Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Dětství.", "Druhá světová válka.", "Bitva v Ardenách.", "Osvobozování Československa.", "Návrat z Československa a život doma.", "Po pádu komunismu.", "Návrat „Náhodného hrdiny\".", "Bronzová deska." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Matt Konop se narodil ve Stangelville ve Wisconsinu, dvacet mil jihovýchodně od Green Bay v Kewaunee County. Jeho prarodiče byli rolníci, kteří emigrovali do Wisconsinu koncem 60. let 19. století z Chodska. Připojili se k enklávě českých imigrantů žijících mezi dalšími emigranty z Německa, Belgie, Irska a dalších zemí západní Evropy, kteří přeměňovali starý borovicový les v severovýchodním Wisconsinu v mléčné farmy. Matt Konop se v dětství učil česky (jako první jazyk). Vyrůstal na farmě jako nejstarší z jedenácti dětí. V roce 1924 ukončil střední školu Kewaunee High School.", "Koncem roku 1940 dostal Matt Konop obsílku z Armády Spojených států a byl vyzván, aby se zapsal jako důstojník. Konop rozkaz uposlechl a odjel společně se svou ženou a třemi malými dětmi z Wisconsinu do Fort Sam Houston v San Antonio, Texasu, kde byla jeho posádka. Do armády nastoupil v hodnosti kapitána u 2. pěší divize (2nd Infantry Division). Když se připojil k bojovým jednotkám, které se vylodily 7. června 1944 (den po první vlně vylodění – D-Day) na Omaha Beach, byl povýšen na plukovníka.", "Matt Konop vedl ráno 17. prosince 1944 narychlo sestavenou skupinu vojenských kuchařů, řidičů džípů a členů vojenské policie proti útoku německé tankové divize SS – jeho úkolem bylo ubránit velitelství ve městě Wirtzfeld v Belgii. To byl začátek německé masivní ofenzivy, která vstoupila ve známost jako Bitva v Ardenách. Velitelství 2. pěší divize bylo prakticky nehlídané: Konopovy zápisky z tohoto dne říkají, že večer 16. prosince, kdy německé tanky prorazily 106. Obrněnou divizí, byla tato operace stále považována jen za lokální akci, nikoli hlavní část útoku. Cílem německé ofenzivy bylo prorazit americké linie k řece Máza a dostat se do Antverp, separovat spojenecké armády a zvrátit německé ztráty. Po bitvě o Wirtzeld generál Walter E. Lauer, velící důstojník 99. pěší divize řekl: „Nepřítel měl v ruce trumfy, ale nevšiml si jich.“ (V originále: The enemy had the keys to success in its hand but didn’t realize it.”) V jednu chvíli byly německé tanky pouhých 200 yardů od velitelství.Za svou statečnost byl Matt Konop vyznamenán bronzovou hvězdou (Bronze Star).", "Na základě rozkazu generála George S. Pattona ze dne 30. dubna 1945 se měla 2. pěší divize přesunout do jihozápadního Československa. Velící důstojník, generál Robertson, věděl o Konopově znalosti češtiny, takže byl pověřen, aby vedl předvoj.Konop vjel 2. května 1945 na džípu, společně se svým řidičem, do obce Klenčí, odkud pocházela jeho babička z matčiny strany. Narazili zde na setkání místního odboje. Konop odbojářům v češtině sdělil, že jeho divize přichází, aby osvobodila Československo. Vypuklo nadšení i údiv nad tím, že jim americký důstojník česky oznamuje, že jsou znovu svobodní a zároveň nese jméno Konop, které je pro tuto oblast typické. Konop noc strávil v domě rodiny Bendů v Klenčí, zatímco se okolím šířili zvěsti o „osvobození jedním z nás.“ Dva dny poté, 4. května, Konop vstoupil do okresního města Domažlice a na náměstí uviděl transparenty, které ho vítaly jako osvoboditele. Lidé oslavovali konec šestiletého nacistického teroru, když tu skupina lidí na náměstí poznala Konopa, vyzdvihli ho na ramena a nesli ho po náměstí jako hrdinu, který jim vrátil svobodu. Domažlice byly oficiálně osvobozeny den poté, 5. května 1945. Podobně slavili i lidé v dalších městech a vesnicích osvobozených Američany, české a americké vlajky vlály společně a lidé oblékali kroje, aby v nich pozdravili vojáky. 6. května divize ustavila své velitelství v Plzni a 7. května generál Robertson pořádal večírek na velitelství – pozváni byli představitelé města, místní umělci i další významní lidé. Protože Konop hovořil anglicky i česky, ujal se pro tento večer role ceremoniáře a o půlnoci oznámil pomocí tlampačů, které jeho hlas přenášely na hlavní náměstí, že válka skončila. Následně vypukly na náměstí oslavy.", "Poté, co válka skončila, vrátil se Matt Konop na podzim 1945 zpět ke své ženě Eunice a jejich třem dětem do města Two Rivers ve Wisconsinu. Prodával pojištění a opustil aktivní službu, ale zůstával členem armádních rezerv. Po válce se manželům narodily další čtyři děti. Konop se vrátil do Československa dvakrát, v roce 1975 a 1979. Poslední cestu uskutečnil sám a strávil několik dní na Domažlicku, česky hovořil s lidmi o osvobození regionu americkou armádou.", "Po pádu komunismu v roce 1989, publikovalo domažlické muzeum brožuru (vydaná 1990) připomínající nově nabytou svobodu a roli americké armády při osvobozování regionu koncem druhé světové války. Na obálce brožury se objevila jedna ze série fotografií plukovníka Konopa, kterého na ramenou nesou lidé v Domažlicích v květnu 1945.", "Dvacet let po smrti Matta Konopa objevila jeho rodina ve sklepě zapomenuté zápisky (psané na stroji), v nichž vypráví o svém čase stráveném ve válce. Konopův vnuk, Patrick Dewane, proměnil tyto zápisky v úspěšnou one-man show \"The Accidental Hero\" (Náhodný hrdina) – součástí představení jsou i filmové záběry pořízené Mattem Konopem nebo válečné suvenýry. V představení hraje Patrick Dewane více než tucet postav, včetně Matta Konopa a sebe (Konopova vnuka). Hra vypráví o šňůrách náhod, do kterých se Matt Konop během války dostal, stejně jako o údivu, jenž Čechoslováci na konci války cítili (a stále cítí) v souvislosti s tím, že je osvobodil česky hovořící americký hrdina, který znovu vrátil jejich zemi svobodu. Od roku 2010 bylo představení \"The Accidental Hero\" sehráno ve více než 100 divadlech a místech ve Spojených státech amerických (včetně New York Czech Center, The National WWII Museum v New Orleans, George H.W. Bush Museum & Library v College Station v Texasu, Marcus Center for the Performing Arts ve Milwaukee nebo v University of Notre Dame v Minneapolis). Od roku 2012 se Patrick Dewane každý rok vrací do České republiky (vždy první týden v květnu), aby zde sehrál sérii představení. Pravidelně vystupuju v Praze, Plzni, Domažlicích, Klatovech nebo Klenčí. Představení v Plzni, Domažlicích a Klatovech korespondují se slavnostmi osvobození americkou armádou.", "Dne 5. května 2015 byla na dům na náměstí v Domažlicích, jenž má jméno „Hruška“ na fasádě, instalována bronzová deska, jejíž součástí je reliéf vycházející z fotografie Matta Konopa, kterého lidé nesou na ramenou. Tato deska byla věnována Mattu Konopovi a jeho roli při osvobozování Chodska.Na desce je text v češtině i v angličtině. V levé ruce drží Konop svoji kameru značky Kodak." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Kariéra." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "S rodiči Jörgem, Martinou a jeho bratrem Uwem utekli z Východního Německa sedm měsíců před pádem Berlínskou zdi. Byl vychován dvojjazyčně, anglicky a německy. S rodinou se stěhoval celém světě celý život.", "Falk pracoval v Londýně jako profesionální tanečník pro umělce, jako jsou Mariah Carey, Britney Spears, Paulina Rubio, Jamelia a další. Později pracoval jako choreograf na mnoha videoklipech a turné po Kanadě a Asii. V roce 2003 se rozhodl zůstat v Los Angeles a věnovat se jeho snu, stát se hercem. Poprvé se objevil v seriálu oceněném cenou Emmy \"Arrested Development\" v roce 2005. Malou roli získal ve filmu \"Journeyman.\" V roce 2008 se rozhodl vytvořit své vlastní projekt a napsal krátký film \"Who is Bobby Domino\", kde se setkal se svým produkčním partner Jessem Gracem. Dvojice s rozhodla psát a produkovat více krátkých filmů, z nichž mnohé vstoupily na nejprestižnějších filmové festivaly ve světě a získali řadu ocenění. V roce 2009 Falk pracovala jako go-go tanečník v představení \"Untitled (Go-Go Taneční Platforma)\" od uměelce Felix Gonzalez-Torres v Hammer muzeu v Los Angeles.Ve stejném roce získal roli po boku Toma Cruise a Cameron Diaz ve filmu \"Zatím spolu, zatím živi\". V roce 2011 si zahrál po boku Justin Bieber v seriálu \"Kriminálka Las Vegas\" V epizodě \"Archange\" se objevil v seriálu NCIS: Los Angeles. Ve filmu \"StreetDance 2\" (2012), si zahrál hlavní roli Ashe, vůdce street-dance skupiny, který soutěží na mistrovství v Paříži proti soupeři nazvaném Invincible. V roce 2013 získal vedlejší roli ve filmu \"Útok na Bílý dům\", kde hrál Motts, jednoho z žoldáků, kteří se snaží převzít Bílý Dům. Objevil se v jedné epizodě seriálu \"Pomsta\" jako Gregor Hoffman. Roli Boba si zahrál ve filmu \"Transcendence\" (2014), po boku Johnnyho Deppa. Vedlejší roli získal v právním dramatu stanice CBS \"Bezohlední.\" V epizodě \"A Fractured Hosue\" si zahrál roli Marcuse Scarlotta v seriálu \"Agenti S.H.I.E.L.D..\" V roce 2016 se objevil jako Carter Hall/Hawkman v seriálu \"Legends of tomorrow\", \"Arrow\" a \"The Flash\"." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Dílo.", "\"De uitvreter (Vyžírka)\".", "Podivuhodný chlapík.", "\"Titaantjes (Titánci)\".", "\"Dichtertje\" (\"Malý básník\").", "\"Mene tekel\".", "Styl.", "Témata.", "Recepce díla.", "Překlady.", "Bibliografie.", "Odraz díla." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jan Hendrik Frederik Grönloh se narodil 22. června 1882 v amsterdamské ulici Reguliersbreestraat 49 jako nejstarší ze čtyř dětí stejnojmenného obchodníka a kováře Jana Hendrika Frederika Grönloha a Marthy Marie van der Reijdenové. Aby ho odlišili od otce, říkali mu zkráceně Frits. Po narození malého Jana se rodina přestěhovala do městské části Amsterdam-Oost, kde od února 1888 navštěvoval první stupeň základní školy v ulici 1ste Van Swindenstraat. V roce 1894 přešel na tříletou reálnou školu, která se nacházela na amsterdamském nábřeží Mauritskade. Mezi lety 1897 a 1899 navštěvoval Veřejnou obchodní školu na Keizersgrachtu. Poté vykonával různé kancelářské práce a v roce 1904 se stal zaměstnancem exportní společnosti Holland-Bombay Trading Company, kde v následujících letech udělal kariéru. Od roku 1901 do roku 1903 se angažoval v idealistické kolonii „Tames“, kterou spolu s několika přáteli založil u města Huizen. Napodobili tak kolonii Walden, zřízenou Frederikem van Eedenem, známým nizozemským spisovatelem. Nescio byl také členem Sociálně demokratické strany práce. V podstatě byl tedy idealistou, který se v životě musel vyrovnávat s požadavky moderní společnosti. Nedosažitelnost ideálů byla i důležitým tématem jeho literárních děl. Přátelé z „Tames“ se stali předlohou pro hrdiny novely \"Titaantjes\" Bavinka, Bekkera a Keese Ploegera. V roce 1906 se Nescio oženil s Aagje Tiketovou. Manželé měli čtyři dcery. Nejprve bydleli na nábřeží Ringkade, dnešní Transvaalkade, ale později se v rámci Amsterdamu několikrát stěhovali. Nescio pobýval jistý čas i ve vesnici Groet, přesněji v ulici Achterweg v čísle 22. Odsud je to jen 50 metrů k domu v ulici Wagenmakersweg, kde později bydlel Gerard Reve. V samotné ulici Achterweg žila od roku 1959 o dům dál v čísle 26 spisovatelka a historička Annie Romein-Verschoorová se svým manželem historikem Janem Romeinem. Nesciovo bydliště hraje v jeho díle důležitou roli. Jedna z amsterdamských ulic se dostala i do úvodní věty povídky \"De uitvreter\": „\"Až na muže, který považoval ulici Sarphatistraat za nejkrásnější místo Evropy, jsem nikdy nepoznal podivuhodnějšího chlapíka než vyžírku\".“ Nescio emoce, které v něm město a jeho proměny vzbuzovaly, netajil. Dokazuje to například poznámka v závěru již zmíněné povídky \"De uitvreter\": „\"Zimu strávil v Amsterdamu, kde pilně krásné domy bourali a ošklivé na jejich místa stavěli, zadumaně se plahočíc\".“ Kromě Amsterdamu hraje v Nesciově díle podstatnou roli také okolí města a venkov u Nijmegenu. Popisy počasí, přírody a krajiny těchto míst tvoří důležitou součást Nesciova literárního odkazu. Nescio zemřel v 79 letech v nemocnici Zonnestraal v Hilversumu a byl pohřben na amsterdamském hřbitově Nieuwe Oosterbegraafplaats. Ačkoliv v roce 1954 obdržel cenu Marianne Philipsprijs určenou pro činné spisovatele starší padesáti let, jejichž dílům hrozí zapomnění, skutečného uznání za přínos nizozemské literatuře se dočkal až posmrtně.", "Nescio debutoval v lednu 1911 v literárním časopise \"De Gids\" povídkou \"De uitvreter\" (\"Vyžírka\"). V roce 1915 se v časopise \"Groot Nederland\" objevila jeho druhá povídka \"Titaantjes\" (\"Titánci\"). Obě byly roku 1918 spolu s povídkou \"Dichterje\" (\"Malý básník\") vydány knižně u obchodníka s uměním J. H. de Boise, vydavatele edice o umění \"Haarlemsche kunstboekjes\".", "Ústřední postavou povídky je Japi, kterého vypravěč představuje takto: „\"Jeho jméno bylo Japi. Jeho příjmení jsem se nikdy nedozvěděl\".“ Japi má pouze jeden ideál a to být absolutním bohémem. Nechce být dokonce ani umělcem. „\"Díky Bohu, nejsem vůbec nic\",“ prohlašuje o sobě. Díky malíři Bavinkovi se seznámí s Koekebakkerem, vypravěčem příběhu také známým jako Erik de Man. Japi se u nich rychle zapíše jako příživník, který vykouří cizí doutníky a který si půjčuje deštníky a nikdy je nevrátí. Toto chování dalo vzniknout jeho přízvisku vyžírka. Japi, neúspěšný malíř Bavink a novinář Koekebakker se v povídce postaví na odpor společnosti, ve které jsou lidé vykořisťováni a pomalu ale jistě se kvůli svým ideálům zříkají práce. Z těchto ideálů však nakonec nevzejde nic. Koekebakker pracuje i nadále v kanceláři, kde dostává slušný plat, ale ztrácí všechny své ideály. Bavinka potká smutnější osud. Malíř sice obdivuje Japiho, ale nakonec se zblázní. Sám Japi si se sebou neví rady. Putuje do Fríska, Belgie a Francie, ale nikde nenachází smysl a jistoty, které hledá. Když jeho nedosažitelná láska Jeanne umře a on už nevidí žádné ztělesnění svého ideálu, vydá se do Nijmegenu:\"Jednoho letního rána kolem půl páté, při nádherném východu slunce, sestoupil z mostu přes řeku Waal. Hlídač si ho všiml pozdě. „Nespěchej, starý brachu,“ řekl Japi a potom vykročil s obličejem upřeným k severovýchodu. Skokem to nejde nazvat, řekl ten muž, on prostě sestoupil.\"\"V jeho pokoji našli hůl, která patřila Bavinkovi, a na zdi šest lístečků s nápisem zatr. a jeden s „A je to.“\"\"Řeka od té doby stále proudí na západ a lidé se zadumáni plahočí dál. I slunce stále vychází a každý večer dostávají Japiho staří známí Denní zprávy.\"\"Jeho cesta do Fríska zůstala navždy neobjasněná.\"(citát: závěr povídky \"De Uitvreter\")", "Nejznámější Nesciovou větou je ta, kterou začíná povídka \"De uitvreter\":\"„Až na muže, který považoval ulici Sarphatistraat za nejkrásnější místo Evropy, jsem nikdy nepoznal podivuhodnějšího chlapíka než vyžírku.“\"V roce 1961, přesně půl století po prvním vydání povídky, bylo odhaleno, kdo je mužem, který považuje ulici Sarphatistraat za nejkrásnější místo Evropy. Spisovatel a zřizovatel kolonie Walden, Frederik van Eeden, popsal ulici Sarphatistraat jako příklad nevkusu devatenáctého století, i když o ní sám kdysi smýšlel jinak: „\"Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, kdy jsem ulici Sarphatistraat shledal nejkrásnější v Amsterdamu [...]\"“ napsal Van Eeden v recenzi knihy Lodewijka van Deyssela \"Een liefde\" (\"Láska\"), která vyšla v dubnu 1888 v časopise \"De Nieuwe Gids\". Nescio jen změnil Amsterdam na Evropu. Dlouho se také nevědělo, kdo měl být předlohou samotnému Japimu (vyžírkovi). Grönloh o tom nechtěl nikdy mluvit a tvrdil, že postava není spojena s nikým existujícím. Ze dvou nalezených dopisů z roku 1908 však vyplývá, že chování spisovatele samotného během jeho návštěvy provincie Zeeland a zejména městečka Veere vykazovalo mnoho podobností s Japiho počínáním. První čárka v úvodní větě povídky \"De uitvreter\" v Nesciově rukopisu chybí. Chyba byla objevena až poté, co se rukopis dostal do redakce časopisu \"De Gids\". Jiná chyba se v povídce vyskytuje stále. Japiho oblíbená píseň pojednává podle knihy chybně o „Nancy Brick“. Správně by to mělo být „Nancy Brig“. Tato píseň od Plumptona, na text W. S. Gilberta, pojednává o brize, která ztroskotá, načež se z její posádky stanou kanibalové. Tento „shop song“ byl posměšným zpracováním katastrofy lodě Medúza. Podle Nesciova znalce Enna Endta šlo o Grönlohovu oblíbenou píseň.", "Známá úvodní věta povídky \"Titaantjes\" zní:\"„Kluci jsme byli - ale báječní kluci. I když to říkám já sám...“\"V povídce se Koekenbakker ohlíží zpět do doby, kdy měl spolu se svými přáteli ještě ideály a vypráví, jak se zhroutily. Například Bavink namaloval mistrovské dílo, které následně rozřezal na pásky, protože zjistil, že touto malbou se ve skutečnosti stal tím, co kdysi navždy odmítl, tedy úspěšným bohatým mužem. Nakonec skončil v blázinci. Zbytek přátel se přizpůsobil společnosti, které se kdysi zřekl. Na konci příběhu stoupá jen Koekebakkerova hvězda. Je úspěšným žurnalistou, který dobře vydělává, ale na původních ideálech už mu příliš nezáleží. Ačkoliv povídka \"Titaantjes\" zachycuje z velké části stejné postavy jako první příběh \"De uitvreter\", vyžírka Japi se zde neobjevuje. Morální poselství knihy spočívá v tom, že každý člověk se nakonec společnosti na úkor svých ideálů přizpůsobí, ať chce nebo ne. Stane se jejím členem i navzdory veškerému odporu vůči jejím požadavkům. Obě povídky jsou nejen důrazným protestem proti společnosti, ale zobrazují také boj, který zuřil mezi spisovatelem Nesciem a ředitelem Holland-Bombay Trading Company Grönlohem. Toto téma najdeme také v knihách Willema Elsschota, který rozpor spisovatel-obchodník zpracoval v příbězích o Laarmansovi a Boormanovi. Nescio a Elsschot spolu proto bývají často srovnáváni.", "Novela \"Dichtertje\" z roku 1918 ironicky a bez příkras nahlíží na měšťácké manželství, které je zde spojeno i s protikladem básník-měšťan. Známá Nesciova témata typu rozpor mezi tužbou a povinností, elsschotovský boj mezi „snem a činem“ a závěrečné zklamání jsou v novele zpracovány novým způsobem. Hlavní postavou příběhu je úředník Eduard, Ee, který tiše spřádá sny o tom stát se umělcem: \"„Být velkým básníkem a zemřít.“\" Jak se dá u Nescia očekávat, neskončí příběh příliš dobře. Edu napíše své mistrovské dílo a potom, podobně jako Bavink z povídky \"Titaantjes\", zešílí. Během psaní pomáhala Nesciovi vždy jeho žena, která četla všechny rukopisy. Číst úryvky novely \"Dichtertje\" pro ni samozřejmě nebylo moc příjemné. Na začátku šesté kapitoly naráží Nescio na takto vzniklé domácí rozepře:\"„Než budu pokračovat, chtěl bych jen říct, že také mé rukopisy přepisuje manželka a že poezii v tomto příběhu nechápe. [...] Zvláštní, v jiných příbězích jí obdobné věci nepřipadaly tak strašné. Myslím, že je to proto, že tento píšu já. Měla by sice umět rozeznat pana autora od pana Nescia, ale je to pro ni příliš. Situace je pro mě bolestná, mé domácí štěstí je lehce poškozeno, ale přesto pokračuji.“\"", "Ke sbírce povídek \"De uitvreter, Titaantjes\" a \"Dichtertje\" byla při čtvrtém vydání připojena také sbírka \"Mene Tekel,\" jejíž jméno odkazuje na frázi z Bible. Sbírka se skládá z množství črt a krátkých příběhů, které byly v roce 1946 nejprve publikovány samostatně. Známé črty z tohoto dílka jsou především \"Mene Tekel\", \"Buiten-IJ\" a \"Pleziertrein\" (\"Výletní vlak\"). Črta \"Mene Tekel\" už na začátku ukazuje oba charakteristické rysy Nesciových děl: první odstavec obsahuje podrobný popis západu slunce na venkově. Vzletnou prózu přeruší ve druhém odstavci s komickou necitelností Bavink: \"„Pak řekl Bavink: “Stanu se slavným,“ stejně jako by někdo jiný řekl: “Ošidili mě o desetník,“ a my se cítili podvedení, všichni tři, Bavink, Bekker a já.“\" Nescio byl, zdá se, pravděpodobně stejně jako jeho čtenáři, připoután k postavám ze svých prvních povídek. V mnoha z jeho pozdějších příběhů se tito optimističtí idealisté znovu objevovali, chtěli zaútočit na nebesa a změnit svět, až se také oni zarmouceně smířili se svým osudem a stali se obyčejnými „mužíčky“.", "Nesciův styl vyniká přesností a originalitou, obsahuje minimum ozdob a přesně to správné množství toho, čemu se v literatuře říká understatement. Literární historik Gerard Knuvelder popisuje Nescia jako „\"podchlazeného či ironického neoromantika\",“ jenž podle něj chce vzbudit dojem, že je „\"neemotivním, skoro střízlivým vypravěčem,\"“ který s minimálními prostředky dosahuje maximálního efektu.", "Základní stavební prvek Nesciova díla popsal Knuvelder jako „\"hledání viditelného a následně opět se skrývajícího Boha,”\" kterýžto Bůh se podle vypravěče objevuje zejména v přírodě a ženách. Nescio vidí Boha zejména ve věčných projevech přírody: slunci a tekoucí vodě. Nesciovy postavy pozorují nepomíjivou krásu přírody, která uchvacuje zejména malíře, protože ti se cítí povinováni beznadějným úkolem přenést tento „\"znak božskosti\"“ na plátno. Některé postavy se smíří s existencí neproniknutelných tajemství a jiné se plně poddají svému poslání, což končí buď tragicky, nebo vznikem kompromisů, které vyústí v měšťáckost a materialismus. Většině však zůstane vzpomínka na mladický idealismus a tím také něco z jejich titánkovských postav.", "Díla \"Dichterje, De uitvreter\" a \"Titaantjes\" byla poprvé společně vydána v roce 1918 harlemským obchodníkem s uměním J. H. de Boisem v nákladu 500 kusů. O deset let později se ukázalo, že se prodalo jen 300 výtisků knihy. Navzdory tomu přišlo v roce 1933 další vydání. V roce 1947 byly příběhy vydány potřetí, tentokrát v jejich známém chronologickém pořadí: \"De uitvreter, Titaantjes\" a \"Dichtertje.\" Od čtvrtého vydání v roce 1956 byla k těmto povídkám přidávána také sbírka \"Mene Tekel\". Dlouhou dobu byla toto jediná Nesciova tvorba, která byla k dostání. Až v průběhu třicátých let se jeho dílu dostalo větší pozornosti. V roce 1954 obdržel Nescio literární cenu Marianne Philipsprijs a krátce před smrtí vydal na naléhání přátel sbírku \"Boven het dal en andere verhalen (\"1961, \"Nad údolím a jiné příběhy)\". Tyto „\"jiné\"“ příběhy vybrala jeho žena a přátelé z povídek, které napsal v mládí a nikdy nepublikoval. Tato kniha také jako první obsahuje Nesciův úvod, ve kterém popsal svůj názor na psaní a kde i okomentoval vlastní práci. Úvod zakončil slovy: „\"A pak jsem se tímto postaral o své literární dědictví, jako kdybych opravdu zemřel\".“ Od té doby význam jeho práce výrazně stoupl. V současnosti je jeho odkaz považován za jeden z nejdůležitějších v nizozemské literatuře, navzdory tomu, že je jeho dílo vskutku malé. Mnohými je Nescio považován za jednoho z nejvlivnějších spisovatelů v dějinách nizozemské literatury. \"De uitvreter,\" \"Titaantjes\" a \"Dichtertje\" byly v roce 2007 vybrány na seznam nejlepších nizozemsky psaných knih. Pozdější velikáni jako Gerard Reve a Willem Frederik Hermans často uváděli Nescia jako svůj vzor a zdroj inspirace. Nesciův styl měl a stále má mnoho následovníků. Příznačná je pro něj věcná, „běžná“ volba slov. Nescio se tak ve své době výrazně lišil od zbytku literární produkce. „Lidový“ styl byl jedním z důvodů, proč měl ve své době tak malý ohlas. Věty plné hovorových prvků neodpovídaly očekávání, které lidé v té době vůči literatuře měli. Právě toto však pozdější literáti na Nesciovi oceňovali. „\"Nescio psal, poté co desítky let byly na nizozemského čtenáře chrleny patetické nesmysly, jako normální člověk,“\" napsal jeho obdivovatel Gerard Reve. Také tematika děl a Nesciovy výroky o Bohu byly v té době považovány za šokující. „\"Hází všechny konvence přes palubu a smějí se tomu, co je pro mnohé svaté,“\" napsal recenzent v roce 1918 o Nesciových povídkách. V šedesátých letech se tento postoj změnil a Nescia přijalo také široké publikum. Avšak již dříve, ve třicátých letech, uznal Nescia jako významného spisovatele Menno ter Braak a další členové časopisu \"Forum\", který v té době udával tón nizozemské literatuře.", "Nesciova díla byla přeložena do několika jazyků, mimo jiné angličtiny, němčiny, švédštiny, španělštiny, maďarštiny a italštiny. Na Slovensku vyšly povídky v roce 2009 pod názvem \"Vyžierač, Titankovia, Malý básnik, Mene tekel\". Do češtiny povídky zatím přeloženy nebyly.", "1911 \"De uitvreter,\" povídka v časopise \"De Gids\" 1915 \"Titaantjes,\" povídka v časopise \"Groot Nederland\" 1918 \"Dichtertje, De uitvreter, Titaantjes\" (sbírka) 1946 \"Mene tekel,\" novela 1956 \"De uitvreter, Titaantjes, Dichtertje, Mene tekel\" (sbírka) 1960 \"Insula Dei\", novela v časopise \"Tirade\" 1961 \"De oester\", povídka v časopise \"Tirade\" 1961 \"Boven het dal en andere verhalen\" 1962 \"Heimwee, en andere fragmenten\" 1971 \"De X geboden,\" vydáno posmrtně 1996 \"Natuurdagboek,\" vydáno posmrtně 2010 \"Nescio, Brieven uit Veere\"", "Nizozemská popová skupina The Nits nazpívala v roce 1983 píseň „Nescio“ jako výraz úcty k tomuto spisovateli. Píseň se stala hitem a dodnes je i za hranicemi nejznámější skladbou skupiny. Píseň pojednávající o Japim pokračuje tam, kde skutečný příběh skončil: co se s Japim stalo poté, co sestoupil z mostu u Nijmegenu. Po Nesciovi je pojmenováno několik ulic například v Groningenu či Haarlemu a zejména v okolí města Nijmegen, které pro něj bylo důležitým zdrojem inspirace. V Amsterdamu po něm v roce 2005 pojmenovali most pro pěší a cyklisty, který spojuje město s Diemerzeedijk, hrází, kde se Nescio a také jeho titánci často procházeli." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V juniorské čtyřhře French Open 2012 se probojovala do finále po boku Brazilky Beatriz Haddad Maiové. V boji o titul nestačily na ruskou dvojici Darja Gavrilovová a Irina Chromačevová. Na kombinovaném juniorském žebříčku ITF nejvýše figurovala v lednu 2012 na 5. místě. V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v listopadu 2008, když na turnaji v rodném Asunciónu s dotací 10 tisíc dolarů postoupila z kvalifikace. V úvodním kole podlehla Brazilce Rebece Nevesové. Během ročníku 2013 vybojovala v této úrovni premiérový titul kariéry, když na argentinské desetitisícové události ve Villa Allende triumfovala po finálovém vítězství nad Argentinkou Constanzou Vegovou a ve čtyřhře přidala trofej s krajankou Sarou Giménezovou. V singlu okruhu WTA Tour debutovala na bogotském Copa Colsanitas 2014, kde vypadla ve druhém kole kvalifikace s Larou Arruabarrenovou ze Španělska. Hlavní soutěž si poprvé zahrála o měsíc později na květnovém Nürnberger Versicherungscupu 2014, když do dvouhry postoupila jako tzv. šťastná poražená. V úvodním kole podlehla německé tenistce Dinah Pfizenmaierové ve dvou setech. Premiérový vítězný zápas vybojovala na červencovém Brasil Tennis Cupu 2016 ve Florianópolisu. Po výhře nad Brazilkou Gabrielou Céovou, ji zastavila japonská turnajová osmička Naomi Ósakaová, na níž uhrála jen tři gamy. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenala v ženském singlu US Open 2016, do nějž prošla po zvládnuté tříkolové kvalifikaci. V ní na její raketě postupně zůstaly Michaëlla Krajiceková, Ivana Jorovićová a Bulharka Viktorija Tomovová. V úvodním kole dvouhry zdolala Černohorku Danku Kovinićovou, aby ji poté vyřadila desátá nasazená Češka Karolína Plíšková. Poprvé grandslamovou kvalifikaci odehrála na US Open 2014, kde v zahajovacím duelu nenašla recept na Julii Putincevovou z Kazachstánu." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Provoz.", "Návazná doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V prvních desetiletích od zahájení první části Sasko-Slezské železnice v roce 1845 vlaky stanici Dresden-Klotzsche míjely. Teprve v roce 1873 založily Královské Saské Státní Dráhy železniční zastávku \"Klotzsche-Königswald\", aby se královská rodina dostala vlakem na letní výlety do drážďanského vřesoviště. Podle jména nádraží byla pojmenována později vzniklá vilová čtvrť \"Königswald (Králův les)\". Od roku 1884 vyjížděly z přednádražního prostoru a přijížděly vlaky na úzkorozchodné trati do i z \"Königsbrücku\". Pro nákladní dopravu byl používán předchůdce dnešního kontejnerového systému. Pomocí portálového jeřábu ve stanici se dalo zboží překládat z normálního na úzký rozchod. Díky tomu byly zejména keramiky z oblasti \"Königsbrücku\" opatrně překládány. Po 13 letech provozu byla trať přestavěna na normální rozchod a severně od železniční stanice spojena s již existující železniční tratí Drážďany–Zhořelec. Do roku 1945 bylo toto spojení mimoúrovňové. V roce 1907 se úsek \"Dresden-Neustadt – Dresden-Klotzsche\" rozšířil na tři koleje. V rámci přestavby se postavily i dnešní nádražní budova a koleje. Od března 2001 jezdí \"S-Bahn\" linky S2 ze směru \"Pirna\" a \"Dresden Hauptbahnhof (Drážďany hlavní nádraží)\" přes stanici \"Dresden-Klotzsche\" na drážďanské letiště. V rámci přestavby nádraží potřebné k provozu \"S-Bahnu\" bylo východní 170 metrů dlouhé nástupiště rekonstruováno a získalo bezbariérový přístup. V severní části nádraží se postavila rampa, aby doleva odbočující vlaky \"S-Bahnu\" mohly mimoúrovňově přejet přes rovně vedoucí trať do Zhořelce. Kromě toho byla trasa ze stanice \"Dresden-Neustadt\" na letiště v letech 2002 a 2003 elektrifikována, jelikož na linkách \"S-Bahnu\" v Drážďanech jezdí výhradně moderní soupravy s elektrickými lokomotivami. V srpnu 2004 byla stanice \"Dresden-Klotzsche\" přetvořena do moderního uzlu. Od té doby je vybavena bezbariérovou autobusovou zastávkou, parkovištěm P+R, jakož i 68 stojany na kola. Na jaře 2015 začaly restaurátorské práce na nádražní budově, jež do té doby chřadla. Místní podnik, jenž nádražní budovu koupil, tam plánuje Bio-supermarket s bistrem a chce část budovy pronajmout dalším živnostníkům.", "V roce 2017 zastavují ve stanici následující vlaky: Díky tomu, že stanici obsluhuje sedm linek, jezdí vlaky mezi stanicemi \"Dresden-Klotzsche\" a \"Dresden-Mitte\" resp. \"Dresden Hauptbahnhof\" ve dne průměrně každých deset minut. Mimo to činí průměrná jízdní rychlost v tomto úseku až 42 km/h, což představuje bezkonkurenční rychlý spoj do i z města.", "Před stanicí se nachází moderně vybavená autobusová zastávka, kterou obsluhují autobusové linky 70 a 80 MHD, jakož i regionální autobusová linka 308." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Organizace a struktura.", "Úloha a činnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Einsatzgruppe H, přesněji její dvě nejdůležitější komanda (Einsatzkommando 13 a 14), byla založena v Brně bezprostředně po vypuknutí Slovenského národního povstání na konci srpna 1944. Na čelo štábu byl jmenován SS-obersturmbannführer Joseph Witiska. Později byli k Einsatzgruppe H Přiřazeny další útvary. Nakonec tvořilo operační skupinu H dohromady šest komand, které byli buď zcela nově vytvořené (Einsatzkommando 13 a 14, z.b.V. Kommando 27) anebo byli přeložené ze svých dřívějších působišť na Slovensko (Sonderkommando 7a, z.b.V. Kommando 15, z.b.V. Kommando 29). Jako poslední bylo pod velení Witisku svěřeno z.b.V. Kommando 27. Podle Šindelářové se tak stalo až v lednu 1945.", "Hlavní štáb Einsatzgruppe H, čítající přibližně 160 zaměstnanců, sídlil v Bratislavě na adrese Palisády 42. Velitelem byl Josef Witiska. Pod jeho kontrolu následně spadalo šest komand s vlastními veliteli a štáby zpravidla ve větších městech Slovenska: Einsatzkommando 13 (Trenčín), Einsatzkommando 14 (Banská Bystrica), Sonderkommando 7a ( Senica, Ružomberok), z.b.V. Kommando 15 (Nitra), z.b.V. Kommando 29 (Bratislava), z.b.V. Kommando 27 (Prešov). Velitelé komand dále zakládali menší opěrné body v různých městech v rámci svého operačního území.", "Je zjevné, že hlavní úlohou, nebo jednou z hlavních úloh Einsatzgruppe H na Slovensku, bylo konečné řešení židovské otázky. Slovenské národní povstání se stalo pro německé orgány příhodnou záminkou, aby mohli podstoupit konkrétní opatření ve vlastní režii a radikálně „vyřešit“ židovskou otázku na Slovensku. Příslušníci komand Einsatzgruppe H okamžitě po příjezdu na místa svého určení začali pátrat po Židech a zatýkat je. Stovky a tisíce lidí byli zásluhou příslušníků komand operační skupiny transportovaných do koncentračního a pracovního tábora v Seredi a odtud do vyhlazovacích táborů v Osvětimi a (později) v Terezíne. Komanda operační skupiny H se podle dochovaných zpráv a hlášení významně podílely na potlačení povstání a aktivně se zapájeli do bojů po boku wehrmachtu případně dalších protipartyzánských bojových skupin. Významnou mírou se účastnili též pronásledování povstalců, partyzánů a jejich skutečných či domnělých pomahačů a to zejména po pádu Banské Bystrice, kdy povstalci přešli na partyzánsky způsob boje. Největšími „úlovky“ byli nepochybně povstalečtí generálové Golian a Viest, kteří byli 3. listopadu 1944 zajištěni příslušníky Einsatzkommanda 14 v Pohronském Bukovci. Golian a Viest byli vyslýcháni a následně transportováni do Berlína – o jejich dalších osudech nemáme žádné informace. Řadoví povstalci byli pronásledováni, zatýkáni, případně podrobováni tzv. „zvláštnímu zacházení“ (Sonderbehandlung), což obvykle znamenalo, že byli na místě zastřeleni. K největším vraždám za účasti komand Einsatzgruppe H došlo na středním Slovensku v Kremničce a v Nemecké. Kromě bojových a „policejních“ úkolů nesmíme též podceňovat podrobnou zpravodajskou a výzvědnou službu, která na Slovensku spadala do jurisdikce velitele Einsatzgruppe H. Velitelé opěrných bodů zasílali hlášení (až dva krát denně) nejdřív na štáb svého komanda a komando následně zasílalo souhrnné hlášení hlavnímu štábu do Bratislavy. Witiskův štáb důležité informace předával německým orgánům, především Hlavnímu úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíne. Hlášení jednotlivých komand obsahovali komentář k významným událostem dne, k náladě obyvatelstva, dokonce hodnotili kulturní a hospodářské poměry regionu, kde se nacházelo působiště štábu nebo jeho opěrných bodů." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Průběh puče.", "Následky." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Od roku 1954 probíhala v Alžírsku, jehož území rozdělené na tři departementy bylo součástí Francie, válka za nezávislost. Představitelé francouzské armády a francouzští osadníci v Alžírsku nechtěli možnost alžírské nezávislosti připustit a odmítali se podřídit vládě v Paříži. Aby politici situaci uklidnili, souhlasila většina z nich na jaře roku 1958 s návratem Charlese de Gaulla k moci. Část z těch, kteří mu k vládě pomohli, ale netušila, že de Gaulle považuje alžírskou nezávislost za nevyhnutelnou. V září 1959 dal de Gaulle své úmysly veřejnosti najevo a proces vedoucí k nezávislosti zahájil, v roce 1960 pak vyhlásil referendum o sebeurčení. V něm s převahou zvítězili stoupenci alžírské nezávislosti. 11. dubna 1961 de Gaulle prohlásil, že (Alžírsko) „stojí Francii víc, než jí přináší“ a Francie by se ho tedy měla vzdát, na což francouzští osadníci v Alžírsku a část francouzské armády reagovali 21. dubna pokusem o státní převrat.", "Převrat zorganizovali penzionovaní generálové Challe a Salan, kteří dříve úspěšně veleli v alžírské válce, spolu s generálem Zellerem, bývalým náčelníkem štábu armády a generálem Jouhaudem, kterým předtím sloužil jako generální inspektor letectva. Spoléhat se mohli na větší množství důstojníků, velících v alžírské válce a asi dvě divize vojáků. Pučistům se podařilo zajmout velitele francouzské armády v Alžírsku generála Gambieze a jejich parašutisté ve Francii měli v plánu po spojení s obrněnými jednotkami postup na Paříž. Francouzská vláda však měla plnou podporu veřejnosti a předseda vlády Debré vyzval občany, aby se svými auty nebo i pěšky parašutistům postavili do cesty. Klíčový vliv na další průběh puče měl televizní projev prezidenta de Gaulla z večera 23. dubna. Ten, oblečen do generálské uniformy, pronesl mimo jiné následující slova: „vydávám rozkaz použít všech prostředků, opakuji, všech prostředků k zastavení těchto mužů“. De Gaulle se také rozhodl uplatnit článek 16 francouzské ústavy, který mu v případě mimořádné situace dává do rukou výjimečné pravomoci. Jeho řeč pak přiměla důstojníky, kteří zatím stáli stranou, k rozhodnutí se do puče nezapojit. Na stranu vlády se postavili také odvedenci plnící brannou povinnost, část z nich pak obsadila vojenské sklady. De Gaulla podporovalo i francouzské námořnictvo a letectvo v Alžírsku, které se přemístilo do Evropy. Vojenští účastníci převratu sice měli podporu Francouzů žijících v Alžírsku, ale jejich cílem nebylo masové povstání, nýbrž čistě vojenský převrat, a tak ji nevyužili. Generál Challe odmítl během převratu i spolupráci s OAS, kterou francouzští osadníci v Alžírsku podporovali. Ve Francii se vzbouření výsadkáři nechali přesvědčit policií, aby své operace přerušili, armáda jako celek zůstala věrná prezidentovi i vládě, a tak se 25. dubna Challe a Zeller vzdali. Puč definitivně skončil 26. dubna.", "Členové OAS, k nimž patřili i generálové Jouhaud a Salan, se rozhodli za francouzské Alžírsko dále bojovat pomocí terorismu a mimo jiné spáchali několik neúspěšných atentátů na de Gaulla. Nakonec byli Jouhaud i Salan zatčeni. Válka v Alžírsku skončila v březnu 1962 po podpisu evianských dohod, na základě nichž se Alžírsko mělo stát nezávislým státem. K tomu došlo 4. července 1962, když moc od Francie převzala provizorní alžírská vláda." ] }

{ "title": [ "Vznik díla.", "Popis díla." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Zadavatelem díla byl papež Urban VIII., který chtěl stavbou baldachýnu dodat honosný a nanejvýš důstojný vzhled místu nad hrobem prvního Kristova apoštola sv. Petra. Bernini přijal pověření s velkou radostí. Přípravné práce spočívaly v kopání základů pro čtyři mramorové podstavce ohromných sloupů. Největším problémem při tvorbě díla se ukázal nedostatek materiálu – bronzu. Proto Urban VIII. nařídil strhnout bronzové obložení antického Panteonu do té doby stojící v téměř původní podobě. Čin se setkal s velkou nevolí Římanů, kteří přirovnávali papeže k barbarům. Bernini dokončil sloupy v dubnu roku 1626. Každý z nich vážil 28 000 liber (kolem čtrnácti tun) a dosahoval výšky dvacet devět metrů. Zakončení díla nejprve umělec prezentoval jako malý model. V dubnu 1628 byla jeho podoba schválena. Celkově si tvorba baldachýnu vyžádala devět let (od papežova pověření v roce 1624 po dokončení vrchní části v roce 1633). Na realizaci se podílela Berniniho umělecká dílna: kromě umělcova otce a bratra v ní pracovali jeho žáci jakož i jiní sochaři (mezi nimi např. i François Duquesnoy, autor sochy sv. Ondřeje ve výklenku hlavní lodi baziliky).", "Čtyři mohutné bronzové sloupy spočívají na mramorových podstavcích. Jejich umělecké ztvárnění symbolicky odkazuje na podobné sloupy – Boaz a Jachin – tvořící součást někdejšího jeruzalémského chrámu. Podstavce jsou zdobeny osmi erby Urbana VIII. s „barberiniovskými“ včelami. Po sloupech, charakteristických svým zakrouceným tvarem, se plazí popínavé rostliny, mezi nimiž se vznášejí drobné lidské postavy. Hlavice sloupů nesou těžkou štukovanou drapérii s třásněmi. Vrcholu baldachýnu dominují čtyři andělé s roztaženými křídly, zdánlivě zvedající celé monumentální dílo do výšky. Dílo zakončuje pozlacená koule s křížem, ve kterém baldachýn dosahuje výšky jedenatřicet metrů. Původní Berniniho plán počítal s jiným zakončením díla. Ve Vatikánské knihovně se nachází dokument, podle kterého měla být na vrcholu baldachýnu umístěna socha Ježíše, držící v ruce vlající prapor." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Popis.", "Rozmnožování.", "Riziko." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rostlina pochází ze suchých prérijních oblastí Spojených států amerických, odkud se rozšířila po velké části Severní Ameriky. Následně byla s dovozem obilí, olejnin, osiva či vlny zavlečena do Evropy, na Kavkaz, Dálný východ i do Austrálie. Do evropské přírody se dostávala i ze záměrné výsadby, např. v Německu byla zjištěna již roku 1858 po úniku z botanické zahrady v Postupimi. V České republice byly rostliny pouvy řepňolisté nalezeny teprve roku 1947 na železnici v okolí Prahy. Do ČR bývá zavlékána buďto se zemědělskými komoditami ze severovýchodu Spojených států přes Atlantik do Hamburku a dále po Labi do středních Čech, nebo panonskou cestou přes jižní Slovensko, neb přes východní Slovensko s ukrajinskou pšenicí. V Česku dosud roste jen roztroušeně, nejvíce se objevuje ve středních Čechách a na střední a jižní Moravě.", "Jednoletá rostlina šedozeleně zbarvená, která mívá jednoduchou nebo řídce rozvětvenou lodyhu vysokou od 30 do 300 cm a vyrůstá z kůlovitého, děleného kořene. Spodní listy jsou vstřícné a horní střídavé, mají dlouhé řapíky a jejich široce vejčité neb srdčité čepele bývají dlouhé 5 až 20 cm a široké 3 až 15 cm. Listy jsou po obvodě hrubě a nepravidelně nebo dvakrát zubaté, na svrchní straně drsné a na spodní porostlé jemnými, našedlými chloupky. Četné květní úbory o průměru jen 2 až 4 mm vyrůstají jednotlivě nebo vytvářejí málopočetná květenství klasy nebo laty. Všechny droboučké kvítky rostoucí z plevkatého lůžka mají pěticípou, trubkovitou, zelenkavou korunu. Okrajové, jazykovité kvítky jsou pouze samičí a bývá jich okolo pěti. Prostřední, terčové vyrůstají v počtu osm až dvacet, jsou sice morfologicky oboupohlavné, ale funkčně jen samčí. Polokulovitý, dole plochý, dvouřadý zákrov je tvořen deseti obvejčitými listeny, vnější jsou dlouhé 3 a široké 2 mm a dlouze chlupaté, vnitřní jsou drobnější a lysé. Samičí květy opyluje vítr pylem, kterého samčí květy produkují od srpna do října veliké množství; rostlina je považována za významný pylový alergen. Plody jsou šedohnědé až černé, jemně bradavičnaté nažky bez chmýru, mají kapkovitý tvar a jsou dlouhé asi 3 mm. Rozšiřovány jsou větrem, vodou, endozoochoricky nebo špatně vyčištěným osivem kulturních plodin. V současnosti se nejvíce šíří podél silnic a železnic.", "Pouva řepňolistá se rozmnožuje výhradně semeny, nažkami, kterých může jedna rostlina v optimálních podmínkách vyprodukovat až 50 000. Nažky uzrávají v srpnu a září, vysemeňují se postupně až do jara a mají výrazné období dormance. Klíčí nepravidelně, nejlépe z hloubky do 2 cm a při teplotě 10 až 25 °C, klíčivost si udrží nejdéle tři roky. V České republice je z klimatických příčin produkce plodných nažek velmi nízká, v určitých létech jsou na některých lokalitách téměř všechny sterilní.", "Tato invazní rostlina je schopná se stát silným dominantním plevelným druhem, který proniká i do kulturních plodin. Dosud se v Česku šíří pomaleji než se v počátku očekávalo a její budoucnost v české přírodě je nejasná, závisí na ruderalizaci krajiny a na množství vzniklých ekotypů adaptovaných na místní klima. Vlivem chladnějšího a vlhčího podnebí má její populace v české kotlině nepravidelnou, nízkou plodnost a tím menší šanci prosadit se jako významný plevel." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Sestava vlaku.", "Lokomotivy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Až do smrti Josipa Broze byl vlak používán výhradně jako jeho osobní dopravní prostředek, který sloužil i k přijímání vysokých státních a politických představitelů. Vlak byl poprvé sestaven ve své známé podobě v prosinci 1946 a až do roku 1980 s ním Tito procestoval přes 600 000 km. Současné vagony vlaku byly vyrobeny v továrně GOŠA ve Smederevské Palance a továrně Boris Kidrič v Mariboru. Svůj název získal podle barvy, a modrou barvu proto, aby se odlišoval od běžných vlaků Jugoslávských železnic, které byly tmavě zelené. Modrým vlakem kromě Tita cestovalo také přes 60 světových státníků. Pro potřeby britské královny Alžběty II. byl během její státní návštěvy vlak speciálně upraven. Ve své době se jednalo o nejluxusnější vlak na jugoslávských kolejích. Po smrti Josipa Broze 4. května 1980 byl vlak vypraven z Lublaně přes Záhřeb do Bělehradu na svojí poslední jízdu a přepravoval rakev jugoslávské hlavy státu. Tehdejší média ve dnech od smrti prezidenta až do okamžiku jeho pohřbu ukazovala davy občanů Jugoslávie, stojící podél trasy vlaku ve Slovinsku, Chorvatsku a Srbsku v souvislosti s vyhlášeným státním smutkem. V 80. letech byl používán občasně ke státnickým příležitostem. Naposledy s ním v 80. letech jako hlava státu cestoval Slobodan Milošević v červnu 1989 při příležitosti oslav 600. let od výročí Bitvy na Kosově poli.", "Plavi voz tvořilo několik vagonů; slavnostní vagon s jídelním stolem, tři klimatizované salonní vozy, kuchyni, restauraci a uzavřený nákladní vagon pro převoz automobilu. Jeho kapacita činila 92 míst k sezení a 90 míst k ležení. Interiér jednotlivých vagonů byl proveden ve dřevě. Použit byl mahagon, hruška a ořech.", "Plavi voz nejprve táhla parní lokomotiva JŽ 11, která byla vyrobena roku 1947 v závodě MÁVAG v Budapešti. Od roku 1957 vlak táhly dieselové lokomotivy typu V200, které Jugoslávské železnice evidovaly pod číslem JŽ D66, resp. JŽ 761. Tři lokomotivy, které byly vyrobeny roku 1957 v německém Mnichově, nesly názvy podle míst největších bitev jugoslávských partyzánů (Dinara, Kozara, Sutjeska). Od roku 1978 měl vlak k dispozici nové lokomotivy, a to čtyři americké diesel-eketrické EMD JT22CW společnosti General Motors EMD. Tyto lokomotivy nesly názvy Dinara, Kozara, Sutjeska a Neretva. Do současné doby jsou všechny tyto lokomotivy zachovány; buď jsou vystaveny před jednotlivými budovami nádraží v státech bývalé Jugoslávie, nebo se nacházejí v železničních muzeích." ] }

{ "title": [ "Jména.", "Život." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Kuej Jou-kuang používal zdvořilostní jména Si-fu () a Kchaj-fu () a literární pseudonymy Siang-ťi šeng (, mistr Siang-ťi) a Čen-čchuan ().", "Kuej Jou-kuang pocházel z Kchun-šanu v oblasti Nan č’-li (moderní městský okres Kchun-šan ve východočínské provincii Ťiang-su), narodil se roku 1506. Rod Kuej byl významný, jeho rodina však byla jen okrajovou větví rodu, a ani jeho otec ani děd nezastávali žádnou úřední funkci. Věnoval se studiu konfuciánského učení, přihlásil k úřednickým zkouškám a roku 1540 složil provinční zkoušky. Poté přihlásil se k metropolitním zkouškám v hlavním městě, ale neuspěl. V následujících letech přednášel na soukromých akademiích, stal se uznávaným esejistou a prozaikem a zkoušel štěstí u zkoušek. Metropolitní (a po nich palácové) zkoušky probíhaly každé tři roky, hlásil se na ně znovu a znovu, ale uspěl až na devátý pokus, roku 1565. Poté dostal místo okresního přednosty ve Čchang-singu v provincii Če-ťiang, po třech letech byl přeložen do Šun-te na post asistenta prefekta (\"tchung-pchan\", ), kde měl na starosti chov koní pro poštovní službu. Roku 1570 přešel do Nankingu do funkce zástupce správce císařských stájí (\"tchaj-pchu-s’ čcheng\", ). Podílel se na sestavení \"Pravdivých záznamů císaře Ťia-ťinga\". Proslavil se svými eseji na nejrůznější témata. Patřil ke kritikům mínění Wang Š’-čena a dalších sedmi pozdějších mingských mistrů, že následováníhodným vzorem je literatura chanská a starší; proti nim prosazoval studium tchangských a sungských autorů. Mínil, že napodobování chanského stylu nakonec ústí v obyčejnou imitaci a průměrnost. Jeho próza je ovlivněna způsobem psaní sungských Ou Jang-sioua (1007–1072)a Ceng Kunga (1019–1083), hodně si bral i z literárního stylu „čistých rozprav“ autorů 3. a 4. století. Jeho eseje a postřehy ke každodennímu životu byly charakteristické bohatým jazykem a živým podáním s pozorností k detailům. Kromě esejů psal i komentáře ke klasickým autorům, předmluvy a doslovy, pojednání, gratulace, epitafy, nápisy na stélách a nejrůznější příležitostné texty, zachovalo se také více než sto jeho básní. Publikoval i sbírky zkouškových esejů nejúspěšnějších kandidátů. Vysoce ho oceňovali kritici soudobí, včetně Wang Š’-čena, a ještě více pozdější, např. Chuang Cung-si (1610–1695) ho měl za „největšího spisovatele mingské doby“. I další kritici ho vyzdvihovali jako nejlepšího prozaika od dob osmi tchangských a sungských mistrů. Ovlivnil autory tchungčchengské školy (17.–18. století), např. Fang Paoa, Liou Ta-kchueje, Jao Naje a Ceng Kuo-fana. Sebrané Kuej Jou-kuangovy spisy vyšly pod názvem \"Čen-čchuan sien-šeng ťi\" (). Jeho významnější práce jsou \"San-wu šuej-li lu\" () o vodních dílech v oblasti jezera Tchaj-chu a komentář \"I-ťing jüan-č’\" (). Mezi jeho díla je počítán též soubor \"Ču-c’ chuej-chan\" (, \"Sbírka různých škol myšlení\"), kterou mu v éře Tchien-čchi (1621–1627) připsal její vydavatel z komerčních důvodů." ] }

{ "title": [ "Formát a proces výběrů.", "Jednotlivé řady.", "1. řada.", "2. řada.", "3. řada.", "4. řada.", "5. řada.", "6. řada.", "7. řada.", "8. řada.", "9. řada.", "10. řada.", "11. řada.", "12. řada.", "13. řada." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Každý ročník začíná s výběry naslepo, kde si koučové sestavují svůj tým zpěváků, (8 v 1. sérii, 12 v sérii: 2. a 4.-10. a 16 ve 3. sérii) se kterým budou pracovat až do konce soutěže. Kouč je při vystoupení v křesle zády k soutěžícím, pokud se mu vystoupení líbí a má o umělce zájem, stlačí své tlačítko \"chci tě\" a křeslo se otočí čelem k soutěžícímu. Po dozpívání je soutěžící přiřazen do týmu kouče, kterého si sám vybral. Další částí soutěže jsou Kola soubojů, ve kterém každý kouč utvoří ze svého týmu dvojice, které spolu bojují v souboji a zpívají jednu společnou píseň. Kouč se poté rozhodne koho si ponechá ve svém týmů. Každý rok koučům pomáhají různí mentoři. Ve třetí sérii byl přidán nový prvek: kouč může dvakrát umělce \"ukrást\", může si tak vybrat dva zpěváky, kteří byli eliminováni při kole soubojů. Vyřazovací kola byla také zavedena ve třetí sérii. Dvojice soutěžících z týmu jsou vybráni a zpívají individuálně za sebou. Sami neví, kdo bude jejich soupeř, dozví se to až pár minut před vystoupením. Soutěžící si sami mohou vybrat písničky, ale i přesto dostávají rady od svých koučů. Kouč si vybere jednoho soutěžícího z páru. Stejně jako při soubojích mohou koučové ukrást jednoho eliminovaného soutěžících, a to od páté série. Souboj, 2. kolo nahradil v šesté sérii Vyřazovací kola. Stejně jako ve vyřazovacím kole jsou soutěžící spárování a musí se dohodnout jakou písničku dohromady zazpívají.. Kouč musí rozhodnout, kterého soutěžícího pošle z dvojice dál. Ostatní koučového mohou jednoho soutěžícího ukrást.. Nicméně, Vyřazovací kola se začaly znova používat v sedmé sérii. Ve finálových živých show soutěžící vystupují každý týden s novými písničkami a nakonec divácké hlasování rozhodne o vítězi. Koučové mohou zachránit jednoho soutěžícího, který neobdržel dostatek hlasů a posunout ho tak do dalšího kola.", "", "První řada měla premiéru 26. dubna 2011 a vysílala se do 29. června 2011. V porotě usedli Christina Aguilera, CeeLo Green, Adam Levine a Blake Shelton. Portocům pomáhali Adam Blackstone, Reba McEntire, Monica a Sia. Carson Daly a Alison Haislip sloužili jako moderátoři a korespondenti sociálních sítí. Konkurzy se konali v Chicagu, New Yorku, Miami, Nashvillu, Minneapolis, Austinu, Los Angeles a Seattlu během ledna a února. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Javier Colon se stal vítězem první řady, zatímco Dia Frampton byla vyhlášená na druhé místě. Na třetím a čtvrtém místě se umístili Vicci Martinez a Beverly McClellan.", "Druhá řada měla premiéru 5. února 2012 a vysílala se do 8. května 2012. V porotě usedli Christina Aguilera, CeeLo Green, Adam Levine a Blake Shelton. Porotcům pomáhali Alanis Morissette, Robin Thicke, Kelly Clarkson, Miranda Lambert, Babyface, Ne-Yo, Jewel a Lionel Richie. Carson Daly a Christina Milian sloužili jako moderátoři a korespondenti sociálních sítí. Kia Motors, Sprint a Starbucks se stali oficiálními partnery druhé řady. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Jermaine Paul se stal vítězem druhé řady, zatímco Juliet Simms, Tony Lucca a Chris Mann se umístili na druhém, třetím a čtvrtém místě.", "Třetí řada měla premiéru 10. září 2012 a vysílala se do 18. prosince 2012. V porotě usedli Christina Aguilera, CeeLo Green, Adam Levine a Blake Shelton. Porotcům pomáhali Mary J. Blige, Michael Bublé, Scott Hendricks, Rob Thomas, Jennifer Hudson, Bill Withers, Pat Monaham, Billie Joe Armstrong a Ron Fair. Carson Daly a Christina Milian sloužili jako moderátoři a korespondenti sociálních sítí. Do finálového večera se probojovali tři soutěžící. Cassadee Pope se stala vítězkou třetí řady. Terry McDermott a Nicholas Davis se umístili na druhém a třetím místě.", "Čtvrtá řada měla premiéru 25. března 2013 a vysílala se do 18. června 2013. V porotě usedli Shakira, Usher, Adam Levine a Blake Shelton. Porotcům pomáhali Hilary Scott, Sheryl Crow, Joel Madden, CeeLo Green, Pharrell Williams, Aakomon Jones a Taylor Swift. Carson Daly a Christina Milian sloužili jako moderátoři a korespondenti sociálních sítí. Do finálového večera se probojovali tři soutěžící. Danielle Bradbery se stala vítězkou čtvré řady. Michelle Chamuel a The Swon Brothers se umístili na druhém a třetím místě.", "Pátá řada měla premiéru 23. září 2013 a vysílala se do 18. prosince 2013. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton a znovu Christina Aguilera a CeeLo Green. Porotcům pomáhali Ryan Tedder, Cher, Miguel a Ed Sheeran. Carson Daly se stal jediným porotcem. Milian svojí roli korespondentky sociálních médií opustila. Do finálového večera se probojovali tři soutěžící. Tessanne Chin se stala vítězkou páté řady. Jacquie Lee a Will Champlin se umístili na druhém a třetím místě. Poprvé se do finálového večera nepodíval soutěžící s týmu Blake.", "Šestá řada měla premiéru 24. února 2014 a vysílala se do 20. května 2014. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton a znovu Usher a Shakira. Porotcům pomáhali Aloe Blacc, Graham Nash, James Valentine, The Band Perry, Scott Hendricks, Gwen Sebastian, Miranda Lambert, Jill Scott a Chris Martin. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali tři soutěžící. Josh Kaufman se stal vítězem šesté řady. Jake Worthington a Christina Grimmie se umístili na druhém a třetím místě.", "Sedmá řada měla premiéru 22. září 2014 a vysílala se do 16. prosince 2014. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Pharrell Williams a Gwen Stefani. Porotcům pomáhali Stevie Nicks, Patrick Stump, Little Big Town, Colbie Caillat, Gavin Rossdale, Christina Aguilera, Alicia Keys, Diana Ross a Taylor Swift. Carson Daly řadu moderoval. Společnost Nissan se v průběhu řady stala oficiálním partnerem řady a nahradila tak Kia Motors. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Craig Wayne Boyd se stal vítězem sedmé řady. Matt McAndrew, Chris Jamison a Damien se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Osmá řada měla premiéru 23. února 2015 a vysílala se do 19. května 2015. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Pharrell Williams. Gwen Stefani nahradila v porotcovském křesle Christina Aguilera, která se vrátila po dvou řadách. Porotcům pomáhali Ellie Goulding, Dave Stewart, Usher, Meghan Trainor, Scott Hendricks, CeeLo Green, Lionel Richie, Ryan Tedder, Nick Jonas, Mark Ronson, Gwen Stefani, Nate Ruess a Reba McEntire. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Sawyer Fredericks se stal vítězem osmé řady. Meghan Linsey, Joshua Davis a Koryn Hawthorne se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Devátá řada měla premiéru 21. září 2015 a vysílala se do 15. prosince 2015. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Pharrell Williams aGwen Stefani. Porotcům pomáhali John Fogerty, Brad Paisley, Selena Gomez, Missy Elliott, Rihanna a Dolly Parton. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Jordan Smith se stal vítězem deváté řady. Emily Ann Roberts, Barrett Baber a Jeffery Austin se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Desátá řada měla premiéru 29. února 2016 a vysílala se do 24. května 2016. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Pharrell Williams a Christina Aguilera. Porotcům pomáhali Tori Kelly, Gwen Stefani, Diddy, Patti LaBelle, Miley Cyrus a Pink. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Alisan Porter se stala vítězkou desáté řady. Adam Wakefield, Hannah Huston a Laith Al-Saadi se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Jedenáctá řada měla premiéru 19. září 2016 a vysílala se do 13. prosince 2016. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton a nově Alicia Keys a Miley Cyrus. Porotcům pomáhali Sammy Hagar, Bette Midler, Joan Jett, Charlie Puth, Tim McGraw, Faith Hill a Garth Brooks. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Sundance Head se stal vítězem jedenácté řady. Billy Gilman, Wé McDonald a Josh Gallagher se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Dvanáctá řada měla premiéru 27. února 2017 a vysílala se do 23. května 2017. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Alicia Keys a Gwen Stefani. Porotcům pomáhali John Legend, Luke Bryan, Celine Dion, DJ Khaled a Shania Twain. Carson Daly řadu moderoval. Do finálového večera se probojovali čtyři soutěžící. Chris Blue se stal vítězem dvanácté řady. Lauren Duski, Aliyah Moulden a Jesse Larson se umístili na druhém, třetím místě a čtvrtém místě.", "Třináctá řada měla premiéru 25. září 2017. V porotě usedli Adam Levine, Blake Shelton, Miley Cyrus a nově Jennifer Hudson. Porotcům budou pomáhat Joe Jonas, Rascal Flatts, Billy Ray Cyrus a Kelly Rowland. Carson Daly řadu moderoval." ] }

{ "title": [ "Raný život a vzdělání.", "Kariéra a výzkum.", "Kontroverze s tričkem.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Taylor se narodil v Londýně. Jeho otec je zedník a on mu často v průběhu prázdnin pomáhal pracovat na stavbách. Získal magisterský titul v oboru fyziky na University of Liverpool, a dále doktorský titul v oblasti vesmírné fyziky na Královské univerzitě v Londýně. Tady se zabýval magnetohydrodynamickým modelováním astrofyzikálního plazmatu v magnetosféře.", "Po dokončení doktorát se připojil k Mullard Space Science Laboratory jako výzkumný pracovník mise Cluster II. V roce 2005 se stal projektovým vědcem mise. Je autorem více než 70 publikací, především na téma polární záře. V létě 2013 získal Taylor post proejtového vědce mise Rosetta. Jeho výzkumné práce byly publikovány především v recenzovaných vědeckých časopisech včetně \"Nature\", \"Journal of Geophysical Research\", \"Geophysical Research Letters\" a \"Annales Geophyisicae\".", "V průběhu televizního vystoupení o misi Rosetta měl na sobě Taylor tričko zobrazující spoře oděnou kreslenou ženu se střelnými zbraněmi, které vytvořila jeho kamarádka Elly Prizemanová. Taylorovo rozhodnutí mít na sobě toti tričko v průběhu vystoupení přineslo kritiku od řady komentátorů, kteří viděli odraz kultury v níž nejsou ženy vítány ve vědeckých oborech. Další osobnosti, například Boris Johnson, Julie Bindelová a Tim Stanley naopak argumentovali proti této kritice. Taylor se později za incident v emocionální promluvě omluvil, když řekl: \"Košile, kterou jsem měl tento týden urazila mnoho lidí. Udělal jsem velkou chybu a velmi toho lituji\". Někteří autoři vyjádřili Taylorovi za omluvu uznání. Byla založena kampaň na crowdfundingové webové stránce Indiegogo, s cílem získat 3000 amerických dolarů a zakoupit Taylorovi dárek jako projev veřejného uznání za práci, kterou on a jeho tým udělali. Kampaň získala celkem 24003 dolarů z nichž 23 000 dolarů bylo na Taylorovu žádost věnováno organizaci UNAWE, věnující se vzdělávání dětí v oboru astronomie. Za zbytek získaných prostředků byla pořízena pamětní deska připomínající misi.", "Taylor má s manželkou Leannou mají dvě děti. Na noze má tetování kosmické sondy Rosetta a jejího přistávacího modul Philae, které si nechal vytvořit poté co se sonda úspěšně probudila z hibernace v roce 2014. Je fanouškem heavy metalu a death metalu, pózoval s Davidem Vincentem z Morbid Angel pro časopis \"Metal Hammer\" a několikrát se nechal vyfotografovat v košili kapely Cannibal Corpse." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Po neúspěchu prvního a posledního alba «UFO», vytvořeného na konci roku 1982 skupinou «Moskva», David Tuchmanov formálně pokračoval ve vedení skupiny, ale nezajímal se o organizaci koncertů a nepřinášel nové texty písní. Do začátku roku 1984 Tuchmanov, unavený přetrvávajícím zákazem skupiny a potřebou jeho překonání, zcela odložil ve skutečnosti již pomíjející funkce producenta a ředitele skupiny, která se tak oficiálně rozpadla. Klíčovému hudebníkovi, sólistovi «Moskvy» Nikolaji Noskovi, pod kterým Tuchmanov napsal téměř všechny písně skupiny a který v té době již začal pracovat ve skupině «Zpívající srdce», navrhl zahájit sólovou kariéru, a za tímto účelem napsal první píseň «Noc» - přičemž čerpal z fragmentů nedokončené a nepojmenované básně zesnulého Vladimíra Majakovského 1930 (práce na ní byla započata v roce 1928). V roce 1984 byla píseň nahrána v tuchmanovského studiu a vysílána v televizním pořadu «Hudební kiosek». Přenos viděl jeden z největších sovětských vůdců oficiálně uznáného divadla - loutkář Sergej Obrazcov, který napsal devastující článek na skladbu v novinách «Sovětská kultura». V závěru svého článku Obrazcov napsal: «Doufám, že tato píseň již více nebude znít», později byla «Noc» zcela zakázána. Tuchmanov, po téměř třiceti letech, si toho byl vědom: «V novinách byl vzkaz, ve kterém bylo napsáno, jak to může být - ale vzít tyto svaté verše a sestavit z nich popovou píseň»? Před Noskovem, který v této otázce nikdy nebyl kontaktován, dostihly dozvuky tohoto zákazu: «Tuchmanov řekl, že úřady nemají rádi můj tón hlasu». V případě Nikolaje Noskova se zakázaná píseň stala kultovní; zakázána byla nejen píseň, ale také sám: Během přestavby a po zhroucení Sovětského svazu, po zákazu písně byla klesl o sobě, ale Nikolaj Noskov, zaneprázdněný nejprve ve skupině «Gorky Park», a pak svou vlastní písní, jako součást své sólové kariéry, interpretace písně «Noc» byla vzácná. Později, když se píseň vrátila do jeho repertoáru, a v roce 2012, 28 let po objevení písně, Noskov nejprve nahrál na svém sólovém albu «Bezejmenné». V roce 2013, byla «Noc» uvedena Nikolajem Noskovem v televizním programu «Vlastnictví republiky», se věnuje výhradně písni Davida Tuchmanova, včetně jeho jedenácti písní." ] }

{ "title": [ "Tenisová kariéra.", "Soukromý život." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutovala v červnu 2012, když na turnaji v Jablonci nad Nisou s dotací 10 tisíc dolarů prošla kvalifikačním sítem. Po výhře nad Karolínou Stuchlou ji ve druhém kole vyřadila Maďarka Vanda Lukacsová. Premiérový titul v této úrovni získala během srpna 2013 ve švýcarském Caslanu, když ve finále dvouhry zdolala švýcarskou hráčku Chiaru Grimmovou ve dvou setech. Spolu se Sarou Ottomanovou triumfovala i ve čtyřhře. Na olomoucký ITS Cup 2013 s rozpočtem 100 tisíc dolarů obdržela jako 991. tenistka žebříčku WTA divokou kartu. V úvodním kole podlehla druhé nasazené Barboře Záhlavové-Strýcové, přestože v rozhodující sadě vedla 5–2 na gamy a nedokázala využít žádný z osmi mečbolů. Z dubnového Lale Cupu 2016, konaného v Istanbulu, si odvezla první trofej z události ITF dotované 50 tisíci dolary. Tituly vyhrála v obou soutěžích. Ve finále dvouhry porazila Rusku Anastasiji Pivovarovovou a ve čtyřhře si po boku uzbecké hráčky Niginy Abduraimovové poradila s párem Lidzija Marozavová a Valentina Ivachněnková. V hlavní soutěži okruhu WTA Tour debutovala v zářijové dvouhře Coupe Banque Nationale 2016 v kanadském Québecu. Do singlové soutěže postoupila až jako šťastná poražená z kvalifikace poté, co odstoupila Bethanie Matteková-Sandsová. V prvním kole pak překvapivě zdolala druhou nasazenou Němku a obhájkyni titulu Anniku Beckovou, figurující na 38. příčce. Ve druhé fázi nestačila na Belgičanku Alison Van Uytvanckovou. V průběhu turnaje jí ve světové klasifikaci patřila 112. pozice. Debut v nejvyšší grandslamové kategorii zaznamenala v kvalifikaci ženské dvouhry French Open 2016. Po vyřazení Srbky Jovany Jakšićové skončila na raketě favorizované Daniely Hantuchové. Sezónu 2017 rozehrála na aucklandském ASB Classic, kde postoupila z tříkolové kvalifikace po výhrách nad Paulou Cristinou Gonçalvesovou, Mandy Minellaovou a Terezou Martincovou. V úvodním kole však podlehla krajance a čtvrté nasazené Barboře Strýcové ve dvou setech. Premiérové finále na okruhu WTA Tour odehrála na travnatém Mallorca Open 2018, když z finále deblové soutěže odešly s krajankou Lucií Šafářovou poraženy od nejvýše nasazeného slovinsko-španělského páru Andreja Klepačová a María José Martínezová Sánchezová až v rozhodujícím supertiebreaku. Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie přišel v ženském singlu Wimbledonu 2018 po zvládnuté tříkolové kvalifikaci. V úvodním kole dvouhry však na nizozemskou turnajovou dvacítku Kiki Bertensovou uhrála jen pět gamů. Na daném londýnském grandslamu dosáhla nejvyšší procentuální úspěšnost vyhraných míčů po druhém podání ze všech hráček. V českém fedcupovém týmu neodehrála žádné utkání.", "Narodila se roku 1995 v Olomouci. Tenis začala hrát v šesti letech a následujících devět sezón ji trénovala matka Sylvia Štefková (nar. 1970), která ve dvouhře žebříčku WTA nejvýše figurovala v únoru 1993 na 275. místě. Preferuje rychlý a nátlakový herní styl. V roce 2015 absolvovala olomoucké Gymnázium Čajkovského. Poté nastoupila na dálkové studium oboru trenérství a sport na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého." ] }

{ "title": [ "Po italských válkách (1494–1559).", "Po válce o španělské dědictví (1701–1714).", "Od Restaurace po Risorgimento." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Mírové smlouvy z Cateau-Cambrésis mezi Alžbětou I. a francouzským králem Jindřichem II. ze 2. dubna a Jindřichem II. a Filipem II. Španělským ze 3. dubna 1559 v Le Cateau-Cambrésis mj. zavázaly Francii k navrácení Piemontu a Savojska savojskému vévodovi, a Korsiku Janovské republice. Ještě významnějším bodem smlouvy bylo potvrzení přímé španělské vlády na Milánem, Neapolí, Sicílií, Sardinií a státem Presidi, a nepřímé vlády (skrze nadvládu nad Toskánskem, Janovem a dalšími menšími státy) severní Itálie. Přirozeným spojencem byl také papež. Jedinými skutečně nezávislými entitami na Apeninském poloostrově tak byly pouze Savojské vévodství a Benátská republika.", "Po ujednáních utrechtského míru se španělské državy ve Evropě rozdělily. Savojskému vévodství v Itálii připadla Sicílie a části Milánského vévodství, zatímco Karel VI. (arcivévoda rakouský) získal Neapolské království, Sardinii a kus Milánského vévodství spolu s dalšími menšími státy.", "Po porážce napoleonské Francie byl roku 1815 svolán Vídeňský kongres, který měl přepsat mapu evropského kontinentu. V Itálii byl kongresem obnoven přednapoleonský stav nezávislých vlád, byť přímo řízených nebo silně ovlivněných hlavními evropskými mocnostmi, zejména Rakouskem. Kongres také ukončil existenci dvou republik: Janov byl anektován Sardinií a Benátky spojeny s Milánem do nového království v rámci Rakouského císařství. Boj za sjednocení Itálie byl vnímán především jako agitace proti habsburskému rodu, neboť Rakousko přímo ovládalo převážně italskojazyčnou severovýchodní část dnešní Itálie a zároveň bylo největší silou proti sjednocení. Rakouské císařství energicky potíralo nacionalistické nálady na Apeninském poloostrově, podobně jako jinde na svých územích." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Práce." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dobrović studoval architekturu v Budapešti až do roku 1915, kdy je přerušila první světová válka. Po jejím skončení studoval v Praze, kde získal úspěšně titul v roce 1923. Do roku 1934 pracoval v československé metropoli jako architekt v ateliéru Bohumila Hübschmanna a Antonína Engela. Poté se vrátil zpět do Jugoslávie a žil ve vesnici Lapado u Dubrovníka. Spolupracoval také se skupinou architektů moderního směru, která popularizovala modernismus v architektuře v meziválečné Jugoslávii. V roce 1943 se Dobrović přidal k partyzánskému hnutí. Roku 1945 se stal ředitelem Urbanistického úřadu Srbska, o několik let později řídil i Urbanistický úřad Bělehradu poté, co byl zřízen. Na podzim roku 1948 se stal profesorem urbanistiky na Fakultě architektury Vysoké školy technické v Bělehradě. Stal se čestným členem SANU a JAZU.", "Znám je především jako autor sídliště Nový Bělehrad, které v 50. letech vzniklo západně od srbské metropole. Získal druhou cenu za budovu sídla Ústředního výboru SKJ na soutoku řek Dunaje a Sávy (společně s Edou Ravnikarem. Během svého pobytu v Dalmácii navrhl několik vil v Dubrovníku. Mezi ně patří např. Vila Adonis postavená v letech 1939 až 1940. Na nedalekém ostrově Lopud navrhl také budovu Grandhotelu a Vilu Vesna, dále potom památník Viktora Dyka. Je také autorem budov generálního štábu Jugoslávské lidové armády a Ministerstva obrany SFRJ (Svazového sekretariátu obrany), které byly v roce 1999 vybombardovány v rámci operace Spojenecká síla. Před druhou světovou válkou nechal navrhnout terazijské terasy v centru Bělehradu jako modernistickou pěší zónu s výškovými budovami po stranách. V České republice navrhl Palác Avion na Václavském náměstí (dnešní Palác Luxor), dále studentské koleje v Parléřově ulici v Praze ve Střešovicích (které nesly v době svého vzniku název po králi Alexandru I.)" ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Palác byl vybudován podle závěrů referenda z roku 1975, které bylo v tehdejším hlavním městě autonomní oblasti Kosovo vypsáno. Většina hlasujících se vyslovila pro zbudování velké haly. Potřeba velkého sportovního centra pro rychle rostoucí Prištinu s obyvatelstvem podstatně mladším, než byl celojugoslávský průměr, byla nezpochybnitelná. Architektonická soutěž na objekt však byla vyhlášena ještě dříve, a to v roce 1970. V ní zvítězila trojice architektů v sestavě Ljerka Lulić, Jasna Nosso a Dinko Zlatarić. Jejich návrh radiálně brutalistní stavby s nápadnými kovovými prvky zaujal celojugoslávské architektonické časopisy, byl však až příliš odvážný na realizaci. Odpovědné autority se však nerozhodly stavbu realizovat, což vedlo k nespokojenosti týmu architektů a jeho následnému nahrazení projektem který zvítězil na druhém místě – v jeho čele stál Živorad Janković, a jehož součástí byli také Halid Muhasilović a Sretka Ešpeka. Dva uvedení architekti se již podíleli na projektu sportovní haly Skenderija v Sarajevu, která byla jedním z míst, kde se konaly zimní olympijské hry v roce 1984. Sám Janković vyprojektoval několik sportovních objektů ve větších městech tehdejší Jugoslávie. Původní projekt budovy počítal i s výstavbou mostů pro pěších k budově místního nádraží a hotelu Prishtina v centru města, nicméně tento záměr nakonec nebyl uskutečněn. Bylo také rozhodnuto o zrušení krytého bazénu, čímž poklesla atraktivita celkového objektu. Stavební práce trvaly šest let; zahájeny byly roku 1976, a slavnostní otevření haly se uskutečnilo roku 1982. Za výstavbu byla odpovědná kosovská společnost \"Ramiz Sadiku\", v projektu byly použity unikátní ocelové konstrukce. Jugoslávští komunisté pojmenovali objekt podle dvou partyzánů; Bora Vukmiroviće a Ramize Sadiku. Příkladně byl vybrán jeden partyzán srbské a druhý albánské národnosti, aby tak byla zdůrazněna oficiální politika Bratrství a jednoty. Od té doby byla hala známa pod názvem \"Boro a Ramiz\". Hala byla ve své době novátorská i díky vzniku obchodních prostor, které měly generovat zisk a pomáhat tak finančně zajistit provoz objektu do budoucna. V roce 1999 po válce v Kosovu byl objekt využíván jednotkami KFOR a později UNMIK. Palác byl poničen požárem, který vypukl dne 25. února 2000. Následovala částečná rekonstrukce objektu, nicméně po dlouhou dobu nebylo užívání větší haly s kapacitou osmi tisíc diváků možné. Financování realizovala tzv. Kosovská vláda v exilu, která na něj uskutečnila veřejnou sbírku mezi kosovskými emigranty, žijícími v zahraničí. Namísto sportu byla stavba využívána pro potřeby obchodu, jako škola nebo jako garáž. Komplexnější obnova paláce je po několika desítkách let jeho užívání nezbytná. Vlastnictví haly je předmětem sporu mezi Kosovskou privatizační agenturou a městem Prištinou." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Železnorudné a další lomy.", "Waltham Centre.", "Pamětihodnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Farnost měla při sčítání lidu v roce 2001 967 obyvatel a kromě hlavní vesnice zahrnuje také vesnici Thorpe Arnold za severovýchodním okrajem Melton Mowbray. 2 km na jihovýchod je ves Stonesby, která je blízko televiznímu vysílači Waltham o výšce 315 m, který slouží většině obyvatelstva v East Midlands.", "Jedna z prvních zmínek o tomto Walthamu je v knize Domesday Book, kde je uveden mezi pozemky, které Hughu de Grandmesnil daroval král Vilém I. Dobyvatel. Jednalo se o luk a další pozemky celkem oceněné na šest liber. Obec měla železniční stanici vzdálenou jednu míli (1,6 km) severně od obce, která se otevřela v roce 1883 jako odbočka ze Scalfordu, ale byla používána pouze zřídka pro speciální příležitosti. Linka ve vlastnictví GNR (Great Northern Railway) byla používána především vlaky přepravujícími železnou rudu z lomů v blízkosti Kniptonu, Eatonu a Branstonu, a její pozůstatky jsou stále viditelné. Místo bylo stanicí konečnou.", "Ve Walthamu byly v 80. letech 19. století krátce provozovány dva lomy na železnou rudu. Jeden začal v roce 1882 po obou stranách dnešní silnice A607 severně od obce. Druhý byl dále na sever v úhlu mezi A607 a úzkou silnicí na Eaton. Oba lomy byly uzavřeny v roce 1885. V každém pracovala tramvaj na koňský pohon, která vozila rudu k železnici. Jižní ze dvou lomů možná vlastnil parní lokomotivu. Z obou lomů už nezůstalo nic s výjimkou kamenných hrazení mostu pod A607, které byly vidět ještě v roce 1992. Tento most používala jižnější ze zmíněných tramvají. V blízkosti železnice byl také lom, který mezi roky 1931 a 1941 těžil vápenec.", "Waltham on the Wolds je také známý svým spojením s firmou Pedigree Petfoods (dříve Masterfoods UK) vyrábějící stravu pro domácí mazlíčky, a také s propagovaným Waltham Centre for Pet Nutrition, které provádí výzkum v oblasti vlivu stravy na kočky, psy a koně.", "Farní kostel, zasvěcený svaté Máří Magdaléně, je postaven z místní medově barevné rudy použité také při stavbě několika dalších kostelů (např. v South Croxtonu). Dne 27. února 2008 byla kostelní věž silně poškozena zemětřesením. Horních 30 stop (9,1 m) muselo být přestavěno, a to za odhadovanou cenu kolem 100 000 liber. Práce byly dokončeny v roce 2009. Kostel, většina jehož konstrukce pochází z doby kolem roku 1300, má mnoho normanských prvků. V roce 1850 byl rekonstruován a rozšířen pod dohledem architekta G. G.Scotta. K místní základní škole anglikánské církve je připojena školka, jež v roce 2011 obdržela od inspekce Ofsted známku výjimečnosti. Na přelomu 19. a 20. století bylo v obci nejméně dvanáct hospod. V současnosti je ve vsi pouze jedna, \"Royal Horseshoes\" (Královské podkovy) v Melton Road, která v roce 2010 prošla rekonstrukcí. Oprávněně se pyšní slovem \"královské\", protože se podnik může pochlubit, že mezi jeho zákazníky patřila královna Viktorie. Ve vsi je také malý vesnický obchod, pošta a lahůdky." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Fauna a flora.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Komijské pralesy se rozkládají na ploše 32 800 km2 na západním svahu severního Uralu, na severovýchodě Komijské republiky. Na západě je území tvořeno rovinami tajgy, na východě potom stoupá až do horských poloh. Roviny na západě se nacházejí přibližně 100 m n. m. Na nich se nachází četné bažiny a nivy. Na východě se začíná terén vlnit a táhne se přes podhůří Uralu. Na jihu tohoto území leží \"Pečoro-Ilyčská přírodní rezervace\", zalesněná rovina s písčitými a jílovitými půdami, vzniklá pohyby ledovců. Podhůřím protékají řeky pramenící v Uralu, například Ilyč, Ščugor či Podčerje, které ústí do Pečory. Díky erozi vápence vznikla v podhůří krasová oblast, ve které se nachází mnoho různých propastí, kráterů, kamenných sloupů a proměnlivých koryt řek. Východní hranice pralesů tvoří vrcholky Uralu, nejvyšší horou nacházející se na území chráněné oblasti je Narodnaja, vysoká 1895 m.", "Velká část Komijských pralesů má charakter tajgy, která se táhne od bažin a niv v rovinách až po podhůří Uralu. Lesy jsou tvořeny především borovicí lesní a modřínem sibiřským, který roste hlavně ve vyšších polohách. V údolích se daří smrku ztepilému, jedli sibiřské a borovicím. Ve vyšších polohách je tajga nahrazena subalpínským vegetačním stupněm s travinatými územími či horským lesem. Komijské pralesy jsou jediným územím v Evropě, kde se vyskytuje borovice sibiřská. Komijské pralesy jsou útočištěm pro množství ohrožených a chráněných druhů zvířat, jako například vydra říční, vlk, bobr evropský, rys ostrovid, rosomák sibiřský či sobol asijský. K nejznámějším druhum savců patří mj. los evropský, zajíc bělák, kuna lesní, poletuška slovanská, veverka obecná či medvěd hnědý. Kromě bobra se na území nově usadila také ondatra pižmová. Mezi 204 rozpoznaných druhů ptáků patří datel černý, bělokur rousný, ořešník kropenatý, datlík tříprstý, modruška tajgová, tetřívek obecný a tetřev hlušec, stejně jako některé druhy vodních ptáků: hohol severní, morčák velký, husa polní či hvízdák euroasijský. Téměř všechny řeky protékající tímto územím souží jako místa tření lososů. Celkem zde bylo objeveno 16 různých druhů ryb, např. lipan podhorní či různé druhy síhů.", "Ačkoli je území komijských pralesů chráněno ruskými zákony i mezinárodními úmluvami, bohatá naleziště zlata na území národního parku \"Jugyd va\" přitahují těžaře. Na teritoriu parku docházelo k nelegální těžbě zlata a tlak na komijskou vládu vyústil až v posunutí hranic parku roku 2010 a tím k oficiálnímu uvolnění ložisek zlata." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Vývoj.", "Vyplňové plyny.", "Použití.", "Driftová komora." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Drátěná komora používá pole drátů vysokého napětí (anoda), které běží přes komoru s vodivými stěnami držícími potenciál v zemi (katoda). Alternativně mohou být kabely na potenciálu země a katody, která probíhá přes vysoké záporné napětí. Důležité je, že jednotné elektrické pole přitahuje další elektrony nebo záporné ionty k anodě drátů s malým bočním pohybem. Komora je naplněna pečlivě vybraným plynem, jako je směs argonu a metanu, proto aby každá ionizující částice, která prochází trubicí ionizovala okolní plynné atomy. Vzniklé ionty a elektrony jsou urychlovány elektrickým polem napříč komorou, což způsobuje lokální kaskády ionizace známé jako Townsendova lavina. Ta se sbírá na nejbližším drátu a výsledkem je náboj úměrná ionizačnímu efektu detekované částice. Výpočetní impulsy od všech drátů lze nalézt v trajektorii částice. Adaptace této základní konstrukce jsou \"tenké mezery, odporový talíř\" a \"driftová\" komora. Driftová komora má také subdělení do pásem zvláštního použití v návrhu komory známém jako časová projekce, mikropáskových plynů a typů detektorů, které používají křemík.", "V roce 1968 vynalezl Georges Charpak při svém pobytu v Evropské organizaci pro jaderný výzkum drátěnou komoru (\"multi-wire proportional chamber\", MWPC). Dřívější bublinová komora dokázala detekovat pouze jednu nebo dvě částic každou sekundu. Drátěná komora mohla detekovat až 1000 částic každou sekundu. Komora vyrábí elektronické signály z detekce částic umožňující vědcům zkoumat data pomocí počítače. Drátěná komora je vývojem jiskrové komory.", "V typickém experimentu obsahuje komora směs těchto plynů: Mohou být ale použity i tyto plyny:", "Pro experimenty fyziky vysokých energií se používá k pozorování drah částic. Po dlouhou dobu byly pro tento účel používány bublinkové komory, ale se zlepšením elektroniky se stala žádoucím mít detektor s rychlým elektronickým čtením. V bublinkové komoře byly vytištěny fotografie, které se následně zkoumaly. Drátěná komora je komora s mnoha paralelními vodiči uspořádanými jako mřížka. Tyto vodiče jsou pod vysokým napětím, kovový kryt je uzemněn. Stejně jako u Geigerova čítače zanechávají částice stopy iontů a elektronů, které jsou unášeny směrem k \"nejbližším\" drátům. Označením drátů, které zaznamenaly proudový pulz lze určit dráhu částice. Komora má velmi dobré relativní časové rozlišení, dobrou poziční přesnost a samospouštěcí funkci (Ferbel 1977). Rozvoj komory umožnil vědcům studovat trajektorie částic s mnohem lepší přesnost a také poprvé pozorovat a studovat vzácnější interakce, které se vyskytují prostřednictvím interakcí částic.", "Pokud dojde k přesnému měření časování proudových impulsů drátů a pokud je bráno v úvahu, že ionty potřebují nějaký čas, aby driftovaly na nejbližším drátu, lze odvodit vzdálenost, kterou částice prošla. Tím se výrazně zvyšuje přesnost dráhové rekonstrukci a tento koncept je znám jako driftová komora. Driftová komora funguje na principu vyrovnávání ztráty energie z částic způsobujících dopady s částicemi plynu s narůstáním energie vytvořené s vysokoenergetickým elektrickým polem používaným k urychlení částic. Design je podobný drátěné komoře ale střední vrstva drátů je ve větší vzdálenosti od sebe. Detekce nabitých částic uvnitř komory je možná na ionizujících částicích plynu v důsledku pohybu nabitých částic. V detektoru CDF II ve Fermilabu je driftová komora nazývaná Central Outer Tracker. Komora obsahuje argon a metan, dráty jsou odděleny mezerami velkými 3.56 mm. Pokud se dvě driftové komory používají s dráty, jedna s vodiči kolmými na vodiče druhé komory, obě kolmé ke směru paprsků, je možná přesnější detekce polohy. Pokud se používá k detekci další jednoduchý detektor se špatným nebo nulovým pozičním rozlišením částic v pevné vzdálenosti před nebo za dráty, třídimenzionální rekonstrukce může být provedena a rychlost částic odečtena z rozdílu doby průchodu částic v jiné části detektoru. Toto nastavení dává detektor nazvaný časová projekční komora. Pro měření rychlosti elektronů v plynu existuje speciální driftová komora, rychlostní driftová komora, která měří driftový čas pro známou polohu ionizace." ] }

{ "title": [ "Děj." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Děj navazuje na povídku Hiberňan, kde se Halt s Crowleym seznámili. Nyní se snaží utéct před Morgarathovými vojáky a zároveň najít prince Duncana, který má pravomoc přebudovat hraničářský sbor v akceschopnou jednotku. Morgarath jej totiž rozložil, aby snáze mohl uchvátit araluenský trůn. Oba přátelé se doslechnou, že princ Duncan přepadává severní vesnice Araluenu a také Pikty (ta odpovídá Skotsku), a podniká i útoky do Pikty, čímž může vyprovokovat mezi zeměmi válku. Vydají se tedy za princem a zjistí, že se jedná pouze o podvodníka, který zřejmě chce pošpinit skutečného Duncana. Během své cesty Halt s Crowleym zadrží Morgarathova posla. Z jeho listiny se dozví, že prince drží na hradě Divoká voda a Morgarath má v plánu přesvědčit jeho otce, krále Osvalda (kterého drží na svém hradě), aby prince vydědil. Také zjistí jména dvanácti hraničárů, kteří mají být (jako několik jejich předchůdců) očerněni a propuštěni z hraničářského sboru, protože jsou věrni králi Osvaldovi. Postupně se jim je povede shromáždit a připojí se k nim i Pritchard, starší hraničář, který učil Crowleyho i Halta. K jejich snaze se přidá i baron Arald a lady Paulina. Rozhodnou se, že Morgaratha zastaví na turnaji, který se bude konat na Gorlanu. Právě tam chce totiž Morgarath veřejně vyrukovat se svojí vzpourou. Hraničáři ještě před turnajem zachrání prince Duncana a zadrží toho falešného, který se ve skutečnosti jmenuje Tiller. Během turnaje se Morgarath pokouší přesvědčit část baronů, aby jej podpořili jako nového krále. Také vyzve Aralda na souboj, čehož hraničáři využijí a osvobodí krále Osvalda. Mezitím Morgarath, který s Araldem prohrává, použije bojové kopí, čímž poruší pravidla a vyhodí Aralda ze sedla. Chystá se ho zabít, ale tomu zabrání Duncan a Morgaratha obviní ze zrady. Morgarath vše popírá a tvrdí, že zrádce je Duncan, protože porušoval dohodu s Piktou. Do slovní potyčky, která má přesvědčit nerozhodnuté barony, zasáhne král Osvald, který také Morgaratha obviní. Ten prohlásí, že chce, aby jej soudila rada baronů, a mezitím se opevní na svém hradě, který poté obklíčí vojska některých baronů. O měsíc později při prohlídce hradu Halt zjistí, že Morgarath s vojáky utekl tajnou chodbou a při útěku zabil Pitcharda, za což Halt přísahá, že Morgaratha zabije." ] }

{ "title": [ "Výroba.", "Synopse jednotlivých dílů.", "Recenze." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Natáčení Pustiny probíhalo od listopadu 2015 do května 2016 převážně v Čechách a na česko-polském pomezí. Většina záběrů byla záměrně pořízena v lokalitách s velmi osobitou atmosférou – v Komořanech, na zámku Jezeří, v obci Hole u Prahy a Vrbice, v Kladně či v chatové osadě Kersko. Deset natáčecích dnů štáb strávil také v depresivním a bezútěšném prostředí povrchových dolů u Kadaně. První díly natočil a vizuální styl tím určil režisér Ivan Zachariáš, pro kterého to byla první takto velká produkce. Zbývající čtyři díly natočila Alice Nellis. Autor scénáře Štěpán Hulík původně pracoval především na příběhu zpěvačky Evy Olmerové s názvem Čekej tiše. S výsledkem prací však nebyl spokojený a tak se začal plně soustředit na projekt, který do té doby psal jen ve volném čase - scénář k minisérii Pustina. Scénář seriálu vznikal ve spolupráci s producenty Tomášem Hrubým a Pavlou Janouškovou Kubečkovou. Podílel se na něm též Lukáš Kokeš. Režisér Ivan Zachariáš vtiskl celému projektu svérázný vizuální styl a podobu. Alice Nellis byla v rámci Pustiny ochotna potlačit svůj osobitý styl a inspirovat se vedením Zachariáše.", "Pustina 1. díl (premiéra: 30. října) Režie: Ivan Zachariáš Vyostřující se spory v Pustině o uspořádání referenda kvůli možnosti odprodeje pozemků nadnárodní těžební společnosti vyvrcholí zmizením dcery starostky a zabitím zvířecího maskota místní mateřské školky. Není však jasné, nakolik tyto události souvisí s politikou. Lidé v Pustině mají svá tajemství a často balancují na hraně zákona. Mohou za vším stát kluci z místního pasťáku? Pustina 2. díl (premiéra: 6. listopadu) Režie: Ivan Zachariáš Kriminální policie spouští pátrání po ztracené Míše Sikorové. Hana Sikorová, matka ztracené Míši, je šokována, když jí policie sdělí, že zmizení její dcery může mít spojitost s útěkem Filipa Paskowského. Ten byl ve stejnou dobu na útěku z nápravného zařízení v Pustině. Policie také vyšetřuje otce ztracené Míši, psychicky nemocného Karla Sikoru. Vychovatel v pasťáku, Adam, zjistí, že Míšino zmizení není spojené jen s Filipovým útěkem, ale i přímo s jeho rodinou. Pustina 4. díl (premiéra: 20. listopadu) Režie: Alice Nellis Policie pokračuje v pátrání a všechny stopy směřují ke Karlovi. Podezření, že je to právě on, kdo může za zmizení Míši, sílí. Mezitím Klára odhalí, že Lukáš zná Míšu mnohem lépe, než jak jí přiznal. Policie přijíždí na Karlovu chalupu v areálu Babylon a celou ji prohledává. Jejich pátrání vede i do studny na zahradě... Pustina 5. díl (premiéra: 27. listopadu) Režie: Alice Nellis Detektiv Rajner vyslýchá Karla, jeho výpověď ale policisty nepřesvědčí a Karel vyhrožuje, že se zabije. Nakonec je propuštěn a vydává se za Hankou s Katkou. Hanka těžce nesla nález ve studni a sjela s dodávkou do jezera. S odtahem zničeného auta ji pomáhá Lukáš, který jí zavede do cikánského ghetta. I Hanka začíná mít pocit, že Lukáš něco ví. Když Karel dorazí domů, aby vše vysvětlil, nepochodí ani tady a Klára na něj volá policii.", "\"“Režisérský tandem Ivan Zachariáš a Alice Nellis dostal do ruky geniální materiál a svoji šanci proměnil bezezbytku. Od samého začátku máte pocit, že vám každý z těch dvou z jedné strany sadisticky rozevírá oční víčka a dalšími a dalšími záběry škrábe na vyschlou bulvu. Je to kurevsky nepříjemné, ale masochista ve vás si to nějakým zvrhlým způsobem užívá.”\" \"“Postavy, rekvizity, kostýmy, nálada, jazyk, hudba, všechno sedí, po filmařské stránce má Pustina opravdu mimořádné kvality...po dvou dílech získá divák pocit, že už nikdy neuvidí slunce, že na celém světě neexistuje místo, kde by se lidé alespoň pousmáli, že každý včetně něj je namočený v nějaké levárně a že nic nemá smysl ani budoucnost. Pustina je prostě jako stvořená pro filmové labužníky a podzimní deprese.”\" \"\"Co se režie týče, Ivan Zachariáš se očividně inspiroval zahraničními krimi, což tady vůbec není na škodu, naopak. Navíc si jako kameraman a režisér reklam přitáhl osobitý vizuální styl, který je Pustině jako ušitý na míru a po řemeslné stránce tomu víceméně nebudete mít co vytknout. Konečně. Ze všeho nejvíc mu ale skládám poklonu za vedení herců, protože málokdy se stane, že naši herci skutečně ve svých rolích zmizí.\"\"" ] }

{ "title": [ "Kočovníci.", "Věda a teorie lovců a zemědělců." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Genetická varianta spojená s ADHD byla častěji zjištěna u kočovnějších populací a také u těch s bohatší migrační historií. Kočovní příslušníci kmene Ariaalů měli také lepší zdraví, pokud měli genetickou variantu DRD4 7R spojenou s ADHD. U pozdějších nekočovných (tedy již usedlých) Ariaalů byl však zdravotní stav jedinců s alelou DRD4 7R o něco horší.", "Teorie lovců a zemědělců přichází s myšlenkou, že vysoký výskyt ADHD v dnešní době „představuje jinak normální strategie chování, které se v novém prostředí vzešlém z evoluce (např. ve školní třídě), staly maladaptivními“. Obdobným příkladem, jako byla migrace v kultuře lovců a sběračů, je fakt, že někteří lovci-sběrači s přirozenou predispozicí k těmto různým množstvím stejného genu mohou být hodnotní v určitých typech sociálních skupin nebo pro některé jejich potřeby. Dále se uvádí, že nedostatek „hyperfocusu“ by neměl být jedinou dichotomií u „farmáři versus lovci“, kterou u Hartmannovy hypotézy vnímáme. Z hlediska evoluce byl „hyperfocus“ výhodou, neboť takoví jedinci měli vynikající schopnost lovit a rychle reagovat na predátory. Homininové byli také lovci-sběrači od počátku historie lidstva po 90 % doby jeho vývoje, před evolučními změnami, rozděláváním ohně a bezpočtem objevů, k nimž kultury v době kamenné dospěly. Aby si zlepšili život, vymýšleli lidé užitečné inovace a lepší organizační struktury a potřeba hyperaktivity se v průběhu dlouhé doby pomalu snižovala bez ohledu na to, zda se jednalo o společnost sběračů nebo zemědělců. K. H. Ko dále uvádí, že snižující se potřeba intenzivně zaměřit pozornost vytvářela podmínky pro vznik jazyka. Genetické varianty, kterými se jedinci s ADHD vyznačují, jsou velmi časté. To znamená, že tento rys byl v minulosti selektivní výhodou. M. M. Glickman a D. K. Dodd (1998) zjistili, že dospělí lidé, kteří na sobě pozorovali symptomy ADHD, na sobě pozorovali ve srovnání s běžnými dospělými vyšší schopnost intenzivního soustředění na „naléhavé úkoly“, jako jsou projekty nebo přípravy pod časovým tlakem. Dospělí ve skupině s ADHD měli jedinečnou schopnost odložit jídlo, spánek a další osobní potřeby a zůstat na naléhavý úkol hluboce zaměřeni po delší dobu. Článek Tima Callawaye v časopise \"New Scientist\" z roku 2008 uvádí, že výzkum ADHD a souvisejících povahových rysů v různých kulturách teorii lovců a zemědělců do určité míry podporuje. Podle evolučního antropologa Bena Campbella z University of Wisconsin-Milwaukee je ze studií o Ariaalech, tedy izolovaného kočovného lidu v Keni, patrné, že hyperaktivita a impulzivita (klíčové vlastnosti jedinců s ADHD) jsou pro kočovníky nespornou výhodou. Kočovní Ariaalové navíc vykazují vysokou míru genetické mutace spojené s ADHD, zatímco u Ariaalů s usedlejším způsobem života je míra této mutace nižší. Henry Harpending z University of Utah uvádí, že s touto genetickou mutací „pravděpodobně lépe uspějete v prostředí agresivní konkurence“." ] }

{ "title": [ "Uherské království 1301–1526.", "Rozpad Uherska." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Se smrtí krále Arpádovce Ondřeje III. roku 1301 vymírají i samotní Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostává snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty Přemyslovec Václav III. (1301–1305), který v Uhrách vládne jako Ladislav V. Jeho vláda však není stabilní a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládá. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdává uherské koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska je pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím vymírají i Přemyslovci v Čechách. Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostává vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306–1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo status velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět. Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (1382–1387), pozdější manželka Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 1401–1403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varnenčik (1440–1444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům. Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (1458–1490) vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. V roce 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským králem Vladislav II. Jagellonský (1490–1516). Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v Uhrách tzv. Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník Ludvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sulejman I. Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r. 1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.", "Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka (1527–1538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským. V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě třetiny dnešního Maďarska připadly Osmanské říši, dosud autonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo se vazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy (Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvem Královské Uhry připadlo Habsburkům. K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech 1699 (Karlovickým mírem) a roku 1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vlastnosti.", "Nebezpečí.", "Další použití termínu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nitrid stříbrný byl dříve označován jako třaskavé stříbro, ale to může způsobit záměnu s fulminátem stříbrným, azidem stříbrným nebo jinými sloučeninami stříbra, které byly také označovány tímto jménem. Fulminát a azid se netvoří ze čpavkového roztoku AgO.", "Nitrid stříbrný je slabě rozpustný ve vodě, ale rozkládá se v minerálních kyselinách. Rozklad je explozivní v koncentrovaných kyselinách. Rozkládá se také ve vzduchu při pokojové teplotě a exploduje při zahřátí na 165 °C.", "Nitrid stříbrný se často nechtěně vytvoří během laboratorních experimentů, které zahrnují sloučeniny stříbra a amoniaku, což vede k náhlým detonacím. Jestli je nitrid stříbrný vytvořen závisí na koncentraci amoniaku v roztoku. Oxid stříbrný ve 1.52 M roztoku amoniaku se snadno převede na nitrid, zatímco oxid stříbra v 0.76 M roztoku nitrid netvoří. Nitrid stříbrný je více nebezpečný, když je suchý, suchý nitrid stříbrný je citlivý na mechanické podněty. Explozi může způsobit sebemenší dotek nebo třeba i padající vodní kapka. Je také výbušný, když je vlhký, i když méně, a výbuchy se nešíří dobře na vlhkém podkladu sloučeniny. Nitrid stříbrný se může objevit ve formě černých krystalů, zrn, krusty nebo jako lesklé usazeniny na stěně nádoby. Podezřelé usazeniny by měli být rozpuštěny přidáním ředěného roztoku amoniaku nebo koncentrovaným roztokem uhličitanu amonného, čímž se odstraní nebezpečí exploze.", "Název „nitrid stříbrný“ se také někdy používá k popisu reflexní vrstvy, skládající se ze střídajících se tenkých vrstev stříbra a nitridu křemíku. Tento materiál není výbušný a není to pravý nitrid stříbrný. Používá se k potahování zrcadel a brokovnicí." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Provoz.", "Popis.", "Části.", "Ohlasy." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Před komplexem Quadrio se na místě nacházela proluka s jednopodlažní budovou obchodu Tesco a stanice metra jež vznikla při výstavbě metra. Původně zde stál historický blok domů U Bílého lva, U Bílé boty a U Černého koně. Ty na recepci Quadria připomínají plastiky českého umělce Maxima Velčovského. Před výstavbou byla zahájena demolice objektu Tesco s přilehlým parčíkem. Před výstavbou musel být proveden archeologický výzkum, při němž byly v podzemí odhaleny gotické sklepy, židovské náhrobní kameny a doklady o osídlení z raného středověku. Zóna se stala památkově chráněnou, poté se podařilo odstranit status kulturní památky půlce gotickým sklepům, které na místě zůstaly i po výstavbě. Z tohoto důvodu musel developer přistoupit k omezení kapacity podzemního parkování. Výstavba začala po mnoha odkladech v roce 2012, nová stanice metra Národní třída byla otevřena již 1. července. Obchodní centrum bylo úspěšně zkolaudováno a otevřeno 31. října 2014. Projekt se původně jmenoval Copa centrum, v roce 2013 byl přejmenován na současný název.", "Dne 21. dubna 2018 se zde odehrál incident napadení číšníků před restaurací Polpo, ve Vladislavově ulici.", "Objekt má čtyři podzemní a osm nadzemních podlaží. Dělí se na dvě části, první je pět spojených bloků, shora připomínající čtyřlístek, ve kterých se nachází obchodní centrum a kanceláře. Druhou část tvoří samostatný bytový dům. Komplex nabízí 250 neveřejných parkovacích míst, ve spodních částech je stanice metra a obchodní centrum. Budova v nejvyšší prostřední části dosahuje výšky 35 metrů, celková podlažní plocha je 51 000 m2. Součástí výstavby je také malý park s 19 stromy, ve kterém je instalována 10,6 metrů vysoká pohyblivá socha hlavy spisovatele Franze Kafky. 42 pohyblivých pater z nerezového plechu vytváří jeho obličej, socha byla navržena umělcem Davidem Černým. Za sochu investor zaplatil 30 milionů korun. Uvnitř obchodního centra se nachází také plastiky designéra Maxima Velčovského, znázorňující bílého lva a černého koně, jež připomínají historii místa.", "Obchodní centrum se nachází v celkem čtyřech podlažích, dvou podzemních a dvou nadzemních, zabírá celkem přes 8500 m2. V obchodním centru je přes šedesát obchodů, restaurací a služeb. Kanceláře jsou umístěny celkem v šesti horních patrech objektu. Mají k dispozici terasu s výhledem na Pražský hrad, kde je možné pořádat například večírky. Součástí objektu je také samostatná část s třinácti luxusními byty, které byly rozprodány ještě před dostavěním. Původně bylo bytů plánováno devatenáct, ale někteří kupci si přáli prostornější dispozice.", "Architekt a novinář Adam Gebrian ve svém pořadu \"Gebrian versus\" v díle speciálně o budově Quadrio pochválil, jak se investor a architekti vypořádali s tak velkým prostorem a naopak kritizoval přístup města, které prodalo investorovi jeden takto velký pozemek najednou, tudíž nemohlo očekávat různorodou zástavbu. Architekt Quadria Jakub Cigler z ateliéru Jakub Cigler Architekti projekt po dvou letech fungování pochválil, kvůli němu totiž podle něj obživlo blízké okolí, vznikla zde spousta kaváren a restaurací. Zvýšily se také ceny okolních nemovitostí. Veřejnost často při otevírání kritizovala, že v centru Prahy přibyly další kancelářské prostory a obchodní centrum, i když jich byl dostatek. Stavba se v roce 2016 umístila na třetím místě v soutěži \"Skleněné peklo posledního čtvrtstoletí\", pořádané spolkem Arnika." ] }

{ "title": [ "Význam.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Objekt \"Historické centrum Petrohradu a související skupiny památek\" se stal jedním z prvních případů, kdy byl na seznam UNESCO zanesen ohromný kulturní a přírodní komplex, na jehož území se aktivně hospodaří a žijí tam stovky tisíc lidí. Byly sem zařazeny i objekty, jejichž spojitost s cenrtem Petrohradu je dosti vzdálená, jako například staroruská pevnost Orešek na Ladožském jezeře či Lindulovský háj. Příměstské zóny nezahrnují pouze palácové a parkové komplexy, ale i přírodní krajiny či průmyslové památky (Sestrorecká zbrojovka). Uchování takovéhoto obrovského areálu je velmi složité, o čemž svědčí i vyškrtnutí Labského údolí v Drážďanech ze seznamu roku 2009 kvůli výstavbě nového mostu přes Labe.", "Pozornost organizace UNESCO vzbudila plánovaná stavba mrakodrapu \"Ochta-centrum\" v Petrohradu, 396 m vysoké stavby v blízkosti historického centra. Roku 2007 na svém shromáždění na Novém Zélandu doporučila komise na základě podkladů dodaných ruskou stranou, aby ruské orgány pozastavily realizaci projektu a nevydávaly stavební povolení, dokud nebude provedeno další šetření ve věci možného ohrožení chráněného objektu. Roku 2010 byl nakonec projekt Ochta-centra zamražen a odložen na neurčito. Problémem je také velmi neutěšený stav některých památek. Historické centrum Petrohradu a mnohé jiné turisticky atraktivní památky jsou sice udržovány v perfektním stavu, avšak vojenským pevnostem či některým odlehlejším památkám není věnována téměř žádná péče. Například palác v Ropše, poškozený požárem na začátku 90. let, se roku 2010 z velké části zřítil. Palác v Gostilicích byl silně poničen boji 2. světové války, doposud však nebyly učiněny žádné kroky k jeho obnovení. K opravě pevnosti Imperátor Alexandr I. byla roku 2016 teprve připravována dokumentace." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Popis.", "Záměna.", "Význam.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Původní areál výskytu zahrnoval Jižní a Střední Evropu, Balkán, jižní oblasti evropského Ruska, Kavkaz, Střední a Jihozápadní Asii i Severní Afriku; druhotně roste na Britských ostrovech a v Severní a Jižní Americe. Obvykle vyrůstá na nevápnitých, nevýživných, písčitých i kamenitých půdách, na polích s písčitým nánosem, podél cest a železničních tratí a někdy i přímo v málo používaných dlážděných chodnících. V České republice se vyskytuje roztroušeně, nejčastěji jej lze spatřit v Polabí, podél Jizery, v okolí Doks a na jižní Moravě, jinde roste jen ojediněle.", "Jednoletá až krátce vytrvalá, hustě chlupatá bylina, ne vyšší než 20 cm, vyrůstající z kůlovitého oddenku. Má po zemi rozprostřené, 10 až 30 cm dlouhé lodyhy s krátkými internodií, které se hustě větví. Lodyhy jsou porostlé vytrvalými, u báze protistojnými a dále střídavými, elipsovitými až kopisťovitými listy dlouhými do 10 mm a širokými do 5 mm. Listy jsou krátce řapíkaté neb přisedlé a mají blanité, k lodyze těsně přiléhající palisty, po obvodě jsou jemně pilovité, na vrcholu špičaté a na lícní straně chlupaté. Květy jsou drobné, zelenožluté, asi 1 mm velké, přisedlé, pětičetné, oboupohlavné a jsou seskupeny po osmi až deseti do hroznu v mnohokvětých úžlabních květenstvích klubkách. Chlupaté kališní plátky, asi 1 mm dlouhé, jsou úzce vejčité, na koncích špičaté s jedním či dvěma výraznými štětinatými chlupy. Volné korunní plátky (někdy považované za zakrslé patyčinky) jsou nitkovité, asi 0,5 mm dlouhé a zelenkavě zbarvené. V květu je tři až pět krátkých tyčinek s vejčitými prašníky a kulovitý semeník se dvěma bliznami. Květ sice produkuje něco málo nektaru, ale pro slabou atraktivitu je málokdy navštěvován hmyzem, většinou se opylí vlastním pylem. Rozkvétá od června do konce srpna. Ploidie druhu je 2n = 36. Plod je elipsovitá, jednosemenná, nepukavá, hnědá tobolka kratší než vytrvalý kalich ve kterém je posazena. Semeno je okrouhle vejčité, leskle hnědé, asi jen 0,4 mm velké a na okraji má výrazný lem. Rostlina se rozmnožuje výhradně semeny, kterých vyprodukuje velké množství, Jsou rozšiřována větrem, vodou nebo zvířaty.", "Průtržník chlupatý se podobá průtržníku lysému, který se v české přírodě hojně vyskytuje a na prvý pohled se odlišuje tím, že má lysé listy a tobolkou stejně dlouhou nebo delší než vytrvalý kalich.", "Rostlina obsahuje mnohé alkaloidy, flavonoidy, saponiny a silice jež jsou málo stálé a teplem se rozkládají. V minulosti se jeho nať s listy sbírala v době kvetení a sloužila k výrobě léčivých nálevů. Používaly se k uvolňující křečí hladkého svalstva, při zánětech močových cest a chronických chorobách ledvin, obvykle společně s rostlinnou dezinfekci. K léčbě má vztah i jeho rodové jméno průtržník, údajně v minulosti léčil i \"průtrž\", dnes kýla ( hernia); pravděpodobně však jen tišil bolest. Vysazuje se do skalek jako půdokryvná rostlina pod jarní cibuloviny. V jihozápadní Asii a severní Africe je při putování karavan vítanou pastvou pro velbloudy.", "Průtržník chlupatý potřebuje ke svému růstu plně osluněné, otevřené písčité plochy bez jiné vegetace. Přímo ho ohrožuje jak zarůstání těchto lokalit porostem jiných plevelných rostlin, tak i těžba písku, případně používání herbicidů či zalesňování těchto hospodářský nevyužívaných ploch. Počet stanovišť na kterých vyrůstá se rok od roku snižuje a byl pro záchranu před úplným vymizením zařazen v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012\" mezi druhy kriticky ohrožené (C1t)." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Pohon a pancéřování (plán).", "Výzbroj (plán).", "Dohra." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kýl lodě Hawaii byl položen v loděnici New York Shipbuilding Corporation v Camdenu ve státě New Jersey v květnu 1943 a slavnostně spuštěna na vodu byla v listopadu 1945. Standardní výtlak lodi byl 27 500 t., bojový 34 253 t.", "Pohonná jednotka se skládala z osmi kotlů a čtyř vysokotlakých turbín, které dodávaly lodi výkon až 153 000 ks co je asi 102 500 kW. Zásoba 3 619 tun paliva stačila při ekonomické rychlosti 15 uzlů na 12 000 námořních mil. Loď mohla dosáhnout nejvyšší rychlosti 33 uzlů. Pancéřování na lodi bylo 152-228 mm na bocích a méně důležité části (např. záď) ještě méně, na dělostřeleckých věžích a můstku od 279-330 mm. Paluba měla 50,8 mm. Pancéřování pod vodou nebylo vícevrstvé, čímž se lišila od bitevních lodí. I tak však bylo pancéřování lépší než na těžkém křižníku. Jednotka měla jen jediné kormidlo (jako křižník), které způsobovalo menší potíže při manévrování, hlavně při plné rychlosti. Počet šroubů byl čtyři.", "Hlavní výzbroj lodi byla ze tří trojhlavňových věží osazených děly ráže 305 mm (12\"/50). Sekundární výzbroj určená hlavně pro boj s lehčími hladinovými plavidly, jako jsou torpédoborce, lehké křižníky apod. se skládala z dvanácti dvouhlavňových věží ráže 127 mm, rozmístěných po dvou na bocích; dvě byly v ose plavidla každé vpředu druhá vzadu, nad dělostřelectvem hlavní ráže. Protileteckou výzbroj zastupovalo 56 kanónů ráže 40 mm, 34 kulometů ráže 20 mm. Za věží a před jediným komínem byly na bocích lodi nainstalovány dva katapulty pro letadla. Sesterská loď Guam mohl nést až čtyři letadla (Hydroplány) OS-2U Kingfisher, po roce 1945 Seahawk, nesl však jen dvě až tři.", "Stavba USS Hawaii byla oproti své předchůdkyni, sesterské lodi Guam opožděna skoro o dva roky. Jelikož spuštěna byla až po válce a předpoklad do budoucna byl v použití lehčích hladinových lodí soustředěných kolem letadlové lodi, byla stavba USS Hawaii jako bitevního křižníku v únoru 1947 pozastavena. Později, koncem čtyřiceti let, se uvažovalo o přestavbě na raketový křižník. V únoru 1952 byla jednotka překlasifikována na CBC-1 (Command Ship) – velitelské plavidlo. Tento projekt byl však zrušen a jednotka byla v září 1954 znovu překlasifikována na CB-3. V dubnu 1959 byl jako nadbytečný prodán do šrotu." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Opylování.", "Rozmnožování.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Je domácím druhem ve většině zemí Evropy, v Malé Asii a na Kavkaze. Druhotně byl rozšířen do Skandinávie, na Britské ostrovy a do Severní Ameriky. V České republice je původním druhem pouze na jižní Moravě, do Čech se dostal jako léčivá rostlina až později. Roste na teplých, osvětlených místech s výživnou půdou, ve světlých lužních lesích, na březích vodních toků, na hrázích, rumištích, křovinatých svazích, ve vinicích a okolo silničních a železničních náspů.", "Vytrvalá, 25 až 100 cm vysoká bylina s nepříjemným zápachem. Z plazivého, článkovitého, rozvětveného oddenku vyrůstá přímá, nevětvená, žlutozelená lodyha porostlá u báze hnědými šupinami. Má jednoduché, střídavé listy s dlouhými řapíky a jejich široce vejčité až srdčité čepele, dlouhé až 10 cm, jsou u báze hluboce vykrajované, na vrcholu tupé, po obvodě drobně zoubkované a na spodní straně světlejší. Z paždí listů vyrůstají v chudokvětých svazečcích, po dvou až osmi, oboupohlavné květy, které jsou nejdříve vzpřímené a po opylení nicí. Květ má tři sírově žluté okvětní lístky srostlé v trubku, ve spodní části baňkovitě rozšířenou. Horní část trubky má lem, který kryje květ před deštěm (obdobně jako víčko láčky u láčkovky) a nápadným zbarvením láká hmyz. V květu je šest tyčinek srostlých s čnělkou nesoucí šestilaločnou bliznu. Semeník je spodní, šestipouzdrý a obsahuje hodně vajíček. Květ je protogynický, nejdříve dozrává blizna a teprve později prašníky, tím je značně sníženo samoopylení, kvete v květnu až červenci. Ploidie druhu je 2n = 14.", "Květy jsou nejčastěji opylovány dvoukřídlým hmyzem a svou vůni připomínající mršinu nebo exkrement se je snaží přilákat. Květní trubka funguje jako past, opylovač vleze dovnitř a zůstane uvězněn v její širší bazální části, v odchodu mu brání ohnuté chlupy na vnitřní stěně trubky. Po opylení, při kterém se na bliznu dostane cizí pyl, chlupy zvadnou a květ se svěsí dolů. Tím se uvolní cesta z trubky ven a současně se vysype pyl z prašníků na odlétajícího opylovače, který může pyl přenést do jiného květu.", "Plodem je svěšená, zelená, hladká, široce hruškovitá, asi 3,5 cm dlouhá tobolka s blanitými přepážkami, která se otvírá šesti chlopněmi. V šesti pouzdrech tobolky bývá asi 80 tmavých, 1 mm velkých semen, která mají osemení z houbovitého pletiva a jsou velmi lehká. To umožňuje jejich snadné šíření větrem nebo vodou, mohou bez újmy plout i několik měsíců. Tobolky dozrávají od počátku září, vypadlá semena však nejsou zcela zralá. Jejich embrya nejsou ještě vyvinutá a potřebují několik měsíců chladu a vlhka, aby dospěla. To je také důvodem, proč se nové semenáče objevují později na jaře nebo až počátkem léta. Semena klíčí hypogeicky, oba děložní lístky setrvávají v půdě. Na novém epikotylu nejprve vyrostou dva šupinaté listeny a teprve další malé listy svým tvarem připomínají listy dospělé rostliny. Vegetativně se rostlina šíří lámavým, článkovitým oddenkem, který bývá při zemědělských pracích nebo jiném narušení roznesen do okolí. Za běžných okolností se rozšiřuje do malé vzdálenosti prostým rozrůstáním oddenku.", "V celé rostlině, včetně semen, je přítomná toxická kyselina aristolochová, alkaloid aristolochin a mnohé hořčiny, silice, pryskyřice a třísloviny. Nejpodstatnější je kyselina aristolochová, která jednak působí hojivě, podporuje imunitu, brání křečím trávicího ústrojí a účinně hojí i povrchová poranění. Její předávkovaní však způsobí zvracení, silný průjem, zánět ledvin, zástavu dechu i srdce, krvácení z dělohy a případně i potrat. V minulosti se sušila kvetoucí nať a droga se podávala formou nálevu. Rostlina byla důležitou součásti Mattioliho herbáře, dnes se v lidovém léčitelství již nepoužívá. V ČR je podražec křovištní jedinou živnou rostlinou pro kriticky ohroženého motýla pestrokřídlece podražcovitého. Larvy motýlů spásají v květnu a červnu listy podražce a obsažené toxické látky zabudovávají do svého těla. Stávají se tak pro predátory, ptáky, jedovatými a ti je nežerou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Varianty.", "Specifikace LK-2." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Letoun LK-2 Sluka byl představen nedlouho po pádu totalitního režimu a byl navržen jako budoucí typ, který má umožnit nízkonákladové létání pro zábavu. Továrna Letov vyráběla tento letoun až do roku 1998, kdy byl kvůli špatné finanční situaci prodán skupině Latecoere Group, která ukončila výrobu letounů LK-2 Sluka, LK-3 Nova a ST-4 Azték nadobro ukončila, a to včetně jakékoliv údržby a podpory jejich majitelům. Na situaci kolem chybějící podpory ultralightů Sluka LK-2 zareagoval německý akrobatický pilot Uli Dembinski, který vyslyšel volání o pomoc stávajících majitelů těchto letounů a založil v Praze společnost Airhero, která si dala za cíl obnovit nejen podporu pro stávající majitele těchto letounů, ale také výrobu zmodernizované Sluky jako takové, která má nést označení LK-2H. Za celou historii letovské Sluky LK-2 byla hlášena pouze jedna fatální nehoda, která byla zaviněna chybou v sestavení letounu.", "Letoun typu Sluka má několik variant v linii přímé i nepřímé. Ty nepřímé však již nesou jiná označení, neboť se od původní konstrukce odlišují poněkud zásadnějším způsobem. LK-2 je původní model designovaný od 80. let. Typický je otevřenou kabinou, složeným duralovým podvozkem a nádrží o objemu 25 litrů. LK-2M je druhou generací letounu, která se prodávala ve formě stavebnice. Od modelu LK-2 se tato verze lišila uzavřeným kokpitem s dveřmi na pravé straně pilota a jednoduchým jednopramenným kompozitovým podvozkem. LK-2MT je typ velmi podobný LK-2M, s dřevěným křídlem, jehož vylepšený tvar umožňoval dosáhnout vyšší rychlosti a snížil spotřebu paliva.", "\"Data z originálního provozního manuálu\" Obecná charakteristika Výkon" ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Kariéra.", "Osobní život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Panorama City v Kalifornii. Je synem Pauly (van den Brink) a Hanse Gosselaara. Má nizozemské a německé kořeny po otci a indonéské a nizozemské kořeny po matce, která pochází z Bali v Indonésii. Jeho prarodiče Hertog a Hester byli zabiti ve vyhlazovacím táboře Sobibor během Holokaustu. Jeden čas mluvil plynule nizozemsky (jeho starší sourozenci se v Nizozemsku narodili). Později se jeho rodiče rozvedli. Jeho matka mu dělala manažerku, už v 5 letech začal s modelingem. Jako dítě se objevil v reklamě na sušenky Oreo a v reklamě na produkty k seriálu \"Šmoulové\". Navštěvoval střední školu Hart High School.", "Do povědomí publika se dostal s rolí Zacka Morrise v televizním komediálním seriálu \"Saved by the Bell\", který vysílala stanice NBC během let 1989–1993. Roli si zopakovala ve spin-offech seriálu \" a Konečně zazvonilo, nová třída.\" V roce 1996 si zahrál v televizním filmu \"She Cried No\". V roce 1998 si zahrál ve filmu \"Mrtvý na univerzitě\" a získal roli v televizním dramatu \"Hyperion Bay\", který se vysílal pouze jednu sezónu. V roce 2001 si zahrál s Marisol Nicholas ve filmu \"Princezna a námořník\". Od roku 2001 do roku 2005 hrál detektiva Johna Clarka v seriálu stanice ABC \"Policie New York\". Poté co seriál skončil byl obsazen do seriálu \"První prezidentka,\" který se vysílal pouze jednu sérii. Vedlejší roli Jerryho Kellermana získal v seriálu \"Raising the Bar\", který měl premiéru 1. září 2008 na stanici TNT. V říjnu 2009 si zahrál v mimo-broadwayském hry Theresy Rebeck \"The Understudy\" se společností The Roundabout Theatre Company. Hra se v New Yorku hrála do 17. letna 2010. V březnu 2010 začal natáčet seriál \"Franklin a Bash\". Seriál měl premiéru 1. června 2011. Seriál byl zrušen po čtyřech sériích. Jako Mitch se objevil v seriálu stanice NBC \"Popravdě řečeno\". V únoru 2016 byl obsazen do role Mike Lawsona, týmové kapitána, ve foxovském dramatu \"Vysněná meta\", který měl premiéru 22. září 2016.", "V době kdy hrál v seriálu Saved by the Bell, chodil se třemi herečkami ze seriálu Lark Voorhies, Tiffani Thiessen a Elizabeth Berkley. V roce 1996 se oženil s bývalou modelkou Lisou Ann Russell. Spolu mají dvě děti: syna Michaela Charlese(narozený 2004) a dceru Avu Lorenn (narozena 2006). Po čtrnácti letech se rozvedli. V srpnu 2011 se zasnoubil s Catrionou McGinn. Vzali se 28. července 2012 ve vinárně v Santa Ynez v Kalifornii. Spolu mají syna Dekkera (narozen 2013) a dceru Lachlyn (narozena 2015)." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Typy a dostupnost.", "Použití.", "Jídla a nápoje.", "Složení.", "Světová produkce." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Slovo \"kardamom\" pochází z latinského \"cardamomum\", což je latinská varianta řeckého (\"kardamomon\"), složenina (\"kardamon\"), \"řeřicha\" + (\"amomon\"), což je pravděpodobně název typu indické rostliny (koření). Nejstarší ověřená forma slova κάρδαμον vyjadřující \"řeřichu\" je z micénské řečtiny \"ka-da-mi-ja\" v seznamu ochucovadel na tabulkách \"Koření\" nalezených uvnitř pálácových archivů v Domě sfing v Mycénách. Moderní rodové jméno \"Elettaria\" je derivací lokálního názvu pro zelený kardamom. Kořen \"ēlam\" se nachází ve všech drávidských jazycích - kannadsky \"elakki\" (), telugsky \"elakulu\" (), tamilsky \"elakkáj\" () a malajálamsky \"elakkáj\" (). Druhá část \"káj\" znamená \"semeno\" nebo \"ovoce\". Region Málábár měl historicky obchodní vazby a byl prominentní oblastí pěstování kardamomu. Příbuzný kořen je také přítomný v hindském \"ilájčí\" (), bengálském \"ælači\" () a pandžábském \"ilaič\" () \"zelený kardamom\". V sindhštině se nazývá (ڦوٽا). V sanskrtu je znám jako \"ela\" () nebo \"ellka\" (). V marathi se obvykle používá \"vélčí\" () nebo \"véldóda\" (). Na Srí Lance je rostlina známá jako \"Enasal\" v sinhálštině.", "Existují dva hlavní typy kardamomu: Tyto dva typy kardamomu, and, byly rozlišeny již ve 4. stol. př. n. l. řeckým otcem botaniky Theofrastem. On a jeho zdroje věděli, že obě variety jsou původem výhradně z Indie.", "Obě formy kardamomu se používají jako dochucovadla a kuchyňské koření jak do jídel, tak do nápojů, a jako léčivo. Zelený kardamom (\"Elettaria cardamomum\") se používá jako koření, žvýkací koření a k léčení; může se také kouřit.", "Zelený kardamom je jedno z nejdražších koření na světě (v přepočtu na váhu), ale stačí ho jen malé množství k vytvoření chutě. Nejlépe se skladuje uvnitř lusku, protože jakmile jsou semínka obnažena nebo namleta, rychle ztrácí svou chuť. Mletí lusků a semen dohromady snižuje jak kvalitu, tak cenu. Pro recepty, které vyžadují celé kardamomové lusky, se obvykle používá množství 10 semínek, což odpovídá 11⁄2 čajové lžičky mletého kardamomu. Jedná se také o obvyklou ingredienci v indickém vaření. Často se také používá při pečení v severských zemích, zejména ve Švédsku a Finsku, kde se používá v tradičních sladkých pokrmech, jako je Julský chléb \"Julekake\", švédský \"kardemummabullar\" bochánek a finský sladký chléb \"pulla\". Na středním východě se používá prášek ze zeleného kardamomu jako koření pro sladká jídla, stejně jako tradiční ochucovadlo kávy a čaje. Kardamom je používán pro širokou škálu pikantních jídel. V některých zemích středního východu se někdy mele káva a kardamom v dřevěném moždíři nazývaném \"mihbaj\", a vaří se společně na pánvi,'mehmas' nad dřevem či plynem, a taková směs obsahuje až 40 % kardamomu. V Asii jsou oba druhy kardamomu široce používané jak ve sladkých, tak pikantních jídlech, zejména na jihu. Oba jsou častými součástmi kořenících směsí, jako je indická či nepálská masala či thajské kari. Zelený kardamom je často používán v tradičních indických sladkostech a v \"masala chai\" (kořeněný čaj). Oba jsou také často používány jako příloha v rýži basmati a jiných jídlech. Samostatná semínka se občas žvýkají a jsou používána v podstatě stejným způsobem jako žvýkačka. To používá cukrovinkový obr Wrigley; jeho balení žvýkačky Eclipse Breeze Exotic Mint říká, že produkt obsahuje \"kardamom k neutralizaci nejvytrvalejšího odéru dechu\". Také je obsažen v džinu a bylinných čajích.", "Obsah esenciálního oleje v semenech výrazně závisí na podmínkách skladování, ale může být až do výše 8 %. V oleji se nachází α-terpineol 45%, myrcen 27%, limonen 8%, menthon 6%, β-felandren 3%, 1,8-cineol 2%, sabinen 2% a heptan 2%. Jiné zdroje uvádí hlavní složky 1,8-cineol (20 až 50%) a α-terpinylacetát (30%), dále sabinen, limonen (2 až 14%), a borneol. V semenech kulatého kardamomu z Jávy (\"A. kepulaga\") je obsah esenciálního oleje nižší (2 - 4 %) a olej obsahuje převážně 1,8-cineol (až 70%) a β-pinen (16%); dále α-pinen, α-terpineol a humulen.", "Do počátku 21. století se Guatemala stala největším producentem kardamomu na světě, s průměrným ročním výnosem mezi 25 000 a 29 000 tunami. Rostlina zde byla představena roku 1914 Oscarem Majusem Kloefferem, německým pěstitelem kávy. Indie, bývalý největší producent, od roku 2000 druhý na světě vyrábějící kolem 15 000 tun ročně. Stoupající poptávka od osmdesátých let 20. století, zejména z Číny, jak po \"A. villosum\" tak \"A. tsao-ko\" byla uspokojována farmáři žijícími ve vyšších nadmořských výškách v určitých oblastech Číny, Laosu a Vietnamu, lidmi obvykle izolovanými od mnoha jiných trhů. Z pěstění kardamomu získávali důležité přijmy. Nepál byl dříve největším světovým producentem kardamomu velkého." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Střelnice." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ředitelem a zakladatelem závodu je Lubor Novák. Šéfem statistiky je každoročně Wieslaw Geno Sioda (Polsko). První závod se uskutečnil v červnu 2008. Celkově bylo zaregistrováno 590 střelců, kteří odstříleli celkem 30 situací. Druhý závod již s názvem CZ Extreme Euro Open proběhl v roce 2009. Zaregistrovalo se 617 střelců, pro které bylo připraveno 30 situací. V roce 2010 byl třetí ročník závodu, na který se registrovalo 625 střelců. Postaveno bylo 32 situací. Pro první tři ročníky byl rangemaster Barry Bollard (Spojené království). Čtvrtý ročník se uskutečnil až v roce 2012. Registrovalo se 635 střelců, kteří stříleli 32 situací. Pro tento ročník byl rangemaster Zoran Stamenkovic (Srbsko). V roce 2013 se na Extreme Euro Open registrovalo 796 střelců, kteří stříleli na 30 situacích. Od tohoto ročníku je rangemaster Johann Kurz (Německo). Na šestý ročník v roce 2014 se přihlásilo 946 střelců a rozhodčích a stejně jako v dalších letech stříleli na 30 situacích. V roce 2015 bylo přihlášeno 1017 střelců. V pořadí osmý a zatím poslední závod byl v červnu 2016. Do něhož se registrovalo 1047 střelců a rozhodčích ze 47 států světa.", "Střelnice Hodonice je situována 12 kilometrů jihovýchodně od Znojma. Střelnici vlastní Klub IPSC Znojmo. Střelnice je více než 550 metrů dlouhá a je jednou z největších venkovních střelnic v Evropě. Komplex bývalé pískovny byl přestavěn v devadesátých letech na střelnici s 28 boxy. Nachází se zde parkoviště pro více jak 100 aut, budova pro statistiku, sanitární zařízení, prostor pro CHRONO a SA. Střelnice je využívána pro firemní akce, tréninky a výuku střelby. Kromě závodu EEO se zde konají další střelecké akce: Mistrovství ČR v pušce nebo Superliga ČR." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Ohrožení.", "Pěstování." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Nepenthes burbidgeae\" je endemickým druhem Národního parku Kinabalu, roste na horách Kinabalu a Tambuyukon (například na plošině Márai Parai). Nejčastěji uváděná nadmořská výška hovoří 1200 až 1800 m n. m. Roste převážně v mlžných či horských lesích na ultramafických půdách, v exponovanějších oblastech často v blízkosti keřů \"Leptospermum javanicum\" a někdy i v bambusových lesích. Roste rovněž v blízkosti jiných láčkovek druhů \"Nepenthes edwardsiana\", \"Nepenthes rajah\" a \"Nepenthes tentaculata\", z nichž se všemi hybridizuje. Nejvýznamnějším hybridem je \"N. burbidgeae × N. rajah\" popsána jako \"N. × alisaputrana\".", "\"Nepenthes burbidgeae\" je druh plazivé rostliny, jejíž stonek může měřit až 15 metrů a dosahuje tloušťky okolo 18 mm. Listy jsou světlezelené. Jsou kožovité a velké až 40 cm na délku a 10 cm na šířku. Z listů vyrůstají láčky, jež mají bělorůžové zbarvení, jejich vnitřek je bílý, někdy rovněž poset růžovými skvrnami. Rostlina vytváří dva typy láček naplněných trávicí tekutinou, horní a spodní. Spodní láčky jsou velké asi 25 cm a široké asi 10 cm. Obústí měří až 3 cm na šířku a je lemováno malými zuby. Víčko měří asi 8 cm a brání napršení do rostliny a zředění tekutin uvnitř láčky. Horní láčky vypadají podobně jako spodní, ale jsou menší; měří okolo 13 cm na výšku a 7 cm na šířku. Na láčky rostlina přilákává drobné bezobratlé (mravencovití), kteří jsou přilákáni nektarem a barvou rostliny na hladké obústí, ze kterého spadnou do láčky a útopí se v trávicí tekutině. Uvnitř láček těchto rostlin mimo to také žije řada zvířat, jimž toto prostředí nevadí, například jeden druh pavouka, \"Misumenops nepenthicola\". \"Nepenthes burbidgeae\" je dvoudomá rostlina a začne kvést až po vytvoření horních láček. Květenstvím je hrozen, roste na stonku o délce okolo 25 cm. Opylování obstarávají dvoukřídlí a noční motýli, kteří jsou na květy přilákávání vůní nektaru. Plody zrají okolo 3 měsíců, poté se z nich uvolní 100 až 500 semen rozptylovaných větrem.", "Druh \"Nepenthes burbidgeae\" je ohrožen nelegálním sběrem a ztrátou přirozeného prostředí následkem kácení lesů a vysazování plantáží namísto nich. Rovněž jev El Niño, jenž nastal mezi lety 1997 až 1998, způsobil velký pokles populací láčkovek. Způsobil sucha a požáry v Národním parku Kinabalu. Mezinárodní svaz ochrany přírody tento druh hodnotí jako ohrožený, je zařazen rovněž do přílohy II Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin. Všechny populace se vyskytují v národním parku Kinabalu, chráněné jsou rovněž v takzvané \"Nepenthes Garden\" v oblasti Mesilau.", "\"Nepenthes burbidgeae\" je tolerantní k různým teplotám i složení půdy; odolá teplotám od 9 do 41 °C. Noční teploty by však měly dosahovat pod 18 °C, jinak rostliny rostou pomaleji. Optimální teploty pro dobrý růst jsou 20 až 29 °C ve dne a 12 až 16 °C v noci. pH půdy by mělo dosahovat 4,8 až 5,5. Úroveň světla závisí na zdroji: například sluneční světlo by mělo mít intenzitu 8 100 až 11 000 lx, halogenidová výbojka 6 500−9 100 lx a zářivka 5 400−7 300 lx. Rostlinu lze pěstovat i za snížených světelných podmínek, avšak láčkovky mají světlejší zbarvení." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Ekologie.", "Popis.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Druh pochází z Evropy, ze široké oblastí od Pyrenejského poloostrova až po střed evropské části Ruska, včetně Malé Asie. Postupně byl zavlečen do zemí Skandinávie i na sever Britských ostrovů, do Východní Asie, Severní a Jižní Ameriky, na jih Afriky, do Austrálie i na Nový Zéland. V Česku se vyskytuje poměrně často v pásmu od nížin až do nadmořské výšky 800 m a spíše v teplejších místech. Často se do přírody dostává zplaněním ze zahrad a parků, kde bývá pěstován. Za původní jsou považované populace na Moravě a ve východních a severních Čechách, na zbytku území ČR se pravděpodobně jedná o zplanělé populace.", "Nejlépe roste na polostinných až stinných místech, kde je vlhká a na živiny bohatá půda. Dobře se mu daří v podrostu křovin nebo ve světlých listnatých či smíšených lesích, méně již v jehličnatých. Prospívají mu půdy zásadité až neutrální, v kyselých chřadne. Je již od středověku pěstován v zahradách a parcích jako půdokryvná rostlina, odkud se dostává do volné přírody.", "Vytrvalý, stálezelený, plazivý polokeř vysoký 5 až 20 cm. Z uzlin plazivého, až 80 cm dlouhého oddenku vyrůstají trsy lodyh. Neplodné lodyhy jsou poléhavé, snadno koření a bývají dlouhé až 100 cm, květonosné lodyhy rostou vzpřímeně nebo vystoupavě do délky nejvýše 20 cm. Listy s krátkými řapíky vyrůstají vstřícně, jsou neopadavé a bývají dlouhé 1,5 až 4,5 cm. Jejich lysé, kožovité čepele jsou vejčité až kopinaté, u báze zúžené, svrchu leskle tmavozelené, naspodu žlutozelené a mají výraznou střední žilku. Květy rostou na koncích větviček jednotlivě, jsou velké 2 až 3 cm, jasně modré až fialově modré, vzácně i fialové nebo bílé a mají stopky 2 až 3 cm dlouhé. Pětičetný kalich je do čtvrtiny až poloviny rozeklaný a jeho cípy jsou lysé. Srostloplátečná, nálevkovitá koruna s ploše rozloženým okrajem má pět šikmo postavených obvejčitých plátků. V květu je pět volných tyčinek s prohnutými nitkami částečně přirostlými ke koruně a nesoucí intorzní prašníky skloněné přímo nad bliznu. Dva svrchní semeníky mají společnou čnělku rozšířenou v terčovitou bliznu s chomáčem chloupků, které zabrání pylu vysypanému z prašníků dostat se na vlastní bliznu. Na spodu semeníků jsou dvě žluté nektarové žlázky, ke kterým přilétá opylující hmyz. Kvetou v březnu až červnu, na zastíněných místech však málokdy. Ploidie druhu je 2n = 46. Plod je vztyčené podlouhlé souplodí dvou ve švech pukajících měchýřků velkých 1,5 až 2 cm. Obsahují dvě až tři hnědá, válcovitá, bradavičnatá semena, která s oblibou rozšiřují mravenci. Rostliny se však obvykle množí vegetativně, v kultuře se dělí řízkováním nebo odřezáváním zakořeněných lodyh.", "Barvínek menší vytváří husté zelené koberce a na jaře navíc, na světlých místech s výživnou půdou, přináší množství výrazných květů, je proto oblíbenou nenáročnou okrasnou rostlinou. Snáší dobře znečištěné ovzduší a netrpí škůdci. Jsou vyšlechtěné kultivary s pestrým listy i s různou velikostí a barvou květů (modré, bílé, červené). Rostlina byla v minulosti používaná jako léčivá. Sbíranou částí byla nať (Herba vincae), která obsahuje mnohé speciální alkaloidy (např. vincamin), saponiny, třísloviny, pektiny, hořčiny a kyselinu flavonovou a ursolovou. Nálev z drogy se používal ke snížení krevního tlaku, proti zánětu sliznice, k zastavení vnitřního krvácení a potlačení kašle. V současnosti se zkoumá její využití k léčbě leukemie a rakoviny. Vzhledem k obsaženým látkám je rostlina považována pro lidi za lehce toxickou, je opomíjena i zvířaty." ] }

{ "title": [ "Ochrana před explozí a ohněm.", "Škoda na vegetaci.", "Škoda na zvířatech.", "Emise skleníkových plynů." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Čistý zemní plyn je bezbarvý i bez zápachu a je složen primárně z metanu. Nepříjemný zápach v podobě přidaných plynů je běžně přidáván právě za účelem usnadnění nalezení úniků. Tento zápach může být vnímán jako zápach shnilých vejcí anebo zápach skunka. Lidé, kteří detekují tento zápach, musí opustit oblast a zdržet se užívání otevřeného ohně anebo používání elektrického vybavení, aby snížili riziko výbuchu. Jako následek přijetí zákona \"Pipeline Safety Improvement Act\" (orientačně přeložitelné jako \"zákon o zvýšení bezpečnosti dálkového potrubí\") v roce 2012 začalo být vyžadováno po společnostech dodávajících zemní plyn provádění pravidelných bezpečnostních kontrol. Plynové společnosti musí kontrolovat plynoměry a vstupní plynové potrubí do budov.", "I úniky plynu, které jsou malé na to, aby způsobili škodu v podobě exploze se stále mohou dotknout vegetace. Může totiž zabránit růstu stromů či zahubit již existující. V některých případech může unikající plyn vystoupat až třicet metrů k zasaženému stromu.", "Malá zvířata a ptáci jsou více citlivá na toxické plyny (zejména methan a oxid uhelnatý). Dříve si horníci s sebou brali do dolu kanárky právě kvůli získání varování, pokud se začnou shromažďovat nebezpečné plyny v dole. Kanárka totiž tyto plyny zabijí dříve než horníka a tím dají horníkovi varování, aby okamžitě opustil šachtu.", "Metan, primární složka zemního plynu, je až stodvacetkrát účinnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Proto únik nespáleného zemního plynu produkuje mnohem silnější efekt, než oxid uhličitý, který by byl uvolněn v případě správného spálení plynu." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Popis.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Nepenthes macfarlanei\" roste v Malajsii, obývá její východní pohoří v oblastech Kelantan, Malaka, Pahang, Perak, Selangor a Terengganu. K životu dává přednost stinným prostranstvím na horských hřebenech, jako podrost preferuje mechy. Je to vysokohorský druh; lze ji najít v nadmořské výšce 900 až 2 100 m n. m.", "\"Nepenthes macfarlanei\" je plazivka, její šlahouny mohou dosáhnout výšky až 3 m. Listy tohoto druhu rostou na zemi, mají kožovitý povrch. Z nich vyrůstají láčky zeleného zbarvení s červenohnědými skvrnami, na zploštělém obústí okolo láčky rostou zuby. Láčky mohou dosahovat délky až dvacet pět centimetrů a rostlina do nich lapá kořist, kterou tvoří drobní bezobratlí. Nejprve ji přiláká barvou a vůní nektaru a jakmile si potenciální kořist stoupne na voskovité obústí, spadne do láčky naplněné trávicí tekutinou, utone a je rozložena trávicími enzymy. Zředění tekutiny při dešti brání víčko, které je zespoda pokryto krátkými bílými štětinami. \"Nepenthes macfarlanei\" je dvoudomá rostlina. Mezi opylovače patří například dvoukřídlí nebo mravenci. Plod se vyvíjí asi tři měsíce a vyprodukuje okolo 500 semen velkých asi 12 mm.", "\"Nepenthes macfarlanei\" je dle Mezinárodního svazu ochrany přírody hodnocena jako málo dotčený druh, populace se počítá v desítkách tisíců. Nebezpečí způsobuje ničení přirozeného prostředí rostliny, stejně tak jako ilegální sběr rostlin z volné přírody, přestože je \"N. macfarlanei\" zapsána na Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin, příloha II. Snižování populací ve volné přírodě následkem sběru může výrazně snížit metoda \"In vitro\", výroba umělých klonů z tkáňové kultury, která je u tohoto druhu prováděna. Mimoto tato rostlina roste v chráněných krajinných oblastech." ] }

{ "title": [ "Parlamentní opozice.", "Opozice Borise Jelcina.", "Neparlamentní opozice.", "Opozice Vladimira Putina.", "Aktivity proti opozici.", "Podpora ruské opozice v zahraničí." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Za prezidentství Borise Jelcina postupoval prezident a ruská vláda vůči opozici mimořádně násilně. Během ústavní krize roku 1993 nechala vláda rozstřílet opozici v parlamentu, Státní dumě, z tanků, přičemž zahynuly podle vládních zdrojů 142, podle opozičních mnohem více lidí.", "", "Během politického období spojeného s osobou Vladimira Putina se objevily protivládní kampaně a iniciativy kritizující jeho politiku. Kampaň Pochod nesouhlasících z let 2006 až 2008 kritizovala například změny v ústavě, kampaň Putin musí odejít kritizuje obecně celý koncept demokracie vedené jednou osobou. Proti politice Vladimira Putina aktivně vystupuje právník Alexej Navalnyj. Rusko vede uvnitř země i v zahraničí mezinárodní informační kampaň, kterou se snaží podpořit svoje cíle a svůj úhel pohledu. Vůdce exilové opozice Garry Kasparov byl v říjnu 2016 přesvědčen, že dnešní Rusko je diktaturou jednoho muže, který vyvolává rasistickou fašistickou ideologii, útočí na sousední země, anektuje území, může zabíjet oponenty a který dokonce zahájil genocidu krymských Tatarů. Snaží se vytvořit iluzi silného státu, který dokáže porazit kohokoliv, včetně amerického prezidenta, jen aby skryl to, že jeho režim začíná ztrácet sílu. Kritici viní Putinův režim utlačování svobody projevu, zákony omezující opoziční strany a odmítání jejich registrace na Ministerstvu spravedlnosti, cenzuru v hlavních masmédiích a naopak propagandu v těch státních. Například podle historika a liberálního politika Vladimíra Ryžkova bylo za poslední čtyři roky (2007–2011) z totožných \"formálních důvodů\" odmítnuto všech 9 politických stran napříč politickým spektrem. Velkým tématem je také svoboda projevu. Podle pozorovatelů z World Freedom Index je Rusko, podobně jako Čína, blíže autoritářskému, nežli demokratickému režimu. (Freedom Index do svého porovnání zahrnuje politická a občanská práva a svobody). Reportéři se shodli na tom, že v parlamentních volbách 2016 sice měli občané lepší možnost ovlivnit výsledky voleb (než ve volbách dřívějších), nicméně i podle nezávislého monitorovacího střediska Golos je jejich počet stále vysoký. Předsedkyně ruské ústřední volební komise Ella Pamfilova původně tvrdila, že není důvod anulovat výsledky, po uzavření volebních místností ale uznala, že hlasování nebylo zcela v pořádku a v některých volebních místnostech se potvrdily zprávy o podvodech. Během dne tak přece došlo ke zrušení voleb v několika okrscích, kde byly kamerami dosvědčeny manipulace. Volby nebyly uznány kvůli podvodům ve třech okrscích v Nižněnovgorodské, Rostovské a Bělgorodské oblasti. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě uvedla, že byly volby poznamenané mnoha nesrovnalostmi a voliči neměli dostatek volebních možností. Rusové na znamení nesouhlasu s manipulováním voleb nosili bílé stuhy po vzoru Oranžové revoluce na Ukrajině, revoluce růží v Gruzii, a tulipánové revoluce v Kyrgyzstánu.", "Za výtržnictví v pravoslavném chrámu motivované náboženskou nenávistí byly vězněny členky skupiny Pussy Riot, které zahrály na neohlášené nepovolené akci v katedrále Krista Spasitele píseň „Bohorodičko, vyžeň Putina.“ Tuto skupinu také podpořil se zašitými ústy ruský umělec a kritik režimu Pjotr Pavlenskij. Ochranou lidských práv se v Rusku zabývá několik neziskových organizací, z nichž nejznámější je Memorial. Toto hnutí v minulosti například vystupovalo proti zadržování opozičních aktivistů během demonstrací proti tehdejšímu premiérovi Vladimirovi Putinovi. V roce 2015 podalo ruské ministerstvo spravedlnosti návrh na jeho zrušení kvůli porušování zákonů včetně ústavy, ale Nejvyšší soud žádost zamítl. V listopadu 2016 moskevské úřady na několik dní zapečetili sídlo pobočky organizace Amnesty International, která mimo jiné kritizuje Rusko za porušování lidských práv při jeho náletech v Sýrii. Jako důvod bylo uvedeno pozdní placení nájemného, což organizace rozhodně odmítla. Podle regionálního ředitele organizace pro Evropu to může mít souvislost s omezováním občanské společnosti v Rusku v posledních letech, ale také s byrokratickým zmatkem nebo s nějakým jiným zájmem v rámci města. Mezi aktivisty, kteří během svého působení proti vládě zemřeli a u jejichž smrti se někdy spekuluje o možném politickém motivu, patří Boris Němcov, novinářka opozičního deníku Novaja gazeta Anna Politkovská, ve vězení zavražděný právník Sergej Magnitskij, nebo Alexandr Litviněnko. Od doby smrti Politkovské se podle mínění redaktorů České televize prostor pro nezávislá média v Rusku ještě zmenšil a novináři se obávají represí. Podle hnutí Memorial bylo v zemi v roce 2015 asi 50 politických vězňů, o rok později už 102 a do Komise pro veřejný dohled byli dosazeni lidi státních silových složek.", "Václav Havel, který v 90. letech podporoval režim prezidenta Jelcina (včetně událostí roku 1993), se po roce 2000 postavil na stranu některých opozičních skupin a začal varovat před autoritářskými tendencemi nových ruských vládců a nedodržováním lidských práv. Havlovy portréty se tak objevují například na protivládních demonstracích. Mezi úzkou skupinou lidí z opozice jsou známa také jeho absurdní dramata." ] }

{ "title": [ "Život a dílo." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Gowland nasnímal více než tisíc fotografií pro titulní strany různých magazínů. Většinou fotografoval glamour snímky ženských modelek ale často také portréty celebrit. Pracoval například pro časopisy Rolling Stones, Playboy nebo Modern Photography. Stal se známým pro své sestavování fotoaparátů a příslušenství pro své fotografie hvězd či plakátů s odhalenými modelkami. Je považován za jednoho ze zakladatelů tvorby plakátů s odhalenými modelkami (tzv. pinup) a v 50. a 60. letech 20. století byl jedním z hlavních a nejznámějších představitelů tohoto fotografického směru. Na konci 50. let 20. století sestrojil kameru Gowlandflex se dvěma objektivy. Tuto kameru později používali i jiní fotografové, například Annie Leibovitz a Yousuf Karsh. Sám Gowland vyrobil a prodal okolo 1 500 speciálních fotoaparátů. Gowland vyrostl v rámci filmového prostředí, kde se v dětství naučil osvětlovat a taktéž zde získal své první modely. Oba jeho rodiče, otec Gibson Gowland a matka Sylvia Andrew, byli herci. Sám Peter Gowland hrál ve svém mládí v nejméně 12 filmech, ovšem v nevýznamných rolích. V malé roli vystupuje také ve filmu Občan Kane. Na konci a krátce po druhé světové válce pracoval jako fotograf a fotolaborant ve službách amerického letectva v Německu. Gowland sám, respektive jeho pojetí fotografií, byly příčinou neúspěchu americké lékařské knihy \"The Anatomical Basis of Medical Practice\" (Anatomické základy lékařské praxe), která vyšla v roce 1971 a obsahovala Gowlandovy fotografie povrchu lidských těl. Vydání této knihy profesorů R. Fredericka Beckera, Jamese S. W. Wilsona a Johna A. Gehweilera vyvolalo skandál a bojkot jejího prodeje ze strany feministického hnutí, neboť fotografie byly nafoceny ve stylu glamour. Peter Gowland je autorem zhruba sto tisíc fotonegativů a 26 knih fotografií nebo instruktážních knih o fotografování. Byl ženat s Alicí Adams, která mu po celý život pomáhala v jeho podnikání. Zajímavostí je, že jejich první milenecká schůzka se uskutečnila 7. prosince 1941, v den útoku na Pearl Harbor. V rámci manželství se jim narodily dvě dcery. Zemřel ve věku 93 let ve svém rodném státě Kalifornie ve Spojených státech amerických." ] }

{ "title": [ "Vyjmutí z kontextu.", "Právo na vlastnictví.", "Otázka výzkumu." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Při práci archeologa je nutné, aby byly pozůstatky zachované v kontextu, ve kterém se dostaly pod zem. Nejde jen o geologickou vrstvu, ve které byl předmět nalezen, ale také přesnou lokaci, kde ležel. Díky nejmodernějším metodám jako je užívání vysoce senzitivních magnetických rámů je možné lokalizovat kovový předmět až s přesností na milimetry. V období kolonialismu byla řada historických předmětů převezením do Evropy značně znehodnocena, historii už vyjmutí z kontextu znemožnilo například studium Elginových mramorů. Mezi hledači kovů - \"detektoráři\" se uplatňuje \"pravidlo 40 centimetrů\" - tedy pravidlo, že by hledač kovů neměl za žádných okolností vykopávat předměty ukryté hlouběji, než je 40 centimetrů. V současné právní úpravě existuje řada zákonů, které přivlastňování si nalezených předmětu zakazují. Přesto, práva detektorů kovů jsou stále předmětem diskuse. Mnoho hledačů ale volí legální cestu a spolupracuje na archeologických nalezištích s archeology. Někteří archeologové ale raději detektoráře na naleziště nepřizvou a rozhodnou se pro šetrnější výzkum.", "Široké téma představuje kontrola a vlastnictví archeologických nálezů, v minulosti totiž byly používány jako nástroj propagandy a ospravedlnění válečných zločinů. Známým příkladem je Hitlerova skupina archeologů, kteří měli ve Střední Evropě hledat důkazy bájné árijské civilizace. Mezi další otázky patří například, zdali by měly být pozůstatky hloubeny ze země (a tím narušovány). V tomto ohledu nový přístup proráží například archeopark Pavlov, kde návštěvníci mohou památky vidět přímo v původních místech nálezu. Možnost studia bez narušování do značné míry otevírají nové metody archeologie jako je letecký laserový sken.", "V současnosti většina zákoníků vyspělých zemí stanovuje právo na výzkum výhradně vědcům ze země naleziště. Kvůli tomu byla například poloha pravěkého muže Ötziho letecky zjišťována a byl následně zkoumán v Bolzanu. Součástí vědeckého konsensu je také to, že by měly být historické předměty uchovávány pro budoucí generace (viz například debata o PPG 16). Mnohokrát v historii protestovali místní obyvatelé v evropských zásahy do historických prostor jako do \"posvátných\", to je případ například výzkumů v Aztéckých chrámech v Latinské Americe či v Egyptských pyramidách. Někteří místní také například pronásledovali Tima Whita při jeho výzkumech v Etiopii, kde se snažil najít předchůdce moderních lidí. Pro výzkumné účely platí často pro nakládání s ostatky výjimky z právních regulací. Zákon však také zohledňuje různé náboženské pohledy nutností důstojného zacházení při pitvě a pohřbnické činnosti. V ČR od roku 2002 platí pro vlastnictví lidských ostatků speciální právní úprava zakazující konzervovat nebo balzamovat lidské pozůstatky osoby, která v době úmrtí byla nakažena jednou z vybraných nemocí." ] }

{ "title": [ "Vznik a vývoj.", "Operační nasazení.", "Specifikace (Letord Let.1)." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Letord 1 začal vznikat v dubnu 1916 na základě požadavku Francouzské armády na nový letoun kategorie A.3 (\"triplace corps d'armée\", třímístný letoun určený pro průzkum na úrovni armádního sboru). Ve spolupráci mezi armádní \"Section téchnique de l'aéronautique\" a společností Letord vznikl rozměrný dvouplošník se záporným stupněním křídel a horním křídle o větším rozpětí, poháněný dvěma motory Hispano-Suiza 8A umístěnými na dolním křídle. Pevný podvozek byl ostruhového typu, se zdvojenými koly hlavního podvozku umístěnými pod motorovými gondolami, a s pomocnou podvozkovou nohou s jedním kolem umístěnou na přídi, jejíž rolí mělo být zabránění převrácení letadla na nos při vzletu a přistání na nezpevněných polních letištích. Posádka se skládala z pilota, jehož kokpit se nacházel v prostoru pod odtokovou hranou horního křídla, a dvou pozorovatelů-střelců, z nichž jeden seděl za pilotem, a druhý ve stanovišti na přídi trupu, a obsluhujících buď jednoduchý nebo zdvojený kulomet Lewis ráže 7,7 mm na oběžných okruzích. Letoun mohl také nést až 136 kg pum. Pozdějším vývojem vznikly varianty Letord 2, Letord 4 a Letord 5, lišící se zejména instalovanými pohonnými jednotkami. Počet vyrobených exemplářů typu není přesně znám, ale odhaduje se na 250-300 kusů.", "Letouny Letord se na frontě objevily v roce 1917, a ve výzbroji letek vybavených průzkumnými letouny kratšího doletu, například Dorand AR, Farman MF.11 a MF.40, Salmson 2, Sopwith Strutter a SPAD S.XI, doplňovaly ve třech až čtyřech kusech jejich hlavní výzbroj. Třímístné průzkumné Letordy se tak objevily ve výzbroji letek MF 2, C 4, F 8, C 9, C 10, C 16, SPA-Bi 20, C 30, C 39, SAL 40, C 53, AR 58, AR 59, C 61, F 72, SAL 122, MF 211, R 209, SOP 214, SOP 219, SOP 221, SOP 223, SOP 227, SOP 231 a SOP 237. Kromě dálkové průzkumné role plnily někdy i funkci stíhacího doprovodu slaběji vyzbrojených průzkumných letounů, a byly nasazovány i k bombardování. V listopadu 1917 bylo na západní frontě aktivních 121 kusů typu, ale poté začal jejich počet klesat, a není pravděpodobné, že by vydržely v prvoliniové službě až do konce války. Jedinou letkou Francouzského armádního letectva, jejíž výzbroj se plně skládala z průzkumných Letordů, byla LET 46, vzniklá v březnu 1917 z letky R 46, předtím vyzbrojené Caudrony R.4, a operující postupně v podřízenosti 3., 6., 4. a 8. armády. Po přezbrojení typem Caudron R.11 v únoru 1918 se její označení změnilo zpět na R 46. V menším množství se tyto letouny objevily i u jednotek Francouzského námořního letectva, které je ale do výzbroje ve větším rozsahu nezařadilo.", "Údaje podle publikace \"French Aircraft of the First World War\"" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Války místní mafie.", "Venkovská architektura.", "Doprava.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejstarší historie městečka je spjata s obdobím arabské expanze na Sicílii a okupace ostrova Araby v 9. - 11. století. Arabové toto místo nazývali \"Al-Gudran\", stejně, jako nedaleké jezero. Ve 14. století z vlády aragonských panovníků na Sicílii, se městečko rozvíjelo. V 16. století založil místní šlechtic Annibale Valguarnera nové město Godrano o něco níže, než bylo původní sídlo, a tato nová osada se stala jádrem dnešního Godrana. Město má šachovnicový půdorys, odpovídající charakteru pozdější výstavby v 18. století. Po zemětřesení, k němuž došlo v povodí řeky Belice v roce 1967, prošlo centrum města revitalizací a přestavbou, během níž byly zbořeny některé starší objekty.", "Život v Godranu byl od roku 1921 poznamenán sporem příslušníků dvou rodin - Barbaccia a Lorello - o ovládnutí místních pastvin, zasahujících do někdejšího královského lesa \"Bosco della Ficuzza\". Jednalo se o území, na kterém byl ukrýván a porážen kradený dobytek. Uvádí se, že z těchto zdrojů pocházela více než polovina masa, spotřebovaného v Palermu. Vraždění, doprovázející tyto spory, pokračovalo až do druhé poloviny 20. století. Za období od roku 1921 do roku 1959, kdy byli konkurenční mafií zavražděni bratři Percorariové ve věku 19 a 10 let, bylo na území Godrana spácháno 60 závažných trestných činů, z toho 40 vražd příslušníků rodin Barbaccia a Lorello. Ještě v 80. letech 20. století byly vyšetřovány a souzeny některé další trestné činy příslušníků godranské mafie.", "Vznik zajímavých staveb v okolí Godrana souvisí s historii loveckého zámku Bourbonů a klimatických lázní v sousední Ficuzze. Mezi tyto stavby patří například \"La Peschiera dei Borboni\" poblíž přírodní rezervace Gorgo del Drago či horská chata \"Alpe Cucco\", původně lesovna v bourbonské honitbě, jak dokládá mapa z roku 1849. Tato chata nyní slouží pro ubytování návštěvníků Roccy Busambry a přilehlé přírodní rezervace. V údolí říčky Frattiny jsou zbytky starých mlýnů, dochovaly se též některé původní mlýnské kameny. V některých lokalitách se lze nalézt také pozůstatky pecí na pálení vápna, které zde existovaly již v 16. století. Od roku 1884 mělo Godrano železniční spojení s Palermem. Na úzkorozchodné železniční trati Palermo - Corleone - San Carlo byl ukončen provoz v roce 1959 a drážní těleso bylo později přebudováno na cyklostezku, která zpřístupňuje nejzajímavější partie přírodní rezervace mezi Ficuzzou a Godranem.", "Po zrušení železniční tratě jedinou formou veřejné dopravy jsou autobusové linky sicilské regionální společnosti AST. Godranem prochází místní komunikace, která je spojnicí mezi silnicemi vyšší třídy, jež vedou na sever do 40 km vzdáleného Palerma či na druhé straně směrem na jihovýchod do vzdálenějších regionů Sicílie.", "Sýr Caciocavallo Godranese Godranští se pyšní svým sýrem \"Il Caciocavallo Godranese\", kterému přezdívají \" \"fiore a quattro facce\"\" (\"květina čtyř tváří\" či \"květina čtyř podob\"). Základem sýra, který je registrován jako tradiční sicilský produkt, je kvalitní mléko, produkované kravami, volně se pasoucími v okolní divoké přírodě. Tento sýr je vyvážen do řady zemí světa. Mezi ceněné produkty místního zemědělství patří též salám, vyráběný z oslího masa. John Travolta Z Godrana pocházel dědeček amerického herce, zpěváka a tanečníka Johna Travolty Salvatore Travolta. Film The Brotherhood Historie místní mafie inspirovala americké tvůrce k natočení filmu \"The Brotherhood\" (\"Bratrství\"). Film s Kirkem Douglasem a Irene Papas v hlavních rolích natočil v roce 1968 režisér Martin Ritt." ] }

{ "title": [ "Dějiny rodu.", "Thomas Pitt a diamant Regent.", "William Pitt starší a mladší.", "Šlechtické tituly v rodině Pittů.", "Rodová sídla.", "Odkaz Pittů v geografickém názvosloví." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Rodina Pittů se připomíná přibližně od 14. století, v nejstarších dobách se uvádějí také pod jmény \"Pitts\" nebo \"Pyte\". Členové rodu jsou doloženi jako vojáci a obchodníci, do šlechtického stavu byl poprvé povýšen William Pitt (1559–1635), který zasedal v Dolní sněmovně a působil u královského dvora.", "Thomas Pitt (1653–1726) od mládí působil ve Východoindické společnosti a byl také dlouholetým členem Dolní sněmovny. V letech 1698–1709 byl guvernérem v Madrasu, kde od indického obchodníka zakoupil v roce 1702 diamant nalezený krátce předtím v dolech u řeky Krišna. Thomasův syn Robert Pitt (1680–1727) převezl diamant do Londýna ukrytý v botě. Po vybroušení do dnešní podoby se Pittové snažili prodat diamant různým panovnickým rodům, až nakonec v roce 1717 jej za 135 000 liber koupil francouzský regent Filip Orleánský pro krále Ludvíka XV. Od té doby nese diamant jméno Regent, stal se součástí francouzských korunovačních klenotů a nyní je uložen v Louvru. Prodej diamantu Regent umožnil Thomasu Pittovi zakoupit pozemky v Cornwallu a Berkshire.", "V 17. a 18. století zasedalo v Dolní sněmovně celkem 25 Pittů, řada z nich zastávala i nižší státní úřady, hodnosti v armádě a posty ve správě kolonií. Mezi nejvýznamnější aristokracii Velké Británie pozvedl rodinu William Pitt starší (1708–1778), syn výše uvedeného Roberta Pitta. Od mládí vynikal jako řečník na půdě Dolní sněmovny a zastával řadu vládních funkcí. I když nikdy nebyl ministerským předsedou, v letech 1766–1768 jako lord strážce tajné pečeti měl takový vliv, že v literatuře se často uvádí jako premiér. Jeho syn William Pitt mladší (1759–1806) byl v britské historii druhým nejdéle úřadujícím premiérem (1783–1801 a 1804–1806).", "Prvním peerem z rodu Pittů se stal Thomas Pitt mladší (1688–1729), syn madraského guvernéra Thomase Pitta. Sňatkem se spříznil s rodem Ridgewayů, jemuž náležel titul hrabat z Londonderry. Po vymření Ridgewayů se v roce 1726 stal Thomas Pitt hrabětem z Londonderry (titul platil pouze pro Irsko, takže s ním nebylo spojeno členství ve Sněmovně lordů). William Pitt starší byl v roce 1766 povýšen na hraběte z Chathamu. Jeho synovec Thomas Pitt (1736–1793), dlouholetý poslanec, vstoupil do Sněmovny lordů v roce 1784 jako baron z Camelfordu. Jejich vzdálený příbuzný, diplomat a poslanec George Pitt (1721–1803), získal v roce 1776 titul barona Riverse. Všechny čtyři tituly zanikly v rodině Pittů během 18. a 19. století, posledním Pittem v Anglii byl John Pitt, 2. hrabě z Chathamu (1756–1835).", "Nejvýznamnějším sídlem v majetku Pittů byl zámek \"Stratfield Saye House\" v hrabství Hampshire. Zdejší panství koupil v roce 1629 poslanec Edward Pitt (1592–1643) za 4800 liber. Jeho otec William (1559–1635) hned v roce 1630 přistoupil k přestavbě zámku. I když byl zámek upravován ještě v 19. století, do současných rozměrů jej nechal přestavět George Pitt, 1. baron Rivers (1721–1803) v 70. letech 18. století, tehdy také vznikl park. V roce 1817 prodali Pittové zámek státu a jako národní dar byl pak věnován maršálu Wellingtonovi, hrdinovi napoleonských válek. Druhým významným majetkem rodu byl zámek \"Boconnoc House\" v Cornwallu. Zdejší panství koupil v roce 1717 madraský guvernér Thomas Pitt a krátce nato nechal zámek přestavět do současné podoby, Pittům patřil Boconnoc House až do roku 1834. William Pitt starší sídlil ve městě Hayes (nyní součást Velkého Londýna), ale od roku 1766 vlastnil také venkovský dům \"Burton Pynsent House\" v hrabství Somerset (toto sídlo musel v roce 1805 prodat jeho syn 2. hrabě z Chathamu kvůli dluhům). Dalším Pittům patřila menší venkovská sídla v různých částech Anglie, například \"Crows Hall\" (Suffolk), \"Forty Hall\" (Middlesex) nebo \"Soldon Manor\" (Devon), vlastnili též nemovitosti v Londýně.", "V souvislosti se zámořskými objevy a osidlováním nových kolonií byla po významných členech rodu Pittů pojmenována řada lokalit v různých částech světa. Jméno Williama Pitta staršího nesou města Pittsburgh a Pittsfield ve Spojených státech a další menší obce v severní Americe, dále správní celky Pitt Couny a Chatham County v Severní Karolíně. Po Williamu Pittovi mladším byla pojmenována řada ulic v Kanadě a Austrálii. Jméno jeho staršího bratra, hraběte z Chathamu, nesou Chathamovy ostrovy v Tichém oceánu." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Marie se narodila jako dcera Alfonse z Moliny a Mayor Alfonso de Menezes. Jejími prarodiči z otcovy strany byli Alfons IX. Leónský a Berenguela Kastilská. V roce 1282 se provdala za svého bratránka Sancha, syna Alfonse X., přestože výjimka pro sňatek mezi příbuznými nebyla dříve udělena. Po smrti Alfonse X. se stala královnou Kastilie a Leónu a byla korunována spolu se svým manželem v Toledské katedrále. I když byl pár nucen oddělit se od Říma a ostatních, Sancho byl rozhodnut svou manželku ctít a přenesl na ni mnoho povinností, včetně regentství za jejich syna po své smrti. Sanchova vláda netrvala dlouho, zemřel v roce 1295. Po smrti Sancha IV. se stal králem jeho desetiletý syn Ferdinand IV. Sancho určil Marii za jedinou vladařku, byla však nucena dělit se o moc se Sanchovým strýcem, Jindřichem Kastilským, mladším bratrem Alfonse X. Ferdinandova vláda byla napadána koalicí, která zahrnovala jeho strýce, infanta Jana, jeho bratrance infanty de la Cerda (syny Ferdinanda de la Cerda, nejstaršího syna Alfonse X.), jakož i Jakuba II. Aragonského a Dinise I. Portugalského. Manželským spojenectvím, dary v podobě území a chytré politiky, byla Marie schopna dovést Ferdinandovy nároky k vítězství, ačkoli to nebylo snadné. Marie sestavila svou vlastní koalici, opírající se o kastilské kortesy, které potvrdily její autoritu, a pohráváním si s mocným rodem Haro proti rodu Lara, který podporoval opozici. Občanská válka pokračovala několik let, a Mariin spoluregent byl často spíše protivníkem, než obráncem nároků svého prasynovce. Kolem roku 1300 se začala aliance proti Ferdinandovi IV. hroutit, protože jeden z jeho úhlavních nepřátel, Juan Núñez de Lara, byl zajat a později se s mladým králem usmířil. Portugalsko se vrátilo ke spojenectví s Ferdinandem s příslibem sňatku portugalské princezny Konstancie s mladým kastilským králem. Mariino vítězství se zdálo být zpečetěno v roce 1301, když papež Bonifác VIII. konečně vydal bulu, kterou legitimoval její manželství a její potomky. Nakonec už jen Aragonie podporovala nároky na trůn Alfonsa de la Cerda a jeho bratra. I aragonská podpora však skončila smlouvou mezi Aragonií a Kastilií o několik let poději. Marie z Moliny zemřela v roce 1321 ve Valladolidu." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Obsahové látky.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Žlutnice jsou jednoleté ojíněné byliny se vstřícnými, jednoduchými, přisedlými listy. Květy jsou žluté, pravidelné, rostoucí jednotlivě nebo uspořádané v chudých květenstvích. Kalich je hluboce členěný do 6 až 12 úzkých laloků. Koruna je kolovitá, s krátkou a nafouklou korunní trubkou a 6 až 12 laloky. Tyčinek je 6 až 12. Semeník obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Čnělka je dlouhá, úzká, zakončená dvoulaločnou bliznou. Plodem je přehrádkosečná tobolka obklopená vytrvalým okvětím, až k bázi pukající 2 chlopněmi. Plody obsahují mnoho drobných semen s drsným povrchem.", "Rod žlutnice zahrnuje 4 druhy. Je rozšířen od západní Evropy, Kanárských ostrovů a Středomoří včetně severní Afriky přes Malou Asii po Krym, Kavkaz a Írán. Centrum rozšíření je ve Středomoří. V jižní Evropě rostou všechny 4 druhy. Největší areál rozšíření má žlutnice prorostlá. Žlutnice prorostlá byla zavlečena do Austrálie. V České republice se žádný druh žlutnice nevyskytuje. Na jihozápadním Slovensku roste vzácně jako kriticky ohrožený druh žlutice špičatá, jejíž výskyt v Podunajské a Záhorské nížině představuje severní okraj areálu druhu.", "Žlutnice prorostlá obsahuje asi 3 % sekoiridoidního glukosidu, gentiopikrosidu. Tato hořká látka je obsažena i v nati zeměžluče a hořců. Z glykosidů jsou dále obsaženy např. swertiamarin a swerosid. Dále jsou obsaženy xanthony, flavonoidy aj.", "Rod \"Blackstonia\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Chironieae\" a subtribu \"Chironiinae\". Nejblíže příbuzným rodem je monotypický rod \"Ixanthus\", jehož jediný zástupce je endemitem Kanárských ostrovů.", "Žlutnice není udávána ze žádné české botanické zahrady." ] }

{ "title": [ "Text písně.", "Pivodův text.", "Původní text." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Jsem Moravan — toť chlouba má, kdo, rcete, otčinu mou zná? Kdo zná ten požehnaný kraj, ten utěšený zemský ráj? Ó Moravo — ty vlasti má, tys země moje přemilá! Zde Rostislav, zde Svatopluk mé drahé mluvy střehli zvuk. Zde posvátný konával děj na Velehradě Metoděj. Ó Moravo, ó vlasti má, tys dávnou slávou věnčená! Zde Olomúc, kde Jaroslav byl potřel Tatar vrahóv dav; zde Moravan vždy k boji stál, když ve zbraň volal jeho král! Ó Moravo, ó vlasti má, tys krví otců svěcená! Zde každý kraj má nový div — zde dobrodružný lid je živ. Ten miluje svou Moravu a dbá o její oslavu. Jsem Moravan, k tomu se znám a za vlast statek, život dám!", "Moravan jsem — to je má slast, kdo znáte moji krásnou vlast? K té já se srdcem vroucím znám, pro ni rád statek, život dám? Ó Moravo — ó vlasti má, tys drahých předků otčina! Zde Rostislav, zde Svatopluk mé drahé mluvy střehli zvuk. Zde první konal svatý děj na Velehradě Methoděj. Ó Moravo — ó vlasti má! Velehrad tvůj září znova! Zde Hostýn náš, zde Olomouc, kde zlomena zlých Tatar moc. Zde s Moravany český lev, pro svobodu proléval krev. Ó Moravo, ó vlasti má! Krví praotců svěcená! Zde Macocha, zde divů kraj, zde brněnský se pyšní háj. Zde obilí bohatý zdroj, zde Hanáků malebný kroj. Ó Moravo, ó vlasti má! Ty's vší krásou požehnaná." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Frazery jsou dvouleté až vytrvalé byliny s jednoduchým vzpřímeným stonkem. Listy jsou u některých druhů pouze v přízemní růžici, u jiných je olistěný i stonek. Listy jsou jednoduché, celistvé, kopinaté až lžicovité, přisedlé nebo řapíkaté, vstřícné nebo přeslenité. Žilnatina je zpeřená nebo tvořená několika souběžnými žilkami. Květy jsou uspořádány ve vrcholičnatých květenstvích. Kalich je členěný do 4 úzkých laloků. Koruna je většinou bílo-zelená s tmavou kresbou, kolovitá, s korunní trubkou a 4 cípy. Tyčinky jsou 4, přirostlé na bázi krátké korunní trubky. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje jedinou komůrku. Blizna je dvouklaná. Plodem je tobolka s mnoha semeny, obklopená vytrvalým okvětím. U některých druhů jsou semena křídlatá.", "Rod frazera zahrnuje (v současném pojetí) 14 druhů a je rozšířen v Severní Americe. Převážná většina druhů se vyskytuje v západní polovině USA. Největší areál má druh \"Frasera speciosa\", rozšířený téměř v celé západní polovině USA a přesahující i do severního Mexika, a \"Frasera caroliniensis\" ve východní polovině USA s přesahem do kanadské provincie Ontario. Zbývající druhy jsou svým výskytem omezeny na západní polovinu USA.", "Rod \"Frasera\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Gentianeae\" a subtribu \"Swertiinae\". Podle výsledků molekulárních studií se jedná o monofyletický taxon. Někteří taxonomové řadili rod \"Frasera\" jako samostatnou sekci do rodu kropenáč (\"Swertia\"), který se naopak ukazuje jako taxon silně parafyletický a čeká na taxonomickou revizi. Oba rody jsou morfologicky jen slabě odlišitelné. Čnělka je u většiny druhů \"Frasera\" delší než u rodu \"Swertia\" a květy jsou čtyřčetné, zatímco u \"Swertia\" převažují pětičetné květy.", "Čerstvý kořen frazery byl v minulosti doporučován jako projímadlo a emetikum, sušený jako tonikum, antiseptikum a proti střevním parazitům." ] }

{ "title": [ "Děj knihy.", "Podobná díla." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Děj se odehrává ve dvou časových rovinách, jednak v současnosti a jednak v dávné minulosti na konci křídového období. Vše začíná pokusy v univerzitní laboratoři gravitonové fyziky, kde se náhle začnou objevovat brouci a rostliny, přenesené odkudsi z dávné minulosti. Ke konzultaci je potom dvojicí fyziků přizván paleontolog Julian Whitney. K nechtěné \"translokaci\" dojde následně ve chvíli, kdy se v laboratorním zařízení nacházejí lidé a čtyři z nich spolu se psem a přeříznutým torzem mrtvého muže jsou přeneseni do minulosti vzdálené 65 milionů let. Paleontolog Julian Whitney s doktorem fyziky Shankerem, japonsko-americkou fyzičkou Yariko Miyakarovou a psem Hildou pak musí urazit celých 1000 mil (asi 1600 km) pravěkou divočinou v rámci ekosystémů souvrství Hell Creek, aby měli šanci na záchranu a přenesení zpět do současnosti. Přitom se setkávají s často velmi nebezpečnou místní faunou, a to včetně dinosaurů rodu \"Triceratops\", \"Troodon\", \"Edmontosaurus\", \"Ankylosaurus\" nebo \"Tyrannosaurus\". Nesetkají se tu ale pouze s dinosaury, nýbrž i se záhadným člověkem Carlem, který zde žije a pracuje na své malé \"farmě\", kde pěstuje rostliny a chová mírumilovné dinosaury jako dobytek. Whitney a dvojice fyziků se při nešťastné události rozdělí a paleontolog potom sám spolu s Carlem směřuje ke vzdáleným horám na západě. V patách jim jde i obří tyranosauří samice Corla, která je zvyklá dostávat od Carla příděly masa. Trojice cestovatelů časem se nakonec opět setká, ale Carl je při noční bouřce zabit Corlou, když se snaží chránit ostatní. Je pohřben v jeskyních, kde leží i jeho předkové. Trojice lidí ze současnosti ke svému úžasu zjišťuje, že Carl byl nejspíš jejich potomkem ve třetí nebo čtvrté generaci, protože při přenosu časem bylo jejich vlastní já přeneseno i do mírně vzdálenější minulosti (zhruba o sto let). Návrat do budoucnosti jim umožní výskyt ve správný čas na tom správném místě - zpět se ale přenesou jen Whitney s Miyakarovou, doktor Shanker s bolavou nohou nestihne doběhnout k perimetru přenosu včas. Spolu se svým vlčákem Hildou tak musí zůstat v druhohorách až do smrti.", "Podobnými literárními díly jsou například román \"Červený raptor\" amerického paleontologa Roberta T. Bakkera z roku 1995 (česky vyšlo roku 2000) nebo česká kniha \"Poslední dny dinosaurů\" popularizátora vědy Vladimíra Sochy z roku 2016. Kniha částečně vycházela z odkazu románu \"Jurský park\"." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce.", "První skupina.", "Druhá skupina.", "Operační služba." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Celkem bylo postaveno šest tankerů této třídy. První čtyři jednotky postavily britské loděnice Harland & Wolff v Belfastu a Swan Hunter & Wigham Richardson ve Wallsendu. Roku 1953 byly založeny kýly prvních tří tankerů a stavba čtvrtého byla objednána. Tato první trojice dosloužila v průběhu 70. let 20. století a zmíněný čtvrtý kus byl předán Austrálii jako HMAS \"Supply\". Později byly u loděnicě Hawthorne Leslie v Hebburnu objednány ještě dva vylepšené tankery \"Tidespring\" a \"Tidepool\", jejichž trupy byly na vodu spuštěny roku 1962. Tato plavidla pomohla nahradit vyřazované tankery třídy \"Wave\". Jednotky třídy \"Tide\":", "", "Plavidla měla zesílený trup umožňující operace v severských oblastech. Nesla lodní a letecké palivo, maziva a omezené množství dalších zásob, které předávalo pět zásobovacích stanic. Tři na levoboku sloužily primárně zásobování letadlových lodí a další dvě byly na pravoboku. Obrannou výzbroj tvořilo šest 40mm kanónů Bofors. Pohonný systém tvořily tři kotle Babcock and Wilcox a dvě převodové turbíny Parmetrada o výkonu 15 000 shp, pohánějící jeden lodní šroub. Nejvyšší rychlost dosahovala 17 uzlů. Dosah byl 8500 námořních mil při 13 uzlech.", "Poslední pár se lišil větším výtlakem a instalací modernějšího zásobovacího vybavení. Byl vybaven přistávací plochou a hangárem pro dva vrtulníky Westland Wessex. Nová byla rovněž dílna a garáž pro vozidla, kam bylo v případě potřeby možné uložit třetí vrtulník. Pohonný systém byl rovněž upraven, plavidla měla pouze dva kotle Foster Wheeler.", "Tankery \"Tidespring\" a \"Tidepool\" byly roku 1982 nasazeny ve falklandské válce. \"Tidespring\" se podílel na znovuobsazení Jižní Georgie, kam přepravil 42 příslušníků Commandos. Plavidlo následně sloužilo k ubytování argentinských válečných zajatců." ] }

{ "title": [ "Registrované partnerství.", "Stejnopohlavní manželství.", "Referendum.", "Rozhodnutí Soudního dvora EU (2018).", "Veřejné mínění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "V letech 2008 a 2009 zahájila LGBT organizace Iniciatíva Inakosť veřejnou kampaň za legalizaci tzv. životního partnerství (\"Životné partnerstvo\") pro páry stejného pohlaví. V lednu 2008 proběhla schůze mezi LGBT aktivisty a slovenským premiérem Dušanem Čaplovičem ohledně návrhu. Po celý rok 2008 podnikla Iniciatíva Inakosť nespočet veřejných diskusí na téma registrovaného partnerství. Největším podporovatelem registrovaného partnerství je Strana zelených. V březnu 2012 oznámila Sloboda a Solidarita svůj záměr předložit návrh zákona o registrovaném partnerství. 23. srpna téhož se tento návrh projednával v parlamentu. Pokud by prošel, získaly by homosexuální páry veškerá práva a povinnosti vyplývající z manželství, včetně vyživovací povinnosti, dědických práv, přístupu ke zdravotním informacím a právu na pozůstalostní důchod. Jedinou výjimku by tvořila otázka osvojování dětí. 19. září oznámila vládnoucí strana SMER – sociálna demokracia, že registrované partnerství nepodpoří. Národní rada následně návrh zamítla v poměru hlasů 14:94. V srpnu 2017 slíbila poslankyně Lucia Ďuriš Nicholsonová (SaS), že znovu předloží návrh zákona o registrovaném partnerství Národní radě. 11. prosince 2017 se setkal slovenský prezident Andrej Kiska s představiteli Iniciativy Inakosť a vyzval k dalším diskuzím ohledně práv homosexuálních párů. Ten samý den řekla opoziční strana SaS, že se znovu pokusí prosadit zákon o registrovaném partnerství. Opoziční Sas předložila návrh zákona o registrovaném partnerství Národní radě SR v červenci 2018. Nová legislativa by homosexuálním i heterosexuálním párům garantovala některá práva a povinnosti vyplývající z manželství, zejména v oblasti dědictví a informování o zdravotním stavu druhého partnera. Parlament by se jím měl začít zabývat v září.", "V lednu 2014 předložilo Kresťanskodemokratické hnutie návrh přijetí nového ústavního zákona, který by zakazoval manželství osob stejného pohlaví. V únoru 2014 oznámil ministr kultury Marek Maďarič, že je dostačná podpora u poslanců většinové strany SMER - Sociálna demokracia, a že ústavní definice heterosexuálního manželství zřejmě projde. 40 opozičních poslanců zpracovalo návrh ústavního zákona nepřipouštějícího stejnopohlavní manželství Národní radě Slovenské republiky. Slovenský premiér Robert Fico v reakci na toto řekl: „Smer podpoří návrh změny ústavy předložený opozicí, což se výrazně odrazí v našem právním řádu“. Návrh zákona o zákazu stejnopohlavního manželství byl přijat v poměru 103:5 hlasům. Nový zákon výrazně zkomplikuje potenciální budoucí přijímání zákonů legalizujících stejnopohlavní soužití s důvodem jejich neústavnosti. V červnu 2014 prošla změna ústavy v poměru hlasů 102:15. Slovensko se takto zařadilo po bok zemí, jejichž ústava vymezuje manželství jako svazek muže a ženy – Polsko, Maďarsko, Ukrajina atd.", "V prosinci 2013 vypsala konzervativní občanská iniciativa „Aliancia za rodinu“ petici za ústavní definici manželství jako svazku muže a ženy. Kromě toho vyžadovala vypsání referenda ve věci několika dalších kulturně-etických otázek. Požadovala zákaz osvojování dětí páry stejného pohlaví a zákaz sexuální výchovy na školách. Rovněž navrhovali, aby jakémukoli jinému soužití mimo manželství nebyla přiznána zvláštní ochrana, která po změně ústavy má náležet pouze manželství, zejména uznání, registrace či jeho evidování před veřejnou autoritou a možnosti osvojení dítěte druhým manželem rodiče. Aktivisté z Aliancie za rodinu dále silně zkritizovali švédskou firmu vyrábějící nábytek Ikea za fotografii lesbické rodiny v jejich propačních materiálech. K srpnu 2014 získala Aliancia za rodinu přes 400 tisíc podpisů za vypsání referenda obsahujícího následující čtyři otázky: \"1. Souhlasíte s tím, aby se manželstvím nemohlo nazývat žádné jiné soužití osob kromě svazku mezi jedním mužem a jednou ženou?\" \"2. Souhlasíte s tím, aby párům nebo skupinám osob stejného pohlaví nebylo umožněno osvojení (adopce) dětí a jejich následná výchova?\" \"3. Souhlasíte s tím, aby žádnému jinému soužití osob mimo manželství nebyla přiznána zvláštní ochrana, práva a povinnosti, které jsou právními normami k 1. březnu 2014 přiznány pouze manželství a manželům - zejména uznání, registrace či evidování jako životního společenství před veřejnou autoritou, možnost osvojení dítěte druhým manželem rodiče?\" \"4. Souhlasíte s tím, aby školy nemohly vyžadovat účast dětí na vyučování v oblasti sexuálního chování či eutanazie, pokud jejich rodiče nebo děti samy nesouhlasí s obsahem vyučování?\" Slovenský prezident Andrej Kiska tyto otázky postoupil k přezkoumání Ústavním soudem. V říjnu 2014 vyhodnotil Ústavní soud třetí otázku referenda jako neústavní. Slovenské referendum o rodině tedy v den svého konání 7. února 2015 obsahovalo pouze tři zbylé otázky. Valná většina zúčastněných všechny tři otázky podpořila, avšak vzhledem k nízké účasti bylo referendum prohlášeno za neplatné.", "5. června 2018 rozhodl Soudní dvůr EU, že všechny členské země, které nelegalizovaly homosexuální sňatky (včetně Řecka), jsou povinné uznávat taková manželství uzavřená v těch státech EU, kde už jsou legální, a garantovat tak stejnopohlavním manželům občanů EU právo trvalého pobytu. Soud zároveň připomenul, že všechny členské země mají právo se samy rozhodnout, zda do svého právního řádu zavedou manželství párů stejného pohlaví s tím, že ale nesmí porušovat princip volného pohybu občanů EU a jejich manželů bez ohledu na pohlaví. Z hlediska EU je slovo manžel vnímáno v souladu se soudním rozhodnutím jako genderově neutrální. Ministerstvo vnitra oznámilo, že rozhodnutí neprodleně zakomponuje do slovenského právního řádu. Rozhodnutí Soudního dvora EU se setkalo s kladným přijetím ze strany Mezinárodní gay a lesbické asociace (ILGA) a dalších lidskoprávních skupin. Naopak nesouhlas s ním vyjádřila slovenská katolická církev.", "V posledních několika letech se postoj Slováků k homosexuálním párům mění k lepšímu. Podle statistiky z r. 2009 podporuje registrované partnerství 45 % Slováků a 41 % je proti a 14 % nemá jednoznačný názor. Podpora konkrétním právům je mnohem vyšší. 56 % respondentů podporuje právo homosexuálních párů na společné vlastnictví, 72 % na přístup k informacím o zdravotním stavu partnera a 71 % pracovní volno na pohřeb partnera." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní soužití.", "Registrované partnerství.", "Stejnopohlavní manželství.", "Adopce a rodičovská práva.", "Ochrana před diskriminací.", "Změna pohlaví.", "Sexuální výchova.", "Životní podmínky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Historický právní aspekt mužské homosexuality byl následující: „Anglosaské právo kriminalizující sodomii nezahrnovalo ustanovení o nesouhlasu či odporu pasivního účastníka. Reflektovalo pouhý formální nesouhlas s homosexualitou a činil obě strany vinnými ze spáchání trestného činu.“ Záznamy o trestních opatřeních jsou na rozdíl od utrechtských procesů limitovány. Nelze s jistotou říci, zda je tomu tak z důvodu nedostatku usvědčených pachatelů, nezájmu o takové praktiky či nedohledatelných dokumentů. Baron David Hume citujíc záznamy o dvojnásobném procesu v r. 1570 a dalším v r. 1630 řekl následující: „Trestný čin sodomie je pouze dvakrát zmíněný v našich dokumentech. Tehdy se používalo termínu sodomie. Všechny takové procesy končily trestem smrti.“ Podle dalšího záznamu z roku 1832 měl být muž usvědčený ze dvou trestných činů sodomie z devíti odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Jiné údaje pojednávají o ustanovení speciální komise pro případ Gavin Bell v r. 1645. V r. 1967 podpořil britský parlament přijetí nového zákona o sexuálních zločinech, který zčásti dekriminalizoval homosexuální pohlavní styk v Anglii a Walesu. Ve Skotsku byla homosexualita dekriminalizována až v r. 1980 na stejném základě jako nový zákon o sexuálních zločinech - novelou skotského trestního zákona. Sekci 2A zakazující podporu homosexuality zrušilo Skotsko ihned v prvních dvou letech existence skotského parlamentu s odvoláním se na „etický kodex“ veřejného života. V červnu 2018 přijal skotský parlament zákon o rehabilitaci (\"Historical Sexual Offences (Pardons and Disregards) Act 2018\") všech mužů usvědčených ze sexuálních styků s jinými muži před zrušením zákonů proti homosexualitě. Nová právní úprava se vztahuje jak na žijící, tak i zemřelé osoby. Ačkoliv je nová legislativa spíše symbolická, mohou díky ní všichni, kteří mají záznam v trestním rejstříku pro praktikování homosexuality, požádat o výmaz, a být tak opět oficiálně bezúhonní. Využít tohoto práva lze prostřednictvím příslušného skotského ministerstva, které na žádost odstraní veškeré veřejně přístupné informace o odsouzené osobě, na níž se nově nahlíží, jako by daný trestný čin nikdy nespáchala.", "", "Po přijetí zákona o registrovaném partnerství (2004) britským parlamentem získaly skotské homosexuální páry možnost uzavírat registrované partnerství. Registrované partnerství dává stejnopohlavním párům většinu (ale ne všechna) práv a povinností vyplývajících z občanského sňatku. Registrovaní partneři mají stejná majetková práva jako manželé, včetně osvobození od dědické daně, rovného přístupu k sociálnímu zabezpečení a důchodovým benefitům, jakož i rodičovské odpovědnosti k dítěti partnera, včetně povinnosti se přiměřeným způsobem podílet na jeho výchově, právu stavby, životnímu pojištění, statusu blízké osoby při návštěvě v nemocnici atd. Rozvod partnerství je pouze formálním procesem. Legalizace stejnopohlavního manželství přinesla do skotských registrovaných partnerství několik pozoruhodných novinek. Ještě než se skotská vláda definitivně rozhodla, zda podpoří či nepodpoří přeměnu registrovaných partnerství na manželství, představila následující zásady: Od listopadu 2015 lze jakékoli registrované partnerství uzavřené na území Spojeného království, včetně Skotska a Severního Irska, přeměnit na manželství bez nutnosti předchozího rozvodu partnerství.", "Stejnopohlavní manželství bylo ve Skotsku legalizované a první obřad se konal 31. prosince 2014. Zákon dává náboženským organizacím a oddávajícím svobodu rozhodování, zda budou oddávat stejnopohlavní páry, či nikoliv. Čili legalizace stejnopohlavních sňatků neodepřela náboženským organizacím právo na uplatňování svých klerikálních zásad. 25. července 2012 oznámila skotská vláda svůj záměr legalizovat stejnopohlavní manželství. K tomuto kroku se odhodlala i přes odpor Skotské církve a Katolické církve Skotska. Navzdory podpoře tehdejšího prvního ministra prohlásila jeho zástupkyně a současná předsedkyně Skotské národní strany Nicola Sturgeonová, že církev nebude nucena k oddávání stejnopohlavních párů. Po fázi konzultace obdrželi ministři přes 19 000 vyjádření ze strany veřejnosti. 27. června 2013 zpracovala skotská vláda návrh novely zákona o manželství a registrovaném partnerství (Skotsko). 4. února 2014 zahájil skotský parlament dokončil třetí čtení návrhu a zahájil finální hlasování ohledně přijetí zákona o manželství osob stejného pohlaví. Nový zákon byl přijat v poměru hlasů 108:15. 12. března 2014 jej schválila královna. Britský parlament obecně přijímá veškeré nezbytné změny zákonů, aby dosáhnul ustanovení vyplývajících ze zákona o rovnosti (2010). I přesto ale ctí právo církevních obcí a náboženských představitelů na výhradu svědomí a s ním související rozhodování, zda oddávat na své půdě stejnopohlavní páry, či nikoliv, podle skotského vzoru. První skotská homosexuální svatba se konala 31. prosince 2014. Již předtím byla stávající registrovaná partnerství počínaje od 16. prosince 2014 přeměňována na manželství. V červnu 2017 rozhodla Skotská episkopální církev, že homosexuální páry budou moci uzavírat manželství podle církevního kanonického práva. Tato změna se týká pouze episkopálních církví operujících ve Skotsku, nikoliv ostatních církví nebo denominací. V květnu 2018 rozhodla generální synoda Skotské církve v poměru hlasů 345:170 o zřízení výboru, který se bude zabývat otázkou stejnopohlavního manželství. Finální rozhodnutí na tuto právní otázku by měla vydat v roce 2020.", "S účinností od 28. září 2009 smějí homosexuální páry ve Skotsku osvojovat děti. Tu samou dobu vešel v účinnost \"Zákon o péči o děti (Skotsko) 2009 (Looked After Children (Scotland) Regulations 2009)\" umožňující homosexuálním párům mít rovný status pěstounů s ostatními páry. Právní pozice týkající se spolurodičovství v situace, kdy homosexuální muž/gay pár daruje lesbickému páru spermie je následující. Po změnách implementovaných \"zákonem o embryích a umělém oplodnění (2008)\" se vychází z presumpce rodičovství homosexuálního protějšku oplodněné ženy. Pokud žije lesbický pár v partnerství nebo manželství a nechá se uměle oplodnit od muže, má možnost se rozhodnout, zda rodičovská práva a povinnosti připadnou na partnerku/manželku oplodněné ženy, anebo poskytovatele spermie. Altruistické náhradní mateřství je ve Spojeném království legální, tedy i ve Skotsku. Zákon přistupuje ke gay párům využívajícím institutu náhradního mateřství obdobně jako k heterosexuálním párům a odkazuje je v těchto věcech k relevantním soudům, které rozhodují o jménu dítěte v rodném listě a jeho rodičích a poručnících.", "Ustanovení zákona o rovnosti (2010) přijatým britským parlamentem se vztahují i na skotský právní řád. Po implementaci zákona se respektuje probíhající změna pohlaví, manželství, registrované partnerství, pohlaví a sexuální orientace jako diskriminační důvod. Zákon zakazuje diskriminaci, harašment a pronásledování kohokoli, koho lze definovat jako skupinu jmenovanou v tomto zákoně. V r. 2009 přijal skotský parlament zákon zvyšující trestní sazbu v případě trestného činu spáchaného z motivu jiné sexuální orientace, nebo genderové identity oběti.", "Podle zákona o změně pohlaví (\"Gender Recognition Act 2004\") mohou ve Skotsku translidé procházet úřední změnou pohlaví. V r. 2018 oznámila skotská vláda, že plánuje zahájit politické a odborné diskuze na téma právního uznávání nebinárního genderu v úředních dokumentech a snížení věku způsobilosti k tranzici na 16 let.", "Skotská národní strana ve svém manifestu z r. 2016 vyjádřila jasnou podporu včlenění sexuální výchovy do školních osnov, včetně seminářů o rovnosti pro pedagogické pracovníky, jejichž součástí jsou i LGBT témata. V listopadu 2018 řekla skotská vláda, že se LGBT-inkluzivní vzdělávání stane součástí rámcových vzdělávacích programů. Tento krok byl uvítán skotskými LGBT aktivisty, kteří se odvolávali na studii, podle níž 9 z 10 LGBT Skotů zažívá na škole homofobní šikanu, přičemž se 27 % z nich pokusilo o sebevraždu.", "Postoje skotské veřejnosti k příslušníkům LGBT komunity se v posledních desetiletích razantně změnily. V 80. letech bylo zdejší společenské klima jedním z nejextrémnějších, nejhomofobnějších, nejnepřátelštějších a otevřeně antipatických vůči příslušníkům sexuálních menšin. Z tohoto důvodu byli LGBT jednotlivci zpravidla nuceni žít v utajení, přestěhovat se do Anglie, nebo v některých případech i spáchat sebevraždu. Navzdory těmto tendencím se ve Skotsku zrodilo několik malých LGBT sociálních a politických skupin, které začaly požadovat zrušení sekce 2A (\"Section 2A\") zakazující „podporu homosexuality“. K tomu došlo v roce 2000 navzdory silné opozici. Začátkem 21. století se skotská společnost začala stávat stále více akceptující. V r. 2004 byl přijat zákon umožňující translidem úřední změnu pohlaví. Registrované partnerství bylo legalizováno v r. 2005, plná adopční práva homosexuálních párů v r. 2009 a homosexuální sňatky v r. 2014. V současnosti je Skotsko považováno za jednu z nejvíc LGBT-friendly zemí na světě. Podíl na výrazné změně skotské veřejnosti k akceptaci homosexuálních vztahů a LGBT minority lze připsat hlavně médiím. Podle průzkumu Scottish Social Attitudes (SSA) si v r. 2000 pouze 29 % Skotů myslelo, že homosexuální vztahy nejsou nikdy špatné. V roce 2015 s tím souhlasilo už 59 % respondentů. V r. 2014 vyjádřilo v průzkumu stejné agentury 68 % Skotů podporu stejnopohlavnímu manželství. 17 % bylo proti. Větší podporu 83 % vyjádřily mladší ročníky v porovnání s věkovou skupinou 65 a více let, z níž bylo pro homosexuální sňatky pouze 44 %. Podporu také vyjádřilo víc žen (72 %), než mužů. Co se týče náboženského vyznání, tak tam byla větší podpora znát mezi ateisty a osobami bez vyznání (81 %), než mezi katolíky (60 %), nebo protestanty (59 %). V r. 2016 vedly většinu skotských politických stran otevřeně LGBT osoby: Skotští konzervativci – Ruth Davidsonová, Skotská strana práce – Kezia Dugdaleová, Skotská zelená strana – Patrick Harvie a Skotská organizace Strany nezávislosti Spojeného království – David Coburn. Glasgow a Edinburgh mají velmi bohatou LGBT scénu s velkým množstvím gay barů, klubů, hospod a restaurací. Menší města jako Aberdeen, Stirling a Dundee taktéž hostí několik LGBT událostí. Pride Glasgow, každoroční průvod hrdosti se pravidelně koná každé léto, a je považován za největší LGBT událost ve Skotsku s účastí 50 tisíc lidí. Edinburgský Pride Scotia se koná každý rok v červnu a jeho nedílnou součástí je taktéž pochod městem." ] }

{ "title": [ "Kariéra.", "Po kariéře." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "S atletikou začínal v Trenčíně pod vedením trenéra Gibaly, v roce 1959 pokračoval v Porubě u trenéra Františka Klusala a v roce 1964 přešel do Vítkovic k Rudolfu Chovancovi. Během vojny v letech 1965-1967 působil v Banské Bystrici, odkud se vrátil zpět do Vítkovic a jejichž barvy hájil až do roku 1974. V roce 1972 přešel k trenérovi Oto Svrškovi, pod jehož vedením dosáhl největších úspěchů. V roce 1973 získal titul halového mistra Československa v národním rekordu 7,7 s, což mu zajistilo účast na halovém mistrovství Evropy a zvítězil na Československé univerziádě v univerzitním rekordu 14,2 s. V roce 1974 mu unikla obhajoba halového mistra Československa díky kolizi s fotoreportérem a do finále halového mistrovství Evropy mu chyběla setina sekundy. Na mistrovství Evropy v Římě doběhl na desátém místě v čase 13,89 s. V tomto roce se také dělil o 26.-34. příčku světových tabulek. Pro rok 1975 byl zařazen do přípravy na letní olympijské hry v Montrealu. Ve stejném roce přestoupil do Třince poté, co Vítkovice sestoupily z první ligy. V roce 1976 po vleklých zraněních ukončil aktivní kariéru.", "Po ukončení aktivní kariéry v roce 1976 se dále ve svém volném čase věnoval atletice a sportu. V období let 1976-1991 trénoval mládežnické kategorie od mladších žáků až po dorostence. V letech 1990-1992 pracoval jako předseda metodické komise a člen VV ČAS. V létech 1982-2017 působil jako předseda Krajského atletického svazu Moravskoslezského kraje. V roce 2017 mu ČAS udělil titul „Čestný člen ČAS“. Dodnes působí jako rozhodčí I. třídy od žákovských soutěží až po mezinárodní úroveň. V současné době je členem dozorčí rady pro Centrum individuálních sportů Ostrava." ] }

{ "title": [ "Geografie a administrativní uspořádání.", "Geografie a klima.", "Administrativní uspořádání.", "Historie.", "Nový domov pro exulanty.", "Horní město.", "Zemětřesení, hladomor, oheň.", "Počátky průmyslu.", "20. a 21. století.", "Památky a příroda.", "Hornické a technické památky.", "Pomníky.", "Zajímavost.", "Dostupnost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Johanngeorgenstadt leží na východních svazích masívu Fastenbergu (891 m n. m.) při ústí hraničního potoka Breitenbach (česky Blatenský potok) do říčky Schwarzwasser (česky Černá), pravostranného přítoku Cvikovské Muldy. Dalšími vrcholy, které město obklopují, jsou Auersberg (1019 m n. m.) a Riesenberg (923 m n. m.) na severozápadě, Rabenberg (913 m n. m.) a Písková skála (961 m n. m.) na východě a Silberberg (847 m n. m.) na jihozápadě. Dále na jihu se nachází Zaječí vrch (1009 m n. m.) a Strašidlo (913 m n. m.) a na jihovýchodě Blatenský vrch (1043 m n. m.). Charakter zdejšího podnebí je dán polohou města – například místní část Neustadt leží přímo ve vrcholových partiích Fastenbergu v nadmořské výšce 891 metrů. Sněhová pokrývka zůstává ve městě nezřídka až polovinu roku. Chladnější počasí bývá doprovázeno silným větrem. Od konce 19. století se proto Johanngeorgenstadt stal vyhledáváním místem pro rekreační pobyty během horkých letních měsíců. Již v 18. století se západní části saského Krušnohoří a Vogtlandu začalo říkat \"Saská Sibiř\" a Johanngeorgenstadt v souladu s tím později získal přezdívku \"Johannsibirsk.\"", "Johanngeorgenstadt se skládá z místních částí Altstadt (\"Staré Město,\" lidově přezdívané \"Sockendorf,\" které leží nejblíže státní hranici s ČR), Mittelstadt, Neustadt, Schwefelwerk, Jugel (Ober-a Unterjugel), Henneberg, Wittigsthal, Pachthaus, Heimberg (se sídlem Külliggut), Steigerdorf (včetně Haberlandmühle), Steinbach a Sauschwemme. Součástí města ještě bývalo zaniklé sídlo Neuoberhaus.", "", "V únoru 1654 požádalo 39 českých exulantských rodin saského kurfiřta o založení městečka na zalesněném kopci Fastenbergu, kde si už od roku 1651 prozíraví čeští měšťané začali stavět své domky. Když rekatolizační komisař Schönfeld v roce 1653 nechal z Blatné pro výstrahu vykázat dvacet evangelických rodin, cesta do jejich nového domova trvala necelou hodinu. České žádosti o založení nového krušnohorského města saský kurfiřt z rodu Wettinů Jan Jiří I. Saský (Johann Georg I. von Sachsen) vyhověl dne 5. 3. 1654, dva roky před svou smrtí. Umožnil tak, aby se zde – na schwarzenberském panství, přímo za zemskou hranicí – mohli usazovat další čeští náboženští exulanti, kteří byli nuceni opustit Horní Blatnou a její okolí. Současně s tím Johann Georg I. von Sachsen rozhodl, že město ponese jeho jméno. Základní kámen Johanngeorgenstadtu byl položen 11. května 1654.", "Po roce 1656 kvůli obtížné hospodářské situaci a všeobecné chudobě bylo svobodné horní město (\"\"Freye Bergstad\"t\") Johanngeorgenstadt po dva roky osvobozeno od daní. Abraham Wenzel Löbel (původem z Horní Blatné), který byl jedním ze zakladatelů Johanngeorgenstadtu a v letech 1656–1666 jeho pukmistrem, se zasloužil o to, že v roce 1662 byl ve městě zřízen horní úřad. V roce 1680 bylo v Johanngeorgenstadtu a jeho okolí na 100 dolů. Těžba cínu a stříbra dosáhla vrcholu v roce 1716, později však v průběhu 18. století opět nastal její pokles.", "Augsburské noviny 27. října 1770 zaznamenaly, že v Johanngeorgenstadtu a okolních obcích došlo k zemětřesení, obešlo se však bez větších škod a ztrát na životech. Již během další zimy 1771–1772 však ve městě v důsledku hladomoru zahynulo kolem 650 lidí. Velký požár, který propukl 19. srpna 1867, zničil 287 z 355 domů ve městě včetně budovy původního městského kostela (tzv. Exulantenkirche) ze 17. století. Při požáru zahynulo 12 obyvatel, z toho pět dětí.", "Již v roce 1651 existoval ve Wittigsthalu, pozdější části Johanngeorgenstadtu, hamr. Hamerník a podnikatel Carl Gotthilf Nestler vybudoval v roce 1828 v lokalitě Haberlandmühle válcovnu železného plechu, první svého druhu v Sasku. V průběhu 19. století se ve městě rozvinulo též krajkářství a rukavičkářství.", "V roce 1929 byl poblíž Johanngeorgenstadtu vybudován lyžařský skokanský můstek. V období druhé světové války byl ve městě pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Bylo v něm kolem 1200 vězňů, kteří pracovali v místních továrnách, zejména při výrobě součástek pro vojenská stíhací letadla. Kvůli špatným životním podmínkám zde týdně zemřelo 20–30 vězňů. Před koncem války byl 13. dubna 1945 tábor evakuován a vězni museli podstoupit pochod smrti do Terezína. Po skončení druhé světové války byly v oblasti Schneebergu a Johanngeorgenstatu pod vedením sovětských poradců a okupačních orgánů zahájeny průzkumné práce pro těžbu uranu, který byl nezbytnou surovinou pro výrobu sovětských jaderných zbraní. Během pěti poválečných let, od roku 1948 do roku 1950, v důsledku rozvoje těžby uranu vzrostl počet obyvatel Johanngeorgenstadtu z 6 500 (1945) na 42 000 (1950). Těžbou byla zároveň postižena značná část Starého Města (Altstadt), z něhož muselo být přesídleno na 4000 obyvatel do nové místní části Neustadt, založené v roce 1952. Od roku 1955 nastal ve fastenberských dolech postupný pokles těžby uranu a v roce 1958 byla těžba zcela ukončena. K tomuto datu bylo z dolů v Johanngeorgenstadtu odvezeno do Sovětského svazu zhruba 10 000 tun uranové rudy, přičemž toto množství obsahovalo cca 3 500 tun uranu. Po roce 1990 došlo ve městě k likvidaci většiny průmyslu: textilních a rukavičkářských závodů, továrny na výrobu nábytku i místního strojírenství. V souvislosti s tím nastal výrazný úbytek počtu obyvatelstva, který poklesl pod předválečnou úroveň. Tato skutečnost byla doprovázena dalším jevem – zvýšeným počtem prázdných budov ve městě, z nichž některé, včetně historických objektů, musely být na počátku 21. století kvůli havarijnímu stavu zbořeny. Výdaje města byly mnohem vyšší než jeho příjmy. Například v roce 2011 byl roční schodek městské pokladny 600 000 eur a celkový dluh města dosahoval 9,6 miliónů eur.", "", "Johanngeorgenstadt se sice nepřipojil k ostatním německým a českým historickým hornickým revírům, usilujícím o zapsání zdejší krajiny, poznamenané staletími hornické činnosti, na seznam světového kulturního dědictví UNESCO coby Montanregion Krušné hory – Erzgebirge, přesto se na jeho území a v nejbližším okolí nachází mnoho hornických památek. Schaubergwerk \"Frisch Glück\" (Glockl) – bývalý důl v údolí Wittigsthal poblíž hraničního přechodu Potůčky/Johanngeorgenstadt. Kulturní památka, zpřístupněná veřejnosti. Další památky hornické historie na území Johanngeorgenstadtu: Dresdner Stolln, štola Eisenganz v údolí Steinbachu, štola Adolphus, štola Elias, štoly Gabe Gottes, Glück Auf, Katharina, Brüderschaft Stolln, Silberkammer, St. Wolfgang Stolln, Treue Freundschaft, Aaron Stolln, Friedrich August Stolln, Gegenglück Stolln, Rosengarten Stolln, Weiße Taube Stolln nebo pozůstatky vodního příkopu Römisch-Adler-Kunstgraben. Mezi technické památky dále patří zrekonstruovaný žentour \"Pferdegöpel\", \"Pulverturm\" (Prašná věž) nebo bývalá barvírna v místní části Unterjugel.", "Na území města se nacházejí četné pomníky, připomínající jak některé historické osobnosti, například zakladatele města kurfiřta Jana Jiřího I. Saského nebo básníka Friedricha Schillera, tak i pohnuté dějiny 20. století, včetně obětí nacismu i pozdější éry stalinismu a komunismu.", "Johanngeorgenstadt bývá v Německu označován jako \"Stadt des Schwibbogens\" – \"Město vánočních obloukových svícnů\", typických pro oblast saského Krušnohoří.", "Mezi Karlovými Vary a Johanngeorgenstadtem je denně zajištěno spojení šesti páry vlaků (jízdní řád ČD 2015/2016) po trati, dokončené v roce 1899, které se přezdívá \"\"Krušnohorský Semmering\"\". V Johanngeorgenstadtu na tuto železnici navazuje regionální trať Německých drah do města Schwarzenberg im Erzgebirge, po níž projíždějí v hodinových intervalech přímé vlaky z Johanngeorgenstadtu až do okresního města Zwickau. Česká pohraniční obec Potůčky, která s Johanngeorgenstadtem bezprostředně sousedí, má kromě vlakového také autobusové spojení s Karlovými Vary, včetně tří přímých spojů denně, vedených v trase Ostrov – Jáchymov – Abertamy – Horní Blatná – Potůčky. Přes hraniční přechod Potůčky/Johanngeorgenstadt vede cyklotrasa Euregio Egrensis, která spojuje Čechy se Saskem, Durynskem a Bavorskem." ] }

{ "title": [ "Život.", "Rodina." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "Mooji se narodil a vyrůstal s otcem v Port Antoniu na Jamajce, na dlouhou dobu odloučen od matky. V mládí se zajímal především o sport a muziku. Jeho matka Euphemia Hamiltonová žila v Londýně, kde též jako dítě vyrůstala. Když v roce 1969 zemřel jeho otec, Mooji ve věku 15 let emigroval za svou matkou do Londýna. Nejprve se živil jako pouliční portrétista a postupně si jako samouk osvojil různé umělecké techniky (malbu na sklo, keramiku, sochařství). O několik let později vyučoval umění na Brixton College. Ve světě umění byl znám jako Tony Moo. Po setkání s křesťanskou mystikou nastal výrazný posun v jeho duchovním uvědomění a prohlubovala se i jeho víra. Opustil zaměstnání a šest následujících let žil jednoduchým způsobem života, věnoval se meditacím v přírodě a hledání vnitřního klidu. Důležitým bodem pro jeho další směřování byla návštěva Indie v roce 1993, kdy se v Lakhnaú setkal s H. W. L. Poonjou, zvaným Papaji (Papadži). Ten se stal na několik měsíců jeho duchovním učitelem a pod jeho vedením byl Mooji, podle svých slov, schopen vidět všudypřítomný zdroj a pravdu o existenci. Později, když jeho mistr v roce 1999 zemřel, začal Mooji pořádat po celém světě (Španělsko, Itálie, Německo, Švédsko, Severní Amerika, Argentina, Brazílie, Velká Británie, Irsko, Portugalsko, Ukrajina, Polsko, Rusko, Indie), intenzivní semináře, tzv. satsangy, kde podporuje účastníky v hledání přímé zkušenosti pravdy. Jeho styl je přímý, jasný, soucitný a často vtipný. Mnoho jeho následovníků sleduje jeho satsangy prostřednictvím internetového serveru YouTube. Do roku 2011 žil v Brixtonu v Londýně, nyní žije v Portugalsku, v ášramu Monte Sahaja v regionu Alentejo.", "Jeho bratr Peter Moo-Young je reprezentantem Jamajky ve stolním tenisu. Jeho sestra Cherry Groce, která mu v začátcích velmi pomáhala, byla omylem zastřelena policií při razii v Brixtonu v roce 1985. Jeho starší syn zemřel na zápal plic." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Eologické interakce.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Voyria\" jsou vzpřímené, vytrvalé, mykoheterotrofní byliny jen zřídka přesahující výšku 20 cm. Kořeny bývají korálovité nebo hnízdovité. Stonek je většinou nevětvený. Listy jsou vstřícné, drobné, šupinovité, spodní listy někdy střídavé. Květy jsou různě zbarvené (bílé, žluté, oranžové, červené, růžové, fialové, purpurové, červené nebo modré), většinou pětičetné, jednotlivé a vrcholové nebo uspořádané ve vidlanech. U některých zástupců jsou silně vonné a mohou být i s korunní trubkou až 11 cm dlouhé (\"V. clavata\"). Kalich je trubkovitý až zvonkovitý, vytrvalý, u některých druhů zbarvený. Koruna je pravidelná, nálevkovitá až talířovitá, s dlouhou korunní trubkou dalece přesahující kalich. Tyčinek je většinou 5, jsou přirostlé ke korunní trubce a zpravidla nevyčnívají z květu. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Někdy spočívá na krátkém gynoforu. Čnělka je nitkovitá, zakončená hlavatou nebo lehce dvoulaločnou bliznou. Plodem je tobolka pukající až k bázi nebo jen asi do poloviny délky. Obsahuje mnoho drobných semen.", "Rod \"Voyria\" zahrnuje 19 druhů. Je rozšířen v tropické a subtropické Americe od Mexika a Floridy po Bolívii a Paraguay a na Karibských ostrovech. Jeden druh (\"V. primuloides\") se vyskytuje v západní tropické Africe. Centrum druhové diverzity je v oblasti Guyany, kde roste celkem 11 druhů, dále pak v Brazílii (oblast okolo Manaus a stát Bahia) a v Panamě. Většina druhů má spíše rozsáhlejší areály, široce rozšířené druhy jsou zejména \"V. aphylla\", \"V. parasitica\" a \"V. tenella\". Zástupci rodu \"Voyria\" se vyskytují zejména v nížinných i horských tropických deštných lesích a v bažinatých a podmáčených lesích. Zpravidla nedosahují nadmořských výšek nad 1000 metrů. Některé nemnohé druhy preferují sušší podmínky (např. \"V. aphylla\") a rostou zejména na savanách a savanových lesích.", "Rod \"Voyria\" náleží k nemnohých mykoheterotrofním rostlinám z čeledi hořcovité (spolu s rody \"Voyriella\" z tropické Ameriky, \"Cotylanthera\" z tropické Asie, \"Sebaea\" z tropické Afriky a rody \"Obolaria\" a \"Bartonia\" z USA). V přírodě osidlují místa s nahromaděným rostlinným materiálem, z něhož získávají živiny prostřednictvím houbového mycelia. Přizpůsobení mykotrofnímu způsobu života je u různých druhů rodu \"Voyria\" různě pokročilé. V pokročilejším stavu došlo i ke ztrátě průduchů v pokožce.", "Rod \"Voyria\" je v rámci hořcovitých řazen do tribu \"Voyrieae\" a je jediným rodem v tomto tribu. Podobný, monotypický rod \"Voyriella\" se liší zejména volnými kališními lístky, korunou zdéli kalicha, dvoulaločnou bliznou a tvarem pylu. V minulosti byly oba rody spojovány do rodu \"Voyria\". Výsledky molekulárních studií ukázaly, že si nejsou bezprostředně příbuzné a rod \"Voyriella\" je v současné taxonomii řazen do jiného tribu, \"Saccifolieae\"." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Smrt.", "Cena Gilese Coopera." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Giles Stannus Cooper se narodil v anglo-irské rodině v Carrickmines poblíž Dublinu 9. srpna 1918 jako syn Guye Edwarda Coopera, velitele Královského námořnictva a synovce politika a spisovatele Bryana Ricco Coopera. Cooper navštěvoval školy Arnold House, St John's Wood v Londýně a Lancing College v South Downs a později studoval jazyky v Grenoblu a na jazykové škole v San Sebastiánu ve Španělsku. Zde jej zastihla Španělská občanská válka, Při ní byl zraněn do paže střelou ostřelovače, když si šel před večeří koupit cigarety. Zachránilo jej Královské námořnictvo, poskytlo mu lékařskou pomoc a přepravilo jej přes hranice do francouzského Saint-Jean-de-Luz. Jeho otec z něj chtěl mít diplomata. Cooper však začal studovat herectví na Webber Douglas Academy of Dramatic Art v Londýně. Ve stejný den se na akademii zapsal i herec Michael Denison, který vzpomíná na jejich první setkání ve své autobiografii \"Overture & Beginners\". Cooperovy studie byly přerušeny druhou světovou válkou. Přihlásil se do armády a byl vybrán pro výcvik na Královské Vojenské akademii v Sandhurstu. Po absolvování byl v roce 1942 odeslán na Dálný východ. Jako důstojník pěchoty ve West Yorkshirském pluku, bojoval tři roky v barmské džungli proti Japonské armádě. Po válce pracoval jako herec, nejprve v Arts Theatre pod režijním vedením Aleca Clunese. Zde potkal svou budoucí ženu, herečku Gwyneth Lewis. Pak hrál v divadlech v Newquay (spolu s Kennethem Williamsem), v Connaught Theatre, Worthing (spolu s Haroldem Pinterem) a v Regent's Park Open Air Theatre až do roku 1952, kdy se začal věnovat psaní her na plný úvazek.", "Cooper byl průkopníkem v psaní pro rozhlas i pro televizi. Jeho rané úspěchy představují dramatizace děl: Charles Dickens \"Oliver Twist\", William Golding \"Pán much\" a dramatizace sci-fi románu Johna Wyndhama \"Den trifidů\". Wyndham blahopřál Cooperovi ihned po prvním vysílání. V televizi adaptoval Simenonovy detektivní romány o komisaři Maigretovi, které byly velmi populární v letech 1960–61 s Rupertem Daviesem v hlavní roli. Bylo natočeno 24 epizod. Cooper za toto dílo obdržel cenu Cechu televizních producentů (Guild of Television Producers Script Award) v roce 1961. Z této ceny se později stala cena BAFTA. Upravil čtyři příběhy Sherlocka Holmese, Hemingwaův román \"Komu zvoní hrana\" (1965), Hugův román \"Bídníci\", Flaubertovu \"Paní Bovaryovou\" a trilogii Evelyna Waugha \"Meč Cti\" (1967), kterou upravil pro \"Divadlo 625\". V divadle byl úspěšnější se svou vlastní tvorbou. Jeho první celovečerní hra \"Nikdy neodejdeš\" (Never Get Out) byla představena na Edinburském festivalu v roce 1950 a později hrána v Gate Theatre v Londýně. První z jeho rozhlasových her, která mu přinesla uznání, byla hra \"Mathry Beacon\" (1956) o malé skupině mužů a žen, kteří nepřetržitě střeží přísně tajnou raketovou základnu kdesi ve Walesu, několik let poté, co válka skončila. (První a jediné uvedení ve Spojených státech s Martynem Greenem v hlavní roli bylo provedeno v roce 1981 v National Radio Theater of Chicago). Ve hře \"Unman, Wittering and Zigo\" z roku 1958 mladý učitel zjistí, že jeho předchůdce byl zavražděn chlapci v jeho třídě. Další úspěšnou hrou bylo \"The Long House\" z roku 1965. Hra \"Out of the Crocodile\" byla na programu divadla Phoenix v roce 1963–64, v hlavních rolích Kenneth More, Celia Johnson a Cyril Raymond. \"Hra The Spies are Singing\" byl uvedena v Nottingham Playhouse v roce 1966, v hlavní roli vystoupil umělecký šéf divadla John Neville. Mnohé z jeho rozhlasových her byly později upraveny pro divadlo i televizi. \"Unman, Wittering and Zigo\", \"Seek Her Out\" (v níž je žena, kterou hrála Toby Robins, svědkyní atentátu na Londýnské metro a stává se další obětí pachatelů) a \"The Long House\" byl součástí volné trilogie Cooperových her, které vysílalo v létě 1955 rozhlasové divadlo \"Theatre 625 \"na stanici BBC2. Napsal také hru \"The Other Man\" – televizní drama, kde v hlavních rolích vystoupili Michael Caine, Siân Phillips a John Thaw a první vysílání proběhlo na ITV v roce 1964. Hra \"Všechno je v zahradě\" (Everything In The Garden) byla poprvé provedena divadelní společností The Royal Shakespeare Company v roce 1962 v Arts Theatre v Londýně. V roce 1967 byla tato hra v adaptaci Edwarda Albee poprvé provedena v Plymouth Theatre v New Yorku a věnována Cooperově památce. Jeho poslední hrou byla \"Happy Family\", která byla poprvé představena v roce 1966 v Hampstead Theatre s Wendy Craig v hlavní roli. Později byla převedena do West Endu s Michael Denisonem, Dulcie Gray a Robertem Flemyngem v hlavních rolích. Znovu hru v roce 1984 uvedla režisérka Maria Aitken nejprve ve Windsoru a později v Duke of York's Theatre ve West Endu. V hlavních rolích hráli Ian Ogilvy, Angela Thorne, James Laurenson a Stephanie Beacham.", "Cooper zemřel ve věku 48 let po pádu z vlaku, když projížděl stanicí Surbiton, Surrey. Vracel se z vánoční večeře Cechu dramatiků (Guild of Dramatists) v Garricku dne 2. prosince 1966. Pitva ukázala, že vypil ekvivalent poloviny láhve whisky (jiné zdroje uvádějí šest a půl pinty piva) a koroner v Kingstonu v lednu 1967 označil smrt jako nešťastnou náhodu. Existuje několik pokusů vyhodnotit tuto nehodu jako sebevraždu. Označily ji tak noviny \"The Stage\". V roce 1995 byl otištěn rozhovor Humphreye Carpentera s vdovou po producentu BBC, Douglasi Cleverdonovi. Ta mu řekla, že věří, že to byla sebevražda. Cooperova rodina proti této spekulaci vždy ostře protestovala. Nejen proto, že nemá žádnou oporu v dramatikových názorech ani v jeho zřejmém rozpoložení v době před jeho smrti, ale také proto, že vedlo k nespravedlivému zabarvení hodnocení jeho díla z akademického hlediska.", "V roce 1978 byla založena společností BBC a nakladatelstvím Eyre Methuen Cena Gilese Coopera (Giles Cooper Awards) za rozhlasové drama. Cena byla udělována v letech 1978–1992. Mezi oceněnými byli například Tom Stoppard, Harold Pinter, Anthony Minghella, Fay Weldon, Joanna Trollope či William Trevor." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie.", "Význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Sebaea\" jsou jednoleté byliny s jednoduchými vstřícnými listy. Květy jsou čtyř nebo pětičetné, uspořádané v koncových vrcholících. Kališní trubka je mnohem kratší než cípy. Koruna je baňkovitě kolovitá, s delší trubkou a rozestálými cípy. Tyčinky jsou přirostlé ke korunní trubce. Nektária v květech chybějí. Semeník je obsahuje 2 komůrky s mnoha vajíčky a nese nitkovitou čnělku zakončenou 2 bliznami. Plodem je tobolka obklopená vytrvalým okvětím, pukající 2 chlopněmi a obsahující mnoho drobných semen.", "Rod zahrnuje v současném pojetí asi 50 druhů. Je rozšířen v subsaharské Africe, v malé míře i na Madagaskaru, v Číně, Indii, Nepálu a Bhútánu, Srí Lance, Austrálii a Novém Zélandu. Centrum druhové diverzity je v jižní Africe. Největší areál má druh \"S. microphylla\", rozšířený ve velké části tropické Afriky a jako jediný druh rodu i v Asii. Mimo afriku se vyskytuje jen několik málo druhů. Dva druhy rostou v Austrálii, po jednom na Novém Zélandu, Madagaskaru a v Asii. Zástupci rodu \"Sebaea\" rostou v nadmořských výškách od úrovně moře do asi 3500 metrů. Vyšších nadmořských výšek dosahují zejména v horách jižní a východní Afriky. Rostou na pestré škále biotopů: v tropických lesích, savanách, bažinách a zaplavovaných půdách, na alpínských loukách, skalách nebo písčitých březích řek.", "Rod \"Sebaea\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Exaceae\". V minulosti bylo do rodu \"Sebaea\" řazeno téměř 100 druhů, v tomto pojetí se však ukázal parafyletický a bezmála polovina z nich byla na základě molekulárních studií přeřazena do jiných rodů. Celkem 22 druhů ze subsaharské Afriky bylo přeřazeno do rodu \"Exochaenium\", a to včetně neobvyklého, mykotrofního druhu \"S. oligantha\" s listy redukovanými na šupiny. Dva endemické druhy z Madagaskaru se ocitly v novém rodu \"Klackenbergia\". Vyčleněn byl také monotypický rod \"Lagenias\", který tvoří sesterskou větev rodu \"Sebaea\" a společně s ním stojí v základě vývojového stromu tribu \"Exaceae\".", "Některé druhy jsou pěstovány ve specializovaných sbírkách skalniček." ] }

{ "title": [ "Historie firmy.", "Automobily.", "Závodní vozy.", "Cestovní vozy.", "2 Litres.", "RH." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Bratři Édouard a Maurice Ballotovi založil v roce 1905 v Paříži společnost \"Établissements Ballot\". Sídlila na bulváru Brune ve 14. obvodě. Vyráběla stacionární průmyslové a lodní motory (odtud pochází symbol kotvy v logu firmy) i motory určené pro automobily. Jejími motory osazovaly své vozy firmy jako například Delage, Barré a Sizaire-Naudin. Vlastní automobily začala společnost vyrábět až v roce 1919, některé z nich se účastnily automobilových závodů. Šéfkonstruktérem továrny Ballot byl švýcarský inženýr Ernest Henry. Pro ekonomické potíže firmy v důsledku Velké hospodářská krize v roce 1931 převzala společnost společnost Hispano-Suiza. Vozy Ballot byly poté zvnějšku téměř shodné s vozy Hispano-Suiza, používaly pouze původní podvozky. Továrna Ballot byla uzavřena v roce 1932.", "", "Až do prosince 1918 není známo nic bližšího o tom zda se Édouard Ballot o automobily osobně nějak výrazněji zajímal. Tehdy ale měl zásadní rozhovor s úspěšným závodníkem a válečným pilotem René Thomasem, který v roce 1914 s vozem Delage zvítězil v závodě 500 mil Indianapolis. Ten Ballota přesvědčil k postavení čtyř vozů s motory o objemu 4,8 litru pod značkou Ballot pro nadcházející závod na 500 mil v Indianapolis, ohlášený na 30. května 1919. Času bylo málo, ale Ballot jej neztrácel, angažoval Švýcara Ernesta Henryho, který připravoval vozy Peugeot na jejich úspěšnou účast v Indy 500 v roce 1914. Tak vznikly speciály \"3/8 LC\" a \"3LR\". Ballot zvolil za výchozí konstrukci vůz typu voiturette firmy Lion-Peugeot (Peugeot Bébé), navržený Ettore Bugattim. Automobil měl konvenční podvozek a hmotnost jen 1050 kg. Vozy byly osazeny osmiválcovými motory s dvěma vačkovými hřídelemi v hlavě (DOHC) a čtyřmi ventily na válec (32 V) o objemu 2973 cm3. Ty poskytovaly výkon 78,8 kW při 3800 ot./min. Ballotovy vozy se v ročníku 1919 umístily na 4. a 11. místě. Ballot byl tak povzbuzen, že se rozhodl příští rok do Indianapolis vrátit. Tovární jezdec René Thomas dojel v ročníku 1920 s vozem Ballotem 3LR druhý. Posádky na strojích Ballot obsadily i 5. a 7. místo. Značka Ballot byla v tomto období celkově velmi úspěšná. René Thomas dojel při Targa Florio 1919 druhý. Italský závodník Ralph DePalma zvítězil 28. srpna 1920 v americké Elgin National Trophy. Zopakoval zde své vítězství z let 1912 a 1914, kdy závodil za Itálii s vozy Mercedes. Ve Velké ceně Francie 1921 použil Ballot, patřící mezi favority, jako první z výrobců mechanické brzdy na všech čtyřech kolech. V závodě získal Ballot za vítězným Jimmym Murphym na voze Duesenberg druhé (Američan Ralph DePalma; Ballot 3L) a třetí místo (Jules Goux; Ballot 2LS). Značka Duesenberg v té době používala hydraulicky ovládané brzdy všech čtyř kol. Jules Goux vyhrál Velkou cenu Itálie v roce 1921 v Brescii, druhý byl Jean Chassagne. Ralph DePalma pro mechanickou závadu nedojel. Všichni tři jeli s vozem Ballot 3L.", "", "V roce 1921 značka uvedla první sériový vůz označený \"2 Litres\" s čtyřválcem o objemu 1998 cm3. Modelu \"Sport 2 LS\", jehož motor dával výkon 80 koní bylo vyrobeno v letech 1921 až 1924 více než 100 kusů. Model \"Tourisme 2 LT\" (1923–1929) měl motor o výkonu 40 koní a \"Tourisme-Sport 2 LTS\" (1925–1929) 50 koní. Na 19. ročníku Pařížského autosalonu v říjnu 1924 se Ballot prezentoval jako výrobce drahých cestovních vozů s velkolepým výkonem. V roce 1927 vznikl z řady \"2 L\" odvozený prototyp \"2 LT 6\" se šestiválcovým motorem o objemu 1990 cm3.", "V roce 1927 továrna vyrobila první typ s osmiválcovým motorem. Model nazvaný \"RH\" (1927–1928) měl motor o objemu 2617 cm3. V roce 1928 následoval \"RH 2\", jenž měl motor s objemem 2875 cm3. Poslední typ \"RH 3\" vznikl v roce 1929 a poháněl jej motor o objemu 3050 cm3 s výkonem 70 koní. Po převzetí firmou Hispano-Suiza byl představen ještě typ HS26, známý i jako Hispano-Suiza Junior, s šestiválcovým motorem o objemu 4580 cm3." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Macrocarpaea\" jsou vytrvalé polodřevnaté byliny, keře a stromy dorůstající výšky až 10 metrů. Výjimečně rostou i jako epifyty. Listy jsou často rozměrné, eliptické, vejčité nebo obvejčité, tenké nebo kožovité, vstřícné, celistvé a celokrajné. Žilnatina je zpeřená, často vyniklá, s prohnutými postranními žilkami. Květy jsou pravidelné nebo lehce dvoustranně souměrné, pětičetné, stopkaté, uspořádané v bohatých, rozvolněných, koncových vidlanech skládajících thyrsy. Kalich (botanika) je zvonkovitý, s 5 cípy, kožovitý nebo tlustý a dřevnatý a za plodu vytrvalý. Koruna je zelená, bílá nebo žlutá, nálevkovitá až široce nálevkovitá (u druhu \"M. rubra\" baňkovitá), tlustá a dužnatá. Korunní trubka je válcovitě zvonkovitá, zakončená krátkými zaoblenými cípy. Tyčinky přirůstají v polovině korunní trubky. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje 2 komůrky. Čnělka je tenká a dlouhá, za plodu vytrvalá, zakončená dvoulaločnou bliznou. Plodem je dřevnatá tobolka. Semena jsou hranatá, poněkud zploštělá, bezkřídlá.", "Rod \"Macrocarpaea\" zahrnuje asi 120 druhů. Je rozšířen ve Střední a Jižní Americe od Kostariky po Brazílii a Bolívíi a na Karibských ostrovech. Největší počet druhů se vyskytuje ve vlhkých horských lesích jihoamerických And (celkem 98 druhů), zejména v jižním Ekvádoru a severním Peru. Z Ekvádoru je známo 34 druhů, z toho 25 endemických. Z jižní části Střední Ameriky je uváděno 5 druhů, z Velkých Antil 3 druhy, z horského atlantického lesa při pobřeží jihovýchodní Brazílie 8 druhů. Celkem 6 druhů roste na vrcholech stolových hor ve Venezuele. Některé druhy rostou také jako keře v andské alpínské vegetaci, známé jako páramo. Nevyskytují se v nížinné Amazonii ani v temperátních oblastech na jihu Jižní Ameriky. Zástupci rodu rostou ve vlhkých horských biotopech. Většina druhů jsou endemity relativně nevelkých oblastí.", "Květy \"Macrocarpaea\" lákají celou řadu denních i nočních návštěvníků, nejúčinnějšími opylovači jsou však netopýři a můry. Z denních opylovačů je navštěvují kolibříci a nejrůznější hmyz. Květy jsou tvarem a bledou barvou přizpůsobeny opylování netopýry, otevírají se navečer a začínají silně vonět. Produkují velké množství nektaru.", "Rod \"Macrocarpaea\" je v rámci hořcovitých řazen do trubu \"Helieae\" a je největším rodem tohoto tribu. Nejblíže příbuzným rodem je rod \"Chorisepalum\". Tyto 2 rody tvoří společně s rody \"Zonanthus\" a \"Tachia\" monofyletickou skupinu. Všechny tyto rody se vyskytují v Latinské Americe. Poslední kompletní revize rodu \"Macrocarpaea\" byla zveřejněna v roce 1948 a bylo v ní uvedeno 30 druhů." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Španělská občanská válka a druhá světová válka.", "Rodinný život.", "Návrat do Československa.", "Soud se \"Skupinou důstojníků v armádě\" a vězení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Otakar Hromádko se narodil 30. srpna 1909 v Kněži, lesníkovi Ottovi Hromádkovi a Marii Hromádkové. Když jeho otec zemřel v roce 1914 na východní frontě první světové války, přestěhovala se rodina (matka, prarodiče a Otakar se třemi sourozenci) do Německého Brodu. V roce 1928 začal studovat práva v Brně a vstoupil do Komunistického svazu mládeže Československa. V roce 1930 byl zatčen a uvězněn jako vůdce skupiny studentů, kteří malovali protiválečné slogany na kostely v Německém Brodě. Tato aféra, která se opakovaně dostala až na půdu československého parlamentu, se silně odrazila na vývoji mladého Hromádky. Kromě uvěznění byl vyloučen z univerzity v Brně, kde studoval práva. V následujících letech se zaměřil plně na propagaci komunismu. Byl krajským tajemníkem \"Komsomolu\" a regionálním tajemníkem Komunistické strany Československa v krajích Pardubice, Praha-venkov a Budějovice. Byl také redaktorem Rudého práva (oficiálních novin KSČ) a časopisu Jednota. Velkou část 30. let 20. století strávil v ilegalitě, jelikož byl hledán československou policií a soudy pro mnoho trestných činů (nejčastěji nelegální distribuci komunistického tisku). Mezi lety 1930 a 1936 byl uvězněn, nebo vazebně držen, desetkrát v osmi různých věznicích v Československu a jednou v německých Drážďanech.", "Po vypuknutí španělské občanské války se dobrovolně přihlásil k boji v mezinárodních brigádách. Mezi lety 1937–1939 působil jako politický komisař ve 129. mezinárodní brigádě v praporu Masaryk. Bojoval na frontách Extramadura, Aragon, Levante, a během ústupu z Katalánie do Francie. Po překročení Pyrenejí byl internován ve francouzských internačních táborech St. Cyprien a Gurs. V obou táborech byl vedoucím ilegální organizace československých komunistů. V říjnu 1939 byl převezen spolu s ostatními \"Agenty Kominterny\" do koncentračního tábora Vernet. Dne 2. června 1941 se mu společně s interbrigadistou Aloisem Neuerem podařilo v Paříži utéct z nacistického transportu směřujícího do Německa do kterého se dobrovolně přihlásil neboť věděl o možnosti útěku. V Paříži se společně s Neuerem podílel na založení partyánského oddílu složeného z Čechů a Slováků. Od roku 1941 byl členem Československého ústředního národního výboru pro Francii, od roku 1943 pak vojenským důstojníkem ve stejné organizaci. Od roku 1943 byl jedním ze čtyř důstojníků, kteří koordinovali vojenské aktivity mezinárodní skupiny v neobsazené Francii, jež byla začleněna do francouzského FFI. Získal hodnost kapitána FFI a velel jednotce nefrancouzské milice v pařížském regionu o 1200 členech. Po osvobození Francie v roce 1945 pracoval pro české vysílání francouzského národního rozhlasu v Paříži.", "Během jeho pobytu v Paříži se zamiloval do Věry Waldesové, dcery z bohaté české továrnické rodiny. Několikrát spolu těsně unikli zadržení francouzskou policií. Na konci války se Ota a Věra vzali v Paříži pod falešnými dokumenty – dokonce i dokumenty jejich svědků byly falešné. V létě 1945 byla oběma udělena vojenská vyznamenání za jejich roli v odboji. V červenci 1945 se Otakar a Věra přestěhovali do Československa. Měli dvě děti, obě narozené v Praze: Jiřinu (* 31. prosince 1945) a Hanu (21. února 1947 – 7. března 2007).", "Po návratu do Československa v červenci 1945 pracoval v mezinárodním a v organizačním oddělení sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa, kde využil svých řídících a novinářských schopností. Od října 1947 byl zodpovědný za udržování spolupráce s komunistickými sympatizanty v Československé straně národně socialistické. V prosinci 1947 se stal hlavou nově vytvořeného Odboru Národní fronty,jež byl zodpovědný za shromažďování zpravodajských informací o nekomunistických stranách (zejména Československé straně národně socialistické a Sociálně demokratické straně) a za vytváření \"levých\" frakcí v těchto stranách za účelem jejich destabilizace. Odbor Národní fronty byl oficiálně součástí \"Informačního oddělení\" v čele s Bedřichem Geminderem (Hromádko byl jeho náměstek). Byl také redaktorem a krátce šéfredaktorem stranického časopisu Funkcionář, věnovaného posílení organizační a ideologické kapacity komunistických kádrů. Mezi říjnem 1945 a únorem 1948 napsal instruktážní články na témata jako: Jak vybudovat a spravovat místní organizace strany, Jak získat podporu na venkově a mezi mládeží, Jak vést předvolební kampaň, Jak chápat plánované zemědělské reformy. Po únoru 1948, kdy do Komunistické strany vstupovalo velké množství nových členů, agitoval za prověřování nových členů a za očištění strany od reakčních živlů a oportunistů a varoval před radikální \"bolševizací\" strany. V roce 1949 byl mobilizován do Československé armády a stal se generálním tajemníkem všech komunistických organizací v armádě.", "V důsledku vnitrostranických čistek a bojů byl v únoru 1951 zatčen a souzen v tajném procesu spolu s Antonínem Svobodou a Bedřichem Kopoldem. Byl obviněn z velezrady, špionáže a sabotáže. Po tři roky byl držen ve vazbě v Kolodějích a v Ruzyňské věznici. V dubnu 1954 byl odsouzen na 12 let vězení. Byl umístěn ve věznici na Pankráci a později v Leopoldově a v pracovním táboře Rovnost v Jáchymovských uranových dolech. I přes tři roky tvrdých výslechů, které většinu podobně stíhaných ve vykonstruovaných procesech zlomily, nikdy neuznal svou vinu za zločiny, ze kterých byl obviněn. To mu přinášelo komplikace ze strany vyšetřovatelů, kteří to interpretovali jako \"špatné chování.\" Během destalinizace v Československu byl 30. dubna 1956 propuštěn a později plně rehabilitován. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 emigroval do Švýcarska. Zemřel v Yverdonu-les-Bains v roce 1983." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Halenia\" jsou jednoleté, dvouleté nebo vytrvalé byliny s jednoduchými vstřícnými listy. Listy jsou tenké nebo dužnaté, řapíkaté nebo přisedlé. Žilnatina je obvykle tvořena 3 až 5 hlavními žilkami. Květenství jsou většinou svazečky připomínající okolíky, řidčeji je hroznovité nebo klasovitý vrcholík. Květy jsou čtyřčetné. Kališní lístky jsou čárkovité až vejčité nebo lžicovité. Koruna je bílá, žlutá, zelená nebo purpurová, zvonkovitá, s různě dlouhou korunní trubkou. Na bázi korunní trubky jsou většinou 4 nápadné ostruhy, u některých andských druhů jsou však krátké nebo i téměř chybějí. Korunní laloky jsou eliptické nebo vejčité, tupé nebo špičaté, ven prohnuté. Tyčinky jsou 4 a nevyčnívají z květů. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje jedinou komůrku s mnoha vajíčky. Blizna je v podstatě přisedlá, dvoulaločná. Plodem je zploštělá tobolka pukající 2 chlopněmi a obsahující mnoho kulovitých nebo lehce zploštělých semen.", "Rod \"Halenia\" zahrnuje okolo 100 druhů. Je rozšířen v Severní i Jižní Americe, Asii a Evropě. Centrum rozšíření je v jihoamerických Andách. V Evropě se vyskytuje pouze druh \"Halenia corniculata\", který zasahuje z Asie do evropské části Ruska. V Severní Americe rostou 2 druhy. \"Halenia deflexa\" je rozšířena v Kanadě a severní polovině USA, \"H. recurva\" (syn. \"H. rothrockii\") se vyskytuje v jižních USA (Arizona a Nové Mexiko) a v Mexiku. Celkový areál rodu v Americe je rozčleněn do 3 samostatných částí. Největší počet druhů roste v jihoamerických Andách, kde jejich výskyt sahá od Kolumbie a Venezuely až po Bolívii a severní Argentinu. Většina druhů je soustředěna do severní části areálu, kde se vyskytuje mnoho endemických druhů. Do Argentiny zasahuje jediný druh, \"Halenia hieronymi\". Další areál výskytu je v Severní a Střední Americe od Arizony a Nového Mexika (Chiricahua Mountains) po Kostariku. Zde se mimo několika všeobecně rozšířených druhů vyskytuje řada endemitů, které jsou vesměs vázány na vulkanické oblasti. Třetí samostatnou část celkového areálu představuje oblast rozšíření \"Halenia deflexa\", která sahá od arktických oblastí na severu (Severozápadní teritorium) přes celou Kanadu na jih po Illinois a Wyoming. V Asii se vyskytují pouze 2 druhy. \"H. corniculata\" má rozsáhlý areál, sahající od evropské části Ruska po ruský Dálný východ, Japonsko a Čínu. Druh \"H. elliptica\" roste v oblasti od Střední Asie přes Himálaj a Čínu až po Myanmar. Navzdory tomu, že největší počet druhů rodu \"Halenia\" roste v Andách, je vývojové centrum rodu v Asii. Molekulárními studiemi bylo zjištěno, že oba asijské druhy tvoří bazální, nejstarší větve vývojového stromu daného rodu. Dalším bazálním druhem je severoamerický druh \"H. deflexa\", což naznačuje možnou cestu šíření rodu z Asie přes Severní Ameriku až do Latinské Ameriky, kde následně došlo k mohutné speciaci.", "Většina druhů rodu \"Halenia\" má květy s dlouhými ostruhami shromažďujícími nektar. Takové květy navštěvují většinou můry a jiný hmyz s dlouhým sosákem. Konkrétní opylovači květů \"Halenia\" však dosud nejsou známi.", "Rod \"Halenia\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Gentianeae\" a subtribu \"Swertiinae\". Nejblíže příbuznými skupinami jsou dle výsledků molekulárních studií rod \"Veratrilla\" a někteří zástupci silně parafyletického rodu \"Swertia\" (kropenáč)." ] }

{ "title": [ "Ústavní právo.", "Vymáhací mechanismus.", "Právo na rovné zacházení.", "Stejnopohlavní soužití." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Práva LGBT Kanaďanů jsou momemntálně chráněná stejně široce jako práva ostatních spoluobčanů díky několika soudním kauzám, ve kterých se rozhodovalo v souladu se Sekcí 15 (Section 15) Kanadské listiny lidských práv a základních svobod (Canadian Charter of Rights and Freedoms, která tvoří součást Ústavy Kanady účinné od roku 1982. Sekce 15 je uznávána jako součást kanadského ústavního práva od roku 1985. Některé kauzy financovala sama federální vláda v rámci programu \"\"Court Challanges Program\"\", který v roce 1985 vyústil ve státem podporovanou změnu federální legislativy ve prospěch rovných práv garantovaných Listinou. Několik soudních kauz vyústivších ve změnu provinciálních zákonů bylo taktéž financovaných. Záleželo na rozhodnutí konkrétní provincie.", "Kanadská ústava přímo negrantuje, ani neodmítá práva LGBT komunity. Sekce 15 Listiny zakazuje nejzávažnější druhy diskriminace, s nimiž se můžou LGBT Kanaďané setkat. Sekce 15 (1) říká: Sekce 15 byla sepsána tak, aby chránila před veškerou diskriminací s uzavřeným výčtem diskriminačních důvodů (rasa, pohlaví...), který nebyl příliš obsáhlý. V průlomovém rozsudku Nejvyššího soudu roku 1995 v kauze Egan vs. Kanada byla sexuální orientace nepřímo začleněná do sekce 15 jako \"analogický důvod\", na jehož základě je rovněž zakázána diskriminace. Diskriminační důvody \"pohlaví a \"duševní porucha\" jsou interpretovány tak, že zahrnují i transsexualitu a HIV/AIDS. Sekce 15 tvoří nedílnou součást všech zákonů a nařízení, včetně vládních programů definovaných zákonem. Všechny místní vlády jsou zavázány se jí řídit. Neplatí však pro soukromý sektor. Čili v případě diskriminační stížnosti vůči majiteli restaurace je nutno se odvolávat na federální nebo provinciální anti-diskriminační legislativu, nikoli Listinu.", "V letech 2002-2005 rozhodly soudy několika provincií a jednoho teritoria, že přístupnost manželského institutu pouze párům různého pohlaví představuje diskriminaci, a že a je v rozporu se Sekcí 15 \"'Listiny lidských práv a svobod\", což vedlo k následnému zrušení federální definice manželství a legalizaci stejnopohlavního manželství. Již první soudní rozhodnutí zavázalo federální vládu legalizovat sňatky osob stejného pohlaví, nicméně pozdější jiná rozhodnutí přiznala právo jednotlivých jurisdikcí postavit se k této otázce, tak jak samy uznají za vhodné. Kanada je po Nizozemsku a Belgii třetí zemí na světě, která legalizovala manželství osob stejného pohlaví. Od července 2005 je stejnopohlavní manželství legální ve všech provinciích a teritoriích, vyjma Alberty, Ostrova prince Edvarda, Severozápadního teritoria a Nunavut, zahrnující více než 85 % kanadské populace, která činí zhruba 31 milionů obyvatel. V létě 2003 oznámila federální vláda, že se nehodlá odvolat proti soudnímu rozhodnutí, a že legalizuje stejnopohlavní manželství v celé zemi. Návrh byl předložen Nejvyššímu soudu Kanady, aby byla zajištěná nejen jeho kompatibilita s Listinou, ale aby také obstál u odpůrců stejnopohlavního manželství. Nejvyšší soud vyslyšel argumenty pro přijetí nového zákona v říjnu 2004. Návrh schválil parlament v červenci 2005, čímž učinil Kanadu čtvrtou zemí, která legalizovala stejnopohlavní manželství celostátně, a první, která umožnila jeho uzavírání i nerezidentům. Novodobá studie Marka W. Lehmana potvrzuje, že se veřejné mínění kanadského obyvatelstva v letech 1997-2004 ke stejnopohlavnímu manželství dramaticky posunila: z menšinové podpory se stala podpora většinová. Přičina majoritiní podpory se připisuje výraznému posunu všeobecného postoje veřejnosti ke gayům a lesbám." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Ekologické interakce.", "Taxonomie.", "Zajímavosti.", "Význam.", "Dřevo.", "Medicína.", "Potrava.", "Okrasné rostliny.", "Ostatní." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Zástupci rodu \"Fagraea\" jsou keře a stromy dorůstající výšek až 55 metrů, někdy i šplhavé liány nebo epifyty. Listy jsou jednoduché, vstřícné, tuhé a dužnaté, řapíkaté nebo řidčeji přisedlé, s celokrajnou nebo výjimečně jemně vroubkovanou čepelí (\"F. crenulata\"). Báze listů je obvykle sbíhavá, někdy i objímavá. Palisty srůstají v botku která se brzy štěpí na 2 úžlabní šupiny. Žilnatina je zpeřená, často je však nezřetelná. Květy jsou velké, pětičetné, jednotlivé nebo uspořádané do vrcholíků skládajících hrozny, laty nebo chocholíky. Kalich je dužnatý a kožovitý nebo i dřevnatý, hluboce členěný na 5 masitých, širokých laloků. Koruna je nálevkovitá nebo miskovitá, často dužnatá, s dlouhou trubkou a kratšími cípy. Korunní laloky se překrývají směrem doprava. Koruna je smetanová (případně zelenavá nebo narůžovělá), stárnutím se barví do žluta až oranžova. Tyčinky přirůstají v ústí koruny nebo těsně pod ním a často vyčnívají z květů. Semeník je srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje jednu nebo dvě komůrky s mnoha vajíčky. Čnělka je tenká nebo tlustá, zakončená hlavatou, štítovitou nebo dvoulaločnou bliznou. Plodem jsou kulovité nebo podlouhlé, mnohasemenné bobule s vytrvalou čnělkou na vrcholu. Nezralé plody jsou bledě zelené, za zralosti se zbarvují do žlutooranžové až červené barvy. Obsahují mnoho tmavohnědých semen. Semena jsou asi 1 mm dlouhá.", "Rod \"Fagraea\" zahrnuje v současném taxonomickém pojetí asi 55 druhů. Je rozšířen v oblasti od Indie a Srí Lanky po Čínu a Tchaj-wan a přes jihovýchodní Asii a Papuu Novou Guineu po severovýchodní Austrálii a Tichomoří. Centrum rozšíření je v Malajsii a na Papui. Rostliny rostou zejména na lesních světlinách a okrajích a podél vodních toků v tropických deštných lesích v nadmořských výškách až do 3000 metrů. Řidčeji se vyskytují v sušších lesích či na savanách. \"F. crenulata\" (\"Limahlania crenulata\") roste jako součást asijských mangrovových porostů. Okolo roku 1900 byl tichomořský druh \"F. berteroana\" introdukován na Havaj.", "Květy jsou vonné a otevírají se po západu slunce. Jsou opylovány hmyzem, zejména drvodělkami rodu \"Xylocopa\" a motýly. Některé velkokvěté druhy opylují ptáci nebo netopýři. Plody a semena konzumují různí ptáci a savci (ze savců netopýři, kaloni, possumové, cibetky, krysa \"Uromys caudimaculatus\" aj.) Semena se šíří buď trusem nebo se přichycují na peří či srst, neboť jsou obalena lepkavou dužninou. Poříční druhy se pravděpodobně šíří vodními toky a jejich semena po několik dní plavou na hladině. Semena některých druhů rozšiřují mravenci. Na listech některých druhů jsou extraflorální nektária, která vyhledávají mravenci hnízdící buď v rozměrných palistech (\"F. auriculata\") nebo v květenstvích (\"F. racemosa\"). Zástupci rodu \"Fagraea\" patří mezi světlomilné, rychle rostoucí, pionýrské dřeviny, rostoucí na narušených místech v lesních porostech. Hrají významnou roli v přirozené obnově tropického lesa, neboť poskytují kryt a také potravu mnoha jiným druhům v počátečních stádiích sukcese. \"Fagraea\" je jednou ze živných rostlin asijského otakárka citrusového (\"Papilio demoleus\") a modráska \"Hypolycaena erylus\".", "Rod \"Fagraea\" je v rámci čeledi hořcovité řazen do tribu \"Potalieae\" a subtribu \"Potaliinae\". V minulosti byl řazen do čeledi logániovité (\"Loganiaceae\"). Nejblíže příbuzným rodem je podle výsledků molekulárních studií rod \"Utania\". Rod byl v minulosti pojímán šířeji, ve fylogenetické studii z roku 2012 byl rozdělen do celkem 5 blízce příbuzných rodů: \"Fagraea\" s.str. (55 druhů), \"Cyrtophyllum\" (5 druhů), \"Picrophloeus\" (4 druhy), \"Utania\" (15 druhů) a \"Limahlania\" (jen \"L. crenulata\"). Někteří z ekonomicky významných a známějších zástupců se tak ocitli v jiných rodech: druh \"Fagraea fragrans\" byl přeřazen do rodu \"Cyrtophyllum\", \"Fagraea racemosa\" do rodu \"Utania\" a \"Fagraea crenulata\" do monotypického rodu \"Limahlania\".", "Květy některých forem \"F. auriculata\" dosahují průměru až 30 cm, což je řadí mezi jedny z největších známých květů.", "Řada druhů rodu \"Fagraea\" má své místo v původní kultuře národů tropické Asie, Austrálie i Tichomoří. Poskytují mnohostranný užitek, slouží jako léčiva i okrasné dřeviny. Některé druhy jsou vyhledávány pro kvalitní a trvanlivé dřevo.", "Celá řada druhů je v jihovýchodní Asii, Tichomoří a Austrálii těžena pro dřevo. Dřevo \"Fagraea fragrans\" (\"Cyrtophyllum fragrans\"), \"F. gigantea\" (\"Cyrtophyllum giganteum\") a \"F. elliptica\" (\"Picrophloeus javanensis\") a některých dalších druhů je v Malajsii známo jako \"tembusu\" a je dosti ceněné. Je tvrdé, trvanlivé, zprvu světle žlutohnědé, později medově žluté až žlutooranžové, nepříliš pohledné, s jemnou strukturou. Používá se na různé účely od stavby domů a mostů po obklady, parkety a truhlářsví. Dřevo mangrovového druhu \"F. crenulata\" (\"Limahlania crenulata\") je odolné proti vlhku, dřevokaznému hmyzu a šášni lodní a zpracovává se především na kůly, sloupy a pilíře. Je známo pod názvem \"malabera\". Velmi odolné proti vodě je také dřevo \"F. gracilipes\" z Fidži. Ze dřeva \"F. berteroana\" a dalších druhů se v Tichomoří zhotovují žebra kánoí. Řada druhů slouží místně k výstavbě domů a jiných staveb, mj. \"F. berteroana\", \"F. gracilipes\" \"F. maingayi\" (\"Utania maingayi\") a \"F. elliptica\" (\"Picrophloeus javanensis\").", "V zemích jihovýchodní Asie a Tichomoří tvoří \"Fagraea\" významnou součást místní medicíny. Nálev z kořenů, listů a kůry \"F. racemosa\" (\"Utania racemosa\") je v jihovýchodní Asii používán k léčení mnoha chorob. Slouží jako celkové tonikum, ke snížení horečky, při kašli, bolestech v třísle, ischias aj. Na Filipínách se používá kůra a květy tohoto druhu jako antidotum při hadím uštknutí. Odvar z listů, kůry nebo plodů \"F. fragrans\" (\"Cyrtophyllum fragrans\") slouží v tropické Asii při ošetřování horeček včetně malárie a při krvácivých průjmech, v Číně k léčení svrabu. Kůra \"F. berteroana\" se v Polynézii používá v kombinaci s \"Morinda citrifolia\" a \"Neonauclea forsteri\" (mořenovité) k vyvolání potratu. Odvar z listů, kořenů a vnitřní kůry slouží na Fidži k léčení astma a cukŕovky. Některé druhy (\"F. auriculata\" na Sumatře, \"F. maingayi\" (\"Utania maingayi\") na Nové Guineji, \"F. schlechteri\" na Nové Kaledonii) se používají k léčení různých typů vředů. Listy \"F. blumei\" slouží v Indonésii ke snížení horečky a při bolestech hlavy.", "Plody \"F. gracilipes\" jsou jedlé. Květy \"F: berteroana\" slouží v Tichomoří k ovoňování kokosového oleje. Tuhé listy \"F. racemosa\" (\"Utania racemosa\") slouží na Nové Guineji k pečení potravy podobně jako alobalová fólie.", "Některé druhy s velkými květy jsou v tropické Asii pěstovány jako okrasné dřeviny, zejména \"F. auriculata\", \"F. fragrans\" (\"Cyrtophyllum fragrans\"), \"F. crenulata\" (\"Limahlania crenulata\") a \"F. ceilanica\". Druh \"F. fragrans\" je v Singapuru nejpopulárnější pouliční strom a v roce 2002 byl zvolen národním stromem Singapuru. V Mikronésii a Polynésii jsou silně vonné květy \"F: berteroana\" oblíbeným a významným materiálem pro výrobu tradičních květinových ozdob, věnců a girland. Strom je znám pod názvem \"Pua keni keni\". Na Tahiti je tento druh posvátný.", "Lepkavý latex z plodů \"F. auriculata\" a \"F. blumei\" slouží v jihovýchodní Asii k výrobě lepu používaného k chytání ptáků a hmyzu. V Tichomoří se plody zbavené slupky používají jako mucholapka. Z květů \"F. berteroana\" se v Tichomoří vyrábí parfém používaný v kosmetice, k ovoňování navštívenek a podobně. Latex z plodů slouží při balzamování zemřelých k úpravě vlasů. Ze sazenic \"F. fragrans\" (\"Cyrtophyllum fragrans\") se na Šalamounových ostrovech vytvářejí rychle rostoucí a odolné živé ploty jako ohrady nebo zábrany při chovu úprasat." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Jezero bylo poprvé postaveno v rámci regulace toku řeky Ťin-šuej tekoucí ze severu k tehdejšímu Pekingu (Čung-tu, Střední hlavní město), za Čeng-cunga, císaře džürčenské říše Ťin. Džürčenské Čung-tu leželo jižně od pozdější jüanské a mingské metropole a bylo zásobováno vodou z nezávislých zdrojů. Roku 1179 ťinští panovníci postavili vedle nového jezera palác Velkého míru (palác Ta-ning). Po válkách Džürčenů s Mongoly a mongolském dobytí severní Číny Čung-tu ztratilo své postavení, v 60. letech 13. století se mongolský chán Kublaj rozhodl umístit své hlavní město Ta-tu bezprostředně severně od bývalého Čung-tu. Výstavbu řídili Liou Ping-čung a Kuo Šou-ťing, kteří postavili nové město kolem ťinského paláce a jezera Tchaj-jie, významného vodního zdroje metropole. Jezero bylo rozšířeno na rozlohu současných „tří moří“, a kolem něj byly postaveny tři paláce. Čistota jezera byla chráněna zákonem; od pramenů v horách Jü-čchüan až k jezeru Tchaj-jie byl tok řeky Ťin-šuej zregulován a poddaným bylo zakázáno koupání, praní prádla, napájení dobytka i skládkování odpadků podél toku. V mingském období po rozhodnutí o přenesení hlavního města do Pekingu, započala v roce 1406 stavba Zakázaného města. Nový palác byl jižně od bývalého jüanského, východně od jezera. Tchaj-jie bylo rozšířeno na jih spolu s ním. Zemina získaná při hloubení jezera a příkopů před hradbami byla použita na severu palácového okrsku, kde dělníci nasypali horu Dlouhého života (dnes Ťing-šan), přičemž zahrnuli bývalé jüanské stavby a z hlediska feng-šuej zlepšili postavení nových paláců. Jezero pak zahrnovalo tři současné „moře“, rozdělené mosty, ale nadále kolektivně známé jako Tchaj-jie nebo Ťin-chaj (, Zlaté moře). Oblast kolem jezera ležící západně od Zakázaného města dostala název Západní park (, Si-jüan). Mingský císař Ťia-ťing do něj přesídlil z paláců Zakázaného města ve snaze o únik z nesvobodného života u dvora, přitom se ho snažil přetvořit v taoistickou Zemi nesmrtelných. Poté, co se chopila moci mandžuská dynastie Čching v polovině 17. století, nová vláda omezila rozsáhlé mingské parky kolem jezera, jejich část uzavřela hradbami a připojila k císařským palácům, jednotlivé úseky jezera dostaly jejich moderní jména. Postupně císaři postavili podél břehů jezera pavilony a domy, v nichž sídlili během léta." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Horákův deník.", "Další pátrání.", "Hypotézy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1944 se Antonín Horák v hodnosti kapitána zůčastnil na severu země bojů během slovenského národního povstání. Při napadení vojáky Wehrmachtu byl zraněn a následně společně s dvěma spolubojovníky ukryt v jeskyni místním pastevcem. Zde objevil tajemnou šachtu vytvořenou z neznámého materiálu. Po válce emigroval nejdříve do Francie a poté do Spojených států. Zde se usadil v coloradském městě Pueblo a provozoval restauraci. V roce 1965 zveřejnil jeho příběh s citací z jeho údajného denníku časopis \"National Speleological Society News\". Článek měl být pouhou raritou ze světa speleologie. V roce 1970 se o Horákův příběh začal zajímat badatel Ted Phillips, který se společně s profesorem Josefem A. Hynkem, vedoucím projektu Blue Book, s Horákem setkal v Novém Mexiku. Zde naplánovali cestu na Slovensko, kde je měl Horák k šachtě zavést. Projekt se kvůli politické situaci v tehdejším Československu neuskutečnil. Phillips přesto naznačil, že mu Horák během tohoto setkání ukázal dosud nezveřejněné materiály a především soubor fotografií, které na místě pořídil krátce po válce. Vrchol zájmu o tuto záhadu přišel po roce 1972 kdy jí francouzský spisovatel Jacques Bergier zařadil do své publikace \"Kniha nevysvětlitelného\". Bergier zřejmě čerpal primárně z článku z roku 1965. Tato kniha vyšla v Československu v samizdatu až v 80. letech. V roce 1975 se s Horákem údajně setkal francouzský badatel André Estival, kterému měl Horák část materiálů předat. Horák zemřel v roce 1976. První článek o měsíční šachtě v Československu uveřejnil Václav Cílek na začátku 90. let.", "Podle informací z Horákova deníku, se na podzim roku 1944 účastnil bojů Slovenského národního povstání jako velitel vojenské jednotky. Během pochodu blíže neurčenou částí Tater byla jejich skupina napadena vojáky Wehrmachtu. Při ústupu byl Horák raněn na hlavě a na ruce a ztratil vědomí. 22. října ho v zákopu našel místní majitel pastvin Slávek. Horáka a další dva raněné vojáky Jurka a Martina ošetřil a nabídl jim úkryt v tajné jeskyni vzdálené asi 4 hodiny od zákopu. Slávek se v jeskyni křižoval, zapisoval do bible a udělal znamení na zadní zeď, ve které se nacházel otvor. Trojici varoval, aby se nesnažili pronikat hlouběji. V jeskyni se měla nacházet síť chodeb, z nichž některé končily hlubokou propastí se zatuchlým vzduchem. Mělo zde podle něho také strašit. Téhož dne Slávek se svou dcerou Hankou donesl nějaké léky. K jídlu vojákům zbyla pouze horká voda se slivovicí. 23. října měla trojice hlad a proto se Horák nabídl, že poruší slib, který Slávkovi dal, a prozkoumá zadní chodby, kde se mohla ukrývat přezimující zvířata. Po hodinu a půl trvající cestě se protáhl úzkou plazivkou a ocitl se před mohutným výklenkem z vápence zdobeným krápníky, ve kterém se nacházel tmavý válcovitý objekt z neznámého hladkého materiálu s výraznou nepravidelnou puklinou. Poté, co jí prostrčil hlavu a ruku s loučí, zjistil, že se jedná o dutý prostor, který je celý tvořen stejným tmavým materiálem, hladkým jako sklo. Slyšel také tekoucí vodu. Do prostoru vhodil několik úlomků krápníku, které cvakly, takže došel k názoru, že prostor má pevné dno. Když opět vylezl, pokoušel se do vnější stěny seknout zákopovým krumpáčem, ale ten se odrazil, aniž by způsobil narušení povrchu. O svém nálezu se zbylým dvěma vojákům nezmínil. Z jejich opasků si vytvořil provizorní lano a druhý den se k šachtě vrátil. Svlékl se, protože se mu předchozího dne zachytávala košile o nepravidelný vnitřek pukliny a škvírou prolezl dovnitř. Ocitl se v prostoru tvaru srpku měsíce o délce přibližně 25 metrů. Obě vypouklé stěny byly vzájemně rovnoběžné a celá šachta byla nakloněná pod malým úhlem směrem k vstupní puklině. Podlaha byla tvořená hladkým vápencem a postupně se svažovala. Každý zvuk v šachtě extrémně rezonoval. Její strop nebylo možné osvítit, takže není jisté, jak byla vysoká. Horák se po zběžném průzkumu bez potíží zase vyšplhal ven. Druhý den se znovu vrátil. Několikrát zkusil vystřelit do stěny z pistole. Kulky vytvořily nazelenalou stopu, ale do materiálu nepronikly. Poté se zaměřil na podlahu šachty. V jejím pravém rohu byl jíl, v levém měkký vápenec. Po chvíli kopání do vápence našel kostru, ze které odlomil dva zuby. Ty byly později určeny ve vědeckém ústavu v Užhorodě jako pozůstatky medvěda jeskynního, který vymřel asi před 25 tisíci lety. To pomohlo určit minimální stáří šachty. Navíc dovnitř zřejmě spadl vrchem, takže šachta byla kdysi otevřená. Při dalším kopání pod podlahou narazil Horák na vodorovné vroubkování na stěně, které se zdálo teplejší než zbytek šachty. Téhož večera donesl Slávek se svou druhou dcerou Olgou zásoby. Horák se ani jemu o nálezu šachty nezmínil. 26. října pokračoval kopáním v pravém rohu šachty. Tam už vroubkování nenašel. Při odchodu se pokoušel střílet do narušené stěny ve vstupní puklině, ale žádné odlomky opět nezískal. Pokusil se alespoň odlomit zvláštní krystalky, které našel na krápnících u vstupu do šachty, ale ty se mu v rukou drolily. Rozhodl se proto vyrobit provizorní lep z netopýřích pařátů, do kterého by sypký materiál zachytil. Martin však v noci zemřel a Horákovi s Jurkem tak již nic nebránilo v opuštění jeskyně. 27. října se Horák do šachty opět vrátil ve snaze najít jiný vchod. To se mu nepodařilo. 28. října byl na místě naposledy. Do šachty vložil lahev s kusem opasku, na který vyryl některé údaje a zadní stěnu svých zlatých hodinek. Vstup do jeskyně opět zamaskovali a vyrazili směrem na Košice. Cestou se spojili s partyzánskou skupinou. Horák se k jeskyni vrátil na konci války. Zjistil, že Slávek se odstěhoval. Do šachty již nevstupoval, ale pokusil se v úbočí hory najít nějaký alternativní vstup, což se mu opět nepovedlo. V závěru deníku Horák píše, že Jurek požádal Slávka o Hančinu ruku a společně se usadili v Bratislavě, kde se živil jako truhlář. Horák mu také poskytl peníze na vztyčení dřevěného kříže v místě, kde Martina pochovali, tedy u původního zákopu. Horák také zmínil své obavy z komercializace svého objevu a slíbil, že o umístění jeskyně bude informovat pouze seriózní vědce. Předmluva úryvku z deníku, která byla zřejmě doplněna autorem článku Georgem W. Moorem, uvádí souřadnice místa 49° 02′ N a 20° E.", "Horák ve svém deníku zmiňuje bez upřesnění pohoří Tater a uvádí obce Yzdar, Lubocna a Plavno což jsou zřejmě Ždiar, Ľubochňa a Plaveč. Problém pak představoval fakt, že část vytipovaného území byla vyhlášena za vojenský prostor a vstup do ní byl zakázán. První známé terénní výzkumy se odehrály až v roce 1980 kdy záhadologové Ivan Mackerle a Michal Brumlík prozkoumali krasovou oblast v okolí Staré Ľubovně a zaměřili se také na osobu A. Horáka a pastevce Slávka. V roce 1982 provedlo pátrání i Muzeum slovenského krasu a ochrany přírody z Liptovského Mikuláše. Už tyto první průzkumy legendu o Měsíční šachtě zpochybnily, když se ukázalo, že v říjnu 1944 se ve zmíněné oblasti žádné boje neodehrály, nežil zde pastevec Slávek se dvěma dcerami a nebyl zde ani sníh, který Horák v deníku popisuje. Výzkumy probíhali také mezi vojenskými historiky a pamětníky, kteří upozornili na další nepřesnosti v Horákově deníku (např. neexistující ráže německých děl). Meckerle došel k závěru, že nepřesnosti mohly pocházet od autorů článku v časopise NSS News nebo že Horák úmyslně zaváděl, aby zamezil objevení jeskyně laickou veřejností. V roce 1994 zahájil rozsáhlejší výzkum geolog Walter Pavliš. Ten objevil jeskyni s vyrytým nápisem H.A. (Horák Antonín), číslicí 23 (23. říjen) a šesti přeškrtlými čarami (6 dní v jeskyni). Tato jeskyně však nikam nepokračovala. Po roce 2000 provedli vlastní výzkum autoři Robert K. Lesniakiewicz a Miloš Jesenský (pseudonym Manfred Jensen), kteří příběh Měsíční jeskyně spojili s legendami o podzemních objektech z jiných částí světa, např. o skleněných tunelech uvnitř Babí hory na česko-slovensko-polském pomezí. Rozsáhlá pátrání provedl autor Martin Lavay, který údaje o vojenských operací z Horákova deníku spojil s historickými boji v oblasti obcí Telgárt a Vernár. V roce 2019 se v doprovodu reportéra Jaroslava Mareše a výzkumníka Erika Vojteka vypravil na severní stranu hory Kráľova hoľa v Nízkých Tatrách, kde ze satelitních map vytipoval suťovité místo ve tvaru oka (dva půlměsíce), ke kterému se však, kvůli chybějícímu povolení od správy národního parku, nedostali. Výsledky svého bádání zvřejnil ve stejném roce v knize \"Měsíční šachta: podivný příběh nejzáhadnější slovenské jeskyně\". Mnoho pátrání provedli také různí amatérští badatelé. V roce 2019 skontaktoval slovenský portál Cez Okno uživatel vystupující pod jménem \"Banský inžinier\" s tvrzením, že se mu podařilo šachtu lokalizovat. Při svém pátraní vycházel z předpokladu, že šachta je dutina přirozeného původu, která vznikla v místě tektonického zlomu, kde se o sebe třely dvě pískovcové desky a vznikla tak tektonická zrcadla vzhledem a vlastnostmi kontrastující s okolím. Tento zlom měl původně tvar hyperboly a odsunutím obou desek vznikla velká dutina ve tvaru půlměsíce, na jejímž dně vznikla časem vrstva usazenin. Při pátrání pomocí satelitních snímků z Google Map předpokládal, že nad podzemními prostory roste jiná vegetace než v okolí. Stromový porost ve tvaru srpku měsíce pak lokalizoval na louce ve východoslovenském pohoří Bachureň v oblasti zvané Pastierka. Zde se nachází i tektonický zlom a jeskynní systém. Přístup do šachty se však nalézt nepodařilo a odborný geologický průzkum místa také proveden nebyl. Další amatérský výzkumník Erik Batysta vycházel z Horákova náčrtu vstupu do jeskyně, v jehož blízkosti se měli nacházet 3 nápadné nerovnosti. Poblíž odpovídajícího místa v Belianských Tatrách v blízkosti obce Ždiar objevil úzký vstup do podzemních prostor. V jeskyni se nacházely zbytky tábořiště a v zadní stěně mohl kdysi zřejmě existovat průchod, který byl však zavalený. Kvůli nestabilitě stropu v dalším průzkumu místa nepokračoval.", "Sám Horák v jedné z verzí deníku uvažuje, že šachtu vybudovala nějaká dávno zaniklá civilizace. Dr. George W. Moore, který původní článek v NSS News napsal, věřil, že se jedná o přírodní úkaz - vápenec rozpuštěný mezi deskami z rohovce. Horák však tuto možnost v tomto článku zpochybnil. Jacques Bergier tvrdil, že šachtu vytvořila vyspělá mimozemská civilizace. Jiní záhadologové zastávali názor, že se může jednat o součást bájné podzemní říše Agharta. Podle dalších teorií se má jednat o historický měděný důl či přirozený jeskynní průduch sopečného původu. Také ohledně osoby Antonína Horáka a nepřesnostem v jeho deníku vznikla řada teorií. Miloš Jesenský vysvětluje tyto chyby tak, že se nemuselo jednat o přepis deníku z roku 1944, ale o informace diktované Horákem po telefonu americkému autorovi původního článku v časopise NSS News, který také údaje od Horáka doplnil vlastní předmluvou, ve které místní názvy zkomolil." ] }

{ "title": [ "Dělení válcových dynamometrů.", "Měřené veličiny na válcovém dynamometru.", "Měření výkonu na válcovém dynamometru.", "Princip simulace silnice na dynamometru." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Existuje mnoho druhů válcových dynamometrů podle cílové aplikace - například měření emisí, náběh/kumulace vzdálenosti vozidel (MACD), Akustické aplikace (NVH), Elektromagnetické testy (EMC), testování na konci linky (EOL), měření výkonu pro tuning. Další základní dělení je podle druhu vozidla - motocykly, osobní automobily, nákladní automobily, traktory nebo podle velikosti rolí nejčastěji 25\", 48\", 72\" nebo případně jiné. Moderní dynamometry používané pro vývoj mají většinou jeden válec na kolo a kolo vozidla se umisťuje na vrcholek role. Starší konstrukční řešení jsou dva válce na kolo a kolem vozila se najíždí mezi tyto válce - toto řešení je levnější a jednodušší, nicméně vzhledem k požadavkům na přesnost a přísným limitům se již nepoužívá pro vývoj nových vozidel, ale jen jako testovací dynamometr na konci linky a nebo pro měření výkonu motoru bez nutnosti demontáže, či výkonový tuning v \"garážových\" firmách.", "Přímo měřené veličiny jsou pouze síla na snímači síly (loadcell) a rychlost otáčení role měřená na otáčkoměru dynamometru. Všechny ostatní veličiny jsou z nich vypočítané pomocí konstantního poloměru role a uchycení snímače síly.", "Vzhledem k třecím a mechanickým ztrátám na různých částech pohonného ústrojí je výkon měřený na kolech zhruba o 15 až 20 procent nižší, než je výkon měřený přímo na výstupu klikové hřídele motoru (měřený zařízením zvaným motorová zkušebna).", "Na válcovém dynamometru na vozidlo nepůsobí stejné síly jako na silnici, například odpor vzduchu daný aerodynamickým tvarem vozidla nehraje žádnou roli, namísto toho je součet všech sil působící na vozidlo na reálné silnici na válcovém dynamometru simulovány přes pneumatiky. Odpor vzduchu se tedy se zvyšující se rychlostí na dynamometru projevuje jako zvyšující se síla brzdící kola vozidla. Cílem je, aby vozidlo na dynamometru zrychlovalo a zpomalovalo stejně jako na reálné silnici. Nejprve je potřeba znát parametry \"chování\" vozidla na reálné silnici. Ty se získají tak, že před ideálním rovném úseku silnice se vozidlo za bezvětří rozjede na danou rychlost, vyřadí se na neutrál a na tomto rovném úseku se postupně měří v krátkých rychlostních intervalech za jak dlouho zpomalí v daném intervalu. Například 100-90 km/h, 90-80 km/h, 80-70 km/h 70-60 km/h apod. Zpomalování z vyšších rychlostí trvá hlavně vlivem odporu vzduchu kratší dobu. Tyto parametry se pak společně se setrvačnou hmotností zadají do dynamometru a pro reálné chování se pak po uchycení vozidla provede tzv. adaptační běh, během kterého dynamometr automaticky zkouší s vozidlem zpomalovat a mění parametry do doby než zpomaluje v rychlostních intervalech jako na silnici. Takto získané parametry pak platí pro daný typ vozidla. Změnou nastavení simulované setrvačné hmotnosti lze například simulovat schopnost vozidla zrychlit pokud plně naloženo, nastavením tzv. gradientu pak simulovat jízdu do kopce či z kopce. aj. Existují dynamometry pro klimatické komory, kde lze plynule měnit teplotu v daném rozmezí např. -40 až 50 °C nebo pro tlakové testovací komory a porovnávat pak spotřebu za různý teplot a tlaků a simulovat třeba jízdu ve vysokých nadmořských výškách." ] }

{ "title": [ "Životní cyklus.", "Infekce.", "Epidemiologie.", "Klinické projevy.", "Diagnóza.", "Léčba.", "Prevence." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jako většina trypanozóm, \"L. major\" začíná životní cyklus ve formě amastigota (kulatý s krátkým bičíkem) uvnitř zažívacího traktu hlavního přenašeče, samičce mouchy rodu \"Phlebotomus\". ve střevě přenašeče se po 1-2 týdnech mění v promastigotní stádium (protáhlý s bičíkem na jedné straně), který se přesouvá do sosáku Během sání se promastigot dostává do krevního oběhu savčího hostitele, kde je pohlcen makrofágy. Po pohlcení se promastigotní stádium vyvine ve stádium amastigotní, které je oválné, či kulovité s průměrem okolo 2-3 μm, a obsahuje velké jádro a kinetoplast. Vybaveny k přežití acidické prostředí uvnitř potravních vakuol makrofága, se amastigotní stádia množí binárním dělením. Poté, co se amastigot rozmnožil a rozšířil po těle, je připraven k nasání mouchou společně s krví, čímž dokončí svůj cyklus. \"L. major\" má i sexuální cyklus s meiózou, probíhající jen v těle přenašeče.", "L. major vstupuje do krevního oběhu hostitele při sání hematofágní mouchy, kde nalézá cíl nákazy: makrofágy. Promastigotní stádia jsou vybavena množstvím receptorů k rozpoznání makrofága, včetně CR1 a CR3 receptorů a RAGE receptoru. Aktivace k napadení vychází z cytoplazmatické membrány. Tímto způsobem parazit přežije nepřátelské prostředí v hostitelském makrofágovi.", "Každoročně onemocní kožní leismaniózou kolem 1-1,5 miliónu lidí. Hlavním zdrojem nákazy jsou bodavé mouchy rodu \"Phlebotomus\". Ty ovšem za svůj život nedokáží uletět vzdálenost delší než jeden kilometr. Hlavními rezervoáry nákazy jsou menší hlodavci, malí savci a ptáci. Existují zdokumentované případy nákazy psů z Egypta a Saúdské Arábie. Nicméně je to spíše vzácností. \"L. major\" a její příbuzná, \"L. tropica\", jsou hlavní příčinou leismaniózy na středním východě, v severní africe, a některých oblastech Číny a Indie. Mezi roky 2002 a 2004, bylo zaznamenáno přes 700 případů onemocnění personálu vojenských složek USA v Iráku.", "Nástup infekce většinou provází výskyt lézí v obslatech pobodání přenašečem. Infekce je akutní s průběhem okolo 3-6 měsíců. Čím více fagocyty pohlcují promastigoty, tím více dochází k produkci amastigotních jedinců v hnisajících uzlinách na kůži.V této fázi nelze rozpoznat o jaký patogen se jedná. Nejběžněji mají léze zvýšený kontinuální okraj, který by se dal přirovnat ke kůrce od pizzy.Biopsie těchto lézí obvykle ukáže množství makrofágů obsahujících amastigóty.", "\"L. major\" může být rozpoznána pomocí diferenciální diagnostiky - tedy na základě pravděpodobnosti určené díky známému areálu rozšíření druhů leismaniózy. Nicméně stejné léze jsou příznakem pro mnoho dalších onemocnění, za která může být leismanióza zaměněna (například: retikuloendotelióza, sporotrichóza, lupus vulgaris, syfilis, sarkoidóza a lepra). Nejběžnější metodou diagnózy leismaniózy je identifikace amastigota pomocí Wrightova barvení, nebo izolací parazita v kultuře.", "Protože hostitelův imunitní systém je většinou schopen infekci po 3-6 měsících potlačit, spočívá léčba v boji s příznaky, snahou zmenšit škody a zabránit nekrózám. Množství různých způsobů léčby je variabilní, co se efektivity týče. Příklady léčby:", "Nejlepší cestou jak bojovat s šířením leismaniózy je narušení životního cyklu vektorů, tedy přenašečů nákazy, nebo odstraněním rezervoárů nákazy. Vyhýbání se přenašečům pomocí repelentů, moskytiér a dalších prostředků, či vyhýbání se době aktivity přenášejících much, tedy od soumraku do svítání, je efektivní v případě krátkodobých pobytů v oblastech výskytu \"L. major\"." ] }

{ "title": [ "Děj.", "Parodované filmy." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Dne 22. července 2004 (tj. tři dny po premiéře filmu) přistálo v Nevadské poušti UFO. Díky kontaktu s mimozemskou civilizací mohlo lidstvo osídlit planetu Mars. O padesát let později v roce 2304 si chce Rogul, zlý vládce kolonie na Marsu, podřídit Zemi. Po prvním útoku zůstává lidstvu na Zemi s královnou Metaphou a jejími senátory jen několik hodin do jejich zničení. Konzul Metaphas dostane nápad vyslat do minulosti posádku, aby švýcarským kapesním laserem zničila UFO a tím zabránila osídlení Marsu. Po útoku však zůstává k dispozici jen jediná funkční loď – \"Surprise\" s kapitánem Jürgenem Thorstenem Korkem, Mr. Spuckem a hlavním inženýrem Schrottym. Přestože senát ví, že posádka je zcela nekompetentní, rozhodne vložit do jejích rukou záchranu lidstva. Tři homosexuální astronauti právě trénují na soutěž Miss Waikiki na Honolulu, takže se neradi podřizují rozkazu. Jelikož již Marťané pronikli do královského paláce, je nutno posádku okamžitě vypravit do minulosti. Stroj času maskovaný jako pohovka však nefunguje spolehlivě. Na pohovce sedí Metapha, kapitán Kork, Mr. Spuck a taxikář Rock, kteří přistanou ve 14. století a jsou zajati vévodou Vilémem. Navíc netuší, že je jim v patách Regulův syn Jens Maul, který díky odcizenému návodu sestrojil svůj stroj času v mopedu. Ze středověku se dostanou na divoký západ do městečka Groom Lake City, kde absolvují přestřelku s desperáty. I zde je dostihne Jens Maul. Posléze se přesunou do správného roku a Jens Maul je omylem zneškodněn přistávajícími mimozemšťany. Jejich loď zničí Rock a zachrání tak budoucí svět. Posádka se může vrátit zpět do roku 2304. Kvůli poškození stroje času musejí v poušti nechat Mr. Spucka. Královna Metapha, kapitán Kork a Rock jsou vítáni. Protože Mr. Spuck je Vulkánec, který se dožívá až 400 let, setká se s nimi. Spuck se během 335 let snažil stvořit Zemi podle svých představ, takže všechno je nyní v růžových odstínech. Kapitán Kork, Ms. Spuck a Schrotty se konečně mohou zúčastnit soutěže Miss Waikiki.", "Film svým dějem či vizuálním zpracováním odkazuje na následující snímky: \"Poslední jednorožec,, Akta X, Kontakt, Pátý element, Tajemná záře nad Pacifikem, Manituova bota, Total Recall, E.T. – Mimozemšťan, Den nezávislosti, Indiana Jones a chrám zkázy, Manta, Manta, Matrix, Muži v černém, Minority Report, Takoví normální zabijáci, Příběh rytíře, Star Trek, Star Wars, Hvězdná brána, Taxi, Taxi,, Návrat do budoucnosti, V pravé poledne, Základní instinkt,.\"" ] }

{ "title": [ "Rozvoj.", "Zařízení." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Nemocnice má celkem 612 lůžek, čtyři podlaží a je umístěna na místě bývalé nemocnice Edith Cavell a nahradila původní okresní nemocnici (která byla otevřena v roce 1928 jako Veteránská nemocnice a potom postupně rozšiřována v letech 1960 a 1968) a nemocnici Edith Cavell (postavena roku 1988). gynekologické oddělení v Peterborough bylo uzavřeno a přestěhováno do nového ženského a dětského oddělení v nové nemocnici v 9 hodin ráno dne 30. listopadu 2010. Dětské oddělení, traumatologie a urgentní příjem byly přesunuty ve 2 hodiny v noci 3. prosince téhož roku. Služby byly plně převedeny z nemocnice Edith Cavell a okresní nemocnice v Peterborough 7. prosince, po tomto přesunu se městská nemocnice Peterborough stala plně funkční. Stavební povolení bylo vydáno radou města v roce 2006 a jméno nemocnice bylo vybráno ve veřejné soutěži v roce 2008. Nemocnice spolu s přilehlými odděleními duševního zdraví, známé jako Cavell Centrum, je pod vedením Cambridgeshire and Peterborough NHS Foundation Trust, založen pod nemocnicí Fulbourn v Cambridge. První pacienti byli léčeni v nové nemocnici dne 15. listopadu 2010, i když k oficiálnímu slavnostnímu otevření došlo až v roce 2011.", "Městská nemocnice Peterborough byl největší stavební projekt ve městě, od doby, kdy byla před více než 800 lety postavena katedrála. Nemocnice má Rakovinové centrum, Kardiologické centrum, ženské a dětské odděleni a urgentní středisko dospělých a pediatrických pacientů. Budova byla navržena architekty z Nightingale Associates, je první nemocnicí ve Velké Británii, která má funkci inovativních \"Cruciformovych\" oddělení. Tyto 4-lůžkové pokoje vytváří velký osobní prostor kolem každé postele a maximalizují dostupnost denního světla. Navigační panely byly začleněny po celé nemocnici tak, aby mohly pomoci s navigací a zlepšení celkového vzhledu budovy. Také, okna jsou strategicky umístěna tak, aby zajistila, výhledy do zeleně a další konstrukční prvky, které zvyšují pacientovu pozornost. Britský Červený kříž poskytuje podporu služeb, které pomáhají urychlit přijetí nebo propuštění z nemocnice." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Po získání doktorátu v oboru strojírenství na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci byl Hans List jmenován vědeckým pracovníkem na univerzitě Tchung-ťi v Číně (1926-1932). Tam působil ve výzkumu výpočtu vibračních procesů plnícího cyklu spalovacích motorů. Po návratu domů působil jako univerzitní profesor. Nejprve jako profesor spalovacích motorů na Technické univerzitě ve Štýrském Hradci (1932-1941) a pak jako profesor pístových motorů na Technické univerzitě v Drážďanech, Německo (do roku 1945). Jeho výzkumné práce měly velký vliv na nové pohledy ohledně funkčnosti a zlepšování dieselových motorů a spalovacích motorů obecně. To bylo také hlavním polem působnosti jeho společnosti \"Anstalt für Verbrennungskraftmaschinen Prof. Dr. Hans List\" (Ústav pro spalovací motory), zkráceně AVL, kterou založil v roce 1948 a která vznikla z poradenské kanceláře založené v roce 1946. Tato firma brzy začala působit celosvětově v oblasti vývoje spalovacích motorů, ale také měřící techniky a modelování. Zhruba tisíc patentů dokázalo kompetentnost společnosti a četné dceřiné společnosti celosvětově dokazovaly ekonomický úspěch. V roce 1969 AVL vyvinulo motorovou zkušebnu, která umožňovala komplexní sběr a analýzu dat. V průběhu sedmdesátých let AVL zlepšovalo výkony svých motorů a kapacity pro sběr dat se i nadále zlepšovaly, zatímco jeho zkušební software PUMA začal společnosti získávat mezinárodní pověst. Od roku 1979 řídí společnost syn zakladatele Helmut List (narozen 20. prosince 1941) pod současným názvem AVL List GmbH. Po dalších inovacích a úspěších v osmdesátých letech otevřel AVL v roce 1987 svou divizi AST (\"Advanced Simulation Technology\"). Helmutův syn Hans List (narozený 1. února 1989) studuje fyziku na Technické Univerzitě ve Štýrském Hradci." ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Příběh.", "Průběh." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Hru vyvíjí od roku 2012 Martin Markus Mastný. Inspirací mu byly tituly \"Ultima Online\", \"Star Wars Galaxies\" a \"Wurm Online\". Původně byla hra vyvíjena na Hero Engine z \"\", ale v roce 2013 byl vývoj přesunut na Unity engine. Hra byla uvedena 24. května 2015 ve službě Steam Greenlight, kde ji komunita během 5 dnů schválila jako vhodnou pro Steam a bylo jí naplánováno vypuštění na konci roku 2015 do předběžného přístupu. Následně 5. října 2015 byla tato verze vypuštěna. Do konce roku 2015 nasbírala hra i nominace na cenu Česká hra roku v kategoriích: Po vypuštění se umístila ještě před koncem roku 2015 v žebříčcích top100 IndieDB a ModDB. Hra je momentálně dostupná stále v předběžném přístupu a je nedokončená.", "Příběh Novus Inceptio je zasazen do daleké budoucnosti (rok 4145), ve které je planeta zotavená po globální katastrofě. Stále se zde vyskytují anomálie. Jeden z cílů hráče bude zjistit, co způsobilo katastrofu, dalším cílem bude obnovit civilizaci. Hráč může k dosažení svého cíle použít nejen přírodní zdroje, výrobu, stavění a následně technologické vymoženosti, ale i nadpřirozené schopnosti.", "Na počátku hry musí hráč získat zdroje pro přežití: vodu, jídlo a úkryt. Následně hráč sbírá zdroje, aby mohl získat lepší vybavení nebo ubytování. Jeho schopnosti se zlepšují, když je používá. Pokud hráč nepoužívá dovednost dlouhou dobu, zapomíná a tím se tato schopnost zhoršuje. Hráče po celou hru následuje dron, který slouží pro záchranu jeho DNA, aby mohl být hráč naklonován. Dron také slouží jako možnost přepravy těžších předmětů jako jsou klády, které hráč přepraví jen obtížně." ] }

{ "title": [ "Život.", "Pracovní kariéra.", "Podnikatelská kariéra.", "Publikační činnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Harry Pollak se narodil jako jediné dítě v rodině velkostatkáře obhospodařujícího čtyři dvory (v Semtíně, Božkovicích, Petrovicích a Drachkově) v Jižních Čechách o celkové rozhloze 150 hektarů. Holokaustu unikl jen díky tomu, že ho rodiče poslali na studia do Francie. Za druhé světové války bojoval proti nacistům a do Československa se vrátil až v roce 1945 spolu se spojeneckou západní armádou. Ani po válce si ale neužil klidu. Byl prohlášen za Němce a kolaboranta, pročež mu úřad ve Voticích bránil 3 roky ve vydání majetku. Ještě před komunistickým převratem v roce 1948 mu bylo zabráněno dokončit studium strojního inženýrství. Akční výbor vedený komunistickým vrátným z hlavní budovy rozhodl, že titul strojního inženýra na Českém vysokém učení technickém v Praze nedostane. Po komunistickém puči mu byl v roce 1949 definitivně zabaven zděděný majetek, který krátce předtím vysoudil. Za dramatických okolností uprchl se ženou Jarmilou před komunistickou zvůlí přes Šumavu nejprve do Německa, následně nalezl azyl ve Spojeném království a kde též dokončil svá studia. Se ženou Jarmilou má syna René Thomas. Harry Pollak chtěl koncem 80. let 20. století získat doktorát v oboru \"uzdravovatele nemocných podniků\" na Bertriebwirtschaftliches Innstitut v Curychu. Protože ale podmínkou bylo studium doktorských předmětů, na školu nenastoupil. Doktorského titulu a uznání se dočkal až v České republice o dvě desetiletí později. V roce 2003 získal doktorát v oboru podniková ekonomika na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 2016 bylo po Harry Pollakovi pojmenováno Centrum restrukturalizace a insolvence na VŠE a Harry Pollak a jeho zásluhy v oboru restrukturalizace podniku tak doznaly vysokého ocenění. Během svého života působil především jako krizový manažer v celé řadě zemí. Vedle Spojeného království měl angažmá též v Německu, v Itálii, ve Spojených státech a nakonec se usadil v Netstalu ve Švýcarsku, kde v 91 letech zemřel.", "Tři měsíce po útěku před komunistickým režimem do Spojeného království získal Harry Pollak své první exilové zaměstnání. 2. května 1950 nastoupil na místo projektanta v \"Carrier Engineering Co. Ltd.\" za plat 9 liber týdně. Rýsovala se před ním zářná budoucnost, kdy se za 10 až 15 let mohl vypracovat na projektanta-seniora a za 20 až 25 let mohl mít vlastní skleněnou kancelář s telefonem. To ho ale nelákalo, a tak se rozhodl pro změnu. Mnohem více zodpovědnosti a lepší plat získal ve společnosti \"Brihtside Foundry\" ve funkci hlavního inženýra. Zanedlouho přistoupil k další změně a přijal místo v \"Northumberland Avenue\", které pro něj bylo zklamáním. První top-manažerskou pozici získal záhy díky své publikační činnosti a úspěšnému složení zkoušek (byl nejlepším absolventem), které mu zajistili místo přidruženého člena Svazu inženýrů-topenářů a vzduchotechniků (IHVE). Oslovil ho Američan p. Penfold, který ho najal na řízení společnosti vyrábějící klimatizaci Aarcon v Anglii. Výrobek byl ale nevalné kvality. P. Penfold uzavřel smlouvu s p. Hunkingem, jehož podnik \"Westool Ltd.\" měl vyrobit a prodat první sérii 2 500 klimatizačních jednotek Aarcon. Harry Pollak měl celou výrobu koordinovat. Sám později angažmá vnímal jako mezník v budoucí kariéře. Mezitím p. Penfold získal pro Harry Pollaka další zakázku od Express Dairy, kteří potřebovali vyvinout efektivní chladicí nákladní automobil. To se mu podařilo. P. Penfold prodával především znalosti a zkušenosti Harry Pollaka. Proto s ním následně p. Hunking uzavřel novou smlouvu a Harry Pollaka od něj \"vykoupil\" a jmenoval ho generálním manažerem \"Westair Division\", divize společnosti Westool. Harry Pollak se stal členem Institutu strojních inženýrů (IMechE). Technika ho ale již dostatečně neuspokojovala, a tak se rozhodl přesunout své pracovní zájmy do oblasti podnikového poradenství. Pro \"Mead Carney & Co.\" v curyšské pobočce zaměřené na německé zákazníky od února 1961 zaváděl americký systém Value Analysis. Ve své pozici pracoval v Německu pro společnosti \"Auto Union\", \"IBM\", \"Krupp-Ardelt\" či \"Bargedorfer Eisenwerk\". První nasazení ve Velké Británii bylo ve společnosti \"Sturtevant Engineering\", následoval podnik vyrábějící elektrické spínače \"MEM\", výrobce motorů pro domácí spotřebiče \"AEI\" či oddělení transformátorů \"English Electric\" a řada menších zakázek. Když ale chtěl ke dvou týdnům dovolené třetí neplacené dovolené na cestu do Kanady, nedostal je. Podal tedy výpověď, kterou firma přijala. Po návratu z Kanady měl již zajištěné místo senior konzultanta ve společnosti Dunlop se 105 tisíci zaměstnanci po celém světě, kde od roku 1966 zaváděl Value Analysis a léčil firemní neduhy. Následně byl přijat do nově vznikající společnosti \"Keyser Ullmann Industries\", která se zabývala restrukturalizací podniků pro svou mateřskou banku. První zakázku dostal Harry Pollak na společnost \"Hallam Sleigh & Chestorn Ltd.\", kde byl dosazen do podnikové rady, aby společnost od základů restrukturalizoval a zachránil tak před bankrotem. Spolupracoval též se společností \"KBMS\" zabývající se průzkumem trhu, pro niž hledal a našel kupce \"AGB Ltd.\" Dalším z jeho případů byl výrobce přesného zařízení pro letecký průmysl \"Negretti & Zamba\". Společnost restrukturalizoval a po dvou a půl letech dostal od správní rady stříbrnou mísu za zásluhy. Banka Keyser Ullmann ovšem preferovala v té době rychlý zisk z realitních obchodů na úkor zdlouhavé a pracné restrukturalizace firem. Pro tým kolem Harry Pollaka se tak stával její kapitál nedostupným. Navíc následná realitní krize banku stáhla do propadliště dějin a banka zkrachovala. Harry Pollak se v roce 1972 rozhodl stanout na vlastních nohách jako podnikatel.", "Prvním soukromým klientem Harry Pollaka byla společnost \"Hallam Sleigh & Chestorn Ltd.\", s níž spolupracoval již za dob svého zaměstnaneckého poměru v \"Keyser Ullmann Industries\". Chtěl ji připravit na pokles automobilového průmyslu. Firmu restrukturalizoval tak, že dostala ocenění londýnské burzy, ovšem hlavní ředitel Peter Cheston ho propustil s odůvodněním, že zaměstnanci nejsou spokojeni. Po několika měsících testování dalších možností nalezl angažmá jako ředitel nové firmy \"Company Development (London) Ltd.\" vytvořené skupinou právníků, investorů a účetních. Jejich první zakázkou byla restrukturalizace zpracovatele stříbra \"John Betts & Sons\". Její výrobu přesunul z centra Birminghamu na jeho periferii a i díky prodeji lukrativního pozemku a reinvestice zisku zachránil. Zřejmě nejznámější účastí Harry Pollaka na restrukturalizaci podniku byla v automobilce Aston Martin. Majiteli automobilky, jímž byl sir David Brown, nepřinesla do té doby ani libru zisku a chtěl ji prodat. Kupcem se stala \"Company Development (London) Ltd.\", ale zaměstnanci Aston Martin po prodeji vyhlásili stávku. Po dvou dnech se zaměstnanci vrátili do práce a Harry Pollak se setkal s předáky třech odborových svazů, které v automobilce působily, a dohodl se s nimi na podmínkách, aby předešel dalším stávkám. Automobilku postavil na nohy a úspěšně působí dodnes. S \"Company Development (London) Ltd.\" se Harry Pollak nerozešel v dobrém. Když se rodinné firmě \"John Betts & Sons\" začalo dařit a Harry Pollak chtěl dodržet slib a vyplatit rodině slíbený podíl na zisku, jeho další dva partneři a ředitelé byli proti. Ukončil proto v roce 1973 působení v \"Company Development (London) Ltd.\" a s ním i své angažmá v \"John Betts & Sons\" a Aston Martin. Harry Pollakovi se nedařilo po odchodu z \"Company Development (London) Ltd.\" najít žádné angažmá. Vyučoval proto na částečný úvazek strukturu managementu na městské polytechnice. Do důchodu se ale nechystal. Když ztrácel naději na další práci, jeho žena Jarmila obvolala jeho přátele a uspěla u George Mandla. Ten Harry Pollakovi zavolal s nabídkou místa ve správní radě papírenské společnosti Thomas & Green Ltd. Následně pro George Mandla restrukturalizoval další papírny, včetně jedné ve švýcarském městě Netstal, kde se stal generálním ředitelem 1. června 1975. Jeho plat činil 1 500 CHF, což představovalo přibližně tři čtvrtiny příjmu nejméně placeného zaměstnance továrny. Jeho odměna byla závislá na výsledku restrukturalizace a zajištění ziskovosti podniku. Při práci v netstalské papírně postupně získal více času a mohl se věnovat i \"vedlejší práci\". Jednou z nich byla distribuční firma motorových součástek \"Eschler Urania\" v Curychu. Tuto zakázku získal přes banku, která viděla podnik k likvidaci, což by ji ale připravilo o peníze investované do jeho financování. Harry Pollak se ujal restrukturalizace, od banky získal úvěr 1 mil. CHF a pro sebe si řekl 800 CHF denně, přičemž polovina částky byla splatná až po dosažení ziskovosti podniku. I v této firmě usedl na nejvyšší řídící post. Když se firmě začalo dařit, její hlavní akcionář se ji rozhodl prodat. V roce 1981 zachraňoval Harry Pollak výrobce tištěných spojů \"Zbinden & Co.\" K významné restrukturalizaci se ale majitelé-bratři nerozhodli a hledal se pro firmu kupec. Stal se jím jeden z největších věřitelů a dodavatel surovin. V roce 1982 působil jako poradce ve společnosti \"Ulrich Steinemann\", která se zabývala výrobou strojů na zlošťování zbroušených dřevěných desek. Navrhl řadu opatření k záchraně společnosti, ale ze strany vedení se setkal jen s malou odezvou. Na navržený rozpočet pro rok 1983 již nikdo nereagoval. V roce 1985 byl bankou doporučen Rolfu Wenkovi, zakladateli a majoritnímu akcionáři bez nástupců, který chtěl prodat svou firmu \"W. Wenk\" na výrobu přesných součástí pro lékařské a vojenské účely, ale nesouhlasil s cenou 1 mil. CHF, na kterou její cenu odhadla banka. V listopadu 1985 po provedených opatřeních doporučených Harry Pollakem a zvýšení objednávek o 30 % navzdory zvýšení ceny výrobků hlavní odběratel firmy podal nabídku převzetí za 4,5 mil. CHF. V roce 1986 se odebral na pracovní odpočinek.", "S publikační činností začal Harry Pollak záhy po příchodu do Spojeného království. Na odborné konferenci potkal redaktora časopisu \"Inženýr-topenář\", který byl ochoten si jeho články přečíst. Harry Pollak napsal přes víkend svou první stať, která byla otištěna a za níž obdržel i drobný autorský honorář. Následovala řada dalších článků, publikovaných též v časopisech \"Strojní inženýr\" či \"IHVE Journal\". Současně při práci pro \"Mead Carney & Co.\" sepsal Harry Pollak pětisetstránkovou příručku \"Management Audit Manual\", která vychází z jeho zkušeností. Další spisy a knihy sepsal v době působení pro společnost Dunlop. Po spisu \"Value Analysis jako základ průpravy inženýrů pro management\" následovala \"Dunlopova kniha hodnot\" sloužící především členům jeho týmu. V roce 1967 publikoval knihu \"Řízení podnikové činnosti\". Po ukončení působení v \"Company Development (London) Ltd.\", kdy se Harry Pollakovi nedařilo najít další zakázky, v roce 1973 sepsal své zkušenosti do podoby bajek \"Scvrkající se džbery a jiné bajky ze současnosti\", která byla propadákem a většina ze 100 tisíc výtisků zůstala Harry Pollakovi." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Založení.", "Vývoj.", "Mezinárodní expanze.", "Speciální kolekce.", "Akvizice a nový rozjezd.", "Výrobky.", "Prádlo.", "Plážové oděvy.", "Noční oděvy.", "Dámská konfekce.", "Oděvy pro muže.", "Tašky a boty.", "Parfém.", "Lidé.", "Vlastnictví a podíl.", "Designéři.", "Butiky.", "Tištěné publikace.", "Reklamní kampaně." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Firmu La Perla založila vynikající výrobkyně korzetů Ada Masottiová v roce 1954 v italské Bologni, jejíž tradice výroby hedvábí a textilu se datuje až do 17. století. Při práci v místním ateliéru jí začali přezdívat „zlaté nůžky“, a to díky přesnosti stříhání a dovednostem při šití. Časem Ada Masottiová přenesla své znalosti výroby korzetů na různé druhy prádla, vymýšlela vlastní styly a změnila definici toho, jak se lidé dívají na prádlo a nosí ho. Jméno společnosti je inspirováno krabičkou vyloženou červeným sametem, podobnou klenotnické krabičce, v níž se dodávaly první kolekce. Díky své dokonalé kulatosti byla perla (italsky la perla) vnímána jako symbol harmonie, luxusu a ženskosti.", "Rodina Masottiových změnila prádlo v oděvní doplněk. Ada Masottiová halila látkou přímo ženské tělo, čímž získala odbornou představu o linii a pohybu. Počínaje 50. lety 20. století, když se v módě začaly zdůrazňovat ženské siluety, hledala Ada Masottiová látky od italských i zahraničních výrobců, jako byla krajka vyráběná na strojích typu Leavers v Calais (tyto krajky jsou označovány jako Dentelle de Calais), a styl vyšívaný v severní Itálii a Švýcarsku. Aby se firma La Perla přizpůsobila jasným módním stylům 60. let, uvedla na trh kromě tradičních bílých, černých a tělových výrobků řadu prádla založenou na barevných, květinových a kostkovaných vzorech. V 70. letech La Perla uvedla na trh trojúhelníkovou podprsenku z hedvábného žerzeje, která umožňovala volně plynoucí pohyb a odrážela módní důraz na menší poprsí. V roce 1978 La Perla přišla se soupravami prádla ze strečové krajky, které reagovaly na tehdejší módu přiléhavých šatů a přirozeně plynoucích linií. Během 60. let se zakladatelka rozhodla využít své znalosti ženských tvarů v oblasti plážových oděvů a uvedla na trh svou první kolekci bikin a plavek.", "Během období boomu spodního prádla, které bylo charakteristické pro módní scénu 80. let, společnost zahájila mezinárodní expanzi, a to pod vedením syna zakladatelky firmy Alberta Masottiho. Albertovu manželku Olgu Masottiovu najala Ada Masottiová jako návrhářku v roce 1972. Její práce přinesla řadu inovativních výrobků. V roce 1983 uvedla La Perla na trh prádlo typu „under-jacket“, které mělo být vidět pod kostýmky té doby. Ada Masottiová také vytvořila La Perla Maison, kolekci obsahující řadu prádla z čistého hedvábného saténu s vyšívanými vsadkami a zdobením typu frastaglio, přičemž použila techniku, kterou v ateliéru La Perla švadleny aplikují ručně dodnes. V roce 1994 La Perla uvedla na trh podprsenku Sculpture, která znamenala nový způsob přemýšlení o spodním prádle: elegance již nebyla exkluzivně výsadou materiálů jako krajka a tyl, ale představovaly ji výrobky s harmonickým stylem vyrobené z hladkých a měkkých látek.", "V roce 2004 společnost La Perla vytvořila kolekci s valencienneskou krajkou, jíž oslavila 50. výročí svého založení. Tyto krajky byly vyrobeny na starých mechanických stavech v Calais, nejdůležitějším centru krajek vyráběných na Leaversových strojích na světě. V roce 2006 měl herec Daniel Craig ve filmu 007 Casino Royale na sobě plavky Grigioperla a tento oděv se stal hitem ve všech buticích společnosti La Perla na celém světě. V roce 2012 uspořádala aukční síň Christie's zvláštní aukci, kterou oslavila 50. výročí první filmové „bondovky“, a plavky z dílny společnosti La Perla se prodaly za 44 450 liber. La Perla v roce 2007 uvedla na trh korzet Cage Bustier, který na sobě měla Victoria Beckhamová v klipu „Headlines“, písničce k obnovenému sejití Spice Girls. Později na trh přišla celá kolekce Cage, včetně topu Cage, který si získal ocenění kritiků poté, co jej na sobě měla v roce 2014 Beyoncé při svém vystoupení na udělování cen Grammy. V roce 2011 začala La Perla spolupracovat s francouzským oděvním návrhářem Jeanem Paulem Gaultierem. V tomtéž roce La Perla vstoupila na trh tvarujícího prádla, a to s kolekcí ShapeCouture, která se vyznačovala výraznými střihy, tylovými vsadkami a prostřihávaným zdobením.", "V červnu 2013 koupil společnost La Perla v aukci italský podnikatel Silvio Scaglia a Pacific Global Management. Po akvizici společnost zahájila další fázi své existence pomocí nové strategie rozvoje. Ve stejném roce uvedla La Perla řadu „Made to Measure“, která je k dispozici v hlavních buticích firmy La Perla. Služba je zaměřena na několik exkluzivních výrobků, které se stanou jedinečnými, protože jsou šity ručně na míru a personalizovány vyšívaným monogramem. Cenu zvyšuje i výšivka zlatou nití. Výrobky jsou k dispozici jen na objednávku. První kolekce Atelier společnosti La Perla byla představena během týdne módy Couture v Paříži v roce 2015, což byla první přehlídka značky v Paříži. Aby se návrhy pro kolekci staly realitou, bylo potřeba více než 14 měsíců ručního šití. Přehlídka se konala v Hôtel Salomon de Rothschild a výrobky byly vystaveny v butiku La Perla v Paříži na Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Při propagaci jarní/letní kolekce 2015 se na přehlídkovém molu k hvězdám kampaně Izabel Goulart, Sigrid Agren a Ming Xi připojily top supermodelky Naomi Campbell, Isabeli Fontana, Natasha Poly a Lindsey Wixson.", "", "Prádlo La Perla je známé svou inspirací korzety a detailním provedením. Mottem zakladatelky firmy Ady Masottiové bylo: „Nikdy se nesmí udělat kompromis v kvalitě a inovacích.“ Mezi pozoruhodné techniky společnosti La Perla a použité materiály patří aplikace frastaglio, krajky tkané na strojích Leavers a vyšívaný tyl.", "Ada Masottiová se vydala do oblasti dámské plážové módy v roce 1965, kdy uvedla na trh první kolekce bikin a plavek.", "La Perla vyrábí noční oděvy ze stejných materiálů a ve stejných barvách jako kolekce spodního prádla.", "La Perla oznámila, že se pod vedením kreativní ředitelky Julie Haartové zaměří na nezbytné součásti dámského šatníku a vtělí 62 let znalostí ženské postavy do výroby dámských kostýmů a halenek.", "V roce 1985 společnost rozšířila své aktivity do oblasti spodního prádla a plavek pro muže. V červnu 2014 společnost La Perla uspořádala první přehlídku mužského prádla na Pitti Uomo ve Florencii, kde představila novou koncepci pánských obleků a plážovou kolekci. Kolekce obsahovala kabátky z palmového vlákna, kimonem inspirované vesty a přiléhavé nohavičkové plavky.", "Společnost vyrábí také řady doplňků. Současná kreativní ředitelka Julia Haartová navrhuje od jara/léta 2016 kolekce bot a tašek.", "Společnost v roce 1986 rozšířila své aktivity do oblasti parfémů svým prvním parfémem pojmenovaným prostě La Perla.Vůně pro muže nazvaná Grigioperla přišla na trh v roce 1993. Lahvičky vytvořil designér Pierre Dinand.", "", "Společnost v letech 1954 až 1981 vedla její zakladatelka Ada Masottiová. Její syn Alberto Masotti, který se po získání titulu z medicíny na univerzitě v Bologni rozhodl plně věnovat rodinné firmě, vedl společnost v letech 1981 až 2007. V říjnu 2008 byla společnost La Perla prodána JH Partners, privátní investiční společnosti se sídlem v San Franciscu založené v roce 1986 a zaměřené na investice do firem nabízejících služby a na luxusní značky. V červnu 2013 společnost La Perla koupil v aukci Silvio Scaglia a Pacific Global Management za 69 milionů EUR (90 milionů USD). Pacific Global Management (PGM) zahrnuje také Elite Model Management a Women Management. Po akvizici společnost znovu zahájila svou činnost pomocí strategie rozvoje zaměřené na konsolidaci identity značky.", "Julia Haartová byla jmenována kreativní ředitelkou společnosti La Perla v roce 2016, předtím po dvě sezóny spolupracovala se značkou na doplňcích. Její první kolekce pro jaro/léto 2017 představí nabídku společnosti La Perla z oblasti konfekce. Haartová založila svou stejnojmennou značku bot na zásadě, že i sexy podpatky mohou být pohodlné, což je na design zaměřená filozofie, která se přenáší i do prádla a dámské módy La Perla.", "La Perla prodává své kolekce prostřednictvím sítě více než 150 značkových butiků, jak ve vlastnictví firmy, tak na základě franšízy, ve všech velkých městech na celém světě. První butiky La Perla byly v zahraničí otevřeny v roce 1991. Firma má zastoupení také v hlavních obchodních domech a specializovaných obchodech. V roce 2014 italské architektonické studio Baciocchi Associati, které navrhovalo interiéry pro butiky Miu Miu a Prada, změnilo koncepci interiérů pro globální „vlajkové lodě“ společnosti La Perla. Nový koncept designu přijaly i stávající hlavní obchody jako historické butiky na Sloane Street v Londýně, via Montenapoleone v Miláně a Madison Avenue v New York City, i nové butiky, jako například pětipatrová budova na Old Bond Street v Londýně, butik na Russell Street v Hongkongu a v budově v Aoyama v Tokiu.", "V roce 1997 vedla spolupráce s italským fotografem Marino Parisottem k vydání knihy s fotografiemi pod titulem Senso, kde byly zachyceny nové styly společnosti La Perla. Kniha Senso byla věnována světu výroby korzetů a prádla, jak je vidí žena. V roce 2012 vydalo nakladatelství Rizzoli v New York City knihu \"La Perla. Lingerie & Desire\", první monografii plně věnovanou značce a jejímu vývoji během téměř 60 let. Některé kapitoly jsou věnovány dějinám výrobků La Perla, marketingu (od prvopočátků, po roce 1960, 1970, 1980 a 1990) a reklamním obrazům, zatímco ostatní jsou spojeny se symbolickými estetickými koncepty jako „Black“, „White“, „Body“, „Inspirations“, „Precious“ a „Eros“.", "Kampaň pro jaro/léto 2014, kterou nafotili Mert Alas a Marcus Piggott pod uměleckým vedením Fabiena Barona a se stylingem Ludivine Poiblanca, představovala modelky Caru Delevingne, Liu Wen a Malgosiu Bela. Právě tyto tři supermodelky byly vybrány pro představení mnoha aspektů a tváří ženského světa – vůdčího konceptu nové reklamní kampaně společnosti La Perla pro sezónu jaro/léto 2014. Mert Alas a Marcus Piggott pod uměleckým vedením Fabiena Barona se vrátili, aby vytvořili reklamní kampaň pro kolekci podzim/zima 2014; k protagonistce kampaně jaro/léto 2014 Liu Wen se tentokrát připojily supermodelky Mariacarla Boscono a Daria Strokous. Kampaň začala uvedením nové kolekce La Perla „Made to Measure“ a premiérou exkluzivního filmu nabízejícího pohled do zákulisí firmy a jejích kolekcí. Kampaní jaro/léto 2015 provázely modelky Izabel Goulart, Sigrid Agren a Ming Xi jako hvězdy kampaní společnosti La Perla a poprvé se k nim připojil mužský protagonista – model Richard Biedul. Kampaň pro podzim/zimu 2015 byla čtvrtou po sobě jdoucí sezónou, pro niž se La Perla spojila s fotografy Alasem a Piggottem i uměleckým vedoucím Baronem. V kampani se objevily top modelky Liu Wen, Natasha Poly a Isabeli Fontana oblečené do černé krajky. Kolekce pro jaro/léto 2016 uvedla do kampaně italskou modelku Mariacarlu Boscono, která se připojila k „veteránkám“ Natashe Poly a Liu Wen. V sezóně podzim/zima 2016 pokračovala spolupráce s fotografy Alasem a Piggottem, tvářemi reklamní kampaně se staly Valery Kaufman, Sasha Luss a Liu Wen." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Události.", "Jamboree.", "Venture.", "Moot.", "Veřejné školy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V roce 1923 vytvořila Skautská asociace Spojeného království pobočku na Novém Zélandu, začala reorganizovat skauting v souladu s její \"politikou, organizací a pravidly\" a zavedla program pro vlčata a Rovery Novozélandská pobočka Skautské asociace byla založena v roce 1941 jako \"The Boy Scouts Association (New Zealand Branch), Incorporated\", následně v roce 1956 změnil svůj název na \"The Boy Scouts Association of New Zealand\" a nakonec na \"The Scout Association of New Zealand\" v roce 1967. Skautská asociace Nového Zélandu používá zkrácený název \"Scouts New Zealand\". Až do roku 1953 byla novozélandská pobočka zastoupena prostřednictvím asociace skautů Spojeného království, v roce 1953 se stala přímým členem Světové organisace skautského hnutí. V roce 1963 byla představena sekce „Venturer Scout“. První ženy se na zkoušku staly členy sekce \"Venturer Scout\" v roce 1976. Formálně byly ženy přijat v roce 1979 a \"Venturer\" se tím stala koedukovaná. V roce 1987 byly dívky formálně přijaty do kategorie Skauti. To bylo následováno přijetím dívek do zbývajících programů Kea a Cub v roce 1989. V roce 1979, bylo panu Arthuru W.V. Reevemu uděleno ocenění \"Bronzový vlk\".", "", "První novozélandské Jamboree, \"New Zealand Exhibition Jamboree\", se konalo v Dunedinu v letech 1925-6. Odhaduje se, že se ho zúčastnilo 200 lidí. Příští ročník se konal v Aucklandu roku 1958-9. Od té doby se jamboree koná jednou za tři roky. 20. Novozélandské skautské jamboree se konalo v roce 2013-14 v Fieldingu, a 21. Novozélandské skautské jamboree se bude konat v Marlborough, od 29. prosince 2016 do 7. ledna 2017.", "Venture je akce pořádaná pro „Venturer scouts“ asi jednou za tři roky. Na Novém Zélandu se uskutečnilo 13 národních Ventures. Jedenáctý ročník se konala v Brookfield poblíž Wellingtonu 1.-11. ledna 2010, „Venture South“ se konalo v Rivertonu, Southland 5.-14. ledna 2013. Třináctý ročník („Inferno 2016“) se uskutečnil v a kolem Rotorua v lednu 2016.", "V roce 2016 se na Novém Zélandu konalo 74. setkání roverů „Moot“. Mooty se obvykle konají na místní i celostátní úrovni jednou za rok. 75. Národní Rover Moot („Big Bang Moot“) se sejde v Helensville během velikonočního víkendu 2017.", "Následující školy jsou řízeny Asociací:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Ve světě.", "Austrálie.", "Belgie.", "Francie.", "Řecko.", "Maďarsko.", "Indie.", "Indonésie.", "Itálie.", "Nizozemsko.", "Polsko.", "Velká Británie.", "Spojené státy americké.", "Česko." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Major Baden Fletcher Smyth Baden-Powell, nejmladší bratr zakladatele skautské asociace ve Spojeném království, Roberta Badenea-Powella, byl letec a tvrdí se, že první přinesl aktivity založené na létání do skautingu Letecký odznak byl představen sdružením Boy Scouts v roce 1911. Ty však nepředstavil aero skauting. Návrhy mít oddíl Aero skautů v rámci Boy scouts association byl nejprve předložen v květnu 1927. Nebyly ale přijaty ze strachu, že takový oddíl by mohla „odvést pozornost k ne-základním aktivitám“ a nebyly k dispozici dostatečné pracovní síly v hnutí k jeho udržení. Nicméně v roce 1930 byly skautské oddíly v blízkosti letišť vyzvány, aby zahrnuly letecké aktivity do svých programů, a byla vydána brožura „Air Patrols“. The Boy Scouts Association zavedla aero skauty v roce 1941. 4. světové skautské jamboree v roce 1933 bylo prvním mezinárodním setkáním, kde byli zastoupeni aero skauti. Dne 9. srpna Robert Baden-Powell navštívil aero skauty, ve společnosti Pál Telekim maďarským náčelníkem a László Almasym, který byl vůdcem Maďarských aero skautů.", "", "Skauti austrálie mají několik aktivních aero oddílů. První, Canberra, se nachází ve městě Deakin, Australian Capital Territory K dispozici jsou také dva oddíly v západní Austrálii, Bullsbrook a Morley. Jeden oddíl je ve státě Victoria, 3. Chelsea Air Scouts, který se nachází v Melbourne Bayside předměstí Chelsea.", "Existuje pouze jeden oddíl – hostí jej belgický Paragliding klub", "Aero skauti (Scouts de L'Air) vznikly na severu Francie v roce 1935. První zdokumentovaný francouzský tábor aero skautů se konal v Saint Cyr, od 25. srpna do 1. září 1935. Poté, co skončila Druhá světová válka, bylo obnoveno několik oddílů a na Peace Jamboree 1947 bylo pro návštěvníky k vydění několik kluzáků postavených různými skauty. Byla demonstrována i další činnosti jako například modelářství V současné době jsou známy pouze dva oddíly aero skautů – jeden založený v jihovýchodní Francii a jedna z menších francouzských asociací.", "Aero skauti v Řecku jsou aktivní větví programu Soma Hellinon Proskopon (Skauti Řecka). Aero skauti se nazývají Aeroproskopoi. Jedná se o přibližně 57 oddílů. Větev řeckých aero skautů byla založena v roce 1945.", "Magyar Cserkészszövetség (Maďarská skautská asociace), člen WOSM, dosud nemá oficiální program aero skautingu, ale v poslední době vznikl oddíl – Repülőcserkész – v Gyoru v západním regionu Maďarska, a je pravděpodobně jediný letecký v Maďarsku (od října 2014). Místní letecké organisace je podporují přístupem k příslušným činnostem. Oddíl tvoří svůj program na základě nejrůznějších zdrojů včetně skautů z Polska, Irska, Španělska a Velké Británie.", "Skauti a skautky bharat také mají větev pro aero skauty.", "„Saka Dirgantara“ jsou aero skauti v rámci Gerakan Pramuka zaměřený na Rovery (16-20). Tento letecký program se zaměřuje na tři různé aspekty: Aero skauti v Indonésii jsou podporováni indonéským letectvem TNI AU a dalšími aerokluby.", "V roce 1949 CNGEI zahájila činnost s aero skauty, který byl následovaný pořádání prvního kurzu letecké kultury, pořádané na Air War School ve Florencii-Cascine, ale na konci šedesátých let problém materiálu a logistické potíže zablokovaly jejich rozvoj a činnost.", "Aero skauting (luchtscouting) v Nizozemsku je aktivní součástí programu. V současné době existuje 15 aero oddílů. Nosí šedou košili.", "Aero skauting (harcerskie lotnictwo) v Polsku je aktivní součástí programu. V současné době existuje Harcerski Klub Balonowy, 1 Krakowska 19 Lotnicza a 9 oddílů.", "Britští skauti byli zapojeni v letectví od prvních dnů letectví. První britská skupina skautů známa tím, že postavila a letěla vlastním kluzákem, byli East Grinstead v roce 1912. Myšlenka aero skautů jako samostatné jednotky byla odmítána po mnoho let, nakonec se ale stala oficiální větví skautingu v roce 1941. První tábor National Air Scouts se konala v Avington Park v červenci 1942 a v prosinci 1942 se konala výstava National Air Scout v Dorland Hall v Londýně. Skautská asociace koupila svůj první kluzák v roce 1959 a provozovala letecké středisko v Lasham, poblíž Alton v Hampshire, až do roku 1978. V současné době je asi 10 % všech skautů ze Skautské asociace v jednom ze 160 skautských aero oddílů.", "Air Scouts je nyní již zaniklá část z programu Skauti Ameriky (BSA). Program Aero skautingu měla čtyři řady Apprentice, Observer, Craftsman, a Ace. Uzel a medaili Ace (Silver Award), mohou být stále nošeny každým, kdo je získal, než byl program zrušen. Program byl založen v roce 1941 a existoval pod názvem Aero scouting do roku 1949, kdy byl přejmenován na \"'Air Explorers \". S menšími změnami tento program trval až do roku 1965, kdy zcela splynul s tehdejším Explorer programem BSA jako specialita s názvem „Aviation Explorers“. Dne 1. března 1985, Skauti Ameriky oficiálně ukončili program motorového letectví ve svém programu s poukázáním na problémy s udržováním pojistného krytí v případě nehody letadla. To ovlivnilo více než 10 000 skautů v programu Explorer.", "V roce 2018 vznikl první roverský kmen leteckých skautů. Kmen čítá přes čtyřicet skautů z celé republiky." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis.", "Provoz.", "Budoucnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Stanice vznikla jako jedna z prvních v Madridu – 17. října 1919 – jako součást prvního úseku linky 1, který vedl právě mezi stanicemi Sol a Cuatro Caminos. Součástí výstavby byl i vznik depa Cuatro Caminos. 6. března 1929 byla linka 1 prodloužena do stanice Tetuán a o několik měsíců později, 10. září, byla otevřena nástupiště linky 2 (v rámci prodloužení ze stanice Quevedo do stanice Cuatro Caminos) a stanice se stala přestupní. Stanice od té doby zůstala konečnou stanicí linky 2. V 60. letech prošla linka 1 rekonstrukcí, v rámci které byla nástupiště stanic prodloužená z 60 metrů na 90 metrů. Dalšího rozvoje se stanice dočkala 11. října 1979, kdy se stala konečnou stanicí prvního úseku linky 6 mezi stanicemi Pacífico a Cuatro Caminos. Později, 13. ledna 1987, byla linka 6 prodloužena do stanice Ciudad Universitaria. V letech 2004–2005 byl zbourán silniční most vedoucí napříč náměstím a byl nahrazen tunelem umístěným v prostoru mezi nástupišti linek.", "Nástupiště na lince 1 se nachází poměrně mělko pod ulicí Santa Engracia, kousek na jih od vlastního náměstí. Nástupiště linky 2 se nachází pod ulicí Bravo Murillo, na stejné úrovni jako nástupiště linky 1. Má jedno ostrovní a jedno boční nástupiště, toto neobvyklé uspořádání mají kromě ní jen stanice Argüelles a Puerta de Arganda. Nástupiště linky 6 je položeno výrazně hlouběji než ostatní. Nachází se pod ulicí Raimundo Fernández Villaverde, východně od náměstí Cuatro Caminos, se zbývajícími nástupišti je spojeno několika navazujícími eskalátory a výtahem.", "Ze stanice vede odbočka do depa Cuatro Caminos, které slouží nepřetržitě od počátku provozu madridského metra. Ve stanici se nacházejí výtahy umožňující pohyb osobám se sníženými schopnostmi pohybu a orientace; dále zde najdeme trafiku, stánek ONCE a dva bankomaty.", "Stanice je postavena tak, aby bylo možné stanici rozšířit o nástupiště čtvrté linky (konkrétně by se jednalo o prodloužení linky 3 ze stanice Moncloa." ] }

{ "title": [ "Videoklip.", "Produkce.", "Shrnutí.", "Spolupráce na obálce.", "Přijetí.", "Odkazy.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Videoklip skladby \"Pon Pon Pon\" natočil Džun Tamukai(田向 潤). Téma videoklipu byla \"kawaii\", což v japonštině znamená roztomilý. Tamukai považoval Kjaru za osobu co „ohýbá definici“ \"kawaii\" tím, že ji míchá s výstředností. Výtvarník Sebastian Masuda ze značky 6% DOKIDOKI vytvořil v klipu svět „pokoje dívky, ve kterém nejde uklízet“ a přidal „příchuť šedesátých a sedmdesátých let“.", "Videoklip obsahuje smíšenou 2D a 3D animaci. Znázorňuje dva světy: první byl vytvořen Sebastianem Masudou a vypadá jako dívčí pokoj; druhý je Kjariin mentální svět, kde je její tvář růžová. Video začíná scénou, kdy mikrofon vychází z Kjariina ucha. Stojan na mikrofon je imitací Freddieho Mercuryho. Kombinace televizoru a videorekordéru do kterého je vložena kazeta je odkazem na fakt, že analogové vysílání v Japonsku bylo ukončeno 20. července, stejný den jako byla skladba vydána na iTunes Store. Kyara nošením vousů paroduje „hige dance“ ze zábavního programu \"8 Dži Daju! Ženina Šugo\" ze 70. let, jakož i taneční pohyb „kamehameha“ z japonské mangy \"Dragon Ball\".", "Uvedené na poznámkách k nahrávce:", "Katy Perry, která má podobný umělecký styl jako Kjari, se o videu zmínila na Twitteru a Kjari pozitivně zareagovala na její tweet. Videoklip byl parodován v zábavných pořadech \"SMAP × SMAP\" a \"Pikart no Teiri\". \"Bigger Than the Buzz\" na MTV označil videoklip za \"„jeden z nejšílenějších videoklipů vůbec“\".", "", "Na YouTube existují tři verze Pon Pon Pon. První z nich byla nahrána 18. července 2011, druhá 16. července 2011 a třetí je 30 sekundová zkrácená verze." ] }

{ "title": [ "Změny oproti APG III.", "\"Magnoliopsida\".", "Jednoděložné.", "Dvouděložné." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Systém APG IV zahrnuje celkem 64 řádů a 416 čeledí. Na rozdíl od předchozích verzí není v tomto systému žádná čeleď ponechána nezařazená do řádu. Je zde uvedeno celkem 7 rodů jejichž zařazení je dosud nejasné.", "Jedinou změnou v této skupině rostlin je vřazení čeledi \"Hydnoraceae\" do \"Aristolochiaceae\" (podražcovité).", "V rámci taxonomie jednoděložných došlo pouze k nevelkým změnám. Čeleď \"Xanthorrhoeaeceae\" (žlutokapovité) byla přejmenována na \"Asphodelaceae\" (asfodelovité). Monotypický rod \"Maundia\" byl vyjmut z čeledi \"Juncaginaceae\" (bařičkovité) a přeřazen do samostatné čeledi \"Maundiaceae\" v rámci stejného řádu. Do čeledi \"Restionaceae\" (lanovcovité) byly vřazeny čeledi \"Anarthriaceae\" a \"Centrolepidaceae\".", "V rámci dvouděložných rostlin došlo k ustavení několika nových čeledí a řádů, došlo ke zpřesnění taxonomické pozice některých dříve nezařazených čeledí či rodů a některé rody byly přeřazeny do jiných čeledí. Dříve nezařazená čeleď \"Sabiaceae\" byla zařazena do řádu \"Proteales\" (proteotvaré), parazitická čeleď \"Apodanthaceae\" do řádu \"Cucurbitales\" (tykvotvaré). Pro čeledi \"Icacinaceae\" a \"Oncothecaceae\" byl ustaven nový řád \"Icacinales\". Čeleď \"Metteniusaceae\" byla zařazena do samostatného řádu \"Metteniusales\" a bylo do ní přidáno 10 rodů z čeledi \"Icacinaceae\". Pro rod \"Petenaea\" byla ustavena nová monotypická čeleď \"Petenaeaceae\" v rámci řádu \"Huerteales\", rod \"Pteleocarpa\" byl zařazen do \"Gelsemiaceae\". Z dalších nových čeledí se objevují \"Mazaceae\" (3 rody z čel. \"Phrymaceae\"), \"Nyssaceae\" (5 rodů z \"Cornaceae\"), \"Peraceae\" (5 rodů z \"Euphorbiaceae\"). Z \"Phytolaccaceae\" je vyjmuta celá podčeleď \"Rivinoideae\" a přeřazena do nové čeledi \"Petiveriaceae\" a rovněž rod \"Microtea\" do samostatné čeledi \"Microteaceae\". Z \"Molluginaceae\" je vyjmut rod \"Macarthuria\" a zařazen do samostatné čeledi \"Macarthuriaceae\" a také část druhů rodu \"Hypertelis\", které jsou zařazeny do nového rodu \"Kewa\" v rámci čeledi \"Kewaceae\". Z \"Capparaceae\" jsou vyjmuty rody \"Borthwickia\", \"Forchhammeria\", \"Stixis\" a \"Tirania\" a zařazeny do čel. \"Resedaceae\". Rod \"Allantospermum\" byl přeřazen z čeledi \"Ixonanthaceae\" do \"Irvingiaceae\", rod \"Pakaraimaea\" z \"Dipterocarpaceae\" do \"Cistaceae\", \"Sanango\" z \"Loganiaceae\" do \"Gesneriaceae\", \"Rehmannia\" ze \"Scrophulariaceae\" do \"Orobanchaceae\". Dále došlo k přejmenování čeledi \"Melianthaceae\" na \"Francoaceae\" a byla do ní vřazena čeleď \"Vivianiaceae\". Čeleď \"Haptanthaceae\" byla vřazena do \"Buxaceae\"." ] }

{ "title": [ "Písemné prameny.", "Pozdní tradice.", "Hypotézy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Dusa poprvé zmiňuje, v latinské formě \"dusios\", Augustin z Hippa ve svém díle O Boží obci z počátku 5. století: Isidor Sevillský na počátku 7. století ve svých Etymologiích nahrazuje lesní mužíky a fauny „chlupatci“(\"pilosi\") a „pany“ (\"Panitae\"). Pozdější středověká díla čerpala z Augustina a Isidora a také spojovala dusy s lesními démony a inkuby. Další informace však přináší Thomas z Cantimpré ve svém díle \"Bonum universale de apibus\" z poloviny 13. století:", "V Bretani se používá výraz \"duz\", \"tuz\", \"teuz\" či zdrobnělina \"tuzik\", jako varianta názvu pro skřítky či trpaslíky obvykle zvané korrigan. V bernské části pohoří Jura je známa bytost jménem \"dus\" nebo \"hairod\", obvykle v podobě černého, chlupatého zlovolného démona. V tomto případě se jedná o následek diabolizace, někdy je těmto stvořením ostatně přisuzována mírná povaha. Ve Valonsku byl znám duhon, který však zanechal pouze několik stop v místních názvech jako je \"Trô dès dûhons\" „Díra duhonů“ na řece Warche u města Renardstein. Původ ve slově dus může mít i anglické \"go to the deuce\" „jdi k čertu“, \"dischöl\" „noční můra“ ve švýcarském kantonu Graubünden a místní názvy v Německu, dva z 8. století, jeden z 10. století.", "Francouzský historik Claude Lecouteux vykládá dus z indoevropského kořene \"*dheuos\" či \"*dhus\" „démon, duch“. Na základě svědectví Thomase z Cantimpré dusy považuje za ochranná božstva posvátných hájů, později hranice mezi lidským obydlím a okolním světem, analogická římským silvanům. Jako ženskou obdobu dusů vykládá staroanglickou \"haegtesse\" a starohornoněmeckou \"hagazussa\", což je označení které se ve středověku používala pro různá ženská božstva, věštkyně a čarodějnice." ] }

{ "title": [ "Geografie a popis.", "Historie.", "Ohrožení lokality.", "Měření hloubky.", "Flora a fauna." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Propast Pozzo del Merro, v italských zdrojích charakterizovaná též jako krasový závrt, se nachází v jurských vápencích v levobřežní oblasti Tibery, v místech, kde se z údolí řeky zvedá pahorkatina Monti Cornicolani. Tento přírodní unikát leží zhruba v polovině pětikilometrové vzdálenosti mezi městy Mentana a Sant ́Angelo Romano, pouhý asi 1 kilometr od italské páteřní dálnice A1 (\"Autostrada del Sole\"), spojující Milán s Neapolí. Ústí propasti se nachází v nadmořské výšce 140 - 150 metrů a má rozměry 70 x 120 metrů. Hladina jezírka, jehož maximální šířka je 27 metrů, je v hloubce 80 metrů od povrchu. Propast je součástí přírodní rezervace Maccia di Gattaceca a Macchia del Barco (\"Riserva Naturale della Macchia di Gattaceca e Macchia del Barco\"). Okolí Pozzo del Merro je bohaté na četné krasové jevy, jako jsou různé dutiny, jeskyně a závrty.", "V popisu turistické trasy z Říma do Sant'Angelo Romano z roku 1890 se hovoří o tom, že nedaleko městečka je jakási propast, jejíž stěny jsou porostlé stromy a na dně je malé jezírko. Místní lidé si v minulosti vyprávěli podivné skazky o tom, že když se někdo v jezírku utopil, tak jeho tělo později našli v moři, ovšem tyto pověsti neměly žádný reálný základ.", "V 70. letech 20. století římská městská společnost \"l'Azienda Comunale Elettricità e Acque di Roma\" začala využívat vodu z propasti pro zásobování italské metropole. Při čerpání vody z větších hloubek se však složení vody zhoršovalo, takže nakonec musela zmíněná firma své podnikání ukončit. V místě po ní zůstaly dosud patrné stopy, jako jsou kolejnice, schody, technická zařízení a betonová budova čerpací stanice. Území přírodní rezervace, zejména kvalita zdejších podzemních vod, je ohrožováno též vzrůstající urbanizací příměstských oblastí Říma.", "Od 90. let 20. století italští vědci a speleologové se snažili změřit hloubku zatopené části propasti. V roce 1999 se podařilo dosáhnout hloubky 100 metrů. V letech 2000 - 2002 byla prováděna měření pomocí \"miniponorek\" - podvodních robotů \"Mercurio\", \"Hyball 300\" a \"Prometeo\", až nakonec 19. 3. 2002 bylo dosaženo hloubky 392 metrů. Od té doby až do září roku 2016 byla Pozzo del Merro považována za nejhlubší zatopenou propast světa. Dne 27. 9. 2016 byla pomocí speciálního podvodního robotu, zkonstruovaného polským inženýrem Bartolomiejem Gryndou, v moravské Hranické propasti naměřena hloubka zatopené části 404 metrů a tím byl dosavadní italský rekord překonán. Ovšem jak v případě Hranické propasti, tak i propasti Pozzo del Merro se předpokládá, že v průběhu dalších výzkumů bude zjištěna ještě mnohem větší hloubka těchto krasových útvarů.", "Na stěnách propasti nad jezírkem se vyskytuje pozoruhodné rostlinné společenství. Jeho součástí jsou například dub pýřitý,kalina modroplodá, zmarlika Jidášova nebo ptačí zob. Roste zde i několik druhů orchidejí a nejzajímavější je výskyt sturače (\"Styrax officinalis\"). U jezírka v Pozzo del Merro žijí též chráněné druhy živočichů, jako je čolek obecný a čolek italský (\"Triturus\" \"carnifex\") nebo endemický druh apeninské žáby \"Rana italica\". Ve vodou zatopené propasti byl v roce 2004 objeven a popsán pod jménem \"Niphargus cornicolanus\" dosud neznámý druh korýše z řádu různonožců ( (\"Amphipoda\")." ] }

{ "title": [ "Chromatika versus diatonika.", "Výuka a tabulatury.", "Interpreti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Chromatická harmonika je větší než diatonická (nejčastěji s 12 dírkami). Na pravé straně má registr – posuvník, který stlačením tvoří půltóny, resp. zvýší celou řadu tónů o půltón. Proto je také někdy označována jako půltónová harmonika. Postupně se vyvinula z diatonické harmoniky, ale na rozdíl od ní dovoluje zahrát všechny tóny a půltóny dvanácti-půltónové chromatické soustavy (jako piano). Umožňuje dokonalou jednohlasou sólovou hru. Diatonické harmoniky, jak jejich název napovídá, mohou zahrát jen tóny jedné stupnice. Hráči jich proto mají obvykle více – v různém ladění. Důležitou technikou hry na diatonickou harmoniku je „ohýbání tónů“, díky kterému má hráč k dispozici více tónů a půltónů. Chromatické harmoniky mohou být také v různém ladění (C-dur, G-dur, F-dur), ale standardně je využíváno C-dur. Také mohou mít různý počet dírek a tím i různý počet tónů.", "Pro výuku hry na foukací chromatickou harmoniku je nezbytný návod – tabulatura. Nástroj pokrývá 3 oktávy (včetně půltónů) na velmi malém prostoru. Hraní poněkud komplikuje to, že hráč nevidí, kam fouká. Tabulatura informuje hráče především o čísle kanálku a směru dechu. Červená nota značí foukání (výdech), modrá nádech. Zmáčknutí registru je označeno kroužkem. Díky programu může hráč písně přehrávat. Samouk se tak vyhne chybám, se kterými by se jinak potýkal: drilování melodie se špatnými tóny, nedodržování rytmu, zapomínání na pomlky, špatná délka tónů, ignorování repetic... Hráč se učí podle tabulatur nejprve jednoduché písničky bez půltónů a postupně přidává stupnice s křížky a béčky až po obtížné skladby vážné hudby. Pokročilí hráči, kteří zvládnou všechny stupnice, pracují na svém hudebním projevu a ke hře přidávají řadu náročných efektů. Foukací chromatická harmonika může hraní do jisté míry zautomatizovat. Oko si zapamatuje notu (její umístění v notové osnově), uši si zapamatují tón. Na základě toho se ústa naučí umístění tónu na foukací harmonice. Hlava zkoordinuje pohyb úst, ruky a dechu. Má-li hráč toto vše dostatečně zažité, dokáže zahrát skladbu z notového zápisu, aniž by ji předtím znal. Dokáže také zahrát melodii, kterou uslyší, aniž by ji znal, nebo k ní měl noty.", "Lubomír Pleva – český hudebník a čtyřnásobný mistr světa. Hrál klasickou hudbu, jazz, swing i populární hudbu na různé druhy harmonik. Byl primášem cimbálové muziky, hrál s předními československými orchestry. Spolupracoval s rozhlasem i televizí. Kolem roku 1960 zpopularizoval v Česku hru na foukací harmoniku. Spolu s Milanem Kunou vytvořili učebnici Foukací harmonika. Stal se jedním z nejuznávanějších hráčů na foukací harmoniku ve světě. Často vystupoval v zahraničí. Mezi světové hráče na chromatickou harmoniku patří například: Yasuo Watani, Cy Leo, Tommy Reilly, Larry Adler, Jean „Toots“ Thielemans, Antonio Serrano, Stevie Wonder, Franz Chmel, Hendrik Meurkens, Sigmund Groven, Rossini Willi Burger, George Smith." ] }

{ "title": [ "Výskyt.", "Ekologie.", "Popis.", "Variabilita.", "Ohrožení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V Evropě se rohatec růžkatý vyskytuje hlavně v jižní části, Českou republikou a Slovenskem prochází severní hranice areálu. Směrem na východ je dále rozšířen přes Rusko na Kavkaz a do Střední Asie, původním druhem je také v severní Africe a na Blízkém východě. Druhotné rozšíření bylo zaznamenáno v Severní a Jižní Americe i v Austrálii. V ČR roste pouze v nížinách na jihu Moravy a v teplých oblastech severních, středních a východních Čech.", "Rostlině prospívají narušované půdy, jako jsou extenzivně obráběná pole a vinice, ale i komposty, skládky, rumiště, suché trávníky a podobná stanoviště, kde má k dispozici zásaditou a dostatečně výživnou půdu. Semena klíčí časně z jara, nebo již brzy po vysemenění na podzim, tehdy se rostlina chová jako ozimá. Kvete v červnu a červenci.", "Jednoletá rostlina se štětinatě chlupatou lodyhou vysokou 30 až 40 cm. Lodyha je přímá, jednoduchá nebo jen řídce větvená a někdy bývá modravě ojíněná. Přízemní listy mají řapíky, na bázi lodyhy rostou poloobjímavé a horní jsou přisedlé. Čepele jsou podlouhlé až obvejčité, peřenodílné, nepravidelně laločnaté až nestejně ostře zubaté. Zoubky na vrcholech mají krátkou tuhou štětinku a všechny listy jsou oboustranně různě intenzivně chlupaté. Listy při kvetení od spodu usychají. Květy jsou sytě červené až žlutooranžové, řidčeji žluté, obvykle s fialovou skvrnou na bázi plátků. Bývají až 4 cm velké, jsou koncové a vyrůstají jednotlivě na stopkách až 5 cm dlouhých. Kališní lístky jsou dva a brzy opadávají, obvejčité korunní lístky jsou čtyři a rostou ve dvou kruzích, vnitřní jsou užší než vnější. Žlutých tyčinek s vespod ztlustlými nitkami je v květu větší počet. Dvoulaločná blizna vyčnívá nad prašníky a začne dozrávat o několik hodin dřív, než začnou prašníky uvolňovat pyl. Květ pro opylující hmyz nemá nektar, nabízí pouze pyl; kvete pouze jeden den a druhý den koruna opadá. Ze svrchního semeníku, tvořeného dvěma plodolisty, se po opylení vyvine asi 2 cm dlouhá, chlupatá, pukající, dvoupouzdrá tobolka. Obsahuje ledvinovitá, tmavohnědá, asi 1 mm velká semena. Ploidie druhu je 2n = 12.", "Rostlina mají variabilní květy, ve Střední Evropě se vyskytují tři variety: Značná pestrost je také u ochlupení lodyh a plodů.", "V polovině 20. století byl v teplých oblastech jižní Moravy a Slovenska považován rohatec růžkatý za plevel rostoucí hlavně v obilninách a ve vinicích. V současnosti nenachází dostatek vhodných stanovišť a je silně na ústupu, v \"Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky\" z roku 2012 byl zařazen mezi druhy kriticky ohrožené (C1t)." ] }

{ "title": [ "Geografická poloha a charakteristika sídla.", "Historie.", "Počátky osídlení.", "Nový věk.", "Památky.", "Mineralogická lokalita." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Płóczki Górne jsou svým charakterem lesní lánová ves (též lesně-lánová ves, polsky \"łańcuchówka\", německy \"Waldhufendorf\"). Vesnická zástavba se rozkládá v délce cca 5 km v údolí mezi Gradovskými vrchy (Wzniesienia Gradowskie) podél potoka Słotwina (pravostranný přítok Płóczky, která pramení v Jizerských horách a severně od Lwówku Śląského ústí do Bobru) a souběžné cesty, vedoucí ze vsi Nagórze přes Płóczki Górne do Płóczek Dolných. Starostenství zahrnuje území o rozloze 2089 ha, z čehož je 1236 ha zemědělské půdy a 679 ha lesních pozemků. Po silnici přes Płóczky Dolné jsou Płóczki Górne z centra Lwówku vzdáleny cca 5 km.", "", "Název obce bývá spojován se způsobem získávání zlata rýžováním (polsky \"płukanie\"), neboť se v oblasti Płóczek těžilo zlato již od 12. století. Pod jménem \"Gorensifen\" existuje zmínka o Górných a Dolných Płóczkách jako o jedné obci již z roku 1214. (Podle archeologických nálezů však byla tato lokalita osídlena již v období neolitu). Další zmínky o obou vesnicích jsou v listinách knížete Jindřicha I. Bradatého z roku 1217 a Jindřicha II. Pobožného z roku 1241. Podle majetkových záznamů, souvisejících s johanitskou komendou ve Lwówku, kostel svatého Bartoloměje existoval v Płóczkách Gorných již v první polovině 13. století, možná již od století dvanáctého.", "Po převzetí Slezska Pruskem byla ve vsi zřízena evangelická škola a v roce 1742 zde byl postaven dřevěný evangelický kostel. V roce 1765 byla hodnota majetku řádu benediktýnek v Płóczkách Gorných 18 193 tolarů a menšího dílu, náležejícímu řádu maltézských rytířů a spravovanému hrabětem von Zinzendorf, 7396 tolarů. V té době mezi obyvateli vesnice bylo celkem 43 sedláků, 323 chalupníků a 60 řemeslníků. V polovině 19. století byly v obci katolické a evangelické školy a kostely, tkalcovské dílny, několik hostinců, vodní mlýny a mlýn na mletí dubové kůry, olejárny a pět kováren. Ve vesnici působilo 33 obchodníků, neboť řada chalupníků si přivydělávala předením a tkalcováním. Po velkém požáru v roce 1868 však začal počet obyvatel klesat a k dalšímu výraznému poklesu došlo po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945.", "Venkovské domy, postavené v Płóczkach Górnych po velkém požáru z roku 1868, jsou vesměs stavby typické pro daný region s tehdejší převahou německého obyvatelstva. Domy mají zpravidla zděné přízemí a hrázděné patro. Na polském ústředním seznamu památek jsou zapsány tyto objekty:", "Płóczki Górne jsou proslulou mineralogickou lokalitou, jejíž věhlas mezi odborníky i laickými zájemci o mineralogii, zejména mezi sběrateli achátů, přesahuje hranice Polska i Evropy. Na východ od vesnice, na severních svazích kopce Lipień (393 m n. m.) se nachází lokalita o rozloze zhruba 1000 x 500 metrů, na níž vystupují k povrchu permské sedimenty společně s vulkanickými horninami, jako jsou andezity a čedičové trachyandezity (melafyry), ryolity a tufy. Mocnost někdejšího lávového proudu (melafyrů) zde dosahuje od 50 do 200 metrů. Hlavní část výplně mandlovcových dutin tvoří chalcedon, kryptokrystalická odrůda křemene (SiO ). Achátové \"pecky\" (geody) z Płóczek Górnych se vyznačují mimořádně rozmanitou a pestrobarevnou kresbou. Nezřídka obsahují také další odrůdy křemene, jako je ametyst nebo křišťál, případně jiné minerály (kalcit, baryt, hematit či goethit). Byl zde nalezen a poprvé na světě popsán M. Sachanbiñským, A. Platonovem a P. Wróblewským minerál prasiolit (zelená odrůda křemene) ve své přírodní formě. O nalezišti achátů u Płóczek se poprvé objevila v literatuře zmínka v roce 1846, avšak až do 70. let 20. století, kdy se obnovil zájem sběratelů o toto místo, zůstavala lokalita prakticky bez povšimnutí. Existence tohoto mimořádně bohatého naleziště drahých kamenů se stala popudem k pořádání největšího polského setkání sběratelů achátů a jiných minerálů, spojeného s mineralogickou burzou, trhy, výstavami a koncerty. Tato třídenní akce se pod názvem Lwóweckie Lato Agatowe koná každý rok v červenci v Lwówku Śląském." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Rozšíření.", "Taxonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "\"Petenaea cordata\" je keř až nevysoký strom s jednoduchými srdčitými listy. Listy jsou zašpičatělé, s drobně zubatým okrajem a dlanitou žilnatinou. Řapík je červený. Palisty jsou drobné, trojúhelníkovité. Květy jsou uspořádané v bohatých, dlouze stopkatých latách. Větévky a stopka květenství jsou červené, bíle vlnaté. Kalich je čtyř nebo pětičetný, s téměř volnými, kopinatými kališními lístky pokrytými růžovými chlupy. Koruna chybí. Tyčinek je 8 až 12 a jsou volné. Semeník obsahuje 4 nebo 5 komůrek s mnoha vajíčky. Plodem je laločnatá bobule s mnoha drobnými semeny.", "Druh se vyskytuje na relativně nevelkém území v oblasti jižního Mexika (státy Chiapas a Tabasco), v Guatemale a Belize. Roste v sezónně suchých i deštných lesích, zejména na otevřenějších stanovištích, jako jsou kraje cest, břehy jezer a podobně.", "Druh \"Petenaea cordata\" byl popsán v roce 1962. Jeho zařazení do čeledi bylo dlouho nejisté vzhledem k neobvyklé kombinaci znaků. Nejprve byl zařazen mezi \"Elaeocarpaceae\", později přeřazen do čeledi \"Tiliaceae\", která byla v systému APG sloučena s čeledí \"Malvaceae\". V APG II byl na základě studie z roku 2009 provizorně umístěn v čeledi \"Muntingiaceae\", výsledky studie však nebyly dostatečně průkazné a její záběr dostatečně široký. V APG III byl z čeledi vyjmut a veden jako taxon s nejasnou pozicí. V roce 2010 vyšla studie která na základě molekulárních analýz s dostatečně širokým záběrem objasňuje jeho pozici v systému a v APG IV je zařazen do samostatné monotypické čeledi \"Petenaeaceae\" v rámci řádu \"Huerteales\". Sesterskou skupinou je čeleď \"Gerrardinaceae\", zastoupená 2 druhy v subsaharské Africe." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Baletní soubor." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ve 20.století bylo po Praze hned několik kabaretů, ale vlivem nepříznivé politické situace a celkové atmosféře posupně zanikaly. Kankán a další ryze kabaretní show zůstala v České republice na nějaký čas zábavou, na kterou se mohlo vzpomínat jen v televizní revue, nebo knihách. Ve světe byla ovšem situace jiná. Kabarety přečkaly těžké časy a jeden z nejslavnějších Moulin Rouge funguje dodnes. A právě Moulin Rouge byl jedním z kabaretů, který inspiroval k obnovení kabaretní show v České republice. Zakladatel Darling Cabaretu cestoval několik let po světe a navštěvoval světoznámé i méně proslulé kabarety. Hledal v nich inspiraci k obnovení kabaretní scény v České republice. V roce 2000 se v centru Prahy podařilo toto znovuobnovení kabaretní scény. Prahou se znovu začala rozléhat tolik známá melodie kankánu a tanečnice v exotických kostýmech baví dodnes návštěvníky z celého světa. V roce 2010 byl Darling Cabaret zařazen mezi TOP 10 světových kabaretů. V roce 2015 vyhrál anticenu v soutěži Sexistické prasátečko za svou reklamu umístěnou v pánských pisoárech.", "Baletní soubor Darling balet byl založen roku 2005. Za dobu jeho působení se v něm vystřídalo velké množství profesionálních baletek z celé republiky. V tuto chvíli má dvanáct členek, které prošly konkurzem a byly vybrány jako nejlepší z nejlepších. Jedná se o baletky, které vystupovaly v Národním divadle, Státní opeře nebo v Laterně Magice a působily v divadlech po celém světe. Německo, Francie, Japonsko. To je jen malý výčet zemí, kde všude baletky z Darling baletu působily. Některé stále vystupují v muzikálech a jsou často přizvávány k větším baletním performancím do Národního divadla. Darling baletní soubor je veden profesionálním učitelem baletu Slávkem Semotamem, který studoval baletní konzervatoř a později se stal kantorem na půdě konzervatoře. Během své kariéry vystřídal jeviště jak po celé České republice, tak ve světě a spolupracoval na tvorbě významných baletních vystoupení ve Francii a Německu. Podílel se také na režírování několika filmů a divadelních představení. Darling balet, jeho choreografie a kostýmy jsou inspirací pro spousty souborů a tvůrců ze všech sfér uměleckého světa. Darling balet má své vlastní kostýmy, které navrhuje vedoucí baletního souboru společně s Darling Cabaret Fashion. Kostýmy jsou propůjčovány na módní přehlídky a do divadel po celé Evropě. Baletní soubor včetně choreografie a kostýmů byl k vidění například na plese pro Pražskou radnici. Důkazem toho, že soubor má vysoké kvality je i to, že je každoročně zván ke spolupráci." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Kronikář Henryk Schaeffer (žil v první polovině 19. stol.), uvádí v kronice Svobodného státu Pszczyna, že zámek byl postaven v 11. nebo 12. stol. piastovskými knížaty na ochranu obchodní cesty spojující Moravu s Kyjevskou Rusí. Zámek plnil rovněž funkci loveckého zámku a tuto funkci si zachoval až do 20. stol. Země Pszczyna patřila pod Malopolsko, částí Slezska se stala v roce 1178, kdy ji krakovský kníže Kazimír II. Spravedlivý daroval knížeti Mieszkowi I. Platonogiemu, ratibořskému knížeti, a od roku 1202 byl součásti knížectví opolsko-ratibořského. V roce 1327 se ratibořský kníže Leszek musel podrobit českému králi Janu Lucemburskému a země se stala součástí Čech. V roce 1336, po smrti Leszka, knížectví přešlo na jeho švagra, knížete Mikuláše II. Opavského z dynastie Přemyslovců. První písemné zmínky, které hovoří o zděném zámku, pocházejí z 1. poloviny 15. stol. a uvádějí, že zde žila Helena Korybutówna (1424–1449), dcera litevského knížete Korybuta Dymitra, která se v roce 1407 stala manželkou knížete ratibořského Jana II. Železného, který ji po svatbě daroval území, na kterém se nacházely města Pszczyna, Mikolów, Bieruń a Myslowice. Helena na místě stojícího loveckého zámečku v Pszczynie postavila dvě zděné budovy v gotickém slohu (dnešní východní a západní křídlo), které spojila dvěma rovnoběžnými zdmi, postavila dvě obranné věže z jižní strany, celý komplex opevnila obrannými valy a vodním příkopem, přes který vedl padací most. Do dneška se pod části zámku zachovaly gotické sklepy a hrubé zdi gotické bašty, která byla pozdějšími majiteli používána jako tajné schodiště. Přesné datum dokončení stavby není známo, muselo k tomu však dojít dříve než v roce 1433, protože v tomto roce zámek odolal nájezdu husitů. Do konce 14. stol. byli majiteli zámku piastovská knížata z větve opolsko-ratibořské, od roku 1480 zámek patřil pod české Přemyslovce z Opavy, ty vystřídali knížata těšínská, a v roce 1517 byl zámek Pszczyna a pszczynské země z finančních důvodů prodány těšínským knížetem Kazimírem II za částku 40 000 zlatých maďarskému šlechtici Alexis Thurzo, který pak zámek prodal svému bratru Ján Thurzo. Pszczyna se stala hlavním městem Svobodného státu, který zahrnoval Pszyczynu, Mikolów, Bieruń a do roku 1536 i Myslowice a dalších 77 vesnic. V roce 1548 zemi se zámkem koupil vratislavský biskup Baltazar von Promnitz, který ji pak převedl na svoji rodinu, která zde panovala skoro dvě století (1548–1765), a která postupně zámek modernizovala a přestavěla v renesančním stylu. V letech 1765–1847 zámek patřil knížatům Anthalt-Köthen-Pless a od roku 1874 knížatům Hochberg von Pless z Książa, kteří v letech 1870–1876 zámek přestavěli ve stylu neobaroka. Prvním majitelem zámku z rodu knížat Hochbergů z Książa byl Hans Heinrich X., který v roce 1850 obdržel od pruského krále Fridricha Viléma IV. titul knížete na Pszczynie (něm. \"Fürst von Pleß\"), který se dědil po linii nejstaršího syna. Po jeho smrti na zámku panoval jeho syn Hans Heinrich XI. (1833–1907), který byl nejdéle panujícím na zámku, a za jeho panování došlo k největšímu rozkvětu knížectví. Zasloužil se o vybudování přírodní zahrady, která dosahovala až k loveckému zámečku v Promnicích u Tych. V té době byl zámek často navštěvován pruskými králi, později německými císaři a jejich královskými hosty z celé Evropy. Kníže Hans Heinrich X.I u příležitosti 50. narozenin obdržel od císaře titul vévody (něm. \"Herzog\"). Další majitel zámku Hans Heinrich XV. se v roce 1891 v Londýně oženil s Angličankou Maria Terezie Oliva Cornwallis - West, zvaná Daisy, též anglická růže. Daisy byla označována jako jedna z nejhezčích žen své doby. Za první světové války sídlil v zámku Hlavní štáb německé armády. Císař Vilém II. Pruský, maršálek Paul von Hindenburg a generál Erich Ludendorff zde tvořili strategická vojenská rozhodnutí, která rozhodovala o osudech Evropy, Za II. světové války zde sídlily organizace civilní i německého hitlerovského vojska. Po osvobození města Pszczyny sovětskou armádou (9. února 1945) byla v zámku zřízená vojenská nemocnice, která zde pracovala do 18. srpna 1945. Dne 9. května 1946 bylo v zámku otevřeno muzeum. Zámek se dochoval v téměř intaktní podobě z přelomu století, 80 % itineráře je původní a interiéry jsou instalovány podle dochovaných dobových fotografií a dalších pramenů. Zámek byl v roce 1996 oceněn prestižní cenou Europa Nostra za počin v oblasti památkové péče." ] }

{ "title": [ "Kontrakt a dodávky.", "Dodávky.", "Letadla.", "Ostatní vojenská spolupráce.", "Konec spolupráce a důsledky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Jedna z prvních velkých smluv byla podepsána 14. ledna 1948 ministrem Masarykem a zahrnovala 200 kulometů MG 34, 4500 pušek P 18 a 50 400 000 nábojů. Dodávky z Československa (zejména letadel) se ukázaly jako velmi důležité pro vytvoření státu Izrael. Do Izraele se dokonce dostaly i dodávky, které si v Československu objednala Sýrie, a to díky židovské organizaci \"Hagana\".", "Celkové dodávky potvrzené do října 1948:", "Dodávky letadel začaly 20. května 1948 a byly realizovány z českého letiště nedaleko Žatce. V československé armádě byly známy pod krycím jménem Akce Žatec. Některé dodávky byly provedeny až po zastavení nepřátelských akcí proti Izraeli. Pouze osmnáct stíhaček Spitfire dosáhlo Izraele před koncem války roku 1948 přímým letem z Československa (operace Velveta 1 v září (6 letadel) a Velveta 2 v prosinci 1948 (12 letadel), obě operace s čerpací zastávkou v Jugoslávii. Během operace Velveta 2 byly stíhačky Spitfire pomalovány jako stroje letectva Jugoslávie a letěly z Kunovic do Nikšić. Zbytek byl přepravován v bednách, které byly oficiálně deklarovány jako železný šrot, spolu s 12 motory Rolls-Royce Merlin 66. Tyto dodávky trvaly až do konce dubna 1950. Tři letadla z první vlny kvůli špatné navigaci zabloudila, v Řecku byla donucena přistát a byla internována. USA se dozvěděly o dodávce letadel a na půdě OSN požadovaly její zrušení, což se nestalo, avšak letadla měla mezipřistání na jugoslávském letišti Nikšić.", "Československo také vyškolilo 81 pilotů a 69 pozemních specialistů. Později se mnozí z nich stali součástí první stíhací jednotky izraelských vzdušných sil. Na půdě Československa byla školena od 20. srpna 1948 do 4. listopadu 1948 skupina židovských dobrovolníků v počtu 1 335 mužů a žen. Školení letců probíhalo u leteckého pluku 5 v Českých Budějovicích, v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové a v Leteckém učilišti v Prostějově. Výcvik pozemního personálu ve Vojenské odborné škole v Liberci, spojařů ve škole v Chrudimi, parašutistů v učilišti ve Stráži pod Ralskem a tankistů v tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova. Od 20. srpna 1948 byla dokonce ve vojenském výcvikovém táboře Libavá organizována izraelská vojenská brigáda (velitel mjr. Antonín Sochor). V Československu vyškolené pozemní síly se války v roce 1948 nezúčastnily. Československé kódové označení pro výcvik byl DI (zkratka z \"Důvěrné Izrael\").", "Jak uvádí dokument „Únor 1948, vojenská pomoc Státu Izrael“, „od konce roku 1948 spolupráce s Izraelem z politických důvodů postupně stagnovala, až byla na přelomu let 1949–1950 definitivně ukončena. Důstojníci hlavního štábu, kteří se na ní podíleli, byli z armády propuštěni, případně přeřazeni na podřadné funkce.“ Celkem za zbraně bylo ve formě věcného plnění izraelskou stranou vyplaceno 12.198.844 amerických dolarů, což představovalo asi třetinu příjmů Československa v cizí měně.\"České zbrojovky zachránily stát Izrael, a bez těchto zbraní bychom nepřežili\"David Ben-Gurion (předseda Židovské agentury, později předseda izraelské vlády)" ] }

{ "title": [ "Námět.", "Děj." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Posádka Trpaslíka objeví havarovanou loď, která obsahuje jednotku Karmy. Ta dokáže v závislosti na chování posádky měnit její osudy, nikdo ovšem netuší, že její nastavení bylo obráceno...", "Zatímco Červený trpaslík prolétá okolo neznámého měsíce pokrytého vodou, Rimmer a Lister hrají Minopoly, pravděpodobně jednu z budoucích verzí Monopolů. Rimmer tvrdí, že v této hře od narození ještě neprohrál, ale teď je blízko nezdaru i proto, že Lister podvádí. Rimmer nesmí hodit na kostkách 1 a 2, jenže se mu to „povede“ hned sedmkrát za sebou. Lister tak jako vítěz může celý týden při čtení hýbat pusou, chrápat ve spánku, jíst v posteli a Rimmer si nesmí stěžovat. Mezitím Kryton zachytí záchranný modul z lodi SS Samsára a protože se trosečníci krátce po navázání kontaktu odmlčí, rozhodne se modul přitáhnout na Trpaslíka. Dva přeživší, plukovník Green a profesorka Barkerová, jsou posléze nalezeni mrtví, zbudou z nich pouze dvě hromádky prachu. Zdá se, že byli vypařeni, ale není jasné jak a proč. Kryton odhadne, že jejich plavidlo, SS Samsára, narazil do měsíce a je teď na dně měsíčního oceánu. Při prohledávání Samsary se dozvídáme, že Green a Barkerová měli milenecký poměr, přestože oba dva byli zadaní. Jednotka Karmy, která byla na loď nainstalována, je pak za toto jejich špatné chování trestala. Barkerová, počítačová odbornice, se tedy do jednotky nabourala a obrátila její protokol, takže každé špatné chování bylo odměněno a dobré potrestáno. To ovšem posádka Trpaslíka neví a tak jsou Kocour a Lister uvězněni v jídelně. Rimmer a Kryton se je snaží osvobodit a přitom najdou jednotku Karmy. Kryton hologramu vysvětlí, jak jednotka funguje a Rimmer tak přijde na to, proč mu na kostkách neustále padala jednička a dvojka. Celý systém Karmy totiž stále funguje obráceně a tak se všichni k sobě musí chovat hnusně, aby se z lodi zachránili. Stejně tak se musela chovat i posádka Samsary, Green s Barkerovou totiž unikli v záchranném modulu. Za toto zbabělé chování je Karma odměnila tím, že ve stázi přežili, ale když se po milionech let pokusili varovat Červeného trpaslíka, Karma je usmažila zaživa." ] }

{ "title": [ "Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity.", "Stejnopohlavní svazky.", "Manželství.", "Registrované partnerství.", "Ochrana před diskriminací.", "Zákony proti zločinům z nenávisti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Wyoming je jediný americký stát, ve kterém nejsou známy žádné případy aktivního vymáhání zákonů proti sodomii. Wyoming dekriminalizoval konsensuální sodomii v únoru 1977. Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro obě orientace stanoven na 18 let.", "", "Wyoming legalizoval stejnopohlavní manželství 21. října 2014 následujíc rozhodnutí federálního soudu, že zákaz stejnopohlavního manželství je neústavní. Předtím Wyoming uznával stejnopohlavní svazky pouze pro účely rozvodu. Stejnopohlavní manželství zakázal v r. 1977, přičemž tento zákaz ještě zpřísnil v r. 2003. Wyomingský guvernér Matt Mead řekl, že stát bude pokračovat v prosazování zákazu navzdory potvrzení Nejvyššího soudu USA z 6. října 2014 o závaznosti precedentu rozhodnutí místního odvolacího soudu, který potvrdil neústavnost zákazu stejnopohlavního manželství. V kauze \"Guzzo vs. Mead\" rozhodl americký distriktní soudce Scott Skavdahl ve prospěch navrhovatele, čímž 17. října potvrdil nepřípustnost zákazu stejnopohlavního manželství. Rozhodnutí nabylo účinnosti k 21. říjnu, když se státní aparát rozhodl neodvolat proti jeho rozhodnutí.", "14. listopadu 2013 předložili zdejší zákonodárci návrh zákona o registrovaném partnerství, který byl stejnopohlavním párům poskytnul stejná práva a povinnosti, jakož i ochranu a benefity, které stát Wyoming poskytuje členům rodiny. Zákonodárci podporující stejnopohlavní manželství tento zákon považovali za legislativní taktiku jiné alternativy. Guvernér Matt Mead vyjádřil registrovanému partnerství podporu. 28. ledna byl návrh zákona o registrovaném partnerství přijat komisí v poměru hlasů 7:2. 30. ledna 2013 návrh místní zákonodárci odmítli v poměru hlasů 24:35.", "Stát nemá žádné zákony trestající diskriminaci jiných sexuálních orientací a genderových identit. 31. ledna 2011 byl místními zákonodárci takový návrh zákona odmítnut. Podobný návrh zákona odmítnul taktéž senát v poměru hlasů 15:13. Ve městě Laramie však platí podpůrná anti-diskriminační vyhláška, která zakazuje diskriminaci jiných sexuálních orientací nebo genderových identit. Na začátku legislativního zasedání v r. 2015 vznikla obchodní koalice Compete Wyoming, jejímž účelem bylo přijetí LGBT anti-diskriminační legislativy. 3. února 2015 přijala senátní komise návrh zákona proti homofobní a transfobní diskriminaci v poměru hlasů 6:1. Návrh tohoto zákona obsahující náboženské výjimky na rozdíl od ostatních návrhů podobného typu, které v předchozích legislativních shromážděních neprošly. 10. února přijal návrh senát v poměru hlasů 24:6. 20. února byl návrh schválen Komisí pro domácí práce, veřejné zdraví a sociální služby v poměru hlasů 6:2. 24. února 2015 byl návrh odmítnut Dolní komorou v poměru hlasů 26:33.", "Wyoming nemá žádné zákony proti zločinům z nenávisti. V r. 1999 se po vraždě Matthewa Sheparda v blízkosti města Laramie stala taková legislativa předmětem ostrých politických debat. Navrhovatelé takové legislativy touto kauzou často argumentují." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pravidla.", "Začátek hry.", "Bodování.", "Další kolo.", "Konec.", "Bonusy a výjimečné situace.", "Technické detaily." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Bollo ball se stal populárním na počátku devadesátých let v kempech ve Spojených státech. V roce 2001 si hru patentoval Robert G. Reid a o čtyři roky později prodal patent firmě Ladder Golf LLC, která zahájila svou výrobu. V dubnu 2005 se konal první turnaj v bollo ballu, kterého se zúčastnilo 32 týmů.", "", "Hry se můžou účastnit dvě, tři nebo čtyři osoby či týmy. Účastníci si navzájem, např. losem, zvolí osobu, která začne hru. Každý hráč má tři bola ve své barvě, která musí hodit na rám tak, aby se zachytila na jedné ze tří příček. Protihráči se střídají v házení, kolo končí ve chvíli, kdy žádnému hráči nezbývají žádná bola. Technika hodu není omezená, lze házet shora i obloučkem, jednou nebo oběma rukama. Po skončení kola se sečtou body za bola, která zůstala zavěšená na rámu.", "Každá příčka rámu má odpovídající bodové ohodnocení: Body získávají pouze ta bola, která visí na příčkách rámu. Ta, která se nezachytila nebo byla shozena jiným hráčem, se nezapočítávají.", "Další kolo začíná hráč, který naposledy získal nejvyšší počet bodů. Pokud několik hráčů získá stejný počet bodů, první hodí ten, kdo v předchozím kole házel později.", "Vítězem se stává hráč, který první získá 21 bodů. Při rovnosti bodů finalisté hrají další kolo a vítězem se stává ten, který první získá náskok o body.", "Při hození všech bola na jednu příčku, bez ohledu na kterou, získává hráč bonusový bod. Stejně jako v případě umístění každého bola na jinou příčku. Jestliže se bola navzájem zachytí např. jedno na horní příčce a další na střední, i když bola nemá kontakt s vyšší příčkou, získává 3 body stejně jako ostatní bola na vyšší příčce. Pokud se bola odrazí od země, poté se zachytí na jedné z příček, body jsou přiděleny běžným způsobem. V konfliktních situacích, jsou body uděleny ve prospěch závodníka.", "Rám by měl být od místa odhozu vzdálen asi 5 metrů. Neexistují žádné jasně definované velikosti rámu a bolas, ale neoficiálně se předpokládá, že vzdálenost mezi kuličkami bola by měla být 33 cm, stejně jako vzdálenost mezi příčkami. Šířka a výška rámu může být různá, ale většinou je 60 cm široký a asi 100 cm vysoký." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se v Prijepolji, kde vychodil základní školu. Poté studoval na gymnáziu v Pljevlji, Valjevu a v Bělehradu. Učitelskou školu vystudoval v Aleksinaci. Od roku 1901 pracoval jako venkovský učitel v Timocké krajině v dnešním srbsko-bulharském pomezí. Roku 1905 se stal ředitelem základní školy v Prijepolji. Od roku 1909 byl školním inspektorem v Černé Hoře, poté nějaký čas pracoval ve Skopje. Během let 1911 a 1912 vedl četnické oddíly na pohoří Javor. Bojoval v první, druhé balkánské válce a první světové válce. Během balkánských válek bojoval na straně četniků z oblasti Rašky a údolí řeky Lim na severu dnešní Černé Hory. Pomáhal obsadit město Priboj. Po skončení války se stal starostou v Kavadaru a roku 1919 byl vybrán za odpovědnou osobu za realizaci pozemkové reformy na území dnešní Severní Makedonie. V roce 1920 byl ve volbách do skupštiny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců zvolen za poslance. V roce 1925 nakonec z politiky kvůli neshodám s vládnoucími představiteli odešel, vrátil se do Prijepolje a věnoval se sociologickému výzkumu venkovského života. Svá negativní zjištění o poměrech života na vesnici často zveřejňoval v různých novinách a časopisech, které v tehdejší Jugoslávii vycházely, včetně \"Politiky.\" Protože byly jeho články populární, stal se díky nim i profesorem na právnické fakulty Bělehradské univerzity. Během druhé světové války vstoupil v roce 1943 do řad jugoslávských partyzánů. V listopadu téhož roku se stal předsedou Zemské antifašistické rady národního osvobození Sandžaku. Účastnil se druhého zasedání AVNOJe v Jajci dne 29. listopadu 1943, kde byl zvolen za člena jeho předsednictva. Roku 1944 byl vybrán do jugoslávské vlády jako ministr výživy, obnovy lesů a těžby. Dne 7. března 1945 po zformování plnohodnotné vlády jugoslávského státu byl vybrán za ministra kolonizace. Protestoval proti zákazu návratu některých srbských kolonistů, kteří v meziválečném období obsadili části Kosova a dnešní Severní Makedonie, se kterým přišla jugoslávská vláda. Jeho ministerstvo bylo následně zrušeno a sám Vukosavljević se stáhl z politického života. Vrátil se jako profesor Právnické fakulty Univerzity v Bělehradě, později byl ředitelem Institutu pro výuku venkova při SANU a korespondenční člen JAZU." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Nahrávání.", "Vydání.", "Umístění a ocenění.", "Kritika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Skupina Daughter se zformovala v roce 2010, původně představujíc sólovou práci zpěvačky Eleny Tonry, později její společnou tvorbu ještě s kytaristou Igorem Haefelim a bubeníkem Remim Aguilellou. Zájem o skupinu započal vydáním \"Demos EP\" a rozšířil se s vydáním debutového EPu \"His Young Heart\", jenž vyšel 20. dubna roku 2011. 2. října téhož roku přišli s dalším EPem, \"The Wild Youth\", a to prostřednictvím umělecky vedeného vydavatelství Communion Records. \"The Wild Youth\" získal ocenění od britské stránky \"For Folk's Sake\", jež skupinu popsala slovyː \"\"jeden z nejunikátnějších zvuků v popovém okruhu dneška\"\". Huw Stephens, DJ \"BBC Radio 1\", Daughter také pozval k představení do Maida Vale Studios pro jeho show. V roce 2012 se Daughter zapsala u 4AD a začala pracovat na svém debutovém albu - \"If You Leave\".", "K jejich přístupu Igor Haefeli uvedlː \"\"Nikdy jsme doopravdy skladby před jejich nahráváním nenacvičovali. Bylo to sepsané v bytě a poté zkrátka nahráno ve studiu, kde vyšlo mnoho částí.\"\" Daughter nahrála novou verzi pro píseň \"Youth\" i v živém provedení.", "", "18. března 2013 Daughter vydala \"If You Leave\", které rychle získalo čtvrté místo britského \"indie album\" žebříčku a šestnácté místo v \"Top 100\". Ještě před vydáním alba skupina v říjnu vypustila do světa první singl z alba, \"Smother\". Ten byl vysílán na \"BBC Radio 1\" i \"BBC Radio 6\" a získal ocenění \"Single of the Week\" dlouhodobě je podporujícím Huwem Stephensem. Později vyšel propagační singl \"Still\" bez žádného oficiálního obalu a 24. ledna 2013 pro něj bylo vytvořeno hudební video Iainem Forsythem a Jane Pollardovou. Dne 29. dubna 2013 vydali singl \"Human\" na sedmipalcové gramofonové desce. Během týdne končícím 5. května 2013 byla píseň \"Youth\" vydána na iTunes Store jako \"Free Single of the Week\". Počítaje do ledna 2016, ve Velké Británii bylo prodáno 74 489 kopií alba.", "Recenze od kritiků byly pozitivní. Album bylo ohodnoceno kladně také \"BBC Music\", kteří jej popsali jako \"\"neustále okouzlující design\", \"zcela hypnotické\"\" a \"\"poutavější než mnoho jiných nabídek stejného druhu\"\". \"The Guardian\", který ohodnotil album třemi hvězdičkami z pěti, uvedl smíšenou recenzi, charakterizujíc album jako \"\"atmosférické, ale... tak vypočítavě, obzvláště nastavené proti [Elenině] přetažené poezii\"\"." ] }

{ "title": [ "Stavba.", "Konstrukce.", "Modifikace." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Postaveno bylo osm jednotek této třídy, které byly původně autorizovány jako plavidla pro přepravu samohybného dělostřelectva s trupovými čísly APM-1 až AMP-8. Klasifikace plavidel byla 1. července 1941 změněna na dokové výsadkové lodě (LSD). Kýly osmi výsadkových lodí byly založeny od června 1942 do ledna 1943 v loděnici Moore Dry Dock Co. v Oaklandu. Jednotlivá plavidla do služby vstupovala od června 1943 do ledna 1944. Jednotky třídy \"Casa Grande\":", "Převážnou část délky plavidla vyplňoval dok, ze kterého nesená plavidla vyplouvala vlastní silou. Existovala řada variant uspořádání přepravovaných lodí, výsadková loď pojmula například 18 vyloďovacích člunů LCM, nebo tři velké vyloďovací čluny LCU, nebo dva tankové výsadkové čluny LCT Mk III/IV s kapacitou 12 středních tanků, nebo tři výsadkové čluny LCT Mk I/II s kapacitou 5 středních tanků. Alternativně bylo možno nést 41 obojživelných vozidel LVT, nebo 47 vozidel DUKW, anebo 1500 tun nákladu. Základní výzbroj představoval jeden 127mm kanón, dvanáct 40mm kanónů Bofors a šestnáct 20mm kanónů Oerlikon. Pohonný systém tvořily dva kotle a dvě turbíny, roztáčející dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 17 uzlů. Dosah byl 8000 námořních mil při rychlosti 15 uzlů.", "Pro nasazení v korejské válce byla plavidla vybavena plošinou pro přistání vrtulníku. Výsadková loď \"Ashland\" byla roku 1957 modifikována na mateřskou loď hydroplánů, nesoucí šest strojů Martin P5M-2 Marlin. Po šestitýdenním zkušebním nasazení v Karibiku bylo plavidlo vyřazeno. Roku 1959 americké námořnictvo plánovalo upravit tři jednotky třídy \"Ashland\" na nosiče strategických bombardovacích hydroplánů Martin P6M SeaMaster. Celý program P6M však byl zanedlouho zrušen. Roku 1962 byla výsadková loď \"Epping Forest\" přestavěna na podpůrnou loď minolovek (MCS-7), kterých na palubě nesla celkem 10 kusů." ] }

{ "title": [ "Vznik.", "Vývoj.", "Nasazení.", "Hlavní technické údaje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Před vstupem USA do prvního světového válečného konfliktu rozhodla letecká složka US Navy rozšířit program výcviku svých pilotů. Současně americké námořnictvo projevilo zájem o elementární cvičný hydroplán. Glenn Curtiss, ve snaze předstihnout v konkurzu konkurenci, sáhl po osvědčeném letounu Curtiss JN-4B a vybavil jej prodlouženými křídly z pokusného stroje Curtiss N-8. Tyto nosné plochy měly novější a vhodnější profil než křídla JN-4B. Místo kolového podvozku přibyl celodřevěný centrální plovák a vyrovnávací kovové kuželovité plováky pod konci spodního křídla. Větší boční plochu kompenzovala zvětšená kýlová plocha s klenutou náběžnou hranou. Původní pohonná jednotka Curtiss OX-5 byla nahrazena výkonnějším vidlicovým vodou chlazeným osmiválcem Curtiss OXX-6 o výkonu 74 kW.", "První Curtiss N-9 poprvé vzlétl na sklonku roku 1916. Na tuto úspěšnou konverzi pozemního typu na hydroplán navázala objednávka na produkci prvních třiceti exemplářů. Stroje se osvědčily a proto byly u společnosti Curtiss v Hammondsportu objednány další tři série po 34, 30 a 6 kusech. O typ projevila zájem také US Army, která na jaře 1917 odebrala 14 letounů. Další čtyři série po 30, 13, 300 a 1200 strojích byly zadány Curtissově pobočce Burgess Co. ve městě Marblehead. Poslední objednávka však byla po skončení války zrušena. Ve snaze zvýšit výkony N-9 byl na podzim 1917 do letounu instalován francouzský vidlicový vodou chlazený osmiválec Hispano-Suiza 8 s výkonem 110 kW, který začala vyrábět pobočka Simplex Automobile koncernu Wright-Martin Co. Americké označní motoru znělo Wright A nebo I, především byl ovšem znám pod přezdívkou „Hisso“. Podle toho byla nová verze letounu úředně označena N-9H, zatímco stroje s pohonnými jednotkami Curtiss byly neoficiálně nazývány N-9C. N-9H obdržely nový kryt motoru a vrtulový kužel. První vyrobené exempláře měly dva chladiče na bocích trupu, sériové stroje pak jediný vysoký a úzký na vrcholu trupu před horním křídlem. Zlepšení výkonů umožnilo vyzbrojení synchronizovaným kulometem Vickers ráže 7,7 mm. N-9H tak mohl sloužit i k střeleckému výcviku pilotů u leteckých škol.", "Letouny N-9 z první objednávky byly dodány Námořní letecké škole v Pensacole a dalším námořním ozbrojeným složkám ještě před vstupem USA do války v dubnu 1917. Curtissův N-9 se stal po létajícím člunu Curtiss HS-2L druhým nejrozšířenějším typem námořního letadla u US Navy, a to až do 30. let 20. století. Několik N-9H od námořnictva získala US Army výměnou za své pozemní Curtissy JN-4H. Ještě začátkem 20. let postavili letečtí mechanici v Pensacole 50 N-9 z náhradních dílů a z částí poškozených letadel. Vyřazování Curtissů N-9 bylo zahájeno v roce 1924, poslední létaly ještě v roce 1927.", "Údaje platí pro N-9H" ] }

{ "title": [ "Program závodů.", "Průběh závodů.", "Smíšená štafeta.", "Závod smíšených dvojic.", "Vytrvalostní závody.", "Sprinty.", "Stíhací závody." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Oficiální program:", "", "Tento první závod nové sezóny zahájila Veronika Vítková podobně jako minulý závod v Canmore – pří střelbě vleže jí nestačily náhradní náboje, musela na trestný okruh a do druhého kola odjížděla předposlední. Pak se zlepšovala a Gabriele Koukalové předávala na 13. místě. Ta také českou pozici vylepšila: sice jí při první střelbě nešel nabít náhradní náboj a vyvléklo se jí poutko; při druhé střelbě spotřebovala všech osm nábojů, ale ostatní závodnice chybovaly v náhlém poryvu větru podobně. Oba mužští účastníci štafety – Ondřej Moravec a Michal Šlesingr – předvedli velmi dobrý výkon: zastříleli všechny položky čistě a udržovali se na pátém až sedmém místě. V cílové rovině pak svedl Moravec souboj s Fredrikem Lindströmem ze Švédska, který jej však v cíli předstihl o několik centimetrů. Český tým tak dojel sedmý. Zvítězili Norové, když se bezchybně střílející Ole Einar Bjørndalen dostal v polovině svého úseku do čela a Johannes Thingnes Bø pak náskok jen navyšoval.", "Do tohoto sprinterského závodu nastoupila za český tým dvojice Eva Puskarčíková – Michal Krčmář. Puskarčíková začala, podobně jako Vítková v předcházejícím závodě, špatně: udělala pět chyb (za celý závod pak deset), jela na dvě trestná kola a předávala na 17. místě. Krčmář jel lépe, ale ani jeho výkon na lepší než 14. místo v cíli nestačil. Zvítězili Francouzi Marie Dorinová Habertová a Martin Fourcade, kteří dlouho bojovali o první místo s Lisou Hauserovou a Simonem Ederem z Rakouska.", "Když Veronika Vítková zasáhla v první střelbě jen dva terče z pěti, nikdo nečekal, že bude nakonec nejlepší z českých biatlonistek. Velká část závodu probíhala za silného větru, takže střelecké výsledky většiny závodnic byly hodně nevyrovnané – některé odkládaly jednotlivé střely a strávily na střelnici i jednu a půl minuty. Gabriela Koukalová, které udělala celkem sedm chyb, z toho šest vstoje, skončila na 17. místě; přitom běžecky dosáhla druhého nejlepšího času. Ještě nevyrovnanější byla Eva Puskarčíková, která tři položky zastřílela čistě, ale při druhé střelbě vleže zaujala špatně polohu, udělala čtyři chyby a dokončila závod jako patnáctá. Další dvě Češky skončily na nebodovaných pozicích: Lucie Charvátová na 41. a Jessica Jislová na 52. místě. Šestou závodnici, i když měl na to nárok, český tým nenasadil. Zvítězila nejlépe běžící a dobře střílející Němka Laura Dahlmeierová před pomalejší Francouzkou Anaïs Bescondovou. Třetí dojela jediná závodnice s čistou střelbou – Běloruska Darja Jurkevičová. Nejlepší biatlonistky dlouho ohrožovala Vanessa Hinzová, která chybovala až při poslední střelbě, navíc jí docházely síly a nakonec doběhla až desátá. Závod mužů neovlivnil vítr tolik jako předcházející závod žen, přesto mezi závodníky nebyl ani jeden s čistou střelbou. Zvítězil Martin Fourcade, který udělal dvě chyby pouze při položce vstoje ovlivněné větrem. Českým závodníkům se nedařilo: nejlepší dojel se třemi nezasaženými terči Ondřej Moravec na 17. místě.", "České reprezentantky v tomto závodě střílely vleže kromě Jessicy Jislové čistě. Vstoje však byla bezchybná jen Gabriela Koukalová, která přidala – především v prvních dvou kolech – rychlý běh a dojela na třetím místě. Eva Puskarčíková po jedné chybě vstoje skončila na 15. místě. Lucie Charvátová se dopustila dvou chyb, které ale vyrovnala rychlým během a především velmi rychlou střelbou, a dojela o tři místa za Puskarčíkovou. Veronika Vítková sice poprvé v tomto ročníku světového poháru zastřílela první střelbu čistě, ale při druhé udělala tři chyby a skončila až na 35. místě. V závodě, který se jel za bezvětří, zvítězila Marie Dorinová Habertová, která střílela skoro nejpomaleji ze všech závodnic, ale vše napravila nejrychlejším během a čistou střelbou. Druhá Kaisa Mäkäräinenová sice udělala jednu chybu, ale přidala rychlou střelbu a v posledním kole výrazně zrychlila. Při sprintu mužů vanul silnější vítr než v předcházejícím závodě žen, ale střelby neovlivnil. S výrazným, více než 40sekundovým náskokem vyhrál Martin Fourcade z Francie. Na dalších místech byly výsledky velmi vyrovnané: druhý dojel domácí Fredrik Lindström a dvě sekundy za ním Němec Arnd Peiffer. Michal Šlesingr, který udělal jednu chybu (při první střelbě), dojel na 17. místě. Z dalších českých závodníků dosáhl na body jen Ondřej Moravec, který skončil na 33. pozici. Stejně jako v předchozím vytrvalostním závodu se nedařilo Jaroslavu Soukupovi, který jel svůj 250. závod ve světovém poháru – s celkově čtyřmi nezasaženými terči dojel 93. ze 105 závodníků.", "Do tohoto závodu vyjížděla Gabriela Koukalová jako třetí, ale při první střelbě střílela čistě a tím předjela Kaisu Mäkäräinenovou i dosud vedoucí Marii Dorinovou Habertovou, které udělaly jednu a dvě chyby. Začala jí stíhat také bezchybně střílející Laura Dahlmeierová, ale Koukalová její útok odrazila a když na druhé střelbě zastřílela oproti svým nejbližším soupeřkám čistě, odjížděla s téměř půlminutovým náskokem. Její jediná chyba přišla na třetí střelbě, ale i zde si uchovala 17sekundový náskok před Mäkäräinenovou. Ta sice tento odstup během předposledního kola stáhla na pět sekund, ale při poslední střelbě udělala dvě chyby, čímž vypadla z boje o medailové umístění. Protože Koukalová při střelbě opět nechybovala, získala zpátky 17sekundový náskok, tentokrát na Italku Wiererovou a především bezchybnou Dahlmeierovou. Tato výborná běžkyně Koukalovou dojížděla, ale na méně než osm sekund se jí nepřiblížila. Koukalová tak získala svůj 13. titul v individuálních závodech, první pod svým novým příjmením. Radost v cíli však projevovaly i další české biatlonistky: Eva Puskarčíková dojela s dvěma chybami osmá, což bylo její nejlepší umístění v kariéře. Lucie Charvátová udělala na střelnici o jednu chybu více a skončila dvanáctá. I pro místo však pro ní znamenalo druhé nejlepší umístění v závodech světového poháru. Úspěšná byla i Veronika Vítková, která se stejným počtem chyb dokončila na 18. místě, čímž se posunula o 17 příček dopředu oproti své startovní pozici. Všechny české reprezentantky tak dojely do 20. místa. Do závodu mužů vyjížděl s velkým náskokem Martin Fourcade. Při první položce však nezasáhl dva terče a jeho náskok se snížil na osm sekund před čistě střílejícím Rusem Antonem Babikovem. Když však Fourcade další dvě střelby zvládl čistě, opět si vypracoval více než půlminutový náskok. Při poslední střelbě vstoje však opět dvakrát chyboval a dostal se před něj jak Babikov, tak Maxim Cvetkov. V posledním kole začal Fourcade oba Rusy dojíždět, ale předjet se mu je už nepodařilo. První dojel do cíle Babikov, pro kterého to bylo první vítězství v závodech světového poháru. Čeští závodníci sice do boje o stupně vítězů nezasáhli, ale kromě Michala Šlesingra si všichni výrazně vylepšili svoji startovní pozici. Nejlepší byl Michal Krčmář, který v posledním kole úspěšně odrazil všechny útoky Antona Šipulina a získal sedmé místo, čímž se posunul o 31 pozic oproti startu. Také Ondřej Moravec se osmnáctým místem výrazně zlepšil." ] }

{ "title": [ "Vznik vyznání." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "V roce 1530 bylo na říšském sněmu v Augsburgu předloženo tzv. Augsburské vyznání, které bylo sepsáno na obranu evangelických stavů a knížat německé říše a shrnovalo věrouku evangelíků (luteránů). Tato událost se stala podnětem k tomu, aby i Jednota bratrská vytvořila ucelené vyznání a v něm vyjádřila hlavní principy své víry. Jiří, markrabě Braniborský, jenž byl horlivým luteránem, si od bratří přímo vyžádal zprávu o jejich víře. Ti připravili pro markraběte \"Počet z učení\", který byl česky vytištěn v roce 1532 a jehož hlavním autorem byl zřejmě biskup Jan Roh. Mnohem důležitější však bylo obhájit se před králem Ferdinandem I. Bratřím záleželo na tom, aby nebyli považováni za kacíře (pikarty), na něž se výslovně vztahoval Svatojakubský mandát. Vyslali proto ke králi do Vídně poselství bratrských pánů a ti tam 14. listopadu 1535 předložili Ferdinandovi I. \"Bratrské vyznání\", aby se král mohl přesvědčit o pravověrnosti bratří. Vyznání podepsalo 12 pánů v čele s panem Kunrátem Krajířem a 33 rytířů z českého království, zejména z kraje boleslavského. Král však odpověděl vyhýbavě, že zatím nemá čas si vyznání přečíst a že se vyjádří, až přijede do Čech. Toto \"Bratrské vyznání\" zpracovali biskupové Jan Roh a Jan Augusta za spolupráce bratrských studentů bohosloví na zahraničních univerzitách. Na rozdíl od bratrské teologie, jak ji formuloval v četných spisech Lukáš Pražský († 1528), se v \"Bratrském vyznání\" z roku 1535 projevuje již dosti značně vliv Lutherův. Vyznání bylo vydáno tiskem v roce 1536 pod názvem „\"Počet z viery a z učenie křesťanského, králi jeho milosti v Vídni podaný od pánuov a ryieřstva králostvie Českého, kteříž jsú z Jednoty Bratřie zákona Kristova, léta 1535\"\". \"Bratrské vyznání\" pak vyšlo ještě v mnoha vydáních, přičemž byl text poněkud pozměňován v souladu s teologickým vývojem uvnitř Jednoty bratrské." ] }

{ "title": [ "Život.", "Česká vydání." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Když mu bylo osm let, zemřel mu otec. Sloužil u Námořnictva Spojených států amerických a roku 1918, těsně před koncem první světové války, byl odveden a krátce působil ve Francii. Roku 1923 se oženil s Frances Kingovou, se kterou žil až do své smrti a měl s ní tři děti. Velkou tragédií v jeho životě bylo, když roku 1934 zemřela jeho dcera Anne Marie ve věku devíti let na zánět slepého střeva. V listopadu roku 1928 se zúčastnil soutěže magazínu \"Science Wonder Stories\" s povídkou \"The Color of Space\" a vyhrál první cenu. Povídka pak vyšla v tomto magazínu v březnu roku 1930. Během svého života vydal 17 povídek a dvě básně. Jedna jeho povídka vyšla posmrtně. Kromě toho naspal dalších 8 povídek a jeden román, které nebyly doposud publikovány. Proslavil se především svou povídkovou sérií o Tumithakovi, který bojuje proti vesmírným okupantům Země a snaží se obnovit pozemskou civilizaci, což bylo v období Velké hospodářská krize obzvláště aktuální. Povídky se tak staly kultovními pro tehdejší generaci fanoušků sci-fi a ovlivnily mimo jiné Isaaca Asimova a Philipa José Farmera. Dlouhý čas pracoval jako technik ve firmě Formica Corporation. Do důchodu odešel roku 1961 a usídlil se se svou ženou v Torrance v Kalifornii v okrese Los Angeles, kde žil poblíž svého syna Jamese až do své smrti. Souborné vydání vyšlo roku 2005 pod názvem \"Tumithak of the Corridors\". V tomto vydání se poprvé objevila čtvrtá, do té doby nepublikovaná povídka série \"Tumithak and the Ancient Word\".", "Česky vyšly z Tannerova díla pouze první dvě povídky ze série o Tumithakovi (\"Tumithak z katakomb\" a \"Tumithak v Shawmu\"), obě dvě v antologii \"Na úsvitu Zlatého věku\", Mustang, Plzeň 1995, přeložil Pavel Medek." ] }

{ "title": [ "Aktivisté a signatáři.", "Doporučení kandidáti.", "Další aktivity.", "Útlum činnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ačkoliv výzva je datovaná 21. května 2016, podle seznamu signatářů na webu výzvy ji jako první podepsal František Hrdina, důchodce z Olomouckého kraje, již 20. května 2016. 18. listopadu 2016 uváděl web téměř 10 400 signatářů. Jako mluvčí výzvy byl v jednom novinovém článku označen filosof Václav Němec (na webu Výzvy není o ustanovení žádných mluvčích zmínka), jako hlavní signatáři a reprezentanti Kroměřížské výzvy byli jmenováni například Michael Kocáb či Jan Kalvoda. 17. listopadu 2016 byl na webu Kroměřížské výzvy bez bližšího vysvětlení zveřejněn abecedně řazený seznam 31 osob nadepsaný „Lidé Kroměřížské výzvy“. Mezi jmenovanými jsou kromě Václava Němce, Michaela Kocába a Jana Kalvody Michael Žantovský, Petr Pithart, Jan Ruml, Daniel Kroupa, Hana Marvanová, dále Michal Bosák, Tomáš Benda, Luboš Drobík, Jan Hartl, Martin Hausenblas, Lumír Kantor, Karel Karika, Hana Konvalinková, Jiří Kotek, Petr Koubek, Michal Majzner, Ludmila Ministrová, Tomáš Paterný, Zdeněk Papoušek, Jakub Peszynski, Tomáš Peszynski, Jakub Pitron, Ivana Plíhalová, Břetislav Rychlík, Jan Samohýl, Monika Suchánková a Jiří Šesták a Jan Štern. V článku z poloviny prosince 2016 byl jako mluvčí výzvy opět jmenován Václav Němec. Dále byl v iDnes.cz citován Jakub Pitroň, který prý počtem signatářů 11 tisíc argumentoval proti názoru, že by spojení s Kroměřížskou výzvou bylo pro kandidáty nevýhodné.", "Podle zprávy ze začátku září 2016 Kroměřížská výzva hlasováním 2200 signatářů vybrala 25 jmen kandidátů, z nichž jako nejvhodnější byl vyhodnocen Michal Horáček, na druhém místě se umístil Tomáš Halík, na třetím Šimon Pánek, na čtvrtém Jan Švejnar a na pátém Petr Kolář. Michal Horáček však již dříve řekl, že s Kroměřížskou výzvou nechce mít nic společného, a Tomáš Halík odmítl na prezidenta kandidovat. Petr Kolář uvedl, že si velmi váží toho, že se v průzkumu objevilo i jeho jméno, že mu to lichotí a pokládá to za čest a že Kroměřížskou výzvu bere velmi vážně a její východiska jsou mu velmi blízká. Vybraných 25 osobností chtělo vedení Kroměřížské výzvy oslovit s dotazem, zda by byly ochotny kandidovat s její podporou. K 18. listopadu 2016 web výzvy obsahuje seznam dvou doporučených kandidátů na funkci prezidenta republiky. Prvním je Petr Kolář, „Ambassador (ret.)“ a „Senior Advisor“, druhým je poslanec Evropského parlamentu Jiří Pospíšil (který v průzkumové anketě byl na 13. místě). 15. prosince 2016 Kroměřížská výzva vypustila zprávu, že jako další dva adepty prezentuje Pavla Fischera, ředitele STEM, bývalého poradce prezidenta Havla a bývalého velvyslance ve Francii, a Marka Hilšera, lékaře a vysokoškolského pedagoga. Oba vybraní vyjádřili ke Kroměřížské výzvě sympatie. Marek Hilšer se dále vyjádřil: „Kdo řekne, že Kroměřížská výzva je polibkem smrti, tak pohrdá těmi občany, kteří se pod ni podepsali.“ Na stránce „Naši kandidáti“ na webu výzvy však 15. prosince 2016 tito dva adepti nebyli uvedeni.", "Ačkoliv na stránce „Kdo jsme“ neuvádějí autoři webu Kroměřížské výzvy žádnou oficiální strukturu ani orgány, mluvčí nebo zmocněnce své iniciativní skupiny, v sekci „Aktuálně“ zveřejňují jakožto aktivity Kroměřížské výzvy různé dopisy, prohlášení či výzvy podepsané různými skupinami osob. K 23. říjnu 2016 aktivisté Kroměřížské výzvy datovali „Otevřený dopis předsedům všech poslaneckých klubů obou komor Parlamentu ČR“, který „za iniciativu Kroměřížská výzva“ podepsali Jiří Šesták, Václav Němec a Jan Kalvoda. V něm vyzvali adresáty k neprodlenému svolání společné mimořádné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu v reakci na prohlášení čtyř ústavních činitelů, kteří vyjádřili 18. října 2016 jménem republiky loajalitu Čínské lidové republice a distancovali se od setkání ministra Daniela Hermana s dalajlámou Tändzinem Gjamccho 18. října 2016, o něž se intenzivně zajímala čínská velvyslankyně v Praze. Prohlášení čtyř označili podepsaní aktivisté Kroměřížské výzvy za svévolný zahraničně politický krok exekutivy, který odporuje preambuli české ústavy. Podle následné novinářské interpretace aktivisté Kroměřížské výzvy vyzvali k ústavnímu stíhání prezidenta republiky Miloše Zemana pro hrubé porušení ústavy, kterého se měl dopustit tím, že podepsal toto prohášení ústavních činitelů. Výzva žádá odpovědné orgány, aby prověřily podezření, zda za chováním čtyř nejvyšších ústavních činitelů nebylo chystané skryté financování politických kampaní, ať už stranické či prezidentské (s podezřením, že ČLR skrytě financuje volební kampaň, přišel novinář Českého rozhlasu Petr Nováček). Podle Jana Kalvody prezident nebyl zmocněn vládou k zastupování státu navenek způsobem, jakým to spolu s předsedou vlády a předsedy obou komor parlamentu Janem Hamáčkem a Milanem Štěchem udělal. Podle Kalvody došlo k porušení principu dělby moci, jehož smyslem je kontrola výkonu politické moci. Společné jednání obou komor parlamentu je předvídáno jen v podobě společné schůze obou komor, nikoli společného prohlášení jejích předsedů. K 28. říjnu 2016 bylo zveřejněno prohlášení „Podporujeme prohlášení herců a divadel“, v němž 14 osob „za Kroměřížskou výzvu“ podporuje prohlášení herců a divadel, která byla zveřejněna pod názvy „Týdny občanského neklidu“ a „Nemůžeme mlčet!“. Na 17. listopadu 2016 avizoval web Kroměřížské výzvy na Václavské náměstí Koncert pro budoucnost.", "Po prezidentských volbách protagonisté výzvy nevyvíjeli žádnou veřejnou činnost - neposílali informační emaily signatářům, nepořádali a nezvali na veřejné akce. Webové stránky změnily k 11.7.2019 majitele a teď na nich je e-shop s botami. Jediná aktivita probíhá na facebookové stránce, kde zvou na cizí byť názorově spřízněné akce." ] }