná nebo emitované elektrony \"skákat\" z jednoho \"stát\" do druhého, kdy je stát zastoupený hodnotami n, l a m. Takzvaný \"pravidlo Transition\" omezuje co \"přeskočí\" jsou možné. Obecně platí, že skok nebo \"přechod\" je povolen pouze tehdy, pokud všechny tři čísla měnit v tomto procesu. Je to proto, že přechod bude schopen způsobit, že emise nebo absorpci elektromagnetického záření pouze tehdy, pokud se jedná o změny v elektromagnetickém dipólu atomu. V atomovém spektru lze změřit záření absorbované nebo vyzářené elektrony skákající z jednoho stavu do druhého, kde je stav zastoupený hodnotami, a. Takzvané translační pravidlo omezuje jaké skoky jsou možné. Obecně platí, že skok nebo přechod je možný pouze v případě že se v tomto procesu mění všechna tři kvantová čísla. To proto, že přechod bude schopen způsobit emisi nebo absorpci elektromagnetického záření pouze tehdy, když se jedná o změny elektromagnetickém dipólu atomu. Nicméně již v prvních letech existence kvantové mechaniky bylo rozpoznáno, že atomová spektra měření ve vnějším magnetickém poli Země nelze vysvětlit jen s pomocí, a. Řešení tohoto problému navrhli v roce 1925 George Uhlenbeck a Samuel Goudsmith, dva žáci Paula Ehrenfesta (který jejich myšlenku odmítl) a nezávisle na nich také Ralph Kronig. Tito představili myšlenku vlastní rotace elektronu, což by mohlo vést ke vzniku vektoru momentu hybnosti navíc spojenému s pohybem v orbitalu. Spinový moment hybnosti je charakterizován jako kvantové číslo s = 1/2 specificky pro elektron. Analogicky jako v případě jiného kvantovaného momentu hybnosti L je možné získat výraz pro celkový spinový moment hybnosti: kde Jemná struktura vodíkového spektra je sledována jako dublet odpovídající dvěma možnostmi pro z-složky momentu hybnosti, kde pro daný směr \"z\": jejichž řešení má jen dva možné Z komponenty pro elektron. V elektronu jsou dvě různé orientace spinu, někdy označované jako \"spin nahoru\" nebo \"spin dolů\". Spinové vlastnosti elektronu by vedly k magnetickému momentu hybnosti, který je potřebný pro čtvrté kvantové číslo. Magnetický moment elektronu je dán vzorcem:: kde a rovnicí: kde formula_20 je Bohrův magneton. Když mají atomy sudý počet elektronů, spin každého elektronu v každém orbitalu má protilehlou orientaci než spin sousedních elektronů. Nicméně mnoho atomů má lichý počet elektronů nebo uspořádání elektronů, ve kterém mají různý počet elektronů s orientací spinu směrem nahoru a dolů. Tyto atomy nebo elektrony mají takzvané nepárové spiny a lze je detekovat metodou elektronové paramagnetické rezonance.", "Když pozorujeme spektrum vodíku ve velmi vysokém rozlišení, můžeme objevit dvojice spektrálních čar velmi blízko sebe. Toto rozdělení se nazývá jemná struktura a jde o jeden z prvních experimentálních důkazů existence spinu elektronů. Přímé pozorování vnitřního momentu hybnosti, tedy spinu poprvé provedli Otto Stern a Walther Gerlach v roce 1920. Více viz Sternův-Gerlachův experiment.", "V roce 1928 vytvořil Paul Dirac relativistickou kvantovou rovnici, která nyní nese jeho jméno. Zároveň předpověděl spinový magnetický moment a současně zachází s elektronem jako bodu podobnou částicí. Při řešení Diracovy rovnice pro energetické hladiny elektronu v atomu vodíku vyplynou přirozeně všechna čtyři kvantová čísla, včetně spinového a řešení velmi dobře souhlasí s experimenty." ] }

{ "title": [ "Vznik opery.", "Charakteristika.", "Inscenační historie.", "Děj operety.", "Instrumentace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V souvislosti se \"Signorem Fagottem\" popisuje – i když jen anekdoticky – okolnosti vzniku pařížský deník \"Le Petit Journal\" takto: „Každý rok pan Jacques Offenbach jezdí užívat ony tak účinné minerální vody v Emži. Tam mu ředitel divadla předloží několik rukopisů; z nich si maestro vybere dva a slíbí odevzdat partitury před svým návratem do Paříže. Jenže ho zamknou v jeho pokoji a hrozí mu, že ho tam nechají, dokud nezkomponuje svou hudbu. Offenbach volá, kleje, buší na dveře, žadoní o pomoc kolemjdoucí. Vše marno! Nenabude zpět svobody, nedostane večeři, dokud nedokončí alespoň jednu operetu. Tak se tedy musí podřídit a během několika hodin vrhne na papír hlavní motivy nějakého nového hudebního klenotu.“ V letní sezóně skutečně uváděl Offenbach pravidelně se souborem složeným částečně z umělců jeho pařížského divadla Théâtre des Bouffes-Parisiens. V létě 1863 zmíněnými dvěma díly byly lyricko-komický dialog \"Lízinka a Fricek\" a o něco náročnější komická aktovka \"Il Signor Fagotto\". Oproti legendě objednal Offenbach libreto u Nuittera a Tréfeua (s oběma již spolupracoval dříve) a zhudebnil ho někdy na jaře roku 1863, v červnu pracoval na instrumentaci a 11. července 1863 se v hlavním lázeňském sále (Kursaal) odehrála premiéra \"Signora Fagotta\" (večer byl doplněn starší aktovkou Émila Jonase \"Le Duel de Benjamin\"). Offenbach výjimečně sám dirigoval a hlavní roli si zahrál oblíbený komik Gustave Gerpré, ze skladatelova pohledu však měl nemenší význam debut mladé zpěvačky vystupující pod pseudonymem Zulma Bouffar, jejíž talent nedávno objevil a jež se brzy stala jeho milenkou. Ta ztvárnila úspěšně subretní roli Moschetty a Offenbach pro ni vzápětí – tentokrát skutečně spěšně – napsal zmíněnou hříčku \"Lízinka a Fricek\", která měla premiéru deset dní po \"Signoru Fagottovi\". \"Il Signor Fagotto\" měl v Emži velký úspěch, o kterém hojně referoval i zahraniční tisk, i když poměry příležitostného lázeňského divadla neumožnily více než tři představení. Skutečnou jevištní dráhu zahájila tato opera až počátkem následujícího roku inscenacemi v Paříži a ve Vídni.", "Žánrové označení díla již v době prvního uvádění kolísalo, v Paříži i ve Vídni označovaly \"Signora Fagotta\" za operetu a s tímto označením byl publikován i klavírní výtah, původní označení přisouzené autorem a použité při emžské premiéře je „opéra-bouffe“, některé novější zdroje zase používají pojem „opéra comique“. Už italským názvem a prostředím a zápletkou spočívající v záměně osob námět \"Signora Fagotta\" odkazuje na tradice italské opery buffy. Například scéna hodiny zpěvu má svůj zřejmý předobraz ve druhém dějství Rossiniho \"Lazebníka sevillského\" (Rossini ostatně \"Signora Fagotta\" obdivoval.) Původní, v Bad Ems uvedená verze se od konečné v některých dějových detailech odlišovala. Tak Bacolo byl původně potulný zpěvák a herec, zatímco Moschetta byla Clorindina sestřenice (a Bertolucciho neteř); v konečné verzi jsou oba intrikujícími sloužícími u Bertolucciho, což děj dále přibližuje ke vzoru italské buffy. Offenbach a jeho libretisté zesměšňují v postavě hudbymilovného měšťáka Bertolucciho obdiv k celebritě – zde slavnému hudebnímu skladateli, titulnímu signoru Fagottovi, který se na jevišti nakonec vůbec neobjeví. Pranýřován je snobský vkus: Bertolucci je ochoten považovat za geniální cokoli, co pochází od mediálně známé osobnosti, a jeho přítel starožitník Caramello zase jen to, co je staré alespoň osmnáct set let, zatímco pravou hodnotu v hudbě mladého neznámého skladatele ani jeden z nich nerozezná. Offenbach si neodpustil narážky na nejuctívanějšího – i když ne nejoblíbenějšího – francouzského skladatele své doby, Hectora Berlioze, který jím pohrdal a před třemi lety napsal jeden z nejostřejších odsudků \"Barkoufa\" – opery, kterou se Offenbach poprvé pokoušel prosadit na velké operní scéně. I když označit celou operetu za parodii na Berlioze je zřejmě přemrštěné, již současníci komentovali „berliozovské“ noty v hudbě falešného skladatele Fagotta, který pěje ódu na bicí nástroje (jež hrají v Berliozově hudbě na tehdejší francouzské poměry zvlášť velkou úlohu) a kterého jeho obdivovatelé označují za „Trójana“ (narážka na Berliozovo největší dílo, operu \"Trójané\", která měla premiéru právě roku 1863). Sám Offenbach měl již před uvedením plnou důvěru ve své nové dílo, psal o něm: „Domnívám se, že to je aktovka omračující veselím a okouzlující jako... hudba.“ Pařížské i vídeňské recenze mu dávaly více méně za pravdu: i když se ne všechny shodovaly na tvrzení, že hudba \"Signora Fagotta\" „patří k [Offenbachově] nejlepší“, vesměs uznávaly, že je „nadmíru vtipná“ a je to „jedna z jeho nejhumornějších partitur“. Jestliže novodobý Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon hovoří umírněně o „pečlivě vypracované partituře“, lyonská inscenace roku 2003, která vzkřísila Offenbachovu hudbu v autentické podobě, ukázala, že \"Signor Fagotto\" „je nádherná opéra-comique, výstřední, se sopečnou hybností. [...] Ztřeštěný sled kvartetů, tercetů, sextetů tvoří podstatu této k popukání směšné a současně jemné hudební bufonérie.“ Hudební čísla mají velmi vyrovnanou kvalitu, o čem svědčí i to, že obecenstva na různých místech měla různé favority: v Emži zvláště zapůsobilo lyricko-komické finále, ve Vídni tercet představující hodinu zpěvu, v Paříži imitační árie Bacola; většina kritik pochvalně zmiňuje i duet Bacola a Moschetty a kuriózní, komickou i hudebně nápaditou „pindarskou ódu“ antikváře Caramella. Již soudobí hudební kritikové oceňovali instrumentační mistrovství, které Offenbach v tomto díle prokázal, a jeden z novodobých recenzentů přímo hovoří o „symfonické operetě“: „[Offenbach] vystavěl bujnou, zdravě bujarou orchestraci, bohatou na harmonické objevy (závratné využití flétny, průzračné, něžně hebké smyčce).“", "Stejně jako v případě jiných děl premiérovaných v Emži uvedl Offenbach \"Signora Fagotta\" v následující sezóně ve svém divadle Bouffes-Parisiens. Tato opereta byla nasazena o něco dříve, než se původně plánovalo, když skladatelova \"Láska zpěvákem\" (\"L'Amour chanteur\"), napsaná pro znovuotevření divadla po rekonstrukci 5. ledna 1864, nedosáhla očekávaného úspěchu a bylo ji třeba nahradit jiným kusem. Jak psala revue \"L'Europe artiste\", „\"Il Signor Fagotto\" byl přijat dobře, a o to lépe, že nás zbavil \"Lásky zpěvákem\", jejíž fiasko bylo tak jasně a zaslouženě konstatováno.“ Táž kritika konstatuje, že \"Signor Fagotto\" „dělá skladateli velkou čest“. Celkově sice pařížská kritika projevila o partituru spíše menší zájem, obecenstvo však bylo nadšeno a \"Il Signor Fagotto\" se s přerušeními udržel na repertoáru Bouffes-Parisiens po mnoho let. Offenbach nebyl pařížské premiéře \"Signora Fagotta\" přítomen, neboť pobýval ve Vídni. Tam se ve Dvorní opeře připravovala premiéra Offenbachovy romantické opery \"Rýnské rusalky\" (\"Die Rheinnixen\"), se kterou chtěl Offenbach (po neúspěchu \"Barkoufa\" v Opéra-Comique) proniknout na významná operní jeviště. Premiéra \"Rýnských rusalek\" se konala 4. února 1864 a měla spíše zdvořilostní úspěch. Offenbachovy přítomnosti však využilo divadlo Carltheater k uvedení vídeňské premiéry \"Signora Fagotta\" (\"Signore Fagotto\"), která se konala 11. února 1864 a které byli skladatel se svou manželkou přítomni. Offenbach emžskou partituru svého díla pro tuto příležitost výrazně upravil – mimo jiné přepracoval instrumentaci, protože orchestr Carltheatru početně značně převyšoval orchestr pařížských Bouffes-Parisiens, natož příležitostně sestaveného lázeňského orchestru v Emži, a hlavní roli sloužícího Bacola přepracoval pro oblíbenou herečku a významnou offenbachovskou interpretku Annu Grobeckerovou, „perlu Carltheatru“ – premiéra se ostatně konala jako její benefice. Upravenou partituru skladatel věnoval významnému vídeňskému hudebnímu kritikovi Eduardu Hanslickovi, který Offenbachovo dílo sledoval a oceňoval a byl v této době v blízkém kontaktu s Offenbachem ohledně \"Rýnských rusalek\". \"Signor Fagotto\" se nesetkal s nadšením přímo při premiéře, ale jeho popularita brzy stoupla. I když kritika upozorňovala, že přetvoření titulní role na ženskou není příliš v souladu s hudbou, měla Anna Grobeckerová na úspěchu \"Signora Fagotta\" ve Vídni nemalou zásluhu. Kritika přijala hudbu vesměs pozitivně. \"Die Presse\" napsala „\"Signore Fagotto\" patří k hudebně nejlépe vybaveným Offenbachovým operetám, je plný dráždivých melodií a jemných komických efektů,“ podobně soudil například \"Fremden-Blatt\". Zato \"Blätter für Musik, Theater und Kunst\" korigovaly velmi příznivé hodnocení, které dříve referovaly z Emže a Paříže; domnívaly se, že nová opereta „nenaplnila očekávání“ a že Offenbachova hudba postrádá někdejší melodickou invenci, kterou však částečně nahrazuje instrumentační a rytmickou vynalézavostí. Druhé repríze \"Signora Fagotta\" byl přítomen i císařský pár. Přes úspěch, kterého \"Signor Fagotto\" dosáhl v Paříži i ve Vídni, zájem divadel byl o něj menší než u většiny jiných Offenbachových děl z této doby. Nicméně se hrál i ve Španělsku, kde tuto operu uvedlo poprvé roku 1871 madridské divadlo Teatro del Circo (společnost Bufos Arderius) v překladu Martana Piny Bohigase jako \"Los rayos del sol\". I pro nedostatek spolehlivé edice byl \"Signor Fagotto\" ve 20. století opomíjen. Prvním významným vzkříšením této operety byla nesmírně úspěšná inscenace, kterou roku 1983 premiéroval soubor \"Musicomédiens\", nejprve na festivalu \"Printemps de Bourges\" a poté v pařížských divadlech Théâtre de la Potinière a Théâtre Mouffetard. Tato verze však byla velmi vzdálená od originálu – značně rozšířená o hudbu z jiných Offenbachových děl, přeinstrumentována a hrána činoherci. Kritické vydání \"Signora Fagotta\" s novým německým překladem pořídil Josef Heinzelmann a tato verze byla poprvé hrána koncertně ve Vídni roku 1997 (dirigent Dennis Russell Davies), vysílána rozhlasem a téhož roku uvedena koncertně i na Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems. Ještě novější edici vzápětí připravil offenbachovský muzikolog Jean-Christophe Keck; rekonstruoval v ní emžskou, pařížskou i vídeňskou verzi díla. Tuto obnovenou verzi poprvé uvedlo operní divadlo v Lyonu (Opéra national de Lyon) dne 19. října 2001 v režii Caia Gaiarsy a hudebním nastudování Oliviera Reboula (společně s novou verzí \"Ba-ta-clanu\"). Za této situace se inscenace \"Signora Fagotta\" stávají hojnější, uvést lze například festival Bruniquel 2005, inscenaci společnosti Opéra de Barie roku 2013 nebo inscenaci na festivalu Arosa Musik Theater ve Švýcarsku v témže roce.", "(Soudobý měšťanský salón někde v Itálii) V domě bohatého měšťana a hudebního nadšence Bertolucciho panuje vzrušení. Jak pán domu radostně sděluje své dceři Clorindě, lokajovi Bacolovi i služce Moschettě, přijíždí k němu vzácná návštěva, ale ostatním dlouho trvá, než z něj dostanou její jméno: je to slavný skladatel Fagotto, jehož Bertolucci bezmezně uctívá – ostatně celý jeho salón je ověšen Mistrovými zarámovanými vlastnoručními dopisy (ansámbl (kvartet) \"Il accourt, il approche\"). Ale vzácná návštěva má i důvod: Signor Fagotto má být svědkem svatební smlouvy mezi Clorindou a jejím nápadníkem, postarším starožitníkem Caramellem. Clorinda se sňatku vzpouzí, protože miluje svého učitele zpěvu, mladého skladatele Fabricia. Jenže toho Bertolucci odmítá, protože chce svou dceru provdat pouze za významnou osobnost – a Caramello je proslulý znalec antické hudby a člen Národní akademie pro pompejské amfory, zatímco Fabricio je zcela neznámý. Není však k mladíkovi nepřátelsky naladěn a vítá ho, když Fabricio přichází dát Clorindě hodinu zpěvu, ostatně zanedlouho má dívka předvést své hudební nadání samotnému Signoru Fagottovi. Zatímco se Bertolucci holí a čas od času kontroluje průběh vyučování, milencům se v mezidobí podaří si vysvětlit situaci, aniž by z ní však našli východisko (tercet a duet \"Je veux que ma fille... Allons, allons, il faut que je vous donne votre leçon... Ah! c'est très bien\"). Caramello přichází poklonit se své nastávající i očekávanému Maestru Fagottovi, kterému hodlá předvést svou chloubu – rekonstruovanou Pindarovu ódu doprovázenou na lyru přímo z antických vykopávek. Clorinda jej přijímá s nechutí. Stále doufá, že se jí podaří sňatku vyhnout, a spoléhá na pomoc rázné služky Moschetty. O tu se dlouho uchází důvtipný Bacolo, ale dosud marně, Moschetta má na svého budoucího ženicha velké nároky (kuplet \"Quand j'achète fruit ou légume\"). Bacolo proto vymyslel léčku, jak obelstít svého pána, dopomoci Clorindě ke sňatku s Fabriciem, a tím si získat i Moschettinu náklonnost. Zmizí a vzápětí se vrací ve výstřední paruce a kostýmu jakožto Signor Fagotto. Bertolucci ho obřadně vítá, ale antické úbory, do nichž se celá Bertolucciho domácnost převlékla, neudělají na slavného skladatele dojem. Ten se sám charakterizuje jako mistra „imitativní hudby“ a ihned v bravurním hudebním čísle předvádí, jak dokáže napodobit cokoli od drůbeže po ohňostroj (árie \"Compositeur musicien, par mes accords\"). Jestliže ostatní přítomní sledují toto představení s rozpaky a Caramello se zjevnou nedůvěrou, Bertolucciho nadšení nezná mezí. Když Fagotto na chvíli osamí v místností s Moschettou, využije veškerý svůj hudební šarm, aby ji okouzlil (duet \"Nous voilà seuls\"). Pak před shromážděnou společností předvádí Caramello svou dlouho připravovanou Pindarovu ódu (\"Oïa! Oïa! Esbroufalaïa\"). Fabricio ji za příšernou, ale Bertolucci svého vyhlédnutého zetě chválí. Jenže ortel Signora Fagotta je zdrcující, označuje ódu za barbarskou a nabízí svou vlastní píseň, v níž hodnotí různé skupiny nástrojů (strunné, dechové), aby nakonec vyslovil svou preferenci pro nástroje bicí (kuplet \"Les instruments à cordes\"). Caramello je rozhořčen na nejvyšší míru a dává se do hádky s Mistrem – „caramellisté proti fagottistům“. Bertolucci je roztrhne a Signor Fagotto obratem přiměje všechny, aby s ním zahráli finále jeho (ve skutečnosti však Fabriciovy) nové opery. Bertolucci je touto hudbou nadšen. Ale protože tato scéna vrcholí v milostném duetu pro Fabricia a Clorindu, dojde k nové hádce a Caramello strhne Bacolovi paruku. Lest vyjde najevo, ale upřímný obdiv k Fabriciově hudbě Bertolucciho obměkčí a dává mladému skladateli Clorindu, zatímco Moschetta se uvolí přijmout Bacolovu žádost o ruku (finále \"Messieurs, par un ensemble\").", "(Původní orchestrace vídeňské verze) Dvě flétny (2. též pikola), dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; čtyři lesní rohy, dvě trubky, tři pozouny; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy). (Rekonstruovaná pařížská verze) Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, fagot; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun; tympány, bicí souprava; smyčcové nástroje." ] }

{ "title": [ "Mládí a vzdělání.", "Hudební kariéra.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pochází ze skromné, hudební rodiny. Jeho dědeček hrál na akordeon, strýc ho naučil hrát na kytaru a teta hrála na dudy. Vystudoval střední školu č. 1 ve městě Gniezno. Přes 10 let cvičil capoeiru a následně obdržel v tomto oboru hodnost instruktora.", "Grzegorz Hyży započal svou hudební kariéru na konci srpna 2010, kdy po jednom z jam session koncertů v Poznani spolu s kamarády založil kapelu BrytFunky. Skupina se rozpadla po roce spolupráce a zpěvák se stal zakladatelem a lídrem formace Grzegorz Hyży & Band. Jejími členy byli hudebníci, kteří působili ve skupinách jako jsou Lans Vegas nebo Whiskey River: kytarista Maciej Jałowski, klávesista Kuba Wilczek, bubeník Damian Krawczyk a basista Grzegorz Nowak. V roce 2013 se zúčastnil třetí sezóny X Factor, ve které zkusila štěstí i jeho manželka Maja. Manželé předstoupili před porotu samostatně (Tatiana Okupnik, Czesław Mozil a Kuba Wojewódzki) a oba postoupili do další fáze. Dvojice se dostala do semifinále soutěže, ze které se kvalifikoval do finále pouze Grzegorz. Ve dinále soutěže Grzegorz Hyży obsadil druhé místo, když prohrála pouze s Klaudií Gawor. Ve finále vystoupil v duetu s Reou Garveyem ze skupiny Reamonn. V dubnu 2014 vydal svůj debutový singl „Na chwilę”, který obsadil 1. místo v polksém hudebním žebříčku Airplay. Píseň byla předzvěstí debutového studiového album zpěváka s názvem \"Z całych sił\", jehož premiéra se uskutečnila 27. května 2014. Spoluautorem a spoluproducentem desky byl Bartosz „Tabb” Zielony.", "Grzegorz Hyży byl zasnouben se zpěvačkou Majou Hyży, s níž má dvojčata. Pár se setkal v průběhu jednoho ze setkání s přáteli u karaoke. V roce 2013 vystoupili spolu v pořadu X Factor, ve kterém se oba dostali do semifinále soutěže. Několik měsíců po finále talentové show se manželství rozpadlo. Dne 17. července 2015 se oženil s televizní moderátorkou Agnieszkou Popielewicz. Svatba se konala v Římě v Palazzo dei Senatori na pahorku Kapitol." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Matematická forma.", "Dílčí formulace.", "Alternativní Kerrova-Schildova formulace.", "Speciální případy a zobecnění.", "Některé aspekty řešení.", "Elektromagnetické pole.", "Carterovy pohybové rovnice." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1965 našel Ezra T. Newman nové osově souměrné řešení Einsteinových rovnic pro černé díry, které jsou rotující a elektricky nabité. Tento vzorec pro metrický tenzor formula_1 se nazývá Kerrova-Newmanova metrika. Jedná se o zobecnění Kerrovy metriky platící pro rotující nenabitou hmotu, objevené Royem Kerrem v roce 1963. Čtveřici podobných řešení lze shrnout do následující tabulky: kde Q reprezentuje elektrický náboj a J reprezentuje moment hybnosti.", "Kerrova-Newmanova metrika popisuje geometrii prostoročasu v okolí rotující hmoty \"M\" s nábojem \"Q\". Formulace této metriky závisí na tom jaké souřadnice a podmínky souřadnic jsou zvoleny. Jeden způsob jak vyjádřit tuto metriku je zapsáním lineárního elementu v určité sadě sférických souřadnic, zvaných také Boyerovy-Lindquistovy souřadnice: kde souřadnice (\"r\", \"θ\", \"φ\") jsou standardní souřadnicový systém a délkové škály: byly zavedeny pro stručnost. Zde \"r\" je Schwarzschildův poloměr masivního tělesa v metrech, který se vztahuje k hmotě \"M\" podle kde \"G\" je gravitační konstanta, a \"r\" je délková škála korespondující s elektrickým nábojem \"Q\" hmoty kde 1/4π\"ε\" je Coulombova konstanta.", "Složky Kerrovy-Newmanovy metriky lze odečítat po jednoduchém algebraickém přeuspořádání:", "Kerrova-Newmanova metrika lze vyjádřit Kerrově-Schildově formě za použití zvláštního souboru kartézských souřadnic. Tato řešení byla navržena Kerrem a Schildem v roce 1965. Zajímavé je, že k je jednotkový vektor. \"M\" je zde konstantní hmotnost rotujícího objektu, \"Q\" je konstantní náboj rotujího objektu, \"η\" je Minkowského tenzor, a \"a\" je konstantní rotační parametr rotujícího objektu. Má se za to, že vektor formula_13 je směřován podélkladné osy z. Velikost \"r\" není poloměr, ale je spíše přesně definována takto: Velikost \"r\" se obvykle stává poloměrem když se rotační parametr \"a\" blíží nule. V této formulaci řešení jsou jednotky vybrány tak, že rychlost světla je rovna jedné (\"c\" = 1). S cílem poskytnout kompletní řešení Einsteinových rovnic, zahrnuje Kerrovo-Newmanovo řešení nejen vzorec pro metrický tenzor, ale také vzorec pro elektromagnetický potenciál: Pro velké vzdálenosti od zdroje (R » a) se tyto rovnice redukují na Reissnerovo-Norströmovo řešení s: V Kerrově-Schildově formulaci Kerrovy-Newmanovy metriky je determinant metrického tenzoru všude negativní, včetně blízkosti zdroje.", "Kerrovy-Newmanova metrika je zobecněním dalších exaktních řešení v obecné relativitě: Kerrovo-Newmanovo řešení (s kosmologickou konstantou rovnou nule) je také speciálním případem obecnějších exaktních řešení Einsteinových rovnic.", "Newmanův výsledek představuje nejjednodušší stacionární, osově souměrné, asymptoticky ploché řešení Einsteinových rovnic v přítomnosti elektromagnetického pole ve čtyřech dimenzích. Proto je někdy označováno jako elektrovakuové řešení Einsteinových rovnic. Jakýkoli Kerrův-Newmanův zdroj by měl rotační osu srovnanou s osou magnetickou. To je výrazný rozdíl oproti běžně pozorovaným astronomickým tělesům, u nichž existuje podstatný úhel mezi osou rotace a osou magnetickou. Je-li Kerrův-Newmanův potenciál pokládán za model pro klasický elektron, předvídá že elektron má nejen magnetický dipólový moment, ale rovněž i další multipólové momenty, například elektrický kvadrupólový moment. Tyto ovšem zatím nebyly experimentálně nalezeny. V G=O limitu je elektromagnetické pole nabitý rotující disk uvnitř kruhu, kde jsou pole nekonečná. Celková polní energie pro tento disk je nekonečná a proto tato G=0 limita neřeší problém nekonečné vlastní energie. Stejně jako Kerrova metrika pro nenabitou rotující hmotu, existuje vnitřní Kerrovo-Newmanovo řešení matematicky, ale pravděpodobně není reprezentativní pro skutečnou metriku realistické rotující černé díry kvůli problémům se stabilitou. Ačkoli jde o zobecnění kerrovy metriky, není toto řešení v astrofyzice pokládáno za příliš významní, jelikož se neočekává, že by realistické černé díry měly znatelný elektrický náboj. Kerrova-Newmanova metrika definuje černou díru s horizontem událostí, jen když je splněn následující vztah: Elektronový moment hybnosti \"a\" a elektrický náboj \"Q\" (vhodně specifikované v geometrizovaných jednotkách) oba překročí svou hmotnost \"M\", přičemž v tomto případě nemá metrika žádný horizont událostí a proto nemůže existovat nic jako elektronová černá díra, ale pouze nahá rotující prstencová singularita. Taková metrika porušuje několik očekávaných fyzikálních zákonů, například hypotézu kosmické cenzury a porušení kauzality v bezprostřední blízkosti singularity. Ruský teoretik Alexandr Burinskij objevil v roce 2007 korespondenci mezi vlnovou funkcí Diracovy rovnice a spinorovou strukturou Kerrovy geometrie. To mu umožnilo předpoklad, že Kerrova-Newmanova geometrie odráží specifickou prostoročasovou strukturu obsahuje Kerrův-Newmanův prstenec. Burinskij popisuje elektron jako gravitačně uzavřený kroužek singularity bez horizontu událostí. To má některé, ale ne všechny předpokládané vlastnosti černé díry.", "Elektrická a magnetická pole mohou být získána obvyklým způsobem rozlišujícím čtyřpotenciál aby byl získán elektromagnetický silový tenzor. To se dá ukázat na trojrozměrném vektorovém zápisu: Statické elektrické a magnetické pole jsou odvozeny z vektoru potenciálu a skaláru potenciálu, jako je tento: Použití Kerrova-Newmanova vzorce pro v Kerrove-Schildově formuli přináší následující stručný komplexní polní vzorec: Velikost omega (formula_24) v této poslední rovnici je podobná Coulombickému potenciálu, kromě toho, že poloměr vektoru je posunut o imaginární jednotku. Tento komplexní potenciál byl diskutován již v 19. stoletíí, francouzským matematikem Paulem Émile Appellem.", "Z Hamiltonových pohybových rovnic pro testovací částici o hmotnosti formula_25 a náboji formula_26 vyplývají dva integrály pohybu: kde formula_29 odpovídá energii v nekonečnu a formula_30 odpovídá projekci momentu hybnosti na rotační osu. Dalším integrálem pohybu je klidová hmotnost částice formula_31. Obecně je potřeba čtyř integrálů pohybu pro jednoznačné určení trajektorie částice ve čtyřrozměrném prostoročasu. Pokud by prostoročas měl další symetrii (např. sférickou namísto pouhé axiální), automaticky by existovala čtvrtá konstanta. Černé díry nejsou obecně sférické, a proto existují pouze tři zřejmé konstanty pohybu. Je pozoruhodné, že čtvrtá konstanta vskutku existuje. Byla objevena Carterem (1968) pomocí Hamiltonovy-Jacobiho rovnice. Tato konstanta je Konstantu pohybu která se získá kombinací formula_34, formula_30 a \"E\", lze použít místo formula_34. Zatímco formula_34 může být záporná, formula_38 je vždy nezáporná. Nyní kontravariantní složky čtyřhybnosti formula_39, kde formula_40 pro hmotné částice, lze vyjádřit pomocí formula_41:" ] }

{ "title": [ "Osobní život.", "Tenisová kariéra.", "Diskvalifikace v Davis Cupu 2017." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Shapovalov se narodil 15. dubna 1999 v izraelském městě Tel Avivu do rodiny ruských židů Viktora a tenisové trenérky Tessy Shapovalových. Rodina se odstěhovala do Kanady ještě před jeho prvním rokem života. Zde začal ve věku 5 let s tenisem. Jeho matka ho vedla v místním tenisovém klubu a jeho trenérkou zůstala nadále. Později si otevřela ve městě Vaughan vlastní tenisové centrum pojmenované Tessa Tennis, aby mu usnadnila trénovaní a vytvořila zde jeho domovskou základnu. Navíc v tomto centru trénují i jiní nadějní tenisté.", "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v září 2014, když na turnaji v domácím Torontu s dotací 10 tisíc dolarů obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl Francouzi Nicolasi Rosenzweigovi. V lednu 2016 se probojoval do finále čtyřhry turnaje ITF v Sunrise na Floridě. O týden později na turnaji ITF ve floridském Westonu získal svůj první titul na profesionální úrovni, když ve finále porazil brazilského tenistu Pedra Sakamota a navíc turnajem prošel bez ztráty setu. Na challengerech ATP se poprvé objevil v 16 letech na turnaji v kanadském Granby, kde jej v 1. kole vyřadil Australan Alex Bolt. Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval v polovině července na turnaji Citi Open 2016 v americkém Washingtonu, D.C., kde dostal od pořadatelů divokou kartu do hlavní soutěže. Hned v úvodu ho však zastavil Lukáš Lacko ze Slovenska, jemuž podlehl ve třech setech. Divokou kartu dostal i následující týden na podnik v domácím prostředí Rogers Cup, kde se dočkal svého prvního vítězství na okruhu ATP, když ve třech setech udolal světovou devatenáctku z Austrálie Nicka Kyrgiose. V následném kole ho však zastavil Grigor Dimitrov z Bulharska, jemuž podlehl po dvou sadách. Ve třetím kole montréalského Rogers Cupu 2017, kam mu organizátoři udělili divokou kartu, vyřadil světovou dvojku Rafaela Nadala až v tiebreaku rozhodující sady. V semifinále jej poté zastavil pozdější vítěz Alexander Zverev. Po zvládnuté kvalifikaci US Open 2017, v níž na jeho raketě zůstali Denis Kudla, Gastão Elias a Jan Šátral, prošel do hlavní soutěže newyorského grandslamu. Ve druhém kole přehrál osmého nasazeného Francouze Jo-Wilfrieda Tsongu, aby jej po výhře nad Kylem Edmundem v osmifinále zastavil devatenáctý nasazený Španěl Pablo Carreño Busta po čtyřsetovém průběhu. V 18 letech se tak stal nejmladším účastníkem čtvrtého kola US Open od Michaela Changa a jeho účasti v této fázi roku 1989. Premiérovou trofej ATP vybojoval ve dvaceti letech na říjnovém Stockholm Open 2019. V prvním kariérním finále zdolal Srba Filipa Krajinoviće po dvousetovém průběhu. Ze sedmi předchozích semifinále odešel vždy poražen. Krajinović nezvládl ani své třetí finále kariéry.", "Druhý start v kanadském reprezentačním týmu zaznamenal v únorovém prvním kole světové skupiny Davis Cupu 2017 proti Velké Británii. Úvodní páteční dvouhru s Danielem Evansem prohrál ve třech setech. V neděli pak nastoupil do závěrečného a rozhodujícího singlu, za stavu 2–2 na zápasy, proti Kylemu Edmundovi. Po ztrátách prvních dvou sad nastřelil ve třetí hlavního francouzského rozhodčího utkání Arnauda Gabase míčem do oka, když jej po vyndání z kapsy frustrovaný odpálil. Následkem toho byl diskvalifikován, čímž třetí postupový bod připadl Britům." ] }

{ "title": [ "Život.", "Rodinný život.", "Filmografie a práce v rozhlase.", "Rozhlasová režie (výběr)." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "Narodil se v rodině nýřanského obchodníka Františka Adolf Pražského a jeho manželky Marie, rozené Frischové. V roce 1910 ukončil studium a začal hrát v různých kočovných divadelních společnostech, od roku 1914 byl členem Švandova divadla. Od roku 1919 do roku 1931 se věnoval filmu jako režisér, scenárista i jako herec. Od roku 1931, po neúspěchu filmu \"Sedmá velmoc\", do roku 1939 působil ve filmu jako herec epizodních rolí. V roce 1939 filmový svět opustil a stal se režisérem Československého (za okupace Českého) rozhlasu. V rozhlase, kde se zaměřil zejména na adaptace klasické literatury, zařadil se k nejvýraznějším režisérům. Do důchodu odešel v roce 1958, v práci rozhlasového režiséra pokračoval.", "V roce 1942 se poprvé oženil s rozhlasovou hlasatelkou Marií Magdalenou Tomanovou. Jeho syn Přemysl Pražský (1948) je filmový producent.", "V roce 1919 debutoval u filmu jako režisér filmu \"Dáma s malou nožkou\", kde hrál vedle Anny Ondrákové jednu z hlavních rolí. Byl významným průkopníkem němého filmu, který se snažil o náročnější náměty, jako adaptace Tylovy hry \"Pražský flamendr\" nebo románu Josefa Haise Týneckého \"Batalion\", podávajícího obraz tehdejšího pražského podsvětí na pozadí tragického příběhu lidumilného lékaře Františka Uhra (hrál ho Karel Hašler). Jediným Pražského zvukovým filmem bylo špionážní drama \"Sedmá velmoc\" (1933), ambiciózní projekt však u publika propadl. Většina jím režírovaných filmů neměla komerční úspěch a kopie části z nich se nedochovaly; patří však k výrazným osobnostem počátků české kinematografie. Z pozdějších menších filmových rolí na sebe upozornil např. v roli vrchního v často reprízovaném filmu Kristian", "Přemysl Pražský vynikal především jako rozhlasový režisér adaptací klasických literární děl, např.:" ] }

{ "title": [ "\"Opéra bouffe\" a \"opéra bouffon\".", "Offenbachovi současníci.", "Opéra bouffe po Offenbachovi.", "Opéra bouffe mimo Francii." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ve Francii se pojem „opéra-bouffe“ objevuje počátkem 19. století (doložen je u Madame de Staël k roku 1807 v souvislosti s „harlekýniádami“) jako pofrancouzštěná podoba italského pojmu opera buffa. Prvním významnějším dílem, které nese toto žánrové označení, je \"Gille ravisseur\" (\"Gille únoscem\") Alberta Grisara z roku 1848 a toto označení vyjadřuje skutečnost, že jde o operu stavící na italské commedia dell'arte. Grisar byl původem Belgičan stejně jako François-Auguste Gevaert, který označení „opéra bouffe“ také používal již na přelomu 40. a 50. let 19. století. Přitom však příbuzný pojem „opéra bouffon“ byl používán již od 18. století; roku 1768 byly dokonce vydány první dějiny „opéry bouffon“ v Paříži. Tímto názvem se nejprve označovala buď přímo italská opera buffa hraná ve Francii, nebo komické opery francouzské bez mluvených dialogů, například Rameauova \"Platée\" (1745) nebo Dauvergnovi \"Les Troqueurs\" (1753) (i když jejich autorská žánrová označení jsou jiná, totiž \"ballet bouffon\" respektive \"intermède\"). Ale v následujícím sto letech se pojem „opéra bouffon“ vyskytoval ne často, ale soustavně v dílech většiny mistrů opéry comique (Monsignyho, Philidora, Isouarda, Gaveuxe, Méhula, Boieldieua, Thomase, Gevaerta, Adama...), aniž by představoval samostatný žánr – nanejvýš zdůrazňoval fraškovitý element v díle jinak jednoznačně spadajícím do žánru opéra comique. V první polovině 19. století se jako „opéra bouffon“ občas označoval též komický operní vaudeville, tj. dramatické dílo podložené nepůvodní hudbou převzatou z jiných děl.", "Pojem „opéra bouffe“ používali běžně i jiní současníci (a konkurenti) Jacquese Offenbacha, a to i dříve než on a často s jinou uměleckou představou o tomto žánru. Hervé, považovaný tradičně za spoluzakladatele operetního žánru s Offenbachem, použil tento pojem pro svou aktovku \"Femme à vendre\" (\"Žena na prodej\") již roku 1856, tedy dva roky před \"Orfeem v podsvětí\" a čtyři roky před \"Barkoufem\". V padesátých letech se jednalo o jen o ojedinělý výskyt, jedno z fantazijních žánrových označení, v nichž Hervé projevoval velkou vynalézavost, ale od poloviny 60. let 19. století – od Offenbachových triumfů v tomto novém žánru – používal Hervé označení opéra bouffe pravidelně a v zásadě ve stejném smyslu jako Offenbach. Od roku 1856 však používal stejný pojem i Émile Jonas, který Offenbachovo vymezení pro sebe nepřijal: například z jeho dvanácti děl značených jako „opéra bouffe“ je sedm jednoaktovek, tedy mimo Offenbachovu definici; totéž lze (při menším počtu děl) říci i o Léu Delibesovi. Skladatel Charles Lecocq, který slavil hlavní úspěchy v 70. letech 19. století, používal pojem „opéra bouffe“ poměrně často, ale žádný zásadní rozdíl mezi ním a „operetou“ nečiní. Naopak za vrchol „pooffenbachovské“ opéry bouffe (byť uvedené ještě za Offenbachova života) lze považovat ojedinělé dílo Emmanuela Chabriera \"L'Étoile\" (\"Hvězda\") z roku 1877, které se pojetím i kvalitou libreta i hudby řadí k dílům zakladatele tohoto žánru.", "Na přelomu 70. a 80. let 19. století – kolem doby Offenbachovy smrti – začal pojem „opéra bouffe“ pomalu vycházet z užívání. Skladatelé většinou volili mezi pojmem „opereta“ pro hudebně méně ambiciózní a pojmem „opéra comique“ pro náročnější projekty. Souvisí to i s tematickým a funkčním vývojem žánru operety (v širokém smyslu) od satirického a kritického zrcadla společnosti a její morálky, jehož parodické prvky, politické jinotaje i erotické výstřelky mířily na vzdělané velkoměstské obecenstvo, k mravnostně umírněné, často sentimentální a politicky konformní nenáročné zábavě pro tzv. lidové vrstvy. Je příznačné, že řada z nové generace populárních autorů (Edmond Audran, Victor Roger, Léon Vasseur, Gaston Serpette, Louis Varney...) použila pojem „opéra bouffe“ jen na začátku své dráhy a brzy od něj upustila. Na počátku 20. století jej soustavně používal již jen Claude Terrasse, který se vědomě snažil pokračovat v offenbachovské tradici. V průběhu 20. století pak pojem „opéra bouffe“ několikrát použili francouzští skladatelé „pro označení děl bufózní povahy, avšak obsahující kvalitní hudbu, s mluvenými dialogy i bez nich“ (Laroussův hudební slovník). Mezi ně patří například Manuel Rosenthal a Albert Roussel, několik děl tohoto žánru napsal i Claude Arrieu, nejznámější je zřejmě opéra bouffe Francise Poulenca \"Les Mamelles de Tirésias\" (\"Prsy Tirésiovy\") z roku 1947. Že žánr není zcela mrtev ani v současnosti, dokazuje například opéra bouffe Georgese Aperghise \"Les Boulingrin\" (\"Boulingrinovi\"), kterou v roce 2010 uvedla Opéra-Comique.", "http://www.www.dutempsdescerisesauxfeuillesmortes.net/fiches_bio/herve/herve.htm" ] }

{ "title": [ "Popis.", "Dochované fragmenty oltáře.", "Svatá Kristina.", "Sv. Kateřina a sv. Barbora.", "Světice, sv. Anežka Římská?", "Sv. Markéta.", "sv. Apolena?", "Historie oltáře." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Deskový oltář o celkových rozměrech 220-250 cm na výšku a 370 cm na šířku byl patrně trojkřídlý se dvěma pevnými křídly nebo ho tvořila jediná deska, rozdělená až dodatečně koncem 16. století. V té době došlo zřejmě k přemístění oltáře a zadní strana křídel, zdobená rostlinným ornamentem a mramorováním, byla přemalována výjevem \"Zvěstování Panně Marii\". Původní podobu oltáře se historikové umění pokusili rekonstruovat z celkem pěti dochovaných fragmentů a kusých dobových zpráv. Vzhledem k zasvěcení kaple tvořila střed oltáře pravděpodobně scéna \"Oslavení Panny Marie\". Madonu s dítětem, trůnící na oblaku, obklopovalo osm stojících a klečících světic (zleva): \"sv. Apolena\"?, sv. Anežka Římská, \"sv. Dorota\", sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Markéta, sv. Kristýna z Bolseny, sv. Voršila. Malířské provedení je velmi kvalitní a oltář lze proto považovat za autentickou práci Lucase Cranacha staršího. Svaté Panny, které obklopovaly Pannu Marii (označováno jako \"Svatá konverzace\" nebo \"Madona mezi světicemi\"), drží v rukou svitky s nápisy typu mariánských chval a proseb o přímluvu, do nichž jsou vkomponovány slabiky jmen nebo atributů každé ze světic. Autorem textů mohl být humanista Johannes Cuspinian, zprostředkovatel vídeňských svatebních smluv. V textu, který drží sv. Kateřina je zmíněna \"Královna nebes\". Madona byla vyobrazena ve zlaté mandorle, obklopená oblaky s cheruby a dvěma anděly přinášejícími korunu. Nádheru a vzácnost maleb zvyšuje dokonalé podání materiálů dobových kostýmů, do nichž jsou sv. Panny oblečeny - kožešinových límců, sametu a brokátu, látek, které jsou v lemech prošívané zlatem a perlami, bohatých zlatých šperků s drahými kameny. Podobnou koncepci jako Pražský oltář měl řezaný raně renesanční oltář z Mauer bei Melk z roku 1509. Kresebnou rekonstrukci, včetně vyznačení dochovaných fragmentů, vytvořil německý odborník Hans Georg Thümmel a byla užita při představení Pražského oltáře na výstavě Europa Jagellonica v Kutné Hoře v roce 2012. Madonu obklopovaly tři stojící světice na každé straně a dvě klečící postavy vpředu. Podle popisu hradního písaře Hübela z roku 1619 měl oltář ještě trojúhelný nástavec.", "", "Deska z lipového dřeva 72 x 50,5 cm, fragment pravého křídla oltáře. Na obraze je klečící sv. Kristina bez obvyklého atributu (mlýnský kámen byl patrně u jejích nohou), ale identifikovaná podle textu na listu v jejích rukou. Na levé straně hlavička anděla na oblaku, vpravo část stojící postavy, pravděpodobně sv. Voršily. Na zadní straně desky část figury anděla ze \"Zvěstování\". Obraz byl od roku 1619 do roku 1782 ve sbírce Pražského hradu, poté do roku 1801 v Götzově sbírce a 1801–1922 zapůjčen z Nostické sbírky do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. V letech 1934–1999 byl ve vlastnictví Richarda Morawetze. Roku 1999 ho od jeho dědiců zakoupila Národní galerie v Praze.", "Deska z lipového dřeva 105,5 x 173,5 cm, fragment střední části oltáře. Na obraze jsou klečící postavy - vlevo sv. Kateřina, vpravo sv. Barbora s kalichem a hostií. Za Kateřinou část postavy sv. Doroty s košíkem květin, za sv. Barborou část figury sv. Markéty s drakem u jejích nohou. Mezi nimi je šat Panny Marie s cheruby a fragment zlaceného a puncovaného pozadí, které postavu Madony rámovalo. Obraz byl součástí sbírky Pražského hradu do roku 1792, pak zapůjčen do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a odtud přešel do sbírky Národní galerie v Praze. Roku 1992 byl vrácen do Obrazárny Pražského hradu.", "Deska z lipového dřeva 55.5 x 43 cm, fragment levé části oltáře. Na obraze je klečící světice, podle textu v jejích rukou patrně sv. Anežka. Obraz se ze sbírky Pražského hradu dostal do vlastnictví vévodů Sasko-Lauenburských a odtud do sbírky markraběnky Sibylly Augusty z Baden-Badenu (1691). V 18. století na zámku Rastatt (inventář 1722), nyní ve Staatliche Kunsthalle Karlsruhe.", "Deska z lipového dřeva 53.4 x 42.5 cm, fragment střední části oltáře. Sv. Markéta je zobrazena jako mladá dívka s dlouhými vlnitými vlasy a čelenkou. Za ní část Mariina pláště s cheruby a zlacené pozadí s puncováním. Obraz se někdy před rokem 1810 dostal do sbírky v Staatsgalerie im Schloss Johannisburg, Aschaffenburg.", "Fragment s postavou světice je v soukromé sbírce Jana Wittmanna a Kerstin Otto, Mnichov.", "Podle Kramáře vznikl oltář roku 1515 v souvislosti se zasnoubením Ferdinanda I. s Annou Jagellonskou. Podle jiných historiků mohl být objednán pro korunovaci Marie Habsburské českou královnou roku 1522. K. Chamonikola soudí, že císař Maxmilián I. nechal retábl malovat k reprezentaci habsburského rodu, jehož příslušnice byly zobrazeny v podobě světic způsobem tzv. \"sakrálního identifikačního portrétu\". Objednávka velmi nákladného díla byla v každém případě nějak spojena s královskou rodinou a časově nejspíše souvisela s nástupem manželského páru Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské na český trůn. Oltář byl určen pro tzv. mansionářský chór Panny Marie v závěru katedrály, který původně císař Karel IV. předurčil k vybudování královské hrobky. Na tomto místě oltář šťastně unikl velkému požáru katedrály v roce 1541, který popsal kronikář Václav Hájek z Libočan. Oheň zničil krov i většinu vnitřního vybavení včetně hlavního oltáře, ale vyhnul se některým kaplím v chrámovém ochozu. Během rekonstrukce chrámu a v souvislosti s budováním Habsburského mauzolea mohlo dojít k přemístění oltáře z kaple Panny Marie a k rozdělení desky na střední část a dvě pohyblivá křídla. Z doby korunovace Matyáše Habsburského roku 1611 je oltář zaznamenán na rytině v místě původního určení v Mariánském chóru. Zprávy o zničení oltáře jsou dobře doloženy v historických pramenech. Krátce po své korunovaci českým králem dal Fridrich Falcký příkaz k očistě chrámu sv. Víta od katolických obrazů a soch, které kalvinistům vadily. Ve dnech 21.–23. prosince 1619 podstatná část chrámového vybavení padla za oběť kalvínskému ikonoklasmu. Některá nejcennější díla, včetně Cranachova oltáře, byla z pověření Fridricha Falckého původně jen odklizena do sakristie a kaple sv. Zikmunda. Tam je přemístil malíř Hans von Felz a jako prostředník krále nabídl odkoupení oltáře za 500 tolarů. Dne 22. prosince pronesl dvorní kazatel Abraham Scultetus v katedrále sv. Víta kázání \"O modlářských obrazích\". Pod jeho vedením a s přispěním českých stavů hlásících se ke kalvinismu a Jednotě bratrské následovala radikální očista, při které padl za oběť i Cranachův oltář. Podle stavebního písaře Pražského hradu Jakoba Hüebla byl zřejmě na příkaz krále dne 27. prosince vyslán do chrámu duchovní Friedrich Salmuth s truhlářem, který z obrazu vyřízl alespoň desky s postavami světic. Důvodem mohlo být i to, že tvář jedné ze světic byla zároveň portrétem císařovy dcery. Desky s postavami světic byly uloženy v hradních sbírkách a jsou uvedeny v inventářích v letech 1621, 1648, 1650 i později. Celkově bylo evidováno sedm desek, což odpovídá počtu všech osmi světic – na jedné desce, která je nyní ve sbírce Pražského hradu, jsou spolu dvě klečící postavy. Z nich pět se zachovalo ve sbírkách a dvě desky se sv. Dorotou a sv. Voršilou jsou nadále nezvěstné." ] }

{ "title": [ "Historie.", "První světová válka.", "Druhá světová válka.", "Bitva o Francii.", "Bitva o Británii.", "Rozpuštění na Sumatře.", "Obnovení se Spitfiry.", "Součást Transport Command.", "Jednotka řízených střel." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2" ], "content": [ "", "242. peruť RAF vznikla 15. srpna 1918 sloučením samostatných hydroplánových letek čísel 408, 409 a 514 na základně plovákových letounů Newhaven, a s letouny typu Short 184 ve výzbroji odsud a z nedalekého letiště v Telscombe Cliffs pokračovala v protiponorkové hlídkové činnosti nad kanálem La Manche až do konce první světové války.", "Peruť byla obnovena 30. září 1939 na letišti RAF Church Fenton s letci převážně kanadského původu. Zpočátku užívala především letouny Bristol Blenheim a Fairey Battle, ale v únoru 1940 přešla na typ Hawker Hurricane.", "V květnu 1940 se peruť přesunula na základnu RAF Biggin Hill, odkud byla nasazena do bojů nad Francií. Koncem června 1940 byl do čela peruti, která v bitvě o Francii utrpěla těžké ztráty, a jejíž příslušníci trpěli nízkou morálkou, postaven Squadron Leader Douglas Bader. Přes počáteční nedůvěru k novému veliteli, pociťovanou ze strany kanadských letců, si je Bader brzy získal silou své osobnosti a vytrvalostí, zejména při překonávání a obcházení byrokratických průtahů při uvádění peruti zpět do bojeschopného stavu.", "V červnu 1940 se jednotka přesunula do východní Anglie, nejprve na letiště RAF Coltishall a později RAF Duxford, jako součást 12. skupiny RAF, v rámci jejíhož Duxfordského wingu (křídla) se posléze zúčastnila bitvy o Británii. V roce 1941 začala peruť podnikat ofenzívní operace typu „sweep“ nad okupovaným územím Francie, a podílela se na stíhacím doprovodu bombardérů a hlídkování nad pobřežními konvoji. Mezi dubnem a červnem 1941 byli příslušníky perutě i českoslovenští letci Josef Bryks a Tomáš Kozák.", "V prosinci 1941 byla peruť přeložena na Dálný východ, od 13. ledna 1942 se základnou na letišti RAF Seletar. Vzhledem k zoufalému vývoji situace zde byla donucena k přesunu do Palembangu na Sumatře, kde se její organizace zhroutila z důvodu nedostatku náhradních strojů, a k 10. březnu 1942 byla peruť rozpuštěna.", "Dne 10. dubna 1942 byla peruť obnovena na základně RAF Turnhouse ve Skotsku, kde se podílela na pobřežním hlídkování. V říjnu následoval přesun do severní Afriky, kde se jednotka podílela na obraně Alžíru. Bojová cesta útvaru pokračovala do Tuniska a později na Maltu, a peruť se podílela na vzdušné podpoře invaze na Sicílii a do Itálie. V roce 1944 byla stažena k odpočinku do Sýrie, než byla přesunuta na Korsiku, odkud podporovala vylodění na jihu Francie a útočila na cíle v severní Itálii. 4. listopadu 1944 byla peruť na tomto bojišti rozpuštěna.", "Peruť byla opět obnovena 15. listopadu 1944, tentokrát jako transportní jednotka, na základně RAF Stoney Cross, kde nejprve podstoupila výcvik se stroji Vickers Wellington, a později zahájila operační činnost s letouny Short Stirling. Po roce 1945 útvar provozoval stroje Avro York, s nimiž udržoval pravidelné spojení s Indií a na Azory; v roce 1946 byla jako součást 47. skupiny dislokována na letišti RAF Oakington. V roce 1948 se peruť ze základny RAF Wunstorf podílela na berlínském vzdušném mostu, po jehož skončení se vrátila do Anglie, kde byla přezbrojena na typ Handley Page Hastings. Jednotka byla rozpuštěna 1. května 1950 na základně RAF Lyneham.", "1. října 1959 byla peruť obnovena na základně RAF Marham jako útvar pozemní protivzdušné obrany vyzbrojený protileteckými řízenými střelami Bristol Bloodhound. Jejím úkolem byla obrana základen perutí bombardovací V-Force, který plnila až do svého rozpuštění 30. září 1964." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Současná produkce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "26. května 1936 bylo přijato usnesení Ministerstva práce a obrany SSSR o výstavbě dvou nových leteckých závodů – v Ulan-Ude a v dálněvýchodním městě Arseňjev (dnes letecký závod Progress). Ulan-udský letecký závod vzniknul jako závod č. 99. Nová továrna začala růst na břehu řeky Udy a již v červnu roku 1939 byla uveden do provozu. Jeho prvními úkoly byly opravárenské práce na stíhačkách Polikarpov I-16 a bombardérech Tupolev SB-2. Během 2. světové války se zde začaly vyrábět komponenty k hlavním sovětskému frontovému bombardéru Petljakov Pe-2. Od roku 1943 se zde začaly vyrábět stíhačky Lavočkin La-5, od roku 1944 do roku 1946 Lavočkin La-7, od roku 1946 Lavočkin La-9. Po válce se zde vyráběl MiG-15UTI, cvičná varianta stíhačky MiG-15. V roce 1956 začal závod s výrobou vrtulníků, nejdříve Kamov Ka-15, potom Kamov Ka-18. V letech 1965-1975 závod opouštěly vrtulníky Kamov Ka-25. V letech 1961-1965 produkovala továrna letadla Jakovlev Jak-25, konkrétně verzi špionážní a verzi sloužící jako cvičný terč. V 60. letech se rozjela výroba raket S-5 a P-5D, stejně jako civilního Antonov An-24. Od roku 1977 zde vznikaly stíhací bombardéry MiG-27M. Od 80. let spolupracuje továrna s konstrukční kanceláří Suchoj, montovaly se zde tak některé (zejména cvičné) varianty letadla Suchoj Su-25. V první polovině 90. let se začalo s výrobou vrtulníků Mil Mi-171, modernizované varianty Mil Mi-17. Od roku 2002 se zde vyráběla modifikace Mil Mi-171Š, kterou obdržela v rámci deblokace ruského dluhu i Armáda ČR. V roce 2007 byla firma začleněna do nově vzniklého koncernu Ruské vrtulníky, který spojil všechny ruské výrobce vrtulníků.", "Vrtulníky: Letadla:" ] }

{ "title": [ "Ekologie.", "Popis.", "Rozšiřování.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Roste na vlhkých půdách, velmi často na zavlažovaných, které jsou humózní a obsahují hodně dusíku. Vyskytuje se na březích řek, po okrajích lužních lesů, ve vlhkých houštinách i na rumištích a skládkách. Není příliš závislá na půdní reakci ani na struktuře půdy a v hustých porostech obvykle rychle převládne. Dostává se i na vlhká pole s kukuřicí nebo pícninami, po jejichž lodyhách se úspěšně pne a původní rostliny intenzivně potlačuje.", "Jednoletá, jednodomá, popínavá rostlina s lepkavě chlupatou lodyhou dorůstající do délky 2 až 5 m. která se přidržuje dvouramennými, niťovitými úponky. Střídavé listy na řapících 5 až 10 cm dlouhých mají mělce zoubkované, pětilaločné čepele srdčitě vejčitého tvaru s dlanitou žilnatinou a bývají v průměru velké 20 až 25 cm. Koření mělce rozvětveným kořenem. Jednopohlavné, pětičetné květy jsou uspořádány do květenství a vyrůstají z úžlabí listů. Na jedné rostlině rostou květy samčí v mnohokvětých hlávkách s dlouhými stopkami, a samičí ve tři až desetikvětých hlávkách s krátkými stopkami. Jejich zubaté kalichy jsou zelenavé a kolovité koruny bílé až nažloutlé s nazelenalými žilkami. Květ samčí obsahuje pět tyčinek se srostlými nitkami a spojenými prašníky, květ samičí obsahuje jednopouzdrý semeník s jedním vajíčkem a trojlaločnou bliznu. Kvete v červenci až září. Ploidie druhu je 2n = 24. Plodenství jsou tvořena až šesti zploštělými, nepukavými, téměř suchými, jednopouzdrými bobulemi velkými asi 1 až 2 cm, které jsou na povrchu kožovité, štětinaté nebo jinak krátce chlupaté. Bobule obsahuje jedno hnědé, kulovité, zploštělé semeno 0,5 až 1 cm velké.", "Rostlina se rozšiřuje bobulemi, které se štětinkami zachycují za peří ptáků nebo srst zvířat a jsou přemísťovaná na jiná stanoviště. Velmi dobře také plavou a bývají odnášeny přívalovými dešti, jsou schopné se pomoci vodotečí úspěšně šířit na velké vzdálenosti. Semena mají různě dlouhou dobu dormance, hodně záleží také na velikosti semene (střední a menší klíčí dříve). Větší semena však dávají vyšší a lépe rostoucí semenáče. Nejlépe klíčí při teplotě půdy 20 až 30 °C, pod 10 a nad 35 °C neklíčí. Dospělé rostliny vykazují silnou alelopatickou aktivitu.", "Libenka hranatá se pěstuje se zahradách a v blízkosti domů za účelem zakrytí nevzhledných, vlhkých zákoutí nebo na popnutí zahradních besídek, ohrad či plotů. Velmi rychle však zplaňuje a šíří se mimo vyhrazený prostor. V české přírodě představuje potenciální hrozbu pro zemědělskou půdu, kde může způsobit značné ekonomické škody. Je považována za karanténní škodlivý organismus a je uvedena v příloze č. 8 vyhlášky č. 215/2008 Sb., \"o opatřeních proti zavlékání a rozšiřování škodlivých organismů rostlin a rostlinných produktů\". Na jejím základě je výskyt libenky hranaté monitorován Státní rostlinolékařskou správou, která v případě potřeby přijímá opatření na její potlačení." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "V emigraci.", "Rodina." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pavel Ivanovič Novgorodcev se narodil ve městě Bachmut v Jekatěrinoslavské gubernii Ruského impéria. V roce 1884 zakončil studium gymnázia se zlatým vyznamenáním a poté se přestěhoval do Moskvy, kde nastoupil čtyřleté studium Právnické fakulty Moskevské univerzity. Právo studoval také v Berlíně a Paříži. Od roku 1894 byl soukromým docentem Moskevské univerzity, od roku 1897 magistr práv. V roce 1902 na Petrohradské univerzitě obhájil doktorskou disertační práci na téma „Kant a Hegel ve svých učeních o právu a státu: Dvě typické linie v oblasti filosofie práva“ (\"Кант и Гегель в их учениях о праве и государстве: Два типических построения в области философии права\"), která byla vytištěna o rok dříve v knižní podobě. Byl zvolen mimořádným profesorem katedry právnické fakulty Moskevské univerzity. Současně vyučoval na odborných ženských kurzech, přispíval do časopisu „Otázky filosofie a psychologie“ (Вопросы философии и психологии).", "Na konci roku 1918 lehce vycestoval do zahraničí, kde spolupracoval v berlínském ruskojazyčném deníku „Руль“, avšak roku 1920 odcestoval na Krym, kde operovala armáda barona generála Wrangela. V listopadu téhož roku se zúčastnil Krymské evakuace společně s oddíly Wrangelovy krymské armády a sympatizantů z řad civilního obyvatelstva Krymu. Po evakuaci se dostal do Československa. V letech 1921-1922 přednášel na Cášské technické univerzitě. V Praze založil Ruský právnický ústav (fakultu) na pražské univerzitě a stal se jeho děkanem. Aktivně se podílel na činnosti Ruské akademické skupiny v Praze a stál také u zrodu Ruské národní univerzity. Zemřel roku 1924 v Praze a byl pochován na pravoslavném hřbitově na Olšanech.", "Pavel Ivanovič Novgorodcev byl ženatý s Lidií Antonovnou Budilovičovou, dcerou filologa Antona Semjonoviče Budiloviče." ] }

{ "title": [ "Harmonogram.", "Významné zápasy.", "Kvalifikovaní hráči." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Mužská dvouhra probíhala od soboty 6. srpna do neděle 14. srpna 2016.", "Australan John Millman, figurující na 75. příčce žebříčku, se stal prvním tenistou v mužské olympijské dvouhře od zařazení tenisu na hry v roce 1896, který vyhrál zápas bez ztráty gamu 6–0 a 6–0. V prvním kole tímto výsledkem porazil Litevce Ričardase Berankise. Jediný český zástupce v soutěži a olympijský debutant v soutěži dvouher Lukáš Rosol nestačil v úvodním kole na nasazenou francouzskou šestnáctku Benoîta Paireho, jemuž podlehl ve třech setech. Zápas zhodnotil slovy: „\"Bohužel jsem ve třetím setu neproměnil pár brejkbolů a on ano. Celý zápas jsem se trápil na prvním servisu, což bylo ovlivněné i tím, že se hrálo pod světly, neletělo to tolik. Střídal jsem rakety, hledal možnosti. Ale nestačilo to\".“ Poté však Paire nestačil na Itala Fabia Fogniniho, když neproměnil mečbol. Krátce po prohře mu představitelé francouzského tenisového svazu nařídili okamžité opuštění olympijské vesnice a vyřadili jej z francouzského družstva za „porušování pravidel“ a „nevhodné chování“. Francouz rozhodnutí komentoval: „\"Teď už vím, jaké to je na olympiádě, a jsem rád, že odjíždím. Byl to dobrý trénink. To ostatní není důležité\".“ Později se za své vyjádření omluvil. Olympijský turnaj skončil už v prvním kole pro světovou jedničku a nejvýše postaveného hráče v soutěži Srba Novaka Djokoviće, který v repríze utkání o bronz na předchozích hrách v Londýně opět nestačil na vytáhlého Juana Martína del Potra z Argentiny, který na turnaji startoval díky žebříčkové ochraně a Srba zdolal dvakrát v tie-breaku; v prvním 7–4 a ve druhém 7–2. Emotivně pohlcený Del Potro, který v den utkáním uvízl na 40 minut ve výtahu v olympijské vesnici, uvedl po utkání: „\"Byl to skvělý večer. Vážně jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Novak mi hned po zápase řekl pár laskavých slov. To jsem ocenil\".“", "Mezinárodní tenisová federace oznámila 56 kvalifikovaných hráčů do olympijského turnaje na základě jejich žebříčkového postavení z pondělního vydání 6. června 2016, pokud splňovali i doprovodná kritéria startu. Limitujícím faktorem byla účast maximálně čtyř olympioniků z jednoho státu, respektive národního olympijského výboru (NOV). Pokud byli mezi prvními padesáti šesti hráči žebříčku více než čtyři tenisté jednoho národního svazu, pak do turnaje mohli nastoupit pouze čtyři nejvýše klasifikovaní. Místa tenistů z pátých a dalších pozic v redukovaných národních žebříčcích nahradili hráči klasifikovaní za 56. pozicí žebříčku, kteří současně splňovali podmínku hranice čtyř olympioniků na konkrétní stát. Zbylých osm míst do počtu 64 hráčů soutěže bylo uděleno ve formě divokých karet, z toho šest jich rozdal Olympijský výbor ITF a dvě určila Tripartitní komise tenistům z malých států. Hráči museli být také součástí nominace týmu alespoň ve třech mezistáních utkáních Davis Cupu olympijského cyklu 2012–2016, z toho minimálně v jednom ročníku mezi lety 2015–2016. Výjimkou se stali hráči, jejichž družstvo odehrálo alespoň tři ze čtyř sezón v zonálních základních skupinách nebo pokud tenista dosáhl minimálně 20 celkových nominací v Davis Cupu. Pro tyto hráče se kritérium snížilo na dvě povinné nominace v letech 2012–2016." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Sovětské období.", "Nová ústava a rozšíření prezidentských pravomocí.", "Právní status.", "Funkční období prezidenta Ruské federace.", "Pravomoci prezidenta Ruské federace.", "Podřízené orgány.", "Volba prezidenta Ruské federace.", "Prohlášení voleb.", "Návrh kandidátů.", "Hlasování.", "Inaugurace prezidenta Ruské federace.", "Průběh inaugurace.", "Přísaha prezidenta Ruské federace.", "Symboly prezidenta Ruské federace.", "Rezidence prezidenta Ruské federace.", "Sociální výhody prezidentů ve výslužbě.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Funkce prezidenta jako hlavy státu není na území Ruské federace tradiční funkcí. Poprvé zde byla zavedena až v roce 1991. Na základě celostátního referenda ze 17. března 1991 byla v ústavním systému Svazu sovětských socialistických republik stanovená funkce prezidenta, jako nejvyššího představitele RSFSR a SSSR ( Pro hlasovalo 69,85% zúčastněných voličů). Prezident měl být volen celonárodním hlasováním občanů státu na pětileté funkční období. Zákon RSFSR \"o prezidentovi RSFSR\" byl přijat Nejvyšším sovětem 24. dubna 1991. V tomto zákoně byla upravena činnost a pravomoci prezidenta. Druhým souvisejícím zákonům byl Zákon RSFSR \"o volbách prezidenta RSFSR\", ve kterém byl určen proces volby prezidenta. Rovněž bylo třeba změnit a doplnit i několik ustanovení Ústavy RSFSR z roku 1978. První volby prezidenta RSFSR proběhly 12. června 1991 a jejich vítězem se stal Boris Jelcin. Po úspěšných volbách bylo třeba přijmout speciální zákon, který by upravoval způsob nastoupení zvoleného prezidenta do úřadu. Zákon byl přijat 27. června 1991. Brzy se však ukázalo, že změny v platné legislativě nebyly dostatečné k tomu, aby mohl prezident působit jako plnohodnotná složka ústavního systému. Určování vnitřní i zahraniční politiky RSFSR bylo výhradně v rukou Sjezdu lidových poslanců RSFSR, neboť do té doby neexistovala žádná dělba moci. Prezident tak byl závislým od zákonodárné moci, která na republikové úrovni byla tvořena třemi subjekty - sjezd lidových poslanců, Nejvyšším sovětem a prezidiem Nejvyššího sovětu.", "Konflikty a boj o moc mezi prezidentem a orgány zákonodárné moci vyústily do ústavní krize v letech 1992-1993. Na podzim 1993 Jelcin rozpustil obě komory parlamentu (Sjezd lidových poslanců i Nejvyšší sovět) a vyhlásil nové parlamentní volby a referendum o nové ústavě. 12. prosince 1993 byla díky úspěšnému referendu přijata nová Ústava Ruské federace, která vstoupila v platnost 25. prosince 1993. Podle ní se oficiální hlavou státu stal prezident Ruské federace. Ten měl nebývalé, široce koncipované pravomoci na úkor parlamentu. Prezident byl oprávněn jmenovat premiéra, vydávat dekrety (výnosy) bez schválení Federálního shromáždění, vetovat usnesení Federálního shromáždění a případně jej rozpustit. Byl zachován způsob volby prezidenta celostátním hlasováním všech občanů, ale funkční období bylo zkráceno na 4 roky. K prodloužení funkčního období na současných šest let došlo úpravou v roce 2008, přičemž toto ustanovení vstoupilo v platnost od prezidentských voleb v roce 2012.", "Prezident Ruské federace je v současnosti (r. 2012) jedinou ústavní funkcí, která je vybírána všeobecným hlasováním občanů Ruské federace. Dnešní právní status prezidenta je zakotven ve čtvrté hlavě Ústavy Ruské federace. Kromě pravomocí hlavy státu má prezident právo vést zasedání Vlády Ruské federace, může dávat vládě příkazy, stojí na čele několika federálních orgánů výkonné moci. Díky pravomocím v oblasti zákonodárné moci prezident vydává výnosy, které se stávají součástí legislativy. Vláda je povinna zajistit vykonatelnost výnosů prezidenta vydáním zvláštních rozhodnutí a nařízení. Na rozdíl např. od Francie, kde politiku státu určuje a realizuje vláda a prezident téměř vždy vede její zasedání, nebo Slovenska, kde prezident plní spíše reprezentativní funkce a jednání vlády se většinou neúčastní, prezident Ruské federace ve smyslu Ústavy samostatně, nezávisle od vlády \" určuje základní směřování vnitřní i zahraniční politiky státu \"a\" řídí zahraniční politiku \". Vláda následně prostřednictvím výkonné moci definuje operativní cíle a směřování vnitřní politiky a realizuje politiku určenou prezidentem v jeho výnosech. Výnosy a nařízení prezidenta, stejně jako rozhodnutí a nařízení vlády, jsou závazné pro celé území Ruské federace. V případě, že právní akty vlády jsou v rozporu s ústavou, zákony Ruské federace nebo výnosy prezidenta Ruské federace, mohou být prezidentem zrušeny. Prezident, stejně jako vláda, má právo zákonodárné iniciativy. Prezidentovi Ruské federace Ústava v článku 91 přiznává imunitu. Imunita spočívá v tom, že proti prezidentovi nelze zahájit trestní stíhání či správní řízení, vynutit si jeho účast na soudním jednání jako svědka, podrobovat jej jakýmkoli formám nátlaku, nemůže být zadržen, vyslýchán či podroben prohlídce. Jakékoliv omezení jeho svobody a činnosti, pokud není z funkce odvolán Státní dumou, je protiústavní. Článek 93 Ústavy definuje postup odvolání prezidenta z funkce \"na základě Státní dumou vzneseného obvinění z vlastizrady či jiného zvlášť závažného trestného činu...\", přičemž se vyžaduje účast dvou větví státní moci: zákonodárné a soudní. V souladu s článkem 7 federálního zákona \"o státní ochraně\", na rozdíl od ostatních osob, které vykonávají státní funkce a kterým se poskytuje státní ochrana, \"prezident Ruské federace během svého funkčního období nemůže odmítnout státní ochranu \". Státní ochraně kromě osoby prezidenta podléhají i členové prezidentovy rodiny. Státní ochrana náleží prezidentovi i po skončení jeho funkčního období, a to doživotně.", "První prezident Ruské federace byl zvolen v celonárodních volbách v roce 1991 s funkčním obdobím 5 let. V roce 1993 bylo funkční období prezidenta v Ústavu Ruské federace změněno na 4 roky (což se však nedotklo úřadujícího prezidenta Borise Jelcina, který svůj úřad zastával do roku 1996). Ve smyslu novely Ústavy, která vstoupila v platnost 31. prosince 2008, došlo k prodloužení funkčního období na 6 let. Tato změna se poprvé týkala vítěze prezidentských voleb v roce 2012. Stále platí, že stejná osoba může funkci prezidenta Ruské federace zastávat maximálně dvě funkční období bezprostředně po sobě.", "Pravomoci prezidenta vycházejí ze čtvrté kapitoly Ústavy Ruské federace. Podle ní má prezident právo: Aby vykonal své pravomoci prezident Ruské federace smí vydat tzv. výnosy a nařízení, které jsou právně závaznými a vykonatelnými na celém území Ruské federace a mají sílu zákona. Tyto právní akty prezidenta nesmí být v rozporu s Ústavou Ruské federace a federálními zákony.", "Výnos prezidenta Ruské federace z 12. května 2008 přesně určuje federální orgány výkonné moci, federální služby a agentury, jejichž činnost přímo řídí prezident: Každodenní činnost prezidenta zajišťuje Administrativa prezidenta Ruské federace (). V rámci prezidentské administrativy funguje několik různých komisí a rad. Činnost dalších federálních orgánů výkonné moci řídí vláda Ruské federace.", "V prezidentských volbách se již od roku 1991 využívá volební systém absolutní většiny. Na zvolení prezidenta v prvním kole voleb je nezbytné, aby za kandidáta hlasovala většina voličů. Zároveň se musí voleb zúčastnit nadpoloviční většina registrovaných voličů, jinak jsou volby neplatné. Pokud žádný z kandidátů nezíská ve volbách nadpoloviční většinu, dva nejúspěšnější kandidáti postupují do druhého kola, ze kterého vzejde vítěz s vyšším počtem hlasů. Volby prezidenta Ruské federace upravuje Ústava Ruské federace, federální zákon \"o základních garancích volebních práv a práva na účast v referendu občanů Ruské federace\" a federální zákon \"o volbách prezidenta Ruské federace\". Zákon týkající se voleb prezidenta se novelizuje prakticky před konáním každých prezidentských voleb. Volební legislativa se neustále vyvíjí, ale základní prvky volebního systému zůstávají nezměněny. Přesný způsob voleb prezidenta Ruské federace je definován v samostatném federálním zákoně č.19 \"o volbách prezidenta Ruské federace\".", "Volby prezidenta Ruské federace vyhlašuje Rada Federace. Rozhodnutí o konání voleb musí být přijato nejpozději 90 dnů před datem voleb, ale ne dříve než 100 dní před konáním voleb. Dnem konání voleb je druhá neděle v měsíci, ve kterém se konaly předchozí volby prezidenta a ve kterém byl zvolen aktuální prezident.", "O post prezidenta Ruské federace se může ucházet občan Ruské federace ve věku minimálně 35 let, žijící nepřetržitě alespoň 10 let na území Ruské federace. Stejná osoba může funkci prezidenta zastávat maximálně dvě funkční období za sebou. Kandidáti na post prezidenta mohou být navrženi dvěma způsoby: Kandidát (kromě kandidátů nominovaných politickými stranami, které mají zastoupení v Státní dumě) musí předložit Centrální volební komisi Ruské federace () minimálně 2 miliony podpisů občanů Ruské federace(do roku 2003 to byl 1 milion), kteří kandidáta podporují. Zároveň musí být dodrženo pravidlo, že z jednoho subjektu Federace nesmí být více než 50 tisíc podpisů. Zákon umožňuje předložit kandidátovi navíc 5% podpisů, celkově tak může předložit maximálně 2,100 milionu podpisů. Centrální volební komise následně musí prověřit minimálně 20% z 2 milionů podpisů. Pokud množství neplatných podpisů přesáhne 5%, prověří se dalších 10% podpisů. Kandidáti, kteří nesplní podmínku alespoň 2 milionů podpisů, nebudou zaregistrováni. K registraci za kandidáta zájemce musí Centrální volební komisi předložit: Po přijetí dokumentů má Centrální volební komise 10 dní na rozhodnutí o jejich registraci, nebo její zamítnutí. V případě, že do voleb bude zaregistrován pouze jeden kandidát bez protikandidátů, volby se neuskuteční. Úřadující prezident je povinen zajistit všem zaregistrovaným kandidátům stejnou finanční podporu ze strany státu a stejnou podporu všech masmédií.", "Prezident Ruské federace je volen přímou volbou všemi občany Ruské federace v celostátních volbách. Právo volit prezidenta mají všichni občané Ruské federace, kteří v den hlasování dosáhli věku 18 let s výjimkou osob zbavených volebního práva. Samotné hlasování probíhá v den voleb v jednotlivých volebních okrscích. Volič na hlasovacím lístku vyznačí kandidáta, pro kterého se rozhodl. Takto upravený lístek vhodí do zapečetěné volební urny. Prezidentem se stane kandidát, který v hlasování získá nadpoloviční většinu hlasů (t. j. minimálně 50% + 1 hlas). V případě, že ani jeden z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu hlasů, následuje druhé kolo hlasování. Do druhého kola postupují dva nejúspěšnější kandidáti. Z nich voliči hlasováním určí vítěze. Prezidentem se stane kandidát s vyšším počtem hlasů. Dosud (r. 2012) se druhé kolo prezidentských voleb konalo pouze jednou v roce 1996. Na sumarizaci a vyhlášení oficiálních výsledků má Centrální volební komise maximálně 10 dnů ode dne konání voleb.", "Inaugurace prezidenta Ruské federace, t. j. uvedení nově zvoleného prezidenta do úřadu, se ve smyslu zákona \"o volbách prezidenta Ruské federace\" musí konat po uplynutí šesti let od momentu nástupu do funkce předchozího prezidenta. V případě opakovaných voleb se inaugurace musí konat do 30. dne po vyhlášení oficiálních výsledků voleb Centrální volební komisí. Samotný slavnostní akt a jeho podoba není upravena zákonem.", "Protože průběh inaugurace není stanoven zákonem, opírá se pouze o tradici, která se vytvořila v roce 1991. Inaugurace prezidenta začíná slavnostními fanfárami, které hrají členové prezidentského orchestru z Velkého kremelské paláce. Členové prezidentské stráže následně přinesou do Andrejevského sálu Velkého kremelské paláce státní vlajku Ruské federace, standartu prezidenta, Ústavu Ruské federace a znak prezidenta Ruské federace. Na slavnostní pódium vstoupí předseda ústavního soudu a předsedové obou komor ruského parlamentu. Předseda Ústavního soudu položí Ústavu a znak prezidenta na čestné místo na tribuně, kde bude příští prezident skládat slavnostní přísahu. V 11:55 je nově zvolený prezident Ruské federace přivezen v prezidentské koloně přes Spasskou bránu do Velkého kremelské paláce. S prvním úderem hodin na Spasské věži a za zvuků fanfár prochází příští prezident přes Georgievský a Alexandrovský sál a přesně ve 12:00 vstupuje do Andrejevského sálu a vystupuje na pódium. Následně ho předseda ústavního soudu vyzve na přednesení prezidentského slibu. Budoucí prezident přiloží na Ústavu Ruské federace pravou ruku a přednese prezidentský slib. Pak předseda Ústavního soudu předá hlavě státu státní symboly a oznámí nástup nového prezidenta do funkce. Následně je v sále odehrána státní hymna a nad sídlem prezidenta v moskevském Kremlu je vztyčená prezidentská standarta.", "Při inauguraci prezident přednese následujícím přísahu: Přísaha se přednáší slavnostně za přítomnosti členů Rady Federace, poslanců Státní dumy a soudců Ústavního soudu Ruské federace. Přítomni jsou i představitelé diplomatického sboru, představitelé vlády a federálních orgánů, jakož i další pozvaní hosté.", "Oficiální symboly prezidenta Ruské federace v současnosti (r. 2012) určují: Výnos prezidenta Ruské federace č. 319 z 15. února 1994 \"\"O standartu (vlajce) prezidenta Ruské federace\"\"; Výnos prezidenta Ruské federace č. 1138 z 5. srpna 1996 \"\"O oficiálních symbolech prezidentské moci a jejich používání při nástupu do funkce nově zvoleného prezidenta Ruské federace\"\"; Výnos prezidenta Ruské federace č. 906 z 27. července 1999 \"\"O určení popisu symbolu prezidentské moci - znaku prezidenta Ruské federace\"\". Podle těchto právních předpisů jsou oficiálními symboly prezidenta Ruské federace: Do roku 2000 patřil k oficiálním symbolům prezidenta i tzv. \"Speciální exemplář Ústavy Ruské federace\".", "Status rezidence prezidenta Ruské federace mají oficiálně přiznaná čtyři sídla na území Ruské federace : Hlavní, pracovní rezidencí prezidenta je budova Senátu v moskevském Kremlu. V administrativní Budově č. 14, hned za Spasskou věží, je umístěn druhý pracovní kabinet prezidenta. Když se prezident Ruské federace nachází ve své rezidenci v Kremlu, nad Velkým kremelské palácem je vztyčená prezidentská standarta. Na přijímání oficiálních hostů se využívají i další rezidence: Jak neoficiální, odpočinkové či víkendové rezidence využívá prezident Ruské federace: V Petrohradě prezident Ruské federace využívá dvě vysunuté pracovny v Prezidentské knihovně Borise Jelcina a v Konstantinovském paláci ve Strelně, nedaleko Petrohradu.", "Po uplynutí funkčního období má bývalý prezident a jeho rodina legislativní zakotveno několik právních, sociální a jiné jistoty. Základními sociálními jistotami jsou:", "Prezident Ruské federace má vlastní internetový portál, jehož prostřednictvím přijímá dotazy a žádosti občanů Ruské federace. Na prezidenta se lze obrátit i klasickým dopisem zaslaným poštou ()." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra.", "Týmové soutěže.", "Okruh ITF.", "Challengery.", "ATP World Tour." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "V barbadoském daviscupovém týmu debutoval v roce 2009 základním blokem 3. skupiny Americké zóny proti Bolívii, v němž podlehl Mauriciovi Estívarizovi. Barbadosané odešli poraženi 1:2 na zápasy. Do září 2016 v soutěži nastoupil k dvaceti mezistátním utkáním s bilancí 20–7 ve dvouhře a 9–6 ve čtyřhře. Barbados reprezentuje na Letních olympijských hrách 2016 v Riu de Janeiru, když do mužské dvouhry obdržel z pozice 278. hráče žebříčku jednu ze dvou divokých karet od Tripartitní komise. Stal se tak prvním barbadoským tenistou v historii, jenž se kvalifikoval na olympijské hry.", "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v lednu 2010, když na turnaj v Ciudad de Guatemala obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl Mexičanu Luisi Diazovi-Barrigovi. Premiérový singlový titul v této úrovni vybojoval na mexické události v Manzanillu, hrané v září 2012, poté co mu v závěru druhé sady finále skrečoval Brazilec Alexandre Schnitman. V témže měsíci získal druhou trofej na turnaji Manzanillo 3 po vítězství nad Japoncem Jošihitem Nišiokou, jenž mu odebal jediný game. V sezóně 2013 se na okruhu ITF stal finalistou události v Pueblu, kde podlehl Gallardovi Vallesimu 3–6, 6–3 a 2–6. Titul si odvezl z Joplinu, kde na něj v závěrečném zápase nenašel recept Američan Alexander Sarkissian. Na turnaji Sunrise 3 2014 v osmifinále zvládl těžký boj s americkým hráčem Sekou Bangourem 2–1 na sety. ve finálovém duelu zvítězil nad Rakušanem Marcem Rathem po třísetovém průběhu. V roce 2015 ovládl událost v Orange Parku po zdolání Američana Stefana Kozlova. O měsíc později získal vavřín v oklahomské Tulse, když přehrál dalšího amerického tenistu Rubina. V červnu 2016 se probojoval až do finále turnaje ITF ve Winston-Salemu, kde nestačil na Američana Bangoura 0–2 na sety.", "Na challengerech ATP poprvé triumfoval na červencovém Seguros Bolívar Open Cali 2016 v Cali, kde zdolal dominikánského favorita Víctora Estrellu Burgose ve třech setech. O čtrnáct dní později vybojoval druhou trofej po výhře nad Američanem Mitchellem Kruegerem na Levene Gouldin & Thompson Tennis Challenger 2016, konaném v newyorském Binghamtonu.", "V hlavní soutěži dvouhry okruhu ATP World Tour debutoval 3. srpna 2015, a to jako vůbec první Barbadosan v historii. Po zvládnuté kvalifikaci washingtonského Citi Open 2015 uhrál v úvodním kole jen tři gamy na Japonce Go Soedu. Premiéru na nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v kvalifikaci US Open 2015, kde v prvním kole podlehl Estonci Jürgenu Zoppovi až v tiebreaku rozhodující sady." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Škola za Kateřiny II..", "Další historie." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Škola byla založena z iniciativy I. I. Beckého a její název zněl \"Императорское воспитательное общество благородных девиц\" (Carské vzdělávací zařízení pro urozené dívky) v souladu s nařízením podepsaným Kateřinou II. 5. května (resp. 24. dubna) 1764. Toto společenství, jak se pravilo v listině, bylo založeno proto, aby „dalo zemi vzdělané ženy, vzorné matky, užitečné členy rodiny i společnosti“. Kateřina II., zastánkyně pokrokových myšlenek Montena, Lockea a Fénelona, si přála založit vzdělávací zařízení po vzoru pařížského Maison royale de Saint-Louis. Do zařízení měly být přijímány dívky ne starší 16 let a měly zde strávit 12 let, přičemž rodiče byli povinni podepsat prohlášení, že je nebudou žádat zpět pod žádnou záminkou před uplynutím tohoto termínu. Carevna tím sledovala záměr, že odloučením dětí na dlouhou dobu od rodičů s nedobrým vzděláním a vrátí plně vzdělanou, plně rozvinutou a ušlechtilou dívku. Senát dostal nařízení vytisknout a rozeslat osnovy institutu do všech gubernií, provincií a měst, „aby každý ze šlechticů mohl, bude-li si to přát, poslat své dcery v dětských letech do tohoto zařízení vzdělání“. Osnovy předpokládaly vzdělání dvou stovek urozených dívek v nově vznikajícím Novoděvičím monastýru. V roce 1765 bylo při škole, založené zpočátku jako uzavřené privilegované vzdělávací zařízení pro dcery z vysoce urozených šlechtických rodin, otevřeno oddělení „měšťanských dívek“ (pro dívky nešlechtického původu, s výjimkou poddanských sedláků). Budovu pro měšťanskou školu navrhl architekt J. Felten.", "V roce 1796 byla škola přiřazena pod Správu institucí carevny Marie. Roku 1806 byla pro školu postavena samostatná budova podle projektu architekta Giacoma Quarenghiho. Do Smolného institutu byly přijímány dcery osob nejméně v hodnostech plukovníka či skutečného státního rady státní útratu a dcery dědičných šlechticů za roční úplatu, a připravovali je na dvořanský a společenský život. První vzdělávání dívek začínalo ve věku 6 let a končilo v 18 letech. V osnovách bylo vyučování ruského jazyka a literatury, geografie, aritmetiky, historie, cizí jazyky, hudby, klasického tance, kreslení, společenským způsobům, různým druhům vedení domácnosti. Později byla doba studia zkrácena na 9 let (od 9 let věku). V letech 1859—1862 byl inspektorem školy K. D. Ušinskij, jenž provedl řadu pokrokových změn (novou sedmiletou učební osnovu s větším počtem hodin vyučování v ruském jazyce, zeměpis, dějiny, přírodních vědách ad.). Po nuceném odchodu Ušinského byly všechny jeho změny na škole zrušeny. V roce 1848 byl ve škole zaveden dvouletý plán pedagogické přípravy pro učitelky, a měšťanské oddělení bylo přeloženo do petrohradské Alexandrovské školy (od roku 1891 Alexandrovský institut)." ] }

{ "title": [ "Dálnice Bar–Bělehrad.", "Současná výstavba stavebních dílů 3A a 3B v úseku Smokovac – Uvač – Mateševo.", "Jadransko-jónská dálnice." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Dálnice Bar–Bělehrad, známá též srbsky a černohorsky jako Аутопут Београд - Бар (\"Autoput Beograd - Bar\") má měřit celkem 445 km a být označena jako evropská silnce E763. Výstavba byla již zahájena jak zčásti v Srbsku jako dálnice A2 v délce 103,1 km, tak také v Černé Hoře. Celá dálnice na území Černé Hory od města Baru až na hranice se Srbskem v Boljarech má měřit celkem 165,2 km a náročný projekt je rozdělen do pěti stavebních dílů (\"dionica\") s celkem 42 tunely a 92 mosty. Stavba je financována z projektů PPP, zhotovitelem je čínská společnost CRBC.. Dálnice bude vzhledem k plánovaným nákladům přesahujícím 809,6 milionů eur zpoplatněna mýtem, jako je tomu zvykem i v ostatních zemích bývalé Jugoslávie.", "Výstavba prvního úseku černohorské dálnice (stavební díly 3A a 3B) od předměstí hlavního města Černé Hory Podgorice u obce Smokovac až do Mateševa má trvat 48 měsíců (otevření se připravuje ještě před letní sezónou 2019). Rozestavěné těleso dálnice v délce 41 km v části Smokovac – Uvač – Mateševo prochází velmi náročným terénem (od Smokovce v nadmořské výšce 63 m n. m. až po 1100 m n. m. u Mateševa) a je na něm plánováno 5 viadkuktů o celkové délce 470 m, 13 mostů s celkovou délkou 3km a 18 tunelů o celkové délce 17 km (nejdelší Vjetrnik má dosahovat 4 km). Počítá se se 4 výjezdy (Smokovac, Pelev brijeg, Veruša a Mateševo). Na stavěném úseku je pro náročnost terénu uvažováno o rychlostním limitu pro osobní motorová vozidla pouze 100 km/h, čímž se i tak zkrátí cesta mezi Podgoricí a Kolašinem z 1 hod. 30 min. na pouhých 25 min.. Výše vybíraného mýta v cenách roku 2014 má za úsek v délce 41 km činit 3,28 €. Výstavba dálnice způsobila značné zadlužení Černé Hory; to se zvýšilo z 63 % HDP v roce 2012 na 80 % HDP v roce 2019. Celkem si země musela půjčit 1,3 mld. € Stát musel zvýšit některé daně, zmrazit mzdy a omezit některé sociální programy. Vláda sice usilovala o získání financování z Evropských bank; dvě žádosti však nepadly na úrodnou půdu. Důvodem vysokých nákladů je náročný terén, který si vyžádal výstavbu značného počtu dlouhých mostů (např. Most Moračica) a tunelů (např. Tunel Mrke), které se razí ve vápencové skále.", "Připravovaná cca 100 kilometrová Jadransko-jónská dálnice má spojit jednak na západě Černou Horu s Bosnou a Hercegovinou, jednak na východě hlavní město Černé Hory Podgoricu s Albánií, odkud má pokračovat přes území Albánie až do Řecka. Část obchvatu Podgorice v délce asi 10 km bude sdílet s dálnicí Bar - Boljare." ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "O jejím dětství není zatím příliš známo, je ale možné že vyrůstala na dvoře španělského krále Karla V. Byla rovněž dvorní dámou jeho dcery Marie Španělské. Díky této pozici se mladá Margarita dostala, kvůli sňatku infantky Marie s arcivévodou Maxmiliánem, do východních habsburských držav – střední Evropy. 20. listopadu 1551 se vylodili spolu se svou sestrou Marií a rodiči v Janově, kde je čekala delegace české šlechty. Tehdy se Margarita setkala s italskou renesancí v nejčistší formě přímo v její kolébce, což musel být nezapomenutelný zážitek. Svatba s Adamem se konala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě v roce 1554 (někdy se uvádí 1555 i 1556). Manželství rakouského aristokrata se španělkou jakoby mělo posílit již výše zmíněný sňatek členů vládnoucího rodu. Margarita se do Španělska vrátila spolu se svým mužem mezi léty 1563 až 1571, kde byl Adam vázán ke španělskému dvoru výchovou synů císaře Maxmiliána II. Manželé spolu měli celkem 13 dětí. Některé se narodily v zemi Margarity, jiné ve střední Evropě. Dcery provdala do dobrých španělských rodin a tři synové, Zikmund, Maxmilián a František přichází s rodiči na Moravu do Mikulova v roce 1575, převzít nové rodové panství. Adam byl dále v diplomatických službách u dvora Rudolfa II. Dle dopisů, které si manželé neustále posílali, je zřejmé, že měli velmi láskyplný vztah, kde Adam svou choť v dopisech oslovuje zamilovanými slovy. Po smrti manžela v roce 1590 se Paní z Cardony a Ditrichštejna vrací po příkladu císařovny Marie zpět do Španěl, kde v roce 1609 umírá na mrtvici.", "Cardonové byly vévodská španělská rodina, spřízněna s mnoha dalšími pyrenejskými rodinami. Jejich rodovou základnou byl hrad Cardona nedaleko Barcelony. Mezi Margaritiny příbuzne patřil například Francisco de Borja (Borgia), z rodiny nechvalně proslulého papeže Alexandra VI. Borgii. Dřívější katalánský místokrál, který později šokoval společnost odchodem do jezuitského řádu a dočkal se i kanonizace. Rod odvozoval svůj původ od francouzské rodiny Anjou a od dob Karla V. se těšili titulu španělských grantů. Margaritin otec Antonio byl místokrálem Sardínie. Její babička z matčiny strany byla tetou španělského krále Ferdinanda II. Aragonského. V jejím rodokmenu se tedy oficiálně nachází člen královské rodiny. U jejího chotě Adama se též nachází, ale neoficiálně." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Průmysl.", "Hornictví.", "Energetika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Rybnický uhelný okruh se nachází na Rybnickí plošině v jižní části Slezska, v povodí řeky Odry. Po stránce geologické se Rybnický uhelný okruh přimyká k Hornoslezské uhelné pánvi, která pokrývá celou Hornoslezskou průmyslovou oblast a Rybnický uhelný okruh. Rybnický uhelný okruh hraničí s Českou republikou na jihu a na severu s Hornoslezskou průmyslovou oblastí. Skládá se z následujících měst: Rybnik, Jastrzębie-Zdrój, Żory, Racibórz, Wodzisław Śląski, Czerwionka-Leszczyny, Rydułtowy, Radlin, Pszów a také z menších měst.", "", "Zásoby uhlí jsou odhadovány na cca 13,5 miliard tun a kamenné soli na 3 miliardy tun. Dominuje důlní průmysl (2 uhelné firmy) spolu s metalurgickým, strojním, chemickým, koksarenským (např. surový černouhelný dehet, surový koksárenský benzol, koksárenský plyn, kapalná síra), stavebních materiálů a energetickým (v roce 1972 byla otevřena v Rybniku elektrárna s kapacitou 1600 MW). V provozu je rovněž Jastrzębska Spółka Węglowa (Jastřembská uhelná společnost), která byla založena v 1. dubna 1993 se sídlem v obci Jastrzębie-Zdrój. Společnost má ve vlastnictví doly Borynia, Jas-Mos, Krupiński, Pniówek a Zofiówka. Byla zde také menší Rybnicka Spółka Węglowa (Rybnická uhelná společnost), které patřily doly 1 Maja, Marcel, Chwałowice, Jankowice a Rydułtowy-Anna. V roce 2003 byla Rybnicka Spółka Węglowa včleněna do spoleřnosti Kompania Węglowa.", "V oblasti Rybnického uhelného okruhu je ve městě Rybnik v provozu elektrárna s kapacitou více než 1700 MW. Byla založena v roce 1972 a je jednou z největších v zemi. Činnost prvních bloků byla zahájena v letech 1972-1974 a následně v roce 1978. Jedná se o největší elektrárnu v Horním Slezsku, která produkuje více než 7% národní produkce elektrické energie. Kromě toho má elektrárna dvě chladicí věže (120 m) a dva komíny o výškách 260 a 300 metrů. Jeden komín připadá na 4 bloky. Systém chlazení je založen na umělé vodní nádrži (Rybnické jezero) o rozloze 550 ha. V dubnu roku 2006 začala stavba Intalace na mokré odsiřování spalin (IMOS) a dne 12. května 2008 a v 17:42 byl zahájen provoz jednoho z absorbérů na mokré odsiřování spalin, jehož úkolem je čistit spaliny ze dvou energetických bloků. Výsledkem tohoto procesu je bílý kouř (oblak vodní páry), stoupající z nového komína o výšce 120 m. Technické údaje:" ] }

{ "title": [ "Ekologie.", "Popis.", "Rozmnožování.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Na vlastnosti půdy není příliš choulostivý, hlavně že je mírně vlhká až suchá. Roste na slunci i v polostínu při pH od 5,6 do 8,4, nevadí mu posypovou solí zasolená a jinak znečištěná půda. Roste v příkopech, okolo cest a chodníků, hřišť, štěrkových parkovišť, na stavebních prolukách, navážkách a lidmi narušovaných stanovištích v blízkosti měst. Toleruje častá sešlapávání i mechanická poškozování, při klíčení špatně snáší konkurenci ostatních rostlin.", "Jednoletá, výjimečně krátce víceletá bylina s poléhavými lodyhami, které jsou plazivé a na koncích vystoupavé. Rýhované lodyhy bývají dlouhé až 60 cm a silně větvené, vyrůstají z kůlovitého kořene, který zajišťuje rostlině přežití i za letního sucha. Světle zelené listy s krátkými řapíky a blanitou botkou mají podlouhlé či obvejčité čepele, bývají asi 3 cm dlouhé, mají úzce klínovitou bázi, tupý vrcholek a jsou po obvodě celistvé a oboustranně zřetelně žilnaté. Květy vyrůstají až po pěti ve svazečcích v paždích listů. Téměř přisedlé, oboupohlavné květy s úzce vejčitými listeny jsou asi 3 mm velké a mají v jednom přeslenu pět dělených okvětních lístků, jenž jsou u báze nazelenalé a na okrajích bílé nebo narůžovělé. V květu je osm tyčinek s nitkami u báze rozšířenými. Tři velmi krátké čnělky mají hlavičkovité blizny. Kvetou od května do října, opylovány jsou drobnými včelami a mouchami. Plodem jsou úzce vejčité, trojhranné, hnědé, nepukající nažky, obalené suchým okvětím a dlouhé asi 2 mm. Ploidie druhu je 2n = 4x = 40.", "Rostliny se rozmnožují výhradně semeny, kterých vytvářejí velká množství a zůstávají v půdě klíčivá i po šesti létech. Z rostlin jsou rozptylována větrem nebo odplavována dešťovou vodou. Jsou také roznášena v trusu domácích i volně žijících býložravých zvířat. Obvykle klíčí na podzim nebo na jaře kdy je v půdě dostatek vlhkosti, s příchodem teplého počasí semenáče rostou velmi rychle.", "Truskavec obecný je celý jedlý, semena se mohou požívat místo pohanky na kaši nebo mleté na mouku, lodyhy lze jíst vařené a dříve sloužívaly k přípravě rostlinných barviv. Z listů se vaříval diuretický čaj k léčbě úplavice a hemoroidů a jejich stahujících vlastnosti se využívalo při léčbě krvácejících ran. Semeny se při nedostatku potravy živí mnozí zrnozobí ptáci i drobní hlodavci. Na polích jsou však rostliny nepříjemným plevelem, dlouhými kořeny vysávají vodu a živiny z blízkosti užitkových plodin a rozložitými lodyhami je krátce po vyklíčení silně zastiňují a omezují ve vzrůstu." ] }

{ "title": [ "Mládí a kariéra.", "Rodina a majetkové poměry." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Brně jako čtvrtý syn knížete Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna (1636-1698) a jeho manželky Marie Alžběty, rozené z Eggenberka (1640-1715), kmotrem byl jeho strýc, císařský generál hrabě Walter Leslie. Jako mladší syn byl původně předurčen ke kněžské dráze a již ve velmi mladém věku získal posty kanovníka v Olomouci a Pasově. Absolvoval pětiletou kavalírskou cestu, během níž studoval na univerzitě v Lovani (1683-1686), další dva roky strávil v Paříži a Římě, podnikl též krátké cesty do Holandska a Anglie. Přes dlouhodobý pobyt v zahraničí se měl podle instrukcí rodičů mimo jiné zdokonalovat v češtině, z dochované korespondence ale vyplývá, že již tehdy se vzepřel otcovým plánům na církevní kariéru. Po návratu z kavalírské cesty krátce žil ve Vídni jako císařský komorník, krátce nato se ale oženil a přesídlil na Moravu. Na rozdíl od otce a starších bratrů nezastával úřady u císařského dvora, ale prosadil se ve správě Moravského markrabství, kde zastával funkce nejvyššího sudího (1701-1702) a nejvyššího komorníka (1702-1714). Zúčastnil se také tehdejších válek, pod velením prince Evžena Savojského bojoval v bitvě u Zenty (1697), v letech 1704-1706 se v Německu a Itálii zúčastnil války o španělské dědictví a nakonec byl přítomen také dobytí Bělehradu (1717). S dědictvím knížecího titulu v roce 1708 po starším bratrovi převzal i čestné hodnosti dědičného číšníka v Korutansku a dědičného lovčího ve Štýrsku. Byl též jmenován císařským tajným radou a v roce 1731 obdržel Řád zlatého rouna.", "Krátce po návratu z kavalírské cesty se v roce 1688 oženil s výrazně starší dvojnásobnou vdovou Zuzanou Liborií Morkovskou ze Zástřizl (1637-1691), která byla dědičkou panství Boskovice. Druhé manželství uzavřel v roce 1693 v brněnském kostele sv. Jakuba s hraběnkou Karolínou Maxmiliánou Pruskovskou z Pruskova (1674-1734). Z druhého manželství se narodilo deset dětí, z nichž pět zemřelo v dětství. Nejstarší dcera Marie Josefa (1694-1758) byla se provdala za knížete Štěpána Viléma Kinského, další dcera Marie Aloisie (1700-1783) byla manželkou hraběte Michaela Václava z Althannu. Dědicem titulů a majetku se stal kníže Karel Maxmilián (1702-1784). Od své první manželky Zuzany ze Zástřizl převzal již v roce 1690 do správy panství Boskovice. Boskovický hrad byl tehdy ještě obyvatelný a Zuzana ze Zástřizl si vymínila jeho doživotní užívání (zemřela již o rok později). Hrad byl opuštěn počátkem 18. století, v roce 1728 byl v prostoru mezi hradem a městem vybudován hospodářský dvůr (1728), na nějž navázala výstavba panské rezidence (1729-1733) v Hradní ulici určená pro občasný pobyt knížecí rodiny. V roce 1705 koupil Walter Xaver za 154 000 zlatých panství Sokolnice u Brna. Po smrti staršího bratra Leopolda v roce 1708 se stal čtvrtým knížetem z Ditrichštejna a převzal stěžejní rodové majetky (Mikulov, Lipník nad Bečvou, Hranice, Nové Město na Moravě, Polná, Přibyslav, Libochovice). Vzdálenějším statkům se věnoval jen výjimečně, podpořil například výstavbu kostela sv. Vavřince v Libochovicích (1720-1722), po požáru v roce 1735 nechal opravit zámek v Polné. Významnou stavbu chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, zahájenou zemřelým bratrem Leopoldem, dokončil jen částečně. Vzrůstající oblibu svatojánského kultu dokládá vznik několika soch sv. Jana Nepomuckého na různých panstvích (Libochovice, Lipník nad Bečvou, Hranice). V roce 1719 bylo požárem poničeno hlavní rodové sídlo v Mikulově, načež došlo k zásadní přestavbě zámeckého areálu (1719-1730). Kromě změny dispozice hlavní zámecké budovy byla nově vybudována jízdárna, terasa a čestný dvůr se sochařskou výzdobou, v interiérech byla značná pozornost věnována knihovně a sálu předků. Na náměstí v Mikulově byl v letech 1724-1725 postaven sloup Nejsvětější Trojice. Na přestavbě zámku v Mikulově, stejně jako na úpravách rodového paláce v Herrengasse ve Vídni se podílel architekt Christian Alexander Oedtl, který pro Waltera Xavera pracoval i v Ditrichštejnském paláci na Zelném trhu v Brně. Při korunovační cestě Karla VI. v roce 1723 usiloval Walter Xaver o ubytování císařského dvora v Brně, nakonec ale císař pobýval v dietrichsteinském domě na náměstí v Jihlavě. Přestože Walter Xaver po bratru Leopoldovi zdědil majetek zatížený vysokými dluhy a sám vynakládal značné prostředky na renovaci rodových sídel, podařilo se mu konsolidovat rodové hospodaření a svým potomkům zanechal finance v lepším stavu. Celková hodnota majetku v době jeho úmrtí činila bezmála jeden a půl milionu zlatých, dluhy dosahovaly výše 400 000 zlatých. Zemřel v Mikulově a je pohřben ve zdejší knížecí hrobce na náměstí. V době jeho smrti byli naživu dva synové, starší Karel Maxmilián (1702-1784) byl dědicem knížecího titulu a Mikulova s dalšími statky, mladší Jan Křtitel Leopold (1703-1773) převzal Boskovice a Sokolnice." ] }

{ "title": [ "Mládí a kariéra u dvora.", "Barokní mecenáš." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Byl synem knížete Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna (1636–1698) a jeho manželky Marie Alžběty z Eggenberka (1640–1715), narodil se na zámku Eggenberg ve Štýrském Hradci, jeho kmotrem byl císař Leopold I. Vyrůstal ve Vídni a již v devatenácti letech byl jmenován císařským komorníkem. V letech 1680–1685 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, nejdéle pobýval v Paříži (1681–1683). Součástí pobytu v zahraničí byly zásnuby v Anholtu (1683), jeho manželkou se v roce 1687 stala Marie Godofreda ze Salmu (1667–1732), dcera císařského nejvyššího hofmistra knížete Karla Theodora ze Salmu (1645–1710). Po návratu z cest se dostal do blízkého okruhu dvořanů arcivévody Josefa, neobdržel ale očekávaný post arcivévodova prvního komorníka. Za stagnací kariéry u dvora stála pomluva o nakažlivé sexuální chorobě, kterou si údajně přivezl z Itálie. V letech 1688–1694 sloužil v armádě a dosáhl hodnosti podplukovníka, po ukončení vojenské služby trvale zakotvil u dvora arcivévody Josefa. V roce 1698 získal Řád zlatého rouna a po nástupu Josefa I. na trůn se stal císařským nejvyšším štolbou (1705–1708).", "V roce 1698 po otci zdědil knížecí titul a rozsáhlý majetek v Rakousku, na Moravě a v Čechách (Mikulov, Lipník nad Bečvou, Hranice, Polná, Přibyslav, Libochovice atd.) Proslul jako barokní velmož s okázalým životním stylem, vydržoval početný dvůr (jen knížecí garda měla přes 50 členů) a jako mecenáš umění zaměstnával významné architekty a malíře. Značné částky vynaložil na vybavení interiérů zámku v Mikulově a vídeňského paláce na Herrengasse 7 (dnešní rakouské ministerstvo vnitra). Lovecký zámek Grünne Haus (1698–1701) nechal postavit v Laxenburgu podle projektu Christiana Alexandra Oedtla. Investováním vysokých částek do různých staveb značně zatěžoval rodové finance, zároveň díky tomu po sobě zanechal hodnotné architektonické památky, především církevního charakteru. Architekt Johann Bernhard Fischer z Erlachu vytvořil současnou podobu kostela sv. Anny v Mikulově (1700–1705) s dietrichsteinskou hrobkou, ve stejné době byl postaven kostel Všech Svatých v Libochovicích (1700–1705). Nejvýznamnějším donátorským počinem Leopolda Ignáce byla stavba monumentálního děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné (1699–1708), který však po jeho předčasné smrti nebyl nikdy dokončen podle původních plánů (autorem projektu byl pravděpodobně D. Martinelli). Od roku 1702 se u Leopolda Ignáce projevovaly příznaky tuberkulózy, výrazně se jeho zdravotní stav zhoršil v roce 1707. Tehdy ještě osobně dohlížel na stavbu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Po návratu z poslední cesty do Polné zemřel v Mikulově 13. července 1708 ve věku 47 let a je pohřben v rodové hrobce na mikulovském náměstí. Z manželství s Marií ze Salmu měl jen dvě dcery Marii Annu (1688–1697) a Marii Josefu (1694–1711), které navíc zemřely předčasně. Dědicem knížecího titulu a rodového majetku se stal mladší bratr Walter Xaver (18. září 1664, Brno – 3. listopadu 1738, Mikulov)." ] }

{ "title": [ "Život.", "Smrt na Kulikově poli.", "Úcta.", "Hrob.", "Pocty." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Pocházel patrně z Brjansku či jeho blízkého okolí, mnišský hábit přijal v klášteře sv. Borise a Gleba v Rostově. Později žil v klášteře ve městě Pereslavl-Zalesskij a nakonec v Trojicko-sergijevské lávře pod vedením sv. Sergeje.", "Těsně před bitvou se slavný tatarský válečník Temir Mirza přiblížil k ruským vojům a coby harcovník provokoval ruské bojovníky k souboji. Když Peresvet viděl, že se nikdo z vojáků nechystá výzvu přijmout, učinil tak sám. Popis souboje se zachoval v mnoha verzích. Jisté je to, že skončil nerozhodně - oba válečníci se navzájem zabili. A většina líčení také tvrdí, že mnich před soubojem odložil většinu své již tak chabé zbroje. Podle jedné z verzí zemřeli oba bojovníci již při první srážce, ovšem zatímco Tatar spadl z koně, Peresvet zůstal i po smrti (resp. smrtelném zásahu) zachycen v sedle, čímž se stal v očích diváků vítězem, což bylo chápáno jako dobré znamení pro jeho stranu. Podle jiné verze se zabili v delší krvavé potyčce, v níž přinesla Rusům povzbuzení spíše než nějak známka vítězství Alexandrova statečnost, posílená navíc faktem, že viditelně menší a podstatně hůře vybavený mnich dokázal svést rovný souboj s elitním tatarským válečníkem v nejlepší zbroji.", "", "Peresvet vstoupil svou smrtí do ruských legend coby jeden z ruských národních hrdinů. Společně s dalším mnichem svého kláštera, Rodinem Osljabjaou, který rovněž bojoval a padl na Kulikově poli, byl pohřben v Moskvě v chrámu Bohorodičky v slavném klášteře Simonovo. Ruští pravoslavní je oba ctí jako světce a mučedníky a jejich památku si připomínají 7. září. Klášter byl zničen ve 20. letech 20. století bolševiky, kteří zrušili a zničili i hrob obou světců. Po pádu komunismu a částečné obnově areálu kláštera byl obnoven i hrob.", "Na počest svatého Alexandra Peresveta obdrželo jméno „Peresvet“ vícero ruských lodí, včetně bitevní lodi Peresvet a celé její třídy. V roce 2000 bylo na jeho počest pojmenováno nově ustavené město Peresvet v Moskevské oblasti. Město ho má vyobrazeného i ve svém znaku a na vlajce. Bojové jméno Peresvet nese od roku 2006 jednotka zvláštního určení 55. divize vnitřních vojsk Ruské federace." ] }

{ "title": [ "Obsah románu." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Příběh románu vypráví Louis Rosen, spolumajitel továrny na hudební nástroje, který se ale postupně začíná se svým společníkem Maurym věnovat výrobě věrných replik slavných lidí, tzv. simulaker. Maury má představu, že vyrobí mnoho replik slavných postav války Severu proti Jihu. Prvními vytvořenými modely jsou proto americký ministr války Edwin M. Stanton a americký prezident Abraham Lincoln. Tyto repliky jsou tak dokonalé, že jsou k nerozeznání od své předlohy a mají také svou vlastní osobnost. Zájem o ně má chamtivý miliardář Sam Barrows, který je chce využít ke kolonizaci Měsíce, jelikož zde má nemovitosti, kam potřebuje přilákat lidi skutečné. V tu samou dobu se Louis zamiluje do psychotické dívky Pris, designérky simulaker, která se léčí se schizofrenií. Brzy se ale ukáže, že oba androidy je velmi obtížné řídit. Mají své myšlenky i svou vůli a především Abraham Lincoln se odmítá přizpůsobit novým společenským podmínkám. Louis s Maurym nakonec Barrowse odmítají, ale Pris s Barrowsem odchází. Když odhalí jeho skutečné záměry, postaví se proti němu a zničí simulakrum Lincolnova vraha Johna Wilkese Bootha. Mezitím se Louis snaží Pris zoufale najít a jeho zběsilé pátrání jej dostane až do ústavu pro duševně choré. Prožívá zde uměle vyvolané drogové halucinace, které jej mají vyléčit. Setkává se v nich s Pris, ožení se sní, má s ní děti a stárne s ní. Do ústavu se ale vrací skutečná Pris a setká se s Louisem. Když je Louis propuštěn jako vyléčený, musí Pris, která upadla do ještě horších psychických stavů, v ústavu zůstat a dále se léčit." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Funkce.", "Přechod do programu CEV.", "Další součásti programu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Počáteční plány počítaly s malou kosmickou lodí Assured Crew Return Vehicle (ACRV), která by posádce umožňovala nouzově opustit vesmírnou stanici. NASA X-38 byl prototypem takové kosmické lodi. Po zrušení konceptu ACRV v roce 2002 měl program vést ke koncepci víceúčelovému raketoplánu Orbital Space Plane. První varianta tohoto plavidla počítala s primárním úkolem, kterým měla být případná záchrana posádky Mezinárodní vesmírné stanice. Tím byla nahrazena zrušená loď ACRV, která nebyla realizována kvůli rozpočtovým škrtům. Očekávalo se, že tato verze vstoupí do služby roku 2010.", "Budoucí verze Orbital Space Plane by byly vynášeny raketami z programu Evolved Expendable Launch Vehicle (EELV), tedy buď raketou Delta IV nebo raketou Atlas V. V plavidle by letěla posádka k vesmírné stanici. Předpokládalo se, že by Orbital Space Plane působily po boku raketoplánu Space Shuttle. V té době se totiž počítalo s provozem raketoplánů až do 30. let 21. století. Tedy se měly tyto dvě vesmírné lodě na vesmírné stanici vzájemně doplňovat. Velkou výhodou tohoto přístupu by byla možnost neustálého přístupu posádek do vesmíru, což bylo ilustrováno po havárii Columbia. Požadavky na Orbital Space Plane byly představeny v únoru 2003. V březnu 2003 se začaly posuzovat plánované úkoly systému, aby bylo možné sjednotit design mezi NASA a zhotovitelem.", "Program Crew Exploration Vehicle začal na čtyřech skupinách konceptů zvažovaných pro fyzický návrh lodě samotné nebo její architektury. Konkrétně šlo o kapsli, zdvihací těleso, ostré tělo s křídly a tupé tělo s křídly. Po ztrátě raketoplánu Columbia bylo rozhodnuto, že design kapsle s odděleným únikovým systémem posádky je optimálním návrhem z hlediska bezpečnosti posádky.", "Ostatní složky programu Orbital Space Plane byly X-37 a DART. Kosmická loď X-37 byla navržena tak, aby na ní bylo možné provést letové zkoušky postupujících technologií pro snížení rizika spojeného s opakovaně použitelnými systémy kosmických lodí, včetně Orbital Space Plane. Demonstration for Autonomous Rendezvous Technology (DART) byl další letový demonstrátor určený k získání zkušeností s technologiemi potřebnými k lokalizaci a setkání s jinými kosmickými loděmi. Rusko tuto technologii ovládá již roky, ale pro NASA to byla technologická premiéra. Na palubě DART byly naváděcí senzory, s jejich pomocí měla družice vykonat sérii manévrů kolem vysloužilého satelitu. Nicméně po úspěšném startu došlo k neznámým problémům s naváděcím systémem, což způsobilo předčasné vyčerpání paliva a konec mise před provedením všech stanovených cílů. V roce 2010 využila firma Orbital Sciences Corporation některé části projektu, na základě smlouvy mezi OSP a NASA, ke konstrukci kosmické lodě Prometheus, s níž se přihlásila do výběrového řízení o komerční dopravu lidských posádek do vesmíru Commercial Crew Development." ] }

{ "title": [ "Univerzita.", "Sezóna 2008.", "Sezóna 2009.", "Sezóna 2010.", "Profesionální kariéra.", "San Diego Chargers.", "San Francisco 49ers.", "Green Bay Packers.", "Indianapolis Colts." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Tolzien byl za výkony na William Fremd High School na předměstí Chicaga ohodnocen dvěma hvězdičkami. Nedostal mnoho nabídek a nakonec si vybral University of Wisconsin–Madison. Sezónu 2006 vynechal, o rok později se kvůli silné konkurenci na hřiště nedostal.", "Poté, co byl Allan Evridge posazen na lavičku za své výkony proti University of Michigan, Ohio State University a Pennsylvania State University, dostal Tolzien proti University of Iowa první větší šanci. Zkompletoval 5 z 8 přihrávek, ale v red zóně hodil interception. Pozici startujícího Quarterbacka tak uzmul Dustin Sherer, který dovel University of Wisconsin–Madison k celkové bilanci 7-6 v sezóně 2008.", "Vítězem jarní soutěže o pozici startujícího Quarterbacka se stal Tolzien a dostal tak přednost před Shererem. Následně stanovil rekord univerzity v počtu zkompletovaných přihrávek za sezónu (211) a pasových yardech (2 705), a pomohl k celkové bilanci 9-3. Za výkon proti Michigan State University byl vyhlášen Ofenzivním hráčem týdne konference Big Ten. Ročník pak zakončil vítězstvím 20:14 nad University of Miami v Champs Sports Bowlu, když zkompletoval 19 z 26 přihrávek.", "Po výrazné porážce od Michigan State University, při které hráči Wisconsin–Madison nezachytili několik snadných přihrávek, Tolzien zlepšil své výkony, zaznamenal sedm vítězství v řadě a dovedl svůj tým k celkové bilanci 11-2. V posledním utkání za Wisconsin-Madison v Rose Bowlu 2011 se postavil proti nejlepší obraně v soutěži, kterou disponovala Texas Christian University. V utkání zkompletoval 12 přihrávek z 21 pro 159 yardů, žádný touchdown ani interception, a jeho tým prohrál 19:21. Za své výkony byl následně oceněn Johnny Unitas Golden Arm Award, když předčil Andyho Daltona, Colina Kaepernicka nebo Christiana Pondera. Rovněž překonal rekord školy v počtu zkompletovaných přihrávek (74.3%) v jedné sezóně a měl čtvrtý nejvyšší passer rating z celé ligy.", "", "Poté, co si ho nevybral žádný tým během sedmi kol Draftu NFL 2011, Tolzien jako volný hráč podepsal 26. července 2011 smlouvu se San Diego Chargers. Následně nastoupil do tří ze čtyř přípravných utkání, ve kterých zkompletoval 25 přihrávek ze 40 pro 30 yardů, jeden touchdown a jednu interception. 3. září při zeštíhlování kádru byl propuštěn.", "San Francisco 49ers získali Tolziena 4. září 2011, aby byl třetím quarterbackem za Alexem Smithem a Colinem Kaepernickem. Zůstal v San Franciscu až do konce sezóny 2012 a byl tak na soupisce 49ers během Super Bowlu XLVII. 26. srpna 2013 byl propuštěn.", "Tolzien podepsal 1. září 2013 smlouvu s Green Bay Packers. Poté, co Aaron Rodgers utrpěl zranění klíční kosti, byl Tolzien dopsán na soupisku. 10. listopadu, po zranění Rodgersova náhradníka Seneca Wallace se stal startujícím hráčem. Při debutu proti Philadelphia Eagles zkompletoval 24 přihrávek ze 39 pro 280 yardů, jeden touchdown a 2 interceptiony, což mu vyneslo pozici startujícího Quarterbacka proti Giants.", "11. března 2016 Tolzien podepsal dvouletý kontrakt s Indianapolis Colts na 3,5 milionu dolarů (500 tisíc garantovaných)." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Charakteristika tvorby.", "60. léta.", "70. léta.", "80. léta.", "FILM: Chodník přes Dunaj.", "FILM: Štek.", "FILM: Anděl milosrdenství.", "FILM: Zapomeňte na Mozarta.", "FILM: Útěk do Budína.", "FILM: Mahulena." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vystudoval režii na FAMU v Praze (1968 - 1973). Roku 1974 pracoval jako režisér Krátkého filmu, od 1975 Čs. televize v Bratislavě, od roku 1985 byl režisérem České filmové tvorby. V televizní tvorbě se od počátku systematicky věnoval především adaptacím literárních děl. V televizních inscenacích (\"Schody z mramoru\", 1976; \"Mário a kouzelník\" 1976; \"Gomez\", 1977; \"Na pokraji rozumu\", 1979; \"Nebezpečné známosti\", 1980 a i.) projevil smysl pro psychologicky dramatické vztahy a vytvoření působivé atmosféry. Ve vyhraněné týmové spolupráci pokračoval i při realizaci televizních filmů, zpravidla také adaptací literárních děl československých autorů (\"Ráno pod měsícem\" 1980; \"Starý včelař\" 1981; \"Triptych o lásce\" 1980; \"Lékař umírajícího času\" 1983 - 5 dílů, později sestříhaný - \"Svědek umírajícího času\"; \"Život bez konce\" 1982 - 5 dílů) aj. V třídílném televizním filmu \"Chlapec do náruče\" (1986) vytvořil výstižný, alarmující a realistický obraz upadající morálky a hodnot, v současném velkoměstě. Charakteristickým rysem Lutherova režijního rukopisu je estetizující vizuální ztvárnění, subtilnost obrazové kompozice a harmonické výtvarné a emocionální propojení člověka a přírodního prostředí. V kompozici a stylu svých televizních filmů se soustředí na působivé vizuální asociace, poetický tón a důsledné uplatnění obrazového způsobu filmového vyprávění. Expresivnější ladění měly jeho filmy \"Král drozdí brada\", 1984 a \"Zapomeňte na Mozarta\", 1985.", "Miloslav Luther měl za sebou celou řadu televizních filmů, když debutoval v kinematografii. Poprvé tak (v osmdesátých letech) televizní režiséři obohatili slovenský hraný i dokumentární film (dříve to byli především filmoví autoři, kteří realizovali i hodnotné televizní opusy – Stanislav Barabáš, Martin Hollý, Juraj Herz, pouze v případě Ivana Balada šlo o rovnocenné působení v obou médiích). Spolu s Lutherem pozitivně vstoupil do kinematografie také i Stanislav Parnicki a Juraj Lihosit. O výrazném Lutherově nástupu do kinematografie svědčí počet realizovaných titulů. V letech 1984 -1991 natočil sedm hraných filmů pro kina, a stal se druhým nejčastěji vyhledávaným režisérem druhé poloviny osmdesátých let. Lutherův styl v sobě spojuje několik prvků. Na jedné straně je to Čechovova zbraň (když se zjeví na scéně v prvním dějství, v posledním se z ní musí vystřelit), na druhé straně je to smysl pro jemnou, tlumenou výtvarnou stylizaci záběrů. Jeho kameramani se vyžívají v pološeru, v polostínu, nemilují příliš jasnou, dynamickou hru barev a tvarů. Proti dramatické kompozici tady stojí statický výtvarný princip. Luther tak směřuje k filmu jako epicko-dramatickému ideálu, médiu, kde příběh nemusí vždy konfliktně gradovat, ale může poskytnout i prostor lyrice, a obrazům, nesouvisejícím bezprostředně se zápletkou. V kontextu hrané tvorby Luther navazuje na tradici Martina Hollého. U obou dominuje akce, výrazné mužské charaktery, konflikt, který se stupňuje k definitivnímu rozuzlení. Oba jsou autory zejména historických příběhů, v nejlepších dílech dosahují hlubinné psychologizace hrdinů. V Lutherově stylu herec dostává mimořádný prostor. Těžko si představit epicko-dramatický příběh bez silné a výrazné postavy, a tu bez odpovídajícího hereckého zobrazení. Podstatou jeho metody je \"tvorba herecké postavy jako syntéza konkrétnosti a expresivity\". Podle toho obsazuje jednotlivé postavy - Boleslava Polívku do role Perdy ve filmu Štek (1988) a Romana Luknára do role Viktora ve snímku Stezka přes Dunaj (1989). Pro Lutherovu režijní poetiku je důležitý tradicionalismus. Ani jedno z jeho děl se nedá nazvat experimentem, více jde o naplnění jen podvědomě tušených, nejasně formulovaných kritérií různých žánrů, různých způsobů vyprávění, nikdy ne o hledání netradičních forem výpovědi. Luther inklinuje k historickým látkám, proto je důležitý jeho cit pro dobové reálie, věrnost historické atmosféře, ať už se příběh odehrává v 18. století, nebo na začátku druhé světové války. Stejně příznačné je pro režiséra stálé střídání tvorby televizní i filmové. Lutherův profesionalismus charakterizuje i pohyb mezi různými žánry: pohádka, detektivka, komedie, kriminálka. Z hlediska autorské filozofie je společným tématem rozmanitých příběhů problém napjatého vztahu jednotlivce a společnosti, vzdor či bezmocnost člověka vůči době, která se nezřídka žene přes jeho osud, bez ohledu na osobní touhy, ambice či pocity. V podstatě je to i téma manipulace, vztahu člověka a moci, která častěji vystupuje jako antihumánní síla, než jako výraz představení nejlepších lidských hodnot. V Lutherově kinematografické produkci osmdesátých let je nejvýraznější film Chodník přes Dunaj (1989), nejlepší titul roku 1989.", "V roce 1964 vznikl odbor Televizní filmová tvorba. Zde se natáčely dokumentární, populárně-vědecké a hrané tituly. Patřily pod něj i filmové štáby, Teleexport a reklamní oddělení. Televizní filmová tvorba byla servisním pracovištěm pro celou televizi. Na konci 60. let v Televizní filmové tvorbě debutoval i Miloslav Luther, filmem \"Opojení\" (1969), o insitní řezbářce z Děvína.", "Na přelomu 60. a 70. let dalším osobitým znakem televizní filmové tvorby byl programový příklon k adaptacím literárních předloh starších domácích autorů (ale i zahraničních, zejména ruských). Požadavek na zvýšení produkce, s příklonem k domácím autorům, však měl aspoň jeden pozitivní rys. Šlo v první řadě o spolupráci nastupující generace scenáristů, kombinovanou s aktivní účastí zkušeného režiséra (Peter Jaroš - Štefan Uher), dále o spojení zkušeného libretisty se začínajícím filmovým režisérem (Emil Kočiš - Dušan Trančík, Alfonz Bednár - Miloslav Luther \"Ráno pod měsícem (1980)\".", "Kinematografie u nás stále více získávala podobu průmyslu. Důležité byly žánry, schopnost dobře natočit jak pohádku, tak komedii či detektivku, nešlo o sebevyjádření. Obecně se důraz kladl na konvenci, mladí režiséři a scenáristé neměli zájem o hledání nových cest, ale spíše o používání již známých a ověřených postupů, šlo jim o profesi, ne o umění. V sedmdesátých letech ještě dominoval Dušan Trančík, na konci osmdesátých let byl určující postavou Miloslav Luther. Autor vícedílných televizních filmových projektů, vypravěč, profesionál v dobrém slova smyslu, který inklinuje k inscenování zajímavých příběhů.", "Podle námětu Vladimíra Körnera vznikl film, o útěku dvou mladých mužů ze Slovenska do Maďarska, na přelomu let 1939 a 1940. Slovák Viktor (Roman Luknár) a český žid Ticháček (Vladimír Hajdu) utíkají před gestapem nejprve proto, že zdrželi německou vojenskou poštovní zásilku, pak proto, že v sebeobraně zabili tajného policistu. V tomto žánrovém klíči se plně odkryl Lutherův talent. Pro kvalitu filmu je však rozhodující, že autoři využívají emocionální sílu a napětí dramatické záchrany vlastního života, aniž by se vzdali ucelené filosofie lidské existence. V Chodníku přes Dunaj je hodně akce, napínavých situací, kdy jde oběma hlavním hrdinům o život, ale podstatný je téměř shakespearovsky tragický, resp. baladický obraz šílené doby. Nic není definitivní, všechno se může zvrátit. A je zřejmé, že nejde jen o dobu, když se fašističtí fanatici pokusili dobýt svět, přestože se příběh odehrává právě v období všudypřítomného strachu, teroru a udavačství. Pro Lutherovu poetiku v Chodníku přes Dunaj je příznačné, že každá epizoda má své hrdiny, kteří jsou na jejím konci oběťmi, a opačně oběti, které se stávají hrdiny. Klíč není mechanický, o všem rozhoduje náhoda, neexistuje spravedlnost, která by dobré odměňovala a špatné trestala. Naopak, komu se nedaří - má podmínky ještě těžší, a úspěšnému - se daří ještě lépe. Ale ne vždy, někdy, jakoby zcela svévolně a náhodně, mohou i hrdinové být hrdiny a oběti oběťmi. Film vděčí za mnohé i oběma výrazným ústředním postavám. U Viktora (Roman Luknár) dominuje bezstarostná lehkomyslnost, která s sebou téměř automaticky přináší utrpení a bolest pro jiné; u Ticháčka (Vladimír Hajdu) zase úzkostlivá opatrnost, která jakoby zcela ztratila vědomí vlastní hrdosti a ceny. Jejich základní protikladný postoj dovoluje, aby každá situace zároveň obsáhlá dva odlišné výklady. Je důležité i to, že situace se neinscenují jako výlučně dramatické, či jen harmonické, ale často se jedno setkává s druhým, koexistují vedle sebe. Nejprve se příznačně pečlivě komponují atmosféry pohody či klidu, které jsou v závěru zničeny, rozbité příchodem násilí a smrti. Podmínkou soudržnosti mnohoznačného obrazu více epizod je na jedné straně všudypřítomná otázka, zda se oba muži zachrání, či ne, na druhé straně Lutherova stylizace, směřující všechny elementy díla k tlumenému výrazu, k potlačování jakýchkoliv výrazných extrémních poloh. Tak je to ve smyslu barevnosti stylizace kamery (kameraman Vladimír Hollós), nebo v tendenci k neoromantizmu v hudbě Jiřího Bulise.", "Smutná komedie o neúspěšném herci provinčního divadla, který dostane roli hlavní postavy ve hře ambiciózního autora. Netvůrčí povaha, pokrytecké ovzduší divadla a nespokojenost v soukromém životě ho však přinutí opustit jeviště uprostřed premiéry.", "Anděl milosrdenství vznikl na motivy předlohy Vladimíra Körnera, jehož prózy vícekrát zfilmoval i František Vláčil. V osudově tragickém příběhu ženy majora rakousko-uherské armády je napětí i poznání složitosti lidské psychiky. Hrdinka se rozhodne odčinit všechny viny svého krutého manžela, kterého zavraždila jeho oběť. Nastoupí do vojenské nemocnice jako zdravotní sestra. V drásavém ději se prudce střídají okamžiky radosti a smrtelné beznaděje, štěstí a nicoty. Luther natočil vynikající obraz neuchopitelnosti lidského osudu. Spolu se scenáristy, Vladimírem Körnerem a Mariánem Puobišem, k úspěchu díla významně přispěl i kameraman Vladimír Hollós. Přestože jde o barevný film, pracoval v černobílé škále, což zdůrazňuje vyhrocenost situace, extrémy emocí i postojů.", "Detektivní film, ve kterém se hledá vina umělcova okolí na jeho předčasné smrti. Mozartovo náhlé úmrtí provokovalo odjakživa různé umělce, spisovatele, dramatiky. Luther nám ve filmu přibližuje Mozartovu nezkrotnou, vášnivou povahu, samolibost, rozhazovačnost. V centru pozornosti nestojí Mozart jako umělec, ale jako člověk, se všemi klady a zápory.", "Scénář filmu, na kterém Luther spolupracoval s Mariánem Puobišem a Martin Porubjakem, volně vychází ze stejnojmenné novely Vladislava Vančury. Odehrává se v nejisté atmosféře rozkolísaných hodnot a nového politického uspořádání, po rozpadu Rakousko-uherské monarchie. Hlavním motivem je milostné vzplanutí, osudová vášeň i úskalí manželství Češky Jany a Slováka Tomáše. Doplňuje ho množství dějových odboček a dobových souvislostí. Před diváky se tak vynořuje bohatá rodinná freska, na pozadí dramatických změn poválečné střední Evropy", "Příběh přátelství a lásky, zrady a nenávisti, prolínání pohádky s dobrodružným příběhem, kde se setkává dobro i zlo. Pojednává o putování mladého prince a jeho věrného sluhy Jana (Ady Hajdu), do země chamtivého skřítka Zlatovlada. Při překonávání všech nástrah jim pomáhá zázračná koruna, kterou svěřil do rukou mladého sluhy Jana princův umírající otec, král. Pohádka vznikla na motivy pohádek bratří Grimmů." ] }

{ "title": [ "Původ rodu.", "Historie rodu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "S největší pravděpodobností je rod Voroncovů vedlejší linií moskevského bojarského rodu Veljaminovů, který se hlásil k původu v mužské linii od varjažského šlecthice Šimona. Veljaminové sloužili jako dědiční starostové Moskvy, a to až do doby, kdy byl tento úřad zrušen Dmitrijem Donským (moskevský kníže v letech 1359 až 1389), jehož matka pocházela z tohoto rodu.", "Voroncovská větev Veljaminovů dosáhla vrcholu moci v osobě bojara Fjodora Voroncova, jenž se stal \"de facto\" ruským vládcem v době nezletilosti budoucího cara Ivana IV. (1543). O tři roky později byl obviněn z velezrady a sťat. Na další dvě století jsou osudy rodu nejasné. Teprve za panování carevny Alžběty I. v letech 1741-1762 vzrostl význam rodu ještě jednou, když se Michail Ilarionovič Voroncov stal vicekancléřem Ruského impéria. Jeho petrohradský palác, vystavěný podle návrhu F. B. Rastrelliho, dodnes připomíná slávu jeho moci. Za panování cara Petra III. (v lednu až červenci roku 1762) byl Voroncov nejmocnějším mužem v Rusku a jeho neteř Jelizavěta se stala carovou milenkou. Petrova manželka Kateřina II., když odhalila plán manžela nechat se s ní rozvést a oženit se s Jelizavětou Voroncovovou, nechala manžela sesadit z trůnu, za vydatné pomoci své blízké důvěrnice, Jekatěriny Romanovny Voroncov-Daškovové, manželky knížete Daškova. Oba bratři Jekatěriny Daškovové, Alexandr a Semjon Romanovič Voroncovové se pak stali významnými diplomaty a Semjonův syn, Michail Semjonovič Voroncov (1782-1856) se stal prominentním generálem, který se zasloužil o kolonizaci Nového Ruska a vedl ruskou armádu v bojích kavkazské války. Voroncovové z této linie byli velcí anglofilové a podporovali množství anglických umělců, malířů a architektů. Jekatěrina Romanovna Voroncov-Daškovová odkázala svůj obrovský majetek a predikát Voroncov-Daškov rodině svého bratrance, nejmladší z větví rodu Voroncovových. Nejvýznamnějším představitelem této linie byl hrabě Ilarion Ivanovič Voroncov-Daškov (1837–1916), který zastával úřad ministra Státního majetku (1881–1897) a generálního guvernéra Kavkazu v letech 1905–1915. Byl také velitelem ruské armády ve vítězné bitvě u Sarikamiše (prosinec 1914 až leden 1915) v prvních měsících první světové války." ] }

{ "title": [ "Indie.", "Spojené státy americké.", "Spojené království.", "Irsko.", "Japonsko.", "Belgie a Nizozemsko.", "Itálie.", "Francie, Španělsko, Portugalsko.", "Německo a Rakousko.", "Norsko a Dánsko.", "Česko." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Indie je země s největším podílem vegetariánů na světě. Je považována za místo vzniku vegetariánství hlavně díky náboženství v oblasti. V Indii je hlavním směrem laktovegetariánství. K vegetariánství se zde hlásí přibližně 40 % obyvatelstva, což při přepočtu znamená, že 70 % všech vegetariánů na světě je z Indie. V Indii platí zákonná povinnost označovat potraviny etiketami rozlišujícími vegetariánskou a nevegetariánskou stravu.", "Nejčastější je ve Spojených státech vegetariánství a veganství. Poslední součty (2015) ukazují 2,5 % vegetariánů a 2,5 % veganů. V roce 2009 to bylo celkem 1%.", "Ve Velké Británii se hlásí k vegetariánství 12.5 % populace, mezi mladými dokonce 20 % a běžně jsou výrobky ze živočišných produktů dobře rozpoznatelné – často je na obalu dobrozdání místní Vegetarian Society (\"Vegsoc approved\"). Od roku 2009 do 2013 se počet vegetariánských produktů zdvojnásobil. Vegetariánství zde má velmi dlouhou tradici, vegetariánská společnost byla pod tímto názvem založena již v roce 1847.", "V Irsku je poměr vegetariánů menší než v Británii, ale pro vegetariánské turisty je stravování poměrně jednoduché.", "Zde se pod pojmem vegetarián (i když ne příliš správně) označují pescetariáni.", "V Belgii je vegetariánů kolem 2 %, v Nizozemsku 4,3 %., počet však rychle roste. Obě země jsou k vegetariánství poměrně vstřícné, vegetariánské restaurace a menu jsou velice časté. V Nizozemsku jsou vegetariánské potraviny označeny logem místní organizace \"Vegetarisch Keurmerk\". Velmi rozšířené je zde však flexitariánství, v některých městech (např. Gent) se pořádají bezmasé dny.", "V Itálii se k vegetariánství hlásí 7 % populace. Vegetariánství je rozšířeno zvláště mezi mladší populací a ženami. Běžné jsou i vegetariánské restaurace. Italská kuchyně, hojně využívající zeleninu a sýry, je vůči vegetariánskému způsobu stravování poměrně vstřícná, na druhou stranu je řada zdánlivě vegetariánských jídel v restauracích kontaminována nenápadnými masnými přísadami, zvláště ančovičkami.", "V Portugalsku pouhých 0,3 %, ve Francii asi 2 % a ve Španělsku 4 % populace. Vegetariánství je v těchto zemích značně neobvyklé, restaurace či například školní jídelny nabízejí vegetariánské pokrmy jen výjimečně. Ve Španělsku je to mimo jiné vinou fašistického režimu, který jej pokládal za příznak levicové politické orientace.", "V Německu se za vegetariány považuje 8–9 % obyvatel, což je 7 miliónů. Po Itálii je to druhé nejvyšší číslo v Evropě. Dostupnost vegetariánské stravy je zde dobrá. Švýcarsko V této zemi je pohled na vegetariánství rozdílný podle toho, ve které části země se nacházíte. V německy mluvící části je situace podobná Německu, ale v italsky a francouzsky mluvící části bývají vegetariáni ignorováni a neexistují tam žádné restaurace pro vegetariány. Podíl vegetariánů v populaci se stanovuje na 9 %, což je celkem vysoké číslo.", "Zde je situace podobná Německu, ale vegetariánské obchody jsou zde méně časté. V Norsku je 1–2 % vegetariánů v populaci.", "V České republice je počet vegetariánů poměrně malý (asi 1–2 % ) a vegetariánské restaurace zde nejsou příliš rozšířeny. Přesto ve většině restaurací nebývají potíže s objednáním bezmasých jídel, která bývají často vyznačena na jídelním lístku. Někdy dochází k omylům, jako vegetariánské se tak někdy nabízí krevety, pokrmy využívající živočišný tuk a podobně." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Způsob přidělování a používání.", "PSČ v Bratislavě." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V Československu byl systém PSČ zaveden k 1. lednu 1973 v souvislosti s (očekávaným) nasazením třídicích linek na poštovní zásilky, již v roce 1974 se podle nich začalo třídit. 26. listopadu 1982 pak byla na poště Bratislava 022 spuštěna automatická třídicí linka ATL NEC (4 a půl roku po automatické třídicí lince v Praze). Pro Slovensko byly v rámci československého systému PSČ vyhrazeny řady s počátečními číslicemi 8, 9 a 0. Bratislava dostala číslici 8, pro tři slovenské kraje pak zbyly pouze dvě číslice: Středoslovenský kraj byl nakonec rozdělen podle toho, jestli se odtud zásilky vozily do sběrného přepravního uzlu v Žilině, nebo do Zvolena: jih dostal devítku a sever nulu. Rozdělení tedy bylo následující: Druhá číslice PSČ označovala sběrný přepravní uzel a třetí číslice okresní přepravní uzel. Poslední dvojčíslí, uváděné za mezerou, se přidělovalo poštám v rámci okresu v tom pořadí, v jakém je objížděla auta, která zajišťovala svoz zásilek. Své vlastní poštovní číslo ale získaly i některé velké podniky, které dostávaly hodně poštovních zásilek. Po rozdělení Československa zůstal systém PSČ v obou státech zachován. Slovenská pošta, a. s. dne 20. dubna 2004 předložila Ministerstvu dopravy, pošt a telekomunikací SR návrh změnit PSČ a využít i čísla s počátečními číslicemi 1 až 7. Dne 13. května 2004 se Slovenská pošta zavázala vypracovat analýzu dopadu na uživatele poštovních služeb a na státní rozpočet a navrhnout harmonogram a organizační zabezpečení změny, další jednání proběhla 19. července 2004. Původně Slovenská pošta navrhovala změnu k 1. dubnu 2004, podle požadavku ministerstva byl termín odložen na 1. ledna 2006. 24. ledna 2005 provozní ředitel Jozef Vavrek na tiskové konferenci Slovenské pošty oznámil, že termín se odkládá na 1. července 2006, případně až na 1. ledna 2007. Do současnosti ale změna nebyla uskutečněna. Jako důvod se uvádí především výrazná finanční náročnost projektu. Změna PSČ na Slovensku souvisí s rozsáhlejšími změnami technologie a organizace činnosti. Účelem změny má být, aby poštu bylo možno automaticky třídit nejen podle dodávacích pošt, ale přímo i podle doručovacích rajónů, čímž se má podíl zásilek doručených do druhého dne po podání zvýšit ze 43 % na 90 %; současně má být snížen počet dodávacích pošt. Třídicí linky CRS 1000 od firmy Siemens byly instalovány mezi prosincem 2004 a březnem 2005 v Bratislavě, Zvolenu a Žilině, nahradily staré linky ILV.", "Poštovní směrovací číslo je uvedeno v adrese před názvem dodávací pošty. Je to pětimístné číslo, přičemž mezi třetí a čtvrtou číslicí se píše mezera. Mezi poslední číslicí a názvem dodávací pošty se píší dvě mezery. Např. Čísla se přidělují na dvou úrovních podrobnosti: Podobně jako dříve Československá pošta a nyní Česká pošta, i Slovenská pošta standardně vyžaduje, aby v adresách byl vedle poštovního směrovacího čísla (či na posledním řádku adresy nad poštovním směrovacím číslem) uváděn název dodávací pošty, zvýrazněný velkými písmeny. V praxi však je v adresách místo toho zpravidla uváděn jen název obce, případně části obce nebo název městského obvodu.", "Současný systém PSČ v Bratislavě byl zaveden v roce 1982. Bratislava tvoří region poštovních směrovacích čísel začínající číslicí 8. Druhá číslice určuje okres (v minulosti obvod), např. číslice 1 pro okres Bratislava I. Třetí číslice znamená způsob doručení: číslici 1 mají PSČ v adresách obyvatelstva přidělené podle ulic (listovní zásilky doručuje poštovní doručovatel). Číslice 2 až 9 se používají pro individuální PSČ důležitých institucí nebo podniků, které si zásilky přebírají na poště. Číslice 0 znamená PSČ konkrétní pošty (zásilky určené do poštovních složek, které nemají samostatné PSČ, nebo zásilky určené poště). V případě třetí číslice 1, zbylé dvě číslice PSČ určují konkrétní doručovací obvod. V případě třetí číslice 0, první číslice čísla pošty je shodná s druhou číslicí PSČ (neboť je shodná s číslem okresu) a případné další číslice čísla pošty jsou uvedeny v posledních číslicích PSČ zarovnaný doprava a doplněné nulami (například 820 00 Bratislava 2, 840 02 Bratislava 42, 820 14 Bratislava 214). Pokud nemůžeme zjistit správně PSČ bratislavské adresy, je možné použít globálně PSČ 800 00." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Diskétní tranzitní energie.", "Nomenklatura.", "Astrofyzikální podmínky.", "Objev.", "Historické pozadí.", "Detekce.", "Známé mezihvězdné druhy.", "Charakteristiky maserového záření.", "Záření.", "Rychlostní variabilita.", "Zúžení linek.", "Nasycení.", "Vysoký jas.", "Polarizace.", "Prostředí maserů.", "Komety.", "Planetární atmosféry.", "Planetární systémy.", "Hvězdné atmosféry.", "Oblasti vzniku hvězd.", "Zbytky supernov.", "Extragalaktické zdroje.", "Probíhající výzkum.", "Variabilita.", "Stanovení vzdálenosti.", "Otevřené otázky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Podobně jako v případě laseru je emise z maseru stimulována jednobarevně, mající energii odpovídající rozdílu energie mezi dvěma kvantově-mechanickými energetickými hladinami druhů zesilujícího média, která byla přečerpána do netepelné populace rozdělení. Nicméně, přirozeně se vyskytující masery postrádají rezonanční dutiny vyvinuté pro pozemské masery. Emise z astrofyzikálních maserů obvykle prochází jedním zesilujícím médiem a proto postrádá čistotu a prostorovou koherenci jakou mají laboratorní masery.", "Vzhledem k rozdílům mezi umělými a přirozeně se vyskytujícími masery se často uvádí, že astrofyzikální masery nejsou pravé masery, protože jim chybí oscilační dutina. Rozdíl mezi oscilátory na bázi laserů a jednoprůchodovými lasery býval v raných letech technologie úmyslně přehlížen. Když byly lasery původně vyvinuty ve viditelné části spektra byli nazývány optickými masery. Charles Hard Townes prosazoval, aby m bylo znakem pro molekulu, protože energetické stavy molekul poskytují maserový přechod. Někteří astrofyzikové užívají termín iraser pro pro maser emitující na vlnových délkách několika mikrometrů, přestože optikové podobné zdroje nazývají lasery.", "Astrofyzikální masery mohou být poměrně slabé a mohou uniknout detekci vzhledem k omezené citlivosti astronomických observatoří a vzhledem k někdy významné spektrální absorpci molekul v okolním prostoru. Tato druhá překážka se dá překonat uvážlivým použitím prostorového filtrování, které se dá dosáhnout pomocí interference. Hlavní použití studia maserů je. že poskytují cenné informace o podmínkách ve vesmíru jako je teplota, hustota, magnetická pole a rychlosti v zajímavých prostředích, včetně zrození hvězd a jejich smrti a středech galaxií, které obsahují černé díry. Podmínky podílející se na těchto událostech stále potřebují přesnější měření tak, aby bylo možné upřesnit teoretické modely.", "", "V roce 1965 byl zaznamenán nečekaný objev, šlo o emisní čáry ve vesmíru neznámého původu o frekvenci 1665 MHz. V té době se mnoho výzkumníků domnívalo, že molekuly se nemohou ve vesmíru volně vyskytovat a proto byla emise nejprve přičítána neznámé formě mezihvězdné hmoty nazývané \"Mysterium\". Emise byly ale brzy identifikovány jako emisní čáry molekul OH v kompaktních zdrojích v molekulových mračnech. Další objevy následovaly, v roce 1969 emise HO, v roce 1970 emise CHOH a v roce 1974 emise SiO, všechny přicházející zevnitř molekulových mračen. Masery byly rovněž objeveny v jiných galaxiích v roce 1973 a v kometárních halech ve sluneční soustavě. Další nečekaný objev byl učiněn roku 1982 kdy byla pozorována emise z extragalaktického zdroje s vysokou svítivostí asi 10 vyšší než u předchozích zdrojů. Tento jev byl nazván megamaser a od roku 1982 bylo objeveno mnoho dalších podobných megamaserů.", "Propojení maserové aktivity s dalekými infračervenými emisemi byla použita k provedení prohlídky oblohy s optickými dalekohledy (optické dalekohledy jsou pro vyhledávání tohoto typu objektů vhodné). Pravděpodobné objekty jsou pak ještě kontrolovány v radiovém spektru. Zvláštní pozornost mají molekulární oblaky, OH-IR hvězdy a aktivní galaxie.", "Tyto druhy maserů byly pozorovány u stimulovaných emisí z astronomických prostředí:", "Zesílení či zisk záření procházejícího maserovým mrakem je exponenciální. To má důsledky pro produkované záření.", "Malé rozdíly dráhy skrz nepravidelně tvarovaný maserový oblak stanoví značné zkreslení exponenciálního zisku. Část mraku s o něco delší dráhou než zbytek se bude jevit jako mnohem jasnější a tak jsou maserové skvrny obvykle mnohem menší než jejich mateřské mraky.", "Zisk z maseru závisí exponenciálně na populační inverzi a rychlosti koherentní délky dráhy, každá variace bude mít za následek exponenciální změnu výstupu maseru.", "Exponenciální zisk také zesiluje tvar středu čáry více než její hrany nebo křídla. To má za následek, že vidíme tvar emisní čáry, která je mnohem vyšší, ale nikoli širší. Tím se objeví užší čára vzhledem k neovlivněné čáře.", "Exponenciální růst intenzity záření procházející maserovým mrakem pokračuje tak dlouho, dokud čerpací procesy mohou udržovat opak populace proti rostoucím ztrátám stimulované emise. Po okamžiku inverze nemůže být populace déle udržována a maser se nasytí. V nasyceném maseru závisí zesílení záření lineárně na velikosti populace inverze a délce dráhy. Nasycení jednoho přechodu v maseru může mít vliv na stupeň inverze v jiných přechodech ve stejném maseru, což je jev známý jako konkurenční zisk.", "Teplota jasu maseru je teplota jakou by mělo absolutně černé těleso v případě, že by produkovalo stejnou emisní jasnost na stejné vlnové délce jako maser. To znamená, že pokud má předmět teplotu asi 10 Kelvinů, produkoval by tolik záření jako 1665-MHz záření silného mezihvězdného OH maseru. Samozřejmě, při teplotě 10K by se molekuly OH rozdělily (kT je větší než vazebná energie), takže teplota jasu nesvědčí přímo o kinetické teplotě maseru plynu, ale je užitečná při popisu maserové emise. Masery mají vysoké efektivní teploty, často kolem 10K, někdy až 10K a ojediněle dokonce až 10K.", "Důležitým aspektem studia maserů je polarizace emisí. Astronomické masery jsou velmi často vysoce polarizovány, někdy dokonce až 100% (některé OH masery). Jejich polarizace bývá obvykle kruhová, méně často lineární. Tato polarizace je dána Zeemanovým jevem, magnetickým ozařováním maserového záření a anizotropním čerpáním, které podporuje některé magnetické přechody. Nutno poznamenat, že charakteristiky megamaserů jsou často odlišné.", "", "Komety jsou malá tělesa (obvykle 5-15 kilometrů v průměru) složená ze zmrzlých těkavých látek (voda, oxid uhličitý, metan) v silikátovém plnivu. Obíhají Slunce po excentrických drahách a když se blíží slunci, těkavé látky tvoří halo kolem jádra, později kometární ohon. Když se odpařují, mohou tyto molekuly tvořit inverze a poté maser. Dopad komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter v roce 1994 měl za následek emise maseru v oblasti 22 GHz z molekul vody. Přes zdánlivou vzácnost těchto událostí bylo pozorování intenzivní emise maserů navrženo jako systém detekce extrasolárních planet. Ultrafialové záření ze Slunce roztrhává některé molekuly vody, které tvoří molekuly OH, které pak mohou vytvářet maser. V roce 1997 při průletu komety Hale-Bopp byla pozorována emise 1667 MHz z molekuly OH.", "Předpokládá se, že tyto masery existují v atmosférách plynných obřích planet. Tyto masery mohou být vysoce variabilní v důsledku planetární rotace.", "V roce 2009 byl ohlášen objev vodního maseru v oblacích vody spojených se Saturnovými měsíci Hyperion, Titan, Enceladus a Atlas.", "Podmínky v atmosférách pozdního typu hvězd podporují čerpání různých druhů maserů v různých vzdálenostech od hvězdy. Vzhledem k nestabilitě v oblasti hvězdy spalující jaderné palivo, hvězda prožívá období zvýšeného uvolňování energie. Tyto impulzy produkují šokovou vlnu, která nutí atmosféry utíkat pryč. Hydroxylové masery se vyskytují ve vzdálenostech 1000 až 10000 astronomických jednotek, vodní masery 100-400 astronomických jednotek, křemíkouhelnaté masery 5-10 astronomických jednotek daleko. Hydroxylové masery jsou podporovány chemickým čerpáním. Na vnitřní hranici jsou kolize mezi molekulami dostatečné k odstranění populační inverze, na vnější hranici je hustota a optická hloubka dostatečně nízká, takže se zisk maseru snižuje.", "Mladé hvězdné objekty a ultrakompaktní H II regiony v molekulových mračnech a obřích molekulových mračnech podporují většinu astrofyzikálních maserů. Různá schémata čerpání, radiační, kolizní a jejich kombinace mají za následek maserové emise mnoha druhů a přechodů. Pro tato prostředí jsou typické vodní a metanolové masery. Poměrně vzácně lze v těchto oblastech nalézt i formaldehydové a amoniakové masery.", "Maserový přechod molekuly OH na 1720 MHz je spojen se supernovami, které interagují s molekulárními mraky.", "Některé masery v regionech, kde se tvoří hvězdy mohou dosáhnout zářivý výkon dostatečný pro detekci z externích galaxií (Magellanovy oblaky). Masery pozorované ve vzdálených galaxiích mají ale obvykle jiný původ. Většina galaxií má centrální černé díry do kterých padá disk molekulárního materiálu. Excitace těchto molekul v disku nebo přímý proud může mít za následek vznik megamaseru s velkým zářivým výkonem. V těchto podmínkách jsou známy hydroxylové, formaldehydové a vodní masery.", "Astronomické masery zůstávají zajímavým a aktivním polem výzkumu v radioastronomii a laboratorní astrofyzice. Jedná se o cenné diagnostické nástroje pro astrofyzikální prostředí, pro které bychom jinak potřebovali kvantitativní studie. Výzkum maserů může usnadnit studium podmínek nepřístupných v pozemských laboratořích.", "Variabilitou maseru se obecně rozumí změna zdánlivé jasnosti pro pozorovatele. Variace intenzity mohou nastávat v řádu až roků v závislosti na velikosti maseru a schématu buzení. Nicméně masery se mohou měnit různými způsoby přes různé časové rámce.", "O maserech v hvězdotvorných oblastech je známo, že se pohybují po obloze spolu s materiálem, který proudí pryč od formujících se hvězd. Emise pozorujeme jako úzké spektrální čáry a proto může být rychlost určena z Dopplerova posunu. To umožňuje trojrozměrné modelování dynamiky prostředí maseru. Touto metodou se podařilo určit dynamiku galaxie Messier 106 z analýzy maseru v disku její černé díry. Vodní masery byly také použity pro určení vzdálenosti a pohybu galaxií v místní skupině, včetně Galaxie v Trojúhelníku. Interferometrické pozorování zdrojů maserů v pozdních typech hvězd a hvězdotvorných regionech může být použito pro stanovení trigonometrické paralaxy a pro určení jejich vzdálenosti. Tato metoda je přesnější než jiné metody stanovení vzdálenosti a dává nám představu o vzdálenostech uvnitř galaxie.", "Na rozdíl od pozemských laserů a maserů, kde je dobře znám budící mechanismus, není tento mechanismus znám u astrofyzikálních maserů. Astrofyzikální masery byly objeveny empiricky a dále byly studovány jejich vlastnosti s cílem vytvořit věrohodné návrhy ohledně možných režimů buzení. Kvantifikace velikosti, prostorové a časové změny a polarizačního stavu jsou pro toto vytvoření teorie buzení užitečné. Galaktický formaldehydový maser je typickým příkladem, kde stále není mechanismus buzení znám. Na druhé straně se některé typy maserů v přírodě očekávají z teoretických prací, ale přesto ještě nebyly v přírodě pozorovány. Například se očekává magnetický dipólový přechod molekuly OH v blízkosti 53 MHz, což zatím nebylo pozorováno, možná kvůli nedostatku citlivých přístrojů." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Vývoj.", "Podpůrná měření.", "Finální přípravy.", "Start.", "Mise." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Původní návrh na CryoSat byl předložen v roce 1998 v rámci projektu Living Planet. Projekt byl vybrán pro další studium roku 1999 a po dokončení studie proveditelnosti byla mise v roce 2001 povolena. O rok později získala firma Astrium smlouvu na stavbu satelitu. Smlouva byla rovněž podepsána s provozovatelem nosných raket Rokot. Stavba původní družice byla dokončena v roce 2004. Následující rok byla sonda odeslána na kosmodrom a v říjnu 2005 proběhl start. Nicméně došlo k chybě v řízení rakety, která z důvodu špatného oddělení stupňů nedosáhla oběžné dráhy a sonda tak byla ztracena. Vzhledem k významu satelitu pro pochopení globálních změn klimatu a úbytku ledovců bylo navrženo postavit náhradní satelit, což bylo schváleno v roce 2006.", "Stejně jako CryoSat-1 i CryoSat-2 postavila firma Asterium. Konstrukce a testování sondy bylo dokončeno v roce 2008 a v roce 2009 byla sonda připravena k letu. Vzhledově je CryoSat-2 téměř přesnou kopií původní sondy, byly ale provedeny některé změny. Například byl přidán záložní výškoměr a dále bylo provedeno 85 různých zlepšení.", "Od počátku projektu bylo jasné, že bude nutné provést sérii měření, aby bylo zřejmé jak probíhá interakce radarových vln s ledovci. Dále bylo potřeba prozkoumat chování plovoucích ledovců, zejména pokud jsou zatíženy sněhem. U plovoucích ledovců bylo rovněž potřeba vyvinout techniky umožňující přesná měření z ledovců pohybujících se různými směry a rychlostmi. V roce 2007 byly na Antarktidě provedeny pokusy, které následně posloužily ke kalibraci satelitu. Další kalibrační pokusy následovaly v roce 2007 na Špicberkách a v roce 2008 v Grónsku.", "V době schválení mise v roce 2006 byl start naplánován na rok 2009 a bylo plánováno, že i CryoSat-2 pletí na raketě Rokot. Nicméně vzhledem k nedostatku těchto raket byla nakonec vybrána nosná raketa Dněpr. Vzhledem ke zpoždění předchozích misí došlo k odkladu startu na rok 2010. V prosinci 2009 dorazila na kosmodrom raketa. V polovině ledna 2010 byla na špici rakety umístěna sonda a raketa byla přesunuta na místo startu. Během závěrečného testování bylo zjištěno, že hlavní komunikační anténa vysílá jen nepatrný zlomek dat, která by měla vysílat. Sonda již byla umístěna na raketě, znamenalo by její rozebrání další výrazný odklad startu. Proto byli místní chirurgové požádáni, aby se závadu pokusili odstranit endoskopicky. To se jim povedlo a bylo zjištěno, že ve vlnovodu antény se nacházely feritové nečistoty. Na počátku února byla sonda natankována a v polovině února proběhlo její poslední testování.", "Start byl původně naplánován na 25. února a odpočítávání mělo začít 19. února. V průběhu odpočítávání ale došlo k odkladu z důvodu nedostatku záložního paliva manévrovacích motorů druhého stupně. Následně bylo provedeno další testování a start byl naplánován na 8. dubna. 6. dubna začalo odpočítávání a 8. dubna přišel start rakety. Following a successful launch, Ten byl tentokrát úspěšný, sonda dosáhla nízké oběžné dráhy. První signály ze satelitu registrovala 17 minut po startu pozemní stanice v Keni.", "CryoSat-2 má za úkol měření polárních čepiček a tloušťky ledu. Primárním nástrojem satelitu je interferometrický radarový výškoměr SIRAL-2, který měří pomocí radaru výšku ledu a výšku kosmické lodi s přesností až 1,3 centimetru. Satelit má dva tyto výškoměry pro případ selhání jednoho z nich. Druhý nástroj zvaný DORIS se používá k přesnému určení oběžné dráhy kosmické lodi. Satelit má na palubě také retroreflektory, které umožňují provádět zpětná měření k ověření výsledků DORIS. CryoSat-2 se nachází na nízké oběžné dráze s perigeem ve výšce 720 kilometrů a apogeem ve výšce 732 kilometrů, oběžná dráha má sklon 92 stupňů k rovníku. Oběžná doba satelitu je 99 minut. Sonda má hmotnost 720 kilogramů a mise měla trvat nejméně 3 roky. Startovní a první fáze na orbitě byla dokončena 11. dubna, následovala aktivace přístrojů. Krátce na to sonda odeslal první vědecká data. Orbitální testování skončilo v říjnu 2010, ukázalo se, že sonda je v pořádku a je připravena na plný provoz." ] }

{ "title": [ "Vznik filmu.", "Recenze." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Původní scénář k filmu vznikal v roce 2002, ve kterém se Zdeněk Svěrák striktně držel faktů a z toho důvodu byl film obtížně zpracovatelný. Jan Svěrák mu proto navrhl, aby raději napsal knihu. V té už Zdeněk Svěrák dokázal fabulovat a příběh byl pro film srozumitelnější. Scénář pak spolu několikrát přepisovali. Stejnojmenná autobiografická kniha vyšla v roce 2013 a popisuje v ní svá dětská léta prožitá v Kopidlně během období Protektorátu Čechy a Morava. Film začali natáčet v srpnu 2016 ve Slavonicích. Některé scény se točily i na Žatecku, na pražském Bohdalci a v obci Kroučová na Rakovnicku. V Kroučové byly 10 dnů natáčeny pouze interiérové záběry, především v čp. 20 (zde filmová rodina Součků bydlí), v čp. 5 (scéna, kde sousedka vyrábí máslo) a čp. 18 (mandlování prádla). Další scény se točily v hospodě Na Růžku v Pecínově nebo 3. října 2016 na nádraží v Lužné. Na železniční trati mezi obcemi Lužná a Krupá se natáčela jízda povstaleckého vlaku ve spolupráci \"Klubem historie kolejové dopravy\" a Železničním muzeem Lužná u Rakovníka. Poslední záběry byly natočeny 11. ledna 2017 u obce Marketa nedaleko Slavonic, kde filmaři čekali na první sníh. Vojenské muzeum na demarkační linii v Rokycanech zapůjčilo na natáčení dva sovětské tanky T-34, jejichž příjezd byl natáčen v Nových Sadech u Písečné. Podobný motiv, tedy příběh z konce druhé světové války na venkově očima malého kluka, zpracoval Karel Kachyňa v roce 1965 ve filmu \"Ať žije republika\". Při přípravě na natáčení tento film zhlédli i Jan Svěrák s kameramanem Vladimírem Smutným. Ve filmu byla Zdeňkovi Svěrákovi nabídnuta role dědečka, kterou odmítl a nakonec zahrál pana učitele. Osmiletého hlavního hrdinu filmu zahrál sedmiletý Alois Grec, kterého Jan a Zdeněk Svěrákovi vybrali na konkurzu mezi 400 dětmi. V komparzu si zahrálo i několik místních dětí a dospělých. Hudbu k filmu složil slovenský skladatel Michal Novinski, který s Janem Svěrákem spolupracoval i na filmu Kuky se vrací. Soundtrack byl vydán samostatně. 15. června 2017 představili Zdeněk a Jan Svěrákovi filmový plakát, který vytvořil fotograf Ondřej Pýcha se dvěma grafiky. Čtvrthodinový dokument o vzniku filmu, tzv. \"film o filmu\", natočil Martin Dostál, který v roce 1994 spolupracoval s Janem Svěrákem na filmu Jízda. Premiéra byla 17. srpna 2017 a předpremiéra 2. srpna na náměstí ve Slavonicích v rámci filmového a hudebního festivalu \"Slavonice Fest\". Během prvního víkendu po premiéře přišlo na film do kin 113 000–134 000 diváků a v žebříčku nejsilnějších startů českých filmů se zařadil na šesté místo.", "Film byl hodnocen lehce nadprůměrně, v dubnu 2019 získal v Česko-slovenské filmové databázi 67 %." ] }

{ "title": [ "Česko.", "Slovensko.", "Jihoslované.", "Rusko." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V Česku a na Slovensku si mladíci o Svatodušním pondělí volili mezi sebou krále, ozdobili ho korunou a květy, všichni se oblékli do oděvu z jedlové či smrkové kůry a ozbrojili se dřevěnými meči. Poté obcházeli vesnici za doprovodu zpěvu a proseb o dary pro krále, nakonec krále u rybníka symbolicky sťali, srazili mu korunu do vody. Podobným způsobem si dívky volily královnu a též s ní obcházely vesnici. Někdy figurovala ve slavnosti místo mladíka slaměná figura, nakonec házená do vody. Na Moravě těmto zvykům odpovídá jízda králů.", "Na Slovensku se Letnice nazývají \"turíce\", v řeckokatolickém prostředí také \"rusadlie\", a jsou často spojeny se stavěním májky. Stavěla se zde figurína „rusadlného kráľa“, nejstarší doklady o ní pochází z 16. století a tento zvyk byl znám ještě v 18. století.", "U Srbů a Chorvatů o rusaljích chodil průvod bíle oděných a květy zdobených královen a krále, všichni představováni dívkami, za doprovodu zpěvu, tance a proseb o dary. V Severní Makedonii se ještě na počátku 20. století slavily vánoční rusalje, při kterých mladíci vytvoří ozbrojenou družinu, včetně vůdců, hudebníků a sluhů a poté s meči tancují a zápasí. Jejich průvod trvá celý den a koleduje se při něm o dárky či příspěvky na kostel. Pokud se potkají dvě družiny musí slabší skloněná projít pod meči silnější, pokud tak neučiní nastává krvavý boj. Na místě zápasu se pohřbívali mrtví, tyto hřbitovy se nazývají \"rusalskija grobišta\". Poslední průvod končí v předvečer Tří králů očistnými obřady v kostele. Jan Máchal tyto obřady vykládá jako rituální zápasy k poctě mrtvých.", "V Rusku se ve čtvrtek před Letnicemi, zvaný semik, lidé shromažďovali v lesích, zpívali písně a vili věnce z květin. Mladíci poté porazili mladou břízu, kterou nazvou \"Rusalka\", dívky ji oblékly do ženských šatů a ověsily stuhami, poté s ní provedou obchůzku za zpěvu písní, následovanou hostinou a odnesením břízy do vesnice. V neděli pak Rusalku hodí do vody. O svatodušním pondělí se pak konaly oslavy v lese." ] }

{ "title": [ "Myšlení.", "Ukázka z díla Zákonník prírody.", "Odkazy." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Snažil se vyvodit zákony společenského pokroku ze \"stálé a neměnné lidské přirozenosti\". Jeho ideální společnost spočívá na zrušení soukromého vlastnictví, právu každého občana být živen na útraty kolektivu a na jeho povinnosti přispívat podle svých schopností k obecnému blahobytu. Dodržování těchto tří zásad by podle Morellyho mohlo vymýtit ze společnosti všechny neřesti a každé zlo. Požadoval úplné zrušení obchodu a peněz. Pro Morellyho učení se nadchl zejména Gracchus Babeuf. Ideální formu společnosti popsal v díle \"Ztroskotání plovoucích ostrovů, neboli Basiliada slavného Bidpaje\". Forma románu je inspirována románem Angličana Richarda Heada \"Plovoucí ostrov\", možná i \"Gulliverovými cestami\". Ale v otázce systému vlády se inspiroval zejména popisem vlády Inků od Garcilasssa de la Vegy v jeho \"Královských komentářích\". V románu je popsán ostrov, kde je neznámé soukromé vlastnictví, \"matka všech deliktů\". Země je společným zdrojem obživy. Morellyho komunistická společnost má přísně organizovanou strukturu s pevně řízenou výrobou a rozdělováním. Svazek výrobců se řídí centrálním ekonomickým plánem. Vše se rozděluje na veřejném náměstí každému otci rodiny pro jeho potřebu i potřebu jeho dítek. Pokud člověk přispívá svým dílem k veřejnému prospěchu, má právo, aby ho stát živil. V roce 1755 vydal Morely \"Zákoník přírody\", své hlavní dílo. V této práci reaguje na námitky proti \"Basiliadě\" a soustavně vykládá své názory. Vychází z názoru, že Bůh dal lidem rozum, aby poznávali zákony přírody a žili v souladu s nimi. Soustava soukromého vlastnictví je nerozumná, protipřirozená, svádí k lakotě, hrabivosti a posiluje egoismus. Záleží na společenském zřízení, zda člověka povznáší, anebo lidi mravně kazí. Je třeba vytvořit takové společenské poměry, ve kterých by lidé nemohli být prostopášní a zlí. Velký význam připisoval Morelly společenské výchově dětí; byl stoupencem laické školy (nespadající pod církev). Katolická církev dekretem ze dne 19. ledna 1761 zařadila spis \"Zákoník přírody\" (Morelly, \"Code de la nature\") na Index zakázaných knih.", "I. Nic ve společnosti nebude patřit jednotlivci, jen předměty, které skutečně používá pro uspokojení svých potřeb, pro své potěšení a pro svou kažodennú práci II. Každý občan je veřejným zaměstnancem, vydržování, vyživovaným a zaměstnávaným na útraty společnosti III. Každý občan přispívá k obecnému prospěchu přiměřeným podílem svých sil, svých schopností a svého věku; na tomto základě se upraví jeho povinnosti podle zákonů o rozdělování", "PERNÝ, L.: Étienne-Gabriel Morelly, komunitárny filozof, ktorý možno (ne)existoval. \"DAV DVA - kultúrno-politický magazín\"" ] }

{ "title": [ "Okolnosti vzniku.", "Kompozice a ikonografie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dvacet jedna let po dokončení stropních fresek pověřil papež Klement VII. Michelangela vymalováním oltářní stěny Sixtinské kaple. Měl vyplnit celou plochu stěny a přemalovat zde již existující Peruginovy fresky. Umělec však dlouho váhal a na díle začal pracovat až o dva roky později na nátlak Klementova nástupce Pavla III. Zda k volbě tematiky Posledního soudu přispěl nějaký konkrétní podnět není známo, ale je možné, že jedním z možných byla dramatická historická událost zvaná \"Sacco di Roma\" (vyplenění Říma) v květnu roku 1527. Událost byla vnímána jako předzvěst Božího soudu.", "Pro význam díla jsou nejdůležitější dvě skupiny postav, jež umělec umístil do středu malby. Andělé vznášející se na oblacích přikládají k ústům trouby, aby hlásali příchod soudného dne. Nad nimi, ve středu výjevu, stojí ve svatozáři Kristus jako přísný soudce nad životem a smrtí. Není však zobrazen tradičně, připomíná spíše antické hrdiny. Je nahý, jak bývá u Michelangela obvyklé (původně byla většina postav zcela nahá, avšak po silném odporu byly na příkaz papeže Pavla IV. v roce 1565 většině postav pohlavní orgány zakryty přimalovanou drapérií). Ježíš je obklopen apoštoly, v hrozivém gestu zvedá ruku, aby předvolal lidstvo na potrestání nebo pro Boží odměnu. Jeho tvář vypadá tak nelítostně, že se od něj odvrací i jeho matka Panna Maria, která, zdá se, úpěnlivě prosí za spasení lidstva. Michelangelo na jedno z předních míst umístil i svůj vlastní portrét. Nedaleko Krista, po jeho levé noze, je vidět mezi postavami mučedníka sv. Bartoloměje. V levé ruce drží staženou lidskou kůži, jejíž tvář je Michelangelovým autoportrétem. Vlevo od Bartoloměje poznáváme svatého Vavřince s roštem. Po Kristově pravici stoupají k nebesům blahoslavení, zatímco vpravo padají hříšníci do hlubin věčného zatracení a převozník do podsvětí Charon je převáží na veslici přes řeku Styx k vládci posmrtné říše Hádovi (starořecký motiv). Úplně nahoře, v lunetě fresky, lze vidět apoštoly a světce, jak nesou nástroje Kristova utrpení – vlevo kříž a vpravo sloup při kterém byl Ježíš bičován. Do prostoru přesně za hlavním oltářem kaple Michelangelo umístil temný vchod do podsvětí. Velký důraz autor kladl na zachycení duševních pohnutek všech protagonistů děje." ] }

{ "title": [ "Knižní předloha.", "Synopse.", "Příprava, technologie, realizace.", "Výtvarná podoba filmu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Trilogie básníka a spisovatele Pavla Šruta a ilustrátorky Galiny Miklínové \"Lichožrouti\", \"Lichožrouti se vrací\" a \"Lichožrouti navždy\" oceněná cenou Magnesia Litera 2009 a v roce 2011 oceněním Kniha desetiletí pro děti a mládež.", "Osudy hlavních protagonistů Lichožroutů a jejich největšího protihráče, podivínského a opuštěného Profesora, spojuje příběh hlavního hrdiny, malého Lichožrouta Hihlíka, na kterého čekají ve filmu velká dobrodružství. Dny jeho dědy Lamora, který ho vychoval, jsou u konce a Hihlík musí překonat strach, vylézt z okna a vydat se hledat strejdu Padreho, o kterém neměl doteď ani tušení. Svou odvahu čerpá z toho, co mu vštípil dědeček – lásky k rodině, dobré výchovy a lichožroutího „desatera“. Ani v novém lupičském domově u mafiánského strýce a dvou poťouchlých bratranců své ideály a zásady neopouští. A to i přesto, že ho zavedou do nebezpečných situací. Když nakonec s těžkým srdcem přece jen poruší dvě základní lichožroutí pravidla „Nikdy nevezmeš celý pár“ a „Drž se lidí, ale drž se od nich dál“, pak jenom proto, že věří, že vyčerpal všechny možnosti, aby došel ke svému vytouženému cíli – rodině. Na ploše animovaného dobrodružného gangsterského příběhu dvou znepřátelených lichožroutských gangů, střetu dvou generací a dvou morálek, je vykreslen svět podobný lidskému.", "Před samotnou realizací byl nezbytný vývoj figur Lichožroutů, s fyziognomií zcela odlišnou od obratlovců. Bylo nutné vyvinout a vyzkoušet zejména jejich pohyb a lipsynch – spojení pusy a nosu, který určí a významně ovlivní mimiku jejich obličeje. Použitou technologií na výrobu filmu je CGI, computer-generated-imagery - počítačová animace. Volba počítačové animace byla logickým vyústěním. Film se v jedné ze dvou hlavních dějových rovin zabývá otázkou existence Lichožroutů jako druhu. A právě tento druh animace umožňuje realistickým zpracováním zachovat křehkou rovnováhu mezi uvěřitelností a fikcí a skvěle ji využít pro fyzický charakter Lichožroutů, kteří nejsou z masa a kostí – živí se ponožkami. Lichožrouti se skládají z textilních materiálů. Programy CGI umožnil figury natahovat, zprůsvitnět, zamotávat. Přípravné práce probíhaly v letech 2012 - 2013, samotné natáčení 2014 - 2016. Premiéra filmu 20. října 2016.", "Galina Miklínová jako autorka původní ilustrační podoby Lichožrouta coby „živočišného druhu“ chtěla zachovat výtvarný záměr – odlišit se autentickou kresbou od běžné produkce využívající 3D technologie a všechny vymodelované objekty pokryté vyrobenými texturami se ručně pokreslovaly." ] }

{ "title": [ "Klubová kariéra.", "MFK Zemplín Michalovce.", "Sezóna 2012/13.", "Sezóna 2013/14.", "Sezóna 2014/15.", "Sezóna 2015/16.", "ŠK Slovan Bratislava.", "Sezóna 2016/17.", "Sezóna 2019/20.", "Lech Poznań (hostování).", "Sezóna 2017/18.", "Sezóna 2018/19.", "Klubové statistiky." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "Svoji fotbalovou kariéru začal ve španělském klubu UD Arenal, odkud v průběhu mládeže odešel do celku CD San Francisco. V červenci 2011 přestoupil do týmu CE Constància, kde hrál za \"áčko\" čtvrtou španělskou ligu.", "Před ročníkem 2012/13 zamířil na Slovensko, kde podepsal kontrakt se Zemplínem Michalovce.", "Ligovou premiéru v dresu Zemplínu si odbyl 28. 7. 2012 v utkání 2. kola druhé nejvyšší soutěže proti Baníku Ružiná, nastoupil na celý zápas a pomohl k výhře 2:1 na půdě soupeře. V sezoně 2012/13 odehrál celkem 18 ligových zápasů, ve kterých nastoupil vždy v základní sestavě.", "Svůj první gól za Zemplín Michalovce dal v sedmém kole druhé ligy hraném 31. srpna 2013 v souboji s mužstvem ŠK SFM Senec, když v 58. minutě zvyšoval na konečných 2:0, Senec hrál od 61. minuty kvůli vyloučení v deseti hráčích. Podruhé v ročníku se prosadil v 10. kole proti klubu FC ŠTK 1914 Šamorín, branku dal v 72. minutě a podílel se na vítězství 3:0. Během roku si připsal v lize 18 startů, Michalovce skončili v tabulce na druhém místě za vítězným týmem FO ŽP ŠPORT Podbrezová.", "2. 8. 2014 se dvakrát trefil proti rezervě klubu MFK Košice (výhra 2:1), první branku dal ve 4. minutě z penalty a druhou ze hry dvě minuty před koncem střetnutí. Svůj třetí gól dal ve 44. minutě v souboji s Lokomotívou Košice, Zemplín porazil svého soka v poměru 3:0. V rozmezí 10.-13. kola se třikrát střelecky prosadil, po jednom gólu dal týmu FK Poprad (výhra 3:1), mužstvu MFK Dolný Kubín (výhra 2:0) a klubu MFK Tatran Liptovský Mikuláš (výhra 3:0). Po podzimu 2014 tak měl na své kontě šest vstřelených branek. Posedmé v ročníku se trefil v prvním kole nadstavbové části hraném 3. dubna 2015 proti Senci, když v 67. minutě zvyšoval na konečných 2:0. Na jaře 2015 Michalovce skončili na prvním místě a poprvé v historii postoupily do 1. ligy, stalo se tak po výhře 2:0 na půdě klubu MFK Skalica. Celkem nastoupil k 24 ligovým zápasům.", "Ve 2. kole vstřelil svůj první gól v sezoně, když se prosadil ve 26. minutě proti Podbrezové (prohra 2:6). Jednalo se zároveň o premiérovu branku Zemplínu Michalovce v nejvyšší soutěži. Podruhé skóroval v 10. kole na domácí půdě do sítě Slovanu Bratislava, Zemplín podlehli soupeři 1:2. V odvetě proti Podbrezové (výhra 2:0) vstřelil dva góly, trefil se v 8. a 39. minutě. Svoji pátou branku zaznamenal 28. listopadu 2015 v souboji s týmem MFK Ružomberok (prohra 1:3). Během roku odehrál v lize 30 střetnutí.", "V létě 2016 byl na testech ve španělském druholigovém celku Levante UD, nakonec v září 2016 odešel na půlroční hostování s opcí do Slovanu Bratislava.", "Svůj ligový debut si připsal v 10. kole hraném 24. září 2016 proti mužstvu AS Trenčín (prohra 1:2), nastoupil na celých devadesát minut. Poprvé v dresu klubu skóroval v 11. kole proti Zemplínu Michalovce, tedy proti svému bývalému zaměstnavateli. Trefil se osm minut před koncem hlavou a i díky němu tým zvítězil doma v poměru 3:1. V lednu 2017 získal Slovan Vernona natrvalo a uzavřel s ním smlouvu na tři a půl roku. V sezoně 2016/17 se podílel na zisku domácího poháru, přestože ve finále hraném 1. května 2017 proti tehdy druholigovému týmu MFK Skalica kvůli zranění nenastoupil. Jeho spoluhráči porazili soupeře v poměru 3:0. Celkem v ročníku nastoupil k 15 ligovým zápasům.", "V prvním předkole Ligy mistrů UEFA nehrál, Slovan vypadl s černohorským celkem FK Sutjeska Nikšić a byl přesunut do předkol Evropské ligy UEFA. V nich Vernon neodehrál všech šest utkání, ale i tak \"belasím\" pomohl po postupu přes kosovské mužstvo KF Feronikeli (výhry doma 2:1 a venku 2:0), klub Dundalk FC z Irska (výhry doma 1:0 a venku 3:1) a řecký tým PAOK Soluň (výhra doma 1:0 a prohra venku 2:3) k účasti ve skupinové fázi. Se Slovanem byl zařazen do základní skupiny K, kde v konfrontaci s mužstvy Beşiktaş JK (Turecko), SC Braga (Portugalsko) a Wolverhampton Wanderers FC (Anglie) skončil s \"belasími\" na třetím místě tabulky a do jarního play-off s nimi nepostoupil. V lednu 2020 prodloužil s \"belasími\" kontrakt, ačkoliv měl nabídku z Mexika. Novou smlouvu podepsal na tři a půl roku. Svoji první ligovou branku v sezoně zaznamenal ve 20. kole hraném 22. února 2020 proti klubu AS Trenčín (výhra 2:0), ve 25. minutě otevřel skóre duelu.", "", "V červnu 2017 jej Slovan poslal hostovat do polského mužstva Lech Poznań, třetího celku Ekstraklasy 2016/17. Ligovou premiéru v dresu Lechu absolvoval 10. 9. 2017 v 8. kole v souboji s Pogońem Szczecin (remíza 0:0), na hřiště přišel ve 26. minutě. Během roku odehrál pouze dvě ligové střetnutí.", "V létě 2018 mu v mužstvu skončilo hostování a vrátil se zpět do Slovanu. Následně však zamířil zpět na rok hostovat do Poznaně. S Lechem postoupil přes arménský klub Gandzasar Kapan FC (výhra 2:0 a prohra 1:2) a Šachtěr Salihorsk z Běloruska (remíza 1:1 a výhra 3:1 po prodloužení) do třetího předkola Evropské ligy UEFA 2018/19, ve kterém Poznań vypadla po prohrách 0:2 a 1:2 s belgickým týmem KRC Genk. V sezoně 2018/19 odehrál 15 střetnutí v lize. Po konci hostování se zapojil do letní přípravy Slovanu Bratislava.", "Aktuální k 3. červenci 2019" ] }

{ "title": [ "Nahrávání a motivy.", "Hudební struktura.", "Alternativní verze.", "Seznam skladeb." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Píseň „“ pojednává o vztahu dvou psů, samce a samice, kteří patřili přítelkyni zpěváka skupiny Gruffa Rhyse. Rhys uvedl, že se inspiroval také dopravními značkami a učebnicí teorie jízdy, které musel vstřebávat, když několik let před napsáním písně „“ skládal řidičské zkoušky. Prvky z nich se dostaly do písňových textů, jež jsou parodií na blues. Píseň má společnou tóninu (D-dur), totožné kytarové ladění (D-A-D-D-A-D) a byla napsána ve stejné době jako několik dalších písní z alba \"\", jako například dvojice instrumentálních písní „“, dále „“, „“ a „“. Píseň „“ byla nahrána spolu se zbytkem alba ve studiu v Cardiffu, které vlastní samotná kapela.", "Píseň „“ dosahuje délky dvou minut a osmadvaceti sekund a její tónina je D-dur. Píseň začíná sestupným riffem na akustickou kytarou a po dvou sekundách se přidává kapela. Elektrická kytara hraje třínotový riff (D, F a G) hraný za pomoci fuzz pedálu. V devíti sekundách začíná první verš textu, v němž Gruff Rhys zpívá a setkání ďábla s kruhovým objezdem. První refrén začíná ve čtyřiadvacáté sekundě, kdy je Rhyss doplněn doprovodnými vokály ve falzetu a zkreslenou elektrickou kytarou hrající akordy místo jednotlivých not. Následuje druhý verš a po něm druhý refrén. Outro písně začíná v jedné minutě a pětapadesáti sekundách. Obsahuje výrazné kytarové linky a bicí.", "Remix písně „“, jehož autorem je anglický hudebník Killa Kela, vyšla na DVD verzi alba ', stejně jako na kompilaci '.", "Autory všech skladeb jsou členové skupiny." ] }

{ "title": [ "Postup.", "Následky.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Hurikán Humberto vznikl z brázdy nízkého tlaku vzduchu, která se rozprostírala jihozápadně od hurikánu Gabrielle. Ten se předtím pohyboval nad Floridou a západním Atlantikem. Tlaková níže, ze které se hurikán vyvinul, se vytvořila 19. září. Oblačnost v této níži se začala pohybovat na západ a začala se formovat do kruhu. Patrně 21. září bouře po hluboké konvekci ve středu tlakové níže v oblasti mezi Portorikem a Bermudami překonala sílu tropické deprese a větry dosahovaly rychlosti až 63 km/h. První výstrahu týkající se této deprese vydalo Národní hurikánové centrum v 11 hodin místního času. Výstraha varovala před systémem nazvaným tropická deprese Ten (Tropical Depression Ten). Dále se bouře pohybovala na severozápad. Na satelitním snímku se deprese jevila jako dobře organizovaná oblačnost. Patrný byl např. odtok vzduchu či konvekce. Národní hurikánové centrum mělo ale problém s určením místa oka bouře. V systému ovšem panovaly nepříznivé podmínky, které měly za následek střih větru. Národní hurikánové centrum ale dále počítalo s intenzivněním bouře. 22. září se oblačnost dále silněji organizovala a po hlášení lovců hurikánů povýšilo Národní hurikánové centrum depresi na tropickou bouři Humberto. O den později, 23. září, se ve středu systému vytvořilo oko. Když se bouře přiblížila Bermudám, přibližně 285 km od ostrova, posílila na stupeň hurikánu 1. stupně a později, zhruba 225 kilometrů od ostrova v bouři řádily větry odpovídající 2. stupni hurikánu na Saffirově-Simpsonově stupnici hurikánů. 25. září došlo k výraznému zeslábnutí hurikánu, a to díky silným západním větrům v horní části systému a větry dosahovaly rychlosti okolo 120 km/h. Díky střihu větru a klesající teplotě vody v moři se Národní hurikánové centrum předpokládalo, že hurikán bude i nadále slábnout. Tato předpověď ale nevyšla a hurikán opět začal nabírat na síle. Systém se mírně zpomalil a oko hurikánu zvýraznilo. Náhle ale opět zrychlil a jeho větry dosahovaly rychlosti kolem 170 km/h, zatímco se pohyboval asi 320 km jihovýchodně od ostrova Sable. Později se oko hurikánu zdeformovalo. Konvekce už nadále nebyla symetrická, a to díky chladnějším vodám Atlantiku a silnějším západním větrům. 27. září se systém začal rychle pohybovat na východ a zhruba 645 km od Newfoundlandu zeslábl na tropickou bouři. Oblačnost pak změnila svůj tvar a protáhla se. Později v tentýž den cirkulace oblačnosti zmizela a oblačnost se dostala do otevřených prostor Atlantiku. Do bouře byly vyslány celkem 3 průzkumné lety, přičemž každý z nich trval 3 dny. Tyto lety byly pořádány za účelem zisku dalších údajů pro lepší předpovědi hurikánů.", "Během průchodu hurikánu Humberto kolem Bermud, Národní hurikánové centrum vydalo výstrahu určenou to tamní obyvatele, aby sledovali vývoj bouře, dokud bezpečně neprojde kolem ostrova. Nakonec Bermudy čelily větrům o rychlosti 44 km/h s nárazy až 69 km/h. Spadlo zde asi 4,3 cm srážek. Hurikán jinak zasáhl pouze 2 lodě, obě byly ale daleko od oka systému. Na pobřeží New Jersey byly vlivem hurikánu zaznamenány vysoké vlny. Během řádění hurikánu bylo vydáno několik dalších výstrah, např. pro přímořskou oblast Newfoundlandu, nakonec ale Atlantickou Kanadu hurikán nepostihl. Celkově nebyly hlášeny žádné oběti či škody.", "Hurikán Humberto mírně zkomplikoval pokus dvou mužů o rekord v plachtění, během něhož se snažili v rekordním čase přeplout z New Yorku do Melbourne. To se jim nakonec podařilo a rekord překonali o 28 hodin." ] }

{ "title": [ "Předcházející vývoj.", "Autor deklarace nezávislosti.", "Text deklarace nezávislosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Vyhlášení nezávislosti Ukrajiny předcházelo 16. července 1990 přijetí rezoluce o státní suverenitě Ukrajiny Nejvyšším sovětem USSR. 16. červenec 1991 tak byl oslavován jako Den nezávislosti Ukrajiny. Nicméně 24. srpna přijal Nejvyšší sovět deklaraci nezávislosti Ukrajiny a den nezávislosti tak byl oslavován od té doby k tomuto datu, kdy Ukrajina získala skutečnou, mezinárodně uznanou nezávislost.", "Autorem deklarace byl Levko Lukianenko, sovětský disident, který strávil v sovětských věznicích a gulazích téměř třicet let. V roce 1961 byl za protistátní činnost odsouzen na 15 let, necelé dva roky po propuštění znovu na 15 let. Po návratu na Ukrajinu se účastnil prvních demokratických voleb do Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR a byl zvolen poslancem. Ihned potom inicioval vytvoření skupiny v parlamentu pro nezávislost Ukrajiny a její původní počet členů 20 se postupně rozrůstal. V říjnu 1990 v Kyjevě za nezávislost demonstrovaly už desetitisíce lidí. V roce 1991 pak vycítil blízkost nezávislosti Ukrajiny a prosadil se skupinou pro nezávislost hlasování. Do sešitu napsal během hodiny a půl text deklarace.", "Deklarace nezávislosti Ukrajiny \"Vycházeje ze smrtelného nebezpečí, jaké vyvstalo nad Ukrajinou v souvislosti se státním převratem v SSSR 19. srpna 1991, \"- pokračuje v tisícileté státotvorné tradici na Ukrajině\" \"- vycházeje z práva na sebeurčení stanoveného Chartou OSN a dalšími mezinárodně právními dokumenty\" \"- uskutečňuje Deklaraci státní suverenity Ukrajiny, Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky slavnostně vyhlašuje\" \"Nezávislost Ukrajiny a vytvoření samostatného ukrajinského státu - UKRAJINY.\" \"Území Ukrajiny je nedělitelné a nedotknutelné.\" \"Od této chvíle jsou na území Ukrajiny platné výhradně Ústava a zákony Ukrajiny.\" \"Tento akt nabývá účinnost momentem jeho schválení.\" \"Vrchní rada Ukrajiny\" \"24. srpna 1991\"" ] }

{ "title": [ "Pozadí a kompozice.", "Vydání.", "Přijetí kritiky.", "Videoklipy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Americký hudebník Moby složil píseň „Porcelain“ pro své páté studiové album \"Play\" a nahrávku pořídil ve svém bytě v newyorské Malé Itálii. Inspiraci pro píseň našel ve svých zkušenostech s nejmenovanou ženou, s níž měl poměr. V rozhovoru pro časopis \"Billboard\" o tom řekl: „Měl jsem vztah s touto nesmírně krásnou ženou a velmi jsem ji miloval. Ale v hloubi srdce jsem věděl, že jsme neměli šanci být romanticky zapleteni. Takže je to asi o tom jako být do někoho zamilovaný, ale vědět, že s ním nemůžeš být.“ Moby původně píseň neměl rád, kritizoval svou produkci jako „“ (tj. „kašovitý“ či „sentimentální“) a svůj zpěv za „opravdu slabý“. Zpočátku „Porcelain“ odmítal jako „průměr“ a později uvedl, že si nedokázal představit, že by píseň někdo jiný měl zájem poslouchat. Přesto ji však nakonec na výsledné album zařadil, a to až poté, co k tomu byl přemluven. V písni zpívá sám Moby. Jde o downtempovou skladbu. „Porcelain“ je napsána v tónině Es dur v tempu 96 úderů za minutu. Až na bridge uprostřed písně je melodie podložena konstantní harmonickou progresí čtyř akordů (Gmi – B – Fmi – A♭) mixolydického modu od B. V instrumentaci písně je použit reverzní smyčcový motiv (sampl) a zvonivá klavírní linka. Moby v písni „Porcelain“ dále využívá bicí automat a obsahuje několik dalších navrstvených hudebních prvků, včetně vokálních samplů, syntezátorových akordů a violoncellové linky. Dodatečným zpěvem přispěla Pilar Basso.", "Píseň „Porcelain“ byla vydána dne 17. května 1999 na Mobyho pátém albu \"Play\". Dne 12. června 2000 vyšla jako šestý singl z této desky. Stejně jako všechny ostatní písně z desky byla i tato licencována pro použití v různých filmech, televizních reklamách a pořadech. Anglický režisér Danny Boyle použil píseň ve svém filmu \"Pláž\" (2000), kterému sám Moby připisuje velký přínos pro zvýšení povědomí o albu. Dále byla použita například v reklamách na automobil Volkswagen Polo či produkty firem Bosch a France Télécom. Píseň se stala jedním z nejúspěšnějších singlů z alba a Moby jí později označoval za signature song (doslova \"podpisová píseň\") alba. Singl debutoval na pátém místě Britské singlové hitparády, kde (na různých pozicích) zůstal po dobu šesti týdnů. Dále se umístil v první třicítce v hitparádách v Irsku a Polsku, kde se dostal na 26., respektive 14. místo. Dále byl uveden v hitparádách dalších evropských zemích, včetně Francie (99. místo), Německa (63.), Nizozemska (68.) a Švýcarska (79.). Úspěchu se mu dostalo také v Severní Americe. V kanadské hitparádě časopisu \"RPM\" se dostal na padesátou příčku a umístil se i v několika žebříčcích časopisu \"Billboard\" – konkrétně Hot 100 (11.), Adult Top 40 (24.), Alternative Songs (18.) a Hot Dance Club Songs (14.). Liana Jonas z Allmusic napsala, že komerční úspěch písně „pomohl dostat electronicu na světlo“ a rovněž jí označila za průkopnickou. Moby v roce 2016 vydal autobiografickou knihu, kterou pojmenoval \"Porcelain\", a to zčásti právě podle této písně.", "Písni „Porcelain“ se dostalo pozitivního přijetí ze strany hudebních kritiků. Novinářka Alexandra Marshall ve své recenzi pro MTV píseň označila za „svěží úryvek, který zní jako domácí páska z EP skupiny The Magnetic Fields“. Přispěvatel deníku \"Birmingham Evening Mail\" uvedl, že „rozmáchlá melodie a procítěný zpěv“ písně vytváří „výraznou zvukovou složku“. Brent DiCrescenzo z Pitchfork Media poznamenal, že píseň „klouže něžně dolů hrdlem jako lithium“. David Browne v recenzi pro \"Entertainment Weekly\" uvedl, že album \"Play\" potřebuje „trochu prořezat“, ale zároveň prohlásil, že píseň „Porcelain“ je výjimkou a tvrdil o ní, že je „nádherná“. Magazín \"Daily Record\" píseň popsal jako „ideální pro ochlazení se při letním večeru.“ Publicista Jim DeRogatis v recenzi vydané deníkem \"Chicago Sun-Times\" charakterizoval písně „Honey“ a „Porcelain“ jako „emocionální a poutavé“ a napsal, že pokud „s vámi nehnou (v každém slova smyslu), pak patrně nemáte žádný puls.“ Server Playlouder označil píseň za 26. nejlepší singl roku 2000. Píseň dále označil za „nejvíce drtivě nebeskou skladbu“ z alba a chválil kombinaci klavírní melodie s Mobyho „strašidelně strašidelným“ zpěvem. Na 56. místě se singl umístil v každoročním žebříčku Pazz & Jop týdeníku \"The Village Voice\". Britský časopis \"Q\" zařadil v roce 2003 píseň „Porcelain“ na 253. příčku na žebříčku 1001 nejlepších písní všech dob.", "K písni byly natočeny dva oficiální videoklipy. Jeden z nich natočil švédský režisér Jonas Åkerlund. a zblízka sleduje lidské oko, v němž se odráží různé obrazy, včetně Mobyho, smějících se lidí či rukou na klávesách klavíru. Režisérem druhého videa byl anglický fotograf Nick Brandt. V klipu se vyskytuje Moby, sedící na zadním sedadle jedoucího automobilu, který nemá řidiče. Projíždí městem i krajinou. Åkerlundova verze byla vysílána pouze evropskými televizními stanicemi a ve Spojených státech byla oficiálně zveřejněna až v roce 2001 na záznamu \"Play: The DVD\"." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Na severu.", "Na Zdi.", "V Braavosu.", "V Dorne.", "V Meereenu.", "V Králově přístavišti.", "Produkce." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Rudá kněžna Melisandra (Carice van Houten) předpoví Stannisu Baratheonovi (Stephen Dillane), že následující bitvu s Boltony o Zimohrad vyhraje díky oběti, kterou přinesl: nechal upálit vlastní dceru Shireen ve jménu Pána Světla. Stannis ale Melisandru odmítá a je nevrlý. Plánuje útok na Zimohrad, když mu jeho důstojníci oznámí, že všichni podplacení žoldnéři zběhli i s koňmi. Následně Stannis nachází v lese svoji manželku Selyse (Tara Fitzgeraldová) mrtvou. Oběsila se. Další voják Stannisovi oznámí, že Melisandra na koni opustila tábor a odjíždí pryč. I přes všechnu nepřízeň osudu nařizuje, aby byli vojáci seřazeni do formace a vydává se na Zimohrad. Stannis pochoduje se svojí armádou na Zimohrad. Počasí jim nepřeje. Mezitím se Sanse (Sophie Turner) povede uniknout z pokoje na Zimohradu, kde byla držena. Brienne z Tarhu (Gwendoline Christie) je varována Podrickem Paynem (Daniel Portman) před příchodem Stannisovy armády. Sansa zapaluje svíčku (smluvené znamení pro Brienne) právě ve chvíli, kdy Brienne i s panošem Podrickem odjíždí pryč. Stannis se chce připravit na obléhání Zimohradu, avšak Boltonové nemohou obléhání dopustit a hodlají se se Stannisovou armádou střetnout v boji na otevřeném poli. Stannis, přestože ví, že před armádou Boltonů nemá šanci, se vrhá do boje. Bitva je krátká a jeho armáda je drtivě poražena. Stannis je zraněný, ale přežije. Pak jej ale najde Brienne, která Stannisovi vypráví o tom, jak sloužila u Renlyho a o jeho vraždě, kterou měl na svědomí právě Stannis za pomoci Melisandry. Nakonec jej probodne. Sansa marně čeká na Brienninu pomoc a vydává se na hradby hradu. Tam potká Myrandu (Charlotte Hope), milenku svého sadistického manžela Ramsayho (Iwan Rheon), která ji chce zmrzačit. Chce Sansu udržet na hradě a na pomoc si přivádí i Theona „Smraďocha“ Greyjoye (Alfie Allen), ten se ale na poslední chvíli rozhodne Sansu zachránit a shazuje Myrandu z hradeb. Sansa i Theon vědí, že pokud se Ramsay vrátí a zjistí, že zabili jeho milenku, bude je mučit. Proto se oba rozhodnout, že skočí z hradeb do sněhu, který by je mohl zachránit od smrti. Scéna končí záběrem, kdy se Theon a Sansa drží za ruku a skáčou dolů.", "Jon Sníh (Kit Harington) mluví se Samem (John Bradley) a lituje, že v Tvrdodomově musel zanechat přes deset tisíc Divokých, kteří byli přemoženi Bílými chodci a sami se stali nemrtvými. Sam nabízí jako řešení dračí sklo nebo valyrijskou ocel, avšak obě suroviny jsou vzácné a je jich příliš málo. Samwell prosí Jona, aby ho s Gilly (Hannah Murray) a malým Samem poslal do Starého města, kde by se stal mistrem. Jon původně nechce nechat svého přítele odjet, avšak nakonec mu odjezd umožní. Sam slibuje, že se na Zeď vrátí a připíjí si s Jonem. Na Černý hrad přijíždí Melisandra z Ašaje. Jon i Davos Mořský (Liam Cunningham) chtějí vědět, co se stalo se Stannisem i jeho armádou, ona je však odmítá. Davos chce vědět, co se stalo s princeznou Shireen, ale Melisandra mu neprozradí, že ji sama nechala upálit, aby si tak naklonila Boha, který jim nakonec nepomohl. Jon se zavírá ve své pracovně, když k němu přijde Olly (Brenock O'Connor), který tvrdí, že jeden z Divokých viděl Jonova strýce Benjena. Jon Ollymu věří a jde ven. Tam jej napadne skupina strážců Zdi v čele se serem Alliserem (Owen Teale). Nakonec Jona ubodají. Poslední ránu mu zasadí právě mladý chlapec Olly.", "Arya Stark se stává nájemnou vražedkyní v Domě Mnohotvářného Boha, ale brzy na ulici potkává sera Meryna Tranta (Ian Beattie), který je na jejím seznamu (společně s takovými, jako jsou Ohař, Cersei, nebo Joffrey). Trant je pedofil se sadistickými sklony a v Braavoském nevěstinci si vybírá obzvlášť mladá děvčata, která pak bije. Jednom z jím vybraných dívek je i Arya (Maisie Williams), která se do domu vetřela. Arya na sobě má cizí tvář a on tak nepoznává, kdo je. Ta přečkává jeho bití bez vydání hlásky a nakonec masku sundává. Trant dceru bývalého strážce Severu poznává, než ale stihne cokoliv říct, vytáhne Arya nůž a vypíchne mu oči. Pak mu zasadí ještě několik bodných ran a nakonec mu podřízne hrdlo. Vrací se do Dómu, kde je potrestána za to, že vzala život, aniž by to dostala za úkol. Dívka bez tváře (Faye Marsay) Aryu odvádí k Jaqenovi (Tom Wlaschiha). Ten Arye vysvětlí, že za to, že vzala „špatný“ život, zaplatí smrtí. Jed ale vypije on. Arya je ze ztráty přítele zničená, pak se jí za zády ale objevuje skutečný Jaqen a ona zjistí, že ten, kdo vypil jed, byl další z najatých asasínů, která na sobě pouze měl masku Jaqena. Arya ale přesto zaplatit musí; je připravena o zrak a vyhoštěna z Dómu.", "Myrcela (Nell Tiger Free) se loučí s Doranem Martellem (Alexander Siddig) a se strýcem/otcem Jaimem (Nikolaj Coster-Waldau) odjíždí do Králova přístaviště. Během plavby se jí Jaime přizná, že není jen její strýc, ale také otec. Přizná se, že Myrcelinu matku miluje a doufá, že to pochopí. Myrcela je ráda, že je to Jaime, kdo je jejím otcem a ne Robert Baratheon, avšak pak začne krvácet z nosu. Padá na zem mrtvá. Otrávila ji Ellaria (Indira Varma), která nemohla dovolit, aby se mladá dívka vrátila do své vlasti, protože věděla, že už by se nevrátila.", "Jorah Mormont (Iain Glen) a Daario (Michiel Huisman) se rozhodnou vydat zachránit Daenerys, která při masovém útoku Synů Harpyje uletěla na svém drakovi do divočiny. Chce s nimi jet i Tyrion (Peter Dinklage), ale ten musí zůstat ve městě, aby Meereenu vládl. Pomáhat mu v tom bude Šedý červ (Jacob Anderson) a Missandei (Nathalie Emmanuel). Tyrion se setkává s Varysem (Conleth Hill). Mezitím se Daenerys (Emilia Clarke) potuluje s Drogonem divočinou. Neví, kde se nachází a Drogon je navíc zraněný a nemůže ji vzít zpět do města. Daenerys se chce vrátit, ale Drogon je rád, že je na svobodě a jakýkoliv Daenerysin pokus o odjezd zmaří. Jde sama najít potravu a naráží na obrovský khalasar. Ví, že je v nebezpečí a schovává do trávy svůj prsten, doufaje, že ho najde Jorah nebo Daario.", "Cersei (Lena Headey) je stále uvězněna v septu. Každý den k ní přichází septa Unella (Hannah Waddingham) a nutí ji k doznání. Nakonec Cersei zlomí a donutí ji kát se před Nejvyšším vrabčákem (Jonathan Pryce). Přiznává se ke vztahu s Jaimem Lannisterem, ale lže, když říká, že otcem jejích dětí je skutečně Robert. Myslí si, že když se přizná, bude volná, po jejím přiznání se ale ještě musí konat soud. Nejvyšší vrabčák jí dovolí, vrátit se před soudem do Rudé bašty, předtím se ale musí kát – cestu od septa do Rudé bašty musí projít úplně nahá. Cestu se rozhodne podstoupit a přestože se začátku chce být statečná a jít s hlavou vztyčenou, posměch a urážky lidu nesnese a s brekem utíká. V cestě jí nakonec pomůže Hora (Hafþór Júlíus Björnsson) a Qyburn (Anton Lesser).", "Epizodu „Matčino milosrdenství“ režíroval David Nutter, který byl režisérem i předchozí epizody \"Tanec draků\", zatímco scénáře se ujali dva hlavní tvůrci: David Benioff a D. B. Weiss. Větší část epizody je inspirována již vydanými knihami George R. R. Martina \"Hostina pro vrány\" a \"Tanec s draky\". Několik částí je ale podle Martinovy knihy, která dosud nebyla vydána: \"Vichry zimy\". Lena Headey, ztvárňující Cersei Lannister, měla před sebou při natáčení úkol, projít nahá okolo mnoha lidí v chorvatském Dubrovníku, který byl pro účely natáčení využit. Nebyla to ale ona, kdo tuto scénu natočil, nýbrž herečka Rebecca Van Cleave. Cestu prošly obě ženy: Lena zahalená v šatech pleťové barvy a Van Cleave zcela nahá. Následně byly scény spojeny v jednu a Cersei tak měla tělo Rebeccy Van Cleave a hlavu Leny Headey. Důvodů, proč Headeyová nechtěla, respektive nemohla, tuto scénu natočit je více: v té době již pravděpodobně čekala své druhé dítě (dceru Tallulah Kiarra) a navíc má na těle výrazné a rozsáhlé tetování. V té době sedmadvacetiletá Rebecca Van Cleave byla vybrána na základě konkurzu, kterého se účastnilo přes tisíc žen-hereček. Samotné natáčení scény se neobešlo bez komplikací, protože po tom, co se HBO oznámilo, že se bude natáčet v Dubrovníku se proti tomu postavili představitelé místního katolického kostela. Premiéru epizody vidělo přes 8,1 milionů diváků. To je více, než jakákoliv z předchozích epizod, žádná totiž nepřesáhla sledovanost 8 milionů. Samotná epizoda si u kritiků získala kladné hodnocení, především pak Headeyová/Van Cleaveová ve scéně, kdy Cersei nahá prochází ulicemi Králova přístaviště. David Nutter získal za režírování epizody Primetime Emmy a tuto cenu také získali maskéři." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Popis.", "Potrava.", "Rozmnožování.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Vyskytují se disjunktně ve vlhkých, subtropických a tropických středoamerických lesích. Obývají atlantské i pacifické pobřeží Mexika, k Pacifiku přiléhající území Guatemaly, Salvadoru i Hondurasu a centrum Nikaragui. Žijí v původních i druhotných lesích se silnou vrstvou spadaného listí až do nadmořské výšky 1200 m. Rozšířily se i na starší plantážích s kávovníky nebo banánovníky, ve kterých je půda pokrytá silnou vrstvo humusu z rozkládající se listů a slupek.", "Dospělci jsou dlouzí až 50 cm a na jejich kůži je patrno kolem sta příčných prstencových záhybů vyvolávají dojem segmentů. Tělo mají na hřbetní straně tmavě šedé s tmavšími pigmenty, zespod jsou světlejší. Vpředu hlavy mají špičatý čenich, zakrnělé, ale fungující oči potažené blankou a mezi očima a nozdrami mají pár vyčnívajících orgánů s chemosenzorickými buňkami sloužící jako zvláštní čidlo. V horní čelisti má dvě řady, ve spodní jednu, špičatých zubů, které se dají sklopit dozadu. Tito beznozí obojživelníci se pohybují stahováním a natahováním za současného bočního vlnění. V měkké, drolivé půdě si pomoci hlavy hloubí vlastní nory, mají k tonuto účelu upravené lebeční kosti, znehybnělý prvý obratel (nemohou otáčet hlavou) a zesílené čelistní klouby a svaly.", "Jsou to masožravci a potravu si hledají hlavně v tlejícím humusu, který neúnavně prolézají. Nacházejí v něm různé bezobratlé, hlavně žížaly, měkkýše, brouky, termity a případně i mláďata ještěrek nebo drobných savců.", "Způsob vytvoření páru z původně samotářsky žijících jedinců není znám. K přenosu samčích spermií dojde po vniknutí samčí kloaky do samičí. Vzniklé zárodky se asi tři měsíce živí vaječným žloutkem, později matka vylučuje ve vejcovodu výživný sliz, který vyvíjející se zárodky okousávají speciálním chrupem. Po 11 měsících se rodí tři až šestnáct živých mláďat, která brzy vymění původní chrup za dospělý a jsou schopná se sama živit. Potomci jsou dlouzí až 15 cm, kdežto matka nebývá větší než 45 cm. Samice dosahují pohlavní dospělosti do dvou let věku a samci za tři roky.", "V původní, neodlesněné krajině se cecílie mexické vyskytují sice jen lokálně, obvykle však ve větších počtech. Mizí ale z narušených území, která jsou odlesněna a přeměněna v obdělávaná pole nebo zastavěna. Jsou také často zabíjeny lidmi, kteří je z neznalosti pokládají za hady. Podle IUCN je cecílie mexická z důvodu úbytku vhodných stanovišť považovaná za zranitelný druh (VU)." ] }

{ "title": [ "Námět.", "Děj." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Posádka Červeného trpaslíka se ocitne v alternativní verzi Spojených států amerických, ve kterých jsou zakázané moderní technologie, tudíž jsou hologram Rimmer a robot Kryton nelegální. Posádka se pokusí infiltrovat technologické podzemí a svrhnout autoritářský režim země.", "Ke Kosmiku se přiblíží replikantská loď a její velitel, bojový droid 4 z várky 27, nabízí výměnný obchod: předá jim hologram Rimmera výměnou za kazetu Kronosu, kterou posádka Kosmiku vzala z opuštěné lodi AS Ternatos. Kazeta údajně obsahuje duši droida 23 z várky 27, nyní ale slouží jako podpěra kulečníkového stolu na Kosmiku. Problém je, že Rimmer nyní existuje dvakrát, jednou na Kosmiku, podruhé jako zajatec replikantů, ale protože nikdo neví, kde a jak se ten druhý vzal, souhlasí s výměnou. Ukáže se, že kazeta neobsahovala žádnou duši, ve skutečnosti to je zesilovač, který replikanti připojí k časovému transportéru a rozšíří jeho účinek. Předtím jim stačil pouze k únosu Rimmera do minulosti, nyní s jeho pomocí otevřeli portál do minulosti. Kosmik se vydává za nimi, aby napravil jejich škody. Po průletu portálem se Kosmik objeví u neznámé planety a hned následně je zasažen energetickou vlnou, která vyřadí všechnu elektroniku, tedy i Rimmera a Krytona. Kocourovi a Listerovi se podaří oba členy posádky zprovoznit a vyrazí do nejbližšího města. Evidentně se ocitli na Zemi v roce 1952 v časech prohibice, ta se ovšem netýká alkoholu, ale veškeré technologie. Podle Krytona kvůli zakřivení času uběhlo několik let mezi příletem replikantů a Kosmika, a ti mezitím zakázali veškerý technologický pokrok. Navíc vyrobili EMP zbraň, která sestřelila Kosmik. Na ulici proběhne zátah proti překupníkům technologie a jeden muž je postřelen. Před svou smrtí dá Listerovy jakési zařízení a adresu klubu, kde má kontaktovat osobu jménem Harmony DeGuttier. Harmony jim prozradí, že ono zařízení je součástí osobního EMP vysílače, které má zničit replikanty. Bohužel nikdo neví, jak zařízení funguje v praxi, protože všichni velcí vědci se zhroutili, když nemohli dělat do vědy a teď jsou z nich bezdomovci a vandráci. Posádka Kosmika tedy na ulici sebere vandráka, který vypadá jako Einstein, vezme ho do klubu a přiměje ho, aby zařízení sestavil. V tu chvíli vyjde najevo, že to není Einstein, ale jakýsi pobuda jménem Bob. Bohužel na nápravu situace není čas, protože policie zrovna provede zátah v klubu. Policie odhalí, že se v podniku provozuje věda. Na scéně se objeví replikanti a chystají se zlikvidovat posádku Kosmika, když v tom Bob zprovozní přístroj a oba dva replikanty zneškodní. Harmony připojí zařízení k vysílači, aby mohlo vyslat pulz po celém světě a zničit tak všechny replikanty. Posádka Kosmika má 15 minut na to, aby opustila planetu. Na Červeném trpaslíkovi dojde Lister k závěru, že by lidstvo nemělo být tolik závislé na technologiích, zatímco mu Kryton čistí zuby elektrickým kartáčkem." ] }

{ "title": [ "Univerzita.", "Profesionální kariéra.", "Miami Dolphins.", "St. Louis Rams.", "Indianapolis Colts." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Langford navštěvoval a hrál americký fotbal za Hampton University mezi roky 2004 až 2007, přičemž o něj měli zájem i University of Virginia, Virginia Polytechnic Institute and State University, Morgan State University a další. Jako nováček v sezóně 2004 nastoupil do dvanácti utkání (třikrát jako startující hráč) a zaznamenal 44 tacklů (29 asistovaných), 11,5 tacklu pro ztrátu, 4,5 sacku a 2 forced fumbly. V utkání proti South Carolina State University se po fumblu zmocnil míče a doběhl si pro 30 yardů dlouhý touchdown. O rok později odehrál všech dvanáct utkání na pozici levého Defensive enda a zlepšil se na 65 tacklů, 15,5 tacklu pro ztrátu, 4,5 sacku a 3 forced fumbly. Za své výkony byl vybrán do prvního all-stars týmu konference MEAC, což se mu podařilo zopakovat i v sezónách 2006 a 2007. V utkání proti North Carolina Agricultural and Technical State University pak zaznamenal druhý touchdown kariéry. Po skončení sezóny 2007 se zúčastnil exhibičního utkání Senior Bowlu.", "Ještě před NFL Scouting Combine byl v únoru 2008 pozván na soukromé tréninky Detroit Lions, Miami Dolphins, Minnesota Vikings, Pittsburgh Steelers a St. Louis Rams.", "Langford byl draftován ve třetím kole Draftu NFL 2008 jako 66. hráč celkově týmem Miami Dolphins. Dolphins si ho vybrali jako druhého ze tří Defensive endů v tomto Draftu, po Phillipu Merlingovi a před Lionelem Dotsonem. Jednání o smlouvě se protáhla až do června a několikaletý kontrakt byl podepsán 11. června. Během čtyř sezón v dresu Dolphins Langford odehrál všech 64 utkání základní části, z toho pouze desetkrát nenastoupil jako startující hráč. Celkem si připsal 141 tacklů (35 asistovaných), 7,5 sacku, 9 ubráněných přihrávek a 4 forced fumbly.", "Po vypršení nováčkovské smlouvy podepsal Langford 17. března 2012 smlouvu se St. Louis Rams. Během tří sezón zde odehrál všech 48 zápasů základní části, nicméně v sezóně 2014 ztratil pozici startujícího hráče a 26. února byl propuštěn. Celkem v dresu Rams nasbíral 101 tacklů (29 asistovaných), 8 sacků a 6 zblokovaných přihrávek.", "10. března 2015 podepsal Langford smlouvu s Indianapolis Colts. Během první sezóny v Indianapolisu nastoupil vinou zranění pouze do sedmi utkání, ve kterých zaznamenal 17 tacklů, 2 sacky a jednu zblokovanou přihrávku." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v květnu 2008, když na turnaji v Karlových Varech postoupil z kvalifikace. Ve druhém kole podlehl Slováku Miloslavu Mečíři mladšímu. Debutovou trofej z dvouhry Futures vybojoval během srpna 2011 v Piešťanech po závěrečné výhře nad Slovákem Michalem Pažickým. Premiérový singlový titul z challengerů si odvezl z červencového Marburg Open 2016, na němž ve finále přehrál argentinského hráče Marca Trungellitiho ve dvou setech 6–2 a 6–4. Na cestě za titulem na jeho raketě skončili také sedmý nasazený Tobias Kamke a šestý Daniel Brands z Německa. Bodový zisk mu zajistil posun na kariérní maximum, když po turnaji figuroval na 206. místě. Již v červnu 2015 vyhrál čtyřhru úvodního ročníku challenegeru ATP Poprad-Tatry, dotovaného 42 500 eury, jenž probíhal v Popradu. Po boku krajana Romana Jebavého v boji o titul zvítězili nad česko-slovenskou dvojicí Norbert Gombos a Adam Pavlásek. Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval na červnovém German Open 2016 v Hamburku, antukové události z kategorie ATP 500. Po dvoukolové kvalifikaci však na úvod nestačil na španělského antukáře a šestého nasazeného Nicoláse Almagra ve třech sadách. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu US Open 2016 po zvládnuté tříkolové kvalifikaci, v níž na jeho raketě zůstali Američan Christopher Eubanks, Australan Matthew Barton a Kazach Oleksandr Nedověsov. V prvním kole vyřadil amerického hráče z páté světové stovky Mackenzieho McDonalda, startujícího na divokou kartu. V pětisetovém dramatu dokázal otočit nepříznivý vývoj setů 0–2. Jednalo se o jeho první vyhraný zápas na okruhu ATP Tour. Ve druhé fázi pak podlehl desátému nasazenému Francouzi a pozdějšímu semifinalistovi Gaëlu Monfilsovi. Průnik mezi dvě stě nejlepších tenistů zaznamenal v následné aktualizaci z 12. září 2016, když mu na žebříčku ATP patřila 182. příčka. Na předchozích čtyřech grandslamech, od US Open 2015 do Wimbledonu 2016, neprošel kvalifikačním sítem. Druhého vítězství na challenegerech dosáhl na podzimním BFD Energy Challengeru 2016 v Římu, turnaji s dotací 42 500 eur včetně hospitality, kde v roli nenasazeného hráče na cestě do finále zdolal španělskou turnajovou sedmičku Rubéna Ramíreze Hidalga a třetího nasazeného Brita Aljaže Bedeneho. Po semifinálové výhře nad Francouzem Tristanem Lamasinem zvládl i finálový duel proti 65. hráči žebříčku a nejvýše nasazenému Nizozemci Robinu Haasemu, jenž na něj uhrál pět gamů. Haase tak uzavřel 9zápasovou neporazitelnost. Zisk 90 bodů posunul Šátrala na nové maximum, když mu 3. října 2016 patřila 136. příčka klasifikace. V kvalifikaci Australian Open 2017 se jako 165. hráč žebříčku ocitl na prahu vyřazení, když Japonec Jasutaka Učijama ve třetím setu vedl 5–4 na gamy a šel podávat na vítězství. Zápas však byl v daný moment přerušen pro déšť. Koncovku po návratu na dvorec zvládl český tenista, jenž soupeři vůbec poprvé prolomil servis a srovnal na 5–5. Po dalším brejku v rozhodující sadě vyhrál 9–7 a postoupil do kvalifikačního kola. V něm však nestačil na Itala Lucu Vanniho po třísetovém průběhu. V úvodním kole kvalifikačního turnaje French Open 2017 vyřadil krajana Lukáše Rosola až v tiebreaku rozhodující sady. Následně přešel přes Švéda Eliase Ymera, aby v rozhodujícím kvalifikačním kole ztratil vedení proti zkušenému Ukrajinci Sergiji Stachovskému. Postupujícího do hlavní soutěže určila až zkrácená hra posledního setu, jíž Ukrajinec vyhrál poměrem míčů 7:5. Český hráč v této sadě nezužitkoval vedení 5–3 na gamy, kdy šel podávat na vítězství. V grandslamové kvalifikaci byl poprvé nasazen jako 26. hráč ve Wimbledonu 2017, kde v úvodní fázi vypadl s Rusem Teimurazem Gabašvilim. Navazující týden obhajoval trofej na antukovém challengeru Marburg Open 2017. V roli turnajové pětky však nepřešel první kolo po porážce od Francouze Benjamina Bonziho ve dvou setech. V prosinci 2018 vyhrál jako člen týmu I. ČLTK Praha českou extraligu smíšených družstev a v lednu 2019 se stal halovým mistrem České republiky po finálovém vítězství nad klubovým kolegou Robinem Staňkem.", "V srpnu 2019 se na okraji Prahy oženil s tenistkou Denisou Allertovou." ] }

{ "title": [ "Raný život a vzdělání.", "Kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Roberto Peccei se narodil v roce 1942 v Itálii. Jeho otec Aurelio Peccei byl zakladatelem Římského klubu. Střední školu absolvoval v Argentině a v roce 1958 přišel do Spojených států kde začal vysokoškolské studium fyziky. Získal bakalářský titul na Massachusettském technologickém institutu v roce 1962, magisterský titul na New York University v roce 1964 a doktorát z opět na Massachusettském technologické institutu v roce 1969.", "Po zisku doktorátu krátce pracoval na Washingtonské univerzitě. V roce 1971 nastoupil na Stanfordovu univerzitu, kde s Helen Quinnovou vymyslel Pecceiovu–Quinnové teorii, jedno z nejznámějších navrhovaných řešení silného CP problému. V roce 1978 se vrátil do Evropy jako zaměstnanec Institutu Maxe Placka v Mnichově v Německu. Připojil se k německé urychlovačové laboratoři DESY v Hamburku jako vedoucí teoretické skupiny, jímž byl od roku 1984. Zpět do Spojených států odešel roku 1989, začal pracovat na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Brzy poté se stal předsedou oddělení. Toto pozici vykonával až do doby, kdy byl jmenován děkanem fyzikálního oddělení v listopadu 1993. Peccei pracoval jako redaktor časopisu Journal of Physics G, byl členem Římského klubu, správcem Světové Akademie Umění a Věd, prezidentem nadace Aurelia Pecceiho a členem Americké fyzikální společnosti a Institutu fyziky ve Spojeném království. Na počátku 21. století působil v mnoha poradních sborech v Evropě a v USA. Předsedá jak vědecké poradní radě laboratoře pro jadernou fyziku na Cornellově univerzitě a je hostující členem výboru pro laboratoř jaderné fyziky na Massachusettském technologickém institutu. Byl také členem rady pro výzkum Kalifornské univerzity." ] }

{ "title": [ "Okolnosti.", "Veřejná ukázka.", "Technická stránka experimentu.", "Slovník.", "Šest pravidel.", "Příklady pravidel.", "Zhodnocení systému.", "Bezprostřední implikace.", "Dlouhodobé důsledky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "První dochovaná konkrétní zmínka o použití moderních počítačů k překladu mezi jazyky je dopisová korespondence mezi Warrenem Weaverem a Andrew Boothem z roku 1947. V roce 1948 provedl Booth s Richardem Richensem první pokusy s mechanickým překladem, jak se tehdy strojovému překladu říkalo, pomocí děrných štítků. V roce 1949 pak Warren Weaver napsal memorandum, které vedlo k vážnému zájmu o strojový překlad. V následujících letech se na mnoha amerických univerzitách rozběhl výzkum možností strojového překladu, přičemž na MIT se jako první objevila v roce 1951 oficiální pozice výzkumníka možností lingvistických aplikací počítačů, především pak strojového překladu. Zde nutno podotknout, že do té doby byly aplikace počítačů výhradně numerické, takže jakékoliv zpracování textu bylo zcela novým polem výzkumu. O rok později, v červnu roku 1952, byla na MIT uspořádána konference s tématem strojového překladu. Jedním z jejích účastníků byl Leon Dostert, zkušený lingvista a překladatel, který za druhé světové války pracoval jako překladatel pro Francouze v Alžírsku, pro de Gaulla a pro předchůdce CIA. Dostertovým největším úspěchem byl systém simultánního překladu mezi čtyřmi jazyky využitý během Norimberského procesu. Na konci konference Dostert přiznal, že na ni jel poněkud skeptický, ale v jejím průběhu byl přesvědčen o možnostech strojového překladu. Jako člověk inklinující k praktickým experimentům spíše než teoretickému bádání usoudil, že by bylo vhodné provést rozsahem omezený experiment, který by ukázal široké možnosti tohoto vědeckého pole. V duchu této myšlenky začal Dostert připravovat experiment. Jako stroj, na kterém by ukázka strojového překladu byla provedena, byl vybrán počítač IBM 701. Vzhledem k tomu, že při tvorbě programů pro tehdejší počítače bylo nutno specifikovat každou operaci ve strojovém kódu, který byl úzce svázán s daným strojem v závislosti na jeho architektuře, bylo zapotřebí najít programátora s dobrou znalostí tohoto počítače. Pro tuto pozici nakonec Dostert vybral Petera Sheridana. Pro lingvistickou práci na projektu pak vybral Paula L. Garvina, Čechoslováka, který během 2. světové války emigroval do Spojených států.", "Samotný Georgetownský experiment proběhl 7. ledna 1954 v newyorském sídle IBM. Zprávy o této ukázce automatického překladu se objevily v širokém spektru tištěných médií jak na území Spojených států, tak i v dalších zemích. Jak ukázka přesně probíhala, lze zrekonstruovat pouze z tiskové zprávy, již IBM následně vydalo, a z novinových zpráv, jelikož neexistuje ani záznam, ani dokumentace k původnímu systému. Nutno však podotknout, že se zprávy o události dostatečně shodují, aby bylo možné vytvořit rozumně přesný obraz. Uvádí se, že při ukázce překladu bylo použito \"přes šedesát vět\", převážně velmi krátkých z oblasti organické chemie. Soubor vět však obsahoval také zhruba tucet vět tematicky obecných. Nejčastěji se ve zprávách objevovaly ukázky vět s chemickou tematikou, kterými zřejmě experiment začal: Novináři do svých zpráv ale neopomněli zahrnout i několik tematicky obecných vět, které přirozeně měly větší potenciál udělat dojem na jejich čtenářstvo:", "V době, kdy experiment proběhl, se počítače, tehdy označované spíše jako počítací stroje nebo stroje na elektronické zpracování dat, používaly téměř výhradně k vojenským účelům, což byly numerické výpočty. Použití pro zpracování textu bylo zcela novým polem, které skýtalo nástrahy z dnešního pohledu triviální – jak reprezentovat v binárním kódu písmena v abecedě, jak transliterovat azbuku a podobně. K překladu systém využíval lexikon o velikosti pouhých 250 slov, což ukazuje na pečlivou vyladěnost systému na konkrétní použité věty. Systém obsahoval šest gramatických pravidel upravujících pořádek slov ve větě, doplnění slova neexistujícího ve zdrojovém jazyce (ruštině), vypuštění slova ze zdrojového jazyka, které by bylo přebytečné v cílovém jazyce (angličtině) a zohlednění kontextu pro výběr správného významu v cílovém jazyce pro víceznačná slova zdrojového jazyka. Zdrojové texty v ruštině byly pomocí speciálně pro tento účel vytvořených pravidel transkribovány do latinky a uloženy na děrné štítky. Operátor počítače pak děrné štítky vkládal do čtečky v počítači. Výstup po překladu se pak posílal na elektrický psací stroj.", "Slovník použitý pro experiment obsahoval 250 položek zvolených přesně tak, aby jejich pomocí bylo možné přeložit vstupní věty. Verze slovníku použitá při ukázce nikdy nebyla zveřejněna, ale Garvin později ve svém článku (1967) poskytl extrakt o 137 položkách, což je dostatečně reprezentativní vzorek. Slova ve slovníku byla rozdělena na kořeny a přípony. Jednotlivé položky (jak kořeny, tak přípony) měly až tři kódy. První byl PID (Program Initiaiting Diacritic) a ten značil, které ze šesti pravidel se má použít. Druhý a třetí kód byly zvané CDD (Conextual Determining Diacritics). Druhý kód, tedy CDD_1, značil, jaká kontextová informace se má vyhledat k rozhodnutí, které cílové (anglické) slovo zvolit. Kód CDD_2 indikoval výsledný pořádek slov (přehození, nebo zachování pořádku). Překladové ekvivalenty sloužily i k vyřešení problému se členy či předložkami. Je evidentní, že při maximálním počtu dvou ekvivalentů neskýtá toto řešení příliš prostoru a překládané věty skutečně musely být vybrány velmi opatrně.", "Předtím, než pravidla dostal Sheridan na naprogramování, dostali je na ruční otestování lidé, kteří neuměli rusky, a tudíž se jistým způsobem blížili stroji, který textům také nerozuměl.", "Pravidlo 0 (přeuspořádání podle předchozího kontextu): Pokud má první kód hodnotu 110, je třetí kód u předcházejícího celého slova roven 21? Pokud ano, přehoď tato slova na výstupu (tedy slovo s kódem 21 bude předcházet slovu s kódem 110); jinak zachovej pořádek slov na výstupu. V každém případě se použije překlad 1 slova s kódem 110. Pravidlo 1 (výběr překladu podle následujícího kontextu): Pokud má první kód hodnotu 121, je druhý kód následujícího celého slova, kořene nebo koncovky roven 221 nebo 222? Pokud je roven 221, použij překlad 1 slova s kódem 121; pokud je 222, použij překlad 2. V každém případě zachovej pořádek slov na výstupu. Pravidlo 2 (výběr překladu a přeuspořádání podle předchozího kontextu): Pokud má první kód hodnotu 131, je třetí kód předcházejícího celého slova, kořene nebo koncovky roven 23? Pokud ano, použij překlad 2 slova s kódem 131 a zachovej pořádek slov; jinak použij překlad 1 a prohoď tato slova na výstupu. A podobně.", "Dostert byl ohledně výsledků extrémně optimistický. Ve svém článku z roku 1955 předložil nápady, jak by se mohl strojový překlad dále rozvíjet. Nadále pracoval s pravidly vázanými na jednotlivá slova ve slovníku a zřejmě se snažil rozvinout myšlenku univerzálních pravidel pro automatický překlad. Předpokládal existenci jakési univerzální gramatiky syntaxe společné pro několik jazyků, avšak nepředložil žádné příklady. Na konci svého článku uvedl s odkazem na Georgetownský experiment, že vzhledem k plynulému, jasnému a autentickému překladu, který byl prezentován během této ukázky, nebyla prokázána potřeba výsledný překlad editovat, aby byl srozumitelný. Nutno však podotknout, že systém, který byl během Georgetownského experimentu prezentován, byl schopen produkovat použitelný překlad jen na extrémně omezené doméně. Kupříkladu všechny vstupní věty byly oznamovací a neobsahovaly žádné zápory. Také syntaktická pravidla systému byla vytvořena specificky pro vybrané věty a slova v nich, nikoliv obecně. Např. práce s ruskými pády byla velmi omezená, protože buď nebyly překládány vůbec, nebo danému pádu vyskytujícímu se ve vstupních větách byla uměle přiřazena jedna předložka. Garvin byl ve svém vyhodnocení experimentu z roku 1967 značně střízlivější a uvedl, že systém je schopen přeložit jakékoliv věty, které spadají do úzké specifikace podporovaných vstupních vět, za předpokladu, že se v lexikonu vyskytují příslušná hesla. Dále vyzvihl potenciální rozšiřitelnost systému (lexikonu a pravidel), obecnost pravidel a schopnost pracovat na dlouhých větách, pokud spadají do rámce podporované struktury. Dalším problémem, který mnoho zpráv zdůrazňovalo, bylo potenciální omezení systému už na vstupu. Ruský text totiž musel být přepsán do anglické transkripce a zakódován na děrné štítky, což byl velmi pomalý proces. Panovalo však všeobecné přesvědčení, že zanedlouho budou k dispozici rychlá a přesná optická čtecí zařízení (OCR). Nutno podotknout, že i v dnešní době dosahuje komerčně dostupný OCR software přesnosti maximálně 98 % a takové systémy tehdy prakticky neexistovaly.", "Ačkoliv byl předvedený systém velmi omezený, brzkým následkem experimentu byl grant od CIA pro MIT ve výši 400 000 USD vyplácený po tři roky na podporu rozvoje tohoto pole výzkumu. Následně byl výzkum podpořen dalšími 1 500 000 USD. Na rozvíjejícím se projektu rusko-anglického překladu se podílelo více než 20 vědců ve dvou skupinách, jedni měli na starost rozvoj slovníku, druzí lingvistickou analýzu. Po několika měsících analýzy originálního kódu z experimentu se rozhodli opustit původní kód a začali pracovat na vlastním. Vzhledem k zásadním neshodám mezi vědci ohledně toho, jak by měl systém pro strojový překlad být budován, nechal Dostert každou skupinu pracovat na své teorii a v roce 1957 tak existovaly čtyři skupiny, každá s odlišným přístupem.", "Nešťastným výsledkem experimentu byl dojem veřejnosti a vlády USA, že plně automatický překlad z jednoho jazyka do jiného je dosažitelný v řádu několika let. Tento dojem trval po mnoho let a vyústil v nekritické financování rozvoje strojového překladu ze strany vlády Spojených států. Výsledky výzkumů na tomto poli vědy však nesplňovaly očekávání, což vyústilo k sestavení komise Automatic Language Processing Advisory Committee (ALPAC). Ta v roce 1966 vydala zprávu, jejíž negativní hodnocení rozvoje strojového překladu zastavilo vývoj výzkumu v této oblasti na další dekádu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Socha byla vytvořena sochařem Emilem Venkovem roku 1988 v československém městě Poprad (dnešní Slovensko). Venkov při své práci naplňoval požadavky státní komise, avšak i přes to se snažil Lenina vyobrazit jako násilného revolucionáře; nejen tradičního intelektuála a teoretika, jak bylo za tehdejšího režimu zvykem. Navzdory obecné víře nebyla socha po roce 1989 stržena. Namísto toho byla několik měsíců po sametové revoluci v tichosti odstraněna a uložena na pozemek Technických služeb města. Ten byl ale v rámci restitucí vrácen do rukou rodiny Rothových, proto se radní města Poprad dohodli, že když sochu nikdo nekoupí, tak ji nechají roztavit ve VSŽ, popřípadě nechají peníze tomu, kdo pro ni najde vhodného zájemce. Krátce po tomto prohlášení si sochy všiml majitel zimního stadionu a hlavní rozhodčí na MS v hokeji 1993 Anton Danko, který téměř okamžitě kontaktoval svého amerického přítele Lewise E. Carpentera, dlouholetého učitele angličtiny v Popradu. V úzké spolupráci s místním novinářem Tomášem Fülöppem se snažili přesvědčit městské radní o tom, že i přes svou značnou neoblíbenost je socha stále uměleckým dílem a stojí za zachování. Zároveň Carpenter nabídl 13 tisíc dolarů za její odkoupení, což se následně stalo 16. března 1993 po podpisu smlouvy s primátorem města. Lenina potom po třech částech dopravili do Seattlu ve státě Washington. S transportem ale byly značné problémy, zejména finanční – přeprava stála téměř třikrát tolik, co samotná socha – 41 tisíc dolarů. Uprostřed rozruchu, který po dovozu sochy nastal, však Carpenter 18. února 1994 zemřel při dopravní nehodě. Socha tak přešla do vlastnictví jeho rodiny, která se ji rozhodla za 150 tisíc dolarů prodat. Za pomoci místní slévárny byla v roce 1995 umístěna na roh ulic N 34th St a Evanston Ave N ve čtvrti Fremont. Dnes stojí dva bloky severněji na křižovatce ulic Evanston Ave N, N 36. St a Fremont Place asi 300 metrů od Fremontského trolla, další velmi známé atrakce v této oblasti. Rodina Carpenterových pro sochu nadále hledá vhodného kupce. V roce 2006 oznámila zvýšení původní ceny na 250 tisíc dolarů.", "Umístění sochy na veřejném prostranství bylo velice kontroverzní a provázely ho protesty jak umělců, tak i místních obyvatel. Zároveň se rychle stala vyhledávaným cílem vandalů – brzy po jejím vztyčení jí neznámý pachatelé pomalovali ruce červenou barvou, která má s největší pravděpodobností připomínat krev jako odkaz na zločiny, kterých se spolu se svou stranou dopouštěl proti vlastnímu lidu. Místní umělec Frederick Edelblut o soše prohlásil: „Není to umělecké dílo. Je to neúcta, symbol pošpinění a symbol milionů lidí, kteří zemřeli ve Východní Evropě v důsledku komunistické nadvlády.“ Od roku 2004 také Lenina každoročně zdobí zářivá rudá hvězda, jež je na jeho hlavu umisťována během Vánoc." ] }

{ "title": [ "Příklad.", "Kritika pseudovědy." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Pro zjednodušení se předpokládá, že se nějaká událost stane s pravděpodobností 0,1 % = 0,001 během jednoho pokusu. Potom je pravděpodobnost, že se tato nepravděpodobná událost během jednoho pokusu nestane 99,9 % = 0,999. Ve vzorku jednoho tisíce nezávislých pokusů je pravděpodobnost, že se událost nestane ani v jednom z nich 0,999, tedy 36,8 %. Pravděpodobnost, že se událost stane alespoň jednou za 1000 pokusů, je potom 1 − 0,368 = 0,632, tedy 63,2 %. V případě 10 000 pokusů vyroste pravděpodobnost, že se daná věc stane, na 1 − 0,999 = 0,99995 = 99,995 %. To znamená, že má taková „nepravděpodobná událost“ 63,2% pravděpodobnost, že se uděje při tisíci nezávislých pokusech, a více než 99,9% šanci u 10 000 pokusů. Jinými slovy je i u vysoce nepravděpodobné události celkem pravděpodobné, že nastane, je-li k dispozici dostatečný počet pokusů.", "Zákon se uplatňuje při kritice pseudověd a je někdy nazýván též efektem Jeane Dixonové (viz také postdikce). Platí totiž, že čím více předpovědí senzibil udělá, tím je větší šance, že alespoň v jedné z nich bude mít pravdu. Senzibil zároveň očekává, že na všechny ty ostatní nepovedené predikce se jednoduše zapomene. Lidé jsou náchylní tomuto klamu podléhat. Podobné (viz též psychologismus vs. anti-psychologismus) efekty lze sledovat rovněž u hazardních her, při nichž si mají hráči tendenci pamatovat svá vítězství a zapomínat na ztráty – v závislosti na konkrétní osobě, individuálním prostředí, zvyklostech či návycích může být ovšem částečně pravdivý i opak – a vnímat tak vlastní výhry (či prohry) poněkud zveličeně. Americký behaviorální vědec Mikajl Aasved v souvislosti s tímto jevem zmiňuje takzvanou „selektivní paměť“." ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj.", "Nasazení.", "Specifikace." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Na konci roku 1913 přepracovali Henri Farman a jeho inženýři dvoumístný stroj H.F.16, jehož různé verze poháněly rotační sedmiválce Gnome Delta po 51 kW, nebo 74 kW, vždy v tlačném uspořádání, na vojenský letoun H.F.20. Úprava spočívala ve zkrácení spodní nosné plochy až téměř na úroveň vnějších mezikřídelních vzpěr, prodloužení trupové gondoly a v zástavbě rotačního sedmiválce Gnome Lambda o výkonu 51 kW. Během letových testů se projevila nízká rychlost H.F.20, avšak pro roli pozorovacího a průzkumného stroje dobrá stabilita letu a řiditelnost. Pro vzlety a přistání na improvizovaných travnatých plochách byla kola hlavního podvozku zdvojena a doplněna krátkými ližinami. Osádka byla dvoučlenná, tvořená pilotem v přídi letounu a za ním sedícím pozorovatelem. Některé letouny měly uspořádání osádky opačné, a vpředu sedící pozorovatel ovládal pohyblivý kulomet, často Hotchkiss ráže 8 mm. Některé francouzské stroje byly již počátkem války vybaveny fotografickou kamerou nebo radiotelegrafickým přístrojem. H.F.20 mohl být vybaven i několika jednoduše zavěšenými pumami ráže 75 mm svrhovanými odhadem. Některé pozdější H.F.20 měly navíc zvětšeno rozpětí horního křídla na 14,20 m a delší křidélka. Jiné exempláře se vyznačovaly podvozkem bez ližin jako u typu H.F.22 a palivovou nádrží o větším objemu. Během výroby byl také upravován tvar svislé ocasní plochy.", "Do výzbroje francouzského vojenského letectva (\"Aviation militaire\") vstoupil H.F.20 počátkem roku 1914. Ještě před válkou stroje převzala \"escadrille\" (letka) HF 1, která již v únoru 1915 přešla na typ Maurice Farman MF.11. Následovala letka HF 7, přidělená do pevnosti Verdun, přezbrojená v únoru 1915 na stroje M.F.7. Další, ještě předválečnou letkou s letouny H.F.20, byla HF 13, která v roce 1915 přešla na letouny Caudron G.3. Obdobně vznikla i letka HF 19, která přebírala M.F.7 v prvních měsících roku 1915. Letka HF 28, utvořená na počátku konfliktu, se v září 1914 s H.F.20 účastnila bitvy o Pikardii. V lednu 1915 převzala Caudrony G.3. Až v září 1914 byla ustavena letka HF 32, která o rok později přezbrojila na M.F.11. V pilotních školách \"Aviation militaire\" sloužily H.F.20 až do října 1917. Prvním zahraničním vojenským uživatelem se v roce 1913 stalo Dánsko, jehož jeden zakoupený H.F.20 sloužil do roku 1917. Jeden H.F.20 obdrželo jako vojenskou pomoc z Francie také Řecko. V roce 1914 dovezlo jeden kus i Japonsko, kde posloužil jako vzor domácímu typu Kaišiki 7. Nizozemsko získalo tři kusy, jimž byla přidělena označení LA 2, LA 3 a LA 4. Od roku 1914 měly letouny H.F.20 ve stavu 1. letka belgického armádního letectva v Lutychu, 2. dislokovaná v Namuru a letky č. 3 a 4 v Brasschaatu. Některé ze strojů byly vybaveny radiostanicemi. V Itálii postavili celkem pět H.F.20, z toho čtyři v modifikované podobě konstruktéra Umberta Savoii. Na začátku roku 1914 utvořily letku „\"Squadriglia Savoia\"“. Na začátku války s jedenácti H.F.20 operovalo Rumunsko, v červnu 1915 byly nahrazeny M.F.11. Dalším zahraničním uživatelem H.F.20 se v roce 1917 stalo Argentinské letectvo, které vlastnilo tři H.F.20, z toho dva doma postavené. Čtvrtý značně vylepšený vyrobil arzenál v Rio de la Plata. H.F.20 byl také v létech 1913-1922 licenčně vyráběn společnostmi Ščetinin a Anatra v Rusku, kde vzniklo na 1 500 strojů této typové řady, převážně elementárních cvičných. Tři letouny H.F.20 užívalo Srbsko, dva Švýcarsko. Britský \"Royal Flying Corps\" (RFC) zakoupil jeden H.F.20 a ještě v roce 1913 jich několik postavila továrny Airco a Grahame-White ve Spojeném království. Užívaly se u perutí č. 3, 5 a 6. \"Royal Naval Air Service\" mělo ve stavu až 27 H.F.20 vybavených různými pohonnými jednotkami, z nichž naprostá většina létala s plováky. Spolu s pozdějšími H.F.22 byly společně typově označeny Henry Farman Seaplane. H.F.20 trpěl nedostatečným výkonem pohonné jednotky, a ve snaze tento nedostatek napravit byl zkoušen s mnoha různými motory, což ale dlouho nevedlo k podstatnému zlepšení. Problém byl vyřešen až typem H.F.27, disponující dvojnásobným výkonem motoru oproti původní verzi, ale v té době byl již stroj koncepčně zcela zastaralý.", "Údaje platí pro H.F.20 francouzské výroby s motorem Gnome 7A o 59 kW. Data dle publikace \"French Aircraft of the First World War\"" ] }

{ "title": [ "Vysoká škola a univerzita.", "Profesionální kariéra.", "Philadelphia Eagles.", "Sezóna 2005.", "Sezóna 2006.", "Sezóna 2007.", "Sezóny 2008−2012.", "Sezóny 2013 a 2014: Přechod na pozici Outside Linebackera.", "Indianapolis Colts.", "Sezóna 2015.", "Sezóna 2016.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "Cole navštěvoval a hrál americký fotbal za Xenia High School, v posledním ročníku si připsal 121 tacklů a 8 sacků, a za své výkony získal titul Defenzivní hráč roku. Kromě amerického fotbalu se rovněž věnoval atletice, basketbalu, baseballu a fotbalu. Cole přestoupil na University of Cincinnati, kde nejprve nastupoval na pozici Nose tackla, od sezóny 2004 začal hrát jako Defensive end. Celkem si připsal 238 tacklů, 19 sacků, 48 tacklů pro ztrátu, 4 forced fumbly a 2 zblokované pokusy o field gól. Za své výkony v posledních dvou ročnících dvakrát byl vybrán do prvního all-pro týmu konference C-USA.", "", "", "Cole byl draftován v pátém kole Draftu NFL 2005 jako 146. hráč celkově týmem Philadelphia Eagles a následně zde podepsal čtyřletou smlouvu. V tréninkovém kempu svými atletickými schopnostmi zaujal mnoho lidí v klubu, čímž si v 10. týdnu vysloužil pozici startujícího pravého Defensive enda. Celkem zaznamenal 38 tacklů, 5 sacků a forced fumble.", "Pozici startujícího pravého Defensive enda musel přepustit nově příchozímu Darrenu Howardovi, nicméně ve druhém týdnu se zranil na levé straně hrající Jevon Kearse a Eagles oznámili, že Cole ho nahradí. Od té doby si připsal 8 sacků, 84 tacklů a pomohl Eagles k zisku pátého titulu v NFC East v řadě za sebou. 6. prosince 2006 podepsal prodloužení stávající smlouvy o pět let za 26 až 28 milionů dolarů (12 milionů garantovaných). 17. prosince proti New York Giants zaznamenal první interception v kariéře, kterou vrátil pro touchdownu.", "Cole v sezóně zaznamenal 12,5 sacku a stal se prvním Defensive endem Eagles od roku 1986, který se dostal do Pro Bowlu. Kromě toho si připsal 70 tacklů, nejvíc ze všech Defensive endů v konferenci NFC.", "V sezóně 2008 Cole vedl týmové statistiky v počtu tacklů pro ztrátu (8), druhý byl v počtu sacků (9) a třetí ve forced fumblech (3) při 98 tacklech (39 asistovaných). V patnáctém týdnu sezóny 2015 byl Cole 8 sekund před koncem utkání s New York Giants vyloučen, protože udeřil Shauna O'Haru, za což následně dostal pokutu od NFL ve výši 15 tisíc dolarů. Za své výkony byl nicméně vybrán do Pro Bowlu jako náhradník. 14. března 2012 Cole podepsal čtyřleté prodloužení smlouvy s Eagles za 55,25 milionů dolarů. Tato sezóna se mu příliš nevydařila, zaznamenal pouze 3 sacky a 40 tacklů.", "Nový trenér Eagles Chip Kelly změnil defenzivní rozestavení ze 4-3 na 3-4, proto se musel Cole přeorientovat z pravého Defensive enda na pravého Outside linebackera. I přesto se stal lídrem obrany v počtu sacků (8) a forced fumblů (3), kromě toho zaznamenal 56 tacklů, 3 zblokované přihrávky a poprvé v kariéře safety. Rovněž sezónu 2014 měl úspěšnou (52 tacklů a 6,5 sacku), nicméně Eagles se nedostali do play-off a Cole byl 4. března 2015 propuštěn. V historii Eagles zaznamenal druhý největší počet v sacků v kariéře (85,5), přičemž lídrem je stále Reggie White se 124.", "", "10. března 2015 podepsal Cole dvouletou smlouvu s Indianapolis Colts za 16 milionů dolarů. Nastoupil do všech čtrnácti utkání sezóny, nicméně byl kritizován za nízkou produkci (32 tacklů, nejméně v kariéře) a neschopnost atakovat soupeřovy Quarterbacky. Ke konci sezóny se jeho produktivita zlepšila, zaznamenal 3 sacky a forced fumble v posledních pěti zápasech.", "2. března 2016 Cole přistoupil na restrukturalizaci svého platu.", "Díky své zálibě v lovu je Cole přezdíván \"The Hunter\" (Lovec). Je bratrancem basketbalového hráče Norrise Colea, který hraje za New Orleans Pelicans." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V červenci 2013 se stal mistrem Evropy v kategorii 18letých. V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v březnu 2012, když v Ťumeni prošel kvalifikací. V úvodním kole však podlehl Alexeji Vatutinovi, když mu odebral jen tři gamy. Premiérový singlový titul na challengerech ATP vybojoval na istanbulském Amex-Istanbul Challengeru 2015, kde ve finále přehrál ukrajinského 53. hráče žebříčku Sergije Stachovského ve třech setech. Druhou trofej přidal na květnovém Samarkand Challengeru 2016 v uzbeckém Samarkandu po vítězství nad španělským tenistou Rubénem Ramírezem Hidalgem. Ve věku 17 let a 157 dní se stal nejmladším ruským tenistou, jenž vstoupil do profesionálního tenisu (v sezóně 2013), čímž překonal věkový rekord Michaila Južného. Ve dvouhře okruhu ATP Tour debutoval po obdržení divoké karty na zářijovém St. Petersburg Open 2013, kde také dosáhl první kariérní výhry. Na úvod vyřadil Rumuna Victora Hănesca, aby poté nestačil na sedmého nasazeného Lukáše Rosola. O čtrnáct dní později postoupil do premiérového čtvrtfinále, když na moskevském Kremlin Cupu 2013 zdolal srbskou turnajovou trojku Janka Tipsareviće. Následně nenašel recept na Chorvata Iva Karloviće. Hráče z elitní dvacítky žebříčku poprvé porazil na antukovém Barcelona Open Banco Sabadell 2016, kde z pozice kvalifikanta ve druhém kole vyřadil španělskou turnajovou pětku a světovou sedmnáctku Roberta Bautistu Aguta, aby v zápětí skončil na raketě Ukrajince Alexandra Dolgopolova. V rámci série ATP Masters debutoval na březnovém Sony Open Tennis 2014 v Key Byscaine, kam získal divokou kartu. Po třísetovém průběhu odešel poražen od Španěla Daniela Gimeno-Travera. Do první stovky světové klasifikace premiérově pronikl 6. června 2016, když si zajistil semifinálovou účast na prostějovském challengeru UniCredit Czech Open 2016. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu US Open 2016 po zvládnuté tříkolové kvalifikaci. V první fázi vyřadil italského kvalifikanta Thomase Fabbiana, aby následně skončil na raketě Japonce Keie Nišikoriho. První finále na okruhu ATP Tour si zahrál na premiérovém ročníku zářijového Chengdu Open 2016 v čínském Čcheng-tu, v němž za 2.40 hodin zdolal španělskou turnajovou pětku Alberta Ramose-Viñolase po třísetovém průběhu. Získal tak první trofej, když do té doby na turnajích nikdy nepřešel přes čtvrtfinálovou fázi. Během turnaje mu patřila 101. pozice žebříčku ATP, čímž se v probíhající sezóně stal třetím šampionem události ATP mimo elitní stovku. Bodový zisk mu zajistil posun na kariérní maximum, když mu ve vydání z 3. října 216 patřila 55. příčka. Premiérovou trofej v sérii Masters si odvezl z pařížského Rolex Paris Masters 2018, kde postupně vyřadil čtyři hráče elitní světové desítky, Johna Isnera, Alexandra Zvereva, Dominica Thiema a srbskou světovou dvojku ve finále. V něm ukončil 22zápasovou neporazitelnost Novaka Djokoviće po dvousetovém průběhu. Bodový zisk jej posunul o sedm míst výše, na nové kariérní maximum, když mu ve vydání z 5. listopadu 2018 patřila 11. příčka. Ta mu zajistila druhé náhradnické místo na navazujícím Turnaji mistrů." ] }

{ "title": [ "Hoylův výrok.", "Podrobnosti.", "Přijetí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Podle Hoylovy analýzy je pravděpodobnost evolučního vzniku buněčného života zhruba 1:10, k čemuž sám Hoyle dodává: To ostatně odráží i jeho postoje vyjádřené jinde: Hoyle svůj argument použil k podpoře panspermie, teorie, podle níž pozemský život pochází z již dříve existujícího života ve vesmíru.", "Tornádo na smetišti vychází z evolučními biology převážně odmítaných argumentů nejpopulárnějších ve 20. letech 20. století, tedy ještě před vznikem moderní evoluční syntézy. Prvotním krokem sestavování argumentu je konstatování, že je fázový prostor obsahující některé biologické entity (jako jsou například lidé, funkční buňky, anebo oči) nesporně ohromný. Z obrovské velikosti fázového prostoru můžeme následně odvodit, že je pravděpodobnost evolučního vzniku takové entity mimořádně nízká. Argumenty operující s tornádem na smetišti občas odkazují rovněž na tzv Borelův zákon, který tvrdí, že se vysoce nepravděpodobné události nedějí. Obvyklou námitkou proti Borelovu zákonu je to, že pokud jsou \"všechny\" možné výsledky přirozeného procesu vysoce nepravděpodobné, je vysoce nepravděpodobný výsledek jistý. Ve skutečnosti by mělo být odkazováno na silný zákon velkých čísel, kreacionisté však namísto něj převzali jednoduché tvrzení dotýkající se teorie pravděpodobnosti a obsažené v Borelových knihách z posledních etap jeho života, a nazvali jej Borelovým zákonem. Borelův zákon vlastně odpovídá celkové hranici pravděpodobnosti, která je ovšem při aplikaci na evoluci axiomaticky nesprávná. Celková hranice pravděpodobnosti předpokládá, že je událost, kterou se snažíme změřit, zcela náhodná, a někteří lidé tento argument využívají k důkazu nemožnosti evoluce, neboť její pravděpodobnost je podle nich hluboko pod úrovní celkové hranice pravděpodobnosti. Mylné je toto tvrzení proto, že evoluce není zcela náhodným procesem (jakým je kupříkladu genetický drift), ale postupuje s pomocí přírodního výběru. Tornádo na smetišti je rovněž používáno v oblasti buněčné biochemie, kde je srovnatelné se starší větou o nekonečné opici, ovšem místo náhodného tvoření díla Williama Shakespeara je zde zpochybněna pravděpodobnost, že by proteinové molekuly mohly samy o sobě zcela náhodně vytvořit funkční sekvence aminokyselin. Argument neodráží rozdíl mezi komplexitou živého organismu, který je schopen rozmnožování (což mu umožňuje v průběhu času zvyšovat svoji komplexitu) a složitostí neživých objektů neschopných reprodukce (jakými je například množství dílů potřebných k výrobě Boeingu 747). Právě kvůli tomuto podstatnému rozdílu se celá analogie hroutí.", "Tornádo na smetišti je evolučními biology odmítáno, neboť, jak upozornil John Maynard Smith: Hoylův argument je oporou kreacionistického, inteligentně-designerského, orthogenetického a dalších protievolučních postojů, byl však Richardem Dawkinsem v jeho knihách \"Slepý Hodinář\" a \"Výstup na horu nepravděpodobnosti \"označen za bludný. Dawkins argumentuje, že je existence Boha, jenž by byl při theistickém použití Hoylova argumentu nepřímo zodpovědný za vznik života, ještě podstatně nepravděpodobnější, nežli vznik života samovolnou cestou, a to dokonce i když uznáme Hoylovy předpoklady. Dawkins svůj protiargument detailně rozepisuje v knize \"Boží blud, \"kde popisuje Boha jako konečný gambit Boeingu 747." ] }

{ "title": [ "Koncept embryologického fylotypu.", "Modely nálevky a přesýpacích hodin." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Původní myšlenku, tedy že si jsou v určitých stadiích vývoje podobna, je možné vysledovat vysledovat až k Aristotelovi. Ve svém textu \"O plození živočichů\" se Aristoteles věnoval množství embryí obratlovců, například kuřat, ryb a hadů, a poznamenal v něm, že rozdíly, které od sebe odlišují jednotlivé druhy, vznikají až v pozdních fázích vývoje. Karl Ernst von Baer navrhl myšlenku podobnou té Aristotelově, v jednom ze svých zákonů embryologie uvedených v díle \"Über Entwickelungsgeschichte der Thiere \"z roku 1828. Jeho třetí zákon embryologie říká, že se embrya ve svých formách nesbíhají, ale naopak rozbíhají, tedy že juvenilní stadia zvířat jsou sdílená, a až později divergují. Ve svém díle \"Generelle Morphologie der Organismen \"z roku 1833 se Ernst Haeckel pokusil vysvětlit Von Baerovy myšlenky v kontextu své vlastní rekapitulační teorie – představy, že každá fáze embryonálního vývoje představuje fázi evolučního vývoje předků daného organismu. Podle Haeckela by se embrya skutečně rozcházela v pozdějších stadiích vývoje a byly by si tedy podobná na začátku, pokud by tedy evoluce fungovala přidáváním nových stádií na konec vývoje. Haeckelova teorie již byla překonána, ačkoli i moderní evoluční a vývojová biologie z některých jeho myšlenek vycházejí právě při dokládání existence fylotypového stadia.", "Von Baerův třetí zákon uvádí, že se divergence mezi druhy zvyšuje s věkem embrya. Tomu se v součanosti říká model nálevky. Později bylo ovšem zjištěno, že se od sebe embrya v raných fázích ontogeneze mohou velmi výrazně odlišovat, a k fázím navzájem podobným docházejí až později (v navrhovaném fylotypovém stadiu). Posléze se od sebe embrya vzhledově opět vzdalují. Tento vývojový vzorec vešel ve známost jako model přesýpacích hodin. Po mnoho let byly oba modely předmětem kontroverze, neboť vycházely z fyzického srovnání zárodků živočichů, a zde je podobnost velmi subjektivní záležitostí. Pro posouzení správnosti obou modelů byly použity molekulární metody. Pokud by fyzické charakteristiky vývojových stadií závisely na genové expresi, pak by identifikace vzorů genové exprese v různých organismech a jejich porovnání umožňovaly určit stadium s nejvyšší mírou podobnosti. Tento experiment byl proveden s využitím šesti různých druhů octomilek rodu \"Drosophila\". Muší embryogeneze byla v rámci pokusu rozdělena do etap, a vzory experese v jednotlivých fázích byly porovnány napříč zastoupenými druhy. Genové exprese si byly nejpodobnější v prostředních stadiích vývoje, což potvrdilo \"úzký pas\" modelu přesýpacích hodin. Související studie se pokusila odhadnout stáří drosophilích genů a umístit tak jejich vznik do historického vývoje živočichů. Byla identifikována vývojová stádia, v nichž docházelo k expresím genů, a byl spočítán průměrný věk genů té které fáze. Studie ukázala, že jsou geny na začátku i na konci vývoje mladší, nežli geny prostředních fází, které jsou tedy v rámci druhů nejlépe konzervované. Model přesýpacích hodin se tedy zdá být potvrzen." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V mládežnických kategoriích vyhrál mistrovsrví Brazílie v kategoriích 14letých a 16letých. V juniorské čtyřhře French Open 2009 odešel po boku Tchajwance Liang-čch' Chuanga jako poražený finalista, když v rozhodujícím duelu podlehli chorvatské dvojici Marin Draganja a Dino Marcan ve dvou sadách. V rámci hlavních soutěží událostí okruhu Futures debutoval v listopadu 2007, když na turnaj v rodném Porto Alegre obdržel divokou kartu. V úvodním kole podlehl krajanu Ricardu Hocevarovi. První utkání na challengerech odehrál v dubnu 2007 ve Florianópolisu, kde jej v zahajovacím duelu vyřadil Brazilec Rogério Dutra da Silva. Premiérový singlový titul si odvezl z květnového Rio Quente Resorts Tennis Classic 2012 v brazilském Riu Quente, kde ve finále přehrál chilského hráče Paula Capdevilleho ve dvou setech. Průnik mezi dvě stě nejlepších tenistů žebříčku ATP zaznamenal 1. dubna 2013, když postoupil do druhého kola challengeru v kolumbijském Pereiru. V sezóně 2014 se probojoval do finále závěrečného ATP Challenger Tour Finals v São Paulu, kde jej přehrál Argentinec Diego Schwartzman. Ve dvouhře okruhu ATP World Tour debutoval na Brasil Open 2011 v Costa do Sauípe, kam obdržel divokou kartu. Vypadl v prvním kole s krajanem Joãem Souzou. V rámci série ATP Masters odehrál první utkání na březnovém BNP Paribas Open 2014, kde jej v úvodní fázi kvalifikace vyřadil Japonec Taró Daniel. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu US Open 2016 po zvládnuté tříkolové kvalifikaci, v níž na jeho raketě zůstali Facundo Argüello, desátý nasazený Tim Smyczek a Alexander Sarkissian. V úvodním kole dvouhry však nenašel recept na švýcarského kvalifikanta Marca Chiudinelliho, jemuž odebral jeden set. Osmkrát v řadě předtím neprošel grandslamovým kvalifikačním sítem." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Přijetí." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Carroll studoval na Washingtonské univerzitě v St. Louis, a později obdržel doktorát z imunologie z Tuftsovy univerzity. Carroll stojí v popředí oboru známého jako evoluční vývojová biologie (\"evo-devo\"). Je profesorem genetiky, lékařské genetiky a molekulární biologie na University of Wisconsin–Madison, a rovněž vědeckým pracovníkem Lékařského institutu Howarda Hughese. Dále píše měsíční sloupek pro \"New York Times\" nazývaný \"Pozoruhodná Stvoření\". Je silným obhájcem vedoucí úlohy cis-regulačních prvků v kontextu morfologické evoluce. V roce 2010 byl jmenován viceprezidentem pro vědecké vzdělávání na Lékařském institutu Howarda Hughese. V roce 2012 mu byla předána Medaile Benjamina Franklina za vědy o živém. V roce 2016 potom obdržel Cenu Thomase Lewise udělovanou Rockefellerovou univerzitou.", "Spisovatel píšící o vědě pro \"The Guardian \"Peter Forbes nazývá \"Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné\" naprosto esenciální publikací a jejího autora za \"současně vynikajícího vědce... a jednoho z našich nejvýznamnějších autorů píšících o vědě\". Podle něj se Carrollovi v díle \"Serengeti Rules (Pravidla Serengeti\", česky dosud nevyšlo) podařilo \"sjednotit přírodovědu s \"tvrdou vědou\" genomiky.\" Louise S. Meadová ve své recenzi \"The Making of the Fittest (Stvoření nejzdatnějšího\", česky dosud nevyšlo) pro Národní centrum vědeckého vzdělávání poznamenala, že Carroll zprostředkovává \"část ohromujících dokladů pro evoluci, které jsou obsaženy v DNA\" za použití nejrůznějších liní výzkumu, mezi něž patří například studium úseků DNA, které kódují již nepoužívané gene, a dokladů evolučních změn. Meadová rovněž zdůrazňuje predikční schopnosti evoluční teorie, jak se ukazují například u některých bezkrevných kostnatých ryb z podřádu Notothenioidei (řád Ostnoploutví) z antarktických oblastí, jejichž předchůdci měli haemoglobin, zatímco tyto ryby, které jej v ledových vodách nepotřebují, jej ztratily. Ve své recenzi knihy \"Nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné\" pro časopis \"Artificial Life\" (\"Umělý život\") H. Douglas Erwin píše, že životní formy od \"Drosophil\" po člověka mají mnohem méně genů, nežli mnozí biologové očekávali – v případě člověka jenom nějakých 20 000. \"Jak mohou lidé, v té naší rozmanitosti buněčných typů a složitosti neuronů, potřebovat v podstatě stejný počet genů jako moucha, nebo dokonce červ (hlístice \"Caenorhabditis elegans\")?\" ptá se Erwin. A vzápětí si sám odpovídá na otázku o \"ohromující morfologické rozmanitosti\" zvířat pocházející z \"natolik omezeného množství genů\". Carrolla chválí za \"bystrý a nadšený\" styl a \"vtipné a poutavé\" psaní, kterým čtenáře vtáhne do složitostí Hox a PAX-6 genů stejně jako do oslavy Kambrické exploze životních forem, jakož i do mnohého dalšího." ] }