Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Historie.", "Jak DNS funguje.", "Složení doménového jména.", "DNS servery (name servery).", "Root servery.", "SW pro DNS servery.", "Řešení dotazu.", "Reverzní dotazy.", "Alternativní stromy.", "DNS v praxi.", "DNS cache.", "Doba uložení záznamu.", "Zónové soubory.", "Typy záznamů.", "Příklad zónového souboru.", "Registrace domény.", "Implementace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Protože je používání názvů pro člověka daleko příjemnější než používání číselných adres, vznikla už v dobách ARPANETu potřeba takový převod realizovat. Původně byl na všechny počítače distribuován jediný soubor (v Unixu \"/etc/hosts\"). Tato koncepce přestala velmi rychle vyhovovat potřebám a především nárokům na rychlou aktualizaci. Přesto se tento soubor dodnes používá, v závislosti na konfiguraci systému je možné jej použít buď prioritně před dotazem na DNS nebo v případě, že DNS neodpovídá. Je možné jej také použít k uložení vlastních přezdívek pro často navštěvované servery, případně také pro blokování reklam a podobně. V roce 1983 vyvinul Paul Mockapetris DNS protokol, který je popsán v a. V roce 1987 byl protokol DNS aktualizován v a, která nahradila původní doporučení.", "Prostor doménových jmen tvoří strom s jedním kořenem. Každý uzel tohoto stromu obsahuje informace o části jména (doméně), které je mu přiděleno, a odkazy na své podřízené domény. Kořenem stromu je tzv. kořenová doména, která se zapisuje jako samotná tečka. Pod ní se v hierarchii nacházejí tzv. \"domény nejvyšší úrovně (Top-Level Domain, TLD)\". Ty jsou buď tematické (\"com\" pro komerci, \"edu\" pro vzdělávací instituce atd.) nebo státní (\"cz\" pro Českou republiku, \"sk\" pro Slovensko, \"jo\" pro Jordánsko atd.). Strom lze administrativně rozdělit do zón, které spravují jednotliví správci (organizace nebo i soukromé osoby), přičemž taková zóna obsahuje autoritativní informace o spravovaných doménách. Tyto informace jsou poskytovány autoritativním DNS serverem. Výhoda tohoto uspořádání spočívá v možnosti zónu rozdělit a správu její části svěřit někomu dalšímu. Nově vzniklá zóna se tak stane autoritativní pro přidělený jmenný prostor. Právě možnost delegování pravomocí a distribuovaná správa tvoří klíčové vlastnosti DNS a jsou velmi podstatné pro jeho úspěch. Ve vyšších patrech doménové hierarchie platí, že zóna typicky obsahuje jednu doménu. Koncové zóny přidělené organizacím připojeným k Internetu pak někdy obsahují několik domén – například doména \"kdesi.cz\" a její poddomény \"vyroba.kdesi.cz\", \"marketing.kdesi.cz\" a \"obchod.kdesi.cz\" mohou být obsaženy v jedné zóně a obhospodařovány stejným serverem.", "Celé jméno se skládá z několika částí oddělených tečkami. Na jeho konci se nacházejí domény nejobecnější, směrem doleva se postupně konkretizuje.", "DNS server může hrát vůči doméně (přesněji zóně, ale ve většině případů jsou tyto pojmy zaměnitelné) jednu ze dvou rolí:", "Kořenové jmenné servery (\"root name servers\") představují zásadní část technické infrastruktury Internetu, na které závisí spolehlivost, správnost a bezpečnost operací na internetu. Tyto servery poskytují kořenový zónový soubor (\"root zone file\") ostatním DNS serverům. Jsou součástí DNS, celosvětově distribuované databáze, která slouží k překladu unikátních doménových jmen na ostatní identifikátory. Kořenový zónový soubor popisuje, kde se nacházejí autoritativní servery pro domény nejvyšší úrovně. Tento kořenový zónový soubor je relativně velmi malý a často se nemění – operátoři root serverů ho pouze zpřístupňují, samotný soubor je vytvářen a měněn organizací IANA. Pojem root server je všeobecně používán pro 13 kořenových jmenných serverů. Root servery se nacházejí ve 34 zemích světa, na více než 80 místech. Root servery jsou spravovány organizacemi, které vybírá IANA. Následující tabulka zobrazuje těchto 13 root serverů: Více informací o umístění root serverů naleznete na oficiálních stránkách DNS root servers v angličtině. Nároky na kořenové servery jsou popisovány v následujícím dokumentu v angličtině. Dokument je souhrnem dosavadních zkušeností a vytyčuje obecné požadavky na software a hardware root serverů, zabývá se bezpečnostními aspekty, atd.", "Porovnání nejpoužívanějšího software (implementací DNS serverů) z hlediska podpory výše uvedených typů serverů je v následující tabulce:", "Každý koncový počítač má ve své konfiguraci síťových parametrů obsaženu i adresu lokálního DNS serveru, na nějž se má obracet s dotazy. V operačních systémech odvozených od Unixu je obsažena v souboru \"/etc/resolv.conf\", v MS Windows ji najdete ve vlastnostech protokolu TCP/IP (případně můžete z příkazového řádku v XP zadat textový příkaz \"ipconfig /all\"). Adresu lokálního serveru počítač typicky obdrží prostřednictvím DHCP. Pokud počítač hledá určitou informaci v DNS (např. IP adresu k danému jménu), obrátí se s dotazem na tento lokální server. Každý DNS server má ve své konfiguraci uvedeny IP adresy kořenových serverů (autoritativních serverů pro kořenovou doménu). Obrátí se tedy s dotazem na některý z nich. Kořenové servery mají autoritativní informace o kořenové doméně. Konkrétně znají všechny existující domény nejvyšší úrovně a jejich autoritativní servery. Dotaz je tedy následně směrován na některý z autoritativních serverů domény nejvyšší úrovně, v níž se nachází cílové jméno. Ten je opět schopen poskytnout informace o své doméně a posunout řešení o jedno patro dolů v doménovém stromě. Tímto způsobem řešení postupuje po jednotlivých patrech doménové hierarchie směrem k cíli, až se dostane k serveru autoritativnímu pro hledané jméno, který pošle definitivní odpověď. Získávání informací z takového systému probíhá rekurzí. Resolver (program zajišťující překlad) postupuje od kořene postupně stromem směrem dolů, dokud nenalezne autoritativní záznam o hledané doméně. Jednotlivé DNS servery jej postupně odkazují na autoritativní DNS pro jednotlivé části jména. Příklad: Podívejme se, jak by postupovalo hledání IP adresy ke jménu \"www.wikipedia.org\": Výše popsaný postup popisuje kompletní řešení daného dotazu. Může se ale stát, že některý z oslovených serverů má hledanou informaci ve své vyrovnávací paměti, protože odpovídající dotaz nedávno řešil. V takovém případě poskytne neautoritativní odpověď z vyrovnávací paměti a další dotazování odpadá. Ve vyrovnávací paměti mohou být i mezivýsledky – například lokální DNS server v ní skoro jistě bude mít informaci o autoritativních serverech pro doménu \"org\", protože v ní pravděpodobně hledá každou chvíli. V takovém případě by vypadly kroky 2 a 3 a lokální server by se s dotazem rovnou obrátil na některý z autoritativních serverů domény \"org\". Všimněte si, že oslovené servery v popsaném příkladu vykazují dva odlišné druhy chování. Při rekurzivním řešení dotazu se server chopí vyřízení dotazu, najde odpověď a pošle ji tazateli. Rekurzivní přístup server zatěžuje (musí sledovat postup řešení, ukládat si mezivýsledky apod.), ale projde jím odpověď a tu si může uložit do vyrovnávací paměti. Typicky se tak chovají lokální servery, aby si plnily vyrovnávací paměti a mohly dalším tazatelům poskytovat odpovědi rovnou. Při nerekurzivním řešení dotazu server dotaz neřeší, pouze poskytne tazateli adresy dalších serverů, jichž se má ptát dál. Takto se chovají servery ve vyšších patrech doménové hierarchie (kořenové a autoritativní servery TLD), které by rekurzivní chování kapacitně nezvládaly. V příkladu výše se rekurzivně choval lokální server, zatímco autoritativní servery pro kořenovou doménu a doménu \"org\" se chovaly nerekurzivně (což odpovídá realitě).", "Nejběžnějším úkolem DNS je poskytnout informace (nejčastěji IP adresu) pro zadané doménové jméno. Dovede ale i opak – sdělit jméno, pod kterým je daná IP adresa zaregistrována. Při vkládání dat pro zpětné dotazy bylo ale třeba vyřešit problém s opačným uspořádáním IP adresy a doménového jména. Zatímco IP adresa má na začátku obecné informace (adresu sítě), které se směrem doprava zpřesňují až k adrese počítače, doménové jméno má pořadí přesně opačné. Instituce připojená k Internetu typicky má přidělen začátek svých IP adres a konec svých doménových jmen. Tento nesoulad řeší DNS tak, že při reverzních dotazech obrací pořadí bajtů v adrese. K obrácené adrese pak připojí doménu \"in-addr.arpa\" a výsledné „jméno“ pak vyhledává standardním postupem. Hledá-li například jméno k IP adrese 145.97.39.155, vytvoří dotaz na \"155.39.97.145.in-addr.arpa\". Obrácení IP adresy umožňuje delegovat správu reverzních domén odpovídajících sítím a podsítím správcům dotyčných sítí a podsítí. V příkladu použitou síť 145.97.0.0/16 spravuje nizozemský SURFnet a ten má také ve správě jí odpovídající doménu \"97.145.in-addr.arpa\". Kdykoli zavede do sítě nový počítač, může zároveň upravit data v reverzní doméně, aby odpovídala skutečné situaci. Je dobré mít na paměti, že na data z reverzních domén nelze zcela spoléhat. Do reverzní domény se v principu dají zapsat téměř libovolná jména. Nikdo například nemůže zabránit SURFnetu, aby o počítači 145.97.1.1 prohlásil v reverzní zóně, že se jedná třeba o \"www.seznam.cz\". Pokud na tom záleží, je záhodno si poskytnutou informaci ověřit normálním dotazem (zde nalézt IP adresu k \"www.seznam.cz\" a porovnat ji s 145.97.1.1). Jestliže odpovědí na něj bude původní IP adresa, jsou data důvěryhodná – správce klasické i reverzní domény tvrdí totéž. Pokud se liší, znamená to, že data v reverzní doméně jsou nekorektní.", "Běžní uživatelé internetu se setkají jen s „oficiálním“ stromem domén. Je ovšem možné založit libovolné množství takových stromů, které mohou obsahovat i stejná jména. Příkladem budiž například neoficiální strom czf fungující uvnitř některých privátních sítí v ČR.", "", "Téměř každý DNS server funguje zároveň jako DNS cache. Při opakovaných dotazech pak nedochází k rekurzivnímu prohledávání stromu, ale odpověď je získána lokálně. V DNS záznamech je totiž uložena i informace, jak dlouho lze záznam používat (TTL), a lze také zjistit, zda byl záznam změněn. Po vypršení platnosti je záznam z DNS cache odstraněn.", "Problém s uložením záznamů v cache nastává v případě změny záznamu. Pokud administrátor nastaví TTL na 6 hodin, a poté provede změnu záznamu, nastane situace, že někteří uživatelé sítě dostanou informaci již novou a někteří ještě starou. Tato situace bude trvat právě oněch 6 hodin, v závislosti na nastavení ostatních serverů a také v závislosti na době, která uplynula od jejich posledního dotazu. Je proto nutné zvolit správný poměr mezi rychlostí šíření změn a ušetřeným výkonem a přenosovým pásmem DNS serveru. Pokud se změny provádí často, je vhodné zvolit kratší TTL v řádu jednotek hodin, pokud se změny téměř neprovádějí, může být TTL ve dnech.", "Obsah zóny (domény či několika domén) je uložen v tzv. zónovém souboru. Skládá se z jednotlivých záznamů (přesný název zní zdrojové záznamy, resource records, RR) obsahujících dílčí informace. Jejich názvy a nesené informace jsou přesně definovány v příslušných dokumentech, většina v. Formát textového zápisu zónového souboru se liší v závislosti na použitém serveru, zde použijeme nejrozšířenější BIND. Záznamy v něm mají tvar Zónový soubor vždy musí začínat záznamem typu SOA.", "Nejčastěji používané jsou následující typy zdrojových záznamů (v abecedním pořadí): cosi IN A 1.2.3.4 cosi IN AAAA 2001:718:1c01:1:02e0:7dff:fe96:daa8 www IN CNAME cosi cosi IN MX 10 mail obchod IN NS ns 4 IN PTR cosi.kdesi.cz. Časové údaje jsou v sekundách. Novější implementace umožní pro vyšší pohodlí používat k číslům přípony „M“,„H“,„D“ a „W“ (minuta, hodina, den, týden) – například 8h znamená 8 hodin, čili totéž co hodnota 28 800. Podívejme se na příklad SOA záznamu:", "Zkusme dát dohromady lehce upravené úseky popsané výše a vytvořit příklad zónového souboru pro fiktivní doménu \"kdesi.cz\". O takovýto záznam se stará správce (majitel) domény a má možnost jej měnit. V příkladu je uvedena implicitní životnost jeden týden, dále SOA záznam popsaný výše, určující, že se záznam týká domény \"kdesi.cz\", jejíhož správce je možné kontaktovat na emailu franta@kdesi.cz. Následují odkazy na dva DNS servery, které o doméně poskytují autoritativní informace – jeden místní a druhý externí. Dále MX záznamy, určující kam se bude doručovat elektronická pošta pro tuto doménu. Další dva řádky obsahují A a AAAA záznamy určující adresy počítače \"cosi.kdesi.cz\". Za nimi je definována IPv4 adresa pro \"server.kdesi.cz\" a konečně je mu přidělena přezdívka \"www.kdesi.cz\".", "Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) je organizace, která má na starost přidělování a správu doménových jmen a IP adres. Zastřešuje také další regionální organizace, které působí na jednotlivých kontinentech. Každý stát má potom určeného správce zóny, který se stará o příslušnou TLD. Správce může domény registrovat buď sám nebo prostřednictvím tzv. doménových registrátorů, kteří mají náležitá oprávnění. ICANN zveřejňuje kompletní seznam všech TLD správců. Informace o vlastnících domén jsou udržovány v online databázi, která je dostupná přes službu WHOIS. Doménové registry obsahují informace o více než 240 národních a generických doménách (ccTLD, gTLD). Např. v ČR se o doménu.cz stará CZ.NIC z.s.p.o.", "U UNIX-like systémů je asi nejpoužívanější BIND https://web.archive.org/web/20100226070846/http://www.isc.org/software/bind. Někteří poskytovatelé používají kvůli velkému počtu záznamů MyDNS http://mydns.bboy.net/. Jako caching-only DNS server se osvědčuje také djbdns http://cr.yp.to/djbdns.html." ] }

{ "title": [ "Standardní kosmologický model.", "Teoretické základy.", "Velký třesk.", "Vznik hmoty.", "Důkazy.", "Rozpínání vesmíru.", "Reliktní záření.", "Teorie stacionárního vesmíru.", "Konečný osud vesmíru.", "Osud sluneční soustavy: 1 až 5 miliard let.", "Velký mráz: více než 10 let.", "Velký kolaps: 100+ miliard let odteď.", "Velké roztrhnutí: 20+ miliard let odteď.", "Událost metastability vakua.", "Tepelná smrt: 10+ let odteď." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Základem modelu ΛCDM je obecná teorie relativity, kterou je pro vysvětlení chování hmoty a interakcí, zejména v extrémních počátečních podmínkách, nutno kombinovat s kvantovou teorií pole. Dopodrobna zpracovaná teorie velkého třesku je velmi dobře schopná vysvětlit vývoj vesmíru a hmoty v něm po oddělení slabé a elektromagnetické interakce. V jeho prvních třech minutách staví především na standardním modelu částic a interakcí a poznatcích fyziky plazmatu a jaderné fyziky. Model ΛCDM popisuje i následný vývoj makroskopické struktury hmoty a rozpínání vesmíru včetně zpomalování rozpínání v první fázi a současného zrychleného rozpínání. Na skutečné vysvětlení podstaty důležitých prvků teorie, tedy temné hmoty a temné energie, teprve fyzika čeká. Také nejranější okamžiky nejsou pokryty ověřenými teoriemi, proto se nabízí více možných modelů. Důležitou fází nejranějšího vesmíru je podle standardního kosmologického modelu počáteční kosmická inflace, při které se charakteristické rozměry zvětšily ve velmi krátkém okamžiku o mnoho řádů. Teorie inflace jsou rozvíjeny od 80. let 20. století. Vysvětlení vývoje v časech ještě bližších hypotetické singularitě pak naráží na neexistenci konzistentní kvantové teorie prostoročasu a gravitace.", "Podle teorie velkého třesku (anglicky \"Big Bang\") vznikl vesmír z velmi malého bodu o velké hustotě. Tato singularita byla jak počátkem hmoty tak i počátkem měřitelného času a prostoru s dnešním charakterem. Od něho se začal odvíjet vývoj vesmíru. Lze však pouze spekulovat, zda se jednalo o skutečnou bodovou singularitu, či o velmi husté stadium vzniklé v předchozím vývoji vesmíru z prostoročasu či hmoty jiného charakteru. Vývoj vesmíru probíhal zpočátku velmi rychle a obsahoval (nebo mohl obsahovat) fázi nesmírně prudké expanze (v podstatě se rozepnul ve velmi malém čase na ohromný objem a to o mnoho řádů rychleji než probíhá rozpínání vesmíru v dnešní době - to je nazýváno inflace). Poté se rozpínání zpomalilo na rychlost podobnou dnešní expanzi a po několik miliard let se stále zpomalovalo. V současnosti však opět převládá vliv nenulové kosmologické konstanty, což způsobuje zrychlování vesmírné expanze.", "Původně malý vesmír se společně s prostorem rychle rozpínal. ‚Uvnitř‘ se nacházela velmi hustá a žhavá látka. Standardní kosmologický model popisuje dost přesně, co se dělo v prvních třech minutách po vzniku vesmíru. Vystřídalo se několik fází. V těch prvních převládalo především světlo (fotony) a jiné elementární částice. A v posledních fázích už byl vesmír dost chladný (jen několik miliard stupňů Celsia) na to, aby se mohla tvořit stabilní jádra atomů.", "", "Teoreticky rozpracoval rozpínání vesmíru Alexandr Fridman a využil k tomu Einsteinových rovnic obecné teorie relativity. Podle těchto rovnic není možné, aby byl vesmír \"stacionární\" (aby se nerozpínal, nebo nesmršťoval). Toto rozpínání lze pozorovat nepřímo na velmi vzdálených objektech (kvasary) a jejich světelných spektrech (spektrální čáry). Známý je takzvaný rudý posuv. Čím jsou například galaxie vzdálenější, tím větší je jejich rudý posuv a tím rychleji se od nás také vzdalují. Tato závislost je téměř lineární a je vyjádřena Hubblovou konstantou (Edwin Hubble byl astronom, který tuto závislost pozoroval a prosazoval). Dopplerův jev ale není jediné možné vysvětlení. Existují také pozorování, která odporují rozpínání vesmíru. Modelový vývoj vesmíru tak často musí přesně kompenzovat rozpínání vesmíru tak, aby teorie byla v souladu s pozorováními. Příčina růstu rychlosti vzdalování (rudého posuvu) s časem není známá, za jednu z možných příčin je považováno působení temné energie, ale podle další z teorií ke zrychlování nedochází a jev je způsoben postupným zpomalováním času.", "Reliktní neboli zbytkové záření má dnes teplotu 2,7 K a přichází izotropně ze všech směrů z vesmíru. Bylo nejprve předpovězeno teoreticky jako důsledek kosmologické rekombinace v počátcích vývoje vesmíru a teprve pak pozorováno. Prvními byli Penzias a Wilson a dostali za to Nobelovu cenu.", "Vesmír je podle této teorie homogenní a izotropní (kosmologický princip) a to nejen v prostoru, ale i v čase. Bez ustání se rozpíná a stálou homogenitu zaručuje nově vznikající hmota. Proti této teorii mluví pozorovatelné rozdíly mezi blízkým a vzdáleným (tedy i starým) vesmírem. K tomuto stacionárnímu popisu se zpočátku klonil i sám Albert Einstein, přestože jeho obecná teorie relativity takový stav vylučovala. Vypořádal se s tím tak, že do rovnic přidal pomocnou konstantu (kosmologická konstanta), kterou následně nazval svým největším omylem. Dnes se ale kosmologická konstanta opět „vrací do módy“.", "", "V řádech miliard let je Země a sluneční soustava nestabilní. Slunce postupně vytváří více a více tepla až dosáhne bodu, ve kterém se tekutá voda vypaří a život bude nepravděpodobný a tak biosféra existující na Zemi zanikne. Magnetické pole Země, sklon osy a atmosféra podléhají dlouhodobým změnám. Samotná sluneční soustava je v řádech miliard let chaotická. Přibližně za 5,4 miliardy let dosáhne jádro Slunce teploty dostatečně k tomu, aby ve vyšších vrstvách začala fúze vodíku. To způsobí obrovskou expanzi jeho vnějších vrstev a Slunce vstoupí do fáze, která se označuje jako červený obr. Za 7,5 miliardy let naroste poloměr Slunce na 1,2 AU, čili se zvětší 256x. Studie z roku 2008 říkají, že vzájemné gravitační působení Slunce a Země způsobí přesun Země na bližší oběžnou dráhu a nakonec ji Slunce pohltí krátce před dosažením své maximální velikosti přesto, že ztratí asi 38% hmotnosti. Slunce bude existovat dalších mnoho miliard let, projde mnoha fázemi a nakonec svůj život ukončí jako bílý trpaslík. Po mnoha miliardách let v této fázi zhasne úplně a stane se černým trpaslíkem.", "Tento scénář je obecně považován za nejpravděpodobnější, protože pokud bude vesmír pokračovat v roztahování, tak je jeho přirozeným následkem. V době řádově 10 let dohoří poslední hvězdy, další vznikat nebudou a vesmír se ponoří do tmy. Mnohem později, v érách po této, zaniknou galaxie a černé díry se vypaří v procesu Hawkingovy radiace. Podle některých teorií velkého sjednocení se protony rozpadají nejméně po 10 letech a zbývající mezihvězdný plyn a hvězdné pozůstatky budou tvořit leptony (elektrony a pozitrony) a fotony. Následně některé elektrony a pozitrony vytvoří protony. V tom případě vesmír dosáhne stavu vysoké entropie a bude tvořen částicemi a nízkoenergetickým zářením. Není známo, zda dosáhne stavu termodynamické rovnováhy.", "Pokud by hustota temné energie byla negativní nebo by byl vesmír uzavřený, tak by bylo možné, že rozpínání vesmíru změní svůj směr a vesmír se začne stahovat zpět do hustého, horkého stavu. Tento prvek je potřebný v teoriích oscilujícího vesmíru, jako např. cyklický model, i když Velký kolaps nemusí znamenat oscilující vesmír. Současná pozorování říkají, že tento model je pravděpodobně nesprávný a rozpínání bude pokračovat nebo dokonce zrychlí.", "Tento scénář je možný pouze pokud energetická hustota temné energie bude neomezeně růst. Taková tmavá energie se nazývá fantomová energie a nepodobá se žádnému jinému druhu energie. V takovém případě bude rychlost rozpínání neomezeně růst. Systémy, které drží pohromadě gravitace, jako kupy galaxií, galaxie a také sluneční soustava, budou roztrhány. Dále expanze dosáhne takové rychlosti, že překoná elektromagnetickou sílu, která drží pohromadě molekuly a atomy. Nakonec roztrhá i jádra atomů a vesmír skončí v neobvyklém druhu gravitační singularity. V té době dosáhne rychlost rozpínání nekonečné hodnoty, a překoná tak všechny síly (bez ohledu na jejich velikost), které drží pohromadě složené systémy (bez ohledu na jejich velikost) a doslova všechno roztrhá.", "Pokud se náš vesmír nachází v odvěkém falešném vakuu, tak je možné, že malé oblasti vesmíru se dostanou do méně energetického stavu. Jestliže se to stane, všechny struktury v dané oblasti budou okamžitě zničeny a oblast se začne rozpínat téměř rychlostí světla a bez varování všechno zničí.", "Tepelná smrt je možný konečný stav vesmíru zhruba po 10 letech, ve kterém dosáhl stavu neobsahujícího žádnou volnou termodynamickou energii, čili žádný pohyb. Fyzikálně řečeno, dosáhne stavu maximální entropie. Hypotéza tepelné smrti se zakládá na myšlenkách Williama Thomsona (Lord Kelvin) z 50. let 19. století." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pravidla.", "Základní shrnutí.", "Přesná pravidla.", "Tahy.", "Vyhazování a vracení do hry.", "Vyvádění kamenů.", "Bodování.", "Sázky.", "Zápasy.", "Doplňková pravidla.", "Alternativní pravidla.", "Notace.", "Počítačové programy.", "Strategie a taktika.", "Matematika.", "Pravděpodobnost.", "Ekvita a další hodnoty." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Vrhcáby jsou jednou z nejstarších známých deskových her lidstva. Podle vyobrazení a archeologických nálezů je doloženo, že se hrála ve starověkém Egyptě, Sumeru, Mezopotámii i Persii. V českých zemích jsou nejstarší kruhové hrací kameny doloženy z raného středověku: na Vyšehradě se vrhcáby hrály již na přelomu 10. a 11.století, jak dosvědčuje kámen s reliéfem zvířete v Muzeu hl. m. Prahy. Největší obliby vrhcáby dosáhly v Evropě v době rytířských her ve 13. a 14. století a ve století patnáctém. Hráči vrhcáb, kteří se perou v hospodě, jsou vyobrazeni na českých kamnových kachlích z 15. století, například z Tábora. V době renesance a manýrismu se začaly zhotovovat intarzované kazety pro kombinaci tří her (dáma, ovčinec a vrhcáby), tak že hrací pole bývala vykládána intarzií kontrastních dřev, někdy uvnitř kazety, jindy vepsána pole dvou her současně. Z doby třicetileté války pocházejí nejkrásnější hrací kameny s portréty válečných hrdinů a nejkrásnější kazety na vrhcáby, zhotovené z barevných ovocných dřev technikou tzv. chebské intarzie, například jeden exemplář v Národním muzeu v Praze. Slovo \"vrhcáb\" vzniklo přeložením německého slova \"Wurf\" (\"vrh\") a počeštěním slova \"Zabel\" (poněmčené latinské slovo \"tabula\" – deska).", "", "Cílem hry je vyvést všech svých 15 kamenů po vyznačené dráze nejprve do vlastní „ohrádky“ a pak je odstranit z hrací desky. Hráči se střídají, na začátku každého tahu hodí hráč oběma kostkami a podle výsledku hodu posune některý svůj kámen či kameny o příslušný počet polí směrem k jejich cíli. Na každém poli může být libovolný počet kamenů jednoho hráče (i všech 15 na jednom poli). Pokud ovšem hráč ukončí tah kamenem na poli, kde je \"jeden\" soupeřův kámen, „vyhodí“ jej, tzn. vrátí ho až na začátek jeho cesty, na tzv. \"bar\". Na pole, na kterém je více než jeden soupeřův kámen, se táhnout nesmí. Kameny protihráčů se pohybují v navzájem opačných směrech. Když má hráč všechny své kameny v poslední části hrací desky, může s nimi táhnout i mimo desku, čímž je odstraňuje ze hry. Hráč, kterému se podaří takto odstranit všechny kameny, vítězí.", "Hrací deska se skládá z 24 polí rozdělených do čtyř sektorů: Na tomto obrázku je vidět i počáteční rozestavení kamenů, směr pohybu kamenů obou hráčů a číslování polí z pohledu bílého (pole jsou někdy pro svůj tvar nazývána také \"klíny\"). Barva polí nemá žádný význam, pouze usnadňuje počítání.", "Na začátku hry hodí každý hráč jednou kostkou a ten hráč, který hodil větší číslo (při stejných hodnotách se hází znovu, ale viz též doplňková pravidla), začíná hru tím, že odehraje obě hozená čísla. V dalších kolech již hází každý hráč oběma kostkami sám. Hod se bere jako dvě oddělená čísla, určující počet polí, o které smí hráč postoupit zvolenými kameny. Hráč může postoupit jedním kamenem o součet obou čísel, ale pouze tak, že nejprve posune kámen o hodnotu jedné kostky (což musí být sám o sobě platný tah, tzn. kámen nesmí skončit na poli obsazeném více než jedním soupeřovým kamenem), teprve poté o hodnotu druhé kostky. Pokud na obou kostkách padne stejné číslo, bere se dvojnásobně, tzn. jako by padlo na čtyřech kostkách. Tyto čtyři hodnoty hráč může rozdělit na posun čtyř různých kamenů, na posun jednoho kamene o čtyřnásobek hozené hodnoty (ovšem opět ve čtyřech nezávislých krocích!), nebo libovolnou kombinaci těchto možností. Hráč se nesmí vzdát svého tahu, třebaže je pro něj nevýhodný. Pokud existuje nějaký tah splňující pravidla, musí hráč táhnout. Pokud hráč může legálně hrát pouze část tahu (např. pouze hodnotu jedné kostky), musí odehrát co největší část tahu splňující pravidla. Pokud hráč může odehrát libovolnou hodnotu z obou kostek, ale nemůže hrát obě, musí hrát tu vyšší.", "Jak už bylo zmíněno, pokud kámen skončí tah (nebo jeho část danou posunem o hodnotu na jedné kostce) na poli, obsazeném jedním soupeřovým kamenem, tento kámen \"vyhodí\", tzn. přemístí na bar (také zvaný přepážka či závora), což je vyvýšené místo uprostřed desky. Bar se chápe jako pole umístěné před začátkem desky, nejvzdálenější od cíle. Když má hráč nějaký kámen (nebo kameny, počet kamenů na baru není omezen) na baru a chce je dostat zpět do hry, provede to přesně tak, jako by daný kámen opravdu stál jedno pole před deskou, tzn. např. hodem 1 přesune kámen na první pole desky (pochopitelně pokud není obsazeno soupeřem). Dokud má hráč alespoň jeden kámen na baru, \"musí\" tyto kameny dostat do hry před tím, než hraje jiným kamenem. Pokud mu hod kostky toto neumožňuje, hod mu propadá a hráč nehraje (popř. hraje pouze hodnotu na druhé kostce). Pokud je na některém poli dva nebo více kamenů, je pole obsazeno a soupeř na tomto poli nesmí ukončit tah ani jeho část. Z tohoto důvodu je zřejmé, že šest obsazených polí v řadě je pro soupeře nepřekročitelnou překážkou (této formaci se říká \"prima\"). Pokud se navíc podaří hráči obsadit všech šest polí ve své domácí ohradě (tzn. v tom kvadrantu desky, ze kterého vyvádí kameny, což je současně kvadrant, do kterého soupeř nasazuje kameny vracející se z baru) v době, kdy má soupeř nějaký kámen na baru, soupeřovi se nemůže podařit vrátit tento kámen do hry, takže nemůže hrát a dokud tato situace trvá (dokud není prima rozpuštěna), ani nehází kostkami.", "Ve chvíli, kdy jsou všechny kameny hráče umístěny v jeho domácí ohradě (na posledních šesti polích desky), může hráč vyvádět kameny mimo desku. To provádí tak, že kameny jakoby táhne na fiktivní pole těsně za deskou, tzn. pokud na kostce padlo např. číslo čtyři, odstraní hráč jeden kámen ze čtvrtého pole. Pokud hráči padne číslo vyšší, než je jeho nejvzdálenější kámen, odstraní jeden z kamenů na nejvzdálenějším poli. (Tato poučka se netýká situace, kdy na daném poli sice neleží žádný kámen, ale nějaký kámen je ještě za daným polem. Tehdy musí hráč provést běžný tah kamenem po desce.) Pokud se v průběhu této koncovky stane, že se některý z kamenů dostane mimo domácí ohradu (soupeř ho vyhozením pošle na bar), hráč nemůže pokračovat ve vyvádění kamenů do té doby, než jsou opět všechny jeho zbylé kameny v domácí ohradě. Hra končí ve chvíli, kdy jeden z hráčů vyvede z desky poslední kámen, čímž se stává vítězem. Hru je samozřejmě také možné ukončit v jejím průběhu (před hodem hráče) tím, že hráč nabídne soupeři svou rezignaci, kterou soupeř může a nemusí přijmout.", "V Backgammonu existují tři úrovně výhry: Existence tří druhů výher je také důvod pro možnost odmítnutí rezignace. Pokud se hráč chce vzdát, nabízí také příslušný typ (násobek sázky). Pokud se nabídka soupeři nelíbí, protože si myslí, že by ve hře získal lepší výhru, může rezignaci odmítnout a hra pokračuje.", "Velice běžnou součástí hry jsou sázky, kvůli kterým je součástí hrací výbavy také speciální sázecí kostička. Jedná se o šestistěnnou kostku, na jejíchž stěnách jsou však místo běžných čísel 1–6 čísla 2, 4, 8, 16, 32, 64, která označují příslušný násobek základní sázky, o který se právě hraje. (Backgammon však lze hrát i bez zdvojnásobování, resp. úplně bez sázek.) Na začátku hry leží kostka uprostřed mezi hráči, číslem 64 nahoru (v dané situaci toto číslo nahrazuje chybějící jedničku, tzn. jednonásobek, základní sázku). V průběhu hry, ve chvíli, kdy se jeden hráč domnívá, že je ve výhodné situaci, se může rozhodnout, že nabídne soupeři zdvojnásobení sázky. To může provést pouze na začátku svého tahu, ještě před tím, než hodí kostkami. Učiní to tak, že kostku otočí číslem 2 nahoru a posune k soupeři se slovy „nabízím zdvojnásobení“. Soupeř má nyní dvě možnosti: Může zdvojnásobení odmítnout. Tím okamžitě prohrává jednonásobek sázky (aktuální hodnotu kostky) a hra končí. Pokud zdvojnásobení přijme, ponechá si kostičku s dvojkou navrchu na své straně desky a od té chvíle se hraje o dvojnásobnou sázku. V dalším průběhu hry se ovšem může stát, že se situace obrátí (nebo se projeví, že původně flekující hráč poněkud přecenil svou situaci), takže se hráč, který původně zdvojnásobení přijal, může obrátit s nabídkou dalšího zdvojnásobení na svého soupeře, který má opět stejné možnosti, jen s tím, že se už jedná o dvojnásobné sázky (tzn. pokud odmítne, prohrává \"dvojnásobek\" základní sázky, pokud přijme, bude se hrát o čtyřnásobné sázky). Takto se může v jedné hře zdvojnásobovat teoreticky libovolněkrát (samozřejmě v praxi se jen zřídka objeví vyšší než zhruba 16- až 32násobná sázka). Důležité je, že nabídnout zdvojnásobení může vždy jen ten hráč, na jehož straně kostka zrovna je (říká se, že je \"majitelem kostky\"). Jedinou výjimkou je začátek hry do prvního zdvojnásobení, kdy je kostka uprostřed (bez majitele). Ve chvíli, kdy hra skončí, se běžné ohodnocení (jednoduchá výhra, gammon, backgammon) vynásobí hodnotou, která na sázecí kostičce je. Tzn. pokud např. hráč vzdá gammon ve chvíli, kdy je kostka na čísle 8, získává vítěz 16násobek základní sázky.", "V backgammonu soupeři obvykle nehrají jedinou partii, která může skončit velice rychle (ale také se může protáhnout na desítky minut). Několik po sobě jdoucích partií se může chápat dvojím způsobem:", "K předchozím základním pravidlům Backgammonu se často přidává ještě několik doplňujících pravidel, která mají za cíl vylepšit některé aspekty hry. Některá z pravidel jsou obvyklá, jiná jsou používána jen velice zřídka:", "Existuje několik alternativních verzí vrhcáb, které se od zde uvedených standardních pravidel více či méně odlišují. Mezi ně patří:", "Systém zápisu jednotlivých tahů v backgammonu je jednoduchý: Zápis jednoho kola začíná dvojčíslím hozeným na obou kostkách. U každého tahu kamenem se zaznamenají čísla polí, ze kterého a na které je kámen přesunut, oddělená lomítkem (např. 24/18). Čísla jsou vždy uváděna z pohledu hráče na tahu (tzn. druhé číslo je vždy nižší než první), takže udávají vzdálenost z daného pole do vynesení. Bar je označen buď přímo slovem \"bar\", nebo číslem 25, vynesení kamene je buď signalizováno číslem 0, nebo obvykleji slovem \"out\", nebo česky \"ven\" (např. 4/ven). Pokud je tahem vyhozen soupeřův kámen, připojuje se k označení tahu hvězdička (např. 15/12*). Pokud táhneme více než jednu část tahu jediným kamenem, není nutno oddělovat jeho části, pokud tak nemůže dojít k omylu (např. místo 9/6, 6/4 se píše 9/4). Pokud může dojít k omylu, nebo hlavně pokud první částí tahu vyhazujeme soupeřův kámen, zkracuje se zápis tak, že se obě části sloučí, např. 11/9*/5. Další zjednodušení zápisu se používá v případě, že více kamenů hraje stejný tah; tehdy se tento tah zapíše jen jednou a do závorek se za něj dá počet kamenů, které tak táhly, např. 19/17(2). Pokud v kole hráč nemůže daným hodem hrát, je v příslušném řádku pouze dvojčíslí udávající hod. Speciální činnosti (zdvojnásobení, nabídka rezignace apod.) se zapisují slovy. Možno je používat šachové značky pro anotaci tahů, jako jsou? pro chybný tah,?? pro velice chybný tah,! pro silný tah atd. Příklad zápisu části hry:", "Existuje velké množství počítačových programů, které umožňují hrát jak dvěma lidem proti sobě (ať už přímo na jednom počítači, nebo přes Internet), tak proti počítačovému protivníkovi. Mezi nejznámější (a nejuznávanější) patří např. svobodný software GNU Backgammon. Jelikož ve vrhcábech hrají velkou roli hody kostkou, nelze použít klasické algoritmy, známé např. z programů hrajících šachy. Nejčastějším řešením počítačového protivníka je proto využití umělých neuronových sítí.", "Ačkoliv se může začátečníkům zdát, že nejdůležitějším prvkem hry je náhoda reprezentovaná kostkami, není tomu tak. Je samozřejmé, že pokud má jeden z hráčů extrémní štěstí či smůlu, vývoj hry to zásadně ovlivní, ale v průměru mají nejdůležitější vliv na výsledek hlavně schopnosti hráčů (takže i v Backgammonu se používají žebříčky výkonnosti, často převzaté z šachů, např. Rating Elo). K získání těchto schopností je potřeba hlavně praxe, pro ilustraci několik základních pouček:", "Ve vrhcábech lze na základě teorie pravděpodobnosti matematicky analyzovat mnoho zajímavých vlastností. Mezi nejdůležitější patří například pravděpodobnost vrhu konkrétního součtu.", "Ve vrhcábech se hází dvěma šestistěnnými kostkami, u kterých nezáleží na pořadí a jejichž hodnoty jsou nezávislé (existuje tedy 21 různých výsledků hodu). Pravděpodobnost, že bude vržena konkrétní dvojice hodnot, tedy je 2 : 36 (5,6 %), případně 1 : 36 (2,8 %) u konkrétního double. Obdobně pravděpodobnost, že alespoň na jedné kostce bude vrženo požadované číslo, je 11 : 36 (30,6 %), pravděpodobnost libovolného double je 6 : 36 (16,7 %). Stejným způsobem lze zjistit pravděpodobnost zásahu na danou vzdálenost, resp. překonání nějaké vzdálenosti (za předpokladu, že na cestě nepřekáží soupeřem pokryté pole): Pokud má hráč některý kámen na baru, musí jej před hrou jinými kameny nejprve vrátit do hry. Pokud však soupeř obsadil ve své domácí ohradě některá pole, nemusí se nasazení podařit a hráč tak ztrácí příležitost kolo odehrát. Pravděpodobnost, že se hráči při některých obsazených polích podaří nasadit všechny vyhozené kameny zpět do hry, shrnuje následující tabulka:", "Zvláště v případě hry se sázením je velmi důležitá schopnost odhadnout své šance ve hře. K vyjadřování takové šance a k jejím výpočtům slouží některé hodnoty vypočítané na základě stavu hry: Nejdůležitějším pojmem ve hře o peníze je ekvita, která vyjadřuje očekávanou hodnotu dané hry, tzn. průměrný zisk, který hráč v takové pozici obdrží (pokud by se ze stejné pozice odehrálo velmi velké množství her). Pozice, kdy hráč už jasně vyhrává backgammon, má ekvitu +3 (se 100% pravděpodobností vyhrává trojnásobek sázky), pozice, kdy hráč s pravděpodobností 10 % vyhraje jednoduchou hru a s pravděpodobností 90 % jednoduchou hru prohraje, má ekvitu 0,1 · (+1) + 0,9 · (−1) = −0,8. V zápasové hře nemají jednotlivé druhy výher význam sám o sobě a výsledné skóre je nepodstatné, takže ekvita se zde nepoužívá a místo ní se počítá prostá pravděpodobnost vítězství v daném zápase. K takovému výpočtu se používají tzv. tabulky zápasové ekvity, které vyjadřují pravděpodobnost výhry celého zápasu při daném skóre (např. mohou obsahovat údaj, že pokud jednomu hráči chybí do vítězství v zápase tři body, zatímco jeho soupeři bodů pět, první hráč celý zápas vyhraje s pravděpodobností 65 %; přesná hodnota však závisí na mnoha parametrech; pro hrubý odhad zápasové ekvity slouží jednoduché vzorečky jako např. Janowského vzorec formula_1, kde \"d\" je bodový rozdíl a \"t\" je počet bodů chybějících prohrávajícímu hráči k vítězství). Pro odhady matematických parametrů některých důležitých situací byly vyvinuty různé metody, jako např. Thorpova hodnota, která z počtu kamenů a zbývajících ok pro oba hráče jednoduše vypočítá dvě čísla, podle kterých se lze rozhodnout, zda je správné ve fázi závodu zdvojnásobit, resp. zdvojnásobení přijmout." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Funkce ERP.", "Způsob práce.", "Problémy.", "Rozšíření." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Dnes se ERP systémy podporující všechny funkční oblasti podniku běžně provozují po celém světě a považuje se to skoro za samozřejmost. Ovšem integrovaný systém ERP je mimořádně složitý komplex hardwaru a softwaru, jaký se až do 90. let dvacátého století nedal realizovat. K jeho vzniku přispěly tři okolnosti: (1) rozvoj hardwaru i softwaru (výkonné počítače, velké paměti a komunikace), (2) rozvoj vize integrovaného informačního systému, (3) ochota společností přizpůsobit se typovým podnikovým procesům, pro něž je ERP optimalizováno (reinženýring podnikových procesů). Systémy ERP se vyvinuly ze staršího softwaru určeného pro výrobní podniky, zkratky po sobě následovaly takto : MRP (70. léta) -> MRP II (80. léta) -> ERP (90. léta). Tato historie je podrobněji popsána v Historii MRP a MRP II. První firmou, která přišla na trh s ERP softwarem, byl německý SAP, dodavatel v současnosti nejprodávanějšího ERP na světě. V roce 2011 měl SAP přes 109 tisíc zákazníků, 53 tisíc zaměstnanců a roční tržby 12,5 miliardy dolarů. Firmu založilo pět německých systémových analytiků IBM z Mannheimu, poté co opustili své zaměstnání v roce 1972. Jejich úmyslem bylo vyvíjet a nabízet standardní softwarová řešení podnikům provozujícím vlastní sálové počítače a výpočetní centra s programátory. Pro svého prvního zákazníka, chemický podnik ICI, na jeho počítači IBM 360 (s pamětí jen 512 KB) vyvinuli první takový softwarový balík, a nazvali ho System R/1 (real-time). Svůj vlastní sálový počítač IBM si pořídili až v roce 1980. A na něm pracovala i druhá, dokonaleji integrovaná verze jejich produktů, nazvaná System R/2 a uvedená na trh v roce 1982. Označení ERP nebylo tehdy ještě vymyšleno, ale R/2 už do té kategorie mířil. V 80. létech jeho prodeje prudce narůstaly a SAP se vydal na mezinárodní trh. Svůj software začal přizpůsobovat různým jazykům, měnám, účetním pravidlům a daňovým zákonům, a zakládal zahraniční pobočky. V roce 1988 se změnil na akciovou společnost a prodal svůj 1000. systém. Když v roce 1990 začal Gartner razit nové označení ERP pro systémy, které měly vyhovovat i nevýrobním organizacím (viz Historie MRP), zdůraznil pro ně následující určující znaky: grafické uživatelské rozhraní, relační databázi, použití nástrojů 4. generace při vývoji, architekturu klient-server a přenosnost mezi počítači různých výrobců (operační systém Unix). Tomu vyhověl teprve systém SAP R/3, uvedený v roce 1992. Samozřejmě konkurence nespala, takže v té době už existovalo více produktů různých výrobců, které do kategorie ERP spadaly. Když bylo po roce 1989 zrušeno embargo na dovoz moderního hardwaru i softwaru, první české podniky zajímající se o ERP si mohly vybírat z dosti široké nabídky.", "ERP má oproti neintegrovaným systémům, které se v podnicích dříve používaly (a někde stále používají), dvě hlavní přednosti: sjednocený celopodnikový pohled na vše, co se v různých útvarech odehrává, a společnou podnikovou databázi, sdružující a uchovávající veškerá podniková data, která se do ní zaznamenávají formou prováděných transakcí. Systém ERP typicky pokrývá čtyři \"hlavní okruhy\", jimiž jsou: Tyto čtyři okruhy jsou propojené a všechny využívají množinu základních utilit, které jsou pro celé ERP společné (zpracování transakcí, přístupy do databáze, generování výstupních sestav, apod.). Ke každému okruhu přísluší řada různých \"modulů\" a každý modul dokáže plnit řadu \"funkcí\". V tabulce je vidět, jaké moduly mohou do jednotlivých hlavních okruhů patřit: A třeba v modulu \"Plánování výroby\" mohou být podporovány tyto funkce: Tabulku nelze brát jako dogma, ERP nemá jednoznačnou definici. Ta v úvodu tohoto článku je jen jednou z mnoha, které se dají v knihách, časopisech a na Internetu najít. Odchylky existují i pokud jde o hlavní okruhy činností a seznamy modulů. A rovněž neexistuje žádný závazný soupis funkcí, které ERP má podporovat, a není předepsáno, jak má ta podpora vypadat. A přestože si většina ERP balíků je podobná, existují mezi nimi i významné odlišnosti. Systém ERP přitom ze své podstaty protlačuje svou vlastní logiku do podnikové strategie, organizace a kultury. Výrobci těchto systémů vždy vycházejí z nějakých obecných předpokladů o filosofii řízení podniku a jeho praktikách. Proto koupit ERP aplikaci znamená mnohem víc než nákup jiného softwaru. Podnik spolu s ERP kupuje i názory jeho výrobce na nejlepší uspořádání (tzv. \"best practises\") mnoha podnikových procesů. A bude muset jeho předpoklady většinou přijmout a své existující procesy a pracovní postupy pozměnit, jinak mu funkce v systému implementované nebudou vyhovovat. Je tedy velmi důležité, aby výběr ERP vždy proběhl s maximální opatrností.", "ERP je nástrojem k \"vylepšování pracovních postupů\", jimiž podnik na základě přijatých objednávek vyřizuje zakázky zákazníků, a dostává se postupně až k jejich fakturaci a tržbám, tedy je nástrojem k vylepšování celkového procesu plnění zakázky. Proto se o ERP často říká, že je to „back-office software“, \"software pro vnitřní potřebu\". ERP převezme zákazníkovu objednávku, zakomponuje ji do podnikových plánů, a začne se starat o automatizaci postupných kroků k jejímu splnění. Ve výrobním podniku to není málo, potřebných kroků je hodně, musí na sebe plynule navazovat a nesmí blokovat plnění jiných zakázek, protože i těch je hodně. Když pracovník prodeje zadává zakázku do systému, má veškeré informace důležité pro její splnění (například úvěrový rating zákazníka a historii jeho předchozích zakázek z finančního modulu, úroveň zásob ze skladového modulu a rozvrh rozvozu zboží z modulu logistiky). Všichni pracovníci z těchto různých útvarů vidí tytéž údaje a mohou je aktualizovat. Když jeden útvar s vyřizováním zakázky skončí, ERP automaticky zakázku nasměruje do dalšího útvaru. Ke zjištění toho, kde se zpracování zakázky právě nachází, stačí přihlásit se do systému a podívat se. Když jde vše dobře, zakázka rychle proběhne organizací a objednávky zákazníků jsou vyřizovány rychleji a s méně chybami než dříve. Podobné výhody může ERP mít i pro jiné hlavní podnikové procesy, například v oblasti mezd zaměstnanců nebo ve finančním výkaznictví. Všechny zadané údaje si ERP pečlivě skládá do společné ohromné databáze. Nedělá mu potíže udržovat si v nich dokonalý pořádek a mít je navzájem logicky propojené. Uživatelům předloží na jejich obrazovce vždy přesně ten formulář, který je nutný k provedení konkrétního úkonu. Velmi často je formulář už předvyplněný známými údaji z databáze a doplňuje nebo mění se v něm jen pár kolonek. Je to úřednická práce, bez které se ovšem žádný podnik neobejde, a kterou ERP zkvalitňuje a urychluje předtím nebývalým způsobem. Podmínkou úspěchu ovšem je, že lidé všechny údaje do systému zadávají \"včas a správně\". Zodpovědnost, přesnost a komunikace jsou při práci s ERP mnohem důležitější než předtím. Hlavní přednosti:", "Za čtvrtstoletí své existence sklidilo ERP hodně kritiky. Výhrady se stále opakují: je to moc složité na pochopení i na obsluhu, příliš drahé, uvedení do provozu (implementace) je velmi pracné a trvá neúměrně dlouho, funkce systému jsou omezené, uživatelé jsou s nimi nespokojení, celkové přínosy ERP nenaplňují očekávání a nedají se měřit nebo jen obtížně. Všechna tato tvrzení mají reálný základ. Než se s novým systémem může začít pracovat, musí se jeho databáze naplnit spoustou dat, musí se navrhnout, které jeho funkce se budou využívat a jak, a všichni uživatelé se musí náležitě vyškolit. Síla ERP závisí na pečlivém zaznamenávání tisíců jednotlivých transakcí, nebo událostí. Lidem se zdá, že vyžaduje „zbytečně“ moc údajů, a že práce s ním je mnohem komplikovanější než s jejich starými systémy. Cílem ERP ovšem není usnadnit práci jednomu oddělení, ale prospět celému podniku. Samozřejmě žádný ERP systém není tak komplexní, aby plně vyhověl všem možným potřebám často velmi odlišných organizací. Proto vedle ERP existuje i dlouhá řada informačních systémů určených pro takové speciálnější potřeby, které lze provozovat samostatně nebo současně s ERP, a mnohé podniky a organizace to také dělají. O integraci více informačních systémů v podniku blíže pojednává článek Informační systém.", "Navzdory stálé kritice se však ERP systémy rychle rozšířily a ujaly. Z počátku byly cenově dostupné jen pro velké organizace, v průběhu doby se ale objevily i menší a levnější systémy vhodné pro střední a malé podniky. Současná nabídka je opravdu bohatá. Ze staršího průzkumu vyplývá, že v roce 2007 bylo v ČR kolem 16 tisíc implementovaných ERP systémů. Z toho byly 2,5 tisíce ve velkých podnicích (250 až 1000 zaměstnanců), 5,5 tisíce ve středních podnicích (50 až 249 zaměstnanců) a přes 7 tisíc v malých podnicích (do 50 zaměstnanců). To jsou překvapivě vysoká čísla. Do světové špičky patří ve světě hodně rozšířené ERP systémy firem SAP (v ČR a SR přes 800 instalací) a Oracle (v ČR a SR asi 100 instalací). V malých a středních podnicích v ČR jsou nejvíce zastoupeny české systémy Helios od firmy Asseco Solutions (v ČR a SR téměř 9000 instalací)." ] }

{ "title": [ "Sémantika vs. pragmatika; význam jako pravdivostní podmínky vs. význam jako užití.", "Mentalistické pojetí významu a kognitivní sémantika." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Zatímco samostatnost syntaxe jako disciplíny se v soudobém lingvistickém myšlení zpochybňuje málokdy, o potřebnost či charakter distinkce mezi sémantikou a pragmatikou se vedou spory. Ostré dělení sémantiky a pragmatiky prezentuje význam jako něco, čím jsou výrazy nadány nezávisle na svém užívání; v pragmatice pak má jít o praktické nakládání s takto předem ustavenými znaky. Takové pojetí významu ztělesňuje tzv. referenční sémantika, jež významem výrazu zpravidla chápe mimojazykovou entitu (např. empirický objekt či matematický objekt různé komplexnosti), jejíž spojení s tímto výrazem předpokládá. Tento pohled má v teoretické sémantice značný vliv díky úspěchům, kterých během 20. století dosáhla logická sémantika, tj. strukturní sémantika pěstovaná metodami formální logiky. (U zrodu logické sémantiky stáli G. Frege, B. Russell, A. Tarski, R. Carnap; její podobu pro poslední čtvrtinu 20. století určil především R. Montague.) Pro logickou sémantiku (pro niž se vžil méně přesný název „formální sémantika“) je typické ztotožňovat význam věty s (matematicky formalizovanými) podmínkami, za nichž je tato věta pravdivá, význam podvětných výrazů pak s jejich příspěvkem k pravdivostním podmínkám úplných vět, modelovaným právě pomocí objektů různého druhu (mj. matematických funkcí) těmto výrazům připisovaných. Pojetí významu jako pravdivostních podmínek se běžně spojuje s raným filosofickým dílem L. Wittgensteina. (Nověji se logická sémantika se zabývá také významem vět, jimž nemá smysl přisuzovat pravdivostní hodnotu (např. otázek či rozkazů), zůstává však přitom v mezích referenční sémantiky.) Komplementární k takto rozvržené sémantice je pragmatika v koncepci jednoho z jejich zakladatelů P. Grice, zabývající se užitím znaků předem popsaných sémantikou. Z filosofické reflexe pojmu \"význam\" v pozdním díle L. Wittgensteina, podpořeno později nespokojeností s mezemi logické sémantiky, se zrodilo druhé zásadní pojetí významu. To význam výrazu ztotožňuje se způsobem jeho užití nebo jej alespoň považuje za tímto způsobem užití determinovaný. „Způsob užití výrazu“ bývá chápán jednak empiricky (význam je dán tím, jak výraz \"je\" užíván), jednak normativně (význam je dán tím, jak výraz \"má být\" užíván; ať už je zdroj této závaznosti jakýkoli). Je-li již sám význam výrazu chápán v souvislosti s jeho užitím, hranice mezi sémantikou a pragmatikou se v principu relativizuje. Bývá pak případně obhajována (buď jako reálná, nebo jako užitečný teoretický konstrukt) rozlišováním toho, co je na užití výrazu více nebo naopak méně invariantní, co z užité věty plyne závazně (sémantické vyplývání, např. „na schodech sedí kočka“ ⇒ „na schodech sedí zvíře“) a co je úsudkem pouze „přednastaveným“ (\"default\"), zrušitelným (pragmatická implikatura, např. „na schodech sedí kočka“ ⇒ „nesedí tam dvě kočky“). V kontrastu s dlouho zavedenou logickou sémantikou stojí teorie „významu jako užití“ spíše na počátku své formalizace (např. v podobě herně-teoretické sémantiky).", "Oproti teorii významu jako pravdivostních podmínek a teorii významu jako užití, které chápou význam jako intersubjektivní fenomén (jehož intersubjektivita podmiňuje samu možnost komunikace), mentalistické pojetí spojuje či ztotožňuje významy jazykových výrazů s určitými mentálními obsahy lidského individua. (V tomto smyslu spadá i mentalismus pod referenční pohled na sémantiku.) K jeho proponentům patří J. Fodor. Stavění tohoto pojetí do opozice k předchozím dvěma může být zčásti pouhým sporem o užívání termínu \"význam\", neboť zastánci intersubjektivity významu nepopírají možnost či nutnost zabývat se významem také na individuální, kognitivní úrovni. Relevance výsledků logické sémantiky pro kognitivní otázky je ovšem obvykle velmi sporná; na úrovni mentálních obsahů se primárně pohybuje tzv. kognitivní sémantika (R. Langacker, L. Talmy)." ] }

{ "title": [ "Bit v praxi.", "bit vs. byte.", "Zlomky bitů." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Bit se v praxi nejčastěji objevuje jako základní jednotka kapacity paměti, tzn. jednotka množství informace, která může být v jednom okamžiku v paměti uložena. Pokud kapacitu podělíme časem, získáme přenosovou rychlost, jejíž jednotkou je tedy bit za sekundu (bit/s, podle angličtiny někdy označován bps – \"bit per second\"). Např. modem s přenosovou rychlostí 56 kbit/s je schopen každou sekundu přenést 56 kilobitů dat. Skupina 8 bitů se nazývá bajt (\"byte\"). Při práci s většími čísly se používají : Někdy se však vzhledem k historickým okolnostem využívají předpony SI pro binární hodnoty (1kb = 1024 bitů).", "Zatímco poskytovatelé připojení používají k vyjádření přenosové rychlosti většinou násobků jednotek bit/s (např. Mb/s), většina uživatelských programů (např. webové prohlížeče) ukazují rychlosti v jednotkách odvozených od byte (např. MB/s), ve které se udávají i velikosti souborů. Dochází tak ke zmatení, kdy si lidé myslí, že např. při rychlosti připojení 1 Mb/s stáhnou za 1s soubor o velikosti 1 MB, přitom ke stažení takového souboru za sekundu by ve skutečnosti potřebovali připojení 8 Mb/s (1 bit = 1/8 byte). Může též dojít k špatnému posouzení konkurenčních nabídek - poskytovatel rychlosti 20 Mb/s poskytuje nižší rychlost než poskytovatel rychlosti 3 MB/s (což je 24 Mb/s).", "Bit je nejmenším množstvím informace pouze ve smyslu \"nejmenší samostatně existující množství informace\". Například pro záznam jedné desítkové číslice, neboli čísla v rozsahu 0 až 9 (tj. deseti logických stavů) potřebujeme 4 bity (BCD kód), avšak do 4 bitů lze zaznamenat až 16 logických stavů. Použijeme-li aritmetické kódování, pak pro záznam n desítkových číslic potřebujeme 10 logických stavů, které lze reprezentovat pomocí čísla, jež má více než n/log2 bitů. Pak můžeme říci, že informační hodnota jedné desítkové číslice je 3,321928... bitů. Nediskrétní hodnota informace také souvisí s teorií informace, konkrétně s Shannonovou informační entropií." ] }

{ "title": [ "Název města.", "Historie.", "Počátky, středověk a novověk.", "Brno hlavním městem Moravy.", "20. století a Velké Brno.", "21. století.", "Geografie.", "Stav ovzduší.", "Kultura.", "Kulturní památky.", "Místní a mezinárodní festivaly.", "Muzea a knihovny.", "Umělecké galerie.", "Divadla.", "Kina.", "Hudební kluby.", "Gastronomie a noční život.", "Média.", "Brněnské pověsti.", "Brněnský hantec.", "Sport.", "Architektura a charakter města.", "Obyvatelstvo.", "Počet obyvatel.", "Struktura populace.", "Zdravotní péče a kriminalita.", "Osobnosti.", "Doprava.", "Ekonomika.", "Zpracovatelský průmysl.", "Terciární a kvartérní sektor.", "Prodejní síť.", "Turismus.", "Správa a členění města.", "Městské části.", "Úřady a instituce.", "Justiční.", "Vzdělávací.", "Náboženské.", "Ostatní úřady a instituce.", "Partnerská města.", "Metropole v okruhu 300 km.", "Odkazy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Nynější název města Brna se odvíjí od názvu někdejší osady ležící na brodu přes řeku Svratku, která vznikla v této lokalitě okolo roku 1000. Ovšem starší původ tohoto názvu není zcela jasný. Nejstarší název je \"Brnen\", lze se ale setkat i s označeními jako \"Brvnn\", \"Brin\" nebo \"Brnno\". V latině bylo Brno označováno jako \"Bruna\" a v němčině jako \"Brünn\". Mezi lety 1949 a 1992 bylo Brno oficiálně označováno jako „\"krajské město Brno\"“, předtím neslo název „\"Zemské hlavní město Brno\"“, který se ujal v době první republiky,", "Za přímého předchůdce Brna je považováno hradiště Staré Zámky na katastru dnešní Líšně, jedno z hradisek Velkomoravské říše, jehož osídlení se datuje od konce neolitu až do začátku 11. století.", "První nálezy pozůstatků v brněnské oblasti jsou přibližně z paleolitu a byly nalezeny v oblasti Stránské skály, první doložené slovanské osídlení brněnské oblasti je z doby kolem 5. až 7. století. Dějiny města Brna byly vždy pevně svázány s dějinami Moravy, již v 11. století od dob údělných knížectví na Moravě Brno zastávalo mimořádně důležitou úlohu ve správě země. Ražba mincí v Brně začala v 11. století, kdy zde brněnská knížata razila nejstarší brněnský denár. První písemná zmínka o Brně je v Kosmově kronice roku 1091. Roku 1243 byla Brnu udělena práva městská, v polovině 13. století byl založen hrad Špilberk, roku 1292 bylo tehdejšímu královskému městu Brnu uděleno právo volit rychtáře. V roce 1324 založila královna Eliška Rejčka na Starém", "Před několika staletími bylo Brno po dlouhou dobu ve sporu s Olomoucí o postavení hlavního města Moravy. Tento spor zřejmě zapříčinil kníže Břetislav I., který v roce 1055 rozdělil Moravu na dvě navzájem nezávislá území, olomoucký a brněnský úděl, později vznikl i samostatný znojemský úděl. To vedlo k decentralizaci moci a vzniku tří, později znovu dvou, center na Moravě. Znovusjednocení Moravy započalo roku 1182 z vůle římskoněmeckého císaře Fridricha I. Barbarossy vznikem Markrabství moravského. V roce 1348 za vlády markraběte a krále Karla byl zřízen moravský zemský soud a moravské zemské desky, oboje zároveň v Brně a v Olomouci, ale pozice hlavního města Moravy byla stále nejasná, přestože oficiálně byla vždy první uváděna Olomouc. Byla totiž větší a ekonomicky silnější, byla sídlem biskupa, později univerzity, měla výhodnější polohu blíže centru země (Moravy). Brno bylo naproti tomu sídlem markraběte (moravského vládce) a později hrála roli i blízkost rakouské metropole Vídně. Moravský zemský sněm, jenž byl od 14. století zákonodárnou institucí v markrabství, zasedal střídavě v obou městech (krátkou dobu i ve Znojmě), stejně tak zemský", "Roku 1919 byla k Brnu připojena dvě sousední města Královo Pole a Husovice a 21 dalších obcí. Vzniklo tak tzv. Velké Brno s asi 7× větší rozlohou a počtem obyvatel asi 222 tisíc oproti původním asi 130 tisícům. Roku 1921 se Brno stalo zemským hlavním městem země Moravské v tehdejší první republice, předtím bylo hlavním městem Markrabství moravského, o sedm let později se stalo zemským hlavním městem země Moravskoslezské. Mezi lety 1936 a 1940 byla na Svratce vybudována nad Brnem vodní nádrž Brněnská přehrada (zpočátku nazývána Kníničská přehrada). V roce 1939 bylo Brno v předzvěsti druhé světové války obsazeno německou armádou a 26. dubna 1945 osvobozeno Rudou armádou. Krátce po válce docházelo od 30. května", "V roce 2017 vytvořilo město strategii zvanou Brno 2050, v níž popsalo vize do budoucnosti ve třech oblastech: kvalita života, městská správa a zdroje. Podle ní má v Brně v roce 2050", "Brno leží na jihovýchodě České republiky na soutoku řek Svratky a Svitavy a protékají jím potoky Veverka, Ponávka, Říčka a několik dalších menších toků. Tok Svratky je v Brně dlouhý přibližně 29 km, u Svitavy délka činí asi 13 km. V katastru města se nachází Brněnská přehrada a několik malých rybníků a jiných vodních ploch, například Žebětínský rybník nebo nádrže v Mariánském údolí. Brno je ze tří stran chráněno zalesněnými kopci Brněnské vrchoviny, na jihozápadě pak začínají nížiny Dyjsko-svrateckého úvalu, nadmořská výška města se pohybuje mezi 190–497 m n. m., značná část území Brna (6379 ha, 28 %) je pokryta lesy. Kromě kopců Petrov a Špilberk se na katastru města nacházejí také vrchy Bílá hora, Červený kopec, Hády (z části), Kamenný vrch, Kraví hora, Medlánecké kopce, Mniší hora, Palackého vrch, Stránská skála, Strom a Žlutý kopec, nejvyšším vrcholem je Kopeček (479,41 m n. m.). Nejvyšší bod na katastru města s nadmořskou výškou 497 m se nachází severně od Útěchova. Brno má poměrně rozmanité přírodní zázemí a mírné klima, což je dáno jeho polohou mezi Českomoravskou vrchovinou a nížinami jižní Moravy. Průměrná roční teplota dosahuje 9,4 °C, průměrné roční srážky 505 mm, průměrný počet dnů se srážkami je 150, průměrný sluneční svit za rok činí 1 771 hodin a převažující směr větru je severozápadní. Od východu na západ je město dlouhé 21,5 km a celkově zabírá plochu 230 km2. Na katastru Brna se nachází několik desítek chráněných území, například část chráněné krajinné oblasti Moravský kras, národní přírodní památka Stránská skála, národní přírodní rezervace Hádecká planinka, přírodní památka Bílá hora nebo přírodní rezervace Bosonožský hájek. Brno je odvěkou křižovatkou obchodních cest, která spojovala severní a jižní evropské civilizace po staletí, a po staletí bylo hlavním městem autonomní moravské země. Město je jako součást podunajského regionu historicky spjato s Vídní, vzdálenou 110 km.", "V roce 2013 přesahoval v Brně počet dní, po které smí být legálně překročen denní limit pro polétavý prach. Město mělo dlouhodobé problémy", "Brněnský magistrát vynakládá na oblast kultury ročně kolem tří čtvrtin miliardy korun. Ve městě působí řada muzeí, divadel a dalších kulturních institucí, pořádá se zde řada festivalů a nejrůznějších kulturních akcí. Krom toho je v Brně je také zřízena Hvězdárna a planetárium Brno, tři botanické zahrady, nebo například Zoo Brno, jež je svojí rozlohou 65 ha čtvrtá největší v Česku. Brno od 90. let zažívá kulturní „znovuzrození“, fasády jsou opravovány, sou zakládány a rozšiřovány různé výstavy, přehlídky apod., do města se postupně vrací rytmus „menšího evropského velkoměsta“, Brnu se ovšem stále ještě někdy může dostávat ne zcela lichotivé pověsti „nudného maloměsta“. Roku 1996 navštívila Brno britská královna Alžběta II., v roce 2007 se zde konal summit 15 prezidentů zemí Evropy. Roku 2009 Brno navštívil papež Benedikt XVI. a v roce 2010 syn Alžběty II., princ Charles. Brno i přes svůj městský charakter zachovává tradiční moravskou lidovou kulturu včetně lidových slavností, na kterých nechybí moravské kroje, moravská vína (město je vinařskou obcí v rámci Velkopavlovické vinařské podoblasti s několika viničními tratěmi, včetně obnovené vinice na svahu Špilberku), moravská dechová hudba, lidové tance a soutěže. Na rozdíl od menších obcí v Brně mají své hody lokálně jednotlivé městské části, ovšem ne všechny. Mezi městské části, kde se pravidelně pořádají tradiční hody, patří například Řečkovice a Mokrá Hora, Židenice, Líšeň nebo Ivanovice. V Brně se nachází řada tzv. „kamenů zmizelých“ – Stolpersteine, které zde byly do chodníků vsazeny 9. června 2010 a 16. června 2011 německým umělcem Gunterem Demnigem.", "V Brně je možné, pravděpodobně díky jeho bohaté historii hlavního města Moravy, nalézt stovky kulturních památek, včetně devíti národních kulturních památek a jedné památky zařazené na seznam Světového dědictví UNESCO. Většina hlavních brněnských památek se nachází v jeho historickém jádru, zdejší městská památková rezervace je počtem objektů druhá největší v České republice, ovšem až s velkým odstupem za Prahou (Brno: 484", "V Brně je každoročně na přelomu května a června pořádán festival zábavy Brno – město uprostřed Evropy, jehož součástí je i přehlídka a možnost jízdy starými dopravními prostředky Dopravní nostalgie, Zábava pod hradbami hradu Špilberk s koncertem brněnské filharmonie, lidová hradní slavnost na témže hradu. Součástí tohoto festivalu je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis, latinsky „Plamen Brněnský“, největší soutěžní show ohňostrojů ve střední Evropě. Od června do září probíhá v centru města Brněnské kulturní léto, jehož součástí je i divadelní festival Brněnské shakespearovské hry; ukončují je folklorní Brněnské lidové slavnosti. V srpnu se každý rok konají Dny Brna – oslavy úspěšné obrany města před Švédy roku 1645, jejichž součástí jsou i rekonstrukce dobových bitevních scén.", "Nejvýznamnějším muzeem v Brně je Moravské zemské muzeum, které je druhou nejstarší a nejrozsáhlejší muzejní institucí v republice a první na Moravě. Bylo založeno Hospodářskou společností pro povznesení orby, přírodovědy a vlastivědy v roce 1817, kdy byl Biskupský dvůr na Zelném trhu převeden církví na tuto společnost. První instalace byly provedeny až v roce 1828. Po roce 1880 bylo přistavěno tzv. d'Elvertovo křídlo, které uzavřelo dvůr z jižní strany, v roce 1908 byl zakoupen i sousední Dietrichsteinský palác, muzeum bylo rekonstruováno a během první světové války uzavřeno. Po znovuotevření v roce 1923 muzeum fungovalo až do roku 1944, kdy bylo opět uzavřeno.", "Největší uměleckou galerií v Brně je Moravská galerie, jež je zároveň druhým největším muzeem umění v Česku. Galerie se zabývá uměním v celé jeho šíři a jejíž tradice sahá až do roku 1818, kdy bylo založeno Františkovo muzeum; v roce 1829 vznikl umělecký spolek, jenž nakupoval první umělecká díla pro tuto galerii. Této galerii patří Pražákův palác, Jurkovičova vila v Žabovřeskách a sbírky v Uměleckoprůmyslovém muzeu či Místodržitelském paláci. Spolu s vídeňským Muzeem užitého umění vlastní a spravuje rodný dům Josefa Hoffmanna v Brtnici u Jihlavy a od roku 1963 pořádá Mezinárodní bienále grafického designu. V prostorách MG se nachází sbírky obrazů (mimo jiné i obrazy Rubense), sbírky rukopisů a dávných děl, sbírky moderního a současného", "V Brně můžeme nalézt nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě, kterou je divadlo Reduta na náměstí zvaném Zelný trh. Divadelní tradice v Brně má mít kořeny až do 17. století, kdy se v tehdejší \"městské taverně\", dnešní Redutě, odehrávaly občasné divadelní produkce pravděpodobně již v 60. letech 17. století, ovšem vlastní divadlo lóžového typu bylo v tomto komplexu vystavěno až roku 1733. První doložené profesionální a česky hrané představení se odehrálo roku 1767 opět v Redutě, šlo o představení \"Zamilovaný ponocný\" provedené bádenskou divadelní společností, tentýž rok zde koncertoval Wolfgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Annou Marií. Mozartova rodina totiž tou dobou v Brně trávila Vánoce, tuto vzácnou návštěvu dodnes připomíná soška malého Mozarta před Redutou a jeho jméno nese i Mozartův sál v Redutě. Národní divadlo Brno je jedním z předních představitelů operní, činoherní a baletní scény města Brna, pod názvem Národní divadlo v Brně zahájilo svoji činnost roku 1884. Dnes do správy této instituce patří Mahenovo divadlo postavené roku 1882, Janáčkovo divadlo postavené roku 1965 a divadlo Reduta,", "Do 90. let 20. století v Brně fungovalo několik desítek kin. Během 90. let zanikla kina Jadran, Jalta, Kinokavárna Boby, Kinokavárna Rio, Premiéra Club, Slavia a Světozor. Po otevření multikina v nákupním centru Olympia v nedalekých Modřicích v roce 1999 vznikla zbývajícím kinům technicky lépe vybavená konkurence, tato konkurence ještě narostla roku 2001 vznikem dalšího multikina Velký Špalíček", "V Brně lze najít několik známých klubů. Dvoupatrové Mersey je jedním z nejstarších klubů v České republice vůbec. Kultovním místem je pak největší brněnský hudební klub Fléda, známý velkými koncerty i pátečními tanečními akcemi, dává šanci i začínajícím českým kapelám. V samotném srdci města stojí", "V Brně se nachází stovky různých restaurací nabízející domácí i cizí druhy pohoštění, vináren s moravským vínem, kaváren, různých klubů a dalších. V obdobích turistické a především festivalové sezóny centrum města často pulzuje životem a stává se dějištěm kulturních akcí, jako jsou divadelní a jiná umělecká vystoupení v ulicích, přehlídky historických vozů, lidové slavnosti a řada dalších. V době mimo takovéto kulturní akce život v ulicích centra města utichá, a to zejména v nocích před pracovními dny. Nejvýznamnější skupinu vyznavačů nočního života v centru města tvoří studenti, kterých je v Brně na sto tisíc. V noci je nejrušnějším místem historického jádra města terminál hromadné dopravy před hlavním vlakovým nádražím, odkud vyjíždějí takzvané „rozjezdy“ noční autobusové dopravy a působí zde několik non-stop restaurací a stánků rychlého občerstvení, díky čemuž se v tomto místě pohybují lidé v podstatě nepřetržitě. K významným brněnským", "V Brně sídlí velké redakce nejvýznamnějších celostátních médií – deníků Mladá fronta DNES a Brněnský deník (dříve Rovnost), jejichž redakce zajišťují denní výrobu regionálních zpravodajských příloh svých titulů, a menší redakce deníků Právo a Blesk. V roce 1961 bylo založeno brněnské studio nynější České televize, jeho Redakce zpravodajství dnes zajišťuje denní výrobu podvečerního vysílání zpravodajského pořadu \"Události v regionech\" (dříve \"Jihomoravský večerník\") vysílaného na televizní stanici ČT1. Sídlí zde také redakce zpravodajství TV Nova a malá redakce Prima family. Český rozhlas (brněnské studio založeno v roce 1924) vysílá z Brna na okruhu ČRo Brno a", "Historie Brna je opředena mnohými pověstmi. Například se traduje pověst o strašlivém brněnském draku, který se v Brně kdysi ocitl a terorizoval okolí. Jeden ze statečných měšťanů však lstí obávaného draka", "Hantec je specifická, výhradně brněnská řeč, která byla původně běžně používána v 19. století a na začátku 20. století spíše sociálně slabšími vrstvami obyvatel. Své základy má v tehdejší češtině, němčině, cikánštině, jidiš a dalších jazycích", "Na katastru Brna se částečně nachází Masarykův okruh, kde je každoročně pořádána Velká cena České republiky v rámci Mistrovství světa silničních motocyklů (od roku 1965) a další velké motoristické závody. Dále dostihová dráha Brno-Dvorska, sportovně využívané letiště v Medlánkách, velodrom v Pisárkách, několik zařízení pro vodní sporty a řada dalších sportovišť. Nachází se zde několik veřejných i neveřejných fotbalových hřišť, sportovní hala Rondo (DRFG Arena) a další kluziště, několik baseballových stadionů, tělocvičen atd. V Brně je několik sportovních klubů, které většinou hrají nejvyšší ligy daného sportu. Mezi jinými to jsou fotbalový klub FC Zbrojovka Brno, hrající na Městském fotbalovém stadionu Srbská, tým ledního hokeje HC Kometa Brno, hrající v hale Rondo", "Historické jádro města, obklopené řekami Svratkou a Svitavou, rozkládající se pod kopci Petrov a Špilberk, se začalo formovat již začátkem 11. století. Jeho nejvýraznějšími dominantami jsou hrad Špilberk, založený ve 13. století jako královský hrad, a katedrála svatého Petra a Pavla obklopena domy královské stoliční kapituly, její počátky sahají až do 11. století. V historickém jádru lze nalézt velké množství velkých a bohatě zdobených kostelů, náměstí, paláců, pasáží, kašen, fontán, soch, věží a značné množství různých pozoruhodných architektonických detailů. Budovy jsou vystavěny v nejrůznějších architektonických slozích a zpravidla tvoří uzavřené kontinuální bloky přibližně stejné stavební výšky, jejich fasády jsou většinou ve dobrém stavu a jsou zdobeny arkýři, terasami, rizality, helmicemi, kupolemi a podobně. Povrch ulic je obvykle tvořen kamennou dlažbou, většina jádra města je pěší zónou s minimální dopravou. Zajímavostí jsou různé drobné architektonické prvky a nebo např. obelisk a kolonáda s kašnou v Denisových sadech, či podzemní prostory (brněnská kostnice, mumie v kapucínské kryptě, Mincmistrovský sklep, apod.). V zóně do dvou až tří kilometrů severně od historického jádra se rozkládá kompaktní ulicová zástavba z průběhu 19. a první poloviny 20. století s velkými bloky bohatě zdobených domů, včetně skupiny honosných obytných domů Tivoli na Konečného náměstí a velkého množství vil a rodinných domů včetně vily Tugendhat, zapsané do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná zejména o městské čtvrti Veveří, Černá Pole, Královo Pole a Žabovřesky. Na okrajích města se rozkládají sídliště z druhé poloviny 20. století složená z panelových domů (Lesná, Líšeň, Bystrc, Kamenný Vrch, aj.), množství modernějších budov a areálů, například výšková budova Fakultní nemocnice Brno ve Starém Lískovci nebo kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích (největším svého druhu ve střední Evropě) v jehož blízkosti se nachází obchodní centrum Campus Square a Moravský zemský archiv. Jižně od centra města se rozkládá prudce se rozvíjející oblast výškových kancelářských budov podél ul. Heršpické (M-Palác, Spielberk Towers, AZ Tower a jiné). Výškové budovy se nachází také v severní části centra města na hranici s Královým Polem, jde o skupinu výškových budov kancelářského komplexu v Šumavské ulici, další jsou v Králově Poli (např. v areálu VUT), na Lesné a jinde. Především jižně až východně od středu města se můžeme setkat s množstvím opuštěných a chátrajících především průmyslových objektů a areálů, tzv. brownfieldů. Tento problém je postupně řešen, a objekty bývají buď likvidovány nebo rekonstruovány, například bývalá továrna Vaňkovka. Na východě vnitřního města (čtvrť Zábrdovice – ulice Cejl, Bratislavská apod.) můžeme běžně najít zchátralé velkoměstské domy, špinavé ulice a zanedbaná prostranství; obyvatelé této části města jsou z velké části Romové, kteří často byli nastěhováni do domů po vysídlených Němcích.", "", "V Brně žije necelých 400 tisíc obyvatel. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011, zatím posledního celostátního sčítání, dosáhlo Brno k 26. březnu 2011 celkem 385 913 obyvatel. K 1. lednu 2020 žilo podle Českého statistického úřadu ve městě 381 346 osob (evidováno k trvalému pobytu jich bylo 408 531). Do Brna kromě toho dojíždí navíc přibližně sto tisíc lidí za prací i za studiem, reálná velikost města se tedy pohybuje okolo půl milionu osob. Brněnská aglomerace, administrativně vymezená dle vyhlášky č. 561/2006 Sb. za účelem hodnocení a snižování hluku obcemi Brno, Adamov, Bílovice nad Svitavou, Česká, Kuřim, Lelekovice, Modřice, Ostopovice, Podolí, Popůvky, Rozdrojovice, Řícmanice, Šlapanice, Troubsko má zhruba 450 tisíc obyvatel. V samotné brněnské metropolitní oblasti ale žije", "Při sčítání lidu v roce 2011 bylo v Brně zjištěno 385 913 obyvatel, z toho 191 395 (49,60 %) s národností českou, 72 367 (18,75 %) moravskou, 5 956 (1,54 %) slovenskou, 3 271 ukrajinskou (0,85 %), 1 487 vietnamskou (0,39 %) a 464 (0,12 %) polskou, ostatní národnosti nepřesáhly 0,1 % ve svých zastoupeních. Celkem 91 529 obyvatel (23,7 %) národnost neuvedlo. Při sčítání lidu v roce 2001 bylo v Brně zjištěno 376 172 obyvatel, z toho 286 120 (76,1 %) s českou národností, 70 258 (18,7 %) moravskou, 95 (<0,03 %) slezskou, 5 795 (1,52 %) slovenskou a 374 (~0,1 %) romskou. Tedy z hlediska národnostního složení město zaznamenalo výrazný", "Brno má relativně dobrou dostupnost zdravotní péče, počet lékařů na 1000 obyvatel byl v roce 2009 v Brně 8,5 (Česká republika: 4,3; Praha: 7,3). Město zažívá velmi výrazný úbytek trestných činů. V roce 2009 bylo v Brně spácháno 16 042 trestných", "S Brnem je vedle mnoha významných domácích osobností spjata i řada světových osobností vědy a kultury. Narodili se nebo působili", "Městská hromadná doprava v Brně tvoří poměrně rozsáhlý systém sestávající ze 11 linek tramvají, 13 linek trolejbusů (tvořící největší síť trolejbusové dopravy v České republice) a 41 denních a 11 nočních linek městských autobusů. \"Šaliny\", jak zdejší běžně nazývají tramvaje, mají v Brně dlouhou tradici, poprvé vyjely do ulic města již roku 1869, tedy jako první na území dnešní České republiky. Místní MHD je zapojena do Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje a přímo dopravně napojuje také některé příměstské obce. Jejím hlavním provozovatelem je Dopravní podnik města Brna, který také provozuje rekreační lodní dopravu na Brněnské přehradě a pro zájemce turistický minibus poskytující krátkou prohlídku Brna. Noční autobusová doprava má centrální uzel u hlavního vlakového nádraží, odkud v pravidelných intervalech vyjíždí tzv. „rozjezdy“. Pro posílení hromadné dopravy je také plánováno vybudování podpovrchové dráhy typu S-Bahn. Železniční doprava zahájila v Brně provoz roku 1839 díky trati Vídeň–Brno, což byla první železniční trať s parním provozem na území dnešní České republiky. Nyní je Brno železničním uzlem nadregionálního významu, pro osobní dopravu zde slouží devět železničních stanic a zastávek. Dnes plně vytížené hlavní nádraží, které je mimo jiné centrálním uzlem regionální vlakové dopravy, denně využije 50 tisíc pasažérů a projede jím okolo 500 vlaků. Stávající hlavní nádraží je zastaralé a kapacitně nevyhovující, stavba nového nádraží byla ale několikrát z", "Od roku 1990 zaniklo mnoho firem, vytvořených nebo vyčleněných v rámci privatizace z bývalých národních podniků. Byly mezi nimi i některé tradiční firmy. Jiné podniky byly restrukturalizovány a v konkurenčním prostředí se udržely. Zatímco před rokem 1990 měly v Brně velkou váhu strojírenské podniky, od té doby se hospodářství města do značné míry přeorientovalo na lehký průmysl, logistiku a služby. V současnosti zažívají tato odvětví nebývalý rozvoj, o čemž svědčí i to, že v roce 2011 na 21. ročníku Veletrhu nemovitostí a investičních příležitostí MIPIM ve francouzském Cannes dostalo Brno trojí prestižní ocenění v soutěži \"Cities of the Future\" (města budoucnosti). Výrobní závody se soustřeďují především do nových průmyslových zón v Brně a okolí, jakými jsou Černovická terasa, Český technologický park, Průmyslová zóna Modřice, Průmyslová zóna Šlapanice a další. Průměrná mzda činila k 1. lednu 2018 v Brně 35 715 Kč.", "Mezi nejznámější firmy brněnské historie patří strojírny Zetor (světoznámý výrobce traktorů), Zbrojovka Brno (mj. výrobce pušek), Královopolská", "Společnost Veletrhy Brno, dříve Brněnské veletrhy a výstavy, vlastní značně rozsáhlé a architektonicky okázalé Brněnské výstaviště, na němž se každoročně pořádá řada výstav a veletrhů s mezinárodní účastí. Brněnské výstaviště je svými 0,13 km2 výstavní plochy jedním z největších výstavišť světa, zaujímá 23. místo, jeho celková rozloha činí 0,36 km2. Mezi hlavní události patří Autosalon, Mezinárodní strojírenský veletrh, Go-Regiontour a další. Dříve mezi hlavní akce patřil i veletrh moderní počítačové a komunikační techniky Invex. Brno také ve světě módy proslulo po Evropě pořádáním mezinárodního módního veletrhu Styl s výstavou Kabo. V Brně také roste mnoho velkých administrativních center především podél ulic Heršpické a Vídeňské na jihu města, příkladem může být Český technologický park, společný projekt britské firmy B&O", "V Brně se nachází velké množství nákupních center, jedněmi z nejoblíbenějších jsou Galerie Vaňkovka, Nákupní centrum Královo Pole a Olympia Brno, která však z větší části leží až za hranici města. Největšími jsou Olympia Brno, která je druhým největším obchodním centrem v České republice, a Avion Shopping", "Turismus zaznamenává v Brně od 90. let 20. století velký rozmach. Město je výchozí turistickou destinací za poznáním přírodních a kulturních zajímavostí Brna a jižní Moravy. Na severovýchodě území Brna začíná chráněná krajinná oblast Moravský kras a na jih se rozprostírají vinice s vinnými sklípky. Město je ze severu, východu i západu obklopeno zachovalými smíšenými lesy, které nabízejí mnoho příležitostí pro turistiku a cykloturistiku, na území města, mezi několika městskými částmi se nalézá obora Holedná. Roku 2006 navštívilo brněnská informační centra přes 205 tisíc turistů, z toho 83 tisíc cizinců. Nejvíce město navštěvují Rusové, Poláci a Italové, v jarním období Němci,", "Brno je územně členěné statutární město s magistrátem a primátorem, spravované podle statutu města Brna. Vedle zastupitelstva města a rady je orgánem města i sněm starostů, jehož členy jsou starostové jednotlivých brněnských městských částí a primátor města Brna. Brno samo o sobě tvoří okres Brno-město, tedy je obcí s rozšířenou působností pouze pro vlastní území. Pro účely senátních voleb je území Brna rozděleno mezi volební obvody 55, 58, 59 a 60.", "Správní členění Brna prošlo dramatickým a dlouhým vývojem, zvláště pak po roce 1945. Od podzimu 1990 se Brno člení na 29 samosprávných městských částí. Každá z nich má vlastní volené zastupitelstvo, radu a starostu, znak a vlajku. Brno se skládá celkově ze 48 katastrálních území, jejichž hranice", "", "Brno je centrem české justice, která je tím i geograficky oddělena od moci výkonné a zákonodárné sídlící v Praze. V Brně sídlí v bývalé Zemské sněmovně v Joštově ulici Ústavní soud České republiky. Své sídlo zde má i Nejvyšší soud České republiky (Burešova ulice), Nejvyšší správní soud České republiky (Moravské náměstí) a", "V Brně sídlí celkem 34 fakult 14 různých univerzit a vysokých škol. První vysoké školy zde byly založeny na konci 19. století, mezi nimi byla předchůdkyně Vysokého učení technického v Brně, která byla svého času jedinou institucí poskytující vysokoškolské vzdělání na Moravě, od roku 1899 v češtině. Roku 1918 vznikla Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, která je jedinou univerzitou v ČR nabízející studijní program veterinární medicíny. O rok později byla založena Masarykova univerzita, jež se stala druhou největší univerzitou v České republice a největší univerzitou na Moravě, a téhož roku byla zřízena také Mendelova univerzita v Brně, která je mimo jiné nejstarším vysokým zemědělským a lesnickým učením v dnešním Česku. Později vznikly i další veřejné vysoké školy jako například Univerzita obrany, jediná vojenská vysoká škola v České", "V Brně působí řada církevních institucí a je zde možné nalézt desítky náboženských staveb. Na území města je celkem 42 kostelů a chrámů, z toho jedna katedrála a jedna bazilika, 32 kaplí a několik desítek klášterů.", "Mezi další celostátní orgány sídlící v Brně patří sídlo veřejného ochránce práv v Údolní ulici, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na třídě Kapitána Jaroše, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí na Šilingrově náměstí, zvláštní mezinárodní matrika u úřadu městské části Brno-střed v Dominikánské ulici, Odvolací finanční ředitelství na Masarykově ulici, Státní zemědělská a potravinářská inspekce v Květné ulici, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský v Hroznové ulici, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv v Hudcově ulici a Vinařský fond v budově krajského úřadu na Žerotínově náměstí. Od roku 2017 je Brno také sídlem Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. V Brně sídlí i profesní komory některých profesí, jsou to Komora daňových poradců", "Partnerskými městy", "Tento orientační nástroj zobrazuje pouze města, která jsou hlavními městy států nebo zemí ve významu územní jednotky a", "", "Dějiny" ] }

{ "title": [ "Přírodní podmínky.", "Administrativní členění.", "Historie.", "Doprava.", "Věda a vzdělání.", "Vysoké školy.", "Hospodářství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Průměrná nadmořská výška více méně klesá od severu k jihu. O nejvyšší moravské pohoří Hrubý Jeseník (Praděd, 1 491 m) se Olomoucký kraj dělí se sousedním Moravskoslezským krajem; po hřebeni Jeseníků také vede historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem, na jejímž styku s dnešním územím Polska (Kladského výběžku) poblíž hory Smrk, 5 km severozápadně od Ramzové, se nachází i nejsevernější bod Moravy. Západ a jihozápad kraje pokrývají výběžky Českomoravské vrchoviny, na východní hranici se zvedají Oderské vrchy. Jihovýchodní část kraje vyplňují úrodné nížiny a města na Hané. Od severu k jihu krajem protéká řeka Morava, do jejíhož povodí patří většina území kraje. Morava se na rakousko-slovenské hranici vlévá do Dunaje, který její vody odvádí do Černého moře. Okrajové části kraje na severu (za hradbou Jeseníků) a severovýchodě odvodňuje řeka Odra do Baltského moře. V Olomouckém kraji leží nejhlubší propast v Česku, Hranická propast (−404 m). Celková potvrzená hloubka suché i mokré části je 473,5 m, což ji činí nejhlubší zatopenou propastí na světě. Geologové dnes odhadují, že by mohla dosahovat hloubky i přes několika kilometrů, čemuž nasvědčuje teplota a chemické složení vody v jezírku. RNDr. Jiří Pogoda uvádí, že v neděli dne 13. dubna 1980 při sólovém ponoru spustil sondu speciální konstrukce (kluzák) ze Zubatice do celkové hloubky vody 260 metrů, aniž by dosáhl dna. Jeho údaje o měření potvrdil v září 2016 ovládaný robot, když dosáhl rekordní hloubky 404 m. Zajímavé přírodní oblasti jsou Litovelské Pomoraví, přírodní park Sovinecko a Velký Kosíř. Oderské vrchy a Nízký Jeseník jsou plné hustých lesů a meandrujících potoků.", "Na území kraje se nacházejí dva euroregiony: Území kraje je vymezeno územím pěti okresů: Začátkem roku 2003 zanikly okresní úřady a samosprávné kraje se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty dále na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě bývalých okresních měst vykonávají rozšířenou působnost státní správy na území kraje ještě tyto obce: V kraji je 399 obcí, z toho 13 obcí s rozšířenou působností. Status města má 30 obcí. Sídelním městem hejtmana a hlavní městem kraje, kde je proto umístěn i jeho krajský úřad, je statutární město Olomouc.", "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Zákonem č. 387/2004 Sb. byly k 1. lednu 2005 přesunuty do Olomouckého kraje tři obce (Huzová, Moravský Beroun, Norberčany) z Moravskoslezského kraje. Olomouc v minulosti soupeřila s Brnem o vedoucí postavení na Moravě. Už za Přemyslovců byla Morava rozdělena na tři úděly: Olomoucký, Brněnský a Znojemský. Později se Brno stalo sídlem moravských zemských stavů, ale i potom se stavy scházely střídavě v Olomouci a Brně. Reformou z roku 1948 pak s účinností od 1. ledna 1949 zaniklo členění na země a vznikl Olomoucký kraj, který byl výrazně větší než moderní Olomoucký kraj. 1. července 1960 pak byl tento kraj na základě další reformy rozdělen mezi kraj Severomoravský, Jihomoravský a Východočeský, které jako jednotky územního členění státu existují dosud. Další reformou roku 2000 vznikl na částech území krajů Jihomoravského a Severomoravského kraje samosprávný Olomoucký kraj, opět zahrnující jak část historického území Moravy, tak i Slezska (téměř celý okres Jeseník, okolo 13 % území kraje) Olomouc je také sídlem arcibiskupství katolické i pravoslavné církve, spravujícího zhruba celou Moravu a České Slezsko.", "Ze západu na východ krajem prochází český „hlavní železniční tah“ z Prahy přes Pardubice, Zábřeh, Olomouc, Přerov, Hranice a dále na Ostravsko a na Slovensko či do Polska, jižně na Brno a Vídeň. Dálniční tah spojuje Olomouc s Brnem na jihu, pokračuje na severovýchod do Ostravy, východním směrem je započaté napojení na dálnici D1 přes Přerov do Zlína, a severozápadně na Hradec Králové. Záložní letiště se smíšeným provozem se nachází 4,5 km od Přerova a byla zde 23. vrtulníková základna Dr. Edvarda Beneše Armády České republiky. Další veřejná letiště se nacházejí v Olomouci (Letiště Olomouc) a Prostějově (Letiště Prostějov). V Olomouci se nachází také jedna z nejstarších tramvajových sítí. V kraji funguje Integrovaný dopravní systém Olomouckého kraje (IDSOK).", "", "V Olomouci sídlí Univerzita Palackého, která byla založena již v roce 1573 a tím se řadí po Karlově univerzitě jako druhá nejstarší univerzita na českém území. V současnosti má okolo 20 tisíc studentů a osm fakult. Univerzita Palackého není však jedinou vysokou školou se sídlem v Olomouci. Byla zde založena rovněž Moravská vysoká škola Olomouc sídlící v budově Regionálního centra Olomouc. Na této škole je jedna fakulta se třemi obory. Dále pak nově vzniklá neuniverzitní Vysoká škola logistiky se sídlem v Přerově realizující magisterské studium.", "Nejvíce obyvatel pracuje v průmyslu (zpracovatelsko-strojírenský, kovodělný, elektrické a optické přístroje). Plochy zemědělské půdy jsou rozsáhlé, přesto se zaměstnanost v zemědělství neustále snižuje. Avšak je to vhodné prostředí pro brigádníky. Celý kraj je atypický. U hranic s Polskem je nížina, pak Jeseníky a na jihu opět nížinatý povrch doplněný typickými bohatými hanáckými městy a obcemi protkanými železniční sítí, i vznikající hustou sítí dálnic." ] }

{ "title": [ "Třídění vína.", "Základní dělení vín.", "Víno.", "Likérové víno.", "Šumivé víno.", "Perlivé víno.", "Částečně zkvašený hroznový mošt.", "Dle barvy.", "Bílé víno.", "Růžové víno (rosé).", "Červené víno.", "Oranžové víno.", "Jakostní třídy dle českého zákona o vinohradnictví a vinařství.", "Víno.", "Zemské víno.", "Jakostní víno.", "Jakostní víno s přívlastkem.", "Vína originální certifikace (VOC).", "Společný systém ochrany označování jakostních vín v Evropské unii.", "Označování vína s ohledem na dodržení postupů šetrných k přírodě a tradicím.", "Biovíno (víno z ekologické produkce).", "Víno z integrované produkce.", "Autentické víno.", "Biodynamické víno.", "Přírodní víno.", "Mešní víno, košer víno.", "Odalkoholizované víno a nízkoalkoholické víno.", "Odrůdy.", "Ovocná vína." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "4", "4", "4", "3", "2" ], "content": [ "Víno se může dělit následujícími způsoby:", "", "V užším slova smyslu \"tiché víno\" – tedy víno neperlivé, nefortifikované (bez přídavku alkoholu v jakékoli formě), nearomatizované.", "Likérové víno (též fortifikované víno) je víno, do kterého byl přidán samostatně nebo ve směsi alkohol, který však dle předpisu EU musí pocházet z vína nebo hroznů (např. vínovice nebo matolinová pálenka). Likérové víno smí obsahovat 15 až 22 % objemových alkoholu. Do skupiny likérových vín patří např. \"vermuty\".", "Získává se prvotním nebo druhotným alkoholovým kvašením z čerstvých vinných hroznů, z hroznového moštu nebo z vína. Při otevření nádoby z něj musí unikat oxid uhličitý pocházející výhradně z kvašení a uzavřené nádobě při teplotě 20 °C vykazuje přetlak nejméně 3 bary, způsobený rozpuštěným oxidem uhličitým. Jakostní šumivé víno musí vykazovat přetlak alespoň 3,5 baru. Šumivé víno může být dosyceno oxidem uhličitým, tento údaj však musí být uveden na etiketě. Za určitých podmínek může být šumivé víno označeno jako \"sekt\".", "Perlivé víno vykazuje v uzavřené nádobě přetlak oxidu uhličitého 1 až 2,5 baru. V Itálii a často i jinde (i v Česku) se označuje výrazem \"Frizzante\". Rovněž perlivé víno může být dosyceno oxidem uhličitým.", "Obsahuje nejméně 1 % obj. a méně než 3/5 celkového obsahu alkoholu. V Česku se částečně zkvašený hroznový mošt získaný z hroznů vypěstovaných výhradně v Moravské nebo České vinařské oblasti označuje tradičním výrazem \"burčák\".", "Tento odstavec pojednává pouze o tichých vínech. Tichá vína se na základě zbarvení dělí na bílá a červená. K nim přistupují odvozené barvy – víno růžové neboli rosé a víno oranžové.", "Základní surovinou pro výrobu bílého vína jsou hrozny tzv. bílých moštových odrůd révy vinné. Při jeho výrobě se rmut (rozdrcené bobule) ihned lisuje a získává se čistý mošt ke kvašení. Pevné zbytky po lisování se nazývají matoliny. Odrůdy označované jako červené (mají načervenalé bobule – např. Tramín červený) rovněž slouží k výrobě bílých vín. Bílé víno se však dá vyrobit i z modrých odrůd, pokud se zkvasí jen jejich mošt, který u většiny odrůd neobsahuje téměř žádná barviva. Bílé víno vyrobené z modrých hroznů bez nakvášení se může nazývat \"klaret\".", "Vyrábí se z hroznů modrých moštových odrůd jen s krátkým nakvášením nebo bez nakvášení, takže výsledné zbarvení je světle červené (růžové). Víno s chráněným zeměpisným označením a víno s chráněným označením původu se nesmí vyrábět smísením červeného a bílého vína.", "Vyrábí se pouze z modrých hroznů (protože červené barvivo se nachází pouze v těchto odrůdách, a to ve slupkách bobulí). Při jeho výrobě se mošt nechá několik dní kvasit se rmutem (\"nakvášení\"). Slupky tak zůstávají v kontaktu s kvasící šťávou. Kvašení probíhá delší dobu a zpravidla za vyšší teploty než u \"bílého vína\". V červeném vínu jsou tak ve vyšší míře třísloviny.", "Oranžové víno je ve své podstatě bílé víno zrající na slupkách. Má se za to, že tato pradávná receptura je vůbec první způsob přípravy vína. Jde o vína vyráběná starobylými gruzínskými technologiemi (tzv. kachetinské technologie) z bílých odrůd tak, že víno zůstává po celou dobu na rmutu nebo technologiemi experimentálními, podobnými kachetinským.", "V České republice se používá tzv. germánský systém zatřiďování vín. Ten je založen na (ne vždy platném) předpokladu, že čím je sladší mošt (má vyšší cukernatost), z nějž se bude víno připravovat, tím vyšší kvality výsledného vína se dosáhne. Cukernatost se měří v tzv. stupních normovaného moštoměru (°NM). Jeden °NM odpovídá přibližně koncentraci 10 g cukru v 1 litru moštu.", "Víno bez dalšího označení (do roku 2011 \"stolní víno\") se vyrábí z hroznů sklizených na území kteréhokoli státu EU, které dosáhly cukernatosti nejméně 11 stupňů normalizovaného moštoměru (°NM), nebo rmutu, moštu či vína získaných z hroznů odrůd moštových a odrůd registrovaných ve kterémkoli státě EU. Ke zpracování mohou být použity také hrozny neregistrovaných odrůd vysazených před 1. 9. 1995. Víno nesmí být označováno názvem odrůdy (pokud není zastoupení jedné odrůdy alespoň 85 %) ani názvem vinařské oblasti (pokud alespoň 85 % nepochází z jedné oblasti).", "Zemské víno musí být vyrobeno z hroznů révy vinné sklizených na území České republiky, které jsou vhodné pro výrobu jakostního vína stanovené oblasti nebo z odrůd, které jsou uvedeny v seznamu odrůd stanovených prováděcím právním předpisem. Cukernatost hroznů, z nichž je víno vyrobeno, musí být nejméně 14 °NM. Označuje se jako \"Moravské zemské víno\" nebo \"České zemské víno.\"", "Jakostní víno se vyrábí z vinných hroznů, sklizených na vinici vhodné pro jakostní víno stanovené oblasti a v téže oblasti musí být víno i vyrobeno. Cukernatost hroznů musí být nejméně 15 °NM a výnos vinice nesmí překročit 14 t/ha. Hrozny či mošt pod 19°NM se mohou dosladit řepným cukrem. Jakostní víno bývá kromě základních údajů označeno názvem vinařské oblasti, ve které byly sklizeny hrozny pro jeho výrobu. Je vyráběno ve dvou druzích:", "Jakostní víno s přívlastkem musí být vyrobeno z hroznů sklizených v jedné vinařské podoblasti a v téže oblasti i vyrobeno. Výnos vinice nesmí překročit 14 t/ha. Na kvalitu vinice i kvalitu výsledného vína existují ještě další požadavky, na jejichž splnění dohlíží Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI), která jediná je oprávněna víno zatřídit.", "Od roku 2009 se v České republice uvádějí na trh \"vína originální certifikace (VOC).\" Je to nový systém charakterizace vín, kde je jakost zaručována tím, že jde o víno typické pro konkrétní lokalitu a její podmínky (tzv. \"terroir\") a prošlo hodnocením kolegia hodnotitelů z řad členů příslušného sdružení. Sdružení VOC je v současnosti (2020) v ČR třináct, a to tato (jsou uvedena podle data vzniku): Každé sdružení VOC musí být schváleno Ministerstvem zemědělství. Aby víno mohlo být označeno jako VOC, musí splňovat požadavky, které jsou zpravidla vyšší, než pro běžná jakostní vína. Víno musí být charakteristické pro danou lokalitu, proto se připouštějí jen vybrané odrůdy, pro vymezenou oblast typické a dávající pravidelně víno vysoké kvality. Např. ve VOC Znojmo jsou povoleny pouze odrůdy Sauvignon, Ryzlink rýnský, Veltlínské zelené a jejich cuvée. Dále jsou vyloučeny některé výrobní postupy, může být omezen obsah cukru ve víně atp. Nejstarší sdružení VOC Znojmo také produkuje největší množství vína (v roce 2018 to bylo 250 tis. litrů). Systém VOC je blízký tzv. románskému systému zatřiďování vín, který se opírá především o ochranu původu. Je nejdéle rozvinut ve Francii a nazývá se také jako \"systém apelační\". Z apelačního systému také vychází", "Rozeznávají se v něm dva stupně:", "", "V Evropské unii se jako biovíno smějí označovat taková vína, která byla vyrobena v souladu s nařízením Rady o ekologické produkci a označování ekologických produktů. Jde o vína, u kterých byly při pěstování révy použity takové postupy, které zachovávají nebo zvyšují obsah organických látek v půdě, zvyšují stabilitu půdy a její biologickou rozmanitost. Hnojiva a pomocné půdní látky se mohou používat jen za předpokladu, že byly schváleny pro použití v ekologické produkci. Minerální dusíkatá hnojiva se nepoužívají. Biologická aktivita půdy se udržuje a zvyšuje např. používáním chlévské mrvy či kompostovaných organických materiálů. Prevence škod způsobených škůdci, chorobami a plevely je založena především na ochraně přirozenými nepřáteli, a vhodné volbě odrůd (např. tzv PIWI odrůdy – odrůdy odolné vůči plísním). Také výroba vína z hroznů podléhá omezením. Zvláštní prováděcí nařízení Evropské komise určuje, jaké postupy se při výrobě biovína smějí používat a které postupy, jinak v moderním vinařství přípustné, se u biovín používat nesmějí. Mimo jiné je v biovínech omezeno přípustné množství oxidu siřičitého (SO), který je nutný ke konzervaci vína.", "Integrovaná produkce je mezistupněm mezi běžnou produkcí a ekologickou produkcí. Omezení se týkají spíše pěstování révy na vinici než výroby vína. Používají se postupy šetrné k životnímu prostředí, ale limity pro používání hnojiv a prostředků na ochranu před škůdci nejsou tak přísné, jako v ekologické produkci; vinohradník takové prostředky nepoužívá plošně, ale jen je-li jich nezbytně třeba a v nezbytné míře.", "Jako autentická vína se v České republice označují vína vyrobená v souladu s Chartou autentistů – spolku naturálních vinařů. Autentisté se řídí zásadami ekologické produkce (viz odst. Biovíno), ale navíc dbají na dodržování tradičních postupů jak ve vinohradě, tak ve sklepě. Dávají také přednost tradičně u nás pěstovaným odrůdám. Meziřadí vinic musí být trvale ozeleněno, vinice se nesmějí uměle zavlažovat a hrozny se musí sklízet ručně. Do moštu se nesmějí dodávat kvasinky – víno musí kvasit spontánně. Mnohé postupy moderního vinařství jsou vyloučeny (např. zahušťování moštu reverzní osmózou). Autentická vína se mohou plnit pouze do skleněných lahví uzavřených korkovou nebo skleněnou zátkou. Nesmějí se prodávat jako sudová a nesmějí se dodávat do super- a hypermarketů.", "Tzv. biodynamické vinařství postupuje podle zásad biodynamického zemědělství. Používá v podstatě starobylé postupy, které byly obvyklé před nástupem umělých hnojiv a postřiků, tedy zhruba do 19. století. Biodynamičtí vinaři se řídí tzv. biodynamickým kalendářem, který spoléhá na přírodní síly a také používají postupy, pro které neexistuje racionální zdůvodnění. Některé práce dělají jen v určitých fázích měsíce a podobně.", "Dřívější označení pro vína přívlastková vznikající bez cukření.", "Takto smí být víno označeno jen pokud byl vydán písemný souhlas příslušné církve nebo náboženské společnosti s jeho uváděním do oběhu. Církev nebo Židovská obec si určují podmínky, za kterých může být víno vyráběno (omezení nebo vyloučení některých zásahů při výrobě, dohled náboženského zmocněnce).", "Odalkoholizované víno, odalkoholizované šumivé víno nebo odalkoholizované perlivé víno je nápoj z vína, u něhož obsah alkoholu byl destilací nebo jinou technologií snížen na 0,5 % objemových nebo méně. Při výrobě je možné přidat hroznový mošt, zahuštěný hroznový mošt nebo cukr v takovém množství, aby obsah zbytkového cukru v konečném produktu byl nejvýše 75 g/l. Dále je dovoleno přidávat oxid uhličitý a přírodní aromatické látky a přírodně identické aromatické látky.", "Réva vinná (Vitis vinifera) vytváří značné množství odrůd a kultivarů, které vznikly jak náhodným křížením, tak cíleným pěstěním. Počet odrůd na světě se odhaduje na několik tisíc. Jen malá část z nich se však používá k výrobě vína. Mezi nejběžnější odrůdy pěstované na území ČR patří:", "Víno je možné rovněž vyrábět z dalších druhů ovoce, případně bylin. V těchto případech je název doplněn přívlastkem, např. \"ovocné víno\"; známé je jablečné víno (\"cidre\") (hovorově \"jablečňák, jabčák\"); nebo švestkové víno, které je k mání v asijských restauracích a obchodech. Slovo \"víno\" bez dalšího vždy primárně odkazuje na víno z hroznů révy vinné." ] }

{ "title": [ "Přírodní podmínky.", "Obyvatelstvo.", "Administrativní členění.", "Největší města.", "Historie.", "Hospodářství.", "Kultura.", "Krajské zastupitelstvo.", "Hejtman." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Horopisně náleží území kraje k západním Karpatům. Podstatná část území je kopcovitá či hornatá, přičemž nejvyšší hřebeny leží na východě na hranici se Slovenskem a s Moravskoslezským krajem. Na jihu jsou to Bílé Karpaty s nejvyšší horou Velká Javořina (970 m). Na ně navazují Javorníky s nejvyšší horou Veľký Javorník (1071 m) a posléze Moravskoslezské Beskydy. Zde se nachází i nejvyšší bod Zlínského kraje - Čertův mlýn (1205 m), který leží na hranici se sousedním Moravskoslezským krajem. Na západě a jihozápadě má kraj i úrodné nížiny - Haná na Kroměřížsku a Slovácko na Uherskohradišťsku. Na jihozápadě kraje se zvedají Chřiby s nejvyšším bodem Brdo (586,7 m). Mezi Chřiby a výše zmíněnými pahorkatinami probíhá od západu z Olomouckého kraje Hornomoravský úval přes Kroměřížsko až na Zlínsko. Kolem řeky Moravy, na Uherskohradišťsku, probíhá Dolnomoravský úval, který dále pokračuje do Jihomoravského kraje. Území kraje odvodňuje řeka Morava a její přítoky, např. Bečva a Olšava. Morava se vlévá do Dunaje, který její vody odvádí do Černého moře. Okrajové části kraje na severu a severovýchodě odvodňuje řeka Odra do Baltského moře. Okrajové části na východě patří do povodí řeky Váh (např. povodí řeky Vlára), který se vlévá do Dunaje. Zlínský kraj má velkou rozlohu chráněného krajinného území. Velkoplošná území zahrnují dvě chráněné krajinné oblasti, Beskydy a Bílé Karpaty, která zahrnují zhruba 30 % území. CHKO Bílé Karpaty patří mezi šest biosférických rezervací UNESCO v republice. Na území kraje se také nachází množství přírodních rezervací a přírodních památek.", "Při příležitosti sčítání lidu 2011 se ve Zlínském kraji zjistilo 579 944 osob. Samostatně nebo v kombinaci se zde k české národnosti přihlásilo 339 164 osob, k moravské národnosti se jich přihlásilo celkem 115 604.", "Území kraje je vymezeno územími okresů Zlín, Vsetín, Kroměříž a Uherské Hradiště. K 1. lednu 2003 zanikly okresní úřady a území samosprávných krajů se od té doby pro účely státní správy dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností, ty pak dále na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Kromě bývalých okresních měst vykonávají rozšířenou státní správu na území kraje ještě tyto obce: Bystřice pod Hostýnem, Holešov, Luhačovice, Otrokovice, Rožnov pod Radhoštěm, Uherský Brod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Vizovice. V kraji se nalézá 307 obcí, z toho 13 obcí s rozšířenou působností. 30 obcí má status města. Sídelním městem kraje je statutární město Zlín.", "Města nad 10 tisíc obyvatel:", "Kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Mezi lety 1949–1959 patřilo celé jeho území ke kraji Gottwaldovskému, který byl podstatně větší než současný Zlínský kraj. Patřilo k němu také celé území moderního okresu Hodonín a okrajové oblasti moderního okresu Přerov. V roce 1960 pak byl Gottwaldovský kraj zrušen, a jeho území rozděleno mezi Jihomoravský kraj (většina území) a Severomoravský kraj (moderní okres Vsetín a několik obcí v přilehlých částech moderního okresu Přerov). Roku 2000 pak z částí Jihomoravského kraje (moderní okresy Zlín, Kroměříž a Uherské Hradiště) a Severomoravského kraje (moderní okres Vsetín) vznikl dnešní Zlínský kraj. V době vzniku byla prosazována změna názvu kraje na Východomoravský, aby se obyvatelé s tímto krajem více ztotožnili, nakonec však zůstal původní název. Východní hranice Moravy neměla svůj dnešní tvar odjakživa. Pomineme-li fakt, že všechny hranice byly ve středověku definovány pomyslným středem neobydleného pohraničního hvozdu, jižní část Zlínského kraje patřila ještě koncem 11. století k spornému území. Hranici Moravy tehdy tvořila řeka Olšava. O oblast zvanou Lucká provincie s obcemi Hluk a Kunovice vedli spory vládci Moravy a Uher.", "Kromě úrodných nížin v moravských úvalech má kraj nekvalitní půdu, která se hodí spíš pro pastevectví. Průmysl zpracovatelský a gumárenský, kovodělný a elektrotechnický. Ekonomicky patří kraj k těm zaostalejším, mnohé podniky po privatizaci v 90. letech 20. století stagnují či krachují a špatná dopravní obslužnost v hornatém terénu také nepomáhá. K 31. prosinci 2009 nezaměstnanost dosahovala hodnoty 10,83 %.", "Zlínský kraj v oblasti kultury zřídil tyto příspěvkové organizace:", "Složení a počty mandátů jednotlivých krajských zastupitelstev: Na základě výsledků voleb do krajského zastupitelstva v roce 2012 a povolebních jednání byla vytvořena většinová koalice ČSSD, komunistů a Zemanovců. Jako výraz nesouhlasu s účastí komunistů v této koalici vznikla výzva proti vládě komunistů ve Zlínském kraji.", "Od roku 2000 zastávali funkci hejtmana tito členové zastupitelstva:" ] }

{ "title": [ "Počátky.", "Raní myslitelé.", "Zrod evropské levice.", "Komuny dobrovolníků.", "Marxistické hnutí.", "Teorie.", "Dějiny a výrobní způsob.", "Strana a revoluce.", "Komunistická společnost.", "Počátky mezinárodní organizace.", "Pařížská komuna.", "Druhá internacionála.", "Státní komunismus.", "Lenin.", "Formování komunistické politiky.", "Stalin.", "Druhá světová válka a vznik bipolárního světa.", "Sovětská supervelmoc.", "Mezinárodní hnutí.", "Reformismus a radikalismus.", "Pád komunismu ve východní Evropě.", "Postkomunismus.", "Symbolika.", "Reflexe." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Idea komunismu se rodila dávno před tím, než se jí chopily marxistické levicové strany. Řada pojmů a tezí marxismu se na různých místech objevila již před Marxem, třebaže až Marx s Engelsem vypracovali jejich syntézu a plně je začlenili do kontextu dobové filosofie a ekonomie.", "Ideál rovnostářské a kolektivistické společnosti se dá vystopovat již do antiky. Platónova \"Ústava\" navrhuje kolektivní výchovu dětí a správu vlastnictví. Vůdce povstání otroků Spartakus často sloužil jako inspirace sociálním revolucionářům. Politicky byly vykládány i náboženské ideály křesťanství, zejména Ježíšovo \"Horské kázání\" a sdílení majetku v prvokřesťanské obci, jak je popisují \"Skutky apoštolů\". Evropský středověk a raný novověk znal náboženská společenství, praktikující či propagující „křesťanský komunismus“ sdílení majetku. V českém prostředí", "Vlastní počátky politické levice v dnešním smyslu slova se kladou do prvních dekád 19. století. Vedle zárodků dnešních socialistických a komunistických hnutí do těchto kruhů patřili i raní odboráři, křesťanští utopisté, rané feministky nebo první anarchisté. Termín \"komunismus\" zřejmě poprvé použil roku 1839 francouzský utopista Étienne Cabet pro jím založené komunitní hnutí a roku 1840 tak britský socialista John Goodwyn Barmby označil Babeufovu nauku. Také slovo \"socialismus\" se začalo používat kolem roku 1845 a oba termíny tehdy ještě v podstatě byly chápány jako synonyma. Jejich použití se řídilo spíše regionální a náboženskou příslušností: v kontinentální Evropě se „komunismus“ považoval za ateističtější a radikálnější než „socialismus“, a naopak v Anglii ateisté dávali přednost označení socialisté. Levicové hnutí se soustřeďovalo do průmyslově nejvyspělejších zemí Evropy. Ve Francii s její rousseauovskou a babeufovskou", "Sdílení majetku a životní úrovně je běžné v malých skupinách vzájemně blízkých lidí, jako jsou rodiny nebo náboženské řeholní komunity – přerozdělování zde probíhá na základě potřeby a bez použití peněz. Počínaje první polovinou 19. století levicoví myslitelé uskutečnili řadu experimentů s umělým ustavením rovnostářství v uzavřených komunitách dobrovolníků. Nejznámějším byla Nová Harmonie, již založil Robert Owen roku 1825 v americkém státě Indiana. Nová harmonie", "Zdaleka nejvlivnější teorii komunismu vytvořili Marx a Engels kolem poloviny 19. století. Filozof Leszek Kołakowski nazývá éru od Marxovy smrti do komunistického převratu v Rusku „zlatým věkem marxismu“ v protikladu ke „zhroucení“, které následovalo s nástupem Stalina.", "Teorie komunismu, kterou vypracovali Karl Marx a Friedrich Engels ve 40. až 90. letech 19. století, se již za života svých autorů stala naprosto převládající podobou levicového myšlení a s výjimkou USA jí zůstala až do 60. let 20. století. Všechny další vlivné levicové a sociálně kritické teorie až do současnosti buď marxismus dále rozvíjejí (např. klasická sociální demokracie, leninismus a maoismus), anebo naopak zcela opouštějí termín komunismus i úsilí o vybudování beztřídní rovnostářské společnosti (např. moderní feminismus, New Labour, ekologické hnutí). Proto je marxismus současně syntézou i vyvrcholením komunistického hnutí a často se slova marxismus a komunismus chápou jako synonymní.", "Marxismus považuje dosažení komunismu za nutný výsledek dějinného procesu a ekonomických sil. Dějiny se mu jeví jako posloupnost stádií, definovaných především výrobním způsobem, tedy ekonomickou základnou společnosti. Od „prvotního komunismu“", "Prvním předpokladem toho kroku je třídní uvědomění dělnictva: Z pasivní „třídy o sobě“ se musí stát „třídou pro sebe“, která si je vědoma svého historického poslání a pracuje pro jeho dovršení. K tomu účelu je potřeba vybudovat komunistickou stranu, která bude hrát roli předvoje dělnictva a vést je ke splnění jeho dějinného poslání, kterým je revoluční svržení vládnoucích kapitalistů a ustavení komunismu.", "Marx a Engels teorii budoucí společnosti nevěnují ve svých spisech mnoho místa, více se zabývají současností a bezprostřední budoucností. V \"Německé ideologii\" píší dokonce: „Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které existují v nynější době.“ Komunismus jako cílový stav společnosti definuje jejich \"Komunistický manifest\" takto: „Namísto staré buržoazní společnosti s jejími třídními protiklady nastoupí sdružení, ve kterém je svobodný vývoj každého jednotlivce podmínkou svobodného vývoje všech.“ Z hlediska ekonomického jde o společnost, kde každý člen přispívá podle svých možností a využívá společné zdroje podle svých potřeb (známé heslo „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“). Po dosažení a dovršení komunismu postupně odumře stát a lidstvo dosáhne svobody a rovnosti jako dialektického návratu výchozí beztřídní společnosti na kvalitativně vyšší úrovni.", "V roce 1834 založili v Paříži němečtí socialističtí dělníci Theodore Schuster, Wilhelm Weitling a jiní \"Svaz pohrdaných\". Z něj se roku 1836 odštěpil \"Svaz spravedlivých\", zprvu pod vlivem Babeufa a křesťanského komunismu. Heslem bylo „Všichni lidé jsou bratři“ a cílem „ustavení království božího na zemi, založeného na ideálech lásky k bližnímu, rovnosti a spravedlnosti“. Po nezdařeném blanquistickém povstání v květnu 1839, jehož se účastnili, byli členové nuceni opustit Francii, čímž se stali mezinárodní společností. Jejich názory se radikalizovaly, mimo jiné pod vlivem Weitlingovy knihy \"Záruky harmonie a svobody\" z roku 1842, která kritizovala soukromé vlastnictví a buržoazní společnost. Roku 1847 měl Svaz spravedlivých asi 1000 členů. V červnu 1847 se k Svazu spravedlivých připojil Marx se skupinkou svých přívrženců. Na slučovací konferenci marxisté Svaz přesvědčili, aby změnil své heslo na „Pracující všech zemí, spojte se“, změnil organizační strukturu z tajné společnosti na politické hnutí a přejmenoval se na \"Svaz komunistů\". Slučovací konference se tak stala prvním sjezdem první marxistické politické organizace v dějinách. Na druhém sjezdu v Londýně v listopadu a prosinci 1847 byli", "V době přes dva měsíce trvajícího povstání Paříže na jaře 1871 během prusko-francouzské války byla zvolena městská rada sestávající z radikálně levicových, marxistických poslanců. V obleženém městě se snažila přijímat sociální, politická a hospodářská opatření v duchu rovnostářství", "Roku 1889, po sedmi letech příprav, byla s Engelsovou podporou (Marx zemřel r. 1883) ustavena \"Dělnická internacionála\", která vešla do dějin jako \"Druhá\" nebo \"Sociálně demokratická internacionála\". Byly z ní již vyloučeny tenkrát ještě vlivné anarchosyndikalistické strany a odbory, takže marxisté už měli jasnou převahu. Reprezentovala tehdy již početnou a vlivnou základnu marxistických stran a odborů ve všech významných industrializovaných zemích Evropy. Její vliv je patrný i z toho, že se jí podařilo na většině kontinentu prosadit 1. květen jako Svátek práce (1889) a 8. březen jako Mezinárodní den žen (1910). Socialistům se tehdy v řadě západoevropských zemí podařilo navíc vytvořit pro své příznivce síť institucí, která jim – podobně jako tradiční církve pro své věřící – dávala hmotnou i duchovní podporu, provázela je po celou životní dráhu a umožňovala zakotvit v prostředí stejně smýšlejících. Mnozí vlivní marxisté této epochy razili teorie méně revoluční než generace První internacionály, zejména pokud pocházeli ze zemí, v nichž byly marxistické strany legální. Erfurtský program německé sociální demokracie z roku 1891, jehož hlavními autory byli Karl Kautsky a Eduard", "Západní sociálně demokratické strany ještě dlouho do 20. století teoreticky usilovaly o vytvoření rovnostářské společnosti. V praxi však byly již koncem 19. století integrovány do demokratického života a směřovaly spíše k budování sociálního státu. Jiný byl vývoj ve východní Evropě: 7. listopadu 1917 se bolševikům ve válkou a únorovou revolucí rozvráceném carském Rusku podařilo uskutečnit puč, jimi samými později nazývaný Velká říjnová socialistická revoluce. Tím vznikl první komunisty zcela ovládaný stát, po konsolidaci moci přejmenovaný na Sovětský svaz. Od té doby slovo komunismus označuje především tento typ politického režimu a ideologii, kterou hlásá. Marxistické hnutí se již ve 20. letech minulého století rozštěpilo na „komunisty“ sympatizující se Sověty či jejich ideovými dědici a „sociální demokracii“, která se slovům \"komunismus\" a \"revoluce\" víc a více vyhýbala.", "Vladimir Iljič Lenin byl (spolu s Trockým, který řídil bojové operace) hlavním organizátorem bolševického převratu, po něm se stal vůdcem nového státu a položil teoretické i praktické základy komunistické vlády pro budoucí desetiletí. Lenin se domníval, že kapitalismus jeho doby dosáhl svého nejvyššího stadia, imperialismu. Marxem předpovězená světová revoluce, která by ustavila komunistický režim na celé zeměkouli, je tedy nemožná, dokud je imperialismus v plné síle. Navzdory Marxově předpovědi však lze revoluci uskutečnit v zaostávající, zemědělsko-průmyslové zemi jako Rusko (v roce", "Po komunistickém převratu vypukla několikaletá ruská občanská válka. Drakonický válečný komunismus, přídělové hospodářství s obrovskými nucenými odvody, vnucený obyvatelstvu, nevedl ke zlepšení situace, ale naopak k hladomoru, protože pro vysoké odvody se nevyplatilo vyrábět potraviny. Proto Lenin roku 1921 nastolil Novou ekonomickou politiku, umožňující omezené podnikání v rámci socialistického systému. Odvody státu byly prudce sníženy na asi 10 % výnosu. Díky tomu výrazně stoupla produkce a v roce 1927 byla dosažena předválečná úroveň výroby. Již během Leninovy vlády vznikla řada politik, které pak byly typické pro všechny komunistické státy. Část těchto politik usilovala o modernizaci a sociální výdobytky. Sem patří důraz na industrializaci (elektrifikační plán \"GOELRO\" se stal vzorem všech pozdějších hospodářských plánů); státem hrazené vzdělání a zdravotní", "Lenin odešel z politiky ze zdravotních důvodů již roku 1922 a zemřel v lednu 1924. V několikaletém boji o moc mezi komunistickými vůdci, který vzápětí začal, zvítězil Josif Stalin. Svou moc Stalin vystupňoval i rozsáhlým terorem vůči potenciálním oponentům ve straně („čistky“), takže se brzy stal diktátorem s absolutní mocí, kterým zůstal až do své smrti v březnu 1953. Ke konci jeho života kult osobnosti, jak uctívání Stalina později pojmenoval jeho nástupce Nikita Sergejevič Chruščov, nabyl faraónských rozměrů. Po marném čekání na světovou revoluci Stalin přišel s pragmatickým programem „vybudování socialismu v jedné zemi“. Nejvýznamnější z vnitrostranických protivníků, které na cestě k moci smetl, Lev Davidovič Trockij, zastával levicovější pozici „permanentní revoluce“. Z tohoto sporu vzešla tzv. levá opozice, která později vedla ke zrodu trockistického hnutí a jeho Čtvrté internacionály. Trockisté kritizují", "Po upevnění moci a uzavření smlouvy o neútočení s nacistickým Německem, v jejímž tajném dodatku si partneři rozdělili sféry vlivu, se Stalin odvážil mezinárodní agrese a po německé invazi do Polska obsadil koncem září 1939 jeho východní území, poté napadl i Finsko a obsadil baltské státy. Podle některých historiků si chtěl výhledově vojensky podrobit celou Evropu, avšak Adolf Hitler ho předešel a sám zaútočil na Sovětský svaz v červnu 1941. Je poměrně málo pravděpodobné, že motivem Stalinova jednání byla snaha o zabezpečení sovětské západní hranice", "Za vlády Stalinova nástupce Nikity Chruščova se Sovětský svaz dostal na vrchol své moci. Mohutnými investicemi do zbrojení v některých oblastech technologie předehnal i Spojené státy; vyspělost sovětské raketové techniky demonstruje vypuštění první umělé družice (1957) i vyslání prvního člověka do vesmíru (1961). Chruščov v tajném projevu na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 odsoudil excesy svého předchůdce a zmírnil útlak; i v mezinárodních vztazích nastala dočasná obleva. Komunistický blok však krvavě potlačil vzpoury nespokojených obyvatel jako východoněmecké povstání roku 1953, povstání dělníků v Poznani (1956) a především maďarské povstání (1956); po výstavbě berlínské zdi r. 1961 obnovení napětí", "Po druhé světové válce se další komunistické režimy ustavily ve střední a východní Evropě a východní Asii. Ve třetí čtvrtině 20. století převzaly moc marxisticky orientované politické strany v některých státech Třetího světa v Africe a Americe. Komunistické režimy tak byly vyzkoušeny v široké škále přírodních a společenských podmínek od agrárních rozvojových zemí jako Kuba nebo Kambodža až po vyspělé industrializované země jako Německá demokratická republika a Československo. Jugoslávští komunisté, jež vedl Josip Broz Tito, se brzy po válce vymanili ze sovětského vlivu a roku 1948 byli vyloučeni z Kominformy, poválečné nástupkyně Kominterny. K další velké roztržce došlo v roce 1959, kdy napětí mezi SSSR a ČLR „Velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga vedlo k otevřenému rozkolu obou", "Zejména od 60. let části evropských komunistických stran podnikaly pokusy o reformu své ideologie. Prvním významným pokusem byla jugoslávská Skupina Praxis, působící od roku 1963 do zákazu v roce 1975. Kritizovala titoismus a stalinismus ve snaze obnovit autentický marxismus. Velkou pozornost získala i v levicových kruzích na Západě, jejích \"Letních škol na Korčule\" se účastnili marxisté a filosofové z celého světa. Nejznámější reformou bylo pražské jaro 1968, československé reformní a demokratizační hnutí spojené s postavou Alexandra Dubčeka a snahou o „socialismus s lidskou tváří“. Teoretické úvahy v něm byly doprovázeny pokusem o přestavbu stalinistického režimu a tento proces měl širokou lidovou podporu. Rychlá demokratizace vyvolala v sovětském vedení strach, že se Československo vymaní z jeho vlivu. Vojenská intervence pěti „bratrských zemí“ pod vedením Sovětského svazu, zaštítěná tzv.", "Na konci 80. let došlo v Evropě k pádu komunismu, který způsobil jeho zásadní oslabení i ve zbytku světa. V osmdesátých letech byly potíže sovětského bloku již zcela zjevné. Ukázaly je události jako neúspěšná okupace Afghánistánu (1979–1989), vzestup nezávislého polského odborového hnutí Solidarita, který vedl k vyhlášení výjimečného stavu r. 1981, nebo neschopnost hospodářsky a technologicky čelit moderním zbrojním programům USA. Roku 1985 vedení Sovětského svazu převzal Michail Sergejevič Gorbačov, který se problémům pokusil čelit v duchu reformismu. Jeho přestavba (perestrojka) přinesla necenzurovanou veřejnou diskusi (glasnosť) a částečnou liberalizaci stagnující sovětské ekonomiky. Gorbačov veřejně odmítl Brežněvovu doktrínu a dal najevo, že Sovětský svaz nebude do dění ve státech východního bloku nijak zasahovat. Brzy se však ukázalo, že občané chtějí nově nabyté svobody slova využít k tomu, aby řekli hlasité ne komunistickému režimu. V Polsku znovu povolená opozice v dubnu", "V postkomunistických zemích probíhá proces právního, morálního a historického vyrovnání s bývalými režimy; zahrnuje rehabilitace obětí komunistických režimů a mnohde restituce vyvlastněného majetku. Celkový počet mrtvých a poškozených se obtížně odhaduje: například počet obětí Stalinova režimu v Sovětském svazu se v některých pramenech uvádí až 60 milióny mrtvých, ale po otevření sovětských archivů v 90. letech se nejčastěji uvádí 10 až 20 milionů obětí včetně hladomoru ve 30. letech. V případě Maovy Číny se čísla dokonce pohybují v rozsahu 19,5 až 75 miliónů, především se jedná o oběti hladomoru po Velkém skoku vpřed v letech 1958 až 1962. Hladomor vyvolaný politikou Mao Ce-tunga patří", "Symbolem marxistických politických hnutí se od Pařížské komuny stala \"rudá vlajka\", používaná již dříve jakobíny v dobách Francouzské revoluce a francouzskými radikály během povstání roku 1848. \"Rudá pěticípá hvězda\" se používala již v době Marxově a nošena na pokrývce hlavy se stala symbolem příslušníků Rudé armády. \"Srp a", "Komunismus je tématem mnoha historických a kronikářských děl, od sympatizujících reportáží Johna Reeda až po \"Černou knihu komunismu\", jež vystavuje účet za milióny zmařených životů. Historií českého komunismu se zabývali například Karel Kaplan, Vilém Prečan, Jacques Rupnik a Jiří Suk, pěstuje se i jeho orální historie (např. Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek) a sociologie (např. Jiří Kabele, Lubomír Mlčoch, Ivo Možný). Politologická a filozofická reflexe komunismu byla vedena jak ze strany jeho sympatizantů, např. humanismus zdůrazňujícího „strukturního marxisty“ Louise Althussera či kritika stranické byrokracie Milovana Džilase, tak i odpůrců. Mezi ně patřili např. Hannah Arendtová, jež na stalinský a hitlerovský systém aplikovala pojem totalitarismus, nebo Karl Popper, kritik údajných historických zákonitostí, jež marxisté v dějinách objevují, a obhájce otevřené společnosti. Vlivné dějiny marxismu napsal Leszek Kołakowski. Hospodářské principy komunismu podrobili kritice liberální ekonomové jako Ludwig von Mises, Friedrich Hayek a Milton Friedman. Podle jejich názoru musí státem řízená socialistická ekonomika zákonitě selhat už proto, že jí chybí tržní ohodnocení vstupů a výstupů. „Paradoxem,plánování’ je, že nelze plánovat, protože neexistuje ekonomická kalkulace. To, co se nazývá plánovaným hospodářstvím, vůbec hospodářstvím není. Je to jenom systém tápání ve tmě.“ Obhájci mimo jiné poukazují na rozvojový význam komunistických sociálních programů. Noam Chomsky například na základě analýz indického ekonoma Amartyi Sena zdůraznil, že Indie a Čína byly před padesáti lety na „nápadně podobném stupni vývoje“, zatímco nyní Čína Indii zcela předstihla co se týče úmrtnosti, délky života a vzdělání. Zásluhu na tom má relativně rovnostářský přístup ke zdravotnictví a veřejná distribuce potravin, což Indii chybí." ] }

{ "title": [ "Profesní život.", "Osobní život.", "Studio Láďa.", "Politická angažovanost.", "Podezření na spolupráci s StB.", "Literatura o Ladislavu Smoljakovi.", "Divadelní hry.", "Hry Divadla Járy Cimrmana." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Poté co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským učitelem na Gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech se stal redaktorem \"Mladého světa\", během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i \"jeho\" hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě úspěšných celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený.", "Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Byl třikrát ženatý a rozvedený, měl 4 děti – Davida (* 8. února 1959), Filipa (* 17. října 1965), Kateřinu (* 27. května 1977) a Alžbětu (* 7. července 1979). Působil v divadle prakticky až do své smrti, zemřel na rakovinu dne 6. června 2010 v kladenské nemocnici.", "Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka (původně \"Studio Jára\").. Pro toto uskupení napsal několik her (například \"Hymna aneb Urfidlovačka\")", "Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které se muselo často stěhovat. V roce 1989 podporoval změnu režimu, později často politickou scénu komentoval a angažoval se v občanských protestech. V roce 1997 se připojil k výzvě divadelníků na podporu tehdejší vlády před chystaným hlasováním o vyslovení důvěry. V následujícím roce se podepsal pod otevřený dopis umělců předsedovi vlády Miloši Zemanovi protestující proti odvolání ředitelky pražské vinohradské nemocnice Zuzany Roithové. V roce 2000 v průběhu televizní krize podpořil stávkující zaměstnance. V roce 2007 podpořil stavbu radarové základny USA v České republice.", "Podle Cibulkových seznamů byl spolupracovníkem StB v kategorii \"důvěrník\", krycí jméno Stožický, evidenční čísla 23 047, 8 823 047. V oficiálních seznamech ministerstva vnitra však uveden není. Dle nálezu Ústavního soudu totiž nelze prokázat, že důvěrníci byli vědomými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Nejnověji se prokázalo, že došlo k chybě při metodice přepisu a Smoljak byl označen jako spolupracovník StB, kterým nikdy nebyl.", "Ladislav Smoljak hrající, bdící – Zdeněk Svěrák, Nakladatelství Fragment", "", "Byl režisérem i hercem všech her DJC, z nichž většinu napsal společně se Z. Svěrákem. Výjimkou jsou pouze první tři hry repertoáru." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti algoritmů.", "Metody návrhu.", "Paradigmata návrhu algoritmů.", "Rozděl a panuj.", "Hladový algoritmus.", "Dynamické programování.", "Použití hrubé síly.", "Hledání s návratem (backtracking).", "Algoritmická složitost.", "Druhy algoritmů.", "Etymologie.", "Historie: Vývoj pojmu „algoritmus“.", "Starověké Řecko.", "Původ.", "Diskrétní a rozeznatelné symboly.", "Mechanická zařízení s diskrétními stavy.", "Matematika v průběhu 19. století až do poloviny 20. století.", "Právní ustanovení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "V užším smyslu se slovem algoritmus označují takové postupy, které splňují některé silnější požadavky: V praxi jsou proto předmětem zájmu hlavně takové algoritmy, které jsou v nějakém smyslu \"kvalitní\". Takové algoritmy splňují různá kritéria, měřená např. počtem kroků potřebných pro běh algoritmu, jednoduchost, efektivitu či eleganci. Problematikou efektivity algoritmů, tzn. metodami, jak z několika známých algoritmů řešících konkrétní problém vybrat ten vhodný, se zabývají odvětví informatiky nazývané algoritmická analýza a teorie složitosti.", "Algoritmus se navrhuje několika možnými způsoby:", "Při návrhu algoritmů se uplatňuje množství přístupů, které abstrahují od konkrétní úlohy. K nejužívanější metodám návrhu algoritmů patří:", "Klasický případ aplikace postupu odshora dolů. Algoritmy typu rozděl a panuj dělí problém na menší podproblémy, na něž se rekurzivně aplikují (až po triviální podproblémy, které lze vyřešit přímo), po čemž se dílčí řešení vhodným způsobem sloučí. Zpracovává se množina \"V\" složená z \"n\" údajů. Tato množina se rozdělí na \"k\" disjunktních podmnožin, které se zpracují každá zvlášť. Získané dílčí výsledky se pak spojí a odvodí se z nich řešení pro celou množinu \"V\". Klasickým případem je binární vyhledávání nebo řadící algoritmus rychlé řazení.", "Velice přímočarý přístup k řešení určité třídy optimalizačních úloh. Zpracovává se množina \"V\" složená z \"n\" údajů. Úkolem je najít podmnožinu \"W\" množiny \"V\", která vyhovuje určitým podmínkám a přitom optimalizuje předepsanou účelovou funkci. Jakákoliv množina \"W\", vyhovující daným podmínkám, se nazývá \"přípustné řešení\". Přípustné řešení, pro které nabývá účelová funkce optimální hodnoty, se nazývá \"optimální řešení\". Hladový algoritmus se skládá z kroků, které budou procházet jednotlivé prvky z \"V\", a v každém kroku rozhodne, zda se daný prvek hodí do optimálního řešení. Prvky \"V\" bude vybírat v pořadí určeném jistou výběrovou procedurou. Výběrová procedura bude založená na nějaké optimalizační míře – funkci, která může být odvozena od účelové funkce. V každém kroku ale musíme dostat přípustné řešení. Jakmile je učiněno takové rozhodnutí, už není dále revidováno. Příkladem je třeba hledání nejkratší cesty grafu.", "Dynamické programování se používá v případech kdy lze optimální řešení složit z řešení jednodušších problémů. Protože se požadavky na řešení jednodušších podproblémů mohou mnohokrát opakovat, je nutné zvolit správné pořadí jejich řešení a výsledky si zapamatovat pro opakované použití. Opírá se o \"princip optimality\": Optimální posloupnost rozhodnutí má tu vlastnost, že ať je počáteční stav a rozhodnutí jakékoliv, musí být všechna následující rozhodnutí optimální vzhledem k výsledkům rozhodnutí prvního. Typickým příkladem využití dynamického programování jsou grafové úlohy a a jejich příslušné grafové algoritmy.", "U některých úloh nezbývá než postupně probírat všechna možná řešení – tak zvaná metoda hrubé síly – vygenerují se všechny možné posloupnosti a pak se vybere ta nejlepší. V některých případech lze použít metody, které vynechávají popřípadě odkládají procházení možností, které zřejmě nejsou optimální.", "Hledání s návratem založené na prohledávání stavového prostoru problému. Též se nazývá metoda pokusů a oprav, metoda zpětného sledování, metoda prohledávání do hloubky. Metodu je možné použít v případě, že řešením je vektor (\"x...,x\") jehož jednotlivé složky vybíráme z množiny \"S\", \"x\"∈\"S\". Zpravidla je třeba najít n-tici, která optimalizuje nějakou účelovou funkci \"P(x...,x)\". Můžou se ale také hledat všechny n-tice, které tuto podmínku splňují. Metoda vytváří n-tice jednu složku po druhé. Přitom používá účelovou funkci (nebo nějakou vhodnou pomocnou funkci) a pro každou nově vytvořenou složku testuje, zda by taková n-tice vůbec mohla být optimální nebo splňovat dané podmínky. Jestliže pro nějaké \"x\" žádaný vektor (\"x...,x\") nemůže být optimální, není třeba už žádný takový vektor testovat a vezmeme další možnou hodnotu i-té složky. Pokud jsou vyčerpány všechny hodnoty i-té složky, vrátí se metoda zpět o jeden krok a zkouší další možnou hodnotu \"x\". Příkladem je třeba problém osmi dam, nebo chůze koně celou šachovnicí.", "Je třeba poznamenat, že abstraktní kritérium \"konečnosti\" je pro praktické použití ještě příliš slabé. V praxi je třeba zajistit, aby algoritmus skončil „v rozumném“ čase. Za rozumný čas lze v praxi považovat takový čas, který nám umožní smysluplně využít výsledek. Např. existuje jednoduchý algoritmus, který dokáže určit, zda v dané šachové pozici může hráč na tahu vynutit vítězství a zároveň dokáže určit nejlepší možný tah. Tento algoritmus se však nedá použít, protože by na svou činnost potřeboval ohromné množství času, jakkoli je toto množství konečné. Mimoto by takový algoritmus spotřeboval ohromné množství paměti, což je další praktický zřetel, který se uplatňuje při volbě algoritmu. I když průměrná počítačová paměť stále narůstá, pro některé algoritmy jí nebude nikdy dost. Pro vyčíslení výpočetní složitosti algoritmů v závislosti na velikosti vstupních dat se používá asymptotický zápis závislosti výpočetního času na rozsahu úlohy (typicky na počtu vstupních údajů). Například \"O(log N)\" znamená, že počet kroků algoritmu závisí logaritmicky na velikosti vstupních dat. Pokud u takového algoritmu zdvojnásobíme rozsah vstupních údajů, doba výpočtu se zvýší o jednu jednotku času, pokud bude vstupních dat čtyřikrát více, doba výpočtu se prodlouží o dvě jednotky času, a tak dále. To je třeba případ nalezení jednoho prvku o určité hodnotě v seznamu prvků seřazeném podle hodnoty (např. nalezení jména v telefonním seznamu).", "Algoritmy můžeme klasifikovat různými způsoby. Mezi důležité druhy algoritmů patří: Přitom jeden algoritmus může patřit zároveň do více skupin; například může být zároveň rekurzivní a genetický.", "Slovo algoritmus pochází ze jména významného perského matematika žijícího v první polovině 9. století (cca 780–840), kterým byl Abū ʻAbd Allāh Muhammad ibn Mūsā al-Chwārizmī (أبو عبد الله محمد بن موسى الخوارزمي) (doslova „Otec Abdulláha, Mohamed, syn Mojžíšův, pocházející z města Chwārizm (Chórézm, dnes Chiva)“; tento kraj se nachází v Uzbekistánu jižně od Aralského moře). Tento učenec ve svém díle prakticky vytvořil systém arabských číslic a základy algebry (konkrétně metody řešení lineárních a kvadratických rovnic), jejíž název pochází přímo z titulu tohoto díla (\"Kitūb al-jabr waāl-muqūbala\"). Jeho jméno bylo do latiny převedeno jako \"algorismus\", a původně znamenalo „provádění aritmetiky pomocí arabských číslic“; abacisté počítali pomocí abaku, algoristé pomocí algorismů. Postupem času se kvůli neznalosti původu slova jeho podoba měnila, záměnou arabského kořene s kořenem řeckého slova αριθμός (arithmos) se z algorismu stal algorithmus. (Později bylo v některých jazycích včetně češtiny \"th\" změněno na \"t\", v katalánštině se vrátilo \"s\".) Toto slovo se používalo jako označení různých matematických postupů, např. v 18. století označoval latinský termín \"algorithmus infitesimalis\" „metodu výpočtů s využitím nekonečně malých veličin, vynalezenou Leibnizem“. Slovo \"algoritmus\" v dnešním významu se používá až zhruba od 20. století.", "", "Algoritmy byly použity ve starověkém Řecku. Například Eratosthenovo síto nebo Eukleidův algoritmus.", "Slovo algoritmus pochází z 9. století a je odvozeno z příjmení perského matematika Al-Chorezmí. Slovo původně odkazovalo na pravidla provádění aritmetických operací s arabskými číslicemi, ale vyvinulo se prostřednictvím překladu matematikova jména na „algoritmus“ v 18. století a zahrnuje všechny určité postupy pro řešení problémů nebo plnění úkolů.", "Tally-značky: K počítání stád, pytlů s obilím a peněz ve starověku se používaly akumulační kameny, značky vyškrábané na holích nebo záznam jednotlivých symbolů v jílu. Značky jsou obvykle v jedničkové soustavě, která se používá při kódování informací pro Turingovy stroje v teorii automatů.", "\"Hodiny\": Podle Boltera je vynález mechanických hodin jedním z klíčových vynálezů. Zejména pak jejich setrvačná část – Lihýř. Přesný automat vedl okamžitě k mechanickému automatu (začátek 13. století) a nakonec k výpočetním strojům – diferenční a analytický stroj (Charles Babbage a Ada Lovelace) v polovině 19. století. Lovelace je připočítáno první vytvoření algoritmu, který je zpracovatelný počítačem. Babbageův analytický stroj je považován za první Turingův kompletní počítač. Charles Babbage je někdy nazýván jako historicky první programátor. \"Logické stroje 1870\" – Jevonsovo logické počítadlo a logický stroj: Technický problém byl zjednodušení logických rovnice, které bylo představeno v podobě podobné tomu, co je nyní známo jako Karnaughova mapa. Jevons (1880) popisuje první jednoduché počítadlo ze dřeva vybavené kolíky tak, aby jakákoli jeho třída kombinací šla vyzvednout mechanicky. Tento stroj je představen členům královské společnosti v roce 1870. \"Tkalcovský stav, děrné štítky, telegrafie a telefonie\" – elektromechanické relé: Bell a Newell (1971) označují, že tkalcovský stav (1801), předchůdce děrných štítků (1887) a telefonní spínací technologie vedly k vývoji prvních počítačů. V polovině 19. století telegraf, předchůdce telefonu, byl v provozu po celém světě. V roce 1910 se objevil dálnopis, který využíval mezinárodní telegrafní abecedu. \"Telefonní sítě elektromechanických relé\" – George Stibitz (1937) pracoval v Bellových laboratořích a dokončil kalkulátor, který je schopen pracovat s komplexními čísly.", "\"Symboly a pravidla\": V rychlém sledu za sebou matematika George Boole, Gottlob Frege a Giuseppe Peano redukovala aritmetiku do sekvence symbolů, se kterými se manipulovalo pomocí daných pravidel. Peanovo \"The principles of arithmetic, presented by a new method\" (1888) byl první pokus o axomatizování matematiky v symbolický jazyk. Heijenoort dává Fregemu (1879) tuto slávu: Fregovo dílo je možná nejdůležitější práce, která kdy bylo v logice napsána. Tato práce byla dále zjednodušena a umocněna Alfredem North Whiteheadem a Bertrandem Russellem v jejich Principia Mathematica (1910–1913). \"Paradoxy\": Ve stejné době se objevila řada znepokojivých elementů v literatuře, zejména Burali-Fortiho paradox (1897), Russellův paradox (1902–1903) a Richardův paradox. Výsledné úvahy vedly k Gödelovým větám o neúplnosti. \"Efektivní vyčíslitelnost\": Ve snaze vyřešit Entscheidungsproblem přesně definovaným Hilbertem v roce 1928 museli matematici nejprve definovat, co se rozumí pod pojmem „efektivní metoda“ nebo „efektivní výpočet“. V rychlém sledu se objevili Alonzo Church, Stephen Cole Kleene a J. B. Rosser, kteří jsou známí především díky lambda kalkulu. Church pak společně s Turingem ukázal, že lambda kalkul (a další výpočetní modely) má výpočetní sílu Turingova stroje, což otevřelo cestu k Churchově-Turingově tezi.", "Algoritmy nejsou obvykle patentovány. Samotná manipulace s abstraktními pojmy, čísly, či dokonce signály není v USA (dle USPTO 2006) považována za proces. Jinými slovy lze říci, že algoritmy nelze patentovat (podobně jako v kauze Gottschalk v. Benson). Nicméně některá praktická využití algoritmů lze patentovat. Například v kauze Diamond v. Diehr byl patentován jednoduchý algoritmus zpětné vazby na pomoc při vytvrzování syntetické gumy. Patentování softwaru je i přes to velmi kontroverzní. Některé patentované algoritmy se potýkají s negativní kritikou, a to především algoritmy sloužící ke kompresi dat." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Historie.", "První programovatelná zařízení.", "Analytický stroj.", "Univerzální Turingův stroj.", "Programovatelné počítače.", "Rozdělení programů.", "Systémový software.", "Aplikační software.", "Programovací jazyky.", "Spouštění programu.", "Souběžné zpracování.", "Ukončení procesu.", "Vznik programu.", "Vestavěný program.", "Ruční programování.", "Automatické generování programu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Počítačový program dnes vytváří programátor zápisem algoritmu v nějakém programovacím jazyce. Zdrojový kód je buď nejprve přeložen překladačem do strojového kódu, který je pak přímo vykonáván procesorem, nebo je zdrojový kód vykonáván interpretem (bez existence spustitelného strojového kódu). V dřívějších dobách mohl být program realizován přímo v hardwaru zapojením vodičů, děrným štítkem a podobně.", "", "Nejčasnější programovatelná zařízení předchází vynálezu digitálního počítače. V roce 1801 Joseph-Marie Jacquard vymyslel tkalcovský stav, který tkal vzor (květy, listy a jiné symboly) podle předem určených a seřazených děrných štítků Pouhou změnou pořadí štítků byl změněn celý vzor.", "Charles Babbage se roku 1837 inspiroval „programovatelným“ tkalcovským strojem a pokusil se sestavit první analytický stroj. Zařízení mělo možnost uložit až 1000 čísel o délce až 40 číslic, se kterými se mohlo dále pracovat. Zařízení bylo programovatelné pomocí dvou sad děrných štítků. Jedna sada řídila provoz zařízení a druhá sloužila k nastavení vstupních hodnot. I přes velmi slibný návrh, mnoho využitých finančních zdrojů a hodiny práce se tento projekt nepodařilo zcela dokončit. Mezi lety 1842-1843 Ada Lovelace přeložila monografii italského generála a matematika hraběte Menabrea, která mimo jiné detailně popisovala metodu pro výpočet Bernoulliho čísla pomocí analytického stroje. Tato poznámka v monografii je mnoha historiky považována za první počítačový program na světě.", "Alan Turing roku 1936 představil univerzální Turingův stroj. Jednalo se o teoretické zařízení, které bylo schopné modelovat všechny výpočetní operace proveditelné na Turingově úplném výpočetním stroji. Jedná se o stroj s nekonečně dlouhou páskou určenou pro zápis a čtení s konečným počtem stavů. Stroj může pohybovat páskou libovolným směrem a měnit její obsah dle zadaného algoritmu. Zařízení začíná v počátečním stavu, prochází sekvencí po sobě jdoucích operací a zastaví při výskytu stavu zastavení. Některými specialisty je tento stroj označován za předchůdce programovatelného počítače využívající Von Neumannovu architekturu.", "První vývoj programovatelných počítačů byl zaznamenán v 40. až 50. letech 20. století. Za zmínku stojí například počítač Z3 od německého inženýra Konráda Zuse. Jednalo se o programovatelný binární kalkulátor s plovoucí řádovou čárkou, obsahoval smyčky, ale nevyužíval podmíněné skoky. Měl také paměť a výpočetní jednotku založenou na telefonních relé. Dalším významným představitelem je malé Manchesterské experimentální zařízení (anglicky Manchester Small-Scale Experimental Machine), označované jako Baby, které jako první ukládalo své programové instrukce o velikosti pouze 3 bity do paměti v podobě čísel, a ze kterého později vznikl jeden z prvních počítačů Manchester Mark I. Počítače vyrobené do roku 1970 měly na svém předním panelu přepínače určené k programování. Samotný program byl napsán na papíře a jednotlivé instrukce byly posléze reprezentován konfigurací přepínačů. Tento proces se pak opakoval pro celý program. Počítačový program bylo také možné „nahrát“ pomocí děrných štítků či papírové pásky. V roce 1961 byl sestrojen unikátní stroj své doby, počítač Burroughs B5000, který byl programován v jazyce ALGOL 60. V roce 1964 vznikl IBM System/360, který se stal na trhu extrémně úspěšným. Skládal se z řady šesti počítačů majících stejnou instrukční sadu. Model 30 byl nejmenší a nejlevnější. Zákazníci mohli upgradovat a obdržet stejný aplikační software. Každý System/360 podporoval multiprogramování. Díky podpoře operačního systému mohlo být v paměti více programů. Pokud jeden z nich čekal na vstup či výstup, jiný mohl pracovat. Každý model dokázal také emulovat jiné počítače. Pokud zákazníci upgradovali na System/360, mohli obdržet také aplikační software IBM 7094 nebo IBM 1401. Počítače IBM System/360 byly skutečně průlomové, vyráběly se po tisících a byly komerčně i prakticky využívány.", "Všechny počítačové programy označujeme souhrnně jako software (mezi software jsou někdy zahrnována i data). Programy můžeme rozdělit na dvě základní skupiny:", "V současné době je základním programem v počítači jádro, které je součástí operačního systému (například jádro Linuxu, jádro některé verze systému Windows NT, jádro Symbian OS...). Toto jádro je do paměti počítače zaváděno při startu počítače (viz bootování), na čemž se v IBM PC kompatibilních počítačích podílí BIOS (tj. firmware) a zavaděč (oboje jsou speciální programy). Během startu počítače se uplatňují další speciální programy. Vše se označuje jako systémový software.", "Operační systém umožňuje uživateli počítač ovládat, spouštět další aplikační software a komunikovat s ním (předávat mu vstupy a získávat výstupy, resp. výsledky jeho činnosti). Typickým aplikačním softwarem je například Microsoft Word, LibreOffice, ale i drobné aplikace (tzv. gadgety).", "První počítače byly programovány buď přímým zapojením obvodů nebo ve strojovém kódu procesoru. V současné době se programy obvykle zapisují v některém z programovacích jazyků ve formě zdrojového kódu, aby byl zápis srozumitelný pro člověka. Úpravy zdrojového kódu zahrnují testování, analýzu či ladění, a velice často probíhá ve spolupráci s ostatními programátory na společném projektu. Osoba, která tuto činnost vykonává, je označována jako programátor, vývojář softwaru či softwarový architekt, v závislosti na náplni práce, která se u jednotlivých pozic liší. Běžný trend je, že z kvalitních vývojářů se stávají analytici či softwaroví architekti, kteří navrhují komplexní informační systémy. Tato velice často zdlouhavá činnost se nazývá vývoj softwaru.", "Počítačové programy jsou obvykle uchovány ve stálé, nevolatilní paměti (např. pevný disk) do té doby, dokud nejsou vyžádány uživatelem ke zpracování, a to buď přímo či nepřímo jiným procesem. Na základě tohoto požadavku je program operačním systémem načten do operační paměti, kde je jeho posloupnost instrukcí přímo dosažitelná procesorem. Spuštěný program, který je vykonáván, se nazývá proces. Proces se v operační paměti skládá z vlastního programu a dynamicky se měnících dat.", "V současných multitaskingových systémech je spuštěno zároveň více různých programů (resp. procesů). Jeden program může být spuštěn vícekrát a vytvořit tak více procesů (např. dvakrát spuštěný webový prohlížeč, přičemž v každém je zobrazena jiná webová stránka). Jeden proces může být složen z více vláken, která obvykle navzájem spolupracují. Většina současných operačních systémů podporuje multitasking, který umožňuje zpracování několika programů (resp. procesů) zároveň, které jsou zdánlivě prováděny současně. Jádro operačního systému ve skutečnosti všechny procesy velmi rychle střídá (změna kontextu zhruba sto až několik tisíc přepnutí za sekundu), takže pro uživatele vzniká dojem jejich současného běhu. V dnešní době umožňují víceprocesorové nebo vícejádrové počítače zpracování více programů naráz bez ztráty výkonu.", "Procesor vykonává instrukce běžícího programu (procesu) instrukci za instrukcí až do jeho ukončení. K ukončení procesu dochází buď standardně (dojde k vykonání instrukce, která má za úkol program ukončit) nebo pokud nastane nějaká chyba, například programátorská nebo hardwarová.", "", "Některé počítačové programy, případně celé vestavěné systémy, jsou zabudované do hardware napevno. Aby mohl nějaký systém naběhnout (tzv. nabootovat z angl. \"boot\"), vyžaduje uložený počítačový program tzv. vestavěný program, uložený v paměti ROM. Proces bootování je nezbytný k inicializaci všech částí systému, od registrů procesoru, přes ovladače zařízení až po obsah volatilní paměti. Po procesu zavádění načte tento zabudovaný program operační systém, a nastaví čítač instrukcí pro započetí běžných operací. Periferní zařízení mohou mít zabudovaný program, tzv. firmware, pro ovládání jejich činnosti nezávisle na hostitelském počítači. Firmware se používá v případech, kdy se neočekává jeho změna nebo pokud je taková změna výjimečná; případně tehdy, kdy je nutné zajistit, že nedojde ke ztrátě programu při výpadku energie.", "Počítačové programy byly dříve vkládány do hlavního procesoru ručně, prostřednictvím zásuvek k tomu určených. Instrukce pro procesor byly reprezentovány nastavením polohy zapnuto/vypnuto. Poté, co byla nastavena potřebná konfigurace, stisklo se tlačítko pro vykonání programu. Poté byl program vykonán a tento proces se několikrát opakoval. Dříve byly pro tyto ruční vstupy používány zejména děrné štítky, ale také děrné pásky.", "Automatické generování kódu je styl programování, který vytváří zdrojový kód prostřednictvím generických tříd, prototypů či šablon za účelem zvýšení produktivity programátora. Zdrojový kód je generován programovacími nástroji nebo integrovaným vývojovým prostředím. Nejjednodušší formou generátoru zdrojového kódu jsou tzv. makra, jakými je například preprocesor jazyka C, který nahrazuje šablony částí zdrojových kódů na základě poměrně jednoduchých pravidel. Tzv. software engine generuje zdrojový kód nebo značkovací kód, který se současně stává vstupem do dalšího procesu. Analogicky bychom mohli říci, že jeden proces pohání další, používaje počítačový kód jako palivo. Aplikační server může například dodávat aplikace ke klientským počítačům. Příkladem takového \"enginu\" je Wiki, což je aplikační server, který umožňuje uživatelům tvořit dynamický obsah webu prostřednictvím článků. Wiki generují HTML kód, CSS definice, Java applety, a skripty v jazyce JavaScript, které jsou poté interpretovány internetovým prohlížečem." ] }

{ "title": [ "Dělení na konfigurace a profily.", "Connected Limited Device Configuration (CLDC).", "Profily spadající pod CLDC.", "Mobile Information Device Profile (MIDP).", "MIDlet.", "Information Module Profile (IMP).", "Connected Device Configuration (CDC).", "Platforma Java TV." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Java ME je rozdělena podle náročnosti API do dvou základních konfigurací. Konfigurace je specifikace, která definuje softwarové prostředí pro skupinu zařízení. Každá konfigurace je navržena tak, aby představovala základní platformu pro dané zařízení a není povoleno ji dále rozšiřovat. V současné době jsou definovány dvě konfigurace - CLDC a CDC. Specifikace konfigurace nevyžaduje po implementaci použití žádného konkrétního virtuálního stroje (VM). Výrobci si mohou vytvořit své vlastní VM splňující specifikaci. Sun poskytuje referenční implementaci pro oba typy konfigurací. Referenční KVM je ve zdrojovém tvaru. Vztah platforem Java SE a konfigurací Java ME CDC a CLDC", "CLDC je určen především pro mobilní telefony či PDA s malou pamětí. Aplikace v CLDC konfiguraci se nazývají MIDlety (hlavní třída je potomkem abstraktní třídy javax.microedition.midlet.MIDlet). V současné době drtivé množství výrobců mobilních telefonů implementuje CLDC ve svých výrobcích. Nároky na paměť: Vyžaduje 160 kB ROM a 32 kB RAM. Specifikace CLDC nevyžaduje po implementaci použití žádného konkrétního virtuálního stroje (VM), nicméně Sun Microsystems poskytuje referenční VM - tzv. Kilobyte Virtual Machine, s velmi malými paměťovými nároky. CLDC konfigurace 1.0 obsahuje tyto balíčky Základní syntaxe jazyka Java je stejná, jako ve všech ostatních edicích. V podstatě se jedná o Java SE o několik let zpět. Protože CLDC používá redukovaný virtuální stroj KVM, který neobsahuje plnohodnotný verifikátor bytekódu jako Java Virtual Machine, musí být kód preverifikován při kompilaci. Zajímavostí je, že CLDC neuvažuje o vstupu z klávesnice a výstupu na obrazovku, to zařizují až samotné profily. V březnu 2003 vyšla specifikace CLDC 1.1, umožňující větší podporu zařízení s většími zdroji.", "Profily doplňují konfigurace o další třídy, které poskytují specifické vlastnosti pro dané typy zařízení. Oba typy konfigurací mají své profily.", "MIDP profil je určen především pro mobilní zařízení (vzhledem k tomu, že náleží k CLDC, tak především pro mobilní telefony). Tento profil přidává k CLDC práci se sítí, uživatelské rozhraní (UI) a lokální úložiště. Profil je zaměřen na zařízení s omezenou funkcionalitou zobrazování a ukládání informací. Z toho důvodu poskytuje relativně jednoduché UI a základní síťovou komunikaci založenou na protokolu HTTP 1.1. MIDP patří mezi nejznámější Java ME profily a tvoří základ technologie Wireless Java. MIDlety běží v zařízení z bezpečnostních důvodů v tzv. sandboxu, neboli na svém vlastním pískovišti, které nemůže opustit. Ke knihovnám specifikovaným v CLDC přidává MIDP 1.0 (vydáno říjen 2000) další: MIDP 2.0 (vydáno listopad 2002) rozšiřuje dále funkcionalitu o následující balíky:", "MIDlet je javová aplikace, postavená na základě MIDP profilu. Mohou to být různé aplikace pro mobilní a jiná zařízení, jako např. hry. Hlavní soubor MIDletu je soubor.jar, který obsahuje třídy programu, zdroje (obrázky, atd.) a manifest (soubor určující hlavní třídu a další informace). Distribuce MIDletů často obsahují také soubor.jad, který obsahuje adresu.jar souboru a další informace o.jar souboru a jeho výrobci. Některé implementace mohou přítomnost.jad souboru vyžadovat, případně na jeho základě odmítnout instalaci MIDletu. MIDlet musí splňovat následující požadavky, aby běžel na mobilním telefonu: Pokud je v.jad souboru popsáno více MIDletů, tvoří dohromady jeden MIDlet suite. Celá MIDlet suite může pak sdílet společné databáze (použitím tříd balíčku javax.microedition.rms) a společné proměnné, které se ukládají do.jad souboru. MIDlety jsou na rozdíl od appletů limitovány na použití jednoduchého uživatelského rozhraní LCDUI. Existuje také mnoho dalších aspektů, které musí programátoři MIDletů vzít v úvahu. Životní cyklus MIDletu", "IMP spadá pod CLDC konfiguraci, je to profil pro jednoduchá zařízení buď s jednoduchým displejem nebo bez displeje, s omezenou možností připojení k síti, většinou prodejní automaty nebo jednoduché bezpečnostní systémy. Profil IMP je úzce spojen s profilem MIDP (jak 1.0, tak i následným 2.0), je to v podstatě jeho podmnožina, okrájená o možnost tvorby uživatelského rozhraní (především o balíček javax.microedition.lcdui).", "Tato konfigurace je určena k použití v zařízeních, které potřebují kompletní implementaci Java virtual machine. Konkrétní sada API může (v závislosti na daném profilu) obsahovat celou Java Platformu SE. Typické implementace používají podmnožinu API, v závislosti na podporovaných profilech. Aplikace se nazývají Xlety. Tato zařízení mohou díky větší paměti a procesorovému výkonu využívat z javového prostředí daleko více. CDC se objevuje u PDA, smartphonů, set-top boxů atd. Nároky na systémové prostředky: Vyžaduje 32bitový procesor a alespoň 512 kB ROM a 256 kB RAM. Konfigurace CDC pracuje s profily Foundation Profile, Personal Basis Profile a Personal Profile.", "Java TV je nová konfigurace Java ME, určená speciálně pro tvorbu interaktivních televizních služeb. Podle zdrojů z května 2009 implementují tuto platformu tito výrobci: Podle slov výrobce bude moci programovací rozhraní Java TV poskytnout vývojářům vysoký stupeň kontroly nad vzhledem aplikací a flexibilitu při jejich vytváření, a uživatelům interaktivních televizí poskytne dynamický a podmanivý zážitek. Aplikace jsou stejně jako u aplikací CDC tzv. Xlety, hlavní třídy musí být potomky abstraktní třídy javax.tv.xlet.Xlet." ] }

{ "title": [ "Koncepce.", "Vztah k principům a fungování reálného světa.", "Programovací jazyky.", "Teorie objektů (object theory).", "Dědičnost.", "Metody.", "Rozhraní objektů.", "Zapouzdření.", "Atomizace metod." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "3", "2", "2", "2" ], "content": [ "Některé z těchto vlastností jsou pro OOP unikátní, jiné (např. abstrakce) jsou běžnou vlastností i jiných vývojových metodik. OOP je někdy označováno jako programátorské paradigma, neboť popisuje nejen způsob vývoje a zápisu programu, ale i způsob, jakým návrhář programu o problému přemýšlí.", "Základním paradigmatem OOP je snaha modelovat při řešení úloh principy reálného světa v počítači pokud možno jedna ku jedné. V praktickém životě otevíráme dveře pořád stejně, bez ohledu na to, zda jsou dřevěné nebo laminované, zda mají kukátko, bezpečnostní vložku nebo řetízek navíc. Stejně tak se můžeme dívat na televizi, přepínat programy a docela dobře ji ovládat, přesto že nevíme vůbec nic o principech jejího fungování. Analogicky při vývoji složitých informačních systémů mohou vývojáři používat již vytvořené komponenty, podle potřeby si je trochu upravit nebo je používat jako stavebnici pro sestavování důmyslnějších a složitějších objektů.", "Existuje velké množství programovacích jazyků umožňujících objektově orientované programování, např. Perl, Smalltalk, Java, C++, Object Pascal, C#, Visual Basic.NET, Lisp, PHP, Python, Ruby, Go, Rust, D... Tyto jazyky můžeme rozčlenit do mnoha skupin, jako např.", "Kromě vlastních implementací \"objektů\" v nějakém programovacím jazyce, existuje i obecná teorie, jež se objekty a jejich vlastnostmi zabývá. Třída je základním obecným pojmem klasifikace, jak při návrhu uspořádávat informace do smysluplné entity. Základním pojmem je objekt, instance třídy, jako konkrétní případ realizace předpisu. Objekt si „pamatuje“ svůj stav (v podobě dat čili atributů) a zveřejněním některých svých operací (nazývaných metody) poskytuje rozhraní, jak s ním pracovat. Při používání objektu nás zajímá, jaké operace (služby) poskytuje, ale ne, jakým způsobem to provádí – to je princip zapouzdření. Jestli to provádí sám nebo využije služeb jiných objektů, je celkem jedno. Vlastní implementaci pak můžeme změnit (např. zefektivnit), aniž by se to dotklo všech, kteří objekt používají. Abstrakce objektu, která v architektuře programu podchycuje na obecné úrovni podstatu všech objektů podobného typu, se nazývá třída. Třída je předpis, jak vyrobit objekt daného typu. Například sousedka (chápejme ji jako objekt) má nějaké jméno, je nějak vysoká, umí chodit a umí mluvit. Totéž platí i pro mne. Mohu tedy při modelování těchto dvou objektů, sousedky a mě, abstrahovat od nepodstatných dílčích odlišností a díky této abstrakci vytvořit obecnou třídu Člověk, která bude mít atributy jméno a příjmení (obojí je nějaký řetězec znaků) a metody chodit a mluvit.", "Při vytváření objektů pro chod programu, které budou odpovídat zmíněným dvěma reálným objektům, je třeba vytvořit dvě různé instance třídy Člověk, pro každý modelovaný reálný objekt jednu instanci (tedy jedna instance já a jedna sousedka). Hodnoty atributů jméno a příjmení se pochopitelně v našem případě budou lišit, nicméně obě instance jsou schopny chodit a mluvit díky tomu, že jsme tyto schopnosti obecně přiřadili třídě Člověk. Představme si dále, že můj soused je svářeč. Stejně jako moje sousedka má jméno, příjmení a umí chodit, mluvit, navíc ovšem umí svářet. Při modelování můžeme využít toho, že svářeč má všechny vlastnosti třídy Člověk a něco navíc. Vytvořme třídu Svářeč jako potomka třídy Člověk. Třída svářeč tímto dědí všechny atributy i metody třídy Člověk (nemusíme je v kódu znovu psát a budeme je upravovat na jediném místě), navíc bude mít metodu svařit. Metoda svařit může mít například dva parametry (argumenty), prvníKusKovu a druhýKusKovu, a návratovou hodnotu jedenKusKovu. Vím, že když dám sousedovi svářeči dva kusy kovu a požádám o jejich svaření, dostanu je zpátky jako jeden kus kovu a nemusím se starat o to, jak to dokázal. Stejně to bude fungovat v programu. Objekty si mezi sebou mohou posílat zprávy, v našem případě zpráva znamená, že jeden objekt spustí metodu svařit jiného objektu a využije vrácenou hodnotu (odpověď na zprávu). Tomuto způsobu komunikace mezi objekty, která skrývá konkrétní implementaci a stará se jen o zprávy, se v objektově orientovaném programování říká zapouzdření. Představme si nyní, že potřebujeme vytvořit komplexnější model světa, ve kterém se já od své sousedky začnu lišit. Já umím programovat a ona umí účtovat. Protože nám zůstaly různé společné vlastnosti, ponechme původní třídu Člověk a vytvořme dvě třídy Programátor a Účetní, obě odděděné od třídy Člověk. Nyní však v modelu světa nebude existovat žádná instance třídy Člověk, budou existovat jen instance potomků třídy Člověk, tedy tříd od Člověka odděděných. Pokud skutečně chceme, aby v našem modelu existovali pouze svářeči, programátoři a účetní, ale žádní obecní lidé, kteří by nespadali ani do jedné z těchto skupin, lze označit třídu Člověk jako abstraktní třídu, tedy takovou, od níž nelze tvořit žádné instance.", "Děděním lze nejen rozšiřovat repertoár metod o další, ale i „měnit“ dosavadní zděděné: Například třída \"Starý_člověk\" může překrýt () původní metodu \"chodit()\" poděděnou od \"Člověk\"a svou vlastní implementací a \"chodit()\" bude s použitím hole: Sám už tedy jinak než o holi nechodí. Přitom si stále, např. pomocí syntaktické konstrukce zvané tečková konvence, na původní metodu \"Člověk.chodit()\" může vzpomenout, má přístup k metodám svých předků. Jiný způsob, jak upravit nebo rozšířit možnosti (nejen zděděné) je přetěžování metody (): Například \"Akrobat\" je \"Člověk\", který umí nejen normálně \"chodit()\" po nohou, ale navíc si doplnil také schopnost volanou \"chodit(po_rukou)\". Je na volbě \"Akrobat\"a, jaký vstup pro svou metodu použije, a podle toho se pak zavolá právě ta jediná odpovídající ze všech přítomných implementací této metody. Rozdíl zde může být buď v počtu předaných parametrů volané metodě, a pak je rozdíl, jestli se vozíme autem \"jezdit(Vozidlo auto)\", nebo jestli jedeme autobusem po lince 183 \"jezdit(Vozidlo autobus, Linka číslo)\": jde o dvě různé přetížené metody. Anebo zda pro řízení škodovky voláme metodu \"řídit(škoda)\" sice se stejným počtem vstupů, ale předáváme různé typy pro metody: \"řídit(Automobil název)\" a \"řídit(Firma název)\", to jsou dvě různé přetížené metody, obě \"Člověk\"ovi dostupná zároveň. Naopak, obě volání \"jezdit(auto)\" a \"jezdit(motorka)\" použijí stejnou metodu \"jezdit(Vozidlo vozidlo)\", nejde o přetížení metody, protože se v obou případech jedná o stejný počet vstupů a i stejný typ vstupu \"Vozidlo\". Ne že by takové ježdění nebyl rozdíl, ale ten už se při takto postavené třídě musí řešit uvnitř metody, rozvětvením běhu programu. Prvním stupněm řešení je například do objektu zavést dědění: Prohlásit \"Vozidlo\" za abstraktní třídu, její metodu \"jezdit()\" také za abstraktní, a do odděděných metod \"jezdit()\" potomků \"Automobil\" a \"Motocykl\" přenést jen příslušné větve kódu: Jednou z výhod dědění je právě eliminace složitých podmínek pro větvení. Jiná možnost je opravdu přetížení metody, kdy se původní obecná metoda \"jezdit(Vozidlo vozidlo)\" \"Člověk\"u ponechá, navíc ale lze dopisovat specifičtější metody \"jezdit(Autem auto)\" a jezdit(Na_motorce motorka). Jestli jsou všechny tyto tři metody přítomny už přímo ve třídě \"Člověk\", nebo přibudou další až v odděděné třídě je jedno: \"řidič\" je vidí všechny, z jeho pohledu je metoda přetížená, tedy si může vybírat. Někdy se rodičovská metoda, třeba \"chodit()\", nejen přetěžuje, ale navíc ještě zcela úmyslně překrývá: Třeba zmiňovaný \"Akrobat\" se naučil chodit po laně, proto je pro něj žádoucí při volání metody \"chodit()\" nejdříve zkusit svou novou schopnost, a až pak použít obecnější \"chodit()\" od předka. Nejdříve se ověří, zda \"Akrobat\" \"je_na_laně\", podle této podmínky se buď interně zavolá \"chodit(po_laně)\", nebo se výslovně zavolá ona zděděná ale právě zakrývaná metoda \"parent.chodit()\" od předka. \"Akrobat\" nemusí být odděděn od \"Člověk\"a ale třeba od \"Atlét\"a a ten teprve od \"Člověk\"a. Potom když \"Akrobat\" volá metodu předka \"parent.chodit()\" nemusí to znamenat chodit po zemi jako u \"Člověk\"a, ale třeba chodit po kladině: Metody předků se volají po jednom zpětně ve sledu dědění, například \"Akrobat.chodit()\" po laně, ak neplatí že \"je_na_laně\" zavolá \"Atlét.chodit()\" po žíněnce. Ak \"je_na_žíněnce\" na volání samotné \"Člověk.chodit()\" po zemi se nedostane, protože byla splněna jedna z podmínek v překrytých metodách ve sledu dědění. Obecně se při překrývání může ověřovat nějaká zadaná podmínka, zde prostředí, nebo před zavoláním metody předka zařídit inicializaci, vrácení prostředků systému apod. Podobná konstrukce je podstatná pro destruktor, někdy se používá i s konstruktory.", "Zjistíme, že programátor umí psát na počítači a účetní také. Intuitivně cítíme, že nebudou mít mnoho dalších společných schopností a navíc tuto dovednost může mít napříč povoláními leckdo, proto nemá smysl tvořit třídu na způsob ČlovekPracujícíSPočítačem a od ní dědit Programátora a Účetní, ale je výhodnější například vytvořit rozhraní codice_1 s požadavkem na metodu napišNaPočítači() a upravit třídy Programátor a Účetní tak, aby toto rozhraní implementovaly, tedy předepsanou metodu, a to každý po svém. V definici rozhraní nemůže být obsažen kód (implementace) dané metody, ale všechny třídy, které toto rozhraní implementují, musí být schopny se s příkazem napišNaPočítači() nějak vypořádat. Obdobně i již zmiňovaná abstraktní třída může předepisovat doimplementování metod, pro které ona sama nemá vlastní kód, ale jen předpis abstraktní metody. Další důležitou vlastností objektů je polymorfismus. Stejná zpráva může být poslána od různých nebo různým objektům. Lze rozlišit, zda jde o polymorfismus", "Zapouzdření v objektech znamená, že k obsahu objektu se nedostane nikdo jiný, než sám vlastník. Navenek se objekt projeví jen svým rozhraním (operacemi, metodami) a komunikačním protokolem. Představte si sekretářku a ředitele jako dva objekty. Sekretářka umí rozhraní codice_1, kde je např. operace codice_3, ale ředitel ho nemá (není to jeho starost). Ale může mít operaci codice_3, protože může požadavek předat jinému objektu – sekretářce. Udržování odkazů na jiné objekty se říká skládání objektů a využívání jejich služeb delegování. Skládání objektů je jednou z nejdůležitějších vlastností objektového datového modelu. Je o dost důležitější než dědičnost. I dědičnost lze v OOP realizovat pomocí skládání objektů.", "A konečně zodpovědnost objektu je to, co objekt umí, o co se stará. Objekt by neměl umět sám příliš mnoho a nemusí to dělat sám (viz skládání objektů). Znakem kvalitního návrhu softwaru je to, že třídy v projektu obsahují pokud možno atomické metody, které řeší pouze jeden konkrétní problém." ] }

{ "title": [ "Formáty.", "PlainTeX.", "LaTeX.", "LaTeX 2ε.", "XeTeX.", "LuaTeX.", "ConTeXt.", "Tex v Československu a Česku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Samotný program TeX rozumí pouze sadě elementárních příkazů (primitivních funkcí), které pokrývají základní sázecí operace a programovací funkce. Umožňují však, aby byly na jejich základě definovány komplexnější příkazy na vyšší úrovni (makra). Tímto způsobem lze z nízkoúrovňových stavebních bloků sestavit uživatelsky přívětivější prostředí. Vytváření nových formátů (označovaných též jako \"balíky maker\") je záležitost především pro velmi zběhlé programátory. Definice se zapisují do zdrojového souboru, který se následně zpracuje speciální verzí programu TeX s názvem iniTeX, jenž uloží definice v kompaktní podobě tak, aby ho běžný program TeX mohl rychle načíst.", "Sám o sobě je TeX uživatelsky velmi nepřívětivý. Proto Donald E. Knuth napsal balík maker pro použití s TeXem, který nazval PlainTeX. Tento poměrně jednoduchý formát je někdy zaměňován se skutečným programem TeX, čemuž napomáhá také fakt, že PlainTeX tvoří základ některých dalších formátů.", "Z důvodu programátorské náročnosti roku 1985 sestavil americký počítačový specialista Leslie Lamport formát LaTeX, který poskytuje sadu maker (příkazů vyšší úrovně) pro vytváření komplexních dokumentů. Pomocí tohoto formátu může dokonce i uživatel bez znalostí sazby nebo programování využívat rozsáhlých výhod nabízených programem TeX a je schopný za několik dní vytvořit rozmanité textové výstupy v knižní kvalitě. To platí především pro vytváření tabulek a psaní matematických textů. LaTeX je mnohem více \"značkovací jazyk\" než původní PlainTeX, na němž je založen. Integruje podporu pro členění textu, živá záhlaví, obsah, křížové odkazy, číslování rovnic, citace, plovoucí tabulky a obrázky, aniž by autor musel vědět, jak se má všechno formátovat. Informace o souboru jsou uloženy v \"souborech tříd\", na které vstupní text odkazuje, ale které v něm nejsou zahrnuty. Díky tomu lze přímo použít předdefinovaný design bez dalších úprav. LaTeX byl od svého uvedení v polovině osmdesátých let pravidelně aktualizován a revidován. Po mnoha letech bylo číslo verze ustáleno na 2.09 a revize byly označeny pouze datem svého vzniku. Poslední významnější aktualizace proběhla 1. prosince 1991 a drobnými opravami 25. března 1992 a od této doby se LaTeX 2.09 již nezměnil.", "Díky velmi vysoké popularitě, kterou si formát LaTeX získal, a také zásluhou pokroku v oblasti počítačové technologie, vzniklo velké množství variací tohoto formátu nesoucích označení LaTeX. Ve snaze obnovit opravdový, vylepšený standard spustili pánové Leslie Lamport, Frank Mittelbach, Chris Rowley a Rainer Shöpf v roce 1989 Projekt LaTeX 3. Cílem tohoto projektu je sestavit optimalizovanou a výkonnou sadu základních příkazů doplněnou různými \"balíčky\", které podle potřeby doplní specifické funkce. Jak naznačuje již samotný název projektu, jeho snahou je dosáhnout verze 3 formátu LaTeX. Nicméně protože se jedná o cíl dlouhodobý, prvním krokem k jeho dosažení bylo vydání verze LaTeX 2ε v polovině roku 1994, společně s publikací druhé edice Lamportovy základní příručky a doplňkově knihy (Goossens et al., 1994) popisující celou řadu dostupných rozšiřujících balíčků a LaTeXové programování v novém systému. Nejaktuálnější, třetí kniha (Goossens et al., 1997) pojednává o začlenění grafiky a barev do textu, což byly dvě počáteční slabiny LaTeXu. V současné době se verze LaTeX 2ε stala standardem až do vydání slíbené verze LaTeX 3 někdy v budoucnu.", "XeTeX je formát TeXu, který v roce 2004 vytvořil Jonathan Kew. Na rozdíl od plain TeXu interně pracuje v Unicode a umožňuje přístup k fontům instalovaným v operačním systému.", "LuaTeX spojuje TeX a programovací jazyk Lua.", "Oproti ostatním je to poměrně mladý balík maker. Oproti nejvíce používanému LaTeXu má pár výhod, které ho přímo charakterizují. ConTeXt je velice provázaný s ostatním softwarem jako MetaPost, MetaDVIPS a pdfTeX, což markantně zjednodušuje práci s dokumenty a kompletní nastavení jejich vzhledu a samotných stránek. Vše ale není tak krásné jak to zprvu vypadá a i ConTeXt má své stinné stránky. Jeho podpora mezi uživateli není tak rozsáhlá jako u LaTeXu, což se podepsalo na jeho dokumentaci, která není tak všeobecně rozsáhlá a je víceméně pouze v angličtině, nicméně je velmi detailní.", "První konspirativní schůzky v létě 1988 se zúčastnili Ladislav Lhotka, Petr Novák z FEL ČVUT a Jiří Veselý z Matematického ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.<ref name=\"root.cz/clanky/pocatky-texu-v-ceskoslovensku-paklik-disket-a-priprava-fontu-na-pc-xt\"></ref> Jiří Veselý se po schůzce začal věnovat organizaci uživatelské komunity v Česku a na Slovensku, z jeho snahy později vzniklo Československé sdružení uživatelů TeXu. Petr Novák ve spolupráci s grafiky vytvořil CSfonty, první kvalitní československou variantu fontů Computer Modern. Ladislav Lhotka podle knihy \"Jak dělit slova\" od Jiřího Hallera sestavil seznam vzorů pro dělení slov v češtině. Seznam vzorů pro dělení slov ve slovenštině vytvořila Jana Chlebíková. V polovině devadesátých let 20. století se objevily profesionálně vyvinuté vzory dělení slov pro jiné DTP programy, jejich autor umožnil jejich mírně omezenou verzi využívat v TeXu bezplatně. I přes omezení tyto vzory poskytovaly lepší výsledky než vzory Ladislava Lhotky. 9. května 1990 bylo Československé sdružení uživatelů TeXu zaregistrováno jako občanské sdružení." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Platforma.", "Java Virtual Machine.", "Knihovny.", "Zabezpečení.", "Podobná platforma.", "Odkazy.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Java platforma a programovací jazyk Java začaly v roce 1990 jako interní projekt firmy Sun Microsystems, se záměrem vývoje alternativy k programovacím jazykům C++/C. Patrick Naughton byl frustrován ze stavu rozhraní pro jazyk Sun C++ a jazyk C. Naughtonovi byla nabídnuta možnost začít pracovat na nové technologii a tímto odstartoval projekt Stealth. Stealth projekt byl brzy přejmenován a připojil se k Jamesovi Gosligovi a Mikovi Sheridanovi. Spolu s dalšími inženýry začali svou práci v malé kanceláři ve městě Menlo Park v Kalifornii. Snažili se společně vyvinout novou technologii pro programování nové generace inteligentních spotřebičů, kterými si chtěl Sun zajistit majoritu na trhu. Tým původně pracoval za pomocí C++, ale to bylo odmítnuto z několika důvodů. Vzhledem k tomu, že vyvíjeli integrovaný systém s omezenými zdroji, rozhodli se, že C++ potřebuje až příliš paměti a jeho složitost vedla k chybám vývojáře. Tým byl znepokojen s nedostatky jazyků u přenosových zařízení, a proto chtěli konečně zařízení, které by se dalo portovat na všechny typy zařízení. Bill Joy představil nový jazyk, který kombinoval Mesu a C a uměl vytvářet objektově orientované prostředí založené na C++. Ze začátku se Gosling pokusil změnit a rozšířit C++, ale brzy ho opustil ve prospěch tvorby nového jazyka. V létě 1992 byli schopni představit část nové platformy, která obsahovala knihovny a hardware. Jejich první pokus byl zaměřen na budovaní osobního digitálního asistenta (PDA), který měl grafické rozhraní a inteligentní prostředek s názvem „Duke“, který měl pomoci uživateli. Ještě ten rok v listopadu byl projekt Green ukončen, aby se jeho tým mohl připojit k projektu Firstperson, který se měl zabývat o vysoce interaktivní zařízení. Time Warner podal žádost o návrh (RFP) pro set-top box, a proto tým Firstperson změnil své cíle a začal pracovat s návrhem na set-top box platformě. Firma 3DO company byla další společností, která pracovala s návrhem pro set-top box, ale neuspěli stejně jako Firstperson.", "Platforma Java je název pro soubor programů od Sun Microsystems, které umožňují vývoj a spouštění programů napsaných v programovacím jazyce Java. Tato platforma není specifická jen pro jeden procesor nebo operační systém, ale kompilátor se sadou knihoven je realizovány pro různý hardware a různé operační systémy tak, aby programy v jazyce Java mohly běžet nezávisle na platformě. Tohoto výsledku dosahuje pomocí virtualizace. Java se skládá z několika dílčích programů a každý z nich má pak zásadní vliv na celkové vlastnosti. Například: Java kompilátor (compiler), který převádí zdrojový kód Javy do bajtového kódu Javy (přechodový kód pro JVM) a je k dispozici jako součást JDK (Java Development Kitu), Java Runtime Environment (běhové prostředí Javy), doplňuje JVM o just-in-time kompilátor, který převádí přechodný byte code Javy do nativního kódu a to přímo za běhu programu, součástí platformy Java je také rozsáhlá sada knihoven. Jednotlivé dílčí platformy sdílejí společné koncepty, kterými jsou:", "Java Virtual Machine, je hlavní součásti platformy Java a vykonává samotný Java bajt kód aplikace. Tento bytový kód je stejný bez ohledu na to, na jakém hardwaru nebo operačním systému je samotný program spuštěn. Součástí JVM, je i kompilátor Just-In-Time (JIT) „právě včas“, který ukládá nativní kód v paměti při spuštění a hlavně za běhu programu překládá Java bytový kód do nativních procesorových instrukcí. Použití bajtového kódu jako zprostředkující jazyka umožňuje Java programu spustit se na libovolné platformě, která má pomocí funkce virtualizace podporu virtuálního stroje. Použití kompilátoru Just-In-Time způsobí většinou programu krátkou prodlevu při načítání, ale poté programy v Javě běží téměř rychle jako nativní programy. Toto opoždění je někdy nazváno jako \"startup delay\" a obecně platí, že čím více optimalizace JIT provádí, tím lepší kód vygeneruje, ale tím se úměrně zvětší počáteční zpoždění. Proto JIT kompilátor musí dělat kompromis mezi dobou potřebnou pro optimalizaci překladu a kvalitou kódu, který má vygenerovat. Ačkoli Java programy fungují napříč různými platformami (jsou platformě nezávislé), kód Java Virtual Machines (JVM), který tyto programy provádí, tuto vlastnost postrádá, každá podporovaná operační platforma tedy musí mít svůj vlastní JVM.", "Ve většině moderních operačních systémů, je velká skupina opakovaně se používaného kódu v jednotlivých programech soustředěna do dynamických knihoven, ve snaze zjednodušit práci programátora je tento kód pak zpravidla poskytován jako služba, kterou aplikace může volat. Vzhledem k tomu, že platforma Java není závislá na konkrétním operačním systému, se aplikace nemůže spoléhat na žádnou z již existujících knihoven OS. Místo toho, platforma Java poskytuje sadu vlastních komplexní standardních tříd knihoven, které obsahují mnoho stejných funkcí jako běžně se vyskytující dynamické knihovny v moderních OS. Většina systémových knihoven je také napsána v Javě. Například, knihovna Swing sama vykresluje uživatelské rozhraní a zpracovává události, což eliminuje mnoho jemných rozdílů mezi různými platformami.", "Platforma Java poskytuje bezpečnostní architektury, které jsou navrženy tak, aby se uživateli nedůvěryhodný spustitelný kód spouštěl v izolovaném prostředí (tzv. sandbox), které má uživatelé chránit před škodlivým nebo špatně napsaným softwarem. Tento sandbox je určen k ochraně uživatele tím, že omezí přístup k některým funkcím platformy a rozhraním API, které může být zneužito malwarem, jako je například přístup na místní souborový systém. V posledních letech výzkumníci zjistili četné bezpečnostní nedostatky v některých široce využívaných implementací Javy včetně původní implementace od firmy Oracle, které umožňují nedůvěryhodnému kódu obejít mechanismus sandboxu a tím vystavuje uživatelé škodlivým útokům. Tyto chyby ovlivňují pouze aplikace Java, které spouštějí libovolný nedůvěryhodný bytecode, jako jsou pluginy nebo webový prohlížeč, který stahuje běžící applety Javy z veřejných internetových stránek. Dne 31. srpna 2012 byla zjištěna vážná bezpečnostní chyba u programu Java 6 a 7 na systémech Windows, Mac OS X a Linux, která umožnila vzdálené napadení pouhým načtením škodlivé webové stránky. U Javy 5 byla později zjištěna stejná závada. Dne 10. ledna 2013 tři počítačoví specialisté mluvili negativně o Javě, že není bezpečná a že by se měla zakázat. Na to společnost Oracle oznámila plány opravy kritických míst spojených s bezpečností Javy. Dne 14. ledna 2013 bezpečnostní experti řekli, že aktualizace stále nedokáže ochránit počítače před napadením. Tato výzva přiměla ministerstvo vnitřní bezpečnosti vydat doporučení uživatelům, aby zakázali nebo odinstalovali Javu.", "V roce 2002 se objevil.NET Framework, který zahrnuje mnoho úspěšných aspektů Javy..NET Framework by založen na podporu více programovacích jazyků, zatímco platforma Java byla původně postavena pouze na podporu jazyku Java..NET Framework zahrnuje Javu jako jazyk s názvem Visual J# (dříve s názvem J++), který je v rozporu se specifikací Javy a souvisejícími třídními knihovnami většinou sahá až do staré verze JDK 1.1.", "", "Oficiální Java rozcestník (anglicky)" ] }

{ "title": [ "Cíle jazyka.", "CTS.", "Hodnotové datové typy.", "Referenční datové typy.", "Používané platformy.", "Historie a verze jazyka.", "C# 1.0.", "C# 2.0.", "Generika.", "Částečné třídy.", "Statické třídy.", "Nová forma iterátoru poskytující funkčnost generátoru.", "Anonymní delegáty.", "Možnost nastavení jiné přístupnosti pro čtení a zapisování vlastností třídy.", "Nullovatelné typy.", "Operátor koalescence.", "C# 3.0.", "LINQ.", "Lambda výrazy.", "Inicializátory objektů a kolekcí.", "Rozšiřující metody.", "Klíčové slovo var.", "Výrazové stromy.", "Anonymní třídy.", "C# 4.0.", "C# 5.0.", "Změny chování.", "„Ahoj, světe!“.", "XML Dokumentace.", "Název jazyka." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Standard ECMA definuje současný design C# takto:", "Common Type System je unifikovaný typový systém, používaný všemi jazyky pod.NET Framework, tedy i jazykem C# (dále například VB.NET). Všechny typy, včetně primitivních datových typů jako je Integer, jsou potomky třídy System.Object a dědí od ní i všechny její metody jako například ToString(). Typy v CTS se dělí do dvou základních skupin a to:", "Všechny hodnotové datové typy jsou na rozdíl od odkazových typů alokované na zásobníku a to z výkonnostních důvodů. Hodnotové datové typy můžeme rozdělit do tří částí", "Referenční typy neuchovávají na rozdíl od typů hodnotových pouze hodnotu samotnou, ale odkaz na místo v paměti, kde je požadovaná instance uložena. Všechny odkazové typy jsou alokovány na haldě.", "Jazyk C# je navržen tak, aby co nejvíce zohledňoval strukturu Common Language Infrastructure (CLI), se kterou je používán. Většina základních typů v C# přímo odpovídá základním typům v platformě CLI. Návrh jazyka ale nevyžaduje, aby překladač generoval Common Intermediate Language (CIL) nebo jiný konkrétní formát. Teoreticky je možné, aby překladač vytvářel strojový kód podobný běžným překladačům jazyka C++ a jiných, ale v praxi všechny překladače jazyka C# generují CIL.", "", "První verze vydaná v roce 2002 společně s.NET Frameworkem 1.0 obsahovala základní podporu objektového programování, ve které vycházela z jazyka C++ a zkušeností s jejich aktualizací v jazyce Java.", "Na další verzi se čekalo až do konce roku 2005. Mezi její nové vlastnosti patří:", "Generika, neboli parametrizované typy, neboli parametrický polymorfizmus, je podporována od C# 2.0. Na rozdíl od C++ šablon jsou.NET parametrizované typy instanciovány za běhu, a ne při kompilaci. Proto mohou být použity i v jiném jazyce, než byly napsány. Podporují některé funkce, jež nejsou podporovány přímo v C++ šablonách, např. typové omezení na generických parametrech v rozhraní. Na druhou stranu, C# nepodporuje netypové generické parametry. Na rozdíl od generik v jazyce Java.NET generika používá zhmotnění parametrizovaných objektů první třídy v CLI Virtual Machine, které umožňuje optimalizace a zachování druhu informací.", "Částečné třídy umožňují vytvoření třídy, která má být rozdělena mezi několik souborů, přičemž každý soubor obsahuje jeden nebo více členů třídy. Toto se používá hlavně v případě, že některé části třídy jsou generovány automaticky, zatímco jiné jsou psané programátorem. Například tuto funkci používá Visual Studio pro generování kódu při vytváření uživatelského rozhraní v návrháři. file1.cs: public partial class MyClass file2.cs: public partial class MyClass", "Statické třídy jsou třídy, které nemohou být instanciovány, nemůže se z nich dědit a mohou mít pouze statické členy. Jejich účel je obdobný jako moduly v mnoha procedurálních jazycích.", "Nová forma iterátoru poskytující funkčnost generátoru používá konstrukci codice_2, podobnou konstrukci codice_3 v jazyce Python. // Metoda, která vezme iterovatelný vstup (například pole) // a vrátí všechna sudá čísla. public static IEnumerable<int> GetEven(IEnumerable<int> numbers)", "Jako předchůdce lambda funkcí představených v C# 3.0 jsou do C# 2.0 přidány anonymní delegáti. Zavádějí funkčnost uzávěrů do C#. Kód uvnitř těla anonymního delegátu má plný přístup k lokálním proměnným, parametrům metody a instancím tříd, kromě codice_4 a codice_5 parametrů. Například: int SumOfArrayElements(int[] array)", "Například: string status = string.Empty; public string Status", "Nullovatelné typy (označené otazníkem, např. int? i = null) přidávají hodnotu codice_6 do množiny povolených hodnot pro jakýkoliv datový typ.", "Operátor?? je nazýván operátorem koalescence a je používán pro definování implicitní hodnoty nullovatelných typů a stejně tak i referenčních typů. Operátor vrací levý operand, pokud není jeho hodnota rovna codice_6. V opačném případě vrací pravý operand. object nullObj = null; object obj = new Object(); return nullObj?? obj; // vrací obj Primárně se tento operátor používá k přiřazení hodnoty nullovatelného typu do nenullovatelné proměnné: int? i = null; int j = i?? 0; // Jestliže i není null, nastav j na i. Jinak (pokud i je null), nastav j na 0.", "Vyšel na konci roku 2007 společně s.NET Frameworkem 3.5 a Visual Studiem 2008. Obsahuje poměrně revoluční změny, které však nevyžadují změnu podkladového IL, takže aplikace v něm psané půjdou spouštět i na počítačích vybavených toliko druhým Frameworkem, ponesou-li si s sebou patřičné knihovny.", "Language Integrated Query, tedy integrovaný dotazovací jazyk přináší nový způsob pro dotazování nad jakýmikoliv daty, usnadňuje jejich tvorbu, třídění a vyhledávání v nich. LINQ to Objects umožňuje dotazování nad normálními objekty (respektive jejich kolekcemi), LINQ to SQL přináší nový způsob pro práci s databázemi a LINQ to XML umožňuje pracovat s XML soubory. Následující příklad ukazuje dotaz LINQ který nám ze zdrojového pole vrátí druhé mocniny všech lichých čísel a výsledky seřadí sestupně. Všimněte si podobnosti se syntaxí SQL. int[] myArray = { 1, 5, 2, 10, 7 }; IEnumerable<int> query = from x in myArray //Požadujeme všechny elementy z pole myArray, // Výsledek : 49, 25, 1", "Pomocí lambda výrazů, jež si berou inspiraci z funkcionálního programování, je možné tvořit anonymní metody, které obsahují jeden výraz nebo několik příkazů a použít je v situaci, kdy je očekávána instance delegáta. Pro potřebu lambda výrazů byl do C# 3.0 uveden nový operátor codice_8. Ten se nazývá „přechází v“. V C# 2.0 bychom vyhledávání prvků v seznamu pomocí anonymní metody napsali například takto: List<int> poleCisel = new List<int> { 1, 2, 3, 4, 5 }; List<int> vysledek = poleCisel.FindAll(delegate(int i) A ta samá funkčnost napsaná pomocí lambda výrazu v C# 3.0: List<int> poleCisel = new List<int> { 1, 2, 3, 4, 5 }; List<int> vysledek = polecisel.FindAll(i => i < 4); Všimněte si, že se neuvádějí typy argumentů (tedy že \"i\" je Integer), ale podobně jako u klíčového slova var je typ argumentu odvozen v době kompilace (tedy ne za běhu, takže je stále dodržena typová bezpečnost) z kontextu. Obecně tedy lambda výraz zapisujeme jako codice_9.", "Zakaznik z = new Zakaznik(); z.Jmeno = \"Petr\"; Můžeme zkráceně zapsat jako: Zakaznik z = new Zakaznik { Jmeno=\"Petr\" }; Zápis inicializace kolekcí pak můžeme také zkrátit z původního MujSeznam seznam = new MujSeznam(); seznam.Add(1); seznam.Add(2); na zkrácené: MujSeznam seznam = new MujSeznam { 1, 2 }; Za předpokladu, že naše třída MujSeznam implementuje rozhraní System.Collections.IEnumerable a má veřejnou metodu Add.", "Pomocí rozšiřujících metod můžeme vyvolat dojem, že třída má metody, které jsou ve skutečnosti zapsány mimo tuto třídu. Rozšiřující metody jsou ve skutečnosti statické metody, které se dají volat jako metody instance. Následující příkaz ukazuje, jak můžeme rozšířit třídu string o novou metodu, kterou deklarujeme v oddělené třídě StringExtensions. Na jakékoliv instanci třídy string poté můžeme volat naši novou metodu. public static class StringExtensions string s = \"foo\"; s.Left(3); // Stejné jako StringExtensions.Left(s, 3);", "Dictionary<string, List<float» x = new Dictionary<string, List<float»(); Můžeme nyní zapsat jako var x = new Dictionary<string, List<float»(); Typ proměnné \"x\" bude určen podle pravé strany výrazu a to již v době překladu. To není jen zkrácení zápisu pro inicializaci proměnných, ale jde o formu zápisu, která se používá při deklaraci proměnných anonymních typů.", "Expression Trees, neboli Výrazové stromy umožňují pracovat s kódem nejen jako se spustitelnými příkazy, ale také jako s daty. Můžeme tedy v aplikaci vytvořit stromovou strukturu reprezentující kód. U té pak můžeme sledovat její veřejné vlastnosti a na základě toho ji analyzovat, zjistit všechny potřebné informace, popřípadě ji optimalizovat. V případě potřeby ji můžeme dále zkompilovat do spustitelné podoby pomocí metody codice_10.", "Anonymní třídy umožňující např. rychlé vytvoření objektů přenášejících informace vyžádané z databáze přes LINQ.", "Tato verze vyšla v dubnu 2010. Nová verze se zaměřuje hlavně na spolupráci s dynamickými aspekty programování a frameworky, jako například DLR a COM. Mezi další novinky patří:", "Verze 5.0 byla uvedena v srpnu 2012 společně s.NET Framework 4.5 a vývojovým prostředím Visual Studio 2012 (případně Mono 3.0. Novinkou v této verzi je podpora asynchronního programování přidáním klíčových slov codice_11 a codice_12. Další novinkou jsou \"Caller Information\" atributy pro jednodušší zjištění informací o volající metodě.", "Také došlo k několika zpětně nekompatibilním změnám (\"breaking changes\"). Poměrně výrazná změna nastává při zachycení iterační proměnné cyklu codice_13 v anonymních metodách. Před verzí C# 5.0 byla iterační proměnná umístěna vně cyklu a byla použita pro všechny iterace. Od verze C# 5.0 je iterační proměnná uvnitř cyklu a je v každé iteraci čerstvou proměnnou. Další změnou je změna pořadí vyhodnocení parametrů metod při použití pojmenovaných parametrů. V předchozí verzi jazyka byly nejprve vyhodnoceny pojmenované parametry a teprve poté ostatní parametry. Od verze C# 5.0 jsou všechny parametry vyhodnocovány zleva doprava v pořadí v jakém jsou uvedeny.", "Následující jednoduchá konzolové aplikace vypíše „Ahoj, světe!“ na standardní výstup. using System; namespace MojeKonzolováAplikace Rozeberme krátce jednotlivé příkazy. Třídy, základní jednotky objektového programování, jsou v C# rozděleny pro lepší orientaci a jednoznačnost názvů do jmenných prostorů. Na počátku zdrojového kódu jmenujeme příkazem codice_14 jmenné prostory, jež budeme používat – nebudeme pak muset rozepisovat jejich název, všechny třídy z nich jsou nám hned přístupny. Na dalším řádku příkazem codice_15 říkáme, že chceme zařadit kód vymezený následujícími složenými závorkami do jmenného prostoru MojeKonzolováAplikace. Hned poté definujeme klíčovým slovem class třídu Hlavní třída, její obsah bude opět vymezen dalšími složenými závorkami. Kód není nutné odsazovat (bílé znaky se ignorují), jen je to praktické. Všimněme si také, že identifikátory mohou obsahovat písmenka s háčky a čárkami – je tomu tak již od prvních verzí jazyka. Překladač hledá při vytváření spustitelného souboru vstupní bod aplikace. Musí se jednat o statickou metodu nevracející žádnou hodnotu nebo typ int (celé číslo), která buď nepřebírá žádné argumenty, nebo pole řetězců (stringů) a která se jmenuje Main. Deklaraci takové metody vidíme na dalším řádku programu. Klíčové slovo static značí statickou metodu, tedy takovou část kódu, kterou je možno volat bez vytvoření instance třídy. Klíčové slovo void značí, že metoda nic nevrací. Argumenty metody se vypisují do obyčejných závorek za její název. Podobně jako při deklarování proměnných se nejdříve uvádí typ proměnné (string[]) a pak její název (args). Pole značíme dvojicí hranatých závorek za názvem typu. Tělo metody tvoří jediný řádek ukončený středníkem. Volá statickou metodu třídy Console (sídlí ve jmenném prostoru System) jménem WriteLine, která za argument pojímá jedinou proměnnou typu string, kterou vypíše uživateli do konzole. Řetězce se ohraničují počítačovými uvozovkami.", "Systém dokumentace kódu je podobný JavaDoc, používanému v jazyce Java. Významným rozdílem je ale to, že je založen na XML. Následující příkaz ukazuje komentář k metodě. public class Foo Jak vidíme, každý řádek komentáře musí začínat řetězcem \"///\". Tyto komentáře často používají nástroje jako IntelliSense integrovaný v Microsoft Visual Studiu, který programátorovi při psaní kódu napovídá.", "Název jazyka C# je odvozen z hudební notace, kde křížek označuje zvýšení noty o půl tónu a v tomto případě by označoval notu cis, tedy C zvýšené o půl tónu. Podobně vznikl název jazyka C++ jako zlepšení jazyka C: „++“ totiž v syntaxi jazyka C znamená zvýšení hodnoty proměnné o 1. Křížek na počítačové klávesnici (#) a křížek v hudební nauce (♯) jsou dva odlišné znaky. Pro zápis názvu jazyka C Sharp se nepoužívá znak hudebního křížku z technických důvodů, protože tento se na standardní klávesnici nevyskytuje, ale pro zjednodušení se používá klasický křížek. Toto je zakotveno ve specifikaci jazyka C#, ECMA-334. Jak jsme již řekli, toto opatření je spíše praktického rázu, takže v případech jako jsou různé marketingové materiály se často používá znak křížku z hudební notace." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky.", "K&R C.", "ANSI C a ISO C.", "C99.", "„Hello, World!“ v C.", "Charakteristika jazyka C.", "Datové typy.", "Řídící příkazy.", "if.", "if – else.", "switch.", "Cyklus for.", "Cyklus while.", "Cyklus do-while.", "Příkazy break a continue.", "Příbuzné jazyky.", "C++.", "Objective-C." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Vývoj jazyka C začal v Bellových laboratořích AT&T mezi léty 1969 a 1973. Ritchie tvrdí, že nejpřínosnější období bylo v roce 1972. Pojmenování „C“ zvolili, protože mnoho vlastností přebírali ze staršího jazyka zvaného „B“, jehož název byl zase odvozen od jazyka BCPL (ale to není jisté, neboť Thompson také vytvořil jazyk Bon na poctu své ženy Bonnie). V roce 1973 se stal jazyk C dostatečně stabilním. Většina zdrojového kódu jádra Unixu, původně napsaného v assembleru PDP-11, byla přepsána do C. Unix tedy patří mezi první operační systémy, které byly napsané v jiném než strojovém jazyce či assembleru. Předchozí byl například systém Multics (napsaný v PL/I) a TRIPOS (napsaný v BCPL).", "V roce 1978, Ritchie a Brian Kernighan vydali první vydání knihy \"The C Programming Language\". Tato kniha, mezi programátory C známá jako „K&R“, sloužila po mnoho let jako neformální specifikace jazyka. Verze C, kterou takto popsali, bývá označována jako „K&R C“. (Druhé vydání knihy popisovalo novější standard ANSI C.) K&R zavedli následující vlastnosti jazyka: K&R C je považován za základní normu, kterou musejí obsahovat všechny překladače jazyka C. Ještě mnoho let po uvedení ANSI C to byl „nejmenší společný jmenovatel“, který využívali programátoři v jazyce C kvůli maximální přenositelnosti, protože zdaleka ne všechny překladače plně podporovaly ANSI C. V několika letech následujících po uvedení K&R C bylo uvedeno a přidáno několik „neoficiálních“ vlastností jazyka, které byly podporovány překladači od AT&T a některých dalších dodavatelů. Změny zahrnují:", "V pozdních sedmdesátých letech začalo C nahrazovat BASIC jako přední programovací jazyk pro mikropočítače. Během osmdesátých let bylo přejato pro použití na platformě IBM PC a jeho popularita se značně zvýšila. Tou dobou Bjarne Stroustrup a další v Bellových laboratořích začali pracovat na rozšiřování C o objektově orientované prvky. Jazyk, který vytvořili, zvaný C++, je dnes nejrozšířenější programovací jazyk pro aplikace na Microsoft Windows; C zůstává stále populárnější ve světě Unixu. V roce 1983 se American National Standards Institute (ANSI) dohodla na sestavení komise X3J11, aby vytvořila standardní specifikaci C. Po dlouhém a pracném procesu byl standard dokončen v roce 1989 a schválen jako ANSI X3.159-1989 „Programming Language C“. Tato verze jazyka je často stále označována jako ANSI C. V roce 1990 byl standard ANSI C (s drobnými změnami) adoptován institucí International Organization for Standardization (ISO) jako „ISO 9899|ISO/IEC 9899:1990“. Jedním z cílů standardizačního procesu ANSI C byl vytvořit nadmnožinu K&R C zahrnující mnoho „neoficiálních vlastností“. Navíc standardizační komise přidala několik vlastností jako funkční prototypy (vypůjčené z C++) a schopnější preprocesor. ANSI C je dnes podporováno téměř všemi rozšířenými překladači. Většina kódu psaného v současné době v C je založena na ANSI C. Jakýkoli program napsaný \"pouze\" ve standardním C je přeložitelný a spustitelný na jakékoli platformě, která odpovídá tomuto standardu. Nicméně mnoho programů se dá přeložit pouze na jedné platformě nebo jedním překladačem, kvůli použití nestandardních knihoven, např. pro grafiku, a také některé překladače v implicitním módu neodpovídají standardu ANSI C.", "Po standardizaci jazyka v roce 1989 se většina vývoje soustředila na jazyk C++. Přesto však na konci 90. let došlo k vydání dokumentu ISO 9899:1999 (obvykle nazývaný C99), který byl následně v březnu 2000 přijat i jako ANSI standard. C99 představil několik nových vlastností, které byly mnohdy v překladačích už implementovány jako rozšíření: Standard C99 je v některých ohledech přísnější než původní standard C89; například je (až na výjimky) zakázáno přistupovat k paměti prostřednictvím ukazatele jiného typu, než pomocí jakého byla zapsána. Toto omezení poskytuje překladači prostor k lepší optimalizaci, ale může způsobit problémy s kompilací starších programů. Žádný kompilátor zatím neobsahuje kompletní implementaci C99, přestože některé jsou poměrně blízko (GCC). Firmy jako Microsoft nebo Borland neprojevily velký zájem o implementaci C99, především kvůli tomu, že většinu nových vlastností poskytuje C++ a to často nekompatibilně s C99 (datový typ complex v C99 versus třída complex v C++).", "Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, World!“ na standardní výstup (většinou obrazovku, ale může to být i do souboru nebo na jiné hardwarové zařízení nebo dokonce i bit bucket, což závisí na nastavení standardního výstupu v době spuštění programu). Jedna z verzí se poprvé objevila v K&R. int main(void)", "", "Programovací jazyk C má tyto datové typy:", "Řídící příkazy určují průběh zpracovávání programu. Jako takové tvoří páteř programů.", "Příkaz if je jedním z příkazů jazyka C pro větvení programu (někdy nazývané také jako \"podmíněné příkazy\"). Jeho činnost je určena výsledkem testu podmínky, která je vyhodnocena jako pravdivá, nebo nepravdivá. Jednoduše řečeno, podmíněné činí rozhodnutí na základě vyhodnocení nějaké podmínky. if (výraz) příklad: /* Když je hodnota proměnné i rovna jedna, provede se vypsání textu. */ if (i==1)", "K příkazu if můžete přidat else. Pokud tak učiníte, tak programu řeknete, co má dělat, i pokud bude podmínka nepravdivá. Konstrukce poté může vypadat takto: if (výraz) else 1. příklad: /* Podle velikosti promenne j se provede prikaz vypisujici informace o jeji hodnote. */ if (j<3) else 2. příklad: /* Program, který ze tří celých čísel vybere největší. */ int nej(int a, int b, int c) int main() Vývojový diagram k příkladu:", "Příkaz switch slouží k výběru jedné z několika větví programu, která se má provést v závislosti na nějaké celočíselné hodnotě. Jeho formát je následující: switch (celočíselný výraz) Podle hodnoty celočíselného výrazu se vybere jedna z větví case. Je-li hodnota výrazu rovna hodnotě1, provedou se příkazy1, je-li rovna hodnotě2, provedou se příkazy2, atd. Příkaz break na konci každé větve není povinný, ale pokud tam není, začne se po skončení větve provádět další větev v pořadí bez ohledu na hodnotu výrazu. Chceme-li tedy pro každou hodnotu provádět jedinou větev, je break nutný na konci každé větve kromě poslední. Větev default (je-li přítomna) se vykoná v případě, že hodnota výrazu není rovna ani jedné z hodnot uvedených za příkazy case. Obvykle se uvádí jako poslední, není to však vyžadováno. Příklad int jazyk; /* V zavislosti na hodnote promenne 'jazyk' se vypise pozdrav v ruznych jazycich. */ switch ( jazyk )", "Příkaz cyklu for je jedním ze tří příkazů cyklu v jazyku C. Umožňuje opakovat jeden, nebo více příkazů. Cyklus for je mnohými programátory v jazyku C považován za jeho nejpružnější příkaz. Cyklus for se používá pro zadaný počet opakování příkazu, nebo bloku příkazu. Jeho obecný formát pro opakování jednoho příkazu vypadá takto: for (inicializace; test podmínky; inkrementace) Příklad: /* Vypis druhych a tretich mocnin cisel 1 az 10 */ int i; /* – cyklus je zahajen s hodnotou i = 1, for ( i=1; i<=10; i++ )", "Cyklus while je cyklus s podmínkou na začátku. Napřed se testuje podmínka, je-li platná, pak se provede tělo cyklu a znovu se testuje podmínka. Není-li platná, program pokračuje za cyklem. Není-li tedy podmínka platná při prvním příchodu na cyklus, neprovede se cyklus ani jednou. Jeho formát vypadá takto: while (test podmínky) Příklad: /* Vypis druhych a tretich mocnin od 1 do 10. */ int i; i = 1; while (i <= 10)", "Cyklus do-while je cyklus s podmínkou na konci. Napřed se provede tělo cyklu, pak se testuje podmínka. Je-li platná, cyklus se provede znovu. Není-li platná, program pokračuje za cyklem. Tento cyklus se tedy provede vždy nejméně jednou. Jeho formát vypadá takto: do while (test podmínky);", "Příkaz break slouží k okamžitému opuštění cyklu, bez ohledu na platnost podmínky. Příkaz continue slouží ke skoku na konec cyklu a znovu testování podmínky (v cyklu for skočí na inkrementaci, pak se znovu testuje podmínka, v cyklech while a do-while skočí na test podmínky). Jejich syntaxe je jednoduchá: break; continue; Příklad: /* Cyklus while(1) by byl normalne nekonecny, ale je ukoncen podminenym provedenim prikazu break. */ int i; i=1; while(1)", "Jazyky C++ a Objective-C vznikly jako odpověď na vlnu popularity objektově orientovaného programování (OOP) v 80. letech 20. století. Obě tato rozšíření jazyka C byla nejprve implementována ve formě preprocesoru, tedy zdrojový kód byl nejprve přeložen do C a poté zkompilován kompilátorem jazyka C. Kromě toho vzniklo velké množství jazyků, které sice s jazykem C nejsou příbuzné, ale které částečně přejaly syntaxi jazyka (Java, C♯, D) nebo dokonce jména některých knihovních funkcí (PHP).", "Jazyk C++ je odvozen z jazyka C, není s ním ale úplně kompatibilní. Rozdíl, který způsobuje nejvíce problémů s kompilací je způsoben tím, že C++ definuje mnohem striktnější pravidla pro přetypování datových typů. Kromě OOP implementuje C++ také generické a procedurální programování.", "Objective-C je odvozen z jazyků C a Smalltalk, přičemž s C je úplně kompatibilní (tedy je možné zkompilovat libovolný zdrojový text s překladačem Objective-C). Syntaxe týkající se preprocesoru, výrazů, deklarací funkcí a volání funkcí je odvozena z C, zatímco objektově orientované programování je odvozeno z jazyka Smalltalk." ] }

{ "title": [ "Název.", "Průběh toku.", "Pramen.", "Propadání.", "Horní tok.", "Střední tok.", "Dolní tok.", "Delta.", "Přítoky.", "Vodní režim.", "Využití.", "Doprava.", "Energetika.", "Ostatní.", "Státy, kterými Dunaj protéká.", "Povodí.", "Politické postavení a územní spory.", "Právní režim." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Název \"Dunaj\" (a příbuzné tvary v jiných jazycích) pochází z latinského jména římského boha Danubia. Toto slovo může být keltského, skytského nebo sarmatského původu. Dunaj byl označován také jako \"Tonach\", později také \"Donaw\". Starým jménem (zejména) dolního Dunaje bylo latinské Hister, Ister, pocházející z řeckého \"Ἴστρος (Ístros)\". Řeckou podobu zmiňuje Hésiodos ve své Theogonii, označuje jím syna Ókeána a Téthydy (Theogonia 339).", "Zdrojnice Dunaje pramení ve Schwarzwaldu na jihozápadě Německa a vzniklý veletok ústí mohutnou deltou do Černého moře. Dunaj protéká geologicky a geomorfologicky velmi pestrým a složitým územím, mezi Českým masivem a Alpami, Karpatskou kotlinou, Valašskou nížinou a několika velkými průlomy.", "Už staří Římané znali řeku, která z velké části tvořila severní hranici jejich impéria, pod latinským názvem \"Danubius\". Podle legendy vyslal římský vojevůdce své vojáky hledat pramen řeky. Ti narazili na úpatí Schwarzwaldu v místech, kde dnes leží město Donaueschingen, na silný minerální pramen, který zde sice do řeky vyvěrá, ale není jejím počátkem. Vojákům se nechtělo prodírat se černými lesy ke skutečnému prameni a označili toto místo za pramen Dunaje. Toto pojetí se vžilo a i dnes nese řeka své jméno až od města Donaueschingen, kde je dokonce zřídlo obezděné jako její symbolický pramen. Ve skutečnosti na území města vzniká Dunaj především soutokem říček Breg a Brigach, v nadmořské výšce 672 m. Delší zdrojnicí je Breg, ale vodnější je Brigach. Pramen Bregu je sice v mapách označen jen jako \"Bregquelle\" („pramen Bregu“), ale informační tabulky v okolí ho nazývají \"Donauquelle\" („pramen Dunaje“), aby zvýšily turistickou přitažlivost místa. Pramen se nachází pouhých 100 m od hlavního evropského rozvodí mezi Dunajem a Rýnem, v nadmořské výšce 1078 m. Je třikrát blíže Severnímu moři a čtyřikrát blíže Středozemnímu moři než Černému moři, do nějž jeho vody odtékají.", "Nedaleko za soutokem Brigachu a Bregu prochází Dunaj jižní částí krasového pohoří Švábská Alba, nazývaného také Švábská Jura. V oblasti mezi obcí Immendingen a městem Fridingen dochází k tzv. propadání Dunaje (\"Donauversinkung\"). Značná část vod Dunaje zde prosakuje do podzemních jeskynních systémů a vyvěrá asi 12 km jižněji u města Aach jako stejnojmenná řeka. Řeka Aach pak ústí do Celerského jezera (Zeller see) na Rýnu. Povodí nejhořejšího Dunaje nad touto oblastí tak vlastně patří současně do úmoří Severního i Černého moře.", "Na horním toku je Dunaj náhorní řekou postupně rostoucí ve veletok. Teče zhruba po hranici mezi hercynikem (Jihozápadoněmecká stupňovina, Český masiv) na severu a alpinikem (Alpenvorland) na jihu. Pravý břeh je nižší a Dunaj z této strany přijímá větší přítoky: Iller, Lech, Isar, Vils a zejména Inn. Díky nim získává Dunaj průtokové charakteristiky (vodní režim) alpských řek, přestože jí sám není. Na území Rakouska se Dunaj zařezává do jižního okraje Českého masivu a protéká malebnými kaňony, z nichž největší je Wachau. Zprava se vlévají Traun, Enže, Ybbs, zleva Aist. Pod Kremží vstupuje Dunaj do Tullnské kotliny, přijímá zleva Kamp a zprava Traisen; Vídeňskou (či Korneuburskou) branou se pak prolamuje do Panonie. Šířka koryta nad Ulmem dosahuje 20 až 100 m a níže roste na 350 m ve Vídni. Rychlost toku se pohybuje od 1 do 2,8 m/s. Místy je koryto obehnáno napřimovacími a protipovodňovými hrázemi.", "Střední tok začíná nad Vídní a končí soutěskou Železná vrata. Řeka zde protéká Panonskou pánví neboli Karpatskou kotlinou. Říční údolí je široké 5 až 20 km a často zaplavované. Koryto je členité, rozvětvené a rychlost toku se pohybuje od 0,3 do 1,1 m/s. Výjimkou jsou místa, kde Dunaj překonává příčná horská pásma a jeho tok se zužuje (až na 150 m, údolí na 0,6 až 1,5 km), prohlubuje (na 15 až 20 m) a zrychluje (na 2,2 až 4,7 m/s). V důsledku regulačních prací bylo hlavní koryto mnohde napřímeno a kolem dunajské nivy s mnoha rameny, meandry a lužními lesy byly postaveny ochranné hráze. Pod Vídní protéká Dunaj Vídeňskou pánví (jižně od Moravského pole), kde je jeho zachovalý přirozený tok chráněn v národním parku Donau-Auen. Ihned poté, co přijme svůj dosud největší levý přítok, Moravu, vstupuje do Devínské brány, jíž překonává jižní okraj Malých Karpat. Zde se rozkládá slovenská metropole Bratislava. Za ní se otevírá Malá uherská nížina (na slovenské straně Podunajská nížina), kde Dunaj tvoří hranici mezi Slovenskem a Maďarskem a rozlévá se do rozsáhlé ploché vnitrozemské delty, tvořené vedle hlavního toku rameny Malý Dunaj na severu a Mošonský Dunaj na jihu. Tyto obtékají velké říční ostrovy Žitný a Szigetköz. Do Mošonského Dunaje se zprava vlévají Litava a Rába. Delta končí v Komárně opětovným sjednocením dunajských ramen, obohacených zleva o přítok Váhu. Po přijetí Hronu a Ipľu (oba zleva) vstupuje Dunaj do další velké soutěsky, na přechodu Maďarského středohoří. Místo je známo jako Dunajské ohbí, neboť Dunaj zde svůj dosud zhruba východní směr ostře mění na směr jižní. Následně protéká Budapeští, vytváří velký ostrov Csepel a pokračuje přímo na jih po západním okraji Velké uherské nížiny, až 20 km širokou nivou s mnoha mrtvými rameny. V tomto úseku nepřijímá žádné významné přítoky (kromě Sió zprava) a vlivem suchého stepního klimatu vodu spíše ztrácí. V Srbsku poblíž Iloku pak opět mění směr na východ a obtéká východním směrem pohoří Fruška Gora. Zde na dně Karpatské kotliny se do něj teprve vlévá několik velkých řek: Dráva (z Chorvatska), Tisa (nejdelší přítok), srbská Morava a přímo v Bělehradě vůbec nejmohutnější dunajský přítok, řeka Sáva. Na středním toku Dunaje se po obou jeho březích nacházejí dlouhé sypané hráze, které byly zbudovány jako obrana před rozsáhlými povodněmi, které v 19. a ještě na počátku 20. století způsobovaly v některých zemích rozsáhlé škody. Na hranici Srbska a Rumunska vede Dunaj největším ze svých průlomových údolí, Železnými vraty. Jeho původně rychlý a peřejnatý tok je zde od 70. let vzedmut a zastaven stejnojmennou přehradou. Hloubka toku v nejužším místě, \"Velké Kazanské soutěsce\", už před regulací přesahovala 50 metrů.", "Po opuštění Železných vrat Dunaj teče jako nížinná řeka Dolnodunajskou rovinou. Zaplavované údolí je široké 7 až 20 km a řeka se v něm rozvětvuje na mnohá ramena a průtoky. Šířka toku místy dosahuje 1 až 2 km, hloubka je průměrně 5 až 7 m a rychlost toku 0,5 až 1 m/s. Na skoro 500 km dlouhé hranici mezi Rumunskem a Bulharskem překlenují Dunaj pouze dva mosty, jiné spojení je možné jen trajektem. Přítoky dolního toku jsou oproti Dunaji řádově menší, přesto nejsou bezvýznamné: zleva Jiu, Olt, Argeș, Siret, Prut, zprava Iskar, Osam, Jantra. Běžně se zde vyskytují limanová ústí. Asi 50 km před černomořským pobřežím Dunaj ještě uhýbá k severu, a u Galați, posledního velkoměsta na toku, se teprve obrací definitivně na východ k moři. Na hranici Rumunska a Ukrajiny, před městem Tulcea, začíná jeho deltové ústí.", "V deltě o rozloze 3500 km2 se Dunaj dělí na tři hlavní ramena: od severu Kilijské (pohraniční a nejmohutnější), Sulinské (nejpřímější) a Svatojiřské. Naprostá většina delty leží v Rumunsku a je přírodní lokalitou světového významu, chráněnou UNESCO. Do Černého moře se Dunaj vlévá jako jeho největší přítok.", "Dunaj přijímá více než 300 přítoků, z nichž na 34 je možná vodní doprava. Nejvýznamnější zachycuje tabulka.", "Řeka má složitý vodní režim, ve kterém jsou výrazné tři fáze. Na jaře je nejvyšší vodní stav, v létě a na podzim dochází k nárazovým povodním a na konci podzimu a v zimě je vodní stav nejnižší. Hladina začíná stoupat v únoru až dubnu a na horním a středním toku se udržuje vysoká do května zatímco na dolním až do června. Celý vzestup hladiny se skládá ze dvou vln. První je způsobena táním sněhu v rovinách a druhá smíšená dešti a táním sněhu na horách. Nerovnoměrnost tání sněhu a srážek v různých částech povodí způsobují prudké kolísání hladiny. Když povodňové vlny z hlavních přítoků (Dráva, Tisa, Sáva) přijdou ve stejný čas, vytvoří se na \"Dunaji\" mohutná vlna, která může způsobit povodně. Ve druhé polovině léta hladina klesá, což je však přerušováno náhlými vzestupy při deštích. V říjnu a v listopadu deště způsobují podzimní povodně. V případě, že je teplá zima, může setrvat vysoký vodní stav a vzestupy hladiny mohou být způsobeny také ledovými zátarasy, což může vést až k vylití řeky z břehů a zatopení pobřežní roviny. Když je zima studená, tak má řeka nejnižší vodní stav. Roční amplituda kolísání úrovně hladiny činí u Reni v deltě 4,5 až 5,5 m a v Budapešti 6 až 8 m. Průměrný roční průtok činí v Řezně 420 m3/s, ve Vídni 1900 m3/s a v ústí 6430 m3/s. Průměrně tak odvede za rok 203 km3 vody. Nejvyšší průtok na dolním toku je 20 000 m3/s a nejmenší 1800 m3/s. Do moře odnáší přibližně 120 Mt nánosů a rozpuštěných minerálních látek za rok. Zamrzá pouze v přiměřeně chladných zimách a to přibližně na 1,5 měsíce.", "", "Dunaj už odedávna hrál důležitou roli v dopravě mezi střední a jihovýchodní Evropou. Je jednou z nejvýznamnější vodních cest na kontinentě, ačkoliv intenzitu jeho využití snižuje relativně nízké soustředění průmyslové výroby na jeho březích (v porovnání se západoevropskými toky). Splavný je od Ulmu, resp. od Řezna pro větší lodě. Od Brăily jej mohou využívat i námořní lodě. V deltě je vodní doprava vedena Sulinským ramenem. Dunajská vodní cesta je prostřednictvím kanálu Rýn-Mohan-Dunaj propojena se zbytkem Německa, západní Evropou a Severním i Středozemním mořem. Dlouhodobě plánované splavné propojení Dunaje přes české území s povodím Odry a Labe, tzv. kanál Dunaj-Odra-Labe, je prozatím stále jen ve stadiu zvažování. V Rumunsku lze zkrátit cestu do Černého moře plavbou průplavem do přístavu Konstanca. V nákladní dopravě převažují rudné i nerudné suroviny a také šrot. Dále to jsou cement, uhlí, ropa a její produkty. V posledních letech stoupá i přeprava kontejnerů. Na řece se nachází více než 100 přístavů. Největší jsou Reni, Izmajil, Budapešť, Linec, Bělehrad. Po březích Dunaje vede známá cyklistická trasa Dunajská cyklostezka, součást Eurovelo 6.", "Největší vodní elektrárna na řece je vybudována v soutěsce Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska. Další velká (Gabčíkovo) vznikla na Slovensku. V Rakousku bylo vybudováno několik vodních elektráren. V současné době není ve stavbě žádné vodní dílo, které by dunajský veletok přehradilo, od některých projektů bylo po roce 1990 upuštěno, například od elektrárny v Nagymarosi v Maďarsku. Z přítoků jsou nejvíce využívány Váh, Dráva, Tisa, Iskar, Argeș, na kterých se nacházejí jak jednotlivé přehrady, tak i složité kaskády.", "Voda z řeky se využívá na zavlažování suchých oblastí zvláště v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a Srbsku. Také se využívá na zásobování měst a průmyslových center vodou. Důležité je taky rekreační využití. Průměrný výlov ryb představuje 550 až 650 tisíc tun, z čehož převážná část připadá na dolní tok. V deltě roste na ploše 3000 km2 skřípinec jezerní, který se využívá na výrobu celulózy.", "\"Dunaj\" protéká nebo zasahuje na území 10 států: Čtyři z nich mají přístup jen k jednomu břehu řeky – jsou to Chorvatsko, Bulharsko, Moldavsko a Ukrajina. Pro pět států (Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Moldavsko) plní Dunaj jistou náhradu za chybějící přístup k moři. 37 % délky toku (1 070,9 km) tvoří zároveň státní hranice Německo/Rakousko, Rakousko/Slovensko, Slovensko/Maďarsko, Chorvatsko/Srbsko, Srbsko/Rumunsko, Rumunsko/Bulharsko, Rumunsko/Moldavsko a Rumunsko/Ukrajina.", "Velikostí povodí přes 800 tisíc km2 je Dunaj v Evropě na druhém místě za Volhou. Jeho povodí zasahuje na území 20 států (včetně Kosova), což je téměř polovina všech států Evropy a nejvíce států na povodí jediné řeky na světě. Kromě zemí, jimiž Dunaj přímo protéká, jsou to ještě Švýcarsko, Česko, Polsko, Itálie, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie, Kosovo a Severní Makedonie, byť v některých případech se jedná o nepatrné zásahy. Kompletně v povodí Dunaje se nachází Maďarsko, z drtivé většiny také Rakousko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Srbsko. Dále většina Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, značná část Bulharska, Moldavska, Kosova a Česka (povodí Moravy a okrajové části Šumavy) a nezanedbatelná část Německa, Ukrajiny a Černé Hory. Pro Itálii, Polsko a Švýcarsko a Albánii jde jen o nepatrnou část území, u Severní Makedonie jde prakticky jen o odchylku státní hranice od přesné rozvodnice.", "Z geopolitického hlediska patří povodí Dunaje k dosti nestabilním oblastem, kde se jen během 20. století několikrát výrazně proměnily státní hranice. Současný rekordní počet států na toku a povodí Dunaje je důsledkem ústupu či rozpadu několika větších státních celků – v 19. století Osmanská říše, 1918 Rakousko-Uhersko, po roce 1990 Jugoslávie, Sovětský svaz a Československo. Komplikovaná etnická skladba dunajského povodí měla a má na tyto procesy významný vliv. Během první světové války i druhé světové války měl Dunaj strategický význam. Státy, které měly na svém území část jeho toku, provozovaly válečná loďstva, prostřednictvím nichž mohly ostřelovat území druhých států. To byl případ i československé lodi Prezident Masaryk. Z Dunaje byl také bombardován Bělehrad na začátku první světové války. Roku 2015 byl na malém sporném území při dunajské říční hranici (mezi Srbskem a Chorvatskem) vyhlášen soukromý ministát Liberland. Část středního toku Dunaje, kudy prochází hranice mezi Chorvatskem a Srbskem, je předmětem pohraničního sporu mezi oběma zeměmi, který trvá od roku 1991. Některé říční ostrovy si nárokuje Chorvatsko a Srbsko, o jiné nemá žádná země zájem vůbec. Do roku 1914 se v soutěsce Železná vrata nacházela exkláva tureckého území, ostrov Ada Kale, který byl později připojen k Rumunsku a později v roce 1970 zcela zaplaven.", "Dunaj je mezinárodní řeka a pravidla jejího používání stanoví mezinárodní dohody. Celkem nastaly tři etapy regulace problémů s používáním řeky. Nejprve to bylo období dvoustranných dohod (1774–1856), poté období mnohostranných dohod s účastí nedunajských vlád (1856–1945) a nakonec demokratický status řeky po druhé světové válce. Důležitý význam měla smlouva z Küçük Kaynarca mezi Ruskem a Tureckem z roku 1774, na základě níž dosáhlo \"Rusko\" práva plavby po dolním toku \"Dunaje\". Na základě dalších dohod z let 1812, 1826 a 1829 získalo \"Rusko\" plnou kontrolu nad všemi třemi základními rameny dunajské delty a nad plavbou po dolním toku řeky. Anglo-rakouská a rusko-rakouská dohoda o Dunaji z let 1838 a 1840 navrhla princip svobodné dopravy po řece. Etapa regulace systémem mnohostranných dohod začala po Krymské válce. Na základě Pařížské smlouvy (1856) byla založena Evropská dunajská komise, která se skládala z Rakouska, Ruska a řady nedunajských zemí (Francie, Velká Británie, Prusko, Sardínie, Turecko). Prakticky se tato dohoda stala prostředkem nadvlády nedunajských zemí nad řekou a existovala do 1. světové války. Komise měla svou vlajku, administrativu, flotilu, policii, soud a mohla zakázat podunajským státům stavbu přístavních a hydrotechnických zařízení. Po skončení 1. světové války byla ujednána v srpnu 1920 dohoda v Paříži za účasti převážně nedunajských zemí. Poté byly 23. července 1921 přijaty konvence a závěrečný protokol o režimu plavby. Pro tok řeky od ústí do Ulmem byla znovu ustanovena Evropská dunajská komise (Francie, Velká Británie, Itálie, Rumunsko). Pro tok mezi Brăilou a Ulmem a síť říčních cest, jež byly stanoveny mezinárodními byla ustavena Mezinárodní dunajská komise s účastí dunajských (Německo, Rakousko, Maďarsko, Československo, Jugoslávie, Rumunsko) i nedunajských (Velká Británie, Itálie, Francie) zemí. Tyto komise měly široké pravomoce, které nebyly vždy v souladu podunajských zemí. Mezinárodní dunajskou komisi opustilo v roce 1936 Německo a po zabrání \"Německem\" také \"Rakousko\" (1938) a \"Československo\" (1938–39). Po druhé světové válce se otázka \"Dunaje\" projednávala na postupimské konferenci, na shromáždění ministrů zahraničních věcí a na Pařížské konferenci v roce 1946. Nový status plavby byl vypracován na Bělehradské konferenci v roce 1948 za účasti podunajských (Sovětský svaz, Rumunsko, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Jugoslávie) i nepodunajských (USA, Velká Británie, Francie) zemí. Rakousko mělo poradní hlas. Nová konvence o plavbě byla podepsána 18. srpna 1948 a vstoupila v platnost 11. května 1949. Nedunajské země ji odmítly podepsat. Byla založena nová Dunajská komise, která se skládala ze zástupců podunajských zemí." ] }

{ "title": [ "Historie extrémního programování.", "Proč extrémní?", "Základní principy extrémního programování.", "Komunikace.", "Jednoduchost.", "Zpětná vazba.", "Odvaha.", "12 základních praktik extrémního programování.", "Business praktiky.", "Plánovací hra.", "Zákazník na pracovišti.", "Vydávání malých verzí.", "Metafora.", "Týmové praktiky.", "Párové programování.", "Společné vlastnictví kódu.", "Standardy kódu.", "Udržitelné tempo.", "Programovací praktiky.", "Průběžná integrace.", "Jednoduchý návrh.", "Refaktorizace kódu.", "Testování.", "Postup vývoje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Extrémní programování bylo vytvořeno Kentem Beckem, počátkem devadesátých let dvacátého století, během jeho práce v Chrysleru na mzdovém systému C3. Základní praktiky extrémního programování jsou však mnohem starší. Kent Beck byl přizván do projektu C3 za účelem optimalizace systému. Využil své práce, kterou vytvořil se svým častým spolupracovníkem Wardem Cunninghamem, a navrhl několik změn v činnostech týmu. Dále do projektu přizval Rona Jeffriese, aby jim pomohl vyvinout a vylepšit tyto nové metody. Informace o principech a činnostech extrémního programování se začaly šířit internetem za pomoci různých wiki stránek. Do vývoje se začali připojovat další lidé a vznikaly i odvozené metodologie. Avšak první oficiální příručkou extrémního programování se stala kniha Kenta Becka, Extreme Programming Explained, vydaná roku 1999. V dnešní době je již extrémní programování obecně známou metodologií, která je používána i v mnoha netradičních oblastech. Její vývoj však stále trvá, a extrémní programování neustále přijímá nové agilní metody zatímco jiné, které se ukázaly býti příliš rigidními, jsou vypouštěny.", "Pokud XP používá pouze osvědčené a známé principy a postupy vývoje software, co tuto metodiku dělá tak extrémní? Základní princip je v dotažení těchto osvědčených činností do extrému. Jak napsal Kent Beck ve své knize Extreme Programming Explained, je to jako, když máte ovládací panel s otočným knoflíkem, od jedné do deseti, pro každou osvědčenou metodu. Extrémní programování nastává, pokud všechny knoflíky otočíte na desítku.", "Extrémní programování uznává základní čtyři hodnoty:", "V rámci projektu je třeba udržovat kvalitní komunikaci mezi všemi zainteresovanými subjekty. Pokud selže komunikace mezi programátorem a zákazníkem, dostaneme software, který zákazníkovi nemusí vyhovovat. Pokud selže komunikace mezi manažerem a programátorem, důležité informace o stavu projektu mohou manažerovi ztížit jeho rozhodování. XP přichází s postupy práce, které komunikaci podporují nebo i vyžadují. Patří mezi ně například párové programování. Stejně tak důležitá je i role kouče, který je v týmu mimo jiné od toho, aby špatně komunikující články a jejich interakci s týmem obnovil.", "V extrémním programování se vždy programuje pouze to, co je třeba ke splnění aktuálních požadavků. Nikdy se nevytváří kód, který se bude „nejspíš“ hodit v budoucnu. XP vychází z předpokladu, že požadavky se mohou zítra změnit, jakákoliv práce navíc by pak byla ztracena, zbytečná. Plýtvání se tedy předchází, kód navíc, \"do zásoby\" nebo \"pro strýčka Příhodu\", se raději ani vůbec nenapíše.", "Zpětná vazba se v projektu projevuje hned na několika místech. V první řadě programátoři neustále tvoří jednotkové testy, takže v krátkých časových intervalech dokáží ověřit, že vše funguje tak jak má a že se nic poslední změnou kódu nerozbilo. Dále je zde například zpětná vazba pro zákazníky, kteří prováděním svých akceptačních testů dokáží zjistit, v jakém stavu se program nachází.", "Odvaha je u programátora potřeba, pokud například narazí na významný problém, jehož oprava nejspíš způsobí kaskádu souvisejících problémů. Pustit se do tak velké změny vyžaduje odvahu. Stejně tak vyžaduje odvahu zahodit kód, na kterém programátor pracoval třeba celý den, ale stále se mu nedaří ho zprovoznit. Zahození celodenní práce vyžaduje odvahu, ale druhý den programátor pravděpodobně dokáže najít optimální řešení mnohem rychleji.", "Praktiky používané v extrémním programování se dají rozdělit do tří základních oblastí. Business praktiky, týmové praktiky a programovací praktiky.", "", "Zákazník a vývojový tým společně určují, jak dosáhnout maximálního ekonomického přínosu softwaru za co nejkratší čas. Celý proces začíná tím, že zákazníci vytvoří seznam funkčních požadavků, které od systému požadují. Každý tento požadavek se rozepíše jako tzv. uživatelský scénář, kde je v jazyku zákazníka funkce popsána. V dalším kole si tyto požadavky projde vývojový tým, a určí, jak rychle a za jakou cenu je schopný jednotlivé funkce vytvořit. Na řadě je opět zákazník a musí se rozhodnout, co je pro něj důležité a co má být implementováno jako první. Jednotlivé požadavky jsou pak seskupeny do jednotlivých iterací podle důležitosti.", "K vytvoření použitelného software je potřeba mít k dispozici skutečného zákazníka, čím není myšleno toho, kdo bude platit, nýbrž toho, kdo bude systém používat. Tato osoba musí mít pravomoc určovat požadavky a stanovovat priority. Umožňuje lepší komunikaci mezi vývojáři a zákazníkem.", "Dle extrémního programování je třeba vydávat nové verze tak často, jak to jen jde. Tak aby se nové, přínosné funkce dostaly k zákazníkovi co nejdříve. Programátoři tak mají také rychlejší zpětnou vazbu.", "V projektovém týmu je důležité, aby všichni dokázali jednoduše o systému komunikovat. Proto je zde metafora, která poskytuje systém jmen a popisů systému. Používané pojmy tak jsou zapamatovatelné, jednoduché k pochopení a především sdílené celým týmem.", "", "Na produkčním kódu vždy pracují společně dva programátoři. Společně pracují nad jedním zdrojovým kódem. Zatímco jeden píše kód (řidič), druhý (navigátor) přemýšlí o souvislostech přidávaného kódu, zda je to optimální řešení a podobně. Oba programátoři spolu neustále komunikují své záměry a postřehy a vzniká tak rychlá zpětná vazba. Programátoři si své role v páru střídají. Stejně tak se během dne obměňují i páry. Pár většinou tvoří dva programátoři s různými znalostmi, které je potřeba skloubit pro vyřešení určitého problému. Pokud se programátor rozhodne zkoumat nějakou experimentální větev programu, pak může pracovat samostatně. Nemůže pouze psát kód určený k integraci do finálního systému.", "Žádný z programátorů nemá výhradní právo na určitou část kódu či softwarový modul. Kdokoliv může měnit kód kdekoliv a kdykoliv. Funkce se přece jenom opírají o testy, takže i když se něco pokazí, hned bude vidět kde. Společné vlastnictví kódu je také základem pro párové programování a refaktorování.", "Pro dobrou spolupráci na společném kódu je třeba vytvořit určité společné standardy. Ať už se jedná o sjednocení odsazování či pojmenovávání, ve výsledku je třeba, aby byl kdokoliv schopný efektivně pracovat s kódem kohokoliv druhého. V ideálním případě by nemělo být poznat, kdo psal kterou část kódu. Dodržování tohoto principu je nutné pro efektivní práci v párech a pro refaktorování.", "Metodika XP zastává názor, že pokud jsou programátoři unavení, pak dělají více chyb a produkují špatný kód. Proto je třeba nastavit takové tempo, které bude udržitelné po dlouhou dobu. Přesná hodnota je individuální na konkrétním pracovníkovi ale obecně se pohybuje okolo 40 hodin týdně. Přesčasy jsou v XP spíše nežádoucím jevem a také znakem možných problémů projektu. Někdy je sice třeba zapracovat déle, ale XP má pro tyto situace jednoduché pravidlo: Nemůžete pracovat přesčas, pokud jste pracovali přesčas minulý týden.", "", "Do produkčního softwaru jsou integrovány nové funkce co možná nejčastěji, minimálně jednou denně. Po přidání každé funkce jsou spuštěny testy a dá se tak okamžitě zjistit pokud něco nefunguje. Reakce na takovouto chybu je tak také mnohem rychlejší.", "XP tvrdí, že je pravděpodobné, že se požadavky na software stejně změní a proto je neefektivní plánovat dopředu funkčnost, které by mohla mít účel v budoucnu. Pravidlo zní, vždy vytvářet ten nejjednodušší program, který splňuje aktuální požadavky.", "Programátoři vylepšují kvalitu kódu tím, že při své práci neustále kontrolují, zda by se nedal kód vylepšit či zjednodušit. Eliminují duplicity a zvyšují čitelnost. Díky společnému vlastnictví kódu může každý programátor bez obav vylepšovat jakýkoliv kód. Díky společným standardům mu nebude dělat potíže vyznat se v cizím kódu a jeho nový kód bude také srozumitelný. Navíc se mohou programátoři pouštět i do složitých a nebezpečných změn, protože jsou jištěni sadou testů.", "Programátoři v XP začínají vždy psaním testů a až následně vlastního funkčního kódu, který naplňuje požadavky dané testy. Dále jsou zde i zákazníci, kteří tvoří akceptační testy. Ty vychází z uživatelských příběhů a kontrolují, zda je v kódu obsažena všechna požadovaná funkčnost. V XP musí zásadně procházet testy na 100%.", "Pravidla, která se v XP dodržují:" ] }

{ "title": [ "Tabulka ASCII kódů.", "Popis speciálních a řídicích znaků.", "Odvozená kódování.", "Escape sekvence." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V první tabulce (kódy 0h až 1Fh) jsou řídicí kódy, speciální netisknutelné znaky, sloužící k řízení datového přenosu, k formátování tisku, případně k jiným účelům (např. escape se používal pro sekvence sloužící ke konfiguraci tiskárny). V druhé, třetí a čtvrté tabulce jsou běžné tisknutelné znaky. Výjimkou je znak mezera na začátku druhé tabulky (decimální kód 32, hexadecimální 20h, zkratka SP) který může být počítán jak k řídicím, tak k tisknutelným znakům a řídicí znak DEL (decimální kód 127, hexadecimální 7Fh) na konci poslední tabulky. Tip: Tyto ASCII kódy se dají napsat v české klávesnici.", "Tyto neviditelné znaky byly určeny pro řízení dálnopisu nebo tiskárny, ale v současnosti se z nich využívá jen poměrně malá část. Nejčastěji používané speciální znaky jsou: Ani pro používání těchto kódů neexistuje všeobecně přijímaný standard. Například unixové operační systémy včetně Linux a Apple Mac OS X používají pro odřádkování kód \"LF\", systémy DOS a Windows používají kombinaci \"CR\"+\"LF\", Apple systémy z období před Mac OS X používají kód \"CR\". (viz Nový řádek) Ostatní speciální znaky se používají například pro definici komunikačních protokolů při komunikaci mezi počítači. Zde je význam speciálních znaků podle původního standardu.", "První verze znakové sady ASCII z roku 1963 se výrazně odlišovala od verze publikované v roce 1967 – neobsahovala malá písmena a některé řídicí znaky měly jiné významy nebo kódy. Znaková sada ASCII z roku 1967 se stala základem většiny kódování znaků (význačnější výjimkou je kódování EBCDIC, které vyvinula firma IBM pro své sálové počítače přibližně ve stejné době, kdy vznikal kód ASCII). Představuje rozumný kompromis mezi minimalistickými sadami obsahujícími pouze písmena základní latinské abecedy, číslice a několik málo interpunkčních symbolů a bohatými znakovými sadami, jejichž příkladem je sada symbolů používaných programovacím jazykem APL. Prvním směrem úprav ASCII bylo vytváření sedmibitových národních sad popsané v normách CCITT V.3 (později CCITT nebo ITU-T T.50), ISO/IEC 646 a ECMA-6. Tyto sady také zaváděly mezinárodní abecedu jako mírně upravenou verzi verzi amerického ASCII kódování (nahrazením znaku dolar znakem měnové jednotky a znaku tilda nadtržítkem). Čeština používá tolik znaků s diakritikou, že pro ni nebylo možné vytvořit sedmibitovou znakovou sadu podle ITU-T T.50 nebo ISO-646. Pro výstup na tiskárny však bylo možné použít jiný postup popsaný v těchto normách – přetisk písmene jiným znakem, který vytváří diakritické znaménko; znak apostrof je použitelný jako čárka, znak nadtržítko (případně vlnovka) lze nouzově použít místo háčku. Okolo roku 1980 se začínají ve větší míře používat a definovat osmibitové znakové sady. Tyto sady mají mnoho výhod, díky kterým se používaly přibližně tři desetiletí – umožňují vytvořit funkční národní prostředí pro jeden nebo několik jazyků, nemají velké nároky na systémové prostředky, identita jeden oktet = jeden znak = jedna tisková pozice zjednodušuje programování. Problémem bylo, že mezinárodní normy pro osmibitové sady vznikly poměrně pozdě, takže mnoho dodavatelů software a hardware vytvořilo svoje vlastní sady, které často dosáhly většího rozšíření než mezinárodní normy. Existence nejméně šesti kódování češtiny vedla k problémům při komunikaci po síti a výměně dat. K dalším nevýhodám patří nemožnost používání jednoho kódování pro texty ve více jazycích a špatná podpora asijských jazyků. Snaha odstranit tyto nevýhody vedla k vytvoření jednotného standardu ISO/IEC 10646 – Unicode. Většina osmibitových kódování používala pro prvních 128 kódů kód ASCII, případně jeho mezinárodní variantu. Rozšíření osmibitových kódování a zahájením práce na univerzální znakové sadě v roce 1991 vedlo k tomu, že do nových verzí mezinárodních standardů byla nakonec převzata sada ASCII bez jakýchkoli změn. Většina kódování vzniklých po roce 1970 tak zahrnuje ASCII kód nebo jeho nějakou modifikaci. Poměrně časté je rozšíření kódování o semigrafické znaky, které se překrývají se znaky řídicími, systém pak může poskytovat dvě metody výpisu na obrazovku; jedna vypisuje semigrafické znaky, druhá interpretuje tytéž znaky jako řídicí. Další kódování z ASCII pouze volně vycházejí – mnoho kódování nedodržuje rozdělení na oblast řídicích a tisknutelných znaků, některá zachovávají pouze kódy písmen a číslic, případně některých speciálních znaků. Příkladem takových kódování je kódování Cork evropských fontů pro sázecí program TeX nebo sedmibitová abeceda pro GSM definovaná v GSM 03.38.", "Znak ESC (escape) se používá např. pro definici tzv. escape sekvencí používaných pro rozšíření ASCII kódu pro různé účely. Jeden nebo několik znaků následujících znak ESC nejsou interpretovány jako ASCII kódy, ale mohou mít speciální význam – například mohou definovat novou pozici kurzoru na obrazovce terminálu nebo mohou definovat velikost fontu používaného tiskárnou, přepnout tiskárnu ze znakového do grafického módu atd. Organizace ANSI definovala sekvence určené pro ovládání znakových terminálů. Tyto sekvence zahrnují např. posun kurzoru na určitý řádek a sloupec obrazovky. Faktickým standardem pro starší jehličkové tiskárny jsou escape sekvence používané firmou Epson." ] }

{ "title": [ "Kódový rozsah.", "Historie.", "Struktura UCS.", "Rozdíly mezi ISO/IEC 10646 a Unicode." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "ISO/IEC 10646 používá 31bitové kódy znaků, od roku 1993 se však předpokládá, že všechny znaky budou spadat do kódového rozsahu UCS, tj. intervalu 0x000000 až 0x10FFFF, který poskytuje prostor pro více než milion znaků. Většina používaných znaků, včetně ostatních kódovacích standardů, je umístěna na prvních 65536 pozicích (0x0000 - 0xFFFF), které se nazývají Basic Multilingual Plane (BMP). Znaky později přidané mimo BMP jsou obvykle pro specifické aplikace, jako např. grafické symboly (včetně smajlíků), historická písma a vědecké symboly. Současná představa je, že se nebudou používat kódy mimo 21 bitový prostor, přesněji mimo interval 0x000000 až 0x10FFFF. který poskytuje kódy pro více než milion možných znaků. Standard ISO/IEC 10646-1 byl poprvé publikován v roce 1993 a definuje architekturu UCS a obsah BMP. Druhá část ISO/IEC 10646-2 byla přidána v roce 2001 a definuje znaky mimo BMP. Nové znaky jsou přidávány průběžně, ale existující znaky nebudou nikdy měněny a jsou stabilní. Standard také definuje základní metody, jak kódovat řetězce znaků jako posloupnosti bytů. Nejpoužívanějším kódováním je UTF-8, dále je definováno UTF-16, UTF-32, UCS-2 a UCS-4.", "Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) začala práci na UCS v roce 1989 a první pracovní verzi dokumentu ISO 10646 publikovala v roce 1990. Jedním z hlavních tvůrců byl Hugh McGregor Ross. Tehdejší verze se od dnešní značně lišila. Definovala kódový rozsah jako Při lineárním vyjádření se jedná o použití 31bitového kódu. Přestože tímto způsobem by bylo možné zakódovat až 2 147 483 648 znaků, původní standard nedovoloval používat byty s hodnotami řídicích kódů 0 až 0x1F a 0x80 až 0x9F šestnáctkově v libovolné z uvedených složek (kromě skutečných řídicích znaků), což snižovalo maximální počet znaků na 679 477 248. Například velké písmeno \"A\" () mělo kód skupina 0x20, rovina 0x20, řádek 0x20, buňka 0x41. Tento původní standard ISO/IEC 10646 umožňoval kódovat znaky z UCS třemi metodami: V roce 1990 existovaly dvě skupiny zabývající se vývojem univerzální znakové sady: Unicode používající 16 bitů pro každý znak (s 65536 možnými znaky) a ISO/IEC 10646. Softwarové firmy odmítly přijmout složitost a velikostní požadavky ISO standardu a byly schopny přesvědčit několik národních organizací z ISO, aby hlasovaly proti ISO/IEC 10646. Tvůrci ISO/IEC 10646 zjistili, že v této situaci nemohou ve vývoji standardu pokračovat, a proto proběhla jednání o sjednocení ISO standardu s Unicode. Z pohledu ISO/IEC 10646 došlo ke dvěma základním změnám: bylo zrušeno omezení zakazující používat hodnoty řídicích znaků v libovolné složce kódu, takže lze používat kódové body jako 0x0000101F; byla dohodnuta synchronizace znakové sady a kódů znaků z Basic Multilingual Plane mezi ISO/IEC 10646 Unicode. Během doby se ukázalo, že jsou nutné i změny ve standardu Unicode: ukázalo se, že 65536 znaků ne zcela postačuje a standard od verze 2.0 podporuje používání až 1 112 064 kódových bodů ze 17 rovin pomocí mechanismu UTF-16 náhradních dvojic (). Z tohoto důvodu byl rozsah kódů ISO/IEC 10646 omezen na znaky, které lze vyjádřit pomocí UTF-16, tj. něco přes milion znaků místo více než 679 milionů. Kódování UCS-4 bylo převzato do standardu Unicode s omezením na rozsah podporovaný UTF-16 a se jménem UTF-32, ačkoli se kromě interních dat programů téměř nepoužívá. Rob Pike a Ken Thompson, tvůrci operačního systému Plan 9 navrhli nové, rychlé a dobře navržené kódování s proměnnou délkou znaku, které bylo nazváno UTF-8, které v současnosti patří k nejpoužívanějším kódováním pro UCS.", "UCS se skládá ze 17 rovin (): UCS každému znaku přiřazuje nejen číselný kód, ale i oficiální jméno. Hexadecimální číslo reprezentující UCS nebo Unicode hodnotu je obvykle uvedeno znaky „U+“, jako např. U+0041 je znak velké latinské písmeno A (). UCS znaky U+0000 až U+007F jsou shodné se znaky ASCII tabulky a znaky U+0000 až U+00FF jsou shodné s kódem ISO 8859-1.", "ISO/IEC 10646 a Unicode mají identickou znakovou sadu a kódy znaků. Unicode vydává nové verze a přidává nové znaky častěji. Rozdíl je mimo jiné v tom, že Unicode zahrnuje pravidla a standardy nad rámec ISO/IEC 10646. ISO/IEC 10646 definuje jednoduché kódování znaků, čímž rozšiřuje předchozí standardy jako ISO/IEC 8859. Unicode navíc stanovuje pravidla pro abecední řazení, normalizační formy a obousměrný algoritmus pro písma psaná zprava doleva jako je arabština a hebrejština. Pro dosažení interoperability mezi platformami nestačí podporovat ISO/IEC 10646, ale je nutné (zvláště při použití psaní oběma směry) implementovat Unicode. Pro podporu těchto pravidel a algoritmů Unicode přidává mnoho vlastností ke každému znaku v sadě, jako například vlastnosti určující implicitní směr psaní znaku a vlastnosti pro určení, jak se znak kombinuje s jinými znaky. Pokud znak reprezentuje numerickou hodnotu jako například arabská číslice „8“ nebo zlomek „1⁄4“, i jeho numerická hodnota je jeho vlastností. Záměrem Unicode je, aby tyto vlastnosti umožňovaly interoperabilní zpracovávání textu používajícího kombinaci několika jazyků. Některé aplikace podporují ISO/IEC 10646, ale neobsahují podporu Unicode. Příkladem takové aplikace je program Xterm, který může správně zobrazovat všechny ISO/IEC 10646 znaky, u kterých existuje jeden znak odpovídá jednomu glyfu a používají jen jeden směr psaní textu. Může zpracovávat také některé z kombinačních znaků pomocí jednoduchého přepsání, ale nemůže zobrazovat hebrejštinu (obousměrné písmo), Dévanágarí (jeden znak má více tvarů-glyfů) nebo arabštinu (obě uvedené vlastnosti). Většina grafických aplikací používá pro výpis textu standardní funkce operačního systému, takže mohou umožňovat základní zpracování takových písem, i když některé detaily, které musí řešit aplikace samotné, dosud správně nefungují. UCS definuje tzv. kombinované znaky. Jsou to symboly které mají význam v kombinaci s jiným znakem a tvoří společně určitý symbol. Příkladem mohou být i česká diakritická znaménka. Část kombinovaných znaků má svůj samostatný kód, který vznikl historicky při kódování národních abeced. Pro účely matematických a dalších symbolů je možné vytvářet další kombinace, přidávat akcenty a diakritiku nad libovolný znak (např. šipku nad matematickou proměnnou). Všechny informační systémy nepotřebují nutně všechny vlastnosti UCS. Jsou proto definovány následující implementační úrovně ():" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Středověk.", "Raný novověk.", "Průmyslový rozvoj.", "Druhá světová válka.", "Poválečná éra.", "Evropské hlavní město kultury 2015.", "Obyvatelstvo.", "Složení obyvatelstva.", "Obecní správa a politika.", "Územní členění.", "Instituce.", "Doprava.", "Společnost.", "Školství.", "Střední školství.", "Kultura.", "Divadla.", "Kina.", "Rozhlas a televize.", "Muzea.", "Galerie.", "Knihovny.", "Sport.", "Pamětihodnosti.", "Osobnosti.", "Ostatní osobnosti Plzně.", "Partnerská města." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "První zmínky o Plzni (dnešním Starém Plzenci) pocházejí z roku 976, kdy u tohoto přemyslovského hradiště kníže Boleslav II. porazil vojsko německého krále Oty II. V podhradí postupně vyrostlo městské sídlo s řadou kostelů a živým obchodním ruchem. Do nynější polohy (v jižním sousedství tehdejší vsi Malice) přenesl město pod názvem \"Nová Plzeň\" král Václav II. roku 1295 jako důležitou obchodní křižovatku západních Čech na cestě z Prahy do Bavorska. Vyřešila se tím dodávka vody, neboť místo leželo na soutoku řek Mže a Radbuzy. Díky své výhodné poloze na křižovatce obchodních cest a hlavně na trase z německých zemí do Prahy se brzy Plzeň stala třetím největším a nejdůležitějším městem po Praze a Kutné Hoře. V této době byly také vystavěny kostel sv. Bartoloměje ve středu náměstí, františkánský klášter na jihovýchodě při hradbách, nedochovaný dominikánský klášter na severozápadě, špitální kostel sv. Maří Magdalény z roku 1320. Na samém počátku husitských válek měli husité díky radikálnímu knězi Václavu Korandovi ve městě velký vliv. Roku 1420 ale musel Koranda s Janem Žižkou odejít do Tábora a Plzeň se stala baštou katolické strany. Třikrát byla neúspěšně obléhána, nejprve Janem Žižkou a poté dvakrát Prokopem Holým, a podílela se na odporu proti Jiřímu z Poděbrad. Od roku 1467 sídlila v Plzni pražská kapitula, která byla v letech 1431–1561 nejvyšším orgánem římsko-katolické církve v Čechách. Administrátor arcibiskupství v té době byl Hilarius Litoměřický, který kromě spisů polemizujících s kališníky sepsal i latinskou \"Historii města Plzně\". Plzeň je také kolébkou českého knihtisku, nejstarším tiskem je zřejmě \"Statuta Arnošta z Pardubic\" z roku 1476, ač dříve za něj byla považována kniha \"Kronika trojánská\" už z roku 1468. Nejstarší tiskárna fungovala na rohu dnešních ulic Smetanova a Bezručova do roku 1533.", "Počátkem 16. století bylo město výrazně poškozeno požáry, zejména roku 1507, kdy shořely dvě třetiny města. Loupeživý rytíř Bavůrek ze Švamberka byl popraven na plzeňském náměstí, což vzbudilo řadu protestů. Na devět měsíců na přelomu let 1599 a 1600 (od září až do června) se stala Plzeň hlavním městem Svaté říše římské, když sem císař Rudolf II. uprchl před morovou epidemií. Sídlil v tzv. Císařském domě vedle dnešní budovy plzeňské radnice. Roku 1618 byla Plzeň poprvé dobyta, a to vojskem českých stavů pod velením Petra Arnošta II. Mansfelda. Během třicetileté války hospodářství i kultura upadaly. Švédská obléhání v letech 1637 i 1648 byla neúspěšná. Dne 8. ledna 1683 byl v Plzni dekretem Leopolda I. založen 35. pěší pluk. V roce 1695 byl v Plzni popraven Jan Sladký Kozina, vůdce chodského povstání proti vrchnosti. Roku 1799, v dobách napoleonských válek, prošla městem ruská vojska. Ve dnech 16.–18. prosince zde pobýval maršál Alexandr Vasiljevič Suvorov.", "V 19. století nechal purkmistr Martin Kopecký (1828–1850) zbourat hradby a na jejich místě vybudovat kolem starého města sady, dnes známé jako Sady Pětatřicátníků, Smetanovy, Kopeckého, Šafaříkovy, Křižíkovy a 5. května. V roce 1832 pak vzniklo první kamenné divadlo. Roku 1839 bylo rozhodnuto o založení Měšťanského pivovaru (\"Bürgerliches Brauhaus\", později \"Prazdroj\") a 5. října 1842 v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil první várku piva. V roce 1859 založil v Plzni hrabě Valdštejn pobočku svých sléváren a strojíren. Továrna, kterou v roce 1869 odkoupil její vrchní inženýr Emil Škoda, se stala základem budoucích Škodových závodů. V roce 1869 byl založen První plzeňský akciový pivovar v Plzni (později \"Gambrinus\"). V roce 1882 zde získal František Křižík patent na svůj vynález obloukové lampy a v dalších letech v Plzni realizoval zakázky na modernizaci veřejného osvětlení a na vybudování pouliční elektrické dráhy (zprovozněna 1899). Na konci 19. století se Plzeň stala kolébkou české secese. Už od poloviny 19. století byla Plzeň druhým největším městem v Čechách a třetím v rámci všech českých zemí, ke konci 20. století už ale byla čtvrtým v Česku, když byla předstižena Ostravou. Jako západočeská metropole nicméně prosperovala díky rozvoji strojírenských a dalších průmyslových závodů. Během meziválečného období došlo k rozšiřování města, roku 1924 byly připojeny obce Doubravka, Doudlevce, Lobzy a Skvrňany a vznikla tak „Velká Plzeň“, jejíž počet obyvatel překročil stotisícovou hranici (do té doby se vlastní Plzeň členila na Vnitřní Město, východní Pražské Předměstí, jižní Říšské Předměstí a severní Saské Předměstí). Starostou města byl v letech 1919–1938 Luděk Pik. Na náměstí T. G. Masaryka byl vybudován památník Národního osvobození s dominující bronzovou sochou T. G. Masaryka, který byl slavnostně odhalen 28. října 1928, jako dík prezidentovi za založení a desetileté fungování republiky.", "V roce 1938 Československá republika odstoupila svá pohraniční území Německu. Většinově česká Plzeň sice zůstala na území republiky, stala se však městem na samotné hranici a byla ze tří stran obklopena Německem. Obce severozápadním a jihozápadním směrem již patřily k Říši, stejně jako dnešní městské části Plzeň-Litice a Plzeň-Lhota. Vládním nařízením byla Plzeň k 1. květnu 1942 rozšířena o obce Bolevec, Božkov, Bukovec, Černice, Hradiště, Koterov, Radobyčice, Újezd a o územní zbytky obce Litic (obec začleněna do Říše) a stala se statutárním městem se 130 tisíci obyvateli. Škodovy závody byly v této době významnou zbrojovkou zásobující německou armádu. I přesto Plzeň delší dobu unikala bombardování, k prvnímu velkému náletu došlo až 20. prosince 1944, při něm byl ovšem nejvíce zdemolován pivovarský komplex, zejména Prazdroj (18 mrtvých). Škodovy závody byly bombardováním významně poškozeny teprve na samém sklonku války, náletem 25. dubna 1945, kdy Spojenci před náletem varovali prostřednictvím stanice BBC, aby minimalizovali civilní oběti. Celkem bylo za celou dobu války náletů jedenáct, vyžádaly si 926 obětí. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy – té nacistické, i pozdější komunistické.", "Plzeň byla osvobozena americkými jednotkami vedenými generálem Pattonem 6. května 1945. Podle americko-sovětské dohody Patton už nesměl pokračovat dále. Dnes na osvobození Plzně upomíná Patton Memorial Pilsen – \"Památník americké armády 1945\" provedený jako stálé muzeum. Po únoru 1948 při oslavách výročí konce války nepadalo o Američanech v Plzni ani slovo. Dne 1. června 1953 došlo v Plzni k prvním protikomunistickým masovým nepokojům v souvislosti s tehdy probíhající měnovou reformou se střelbou do demonstrujících. Odvetou komunistického režimu bylo kromě represí proti demonstrantům, převážně dělníkům Škodovky, také zbourání Masarykova pomníku, symbolu nežádoucí demokracie. Jednalo se o první lidový protest v celém sovětském bloku. Na konci 50. let se začalo s masivním rozvojem bytové výstavby v podobě budování sídlišť. První rozsáhlý areál vznikl na Slovanech, následovala v roce 1961 Doubravka a roku 1968 pak Bory. Dne 20. ledna 1969 se na náměstí T. G. Masaryka upálil na protest proti sovětské okupaci mladý pivovarský dělník Josef Hlavatý. Výstavba se v 70. a 80. letech přesunula na sever, budovala se rozsáhlá sídliště v oblasti Bolevce a Lochotína, těsně před sametovou revolucí se výstavba přesouvala postupně směrem na západ k oblasti Vinice. Díky tomuto rychlému rozvoji překročilo město roku 1972 hranici 150 tisíc obyvatel. O čtyři roky později pak byly připojeny i obce Černice, Radobyčice, Koterov, Červený Hrádek, Křimice a Radčice a Plzeň získala hranice, jaké měla do roku 2002. V 90. letech byla k Plzni postavena i dálnice D5, která spojila Prahu s bývalým Západním Německem. Dokončení této důležité dopravní tepny, která částečně vyřešila tehdy katastrofální dopravní situaci v Plzni, se však kvůli komplikacím protáhlo až do prvního desetiletí 21. století.", "V září 2010 vyhlásili zástupci mezinárodní poroty v Praze město Plzeň za vítěze soutěže o titul Evropské hlavní město kultury roku 2015. Ve finále dostala Plzeň přednost před Ostravou. V rámci projektu bylo vybudováno Nové divadlo a ve Štruncových sadech v okolí fotbalového stadiónu vzniklo sportovně-relaxační centrum. Na Světovaru měl v areálu bývalého pivovaru vzniknout komplex budov s ateliéry a byty pro umělce, tento projekt byl ale koncem roku 2014 zrušen. Jeho místo zaujalo bývalé depo dopravních podniků, nově DEPO2015. Z něj vznikla tzv. kreativní zóna. V DEPO2015 se pořádají koncerty, výstavy, přednášky, konference. Jeho součástí je otevřená díla Makerspace DEPO2015, otevřená kancelář Coworking, vzdělávací program pro kreativní průmysly, program umělců na rezidenci Open A.i.R. či komunitní zahrada. V roce 2015 se zde uskutečnil také festival Rock for People Europe, o dva měsíce později tu končilo divadelní představení Obří loutky v Plzni, které podle organizátorů vidělo 100 tisíc lidí. Koncem dubna 2014 získal projekt Cenu Meliny Mercouri, kterou doporučuje monitorovací a poradní výbor pro Evropská hlavní města kultury. Podmínkou bylo naplnění předem daných kritérií připravenosti. Plzeň 2015 tak pro svůj projekt získala dotaci 1,5 milionu eur. Podle organizace Plzeň–Turismus navštívilo město za „kulturní“ rok 2015 necelých 3,4 milionu návštěvníků. Z toho více než 2,8 milionu bylo jednodenních. Přibližně 540 tisíc turistů zde strávilo minimálně jednu noc. Čtvrtinu jednodenních návštěvníků tvořili hosté ze zahraničí, z nichž celá polovina přijela z Německa. Čísla ukázala analýza signálních dat mobilních operátorů.", "Vývoj počtu obyvatel Plzně byl díky rostoucímu průmyslu od poloviny 19. století poměrně výrazný. Největšího počtu, 175 229 obyvatel, dosáhla v roce 1986. Od té doby ale vlivem suburbanizace jejich počet stále pomalu klesal, až po roce 2005 došlo k obratu a např. k roku 2016 měla Plzeň 169 858 obyvatel. Do města také dojíždí necelých 40 tisíc lidí za prací i za studiem, přičemž v jeho vlastní metropolitní oblasti žije přes 300 000 obyvatel.", "Podle sčítání 1921 zde žilo v 3 284 domech 88 416 obyvatel, z nichž bylo 43 057 žen. 79 166 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 757 k německé a 701 k židovské. Žilo zde 52 514 římských katolíků, 5 763 evangelíků, 4 427 příslušníků Církve československé husitské a 3 094 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 6 451 domech 114 704 obyvatel. 105 731 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 782 k německé. Žilo zde 61 344 římských katolíků, 10 891 evangelíků, 6 803 příslušníků Církve československé husitské a 2 773 židů. V současné době (rok 2017) se většina obyvatel, a to přesně 119 tisíc obyvatel, hlásí k české národnosti. Nejpočetnějšími menšinami jsou slovenská (3 086), ukrajinská (2 080) a vietnamská (965).", "", "Současnou rozlohu má Plzeň od 1. ledna 2003, kdy se k ní připojily do té doby samostatné obce Lhota a Malesice, které se zároveň staly novými městskými obvody. Od té doby město Plzeň sestává z deseti městských obvodů, největší z nich jsou obvody 1 až 4, které se skládají z několika původních městských čtvrtí. Devět městských obvodů při volbách do Senátu tvoří volební obvod č. 9, jen obvod Plzeň 2-Slovany spolu s dalšími obcemi spadá do volebního obvodu č. 7. Soudní obvod Okresního soudu Plzeň-město zahrnuje pouze Plzeň, ačkoli okres Plzeň-město zahrnuje i další obce.", "Plzeň je centrem Plzeňského kraje, proto zde kromě různých krajských institucí sídlí především hejtman s krajskou radou, zastupitelstvo kraje i krajský úřad. Samotné statutární město je řízeno magistrátem, občané města každé čtyři roky volí 47členné zastupitelstvo města, z něhož poté vychází rada města a primátor. Také každý z deseti městských obvodů má vlastní zastupitelstvo, radu a místního starostu. Současným primátorem je Martin Baxa a radniční koalici tvoří ODS, ANO, TOP 09 a ČSSD. Soudnictví zde zastupují hned tři okresní soudy, Plzeň-město, Plzeň-jih a Plzeň-sever, jejichž odvolacím soudem je Krajský soud v Plzni, všechny s příslušnými státními zastupitelstvími. Pro celý obvod krajského soudu, který stále ještě zahrnuje celý původní Západočeský kraj, je zde zřízena notářská komora. Působí zde dále krajské a městské ředitelství Policie České republiky i vlastní městská policie. Plzeň se také proslavila věznicí označovanou jako věznice Bory. Ve městě sídlí biskup římskokatolické diecéze, Plzeň je též sídlem biskupa diecéze Církve československé husitské a západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické. Lékařskou péči o obyvatele nejen Plzně, ale i jejího širokého okolí zajišťuje především Fakultní nemocnice Plzeň, která má pracoviště na Borech a v Lochotíně. V Plzni se dále např. nachází Zoologická a botanická zahrada města Plzně nebo Arboretum Sofronka.", "Plzeň je důležitou dopravní křižovatkou. Hlavní význam má dnes dálnice D5 mezi Prahou a Norimberkem s dálničním obchvatem Plzně, další důležité silnice vedou do Strakonic, do Karlových Varů a Stříbra. Z hlavního nádraží vedou železniční tratě na Rokycany – Prahu, Mladotice – Žatec, Mariánské Lázně – Cheb – Schirnding a Nürnberg, Nýřany – Domažlice – Cham a Regensburg, na Klatovy a na Nepomuk – Strakonice – České Budějovice. Samozřejmostí je i hustá síť městské hromadné dopravy s tramvajemi, trolejbusy a autobusy. Tramvajovou dopravu zajišťují tři linky. Linka č. 1 spojuje Bolevec a Slovany, linka č. 2 Světovar a Skvrňany a nejvytíženější linka č. 4 Košutku a Bory. Trolejbusová doprava v Plzni doplňuje síť tramvají. V provozu je celkem 9 trolejbusových linek. Městské autobusy zajišťují hlavně spojení velmi vzdálených částí města a jako příměstské spoje zajíždí i do některých obcí za městem. Veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní letiště se nachází 11 km jihozápadně od Plzně, v nedaleké obci Líně.", "", "Plzeň je krajské město se 170 tisíci obyvateli, čemuž odpovídá i množství středních škol, vyšších a vysokých škol, za nimiž se sem sjíždějí studenti z celého kraje i dalších míst Česka.", "V Plzni se nachází řada středních odborných škol a učilišť, jakož i 6 gymnázií:", "", "Zprávy o prvních divadelních představeních v Plzni, v němčině, pocházejí z přelomu 18. a 19. století. První představení v češtině je doloženo roku 1818. První divadlo zahájilo provoz roku 1832. Největším a nejvýznamnějším divadlem v Plzni je městské Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Divadlo je tvořeno pěti uměleckými soubory – opera, činohra, muzikál, balet a orchestr. Má dvě stálé scény: Velké divadlo v reprezentativní novorenesanční budově z let 1897–1902 a Nové divadlo v moderní budově dostavěné roku 2014. V Plzni má velkou tradici loutkové divadlo, působili zde známí loutkáři Gustav Nosek, Josef Skupa a Jiří Trnka. Právě zde vznikly loutky Spejbla a Hurvínka. Na tuto tradici dnes v Plzni navazuje Divadlo Alfa. K menším divadlům a alternativě plzeňské divadelní kultury patří Divadlo Dialog s dvanácti soubory. Komorní scénou je Divadélko JoNáš v Měšťanské besedě. Jedním z nejstarších souborů je amatérský Divadelní spolek Jezírko.", "V dobách komunismu měla téměř každá plzeňská část svoje kino, další kina pak působila v centru – například kino Hvězda v Pražské ulici, kino Moskva (později Elektra) na Americké třídě, kino Eden v Rejskově ulici za hlavním vlakovým nádražím, kino Mír na Lochotíně či kino Leningrad v Doubravce. Všechna tato kina ale po sametové revoluci roku 1989 dříve či později zanikla. V současnosti mají filmoví diváci v Plzni k dispozici dvě multikina, Cinema City v obchodním centru Plaza v prostorách bývalého výstaviště a Cinestar v obchodním centru Olympia u výpadovky na Nepomuk. Pravidelná představení se také konají v Kině Beseda působícím v historické budově Měšťanské besedy. V letních měsících jsou pořádána představení v lochotínském amfiteátru.", "Ve městě sídlí Český rozhlas Plzeň, regionální studio Českého rozhlasu, a to v památkové chráněné budově na náměstí Míru, která byla speciálně pro potřeby rozhlasového vysílání postavena v 50. letech 20. století. V září 2019 ve městě zřídila své regionální studio Česká televize.", "V Kopeckého sadech sídlí Západočeské muzeum v Plzni. V hlavní budově v novorenesančním stylu z let 1896–1899 lze navštívit zejména expozici městské zbrojnice, míšeňského porcelánu a výstavy přibližující historii regionu. Pobočkami jsou Národopisné muzeum Plzeňska, Muzeum církevního umění plzeňské diecéze ve františkánském klášteře a Muzeum loutek. Plzeňský Prazdroj provozuje vlastní Pivovarské muzeum, ze kterého je možné vstoupit i do prohlídkového okruhu plzeňského historického podzemí. Osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945 je věnováno muzeum Patton Memorial Pilsen. Tematické expozice věnované vědě a technice nabízí Techmania Science Center v zrekonstruovaných historických budovách v areálu Škody. V nově opravené Staré synagoze je stálá expozice „Židovské tradice a zvyky“.", "Ve městě sídlí Západočeská galerie v Plzni, Galerie města Plzně a univerzitní Galerie Ladislava Sutnara.", "V roce 1876 byla založena Knihovna města Plzně, která má dnes kromě ústřední budovy 9 knihoven s celotýdenním provozem a 12 malých poboček. V Plzni sídlí Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Mezi další knihovny patří Univerzitní knihovna Západočeské univerzity a knihovna Západočeského muzea v Plzni.", "V Plzni působí fotbalový klub FC Viktoria Plzeň, který hraje v nejvyšší fotbalové soutěži. Hokejový klub HC Škoda Plzeň, který hraje nejvyšší hokejovou soutěž. Nejvyšší soutěže v házené se účastní házenkářský klub Talent Plzeň. V druhé nejvyšší ženské florbalové lize působí tým FBŠ SLAVIA Plzeň. Roku 1959 byl uveden do provozu cyklistický klopený ovál na Slovanech.", "Historické jádro města a okolní ulice jsou dnes chráněny jako městská památková rezervace. Na území města je ještě několik vesnických památkových rezervací a také městských a vesnických památkových zón. Dominantou města je gotická katedrála svatého Bartoloměje, budovaná od 14. století. Její 102 metrů vysoká věž je nejvyšší kostelní věží v Česku a na její vyhlídku ve výšce 62 metrů vede 301 schodů. Původně farní kostel je katedrálou od roku 1993, kdy bylo v Plzni zřízeno biskupství. Další významné církevní památky jsou bývalý františkánský klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie a barokní budova kláštera dominikánek s kostelem sv. Anny z let 1711–1714, přestavěná 1805–1807 na školu, kde je dnes umístěna Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje. Nad městskou zástavbou také ční věže kostela svatého Jana Nepomuckého na Jižním Předměstí, k nejstarším kostelům v Čechách pak patří kostel sv. Jiří na soutoku Úslavy a Berounky v Plzni-Doubravce. Před druhou světovou válkou v Plzni žila početná židovská komunita. Nepřehlédnutelná je Velká synagoga, která je druhou největší synagogou v Evropě. Mezi další památky židovské kultury patří Stará synagoga s pozůstatky pomocné synagogy nebo Nový židovský hřbitov s památníkem obětem holocaustu. V Plzni se dochoval cenný soubor měšťanských domů. Ozdobou centrálního náměstí Republiky je renesanční plzeňská radnice ze 16. století, na náměstí se kromě katedrály nachází také třeba biskupská rezidence nebo mariánský sloup a tři novodobé kašny. Mezi významné památky dále patří Měšťanská beseda, budova Velkého divadla, masné krámy, v nichž sídlí Západočeská galerie, nebo plzeňské historické podzemí. Nachází se zde také řada domů zdobených freskami a sgrafity malíře Mikoláše Alše, např. U Bílého jednorožce nebo U Červeného srdce. Známé jsou též bytové interiéry od architekta Adolfa Loose, zajímavým dokladem moderního rozvoje města je i tzv. Mrakodrap. Hodnotná vesnická architektura se dochovala např. v Božkově, Koterově, Černicích nebo Radobyčicích. Mezi významné technické památky na území Plzně patří například Tyršův most – první zcela svařovaný obloukový most v Česku, vodárenská věž v Pražské ulici se zbytky původního zařízení nebo zbytky opevnění po obvodu historického jádra. Unikátní technickou památkou je též Kolomazná pec v lese v katastrálním území Bolevec. Jedná se o jednu z nejzachovalejších pecí tohoto druhu ve střední Evropě. V Plzni se nachází několik památných stromů a menších chráněných území: duby u Velkého rybníka, Koterovská lípa, Körnerův dub, lípy u Mže, smrk – Troják v Lánech a alej Kilometrovka. Významnou památkou je pozdně středověká bolevecká rybniční soustava na severním okraji města. Známý je též Památník obětem zla, resp. meditační zahrada v Plzni-Doudlevcích.", "", "Na plzeňském Ústředním hřbitově jsou pochováni například Jiří Trnka, Josef Skupa, Karel Klostermann či Augustin Němejc. V dřívějších dobách se však plzeňská elita nechávala pohřbívat také na Mikulášském hřbitově, kam byli pohřbeni Emil Škoda, Josef Kajetán Tyl nebo purkmistr Martin Kopecký.", "Plzeň má následující partnerská města:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Databázové modely.", "Databázové objekty.", "Databázová integrita." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Předchůdcem databází byly papírové kartotéky. Umožňovaly uspořádávání dat podle různých kritérií a zatřiďování nových položek. Veškeré operace s nimi prováděl přímo člověk. Správa takových kartoték byla v mnohém podobná správě dnešních databází. Dalším krokem bylo převedení zpracování dat na stroje. Za první velké strojové zpracování dat lze asi považovat sčítání lidu ve Spojených státech v roce 1890. Paměťovým médiem byl děrný štítek a zpracování sebraných informací probíhalo na elektromechanických strojích. Elektromechanické stroje se využívaly pro účely zpracování dat další půlstoletí. Velkým impulsem pro další rozvoj databází byl překotný vývoj počítačů v padesátých letech 20. století. Ukázalo se, že původně univerzální používání strojového kódu procesorů je (nejen) pro databázové úlohy neefektivní, a proto se objevil požadavek na vyšší jazyk pro zpracování dat. V roce 1959 se konala konference zástupců firem, uživatelů a amerického ministerstva obrany, jejímž závěrem byl požadavek na univerzální databázový jazyk. Výsledkem byla o rok později na konferenci CODASYL publikovaná první verze jazyka COBOL, který byl po mnoho dalších let nejrozšířenějším jazykem pro hromadné zpracování dat. V roce 1965 na konferenci CODASYL byl vytvořen výbor \"Database Task Group (DBTG)\", který měl za úkol vytvořit koncepci databázových systémů. Začaly vznikat první síťové SŘBD na sálových počítačích. Jedním z prvních průkopníků databází byl Charles Bachman. V roce 1971 vydal výbor zprávu \"The DBTG April 1971 Report\", kde se objevily pojmy jako schéma databáze, jazyk pro definici schématu, subschéma a podobně. Byla zde popsána celá architektura síťového databázového systému. Ve stejné době byly vyvíjeny i hierarchické databáze. Jedním z prvních SŘBD byl IMS, který byl vyvinut firmou IBM pro program letu na Měsíc Program Apollo. Systém IMS patří stále k nejrozšířenějším na sálových počítačích. V roce 1970 začínají zveřejněním článku E. F. Codda první relační databáze, které pohlížejí na data jako na tabulky. Kolem roku 1974 se vyvíjí první verze dotazovacího jazyka SQL. Vývoj této technologie po 10 letech přinesl výkonově použitelné systémy, srovnatelné se síťovými a hierarchickými databázemi. V 90. letech 20. století se začínaly objevovat první objektově orientované databáze, jejichž filozofie byla přebírána z objektově orientovaných jazyků. Tyto databáze měly podle předpokladů vytlačit relační systémy. Původní předpoklady se však nenaplnily a vznikla kompromisní objektově-relační technologie.", "Z hlediska způsobu ukládání dat a vazeb mezi nimi můžeme rozdělit databáze do základních typů:", "Pojem „databáze“ je často zjednodušován na to, co je ve skutečnosti databázový systém (databázový stroj) nebo též systém řízení báze dat. Ten neobsahuje pouze tabulky – ty jsou jedny z mnoha tzv. databázových objektů (někdy též databázových entit). Pokročilejší databázové systémy dále obsahují:", "Databázová integrita je takový stav, při němž záznamy v celé databázi vyhovují soustavě určitých definovaných pravidel. Tato pravidla obvykle odpovídají vybraným pravidlům z té části světa, pro kterou databáze slouží. Může se jednat například o pravidla stanovující rozsah uložených hodnot, jejich typ nebo vazby mezi nimi." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Kariéra.", "Ocenění.", "Národní strojírenská akademie.", "Turingova Cena.", "IEEE Richarda W. Hammingova medaile.", "Státní vyznamenání za technologii.", "Cena Tsutomu Kanai." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Ken Thompson se narodil v New Orleansu v Louisianě, USA. V roce 1965 se stal bakalářem přírodních věd a v roce 1966 získal magisterský diplom, obojí v oboru elektroinženýrství a počítačová věda na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Vedoucím jeho diplomové práce byl Elwyn Berlekamp.", "V 60. letech 20. století pracoval Ken Thompson společně s Dennisem Ritchiem na operačním systému Multics. Thompson v té době vytvořil programovací jazyk Bon. Když Bellovy laboratoře ukončily práci na vývoje Multicsu, oba projekt opustili, a své zkušenosti využili po roce 1969 při vývoji operačního systému Unix. Thompson dospěl k názoru, že Unix potřebuje systémový programovací jazyk, a vytvořil jazyk B, což byl předchůdce Ritchieho jazyka C. Thompson vyvinul verzi CTTS editoru QED s podporou regulárních výrazů pro hledání v textu. QED a jeho následník ed (standardní editor Unixu) významně přispěly k popularitě regulárních výrazů, jenž byly považovány hlavně za nástroj (nebo hračku) logiků. Regulární výrazy pronikly do programů pro zpracování textových souborů v Unixu (např. grep) a také do moderních programovacích jazyků jako je Perl. Vytvořil také hlavní koncept v programu na úpravu textu, který vytvořil Rob Pike. Téměř všechny programy, které v dnešní době pracují s regulárními výrazy, používají některou z variant jeho zápisu. V roce 1992 pak společně s Robem Pikem vyvinul UTF-8 (široce využívaný univerzální způsob kódování znaků do sekvencí bajtů). Spolu s Josephem Condonem vytvořili hardware a software pro šachový stroj Belle. Dále napsal programy ke generování výpočtů šachových zakončení se 4, 5 a 6 figurkami. Za jejich pomoci může šachový program úspěšně hrát, jakmile se dostane do už uložené pozice. Později, za pomoci znalce šachových koncovek Johna Roycrofta, Thompson vydal své první výsledky na CD-ROM. Jeho styl programování ovlivnil ostatní, zejména co se týče slohové střízlivosti ve vyjadřování a preferování jasných tvrzení. V roce 2000 odešel z Bellových laboratoří. Poté pracoval ve společnosti Entrishere až do roku 2006 a v současnosti pracuje pro Google. Jeho nedávná práce zahrnuje podílení se na návrhu programovacího jazyka Go. Podle rozhovoru z roku 2009 používá Thompson operační systém založený na Linuxu.", "", "V roce 1980 byl Thompson zvolen do Národní strojírenské akademie za navrhování operačního systému UNIX. Národní strojírenské akademie (National Academy of Engineering) je soukromá nezisková organizace ve Spojených státech.", "V roce 1983 obdrželi Thompson a Ritchie Turingovu cenu za rozvoj teorie generických operačních systému a zejména za implementaci operačního systému Unix.", "V roce 1990, Ken Thompson a Dennis Ritchie získali IEEE Richardovu W. Hammingovu medaili z institutu pro elektrotechnické a elektronické inženýrství (IEEE - Institute of Electrical and Electronics Engineers) za vznik operačního systému UNIX a programovacího jazyk C.", "Dne 27. dubna 1999 obdržel společně s Ritchiem Státní vyznamenání za technologii od prezidenta Billa Clintona za vynalezení operačního systému Unix a programovacího jazyka C, jenž oba vedli k nesmírnému pokroku v oblasti software, hardware, počítačových sítí a podnítili růst celého průmyslu, čímž povznesli vedoucí pozici USA v informatice.", "Roku 1999 byl oceněn první cenou Tsutomu Kanai, za své postavení při tvorbě operačního systému Unix, jenž je po desetiletí klíčovým prvkem." ] }

{ "title": [ "Zásady.", "Implementace.", "Automatická správa paměti.", "Syntaxe.", "Ukázka kódu.", "Použití jinými společnostmi.", "Google.", "Vývojová prostředí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Při vývoji jazyku Java se vývojáři drželi pěti hlavních principů:", "Společnost Oracle je současným vlastníkem oficiální implementace Java SE platformy, po její akvizici firmy Sun Microsystems 27. ledna 2010. Tato implementace je založena na původní od Sunu. Je dostupná pro macOS, Windows a Solaris. Vzhledem k tomu, že Java postrádá jakékoliv formální standardizace uznané Ecma International, ISO/IEC, ANSI, nebo jinými standardizačními organizacemi třetích stran, implementace Oraclu je \"de facto\" standard. Implementace Oraclu je rozdělena do dvou různých distribucí: Java Runtime Environment (JRE), která obsahuje části Java SE platformy potřebné pro běh programů v jazyce Java a je určena pro koncové uživatele. Druhým balíkem je Java Development Kit (JDK), který je určen pro softwarové vývojáře a obsahuje vývojové nástroje jako je Java kompilátor, Javadoc, Jar a debugger. OpenJDK je další významnou implementací Javy SE pod licencí GPL. Ta začala, když Sun začal vydávat zdrojový kód Javy pod licencí GPL. Od Javy verze SE 7 je tedy OpenJDK oficiální referenční implementací Javy. Cílem Javy je, aby byly všechny její implementace kompatibilní. To vyústilo v právní spor se společností Microsoft poté, co Sun prohlásil, že implementace Microsoftu (Microsoft Java Virtual Machine) nepodporují RMI nebo JNI, a že si Microsoft přidal funkce specifické pro jejich vlastní platformu. Sun podal žalobu v roce 1997 a v roce 2001 získal vyrovnání v hodnotě 20 miliónů dolarů, stejně jako nařízení soudu přikazující Microsoftu dodržování licenčních podmínek Sunu. V důsledku toho Microsoft nadále neprodává žádné svoje Windows s Javou (Windows XP SP2, Windows Server 2003 a novější).", "Java používá automatickou správu paměti pro řízení paměti v object lifecycle. Programátor určuje kdy bude objekt vytvořen a Java runtime zodpovídá za obnovu paměti jakmile se objekty přestanou používat. Když nezůstanou žádné odkazy na objekt, nepřístupná paměť se stává přístupnou pro garbage collector, který ji automaticky uvolní. Něco podobné úniku paměti pořad může vzniknout, jestliže programátorův kód obsahuje referenci na objekt, který již není potřeba. Jedním z účelů pro automatickou správu paměti Java bylo zbavit programátora nutnosti lámat si hlavu nad manuální správou paměti. V některých programovacích jazycích je paměť nutná pro vytvoření objektů implicitně přidělena do zásobníku, anebo explicitně přidělena a uvolněna. V takovém případě odpovědnost za správu paměti padá na programátora. Pokud program objekt neuvolní, může dojít k úniku paměti. Pokud se program pokusí uvolnit paměť, která jíž byla uvolněna, výsledek není definován a je obtížné ho odhadnout, takže program se pravděpodobně stane nestabilní a/nebo spadne. To může být částečně odstraněno použitím chytrých ukazatelů, ale to také zvětšuje náročnost a složitost.", "Syntaxe Javy je do značné míry odvozena z C++. Na rozdíl od C++, které kombinuje syntaxi pro strukturované, generické, a objektově-orientované programování, Java byla postavena téměř výhradně jako objektově orientovaný jazyk. Veškerý kód je napsán uvnitř třídy a všechno je objekt, s výjimkou primitivních datových typů (tj. celá čísla, desetinná čísla, logické hodnoty a znaky), které nejsou třídy z výkonnostních důvodů. Na rozdíl od C++ Java nepodporuje přetěžování operátorů nebo vícenásobnou dědičnost pro třídy. To zjednodušuje jazyk a pomáhá při prevenci potenciálních chyb. Java používá podobné komentovací metody jako C++. Existují tři různé styly komentářů: jednořádkový uvozený dvěma lomítky (codice_6), víceřádkový uvozený codice_7 a uzavřený s codice_8 a Javadoc dokumentační styl komentování uvozený codice_9 a uzavřený codice_8. Komentář typu Javadoc umožňuje uživateli sestavit dokumentaci k programu. Ukázka použití komentářů: // Toto je příklad jednořádkového komentáře pomocí dvou lomítek /* Toto je příklad víceřádkového komentáře pomocí lomítka a hvězdičky. Tento", "Tradiční program „Hello world“ vypadá takto: public class HelloWorld { Výpočet Medianu public class SortLinefOfTextFile { Řazení slov menších jak 5 ze souboru public class Priklad_1 { //třída Pohyb auta po stisknuti klávesy public class Car2 extends Application { Netradiční verze „Hello world“ s malou ukázkou objektového přístupu: public class HelloWorld { class Pozdrav {", "", "Společnosti Google a Android si zvolily použití Javy jako klíčový pilíř při tvorbě stejnojmenného open source mobilního operačního systému určeného pro chytré telefony a tablety. I přesto, že je Android postaven na Linuxovém jádře a byl napsán převážně v programovacím jazyce C, tak SDK Androidu používá jazyk Java jako základ pro svoje aplikace. Java je však používána pouze pro syntaxi, nikoliv pro svoji knihovnu tříd. Namísto vytváření instance třídy ze standardní Java Class Library Android poskytuje svoji vlastní knihovní třídu. Aplikace pro Android jsou kompilovány přes bajtkód Javy jako mezistupeň do formátu Dalvik Executables (přípona codice_11) spustitelného ve vlastní Dalvik Virtual Machine Androidu. Některé třídy v Dalvikově knihovně se podobají jejím protějškům v jazyce Java. Rozdíly se staly hlavním bodem sporu mezi Sun/Oracle a Google/Android. Dne 7. května 2012 soud v San Francisku shledal, že pokud by API bylo chráněno copyrightem, pak by společnost Google porušila autorská práva společnosti Oracle použitím Javy v zařízeních s Androidem. Oracle vznesl ve svém postoji otázky týkající se legálnosti používání Javy v Androidu. Nicméně americký okresní soudce William Haskell Alsup rozhodl dne 31. května 2012, že API nemůže být chráněno autorskými právy. Spor dále pokračuje.", "Seznam vybraných IDE pro vývoj v jazyce Java (řazeno abecedně):" ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Jednotlivé sektory.", "Zemědělství.", "Průmysl.", "Služby.", "Vybraná odvětví.", "Zahraniční obchod.", "Měna." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Maltské hospodářství se vyznačuje vysokým nedostatkem přírodních zdrojů (především žádné fosilní zdroje, nedostatek spodní vody) a suchým klimatickým podnebím. Celkově je maltské hospodářství závislé na zahraničním obchodu (včetně turistického ruchu). Z deseti nových členských států Evropské unie patří Malta k nejvyspělejším. Výše HDP (hrubého domácího produktu) na obyvatele v běžných cenách (2001: 10 300 €, 2002: cca 11 000 €) je ve srovnání s ostatními novými členy Evropské unie relativně vysoká (cca 135 % průměru, po Kypru na druhém místě), ale nižší vzhledem k Evropské unii (cca 69 % průměru, tedy asi o 7 % víc než Česko). Pod tlakem Evropské unie byla Malta v posledních letech donucena přestrukturovat své hospodářství, především v těchto oblastech: V různých zprávách Evropské unie posledních let byly výsledky reformních snah maltské vlády hodnoceny sice rozdílně, ale mnohdy pozitivně:", "", "Hlavní ostrov Malta je nejen intenzívně zastaven, ale nemá žádné větší souvislé zelené plochy. Zemědělství má proto na menším ostrově Gozo poněkud větší význam, i situace v zásobování vodou na zavlažování je tu v letním období příznivější. Gozo kryje i jistý podíl potřeby zeleniny pro celý stát. Zemědělská plocha činí 38 % plochy celkové, v sektoru je zaměstnáno kolem 2 % pracujících. V průměru zabírají zemědělské usedlosti plochu 1 hektaru. Mimo skutečnost, že zabírání další plochy pro zemědělskou výrobu nepřichází v úvahu, je budoucnost maltského zemědělství ovlivněna i stárnutím pracovní síly (42,6 % pracujících je starší 60 let). V popředí stojí rostlinná výroba (s podílem přes 80 % na celkovém objemu zemědělské výroby), zde pak především zelenina (96.200 tun 2001), dále brambory a ovoce. Zejména v letních měsících kryje Malta velkou část potřeby dovozem.", "Sektor je charakterizován malými výrobními jednotkami (v průměru 11 zaměstnanců na podnik). Malta se v minulosti různými daňovými úlevami cílevědomě ucházela o usídlení zahraničních firem, současně na Maltě existuje kolem 250 zahraničních podniků, vyrábějících z velké části pro vývoz. K význačným odvětvím patří strojírenství, elektronika (především komponenty do mobilních telefonů, televizorů, počítačů), textil a oblečení, chemické a farmaceutické výrobky, dopravní zařízení, stavba a oprava lodí.", "Vysoký podíl tohoto sektoru na HDP je ovlivněn i velkým významem turistického ruchu. Zatímco podíl služeb na tvorbě HDP se stabilně pohybuje kolem 70 %, klesá podíl zaměstnaných v tomto sektoru (z 71,5 % 1997 na 66 % 2001). Důležitým faktorem je obchod. Malta je nejen význačným obchodním střediskem ve Středomoří, ale má i pátou největší obchodní flotilu na světě (celková tonáž 28 milionu tun).", "Turistický ruch: Maltu v současné době navštěvuje přes milion turistů ročně (1985: kolem půl milionu, 2000: 1,2 milionu), tedy třikrát tolik, než má Malta obyvatel, se stoupající tendencí. Turistika se na HDP podílí zhruba 35 %. Největší počet turistů pochází z Velké Británie, Německa a Itálie. Rybolov (2001: 841 tun živé váhy, se stagnující tentencí): celková tonáž rybářské flotily činí zhruba 18 000 tun, nízký výlovek je vyrovnáván pěstováním ryb v umělých nádržích v zálivech (akvakultura, 2001: 1235 tun). Energetika: jistých úspěchů bylo dosaženo i v oblasti zásobování vodou a elektrickým proudem. Obé bylo do konce osmdesátých let 20. století katastrofální, voda se někdy musela dovážet cisternovými loděmi z Itálie (a její používání v bazénech bylo zakázané). Po vybudování nové elektrárny a moderních odsolovacích zařízení na mořskou vodu v osmdesátých a hlavně v devadesátých letech je dnes situace stabilní. Malta však dováží 100 % zdrojů na výrobu elektrického proudu. Situace dopravy na Maltě je diktována skutečností, že se jedná výlučně o silniční dopravu (s výjimkou lodního spojení mezi Maltou a Gozem a zahraničními lety). Silniční síť je přitom stále zastaralá, během turistické sezony pak situace nabývá katastrofálních stavů. (Jediná železnice, kterou Britové roku 1883 mezi Vallettou a Mdinou postavili, dlouhá něco přes 10 km, byla roku 1931 zrušena.) K typickým místním výrobkům patří i keramika a sklo, krajky, filigrány ze stříbra a zlata, různé bronzové předměty.", "V zahraničním obchodě připadá 60 až 70 procent vývozu a dovozu na Německo, Francii, Itálii, USA a Velkou Británii. Orientace na Evropskou unii, která se zde podílí dobře 50 procenty, je již po dlouhou dobu jednoznačná. Objem obchodu s Českou republikou je prozatím nízký, Malta je známa jako dovozce osobních automobilů značky Škoda. Malta se tradičně vyznačuje obchodním deficitem (kolem 19 % HDP za rok 2001). Tento schodek je částečně vyrovnáván pozitivní bilancí služeb (cestovní ruch). Jako jediná z deseti nových členských zemí se Malta vyznačuje negativní bilancí v oblasti zahraničních přímých investic (kolem -10 % HDP roku 2002). Ve \"vývozu\" Malty hrají velkou roli strojírenské výrobky, elektronika, textil a oblečení, Dále je třeba uvést i stavbu resp. opravy lodí. \"Dovoz\" Malty je diktován podmínkami ostrova: významnou položkou jsou zemědělské výrobky (rostlinné i živočišné výroby a další potraviny), fosilní zdroje, dále chemické a strojírenské výrobky.", "Od 1. ledna 2008 Malta přijala za svou měnu euro a stala se jedním ze členských států eurozóny. Euro nahradilo maltskou liru (mezinárodní zkratka Lm (taky MTL)); konverzní poměr byl 1 EUR = 0.429300. V mnoha případech lze platit i v dalších měnách: US$ (americký dolar), £ (britská libra). \"Při srovnávání následujících číselných údajů lze rychle zjistit, že jiné prameny uvádějí čísla, která (částečně) velice silně odporují zde zveřejněným číselným údajům (to se týká např. i údajů Statistického úřadu Maltské republiky). Důvodem je mimo jiné i rozdílná klasifikace resp. definice patřičných kategorií. Pro srovnatelnost čísel mezi sebou i pro srovnatelnost čísel s údaji pro jiné státy Evropské unie zde byla použita výlučně čísla z různých pramenů Evropské unie. Navíc jsou zde v rámci srovnatelnosti uvedena jen čísla za rok 2001, i když v některých případech je možno najít i údaje pro pozdější období.\"" ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí (1844–1869).", "Profesor v Basileji (1869–1879).", "Filosof na volné noze (1879–1889).", "Nietzscheho filosofie.", "Odezva.", "Kritika a shrnutí.", "Dílo.", "Kritické vydání." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Friedrich Nietzsche se narodil 15. října 1844 v malé obci Röcken, asi 20 km jihozápadně od Lipska. Jeho rodiče byli luteránský farář a bývalý vychovatel na altenburském dvoře Carl Ludwig Nietzsche (1813–1849) a jeho žena Franziska rozená Oehler (1826–1897). V obou rodinách byla řada protestantských duchovních. Jméno Friedrich dostal Nietzsche po pruském králi Friedrichu Wilhelmu IV., který měl narozeniny ve stejný den. Roku 1846 se narodila jeho sestra Elisabeth. Po smrti otce v r. 1849 a mladšího bratra Ludwiga Josefa (1848–1850) se rodina přestěhovala do Naumburgu nad Saalou. V letech 1850–1856 žil Nietzsche v naumburské „ženské domácnosti“ s matkou a sestrou, s babičkou, se dvěma neprovdanými tetičkami z otcovy strany a se služebnou; teprve s dědictvím po babičce, která zemřela v r. 1856, mohla matka pořídit vlastní bydlení. Nejdříve chodil Nietzsche do všeobecné chlapecké školy, kde se ale cítil osamělý; pak navštěvoval soukromou školu, kde navázal svá první přátelství, a to s Gustavem Krugem a Wilhelmem Pinderem – oba pocházeli z vážených rodin. Na soukromou školu navázalo od roku 1854 studium na církevní škole v Naumburgu. Zde vyniklo jeho jedinečné hudební a jazykové nadání, takže Nietzsche mohl pokračovat ve studiu na uznávané internátní škole \"Schulpforta\" (léta 1858–1864). Zde poznal jako trvalé přátele Paula Deussena a Carla von Gresdorfa. Jeho studijní prospěch byl velice dobrý a přitom si našel ještě čas na psaní básní a komponování. Díky úrovni školy i vyučování a dostupnosti literatury zde mohl značně rozšířit svoje vědomosti. Zejména zde vznikla jeho představa o antice a začal se vytvářet odstup od spíše maloměštácko-křesťanského světa jeho rodiny. Roku 1864 začal Nietzsche studium protestantské teologie a klasické filologie na univerzitě v Bonnu, kde spolu s Deussenem vstoupil do buršáckého spolku Frankonia; spolkový život se mu ale nezamlouval a brzy spolek opustil. Pilně četl polemiky „mladohegeliánů“, Ludwiga Feuerbacha, D. F. Strausse a Bruno Bauera proti tradičnímu křesťanství. Hned po prvním semestru zanechal studia teologie, což se matce vůbec nelíbilo, ale tím víc se nadchl pro filologii. Studoval ji u Friedricha Ritschela, s nímž roku 1865 odjel do Lipska. Důležitým přítelem se pro Nietzscheho stal Erwin Rohde, s nímž patřil do nejužšího studentského kruhu kolem Ritschela. Z této doby pocházejí jeho první zveřejněné filologické práce. Roku 1865 se Nietzsche patrně seznámil se solipsismem Maxe Stirnera, ale přiklonil se k filosofii Arthura Schopenhauera a roku 1866 četl „Dějiny materialismu“ F. A. Langelse. Odtud čerpal filosofické nápady, takže se neomezoval pouze na filologii, nicméně pilně pokračoval ve studiu. Prusko-rakouské válce 1866, v níž Prusové obsadili i Lipsko, se mohl ještě vyhnout, ale v roce 1867 byl odveden a sloužil rok jako dobrovolník pruského dělostřelectva v Norimberku. Po těžkém pádu z koně v březnu 1868 byl uznán neschopným další služby; dobu léčení využil k další filologické práci, v níž pokračoval také v posledním roce studia. Pro budoucnost bylo významné jeho první setkání s Richardem Wagnerem v témže roce.", "Za Ritschlovy podpory a s přímluvou W. Vischer-Bilfingera se Nietzsche roku 1868 stal mimořádným profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, a to ještě před svou promocí. Kromě toho vyučoval na basilejském „Paedagogiu“. Za nejdůležitější poznatek z této doby pokládal zjištění, že antická metrika je založena jen na délce slabik na rozdíl od moderní, postavené na přízvuku. Na vlastní žádost byl Nietzsche po přestěhování do Basileje propuštěn z pruského státního občanství a do konce života zůstal bez státní příslušnosti. Přesto krátce sloužil jako zdravotník v Prusko-francouzské válce 1870–1871, na německé straně. Založení Německé říše a následující éru Bismarkovu vnímal v podstatě skepticky. Roku 1870 začalo v Basileji Nietzscheho přátelství s kolegou, ateistickým profesorem teologie Franzem Overbeckem, které trvalo až do Nietzscheho zhroucení. Starším a váženým kolegou byl historik Jacob Burckhardt, který však byl vůči Nietzschemu spíše rezervovaný. Již v r. 1868 se Nietzsche v Lipsku seznámil s Richardem Wagnerem a jeho pozdější ženou Cosimou. Oba velmi uctíval a od začátku svého pobytu v Basileji byl častým hostem v mistrově domě v Tribschenu u Luzernu. Wagner, který byl pro něho po jistou dobu „otcovskou postavou“, ho občas zval do svých nejužších kruhů, především však spoléhal na jeho pomoc při propagaci založení \"Festspielhausu\" v Bayreuthu. Roku 1872 vydal Nietzsche svou první větší práci \"Zrození tragédie z ducha hudby,\" kde na místo exaktní filologické metody nastoupila filosofická spekulace. Jeho filologičtí kolegové včetně Ritschela ji většinou nepochopili a mlčky odmítli, ale díky polemickému článku \"Filologie budoucnosti!\" od Ulricha von Wilamowitz-Moellendorffa vznikl krátký veřejný spor, ve kterém Rohde, toho času profesor v Kielu, a dokonce i Wagner Nietzscheho podpořili. Ten si samozřejmě všiml, že se jeho izolace ve filologické oblasti prohlubuje, a už roku 1871 se neúspěšně ucházel o místo profesora filosofie v Basileji, které získal Rudolf Christoph Eucken. Také jeho čtyři \"Nečasové úvahy\" (1873–1876) s kritikou kultury v linii Schopenhauerově a Wagnerově neměly očekávaný ohlas. Ve Wagnerových kruzích se Nietzsche seznámil s Malwidou von Meysenburg, s Hansem Guidem von Bülow a spřátelil se s Paulem Rée, pod jehož vlivem opustil kulturní pesimismus svých prvních prací. Zklamán z prvního festivalu v Bayreuthu roku 1876, kde ho odpudila banalita činohry a nízká úroveň publika, se rozhodl rozejít se s Wagnerem a z nadšeného ctitele se postupně stal jeho rozhodným odpůrcem. Když vyšlo \"Lidské, příliš lidské\" (1878), byl rozchod s Wagnerovou a Schopenhauerovou filosofií zřejmý a také přátelství k Deussenovi a Rohdemu viditelně ochladlo. V této době podnikl Nietzsche několik pokusů najít mladou majetnou ženu, jež by se chtěla vdávat, v čemž ho podporovala hlavně von Meysenburgová. Tyto plány se ale nevydařily. Nemoci, které jej sužovaly od dětství – silná krátkozrakost vedoucí prakticky až ke slepotě, záchvaty migrény a žaludeční potíže sílily, takže si musel brát delší a delší volno od své profesorské práce. Roku 1879 musel kvůli prudkým bolestem hlavy a očí a častému zvracení předčasně odejít do penze.", "Jak Nietzsche hledal příznivé podnebí pro své choroby, od roku 1879 hodně cestoval a žil na různých místech jako autor na volné noze; v létě nejčastěji v Sils-Maria v jižním Švýcarsku, v zimě v Itálii (Janov, Rapallo, Turín) a také v Nice. Občas také navštívil svoji rodinu v Naumburgu, kde se střídavě přel a smiřoval se sestrou. Jeho bývalý žák Peter Gast, který mu dělal jakéhosi sekretáře, a Franz Overbeck zůstali jeho nejvěrnějšími přáteli. Na začátku 80. let se objevily \"Ranní červánky\" a \"Radostná věda,\" další spisy v aforistickém stylu. Roku 1882 se v Římě seznámil s rusko-německou spisovatelkou a později psychoanalytičkou Lou Andreas-Salomé, zamiloval se do ní a Gastovým prostřednictvím ji požádal o ruku, Lou Salomé však odmítla. Protože se předtím rozešel ve zlém s matkou a sestrou (mj. také proto, že sestra se přičinila, aby se s ním Lou Salomé rozešla), pomýšlel na sebevraždu, ale odjel do Rapalla, kde během deseti dnů napsal první díl \"Tak pravil Zarathustra.\" Ten však vyvolal rozpaky i u nejbližších přátel a kromě toho se téměř vůbec neprodával; čtvrtý díl vydal Nietzsche jen ve 40 výtiscích, které rozdával jako dárky. Roku 1886 vydal vlastním nákladem \"Mimo dobro a zlo,\" ale tři předchozí práce vyšly ve druhém vydání a zájem o Nietzscheho ze začal pomalu probouzet. Setkal se se spisovatelem Gottfriedem Kellerem a vyměnil si dopisy s Hippolytem Taine a s Georgem Brandesem, který začal roku 1888 v Kodani o Nietzscheovi přednášet. Roku 1886 jeho sestra, v té době již vdaná za antisemitu Bernharda Förstera, odjela do Paraguaye zakládat „germánskou“ kolonii – což Nietzsche považoval za směšné. Nietzsche ovšem stále zápasil s vracejícími se bolestivými záchvaty, které znemožňovaly delší práci. V krátkém čase napsal roku 1887 polemický spis \"Genealogie morálky\" a v roce 1888 pět knih, částečně z obsáhlých poznámek k plánované práci \"Vůle k moci,\" a zdálo se, že ho jeho nemoci opustily; v létě měl výbornou náladu. Od podzimu roku 1888 se však v jeho spisech vyskytují příznaky narůstajícího megalomanství; rostoucí počet reakcí na jeho spisy, především na polemiku \"Případ Wagner\" z jara toho roku, příliš přeceňoval. O svých 44. narozeninách se po dokončení \"Soumraku model\" a zatím staženého \"Antikrista\" rozhodl napsat autobiografii \"Ecce Homo\". V prosinci začala korespondence s Augustem Strindbergem a Nietzsche věřil, že stojí před mezinárodním průlomem. Pokusil se odkoupit od svých prvních nakladatelů své staré spisy a chtěl prodávat překlady do nejdůležitějších evropských jazyků. Kromě toho také plánoval zveřejnění překladu \"Nietzsche contra Wagner\" a básně \"Dionysos-Dithyramben\". Začátkem února 1889 se Nietzsche v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, ale také například Cosimě Wagnerové a Jacobu Burkhardtovi, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji a po smrti matky v roce 1897 žil ve Výmaru ve \"Vile Silberblick (Stříbrný pohled),\" kde prodělal několik infarktů a dne 25. srpna 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza jako důsledek syfilis; diagnóza je však nejistá a někteří autoři o ní pochybují.", "Nietzscheho emotivní a místy až vášnivá filosofie je silně poznamenána jeho životním osudem a zároveň stále silnějším pocitem, že právě on musí něco podniknout pro záchranu světa, ohroženého „nihilismem“. Po „smrti Boha“, kterou připravila západní tradice platónismu a křesťanství, žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka, ačkoli v ni v hloubi duše nevěříme. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak se ji domníval nalézt v antické tragedii. Je to Dionýsos, řecký bůh nespoutané životní síly, který pro něho pravdivě vyjadřuje skutečné postavení člověka ve světě. Člověk může žít z mnohoznačné krásy světa, pokud ovšem přijme život jako nelítostný boj, v němž nakonec musí podlehnout „temnotě“ smrti. Velikost člověka je v tom, že může hrdě vzdorovat a bezohledně prosazovat svoji „vůli k moci“, jejímž cílem musí být překonání člověka čili nadčlověk. Počátek zkázy evropského lidství viděl Nietzsche v jednoznačném Platónově resp. Sókratově rozhodnutí ve prospěch slunečního boha Apollóna a lživé představy „pravého světa“ po smrti, jež od člověka naopak vyžaduje sebeomezení, soucit se slabšími a domnělou oddanost pravdě jako dennímu světlu rozumu. Tuto lživou orientaci na domnělé dobro a pravdu podle Nietscheho převzalo a mezi lid rozšířilo křesťanství, jež se tak stalo silou nepřátelskou životu. Důsledkem tisíciletého působení tohoto „platónismu pro lid“ je současný \"nihilismus\" – popírání sil života pod záminkou morálky a pravdy. Základním principem Nietzscheho velmi nesystematického filosofování je nelítostná poctivost, jež si nezastírá beznadějnost lidského osudu a „překonává“ ji statečným přijetím té „nejtěžší myšlenky“, epikurejského „věčného návratu téhož“: jelikož svět nemá smysl a jen věčně trvá, musí se člověk smířit s tím, že se v něm všechno opakuje. Zároveň se mu však může vzepřít tím, že přitaká své vůli k moci, že rozvíjí svoji tvořivost, že tvoří své vlastní hodnoty, a tak připravuje cestu k nadčlověku. Tento Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání.", "O svých schopnostech i o svém poslání měl Nietzsche zřetelné, i když někdy přemrštěné představy. Po celý život usiloval o „průlom“ a čekal na něj, ale odezva na jeho myšlení začíná právě v době, kdy ji už nemohl vnímat. Jeho pozůstalosti se nejprve ujal přítel Peter Gast, jehož však velmi brzy „odstavila“ paní Elisabeth Förster-Nietzscheová, která si z bratrova díla udělala monopol a dokonce do něho zasahovala, některé části přepisovala a jiné ničila. Tak posmrtně vydaná kniha aforismů \"Vůle k moci\" (1901) obsahovala řadu jejích „úprav“, jež byly odhaleny až koncem 20. století. Provedla také opisy dopisů svého bratra, tzv. \"Urabschriften (prvotní opisy),\" kde texty úmyslně krátila, opatřovala dopisy jiným datem a snažila se vzbudit dojem, že většina těchto dopisů byla určena právě jen jí. V roce 1930 vypršela autorská práva na knihy Fridricha Nietzscheho, ale nacionálněsocialistický ministr Dr. Wilhelm Frick se postaral o další finanční podporu Elisabeth Förster-Nietzscheové. V roce 1932 povolala Elisabeth Förster-Nietzscheová do čela Nietzscheho archivu nacionálněsocialisticky smýšlejícího profesora filozofie práva Carla Augusta Emgeho a rovněž ostatní spolupracovníci archivu byli nadšenými nacisty. Nacisté se stále více nechávali inspirovat některými myšlenkami Fridricha Nietzscheho a začali je zneužívat ke svým účelům. Kurt Tucholsky k tomu napsal: „\"Nietzscheho archiv a lidé kolem něho jsou vinni tím, že Nietzscheho světonázor poskytli německým válečným štváčům, ke kteréžto interpretaci ovšem dopomohla vágnost myslitelových textů\".“ Adolf Hitler přislíbil během své návštěvy Nietzscheho archivu v roce 1933 finanční příspěvky ze svých soukromých zdrojů a kromě toho nařídil, aby archivu byly poskytnuty i veřejné finanční prostředky. I když se Nietzsche ze svého života ocenění nedočkal, jeho vliv na myšlení 20. století je zcela mimořádný, ovšem také mnohoznačný. Na jedné straně si autor ve snaze „prorazit“ liboval ve vyhrocených, provokativních formulacích a jeho aforistický styl umožňoval vytrhávání z kontextu a případné zneužití. Tak se Nietzsche na jedné straně antisemitům vysmívá, na straně druhé se však u něho najdou pasáže, které někdy bývají pro svou kritičnost k židovsko-křesťanské tradici interpretovány jako antisemitské. Stejně tak lze nalézt jeho výroky nacionalistické, ale také antinacionalistické: „\"Býti dobrým Němcem znamená odněmčit se\"“. Kurt Tucholsky již v r. 1932 poukázal na tento paradox: „\"Řekni mi, co potřebuješ, a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho\"“. Velké oživení zájmu o Nietzscheho přinesla 70. a 80. léta 20. století, kdy se stal hlavní inspirací tzv. postmoderního myšlení. Například Tomáš Halík si jej mimo jiné cení jako myslitele, který „byl vynikajícím demystifikátorem, vášnivě strhávajícím masky iluzí, byl mistrem v ukazování věcí z druhé strany, v objevování opaku toho, čím se mnohé věci zdály být a zač se vydávaly“.", "Nietzscheho myšlení rozhodně není systematické a lze v něm najít množství rozporů; tak představa „nadčlověka“ předpokládá nějaký vývoj a je ve sporu s „věčným návratem téhož“. Důraz na poctivost se nutně opírá o ideu pravdy, kterou Nietzsche odmítá. V jeho ničivé kritice všeho, čeho si jeho současníci vážili a v co věřili, je zřejmý prvek jakéhosi myšlenkového masochismu. Nietzscheho myšlení i spisy jsou pochopitelně silně ovlivněny dobou, v níž žil: rozpadem Hegelova světa jako „sebeuskutečňování Ducha“, materialismem mladohegelovců, naivně jednoduchým darwinismem, jak jej v Německu šířil Ernst Haeckel, i nepoctivostí wagnerovské předstírané „velikosti“. Zároveň je jeho literární styl – Nietzsche dlouho váhal mezi filosofií a literaturou – silně poplatný romantismu a jeho jazyk, zejména v díle \"Tak pravil Zarathustra,\" se nápadně podobá jazyku Lutherova překladu Bible. Přesto je Nietzscheho dílo dodnes velmi živé, a to přinejmenším z těchto důvodů:", "", "Kritické vydání Nietzscheova díla začalo vycházet teprve v roce 1967. Vydavatelé Coli a Montinari je rozdělili do dvou řad, Dílo (KGW, 18 sv.) a Dopisy (KGB, 23 sv.). Roku 1980 vyšlo kratší studijní vydání, které se označuje zkratkou KSA a KSB. Sebrané spisy – úplné, bohatě komentované vydání: Studijní vydání – paperback:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Myšlení.", "Aristoteles a vědy.", "Spisy.", "V češtině a slovenštině.", "Aristoteles o živé přírodě (biologie).", "Přírodověda.", "Kosmologie.", "Aristoteles o etice a spravedlnosti.", "Aristoteles o obci a vládě (politická filosofie)." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 př. n. l. Aristoteles studoval a pak i vyučoval v Platonově Akadémii v Athénách. Po Platonově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký). Po Filipově smrti se Aristoteles vrátil do Athén, kde se plně věnoval vědě a roku 335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také peripatetická škola, která se tak nazývá podle krytého sloupořadí \"peripatos\" (περίπατος), kde se žáci učili, nebo od slovesa \"peripatein\" (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel. Během třinácti let strávených v Athénách vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek. Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.", "Na rozdíl od svého učitele Platona, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristoteles obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platonův učitel Sokrates se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má žákům přednášet učitel. Platon v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“. V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.", "Tímto novým vymezením filosofie položil Aristoteles základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie, biologie, fyziky, biofyziky, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé. Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky \"genos\", latinsky \"genus\"), jehož jednotlivé druhy (\"eidos\", \"species\") se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd. V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristoteles snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (\"dynamis\", \"potentia\") a uskutečněním (\"energeia\", \"actus\"): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristoteles rozlišuje následující příčiny Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli \"rozlehlá věc\" (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem. Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.", "Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy, a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristoteles se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky. Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog August Immanuel Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného „Bekkerova číslování“. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například \"Etika Nikomachova\" začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1. Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na", "Spisy: Výbory: Připisováno Aristotelovi: Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny Antonín Kříž a Milan Mráz.", "Pojem fysiky jako nauky o \"fysis\" (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa \"fyó\", které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristoteles charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví. Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (\"psyché, anima\"). Ta může být podle Aristotela trojího druhu: Velkou pozornost věnoval popisu a anatomii živočichů, všímal si jejich podobností, zdůrazňoval účelnost jejich orgánů, nepomýšlel ale na žádný vývoj. Domníval se, že mšice se rodí z rosy, která padá na květiny, mouchy ze shnilého materiálu, myši ze znečištěného sena, krokodýli z hnijících polen na dně vodních ploch a podobně.", "Prakticky všechno, co bylo známo o geografických jevech, Aristoteles shrnul a zobecnil ve svém díle \"Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických)\", o přírodních procesech probíhajících v tzv. sublunární sféře. Jde o elementární poznatky z obecné fyzické geografie, poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně. Spodní část atmosféry chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. Koloběh vody připomíná řeku tekoucí po kruhu. K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v Etiopii a v Arábii prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky - následkem velkého horka - rychle ochlazují. Nesouhlasí s Platónem, který se domníval, že řeky jsou napájeny z rozsáhlých podzemních rezervoárů doplňovaných atmosférickými srážkami. Odmítá starověký názor, že mohou vytékat z oceánů. Soudí, že zejména veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek (vzhledem k chladu a příznivějším podmínkám kondenzace). Zvláštní kapitolu věnuje Aristoteles zemskému povrchu. Souše se podle něho může proměňovat v moře a naopak. Proces má cyklický charakter a hlavním faktorem je při tom činnost řek. Egypt vznikl z nánosů Nilu; jeho úroveň leží údajně níže než hladina Rudého moře. Říční nánosy postupně zaplňují například i Maiotis (Azovské moře). Některé řecké roviny vznikly v místech mořských zálivů. Podobné změny probíhají ovšem velmi pomalu a v různých oblastech Země mají různý charakter. V některých oblastech přibývá vlhkosti, jiné vysychají. Byly doby, kdy neexistoval Nil ani Tanais (Don), a časem obě řeky zřejmě zase zmizí. Moře v některých místech nastupuje na pevninu, jinde ustupuje. Vše se během doby mění, všechno má počátek a konec. Moře nemají (na rozdíl od řek) stabilní toky, proudění vzniká pouze místy, v úzkých průlivech. Má na něj vliv rozdílná hloubka moří. Tak prý lze vysvětlit proudění z Maiotisu do \"Pontos Euxinos\" (Černé moře), odtud do Egejského a dál do Sicilského, Sardinského a Tyrhénského moře, která jsou údajně nejhlubší. Výpary a srážky jsou v rovnováze, objem moří je stabilní. Demokritovu myšlenku o postupném vysychání moří označuje Aristoteles za Ezopovu bajku. Salinitu prý lze vysvětlit tím, že se do mořské vody dostává zemní substance, a to vlivem suchého vypařování. To se mísí s vlhkým (tj. obyčejným) vypařováním, následkem jsou příměsi solí v atmosférických srážkách. Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů; nejde prý o pohyb vzduchu. Převažují-li suché páry, bývají suché větrné roky; vlhké vypařování způsobuje vlhká a deštivá léta. Větry prý vanou od severu nebo od jihu. Chlad a horko brání jejich vzniku, proto jsou charakteristické především při střídání sezón. Má-li substance větru pozemský původ, je prý jeho směr určován pohybem nebe (oblohy). Příčinou zemětřesení jsou podle Aristotela větry (suché páry), které pronikají do podzemních dutin (pastí). Dochází k nim prý nejčastěji za tichého počasí, v noci, na jaře a na podzim, zejména ve sníženinách a v oblastech výskytu pórovitých hornin; nezřídka prý vznikají při zatmění Měsíce. Také blesky, hromy a orkány jsou produkty suchého vypařování. Zemské nitro se zformovalo pod vlivem obou typů vypařování - suché vedlo ke vzniku nerudných surovin, vlhké ke vzniku kovů. Několik knih věnoval Aristoteles živočišstvu. Popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy srovnávací anatomie a embryologie. Vypracoval elementární klasifikaci živočišstva. Vyslovil tezi o postupném přechodu od neživé přírody k rostlinstvu a od rostlinstva k živočišstvu (která ovšem neměla evoluční obsah). Živé objekty zůstaly pro Aristotela předmětem spekulace. V jeho pracích je systematizován a zobecněn rozsáhlý empirický materiál. Aristoteles rozlišuje pět zemských pásů, z nichž dva jsou obyvatelné. Souše zabírají pouze část severního mírného pásu. Délka (protáhlost) ekumeny od západu k východu (od Heraklových sloupů - Gibraltar po Indii) přesahuje prý její šířku od severu k jihu (od Skythie po Etiopii) minimálně v poměru 5:3. O Aristotelových prostorových obzorech lze získat představu zejména ze 13. kapitoly druhé knihy Meteorologiky. Uvádí v ní hlavní hory a řeky, které zná. Nezmiňuje se o Tigridu, Eufratu ani o Perském zálivu. Východní hranicí ekumeny je pro něj pohoří Parnas (Paropamíz a Hindúkuš), odkud tekou Indus, Baktra (Amudarja) a Hoasp (?). Nil prý pramení ve „Stříbrných horách“, podobně jako Hremet (?), vlévající se do „Vnějšího oceánu“ (Atlantiku). Aristoteles sdílel i mnohé omyly svých předchůdců i současníků - za nejvyšší a nejdelší pohoří pokládal Kavkaz, za největší řeku Indus. Kaspické moře je podle něj uzavřené, ale má podzemní spojení s Pontem. Tanais (Don) se odvětvuje od Araksu (Syrdarji), Istros (dolní Dunaj) a Tartes (Guadalquivir) pramení v Pyrenejích. Povrch Země se prý směrem k severu zvyšuje. Aristoteles se stal v jistém smyslu zakladatelem hydrologie, oceánologie a meteorologie. Doporučoval historický přístup k poznání interakce souše a moře. Několik knih věnoval i zoologickým otázkám. Zajímal se o možnosti matematické analýzy, o vyjadřování reálné skutečnosti, příčinnosti jevů, procesů vývoje matematickými prostředky.", "Ve spisu \"Peri uranú\" (lat. \"De coelo - O nebi\") vychází z koncepce „přirozených míst“, kdy země a voda jako těžké živly klesají do středu kosmu, zatímco lehké živly jako vzduch a oheň stoupají nad ně. Koule je těleso, které zaručuje, že všechno těžké se dostane co nejblíže ke středu. Tak se v centru kosmu formuje kulová země nikoli z filosofické nutnosti, ale nahodile jako výsledek fyzikálního procesu. Nemotorná a oběhu neschopná Země tedy sestává z nejméně nebeských, nejméně vznešených látek celého kosmu. Kolem Země se pohybuje 55 sfér, které určují pohyb nebeských těles a v té nejvnějšnější jsou hvězdy (Nebeská sféra). Země je oproti Nebeské sféře rozměrem nepatrná, jako bod. Ohledně obvodu Země cituje „názor matematiků“, že měří asi 400 000 stadií, tj. zhruba 72 000 km. Shrnuje také argumenty ve prospěch učení pythagorejské školy, Sókrata a Platóna (dialog \"Faidon\"), že Země je kulatá.", "Otázkami etiky, to jest hledáním nejlepšího života v obci, spravedlnosti a práva, se Aristoteles zabýval v několika spisech: v \"Etice Eudemově\", v \"Politice\" a v nejznámější \"Etice Nikomachově\", z níž jsou následující citáty. Nejdůležitější z věd je pro Aristotela věda o obci (\"politiké\"), která určuje, „co se každý v obci musí naučit“. Nejde v ní o poznání, nýbrž o jednání, a to ušlechtilé a spravedlivé. V otázkách jednání – podobně jako v otázkách zdraví - není přesnost možná a „vzdělaný se vyznačuje tím, že v každé oblasti vyžaduje jen tolik přesnosti, kolik povaha předmětu připouští.“ (1095a) Nejlepší jednání je to, které není prostředkem, nýbrž cílem. Takovým cílem je pro člověka blaženost (eudaimonia), která není vrtkavá jako pocit štěstí, ale trvalá. Blaženost je nejspíš darem bohů, ale něco také potřebuje: prostředky, podmínky a děti. Blažený je, kdo v jednání uskutečňuje dokonalé dobro a má k tomu nutné podmínky po celý život. (1101b) Cestou k blaženosti je ctnost, která se získává učením, zkušeností a návykem. Přirozenost dává člověku jen schopnost učení jako možnost, jež se uskutečňuje konáním (dobrým, nebo špatným), což je právě smysl výchovy. Neřestí je mnoho, kdežto ctnost je vždycky jen jedna a většinou znamená vyhýbat se krajnostem, nedostatku i přebytku; tak je štědrost mezi rozhazovačností a lakotou, statečnost mezi zbrklostí a zbabělostí. Není to ale žádný průměr, nýbrž dokonalost sama, kterou by každé přidání i ubrání pokazilo. (1107a) Ctnost se týká jen jednání chtěných a vědomých, volba je předem rozvážené chtěné jednání (PRO-AIRESIS). Ty nejdůležitější ctnosti jsou statečnost, umírněnost, štědrost, laskavost jako střed vůči hněvivosti i slabošství, a v obci zejména spravedlnost. To je výkon dokonalé ctnosti vůči druhým, „dobré těch druhých“ a „souhrn všech ostatních ctností“. (1130b) Aristoteles pak rozlišuje mezi spravedlností retributivní, která napravuje nebo vyrovnává, a distributivní, která rozděluje. Týká se trestů a odměn, ale také směny zprostředkované penězi. Peníze činí věci souměřitelnými a zaručují budoucí směnu, pokud teď nic nepotřebujeme. (1134) Spravedlnost v obci musí být řízena zákonem, „proto nenecháváme vládnout člověka, ale zákon“. (1134a35) Náležitost, slušnost (EPIEIKEIA, angl. fairness) je spravedlnosti podobná, ale není to totéž. Je spravedlivá, ale ne podle zákona, nýbrž jako náprava zákonné spravedlnosti. Zákon totiž musí být obecný, kdežto jednání je nepravidelné, takže některé případy nelze spravedlivě posoudit zákonem. (1137)", "Aristoteles vychází z toho, že člověk je živočich žijící v obci (\"zóon politikon\"), a nemůže tedy žít sám: Lidé se spolčují na dvou úrovních: Základem života v míru je rozdělení majetku; Aristoteles odmítá Platonův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že „peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“ (1263b), varuje však před každou hamižností, která obec ničí. Podle toho, kdo vládne, rozlišuje Aristoteles tři právní formy obce (státu): a tři pokleslé formy: Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu „nejlepších“), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, vládu mnoha. Za naprosto nepřijatelnou formu vlády považoval tyranii, tedy vládu jedince, jemuž jde jen o vlastní prospěch, dále oligarchii (vládu bohatých), která je přece jen o něco lepší než tyranie, a konečně demokracii, čili vládu lidu, což je nejmenší zlo z těchto tří. Jako první odděloval politiku od etiky: zatímco v soukromém životě má člověk hledat mnoho různých ctností, v politice rozhoduje spravedlnost čili „dobro těch druhých“. Politika se řídí určitými pravidly, která jsou spojena s formou vlády, a která je možno použít v každém politickém zřízení." ] }

{ "title": [ "Portage.", "USE flag.", "Ebuild.", "Maskování.", "Historie.", "Jméno." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Portage je systém správy balíčků obdobný tomu v BSD zvaném FreeBSD Ports; byl ostatně vyvinut s přihlédnutím k BSD Ports. Portage je napsán v programovacím jazyce Python a je hlavním rysem Gentoo. Přestože je systém zván Portage, pracuje se s ním převážně pomocí příkazu codice_1 [iˈməːdž].", "Portage nabízí užití „USE flag“, který umožňuje uživateli určit jaké možnosti, či volitelné součásti chce či nechce mít v nainstalovaných programech. Pokud se pomoci patřičného nastavení „USE flag“ zapne například podpora pro DVD, bude tato podpora zapnuta a zkompilována ve všech programech, které nějakým způsobem pracují s DVD a kde je tato podpora obsažena jako volitelná. Rovněž lze pomocí těchto parametrů ovlivňovat nastavení kompilace.", "Gentoo používá odlišný způsob správy balíčků než nejrozšířenější RPM a Deb, jeho systém využívá formátu ebuild. Zatímco RPM i Deb šíří zkompilované binární soubory. Ebuild jsou textové soubory obsahující instrukce, jak získat, nakonfigurovat, zkompilovat a instalovat daný software; vše ze zdrojového kódu a s optimalizaci na daný počítač. Může však sloužit i ke stažení a instalaci binárních balíků.", "Maskování je jak Gentoo určuje, které balíčky jsou vhodné pro daný systém. Ebuild vytvořený pro jinou architekturu nebo ještě nedostatečně testovaný je maskovaný, tak aby se do stabilního systému nemohl nainstalovat bez přímého zásahu uživatele (tedy přidat balíček do /etc/portage/package.keywords nebo napsat do příkazového řádku codice_2 pro balíčky maskované klíčovým slovem). Experimentální balíčky jsou \"Hard Masked\". Instalování \"Hard Masked\" ebuildu je riskantní a nedoporučuje se, protože jsou známé problémy s jejich použitím, přičemž balíčky maskované klíčovým slovem jen nejsou dostatečně vyzkoušeny (nebo byly testovány na jiné platformě), ale pravděpodobně budou správně fungovat. \"Hard Masked\" se obvykle instalují tak, že záznam o nich zkopírujeme z /usr/portage/profiles/package.mask do /etc/portage/package.unmask.", "Daniel Robbins se rozhodl vytvořit vlastní distribuci Linuxu po rozporech v Stampede Linuxu, který pomáhal vyvíjet. Začal vyvíjet distribuci Enoch se zaměřením na rychlost a automatickou instalaci a upgrade balíčků. Po čase se distribuce přejmenovala na Gentoo. Načas pak distribuce ustala, když Robbins přešel na FreeBSD. Po jeho návratu se vývoj obnovil. Daniel Robbins získal časově neomezené právo provozovat obchod s produkty Gentoo. Zisk z něj není používán na rozvoj komunity, ale smí si ho nechat jako náhradu za náklady na rozvoj Gentoo, jež ho údajně stály přes 40 000 US$ a přivedly do dluhů. Toto rozhodnutí bylo některými členy komunity přijato s rozpaky. V pondělí 26. dubna 2004 Daniel Robbins rezignoval na post hlavního architekta projektu. Předtím zřídil nadaci Gentoo Foundation a převedl na ni všechna autorská práva. Robbins jmenoval dozorčí radu, než bude další rok zvolena nová. Nadace je otevřena novým členům. Dále vrátil nadaci i právo na provozování obchodu a značky Gentoo.", "Pojmenování této distribuce je odvozeno od označení tučňáka oslího (\"Pygoscelis papua\"),. Ten je nejrychleji plavajícím ptákem (v = 27 km/h) na světě a jeho jméno má odrážet možné vylepšení a zvýšení rychlosti operačního systému, který je optimalizován na konkrétní stroj (počítač)." ] }

{ "title": [ "Teorie.", "Historie.", "Udržitelný rozvoj.", "Studium ekologie v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Mezi témata, jimiž se ekologie zabývá, patří rozmanitost, distribuce, hmota (biomasy) a počet (populace) jednotlivých organismů, jakož i spolupráce a konkurence mezi organismy, a to jak uvnitř, tak mezi ekosystémy. Ekosystémy se skládají z dynamicky navzájem propojených částí včetně organismů, komunit jež vytváří z neživých složek jejich prostředí. Ekosystémové procesy jako primární produkce, pedogeneze, koloběh živin, a další různé činnosti směřující k vytváření niky regulují toky energie a hmoty skrze prostředí. Tyto procesy jsou udržovány organismy se specifickými životními vlastnostmi, pro označení rozmanitosti organismů se používá termín biodiverzita (biologická rozmanitost). Biodiverzita poukazuje na rozdílnost druhů, genů a ekosystémů a podporuje některé ekosystémové služby. Ekologie není synonymem životního prostředí, environmentalismu, dějin přírody, nebo věd o životním prostředí. Úzce souvisí s evoluční biologií, genetikou, a etologií ale i s množstvím dalších disciplín a subdisciplín (záleží na konkrétním předmětu zkoumání). Důležitým cílem pro ekology je zlepšit porozumění toho, jak biodiverzita ovlivňuje ekologickou funkci. Ekologové se snaží vysvětlit: Existuje mnoho praktických aplikací ekologického myšlení v ochraně přírody, řízení přírodních zdrojů (např. agroekologie, zemědělství, lesnictví, agrolesnictví, rybolov), urbanismu (ekologie města), komunitním zdraví, ekonomii, základní a aplikované vědě, stejně jako v lidských sociálních interakcích (ekologie člověka). V původním a správném významu je tedy ekologie věda, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem. Jako první tak nazval a definoval tento vědní obor Ernst Haeckel v roce 1866. Dále se ekologie užívá chybně v širokém smyslu jako \"ochrana životního prostředí\" nebo dokonce místo \"přírodní prostředí\" (např. \"ekologicky šetrný výrobek\" znamená výrobek šetrný k životnímu prostředí). Toto užití - viz ochrana přírody. Ekologie se také nepřesně používá pro označení ideologie environmentalismu (tzv. \"hlubinná ekologie, je subdisciplína ekologie, která je základním přesvědčením radikálního ekologického hnutí\". Toto užití - viz ekologismus nebo environmentalismus. Ekologie vychází z: biologie, meteorologie, klimatologie, geologie, geografie, fyziky, chemie, antropologie, lékařských věd (hygiena), ekonomiky, práva, historie, psychologie, technických věd. Ekologie by měla být více než jen fragmentovaným souborem myšlenek a zásad, ekologie v pravém významu znamená specifický způsob nazírání na svět, který klade důraz na pochopení vzájemných vazeb a vztahů a chápe jednotlivé souvislosti. Poskytuje tak určitý rámec, strukturu, do které je možné zasadit různé dílčí poznatky a následně je interpretovat.", "Ekologie je považována za novou vědu, která se rozvinula až ve druhé polovině dvacátého století. Její kořeny ale sahají až do 4 stol. př. n. l. Za jednoho z prvních ekologů, jejichž spisy se zachovaly, můžeme považovat Aristotela nebo možná jeho studenta Theophrasta, kteří se oba zajímali o množství druhů živočichů a květin. A právě Theophrastus byl prvním, kdo popsal vztah mezi živočichy a jejich prostředím již ve čtvrtém století př. n. l. Ekologie se posléze rozvíjela v 18. a 19. století. Na počátku jejího etablování jako vědní disciplíny stál Carl Linné a jeho práce zabývající se ekonomií přírody. Brzy poté přišel Alexander von Humboldt se svou botanickou geografií. Alfred Russel Wallace a Karl Mobius posléze přispěli zmínkou o biocenóze. Eugenius Warming se zabýval ekologií rozšíření rostlin, která posléze vedla ke konstituování ekologie jako disciplíny. Práce Charlese Darwina také přispívají k ustanovení ekologie, Darwin je také proto často považován za jednoho z otců ekologie. Ekologické myšlení se dále prosazuje ve 20. století. Hlavní přínos na tom má koncept biosféry Eduarda Suesse a Vladimira Ivanoviče Vernadského, ekosystém Arthura Tansleyho, tzv. zvířecí ekologie Charlese Eltona a ekologická posloupnost Henryho Cowlese. Ekologie ovlivnila také sociální a humanitní vědy. Ekologie člověka (tzv. Human ecology) vznikla v počátcích 20. století a pohlíží na lidský druh jako na jeden z dílčích ekologických faktorů. Tvrdí, že lidé znatelně přetvořili své životní prostředí skrze rozvoj svých stanovišť (zejména městské plánování), intenzivním využíváním (jako je těžba či rybaření) a stejně tak vedlejšími efekty (jako je zemědělství, dolování, a průmysl). Kromě ekologie a biologie využívá tato disciplína také mnoho dalších přírodních a sociálních věd, jako je antropologie a etnologie, ekonomie, demografie, architektura a urbánní plánování, medicína a psychologie, a mnoho dalších. Rozvoj ekologie člověka podpořil další využívání ekologie při navrhování a plánování měst. Později v 60. letech James Lovelock rozšířil pohled na zemi jako na makro organismus a vyslovil svou hypotézu o Gaie. Mezi dalšími důležitými milníky patří v USA např. zákon ESA, Národní environmentální politický zákon (National Environmental Policy act), a rozsáhlá ekologická opatření učiněná po prašných bouřích (Dust Bowl). Koncem dvacátého století začaly vlády jednotlivých zemí uznávat vliv člověka na biosféru a zemské ekosystémy (Summit Země, Kjótský protokol). Dějiny ekologie jsou úzce spojeny s historií ochrany přírody a životního prostředí a udržitelným rozvojem.", "\"Více v článku udržitelný rozvoj.\" Ekologická poznání byla důležitá jak pro environmentální obrození v šedesátých letech, tak pro etablování koncepce udržitelného rozvoje. Ten je vymezen ve zprávě Naše společná budoucnost jako:,takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.\" Ekologický či environmentální pilíř \"(tzv. ecologically sustainable development)\" je pak jednou ze tří základních komponent udržitelného rozvoje (dalšími tvoří rovina sociální a ekonomická). Ekologové se poslední dobou nezabývají pouze přírodními fenomény ale i současnou lidskou společností, jejími vzorci jednání a jejich dopady na životní prostředí. Dochází tedy k \"ekologizaci\" současných disciplín a etablování nových oborů (ekologická archeologie, ekologická ekonomie, environmentální sociologie, atd.).", "V Česku je studium ekologie včleněno do studijního programu Ekologie a ochrana prostředí. Ekologii lze studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v rámci studijního programu Ekologická a evoluční biologie, na Katedře sociální a kulturní ekologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a na dalších vysokých školách (přehled uveden zde)." ] }

{ "title": [ "Lingvistika." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Exonyma jsou přirozeným prvkem každého jazyka. Jejich počet se však velmi silně mění, což záleží především na následujících okolnostech: Často se sice toponyma píší stejně jak v původním, tak i v cílovém jazyce, jsou však rozdílně vyslovována. Tak se sice neliší původní psaný název pro Madrid, Edinburgh, Göteborg, Barcelona, Oslo aj. od psané formy v češtině, nicméně liší se jejich výslovnost. Podobně jako i jiná slova mohou také exonyma v průběhu let vystoupit z běžného slovníku a být nahrazena přejatým názvem nebo endonymem z výchozího jazyka (např. New York namísto \"Nový Jork\"). Některá exonyma však zůstávají živá: např. Remeš namísto \"Reims\", Lutych namísto francouzského \"Liège\" či vlámského \"Luik\", Bukovina namísto \"Bucovina\", Volyň namísto \"Волинь\", Záhřeb místo \"Zagreb\", Veliký Novgorod namísto \"Великий Новгород\", Peking namísto \"北京\" či Káhira namísto \"القاهرة\". Významný vliv na užívání exonym mají sdělovací prostředky. Zatímco před rokem 1992, kdy se v Barceloně konaly Olympijské hry, byla na našem území výslovnost názvu tohoto města podle zásady „čti jak píšeš“, tedy s českým [c], velmi rozšířená, dnes je častější i počeštěná španělská (a zároveň katalánská kodifikovaná) výslovnost se [s] (kodifikovaná španělská (kontinentální) výslovnost by ovšem byla s mezizubným třeným θ). Ani dnes ale Pravidla českého pravopisu výslovnostní odchylku od psané podoby nepředepisují a umožňují tak i výslovnost [barcelona], totéž platí např. i pro němčinu; německá kodifikovaná výslovnost je [barceˈlo:na]. Vedle času jsou míra jazykového vzdělání, ale též samozřejmost a sebevědomí s ohledem na vlastní jazyk rozhodujícími faktory při zacházení s exonymy. Postavíte-li proti sobě například španělsky mluvícího člověka s Němcem, budou se v obou těchto bodech podstatně lišit. Mezi exonymy je také třeba rozlišovat přejmenování názvů vzešlá z historicismů, např. Nieuw-Amsterdam (do roku 1664) oproti New York (od 1664) nebo Petrohrad (do roku 1914 a potom od 1991) oproti \"Leningrad\" (1924–1991). Zde při určování užití stojí v první řadě časový a nikoli geografický rozdíl, může též dojít ke chronologickému rozměru použití jazykového tvaru jako v obou posledně jmenovaných případech. Takový případ nastává též např. u Kaliningradu, který se do roku 1946 jmenoval Königsberg (Královec). \"Královec\" je tedy výhradně české historické exonymum; současné exonymum však zní zní \"Kaliningrad\". Opačně stojí v ruském textu, v němž jde o dobu před rokem 1946, tedy nikoli \"Калининград (Kaliningrad)\", jak by tomu bylo při přijetí exonyma, nýbrž \"Кёнигсберг (Kjonigsbjerg)\"." ] }

{ "title": [ "Dějiny sociologie.", "Sociologická teorie.", "Nominalismus a realismus.", "Metody sociologie.", "Vztahy k jiným vědám." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Sociologie se začala formovat až na začátku 19. století. Za otce sociologie je považován francouzský filosof Auguste Comte, který také v roce 1838 poprvé užívá slovo sociologie (z latinského \"socius\" = společník nebo \"societas\" = společnost a řeckého \"logos\" = slovo, výklad). Comtova sociologie je pojímána jako pozitivní věda o společenském pokroku stojící na vrcholu hierarchie věd. Přibližně ve stejné době jako Comte zveřejňují své úvahy o vztazích ve společnosti a společenském vývoji Herbert Spencer a Karel Marx. Vedle těchto tří osobností patří do šestice sociologických klasiků ještě o generaci mladší Vilfredo Pareto, Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Max Weber a Georg Simmel. V 90. letech 19. století se sociologie institucionalizovala, první nezávislou katedru sociologie založil Albion Woodbury Small v roce 1892 na Chicagské univerzitě (viz též Chicagská škola).", "Sociologie je vědou multiparadigmatickou. Sociologické poznání není kumulativní. Základní dělení rozlišuje sociologická paradigmata objektivistická a interpretativní. Objektivisté považují sociální realitu za objektivní skutečnost existující vně individuí. Zabývá se zkoumáním sociálních faktů, sociálních změn, sociální struktury. Interpretativní sociologie považuje sociální realitu za konstrukt v myslích lidí a zajímá ji, jak je tento konstrukt lidmi vytvářen, chápán a interpretován.", "Dalším přístupem k vnímání paradigmat je rozdělení na nominalismus a realismus. Sociologický realismus vychází z předpokladu, že společnost existuje nezávisle na jednotlivci. Sociální realita je tak chápána jako objektivizována. Společnost je také více jak souhrn jednotlivých individuí. Sociální normy jsou nadindividuální. Jedinec v průběhu zdárné socializace přijímá tyto normy. Celý svět má pevný řád. Tento přístup je uplatňován hlavně v teoriích zabývajících se sociální statikou. Do sociologického realismu řadíme fenomenologickou, konfliktologickou a konsensuální sociologii. Sociologický nominalismus naopak tvrdí, že společnost existuje mezi individui. Je tedy intersubjektivní. Sociální normy neexistují mimo vědomí. Normy se vytváří skrze interakci. K tomuto paradigmatu patří škola interakcionistů. Těžiště tohoto paradigmatu je ve studiu sociální dynamiky.", "Sociologický výzkum se snaží popsat, vysvětlit či předpovědět sociální život jedinců, skupin a společností. K tomu je užívána celá řada metod, které můžeme zjednodušeně rozdělit na kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní výzkum se zaměřuje na populaci. Snaží se o reprezentativnost, mají vypovídat o tom, jak je nějaký znak zastoupen v populaci, nebo jaký postoj je možné u populace najít. Nejčastěji, ne však nutně, užívá metody dotazníkového šetření či rozhovorů a kvantitativní analýzy textů. Kvalitativní výzkum se zaměřuje na objekt. Nepopisuje zákonitosti, ale snaží se nacházet vztahy mezi kategoriemi. Nejčastěji, ale ne nutně, užívá metod focus groups, hloubkových rozhovorů a analýzy textů.", "Sociologie patří mezi společenské vědy. Souvisí a spolupracuje především s těmito jinými vědami:" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny logiky." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Slovo pochází z řeckého λογική a to od slova λόγος/logos s významem řeč.", "Za zakladatele logiky je považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Založil takzvanou sylogistickou logiku. Princip sylogismu se nejlépe vysvětlí na příkladu: Aristoteles dále zkoumal modality (možnosti), čímž dal základ modální logice. Díla o logice: Organon (organon-nástroj, logika je nástroj vědy) Aristoteles se věnuje obecným termínům. Zabývá se jednoduchými univerzálními výroky (člověk je smrtelný) Stoicko-megarská škola: složité výroky (jestliže prší, pak je mokro) Na středověkých univerzitách se gramatika vyučovala v rámci trivia na artistických fakultách (tehdy se označovala též jako dialektika). Středověká scholastika vychází ze sylogismu. Poprvé zavádí prvky temporální logiky, tedy logiky času. Významným představitelem scholastické školy byl William Occam (1290–1349). Usiloval o oddělení filosofie od teologie. Novověká logika trpí na okraji zájmu ve stínu filosofie, za jejího zakladatele lze stále považovat Aristotela. Více přihlíží ke zkušenostem z okolního světa. Významní představitelé jsou Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716), Bernard Bolzano (1781–1848), George Boole (1815–1864), Gottlob Frege (1848–1925), Georg Cantor (1845–1912) a Bertrand Russell (1872–1970). Bernard Bolzano ve svém díle \"Vědosloví\" (\"Wissenschaftslehre\", 1837) přináší koncept \"věty o sobě\" – toho, co mají společné věta napsaná (křivka-stopa inkoustu na papíře), věta vyslovená (kmitání akustického prostředí) a věta myšlená (nervový vzruch). Věta o sobě je tedy abstraktní vzhledem ke svým konkrétním realizacím. Gottlob Frege napsal roku 1892 zřejmě první text moderní sémantiky, nazvaný \"O smyslu a významu\" (\"Über Sinn und Bedeutung\"). Podle Fregeho má každé slovo (věta) svůj smysl i význam (teorie A; nejznámější); smysl je „způsob danosti“. Výraz buďto označuje přímo svůj význam nebo označuje význam skrze svůj smysl (tzv. teorie B). Modifikací teorie B je, že „slova v nepřímé řeči mají nepřímý význam. Tím odlišujeme obvyklý význam slova od jeho významu nepřímého a jeho obvyklý smysl od jeho smyslu nepřímého“." ] }

{ "title": [ "Křesťanství.", "Svatost v Bibli.", "Katolíci a pravoslavní.", "Protestantské církve.", "Buddhismus.", "Hinduismus." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "V Novém i Starém zákoně nejde o svatost v morálním smyslu, jak to někdy chápe naše současná kultura, ale jde o výraz z tehdejší náboženské a tedy kultické řeči, který „označoval to, co je Bohem odděleno od ostatního světa, zprostředkuje jeho poznání a od svého okolí se liší tak, jako se chrám liší od ostatních staveb“. Starý zákon užívá slova „svatý“ (hebrejsky KADOŠ, קָדוֹשׁ) pro označení nejen Boha, ale i „lidí, kteří byli zasvěceni k náboženským účelům, např. kněží, určených k zvláštním obřadům, a dokonce i celého izraelského národa, odděleného od ostatních a zasvěceného Bohu“ s tím, že tato svatost lidí je odvozována od Boží svatosti. Křesťanství se liší od judaismu v tom, že v případě pojmu svatosti začíná klást důraz na jeho morální smysl a začíná chápat člověka jako od narození hříšného, porušeného dědičným hříchem. Vychází mimo jiné z předpokladu, že Starý zákon předepisuje oběti za hřích proto, aby jejich prostřednictvím byl člověk od hříchu očišťován, přičemž takovéto očišťování nevnímá jako jednorázový akt, ale jako proces, který je nutno neustále opakovat, dokud nepřijde ten, kdo přinese dokonalou oběť. Nicméně samotný Nový zákon takovéto pojetí ještě nezná. Naopak se v něm tvrdí, že zvířecími oběťmi se hříchy pouze „připomínají, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit“. Křesťané jsou přesto přesvědčeni, že Nový zákon prohlubuje starozákonní pojetí svatosti. Zásadní změnou je v tomto případě ukřižování Ježíše Krista jako základní skutečnosti křesťanské víry. Dokonalou a již dokonanou obětí za hřích celého lidstva je v novozákonním pojetí smrt Ježíše Krista na kříži. Za hříchy lidstva zde dle Nového zákona zemřel Bůh sám ve svém synu Ježíši Kristu. Ale jako nehříšného ho smrt nemohla udržet ve své moci, tak byl Kristus třetího dne vzkříšen - podle Božího plánu záchrany lidstva. Kdo této zprávě uvěří, tomu je vše odpuštěno a vydává svůj život Bohu - odděluje se pro Boha - stává se svatým. Svatost v novozákonním pojetí proto znamená život v milosti skrze tuto oběť. Bůh odpouští lidský hřích proto, že za něj bylo zaplaceno výkupné. Novozákonní teologie nazývá tuto skutečnost termínem zástupná oběť. Svatost těch, kteří toto pojetí přijali, tj. křesťanů, je tedy v Novém zákoně chápána jako \"zprostředkovaná\". Neděje se vlastním přičiněním, není výsledkem askeze, nýbrž děje se \"Boží milostí\". Snahu o zlepšení vlastního života a odstranění pokračujícího hříchu nazývá Nový zákon termínem \"posvěcení\". Totéž vyjadřuje teologický termín \"posvěcený život\". Posvěcení není chápáno jako prostředek spásy, nýbrž jako průvodní znak jejího uskutečnění. Nový zákon jej nazývá termínem \"ovoce Ducha Svatého\". Je zde tedy zcela obrácen smysl tohoto usilování. Není původcem svatosti, ale je jejím produktem.", "Prototypem svatého je v katolictví a pravoslaví mučedník. Mučedníci byli také prvními uctívanými světci. Mučedník je člověk, který za svou víru položil život, to znamená, že dokázal obětovat pro svou víru i to nejcennější, co měl, a je tedy s jistotou přijat Kristem. Je to v podstatě aplikace Kristových slov: \"Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým nebeským Otcem\". Pokud byl později uctíván někdo, kdo mučednickou smrtí nezemřel, pak to bylo proto, že \"celý jeho život byl podobný mučedníkům\"; jednalo se většinou o mnichy a askety. Svatí jsou tradičně zobrazováni se svatozáří kolem hlavy. K rozeznávání konkrétních svatých slouží v pravoslaví především písmena naznačující jejich jméno a typické oblečení, v katolictví především atributy – charakteristické předměty nebo zvířata jako kniha, stavba, oblečení, kříž, ovce, pes, u vládců koruna, u pannen a paniců lilie, u mučedníků konkrétní popravčí nástroj aj. \"Svatý\" je člověk, který žil tak, že si jsou věřící jisti, že po smrti dosáhl spásy. To má dva důsledky; V širším slova smyslu se křesťan může takto chovat v případě všech, o nichž je přesvědčen, že jsou svatými, může tedy prosit o přímluvu u Boha např. své mrtvé rodiče. Je to důsledkem učení o společenství svatých. Naopak v užším slova smyslu se za svatého považuje ten, koho za takového vyhlásila jeho církev (týká se to většiny církví katolických a pravoslavných ortodoxních). V tomto smyslu je označení \"Svatý\" posledním stupněm formální kanonizace (svatořečení). Jde o přesně vymezený formální postup, během něhož jsou zkoumány zásluhy dotyčného a zázraky, které jsou s ním spojeny. Pokud kandidát na světce tímto procesem projde, je jako svatý vyhlášen oficiálně a veřejně. Světci je vyhrazen den v roce a je slaven jeho svátek u oltáře (tzn. v liturgii). Může mu být zasvěcen kostel, věřící jej žádají veřejně o přímluvu u Boha atd.", "V protestantských církvích obecně není princip svatých coby prostředníků přijímán. V mnoha případech se slovo svatý významem překrývá se slovem křesťan, což odpovídá terminologii Nového zákona (Svatí buďte, neboť já Jsem svatý). Toto neuctívání svatých (lidí) u protestantů pramení z písma - Bible. (Veškerá sláva, čest i moc patří Bohu našemu - a ne člověku). To ovšem neznamená, že by si významných lidí ve víře nevážili. Prostě je neuctívají a nemodlí se k nim, nestavějí jim poutní místa a sochy. Protestantští věřící mají nauku pouze o jediném prostřednictví Ježíše Krista. Není jiného člověka (Ježíše), skrze něhož bychom mohli být spaseni. Přistupují k Bohu přímo skrze Ježíše a ne skrze různé svaté apod. Mají přímý osobní vztah a komunikaci s Bohem, což podle nich plně odpovídá Božímu záměru. Za mrtvé se již nepřimlouvají, neboť je to již pozdě, na rozdíl od katolíků a pravoslavných nevěří v očistec, (Tak jako se člověk jednou rodí, tak jednou umírá a potom bude soud.) Přimlouvají se za živé, aby také dostali milost ke spasení.", "V evropských jazycích je někdy dost nepřesně označován probuzený (osvícený) člověk jako svatý, obdobně jsou někdy jednotlivé stupně probuzení popisovány jako stupně svatosti. Jedná se však o nedorozumění, protože tu jsou značné rozdíly mezi křesťanským pojmem svatý a probuzením v buddhismu. Probuzená bytost dosahuje tohoto stavu pouze vlastním úsilím bez přispění jiné nadpřirozené bytosti. Mistr, guru či učitel má pouze úlohu instruktora. Probuzení v buddhismu je popisováno jako vykořenění takzvaných tří zel - nenávisti, nevědomosti a chtivosti. V žádné buddhistické škole neexistuje oficiální seznam svatých (respektive probuzených) jako tomu je např. v katolické církvi. Probuzení je osobní záležitostí každého jedince. Z toho důvodu je z hlediska buddhismu nesmyslné žádat přímluvu u probuzené bytosti, protože nikdo nemůže očistit mysl někoho jiného. Přesto se později kolem významných existujících i legendárních postav buddhismu vytvořilo mnoho lidových kultů, které do určité míry připomínají uctívání světců v křesťanství. Zejména v mahájánovém buddhismu je jejími stoupenci vyhledávána ochrana u tzv. transcendentních bódhisattvů a buddhů. Např. v Japonsku je bódhisattva Džizó považován za ochránce poutníků, nebo v Číně se ke Kuan-jin (ženská podoba bódhisattvy Avalókitéšvary) neplodné ženy obracejí s prosbou o narození dítěte.", "V hinduismu jsou taktéž uznáváni svatí, ale k jejich nalezení není určen formální postup." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Válka s Francií.", "Spor s papežem.", "Druhá svatba.", "Odluka od Říma (1534).", "Smrt Anny Boleynové.", "Narození prince.", "Pozdní období.", "Odkaz." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Byl třetím potomkem a druhým nejstarším synem Jindřicha VII. a Alžběty z Yorku. Roku 1494 byl jmenován vévodou z Yorku. Jako mladší syn byl vychováván pro církevní kariéru, bylo mu poskytnuto prvotřídní vzdělání, a tak ovládal latinu, francouzštinu i španělštinu. Roku 1502 v 15 letech náhle zemřel jeho starší bratr Artur, který se měl stát následníkem svého otce, a tak jeho místo zaujal mladý Jindřich, který byl jmenován princem z Walesu. Otec Jindřich VII. chtěl udržet dobré vztahy se Španělskem, a tak navrhl, aby se Jindřich oženil s vdovou po Arturovi Kateřinou Aragonskou, nejmladší dcerou Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské. Bylo obvyklé, že takový sňatek musel povolit papež. Na nátlak Isabely byla papežem Juliem II. vydána bula schvalující tento svazek a tak 14 měsíců po smrti bratra byli Jindřich a Kateřina zasnoubeni. Od roku 1509 ztratil Jindřich VII. zájem na spojenectví se Španělskem a sám tehdy prohlásil, že zasnoubení s Kateřinou Aragonskou bylo vyhlášeno bez jeho souhlasu. Diplomatická jednání o příslibu sňatku pokračovala až do smrti Jindřicha VII. roku 1509. Mladý král Jindřich VIII. si poté sám začal hledat nevěstu. Jeho volba však padla právě na Kateřinu Aragonskou, která byla starší než on sám. Jednak z důvodu, že v celé Evropě nebyla pro něj vhodnější princezna a Anglie si opakovaně žádala spojenectví s mocným Španělskem. Navíc se tvrdí, že Jindřich Kateřinu již od dětství platonicky miloval a díky své ctnosti a skromnosti pro něj byla ztělesněním ideální manželky. S Kateřinou se oženil 11. června 1509 a 24. června téhož roku byli ve Westminsterském opatství korunováni. Dva dny nato nechal Jindřich dva nepopulární ministry svého otce, a to Richarda Empsona a Edmunda Dudleyho, uvěznit. Byli bezdůvodně obviněni ze zrady a popraveni. Tento postup pak Jindřich používal často vůči těm, kteří mu stáli v cestě. Jindřich byl renesanční osobnost a jeho dvůr byl centrem vědeckých a uměleckých inovací a přepychu. Byl dobrým hudebníkem, skladatelem a básníkem. Také byl znám jako dychtivý hráč karet a hry v kostky. Byl znamenitým sportovcem a vynikal ve veslování, v lovu a tenisu v jeho tehdejší podobě. Poskytoval i štědré dary církvi. Na rozdíl od obecně tradovaného názoru zřejmě neměl mnoho mimomanželských pletek (s výjimkou žen, které si později vzal). S jistotou se dají uvést pouze vztahy s Bessie Blountovou a sestrou jeho pozdější manželky Mary Boleynovou.", "Francouzi představovali nebezpečí s jejich sílící mocí. Roku 1511 proto papež Julius II. vyhlásil Svaté spojenectví proti Francii. Tato aliance se skládala ze Španělska, Svaté říše římské a Anglie. Jindřich VIII. se rozhodl využít této příležitosti k tomu, aby rozšířil anglická teritoria na kontinentu. Se Španělskem uzavřel dohodu z Westminsteru proti Francii. Roku 1513 se Jindřich vylodil ve Francii a v bitvě u Guinegate francouzské vojsko porazil. Jeho švagr Jakub IV. Skotský mezitím napadl na podnět francouzského krále Ludvíka XII. Anglii. Skotský útok však neodvrátil Jindřichovu pozornost od boje o Francouzské území. Později byli Skotové poraženi v bitvě u Floddenu, skotský král byl zabit a tím skončila účast Skotska v této válce. Skotské království, tento odvěký soupeř Anglie na Britských ostrovech, bylo mocensky značně oslabeno.", "Jindřich začal být netrpělivý, že se královně Kateřině a jemu nedaří mít potomka mužského rodu. Všechny jejich děti, s výjimkou dcery Marie, zemřely ještě jako malé. Obával se, že pokud nebude mít mužského potomka, mohou po jeho smrti vypuknout spory o následnictví. Roku 1525 se zahleděl do mladé dvorní dámy Anny Boleynové. Ta odolávala jeho svádění a odmítla být jeho milenkou, jako byla před ní její sestra Mary. Anna nakonec využila jeho poblouznění a naléhala na něho, aby se s ní oženil. To Jindřicha přivedlo k myšlence zrušení sňatku s Kateřinou. Je ale možné, že myšlenka na zneplatnění manželství s Kateřinou napadla Jindřicha již dříve a hlavním motivem byla zřejmě touha mít mužského potomka. Proto se obrátil přímo na Svatý stolec, aniž uvědomil kardinála Thomase Wolseyho. Poslal svého tajemníka Williama Knighta s žádostí o zrušení manželství přímo za papežem Klementem VII. Základem jeho argumentace bylo to, že bula vydaná Juliem II. byla vydaná na základě mylných předpokladů, protože manželství Artura a Kateřiny bylo naplněno. Jindřich také žádal o povolení sňatku s další ženou bez ohledu na příbuzenský poměr. Papež byl ale v té době zajatcem císaře Karla V. a tak Knight měl problém se k němu dostat a obdržel pouze příslib podmíněného souhlasu s dalším sňatkem. Jindřich tak byl nucen svěřit tuto věc Wolseymu, který se snažil uplatnit veškeré své schopnosti, aby dosáhl řešení ve prospěch krále. Karel V. se snažil zabránit zrušení sňatku své tety, ale není jisté, jak velký vliv měl jeho nátlak na papeže. Jindřich poznal, že zrušení sňatku s císařovou tetou je málo pravděpodobné a papež nesvolil k novému sňatku, dokud nebyla prozkoumána platnost předešlého. Wolsey byl obviněn z nespolehlivosti a Anna Boleynová dosáhla toho, aby byl odvolán roku 1529 z veřejných funkcí. Kardinál ji sice požádal o pomoc s návratem k moci, ale to ona odmítla. Wolsey poté zahájil tajné spiknutí s úmyslem vyhnat Annu do exilu a začal o tom vyjednávat s královnou Kateřinou a papežem. Poté, co toto spiknutí bylo odhaleno, nařídil Jindřich, aby byl uvězněn, a kdyby nepodlehl nemoci, byl by zřejmě obviněn ze zrady a popraven. Na jeho pozici nastoupil Sir Thomas More, který zpočátku krále podporoval a připojil se k názoru teologů z Oxfordu a Cambridge, že sňatek Jindřicha a Kateřiny je neplatný. Poté, co Jindřich začal zpochybňovat autoritu papeže, Moreovy pochybnosti začaly narůstat. O rok později byla Kateřina vypovězena ode dvora a její komnaty byly přiděleny Anně. Poté co se zbavila Wolseyho, získala Anna obrovský vliv na politiku. Když zemřel William Warham, arcibiskup canterburský, prosadila, aby jeho místo zaujal kaplan rodiny Boleynů Thomas Cranmer. Ke snižování vlivu Říma v Anglii docházelo postupně. Roku 1532 přednesl Thomas Cromwell, Annin spojenec, v parlamentu několik návrhů, které vyhlašovaly královskou svrchovanost nad církví. Po této akci Sir Thomas More abdikoval na svou funkci kancléře a Cromwell se tak stal nejvlivnějším mužem.", "Jindřich si v zimě na setkání s francouzským králem Františkem v Calais zajistil jeho podporu s uzavřením nového sňatku. Okamžitě po návratu do Doveru se Jindřich a Anna Boleynová tajně vzali. Krátce nato Anna otěhotněla, a jak bylo tehdy zvykem, uskutečnil se 25. ledna v Londýně oficiální sňatek. 23. května 1533 Cranmer prohlásil na jednání speciální rady svolané v Duntableském převorství manželství Jindřicha a Kateřiny za neplatné. O pět dní později prohlásil Cranmer sňatek Jindřicha a Anny Boleynové za platný a legitimní. Kateřina byla formálně zbavena titulu královny a následně byla Anna korunována. 7. září 1533 se jí narodila dcera a byla pojmenována Alžběta po Jindřichově matce Alžbětě z Yorku. Parlament odmítl stanovisko papeže a zákonem o následnictví prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za platný. Kateřinina dcera Marie byla prohlášena za nelegitimní a potomci Anny získali nárok na nástupnictví na trůn. Nejdůležitějším odstavcem byl text odmítající \"jakoukoli cizí autoritu, prince nebo hodnostáře\". Od všech dospělých obyvatel království bylo požadováno, aby tento zákon pod přísahou přijali a ti, kteří to odmítli, byli uvězněni na doživotí. Pokud by někdo prohlásil sňatek Jindřicha a Anny za neplatný, byl by automaticky obviněn ze zrady a popraven.", "Mezitím Dolní sněmovna zakázala jakékoli žádosti vůči papeži a vyhlásila tresty za realizaci opatření papežských bul v Anglii. Zároveň byla církev varována, aby neučinila žádná omezení poskytovaných služeb králova souhlasu. Až tehdy papež exkomunikoval krále a Cranmera z církve, prohlásil arcibiskupský dekret týkající se sňatku za zmatečný a manželství Jindřicha a Anny za neplatné. Papežský legát byl vyhoštěn z Anglie a diplomatické styky s Římem přerušeny. Následovalo vydání několika dalších zákonů: \"Ecclesiastical Appointments Act\" požadoval, aby kněží volili biskupa navrženého králem, \"Act of Supremacy\" deklaroval krále jako nejvyšší autoritu církve v Anglii a \"Treasons Act\" určoval, že odmítnutí uznání krále jako nejvyšší církevní autoritu, bude považováno za zradu a jako takové i trestáno. Anglikánská církev se tak dostala pod kontrolu panovníka. Protestanté ale byli, hlavně kvůli protestům proti Jindřichovu rozvodu, pronásledováni. Mnoho z nich uteklo ze země a to včetně Viléma Tyndala, který byl na Jindřichův popud v zahraničí upálen. Odpor proti Jindřichově církevní politice byl rychle a brutálně potlačen. Mnoho jeho kritiků, včetně kardinála Fishera a sira Tomáše Morea (někdejšího Jindřichova kancléře), kteří odmítli přísahat věrnost králi jako nejvyššímu představiteli církve, bylo popraveno.", "Manželství Jindřicha a Anny nebylo šťastné. Anna nebyla ochotna přijmout podřízenou roli a Jindřicha rozčilovala její popudlivá a prudká povaha. Po falešném těhotenství nebo potratu roku 1534 začal Jindřich považovat její neschopnost dát mu mužského potomka za zradu a jednal s Cranmerem a Cromwellem o možnosti opustit Annu, aniž by se musel vrátit ke Kateřině. 8. ledna 1536 se král dověděl, že jeho první manželka Kateřina zemřela. Anna byla znovu těhotná a obávala se následků toho, že by se jí znovu nenarodil syn. Její život by se ocitl v ohrožení, protože pokud by se jí Jindřich zbavil, mohl by se znovu oženit a nikdo by jeho sňatek nemohl zpochybnit. O něco později byl při turnaji Jindřich zraněn a krátkou dobu se zdálo, že je zraněním jeho život ohrožen. Když tuto zprávu oznámili Anně, utrpěla šok a potratila. Později se zjistilo, že Anna potratila syna. Zdá se, že tato příhoda byla počátkem konce jejich manželství. Poté co se Anna i on zotavili, prohlásil Jindřich, že jejich sňatek byl dílem čarodějnic. Do jeho přízně se dostala královnina dvorní dáma Jana Seymourová. Bratrovi Anny, Georgeovi Boleynovi, bylo odmítnuto udělení podvazkového řádu, který byl místo něho udělen bratru Jany Seymourové. Pět mužů, včetně Annina bratra, bylo poté uvězněno a obviněno ze zločinů jako krvesmilství, zrady a sexuálních styků s královnou. 2. května 1536 byla Anna uvězněna v Toweru. Byla obviněna z cizoložství, krvesmilstva a odsouzena k trestu smrti. George Boleyn a ostatní muži byli popraveni 17. května a Anna Boleynová byla sťata mečem dne 19. května 1536. Kat byl pro tento způsob popravy, který nebyl v Anglii běžný (používala se mj. sekyra), povolán z poslední anglické državy na francouzské půdě, přístavu Calais.", "Den po popravě Anny Boleynové se Jindřich zasnoubil s Janou Seymourovou, kterou si o deset dní později vzal. Jindřich vydal souhlas s anexí Walesu a tím došlo k sjednocení obou zemí v jednu. Tento zákon byl následován vydáním zákona o nástupnictví z roku 1536, který deklaroval jako Jindřichovy následníky jeho potomky s Janou Seymourovou, děti Kateřiny a Anny byly prohlášeny za nelegitimní a vyloučeny z možnosti nástupu na anglický trůn. Králi byla dána možnost změnit pořadí v nástupnictví na trůnu v jeho závěti. Roku 1537 se Janě narodil syn Eduard, pozdější král Eduard VI. Porod byl velmi těžký a královna krátce po něm 24. října 1537 zemřela.", "Roku 1540 se Jindřich rozhodl znovu oženit, aby zabezpečil své nástupnictví. Thomas Cromwell, v té době již hrabě z Essexu, navrhl Annu Klevskou, dceru vévody z Kleve, který byl považován za důležitého spojence pro případ útoku katolické aliance na Anglii. Hans Holbein mladší byl vyslán, aby namaloval její portrét. Jindřich tento portrét zhlédl a s podporou přímluvy jeho dvořanů se sňatkem souhlasil. Když však Anna dorazila k anglickému dvoru, Jindřich ji shledal naprosto nepřitažlivou. Jindřich se snažil manželství zrušit a oženit se s jinou ženou. Vévoda z Kleve se dostal do sporu s císařem Svaté říše římské a Jindřich se do tohoto sporu nechtěl zapojit. Královna Anna byla dostatečně inteligentní na to, aby neodporovala Jindřichově snaze o zrušení sňatku, a sama prohlásila jejich manželství za „nenaplněné“. Jejich manželství tak bylo zrušeno a Anna obdržela titul \"královy sestry\" a dostala darem hrad Hever, předchozí sídlo rodiny Boleynů. Cromwell v souvislosti s dojednáním neúspěšného sňatku upadl v nemilost a byl popraven. 28. července 1540 se Jindřich popáté oženil s mladou Kateřinou Howardovou, sestřenicí Anny Boleynové. Jindřich byl mladou chotí nadšen, ale ona sama měla poměr s dvořanem Thomasem Culpeperem a se svým předchozím neoficiálním snoubencem Francisem Derehamem. Thomas Cranmer tuto informaci předal králi Jindřichovi, který tomu zpočátku nechtěl uvěřit. Jindřich ale povolil Cranmerovi vyšetřování tohoto obvinění. I když Kateřina mohla přiznat předchozí příslib sňatku se svým snoubencem a tím by sňatek s Jindřichem byl neplatný, prohlásila, že ji Culpeper přinutil k cizoložství. Ačkoli její manželství s Jindřichem bylo neplatné, byla Kateřina 13. února 1542 popravena. V tomtéž roce byly všechny zbylé kláštery zrušeny a jejich majetek propadl králi. Opati a převorové ztratili svá křesla ve Sněmovně lordů a jejími členy zůstali pouze arcibiskupové a biskupové. Roku 1543 se oženil se svou poslední manželkou, bohatou vdovou Kateřinou Parrovou. Ta byla svým přesvědčením, na rozdíl od Jindřicha, který byl konzervativec, protestantka. Tento rozpor pro ni mohl být nebezpečný a roku 1545 se dokonce octla v nebezpečí, že bude vyšetřována pro kacířství, ale byla moudrá a přijala podřízené postavení. Pomohla Jindřichovi usmířit se s jeho prvními dvěma dcerami Marií a Alžbětou. Roku 1544 jim zákon přijatý parlamentem vrátil nástupnické právo na anglický trůn (v pořadí po princi Eduardovi), i když na ně bylo stále pohlíženo jako na Jindřichovy nelegitimní potomky. Jindřichova náladovost a podezíravost se s jeho stárnutím a zhoršujícím zdravím stále více stupňovala. Král si počínal stále bezohledněji a z malicherných příčin dával popravovat své domnělé odpůrce, spolupracovníky a někdejší přátele. Politické popravy provázely celé období Jindřichovy vlády, jejich první obětí se stal Edmund de la Pole, vévoda ze Suffolku roku 1513, a tou poslední Henry Howard, hrabě ze Surrey roku 1547, pouhý týden před Jindřichovou smrtí. Podle Holinsheda bylo za Jindřichovy vlády v Anglii popraveno asi 72 000 osob, možná i více, toto číslo však zahrnuje nejen politické popravy nařízené králem, ale i popravy odsouzených kriminálníků. Zároveň se silně zhoršovalo jeho zdraví. Stárnoucí, silně obézní král trpěl v důsledku špatné životosprávy diabetem 2 typu a dnou, sužovaly ho migrény a postupně se zhoršujícím vředovým onemocněním nohou. V posledních letech života měl král obtíže s chůzí a při usedání a vstávání ho museli podpírat jeho dvořané. V posledních dvou letech života byl Jindřich čím dál tím více odkázán na kolečkové křeslo. Jindřich VIII. zemřel 28. ledna 1547, příčinou smrti byla buďto embolie, nebo sepse způsobená vředovým onemocněním nohou. O tři dny později byl pohřben v kapli svatého Jiří na hradě Windsor. Jeho nástupcem se stal jeho devítiletý syn Eduard VI., za jehož protektora byl prohlášen Edward Seymour, 1. vévoda ze Sommersetu, bratr Jany Seymourové.", "Po svém otci, který byl na rozdíl od svého syna spořivý, zdědil obrovský majetek, jehož hodnota je odhadována na 1 250 000 liber. Většinu z tohoto bohatství utratil Jindřich na provoz svého dvora, včetně financování stavebních úprav královských paláců. Další velký příjem představoval prodej cenností zrušených klášterů a příjem z půdy zabavené klášterům s ročním výnosem asi 120 000 liber. Aby vyřešil své finanční problémy, musel nechat razit nové mince v letech 1526 a 1539, ale přes snahu svých ministrů omezit plýtvání u dvora Jindřich zemřel jako dlužník. I když hlavní motivací bylo vyřešení osobních problémů, je jeho největším počinem odluka anglikánské církve od Říma. Rozpuštění klášterů znamenalo velký přesun majetku a vlivu od církevních hodnostářů na šlechtu. Jindřichovo rozhodnutí ustanovit regentskou radu svého syna, jejíž členové byli nakloněni reformaci, pod vedením Edvarda Seymoura znamenalo konsolidaci a prohloubení reformace. Spolu s Alfrédem Velikým a Karlem II. je Jindřich tradičně považován za zakladatele Royal Navy. V době své vlády investoval velké prostředky do stavby lodí, doků (Portsmouth) a inovací výzbroje (použití děl ve výzbroji lodí). Faktem je, že v té době se stále ještě nejednalo o pravidelnou flotilu lodí, ale panovník požadoval účast soukromě vlastněných plavidel. S ohledem na nebezpečí invaze ze strany Francie a Španělska nechal Jindřich posílit obranu pobřeží, především Doverský hrad a nová opevnění od východní Anglie až po Cornwall, na jejichž stavbu byl použit většinou materiál ze zrušených klášterů." ] }

{ "title": [ "Vzhled.", "Skupiny kláves.", "Základní alfanumerické klávesy.", "Klávesy numerické klávesnice.", "Funkční klávesy.", "Speciální klávesy.", "Připojení k počítači.", "Bezpečnost zadávaných dat." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Existuje velké množství různých rozložení kláves. Vznikají proto, že rozdílní lidé potřebují snadný přístup k rozdílným symbolům. Obvykle je to tím, že píší odlišným jazykem, ale existují specializovaná rozložení pro matematické, účetní, programátorské použití. Samostatnou kategorii pak představují takzvané herní klávesnice, které mají svou koncepcí v maximální možné míře usnadnit uživatelům hraní počítačových her. Rozložení znaků na počítačových klávesnicích kopíruje standardy rozložení na psacích strojích, které převzaly organizační automaty, pořizovače děrných štítků atd. V některých zemích se používá rozložení QWERTY, jinde QWERTZ, někde i jiné, například francouzské AZERTY. Rozložení kláves je upraveno mezinárodní normou ISO/IEC 9995 „Informační technologie – Uspořádání klávesnice pro textové a kancelářské systémy“ z roku 1997. Ta uvádí, že rozmístění jednotlivých kláves se řídí národními normami a zvyklostmi. Jako příklad obsahuje možnost obsazení klávesy B01 (na české Y) znakem Z (např. anglický nebo americký standard) nebo znakem Y (např. český standard) či znakem W (např. francouzský standard), D06 (na české Z) Y nebo Z a pro D02 (na české W) W nebo Z. V České republice je, v souladu s mezinárodní normou, stanoven národní standard, jenž vychází z uspořádání QWERTZ. Jedná se o ČSN 36 9050 z roku 1994, která stanovuje rozmístění znaků na 48 klávesách (vychází z typu QWERTZ) ve dvou úrovních, tj. základní a po stisknutí Shiftu. Tedy není zde řešeno umístění např. znaku obrácené lomítko (na různých klávesnicích je na různém místě), znaků generovaných pomocí klávesy Alt Gr (3. úroveň), ale umístění „Z“ a „Y“ ano. Mnoho českých programátorů ale dává přednost anglickému standardu, který vychází z rozložení QWERTY, protože potřebují znaky, které na českém standardu nejsou, případě používají tzv. českou programátorskou klávesnici, nebo českou QWERTY klávesnici, lišící se jen prohozeným Z a Y, protože si již na anglickou klávesnici zvykli. Rozložení QWERTY vzniklo s úmyslem snížit tak pravděpodobnost zaseknutí typových pák ručního psacího stroje. K jeho masovému rozšíření vedlo vítězství v soutěži v rychlosti a přesnosti psaní. Po něm v roce 1888 následovala konference v Torontu, jež přijala klávesnici QWERTY za standard. Existují také speciální rozložení kláves zohledňující ergonomii (Dvorak, Colemak, XPeRT). Tato rozložení, která nejsou moc rozšířena, byla navržena pro psaní v angličtině a příliš se nehodí pro psaní v jiných jazycích, neboť jsou ještě více než QWERTY závislá na národním jazyce. Proto například \"Dvorak\" pro psaní českého textu nemá zásadnější význam, neboť, jak uvádí publikace „Profesionálem v administrativě“, produktivitu práce zvýší pouze o 1% a se stejným úspěchem sníží zatížení prstů a rukou. Optimalizace rozložení kláves českého standardu nebyla dosud provedena. Přitom, pokud by došlo k rozmístění znaků v závislosti na jejich výskytu v textu, došlo by k zvýšení produktivity práce přibližně o 12,2 %. Pokud by navíc došlo i k dalším úpravám klávesnice, produktivita práce by mohla být zvýšena o další 2 %. To by umožňovalo psát 59,5 % obsahu textu přímo v základní poloze, tedy z kláves, na nichž jsou umístěny prsty při využívání hmatové metody (přibližně stejně jako při psaní anglického textu na klávesnici Dvorak). To by však znamenalo ještě větší rozdíly oproti QWERTZ i QWERTY než dnes. Statistiku psaní na těchto třech rozloženích si můžete porovnat vložením libovolného textu do Java appletu na této stránce:. Rozložení jednotlivých kláves má z hlediska efektivity význam pouze pro osoby ovládající klávesnici deseti prsty nebo hmatovou metodou. Standardní klávesnice je poměrně velká, protože každá klávesa musí být dost velká na to, aby se dala snadno stisknout prsty. Pro přenosná zařízení, kde by standardní klávesnice byla příliš velká, byly navrženy redukované typy klávesnic, případně se používá jiný způsob komunikace. V poslední době se vyskytují ultramoderní typy klávesnic a kláves, např. gelové nebo obalované měkkými materiály; bývají též ergonomicky tvarovány pro lepší dosah na klávesy. IT svět 21. století se hemží též interaktivními klávesnicemi, například u mobilních telefonů, interaktivních tabulí či u samotného monitoru.", "Klávesy počítačové klávesnice lze rozdělit do těchto skupin:", "Znaková, tedy alfanumerická klávesnice zabírá asi třetinu plochy klávesnice, ale je doplněná o další klávesy, s nimiž tvoří základní část klávesnice. Obsahuje klávesy 26 písmen, mezerník, klávesy s interpunkcí a horní čtvrtou řadu s číslicemi v anglické verzi a s diakritickými znaky v české verzi. Všechny znakové klávesnice se významově obměňují držením stisknutých pomocných kláves, jako jsou", "Numerická klávesnice obsahuje klávesy s číslicemi, desetinnou tečku, klávesy využitelné pro 4 základní aritmerické operace, druhou klávesu Enter a klávesu Num Lock pro přepínání funkce číselných kláves z kurzorových na číslicové. Číslice jsou uspořádány zdola nahoru po třech (0, 1 – 3, 4 – 6 a 7 až 9) po vzoru kalkulátorů, oproti klávesnici telefonů (klasických tlačítkových i dotykových), které mají naopak dole vyšší číslice: 0, 7 – 9, 4 – 6, 1 – 3.", "Funkční klávesy mají označení odleva F1 až F12 a nalezneme je v horní části klávesnice nad základní částí. Slouží k řízení programů a jejich funkce je určena konkrétním softwarem.", "Speciální klávesy jsou popsány v následující tabulce. Hudební klávesnice klavírního typu se kromě standardního připojení k zesilovači a reproduktoru také může připojit datovým kabelem k počítači a nahrávat tak hranou melodii, kterou software zároveň zapíše do notové osnovy.", "V dřívějších letech se klávesnice připojovala k počítači konektorem DIN-5, který byl později nahrazen poněkud menším konektorem Mini-DIN, častěji nazývaným PS/2, přičemž způsob komunikace klávesnice s počítačem zůstal zachován. Starší klávesnice s konektorem DIN bývají nazývány „AT klávesnice“ (podle osobního počítače IBM PC/AT), stejný konektor však používaly i ještě starší nekompatibilní „XT klávesnice“ určené pro historický IBM PC/XT. Mezi další způsoby připojení v současnosti patří USB, dnes nejrozšířenější. V takovém případě se již jedná o výrazně komplikovanější způsob komunikace umožňující například připojit ke klávesnici různá další zařízení (myš, USB flash paměť atd.), která pak přes ni komunikují s počítačem. V případě připojení přes USB port se může jednat o dvě varianty, a to: Přímé propojení kabelem, nebo bezdrátové propojení, kdy je fyzicky v USB portu přítomen pouze vysílač (který je i zároveň přijímač, anglicky transceiver), který komunikuje s klávesnicí. Další variantou bezdrátové komunikace klávesnice s počítačem je připojení přes bluetooth.", "Podle výsledků výzkumu uveřejněných v říjnu 2008 pracovníky švýcarské vysoké školy EPFL v Lausanne představují klávesnice slabé místo z hlediska bezpečnosti zadávaných údajů. Signály o tom, které klávesy byly stisknuty, lze totiž v naprosté většině případů zachytit s použitím antény a potřebného technického zařízení na vzdálenost až 20 metrů, a to i tehdy, pokud mezi klávesnicí a odposlouchávacím zařízením stojí překážka, např. zeď." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Typy počítačových myší.", "Mechanická myš.", "Mechanická a optomechanická myš.", "Optická myš.", "Osvětlení a podklad.", "Bezpečnost optické myši.", "Způsoby připojení k počítači.", "Alternativní zařízení." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Myš vynalezl Douglas Engelbart ve Stanfordském výzkumném institutu v roce 1963. Veřejnosti ji však představil až 9. prosince 1968, a 17. listopadu 1970 získal patent US3541541 na „Indikátor pozice X-Y pro zobrazovací systém“ (). Nejstarší myši používaly pro snímání pohybu dvě na sebe kolmá kolečka; patent na myš s kuličkou, jejíž pohyb snímala 4 kolečka, byl udělen v roce 1974, snímání dvojicí osiček s jednou přítlačnou kladkou bylo patentováno v roce 1976. Okolo roku 1980 vynalezl Steve Kirsch myš s optickým snímáním pozice pomocí světla vyzařovaného dvojicí LED. První myši s optickým snímáním potřebovaly speciální kovovou podložku s natištěnou mřížkou. V komerčním prostředí myš prosadila jako první kalifornská firma Apple v roce 1982. První myši byly hranaté a nepohodlné. Ty novější jsou ergonomicky tvarovány pro pohodlné držení, ale ani to není dostatečná obrana před nemocemi, které při nadměrném používání myši hrozí (viz RSI). Např. zánět šlach - tenditida či tendosynovitida. Jako prevence proti těmto zdravotním rizikům nabízejí někteří výrobci i myši s odlišným designem, označovány bývají jako ergonomické nebo vertikální myši.", "", "William English, stavitel Engelbartovy původní myši vynalezl tak zvanou kuličkovou myš v roce 1972 ve vývojovém centru Xerox PARC. Ta se stala součástí počítače Xerox Alto a sloužila k ovládání grafického uživatelského prostředí WIMP. Kolečka byla nahrazena kuličkou, která umožnila pohyb myši v jakémkoliv směru. Pohyb kuličky snímají dvě navzájem kolmé hřídele, kterých se kuličky dotýkají. Kulička obě hřídele při svém pohybu roztáčí a přenáší pohyb na otočnou clonku ve tvaru kruhu s okénky. Na obou hřídelích je po jedné clonce. Světlo senzoru prosvěcuje clonku a přerušovaný paprsek je snímán optoelektronickým čidlem, které jej mění na elektrické impulzy. Směr otáčení je rozpoznán pomocí Grayova kódu: Myš totiž obsahuje na každé clonce dva snímače, přičemž ty jsou umístěny tak, aby jejich pulzy byly úhlově posunuty. V jeden okamžik může být osvětlen jeden, oba, nebo i žádný snímač. Impulzy pohybu celé myši pak tvoří dva a dva sledy bitů, ty jsou detekovány v počítači. Ovladač myši v počítači signály dekóduje a načítává, a převádí je na pohyb kurzoru na obrazovce monitoru (v osách X a Y). Rekonstruuje tak rychlost i směr pohybu myši. Zdokonalené počítačové myši s kuličkou pocházely ze švýcarského technologického institutu (École polytechnique fédérale de Lausanne, EPFL) z inspirace profesora Jean-Daniel Nicouda a vytvořil je inženýr a hodinář André Guignard. Nový design zahrnoval jednu kuličku z hrubé gumy a tři tlačítka. Prostřední tlačítko bylo nahrazeno rolovacím kolečkem po roce 1990.", "Z počátku se vyráběly i čistě mechanické myši využívající kuličku, která otáčela kruhem s kontakty. Mechanické snímání pohybu bylo nahrazeno bezkontaktním řešením založeným na výše popsaném optickém snímání, které je mnohem přesnější a spolehlivější.", "Optická myš využívá LED jako zdroj světla, které je snímáno fotodiodami nebo dokonalejším optickým snímačem (CCD či CMOS prvek s maticí o velikosti několik desítek bodů). První optické myši využívaly pro snímání pohybu speciálně potištěný podklad (podložku pod myš). Moderní optické myši periodicky snímají obraz podkladu osvětlený pomocí LED nebo laserové diody a vyhodnocují posuv obrazu vůči předchozímu snímku. Využívají k tomu speciální čipy pro zpracování obrazu v reálném čase a převodu pohybu do osy X a Y. Například optická myš Avago Technologies ADNS-2610 zpracovává 1512 snímků za sekundu (FPS) o velikosti 18×18 bodů, přičemž každý vyhodnocuje 64 různých úrovní šedi. Zdrojem obvykle bývá LED dioda svítící červenou barvou. Její světlo je na podložku soustředěno malým zrcátkem, popřípadě optickým hranolkem. Červená barva se používá díky své velké svítivosti použitých LED diod, nízké výrobní ceně a tím, že zvyšuje kontrastnost povrchu. Světlo které se odrazí od vhodné podložky je optickým prvkem přivedeno do senzoru tvořeného čipem CCD nebo CMOS s maticí fotoelektricky citlivých prvků. Vznikne elektronický obraz podložky, který je zaznamenáván rychlostí řádově miliony pixelů za sekundu. Změnou polohy myši se vyhodnocuje její pohyb pomocí výkonného mikroprocesoru, která se projeví pohybem kurzoru na monitoru. Optické myši mohou používat jako běžnou podložku desku stolu, problémy mohou samozřejmě nastat při snímání průhledné skleněné podložky, podložky s velkou odrazivostí, lesklé povrchy nebo v případě červeného světla myši i podložky s hladkým červeným povrchem.", "Pro osvětlení podkladu se tradičně využívají červené LED, protože v době vzniku optických myší byly nejlevnější. Na barvě osvětlení nezáleží, avšak při použití člověku neviditelného infračerveného světla může být dosaženo vyšší přesnosti snímání a nižší spotřeby elektrické energie. Optická myš pracuje spolehlivě na strukturovaném povrchu, kde je možné snadno rozpoznat pohyb podkladu. Z tohoto důvodu je nevhodným podkladem sklo, zrcadlo nebo jiný povrch, který způsobuje vznik falešných odrazů. Kvalitnější myši zpracovávají za sekundu více snímků, aby byl pohyb myši přesnější a správně reagoval i na rychlé pohyby.", "I přes články o možném poškození lidského zraku optickou myší, není žádný důvod se obávat, protože se jedná o laserové zařízení třídy I, které má tak malý výkon, že žádné poškození nemůže způsobit.", "Zpočátku se myš k počítači připojovala pomocí sériového portu (RS-232), u počítačů firmy Apple pomocí linky ADB. Kolem roku 2000 se prosadil konektor PS/2 a posléze USB. Některé myši jsou označovány jako \"combo\", což znamená, že se mohou pomocí jednoduché redukce připojit do zásuvky USB i PS/2 (viz obrázek vpravo). Pro bezdrátové myši se využívá infračervené záření (IrDA) nebo rádiové vlny (včetně Bluetooth), přičemž samotný vysílač/přijímač může být připojen k počítači pomocí sériového rozhraní PS/2 nebo USB.", "Pro ovládání kurzoru slouží také tzv. tablet. Je to podložka citlivá na dotyk, přes kterou se přejíždí perem. Vyrábí se také tablety citlivé na přítlak. Tablety jsou nejvíce používány počítačovými grafiky. U přenosných zařízení jsou tři nejběžnější typy náhrady myši:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Hlavní myšlenky a pojmy.", "Ohlas." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Edmund Husserl se narodil jako druhý syn židovského obchodníka, roku 1876 maturoval na německém gymnáziu v Olomouci a studoval matematiku, fyziku a filosofii nejprve v Lipsku, mimo jiné u W. Wundta, pak v Berlíně u matematiků K. Weierstrasse a L. Kroneckera a nakonec ve Vídni, kde roku 1882 promoval prací o variačním počtu. Zde se také setkal s Masarykem a snad i pod jeho vlivem pokračoval ve filosofii u F. Brentana. Prací \"O pojmu čísla\" se roku 1887 habilitoval v Halle, kde pak 14 let působil jako soukromý docent. Téhož roku si vzal ve Vídni Malvinu Steinschneiderovou, rovněž z Prostějova, a oba se dali pokřtít v evangelické církvi. Jeho \"Filosofie aritmetiky\" (1891) vzbudila kritický zájem logika G. Fregeho, který ji kritizoval kvůli psychologismu, tj. názoru, že matematické objekty mají psychologický původ, že plynou pouze z povahy lidského myšlení. Tuto kritiku vzal Husserl velmi vážně a dlouho pracoval na svém prvním velkém díle, \"Logická zkoumání\" I./II. (1901 a 1906), jež mu vyneslo profesuru v Göttingenu. Tam se seznámil s D. Hilbertem, W. Diltheyem, M. Schelerem, A. Koyrém a K. Jaspersem. Roku 1913 vydal \"Ideje k čisté fenomenologii\". Po vypuknutí Světové války se připojil k vlasteneckému manifestu německých profesorů, za války však ztratil syna. 1916 byl povolán do Freiburgu jako nástupce H. Rickerta a 1918 založil \"Freiburskou fenomenologickou společnost\". Jeho první asistentkou byla pozdější řeholnice Edith Steinová a od roku 1919 Martin Heidegger, který se roku 1928 stal jeho nástupcem. K Husserlovým žákům patřili také Eugen Fink, Dietrich von Hildebrand, Roman Ingarden, Ludwig Landgrebe, Jan Patočka a Edith Stein. Jako vážený emeritus podnikl Husserl řadu přednáškových cest po Německu i do ciziny (Amsterdam, Paříž, Vídeň, Praha) a napsal své poslední velké dílo, \"Krizi evropských věd\", věnovanou otázce „přirozeného světa“ (\"Lebenswelt\") a krize smyslu. Roku 1933 byl nacisty z univerzity vypuzen a i když jeho nástupce Heidegger tento zákaz za svého krátkého rektorství zrušil, roku 1936 se musel Husserl vystěhovat i z bytu a byl podroben různým šikanám. Přes 40 tisíc stránek jeho stenografických textů a poznámek dopravil ještě roku 1937 do bezpečí v belgické Lovani odvážný františkán Herman Leo van Breda.", "Jedním z hlavních témat Husserlova myšlení byl problém poznání, kde Husserl navázal na I. Kanta. Poznání je sice vázáno na psychologické procesy, není s nimi však totožné. Z empirických psychologických vět nelze nikdy odvodit obecné tvrzení, neboť mohou být kdykoli vyvráceny, falzifikovány. Logika, matematika a filosofie jsou podle Husserla „ideální vědy“, jejichž zákony vyjadřují absolutně nutné pravdy a priori. Fenomenologie jakožto „bytostný názor daného“ čili fenoménů se má stát spolehlivým základem všech věd. Lidské vědomí je intencionální, tj. vždy zaměřené na nějaký předmět či stav věcí. Neexistuje ani čistý subjekt, ani objekt, neboť oba jsou vždy spojeny aktem vědomí (noesis), v němž se předměty konstituují. Žádné čisté „věci o sobě“, jak si představoval ještě Kant, tedy nejsou; to je Husserlova inspirace Brentanem. Přístup k čistým fenoménům lze získat jen tak, že člověk vystoupí z naivního postoje, který jsoucnost věcí pokládá za samozřejmou, a „dá do závorky“ všechna svá předběžná přesvědčení, včetně přesvědčení o existenci věcí. Toto stažení se zpět a pozdržení úsudku nazývá Husserl epoché a celý postup fenomenologická redukce. Teprve v tomto neutrálním postoji lze proniknout „k věcem samým“, a to tak, že člověk zkoumá „samodané“ fenomény, to, jak se mu věc sama dává; tomu Husserl říká „eidetická redukce“. Klasickým příkladem tohoto postupu jsou Husserlovy analýzy časového vědomí. Pravda je plná shoda mezi míněným a daným. Nejde přitom o nějaký zážitek shody, nýbrž o bezprostřední zkušenost, evidenci či intuici, který se ovšem dá případně korigovat. Ke konci života se Husserl obrátil ke zkoumání přirozeného světa či „světa našeho života“ (\"Lebenswelt\"), tedy světa našich běžných zkušeností, v nichž denně žijeme. V tomto „přirozeném“ světě Slunce vychází a zapadá, něco je blízké a něco vzdálené, člověk je někde doma – a díky tomu svět i věci mají smysl. Teprve obratem k přírodovědecké abstrakci, která svět nepozoruje lidskýma očima, nýbrž očima teorií, vzniká současná krize smyslu. Úkolem fenomenologie by mělo být této krizi čelit.", "Kromě svých bezprostředních žáků Husserl ovlivnil celou řadu dalších filosofů nepřímo. To se týká M. Schelera, R. Carnapa, H. Weyla, francouzských existencialistů stejně jako M. Merleau-Pontyho, G. Bachelarda nebo E. Lévinase. Mimo vlastní filosofii Husserl prostřednictvím E. Cassirera silně ovlivnil jistý proud amerického sociologického myšlení, od A. Schütze až po etnometodologii H. Garfinkela. Ti se inspirovali zejména představou epoché, „uzávorkování“ vlastních předsudků a názorů badatele, které teprve umožňuje pochopit společenské jevy v jejich pravé podobě a smyslu. V matematické a logické teorii se k Husserlovu dědictví hlásil například Kurt Gödel a Petr Vopěnka, zejména v souvislosti s myšlenkou epoché a také „přirozeného světa“ bytostně omezené, konečné lidské zkušenosti. Dictionary and Forums" ] }

{ "title": [ "Řešení rovnice.", "Odvození.", "Komplexní koeficienty.", "Další rovnosti.", "Geometrický význam." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Při řešení rovnice se nejprve vypočítá tzv. \"diskriminant\" formula_2. Podle jeho hodnoty pak mohou nastat tři případy:", "Vzorce pro výpočet diskriminantu a kořenů lze odvodit následujícím způsobem: Vychází se z obecného tvaru rovnice: Protože \"a\"≠0, lze jím rovnici vynásobit: Pravá je diskriminant, jehož nezápornost umožní odmocnění obou stran rovnice (v reálných číslech). Odtud plyne, proč hodnota diskriminantu určuje počet řešení kvadratické rovnice. Po odmocnění (které dává při kladném diskriminantu dvě hodnoty lišící se znaménkem, proto jsou i na levé straně uvedeny dva kořeny):", "V nejobecnějším případě jsou také koeficienty formula_23 komplexní čísla. Řešení získáme opět výpočtem diskriminantu formula_2 a jeho druhé odmocniny v oboru komplexních čísel. Vzorec řešení je stejný jako v případě reálných koeficientů. formula_5. Výsledkem jsou obecně dvě komplexní čísla, mezi nimiž nemusí být žádný vztah. Rovnici je opět možné napsat ve tvaru formula_6. V případě nulového diskriminantu obě řešení splývají v jedno komplexní číslo formula_27 a rovnice má tvar formula_28.", "Pro kořeny rovnice platí následující rovnosti (jedná se o speciální případ tzv. Vièteho vztahů):", "Levá strana rovnice (\"ax\"2 + \"bx\" + \"c\") popisuje parabolu s osou rovnoběžnou s osou y. Pokud je \"a\">0, je parabola otevřená směrem nahoru (má vrchol dole), při \"a\"<0 je otevřená dolů (vrchol je nahoře). Řešení kvadratické rovnice odpovídá hledání průsečíků této paraboly s osou x (pravá strana z rovnice dělá výraz \"y\"=0). Podle polohy paraboly mohou nastat tři případy:" ] }

{ "title": [ "Geomorfologické členění.", "Geologie.", "Vrcholy.", "Vodní toky.", "Lesy.", "Drobná fauna a flóra.", "Lidová architektura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Hluboké údolí Labe rozděluje České středohoří na dva geomorfologické podcelky: Verneřické středohoří (IIIB-5A) na pravém břehu Labe a Milešovské středohoří (IIIB-5B) na levém břehu Labe. Tyto podcelky se dále člení do celkem osmi okrsků:", "Rozlohou 1266 km2, délkou přes 70 km a šířkou až 25 km patří České středohoří k menším orografickým celkům. Přesto je však nejmohutnějším projevem sopečné činnosti v Česku. České středohoří totiž vzniklo sopečnou činností. Podél řeky Ohře existoval Ohárecký rift, kterým se žhavé magma dostalo na povrch. V oblasti převažují čedičové horniny (73,6%), zbytek tvoří trachytické a v malé míře andezitické horniny. Územím prochází Litoměřický hlubinný zlom, který z geologického hlediska tvoří hranici mezi krušnohorskou a středočeskou oblastí. Pod povrchem se hromadilo magma v žilách a tvořily se tzv. lakolity, což byly podpovrchové balvany z utuhlého magmatu. V mladších třetihorách, v miocénu (asi před 23 miliony let) se začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží sopečné kužely. V pliocénu (před 4,8 miliony let) vulkanity místy prorážely Českou křídovou pánev (Trosky, Kunětická hora). Vodní toky obnažily ztuhlé podpovrchové magma a prohlubovaly údolí, což dalo Českému středohoří majestátní krajinný ráz. Jedním takovým údolím je Porta Bohemica, kterou vymodelovala řeka Labe. Z výlevných hornin tu převažují čediče a znělce, z usazenin pískovce a opuky.", "K významným vrchům kromě nejvyšší hory Milešovky (837 m) patří Hradišťany (752 m), Kletečná (706 m) a Lovoš (570 m). Ve východní části, oddělené Labem, jsou kopce poněkud nižší – nejvyšší z nich je Sedlo (726 m).", "Osu středohoří tvoří úrodné údolí Labe. Dalším větším tokem je Ploučnice. Centrální části obou podcelků jsou odvodňovány drobnými toky směřujícími k Labi, Ploučnici a Bílině. Na labských přítocích v okolí Ústí nad Labem jsou zpětnou erozí vytvořeny vysoké vodopády (Moravanský, Vaňovský, ve Vlčí rokli, u Budova, v údolí Peklo u Týniště). Nejvyšší z nich má 12 m.", "Lesnatost je malá a dosahuje 28,4 %. Z druhů je nejvíce zastoupen smrk (32,8 %) a dále se vyskytuje dub, buk, habr, bříza, jasan, lípa a javor.", "České středohoří má, díky své přirozené uzavřené poloze ze severu a otevřené z jihu, příznivé podmínky pro výskyt náročnějších druhů rostlin a živočichů, běžně žijících v teplých krajích. Roste zde například lilie zlatohlavá.", "Pro České středohoří je specifická venkovská sídelní struktura, daná hustou sítí malých obcí, osad a drobných sídel. Početné jsou památky lidové architektury, prolíná se tu několik regionálních typů lidových staveb (objekty zděné, roubené, hrázděné). O bohaté historii svědčí i několik předslovanských a slovanských hradišť, řada středověkých hradů na vrcholech kopců, tvrzí, zámků a dalších šlechtických sídel." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Pobyt v Brně a Olomouci roku 1767–1768.", "Salzburg a cesty (1777 — 1781).", "Ve Vídni (1781 — 1791).", "Návštěvy Prahy (1787 a 1791).", "Mozartova smrt a jeho pohřeb.", "Skladatelská dráha.", "Mozartův vzhled a osobnost.", "Mozart a Salieri.", "Dílo.", "Interpretace, nahrávky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Narodil se 27. ledna 1756 v Salzburgu jako nejmladší ze sedmi dětí Leopolda a Anny Marie Mozartových. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Marie Anna, přezdívaná Nannerl. Za předčasná úmrtí Wolfgangových sourozenců mohly především dětské nemoci a špatná hygiena. Rodiče mu dali následující křestní jména: Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Není doloženo, že by Mozart sám kdy používal své nyní běžné druhé (v původním pořadí ovšem čtvrté) křestní jméno ve formě \"Amadeus\". Původní jména \"Wolfgangus\" a \"Theophilus\" si sám upravil na Wolfgang Amadé a tak se i podepisoval. Během cest po Itálii se nazýval \"Wolfgango Amadeo\". Jako Amadeus se sám označil jen v žertu ve třech dopisech. V dětství cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Při tehdy tři roky trvajícím turné po západní Evropě navštívili severní Německo, Nizozemí, Paříž, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. Jeden koncert odehrál i v Prešpurku. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který mu pomáhal dále se zdokonalovat ve hře na klavír, a poznal zblízka prostředí tam usedlé italské opery. Wolfgang (rodiče jej nazývali \"Wolferl\", v překladu „vlček“) a jeho sestra Nannerl byli na tomto turné oba představováni jako zázračné děti. Později podnikl, tentokrát už pouze se svým otcem, studijní cesty po Itálii. Pomocí otcových známostí získával od šlechtických příznivců objednávky na nové opery. V Itálii poznal italský hudební styl, jež byl tehdy uznáván za jediný a dokonalý, a zkomponoval dvě typicky italské opery: \"Mithridates, král pontský\" (\"Mitridate, re di Ponto\") a \"Lucio Silla\"; dále serenádu \"Ascanius v Albě\" (\"Ascanio in Alba\"). Během italské cesty se zhoršil jeho vztah k otci. Po návratu z Itálie navštívil Vídeň a Mnichov, kde se konala premiéra jeho opery \"Zahradnice z lásky\" (\"La finta giardiniera\"). Mozart se vyznačoval fenomenálními schopnostmi od svého útlého dětství. Skládal již v pěti letech. Hrál na klavír a na housle. Spolu s otcem a sestrou koncertoval a předváděl svá raná díla před evropskou šlechtou. V 17 letech byl zaměstnán jako dvorní skladatel v Salzburgu, sídelním městě Salzburského knížecího arcibiskupství. Stal se však brzy nesoustředěným a hledal lepší místo.", "Od května roku 1767 ve Vídni vypukla epidemie černých neštovic, která se nevyhnula ani císařské rodině. Mozartovi se v té době nacházeli ve Vídni, otec Leopold Mozart chtěl u příležitosti svatby v císařské rodině uplatnit nadání své i svých dětí a vydělat při tom peníze. Když se místo svatby konal v císařské rodině pohřeb, Leopold Mozart, spolu s dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem, se rozhodli odjet nejprve do Brna, kam přijeli 24. října 1767, ale protože moravská šlechta byla v té době na svých venkovských statcích, odjeli do Olomouce. Tam se 26. října ubytovali v tehdejším hostinci „U Černého orla“ (dnes Hauenschildův palác), kde ještě téhož večera u malého Wolfganga propukly příznaky choroby. Avšak již 28. října nabídl kapitulní děkan hrabě Leopold Antonín Podstatský Leopoldu Mozartovi svého lékaře a ubytování rodiny v paláci, kde jim vyčlenil dva pokoje ve své rezidenci v kapitulním děkanství. Na kapitulním děkanství se kolem Mozartových vytvořil přátelský okruh zejména církevních hodnostářů: rodinu navštěvovali například tehdejší biskupský ceremoniář Jan Leopold Hay, olomoucký kanovník Matyáš František Chorinský a kroměřížský probošt Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (všichni pozdější biskupové), kanovníci Jan Leopold Post, Johann Baptist Grimm nebo student teologie Josef Tonsern. Mladý Wolfgang se v příjemném prostředí paláce poměrně rychle natolik zotavil, že mohl opět komponovat (dokončil zde mj. svou 6. symfonii F dur). Poté odjeli Mozartovi 23. prosince 1767 do Brna, kde byli ubytováni ve Schrattenbachově paláci a dne 30. prosince v tehdejší Taverně (dnešní Redutě) koncertovali pro hraběte Františka Antonína Schrattenbacha. Z Brna odjela rodina 9. ledna 1768 zpět do Vídně.", "Nějakou dobu strávil Mozart v rodném Salzburgu, ale brzy byl propuštěn z arcibiskupské služby a odjel na podzim roku 1777 s matkou na další turné po Evropě. Projel několik německých metropolí, a když se mu nepodařilo získat místo v Mannheimu, tehdejším hudebním centru, odcestoval i se svou matkou do Paříže. Mozartova matka Anna Maria se však v Paříži nakazila tyfoidní horečkou a za čtrnáct dní zemřela. Do Salzburgu se Mozart vrátil v lednu 1779 na místo varhaníka. Jako poddaný suverénního vládce Salzburského knížecího arcibiskupství (\"Fürsterzbistum Salzburg\") usiloval o propuštění ze služby. Této žádosti však arcibiskup Jeroným z Colloreda nevyhověl, a Mozart se rozhodl do Vídně uprchnout ilegálně.", "Během návštěvy Vídně v roce 1781 opustil Mozart o své vůli pozici dvorního skladatele v Salzburgu, což vedlo k téměř definitivní roztržce s otcem Leopoldem. Rozhodl se zůstat v hlavním městě, kde se rychle proslavil. Ve Vídni se Mozart zapojil do pokrokářských kruhů. Jeho tvorba byla součástí tehdejších pokusů o vytvoření původní německé opery, včetně zpěvu v jazyku země, tedy němčině. Německá opera měla nahradit italské umění, považované za elitářské. 4. srpna 1782 se ve Vídni v katedrále sv. Štěpána Mozart oženil s dcerou své bývalé bytné Constanze (Konstancií), rozenou Weberovou Sňatek se setkal s odporem otce Leopolda a sestry Marie Anny. Dovršila se tím roztržka, která vznikla již při Mozartově konfliktu s knížetem-arcibiskupem Colloredem a jeho odchodu do Vídně. Leopoldu Mozartovi se také naprosto nezamlouval synův rozmařilý způsob života a neschopnost dobře hospodařit s často značnými příjmy. Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby, což se projevilo i na jeho příjmech. Po porodu prvního dítěte Raimunda, jenž však zemřel dva měsíce po narození, odjeli Mozart a jeho manželka do Salzburgu. Wolfgang zamýšlel představit Constanzi otci a sestře. K usmíření v rodině však nedošlo. Dva roky po narození druhého syna Carla Thomase (* 21. září 1784), který se dožil poměrně vysokého věku, porodila Konstance dalšího syna Johanna Thomase. Ten však zemřel velmi záhy. Dcera Theresia zemřela jako půlletá a Anna Maria ještě v den porodu. Teprve v pořadí šesté dítě, syn Franz Xaver, narozený krátce před Mozartovou smrtí (* 26. července 1791), se dožil dospělosti (zemřel však dříve než jeho starší bratr Carl Thomas). V roce 1785 Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“ (\"Zur Wohltätigkeit\"). Po prvním návratu z Prahy (1787) byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, přesto se však pro svůj nákladný způsob života nadále potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, ale ani to nebylo příliš výnosné. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 zreorganizoval jeho bratr a nástupce Leopold II. dvorní život, to se však Mozarta finančně příliš nedotklo. Velmi náročné bylo tehdy uhrazení nákladů na léčení manželky Constanze v lázních Baden u Vídně. Doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou čtyř dětí značně podlomily její zdraví.", "Během dvou Mozartových návštěv v Praze byly v premiéře uvedeny dvě jeho opery: V Praze Mozart navštěvoval manžele Duškovy, skladatele Františka Xavera Duška a jeho manželku, pěvkyni Josefínu Duškovou. Jejich bydlištěm byla Bertramka na Smíchově. Manželé Duškovi zůstali spřáteleni s Constanzí Mozartovou i po smrti jejího muže. O prvním Mozartově pobytu v Praze napsal spisovatel František R. Kraus povídku \"\"Mozart ve Staronové synagoze\"\".", "Na podzim roku 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince 1791 ve Vídni zemřel. Své poslední dílo \"Requiem\" již nemohl dokončit. Brzo se objevily spekulace, podle nichž byl Mozart otráven a jako nepohodlný odstraněn. Z tohoto domnělého zločinu byl často obviňován Antonio Salieri, domněnky však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně důkazy ani indicie. Nedávno bylo dokonce objeveno společné dílo Mozarta a Salieriho dokládající spolupráci obou skladatelů. Pro nedostatek peněz bylo Mozartovo mrtvé tělo pohřbeno do „všeobecného jednoduchého hrobu“ (nikoliv do hromadného hrobu pro chudé), který se však nedochoval. Na vídeňském hřbitově Sankt Marx (\"Sankt Marxer Friedhof\") v dnešním 3. městském okrese Landstraße (je součástí Vídně teprve od roku 1850), kde byl Mozart pohřben, byl však pro něho postaven památník. Také okolnosti Mozartova pohřbu jsou dodnes předmětem zkoumání a dohadů. Mozartova mrtvola zůstala do druhého dne v bytě. Pak byla v rakvi přepravena do postranní kaple vídeňské katedrály Svatého Štěpána, kde se 6. nebo 7. prosince 1791 konal smuteční obřad. Poté se pohřební průvod vydal směrem ke hřbitovu. Na tehdejší hranici města (dnes pouze 1. okres Vnitřní Město) průvod skončil, jak tehdy bylo zvykem. Podle některých zpráv jen hudební skladatel Johann Georg Albrechtsberger a jeho rodina rakev doprovodili až přímo ke hřbitovu. Poté byla rakev s mrtvým Mozartem ponechána v márnici. Samotný pohřeb se konal beze svědků asi až po 48 hodinách, tedy snad 8. prosince 1791, což byla předepsaná lhůta, aby se zamezilo pochování zdánlivě mrtvých zaživa. Mozartovým hrobníkem byl jistý Simon Preuschl, který rakev uložil do hrobu nijak neoznačeného, ani křížem ani jinak. Mozartova vdova Constanze zůstala po jeho předčasné smrti krátce bez finanční podpory. Dluhy, které po Mozartovi zůstaly, a náklady na živobytí své a dvou synů mohla pak nějakou dobu krýt díky penzi, kterou jí udělil císař Leopold II. Ten také přispěl na výtěžek benefičního koncertu ve prospěch Mozartových pozůstalých. Později se Constanze Mozart podruhé provdala za dánského diplomata a spisovatele Georga Nissena.", "Svou první skladbu složil ve svých 5 letech. Mozart obvykle pracoval dlouho a tvrdě, dokázal skladby dokončit závratnou rychlostí s blížící se dobou termínu. Během dvou let působení v Salzburgu zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Mozart život v Salzburgu špatně snášel. Během následujících roků ve Vídni složil velký počet symfonií, koncerty pro různé sólové nástroje (především pro klavír a housle), mše a několik oper. Tak vznikla zpěvohra \"Zaide\" a dnes velmi oceňovaná opera \"Únos ze serailu\" (\"Die Entführung aus dem Serail\"). Mezi lety 1786 a 1791 vznikly Mozartovy čtyři nejslavnější opery. Nejprve to byla \"Figarova svatba\" (1786) a rok poté \"Don Giovanni\". \"Figarova svatba\" je zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise, k jejímuž prvnímu uvedení ve Vídni dal svolení sám císař Josef II. Autorem libret obou slavných oper byl Ital Lorenzo da Ponte a obě byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze. Operu \"Don Giovanni\" Mozart v Praze dokončil a dostalo se jí zde ve Stavovském divadle dne 29. října 1787 prvního provedení, kterému byl Mozart osobně přítomen. Mozartův tehdejší triumf v Praze pomohl ke zmírnění jeho finančních problémů. Dne 6. září 1791 měla opět ve Stavovském divadle v Praze premiéru Mozartova další opera \"La clemenza di Tito\", složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále. V téže době Mozart získal objednávku na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Antonio Salieri, Mozartův konkurent, s názvem \"Così fan tutte\" („Takové jsou všechny“). V září roku 1790 uvedl Mozart operu \"Così fan tutte\" ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik menších komorních děl a také zpěvohru (či operu) \"Kouzelná flétna\" (\"Die Zauberflöte)\" na libreto svého přítele Emanuela Schikanedera v německém jazyce. Toto okamžitě velmi populární dílo bylo poprvé provedeno 30. září roku 1791 v tehdy předměstském Divadle na Vídeňce (\"Theater auf der Wieden\"), jehož ředitelem byl Schikaneder. Ačkoli se \"Kouzelná flétna\" na první pohled jeví jako pouhá pohádka, obsahuje řadu zednářských a společensky radikálních motivů. Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného \"Requiem\", které však napsal sám jen asi ze dvou třetin. Mozart složil během svého krátkého života neuvěřitelných 626 děl: symfonie, komorní hry, opery a sborové skladby. Je dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších klasických skladatelů a jeho vliv na vývoj hudebního umění je hluboký. Ludwig van Beethoven skládal své vlastní rané práce ve stínu Mozarta a Joseph Haydn napsal, že „potomci neuvidí takový talent znovu za 100 let.“", "Mozartův fyzický vzhled popsal jeho přítel, tenorista Michael Kelly: „Wolfgang byl pozoruhodně malý muž, velmi hubený a bledý, s až přespříliš velkým množstvím pěkných světlých vlasů.“ Jeden z prvních Mozartových životopisců Niemetschek napsal: „Nebylo na jeho fyzickém vzhledu nic zajímavého, byl malý a jeho tvář kromě jeho obrovských, pronikavých očí neznačila žádné známky geniality.“ Jeho pleť na obličeji byla zjizvená z dětství od neštovic. Miloval elegantní oblečení. Kelly si vybavoval vzpomínky na něj při zkoušce: „Byl na pódiu se svým sytě červeným frakem a zlatým krajkovaným kloboukem, udával tón hudby orchestru.“ O jeho hlasu později jeho žena Constanze napsala: „Měl tenor, spíše tlumený když hovořil a jemný ve zpěvu, ale když ho něco rozčílilo, nebo bylo nutné být přísný, zněl energicky a silně.“", "Podle romantické fabulace 19. století byl Antonio Salieri Mozartovým protivníkem, údajně na něho žárlil, záviděl mu jeho genialitu a měl dokonce zavinit jeho smrt. Historická pravda je odlišná. Přestože byl Mozart bezesporu mnohem nadanější hudebník, měl Salieri větší úspěch u současníků. Zastával také velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíš Mozart žárlit na svého protežovaného italského soka, zejména když Antonio Salieri často dostával přednost před Mozartem při objednávkách nové opery pro císařský dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství a nedávno znovu objevený tisk třech písní dokládá dokonce jejich spolupráci. Na libreto Lorenza da Ponte zkomponovali Salieri, Mozart a neznámý skladatel Cornetti každý po jedné písni.", "Wolfgang Amadeus Mozart je považován za jednoho z největších skladatelů klasické hudby všech dob. Dílo W. A. Mozarta je katalogizováno a každá skladba nese označení katalogu KV a pořadové číslo.", "Nejlepší nahrávka díla W. A. Mozarta je jednou za dva roky oceněna cenou Wiener Flötenuhr. Na nekomerčním projektu Musopen postupně přibývají volně šiřitelné (pod public domain licencí) Mozartovy skladby, které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci." ] }

{ "title": [ "Klasická kategorizace.", "Konceptuální seskupování.", "Teorie prototypu." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Klasická kategorizace poprvé přichází s Platónem, v jeho dialogu Státník, kde se uvádí přístup k seskupování na základě podobnosti vlastností. Tento přístup byl dále zkoumaný a systematizovaný Aristotelem a jeho pojednáním Kategorie (Organon), kde analyzuje rozdíly mezi kategorií (třídou) a entitou (objektem). Aristoteles také intenzivně aplikuje klasické kategorizační schéma v jeho přístupu k životu (například otázkami typu: \"Je to živočich, nebo rostlina?\" \"Má to peří, nebo srst?\"...), a zakládá tak cestu k přírodní taxonomii. Klasický aristotelský pohled hlásá, že kategorie jsou samostatné skupiny charakterizované sadou vlastností, které sdílejí její entity. V analytické filosofii jsou tyto vlastnosti předpokladem k založení podmínky, která je nezbytná a dostatečná k pochopení smyslu. V souladu s klasickým pohledem, kategorie musí být: čistě definované, vzájemně exkluzivní a absolutně vyčerpané.", "Konceptuální seskupování je moderní varianta klasického přístupu, a odvozuje se z pokusu popsat, jaká vlastnost je reprezentovaná. V tomto přístupu jsou kategorie (třídy, skupiny) vytvářeny podle prvního formulovaného popisu a pak jsou entity (objekty, jevy, znalosti) roztříděny podle příslušnosti k tomuto popisu. Konceptuální seskupování bylo vyvinuté zejména během osmdesátých let, jako počítačový vzor pro neřízené učení. Je to způsob, jak ze sady dat generovat konceptuální charakteristiku pro každou generovanou kategorii. Kategorizační úkoly v každé charakteristice kategorie předpokládají, že určitá entita (objekt) je referenční pro kontrolovanou kategorii (třídu), kontrolovanou znalost, nebo konceptuální znalost. Kategorizační úkoly, ve kterých není známá charakteristika, jsou považovány za nekontrolovanou třídu, nekontrolovaná znalost, nebo datové seskupení. Úkolem kontrolované klasifikace je vytěžit informaci podle charakteristiky příkladu tak, že dokáže přesnou předpověď dalších kategorií charakteristik pro další příklady. To vede k abstrakci pravidel nebo konceptů, odpovídajících zkoumaným vlastnostem entit pro vytváření kategorizačních charakteristik. Nebo také nemusí vést k abstrakci (např. exemplární model). Seskupování vede k rozeznávání podstatné struktury ve sadě dat a seskupuje entity dohromady podle podobnosti ke kategoriím. Tudíž je to proces vytváření kategorizační struktury. Konceptuální shlukování je velice blízké k fuzzy teorii množin, kde entity mohou patřit do jedné či více kategorií (skupin, tříd), v různém stupni vhodnosti.", "Na základě výzkumu Eleanor Rosch a George Lakoff v sedmdesátých letech, bylo na kategorizaci nahlíženo také jako na proces seskupování věcí na základě prototypů - idea potřebných a dostatečných podmínek se téměř neobjevila v kategoriích předmětů nacházejících se v přírodě. To také připomíná, že kategorizace na základě prototypů je založena na lidském vývoji, a že toto poznání počítá s poznáním světa přes ztělesnění. Teorie prototypu také sehrává centrální roli v lingvistice, jako část mapování fonologické struktury do sémantiky. Poznávací přístup akceptuje, že přírodní kategorie jsou stupňovité (se sklonem k prolínání jejich hranic) a proměnlivé ve stavu jeho složek. Systém kategorií není objektivní, ale koření v lidské zkušenosti. Kategorie nejsou stejné pro rozdílné kultury, a samozřejmě, také velice individuální v té samé kultuře. Kategorie utvářejí část hierarchické struktury, když jsou aplikované do takových entit, jako jsou taxony v biologické kategorizaci (klasifikaci): vyšší forma života, střední: rod nebo druh, a nižší: třída. To může být význačné pro určitou skupinu, pro umístění položky do její charakteristické kategorie. A to i když můžou být svévolné a jsou předmětem dalších revizí. Kategorie ve střední úrovni jsou vjemové a pojmově charakteristické. Rodová úroveň kategorii se přiklání k odvozování reakcí a bohatým představám a spíše je psychologickým hlediskem. Typická taxonomie v zoologii například staví kategorizaci na ztělesnění, na podobnosti vedoucí k formulování \"vyšších\" kategorií, a rozdílů vedoucích k odlišování mezi kategoriemi." ] }

{ "title": [ "Charakteristika řádu.", "Recentní lichokopytníci." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Lichokopytníci jsou středně velcí až velcí, na zemi žijící býložravci. Jsou proto přizpůsobeni příjmu a trávení rostlinné potravy. Obličejová část lebky je zvětšená, lichokopytníci mají ostré řezáky a silné pysky k ukusování stébel a listí, třenové zuby jsou molarizované, tzn. vypadají jako stoličky a mají i stejnou funkci, což zvyšuje skusnou plochu. Třenové zuby i stoličky mají vysoké korunky a jejich sklovina je zřasená. Špičáky často úplně chybějí. Většina lichokopytníků má 44 zubů. Žaludek je jednoduchý, fermentace rostlinné potravy a trávení celulózy probíhá až v objemném slepém střevu v tračníku. Až tyto oddíly trávicí trubice jsou totiž osídlené symbiotickými bakteriemi, které rozkládají jinak nestravitelnou rostlinnou potravu. Z tlustého střeva se ale získané živiny resorbují hůře než v přední části střev, proto lichokopytníci zužitkovávají potravu hůře než přežvýkavci, kteří rozkládají celulózu v předžaludcích. Osa končetin prochází třetím prstem, na něm také spočívá váha těla. Ostatní prsty mohou být do určité míry redukované, palec (první prst) chybí vždy. Nejdále redukce prstů pokročila u koňovitých, kde se z ostatních prstů zachovaly jen rudimentární bodcovité kosti přiléhající na záprstní kost třetího prstu. Prsty bývají kryté rohovitým kopytem. Klíční kost chybí, loketní kost je redukovaná a její zbytky jsou srostlé s kostí vřetenní, podobně jako na zadní končetině, kde je zbytek lýtkové kosti pouhým výběžkem holenní kosti. Děloha lichokopytníků je dvourohá, placenta je rozptýlená a nepravá (adeciduata), chorion nenarušuje sliznici dělohy. Přestup živin a kyslíku je tak ztížen, ale po porodu nedochází ke krvácení. Lichokopytníci po dlouhé březosti rodí jedno, vzácně dvě, plně vyvinutá mláďata. Na konci křídy se od předků dnešních hmyzožravců oddělila skupina prakopytníků (\"Condylarthra\"), společní předkové prašelem (\"Creodonta\"), několika vymřelých řádů kopytníků (\"Litopterna\", \"Notoungulata\" aj.) i dnešních sudokopytníků, kytovců a lichokopytníků. První lichokopytníci se objevili v paleocénu, na území dnešní Severní Ameriky. Velmi rychle došlo ke vzniku mnoha druhů a v eocénu (- 55 mil. let) žili takřka po celém světě. V třetihorách byli lichokopytníci dominantní skupinou býložravců a dosahovali obrovských rozměrů. Vzdálený příbuzný dnešních nosorožců, \"Paraceratherium\", byl v kohoutku kolem 5 metrů vysoký, vážil asi 15 až 20 tun a představoval největšího známého suchozemského savce, který kdy obýval Zemi. \"Brontotherium\", zvíře připomínající nosorožce a příbuzné spíše dnešním koním, s bizarním rozvětveným rohem na hřbetu nosu, také nebyl nejmenší - jeho kohoutková výška se blížila 2,5 metrům. \"Chalicotherium\", zvíře žijící v miocénu i na území dnešní České republiky, mělo přední končetiny opatřené mohutnými drápy a pohybovalo se po kloubech prstů, podobně jako dnešní mravenečníci. Ne všichni lichokopytníci ale dosahovali takových rozměrů, \"Hyracotherium\", prapředek dnešního koně, byl velký asi jako liška, a předkové dnešních nosorožců z čeledi \"Hyracodontidae\" nebyli o nic větší. V miocénu, asi před 20 milióny lety, začaly ustupovat lesy, ve kterých lichokopytníci žili a místo nich se rozšířily travnaté stepi. Protože tvrdá stébla trávy jsou těžce stravitelná, lichokopytníkům začali konkurovat sudokopytníci, kteří jsou díky svým předžaludkům lépe přizpůsobeni k trávení takové potravy. Druhová diverzita lichokopytníku se snížila a klesá v podstatě dodnes. Z původních 13 čeledí (někdy se popisují i další) přežily pouze 3 čeledi a 18 druhů.", "Do současnosti přežily tři čeledi navzájem nepříliš si podobných zvířat. Tapírovití jsou primitivní lichokopytníci. Horní pysk je protažen v krátký chobot. Na předních končetinách mají čtyři funkční prsty, na zadních tři. Nosorožcovití jsou velká zvířata s rohovinovými rohy, kteří nemají kostěný podklad. Na předních i na zadních končetinách mají po třech prstech. Koňovití je čeleď štíhlých zvířat uzpůsobených k rychlému běhu. Mají plně zachován pouze jediný, třetí prst, který je chráněn mohutným kopytem a na který zvíře našlapuje; z druhého a čtvrtého prstu se zachovaly jen zbytky kostí pod kůží končetiny, zbytek prvního prstu (palce) tvoří rohovitý výrůstek, tzv. kaštánek, který se nachází na vnitřní straně hrudních končetin těstě nad zápěstním kloubem a na vnitřní straně pánevních končetin těsně pod hlezenním kloubem, a může i zcela chybět. Mezi koňovité patří i domestikovaní lichokopytníci, kůň domácí a osel domácí." ] }

{ "title": [ "Délka Nilu.", "Průběh toku.", "Vodní režim.", "Podnebí.", "Využití.", "Flóra a fauna.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Až do začátku 21. století neexistovala shoda v tom, zda absolutní světové prvenství patří Nilu, nebo jihoamerické Amazonce, častěji bylo prvenství dáváno Nilu. Nicméně v současnosti je většinou zdrojů považován Nil za kratší než Amazonka a tedy za druhou nejdelší řeku světa, i když debata není zatím úplně uzavřená. Důvody jsou dva: jednak řeky zvláště v nížinách přesouvají své koryto a tedy mění délku, jednak panují různé názory, odkud by se délka měla počítat. Ještě v 19. století nebyl pramen Nilu znám, protože ležel v tehdy neznámé „Černé Africe“. Objevení přišlo až s rozvojem průzkumných objevů v této oblasti. Za zdroj Nilu bývá často označováno jezero Ukerewe, ale to samo má řadu přítoků nezanedbatelné délky. Nejzazším zdrojem Nilu je burundská řeka Ruvyironza, větev řeky Kagera, která po 690 km dospěje do jezera Ukerewe. Pramení na Východoafrické vysočině východně od jezer Kivu a Tanganika. Výše uvedená délka Nilu 6 695 km zahrnuje i \"Kageru\" a \"Ruvyironzu\".", "Pod jezerem Ukerewe (známým též jako Viktoriino jezero) nese \"Nil\" jméno Viktoriin Nil než dospěje do Albertova jezera. Od něj dál se nazývá Albertův Nil, v Súdánu pak \"Bahhr al-Jabal\" (Horský Nil resp. \"Horský veletok\"). Po soutoku s Bahhr al Ghazal se mu říká \"Bahhr al-Abyad\" (Bílý Nil, podle barvy, kterou mu dávají jílovité splaveniny). Zprava přijímá řeky Aswa a Sobat. U Chartúmu se stéká s Modrým Nilem (\"Bahr al Azraq\"), vytékajícím z jezera Tana v Etiopii a dále již řeka nese jméno \"Nil\". Veletok poté ještě přijímá zprava Atbaru a protéká až k hranicím Egypta, kde se jeho vody spoutává Asuánská přehrada. Mezi \"Chartúmem\" a přehradou na vzdálenosti 1850 km činí spád 290 m. Pod ústím Atbary protéká Nubijskou pouští. Protíná řetěz nízkých hor a vytváří velkou smyčku. Na několika oddělených úsecích doliny vystupují na povrch krystalické horniny, na nichž řeka překonává šest známých nilských kataraktů. Od Asuánu do Káhiry protéká bez přítoků horním a dolním Egyptem jehož starověké civilizaci dal vzniknout. Na vzdálenosti 900 km má řeka malý spád a šířka doliny dosahuje 20 až 25 km. Mohutnou deltou končí řeka svou pouť ve Středozemním moři. Delta Nilu má rozlohu 22 000 až 24 000 km2 a začíná 20 km od Káhiry. V deltě se nachází mnoho ramen a jezer, která se rozprostírají podél moře od Alexandrie k Port Saidu ve vzdálenosti 260 km. Hlavních ramen je devět, z nichž dvě (Damietta a Rosetta) jsou splavná pro vodní dopravu a mají každé délku přibližně 200 km. Přes kanál Ibrahimia a rameno Jusuf část vody odtéká do jezera Birket Karún a na zavlažování oázy Fajúm. Přes kanál Ismailia je část vody odváděna k zavlažování oblasti Suezského kanálu. Přes kanál Mahmudia je část vody odváděna k zavlažování města Alexandrie a okolí. V severní části delty se nacházejí lagunová jezera Menzala, Burullus a Marjut.", "Nil má velmi složitý vodní režim. V rovníkové části povodí nastávají v roce dvě maxima srážek, na jaře (březen až květen) a na podzim (září až listopad), což způsobuje dvakrát do roka zvýšení průtoku pod soutěskou Nimule v létě a v zimě. V Súdánu a v povodí Modrého Nilu prší nejvíce v létě (červen až září). V \"Súdánu\" se rozlévá do šířky díky monzunovým dešťům, ale mnoho vody ztrácí vypařováním v pouštních oblastech. Vodní režim tak nejvíce ovlivňuje Modrý Nil, který v létě přináší 60 až 70 % vody. V důsledku toho vzestup hladiny ve středním a severním \"Súdánu\" a v Egyptě nastává v létě a na podzim. V dolním \"Egyptě\" tak dochází k povodním od července do října. Průměrný průtok vody u Asuánu je 2600 m3/s, maximální 15 000 m3/s a minimální 500 m3/s. Při obvyklých povodních stoupne hladina v \"Egyptě\" od 6 až 7 m. Řeka unáší u \"Asuánu\" ročně 62 Mt pevných částic. Ty se usazují na polích, v zavlažovacích kanálech a přehradách. Tento náplavový úrodný materiál byl klíčový pro existenci zemědělství staroegyptské a nubijské civilizace. V současnosti však na území Egypta z důvodů existence přehrady je pravidelný cyklus záplav a přísun náplavu přerušen. Regulací vodního toku se tím však zabraňuje nadměrným ničivým záplavám i suchu.", "Povodí Nilu se rozkládá ve třech podnebných pásech, které se výrazně liší teplotami i objemem srážek. V oblasti afrických jezer je rovníkové podnebí charakteristické dostatkem srážek po celý rok, relativně vysokou vlhkostí vzduchu a teplotami od 16 do 30 °C. Hlavní období srážek připadá na duben a říjen. Podnebí v Súdánu je výrazně sušší – od prosince do února panuje chladnější suché období a v březnu nastupuje velmi teplé počasí s teplotami dosahujícími nezřídka 40 °C. V červenci nastupují deště (200 až 500 mm). Severně od soutoku Modrého a Bílého Nilu začíná pás pouští pro který jsou typické velmi vysoké denní a nízké noční teploty. V létě zde neprší a celkový roční objem srážek je nižší než 50 mm. V jarních měsících se v této oblasti vyskytují písečné bouře, které mohou trvat i několik dní.", "Řeka byla již od vzniku prvotních civilizací využívána k zavlažování, ke zvýšení úrodnosti polí (přírodní hnojení), rybolovu, zásobování vodou a jako významná dopravní tepna. Obzvlášť důležitá je řeka pro hospodářství Egypta, kde v pásu u řeky širokém 15 až 20 km žije 97 % obyvatel. S výstavbou Asuánské přehrady bylo zabráněné katastrofálním povodním a suchům a byla zvýšena rozloha zavlažovaných území. Zásadní význam měla výstavba přehrady na zemědělství, protože díky eliminaci každoročních záplav byly umožněny dvě sklizně v jednom roce. V Súdánu má největší význam v bavlnářské oblasti Gezira. Na řece a jejích přítocích byly vybudovány přehrady: a uzávěry Iena, Nag-Hammadi, Asjut, Muhammed-Ali, Zifta, Edfina v \"Egyptě\" a Senarská na Modrém Nilu.", "V řece žije velké množství ryb. Průmyslově jsou zpracovávány nilský okoun, bichiři, tygří ryba, sumci, zubatý kapr, balt (africký kapr). V řece také žije krokodýl nilský.", "Lodě ze Súdánu a Horního Egypta dopravovaly díky němu své zboží do Káhiry, Alexandrie a dále do Středomoří. To však skončilo 50. letech 20. století, kdy byla v Asuánu (jižní Egypt) vybudována menší, tzv. „anglická“ přehrada. Vše bylo završeno v 70. letech, kdy zde Sovětský svaz vybudoval větší, „sovětskou“ přehradu, díky níž vzniklo Násirovo jezero táhnoucí se v délce téměř 500 kilometrů a zaujímající plochu 4 640 km2. Od této doby je Nil splavný pouze od Asuánu na sever a dřívější dopravní ruch připomínají pouze reznoucí osvětlovací věže. Aby byl Egyptu zajištěn alespoň nějaký příjem, začal být v polovině 90. let budován průplav Tuschka, který propojí Násirovo jezero s Rudým mořem." ] }

{ "title": [ "Oficiální status.", "Kodifikace.", "Postavení slovenštiny v Česku.", "Dějiny.", "Písmo a abeceda.", "Výslovnost.", "Dvouhlásky.", "Nářečí.", "Jednotné a množné číslo.", "Příslovce.", "Příjmení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovenština je státním jazykem na Slovensku a jedním z úředních jazyků Evropské unie. Státním jazykem Slovenska je podle ústavy. Od roku 1995 platí na Slovensku zákon o státním jazyce, který staví slovenštinu nad ostatní jazyky, jimiž se v zemi hovoří, aniž by tím byla dotčena práva národnostních menšin. Zákon chrání slovenský jazyk a zajišťuje občanům právo domluvit se tímto jazykem a osvojit si jej slovem i písmem. Upravuje používání slovenštiny v úředním styku, ve školství, ve sdělovacích prostředcích a tisku, při poskytování informací spotřebitelům a v dalších oblastech života. Řeší rovněž závaznost kodifikované podoby spisovné slovenštiny. Podle tohoto zákona musejí být dvojjazyčné nápisy na prvním místě ve slovenském jazyce. Nápis v cizím jazyce nesmí být větším písmem než nápis ve slovenštině.", "Kodifikovanou formu spisovné slovenštiny podle zákona o státním jazyce vytvářejí jazykoví odborníci (slovakisté). V praxi jde o vědce z Jazykovědného ústavu Ľudovíta Štúra Slovenské akademie věd. Kodifikační příručky schvaluje ministerstvo kultury a formou opatření je vyhlašuje a uveřejňuje na svých internetových stránkách. Závaznými kodifikačními normami jsou \"Pravidla slovenské výslovnosti, Pravidla slovenského pravopisu, Krátký slovník slovenského jazyka\" a \"Morfologie slovenského jazyka\". Kodifikovaná forma je závazná pro používání v různých oblastech života. Závaznost používání spisovné slovenštiny vyplývá jak ze zákona o státním jazyce, tak i z dalších zákonů (např. v oblasti reklamy, při označování potravin a dalších výrobků, při prodeji spotřebitelům a podobně).", "V souvislosti s přetrvávající širokou srozumitelností slovenštiny umožňuje český právní řád užívat slovenštinu, na rozdíl od jiných menšinových jazyků, bez překladatele či tlumočníka v řadě právních a úředních úkonů. Týká se to mnoha aspektů společenského života na celém území státu. Například Správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) stanovuje: \"„V řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském“\" (§16, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků (337/1992 Sb.) \"„Úřední jazyk: Před správcem daně se jedná v jazyce českém nebo slovenském. Veškerá písemná podání se předkládají v češtině nebo slovenštině...“\" (§ 3, odstavec 1). Zákon o správě daní a poplatků byl ke dni 1. lednu 2011 zrušen a nahrazen daňovým řádem (zákon č. 280/2009 Sb.). V ustanovení § 76 daňového řádu stanoví, že při správě daní se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Slovenština tak k 1. lednu 2011 ztratila v oblasti správy daní své privilegované postavení.", "Nejstarší slovanská literatura vzniklá na území dnešního Slovenska se datuje do období Velkomoravské říše, tedy konce 9. století. Dělení slovenské literatury podle období vzniku:", "Slovenština se píše upravenou latinkou s následujícími přidanými znaky: á ä č ď dz dž é ch í ĺ ľ ň ó ô ŕ š ť ú ý ž", "Podobná jako v češtině, až na následující písmena: ä – v neutrálním stylu spisovné slovenštiny se vyslovuje jako e (päť, pamäť) ľ – měkké l (ľahký) ĺ – dlouhé slabikotvorné l (dĺžka) ŕ – dlouhé slabikotvorné r (vŕba) ô – uo (hôrka)", "Ve slovenštině existují ještě dvouhlásky, které tvoří dlouhé slabiky a vyslovují se následovně: ia – ja (priadza / příze) ie – je (miera / míra) iu – ju (vyššiu / vyšší) Platí tady také pravidlo tzv. rytmického krácení, podle kterého se v případě, kdy by měly systémově následovat dvě dlouhé slabiky (s dlouhou samohláskou nebo s dvouhláskou, druhá slabika zkrátí, tj. např. \"vo-lám\", \"ve-šiam\" (věším), ale \"spá-vam\" (spávám), \"spie-vam\" (zpívám). Z tohoto pravidla existují výjimky, např. koncovky zvířecí přídavných jmen (\"líščí\", \"líščia\", \"býčí\", \"páví\",...) nebo podstatná jména středního rodu na \"-ie\" v 1. pádě jednotného čísla (vzor „vysvedčenie“ - \"lístie\", \"lístiu\", \"lístím\", \"dianie\",...).", "Slovenština je nářečně více diferenciovaná než čeština. Hrubě lze vydělit nářečí západoslovenská (nejbližší češtině, resp. východomoravským dialektům), středoslovenská (jež jsou nejblíže spisovné podobě jazyka, v jižní části mají několik znaků společných s jihoslovanskými jazyky) a východoslovenská (mající některé rysy shodné s polštinou, např. nepřítomnost fonologické délky či přízvuk na penultimě). Převážně na severu slovenského jazykového území – na Spiši, Oravě a Horních Kysucích – se vyskytují tzv. goralská nářečí, což jsou dialekty blízké polštině. Slovenské nářečí od českých nářečí se liší ve používání následujících hlásek: dz dž ä ŕ ĺ ľ a dvojhlásek ia ie iu ô, které se ve českých nářečích nepoužívá a - ř - ě ů, které se ve slovenských nářečích nevyskytuje ukázka výslovnosti slova NE v slovenských nářečích od západu na východ (zleva doprava): ne – nie/nyje – nie/ňje – ni/ňi – ně", "Slovenština má stejně jako čeština jednotné a množné číslo, také má pomnožná a hromadná podstatná jména. Pomnožná podstatná jména jsou taková, která mají tvar množného čísla, ale označují jednu věc (\"nástenné hodiny\", \"nohavice\", \"nožnice\"...) Hromadná podstatná jména jsou taková, která nemají tvar množného čísla, ale označují větší počet (\"ľudstvo\", \"lístie\"...)", "Pojmenovává okolnosti dějů, vlastností a předmětů. Část příslovečných určení (zejména příslovce odvozená od jakostních přídavných jmen) je možné stupňovat. Rozeznávají se tyto druhy příslovcí:", "Příjmení se stejně jako v češtině většinou až na výjimky přechylují." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Gramatika.", "Abeceda a výslovnost." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. – 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.). Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké. Příklady slov, které byly převzaty z arabštiny: kafe, žirafa, cukr, alkohol, sirup, algebra, gazela, sofa, ghúl, admirál.", "Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými: Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ). Lze tedy říct, že arabština je vidový jazyk, neboť je založena na protikladu ukončeného a neukončeného děje. Českému minulému času přibližně odpovídá arabské perfektum, které tvoří pouze jeden způsob (indikativ – oznamovací způsob). Naproti perfektu je imperfektum (přibližně český přítomný a budoucí čas). Imperfektum tvoří pět způsobů (indikativ, subjunktiv, apokopát, energikus, imperativ). všimněte si, že kořen KTB je vždy stejný, nemění se ani zde: Kořeny slov jsou v arabštině velmi důležité, neboť se s nimi hodně pracuje. Jiná ukázka (kořen SKN:): Ukázka časování: V arabštině se rozlišují dva rody – mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Např. „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku „-a“ „džamíla“ znamená to hezká. Čísla má arabština tři (singulár, duál, plurál). Duál se tvoří jednoduše koncovkou „-áni“ bez ohledu na rod: Množné číslo se dělí na dva typy – vnitřní a vnější. Vnitřní se tvoří samohláskovými změnami uvnitř slova, někdy i souhláskovými. Vnější se tvoří koncovkami podle rodu:", "\"Hlavní článek: Arabské písmo\" Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem – jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém „l“. Dále má například souhlásku „ʕajn“ – ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o znělou farynglální frikativu. Jeho neznělý protějšek je „ħaːʔ“ – ح, neznělá farynglální frikativa. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. V arabštině je vnímán jako běžná souhláska a také zapisován. Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského – fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro krátké samohlásky. Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Je šest písmen (ا, د, ذ, ر, ز, و), které se neváží, tzn. že sama se dají připojit k předchozímu písmenu, ale nemůže se za ně připojit další písmeno, takže tvoří pouze koncovou a samostatnou formu (např. rá (ر) ve slově noha رجل). Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) – لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků." ] }

{ "title": [ "Pozadí.", "Blokáda a letecký most." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "20. června 1948 provedli západní spojenci – po bezúspěšných konzultacích se Sovětským svazem – v západních okupačních zónách Německa měnovou reformu (která podle původních plánů v důsledku čtyřmocenského statusu neměla platit pro Berlín). 23. června byla měnová reforma provedena i v sovětské okupační zóně, přičemž nová východní marka měla platit i pro západní sektory Berlína: tím mělo být dosaženo finančního a hospodářského vázání západních sektorů na sovětskou zónu. Západní spojenci proto zavedli západní marku i ve svých berlínských sektorech. V noci z 23. na 24. června reagovalo pak sovětské velení v Berlíně přerušením zásobování elektrickým proudem pro západní sektory a o několik hodin později uzavřením všech pozemních a vodních přístupových cest.", "Na blokádu, zprvu prezentovanou jako technické potíže, nebyli západní spojenci připraveni. V západních sektorech Berlína, čítajících tehdy 2,2 milionu obyvatel a zcela závislých na zásobování zvenčí, se nacházely zásoby potravin na 36 dnů a uhlí na 45 dnů. Zpočátku spojenci nebyli ani zajedno v budoucí politice vůči Berlínu. Nakonec se prosadil americký vojenský guvernér města, Lucius D. Clay, který 25. června 1948 dal povel ke zřízení leteckého mostu (vzdušné koridory blokovány nebyly). Již příští den přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru první letadlo operace Vittles, Britové započali s operací Plain Fare o dva dny později (používali své vojenské letiště Gatow a vodních ploch jezer pro nasazené hydroplány Short Sunderland). Na letech se později podíleli i letci z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky. Z počátečních 120 tun denně se během týdnů objem zboží velice rychle zvýšil a rekordu bylo dosaženo 16. dubna 1949 s celkem 12 840 tun za jediný den. Největší položkou (62,8 %) bylo uhlí na topení a výrobu elektřiny, dále benzín, pšenice a další potraviny, léky a také stavební materiál (na další výstavbu letišť – o tři měsíce později byl zahájen provoz na letišti Tegel ve francouzském sektoru). Letadla přistávala v minutových intervalech. Téměř o rok později, když bylo jasné, že blokáda nedosáhne původního záměru (anexe západních sektorů), byla 12. května 1949 tranzitní spojení do Berlína opět otevřena a doprava se začala přesouvat zpět na pozemní komunikace. Letecký most byl oficiálně ukončen 30. září téhož roku. Celkem se uskutečnilo kolem 277 000 letů, při kterých bylo přepraveno 2,2 milionu tun zboží. Během leteckého mostu zahynulo několik desítek osob: 39 Britů, 31 Američanů a 6 Němců. Upomíná na ně pomník na náměstí před letištěm Tempelhof. Další upomínkou je americká „Dakota“, jeden z takzvaných „rozinkových bombardérů“, která dlouhou dobu stála na letišti Tempelhof, dnes je zavěšena ve vzduchu na budově berlínského technického muzea. Přezdívka „rozinkový bombardér“ (\"Rosinenbomber\") vznikla poté, co Gail Halvorsen, jeden z letců U.S. Air Force, v dobré náladě před přistáním vyhodil z okna na improvizovaném padáčku pár balíčků se sladkostmi pro děti. To se proslechlo, později to dělala většina pilotů a sbírání balíčků se stalo sportem." ] }

{ "title": [ "Písmo a abeceda.", "Výslovnost.", "Gramatika.", "Ukázky slovinského textu a lexika.", "Informace o slovinském spisovateli Ivanu Cankarovi.", "Měsíce v roce." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Slovinština se píše upravenou latinkou s přidanými znaky č, š a ž. Po dlouhých sporech (tzv. abecedna vojna) mezi slovinskými vzdělanci byla v polovině 19. století přejata chorvatská abeceda Ljudevita Gaje, ze které byly odstraněny znaky, které slovinština nepoužívá. Ta nahradila předchozí tzv. metelčici a bohoričici, tedy písma, která nepoužívala diakritiku, ale pokoušela se hlásky, které nemají v latince ekvivalent, nahradit zcela novými znaky – mnohdy výpůjčkami z cyrilice nebo tvorbou ligatur písmen latinky.", "Jinak je výslovnost stejná jako v češtině. Spolu se skutečností, že slovinština je vzhledem k češtině plna nepravých homonym (a to jak homofonních, tak homografních), bývají tyto rozdíly příčinou častých nedorozumění mezi Čechy a Slovinci. Příklad:", "Slovinština užívá v minulém čase pomocné sloveso ve všech osobách (podobně jako chorvatština), na rozdíl od češtiny nebo slovenštiny, kde pomocné sloveso ve 3. osobě jednotného i množného čísla vymizelo, nebo od ruštiny, která neužívá pomocné sloveso vůbec. Příklad: Bil je še majhen – Byl ještě malý. Budoucí čas používá stejný tvar jako čas minulý, pouze pomocný tvar slovesa být (biti) se liší. Příklad: Pomagal ti bom – Pomůžu ti. Slovinština rozlišuje dokonavost, avšak pouze u některých sloves. Příklad: brati (číst) × prebrati (přečíst) Slovinština jako jeden z mála jazyků na světě zná (a prakticky bez výjimek používá) \"duál\", tedy dvojné číslo, ve slovinštině někdy též označovaná jako řeč milenců. Příklad:", "", "\"Cankar je že kot tretješolec, leta 1891, napisal nekaj pesmi. Objavljati je začel kot dijak. Leta 1892 je v rokopisnem listu Sloga objavil krajši kritični članek in Junaško pesem iz naših dni. Otroško glasilo Vrtec mu je natisnilo pesem Pes, maček in miši. Že naslednje leto so mu v Dijaški prilogi Rimskega katolika objavili sestavek Moj prvi pogled na morje.\" Překlad: Cankar už jako žák třetí třídy, roku 1891, napsal několik básní. Publikovat začal jako středoškolák. Roku 1892 publikoval v rukopisném listu Sloh kritický článek a Hrdinskou báseň z našich dní. Dětský oznamovatel Školka mu vytisklo báseň Pes, kočka a myši. Již rok nato mu ve Středoškolské příloze Řimského katolíka vydali črtu Můj první pohled na moře.", "Oficiálně se používají názvy odvozené z latiny: Ve slovinštině existují i alternativní neoficiální názvy měsíců slovanského původu, a to: V nářečích se lze setkat i se staršími slovanskými názvy." ] }

{ "title": [ "Základní pojmy.", "Genealogické společnosti.", "Genealogové.", "Získávání informaci." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Prameny, ze kterých genealogie vychází, jsou v době před zavedením matrik omezeny pouze na listiny, úřední a veřejné knihy. Teprve od 18. století jsou prameny díky povinnému vedení matrik úplnější a systematičtější. Pokrevenství označuje vztah mezi osobami, které pocházejí z jediného předka (důležitý je pak stupeň pokrevenství). Příbuzenství (sešvagření) jsou vztahy vzniklé manželstvím (tj. vztahy k pokrevním příbuzným partnera). Genealogické bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného (zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům (descendentům). Souhrn předků jednotlivce, se nazývá vývod. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn, svěřenectví, dědictví apod. Neúplná část vývodu se nazývá průba. V dnešní době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech. Potomstvo jednotlivce (páru jedinců) se nazývá rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po přeslici, nebo rodokmen, přihlíží-li se jen k potomkům mužských členů (t.j. k osobám obvykle stejného rodového jména). Na počátku 21. století došlo k popularizaci genetické genealogie spočívající ve spojení genetického testování DNA s tradičními genealogickými postupy.", "První genealogická společnost vznikla po roce 1890 v Americe.<ref name=\"idnes.cz/brno/zpravy/genealog-gad-vojkuvka-rozhovor.A161121_2287355_brno-zpravy_krut\"></ref>", "Genealogové pracují pouze na základě živnostenského listu, ke svojí činnosti neskládají žádné zkoušky.<ref name=\"novinky.cz/kariera/clanek/genealog-na-rodokmenech-nezbohatne-objevuje-ale-dosud-nezname-fakty-28298\"></ref> Většina genealogů nejsou vystudovaní historici, ale ke genealogii se dostali při sestavování rodokmenu jejich vlastní rodiny. Pro genealogy je nezbytná znalost paleografie, němčiny a alespoň základů latiny.", "Většina genealogických informací se zaznamenává do rodokmenu, genealogové informace o předcích získávají hlavně z matričních knih archivů (např. SOA Praha,Národní archiv). Dále využívají pomůcky jako policejní přihlášky, soupisy poddaných, farní kroniky atd. Přístup do matričních knih je podle § 25b zákona č. 301/2000Sb dostupný všem v případě že uplynula doba 100 let od záznamu o narození, 75 let od záznamu knize manželství a 30 let v knize zemřelých." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Narodil se jako třetí syn krále Filipa IV. Sličného a Johany Navarrské, po níž zdědil titul krále navarrského. Karel byl ve čtrnácti letech 20. května 1308 v Corbeil oženěn s Blankou, dcerou burgundského hraběte Oty IV. Počátkem roku 1314 byla Karlova žena za přispění své švagrové Izabely společně se svou další švagrovou Markétou zatčena. Byly obviněny z cizoložství a král Filip IV. nechal zatknout také oba mladíky, kteří se měli oddávat necudným hrátkám s manželkami francouzských princů, a nechal je stít a pověsit na šibenici. Pohlavní orgány popravených byly hozeny psům. Obě cizoložnice byly zavřeny na hradě Gaillard. Karel měl od roku 1314 titul hraběte z La Marche a na francouzský trůn se dostal v lednu roku 1322 po smrti bratra Filipa V. 19. května 1322 bylo jeho první manželství anulováno a již v září téhož roku následovala svatba s Marií, dcerou císaře Jindřicha VII., sestrou Jana Lucemburského. Po Mariině náhlé smrti v březnu roku 1324 (zemřela při porodu jejich prvorozeného dítěte, které zemřelo rovněž) se Karel 5. července roku 1325 oženil potřetí. Pro tento sňatek bylo nutné získat papežský dispens, neboť nevěsta, patnáctiletá Jana z Évreux, byla Karlovou sestřenicí, Král zpočátku udržoval mír s Anglií, upevňoval panovnickou moc a navázal úzké vztahy s českými Lucemburky. Na jeho dvoře vyrůstal Václav, budoucí český král Karel IV. K předním rádcům u dvora patřil v té době Karel z Valois, někdejší krátkodobý král aragonský (jehož syn Filip dosedl po smrti Karla IV. na francouzský trůn). Za Karla IV. rovněž vzniklo bourbonské dominium, když král udělil Ludvíkovi z Clermontu, členovi vedlejší větve Kapetovců, hrabství La Marche a povolil mu užívat titul vévoda bourbonský. V závěru vlády pomohl Karel své sestře Izabele svrhnout anglického krále Eduarda II. a dosadit k moci mladého Eduarda III. Když pak v únoru 1328 král Karel ve čtyřiatřiceti letech po šesti letech panování v důsledku nemoci zemřel, zůstal francouzský trůn určitou dobu uprázdněný, neboť třebaže byl Karel třikrát ženatý, neměl žádného žijícího syna. Královna Jana však byla těhotná a bylo nutno vyčkat, zda neporodí dědice trůnu – teprve když v dubnu porodila dceru, rozběhly se přípravy na volbu nového panovníka naplno. Tím se stal Filip z Valois, syn Karla z Valois, mladšího bratra krále Filipa Sličného; pocházel tedy z dynastie Valois – boční linie Kapetovců." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Starověk a středověk.", "Novověk.", "Znaky.", "Rozšíření." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Latinské písmo vzniklo asi v 7. století př. n. l. odvozením od řeckého písma, které Římané přejali od Etrusků. Postupně tak vznikla archaická latinka (7.–4. století př. n. l.), v níž mělo jedno písmeno více tvarů. Od 4. století př. n. l. probíhala stabilizace jednotlivých liter a na epigrafické památky po roce 200 př. n. l. jsou psány již stabilizovaným písmem monumentálním (\"capitalis monumentalis\"), jehož nejvýznamnějšími zástupci jsou \"scriptura quadrata\" a \"scriptura actuaria\". V knižních písmech se objevovala zejména kvadrátní kapitála (\"capitalis quadrata\") a rustická kapitála (\"capitalis rustica\"). Pro běžnější potřeby byla od 1. století př. n. l. užívána starší římská kurzíva (majuskulní). Ve 3. století na starší římskou kurzívu navázala minuskulní mladší římská kurzíva a z kvadrátní kapitály se až do 8. století vyvíjela okrouhlejší unciála. Unciála postupem času přešla v polounciálu, v níž se mísily majuskulní a minuskulní tvary. Od 6. století se v důsledku stěhování národů a christianizace začala formovat také národní písma, která lze rozdělit zhruba do dvou hlavních skupin: 1) kontinentální (v kontinentální Evropě, navazovala na mladší římskou kurzívu) a 2) insulární (na Britských ostrovech, navazovala na unciálu a polounciálu). Velká rozrůzněnost národních písem ovšem znesnadňovala jejich četbu, a tak bylo učiněno několik pokusů o sjednocení těchto písem, z nichž nejúspěšnější proběhl ve Franské říši, kde během karolinské renesance vznikla (8. století) karolinská minuskula (\"carolina\"), která vyhovovala všem důležitým požadavkům: byla čitelná, jednoduchá i estetická. Brzy proto zatlačila národní písma. Její variantou byla diplomatická minuskula, která písmena izolovala a omezila používání nepřeberného množství zkratek (s postupem času však zkratek znovu začalo přibývat). V důsledku změny estetického cítění, způsobu seříznutí pera i kvůli rostoucí potřeby psaní se ve 12. století písmo zvertikálnilo a obloučky \"caroliny\" se začaly lámat, části písmen se také začaly stínovat, takže písmena byla tvořena silnými a vlasovými tahy. Tímto způsobem vznikla gotická minuskula, jež se s postupem času rozdělila do tří podskupin: \"gotica texturalis\" (dekorativní), \"gotica cursiva\" (zběžné písmo) a \"bastarda\" (křížením dvou předchozích, polokurzíva).", "V polovině 15. století se středověké latinské písmo rozštěpilo na dvě větve: zatímco novogotické písmo navazovalo na středověké gotické písmo, humanistické písmo přejalo své tvary z antické kapitály a raně středověké karolinské minuskule. Vývoj písma v obou větvích reagoval především na rostoucí potřebu psát častěji a rychleji, takže kreslené písmo bylo v psaných textech rychle zatlačeno do pozadí polokurzívou (v případě humanistického písma) nebo kurzívou (v případě novogotického písma). Kreslené písmo nicméně našlo hojné uplatnění v knihtisku: humanistické písmo v podobě antikvy a italiky, novogotické písmo v podobě bastardy, textury, švabachu a fraktury. Oba typy písma spolu soupeřily, přičemž humanistické písmo postupně vytlačovalo novogotické, které se nakonec v polovině 20. století úplně přestalo používat. Humanistické písmo se již v 1. polovině 16. století stalo výhradním typem písma pro zápis textů v latině a rozšířilo se v celé Itálii. Do ostatních národních jazyků ovšem začalo pronikat později: pro zápis francouzštiny se běžně užívalo až od konce 16. století, pro angličtinu od 1. poloviny 18. století, pro češtinu od 1. poloviny 19. století. Novogotické písmo se užívalo nejdéle pro zápis němčiny, a to až do roku 1941, kdy nacistická administrativa používání tohoto písma zakázala. Od té doby se pro jazyky zapisovaných latinkou používá pouze humanistické písmo.", "Původní latinská abeceda obsahovala pouze tato písmena: Písmo bylo původně ryze majuskulní. Minuskule, tj. „malá písmena“, se začala vyvíjet z majuskulí („velkých písmen“) až cca v 3. století n. l. pro snazší zápis pomocí četných ligatur. Přesné rozlišení na majuskule a minuskule a použití obojího podle přesných pravidel v témže textu pochází až z doby humanismu, který se snažil zachovat jak minuskule, tak majuskule. Rozdělení na majuskule a minuskule je typické jen pro latinku a řeckou abecedu (a abecedy od nich odvozené, např. cyrilici). Postupně se vyvíjela, některá písmena se měnila, některá přibyla. Formou písmen, jejich ligaturami a použitím se zabývá latinská paleografie. Pro úsporu psacím materiálem vyvinula latina komplexní systém zkratek, který text značně zkracoval. Zkratky nahrazovaly celá slova (hlavně jména jako \"Iesus\", \"Christus\", \"Deus\", atd.), předložky, spojky, pravidelné pádové koncovky apod. (např. \"b\" namísto koncovky „bus“, \"t\" namísto koncovky „tur“, vypouštění „m“ a „n“ a jejich nahrazování nadepsanou čárkou). Dodnes se z těchto zkratek několik zachovalo i v národních jazycích, např. & (\"et\" čili slučovací spojka „a“), v italštině se někdy v kurzívním psaní (i když velmi zřídka) používá vodorovná čárka nad písmenem jako náhrada za vypuštěné „m“ nebo „n“ apod. Původ z latinského \"ad\" má pravděpodobně i zavináč @. Ve středověku se latinka začala používat i pro jiné jazyky než latinu, tyto jazyky obsahovaly hlásky, které se v latině nevyskytují, a to dalo vzniknout dalším písmenům. Mnohé jazyky, místo aby pro své hlásky vytvářely zcela nová písmena (např. ß æ), modifikovaly stávající písmena pomocí diakritiky (např. á ě ü ő ň). V průběhu 20. století upadá znalost latiny, která je dávno mrtvým jazykem, a upevňuje se celosvětový význam angličtiny; tento trend se ještě posiluje s rozvojem výpočetní techniky koncem století. I v důsledku toho se za „standardní latinku“ běžně považuje anglická abeceda, která má následující znaky: Vedle písmen se součástí písma (ne však \"abecedy\") stala i tzv. interpunkční znaménka, která latinka sdílí s mnohými dalšími písmy. Patří sem zejména: Všechny jazyky, které dnes píší latinkou, používají také tzv. arabské číslice pro zápis čísel. Římané původně používali římské číslice, tvořené kombinacemi některých písmen latinky a dodnes používané v jazycích píšících latinkou ke zvláštním účelům. Arabské číslice jsou následující: Římská čísla jsou tvořena pomocí těchto písmen latinky:", "Podle mluvčích Latinku používá přes 2,5 miliardy lidí. Podle jazykových větví Latinku používá většina germánských a románských jazyků, také všechny keltské a baltské jazyky a více než polovina slovanských jazyků. V 19. a 20. století se latinka stala prostředkem i pro zápis řady mimoevropských jazyků. Často jde o výsledek práce křesťanských misionářů, kteří překládali do domorodých jazyků Bibli nebo její části." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Historie.", "Teorie demokracie.", "Omezená (autoritativní) demokracie.", "Demokracie ve světě.", "Česko.", "Kritika demokracie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Neexistuje konsensus jak definovat demokracii, přičemž rovnost před zákonem, politická práva a právní stát jsou uváděny jako důležité znaky už od antiky. Tyto principy se projevují v nároku všech občanů na rovnost a rovný přístup k zákonodárství. Například v zastupitelské demokracii má každý hlas stejnou váhu, každý občan může být volen či volit a právo volit je chráněno ústavou. Jedna z teorií vyžaduje tři základní principy: Pojem demokracie je občas používán pro liberální demokracii, která je typem zastupitelské demokracie zahrnující mimo jiné Roger Scruton tvrdí, že demokracie sama nemůže zajistit osobní a politické svobody, pokud nejsou přítomny instituce občanské společnosti.", "První pokusy o demokracii vznikaly již v městských státech obchodních Féničanů. Ti obchodovali s Řeky, pro něž měl obchod také zásadní význam a přejali tak i jejich fénické písmo. Za první politické uspořádání, v němž se uplatnily některé demokratické prvky, se považuje to, jež vzniklo v jistých řeckých městských státech (zejména v Athénách spojených s přístavem Pireus) a trvalo přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Tato demokracie se však vztahovala jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu, tedy na menšinu. Je důležité zdůraznit, že se občanská práva nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky, proto není možné tento systém považovat za demokratický v moderním slova smyslu. Volba probíhala losem, tudíž rozhodovala náhoda a nikoli volič. Velký význam pro demokracii měla agora, obchodní a politický prostor ve středu města. Po obsazení řeckých států Římem tato částečná demokracie jako systém státního zřízení zde na dvě tisíciletí prakticky zaniká. Řecká demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné – zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp. Ve starověkém Římě existoval římský senát a volená magistratura. Obchodně politické místo zde reprezentovalo fórum (například Forum Romanum). Po temném středověku se na počátku novověku demokracie objevuje nejdříve v bohaté koloniální Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince. V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako např. Itálie, později Německo, Španělsko, Portugalsko a četné další. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším světovým demokraciím. Po druhé světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo. V oblasti třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po druhé světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. Alarmujícím případem zneužití implantace demokracie byla genocida ve Rwandě.", "Teorie demokracie je vědní předmět spadající do oboru politologie. Zabývá se podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie. Poznatky o antické demokracii jsou zprostředkovány především z děl Aristotela a některých historiků jako třeba Thúkýdida. V moderní době bývá demokracie zdůvodňována dvěma základními teoriemi demokracie: klasickou liberální teorií J.S. Milla a konkurenční teorií demokracie J. Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na zastupitele, druhá více odráží skutečnou praxi a spíše předpokládá, že kandidáti soutěží na trhu politických osobností a stran, z nichž si volič vybírá a po volbách na ně má již jen omezený vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci demokratických hodnot, druhá přesněji popisuje praxi. Mezi oběma teoriemi a zastánci jejich směrů panuje určité napětí, které odráží i vztah ideál - realita. Oba výše uvedené teoretické modely v zásadě spočívají na většinovém pravidlu vlády (se základní právní ochranou menšin). V případě některých společností se složitým vnitřním uspořádáním se nicméně ujaly modely demokracie, které relativně trvalým menšinám zaručují vyšší úroveň ochrany vlastní účastí - demokracie označované jako konsensuální popř. konsociační. Hodnocení těchto dílčích modelů je ambivalentní - sice umožňují existenci demokracie ve státních útvarech, které by ji jinak nesnesly, zároveň jsou ale poměrně málo akceschopné.", "Ve státech, kde se establishment ztotožňuje s demokratickými principy jen formálně, je možné hovořit o autoritativní (řízené) demokracii až po diktaturu s formální demokracií a skutečnou moc má vybraná část společnosti (strana, církev, lóže). Přitom jsou mocí omezována nebo potlačena některá politická práva nebo jejich většina. Takový systém výběru mocenských elit je znám odedávna, například vojenská nebo feudální demokracie umožňuje volit jen samozvaným ozbrojeným nebo jinak význačným skupinám (šlechtě, vládnoucí straně, majetným, mužům, starším, svobodným) a je známa z doby nejstarší i ze současnosti. Pak např. velitelé nebo i řadoví vojáci volili resp. volí vládce, například knížete Přemysla vladykové, chána u kočovných kmenů bojovníci, náčelníka kmene rada starších, císaře v antickém Římě legie, generalita prezidenta v některých autoritativních republikách, často formou převratu, tedy násilným odstraněním dosavadních vládců. Takovému voličstvu se pak může říkat v politickém smyslu lid. Příkladem ze současnosti jsou některé jihoamerické a africké země ve druhé polovině 20. století. Autoritativní demokracií byla i československá druhá republika, Miloševičova Jugoslávie, v současnosti pak Lukašenkovo Bělorusko.", "Demokracie je dnes jeden z nejrozšířenějších způsobů řízení státu. Mezi demokratické státy patří téměř všechny státy Evropy, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Izrael, USA, Kanada či některé státy v Jižní Americe. Slovo demokracie se v průběhu 20. století stalo slovem s kladnou hodnotou a bývá zneužíváno i režimy zásadně nedemokratickými, v nichž sice probíhají formálně volby, ale jejich příprava i průběh jsou kontrolovány vládnoucí skupinou. Tyto státy jsou co do obsahu výkonu politické moci autoritářské. Ve srovnání s nimi je proto třeba odlišit většinu západních demokracií, které jsou označovány jako liberální demokracie. Liberálních demokracií je ve světě pouze několik desítek. Demokratickým ideálem je svobodná politická soutěž. Proto je základem a ideálem demokracie svobodné formování veřejného mínění, které je současně základem autentické svobody občanů. V praxi se však jednotlivé země k tomuto ideálu pouze blíží, ideální svoboda politické soutěže je různě omezena, např. volební povinností složit finanční kauci (nebo příspěvek na úhradu volebních nákladů), která bez náhrady propadne státu, dále procentuální hranicí, pod kterou se volební příspěvek nevyplácí apod. Zásadní vliv na vytváření svobodného veřejného mínění mají média, která nejsou ideálně nestranná. Navíc političtí profesionálové stále lépe rozumí nastavování mediální agendy a sofistikovanými a neveřejnými metodami uplatňují svůj vliv. – Viz zásadní a stále nedoceněný termín \"agenda setting\". Vyspělost a hloubka demokratického uspořádání dále principiálně závisí na vyspělosti elit dané země (politiků, filosofů, historiků, žurnalistů, učitelů atd.) a zejména na jejich schopnosti, jakým způsobem a v jakém rozsahu dokážou tyto elity nalézat a veřejnosti předkládat závažná témata. Role médií s důrazem na média veřejnoprávní je stále nedoceněná a paradoxně mimo pozornost široké veřejnosti. Mnozí lidé (např. spisovatel Francis Fukuyama) považují demokracii za nejlepší státní zřízení a tvrdí, že zde demokracie bude navždy. Naopak mezi odpůrce demokracie patřil například Aristoteles, jemuž „...demokracie splývala s vládou lůzy...“. Ačkoliv Aristoteles pracoval s dobovým poznáním a rozeznával i kladnou verzi demokracie, pouze pod jiným svým názvem politeia, jeho postřehy a varování o možnosti degenerace „lidových“ zřízení jsou stále vysoce aktuální.", "O omezené demokracii můžeme hovořit už v souvislosti s přijetím Prosincové ústavy v roce 1867. Nicméně až po přijetí všeobecného a rovného volebního práva v roce 1907 předlitavská část monarchie splňovala jednu z hlavních norem, které definují moderní demokracii. V Česku poté existovala demokracie v rámci první republiky mezi roky 1918 až 1938. Mezi roky 1948 až 1989 zde panoval komunistický režim. Od roku 1989 je v Česku demokracie. V roce 2014 bylo 48 % lidí spokojených s demokracií v Česku, zbylých 49 % nespokojených (výzkum CVVM).", "Každé společenské zřízení je terčem kritiky jak zevnitř, tak zvenčí, jak ze strany zastánců jiných ideologií a forem vlády, tak jeho stoupenců. Demokracie je dnes západním světem uznávána jako optimální forma vlády (nebo alespoň jako ta „nejméně špatná“, jak tvrdil britský premiér Churchill). Byla vždy a je cílem rozličných námitek, z nichž za hlavní můžeme považovat např." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti XML.", "Standardní formát pro výměnu informací.", "Mezinárodní podpora.", "Vysoký informační obsah.", "Snadná konverze do jiných formátů.", "Automatická kontrola struktury dokumentu.", "Hypertext a odkazy.", "Syntaxe XML.", "Zpracování XML.", "Aplikace XML.", "Verze XML." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Není vhodné zasílat dokumenty ve tvaru, který vyžaduje pro zpracování speciální software konkrétní firmy (resp. nadace), jako jsou např. formáty DOC, XLS, ODT nebo T602. Je používána celá řada operačních a informačních systémů a není možné předpokládat, že každý uživatel vlastní příslušný software. Vznikla tak potřeba vytvořit nějaký jednoduchý otevřený formát, který není úzce svázán s nějakou platformou nebo proprietární technologií. Tím může být právě XML, který je založen na jednoduchém textu a je zpracovatelný (v případě potřeby) libovolným textovým editorem. Specifikace XML konsorcia W3C je zdarma přístupná všem. Každý tak může bez problémů do svých aplikací implementovat podporu XML. To je velký rozdíl oproti firemním formátům, k nimž není k dispozici žádná dokumentace a navíc se jedná v porovnání s XML o velice složité, často binární, formáty.", "XML hned od samého počátku myslel na potřeby i jiných jazyků než je angličtina. Jako znaková sada se implicitně používá ISO 10646 (také Unicode). V XML proto můžeme vytvářet dokumenty, které obsahují texty v mnoha jazycích najednou – můžeme přepínat mezi různými jazyky v jednom dokumentu. Současně je přípustné i jiné libovolné kódování (např. CP-1250, ISO 8859-2), musí však být v každém dokumentu přesně určeno. Odpadají tak problémy s konverzí z jednoho kódování do druhého.", "Pomocí XML značek (tagů) vyznačujeme v dokumentu význam jednotlivých částí textu. Dokumenty tak obsahují více informací, než kdyby se používalo značkovaní zaměřené na prezentaci (vzhled) – definice písma, odsazení a podobně. XML dokumenty jsou informačně bohatší. To lze s výhodou využít v mnoha oblastech. Největší přínos bude samozřejmě pro prohledávání, kdy můžeme určit i jaký význam má mít hledaný text.", "Při používání XML dokumentu může být požadováno jeho zobrazení koncovému uživateli. XML samo o sobě žádné prostředky pro definici vzhledu nenabízí. Existuje ale několik stylových jazyků, které umožňují definovat, jak se mají jednotlivé elementy zobrazit. Souboru pravidel nebo příkazů, které definují, jak se dokument převede do jiného formátu, se říká šablona. Jeden vytvořený styl můžeme aplikovat na mnoho dokumentů stejného typu, stejně tak můžeme na jeden dokument aplikovat několik různých stylů. Výsledkem může být např. PostScriptový soubor, HTML kód nebo XML s obsahem původního dokumentu. Stylových jazyků existuje dnes několik. Mezi nejznámější patří asi kaskádové styly (CSS). Ty lze použít pouze pro jednoduché formátování, které dobře poslouží pro zobrazení dokumentu na obrazovce. Další možností je rodina jazyků XSL (eXtensible Stylesheet Language). Ta umožňuje dokument různě upravovat a transformovat – vybírat části dokumentu nebo generovat obsahy a rejstříky.", "XML neobsahuje předdefinované značky (tagy), je třeba definovat vlastní značky, které budeme používat. Tyto značky je možné (nepovinně) definovat v souboru DTD (Document Type Definition) nebo XSD. Potom je možné automaticky kontrolovat, zda vytvářený XML dokument odpovídá této definici (tj. je validní). Program, který tyto kontroly provádí, se nazývá parser. Při vývoji aplikací můžeme parser použít, a ten za nás detekuje většinu chyb v datech. DTD není jediný definiční jazyk pro XML. Neobsahuje možnost kontrolovat typy dat (čísla, měnové údaje, údaje o datu a čase). To je vlastnost, která chybí při zpracování dat databázového charakteru. V současné době se pod názvem XML schémata XSD pracuje na půdě konsorcia W3C na vytvoření jednotného standardu, který tyto kontroly umožní. Pro různé standardní aplikace byla postupně vytvořena schémata, která definují značky (názvy elementů) pro konkrétní typy dokumentů. Příkladem může být DocBook, který definuje struktury pro vytváření knih, článků, vědeckých publikací a podobně. Výhodou takových aplikací je, že současně s definičními soubory DTD je dodávána sada stylů (XSL souborů) pro následné zpracování a přípravu pro tisk, nebo pro převod do jiných standardních tvarů (PostScript, HTML atd.). Další vlastností XML je, že v jednom dokumentu můžeme používat najednou nezávisle na sobě několik druhů značkování pomocí jmenných prostorů (namespaces). To umožňuje kombinovat v jednom dokumentů několik různých definic ve formě DTD nebo schémat bez konfliktů v pojmenování elementů.", "XML stejně jako HTML umožňuje vytváření odkazů v rámci jednoho dokumentu i mezi dokumenty, má však více možností. Je možné vytvářet i vícesměrné odkazy, které spojují více dokumentů dohromady. Tvorba odkazů je popsána ve třech standardech – XLink, XPointer a XPath.", "XML dokument je text, vždy Unicode, v českém prostředí obvykle kódovaný jako UTF-8, ale jsou přípustná i jiná kódování. Na rozdíl od např. HTML, efektivita XML je silně závislá na struktuře, obsahu a integritě. Aby byl dokument považován za správně strukturovaný („well-formed“), musí splňovat aspoň následující vlastnosti: Jména elementů v XML rozlišují malá a velká písmena: např. „<Příklad>“ a „</Příklad>“ je pár, který vyhovuje správně strukturovanému dokumentu, pár „<Příklad>“ a „</příklad>“ je chybný. Jednoduchý recept v XML jako příklad by mohl vypadat takto: <?xml version=\"1.0\" encoding=\"UTF-8\"?> <!-- Poznámka: Je nutné přidat v budoucnu více receptů. --> <recept jméno=\"chleba\" čas_přípravy=\"5 minut\" čas_vaření=\"3 hodiny\"> </recept>", "Existují dva nejčastější přístupy ke zpracování XML dokumentu:", "Příklady aplikace XML:", "Aktuální verze XML je 1.1 (od 16. srpna 2006). První verze XML 1.0 existuje v páté revizi. Obě verze se liší v požadavcích na použité znaky v názvech elementů, atributů atd. Verze 1.0 dovolovala pouze užívání znaků platných ve verzi Unicode 2.0, která obsahuje většinu světových písem, ale neobsahuje později přidané sady jako je mongolština a podobně. Verze XML 1.1 zakazuje pouze řídící znaky, což znamená, že mohou být použity jakékoli jiné znaky. Je třeba poznamenat, že omezení ve verzi 1.0 se vztahuje pouze na názvy elementů a atributů. Jinak obě verze dovolují v obsahu dokumentu jakékoli znaky. Verze 1.1 je tedy nutná, pokud potřebujeme psát názvy elementů v jazyku, který byl přidán do Unicode později. Další menší změna mezi XML 1.0 a 1.1 je, že řídící znaky se nyní mohou vkládat jen jako escape sekvence, a se speciálními znaky „form-feed“ se musí zacházet jako s bílými znaky. Všechny dokumenty verze 1.0 budou platné ve verzi 1.1 s jednou výjimkou: dokumenty deklarované s kódováním ISO-8859-1, které jsou ve skutečnosti v kódu Windows CP1252, nemusejí být nyní platné. Důvodem je, že CP1252 používají blok řídících znaků pro speciální zobrazení, jako jsou znaky €, Œ, a TM. Dokumenty s deklarací CP1252 zůstávají platné." ] }

{ "title": [ "Mezinárodní status.", "Název.", "Dějiny.", "Rané dějiny a příchod Číňanů.", "Objevení ostrova Evropany a království Tungning.", "Říše Čching a japonská kolonie.", "Čínská republika.", "Současný Tchaj-wan.", "Politika.", "Politický systém.", "Členské křeslo Číny v OSN.", "Členství Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích.", "Správní členění.", "Obyvatelstvo.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Silniční síť.", "Železnice.", "Letecká doprava.", "Kultura.", "Umění.", "Sport.", "Věda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Legitimitu Čínské republiky popírá Čínská lidová republika (ČLR) a prohlašuje Tchaj-wan za součást ČLR bez ohledu na to, že území Čínské republiky nikdy nezískala. Jak snaha vlády ČLR sjednotit oba státy podle formule \"Zvláštní správní oblasti Čínské lidové republiky\" (jedna země – dva systémy), podobně jako je tomu v případě Hongkongu, tak stálá vojenská hrozba jsou zdrojem trvalého napětí mezi oběma státy. Čínská republika je dnes \"de facto\" nezávislý a od roku 1988 demokratizující se stát. Do roku 1987 (také vzhledem k přetrvávajícímu válečnému stavu) v něm panovala diktatura s vládou jediné strany Kuomintang, ovládané diktátorem generálem Čankajškem a po jeho smrti v roce 1975 jeho synem. V současnosti již na Tchaj-wanu existuje přibližně 150 legálních politických stran, mezi které patří např. i dvě komunistické strany (KS): KS Čínské republiky, tchajwanská pobočka KS Číny usiluje o sjednocení s ČLR, a separatistická Tchajwanská KS. Tento nezávislý stát ovšem uznává pouze 17 zemí (stav k září 2018).", "Tchajpejská hospodářská a kulturní kancelář v ČR údajně upřednostňuje mezinárodní přepis \"Taiwan\" před českým přepisem \"Tchaj-wan\". Toto tvrzení je patrno i na webové prezentaci Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláře (Česká republika Tchaj-wan oficiálně neuznává, proto jejich \"velvyslanectví\" má uvedený status hospodářské a kulturní kanceláře) (k 9. 10. 2008), kde se střídají důsledně počeštěné výrazy \"Tchaj-wan\" s mezinárodně používanými výrazy \"Taiwan\". Ministerstvo zahraničních věcí České republiky používá jako oficiální označení počeštěný výraz \"Tchaj-wan\". Mezinárodní olympijský výbor používá k označení země anglický název \"Chinese Taipei\" (čínsky 中華台北/\"Zhōnghuá Táiběi\", česky \"Čínská Tchaj-pej\"). Tento název se používá v mnoha kontextech, protože se na něm dokážou shodnout obě strany (Čínská lidová republika i Čínská republika). Výraz 中華/Zhōnghuá (čínský) totiž v čínštině není svázán s konkrétní zemí nebo vládou, ale spíš kulturou.", "", "Více než 5 000 let před příchodem prvních čínských obyvatel žili na ostrově v relativní odloučenosti původní obyvatelé Tchaj-wanu. První zmínky o Tchaj-wanu v čínských pramenech pocházejí z 3. až 7. století. Až ve 12. století byly čínskými usedlíky zakládány první rolnické osady. Na počátku 17. století došlo k první výraznější migraci Číňanů na Tchaj-wan.", "Mezi tím byl v roce 1590 ostrov objeven Portugalci, kteří ho nazvali \"Ilha Formosa\" (\"Krásný ostrov\"). V letech 1642 až 1661 byly některé části Tchaj-wanu obsazeny Nizozemci. V roce 1662 dobyl nizozemské osady mingský generál Žen Čenggong a založil zde Království Tungning rozkládající se nad jihozápadní částí ostrova. Nedlouhé vládnutí dynastie Čengů ukončila v roce 1683 čchingská výprava admirála \"Shi Langa\" a Tchaj-wan se tak postupně dostal pod nadvládu Mandžuů.", "Čchingský vliv nad Tchaj-wanem lze rozlišit na pasivní období (1663 - 1874) a dobu, kdy pod hrozbou japonského rozmachu byl ostrov aktivně rozvíjen (1874 - 1895) a kdy se na necelých 10 let (1885 - 1895) stal samostatnou provincií Čchingské říše. Zpočátku byla politika čchingského dvora zaměřena na zabránění tomu, aby se ostrov stal pirátským doupětem či základnou jakékoliv protivládní moci. Avšak i přes pasivní politiku a zákaz imigrace na Tchaj-wan přicházeli osadníci, převážně z oblastí Fu-ťien a Kuang-tung, kteří postupně začali utvářet společnost a rozvíjet převážně zemědělské hospodářství. Ke konci čchingského období bylo přibližně 45% území Tchaj-wanu (západ a sever) ovládáno říší Čching. Zbytek (východ, jih a pohoří) byl volně obydlen původním obyvatelstvem. V letech 1894 až 1895 došlo k čínsko-japonské válce a Tchaj-wan byl na základě Šimonosecké mírové smlouvy postoupen Japonskému císařství.", "Od 20. let 20. století probíhala v Číně občanská válka mezi vládou Čínské republiky a jednotlivými vojenskými veliteli. Po roku 1927 se Komunistická strana Číny pod vedením Mao Ce-tunga oddělila od Národní strany (Kuomintangu). Následovala druhá válka s Japonskem a po roce 1945 další občanská válka. Po vítězství komunistů v roce 1949 se zbytky Čankajškovy armády uchýlily na ostrov Tchaj-wan. Na pevnině byla vyhlášena Čínská lidová republika a pojem Čínská republika se zúžil na ostrovy udržené kuomintangskou armádou. Až do konce osmdesátých let vládl na Tchaj-wanu autoritativně Kuomintang a trval výjimečný stav. V šedesátých letech se hospodářství Čínské republiky orientovalo na nové technologie a prudce rostlo. Čankajšek zemřel v roce 1975, předsedou Koumintangu se stal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo, v prezidentské funkci Čankajška nejprve vystřídal Jen Ťia-kan. Od roku 1978 pak Ťiang Ťing-kuo zastával i prezidentskou funkci. Následoval další hospodářský vzestup Tchaj-wanu. Od poloviny osmdesátých let byla patrná postupná demokratizace společnosti a tzv. tchajwanizace nižších (obecních a okresních) politických úrovní. Roku 1986 byla (zprvu v disentních podmínkách) založena Demokratická pokroková strana. Roku 1987 byl zrušen výjimečný stav, 1988 zemřel Ťiang Ťing-kuo.", "Po Ťiang Ťing-kuovi se stal předsedou Kuomintangu rodilý Tchajwanec Li Teng-chuej. Jako dosavadní viceprezident nastoupil Li v roce 1988 současně i prezidentský úřad. V dubnu 1991 začal proces demokratizace, který ukončil vládu jedné strany Kuomintangu. Následovala přímá volba prezidenta. Li byl opakovaně zvolen do funkce prezidenta až do roku 2000. Během jeho prezidentského funkčního období byly propagovány tchajwanské kulturní hodnoty a jazyk. Také bylo poukazováno na reálný fakt, že Tchaj-wan (Čínská republika) již nemá žádný vliv a kontrolu nad pevninskou Čínou. Po korupční aféře vládní strany byl prezidentem v letech 2000 až 2008 zvolen kandidát opoziční Demokratické pokrokové strany Čen Šuej-pien. Tchaj-wanu se v tomto období dařilo. Nicméně několik navržených reforem týkajících se větší samostatnosti Tchaj-wanu výrazně ochladily vztahy s Čínskou lidovou republikou. Po roce 2008 byl za prezidenta zvolen kandidát Kuomitangu a vztahy s pevninskou Čínou se výrazně vylepšily. V listopadu 2015 došlo dokonce v Singapuru k prvnímu setkání prezidentů Číny a Tchaj-wanu od dob Čankajška a Mao Ce-tunga. Na Tchaj-wanu bylo toto setkání horkým tématem a obyvatelé zůstali rozděleni pokud jde o souhlas s jeho konáním.", "", "Tchaj-wan (Čínská republika) je zastupitelská demokracie, poloprezidentská republika. Vláda se dělí na pět \"Yuanů\" (dvorů): Exekutivní Yuan (výkonná moc), Legislativní Yuan (zákonodárná moc), Soudní Yuan, Examinační Yuan a Kontrolní Yuan. Hlavou státu a vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident, který je volen v přímé volbě na maximálně dvě čtyřleté funkční období. Příští volby prezidenta a Legislativního Yuanu se konají v roce 2024. Podobně jako vláda ČLR považuje Tchaj-wan za svou odpadlou provincii, tak i vláda Čínské republiky tvrdila, že ona je reprezentací Číny, jen dočasně ztratila kontrolu nad částí svého území. Vedle „federální“ vlády v Tchaj-peji existují ještě vlády dvou provincií, které však mají pouze symbolický význam. Ve „federálním“ parlamentu zasedali poslanci, zvolení před r. 1949 za pevninské provincie (zrušen v r. 2005 po jeho ovládnutí Demokratickou stranou). Od devadesátých let 20. století ovšem politici na Tchaj-wanu od doktríny „jedna Čína“ upouštějí a někteří otevřeně žádají mezinárodní uznání dnešní nezávislosti Tchaj-wanu \"de facto\". Tím vyvolávají ostré reakce nejen u konzervativní části příznivců Kuomintangu či jeho odnoží Nové strany a Strany lid především, ale hlavně u komunistické vlády ČLR. Čínská republika byla jako vítězná mocnost 2. světové války zakládajícím členem OSN a byla také stálým členem Rady bezpečnosti. Toto členství jí zůstalo i po prohře v občanské válce. SSSR se na protest dlouho neúčastnil hlasování v Radě bezpečnosti OSN (mj. tím umožnil vojenský zásah vojsk OSN v Jižní Koreji). Tento stav se změnil začátkem 70. let, kdy USA navázaly diplomatické vztahy s ČLR. Čínská republika byla v OSN a Radě bezpečnosti nahrazena ČLR v roce 1971. Čínská republika je v současné době (srpen 2018) v důsledku nátlaku ČLR oficiálně uznávána pouze 17 státy. Z evropských států ji uznává pouze Vatikán; v letech 1999–2001 ji uznávala Makedonie. Současná prezidentka Tchaj-wanu Cchaj Jing-wen vystoupila 2. ledna 2019 s prohlášením, kterým reagovala na řeč čínského prezidenta Si Ťin-pchinga pronesenou u příležitosti 40. výročí tzv. poselství pekingské vlády krajanům na Tchaj-wanu. Vysvětlila, že Tchaj-wan neakceptuje čínský návrh „jedné země se dvěma systémy“, protože v této otázce panuje na Tchaj-wanu konsensus a velká většina Tchajwanců tento čínský návrh rezolutně odmítá. Tchajwanská vláda je ochotna s Čínou vyjednávat, avšak požaduje, aby čínská vláda uznala existenci „Čínské republiky (Tchaj-wan)“ a neodpírala Tchaj-wanu jeho demokratický systém. Podle prohlášení prezidentky musí Čína respektovat závazek 23 milionů lidí na Tchaj-wanu zachovat svobodu a demokracii. Dne 12.1.2020 byla Cchaj Jing-wen opětovně zvolena za hlavu státu. Seznam států světa, které mají k současnému datu oficiální diplomatické styky s Čínskou republikou (s daty jejich navázání):", "Čína, zastoupená vládou Čínské republiky, byla jedním z pěti zakládajících členů OSN. Do řad OSN vstoupila jako její původní člen dne 24. října 1945. Ke konci čínské občanské války uprchla vláda Čínské republiky ovládaná Kuomintangem v roce 1949 z pevniny na ostrov Tchaj-wan. Nová komunistická vláda vyhlásila 1. října 1949 Čínskou lidovou republiku a následně ovládla většinu území Číny. Představitelé vlády Čínské republiky však nadále zastupovali Čínu v OSN, a to i přesto, že území Tchaj-wanu (a dalších ostrovů, které nespadají do provincie Tchaj-wan) bylo mnohem menší než území, nad kterým vykonávala moc pevninská komunistická Čína. Dne 25. října 1971 byla schválena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 2758, která odebrala Čínské republice status legitimního zástupce Číny a jako jedinou legitimní vládu Číny uznala vládu ČLR. Tím došlo k tomu, že Čínská republika byla z řad OSN vyloučena a křeslo Číny v OSN (včetně jejího postu stálého člena Rady bezpečnosti) převzala vláda ČLR. Od devadesátých let 20. století dochází k tomu, že opětovné žádosti Čínské republiky o zastoupení v OSN jsou zamítány, primárně vzhledem k protestům ČLR, která má v rámci Rady bezpečnosti právo veta. Čínská republika podává, střídavě pod jmény „Čínská republika na Tchaj-wanu“, „Čínská republika (Tchaj-wan)“ nebo jenom „Tchaj-wan“ (název navrhla současná vláda Demokratické pokrokové strany), písemné žádosti o členství v OSN. Žádosti předkládá pouze v roli zástupce obyvatel Tchaj-wanu, a nikoli pevninské Číny. OSN nicméně žádost Čínské republiky o členství pod tlakem ČLR pokaždé zamítla s odvoláním na rezoluci č. 2758, podle které bylo křeslo Číny v roce 1971 odebráno Čínské republice ve prospěch ČLR. Rezoluce však neobjasňuje otázku zastoupení Čínské republiky. Generální tajemník OSN Pan Ki-mun sklidil kritiku za to, že vrátil žádost tchajwanského prezidenta Čchen Šuej-piena o plné členství v OSN, aniž dokument postoupil Radě bezpečnosti a Valnému shromáždění, což je v rozporu se standardním postupem.", "Tchaj-wan (který je samostatným státem \"de facto\") nepřestává apelovat na mezinárodní společenství, aby uznalo právo 23 milionů obyvatel ostrova na účast v OSN a v přidružených organizacích. Komunistické Číně se podařilo do vedení některých mezinárodních organizací dosadit své zástupce a trvale vytváří tlak na vyloučení Tchaj-wanu i prosazení své vlastní agendy. Vyloučení Tchaj-wanu ze Světové zdravotnické organizace, který se tak nemohl podílet se na plánování a rozhodování mělo přímý praktický dopad – např. s ohledem na šíření nového koronaviru. Již 31. prosince odešlo z Tchaj-wanu, který měl zkušenost s epidemií SARS, varování pro WHO, že hrozí nebezpečná epidemie. Varování bylo klasifikováno, jako by přicházelo z jedné z čínských provincií a WHO ho vůbec nezahrnula do svého rozhodování. Dalším žhavým tématem se stala kauza kolem Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO), mezivládní organizace přidružené k OSN, která stejně jako Světová zdravotnická organizace (WHO), kvůli čínskému tlaku vyloučila ze svých řad Tchaj-wan. Z politických důvodů tak byl vyřazen za systému jeden z nejdůležitějších leteckých uzlů v oblasti.", "Čínská republika se správně člení na 2 provincie (省, \"shěng / séng)\" a 6 centrálně spravovaných měst (市, \"shìh / chhī).\" Provincie se dále dělí na celkem 13 okresů (縣, \"siàn / kōan)\" a 3 města na úrovni okresu. Tak jako u všech místních názvů na Tchaj-wanu, existuje celá řada pravopisů pro každý územní celek. Následující tabulka uvádí názvy v českém přepisu, čínsky i tchajwansky, čínský pravopis pak jednak v původních (tradičních) znacích, jednak v pevninské (chan-jü) i ostrovní (tchung-jung) varietě pchin-jinu. Protože na většině map nenajdete ani jeden z uvedených standardních pravopisů, ale tzv. poštovní pravopis, uvádíme i tuto verzi. Poštovní pravopis vychází z tzv. Wade-Gilesovy transkripce, ale na řadě míst se od ní odchyluje, např. vynecháváním apostrofů.", "Většinu obyvatelstva Tchaj-wanu tvoří Chanové, tj. etničtí Číňané (98 % obyvatel), dále zde žijí lidé ze čtrnácti původních kmenů (souhrnný název Kao-šanové). Původní obyvatelstvo Tchaj-wanu je ze stejné rasy jako lidé na Madagaskaru, v Malajsii a Oceánii. Zhruba od 16. století na Tchaj-wan začali houfně připlouvat lidé z pevninské Číny. Nyní se odhaduje, že na Tchaj-wanu žije 300 až 500 tisíc lidí z původních domorodých kmenů. Zbytek z celkového počtu 23 milionů obyvatel tvoří tedy z velké části přistěhovalci z Číny.", "Tchaj-wan měl od konce japonské okupace v roce 1945 možnost svobodně rozvíjet tržní ekonomiku, což Tchaj-wanu umožnilo zařadit se mezi čtyři původní asijské tygry (spolu s Hongkongem, Jižní Koreou a Singapurem). Stalo se tak v ostrém kontrastu s Čínskou lidovou republikou, kde Mao Ce-Tungovy snahy o kolektivizaci a vybudování plánované ekonomiky vedly k rozsáhlému hladomoru, kterému padly za oběť desítky milionů lidí, a naprostému rozvratu ekonomiky. ČLR začala postupně implementovat tržní reformy až od roku 1978 z iniciativy nového vůdce, Teng Siao-pchinga. Ještě v roce 1962 činilo HDP na hlavu Tchaj-wanu 170$, což zemi stavělo na úroveň Zairu (dnes Demokratická republika Kongo) nebo Konga (Konžské republiky). Postupně však vybudoval silnou exportní ekonomiku. Ekonomika utrpěla relativně málo během Asijské finanční krize v roce 1997, protože je na rozdíl od sousedního Japonska a Jižní Koreje založena především na malých a středních firmách, ne na velkých konglomerátech jako jsou jihokorejské čeboly (např. Samsung). Vzhledem ke kulturním poutům s ČLR firmy využívají snadného offshoringu – činnosti vyžadující levnou pracovní sílu se provádí v Číně, např. většina výroby elektroniky Foxconnu probíhá v Číně. HDP na hlavu v roce 2014 bylo mírně vyšší než HDP Japonska a Jižní Koreje.", "", "Vzhledem k přírodním podmínkám je západní část ostrova hustě zalidněná a protkaná hustou silniční sítí. Páteř silniční dopravy zde tvoří dvě souběžné dálnice (國道) č. 1 a 3 propojující sever a jih ostrova podél západního pobřeží. Střední část ostrova vyplňují vysoká pohoří, která dosahují téměř čtyřtisícových výšek a na východním pobřeží spadají prudkými srázy rovnou do vod Tichého oceánu. Komunikací, které překonávají tento přírodní val, je jen velmi málo, jsou inženýrsky velmi náročné (a turisticky atraktivní), často s množstvím tunelů a serpentin v horských stěnách. Ovšem kvůli zemětřesením a tajfunům zde dochází k častým sesuvům půdy, kvůli kterým je třeba horské silnice neustále opravovat. Hlavní tahy, spojující západ a východ ostrova, jsou tři:", "Tchajwanská železniční síť je dlouhá 1065 km (z toho 350 km vysokorychlostní trať) a ročně přepraví 232 milionů cestujících. Meziměstské železnice se organizačně dělí na Tchajwanskou železnici (TRA) a vysokorychlostní železnici Taiwan High Speed Rail (HSR). Hlavní železniční koridory konvenční železnice (TRA) obíhají ostrov Tchaj-wan kolem dokola. Výstavba první železniční tratě byla zahájena v roce 1887 mezi městy Ťi-lung a Sin-ču. Vysokorychlostní trať HSR uvedena v roce 2007 spojuje sever a jih ostrova podél západního pobřeží a využívá soupravy 700T dodané z Japonska (Šinkansen). Maximální rychlost je 300 km/h. Vybudováno bylo 12 stanic. Z Tchaj-peje na severu do Kao-siungu na jihu trvá cesta 96 minut. V roce 2019 vláda oznámila plány na prodloužení trasy do města Pching-tung na jihu země.", "Základem civilní letecké dopravy je 17 letišť a 7 leteckých společností, z nichž nejvýznamnější jsou China Airlines a EVA Air. Převážná část mezinárodních letů je odbavována skrz Mezinárodní letiště Tchaj-wan Tchao-jüan. Další letiště odbavující mezistátní lety jsou Mezinárodní letiště Kao-siung, Letiště Tchaj-pej Sung-šan, Mezinárodní letiště Tchaj-čung, Letiště Tchaj-nan a Letiště Chua-lien. Ostatní letiště spojují jednotlivé ostrovy nebo jednotlivá města ostrova Tchaj-wan.", "", "Jako občan Tchaj-wanu zemřel významný spisovatel a filozof Lin Yutang. Jazykovou reformou se zabýval Hu Shih. Nejslavnějším filmovým režisérem je Ang Lee, který se prosadil ve Spojených státech, roku 2001 získal jeho snímek \"Tygr a drak\" Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film a posléze byl Lee dvakrát oceněn Oscarem za režii, v roce 2005 za snímek \"Zkrocená hora\" a roku 2012 za film \"Pí a jeho život\". Zlatého lva z Benátek si roku 1989 odvezl režisér Chou Siao-sien. V Hollywoodu uspěl i Justin Lin. Ke známým hercům patří Ruby Lin, Shu Qi či Takeshi Kaneshiro. V pop music se prosadili Jolin Tsai, Teresa Teng či Jay Chou.", "Tchaj-wan se od roku 1956 zúčastňuje olympijských her, nejprve letních, od roku 1972 dokonce i zimních. K roku 2018 si připsal pět zlatých medailí. Vzpěračka Hsu Shu-ching získala hned dvě (2012, 2016), další vzpěračka Čchen Wej-ling přidala třetí (2008). Dvě zlaté získal Tchaj-wan v taekwondu, obě v Athénách roku 2004. Nejúspěšnějšími atlety jsou desetibojař Yang Chuan-Kwang (stříbrný na OH v Římě roku 1960) a překážkářka Ťi Čeng (bronzová na OH v Mexiku roku 1968). Jedno olympijské stříbro je i kolektivní, získala ho mužská baseballová reprezentace v Barceloně roku 1992. Tchajwanci brali cenné kovy i v lukostřelbě a stolním tenise. Úspěšnou badmintonistkou je Tai Tzu-ying, jež se v roce 2016 stal světovou jedničkou. Yani Tseng se to povedlo v golfu. Tenistka Sie Su-wej a Latisha Chan byly světovými jedničkami ve čtyřhře.", "Chemik Yuan Tseh Lee získal v roce 1986 Nobelovu cenu za chemii. Vyvinul metodu zkřížených molekulových svazků, která postihuje reakce probíhající v časovém rozmezí menším než 10 s. Tchajwanským rodákem byl i Momofuku Ando, který v roce 1958 vynalezl instantní nudle, výrobek na bázi škrobů, který netřeba vařit a stačí ho zalít horkou vodou." ] }

{ "title": [ "Kandidáti na teorii všeho." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Nejznámějším kandidátem na teorii kvantové gravitace je M-teorie (teorie superstrun, teorie d-brán). Pociťovanými nedostatky M-teorie jsou doposud velmi neostré formulace principů, mnohoznačné předpovědi, matematická složitost a slabý vztah k experimentu. Také hodnoty 19 parametrů standardního modelu částicové fyziky M-teorie neurčuje a jsou dány pouze empiricky. Nejde tedy dosud o teorii v pravém slova smyslu a písmeno \"M\" v názvu M-teorie bývá ironicky tlumočeno též jako \"Murky\" (temná, mlhavá). Jiné a poněkud konkrétnější verze teorie kvantové gravitace jsou známé pod názvem smyčková kvantová gravitace, teorie spinových sítí, teorie spinové pěny atd. I když bývají zmíněné teorie často stavěny do konkurenčního protikladu, lze rozpoznat společné základní rysy. Dominuje zejména společný předpoklad, že přirozený fyzikální prostor není tvořen body (útvary dimenze nula), nýbrž složitějšími jedno- či vícerozměrnými útvary. Hlavním smyslem tohoto předpokladu je odstranit singularity, nekonečna, divergence a nepřirozené geometrické nespojitosti z teorie. Tato myšlenka není nová a je vtělena již v projektivní geometrii, liniové geometrii Julia Plückera, nebo geometriích Cayleyova-Kleinova typu, známých od konce 19. století. Např. v posledně jmenované geometrii je fundamentální objekt tvořen obecnou komplexní kvadrikou (kuželosečkou), zatímco body, přímky a kuželosečky jsou chápány jako určité speciální (a singulární) případy, sestrojené z fundamentálního objektu. Základní arénou obecné teorie relativity je Riemannova geometrie, vybavená metrickou strukturou (s obecně nenulovým tenzorem křivosti). Základní arénou kvantové mechaniky je geometrie komplexního Hilbertova prostoru, vybavená pravděpodobnostní strukturou. Hledání teorie všeho lze chápat jako objevování takové geometrie, která je svorníkem obou těchto zdánlivě neslučitelných geometrií. Názory autorů na možnosti a vlastnosti takové teorie všeho se doposud velmi liší. Existují též novější syntetizující teorie s určitými ambicemi teorie všeho, které za základ kladou poněkud odlišná východiska, metodologii a cíle. Předpoklad univerzální role zákonů teorie pravděpodobnosti a informační geometrie je základem pro informační fyziku." ] }

{ "title": [ "Právní status Listiny.", "Československý právní řád.", "Český právní řád.", "Slovenský právní řád.", "Obsah Listiny.", "Preambule Listiny.", "Hlava první: Obecná ustanovení.", "Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody.", "Oddíl první: Základní lidská práva a svobody.", "Oddíl druhý: Politická práva.", "Hlava třetí: Práva národnostních a etnických menšin.", "Hlava čtvrtá: Hospodářská, sociální a kulturní práva.", "Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu.", "Hlava šestá: Ustanovení společná." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "V době přípravy Listiny základních práv a svobod se úprava práv a povinností občanů nacházela v hlavě druhé československé Ústavy z roku 1960. Socialistická ústava omezovala ve srovnání s Ústavou 9. května (1948) katalog občanských práv a svobod a rozšiřovala občanské povinnosti. V případě Ústavy 9. května však existoval propastný rozdíl – zřetelný zejména v padesátých letech – mezi právy formulovanými v Ústavě a skutečností, kdy docházelo k systematickému ignorování a potlačování lidských práv a svobod. Deklarativní a ideologicky podbarvené ústavní zakotvení umožňovalo omezovat základní práva a ukládat povinnosti i prostřednictvím druhotných právních předpisů. Fakticky tak státní moc mohla vše, co právní normy nezakazovaly, zatímco občan jen to, co mu právní normy dovolovaly. Na podzim 1990 byla úprava hlavy druhé Ústavy 1960 označena politickou reprezentací jako nepoužitelná pro utváření demokratického právního řádu. Byly zvažovány", "Na jednání národních premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara 26. srpna 1992 v Brně byla podepsána dohoda o zániku Československa ke konci roku 1992. Nejtěsnější většinou byl návrh ústavního zákona o zániku České a Slovenské Federativní Republiky přijat 25. listopadu 1992 a 31. prosince 1992 ČSFR skutečně zanikla. 16. prosince 1992 prohlásilo předsednictvo České národní rady Listinu za součást ústavního pořádku České republiky. Kvůli odporu ODS a ODA, především však premiéra Klause, který Listinu označoval za „plevel Ústavy“, nebyl katalog základních práv včleněn do samotného textu Ústavy. Za situace, kdy již byla přijata Ústava Slovenské republiky a", "Slovenský právní řád upravuje lidsko-právní tematiku v doposud platné Listině (uvozovací ústavní zákon s připojenou Listinou z dob federace) a v hlavě druhé Ústavy (úst. zák. č. 460/1992 Zb.). Listina byla", "", "Preambule Listiny představuje hodnotová východiska, na nichž stojí Česká republika. Jedná se o zásadu respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy. Preambule také neopomněla zmínit trpké zkušenosti z dob, kdy", "Zásady obsažené v úvodních článcích Listiny mají charakter základních ustanovení, která se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem jejich výkladu. Porušení obecných ustanovení Listiny nelze napadat samostatně, je nutné vždy uvést konkrétní porušené právo a svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny či mezinárodního dokumentu. Článek 1 Listiny zdůrazňuje trvalost rovnosti v důstojnosti a právech. Základní práva jsou podle článku 1 nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Nezadatelnost znamená, že nikdo nemůže někomu zadat, postoupit či dát do zástavy svá práva, nezcizitelnost znamená, že subjekt nemůže převést, darovat či zřeknout se svých práv. Nezadatelnost a nezcizitelnost tak chrání jednotlivce proti němu samému, když ho omezují v dispozici s jeho právy. Pokud by tak jednotlivec učinil, pak by takové právní jednání bylo jen zdánlivé a nezpůsobilo by žádné právní následky. Nepromlčitelnost vyjadřuje, že jednotlivec nemůže neuplatněním práva o něj přijít a státní moc se takového neuplatnění nemůže dovolávat. Nezrušitelnost pak znamená, že státní moc může práva a svobody jen uznat či prohlásit, nikoliv však zrušit či prohlásit za neplatné. Článek 2 Listiny proklamuje zásadu demokracie, vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či vyznání a zdůrazňuje zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a zásadu legální licence. Základní náležitosti demokracie jsou vláda", "Hlava druhá stanovuje katalog základních práv a svobod, která jsou v zásadě přímo uplatnitelná. Základní lidská práva a svobody, které vyjadřují místo jednotlivce v občanské společnosti a vytvářejí autonomní prostory pro jeho individuální rozhodování a rozvoj, se ústavodárce pokusil soustředit do čl. 5 až 16 Listiny.", "Záruka právní subjektivity jednotlivce se nachází v článku 5 Listiny. Způsobilost mít práva lze omezit jen ústavním zákonem. Článek 6 upravuje právo na život a zdraví, které je absolutním právem. Formulace článku patřila k nejspornějším otázkám přípravy Listiny, neboť k samotnému ustanovení v Listině jsou navázána další ustanovení, která čl. 6 činí kontroverzním. Problematická je zejména věta „Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Během diskuse byl odmítnut návrh, aby byl plod chráněn od početí, a tak je konečné znění čl. 6 spíše kompromisem mezi přívrženci práva ženy přerušit těhotenství a zastánci rigidní právní ochrany plodu. Z ustanovení, které poskytuje výkladové pravidlo k přístupu k ochraně těhotné ženy a plodu, však není možné dovozovat zákaz umělého přerušení těhotenství. Článek 6 pak také stanovuje, že nikdo nesmí být zbaven života. Toto ustanovení však nezahrnuje případy umělého přerušení těhotenství, sebevraždy a dalších případů, kdy se jednání osob nepovažuje za trestné – nutná obrana, krajní nouze. Článek 6 také stanovuje na ústavní rovině nepřípustnost a nepřijatelnost trestu smrti. Trest smrti byl v Československu zrušen k 1. červenci 1990, podle právní úpravy od roku 1961 připadal absolutní trest v úvahu u", "Zakotvení politických práv je výsledkem Velké francouzské revoluce (1789), v jednotlivých zemích i právních dokumentech se liší jejich označení a pojetí. Podstata politických práv v české Listině je soustředěna v čl. 17 a 22. Článek 17 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na svobodu projevu, která je jedním z úhelných kamenů demokratického státu. Článek garantuje základní politická práva, to znamená svobodu projevu, právo vyjadřovat své názory, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ocitá se mimo meze ústavní ochrany. Svoboda projevu souvisí také s realizací volebního práva. Petiční právo je zaručeno článkem 18 Listiny. Petiční právo patří k nejstarším politickým právům. Článek stanovuje dvě meze petičního práva: zákaz zásahu do nezávislosti soudů a zákaz vyzývání k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. Právo shromažďovací je upraveno ve článku 19 Listiny. Shromáždění je časově omezenou formou sdružení občanů, jejichž rozchodem zaniká. Právo v čl. 19 pak zahrnuje různé formy shromažďovací aktivity, od práva shromáždění organizovat až po právo se shromáždění účastnit. Ochrany podle Listiny požívají zásadně pokojná shromáždění bez ohledu na místo konání. Pokojná jsou shromáždění, jejichž účastníci jsou neozbrojeni a i taková shromáždění, jejichž účastníci prezentují názory, jež jsou z pohledu celé společnosti menšinové. Druhý odstavec čl.", "Hlava třetí – čl. 24 a 25 Listiny – byla do Listiny zapracována s ohledem na existenci národnostních menšin v Československu. Článek 24 obsahuje základní antidiskriminační ustanovení českého ústavního pořádku. Práva dle článku 25 jsou podmíněna státním občanstvím České republiky", "Tato skupina práv (čl. 26 – 35) patřila k nejdiskutovanějším při přípravě Listiny, neboť vyžadují plnění ze strany státu. Poprvé se tento druh práv vyskytl ve francouzské ústavě z roku 1793. Podle ustanovení článku 26 odst. 1 Listiny má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, přičemž dle čl. 26 odst. 2 Listiny podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit pouze zákon. Odstavec 3 upravuje právo na zaměstnání. Odstavec 4 umožňuje odchylnou úpravu pro cizince. Koaliční právo (článek 27 odst. 1 až 3) se vymyká z ostatních práv upravených v hlavě čtvrté a jeho úprava vychází ze zásad jako u politických práv. Úprava odstavce 1 se vztahuje na sdružování zaměstnanců i zaměstnavatelů, zatímco odst. 2 se věnuje pouze odborovým organizacím a jejich vztahu ke státu. Pro odborové organizace se nepoužívá systém registrační, ale evidenční. Ministerstvu vnitra, které evidenci vede, nepřísluší zkoumat podání či návrh k evidenci odborové organizace odmítnout. Odstavec 4 zakládá na ústavní rovině právo na stávku. Listina odkazuje na zákon – jediným souvisejícím je však jen zákon o kolektivním vyjednávání, který ale upravuje stávku jen za předpokladu, že se strany ve sporech z uzavření kolektivní smlouvy nedohodly; možnost stávkovat za jiných podmínek je tak nutné dovozovat přímo z Listiny. Článek 28 zakládá právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky, čl. 29 Listiny pak zdůrazňuje ochranu žen, mladistvých a zdravotně postižených. Právo na hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele je upraveno ve článku 30 Listiny. S ohledem na dikci tohoto ustanovení je možné Českou republiku vymezit jako", "Kořeny těchto práv jsou především v oblasti anglosaského práva. Základní zásady pro soudní řízení a zakotvující právo na spravedlivý proces lze objevit v dokumentech jako Magna charta libertatum (1215), Habeas Corpus Act (1679) či Bill of Rights (1689). Právo na soudní a jinou právní ochranu tvoří společně s úpravou obsaženou v hlavě čtvrté Ústavy a ustanoveními některých mezinárodních smluv základní složku pojetí právního státu v ústavním řádu. Celková ochrana práv a oprávněných zájmů, základních práv a svobod je v obecné rovině upravena v článku 36 Listiny. Tento článek je základem práva na spravedlivý proces. Judikatura Ústavního soudu vytvořila doktrínu, podle níž je právo na spravedlivý proces komplexně tvořeno celou pátou hlavou Listiny, a zahrnuje tak princip nezávislosti a nestrannosti soudce, právo na zákonného soudce, právo na obhajobu, právo na přiměřenou dobu řízení, presumpci neviny, právo na tlumočníka, právo vyjadřovat se k důkazům a navrhovat je, zásadu rovnosti zbraní, zákaz retroaktivity, zásadu in dubio pro reo aj. Odstavec 2 článku 36 vytváří základ pro správní soudnictví. Třetí odstavec pak upravuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jedná se o objektivní odpovědnost za škodu, kterou způsobil orgán státu nebo subjekt vykonávající státní správu. Článek 37 odst. 1, který zakládá právo odepřít výpověď, pokud by vyvolala nebezpečí trestního stíhání tomu, kdo vypovídá, nebo osobě vypovídajícímu blízké, navazuje a rozvíjí čl. 36 odst. 1. Je zde založena ochrana vztahů mezi nejbližšími příbuznými a toto právo je výjimkou z obecné povinnosti svědčit. Odepřít výpověď je právo, nikoliv povinnost. Odstavec druhý zakotvuje právo na právní pomoc, kterou se rozumí kvalifikovaná právní služba. Článek 37 v", "Článek 41 vyjmenovává ustanovení Listiny, která mohou, respektive musejí být konkretizována prováděcím předpisem: Návrh ve vztahu k právům, která lze podřadit pod předmětná ustanovení, je nutné posuzovat s ohledem na prováděcí zákon. Odstavec druhý upřesňoval pojem „zákon“ s ohledem na dualitní československé moci zákonodárné (federální a republikové). Článek 42 v odstavci 1 vymezoval, co Listina rozumí pod pojmem občan. Ačkoliv hovoří o státním občanství České a Slovenské Federativní Republiky, je nutné ho v současnosti vztahovat ke státním občanům České republiky. Druhý odstavec je všeobecně antidiskriminační ustanovení, které zajišťuje cizincům v zemi rovnoprávnost práv a svobod tam, kde nejsou vázány na státní občanství. Odstavec třetí pak napříč právním řádem ode dne přijetí Listiny chápe v případě základních práva a svobod občana jako každého člověka, pokud práva a svobody nejsou Listinou vázány na státoobčanský statut jednotlivce. Článek 43 zavazuje republiku poskytnout „azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Tragédie a konec festivalu." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Poprvé se Love Parade uskutečnila v létě 1989 jako spontánní akce asi 150 účastníků. Nápad tuto akci ročně opakovat a profesionálně ji organizovat vedl k tomu, že roku 1999 bylo dosaženo rekordu kolem 1,5 milionu účastníků z Německa i zahraničí, poté jejich počet klesal (2003: 500 000 účastníků). Původní trasa, probíhající po třídě Kurfürstendammu ve středu města, se záhy stala nedostačující, roku 1996 byla akce přeložena na třídu \"Strasse des 17. Juni\", probíhající napříč velkým parkem Tiergarten. Organizátoři Love Parade slavili každý rok pod heslem jako porozumění, sblížení atd. a získali tak statut politické demonstrace (v tomto případě pak stát přebírá výdaje za čištění, záchranné služby, bezpečnost a udržení veřejného pořádku). Love Parade se stala nejen světoznámou kulturní institucí, ale i význačným hospodářským faktorem, bylo však možno pozorovat i značnou komercializaci projektu. Navíc se stále častěji ozývaly hlasy, kritizující ničení okolních částí parku (používaného statisíci jako veřejné záchodky), stoupající spotřeba alkoholu a drog (především extáze); berlínský senát byl stále silněji konfrontován se stoupajícími výdaji za čištění města, především pak s dlouhodobými škodami v parku Tiergarten. Roku 2001 proto senát již neuznal slavnost za politickou demonstraci, což vedlo k problému, jak organizátoři zaplatí značné se slavností spojené výdaje. Finanční potíže a klesající účast vedly k tomu, že Love Parade se roku 2004 nekonala, v důsledku rozporů mezi pořadateli se paráda nekonala ani 2005. Malá, alternativní akce přilákala jen 7000 účastníků, takže fanouškům technokultury zbyly jen obdobné akce ve Vídni a Curychu. Roku 2006 se Love Parade překvapivě opět konala, i když s poněkud pozměněným konceptem (zejména byla rozšířena škála zastoupených žánrů techna, byly vyjednány nové smlouvy se sponzory atp.). Jeden z hlavních iniciátorů původní Love Parade, v zasvěcených kruzích jako „otec“ celé akce slavený dr. Motte (pseudonym) se změnami však srozuměn nebyl a spolupracoval s jedním konkurenčním podnikem. Love Parade roku 2006 přilákala podle nepotvrzených údajů 1,2 milionu účastníků. V roce 2007 se akce konala ve městě Essen. V roce 2008 navštívilo Love Parade 1,6 milionu lidí (nový rekord), k dispozici bylo 40 nákladních aut se zvukovými systémy a akce se konala na rychlostní silnici B1 ve městě Dortmund v Porúří. Následující rok se akce nekonala z důvodu rekonstrukce hlavního vlakového nádraží v Bochumi.", "Tragicky skončil festival v roce 2010 pořádaný ve městě Duisburg — 21 lidí zahynulo a dalších 341 bylo zraněno v masové panice, která vznikla kvůli pádu několika lidí ze schodů. Poté Rainer Schaller, zakladatel festivalu, oznámil úplný konec Love Parade. V roce 2014 obvinila německá justice kvůli tragédii deset lidí ze zabití z nedbalosti. Mezi obviněnými byli zaměstnanci radnice Duisburgu i pořadatelé akce. V roce 2012 se mluvilo o obnovení Love Parade v Berlíně pod názvem B-Parade." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Kultura a tradice." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Gozo bylo osídleno již v období kolem roku 5 000 před naším letopočtem, kdy na ostrov přepluli zemědělci z okolí Sicílie. Gozo bylo důležitým místem kulturní historie lidstva, během období neolitu zde byly postaveny chrámy jako Ggantija, které patří mezi nejstarší volně stojící konstrukce na světě, stejně jako mezi nejstarší světové sakrální stavby. Jméno chrámu v maltštině znamená \"patřící obrům\", protože folklorní legendy říkají, že chrámy byly postaveny obry. Další důležité archeologické naleziště na Gozo, jehož historie sahá až do období neolitu, je lokalita zvaná Brochtorff Circle. Také záznamy některých starověkých řeckých historiků (zejména Euhémera a Kallimacha z Kyrény) tvrdí, že Gozo je ve skutečnosti ostrov, který básník Homér popsal jako domov nymfy Kalypsó. V červenci roku 1551 byl ostrov Gozo napaden vojsky Osmanské říše pod vedením admirála Sinan Paši, ostrov byl přitom zpustošen a většina jejích obyvatel, přibližně 5 000 lidí, byla zotročena a převezena do Tarhúna Wa Msalata v Libyi. Ostrov Gozo byl znovu osídlen mezi lety 1565 a 1580, většinou obyvateli ostrova Malty za podpory Řádu maltézských rytířů. Historie Goza je velmi silně spojena s historií Malty, protože Gozo bylo podřízeno Maltě prakticky stále, pouze s krátkou výjimkou existence nezávilého státu Gozo mezi 28. říjnem 1798 a 20. srpnem 1801. V tomto období byla Malta obléhána a blokována francouzskou armádou po Napoleonově dobytí a ovládnutí Malty.", "Ostrov Gozo je známý svými karnevaly \"(Festas)\", velkými a nákladnými oslavami, včetně zábavní pyrotechniky a hudebních a tanečních skupin. Festas probíhají především v letní sezóně, kdy sem během víkendu přichází mnoho lidí i z Malty, aby si prožili jedinečnou atmosféru slavností. V obci Nadur se mnoho místních obyvatel obléká do barevných a až neuvěřitelných kostýmů, jejichž původní význam a smysl již není známý. Ve městě Victoria působí dva operní domy: Astra a Aurora. Známé jsou i některé výrobky regionálních jídel nebo variant maltských jídel připravovaných na Gozo. Za zmínku zde stojí například speciality z králičího masa nebo kozí sýry \"cheeselet\"." ] }

{ "title": [ "Základní charakteristika.", "Stránky a jejich úpravy.", "Odkazy a vytváření stránek.", "Řízení uživatelů.", "Vyhledávání.", "Wiki enginy.", "Historie.", "Wiki projekty a komunity." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Wiki umožňuje vytvářet dokumenty kolektivně pomocí jednoduchého značkovacího jazyka za použití webového prohlížeče. Jedna strana ve wiki je označována jako „wiki stránka“, zatímco celá skupina stránek, které bývají obvykle značně propojeny, je nazývána „wiki“. Jedna z definičních charakteristik wiki technologie je snadné vytváření a aktualizace stránek. Obecně není před přijetím stránky prováděna žádná kontrola a většina systémů wiki je otevřena veřejnosti – nebo přinejmenším komukoli, kdo má přístup na wiki server. Zpravidla není vyžadována ani registrace uživatele.", "V tradičních wiki systémech je každá stránka reprezentována třemi způsoby: HTML kód, stránka jako výsledek zobrazení tohoto kódu prohlížečem a uživatelsky editovatelný zdrojový kód, ze kterého serverem vytváří HTML kód. Posledně jmenovaný formát, známý jako \"wikitext\", je psán ve zjednodušeném značkovacím jazyku, jehož styl a syntaxe může být v jednotlivých implementacích odlišná. Důvodem k tomuto návrhu je, že HTML se svou velkou zásobou vnořených tagů je velmi komplikovaný pro rychlou editaci a odvádí pozornost od obsahu stránky. To, že uživatelé nemohou využít veškerou funkcionalitu, kterou HTML poskytuje, jako je JavaScript a CSS, se jeví spíše jako výhoda, protože je tím zajištěna konzistence vzhledu. Některé moderní wiki systémy používají odlišnou metodu: poskytují WYSIWYG editaci, obvykle prostřednictvím ovládacích prvků ActiveX nebo pluginů, které překládají graficky vytvářené formátovací instrukce jako je „tučně“ a „kurzívou“ do odpovídajících HTML tagů. V těchto implementacích uložení změn znamená odeslání nové HTML verze stránky na server, i když uživatel je odstíněn od těchto technických detailů, protože značkování se generuje transparentně. Uživatelé, kteří nemají potřebný plugin, většinou mohou stránku stále editovat, obvykle přímou editací řádkového HTML kódu. Formátovací instrukce, které wiki dovolují, se značně různí v závislosti na použitém wiki engine. Jednoduché wiki systémy umožňují pouze základní formátování textu, zatímco ty složitější mají podporu pro tabulky, obrázky, vzorce, nebo i interaktivní elementy jako ankety a hry. Z těchto důvodů je v současnosti vyvíjena snaha definovat.", "Wiki je skutečné hypertextové medium s nelineárními navigačními strukturami. Každá stránka obvykle obsahuje mnoho odkazů na jiné stránky. Ve větších wiki často existují hierarchické navigační stránky, ale nemusejí se používat. Odkazy jsou vytvářeny užitím specifické syntaxe, takzvaných \"link pattern\" (formát odkazu). Původně používala většina wiki systémů jako \"link pattern\" metodu CamelCase, která vytváří odkazy tak, že výraz se napíše s velkými počátečními písmeny jednotlivých slov a vynechají se mezery mezi nimi. Slovo \"CamelCase\" je samo o sobě příkladem CamelCase. I když CamelCase vytváří odkazy velmi snadno, vede také k vytváření odkazů ve tvaru odlišném od standardního pravopisu. Wiki založené na CamelCase jsou rychle rozeznatelné podle velkého množství odkazů se jmény jako \"TableOfContents\" (\"TabulkaObsahu\") a \"BeginnerQuestions\" (\"OtázkyZačátečníků\"). CamelCase má mnoho kritiků a návrháři wiki hledali jiné řešení. První, kdo zavedl tzv. \"free links\" (volné odkazy) ve formátu <nowiki>_(volný odkaz)</nowiki>, byl systém Cliki. Různé wiki systémy používají jako \"link pattern\" hranaté závorky, složené závorky, podtržítka, lomítka nebo jiné znaky. Odkazy mezi odlišnými wiki komunitami jsou možné použitím speciálních \"link pattern\" zvaných InterWiki. Nové stránky se obvykle ve wiki vytvářejí jednoduše přidáním odpovídajícího odkazu na tematicky příbuznou stránku. Pokud odkazovaná stránka neexistuje, je odkaz obvykle zvýrazněn jako nefunkční. Přechod na takový odkaz otevře editační okno, které umožní uživateli napsat text nové stránky. Tento mechanismus zajišťuje, že tzv. „sirotčí“ stránky (stránky, na níž není odjinud odkazováno) vznikají jen zcela výjimečně, a zachovává tak vysokou úroveň hypertextové provázanosti stránek. Wiki systémy jsou obecně založeny na principu, že je lepší usnadňovat opravy chyb než bránit jejich vzniku. Proto wiki, i když jsou hodně otevřené, zároveň poskytují různé prostředky pro kontrolu platnosti posledních změn obsahu. Nejvýraznější v téměř každém wiki systému je tzv. stránka posledních změn (recent changes page), která zobrazuje seznam určitého počtu posledních změn, nebo všechny změny za určité časové období. Některé wiki umožňují seznam filtrovat tak, aby malé změny nebo změny prováděné skripty (boty) byly vynechány. Z tohoto záznamu změn jsou ve většině wiki dostupné další dvě funkce: historie oprav, která ukazuje předchozí verze stránky, a vlastnost „rozdíly“ (\"diff\"), která zvýrazňuje změny mezi dvěma verzemi. Historie změn umožňuje otevřít v editoru předchozí verzi, uložit ji a tím obnovit původní obsah. Funkce \"diff\" (rozdíl) může být použita při rozhodování, zda je změna nezbytná. Pravidelný uživatel wiki si může prohlédnout rozdíly editace uvedené na stránce posledních změn a pokud změny nejsou přijatelné, obnovit předchozí verzi z historie. Tento proces je více nebo méně jednoduchý v závislosti na použitém wiki software. Pro případ, že by nepřijatelné změny na stránce posledních změn ušly pozornosti, poskytují některé wiki systémy další prostředky kontroly obsahu. Tavi Scotta Moonena zavedl sledované změny, formu interních záložek (bookmarků), která generuje seznam posledních změn pouze v určité skupině stránek. Odkazy na stránky, které mají velikost pod požadovanou hodnotou, mohou být ve wiki zvýrazněny. Tím jsou malé stránky (tzv. pahýly, \"stubs\") rozeznatelné na stránkách, které na ně odkazují. V extrémních případech mnoho wiki systémů umožňuje stránky některým privilegovaným uživatelům (správcům) některé stránky uzamknout, takže je ostatní uživatelé nemohou editovat. To je však obecně považováno za porušení základní filosofie wiki a proto se to používá jen ve velice omezené míře.", "Většina veřejných wiki se vyhýbá povinným registračním procedurám. Přesto mnoho velkých wiki systémů (včetně MediaWiki, MoinMoin, UseModWiki a TWikiLeaks) poskytují způsob omezení přístupu pro zápis. Některé wiki umožňují zakázat editaci jednotlivým uživatelům blokováním jejich IP adresy nebo uživatelského jména. Protože internetoví poskytovatelé používají dynamicky přidělované adresy, může být blokování IP adresy snadno obcházeno. Proto je někdy používáno dočasné blokování celého intervalu IP adres, aby byla jistota, že vandal nemůže po nějaký čas editovat stránky. Předpokládá se, že ho to dostatečně odradí. Ale může to také omezit jiného neproblémového uživatele, připojeného přes stejného poskytovatele. Obecná obrana před trvalým vandalem je jednoduše nechat ho znehodnotit kolik stránek chce s vědomím, že mohou být jednoduše sledovány a obnoveny, až toho vandal zanechá. Tato politika se může stát rychle nepraktická ve střetu se systematickým ničením, které nepochází ze vzteku nebo frustrace. Jako bezpečnostní opatření mají některé wiki možnost přepnout databázi do read-only módu, zatímco jiné nasazují politiku, při které mohou pouze zavedení uživatelé až do určené doby pokračovat v editaci. Ale obecně řečeno, jakékoli škody uložené vandaly mohou být snadno a rychle napraveny. Problematičtější jsou malé chyby vložené do stránek, které projdou nezachycené, například změna data vydání alba a diskografie ve Wikipedii.", "Většina wiki poskytuje alespoň hledání v titulech, pokud ne plnotextové vyhledávání. Rozsah vyhledávání je závislý na tom, zda wiki používá databázi, pro rychlé hledání v rozsáhlé wiki je nezbytný přístup do indexované databáze.", "Vzhledem k relativní jednoduchosti konceptu wiki existuje mnoho implementací, od velmi jednoduchých po vysoce propracované systémy pro správu obsahu. Většina wiki systémů jsou open source; velké projekty jako jsou TWiki a engine Wikipedie MediaWiki, jsou vyvíjeny ve spolupráci mnoha programátorů. Mnoho wiki systémů je vysoce modulárních a poskytují API, které dovolují programátorům vyvíjet nové vlastnosti bez požadavků na znalost kódu celé aplikace. Je těžké určit, které wiki systémy jsou nejoblíbenější, ale seznam vedoucích kandidátů by měl obsahovat UseModWiki, TWiki, MoinMoin, MediaWiki a PmWiki.", "Wiki software vznikl v komunitě návrhových vzorů jako způsob psaní a diskuse o \"pattern language\". První systém wiki byl Portland Pattern Repository zavedený Wardem Cunninghamem v roce 1995. Cunningham vymyslel název i koncepci wiki a vytvořil i první implementaci wiki systému. Někteří trvají na tom, že pouze originální wiki by se měl nazývat Wiki s velkým \"W\" nebo WikiWikiWeb. Wardův Wiki systém zůstává jedním z nejpopulárnějších. Cunningham pojmenoval \"wiki\" podle autobusové kyvadlové dopravy na letišti Honolulu. \"Wiki wiki\" byl první havajský výraz, který se naučil při své první návštěvě ostrovů. Ke konci 20. století byly wiki systémy stále častěji uznávány jako slibná cesta pro návrh soukromých i veřejných znalostních bází a byl to tento potenciál, který inspiroval zakladatele projektu encyklopedie Nupedia použít wiki technologii jako základ pro elektronickou encyklopedii: Wikipedie byla spuštěna v lednu 2001. Byla původně založena na systému UseMod, ale později přešla na vlastní open source kód, který byl později adoptován mnoha dalšími wiki. Dnes je anglická Wikipedie daleko největší světová wiki, jiné neanglické jsou na dalších pozicích. Všezahrnující podstata Wikipedie je důležitý faktor pro její růst, zatímco řada jiných wiki je vysoce specializována. Někteří přisuzují rychlý růst Wikipedie jejímu rozhodnutí nepoužívat CamelCase.", "30 největších wiki je uvedených v seznamu na projektu MeatBall Wiki. Mezi wikiprojekty v češtině patří mezi nejvýznamnější česká verze Wikipedie. Z komunitně vytvářených encyklopedií stojí za zmínku ještě česká verze krajně pravicové a nacionalistické Metapedie, jejíž základní verze je švédská. Komerční zaměření má projekt Praha Info. Dále existují v češtině wikiprojekty Parodií na Wikipedii je recesistický projekt Necyklopedie, který je mnohojazyčný, včetně češtiny. Kromě samotných wiki projektů, které jsou volně editovatelné, existují ještě deriváty wikiprojektů, t. j. encyklopedie, které přejímají materiál z wikiprojektů, ale přímo editovatelné již nejsou. Některé jsou pouhými kopiemi článků z wikiprojektů, popřípadě k témuž tématu kombinují články z různých encyklopedických a slovníkových projektů. Zvláštní postavení zaujímají automatizované překlady wiki projektů. Takto vytvořené překlady jsou zatím velmi nepřesné a nedokonalé. Firma Microtron, s. r. o., tvůrce překládacího programu Eurotran, provozovala internetovou encyklopedii Navajo. Ta obsahovala strojové překlady vybraných článků (v červenci 2006 asi 90 000) z anglické verze Wikipedie. Zároveň umožňovala uživatelům vkládat návrhy na překlad dosud nepřeložených nebo chybně přeložených slov a frází." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Rozvoj průmyslu.", "Lázně Bílinská Kyselka.", "Obyvatelstvo.", "Židovská komunita.", "Doprava.", "Části města." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Město bylo pojmenováno podle řeky, která jím protéká a která měla bílou barvu. V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: Belinensis (993, 1043), de Belina (1057), Wbelsce (okolo 1088), Beline (1130), de Belsk (1169), Belinam (1290), in Bielina (1303), de Bielini (1410), z Bieliny (1413), na Bielině (1414), „in castro Bielina“ (1468), z Bíliny (1535), na Bílině (1544), „obec města Bíliny“ (1615) a Bilin nebo Bylina (1787).", "Někdy na konci 10. století zde byl vybudován přemyslovský správní hrad, který se v podobě terénních reliktů dochoval v zámecké zahradě nad městem. První písemná zmínka o Bílině je uvedena na papežské listině z roku 993. Další informace pochází z Kosmovy kroniky (nejstarší česká kronika), která popisuje vojenský střet mezi Břetislavem I. a německým králem Jindřichem III. Před polovinou 13. století vybudoval Ojíř z Fridberka nový hrad, v jehož podhradí bylo také založeno město s hradbami a třemi branami. Kolem roku 1420 držel Bílinu Albrecht z Koldic, známý svým protihusitským postojem. Proto byla Bílina obležena a dobyta husity pod vedením Jakoubka z Vřesovic. Roku 1436 předal město zpět Koldicům. Na svazích dnešního Žižkova údolí (tehdy pod jménem Čistecké údolí) v prostoru nad dnešní sportovní a plaveckou halou se dlouhou dobu pěstovala vinná réva. Dobrý přístup do Čisteckého údolí zajišťovala fortna proražená v městském opevnění na cestě, která kdysi křížila Dlouhou ulici (dnes Seifertova) a ústila v dnešní Komenského ulici v městském jádru. Od roku 1502 vlastnili Bílinu Lobkovicové, kterým byl zámek opět vrácen po roce 1989 v restitucích.", "Již v roce 1873 spojila město se světem železnice, zpočátku to byla jednokolejná dráha společnosti P.D.E. (Prag-Duxer Eisenbahn), která vybudovala v Bílině nádraží v dnes již odlehlé části města nedaleko dolů VMG. Tím město získalo spojení s Prahou a Duchcovem. Již rok na to spojila město svojí kolejí i společnost Plzeňsko-březenské dráhy (EPPK) (Plzeň–Chomutov–Most–Duchcov). Její kolej vedla souběžně s kolejí společnosti P.D.E. V témže roce byla dokončena i další trať. Jednalo se o paralelní trať známé společnosti A.T.E (Ausigg-Teplizer Eisenbahn). Tato Ústecko-teplická dráha spojila Bílinu údolím řeky Bíliny s Ústím nad Labem. Tím byl významný železniční uzel dokončen a později významně zavlečkován. Zavedení železnice mělo velký význam pro startující průmysl. Ačkoliv vždycky byla Bílina spíše centrem zemědělským a potravinářským, rozvoj dolů začínal postupně tvař města měnit. V okolí Bíliny vznikla řada významných podniků: v Chudeřicích to byla sklárny, u nádraží parní mlýn, řada dolů, cukrovar, porcelánka i jatka. Netrvalo dlouho a Bílina měla další zastávku, vznikla na již existující trati P.D.E. nedaleko SEBY na křižovatce dnešní Lidické ulice, a nesla název Bílina-město. Právě toto nádraží se stalo, společně s lázněmi Bílinská kyselka (tehdy častěji Biliner Sauerbrunn), velice oblíbeným námětem pohlednic. Ještě v této době stál další z pozůstatků městského opevnění – Mostecká věž. Stávala těsně u dnešní radnice, byla však později zbourána, stejně jako další zbytky opevnění, které bránily rozvoji města. Ostatně v Bílině bylo zbouráno více staveb, ať už to byla ona Mostecká věž, Kostel sv. Anny v Chudeřicích, či barokní špitál s kostelem na dnešním Pivovarském náměstí. Vznikaly však i nové stavby: nejlepším příkladem je v roce 1911 vybudovaná budova \"nové radnice\" s vysokou věží. Je postavena v secesním stylu, a dnes tvoří jednu z charakteristických symbolů Bíliny. Na náměstí byla postavena škola již v roce 1869, avšak budova české školy byla postavena až v roce 1923 v Lidické ulici, naproti kostelu sv. Štěpána. Do té doby se na stejném místě vyučovalo ve stodole. Město se poklidně rozvíjelo až do poloviny šedesátých let minulého století. Období socialismu znamenalo pro tvář města jizvu obrovských rozměrů. Největší změny se dočkala především doprava, která je na území vzhledem k hlubokému údolí velký problém. Tuto úpravu si vyžádalo především rozšíření zestátněných dolů. Velkolomy Maxim Gorkij I a II započaly s těžbou uhlí na území bývalé trati z Bíliny do Duchcova, která byla tímto zničena. Současně se začalo s výstavbou přeložky této tratě. Toto rozhodnutí proklínají především obyvatelé Duchcova, kterým bylo nádraží odsunuto až téměř dva kilometry od města. Přímo v Bílině bylo postaveno v roce 1968 nové nádraží, a přistavěna jedna kolej směrem do Mostu. Jak v Duchcově, tak v Bílině zůstala ale stará nádraží zachována díky rozsáhlé síti vleček, na které byly napojeny různé podniky. Stejně jako železnice, musela ustoupit dolům i silnice, a bylo potřeba vybudovat odpovídající náhradu. V tuto dobu se začala stavět silnice 1/13 v úseku Bílina–Teplice–Most. Tato silnice se stavěla jako čtyřpruhová a bylo ji nutné provést přes Bílinu dále do Mostu. Toto znamenalo především pro centrum města katastrofu. Bylo nutné zbourat pruh mezi radnicí a nábřežím Běly, kde stávaly nejvýstavnější domy staré Bíliny, ty musely ustoupit. Řeka byla zregulována a vehnána do hlubokého betonového koryta. Naštěstí se nevyplnily plány na protažení silnice centrem města jako čtyřproudé, a tak nebyla řeka zarourována. Bylo vystavěno nové autobusové nádraží, na místě bývalé zámecké zelinářské zahrady. Mezi další akce, prováděné v těchto letech, patří hlavně výstavba sídlišť na Teplickém a Pražském předměstí, zrušení Pivovarského rybníka a na jeho místě výstavba nekrytého zimního stadionu (ten byl zakryt teprve nedávno). Na předměstí Újezd došlo také k rozsáhlé přestavbě bývalých usedlostí na zděné činžovní domy, výstavbu nového ředitelství Severočeských dolů, místními přezdívaný jako \"Pentagon\", hornické ubytovny a plavecké haly s venkovními bazény. Na „ránu z milosti“ čekal v tu dobu již zchátralý kostel sv. Štěpána se hřbitovem na mosteckém předměstí naproti ZŠ Lidická. Místo něj byl zřízen park. Dodnes po něm zbyly jen torza barokních soch. Tímto byla přestavba města dokončena. Za oběť těmto úpravám padlo nespočet domů, usedlostí i podniků. Okolo roku 1970 ukončil výrobu Bílinský pivovar, který dnes chátrá, stejně jako bývalý Tučkův parní mlýn stále na místě u bývalého nádraží. Od té doby se ve městě příliš mnoho nezměnilo. Pouze to, co dříve bylo obdivováno, se stalo trnem v patě. Řeč je o průtahu silnice 1/13, která tíží obyvatele města. Problém by měl vyřešit obchvat, který je sice naplánován, ale jeho realizace je v nedohlednu. Stejně choulostivým tématem je i oblast právě okolo starého nádraží, která se postupně stala ghettem pro místní Romy, stejně jako sídliště SUNN, část Teplického předměstí a lokalita Důlní (tzv. Azylový dům). Svému účelu již přestalo sloužit i v roce 1968 nově postavené autobusové nádraží. Na jeho místě vznikl nový hypermarket, na který navazuje obchodní pasáž. Zlepšit život ve městě by mělo i dokončení rekultivace Radovesické výsypky, která by po otevření měla sloužit jako rekreační a odpočinková zóna nejen pro Bíliňany.", "O minerálních vodách v okolí Bíliny se zmiňuje už kronikář Václav Hájek z Libočan, popisující spory o Kaňkovské prameny vhodné na získávání soli odpařováním. Až v roce 1712 dala kněžna Leonora z Lobkovic vyčistit povrchové prameny Bílinské kyselky a vznikly první malé lázně. O proslulost a široké využití minerálních pramenů na Kyselce se podstatně zasloužil geolog a balneolog Franz Ambroz Reuss, který působil jako lékař v lobkovických lázních a je považován za zakladatele balneologie v Českých zemích. Potvrdil léčebné účinky nejen bílinské minerálky, ale i hořké vody v nedalekých Zaječicích. K všeobecné známosti bílinských léčivých vod přispělo jejich hojné využívání k léčivým kúrám v nedalekých Lázních Teplice-Šanov, odkud si jejich návštěvníci odváželi lahve do celého světa. Reuss byl i propagátorem využívání uhlí jako paliva, které bylo sice již známé, ale málo využívané. Díky všeobecnému odlesnění okolí Bíliny se podařilo prosadit vládní nařízení, aby se místní sedláci podíleli na těžbě tohoto pro ně \"zvláštního kamene, kterým se topí v kamnech\". Nájemcem bílinských pramenů se stal Jiří Šváb (Georg Schwab), který v roce 1761 upravil tři hlavní prameny a brzy na to se začala voda rozesílat ve voskem zalévaných džbáncích a později v lahvích. Počáteční roční produkce byla 2 689 džbánků. V roce 1781 již stoupla na 9 000 džbánků a v roce 1786 už na 40 000. Jiří Šváb nechal také postavit první velký lázeňský dům. Na konci 19. století byly lázně chloubou města. Kolem lázní se rozkládal krásný park a v roce 1878 byl postaven velký lázeňský dům v pseudorenesančním slohu. Dům byl vybaven pokoji pro lázeňské hosty, salonem, čítárnou, lázeňskými kabinami a inhalátorem a také empírovou kolonádou. Budovy jsou dílem architekta Franze Sablicka. Dalším oblíbeným místem se stala Lesní kavárna, vybudovaná z dřevěného pavilónku ve švýcarském stylu. V roce 1889 již bylo vyvezeno 2 225 000 láhví minerálky. Největším odběratelem bylo Německo. V novodobé historii se ani lázním nevyhnulo znárodnění. Lázně byly pojmenovány podle Julia Fučíka. Ze stáčírny minerálky byl vytvořen národní podnik s pobočkou v Zaječicích. Bývalá tovární budova na mytí vratných lahví a výrobu Bílinských zažívacích pastilek se stala ředitelstvím československých léčivých zřídel. Původní léčba horních cest dýchacích musela být ukončena pro stále se zhoršující ovzduší průmyslové oblasti a léčba byla zaměřena na stavy po operacích žaludku a tenkého střeva. Výstavní lázeňský park a okolí zcela zpustlo. Ke zlepšení situace došlo v 70. letech, kdy byl městu přiznán statut lázeňského města. Došlo k obnově parku, vybudování minigolfu, Lesní kavárna byla obnovena. V lázních se ročně léčilo 2 500 až 3 000 pacientů. Na druhé straně bylo město zahlceno exhalacemi blízké elektrárny Ledvice a skláren i ze vzdálenějších zdrojů mostecké pánve. Dalším mezníkem v historii lázní a města byl rok 1989. Rodina Lobkoviců dostala zpět část původního majetku včetně lázní Kyselka. Areál byl rozdělen na firmu pokračující ve stáčení minerální vody, a na část lázeňskou. Lázně byly prodány soukromé firmě (protože město Bílina nemělo o koupi zájem). V současné době je v provozu stáčírna minerálních vod Bílinská kyselka a Zaječická hořká voda. Lázně jsou uzavřeny pro ekonomickou nevýhodnost jejich provozu. Lesopark včetně kavárny je přístupný veřejnosti.", "Podle sčítání 1921 zde žilo v 939 domech 9 669 obyvatel, z nichž bylo 4 855 žen. 3 347 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 6 003 k německé a 27 k židovské. Žilo zde 7 633 římských katolíků, 129 evangelíků, 60 příslušníků Církve československé husitské a 78 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 1 273 domech 10 688 obyvatel. 4 168 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 115 k německé. Žilo zde 8 256 římských katolíků, 294 evangelíků, 125 příslušníků Církve československé husitské a 74 židů.", "Nejstarší židovské osídlení Bíliny se datuje před rokem 1417. Další záznam existuje z 16. století, později byli židé z města vypovězeni. Novodobá židovská komunita ve městě existovala od druhé poloviny 19. století do roku 1938. V dobách svého největšího rozmachu čítala na 100 osob. V Bílině existuje synagoga v Teplické ulici, která vznikla v roce 1895 přestavbou obytného domu. Činná byla až do druhé světové války, po níž je až do dnes opět využívána k obytným účelům. V sousedství městského hřbitova se nachází židovský hřbitov se zhruba čtyřmi desítkami náhrobků a ruinou márnice.", "Středem města vede silnice I/13 a prochází jím železniční trati Ústí nad Labem – Chomutov a Ústí nad Labem – Bílina.", "Bílina se dělí na šest částí, které leží na šesti katastrálních územích:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Stručný průběh toku.", "Podrobný průběh toku.", "Na území Bavorska.", "Na území Karlovarského kraje.", "Na území Ústeckého kraje.", "Povodí Ohře.", "Vodní režim.", "Využití.", "Vodní díla.", "Čerpání vody.", "Vodáctví.", "Mosty.", "Ochrana přírody." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Dolní část řeky Ohře se zformovala až během čtvrtohor. Původně Ohře tekla údolím dnešní řeky Bíliny. Názvy \"Ohře\" i \"Ohara\" patrně vzešly z jejího keltského pojmenování \"Agara\" (\"Ag\" znamená losos, \"Ara\" znamená tekoucí voda). Tomu odpovídá i její německý název \"Eger\". Někdy se však význam keltského názvu \"Agara\" vykládá jako \"měsíční řeka\". Jiná teorie přisuzuje původnímu keltskému nebo předkeltskému jménu významy jako hbitost a bystrost. Název Ohře nese také planetka s katalogovým číslem 4801 objevená 22. října 1989 na Kleti Antonínem Mrkosem.", "Od svého pramene v Horních Frankách na území Bavorska v Německu protéká Ohře německou částí Smrčin a u zaniklé osady Pomezná se dostává na české území. Řeka teče od západu k východu územím Karlovarského kraje. Po opuštění Smrčin protéká postupně geomorfologickými celky Chebskou pánví, Sokolovskou pánví, Slavkovským lesem a Doupovskými horami. Před obcí Okounov přitéká do Ústeckého kraje. U okraje Kadaně opuští Doupovské hory a protéká Mosteckou pánví až k Postoloprtům. Za městem již pokračuje v Dolnooharské tabuli až do Litoměřic, kde se vlévá do Labe.", "", "Ohře pramení v Německu ve spolkové zemi Bavorsko, v Horních Frankách v Zemském okresu Wunsiedel im Fichtelgebirge. Pramen Ohře se nachází v nadmořské výšce 752 m na severozápadním úpatí hory Schneeberg (1051 m), nejvyšší hory Smrčin. Pramen je obložen dvanácti hrubě tesanými žulovými kameny. Na nich jsou vytesána jména měst či obcí, která se na úpravě pramene podílela a kterými Ohře protéká. Čelní kámen, o něco vyšší a mohutnější i se znakem města, patři městu Cheb. Ostatní kameny nesou jména Weißenstadt, Marktleuthen, Kynšperk (\"Königsberg\"), Sokolov (\"Falkenau\"), Loket (\"Elbogen\"), Karlovy Vary (\"Karlsbad\"), Rybáře (\"Fischern\"), Klášterec (\"Klösterle\"), Kadaň (\"Kaaden\"), Žatec (\"Saaz\") a Postoloprty (\"Postelberg\"). Úprava pramene byla provedena z iniciativy města Cheb roku 1923. Práce provedla kamenická firma Grasyma z Wunsiedelu. Oficiální posvěcení pramene se konalo na první Svatodušní svátek roku 1924. Bezprostředně u obruby pramene stojí na dvou kamenných kvádrech pravoúhlý žulový blok s vytesaným, mírně pozměněným textem z písně \"Podersamer Heimatklänge\": <poem style=\"margin-left:3em;\"> Als der Knabe kam zur Eger: „Eger, sprich, wo eilst du hin?“ „Zu der Elbe“, rauscht es reger, „Zu der Elbe muß ich zieh'n!“ Als der Knabe kam zur Elbe, war die Antwort inhaltsschwer; Donnernd braust zurück dieselbe: „Und ich muß ins deutsche Meer!“ </poem> <poem style=\"margin-left:3em;\"> Přišed k Ohři chlapec ptá se: „Kam tak spěcháš? Řekni mi!“ „Mířím k Labi\" zurčí bujně, \"Až tam musím dotéci.\" A když k Labi chlapec došel, mocněji zní odpověď: \"Dál do německého moře\" stejná řeka hřmí mu zpět. </poem> Na opačné straně žulového bloku je vytesán nápis Egerquelle a rok 1923. Současný pramen Ohře však není tím původním. Dříve byl za pramen Ohře považován jiný pramen, od současného vzdálený přibližně 1,4 km východněji. Nachází se nad mlýnem \"Weißenhaider Mühle\" a jeho pramen se označuje jako \"Alte Egerquelle\" (\"Starý pramen Ohře\"). Příslušný krátký potok, jenž se do Ohře vlévá nad osadou \"Voitsumra\", je dnes pojmenován jako \"Zinnbach\" (\"Cínový potok\") či \"Alte Eger\" (\"Stará Ohře\"). Poblíž pramene je pamětní kámen, vztyčený roku 1955 sudetskými Němci, odsunutými ze své původní vlasti. Na podzim toku 2015 pramen Ohře v důsledku horkého léta a teplého podzimu vyschnul. Informovala o tom jak německá, tak i česká média. To ale už (rok 2017) neplatí a smrkovým lesem již potůček opět proudí do údolí. Přístup k prameni je z parkoviště u silnice spojující Bischofsgrün s Weißenstadtem. Vzdálenost od parkoviště k prameni činí necelých 200 m. Na úbočích Schneebergu a přilehlých vrchů probíhá v nadmořské výšce 700 až 800 m hranice čtyř rozvodí. Kromě Ohře to jsou rozvodí řek Náby, Sávy a Mohanu. K Ohři se vztahuje řada bájí a pověstí. Jedna z nich vypráví o strážkyni pramene, krásné víle Sibyle, která patřila ke dvanácti družkám víly Egérie, královny celé řeky. Pro svou dobrotu a léčitelské schopnosti byla známá v celých Smrčinách. Její krása oslnila mladého rytíře Arnolda z nedalekého hradu, který ji spatřil sedět na velkém balvanu v řece. Po čase se s ní setkal znova a hned jí požádal o ruku. Víla však pravila, že je zaslíbena panenskému stavu a navíc nesmí opouštět okolí pramene, neboť má úkol jej chránit. Rytíř se tedy vydal do Kadaně do křišťálového paláce královny Egérie a požádal ji, aby Sibylu zbavila oné služby. Ta mu řekla, že Sibylininu službu nemůže zrušit, neboť ta musí trvat navěky. Požádala jej, aby se stal ochráncem řeky. Odměnou mu bude to, že jeden den v roce se bude moci se Sibylou setkat. Arnold řeku vzorně chránil a každoročně v určený den u pramene rozprávěl se Sibylou. Ani on se nikdy neoženil, a když v jedné válečné vřavě zahynul, Ohře se od pramene až po soutok s Labem divoce rozvodnila, to jak Sibyla ronila slzy pro svého rytíře. Prvním městem, kterým Ohře protéká je Weißenstadt. Před městem napájí spolu s dalšími menšími vodními toky velké jezero \"Weißenstädter See\", hojně využívané k rekreaci a vodním sportům. Po opuštění jezera už má Ohře charakter malé řeky a protéká obcí Röslau a pokračuje do města Marktleuthen a dále až k Česko-bavorské státní hranici. Na skále se nad řekou vypíná starobylý hrad v městě Hohenberg an der Eger. Před mostem u silnice k hradu stojí u \"Pfeiffermühle\" socha dudáka, připomínající dávné hudební tradice chebského pomezí. Zde, jen několik metrů od levého břehu Ohře, již na českém území, se nad řekou zvedá přírodní rezervace Stráň u Dubiny, pojmenovaná po zaniklé české osadě \"Dubina\". Okolo \"Hammermühle\" teče řeka podél státní hranice, těsně u pravého břehu vyvěrá v říční nivě minerální Karolínin pramen (Carolinenquelle), objevený roku 1663 a roku 1824 pojmenovaný po bavorské královně Karolíně.. Lidé z okolí si k upravenému prameni chodí nabírat minerálku do láhví, informace o historii a chemickém složení minerálky lze číst v němčině i čeština na informačním panelu u altánku podchyceného vývěru. Tok řeky pokračuje podél státní hranice a po přibližně 250 m státní hranici překročí a dále již teče na českém území.", "Na české území vstupuje Ohře u zaniklé obce Pomezná, ze které se zachovala pouze ruina věže tvrze a hradu Pomezná. Zde se do Ohře vlévá Reslava, jejíž délka toku na českém území činí pouhých 2,4 km. Řeka protéká přírodní rezervací Rathsam, vodní nádrží Skalka a Chebem. Nad levým břehem se na návrší zvedá starobylý chebský hrad. Za Chebem u Chocovic vtéká Ohře do evropsky významné lokality Ramena Ohře. V této meandrující části řeky, kde se meandry někdy otáčejí téměř o 180°, se nachází mnoho slepých ramen, často vytvářejících někde soustavy propojených ramen. Nedaleko pravého břehu se nachází zámek Mostov a řeka pokračuje ke Kynšperku nad Ohří. Již v Sokolovské pánvi protéká Dasnicemi a Šabinou, před Černým mlýnem u elektrárny Tisová opouští evropsky významnou lokalitu a přitéká k Sokolovu, ještě před městem se z Ohře odebírá voda pro umělé jezero Medard. Za Sokolovem v Královské Poříčí se na statku Bernard nachází ojedinělá expozice řeky – Centrum řeky Ohře. Byla vybudovaná v letech 2009 až 2011 a slouží jako zábavně naučná výstava. Pomocí interaktivních modelů představuje zajímavosti celého toku Ohře od pramene až k soutoku s Labem. Expozice v interiéru východního křídla statku zahrnuje mnoho statických i pohyblivých modelů. Na nádvoří je umístěný umělecky volně zpracovaný model pramene Ohře od sochaře a malíře Jiřího Černého. Řeka podtéká silniční most na dálnici D6 a v sevřeném údolí až do Starého Sedla protéká přírodní památkou Údolí Ohře. Ze strmých svahů vystupujícími skalními bloky, ve kterých se vytvořily pseudokrasové jeskyně. Pseudokrasové jevy souvisejí s boční výmolovou činností Ohře. V Lokti opouští řeka podkrušnohorské pánve, obloukem obtéká město Loket a pokračuje územím Slavkovského lesa. Zároveň se přiblíží k severnímu okraji CHKO Slavkovský les. Na strmém skalním ostrohu se vypíná loketský hrad z první poloviny 13. století. Odtud až do Karlových Varů teče chráněným územím i evropsky významnou lokalitou Kaňon Ohře. Ještě předtím, než dospěje k Doubí, protéká bájemi a pověstmi opředené místo, národní přírodní památku Svatošské skály. Tvoří je množství skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Skalní útvary byly vytvořeny postupným zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky i erozivním působením mrazu. Jedna z mnoha různých pověstí vypráví o tom, že se jedná o svatební průvod Jana Svatoše, který nechala změnit v kámen vodní víla z Ohře, protože Svatoš porušil svůj slib, že se nikdy neožení. Ten slib jí dal Jan Svatoš (Hans Heiling) za protislužbu, že ho víla zasvětí do černé magie. Zamiloval se však do pozemské dívky a mělo dojít ke svatbě. Nedodržení jeho slibu odnesli spolu s ním ve svatební den i ostatní svatebčané, a všichni kletbou víly do jednoho zkameněli. Místo inspirovalo mnoho významných osobností, mimo jiné i J. W. Goetha, který místo několikrát navštívil. Pověst o Hansi Heilingovi byla pravděpodobně jedním z mnoha inspiračních zdrojů Goethova díla o Faustovi, na kterém pracoval celý život. Nad levým břehem Ohře se na vyvýšeném skalním suku nachází pozůstatky starého hradiště Tašovice, jehož první osídlení spadá do období mezolitu (10 000 – 8000 př. n. l.). Za Karlovými Vary přitéká Ohře do Doupovských hor. Nad pravým břehem ve svahu nad obcí Šemnice se zvedá znělcová kupa, přírodní památka Šemnická skála a jen o něco dál, na úpatí pravěké sopky, unikátní geologický jev, národní přírodní památka Skalky skřítků. Zde řeka Ohře při jejím zahlubování ve vulkanických vrstvách obnažila kanálkovité dutiny, pravděpodobně po vyhnilých kmenech třetihorních stromů, zalitých sopečnou lávou. Peřejnatým úsekem přitéká ke Kyselce, kdysi půvabným lázním, které proslavil zejména Heinrich Mattoni a jím do celého světa expedovaná minerální voda. Nad Kyselkou stojí na kopci Bučina (582 m) stejnojmenná rozhledna, ze které je ve směru toku vidět úsek Ohře až k Radošovu. Na staré královské cestě z Prahy do Lokte protéká Ohře v Radošově pod historickým dřevěným mostem se sedlovou šindelovou střechou. Řeka protéká Velichovem, Vojkovicemi a Stráží nad Ohří. Ještě než dospěje do vesnice Boč zvedá se nad levým břehem nápadná skála s čedičovými sloupy chráněné přírodní památce s pojmenováním Čedičová žíla Boč.", "Za Bočí, na hranici okresů Karlovy Vary a Chomutov a k. ú. Korunní a Okounov, vtéká Ohře do Ústeckého kraje. Řeka pokračuje přes vesnici Lužný, za ní se u levého břehu nad soutokem s Hučivým potokem rozkládá přírodní památka s názvem Louka vstavačů u Černýše s bohatým výskytem prstnatce májového. Nedaleko vesnici Kotvina se nad levým břehem zvedá výrazný vrch Šumburg se ruinou hradu Šumburg. Řeka přitéká k městu Klášterec nad Ohří, kde u levého břehu vyvěrají známé minerální prameny. Jejich historie započala roku 1881, kdy místní občan narazil při kopání studně na lahodnou mineralizovanou vodu s příjemně kyselou příchutí. Koncem 19. století zde vznikly lázně. V roce 1950 však došlo k oficiálnímu zrušení lázní. Ty však po dřívějších peripetiích jsou opět v provozu pod jménem \"Lázně Evženie\". Zajímavostí je, že během druhé světové války se kyselka z Klášterce nad Ohří vozila Rommelovo armádě do Afriky. Roku 1987 byl na Ohařské louce objeven další pramen. U Klášterce nad Ohří opouští řeka Doupovské hory a pokračuje Mosteckou pánví. Ke Klášterci se vyprávěla pověst o rytíři Romualdovi, do kterého se zamilovala vodní víla Ludga z družiny vodních panen nymfy Egérie. Ta z lásky k němu opustila křišťálový palác ve vlnách Ohře pod Kadaní. Od ní rytíř dostal hedvábný závoj a lahvičku vody z Ohře. Musel však přísahat věrnost. Uběhlo mnoho šťastných let. Když ale císař Fridrich Barbarossa pořádal velký turnaj, odejel rytíř na to klání a ze všech bojů vyšel vítězně. Jedna krásná hraběnka z daleké země jej dekorovala řetězem pro vítěze. Císař vyslovil přání, aby se ještě týž den zasnoubili. Romuald zapomněl na svou Ludgu. Při zásnubní hostině se rozvířily vody studní, z vody vystoupila ženská postava a tiše prošla hodovním sálem. Náhle zazněl výkřik a Romuald klesnul k zemi. V jeho srdci vězela jehla s rudým kamenem. Zhrzená vodní panna se krutě pomstila za Romualdovu zradu. Pod zámkem Klášterec nad Ohří, který se zrcadlí na hladině Ohře, pokračuje Ohře do Kadaně. Nad Kadaní plní řeka Ohře Vodní nádrž Kadaň, uvedenou do provozu roku 1972. Pod Kadaní protéká řeka ostrým zákrutem přírodní památkou Želinský meandr. Název meandru byl odvozen od starého slovanského pohřebiště Želiny. Voda Ohře plní vodní nádrž Nechranice, vybudovanou v letech 1966 až 1971. Nádrž s betonovou, 18 metrů vysokou hrází slouží k hydroenergetickým, průmyslovým a rekreačním účelům. Při levém břehu mezi vodní nádrží a areálem elektrárny Tušimice II se rozprostírá přírodní rezervace Běšický chochol. Mezi hrází vodní nádrže a Novým Sedlem se v terénu dochovaly pleistocénní meandry opuštěného koryta řeky. Na jejich březích vystupují sedimenty Mostecké pánve překryté říčními terasami. U vesnice Stroupeč na terasovitých stupních nachází další chráněné území, přírodní památka Stroupeč. Krátce poté se již řeka přiblíží k městu Žatec, jímž protéká. Typickou siluetu města se nepodařilo poškodit ani výstavbou sídlišť pro horníky a vyhnance ze zaniklých vesnic. Řeka teče při jižním okraji Postoloprt a pokračuje směrem do Loun. Opouští Mosteckou pánev a dále již až do soutoku s Labem teče územím v Dolnooharské tabule. Míjí přírodní památku a současně významnou paleontologickou lokalitu Březno u Postoloprt. V Lounech, necelý jeden kilometr od pravého břehu Ohře, byl 14. července 1963 naražen geologickým vrtem v hloubce 1100 až 1200 metrů pramen Luna, který je významnou místní atrakcí. Pramen Luna je na povrch vyveden na několika místech a je celoročně dostupný. Ohře pokračuje do Libochovic, u levého břehu řeky stojí barokní zámek Libochovice. Za městem na ř. km 22,3 začíná umělé rameno, 11 km dlouhý náhon Malá Ohře, které protéká Budyní nad Ohří a za městem se s původní řekou spojí v přírodní rezervaci Pístecký les. Na říčním kilometru 13,7 odbočuje z Ohře u jezu v Hostěnicích 4,8 km dlouhý Brozanský náhon pro pohon mlýna v Brozanech nad Ohří. Do Ohře se vrací v Doksanech u cukrovaru. Přes východní okraj Bohušovic nad Ohří přitéká řeka do Terezína, kde se u pravého břehu řeky nachází Malá pevnost Terezín. Pokračuje k Litoměřicím a na jižním okraji města u Tyršova mostu se vlévá do Labe.", "Povodí Ohře je povodí 2. řádu, součást povodí Labe. Tvoří je oblast, ze které do Ohře přitéká voda přímo nebo prostřednictvím jejích přítoků. Nejvyšším bodem v povodí je vrchol Klínovce s nadmořskou výškou 1244 m. Dílčí povodí tvoří povodí řek Odravy, Blšanky, Teplé, Liboce, Svatavy, Chomutovky, Bystřice, Rolavy a Plesné.", "Vysoký průtok má na jaře. Průměrný průtok u ústí činí 37,94 m3/s. Celý dolní tok leží v oblasti, která má nejnižší hodnoty průměrných ročních srážkových úhrnů v Česku (méně než 500 mm). Průměrné měsíční průtoky Ohře v Lounech: Vybrané hlásné profily:", "Její voda se využívá na zavlažování a k zisku vodní energie. Mezi významná města ležící na řece patří Cheb, Sokolov, Loket, Karlovy Vary (lázně při ústí Teplé), Ostrov, Klášterec nad Ohří, Kadaň, Žatec, Postoloprty, Louny, Libochovice, Budyně nad Ohří, Terezín a Litoměřice.", "Na toku se nacházejí tři přehradní nádrže: Kromě velkých staveb řeku reguluje řada menších jezů, například:", "Samotná řeka je zdrojem vody pro mnoho průmyslových areálů. Po celém toku řeky se nachází řada čerpacích stanic.", "Řeka Ohře je mezi vodáky oblíbená zejména pro stálý tok vody, atraktivní vodácký terén s množstvím klidnějších i náročnějších úseků. Je splavná téměř po celý rok. Za sjízdnost horního a středního toku řeky je považován vodočet v Drahovicích, městské části Karlových Varech, u lávky pro pěší (bývalý silniční most Patrice Lumumby) na ř. km 174,5. Jako minimální se uváděl stav vody 60 cm. Podle zkušeností vodáků je řeka sjízdná i za nižšího stavu vody. Proto byl na základě připomínek doporučený minimální stav snížen na 45 cm. Zdatní vodáci dokáží úsek z Chebu do Klášterce nad Ohří, vzdálenost přibližně 117 km, sjet za čtyři až pět dní. Tento způsob sjíždění řeky není obvyklý. Většina vodáků sjíždí řeku kvůli zážitkům z putování po atraktivním okolí řeky. Plavbu po řece zahajují vodáci většinou pod Chebem v Tršnicích, Kynšperku nad Ohří, Sokolově nebo Lokti. Nejčastějším cílem sjíždění řeky jsou Klášterec nad Ohří, Vojkovice nebo Kadaň. Vodácky nejvyhledávanější je úsek Loket – Vojkovice s celou řadou vodácky a turisticky atraktivních míst, jako je Loket, Svatošské skály, Karlovy Vary, peřej Hubertus, Kyselka, ale také nebezpečným jezem Radošov. U řeky se nachází značné množství vodáckých tábořišť či kempů. Po směru toku jsou to tábořiště nebo kempy – Tršnice (ř. km 235,2), Chocovice (ř. km 234,3), Kynšperk nad Ohří (ř. km 218,5), Šabina (ř. km 211,1), Sokolov (ř. km 203,1), Královské Poříčí (ř. km 199,3), Loket (ř. km 190,5), Doubí (ř. km 180,8), Hubertus (ř. km 169,6), Dubina (ř. km 163,3), Kyselka – Radošov (ř. km 159,1), Vojkovice (ř. km 151,3), Jakubov (ř. km 150,0), Boč (ř. km 142,5), Miřetice (ř. km 131,6), Klášterec nad Ohří (ř. km 132,6), Vikletice (ř. km 106,0). V roce 2006 vznikla kolem vodáckého úseku řeky od Chebu po Želinský jez u Kadaně \"Vodácká stezka\". Na ní bylo umístěno 70 informačních tabulí v českém, německém a anglickém jazyce. Na každé tabuli je uvedeno místo a říční kilometr Ohře. Tabule poskytují informace pro vodáky, možnostech ubytování i stručný popis přírodních a kulturních památek poblíž řeky. Tabule obsahují i výřez mapy příslušného úseku řeky. Vodácká stezka nemá v Česku obdoby, možná ani nikde jinde ve světě.", "Přes Ohři bylo postaveno mnoho zajímavých mostů, z nichž některé jsou chráněny jako nemovité kulturní památky. V osadě Hendelhammer, místní části obce Thierstein v Horních Frankách, stojí historický tříobloukový kamenný, památkově chráněný most. Přibližně ve středu mostu se nachází kámen s erbem s letopočtem 1763. V Chebu pod hradem je Ohře u Písečné brány, jež je součástí bývalého městského opevnění, přemostěna dřevěnou krytou lávkou s okenními průzory. Původní lávka byla zničena koncem války v roce 1945, obnovena v roce 1949 a v roce 1985 vybavena ocelovou konstrukci s osmi trojúhelníkovými závěsy. Výška hřebene střechy nad hladinou Ohře je 5,5 m. Roku 1898 byl na východním okraji Chebu při budování železniční trati z Chebu do Františkových Lázní, součásti Voigtländische Staatsbahn z Chebu do Falkensteinu, postaven z opracovaných žulových kvádrů 348 m dlouhý viadukt. Výška nad hladinou Ohře činí 25 m. Most vybudovaly Saské státní dráhy, základní kámen byl položen 25. listopadu 1863 a provoz zahájen 1. listopad 1865. Za druhé světové války byla při americkém náletu většina oblouků poškozena, část nad řekou zcela zničena. Krátce po válce byly poškozené části dostavěny a opraveny betonem. Obnovený most byl zprovozněn 19. května 1951. V Kynšperku nad Ohří je řeka přemostěna nejdelším dřevěnou lávkou přes Ohři. Nahradila původní 130 m dlouhou železobetonovou lávku, zničenou roku 1945 ustupující německou armádou. Provizorní dřevěnou lávku z roku 1947 zničila roku 1950 povodeň. Nová krytá dřevěná lávka byla obnovena v letech 1955 až 1957. Její současná délka je 63 metrů. Za Sokolovem byl v letech v letech 1970 až 1975 vybudován na rychlostní silnici R6 (od roku 2016 dálnice D6) železobetonový most, později po rozšíření na čtyři jízdní pruhy a náhradě betonové mostovky ocelovou ortotropní mostovkou znova uvedený do provozu roku 2011. V Lokti přemosťuje Ohři železobetonový most vybudovaný v letech 1934 až 1935. Most nahradil historický řetězový most císaře Ferdinanda z roku 1835. Model původního mostu lze spatřit v expozici \"Centrum řeky Ohře\" na statku Bernard v Královském Poříčí. V Karlových Varech překonává Ohři pětiobloukový kamenný Chebský most z roku 1869. Most byl 1. června 2017 vyhlášen kulturní památkou. Roku 1895 nechal Heinrich Mattoni postavit v Kyselce ocelový příhradový Kyselský železniční most, jenž byl roku 1968 částečně přestavěn na silničně železniční most a roku 2007 na silniční, doplněný chodníky pro pěší. Pohnutou historii má dřevěný most v Radošově, jenž je kulturní památkou. Stojí v místě dřevěného krytého mostu z roku 1364 na původních pilířích z 2. poloviny 18. stoleletí. Most v minulosti několikrát vyhořel, byl však vždy obnoven, jeho poslední velká oprava je z roku 1980. Poslední požár jej v roce 1986 však opětovně zničil, zůstaly jen zbytky kamenných pilířů. V roce 2001 byla zahájena a roku 2003 dokončena rekonstrukce mostu na základě dochované historické dokumentace. Most byl slavnostně uveden do provozu 17. října 2003. V Klášterci nad Ohří na železniční trati Chomutov–Cheb překonává údolí řeky Ohře ocelový most, jenž byl rekonstruován v letech 2004 až 2005 v rámci stavby \"Elektrizace trati Kadaň – Karlovy Vary\". V Žatci překračoval Ohři historický řetězový most, uveden do provozu roku 1827. Most dlouhý 64 metrů byl v provozu do roku 1896. Nahradil ho ocelový obloukový most. Na dálnici D8 byla v červenci 1995 zahájena a v červnu 1999 dokončena stavba 1 183 m dlouhého mostu u Doksan. Po dostavbě se stal most, resp. estakáda přes celé inundační území řeky Ohře, druhým nejdelším mostem v Česku a nejdelším českým dálničním mostem.", "S řekou souvisí dvě evropsky významné lokality zahrnuté do soustavy Natura 2000 – Ramena Ohře v chebsko-sokolovském bioregionu a Kaňon Ohře mezi Loktem a Tašovicemi a Doubím. Přírodní památka Údolí Ohře se nachází u obce Staré Sedlo na Sokolovsku." ] }

{ "title": [ "Formy uhlíku.", "Elementární uhlík.", "Anorganické sloučeniny.", "Organické sloučeniny.", "Principy řetězení.", "Výskyt a využití.", "Grafit.", "Skelný grafit.", "Diamant.", "Role v biologii.", "Izotopy uhlíku.", "Izotop C.", "Radiokarbonová metoda datování." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Uhlík je typický nekovový chemický prvek, který se v elementárním stavu jako minerál vyskytuje v přírodě ve dvou základních alotropních modifikacích a v posledních přibližně 30 letech byly objeveny v přírodě nebo laboratorně vytvořeny modifikace další: Grafit (tuha) je nejčastější přírodní modifikace uhlíku, jejíž struktura se skládá z vrstev tzv. \"grafenu\", které jsou tvořeny uhlíky navázanými do šestiúhelníků. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další tři uhlíky (hybridizace sp). Tvoří se zde rozsáhlý systém delokalizovaných elektronů (π-systém). Jednotlivé vrstvy spolu drží pouze pomocí slabých interakcí tzv. van der Waalsovy síly. Této vlastnosti se využívá např. při výrobě tužek, kde mletá tuha tvoří základní složku tyčinky určené pro psaní a kreslení. Grafit vede elektrický proud. Diamant je tvořen uhlíkem krystalizujícím v soustavě krychlové a je nejtvrdším a velmi cenným přírodním nerostem. Na každý uhlík jsou kovalentně vázány další čtyři uhlíky (hybridizace sp). Hmotnost diamantů se udává v karátech, největším doposud nalezeným diamantem byl Cullinan, který v surovém stavu při nálezu v JAR dosáhl váhy 3 106 karátů (621,2 gramů). Diamanty se používají pro svou tvrdost a výbornou tepelnou vodivost (až 2300 W·m·K při pokojové teplotě a normálním izotopickém složení) v nejrůznějších řezných a vrtných nástrojích. Pro vysokou cenu bývají diamanty vyráběny synteticky. Lonsdaleit, též zvaný \"šesterečný diamant\", je velmi řídce se vyskytující přírodní alotropní modifikací uhlíku. Jeho krystalová struktura je tvořena podobně jako u diamantu atomy uhlíku vázanými jednoduchými kovalentními vazbami se čtyřmi sousedy, krystalová soustava je však šesterečná. Původ přírodního lonsdaleitu je vysvětlován přeměnou grafitu při dopadech meteoritů. Chaoit, též zvaný \"bílý uhlík\", je velmi řídce se vyskytující přírodní alotropní modifikace uhlíku, objevená r. 1968. Jeho základní strukturní jednotkou jsou šestihrany tvořené 6 paralelními karbynovými řetězci, zapsatelnými vzorcem −(C≡C)−. Tento nerost krystalizuje v šesterečné soustavě. Původ je jako u lonsdaleitu vysvětlován přeměnou grafitu při dopadech meteoritů, v jejichž dopadových kráterech se nachází. Grafen je forma uhlíku, kterou tvoří jedna či několik málo vrstev rovinné sítě vzájemně propojených atomů uhlíku uspořádaných do tvaru šestiúhelníků (hybridizace sp). Jedná se o vlastně strukturní součást grafitu, která si vzhledem ke zvláštním fyzikálním vlastnostem, výborné tepelné vodivosti (přes 4000 W·m·K u izotopicky čištěného grafenu) a využitelností pro mnohé elektronické a optické aplikace zasloužila vlastní název i Nobelovu cenu za fyziku v r. 2010 pro své objevitele. Grafyn je společné označení pro formy uhlíku, kterou tvoří jako u grafenu jedna či několik málo vrstev rovinné sítě vzájemně propojených atomů uhlíku, které však již vzhledem k vloženým lineárním úsekům −C≡C− (hybridizace sp) nejsou uspořádány do tvaru šestiúhelníků. Přesto si zachovávají mnohé zvláštní fyzikální vlastnosti. Mohou být takto vytvořeny grafyny různé symetrie, včetně pravoúhelníkové. Fullereny označují sférické (též elipsoidální či podobného tvaru) molekuly z jedné prostorově uzavřené vrstvy grafenu, tedy sítě uhlíkových atomů uspořádaných do šestiúhelníků, doplněných kvůli prostorovému uzavření dvanácti pětiúhelníky. Tyto molekuly jsou mimořádně odolné vůči vnějším fyzikálním vlivům. Zatím nejstabilnější známý fulleren je molekula, obsahující 60 uhlíkových atomů. Fullereny se uměle připravují pyrolýzou organických sloučenin laserem. Výskyt přírodních fullerenů ve vesmíru byl prokázán v r. 2010 Spitzerovým teleskopem. Za objev a studium vlastností fullerenů byla v roce 1996 udělena Nobelova cena Robertu F. Curlovi a Richardu E. Smalleymu a Haroldu W. Krotoovi. Fullerit se nazývá krystalová struktura tvořená fullereny C. Ty lze uspořádat více způsoby – fullerit krystalizuje v krychlové soustavě (nad teplotou ~250 K v plošně centrované mřížce, pod teplotou ~220 K v prosté mřížce); uvádí se i soustava čtverečná. Výskyt přírodního fulleritu ve vesmíru byl prokázán v r. 2012 Spitzerovým teleskopem. Doposud nebyl uznán (v žádné ze svých krystalografických podob) Mezinárodní mineralogickou asociací jako minerál. Vzhledem k molekulové vazbě nevyniká vysokou tvrdostí, stlačením však lze přetvořit do kompozitu, ve kterém se jednotlivé fulereny kovalentně propojí do amorfní struktury a výsledný materiál získá vysokou tvrdost. Příkladem je tisnumit, vytvořený v r. 1998, schopný rýt diamant. Podobnou objevenou amorfní modifikací jsou tzv. uspořádané amorfní uhlíkové klastry (OACC – z anglického \"ordered amorphous carbon clusters\"). Vytváří se z fullerenů C (propojených xylenovými molekulami), jejichž struktura je působením vysokého tlaku desítek GPa zborcena do kompaktní a velmi tvrdé amorfní látky, taktéž schopné rýt i diamant. Protože se vytváří při pokojové teplotě, mohla by v průmyslovém využití konkurovat syntetickým diamantům, pro jejichž výrobu jsou nutné teploty kolem 1500 °C. Fullerenovou strukturu má pravděpodobně také tzv. skelný či sklovitý uhlík, zvaný též skelný grafit, vyrobený v 50. letech 20. století v laboratořích britské The Carborundum Company. Je kompaktní a neprostupný pro plyny a tekutiny. Kombinuje sklo-keramické charakteristiky (vysoká tvrdost, vysokoteplotní stálost i chemická odolnost) s vlastnostmi grafitu (dobrá elektrická a tepelná vodivost, nízké tření). Od konce 60. let 20. století se vyrábí také v pěnové formě s velmi nízkou hustotou, pak je označován zkratkou RCV (z angl. \"reticulated vitreous carbon\"). Nová forma vytvořená v r. 2017, tzv. stlačovaný skelný uhlík, má strukturu odlišnou: Je tvořen grafenovými vrstvami (s hybridizací sp) nejen vrstevnatě uspořádanými jako v grafitu, ale navíc lokálně propojenými mikrostrukturami s diamantovou či lonsdaleitovou mříží (s hybridizací sp). Vyznačuje se exotickými vlastnostmi - je nejen velmi lehký, ale také pevný a současně ohebný a dobře vede elektrický proud. Uhlíkové nanotrubice jsou uměle vyrobené mikroskopické trubičky složené z válcově svinuté vrstvy grafenu o průměru pouhých několika (1–100) nanometrů. Perspektiva jejich využití se nabízí např. při výrobě velmi pevných a zároveň lehkých kompozitních materiálů a tkanin, v elektronice při výrobě mimořádně malých tranzistorů, jako ideálního materiálu pro uchovávání čistého vodíku pro palivové články a mnohé další. Uhlíková nanopěna je řídká prostorová síť tvořená plošnými klastry uhlíkových atomů o velikosti několika nanometrů, které jsou podobné grafenu, ale protože atomy jsou uspořádány vedle šestiúhelníků také do sedmiúhelníků, je výsledná křivost plochy klastru na rozdíl od fullerenů záporná (hyperbolická). Tato modifikace byla vytvořena v r. 1997. Vyznačuje se pozoruhodnými fyzikálními vlastnostmi – vedle elektrické vodivosti je silně paramagnetická. Uhlík Q (též Q-uhlík) je umělá alotropní modifikace tvořená krystalickou nanovrstvou kovalentně vázaných atomů uhlíku s hybridizací sp (20%–50%) a sp, která obsahuje monokrystalické nanočástice diamantu. Objev byl zveřejněn v roce 2015. Vytváří se na substrátu jiné látky (safír, sklo, plast) z vrstvy amorfního uhlíku jejím prudkým zahřátím laserovými pulsy na několik tisíc stupňů Celsia a následným prudkým ochlazením. Výsledkem jsou exotické vlastnosti, které se liší podle substrátu, tloušťky vrstvy a rychlosti ochlazení - může být feromagnetický, může při zahřátí světélkovat, může vykazovat tvrdost větší než diamant. Jako karbyn (někdy karbin podle ruského originálu, též \"LAC\" z anglického \"linear acetylenic carbon\") se označuje forma tvořená lineárními molekulami polymerního uhlíku, zapsatelnými vzorcem −(C≡C)−. Uhlíkové atomy s hybridizací sp jsou kovalentně vázány s dvěma sousedními atomy. V přírodě se vyskytuje jako strukturní jednotka chaoitu. Chemicky aktivní konce molekul se mohou vzájemně spojovat a vytvářet uzavřené molekulární řetězce (cyklický karbyn C se podařilo prokazatelně připravit v roce 2019). Karbyn se chová jako polovodič. Zájmem nanotechnologů jsou i jeho mechanické vlastnosti – při dobrém rovnoběžném uspořádání makromolekul se v daném směru vyznačuje modulem pružnosti 40krát vyšším než má diamant; protože pevností v tahu dvojnásobně převyšuje i uhlíkové nanotrubice, jedná se o vůbec nejpevnější známý materiál. Karbyn byl připraven v 60. letech 20. století v Ústavu organických sloučenin Akademie věd SSSR; ještě na začátku 21. století však byla jeho existence jako alotropní modifikace uhlíku zpochybňována. Je totiž vysoce nestabilní; delší řetězce (přes 6000 atomů) se podařilo syntetizovat a udržet až v r. 2016 s využitím jiné uhlíkové modifikace – uvnitř dvoustěnných uhlíkových nanotrubic. Byla připravena i forma tvořená řetězci =(C=C)=, tedy se strukturou kumulenu, tzv. \"β\"-karbyn (struktura střídající jednoduché a trojné vazby je proto někdy zvána \"α\"-karbyn). Amorfní uhlík je forma uhlíku bez pravidelné krystalové struktury. Obsahuje atomy uhlíku jak s hybridizací sp (vázaný s třemi sousedními atomy), tak i sp (vázaný s čtyřmi sousedními atomy) v různém poměru, přičemž může obsahovat jak velké vakance, tak i nanokrystaly grafitu nebo diamantu v amorfní uhlíkové matrici. Pro praktické využití se připravuje např. jako tzv. aktivní uhlí, které má díky pórovité struktuře vysokou adsorpční schopnost.", "V anorganických chemických sloučeninách se uhlík vyskytuje v mocenství +2, +4 a −1. Z oxidů je důležitý především oxid uhličitý CO, který se podílí na vytváření rostlinných tkání v procesu zvaném fotosyntéza a současně se vrací do atmosféry pří dýchání živých organizmů a spalování fosilních paliv. Ve vodě se CO rozpouští za vzniku oxoniového iontu HO a hydrogenuhličitanového iontu HCO, což je někdy chybně označováno jako kyselina uhličitá. Známy jsou především soli. Většina z nich je ve vodě nerozpustná, rozpustné jsou jen uhličitany alkalických kovů a amoniaku. Uhličitany se řadí též i mezi nerosty, některé jsou uvedeny v následující tabulce. Oxid uhlíku s valencí +2, oxid uhelnatý CO je značně toxický plyn, který blokuje krevní barvivo hemoglobin a znemožňuje tak dýchání. Jeho nebezpečí spočívá především v tom, že je bezbarvý a bez zápachu a člověk proto jeho přítomnost v okolí nemůže poznat svými smysly. Byl příčinou mnoha smrtelných otrav v uhelných dolech nebo v domácnostech, kde se k topení používal svítiplyn. Se sírou vytváří uhlík toxickou kapalnou sloučeninu – sirouhlík CS, vytváří se vedením par síry přes rozžhavený uhlík. S dusíkem tvoří uhlík kyanidový ion CN a kyanovodík HCN patří také k mimořádně toxickým látkám. V tomto případě však můžeme detekovat čichem jeho silný zápach po hořkých mandlích. S kovovými prvky tvoří uhlík karbidy. Nejznámější je karbid vápenatý CaC, který při reakci s vodou uvolňuje acetylen (ethyn) a byl dříve používán ke svícení v lampách, karbidkách a na svařování. Poměrně známý je i karbid křemíku SiC neboli karborundum, který má krystalickou strukturu podobnou diamantu a vyznačuje se mimořádnou tvrdostí.", "Organické sloučeniny jsou chemické látky, které obsahují alespoň jeden atom uhlíku a téměř vždy atom vodíku, převážná většina přitom má spolu vázané atomy uhlíku vazbou C-C. Každý atom uhlíku je schopen vytvářet celkem čtyři tyto tzv. jednoduché vazby, kromě toho i vazbu dvojnou C=C a vazbu trojnou C≡C. Mohou proto vznikat dlouhé řetězce a molekuly s rozvětvenou nebo cyklickou strukturou. Společně s uhlíkem se v těchto molekulách váží i další prvky, především biogenní prvky vodík, kyslík, dusík, síra a fosfor, ale mohou to být i halogeny, křemík a mnoho dalších. Díky tomu existuje nesmírně mnoho kombinací; v dnešní době je známo více než 10 milionů organických sloučenin. Jejich výčet je pravidelně registrován v Beilsteinově databázi, která shromažďuje souhnrná data o všech známých organických sloučeninách. Právě díky této obrovské rozmanitosti se organické látky staly základním stavebním kamenem živé hmoty. Každá buňka živého organismu obsahuje desetitisíce chemických sloučenin, které mají tu jedinou společnou vlastnost, že jejich základní skelet je tvořen atomy uhlíku v různých vazebných stavech. Následující výčet typů organických sloučenin není zdaleka úplný a měl by pouze podat informaci o nejčastěji používaných a vyráběných typech organických látek. Uhlovodíky jsou sloučeniny, které ve své molekule obsahují pouze atomy uhlíku a vodíku. Lze je v zásadě rozdělit na: První dvě skupiny pak podle vazeb mezi atomy uhlíku dělíme na: Sloučeniny, které ve své molekule obsahují C, H a O, lze zhruba rozdělit do následujících skupin: Další typy organických sloučenin, které ve své molekule obsahuji i dusík nebo síru, jsou uvedeny v heslech těchto prvků.", "Uhlík je u organických sloučeninách čtyřvazný, což odpovídá oxidačnímu číslu IV. Vazba uhlíku může být: Volné vazby v těchto strukturách mohou být obsazeny atomy H, O, S, N nebo skupinami prvků (radikály). Sloučeniny s vazbami mezi uhlíky se nazývají nasycené (větší stálost), s dvojnou nebo trojnou vazbou jsou nenasycené.", "Na Zemi i ve vesmíru je uhlík poměrně značně rozšířeným prvkem. V zemské kůře je jeho obsah uváděn s relativně vysokým rozptylem v rozmezí 200–800 ppm (mg/kg), obsah v mořské vodě činí 28 mg/l. Ve vesmíru připadá jeden atom uhlíku přibližně na 20 000 atomů vodíku. Některá využití uhlíku vyžadují zlepšení tvrdosti. Proces, při němž k tomu dochází se nazývá impregnace uhlíku a provádí se buď kovy (měď, hliník, cín, stříbro, olovo, kadmium) nebo syntetickými pryskyřicemi. Při tepelném zpracování uhlíku vznikají póry – takový proces zveme grafitace.", "Grafit neboli tuha je nerost neboli minerál, který se vyskytuje v mnoha lokalitách na Zemi. Jedny z největších grafitových dolů se nalézají v USA (Texas a stát New York), Mexiku, Indii a Rusku; významná byla i ložiska v jižních Čechách. Grafit je například zároveň složkou sazí, které vznikají spalováním fosilních paliv. Je přitom přítomen v částečkách natolik nepatrných rozměrů, že saze mají spíše vlastnosti amorfního uhlíku. Grafit se průmyslově využívá především při výrobě tužek. Přitom se nejprve velmi jemně namele společně s vápnem a vylisuje se do vhodného tvaru. Další významné uplatnění grafitu je v metalurgickém průmyslu. Vzhledem k jeho značné tepelné odolnosti se z něho vyrábějí nádoby, kokily, do kterých se odlévají roztavené kovy a jejich slitiny. Zamezí se tak kontaminaci slitiny kovem, ze kterého by se kokila musela vyrobit. Z grafitu se vyrábějí i elektrody pro elektrolytickou výrobu hliníku z taveniny směsi bauxitu a kryolitu nebo při výrobě křemíku z taveniny oxidu křemičitého. Z grafitu se dále vyrábějí speciální typy elektrických kontaktů, např. kartáčky elektromotorů. Hlavní důvody pro toto použití uhlíku: uhlík se netaví – kontakty se nespékají a neopalují se při vysokých teplotách, nízký součinitel tření, stálý přechodový odpor. Grafitový prach se využíval do dnes již přežitých uhlíkových mikrofonů. Uhlík slouží také jako součást maziv (grafitová vazelína, kolomaz).", "Uměle vyrobenou formou uhlíku je tzv. skelný uhlík \"(angl. glassy carbon\", tradičně zvaný též skelný grafit), který se vyznačuje vysokou hustotou, nízkou pórovitostí a značnou chemickou a mechanickou odolností. V praxi se vyrábí přesně řízeným dlouhodobým vysokoteplotním (pyrrolitickým) rozkladem organických látek na povrchu normálního grafitu. Díky mimořádným fyzikálním a chemický vlastnostem skelného grafitu se jeho praktické využití stále rozšiřuje i přes jeho poměrně vysokou cenu. Pro elektrochemii je důležitý fakt, že povrchy elektrod ze skelného grafitu jsou chemicky vysoce odolné a lze na nich dosáhnout vysokého kladného potenciálu, aniž by docházelo k jejich rozpuštění jako u normálních kovových elektrod. Toho lze využít jak v analytické chemii při zkoumání elektrochemických vlastností organických molekul tak pro preparativní oxidaci při výrobě některých sloučenin. Analytická metoda GFAAS (atomová absorpční spektrometrie s bezplamennou atomizací) používá pro odpaření analyzovaného vzorku kyvetu, která se během několika sekund zahřívá až na teploty kolem 3 000 °C. Pokrytí vnitřní plochy této kyvety skelným grafitem dramaticky zvyšuje její odolnost a prodlouží její použitelnost ve srovnání s klasickou grafitovou kyvetou. V metalurgii se pro čištění kovů na vysoké čistoty metodou zonálního tavení mohou uplatnit trubice pokryté sklelným grafitem, v nichž se tavení provádí. Laboratorní nádobí s povrchem ze skelného grafitu dosahuje stejné nebo i lepší chemické odolnosti jako nádobí z platiny nebo její slitiny s rhodiem.", "Představuje jeden z nejvzácnějších a nejdražších minerálů. Vyskytuje se v různých barevných modifikacích od takřka průhledné až po černou. Protože ke vzniku diamantu je zapotřebí obrovských tlaků a vysokých teplot, jsou nalézány především tam, kde žhavé magma z velkých hloubek vystoupilo na povrch a ztuhlo. Naleziště s nejkvalitnějšími diamanty leží hlavně v Africe – JAR, Namibie, Sierra Leone, dále v Brazílii, Rusku, Kanadě a Austrálii. Diamanty je v současné době možno vyrábět i průmyslově, i když produkty zdaleka nedosahují kvalit přírodních diamantů. Průmyslové diamanty se proto využívají především k osazování různých vrtných a řezných hlavic nástrojů, které pro svou činnost musí vykazovat mimořádnou tvrdost a odolnost. Přírodní diamanty slouží již od pradávna především k výrobě těch nejdražších šperků. Aby se mohl diamant zasadit do zlatého nebo platinového šperku, musí být nejprve složitě a pečlivě broušen. K úspěšnému vybroušení drahého a vzácného diamantu je třeba nejen značné zkušenosti, ale i zručnosti a trpělivosti. Středisky broušení diamantů a obchodu s nimi jsou belgické Antverpy a nizozemský Rotterdam a Amsterdam.", "Uhlík a jeho sloučeniny hrály zcela zásadní roli ve vzniku života tak, jak ho na Zemi známe. Těla všech organismů jsou složená právě především z organických látek, tedy látek obsahujících uhlík. Cukry, tuky, různé kyseliny včetně aminokyselin a nukleových kyselin, všechny myslitelné organické látky v tělech pozemských organismů obsahují uhlík. V lidském těle uhlík představuje 18,5 % hmotnosti, V sušině těla (bez vody) je to ještě mnohem více.", "V přírodě se uhlík vyskytuje ve formě izotopů C, C a C. Jejich vlastnosti včetně počtu protonů a neutronů v jejich jádře ukazuje tabulka. Kromě těchto přírodních izotopů existuje přes deset dalších uměle připravených izotopů. Z nich nejstabilnější je izotop C s poločasem rozpadu 20,3 minut.", "Tento přírodní radioaktivní izotop uhlíku vzniká ve vyšších vrstvách atmosféry. Primárním činitelem jsou zde částice kosmického záření tvořené převážně protony a jádry hélia (α-částicemi). Ty ve vysokých vrstvách atmosféry bombardují zde přítomné atomy a molekuly (především kyslíku, dusíku a vzácných plynů), čímž vzniká sekundární kosmické záření: elementární částice neutrony, positrony, miony a piony. Tyto neutrony pronikají níže do atmosféry, kde převážně ve výškách 9 – 15 km reagují mj. s atomy dusíku N, čímž vzniká izotop uhlíku C. Tuto reakci lze zapsat rovnicí Takto vzniklý uhlík zde reaguje s přítomným kyslíkem za vzniku oxidu uhličitého, který se v atmosféře promíchává a postupně se dostává až k zemskému povrchu. Uhlík C (ať v atomické formě nebo ve sloučeninách) se rozpadá beta rozpadem s poločasem 5 730 let na dusík, přičemž je produkován elektron a antineutrino: Protože intenzita kosmického záření je relativně stabilní, ustavila se v zemské atmosféře rovnováha mezi produkcí uhlíku C a jeho radioaktivním rozpadem. Poměr všech 3 izotopů uhlíku v atmosférickém oxidu uhličitém i v jiných sloučeninách se tak dlouhodobě udržuje na konstantní hodnotě.", "Princip této metody zjišťování stáří materiálu vychází ze skutečnosti, že organismy v průběhu svého života průběžně přijímají a vydávají atmosférický CO a jeho produkty. U rostlin se tak děje především fotosyntézou, u živočichů příjmem rostlinných produktů – býložravci a následně predátoři. Poměr C/C zůstává proto v průběhu života daného organizmu konstantní. Po smrti organismu nebo odumření jakékoliv biologické tkáně se výměna uhlíku mezi organismem a prostředím zastaví. Protože v organismu další radioaktivní uhlík C nevzniká, klesá jeho koncentrace podle zákona radioaktivního rozpadu. Radiokarbonová metoda datování využívá tohoto jevu a v archeologickém či jiném nálezu pozůstatku živé hmoty (zbytky tkání, kosti, popel apod.) je analyzován poměr C/C. Zjištěný poměr pak poměrně přesně ukazuje na dobu zániku dané živé hmoty. Vzhledem k uvedenému poločasu rozpadu uhlíku C je metoda optimálně použitelná pro objekty o stáří několika set až 50 tisíc let." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Historie.", "Kultura.", "Administrativní rozdělení Krakova.", "Památky.", "Kazimierz.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Podle legend pochází jméno města od jména knížete Kraka, který je v Polsku považován za Slovana. Velmi pravděpodobně však jména pochází od Keltů, kteří tuto oblast obývali, což je známo z archeologických nálezů a z římských pramenů. Tehdy by název zněl Carragh nebo obdobně. Možná je však i souvislost se jménem legendárního iberského (keltiberského) krále Crocco. V českých legendách se také vyskytuje postava knížete Kroka.", "Nejstarší část města se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v kmenovém knížectví Vislanů. To ovládla za vlády knížete Svatopluka Velkomoravská říše. První zmínka o Krakově (a to jako o důležitém obchodním hradišti) pochází z roku 966, kdy bylo město pod vládou českého knížete Boleslava I., pod přemyslovskou vládou zůstal i za vlády Boleslava II., ale pravděpodobně na jejím sklonku, v roce 999, byl Krakov dobyt Boleslavem Chrabrým, vnukem českého knížete Boleslava I., a připojen k jeho piastovskému polskému státu. Od roku 1000 se v Krakově nacházelo biskupství. Roku 1038, za vlády Kazimíra I. Obnovitele, se Krakov stal polským hlavním městem. V období rozpadu státu na jednotlivé úděly (polsky \"rozbicie dzielnicowe\") byl sídlem hlavního knížete (\"książę senior\") – principa. Za tatarského vpádu v roce 1241 bylo město takřka úplně zničeno. Začala obnova Krakova a kníže Boleslav V. Nesmělý, jeho matka Grzymisława a manželka bl. Kunhuta dali 5. června 1257 městu lokátorská práva podle magdeburského práva. Úkol lokátorství byl svěřen třem fojtům: Gedkovi, Jakubovi z Nisy a Dytmarovi Wolkovi. Zakládací dokument hovořil o: Tehdy také vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky (ul. Grodzka, Mariánský kostel). Mezi Krakovem a Wawelem ještě existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakovu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu. V roce 1320 se ve wawelské katedrále konala korunovace Vladislava Lokietka na polského krále, čímž skončilo období rozpadu Polska na jednotlivé části. Až do roku 1734 byl Krakov místem korunovace polských králů. Ve 14. století vznikla na předměstí Krakova dvě další města: na jihu Kazimierz (1335) a na severu Kleparz (1366). Krakov se jako hlavní město jednoho z významných evropských států v 15. a 16. století rozvíjel v každém směru – architektonickém, obchodním, řemeslnickém, kulturním, vědeckém. Hradní komplex na Wawelu byl přestavěn a rozšířen v renesančním slohu. V roce 1364 byla založena univerzita. Také byl zbudován Barbakan (obranná bašta, části se dodnes dochovaly). Novou tvář dostal Krakovský rynek. Za vlády Zikmunda II. Augusta (polovina 16. století) měl Krakov asi 30 tisíc obyvatel. Po polsko-litevské unii a vzniku Republiky obou národů (\"Rzeczpospolita Obojga Narodów\") se Krakov ocitl na okraji velkého státu, Sejmy a volby monarchů se konaly ve Varšavě, která ležela víceméně v polovině cesty mezi hlavními městy Koruny polské a Litvy. Definitivně král Zikmund III. Vasa v roce 1609 přenesl hlavní město Polska (bez formálního právního aktu) do Varšavy. Avšak katedrála na Wawelu zůstala i nadále korunovačním místem polských králů. Zároveň s úpadkem Rzeczpospolity začal také úpadek samotného města. Válečné ztráty silně poškodily jeho pozici a zbrzdily i rozvoj. Poprvé byl Krakov zničen cizími vojsky v roce 1655 během švédské „potopy“. V 18. století byl dobýván vojsky pruskými, švédskými, rakouskými a ruskými. Po třetím dělení Polska obsadili Krakov Rakušané. V letech 1809–1815 náležel do Varšavského knížectví jako hlavní město departamentu. V letech 1815–1846 byl hlavním městem maličké, formálně nezávislé Krakovské republiky. Tehdy začala celková modernizace města. Byla zbourána většina městských hradeb, byl zasypán příkop a na jeho místě byly vybudovány rozsáhlé městské sady, obepínající staré jádro. Po „krakovské revoluci“ v roce 1846 byl Krakov opět začleněn do Rakouska jako velkovévodství Krakovské, jehož součástí zůstal až do roku 1918. V roce 1850 zničil velký požár téměř půl města. Po roce 1918 a rozpadu Rakousko-Uherska byl Krakov přičleněn k nově vzniklému Polsku. V letech 1939–1945 byl hlavním městem tzv. Generálního gouvernementu. V roce 1942 byl nedaleko Krakova zřízen pracovní tábor pro Židovské vězně, který byl v roce 1944 proměněn na koncentrační tábor. Táborem \"prošlo\" na 150000 vězňů. Tábor byl osvobozen Rudou armádou dne 15. ledna 1945. Krakov byl osvobozen RA 18.ledna 1945, rychlou vojenskou operací.Podařilo se zachránit hodně památek, inventář kostelů, zámku apod., byl částečně odvezen na západ, i na východ. V roce 1951 bylo ke Krakovu připojeno nově založené město Nová Huť (Nowa Huta, založena v roce 1949 na území vesnic Mogiła, Płaszów a Krzesławice).", "Krakov bývá považován za hlavní město polské kultury. Žila v něm mj. nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborska a žil zde i držitel stejné ceny Czesław Miłosz nebo známý autor Stanisław Lem. Je jedním z nejdůležitějších turistických, kulturních a historických center v Evropě. V porovnání s metropolí Varšavou Krakov navštěvuje mnohem více turistů (3–4 milióny). Kompaktní oblast starého města spolu s historickou zástavbou byla v roce 1978 zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V Krakově se nachází mnoho kulturních institucí významných pro polský kulturní život. Divadla: V Krakově je 28 muzeí v čele s Národním muzeem, kde jsou početné sbírky polského i světového malířství. Je zde také Muzeum polského letectví.", "Od 27. března 1991 je Krakov rozdělen na 18 městských částí, označených římskými číslicemi a názvem čtvrti. Seznam krakovských městských částí včetně rozlohy a počtu obyvatel (stav k 31. prosinci 2007):", "Krakov je jedním z nejdůležitějších polských turistických center s cennými památkami z různých epoch. Více než 6 tisíc historických objektů je většinou soustředěno do současné čtvrti Stare miasto, která zahrnuje i historické části Staré město, Wawel a Kazimierz, z nichž každá měla vlastní hradby.", "Kazimierz je jižní část Starého města mezi Wawelem a Vislou, tradiční židovská čtvrť. Ve starších dobách měl vlastní hradby a byl oddělen od města ramenem řeky, dnes zasypaným.", "Ve městě sídlí fotbalové kluby Wisla a Cracovia." ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Podrobná tabulka." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Základní znaky používané pro arabštinu v osamoceném tvaru jsou následující. (Pořadí znaků není v tabulce znázorněno arabsky zprava doleva, ale evropsky zleva doprava.) Znak hamza označuje ráz, tedy zvuk, který v češtině předchází samohlásce. (např. mezi e a u ve slově \"neumím\") Hamza se může objevit i na konci slova (např. v názvu الدار البيضاء). I když pak nemusí být ve výslovnosti slyšitelná, začne být důležitá např. při připojení pádové koncovky -u (vyslovíme \"bajdá'u,\" nikoli \"bajdau).\" Jestliže se má hamza objevit před alifem, píše se jako vokalizační značka nad něj (pokud následuje samohláska \"a\" nebo \"u\") nebo pod něj (pokud následuje \"i\"). Podobně se můžou stát nositeli hamzy i písmena wáw a ya. Slova začínající samohláskou se proto často píší na začátku s alifem a hamzou. Hamza odpadá v případě, že se slovo má podle pravidel ve výslovnosti navázat na předcházející slovo. (Proto se hamza nevyskytuje nad nejčastějším začátkem arabských jmen, totiž nad členem \"al-\".) Tato pravidla ovšem nejsou vždy dodržována striktně, a tak se stává, že autor hamzu vynechá i tam, kde by měla být. Znak madda nad alifem se píše tam, kde by po sobě následoval alif s hamzou a alif bez hamzy (tj. dlouhé \"á\" s rázem na začátku slova). Kromě arabštiny ho lze relativně často pozorovat v perských a kurdských zeměpisných názvech (např. آزربايجان \"Ázerbájdžán\", آزاد كشمير \"Ázád Kašmír\" aj.) Pro krátké samohlásky existují vokalizační značky, které se píší nad - \"a\", \"u\", nebo pod - \"i\" souhlásku, za kterou samohláska následuje. V případě dlouhé samohlásky se ještě přidá znak alif v případě \"á\", já v případě \"í\", nebo wáw v případě \"ú\" jako prodloužení samohlásky. V nevokalizovaných textech tak ve výsledku ze samohlásek zůstanou jen prodlužující znaky alif, já a wáw. Kromě toho existuje ještě vokalizační značka, která říká, že za danou souhláskou žádná samohláska není. Toto znaménko se nepoužije nad souhláskou, za kterou následuje tatáž souhláska. Místo toho se použije vokalizační značka šadda, které označuje zdvojení souhlásky. Vokalizační značka pro \"a\", \"i\" a \"u\" se v běžném arabském textu neobjevuje, protože čtenář znalý arabštiny si ji dokáže domyslet z kontextu, nicméně pokud se v písmu objeví dvě stejné souhlásky za sebou, máme jistotu, že mezi nimi musí být nějaká samohláska (např. مملكة \"mamlaka,\" \"království\"). Další značky jako třeba šadda (označující zdvojení) se objevují i v nevokalizovaném textu.", "V Unicodu jsou arabská písmena od U+060C do U+06F9 a od U+FB56 do U+FEFC. Samohlásky jsou vyznačovány pomocí vokalizačních značek." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Abeceda.", "Čtení v kašubštině.", "Ukázka modlitby Otče náš v kašubštině (Otče náš)." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Už v roce 1402 se objevily kašubské glosy v \"Dutkach ziemskych\". Nejstarší tištěnou kašubskou knihou jsou \"Duchovní písně Martina Luthera\" (\"Duchowne piesnie D. Marcina Luthera y ynszich naboznich męzow\") z roku 1586. V roce 1643 vyšel kašubský překlad \"Malého Katechismu\" Michałem Mostnikem (\"Mały Catechism D. Marciná Lutherá\"). Kašubské výrazy se objevují v pracích německého sorabisty Karla Gottloba von Antona (1751–1818). Za zakladatele kašubské literatury se považuje lékař Florian Ceynowa (1817–1881). Ten se snažil vyvrátit představu, že Kašubové jsou pouze Poláci žijící na (tehdy) německém území. Sepsal mj. první kašubskou mluvnici (1879) a vydával i kašubský časopis. Významným básníkem té doby je Hieronim (Jarosz) Derdowski, autor eposu \"O panu Čorlinském (O Panu Czorlińścim co do Pucka po sece jachoł)\" z roku 1880. Bernard Sychta byl kašubský jazykovědec a etnograf. Na jaře 2004 byla založena také. V kašubštině vycházejí noviny. Kašubistika je filologický obor, který se zabývá literaturou a jazykem Kašubů. Kašubština je také zavedena v několika kostelích jako liturgický jazyk.", "Kašubská abeceda obsahuje následující znaky:", "Výslovnost zvláštních znaků:", "\"<poem> Òjcze nasz, jaczi jes w niebie, niech sã swiãcy Twòje miono, niech przińdze Twòje królestwò, niech mdze Twòja wòlô jakno w niebie tak téż na zemi. Chleba najégò pòwszednégò dôj nóm dzysô i òdpùscë nóm naje winë, jak i më òdpùszcziwómë naszim winowajcóm. A nie dopùscë na nas pòkùszeniô, ale nas zbawi òde złégò. Amen </poem>\"" ] }

{ "title": [ "Klasifikace.", "Zařazení jižních slovanských jazyků a kulturní souvislosti." ], "section_level": [ "1", "2" ], "content": [ "", "Jihovýchodně od centra vývoje jihoslovanských jazyků byly jednotlivé řeči pod silným vlivem řeckého jazyka a kultury. Tyto jazyky byly rovněž ovlivněny orientální kulturou, která zanechala stopy v řadě tureckých slov, hlavně v bulharském a makedonském jazyce. Oproti tomu některé západní jihoslovanské jazyky patří ke kulturnímu okruhu katolické kultury a byly vystaveny vlivu latinského jazyka a západní kultury. Namísto cyrilice zde převážila latinka. Jihoslovanské jazyky se odlišují jeden od druhého různými rysy (ať to je například zánik pádových koncovek, či infinitivu, existence minulých časů jako je aorist, či imperfektum, nebo zachováním duálu (např. ve slovinštině), se kterými se nelze setkat v západoslovanských, či východoslovanských jazycích. Slovanské jazyky náleží do baltoslovanské větve indoevropské jazykové rodiny. Samotné jihoslovanské jazyky existují pouze na základě geografického členění, netvoří monofyletickou skupinu, u které by někdy v historii existovala jediná společná pra-jihoslovanská forma vykazující jedinečné fonologické, morfologické a lexikální změny oproti ostatním slovanským jazykům. Na rozdíl od nich nenacházíme v historii jižních Slovanů období kulturní nebo politické jednoty, kdy by mohla prajihoslovanština existovat a kdy by v ní mohlo docházet ke zmíněným charakteristickým změnám. U všech navrhovaných lexikálních a morfologických vzorů byl prokázán společný praslovanský základ nebo jejich výskyt v některých nářečích slovenštiny a ukrajinštiny. V rámci jihoslovanských jazyků ovšem pravděpodobně existovaly dva ancestrální jazyky: \"západní prajihoslovanština\", z níž se vyvinula dnešní nářečí používaná ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře a slovanská nářečí používaná v Kosovu, a \"východní prajihoslovanština\", předchůdce bulharsko-makedonských nářečí. Starší literatura se často také zmiňuje o srbochorvatském nebo středojihoslovanském jazykovém kontinuu tvořeném čakavským, kajkavským, štokavským, někdy i torlackým dialektem. V čakavštině, kajkavštině i některých jihosrbských dialektech jsou patrné vlivy dominantní štokavštiny na jejich slovní zásobu a do určité míry i morfologii, což svádělo k představě jediného ancestrálního dialektu nebo jedinečné izoglosy. Srbochorvatský dialektální systém (pro nějž se používá také politicky korektnější název \"středojihoslovanský diasystém\") existuje pouze v umělém geografickém členění, dnes považovaném za zastaralé. Všechny jihoslovanské dialekty tvoří jazykové kontinuum sahající od dnešního jižního Rakouska po jihovýchod Bulharska. Na úrovni dialektologie nebo morfologické typologie lze rozlišit několik základních dialektů, jejich hranice jsou však neostré v důsledku intenzivního kontaktu a častých migrací v minulosti. Na druhou stranu, kulturní sebeurčení a osvobození od osmanské a rakousko-uherské nadvlády následované vznikem národních států v 19. a 20. století vedlo k rozvoji a kodifikaci národních jazyků. Tento proces byl víceméně dovršen koncem 20. století v souvislosti s rozpadem Jugoslávie (zbývá pouze vyřešit národnostní a jazykovou otázku v Černé Hoře). Většina jazyků zvolila jeden dialekt jako základ spisovného jazyka, což v důsledku vedlo na jedné straně k vytlačování některých dialektů, na druhé straně k rozvoji jiných. Národní a etnické hranice navíc ve většině případů neodpovídají hranicím rozšíření dialektů. Jihoslovanské jazyky je tedy možné klasifikovat dvěma různými způsoby; jednak z hlediska geografického, jednak z pohledu sociolingvistického. Tyto přístupy si málokdy odpovídají. Například Chorvati mluví třemi hlavními a dvěma okrajovými dialekty ve čtyřech zemích, zatímco jejich spisovný jazyk je založen na ijekavské novoštokavštině." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Ukázka textu.", "Výsledné porovnání." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Spíše než o jednotný jazyk jde o skupinu nářečí, jak bývá běžné u obyvatel odlehlých horských oblastí, kteří navíc nedisponují vlastním státem s jednotným úředním jazykem a sdělovacími prostředky. Oblast leží na rozhraní západoslovanského a východoslovanského prostoru, což se na rusínských dialektech nutně podepsalo; kromě slovenských a polských vlivů lze pozorovat i maďarské, německé a rumunské. V 19. století i zde probíhalo národní obrození, jehož cílem bylo zformování spisovného slovanského jazyka pro karpatské obyvatelstvo. Různé proudy se pokoušely o zavedení spisovné ukrajinštiny, ruštiny, případně samostatného jazyka na bázi církevní slovanštiny a ruštiny či některých místních nářečí. Tento proces však nebyl dokončen. V roce 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu a oficiální místa prohlásila Rusíny za Ukrajince. Se sovětským postojem se ztotožnila i vláda poválečného Československa a aplikovala ho ve vztahu k Rusínům, kteří žijí na východním Slovensku. Menšinové školství i tisk používaly spisovnou ukrajinštinu. Rusíni se tak dostali pod tlak ze dvou stran: ti, kteří se odmítli považovat za Ukrajince, snadněji podléhali asimilaci většinovým slovenským živlem. Po pádu Sovětského svazu se v roce 1992 v Bardejovských Kúpelích konal první kongres o rusínštině, na kterém bylo dohodnuto, že po vzoru rétorománštiny budou vytvořeny čtyři spisovné formy, ukrajinská, slovenská, polská a jugoslávská, a také postupně vznikne „rusínské koiné“ použitelné pro všechny Rusíny. V současnosti se obyvatelé někdejší Podkarpatské Rusi, nyní Zakarpatské oblasti na Ukrajině, považují vesměs za Ukrajince: dle výsledků sčítaní lidu roku 2001 k etnografické skupině \"Rusín\" se přihlásily 10 183 osoby, a 6 725 považovalo jazyk této \"své etnografické skupiny\" za svůj mateřský jazyk. Přitom 1 010 100 osob se přihlásilo jako Ukrajinci, většina obyvatel oblasti považovala za svůj mateřský jazyk ukrajinštinu. Na Slovensku je vedle ukrajinské menšiny uznána i menšina rusínská. V Prešově se provozuje rozhlasové vysílání, které je zčásti ukrajinské, zčásti rusínské. Vycházejí rusínské noviny Info-Русин; jazyk v nich použitý se přinejmenším pravopisem na první pohled odlišuje jak od ukrajinštiny, tak i od ruštiny. A ačkoli rozdíly mezi rusínštinou a ruštinou jsou dost podstatné, ruský tisk popisuje rusínštinu jako „téměř ruštinu“ a Rusíny jako jakýsi úlomek velkého ruského národa ve střední Evropě. Rusínské kmeny jsou Lemkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci a Doliňané (= Hajnalé).", "Rusínština se píše cyrilicí, srbští panonští Rusíni občas používají i latinku. Kromě písmen ukrajinské abecedy obsahuje i další, která se nachází také v ruštině: má třeba všechna tři I (і, и, ы) i ukrajinské „JI“ (ї); má ukrajinské є i е, ale i ruské ё („JO“). г se čte „h“ jako v ukrajinštině, jako ukrajinština má i přídavné písmeno pro „g“, které se píše ґ (zejména v cizích slovech jako \"етноґрафія\" (etnografie)).", "První gramatika rusínštiny je \"Карпаторусский букварь (Karpatorusskij bukvar')\" (1931) a \"Буквар. Перша книжечка для народных школ. (Bukvar. Perša knyžečka dlja narodnŷch škol.)\" (1935).", "Rusínské dialekty se dělí na dvě velké skupiny - karpatské (Slovensko, Polsko, Rumunsko, a Ukrajina) a panonské (Maďarsko, Srbsko a Chorvatsko). Karpatské dialekty se velmi podobají ukrajinštině, panonské jsou nejvíc podobné šarišskému dialektu slovenštiny. Na Slovensku kodifikovaná lemkovsko-prešovská rusínština zaznamenala určitý slovenský vliv a má ve svém slovníku některá slovenská slova jako „slovenský“, „volič“, „spoločenský“ apod.", "Když porovnáme texty, vidíme, že:" ] }

{ "title": [ "Dialekty.", "Rozšíření.", "Historie.", "Odlišnosti od ostatních jazyků.", "Rysy srbského pravopisu.", "Abeceda a výslovnost.", "Slovní zásoba." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.", "Počty mluvčích podle zemí: Podle Statutu Rady vlády pro národnostní menšiny je srbština jeden z 12 menšinových jazyků v ČR.", "Nejstarší srbská literatura pochází ze středověku a patří do ní taková díla jako \"Miroslavovo evangelium\" (\"Мирослављево јеванђеље\", 1192) a \"Dušanův zákoník\" (\"Душанов законик\"). Zachovalo se jen málo ze sekulární středověké literatury, ale to, co zbylo, ukazuje, že tehdejší srbské písemnictví šlo s dobou. Například \"Alexandreida\" (\"Роман о Александру\" – epos o Alexandru Velikém) nebo srbský překlad Tristana a Isoldy. Koncem 15. století bylo Srbsko dobyto Osmanskou říší a po příštích 345 let nebylo moc příležitostí pro sekulární psanou tvorbu. Konzervoval se tak do jisté míry středověký stav. Přesto z té doby pocházejí některá nejlepší srbská díla. Nejdůležitější je srbská epická poezie. Je známo, že Goethe se učil srbsky, aby si mohl číst srbské eposy v originále. Hlavním útočištěm psaného jazyka v té době byly kláštery, ty se však držely církevní staroslověnštiny. Šířila se také lidová slovesnost a vznikaly různé ústně předávané příběhy a mýty. Ve středověku došlo k několika změnám, na základě kterých se srbský jazyk odchýlil od ostatních slovanských. Podobně jako i v jiných jazycích se například \"l\" na konci některých slov (\"čital, sokol, oral, sol\") změnilo postupně v současné \"o\" (\"čitao, soko, orao, so\"). První tištěná srbská kniha byla vyrobena v Cetinje v roce 1494, pouhých 40 let po Gutenbergově vynálezu knihtisku. Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé objevily v Hercegovině a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí. Koncem 18. století se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala němčina a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat Rusko, odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejícího se panslavismu začala ruština nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i staroslověnština. Vznikl proto jazyk slavenosrbský, který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky. Počátkem 19. století Vuk Karadžić reformoval srbskou cyrilici na fonetickém principu \"piš, jak mluvíš, a čti, jak je napsáno\" (podle zásady známé v srbštině jako \"piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano\") a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i \"Srpski rječnik\". Taková radikální změna sice byla zpočátku vnímána s nelibostí. Proti novému jazyku se postavila nejen církev s metropolitou Stevanem Stratimirovićem (protože mnohé z řečtiny přijaté výrazy byly nyní odstraňovány), ale i řada literátů – z nichž byl nejznámější tehdejší jihouherský spisovatel Milovan Vidaković. V druhé polovině 19. století – roku 1864 – si však reformovaná verze jazyka podle Karadžiće našla cestu a rozšířila se. Nebylo by tomu ovšem bez nastupující nové generace srbských literátů v čele s Brankem Radičevićem a dalšími. Během 20. století byla srbština považována za východní větev srbochorvatského jazyka, který se snažil efektivním způsobem využít blízkosti Srbů a Chorvatů a jejich jazyků, které jsou oba v moderní podobě založené na štokavském nářečí. Po roce 1990 se však v souvislosti s politickými událostmi kodifikovaly oba jazyky odděleně jako srbský a chorvatský. Odpadla tak potřeba řešit mnohé věci unikátním způsobem; připouštěním značného množství synonym (pro chorvatskou i srbskou verzi). V Srbsku začala přirozeně dominovat ekavština, která však v Bosně a Hercegovině používána nikdy nebyla, avšak v souvislosti s událostmi poloviny 90. let začala mírně pronikat i tam.", "Na rozdíl například od češtiny, ale i dalších jazyků, základ psané srbštiny vychází z mluveného slova. Odstraňují se tak nadbytečné hlásky a psaná podoba doslova kopíruje výslovnost slova (\"francuski\" místo \"francuzski\"). Cizí slova se přejímají takto také, a to z důvodu, aby jejich podoba v cyrilici byla dobře vyslovitelná. Od chorvatštiny a dalších jazyků, které tvořily spolu jednu srbochorvatštinu, se srbština liší jednak slovy, která byla převzata z východní řecké vzdělanosti a přejímáním cizích slov ve fonetickém tvaru. Mezi další velké odlišnosti pak patří také odlišné časování některých sloves. Srbská slovesa si uchovávají původní tvar, kdežto časování chorvatských je ovlivněno německým jazykem.", "Srbský pravopis je z historických důvodů založen na výrazně fonetickém principu, byť se místy objevují i prvky opačného přístupu, tedy pravopisu etymologického. Oproti češtině je proto větší tendence odstraňovat nadbytečné skupiny hlásek. Dochází k časté asimilaci (pod + pisati → potpisati), nebo odstraňování jednotlivých hlásek pro zjednodušení výslovnosti (bez + šuma → bešumni). Vypadává skupina -stn- a některé jí podobné (rastao → rasla, mesto → mesni). Kromě toho se také často využívá vkladného a, které odděluje složitější shluky hlásek a umožňuje tak opět zjednodušit výslovnost. Toto vkladné a se objevuje ve skloňování v různých případech, v jiných zase mizí (nom. \"pas\" → gen. \"psa\"). Pro tvary infinitivu se používá tzv. dakanje, tedy tvar s určitou osobou spojený se slovem „da“, například „da gledaš“ pro sloveso „gledati“ (vidět).", "Hlavním písmem pro zápis srbštiny je cyrilice, používá se však i latinka (v hojné míře např. na internetu). Srbská abeceda je následující: Všechny hlásky odpovídají zhruba těm českým. Výjimkou je ć a đ, které jsou pro české mluvčí (ale i pro jiné národy) obtížně vyslovitelné. Dvouhlásky v srbštině prakticky neexistují, pouze v ijekavské variantě se zachovalo -ie-, to se však vyslovuje běžně jako -je-. Dalším místem, kde se lze v srbštině s dvojhláskami setkat, jsou citoslovce, nebo slova přejatá z cizích jazyků, a to hlavně angličtiny a francouzštiny.", "Srbská slovní zásoba je původem z různých zdrojů. Původní staroslovanská slova, která má srbština společná třeba s dnešní češtinou a ruštinou, doplnila v pozdějších dobách i výraziva jiná. Srbský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. V moderní době přicházejí do srbského jazyka slova mezinárodního charakteru, hlavně z angličtiny. Tato slova však nezdomácňují tak rychle, jako je tomu v jiných jazycích, byť na první pohled je možné vidět jisté zdání, které vytváří hlavně fonetický přepis. Ve skloňování slova zůstávají celá (\"metro\", genitiv \"metroa\"), někdy se neskloňují vůbec. Dvě srbská slova se rozšířila do mnoha dalších jazyků: \"vampýr\" (\"вампи\"р) a \"slivovice\" (\"шљивовица\")." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Slovní zásoba." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí doposud i v mnoha jinak většinově jinojazyčných zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost. V době velmocenského postavení Sovětského svazu (SSSR) po druhé světové válce se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. V řadě z nich se ruština povinně vyučovala na školách, např. v Československu do roku 1990. Avšak s rozpadem bývalého Sovětského svazu se postavení ruštiny v těchto bývalých republikách změnilo, a to – i jako symbol odporu, či nezávislosti – ve prospěch místních národních jazyků. V mnoha zemích světa včetně USA a Západní Evropy si zájemci o slovanské jazyky volí nejčastěji ruštinu jako první z těchto řečí pro své sebevzdělávání. Ruština je oficiálním jazykem v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku v Abcházii a Jižní Osetii. Významné ruské menšiny žijí na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli. Díky svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů. Sovětský svaz byl a jeho nástupnický stát Ruská federace je totiž tzv. jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta.", "Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech. Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury. V roce 1918 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.", "Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá \"azbuka\" a obsahuje písmena v následujícím pořadí: Tato tabulka neplatí pro výslovnost a transkripci univerzálně. Výjimky: Další poznámky:", "Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice:", "Lexikum ruštiny obsahuje vedle základní slovní zásoby slovanského původu také četné výpůjčky. Ve starší vrstvě lexika se objeují výpůjčky z řečtiny (\"монета\" = \"moneta\" = \"mince\", \"школа\"= \"škola\" = \"škola\"), ugrofinských (\"лягушка\"= \"ljaguška\" = \"žába\") a především z turkických jazyků: \"лошадь\" = \"lošaď\" = \"kůň\" (vedle slovanského \"конь\");\"Деньги\" = \"děngi\" = \"peníze\"; \"кабан\" = \"kaban\" = \"kanec\", \"Цепь\"=\"cep\" = \"řetěz\", \"Тюрьма\"= \"ťurma\" = \"věznice\";\"товар\"= \"tovar\" = \"zboží\"). V novější zásobě se objevují slova přejatá z nizozemštiny (\"зонт\" = \"zont\" = \"deštník\"), němčiny, francouzštiny: (\"Бульвар\"=\"bulvar\" = \"bulvár, ulice\"; \"Газета\"= \"gazeta\" = \"noviny\") a angličtiny. Ruština má cca 500 000 slov." ] }

{ "title": [ "Historie Lužických Srbů.", "19. století.", "20. století." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "Srbové osídlili území Lužice v době stěhování národů. V 7. století je zde zmiňován kníže Dervan. Území bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou (expanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník). Srbové tak ztratili samostatnost. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí Zemí Koruny české. Již během této doby se Braniborskému markrabství podařilo postupně získat některé části Dolní Lužice včetně její metropole Chotěbuzi. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky. Během třicetileté války, od roku 1635, připadla za pomoc Habsburkům Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s jejím okolím.", "Roku 1815 bylo území Lužice nově rozděleno. Celá Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska, severovýchod Horní Lužice se stal součástí pruské provincie Slezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužice autonomní postavení. Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci lze hledat ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po napoleonských válkách a který se přenesl také na Srby. Druhým byla idea součásti ve velkém,slovanském společenství národů‘ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení. K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena. V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstá dvoujazyčně (bilingválně).", "Roku 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení. Po porážce Německa v první světové válce propagovaly některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly. V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežila Domowina, která odporovala všem pokusům Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu. NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství. Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do poválečného Polska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Lužickosrbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucí NDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku 1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv srbského národa. V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED. Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. Roku 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. Do r. 1991 byla obnovena Domowina ve stylu, v jakém existovala ve 20. letech. Téměř celá německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (německy \"Brandenburg\"), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Svobodný stát Sasko, k němuž náleží také většina německé části Horní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR, pracuje v současnosti dále. V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Největší lužickosrbské kulturní centra dnes najdeme v Chotěbuzi a Budyšíně. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy." ] }

{ "title": [ "Historie a rozšíření.", "Charakteristika.", "Abeceda a výslovnost.", "Dolnolužicko srbská literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "První kniha vznikla v roce 1574, k národnímu obrození v Dolní Lužici došlo až koncem 19. století. Dnes jde o chráněný menšinový jazyk, vznikají mateřské školky, kde se mu mají děti naučit, když jim ho vlastní rodiče nedokázali předat (projekt WITAJ). Za centrum dolnolužické kultury se považuje město Chotěbuz (Chóśebuz, Cottbus). Malá komunita lužických emigrantů si také uchovává svůj jazyk v Texasu v Lee County. Je pod vlivem okolní němčiny i angličtiny.", "Od hornolužické srbštiny se liší mj. zachováním G a změnou R na Š po hláskách P, T, K (\"tráva\" = \"tšawa\"), dále změnou Č na C (\"čas\" = \"cas\"). Zvláštností je dvojné číslo, které bylo i v češtině, ale téměř z ní vymizelo. Další zvláštní tvary jsou u sloves: aorist a imperfektum. Tyto časy se jsou však na úkor složeného perfekta (som był) postupně vytlačovány a v dnešní době se používají téměř jen pasivně. Předminulý čas (běch był) se již také používá jen knižně a vůbec se nepoužívají přechodníky. Na rozdíl od hornolužickosrbštiny je také téměř potlačeno rozlišování osobovosti (rationalita/nonrationalita) v množném čísle. Neexistuje zde 5. pád (5. pád = 1. pád) – u hornolužickosrbštiny existuje 5. pád pro mužský rod. Slovní zásoba je němčinou ovlivněna ještě více než u hornolužičtiny (např. sto/hundert nebo tysac/towzynt). Podstatná jména mají tři rody: Ženský rod mají i tyto jména (výjimky): baseń, ból, broń, dłym, gałuz, groź, gus, chórgoj, jěź, kawč, kazń, kokoš, kup, łoź, myš, mysl, niś, noc, rěc, rež, rogož, smjerś, sol, stwjerś, šyŕ, twaŕ, wjas, wobryc, žołw a další jména. Infinitiv sloves končí na -ś (výjimky -c a -ć) na rozdíl od hornolužické srbštiny, kde je zakončení na -ć (nebo -c). Dále následují výběr nejčastějších slov, kde se opět píše ó:", "Dolnolužická srbština má na rozdíl od hornolužické písmena Ŕ, Ś a Ź a naopak postrádá Ř. Písmeno Ř je často nahrazeno písmenem Š (pšawy), písmeno DŹ je často nahrazeno písmenem Ź (źiwadło), v několika málo případech existuje i DŹ (pózdźej). Písmeno Ś se nejčastěji vyskytuje místo českého -t (-ti) v infinitivu (graś, biś). S písmenem Ó je to složitější. Od reformy z roku 1952 se Ó psalo jako O. Od roku 1996 se Ó používalo v pedagogicky zaměřených tiscích jako výslovnostní znaménko a od roku 2007 se znovu zavedlo. Existuje i kniha o dolnosrbské mluvnici. Výslovnost je v zásadě podobná jako u českých protějšků písmen. Dále jsou uvedeny pouze rozdíly.", "Germanizační tlak pruské vlády na dolnolužické Srby byl mimořádně silný, o čemž svědčí skutečnost, že např. v roce 1731 bylo srbským mužům, kteří neovládali němčinu, zakázáno uzavírat sňatky. Zájem o pěstování jazyka byl minimální a tak pouze Christian Friedrich Stempel (Kito Fryco Stempel) sbíral místní báje a zkazky a přeložil několik klasických básní. K většímu rozvoji dolnolužické literatury dochází pod vlivem národního hnutí v Horní Lužici ve druhé polovině 19. století. Největším básníkem té doby se stává Mato Kosyk (Mathias Kossick), který se národně uvědomil v Lipsku. Pro děti píše verše Fryco Rocha (Friedrich Rocho). Zajímavou postavou je Němec Georg Sauerwein. Tento filolog zvládl dolnolužickou srbštinu tak dobře, že v ní psal básně, které publikoval pod jménem Juro Surowin. Po první světové válce začala publikovat své básně Mina Witkojc (Wilhelmine Wittka), jejíž talent náhodou objevil významný hornolužický sorabista Arnošt Muka (Ernst Mucke). Mezi básníky píšící v dolnolužické srbštině se zařadil také Václav Srb (Wěcsław Serb Chejnicański), který mimo jiné přeložil některé části Máchova Máje. Protože byly tyto práce tištěny latinkou, starší generace dolnolužických Srbů je málo četla, neboť ovládala pouze švabach. Po druhé světové válce byly pravidelně vydávány noviny Nowy Casnik a dětský časopis Płomje (obdoba hornolužického časopisu Płomjo). Největšímu čtenářskému zájmu se doposud těší pravidelně vydávaný kalendář Pratyja." ] }

{ "title": [ "Život Sókratův.", "Soud se Sókratem a jeho smrt.", "Ukázka z Obrany Sókrata.", "Sókratovská či maieutická metoda.", "„Vím, že nic nevím“.", "Sókratovské dialogy." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "Sókratés sám nezanechal žádné filosofické spisy, ačkoliv podle Platónova dialogu Faidón měl těsně před smrtí napsat báseň a zveršovat Aisópovy bajky. Obával se totiž, zda snad to po něm nechtěl bůh, a nechtěl odejít ze života neposlechnuv boží přikázání. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii \"Oblaka\" a v dalších hrách (např. \"Ptáci\", \"Kalliás\", \"Eupolis\" a \"Telekleidés\"). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofónta a Platóna (\"Obrana Sókratova\", \"Kritón\", \"Faidón\", \"Symposion\", \"Theaitétos\", \"Parmenidés\"). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které Sókrata znázorňují jako šeredného muže, se pravděpodobně inspirovaly Platónovým a Xenofónovým popisem, přirovnávajícím jej v žertu k silénům a satyrům (Platón – Symposion, Theaitétos; Xenofón – Symposion). Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout – gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala četbu Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu. Za první fáze Peloponéské války se účastnil bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova \"Symposia\" se dovídáme, že měl blízko k vyznamenání za statečnost, které nakonec dostal mladý Alkibiadés, jehož tehdy v bitvě poraněného Sókratés nechtěl opustit, čímž mu měl zachránit život. Platón v Symposiu uvádí Alkibiadovu řeč následovně: \"Já jsem tehdy, Sókrate, vybízel vůdce, aby dali vyznamenání tobě, a za to mne ani nepokáráš, ani neřekneš, že lžu; ale když vůdcové, přihlížejíce k mému postavení, chtěli dát to vyznamenání mně, sám jsi usiloval horlivěji než vůdcové, abych já je dostal spíše nežli ty\". Thúkýdidovy \"Dějiny peloponéské války\" zaznamenávají jeho službu v armádě. Podle těchto zdrojů chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý Sókratés zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek.", "Po roce 422 př. n. l. získali v Athénách vliv mladí političtí reformátoři v čele se Sókratovým žákem Alkibiadem. Kvůli nim vypukla další fáze Peloponéské války, ve které byly Athény se svými spojenci r. 404 poraženy a skončil tak jejich zlatý věk. Vlády v Athénách se chopila tzv. vláda třiceti tyranů, v jejímž čele stál Kritiás, další Sókratův žák. Platón účast v ní odmítl. Po pádu této vlády byl Sókratés obviňován, že jeho filosofie zrodila tyto vlády a přivedla Athény k porážce ve válce. Athénský lidový soud, vedený třemi významnými osobami, vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. K tomu možná přispěla i Aristofanova komedie \"Oblaka\", která líčí, jak se vlivem Sókratova učení synové obracejí proti svým otcům. Za hlavní pramen podávající zprávu o soudu se Sókratem je považován Platónův dialog \"Obrana Sókrata\", což je \"de facto\" Platónova verze Sókratovy obhajovací řeči. Dialog má tři části: v první se Sókratés hájí nejen proti vzneseným obviněním Meléta, Anyta a Lykóna (které označuje za \"druhé žalobce\"), ale především proti žalobcům \"prvním\", tj. proti pomluvám, které o něm po Athénách kolují. Svou činnost v Athénách vysvětluje tím, že jej bůh pověřil, aby se věnoval filosofii, zkoumal sebe sama i druhé a pečoval tak o duši. Druhou část své řeči pronáší Sókratés v situaci, kdy byl soudem uznán vinným a má si podle tehdejšího athénského práva navrhnout trest jako alternativu k návrhu obžaloby, která žádá jeho smrt. Sókratés však považuje svou filosofickou činnost za prokazování největšího dobrodiní obci, proto si navrhuje jako jediný spravedlivý \"trest\" doživotní stravování na náklady obce v tzv. \"prytaneiu\", což byla čest prokazovaná olympijským vítězům. Zároveň však souhlasí i s peněžitou pokutou. Třetí část dialogu je pak Sókratovou závěrečnou řečí poté, co se soud přikloní k návrhu obžaloby, tj. k trestu smrti (z 501 soudců pro něj hlasovalo 281). Platónův dialog Kritón zachycuje situaci, kdy do vězení za odsouzeným Sókratem přichází jeho starý přítel Kritón a nabízí mu, že mu pomůže uprchnout. Sókratés nabídku nepřijímá: útěk by byl nespravedlností, odmítnutím zákonnosti jako takové, zničením platnosti zákonů obce, která přesahuje individuální lidský život. Poslední den Sókratova života je líčen v dialogu Faidón. Sókratés se zde snaží zbavit své přátele strachu ze smrti a smutku nad tím, že ztratí svého učitele. Přesvědčuje je o tom, že muž, který je dobrý a celý život se věnuje filosofii, se nemusí smrti bát: jednak proto, že duše je nesmrtelná, jednak proto, že filosofie duši očišťuje od zla (tj. těla), dokonce i od zla největšího: od přesvědčení, že nejpravdivější a nejskutečnější je to, co tělu způsobuje nejsilnější slasti nebo bolesti. V závěru dialogu vypije Sókratés číši bolehlavu a umírá.", "„Nevzniká z peněz ctnost, ale z ctnosti vznikají peníze i všechny ostatní pro lidi dobré věci, v soukromí i v obci. Jestliže hlásáním těchto zásad kazím mládež, byly by tyto zásady škodlivé. Tvrdí-li však někdo, že hlásám něco jiného, mluví nepravdu. A tak bych mohl jenom říci: Poslechněte, Athéňané, Anyta nebo neposlechněte a osvoboďte mne nebo neosvoboďte, vězte však, že nebudu jednat jinak, ani kdybych měl stokrát umřít!“", "Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název \"maieutická metoda\" či \"maieutika\" pochází ze samotné metody, která \"přivádí na svět\" implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké μαιεύτρια \"maieutria\" znamená porodní bába).", "Výrok Sókratovi připisovaný, alespoň mezi lidmi, pocházející nejspíše z příliš odvážné interpretace Platónových dialogů, především snad dialogu Theaitétos (150c, 210c). Stručně a snad i do určité míry výstižně o věci vypovídají dva níže uvedené úryvky.", "Sókratovské dialogy jsou dílo Platónovo, literární forma rozhovoru mezi (fiktivním) Sókratem a dalšími postavami jeho doby. Ideje, které se Platón snaží zprostředkovat, nevycházejí přímo z úst jednotlivých postav, ale objevují se postupně prostřednictvím sókratovské metody a pod jeho vedením. Jedním z vrcholů této dialogické metody je například dialog o zbožnosti, \"Euthyfrón\". V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí. Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Dialekty.", "Historie a potíže s názvem.", "Abeceda a výslovnost.", "Gramatika.", "Slovní zásoba." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou varianty srbochorvatštiny (chorvatština, srbština, bosenština a černohorština) hlavním jazykem v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Většina obyvatel Slovinska a Severní Makedonie, jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem, stále ještě srbochorvatštině celkem dobře rozumí.", "Základní dělení je podle výslovnosti zájmena \"co\", podrobnější je podle výslovnosti praslovanského \"jat\" (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):", "Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatské redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie. V 19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části „sblíží, upraví a sjednotí“. Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla „jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví“, či „ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazyka“. Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavská štokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru). Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byly aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku, zaveden zvlášť chorvatský jazyk, který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu. Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Hlavní politickou silou, která budila v Bělehradu u komunistického vedení zděšení, byla Matice chorvatská. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název „srbochorvatština“ vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící „standardní jazykový výraz“ (\"standardni jezički izraz\"). V Chorvatsku se užívaly různé termíny; „chorvatskosrbský jazyk“, „srbský neboli chorvatský“, „srbský a chorvatský“. Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijímána jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem. Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro které není přijatelný ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat \"bosňáčtina\". To, že pojem \"bosenština\" či \"bosňáčtina\" (historicky to přitom byla synonyma) vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny, ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali. Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory jako úřední řeč deklarována černohorština (místo dřívější srbštiny), čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu. Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní. Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou. Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.", "Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek. Chorvatská abeceda vypadá následovně: Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk. Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (\"vuk\" = \"vlk\"). Na konci slabik se L mění v O (\"kupio\" = \"koupil\").", "Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).", "Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština, stejně jako čeština, je puristický jazyk (nahrazuje výpůjčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není. Příkladem může být chorvatský \"zemljopis\" (zeměpis) vs. srbská \"geografija\" (geografie). Srbština nemá problém přejímat cizí slova a běžně je používat, a to nejen ze západoevropských jazyků, ale paradoxně i z chorvatštiny samé. Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře. V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne \"studentkinja\", zatímco chorvatsky \"studentica\", profesorka se srbsky řekne \"profesorka\", zatímco chorvatsky \"profesorica\". Chorvatština (v srbochorvatské terminologii „západní varianta“) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština („východní varianta“) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem. Příklad: \"Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru.\" \"Kuhinjska sol je spoj natrija i klora.\" (chorvatsky) \"Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora.\" (srbsky) \"Kuhinjska so je spoj natrija i hlora.\" (srbsky) Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Geografie.", "Politika.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V 7. století se na poloostrově rozšířil islám a území se dostalo pod vládu chálífů. Když bylo hlavní město emirátu v roce 1783 přesunuto na sousední Bahrajn, propukly v Kataru nepokoje, které v roce 1867 vyústily ve válku. Po zásahu Britů vznikl samostatný emirát, který měl v čele Sáníma, jednoho z členů přední katarské rodiny. V roce 1916 se stal Katar britským protektorátem. Katar, jeden z mnoha historických emirátů Arabského poloostrova, je nezávislou zemí od 1. září 1971. Na rozdíl od mnoha sousedních knížectví se Katar rozhodl nestát částí Spojených arabských emirátů ani Saúdské Arábie. Objev ropy v roce 1939 zcela změnil národní ekonomiku. Předtím byl Katar chudou zemí rybářů a lovců perel, zatímco nyní má vysokou životní úroveň. Dlouholetý územní spor s Bahrajnem o ostrovy Hawár u západního pobřeží Kataru rozhodl v roce 2001 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu ve prospěch Bahrajnu. Od roku 2019 probíhá diplomatická krize mezi Katarem a mnoha okolními státy. Sedm států blízkého východu (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn, Egypt, Jemen, Mauritánie a Komorské ostrovy) přerušily jakékoliv diplomatické a obchodní kontakty s Katarem, kvůli údajnému podporování terorismu, tzn. kvůli podpoře Muslimského bratrstva, palestinského Hamásu a hlavně šíítského Íránu.", "Katar má rozlohu 11 437 km. Je to poloostrov v Perském zálivu, do něhož vybíhá 160 kilometrů. Leží na severovýchodě Arabského poloostrova. Nachází se mezi 24°32' až 26°10' severní zeměpisné šířky a 50°45' a 51°40' východní zeměpisné délky. Pozemní hranice na jihu se Saúdskou Arábií má délku přibližně 60 km. Katar má mořskou hranici se Saúdskou Arábii, Bahrajnem, Spojenými arabskými emiráty a Íránem. Většinu území pokrývá vápencová poušť téměř bez vegetace, zemědělsky je využíváno pouze 28 000 ha půdy, tj. 2,5 procenta rozlohy země. V zemi neexistují celoroční vodní plochy. V zimě někdy déšť způsobí, že poušť lokálně rozkvete. Podzemní sladkovodní voda se nachází pouze v severní polovině, kdežto v jižní části je podzemní voda zasolená (brakická). Na pobřeží se nachází mnoho šotů, slaných jezer. Jsou dočasně naplněná vodou z povodí bez povrchového odtoku, a mají slanou kůru, která brání rychlému odpařování vody. Na několika místech na pobřeží jsou zbytky mangrovových lesů. Na jihovýchodě leží Chor al Adaid (\"vnitrozemské moře\"), velký mořský záliv v hraniční oblasti se Saúdskou Arábií. Záliv má v nejužším místě pouze 600 metrů široký průliv, který dále vytváří ve vnitrozemí asi 10 km dlouhé a 5 km široké jezero. Na severním okraji se nachází plochá, asi 15 km široká a 7 km dlouhá zaplavovaná plocha. Záliv je obklopen až 70 metrů vysokými dunami, výběžky pouště Rub al-Chálí. Nejvyšším bodem Kataru je Kurajn Abú al-Baul s nadmořskou výškou 103 metrů. Jsou zde mírné zimy a velmi horké, vlhké léto. Biosférická rezervace UNESCO na ostrově ar-Rim na západním pobřeží Kataru má rozlohu 118 888 ha, z toho 46 555 se nachází na pevnině a 36 931 ha v moři. Žijí zde mimo jiné gazely a antilopy losí. Hlavním a nejdůležitějším městem v zemi je Dauhá, kde žije více než polovina obyvatel Kataru. Dalším důležitým městem je přístav Umm Sajd na východním pobřeží. Ve městech žije na 91 procent Katařanů.", "Katar je tradiční arabská monarchie pod vládou emíra Tamíma ibn Hamada Al Sáního. Rodina Sání vládne od poloviny devatenáctého století. Dědice trůnu jmenuje vládnoucí emír (většinou ze svých synů), na výběr následníka má vliv celá rodina. V zemi neexistují politické strany ani volený parlament, hlavní moc má emír, který si k ruce jmenuje 35členné Poradní shromáždění (Madžlis aš-šúrá). Katarští občané (muži i ženy) mají sice volební právo od 18 let věku, hlasovat však mohou pouze při výběru místních zastupitelstev (od roku 1999). Návrh nové ústavy, odsouhlasený v referendu roku 2003, vstoupil v platnost v roce 2005. Poradní shromáždění se tak rozšiřuje na 45 členů, přičemž občané budou volit dvě třetiny z nich, zatímco jmenování zbývajících zůstává emírovi. V rodinných a osobních záležitostech převládá islámské právo. Občané Kataru neplatí daň z příjmu. Ve srovnání s ostatními zeměmi v oblasti Perského zálivu mají značnou volnost projevu sdělovací prostředky (Katar je domovskou zemí vlivné televizní stanice Al-Džazíra). Katar v občanské válce v Sýrii podporuje protivládní islamistické povstalce z fronty an-Nusrá, která je napojená na teroristickou organizaci al-Káida.", "Národní příjmy Kataru pochází hlavně z těžby a zpracování ropy a zemního plynu, na něž připadá 55 % tvorby HDP a 85 % vývozu. Na rozdíl od ostatních států v Perském zálivu, např. Bahrajnu a Spojených arabských emirátů, zde neproběhla žádná znatelná diverzifikace ekonomiky a země je zcela závislá na těžbě ropy a zemního plynu. Rezervy ropy se odhadují na 15 miliard barelů (2,4 km), což představuje kolem 5 % celosvětových zásob a řadí Katar na třetí místo. Ropa a zkapalněný zemní plyn se vyvážejí především do Japonska a Jižní Koreje. Dovoz představují především strojírenské výrobky, dopravní prostředky a potraviny; hlavními obchodními partnery v tomto směru jsou Francie, USA, Saúdská Arábie, SAE, Německo a Japonsko. Bohatství a životní úroveň Katařanů je srovnatelná se západní Evropou, místní občané mají zajištěnu bezplatnou zdravotní péči a školní vzdělání. V posledních letech byly péčí vlády přímo v Kataru zřízeny pobočky řady amerických vysokých škol.", "Téměř všichni Katařané vyznávají islám, i když to není jediná víra v zemi. Většina katarských občanů náleží k wahhábistickému hnutí Salafíja a asi 5–15 % muslimů v Kataru náleží k ší'itskému islámu, ostatní muslimské odnože jsou zastoupeny v malém počtu. V Kataru je 67,7 % muslimů, 13,8 % křesťanů, 13,8 % hinduistů a 3,1 % buddhistů; ostatní náboženství a nábožensky nezařazené osoby představovaly zbývající 1,6 %. Právo šaría je dle katarské ústavy hlavním zdrojem legislativy. Etničtí Arabové tvoří asi 40 % obyvatel země (z čehož pouze necelá polovina jsou vlastní katarští občané, zbytek pak příchozí z jiných arabských zemí). Většinu obyvatelstva představují přistěhovalci, pracující zejména v ropném průmyslu: Pákistánci 18 %, Indové 18 %, Íránci 10 % a další. Přes mnohé tradiční zvyky je Katar velmi kosmopolitní zemí, jejíž vláda neváhá například získávat štědrým hmotným zabezpečením pro svou reprezentaci sportovce z jiných států (mj. atlety z Keni či Maroka nebo vzpěrače z Bulharska). Úředním jazykem je arabština, ale většina obyvatel rozumí i angličtině. Míra gramotnosti činí 82 procent." ] }

{ "title": [ "Historie." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Při zřízení Livonska jako samostatného územního útvaru sehráli význačnou roli rytíři livonského řádu, kteří se po založení řádu roku 1202 území zmocnili a vytvořili jakousi federaci Livonska, sestávající zpočátku z duchovních pseudostátních útvarů (biskupství), svobodných měst a území přímo ovládaných řádem. Zároveň se zasloužili o rozšíření křesťanství. Roku 1237 se spojili s Řádem německých rytířů jako jeho samostatná větev. Během 15. století livonský stát značně zeslábl v důsledku rozporů mezi livonskou větví Řádu německých rytířů, rižským arcibiskupem a městy. Toho začalo využívat k expanzi Moskevské knížectví, které hledalo možnost proniknutí k Baltu. Roku 1558 vypukla mezi moskevským státem a Livonskem tzv. livonská válka (1558–1582/1583). Během ní byl Livonský řád roku 1560 sekularizován a Livonsko jako samostatný stát roku 1561 zaniklo. Části livonského území připadly Litvě, Polsku, Švédsku a Dánsku. Samostatnost si zachovalo pouze Kuronsko a Zemgalsko jako vévodství kuronské a zemgalské. Světským vládcem se tu stal pod lenní svrchovaností polského krále dosavadní velmistr livonského řádu (po roce 1525 se livonská větev řádu německých rytířů osamostatnila) Gotthard Kettler. Kuronsko patřilo k Polsko-litevské unii až do dělení Polska roku 1795, kdy připadlo Rusku. Zadvinské vévodství obsadilo roku 1625 Švédsko, stejně jako ostrov Saaremaa roku 1644. Roku 1721, po prohrané severní válce, je muselo odstoupit Rusku. V letech 1795-1917 tedy patřilo celé historické Livonsko k Rusku. Po 1. světové válce vznikly na území někdejšího Livonska dva nezávislé státy, Estonsko a Lotyšsko, rozdělené ne podle historického, ale podle etnického principu.Lotyšská část někdejší Livonské gubernie se dnes označuje jako historický a kulturní region Vidzeme, který již není správním celkem. Existuje též livonská národní hymna." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky na PDP-11.", "Verze pro architekturu VAX.", "4.3BSD.", "Net/2 a problémy s legalitou.", "4.4BSD a jeho potomci.", "Technologie.", "Potomci BSD." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "První distribuce Unixu z Bellových laboratoří ze 70. let obsahovaly zdrojový kód operačního systému s licencí povolující výzkumníkům z univerzit kód modifikovat a šířit. V Berkeley byl první Unixový systém instalován roku 1974 na počítači PDP-11 a oddělení počítačových věd jej poté využívalo pro rozsáhlý výzkum. Ostatní univerzity se začaly zajímat o software z Berkeley, a tak roku 1977 Bill Joy, tehdy promovaný student z Berkeley, sestavil a rozeslal pásky první Berkeley Software Distribution (1BSD). Spíše než o kompletní samostatný operační systém šlo jenom o doplněk k šesté edici Unixu, jehož hlavními komponenty byly kompilátor programovacího jazyka Pascal a Joyův řádkový editor ex. Druhá Berkeley Software Distribution (2BSD) vydaná roku 1978 obsahovala aktualizované verze programového vybavení z 1BSD a dva Joyovy nové programy, které jsou součástí Unixových systémů dodnes: editor vi (vizuální verze editoru ex) a C shell. Pozdější vydání 2BSD obsahovaly porty změn do vydání na VAXu založených vydání BSD zpět na architekturu PDP-11. 2.9BSD z roku 1983 obsahovalo kód ze 4.1cBSD a bylo prvním vydáním, které bylo kompletním operačním systémem (modifikovanou verzí 7 Unixu) spíše než sadou aplikací a patchů. Poslední vydání 2.11BSD bylo poprvé vydáno roku 1992 s pokračujícími aktualizacemi od dobrovolníků do roku 2003.", "Roku 1978 byl v Berkeley instalován počítač VAX, ale port Unixu na architekturu VAX jménem UNIX/32V nevyužíval schopností práce s virtuální pamětí VAXu. Kernel 32V byl studenty z Berkeley z velké části přepsán za účelem přidání lepší implementace virtuální paměti a na konci roku 1979 byl vydán kompletní operační systém včetně nového kernelu, portů utilit z 2BSD na VAX a utilit z 32V označovaný jako 3BSD. 3BSD byl rovněž alternativně nazýván jako Virtual VAX/UNIX, nebo VMUNIX (zkratka z Virtual Memory Unix) a obrazy BSD kernelu byly normálně nazývány /vmunix až do verze 4.4BSD. Úspěch 3BSD byl hlavní faktor, který stál za rozhodnutím americké DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) sponzorovat výzkumnou skupinu počítačových systémů (Computer Systems Research Group, CSRG) z Berkeley, která měla vyvinout standardní unixovou platformu pro další výzkum DARPA v projektu VLSI. Výzkumná skupina počítačových systémů vydala 4BSD obsahující mnoho zlepšení v porovnání s 3BSD v říjnu roku 1980. 4BSD (listopad 1980) nabízelo množství rozšíření nad 386BSD, z nichž za zmínku stojí kontrola procesů v dříve vydaném csh, delivermail (předchůdce sendmailu), „spolehlivé“ signály a programátorská knihovna Curses. 4.1BSD (červen 1981) bylo odpovědí na kritiku výkonu BSD při porovnání s výkonem dominantního operačního systému na architektuře VAX zvamým VMS. Kernel 4.1BSD byl Billem Joyem systematicky vyladěn, dokud se výkonnostně nevyrovnal VMS v několika benchmarcích. (Vydání by mělo být nazýváno 5BSD, ale jméno bylo změněno pro zabránění zmatení s UNIXem System V společnosti AT&T. Jedna raná nikdy nevydaná testovací verze byla ve skutečně nazývána 4.5BSD.) Vývoj 4.2BSD trval přes dva roky a zahrnoval několik důležitých oprav. Před jeho oficiálním vydáním byly vydány tři meziverze: \"4.1a\" obsahovala modifikovanou verzi předběžné implementace TCP/IP napsané Boltem, Berankem a Newmanem; \"4.1b\" zahrnovalo nový Berkeley Fast File System implementovaný Marshallem Kirkem McKusickem a \"4.1c\" bylo interním vydáním během posledních několika měsíců vývoje 4.2BSD. Oficiálně bylo 4.2BSD vydáno v srpnu roku 1983. Stojí za zmínku, že se jednalo o první vydání vydané po odchodu Billa Joye roku 1982 za účelem spoluzaložení společnosti Sun Microsystems; Mike Karels a Marshall Kirk McKusick převzali vedoucí postavení v projektu do budoucna. Na lehčí notu také zaznamenalo debut BSD démona – maskota BSD v kresbě McKusicka, která se vyskytla na obalu tištěných manuálů distribuovaných USENIXem.", "4.3BSD bylo vydáno v červnu roku 1986. Jeho hlavními změnami bylo zlepšení výkonu mnoha nových příspěvků do 4.2BSD, které nebyly natolik silně optimalizovány jako kód 4.1BSD. Před vydáním se implementace TCP/IP použitá v BSD značně odlišovala od oficiální implementace z BBN. Po několika měsících testování DARPA rozhodla, že verze z 4.2BSD je kvalitní a může zůstat v 4.3BSD. (Viz Dějiny internetu.) Po 4.3BSD bylo rozhodnuto, že by se BSD mohlo přesunout pryč ze stárnoucí platformy VAX. Platforma Power 6/32 (kódové jméno „Tahoe“) vyvinutá Computer Consoles Inc. vypadala v té době velmi slibně, nicméně byla krátce poté opuštěna svými vývojáři. Port 4.3BSD-Tahoe (červen 1988) se však ukázal být hodnotným, neboť vedl k oddělení strojově závislého od strojově nezávislého kódu, což zlepšilo budoucí portabilitu systému. Až do tohoto bodu všechny verze BSD obsahovaly kód proprietárního AT&T Unixu, a proto vyžadovaly licenci AT&T pro jejich použití. Licence na zdrojové kódy se toho času stávaly velmi drahými a několik třetích stran vyjádřilo zájem o samostatné vydání síťového kódu, který byl vyvinut kompletně mimo AT&T a neměl být důvodem požadavku na licenci. To vedlo k síťovací pásce 1 (Networking Tape 1, Net/1), která byla učiněna dostupnou i těm, kteří neměli licenci ke kódu AT&T a byla šířena za podmínek povolující BSD licence. Byla vydána v červnu 1989. 4.3BSD-Reno vyšlo počátkem roku 1990 – bylo provizorním vydáním během raného vývoje 4.4BSD a jeho použití bylo považováno za „hazard“, proto pojmenování po hazardním centru – městu Reno v Nevadě. Toto vydání se zřetelně posunovalo ke shodě s normou POSIX a podle některých i pryč od filozofie BSD (neboť POSIX je silně založen na System V a Reno byl docela nabobtnalý v porovnání s předchozími vydáními).", "Po vydání Net/1 vývojář BSD Keith Bostic navrhl vydání více neAT&T částí BSD systému pod stejnou licencí jako Net/1. Díky významu tohoto činu odstartoval projekt mající za cíl reimplementovat většinu standardních Unixových utilit bez použití kódu AT&T. Například vi, které bylo založeno na originální unixové verzi editoru ed bylo přepsáno jako nvi (nové vi). Během 18 měsíců byly všechny utility AT&T nahrazeny a bylo zjištěno, že jen několik souborů AT&T zůstalo v kernelu. Tyto soubory byly odstraněny a výsledkem bylo vydání Net/2 v červnu roku 1991, téměř kompletního operačního systému, který byl volně redistribuovatelný. Net/2 byl základem dvou samostatných portů BSD na architekturu Intel 80386: svobodné 386BSD Williama Jolitze a proprietární BSD/386 (později přejmenované na BSD/OS) společnosti Berkeley Software Design (BSDi). 386BSD samotné žilo pouze krátce, nicméně se stalo původní kódovou základnou projektů FreeBSD a NetBSD, které byly odstartovány krátce poté. BSDi se brzy dostalo do potíží s laboratořemi Unixových systémů (Unix System Laboratories, USL) AT&T, toho času vlastníky copyrightu k System V a ochranné známky Unix. Právní bitva mezi USL a BSDi započala roku 1992 a vedla k soudnímu zákazu distribuce Net/2 dokud nebude moci být rozhodnuto tom, zda kódy porušují copyright USL. Právní bitva zpomalovala vývoj svobodných následníků BSD po téměř dva roky dokud byl jejich status legality otázkou, důsledkem čehož získaly větší podporu systémy založené na Linuxovém kernelu, který nebyl tak legálně nejednoznačný. Linux a 386BSD se začaly vyvíjet zhruba ve stejný čas a Linus Torvalds řekl, že pokud by tu toho času byl svobodný Unixový systém běžící na architektuře 386, pravděpodobně by Linux nevytvořil. Přestože je diskutabilní, jaký přesně efekt by to mělo na softwarovou scénu, existují malé pochyby o tom, že by to mělo tak veliký význam.", "Soudní pře byla urovnána v lednu roku 1994 pro Berkeley velmi úspěšně. Z 18000 souborů v distribuci Berkeley musely být jen 3 odstraněny a 70 modifikováno, aby obsahovaly copyright USL. Další podmínkou smíru bylo, že USL nebude vést soudní pře s uživateli kódu vlastněného Berkeley v přicházejícím vydání 4.4BSD. V červnu roku 1994 bylo vydáno 4.4BSD ve dvou formách: volně šiřitelné 4.4BSD-Lite, které neobsahovalo žádný kód AT&T a 4.4BSD-Encumbered, které bylo stejně jako předcházející vydání dostupné pouze vlastníkům licence od AT&T. Posledním vydáním z Berkeley bylo 4.4BSD-Lite Release 2 z roku 1995, po kterém byl tým CSRG rozpuštěn a vývoj BSD v Berkeley zastaven. Od té doby je spravováno několik distribucí založených na 4.4BSD (jako například FreeBSD, OpenBSD a NetBSD). Navíc povolující povaha BSD licence dovolila mnoha jiným operačním systémům, jak svobodným, tak proprietárním, začlenit BSD kód. Například Microsoft Windows používaly kód odvozený z BSD v jejich implementaci TCP/IP a dodávají rekompilované verze síťových nástrojů pro příkazovou řádku z BSD v aktuálních vydáních. Rovněž Darwin, systém, nad kterým je postaven Mac OS X společnosti Apple, je částečně odvozen z FreeBSD 5. Mnoho komerčních unixů, jako například Solaris také obsahují různé části BSD kódu.", "BSD bylo průkopníkem mnoha inovací moderního počítání. Berkeley Unix byl prvním Unixem obsahujícím knihovny podporující vrstvy Internet Protokolu: Berkeleyské sokety. Integrací soketů s popisovači souborů unixového operačního systému se stalo téměř stejně tak jednoduchým číst a zapisovat data přes síť jako tomu bylo u přístupu k disku. Laboratoře AT&T nakonec vydaly svou vlastní knihovnu STREAMS, která začlenila mnoho ze stejné funkcionality v softwarovém zásobníku s lepší architekturou, ale široká distribuce existující knihovny dohromady s nešťastným vynecháním ekvivalentu volání codice_1 z berkeleyské knihovny redukovala dopad nového API. Dnes jsou BSD systémy používány jako testovací hřiště pro technologii akademickými organizacemi stejně jako v mnoha komerčních a svobodných produktech a se zvyšující se intenzitou v zapouzdřených (embedded) zařízeních. Celková kvalita jeho zdrojového kódu stejně jako jeho dokumentace (zejména referenční manuálové stránky, společně odkazované jako manové stránky) jej činí velmi vhodným pro mnoho účelů. Povolující povaha BSD licence umožňuje společnostem distribuovat odvozené produkty jako proprietární software bez nutnosti vyzrazení zdrojového kódu a někdy intelektuálního vlastnictví svým konkurentům. Hledáním řetězců obsahujících „University of California, Berkeley“ v dokumentaci produktů, sekci statických dat binárek a ROMů nebo částí jiných informací o softwarovém produktu mnohdy ukáže, že byl použitý kód z BSD. Tato povolující povaha rovněž činí BSD kód vhodným pro použití v produktech Open Source a licence je kompatibilní s mnoha jinými Open-source licencemi. Je zajímavým faktem, že BSD systémy mohou spustit mnoho softwaru původně určeného pro několik jiných operačních systémů na stejné architektuře pomocí vrstvy binární kompatibility. Mnohem jednodušší a rychlejší než emulace toto umožňuje například aplikacím určeným pro Linux efektivně běžet plnou rychlostí. Toto činí BSD vhodným nejen pro serverová prostředí, ale i pro pracovní stanice dávajíce zvyšující se dostupnost komerčního či uzavřeného software pouze pro Linux. Toto rovněž umožňuje administrátorům zmigrovat komerční aplikace, které mohou podporovat pouze komerční varianty Unixu, na modernější operační systém se zachováním funkcionality takových aplikací do doby, než budou nahrazeny lepší alternativou. Aktuální varianty BSD podporují mnoho ze společných standardů IEEE, ANSI, ISO a POSIX při zachování většiny z tradičního chování BSD. Jako AT&T Unix je BSD kernel monolitický, což znamená že ovladače zařízení v kernelu běží v privilegovaném módu jako část jádra operačního systému. Rané verze BSD byly použity ke zformování SunOSu společnosti Sun Microsystems a založily tak první vlnu populárních unixových pracovních stanic.", "BSD bylo základem velkého množství operačních systémů. Nejvíce za zmínku zřejmě stojí 3 hlavní Open Source BSD: FreeBSD, OpenBSD a NetBSD – někdy označované jako BSDčka – ze kterých se vyvinulo množství následníků včetně DragonFly BSD, FreeSBIE, MirOS BSD, DesktopBSD a PC-BSD. Jsou zaměřeny na systémy s různými účely a jsou společně používány ve vládních zařízeních, univerzitách a komerční sféře. Na BSD či jeho následnících je založeno několik komerčních operačních systémů včetně SunOSu společnosti Sun a Mac OS X společnosti Apple Computer. Výběr významných verzí Unixu a unixových operačních systémů které vznikly z BSD zahrnuje:" ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Ruský jazyk (\"русский язык\").", "Běloruský jazyk (\"Беларуская мова\").", "Ukrajinský jazyk (\"українська мова\").", "Rusínský jazyk (\"русиньскый язык\")." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Původně slovanské jazyky zaujímaly podstatně menší území, než je tomu v současné době. Z pravlasti mezi řekami Odrou a Dněprem se dané území nejvíce rozšířilo v době stěhování národů, které datujeme kolem roku 500 n. l. Slované tak postupně začali osídlovat rozsáhlejší oblast východní Evropy a Balkánu a osídlování bylo ukončeno kolem 6.–7. století. Slovanské jazykové území se dělí na dvě oddělené části, severní a jižní. Část severní je větší, je tvořena územím západní a východní větve slovanských národů. Část druhá je menší, je tvořená jižní větví. Dvě uvedené části dělí pásmo rumunského, maďarského a německého jazykového území. Slovanské jazyky se řadí mezi jazyky indoevropské. Indoevropská jazyková rodina je společné označení pro více příbuzných jazyků Evropy a také značné části západní Asie. Tyto jednotlivé indoevropské jazyky historicky vycházejí ze společného základu, z tak zvaného prajazyka, který se vývojem rozdělil na další jazykové skupiny. Indoevropské jazyky jsou dnes rozšířené na všech kontinentech světa, dokonce jimi mluví největší počet lidí na světě. Nejstarším spisovným slovanským jazykem je staroslověnština, která se zakládá na nářečích Slovanů, kteří žili okolo Soluně v 9. století. Staroslověnština je velmi starobylá a jen málo se liší od praslovanštiny, která je považována za společný základ všech slovanských jazyků. Vlivem nářečního štěpení praslovanštiny se utvořily dnešní tři skupiny slovanských jazyků. Skupinu slovanských jazyků členíme podle jejich zeměpisného umístění a na základě jazykové příbuznosti. Podle těchto kritérií slovanské jazyky rozdělujeme na východoslovanské, západoslovanské a jihoslovanské. Mezi východoslovanské jazyky řadíme ruštinu, běloruštinu a ukrajinštinu, někdy rovněž rusínštinu. Skupina východoslovanských jazyků představuje nejvíce příbuznou skupinu, co se slovanských jazyků týče. Písmo, které využívají všechny východoslovanské jazyky, je cyrilice a typickým znakem této skupiny jazyků je pohyblivý přízvuk. Do skupiny západoslovanských jazyků řadíme polštinu, češtinu, slovenštinu, horní lužickou srbštinu a dolní lužickou srbštinu. Mezi jazyky jihoslovanské můžeme zařadit slovinštinu, chorvatštinu, bosenštinu, srbštinu, bulharštinu a makedonštinu.", "Ruský jazyk, jako jazyk mateřský, užívá dnes asi 170 miliónů lidí na celém světě. Jen v Rusku tímto jazykem hovoří zhruba 128 miliónů osob (asi 87 procent obyvatel). Na území Ruska se můžeme setkat s vůbec největším počtem jazyků, kterými se v jednom státě mluví. Mnohočetné menšiny Rusů nalezneme také v dalších zemích, jako třeba v Uzbekistánu, Bělorusku, Turkmenistánu, Ázerbájdžánu, Gruzínsku, Litvě a v Tádžikistánu. Mnoho Rusů žije také v dalších zemích, hlavně v USA. Ruština je úředním jazykem celé Ruské federace. „Na území republik, krajů, oblastí a autonomních okruhů jsou úředními jazyky rovněž jazyky národní, pokud tak stanoví ústavy těchto subjektů.“ Ruský jazyk patří do jazyků světových a slouží také jako mluva užívaná v nadnárodní komunikaci. Ruštinou se dnes mluví v Rusku, bývalých republikách Sovětského svazu socialistických republik, dále v Mongolsku, Finsku a Izraeli a úředním jazykem je v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Krymu, Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii, Podněstří a Gagauzii v Moldávii. V Ruské federaci jazyk ovládá 20 miliónů neruských národů a národností. Ruština má také svůj politický význam a tvoří jeden ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů. Ruský jazyk je z jazyků východoslovanských nejrozšířenějším a nejužívanějším jazykem. Jazyková situace ale nebyla nikdy stabilní a proměnlivost počtu mluvících se v různých obdobích značně lišila. Jen pro příklad můžeme uvést, že zatímco v 16. století stála ruština na 6. místě (3 milióny mluvčích) co do počtu osob mluvících rusky, v 19. století již situace vypadala podstatně jinak a ruský jazyk byl na 2. místě (31 miliónů), v polovině 20. století zaujímala ruština hned 1. místo (120 miliónů). V dobách studené války byl ruský jazyk nejužívanějším jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP. Také se povinně jazyk učil ve školách, v Československu až do roku 1990. Při charakteristice spisovného ruského jazyka je potřeba odlišovat východoslovanský základ a církevně-slovanské prvky. K těm můžeme zařadit na příklad slova \"glava, strana,\" předpona –\"raz\". Vedle nich jsou často původní ruské tvary \"golova, storona\" (obvykle s trochu jiným významem). Ruština má šest pádů. Ve spisovném ruském jazyce se nikdy nevypouští podmět a můžeme se často setkat s přechodníky. V ruském jazyce se uplatňuje užívání neosobních vět. Ruská věta neobsahuje, tak jako v češtině, sloveso „\"BÝT\"“, rovněž můžeme pozorovat rozdíl při vyjadřování větných vazeb „\"MÍT\"“, které ruská věta vyjadřuje vazbou \"У меня, У тебя, У вас\". V ruštině se písmeno Г vyslovuje jako české G. V běloruštině ani ukrajinštině se takto nevyslovuje. Při ruském časování je časté užívání opisných tvarů, které se tvoří pomocí neohybných slov, na rozdíl od běloruského a ukrajinského jazyka, kdy to není příliš častým jevem. Starší ruská slova mají původ v turkických jazycích, nová slova jsou často přejatá z němčiny, angličtiny nebo francouzštiny. Písmem v Rusku je cyrilice, v souvislosti s ruštinou mnohdy označována jako azbuka. Počátkem 18. století proběhla reforma spisovné ruštiny a úprava cyrilice na graždanku a roku 1917 byla uskutečněna pravopisná reforma, která zjednodušila písmo. Písmo je velmi rozšířené, a to především u slovanských národů. Liší se podle jazyků a jejich pravopisných soustav. Ruská azbuka je složena z 33 písmen. Tvoří ji 21 souhlásek, 10 samohlásek, měkký znak a tvrdý znak. Podoba písmen i jejich pořadí vychází z řecké abecedy a tím pádem se v mnohém podstatně liší od latinské abecedy, která se například užívá v českém jazyce. V azbuce je obsaženo několik písmen, která v latinské abecedě zcela chybí, některá písmena azbuky mají shodnou grafickou podobu, některá jsou odlišná. Ruština má tyto samohlásky: u, o, a, e, i, y. Souhlásky: p, t, k, b, d, g, c, č, f, v, s, z, š, ž, ch, m, n, l, r, j. Souhlásky jen měkké jsou й, ч, щ, souhlásky jen tvrdé jsou ж, ш, ц. Ostatní souhlásky mohou být tvrdé i měkké. Jazykové území Ruska je možné rozdělit na dvě části, a to část severní a část jižní, s přechodným pásem středoruských nářečí. Mezi nářečími jsou značné rozdíly. Za zásadní odlišující jev u severoruských nářečí můžeme považovat absenci tak zvaného „\"akání\"“, to znamená, že lidé užívající dané nářečí neznají redukci samohlásek. Středoruská nářečí mají přechodný charakter a právě z těchto nářečí vychází spisovný ruský jazyk. Následující písmena se vždy přepisují jednotným způsobem: a = a, б = b, в = v, д = d, ж = ž, з = z, й = j, к = k, л = l, м = m, н = n, о = o, п = p, р = r, с = s, т = t, у = u, ф = f, ц = c, ч = č, ш = š, щ = šč, е = je na začátku slova, po samohláskách a jerech, e = ě po d, t, n (s výjimkou jmen původu západoslovanského), e = e po všech ostatních souhláskách, ё = jo, jestliže nenásleduje po d, t, n (změkčuje předcházející souhlásku) a ž, š, č, šč (přepisujeme jako o); э = e, u = i; ъ se vynechává; ь se vynechává s výjimkou d, t, n (změkčuje souhlásky na ď, ť, ň); ы = y; ю, я = ju, ja s výjimkou d, t, n, kdy se předcházející souhláska změkčuje; г =g, кс = x ve slovech zřetelně západoevropského nebo řeckého původu, ks v ostatních případech. Ruský slovní přízvuk je na rozdíl od češtiny velmi důrazný a pohyblivý. Může být na kterékoli slabice a mají ho taktéž jednoslabičná slova, pokud jsou samostatná nebo důležitá pro smysl věty. I přesto, že v běžné ruské větě přízvuky nejsou označovány, jsou velmi důležité jak pro správnou výslovnost, tak pro rozlišení gramatického tvaru. Také přízvučné samohlásky jsou vyslovovány výrazněji, než v češtině. Přízvučné „A“ se vyslovuje hlouběji, avšak ještě výraznější je výslovnost přízvučné samohlásky „O“, kterou vyslovujeme skoro jako dvojhlásku s „U“ na začátku „UO“.", "Běloruština je jazyk příbuzný nejvíce ruštině a ukrajinštině. Podle Ústavy Běloruska jsou zde dva oficiální státní jazyky, běloruština a ruština. Častěji užívaná při běžné komunikaci je však ruština, která se používá také při obchodních jednáních, avšak v národní literatuře a kultuře převažuje spíše běloruština. Běloruským jazykem v současné době hovoří asi 8 miliónů lidí. Tento jazyk se samozřejmě nejvíce užívá v Bělorusku, běloruské menšiny žijí v největším zastoupení v Rusku (1 milión), na Ukrajině (415 000), dále v Polsku, Lotyšsku, Litvě, Kazachstánu a v USA. Běloruský jazyk tvoří jakýsi přechod mezi jazykem ruským a jazykem ukrajinským. Běloruština má podobně jako i ukrajinština mnoho stejných slov s polštinou a také s dalšími západoslovanskými jazyky. Co se týče nářečí, je běloruština značně diferencovaná, nářečí přecházejí pozvolně do ruštiny a ukrajinštiny. Můžeme je rozdělit na skupinu Podleskou a na hlavní běloruský masiv. Podleská skupina je blízká ukrajinským nářečím a běloruský masiv se dále dělí na jihozápadní skupinu, středně-běloruská nářečí a na severovýchodní skupinu. Písmem je cyrilice, která má 34 písmen, méně zastoupená je ale i latinka. V běloruštině najdeme písmena, která ruština ani ukrajinština nemají. Písmeno Дж (dž), Дз (dz), І, Ў (krátké u). Běloruské písmeno „Г“ čteme jako „H“. Pro označení měkkého „I“ se užívá písmeno „І“. Velmi časté je v běloruštině užívání písmene „Э“, které v ruštině tolik užívané není. Především v běloruštině se objevuje předsouvání souhlásky „V“ před slova, která by jinak začínala samohláskou. Dále v jazyce najdeme párovou měkkost souhlásek, rozdílem oproti ruštině jsou písmena R, Š, Č, která se vyskytují jen v tvrdé podobě. V běloruském jazyce je při výslovnosti rovněž patrné „\"akání\"“, které je ještě výraznější, než v ruštině. Tento jev se projevuje rovněž v písemné formě, kdy se při psaní běloruských slov mnohdy setkáme s psaním písmene „A“ místo písmene „O“, které máme často v psané ruštině.", "Ukrajinský jazyk patří mezi jazyky východoslovanské, je si nejvíce podobný s jazykem běloruským, polským, slovenským a až poté s jazykem ruským. Dříve byla ukrajinština nazývána také jako maloruština. Ačkoliv se ukrajinština užívá jako úřední jazyk na Ukrajině, zakořeněná je více v západní a střední části země, a to nejvíce v okolí Lvova. Ukrajinským jazykem dnes mluví zhruba 38 miliónů lidí na Ukrajině. Mimo svou zemi žije skoro 7 miliónů Ukrajinců a ukrajinština jako oficiální jazyk je užívána v Podněstří a několika obcích ve Vojvodině. Nejvíce osob této národnosti, žijících mimo Ukrajinu, nalezneme především v Rusku (4 milióny), Kazachstánu (840 000), Moldavsku (580 000), Kanadě, USA, Polsku, Bělorusku, Argentině, Kyrgyzstánu, Lotyšsku, Rumunsku nebo na Slovensku. Ukrajinština se ve vesnicích na Zakarpatí mísí se zakarpatským dialektem – rusínštinou, někdy označovanou za samostatný jazyk, někdy pouze za nářečí ukrajinštiny. Ve východní části Ukrajiny (v Kyjevě, na Krymu, na Donbasu) a jižní části se mluví spíše rusky. „Na základě rozhodnutí některých místních orgánů je v úředním styku používána rovněž ruština (především ve východních oblastech – Luhanské, Doněcké, Charkovské oblasti a na Krymu).“ Ukrajinské nářečí se rozděluje na severní, jihozápadní, a jihovýchodní a pozvolně přechází do běloruštiny a polštiny. Základ spisovného ukrajinského jazyka představuje nářečí jihovýchodní. Specifickým jevem pro ukrajinský jazyk je tak zvaný „\"suržyk\"“ (\"суржик\"). Je to smíšený jazyk, vycházející z jazyka ruského a ukrajinského, který má hlavně ukrajinskou gramatiku a výslovnost, avšak slovní zásobu má spíše ruskou. Ukrajinskou cyrilici tvoří 33 písmen a je dosti podobná ruské azbuce. Jsou však mezi nimi rozdíly, jako například odlišné vyjadřování tvrdého a měkkého i/y. Podle tohoto odlišovacího jevu při čtení lehce rozpoznáme, o jaký jazyk se jedná. V ruském jazyce užíváme pro tvrdé „Y“ znak „Ы“, pro měkké „И“. V ukrajinském jazyce pro tvrdé „Y“ znak „И“, pro měkké „І“. Specifické je ukrajinské písmeno „Ї“, které se vyslovuje jako „JI“. Další odlišností je ukrajinské písmeno „Г“, které v ruštině značí písmeno „G“, avšak v ukrajinštině písmeno „H“. Písmeno „G“ je užíváno jen zřídka. Pro označení skutečného písmene „G“ slouží v ukrajinštině znak „Ґ“. Proti ruštině písmeno „E“ označuje skutečné „E“, nikoli „JE“, jak je tomu v ruštině. Pro změkčené „JE“ slouží znak „Є“. Tento znak ruský jazyk nemá, ale má navíc písmeno „Э“. Přízvuky se stejně jako v ruském jazyce běžně neoznačují. Písmeno „O“ se v ukrajinštině vždy čte jako „O“, to platí i pro nepřízvučné „O“, které v ruštině čteme jako písmeno „A“. Písmena Є, Ю, Я, po některých souhláskách změkčují předchozí souhlásku. Vyslovují se E, U, A. Ukrajinský jazyk má také poměrně hodně prvků, které má společné s jazyky západoslovanskými. Hlavním specifikem tohoto jazyka je zachování znělých souhlásek na konci slov před pauzou. Tento jev přechází i na část běloruského území. Často je užíván tak zvaný „\"ikavismus\"“ a také předsouvání souhlásky „V“ tam, kde by jinak začínalo slovo samohláskou, stejně jako v běloruštině. Apostrof při psaní má podobnou funkci jako tvrdý znak v ruském jazyce. Dalším znakem je záporové \"nema(je)\" (s genitivem), což má význam jako ruský zápor \"net\", nebo české slovo \"není\". Ukrajinský tvar \"nema\" v tomto významu má obdobu v polštině, bulharštině, srbochorvatštině nebo v běloruštině.", "V 19. století probíhalo na územích států národní obrození, k němuž se přidalo také karpatské obyvatelstvo. Cílem obrození bylo zformovat spisovný slovanský jazyk pro Rusíny, avšak žádný z několika pokusů se nepodařil. Po druhé světové válce byli Rusíni prohlášeni za Ukrajince. Kodifikace rusínského jazyka proběhla až 27. 1. 1995 na Slovensku a Rusíni v Maďarsku rovněž přijali za svůj tento jazyk. V Polsku Rusíni rozvíjejí svoji vlastní verzi jazyka. Na západní Ukrajině již není velký zájem o rozvoj rusínského jazyka, což je dáno především tím, že se větší část Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti. Rusínština je jazyk, který používají obyvatelé Karpatské oblasti západní části Ukrajiny a jihovýchodní oblasti Polska a také na Slovensku. Rusíni dále žijí v severovýchodním Maďarsku, Rumunsku, severovýchodním Srbsku, na Vojvodině a v Bačce. Rusínština má typické rysy východoslovanských jazyků, hlavně pak ukrajinštiny, ale je také silně ovlivněna západoslovanským jazykem, a to slovenštinou. Rusínštinu lze chápat jako samostatný jazyk, ale také jako dialekt, protože Rusíni nemají vlastní stát a rusínština je pro některé jen souborem více nářečí. Písmem rusínštiny je jako i u dalších východoslovanských jazyků cyrilice, někdy je ovšem používána i latinka. Rusínská cyrilice je složena z 37 písmen. Rusínské písmeno „Г“, čteme jako „H“. Pro skutečné písmeno „G“ slouží rusínské „Ґ“. Písmeno „Є“ čteme jako „JE“. Rusínská cyrilice má všechna tři „I“. Písmeno „И“ značí „Y“, písmeno „І“ značí „I“ a písmeno „Ї“ čteme jako „JI“. Oproti dalším východoslovanským jazykům má rusínština také písmeno „Ѣ“. Souhlásky Ж, Ш, К, Г, Х se vyslovují vždy tvrdě." ] }

{ "title": [ "Závodní kariéra.", "Kompletní výsledky ve Formuli 1." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V roce 1981 začal závodit na motokárách. O 7 let později, v roce 1988, se zúčastnil národního šampionátu formule Renault, kde obsadil 4 místo. O rok později byl již mistrem Francie s pěti prvenstvími v této motoristické disciplíně. Pro rok 1990 získal angažmá ve francouzské Formuli 3 a celkově se umístil na 4 příčce. O rok později zvítězil v Magny-Cours, Pau, Albi, Croix-en-Ternois a Pau-Arnos. Přesto to stačilo jen na celkové druhé místo. V roce 1992 se zabydlil ve formuli 3000 v týmu Apomatox a jako nováček obsazuje 10 místo, když na domácí trati v Magny - Cours vybojoval výbornou druhou pozici a v Silverstone byl třetí. Následující rok přinesl změnu týmu, tentokrát hájil barvy DAMS Reynard Cosworth AC93D a po třech vítězství přišel zaslouženě titul Mistra světa, to mu vyneslo místo ve francouzském týmu F1 Ligier. Olivier Panis jako nováček sezóny 1994 překvapil druhým místem na Grand Prix Německa. Druhý rok ve formuli 1 přinesl další druhé místo, tentokrát ve Velké ceně Austrálie. Ve skvělých výkonech pokračoval i v roce 1996 a překvapivě zvítězil v Monaku. V roce 1997 koupil krachující Ligier francouzská legenda formule 1 Allan Prost, a se starými vozy Ligier pokračoval v mistrovství světa i Olivier a novému týmu zajistil dvakrát stupně vítězů (3, v Brazílii a 2. ve Španělsku). Pro další rok Prost postavil již své vozy do kterých montuje agregát Peugeot, který je ale značně nespolehlivý a tak nejlepším výsledkem roku je 9. místo z úvodu sezóny. Rok 1999 nepřinesl žádná zlepšení, ani dvě šestá místa nepřesvědčila Panise od svého úmyslu z týmu odejit. V roce 2000 se stal testovacím pilotem McLarenu. Protože stále toužíl po návratu na závodní dráhu, přijal nabídku B.A.R a s pěti body byl 14. Následoval přestup k Toyotě, za kterou jezdil v sezónách 2003 a 2004. Poté ještě dvě sezóny plnil roli testovacího pilota. 18. prosince 2006 oznámil ukončení kariéry. Naposledy se ve voze objevil 14. prosince 2006 při testech v Jerezu. Jako by mu byla 14. pozice souzena a nepomohl ani odchod k Toyotě.", "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu" ] }

{ "title": [ "Přírodní poměry.", "Dějiny.", "Politika.", "Administrativní a samosprávné členění.", "Hospodářství.", "Obyvatelstvo.", "Náboženství.", "Kultura.", "Věda a vzdělávání.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce. Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 61% rozlohy země pokrývají lesy. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Na území Estonska se nachází 5 rozsáhlých národních parků, které jsou přizpůsobeny pro turismus. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (\"Peipsi järv\") ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km2. Pobřeží dlouhé 3794 km je členité, s množstvím zálivů, zátok a průlivů. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa. Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě.", "První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l. Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko roku 1227, když Řád mečových bratří (Němečtí rytíři) ovládl ostrov Saaremaa a sever Estonska byl po bitvě u Lyndanisse dobyt dánskými křižáky v čele s králem Valdemarem II. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře. Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédské říše, jižní část součástí Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo 1/5 estonské a livonské populace. Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou k Ruské říši. Po celou dobu však v zemi zůstávala vůdčí vnitropolitickou silou německá šlechta a měšťanstvo. Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, na což sovětské Rusko i císařské Německo reagovaly vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (\"Riigikogu\") byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1938. V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin. Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých stalinských represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 1941–1944 byla země okupována německou Třetí říší a začleněna do říšského komisariátu Ostland. Po vítězné válce se v rámci Generálního plánu Východ plánovala postupná germanizace regionu. Židovská menšina byla vyhlazena, zatímco někteří Estonci vstupovali do estonské divize Waffen-SS. V roce 1944 byla země osvobozena Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace a vytvoření Estonské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu. Estonsko obnovilo svou nezávislost 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku. Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.", "Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů. Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem. Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005.", "Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek — krajů (estonsky \"maakond\"): Harjumaa, Hiiumaa, Ida-Virumaa, Järvamaa, Jõgevamaa, Läänemaa, Lääne-Virumaa, Pärnumaa, Põlvamaa, Raplamaa, Saaremaa, Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa a Võrumaa. Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky \"linn\"), nebo obce nemající městský status (estonsky \"vald\"), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel. Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (\"linn\"), městyse (\"alev\"), městečka (\"alevik\"), vesnice (\"küla\") a usedlosti (\"talu\"). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly.", "Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila sovětský rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní. V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmů ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 % a v roce 2011 byla sazba daně ve výši 21 %. Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18,500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí. Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa. Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a od roku 1999 členem Světové obchodní organizace (WTO). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba estonských euromincí. Zavedení eura se původně plánovalo na 1. leden 2007. I přes těžký dopad hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Maastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011. V roce 2017 bylo ohlášeno možné zavedení nové kryptoměny vydávané estonským státem.", "Etničtí Estonci tvoří necelých 70 % obyvatelstva a více než 25% tvoří etničtí Rusové. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina. Mnoho obyvatel ruského původu je v Estonsku v postavení občanů druhé kategorie bez základních práv tzv. neobčanů. Nemohou například získat místo ve státní správě. Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy. Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí (zejména etničtí Rusové, z nichž někteří obývají Tallinn (Revel) od dob carského Ruska), neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky. Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15 % estonských obyvatel, což je dáno hlavně poklesem porodnosti a emigrací. Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat.", "Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že „Bůh existuje“, 54 % věří, že „existuje duch nebo životní síla“ a 26 % nevěří, že „existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla“. Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi. V současnosti se k různým církvím hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané.", "Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie \"Pravda a spravedlnost\", jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõnu Õnnepalu. Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho. V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn. V modelingu se prosadila Carmen Kassová.", "K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff. K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinnu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler. Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7–15 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia): První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu.", "Samostatné Estonsko po roce 1991 získalo již sedm zlatých olympijských medailí. Tu první získala dráhová cyklistka Erika Salumäeová na olympiádě v Barceloně roku 1992. Další zlato v Sydney 2000 přidal desetibojař Erki Nool. V Pekingu 2008 ho napodobil další atlet, diskař Gerd Kanter. Ještě lepší bilanci mají Estonci na olympiádě zimní, zejména díky dvěma běžcům na lyžích a dvojnásobným olympijským vítězům - Andrusu Veerpaluovi a Kristině Šmigunové. Ale i meziválečné samostatné Estonsko sbíralo olympijské vavříny - zápasník Kristjan Palusalu přivezl dvě zlaté z Berlína v roce 1936 (z volného stylu i zápasu řecko-římského). I další zlaté brali mezi válkami zápasníci: Eduard Pütsep (1924), Osvald Käpp (1928) a Voldemar Väli (1928). Jediná nezápasnická medaile byla hned ta první a získal jí vzpěrač Alfred Neuland (1920). Řada Estonců ovšem uspěla i v barvách Sovětského svazu, lze vzpomenout rychlobruslaře Antse Antsona (zlato OH 1964), zápasníky Johannese Kotkase (zlato z OH 1952) a Jaana Taltse (zlato z OH 1972), výškaře Jüri Tarmaka (zlato z OH 1972), cyklistu Aavo Pikkuuse (zlato z OH 1976) či basketbalistu Tiita Sokka (zlato z OH 1988). Mistry světa jsou například oštěpař Andrus Värnik (2005), šermíř Nikolaj Novosjolov (2010, 2013), zápasník August Englas (1953) či veslař Jüri Jaanson (1990). Úspěšný byl i šachista Paul Keres. V roce 2019 se stal Mistrem světa v rallye estonský jezdec Ott Tänak s vozem Toyota. V roce 1993 byl v Estonsku vynalezen nový sport - kiiking." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Dětství.", "Studia.", "Literární dráha.", "Manželství, obchodování na burze a cesty.", "Otázky autorství Verneových děl.", "Poslední léta života a odkaz.", "Dílo.", "Podivuhodné cesty.", "Verneovo dílo v Česku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "Jules Gabriel Verne se narodil 8. února 1828 v domě číslo 4 v ulici Olivier-de-Clisson na ostrůvku Île Feydeau ve městě Nantes jako první z pěti dětí pařížského právníka Pierra Vernea a Sophie Allote de la Fuÿe, která pocházela z nantské rodiny námořníků. Jules měl mladšího bratra Paula (1829-1897) a tři sestry: Annu (nar. 1836), Mathildu (nar. 1839) a Marii (nar. 1842). V roce 1834 byl poslán do penzionátu při škole, kterou vedla paní Sambinová. O rok později nastoupil s bratrem do školy Saint-Stanislas, která byla vedena v přísném katolickém duchu. Byl velmi nadaným žákem – obdržel několik ocenění, např. za zeměpis, latinu či řečtinu. Další roky školy strávil v semináři Saint-Donatien, který popsal ve svém nedokončeném románu \"Kněz v roce 1839\" (\"Un prêtre en 1839).\" Roku 1839 se nechal – dle legendy – najmout ve věku jedenácti let jako plavčík na loď do Indie, jeho rodiče to však zjistili a cestě zabránili. Údajně chtěl splnit slib a dovézt sestřenici Caroline Tronsonové korálový náhrdelník. Otci musel slíbit, že od této doby bude cestovat jen ve svých snech. Dle jeho vzpomínek však tato legenda nemusí být úplně mimo realitu – údajně nastoupil na palubu plachetnice, důkladně ji prozkoumal a vše si „osahal“. Mezi lety 1844 a 1846 navštěvoval s bratrem Paulem Lycée Royal (dnes Clemenceau). Maturitu složil 29. července 1846 v Rennes.", "Roku 1847 odjel Jules na žádost otce do Paříže studovat práva. Zamiloval se do Rose Herminie Arnaud Grossetière a začal skládat první básně, ve kterých ji opěvoval. Idylka měla bohužel krátké trvání – rodiče Herminie těžce snášeli, že o ni má zájem mladý student bez jisté budoucnosti. Zaslíbili ji jinému, za kterého se provdala 19. července 1848. Jules si svůj vztek vybíjel psaním. Tento sňatek se odrazil v celé řadě jeho pozdějších literárních postav – dívek, které byly provdány proti své vůli. Spisovatel Jules Verne projevoval ve svých dílech určitou zášť vůči rodnému kraji a tamním lidem. Roku 1848 se definitivně usadil v Paříži, kam si s sebou vzal ještě nedokončený román \"Kněz v roce 1839\", divadelní hry včetně dvou tragédií a své básně. Nastěhoval se do nájemního bytu v ulici l'Ancienne Comédie, který sdílel s Édouardem Bonamym, který byl stejně jako on student a pocházel také z Nantes. Do Paříže přijel Verne v době vrcholící únorové revoluce 1848, kdy se v ulicích stavěly barikády. Své dojmy popisoval v dopisech domů. Jeho strýc Châteaubourg jej brzo uvedl do literárních salónů, které pak s gustem navštěvoval. Nadchnul se pro divadlo a pustil se do psaní her, které ale zůstaly z větší části nevydané až do roku 2005. Vrhl se na četbu Victora Huga, Alexandra Dumase, Alfreda de Vigny, Alfreda de Musset, ale z dramatiků preferoval zejména Shakespeara a Molièra. Z jeho současníků ho nejvíce ovlivnil Victor Hugo: \"Byl jsem navýsost pod vlivem Victora Huga, velmi nadšený opakovanou četbou jeho díla. V té době jsem mohl recitovat z hlavy celé pasáže z \"Notre Dame de Paris\", ale byly to jeho divadelní hry, které mě ovlivnily nejvíce, a právě pod tímto vlivem, asi ve věku sedmnácti let, jsem napsal nemálo tragédií a komedií, nepočítaje v to romány.\" V této době psal rodičům hlavně o svých finančních problémech. Nicméně v březnu 1849 upoutala jeho pozornost cholera, která postihla Paříž. Byl také povolán do zbraně, což nesl velmi nelibě a projevil tak svůj antimilitaristický postoj, který jej až do konce života neopustil. Aby se Verne nějak uživil, dával hodiny (což nesl nelibě jeho otec) a vypomáhal u přítele advokáta. Od této doby se také datovalo Verneovo špatné zdraví – časté hladovění mu působilo problémy se zažíváním a žaludkem, k čemuž je nutno přičíst dědičné předpoklady k gastrickým obtížím a hlavně pak patologickou bulimii, kterou uvádí Verneův životopisec Christian Chelebourg. Životopisec Herbert Lottmann však ve své knize \"Jules Verne - život a dílo klasika sci-fi\" uvádí kolitidu. Dále byl postižen paralýzou obličejových nervů, která se mu za život vrátila celkem čtyřikrát, údajně zapříčiněná zánětem středního ucha. I přes své zdravotní obtíže složil Jules Verne právnické zkoušky a mohl tak začít pracovat jako advokát. Spolu s přáteli začal organizovat pravidelné večeře nazvané „Jedenáct bez ženy“.", "Již v mládí se pokoušel Verne o literární činnost. Psal (bez většího ohlasu) básně, povídky, písně, libreta a divadelní hry, např. \"Zlomená stébla\" (1849). Díky návštěvám literárních salónů v Paříži se dostal do kontaktů mimo jiné s Alexandrem Dumasem a jeho synem. Představil jim rukopis komedie \"Les Pailles rompues\", která byla také roku 1850 uvedena na prkna divadla. O rok později se seznámil se šéfredaktorem revue \"Musée des familles\" Pitre-Chevalierem, který mu vydal několik povídek, aniž by je podroboval cenzuře či žádal jejich přepisování. Jiné to bylo u vydavatele Pierra-Julese Hetzela. Jako důkaz stačí porovnat vydání v revue a ta, která pak vyšla u Hetzela. V této době je také angažován jako sekretář v divadle, ale nedostával plat – odměnou mu bylo to, že byly uváděny jeho hry, často ve spolupráci s Michelem Carré. Až do 1855 byl velice plodným dramatikem. Postupně se nadchl pro vědu a geografii. Seznámil se s proslulým Jacquem Aragem, který pokračoval v objevování světa i přes svou slepotu. Ten jej také přivedl k pro něj novému literární žánru – cestopisu. V roce 1862 se seznámil s nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem, který vydal jeho dobrodružný román \"Pět neděl v baloně\". Ten měl tak obrovský úspěch, že nakladatel nabídl Verneovi exkluzivní smlouvu na dvacet let, v níž se Verne zavázal napsat dva svazky ročně (nejde o počet titulů, protože některé romány byly několikasvazkové). Tato smlouva Vernea finančně zajistila a umožnila mu živit se pouze psaním. Pierre-Jules Hetzel také vymyslel souhrnný název pro Verneovo dílo, a to \"Podivuhodné cesty\" (Les Voyages extraordinaires), které měly podle něho \"„shrnout všechny znalosti zeměpisné, geologické, fyzikální, astronomické, tak jak je shromáždila moderní věda, a zpracovat tak barvitým a poutavým způsobem... dějiny světa“\". Roku 1864 uzavřeli Hetzel a Verne druhý kontrakt na napsání dějin velkých zeměpisných objevů. Na tomto díle Verne spolupracoval s Gabrielem Marcelem (1843–1909), knihovníkem ve francouzské Národní knihovně (Bibliothèque Nationale) v Paříži. Důvodem spolupráce bylo především to, že Verne uměl mluvit a číst pouze francouzsky, zatímco velké množství informací, které potřeboval ve své práci použít, bylo dostupné pouze v cizích jazycích, které Marcel velmi dobře ovládal.", "Od té doby, co Verne založil skupinu „Jedenáct bez ženy“, se všichni jeho přátelé oženili. Tak se i on začal poohlížet po vhodné partnerce. Na jedné ze svateb, kterých se zúčastnil, se seznámil se sestrou nevěsty, 26letou vdovou Honorií Morelovou (1830-1910), matkou dvou dcer. Roku 1857 se s ní oženil. Měli pak spolu syna Michela, který po jeho smrti dopsal některá jeho nedokončená díla. Jelikož si byl vědom toho, že psaní jej natrvalo neuživí, rozhodl se Verne investovat na burze a obchodovat s akciemi. Půjčku do začátku mu poskytl otec. Pokud nebyl zrovna na burze, zavíral se do pracovny a usilovně psal. Roku 1886 Verne jen těsně unikl smrti, když na něj zřejmě v pominutí smyslů vystřelil z revolveru jeho synovec Gaston (1860–1916), syn jeho bratra Paula. Verneovi se ale podařilo srazit synovcovi zbraň a byl jenom zraněn. Jules Verne hodně cestoval a některé zážitky z těchto cest zapracoval i do svých románů. Již roku 1859 navštívil Anglii a Skotsko, v roce 1861 se vydal do Skandinávie, roku 1867 do USA, dále pak navštívil např. roku 1878 severní Afriku a roku 1881 Nizozemsko, Německo a Dánsko. V roce 1888 byl zvolen radním města Amiens. Jako památka na jeho působení zůstalo v Amiens technicky zajímavé divadlo, jehož nosná část je řešena originálně použitými komíny.", "Autorství některých knih Julese Vernea je sporné. Tak například je dnes již doloženo, že román \"Trosečník z Cynthie\" napsal jiný francouzský spisovatel André Laurie (Verne provedl pouze kontrolní práce a jeho jméno bylo přidáno z komerčních důvodů). Již předtím Verne upravil, a to velmi podstatně, dva jiné Laurieho rukopisy. Tyto texty se staly základem dvou románů, vydaných rovněž pod jménem Julese Vernea: \"Ocelové město\" a \"Hvězda jihu\". Rovněž tak romány dokončené nebo přepracované jeho synem Michelem Vernem (např. \"Lodivod dunajský\", \"Honba za meteorem\" nebo \"Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy\") se podle posledních výzkumů dosti liší od původních Verneových textů. Ke stálým Verneovým spolupracovníkům patřil jeho bratr Paul (1829–1897), kapitán dálkové plavby, který měl podíl na všech jeho knihách týkajících se moře a námořnictví. Za pravidelného Verneova spolupracovníka musíme považovat i nakladatele Hetzela, který byl pravidelně prvním čtenářem jeho děl. Jejich vzájemná korespondence a analýza původních rukopisů poukazují na to, že Hetzel nejen přispíval mnoha nápady, ale prováděl také v rukopisech změny.", "Jules Verne je považován společně s anglickým spisovatelem Herbertem Georgem Wellsem za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury (science-fiction). Dá se říci, že Verne ve svých dílech předpověděl celou řadu vědeckých a technických objevů a vynálezů, např. dálkové lety řiditelným balónem, velkorážní dělo, videofon, skafandr, kosmické cesty, elektrický motor, tank, vrtulník a další. Jules Verne zemřel 24. března 1905 v Amiensu. Jeho syn Michel Verne se postaral o vydání jeho posledního originálního románu \"Zatopená Sahara\" a poté knihou \"Maják na konci světa\" zahájil dlouhodobé vydávání dalších svazků \"Podivuhodných cest\". V těchto dílech však Michel prováděl (jak již bylo řečeno) velké změny, takže originální verze byly vydány až koncem 20. století. V první polovině 20. století někteří Verneovi životopisci uváděli, že Verne je polského původu a jmenuje se ve skutečnosti Oleskiewicz (\"verne\" je francouzsky olše). Tuto fámu o sobě patrně rozšířil sám Verne, který historkami na toto téma často bavil společnost.", "", "Za Verneova života obsahoval cyklus \"Podivuhodné cesty\" padesát čtyři titulů (mimo cyklus stála kniha povídek \"Doktor Ox\" a román \"Trosečník z Cynthie\", napsaný společně s Andrém Lauriem). Autorův syn Michel Verne rozšířil cyklus ještě o dalších osm knih (počínaje \"Majákem na konci světa\").", "Pro české čtenáře objevil knihy Julese Vernea Jan Neruda, který si během svého pobytu v Paříži v roce 1863 koupil knihu \"Pět neděl v balóně\" a přivezl ji do Prahy. V roce 1869 díky Nerudovi vyšel v knižnici Matice lidu první Verneův román přeložený do češtiny – \"Cesta kolem Měsíce\". Nakladatel Josef Richard Vilímek v letech 1893–1935 vydal 52 Verneových románů. Vilímek také nepoužil přesný překlad názvů knih a názvy značně upravil. Tyto úpravy se používají dodnes. Později vydávalo Verneovy romány Státní nakladatelství dětské knihy v edici \"Podivuhodné cesty\" a Mladá fronta v edici \"Spisy Julese Verna\". Kratší práce vydávalo nakladatelství Albatros v sešitové edici Karavana a v roce 2008 začalo vydávat novou řadu třinácti Verneových románů převyprávěných Ondřejem Neffem. Po roce 1989 se do vydávání kompletního díla Julese Vernea pustilo brněnské nakladatelství Návrat, které do současné doby vydalo 79 svazků a ve vydávání dalších pokračuje. Dalším významným novodobým vydavatelem je Josef Vybíral. V socialistickém Československu byly z Verneových textů občas vypouštěny nebo upravovány části s náboženskými odkazy. Na motivy Verneových románů natočil český režisér Karel Zeman filmy \"Vynález zkázy\" (1958), \"Ukradená vzducholoď\" (1966) a \"Na kometě\" (1970), Ludvík Ráža film \"Tajemství Ocelového města\" (1978) a Oldřich Lipský film \"Tajemství hradu v Karpatech\" (1981). Roku 1967 vznikl francouzsko–český televizní černobílý film \"Tajemství Viléma Storitze\" (režie: Eric Le Hung), který se odehrává v Praze. V srpnu 1892 Jules Verne na necelé dva týdny údajně navštívil Slovensko, kde mu podle zpráv byl společníkem mladý evangelický kněz Ján Maliarik (1869–1946). O rok později vydal Verne román Tajemný hrad v Karpatech." ] }

{ "title": [ "Výslovnost a pravopis.", "Úvod.", "Život.", "Descartovo myšlení.", "Metoda.", "Descartův ontologický model.", "Svět těles.", "Věda.", "Matematika.", "Fyzika.", "Psychologie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Descartes (výslovnost [dekárt]), \"2. pád\" [dekárta], psáno \"Descartese\" či \"Descartesa\", objevuje se také tvar \"Descarta\".", "Základním Descartovým východiskem je metodická skepse, soustavná pochybnost zejména o datech smyslového poznání. Tímto odvážným myšlenkovým krokem dokázal podstatně změnit evropské myšlení a stát se zakladatelem: Descartes ovšem odmítá běžnou skepsi, „pochybování pro pochybování“, a pochybnost užívá jen proto, aby se dobral pravdy. Naproti tomu v životě je třeba jednat, i když naše poznání není jisté. Jako první výslovně formuloval zásady vědecké metody, významně se podílel na rozvoji matematiky a fyziky, na vytvoření číselné reprezentace geometrických objektů známé jako kartézská soustava souřadnic, na vzniku analytické geometrie a na matematizaci optiky.", "Descartes se narodil ve vzdělané šlechtické rodině 31. března 1596 v La Hayne, dnes Descartes, asi 40 km jižně od Tours. Jeho otec byl radou soudu (\"parlamentu\") v Rennes, matka brzy zemřela a nadaného, ale neduživého chlapce vychovávala jeho babička. V letech 1604 až 1612 studoval na jezuitské univerzitě v \"La Flèche\", kde se mu dostalo důkladného vzdělání ve scholastické filosofii, matematice i ve vědách. V \"Rozpravě o metodě\" sice o užitečnosti tohoto vzdělání pochyboval, v dopise však později svému příteli tuto univerzitu vřele doporučuje. Roku 1616 získal právnické vzdělání na univerzitě v Poitiers a odešel do Paříže, kde psal různá pojednání (o šermu, o hudbě). Protože chtěl poznat svět, odjel do Holandska, kde se seznámil s fyzikem Beeckmanem, s nímž si pak dlouho dopisoval. Roku 1617 vstoupil do vojska Mořice Oranžského, od roku 1619 bavorského kurfiřta Maxmiliána I. Bavorského, ale bitvy na Bílé hoře se zřejmě nezúčastnil. 16. listopadu 1619 měl blízko německého Ulmu noční vidění Krista, o němž si poznamenal, že v něm „našel základy úžasné vědy“ a učinil slib, že vykoná pouť do italského Loreta. Dobře zpeněžil a uložil zděděný majetek, takže byl nezávislý a mohl se věnovat svým zálibám a cestování po celé západní Evropě. V Paříži se seznámil s Otcem Mersennem, významným matematikem a všestranným učencem, který vedl obsáhlou korespondenci se současnými vědci (Pascal, Pierre de Fermat, Torricelli a další); z této skupiny později vznikla Královská akademie. Také Descartes vedl svoji korespondenci hlavně s Mersennem a jak víme z Beeckmanových zápisů, psal o algebře a kuželosečkách; kolem roku 1628 vznikla i jeho \"Pravidla\" (\"Regulae ad directionem ingenii\"). Roku 1627 mu papežský legát kardinál Bérulle uložil, aby se věnoval filosofii. Descartes tedy hledal samotu, kde by ho nikdo nerušil, nejprve v Bretagni a od roku 1629 v Holandsku, kde se věnoval matematice a zkoumání živých organismů a asistoval také u řady pitev. Tak vznikl spis \"O světě\" a \"Pojednání o člověku\" i řada dalších, které se zachovaly jen v Leibnizových výpiscích. Po odsouzení Galileově (1633) se vrací k filosofii, píše a vydává svá nejznámější díla: \"Rozprava o metodě\", \"Geometrie\" a \"Optika\" (1637), \"Meditace o první filosofii\" (1641) a \"Principy filosofie\" (1644). Roku 1635 měl s hospodyní Helenou dcerku Francine, která však už 1640 zemřela a způsobila mu „největší zármutek života“. 1638 také čte Komenského \"Pansofii\" a posuzuje ji zprvu příznivě, ale nakonec odmítá. 1641 vydává \"Odpovědi\" na Hobbesovy námitky proti \"Meditacím\", 1642 se v Leidenu setkává s Komenským a 1643 s Alžbětou, nejstarší dcerou Fridricha Falckého, s níž si pak dlouho dopisuje. Roku 1646 napsal Mersennovi: „Od nynějška už nemohu číst žádné knihy, leda dopisy přátel. Nemíchám se také do vědy, leda pro vlastní poučení.“ O rok později se přesto v Paříži setkal s Pascalem a navrhl mu pokusy s atmosférickým tlakem. 1649 odjel na pozvání královny Kristiny, která se už dlouho zajímala o jeho filosofii, do Stockholmu. Schůzky s ní se ale konaly brzo ráno a z tuhé zimy Descartes dostal zápal plic a 11. února 1650 zemřel. Podle některých byl snad i otráven. 1667 byly jeho ostatky převezeny do Paříže a od roku 1819 jsou pohřbeny v kostele Saint-Germain-des-Prés. Katolická církev zařadila Descartovy spisy na Index zakázaných knih; dekretem Svatého oficia ze dne 10. října 1663 byla na \"Index\" zařazena práce \"Meditationes de prima philosophia\" a dekrety Svatého oficia ze dne 20. listopadu 1663 a ze dne 22. května 1720 další filozofické spisy.", "Descartovo myšlení – filosofické i vědecké – je hluboce poznamenáno neklidem a nejistotami jeho doby. Reformace a náboženské války ve Francii, v Anglii a v celé Evropě podryly středověkou důvěru nejen v Boží zjevení, v bibli, ale i v možnosti lidského poznání a rozumu. Koperník a Galilei ukázali, že běžné smyslové jistoty – například pevná, nehybná Země pod nohama - neplatí. Descarta silně ovlivnila skepse Montaigneova, rozpad scholastické filosofie a stoické myšlenky. Celé jeho životní úsilí je usilovným hledáním pevných jistot, nejprve matematických, později i filosofických: Descartovo řešení spočívá v radikální skepsi, metodickém zpochybnění všeho, o čem lze pochybovat – a právě tam najde pevnou půdu v sebejistotě myslící duše či subjektu. Podobnou myšlenku, „Pochybuji, tedy jsem“, napsal už sv. Augustin, dále ji však nerozvedl. Descartova pochybnost ovšem není samoúčelná a slouží jen k nalezení jisté pravdy. „Myslím, tedy jsem“ je první neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vše by mohl být klam, může se zpochybnit všechno, jen ne to, že právě teď, v tento okamžik, pochybuje. „\"V této jistotě mám zároveň kritérium a vzor pravdy. Vše, co poznávám stejně bezprostředně, stejně jasně a zřetelně jako tuto větu, musí být tedy stejně jisté. Podaří-li se objevit ještě něco, co by bylo právě tak jisté, učiníme další krok k budování opravdové filosofie.\"“ Jako další jistotu objevuje, že má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Tato idea nemůže pocházet z vnímání vnějšího světa ani si ji nemohl vytvořit sám, neboť konečný a nedokonalý tvor si nemůže sám ze sebe vytvořit ideu nekonečné a dokonalé bytosti. Tento druhý krok můžeme označit jako ontologický důkaz existence Boha. V dalším kroku získává jistotu o realitě smyslového světa: „\"K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, aby mne chtěl pravdymilovný Bůh klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.\"“", "Jedním z nejdůležitějších Descartových výkonů je pokus o formulaci spolehlivé a zcela obecné analytické metody poznání. Na rozdíl od starší tradice, kde každý autor začínal znovu (i když se přitom odvolával na své předchůdce), analytická metoda rozložení problému na co nejjednodušší kroky, které lze spolehlivě vyřešit, dovoluje, aby jedni mohli bez obav stavět na výsledcích druhých. Je to právě tato vědecká metoda, která učinila z vědy kolektivní dílo tisíců a tak umožnila její nevídaný rozvoj. Svoji metodu, kterou odvodil ze zkušenosti s geometrickými důkazy, formuloval Descartes dvakrát: poprvé v (nedokončených) \"Pravidlech pro řízení intelektu\" (\"Regulae\"), podruhé stručněji v \"Rozpravě\": Descartes je přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze takto rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení.", "Descartes rozlišuje Boha jakožto nekonečnou a nestvořenou substanci, a vedle něho jen dvě substance stvořené: Descartes je tedy v tomto učení zastánce dualismu hmoty a ducha, objektu a subjektu. Rozlehlost i myšlení, tělo i duch jsou nicméně v člověku „nejtěsněji svázány a jaksi promíšeny“. Jenže na otázku, jak mohou tyto dvě zásadně odlišné substance být v jedné bytosti a dokonce na sebe působit, nedovede odpovědět. Na tyto otázky pak navázali Descartovi následovníci (Leibniz, Spinoza, okasionalismus a další).", "Poznávání světa těles smysly považuje za příliš nejasné a hlavně klamné, podobně jako ostatní filosofové tohoto racionalistického věku. Descartes to dokládá příkladem kousku vosku, který pouhým zahřátím změní všechny své vlastnosti. Plnohodnotné poznání je jen to, které se může vyjádřit v průzračných, rozumových, matematických pojmech. Pro svět těles je to rozlehlost, vyplnění prostoru. Tělesa jsou prostorem a prostor sestává z těles, prázdný prostor neexistuje.", "Descartes je patrně právě tím filosofem, který se nejvíc přičinil o vydělení vědy z celku filosofie. Uvažuje o vědecké metodě (v díle \"Rozprava o metodě\") a zastřešení dílčích věd pomocí filosofie (v díle \"Úvahy o první filosofii\", které je pokračováním \"Rozpravy o metodě\"). Ve svém díle vlastně jako vůbec první tematizuje samotný proces myšlení. Postupujeme-li nejprve skeptickou metodou, i kdybychom vše popřeli, jsem to vždy JÁ, kdo popírá - tzv. jistota cogito.", "Descartes spolu s Fermatem platí za zakladatele analytické geometrie, tj. aplikace algebraických metod v geometrii, číselného zkoumání geometrických objektů; s tím souvisí i zavedení „kartézského“ systému souřadnic. Na rozdíl od starší spíše názorné geometrie, která pracuje s obrazy bodů, přímek, trojúhelníků a podobně, analytická geometrie řeší úlohy početně: například úlohu najít průsečík dvou přímek se neřeší graficky, nýbrž početně jako společné řešení dvou lineárních rovnic. Tak lze zkoumat i složitější křivky, řešení jsou libovolně přesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích. Ve své \"Geometrii\" předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky. Obecné řešení úlohy platilo za významný signál, že novověká věda už předčila řeckou.", "Nejsoustavnější výklad Descartovy fyziky je ve spisu \"O světě\", který sice napsal už 1633, nicméně nepublikoval, aby se nedostal do konfliktu s církví. Spis je totiž pokusem o výklad hypotetického vzniku světa, kde chce Descartes ukázat, že každý „možný“ svět musí nutně vypadat tak, jak vypadá ten skutečný. Descartova fyzika je „geometrická“, protože ztotožňuje hmotu s rozlehlostí a ruší starší představy tíže a účelu, cíle. Zákony pohybu zahrnují princip setrvačnosti, zachování souhrnné hybnosti při nárazu a přednost kruhového pohybu. Ve své \"Optice\" formuluje Descartes zákony odrazu a lomu světla (dnes Snellův zákon) a uvádí index lomu skla a vody. Na tomto základě podává také úplnou teorii duhy, navrhuje složitější soustavy čoček a svůj mikroskop. \"Les Météores\" je pokusem o většinou mechanické vysvětlení různých jevů v ovzduší, mraků, deště, duhy a podobně.", "Descartovy \"Vášně duše\" jsou pokusem o soustavný výklad „pohybů“ lidské duše. Na rozdíl od starší, aristotelské psychologie, která pokládala duši za princip života a přisuzovala ji tedy i rostlinám a živočichům, připisuje Descartes duši hlavně intelektuální schopnosti a pokládá ji za výsadu člověka. Duše se neřídí fyzikálními zákony (například působí pohyby), a je tedy odlišnou substancí; s tělem je ovšem těsně spojena a působí na ně prostřednictvím mozkové šišinky. Život a chování živočichů vysvětluje Descartes mechanicky, stejně jako fungování lidského těla: krevní oběh i dýchání je ochlazování a ohřívání krve a dalších tělesných tekutin. Zabývá se afekty - \"vášněmi\": rozlišuje 6 základních: údiv, touhu, smutek, radost, lásku, nenávist a od nich odvozuje cca 40 dalších. Například naděje je kombinací radosti a touhy - duše věří, že se stane to, po čem touží. Většina afektů je podle něj vyvolávána podněty přicházejícími z těla. Je přesvědčen, že škodlivé silné afekty lze potlačit pomocí vůle." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Výboje.", "Evropa.", "Blízký východ.", "Indický oceán.", "Zákonodárce.", "Rodina.", "Zajímavost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Sulejman I. se narodil v Trabzonu v dnešním Turecku jako syn sultána Selima I. a jeho konkubíny Ajše Hafsa Sultan. V sedmi letech byl poslán do Istanbulu na studia přírodních věd, historie, literatury, teologie a vojenské taktiky. První politické zkušenosti získal jako správce několika osmanských provincií v Malé Asii a na Krymu. Do Manisy, kde působil od roku 1512 jako místodržící, si přivedl své dvě ženy. Po smrti svého otce Selima I. roku 1520 nastoupil na trůn a přesídlil do Istanbulu. Vedle svých panovnických, zakonodárných, náboženských a charitativních a vojenských činností podporoval umění, zajímal se o filosofii a poezii. Zemřel roku 1566 při obléhání Szigetváru, který byl bráněn chorvatským bánem Mikulášem Zrinským. Byl 10. panovníkem osmanské říše.", "Svou vládu započal řadou vojenských výprav a vojenské výpravy konal či nechal konat až skoro do své smrti (poslední bylo neúspěšné obležení (ostrova) Malty). Během Sulejmanovy vlády dosáhla Osmanská říše zenitu své moci a stala se světovou velmocí. Po jeho smrti se ještě jistou setrvačností podařilo osmanská panství rozšířit, ale od druhé poloviny 17. století již započal postupný úpadek.", "Hned v prvním roce vlády 1521 dobyl Bělehrad. Dne 29. srpna 1526 porazil v bitvě u Moháče českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského, který při ústupu svých vojsk zahynul. Turecká armáda obsadila velkou část Uherska včetně Budína a Pešti. V roce 1529 turecká armáda o síle více než 100 000 mužů, včetně elitních janičářů, oblehla Vídeň. Toto první obléhání Vídně nakonec skončilo pro Turky neúspěchem a odchodem tureckých vojsk zpět do obsazené části Uherska. Během roku 1541 Sulejman porazil v několika bitvách habsburská vojska, což mu umožnilo přímou anexi obsazené části Uherska a vyhlášení tzv. budínského pašalíku. Sulejmanův vazal Jan Zikmund Zápolský pak ještě obsadil menší část Uherska a podřídil ji sultánově dohledu. Napříč Uherskem byla vytvořena tzv. vojenská hranice, neurčitá linie, která byla místem neustálých střetů mezi tureckou a habsburskou armádou. Roku 1562 Sulejman získal Sedmihradsko. Krymští Tataři se jako turečtí spojenci a Sulejmanovi vazalové zúčastnili vojenských výprav do Uherska. Také podnikali soustavné nájezdy do Ruska, Polska a na Ukrajinu přes vylidněná území zvaná Divoká pole a statisíce unesených lidí prodávali do otroctví. Jedna z unesených byla Hürrem, Sulejmanova oblíbená konkubína a matka jeho nástupce Selima.", "V roce 1522 získal po úspěšném šestiměsíčním obléhání ostrov Rhodos, odkud dovolil johanitům odejít. Ti se pak roku 1530 se souhlasem císaře Karla V. usadili na Maltě. Ve válce proti Safíovské perské říši ve třech kampaních 1532–1534, 1548–1549 a 1553–1555 upevnil hranici na Kavkaze a dnešním východním Turecku a dobyl dolní Mezopotamii, včetně Bagdádu a ústí Eufratu a Tigridu. Kromě územní expanze se jednalo také o náboženskou válku mezi sunnitskými Osmany a šíitskými Peršany. Francouzský král František I. poskytl tureckému loďstvu jako základnu přístav Toulon, odkud spolu podnikl výpravu proti Nice, kterou oblehli roku 1543, jakožto společné války proti Habsburkům a jejich spojencům. Naopak neúspěšné bylo 5 měsíců trvající obléhání Malty v roce 1565. Vládce Alžírska, osmanský pirát Chajruddín Barbarossa, uznal nadvládu Sulejmana, a po obsazení dalších území v Severní Africe tak Osmanská říše přechodně zcela ovládla převážnou část Středozemního moře.", "Jeho námořníci sváděli boje s Portugalci v Perském zálivu a Arabském moři a kontrolovali Rudé moře. Vyslal výpravu do Acehu a jeho říše navázala a udržovala obchodní styky s Mughalskou říší.", "V Osmanské říši obecně platilo islámské právo šaría, které řešilo většinu aspektů tehdejšího života, ale jednak se aplikovalo podle čtyř či více právních škol – \"madhabů\" (Hanafi, Hanbali, Maliki a Šafi'i) a jednak neřešilo řadu aspektů vyskytujících se v životě rozlehlé a různorodé říše. Sulejman I. zpřehlednil právní systém tím, že nechal systematicky sebrat dosavadní precedenční rozhodnutí soudů, porovnal je, z těch, které si odporovaly vybral ty, které byly \"spravedlivější\" a z nich ty, které byly nejnerozpornější, nejjasnější a nejjednodušší. Přitom dbal, aby byly v souladu se základy islámského práva. Mezi jeho spolupracovníky v tomto úsilí mu byl nápomocen zejména Velký muftí Mehmet Ebussuud. Tato nová kodifikace se týkala práva trestního, policejního, daňového, správního a práva pro křesťany a nevolníky (Kanune Raya) – měli větší volnost pohybu v rámci Osmanské říše. I židé dostali svůj ochranný firman. Úředníci, kteří vybírali vyšší daně či se při jejich výběru dopustili nespravedlností či si daně nebo jejich část ponechávali, byli přísně trestáni minimálně konfiskací statků a jiného majetku. Souhrn všech Sulejmanových zákoníků byl zván \"kanun‐i Osmani\" (Osmanské zákoníky) a pro svou kvalitu a pokrokovost vydržel platit tři sta let. Jak v době Sulejmana I., tak i minimálně dalších sto let zajišťoval i křesťanským poddaným sultána takové svobody a jistoty, že mnohé pronásledované menšiny hledaly útočiště v Osmanské říši a pravoslavní věřící – většinou to byli Řekové – podporovali Osmanskou armádu proti svým katolickým vládcům (například Benátčanům). Úpadek Osmanské říše nezpůsobila nekvalita Sulejmanových zákoníků, ale spíše jejich nerespektování a nedostatek tlaku na jejich dodržování.", "Matka Ayşe Hafsa Sultan [ajše hafsa sultan]. Matky vládnoucích sultánů byly titulovány \"Valide\" (\"Valide Sultan\") – mívaly obecně velmi významné postavení v harému. Jeho ženy – konkubíny – manželky – haseki (haseki byl titul konkubíny Osmanského sultána, jež porodila prince). Ty z nich, s nimiž měl žijící děti – zejména syny, požívaly vyššího postavení. Z nich, jako obvykle, nejvyšší ta, která byla zrovna v největší oblibě: favoritka. Titul sultan pravděpodobně podle práva patřil \"Valide\" – matce vládnoucího sultána a dcerám – přímým příbuzným sultána. Sultánovým ženám – konkubínám – manželkám – haseki se pravděpodobně také, zejména těm vlivným, ke jménu přidával titul Sultan, aniž by na to měly výslovné právo. Často se také k jejich jménům přidával přídomek \"Hatun\" – miláček, ale nejen jim, ale i jiným příslušnicím harému a jiným ženám. Fülane Hatun (1496?–1550) syn Mahmud (22.9.1512–29.10.1521) dcera Fatma Sultan (1516–1561) Gülfem Hatun (?–1561|1562, İstanbul) Mahidevran Gülbahar Sultan (Rosne Pranvere) (1498–1581, Bursa) Haseki Hürrem Sultan (známa jako Roxelana) (1506–1558 (15. dubna), Topkapi serail, Istanbul) Hürrem Sultan byla dcerou ortodoxního kněze z Haliče, z území dnešní Ukrajiny, kterou při jednom z mnoha nájezdů unesli a prodali do otroctví Tataři z Krymského chanátu. Syn Hürrem Sultan Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise. Měl stejně jako Mustafa titul Následník trůnu. Dceru Mihrimah Sulejman v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky Hürrem převzala její roli a stala se otcovou rádkyní. Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem \"Sultán Mustafa\" je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn. Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel přesně o deset let dříve jako sandžakbej v Manise. Bayezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 tisíci svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, byl považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bayezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu roku 1562. Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice). Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II., který ho ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl \"Selim Opilec\".", "O životě sultána Sulejmana pojednává turecký historický seriál Velkolepé století (\"Muhteşem Yüzyıl\"), 2011. Režie: Yağmur Taylan a Durul Taylan, hlavní role: Halit Ergenc, Meryem Uzerli, Vahide Perçin, Nur Fettahoglu, Ozan Güven, Okan Yalabık, Selma Ergec, Mehmet Günsür, Gurbey Ileri, Pelin Karahan, Merve Bolugur, Engin Ozturk, Aras Bulut Iynemli, Tolga Saritas. V Turecku seriál vysílala televize Star, v Česku TV Barrandov. Na Slovensku stejný seriál, avšak pod názvem Sultán, vysílala televizní stanice Doma." ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny řádu.", "Původ.", "Rozšíření.", "Rhodos.", "Malta.", "České země.", "Maltézský řád dnes.", "Obdobná seskupení." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Název řádu a jeho četná pojmenování se během historie často měnily na základě změny jeho organizace nebo oblasti působení. Původní název řádu zněl „Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského“ (latinsky \"Fratres Hospitalarii Sancti Ioannis Hierosolymitani\"). Z toho se odvozovala další česká pojmenování \"Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě\", Řád johanitů, Řád hospitalitů sv. Jana, Řád špitálníků, „svatojánští rytíři“ apod. Usídlení řádu na Rhodu v roce 1309 podnítilo vznik dalších pojmenování „Řád rhodských rytířů“, „Řád rytířů v Rhodu“, „rhodští rytíři“ apod. Označení „maltézští rytíři“ se objevilo až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta. Úřední název současného řádu je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (italsky \"Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta\", latinsky \"Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis\"), zjednodušeně Suverénní řád Maltézských rytířů či jen Maltézský řád, který je pro literární účely různě zkracován a komolen např. \"Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě\" apod. Přestože jméno Rhodu stále figuruje v oficiálním názvu řádu, tak po ztrátě Rhodu se již pojmenování rhodských rytířů pro řád běžně nepoužívá, ale užívá se již jen pro historické účely.", "", "U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Řád samotný se datuje od roku 1099, kdy se prvním velmistrem stal Gerard Tenc, který působil do roku 1120. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské řehole, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.", "Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu, mezi léty 1158 až 1169 v Praze na Malé Straně a asi 1250 v českém Kladsku. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnili také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi. Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům. Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej velmistry Maltézského řádu). Po rozpuštění Řádu templářů roku 1312 byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována Řádu johanitů (později pak Maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou. V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vznikl osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).", "Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akko, posléze na Kypr (1291) a v roce 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování \"rhodští rytíři\"). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi tureckých vojsk). Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhal osmanský sultán Sulejman I. Rhodos. K dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytířů. Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova.", "Roku 1530 jim císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět jednoho maltského sokola ročně. K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmanských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo v souostroví Malta a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Niccolu Carraciolu, který cestoval na galéře Maltézského řádu. Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 zvítězil nad osmanskými vojsky. Založil hlavní město a pevnost Vallettu a opevnil celý ostrov (tehdejším velmistrem byl Jean Parisot de la Valette). V nově zřízené nemocnici byli ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité vybudovali správní aparát. Pod jejich vedením se Malta stala suverénním státem. Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím s armádou na své egyptské tažení (řídíce se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.", "V Českém království byla první komenda zřízena ve 12. století a existuje nepřetržitě dodnes. V době habsburské monarchie bylo české převorství nejvýznamnější základnou johanitů (maltézských rytířů) na tomto území, přestože v důsledku vyplenění komendy u Panny Marie pod řetězem roku 1420 se jejich majetek významně zmenšil a jeho hlavní základnu představovalo jihočeské panství a hrad Strakonice. V roce 1626 získal český představený řádu titul velkopřevora a v roce 1694 bylo jeho sídlo definitivně přeloženo do barokně přebudovaného paláce u kostela Panny Marie pod řetězem v Praze. Nejvyšším rozhodnutím z 2. dubna 1881 pak císař František Josef I. dovolil, aby čeští velkopřevoři užívali knížecí titul. Jednotné české velkopřevorství přetrvalo i rozpad Rakousko-Uherska roku 1918, ovšem v důsledku anšlusu Rakouska roku 1938 se rozdělilo na české a rakouské. V éře Protektorátu Čechy a Morava (za války jako převor řádu vystupoval konfident gestapa Franz Werner Bobe) a později za komunistického Československa byla činnost řádu ochromena a jeho činnost byla plně obnovena až po roce 1989. V čele českého velkopřevorství stojí v současnosti jako správce (\"procuratore\") a kancléř (úřad velkopřevora je vakantní) Johannes Lobkowicz. S řádem je nedílně spojen tzv. Maltézská pomoc, dobrovolnická a nestátní nezisková organizace poskytující sociální služby trpícím a potřebným v duchu křesťanské lásky k bližnímu. Mezi známé členy řádu v českých zemí patří nim např. Karel Eduard Paar, první velkopřevor po roce 1989, Karel Schwarzenberg, Jiří Lobkowicz či Jiří Sternberg. Dalším významným členem řádu je pražský arcibiskup Dominik Duka.", "Suverénní řád Maltézských rytířů (celý úřední název je italsky \"Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta\", latinsky \"Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis\") neboli Řád maltézských rytířů, zkráceně Maltézský řád, má od roku 1879 sídlo v Římě v Paláci Malta. Jeho současná činnost je převážně charitativního charakteru.", "V minulosti, především po druhé světové válce, vznikl větší počet řádů a organizací, které se odvolávaly svým názvem (resp. znakem) na tradici řádu a tento imitovaly. Většinou se jednalo o krátkodobé úkazy, některé byly zcela fiktivního rázu. Patří sem například tzv. Velkopřevorství Podolské, založené jedním Italem, vydávajícím se za polského prince, Velkopřevorství Nejsvětější Trojice z Villeneuve aj. Jedinou jinou organizací, která se dnes může úspěšně odvolávat na tradici tohoto řádu, je seskupení čtyř národních řádů, známých povětšinou pod jménem Řád Johanitů, které jsou seskupeny v Alianci řádů sv. Jana (jedná se o řády v Německu, Nizozemí, Švédsku a ve Velké Británii). Tyto řády vznikly jako protestantská odštěpení z původního katolického řádu v 16. resp. 19. století. Dnes jsou výlučně dobročinnými organizacemi a udržují mnoho poboček v dalších zemích. Jsou jedinými následovníky bývalého Řádu sv. Jana v Jeruzalémě, uznávanými i dnešním Maltézským řádem. V Německu působí velká dobročinná organizace \"Johanniter-Unfall-Hilfe\" (Johanitská úrazová pomoc) s vlastními sanitními vozy atd. Svatý stolec podle oficiálního prohlášení ze dne 16. října 2012 uznává a zaručuje pouze dvě instituce rytířských řádů: Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (neboli Suverénní řád maltézských rytířů) a Rytířský řád Svatého hrobu Jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani), u kterého je jmenování velmistra vyhrazeno papeži, a nechystá v této oblasti žádné změny. \"„Všechny ostatní řády, nově založené a odvolávající se na zaniklé středověké řády, nejsou Svatým stolcem uznány a nemohou si nárokovat, že navazují na jejich historickou a právní legitimitu, jejich cíle a organizační strukturu,“\" uvádí se v prohlášení." ] }

{ "title": [ "Název města.", "Historie.", "Starověk.", "Novověk.", "Království a Německé císařství.", "Období nacismu.", "Rekonstrukce a období Západního Německa.", "Pamětihodnosti.", "Obyvatelstvo.", "Populace a menšiny.", "Náboženství.", "Místní politika.", "Administrativní členění.", "Doprava.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Samotný název města Stuttgart je odvozen od německého slova \"Stutengarten\", což znamená česky hřebčinec. Původ názvu se musí hledat u vévody Liudolfa Švábského, který založil v 10. století na místě dnešního města osadu, jež měla chovat koně pro jeho armádu. Kůň se tak dostal i do znaku města. Můžeme se taktéž setkat s přezdívkou \"Schwabenmetropole\" (česky Švábská metropole), která odkazuje na umístění Stuttgartu ve středu historického území zvaného Švábsko a na místní dialekt, který se udržel mezi místními obyvateli. V českém jazyce se dříve používaly tvary \"Štukart\", \"Štokart\", \"Štíhrad\" či \"Stavihrad\". Dnes narazíme ve většině případů na německy psanou formu názvu tj. \"Stuttgart\" nebo její fonetický přepis \"Štutgart\".", "", "Prvními obyvateli byli římští vojáci, kteří vybudovali na území dnešní městské čtvrti Bad Cannstatt obranná castra a to okolo roku 90 n.l. Ve 3. století vytlačil Římany germánský kmen Alamanů a území zůstalo neosídlené do 9. století. V roce 950 n.l. vévoda Liudolf Švábský, syn císaře Svaté říše římské Oty I., se rozhodl na opuštěném území založit hřebčinec. Osada měla chovat koně pro jeho armádu, která bojovala proti maďarské invazi z východu. Osada je zmíněná v kronikách v letech 1108 a 1160, ale stále jen jako pár stavení. Rozvoj nastal až po předání oblasti do rukou rodu Württemberků v roce 1251. Město se začalo rozrůstat a následně do něj hrabě Eberhard I. přenesl v roce 1320 sídlo rodu, vybudoval hradby a přiřkl Stuttgartu městská práva.", "V roce 1495 získali Württemberkové titul vévody a Stuttgart se stal sídelním městem Württemberského vévodství. V polovině 16. století bylo město výrazně přestavěno. Vzniklo například nové hlavní náměstí (dnešní Schillerplatz) a starý hrad byl přestavěn na renezanční palác. Bohužel Třicetiletá válka zasáhla oblast v plné síle. Habsburkové opakovaně dobyli město a to v roce 1634 a 1636. Následujícího roku (1637) udeřila morová nákaza, která zdecimovala místní obyvatelstvo (populace vévodství klesla z 350 000 v roce 1618 na 120 000 v roce 1648). Obnova města trvala desítky let. V roce 1688 se před branami města objevila francouzská armáda (více Devítiletá válka), ale město bylo díky diplomacii ušetřeno. Na začátku 18. století přenesl vévoda \"Eberhart Ludvík Württemberský\" sídlo rodu ze Stuttgartu do nedalekého Ludwigsburgu. Mezi lety 1718 - 1723 tam nechal vybudovat největší barokní palác v celém Německu, kterému se začalo říkat \"Švábské Versailles\". V roce 1737 se dostává k moci vévoda \"Karel Evžen Württemberský\" a tím začíná zlatý věk města. Karel Evžen vrátil sídlo rodu zpátky do Stuttgartu a dal vybudovat mnoho zámků v samotném Stuttgartu i jeho okolí: nový sídelní zámek (Neues Schloss) v 1746, zámeček Solitude v 1763, zámek Hohenheim v 1785 a vojenskou akademii Karlsschule v 1770. Doba byla spojena i s působením německého spisovatele, básníka a dramatika Friedricha Schillera, kterému byl Karel Eugen patronem. Na konci 18. století Stuttgart i přes svůj rozvoj zůstal převážně zemědělským městečkem s 20 000 obyvateli. V roce 1805 byl po bitvě u Slavkova podepsán tzv. Prešpurský mír, kterým Napoleon Bonaparte za pomoc v bojích povýšil Württemberské vévodství na království.", "Vilém I. Württemberský byl korunován v 1816 v pořadí druhým králem a započal v další výstavbou města. Za jeho vlády byl postaven například Vilémův palác (německy Wilhelmspalais, dnes součást stuttgartské knihovny), nová nemocnice, státní galerie a univerzita. V roce 1818 zasáhla celou Evropu katastrofální neúroda, kterou se pokusil král se svou manželkou Kateřinou Pavlovnou zmírnit sponzorováním oslav sklizně, a tak vznik jeden z nejstarších pivních festivalů ve střední Evropě tzv. \"Cannstatter Volksfest\". V roce 1845 byla do Stuttgartu dovedena železnice a ve městě propukla naplno průmyslová revoluce. Díky vznikajícím továrnám se do města začali stěhovat dělníci s rodinami a Stuttgart během krátké chvíle ztrojnásobil počet obyvatel (v 1834 mělo město 35 tisíc obyvatel a v roce 1871 přes 91 tisíc). Město se stalo sídlem průkopníků automobilového průmyslu jako Karl Benz, Gottlieb Daimler, Wilhelm Maybach či Robert Bosch. V roce 1871 došlo ke sjednocení Německa a začlenění království do nově vzniklého Německého císařství. Během První světové války podnikli spojenci dva nálety na město s cílem na místní kasárny. Po porážce Německa ve válce proběhla v roce 1918 ve Stuttgartu tzv. Listopadová revoluce, která svrhla království a zavedla novou republiku. V roce 1920 se na krátkou dobu stal Stuttgart sídlem německé vlády, protože v Berlíně probíhal tzv. Kappův puč.", "V roce 1933 se chopili moci v Německu nacisté, kteří zcela okleštili politickou moc stuttgartské radnice. Na druhou stranu průmyslu se dále dařilo. V roce 1936 byl v místní továrně podle modelu Ferdinanda Porscheho vytvořen první prototyp známého Volkswagenu Brouka. Během Křišťálové noci v listopadu 1938 byla vypálena místní synagoga a zničen židovský hřbitov. Následující rok začali být všichni židovští obyvatelé Stuttgartu posíláni do koncentračního táboru v Dachau. V roce 1941 vzniklo na místě dnešního parku \"Killesberg\" židovské ghetto, odkud Židé putovali kromě Osvětimi i do Terezína. Během druhé světové války bylo město cílem častého bombardování. Ze začátku války se mohlo spolehnout na velice efektivní protiletadlovou obranu, díky které letci RAF považovali denní útok na město za jistou sebevraždu. Situace se obrátila v roce 1943, kdy spousta mužů musela odejít bojovat na Východní frontu. Do konce roku 1944 celé centrum města lehlo popelem. Celkově bylo provedeno na Stuttgart 53 náletů, které srovnaly se zemí téměř 60% budov ve městě. Dne 21. dubna 1945 obsadili město francouzské jednotky. Po válce byl z trosek uměle navýšen kopec \"Birkenkopf\" (z původních 470 m n. m. na současných 511 m n. m.), jako památník obyvatelům, kteří při náletech přišli o život.", "Bývalé Württemberské království bylo po válce rozděleno na dvě části: jižní francouzskou a severní americkou okupační zónu. Stuttgart připadl do zóny americké stal se hlavním městem prozatímní spolkové země Württembersko-Bádensko pod americkou správou. Poválečná léta jsou spojena s obnovou zničeného města a postavou starosty Arnulfa Kletta. Ten prosazoval myšlenku udělat ze Stuttgartu moderní město automobilismu, jehož koncept vycházel z funkcionalistické Athénské charty. Klett nechal pro svůj koncept města odklidit celé čtvrti trosek a zbourat i neponičené předválečné budovy. Velice kontroverzní se z dnešního hlediska jeví demolice původní radnice vystavěné ve stylu vlámské gotiky. Nově postavené budovy již nedostaly předválečný vzhled, ale ve městě začal dominovat funkcionalismus. Během vládního období A. Kletta byla výrazně rozšířena městská doprava a navázána spolupráce s francouzským Štrasburkem. Německo-francouzská spolupráce se vyvíjela do té míry, že v roce 1962 zavítal francouzský prezident Charles de Gaulle do paláce v Ludwigsburgu a v roce 1965 ho následovala britská královna Alžběta II. Při vzniku SRN v roce 1949 se Stuttgart neúspěšně ucházel po boku Frankfurtu, Kasselu a Bonnu o post hlavního města Západního Německa. Moderní spolková země Bádensko-Württembersko byla vytvořena v roce 1952 sloučením americké a francouzské okupační zóny a Stuttgart se stal jejím hlavním městem. Populace města začala narůstat hned po válce díky příchodu vysídlených německých obyvatel z východní Evropy (převážně z Československa, Polska a Východního Pruska). Jako další přišli do místních továren v rámci tzv. Hospodářského zázraku dělníci z jižní Evropy (převážně z Itálie, Portugalska, Řecka, Turecka a Jugoslávie). Těmto ekonomickým migrantům se začalo říkat Gastarbeiteři a mnozí ve Stuttgartu již zůstali. V roce 1962 dosáhl počet obyvatel 640 tisíc. V 70. letech byl Stuttgart dějištěm jedné z nejkontroverznější události v celé historii Západního Německa. V místním věznici Stammheim byli umístěni členové komunistické teroristické organizace Frakce Rudé armády. Konal se zde soud s předními představiteli této organizace (Ulrike Meinhof, Andreas Baader, Gudrun Ensslin, a Jan-Carl Raspe). Rozsudku se ale nikdo z jmenovaných nedočkal. Všichni ve vězení v roce 1977 spáchali sebevraždu. Celá událost vešla do známosti jako \"Todesnacht von Stammheim\" (v překladu Noc smrti ve Stammheimu). V roce 1974 hostil Stuttgart Mistrovství světa ve fotbale, ve kterém domácí tým získal zlaté medaile. Sovětský vůdce Michail Gorbačov navštívil město v roce 1989 při své cestě Západním Německem. Sportovní události hýbaly s historií města i nadále. V roce 2003 se Stuttgart neúspěšně ucházel o pořádání LOH v roce 2012. Za Německo byl jako kandidát nakonec vybráno Lipsko. Mistrovství světa ve fotbale se pak opět z části odehrálo v roce 2006 ve Stuttgartu. Od roku 2010 začal s místní politikou hýbat velký urbanistický projekt Stuttgart 21, který zahrnuje přetavbu celého železničního uzlu v centru města a cena se vyšplhá v přepočtu na 121 miliard korun. Proti plánu se postavilo mnoho odpůrců a na vrcholu měly demonstrace čtvrt miliónu účastníků. Dík protestům padla místní vláda a do čela země se poprvé v historii dostala Strana zelených. Projekt byl následně pozměněn, ale k jeho úplnému zastavení nedošlo. Na Silvestra 2015 se ani Stuttgartu nevyhnulo hromadné sexuální obtěžování, které páchaly skupiny mužů arabského a severoafrického vzhledu.", "Ačkoliv bylo město během druhé světové války těžce bombardováno, nejvýznamnější památky byly po válce zrekonstruovány. Drtivou většinu jich můžeme najít okolo náměstí Schlossplatz. Dále Stuttgart může nabídnout celou řadu architektonických skvostů i z poválečné architektury převážně v funkcionalistickém slohu. Pro znalce se ve městě nachází památka UNESCO dělnická kolonie Weissenhof z roku 1927. Mezi zrekonstruované památky v centru města patří: K příkladům moderní architektury ve městě patří: V blízkosti Stuttgartu jsou z doby krále Viléma I. postaveny paláce a zámky:", "", "Město zdevastované válkou utrpělo i velké ztráty na životech (počet obyvatel klesl z půl miliónu na necelých 300 tisíc). Hned po válce ale začala populace razantně narůstat s příchodem vysídlených německých obyvatel z východní Evropy (převážně z Československa, Polska a Východního Pruska). Se zlepšující se ekonomickou situací nebylo pracovní síly nazbyt a do místních továren začali přicházet dělníci z jižní Evropy (převážně z Itálie, Portugalska, Řecka a Turecka). Počet obyvatel pak od roku 1960 (637 539 obyvatel) do roku 2000 (586 978 obyvatel) měl klesající tendenci. V 90. letech během občanské války v Jugoslávii emigrovalo před etnickými čistkami ve své domovině do Stuttgartu mnoho Chorvatů a Bosňáků. V novém tisíciletí nabídka zaměstnání a lepšího vzdělávání na místních školách trend v úbytku obyvatelstva obrátila. Velkou skupinou, která se přistěhovává do Stuttgartu za prací, tvoří mladí Němci narození v bývalém Východním Německu. Jako i v dalších velkých německých městech i ve Stuttgartu jsou umístěni uprchlíci ze Sýrie. Dnes jsou největší národnostní menšinou Turci. Pokud by se ale sečetl počet imigrantů z bývalé Jugoslávie (Chorvati, Srbové, Bosňáci a Kosovští Albánci), převýšil by i počet Turků.", "Vývoj místního křesťanství byl silně ovlivněn reformací, a tak od poloviny 16. století byl Stuttgart a potažmo celé Württembersko z velké většiny protestanské. Od 18. století a nejvýrazněji po druhé světové válce se poměr mezi katolíky a protestanty začal vyrovnávat. V roce 2015 se k protestanství přihlásilo 25,3 % obyvatel Stuttgartu a 23,6 % tvořili katolíci (zbytek tvořili nevěřící a další náboženství). Protestanská církev je zastřešena \"Protestansko-luteránskou církví Württemberska\" a jejím nejvýznamnějším stánkem je Stiftskirche v centru města. Katolická církev je reprezentována \"diecézí Rottenburg-Stuttgart\", která sídlí v Rottenburgu, 50 km jihozápadně od Stuttgartu. Židé v letech 1498 - 1805 nesměli ve městě pracovat ani permanentně bydlet, takže se židovská komunita nemohla nijak rozvíjet a nebyla tedy ve městě nijak silná. S nástupem nacismu většina Židů emigrovala, ale okolo 1 200 z celkové komunity 4 500 (číslo z roku 1933) jich našlo smrt v koncentračních táborech. Po válce vznikla ve městě v roce 1952 jedna z prvních synagog v Západním Německu. S příchodem imigrantů z východní Evropy se komunita začala opět rozrůstat a čítá okolo 4 000 členů. Muslimská komunita vznikla ve městě po válce s příchodem gastarbeiterů hlavně z Turecka a v 90. let uprchlíků během občanské války v Jugoslávii (převážně z Bosny). Tvoří ji cca 65 000 obyvatel města, kterým je k dispozici na 21 mešit.", "Mezi nejvýznamnější politiky poválečného Stuttgartu se bez pochyby řadí dlouholetý starosta Arnulf Klett. Zastával funkci starosty města od roku 1946 až do své smrti v roce 1974. Poválečná léta byla z politického hlediska léty sociálních demokratů. Od roku 1946 se jim podařilo vyhrát volby do městské rady desetkrát za sebou. Zlom nastal až v roce 1975, kdy se ovládli místní volby křesťanští demokraté. Ti vyhrávali místní volby až do roku 2009, kdy byli vystřídáni stranou Zelených. Jednalo se o úplně první úspěch Zelených ve městě s více než 50 tisíci obyvateli, ke kterému Zeleným pomohl jejich odpor k projektu Stuttgart 21. V roce 2014 se volební úspěch přiklonil opět na stranu křesťanským demokratům.", "Město Stuttgart je rozděleno do 23 městských obvodů, které se dělí na vnitřní a vnější. Vnitřních obvodů je pět a vnějších osmnáct. Každý obvod má svou volenou radu (\"Bezirksbeirat\") a tzv. \"Bezirksvorsteher\", což je obdoba českého starosty. V závorkách jsou uvedeny počty obyvatel v jednotlivých obvodech v tisících.", "Stuttgart bylo první město, kde jezdilo taxi, šlo o vůz Daimler Victoria z roku 1897. Stuttgart je důležitým dopravním uzlem. Na zdejší hlavní nádraží zajíždějí linky ICE (Intercity-Express), je zde tramvajová doprava a také příměstské vlaky S-Bahn.", "Jako ve zbytku Německa i ve Stuttgartu je nejvýznamnějším sportem fotbal. Místní klub VfB Stuttgart je pětinásobným mistrem německé Bundesligy. Poslední titul získal v sezóně 2006/2007. VfB hraje své domácí zápasy v Mercedes-Benz Aréně s kapacitou 60 441 diváků. Aréna se nachází v městské části Bad Cannstatt a je častým dějištěm kvalifikačních zápasů německé reprezentace. Druhým nejvýznamnějším fotbalovým klubem je Stuttgarter Kickers. Druhým nejvýznamnějším sportem ve městě je házená. Tým TV Bittenfeld hrající svá domácí utkání v Scharreně ve Stuttgartu se pro vybraná utkání stěhuje do větší Porsche Arény, v níž se mimo jiné pořádalo Mistrovství světa v házené mužů 2007 a Mistrovství Evropy ve stolním tenise v roce 2009. Každý rok se v ní hraje tenisový turnaj Porsche Tennis Grand Prix. Stuttgartský hokej zastupuje tým Stuttgart Rebels EC hrájící \"Landesligu\" (německá 4. liga) ve stuttgartské části Degerloch." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí (1813–1836).", "Regine Olsen a promoce (1837–1841).", "První publikace a aféra s časopisem „Korzár“ (1841–1846).", "Další publikace (1846–1853).", "Útok na církev (1854–1855).", "Filosofie.", "Pseudonymní autorství.", "Deníky.", "Kierkegaard a křesťanství.", "Kritika.", "Vliv a přijetí.", "Odkazy.", "Literatura.", "O Kierkegaardovi.", "Česky a slovensky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "3", "4" ], "content": [ "", "Søren Kierkegaard se narodil do bohaté rodiny v Kodani, hlavním městě Dánska. Jeho matka, Ane Sørensdatter Lund Kierkegaard, sloužila před tím, než si vzala jeho otce Michaela Pedersena Kierkegaarda, jako služka v domácnosti. Byla to nenápadná osoba: tichá, prostá a bez zvláštního vzdělaní. Kierkegaardovy knihy na ni přímo neodkazují, ačkoli ovlivnila jeho pozdější spisy. Jeho otec byl pak melancholický, úzkostlivý, hluboce zbožný (náboženská založenost rodiny měla později velký vliv na Kierkegaardovo myšlení) a sveřepě inteligentní muž. Na základě životopisné interpretace anekdot v Sørenových nevydaných denících, zejména hrubého návrhu k příběhu s názvem \"Velké zemětřesení\", tvrdili někteří časní kierkegaardovští učenci, že Michael – jeho otec – věřil, že si vysloužil Boží hněv, a že žádné z jeho dětí nemůže tento hněv přežít. Údajně byl přesvědčen, že jeho osobní hříchy, snad nerozvážnosti jako proklínání jména božího v mládí nebo nemanželské oplodnění Ane, nutně vedly k tomuto trestu. Přestože takovýto jeho názor by odpovídal tomu, že pět z jeho sedmi dětí zemřelo dříve než on, jak Søren, tak i jeho bratr Peter Christián Kierkegaard jej přežili. Peter, který byl o sedm let starší než filosof, se později stal biskupem v Aalborgu. O tomto časném uvědomění si hříchu (a jeho přenesení z otce na syna) říkají raní životopisci, že položil základ pro hodně z Kierkegaardovy práce. Kierkegaard a jeho otec si byli velmi blízcí, i navzdory příležitostné náboženské melancholii toho druhého. Často se říká, že se Søren naučil prozkoumávat oblast své představivosti skrze sérii cvičení a her, které spolu hráli, i když tato konkrétní stránka jejich vztahu je popsána pouze pod pseudonymem, v nepublikovaném rukopise s názvem \"Johannes Climacus, De Omnibus Dubitandum Est\". Kierkegaard navštěvoval Školu občanské ctnosti, kde studoval kromě jiného i latinu a historii. V roce 1830 pokračoval studiem teologie na universitě v Kodani, ale spíše se tam zaměřoval na filosofii a literaturu. Kierkegaardova matka pak zemřela dne 31. července 1834 ve věku šedesáti šesti let. Jeden z prvních fyzických popisů Kierkegaarda pochází od Hanse Brøchnera, návštěvníka na svatbě jeho bratra Petra o dva roky později: „Shledal jsem [jeho vzhled] téměř komickým. Byl pak dvacet tři let starý; na celé jeho postavě bylo cosi zcela nepravidelného a měl zvláštní účes. Vlasy vystupovaly téměř 6 palců [15,24 centimetrů] nad jeho čelo v rozcuchaném chocholu, který mu dával divný, zmatený vzhled.“", "Důležitou stránkou Kierkegaardova života, o které se má obecně za to, že měla velký vliv na jeho práci, bylo jeho zrušené zasnoubení s Regine Olsen (1822–1904). Kierkegaard a Olsen se seznámili dne 8. května 1837 a okamžitě se stali jeden pro druhého přitažlivými. Kierkegaard psal o své lásce k ní i ve svých denících: „Ty, panovník mého srdce, schraňovaná v nejhlubší stálosti mé hrudi, v úplnosti mé myšlenky, tam [...] neznámé božství! Ó, mohu opravdu věřit básníkovým příběhům, že když člověk poprvé spatří objekt své lásky, představuje si, že dotyčnou osobu viděl již kdysi dávno, že všechna láska, stejně jako všechny znalosti, je vzpomínkou, že i láska má svá proroctví v jednotlivci.“ (2. února 1839) Kierkegaardův otec zemřel dne 9. srpna 1838 ve věku osmdesáti dvou let. Tvrdí se, že před smrtí vyzval Sørena, aby dokončil své teologické vzdělání. Søren byl hluboce ovlivněn náboženskou zkušeností svého otce a chtěl splnit jeho přání. Dne 11. srpna zapsal do svých deníků: Dne 8. září 1840 Kierkegaard oficiálně požádal Olsen o ruku. Nicméně, filosof brzy usoudil, že jejich manželství by nemělo žádnou perspektivu. Zrušil zasnoubení dne 11. srpna 1841, ačkoli se obecně věří, že byli jeden do druhého hluboce zamilováni. Ve svých denících zmiňuje Kierkegaard své přesvědčení, že jeho „trudnomyslnost“ jej učinila nevhodným pro manželství, ale jeho přesný motiv pro ukončení zasnoubení zůstává nejasný. Roku 1841 Kierkegaard také napsal a obhájil svou diplomovou práci, \"Pojem ironie, se stálým zřetelem k Sókratovi\", kterou universitní porota shledala pozoruhodnou a dobře promyšlenou, ale příliš neformální a humornou na vážnou akademickou tezi. Promoval dne 20. října 1841 a získal titul „Magister Artium“, který by byl v dnešní době označený jako Ph.Dr. S rodinným dědictvím ve výši přibližně 31 000 dánských rigsdalerů byl Kierkegaard schopen financovat své vzdělání, život, a několik publikací ze svých raných děl.", "Ačkoli Kierkegaard napsal několik článků o politice, ženách a zábavě v mládí a v době, kdy navštěvoval universitu, mnozí vědci, například Alastair Hannay a Edward Mooney, věří, že jeho prvním pozoruhodným dílem je buď jeho univerzitní teze, \"Pojem ironie, se stálým zřetelem k Sókratovi\", která byla odpresentována v roce 1841, nebo jeho mistrovské dílo a diskutabilně největší práce, \"Buď – anebo\", která byla uveřejněna v roce 1843. Obě díla zacházejí s hlavními postavami v západním stylu myšlení (Sókratés hrál velkou roli v prvním a nepříměji Hegel a Friedrich von Schlegel ve druhém), a jsou dobrou ukázkou Kierkegaardova unikátního stylu psaní. Větší část práce \"Buď – anebo\" byla napsána během Kierkegaardova pobytu v Berlíně a dokončena na podzim roku 1842. Stejného roku, jako byla práce „Buď – anebo“ vydána, Kierkegaard zjistil, že Regine Olsen se zasnoubila s Johanem Frederikem Schlegelem (1817–1896), státním úředníkem. Tato skutečnost hluboce ovlivnila jak jeho, tak jeho pozdější spisy. V jeho práci \"Bázeň a chvění\", pojednání o povaze víry, uveřejněné pozdě roku 1843, lze jeden oddíl vyložit jako vyjadřující, že „Kierkegaard věří, že, skrze Boží jednání, by se k němu Regine mohla vrátit.“ Práce \"Opakování\", zveřejněná přesně stejný den jako \"Bázeň a chvění\", se zabývá láskou, náboženskou zkušeností a jazykem, vyjadřujíc se v sérii příběhů o mladém gentlemanovi opouštějícím svou milou. Několik dalších prací z tohoto období vytváří podobné podtexty ke vztahu mezi Kierkegaardem a Olsen. Další významná díla z tohoto období zahrnují kritické práce na Georga Wilhelma Friedricha Hegela a tvoří základ pro existenciální psychologii. \"Filosofické drobky aneb Drobátko filosofie\", \"Pojetí úzkosti\", a \"Stadia na cestě životem\" obsahují postřehy ohledně existenciálních voleb a jejich důsledků, a ohledně toho, co může náboženský život znamenat pro moderního člověka. Snad nejudatnějším útokem na hegelianismus je \"Konečný nevědecký dodatek k Filosofickým drobkům\", která pojednává o důležitosti jednotlivce, subjektivitě jako pravdě a vrací úder hegelianskému tvrzení, že „Rozumné je Skutečné a Skutečné je Rozumné“. Většina prací z tohoto období je filosofické a psychologické povahy, psaná pod pseudonymem a nepřímo a tedy zastupující různé názory a způsoby života. Nicméně, vedle každé pseudonymní práce, Kierkegaard otiskl dvě nebo tři teologické rozpravy, které napsal pod svým vlastním jménem. Tyto rozpravy se obrací na jiný typ čtenáře a v náboženském kontextu předkládají mnoho stejných existenciálních témat, o jakých Kierkegaard pojednává pod pseudonymy. Dne 22. prosince 1845 publikoval Ludvig Peder Møller, mladý autor Kierkegaardovy generace, který studoval na Kodaňské universitě ve stejnou dobu jako on, článek nepřímo kritizující \"Stadia na cestě životem\". Tento článek činil Kierkegaardovi poklonu pro jeho ostrovtip a intelekt, ale zpochybňoval, že by byl kdy schopen ovládnout svůj talent a sestavit souvislou, úplnou práci. Møller byl také přispěvatelem a redaktorem \"Korzára\", dánského satirického plátku, který zesměšňoval všechny osoby významného postavení. Kierkegaard uveřejnil sarkastickou odpověď, obviňující Møllerův článek z toho, že jde jen o pokus zapůsobit na Kodaňskou literární elitu. Jeho článek mu vysloužil zlobu plátku a jeho druhého redaktora, taktéž intelektuála Kierkegaardova věku, Meïra Arona Goldschmidta. V odpověď na Møllera napsal Kierkegaard dvě malá literární dílka, \"Činnost cestujícího estéta\" a \"Dialektický výsledek literární policejní akce\". První se zaměřovala na hanění Møllerovy cti, zatímco druhá byla cíleným útokem na \"Korzára\", ve které Kierkegaard, poté, co zkritizoval novinářskou kvalitu a pověst plátku, otevřeně \"Korzára\" vyzval, aby ho zesměšnil. Během příštích několika měsíců vzal \"Korzár\" Kierkegaardovu výzvu k zesměšnění za slovo a rozpoutal sérii útoků, které se vysmívaly Kierkegaardovu vzhledu, hlasu a zvykům. Po celé měsíce pak Kierkegaard viděl sám sebe jako oběť zesměšňování v ulicích Kodaně, což mohlo být poměrně pravdivé. V deníku z 9. března 1846 zhotovil dlouhé, podrobné vysvětlení svého útoku na Møllera a \"Korzára\", a také objasnil, že jej tento útok přiměl přehodnotit svou strategii nepřímé komunikace. Kromě toho v něm Kierkegaard zmiňuje, že se cítí spokojený se svou dosavadní prací, a zamýšlí zaměřit se na to, aby se stal knězem.", "Nicméně, Kierkegaard začal psát znovu, a v čem se jeho první publikace zaměřovaly na Hegela, zde se zaměřily na pokrytectví křesťanstva. „Křesťanstvem“ nemyslel Kierkegaard ani tak křesťanství samotné, jako spíše církev a náboženskou praxi uplatňovanou v tehdejší společnosti. Po záležitosti s \"Korzárem\" se Kierkegaard začal zajímat o „veřejnost“ a vzájemné ovlivňování jí a jednotlivce. Jeho první práce v tomto životním období byla \"\", která byla kritikou románu \"Dva věky\" (v některých překladech \"Dvě generace\") napsaného Thomasinem Christinem Gyllembourg-Ehrensvärdem. Poté, co dokončil svou kritiku příběhu, Kierkegaard učinil několik jasnozřivých připomínek k povaze tohoto věku a jeho chladném postoji k životu. Jedna z věcí, které kritizuje na modernosti, je její netečný pohled na svět. Kierkegaard napsal, že „současnost je v podstatě rozumový věk, prostý vášně [...] Dnešek směřuje k matematické rovnosti, takže ve všech společenských třídách se vytváří uniformní jedinec“. V tom Kierkegaard napadá shodnost a asimilaci jednotlivců do netečné veřejnosti, „davu“. Ačkoli Kierkegaard útočí na veřejnost, podporuje komunity, v nichž si jednotlivci udržují svou rozmanitost a jedinečnost. Jiné práce se i nadále zaměřují na povrchnost „davu“, pokoušejícího se omezit a potlačit unikátního jedince. \"Kniha o Adlerovi\" je Kierkegaardovo dílo o tvrzení pastora Adolfa Petera Adlera, že měl rouhačské zjevení a v důsledku zakusil ignoraci a vyhoštění z duchovenstva. Podle životopisce Waltera Lowrie zažil Kierkegaard podobné sociální vyloučení, které jej vlastně přivedlo blíže k otci. Jako součást své analýzy „davu“ obvinil Kierkegaard křesťanskou církev z úpadku a rozkladu, a to zejména Dánskou národní církev, ke které se povinně hlásila drtivá většina občanů Dánska. Kierkegaard věřil, že křesťanstvo „pozbylo své cesty“ pro křesťanskou víru. Byl toho názoru, že křesťanstvo v tomto období ignorovalo, pokřivovalo, nebo věnovalo pouhou „letmou pozornost“ původní křesťanské nauce. Kierkegaard cítil, že jeho povinností v této době bylo informovat ostatní o tom, co považoval za povrchnost takzvaného „křesťanského života“. Napsal několik kritických posudků na soudobé křesťanství v dílech, jako jsou \"Křesťanské řeči\", \"Vzdělavatelné řeči v rozmanitém tónu\" nebo \"Skutky lásky\". \"Nemoc k smrti\" je jedním z Kierkegaardových nejpopulárnějších děl z tohoto období, a i když někteří současní ateističtí filosofové a psychologové zamítají Kierkegaardovo navrhované řešení vírou v Boha, jeho analýza povahy zoufalství je jedním z nejlepších úsudků na toto téma a byla převzata pozdějšími filosofiemi, jako je Heideggerovo pojetí existenciální viny a Sartrova špatná víra. Kolem roku 1848 odstartoval Kierkegaard literární útok na Dánskou národní církev s knihami jako \"Nácvik křesťanství\", \"Ke zkoušení sebe samého\", a \"Suďte sami!\", které se pokoušely vysvětlit pravou podstatu křesťanství, s Ježíšem jako jeho vzorem. V roce 1847 se Regine Olsen, Kierkegaardova bývalá snoubenka, a Frederik Schlegel oženili. Poté roku 1849 se ona a Kierkegaard několikrát potkali v Kodaňských ulicích. Filosof napsal jejímu manželovi, žádal o povolení, aby s ní mohl mluvit, ale Schlegel odmítl. Brzy poté pár opustil zemi, jelikož Schlegel byl jmenován generálním guvernérem na Dánských Karibských ostrovech. Než se vrátil, Kierkegaard byl po smrti. Několik let před svou smrtí uvedl Kierkegaard ve své poslední vůli, že má Olsen zdědit jeho majetek, a že všechna jeho spisovatelská činnost byla věnována jí. Regine Schlegel žila až do roku 1904 a byla pohřbena blízko Kierkegaarda na Assistenském hřbitově v Kodani.", "Poslední léta Kierkegaardova života byla charakteristická trvalým, přímým útokem na Dánskou národní církev, uskutečněným prostřednictvím novinových článků, publikovaných v plátku \"Domovina\" (dánsky \"Fædrelandet\") a řady brožur, které si filosof sám vydával, zvaných Okamžik (dánsky „Øjeblikket“). Kierkegaard se odhodlal k akci poté, co profesor Hans Lassen Martensen přednesl projev v kostele, při kterém řekl o svém nedávno zesnulého předchůdci biskupu Jakoba S. Mynster, že byl „svědek pravdy, jeden z hodnověrných svědků pravdy.“ Kierkegaard měl Mynstera rád, ale došel k názoru, že jeho pojetí křesťanství bylo jen v zájmu člověka, a postrádalo skutečnou nezištnost. Kierkegaard věřil, že Mynsterův život nebyl v žádném případě srovnatelný se životem skutečného „svědka pravdy“. Před tím, než mohla být desátá kapitola jeho práce „Okamžik“ vydána, zhroutil se náhle Kierkegaard na ulici a posléze byl převezen do nemocnice. Tam zůstal déle než měsíc a odmítl přijmout svátost eucharistie od pastora. Kierkegaard pohlížel na pastora jako na pouhého politického úředníka s místečkem ve společnosti, který zjevně nebyl božím zástupcem. Emilu Boesenovi, příteli od dětství, který si uchovával záznamy svých rozhovorů s ním, řekl, že jeho život byl naplněn nesmírným utrpením, které mohlo ostatním připadat nicotné, ale on to tak pociťoval. Kierkegaard zemřel ve Frederikově nemocnici poté, co tam proležel více než měsíc, možná kvůli potížím, které měl po pádu ze stromu v mládí. Byl pohřben v Assistens Kirkegård v Nørrebroské části Kodaně. Kierkegaardův synovec Henrik Lund způsobil na jeho pohřbu výtržnost, když protestoval proti tomu, aby byl Kierkegaard pohřben úřední církví. Lund Kierkegaard tvrdil, že by jeho strýc něco takového nikdy neschválil, kdyby byl naživu, jelikož církev odsuzoval a nehlásil se k ní. Lund byl později pokutován za veřejné narušení pohřbu.", "Kierkegaard byl označován za filosofa, teologa, otce existencialismu, a to jak ateistické, tak křesťanské varianty, literárního kritika, sociálního teoretika, humoristu, psychologa, a básníka. Jeho dvě populární myšlenky jsou „subjektivita“, a pojem obecně známý jako „skok víry“. Skok víry je Kierkegaardovo pojetí toho jak má jednotlivec věřit v Boha a jednat v lásce. Víra není rozhodnutí na základě důkazů pro to, že, řekněme, určité přesvědčení o Bohu je pravdivé, nebo že určitá osoba je hodna lásky. Žádný takový důkaz by nikdy nemohl být dostatečný k věcnému opodstatnění úplného závazku učiněného ve skutečné náboženské víře či romantické lásce. Víra znamená učinění tohoto závazku tak jako tak – i bez důkazů. Kierkegaard byl přesvědčen, že mít víru znamená zároveň mít pochybnosti. Například, aby někdo opravdu věřil v Boha, musel by také pochybovat o své víře ohledně Boha; pochybnost je racionální součástí myšlení věřící osoby, bez které by víra neměla žádnou skutečnou podstatu. Někdo, kdo si neuvědomuje, že křesťanská nauka je v podstatě sporná a že nemůže existovat žádná objektivní jistota ohledně její pravdivosti, nemá víru, ale je pouze důvěřivý. Například, není potřeba žádná víra k tomu, aby někdo věřil, že tužka nebo židle existuje, když se ji dotýká a dívá se na ní. Stejným způsobem znamená věřit nebo mít víru v Boha totéž, jako vědět, že člověk nemá smyslový ani jakýkoli jiný přístup k Bohu, a přesto v něj věří. Jak Kierkegaard napsal, „pochybnost je poražena vírou, tak jako je to víra, která přivedla pochybnost na svět“. Kierkegaard rovněž zdůraznil význam já, a vztah já ke světu, jako založený na sebereflexi a zkoumání svého nitra. V díle \"Konečný nevědecký dodatek k Filosofickým drobkům\" Kierkegaard argumentuje, že „subjektivita je pravda“ a „pravda je subjektivita“. To má co do činění s rozdílem mezi tím, co je objektivně pravdou, a tím, jaký je subjektivní vztah jednotlivce (jako je lhostejnost nebo závazek) k této pravdě. Lidé, kteří „nějakým způsobem“ věří různým věcem, mohou mít k těmto přesvědčením různé vztahy. Dvě osoby se mohou totožně domnívat, že mnozí lidé v jejich okolí jsou chudí a zaslouží si pomoc, ale tato znalost může vést jen jednoho z nich k tomu, aby se rozhodl těmto chudákům skutečně pomoci. Nicméně, Kierkegaard se zabývá především subjektivitou s ohledem na náboženské záležitosti. Jak již bylo řečeno, tvrdí, že pochybnost je základním prvkem víry a že je nemožné získat objektivní jistotu o pravdivosti náboženské nauky, jako je existence Boha nebo život Krista. Nejvíc, v co může člověk doufat, je závěr, že je pravděpodobné, že křesťanské nauky jsou pravdivé, ale pokud by člověk měl věřit takovým naukám pouze s tím, že se „zdají pravděpodobné“, nebyl by ani trochu skutečně zbožný. Víra spočívá v subjektivním vztahu absolutní oddanosti těmto naukám.", "Polovina Kierkegaardových publikací byla psána pod pseudonymy, které zastupovaly různé způsoby myšlení; to je součástí Kierkegaardovy teorie „nepřímé komunikace“. Několik pasáží v jeho dílech a denících, například \"Celek mého díla z pohledu autora\", uvádí, že Kierkegaard psal tímto způsobem, aby nebyly jeho práce považovány za filosofický systém se systematickou strukturou. V „Celku mého díla“ psal Kierkegaard: „V pseudonymních dílech není jediného slova, které by bylo moje. Nemám na tyto práce žádný názor, s výjimkou názoru třetí osoby, nevím nic o jejich významu, jen to, co o něm mohu vědět jako čtenář, a nemám k nim ani ten nejslabší soukromý vztah.“ Søren Kierkegaard použil nepřímou komunikaci, aby bylo obtížné zjistit, zda skutečně zastával kterékoliv z názorů uvedených v jeho práci. Doufal, že si čtenáři jednoduše přečtou jeho práci a vezmou jí zcela obyčejně, aniž by si jí spojovali s nějakou stránkou jeho života. Kierkegaard také chtěl, aby jeho čtenáři nenakládali s jeho prací jako se systémem s předem určeným smyslem, ale aby sami hledali její smysl. Raní Kierkegaardovští badatelé, jako například Theodor W. Adorno, nebrali v úvahu Kierkegaardovy záměry a obhajovali názor, že s celým jeho autorstvím je třeba nakládat jako s jeho vlastními osobními a náboženskými názory. Tento pohled vede k mnohým záměnám a rozporům, které způsobují, že se Kierkegaard zdá nesoudružným. Nicméně, mnoho pozdějších učenců, jako jsou poststrukturalisté, dbá na Kierkegaardovy záměry a vykládá jeho díla tak, že připisuje pseudonymní texty jejich příslušným „autorům“. Kierkegaardovy nejdůležitější pseudonymy, v chronologickém pořadí, jsou:", "Kierkegaardovy deníky jsou nezbytné k pochopení práce. Je autorem více než 7000 stran deníků, které popisují klíčové události, úvahy, názory na jeho díla a každodenní poznámky. Celá sbírka dánských deníků byla vydána ve třinácti dílech, které sestávaly z dvaceti pěti jednotlivých svazků včetně rejstříku. První anglické vydání deníků bylo sestaveno Alexanderem Dru v roce 1938. Kierkegaardovy deníky odhalují mnoho rozdílných stránek jeho osobnosti i práce a pomáhají objasnit mnoho z jeho myšlenek a názorů. Sloh v jeho denících patří mezi nejelegantnější a nejpoetičtější. Kierkegaard bral své deníky vážně a jednou dokonce napsal, že byly jeho nejdůvěryhodnějším důvěrníkem: Deníky jsou také zdrojem mnoha aforismů připsaných Kierkegaardovi. Následující pasáž je snad nejčastěji citovaným z těchto aforismů a je často využívána v existenciálních pracích: „Jde o to najít pravdu, která je pravdivá pro mě, najít ideu, pro kterou mohu žít a zemřít.“ Byla zapsána dne 1. srpna 1835. Ačkoli jeho deníky objasňují některé stránky jeho života a práce, Kierkegaard se postaral o to, aby nevyzradil příliš mnoho. Náhlé změny v uvažování, opakující se text a neobvyklé obraty frází jsou některé z mnoha taktik, které Kierkegaard využívá k tomu, aby čtenáře zmátl. V důsledku toho existuje mnoho rozdílných výkladů jeho deníků. Kierkegaard nicméně nepochyboval o tom, jaký význam budou tyto mít v budoucnosti. V deníkovém zápisu z prosince 1849 napsal: „Kdybych teď zemřel, účinek mého života by byl výjimečný; mnohé z toho, co jsem si jednoduše a nedbale zaznamenal do deníků, by se stalo velmi důležitým a mělo velký vliv; neboť pak by se se mnou lidé usmířili, a bylo by mi mohlo být poskytnuto to, co bylo, a je, mým právem.“", "Jak již bylo uvedeno výše, v posledních letech svého života Kierkegaard vytrvale útočil na oficiální druh křesťanstva, neboli křesťanství jako politického objektu. V 19. století byla většina občanů Dánska nevyhnutelně členy Dánské národní církve. Kierkegaard považoval toto propojení státu a církve za nepřijatelné a překrucující pravý smysl křesťanství. Ve svých brožurách a útočných publikacích, zahrnujíc „Okamžik“, Kierkegaard kritizoval některé aspekty církevních formalit a politiky. Kierkegaard zastával názor, že myšlenka náboženské obce nutí jednotlivce chovat se jako děti, jelikož křesťané jsou v ní odrazováni od toho, aby iniciativně převzali odpovědnost za vlastní vztah k Bohu. Zdůrazňuje, že „Křesťanství je jednotlivec, zde, samostatný jednotlivec. Když jednotlivci věří v Boha, samostatný život je přirozená a smysluplná existence.“ Kromě toho Kierkegaard věřil, že dokud byla církev kontrolována státem, tento se snažil zvýšit počet členů a dohlížet na jejich blaho. Více členů znamenalo více moci pro kněžstvo, což Kierkegaard považoval za prohnilý ideál. Taková snaha se zdála být v rozporu s pravou křesťanskou naukou, která, jak tvrdí Kierkegaard, zdůrazňuje význam jednotlivce, nikoli celku. Politická struktura státní církve je tudíž hrubá a škodlivá pro jednotlivce, dokud se může kdokoliv stát „křesťanem“, aniž by věděl, co být křesťanem znamená. Je zhoubná i pro náboženství samo, dokud omezuje křesťanství na pouhou módní tradici dodržovanou nevěřícími „věřícími“, na jakousi „stádovou mentalitu“ skupiny. Do deníků Kierkegaard zapsal: Zdá se, že útokem na to, co považoval za neschopnost a korupci křesťanských církví, Kierkegaard předstihl filosofy, jako je Nietzsche, kteří pokračovali kritikou samotného křesťanského náboženství.", "K některým ze slavných filosofických kritiků Kierkegaarda 20. století patří Theodor W. Adorno a Emmanuel Lévinas. Ateističtí filosofové jako Jean-Paul Sartre a agnostičtí filosofové jako Martin Heidegger zastávali mnohé stránky Kierkegaardových filosofických názorů, ale kritizovali a odmítali některé jeho náboženské názory. Adorno přijímal Kierkegaardovu filosofii způsobem, který neodpovídal Kierkegaardovu původnímu záměru. Jeden kritik Adorna psal, že jeho kniha \"Kierkegaard: Budování estetického\" je „nejnespolehlivější kniha, jaká kdy byla napsána o Kierkegaardovi“, protože Adorno bere Kierkegaardovy pseudonymy doslova a buduje ucelenou Kierkegaardovskou filosofii, která jej činí zdánlivě nesoudružným a nesrozumitelným. Jiný kritik řekl, že „Adorno je [daleko] od důvěryhodnějších překladů a výkladů sebraných Kierkegaardových spisů, které máme dnes.“ Lévinasův hlavní útok na Kierkegaarda se zaměřuje na jeho pojetí etických a náboženských záležitostí, zejména v díle \"Bázeň a chvění\". Lévinas kritizuje skok víry tím, že přerušením etického stavu a přechodem do stavu náboženského se člověk dopouští jistého druhu násilí. Lévinas poukazuje na židovsko-křesťanskou víru, že to byl Bůh, kdo nejprve přikázal Abrahámovi obětovat Izáka, a anděl, kdo mu přikázal, aby zastavil. Kdyby byl Abrahám skutečně v Kierkegaardovském náboženském stavu, neuposlechl by anděla a pokračoval, a tedy nutně zabil Izáka. „Transcendentní etika“ se jeví jako zadní vrátka promíjející případným vraždám jejich zločinnost, a proto je nepřijatelná. Jedna zajímavá věc vyplývající z Lévinasovy kritiky je, že se zdá, že Lévinas chápe Boha nikoli jako prostředníka absolutní morality, ale jako projev vnitřní etické touhy. S ohledem na Kierkegaardovy náboženské názory nabízí Sartre tento argument proti existenci Boha: Jestliže existence předchází esenci, z významu termínu „vnímající“ vyplývá, že vnímající bytost nemůže být kompletní ani dokonalá. Sartrova formulace v díle „Bytí a nicota“ je, že Bůh by musel být „pour-soi“ [bytí-pro-sebe; uvědomělost] a zároveň „en-soi“ [bytí-v-sobě; věc]: což je protimluv.", "Kierkegaardovy práce nebyly široce dostupné ještě několik desetiletí po jeho smrti. Dánská národní církev se v letech bezprostředně poté, co zemřel, stranila jeho práce a trvala na tom, aby ostatní Dánové učinili totéž. Nesrozumitelnost dánštiny z pohledu němčiny, japonštiny, francouzštiny a angličtiny nadto činila Kierkegaarda prakticky nepřístupným pro nedánské čtenáře. První akademik, který věnoval Kierkegaardovi pozornost, byl jeho krajan, dán Georg Brandes, který publikoval v němčině i v dánštině. Brandes měl první oficiální přednášky o Kierkegaardovi a pomohl jej představit zbytku Evropy. V roce 1877 pak publikoval svou první knihu o Kierkegaardově filosofii a životě. Dramatik Henrik Ibsen se také začal zajímat o Kierkegaarda a představil jeho dílo zbytku Skandinávie. Zatímco nezávislé německé překlady některých Kierkegaardových děl se začaly objevovat v sedmdesátých letech devatenáctho století, akademické německé překlady celých částí jeho práce musely počkat až do doby po roce 1910. V devadesátých letech devatenáctého století pak začali japonští filosofové šířit Kierkegaardovy práce od dánských myslitelů, Brandese a Haralda Høffdinga. Tetsuro Watsuji byl jedním z prvních filosofů, kteří uvedli Kierkegaardovu filosofii roku 1915 širšímu okruhu čtenářů. Kierkegaardova hlavní díla byla přeložena do němčiny Christophem Schrempfem v období po roce 1909 a jeho sebrané spisy byly vydány v tomtéž jazyce Emmanuelem Hirschem až po roce 1950. Poměrně brzké a rozmanité filosofické a teologické přijetí Kierkegaarda v Německu se stalo jedním z rozhodujících faktorů pro rozšíření jeho práce, vlivu a čtenářů po celém světě. Významné pro první fázi Kierkegaardova přijetí v Německu bylo založení časopisu \"Zwischen den Zeiten\" (\"Mezi věky\") roku 1922 spolkem různorodých protestantských teologů: Karla Bartha, Emila Brunnera, Rudolfa Bultmanna a Friedricha Gogartena. Jejich myšlenka brzy našla název dialektická teologie. Zhruba ve stejnou dobu byl Kierkegaard odhalen několika zastánci židovsko-křesťanské filosofie dialogu v Německu: Martinem Buberem, Ferdinandem Ebnerem a Franzem Rosenzweigem. Kromě filosofie dialogu nalézá existenciální filosofie svůj původ v Kierkegaardovi a jeho pojetí individuality. Martin Heidegger řídce odkazuje na Kierkegaarda ve svém díle \"Bytí a čas\" (1927) a zatemňuje, za kolik mu vděčí. V roce 1935 zdůraznil Karl Jaspers Kierkegaardův (a Nietzscheho) trvající význam pro moderní filosofii. První akademické anglické překlady Kierkegaarda od Alexandera Dru, Davida F. Swensona, Douglase V. Steere a Waltera Lowrie se objevily ve třicátých letech dvacátého století úsilím Oxford University Press, konkrétně redaktora Charlese Williamse. Druhé a v současné době široce používané akademické anglické překlady byly publikovány Princeton University Press v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století pod dohledem Howarda a Edny Hongových. Třetí oficiální překlad, pod záštitou Søren Kierkegaard Research Center (Centrum výzkumu Sørena Kierkegaarda), se rozšíří na 55 svazků a má být dokončen někdy po roce 2009. Mnoho filosofů (jak teistických, tak ateistických) a teologů 20. století využívá rozličné pojmy z Kierkegaardova díla, včetně představy úzkosti, zoufalství a významu jednotlivce. Sláva Kierkegaarda jako filosofa nesmírně vzrostla během třicátých let dvacátého století, z velké části proto, že vzrůstající existenciální hnutí jej prohlašovalo za svého předchůdce, i když je dnes považován za velmi významného a vlivného myslitele sám o sobě. Jelikož byl Kierkegaard vychováván jako Luterán, je zaznamenán jako učitel v Kalendáři svatých Luteránské církve dne 11. listopadu a v Kalendáři svatých Episkopální církve dne 8. září. Mezi filosofy a teology, které Kierkegaard ovlivnil, patří Hans Urs von Balthasar, Karl Barth, Simone de Beauvoir, Niels Bohr, Dietrich Bonhoeffer, Emil Brunner, Martin Buber, Rudolf Bultmann, Albert Camus, Martin Heidegger, Abraham Joshua Heschel, Karl Jaspers, Gabriel Marcel, Maurice Merleau-Ponty, Reinhold Niebuhr, Franz Rosenzweig, Jean-Paul Sartre, Joseph Soloveitchik, Paul Tillich a Miguel de Unamuno. Epistemologický anarchismus, myšlenka Paula Feyerabenda, byla inspirována Kierkegaardovým pojetím subjektivity jako pravdy. Ludwig Wittgenstein byl Kierkegaardem nejen značně ovlivněn, ale i „ponížen“; tvrdí, že „Kierkegaard je pro mě každopádně příliš hluboký. Vyvádí mě z míry bez pozitivních účinků, kterých by dosáhl u chytřejších jedinců“. Karl Popper na Kierkegaarda poukazuje jako na „velkého reformátora křesťanské etiky, který odkryl oficiální křesťanskou morálku své doby jako nekřesťanské a nehumánní pokrytectví“. Současní filosofové, jako Emmanuel Lévinas, Hans-Georg Gadamer, Jacques Derrida, Jürgen Habermas, Alasdair MacIntyre a Richard Rorty, také převzali, i když někdy velmi kriticky, některé Kierkegaardovy postřehy. Hilary Putnam obdivuje Kierkegaarda, „pro jeho důraz na prvenství otázky \"Jak bych měl žít?\"“. Kierkegaard měl rovněž značný vliv na literaturu 20. století. Mezi osobnosti hluboce ovlivněné jeho prací patří W. H. Auden, Jorge Luis Borges, Hermann Hesse, Franz Kafka, David Lodge, Flannery O'Connor, Walker Percy, Rainer Maria Rilke a John Updike. Poslední obor, ve kterém je Kierkegaard vlivnou osobností, je psychologie; je více méně zakladatelem psychologie křesťanské a existenciální, a též existenciální terapie. Mezi existenciální (často jsou nazýváni „humanističtí“) psychology a terapeuty patří Ludwig Binswanger, Viktor Frankl, Erich Fromm, Carl Rogers a Rollo May. May vybudoval své dílo \"Smysl úzkosti\" na základě Kierkegaardova \"Pojetí úzkosti\". Kierkegaardova sociologická práce \"Dva věky: Věk revoluce a současný věk\" poskytuje zajímavou kritiku modernosti. Kierkegaard je také považován za důležitého předchůdce postmodernismu. V populární kultuře byl pak předmětem vážných televizních a rozhlasových pořadů; šestidílný dokument z roku 1984, uváděný Donem Cupittem, měl program o Kierkegaardovi, zatímco na Zelený čtvrtek roku 2008 byl Kierkegaard předmětem diskuse programu BBC Radio 4 uváděného Melvynem Brahhem, \"In Our Time\". Kierkegaard předpovídal svou posmrtnou slávu, a předpokládal, že jeho práce se stane předmětem intensivního studia a výzkumu. Ve svých denících psal:", "", "", "", "Zdroj: Králik, R. a kol. : Kierkegaard a tí druhí. KUD APOKALIPSA – CERI-SK, Ljubljana 2015.. Česká recepce Kierkegaarda: KRÁLIK, Roman. The Reception of Soren Kierkegaard in Czech language = Recepce díla Sorena Kierkegaarda v českém jazyce, 2013. In : Filosofický časopis. ISSN 0015-1831, Vol. 62, no. 3 (2013), s. 443-451." ] }

{ "title": [ "Princip.", "Rozhlasové stanice.", "Historie.", "Rozhlas v českých zemích.", "Původ slova." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Přenášený akustický (zvukový) signál je tvořen z poměrně nízkých kmitočtů (zhruba 30 Hz – 15 kHz), které by se jako elektromagnetické vlny nedaly vysílat a šířit. Proto se zvukový signál moduluje na podstatně vyšší kmitočty, tzv. nosné vlny, které se snadno vyzáří do prostoru vysílací anténou. Pro rozhlasové vysílání se nejčastěji užívaly kmitočty v pásmu dlouhých vln (30 – 300 kHz, vlnová délka), středních vln (300 kHz – 3 MHz) a krátkých vln (3 MHz – 30 MHz), které se šíří prostorem na velké vzdálenosti. Na těchto pásmech se užívá amplitudová modulace, při níž se podle zvukového signálu mění amplituda (rozkmit) nosné vlny. Dlouhé vlny se šíří na velké vzdálenosti přízemní vlnou, vyžadují však velmi rozměrné a vysoké vysílací antény a velké vysílací výkony. Do pásma dlouhých vln se také vejde malý počet vysílačů, které se i na velkou vzdálenost mohou rušit. Střední vlny se šíří v noční době až do vzdálenosti tisíce kilometrů a do pásma se vejde mnohem větší počet vysílačů, vysílací anténa i výkon však musí být poměrně vysoké. Střední vlny byly nejběžnějším pásmem pro příjem rozhlasu až do 60. let 20. století. Šíření krátkých vln je složitější, protože se šíří jen na pár desítek kilometrů přímou vlnou, ale na stovky až tisíce km prostorovou vlnou odraženou od vrstev ionosféry. Antény i výkony mohou být poměrně malé, šíření však více závisí na denní době a solárním cyklu. Pro rozhlasové vysílání jsou na krátkých vlnách vyhrazena oddělená pásma, která se zpravidla označují délkou vlny: 11 m (26 MHz), 14 m (21 MHz), 16 m (18 MHz), 19 m (15 MHz), 25 m (12 MHz), 31 m (9 MHz), 41 m (7 MHz) a 49 m (6 MHz), v tropických a subtropických oblastech také 60, 75 a 90 m kvůli menšímu vlivu bouřkového rušení oproti středním vlnám. Od poloviny 20. století se těžiště rozhlasového vysílání přesunulo na velmi krátké vlny (VKV, 30 – 300 MHz), které vystačí s menšími anténami a vysílacími výkony, šíří se však také jen do malých vzdáleností (desítky, výjímečně až stovky km). Do pásma se však vejde daleko více stanic, které mohou používat širší vysílací pásmo a tzv. frekvenční modulaci, při níž se podle zvukového signálu mění frekvence vysílače. Další výhodou frekvenční modulace je možnost účinného potlačení poruch a podstatně lepší kvalita přijímaného signálu. Podle ní se toto vysílání někdy označuje jako FM na rozdíl od výše popsaných AM pásem. Koncem 20. století se také rozšířilo družicové vysílání na velmi vysokých frekvencích, s vysílací anténou na umělé družici Země. Vysílání může používat klasickou frekvenční modulaci, ale také modulaci digitální (ADR, DVB-S). Od 21. století nastupuje i pozemní digitální vysílání. Hrstka krátkovlnných stanic vysílá ve standardu DRM, rozhlasu na VKV (FM) konkuruje spíše vysílání podle standardu DAB. Rozhlasové stanice jsou také přenášeny jako doplňková služba v digitálním televizním vysílání DVB-T i DVB-T2. Území, na kterém má být možnost vysílání přijímat, musí být pokryto dostatečně silným signálem z rozhlasového vysílače. Na shodném území obvykle současně vysílá více rozhlasových stanic, je tedy nutné jednotlivým vysíláním přidělit různé kmitočty (frekvence) nosných vln. Přidělená frekvence se nazývá vysílací kmitočet, nebo také kanál. Vzhledem k nutnosti národní i mezinárodní koordinace pro omezení vzájemného rušení jsou kanály přidělovány centrální autoritou. Tou je v České republice Český telekomunikační úřad. Ten také stanovuje výkon, anténní systém a další parametry vysílače.", "V České republice je ze zákona šířeno rozhlasové vysílání především formou veřejnoprávní služby. Tuto veřejnou funkci zajišťuje Český rozhlas, jehož centrála sídlí tradičně na adrese Vinohradská 12, Praha 2, malý kousek nad budovou Národního muzea. Podobně i televizní vysílání, které zajišťuje ze zákona Česká televize, je také šířeno jako veřejnoprávní služba pro všechny občany ČR. Česká televize sídlí na Kavčích horách v Praze 4 na Pankráci. V počátcích rozhlasového vysílání a v dobách totality měl stát monopol na rozhlasové vysílání. Po roce 1990 byl tento monopol uvolněn a při splnění stanovených podmínek může kdokoli dostat licenci na rozhlasové vysílání. Současně s licencí je nově vzniklé stanici přidělen vysílací kmitočet a povolený výkon pro šíření vysílání. Zároveň došlo k přesunu FM vysílání z frekvencí vyhrazených socialistickému bloku (OIRT) na kmitočty používané celým světem (podle normy CCIR). V Česku vysílá velká řada (většinou soukromých) rozhlasových stanic resp. malých rádií. Naprostá většina z nich však působí pouze regionálně (např. Hitrádio Vysočina, Rádio Orlicko nebo Radio Relax). Několik soukromých stanic má přidělenu licenci na celoplošné vysílání. Kromě řady soukromých stanic (např. Rádio Impuls, Frekvence 1 či Evropa 2) vysílají na území ČR i veřejnoprávní subjekty – domácí Český rozhlas a francouzské RFI (Radio France Internationale), kterému Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila licenci do roku 2025. Do 31. ledna 2006 provozovala vysílání pro Českou republiku také britská BBC World Service. Zvláštním druhem je nekomerční Radio Proglas, což je nezisková křesťanská stanice.", "", "Po složitých počátcích vysílání českého rozhlasu z vysílače ve Kbelích se studio několikrát stěhovalo a potýkalo s obtížnou finanční situací. Roku 1925 vstoupil do společnosti Radiojournal stát, navýšil základní jmění a umožnil další rozšíření programové nabídky (zpravodajství, hudba, umělecký program, divadelní představení, vysílání pro děti). Reportáž z VII. všesokolského sletu, která zprostředkovala posluchačům účast na významné události, získala rozhlasu velkou popularitu. 3. října 1926 český rozhlas vysílal první fotbalovou reportáž v Evropě (fotbalové utkání Slavie a Hungarie). V témže roce zahájil český rozhlas simultánní vysílání stejného programu z více vysílačů. Ve 30. letech se už jednalo o vlivnou, dobře zavedenou instituci, která měla u veřejnosti autoritu. Do rozhlasu přicházeli noví lidé s odbornou kvalifikací i inovativními nápady. Tzv. brněnská škola experimentovala s vysíláním ze záznamu a zvukovými montážemi. Rozhlas zařadil do vysílání vzdělávací pásma a školské vysílání. V roce 1939, po obsazení nacisty, přišly tresty za poslech zahraničních stanic a tvrdá cenzura, která skončila až roku 1945. Po válce rozhlas nějaký čas sloužil místo pošty a pomáhal při komunikaci, zavedena zpravodajská redakce. Před rokem 1989 vysílalo do komunistického Československa několik západních rozhlasových stanic, z nichž nejvýznamnější byly Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky nebo BBC, které byly pro řadu občanů zdrojem necenzurovaných informací. Z tohoto důvodu byl také signál Rádia Svobodná Evropa rušen rušičkami, vysílání BBC nebylo (až na malé výjimky) rušeno. Poslech zahraničních stanic se stal přitěžujícím v kádrovém profilu. Roku 1959 bylo spuštěno FM vysílání, avšak v pásmu odlišném od západní Evropy, aby se vyloučil poslech jejich stanic. V 60. letech nastalo jisté uvolnění cenzury a začalo stereofonní vysílání. Od 70. let již byly v prodeji i přijímače s oběma rozsahy VKV. V srpnu 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy, bylo před rozhlasem zabito 15 lidí. Rozhlas se aktivně snažil informovat a vyzýval národ k nenásilnému odporu. Sovětským okupantům se nepodařilo zamezit svobodnému vysílání Československého rozhlasu a ten sehrál v prvních týdnech okupace významnou roli v odporu k okupaci. Následné tvrdé roky normalizace znamenaly vyhazov pro několika stovek zaměstnanců čs. rozhlasu i radiokomunikací. Rozhlas sehrál svou roli i při sametové revoluci. Od 90. let nastalo poměrně uvolňování, v roce 1992 vstup soukromých rádií do éteru.", "Slovo rozhlas je velmi mladé. Vzniklo až v roce 1924, kdy Radiojournal vypsal soutěž na české pojmenování rádia. Slovo rozhlas použil poprvé redaktor Národních listů Richard Durdil ve svém článku. Do té doby se používal termín radiožurnál." ] }

{ "title": [ "Formální definice.", "Vlastnosti.", "Jiné významy slova." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pro všechna \"x\" platí, že \"x\" ∈ \"A\" ∪ \"B\" právě když \"x\" ∈ \"A\" nebo \"x\" ∈ \"B\". (Jedná se o matematické \"nebo\", tzn. prvek patří do sjednocení i tehdy, nachází-li se v \"obou\" množinách.) V případě, že se jedná o sjednocení více množin, je možno je chápat jako několik postupných sjednocení (viz \"asociativita\" níže), nebo tak, že prvek je součástí sjednocení právě tehdy, je-li prvkem alespoň jedné z množin. Např. pro sjednocení tří množin platí, že \"x\" je prvkem \"A\" ∪ \"B\" ∪ \"C\" iff \"x\" ∈ \"A\" nebo \"x\" ∈ \"B\" nebo \"x\" ∈ \"C\". Sjednocení formula_1 množin formula_2 lze zkráceně psát formula_3 Příklad: Sjednocením množin { 1, 2, 4, 8, 9 } a { 3, 4, 7, 9 } je množina { 1, 2, 3, 4, 7, 8, 9 }. Sjednocením množiny všech prvočísel { 2, 3, 5, 7, 11,... } s množinou všech sudých kladných čísel { 2, 4, 6,... } je množina, jejímiž prvky jsou např. čísla 17, 18, 19, 20, ale nepatří do ní např. čísla 9, 15, 27, 63, 121. Následuje obecná definice sjednocení nebo také sumy pro libovolnou (i nekonečnou množinu), jak vyplývá z axiomu sumy a jak je používána v teorii množin: formula_4 Z této definice dostávám speciálně pro dvouprvkovou množinu formula_5 klasické dvoumnožinové sjednocení: formula_6", "Operace sjednocení dvou množin (jakožto binární operace) je asociativní, tzn. (\"A\" ∪ \"B\") ∪ \"C\" = \"A\" ∪ (\"B\" ∪ \"C\"). Současné sjednocení všech množin – \"A\" ∪ \"B\" ∪ \"C\" – je oběma těmto výrazům rovno, proto je možno psát sjednocení libovolného množství množin bez použití závorek. Sjednocení je komutativní operace, platí tedy, že \"A\" ∪ \"B\" = \"B\" ∪ \"A\", sjednocované množiny je tedy možno psát v libovolném pořadí. Neutrálním prvkem pro operaci sjednocení je prázdná množina, tzn. \"A\" ∪ ∅ = \"A\" pro libovolné \"A\". Prázdná množina se tak dá chápat jako výsledek sjednocení prázdné množiny množin. Sjednocením s univerzální množinou získáme opět univerzální množinu, tzn. formula_7. Vzhledem k definici sjednocení vyplývají všechny tyto skutečnosti z obdobných skutečností o logické spojce \"nebo\". Mohutnost sjednocení dvou množin je přinejmenším rovna mohutnosti větší z obou množin, nejvýše pak součtu obou mohutností. Pro konečné množiny platí konkrétně: |\"A\" ∪ \"B\"| = |\"A\"| + |\"B\"| − |\"A\" ∩ \"B\"|. Sjednocení množin je idempotentní, tzn. platí formula_8.", "České slovo sjednocení (cizím slovem unifikace) zcela obecně představuje vytváření jednoty, jednotného názoru, jednotného chování, myšlení, vystupování apod. a to ve všech oborech lidské činnosti a společenského života." ] }

{ "title": [ "Historie Českého rozhlasu.", "Rada Českého rozhlasu.", "Ombudsman Českého rozhlasu.", "Vedení Českého rozhlasu.", "Struktura financování.", "Výsledky hospodaření.", "Stanice.", "Ostatní stanice vysílající analogově.", "Archiv Českého rozhlasu.", "Distribuce signálu.", "Český rozhlas a internet.", "Portál Českého rozhlasu.", "iROZHLAS.", "iRadio.", "Hry a literatura online.", "Čtenářský deník.", "Minutové hry.", "Příběh rozhlasu.", "Aplikace pro mobilní zařízení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Československý rozhlas (tehdy Radiojournal) začal pravidelně vysílat 18. května 1923 ve 20.15 hod. ze stanu u letiště v Kbelích. Déle než rok byl poslech programu nepříjemně rušen stálým tónem ve výši 50 Hz. Tato technická závada byla vyvolána nedostatečnou filtrací usměrněného proudu a byla odstraněna až v listopadu 1924. Mezitím se místo vysílání několikrát změnilo. Nejprve se improvizované studio přestěhovalo do Hloubětína, pak zpět do Kbel a v roce 1924 do Poštovní nákupny na Fochově (dnešní Vinohradské) ulici č. 58 – bylo to první studio přímo v Praze. V roce 1925 přišlo další stěhování, tentokrát do Orbisu na Fochově ulici č. 62 (poblíž Vinohradské tržnice). V roce 1927 se vysílací studio přemístilo do Národního domu na Mírovém náměstí, odkud Radiojournal vysílal až do roku 1933. Pak už se definitivně přemístil do dnešního sídla do Vinohradské ulice č. 12 do nově vybudované budovy Ředitelství pošt a telegrafů. Památkově chráněná budova Československého respektive Českého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze hrála významnou úlohu v moderních dějinách. Byly o ni svedeny těžké boje během Pražského povstání v květnu 1945. V srpnu 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy došlo před rozhlasem k masakru civilistů.Český rozhlas byl zřízen zákonem České národní rady 484/1991 z 29. 11. 1991 nejprve v rámci Československého rozhlasu, jako samostatný subjekt funguje od rozpadu Československé federativní republiky 31. prosince 1992. Český rozhlas je nejstarší na evropském kontinentu a druhý nejstarší v Evropě, po anglickém.", "Rada Českého rozhlasu je podle zákona č. 484/1991 Sb. orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů Českého rozhlasu. Rada není součástí organizační struktury Českého rozhlasu. Má mít 9 členů, které do funkce na návrh občanských sdružení, spolků a hnutí volí Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Od února 2010 do prosince 2010 však sněmovna nezvolila žádného člena Rady, a ta proto působila v nekompletním počtu 5 členů. Teprve 17. prosince 2010 byl šestým členem Rady zvolen Milan Badal, čímž počet radních stoupl na 6 z 9. Šest hlasů je zároveň podle zákona č. 484/1991 Sb. minimální počet pro zvolení generálního ředitele.", "Institut ombudsmana Českého rozhlasu byl zřízen v květnu 2016. Jeho smyslem je prohloubení dialogu mezi posluchači a Českým rozhlasem jako médiem veřejné služby. Posluchači mohou ombudsmanovi předávat své podněty k činnosti Českého rozhlasu. Ombudsman vysvětluje fungování Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média a hájí oprávněné zájmy posluchačů Českého rozhlasu. Od května 2016 post zastává Milan Pokorný.", "V čele Českého rozhlasu stojí generální ředitel, který je volen Radou ČRo na funkční období šesti let. Do funkce byl 30. září 2009 zvolen Richard Medek, který pozici přechodně zastával už od 22. července 2009, kdy byl odvolán Václav Kasík. 24. února 2010 oznámil Richard Medek na zasedání Rady Českého rozhlasu, že ke konci měsíce rezignuje na svou funkci. Rada následně jmenovala prozatímním ředitelem Petera Duhana. Protože mezitím vypršely mandáty některých členů Rady, klesl počet radních na 5, takže nemohla přistoupit k volbě řádného generálního ředitele (k té je potřeba alespoň 6 hlasů). 28. července 2011 byl Peter Duhan zvolen již kompletní Radou Českého rozhlasu do funkce generálního ředitele.", "Většinu příjmů Českého rozhlasu tvoří rozhlasové (dříve koncesionářské) poplatky, jejichž výše je od 1. 10. 2005 stanovena na 45 Kč měsíčně. Domácnosti platí jeden poplatek bez ohledu na počet přijímačů, podnikatelé hradí poplatek za každý jeden přijímač. Rozhlasový poplatek není příjmem státního rozpočtu, Český rozhlas ho vybírá přímo, případně prostřednictvím České pošty. Zbylých několik procent příjmů tvoří výnosy z vlastní obchodní činnosti Českého rozhlasu, kam například patří limitovaný prodej reklamního času, výnosy ze sponzoringu nebo licencování nahrávek.", "Rada Českého rozhlasu každý rok do 31. srpna předkládá Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR výroční zprávu o hospodaření ČRo v uplynulém roce. Dokument obsahuje podrobný rozbor ekonomiky, přehled o peněžních tocích, přehled pohledávek, mzdovou a honorářovou analýzu, a také nezávislou auditorskou zprávu. Klíčovými ukazateli jsou zejména celkové náklady a výnosy, objem vybraných rozhlasových poplatků a jejich podíl na celkových výnosech. Zprávu po doručení do sněmovny projednává stálá komise pro sdělovací prostředky a výbor pro vědu, vzdělání, školství a kulturu. O schválení nebo zamítnutí zprávy se pak hlasuje v rámci schůze sněmovny.", "", "Studia zajišťující regionální vysílání Českého rozhlasu:", "Archiv ČRo jedním z největších zvukových archivů ve střední Evropě a nejrozsáhlejším útvarem Českého rozhlasu. V depozitářích tři patra pod zemí je uloženo na 80 tisíc hodin zvukových záznamů a 25 milionů stran písemných materiálů. Archiv podporuje rozhlasový program, uchovává kulturní dědictví českého národa a zpřístupňuje ho veřejnosti.", "Všechny stanice ČRo vysílají prostřednictvím internetového streamu, část digitálně přes DAB/DAB+ a DVB, část analogově přes pozemní vysílače: \"Aktualizace: 15. ledna 2020\"", "ČRo jako jedna z prvních rozhlasových institucí v Evropě otevřela internetová vysílání i internetový archiv (tzv. Rádio na přání). Na podzim 2004 zavedl rozhlas také podcast pro pořady ČRo 6. Stalo se tak dříve, než podobnou službu pro své stanice spustila BBC.", "Webové stránky Českého rozhlasu \"rozhlas.cz\" jsou rozcestníkem k webům jednotlivých stanic, k živému vysílání i záznamům pořadů a informacím o činnosti Českého rozhlasu.", "Zpravodajský server Českého rozhlasu byl spuštěn 18. dubna 2017 a zveřejňuje odvysílané zprávy i vlastní agendu redaktorů webu.", "Služba v sobě zahrnuje živé vysílání stanic, audioarchiv a podcast. Do audioarchivu denně přibývají stovky audií, na začátku roku 2016 jich bylo k dispozici přes 440 tisíc. Prostřednictvím webových stránek lze vyhledat zvukový záznam podle řady různých atributů jako je čas, pořad, stanice, fulltext atd.", "Vybraná literární a dramatická díla mohou posluchači poslouchat ve streamu ještě několik dní po jejich odvysílání. Toto časové omezení a technické omezení (nelze stahovat) je důsledkem autorských práv.", "Nejznámější básně, romány i povídky nabízí Český rozhlas na webových stránkách ke stažení zdarma v podání předních českých herců.", "Kompletní webová nabídka odvysílaných minutových her ve zvukové podobě.", "Interaktivní časová osa s nejdůležitějšími události v historii rozhlasového vysílání na území České republiky.", "Český rozhlas má tři aplikace pro systémy iOS a Android – iRadio, Zprávy ČRo, Radio Wave. Od února 2017 Český rozhlas spustil novou aplikaci s názvem Radiotéka. Poskytuje audioknihy a rozhlasové hry zdarma." ] }

{ "title": [ "Formální definice.", "Vlastnosti." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Pro všechna \"x\" platí, že formula_1. V případě, že se jedná o průnik více množin, je možno jej chápat jako několik postupných průniků (viz \"asociativita\" níže), nebo tak, že prvek je součástí průniku právě tehdy, je-li prvkem všech množin. Obě tyto možnosti jsou však ekvivalentní. Např. pro průnik tří množin platí, že \"x\" ∈ \"A\" ∩ \"B\" ∩ \"C\" iff \"x\" ∈ \"A\" a zároveň \"x\" ∈ \"B\" a zároveň \"x\" ∈ \"C\". Průnik formula_2 množin formula_3 lze zkráceně psát formula_4 Příklad: Průnikem množin { 1, 2, 5, 6, 8, 11 } a { 2, 3, 4, 6, 8, 9 } je množina { 2, 6, 8 }. Průnikem množin všech prvočísel { 2, 3, 5, 7, 11,... } a množiny sudých kladných čísel { 2, 4, 6, 8,... } je jednoprvková množina { 2 } (jelikož 2 je jediné sudé prvočíslo).", "Operace průniku dvou množin (jakožto binární operace) je asociativní, tzn. (\"A\" ∩ \"B\") ∩ \"C\" = \"A\" ∩ (\"B\" ∩ \"C\"). Současný průnik všech tří množin – \"A\" ∩ \"B\" ∩ \"C\" – je oběma těmto výrazům roven, proto je možno psát průnik libovolného množství množin bez použití závorek. Průnik je komutativní operace, platí tedy, že \"A\" ∩ \"B\" = \"B\" ∩ \"A\". Neutrálním prvkem pro operaci průniku je univerzum, tzn. množina \"všech\" prvků, které v daném kontextu uvažujeme. Platí tedy formula_5. Výsledkem průniku množiny formula_6 s prázdnou množinou je opět prázdná množina, tzn. formula_7. Je-li výsledkem průniku dvou množin formula_8 prázdná množina, pak platí formula_9, kde formula_10 je doplňkem množiny formula_6. Vzhledem k definici průniku vyplývají všechny tyto skutečnosti z obdobných skutečností o logické spojce \"a zároveň\". Mohutnost průniku dvou množin je nejvýše rovna mohutnosti menší z nich: |\"A\" ∩ \"B\"| ≤ min { |\"A\"|, |\"B\"| }. Průnik je idempotentní, tzn. platí formula_12." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Gramatika.", "Slovní zásoba.", "Písmo." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Maltština je semitskou řečí, při svém vzniku silně ovlivněnou féničtinou a severoafrickými dialekty arabštiny s výraznými deriváty a substráty řečí jiných (zejména italštiny, zde především sicilského dialektu, a také angličtiny). Vývoj maltštiny odpovídá tedy i velice bohatým dějinám maltského národa samotného. Maltština je jediným semitským jazykem, který se píše latinkou.", "Přestože maltština je silně ovlivněna románskými jazyky, zejména sicilskou italštinou, zůstala její gramatika výrazně semitskou. Přídavné jméno stojí za podstatným jménem, slovosled je silně flexibilní. Obdobně jako v arabštině a hebrejštině mají podstatná i přídavná jména určitý člen (např. \"L-Art L-Imqaddsa\", v překladu „ta země ta svatá“, tedy „Svatá země“; srovnej arabsky \"Al-Ardh al-Muqaddasa\"). Toto pravidlo však neplatí u jmen románského původu. Podstatná jména mají mimo množného čísla i číslo duální (podvojné). Slova románského původu tvoří množné číslo koncovkami \"-i\" nebo \"-jiet\" (\"lingwa\" – \"lingwi\" „jazyk“ – „jazyky“, \"arti\" – \"artijiet\" „umění“). Množné číslo, tvořené podle semitského vzoru, je složitější. Pravidelná podstatná jména dostávají koncovku \"-ijet\" resp. \"-ijiet\" (jako arabsky \"-at\", hebrejsky pak \"-ot\") nebo \"-in\" (obdobně hebrejsky \"-im\"). U nepravidelných podstatných jmen se jedná o tzv. \"pluralis fractus\" (lomený plurál), kdy dochází mimo jiné ke změně vnitřních slabik kmene (\"ktieb\" – \"kotba\" „kniha“ – „knihy“, \"raġel\" – \"irġiel\" „muž“ – „muži“). Slovesa jsou jako u jiných semitských řečí časována pomocí předpon, přípon i infixů, tedy vnitřních slabik (změna kmene). Neobvyklé je používání arabských předpon a přípon u sloves románského původu (např. \"iddeċidejna\" „rozhodli jsme“ z \"(i)ddeċieda\" jako sloveso románského původu + \"-ejna\" jako arabská koncovka 1. osoby množného čísla pro minulý čas).", "Slovní zásoba maltštiny je směsí arabsko-semitských pojmů s italštinou a je částečně obohacena i pojmy z angličtiny. Odhaduje se, že asi 60 % slovní zásoby je semitského původu, zbývajících 40 % románského. Výrazy vztahující se na základní pojmy jsou zpravidla semitského resp. arabského původu (\"raġel\" – „muž“, \"mara\" – „žena“, \"tifel\" – „dítě“, \"dar\" – „dům“, \"xemx\" – „slunce“, \"sajf\" – „léto“). Slova popisující pozdější či moderní pojmy a souvislosti jsou většinou románského (italského) původu (\"skola\" – „škola“, \"gvern\" – „vláda“, \"repubblika\" – „republika“, \"re\" – „král“, \"pulizija\" – „policie“). Výrazy románského původu přitom odpovídají spíše sicilskému dialektu než spisovné italštině (\"teatru\" a ne \"teatro\" pro „divadlo“ atd.). Slova převzatá z angličtiny (více méně taktéž moderní) byla ohledně výslovnosti částečně upravena (\"strajk\" = anglicky \"strike\" <nowiki>[strajk]</nowiki> = „stávka“), částečně převzata beze změny (\"union\" = anglicky \"union\" = „svaz“).", "Maltština je jedinou semitskou řečí používající latinské abecedy obohacené o několik vlastních znaků. Tyto znaky jakož i výslovnost těchto i ostatních jsou uvedeny v následující tabulce." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt v přírodě.", "Využití.", "Sloučeniny.", "Supratekutost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Bezbarvý plyn, bez chuti a zápachu, chemicky zcela inertní – helium vytváří sloučeniny pouze s fullereny a se rtutí (helidy). Ve vodě je velmi málo rozpustné 8,8 ml He v 1000 ml vody. Helium a i ostatní vzácné plyny mají malé elektrické průrazné napětí, snadno se ionizují a dobře vedou elektrický proud. Toho se využívá při výrobě výbojek. Helium září intenzivně žlutě. Helium je jediná látka, která při nízkých teplotách a normálním tlaku zůstává kapalná až k teplotě absolutní nuly. Pevné helium lze získat pouze za zvýšeného tlaku. Helium má také ze všech známých látek nejnižší bod varu. Kapalné helium je látka, která vyniká velkým množstvím zajímavých vlastností. Při teplotách pod 2,1768 K je supratekuté, to znamená, že dokáže bez tření protékat libovolnými předměty a téct bez tření po libovolných předmětech. Tepelná vodivost tekutého helia je třimilionkrát větší než u mědi při pokojové teplotě.", "Samotný objev helia byl učiněn zkoumáním spektra sluneční korony, kdy v roce 1868 při zatmění Slunce francouzský astronom Pierre Janssen objevil neznámé žluté spektrální linie, které byly přiřazeny doposud neznámému prvku, pojmenovaném po starořeckém bohu Slunce, Héliovi. Teprve v roce 1895 se britskému chemikovi Williamu Ramsayovi podařilo izolovat plynné helium na Zemi. V roce 1868 astronomové, Francouz Pierre-Jules Janssen a Angličan Joseph Norman Lockyer, pozorovali nezávisle na sobě ve slunečním spektru na vlnové délce 587,49 nm žlutou spektrální čáru, která nepatřila žádnému do té doby známému prvku na Zemi. Vzhledem k blízkosti spektrálních čar sodíku D1, D2, byla označena jako spekrální čára D3. Lockyer postuloval, že se jedná o nový prvek a podle starořeckého boha Slunce (Helios) jej nazval helium. V roce 1881 pozoroval italský fyzik Luigi Palmieri spektrální čáru D3 v plynu unikajícím při zahřívání vulkanické sublimace z Vesuvu. V letech 1888–1890 pracoval americký mineralog a chemik William F.Hillebrand s minerálem uraninitem a podrobil jej zahřívání s minerálními kyselinami. Uvolněný plyn považoval za dusík. Skotský chemik William Ramsay opakoval pokus v roce 1895, ovšem s jiným materiálem, minerálem cleveitem (z rodiny uranových rud) a kromě dusíku a argonu isoloval také plyn s odlišnou spektrální linií a potvrdilo se, že se jedná o helium. V témže roce mezitím pracoval s minerálem cleveitem také švédský chemik Per Theodor Cleve a jeho žák Nils Abraham Langlet a získali helium v čistější podobě a větším množství, které stačilo k určení atomové hmotnosti helia. Ramsey, Cleve a Langlet jsou považováni za nezávislé objevitele helia v pozemském materiálu. Během vrtných prací v roce 1903 v americkém Dexteru, Kansas, byl nalezen zdroj zemního plynu, který obsahoval 12 objemových procent neznámého plynu. Američtí chemici Hamilton Cady a David McFarland z Kansaské univerzity potvrdili v roce 1905, že se jedná o helium. Na počátku 20. století byly objeveny velké zásoby helia v ložiscích zemního plynu v Great Plains a Spojené státy americké se staly světovým dodavatelem tohoto plynu. V roce 1907 Ernest Rutherford a Thomas Royds demonstrovali fakt, že částice alfa jsou jádra hélia tím, že nechali částice proniknout tenkou skleněnou stěnu evakuované trubice a následným výbojem pozorovali spektrální čáru D3. V roce 1908 poprvé zkapalnil helium holandský fyzik Heike Kamerlingh Onnes ochlazením plynu na teplotu méně než jeden Kelvin (0 K = −273,15 °C). Neúspěšně se pokusil dalším snižováním teploty také o převedení helia do pevného stavu, což dokázal až v roce 1926 jeho žák Willem Hendrik Keesom ovšem za použití vyššího tlaku. V roce 1938 objevil Petr Leonidovič Kapica supratekutost isotopu He při teplotách blízkých absolutní nule.", "Helium je na Zemi přítomno jen velmi vzácně. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává do meziplanetárního prostoru. V atmosféře Země (do výšky 200 km) tvoří 0,000524 objemových procent (tj. 5,24 ppm). Poprvé bylo helium izolováno z minerálu smolince. V menším množství až 9 % se nachází v zemním plynu, z něhož se také získává vymrazováním. Vzácně vyvěrá helium i trhlinami v zemi, nejznámější oblasti těchto vývěrů leží ve Skalistých horách v USA a v Kanadě. Předpokládá se, že veškeré toto helium je produktem jaderného rozpadu prvků v zemské kůře (částice alfa jsou jádry atomů helia). Ve vesmírném měřítku je helium druhým nejvíce zastoupeným prvkem. Vyskytuje se především ve všech svítících hvězdách, kde je jedním z mezistupňů termonukleární syntézy, jež je podle současných teorií základním energetickým zdrojem ve Vesmíru. Tvoří přibližně 25 % hmoty okolního pozorovatelného Vesmíru. Helium se vyskytuje v atmosféře plynných obrů, kde se jeho objemová koncentrace pohybuje mezi 3 a 19%, a po vodíku je nejrozšířenější prvek v jejich atmosféře. Z kamenných planet se vyskytuje zejména na Merkuru, a rovněž se vyskytuje na Měsíci.", "Vzhledem ke své extrémně nízké hustotě a inertnímu chování se helium používá k plnění balónů (balónek díky heliu vyletí ke stropu) a vzducholodí jako náhrada hořlavého vodíku. Značnou nevýhodou je zde ovšem jeho poměrně vysoká cena. Navíc má atom helia velmi malý průměr, snadno difunduje skrze pevné materiály a dochází tak ke ztrátám. Směsí helia, kyslíku a dusíku se plní tlakové láhve s dýchací směsí, určenou pro potápění do velkých hloubek. Na rozdíl od dusíku totiž ani pod velkým tlakem nezpůsobuje tzv. hloubkové opojení, takže potápěč je schopen pracovat ve velkých hloubkách i přes 300 metrů. Zároveň omezuje vznik otravy kyslíkem a současně zmenšuje riziko kesonové nemoci, která vzniká při rychlém výstupu potápěče na hladinu uvolněním bublinek plynného dusíku v krvi s možností mechanického poškození různých tkání. Rychlost zvuku v heliu je řádově 3× větší než ve vzduchu. Pokud člověk nadechne helium, rezonanční frekvence dýchacích cest se změní a to ovlivní zabarvení hlasu. Stejně by se přítomnost hélia projevila při hvízdání nebo hře na dechový hudební nástroj. Helium se také používá jako nosný plyn pro kapilární plynovou chromatografii s hmotově spektrometrickou detekcí. Další aplikací v oboru analytické chemie je rentgenová fluorescence, kde tvoří ochrannou atmosféru mezi zdrojem záření a vzorkem a zabraňuje tak pohlcování fotonů rentgenového záření argonem ze vzduchu. Mimořádně nízká teplota varu předurčuje kapalné helium jako jedno ze základních médií pro kryogenní techniky, především pro výzkum i praktické využití supravodivosti a supratekutosti různých materiálů. Helium se ve směsi s neonem používá k plnění reklamních osvětlovačů, obloukových lamp a doutnavek. Výboj v heliu má intenzivně žlutou barvu. Nízká viskozita je důvodem pro použití hélia ve Stirlingově motoru. Helium má uplatnění v hodinářském průmyslu v hodinkách pro hlubinné ponory, vyrovnávajících tlak pomocí heliového ventilu.", "He@C je jedna ze dvou doposud známých „sloučenin“ hélia. Sférická koule je fulleren a uvnitř v dutině tohoto fullerenu je uzavřen jeden atom helia. Fullereny vznikají kondenzací grafitových par v heliu. Při kondenzaci par ale může dojít k radikálovému mechanismu, jehož výsledkem je tato „sloučenina“. Páry grafitu nelze normální cestou získat, protože uhlík má teplotu tání více než 3 500 °C a teplota varu je ještě o mnoho vyšší (přes 4 800 °C). Proto se k přípravě par grafitu využívá laseru. Za sloučeniny se někdy pokládají helidy rtuti, kdy je relativně malý atom helia ve vnějších elektronových vrstvách většího atomu rtuti. V roce 2017 byly teoreticky vypočítány jako (za vysokých tlaků) stabilní sloučeniny NaHe a NaHeO. NaHe byla i připravena (diamantové kovadlinky) a za tlaku 113 GPa má jít o pevnou látku krystalizující v krychlové soustavě, po elektrické stránce izolant.", "S heliem je spojen zajímavý fyzikální úkaz, zvaný supratekutost. Kapalné helium se totiž vyskytuje ve dvou formách – \"helium I\" při teplotách 2,1768–4,21 K a \"helium II\" při teplotách nižších než 2,1768 K (za normálního tlaku) (tzv. \"lambda bod\"). To se týká izotopu He. Izotop He je supratekutý při teplotách pod přibližně 0,002 5 K. Rozdíl mezi izotopy je způsoben tím že atom He je bosonem (skládá se ze 2 protonů, 2 neutronů a 2 elektronů) zatímco atom He je fermionem. Izotop He je supratekutý díky vzniku Bose-Einsteinova kondenzátu zatímco He díky vzniku Cooperových párů. Mezi \"heliem I\" a \"heliem II\" neexistuje skupenské teplo, což znamená, že tyto dvě formy helia se nemohou vyskytovat v jedné nádobě současně vedle sebe. Nad lambda teplotou se může vyskytovat pouze \"helium I\" a pod lambda teplotou pouze \"helium II\". Zatímco \"helium I\" se chová jako běžné tekutiny, vykazuje \"helium II\" velmi neobvyklé vlastnosti. Především nemá tato kapalina prakticky žádné vnitřní tření, a proto teče nesmírně rychle, ale dokonce díky kapilárnímu jevu přetéká stěny nádob, ve kterých je uchováno a vytéká horním koncem do něj ponořené kapiláry \"(jev zvaný fontánový efekt)\", což budí zdání, jako by \"helium II\" nebylo vůbec ovlivněno gravitací. Navíc má supratekuté helium největší tepelnou vodivost ze všech doposud známých látek." ] }

{ "title": [ "Formální definice.", "Vlastnosti.", "Nekonečný součin.", "Význam kartézského součinu." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Například kartézským součinem množiny všech reálných čísel formula_7 se sebou samou vznikne rovina formula_8, což je možno psát jako formula_9 („kartézská mocnina“). Libovolný bod v této rovině je možno popsat uspořádanou dvojicí formula_10, viz kartézský souřadnicový systém. Definici kartézského součinu dvou množin je možno rozšířit na kartézský součin libovolného počtu množin, jehož výsledkem je množina n-tic, takto: Příkladem takového součinu je trojrozměrný euklidovský prostor formula_12.", "Kartézský součin není komutativní ani asociativní operace a nemá neutrální prvek. Kartézský součin konečných množin má mohutnost rovnou součinu mohutností jednotlivých množin. Obecně má kartézský součin mohutnost rovnou kardinálnímu součinu mohutností jednotlivých množin. V případě, že je alespoň jedna množina nekonečná, je mohutnost kartézského součinu rovna maximu z mohutností jednotlivých množin. Je-li kartézským součinem prázdná množina (formula_13), pak je formula_14 nebo formula_15.", "Předchozí definice popisuje kartézský součin libovolného avšak \"konečného\" počtu množin. V některých oblastech matematiky se může hodit kartézský součin \"nekonečně mnoha\" množin. Ten lze definovat jako: Zde formula_17 je množina indexů, formula_18 je množina operandů (množin), indexovaná prvky formula_17. Kartézský součin je zde tedy definován jako množina funkcí z formula_17 do sjednocení všech množin, které jsou operandy. Každá z těchto funkcí je zobecněním n-tice, tzn. tvoří nekonečně-složkovou obdobu konečně-složkových n-tic. n-tici lze chápat jako speciální (konečný) případ této funkce, kde formula_21 odpovídá takové funkci formula_22, u které formula_23", "Význam kartézského součinu vyplývá především z toho, že je nadmnožinou pro všechny binární relace (nebo obecněji pro n-ární relace). Z tohoto pohledu jsou veškeré úvahy o vztazích mezi prvky dvou množin (nebo o vztazích mezi prvky jedné množiny) vedeny v rámci kartézského součinu, který se tak stává „rámcovou množinou“ například pro většinu algebraických struktur. Vztahy jako uspořádání na množině formula_1 jsou určité podmnožiny formula_25, operace na množině jsou určité podmnožiny formula_26." ] }

{ "title": [ "Počátky kariéry.", "Formule 1.", "2004: Jaguar.", "2005–2006: Red Bull Racing.", "2005.", "2006.", "2007 – testovací jezdec.", "2010: Hispania.", "Kompletní výsledky ve Formuli 1." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "Christian se narodil ve městě Hohenems, a zájem o závodění získal, když ho jeho otec vzal na závody motokár. Jeho zaujetí v motorsportu se ještě zvýšilo, když se malý Christian setkal s legendou Formule 1, Ayrtonem Sennou. Závodit začal Klien ve 13 letech. V letech 1996 až 1998 vyhrál několik motokárových závodů v Rakousku a Švýcarsku. Hned v prvním roce se stal Švýcarským šampiónem. V roce 1999 se Christian přesunul do Formule BMW ADAC Junior Cup, kde vyhrál čtyři závody a celkově byl klasifikován na 4. místě. Pro následující sezónu přestoupil do vyšší série, Formule BMW ADAC Championship. Závodil pro tým Rosberg, celkově skončil na 10. místě, mezi nováčky na 3. místě. Ve stejné sérii pokračoval i následující rok, tentokrát vyhrál pět závodů a celkově se umístil na 3. místě. Poté se připojil k týmu JD Motorsport a absolvoval s ním italskou, zimní sérii Formule Renault. Vyhrál jeden závod, což mu otevřelo cestu do německého šampionátu Formule Renault pro rok 2002. Tam vyhrál čtyři závody, získal německý titul a v evropské sérii skončil na 5. pozici. Odtud se Klien přesunul do evropské série Formule 3, do týmu Mucke Motorsport. Celkem vyhrál čtyři závody a skončil celkově na 2. místě, vítězem se stal Ryan Briscoe. V roce 2003 se také účastnil závodu Marlboro Masters na okruhu Zandvoort.", "", "V prosinci 2003 Klien podepsal smlouvu s týmem Jaguar jako závodní jezdec pro sezónu 2004. V týmu nahradil Justina Wilsona, který odjezdil posledních pět závodů ročníku 2003 místo Antonia Pizzonii. Klien měl těžkou úlohu, jeho stájovým kolegou byl zkušenější Mark Webber. Co Wilson ani Pizzonia nedokázali ale Klien dokázal, poprvé porazil Webbera v kvalifikaci. Christian se v průběhu sezóny jevil jako spolehlivý jezdec, nedokončil jen 4 závody z celkových 18. Bodoval však jen jednou, při Grand Prix Belgie 2004, ke dojel na 6. místě. S celkovými 3 body se tak podělil o konečné 16. místo v poháru jezdců. Stejně bodů vybojovali i Nick Heidfeld a Cristiano da Matta.", "", "V listopadu 2004 koupila stáj Jaguar rakouská společnost vyrábějící energetické drinky, Red Bull. Tým se přejmenoval na Red Bull Racing. V průběhu zimní přestávky pro tento tým testovali Klien, Vitantonio Liuzzi a David Coulthard. Místo závodního pilota si nakonec vybojoval veterán Coulthard a právě Christian. A hned v prvních dvou závodech bodoval, když dojel na 7. a 8. místě. Do dalšího závodu ale dokonce ani neodstartoval kvůli problému s elektronikou. Red Bull se ale rozhodl vyzkoušet i Liuzziho a tak bylo dohodnuto, že bude závodit v následujících 4 podnicích (San Marino, Španělsko, Monako a Evropa) místo Kliena. Ten při těchto závodech působil jako třetí a testovací jezdec. Při Grand Prix Kanady 2005 se ale už do kokpitu vrátil a vydržel zde až do konce sezóny. Celkem nasbíral 9 bodů a umístil se na 15. pozici.", "Sedačku v Red Bullu si Christian udržel i do sezóny 2006, znovu byl jeho týmovým kolegou David Coulthard. A Klien začal sezónu opět slušně, v prvních 2 závodech se kvalifikoval do top 10. V prvním závodě dojel na 8. místě a připsal si bod. Další 4 závody nedokončil a Coulthard jej výrazně zastínil, když pro Red Bull vybojoval první stupně vítězů. Už v srpnu 2006 podepsal smlouvu na další sezónu s Red Bullem Mark Webber. Bylo jasné, že pro Kliena už na příští rok nezbude místo a měl si hledat místo jinde. Odchod od týmu ale přišel ještě před koncem sezóny. Pro poslední tři závody sezóny dal Red Bull šanci testovacímu jezdci, kterým byl Robert Doornbos.", "15. listopadu 2006 podepsal Klien smlouvu s týmem Honda Racing jako testovací jezdec pro následující sezónu. Jedinou pořádnou šanci však dostal jen při Grand Prix Velké Británie 2007, kdy v tréninku nahradil Jensona Buttona. 11. července 2007 byl Klien poslán testovat pro tým Spyker. Tady měl možnost nahradit Christijana Alberse, prpuštěného kvůli problémům se sponzory. Bohužel, místo Kliena dal Spyker příležitost nezkušenému Sakonu Yamamotovi. Pro rok 2008 podepsal Klien smlouvu s týmem BMW Sauber, opět jako testovací pilot. V téže sezóně také jel závod 24h Le Mans. Spolu s ním závodili pro tým Peugeot i Ricardo Zonta a Franck Montagny a společně dojeli na 3. místě. V říjnu pak ještě závodil v sérii Petit Le Mans, opět pro tým Peugeot, tentokrát byli jeho stájovými kolegy Marc Gené a Nicolas Minassian. U BMW zůstal Christian ve stejné roli i v sezóně 2009.", "Před pátým závodem sezony 2010, který se jel ve Španělsku, podepsal Klien smlouvu s týmem HRT a stal se tak testovacím a rezervním jezdcem. Absolvoval dva páteční tréninky a odjel 3 závody.", "Tučně – Pole position \"Kurzívou\" – Nejrychlejší kolo závodu" ] }

{ "title": [ "Vývoj." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Vyvinul se ze staroslověnštiny (staré církevní slovanštiny) úpravou pravopisu, výslovnosti a náhradou části lexika. Během existence tzv. Trnovské školy byly do jazyka prosazovány četné reformy, na základě kterých se potom znovu přeložily početné náboženské knihy, aby se tak zabránilo nepřesným výkladům náboženských knih a skutečností, což bylo základem pro šíření různých forem hereze. Původně jednotný jazyk se rozrůznil vznikem různých redakcí, vzhledem k tomu, že byl používán v různých navzájem oddělených centrech. Tyto rozdíly zajistily hlavně to, aby byl jazyk dobře srozumitelný pro mluvčí daného konkrétního slovanského jazyka, kterým se na daném území mluvilo, jednotlivé redakce církevní slovanštiny jsou si vzájemně srozumitelné. Po dobytí Bulharska Osmanskou říší odešli tamní vzdělanci do Valašska a Ruska, kde se snažili pokračovat ve svojí práci. V této době tak lze vysledovat významný vliv bulharské redakce v pravoslavném prostoru. Je však přirozené, že jazyk, upravovaný lidmi, kteří dobře ovládali bulharštinu, nezůstane ve východoslovanském prostředí beze změn. Jako jeden z nejstarších jazyků, používaných v prostředí Ukrajiny, prošla celou řadou drobných úprav. Tak například v Rusku se objevily tendence používat v jazyce některé koncovky ruských pádů (např. instrumentál), ruské časování (hlavně ve třetí osobě zakončení na tь), odstraněny byly nosovky a další. V církevní slovanštině se lze setkat s původní slovanskou hláskou jať (zapisovanou ѣ), která se v různých slovanských jazycích nakonec zrealizovala různými způsoby. Až do novověku, kdy vznikly spisovné formy národních jazyků, představovala církevní slovanština nejdůležitější literární, popř. úřední jazyk, hlavně v zemích východních Slovanů; zejména ruština má z církevní slovanštiny množství výpůjček. Kromě církevní slovanštiny byl v Rusku užíván rovněž jazyk lidový; mezi oběma vznikala celá řada přechodných forem. V jihoslovanských zemích po nástupu Osmanské říše došlo k úpadku kultury i písemnictví a dominovat začala turečtina a řečtina. Církevní slovanština se používala pouze v klášterech. V Srbsku platila za jazyk církve a vzdělanosti až do období nástupu reforem Vuka Karadžiće. Ještě předtím ale posloužila jako základ pro konstrukce různých jiných jazyků, jakými byly například slavenosrbský nebo ruskoslovanský. Dominantní postavení získala s postupem času ruská redakce tohoto jazyka, hlavně proto, že během turecké nadvlády nad jihovýchodní Evropou byly dováženy hlavně knihy z Ruska a ruský jazyk silně ovlivnil tehdejší jazykové procesy v zemích, jakými byly Bulharsko, či Srbsko. Církevněslovanský jazyk je v současné době jazykem v běžném užití vymřelý, nicméně stále jej používá řada církví, především v jihovýchodní a východní Evropě. Do církevní slovanštiny, která sloužila jako společný jazyk jak Srbů, tak i Rusů a Bulharů, se překládaly mnohé náboženské texty, hlavně z tehdejší řečtiny. Tak například v bulharské literatuře se lze setkat s tzv. damaskiny, které byly sepsány právě v církevní slovanštině. Úroveň srozumitelnosti řeči prostému lidu však postupem času začala klesat, jak přirozený vývoj lidových jazyků pokračoval neustále dále, kdežto církevní slovanština zůstala ustrnuta ve stejném stavu. Význam tohoto jazyka se tak začal snižovat." ] }

{ "title": [ "Základní fyzikálně-chemické vlastnosti.", "Historický vývoj.", "Výskyt a získávání.", "Využití.", "Zdravotní rizika.", "Radon v budovách." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Bezbarvý plyn, bez chuti a zápachu, nereaktivní. Vzniká jako produkt radioaktivního rozpadu radia a uranu a díky své nestálosti postupně zaniká dalším radioaktivním rozpadem. Je známo přibližně dvacet nestabilních izotopů radonu. Chemické sloučeniny tvoří stejně jako krypton a xenon pouze vzácně s fluorem, chlorem a kyslíkem, všechny jsou velmi nestálé a jsou mimořádně silnými oxidačními činidly. Radon je velmi dobře rozpustný ve vodě (okolo 51 % svého objemu) a ještě lépe se rozpouští v nepolárních organických rozpouštědlech. Radon je možno při velmi nízkých teplotách zachytit na aktivním uhlí. Radon se stejně jako ostatní vzácné plyny snadno ionizuje, a v ionizovaném stavu září. Toho by se dalo využívat při výrobě osvětlovací techniky, ale radon je velmi radioaktivní, a proto to není možné. Radon ve výbojce vydává jasně bílé světlo.", "Radon byl objeven roku 1900 Friedrichem Ernstem Dornem při zkoumání radioaktivního rozpadu radia a byl pojmenován jako radiová emanace. William Ramsay charakterizoval radiovou emanci jejím spektrem roku 1910, určil její hustotu a z ní i relativní atomovou hmotnost a navrhl pro ni název svítící – niton Nt. Později se jméno prvku ještě několikrát změnilo, až byl nakonec přijat návrh na jméno radon a toto označení se používá od roku 1923.", "Koncentrace radonu v zemské atmosféře jsou nesmírně nízké, prakticky na hranici detekce těch nejcitlivějších analytických metod. Radon se nejčastěji nalézá ve vývěrech podzemních minerálních vod, kam se dostává jako produkt rozpadu jader radia, thoria a uranu. Může však v malých dávkách vyvěrat sám z podloží přímo v plynné podobě, čímž se radon absorbuje do podzemní vody a s tou se dostává na povrch. Radon se získává tak, že se roztok radnaté soli nechá stát asi čtyři týdny v uzavřené láhvi. Za tuto dobu se ustanoví rovnováha s radiem a jeho emanancí (minerálu s obsahem radonu). Radon se poté dá oddestilovat nebo vyvařit.", "V geologii slouží studium obsahu izotopů radonu v podzemních vodách k určení jejich původu a stáří. Medicínské využití radonu je založeno na skutečnosti, že převážná většina jeho izotopů fungují jako alfa zářiče s poměrně krátkým poločasem přeměny (nejstabilnější izotop Rn má poločas rozpadu 3,82 dne, další izotopy už jen:Rn 54,5 s a Rn 3,92 s). Používají se proto někdy pro krátkodobé \"lokální ozařování\" vybraných tkání. Radonová voda (voda obsahující rozpuštěný radon) se používá rovněž v balneologii, například v jáchymovských lázních, kam je dopravována potrubím z bývalého uranového dolu Svornost, kde je jejím nejmohutnějším zdrojem podzemní pramen, pojmenovaný po akademiku Běhounkovi, objevený v roce 1962, který se měrnou aktivitou přibližně 9–10 kBq/l řadí mezi velmi silné radonové vody (tj. více než 4 kBq/l). Pramen Agricola (navrtaný v roce 2000) má měrnou aktivitu ještě přibližně dvakrát tak větší, ale jeho vydatnost je menší. Vydatnost všech Jáchymovských radioaktivních pramenů činí řádově 500m/den. V Jáchymovských lázních se potom používají koupele, ve kterých aktivita radonové vody poklesla (v důsledku odvětrání a rozpadu během postupného přečerpávání) na 4,5 kBq/l. Obvyklá délka pobytu pacienta ve vaně s radonovou vodou je dvacet minut.", "Zvýšený výskyt radonu v určité lokalitě s sebou přináší nárůst nebezpečí výskytu rakoviny plic. Přitom nebezpečné nejsou ani tak samotné izotopy radonu, ale produkty jeho přeměny, zejména krátkodobé. Ty jsou na rozdíl od radonu kovy a po svém vzniku tvoří shluky s aerosolovými částicemi nebo například s vodní párou. Takto vázané produkty přeměny radonu mohou být při vdechnutí zachyceny v dýchacím ústrojí a volně se přeměňovat. Jak radon, tak i produkty jeho přeměny polonium Po a Po emitují při své radioaktivní přeměně částice alfa. Ty mohou díky své vysoké ionizační schopnosti způsobit porušení DNA. Špatná oprava DNA pak může zapříčinit nekontrolovatelné množení buněk – rakovinu. Nízká radioaktivita však nemusí vést k více nádorům.", "Pokud je základová část domu starší a špatně provedená (špatná izolace základů, popraskaná podlaha, prkenná podlaha bez izolace, špatně utěsněné prostupy inženýrských sítí), může docházet k nasávání radonu do vnitřního prostředí objektu (především přízemí). Děje se tak působením komínového efektu. Rozdíl teplot v objektu a pod ním způsobí podtlak v objektu a radon je tak spolu s dalšími plyny aktivně nasáván. Dalším možným zdrojem radonu je stavební materiál. Některé škvárobetonové tvárnice pocházející z rynholecké škváry obsahují vysoké aktivity radia. V současné době je radioaktivita všech stavebních materiálů dodávaných na český trh pod kontrolou Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB). Česko se díky geologické stavbě řadí k zemím s vysokou průměrnou koncentrací radonu v bytech (118 Bq/m). Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje limit 100 Bq/m. Koncentrace ve volném prostoru bývá kolem 10 Bq/m. Vysokou koncentraci radonu v domě lze dočasně snížit častějším větráním. V současné době jsou již známá účinná technická opatření proti pronikání radonu do budov, a to jak u stavěných, tak i existujících staveb. Český stát usiluje již od 90. let o snížení ozáření obyvatel od radonu, současný radonový program (Radonový program ČR na léta 2009 až 2019 - Akční plán) zahrnuje řadu aktivit koordinovaných Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, např. bezplatné měření v bytech a školských zařízeních. Bezplatné informativní měření objemové aktivity radonu v domě či bytě pomocí stopových detektorů RAMARn zajišťuje v ČR Státní ústav radiační ochrany." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Zobecnění.", "Explicitní vyjádření.", "Algoritmy výpočtu.", "Význam.", "Další posloupnosti.", "Tribonacciho čísla.", "Tetranacciho čísla.", "Repfigity." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Fibonacciho posloupnost byla poprvé popsána italským matematikem Leonardem Pisánským (Leonardo z Pisy), známým také jako Fibonacci (cca 1175–1250), k popsání růstu populace králíků (za poněkud idealizovaných podmínek). Číslo \"F(n)\" popisuje velikost populace po \"n\" měsících, pokud předpokládáme, že Prvních 21 Fibonacciho čísel \"F\" pro \"n\" = 0, 1, 2,..., 20: Posloupnost lze obdobně definovat i pro záporná čísla.", "Termín \"Fibonacciho posloupnost\" je někdy používán i pro jiné posloupnosti, ve kterých platí, že \"f(n+2)\" = \"f(n)\" + \"f(n+1)\". Libovolnou takovou posloupnost lze zapsat jako \"f(n+2)\" = \"aF(n)\" + \"bF(n+1)\", pro nějaké koeficienty \"a, b\", tzn. tyto posloupnosti tvoří vektorový prostor s posloupnostmi \"F(n)\" a \"F(n+1))\" jako bází. Speciální případ takové obecné Fibonacciho posloupnosti s \"f(1)\" = 1 a \"f(2)\" = 3 se nazývá \"Lucasova čísla\".", "Jak zjistil už Johannes Kepler, rychlost růstu Fibonacciho posloupnosti, tzn. podíl dvou po sobě jdoucích členů \"F(n+1)\" / \"F(n)\", konverguje k hodnotě zlatého řezu \"φ\" = (1+√5) / 2 ≈ 1,618. Pomocí tohoto faktu, techniky generujících funkcí, nebo pomocí řešení rekurentních rovnic lze dospět k následujícímu explicitnímu (nerekurzivnímu) vztahu pro \"n\"-tý člen Fibonacciho posloupnosti: Druhý člen této rovnice se s rostoucím \"n\" blíží nule, takže asymptotické chování Fibonacciho posloupnosti je dáno prvním členem, takže \"F(n)\" ≈ \"φ\" / √5, z čehož je zřejmá již zmíněná rychlost růstu. Ve skutečnosti je druhý člen tak malý i pro malá \"n\", že ho lze zcela zanedbat a Fibonacciho čísla získávat prostým zaokrouhlením prvního členu na nejbližší celé číslo.", "Výpočet \"n\"-tého Fibonacciho čísla přímým dosazením do výše uvedeného explicitního vzorce je sice rychlá metoda, avšak kvůli hromadícím se nepřesnostem při výpočtu za použití čísel s plovoucí řádovou čárkou je pro větší \"n\" nepoužitelná. Přímočará implementace výpočtu podle definice, rekurzivním algoritmem, je extrémně neefektivní. Technicky exponenciální v \"n\". Nejčastějším způsobem výpočtu je tedy postupný výpočet, ve kterém se začíná s hodnotami \"F(0)\" a \"F(1)\" a postupně se počítají další členy posloupnosti, přičemž v paměti stačí udržovat hodnotu dvou posledních členů. Pro velmi vysoké hodnoty \"n\" je možno použít následující vzorec, využívající maticové operace: Při použití vhodného algoritmu pro výpočet mocnin se jedná o relativně rychlý postup. Potřebuje logaritmický počet maticových a celočíselných operací.", "Limita poměru dvou následujících čísel Fibonacciho posloupnosti je rovna zlatému řezu. Fibonacciho posloupnost je „manifestována“ přírodou a to jak v říši živočišné tak rostlinné. Objevuje se např:", "V některých oborech se objevují čísla či posloupnosti nějak příbuzná s Fibonacciho posloupností:", "Tribonacciho číslo je definováno jako součet \"tří\" předchozích členů posloupnosti. Začátek posloupnosti:", "Tetranacciho číslo je definováno jako součet \"čtyř\" předchozích členů posloupnosti. Začátek posloupnosti:", "Repfigit (\"repeated Fibonnaci-like digit\", též Keithovo číslo) je takové celé číslo, které se objevuje v zobecněné Fibonacciho posloupnosti, která začíná jednotlivými číslicemi tohoto čísla. Např. číslo 47 je repfigit, neboť Fibonacciho posloupnost 4, 7, 11, 18, 29, 47 obsahuje toto číslo. Pro trojciferná čísla se uvažuje Tribonacciho posloupnost atd. Posloupnost Keithových čísel začíná:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Rozšíření.", "Staroslověnština v moderním umění.", "Písmo a hláskosloví.", "Písmo.", "Hláskosloví.", "Samohlásky.", "Souhlásky.", "Tvarosloví.", "Skloňování.", "Časování.", "Slovní zásoba.", "Náboženský jazyk." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Původní název byl \"starobulharština\", což vyjadřovalo názor, že se jedná o původní variantu bulharštiny. S tím nesouhlasil jiný směr bádání, který tento jazyk označil za \"staroslověnštinu\", tedy původní variantu slovinštiny. Později byla odmítnuta i tato teze a byl zvolen neutrální název \"církevní slovanština\". Na území ČR je však více rozšířen název \"staroslověnština\", byť už se tím nemíní nejstarší slovinština. Obvykle se vztahuje pouze ke tvaru jazyka z 9. a 10. století, někdy zúženě dokonce pouze k památkám z Velkomoravské říše. Termín \"církevní slovanština\" naproti tomu označuje pozdější vývojové fáze, kdy se již odlišoval od živých slovanských jazyků, nicméně byl jako jejich spisovný jazyk a později, po vzniku národních spisovných jazyků, byl dále za zdmi klášterů jako jazyk bohoslužebný. Za „hlavní“ název tohoto článku je zvolena staroslověnština, neboť jde o pojem v češtině běžnější a vžitější.", "Staroslověnština má ze všech slovanských jazyků nejstarší písemné památky (9. století). Zasloužili se o to věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří přeložili do staroslověnštiny řadu křesťanských textů, když se připravovali na svou misi na Velkou Moravu. Slovanské jazyky tehdy ještě nebyly příliš rozdílné – pravděpodobně byl pouze jazyk západoslovanský, východoslovanský a jihoslovanský. Staroslověnština odpovídala posledně jmenovanému, ale i západní Slované na Velké Moravě jí nejspíš dobře rozuměli. Po pádu Velkomoravské říše (10. století) vytlačila staroslověnštinu jako liturgický jazyk z moravského území latina. Staroslověnština se však udržela na Balkáně díky žákům Cyrila a Metoděje. Kliment Ochridský se podílel na jejím zavedení jako liturgického jazyka v nově osamostatněném Bulharsku, kde nahradila řečtinu. S pravoslavím se pak šířila do Srbska, Rumunska a Kyjevské Rusi. Kyjev se stal novým centrem církevněslovanského písemnictví, z něj se staroslověnština šířila dále po Kyjevské Rusi. Na zmíněných územích fungovala staroslověnština nejen jako jazyk liturgický, ale zpočátku do jisté míry i jako jazyk úřední (podobně jako latina v západní Evropě). Národní jazyky ještě neměly své spisovné normy, proto jim spisovným jazykem byla staroslověnština. Přestože nešlo o běžný lidový dorozumívací jazyk, podléhala vlivům místních (vesměs slovanských) jazyků a měnila se její výslovnost i pravopis. Příklad: nazální vokály, které existovaly v praslovanském jazyce i původní staroslověnštině, se dodnes uchovaly pouze v polštině. V původní staroslověnské abecedě jsou jim věnovány znaky Ѧ (ę) a Ѫ (ǫ) (malý a velký jus). V ruské církevní slovanštině se malý jus vyslovuje „ja“ (jako analogie k hláskovým změnám u podobných slov v ruštině), velký jus více méně vymizel. U staroslověnských písemných památek se tedy rozlišuje, odkud pocházejí. Kromě původní staroslověnštiny, která byla v užívání na Velké Moravě, rozlišujeme podle toho, kde byla v následujících staletích pěstována, a s ohledem na jazykové zabarvení šest tzv. redakcí: Vzhledem k rostoucímu politickému vlivu Ruska od 18. století dnes největší prestiže požívá redakce ruská a zpětně ovlivňuje i současné užívání církevní slovanštiny na Balkáně.", "Církevní slovanština již po staletí nefunguje jako mateřský jazyk. Její uživatelé ji mají jako druhý jazyk, který navíc již ztratil funkci jazyka dorozumívacího a používá se více méně jen při bohoslužbách. Neexistují statistiky, které by dokázaly odstupňovat míru zvládnutí jazyka u jeho uživatelů, odhaduje se však, že jde většinou o znalost pasivní a omezenou. I samotné odhady počtu uživatelů jsou velmi hrubé a nespolehlivé, vycházejí z odhadů počtu pravoslavných věřících. Hovoří se zhruba o 80 miliónech osob, žijících zejména v Rusku a na Balkáně plus je třeba připočítat řeckokatolíky, kteří používají církevní slovanštinu na bohoslužbách. Staroslověnština se také používá pro výuku diachronní gramatiky řady slovanských jazyků; neboť jenom prostřednictví ní se dá objasnit řada změn a postupů, ke kterým u řady slovanských jazyků došlo a poukázat, v jaké míře a jakým tempem se postupně vzdalovaly od sebe. Ukazuje také i vliv křesťanské terminologie na rozvoj jazyka jako takového. Často se proto vyučuje v rámci filologických oborů.", "Titulní píseň filmu \"Bathory\" režiséra Juraje Jakubiska obsahuje několik staroslověnských jazykových prvků. Autorem textu je Jan Jirásek, který se inspiroval středověkými žalmy. Píseň s názvem \"Muoj Bože\" nazpívala Katarína Knechtová.", "", "Cyril pro staroslověnštinu nejprve vyvinul nové písmo, hlaholici. Ta se používala na Velké Moravě, epizodně ještě ve 11. století v Sázavském klášteře v Čechách, nejdéle se však udržela v Chorvatsku, a to přesto, že tam se po rozkolu církve přiklonili k římskokatolickému směru a přijali latinu. Zhruba o půl století později vznikla v Bulharsku cyrilice, kterou pravděpodobně sestavili Cyrilovi žáci, snad Kliment Ochridský. Byla praktičtější, protože její písmena byla jednodušší a hlavně se více podobala svým řeckým vzorům, a řeckou abecedu tehdejší gramotná vrstva (tj. duchovní) v Bulharsku ovládala dobře. Církevní slovanština, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím, už byla psaná výhradně cyrilicí; díky tomu se cyrilice prosadila u řady pozdějších spisovných jazyků.", "", "Staroslověnské samohlásky se rozdělují na ústní (orály) a nosové (nazály). Samohlásky ústní: a, ě, e, i, o, u, ь, ъ. Samohlásky ь a ъ se označují jako jery. Jde o ultrakrátké samohlásky (tj. vyslovované velmi krátce, ještě kratčeji než samohlásky krátké): ь jako velmi krátké i, ъ jako velmi krátké u (někdy se uvádí jako velmi krátké y). Samohláska ě se vyslovovala v počáteční fázi staroslověnštiny jako ä, v pozdějších dobách byla její výslovnost ja. Samohlásky ústní jsou (s výjimkou jerů) vždy krátké, dlouhé samohlásky ve staroslověnštině neexistovaly ve fonologickém smyslu, tj. případná délka nerozlišovala význam slov (podobně jako v dnešní ruštině). Samohlásky nosové: ę,ǫ", "Staroslověnské souhlásky jsou zde roztříděny podle místa tvoření. Souhlásky retné: b, m, p, v. Souhlásky zubodásňové: c, č, d, dz, l, n, r, s, š, t, z, ž. Souhlásky předopatrové: l', n', r'. Souhlásky zadopatrové: g, ch, k. Poznámka: pro hlásku j nebyl v hlaholici samostatný znak, proto není jisté, zda v nejstarší fázi staroslověnštiny hláska j byla samostatným fonémem.", "", "Staroslověnština rozeznává několik způsobů skloňování, dle druhu jména. Staroslověnština zná podobně jako čeština sedm pádů. Kromě jednotného a množného čísla však používá ještě číslo dvojné (v něm však pádové tvary splývají pouze do tří tvarů). Zatímco v češtině dělíme podstatná jména z hlediska skloňování především na tři skupiny podle rodu, ve staroslověnštině se uplatňuje také hledisko zakončení kmene.", "Staroslověnská slovesa stejně jako v jiných slovanských jazycích rozeznávají kategorie osoby, čísla, času, vidu, způsobu a slovesného rodu. Osoby jsou tři, čísla jako u jmen také tři (jednotné, dvojné a množné). Velmi rozvinutý je systém slovesných časů – staroslověnština zná dva budoucí časy a několik časů minulých. Všechny tvary tvořené od sloves se dělí podle toho, které uvedené kategorie vyjadřují, a podle funkce ve větě na určité a neurčité.", "Slovní zásoba staroslověnštiny v převážné míře navazuje na všeslovanskou slovní zásobu praslovanštiny, částečně je obohacena novými slovy z domácích základů a hojnými přejímkami z jiných jazyků. Domácí slovní zásoba zděděná z praslovanštiny zahrnuje především slova pro výrazy z oblastí, které souvisely s běžným životem Slovanů. Jsou to slova z okruhu příbuzenského a vůbec popisující společnost a společenské vztahy v předstátní době, slova popisující lidské tělo, živou i neživou přírodu, hospodaření a slova popisující většinu dějů souvisejících s těmito oblastmi. V některých případech zachovala slovanština ze dvou možných starobylých (indoevropských) výrazů pro jeden pojem jiný než ostatní indoevropské jazyky – např. pro slovo \"otec\" má jako základní pojem \"otьcь\", což původně byla silnější citová varianta, oproti latinskému \"pater\" nebo německému \"Vater\", které se ve slovanštině nezachovalo; jde původně o zdrobnělinu od nedoloženého \"otъ\", které odpovídá latinskému a gótskému \"atta\" (tatíček, tatínek). Podobně u termínu \"muž\" není zachován indoevropský základ, jehož potomky jsou latinské \"vir\", staroindické \"vīrah\" nebo litevské \"vyras\", místo něho má slovanština slovo \"mǫžь\", odvozené od jiného základu \"man-\" (shodně germánské jazyky). Kromě toho obsahuje praslovanština i slova přejatá, jednak z předindoevropských jazyků původních obyvatel Evropy (většinou slova pro rostliny a živočichy), už v předstaroslověnském období pak přijímala i slova z jiných indoevropských jazyků.", "Staroslověnština byla převážně jazyk náboženský, proto specifika její slovní zásoby odrážejí především tuto oblast. Jazyk mytologických a básnických výtvorů, který se v ústní podobě u Slovanů vytvořil, nestačil k vyjádření pojmů, které s sebou přinášelo křesťanství, proto bylo nutno staroslověnštinu přizpůsobit doplněním slovní zásoby. To se dělo jednak přehodnocováním významu již existujících slov, jednak (a to mnohem častěji) tvorbou nových slov podle cizích vzorů nebo rovnou jejich přejímáním. Nový, náboženský význam se dostal slovu \"grěchъ\" (česky \"hřích\"), které původně mělo obecný význam chyba, omyl, nedopatření, nebo slovu \"pьklъ\", které původně znamenalo smůla (nový význam byl odvozen od užívání smůly v boji a při trestání). Nová slova z domácích zdrojů vznikla nejčastěji napodobením řečtiny (\"blagověstie\" – evangelium, \"zakonoučitelь\" – učitel zákona), též však samostatně (\"učenikъ\" – učedník). Mezi přejímkami rovněž převládají slova z řečtiny: \"adъ\" (podsvětí, z řec. \"adis\", starořecky \"(h)ádés\"), \"trapeza\" (stůl, z řec. \"trapeza\"), \"architektonъ\" (stavitel, z řec. \"architektos\") apod. Některá slova byla přejata z latiny nebo románských jazyků (např. \"livra, olъtaŕь, olěi, mьša, križь\"), občas germánským prostřednictvím (např. \"postъ, mъnichъ\"). Latinské a románské přejímky se objevují především v textech moravského a českého původu, v mladších textech (zejména bulharské redakce) se nahrazují domácími slovy nebo výpůjčkami z řečtiny." ] }