Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Raná léta.", "Mládí a univerzita.", "Vědecká práce a doktorát.", "Brownův pohyb.", "Fotoelektrický jev.", "Speciální teorie relativity.", "Ekvivalence energie a hmotnosti.", "Zralá léta.", "Pražský pobyt (1911–1912).", "Třetí curyšský pobyt (1912–1914).", "Berlínský pobyt.", "Obecná relativita.", "Kodaňská interpretace.", "Boseho-Einsteinova statistika.", "Pozdější léta.", "Institut pro pokročilá studia (Institute for Advanced Study).", "Zobecněná teorie.", "Poslední léta.", "Soukromý život.", "Osobnost.", "Náboženské názory.", "Politické názory a angažmá.", "Popularita a kulturní dopad.", "Zábava.", "Obchodní známka jména." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100 km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Jeho rodiči byli Hermann Einstein (1847–1902), obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline rozená Kochová (1858–1920). Albert navštěvoval katolickou obecnou školu a na naléhání své matky bral hodiny houslí. Když bylo Albertovi pět let, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein poznal, že něco v „prázdném“ prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost popsal jako jednu z nejdůležitějších ve svém životě, protože podnítila jeho zájem o vědu. Stavěl pro zábavu fyzikální modely a mechanická zařízení. V roce 1894, poté, co zkrachovala otcova elektrotechnická firma, se Einsteinovi rodiče přestěhovali z Mnichova do Pavie v Itálii. Matka s otcem chtěli, aby dostudoval střední školu, a proto nejprve nějakou dobu zůstával v Mnichově v péči rodinných známých. Škola se mu však protivila svým formalismem, a tak zanedlouho rodiče následoval do Itálie a myšlenkou, že vystuduje tam. Ve svých 16 letech, 1895, se přihlásil na přijímací zkoušky na Spolkovou vysokou technickou školu \"(Eidgenössische Technische Hochschule, ETH)\" ve švýcarském Curychu. Ve zkouškách z fyziky a matematiky sice dopadl na výbornou, ale nezvládl obecnou část zkoušek. Bylo mu doporučeno dokončit střední školu a přihlásit se znovu. Začal proto studovat na Kantonální škole v Aarau a odmaturoval zde v roce 1896 s výborným prospěchem. Při druhém pokusu již byl na curyšskou Polytechniku přijat. Téhož roku se zřekl německého občanství a zůstal bez státní příslušnosti. ETH dokončil o čtyři roky později, 1900. V roce 1901 se Einstein stal švýcarským občanem.", "Po zakončení studií v Curychu nemohl Einstein najít žádné vysokoškolské učitelské místo, hlavně kvůli tomu, že jeho mladická drzost rozčilovala většinu jeho profesorů. Otec spolužáka Marcela Grossmanna mu však v roce 1902 pomohl získat místo technického asistenta na Švýcarském patentovém úřadě. Einstein tam posuzoval význam vynálezů, přihlášených k udělení patentů, při kterých byla nutná znalost fyziky. Také se učil rozeznávat samotnou podstatu přihlášek navzdory jejich občasnému nedostatečnému popisu. Při tomto posuzování někdy i opravoval chyby v návrzích. V roce 1904 získal Einstein na patentovém úřadě stálé místo. V roce 1905 získal Einstein na Spolkové vysoké technické škole v Curychu doktorát za svou práci „O novém určení molekulárních rozměrů.“ Tentýž rok napsal čtyři články, které se staly základem moderní fyziky. Dokázal to, aniž by se odkazoval na odbornou literaturu a aniž by své teorie diskutoval s vědeckými kolegy. Témata těchto článků byla Brownův pohyb, fotoelektrický jev, speciální teorie relativity a ekvivalence hmotnosti a energie. Za vysvětlení fotoelektrického jevu získal Einstein roku 1921 Nobelovu cenu za fyziku. V tom je kousek ironie osudu, protože Einstein je dnes mnohem známější pro svoji teorii relativity a navíc fotoelektrický jev je záležitost kvantové fyziky, ze které byl později Einstein poněkud rozčarovaný. Tyto články jsou však přesto hodny zaznamenání především proto, že Einstein převzal odvážně myšlenky teoretické fyziky, dovedl je do jejich logických důsledků a z nich dokázal vysvětlit výsledky experimentů, které po desetiletí vědce zneklidňovaly. Tyto články z roku 1905 odeslal Einstein do odborného časopisu \"Annalen der Physik\". Rok jejich vzniku je často nazýván jako „Einsteinův zázračný rok“ (\"Annus Mirabilis\", latinsky: zázračný rok). Mezinárodní unie pro čistou a aplikovanou fyziku (IUPAP) proto pro jejich připomenutí vyhlásila rok 2005, tedy jejich sté výročí, světovým rokem fyziky.", "První článek z roku 1905, nazvaný \"„O pohybu – potřebném pro molekulární kinetickou teorii tepla – malých částic umístěných v klidné kapalině,“\" se zabýval studiem Brownova pohybu. S použitím tehdy kontroverzní kinetické teorie tekutin ukázal, že jev, který několik desetiletí odolával uspokojujícímu vysvětlení, poskytuje empirický důkaz reality atomů. Dodal také důvěryhodnost statistické mechanice, která byla také kontroverzní. Než byl napsán tento článek, byly atomy uznávány jako užitečná představa, ale fyzikové a chemikové se vášnivě přeli o tom, zda vůbec existují. Einsteinův statistický popis chování atomů a jeho vysvětlení ukázaly experimentátorům cestu, jak spočítat atomy prostým pohledem do obyčejného mikroskopu. Wilhelm Ostwald, jeden z hlavních odpůrců atomů, se později přiznal Arnoldu Sommerfeldovi, že změnil názor právě díky Einsteinově kompletnímu vysvětlení Brownova pohybu.", "Druhý článek, pojmenovaný \"„O heuristickém hledisku dotýkajícím se vznikem a přeměnou světla“\", navrhl myšlenku \"světelných kvant\" (nyní nazývaných fotony) a ukázal, jak mohou být použity k vysvětlení takových jevů jako je fotoelektrický jev. Myšlenka světelného kvanta přišla z předchozího odvození záření absolutně černého tělesa Maxem Planckem, který předpokládal, že energie záření může být pohlcena nebo vyzářena jen po celých částech, nazývaných \"kvanta\". Einstein ukázal, že pokud se předpokládá, že světlo vlastně sestává z jednotlivých balíčků, může být záhadný fotoelektrický jev vysvětlen. Jinak ne. Představa světla jako kvant byla v přímém rozporu s vlnovou teorií světla, která přirozeně vyplývala z Maxwellových rovnic pro elektromagnetismus, a s představou o nekonečné dělitelnosti energie ve fyzikálních systémech obecně. I když experimenty ukázaly, že Einsteinovy rovnice pro fotoelektrický jev byly přesné, jeho vysvětlení nebylo běžně uznáváno. Avšak po roce 1921, kdy dostal Nobelovu cenu za jeho práci o fotoelektrickém jevu, si většina fyziků už myslela, že rovnice (hf = W + E, kde \"h\" je Planckova konstanta, \"f\" frekvence dopadajícího fotonu, W výstupní práce a E kinetická energie vyraženého elektronu) je správná a světelná kvanta existují. Teorie světelného kvanta byla předzvěstí vlnově-částicové duality, představy, že fyzikální systémy mohou vykazovat jak vlnové, tak částicové vlastnosti, která byla použita jako základní princip tvůrci kvantové mechaniky. Fotoelektrický jev mohl být úplně vysvětlený až po dozrání kvantové mechaniky.", "Einsteinův třetí článek se jmenoval \"„O elektrodynamice pohybujících se těles“\". Když Einstein pracoval na tomto článku, napsal Milevě o „naší práci o relativitě pohybu“ a toto vedlo k úvahám, zda Mileva měla na této práci podíl. Tento článek představil speciální teorii relativity, teorii času, vzdáleností, hmoty a energie, která byla konzistentní s elektromagnetismem, ale vynechávala gravitaci. Speciální relativita složila skládanku, která se objevila po provedení Michelsonova-Morleyova experimentu, který ukázal, že světelné vlny se nemohou šířit prostředím, za jaké byl považován éter. Rychlost světla byla stále stejná, ne relativní vzhledem k pozorovateli. Toto bylo v newtonovské fyzice nemožné. Už v roce 1894 se George Fitzgerald domníval, že výsledky Michelsonova-Morleyova experimentu mohou být vysvětleny, pokud jsou pohybující se objekty zkráceny ve směru jejich pohybu. Některé z hlavních rovnic Einsteinova článku – Lorentzovy transformace – byly světu představeny už roku 1903 holandským fyzikem Hendrikem Lorentzem, který dal Fitzgeraldovým domněnkám matematickou formu. Ale Einstein odhalil podstatu této geometrické podivnosti. Jeho vysvětlení pramenilo ze dvou axiomů. Prvním byla stará Galileova myšlenka, že přírodní zákony mají být stejné pro všechny pozorovatele, kteří se vzájemně pohybují konstantní rychlostí. Druhým byl princip, že rychlost světla je stejná pro všechny pozorovatele. Speciální relativita měla několik revolučních důsledků, protože díky ní padla představa absolutního času a prostoru. Teorie byla později nazvána \"speciální\", aby se odlišila od její následovnice \"obecné teorie relativity\", která považuje za sobě rovné i pozorovatele, kteří vůči sobě zrychlují. Teorie doslova oplývá paradoxy a zdálo se, že dává jen málo smyslu. Mohla Einsteina skutečně zesměšnit, ale on se dokázal vypořádat s jejími zdánlivými protiklady a posléze vyřešit její problémy.", "Čtvrtý článek, nazvaný \"„Závisí setrvačnost tělesa na jeho energii?“\", publikovaný na sklonku roku 1905, představil další odvození z relativistických axiomů – vztah mezi energií a hmotností, který původně zapsal jako formula_1. Když se toto odvození přepíše, vznikne notoricky známá rovnice říkající, že energie hmoty je rovna její hmotnosti vynásobené čtvercem rychlosti světla. Einstein považoval tuto rovnici za vrcholně důležitou, protože ukazovala, že těžké částice mají kromě kinetické a potenciální energie ještě zbytkovou energii. Nicméně, většina vědců toto zjištění prostě odmítala jako kuriozitu až do 30. let. Vztah mezi hmotností a energií lze využít k objasnění, jak jaderné zbraně mohou produkovat tak ohromné množství energie. Měřením hmotnosti atomových jader a jejím vydělením atomovým číslem se dá snadno spočítat vazebná energie, která je uvězněná v různých atomových jádrech. Rozdíly nám umožňují vypočíst, kolik energie se uvolní při přeměně jednoho jádra v jiné. Například v případě rozštěpení jádra uranu je toto číslo ohromující. Podle Umberta Bartocciho, historika matematiky z Univerzity v Perugii, byla Einsteinova slavná rovnice poprvé publikována již dva roky před tím Olintem De Prettoem, průmyslníkem z italské Vicenzy. Toto tvrzení není obecně přijímáno jako pravdivé nebo důležité, De Pretto mohl rovnici publikovat již dřív, ale byl to až Einstein, kdo ji spojil s teorií relativity.", "V roce 1906 byl Einstein povýšen na revizora druhé třídy. V roce 1908 bylo Einsteinovi uděleno oprávnění učit v Bernu jako soukromý docent, který neměl nic společného s univerzitou. Sedmého května 1909 ho vládní rada kantonu Curych jmenovala s platností od 15. října téhož roku docentem Spolkové vysoké technické školy, ETH. Einsteinův druhý syn Eduard se narodil 28. července 1910.", "V roce 1911 se Einstein stal řádným profesorem na pražské německé univerzitě – přicestoval 3. dubna a zůstal tři semestry. V Praze bydlel od 1. září 1911 se svou ženou Milevou v Třebízského ulici číslo 1215 (dnes Lesnická 7). V té době úzce spolupracoval přímo v jedné budově ve Viničné 7 s Georgem Alexanderem Pickem. Často s matematickým problémem seběhl o patro níž a Pick své odpovědi směřoval k Riemannově geometrii (také eliptická geometrie), konkrétně k pracem Ricci-Cubastra a Levi-Civity. To vedlo k obnovení přátelství s matematikem Marcelem Grossmannem. Einstein v době svého pražského pobytu navštěvoval salón v domě U jednorožce na Staroměstském náměstí. V roce 1912 začal mluvit o času jako o čtvrtém rozměru. Einstein, a zejména jeho manželka Mileva, ale v Praze nebyli moc šťastní, rodina tu dlouho nepobyla. V srpnu 1912 se stěhují do Curychu (již potřetí).", "Následující tři semestry přednášel opět na Spolkové vysoké technické škole. Při jednání s fakultou mu pomáhal Marcel Grossmann, (jehož otec předtím Einsteinovi pomohl získat místo na patentovém úřadu v Bernu) který byl tamtéž od r. 1907 řádným profesorem deskriptivní geometrie. Grossmann, expert na diferenciální geometrii and tenzorový počet, mu výrazně pomohl také se zvládnutím Riemannovy geometrie. Jejich spolupráce vyvrcholila společným článkem \"Nástin zobecněné teorie relativity a teorie gravitace\", který vyšel roku 1913 a byl jedním ze dvou základních článků, které etablovaly Einsteinovu teorii gravitace. Einstein během třetího curyšského pobytu výrazně pokročil při hledání matematického vyjádření obecné teorie relativity z listopadu roku 1915.", "V roce 1914, těsně před vypuknutím 1. světové války se Einstein usadil v Berlíně, kde byl profesorem na místní univerzitě a stal se členem Pruské akademie věd. Jeho pacifismus a židovský původ byl trnem v oku německým nacionalistům, kteří mu navíc záviděli jeho slávu. Jeho osoba se tak poprvé stala terčem organizované kampaně, která měla zdiskreditovat jeho teorie. V letech 1917 až 1933 byl ředitelem Fyzikálního ústavu císaře Viléma (Wilhelma) v Berlíně a během této doby obdržel Nobelovu cenu a učinil objevy, které nejvíce otřásly světem.", "V listopadu 1915 Einstein přednesl na Pruské akademii věd sérii přednášek, ve kterých popsal svou teorii obecné relativity. Poslední přednáška vyvrcholila jeho rovnicemi, dnes zvanými Einsteinovy rovnice gravitačního pole, které nahradily Newtonův gravitační zákon. Tato teorie považovala za sobě rovné všechny pozorovatele, ne jen ty, kteří se pohybovali rovnoměrně přímočaře. V obecné relativitě už gravitace není síla, jako byla v Newtonově gravitačním zákoně, ale pouhý důsledek zprohýbaného časoprostoru. Teorie položila základy ke studiu kosmologie a dala vědcům nástroje k porozumění mnoha vlastnostem vesmíru, z nichž mnoho bylo objeveno až po Einsteinově smrti. Obecná relativita se stala metodou, která zasáhla celou fyziku. Teorie byla odvozena pomocí teoretických úvah a racionálních analýz a zprvu byla podepřena pouze vysvětlením odchylky od newtonovské elipsy v oběhu planety Merkur kolem Slunce. Proto, i kvůli náročnému matematickému aparátu, vyvolávala zpočátku vědců skepticismus. Její rovnice ale umožňovaly předpovědi a jejich následné testování. Prvním velkým testem bylo měření ohybu paprsků ze vzdálených hvězd při průchodu okolo Slunce, které slouží jako gravitační čočka. Toto měření mohlo být provedeno jen během slunečního zatmění. Úkolu se zhostil Arthur Eddington a jeho měření teorii potvrdilo. Dne 7. listopadu 1919 noviny The Times o potvrzení vydaly článek a od té doby se slavná Einsteinova teorie stala terčem všemožných testů. Všechna provedená měření tuto teorii zatím potvrzují. Mnoho významných fyziků a filozofů ale stále nebylo o správnosti teorie přesvědčeno; jejich důvody se lišily. Někteří nesouhlasili s Einsteinovými interpretacemi experimentů, jiní jen prostě nemohli uvěřit, že svět bez absolutna nemůže existovat. Podle Einsteina zkrátka mnoho z nich neporozumělo použité matematice. Einsteinova veřejná sláva, která následovala po zmíněném zatmění, přinesla do řad jeho odpůrců nevoli, která přetrvala až do 30. let. Einsteinův vztah ke kvantové fyzice byl také zajímavý. Byl prvním, dokonce i před Maxem Planckem, kdo udělal z kvantové teorie revoluční věc. Jeho myšlenka světelného kvanta zcela změnila klasické chápání fyziky. V roce 1909 na shromáždění fyziků Einstein řekl, že se musí najít cesta k pochopení vln a částic dohromady. Na začátku 20. let se Einstein stal vedoucí postavou na známém semináři na Berlínské univerzitě, který se konal pravidelně každý týden. 30. března 1921 Einstein odjel do New Yorku přednášet o své nové teorii relativity. Ten samý rok mu byla udělena Nobelova cena za jeho práci. Ačkoli je nyní nejznámější pro svou relativitu, cenu dostal za svoji dřívější práci o fotoelektrickém jevu. V roce 1921 byla jeho relativita stále příliš sporná, než aby za ni mohl být odměněn. Proto se komise Švédské královské akademie věd dohodla, že méně kontroverzní starší práce je z politického hlediska lepší.", "V polovině dvacátých let, když byla původní kvantová teorie nahrazena novou kvantovou mechanikou, Einstein zavrhl kodaňskou interpretaci nových rovnic, protože se mu nelíbila pro svůj pravděpodobnostní a nenázorný přístup k fyzikálním jevům. Einstein souhlasil, že tato teorie je nejlepší, kterou lidstvo mělo, ale hledal vysvětlení, které by bylo „ucelenější“, rozuměj deterministické. Věřil, že taková fyzika musí existovat, protože ho už dříve vedla k úspěchům s atomy, fotony a gravitací, a nechtěl se této víry vzdát. Einstein v roce 1926 napsal Maxu Bornovi: „Kvantová mechanika je jistě velkolepá. Ale vnitřní hlas mi říká, že to ještě není to pravé. Ta teorie vysvětluje mnohé, ale neposunuje nás ani o kousek blíž k Jeho tajemství. Jsem v každém případě přesvědčen, že On v kostky nehraje.“ Nebylo to odmítnutí pravděpodobnostních teorií, Einstein také dříve v pracích o Brownově pohybu a fotoelektřině využíval statistické analýzy. Už v článcích, které publikoval před plodným rokem 1905, sám objevil Gibbsovy soubory. Ale nevěřil, že fyzikální realita se v základu chová náhodně.", "V roce 1924 Einstein dostal krátký článek mladého indického fyzika Boseho, v němž popisoval světlo jako plyn fotonů, a žádal Einsteina o pomoc při jeho publikaci. Einstein zjistil, že stejná statistika se dá použít na atomy a publikoval německy (tehdy lingua franca fyziky) psaný článek, ve kterém popsal Boseho model a vysvětlil jeho důsledky. Boseho-Einsteinovo rozdělení popisuje jakýkoliv soubor těchto identických částic známých jako bosony. Einstein také pomáhal Erwinu Schrödingerovi při hledání kvantového Boltzmannova rozdělení modelující plyn pomocí směsi klasické a kvantové mechaniky. Einstein však poznal, že toto rozdělení není tak důležité jako Boseho-Einsteinův model, a odmítl se pod článek podepsat.", "Einstein a jeho někdejší student Leó Szilárd v roce 1926 spoluvynalezli unikátní typ chladničky, nazývaný též Einsteinova chladnička. 11. listopadu 1930 ji tito dva vědci patentovali pod č. US1781541. Patent zahrnoval termodynamický cyklus, chladící bez jakýchkoli pohybujících se součástek při konstantním tlaku a pouze spotřebovávající teplo. Chladicí cyklus využíval čpavek, butan a vodu. Když v roce 1933 Adolf Hitler získal moc, nenávist k Einsteinovi dosáhla nové úrovně. Byl národně-socialistickým režimem nařčen z tvoření „židovské fyziky“ proti „německé, árijské fyzice“. Nacisté (zmiňme laureáty Nobelových cen Johanna Starka a Philippa Lenarda) pokračovali v pokusech zdiskreditovat jeho teorie a politicky zakázat ty německé fyziky, kteří je vyučovali (jako třeba Werner Heisenberg). Einstein v té době již uprchl do USA, kde získal povolení k trvalému pobytu, ale FBI ho sledovala a prohledávala mu i koš na odpadky. Einstein strávil posledních 40 let svého života v pokusech sjednotit gravitaci a elektromagnetismus nějakým důvtipným poznáním kvantové mechaniky. Hledal klasické spojení těchto dvou základních sil.", "Einstein přijal místo profesora na nově založeném Institutu pro pokročilá studia \"(Institute for Advanced Study)\" ve státě New Jersey. V roce 1940 se stal americkým občanem, přestože si uchoval své švýcarské občanství. Jeho práce v Institutu pro vyšší studia byla zaměřená na sjednocení fyzikálních zákonů, které nazýval Velkou sjednocující teorií. Einstein trávil svůj čas hledáním sjednocení fundamentálních sil. Pokoušel se vytvořit model, který by popisoval všechny síly jako různé projevy jedné jediné síly. Jeho pokus byl odsouzen k nezdaru už jen proto, že silná a slabá interakce nebyly samostatně pochopeny až do začátku sedmdesátých let, 15 let po jeho smrti. Nicméně toto hledání zůstává ústředním problémem moderní fyziky a dnes ho ztělesňuje zejména teorie superstrun.", "Nejprve Einstein začal tvořit zobecněnou teorii relativity s univerzálními zákony gravitace a elektromagnetické síly, aby demonstroval sjednocení a zjednodušení fundamentálních sil. V roce 1950 popsal svou práci v článku v časopise Scientific American. Postupoval s vírou v jediné statistické měření odchylky pro celý soubor fyzikálních zákonů a prošetřoval podobné vlastnosti elektromagnetických a gravitačních sil, například, že mají nekonečný dosah a dodržují zákon převrácených čtverců. Einsteinova zobecněná teorie gravitace je univerzální matematické pojetí teorie pole. Pomocí logiky se snažil zredukovat různé jevy do těch, které jsou nám důvěrně známé. Zkoušel sjednotit gravitaci a elektromagnetismus způsobem, který také vedl k novému neotřelému porozumění kvantové mechanice. Einstein předpokládal strukturu čtyřrozměrného časového kontinua vyjádřeného axiomy, které byly reprezentovány vektory s pěti složkami. Částice se v jeho výzkumu staly omezenou oblastí v prostoru, ve které byla síla pole nebo hustota energie obzvláště velká. Subatomární částice považoval za objekty vložené do sjednoceného pole, ovlivňující ho a existující jakožto podstatné součásti sjednoceného pole. Einstein také hledal přirozené zobecnění symetrických tenzorových polí, přičemž považoval za základní kombinaci dvou složek pole, nikoli jejich symetrické a antisymetrické části odděleně. Zkoumal způsob, jak vyjádřit rovnice, které chtěl odvodit z variačního principu. Einstein se postupem času stával ve svém výzkumu více a více izolovaným a byl díky svému úsilí charakterizován jako „šílený vědec“. Jeho snahy o konstrukci sjednocené teorie obecné relativity a kvantové mechaniky byly zcela neúspěšné.", "V roce 1948 Einstein pracoval v komisi, která založila židovskými občany podporovanou soukromou a na výzkum zaměřenou Brandeisovu univerzitu. 30. března 1953 vydal revidovanou sjednocenou teorii pole.", "Během studií ve Švýcarsku, v roce 1898, se Einstein setkal s Milevou Marićovou, srbskou studentkou a přítelkyní Nikoly Tesly, který měl pravděpodobně také Aspergerův syndrom jako Einstein. Během těchto let Einstein probíral své vědecké zájmy se skupinou blízkých přátel, včetně Milevy. Jako první dítě Einsteina a Milevy Marićové se narodila v lednu 1902 v Srbsku nemanželská dcera Lieserl. Osud Lieserl není přesně znám. Někteří autoři věří, že krátce po narození zemřela na záškrt, podle jiných byla dána k adopci. Einstein se s Milevou Marićovou oženil 6. ledna 1903. Jejich manželství bylo vzájemným osobním a intelektuálním partnerstvím, neboť Mileva byla matematičkou. Einstein popisoval Milevu zamilovaně jako „bytost, která je mi rovná a která je tak silná a nezávislá, jako jsem já.“ Mileviným původním snem byla medicína, ovšem její láska k matematice a fyzice nakonec zvítězila, a tak se stala pátou ženou, která byla přijata ke studiu na curyšské polytechnice. Právě zde se seznámila se svým budoucím manželem. Někteří historici dodnes spekulují, jestli Mileva také významně nepřispěla k formulaci teorie relativity. Vědec Abraham Joffe, který s oběma manžely studoval, tvrdil, že na původním rukopisu s teorií relativity viděl podpis Einstein-Marity. Marity znamená Marićovou v maďarštině. Nicméně, jiní historici, např. Galina Weinsteinová, tvrdí, že šlo jen o nedorozumění a poukazuje na fakt, že dopisy Einsteina Milevě jsou plné fyzikálních nápadů, zatímco Mileviny dopisy manželovi podobné myšlenky postrádají. 14. května 1904 se narodil Einsteinům jejich první syn Hans Albert (1904–1973). Hans Albert se později stal univerzitním profesorem v Kalifornii a uznávaným vědcem v oboru hydrauliky a transportu sedimentů. Druhý syn Eduard se narodil 28. července 1910. S otcem se stýkal velmi zřídka. Studoval psychiatrii, ale ve dvaceti letech u něj propukla schizofrenie. Do roku 1948 se o něj starala matka, pak byl hospitalizován na psychiatrické klinice v Curychu, kde 25. října 1965 zemřel na infarkt. Dne 14. února 1919 se Einstein rozvedl s Milevou a 2. července téhož roku se oženil se svou sestřenicí Elsou Löwenthalovou, rozenou Einsteinovou (Löwenthalová bylo příjmení po jejím prvním manželovi Maxovi). Elsa byla Albertovou první sestřenicí z matčiny strany a druhou sestřenicí z otcovy strany. Byla o tři roky starší než Albert a pomohla mu se uzdravit po částečném nervovém kolapsu kombinovaném s žaludečními obtížemi. Toto manželství zůstalo bezdětné. Roku 1922 se Einstein se svou ženou Elsou vydal na lodi \"Kitano Maru\" do Japonska. Cesta je přivedla také do dalších asijských přístavů, například do Singapuru, Hongkongu a Šanghaje. Einstein zemřel v Princetonu 18. dubna 1955. Zanechal zobecněnou teorii gravitace nevyřešenou. Kremace jeho těla proběhla ještě tentýž den v Trentonu v New Jersey. Jeho popel byl rozptýlen na utajeném místě. Jeho mozek se nicméně zachoval v nádobě Dr. Thomase Stolze Harveye, patologa, který prováděl pitvu Einsteina. Harvey na něm neshledal nic nenormálního, ale další analýzy v roce 1999 týmem na McMasterově Univerzitě odhalily, že jeho jedna část Einsteinovi chyběla a kvůli její kompenzaci byl Einsteinův temenní lalok o 15 % větší než obyčejně bývá. Tato oblast mozku je zodpovědná za matematické myšlení, vizuálně prostorové vnímání a představy pohybu.", "Albert Einstein byl respektovaný pro svou přátelskost zakořeněnou v jeho pacifismu. Byl skromný, co se jeho schopností týkalo a měl jasné názory na módu – například zmenšil svůj šatník natolik, aby se nemusel rozhodovat, co si vzít na sebe. Nejedl maso, respektive těla zabitých zvířat – hlásil se k vegetariánství. Známý je Einsteinův citát: \"„Nic nebude lidskému zdraví prospěšnější a nic nezvýší šance na zachování života na Zemi více než přechod na vegetariánskou stravu.“\" Občas měl hravý smysl pro humor a vyžíval se v hraní na housle a v jachtingu. Byl také typickým „roztržitým profesorem“. Často zapomínal na každodenní věci, třeba klíče, a soustředil se tak mocně na řešení fyzikálních problémů, že nedbal na své okolí.", "Einsteinův náboženský názor je většinou považován za deistický, ačkoli se sám ve svých prohlášeních z 50. let označoval za agnostika. Věřil prý „v Boha, který se mu zjevuje v harmonii všeho, co existuje, ne v Boha, který řídí osud a činy lidí“, což je názor spíše panteistický. Einstein chtěl „vědět, jak Bůh stvořil svět“: poté, co byl tázán na náboženské otázky Martinem Buberem, Einstein zvolal „My fyzikové se jen snažíme obtáhnout čáry, které nakreslil On.“ A pokračoval „Buddhismus popisuje, co je v budoucnosti očekáváno ve vesmírném náboženství: Převýší osobního Boha, vyvaruje se dogmat a teologie; bude se zabývat jak přírodou, tak duchovnem, a bude založeno na posvátném smyslu a povstane ze zkušeností všech věcí, přírodních i duchovních, jako jejich smysluplné sjednocení.“ Svou víru pak shrnul takto: „Mé náboženství sestává z pokorného obdivu neomezeného vyššího ducha, který se odhaluje jako drobné detaily, které jsme schopni postřehnout svou chatrnou a vetchou myslí.“ V roce 2008 byl objeven Einsteinův dopis z roku 1954, v němž náboženství označil za pošetilou pověru Einstein ale zároveň odmítl být označován za ateistu a na toto téma prohlásil \"„Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu.“\"", "Einstein se považoval za pacifistu a v pozdějších letech za socialistu. Jednou řekl: „Věřím, že Gándhího názory byly ty nejosvícenější z názorů všech politiků naší doby. Měli bychom se pokoušet dělat věci v jeho duchu: nepoužívat násilí v boji za naši věc, ale neúčastnit se ničeho, o čem si myslíme, že je zlé.“ Einsteinovy názory na další otázky včetně socialismu, mccarthismu a rasismu byly totalitními režimy zatajovány, nebo selektivně využívány. Einstein byl spoluzakladatel liberální Německé demokratické strany. Americká FBI měla složku zvící 1 427 stran o jeho aktivitách a doporučila, aby mu bylo zamezeno přistěhovat se do USA podle zákonu o vyloučení cizinců, a kromě jiného tvrdila, že Einstein „věří v, radí, chrání nebo učí doktrínu, která by dovolila, aby se nerušeně přikradla anarchie, která by vyústila ve vládu pouze podle jména.“ Einstein se stavěl proti tyranským formám vlády a z tohoto důvodu (a svému židovskému původu) byl i proti nacistickému režimu a uprchl z Německa krátce po jeho nastolení. Původně podporoval konstrukci atomové bomby, aby zajistil, že Hitler ji nebude mít dříve, dokonce poslal ještě před válkou 2. srpna 1939 dopis prezidentovi Rooseveltovi (dopis byl spíše napsaný Leó Szilárdem), ve kterém ho povzbuzuje spustit program na vytvoření jaderné zbraně. Roosevelt pak ustanovil komisi, která měla vyšetřit, zda lze uran použít jako zbraň, která byla později nahrazena projektem Manhattan. V padesátých letech protestoval také proti inscenovaným tzv. politickým procesům v totalitním Československu – mimo jiné se snažil zabránit justičním vraždám tehdejšího režimu, v telegramu zaslaném v červnu 1950 jeho představiteli Klementu Gottwaldovi: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“ Po válce Einstein lobboval za jaderné odzbrojení a světovou vládu: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Albert Einstein podporoval sionismus a židovské osídlení Palestiny a byl aktivní při zakládání Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, která roku 1930 vydala svazek \"O sionismu: Proslovy a přednášky profesora Alberta Einsteina\" a které Einstein odkázal své dokumenty. Na druhou stranu, opovrhoval nacionalismem a vyjadřoval pochyby, zda je židovský stát nejlepším řešením. Původně si představoval, že budou Židé a Arabové žít spolu na stejné půdě. Po smrti Chajima Weizmanna mu bylo nabídnuto, aby se stal izraelským prezidentem, ale Einstein nabídku odmítl slovy: „Jsem hluboce dojat nabídkou od našeho státu Izrael, a zároveň smutný a zahanbený, že ji nemohu přijmout. Celý život jsem se zabýval předmětnými záležitostmi, proto mi chybí jak přirozené schopnosti, tak zkušenosti ke správnému jednání s lidmi a vykonávání úředních funkcí.\" Albert Einstein s Albertem Schweitzerem a Bertrandem Russellem bojoval proti jaderným testům a bombám. Spolu s mírovou skupinou \"Pugwash Conferences on Science and World Affairs\" a Bertrandem Russellem vydal Russelův-Einsteinův manifest a zorganizoval několik konferencí.", "", "Albert Einstein se stal inspirací pro témata mnoha knih, filmů a her, včetně filmů Nicolase Roega \"Nedůležitost\", Freda Schepisi \"I.Q.\" a románu Alana Lightmana \"Einsteinovy sny\". Einstein byl dokonce námětem opery Philipa Glasse \"Einstein na pláži\". Einstein je často používán jako model zobrazující výstřední fiktivní vědce. Jeho vlastní charakter a odlišný účes prozrazovaly excentricitu nebo dokonce bláznovství a byly proto často kopírované a přeháněné. Během Einsteinových 72. narozenin v roce 1951 se ho pokoušel neznámý fotograf přemluvit, aby se na snímku usmál. Protože Einstein tohle dělal pro fotografy již mnohokrát, vyplázl na něho místo toho jazyk. Obrázek se stal ikonou v moderní kultuře pro jeho kontrast, kdy geniální vědec je zachycen v humorném okamžiku. Yahoo Serious, australský filmař, použil tuto fotografii jako inspiraci k záměrně anachronickému filmu \"Mladý Einstein\".", "„Albert Einstein“ je registrovaná obchodní známka, kterou vlastní The Roger Richman Agency, Inc. Tato společnost řídí komerční použití tohoto jména. Reklamy a inzerce, které obsahují jméno, podobu a obrázek Alberta Einsteina, musí být licencovány touto agenturou. V tomto konkrétním případě agentura zastupuje Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, kterou Einstein aktivně podporoval. Tato instituce má zisk ze všech licenčních poplatků. Navíc agentura může zcela zabránit užití Alberta Einsteina způsobem, který by se neshodoval s veřejnou představou této obchodní známky. Na stránce agentury věnované Albertu Einsteinovi je napsáno, že „Kdykoli je jméno ‚Albert Einstein‘ kopírováno, musí u něho vždy být symbol TM“." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Znak města.", "Obyvatelstvo.", "Ekonomika a průmysl.", "Bankovní centrum.", "Frankfurtská burza.", "Doprava.", "Vlakové a autobusové nádraží.", "Letiště.", "Místní doprava.", "Automobilová doprava.", "Internet a komunikace.", "Kultura a umění.", "Divadla a koncertní sály.", "Muzea.", "Komunikace – tisk, rádio, film, televize.", "Univerzita.", "Turismus.", "Veletrhy a výstavy.", "Nakupování.", "Pohostinství.", "Sport.", "Správa města." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Frankfurt nad Mohanem, ležící na obou březích Mohanu, se rozkládá se na ploše 24 830,6 hektarů, ze severu na jih čítá délku 23,3 km, z východu na západ 23,4 km. Obvodová hranice města je dlouhá 113 km. Nejvyšším bodem Frankfurtu je Berger Warte (212 m n. m.), nejnižším je břeh Mohanu v oblasti Frankfurt/Sidlingen/Okriftel (88 m n. m.) Centrem města je náměstí An der Hauptwache, které je zároveň dopravním uzlem a nákupním centrem. Délka břehu řeky Mohan v rozmezí hranic Frankfurtu je 16 km.", "Frankfurt nad Mohanem byl poprvé zmíněn 22. února 794 v listině Karla Velikého pro Řezenský klášter Sv. Emmerama. V této listině bylo latinsky uvedeno: \"... Actum super fluvium Moine in loco nuncupante Franconofurd\" – \"vystavené na řece Mohan na místě, zvané Frankfurt.\" Nepřetržité osídlení této pahorkatiny je však dokázáno od mladší doby kamenné. Na tomto místě vznikl po římském vojenském táboře v Merovejovských časech franský královský dvůr. V roce 843 bylo ve Frankfurtu dočasně nejdůležitější královské Falcko východofranské říše a sídlo říšského sněmu. V roce 1220 se stal Frankfurt svobodným říšským městem. Zlatá bula stanovila Frankfurt od roku 1356 stálým volebním městem římského krále poté, co se zde uskutečnilo od roku 1147 nejvíce voleb králů. Od 1562 byly ve Frankfurtu korunováni i císaři. Posledním byl v roce 1792 František II. Po pádu Svaté římské říše vstoupil Frankfurt pod vládu knížecího arcibiskupa von Dalbergia, který jej spolu se svými knížectvími Řeznem a Aschaffenburgu sjednotil jako samostatný stát do Rýnského svazu. V roce 1810 odstoupil Dalbergia Regensburg Bavorsku a byl odškodněn územím Hanau a Fulda. Spolu s městem Frankfurt a Aschaffenburským územím vytvořil tento a celek krátce trvající (1810-1813) velkovévodství Frankfurt. Se zhroucením napoleonských systému se Frankfurt dostal 14. prosince 1813 pod dočasnou správu vítězných spojenců pod prefektem Carlem von Günderrodom. Na Vídeňském kongresu plánovalo Bavorské království anektování Frankfurtu, ale výsledkem kongresu bylo obnovení statusu Frankfurtu jako svobodného města v rámci Německého spolku. Tímto byl vedle Hamburku, Brém a Lübecku jedním ze čtyř svobodných měst, které si udržely svoji tradiční městskou svobodu až do moderních dob. Byl tu zřízen Spolkový sněm Německého svazu. Roku 1848 došlo v německých státech k revoluci. Svolané Národní shromáždění zasedalo ve frankfurtském kostele svatého Pavla. V Rakousko-pruské válce zůstal Frankfurt věrný Německému svazu. Veřejné mínění však bylo více na straně Rakouska a jeho císaře, ačkoli se také z Frankfurtu ozývaly hlasy, které z ekonomických a zahraničněpolitických důvodů hájily dobrovolné připojení k Prusku. 18. července bylo město obsazeno pruskou armádou a bylo zatíženo velkou kontribucí. Město bylo 2. října anektováno Pruskem, následně čeho definitivně ztratilo svůj statut městského státu; bylo přiřazeno k vládnímu obvodu Wiesbaden provincie Hessen-Nassau. Jako symbol usmíření byla frankfurtským mírem v roce 1871 ve Frankfurtu oficiálně ukončena prusko-francouzská válka. Pro hospodářský vývoj města na průmyslové město s rychlým růstem obyvatelstva byla anexe výhodná. Frankfurt přičlenil v příštích desetiletích množství okolních obcí a měst a takto zdvojnásobil svou plochu oproti roku 1866. Frankfurt se stal dokonce na krátký čas na začátku 20. století plochou nejrozsáhlejším městem Německa. V dobách nacionálního socialismu bylo z Frankfurtu deportováno 9 000 židů. V následné druhé světové válce zničily cílené letecké útoky téměř úplně Altstadt a Innenstadt. Do roku 1944 téměř čistě středověký charakter města - v této podobě již tehdy jedinečný pro německé velkoměsto - se také v rámci moderní obnovy vytratil. Kde se kdysi rozkládala spleť uliček mezi vedle sebe těsně postavených hrázděných domů, jsou dnes velké části někdejšího historického jádra formovány betonovými stavbami z 50. let. Po skončení války si americká okupační armáda zřídila ve městě sídlo. Při volbě o hlavní město Německa Frankfurt velmi těsně prohrál proti Adenauerovu favoritovi Bonnu. V té době již postavená budova parlamentu ve Frankfurtu tak dala přístřeší Hesenskému rozhlasu. V poválečných časech se město stalo opět hospodářskou metropolí a v roce 1999 sídlem Evropské centrální banky.", "Znak zobrazuje na červeném pozadí stříbrnou orlici se zlatou korunou. Orlice symbolizuje někdejší status města jako svobodné říšské město. Ve dvacátých letech 20. století měl být znak nahrazen radikálně zjednodušenou formou. Primátor Ludwig Landmann chtěl podle duchu času zaměnit orlici expresionistickou verzí. Obyvatelstvu se ale tento návrh nelíbil a rychle byl znak vrácen zpět na původní verzi.", "Frankfurt nad Mohanem je páté největší město Německa (po Berlínu (3,5 mil.), Hamburku (1,8 mil.), Mnichově (1,5 mil.) a Kolíně (980 000 obyvatel)). Frankfurt je multikulturním městem, ve kterém se nachází obyvatelé ze 180 národů, podíl cizinců je 45,3 % veškerého obyvatelstva. Frankfurt je také znám jako město s největším podílem singles - více jak polovina domácností má jen jednoho člena.", "Frankfurt nad Mohanem je centrem nejatraktivnějšího a hospodářsky nejsilnějšího evropského regionu. Jeho poloha v centru Evropy láká především bankovní instituty.", "Frankfurt je nejdůležitější evropskou bankovní a burzovní metropolí. Banky stojí také za zrodem nového symbolu Frankfurtu - tzv. \"Skyline\", které tvoří nejmodernějšími mrakodrapy jako důkaz hospodářské síly, moci a bohatství bank. Ve Frankfurtu sídlí až 315 kreditních institutů a 175 zahraničních bank. Sídlo zde našla Bundesbank (Německá národní banka), Deutsche Bank, od roku 1998 zde sídlí také Evropská centrální banka. Největší úřední budovou v Evropě je mrakodrap Komerční banky - Commerzbank (300 m včetně antény).", "Frankfurtská burza se nachází v centru města a místními je označována za \"chrám kapitalistů\". Před budovou stojí bronzové sochy medvěda a býka. Býk je se svou vztyčenou hlavou vzhůru znakem vzrůstající ceny, naopak medvěd je symbolem těžkopádných, klesajících kurzů. Historie Frankfurtské burzy sahá až do 9. století, avšak první důležitý krok se stal v roce 1585, kdy se nejdůležitější a největší velkokupci dohodli na tzv. Burs, jehož účelem bylo stanovit a sjednotit hodnotu mincí z různých regionů. Dnes je Frankfurtská burza třetí největší na světě (1. místo patří New York Stock Exchange, 2. místo obsadil Nasdaq) a rozprostírá se na vícero místech ve Frankfurtu. Nejstarší budova je dnes určena především pro televizní přenosy a pro návštěvníky.", "", "Frankfurtské hlavní nádraží Frankfurt (Main) Hauptbahnhof je jedním z nejdůležitějších a největších dopravních uzlů Evropy. Budova nádraží je architektonickým skvostem své doby, která v roce 2006 prošla kompletní rekonstrukcí - čelo budovy zdobí Atlas. Za jeden den projede nádražím přes 360 000 cestujících (dle zdrojů Deutsche Bahn ročně 90 miliónů pasažérů) a kolem 1800 vlaků. Frankfurtské nádraží je také označováno za jedno z nejbezpečnějších v Německu. Přímé spojení Frankfurtu s Českem nabízí vlak kategorie EuroNight Praha – Curych, který však z dopravních důvodů neobsluhuje hlavní nádraží, ale zastavuje na zastávce Süd vzdálené asi 2 km, během dne je nejrychlejší spojení IC Busem s přestupem v Norimberku. Součástí vlakového nádraží je autobusové nádraží. Autobusové linky mezi Českem a Německem zajišťují společnosti Eurolines, FlixBus a Student Agency.", "Zcela mimořádný význam má letiště ve Frankfurtu. Podle údajů za rok 2010 je letiště na třetím místě v Evropě a devátém na světě v počtu přepravených osob, na druhém místě v Evropě a na jedenáctém na světě v počtu vzletů a přistání a konečně v objemu přepravovaného nákladu je na druhém místě v Evropě a na sedmém celosvětově.", "Frankfurt je důležitým dopravním centrem Evropy mezinárodního charakteru. Městská doprava je zastoupena spolkem RMV Rhein-Main-Verkehrsverbund, který je největší v Evropě. Propojuje 15 krajů, 4 velkoměsta, spravuje oblast velkou 14 000 km a čítá přes 10 000 zastávek. RMV přepravuje ročně přes 600 miliónů cestujících. RMV ve Frankfurtu zajišťuje dopravu autobusovou (Büsse), metro (U-Bahn a S-Bahn) a tramvaje. Frankfurtské metro, tzv. U-Bahn spravuje dceřiná společnost VGF Verkehrsgesellschaft Frankfurt. Pod RMV dále spadá RE (Regionalexpress) a RB (Regionalbahn). Křižovatkou pro všechny spoje jsou zastávky Hauptwache a Konstablerwache.", "Důležitým bodem pro automobily je křižovatka Frankfurter Kreuz, která propojuje dálnice ze všech světových stran a propojuje tak spojnice od Hamburku do Basileje či z Düsseldorfu do Mnichova. Denně zde projede přes 300 000 vozidel.", "Frankfurt je také, vedle Amsterodamu a Londýna, jeden z nejvýznamnějších internetových uzlů v Evropě. Sídlí zde DE-CIX - peeringové centrum s největším datovým tokem na světě, peeringové centrum KleyReX a také zde mají důležité komunikační uzly všichni největší a přední světoví poskytovatelé internetového připojení.", "", "Ve Frankfurtu nad Mohanem je až 33 divadel. Nejznámější budovou je Alte Oper (stará opera). Budova opery byla válkou kompletně zničena. Správa města se však zasadila na počátku 80. let 20. století o jeho znovuvybudování. Frankfurt tak získal mezinárodně uznávané kulturní centrum, ve kterém se ročně pořádá až 400 různých představení. Dalšími významnými centry je například English Theater, které prezentuje divadelní kousky z celého světa, Fritz-Rémond-Theater (divadlo komedie v prostorách Zoologické zahrady), Oper/Balett Frankfurt či Tigerpalast (zážitková gastronomie a muzikály).", "Frankfurt nad Mohanem nabízí kolem čtyřiceti muzeí a téměř sto galerií včetně prodejních. Ročně je navštíví přes dva milióny návštěvníků. Nejhustší zastoupení mají na \"Muzejním nábřeží\" (Museumsufer), na levém břehu řeky Mohan mezi Železným mostem (Eisernen Steg) a Mostem přátelství (Friedensbrücke). Mezi ně patří Muzeum ikon (Ikonenmuseum), v parku situované Uměleckoprůmyslové muzeum (Museum für angewandte Kunst) s konstruktivistickou budovou od architekta Niedermayera. Muzeum a galerie starého umění s proslulou sbírkou gotické plastiky sídlí v domě někdejšího severočeského textilního továrníka Liebiega (Liebieghaus), který městu odkázal svou soukromou sbírku. Významné muzeum starého malířství a sochařství je Städel (das Städel,) a konečně Německé filmové muzeum. V historickém centru města jsou rodný dům J. W. Goetheho, Židovské muzeum (das Jüdische Museum), v bývalém karmelitánském klášteře sídlí Archeologické muzeum (Das Archäologisches Museum). Dále je Muzeum architektury (Deutsches Architekturmuseum), Přírodovědecké muzeum (das Naturmuseum Senckenberg), několik expozic mají spojená Muzea techniky (Technikmuseen) a Muzeum komunikací (das Kommunikationsmuseum). K výrazným muzejním budovám patří Muzeum moderního umění (das Museum für moderne Kunst) z let 1989-1991 od vídeňského architekta Hanse Holleina, které trojbokým tvarem připomíná díl dortu. Budova stojí blízko frankfurtského dómu (Kaiserdom), v němž je vystaven Dómský poklad (Domschatz), nedaleko odtud na základech antické římské stavby stojí Historické muzeum města Frankfurtu (Das Historisches Museum). Moderní umění je vystaveno také v Kunsthalle. Příměstskou rychlodráhou lze za 10 minut dojet do Německého muzea kůže a obuvi (Das Deutsches Ledermuseum) v Offenbachu.", "Ve Frankfurtu se nachází přes 2000 společností, které pracují v komunikačním průmyslu - od klasických reklamních agentur po velké mediální koncerny. Na území Frankfurtu působí až 9 denních tiskovin (včetně center zahraničních novin), z toho nejznámější je Frankfurter Allgemeine Zeitung a Frankfurter Rundschau, téměř 200 vydavatelství a nakladatelství, cca 80 filmových produkcí. Největší televizí je Hessische Rundfunk, který se navíc podílí na programové nabídce televizních stanic ARD - das Erste, ARTE, 3Sat a Phönix. Sídlo zde má i tisková a informační agentura Reuters. Dále pak se zde nachází kolem 10 programových regionálních stanic.", "V roce 1912 zde byla založena univerzita, která od roku 1932 nese jméno Johanna Wolfganga von Goetheho. V současnosti (2007) má celkem 16 fakult.", "Frankfurt ročně navštíví přes 2,3 miliónů turistů, z nichž polovinu tvoří cizinci. Průměrná doba návštěvy je 1,7 dne. Toto číslo tvoří především služební cesty obchodníků. Ve Frankfurtu se nachází přes 180 hotelů a pensionů, z toho 11 luxusních hotelů, tzv. First-Class-Hotels. Ve Frankfurtu sídlí přes 80 zahraničních konzulátů a úřadů ze 60 zemí.", "Frankfurt patří mezi největší veletržní a výstavní centra v Evropě co do počtu návštěvníků a vystavovatelů. Ročně pořádají Frankfurtské veletrhy přes 300 veletrhů a výstav doma i v zahraničí, v samotném Frankfurtu se koná cca 40 výstav. Největším a nejprestižnějším veletrhem je IAA - Mezinárodní automobilová výstava, které navštíví téměř milion návštěvníků, Buchmesse knižní veletrh, Internationale Frankfurter Messe Ambiente či Internationale Frankfurter Messe Tendence a hudební veletrh Pro Light & Sound. Díky kongresovému centru Congress Center Frankfurtského veletrhu se tak Frankfurt stává nejatraktivnějším kongresovým centrem mezinárodního významu.", "Nejdelší a nejfrekventovanější ulicí je Zeil, nejstarší Hauptwache a Konstablerwache, kde se každý čtvrtek a sobotu konají místní zelinářské trhy. V pátek se koná velký trh zeleniny a sýrů na Schillerstrasse. V sobotu na Mainufer se konají od 8:00 do 14:00 bleší trhy. Směsici malých specializovaných obchůdků a butiků nabízí okolní uličky v blízkosti náměstí Schweizer Platz ve čtvrti Sachsenhausen a Berger Strasse ve čtvrti Bornheim. Nejluxusnější nákupní ulicí je Goethestrasse, ve které jsou exklusivním sortimentem zastoupení všichni nejvýznamnější světoví designéři.", "Symbolem Hesenska je jablko. Místní pijí oblíbený jabčák (nářečím zvaný Ebblwoi, který obsahuje kolem 5 % alkoholu), děti pijí jablečný střik Apfelschorle. V typických frankfurtských restauracích si můžete objednat Frankfurter Grüne Sauce (brambory s pikantní omáčkou z drcených bylinek a s vařeným vejcem), ochutnat Handkäs mit Musik (tvarůžky na octě s kmínem a chlebem) či známé frankfurtské klobásky Frankfurter Würstchen. Multikulturní charakter Frankfurtu nabízí bohatou paletu kafeterií, barů či restaurací s mezinárodní kuchyní (až 2.500 gastronomických zařízení). Za nejznámější je považováno Café Hauptwache, které vzniklo v původních prostorách Frankfurtská věznice či pojízdná tramvaj Ebbelwoiexpress.", "Ve městě sídlí fotbalový klub Eintracht Frankfurt.", "Magistrát města zastupuje primátor. Hlavní členové městské rady jsou voleni na 6 let, dobrovolní členové na 5 let. Zastupitelstvo města tvoří 93 členů, z čehož většina patří CDU. Každá část Frankfurtu je zastoupena místním radou (16 členů), jejichž účelem je zastupovat jednotlivé obce na magistrátě. Tito členové jsou voleni na 5 let. Na magistrátě působí komunální zastoupení cizinců, tzv. KAV (Kommunale Ausländer- und Ausländerinenvertretung) složené z 37 členů, jejichž úkolem je zastupovat zájmy zahraničních občanů města Frankfurt." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Dětství.", "Studia.", "Kněz a kazatel.", "V Lešně.", "Ve Švédsku.", "V Uhrách.", "Zpět v Lešnu, požár.", "V Amsterdamu.", "Hlavní pedagogické názory.", "Dílo.", "Filosofie, teologie.", "Pedagogika, didaktika.", "Písňová tvorba.", "Korespondence, deníky.", "Komeniologie.", "Sbírka starých komenian v Moravské zemské knihovně." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Místo jeho narození není známo. Jako pravděpodobná místa se uvádějí Uherský Brod (jak je uvedeno v Naardenu na náhrobní desce) nebo Nivnice (Komenský v některých dokumentech, hlavně v dobách svých univerzitních studií, připojoval k podpisu Nivnický, Nivanus, Nivnicensis). Občas se zmiňuje i Komňa (z čehož by mohl vzniknout přídomek Komenský, Comenius, jako jeho rodiště Komňu uváděli i někteří Komenského vrstevníci), odkud pocházela otcova rodina. Jisté je, že se narodil na Moravě a Moravu celý život považoval za svou vlast. Například Clamores Eliae (Křiky Eliášovy) z druhé poloviny šedesátých let dedikuje „Milé matce mé vlasti, zemi moravské, jeden z věrných synů jejich...“. Jan žil s rodiči v Uherském Brodě (pocházel z měšťanské rodiny). Jeho otec Martin Segeš (orig. Szeges) († 1602–4), byl významným členem Jednoty bratrské, jeho matkou byla Anna Chmelová. Po smrti rodičů a dvou ze čtyř (Kateřina, Markéta, Ludmila a Zuzana) sester (1604) se o něj starala jeho teta ve Strážnici, kde začal studovat.", "Roku 1608 začal studovat na latinské škole (gymnáziu) v Přerově, odkud v roce 1611 odešel na vysokou školu do Herbornu. Již při studiu začal pomáhat profesoru teologie a nejmladšímu členu profesorského sboru Johannu Heinrichu (Janu Jindřichu) Alstedovi s pracemi na obecné encyklopedii. Alsted se pro Komenského stal vzorem. Sám pak začal psát dvě velká díla: \"Poklad jazyka českého\", což měl být velký slovník, a dále encyklopedii \"Divadlo veškerenstva věcí\". Tato díla nedokončil. Roku 1613 Jan navštívil Amsterdam, v té době vysoce rozvinuté město Evropy. Odtud se vypravil na univerzitu do Heidelbergu v Německu, kde ovšem strávil pouze jeden semestr. Poté se roku 1614 vrátil přes Prahu do Přerova, jako rektor latinské školy.", "Dne 26. 4. 1616 byl v Žeravicích vysvěcen na kazatele a následně odešel do Fulneku, kde působil jako rektor tamější školy a jako kazatel Jednoty bratrské. Ve Fulneku poznal i svou první ženu Magdalénu Vizovskou, která měla žít v Třebíči spolu se svým otcem, Komenský zde vykoupil věno své ženy v podobě domu na Jejkově. V této době psal spis \"Listové do nebe\". Po porážce stavovského povstání (1621) byl nucen opustit Fulnek a skrývat se na různých místech v Čechách a na Moravě, protože odmítal konvertovat ke katolictví. Po roce ukrývání (roku 1622) mu na mor zemřela žena a jeho dvě děti, které zůstaly ve Fulneku. Pod vlivem událostí psal filosofické spisy \"Truchlivý\", \"Hlubina bezpečnosti\" a později \"Labyrint světa a ráj srdce\". V roce 1624 začal Jan působit v Brandýse nad Orlicí, kde se seznámil se svou druhou ženou Marií Dorotou Cyrillovou, která opět pocházela z Třebíče (z rodu Jana Cyrila Třebíčského-Špalka), se kterou měl dcery Dorotu Kristinu, Alžbětu a Zuzanu a syna Daniela. Dcera Alžběta si vzala Petra Figula Jablonského, z tohoto svazku měl Komenský 5 vnuků, dcera Marie si vzala Jana Molitora. Na podzim roku 1627 se během svého tajného pobytu ve východních Čechách seznámil s Kristinou Poniatowskou, schovankou Angeliny Zárubové z Hustiřan, majitelky panství Horní Branná. Sedmnáctiletá Kristina trpěla duševní chorobou, prý po zhlédnutí komety nad zámkem 12. listopadu 1627 upadala do vytržení a prorokovala budoucnost. Komenský dorazil do Horní Branné, aby proroctví zapsal.", "V roce 1628 odešel (spolu s rodinou a Poniatowskou) do exilu do polského Lešna, které se stalo centrem bratrské víry. Zpočátku doufal, že se brzy vrátí zpět do vlasti, proto psal česky. Začal psát učebnice a připravoval plán na zlepšení organizace školství, např. v díle \"Navržení krátké o obnově škol v Království českém\". V Lešně byl zvolen biskupem a písařem, brzy se stal i zástupcem rektora gymnázia, což vedlo k jeho zájmu o pedagogiku. V tomto období vznikla velká část jeho děl, především pak z oblasti pedagogiky jako např. \"Česká didaktika\". Ta měla být původně součástí velkého díla, které chtěl nazvat \"Ráj český\". Obsahem měla být teoretická, didaktická a praktická část, která by sloužila rodičům a učitelům. Napsal Velkou didaktiku, kterou později přepracoval do latinské podoby \"Didactica magna\" a začal pracovat na \"Vševědě (Pansofii)\". Komenskému postupně jeho díla jako \"Brána jazyků otevřená\" a \"Informatorium školy mateřské\" zajistila věhlas po celé nekatolické Evropě. Byl zván na univerzity několika zemí, nabídky však odmítal. První významnou nabídku (zprostředkovanou Samuelem Hartlibem) Jan přijal až roku 1641, kdy se rozhodl vyhovět pozvání anglického parlamentu na přednáškové turné, během něhož vystoupil i před Královskou akademií věd. V této době vyjádřil své myšlenky ve spise \"Via lucis\". Kvůli zvyšujícímu se tlaku občanské války Komenský Anglii opustil, avšak zanedlouho dostal pozvání z řady dalších zemí. V tuto dobu si Jan uvědomil, že právě prostřednictvím těchto nabídek může rozšířit svůj vliv a své myšlenky.", "Roku 1642 odešel přes Amsterdam do Švédska, kam byl pozván, aby vedl reformu tamního školství a napsal pro ni učebnice. Vznikl zde spis \"Nejnovější metoda jazyků\". Kvůli rozporům s donátory i spolupracovníky nakonec učebnice požadované švédským kancléřem Komenský nevytvořil a to ani na nátlak ochránce Louise de Geera. Zato zde vznikla část \"Obecné porady o nápravě věcí lidských\". Roku 1648 se společně s těžce nemocnou manželkou vrátil zpět do Lešna, kde působil jako biskup. V Lešně jeho druhá žena 26. srpna zemřela a již o rok později se v Toruni oženil potřetí, tentokrát s o více než třicet let mladší Janou Gajusovou pocházející z Týna nad Vltavou. Když byl v roce 1648 uzavřen vestfálský mír a tím skončila třicetiletá válka, skončily též naděje českých exulantů na návrat do vlasti. Komenský se loučil s vlastí a církví spisem \"Kšaft umírající matky jednoty bratrské\".", "Roku 1651 přijal pozvání sedmihradského knížete Zikmunda Rákocziho do Šarišského Potoka, kde měl u jeho dvora organizovat reformu školství a pansofickou sedmiletou školu. Poprvé měl tedy možnost ověřit si své názory v praxi. Otevřeny byly ovšem jen 3 třídy, jež byly nazvány Vestibulum, Janua a Atrium. Pro své žáky vytvořil příručku \"Pravidla mravů\" a také zde vznikla učebnice \"Svět v obrazech\" a \"Škola hrou\". Z ní Komenský s úspěchem předváděl, nakolik jsou děti schopné podat dramatický divadelní kus, ve školním prostředí. Roku 1651 také oddal falckou princeznu Jindřišku Marii s knížetem Zikmundem, jejich manželství však nemělo dlouhého trvání.", "V letech 1654–1656 opět pobýval v Lešně, kde pracoval na \"Pansofii\", vydal \"Slovník české řeči\" a \"Slovník pansofických definic\". Roku 1654 Švédsko napadlo Polsko, avšak válka se nějakou dobu Lešnu vyhnula. V roce 1655 přišlo švédské vojsko k Lešnu a čeští a moravští bratři v čele s Janem Amosem Komenským \"zachránili\" Lešno před dobýváním Švédy otevřením městských bran. Komenský píše oslavnou řeč o švédském králi Karlu X. a čile se druží se švédským velitelem Schichtlingem. 27. dubna 1656 ale začalo deset tisíc polských partyzánů město obléhat a při následném požáru přišel téměř o všechen majetek i cenné rukopisy jako \"Česko-latinský slovník\", na kterém pracoval prakticky celý život a který považoval za stěžejní dílo. Komenský musel kvůli kolaboraci se Švédy z Polska prchnout, jeho útěk je proveden na poslední chvíli a stěží zachránil život. Přišel také o většinu \"Pansofie\" a \"Metafyziky\" a další díla. Tuto ztrátu nesl velice těžce a nikdy se z ní zcela nevzpamatoval. Na pozvání svého přítele Louise De Geera se již v roce 1656 uchýlil do Amsterdamu.", "Konec svého života (14 let) strávil v holandském Amsterdamu v bytě na jedné z nejlepších ulic, kde se konečně mohl v klidu a pohodlí věnovat pracím všenápravným. Proto také odmítl profesuru na Amsterdamské akademii. Společníkem mu zde byl například Rembrandt van Rijn a se zhoršujícím se zdravím také čím dál častěji lékař Nicolaes (Mikuláš) Tulp (můžeme ho najít na Rembrandtově Anatomii dr. Tulpa). Jan se v této době aktivně účastnil mírových jednání anglicko-nizozemské války. V Amsterdamu byla vydána polovina z celého Komenského díla, například soubor 43 spisů pod názvem \"Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické)\", které se setkaly s velkým ohlasem, dále jednotlivé části \"Všenápravy\": \"Všeobecné probuzení\", \"Všeobecné osvícení\", \"Pansofie\", \"Vševýchova\" a \"Všemluva\" a menší díla jako \"Jedno potřebné\" (též \"Jedno nezbytné\"), které bývá považováno za závěť lidstvu. Navzdory usilovné práci a pomoci syna Daniela, zůstala mnohá díla více či méně nedokončena. Zemřel po dlouhodobých zdravotních problémech, ve společnosti své ženy Jany, syna Daniela, přítele a lékaře Mikuláše Tulpa, 15. listopadu 1670. Byl pohřben v kostelíku v Naardenu.", "Vysoce oceňoval význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy, protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat. Výchova dítěte má podle něj tři hlavní cíle: Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v určitých případech připouští. Ve svých spisech navrhoval Komenský tuto školskou organizaci: Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňoval ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je neustálé. Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Ve třídách by měli být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 až 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro výuku, každý žák by měl mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat. Při výuce samé aplikoval Komenský tyto zásady: Děti dělil podle nadání: Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla.", "Jan Amos Komenský vytvořil celou řadu spisů z mnoha oborů, psal především česky, latinsky a německy.", "Nejpodstatnější částí jeho díla jsou spisy teologické a filosofické, hluboce ovlivněné věroukou Jednoty bratrské. Tyto spisy jsou v mnohém autobiografické nebo jsou inspirovány událostmi z Komenského života. Hlavním dílem filosofickým je \"De rerum humanarum emendatione consultatio catholica\" (Obecná porada o nápravě věcí lidských). Přestože nevytvořil žádný čistě beletristický spis, jeho díla mají pro svůj vytříbený jazyk mimořádnou literární hodnotu a patří k vrcholným dílům české literatury (zejména filozofická alegorie Labyrint světa a ráj srdce).", "Další významnou částí jeho díla jsou spisy pedagogické, ve kterých v mnohém předběhl svou dobu. Nejúspěšnější z nich je názorná učebnice latiny a zároveň jakási encyklopedie, nazvaná Dvéře jazyků otevřené, která už za jeho života vyšla v mnoha vydáních a jazycích a byla používána i katolíky. Jeho hlavním dílem je ale \"Didactica magna\" (Velká didaktika), v níž shrnul své pedagogické názory formou traktátu. Jím navrhované učební metody ale přes úspěch některých děl nebyly za jeho života uplatněny. Význam jeho díla spočívá v několika aspektech, pokračoval v práci svých předchůdců (Tomáš Štítný ze Štítného, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav). Vyzdvihl úlohu vzdělání, stanovil zásady vyučování (mnoho jich platí dodnes). Povznesl češtinu na vyšší úroveň, jeho dílo se stalo vyvrcholením myšlenkového vývoje celé starší české literatury. Na svoji dobu došel k poznatkům, které by bylo možno označit za revoluční. Jeho věhlas započal již za jeho života, ale teprve mnohem později byla část jeho myšlenek doceněna a realizována. Jeho díla vyšla v mnoha překladech a ovlivnila evropské myšlení. Jeho didaktické myšlenky převzali encyklopedisté a osvícenci.", "Komenský psal texty duchovních písní, upravoval staré bratrské písně, překládal z němčiny a polštiny. Svými písněmi výrazně přispěl do jím uspořádaného kancionálu, který pod názvem \"Kancyonál To jest Kniha Žalmů a Písní Duchowních\" vydal Krystof Kunrád v Amsterdamu v roce 1659. Ke Komenského nejznámějším písním patří \"Studně nepřevážená\", \"Moudrosti poklad z nebe\" (z německé písně) či \"Ó Králi věků důstojný\".", "Dále se zachovala jeho korespondence s přáteli, vědci, státníky. Kromě toho si vedl deníky, které se z části dochovaly.", "Vědní obor, zabývající se Komenského životem a dílem, se nazývá komeniologie, odborník na tuto problematiku komeniolog, spisy samotné se označují jako komeniana. Všechna Komenského díla vyšla v kritickém vydání v letech 1969–1992 ve třiadvaceti svazcích v nakladatelství Academia pod názvem \"Dílo Jana Amose Komenského\". Zakladatelem komeniologie byl Ján Kvačala (1862 – 1934), slovenský pedagog, osvětový pracovník, církevní historik, evangelický kněz. Zásluhou dalšího komeniologa Františka Slaměníka vzniklo již v roce 1888 Muzeum Komenského v Přerově. Nejvýznamnější českou komenioložkou je Dagmar Čapková (1925 ˜– 2016), historička pedagogiky a bohemistka. (Viz KALNICKÝ, J. Základy pedagogiky I. 2. rozšíř. vyd. Opava: Slezská univerzita, 2012., s. 31.)", "Moravská zemská knihovna vlastní bohatý fond starých komenian – knih Jana Amose Komenského vydaných do roku 1800. Sbírka byla založena na začátku 20. století z vlastního fondu knihovny a postupně doplňována koupěmi z českých i zahraničních antikvariátů. Několik exemplářů je součástí původní Pedagogické knihovny (lokace STPK) a uzavřených sbírek (zámecké a školní knihovny). Podle Jaroslava Vobra tvoří fond komenian asi 40 % z celkového počtu známých děl J. A. Komenského dochovaných na území tehdejšího Československa. Sbírka obsahuje mimo jiné 16 českých unikátů (tj. exemplářů, které se nenacházejí v jiných fondech ČR), mezi nimiž jsou i české knihy (např. \"Přemysslowánj O Dvchownj Radosti wěrných a prawých Křesťanů\" vyd. v Amsterdamu roku 1662), a také nejstarší dochovaný Komenského rukopis. Jedná se o zlomek z památníku Eliáše Crispa, přítele a spolužáka J. A. Komenského z doby studia na herbornské univerzitě v Německu. Zlomek obsahuje český a latinský citát s datem 21. července 1611 a vlastnoručním podpisem autora. Sbírka byla zdigitalizována a je vystavena v digitální knihovně Moravské zemské knihovny." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Internetové Vyhledávání Google.", "Hardware.", "Software, PageRank.", "Další služby poskytované Googlem.", "Android.", "Google Chrome.", "Gmail.", "Kritika.", "Google Classroom.", "G Suite.", "Google Ads.", "Google AdSense.", "Google Analytics.", "Google Earth.", "Google Scholar.", "Google Tag Manager.", "Google Web API.", "Asistent Google.", "Disk Google.", "Mapy Google.", "Nákupy Google.", "Obrázky Google.", "Překladač Google.", "Skupiny Google.", "Upozornění Google.", "Weby Google.", "Zprávy Google.", "SketchUp.", "Hardware a sítě.", "Ukončené služby.", "Google Answers.", "Google Code.", "Google Desktop Search.", "Google Directory.", "Google Reader.", "Google Wave.", "Google URL Shortener.", "Google+.", "Orkut.", "Picasa.", "Hardware.", "Clips.", "Google Cookie.", "Inovace města Mountain View.", "Kritika a kontroverze.", "Vývoj loga." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 2019 dostal Google pokutu 50 milionů $ od Francie za porušení nařízení GDPR.<ref name=\"thesslstore.com/blog/google-fined-57000000-for-gdpr-violations\"></ref> Mateřská společnost Google Alphabet Inc. byla v té době takovouto částku schopna vydělat za asi čtyři hodiny. V květnu 2019 vypověděl Google čínské společnosti Huawei smlouvu, která umožňovala společnosti Huawei využívat klíčové neotevřené komponenty systému Android.<ref name=\"www.root.cz/clanky/proc-jsou-monopoly-problem-par-stripku-z-google-a-politiky\"></ref> Po přechodnou dobu 90 dní mohl Huawei nakupovat služby a komponenty za účelem zachování stávajících sítí a aktualizací, ale ne pro tvorbu nových výrobků. Vypovězení smlouvy v podstatě znamená téměř úplnou likvidaci společnosti Huawei na západním trhu. V roce 2019 dosáhl de facto monopolního postavení v oblastech mobilních operačních systémů, webových prohlížečů, vyhledávání, online reklamy a online videa. Operační systém Android měl podíl na trhu asi 70 %, 28 % trhu pokrýval iOS, který je ale svázán s produkty Apple. Ostatní open source projekty jako LiteOS nebo PureOS měly zastoupení na trhu minimální. S Androidem dokázal Google zničit vývoj operačního systému Windows Mobile. V oblasti prohlížečů měl Google Chrome podíl 65 % na trhu, ovšem díky tomu, že se z prohlížeče Microsoft Edge stal prohlížeč založený na Chromiu, zůstaly jako konkurence pouze prohlížeče Mozilla Firefox s 9,6 % podílu na trhu a Safari s 3,7 % prodílu na trhu. Díky spojení monopolního postavení prohlížeče Googlu, klíčové role ve standardizační asociaci W3C a mnoha vývojářů online aplikací získal schopnost plně určovat další vývoj.", "Vyhledávání Google je v současnosti nejpoužívanější světový internetový vyhledávač. Vyhledávač každodenně obslouží přes dvě miliardy dotazů, probíhá na něm 47,7 % vyhledávání \"(zdroj: Nielsen//NetRatings, vyhledavače.info)\". Kromě webových stránek umí prohledávat také obrázky, usenetové diskusní skupiny, zpravodajské servery a nabídky on-line prodeje. Od ledna 2012 dokáže vyhledávat i osoby a stránky na své vlastní sociální síti Google+. V červnu 2005 dokázal Google hledat v 8,05 miliardy stránek, 1,3 miliardy obrázků a více než miliardě zpráv z diskusních skupin. Většinu tohoto obsahu také archivuje. I tak ale mapuje přibližně pouze 7 % webu. Google nabízí své rozhraní v mnoha jazycích včetně češtiny. Výsledky vyhledávání lze omezit podle místa, jazyku a času zveřejnění. Vyhledávač původně navrhli Sergey Brin a Larry Page v rámci svého výzkumu na Stanfordově univerzitě, aby ověřili funkčnost svého algoritmu pro ohodnocování webových stránek PageRank. Záhy se ukázalo, že kvalita jeho výsledků natolik převyšovala tehdy dostupné vyhledávače, že je Google v krátké době téměř převálcoval. Kromě řazení výsledků podle PageRanku bylo v Googlu novinkou i kladení důrazu na vyhledávání frází (takže se nestávalo, že víceslovný dotaz vrátil stránky, kde se tato slova vůbec nevyskytovala pohromadě) a ukládání plného textu indexovaných stránek (které umožňovalo u výsledných stránek rovnou zobrazovat relevantní fragmenty textu). V roce 2010 získalo vyhledávání společnosti Google poprvé první místo v Křišťálové Lupě. Vyhledávání Google funguje i jako kalkulátor (např. 7*5-4, – viz Eulerova rovnost), převod jednotek (např. ), poskytuje užitečné hodnoty (, answer to life, the universe, and everything – viz Odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec), definice pojmů (např. define:ad hoc), informace o filmech a hercích apod.", "Google běží na několika serverových farmách používajících operační systém GNU/Linux. Tyto farmy fungují jako distribuovaný systém, ve kterém je veškerá funkcionalita redundantně jištěna. Přesné informace o vlastnostech a umístění této techniky nejsou známy, podle informací z roku 2000 (John Hennessy, David Patterson: \"Computer Architecture: A Quantitative Approach\") tehdy cluster Googlu obsahoval asi 6 000 procesorů a 12 000 běžných IDE disků, přičemž sídlil ve čtyřech lokalitách: dvou v Silicon Valley a dvou ve Virginii. Každá lokalita měla k dispozici připojení k Internetu typu OC 48 (2 488 Mb/s; širokopásmové internetové připojení) a připojení typu OC 12 (622 Mb/s) k ostatním lokalitám. Podle informací uveřejněných firmou Google při jejím vstupu na burzu v dubnu 2004 se současný obsah serverové farmy odhaduje na: Podle tohoto odhadu by serverová farma Googlu tvořila nejvýkonnější superpočítač na světě.", "Program nazývaný \"Googlebot\" pravidelně žádá aktuální verze všech webových stránek, o kterých ví. Pokud na nějaké stránce nalezne (hypertextový) odkaz na jemu dosud neznámou stránku, přidá ji do své databáze. Načtené stránky ukládá do svého archívu, ve kterém je pak analyzuje a indexuje, čímž umožňuje jejich rychlé prohledávání. Data archívu a indexů zabírají několik terabytů. Pro hodnocení stránek, které odpovídají zadanému hledanému výrazu, používá Google algoritmus nazývaný PageRank. Ten spočívá v tom, že se pro každou indexovanou stránku specifickým postupem vypočítá specifická hodnota, závislá na tom, kolik (a jak významných) stránek na tuto stránku odkazuje. Hojně odkazované stránky jsou považovány za důležitější, takže jsou ve výsledcích vyhledávání uvedeny na předních místech. Kromě tohoto základního kritéria používá Google mnoho dalších vlastností, z nichž některé nejsou ani veřejně známy. Google dokáže indexovat nejenom textové a HTML stránky, ale také dokumenty ve dvanácti dalších formátech (např. PDF, PostScript, Microsoft Word, Microsoft Excel či Shockwave Flash).", "Navíc k internetovému vyhledávači nabízí Google některé další služby:", "Android je operační systém určený zejména pro mobilní zařízení (chytré telefony, PDA, navigace, tablety), vyvinutý původně společností Android Inc., kterou akvizicí převzal Google v roce 2005. Společnost Google následně celou platformu i se zdrojovými kódy předala sdružení firem Open Handset Alliance, jejímž je také členem. Platforma Android byla ohlášena 5. listopadu 2007. Systém Android 1.0 byl oficiálně i s vývojovým prostředím představen 23. září 2008. První chytrý telefon s operačním systémem Android je T-Mobile G1 (od výrobce HTC). Přestože je Android v roce 2018 nejrozšířenějším operačním systémem na mobilních telefonech, výroba těchto telefonů je na hranici ziskovosti a Google platí výrobcům miliardy amerických dolarů.<ref name=\"idnes.cz/google-plati-za-vyhledavac-v-mobilech-dwj-/mob_tech.aspx?c=A180610_151004_mob_tech_ada\"></ref> Za první tři měsíce roku 2018 zaplatil Google výrobcům 2,9 miliardy dolarů, o 60 % více než v roce 2017. Protože ročně Google přispívá 12 miliardami dolarů a příjmy z prodejů mobilních telefonů s Androidem byly v roce 2017 vyčísleny na 120 miliard dolarů, Google tak přispěl výrobcům 10 %.", "Google Chrome je svobodný webový prohlížeč společnosti Google. Je založen na open source frameworku WebKit. Pro Windows je dostupný ke stažení od 2. září 2008 ve 43 jazycích včetně češtiny.", "1. dubna 2004 představil Google svou novou službu s názvem Gmail (\"Google Mail\" – pošta), což je webmailový server s velkou kapacitou schránky (nyní činí 15 GB), odlišným rozhraním (vícenásobně kombinovatelné „záložky“ místo rozdělování pošty do složek) a výkonným vyhledáváním. Faktem je, že existuje velmi malé promile uživatelů, kteří by tak velkou schránku potřebovali. Vzhledem k datu spuštění a počáteční nabídce na tehdejší dobu neuvěřitelné kapacity 1 GB (Hotmail tehdy nabízel 2 MB schránku) existovalo po jistou dobu podezření, že se jedná jen o aprílový žert. Po ověření informací o projektu Gmail většina dosavadních provozovatelů reagovala zvýšením kapacity, např. Hotmail nyní poskytuje 5 GB s možností automatického navýšení. Na tato zvyšování u konkurence Google reagoval zavedením trvalého zvyšování kapacity – aktuální dostupná velikost schránky je vidět na úvodní stránce služby (http://gmail.com).", "Gmail se setkal s rozsáhlou kritikou ohledně otázek ochrany soukromí. Při čtení e-mailových zpráv se v postranním sloupci zobrazují reklamy, které jsou cílené podle obsahu čtené zprávy. Toto cílení je však prováděno automaticky počítačovým programem, bez porušení listovního tajemství nějakým člověkem. Dalším kontroverzním tématem byla věta z podmínek používání služby, podle níž kopie e-mailů mohou po nějakou dobu zůstat uložené na serverech Google, přestože je uživatel ze svého účtu smazal nebo účet úplně zrušil. Mnoho lidí se obávalo, že Google hodlá trvale archivovat jejich korespondenci. Později zástupci Google objasnili, že se jedná pouze o technický požadavek, ale Google se zavazuje podniknout rozumné kroky k odstranění smazaných informací v co nejkratším prakticky dosažitelném čase.", "12. srpna 2014 Google představil volně dostupnou službu Google Classroom, která má zprostředkovávat výuku na dálku. V Google Classroom je možné vytvořit online třídu, ve které je možné:", "G Suite je balíček aplikací Google určený pro nasazení na vlastní doméně. Obsahuje služby Gmail, Google Talk, Kalendář Google, Dokumenty Google, Page Creator a Úvodní stránka, které doplňuje Ovládací panel správce. V češtině jsou nabízeny tři verze, bezplatné Standard a Education (pro školy) a placená Premier (zpoplatněno roční platbou za uživatele). Verze Education a verze Premier mají navíc přístup k API pro integraci do stávající infrastruktury, k aplikacím a službám třetích stran, k nástrojům pro migraci pošty a k nepřetržité asistenci včetně telefonické podpory pro případ kritických problémů. Od prosince 2012 není bezplatná verze dostupná.", "Google Ads jsou cestou, jak nakoupit vysoce cílenou reklamu placenou za prokliky (PPC) bez ohledu na velikosti rozpočtu. Reklamy z AdWords se zobrazují podél výsledků hledání v Google a také na vyhledávacích a obsahových stránkách jeho partnerů.", "Google AdSense je pro majitele webových stránek libovolného rozsahu rychlý a snadný způsob, jak na svých obsahových stránkách zobrazovat relevantní textové reklamy a vydělávat tím peníze. Protože reklamy souvisejí s tím, co uživatelé na stránkách hledají, jde o způsob, jak obsahové stránky využít k výdělku a zároveň je obohatit odkazy.", "Google Analytics je online aplikace, která umožňuje uživateli monitorovat návštěvníky svých webových stránek, zjistit, sledovat a porovnávat podrobné informace o jejich aktivitě na webu uživatele. Služba je dostupná v češtině.", "Google Earth je virtuální glóbus, dříve známý jako Earth Viewer. Tento software byl vytvořen firmou Keyhole, Inc. a v roce 2004 zakoupen portálem Google. Jedná se o program, který umožňuje prohlížet Zemi, oblohu, Mars a Měsíc jako ze satelitu. Umožňuje naklonění a přiblížení, někdy i ve velkém rozlišení, zobrazení 3D modelů větších měst, cestování v čase, zobrazení slunečního světla nad krajinou a mnohé další. Od dubna 2010 je pro uživatele dostupná tato služba také prostřednictvím internetového prohlížeče jako jedna z možností zobrazení v mapách Google Maps (po instalaci Google Earth pluginu).", "Google Scholar je aplikace vyhledávací technologie Google zaměřená na obsah akademického charakteru. Index vyhledávače Google Scholar zahrnuje veřejně přístupný obsah, knihy i články přístupné pouze uživatelům placených archívů jako ACM Digital Library či IEEE Xplore. Podobně jako internetový prohledávač, i Google Scholar prohledává plný text dokumentů, nadto umožňuje omezit výsledky vyhledávání podle autora, vydavatele, data publikace, předdefinovaných tematických okruhů či části titulu hledaného dokumentu.", "Google Tag Manager (zkráceně GTM) je způsob, jak pomocí jednoho kódu vkládat na web další měřicí kódy pouze přes webové rozhraní. GTM byl spuštěn 1. října 2012 a je poskytován zdarma. Podporuje správu uživatelských rolí a verzování.", "Google Web API (též Google Web Services) je aplikační rozhraní (API), které registrovaným vývojářům umožňuje jednoduchý přístup k datům z Googlu pomocí rozhraní SOAP. Využívání této služby je zdarma, ovšem s limitem 1 000 dotazů denně od jednoho vývojáře. Pomocí Google Web API fungují některé populární služby jako Google Alert (umožňuje sledovat výsledky vyhledávání zadané fráze a zasílání výsledků e-mailem) nebo Google Dance Tool (sledující procházení Internetu GoogleBotem a výpočet PageRanku).", "Asistent Google je chytrý virtuální asistent. Podporuje telefony, tablety, reproduktory, chytré displeje, televize a další. Je dostupný asi v 15 jazycích včetně angličtiny, němčiny a polštiny, čeština je stále ve vývoji.", "Disk Google je internetová aplikace, slouží jako cloudové úložiště. Umožňuje uživateli synchronizovat složku na svém lokálním disku se složkou v úložišti. Uživatelé mají možnost on-line vytvářet speciální soubory typu dokument, tabulka, prezentace, dotazník, nákres. Dokumenty Google Disku jsou obdobou Microsoft Office Online.", "Mapy Google (Google Maps) je internetová mapová aplikace a technologie poskytovaná zdarma (pro nekomerční použití) společností Google. Služba nabízí mapy ulic, plánovač cest pro cestování pěšky, automobilem nebo veřejnou dopravou a polohu podniků v mnoha zemích po celém světě. Mapy Google nabízejí satelitní snímky ve vysokém rozlišení mnoha městských oblastí ve velkých zemích.", "Od prosince 2003 běží ve zkušebním provozu služba Nákupy Google, která umožňuje vyhledávání v předmětech nabízených k on-line prodeji. Tato služba funguje i ve verzi ve Wireless Markup Language (WML), což umožňuje její využití i přes mobilní telefony a další přenosná zařízení s podporou WML. Dne 18. dubna 2007 byla služba \"Froogle\" přejmenována na \"Google Product Search.\"", "Google je schopen vyhledávat obrázky podle jejich popisků, názvu a textu, který se na webových stránkách objevuje v jejich blízkosti. Tato služba se nazývá Obrázky Google. Google uchovává zmenšeniny indexovaných obrázků, což mu umožňuje při vyhledávání nabízet náhledy nalezených dokumentů. Vyhledávání lze omezit na určitou velikost obrázku (velká, střední, ikona, větší než, přesně), typ obrázku (obličej, fotografie, klipart, kresba), barvy obrázku (libovolná, plné barvy, černobílá nebo 12 dalších barev). U vyhledaných obrázků lze také nastavit zobrazení velikosti fotografie. Po najetí kurzorem na obrázek lze obrázek trochu zvětšit a zobrazit tak název obrázku, internetovou adresu obrázku, velikost obrázku, dokonce i podobné obrázky. V roce 2006 Google zprovoznil webovou aplikaci Obrázků Google, která umožňuje zájemcům anotovat obrázky z indexu Obrázků Google formou interaktivní hry.", "Překladač Google (Google Translate) je on-line služba provozovaná Googlem od roku 2006. Překládá zdarma a rychle slova, věty a webové stránky. Tato služba je zabudována v nejnovější verzi internetového prohlížeče Google Chrome, kde automaticky detekuje cizí jazyk a ve formě vysouvací nabídky pod adresním řádkem nabídne okamžité přeložení stránky či dokumentu. Google během roku 2015 umožnil, aby uživatelé mohli pomoci s překládáním – tato funkce se nazývá Google Translate Community.", "Google poskytuje archiv usenetových diskusních skupin a e-mailové konference pod názvem Skupiny Google (původně koncem 90. let tuto službu poskytovala odlišná společnost s názvem DejaNews, jejíž archiv Google počátkem roku 2001 odkoupil).", "Upozornění Google (Google Alerts) poskytují e-mailové zprávy o nejnovějších výsledcích vyhledávání Google na základě předem zvoleného tématu.", "Služba z balíku Google Apps umožňující i bez znalosti programování vytvořit internetové stránky. Postačí pro jednoduché stránky pro osobní projekty.", "V dubnu 2002 představil Google beta verzi automatického agregátoru zpráv nazvaného Zprávy Google. Tato služba funguje v pěti jazycích: angličtina, němčina, francouzština, španělština a italština. Počítačový program zcela automaticky vybírá zprávy z internetových stránek zpravodajských médií. Z nalezených článků nabízí prvních 200 znaků spolu s odkazem na celý text článku na původním serveru. Ve Zprávách Google se dá vyhledávat jak pomocí klíčových slov, tak podle data vydání zprávy (což se může lišit od data, kdy ke zmiňované události došlo), popř. podle zdroje zprávy. Zprávy jsou řazeny do tematických skupin a uživatelé se mohou přihlásit k odběru informací o událostech, které vyhovují zadaným klíčovým slovům. Pokud se objeví odpovídající článek, je uživateli zaslán e-mail. Od listopadu 2007 funguje na adrese Zpravy.google.cz i česká betaverze této služby. Se spuštěním českých Zpráv Google čítá rodina Zpráv Google 48 regionálních verzí v 19 různých jazycích.", "Google SketchUp je CAD software pro tvorbu 3D modelů. Na trhu je verze 8. Tento program umožňuje nejen vytvářet 3D objekty a texturovat jejich povrch, ale umožňuje také geografické umístění kdekoliv na Zemi prostřednictvím Google Earth a propojení se softwarem GIS. Existují dvě verze – základní bezplatná a pokročilá placená.", "Google začíná pronikat i do hardwarové výroby. V roce 2010 představil sérii Google Nexus, která zahrnuje smartphony jako Nexus One, Nexus S a Galaxy Nexus, jakož i tablet Nexus 7. Na sérii Google Nexus vždy Google spolupracuje s jinými výrobci mobilního hardwaru, např. se Samsungem na Galaxy Nexus. Google také proniká do oblasti poskytování připojení k internetu a internetové infrastruktury. V roce 2011 Google zahájil projekt Google Fiber, který si klade za cíl poskytnout levné vysokorychlostní optické připojení do každé domácnosti. V roce 2012 Google začal s budováním první optické sítě v Kansas City, které leží na hranici mezi státy Missouri a Kansas.", "", "Služba umožňovala nalézt řešení problémů, o kterých se tazateli nepodařilo na internetu nalézt dostatek informací. Uživatel položí dotaz a nabídne za jeho zodpovězení peněžitou odměnu v rozsahu $2–$200 (plus fixní poplatek $0,50). Některý z registrovaných dobrovolníků pak na tento dotaz odpoví, za což dostane slíbenou odměnu (bez 25 %, které si ponechá Google). Tato zodpovězená otázka však poté zůstává volně (a zdarma) přístupna všem. Od ledna 2008 již služba nové dotazy nepřijímá.", "Google Code je portál Google pro vývojáře, v jehož rámci poskytuje informace o API poskytovaných služeb a zveřejňuje některé softwarové balíky pod open-source licencí. Příkladem takovéhoto balíku je Google Web Toolkit (GWT), viz též Google Web Toolkit – návod na práci s GWT pro vývojáře (česky). Služba byla v březnu 2015 uzavřena pro nové projekty, možnost aktualizace stávajících projektů byla ukončena 24. srpna 2015, 25. ledna 2016 byla služba ukončena úplně, dostupné zůstaly pouze balíčky tar se zdrojovými kódy (nejméně do konce roku 2016).", "Google Desktop Search byla aplikace umožňující prohledávání e-mailů, souborů, fotografií, hudby, chatů, pošty Gmail, navštívených webových stránek atd. Aplikace umožňovala shromažďování nových informací z webu a udržování pořádku prostřednictvím miniaplikací a postranního panelu. Miniaplikace Google jako např. počasí, zprávy, poznámky apod. bylo možné umístit kamkoli na plochu. Pro větší pořádek bylo možné aplikace umístit do postranního panelu. Aplikace byly přeloženy i do českého jazyka.", "Google Directory (Google adresář) umožňoval vyhledávat stránky podle kategorií. V tomto projektu Google spolupracoval s katalogem Open Directory Project, který je, podobně jako Wikipedie, administrován komunitou dobrovolníků z řad uživatelů internetu.", "Služba Google Reader pracuje jako webová čtečka, ke které lze přistupovat pouze přes webové rozhraní. Pro syndikaci obsahu využívá rodiny formátu Atom a RSS. Provoz Google Readeru byl ukončen k 1. červenci 2013.", "Projekt představený společností Google 28. května 2009 na konferenci Google I/O. Jednalo se o webovou aplikaci a počítačovou platformu snažící se sjednotit e-mail, instant messaging, wiki a sociální sítě. V průběhu roku 2009 byl Google Wave postupně zpřístupňován vybraným uživatelům, pro veřejnost byl vydán 19. května 2010; 4. srpna 2010 však byl vývoj projektu ukončen, neboť podle Googlu nezaznamenal dostatečný zájem uživatelů.", "Zkracovač Goo.gl, který byl představen roku 2009, od 13. dubna 2018 (pátek 13.) již není dostupný pro nové a anonymní uživatele. Pro uživatele, kteří službu již někdy použili, byla služba dostupná do 30. března 2019. Vytvořené odkazy ale budou nadále plně funkční.", "Google+ (také Google Plus nebo zkratka G+) byla sociální síť, kterou Google uvedl 28. června 2011 jako přímou konkurenci Facebooku. Hlavní zbraní proti největšímu konkurentovi byly takzvané kruhy, do kterých bylo možné přidávat své přátele z různých oblastí a pohodlně s nimi poté sdílet. Další zbraní byla silná provázanost na ostatní služby Googlu. V době uvedení fungovala síť jen jako uzavřená komunita, do které se bylo možné dostat jen s pozvánkou, kterých byl zpočátku nedostatek. Přesto během prvního týdne do Google+ proniklo přes osm milionů uživatelů. Síť ukončila provoz v dubnu 2019.", "Orkut je komunitní server. Funguje na principu socioware. Sdružuje uživatele, kteří mají společné zájmy, bydliště, národnost, zaměstnání anebo se navzájem znají. Server Orkut vymyslel Orkut Büyükkökten, zaměstnanec společnosti Google, která jej i provozuje. Služba byla ukončena 30. září 2014 a nahrazena komplexnější sociální sítí Google+.", "Picasa byl freewarový počítačový program pro správu, katalogizaci, úpravu a předvádění obrázků, především digitálních fotografií. Umožňoval katalogizaci do alb, přidávání tagů, objednávání tisku fotografií a mnoho dalšího. V pozdější verzi byla integrována podpora pro Picasa Web Albums – web pro online sdílení fotografií, podobný např. Flickru. Na fotografiích bylo možné provádět základní úpravy jasu a barevného podání. K dispozici byla řada filtrů. Velkou výhodou bylo, že se úpravy neprováděly na originálu, ale pouze v programu – i přesto poskytovala Picasa nadstandardní rychlost prohlížení.", "", "Fotoaparát, který neustále sleduje okolí a automaticky zachycuje důležité okamžiky.<ref name=\"cdr.cz/clanek/nova-kamera-od-google-sleduje-domacnost-uci-se-obliceje-foti-dulezite-chvile\"></ref> Zařízení rozpoznává důležité lidi podle toho, se kterými majitel zařízení tráví nejvíce času, dokáže identifikovat jejich obličeje a rozpoznat nudné chvíle od klíčových okamžiků. Podle Googlu Clips nekomunikuje s externími servery.", "V roce 2010 bylo detekováno, že mezi cookies v prohlížeči se objevuje cookie serveru \"google.com\" pojmenované jako \"PREF\" i bez toho, aby uživatel navštívil nějakou stránku Googlu. Jedná se o cookie, které je součástí ochrany Safe Browsing, Googlem vytvořené ochrany uživatelů před malware, kterou využívají prohlížeče Safari, Google Chrome a Mozilla Firefox. Stejné cookie je ale využíváno i jinými službami Googlu. Umožňuje tak mezistránkové sledování tlačítka \"+1\". Toto cookie je společně s adresou stránky, ve které se tlačítko \"+1\" nachází, obsaženou v hlavičce \"referer\" posíláno Googlu kdykoli, kdy je stránka obsahující toto tlačítko načtena. Přestože cookie neobsahuje osobní údaje uživatele, obsahuje kód, který umožňuje identifikovat, že se jedná o stejného uživatele. Podle Googlu je ale tato informace využívána výhradně pro účely údržby a ladění systému. Zajímavé je, že jiná služba Googlu, kterou mají prohlížeče předinstalovánu, služba \"Search Suggestions\" se cookie nastavovat nepokouší. Internet Explorer používá svůj systém ochrany uživatelů, takže u něj se cookie \"PREF\" serveru \".google.com\" automaticky neobjevuje. Automatické objevování se tohoto cookie a jeho odesílání Googlu při využívání \"Safe Browsing\"u byly nahlášeny jako chyby prohlížeče Mozilla Firefox.", "V roce 2018 byla představena jedna z konečných verzí projektu inovace domovského města Googlu Mountain View.<ref name=\"cdr.cz/clanek/google-buduje-vlastni-chytre-mesto-s-8-tisici-domy-6-tisici-byty\"></ref> Za projektem stojí společnosti Bjarke Ingels a Heatherwich Studio. Záměrem Googlu je vytvořit modernější zázemí pro své zaměstnance, které má být šetrné k životnímu prostředí. Mountain View by se podle projektu mělo stát „chytrým zeleným městem“ s minimálním podílem automobilové dopravy, převládat by měla doprava pěší. V severní oblastni Mountain View by měly na milionu čtverečních metrů vzniknout kanceláře, osm tisíc domů a asi šest tisíc bytů, z nich pětina bytů by měla být cenově dostupná. Podle předběžných odhadů by měl projekt trvat 10 let.", "Pro svou vysokou efektivitu je Google nejpopulárnějším internetovým vyhledávačem. To s sebou ovšem nese i určité rysy monopolu a množství kritiky, i když lze říci, že vzhledem ke svému postavení na trhu je Google stále i technickou komunitou neobvykle oblíbeným. Při zavádění nových služeb (Google Toolbar, Google Mail, Google analytics) se pravidelně ozývají názory, které tvrdí, že Google získává stále větší množství dat o uživatelích Internetu. Google se roku 2009 připojil ke sledovacímu programu PRISM. Kritika Google se výrazně zvýšila po jeho expanzi do Číny, kdy souhlasil, že se podřídí čínským zákonům a omezí výsledky vyhledávání tak, aby byly v souladu s místním právem (kdyby tyto požadavky nesplnil, čínská vláda by Google zakázala). Toto mělo za následek, že čínská verze neobsahuje státu nepohodlné odkazy. To bývá často označováno za nepřípustnou cenzuru a podporování komunistického režimu, Google naopak odporuje, že takto dává Číňanům přístup alespoň k části informací a tím podporuje jejich rozvoj. Podle Mathiase Döpfnera má Google větší sféru vlivu, než si lidé myslí, a přirovnává ho ke státním monopolům. Podle něj „s výjimkou biologických virů není na světě nic, co by se šířilo tak rychle, efektivně a agresivně jako právě tyto technologické platformy“, jako je právě Google. V roce 2012 sjednotil pravidla užívání všech svých služeb, na všechny začal pohlížet jako na jeden produkt a informace o uživateli začal používat napříč všemi službami, do propojení nebyla zařazena pouze služba Google Wallet a knihovna Google Books.<ref name=\"zpravy.aktualne.cz/ekonomika/technika/google-meni-pravidla-hry-rika-ze-pro-nase-dobro/r~i:article:730516\"></ref> Podle Googlu to bylo proto, aby používání Googlu bylo jednodušší a intuitivnější a aby s uživatelem jednal jako s jedním uživatelem. Některá média ale upozornila, že tím vznikl prostor pro lépe cílenou reklamu, a tedy i větší zisk. Kontroverzi také vzbudilo propuštění zaměstnance Jamese Damorea, který vyjádřil svůj názor v dokumentu \"Google's Ideological Echo Chamber\", který se týkal pozitivní diskriminace ve společnosti. Google algoritmicky určuje, které výsledky návštěvníkům zobrazí.<ref name=\"lupa.cz/clanky/je-nacase-prestat-duverovat-vyhledavani-v-googlu-stejne-jako-neverime-facebooku\"></ref> Problémem je, že tyto algoritmy jsou ovlivnitelné vstupními daty do těchto algoritmů, takže je možné, že na první místa mezi vyhledané výsledky se může dostat vymyšlená informace, např. po případu střelby v kostele v Texasu se na prvních místech při vyhledávání jména střelce objevovala vymyšlená informace, že střelec byl radikální komunista napojený na hnutí Antifa. Pokud Google zjistí nějaký takovýto problém, je řešen ručním zásahem. Ještě v roce 2018 ale málokdo řešil, jestli výsledky dodané Googlem někdo nebo něco ovlivnilo tak, aby se uživatel nedozvěděl něco, co nemá vědět.<ref name=\"lupa.cz/clanky/mit-neco-jako-facebook-bude-za-20-let-povinne-bez-nej-skoncite-na-okraji-spolecnosti\"></ref> Google sleduje polohu zařízení, i když to uživatel nechce.", "Za dobu své existence vystřídala společnost řadu log." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí a dospělost.", "Divadelní kariéra.", "Poslední roky a smrt.", "Hry.", "Básně.", "Sonety.", "Styl.", "Vliv.", "Kritické hodnocení.", "Překlady do češtiny.", "Seznam Shakespearova díla.", "Spekulace.", "Autorství.", "Sexuální orientace." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratford nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře. Ve Stratfordu bydlela rodina v ulici Henley Street. Shakespeare byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit (protože Shakespeare zemřel 23. dubna 1616). Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti. Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (\"King Edward VI Grammar School\"),které bylo založeno roku 1553. Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění. V 18 letech se", "Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti: Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou (\"tygřím srdcem skrytým v kůži herce\", v originálu \"Tiger's heart wrapped in a Player's hide\")", "Poslední tři hry Shakespeare nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu. Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem. Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase", "Většina dramatiků tohoto období v určitém okamžiku své tvorby spolupracovala s jinými a kritici se shodují, že Shakespeare dělal totéž, a to většinou na začátku a na konci své kariéry. Některé přípisy, jako je \"Titus Andronicus\" a rané historické hry, zůstávají kontroverzní, zatímco \"Dva vznešení příbuzní\" a ztracený \"Cardenio\" mají dobře doloženou soudobou dokumentaci. Textový rozbor rovněž podporuje názor, že několik her bylo později revidováno jinými spisovateli. Nejstarší dochovaná Shakespearova díla jsou \"Richard III.\" a tři díly \"Jindřicha VI.\", napsané na počátku 90. let 16. století v době módy historických dramat. Shakespearovy hry je obtížné datovat, ale studie textů naznačují, že \"Titus Andronicus\", \"Komedie omylů\", \"Zkrocení zlé ženy\" a \"Dva šlechtici z Verony\" také mohou také patřit k nejranějšímu Shakespearovu období. Jeho první historické hry, které silně těží z publikace \"Kronika Anglie, Skotska a Irska\" Raphaela Holinsheda z roku 1587, dramatizují destruktivní následky slabé či zkorumpované vlády a byly později interpretovány jako ospravedlnění pro nástup dynastie Tudorovců. V raných hrách byl Shakespeare ovlivněn pracemi jiných alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, tradicemi středověkého dramatu a Senecovými hrami. \"Komedie omylů\" také vychází z klasických modelů, ale např. nebyl nalezen žádný zdroj pro \"Zkrocení zlé ženy\", ačkoli ta souvisí s jinou hrou stejného jména a může pocházet ze lidového příběhu. Stejně jako \"Dva šlechtici z Verony\", v nichž se objevují dva kamarádi schvalující znásilnění, tak i \"Zkrocení zlé ženy\" je příběh o zkrocení ženy nezávislého ducha mužem, což někdy trápí moderní kritiky a režiséry. Shakespearovy časné klasické a italské komedie, které obsahují dvojité zápletky a přesné komické sekvence, ustupují v polovině 90. let 16. století romantické atmosféře jeho nejuznávanějších komedií. \"Sen noci svatojánské\" je vtipná směs romantiky, pohádkové magie a komických scén z podsvětí. Shakespearova další, neméně romantická komedie \"Kupec benátský\" obsahuje ztvárnění pomstychtivého židovského lichváře Shylocka, které odráží alžbětinský pohled na Židy, ale modernímu publiku se může zdát urážlivé. Vtipy a slovní hříčky z \"Mnoho povyku pro nic\", okouzlující venkovské prostředí \"Jak se vám líbí\" a živé veselí z \"Večeru tříkrálového\" dovršuje sled Shakespearových velkých komedií. Po lyrickém \"Richardu II.\", napsaném téměř úplně ve verších, Shakespeare v historických hrách pozdních 90. let 16. století představil komediální prózu. Jde o díla \"Jindřich IV., část 1\", \"část 2\" a \"Jindřich V.\". Jeho postavy jsou stále složitější a citlivější, když obratně přepíná mezi komickými a vážnými scénami, mezi prózou a poezií, a dosahuje tím příběhové rozmanitosti vyzrálého díla. Toto období začíná a končí dvěma tragédiemi. \"Romeo a Julie\" je slavná romantická tragédie sexualitou nabitého dospívání, lásky a smrti. \"Julius Caesar\" – založený na překladu Plutarchových \"Životopisů slavných Řeků a Římanů\" Thomasem Northem z roku 1579 – zavádí nový druh dramatu. Podle shakespearovského vědce Jamese Shapira v \"Juliu Caesarovi\" „různé prvky politiky, charaktery, niternosti, tehdejší událostí, dokonce i Shakespearovy vlastní reflexe o aktu psaní, se začaly navzájem prostupovat“. Počátkem 17. století Shakespeare napsal takzvané „problémové hry“ \"Něco za něco\", \"Troilus a Kressida\", \"Dobrý konec vše napraví\" a také několik svých nejznámějších tragédií. Mnoho kritiků věří, že Shakespearovy největší tragédie reprezentují vrchol jeho umění. Titulní hrdina jedné z Shakespearových nejznámějších tragédií, \"Hamlet\", je pravděpodobně diskutován více než kterákoliv jiná Shakespearova postava, a to zejména pro jeho slavný monolog, který začíná „Být či nebýt, to je otázka“. Na rozdíl od introvertního Hamleta, jehož fatální chybou je váhání, hrdinové tragédií, které následovaly, Othello a král Lear, jsou zničeni ukvapenými chybami v úsudku. Děj Shakespearových tragédií často závisí na fatálních chybách či nedostatcích, které převrátí řád a zničí hrdinu a ty, které miluje. V \"Othellovi\" darebák Jago podněcuje Othellovu žárlivost až do bodu, kdy zavraždí nevinnou ženu, která ho miluje. V \"Králi Learovi\" se starý král dopouští tragické chyby tím, že se vzdá svých pravomocí, a uvede tak do pohybu sled událostí, který vede k mučení a oslepení hraběte z Gloucesteru a k vraždě Learovy nejmladší dcery Cordelie. Podle kritika Franka Kermoda „hra nemá kladné postavy ani nenabízí publiku jakoukoliv úlevu od své krutosti“. V \"Macbethovi\", nejkratší a nejzhuštěnější Shakespearově tragédií, nezřízená ctižádost dovede Macbetha a jeho manželku, lady Macbeth, k vraždě právoplatného krále. Trůn uchvátí do té doby, než je zničí na oplátku jejich vlastní vina. V této hře Shakespeare přidává ke tragické struktuře nadpřirozený prvek. Jeho poslední velké tragédie \"Antonius a Kleopatra\" a \"Coriolanus\" obsahují některé z jeho nejlepších veršů. Básník a kritik T. S. Eliot je považuje za Shakespearovy nejvydařenější tragédie. Ve svém posledním období se Shakespeare vrátil k romantice a tragikomediím a dokončil tři další velké hry, \"Cymbelína\", \"Zimní pohádku\" a \"Bouři\", a ve spolupráci pak ještě \"Perikla\". Tyto čtyři hry mají sice vážnější tón než komedie z 90. let, ale i ony skončí usmířením a odpuštěním potenciálně tragických pochybení. Někteří kritikové viděli v této změně nálad důkaz klidnějšího pohledu na život ze strany Shakespeara, ale může jít pouze o odraz tehdejší divadelní módy. Shakespeare spolupracoval na dvou dalších dochovaných hrách, \"Jindřichovi VIII.\" a \"Dvou vznešených příbuzných\", pravděpodobně s Johnem Fletcherem.", "V letech 1593 a 1594, kdy byla divadla kvůli moru uzavřena, Shakespeare publikoval dvě narativní básně s erotickou tematikou, \"Venuše a Adonis\" a \"Znásilnění Lukrécie\". Věnoval je Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu. Ve \"Venuši a Adonisovi\" nevinný Adonis odmítá sexuální návrhy Venuše, zatímco ve \"Znásilnění Lukrecie\" je ctnostná žena Lukrecie znásilněna chlípným Tarquinem. Básně ovlivněné Ovidiovými \"Proměnami\" ukazují vinu a morální zmatek, který vyplývá z nekontrolovaného chtíče. Obě se staly populárními a byly v průběhu Shakespearova života často přetiskovány. Třetí narativní báseň \"Milenčin nářek\", ve které si mladá žena stěžuje na své svedení přesvědčivým nápadníkem, byla vytištěna v prvním vydání \"Sonetů\" z roku 1609. Většina vědců už nyní připouští, že Shakespeare je autor \"Milenčina nářku\". Kritici se domnívají, že dobré vlastnosti básně jsou pokaženy nudnými efekty. Báseň \"Fénix a hrdlička\", kterou vytiskl Robert Chester v roce 1601 v díle \"Love's Martyr\", oplakává smrt legendárního Fénixe a jeho milenky, věrné hrdličky. V roce 1599 se dvě rané verze sonetů 138 a 144 objevily ve \"Vášnivém poutníku\", publikovaným pod Shakespearovým jménem, ale bez jeho svolení.", "\"Sonety\", které vyšly v roce 1609, byly posledním Shakespearovým nedramatickým dílem, které bylo vytištěno. Učenci si nejsou jisti, kdy byl každý z 154 sonetů složen, důkazy ale naznačují, že Shakespeare psal sonety po celou svou kariéru pro soukromého čtenáře. Ještě předtím, než se dva neautorizované sonety objevily ve \"Vášnivém poutníku\" v roce 1599, Francis Meres odkazoval v roce 1598 mezi svými soukromými přáteli na „Shakespearovy sladké sonety“. Několik analytiků se domnívá, že publikování sbírky následuje takto určenou Shakespearovu posloupnost. Zdá se, že", "První Shakespearovy hry byly psány v tehdejším tradičním stylu, ve stylizovaném jazyce, který ne vždy přirozeně vyvěrá z potřeb postav či dramatu. Poezie je závislá na dosti dlouhých, někdy komplikovaných metaforách a přirovnáních a jazyk je často rétorický, napsaný pro herce, aby spíše deklamovali než mluvili. Například nabubřelé projevy v \"Titovi Andronicovi\" z pohledů některých kritiků často jen zpomalují děj a verše ve \"Dvou šlechticích z Verony\" jsou popisovány jako strnulé. Brzy si však začal Shakespeare tradiční styl přizpůsobovat pro své vlastní účely. Úvodní monolog \"Richarda III.\" má své kořeny ve vlastním prohlášení \"Neřesti\" ve středověkém dramatu. Ve stejné době Richardovo sugestivní sebeuvědomění už připomíná monology zralých Shakespearových her. Žádná jednotlivá hra nepředstavuje změnu od tradičního k volnějšímu stylu. Shakespeare během celé své kariéry tyto dva styly propojoval, přičemž \"Romeo a Julie\" je snad nejlepším příkladem tohoto přístupu. V době vytvoření \"Romea a Julie\", \"Richarda II.\" a \"Snu noci svatojánské\" v polovině 90. let 16. století začal psát Shakespeare přirozenějším jazykem. Metafory a obrazy ve zvýšené míře obrátil k potřebám samotného dramatu. Standardní básnickou formou Shakespeara byl blankvers, složený v jambickém pětistopém verši. V praxi to znamenalo, že verše byly obvykle bez rýmu a verš tvořilo deset slabik, přednášených s důrazem na každé druhé slabice. Blankvers raných her je dost odlišný od těch pozdějších. Je často krásný, ale věty tíhnou k začátku, pozastavení a ukončení na konci verše s rizikem jednotvárnosti. Poté co Shakespeare", "Shakespearovo dílo mělo trvalý vliv na pozdější divadlo a literaturu. Obzvláště rozšířil dramatický potenciál popisu postav, zápletek, jazyka a žánru. Například až do \"Romea a Julie\" milostný poměr a romance nebyla vnímána jako téma hodné pro tragédii. Monology byly používány hlavně proto, aby zprostředkovaly informace o postavách nebo o událostech; ale až Shakespeare je používal proto, aby prozkoumal mysl svých postav. Jeho dílo silně ovlivnilo pozdější poezii. Romantičtí básníci se pokusili oživit shakespearovské veršované drama, i když s malým úspěchem. Kritik George Steiner popsal všechna anglická veršovaná dramata od Coleridge po Tennysona jako „slabé variace na shakespearovské motivy.“ Shakespeare ovlivnil takové romanopisce jakými byli", "Shakespeare nebyl během svého života ještě uctíván, ale dostalo se mu již řady uznání. V roce 1598 ho anglikánský kněz a spisovatel Francis Meres vyčlenil ze skupiny anglických spisovatelů jako „nejskvělejšího“ i v komediích a tragédiích. Autoři tzv. „Parnaských her“ (\"Parnassus plays\"), uváděných v Cambridgi na univezitní koleji St John College stavěli Shakespeara do jedné řady s básníky Geoffreym Chaucerem (zvaným „otec anglické literatury“, cca 1343–1400), Johnem Gowerem (cca 1330–1408) a Edmundem Spenserem (1552/1553–1599). Uznání Shakespeara jako velikána anglické literatury přicházelo z různých stran a v různou dobu. V proslulém Prvním foliu, prvním souhrnném vydání Shakespearových her, které bylo financováno příbuznými Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, nazval Ben Jonson Shakespeara „duchem věku, potlesku, potěšení, zázrakem naší scény“. V období restaurace Stuartovců a návratu monarchie mezi lety 1660 do konce 17. století byly v módě klasické myšlenky. V důsledku toho kritici té doby většinou hodnotili Shakespeara v duchu Johna Fletchera a Bena Jonsona. Avšak historik Thomas Rymer ve svém díle \"Short View of Tragedy\" (1693) kritizoval Shakespeara mimo jiné proto, že „míchal komické s tragickým“. Nicméně básník a kritik John Dryden Shakespeara vysoce ocenil a řekl „já ho obdivuji (tj. Bena Johnsona), ale mám rád Shakespeara“. Po několik desetiletí měl převahu Rymerův názor, ale během 18. století začali autoři zabývající se Shakespearovým dílem reagovat na jeho originalitu a „přirozenou genialitu“. Řada vědeckých edicí jeho děl, zejména od Samuela Johnsona z roku 1765 a Edmonda Malonea z roku 1790,", "Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území. K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha. K nejstarším překladatelům patřili dále Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár. Do tzv. druhé generace překladatelů, do poloviny 19. století, patří František Doucha, Jan Josef", "Jeho tvorba bývá", "", "Autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi bylo vícekrát zpochybňováno. Podle antistratfordiánů, což je kolektivní označení pro příznivce všech alternativních teorií, byl Shakespeare ze Stratfordu „nastrčenou postavou“, která měla krýt totožnost skutečného autora nebo autorů, kteří se z nějakého důvodu chtěli vyhnout veřejné známosti a s tím spojenému uznání, nebo je nemohli či nesměli přijmout. Přestože tato myšlenka získala značnou pozornost veřejnosti, jen menšina odborníků zaměřených na výzkum Shakespearova díla a literárních historiků ji pokládá za hodnověrnou. Většina shakespearologů jsou zastánci tradičního názoru a zabývají se alternativními teoriemi jen s úmyslem je vyvrátit. Stratfordiáni odmítají všechny argumenty podávané zastánci jiných teorií o autorství Shakespearova kánonu jako neopodstatněné. Dlouhodobě nejpopulárnější alternativní teorii, která připisuje toto autorství Edwardovi de Vere, 17. hraběti z Oxfordu, mnoho zastánců stratfordské teorie donedávna téměř ignorovalo. V posledních letech však diskuse mezi ortodoxní stratfordskou obcí a tzv. oxfordiány znatelně přibrala na intenzitě, i když se mnohdy děje nepřímo. Shakespearovo autorství bylo prokazatelně poprvé zpochybněno v polovině 19. století, kdy se po celém světě rozšířilo oslavování Williama Shakespeara jako největšího spisovatele všech dob. Okolnosti života Williama Shakespeara ze Stratfordu, zvláště jeho skromný původ a četná temná místa v jeho biografii, se však podle některých badatelů neslučovaly s neobyčejným básnickým nadáním autora a jeho reputací jako génia. To podnítilo podezření, že William Shakespeare ze Stratfordu možná nenapsal díla, která jsou mu připisována. Tato kontroverze se rozšířila do značné části literatury. V průběhu doby bylo postupně více než 70 historických postav navrženo jako možní kandidáti autorství. Značnou pozornost získali však jen Francis Bacon, William", "Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v \"Sonetech\", jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský" ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Geografie.", "Prostředí.", "Politický systém.", "Administrativní uspořádání.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Imigrace.", "Kultura.", "Kuchyně.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Jméno „Austrálie“ je odvozeno z latinského adjektiva \"australis\" („jižní“). Pověst o „neznámé jižní zemi“ (\"terra australis incognita\") je známa již od římských časů a byla zcela běžná ve středověké geografii. Nebyla však vázána na jakékoliv znalosti umístění konkrétního kontinentu. První použití slova „“ se datuje do roku 1625 ve větě „A note of Australia del Espiritu Santo, written by Master Hakluyt“ uveřejněné Samuelem Purchasem v \"Hakluytus Posthumus\". Nizozemské přídavné jméno \"Australische\" bylo poprvé použito nizozemskými úřady v Jakartě roku 1638, jako odkaz na nově objevenou pevninu na jihu. Slovo „Australia“ bylo dále použito v roce 1693 v překladu francouzského románu Gabriela de Foignyho \"Les Aventures de Jacques Sadeur dans la Découverte et le Voyage de la Terre Australe\", poté jej použil Alexander Dalrymple v \"An Historical Collection of Voyages and Discoveries in the South Pacific Ocean\" (1771), aby jím odkazoval na celou jihopacifickou oblast. V roce 1793 uveřejnili George Shaw a Sir James Smith publikaci \"Zoology and Botany of New Holland\", v níž psali o „velkém ostrově nebo spíše kontinentu Austrálii, Australásii nebo Novém Holandsku“. Jméno „Austrálie“ bylo zpopularizováno až roku 1814 dílem \"A Voyage to Terra Australis\" mořeplavce Matthewa Flinderse – prvního člověka, který Austrálii obeplul. Navzdory titulu, jenž odrážel pohled britské admirality, Flinders adjektivum používal jako jméno. Kniha byla poměrně hojně čtena, čímž se jménu dostalo rozšíření. Guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie následně toto označení používal ve svých zprávách do mateřské země. V roce 1817 pak doporučil, aby bylo oficiálně přijato. Roku 1824 admiralita souhlasila a kontinent byl od té doby oficiálně označován jako „Austrálie“.", "Stáří prvního lidského osídlení australského kontinentu je odhadováno na 65 000 let. První Australané přišli přes pevninský most a úžiny z dnešní Jihovýchodní Asie. Obří vačnatce vyhubili lovem a krajinu změnili žďářením. Většina z nich byla lovci a sběrači se složitou ústní tradicí a systémem duchovních hodnot založených na úctě k zemi a víru v tzv. „Čas snů“ – \"Dreamtime\". Ostrovy Torresovy úžiny a části severního Queenslandu dále obývali ostrované z Torresovy úžiny, etničtí Melanézané. Jejich kultura však byla od dnešních Austrálců odlišná. Prvním zaznamenaným nesporným evropským pozorováním australské pevniny je pozorování holandského mořeplavce Dirka Hartóga, jenž v roce 1616 doplul se svou lodí Eendracht na pobřeží Žraločí zátoky v západní Austrálii. Během 17. století pak Nizozemci zmapovali většinu západního a severního pobřeží země, již nazývali Nové Holandsko. Nepokoušeli se ji však osídlit. Nejstarším evropským nálezem je holandský talíř s nápisem 1616. V roce 1770 se James Cook plavil podél a mapoval východní pobřeží Austrálie, jež pojmenoval Nový Jižní Wales a zabral pro Velkou Británii. Poprvé přistál v Botany Bay, objevy jeho expedice pak daly podnět k vytvoření trestanecké kolonie. Britské zámořské teritorium Nový Jižní Wales vzniklo osídlením Port Jacksonu kapitánem Arthurem Philippem a jeho flotilou \"First Fleet\" 26. ledna 1788. Toto datum se později stalo australským národním dnem, Dnem Austrálie. Země Van Diemena, dnes známá jako Tasmánie, byla osídlena v roce 1803, samostatnou kolonií se stala roku 1825. Oficiálně Spojené království vyhlásilo své nároky na západní část Austrálie roku 1829. Z částí Nového Jižního Walesu byly vytvořeny další samostatné kolonie: Jižní Austrálie roku 1836, Victoria roku 1851 a Queensland roku 1859. Severní teritorium bylo založeno roku 1911 vynětím z Jižní Austrálie. Jižní Austrálie byla založena jako „svobodná provincie“ („free province“) a nebyla tedy nikdy trestaneckou kolonií. Provincie Victoria a Západní Austrálie byly také založeny jako „svobodné“, ale později přijaly transporty trestanců. Transporty do Nového Jižního Walesu byly roku 1848 po protestech obyvatel zastaveny. Celková velikost populace původních obyvatel v době zahájení britského osídlování je odhadována na 350 000 osob. Následujících 150 let pak vlivem rozšíření infekčních nemocí přinesených Brity, jako neštovice nebo spalničky, a násilného přesídlování spojeného s kulturním rozkladem prudce klesala. Odebírání dětí, jež by podle některých historiků i samotných Aboriginců mohlo být dle jistých definic považováno za genocidu, pravděpodobně také přispělo ke snížení populace. Podobná podání historie jsou ovšem sporná, jelikož jsou velmi často přehnaná nebo ovlivněna politickými či ideologickými cíli. V Austrálii jsou tyto spory známé jako „Války o historii“ (\"History Wars\"). Po referendu z roku 1967 a následných změnách ústavy získala federální vláda pravomoc uplatňovat moc i s ohledem na původní obyvatele kontinentu, čímž jim bylo přiznáno postavení rovnoprávných občanů. Tradiční vlastnictví země nebylo uznáváno až do roku 1992, kdy Australský nejvyšší soud v případu \"Mabo v. Queensland (No 2)\" odmítl představu Austrálie jako „prázdné země“ (\"terra nullius\") v době jejího zabrání Evropany. Na počátku 50. let 19. století vypukla v Bathurstu v Novém Jižním Walesu zlatá horečka. Tzv. „Eureka Stockade“, vzpoura proti zavedení poplatků za těžební licence, pak byla v roce 1854 v Austrálii prvním vyjádřením občanské neposlušnosti. Mezi roky 1855 a 1890 postupně všech pět kolonií získalo svou vlastní samosprávnou vládu. Samozřejmě stále zůstávaly součástí Britské říše. Pod vlastní kontrolou londýnské Ministerstvo pro kolonie ponechalo především zahraniční reprezentaci, obranu a mezinárodní přepravu a obchod. 1. ledna 1901 pak po deseti letech plánování, porad a hlasování vzniká federace. Jako dominium Britské říše se tím rodí Australský svaz. V roce 1911 z části Nového Jižního Walesu vzniká Teritorium hlavního města (ACT, \"Australian Capital Territory\") jako území pro výstavbu nového federálního hlavního města, Canberry (mezi lety 1901 a 1927 bylo hlavním městem Melbourne). Severní teritorium je pod pravomoci jihoaustralské vlády pod pravomoc vlády federální převedeno roku 1911. Austrálie se poté podílí na první světové válce. Porážku v bitvě o Gallipoli mnoho Australanů považuje za počátek národa – za jeho první velkou vojenskou akci. Podobně uvažují i o tzv. Kokoda Track Campaign (volně přeložitelné jako „Tažení po Kokodské stezce“), za druhé světové války. Poté, co jej Austrálie v roce 1942 přijala, formálně ukončil tzv. \"Statute of Westminster\" z roku 1931 většinu ústavních vazeb mezi Austrálií a Spojeným královstvím. Otřes způsobený britskou porážkou v Asii v roce 1942 a hrozby japonské invaze způsobily, že se nadále obrátila jako na nového spojence a ochránce na Spojené státy. Po roce 1951 se pak oficiálně stala americkým vojenským spojencem. Po druhé světové válce zahájila podporu hromadné imigrace z Evropy, od roku 1970 po opuštění tzv. „politiky bílé Austrálie“ i z Asie a z dalších částí světa. To způsobilo radikální přeměnu australského demografického obrazu, její kultury i vnímání v očích světa. Poslední ústavní vazby mezi Austrálií a Spojeným královstvím byly zrušeny v roce 1986 přijetím tzv. Zákona o Austrálii odstraňujícího všechny britské vlivy v jednotlivých australských státech a rušícího soudní odvolatelnost k orgánům Velké Británie. Australští voliči však přechod k republikánskému zřízení 55% většinou v roce 1999 odmítli. Od vlády Gougha Whitlama, jenž byl zvolen roku 1972, je čím dál větší pozornost věnována budoucnosti Austrálie jako součásti regionu jižní Asie a Pacifiku.", "7,617,930 km2 pevninské Austrálie se nachází na Indoaustralské desce. Obklopena je Indickým, Jižním a Tichým oceánem. Od Asie je oddělena Arafurským a Timorským mořem. Její pobřeží je dlouhé 25 760 kilometrů. Velký bariérový útes je největším korálovým útesem světa. Leží poměrně blízko severovýchodnímu pobřeží, dlouhý je více než 2 000 kilometrů. Největším světovým monolitem je Mount Augustus v Západní Austrálii. Dalším kandidátem na tento titul je Uluru známý též jako Ayerova skála, ležící v centrální části. 2 228 metrů vysoký Mount Kosciuszko ve Velkém předělovém pohoří je nejvyšší horou Austrálie jako kontinentu, ne však státu: Mawson Peak na Heardově ostrově jej převyšuje o 517 metrů. Největší plochu zabírají v Austrálii pouště a polopouště. Austrálie je nejsušším a nejplošším obydleným kontinentem a má nejmenší množství úrodné půdy. Mírné klima má pouze jihovýchodní a jihozápadní část kontinentu, především podél pobřeží. V severní části země je klima tropické, vegetace se zde skládá z deštných i obyčejných lesů a mangrovových bažin. Jako celek je klima velmi ovlivněno oceánem včetně jevu El Niño způsobujícího pravidelná sucha a sezónními systémy tlakových níží, z nichž vznikají cyklóny. Austrálie trpí s výjimkou východního pobřeží a Tasmánie nedostatkem srážek. Z tohoto hlediska je na tom Austrálie nejhůře ze všech kontinentů. Její převážná část leží v oblasti suchého až polosuchého tropického a subtropického klimatu, proto rozsáhlé části vnitrozemí a dokonce i části západního pobřeží mají jen slabě vyvinutou říční síť nebo vůbec žádnou. 65% pevniny je bez povrchového odtoku k moři. Pouze v horách v okolí Cairnsu v Queenslandu, na jihovýchodě kontinentu a na Tasmánii je poměrně hustá říční síť stálých toků, odpovídající poměrům ve středoevropských pohořích.", "Ačkoliv má převážná většina australského povrchu pouštní nebo polopouštní charakter, je na něm rozvinuto mnoho různých prostředí od alpinských vřesovišť po tropické deštné lesy. Dlouhé geografické odloučení způsobilo, že mnoho australských organismů je zcela unikátních. 85 % rostlin, 84 % savců, více než 45 % ptáků a 89 % procent příbřežních ryb je endemických. Mnoho australských ekoregionů a jejich druhů je zasaženo lidskou aktivitou a člověkem vysazenými zvířaty či rostlinami. Podle Ramsarské úmluvy je registrováno 64 mokřadů, 16 míst je registrováno jako Světové dědictví. Mnoho australských dřevin je vždy zelených, mnoho z nich je přizpůsobeno vzdorování ohni nebo suchu. Mezi tyto rostliny patří například eukalypty nebo akácie. Austrálie je bohatá na endemické druhy luštěnin, jimž se díky jejich symbióze s bakteriemi rhizobia a mykorhizujícími houbami daří v na živiny chudých zeminách. Nejznámější australská fauna zahrnuje ptakořitné (ptakopyska a ježury), velké množství vačnatců včetně klokanů, koaly a vombata nebo ptáků (například emu, ledňáci). Dingo byl do Austrálie zavlečen Austronésany obchodujícími s původními obyvateli okolo roku 4000 př. n. l. Mnoho rostlin i živočichů vyhynulo brzy po zahájení lidského osídlování (australská megafauna), mnoho dalších vyhynulo po příchodu Evropanů (například vakovlk).", "Australský svaz je federální konstituční monarchií s parlamentním systémem vlády. Královnou Austrálie je Alžběta II., jejíž role je podobná její roli v Kanadě a v dalších zemích. Zastupovaná je \"generálním guvernérem\" na federální úrovni a guvernéry na úrovni státní. Ačkoliv dává ústava generálnímu guvernérovi výkonnou moc, za běžných okolností ji aplikuje pouze na žádost premiéra. Jejím nejvýznamnějším uplatněním z vlastní iniciativy bylo rozpuštění Whitlamovy vlády během ústavní krize roku 1975. Státní moc je rozdělena na: Dvoukomorový svazový parlament je složen ze \"Senátu\" (horní komory) se 76 senátory, \"Sněmovny reprezentantů\" (dolní komory) se 150 členy a jeho součástí je i královna. Počet křesel v dolní komoře je určen podle počtu obyvatel jednotlivých států, v senátu má každý stát dvanáct zástupců, teritoria po dvou. Volby do obou komor se konají každé tři roky. Mění se vždy jen polovina senátu, protože funkční období senátora je šest let. Strana s nejvyšší podporou ve sněmovně reprezentantů vytváří vládu vedenou premiérem („prvním ministrem“). Volby jsou povinné pro všechny občany starší 18 let. V zemi působí tři hlavní politické strany: Australská strana práce, Liberální strana Austrálie a Australská národní strana. Své zastoupení v parlamentu, především v horní komoře, se podařilo získat i několika nezávislými a menším stranám, jakými jsou například Strana zelených nebo Australští demokraté. Od voleb roce 1996 vládla koalice národní a liberální strany v čele s Johnem Howardem. Po volbách v roce 2004 koalice ovládla i senát, čímž se stala prvním uskupením, jemuž se to podařilo během mandátu jeho vlády. Strana práce však ovládala státy a teritoria. V roce 2007 zvítězila ve federálních volbách Australská strana práce a ministerským předsedou se stal lídr strany Kevin Rudd. Ten byl však na vnitrostranické konferenci v červnu 2010 ve vedení strany vystřídán Julií Gillard, která jej současně nahradila i ve vedení vlády a stala se tak první premiérkou v historii země. Kevin Rudd se 24. června nakrátko opět stal premiérem, ale 18. září 2013 jej ve funkci vystřídal Tony Abbott, když Liberální strana Austrálie zvítězila v zářijových parlamentních volbách. 15. září 2015 jej nahradil vnitrostranický rival Malcolm Turnbull.", "Austrálie sestává z šesti států a dvou pevninských a několika malých ostrovních teritorií. Státy jsou Nový Jižní Wales, Queensland, Jižní Austrálie, Tasmánie, Victoria a Západní Austrálie. Dvěma velkými pevninskými teritorii pak Severní teritorium a Teritorium hlavního města. Teritoria v mnoha ohledech fungují podobně jako státy, svazový parlament však může veškerou jejich legislativu upravit, změnit nebo zrušit. Na druhou stranu je federální legislativa nadřazena kromě některých oblastí vyjmenovaných v ústavě i legislativám jednotlivých států. Zbylé oblasti jsou pak pod legislativní pravomocí státních parlamentů. Zahrnují správu zdravotnictví, vzdělání, policie, soudnictví, přepravy a místní správy. Každý stát i teritorium má svůj vlastní legislativní orgán, jednokomorový v případě Severního teritoria, Teritoria hlavního města a Queenslandu, dvoukomorový v ostatních státech. Dolní komory jsou známé jako \"Zákonodárná shromáždění\", horní komory pak jako \"Zákonodárné rady\". Hlavami států i teritorií jsou premiéři. Královna je v každém státě zastoupena guvernérem, v administrativě Severního teritoria \"administrátorem\" a generálním guvernérem v Teritoriu hlavního města. Austrálie zahrnuje také několik malých teritorií. Federální vláda tak například spravuje Teritorium Jervis Bay v Novém Jižním Walesu sloužící jako námořní základna. Součástí země jsou i tzv. \"vnější obydlená teritoria\": Norfolk, Vánoční ostrov, Kokosové ostrovy a několik neobydlených: Ashmorův a Cartierův ostrov, Ostrovy Korálového moře, Heardův a MacDonaldovy ostrovy a Australské antarktické teritorium.", "Austrálie je vyspělý průmyslový a zemědělský stát s bohatými zásobami a významnou těžbou nerostných surovin. Těží se kvalitní černé uhlí v Novém Jižním Walesu a Queenslandu, hnědé uhlí ve Victorii, železná ruda v Západní Austrálii, dále bauxit, ropa, zemní plyn, olovo, zinek, cín, měď, mangan, zlato (3. místo na světě, 10,1 % světové produkce), stříbro, diamanty, nikl, platina, palladium, zirkon, rutil, ilmenit, sůl, uran a opály. Mezi nejdůležitější průmyslová odvětví patří hutnictví (surové železo, ocel, barevné kovy a hliník), petrochemie (rafinérie ropy), chemie (plastické hmoty, kyseliny, superfosfáty), strojírenství (výroba aut), textilní a potravinářský průmysl. Nejdůležitější průmyslová centra jsou v aglomeracích Sydney a Melbourne a také ve velkých městech Brisbane, Perth, Adelaide, Newcastle a Geelong. Významná je výroba elektrické energie. Orná půda zaujímá jen 6,5 %, louky a pastviny 54 % a lesy 19 % plochy země. Sklízí se pšenice, ječmen, oves, rýže, cukrová třtina, bavlna, luštěniny, brambory, sorgo, zelenina, ovoce, slunečnice, řepka, sója, vinné hrozny, chmel a tabák. Nejdůležitější pro živočišnou výrobu je chov ovcí, kterých je 100 000 000, což je 5x více než lidí v Austrálii (produkce surové a prané vlny, ovčích kůží), dále skotu, prasat, koní a drůbeže a rybolov. Těží se dřevo. Z důvodu rozlehlosti země má velký význam zejména letecká a silniční doprava a také doprava železniční. Důležité je obchodní loďstvo. Zemi ročně navštíví více než 5 milionů návštěvníků.", "Austrálie je velmi řídce osídlenou zemí, zemi o dvojnásobné rozloze Indie obývá přibližně 22 milionů obyvatel. Obyvatelstvo by mohlo stoupnout až na hranici 42 milionů v roce 2050, pokud by současný migrační trend pokračoval. To je asi o 6 milionů víc, než plánuje vláda. Většina obyvatel je soustředěna při pobřeží. Hustota zalidnění je 2,8 obyvatel/km. 85 % obyvatel se hlásí k evropskému původu a z ostatních skupin převažují Asiaté. Původních obyvatel zde žije asi 517 000 obývají především Severní teritorium a ostrovy v Torresově průlivu. 89 % obyvatel žije ve velkých městech.", "I když Austrálie žádný úřední jazyk nemá, tak je zde pevně zakotvena angličtina de facto jako národní jazyk. Podle sčítání lidu z roku 2016 se v Austrálii mluví kromě angličtiny více než 300 jazyky. Zjistilo se, že 72,7 % australských domácností používá pouze angličtinu. Druhým nejrozšířenějším jazykem je standardní čínština (2,5 %), následovaná arabštinou (1,4 %) a kantonštinou (1,2 %). Když do Austrálie poprvé přijel James Cook, byl počet jazyků původních obyvatel více než 250. Do dnešní doby se jich uchovalo něco přes 100, z toho méně než 20 je stále aktivně používáno.", "Při posledním sčítání lidu v roce 2006 se 64 % obyvatel prohlásilo ke křesťanství. Nejvíce obyvatel se přihlásilo ke katolické církvi – 25 %, včetně východních katolíků, jimiž jsou: Působí zde i Personální ordinariát Naší Paní (tj. Panny Marie) Jižního kříže pro římské katolíky anglikánského ritu (bývalé anglikány), který vznikl 15. června 2012. V roce 2012 měl 300 věřících a 7 kněží ve 4 farnostech, jejich počet však narůstá: V roce 2013 měl 1 000 věřících a 8 kněží ve 4 farnostech, v roce 2014 již 2 000 věřících a 14 kněží v 11 farnostech. Ordinářem je od 15. června 2012 Harry Entwistle (narozen 31. 5. 1940). K anglikánské církvi se hlásí 17 % obyvatelstva (asi 19 % protestanti, celkem včetně mormonů a jehovistů) a asi 3 % jsou pravoslavní, včetně např. syrských jakobitů (miafyzit. vyznání) – patriarchální vikariát – arcidiecéze Austrálie, má 7 farností a jednu farnost na Novém Zélandu. K nekřesťanským náboženstvím se přihlásilo 7 % lidí, nejvíce k buddhismu a islámu, 22 % obyvatel se označilo jako \"bez vyznání\" a 10 % odmítlo na otázku o svém vyznání odpovědět (vyznání nezjištěno). Nedělní bohoslužby vykazují (pravidelnou) návštěvu okolo 7,5 % obyvatel (polovina z toho připadá na katolické bohoslužby).", "Austrálie má dlouhou historii přistěhovalectví. V 19. století a na počátku 20. století převládali imigranti z Britských ostrovů, kteří dnes tvoří základ australského národa. Ve 20. století se přistěhovalo mnoho Řeků, Italů a Němců. V 70. letech vláda zrušila politiku „bílé Austrálie“, která preferovala imigranty z Evropy, a od té doby roste počet přistěhovalců z Asie, kteří dnes tvoří 12 % obyvatel Austrálie. V současnosti australská vláda přijímá ročně okolo 190 000 imigrantů a většina z nich pochází z Asie.", "Nejoceňovanějším architektem je nositel prestižní Pritzkerovy ceny Glenn Murcutt (narozen v Anglii). Dvě významné australské stavby byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První je budova Opery v Sydney, patrně nejikoničtější stavba v zemi, již dostavili roku 1973 podle návrhu dánského architekta Jorna Utzona. Druhou je Královská výstavní budova v Melbourne navržená pro mezinárodní výstavy v letech 1880 a 1888. Jejím autorem byl Joseph Reed. Krom toho jsou na seznamu australské historické káznice. Unikátním urbanistickým celkem je hlavní město Canberra, které na začátku 20. století vyprojektoval americký architekt Walter Burley Griffin, jako vzorové město prérijní architektury, plné zeleně. Nejvýznamnějším australským malířem byl Sidney Nolan. Od roku 2006 byl australským občanem i spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu John Maxwell Coetzee. Dalším literárním nobelistou byl Patrick White. Významnou představitelkou feminismu byla spisovatelka Germaine Greerová. Ke klasikům australské literatury patří Pamela Lyndon Traversová, která stvořila postavu chůvy Mary Poppinsové, populární zvláště v anglosaském světě. Ke známým autorům patří i Colleen McCulloughová, Peter Carey, Richard Flanagan, nebo autor \"Schindlerova seznamu\" Thomas Keneally. V žánru sci-fi se prosadil Greg Egan. Filmový scenárista John Farrow získal roku 1957 Oscara za scénář k filmu \"Cesta kolem světa za 80 dní\". Také mnozí australští herci získali světový věhlas v Hollywodu, jako Errol Flynn, Russell Crowe, Nicole Kidmanová, Cate Blanchettová, Naomi Wattsová či Heath Ledger. Série \"X-men\" celkem nedávno proslavila Hugh Jackmana, filmy jako \"Thor\" či \"Avengers\" Chrise Hemswortha, Spielbergův snímek \"Mnichov\" Erica Banu, \"Stroj času\" Guy Pearce. Australanem byl i jeden z představitelů Jamese Bonda George Lazenby. V televizním seriálu \"Mentalista\" se proslavil Simon Baker. Televize zajistila celosvětovou proslulost i \"lovci krokodýlů\" Stevu Irwinovi či šiřiteli křesťanství Nicku Vujicicovi. Z režisérů se v Hollywoodu prosadili Baz Luhrmann, George Miller či Bruce Beresford. Hlavní postavou tzv. australské nové vlny byl režisér Peter Weir. Jako tvůrce hudebních videoklipů se prosadil Russell Mulcahy. Úspěšné jsou i australské modelky jako Miranda Kerrová nebo Elle Macphersonová. Význačné místo v australské hudbě má skladatel Percy Grainger. V oblasti vážné hudby si získaly kredit operní pěvkyně Joan Sutherlandová a Nellie Melba. Roseanne Park je zpěvačka v jihokorejské skupině BLACKPINK, je to původem Novozélanďanka, ale vyrostla v Melbourne. Australané se podobně jako jiní umělci z anglofonního prostoru poměrně hodně prosazují v globální popové a rockové hudbě. Nejslavnějšími australskými kapelami jsou AC/DC (frontman Bon Scott), Bee Gees, 5 Seconds of Summer, INXS (Michael Hutchence), Dead Can Dance (Lisa Gerrard), Savage Garden (Darren Hayes), Men at Work či Midnight Oil. Ze sólových umělců Kylie Minogue, Nick Cave, Natalie Imbruglia, Sia Furler či Jason Donovan. Olivia Newton-John (narozená v Anglii) se proslavila ve filmovém muzikálu \"Pomáda\". Michael Balzary je kytaristou americké skupiny Red Hot Chili Peppers. Jako akustický kytarista proslul Tommy Emmanuel.", "Australská kuchyně vychází z kuchyně anglické a je podobná kuchyni novozélandské. Je ovlivněna místními surovinami. V Austrálii je populární grilování, protože je zde na to vhodné podnebí. Oblíbená jsou také jídla domorodých Aboridžínců, bushfood.", "Nobelovu cenu za fyziku získali dva rodilí Australané William Lawrence Bragg (též občan Velké Británie) a Alexandr Michajlovič Prochorov (též občan SSSR). Také ji získal naturalizovaný Australan Brian Schmidt (narozen v USA). Nobelovu cenu za chemii získal John Cornforth (též občan Velké Británie). Nejvíce Australané uspěli při udílení Nobelových cen za fyziologii nebo lékařství. K australským laureátům patří Elizabeth Blackburnová (též občanka USA), Barry Marshall, Robin Warren, Peter C. Doherty, John Carew Eccles, Frank Macfarlane Burnet a Howard Florey. Naturalizovaným Australanem byl Bernard Katz (narozen v Německu). K významným představitelům australské vědy patřil i anatom a antropolog Raymond Dart, vynálezce černé skřínky David Warren, astronom James Dunlop (narozen ve Skotsku), průkopník radiové astronomie Grote Reber (narozen v USA), průkopník jaderné fúze a fyzik Mark Oliphant či matematici a nositelé Fieldsovy medaile Terence Tao a Akshay Venkatesh. V oblasti sociálních a humanitních věd je to nositel Nobelovy ceny za ekonomii John Harsanyi. Klasikem australské filozofie je Samuel Alexander (jakkoli se prosadil hlavně v Británii). V současnosti australskou filozofii reprezentují zejména Peter Singer a David Chalmers. Významným archeologem byl Vere Gordon Childe, psychologem Elton Mayo, lingvistiku rozvinuli zejména Michael Halliday.", "Na mezinárodním poli vynikají australské reprezentace v kriketu, pozemním hokeji, netballu, rugby league a rugby union. Populární je zde australský fotbal a také vodní sporty, jako např. surfing. Ve sportu mají Australané mimořádnou tenisovou tradici. Do 60. let 20. století Australané v tenise dominovali, z této éry pocházejí jména legend jako Rod Laver, John Newcombe, Evonne Goolagongová, Margaret Courtová, Arthur Ashe, Margaret Smithová, Ken Rosewall či Roy Emerson. V tzv. open éře, která začala na konci 60. let, výsadní postavení ztratili, přesto se řada australských tenistů prosadila, jako například světová jednička a vítěz Wimbledonu Lleyton Hewitt, světová jednička Patrick Rafter, vítěz Wimbledonu Pat Cash nebo Samantha Stosurová, která vyhrála US Open. Mimořádně úspěšný pár pro čtyřhru vytvořili Mark Woodforde a Todd Woodbridge. V Austrálii má velkou tradici také automobilový sport, mj. i proto, že na sousedním Novém Zélandu vznikla slavná stáj Formule 1 McLaren, která dávala Australanům často příležitost. Jack Brabham se v závodech F1 stal trojnásobným mistrem světa. Jeden titul si připsal Alan Jones. Donedávna po okruzích kroužil i Mark Webber, který v šampionátu F1 dosáhl na třetí místo. I v závodech silničních motocyklů měli Australané své trumfy: Mick Doohan je pětinásobným mistrem světa, Casey Stoner dvojnásobným. Australané dlouho odmítali, podobně jako Američané, propadnout evropskému fotbalu. Ovšem na konci 20. století se to změnilo. V Evropě i na světových šampionátech uspěli Tim Cahill, Mark Schwarzer, Lucas Neill, Harry Kewell nebo Mark Viduka. Andrew Gaze je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Lauren Jacksonová byla vybrána mezi 15 nejlepších hráček americké WNBA všech dob. Cyklista Cadel Evans je vítěz Tour de France. Karrie Webbová je jedinou golfistkou, která dosáhla tzv. super grandslamu. Tradičními národními sporty jsou australský fotbal, kriket a pozemní hokej. K nejslavnějším hráčům kriketu v historii patří Australan Don Bradman, k legendám tohoto sportu patří i Allan Border. Rechelle Hawkesová vybojovala s národním týmem pozemního hokeje tři olympijská zlata. Jamie Dwyer byl pětkrát vyhlášen nejlepším pozemním hokejistou světa. Slavná je i australská plavecká škola. Plavec Ian Thorpe má na svém kontě pět zlatých olympijských medailí. Ale na olympiádách uspěli i další plavci, čtyři zlaté mají Dawn Fraserová, Libby Trickettová a Murray Rose. Tři zlata mají ve sbírce Leisel Jonesová, Petria Thomasová, Grant Hackett, Shane Gouldová, Jodie Henryová a Stephanie Riceová. Tradičně silní jsou Australané též v jízdě na koni, Andrew Hoy a Matthew Ryan získali v parkuru na olympijských hrách každý po třech zlatých medailích. Stejnou bilanci mají i veslaři Drew Ginn a James Tomkins. V atletice se Australanům dařilo v minulosti zvláště v bězích, k legendárním běžkyním patřily Betty Cuthbertová (4 olympijská zlata) a Shirley Stricklandová, která má nejcennější olympijské kovy tři. K roku 2018 získala Austrálie na olympijských hrách 152 zlatých medailí. 60 z nich bylo v plavání. Pět z nich na hrách zimních. Z kolektivních sportů jsou Australané nejúspěšnější v pozemním hokeji, v němž brali již čtyři zlaté a celkem vybojovali 12 olympijských medailí. Dvakrát Austrálie olympijské hry pořádala, v roce 1956 je hostilo Melbourne, v roce 2000 Sydney." ] }

{ "title": [ "Artemis.", "Artemis v literatuře.", "Artemis a měsíc.", "Artemidina povaha." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Artemis se narodila o jeden den dříve a pomáhala své matce při bratrově porodu; proto byla tato bohyně pokládána za panenskou ochránkyni matek, Artemis Eileithyia. Dokázala se lehce urazit, ale byla výjimečně krásná; nosila luk a šípy. Mohla stejně jako její bratr Apollón rozdávat smrtelníkům náhlou smrt nebo nemoc, avšak stejně mohla i nemocné uzdravovat. Podle jedné báje si bohyně ve svých třiceti letech vyprosila od otce Dia dary pro svůj osud: věčné panenství, luk a šípy, které by byly stejné jako zbraně jejího bratra, družinu mořských nymf a družinu říčních ryb, které by pečovaly o její oděv a vzrušení, když nebude lovit; přála si mít šafránový, rudě lemovaný lovecký oděv. Artemis je bohyní Měsíce a měsíčního svitu. Artemis je tak krásná, že se do ní zamiloval každý bůh. Jednoho dne se bohyně koupala a přišel tam Akteon. Za trest ho bohyně proměnila v jelena a poštvala na něj jeho vlastní psy. Jindy se zamilovala do Oriona. Její bratr Apollón ji vyzval na souboj, kde měla sestřelit bod. Nevěděla, že je to Orion, a tak ho zabila. Ubohá Artemis vhodila jeho tělo na nebesa a tak vzniklo souhvězdí Oriona. To je ale jenom jedna ze spousty pověstí...", "Bohyně Artemis v sérii o Percym Jacksonovi Artemis má svoje společnice, dívky, kterým říká Strážkyně(Lovkyně). Jsou to dívky ve věku 10-16 let, které se s ní vydávají na dobrodružství. Od bohyně mají slíbenou věčnou nesmrtelnost, pokud zahynou v boji a také to, že nikdy nedospějí, ale budou pořád stejné. Musely se jí zaslíbit a přísahat, že se vyvarují společenství chlapců a budou navždy pannami. Pokud přijedou do Tábora Polokrevných, mohou bydlet ve srubu bohyně Artemis, protože nemá žádné děti. Mezi lovkyně se přidala Bianca di Angelo, dcera Háda, která ani nevěděla, že je dítě z Velké trojky, nebo třeba Thalia, Diova dcera, a také Zoe Večernice. Trávila hodně času na zemi, aby mohla lovit divokou zvěř.", "Původně byla bohyní měsíce krásná Selena, ale Římané si nemohli dovolit všechny oběti a tak Selenu a Helia (původního boha slunce) vyškrtli a tuto funkci svěřili Apollónovi a Artemidě", "Tato bohyně byla velmi urážlivá a vyžadovala patřičnou úctu. Pokud někdo zapomněl na oběť, měl pak velké problémy (mýtus o Meleagrovi). Také její pomsta vychlobačné Niobě byla krutá (spolu se svým bratrem jí zabila dvakrát sedm dětí). I když nutno přiznat že občas se nechala obměkčit omluvou a obětí (Hérakles)." ] }

{ "title": [ "Počátky.", "Praha.", "Soumrak.", "Smrt." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Po otci Baltazarovi Jesenském pocházel z uherského zemanského rodu Jesenských, původem z Turce (Turčianske Jaseno, tehdy Veľké Jaseno) na území dnešního Slovenska. Narodil se ve Vratislavi, která byla tehdy součástí zemí Koruny české, a kde tento evangelický rod sídlil již od roku 1541. Jeho matka Marta Schüllerová pocházela z Vratislavi. Ve Vratislavi navštěvoval Alžbětino gymnázium, posléze studoval filozofii a medicínu na akademii ve Wittenbergu, Lipsku a proslulé lékařské fakultě v Padově. Roku 1591 získal doktorát z medicíny za spis \"O onemocnění žluči při třídenní zimnici\" a zároveň doktorát z filozofie za práci \"O nároku lidu na odpor proti tyranům.\" Jako nekatolík nezískal doktorát přímo od padovského vysokého učení, avšak na doporučení profesorů byl prohlášen doktorem filozofie a medicíny v Praze císařským velkoalmužníkem Jacobem Chimarraem. Po studiích Jessenius krátce působil v rodné Vratislavi jako lékař, brzy se však stal osobním lékařem saského kurfiřta v Drážďanech a v roce 1594 obdržel profesuru chirurgie a anatomie na univerzitě ve Wittenbergu, kde před léty zahajoval svá studia. O tři roky později se stal děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem celého vysokého učení. Za svého působení značně pozvedl úroveň wittenberské lékařské školy. Sám zde sepsal několik svých prvních děl a pod jeho vedením vznikla řada cenných disertačních prací. Jessenius byl velmi ctižádostivý a kromě filozofie a lékařství se zajímal i o veřejný život a literaturu.", "8. až 12. června 1600 Jessenius navštívil Prahu, kde v Rečkově koleji provedl na těle odsouzeného oběšence první veřejnou pitvu v českých zemích. Přednášku k pitvě později Jessenius vydal i tiskem. Pitva byla přijata velmi rozporuplně. Odbornou veřejností nadšeně, laiky byl odsouzen. Jiří Kezelius Bydžovský ho ve své Kronice mladoboleslavské popsal jako člověka, který \"čtvrtil lidi a nakonec byl sám rozčtvrcen\". Jesenský vydal o pitvě spis ve Wittenbergu s názvem \"Johannis Jessenii a Jessen, Anatomiae Pragae, Anno MDC ab se solemniter administratatae historia\" (Jana Jesenského z Jasena Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze roku 1600). Roku 1601 se přestěhoval do Prahy. Zde působil v Loudově koleji a zároveň se snažil marně prodrat mezi osobní lékaře císaře. Udržoval si řadu kontaktů jak na dvoře, tak i na pražské akademii. V letech 1604-1605 prováděl pro studenty další anatomické pitvy jako součást výuky, vydal řadu vědeckých a lékařských spisů. Začal se také živě zajímat o politiku, byl nespokojen s podporou Rudolfa II. protireformačnímu tažení proti evangelíkům. Roku 1608 vstoupil do služeb císařova bratra, uherského krále Matyáše, a v letech 1609-1611 bydlel ve Vídni.", "S Matyášem se rozešel po jeho nástupu na císařský trůn (1612) a návratu ke staré protireformační politice a postavil se na stranu stavů. Téhož roku mu při návštěvě Uher zároveň zemřela žena. V období mezi lety 1608, kdy opustil Prahu a 1617, kdy se do ní vrátil, Jessenius často cestoval. Nejčastěji po Uhrách a německých městech, kde vydával nové spisy a reedice starých. Po několika návštěvách Prahy se sem definitivně se svou nemanželskou dcerou vrátil roku 1617. V té době ve střední Evropě vrcholil střet protestantské stavovské opozice s katolickým císařským centralismem. Jessenius byl pro svou protestantskou orientaci, proslulost a politické zkušenosti 16. října 1617 zvolen rektorem Karolina, které bylo v té době ve správě protestantských stavů. Jako hlava univerzity těsně spjaté se stavovskou opoziční politikou se stal i jednou z vedoucích osobností pozdějšího protihabsburského povstání. Jmenování Jessenia rektorem bylo hlavně politickou akcí a sám Jessenius se v následujících dvou letech věnoval převážně diplomatické činnosti. V červnu 1618, již po pražské defenestraci byl pověřen diplomatickým posláním na sněm uherských stavů, kde měl ovlivnit jejich rozhodnutí nevolit Ferdinanda Habsburského na uherský trůn. V Bratislavě byl však zatčen, převezen do Vídně, kde byl vyslýchán. Po propuštění 1619 vydával protihabsburská radikální díla. Poslední dva roky svého života se Jessenius věnoval univerzitnímu životu a své rektorské práci. Z osobních důvodů složil v říjnu 1620 svůj rektorský úřad.", "Po bitvě na Bílé hoře a potlačení stavovského povstání byl Jessenius jako jedna z vedoucích osobností rebelie obviněn z urážky majestátu. Na císařův příkaz jej 1. prosince 1620 dal Karel I. z Lichtenštejna zatknout. 21. června 1621 při známé popravě 27 českých pánů na Staroměstském náměstí mu kat Jan Mydlář nejprve vyříznul jazyk a poté ho sťal. Jeho tělo bylo po exekuci odvezeno k Horské bráně (dnes Hybernská ulice směrem ke Kutné Hoře), zde byl rozčtvrcen a vpleten do kola. Jeho hlava s kusem jazyka byla spolu s hlavami dalších jedenácti českých pánů vystavena pro výstrahu na tribuně Staroměstské věže po dobu deseti let, kdy byla potají sejmuta a pohřbena neznámo kde. Zbylé ostatky Jesseniova těla nebyly nikdy nalezeny. Jeho dceru převzal po jeho smrti do opatrovnictví mistr David Lippach, kazatel od sv. Salvátora." ] }

{ "title": [ "Život.", "Odkaz." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie (1946–1948), a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii (od června 1948 po sloučení strany s KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů). V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem (do roku 1953). Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy. Od roku 1955 působil v diplomatických službách jako velvyslanec v Londýně (1955–1958), náměstek ministra zahraničí (1958–1962) a zástupce ČSSR v OSN (1962–1965). Od 10. listopadu 1965 do 8. dubna 1968 zastával post ministra školství ve vládě Jozefa Lenárta (do 20. ledna 1967 oficiálně ministr školství a kultury) a 8. dubna 1968 přešel do funkce ministra zahraničních věcí Československa v první vládě Oldřicha Černíka. Při sovětské invazi byl právě na jednání v Jugoslávii a mohl tak 24. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN vznést protest (použil i výrazu „okupace“), což jej stálo ministerské křeslo (již v září 1968), členství v ÚV (1969) a nakonec i členství v KSČ (1970). V roce 1973 musel odejít do důchodu (posledním jeho pracovištěm byl Historický ústav ČSAV, kde působil od roku 1968). V roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal jedním z jejích prvních tří mluvčích (s Václavem Havlem a Janem Patočkou). Znovu se mluvčím Charty stal roku 1979. Roku 1988 zakládal Československý helsinský výbor a stal se jeho předsedou, a také byl členem Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu. Byl nominován na Nobelovu cenu míru. V letech 1990–1992 byl poradcem Alexandra Dubčeka.", "V roce 2013 mělo být Hájkovi uděleno \"in memoriam\" státní vyznamenání, jeho syn Jan Hájek však odmítl účast na aktu předávání kvůli nesouhlasu s některými kroky prezidenta Zemana. Vyznamenání tak uděleno nebylo." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Předchůdci GUI.", "Uživatelské rozhraní PARC.", "Překotný vývoj.", "Post-WIMP rozhraní.", "Porovnání s příkazovým řádkem (CLI).", "3D uživatelská rozhraní u PC.", "Jiná uživatelská rozhraní." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "První grafické uživatelské rozhraní (WIMP) bylo vyvinuto v roce 1973 ve vývojových laboratořích společnosti Xerox. Oblibu mezi uživateli získalo spolu s počítači Mac kolem roku 1984 a následně i v Microsoft Windows", "Jeden z předchůdců GUI byl vyvinut v Stanford Research Institute. Práce vedl Douglas Engelbart. V prostředí byly odkazy, se kterými se manipulovalo pomocí myši a to z důvodu malého rozlišení tehdejších obrazovek. Tento koncept odkazů byl dále vylepšován a rozšířen pracovníky Xerox PARC, zejména Alanem Kayem. GUI bylo primární rozhraní pro počítače Xerox Alto. Mnoho dalších moderních a univerzálních GUI bylo odvozeno z tohoto systému. Ivan Sutherland vyvinul v roce 1963 systém „Sketchpad“. Používalo se pero pro vytvoření objektů a manipulaci s nimi v technických výkresech.", "Uživatelské rozhraní PARC se skládalo z grafických prvků, jako například oken, nabídek (menu), „radio“ polí, zatrhávacích tlačítek a ikon. Toto rozhraní začalo používat spolu s klávesnicí také polohovací zařízení. Tyto aspekty byly zdůrazněny používáním alternativního názvu WIMP, který je zkratkou pro názvy \"windows\" (okna), \"icons\" (ikony), \"menus\" (nabídky) a \"pointing device\" (polohovací zařízení).", "Následovatel PARCu, počítač, který měl v roce 1981 prvně GUI centralizovaně, byl Xerox 8010 Star Information system. Následovaly počítače Apple Lisa (1983), Apple Macintosh 128K (1984), dále Atari ST a nakonec Commodore Amiga (1985). Rané GUI příkazy, před příchodem \"IBM Common User Access\", používaly různé příkazové sekvence pro různé programy. Například klávesa \"F3\" aktivovala nápovědu v programu WordPerfect. Nabídky (menu) byly přístupné pomocí různých kláves (\"control\" v WordStar, \"Alt\" nebo \"F10\" v programech společnosti Microsoft, pomocí \"/\" v Lotusu 1-2-3, \"F9\" v Norton Commanderu). Kvůli těmto programovým rozdílům byly vyráběny plastové nebo dřevěné masky, které byly na plochách kolem kláves. Na nich byly napsány funkce platné pro různé programy.", "Aplikace na menších přenosných zařízeních (například chytré mobilní telefony nebo PDA), pro které WIMP není uzpůsoben nejlépe, používají novější techniky interakce s uživatelem. Tyto techniky jsou obecně nazývány \"Post-WIMP\". Po roce 2010 se už ve větší míře začala objevovat zařízení založená na ovládání dotyky (Android nebo iPhone), jejichž uživatelská rozhraní jsou Post-WIMP. Uživatelé používají více než jeden prst pro interakci se zařízením prostřednictvím displeje. To jim dovolí provádět akce typu přibližování (pomocí sbíhání dvou prstů) nebo rotace s objekty zobrazenými na displeji (kroužení dvěma prsty). Je důležité podotknout, že by se takové akce neprovedly pouze s využitím myši.", "GUI vzniklo jako potřeba nahradit rozhraní příkazového řádku (Command Line Interface) něčím, co by se lidé rychleji naučili a všechny příkazy nemuseli psát. CLI dovoluje velkou efektivitu, pokud se uživatel naučí příkazy, ale naučení zabere nějaký čas. Další věcí je ta, že používání příkazového řádku může být pomalé, když uživatel zadává příkazy s mnoha parametry s/nebo cesty k souborům na disku. WIMP poskytuje různé tlačítka apod. reprezentující rozličné systémové příkazy, a to na několik kliknutí. Na druhou stranu, GUI může být horší tím, že některá nastavení jsou příliš \"hluboko\" v systému. Ale \"doklikání\" ve WIMP může být snadnější v porovnání s tím, že v příkazových řádcích neplatí všechny příkazy pro všechny adresáře nebo prostředí. Často je proto nutné \"přeskakovat\" z adresáře do adresáře. Většina moderních operačních systémů poskytuje jak WIMP, tak i CLI, ačkoli GUI získává u běžných uživatelů větší pozornost. Aplikace mohou mít obě rozhraní. Často je to tak, že první bylo CLI, a GUI je pouze jejím obalem, zjednodušujícím některé funkce. To je proto, aby vývojáři mohli vyzkoušet funkčnost programu, aniž by se obtěžovali s vývojem grafického rozhraní. To je povětšinou v operačních systémech typu UNIX. Umožňuje to uživatelům používat programy jako automatizované skripty, nejen pouze přítomným uživatelem jednorázová spouštění přes GUI.", "Označení 3D není přesné, protože počítačové obrazovky jsou ve skutečnosti pouze dvoudimenzionální. Nicméně, různá grafická prostředí používají tři rozměry. Výšku a šířku doplňují vrstvením nebo stohováním objektů na sebe. Bývá to doprovázeno průhledností objektů. 3D našlo své uplatnění ve filmové produkci. Samozřejmostí je, že tím, jak narůstá složitost výpočtu 3D animací, musí také narůstat výkon hardwaru, na kterém výpočty probíhají.", "Kromě grafických existují i jiná uživatelská rozhraní:" ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Dětství a manželství.", "Exil.", "Návrat do Francie a první literární úspěchy.", "Cesta do Orientu.", "Milost a nemilost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Chateaubriand se narodil v Bretani, přímořském městě Saint-Malo, v bývalé židovské uličce (dnešní Chateaubriandova ulice), v domě číslo 3, který je dnes využíván jako hotel La Gicquelais. Vikomt François-René Chateaubriand pochází z velmi staré aristokratické zkrachovalé rodiny ze Saint-Mala. Rodina Chateaubriandů se zde usadila v roce 1757. Svojí tehdejší důstojnost a váženost získala díky finančním úspěchům Chateaubriandova otce, hraběte René-Augusta (René Auguste de Chateaubriand, rytíře, hraběte z Combourgu, pána z Gaugres, le Plessis- l'Epine, Boulet, Malestroit-en-Dol a dalších míst). René-Auguste Chateaubriand zbohatl především díky námořnímu obchodu s koloniemi kde během válek sloužil na válečné lodi a v době míru lovil tresky a obchodoval s černošskými otroky. Byl nejmladší z deseti dětí, z nichž čtyři zemřely v nízkém věku; malý François byl nucen žít daleko od rodičů v Plancoët u babičky madame de Bédée, která ho často brala s sebou na návštěvu k jeho prastrýci na panství v Monchoix. Když mu byly tři roky, mohl si otec díky svým ziskům dovolit znovu koupit zámek v Combourgu v Bretani, do kterého se malý Chateaubriand nastěhoval v roce 1777. Prožil tu celé dětství, jež později popsal jako neradostné vinou zamlklého otce a pověrčivé, churavé, třebaže jinak veselé a kultivované matky Apolline Jeanne Suzanne de Bédée, dceři pána de La Bouëtardaye. Poté úspěšně absolvoval studium v Dol (1777-1781) v Rennes (1782) a v Dinanu (1783). V sedmnácti obdržel z nařízení svého bratra Jeana-Baptisty hodnost podporučíka navarského pluku a o dva roky později se stal kapitánem. Roku 1788 přijel do Paříže, kde se dostal do kontaktu s Jeanem-Françoisem de La Harpe, Jeanem –Pierrem Louisem de Fontanes a jinými spisovateli té doby. Zde začíná psát. Jeho prvním literárním příspěvkem byly verše pro \"l’Almanach des Muses\" (Almanach múz). V literární tvorbě ho inspiroval Pierre Corneille, a také četba knih Jeana Jacquesa Rousseaua. V lednu 1789 byl přítomen shromáždění bretaňských stavů a v červnu téhož roku se společně se svými sestrami Julií a Lucile účastnil Dobytí Bastily. Tři roky poté se oženil s Céleste de La Vigne-Buisson (Céleste de Chateaubriand), sedmnáctiletou dívkou pocházející z rodiny loďařů v Saint-Malu. Manželství s Célestou zůstalo bezdětné.", "V období Francouzské revoluce, v roce 1791, se vzdálil Francii a vydal se lodí do Nového světa. Jak sám píše, potuloval se rok v lesích Severní Ameriky, kde ho setkání s divochy a soužití s domorodci inspirovalo k napsání \"Les Natchez\". Tímto dílem rozesmál Američany, když se při vyprávění o pobřeží Mississippi zmiňoval také o banánovnících a opicích. V této krajině nacházel odraz svých pocitů z vyhnanství a ze samoty. Po návratu z Ameriky v roce 1792 se přidal v Coblence k odboji, aby mohl tak bojovat proti vojskům Republiky; jeho mladá žena Céleste, která žila v Bretani a kterou zanechával bez jediné zprávy o sobě, byla zatčena. Důvodem byla skutečnost, že byla manželkou emigranta. Byla poslána do vězení v Rennes, kde zůstala až do 9. Thermidoru. Chateaubriand byl zraněn v Thionville a převezen do Jersey, kde se léčil. Toto zranění pro něj znamenalo konec vojenské kariéry. Poté, v roce 1792, odešel do Londýna. Zde žil zpočátku v bídě (přebýval na půdě v jednom z domů v Holbornu), ale po čase si začal vydělávat hodinami francouzštiny a překládáním pro knihkupectví. Roku 1797 zde vydal své první dílo \"l’Essei historique, politique et moral sur les révolutions anciennes et modernes, considérées dans leurs rapports avec la Révolution francaise\", ve kterém vyjádřil své politické a náboženské ideje, jež byly v poměrném nesouladu s tím, co později učil, ale ve kterém se především projevil jeho spisovatelský talent. Toto dílo nezaznamenalo žádné kritické ohlasy. Jedinou zmínku učinil Amable de Baudus v květnu 1797 ve svých novinách \"le Spectateur du Nord\". Roku 1794 byli v Paříži popraveni jeho bratr, jeho švagrová (vnučka Malsherbese, advokáta Ludvíka XVI) a část jejich rodiny gilotinou.", "Dopis jeho umírající matky ho znovu přiměl obrátit se k víře. Po návratu do Francie v roce 1800 se spolu Jeanem-Pierrem Louisem de Fontanesem ujal vedení časopisu \"Mercure de France\". V této funkci setrval několik let. Zde v roce 1801 publikoval své další dílo \"Atala\". Atala vyvolala všeobecný obdiv. V téže době píše \"René\", knihu, která v sobě nese stopy snové melancholie a stala se modelem pro básníky romantismu. Autor v ní vypráví o počestné, ale vášnivé a horoucí lásce k sestře Lucile, která mu říká „okouzlující“. Jeho žena Céleste žije s Lucile na zámku v Bretani, ale o François-Reném, jejich \"velkém muži\", kterého milují, už spolu nemluví. 14. dubna 1802 vydal knihu \"Génie du christianisme\" (Duch křesťanství), kterou napsal zčásti v Anglii. Atala a René jsou původně jen epizodami v tomto díle: chtěl v ní ukázat, že křesťanství, převyšující svou neposkvrněnou morálkou pohanství, není o nic méně nakloněné umění a poezii než antika. Oslavuje v ní svobodu, kterou považuje za dceru křesťanství a nikoli revoluce. Chateaubriand na sebe upoutal pozornost prvního konzula Napoleona Bonaparteho a roku 1803 jím byl požádán, aby doprovázel jako tajemník velvyslanectví kardinála Fesche do Říma. Ještě téhož dne odjel François-René na svůj zámek a žádal po Céleste, aby odjela s ním. Céleste, která mezitím navázala vztah s komtesou Pauline de Beaumont, pobyt v Římě ve třech odmítla. Roku 1804 byl Chateaubriand pověřen, aby zastupoval Francii ve Walliské republice. Zde se dozvěděl o popravě vévody z Enghien: okamžitě podá demisi a postavil se do opozice vůči císařství. Během svěcení císaře odešel ke svému příteli Josephu Joubertovi do Villeneuve-sur- Yonne, kde napsal několik kapitol z díla \"Martyrs\" (Mučedníci) a některé pasáže z \"Mémoires d’outre tombe\" (Paměti ze záhrobí).", "Chateaubriand se vrátil na univerzitu, kde se vrhl na projekt křesťanské epopeje. Tímto dílem chtěl poukázat na slábnoucí paganismus a rodící se náboženství. Toužil navštívit všechna místa, na kterých se jeho projekt odehrává, a tak roku 1806 odjel do Řecka, Malé Asie, Palestiny a Egypta. Po návratu z Orientu byl Napoleonem vyhnán z Paříže a musel se zdržovat nejméně 3 míle od města. Usadil se tudíž ve Vallée-aux-Loups spadajícím pod obec Châtenay-Malabry, poblíž Sceaux, kde se uchýlil ke skromnému životu na samotě. Céleste zde žila s ním a ve svých \"Vzpomínkách\" (Les souvenirs) vypráví s humorem o jejich malebné domácnosti. V té době se zrodila další Chateaubriandova epopej \"Les Martyrs\", tentokrát ve verších. Vyšla však až roku 1809. Chateubriand také využil poznámek z cesty po Orientu jako materiálu k sepsání \"L’Itinéraire de Paris à Jérusalem\" (1811). Toho roku byl rovněž zvolen za člena Francouzské akademie. Jelikož však v projevu během přijímacího ceremoniálu odsoudil několik činů, které se odehrály za Revoluce, nebylo mu dovoleno se této funkce ujmout. Členem Francouzské akademie se stal tedy až po Restauraci.", "Chateaubriand přijal návrat Bourbonů s nadšením. Proti svrženému císaři vydal 30. března 1814 ostrý pamflet \"De Buonaparte et des Bourbons\", který byl šířen v tisících exemplářích a posloužil, slovy Ludvíka XVIII, tomuto princi stejně jako armáda. Jeho žena se angažovala po jeho boku v průběhu pařížských Sta dní, které se odehrály za návratu Bourbonů. Céleste nečekaně projevila přirozený talent pro politické záležitosti a stala se Chateaubriandovou důvěrnicí; spisovatel se jí v některých věcech nechal dokonce inspirovat. Během Restaurace hrála roli Chateaubriandova rádce. Chateaubriand doprovázel Ludvíka XVIII do Gentu a stal se jedním z členů jeho kabinetu. Věnoval mu slavný \"Rapport sur l’état de la France\". Byl také jmenován velvyslancem ve Švédsku. Ještě než však stihl opustit Paříž, vrátil se do hlavního města Napoleon I. (1815) Po Napoleonově porážce v prosinci 1815 se Chateaubriand, šokován popravou vévody z Enghienu (posledního potomka vítěze z Rocroi), příliš nerozpakoval hlasovat v senátu pro smrt maršála Neye. Byl jmenován státním ministrem a vévodou Francie (pair de France). Jelikož však v \"La Monarchie selon la Charte\" kritizoval usnesení poslanecké sněmovny (nedostupné komory) z 5. září 1816, ztratil post státního ministra. Od této chvíle se dal na stranu ultraroajalistů a stal se jedním z hlavních redaktorů časopisu \"le Conservateur\", nejmocnější zbrani této strany. Podle Pascala Melky, autora \"Victor Hugo, un combat pour les opprimés. Etude de son évolution politique\" byl \"le Conservateur\" původním impulzem k vydávání literárního revue \"le Conservateur Littéraire\" bratrů Abela a Victora Huga. Vražda vévody Berryho v roce 1820 ho spojovala stále víc s královským dvorem: při téhle příležitosti napsal \"Mémoires sur la vie et la mort du duc\". Téhož roku byl jmenován ministrem Francie v Berlíně a od roku 1822 se stal velvyslancem v Anglii (kde proslul jako kuchař pečeně, která později nesla jeho jméno). Byl jedním ze zplnomocněnců kongresu ve Veroně, kde bylo přes nesouhlas Anglie rozhodnuto o francouzské invazi do revolučního Španělska. Po návratu získal místo ministra zahraničí. Ve Španělsku zaznamenala francouzská vojska úspěchy, vítězstvím v bitvě o Trocadéro roku 1823 byl dobyt Cádiz. Kvůli neshodám s ministerským předsedou M.de Villèlem byl však Chateaubriand 6. června vykázán ze země. V letech 1826–1828 se vrátil do Paříže. Ihned se dal k opozici, ale tentokrát na straně liberálů. Bojoval jak mohl s ministrem Villèlem, ať už v poslanecké sněmovně, nebo v deníku \"Journal des débats\", kde předpověděl jeho porážku: jevil se zde jako rytíř bránící svobodu tisku a nezávislost Řecka, čímž si získal velkou popularitu. Po pádu ministra Villéleho byl jmenován velvyslancem v Římě (1828), kam ho tentokrát doprovodila Céleste, která se s nadšením ujala postu velvyslankyně. S příchodem ministra Polignaca podal Chateabriand demisi a tím ukončil svou politickou kariéru. Od roku 1838 až do své smrti žil v Paříži v ulici Rue du Bac, číslo popisné 120. Již téměř nevycházel, zato ale přijímal četné návštěvy a věnoval se dokončování svých Pamětí, započatých v roce 1811. V roce 1847 ovdověl a umírá 4. července 1848. Podle svého přání byl pochován nedaleko svého rodiště v přístavním městě Saint-Malo na ostrově Grand Bé." ] }

{ "title": [ "Periodizace anglické literatury.", "Staroanglická (anglosaská) literatura.", "Středoanglická literatura.", "Raná novoanglická literatura.", "Renesance, manýrismus a baroko.", "Klasicismus a osvícenství.", "Moderní anglická literatura.", "Preromantismus (sentimentalismus).", "Romantismus.", "Viktoriánská próza, poezie a drama.", "Literatura mezi dvěma světovými válkami.", "Od konce druhé světové války po současnost.", "Próza, poezie a drama po roce 1945.", "Dobrodružná a detektivní literatura po roce 1945.", "Sci-fi a fantasy literatura po roce 1945.", "Literatura pro děti a mládež po roce 1945." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3" ], "content": [ "Časově lze anglickou literaturu rozdělit do", "V době po odchodu Římanů okolo roku 410 začala být Anglie osidlovaná germánskými kmeny, označovanými společným názvem Anglosasové, přičemž původní keltské obyvatelstvo bylo vytlačováno do Walesu a Skotska. Z kontinentu do Anglie přenesené runové písmo s příchodem křesťanství (zhruba od počátku 7. století) postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky. Jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do společného jazyka dnes nazývaného staroangličtina, resp. anglosaština. Památky anglosaské literatury, často založené na mytologii germánských kmenů, známe jen díky pozdějším rukopisům, ve kterých se dochovaly. Šlo jednak o rituální poezii a o další žánry lidové slovesnosti (například hádanky), jednak o poezii duchovní a také epickou. Nejvýznamnější anglosaskou literární památkou je aliterační hrdinský epos \"Beowulf\", jehož vznik je datován do období kolem roku 675 až 750. Epos se jmenuje podle jeho hlavního hrdiny, knížete a válečníka Beowulfa, odehrává se ve Skandinávii v 5. až 6. století a mísí se v něm pohanské a křesťanské motivy. Kromě Beowulfa se z anglosaské hrdinské poezie dochovaly jen zlomky jako \"Waldere\" nebo \"Bitva u Maldonu\" (The Battle of Maldon). Ve dvorské poezii však zaujímaly významné místo elegie, variace na téma pomíjivosti světa a člověka. Přibližně v té samé době vznikala i náboženská", "Po bitvě u Hastingsu roku 1066 došlo k ovládnutí Anglie Normany. Vývoj anglosaské literatury byl násilně zastaven a vládnoucím jazykem se stala tzv. anglonormanština (francouzský dialekt severofrancouzských Normanů), která sebou přinesla i změny v oblasti tematické (rytířské eposy a romány, dvorské kurtoazní náměty, trubadúrská poezie). Původní anglosaská kultura nadále přežívala převážně jen v ústně tradované náboženské lidové tvorbě. Vývoj domácího jazyka pak pod normanským vlivem vyústil do střední angličtiny, která jako literární jazyk postupně získávala ztracené pozice, až se ve 2. polovině 14. století prosadila i mezi šlechtou. Velký vliv na další vývoj anglické kultury měl ale především latinský spis \"Historia Regum Britanniae\" (Dějiny britských králů), který roku 1136 napsal kněz Geoffrey z Monmouthu (asi 1090–1155). V této knize je britská historie odvozována od uprchlíků z Tróje, je spojována se starověkou řeckou a římskou kulturou a končí vládou krále Artuše. Dílo mělo zásadní vliv na středověkou rytířskou epiku a je na něm založen rytířský román \"Brut\" (asi 1155, Lé Roman dé Brut) anglonormanského básníka Roberta Waceho (kolem 1100 - po 1174). Podle Waceho románu vznikla kolem roku 1200 první významná skladba v anglickém jazyce, veršovaná kronika \"Dějiny Britů\" (Historia Brutonum), kterou vytvořil vesnický kněz Layamon působící ve středozápadní Anglii. Třetina kroniky, spojující anglosaské literární tradice s novými normanskými vlivy, je věnována králi Artušovi. Z anglických veršovaných rytířských románů jsou nejpozoruhodnější \"Král Horn\" (King Horn) z 1. poloviny 13. století, \"Havelok Dán\" (The Lay of Havelok the Dane) z 2. poloviny 13. století a \"Richard Lví srdce\" (kolem 1300, Richard Coer de Lyon). Svého vrcholu pak tento žánr dosáhl koncem 14. století v anonymním díle \"Sir Gawain a Zelený rytíř\" (kolem 1370, Sir Gawain and the Green Knight), napsaný aliteračním veršem, založený na pověstech o králi Artušovi, a spojující v sobě staré keltské mýty s novým rytířským duchem a křesťanskou etikou. Druhým vrcholem středoanglické aliterační poezie je alegorické snové \"Vidění o Petru Oráčovi\" (kolem 1370 až 1390, The Vision Concerning Piers Plowman), které složil chudý klerik William Langland (asi 1330–asi 1390), Jde o", "", "16. století bylo v Anglii dobou velkého literárního rozkvětu. Nástup renesance s sebou přinesl novou, světu otevřenou duchovní orientaci, danou jednak náboženskou reformací, jednak filosofií humanismu. Důležité bylo také to, že dvůr Jindřicha VIII. a později Alžběty I. se stal nejen politickým, ale i kulturním centrem, což vyvrcholilo v druhé polovině 16. století slavnou alžbětinskou dobou, označovanou za zlatý věk Anglie. Humanismus v Anglii dosáhl svého prvního vrcholu v díle právníka, politika a filosofa sira Thomase Mora (1478–1535), který ve svém latinském spise \"Utopie\" (1516, Utopia) vylíčil ideální ostrovní stát se spravedlivými společenskými vztahy. Kniha měla obrovský ohlas a slovo utopie se stalo pojmenováním literárního žánru. Zvláštní průběh měla anglická reformace, protože se do jejího čela postavil sám král Jindřich VIII., který se po svých neshodách s papežem prohlásil roku 1534 jedinou a svrchovanou hlavou anglikánské církve. Zdůraznění autority Písma svatého oproti autoritě papeže mělo za následek další anglické překlady Bible, které byly v letech 1604–1611 shrnuty do tzv. autorizovaného znění (Authorized Version Bible) nazývaného také \"Bible krále Jakuba\" (King James Bible). Renesanční literaturou začíná období novoanglické literatury, ve kterém byly přivedeny k dokonalosti téměř všechny v té době existující literární formy a žánry. Na dvoře krále Jindřicha VIII. působili zejména sir Thomas Wyatt (1503–1542), považovaný za „otce anglického sonetu“, a Henry Howard, hrabě ze Surrey (1517–1547), který se kromě dalšího zdokonalení sonetu zasloužil o zdomácnění", "Když Karel II. nastoupil roku 1660 na anglický trůn, přivezl se svým dvorem z francouzského exilu do Anglie zálibu v literárním klasicismu, který se jako reakce na citové, vášnivé a nábožensky orientované baroko inspiroval hlavně starověkými vzory a zdůrazňoval střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád. S klasicismem se překrývá myšlenkové hnutí nazývané osvícenství, které proti barokní religiozitě staví racionalismus, logiku a humanismus. Mezi raně klasicistické básníky tohoto období patří lyrik Edmund Waller (1606–1687), převážně epický sir John Denham (1615–1669) a satirik Samuel Butler (1613–1680), autor směšnohrdinského eposu \"Hudibras\" (tři části: 1663, 1664 a 1678), ve kterém se posmíval puritánům. Vůdčím představitelem raného klasicismu byl však básník, dramatik, překladatel a literární kritik John Dryden (1631–1700), který psal úspěšné satiry, náboženské básně, epigramy, bajky, divadelní hry, uvedl do anglické literatury alexandrín a trojverší, ustanovil hrdinské dvojverší jako standardní literární formu a zasloužil se", "", "Zhruba v polovině 18. století převládl v Anglii jako reakce na racionalismus a rozumovost klasicismu a osvícenství nový umělecký proud, který ohlašoval blížící se romantismus – odtud jeho název preromantismus. Protože se tento proud orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazýván sentimentalismem. Počátky preromantismu je ovšem možno najít již na počátku 18. století za klasicismu, se kterým se tak částečně překrývá. Zatímco v tvorbě Jamese Thomsona (1700–1748), mimo jiné autora ódy \"\" (1740, \"Rule, Britannia!\"), která se stala britskou vlasteneckou písní, se ještě objevují idylická citově zabarvená líčení přírody, poezie dalších básníků, patřících především do tzv. hřbitovní školy (Graveyard Poets), se vyznačuje iracionální melancholickou i tajuplnou a pochmurnou náladou. Hlavním tématem hřbitovní školy byly pochmurné meditace o smrtelnosti často v prostředí hřbitova. Za jejího zakladatel je považován Thomas Parnell (1679–1718) díky své básni \"Noční dílko o Smrti\" (A Night-Piece on Death), vydané po jeho smrti až roku 1721. Základním dílem hřbitovní školy se stala báseň \"Nářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti\" (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality) Edwarda Younga (1681–1765). Za preromantický manifest je pak označována Youngova prozaická práce \"Úvahy o původní tvorbě\" (1759, Conjectures On Original Composition) zdůrazňující potřebu intuitivní tvůrčí síly, jež by nahradila přílišnou rozumovost osvícenství K dalším básníkům hřbitovní školy patřil Robert Blair (1699–1746) se svou básní \"Hrob\" (1743, The Grave), Thomas Gray (1716–1771), autor slavné \"\" (1751, Elegy Written in a Country Churchyard) nebo Thomas Percy (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických balad \"Památky staré anglické poezie\" (Reliques of Ancient English Poetry). Vznikaly rovněž literárním podvrhy, které měly nahradit neexistující starobylé rukopisy. Tak byly „nalezeny“ \"Ossianovy zpěvy\" (1761–1765, \"The Works of Ossian\"), které", "Počátek 19. století je v anglické literatuře zcela ve znamení romantismu, ve kterém obraznost a citovost převládala nad rozumovostí a který vznikl jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Za kolébku literárního romantismu je považována právě Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadu Anglie. K nejvýznamnějším z nich patřili William Wordsworth (1770–1850), Samuel Taylor Coleridge a Robert Southey (1774–1843). Wordsworth a Coleridge vydali roku 1798 společně básnickou sbírku \"Lyrické balady\" (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova balada \"Píseň o starém námořníkovi\" (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa a je za to potrestán tajemnými přírodními silami. Ještě významnější je druhá generace anglických romantiků, kterou reprezentují básníci lord George Gordon Byron (1788–1824), Percy Bysshe Shelley (1792–1822) a John Keats (1795–1821. Pro dílo lorda Byrona, jednoho z největších evropských básníků vůbec, je charakteristický osamocený boj za svobodu proti tyranům (tzv. byronismus) a revolta proti řádu, bohům a osudu (tzv. titanismus). Byron je také považován za tvůrce dramatické básně a dvou nových lyricko-epických žánrů: moderního eposu (spojení epického vyprávění s proudem lyriky) a poemy, tj. básnické nebo také byronské povídky. Z jeho poem vyniká zejména \"Džaur\" (1813, Giaour), \"Korzár\" (1814, The Corsair), \"Lara\" (1814) a \"Vězeň chillonský\" (1816, The Prisoner Of Chillon). Za moderní epos lze označit \"Childe Haroldovu pouť\" (1812–1818, Childe Harold's Pilgrimage) nebo \"Dona Juana\" (1819–1824). Ve svých dramatických básních, jako je například \"Manfred\" (1817) nebo Kain (1821, Cain). namířil romantickou vzpouru proti nejvyšší morální autoritě – proti Bohu. Percy Bysshe Shelley je považován za autora nejlepších lyrických básní napsaných v anglickém jazyce. Známá je také jeho protidespotická tragédie z italské historie \"Cenci\" (1819), která byla v Anglii dlouho zakázána. Nejvíce", "Protože se vývoj anglické literatury od 30. let 19. století do začátku první světové války zhruba překrývá s obdobím vlády královny Viktorie (1837–1901), bývá zvykem označovat tuto dobu jako viktoriánskou. Na počátku této doby se v anglické literatuře začal prosazovat směr, který na rozdíl od romantických hrdinů, kteří jsou se svým okolím v rozporu, zobrazoval život člověka ve společenských souvislostech. Protože jsou názory většiny autorů na tehdejší společnost kritické, hovoří se o tzv. kritickém realismu. Kritický realismus je spjat především s románem. Sugestivní popis prostředí, přerůstající v symboliku negativních společenských jevů, zobrazovaných s hřejivým či satirickým humorem, je charakteristický pro dílo Charlese Dickense (1812–1870). Od humoristického románu \"Kronika Pickwickova klubu\" (1836–1837, The Posthumous Papers of the Pickwick Club) přešel Dickens v dílech \"Oliver Twist\" (1837–1839, The Adventures of Oliver Twist), \"Mikuláš Nickleby\" (1838–1839, The Life and Adventures of Nicholas Nickleby), \"Starožitníkův krám\" (1841, The Old Curiosity Shop), \"Život a dobrodružství Martina Chuzzlewita\" (1843–1844, Life And Adventures Of Martin Chuzzlewit), \"Dombey a syn\" (1848, Dombey and Son), \"David Copperfield\" (1849) nebo \"Zlé časy\" (1854, Hard Times) k silné sociální kritice, kterou stále silněji spojoval s psychologickým ponorem do podvědomých poloh svých hrdinů připomínající Franze Kafku. K těmto románům patří \"Ponurý dům\" (1853, Bleak House), \"Malá Dorritka\" (1855–1857, Little Dorrit) nebo \"Nadějné vyhlídky \"(1861, Great Expectations). Dickens je rovněž autorem historických románů \"Barnabáš Rudge\" (1841, Barnaby Rudge) a \"Příběh dvou měst\" (1859, The Tale of Two Cities), tzv. vánočních povídek \"Vánoční koleda\" (1843, A Christmas Carol) nbeo \"Zvony novoroční\" (1845, The Chimes), dále románu plného spletitých tajemství, úkladů, pletich, zrady, lásky, hamižnosti a nečekaných rozuzlení \"Náš vzájemný přítel\" (1865, Our Mutual Friend) a nedokončeného detektivního románu \"Záhada Edwina Drooda\" (1870, The Mystery of Edwin Drood). Dickensův současník William Makepeace Thackeray (1811–1863) se zaměřoval především na život vyšších společenských vrstev plný snobismu, kariérismu, chamtivosti a požitkářství. Jeho pikareskní román \"Paměti urozeného pana Barry Lyndona\" (1844, The Memoirs Of Barry Lyndon, Esquire) vypráví příběh bezvýznamného irského hochštaplera, kterému se podaří vyšplhat vysoko ve společenském žebříčku, aby poté zažil tvrdý pád dolů. Ve svém vrcholném díle \"Jarmark marnosti\" (1847–1848, Vanity Fair) vytvořil široký satirický pohled na anglickou společnost na sklonku napoleonských válek, kterou zobrazoval s propracovanou ironií a sarkasmem. \"Kniha o snobech\" (1847, The Book of Snobs) obsahuje řadu satirických črt zesměšňujících pocit společenské nadřazenosti. V románu \"Henry Esmond\" (1852, The History Of Henry Esmond, Esquire) popisuje ve své době velmi smělou zápletkou lásky starší ženy k mladšímu muži. Kastovnicky uzavřený život nejvyšších vrstev anglické aristokracie a zámožného měšťáctva s jeho nelítostnými zákony zobrazil v románu \"Newcomové\" (1853–1855, The Newcomes). Známá je i jeho pohádka \"Růže a prsten\" (1855, The Rose And The Ring). Uznávaným klasikem literatury pro děti a mládež je Charles Kingsley (1819-1875). Známý je jeho historický román \"Vzhůru přes oceán\" (1855, Westward Ho!) odehrávající se za vlády královny Alžběty a pohádkový příběh \"Vodňátka\" (1863, The Water Babies), který je současně satirou na viktoriánskou společnost. V psaní dobrodružných příběhů po vzoru Fredricka Marryata pokračoval Robert Michael Ballantyne (1825-1894), z jehož rozsáhlého díla je nejznámější román \"Korálový ostrov\" (1858, The Coral Island) líčící osudy tří chlapců, kteří ztroskotali na opuštěném ostrově. Autorkou sentimentálních a naivně moralistních příběhů je anglo-americká spisovatelka Frances Hodgson Burnettová (1849-1924). Z jejího rozsáhlého díla je dones živý román \"Malý lord Fauntleroy\" (1896, Little Lord Fauntleroy), příběh malého chlapce, jehož otec je příslušník anglického šlechtického rodu a matka chudá Američanka. Po smrti svého otce žije chlapec jako dědic šlechtického titulu se svou matkou u despotického konzervativního dědečka v Anglii, který se pod jeho vlivem změní v laskavého muže a usmíří se i se svou snachou. Jedním z prvních děl, které se zabývaly otázkami postavení dělníků v Anglii, je román \"Mary Bartonová\" (1848, Mary Barton) Elizabeth Gaskellové (1810–1865), který šokoval zejména nic nezakrývající otevřeností o krutých životních podmínkách dělníků v Manchesteru. Sociální problematice se věnovala i v románech \"Ruth\" (1853) a \"Sever a Jih\" (1855, North and South). Ostré sociální střety v románech zobrazené ovšem řeší v duchu své výchovy křesťanským smírem. Nejznámějším jejím dílem je však \"Cranford\" (1853), soubor obrázků z maloměstského života líčící s jemnou ironií každodenní běžné radosti a starosti obyvatel fiktivního městečka. Další představitelkou viktoriánské prózy je Mary Ann Evansová (1819–1880) známá pod mužským pseudonymem George Eliot, která ve svých dílech často spojovala realistické vypravování s mytologickými a folklórními motivy – například v románu \"Silas Marner: Tkadlec z Raveloe\" (1861, Silas Marner: The Weaver of Raveloe (1861), ve kterém působivě vylíčila morální konflikt světa chudého venkovského tkalce a světa vesnické šlechty. Její vrcholné dílo, \"Middlemarch\" (1871–1872), je zařazováno mezi první moderní romány anglické literatury. Autorka v něm vypráví příběhy několika starousedlíků v jednom anglickém městečku jehož tradiční život začínají ovlivňovat důsledky industrializace i politické změny. K viktoriánským prozaikům dále patří Anthony Trollope (1815–1882), autor šestidílného cyklu \"Barsetské kroniky\" (1855–1867, The Chronicles of Barsetshire), ve kterém zachytil život nejrůznějších vrstev a profesních skupin tehdejší společnosti, dále George Meredith (1828–1909), který ve svých vrcholných románech \"Sobec\" (1879, The Egoist) a \"Diana z Rozcestí\" (1885, Diana of the Crossways) vystupuje jako ostrý kritik pokrytecké morálky své doby a zastánce rovnoprávného postavení žen, Samuel Butler (1835–1902), autor antiutopického (dystopického) románu \"Edkin\" (1872, Erehwon), jehož název je anagramem slova nowhere (nikde), a konečně Thomas Hardy (1840–1928), jenž v románech \"Daleko od hlučícího davu\" (1874, Far From the Madding Crowd), \"Starosta casterbridgeský\" (1886, The Mayor of Casterbridge), \"Tess z d’Urbervillů\" (1891, Tess of the d'Urbervilles) nebo \"Neblahý Juda\" (1895, Jude the Obscure) došel na základě myšlenek sociálního darwinismu k naturalistickému zobrazení člověka, jehož osud je předurčen vlivem dědičnosti a prostředí. Oproti próze zůstávala anglická poezie téměř po celé 19. století vůči realismu v podstatě odolná. Z toho důvodu lze tvorbu viktoriánských básníků označit jako pozdně romantickou čili novoromantickou. Tak například lord Alfred Tennyson (1809–1892) okouzloval melodičností svých vznešených veršů přecházející až do magie slov a ve své baladě \"Paní ze Shalott\" (1842, The Lady of Shalott) a v postupně vydávaném epickém cyklu \"Idyly královské\" (1859–1885, Idylls of the King) oživil postavy ze starých artušovských pověstí. Robert Browning (1812–1889) razil svými dramatickými monology cestu vnitřnímu monologu moderní poezie a prózy. Jeho manželka Elizabeth Barrettová-Browningová (1806–1861) je autorkou sbírek intenzivní osobní lyriky, z nichž nejznámější jsou \"Portugalské sonety\" (1850, Sonnets from the Portuguese). Především ranou renesancí 15. století a uměním středověku se inspirovala skupina malířů a básníků označujících se za prerafaelity podle toho, že jejich vzorem bylo umění z doby před tvorbou italského malíře Raffaela, jehož styl a myšlenky ovlivňovaly malířství již po několik století. V literatuře se toto hnutí projevilo zejména v tvorbě malíře a básníka Danteho Gabriela Rosettiho (1828–1882), který ve svých básních romantizoval středověk, a textilního výtvarníka, architekta, malíře, básníka a Marxovým myšlenkám blízkého socialisty Williama Morrise (1834–1896), považovaného za zakladatele hrdinské fantasy. Obdivovatelem prerafaelitů byl také umělecký kritik, historik umění a velký příznivec socialismu John Ruskin (1819–1900), který se zasloužil o to, že byli otevřeně přijímáni veřejností. On sám povýšil imaginaci na základní tvůrčí metodu, jak ukázal ve svém pohádkovém příběhu \"Král zlaté řeky\" (1841, King of the Golden River). Prerafaelity", "Neklid vyvolaný první světovou válkou se v anglické literatuře projevil jednak v dílech líčících otřesné zážitky zákopové války, jednak v nástupu modernistických tendencí, projevujících se zejména v technice proudu vědomí, která nahrazuje tradiční vyprávění proudem subjektivních představ a emocí. Dva z nejvýraznějších tzv. válečných básníků líčících hrůzy první světové války, Issac Rosenberg (1890–1918) a Wilfred Owen (1893–1918), v této válce padli. Jako pacifista a sžíravý satirik se pak projevil Owenův přítel Siegfried Sassoon (1886–1967). Modernistické tendence byly zpočátku nejsilnější rovněž v poezii reprezentované anglicky píšícím irským básníkem, dramatikem a esejistou Williamem Butlerem Yeatsem (1865–1939, nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 1923, který společně s Thomasem Stearnsem Eliotem (1888–1965) nejvíce zapůsobil na následující básnickou generaci. Z Yeatsova díla je nejznámější veršované drama \"Hraběnka Kathleen\" (1892, The Countess Kathleen) založené na staré keltské pověsti o vládkyni, která zachránila svůj lid před hladomorem tím, že upsala svou duši ďáblu, a vrcholné básnické sbírky \"Věž\" (1928, The Tower) a \"Točité schodiště a jiné básně\" (1933, The Winding Stair and Other Poems) postavené na mystické symbolice. T. S. Eliot se proslavil především básnickou skladbou \"Pustá země\" (1922, The Waste Land), složitou výpovědí o době po první světové válce, ve které uvedl proud vědomí do poezie, a básnickým dramatem \"Vražda v katedrále\" (1935, Murder in the Catedral), zachycující tragické dovršení rozporu canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa hájícího zásady církve proti moci královské. Také Eliotovi byla roku 1948 udělena Nobelova cena za literaturu. V próze zpočátku ještě doznívaly tendence posledních desítiletí viktoriánské doby. Tak nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1932 John Galsworthy (1867–1933) ve svých realistických románových trilogiích \"Sága rodu Forsytů\" (1906–1921, The Forsyte Saga), \"Moderní komedie\" (1924–1928, A Modern Comedy) a \"Konec kapitoly\" (1931–1933, End of the Chapter) vylíčil osudy několika generací anglického patricijského rodu od roku 1886 do konce dvacátých let 20. století se záměrem ukázat jak éra staré imperiální Anglie neodvratně končí, jak starý svět pevných hodnot odumírá a nový svět je teprve hledá. Dalším představitele moderního anglického realistického románu je Arnold Bennett (1867–1931), jehož díla čerpají především z prostředí pěti průmyslových měst, která se začátkem 20. století spojila v obrovský Stoke-on-Trent. Jde zejména o tragický příběh lakomcovy dcery \"Anna z Pětiměstí\" (1902, Anna of the Five Towns), o zobrazení kontrastních životních osudů dvou sester \"Povídačka\" (1908, The Old Wives' Tale) nebo o rodinnou trilogii \"Rodina Clayhangerů\" (1925, The Clayhanger Family) skládající se z částí \"Clayhanger\" (1910), \"Hilda Lesswaysová\" (1911, Hilda Lessways) a \"Oba dva\" (1916, These Twain). Realistické tradice anglické prózy obohacené o určité impresionistické postupy se přidržoval také Edward Morgan Forster (1879–1970). Jeho prvotina \"Kam se bojí vkročit andělé\" (1905, Where Angels Fear to Tread) je studií konfliktu mezi puritánskou Anglií a živočišnou Itálií. Román \"Pokoj s vyhlídkou\" (1908, A Room With a View) řeší problémy svazující společenské konvence a práva na osobní nezávislost. Tématem románu \"Rodinné sídlo\" (1910, Howards End) je rozpor mezi intelektuální svobodou a podnikáním. Forsterovým mistrovským dílem je však román \"Cesta do Indie\" (1924, A Passage to India) zkoumající střet východní a západní kultury v nerovných podmínkách kolonialismu. V tradicích prózy viktoriánské doby pokračoval křesťanský myslitel a zastánce katolicismu Gilbert Keith Chesterton (1874–1936), autor esejů, polemik, literárních kritik, životopisů světců a také fantastických a detektivních příběhů, z nichž nejznámější jsou povídky, v nichž hraje hlavní roli katolický kněz otec Brown, dále prozaik dickensovského ražení John Boynton Priestley (1894–1984), autor řady bestselerů, například humoristického románu \"Dobří kamarádi\" (1929, The God Comopanions) o kočovné herecké společnosti, nebo skotský spisovatel Eric Linklater (1899–1974), který se proslavil pitoreskním satirickým románem \"Juan v Americe\" (1931, Juan in America) o přímém potomku Dona Juana, který prožívá v Americe třicátých let v době prohibice řadu neuvěřitelných dobrodružství. Teprve koncem první světové války se v anglické próze objevují důsledné snahy opustit tradiční vypravěčské techniky. Nejkrajnějšími experimenty se vyznačuje především dílo irského spisovatele Jamese Joyceho (1882–1941). Proud vědomí se vyskytuje již v jeho románu \"Portrét umělce v jinošských letech\" (1916, A Portrait of the Artist as a Young Man). Jeho vrcholné dílo \"Odysseus\" (1922, Ulysses), které se odehrává během jednoho dne v Dublinu v roce 1904, zahrnuje vedle tradičního vyprávění hlavně vnitřní monology, stavy snění, erotického vzrušení, opilosti i halucinací. Vystupňováním této techniky je pak román \" Plačky nad Finneganem\" (1939, Finnegans Wake), v němž jsou slova záměrně komolena a následují po sobě často na základě souzvuku a nikoli na základě významu a jehož děj (záznam snu pana Portera), zbavený jakékoliv logiky, je ve sledu zdánlivě na sebe nenavazujících slovních hříček a asociací téměř nemožné pochopit. Podobné experimenty je možno nalézt také v díle Virginie Wolfové (1882–1941), především v jejích románech \"Jákobův pokoj\" (1922, Jacob's Room), \"Paní Dallowayová\" (1925, Mrs. Dalloway), \" K majáku\" (1927, To The Lighthouse), \"Orlando\" (1928) a \"Vlny\" (1931, The Wawes) nebo v novele \"Mezi akty\" (1941, Between the Acts). Cílem těchto prací plných impresionistických vjemů bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět. Na význam nezávislé ženské", "", "Doba po druhé světové válce vnesla do anglické literatury určitou depresi vyplývající jednak z rozčarování nad nejnovějším vývojem evropské civilizace, jednak z rychlého rozpadu obrovského britského impéria. Hrůza ze zvráceností moderního totalitarismu zaznívá z antiutopických románů George Orwella (1903–1950) \"Farma zvířat\" (1945, Animal Farm) a \"1984\" (1949, Nineteen Eighty-Four). \"Farma zvířat\" ukazuje formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi a je podobenstvím stalinistické degenerace Sovětského svazu. Román \"1984\" je pak považován za jedno z nejzásadnějších literárních děl 20. století. Popisuje se v něm svět, v němž vládne absolutní totalita, kterou živí permanentní, „udržovací“ válka mezi třemi kontinentálními mocnostmi. Společnosti vládne \"Strana\" a cokoli proti kolektivnímu myšlení \"Strany\" je krutě trestáno, lidská individualita se stává zločinem. V tísnivé atmosféře nastupujícího fašismu se odehrává román \"Pod sopkou\" (1947, Under the Volcano) Malcoma Lowryho (1909–1957) odehrávající se roku 1938 v malém mexickém městečku a líčící poslední den bývalého britského konzula, alkoholika a narkomana s naprosto dezintegrovanou osobností v jehož proudu vědomí zaznívá zoufalé volání po lidskosti a důstojnosti. Vlastní vysoce poetický básnický styl, založený na bohaté obrazivosti a využití tradic velšských národních bardů, si vytvořil Dylan Thomas (1914–1953), svou poetikou blízký surrealismu. Světoznámý se stal především díky své básnické sbírce \"Smrti a vstupy\" (1946, Deaths and Entrances), ve které se zabýval obecnými tématy lidského a přírodního bytí a sváru sil života a smrti. Známá je také jeho povídková kniha \"Portrét umělce jako štěněte\" (1940, Portrait of an Artist as Young Dog), jejíž název je parafrází názvu románu Jamese Joyceho a jejímž námětem je autorova nostalgická touha po ztraceném dětství, po uplynulé době šťastného a bezstarostného mládí, ale i bolestného dospívání. Proti chaosu nové doby postavili staré jistoty křesťanství katoličtí konvertité, neoblomně konzervativní Evelyn Waugh (1903–1966) a levicověji orientovaný Graham Greene (1904–1991). Evelyn Waugh vystupoval již před válkou ve svých románech \"Sestup a pád\" (1928, Decline and Fall), \"Křehké nádoby\" (1930, Vile Bodies) a \"Hrst prachu\" (1934, A Handful of Dust) proti amorálnosti a pokrytectví všeho druhu. Námětem románu \"Návrat na Brideshead\" (1945, Brideshead Revisited) je střetávání různých společenských vrstev a katolické víry s ateismem. Satirou na zneužívání duchovních hodnot je román \"Drazí zesnulí\" (1948, The Loved One). Historická novela \"Helena\" (1950) vypravuje o životě svaté Heleny matky římského císaře Konstantina. Velkého ohlasu se také dočkala válečná trilogie \"Meč cti\" (1952–1961, Word of Honour). Graham Greene je pravděpodobně nejvýznamnějším anglickým prozaikem druhé poloviny 20. století. Jeho příběhy kombinují epiku s morálními a náboženskými otázkami z neortodoxně katolické perspektivy. Svou tvorbu autor rozdělil do dvou kategorií, na „zábavnou četbu“ („entertainments“) a na „vážnou“ linii. K „zábavnému čtivu“, které však obsahuje rovněž silné sociální a politické motivy, se řadí zejména \"Vlak do Istanbulu\" (1932, Stamboul Train), \"Revolver na prodej\" (1936, A Gun For Sale), \"Tajný kurýr\" (1939, The Confidential Agent), \"Ministerstvo strachu\" (1943, The Ministry of Fear), \"Náš člověk v Havaně\" (1958, Our Man in Havana) a \"Lidský faktor\" (1978, The Human Factor). Vážnou linii reprezentují především romány \"Brightonský špalek\" (1938, Brighton Rock), \"Moc a sláva\" (1940, The Power and the Glory), \"Jádro věci\" (1948, Heart of the Matter), \"Konec dobrodružství\" (1951, The End of the Affair) a \"Vyhaslý případ\" (1961, A Burnt Out-Case), řešící problémy víry a pochybování v souvislostech lidské odpovědnosti a angažovanosti. K románům s vyhraněně politickou tematikou patří \"Tichý Američan\" (1955, The Quiet Američan), odehrávající se za války ve Vietnamu, \"Komedianti\" (1966, The Comedians), příběh z Haiti v době diktatury a policejního teroru prezidenta Duvaliera, a \"Honorární konzul\" (1973, The Honorary Consul) z Paraguay za diktátora Stroessnera. Román \"Doktor Fischer ze Ženevy aneb Večírek s třaskavinou\" (1980, Dr. Fisher of Geneva or The Bomb Party) je moralitou o lidské hrabivosti. Převážně humoristické jsou romány \"Cesty s tetičkou\" (1969, Travels With My Aunt) a \"Monsignor Quijote\" (1982, Monsignor Quixote). Posmrtně vyšla kniha autorových snových próz \"Můj svět\" (1992, A World of My Own). V 50. letech 20. století spojil odpor vůči kastovnictví, konvencím, předsudkům, falešné morálce a pokrytectví tehdejší společnosti skupinu mladých nastupujících spisovatelů, pro které se ujalo označení rozhněvaní mladí muži (Angry Young Men). Jedná se o nezávislé autory, kteří jsou spřízněni jednak generačně a jednak levicovým stylem psaní. Častým motivem je zobrazení mladého hrdiny, který má nastoupit do prvního zaměstnání a zahájit kariéru. On to však odmítá,", "Žánry zábavné dobrodružné literatury se po roce 1945 začaly díky postupné komercializaci kultury prudce rozvíjet, což je možno pozorovat obzvláště v současné době. To však neznamená, že i v této oblasti nevznikla díla, jejichž literární kvalita je nesporná. V tradici anglické detektivky pokračoval především Agatha Christie (1890–1976), tvůrkyně slavného soukromého detektiva Hercula Poirota a amatérské vyšetřovatelky, postarší neprovdané venkovské dámy slečny Marplové. Je nejúspěšnějším autorem ve svém žánru a její divadelní hra \"Past na myši\" (1952, The Mousetrap) je vůbec", "Oblast fantastické literatury se rozdělila na dva hlavní subžánry, na science fiction a fantasy, mezi kterými je ovšem někdy hranice velmi nezřetelná. Vrcholným představitelem anglické sci-fi je sir Arthur Charles Clarke (1917–2008), z jehož díla je nejslavnější tetralogie \"Vesmírná odysea\" (1968–1997, Space Odyssey), příběhem o přetrvávající otázce místa člověka ve vesmíru, a romány \"Město a hvězdy\" (1956, The City and the Stars), \"Měsíční prach\" (1961, A Fall of Moondust), \"Rajské fontány\" (1979, The Fountains of Paradise) nebo \"Zpěv vzdálené Země\" (1986, The Songs of Distant Earth). Kultovním se stal román \"Setkání s Rámou\" (1973, Rendezvous with Rama) o setkání lidstva s vesmírnou lodí mimozemské civilizace, která prolétá Sluneční soustavou, aniž by se pokusila navázat s lidstvem kontakt. Ve spolupráci s americkým spisovatelem Gentry Leem vytvořil Clarke dalších pět pokračování. John Wyndham (1903–1969) je známý především díky svému bestselleru \"Den trifidů\" (1951, The Day of the Triffids) z postapokalyptické budoucnosti lidstva smrtelně ohroženého nebezpečnými jedovatými rostlinami původně vyšlechtěnými pro olej. V románu \"Vetřelci z hlubin\" (1953, The Kraken Wakes) je lidstvo zase ohroženo vpádem cizí civilizace. Román \"Kukly\" (1955, The Chrysalids) se odehrává po nukleární válce. V románu \"Midwichské kukačky\" (1957, The Midwich Cuckoos) hrozí lidstvu hromadné narození dětí evidentně nelidského původu. Z díla Briana Aldisse (1925) je nejvíce ceněn román \"Nonstop\" (1958, Non-Stop), originálně zpracovávající téma osudů lidí na velkém kosmickém korábu, jehož let trvá už několik generací, \"Skleník\" (1962, Hothouse) popisující svět v němž je člověk jedním z nejubožejších tvorů neustále bojujících o pouhé přežití, a trilogie \"Helikonie – Jaro\" (1982,", "Závěrem je nutno uvést ještě několik představitelů anglické literatury pro děti a mládež. Autorem série dobrodružných knih o anglickém letci Bigglesovi, jehož příběhy se odehrávají během první a druhé světové války, je William Earl Johns (1893–1968), historické romány pro mládež, například \"Orel deváté legie\" (1954, The Eagle of the Ninth), psala Rosemary Sutcliffová (1920–1992). Ann Philippa Pearceová (1920–2006) je známá svým detektivním příběhem \"Poklad v jediné růži\" (1955, Minnow on the Say) a mistrovským fantasy románem \"Tomova půlnoční zahrada\" (1958, Tom's Midnight Garden)). Autorkou dívčích románů je Jacqueline Wilsonová (1945). Susan Townsendová (1946–2014) se proslavila svou knihou \"Tajný deník Adriana Molea\" (1982, The Secret Diary of Adrian Mole), což jsou fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem a se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové." ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Základní povinnosti jádra.", "Správa procesů.", "Správa paměti.", "Správa zařízení.", "Systémová volání.", "Různé druhy jader.", "Monolitické jádro.", "Mikrojádra.", "Hybridní jádra.", "Monolitická jádra vs. mikrojádra.", "Nanojádra." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Hlavní úkol jádra spočívá v přidělovaní paměti a času procesoru (či procesorů) programům, ovládání zařízení počítače (pomocí ovladačů) a abstrakci funkcí (aby bylo např. možné načítat soubory z pevného disku a z jednotky CD-ROM stejným příkazem). Pro zajištění bezpečnosti operačního systému je nutné, aby procesor podporoval dva módy činnosti: omezený pro aplikace a privilegovaný (se speciálními strojovými instrukcemi) pro jádro. Privilegovanému módu se proto někdy říká \"kernel mód\". Podle architektury operačního systému se typicky rozlišuje \"mikrojádro\" (jádro je velice malé a zajišťuje pouze zcela základní funkce, zbytek operačního systému se nachází mimo toto jádro, v serverech s nižší úrovní oprávnění (software, např. souborové systémy), např Symbian OS, GNU Hurd) a \"makrojádro\" (monolitické jádro, jádro je rozsáhlé, obsahuje velké množství funkcí pro všechny aspekty činnosti operačního systému včetně například souborového systému). Toto jádro je typické pro operační systém Unix. Jakýmsi kompromisem je \"hybridní jádro\", které se snaží kombinovat výhody mikrojádra i monolitického jádra, např Windows NT, macOS.", "Základní účel jádra spočívá v ovládání prostředků počítače a umožnění ostatním programům běžet a používat je. Typicky se prostředky skládají z: Jádro také obvykle poskytuje metody pro synchronizaci a komunikaci mezi procesy (nazývané meziprocesová komunikace neboli IPC). Jádro může realizovat tyto prvky samo, nebo se spolehnout na některý z procesů, který běží aby poskytoval prostředky ostatním procesům, také v tomto případě musí poskytovat některé způsoby IPC, aby umožnil ostatním procesům přistupovat k tomuto zařízení. Nakonec, jádro musí poskytnout běžícím programům metodu jak žádat o přístup k těmto prostředkům.", "Hlavním úkolem jádra je umožnit vykonávání aplikací a podporovat je metodami jako je abstrakce hardware. K běhu aplikace jádro typicky nastavuje adresní prostor pro aplikaci, nahrává soubory obsahující aplikační kód do paměti (třeba pomocí stránkování paměti), nastavuje zásobník pro program a poté předává řízení na pozici uvnitř programu, kde začíná jeho vykonávání. Multitasking jádra umožňuje poskytovat uživateli iluzi současného běhu libovolného počtu procesů na počítači. Typicky počet procesů které mohou na systému běžet zároveň je rovný počtu nainstalovaných procesorů (nebo jich může mít více pokud CPU podporuje zároveň simultánní multithreading). V preemptivním multitaskingovém systému CPU (jádro procesoru) dává každému programu strojový čas. Děje se to tak rychle, že to uživateli připadá jako by procesy běžely zároveň. Jádro používá plánovací algoritmus k výběru, který proces poběží další a kolik času mu bude přiděleno. Vybraný algoritmus může dovolit některým procesům, aby měly vyšší prioritu než ostatní. Jádro obvykle také poskytuje procesům prostředky pro komunikaci (již zmíněné IPC), například sdílenou paměť, předávání zpráv nebo vzdálené spouštění procedur. Ostatní systémy (většinou na méně výkonných počítačích) můžou poskytovat kooperativní multitasking, kde každému procesu je dovoleno běžet nepřerušeně, dokud nevyšle speciální žádost, která ohlásí jádru, že může přepnout na jiný proces. Tyto dotazy jsou známy pod jménem „yielding“ ([ˈji:ldɪŋ]) a typicky se vyskytují v souvislosti s meziprocesovou komunikací nebo čekáním na událost. Starší verze operačních systémů Windows a Mac OS používaly kooperativní multitasking, ale přešly na preemptivní, jakmile výkon počítačům, pro které byly určeny, vzrostl. Operační systém může také podporovat multiprocesing (symetrický – SMP – nebo s neuniformním přístupem k paměti – NUMA); v tom případě různé programy a vlákna mohou běžet na různých CPU. Jádro operačního systému musí být pro takový systém navrženo: musí být reentrantní, což znamená že mohou bezpečně běžet dvě různé části jednoho kódu zároveň. To obvykle vyžaduje použití synchronizačního mechanizmu (jako je spinlock) k zajištění toho, aby žádné dva procesy nemohly měnit jedna data ve stejný čas.", "Jádro má úplný přístup do paměti systému a musí umožnit procesům přistupovat k této paměti bezpečně jak potřebují. Často prvním krokem bývá virtuální adresování, obvykle dosažené stránkováním nebo segmentací. Virtuální adresování umožňuje jádru nahradit fyzickou adresu jinou, virtuální. Virtuální adresový prostor může být pro každý proces jiný. Část paměti, ke které přistupuje jeden proces na určité virtuální adrese může být jiná, než paměti ke které má na stejné adrese přístup jiný proces. To umožňuje každému programu se chovat jako by to byl jediný (odděleně od jádra) běžící a chrání aplikace před kolizí. Na mnoha počítačových systémech může virtuální adresa odkazovat na data, která zrovna nejsou v paměti. Vrstva nepřímosti poskytovaná virtuálním adresováním umožňuje operačnímu systému používat jiná datová úložiště, jako je pevný disk, k ukládání dat, která by jinak byla v operační paměti (RAM). Díky tomu může operační systém umožnit programům používat více paměti než má systém fyzicky k dispozici. Když program potřebuje data, která právě nejsou v paměti, jednotka pro správu paměti (obvykle součást CPU) oznámí jádru, že tam nejsou, a jádro odpoví zapsáním obsahu nečinného bloku paměti na disk (když je to nezbytné) a nahradí je daty, která si vyžádal program. Poté může program pokračovat od bodu, kde byl zastaven. Tento koncept je znám jako stránkování na žádost. Virtuální adresování také umožňuje vytváření virtuálních částí paměti ve dvou rozdělených oblastech, jedna bývá rezervována pro jádro (prostor jádra) a ostatní pro aplikace (uživatelský prostor). Procesor nepovoluje aplikacím, aby adresovaly paměť jádra, a tedy aby aplikace poškodila běžící jádro. Toto důležité rozdělení paměťového prostoru hodně přispívá nynější koncepci současných obecných jader a je téměř univerzální ve většině systémů, ačkoliv některá jádra (např. Singularity [ˌsiŋgjuˈlæriti]) volí jiné metody.", "Pro vykonávání užitečné funkce proces potřebuje přistupovat k periferním zařízením připojeným k počítači, která jsou ovládána jádrem přes ovladače zařízení. Například ke zobrazení něčeho na obrazovce musí aplikace vytvořit požadavek pro jádro, které ho předá řadiči displeje, který je poté zodpovědný za skutečné vykreslení znaků nebo pixelů. Jádro musí udržovat seznam dostupných zařízení. Tento seznam může být znám předem (například ve vloženém systému, kde jádro je přepsáno když se dostupný hardware změní), nastavený uživatelem (nejčastěji na starších počítačích v systémech, které nebyly navrženy pro osobní používání) nebo zjištěný operačním systémem za běhu (to je obvykle zvané Plug-and-play).", "K vykonání užitečné práce musí být proces schopen přistupovat k službám jádra. Každé jádro to realizuje jiným způsobem, ale musí poskytnout knihovnu C nebo API, které poté vyvolávají související funkce jádra. Metody vyvolávání funkcí jádra jsou u každého jádra různé:", "", "V monolitickém jádru všechny služby operačního systému běží spolu s hlavním vláknem jádra a tedy i ve stejné oblasti paměti. To umožňuje neomezený a efektivní přístup k hardware. Mnozí vývojáři zastávají názor, že monolitické systémy je jednodušší navrhnout i implementovat než ostatní řešení a jsou extrémně účinné, když jsou dobře napsané. Hlavní nevýhodou je závislost mezi systémovými komponentami – chyba v libovolném ovladači zařízení může shodit celý systém – a fakt, že velká jádra mohou být těžko udržovatelná.", "U mikrojádra samotné jádro poskytuje jen základní funkčnost nezbytnou pro vykonávání služeb. Přístupem mikrojádra je definování jednoduché abstrakce hardware se soupravou primitivních funkcí nebo systémových volání implementujících minimální služby OS jako je správa paměti nebo multitasking (IPC). Ostatní služby včetně těch, které běžně poskytuje jádro, jsou realizovány v uživatelském prostoru. Mikrojádra jsou jednodušší než monolitická jádra, avšak systémová volání způsobují řetězové změny kontextu, které mohou ve velkém množství zvýšit režii systému tak, že budou pomalejší, než jednoduchá volání u monolitických jader.", "Hybridní jádro se snaží zkombinovat rychlost a jednoduchost designu monolitického jádra s bezpečnostními výhodami mikrojader. Proto jsou hybridní jádra něco mezi monolitickým jádrem a mikrojádrem. To znamená že některé služby (jako souborový systém nebo implementace síťového protokolu) běží v jádře ke zredukování režie proti mikrojádrům, ale jiné části monolitického jádra (ovladače zařízení) běží jako server v uživatelském prostoru.", "S rostoucí velikostí jádra se objevuje množství problémů koncepce monolitického jádra. Jeden z nejvýraznějších je zvětšování „otisku v paměti“ ( [ˈkəːnl ˈfutˌprint]), tedy množství paměti zabrané přímo jádrem. Virtuální paměť tento problém do určité míry odstraňuje, ale ne všechny počítačové architektury mají podporu virtuální paměti. Ke snížení velikosti jádra se musí vykonávat rozsáhlé úpravy k opatrnému odstranění nepotřebného kódu, které mohou být velmi složité vzhledem k nejasné vzájemné závislostí mezi částmi jádra s miliony řádků zdrojového kódu. Některé nevýhody monolitického jádra je možné odstranit používáním modulů: ovladače zařízení stále běží v prostoru jádra se vší efektivitou, kterou to přináší, ale jsou do značné míry nezávislé a je možné nahrávat jen ty, které jsou pro daný počítač zapotřebí. Příkladem takového systému je například Linux nebo FreeBSD. Přesto, debata mezi Linusem Torvaldsem a Andrewem Tanenbaumem na téma, že Linux by měl být raději mikrojádro, se rozrostla na slavnou vášnivou diskusi.", "V nanojádru jsou téměř všechny služby – dokonce i ty nejzákladnější jako správce přerušení nebo časovač – řešeny ovladači zařízení. Tím má vlastní jádro ještě menší požadavky na paměť než mikrokernel." ] }

{ "title": [ "Formy loutkového divadla.", "Loutkové divadlo v českých zemích.", "Současná česká loutková divadla." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Kromě lidových a tradičních forem loutkového divadla existuje loutkové divadlo kabaretní, experimentující a, zejména ve 20. století budovaná, divadla „kamenná“ se stálým divadelním provozem. V evropském regionu je ale asi nejtypičtější formou loutkového divadla malá (1 – 3 členná) kočující (tedy mobilní) skupina hrající v kulturních a školských zařízeních, na přehlídkách a festivalech a samozřejmě na nejrůznějších poutích, jarmarcích, slavnostech apod. Loutkové divadlo je dnes často chápáno jako divadlo pro děti, ale to je tradice velmi mladá. Většinou šlo vždy o zábavu vícegenerační.", "V českých zemích patří loutkové divadlo k tradičním formám divadelní zábavy již řadu století. Mezi nejznámější loutkáře českých dějin patří Matěj Kopecký se svojí postavou Kašpárka a v novodobé historii Josef Skupa a Miloš Kirschner s loutkami Spejbla a Hurvínka, které je možné vidět dodnes (Divadla Spejbla a Hurvínka). K českým zvláštnostem v oboru loutkového divadla také patří založení mezinárodní celosvětové loutkářské organizace UNIMA. Stalo se tak na počátku 20. století v Praze v Říši loutek a prvním předsedou byl PhDr. Jindřich Veselý. Dále je to vznik celosvětově prvního odborného časopisu \"Loutkář\" a konečně i vznik celosvětově první vysoké loutkářské školy (dnes KALD DAMU). Loutkové divadlo v Lounech je nejstarší stálé (kamenné) loutkové divadlo v České republice a pravděpodobně i v Evropě, které bylo vystaveno v roce 1920.", "V České republice dnes působí cca 300 amatérských souborů, celá řada souborů na poloprofesionální a profesionální bázi (přesné statistiky nejsou známy) a stálé („kamenné“) scény (řazeny abecedně):" ] }

{ "title": [ "Poloha.", "Historie.", "Panství Žerotínů.", "Od Žerotínů po současnost.", "Obec Velké Losiny.", "Hospodářství.", "Doprava.", "Školství.", "Pamětihodnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Velké Losiny leží v podhůří Hrubého Jeseníku v údolí říčky Losinky, asi 9 km severovýchodně od Šumperka. Katastr obce zasahuje na východ k údolí řeky Desné, na západ k hřebeni Hanušovické vrchoviny s vrcholy Lázeňský vrch (659 m) a Chlum (616 m). Na jihu sousedí s obcí Rapotín, severněji v údolí Desné leží Loučná nad Desnou.", "První zmínka o Velkých Losinách pochází z listiny vydané ve Šternberku v roce 1296, ve které je uveden název Ulrici villa (Oldřichova Ves), jehož německým ekvivalentem je německý název Groß Ullersdorf. Roku 1351 je připomínán v obci kostel a fara. Podle listiny z roku 1391 můžeme soudit, že patřily zeměpanskému majetku. V první polovině 15. století byla ves poplatná městu Šumperk, ve druhé polovině však již patřila Žerotínům, a to nejprve zřejmě jako zástava, od roku 1507 jako pevná součást majetku – losinské panství.", "Za panství Žerotínů došlo k rozkvětu Velkých Losin, zvláště po roce 1562, kdy se z jejich poslušenství vykoupilo město Šumperk a místní tvrz se stala centrem panství. Období rozkvětu je spojeno zvláště s Janem mladším ze Žerotína – na místě bývalé tvrze dal vybudovat reprezentativní renesanční zámek (dostavěný roku 1589, rozšířil lázně stavbou další budovy (1592), dal postavit papírnu (první známý filigrán z roku 1596); vystavěn byl také nový renesanční luteránský kostel, při němž se nacházela i škola. Náklady na výstavbu kladly velké nároky na poddané panství, což vedlo již v roce 1580 k prvnímu povstání. Poddaní si stěžovali u císaře Rudolfa II., svou při však prohráli. Po smrti Jana mladšího ze Žerotína bylo panství rozděleno na losinské a vízmberské (dnešní Loučná nad Desnou, Losiny zdědil starší syn Jan Jetřich. Spolu s bratrem Přemyslavem pokračovali ve stylu hospodaření svého otce, což vyvolalo v roce 1620 nové selské povstání, potlačené počátkem roku 1621. Za třicetileté války stáli Žerotínové na protihabsburské straně, díky přímluvám příbuzných však nakonec o majetek nepřišli, přestože ke katolictví nepřestoupili. Na druhé straně jejich víra uchránila losinské panství před nájezdy švédských vojsk. Ke katolictví přestoupil až Přemkův syn, Přemek II. ze Žerotína (obě panství byla po smrti Jana Jetřicha roku 1652 opět spojena). Zvyšující se povinnosti vedly ke třetímu, poslednímu povstání poddaných, které bylo ukončeno popravou tří vůdců na nádvoří zámku v roce 1662. Po smrti Přemka III. v roce 1678 povolala poručnice jeho synů, hraběnka Galle, do Losin inkvizitora Jindřicha Bobliga z Edelstadtu; tím začaly smutně proslulé čarodějnické procesy, které si na losinském panství vyžádaly 56 obětí. Zastaveny byly až Janem Jáchymem ze Žerotína poté, co v roce 1689 dosáhl plnoletosti. Jan Ludvík, syn Jana Jáchyma, dal při losinském kostele postavit rodinnou hrobku a rozšířil zámeckou kapli (fresky J. K. Handkeho), kolem zámku nechal vybudovat velký francouzský park. Po jeho smrti v roce 1761 bylo panství opět rozděleno, v roce 1802 jej Ludvík Antonín prodal Lichtenštejnům.", "V roce 1848 byly Velké Losiny včleněny do soudního okresu Vízmberk (dnešní Loučná nad Desnou) v šumperském hejtmanství. V 19. století vznikly v obci mimo papírny další průmyslové podniky – tkalcovna lnu, strojírna a pivovar. Pošta v obci byla založena 1. února 1852. Staré lázně byly roku 1881 rozšířeny a byl u nich zřízen park., v roce 1913 bylo postaveno nové velké sanatorium. V roce 1923 byla otevřena německá měšťanská škola, v roce 1924 tzv. selská vysoká škola. Po druhé světové válce došlo v původně německé obci k výměně obyvatelstva. Dnes jsou Velké Losiny známým lázeňským letoviskem, obklopeným rozsáhlými ovocnými sady a velkoškolkami, s poslední papírnou v Evropě, produkující tradiční ruční papír.", "", "Obec Velké Losiny je především zemědělskou a lázeňskou obcí, mimo to zde sídlí několik menších firem.", "Obcí prochází silnice I/44, spojující Šumperk přes Červenohorské sedlo s Jesenickem a dále Polskem. Na této trase je provozována pravidelná autobusová doprava. Obcí prochází rovněž železniční trať soukromé železnice Desná, vedoucí do Koutů nad Desnou. Silnicemi třetí třídy je obec spojená se Sobotínem (přes Maršíkov) a údolím Branné (přes Žárovou).", "V současné době je v obci jedna úplná, nově opravená základní škola, která se nachází u kostela, a dvě mateřské školy (MŠ Sluníčko a MŠ Veverka). Všechny školy působí v současné době jako jediná organizace, Základní škola a mateřská škola Velké Losiny. V březnu 1974 byla ve Velkých Losinách zřízena Ústřední zahrádkářská akademie (ÚZA).", "V katastru obce jsou evidovány tyto kulturní památky:" ] }

{ "title": [ "Život a dílo.", "Odsouzení a smrt.", "Vládní omluva." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "Poté, co se Alan Turing narodil, jeho rodiče se vrátili z Anglie zpátky do Indie, ale malého Alana s sebou nevzali, vychovávali ho chůvy a příbuzní. Alan ani ve svém dětství nevykazoval výjimečnou inteligenci, byl průměrným žákem. Bavily ho šachy, ale nebyl zvlášť dobrým hráčem. Když měl Alan nastoupit na střední školu Sherborne, ochromila Británii devítidenní všeobecná stávka, a tak Alan vzal kolo a během dvou dnů dojel do školy, která byla vzdálena asi 100 km. Na střední škole se seznámil s Christopherem Morcomem, bavili se spolu o vědeckých novinkách a prováděli vlastní pokusy. Morcomova smrt v roce 1930 Alana těžce zasáhla. V letech 1931 až 1934 studoval Turing matematiku na King's College v Cambridge a v roce 1935 zde byl zvolen členem univerzitní koleje (\"fellow\") na základě své disertace o centrální limitní větě. Turingovy největší vědecké zásluhy tkví v jeho článku „\"On Computable Numbers, with an Application to the Entscheidungsproblem\"“ z roku 1936. Zavádí v něm pojem Turingova stroje, teoretického modelu obecného výpočetního stroje, který se stal jedním ze základů informatiky, a dokázal, že problém zastavení Turingova stroje není rozhodnutelný. Na základě Churchovy-Turingovy teze pak lze toto zjištění aplikovat na Hilbertem formulovaný tzv. \"Entscheidungsproblem\" neboli problém rozhodnutelnosti. V letech 1937 a 1938 studoval na univerzitě v Princetonu pod vedením Alonza Churche a získal zde doktorát. Za druhé světové války byl Turing jedním z nejdůležitějších vědců, kteří v Bletchley Parku luštili německé tajné kódy šifrované stroji Enigma a Tunny. Toto úsilí bylo velice úspěšné a Angličané měli po větší část války k dispozici „tajné“ nepřátelské komunikace. Ani po válce ovšem o této své práci nemohl mluvit, jelikož by tím porušil státní tajemství. Nesprávně je zmiňován přímý podíl Turinga na sestrojení počítače Colossus, ve skutečnosti k němu nepřímo přispěl výzkumem kryptoanalýzy Lorenzovy šifry pomocí statistických metod. Od roku 1948 pracoval na univerzitě v Manchesteru. Turing dlouhodobě uvažoval o možnostech inteligentních strojů a je autorem myšlenky tzv. Turingova testu, která tvrdí, že za inteligentní můžeme stroj považovat tehdy, když nejsme schopni odlišit jeho výstup (například jeho odpovědi) od výstupu člověka. Po druhé světové válce byly myšlenky Turingova stroje využity při konstrukci prvních počítačů řízených programem uloženým ve vnitřní paměti. Tyto počítače Turing prakticky využíval v 50. letech, kdy pracoval na teoretickém vysvětlení morfogeneze.", "O Turingově osobním životě je známo málo. V lednu 1952 se Turing seznámil s devatenáctiletým nezaměstnaným Arnoldem Murrayem a pozval jej k sobě domů. Dne 23. ledna byl dům vykraden. Murray sdělil Turingovi, že zlodějem byl pravděpodobně jeho známý, a Turing nahlásil vloupání na policii. Během vyšetřování se přiznal, že s Murrayem měl sexuální vztah. Následně byl obviněn ze sexuálního deliktu (\"gross indecency\") a čelil soudnímu procesu. V souvislosti s tím mu byl odepřen další přístup k utajovaným informacím a tedy i jeho účast na šifrování ve Vládním komunikačním centru (GCHQ). Přišel rovněž o možnost cestovat do USA. Své místo na univerzitě v Manchesteru si ale udržel. Alan Turing byl odsouzen a musel volit mezi (až dvouletým) vězením a probací – podmíněným prominutím trestu, které ovšem bylo vázáno na podstoupení hormonální „léčby“ (\"organo-therapic treatment\"). Rozhodl se pro druhou možnost: po dobu jednoho roku dostával ke snížení libida dávky syntetického ženského hormonu estrogenu diethylstilbestrolu, který navíc běžně způsoboval gynekomastii (růst prsů): nevítaný příklad morfogeneze, jíž se zrovna zabýval. Dne 7. června 1954 Turing zemřel na otravu kyanidem draselným. Tím mělo být napuštěno jablko, ze kterého trochu snědl. Přítomnost kyanidu v jablku nebyla testována, jako příčina smrti byl kyanid určen až při pitvě. Podle oficiálního stanoviska se jednalo o sebevraždu, čímž byly odmítnuty spekulace o náhodě (neopatrné zacházení s chemikáliemi) nebo o vraždě (politické, špionážní).", "V září 2009 se britský premiér Gordon Brown jménem vlády omluvil Alanu Turingovi za příkoří, které mu bylo způsobeno, když byl odsouzen pro homosexualitu. Omluvu zveřejnil list \"The Daily Telegraph\". „Jménem britské vlády a všech těch, kdo díky Alanově práci žijí svobodně, říkám: Je nám to líto. Zasloužil jste si něco lepšího,“ napsal Brown. „Není přehnané říci, že bez jeho mimořádného přispění mohly být dějiny druhé světové války velice odlišné. To, za co mu musíme být vděčni, staví do ještě hroznějšího světla fakt, že se s ním jednalo tak nelidsky.“ Dne 24. prosince 2013 udělila britská královna Alžběta II. Alanu Turingovi královskou posmrtnou milost. Britský ministr spravedlnosti Grayling k milosti uvedl: „Jeho genialita pomohla ukončit válku a zachránila tisíce životů. Jeho pozdější život byl zastíněn jeho odsouzením za homosexualitu. Tento rozsudek bychom nyní považovali za nespravedlivý a diskriminační, a proto byl rozsudek odvolán. Alan Turing si zaslouží být uznáván za jeho přínosy ve válečném tažení a ve vědě o počítačích. Milost od královny je adekvátní hold tomuto skvělému muži.“ V roce 2019 britská centrální banka oznámila, že pro novou bankovku s nejvyšší nominální hodnotou, tj. 50 liber, zvolila Turingův portrét, doplněný jeho citátem „Toto je pouze předzvěst toho, co přijde, a stín toho, co bude.“ Vybrán byl ze seznamu 200 tisíc vědeckých osobností britské historie, nahradil vynálezce parního stroje Jamese Watta a Matthewa Boultona. Nová plastová a hůře padělatelná bankovka byla bankou připravována k vypuštění do oběhu v roce 2021. Na počest Alana Turinga je od roku 1966 udílena Turingova cena, jedno z nejvýznamnějších informatických ocenění. Mezi mezinárodní svátky byl zařazen Mezinárodní den počítačů - 25. 5. \"Mezinárodní den počítačů byl vyhlášen na popud anglického matematika Alana Mathisona Turinga, který publikoval článek „On Computable Numbers, with an Application to the Entscheidungsproblem“ dopomohl a podpořil výrobu dnešních počítačů, se kterými se dnes setkáme na každém kroku.\"" ] }

{ "title": [ "Účel souborového systému.", "Organizace dat na disku.", "Souborový systém a operační systémy.", "Unix a na Unixu založené systémy.", "macOS.", "PC-BSD.", "Microsoft Windows.", "FAT.", "NTFS.", "exFAT.", "Omezení souborových systémů.", "Žurnálování v systému souborů.", "Kvóty.", "Síťové souborové systémy.", "Databázové souborové systémy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Údaje v elektronické paměti jsou přístupné v podstatě jako vektor dvojkových čísel. Přitom různé oblasti tohoto vektoru mohou být v závislosti na typu a okamžitém stavu paměti různě rychle dostupné. Například harddisk nebo CD-mechanika potřebuje určitý čas na přesun hlavičky na jinou stopu a než se pod hlavičku dostane oblast s požadovanými daty. Souborový systém zajišťuje ukládání a čtení dat paměťového média tak, aby s nimi uživatelé mohli pracovat ve formě souborů a adresářů. Základní ideou souborového systému je tedy zpřístupnění a ukládání dat pomocí hierarchicky organizovaného systému adresářů a souborů. Představme si rozsáhlou knihovnu dokumentů, kde bychom mohli popsat přístup ke konkrétnímu dokumentu například následovně: \"budova C / 2. patro / místnost č. 12 / regál 3 / šuplík D2 / Šanon Akta-X / Dokument Vetřelec\". V analogické abstraktní formě zpřístupňuje informace souborový systém, až na to že místo \"budovy\" nejspíše budeme mít písmeno označující logický disk, místo \"patra\" adresář 1. hierarchické úrovně, místo \"místnosti\" podadresář, dále podpodadresář, atp. Jednotlivým dokumentům v šanonech by pak odpovídaly soubory. Základním pravidlem každého souborového systému je, že data musí být jednoznačně určena svým jménem. Z toho vyplývá, že dva soubory nebo podadresáře umístěné ve stejném adresáři nesmí mít stejné jméno. Jednoúčelová zařízení jako jsou mp3 přehrávače nebo digitální fotoaparáty mohou podporovat pouze omezenou podmnožinu funkcí souborového systému. Avšak s plnohodnotnými hierarchickými souborovými systémy se setkáváme stále častěji (například v mobilních telefonech). Souborový systém zaznamenává kromě jména souboru a jeho umístění v hierarchii adresářů další informace sloužící pro správu souborů. Především jsou to časové známky (nejdůležitější je čas poslední změny). Dále může souborový systém vést informace o vlastnících souborů a přístupových právech, což je důležité ve víceuživatelských systémech, nebo při zpřístupňování dat na disku pomocí počítačové sítě.", "Pevné disky jsou obvykle logicky rozděleny na oddíly (partition), takže souborový systém se rozkládá jen na konkrétním oddílu a ne na celém disku. To umožňuje mít na pevném disku více nezávislých souborových systémů, které mohou být různého typu. Informace uložené v systému souborů dělíme na metadata a data. Metadata popisují strukturu systému souborů a nesou další služební a doplňující informace, jako je velikost souboru, čas poslední změny souboru, čas posledního přístupu k souboru, vlastník souboru, oprávnění v systému souborů, seznam bloků dat, které tvoří vlastní soubor atd. Pojmem data pak míníme vlastní obsah souboru, který můžeme přečíst, když soubor otevřeme. Software, který realizuje souborový systém, bývá obvykle součástí operačního systému. Většina operačních systémů podporuje několik různých souborových systémů. V Microsoft Windows nalezneme podporu pro souborové systémy FAT a NTFS a ISO 9660 pro ukládání souborů na CD a DVD. V Linuxu nalezneme kromě již zmíněných také ext2, ext3, ext4, ReiserFS, JFS, XFS a mnoho dalších. DOS podporuje systémy FAT, po instalaci CD/DVD driveru také ISO 9660. Solaris podporuje především UFS a ZFS, ale i mnoho dalších.", "Mnoho operačních systémů podporuje více než jeden souborový systém. Občas jsou souborový systém a OS tak propojení, že je těžké je od sebe oddělit. Zde je potřeba, aby OS obsahoval rozhraní mezi uživatelem a souborovým systémem. Toto rozhraní může být textové (ovládané příkazovou řádkou) nebo grafické.", "Souborový systém má v unixových operačních systémech jen jeden kořen (tj. existuje jen jeden adresářový strom). Případné další souborové systémy jsou připojeny do adresářů existujícího stromu a nevytvářejí proto další kořen (další samostatný adresářový strom). Pro připojování souborových systémů do adresářového stromu slouží nástroj mount. Při startu unixového systému (tj. při bootu) je zavedeno do paměti jádro, které si připojí kořenový souborový systém. Další souborové systémy jsou připojeny do existujících adresářů při startu automaticky dle definice v souboru codice_1. Správce počítače může připojit další souborové systémy později, případně jsou připojovány automaticky (např. USB flash disk).", "macOS používá souborový systém HFS+, který je převzat z klasického Mac OS. Firma Apple ho označuje termínem „Mac OS Extended“. Souborový systém HFS+ je velmi bohatý na metadata. Soubory mohou mít názvy délky až 255 znaků. HFS Plus používá pro kódování Unicode. Systém macOS podporuje též souborový systém UFS pocházející z BSD Unixu (souborový systém z NeXTSTEPu). Nové verze macOS jsou schopny číst a zapisovat do FAT. Umějí též číst novější NTFS z řady Windows NT.", "PC-BSD je desktopová verze FreeBSD, který má stejnou podporu podobnou FreeNAS.", "Řada systémů Windows NT používá souborové systémy FAT, NTFS, exFAT, Live File System a ReFS (poslední z nich je podporován až Windows Server 2012 R2, ale Windows z nich nemůže nabootovat). Windows používá u každého souborového systému pro označení jeho kořene další písmeno abecedy. Například cesta codice_2 představuje adresář codice_3 na disku pojmenovaném codice_4. Označení codice_5 je nejčastěji používáno jako označení primárního oddílu, na kterém bývá operační systém nejčastěji nainstalován.", "Rodina souborových systémů FAT je podporována téměř všemi operačními systémy pro osobní počítače, včetně všech verzí Windows a MS-DOS/PC DOS a DR-DOS (PC DOS je OEM verzí MS-DOS). Je to univerzální formát použitelný mezi počítači a zařízeními většiny typů a věku. Během let se tento souborový systém vyvíjel z FAT12 na FAT16 a nakonec FAT32. Byly do něj přidány funkce navíc, například podsložky a dlouhé názvy souborů. FAT12 a FAT16 měly limit pro počet položek v kořenovém adresáři a limit maximální velikosti. Standardní FAT12, FAT16 a FAT32 mají pro název souboru limit 8+3 znaky (osm znaků pro název souboru a tři znaky pro příponu, například.EXE).", "Souborový systém NTFS byl představen s operačním systémem Windows NT v roce 1993.", "ExFAT je patenty zatížený souborový systém, který není kompatibilní s FAT. Je podporován v nových operačních systémech Windows NT (Windows Vista, Windows Server 2008, Windows 7, Windows 8 a podpora může být dodána do Windows XP. ExFAT je podporován v macOS od verze 10.6.5 (Snow Leopard). Podpora v dalších operačních systémech je malá, protože Microsoft nepublikoval specifikace souborového systému. ExFAT je jediný souborový systém plně podporovaný na operačních systémech Windows a macOS, který dokáže pracovat se soubory většími než 4 GB.", "Různé souborové systémy mohou mít různá omezení, například:", "Zápis dat a metadat do systému souborů probíhá v několika krocích. Proto nejsou data a metadata v každém okamžiku konzistentní. Dojde-li v takové chvíli k havárii počítače (např. výpadek elektrického proudu, chyba hardware, software a podobně), zůstane systém souborů v nekonzistentním stavu. Z tohoto důvodu je při dalším startu operačního systému vhodné, aby byla provedena kontrola a nekonzistentní data byla opravena. K tomu může dojít automaticky (např. v Linuxu nebo ve Windows 95 a novějších systémech) nebo je nutné spustit kontrolu ručně (systémy DOS). Celková kontrola systému souborů a všech vazeb mezi daty a metadaty je časově velmi náročná operace, při které navíc může dojít ke zbytečné ztrátě již částečně zapsaných informací. Proto jsou moderní systémy souborů rozšířeny o žurnálování, které umožňuje po havárii rychlou opravu eventuálních nekonzistencí. Principem techniky je uchovávání chronologického záznamu prováděných operací, do kterého se zapisují všechny prováděné činnosti. Pokud dojde např. k výpadku napájení, je po restartu nekonzistence opravena návratem do předchozího zaznamenaného stavu za pomoci záznamů z žurnálu. Mezi žurnálovací souborové systémy patří např. NTFS, HFS+, ext3, ext4, XFS nebo ReiserFS.", "Kvóty (anglicky \"quota\") jsou limity nastavené správcem systému, které určitým způsobem omezují použití souborového systému. Nejčastěji se kvóty používají na omezení následujících věcí: Dále může administrátor systému nastavit varování, tzv. \"soft quota\", které uživatele informuje v případě, že se blíží ke svému limitu (který je pak nazýván \"hard quota\"). Často se také nastavuje tzv. \"grace interval\", který v případě potřeby umožňuje krátkodobé mírné překročení kvóty.", "Síťové souborové systémy (\"network filesystem\") je označení pro systémy souborů, které jsou dostupné prostřednictvím počítačové sítě. Ve skutečnosti leží soubory a adresáře na jiném počítači a přistupujeme k nim pomocí speciálních síťových volání služeb (např. SMB, NFS, CODA apod.). Na vzdáleném počítači jsou pak soubory a adresáře fyzicky uloženy v podobě klasického systému souborů. Speciálními síťovými systémy souborů jsou distribuované souborové systémy (např. GFS v Linuxu), které se mohou rozkládat na několika počítačích, které jsou navzájem propojeny pomocí počítačové sítě.", "V poslední době se začínají objevovat souborové systémy, které se odklánějí od klasické hierarchické struktury souborů a přiklánějí se více k databázovému pojetí reprezentace dat založené na jejich charakteristikách, tj. například na typu souboru, datu vytvoření, autoru a jiných metadat." ] }

{ "title": [ "Stručná pravidla.", "Historie.", "Filosofie go.", "Turnaje a třídy.", "Třídy.", "Turnaje.", "Časové systémy.", "Handicapové partie.", "Strategie a taktika.", "Život a smrt.", "Slovníček japonských pojmů z go." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Výše uvedená pravidla nejsou úplně stejná ve všech zemích. V podrobnostech se mohou lišit. Největší rozdíl je v počítání bodů mezi japonskými a čínskými pravidly (česká pravidla vycházejí z japonských s mírnou odlišností v řešení sporných situací). Drobné rozdíly jsou také v určení bodů komi, možnosti remízy, a řešení některých speciálních pozic. Z hlediska hry jsou však tyto rozdíly obvykle nepodstatné a projeví se jen vzácně. Další rozdíly, dané sportovními organizacemi, jsou v systému turnajů a kritérií pro získávání tříd.", "Vznik go se datuje do 2. tisíciletí před naším letopočtem na území dnešní Číny. Patřilo mezi čtyři základní lidské dovednosti spolu s poezií, malířstvím a hudbou. Podle učení taoistů je go prostředkem k poznání sama sebe. Ve 2. století n.l. se hra přenesla do Koreje, kde se stala zábavou pro vyšší třídy. Kolem 6. století se go dostalo do Japonska, kde se zpočátku rozvíjelo v klášterech, ale rychle se rozšířilo i mezi aristokracií. Hlavní rozvoj go v Japonsku nastal od počátku 17. století, kdy se go stalo šógunem oficiálně podporovanou hrou a nejlepší hráči go měli šógunátem zajištěný příjem, čímž byl dán základ profesionálnímu go. Ve druhé polovině 20. století se go vrátilo na výsluní i v Číně a Jižní Koreji a hráči těchto 3 států jsou dnes považováni za špičku světového go. Zvláště pak hráči Koreje sklízejí na mezinárodním poli v posledních letech hodně vavřínů. Na počátku 21. století byly vytvořeny počítačové programy, schopne porážet lidské mistry. Nevyužívají jen řešení hrubou silou, ale roli hraje umělá inteligence. Na konci roku 2015 (5. – 9. října 2015) vyhrál v Londýně program AlphaGo (výsledek ale zveřejnil časopis Nature až 27. ledna 2016) nejen nad konkurenčními softwarovými soupeři, ale 5:0 i nad evropským šampionem Fan Huiem. Překvapivá výhra přišla dle odborníku o minimálně deset let dříve než bylo očekáváno. Výhra nad světovým šampionem přišla na počátku roku 2016.", "Z filosofického hlediska mentalitu go a jeho vztah k lidskému bytí snad nejlépe vystihuje pohled Japonců, kteří ho již od pradávna zařadili mezi tzv. \"Tři hry\", tj. 3 velké, základní hry: vrhcáby, šógi a go. Tyto Tři hry spolu představují ucelený pohled na svět, představují člověka v jeho třech základních životních postojích – vztazích. Cílem je překonat běžné lidské nepřátele jako chamtivost, hněv a hloupost.", "", "Na turnajích a na internetových serverech je hráči podle jeho výsledků vypočtena jeho \"třída\", která vyjadřuje herní zdatnost. Učňovské třídy se nazývají \"kjú\" a mistrovské třídy \"dan\". Třídy nejsou celosvětově sjednoceny: pokud nějaký hráč získal v Evropě třídu 6. kjú, může stejně silný hráč v jiném kontinentu mít o několik čísel jinou třídu a hráč na internetových serverech ještě jinou.", "Většina turnajů v go je přístupná každému. Dosud nezařazeným hráčům je udělena třída 20. kjú a ta dále roste a případně i klesá podle hráčových výsledků (ovšem neklesne pod 20. kjú). Typický turnaj v českých podmínkách se koná přes víkend na pět nebo šest partií a partie trvají kolem dvou a půl hodiny (viz níže „Časové systémy“). Většina turnajů je organizována systémem McMahon; to znamená, že hráči zpočátku hrají s protivníky stejné nebo podobné třídy a hráči, který prohraje, je v příští partii přiřazen slabší protivník, vítězi naopak silnější. Výhodou tohoto systému je mj. to, že hráč rychle pozná svoji skutečnou sílu.", "Na turnajích v go (podobně jako na šachových) mají hráči na hru omezený čas. Ten se měří obvykle šachovými hodinami. Existují tyto systémy: Na českých turnajích se obvykle používá japonské nebo kanadské bjó-jomi, přičemž základní čas bývá 60 nebo 75 minut a parametry bjó-jomi jsou stejné jako v uvedených příkladech. Pořádají se též bleskové turnaje, kdy hráč má absolutní čas například 10 minut. To, jak hráč hospodaří s časem, je důležitou součástí jeho strategie a dovednosti. Profesionální hráči obvykle spotřebují většinu času na první třetinu hry, protože ta výrazně ovlivní celý zbytek partie. Pokud se hraje systémem japonského bjó-jomi, hráč může zvýšit celkový čas, který má na partii, tím, že přejde do bjó-jomi relativně brzy v partii, ovšem potom nemůže nad důležitým tahem přemýšlet dlouho.", "Pokud si chtějí hráči rozdílné síly zahrát vyrovnanou hru, mohou si dohodnout tzv. handicap, což je dva až devět kamenů, které si před hrou černý položí na desku (potom první hraje bílý). Podle většiny pravidel (například japonských) se handicapové kameny musí umístit na přesně dané body (těchto 9 bodů je na desce zvýrazněno). Jiná pravidla (například čínská) povolují černému, aby je umístil podle své volby. Rozdíl ve třídě kjú nebo amatérský dan odpovídá přibližně jednomu handicapovému kameni (např. osmé kjú by si mělo vzít pětihandicap proti třetímu kjú, aby šance byly vyrovnané). Rozdíl ve třídě profesionálního danu odpovídá třetině nebo čtvrtině kamene. K tomu, aby si rozdílně silní hráči zahráli vyrovnanou hru, lze místo handicapu použít též \"reverzní komi\", což je komi ve prospěch černého (ve výši několika desítek bodů, v závislosti na rozdílu v síle hráčů).", "Desková hra go má přes jednoduchost pravidel hlubokou strategii. Profesionální hráči v Japonsku věnují celý život jejímu studiu, aby dosáhli zvýšení úrovně své hry. Hráč musí volit své tahy s přihlédnutím k protichůdným zájmům, například kladením kamenů v zahájení daleko od sebe si hráč vytyčí větší území, ale o to menší má jistotu, že toto území uhájí proti invazím. Kladení kamenů na třetí linii lépe zabezpečí území při kraji, ale dává menší výhodu (vliv) pro pozdější boj v centru, než hra na čtvrtou linii.", "Skupina je nazvána živá, pokud může zabránit svému zajmutí, a mrtvá, pokud ji soupeř může zajmout. K životu postačují dvě oči (navzájem oddělené prázdné průsečíky uvnitř skupiny), pokud je soupeř nemůže donutit k vyplnění.", "Do Evropy a Ameriky rozšířili go především japonští hráči. Proto se pro mnoho pojmů používá japonský výraz, především tam, kde nebylo snadné najít odpovídající ekvivalent v evropských jazycích (zejména angličtině). Další výrazy můžete nalézt zde" ] }

{ "title": [ "Život.", "Russellův logický atomismus." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Bertrand Arthur Wiliam Russell se narodil roku 1872. Pocházel z aristokratického prostředí s významnými politickými vazbami (jeho děd John Russell, 1. hrabě Russell, byl dvakrát britským premiérem v letech 1846–1852 a 1865–1866) a po smrti svého staršího bratra se v roce 1931 stal 3. hrabětem Russellem. Ve věku tří let se stal Russell sirotkem a byl vychováván právě svým dědečkem. Brzy prokázal své schopnosti pro matematiku a vyvinul se v něm zájem o filozofii. Po absolvování Cambridgeské univerzity v roce 1894 (studoval zde matematiku a etiku) pracoval Russel krátce na britské ambasádě v Paříži a roku 1895 se vrátil na Cambridgeskou univerzitu a působil zde na Trinity College jako odborný asistent. Proti přání své rodiny se Russell roku 1894 oženil s americkou kvakerkou Alys Persall Smithovou a odešel s ní do Berlína, kde studoval ekonomii. Zde také roku 1896 napsal dílo \"Německá sociální demokracie\", první ze svých více než devadesáti knih. O rok později vyšla Russellova dizertační práce \"Esej o základech geometrie\". Jako mladý muž se Russell přikláněl k platónismu, ale další jeho filozofický vývoj ho však řadí spíše do novopozitivistické školy. Russel vycházel z názoru, že empirickou zkušeností lze bezprostředně poznávat ideje či univerzálie. Jediný skutečně účinný nástroj poznávání viděl proto Russell v přírodních vědách. Ty by měly být podle něho vzorem filozofie a nikoliv morálka nebo náboženství. Filozofie by měla pracovat jen v těch oblastech, jež dosud nejsou zpřístupněny exaktnímu přírodovědeckému bádání, ale i zde může pouze na problémy poukazovat, a nikoli je řešit. Při svých úvahách o problematice smyslu a pravdivosti pak Russel svůj empirismus dále rozvíjel v závislosti na své koncepci logického atomismu. Svým odborným dílem se Russell zasloužil o rozvoj matematické logiky. Přispěly k tomu především jeho práce \"Principy matematiky\" z roku 1903 a třídílná \"Principia Mathematica\" (1910–1913), kterou napsal společně se svým učitelem z Cambridge Alfredem North Whiteheadem. Exaktní myšlenkové postupy aplikoval také v humanitních vědách a inspiroval americkou behavioristickou psychologii. V průběhu 1. světové války dospěl Russell k nezvratnému pacifismu, jehož prosazování jej přivedlo k občanské neposlušnosti a nakrátko i do vězení. Působil rovněž jako svobodomyslný pedagog a v letech 1927–1932 vedl experimentální školu v Sussexu. Po 2. světové válce byl činný v kampani za jaderné odzbrojení a byl ctěn jako duchovní otec nové vlny pacifismu v 60. letech 20. století. Svým obsáhlým dílem, zaměřeným na logiku, matematiku, filozofii, ekonomii, sociologii, psychologii, náboženství, etiku a politiku patří Russell k nejvýznamnějším myslitelům 20. století. Russelovo řešení logických paradoxů pomocí jednoduché a rozvětvené teorie logických typů, jeho teorie logických funkcí, pojetí definic abstrakcí, zvláště v souvislosti s definicí přirozených čísel, logická analýza relací a celá řada dalších koncepcí tvoří pevný základ soudobé formální logiky. Jeho teorie popisů, spjatá s výkladem určitého i neurčitého členu, analýza vlastních jmen, smyslu a významu, rozlišení tzv. úplných a neúplných symbolů ovlivnily výzkumy v oblasti sémantiky přirozených i umělých jazyků. Kromě exaktních věd se Russell věnoval také sociálním a etickým otázkám, dějinám filozofie a mravním aspektům politiky. Roku 1950 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu \"jako uznání za jeho mnohostranné a významné dílo, v němž vystupuje jako zastánce humanity a svobody myšlení\" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Stal se tak po Theodoru Mommsenovi, Rudolfu Euckenovi a Henri Bergsonovi čtvrtým nositelem této ceny, který nebyl spisovatelem krásné literatury, ale jiných spisů, které svou formou a pojetím mají literární hodnotu (jak to stojí v příslušných stanovách k Nobelově ceně). Bertrand Arthur Wiliam Russell zemřel roku 1970.", "Podle Russella skutečno jsou jednotlivá smyslová data (\"sense-data\"), jež spolu navzájem souvisejí logicky. Mezi věcmi existují vnitřní vztahy - pokud chceme popsat svět, musíme nejen vyjmenovat věci, ale také popsat právě tyto vztahy a jejich vlastnosti. Když je dáme dohromady, vznikne atomický fakt. Neexistuje ani hmota, ani duch, dokonce ani já, nýbrž pouze smyslová data (vliv pozitivismu) Přírodní věda, která jediná je pravým zdrojem poznávání a našeho vědění o světě, poznává smyslová data a jinak nic. Nedává prostor žádné víře v nesmrtelnost či boha(y). Náboženství je podle Russella postradatelné, ne-li dokonce zlem. Je typické pro nevyspělého člověka. Existuje hierarchie hodnot, jež nutně přesahuje i přírodu, ale opravdová morálka se neopírá o pověrečné představy. Postačujícím lidským údělem je život vedený láskou a orientovaný věděním. Logický atomismus tedy zakládá na tom, že poznáváme jen smyslová data. Ta naše vědomí reflektuje ve formě jazykových vyjádření. Vhodným jazykem k tomu je symbolická logika." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Charakteristika hry.", "Pravidla.", "Chyby.", "Starší pravidla.", "Střídání hráčů.", "Typy úderů.", "Specializace hráčů.", "Způsob hry a taktika.", "Varianty.", "Volejbalové debly.", "Plážový volejbal.", "Smíšený volejbal." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Volejbal vymyslel 9. února 1895 William G. Morgan z YMCA v Massachusetts (USA). Morganovým cílem bylo vytvořit bezkontaktní halový sport s minimálním rizikem zranění. Původně ho pojmenoval \"Mintonette\", podle způsobu odehrávání míčů se sportu začalo říkat volejbal. Mezinárodní volejbalová federace FIVB byla založena roku 1947, první mistrovství světa se pořádalo v roce 1949 v Praze. Od roku 1964 je volejbal součástí programu olympijských her. V roce 1986 přijala FIVB i jeho variantu – \"plážový volejbal\", který se stal součástí programu olympijských her v roce 1996.", "", "Volejbal se hraje na obdélníkovém hřišti o rozměrech 18×9 metrů, které je rozděleno na čtvercové poloviny \"střední čárou\", nad kterou visí jeden metr vysoká \"síť\", která je napnuta tak, že její horní hrana vede nad zemí ve výšce 2,43 m při zápasech mužů, resp. 2,24 m při zápasech žen. Okolo hřiště je \"volná zóna\", která musí na každé straně být nejméně 3 m široká. Nad povrchem hřiště musí být nejméně 7 m \"volného hracího prostoru\". Na každé polovině hrací plochy je 3 m od střední čáry rovnoběžně s ní vyznačena \"útočná čára\", která vymezuje na každé polovině tzv. \"přední zónu\". Nad postranními čárami jsou na síť svisle připevněny \"anténky\", které vymezují povolený \"prostor přeletu\" sítě. Volejbal se hraje s kulatým míčem z kůže či syntetické kůže. Jeho obvod je 65–67 cm (tzn. průměr cca 21 cm), váha 260–280 g. Na každé straně sítě hraje jedno družstvo, které se skládá z šesti hráčů, v rozestavení tři vpředu a tři vzadu. Na začátku hry si \"kapitáni\" obou družstev vylosují právo na první podání či volbu strany hřiště. Poté jedno z družstev zahájí hru \"podáním\" (\"servisem\"). Ten z hráčů podávajícího družstva, který na hřišti stojí vpravo vzadu, si s míčem stoupne za koncovou čáru, nadhodí si míč a úderem ruky či paže ho pošle přes síť na soupeřovu stranu hřiště. Tím je míč \"ve hře\". Protější družstvo musí míči zabránit v dotyku se zemí a snaží se ho údery (hráči míč nesmějí chytat ani házet) odehrát zpět přes síť. Při tom se ovšem smí míče dotknout maximálně třikrát, přičemž se žádný hráč nesmí míče dotknout dvakrát po sobě. Pokud se družstvu podaří bez chyby odehrát míč přes síť, bude se o totéž snažit soupeř. Tato jedna \"rozehra\" pokračuje do doby, než míč spadne na zem nebo některé družstvo neučiní jinou chybu (viz níže). To družstvo, které v rozehře nechybovalo, dostane po jejím skončení jeden bod. Pokud je tímto družstvem to družstvo, které rozehru zahajovalo podáním, podává opět stejný hráč. Pokud rozehru podávající družstvo prohrálo, bude podávat soupeřící družstvo, ovšem před zahájením hry toto družstvo \"postoupí o jedno postavení\" ve směru hodinových ručiček: původně podávající hráč se z pravé zadní pozice posune na zadní střední, hráč ze zadní střední se posune na zadní levou atd. Podávat tedy bude hráč, který v předešlé rozehře byl na pozici přední pravý. Jakmile jedno družstvo dosáhne součtu 25 bodů a zároveň druhé družstvo má nejméně o dva body nižší skóre, družstvo vyhrálo jeden set. (Pokud obě družstva dosáhnou 24 bodů, pokračuje se tak dlouho, dokud jedno z družstev nezíská dvoubodový náskok, např. 30:28.) V následujícím setu začíná s podáním družstvo, které v předchozím setu nepodávalo jako první. Hra se hraje na 3 vítězné sety, pokud je po čtvrtém setu stále nerozhodnuto (stav 2:2 na sety), je rozhodující pátý set hrán pouze do 15 bodů (ovšem stále se vyžaduje minimálně dvoubodový rozdíl).", "Rozehra končí ve chvíli, kdy jedno z mužstev udělá chybu a nepodaří se mu tedy míč správně předat soupeři. Touto chybou mohou být zejména následující situace: Případy označené (*) se netýkají bloků: Dotyky míče při \"blokování\" se nepočítají do tří povolených úderů, stejně tak se jeden hráč může dotknout míče víckrát po sobě, pokud byly první dotyky v rámci blokování. Při blokování je též povoleno dotknout se míče nad soupeřovou polovinou hrací plochy (ovšem až po soupeřově útočném úderu, který je blokován). To, zda míč dopadl do hřiště, či mimo něj, určuje část míče, která se dotkla země: Jestliže se míč alespoň svou částí dotkl alespoň čáry vymezující hrací plochu, pak se bere, že spadl do hřiště.", "Pravidla volejbalu se postupně vyvíjejí, k mnoha výrazným změnám pravidel došlo např. v letech 1998 a 2000:", "V soutěžních volejbalových zápasech smí být v průběhu hry hráči střídáni. V průběhu jednoho setu smí jedno mužstvo střídat maximálně šestkrát, přičemž tímto střídáním není možné měnit pořadí na hřišti (tzn. ani pořadí na podání) – hráč se do hry smí vrátit pouze tím, že vystřídá hráče, který ho původně střídal. (Libero může být vystřídán v libovolném přerušení hry a toto střídání se do počtu střídání nezapočítává.) V rekreačním volejbale se v případě, že se hry účastní vyšší počet hráčů, obvykle uplatňují jednodušší pravidla, nejčastějším příkladem je „točení přes střídačku“ – při získání podání nejde pravý přední hráč podávat, ale přesune se na střídačku, a podávat jde hráč ze střídačky.", "Při volejbale je zakázáno míč házet či držet, dovoleny jsou jen údery (\"odbití\"). Pro údery se zpravidla používají tři techniky: Odbití spodem (neboli \"bagr\"), při kterém má hráč ruce spojené dole před tělem dlaněmi nahoru a míč odehrává plochou předloktí; tento úder se používá zejména jako obranný, pro vybrání útočných úderů soupeře (případně podání). Vrchní odbití prsty, při kterém hráč měkce odehraje míč pokrčenými prsty rukou mírně nad hlavou; to slouží zejména k přesné nahrávce. \"Smeč\" je silný úder provedený švihem jednou nataženou rukou nad a před hlavou, který slouží pro útok na polovinu soupeře. Možné jsou i méně standardní údery (používané buď v nouzi nebo jako překvapivý útok); dovoleno je i hrát libovolnou částí těla (např. kopnutím nohou), avšak vždy musí jít o odbití, hráč nesmí míč držet, házet, táhnout nebo zvednout.", "Hráči se obvykle specializují na útok (smečování), resp. bloky, na podání a na obrannou hru. V okamžiku podání však hráči musí být rozestavěni podle daného pořadí. Pravidla povolují využít jednoho specializovaného hráče nazývaného \"libero\", který v kterémkoli přerušení hry může vystřídat libovolného hráče zadní řady (a tato výměna se nepočítá do limitu počtu střídání), a kterého pravidla omezují na čistě obranné činnosti (viz výše). Hráč označený jako libero musí mít barevně odlišený dres. Libero hraje pouze v zadní řadě, ale nikdy nepodává. V dnešním vrcholovém volejbale sestává hrající šestice hráčů nejčastěji z jednoho \"nahrávače\", jednoho \"diagonálního hráče\" (neboli \"univerzála\"), dvou \"smečařů\" a dvou \"blokařů\" (plus libero, které se v zadní části hřiště střídá nejčastěji s blokařem).", "Bránící se mužstvo obvykle využívá \"bloky\", kdy buď dva nebo všichni tři přední hráči vedle sebe současně vyskočí s nataženýma rukama, čímž se soupeři snaží zabránit v přenesení míče přes síť. Samozřejmě ne každá rozehra vypadá přesně takto, velice důležitou součástí taktiky ve volejbalu je moment překvapení, takže někdy nahrávač pouze předstírá nahrávku, čímž od sebe odpoutá blokující hráče, načež překvapivým úderem (\"ulitím\") pošle míč těsně za síť.", "Existuje několik variant volejbalu a dalších sportů, které mají s volejbalem mnohé podobné rysy:", "Volejbalové debly se hrají ve dvojici na polovině běžného hřiště. Hrají se kategorie mužů, žen a zvláště oblíbené mixy. Pravidla jsou prakticky totožná s běžným volejbalem, změny jsou hlavně v následujícím:", "Plážový volejbal (beach volleyball) je varianta volejbalu hraná na menším pískovém hřišti, přičemž zde mužstva sestávají pouze ze dvou hráčů na každé straně. Jemný písek umožňuje obranné zákroky, které by na tvrdém povrchu byly nebezpečné, proto je plážový volejbal divácky velice atraktivní (nemluvě o tom, že hráči a hráčky obvykle nehrají v dresech, ale v plavkách). Pro profesionály existují dvě základní organizace, CEV a FIVB, které zajišťují plážovým volejbalistům turnaje po celém světě. V dnešní době je plážový volejbal čím dál tím rozšířenější sport. Hraje se nejen za teplých letních dnů, ale nově i v krytých halách po celém světě. Pravidla jsou prakticky totožná s běžným volejbalem, změny jsou hlavně v následujícím:", "Volejbalový zápas obvykle hrají pouze muži nebo pouze ženy. Existuje speciálně upravená verze pravidel pro smíšená družstva, podle kterých:" ] }

{ "title": [ "Narození a původ.", "Vzdělání.", "Církevní kariéra.", "Práce na kronice.", "Rodina." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Kosmas se narodil za vlády Břetislava I. asi v roce 1045 nebo kolem tohoto roku, zřejmě do zámožné kněžské rodiny, snad z okruhu pražské kapituly. Někdy je však uváděn i pozdější rok narození. Datum narození je odvozeno z informace, že se v roce 1125 sám nazval \"octogenario\". S tím se zdá být poněkud v rozporu, co píše Kosmas k roku 1074. Tehdy by mu mělo být asi 29 let, ale měl být v Praze na škole a poutníkem k hrobu sv. Vojtěcha oslovován „chlapče“ (\"bone puer\"). Proto už Dobner předpokládal pozdější narození, uvažován byl zvláště rok 1054, v roce 1074 by mu pak bylo asi 20 let a 1125 asi 71 let, \"octogenario\" by pak znamenalo vstupující do osmého desetiletí věku (R. Köpke). Dušan Třeštík narození kolem roku 1045 vysvětluje tím, že ve věku 28–29 let bylo studium běžné a oslovení \"puer\" v souladu s dobovým chápáním významu latinského slova. Jiným sporným údajem je Kosmův údajný polský původ, založený na jeho zmínce, že s Břetislavem I. z výpravy do Hnězdna roku 1039 přišel „můj předek“ (\"meus attavus\"). Tato informace se zdá být pozdějším doplňkem opisovačů, který se vyskytuje pouze ve dvou rukopisech (A3a a A3b). S informací se zdá být v rozporu i Kosmovo protipolské zaměření a použitý výraz za předpokladu jeho narození kolem roku 1045. Pokud by se Kosmas narodil jen několik málo let po příchodu této osoby do Prahy, muselo by se jednat o jeho otce a je nepravděpodobné, že by syn svého otce nazýval neurčitým výrazem \"attavus\". Kosmova příslušnost k vyšší společenské vrstvě je odvozena z informace, že si mohl dovolit nákladná a zřejmě dlouholetá studia v zahraničí. Naopak za vyloučenou se již považuje domněnka o jeho příbuznosti s Jindřichem Zdíkem (viz níže) a s ní spojená Jirečkova teorie o Kosmově příslušnosti k rodu pánů ze Zdic.", "Ke své kariéře a studiu se zřejmě nerozhodl v časném mládí, protože v Praze na katedrální škole byl ještě v roce 1074, kdy mu bylo nejspíše už 28–29 let. Poté odešel na dlouhodobá studia do ciziny, snad v letech 1075–82 nebo možná až do roku 1090. Jistě v té době studoval na škole při katedrále sv. Lamberta v Lutychu, s kterou české prostředí pěstovalo styky už od dob sv. Vojtěcha a která patřila k nejlepším v Evropě. Zde ho vyučoval mistr Frank, který v Lutychu působil v letech 1047–1083. Je možné, že Kosmas pobýval i na jiných evropských školách, jak bývalo tehdy obvyklé. Svá studia ukončil možná až kolem roku 1090, tedy už jako muž středního věku, což také nebylo v té době výjimečné. Kosmův pobyt v Lutychu není datován, býval proto kladen i před rok 1074, dokonce i před rok 1061, kdy se měl Kosmas vrátit s biskupem Jaromírem. Pravděpodobně však byl v cizině na víceletých studiích někdy mezi rokem 1075 a cca 1090, kdy se zdá jeho přítomnost v Čechách nejistá. Zvláště pro léta 1075–1082 (či až 1084) je v kronice znát určitá mezera, kdy Kosmas neměl dostatek spolehlivých zpráv. Ani jeho přítomnost před rokem 1091 není příliš jistá, dvě zmínky (k roku 1086 a před 1090) svědčící o této přítomnosti jsou pochybné věrohodnosti.", "Do Čech se vrátil nejpozději na počátku 90. let 11. století a po návratu se stal členem pražské kapituly. Je zřejmé, že v letech 1091/1092 odjel s pražským biskupem Kosmou a olomouckým biskupem Ondřejem za císařem Jindřichem IV. do Mantovy. V roce 1094 se účastnil jejich vysvěcení mohučským arcibiskupem v Mohuči. Po svém návratu se zařadil do skupiny kněžské inteligence, která v českém prostředí už od 11. století tvořila svébytnou skupinu s vlastní kulturou a do určité míry tvořila protipól konkurenční skupině kněží cizího, především německého původu. Částečně byla tato skupina propojena nejen přátelskými, ale také příbuzenskými vazbami. 11. října 1099 získal v Ostřihomi společně s nedávno zvoleným pražským biskupem Heřmanem, který byl do té doby pravděpodobně jen jáhnem, kněžské svěcení. Je možné (ale ne jisté), že už v roce 1110 mohl působit jako děkan pražské kapituly, protože za ni vyjednával o navrácení výnosů z vesnice Sekyřkostele. Jistě byl děkanem v roce 1120.", "Kosmas ke svému životnímu dílu sbíral materiál a snad i načrtával některé odstavce delší dobu, od roku 1118 zřejmě i zapisoval poznámky o běžných událostech. Samotnou kroniku pak sepisoval až během několika posledních let života, pravděpodobně od roku 1119 až do své smrti v říjnu 1125. První a druhou knihu zřejmě dokončil do roku 1122, na třetí knize pracoval až do roku 1125; nejdříve měla končit smrtí Vladislava I. (12. dubna 1125), ale pak v kronice pokračoval dále, až po čtyřech nových kapitolách kroniku ukončila Kosmova smrt. Někteří historici (Pelcl, Dobrovský) předpokládali, že Kosmas na kronice (první knize) pracoval už okolo roku 1110, protože k tomuto roku píše o události, která se stala „v našich časech“ (\"nostris temporibus\"). Pravděpodobnější se zdá datace dle předmluvy k první knize, že kronika byla vytvořena (\"composita\") za papeže Kalixta II. (nastoupil 1119) a biskupa Heřmana († 1122). Druhá kniha byla zřejmě sepsána ve stejné době, jak vyplývá mj. z její předmluvy věnované břevnovskému Klimentovi. Poté zřejmě plynule pokračoval na třetí knize až do své smrti, o které je na konci kroniky připsána anonymní poznámka.", "Z kroniky víme o Kosmově ženě a synovi. S manželkou Božetěchou se oženil nejspíše po návratu ze zahraničních studií, asi po roce 1090 a před přijetím kněžského svěcení roku 1099. Celibát, tedy zákaz manželství kněží, se tehdy teprve pomalu prosazoval a ještě nebyl povinný. O Božetěše se Kosmas zmiňuje v souvislosti s jejím úmrtím 23. ledna 1117. Jejich syn Jindřich se zřejmě narodil brzy po svatbě a Kosmas se o něm zmiňuje k roku 1123, kdy na zpáteční cestě z pouti šlechticů do Jeruzaléma zahynul Jindřichův \"cliens\" (vazal) Bertold. Dříve se předpokládalo, že by Kosmovým synem mohl být olomoucký biskup Jindřich Zdík. V kronice je totiž k roku 1123 nejdříve mezi poutníky uveden Jindřich řečený Zdík a o něco dále se nachází ona zmínka o synu Jindřichovi. Tato ne příliš jasná pasáž bývala vykládána tak, že oba Jindřichové jsou tatáž osoba. Na podporu této domněnky dokonce vytvořil A. Boček v \"Moravském diplomatáři\" falzum listiny. To dokázal už Václav Novotný. Později byla ale teorie znovu podpořena Václavem Richterem na základě přítomnosti Kosmova i Božetěšina jména v \"Horologiu olomouckém\", které objednal roku 1136/1137 právě Jindřich Zdík. Dnes se bere za pravděpodobnější varianta, že se jedná o Jindřichy dva. To dokázal Zdeněk Fiala, zejména na základě příbuznosti Zdíka s pražským biskupem Danielem, která se vylučuje s Kosmovým otcovstvím. O jeho synovi se předpokládá, že, jak bylo v tehdejších Čechách zvykem, navázal na otcovu církevní kariéru, stal se kanovníkem a někdy po roce 1148 i pražským proboštem. S Jindřichem Zdíkem se Kosmův syn dobře znal, v roce 1147 s ním táhl na křížovou výpravu proti pobaltským Prusům." ] }

{ "title": [ "Obecně.", "Základní množinové operace.", "Mohutnost množin." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V matematice množiny často značíme velkými písmeny, její prvky malými. Je-li prvek formula_1 prvkem množiny formula_2, píšeme: formula_3 Prázdnou množinu značíme symbolem: formula_4 Množina je obvykle určena výčtem jejích prvků nebo definováním charakteristické vlastnosti prvků množiny. Při popisu výčtem prvků postupujeme tak, že vypíšeme všechny prvky, které patří do dané množiny, např. množinu formula_5 obsahující prvky 1, 2, 5, 8 vyjádříme jako formula_6. Při zadání množiny výčtem prvků nezáleží na pořadí prvků, tzn. množina formula_7 je totožná s množinou formula_8. Při definování množiny pomocí charakteristické vlastnosti určíme vlastnost, která je charakteristická pro prvky, které patří do dané množiny. Např. množinu formula_5 obsahující samohlásky latinské abecedy můžeme zapsat jako formula_10. Taková množina pak obsahuje prvky formula_11 (tento zápis, který je ekvivalentní předchozímu, zadává množinu formula_5 výčtem prvků). U takové definice množiny (charakteristickou vlastností) musíme však být opatrní, protože můžeme snadno dostat paradox. Například množina všech takových množin, které neobsahují sama sebe, je zjevně nesmysl, protože z definice se má sama obsahovat právě když se sama neobsahuje. Právě takové důvody vedly na začátku 20. století ke vzniku axiomatické teorie množin, ve které jsou položena přesná pravidla o tom, co množina je a co není. V současnosti je takových axiomatických teorií několik, nejpoužívanější je Zermelo-Fraenkelova teorie množin (ZF). V takových axiomatizovaných teoriích množin, obvykle nesmí množina obsahovat jiné prvky, než zase jenom množiny a nic jiného. K sestavení dalších množin nám postačí prázdná množina. Můžeme tak získat například množiny: formula_13 je množina obsahující prázdnou množinu formula_14 je množina obsahující prázdnou množinu a množinu obsahující prázdnou množinu. Pokud nám to axiomy dané teorie množin dovolí, můžeme zkonstruovat i nekonečné množiny, například: formula_15", "Množina (prostá) nemůže obsahovat žádné prvky vícekrát. Pokud je potřeba pracovat se souhrny obsahujícími více „stejných“ předmětů (např. stůl a čtyři židle), je lepší používat pojem multimnožina nebo kolekce, zavedený v informatice. Pokud se prvky mohou opakovat a záleží na jejich pořadí (jako např. u písmen ve slově ABBA), jedná se o posloupnost. Množinou není každý soubor prvků, byť v běžném jazyce se to tak chápe. V matematice vede vytváření libovolných souhrnů prvků k paradoxům, například neexistuje množina obsahující všechny množiny, jak říká Russellova antinomie. Proto jsou libovolné souhrny nazývány \"třídou\" a jenom některé třídy jsou potom množinami. Množina je takový souhrn prvků, který je sám prvkem nějaké třídy.", "Podle počtu prvků se mluví o mohutnosti množin. Nelze tedy hovořit o velikosti, jde o jinou veličinu, s jinou definicí. Základní stupně mohutnosti jsou 3:" ] }

{ "title": [ "Architektura pošty.", "Poštovní klient.", "Poštovní server.", "Program pro lokální doručování.", "Formát zprávy.", "Ukázka SMTP komunikace.", "Chyby." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Doručování elektronické pošty po Internetu se účastní tři druhy programů:", "Poštovní klient je program, který zajišťuje odesílání zpráv a vybírání schránek. Příkladem je např. Microsoft Outlook, Mozilla Thunderbird, Opera, Mutt, Pine a další. Je to v podstatě specializovaný editor, který umí kromě vytvoření zprávy také manipulovat se schránkami, odeslat zprávu nejbližšímu MTA a převzít zprávu ze serveru prostřednictvím POP3 nebo IMAP. Vlastním doručováním zprávy po síti až k adresátovi se klient nezabývá. Součástí klienta bývá také více či méně složitý adresář, který pomáhá uživateli udržet přehled o adresách.", "Poštovní server (MTA) běží obvykle jako démon či Služba Windows. Server naslouchá na portu TCP/25, ke kterému se může připojit (navázat TCP spojení) jiný server, který předá zprávu k doručení. Dále server naslouchá na portu TCP/587, ke kterému se připojují poštovní klienti (dříve se i pro tento účel používal port TCP/25). MTA zkontroluje, zda je zpráva určena pro systém, na kterém běží. Pokud ano, předá ji programu MDA (lokální doručení). Pokud je zpráva určena jinému počítači, naváže spojení s příslušným serverem a zprávu mu předá. Při vyhledávání vzdáleného serveru, kterému má předat zprávu, musí MTA spolupracovat se systémem DNS. Od serveru DNS si vyžádá tzv. \"MX záznam\" pro cílovou doménu, který obsahuje IP adresu počítače, který se stará o doručení pošty v této doméně. Pokud DNS tento záznam neobsahuje, pokusí se poštovní server doručit zprávu přímo na počítač uvedený v adrese za zavináčem (podle A/AAAA DNS záznamů). Poštovní server obsahuje v konfiguraci řadu parametrů, pomocí kterých můžeme mimo jiné nastavit, pro které domény MTA přijímá zprávy. Stejně tak je možné určit, od koho bude nebo nebude zprávy přijímat, což je velmi důležité z hlediska bezpečnosti a ochrany proti spamu. Nejčastějšími programy v roli MTA jsou exim, IBM Lotus Domino, Mercury, Microsoft Exchange Server, IceWarp Mail Server, postfix, qmail, sendmail aj.", "Server by mohl zprávy do uživatelských schránek ukládat přímo, ale výhodnější je k tomu použít specializovaný program. To umožňuje při doručování ještě dále zprávy zpracovávat nebo filtrovat. Příkladem může být třídění zpráv do různých schránek uživatele podle obsahu (odesilatele, subjektu apod.), nebo odstraňování nežádoucích zpráv (viry, spam). Tyto volby si může každý uživatel nastavit samostatně nezávisle na ostatních. Typickými představiteli MDA jsou procmail a maildrop.", "Formát zprávy popisuje norma, která v roce 2001 nahradila původní z roku 1982. Zpráva se skládá z hlavičky a těla zprávy. Tělo může obsahovat kromě vlastní textové zprávy také volitelné přílohy s libovolným obsahem.", "Po ustanovení spojení mezi klientem a serverem dochází k SMTP přenosu. V následující ukázce je vše, co začíná C:, odesláno klientem a vše, co začíná S:, odesláno serverem. Poznámka: Příkaz HELO se používá pro starší SMTP spojení, novější servery používají ESMTP a příkaz EHLO:", "Doprava dopisu protokolem SMTP může selhat z mnoha různých příčin. SMTP protokol rozeznává dva typy chyb. Trvalé chyby (jejich číselný kód začíná 5) jsou např. „uživatel neexistuje“, „server neexistuje“. V případě trvalé chyby se odesílateli okamžitě posílá zpráva o nedoručení a jeho příčině. Dočasná chyba (její číselný kód začíná 4) může být způsobena např. tím, že cílový server je momentálně nedostupný, nekomunikuje nebo je zaneprázdněn. Odesílající server má v tom případě dopis uložit do fronty a po nějakou nastavenou dobu (typicky několik dní) by měly být činěny opakované pokusy (typicky po několika málo desítkách minut) o doručení. Některé servery posílají po několika hodinách neúspěšných pokusů odesílateli zprávu že doručení se prozatím nepodařilo, ale že to server bude zkoušet dál. Pokud pokusy o doručení jsou po nastavenou dobu neúspěšné, posílá se odesílateli zpráva o nedoručitelnosti a dopis se zahodí. Zprávy o chybách a varováních bývají v angličtině." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Dialekty.", "Studium jazyka.", "Počet mluvčích.", "Abeceda romštiny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Romština je flektivní jazyk, má 8 pádů (nominativ, vokativ, akuzativ, dativ, lokativ, instrumentál, ablativ, genitiv), dva rody (mužský, ženský), tři slovesné třídy, které ovlivňují koncovky v časech. Sloveso má tvary pro: infinitiv, osoby, číslo (jedn., množ.), slovesné časy, způsoby, rody. Mnoho slov je přejatých z jazyků národů, jejichž územími Romové ve své historii putovali. Základem jsou slova indického původu, mezi nejstarší výpůjčky patří slova z perštiny a řečtiny. Jednotlivé dialekty používané v různých zemích se odlišují množstvím těchto přejatých slov, celkovou slovní zásobou, fonetikou, ale i gramatikou.", "Mezinárodní klasifikace jazyků rozeznává následující hlavní dialekty romštiny: Lze však použít i přesnější dělení na dialekty např. slovenský, maďarský, polský atd. Jak hlavní dialekty, tak regionální varianty vykazují fonetické, lexikální i gramatické odlišnosti. Jednotná spisovná romština dosud nebyla definována. Pravopis se obvykle přizpůsobuje nebo inspiruje majoritními jazyky jednotlivých zemí, v České republice a na Slovensku se používá tzv. slovenský pravopis, který již našel uplatnění jak při původní literární tvorbě, tak při sestavování slovníků a učebnic.", "První, kdo rozpoznal, že romština je indický jazyk, byl István Vályi († 1781).(PDF) V českých zemích byla romština poprvé popsána již v 19. století Puchmajerem, autorkou moderních publikací o romštině je Milena Hübschmannová. V České republice lze v současné době romštinu studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. V současnosti uvažuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR o zavedení romštiny i na základních a středních školách jako volitelný předmět. Ve školách by se měla učit i romská historie.", "Počet mluvčích v Evropě lze jen odhadovat na základě obtížně slučitelných statistických dat z různých zemí, proto toto číslo kolísá mezi 4,6 miliony a 12 miliony s realistickým středem okolo 6,6 milionu mluvčích.", "Toto je abeceda karpatské (slovenské) romštiny (používá se i v České republice):" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vývoj principu železnice.", "Rozvoj železniční sítě.", "Význam a hodnocení.", "Výhody železniční dopravy.", "Zábor místa a rozdělení krajiny.", "Hlučnost.", "Železniční infrastruktura.", "Železniční dráhy.", "Koleje a podloží.", "Elektrifikace.", "Železniční stanice a zastávky.", "Železniční doprava.", "Železniční vozidla a vlaky.", "Pohon.", "Železniční společnosti.", "Bezpečnost železničního provozu.", "Železniční přejezdy.", "Jízdní řád.", "Provoz a automatizace." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Vyjeté koleje, které vedly povozy po cestách, existovaly odedávna. Ostatně normální rozchod železničních kolejí vychází ze standardizovaného rozchodu kol anglických dostavníků. V dolech doložitelně přinejmenším od roku 1530 existovaly kolejové důlní vozíky či káry. V anglickém hornictví se vyvinul do konce 18. století systém, ve kterém se vozidla pohybovala na kolech s okolky na (zpočátku dřevěných) kolejnicích. Vedení po kolejích bylo u koňských drah Wagonway přelomu 18. a 19. století zajištěno hranou na vnější straně kolejnic. Geometrický princip Wagonway byl později překonán, u autobusových drah byl ale později dále rozvíjen. Požadavek hladké dopravní cesty a hmotnost strojního pohonu vedly zprvu k ocelí pobitým fošnám, později k montáži ocelových kolejnic na kamenných blocích, které byly později z důvodu dodržení rozchodu kolejí montovány na příčně položených dřevěných železničních pražcích. Dnešní železniční vozidla jezdí většinou koly z oceli na ocelových kolejnicích, a na jízdní dráze jsou drženy díky speciálnímu profilu kol a okolku. Počátkem strojního pohonu v kolejové dopravě byl rok 1804, když Richard Trevithick uvedl do provozu první parní lokomotivu. Lokomotiva tehdy měla ještě kola bez okolků.", "První veřejná železnice zahájila provoz v roce 1825 z Stocktonu do Darlingtonu v Anglii a mimo zboží také poprvé v historii přepravovala i osoby. Kola železničních vozů již měla stejné okolky, jako mají dnešní vozy, a měla dnešní normální rozchod 1435 mm. Železnice v 19. století během několika desetiletí vytvořila hustou dopravní síť, která významně zkrátila dobu cestování v Evropě a v Severní Americe. Působila jako katalyzátor průmyslové revoluce, vytvořila potřebu vzniku těžkého průmyslu a díky svému rozvoji vytvořila předpoklad velké poptávky po železe, oceli a strojích. Modernizovala se technologie stavby mostů a tunelů, aby bylo možno stavět železniční tratě. Moderní akciová společnost je reakcí na potřebu kapitálu pro železniční projekty, které již nemohl žádný soukromý investor sám financovat. Ve válkách v 19. století se ukázala obrovská strategická výhoda dobře vybudované železniční sítě. Především v prusko-francouzské válce byla velkou výhodou doprava vojenských oddílů, jejich zásobování po železnici a tím získání rozhodujícího vlivu ve válce. Proto vlády evropských zemí s velkou pozorností a rychlostí podporovaly a řídily výstavbu národních železničních sítí. Vojenský význam železnice byl největší v první světové válce. Nezastupitelnou úlohu hrála železnice i za druhé světové války, kdy mj. umožnila po německé invazi do SSSR záchranu sovětského těžkého průmyslu pro válečnou výrobu přesunem obrovského množství strojního vybavení továren do bezpečí na východ, ale také nechvalně proslulé deportace milionů obětí do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi světovými válkami začal masívní rozvoj silničního motorismu, který měl v následujících desetiletích ve všech západních zemích za následek pozastavení rozvoje železniční sítě a mnohde i její omezení. Dopravní výkonnost železnice sice rostla, ale ne v tak velké míře jako v silniční dopravě. Nákladní železniční doprava v Severní Americe si dodnes udržela silnou pozici. V Evropě a v Japonsku si železniční doprava dokázala obhájit své pozice v osobní dopravě, mimo jiné také díky výstavbě vysokorychlostních tratí. Dle údajů CIA má celosvětová železniční síť délku celkem 1,37 miliónů kilometrů. V Severní Americe je 275 000 km železnic, členské státy EU mají 236 000 km, Rusko 87 000 km, Čína přes 75 000 km a Indie má přes 63 000 km železničních tratí. Dohromady mají výše jmenované země polovinu celosvětové železniční sítě. Z dalších zemí světa s nejrozsáhlejšími železničními sítěmi má Austrálie 38 550 km, Argentina 32 000 km, Jižní Afrika 21 000 km a Mexiko 18 000 km. Česko je s délkou 9 632 km železniční sítě na 22. místě na světě.", "", "Železnice má mnohem nižší externí náklady než silniční nebo letecká doprava. U osobní dopravy jsou přepočtu na osobokilometr asi čtvrtinové, u nákladní dopravy jsou dokonce šestinové. Externí náklady vznikají zejména v souvislosti se znečištěním životního prostředí, hlukem a nehodami. U silniční dopravy pochází více než polovina externích nákladů z nehod.", "Pro vysokou kapacitu železničních tratí (čtyřkolejná železniční trať dokáže za hodinu přepravit až 50 000 cestujících v obou směrech) a též proto, že železnice je centrálně řízena, je relativní zábor místa železnicí mnohem menší než u silniční dopravy. Železniční tratě relativně úzké, trasy se čtyřmi kolejemi a velké železniční křižovatky jsou mnohem méně četné než čtyřproudové silnice a dálniční sjezdy. Problémem je ovšem rozdělení krajiny i sídelních celků železničními tratěmi. Železniční tratě, především novostavby pro vysokorychlostní železnici, zasahují do krajiny více než dálnice, potřebují více prostoru pro přemostění údolí a pro zářezy do krajiny i více tunelů. Každá elektrifikovaná trať potřebuje i novostavby elektrického vedení.", "Velkým problémem je i hlučnost železniční dopravy. Železniční trasy a křižovatky se často nacházejí v obydlených oblastech. Hluk projíždějících vlaků, především nočních nákladních, může být velkou zátěží pro mnoho obyvatel. Snížení hlučnosti železniční dopravy se v některých zemích věnuje značná pozornost. Opatření proti vznikání hluku se provádějí na straně infrastruktury (bezstyková kolej, pravidelné broušení kolejnic, spolehlivé upevnění kolejnic, obložení kolejnic), vozidel (tlumení agregátů vozidel, kotoučové brzdy nebo nekovové špalíky, tlumiče hluku nebo nástřiky na kolech) a odstíněním zdrojů hluku (protihlukové stěny). V Česku se ochrana proti hlučnosti řeší stavbami protihlukových zdí. Tyto stavby však necitlivě zasahují do krajiny, snižují atraktivitu osobní železniční dopravy (zamezení výhledu z okna) atd.", "", "Železniční infrastruktura zahrnuje kolejovou síť, budovy a další technická zařízení, jako například zabezpečovací zařízení, které jsou nutné k provozu železnice. Základní provozní celek železniční infrastruktury se nazývá železniční dráha, čemuž zhruba odpovídá nyní neoficiální pojem železniční trať. Český zákon o drahách obecně stanoví, které typy objektů jsou součástmi dráhy, které jsou příslušenstvím dráhy a které nejsou ani součástí, ani příslušenstvím dráhy. Toto vymezení má význam nejen ve vztahu k souvisejícím stavbám a zařízením, ale také vzhledem ke styku drah s jinými infrastrukturními prvky (mosty, přejezdy, propustky, vedení dráhy po pozemní komunikaci atd.). V České republice z legislativního hlediska existuje mnoho regionálních drah, určených vládním nařízením (mnohdy jde o historické místní dráhy), přičemž regionální dráha z hlediska zákona může být privatizována, případně převedena na jiný veřejnoprávní subjekt než stát (např. obec, svazek obcí, kraj atd.). Páteřní železniční síť tvoří z hlediska zákona jednu celostátní dráhu, tj. jednotlivé tratě sítě nejsou samostatnými dráhami, ale úseky celostátní dráhy. Odbočné dráhy privátního charakteru mají status vleček, vlečkou byl do roku 2017 oficiálně i železniční zkušební okruh Cerhenice. Českým zákonem č. 319/2016 Sb. byl s účinností od 1. dubna 2017 novelizován český zákon o drahách a zavedeny nové kategorie drah: Vlečky byly k témuž datu účinnosti nově rozlišeny na veřejně přístupné a veřejně nepřístupné. Povinnosti provozovatele veřejně přístupné vlečky přitom byly stanoveny obdobně jako povinnosti provozovatelů celostátní dráhy a regionálních drah. Defaultně je vlečka veřejně přístupná, veřejně přístupnou se stane výslovným prohlášením svého provozovatele, přičemž Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře může nařídit veřejnou přístupnost vlečky, pokud usoudí, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro její veřejnou nepřístupnost. Vzhledem k nejasnému a problematickému stanovení zákonných podmínek se vládní návrh i poslanecké pozměňovací návrhy v roce 2019 pokoušejí tato kritéria upravit. Od aktuálního právního vymezení jednotlivých drah se liší vymezení staničením (kilometráží), které mnohdy souvisí s vlastnickou a stavební historií tratí a pochopitelně musí být prováděno lineárně, tedy pro každou odbočku či větev dráhy. Ještě jiným způsobem vymezení tratí je číslování traťových oddílů v jízdních řádech pro veřejnou osobní dopravu. Tyto úseky jsou v některých případech navzájem v souběhu a úseky jsou do oddílů účelově pospojovány v závislosti na vedení vlakových linek a spojů a číslování a vymezení úseků není příliš stabilní, přesto toto číslování tratí je v Česku nejčastěji používáno v mapách (mapy železniční sítě, turistické mapy, mapa integrovaného záchranného systému atd.), což má ovšem nevýhodu, že tratě a úseky, které jsou aktuálně bez pravidelné osobní dopravy, nejsou do tohoto číslování zahrnuty. V některých zemích (Německo) se stavebně-provozní číslování tratí liší od číslování tratí pro osobní dopravu. Od roku 1994 se v České republice mezi železniční dráhy řadí i metro, které spadá do kategorie železničních drah speciálních (předtím tvořilo v rámci drah samostatnou kategorii městských rychlodrah). Průmyslové dráhy, typicky důlní dráhy, polní dráhy, lesní dráha, různé jeřábové a jiné pojezdy apod., v České republice vůbec do působnosti drážního zákona nespadají, a to dokonce ani tehdy, je-li na nich normální železniční rozchod kolejí, jako je tomu na některých důlních drahách v povrchových dolech Severních Čech, pokud nejsou formálně vlečkami. Lanové, tramvajové, trolejbusové a důlní dráhy nejsou podle české legislativy železničními drahami, a to ani když je provozuje železniční společnost. V některých zemích se však na pozemní lanové dráhy či tramvajové dráhy železniční legislativa více či méně vztahuje.", "Obvykle se koleje skládají ze dvou kolejnic, podélných ocelových profilů, které jsou od sebe vzdáleny o stanovený rozchod a jsou upevněny na pražcích nebo na podkladovém panelu či desce. Kolejnice se upevňují různými způsoby, např. hřeby nebo svorami. Upevněním kolejí se jistí rozchod kolejí a znemožňuje rozjíždění kolejnic v příčném směru. Pražce jsou většinou z impregnovaného dřeva, či nověji z předpjatého betonu. Kolejový rošt z kolejnic a pražců je uložen na kolejovém loži (většinou ze štěrku), které zachycuje statické a dynamické síly a předává dál železničnímu spodku. Železniční svršek se skládá z kolejnic a jejich lože. Především u vysokorychlostních železnic se užívá kolejový svršek z betonu, na který jsou montovány kolejnice s tlumícími prvky, tzv. pevná jízdní dráha. Železnice neumožňuje velká stoupání a vyžaduje velké poloměry oblouků. Proto jsou především v pohořích nutné složité konstrukce umělých staveb. Mnoho železničních tras přes pohoří je známo svými složitými mosty a tunely. Příkladem je např. Semmeringbahn v Rakousku či Albulabahn a Berninabahn ve Švýcarsku. Důležité železniční trasy (hlavní tahy) a další trasy s vysokou hustotou provozu se budují většinou dvoukolejné. Na vícekolejových trasách se mohou vlaky bez omezení křižovat a předjíždět, což je na jednokolejných trasách možné jen na nádražích.", "Elektrické pohonné vozy vyžadují dodávku elektrické energie za jízdy. Proud je většinou dodáván z trolejového vedení, které je umístěno nad kolejemi, méně často – hlavně u podzemních drah a metra – je umístěna napájecí kolejnice bočně od kolejnic nebo je umístěná mezi kolejnicemi. K systému zásobování elektrickou energií patří i trakční stanice, přes které probíhá napájení elektrickým proudem. Některé železniční společnosti provozovaly/provozují vlastní elektrárny a přenosová vedení pro přenosovou napájecí soustavu.", "Existuje více typů železničních stanic. Existují hlavové železniční stanice (koncové železniční stanice), kde železniční tratě končí nebo mají úvrať, dále mezilehlé železniční stanice, kterými tratě probíhají, případně kombinované. Dle funkce existují železniční stanice pro osobní dopravu, které slouží k nastupování, vystupování a k přestupování cestujících, a nákladní železniční stanice, kde se nakládá, vykládá a překládá zboží, seřaďovací nádraží, která slouží k přechodu jednotlivých vozů nebo skupin vozů mezi jednotlivými nákladními vlaky, a provozní nádraží, která slouží k odstavení a údržbě kolejových vozidel. V obecné mluvě i v oficiálních názvech se železniční stanice v Česku označují slovem nádraží. Existují též dopravny, které nejsou železničními stanicemi, například nákladiště, výhybna nebo odbočka. K nástupu a výstupu cestujících slouží též železniční zastávky, které nejsou dopravnami. V místním názvosloví i v oficiálních přepravně-tarifních předpisech jsou zpravidla železniční zastávky zahrnuty pod pojem železniční stanice či nádraží. Obvod železniční stanice se z provozního hlediska mnohdy liší od železniční stanice z hlediska přepravního. V některých případech může být v obvodu jedné železniční stanice více dílčích nádraží či železničních zastávek, nebo naopak jeden přepravní uzel může být tvořen několika sdruženými železničními stanicemi na různých drahách, což bylo obvyklé zejména v počátcích vývoje železnice nebo pokud jde o dráhy různého technického řešení (rozchod, napájení atd.).", "", "Kolejová vozidla železnic jsou sestavována do vlaků (popř. tzv. posunujících dílů), které se skládají z jednoho nebo více za sebou řazených železničních vozů (výraz „vagon“ se v odborných textech nepoužívá). Vlak (resp. posunující díl) je tažen nebo posunován jednou nebo více lokomotivami nebo motorovými vozy; tato hnací vozidla jsou umístěna obvykle na čele, méně často na konci vlaku nebo mezi železničními vozy. Vlak je v oficiální železniční terminologii zároveň označením dopravního spoje, a zároveň označením železniční soupravy nebo železničního vozidla, kterými je daný spoj momentálně vykonáván (v železničním polooficiálním slangu se říká, že vlak „je veden“ určitou lokomotivou nebo určitou soupravou). V obecném jazyce i například v terminologii silničního provozu se slovem „vlak“ nazývá fyzicky souprava železničních vozidel nebo samostatně jedoucí železniční vozidlo i v případě, kdy z hlediska železničních provozních předpisů jimi momentálně není žádný vlakový spoj vykonáván (jde o posunující díl nebo o momentálně odstavenou soupravu). Lokomotivy, motorové vozy a jiné pohonné vozidlové jednotky se označují pojmem hnací vozidlo. Železniční zaměstnanec, který ovládá hnací vozidlo (někdy prostřednictvím řídicího vozu), je strojvedoucí; obecně v drážní dopravě se používá označení řidič drážního vozidla, strojvedoucí je tedy specifickým typem řidiče.", "Na počátku železnic obstarávala pohon tažná zvířata (koněspřežná dráha), později byla nahrazena lokomotivami s parním pohonem, po roce 1879 s elektrickým pohonem (vynalezen toho roku Wernerem von Siemens). Od roku 1900 se používá také zážehový či vznětový (dieselový) motor, v nedávné době byly vlaky poháněny i turbínami. Motory přes převody uvádějí do pohybu kola, pomocí kterých se vlak pohybuje po kolejnicích. Někdy se používají pomocné prostředky, např. ozubené hřebeny mezi kolejnicemi ozubnicové dráhy či třecí disky. Pokusně byly použity i vrtulové a reaktivní motory, které se ale neosvědčily. Dříve používané navijáky či kladky, které vlaky používaly na místech s velkým stoupáním, byly technickým vývojem pohonných jednotek lokomotiv překonány. Na hlavním trasách v hustě zalidněných oblastech je upřednostňován elektrický pohon, jinde dieselový pohon. Výjimkou je Severní Amerika, kde díky levné ropě neexistuje žádná elektrifikovaná dálková trať.", "Železnice byly zpočátku většinou budovány komerčně privátními subjekty, byť za silné regulace státem (na základě koncesí) a mnohdy i za veřejné, zpravidla státní podpory. Kolem přelomu 19. a 20. století však byly v Evropě většinou (s výjimkou vleček) vykoupeny státem a centralizovány ve státní režii. Někde jsou tak provozovány státem (státní dráhy), ale mohou být i v soukromém vlastnictví (soukromé dráhy). Veřejnými drahami se rozumí takové, které, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, mohou být za daných regulačních podmínek za příslušnou úplatu použity k provozování železniční dopravy každou osobou. Zpočátku bylo obvyklé, že železniční společnost provozující dráhu na ní provozovala i drážní dopravu, tedy provozování železnice bylo dohromady jednou činností. Pouze v místech zaústění či jiného styku drah vlaky ze zaúsťující železnice peážovaly po hostující železnici. Od konce 20. století se v Evropské unii organizačně odděluje infrastruktura od dopravy z důvodu zajištění přístupu bez diskriminace k železniční síti.", "Kolejová doprava má mnohé přednosti, má ale i svá nebezpečí. Vlaky mají kvůli velké hmotnosti a malému tření mezi kolem a kolejnicí dlouhou brzdnou dráhu. Díky pohybu po trati je nemožné bezprostředně ovlivnit směr jízdy kolejového vozidla a vyhnout se tak překážce. Kromě čelních a bočních srážek zapříčiňují škody i vykolejení vlaků. Také veřejnosti méně známé, vzácně se vyskytující události, jako je převrácení při velkém bočním větru, mohou způsobit těžká neštěstí a jsou zohledněna v předpisech. Železnice přesto patří k bezpečným dopravním prostředkům a k nehodám dochází poměrně zřídka. Vděčí za to různým provozním opatřením, jakož i přísným kontrolám zodpovědných úřadů, které byly zavedeny právě proto, že železniční doprava je z principu poměrně nebezpečná, například proto, že na rozdíl od silniční dopravy se jezdí naslepo, zatímco v silniční dopravě musí rychlost odpovídat zábrzdné a rozhledové vzdálenosti. Podobně jako v letecké dopravě jsou nejen nehody, ale i jiné mimořádně události systematicky prošetřovány a jsou z nich vyvozovány závěry, tedy zvyšovány požadavky na spolehlivost a bezpečnost použité techniky i procesů. Železniční vozidla i zařízení pro řízení železničního provozu mají bezpečnostní prvky pro zajištění co nejbezpečnějšího provozu. Jsou to návěstidla, stavědla a železniční zabezpečovací zařízení, na vozidlech pak samočinné brzdy a vlakové zabezpečovače, které mají zabránit lidskému selhání strojvůdce. Bezpečností systémy jsou založeny na osvědčených technologiích, a především na poznatcích z chyb, které se vyskytly v železničním provozu. Jsou zohledněny příčiny železničních nehod a bezpečnostní zařízení jsou neustále zdokonalována. Stavědla zajišťují mechanickými, elektrickými a elektronickými prostředky, že výhybky, návěstidla a jiná technická zařízení jsou nastavena tak, aby vlakům nehrozila vzájemná srážka, nebo vykolejení v důsledku nepřiměřené rychlostí. Když po prvních letech provozu dráhy skončily s jízdou na rozhled jako všeobecně uplatňovaným pravidlem, byly tratě rozděleny na úseky, které oddělovala traťová hradla. Traťová zabezpečovací zařízení dnes zajišťují, že se na uvedeném úseku nachází pouze jeden vlak a vlaky jezdí v pevně určených vzdálenostech. Již v počátcích vývoje železnice probíhalo postupné předávání odpovědnosti za bezpečný provoz na trati technice. Zprvu byla obsluha traťového hradla zcela na zaměstnanci železnice, který rozpoznal, že se vlak pohybuje v uvedeném traťovém úseku. Po četných nehodách bylo již na počátku 20. století technicky zajištěno, že vlak (či část vlaku) obsluhu skutečně minul. Budoucí bezpečnostní systémy mají zajistit, že vlaky budou jezdit v relativní vzdálenosti své brzdné dráhy a tím se zvýší kapacita a energetická hospodárnost železničních tratí bez omezení bezpečnosti v přesných časových intervalech v jednotlivých traťových úsecích. Železnice, především v Severní Americe jezdí v časových intervalech. Především systematické a zajištěné komunikační protokoly mezi zaměstnanci ve vozidlech a na trati, jakož i přesná evidence přispívají k bezpečnosti; tak je způsob, jak umožnit vozidlu další jízdu při poruše signalizace, přesně určen a možné nebezpečné manipulace se stavědlech musí být písemně dokumentovány. Bezpečnost železnice je stále více zajišťována zpětnou vazbou mezi organizováním a jednáním. Velkou zodpovědnost stále mají lidé při zajišťování vlakového provozu na vedlejších tratích. Na rychlostních tratích při rychlostech vyšších než 160 km/h bylo v Německu pro vlaky s průměrnou rychlostí 160 km/h zaveden tzn. Linienzugbeeinflussung. Zde se souhlas k jízdě a údaje pro řízení vlaku předávají na stanoviště strojvedoucího. Strojvedoucí sleduje parametry jízdy vlaku, zejména maximální rychlost a brzdnou křivku, a v případě překročení rychlosti je zavedeno rychločinné brzdění. S ETCS, ERTMS a GSM-R mají být zavedeny celoevropské standardy bezpečnosti železniční dopravy, řízení a komunikace. Důležitým příspěvkem k bezpečnosti provozu je přesná poloha kolejnic a stálá kontrola. Poloha kolejí se následkem železničního provozu a povětrnostními vlivy mění, probíhá v přesně určených časových intervalech proměřování geometrie kolejnic, a když je nutné, i jejich oprava. K měření existují speciální železniční vozidla.", "Železniční přejezdy, kde se pozemní komunikace úrovňově kříží se železnicí, jsou jištěny závorami, světelným signalizačním zařízením a nebo osazeny pouze dopravními značkami. Zabezpečené železniční přejezdy jsou začleněny do systému stavědel. Na železničních přejezdech je ohrožena bezpečnost provozu, a proto jsou na hlavních tratích postupně nahrazovány mimoúrovňovými kříženími a jen výjimečně schvalovány při stavbách nových tras. Železniční přejezdy omezují průjezd vozidel složek integrovaného záchranného systému. Železniční přejezd včetně vybavení (závory, signalizační zařízení, část dopravního značení) je podle české legislativy součástí dráhy, nikoliv součástí pozemní komunikace, která v daném místě dráhu kříží.", "Nástrojem pro řízení železniční dopravy je grafikon železniční dopravy. Při plánování musí být zohledněny různé okolnosti: možnosti křižování na železničních stanicích ležících na trati, možná nejvyšší rychlost vlaku, minimální odstup následujících vlaků (daný blokovými signály trati), návaznost na jiné vlaky i další podmínky (hmotnost vlaku, sklon trati, oblouky, brzdné možnosti atd.). Důležité pro hospodárný provoz je optimální nasazení vozidel a personálu: mohou být pouze na jednom místě, ale nemají např. zbytečně stát ve stanici. Dobrý jízdní řád má dostatek rezerv, ale ne jejich nadbytek, aby se drobná zpoždění nepřenášela na jiné železniční spoje. Taktový jízdní řád je svou pravidelnou skladbou snadno zapamatovatelný. Pro plánovače jsou jeho přednosti v jednoduchosti, v symetrii. Taktové jízdní řády se konstruují jako síťové dopravní plány. V jízdním řádu je rozlišováno mnoho druhů vlaků, například dálkové vlaky InterCity či příměstská doprava. V interním jízdním řádu jsou zohledněny i nákladní vlaky, či jízdy prázdných vlaků. Jednotlivé vlakové spoje osobní i nákladní přepravy jsou číslovány, přičemž na začátku čísla vlaku je písmenná zkratka označující druh vlaku. Významnější dálkové vlaky pro přepravu cestujících jsou v železničním jízdním řádu v Evropě tradičně pojmenovávány. Vzhledem k zavádění intervalové taktové dopravy a také vzhledem k vytváření konkurenčního prostředí v železniční dopravě a odpovídajícímu způsobu objednávání a dotování železniční dopravy se stále více prosazuje linková organizace dopravy, kde označení linky nabývá ve vztahu k cestujícím většího významu než číslo vlakového spoje.", "Provoz železničních tratí je stále více automatizován a centralizován. Stavědla převzala nastavování výhybek a návěstidel. S nasazením techniky řízení železničního provozu mohou být dálkově řízena návěstidla v celých regionech. Automatické řízení vlaků nastavuje železniční trasy na základě elektronicky uložených jízdních řádů." ] }

{ "title": [ "Historie teorie množin.", "Symboly teorie množin.", "Naivní teorie množin.", "Axiomatická teorie množin.", "Důvod vzniku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Za praotce teorie množin lze považovat Bernarda Bolzana. Ve své knize \"Paradoxy nekonečna\" z poloviny 19.století se věnuje vlastnostem nekonečných objektů. Významný vliv měl dále Georg Cantor, který během druhé poloviny 19.století položil základy teorie množin jako samostatné matematické disciplíny. Cantorovská teorie množin se specificky zabývala především nekonečnými množinami čísel a pojem \"množina\" chápala jako soubor objektů, u kterého lze jednoznačně rozhodnout, které objekty do něj patří a které nikoliv. Často je dnes nazývána \"naivní teorií množin\". Rychlý rozvoj této matematické disciplíny vedl na přelomu 19. a 20.století k objevení paradoxů intuitivní teorie množin (Russellův paradox, Burali-Fortiho paradox), což vedlo k axiomatizaci teorie množin. Z axiomatických systémů, které vznikly, jsou dnes nejběžněji používané Zermelova-Fraenkelova teorie množin a Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin.", "Následuje seznam základních symbolů, které požívá jazyk teorie množin. Funkční symboly: Predikátové symboly:", "Jako naivní teorie množin je dnes označována původní teorie množin vytvořená Georgem Cantorem v druhé polovině 19. století. Název \"naivní\" je používán pro zdůraznění protikladu mezi Cantorovým intuitivním pojetím pojmu množina a dnes používanými axiomatickými systémy teorie množin. Naivní teorie množin se nezabývá přesnou definicí pojmu „množina“, „uspořádaná dvojice“ apod. a pracuje s nimi způsobem, který se učí na základních a středních školách. I přes použité slovo \"naivní\" je Cantorova teorie dostačující jako množinový základ pro většinu ostatních matematických disciplín a bylo v ní dosaženo významných výsledků ve zkoumání vlastností nekonečných množin (Cantorova věta, kardinální aritmetika, transfinitní indukce), což byla Cantorova motivace pro její vytvoření. Tato teorie však uspokojivě neřeší způsob práce s „příliš velkými“ množinami - viz například Russellův a Cantorův paradox.", "Axiomatická teorie množin je označení pro teorii, která formalizuje vlastnosti množin takovým způsobem, aby bylo možné pomocí množin zkonstruovat všechny matematické objekty, takže dokazatelná tvrzení této teorie budou přesně odpovídat všem platným matematickým výsledkům ze všech oblastí matematiky (algebra, diferenciální rovnice, geometrie, teorie pravděpodobnosti i všechny ostatní). Hlavní význam takových teorií je v tom, že staví na velmi solidní základ pojem \"dokazatelné matematické tvrzení\" a tedy poskytují užitečné vodítko při ověřování, zda nějaký matematický důkaz je korektní. Nejpoužívanější axiomatická teorie množin je jednak Zermelova-Fraenkelova teorie množin (značení ZF) a dále ZF s přidaným axiomem výběru (ta se značí ZF+AC nebo ZFC). ZFC je všeobecně uznávána jako teorie, která přesně popisuje platné matematické pravdy, tj. matematická věta je pokládána za pravdivou, právě když je dokazatelná v ZFC (dokazatelnost ovšem nelze snadno ověřit, neboť v každém okamžiku existuje mnoho pravdivých hypotéz, které ještě nebyly dokázány nebo ani vysloveny). Dalšími axiomatickými systémy jsou Von Neumannova-Bernaysova-Gödelova teorie množin a Kelleyova-Morseova teorie množin. Aplikace Gödelových vět o neúplnosti na axiomatickou teorii množin přináší vhledy na podstatu a filosofii matematiky, neboť z ní vyplývá, že sebelepší axiomatika teorie množin bude vždy obsahovat nerozhodnutelná tvrzení (množinu všech matematických pravd nelze popsat žádnou soustavou axiomů) a že pokud teorie, kterou chceme používat k popisu všech matematických pravd, je bezesporná, nelze tuto bezespornost dokázat.", "Axiomatická teorie množin vznikla v reakci na výše zmíněné rozpory v naivní teorii množin a staví dokazatelnost matematických pravd na pevný základ. Její hlavní přednosti oproti naivní teorii jsou tyto: 1. Neumožňuje Russelův paradox (a další paradoxy naivní teorie množin) tím, že velké souhrny objektů (například \"souhrn všech množin\") v ní nejsou pokládány za množiny, nýbrž jsou nazývány vlastními třídami a pracuje se s nimi jinak. 2. Nepředpokládá nic kromě přesně vyjmenovaných axiomů (odtud název \"axiomatická\"). Ani tak samozřejmé skutečnosti, jako že existuje prázdná množina (nebo že k množinám \"a, b\" existuje i množina \"{a,b}\") není dovoleno předpokládat, dokud to není dokázáno z axiomů anebo samo není axiomem. Predikátová logika dává návod, jak prohledáváním nekonečného stromu ověřit dokazatelnost tvrzení z dané množiny axiomů. Existence soustavy axiomů, z nichž plyne každé matematické tvrzení, tedy umožňuje algoritmicky rozhodnout o pravdivosti jakékoli matematické hypotézy (tento algoritmus se nezastaví, pokud je tato hypotéza nerozhodnutelná z axiómů ZFC). To je sice v praxi nepoužitelné, protože počet větví stromu je astronomicky velký, ale přesto je ZFC užitečným vodítkem při diskuzi, zda nějaký argument lze nazvat platným matematickým důkazem." ] }

{ "title": [ "Život.", "Teorie množin.", "Paradoxy." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Okolnosti původu Cantorova otce \"George Woldemara Cantora\" jsou nejasné, ale ví se, že se narodil někdy mezi lety 1809 až 1814 v hlavním městě Dánska Kodani. Vyrůstal však na misii luteránského Německa v Petrohradu. Jeho otec byl Dán vyznávající luteránství. Jeho matka \"Maria Anna Böhm\" se narodila v Petrohradě a pocházela z rakouské katolické rodiny. Před plánovaným sňatkem konvertovala na protestanství. V manželství se postupně narodilo šest dětí, z nichž nejstarší byl právě Georg Cantor. Díky silné víře svého otce byl Georg po celý svůj život vyznavačem luteránství. Otec se živil jako makléř na Petrohradské burze. V roce 1856 otec onemocněl, a tak se celá rodina přestěhovala do Německa, nejprve do města Wiesbadenu a později do Frankfurtu, ve snaze uniknout kruté ruské zimě, která otci nepřidávala na zdraví. V roce 1860 Georg Cantor absolvoval s vyznamenáním gymnázium v Darmstadtu se zálibou v matematice a trigonometrii. V roce 1862 odešel studovat na přání svého otce Eidgenössische Technische Hochschule do Zurichu, kde začal studovat matematiku. V roce 1863 jeho otec umírá a Georg přesouvá svá studia na univerzitu v Berlíně, zde se zúčastňuje přednášek u Kroneckera, Weierstrasse a Kummera. V roce 1866 studoval v Göttingenu, pozdějším velmi známém centru matematické vědy. O rok později získal doktorát za práci \"De aequationibus secundi gradus indeterminatis\", která se zabývala teorií čísel. V roce 1872 byl Cantor jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Halle a o sedm let později (ve svých 34 letech) řádným profesorem. Toužil sice po profesorském místě v Berlíně, který měl lepší odbornou pověst, ale to nebylo po chuti Kroneckerovi. Není zcela jasné, zda za to mohou osobní antipatie nebo čistě odborná hlediska, Kronecker nevěřil Cantorově odborné práci a aktivně bránil uveřejňování jeho prací. V letech 1872 až 1874 dokázal Cantor tvrzení, která jsou dnes známa už posluchačům prvních ročníků vysokých škol: o spočetnosti množiny racionálních čísel i algebraických čísel. K nim patří i důkaz o nespočetnosti množiny reálných čísel.", "V té době se Cantor začal věnovat budování teorie množin. Dokázal větu, která je dnes pojmenována po něm a velmi zjednodušeně říká, že \"množina všech podmnožin dané množiny obsahuje více prvků než původní množina\". To je celkem zřejmé pro konečné množiny, ale revolučnost této věty je v tom, že platí i pro nekonečné množiny. V konečném důsledku to znamená, že existuje více nekonečen než jedno. Do té doby si totiž nikdo neuměl představit „větší“ nekonečno, než je počet přirozených čísel. Cantor dokázal, že reálných čísel je „více“ než přirozených čísel. Položil si samozřejmě otázku, zda je počet reálných čísel „stejný“ jako počet všech podmnožin množiny čísel přirozených. Dnes je známá kladná odpověď na tuto otázku. Formuloval problém, zda existuje množina s početností mezi početností přirozených a reálných čísel. Tato tzv. hypotéza kontinua patří k nerozhodnutelným tvrzením v axiomatické teorii množin. Cantor se začal přátelit s Dedekindem, intenzivně si dopisovali a díky Dedekindovi se podařilo zlomit Kroneckerův odpor a zveřejnit Cantorovy práce v odborném tisku. Z této doby (1878) pochází také další ze slavných vět (opět zjednodušeno): \"počet bodů na úsečce je „stejný“ jako počet bodů ve čtverci, resp. v krychli jakékoli (spočetné) dimenze\". Je to natolik paradoxní tvrzení, že i sám Cantor se svému důkazu podivoval a napsal Dedekindovi: \"„Vidím to před sebou, ale nemohu tomu uvěřit\".\"“\"", "Teorie množin ovšem vedla vzhledem ke své novosti k řadě paradoxů (některé příklady). Některé byly řešitelné, další čekaly na své vyřešení celá léta. Paradoxy vedly k zavedení pojmů kardinální číslo nebo ordinální číslo. Cantor se při své práci dostal k zajímavým útvarům, kterým dnes říkáme fraktály, mezi něž patří Cantorovo diskontinuum nebo Cantorův prach. Ty mají udivující vlastnosti, které se vymykají běžné zkušenosti. Cantor se značně věnoval hypotéze kontinua, avšak důkaz se mu nedařil, a dokonce kvůli tomu začal trpět depresemi, které přetrvaly až do jeho smrti v roce 1918." ] }

{ "title": [ "Směsi koření.", "Historie koření.", "Skladování koření." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Koření se nepoužívá jen samostatně, ale často spolu s jinými. Proto se vyrábějí i různé směsi koření. Nejčastěji je používáme pro dochucení jídel např: ryb, guláše atd. Kořenících směsí se vyrábí velké množství, příklady – Kari, Směs pěti koření, Kečup, Worcestrová omáčka, Tabasco, Chutney, Bouquet garni, Fines herbes, Barbecue, Baharat, Adžika, Grilovací koření, Harissa.", "Lze předpokládat, že listy některých rostlin se začaly užívat k dochucování masa už před 50 000 lety. První archeologické nálezy, dokládající užití koření, však pocházejí až z doby neolitu. V té době se kořenilo kmínem a mákem. Nejstarší písemné zprávy o užívání koření pocházejí z Číny, z první poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem. Také staroegyptské recepty z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. vyžadují různé koření - anýz, hořčici, kmín, koriandr, mátu, pelyněk, skořici nebo šafrán. Sumerové pěstovali v Mezopotámii fenykl, kmín, koriandr, šafrán a tymián, už staří Indové používali kardamon, kurkumu, hřebíček, muškátový květ, pepř a skořici. Mnoho zpráv se dochovalo ze starého Řecka. „Zlatý věk koření“ nastal ve středověku. Po ukončení křížových výprav se výrazně rozšířil obchod s kořením. V roce 1298 popsal Marco Polo indický pepřovník. Jeho kniha podnítila objevné cesty slavných mořeplavců, které měly za úkol především zjednodušit a zlevnit dovoz koření do Evropy. Za zmínku stojí především cesta Kryštofa Kolumba, který při pokusu doplout do Indie objevil nový světadíl a cesta Vasco da Gammy, který obeplul Afriku kolem mysu Dobré naděje a v roce 1498 přistál na malabarském pobřeží. Při opakované cestě v roce 1502 doplul na Cejlon. Fernão de Magalhães v roce 1519 vyplul s 265 námořníky západním směrem, aby objevil novou cestu ke koření. Objevil Filipíny, kde byl zabit. Zpět do Evropy se po třech letech vrátila jediná loď Victoria s posledními 18 muži. Na její palubě byl především hřebíček. Kapitán lodi Juan Sebastian del Cano byl povýšen do šlechtického stavu. Ve svém erbu měl 12 hřebíčků, 3 muškátové ořechy a dva pruty skořicovníku.", "Suché koření skladujeme na suchém, chladném a dobře větraném místě. Čerstvé bylinky, pesta nebo tekuté omáčky skladujeme v lednici, nebo je možné je i zamrazit." ] }

{ "title": [ "Parníky v Česku.", "Parníky v kultuře." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Parníky brázdily od 19. století i vody Vltavy a Labe, z Prahy po Vltavě na Slapskou přehradu nebo po Labi od saských Drážďan přes Děčín, Litoměřice a Mělník a po Vltavě až po Prahu. V některých úsecích (například jižně od Prahy) měly původně i nemalý dopravní význam, protože podél řek vedlo méně silnic a železnic. Jedním z prvních, kdo experimentoval s paroplavebními pokusy byl Josef Božek, který předvedl skutečnou paroloď v Praze ve Stromovce 1. června 1817. K praktickému využití parníků ale došlo až o dvě desetiletí později. Nemalou měrou k tomu přispělo odstranění četných cel, které do té doby značně komplikovala a zdržovala plavbu po Labi. Toto uvolnění plavby na lodi posléze využila skupina pražských podnikatelů a v květnu 1822 byla založena Pražská plavební společnost, později přejmenovanou na Pražskou společnost pro plavbu parní a plachetní. První český parník \"Bohemia\" byl na vodu spuštěn v roce 1841. Pravidelnou plavbu provozoval na Labi mezi Obřístvím a Drážďanami. V roce 1865 byla založena Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě, důležitou roli v tomto sehrál pozdější primátor František Dittrich. Prvním parníkem, který byl po udělení koncese císařem Františkem spuštěn na vodu, byl parník \"Praha – Prag\". I přes ekonomické problémy v roce 1866 v době prusko-rakouské války se společnosti dařilo velmi dobře a koncem století se flotila parníků značně rozrostla. V roce 1921 už čítala 8 velkých a 2 menší kolesové parníky, 13 vrtulových parníků a 23 lodí s vlastním pohonem.", "Pražské parníky vstoupily i do české humoristické literatury knihou \"Vzpoura na parníku Primátor Dittrich\", tentýž parník pak vystupoval ve filmu Vlasty Buriana \"Hrdinný kapitán Korkorán\". Scénami na parníku končí i český film \"Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách\"." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počátky.", "Adresy s cestou.", "Technické principy.", "Komunikační protokoly.", "Doručování.", "Kódování obsahu e-mailu.", "Používání e-mailu.", "Postup při posílání a přijímání.", "Obsah e-mailové zprávy.", "Hlavička.", "E-mailová adresa.", "E-mailové konference.", "Elektronický podpis.", "Soukromí a šifrování.", "Nežádoucí zprávy.", "Spam a hoaxy.", "E-mailoví červi.", "Obrana před nežádoucími zprávami." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "E-mail je ve skutečnosti starší než internet; některé staré e-mailové systémy byly rozhodujícím nástrojem při tvorbě internetu. Elektronická pošta vznikla v roce 1965 jako způsob komunikace více uživatelů mainframového počítače se sdílením času; přesto je přesná historie nejasná, mezi prvními systémy s touto schopností byly Q32 od SDC a CTSS z MIT. E-mail se rychle rozšířil a stal se \"síťovým e-mailem\", což umožňovalo uživatelem posílání zpráv mezi různými počítači. Raná historie síťového e-mailu je taktéž nejasná; systémy AUTODIN mohly být první, které umožňovaly přenos elektronických textových zpráv mezi různými počítači (1966), ale je možné, že něco podobného měl už systém SAGE. Počítačová síť ARPANET měla hlavní slovo v dalším vývoji elektronické pošty. Existuje zpráva, která poukazuje na experimenty s přenosem e-mailů mezi systémy krátce po vzniku ARPANETu v roce 1969. Ray Tomlinson začal v roce 1971 používat znak @ na oddělení jména uživatele od názvu stroje. Všeobecný názor, že byl původcem elektronické pošty, je přehnaný, přesto jeho programy SNDMSG a READMAIL byly v jeho vývoji velmi důležité. ARPANET významně zvýšil popularitu e-mailu, a ten se zároveň stal trhákem jako aplikace v rámci ARPANETu. Jak se elektronická pošta stávala všeobecně známou, zvyšovala se její popularita, což vedlo i k rozšíření mezi lidi, kteří neměli přístup k ARPANETu. Bylo vyvinuto několik protokolů na doručování pošty mezi skupinami počítačů se sdíleným časem pomocí alternativních přenosových systémů jako UUCP a e-mailový systém VNET od IBM.", "Tehdy nebyly všechny počítače nebo sítě navzájem síťově propojené, e-mailové adresy musely obsahovat „cestu“ pro zprávu, tj. trasu mezi počítačem odesílatele a příjemce. Tímto způsobem bylo možné posílat e-maily mezi více sítěmi. Cestu specifikovala tzv. „bang path“ adresa, která již specifikovala skoky (hops) mezi lokacemi, které byly považované za dostupné adresátovi. Nazývala se tak, protože obsahovala pro každý skok znak „bang“, tj. „!“. Takže například cesta...!bigsite!foovax!barbox!ja oznamuje, že pošta se má směrovat stroji bigsite (předpokládaná dobře známá lokace přístupná každému) a odtud přes stroj foovax uživatelskému účtu na stroji barbox. Předtím než se běžně začaly používat mailové programy s automatickým směrováním, lidé často uveřejňovali složené bang adresy s použitím { } konvence (viz Glob), přičemž mezi složenými závorkami byly uvedené cesty některých velkých strojů v naději, že potenciální odesílatel bude schopný spolehlivě doručit poštu na jeden z nich (například...!{seismo, ut-sally, ihnp4}!rice!beta!gamma!ja). Bang cesty s 8 až 10 skoky nebyly v roce 1981 ničím výjimečným. Vytáčená UUCP spojení pracující v nočních hodinách způsobovala týden dlouhé přenosy. Bang cesty se volily často podle času přenosu a spolehlivosti, takže se zprávy často ztrácely.", "", "Mezi počítači na internetu se vyměňují zprávy pomocí Simple Mail Transfer Protocol a softwaru typu MTA jako např. Sendmail. Uživatelé mívají na svém počítači nainstalován program, který se nazývá e-mailový klient. Ten stahuje zprávy z poštovního serveru použitím protokolů POP nebo IMAP, avšak v prostředí velkých společností se stále vyskytuje použití některého komerčního protokolu jako např. Lotus Notes nebo Microsoft Exchange Server. Je možné ukládat e-maily buď na straně serveru, nebo na straně klienta. Standardní formáty pro mailové schránky jsou např. Maildir a mbox. Několik e-mailových klientů používá vlastní formát a na konverzi mezi těmito formáty je potřebný speciální program. Někteří uživatelé nepoužívají e-mailového klienta, ale přistupují ke zprávám umístěným na poštovním serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných) služeb.", "Při posílání pošty přes internet má být zaručen spolehlivý přenos zprávy i v případě dočasného výpadku cílového serveru. Zpráva se obvykle píše v prostředí programu typu e-mailového klienta nebo v obdobném formuláři webového rozhraní. Klient pomocí Simple Mail Transfer Protocol (SMTP) pošle zprávu programu Mail Transfer Agent (MTA), například smtp.a.org, který může běžet buď na samostatném smtp poštovním serveru, nebo i přímo na počítači odesílatele. Program MTA zjistí z uvedených cílových adres název domény (část adresy za zavináčem) a tyto domény vyhledá v Domain Name System (DNS), aby zjistil mail exchange servery přijímající poštu pro danou doménu. DNS server domény b.org, tedy ns.b.org, odpoví MX záznamem, kde uvede mail exchange server pro danou doménu. MTA server (např. smtp.a.org) odešle zprávu na mail exchange server (např. mx.b.org) pomocí protokolu SMTP. Domény obvykle mají záložní (backup) mail exchange server, takže můžou pokračovat v přijímaní pošty, i když je právě nedostupný hlavní mail exchange server. Když není možné zprávu doručit, MTA příjemce o tom musí odeslat zpět odesílateli zprávu (bounce message), ve které ukazuje na problém. Mail exchange server zprávu doručí do schránky adresáta. Ze schránky adresáta si zprávu stáhne pomocí protokolu POP (POP3) nebo IMAP nebo ji adresátovi umožní prohlédnout poštovní klient příjemce nebo webová služba. Bývalo zvykem, že kterýkoliv MTA přijímal zprávy pro kteréhokoli uživatele na internetu a udělal, co se dalo, aby zprávu doručil. Takové MTA se nazývají open mail relays. To bylo důležité v začátcích internetu, když byla síťová spojení nespolehlivá a nepermanentní. Když MTA nemohl doručit zprávu do cíle, mohl ji alespoň poslat agentovi bližšímu k cíli. Ten by měl větší šanci ji doručit. Ukázalo se však, že tento mechanizmus byl zneužitelný lidmi posílající nevyžádanou hromadnou poštu (spam), a proto velmi málo ze současných MTA jsou open mail relays (tj. přijímají poštu pro známé uživatele resp. domény). Prakticky všechny open relays jsou rychle odhalené a zneužité spammery, kteří neustále prohledávají (skenují) IP rozsahy celého internetu.", "Pro e-mail je definován přenos 7bitové ASCII informace. Přesto je většina e-mailových přenosů 8bitových, kde ale nelze zaručit bezproblémovost. Z toho důvodu byla elektronická pošta rozšířena o standard MIME, aby bylo umožněno kódování vkládaných HTML a binárních příloh, obrázků, zvuků a videí.", "", "Typický sled událostí, který se uskuteční, když Jana napíše e-mail Petrovi:", "Internetové e-mailové zprávy se skládají ze dvou hlavních částí: K e-mailu je možné přikládat jako přílohy i obrázky a jiné soubory. Bez problémů bývá doručování menších souborů typu dokumentu. Pokud však je ke zprávě přiložen velký soubor nebo příliš mnoho souborů nebo soubor typu programu, který by mohl být infikován virem nebo červem, mnohdy taková zpráva neprojde ochrannými filtry na doručovací cestě.", "Hlavičky obvykle obsahují alespoň 4 pole: Informace v hlavičce na počítači příjemce je podobná záhlaví na konvenčním dopisu – skutečná informace o tom, komu byla zpráva adresována, je odstraněná mailovým serverem potom, co je přiřazená správné mailové schránce. Pole „Od“ nemusí obsahovat adresu skutečného odesílatele. Je velmi jednoduché to zfalšovat a zpráva potom vypadá, že přišla z uvedené adresy. Je možné e-mail digitálně podepsat, aby bylo jisté, od koho zpráva pochází. Další běžné součásti hlavičky:", "Každý uživatel musí mít pro příjem zpráv svoji \"e-mailovou adresu\", která identifikuje jeho elektronickou poštovní schránku. Ta je fyzicky umístěna na nějakém internetovém serveru, populární jsou zejména servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma a s webovým rozhraním (např. Centrum.cz, GMail, Seznam.cz). Pro odesílání zpráv není vlastní e-mailová adresa nutná, typickým příkladem jsou elektronické pohlednice, bez vlastní e-mailové adresy lze přes webové rozhraní zasílat také klasické e-mailové zprávy i s přílohou.", "Populární jsou diskuzní skupiny zvané e-mailové konference (mailinglisty), ve kterých probíhá hromadná výměna e-mailů mezi všemi účastníky.", "Nejjednodušší formou elektronického podpisu je prosté uvedení jména a dalších identifikačních a kontaktních údajů na konci těla zprávy. Obvykle se však pojmem elektronický podpis míní sofistikovanější nástroj, kdy pomocí speciálního kódu připojeného ke zprávě je možné ověřit jednak to, kdo zprávu skutečně odeslal (samotný údaj v položce From totiž není spolehlivý) a zpravidla i to, že obsah zprávy (tělo zprávy a přílohy) nebyl mezi odesláním a přijetím zprávy změněn. Jinak řečeno – jedná se o prostředek, který umožní ověřit, že elektronický dokument skutečně podepsala daná osoba a že v dokumentu nedošlo k žádným dodatečným změnám.", "Bez osobních bezpečnostních opatření e-mail nezaručuje soukromí, protože Existují kryptografické (šifrovací) aplikace, které mohou tyto nedostatky řešit, jako např. virtuální privátní sítě, šifrování zpráv pomocí PGP nebo GNU Privacy Guard, šifrovaná komunikace s e-mailovým serverem pomocí Transport Layer Security a Secure Sockets Layer a šifrované autentifikační schéma jako Simple Authentication and Security Layer. Šifrovací aplikace bývají obvykle funkčně propojené s aplikacemi vytvářejícími elektronický podpis.", "Užitečnost a použitelnost elektronické pošty ohrožují dva fenomény: spam a e-mailoví červi.", "Velkým problémem se naopak stává nevyžádaná obtěžující pošta zvaná spam (týká se především různých služeb, inzerátů, formulářů, atd.), kvůli kterému je vhodné být opatrný při zveřejňování e-mailové adresy na internetu. Když už vaši adresu zveřejnit chcete je dobré nahradit „zavináč – @“ například – (at). Spam je nevyžádaná reklamní pošta. Nízké náklady na odeslání zprávy umožňují spammerům odeslat stovky miliónů elektronických zpráv denně pomocí laciného internetového připojení. Stovky aktivních spammerů způsobují přetížení počítačů v internetu, které takto dostávají desítky či stovky nevyžádaných e-mailů denně. Dalším typem e-mailových zpráv jsou takzvané hoaxy. Tak se nazývají bludné a zplanělé zprávy kolující po internetu.", "E-mailoví červi a viry používají elektronickou poštu k tomu, aby se mohli šířit do ostatních zranitelných počítačů. Přestože první e-mailový červ (Morris worm) infikoval UNIXové počítače, tento problém se v současnosti týká především Microsoft Windows.", "Vliv těchto dvou faktorů způsobuje, že uživatelé dostávají více nevyžádané pošty, což snižuje použitelnost e-mailu. Množství technologických iniciativ (Stopping e-mail abuse) se snaží zmírnit dopad spamových útoků. V USA byl Kongresem schválen zákon na regulaci takového e-mailu (Can Spam Act of 2003). Jiný způsob obrany před spamem je obrana technologická. Jedním ze zdrojů e-mailových adres je web a určitým specializovaným programem je možné hromadně extrahovat elektronické adresy vyskytující se v textu webových stránek. K zabránění těmto automatizovaným útokům se používá e-mailová adresa ve formě pochopitelné člověku, avšak nepochopitelné stroji. Například adresa „eva@domena.cz“ se zapíše jako „eva zavináč doména tečka cz“ (v angličtině se často používá „eva AT doména DOT cz“) a nebo se vygeneruje obrázek obsahující e-mailovou adresu a ten se uvede namísto textu. V současné době existuje také mnoho programů (ať jsou to samostatné aplikace, součásti e-mailových klientů, nebo programy na serverech), které jsou schopny na bázi různých kritérií alespoň část spamu odfiltrovat. \"Existují programy pro bezpečnou e-mailovou komunikaci:\" Enigmail – velice rozšířený. Jedná se o doplněk, který do poštovního klienta Thunderbirdu přidá podporu pro práci s šifrovanou poštou. Můžete posílat poštu v šifrované podobě, což zajistí, že si vaše zprávu přečtou pouze prověřené osoby. Safetica Free – dříve pod názvem DisCryptor, je bezplatný bezpečnostní nástroj pro ochranu počítačového soukromí. Dokáže zašifrovat soubory, složky a přílohy e-mailů. Obsahuje řadu pokročilých funkcí, jako např. datová skartovačka pro bezpečné odstranění dat. Software je vyvíjen českou společností Safetica Technologies. Vigenèrova šifra – program zašifruje i dešifruje text, který napíšete. Hodí se k nejjednoduššímu způsobu šifrování e-mailové komunikace. Musíme mít ale na paměti, že tato šifra je mezi námi už několik staletí a není tak nerozbitným kódem jako nejmodernější algoritmy. Je zdarma. Tor – jedná se o projekt, který si klade za cíl ochránit soukromí a bezpečnost uživatelů e-mailů. Snaží se zabránit sledování komunikace probíhající skrze protokol TCP. Tor rozebere internetové připojení uživatele na malé části. Vše je anonymní. Program lze také využít i k zabezpečení přístupu k freemailovým službám skrze jejich zranitelné webové rozhraní. Je zdarma." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Typy.", "Tvary.", "Tvary používané v Česku.", "Současné tvary rozšířené ve světě.", "Tramvajové tratě.", "Délky.", "Materiál." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "První zmínka o kolejnicích je z 18. století. Objevily se na důlních drahách, byly jen dřevěné desky nebo dřevěné trámy. Vedení kol vozů bylo řešeno obvykle vodícím prknem na straně těchto trámů. Později (například na naší první koňské dráze z Budějovic do Lince) byly použity ocelové pásy připevněné ke trámům. Z Anglie do českých zemí v polovině 19. století pronikly hřibové kolejnice. Ty byly již na konci 19. století vytlačeny širokopatními kolejnicemi, používanými dodnes.", "Následující typy kolejnic jsou sestupně seřazeny podle četnosti. V minulosti se užívalo mnoho dalších typů.", "Tvary kolejnice se liší svými rozměrovými parametry. Ty následující se týkají širokopatní kolejnice. Označení se skládá z písmene (popřípadě několika písmen), které zkracuje původ nebo použití, a čísla, udávající hmotnost 1 metru kolejnice v kg. Při přechodu z jednoho tvaru na druhý se vkládají přechodové kolejnice proměnného tvaru.", "Po vzniku Československých státních drah byly v železniční síti tvary kolejnic dost nejednotné, v síti bylo užito přes 100 různých tvarů. Snahou o sjednocení bylo zavedení tvaru T v roce 1930. Na silně zatížených tratích se v roce 1963 začal používat tvar R 65 původem ze Sovětského svazu, tvar T byl nahrazen v roce 1970 tvarem S 49 původem z Německa. V roce 1991 byly konečně zavedeny kolejnice typu UIC 60, odpovídající standardům Mezinárodní železniční unie (UIC – ). V současné době se při výstavbě používají pouze tvary S 49 a UIC 60, nově značené jako 49E1, resp. 60E1 či 60E2. Kolejnice UIC 60 jsou určeny především pro hlavní a některé předjízdné koleje vysoce zatížených páteřních tratí. Na ostatních tratích a ve staničních kolejích páteřních tratí jsou užívány kolejnice S 49.", "Mezi současné světově užívané tvary kolejnic patří, v závorkách jsou uváděna starší či alternativní označení: Číslice u označení typu kolejnice vesměs označují hmotnost metru v kilogramech (kromě britských a amerických systémů, které uvádějí hmotnost v librách).", "Na tramvajových tratích ve městech bývalého Československa se užívají například žlábkové kolejnice NT 1 (a ve velkoplošných panelech blokové žlábkové kolejnice B 1) z Třineckých železáren, žlábkové kolejnice polského typu 180 S nebo ruského TV 60 a v některých městech se však na úsecích nepojížděných silničními vozidly používají i bezžlábkové železniční kolejnice. Kolejnice NT 1 má poloměr zaoblení z hlavy do boku 6 mm. Od poloviny 20. let do poloviny 60. let 20. století se v Praze na zvýšených tramvajových pásech běžně používaly bezžlábkové kolejnice NP 5 a na silničních přejezdech žlábková varianta NP 3. Bezžlábkové kolejnice nejsou vůbec použity v Plzni a Olomouci, do Prahy začaly být vraceny roku 2010. V Mostě a Liberci jsou na některých úsecích použity kolejnice S 49 v kombinaci s profilem tramvajových kol VM. V Brně se používají speciální profily kol i kolejnic, které jsou podobnější železničním. Ostravská tramvajová síť má profily takřka shodné se železničními, používají se zde také kola s výrazně vyššími okolky než v ostatních městech.", "Délka kolejnice se vyvíjela. Lité kolejnice mívaly délku kolem 1 m. Válcované kolejnice bylo možno vyrábět delší tak, jak se vyvíjely technologické postupy. Běžná délka kolejnice pro použití na železnici dosáhla postupně hodnoty 25 m. Pro vyrovnání rozdílných délek kolejnicových pásů v oblouku se používají zkrácené délky po 50 mm až do 24,80 m. V současné době se válcují i kolejnicové pásy o délce až 120 m, které nacházejí použití především na vysokorychlostních tratích.", "Základní materiálem je ocel. V současnosti Třinecké železárny vyrábějí kolejnicovou ocel o jakosti 900 A (to odpovídá 95 ČSD – Vk), značená jak R260. Její pevnost v tahu je 880 až 1030 MPa a tažnost A5 max. 10 %. Obsah uhlíku se pohybuje od 0,6 do 0,8 %. Kolejnice na více zatížených tratích jsou legovány manganem (až 1,3 %), křemíkem (do 0,5 %) a dalšími prvky." ] }

{ "title": [ "Činnost protokolu.", "Ukázka komunikace.", "Verze HTTP.", "Dotazovací metody.", "Bezpečné metody.", "Idempotentní metody.", "Nedodržení účelu metod.", "Zabezpečené HTTP.", "HTTPS URI.", "HTTP 1.1 Aktualizovaná hlavička." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Protokol funguje způsobem dotaz-odpověď. Uživatel (pomocí programu, obvykle internetového prohlížeče) pošle serveru dotaz ve formě čistého textu, obsahujícího označení požadovaného dokumentu, informace o schopnostech prohlížeče apod. Server poté odpoví pomocí několika řádků textu popisujících výsledek dotazu (zda se dokument podařilo najít, jakého typu dokument je atd.), za kterými následují data samotného požadovaného dokumentu. Pokud uživatel bude mít po chvíli další dotaz na stejný server (např. proto, že uživatel v dokumentu kliknul na hypertextový odkaz), bude se jednat o další, nezávislý dotaz a odpověď. Z hlediska serveru nelze poznat, jestli tento druhý dotaz jakkoli souvisí s předchozím. Kvůli této vlastnosti se protokolu HTTP říká \"bezestavový protokol\" – protokol neumí uchovávat stav komunikace, dotazy spolu nemají souvislost. Tato vlastnost je nepříjemná pro implementaci složitějších procesů přes HTTP (např. internetový obchod potřebuje uchovávat informaci o identitě zákazníka, o obsahu jeho „nákupního košíku“ apod.). K tomuto účelu byl protokol HTTP rozšířen o tzv. HTTP cookies, které umožňují serveru uchovávat si informace o stavu spojení na počítači uživatele.", "Uživatelský program (klient) se připojí na server cs.wikipedia.org a zašle následující dotaz: Tímto dotazem žádá o dokument /wiki/Wikipedie na serveru cs.wikipedia.org, sděluje svou totožnost (Opera verze 10.60) a oznamuje, že podporuje kódování UTF-8 (ve skutečném dotazu je podobných informací ještě více, toto je zjednodušený příklad). Server pak odpoví: První řádek odpovědi je stavový řádek obsahující verzi protokolu a informaci, zda byl dotaz úspěšný ve stylu FTP („200 OK“), další řádky jsou hlavičky, za nimi následuje jeden prázdný řádek (označující konec hlaviček) a požadovaný soubor. Hlavičky obsahují datum a čas vyřízení dotazu, popis serveru, informace o typu vráceného dokumentu (MIME typ text/html v kódování UTF-8) a další informace.", "Nejstarší verze protokolu HTTP byla zpětně označena číslem verze 0.9 a její popis z roku 1991 lze nalézt na webu w3.org. Používala pouze metodu GET s jediným parametrem, a to názvem požadovaného dokumentu. Server jako odpověď vrátil přímo požadovaný dokument bez hlaviček (HTTP/... 200 OK...) uvedené v předchozí kapitole. Případná chybová hlášení vracel server také ve formě HTML dokumentu. Kvůli svým omezením byl rychle nahrazen postupně vyvíjeným protokolem HTTP/1.0. První popisy protokolu HTTP/1.0 byly publikovány již v roce 1992, definitivní standard byl vydán v květnu 1996 jako. Protokol zavádí stavový řádek v odpovědi, HTTP hlavičky v požadavku i odpovědi, nové metody HEAD a POST, a pro rozlišení typu dokumentů používá MIME. HTTP/1.1 bylo původně popsáno v (leden 1997), v červnu 1999 nahrazeno. Tato verze umožňuje mimo jiné provozovat více WWW serverů na jedné adrese, přenos více souborů po sobě v jednom spojení a udržování TCP spojení (tzv. keep-alive connection). Dále přidává další metody OPTIONS, PUT, DELETE, TRACE a CONNECT. Existuje experimentální rozšíření PEP (Protocol Extension Protocol, viz nebo ), které bylo jeden čas označováno jako HTTP/1.2, ale v praxi se zřejmě nepoužívá. HTTP/2 je verze protokolu přijatá 14. května 2015 jako. Podíl serverů, které jsou schopny komunikovat touto verzí HTTP, v září roku 2018 překročil 30 %., podíl na provozu stoupá a je zatím v řádu jednotek procent. HTTP/3 je nově vyvíjená verze protokolu, označovaná také „HTTP over QUIC“, která byla publikována jako Internet draft dne 24. října 2018.", "HTTP definuje několik metod, které se mají provést nad uvedeným objektem (dokumentem). <metoda> <objekt> HTTP/<verze>", "Některé metody (například, HEAD, GET,OPTIONS a TRACE) jsou definovány jako bezpečné, což znamená, že jsou určeny pouze k získávání informací a neměly by změnit stav serveru: Bezpečné z pohledu změny dat, tedy \"Pouze ke čtení\" (read only). Jinými slovy, neměly by mít vedlejší účinky, mimo relativně neškodných účinků, jako je protokolování, ukládání do vyrovnávací paměti, které slouží pro bannerové reklamy, případně zvyšování web counter. Tvorba libovolných GET požadavků bez ohledu na souvislost aplikace může být proto považována za bezpečnou. Naproti tomu metody jako POST, PUT a DELETE jsou určeny pro akce, které mohou způsobovat nežádoucí účinky třeba na serveru: \"k zápisu\" (write). Tyto metody jsou proto obvykle používány v souladu webových robotů nebo webového prohledávače, některé, které neodpovídají, obvykle podávají žádosti bez ohledu na kontext nebo důsledky. Navzdory stanovené bezpečnosti GET požadavků, v praxi jejich zpracování na serveru není technicky omezeno žádným způsobem. Proto může neopatrným nebo záměrným programováním způsobit netriviální změny na serveru. Toto se nedoporučuje, protože to může způsobit problémy pro webovou mezipaměť, vyhledávačům a jiným automatickým prostředkům, které můžou způsobovat nežádoucí změny na serveru. Kromě toho jsou metody TRACE, TRACK a DEBUG některými profesionály v oblasti bezpečnosti považovány za potenciálně \"nebezpečné\" (z pohledu útoku na server, jiný pohled), protože mohou být použity útočníky k získání informací, nebo k obejití bezpečnostní kontroly při útocích. Bezpečnostní softwarové nástroje, jako je Tenable Nessus a Microsoft URLScan informují o přítomnosti těchto metod jako bezpečnostních problémech.", "Metody PUT a DELETE jsou definovány jako idempotentní, což znamená, že více totožných požadavků by mělo mít stejný účinek jako jeden požadavek: \"Idempotence 1\". Již zmíněné metody GET, HEAD, OPTIONS a TRACE, jsou předepsány jako bezpečné, tedy jsou idempotentní implicitně, když data vůbec nemění: \"Idempotence 0\". Oproti tomu metoda POST idempotentní být nutně nemusí: Zaslání shodného POST požadavku vícekrát může stav na serveru ovlivňovat opakovaně a způsobit tak i nežádoucí účinky. V některých případech může být opakování stejného požadavku vhodné a žádoucí, většinou to však bývá zdroj problémů: Například když si uživatel neuvědomí, že jeho činnost bude mít za následek odeslání další žádosti na server, potom nedostane přiměřenou odpověď, že jeho první žádost byla úspěšná, typicky při zdvojeném kliknutí na tlačítko. I když webové prohlížeče mohou zobrazovat upozornění v dialogových oknech a tím uživatele varovat, v některých případech se například i pouhým aktualizováním stránky stejný požadavek odešle znovu, což už může způsobit problém.", "Zda je metoda idempotentní či bezpečná není určeno protokolem ani webovým serverem. Technicky vskutku je možné psát webové aplikace s takovými vnitřními mechanismy, že například databázové operace INSERT, či jiné neidempotentní akce, budou spouštěny voláním metodou GET, či jiné HTTP metody, která běžně bývá považována za bezpečnou. Jenže ignorováním doporučení na bezpečnost/idempotentnost metod riskujeme nežádoucí následky, kdy uživatel předpokládá, že opakování stejného požadavku bezpečné je. Ale ono není, a dojde k nechtěnému zpracování. Je tedy vhodné nejen vycházet vstříc očekáváním uživatelů, ba dokonce riziku nepochopení, nejednoznačnosti a střetu nevyjádřených předpokladů již v zárodku předcházet, a to volbou vhodné architektury a technologie, které by předcházení vůbec umožňovaly.", "Existují dvě metody zabezpečeného http připojení: HTTPS URI a nadstavba HTTP 1.1 představená v RFC 2817. Druhou metodu ovšem zatím prohlížeče moc nepodporují, takže HTTPS se k vytvoření zabezpečené komunikace používá nejčastěji.", "Je syntakticky identické jako http, pouze přidává signalizaci prohlížeči, aby použil šifrovací metodu SSL/TLS k přenosu dat. SSL je vhodné pro HTTP, protože dokáže poskytnout ochranu přenosu, i když je pouze jedna strana komunikace ověřená. Typicky je ověřen pouze server (např. uživatel potvrdí certifikát). Aby pomocí HTTPS bylo možné rozlišovat virtuální servery, existuje rozšíření SNI.", "HTTP 1.1 představilo podporu pro aktualizaci hlavičky. Klient začíná komunikaci prostým textem, který je později nahrazen TLS. Buď server nebo klient mohou vyžadovat (na požádání), aby byla komunikace převedena na zabezpečenou. Nejběžněji klient začíná prostým textem a to je následováno požadavkem serveru na převod na zabezpečenou komunikaci. Vypadá to následovně: Klient: Server: Server vrátí kód 426, protože kódy začínající čtyřkou značí selhání klienta (viz seznam http status kódů) Výhody použití této metody zabezpečení spočívají v: Slabina této metody je v tom, že požadavek na zabezpečený http přenos nemůže být specifikován v URI. V praxi je pak (neověřený) server zodpovědný za aktivaci zabezpečené komunikace, místo aby za ni byl odpovědný (ověřený) klient." ] }

{ "title": [ "Výroba oceli.", "Chemicko-tepelné zpracování.", "Vlastnosti oceli.", "Fyzikální vlastnosti oceli.", "Druhy ocelí.", "Nelegované oceli.", "Nízkolegované oceli.", "Vysoce legované oceli.", "Rozdělení podle oblastí použití.", "Recyklování.", "Využití oceli." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Novověký způsob výroby oceli je metalurgický proces, při kterém se ze surového železa vyrobeného ve vysoké peci získává slitina železa s uhlíkem a dalšími chemickými prvky. Množství uhlíku se při tom snižuje na požadovanou úroveň stejně jako podíl nečistot, jakými jsou především síra a fosfor. Naopak jsou do slitiny dodávány další, tzv. legující prvky, např. mangan, křemík, hliník, chróm, nikl apod.", "Chemicko-tepelné zpracování oceli zahrnuje řadu způsobů zpracování, při nichž se sytí povrch ocelí různými prvky. Dochází tak ke změně chemického složení v povrchových vrstvách ocelové součásti, při zvýšené teplotě jiným prvkem (C, N). Účelem je, aby se dosáhlo požadovaných vlastností, např. tvrdosti, žáruvzdornosti, korozivzdornosti, odolnosti proti opotřebení a únavě atd. Nejčastějšími způsoby chemicko-tepelné zpracování jsou:", "Oceli jsou nejčastěji používanými kovovými materiály. Legováním uhlíkem a dalšími prvky a kombinací tepelného a tepelně-mechanického zpracování je možno ovlivnit vlastnosti ocelí v širokém rozmezí a tak jejich vlastnosti přizpůsobit zamýšlenému použití. Strukturní složky jsou popsány v binárním diagramu železo-uhlík. Hustota oceli je 7850 kg/m3. Měrná tepelná kapacita oceli je cca 469 J.kg.K (závisí na obsahu příměsí). Bod tavení oceli je přibližně 1539 °C.", "Závisí na hm.% C, níže uvedené hodnoty jsou pouze orientační.", "V současné době je vyráběno asi 2500 druhů ocelí. V normách (ČSN, DIN, atd.) jsou oceli rozděleny do skupin jednak podle chemického složení, jednak podle struktury a mechanických a fyzikálních vlastností. Podle chemického složení jsou oceli rozdělovány do následujících skupin:", "Zvané také uhlíkové oceli. Obsah legujících prvků je nižší než je maximální tabelovaná hodnota pro daný prvek. Pro většinu prvků je tento maximální hmotnostní podíl kolem 2 %. Mechanické vlastnosti uhlíkových ocelí lze modifikovat tepelným (žíhání, kalení, popouštění), tepelně-mechanickým a tepelně-chemickým (cementace a nitridace) zpracováním.", "Obsah legujících prvků po odečtení obsahu uhlíku je nižší než 5 %. Mají podobné vlastnosti jako oceli nelegované, ale jsou vhodné pro tepelné zpracování. Tepelným zpracováním je u nich možno ovlivnit mechanické vlastnosti. Se stoupajícím obsahem uhlíku stoupá i tvrdost po kalení. A to až do obsahu 0,85 hm. % C. S vyšším obsahem uhlíku se kalením už tvrdost dále nezvyšuje. Samotný obsah uhlíku má však také vliv na pevnost oceli, čím vyšší obsah, tím je ocel pevnější. Například kdysi se vyráběly radlice pluhu z oceli 11700, u kterých výrobce uváděl po překování (naostření) už není nutno kalit, protože ocel s takovým obsahem uhlíku byla sama o sobě dostatečně tvrdá.", "Obsah legujících prvků je vyšší než 5 %. Kombinací legujících prvků se dosahuje potřebných mechanických, fyzikálních a chemických vlastností.", "Podle oblasti použití lze oceli rozdělit do následujících skupin:", "Ocel se recykluje takřka od doby jejího objevení a to hlavně z ekonomických důvodů. Je totiž levnější ocel recyklovat, než těžit železnou rudu a vynakládat finance na výrobu „nové“ slitiny. Finanční nároky výroby nové slitiny jsou ve srovnání s náklady na recyklaci obrovské. Recykluje se také proto, že ocel během procesu recyklace neztrácí žádné ze svých vlastností. Je to nejvíce recyklovaný materiál v Severní Americe. Energie ušetřená recyklováním oceli snižuje roční spotřebu energie průmyslu až o 75 %. Toto procento představuje množství energie dostačující k zásobování 18 milionů rodin po dobu jednoho roku. Recyklováním jedné tuny oceli se ušetří 1100 kg železné rudy, 630 kg uhlí a 55 kg vápence. V roce 2005 bylo recyklováno 76 milionů tun oceli. V poslední době se každým rokem zrecykluje asi 75 % z celkové roční produkce oceli. U některých druhů ocelových produktů je tento poměr ještě vyšší. Například v letech 2004 a 2005 bylo zrecyklováno 97,5 % tyčí a plátů z konstrukční oceli. Výztužných ocelových tyčí bylo zrecyklováno asi 65 % z jejich celkové roční produkce. Konstrukční ocel tak typicky obsahuje asi 95 % recyklovaného materiálu. Oproti tomu lehčí typ oceli, jako je ocel válcovaná, obsahuje „pouze“ 30 % recyklovaného materiálu. Ocelové tyče se vyrábí ve standardizovaných velikostech a tak při jejich výrobě vznikne jen velmi málo odpadu (tento odpad je samozřejmě recyklovatelný). Na průměrně velký dvoupodlažní dům se spotřebuje množství oceli přirovnatelné k 6 zrecyklovaným autům. Na stejný dům s dřevěnou konstrukcí by padlo asi 40 – 50 stromů. Celosvětová poptávka po oceli neustále roste. Přestože zatím bylo oceli vyprodukováno obrovské množství, většina je stále v oběhu. Nejběžnější ocelové výrobky určené k recyklování jsou plechovky, automobily, různá zařízení a ocel ze zbouraných budov. Můžeme odhadnout, že průměrné zařízení se skládá z 65 % z oceli. Auta obsahují až 66 % oceli. Ocel je možné recyklovat v ocelárnách metodou oxidace v kyslíkových konvertorech. Většinou se však recykluje tavením v elektrických obloukových pecích (pro výrobu oceli s nízkým obsahem uhlíku) nebo v indukčních pecích (pro výrobu vysoce legovaných železných slitin).", "Ocel se využívá zejména pro nosné konstrukce staveb. Relativně velká pevnost při nízké hmotnosti předurčuje použití oceli pro velmi namáhané a velkorozponové konstrukce, ať již průmyslových hal či architektonicky náročných staveb. Využívá se též při stavbě mostů, lávek či různých typů schodišť. Pro své estetické vlastnosti je také vyhledávána u řady umělců. Ocelové prvky se často používají jako spoje nebo výztužné elementy betonových, dřevěných či skleněných konstrukcí a jejich částí. Ocelové konstrukce se uplatňují především u komplikovanějších a tvarově složitějších staveb. Při ocelové nosné konstrukci budovy však musí projektant vyřešit její ochranu při požáru; ohřeje-li se nízkolegovaná ocel na 500 °C, klesne její mez kluzu (i mez pevnosti) zhruba na polovinu. Mnoho moderních a architektonicky náročných staveb je projektováno za použití ocelových konstrukcí. Ocel se také plně využívá pro stavby jako jsou mosty a případně konstrukce pro průmysl, energetiku, věže apod. Ocel je zároveň stále základním materiálem v drtivé většině odvětví strojírenství. Největší výhodu ocel představuje při rekonstrukcích, při doplňování konstrukcí nebo jejich zesilování nebývá většinou žádný problém. A navíc je ocelová konstrukce plně recyklovatelná." ] }

{ "title": [ "Rozdělení tepelných strojů.", "Pracovní cykly tepelných strojů.", "Tepelný stroj v Carnotově cyklu.", "Popis stroje.", "Energetická bilance stroje." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Tepelné stroje se dělí na", "Pracovní cyklus tepelného stroje (tepelný oběh) je série postupných změn stavu pracovní látky, které začínají a končí ve stejném stavu. Existuje více modelových pracovních cyklů tepelného stroje, speciální postavení mezi nimi má Carnotův cyklus. Pro teoretické výpočty technických aplikací se používají i jiné modely tepelných cyklů. V oblasti pístových spalovacích motorů se pracuje s: V oblasti plynových turbín se pracuje s:", "Tepelný stroj pracující v Carnotově cyklu je takzvaný ideální stroj, není možné ho sestrojit tak, aby jeho reálná účinnost byla taková, jaká je teoretická účinnost. Carnotův cyklus (resp. jeho realizace – tepelný stroj) slouží jako důkaz toho, že ani ideální tepelný stroj nemůže dosáhnout 100% účinnosti, ale vždy jen nižší. Nevyhnutelnou podmínkou toho, aby byl probíhající cyklus Carnotovým cyklem, je, že všechny probíhající děje jsou vratné.", "Nejjednodušší model tepelného stroje je uzavřený válec s pístem. Ve válci se nachází plyn. Stroj pracuje mezi dvěma dalšími tepelnými zařízeními, chladičem (formula_1) a ohřívačem (formula_2). Úlohou ohřívače je dodávat válci s pístem teplo, takže dochází k expanzi náplně – plynu. Úlohou chladiče je plyn opět ochladit tak, aby mohl začít nový cyklus, probíhá komprese.", "Z energetického hlediska můžeme cyklus rozdělit na čtyři děje a vypočítat jejich energetický přínos: Vzhledem k adiabatičnosti platí vztahy mezi teplotou a objemem: Vydělením rovnic a odmocněním získáme vztah mezi objemy: Pro účinnost (formula_10) stroje, tedy poměr mezi teplem dodaným ohřívačem a vykonanou prací platí: a po zjednodušení: Ze zjednodušeného vzorce vyplývá, že kdyby měla být účinnost stroje rovna 1 (resp. 100 %), musel by mít chladič teplotu absolutní nuly (T = 0 K). Absolutní nula je však nedosažitelná (viz třetí termodynamický zákon)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Konstrukce.", "Parní lokomotiva v kultuře.", "Odkazy.", "Související články." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Vývoj parní lokomotivy byl umožněn vynálezem parního stroje a jeho zdokonalením Jamesem Wattem. Vynálezu parní lokomotivy předcházely pokusy s parními vozy. První vůz, pohybující se silou páry, sestrojil francouzský důstojník N. J. Cugnot v roce 1769. První parní lokomotivu, pohybující se po kolejnicích, sestrojil Richard Trevithick v roce 1804. Nejvýznamnějším konstruktérem se ale stal George Stephenson. Konstrukcí parních lokomotiv se zabýval od roku 1814. Později sestrojil například stroj Locomotion, který dal lokomotivám jméno, a především slavnou Rocket, jež dosahovala rychlosti 32,5 km/h, s níž 8. září 1829 zvítězil v soutěži na trati Liverpool-Manchester (u Rainhillu). Na Rocket uplatnil principy, využívané pak po celou další dobu existence parních lokomotiv, zejména konstrukci kotle s žárovými trubkami. V době největšího rozvoje, který nastal kolem poloviny 20. století, jezdilo ve světě téměř čtvrt miliónu parních lokomotiv, které zabezpečovaly zhruba 90 % veškeré železniční dopravy. Nejrychlejší parní lokomotiva na světě jezdila ve Velké Británii. Byla to upravená lokomotiva společnosti London and North Eastern Railway A4 - Mallard, jež při rychlostním rekordu dosáhla rychlosti 203,5 km/h. Lokomotiva S 1-6.100 údajně dosáhla ještě vyšší rychlosti, jízda však nebyla dokumentována. Přes mnohá vylepšení nebyla parní lokomotiva schopna obstát ve druhé polovině 20. století v konkurenci jiných druhů lokomotiv a to především pro: V Československu byla výroba ukončena roku 1958 a z pravidelného provozu ČSD byla poslední parní lokomotiva vyřazena roku 1980. Parní lokomotivy však příležitostně jezdily v pravidelném provozu až do roku 1983. Jedinou zemí s významnějším provozem parních lokomotiv je Čína (6 500 aktivních lokomotiv v roce 1996 – většina světového provozu posledních let). Ve zbytku světa jsou využívány sporadicky v místech výskytu levného uhlí (například Jižní Afrika) a jinde už jen pro turistické účely.", "Převažujícím stavebním materiálem je ocel.", "Parní lokomotivy byly důležitou, někdy dokonce hlavní rekvizitou mnoha uměleckých děl. Připomeňme třeba film Bustera Keatona General (u nás uváděn pod názvem Frigo na mašině), český film Železný dědek, britskou sérii lokomotiva Tomáš či knihu Pohádky o mašinkách a mnohé další. Obrazy akademického malíře Viléma Kreibicha zobrazovaly z velké části lokomotivy. Autor též navrhl barevný design parních lokomotiv 498.0 a 498.1 Albatros. Velkým obdivovatelem lokomotiv byl i Antonín Dvořák.", "", "Parní lokomotiva: Ostatní:" ] }

{ "title": [ "Zásahy člověka.", "Dělení.", "Naleziště.", "Nejhmotnější meteority.", "Mars." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "V roce 2005 bylo odhadnuto, že pravděpodobnost zásahu a usmrcení některého z právě narozených lidí meteoritem je pro každou osobu asi 1 : 200 000. Podle jiných odhadů je to ale spíše 1 : 4000, což je již vyšší pravděpodobnost, než usmrcení z důvodu vdechování karcinogenního trichlorethylenu nebo třeba odpalování světlic. Na světě je známo několik případů zásahů člověka meteoritem. Téměř vždy se však o člověka jen otřel a způsobil mu pouze lehčí až středně těžká zranění a neohrozil ho přímo na životě. V jednom případě však meteorit člověka zasáhl přímo. Tento případ se udál v roce 1954, kdy meteorit zasáhl obytnou budovu v USA a následně popálil spící ženu.", "Meteority se dělí na dva základní typy – chondrity a siderity. Podle složení lze meteority dělit na železné, kamenoželezné a kamenné, přičemž kamenné jsou nejhojnější. Meteority pocházející přímo z komet neexistují – kometární materiál je příliš křehký na to, aby přežil let atmosférou.", "Meteority jsou nacházeny po celém světě. Nejlépe se nacházejí meteority železné, jelikož jsou vůči okolí velmi atypické a tedy snadno rozpoznatelné. Dalším důvodem je, že příliš nepodléhají rozrušování okolním prostředím. Chondrity jsou po dopadu málo odolné a při dešti se většinou rozpadají. Navíc se často podobají okolní hornině, což ztěžuje jejich lokalizaci. Největší koncentrace meteoritů jsou nacházeny v poslední době v Antarktidě, kde jsou pro jejich hledání ideální podmínky. Akumulační činností ledovce se meteority nahromadily na některých místech a díky ablaci ledu (odtávání) se postupně dostávají na povrch, kde jsou se svojí typicky tmavou barvou snadno rozpoznatelné. Dalším význačným nalezištěm jsou pouště, kde se hledají pomocí moderních terénních vozidel. Z nich se na dálku vyhledávají tmavé kameny, které jsou i zde dobře viditelné.", "Seznam nejtěžších meteoritů dle hmotnosti. Protože se některé z nich před dopadem rozpadly na menší fragmenty, je v seznamu uvedeno i více kusů ze stejné lokality.", "V roce 2005 se podařilo objevit i první meteorit na cizím vesmírném tělesu, a to na Marsu, pomocí pojízdného vozidla Opportunity. V roce 2014 byl na povrchu Marsu objeven další meteorit o velikosti 2 metrů, objev si připsal americký rover Curiosity." ] }

{ "title": [ "Poskytované služby.", "Oblasti pokrytí.", "Technické prostředky." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "GMDSS je definován jako souhrn funkcí a technických prostředků, které kdekoliv na moři umožňují realizovat tři základní fáze záchranné akce: Byly definovány tyto funkce systému: Prostředky splňující požadavky GMDSS jsou povinné u lodí s výtlakem větším než 300 tun a pro všechny lodě pro osobní přepravu nezávisle na druhu jejich vlastnictví. Tato povinnost se tedy nevztahuje na rekreační plavidla, která slouží pro sport a vlastní dopravu, pokud nepřesahují výtlak 300 tun.", "V rámci GMDSS jsou definovány čtyři oblasti pokrytí A1 až A4. V těchto oblastech je pomocí stanovených radiokomunikačních prostředků pobřežních stanic prováděno sledování - monitorování tísňových volání pro zahájení, řízení a provádění záchranných akcí a pro vysílání bezpečnostních informací (meteo a navigační varování):", "Základní nástrojem je především technologie digitálního selektivního volání - DSC (Digital Selective Calling) realizovaná na radiokomunikačních prostředcích svým dosahem pokrývající oblasti definované oblasti A1 a A4. DSC odstraňuje některé nevýhody analogové techniky, která byla dosud užívána. Rozpoznání jednotlivého druhu komunikace (tísňová, pilná, bezpečnostní a běžná) je zakódováno spolu s devítimístným identifikačním číslem - MMSI (Maritime Mobile Service Identity) do takzvaného komunikačního protokolu. Číslo MMSI je vždy výlučné. První tři místa u mobilní stanice jsou určena pro číslo země a další identifikují vlastní loď. V případě, že se jedná o pobřežní stanici pak tomu předchází vždy dvě nuly. Celý proces komunikace je standardizován do podoby tzv. komunikačního DSC protokolu. Ten v případě tísňového volání obsahuje i údaje o poloze, které jsou vkládány automaticky (výjimečně ručně) z přijímače družicové navigace GPS nebo jiného pozemního navigačního systému." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Před 1. světovou válkou.", "Během 1. světové války.", "V období mezi světovými válkami.", "Během 2.světové války.", "Současnost.", "Osobní doprava.", "Nákladní doprava.", "Pozorovací vzducholodě." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "První teoretický návrh řiditelné vzducholodi pochází z roku 1783 (kdy vzlétl první balón bratří Montgolfierů), a vytvořil jej Jean-Baptiste-Marie Meusier. V té době byla její stavba nerealizovatelná pro neexistenci vhodného motoru. První skutečně fungující vzducholoď sestrojil až v roce 1852 Henri Giffard. Vybavil ji lehkým parním strojem vlastní konstrukce, ale byla řiditelná jen za úplného bezvětří. Dalším krokem vpřed byla vzducholoď La France. Byla poháněna elektromotorem, vzlétla roku 1884 a byla první, která se byla schopna vrátit i proti slabému větru. V roce 1897 vzlétla první vzducholoď poháněná spalovacím motorem. Zášleh plamene z motoru ale způsobil její požár a smrt vynálezce i posádky. Ve stejném roce se vznesla i unikátní celokovová (hliníková) vzducholoď Davida Schwarze. Ta ale krátce po startu havarovala vinou nezkušeného pilota. Další historie je pak spojena především s hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem. Inspiroval se úspěchy i nezdary svých předchůdců. Využil především Schwarzova nápadu využití hliníkové kostry. První úspěšný let jeho 127 metrů dlouhé ztužené vzducholodi \"LZ 1\" proběhl 17. října 1900 nad Bodamským jezerem. Před první světovou válkou byly vzducholodi dále zdokonalovány. Od roku 1910 pak začaly sloužit i civilní letecké přepravě.", "Za první světové války vzducholodě široce používaly Francie, Itálie, Německo, Rusko, USA a Velká Británie. Osvědčily se zejména pro dálkový průzkum, smutně prosluly také jako první strategické bombardéry. Německé vzducholodě typu Zeppelin podnikaly dlouhé lety do Anglie, kde bombardovaly průmyslové, ale i civilní cíle. Kromě tohoto typu vyrábělo Německo vzducholodě typu Schütte-Lanz či Parseval. Francie, která byla na počátku 1. světové války druhým největším producentem vzducholodí, měla stroje od firem Astra, Chalais-Meudon, Zodiac a jiných. V průběhu války docházelo k postupnému zdokonalování letadel těžších vzduchu, která vytláčela vzducholodi do pozadí. Ty však zůstávaly ve výzbroji armád i nadále. Německo bylo po válce nuceno postoupit své vzducholodě vítězným mocnostem jako reparace.", "Po válce vývoj vzducholodí dále pokračoval. 2. července 1919 odstartovala britská \"vzducholoď R 34\" k prvnímu úspěšnému přeletu Atlantiku ve směru Evropa-Amerika. (V opačném směru přeletěla posádka upraveného bombardéru Vickers Vimy o pouhé 2 týdny dříve). To podnítilo nadšení pro stavbu dalších vzducholodí, které ale poněkud ochablo po sérii katastrof v Británii a USA. Tyto katastrofy byly z části způsobeny vysoce vznětlivým vodíkem, který tvořil jejich náplň. Mohl je ohrozit zkrat v palubní elektroinstalaci, úder blesku, nekázeň posádky či zášleh z výfuku motoru. Z bezpečnostních důvodů měly proto vzducholodě motory v gondolách mimo hlavní těleso a na palubách se nesmělo kouřit. Vzducholodě byly využívány i pro vědecký výzkum. Připomeňme alespoň výpravy Umberta Nobileho ve vzducholodích \"Norge\" (20. května 1926 dosáhl severního pólu) a \"Italia\" (ztroskotala 25. května 1928 při návratu ze severního pólu; na palubě byl i český fyzik František Běhounek). Ve třicátých letech 20. století bylo postaveno několik obřích dopravních a vojenských vzducholodí. Nejúspěšnější z nich byla vzducholoď \"Graf Zeppelin\". Prakticky až do začátku 2. světové války zajišťovala transatlantickou dopravu a podnikla mnoho výzkumných a propagačních letů. Za konec éry velkých dopravních vzducholodí je považována katastrofa vzducholodi \"Hindenburg\" 6. května 1937.", "Během 2. světové války byly ještě vzducholodi používány k protiponorkovému hlídkování, ale jejich význam postupně upadal. Americká armáda měla jako poslední ve výzbroji vzducholodě až do konce 50. let 20. století. Havárie moderní radiolokační vzducholodě typu ZPG-3W v roce 1960 byla ale definitivní tečkou i za jejich armádním použitím. 28. června 1961 byla americká námořní vzduchoplavba zrušena a o rok později byly všechny vzducholodě vyřazeny ze služby.", "Na přelomu století byla doprava vzducholoděmi zanedbatelná a vzducholodě byly používány prakticky jen jako „vzduchem plující reklama“; naskytla se ale možnost používat je i pro jiné účely.", "Některé dopravní společnosti stále plánují využití moderních vzducholodí jak pro přepravu osob (zde zejména pro turistické či rekreační vyhlídkové lety) tak pro dopravu nákladů. Vzducholodě se v těchto plánech jeví být technicky a ekonomicky výhodné zejména pro dopravu těžkých a rozměrných nákladů, jejichž přeprava po zemi či po moři bývá technicky komplikovaná a drahá. Moderní vzducholodě jsou dnes bez výjimky plněny netečným plynem heliem, který je z provozního hlediska stroje velmi bezpečný. Ambiciózní pokus o vzkříšení velkých vzducholodí v Německu na přelomu 20. a 21. století skončil finančním nezdarem. Postavený hangár byl přebudován na akvapark Tropical Islands.", "Lety vzducholodí řídí lidé pomocí moderní elektroniky a avioniky za pomocí satelitní navigace a moderní výpočetní techniky. Existují i plány na přepravu některých surovin, zejména zemního plynu, a to pomocí velkého počtu speciálních nákladních vzducholodí zapřažených do skupin (tedy do jakýchsi zvláštních vzducholodních vlaků).", "Zejména ve Spojených státech se uvažuje o širším použití vzducholodí pro pozorovací účely a to ve spolupráci s tamním úřadem \"Homeland Security Office\". Nasazeny bývají při výjimečných akcích, nad místy, kde se mají shromáždit davy lidí (jako například koncert Madonny v listopadu 2008 nebo sjezd republikánů v New Yorku před volbami prezidenta ze srpna téhož roku a s ním paralelně probíhající protiválečné protesty). Pozorovací vzducholoď byla v roce 2004 testována např. nad Washingtonem nebo New Yorkem, kde přímo spolupracovala s městskou policií. Použití vzducholodí pro pozorovací účely bylo též přibližně v roce 2004 naplánováno pro americké a spojenecké jednotky v Iráku a minimálně od roku 2005 realizováno. Výhodou pro toto použití např. proti vrtulníkům je výrazná úspora paliva a schopnost vzducholodí pohybovat se na daném místě několik desítek hodin." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vojenské využití.", "Výzkum a rekordy.", "Současnost.", "V kultuře." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Za počátek balonového létání je považován 4. červen 1783, kdy se vznesl horkovzdušný balon bratrů Montgolfiérů před zraky dvora Ludvíka XVI. Prvními pasažéry byly ovce, kachna a kohout. Ještě tentýž rok se vznesl i první plynem plněný balon profesora Charlese. Plynové balony pak byly využívány v civilní a hlavně vojenské sféře. Byly plněny vodíkem nebo svítiplynem a nakonec bezpečným heliem. Koncem 19. století se objevily i první použitelné řiditelné balony – vzducholodě.", "První návrh na vojenské využití balonu podal už v roce 1783 Francouz Giroud de Villette po svém letu montgolfiérou. První praktické použití je připisováno jinému Francouzi. Guiton de Morveau, poradce Výboru pro státní blaho francouzské první republiky, se pokusil balonem přepravit v roce 1793 depeše z obléhaného města Condré. Netěsný balon však spadl do ležení nepřátel. V témže roce však přesto získal podporu pro své záměry a už o rok později se svým balonem \"Entreprenant\" (podnikavý) zasáhl do bojů u Maubeuge. Před tím ale bylo nutné za pomoci chemika A. Lavoisiera a fyzika Coutelle objevit a zvládnout nový způsob výroby vodíku. Během pruského obléhání Paříže v roce 1870 byly balony jediným prostředkem pro spojení obránců města a zbytku Francie. Během obléhání odstartovalo 66 balonů, z nichž většina dorazila s poštou a pasažéry mimo pruské obklíčení. Upoutané balony byly v devatenáctém a první polovině dvacátého století využívány v armádě jako pozorovací prostředek – především pro řízení dělostřelecké palby, od první světové války jako protiletadlová baráž, za druhé světové války pak jako protiponorková stráž.", "V září 1901 dosáhli němečtí vzduchoplavci Berson a Suerig výšky 10 800 m, což zůstalo rekordem až do roku 1931. Ve 30. letech pak byly výškové rekordy několikrát překonány různými týmy z různých zemí. Prvním, kdo překonal výškový rekord z roku 1901, byl Švýcar Auguste Piccard. Ve speciálně vyrobeném balónu o objemu 14 130 m3 dosáhl 27. května 1931 výšky 15 780 m. Závody o nejvyšší dosaženou výšku však také měly své oběti - například posádku sovětského stratostatu Osoaviachim-1. Felix Baumgartner 14. října 2012 vystoupal ve speciálním heliovém balónu do výšky 39 044 m. Odtud seskočil s padákem a pokořil tím další 3 světové rekordy - seskok z nejvyšší výšky (39 km), nejvyšší pádová rychlost (1342 km/h) a byl první, kdo volným pádem překonal rychlost zvuku. Balón s gondolou následně přistál na svém padáku a byl rekuperován. Baumgartnerův výškový rekord překonal 24. října 2014 Alan Eustace (*1951, viceprezident společnosti Google). Celý pokus zajišťoval z vlastních zdrojů bez pomoci společnosti Google, technickou podporu a asistenci poskytla Eustacemu firma Paragon Space Development Corporation. Mediální zájem byl však menší než u Felixe Baumgartnera. Eustace vyskočil z výšky 41 425 m, při letu dosáhl rychlost 1322 km/h a volný pád za pomoci stabilizačního padáčku trval 4 minuty 27 sekund, rychlost zvuku překonal po zhruba minutě a půl. Eustace stoupal vzhůru po dobu 2,5 hodiny pouze ve skafandru, ve kterém byl zavěšen přímo pod balónem, na rozdíl od Baumgartnera, jenž měl k dispozici speciální modul.", "Renesanci horkovzdušných balonů v polovině 20. století umožnil dostupný stlačený propan-butan jako zdroj tepla pro ohřev vzduchu i dostatečně lehká a pevná nylonová tkanina pro výrobu obalu balónu. Vývoj byl nejprve v režii armády, jako rychlý a mobilní pozorovací prostředek. Na začátku 60. let byl projekt uvolněn k civilnímu využití a postupem času se stal koníčkem mnoha nadšenců. První český horkovzdušný balón byl vyroben brněnským Aviatik Klubem a veřejnosti byl představen v roce 1983.", "Balóny se objevily i v řadě uměleckých děl. Často vystupují například v románech Julese Vernea (Pět neděl v balóně, Tajuplný ostrov)." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Výskyt a výroba.", "Sloučeniny a využití.", "Zdravotní významnost.", "Důkaz škrobu.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jod je velmi vzácný prvek, který se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Byl objeven roku 1811 francouzským chemikem Bernardem Courtoisem. Pochybný je uváděný přírodní výskyt elementárního jodu z italských sopek jako minerálu. Elementární jod je tmavě fialová až černá látka, která za atmosférického tlaku přechází přímo do plynné fáze, sublimuje. Jeho páry mají fialovou barvu a charakteristický dráždivý zápach. Ve vodě se rozpouští velmi slabě, lépe je rozpustný v ethanolu nebo nepolárních rozpouštědlech jako sirouhlík (CS), tetrachlormethan (CCl) nebo benzen (CH). Je rozpustný ve vodném roztoku jodidu draselného, s kterým tvoří trijodidový anion, tohoto se využívá v jodometrických titracích. V literatuře bývá jod někdy označován jako příklad látky neschopné tát, ale pouze sublimovat. Jod se však může vyskytovat v kapalné fázi v rozmezí 113,7–184,3 °C, lze ji demonstrovat v uzavřené zkumavce s jodem ponořené do glycerolu a ohřevem na teplotu přibližně 140 °C.", "Na Zemi je jód přítomen pouze ve formě sloučenin, většina z nich je rozpuštěna v mořské vodě. Je zde přítomen nejen jako jodid, ale také ve formě jodičnanu. Mineralogicky doprovázejí sloučeniny jodu analogické sloučeniny chloru a bromu, ovšem pouze ve velmi nízkých koncentracích. Relativní zastoupení jodu v zemské kůře i ve vesmíru je velmi nízké. V zemské kůře je jod přítomen v koncentraci 0,1 až 0,5 ppm (mg/kg). V mořské vodě, kde se vyskytuje většina jodu přítomného na Zemi, dosahuje jeho koncentrace průměrné hodnoty 0,06 mg/l. Předpokládá se, že ve vesmíru na 1 atom jódu připadá 70 miliard atomů vodíku. Základní surovinou pro výrobu jodu jsou mořské řasy, v jejichž pletivech se jod koncentruje. Oxidací jodidů, obsažených v popelu ze spálených řas, se získá elementární jod, který se rafinuje sublimací, tedy přeměnou látky z pevného do plynného skupenství. Přírodní výskyt jodu jako minerálu je pochybný. Je uváděn bez dalších podrobnějších informací z Vesuvu a ostrova Vulcano (Liparské ostrovy) v Itálii.", "Roztok jodu ve směsi alkohol-voda je nazýván jodová tinktura a slouží v medicíně jako dezinfekční činidlo. Jod a jodid draselný se užívá k přípravě podobně účinkujícího Lugolova činidla. V poslední době se však jako antiseptikum obvykle používá šetrnější a stabilnější jodovaný povidon, což je komplex jodu a polyvinylpyrrolidonu. Se škrobem stvoří intenzivně zbarvený modrý komplex, který v analytické chemii slouží jako důkaz jodu nebo polysacharidů. Tvorba zmíněného komplexu je využívána jako indikace bodu ekvivalence při jodometrických titracích, při nichž je základní reakcí oxidace thiosíranu sodného roztokem elementárního jódu. Ve sloučeninách se jod vyskytuje v mocenství I, I, I, I a I. Praktický význam mají pouze některé jeho soli. Například nerozpustný jodid stříbrný, AgI, nachází využití ve fotografickém průmyslu. S amoniakem tvoří jod velmi nestálou sloučeninu, jododusík, NI, která se v suchém stavu explozivně rozkládá i při velmi slabém podnětu. Její praktické využití spadá spíše do oblasti chemických „žertů“.", "Jod patří mezi prvky nezbytné pro vývoj lidského organizmu. Je součástí hormonů vylučovaných štítnou žlázou, z nichž nejdůležitější je thyroxin (viz strukturní vzorec). Skupina hormonů štítné žlázy ovlivňuje především vývoj pohybové soustavy a mozku v raných fázích vývoje, a proto může jejich nedostatek negativně ovlivnit inteligenci (kretenismus). Navenek se nedostatek jodu projevuje jako vole neboli struma. Jod se obtížně stanovuje v krevním oběhu, kde jeho koncentrace je velice nízká a navíc extrémně kolísá podle příjmu potravy. Základní metodou saturace jodem je koncentrace jodu v moči. Umožňuje to fakt, že asi 80 % přijatého jodu se z organizmu vylučuje močí (zbytek v potu, dechu, stolici). Stanovuje se koncentrace jodu v moči (jodurie) v prvním ranním vzorku moči (což je metoda doporučovaná pro epidemiologický průzkum). Protože jod je přítomen v mořské vodě, jsou mořské ryby a plody moře jeho dobrým zdrojem. Pro vegany jsou dobrými zdroji jodizovaná sůl (ačkoliv u té není snadné zjistit, na jaké úrovni je jodizovaná), mořské řasy a minerální doplňky. Jod je také ve zvýšené koncentraci přítomen v některých minerálních vodách. V současné době se uměle přidává do řady mléčných výrobků (jogurty, mléčné nápoje, mléčné krémy), které jsou pravidelně konzumovány dětmi. Obvykle se jedná o miligramová množství jodistanu sodného, která zajišťují pravidelný přísun potřebného množství jodu pro dospívající organizmus. Jodidové tablety dokáží v případě kritického stupně radiace zabránit poškození štítné žlázy, avšak mohou mít i vedlejší vážné zdravotní důsledky. Primárně se jod nachází v mořských řasách, ale tam je jeho množství velice proměnlivé (Řasa Nori 16 μg/g, Wakame 42 μg/g, Kombu nazývaná také Kelp 2 353 μg/g, ). Více než 90 % jódu v mořských řasách je ve formě rozpustné ve vodě, tedy dobře využitelné lidským organismem. Doporučená denní dávka pro dospělé je 150 μg, pro těhotné ženy 220 μg a pro kojící ženy 290 μg.", "Rozpuštěním jodu v ethanolu vznikne tmavěoranžová jodová tinktura. Po kápnutí tinktury na škrob (stačí rozemletá brambora) by se měl škrob obarvit do modrofialových odstínů.", "Dnem jodu je 6. březen." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Produkty.", "Procesory.", "Čipové sady.", "Grafické karty.", "DirectX kompatibilní.", "Vlastní architektura.", "Centrino.", "Porušování pravidel hospodářské soutěže v Evropské unii.", "Zranitelnost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Společnost byla založena Robertem Noycem, Gordonem Moorem (který se proslavil díky svému Moorově zákonu), Arthurem Rockem a Maxem Palevskym v roce 1968 pod původním názvem Integrated Electronics Corporation. Moore a Noyce přišli z Fairchild Semiconductor a stali se tím prvními zaměstnanci. Rock nebyl zaměstnanec ale investor. Celková počáteční investice činila 2,5 milionu dolarů směnitelných dluhopisů a 10 tisíc dolarů od Arthura Rocka. Pouze 2 roky poté dokončil Intel svou první nabídku akcií (IPO) a získal 6,8 milionu dolarů (23 dolarů za akcii). Třetí zaměstnanec Intelu Andy Grove byl původně chemický inženýr, který později po velkou část 80. a 90. let společnost řídil.", "", "V roce 2008 uvedl Intel dvě nové platformy. Procesory Core i7 založené na architektuře Nehalem do Patice 1366. Dále to byl Atom určený pro netbooky, který je v 441-ball μFCBGA pouzdře (letování přímo na PCB). Mezi třetím a čtvrtým kvartálem 2009 uvedl Intel na trh Core i5 a pro něj Patici 1156. V lednu roku 2011 Intel zahájil prodej Core i5 a i7 2. generace s produktovým označením Sandy Bridge pro patici 1155 do vydaní Sandy Bridge-E jedná z nejvýkonnějších. Během listopadu 2011 byl uveden procesoru i7 Sandy Bridge-E nejvýkonnější procesory současnosti pro patici 2011. Během dubna roku 2012 došlo k vydaní procesoru Ivy Bridge pro patici 1155. V červnu roku 2013 Intel vydal procesory Core 4. generace Haswell s paticí 1150.", "Pro Core 2 Duo a Quad má nejnovější čipovou sadu x4x (P45, G43...). Pro Core i7 to je X58.", "", "Intel se už dlouhou dobu věnuje vývoji pouze integrovaných grafických čipů Intel Graphics Media Accelerator (zkráceně GMA) do jejich čipsetů. Nejnovější je X4500 v x45 čipsetech.", "Intel pracuje na projektu Larrabee, mělo by jít o grafickou kartu založenou na velkém počtu jednoduchých x86 jader.", "Centrino je označení, které zaručuje, že dané zařízení obsahuje specifikované součásti (hardware). Skládá se z procesoru, čipsetu + grafiky a WiFi. To vše vyráběné Intelem. Většinou se jedná o součástky ze střední třídy.", "Evropská komise 13. května 2009 vyměřila firmě Intel rekordní pokutu 1,06 miliardy eur za poskytování slev odběratelům pod podmínkou omezení použití čipů konkurence. Tím byla narušena evropská pravidla pro hospodářskou soutěž. Podle Evropské komise Intel poškozoval konkurenci od roku 2002, porušování pravidel hospodářské soutěže ze strany americké firmy se týkalo především čipů s označením x86 CPU. Dále podle EK platil Intel majiteli řetězce s elektronikou MediaMarkt za to, aby skladoval výhradně počítače s čipem Intel. Rozhodnutí komise je konečné a není možné se již proti němu odvolat. Intel přesto obvinění popírá. V jiných zemích byl odsouzen jako vinen, proto se předpokládá že i zde nakonec odvolání neuspěje. Intel se s firmou AMD mimosoudně dohodl na vyrovnání ztráty ze zisku částkou 1,25 miliardy USD. Firma AMD ale kvůli omezování konkurentem přišla odhadem o cca 30-50 miliardy amerických dolarů.", "V posledních letech se objevují leta přítomné neodstranitelné zranitelnosti procesorů. Je to například Meltdown, Spectre či zranitelnost umožňující obejít kryptografickou ochranu." ] }

{ "title": [ "Signální ohně a holubi.", "Telegraf a telefon.", "Rádio a televize.", "Internetová komunikace.", "Jiné významy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Poštovní holubi byli běžně používání různými kulturami napříč historií. Holubí pošta má kořeny v starověké Persii a později byla používána Římany jako služba armádě. V 19.století byla holubí pošta používána Dány na Sumatře a Jávě. Ve středověku se běžně pro přenos signálu používaly signální ohně rozmístěné na vrcholcích kopců. Avšak tento systém měl značný nedostatek a to, že dokázal přenést pouze jedinou, předem smluvenou, informaci např. \"nepřátelé na obzoru\".", "Samuel Morse vyvinul první verzi elektronického telegrafu v roce 1837 a první i když neúspěšný pokus předvedl 2. září 1837. První transatlantický telegrafní kabel byl úspěšně dokončen 27. července 1866 a tak bylo poprvé umožněno komunikovat přes Atlantský oceán. Telefon byl patentován Alexanderem Grahamem Bellem v 3 března 1876. V tomto roce přišel s vynálezem i Elisha Grey avšak první kdo dokázal popsat fungování a úspěšně otestovat funkčnost byl Bell. První komerční použití telefonních služeb bylo umožněno, Bellovou firmou, Bell Telephone Company v roce 1878 a v roce 1879 byly propojena města Londýn a New Haven, čímž došlo k telefonnímu propojení Ameriky a Evropy.", "V roce 1894, započal italský vynálezce, Guglielmo Marconi, vývoj bezdrátové komunikace za použití nového objevu rádiových vln ukázkou, ve které dokázal vysílat přes Atlantský oceán. Tímto započala bezdrátová telegrafie za pomoci rádiových vln. Hlasový a hudební přenos byl poprvé demonstrován mezi lety 1901 a 1906, ale z počátku neslavil velký úspěch. V průběhu první světové války se silně zrychlil vývoj rádia pro vojenské účely. Po válce začalo komerční rádiové vysílání na AM vlnách a v 20. letech 20. století se stalo důležitým médiem pro zábavu a zprávy. Za druhé světové války došlo opět v rapidnímu zrychlení vývoj rádiových vln a začaly se používat pro vojenské účely jako: vzdušná komunikace, pozemní komunikace a radary. Od 30. let 20. století započal vývoj FM vysílání v USA a to se brzy stalo dominantním v komerčním užití. Mezi telekomunikace patří Mezi způsoby hromadné elektronické komunikace patří U telekomunikací založených na počítačích ztrácí předchozí dělení smysl, síť dvoubodových spojů může sloužit k hromadné komunikaci, naopak fyzicky sdílené médium může být využito k dvoubodové komunikaci. U telekomunikací se často požadují různé vlastnosti – odolnost proti chybám, zaručená rychlost a podobně. K jejich zajištění se používá kódovaní, samodetekující kód, samoopravný kód a další prostředky, které poskytuje informatika.", "Svět internetu nám nabízí synchronní a asynchronní způsoby komunikace. Synchronní komunikaci umožňují různé nástroje, např. chat, VoIP telefonie, případně Skype. Za asynchronní považujeme takové způsoby komunikace, při kterých není nutná okamžitá reakce, např. diskusní fóra a e-mail. Po internetu lze přenášet v digitální formě rozhlas i televizi, lze zajistit i další doplňkové služby v rozsahu podobném klasické telefonii.", "Sdělovací technika je také název odborného časopisu vydávaného stejnojmenným nakladatelstvím v Praze." ] }

{ "title": [ "Život.", "Vynálezy a podnikání.", "Pocty." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "František Křižík se narodil jako jediný syn venkovského ševce a posluhovačky v pošumavském městečku Plánice. Brzy v mládí přišel o otce. Ve dvanácti letech odešel na studia na tehdejší jedinou českou reálku v Praze, kterou vystudoval. Pro nedostatek peněz ale nemohl složit maturitu, jelikož si nemohl dovolit zaplatit poplatek za její složení. Přesto ho profesor Václav Zenger, který rozpoznal jeho nadání a technické nadšení, přijal na pražskou techniku (ČVUT) jako mimořádného posluchače. Již během studia si musel najít práci, nejprve soukromé doučování, opisování not a později práci v továrně Markus Kaufmann, která se zabývala výrobou telegrafních a signalizačních zařízení. Během práce zdokonalil železniční signalizaci, což se také stalo jeho prvním uznávaným vynálezem, za který obdržel 1000 zlatých. Po studiích nastoupil jako železniční opravář a úředník u různých drah, od roku 1873 jako přednosta telegrafního oddělení na trati Plzeň–Chomutov.", "V roce 1878 zkonstruoval blokové signalizační zařízení. Navrhl zdokonalené elektrické návěstidlo, zkonstruoval ústřední stavění výhybek, a vytvořil blokovací signalizační zařízení, které znatelně omezilo nebezpečí vlakových srážek. Peníze z prvních vynálezů mu umožnily, aby se v létě roku 1878 vydal do Paříže na světovou výstavu. Kromě jiných technických novinek tu spatřil také elektrickou obloukovou lampu ruského vynálezce Jabločkova. Myšlenka elektrického osvětlení byla fascinující, a předurčila další dráhu jednatřicetiletého vynálezce. Ještě téhož roku vymyslel řadu zlepšení a roku 1880 patentoval podstatně zdokonalenou obloukovou lampu. Problém velmi účinných obloukových lamp bylo uhořívání uhlíkových elektrod, které se původně nastavovaly ručně, později různými regulátory. Křižík zkonstruoval jednoduché elektromagnetické zařízení, které pomocí dvou cívek a kuželových železných jader udržovalo stálý elektrický proud v lampě. Vzápětí přesídlil do Plzně a otevřel si vlastní dílnu na výrobu obloukových lamp. Spřízněnou duši nalezl v plzeňském podnikateli Piettovi. V roce 1880 zavedl osvětlení v jeho papírně, a Piett mu pomáhal uvést obloukovou lampu na český i zahraniční trh. V roce 1881 dosáhl velkého úspěchu na výstavě v Paříži. Jeho obloukovka konkurovala Edisonově žárovce, jelikož svítila silněji, než Edisonova žárovka – a získala zlatou medaili. Křižíkovi se přezdívalo český Edison, i když on sám se tomuto označení bránil. Další ocenění získal na výstavě v Mnichově. Prodejem licencí do Anglie, Francie a Německa, kde firma Schuckert vyráběla až 5000 lamp ročně, získal dost peněz, aby se osamostatnil. Vrátil se do Prahy, pronajal si starou tovární budovu v Karlíně a zahájil rozsáhlou reklamu: v roce 1883 např. provedl bezplatně osvětlení technické výstavy ve Vídni a dostal opět medaili. Jenže sklízel spíš pocty, než zakázky. Situace se obrátila v roce 1887, kdy obdržel první zakázky na městské pouliční osvětlení. V březnu rozzářily obloukovky Jindřichův Hradec a krátce nato také Písek. V roce 1888 postavil první městskou elektrárnu v Českých zemích pro Žižkov, a zanedlouho začal vyrábět, vedle obloukovek, i lustry, dynama a elektroinstalační materiál. Už několik let ovšem připravoval další velký projekt – pouliční elektrickou dráhu v Praze. Získat zakázku se mu však nedařilo, protože exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu měly koňské dráhy. On však našel východisko: uskutečnil svoji myšlenku v rámci plánované Jubilejní výstavy v roce 1891. Provedl osvětlení celé výstavy a skutečně vybudoval tramvajovou trať na Letné. Měřila sice jen 800 metrů, stala se však opravdovou senzací. Ještě větší slávu přinesla Křižíkovi jeho světelná fontána na Výstavišti. Tento triumf mu vynesl nové zakázky, i bankovní úvěry. V roce 1896 zprovoznil hlavní část tramvajové trati Florenc–Karlín–Libeň–Vysočany. Po prodloužení a rozvětvení měřila 8 km a přepravovala ročně 2 miliony pasažérů; roku 1907 ji odkoupily pražské Elektrické podniky. Během svého života postupně vybavil na 130 českých elektráren svým zařízením. Zároveň mu ale začal vyrůstat nebezpečný konkurent – o patnáct let mladší inženýr Emil Kolben. Nezadržitelně se blížil střet koncepcí: zatímco on sám, podobně jako Thomas Alva Edison, stále věřil v budoucnost stejnosměrného proudu, Kolben pochopil, že větší perspektivu má proud střídavý. K rozhodující konfrontaci došlo při vyhlášení soutěže na výstavbu ústřední pražské elektrárny v Holešovicích. Tuto výhodnou zakázku získala Kolbenova firma. Tato jeho obchodní prohra znamenala ztrátu zakázek i bankovních úvěrů. Přesto se pustil do dalšího náročného podniku: v roce 1903 vybudoval první elektrifikovanou trať v Rakousku-Uhersku, z Tábora do Bechyně. Z finančních problémů už nevybředl a během první světové války jej banky donutily přeměnit zadluženou firmu na akciovou společnost. V roce 1917 pak pro nesplácení úvěru Pražská úvěrní banka převzala jeho podnik. Roztrpčený vynálezce se stáhl do ústraní.", "Roku 1883 mu byl udělen Řád Františka Josefa, roku 1891 Řád železné koruny a stal se císařským radou. Roku 1905 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, 1906 obdržel čestný doktorát technických věd a v roce 1927 se stal prvním laureátem Ceny Hanuše Karlíka. Národ na svého „Edisona“ nezapomněl. Když ve věku téměř 94 let zemřel na rodinném zámku ve Stádlci u Tábora, byl převezen do Prahy, a s poctami pohřben na Vyšehradském hřbitově. Pohřeb slavné české osobnosti, v době německé okupace, proběhl jako symbol tiché manifestace proti této okupaci. Dnes je na jeho počest pojmenováno mnoho ulic v různých městech a v místě, kde stál jeho závod, i stanice pražského metra Křižíkova. V jeho rodném městě bylo zřízeno malé muzeum, které dokumentuje jeho život a práci." ] }

{ "title": [ "Dětství a počátky studií.", "Studia v Cambridge.", "Po studiích.", "Akademická dráha.", "Vynálezy.", "Pokládání transatlantického kabelu.", "Další úspěchy.", "Odchod do penze." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "William Thomson se narodil v roce 1824 v Belfastu ve skotsko-irské rodině střední třídy. Jeho otec James Thomson byl profesorem matematiky na Royal Belfast Academical Institute. Když mu bylo 6 let, zemřela mu matka. O dva roky později se s otcem a dalšími pěti sourozenci odstěhovali do Glasgow, kde James Thomson získal prestižní místo profesora matematiky na Glasgowské univerzitě. V roce 1834 se William a jeho starší bratr James na tuto universitu zapsali jako studenti. Ve svém prvním ročníku 1838/39 získali 1 a 2 cenu v Natural Philosophy. V nadcházejícím akademickém roce 1839/40 získal William cenu z astronomie a byl oceněn medailí za esej „On the Figure of the Earth“.", "1841 William Thomson absolvoval přijímací zkoušky na Peterhouse College, University of Cambridge. Během tří let William dvanáctkrát publikoval v Cambridge Mathematical Journal. William použil Fourierovy matematické formulace k vysvětlení fenoménů jako jsou průtok tepla a geometrie elektrického pole. Byl veden matematikem Williamem Hopkinsem. V matematických prověrkách (1845 Mathematics Tripos examinations) byl druhým nejlepším, ale byl z toho velmi zklamán, očekával, že bude prvním. Nicméně vyhrál Smithovu matematicko-fyzikální cenu.", "V roce 1845 dokončil bakalářské studium s vyznamenáním a spolu s přítelem Hughem Blackburnem zamířili do Londýna a později do Paříže. Přátelil se s Josephem Liouvillem, který ho povzbuzoval, aby spojil teorie Faradaye, Coulomba a Poissona. William se setkal s několika důležitými francouzskými matematiky a vědci včetně Victora Regnaulta a zapojil se do práce jako výzkumný asistent v Regnaultově laboratoři která zkoumala účinnost parního stroje. Ve stejném roce William Thomson poprvé četl esej George Greena z roku 1828 nazvaný „Aplikace matematické analýzy na teorie o elektřině a magnetizmu“ (\"the Application of Mathematical Analysis to the Theories of Electricity and Magnetism\"). Greenův a Fourierův postoj se stal pro Thomsona ústředním. Po návratu na Cambridge byl William Thomson zvolen členem vědecké společnosti na Peterhouse College.", "1846 Po smrti profesora Wiliama Meiklehama byl William Thomson zvolen profesorem přírodních věd na Glasgowské universitě. Bylo mu pouhých 22, let když se svým mladickým nadšením toto místo přijal. Společně s Gorgem Stokesem zkoumal hydrodynamiku. Toto akademické partnerství se ukázalo jako velice přínosné. Thomson aplikoval společné výzkumy do elektrické a atomové teorie. Do svých vysokoškolských kurzů zavedl laboratorní práce a zřídil fyzikální laboratoře zvlášť pro tyto účely. Nejlepší studenty se snažil motivovat a povzbuzovat udělováním cen za dobré výsledky. Profesor William Thomson představil svoji absolutní teplotní stupnici založenou na teorii Sadiho Carnota (Motive Theory of Heat). Pokračoval v publikování esejí pojednávající o dynamické teorii tepla a významnou měrou se podílel na odvození zákonů termodynamiky. V roce 1849 při epidemii cholery v Glasgově zemřel Williamův otec profesor James Thomson. V roce 1850 otevřel výrobce nástrojů James White obchod v Glasgow, kde začal vyrábět Thomsonovy vynálezy. V roce 1851 byl Thomson zvolen členem Královské společnosti.", "Thomson ve spolupráci s Jamesem Prescottem Joulem objevil Joulův-Thomsonův efekt. Ve 28 letech se oženil s Margaret Crumovou, dcerou vedoucího tiskařské firmy Waltera Cruma. V roce 1854 Thomson společně se svým bratrem Jamesem a Williamem Rankinem patentovali zdokonalení telegrafické komunikace. Byl to první z mnoha Thomsonových patentů.", "Vizionářští podnikatelé v USA a UK snili o atlantickém telegrafním kabelu spojujícím Ameriku s Evropou. Jako ředitel nové atlantické telegrafní společnosti profesor Thomson nabídl dobrovolně své služby jako „elektrikář“ na palubě HMS Agamemnon a USS Niagara. Avšak první pokus selhal a nová expedice byla zahájena až v roce 1858. Navzdory mnoha problémům byl podmořský kabel posléze položen a spojil tak Newfoundland s Irskou Valencií. Ozbrojený svým novým vynálezem, zrcadlovým galvanometrem byl profesor Thomson schopen detekovat slabé elektrické impulzy procházející skrz velkou vzdálenost kabelu. Během několika měsíců byl však kabel porušen a začátek americké občanské války 1861 prozatím zhatil veškeré další naděje v něj. Mezitím Thomson začal spolupráci s Fleemingem Jenkinsnem a Cromwellem Fleetwoodem na vytvoření telegrafického sdělovacího zařízení. Honoráře z patentů překonaly všechna očekávání. Konec americké občanské války přinesl nový zájem o atlantický telegrafní kabel. William Thomson nastoupil jako konzultant atlantické telegrafní společnosti na největší parník na světě (Great Eastern). Vybaven novou technologií a hodnotnými zkušenostmi z předchozích neúspěšných expedic byl odhodlán uspět. Nicméně i tato expedice byla odsouzená k nezdaru, když byl kabel zničen a William tento pokus také opustil. Nová expedice vyrazila z Valencia Bay na položení atlantického kabelu ještě jednou za pomocí parníku Great Eastern. Konečně úspěch, 26. července bylo položeno poslední spojení v Trinity Bay, Newfoundland. Tato událost ohlásila nový věk celosvětové komunikační technologie. Profesoru Williamu Thomsonovi byl ve Windsor Castlu roku 1866 udělen královnou Viktorií šlechtický titul za účast v kladení transatlantického telegrafního kabelu a za jeho služby pro vědu. O rok později Sir William Thomson ve spolupráci s profesorem přírodních věd na Edinburské univerzitě jménem Peter Guthrie Tait publikoval Treatise on Natural Philosophy. Po 17 let trvající a vysilující nemoci zemřela 17. června manželka Sira Williama, Lady Margaret Thomson. Během těchto let Thomson vyprodukoval úspěšné patenty pro vylepšení telegrafických přístrojů, námořních kompasů a navigačních zvukových komponent. Koupil velkou jachtu (Lalla Rookh), kterou užíval jako plovoucí laboratoř k testování jeho lodních navigačních vynálezů. Byl zvolen prezidentem British Association for the Advancement of science. V roce 1874 se Sir William oženil s Franciss Anna Blandy, která se stala Lady Thomson. Ve stejném roce začal stavět své vesnické sídlo Netherhall v Lars, ve Skotsku.", "1884 Sir William Thomson cestoval na Johns Hopkins University v USA, aby přednesl sérii celkem 20 přednášek na téma „Dynamika molekul a vlnová teorie světla“ (Molecular Dynamics and the Wave Theory of Light). Sir William vyvinul a patentoval elektrické přístroje a zařízení, které si vyžadoval rychlý růst elektrotechnického průmyslu. Sir William Thomson byl ustanoven členem sněmovny Lordů. Byl mu udělen titul Lord Kelvin, Baron of Largs. Jako Lord Kelvin dostal velký počet vyznamenání po celém světě. Pokračoval ve vývoji a patentování elektrických měřících zařízení. V roce 1896 byl oceněn Viktoriánským řádem Rytíře velkého kříže. \"One thing we may prophesy of the future for certain – it will be unlike the past. Everything is in a state of evolution and progress. “ \"Jediná věc, kterou můžeme o budoucnosti prorokovat najisto - bude se lišit od minulosti. Všechno je ve stavu vývoje a pokroku.\" Několikrát v životě prohlásil, že rádio nemá budoucnost, že předměty těžší než vzduch nebudou nikdy létat, a že se co nevidět dokáže, že rentgen je jen kouzelnický trik.", "Na postu profesora přírodních věd na universitě v Glasgow působil Lord Kelvin dlouhých 53 let. Po odchodu do důchodu se soustředil na své patenty a obchod. V roce 1900 byla založena firma „Kelvin and James White Ltd.“, jež vyráběla různé druhy kompasů a podmořských tlakových hloubkoměrů. Tyto přístroje byly namontovány na mnoho význačných lodí. Lord Kelvin zemřel 17. prosince 1907 ve svém domě v milovaném Largs, ve Skotsku. Byl pohřben ve Westminstském opatství v Londýně vedle ostatků Sira Isaaca Newtona. Byl jeden z nejvlivnějších vědců devatenáctého století – Newton byl v sedmnáctém a Einstein ve dvacátém. Zanechal po sobě neuvěřitelných 661 vědeckých publikací a 70 patentů. Za použití jeho teorií stále vznikají nové vynálezy i dnes, obzvláště v oblasti dějů při velmi nízkých teplotách. Kelvinovo jméno nám připomíná jeho teplotní stupnice, mrakové formace (Kelvinovy-Helmholtzovy oblaky) a vodní vlny moří a oceánů (Kelvin Waves)." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Druhy vlaků.", "Železniční vlaky.", "Tratě SŽDC.", "Vlaky s přepravou cestujících.", "Nákladní, lokomotivní a služební vlaky.", "Vlečky a dráhy jiných provozovatelů.", "Pražské metro.", "Tramvajové vlaky." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "4", "4", "3", "3", "2" ], "content": [ "Podle českých obecně závazných drážních předpisů je vlak skupina (souprava) spojených drážních vozidel (zpravidla kolejových), z nichž alespoň jedno je hnací respektive trakční, opatřená předepsanými návěstmi (např. začátek a konec vlaku) a vlakovým doprovodem (tzv. vlakové náležitosti) a jedoucí podle jízdního řádu nebo podle pokynů osoby odborně způsobilé k řízení drážní dopravy (například výpravčího nebo dispečera), nebo samostatné drážní vozidlo s vlastním pohonem (hnací nebo speciální). Tento pojem je v dopravním řádu drah (§ 1 písm. k) vyhl. 173/1995 Sb.) definován zejména pro kolejovou drážní dopravu (železnice včetně metra, tramvajová doprava), na trolejbusovou dopravu a lanové dráhy (pozemní, visuté kabinové) se však tato definice vztahuje teoreticky také. Termín se používá i například pro důlní a průmyslové dráhy, na které se Zákon o dráhách nevztahuje. Vlak se rozlišuje od skupiny vozidel spojených a přemisťovaných při posunu nebo samostatně spouštěných vozidel bez vlastního pohonu. Souprava automatického metra bez vlakového doprovodu, o jakých se uvažuje pro linku D pražského metra, by do současné definice vlaku rovněž nespadala. U jiných druhů dopravy se v obdobném významu používají termíny jízdní souprava nebo potahové vozidlo, v přeneseném významu se však někdy obdobné označení používá také (silniční vláček). V železniční dopravě se vlakem rozumí též spoj uvedený v jízdním řádu, tedy jízda vlaku v určené trase a časech pod stanoveným označením (druh, číslo, případně název).", "", "Obecně lze podle druhu železniční dopravy vlaky rozlišovat na: Specifickým případem jsou vojenské vlaky, které podle účelu a povahy přepravy lze rovněž rozdělit do výše uvedených kategorií, s výjimkou veřejné přepravy osob. Dále vlaky jednotliví provozovatelé či regulátoři drah či drážní dopravy rozlišují zejména podle charakteru dopravy, zda jde o dopravu dálkovou nebo místní, a kvalitativních standardů, zejména nároků na rychlost a přesnost (stupně preference před ostatními vlaky) a komfort služeb.", "Uvedené typy vlaků byly či jsou používány na tratích, kde byly provozovatelem dráhy České dráhy nebo kde je provozovatelem dráhy Správa železnic. Na tratích jiných provozovatelů však mohou být používány stejné nebo obdobné kategorie vlaků.", "Vlaky a jejich části či vozy lze rozlišovat i podle dalších kritérií na povinně či nepovinně místenkové, lůžkové či lehátkové. Podle sestavy a typu vozů mohou vlaky pro osobní přepravu být buď být mezi vozy průchozí po přechodových můstcích či v kloubech soupravy nebo neprůchozí.", "Nákladní vlak je vlak, který slouží k přepravě zboží po železnici. Skládá se ze soupravy nákladních vozů (bez ohledu na to, zda jsou prázdné nebo ložené) a z jedné či více lokomotiv, které zajišťují pohyb vlaku. V síti SŽDC se rozlišuje několik kategorií nákladních vlaků: expresní (NEx), rychlé (Rn), do roku 2000 u ČD též spěšné (Sn), průběžné (Pn), vyrovnávkové (Vn), manipulační (Mn), do roku 2000 u ČD též přestavovací (Pv). Vlaky určené pro jízdu na vlečku se nazývají vlečkové (Vleč). Pak ještě existují tyto kategorie:", "U jiných provozovatelů dráhy tomu může být jinak. Např. na vlečkách některých hutních podniků (např. Vítkovice, Nová huť) je pro dopravní jednotky podobné vlakům používáno označení přesun. Na některých vlečkách provozovaný firmou OKD, Doprava na Ostravsku jsou pak provozovány tzv. přestavné jízdy, které jsou něčím mezi vlakem a posunem.", "Pražské metro je od roku 1995 železniční drahou speciální. Druhy vlaků upravuje část VII. Dopravního předpisu pro metro, D 2/1. Vlaky metra se podle určení dělí na osobní, služební a zkušební. Osobní vlaky se dělí na pravidelné a mimořádné.<ref name=\"D2/1\">Provozní předpis D 2/1 Dopravní předpis pro metro, Dopravní podnik hl. m. Prahy, schváleno 10. 11. 1998, účinnost od 1. 12. 1999, scan </ref>", "V tramvajové dopravě se termín „vlak“ používá pouze v drážní legislativě a předpisech, zatímco v předpisech pro provoz na pozemních komunikacích se tramvajový vlak nazývá pouze „tramvaj“. Vlaky se rozlišují zejména podle dopravního určení. Například dopravní a návěstní předpis Dopravního podniku hl. m. Prahy a. s. rozlišoval tyto typy vlaků: Podle sestavy lze rozlišovat V Praze mohou být podle dopravního a návěstního předpisu vlaky tvořeny jedním nebo dvěma vozy a jejich maximální délka smí být 35 m. Výjimkou jsou manipulační jízdy, při nichž může vlak tvořit až šest vozů a maximální povolená délka vlaku je 105 metrů. Vlakovou četu tramvajového vlaku tvoří řidič nebo řidiči, případně ještě brzdař nebo brzdaři, průvodčí či poučení pracovníci. Vedoucím vlakové čety je řidič. V kombinovaném vlaku je obvykle dopravním předpisem stanoveno, že první řidič ve směru jízdy je nadřízen ostatním řidičům. Zacvičující řidič je nadřízen zacvičovanému řidiči. Řidič instruktor při výcviku nebo zkoušce je za řídícího řidiče odpovědný pouze tehdy, pokud řídící řidič nemá platný průkaz pro žádný typ tramvajového vlaku." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pravěk.", "Starověk.", "Středověk.", "Kyperské království.", "Osmanská a britská nadvláda.", "Nezávislost a občanská válka.", "Referendum o sjednocení 2004.", "Geografie.", "Podnebí a klima.", "Vodní zdroje.", "Fauna a flóra.", "Chráněná území.", "Ekonomika.", "Zemědělství.", "Turistický ruch.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Politika.", "Administrativní členění.", "Média.", "Kultura.", "Chráněné památky.", "Školství.", "Věda.", "Obrana a bezpečnost." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "První přítomnost člověka se datuje od období 10 tisíc let př. n. l., kdy na ostrov zavítali sezónní lovci trpasličích slonů a hrochů. Prvotní osídlení Choirokoitia pochází z éry 7 tisíc let př. n. l. a původní obyvatelé jej opustili okolo doby 4 tisíc let př. n. l. Bydleli v kruhových hliněných domech doplněných kameny. Užívali kamenné nástroje. Keramika z doby bronzové prokázala vlivy Anatolie, Egypta a Mínojské civilizace. Vývozním artiklem se stala měď následovaná keramikou. Řekové z Mykén osídlili západní a jižní pobřeží, aby tak měli základnu pro styky s Blízkým východem. Po jejich kolapsu na ostrov dorazili také Féničané. Ti tu založili několik kolonií. Asi okolo roku 700 př. n. l. během doby železné na Kypru existovaly roztroušené městské státy, které na přelomu století dobyl asyrský král Sargon II. Okolo roku 669 př. n. l. se Asyrská říše rozpadla a Kypr se dostal do vlivu Egypta, jehož vláda nad ostrovem trvala asi jen 25 let. Roku 545 př. n. l. se Kypru zmocnila Perská říše.", "Kypr se stal součástí páté satrapie Achaimenovské Persie. V roce 499 př. n. l. vypuklo později potlačené iónské povstání. Během 5. století př. n. l. se perský vliv na kyperské záležitosti zmírnil a do popředí se probil Evagorás I. vládnoucí helénistickému království Salamis, které kontrolovalo značnou část ostrova. Po 30 letech vlády ho však porazili Peršané a o tři roky později byl zavražděn. Roku 333 př. n. l. spadal Kypr do říše Alexandra Velikého. Po smrti Alexandra se ostrov stal provincií egyptské Ptolemaiovské říše, což znamenalo také konec království Salamis. Roku 58 př. n. l. Kypr anektovala Římská republika a místním prokonzulem se stal Cicero. Éra Julia Caesara a Marca Antonia přisoudila Kypr znovu dočasně Egyptu, ale s římským císařem Augustem se navrátil do římských rukou. Následujících pět set let bylo více poklidných. V tomto období Římského císařství byly zbudovány divadla v Salamisu a v Kourionu a palác guvernéra v Pafosu. Roku 45 (již našeho letopočtu) sem zavítal apoštol Pavel v doprovodu svatého Barnabáše a zasadil se o rozšíření křesťanství. Římský guvernér Sergius Paulus se též stal křesťanem a tuto víru následně přijala většina Kypřanů.", "Rozdělení Římské říše v roce 395 ostrov přidělilo pod její východní část, Byzanc. Císař Zenon v roce 488 umožnil kyperské církvi osamostatnit se od antiochijského patriarchátu. Autonomie vyústila ve zvolení vlastního arcibiskupa. V 7. století ostrov sužovaly arabské nájezdy. V roce 688 tak došlo k dohodě mezi Byzantskou říší a Umajjovským chalífátem o kyperské spolusprávě, kterou čas od času obě strany porušovaly. Tento stav trval do roku 965, kdy se Kypr opět navrátil od vlastnictví Byzance císaře Nikeforose II. Do poloviny 12. století byl Kypr prosperující ostrov, kterému se vyhýbaly válečné konflikty. Teprve na jaře roku 1158 se na Kypru vylodil Renaud de Châtillon v čele antiochijské armády, posílené o arménské oddíly knížete Thorose. Posádka byzantského guvernéra na Kypru byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký. Posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata. Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas. Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Z invaze se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.", "Na Kypru v letech 1191–1489 existoval křižácký stát, založený Richardem I. Po pádu ostatních křižáckých států byl ostrov nakonec prodán Benátkám.", "Roku 1571 získala ostrov Osmanská říše. V 19. století začal postupně narůstat řecký nacionalismus. Řekové toužili po spojení ostrova s Řeckem (enosis). V roce 1878 ostrov získali do správy Britové, a to na základě tzv. Kyperské konvence, tajné dohody mezi Brity a Osmany. V roce 1914 byl Kypr k Británii oficiálně připojen. Britové se zde udrželi do roku 1960.", "Kypr získal nezávislost v roce 1960 odtržením se od Velké Británie, v roce 1961 se stal součástí Commonwealthu. Rok po získání nezávislosti se současně rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky (již v 50. letech tvořili asi 18 % populace). Mezi oběma národy byla OSN stanovena nárazníková zóna – tzv. zelená linie. V roce 1974 proběhl v jižní (řecké) části ostrova vojenský puč, který mohl vést i k jejímu spojení s Řeckem. Turecko odpovědělo invazí na severovýchodní část ostrova. V následujícím období bylo přesunuto 150 000 kyperských Řeků ze severu na jih a 50 000 kyperských Turků z jihu na sever. Byl ustanoven separatistický stát, který se roku 1983 prohlásil nezávislou republikou, jež byla doposud uznána pouze Tureckem. Oba státy stále odděluje „zelená linie“ hlídaná vojsky OSN.", "V roce 2004 bylo na popud OSN uspořádáno referendum o sjednocení ostrova, které, pokud by bylo přijato, by vytvořilo Sjednocenou kyperskou republiku, která by následně vstoupila do Evropské unie. Ačkoli byl Annanův plán (sjednocení obou částí vytvořením federativního státu) v severní části přijat 65 % hlasů tureckých Kypřanů, byl zamítnut řeckou částí Kypru, kde se proti sjednocení ostrova postavilo 76 % obyvatel. V roce 2014 nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby Turecko odškodnilo kyperské Řeky za nucené vysídlení, vyvlastňování a diskriminaci po turecké invazi v roce 1974.", "Kypr je třetím největším ostrovem Středozemního moře, po italských ostrovech Sicílie a Sardinie. Svojí rozlohou je 81. největší ostrov. Ze západu na východ měří 240 kilometrů a široký je 100 kilometrů. Od tureckého území jej odděluje 75 kilometrů moře. Ostrov se nachází mezi 34° a 36° severní šířky a 32° a 35° východní délky. Přes moře země sousedí se Sýrií a Libanonem, od kterých je vzdálena 105, respektive 108 kilometrů. Od Izraele je ostrov vzdálen 200 kilometrů a od Egypta jej odděluje 380 kilometrů moře. Od Řeckého Rhodu je Kypr vzdálen 400 kilometrů a od pevninského Řecka 800 kilometrů. Fyzickému reliéfu ostrova dominuje pohoří Troodos a menší Kyrénský hřeben, menší rozlohu mají centrální roviny. Pohoří Troodos pokrývá většinu jižní a západní části ostrova a celkově tedy zabírá více jak polovinu jeho rozlohy. Nejvyšší bod Kypru je Olympos, vysoký 1952 metrů, který se nachází v centrální části pohoří. Kyrénský hřeben se rozkládá kolem severního pobřeží ostrova, zabírá celkově menší plochu a jeho maximální výška nepřesahuje 1024 metrů. Z geopolitického hlediska je ostrov rozdělen na čtyři hlavní segmenty. Kyperská republika zabírá dvě třetiny ostrova (59,74 %). Severovýchodní třetinu ostrova zabírá Severokyperská turecká republika (34,85 %). Třetím segmentem je Spojenými národy spravovaná nárazníková zóna nazývaná Zelená linie. Čtvrtým územím jsou britské základny Akrotiri a Dekelia.", "Na ostrově panuje typické středomořské klima s horkým a suchým létem a teplou vlhkou zimou. Léto trvá od června do září, zima pak od listopadu do března. Jaro a podzim trvají krátce a rychle přecházejí v další období. Na horách jako například Troodos mohou roční dešťové srážky dosahovat až 1000 mm, v oblasti okolo Nikósie pak 350 mm. Takřka dvě třetiny celoročních srážek spadnou mezi prosincem a únorem. Během zimy je chladno zejména ve výše položených regionech (zmíněné pohoří Troodos), kde mohou teploty spadnout pod bod mrazu a právě tady se může vyskytnout i sněžení. Letní teploty poblíž města Nikósie se pohybují mezi 21 °C a 37 °C. Teplota moře je na 22 °C mezi červnem a listopadem, přičemž v srpnu může být na 27 °C. Průměrná mořská teplota během nejchladnějších měsíců padá na 16 °C až 17 °C. Vítr vane zpravidla slabý nebo mírný, zřídka dosahující vysokých úrovní Beaufortovy stupnice. Počet slunečných dní je okolo 320 ročně.", "Kypr patří mezi evropské země nejvíce ohrožené suchem. Vodní zdroje přepočtené na jednoho obyvatele má Kypr mezi evropskými zeměmi s výjimkou Malty nejnižší (EEA, 2009). Vodní hospodářství se dotýká také pro ostrov důležitého turismu, spotřeba tohoto odvětví se pohybuje mezi 4-5%. Potíže spjaté s vodou začaly v 60. letech a s narůstající populací a vyčerpáváním podzemních zdrojů zintenzivněly. Vedle kvantitativních problémů se zdroji jsou tu také problémy kvalitativní, pitná voda na Kypru je totiž ve srovnání se světem podprůměrná. Nejdelší řekou na Kypru je Pedieos.", "Ostrov leží na migrační trase mnoha druhů ptactva, z nichž někteří zde přezimují. Jde například o ptáky z rodů frankolínů a orebic. Mezi miliony migrujících ptáků se najdou rovněž plameňáci a kachny divoké, jejichž dočasným sídlem bývají solná jezera Larnaky a Alrotiri. Místní menší ptáci jako pěnice černohlavá nebo červenka obecná byli už v minulosti považováni za pochoutku (například pokrm \"ambelopoulia\"), což vedlo ke snížení jejich počtů. Ochranáři odhadují, že je pytláky každoročně uloveno na dva miliony zpěvných ptáků, ačkoliv bylo jejich lovení v roce 2015 postaveno mimo zákon. Kypr je mimo jiné domovem muflona kyperského (\"Ovis orientalis ophion\") s populací asi 1200 jedinců. Z plazů je zastoupen řád želv – vyskytuje se tu kareta obecná a i želva zelenavá. Mezi kyperské hady náleží zmije levantská. V raných dobách byl střed země – náhorní plošina Mesaoria a pohoří Troodos – zalesněn, ale lidská činnost lesy podstatně zredukovala. Na konci 18. století se tak projevily negativní důsledky jako např. eroze půdy. Dřevinaté porosty zastupují citrusy, olivovníky, také rohovník, jehož plodem je takzvaný karob. Pohoří Troodos tvoří borovice kalabrijská, cedr a cypřiš. Rovněž se tu nachází endemický druh stálezeleného dubu – dub olšolistý (\"Quercus alnifolia\"). Endemickým je též cedr krátkolistý (\"Cedrus brevifolia\"). Místní flóra čítá více než 125 druhů vyskytujících se z celého světa jen na tomhle místě. Celkově je na Kypru přes 1350 různých druhů flóry. Na severozápadě se rozprostírá člověkem nedotčený poloostrov Akamas, při jehož pobřeží pobývají želvy i tuleň středomořský. Na pevnině žijí ježci, lišky, zajíci a drobný savec jménem bělozubka kyperská. Místní jeskyně jsou domovem několika druhů netopýrů. Poloostrov je navíc domovem pro 600 různorodých rostlin. Zde rostoucí rostlina \"Centaurea akamantis\" z čeledi hvězdnicovitých se nenachází nikde jinde na světě a její ohrožení je důvodem zařazení na seznam přísně chráněných druhů rostlin podle Bernské úmluvy.", "Lesní Národní park Troódos náleží mezi parky evropského unijního projektu Natura 2000. Dalšími lesními národními parky jsou například Athalassa, Cavo Greco (Mys Greco) a Rizoelia. Mezi přírodní rezervace patří cedrový les Tripilos a další.", "Kyperská ekonomika náleží podle Světové banky mezi ty vysokopříjmové. V roce 2011 zasáhla zemi hospodářská, finanční a fiskální krize, která v roce 2013 vyvrcholila krizí bankovní. Ratingové agentury Moody's a Standard & Poor's v roce 2012 následovala zbylá z tzv. \"velké trojky\" agentura Fitch Ratings, která též snížila úvěrovou spolehlivost země na úroveň „junk“ ( odpad). Trojice mezinárodních věřitelů – Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond – půjčila Kypru 10 miliard eur za příslib reforem v oblasti sociálních a veřejných výdajů. V minulosti zastával Kypr po dobu několika desetiletí roli daňového ráje. Po vstupu do Evropské unie stále spoléhá na své vstřícné podnikatelské právo a prostředí, vzdělanou pracovní sílu, infrastrukturu a nízkou kriminalitu. Průmysl limituje omezené množství surovin na ostrově. Převládá proto lehký průmysl – výroba oděvu a obuvi, potravin, nápojů a lehké strojírenství. Přítomen je nakladatelský průmysl. Těžební průmysl se orientuje na azbest, cement, sádrovec a také na těžbu přírodních pigmentů. Strategická poloha ostrova mezi třemi světadíly umožňuje rozmach námořní dopravy a služeb s ní spjatých. V roce 2018 dosáhlo toto odvětví hodnoty 1,034 miliardy €. Kyperská republika je domovem 11. největšího loďstva na světě a 3. největšího loďstva v Evropě. Odhaduje se, že přibližně 4% všech lodí na světě je řízeno z Kypru. Některé významné námořní přepravní společnosti (např. Columbia Marlow) mají centrálu v Limassolu. Kyperská námořní doprava se vzpamatovala z úpadku v období na pomezí 70. a 80. let a ze ztráty přístavu Famagusta a od 90. let prosperuje. Její podíl na HDP činí přibližně 4–8%. Okolo 3% pracujících Kypřanů bylo v roce 2019 zaměstnáno v tomto sektoru. Kypr je zemí energeticky závislou a přes 95% spotřebované energie je z dovozu. V oblasti obnovitelných energií dominují větrné a fotovoltaické elektrárny. V roce 2006 se obnovitelné zdroje na celkové spotřebě podílely necelými dvěma procenty. V roce 2011 bylo objeveno plynové pole pojmenované \"Aphrodite\" se zásobami přibližně čtyř bilionů krychlových stop. V roce 2019 zaznamenala americká společnost Exxon Mobil další významný objev – ložisko \"Glavkos\". Průzkum narušuje nevyřešená situace s Tureckem, které si nárokuje některá ložiska. Na začátku ledna 2020 podepsal Kypr s Řeckem a Izraelem dohodu, jejímž cílem je postavit plynovod vedoucí do Evropy z východní části Středozemního moře. Projekt zvaný \"EastMed\" by měl vyjít odhadem na 6–7 miliard amerických dolarů.", "Více než třetina obdělávatelné půdy na ostrově má možnost zavlažování – jde zejména o regiony Mesaoria na severovýchodě a Pafos na jihozápadě. Právě Mesaoria však od rozdělení spadá pod tureckou správu. Zemědělci se zaměřují na pěstování citrusů, vinné révy, oliv, mandlovníku a rohovníku (karobové lusky), dále pak na brambory (oblast Kokkinochoria) a obilniny. Živočišná výroba se opírá o chov drůbeže, ovcí a prasat. Produkují se také mléčné výrobky včetně sýrů, a to jak z ovčího, tak z kozího mléka. Zemědělství od vyhlášení nezávislosti ustoupilo jiným odvětvím, rozdělení ostrova navíc řecký Kypr připravilo prakticky o veškerou produkci tabáku, takřka 80% citrusové produkce a skoro 70% produkce obilí. V roce 2007 se zemědělství věnovalo necelých 9% pracujícího obyvatelstva. V roce 2017 se zěmědělství na HDP podílelo odhadem 2%. Zdejší vinařství má tradici sahající do doby 4 tisíce let př. n. l. Kypr tak patří mezi pomyslné kolébky vinařské tradice. Víno Commandaria, původním názvem Nama, se drží původní receptury, jeho výrobce však sužuje sucho.", "Hlavními turistickými středisky jsou: Pafos (v západní části); Larnaka, Agia Napa a Protaras (ve východní části). Pláže jsou písčité, s občasným výskytem kamenů. V roce 2019 navštívily Kypr takřka čtyři miliony turistů. Třetinu těchto turistů (tedy přes 1,3 milionu) tvoří občané Spojeného království následování Rusy (téměř 800 tisíc). Přes 200 tisíc turistů dorazilo z Izraele, přes 100 tisíc pak z Německa, Řecka a Švédska. Podle zprávy Světového ekonomického fóra za rok 2011 platilo, že Kypr vévodil žebříčku TTCI (\"\", : Index konkurenceschopnosti cestování a turistiky) v oblasti turistické infrastruktury a celkově se umístil na 24. příčce ze 139 států.", "V řecké části Kypru jsou provozována dvě mezinárodní letiště. První se nachází poblíž Larnaky, druhé leží nedaleko města Pafos. Rozdělením ostrova bylo původní hlavní mezinárodní letiště v Nikósii opuštěno a používají jej Mírové síly OSN. Od základních oprav v roce 1974 je neudržované. Celkově je v zemi 15 letišť. Hlavními přístavy jsou Larnaca, Limassol a Vasilikos. Podle Eurostatu připadalo za rok 2018 na 1000 obyvatel 629 osobních aut. Vyšší číslo měli Lichtenštejnsko, Lucembursko a Itálie.", "Většinu obyvatel Kypru tvoří kyperští Řekové (78 %) a Turci (18 %). Přestože kyperští Řekové a kyperští Turci mají mnoho společného, jsou to odlišné identity založené na náboženství, jazyku a jsou úzce vázány na své mateřské země. Řecky se převážně mluví na jihu, kde jsou většinovou komunitou kyperští Řekové. Turecký jazyk převládá na severu, kde dominuje obyvatelstvo tureckého původu. Rozsáhle používaným jazykem na ostrově je angličtina. Kyperští Řekové se přidržují řecké ortodoxní církve, kyperští Turci vyznávají sunnitský islám. Náboženské menšiny ortodoxních (miafyzitních) Arménů, katolických maronitů (je tam maronitská Arcidiecéze Kypr, vznikla už r. 1357, r. 2013 měla 10 400 věřících ve 12 farnostech, 9 diecézních + 2 řeholní kněze, celkem 11, 1 trvalého jáhna, 2 řeholníky-bratry a 3 řeholnice) – celkem jde o víc než 17 tisíc obyvatel – si podle ústavy z roku 1960 zvolily příslušnost ke kyperským Řekům. Žije tam i několik tisíc římských katolíků, italskojazyčných (většinou jsou to potomci usedlíků z doby Kyperského království /1192–1489/ a benátské éry /1489–1571/. Ti patří do Patriarchálního vikariátu na Kypru se sídlem v Nikósii, je součástí Latinského patriarchátu jeruzalémského.", "Kypr je demokracie. Prezident je volený přímo, je zástupcem řecké většiny a disponuje výkonnou mocí. Je čelním představitelem země a jeho funkční období trvá pět let. Od roku 2013 je prezidentem Nicos Anastasiades. Post viceprezidenta je vyhrazen zástupci turecké menšiny, vzhledem k distuaci je však od roku 1963 neobsazený. Kyperská ústava byla přijata v roce 1960. Vládní kabinet rovněž disponuje výkonnou mocí. Ministři nutně nemusí být zároveň v parlamentu, jenž má nyní 56 poslanců. Poslanci vykonávají svou funkci také pět let. V europarlamentu má Kypr šest zástupců. Nejstarší politickou stranou je komunistická Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL) založená roku 1941, která měla v prvních 25 letech své existence podporu až třetiny obyvatelstva. Přes oslabení v době pádu Východního bloku zůstala dodnes v době raných 20. letech 21. století relevantní silou v kyperské politice a nejsilnější komunistickou stranou v Evropě. Od roku 2008 do roku 2013 byla u moci AKEL tehdejšího prezidenta a premiéra Dimitrise Christofiase, během jejíž vlády došlo ke zhoršení situace v oblasti státních financí a přiblížení se bankrotu. Ten byl nakonec odvrácen s pomocí půjčky mezinárodních věřitelů. V roce 2013 občané zvolili prezidentem konzervativce Nikose Anastasiadise, který porazil Stavrose Malase podpořeného AKELem. Oba kandidáti se utkali v prezidentské volbě o pět let později a Anastasiadis znovu zvítězil. V parlamentních volbách v roce 2016 zvítězilo pravicové Demokratické shromáždění (DISY) prezidenta Anastasiadise, které získalo 18 křesel. Druhé místo obsadila AKEL s 15 parlamentními křesly, dva posty získala též krajně pravicová Národně-lidová fronta (ELAM). Dalšími politickými silami na kyperské scéně jsou Demokratická strana (DIKO) založená roku 1976 Spyrosem Kyprianouem a Hnutí pro sociální demokracii (EDEK). Soudní systém je založen na anglosaském \"Common Law\". Soudy jsou nezávislé na státních orgánech, soudce jmenuje vláda. Nejvyšší instancí je Nejvyšší soud v Nikósii (Lefkosíi). Kypr ani v roce 2020 není členem Schengenského prostoru, má totiž výjimku a ke vstupu do \"Schengenu\" se zavázal. Od 1. července 2012 do konce roku připadlo na Kypr předsednictví v Evropské unii.", "Kypr tvoří šest distriktů, ovšem Kyrenia a většina distriktu Famagusta leží na teritoriu kontrolovaném Severokyperskou tureckou republikou. Separatistická republika kontroluje také část Nikósie a Larnaky.", "Svoboda tisku je zaručená ústavou. Reportéři bez hranic přidělili Kypru 27. místo ze 180 zemí v indexu svobody tisku (r. 2020). Podle Reportérů bez hranic jsou kyperská média přesto ovlivňována místní církví a zájmovými skupinami. Organizace informuje také o tlaku na média ohledně používání „správných“ (= řeckých) geografických názvů zejména namísto tureckých. V turecké kyperské zóně působí jejich vlastní média. Mediální prostor vyplňují veřejnoprávní média i komerční. Jediným veřejnoprávním vysílatelem je Radiofonikó 'Idryma Kýprou, která provozuje televizní (RIK 1/CyBC 1, RIK 2/CyBC 2 a RIK Sat) a rozhlasové kanály (První kanál/Proto, Druhý kanál/Deutero, Třetí kanál/Trito a Čtvrtý kanál/Radio Love). Mezi komerční televize náleží např. ANT1, Lumiere TV, Mega TV a Sigma TV, mezi komerční rádiostanice Radio Proto, Radio Astra a ANT1 FM. Phileleftheros, Politis a Simerini jsou deníky v řečtině, naopak deník Cyprus Mail a týdeník The Cyprus Weekly vycházejí anglicky.", "Kultura Kypru má mimořádně hluboké kořeny, neboť Kypr byl součástí antické řecké civilizace. K prvním spisovatelům patří Stasínos z Kypru, snad Homérův zeť (dle Pindara), který měl napsat v 6. století př. n. l. sbírku \"Kyprie\" pojednávající, stejně jako Iliada, o trojské válce. Na Kypru se narodil též filozof Zénón z Kitia, zakladatel stoicismu, a peripatetik Klearchos ze Soli. V moderní éře také nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2010 Christopher A. Pissarides. Kyperskými svatými jsou raně křesťanští teologové Epifan ze Salaminy nebo svatý Spyridon. Kypřanem byl i slavný filmový režisér Michalis Kakojannis, autor filmu \"Řek Zorba\" (1964), pětkrát nominovaný na Oscara. V řecké pop-music se prosadili zpěváci Sarbel, Ivi Adamou, Eleftheria Eleftheriou, Anna Vissi, Despina Olympiou, Maria Elena Kyriakou nebo Evridiki. Stříbrnou olympijskou medaili vybojoval v plachtění Pavlos Kontides v roce 2012 a šlo o vůbec první olympijskou medaili pro Kypr. Dva kyperské fotbalové kluby se probojovaly do základní skupiny Ligy mistrů UEFA, Anorthosis Famagusta a APOEL FC. Tenista Marcos Baghdatis to dotáhl až do finále Australian Open (2006). Výškař Kyriakos Ioannou má stříbro z mistrovství světa v atletice (2009). Největším sportovním stánkem v zemi je GSP Stadium v Nikósii, byl otevřen v roce 1999 a pojme 22 000 diváků. Své zápasy na něm hraje i Kyperská fotbalová reprezentace.", "Kypr byl přijat do organizace UNESCO 14. srpna 1975. Světové dědictví zahrnuje tři zdejší kulturní památky – archeologickou lokalitu Choirokoitia, malované kostely v pohoří Troodos a město Pafos.", "Vzdělávání obyvatelstva má na starost kyperské ministerstvo školství a kultury. Povinná školní docházka se týká dětí a mladistvých od 5 do 15 let. Výdaje na školství v roce 2015 činily 6,4% HDP.", "Britsko-kyperský ekonom Christopher A. Pissarides byl v roce 2010 jedním ze tří oceněných Nobelovou cenou za ekonomii za „analýzu trhů práce zatížených náklady na vyhledávání“. Organický chemik K. C. Nicolaou působící na soukromé Riceově univerzitě v americkém Houstonu je držitelem Ceny Franklinova institutu za rok 2011. Nicolaou se mimo jiné zabývá antibiotiky. Kyperského původu je také bývalý americký rektor Univerzity Jižní Kalifornie v období mezi roky 2010 až 2018 C. L. Max Nikias. Ministrem školství a kultury v letech 2008 až 2011 byl kyperský kognitivní a vývojový psycholog Andreas Demetriou.", "Kyperskou národní gardu (: ) tvoří pozemní, vzdušné a námořní síly. Vznikla v roce 1964 v důsledku rozkolu mezi řeckými a tureckými Kypřany. Vojenská služba je povinná a trvá 14 měsíců Výdaje na obranu činily v roce 2018 1,57% HDP. Přítomnost Turecka ve Středozemním moři vedla k navázání spolupráce s Francií, jejíž vlajková letadlová loď \"Charles de Gaulle\" roku 2020 dokuje v přístavu v Limassolu. Kyperská vláda se ve stejném roce s tou francouzskou dohodla na nákupu zbraní v hodnotě 240 milionů eur." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Rostlina.", "Léčitelství.", "Chuť.", "Pokrmy.", "Koření v západní kuchyni.", "Potrava rajská.", "Pěstování.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Není známo, odkud zázvor přesně pochází. Občas se uvádí, že byl nejdříve pěstován na jihu Číny, odkud pronikl do Indie. S jistotou můžeme říci, že v Indii a Číně se používá již více než tři tisíciletí. Z těchto oblastí se pravděpodobně zásluhou fénických mořeplavců rozšířil do zemí Blízkého východu a do okolí Středozemního moře. Byl znám i ve starověkém Řecku, Římě i Egyptě, kde byl používán jako dnes – do omáček, ke kuřecímu masu nebo jako přísada k luštěninám. Na africký kontinent přinesli tuto rostlinu Portugalci, do Jižní Ameriky jej v 16. století zavezli Španělé. Oddenky zázvoru se v teple nekazí, a proto se stal jedním z prvních druhů koření přepravovaných arabskými obchodníky do Evropy i Afriky. Ve středověku zázvor v evropské kuchyni zdomácněl natolik, že nechyběl na žádném stole obdobně jako dnes pepř se solí.", "Zázvor lékařský (pravý, obecný; \"Zingiber oficinale\") je vytrvalá rostlina. Má květy růžovobílé nebo nažloutlé barvy. Koření se získává z oddenku (někdy chybně uváděno z kořene).", "Zázvor má antibakteriální a protizánětlivé účinky. Pomáhá při žaludečních, cestovních a těhotenských nevolnostech. Léčí rýmu a chřipku. Snižuje cholesterol, stimuluje krevní oběh a podporuje redukci váhy. Používá se též jako afrodisiakum, a to především mladý oddenek, často v kombinaci s medem. Má ale mnoho vedlejších účinků. Některým lidem způsobuje zažívací obtíže, pálení žáhy nebo bušení srdce. Není proto vhodný pro děti. Pro těhotné se doporučuje jen v omezené míře. Vyhnout by se mu měli i diabetici nebo lidé užívající léky proti překyselení žaludku, na srdce a snížení krvácení.", "Nejvýraznější chuťovou složkou je olej obsahující aromatické látky, například zingiberen a malé množství bisabolenu, které dodávají zázvoru typickou vůni. Ostrou a výraznou chuť má na svědomí gingerol, látka chemickým složením podobná kapsaicinu (v pálivých paprikách a chilli). Při vaření se gingerol přeměňuje na zingeron, který je aromatickou látkou využívanou v potravinářském průmyslu a při výrobě parfémů.", "", "Používá se k osvěžení chuti jídel z mořských živočichů a odlehčení těžkých pokrmů z vepřového nebo kachního masa. Výborný je zvláště k dochucení sladkých jídel, nejčastěji perníku a vánočních zázvorových sladkostí.", "Podle koránu budou zázvor požívat muslimští věřící v ráji.", "Oblasti pěstování zázvoru leží v tropech a subtropech. V roce 2017 měla největší pěstební plochu na světě Indie (168 000 hektarů). Indie také byla největším výrobcem, většina produkce byla ale určena pro vlastní spotřebu. V roce 2017 bylo podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) celosvětově vyprodukováno přibližně 3,04 milionu tun zázvoru. Tabulka uvádí přehled šesti největších producentů zázvoru na světě, kteří vyprodukovali celkem 86,9 % světové produkce.", "Slovenský název této rostliny ďumbier dal název nejvyššímu vrchu Nízkých Tater." ] }

{ "title": [ "Přirozená a umělá radioaktivita.", "Přirozená radioaktivita.", "Umělá radioaktivita.", "Zákon radioaktivní přeměny.", "Poločas přeměny.", "Střední doba života.", "Aktivita (radioaktivita).", "Druhy vznikajícího záření.", "Rozpadové řady." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Radioaktivita se rozděluje na radioaktivitu přirozenou a umělou.", "Přirozená radioaktivita je důsledkem samovolné přeměny atomového jádra. Přirozeně radioaktivních je mnoho látek v přírodě (takové látky se pak označují jako radioaktivní látky), včetně tkání živých organismů.", "Umělou radioaktivitu získají prvky transmutací, vlivem řetězové reakce nebo působením urychlených částic. Umělá radioaktivita je tedy podmíněna přeměnou jádra, která je způsobena vnějším vlivem, například při ostřelování částicemi alfa se jádra mohou dále samovolně přeměňovat, tedy vykazují radioaktivitu. Takováto jádra v přírodě běžně neexistují, ale byla vytvořena uměle. Zákonitosti přeměny těchto uměle vytvořených jader jsou shodné se zákony popisujícími přeměny přirozeně radioaktivních jader. Poněvadž však ke vzniku těchto jader byl nutný vnější umělý zásah, hovoří se o umělé radioaktivitě. Jev umělé radioaktivity lze demonstrovat na následujícím příkladu. Vložení radioaktivního izotopu polonia formula_1 do hliníkové nádoby vede ke vzniku pronikavého záření, které vychází z nádoby, a které neustává ani po odstranění polonia z nádoby. Hliníková nádoba se tedy působením radioaktivního polonia sama stala (uměle) radioaktivní. Polonium formula_1 je totiž přirozeně radioaktivní, přičemž při své přeměně vyzařuje částice α, které přeměňují hliník na izotop fosforu kde formula_4 označuje neutron. Izotop fosforu formula_5 je však nestabilní s poločasem přeměny formula_6. Prostřednictvím kladné přeměny beta přechází na stabilní křemík, tedy kde formula_8 je vyzářený pozitron a formula_9 představuje neutrino. Umělou radioaktivitu poprvé pozorovali manželé Joliot-Curie v prosinci 1933. Omylem zapomenutá hliníková fólie po pokusech s pozitrony zůstala u čítače paprsků. Na něm se později objevil nezvykle vysoký počet záznamů. Při pátrání po příčině se podařilo objevit výše zmíněnou reakci a chemicky ji dokázat. Za svůj objev byli oba objevitelé oceněni Nobelovou cenou.", "Vlastnosti radioaktivní přeměny lze zkoumat pomocí statistických metod. Předpokládejme, že za časový interval formula_10 dojde k přeměně formula_11 atomů radioaktivní látky. Počet přeměněných atomů formula_11 je úměrný počtu částic v daném časovém okamžiku, který se označí formula_4. Tuto úměru lze vyjádřit vztahem kde formula_15 je přeměnová konstanta, která charakterizuje předpokládanou rychlost přeměny radionuklidu. Znaménko \"-\" souvisí s tím, že s rostoucím časem dochází k poklesu okamžitého počtu částic. Integrací předchozího vztahu je možné počet částic v čase formula_16 vyjádřit jako kde formula_18 představuje počet částic v čase formula_19. Tento vztah se označuje jako zákon radioaktivní přeměny. Pro praktické využití je vhodnější využít úměry mezi počtem částic a jejich celkovou hmotností, hmotností radioaktivního vzorku formula_20. Předchozí vztah pak lze přepsat ve tvaru kde formula_22 je počáteční hmotnost radioaktivního vzorku a formula_20 je jeho hmotnost v čase formula_16.", "Doba, za kterou dojde k rozpadu poloviny z původního počtu atomů radionuklidu, se označuje jako poločas přeměny formula_25. Počet částic po uplynutí této doby je formula_26, čímž vznikne pro poločas přeměny vztah", "Další veličinou charakterizující radioaktivní přeměnu je střední doba života formula_28, což je čas, po němž klesne původní počet atomových jader formula_18 na hodnotu formula_30. Střední doba života má hodnotu", "Rychlost radioaktivní přeměny charakterizuje aktivita (radioaktivita) formula_32, která se definuje vztahem Dosazením z předchozích vztahů dostaneme kde formula_35 označuje aktivitu v počátečním čase a formula_32 je aktivita v čase formula_16. Aktivita, tedy rychlost rozpadu, klesá s časem. Jednotkou aktivity je becquerel (Bq), případně curie (Ci).", "Záření, které při radioaktivním přeměně vzniká, je zpravidla tří druhů:", "Kvantová mechanika umožňuje pro každý izotop spočítat pravděpodobnost, že jádro se v daném časovém intervalu přemění. Pro větší množství látky z toho lze určit poločas přeměny, kterým charakterizujeme rychlost poločas přeměny. Udává, za jak dlouho se přemění právě polovina jader ve vzorku. U těžkých prvků jsou produkty rozpadu rovněž nestabilní a přeměňují se dále. Tento proces popisuje přeměnová rozpadová řada." ] }

{ "title": [ "Statistické metody.", "Popisná (deskriptivní) statistika.", "Matematická statistika.", "Jiné.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Zabývá se popisem stavu nebo vývoje hromadných jevů, které vykazují vliv náhody. Nejprve vymezí soubor entit, na nichž se bude uvažovaný jev zkoumat. Pak se všechny entity vyšetří z hlediska studovaného jevu. Výsledky šetření – kvalitativní i kvantitativní, vyjádřeny především číselným popisem – tvoří obraz studovaného hromadného jevu vzhledem k vyšetřovanému souboru.", "Vyvinula se z popisné statistiky a jejím základem je teorie pravděpodobnosti. Zatímco popisná statistika zkoumá soubory entit přímo, matematická statistika je zkoumá prostřednictvím výběrů. Na získané údaje se pohlíží jako na výsledek určitého náhodného pokusu, který mohl dát i jiné výsledky. Všechny závěry matematické statistiky tak mají pravděpodobnostní charakter. Statistické postupy lze zhruba rozdělit na metody konfirmační analýzy (např. intervaly spolehlivosti, regresní analýza ap.) a explorační analýzy, jako jsou např. shluková analýza, explorační faktorová analýza, metoda hlavních komponent (PCA), metoda GUHA (kombinační analýza dat), explorační analýza dat aj. Základní rozdíl těchto dvou přístupů lze charakterizovat takto:", "Jako statistiku také označujeme hodnoty, které získáme provedením náhodného výběru, chápané jako hodnoty náhodné funkce definované na výběrovém prostoru.", "První díla vztahovaná k pravděpodobnosti a statistikám se datují k arabským matematikům a kryptografům. Ti je vytvářeli v době Islámského zlatého věku. Al-Khalil (717–786) v tomto období napsal \"Knihu kryptografických myšlenek\", která obsahuje první použití permutací a kombinací za cílem popsat co nejvíce arabských slov se samohláskami i bez nich. První evropskou publikací byla \"Natural and Political Observations upon the Bills of Mortality\" napsaná Johnem Grauntem v roce 1663. Matematické základy moderní statistiky položil rozvojem teorie pravděpodobnosti v 17. století, na které se podílel kupříkladu Gerolamo Cardano, Blaise Pascal či Pierre de Fermat. Na přelomu 17. a 18. století byla vymyšlena metoda nejmenších čtverců. Její první použití v roce 1795 se připisuje Carlu Friedrichovi Gaussovi, i když k její publikaci došlo až v roce 1805 díky Adrienovi-Marie Legendremu. Zakladatelem matematické statistiky je Karl Pearson, který mimo jiné založil v roce 1911 na londýnské University College historicky první katedru statistiky. Použití moderních počítačů na konci 20. a začátku 21. století pomohlo vývoji statistické vědy. Statistika je i nadále oblastí výzkumu; příkladem toho je například problém s analýzou velkých dat." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Popis." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Myšlenka propojit Atlantský oceán se Středozemním mořem a vyhnout se tak oklice přes Gibraltarský průliv se objevila už ve starověku, ožila v 16. století, kdy potřeba dopravy velkých objemů zboží stoupala a vodní doprava byla jediným schůdným řešením. Myšlenky se později ujal místní šlechtic a správce královské daně Pierre-Paul Riquet, který přesvědčil krále Ludvíka XIV. o technické uskutečnitelnosti díla. Mnoho předchozích projektů ztroskotalo na tom, že kanál musí překonávat rozvodí Atlantského oceánu a Středozemního moře, a nemá tedy jednotný spád. Riquet využil zkušeností se stavbou podobného průplavu Briare, který spojil Loiru se Seinou a zjistil, že nedaleko rozvodí jsou zdroje vody, které lze zadržet v nádrži a jimi pak kanál zásobovat. Na svém statku pak postavil podrobný model, na němž studoval vodní poměry. Roku 1666 král Ludvík XIV. stavbu povolil a svěřil ji Riquetovi, který ji pak s dalšími odborníky projektoval a vedl. Podílel se také 20 % nákladů na stavbě (40 % financoval stát a 40 % kraj), která byla dokončena až rok po jeho smrti a stala se dědictvím jeho rodiny. Z původních odhadů na 10 milionů liber se náklady vyšplhaly na 17 až 18 milionů. Na stavbě, která musela překonávat i další technické problémy (například tunel v Malpas, řadu mostů přes řeky atd.), pracovalo asi 12 000 lidí, zčásti sezónně. Riquet je však velmi dobře platil a zajistil jim i placené svátky a podporu v nemoci. V letech 1667–1671 byl vybudován úsek z Toulouse do rozvodí v Naurouze a do Trebes, kde roku 1672 začal pravidelný provoz. V letech 1671–1682 byla vybudována druhá větev do Sète a roku 1683 byl zahájen provoz. Po Riquetovi, který roku 1680 zemřel, vedl stavbu jeho spolupracovník F. Andréossy. Roku 1686 pověřil král revizí průplavu slavného pevnostního architekta Vaubana, který jej v následujících osmi letech podstatně zdokonalil a rozšířil, včetně 49 akvaduktů a mostů přes řeky, které zajistily pravidelné zásobování vodou po celý rok. Roku 1776 byl vybudován spojovací průplav do Narbonne, roku 1810 bylo napojeno Carcassonne a v letech 1836–1857 byl vybudován paralelní průplav k řece Garonně z Toulouse do Bordeaux, který zajistil pravidelný provoz na celé trase. Lodě tahali koně a muly, roku 1857 bylo přepraveno 110 milionů tunokilometrů a přes 100 tisíc osob. Od 80. let 19. století začala kanálu konkurovat železnice, ve 30. letech se sice provoz oživil díky motorovým člunům, brzy však ustal a od 70. let 20. století slouží kanál převážně turistice (přes 10 tisíc lodí ročně). Kromě toho slouží k zavodňování asi 40 tisíc ha půdy.", "Profil průplavu byl původně navržen na šířku 18 m na hladině, 10 m u dna, povolený ponor 1,6 m. Plavební komory měly šířku 6 m a délku 30 m, po špatných zkušenostech s hroucením bočních stěn je však Riquet začal stavět jako oválné s max. šířkou 10 m. Na průplavu je 63 zdymadel, 126 mostů, 55 akvaduktů, 7 kanálových mostů, 6 přehrad a 1 tunel. Výškový profil nejprve stoupá z Toulouse na rozvodí v Naurouze o 57 m a pak klesá o 189,4 m do Sete u Středozemního moře. Do rozvodí se přivádí ze vzdálenosti asi 30 km voda, shromážděná z potoků a říček na úpatí Černé hory (\"Montagne noire\") do hlavní nádrže (jezero Saint-Ferréol) o rozloze 67 ha a několika pomocných, které dodávají ročně přes 90 milionů m2 vody. Na hospodaření s vodou se podílí i řada řek, které také odvádějí přebytečnou vodu." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Vzdělání.", "Projekt Manhattan.", "Cornell.", "Caltech.", "Osobní a politický život.", "Fyzika.", "Popularita mimo fyziku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Feynman se narodil 11 května 1918 v newyorském Queensu ženě v domácnosti Lucille Phillipsové a obchodnímu manažerovi Melvilovi Arthurovi Feynmanovi původem z běloruského Minsku. Oba rodiče byli, víru však nepraktikovali. Feynman sám později uvedl, že nevěří, že Židé jsou „vyvoleným národem“ a několikrát naznačil, že je ateista. Měl mladšího bratra, který však zemřel ve věku 4 týdnů, a mladší sestru Joan. Se sestrou si byl Feynman velmi blízký, podporoval její zájem o astronomii a Joan se později stala astrofyzičkou. Už jako dítě byl Feynman mimořádně zvídavý a projevoval zájem o vědu a techniku. Doma si vybudoval vlastní laboratoř, kde se zabýval opravou rádiových přijímačů a vyrobil zde i amatérský poplašný systém proti vloupání.", "Feynman navštěvoval střední školu Far Rockaway High School v Queensu, stejně jako další laureáti Nobelovy ceny Burton Richter a Baruch Samuel Blumberg. Brzy po nástupu byl přeřazen do pokročilejší matematické třídy. Ve středoškolském IQ testu dosáhl 125 bodů, později ale odmítl vstoupit do Mensa International s tvrzením, že jeho IQ je na to příliš nízké. Po střední škole se Feynman hlásil na Kolumbijskou univerzitu, kam ale nebyl přijat kvůli tehdejším kvótám na židovské studenty. Místo toho nastoupil na Massachusettský technologický institut, kde si jako hlavní obor zvolil matematiku. Ten později změnil na elektrotechniku, jelikož matematiku považoval za příliš abstraktní. Brzy si ale uvědomil, že „zašel příliš daleko“ a nakonec skončil u fyziky, kterou považoval za zlatý střed. Jako vysokoškolský student publikoval dvě práce ve vědeckém časopise Physical Review. První, „The Scattering of Cosmic Rays by the Stars of a Galaxy“ (tj. „Rozptyl kosmického záření hvězdami v galaxii“) napsal společně s Manuelem Vallartou. Druhá, „Forces in Molecules“ (tj. „Síly v molekulách“) obsahovala výsledek, který je dnes znám jako Hellmann–Feynmanův teorém. V roce 1939 získal Feynman na MIT bakalářský titul. Při přijímacích zkouškách na magisterské studium na Princetonu dosáhl vynikajících výsledků ve fyzice a matematice, v historii a angličtině si však nevedl příliš dobře. Opět narazil na překážky kvůli svému židovskému původu, nakonec byl ale přijat. Na Feynmanův první seminář o klasickém pojetí Wheelerovy-Feynmanovy absorpční teorie v Pricetonu dorazil Albert Einstein, Wolfgang Pauli a John von Neumann. V roce 1942 Feynman složil doktorát na Pricetonu prací „The Principle of Least Action in Quantum Mechanics“ (tj. „Princip nejmenší akce v kvantové mechanice“) vedenou Johnem Archibaldem Wheelerem. Tato práce položila základy jeho pozdější formulaci dráhového integrálu a Feynmanovým diagramům. Jednou z podmínek Feynmanova stipendia na Princetonu bylo, že se nesmí oženit. Hned po dokončení studia si na Staten Islandu vzal Arline Greenbaumovou i přes její pokročilé stadium tuberkulózy. Obřad byl bez rodiny a přátel, za svědky jim šli neznámí lidé.", "V létě roku 1941 pracoval Feynman na balistických problémech v továrně na výrobu munice Frankford Arsenal v Pensylvánii. Po útoku na Pearl Harbor v prosinci téhož roku přijal místo v týmu Roberta R. Wilsona, který na v Princetonu pracoval na způsobu produkce obohaceného uranu pro výrobu atomové bomby. Wilsonův tým vyvíjel zařízení zvané “isotron”, které mělo elektromagneticky oddělit uran-235 od uranu-238. Teoreticky měl být isotron mnohem více efektivnější než calutron, na kterém pracoval tým Ernesta O.Lawrence, nicméně nebylo jasné, zda je taková výroba praktická. Nakonec bylo od projektu upuštěno. Záhy bylo Wilsonovu týmu nabídnuto přesídlit do Nového Mexika, kde Robert Oppenheimer zakládal tajnou laboratoř pro návrh a výrobu atomové bomby Los Alamos. Oppenheimer domluvil Feynmanově ženě Arline pobyt v sanatoriu v Albuquerque a tak se Feynmanovi jako jedni z prvních přesunuli v březnu 1943 do Nového Mexika. V Los Alamos byl Feynman přidělen do Teoretické divize Hanse Bethea. Na základě předchozí práce Roberta Serbera definoval společně s Bethem Bethe-Feynmanův vzorec pro výpočet výtežku štěpné reakce. Jako začínající fyzik nebyl Feynman v projektu Manhattan klíčovou osobou. V rámci Teoretické divize vedl skupinu \"lidských počítačů\", a společně s Stanley Frankelem a Nicholasem Metropolisem zavedl systém pro používání děrných štítků. Vymyslel novou metodu výpočetu logaritmů kterou později použil při práci s paralelním superpočítačem Connection Machine. Mezi jeho další práci v Los Alamos patří vypočet neutronových rovnic pro tzv. Los Alamský \"Water Boiler\" (malý nukleátní reactor) k měření kritického množství štěpného materiálu, a práce na výpočtech a návrhu uranovo-hydridové bomby, která se nakonec ukázala jako nerealizovatelná. V Los Alamos se Feynman bavil odhalováním číselných kódů zámků ke skřínkám a stolům svých kolegů. Zjistil, že i přes vysoký stupeň utajení projektů na kterých pracují, si většina fyziků ani nezmění kód zámku z výchozího nastavení, zapisuje si ho na viditělné místo nebo používá snadno odhalitelné kombinace čísel. Po úspěšném odemčení nechával na místě činu vzkazy, aby si vystřelil ze svých kolegů a donutil si je myslet, že se stali obětí mezinárodní špionáže. O víkendech jezdil Feynman navštěvovat Arline v sanatoriu autem které si půjčoval od přítele Klause Fuchse. Ten později označil Feynmana za možného špiona kvůli jeho častým cestám ven z Los Alamos a FBI si na Feynmana vedla složku. V roce 1950 se však sám Klaus Fuchs přiznal ke špionáži pro Sovětský Svaz a byl odsouzen ke 14 letům vězení. Arline zemřela na tuberkulózu 16. června 1945.", "V říjnu roku 1945 přijal Feynman nabídku vyučovat na katedře fyziky Cornellovy univerzity a jako jeden z prvních tak opustil laboratoř v Los Alamos. Během svého působení na Cornellu trpěl depresí způsobenou předčasnou smrtí Arlene, a svého otce (†1946), což se negativně podepsalo na jeho výzkumné práci. Ve volném čase se pro rozptýlení zabýval rozličnými fyzikálními problémy např. se pokoušel formulovat relativistickou teorii elektronů, avšak neúspěšně. Feynman však nebyl jediný teoretický fyzik, kterému se v tomto období nedařilo. Problémy na poli kvantové elektrodynamiky vyeskalovaly v roce 1947 na konferenci na Shelter Islandu, kde byli teoretiční fyzikové naprosto převálcováni objevy na poli fyziky experimentální. Většinu konference opanoval objev Lambova posunu, Isidor Rabi představil měření magnetického momentu elektronu, a Robert Marshak prezentoval svoji dvou-mezonovou hypotézu. O rok později na konferenci v Pocono Mountains v Pensylvánii Feynman představil relativistickou verzi kvantové rovnice pro Lambův posun. Zde poprvé použil své později světoznámé Feynmanovy diagramy, ale nebyl schopen je srozumitelně vysvětlit akademickému světu a tak se nesetkal s pochopením.", "", "V roce 1949 odpálil SSSR první atomovou bombu, což vyvolalo v USA anti-komunistickou hysterii. Karl Fuchs byl zatčen jako sovětský špion a FBI vyslýchala i další pracovníky Los Alamos. Feynman na doporučení přátel emigroval do Brazílie, kde vyučoval na Centro Brasileiro de Pesquisas Fisicas. V Brazílii Feynmanovi učarovala samba, naučil se hrát na tradiční bicí nástroj frigideira, bubny konga, a bonga. Dokonce se zúčastnil karnevalu v Rio de Janeiro jako hráč na bongo ve skupině tvořené místními hudebníky. Kromě vědecké práce a pedagogické činnosti se stal známým i svými dalšími zájmy. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, experimentoval s halucinogeními drogami v deprivačních nádržích Johna Lillyho, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek, ale v těchto oborech nic zásadního nepublikoval. Ve volném čase také maloval ženské akty. Z Brazílie se už na Cornell nevrátil, a začal vyučovat na Kalifornském technologickém institutu. Ještě na Cornellu se seznámil s Mary Louise Bell, studentkou mexického umění, která ho následovala do Kalifornie. Vzali se v roce 1952, manželství ale nebylo příliš šťastné a o pět let později skončilo rozvodem. Ve roce 1958 byl americkou vládou vyslán na konferenci Atoms for Peace v Ženevě. Tam se seznámil se svojí třetí ženou, Gweneth Howarth. V roce 1962 se jim narodil syn Carl, o šest let později adoptovali dceru Michelle.", "Na Caltechu se Feynman zabýval fyzikou supratekutosti helia při teplotách blízkých absolutní nule a aplikováním Schrödingerovy rovnice na teorii o supratekutosti sovětského fyzika Lva Landaua prokázal kvantovo–mechanické chování supratekutého prvku na makroskopické škále. To výrazně přispělo k publikování teorie supravodivosti Johna Bardeena, Leona Neila Coopera, a Johna Roberta Schrieffera (BCS teorie) v roce 1957. Společně s Murray Gell-Mannem navrhl model slabé interakce mezi částicemi hmoty, sám se pak pokoušel o vysvětlení silné interakce pomocí partonového modelu doplňujícího kvarkový model Gell-Manna. V polovině šedesátých let dvacátého století se nevěřilo, že jsou kvarky reálné částice. K potvrzení jejich existence došlo na konci šedesátých let při experimentech na lineárním urychlovači částic SLAC a například poslední (šestý) kvark byl objeven až několik let po Feynmanově smrti. V roce 1965 mu byla spolu se dvěma dalšími fyziky udělena Nobelova cena. Vypracoval techniku popisu reakcí elementárních částic poskytující alternativní náhled na chápání kvantové fyziky (Feynmanovy diagramy). Feynman se věnoval i kvantové gravitaci. Svým výzkumem přispěl k vysvětlení chování kvantových částic v Yang-Millsově teorii o kvantové choromodynamice a elektroslabé interakci. Zajímal se o vztah fyziky a výpočetní techniky. Byl jedním z prvních vědců zabývajících se otázkou kvantových počítačů. V osmdesátých letech dvacátého trávil čas ve společnosti Thinking Machines Corporation a podílel se na budování prvního paralelního superpočítače. V letech 1984 - 1986 navrhl variační princip pro přibližný výpočet dráhových integrálů, což vedlo k předložení variační pertubační teorie, jejímž výsledkem bylo nejpřesnější určení kritických exponentů při satelitních experimentech.", "Velmi významná byla jeho pedagogická činnost, dodnes jsou pro přehlednost a názornost vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy. Věnoval se i upřímnosti v přístupu k vědě. Kromě vědecké práce a pedagogické činnosti se stal známým i svými dalšími zájmy, které jsou popsány v několika knihách, které se staly velmi populárními. Přispěl k rozvoji galvanizačních technik, zabýval se změněnými stavy vědomí (patrně lucidní snění), molekulární biologií a luštěním mayských astronomických tabulek, ale v těchto oborech nic zásadního nepublikoval. Ve volném čase také maloval ženské akty a hrál na bonga (jednou se dokonce zúčastnil karnevalu v Rio de Janeiro jako hráč na bubínek spolu s místními hudebníky). Po delším váhání se v roce 1986 stal členem vyšetřovací komise zkoumání katastrofy raketoplánu Challenger, kde nejen přispěl k objasnění jejích příčin, ale poukázal i na další systémové chyby ve vedení tohoto projektu. Při veřejné prezentaci výsledků komise se před televizními kamerami mezi Američany proslavil tím, že vzorek raketoplánového gumového těsnění vložil do sklenice ledové limonády a po vytažení demonstroval, jak guma nepruží. Blíž svoji zkušenost popsal v druhé části knihy \"Snad ti nedělají starosti cizí názory\"." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "První republika.", "Zatčení a pobyt v koncentračním táboře.", "Poválečné politické působení.", "Prezident republiky.", "Smrt a pohřeb.", "Umělecká činnost.", "Dokumenty.", "Reflexe osobnosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "", "Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.", "Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.", "V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně. Historik Petr Koura uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Koura uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.", "Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.", "Dne 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky. 1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy. Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“ V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků. V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.", "13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný. Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu v urnovém háji u Strašnického krematoria, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.", "Vedle politické činnosti se věnoval i literatuře a publicistice. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami. Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy. Dvě z jeho děl (\"Vstanou noví bojovníci\" a \"Rudá záře nad Kladnem\") byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.", "Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu – \"Týden mezi přáteli\" (1957) v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.", "Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany. Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za \"tátu dělníků\", za člověka z lidu. Nicméně události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje mučení, popravy, psychologický teror. Mezi lidmi měl přezdívku „Ušaté torpédo“, další přezdívka byla „Tonda Zápotonda“. Bronzová socha Antonína Zápotockého v Zákolanech byla odhalena 19. prosince 1984 jako připomínka 100. výročí jeho narození. Je kopií jeho sochy, která stávala na Kladně. Pomník budí mezi obyvateli obce emoce. V listopadu 2012 skupina mladých výtvarníků z recese nabarvila soše sako načerveno, bílou barvu potom dostaly boty." ] }

{ "title": [ "Život." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Byl synem advokáta a senátora Gustava Ferdinanda Hertze. Mládí prožil v Hamburku. Po nástupu na místní techniku se rozhodl věnovat fyzice, a proto pokračoval ve studiích v Mnichově a Berlíně. V Berlíně byl žákem profesorů Kirchhoffa a Helmholtze. V roce 1880 získal doktorát a na tři roky se stal Helmholtzovým asistentem. Poté nastoupil jako docent fyziky v Kielu a v roce 1885 jako řádný profesor v Karlsruhe. V roce 1889 se stal v Bonnu nástupcem slavného Rudolfa Clausia. Tam také působil po zbytek svého života. Jeho nejslavnějším pokusem byl praktický důkaz šíření elektromagnetických vln z roku 1887. Přestože jejich šíření předpověděl Maxwell už v roce 1872, nebylo do té doby experimentálně prokázáno. Hertzova aparatura se skládala z obřího induktoru s jiskřištěm v jednom rohu místnosti a oscilátoru (dvou kovových koulí vzájemně vzdálených jen pětinu milimetru s připojeným kusem drátu coby anténou) ve druhém rohu. Po spuštění induktoru se objevily jiskry i na druhé aparatuře. Tím byl poprvé dokázán přenos elektromagnetických vln bez použití vodičů. Hertz dále dokázal i možnost nové vlny odrážet a lámat a tím prokázal, že mají stejný charakter jako světlo. Dalšími pokusy objevil fotoelektrický jev a katodové paprsky. Sám své objevy považoval za akademickou záležitost, ale jeho pokračovatelé je postupně dovedli až do podoby dnešních sdělovacích prostředků. Kromě elektřiny se zabýval i pružností, pevností a fluorescencí látek. Ve třicátých letech 20. století byly jeho spisy v Německu veřejně páleny kvůli jeho židovskému otci. Heinrich Hertz zemřel v Bonnu, pohřben je v rodinné hrobce v Hamburku na hřbitově Ohlsdorf, kromě jiných je zde pohřben i jeho synovec Gustav Ludwig Hertz." ] }

{ "title": [ "Příklad.", "Prvočíselnost jedničky.", "Vlastnosti.", "Výskyt prvočísel.", "Speciální prvočísla.", "Využití.", "Testování prvočíselnosti.", "Příklad testovacího algoritmu.", "Prvočísla menší než 1000." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Číslo 13 má při dělení dvěma zbytek 1, při dělení 3 zbytek 1, při dělení pěti zbytek 3 atd. Říkáme, že je těmito čísly \"nedělitelné\". Pouze při dělení 1 a 13 je zbytek 0 (\"dělitelné\"). Proto je 13 prvočíslo. Číslo 24 je dělitelné čísly 1, 2, 3, 4, 6, 8, 12, 24. Není proto prvočíslem, ale složeným číslem.", "Jak říká základní věta aritmetiky, každé přirozené číslo je možno rozložit na právě jeden prvočíselný součin (např. 12 = 2×2×3). Pokud by byla jednička zahrnuta do množiny prvočísel, bylo by takových rozkladů vždy nekonečně mnoho (12 = 2×2×3 = 1×2×2×3 = 1×1×2×2×3 =...). Proto se jednička za prvočíslo nepovažuje, přestože podmínku dělitelnosti pouze sebou samým a jedničkou splňuje. V rámci obecnějších teorií jsou prvočísla takzvanými prvočiniteli, zatímco jednička patří mezi takzvané jednotky.", "Zkoumáním vlastností prvočísel se zabývá teorie čísel. Zobecněním prvočísel jsou v abstraktní algebře prvočinitelé.", "Prvočísel je nekonečně mnoho. (Důkaz sporem: Nechť existuje jen konečně mnoho prvočísel. Označme je formula_41. Potom číslo formula_42 není dělitelné žádným z těchto prvočísel, jelikož při dělení dostaneme vždy zbytek 1. Tím pádem číslo formula_43 musí být buď prvočíslo, nebo musí být dělitelné nějakým jiným prvočíslem. To ale znamená, že množina prvočísel z počátku důkazu nebyla úplná, což je spor s předpokladem. Tento důkaz předvedl Eukleidés.) Podle Bertrandova postulátu lze nalézt vždy alespoň jedno prvočíslo mezi čísly formula_11 a formula_45 pro formula_46. Ve skutečnosti jich však existuje pro vyšší formula_11 daleko více. (I z této věty lze dovodit, že prvočísel je nekonečně mnoho.) Naproti tomu lze nalézt libovolně dlouhé intervaly přirozených čísel, kde se nevyskytuje žádné prvočíslo. Například interval formula_48 obsahuje formula_49 složených čísel. Tato čísla jsou totiž po řadě dělitelná dvěma, třemi,..., formula_50. Mnoho hypotéz o rozložení prvočísel je dodnes nevyřešených. Jeden otevřený problém je tzv. Riemannova hypotéza, která souvisí s pravidelností rozložení prvočísel a za jejíž důkaz je vypsána odměna milion dolarů.", "Některá prvočísla lze vyjádřit v některé z několika matematicky zajímavých podob. Patří sem například:", "Velký praktický význam mají prvočísla v kryptografii, například v šifrovacích systémech jako je RSA. Pro vytvoření seznamu prvočísel existují různé algoritmy, např. Eratosthenovo síto.", "Otestovat, zda je číslo prvočíslem, tedy testovat prvočíselnost je možné asymptoticky v polynomiálním čase algoritmem AKS, nalezeným roku 2002. Asymptoticky rekordní rychlost ovšem neznamená, že se jedná o algoritmus prakticky nejvýhodnější. V praxi bývá častější použití některého z pravděpodobnostních algoritmů, například Millerova-Rabinova algoritmu. Testování prvočíselnosti pomocí algoritmu využívajícího vlastností eliptických křivek (ECPP) je nejrychlejší známý algoritmus.", "Následující jednoduchý algoritmus implementovaný v jazyce C++ zkouší dělit vstup všemi menšími čísly od 2 do jeho odmocniny - pokud nalezne v tomto intervalu dělitele zadaného čísla, je jasné, že zadané číslo není prvočíslo. Testovat stačí pouze do odmocniny, protože pokud \"n\" je složené číslo, můžeme psát: formula_55 pro formula_56. Pokud by nestačilo testovat do odmocniny, znamenalo by to, že formula_57 a současně formula_58, vynásobíme-li ale tyto dva vztahy, máme formula_59, což je spor. bool isPrime(int number) {", "2, 3, 5, 7, 11, 13, 17, 19, 23, 29, 31, 37, 41, 43, 47, 53, 59, 61, 67, 71, 73, 79, 83, 89, 97, 101, 103, 107, 109, 113, 127, 131, 137, 139, 149, 151, 157, 163, 167, 173, 179, 181, 191, 193, 197, 199, 211, 223, 227, 229, 233, 239, 241, 251, 257, 263, 269, 271, 277, 281, 283, 293, 307, 311, 313, 317, 331, 337, 347, 349, 353, 359, 367, 373, 379, 383, 389, 397, 401, 409, 419, 421, 431, 433, 439, 443, 449, 457, 461, 463, 467, 479, 487, 491, 499, 503, 509, 521, 523, 541, 547, 557, 563, 569, 571, 577, 587, 593, 599, 601, 607, 613, 617, 619, 631, 641, 643, 647, 653, 659, 661, 673, 677, 683, 691, 701, 709, 719, 727, 733, 739, 743, 751, 757, 761, 769, 773, 787, 797, 809, 811, 821, 823, 827, 829, 839, 853, 857, 859, 863, 877, 881, 883, 887, 907, 911, 919, 929, 937, 941, 947, 953, 967, 971, 977, 983, 991, 997" ] }

{ "title": [ "Původ, dětství a mládí.", "Původ.", "Dětství.", "Mládí a první světová válka.", "Politická kariéra.", "Začátky v politice.", "Pokus o puč.", "Cesta k moci.", "Říšský „Vůdce“.", "Diktatura a posilování mocenské pozice Německa.", "Druhá světová válka.", "Smrt.", "Politické názory.", "Hitlerova syntéza nacionalismu a socialismu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Narodil se 20. dubna 1889 v městečku Braunau am Inn v Rakousku nedaleko bavorských hranic. Matka Adolfa Hitlera se jmenovala Klara Hitlerová, za svobodna Pölzlová. Jeho otec Alois Hitler, vlastním jménem Schicklgruber, se narodil jako nemanželské dítě Marie A. Schickelgruberové a Johanna G. Hiedlera, jehož", "Hitler se narodil jako čtvrté dítě ze šesti. Všichni jeho sourozenci zemřeli ještě v dětském věku, až na nejmladší sestru Paulu (1896–1960), která Hitlera přežila o mnoho let. Rodina penzionovaného státního úředníka Aloise Hitlera se často stěhovala z místa na místo, než se usadila ve vesnici Leonding nedaleko Lince. Hitler v té době navštěvoval nejméně pět základních škol. V době, kdy navštěvoval školu v benediktýnském klášteře v Lanbachu, zpíval ve sboru a chtěl se stát knězem. Prospěch na základní škole měl vcelku dobrý, ale na střední škole v Linci se značně zhoršil a nakonec střední školu nedokončil. Pouze v dějepise a výtvarné výchově měl výborný prospěch. Veliký vliv na", "V roce 1906, ve svých 17 letech se vydal do Vídně, zřejmě na popud své matky, která také do tohoto města v mládí odešla. Bydlel zde v chlapecké ubytovně a jeho jediným přítelem zde byl jeho spolubydlící August Kubizek, student hudby českého původu, se kterým byl Hitler v kontaktu i v pozdějších letech a kterého označil za „jediného Čecha, který má právo být přítelem Vůdce.“ V roce 1907 se poprvé pokusil dostat se na zdejší Akademii výtvarných umění. Byl si téměř jist, že bude přijat, ale když mu přijímací komise oznámila, že je bez talentu, a tudíž nepřijat, tak se nervově zhroutil. Mladému a velmi ambicióznímu uchazeči doporučil rektor Sigmund le Allemand studium", "", "Od roku 1918 pracoval jako informátor vyšetřovací komise druhého pěšího pluku. Za svou píli byl odměněn jmenováním do tiskové a informační kanceláře politického oddělení oblastního velitelství. V první polovině roku 1919 byl Hitler důvěrníkem roty. Důvěrníci měli na starost spolupráci s propagandistickým oddělením tehdejší socialistické vlády, aby byl zajištěn osvětový materiál pro vojáky. „Hitler své první politické úkoly tedy plnil ve službách revolučnímu režimu v čele s SPD (Sociálnědemokratická strana Německa) a USPD (Nezávislá sociálně demokratická strana Německa).“ V dubnu 1919 byl Hitler zvolen do rady záložního praporu. \"A tak Hitler nejen nijak nepřispěl k rozdrcení mnichovské „rudé republiky“, nýbrž byl dokonce voleným představitelem praporu po celou dobu jejího trvání.\" Na jednom politickém školení Hitler zasáhl do diskuze, v níž se někdo vyslovil pozitivně o Židech. Jeho antisemitský výstup zaujal nadřízené, a tak se stal osvětovým důstojníkem. V této funkci mohl poprvé vyzkoušet své řečnické schopnosti. Počátkem září 1919 dostal rozkaz, aby prošetřil činnost malé levicové Německé dělnické", "Na podzim 1923 se Hitler cítil natolik silný, že chtěl podnikat stále více kroků k prosazení svých cílů. Byl silně ovlivněn úspěšným pochodem na Řím italského fašistického vůdce (\"duce\") Benita Mussoliniho. Odhodlal se provést pokus o převzetí moci v Bavorsku. Tak došlo k tzv. „pivnímu puči“. V roce 1923 vznikly spory mezi říšskou vládou v Berlíně a bavorskou zemskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Během těchto sporů byla Hitlerova NSDAP berlínským ministerstvem vnitra zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu onoho roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm, Alfred Rosenberg", "NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi, která vznikla v roce 1929, strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších politických stran Výmarské republiky. Ve volbách v roce 1930 získali nacisté okolo 17 % hlasů, což byl pro ně zatím nejlepší volební výsledek, neboť v předcházejících volbách se nedostali ani na 5 %. V roce 1932 končilo úřední období říšského prezidenta Paula von Hindenburga a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat v následujících volbách. Byl stále více finančně podporován německými průmyslovými a obchodními magnáty, což mu umožnilo uskutečnit s podporou", "", "Poté, co se Hitler dostal k moci, začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušel se zlikvidovat své odpůrce. Požár Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít s útokem na komunisty. O Hitlerově ekonomické politice se nedá vůbec hovořit, neboť on sám ekonomickým problémům nerozuměl a ani o ně nejevil sebemenší zájem. \"Stát se nemůže ztotožňovat s žádnou konkrétní ekonomickou koncepcí či ekonomickým vývojem... Stát je rasový organismus a ne hospodářská organizace... Ještě nikdy se nestalo, aby stát byl založen mírovými ekonomickými prostředky...\" (Mein Kampf) Hitler však měl štěstí v tom, že právě v době, kdy se dostal k moci, začínala odeznívat hospodářská krize a hospodářství se (a to celosvětově) začínalo vzpamatovávat. Stále silnější směřování německé ekonomiky na", "Koncem března 1939 dal Hitler prostřednictvím Ribbentropa rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Záminkou pro zvyšování tlaku na Polsko byly požadavky týkající se svobodného města Gdaňsk a požadavek na koridor s exteritoriálními právy pro železnici a silnici spojující východní Prusko s Německem. Hitler předpokládal, že se mu podaří zastrašováním Polska dosáhnout dalších územních zisků bez boje. Po předcházejících zkušenostech s neschopností Daladiera a Chamberlaina postavit se mu na odpor předpokládal kolaps Polska a nezájem západních spojenců. Polské vedení v čele s plukovníkem Beckem ovšem bylo neústupné, a tak Hitler poprvé použil vojenskou sílu. Pro ospravedlnění vpádu do Polska byl v předvečer války zinscenován incident u vysílače v Gliwicích (německy \"Gleiwitz\"). Dne 23. srpna", "Celý den 30. dubna dopadaly na Říšské kancléřství v Berlíně nepřetržitě ruské granáty. Pod kancléřstvím a téměř čtyři metry silným betonem se v bunkru týden před jeho smrtí skrýval Hitler, jeho žena Eva Hitlerová (rozená Braunová), Goebbelsovi a jejich děti, osobní garda a Hitlerovi nejbližší spolupracovníci. Generál Weidling kolem poledne Hitlerovi řekl, že německá armáda udrží Berlín maximálně do večera. Kolem 12:30 oznamuje Hitler, že on a jeho žena spáchá sebevraždu, s tím, že chce být spálen, jelikož se obává, aby se jeho tělo nedostalo do ruských rukou. Goebbels ještě přemlouvá Hitlera, aby se ještě pokusil o útěk a řídil válku z Obersalzbergu. Hitler však své rozhodnutí nemění a odchází do své ložnice. Zde on a jeho manželka spáchali sebevraždu rozkousnutím ampulky kyanidu a stisknutím spouště pistole (Walther PPK). Těsně před smrtí měl zakřičet: \"„Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat!“\" Komorník Heinz Linge otevírá v 15:40 dveře a nachází mrtvého Hitlera sedícího na pohovce vedle své ženy. Linge za pomoci tří SS-manů odnesl Hitlerovo tělo a", "Jeho politické názory byly ovlivněny starší německou literaturou a filozofií (Herder, Arndt) a tzv. sociálním darwinismem, který se pokoušel o aplikaci Darwinových poznatků o přirozeném vývoji druhů postupnou eliminací nejslabších i na národnostní otázku. Hitler opovrhoval liberálním uspořádáním státu a zdůrazňoval moc. Byl typický demagog a populista, který ve svých projevech sliboval všem vrstvám společnosti cokoliv, jen aby získal jejich hlasy. Byl sice vůdcem nacionálně-socialistické strany, ale k socialismu, jak je tradičně chápán a jak ho vymezili radikální myslitelé 19. století, se nikdy nehlásil. Hitler byl antikomunista a v knize \"Mein Kampf\" volal po zničení marxismu ve všech jeho formách. \"„Kdokoliv, kdo je připraven učinit z národní otázky otázku svou vlastní do té míry, že nezná žádný vyšší ideál než blaho svého národa; kdokoliv, kdo porozuměl naší skvělé národní hymně „Deutschland über Alles“ v tom smyslu, že nic na světě nezastíní v jeho očích Německo, jeho lid a zemi – ten je socialistou.“\" (Hitlerův projev z 28. 7. 1922) Röhmovy snahy o socialistickou revoluci rázně ukončil masakrem ve vedení NSDAP a SA za Noci dlouhých nožů v roce 1934. Jednou z prvních věcí, kterou nacisté udělali, když se dostali k moci, bylo zrušení odborů. Zároveň po léta přijímal velikou finanční podporu velkoprůmyslníků, bankéřů a junkerů a sliboval ochranu jejich majetku. V jeho myšlení převládají dva zásadní prvky, silný antisemitismus a nacionalismus. Primitivní antisemitismus mu pomáhal vytvářet obraz veřejného nepřítele a vyvrcholil holokaustem, tj. vyhlazením mj. 6 milionů evropských Židů, zatímco extatický nacionalismus přitahoval pravicově smýšlející část německé společnosti odchované „pruským myšlením“ a vyvrcholil druhou světovou válkou. Hitler považoval Židy a slovanské národy za podlidi a nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací 80–85 % Poláků, 50–60 % Rusů z evropské části Sovětského svazu, 50 % Čechů,", "Hitler sám své hnutí považoval především za syntézu nacionalismu a socialismu. Ve své řeči k 20. výročí založení NSDAP z 24. února 1940 uvedl, že: \"A ten [národní stát, pozn. autora] byl zde v tomto sále toho večera před dvaceti lety proklamován. Program nebyl ničím jiným než programem budování nové německé národní říše. Byly to teze povstání národa. A nosný prvek obsažený v této tezi byl, aby obě elementární síly doby - nacionalismus a socialismus - byly podrobeny nové definici a aby z této definice se obě teze slily v jednu. Obě myšlenky musely být přeformovány v jednu jedinou ideu a mohly být potom nositelkami nové síly; síly, která učiní Říši jednoho dne opět velikou, svobodnou a mocnou.\" Jinde přímo Hitler uváděl, že nacionální socialismus sjednotil dva nesmiřitelné tábory. Tyto dva tábory, které co nejvíce stály proti sobě a co nejostřeji se potíraly, musely být spojeny v novou jednotu. Touto novou jednotou byl právě Hitlerův nacionální socialismus. Dle Hitlera totiž platilo: \"Zvolili jsme tím cestu, ležící mezi dvěma extrémy. Zprvu jsme již propadli jednomu extrému, totiž liberálnímu, individualistickému, jenž stavěl individuum do středu nejen úvah, nýbrž také veškerého jednání. Na druhé straně byla teorie lidstva jakožto univerzálního pojmu. Mezi těmito dvěma extrémy byl nás ideál: Národ, ve kterém spatřujeme duševní i tělesnou pospolitost, kterou chtěla a vytvářela Prozřetelnost; v ní kotvíme a jedině v ní můžeme hájit svou existenci... Tak vznikl nacionálněsocialistický myšlenkový svět, který znamenal překonání individualismu, ne snad v tom smyslu, že oklešťuje individuální schopnosti anebo ochromuje iniciativu jednotlivce, nýbrž jen v tom smyslu, že nad individuální svobodou a nad každou iniciativou jednotlivce stojí společný zájem, že tento společný zájem je činitelem regulujícím, určujícím a brzdícím, v případě nutnosti však také rozkazujícím.\" Čili jedinec je svobodný do té míry, pokud se chová v souladu se společným zájmem. V projevu k dělníkům zbrojovky Borsigwerke v Berlíně dne 10. prosince 1940 Hitler ohledně této zásady uvedl, že v Anglii a Francii: \"V těchto zemích vládne ve skutečnosti kapitál, tj. konec konců skupina několika set lidí, kteří vlastní nezměrná jmění a kteří jsou následkem zvláštní konstrukce státního života více méně nezávislí svobodní. Ti říkají: \"Zde máme svobodu\" a myslí tím především volné hospodářství a volným hospodářstvím rozumějí svobodu kapitál nejen získávat, nýbrž především kapitál opět volně používat. Tedy: Být bez jakéhokoliv státního, tj. národního dozoru, jak při získávání, tak i při používání kapitálu. To je ve skutečnosti obsahem pojmu této svobody.\". Dále tvrdil, že ve světě kapitalistické demokracie zní nejdůležitější hospodářská zásada takto: \"Lid je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro kapitál. Tuto zásadu jsme obrátili: Kapitál je zde pro hospodářství a hospodářství je zde pro národ!\" Hitler byl silně etatisticky zaměřen již dříve, ve svém \"Mein Kampfu\" psal jaký je dnes žalostný poměr mezi státní a soukromou výstavbou. Kdyby Berlín postihl osud Říma, mohli by dle něho potomci obdivovat jako charakteristický výraz kultury tehdejších dnů a její nejmohutnější díla obchodní domy několika Židů a hotely několika společností. V \"Mein Kampfu\" napsal, že kapitál se měl starat jen o to, aby zůstal služebníkem státu a aby si nenamlouval, že je pánem národa. Přičemž toto stanovisko se mělo držet dvou mezních linií: zachování životaschopného národního nezávislého hospodářství a zajištění sociálních práv zaměstnanců. Tak jako jiné formy socialismu, byl i Hitlerův nacionální socialismus ostře protikapitalistický. Berlínský zahraniční úřad vydal dne 27. července 1939 memorandum, ve kterém se praví, že: \"Nehledě na veškeré rozdíly ve světovém názoru, je pro ideologii Německa, Itálie a Sovětského svazu jedna věc společná: odpor ke kapitalistickým demokraciím. My ani Itálie nemáme nic společného se západním kapitalismem. Proto by se nám zdálo paradoxní, kdyby Sovětský svaz jakožto socialistický stát stál na straně západních demokracií.\" Prvorepublikový ekonom profesor Karel Engliš se k německému nacionálnímu socialismu vyjádřil, že: \"Německý socialismus se neliší od marxismu ani ve své kritice kapitalismu ani ve svém pojetí třídního boje.\" Hitlerovu syntézu nacionalismus a socialismu následovali přirozeně i další čelní nacionálněsocialističtí teoretikové. Nacionální socialista Rolf Kapp ve svém díle \"Mírové dílo Adolfa Hitlera\" pasoval zásadu, že prospěch má přednost před prospěchem jednotlivce, na základní zákon nacionálněsocialistického světového názoru. Ještě radikálnější názor vyjevil profesor práva dr. Edmund Mezger roku 1944: \"Jakmile jde o zájmy celku, jednotlivec neznamená v nacionálním socialismu nic.\" Doktor Joseph Goebbels, přední nacionální socialista a ministr propagandy, pravil na svém projevu \"Poznání a propaganda\" ze dne 9. ledna 1928, že být nacionálním socialistou znamená, že: \"Ve všech věcech musím postupovat tak, že prospěchu státu dám přednost před vlastním prospěchem, avšak na druhé straně že budu mít i záruku, že takto podporovaný stát má možnost chránit můj vlastní život.\". Při projevu \"Rozhlas jako osmá velmoc\" ze dne 18. srpna 1933 pak tentýž uvedl, že nacionálně socialistická revoluce: \"Vyvstala z nejhlubších prazákladů lidu. Byla nesena lidem a dělána pro lid, svrhla z trůnu bezmezný individualismus a lid sám nastolila do centra dění.\"" ] }

{ "title": [ "Formální definice.", "Rovinná křivka.", "Křivky vyplňující prostor." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Je-li \"M\" nějaký matematický prostor (například Eukleidovský prostor, varieta, topologický prostor) a \"I\" interval reálných čísel, pak křivkou formula_1 rozumíme spojité zobrazení z \"I\" do \"M\". Toto se někdy také nazývá parametrické vyjádření křivky. Pokud má smysl mluvit o derivaci \"k\" (t.j. pokud cílový prostor je Eukleidovský prostor nebo hladká varieta a derivace existuje v každém bodě), nazývá se křivka hladká, anebo diferencovatelná. Hladká křivka je regulární, pokud její derivace není v žádném bodě nulová. Křivka se nazývá uzavřená, pokud \"I\" je uzavřený interval \"[a,b]\" a formula_2. Množina formula_3 se nazývá (geometrický) obraz křivky. Mají-li složky formula_4 křivky \"k\" na otevřeném intervalu formula_5 spojité derivace až do formula_6-tého řádu, pak říkáme, že se jedná o \"křivku formula_6-té třídy\". Má-li křivka všechny derivace, říkáme někdy, že je třídy nekonečno, neboli nekonečně diferencovatelná. Někdy se slovem \"křivka\" myslí jenom obraz křivky (v dřívější definici), t.j. množina bodů. Toto se někdy také nazývá neparametrická křivka.", "Rovinnou křivkou rozumíme zobrazení pro formula_10, kde formula_11 a formula_12 jsou spojité funkce. Předpokládáme obvykle, že funkce formula_13 jsou na intervalu formula_14 spojité a mají na tomto intervalu po částech spojité derivace formula_15. Někdy se předpokládá, že funkce formula_16 jsou pouze spojité, pak se ale může stát že obraz křivky je celý čtverec. Křivka je \"regulární\", pokud pro žádné formula_17 nejsou derivace formula_15 současně nulové. Křivku, která neprotíná sama sebe (tj. je prostá) označujeme jako jednoduchou. Pokud platí současně formula_19, tzn. počáteční bod křivky splývá s bodem koncovým, pak křivku označíme jako uzavřenou. Rovnici obrazu rovinné křivky lze často vyjádřit ve formě funkční závislosti proměnných formula_20, tzn. popř. implicitně Křivku označíme jako rektifikovatelnou, pokud má konečnou délku, kterou lze vyjádřit jako nazýváme \"diferenciál (prvek, element) oblouku\" nebo \"lineární prvek (element) křivky\".", "Obrazem křivky můžou být i množiny, které mají větší topologickou dimenzi než jedna. Kupříkladu Hilbertova křivka je spojité zobrazení úsečky na čtverec, t.j. spojitá křivka, která vyplní celý (dvourozměrný) čtverec. Na obrázku je prvních 6 iterací konstrukce Hilbertovy křivky. Hilbertova křivka je pak limitou těchto křivek. Je spojitá, ale není prostá. Její složky jsou spojité funkce, které nemají derivaci v žádném bodě. Jiný známý příklad křivky, která vyplní čtverec je Sierpińského křivka. Klasifikace, který topologický prostor je spojitým obrazem intervalu \"[0,1]\", řeší Hahn-Mazurkiewiczova věta: Speciálně tedy každá kompaktní souvislá varieta se dá „vyplnit“ křivkou." ] }

{ "title": [ "Text.", "Hej, Slováci." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "<poem class=\"odsad\"> Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú, nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú. Zastavme ich bratia veď sa ony stratia, Slováci ožijú. To Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo, to Slovensko naše posiaľ tvrdo spalo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, aby sa prebralo. </poem> Písnička měla několik variant textu, ještě před první světovou válkou se objevila změna, která se pak dostala i do československé hymny. Ve třetím řádku se zpívalo: „Zastavme \"sa\" bratia“. Po vzniku samostatného Slovenska v roce 1993 se slova upravila podle originálu na současnou verzi „Zastavme \"ich\" bratia“. Ve starých učebnicích je obsažena „starší“ verze. Nyní už se ve slovenské hymně zpívá pouze „Zastavme \"ich\" bratia“. Písnička se objevila tiskem už v roce 1851 pod názvem „Dobrovoľnícka“: <poem class=\"odsad\"> Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú. Zastavme ich bratia, veď sa ony stratia, Slováci ožijú. To Slovensko naše dosiaľ tvrdo spalo. Ale blesky hromu vzbudzujú ho k tomu, Aby sa prebralo. Ešte jedle rastú na krivánskej strane. Kto jak Slovák cíti, nech sa šable chytí A medzi nás stane. Už Slovensko vstáva, putá si strháva Hej, rodina milá! Hodina odbila Žije matka Sláva. </poem>", "V období 2. světové války užívalo Slovensko jako hymnu píseň na hudbu Dąbrovského mazurky (polské hymny) – v Česku známou jako „Hej, Slované“ a považovanou od r. 1848 za hymnu Slovanů – s textem začínajícím „Hej, Slováci“. Snaha o obnovení skladby na počátku devadesátých let jako hymny novodobé Slovenské republiky nebyla úspěšná." ] }

{ "title": [ "Vymezení a rozdělení.", "Název.", "Geologické aspekty.", "Významné vrcholy.", "Flóra a fauna.", "Flóra.", "Fauna." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Pohoří Hrubý Jeseník má zhruba tvar písmene Y, jehož jednotlivá ramena tvoří tři hornatiny, vzájemně oddělené sedly Vidly a Červenohorské sedlo: Kompletní geomorfologické členění Hrubého Jeseníku uvádí následující tabulka: Hrubý Jeseník je od okolních geomorfologických jednotek oddělen většinou výraznými sedly a hlubokými údolími řek:", "\"Hrubý\" a \"Nízký Jeseník\" a \"Jeseníky\" (pol. Wysoki, Niski Jesionik, Jesioniki) jsou horská jména (oronyma) vzniklá z německého místního a pomístního jména \"Gesenke\" (1348). Původně se toto jméno týkalo zaniklého městečka a horského průsmyku k. Vrbna pod Pradědem, kudy vedla nejkratší cesta ze slezské Nisy do Olomouce. Něm. \"Gesenke\" znamená svah, úbočí. První počeštěné podoby toho jména byly zaznamenány v první pol. 17. stol.: \"Jeseník\" (na Komeniově mapě Moravy z r. 1631), \"Ksenk\" (v dopisu Karla st. ze Žerotína z r. 1636). Názvoslovná fantazie 19. stol. spojila něm. Gesenk skrz čes. Jeseník s řeckým jménem Askiburgion oros \"jesenné hory\", které zmíní Ptolemaiova \"Geografie\". Doložené od středověku byly pro Jeseníky názvy \"Niské hory\" nebo \"Moravské hory\".", "Po geologické stránce patří Jeseníky do Moravskoslezské oblasti, konkrétně Hrubý Jeseník do podoblasti Silesikum. Výrazně se zde projevilo variské vrásnění neboli hercynské, po něm v menší míře následovalo vrásnění alpínské. Napříč horstvem prochází Červenohorský hlubinný zlom, který ho dělí na dvě části, vyznačující se klenbovou strukturou. Západní reprezentuje klenba keprnická a východní desenská. Samotná klenba je tvořená mladšími migmatity. V místech, kde je narušena, tvoří povrch horniny starší, jako žuly nebo ortoruly. V okolí Červenohorského zlomu, například na Pradědu, vystupují na povrch přeměněné krystalické břidlice.", "Autoři projektu \"Tisícovky Čech, Moravy a Slezska\" uvádí v Hrubém Jeseníku celkem 56 hlavních a 30 vedlejších vrcholů nad 1000 m. Hrubý Jeseník je tak pohořím s druhým nejvyšším počtem tisícovek (po Šumavě) a zároveň je druhým nejvyšším pohořím (po Krkonoších). Nejvyššími horami jsou: Podrobný seznam 86 nejvyšších a 16 nejprominentnějších hor Hrubého Jeseníku obsahuje Seznam vrcholů v Hrubém Jeseníku. Následující tabulka zobrazuje všechny jesenické tisícovky:", "", "Díky velkému výškovému rozpětí jsou na území Hrubého Jeseníku zastoupena vegetační pásma od listnatého lesa po subalpínské louky. Nejcennějšími rostlinnými společenstvy Hrubého Jeseníku jsou společenstva subalpínského stupně. Roste zde několik endemických druhů a poddruhů rostlin - zvonek jesenický (\"Campanula gelida\"), lipnice jesenická (\"Poa riphaea\") (oba na Petrových kamenech), jitrocel tmavý sudetský (\"Plantago atrata sudetica\"), hvozdík kartouzek jesenický (\"Dianthus carthusianorum sudeticus\") (oba ve Velké kotlině) a několik druhů jestřábníků (\"Hieracium\"). Velká kotlina je vůbec unikátní lokalitou v rámci České republiky i celé střední Evropy, bylo v ní zaznamenáno asi 350 druhů vyšších rostlin. Charakteristickým druhem subalpínského stupně je zvonek vousatý (\"Campanula barbata\"), který se pro svou nápadnost dostal do znaku CHKO Jeseníky. Řada druhů zde má jedinou lokalitu na českém území - devaterník velkokvětý (\"Helianthemum grandiflorum\"), jestřábník huňatý (\"Hieracium villosum\"), lipnice alpská (\"Poa alpina\"), psineček alpský (\"Agrostis alpina\"), šabřina tatarská (\"Coniosellinum tataricum\"), škarda sibiřská (\"Crepis sibirica\"), zvonečník hlavatý horský (\"Phyteuma orbiculare montanum\"). Další druhy rostou na území ČR mimo Hrubý Jeseník jen na několika málo místech - hlaváč lesklý (\"Scabiosa lucida\"), hvozdík pyšný alpínský (\"Dianthus superbus alpestris\"), jalovec obecný nízký (\"Juniperus communis alpina\"), jestřábník alpský (\"Hieracium alpinum\"), jestřábník černý (\"Hieracium nigritum\"), jestřábník kalný (\"Hieracium stygium\"), jestřábník omanovitý (\"Hieracium inuloides\"), jestřábník věsenkový (\"Hieracium prenanthoides\"), kopyšník tmavý (\"Hedysarum hedysaroides\"), prasetník jednoúborný (\"Hypochaeris uniflora\"), ostřice nejtmavší (\"Carex aterrima\"), ostřice pochvatá (\"Carex vaginata\"), ostřice skalní (\"Carex rupestris\"), ostřice tmavá (\"Carex atrata\"), ostřice Bigelowova (\"Carex bigelowii\"), ovsíř dvouřízný (\"Avenula planiculmis\"), řebříček obecný sudetský (\"Achillea millefolium sudetica\"), řeřišnice rýtolistá (\"Cardamine resedifolia\"), tučnice obecná (\"Pinguicula vulgaris\"), vraneček brvitý (\"Selaginella selaginoides\"), vrba bylinná (\"Salix herbacea\"), zvonek okrouhlolistý skalní (\"Campanula rotundifolia sudetica\"). K dalším zajímavým rostlinám subalpínských poloh patří kostřava nízká (\"Festuca alpina\"), lněnka alpská (\"Thesium alpinum\"), sítina trojklaná (\"Juncus trifidus\"), violka žlutá sudetská (\"Viola lutea sudetica\"). Jiným společenstvem, charakteristickým pro subalpínské polohy Hrubého Jeseníku, jsou vysokostébelné nivy v okolí horních toku potoků, kde roste havez česnáčková (\"Adenostyles alliariae\"), kamzičník rakouský (\"Doronicum austriacum\"), mléčivec alpský (\"Cicerbita alpina\"), oměj pestrý (\"Aconitum variegatum\"), oměj šalamounek (\"Aconitum callibotryon\"), oměj vlčí mor (\"Aconitum lycoctonum\") a stračka vyvýšená (\"Delphinium elatum\"). Několik vzácných druhů rostlin roste na řadě jesenických rašelinišť - např. bříza karpatská (\"Betula carpatica\"), ostřice bažinná (\"Carex limosa\"), ostřice chudokvětá (\"Carex pauciflora\"). Z běžnějších druhů rostou na rašeliništích klikva žoravina (\"Oxycoccus palustris\") a kyhanka sivolistá (\"Andromeda polifolia\").", "K nejzajímavějším živočichům Hrubého Jeseníku patří motýli, ptáci a savci. Z motýlů jsou nejnápadnější horští okáči rodu \"Erebia\". Nad hranici lesa na hřebeni Hrubého Jeseníku létá okáč menší (\"Erebia sudetica\") a okáč horský (\"Erebia epiphron\") - oba se v Česku vyskytují pouze zde. V lesním pásmu se vyskytuje okáč černohnědý (\"Erebia ligea\") a ještě níže okáč rudopásný (\"Erebia euryale\"). Především v hřebenové oblasti Hrubého Jeseníku hnízdí několik horských druhů ptáků - datlík tříprstý, linduška luční, linduška horská, pěvuška podhorní, kos horský, čečetka tmavá. K dalším vzácnějším druhům, hnízdícím na území Hrubého Jeseníku, patří sokol stěhovavý, tetřívek obecný, jeřábek lesní, čáp černý nebo sluka lesní. Ze savců je možné se zde setkat vzácně s velkými šelmami (rys ostrovid, vlk, medvěd hnědý). Druhotně byl vysazen kamzík horský. Nejzajímavějším savcem je myšivka horská, památka na ledové doby (glaciální relikt)." ] }

{ "title": [ "Symbolika a zasvěcenost.", "Mytologie.", "Thórovo kladivo Mjöllnir.", "Cestování.", "Thórova smrt.", "Současnost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "K Thórovým hlavní atributům patřilo kladivo Mjöllni, opasek a rukavice, dále pak posvátný stříbrný, či zlatý náramek a sekera, která též jako kladivo symbolizovala plodnost. Mezi jeho rostliny patří jasan, cesmína, líska, dub, kopretina, jeřáb, sporýš, bříza, dobromysl, sedmikráska, hlodáš, kopřiva, bodlák a hloh. Po anglosaském převzetí římského kalendáře byl Thórovým dnem 5. den v týdnu čtvrtek (\"Donnerstag\" – podle jména Donnar nebo Thursday – podle jména Thunor). V Římě byl tento den zasvěcen Jovovi, římskému bohu nebes, v Indii Indrovi a v Řecku Diovi. Jeho znakem je též svastika, u Germánů známá jako \"fylfot\" – přenesený symbol Thórova kladiva.", "", "Jedním z atributů Thóra je mocné kladivo Mjöllni, které mu vykovali trpaslíci Brokk a Sindri. Kladivo je ukuto tak těžké, že jej zvedne jen sám Thór a jeho syn Magni. Thór vrhá kladivo v podobě blesku a po neomylném dopadu se mu vrací do ruky. Mjöllni ale Thórovi neslouží jen k boji s obry, což jsou jeho úhlavní nepřátelé, ale používá ho i k orání půdy a tím ke zlepšení úrody. Aby mohl Thór kladivu bezpečně vládnout, patří mu ještě dva kouzelné předměty: rukavice, díky nimž kladivo chytá zpět, a opasek síly, který desetinásobně zvyšuje jeho již tak obrovskou sílu.", "Boha na jeho cestách kromě neodmyslitelného kladiva často doprovází kozlové Tanngnjóst a Tanngrisni, kteří táhnou jeho vůz, aby rachot jeho kol zněl jako hromobití. Jsou kouzelní. Když je Thór večer sní, nechá si kosti i kůži a ráno jsou kozlové opět celí. Jeho sluhové jsou Tjálfi a Röskva. Dalším jeho častým společníkem a našeptávačem je Loki, pokrevní bratr Ódina. Je vlastně zdrojem většiny Thórových potíží, ze kterých mu poté pod hrozbou násilí opět pomáhá.", "Při soumraku bohů, zápasí Thór s obrovským hadem Jörmungandrem, Thór jej zabije. Z hada však vystříkne jed a zasáhne Thóra, který se nestačí dost vzdálit. Po devíti krocích padá mrtev k zemi.", "V současnosti se odkazy vyskytují v mnoha jménech především severských národů (Norů, Islanďanů,...), protože Thór se, mj. i s rozvojem zemědělství mezi vikingy, dostal v uctívání před Odina, nejvyššího z Ásů a svého otce." ] }

{ "title": [ "Dětství a dospívání.", "Vláda a říšská politika.", "První léta vlády.", "Krymská válka a porážka v Itálii.", "1860–1867.", "Vznik Rakouska-Uherska a národnostní politika.", "1867–1908.", "Zahraniční politika od 60. let 19. století.", "První světová válka.", "Povaha a životní styl.", "Rodinný život.", "Tituly Františka Josefa.", "František Josef v jiných jazycích.", "„Starej Procházka“." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. srpna 1830 v 9.45 ve Vídni jako syn arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Bylo mu přezdíváno \"Salzprinz\", protože jeho matka před početím podstoupila léčbu v Bad Ischlu. Jak bylo v té době zvykem, porodu přihlížela velká část císařského dvora, dokonce se při něm podávalo občerstvení. Pokládalo se za velice pravděpodobné, že jednou usedne na trůn a tomu odpovídala i jeho důkladná výchova. Na tu dohlížela zejména jeho matka, která v mnoha ohledech formovala i jeho politické názory. František byl vychováván v přesvědčení o silné panovnické moci a utvrzován v myšlence, že císař se zodpovídá pouze Bohu. Kromě běžných předmětů studoval i vojenství a učil se najednou několik cizích jazyků, mimo jiné i češtinu. K vojenským záležitostem a armádě měl již od dětství velmi kladný vztah. Velký důraz se kladl na výuku teologie, kterou měl na starosti pozdější vídeňský arcibiskup Rauscher. František tak byl vychováván ke zbožnosti a respektu k římsko-katolické církvi. Státní záležitosti ho od jeho sedmnácti let vyučoval sám státní kancléř, kníže Metternich.", "", "Císařem se stal ve svých osmnácti letech, když během potlačení březnové revoluce v roce 1848 odstoupil jeho strýc Ferdinand I. a jeho otec se vzdal trůnu. Na rakouský trůn nastoupil v Olomouci 2. prosince 1848 jako reprezentant nepříliš populární politické reakce, která ovládla politickou scénu země po revoluci v roce 1848, a od počátku spatřoval svou hlavní úlohu v zamezení další revoluce. V pozadí jeho nástupu stála v podstatě dvorská kamarila, ve které měli nejvlivnější pozici vojáci a další konzervativní síly, např. církev. Při volbě jeho jména se v tomto kontextu mělo jednat o určitý kompromis. Jméno František (podle císařova děda Františka I.) mělo symbolizovat konzervativní hodnoty, zatímco jméno Josef mělo odkazovat na částečné přijetí reformní politiky císaře Josefa II. Prvních několik let Františkovy vlády měl na jeho rozhodnutí velký vliv ministerský předseda, kníže Felix Schwarzenberg. Po jeho smrti roku 1852 už řídil císař říši sám. K jeho popularitě nepřispěla krvavá porážka revoluce v Uhrách v roce 1849 v bitvě u Világoše. Ovlivněn touto událostí se pak roku 1853 Františka Josefa I. pokusil zabít maďarský nacionalista János Libényi. Díky přítomnosti císařova pobočníka Maxmiliena O'Donnella se to však nepodařilo. Libényi byl nakonec odsouzen k trestu smrti a popraven. Mladý císař se stal spíše symbolem reakční formy vlády v Rakousku nazývané Bachův neoabsolutismus (podle rakouského ministra vnitra Alexandra von Bacha). Tento režim se v podstatě snažil o posílení integrace Rakouska a jeho další centralizaci, a to také ve vztahu k Uhrám. Ideologicky se stavěl nepřátelsky k demokratizačním snahám a požadavkům stále významnější rakouské buržoazie o demokratické zastoupení. Vláda, v níž Bach zasedal, byla ovšem také spojena s řadou reforem, které měly za cíl zmodernizovat habsburskou monarchii. Byla provedena celková liberalizace hospodářské sféry, např. se přestala platit vnitřní cla. Došlo také ke zrušení cechovních omezení, což umožnilo rozvoj průmyslu. Tato změna vedla k zakládání tzv. živnostenských komor, které fungovaly na moderních principech. Rozvoj průmyslu však vyžadoval další změny, a tak se ukázalo jako nezbytné změnit finanční politiku a zlepšit dostupnost úvěrů pro podnikatele, což vyvolalo vznik banky Creditanstalt. Jedním z dokladů císařových totalitárních tendencí bylo jeho nařízení deportovat na 3,5 roku předního českého žurnalistu Karla Havlíčka Borovského do jihotyrolského Brixenu. Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení. Během let 1849–1861 byly v Rakousku vyhlášeny dvě oktrojované ústavy – roku 1849 „březnová“ nebo také Stadionova (jejím spoluautorem byl hrabě Stadion) a v roce 1861 „únorová“ (také Schmerlingova), základy státní správy byly postaveny na tzv. Silvestrovských patentech (1851). V souvislosti s vydáním ústavy z roku 1849 nechal císař rozpustit říšský sněm v Kroměříži, který pracoval na přípravě vlastní ústavy.", "Do zahraniční politiky monarchie se mladý František Josef I. výrazněji zapsal ve druhé polovině 50. let 19. století v souvislosti s Krymskou válkou a následně s válkou s Piemontem v roce 1859. V obou případech se jednalo o neúspěch. V případě Krymské války se František Josef I. rozhodl nepodpořit svého spojence cara Mikuláše I. Rakousko se zde postavilo proti Rusku, sice prakticky nedošlo k vojenské akci, ale politika Rakouska vedla k vyvolání nepřátelství s ruskou říší. To způsobilo, že se Rakousko dostalo do těžké pozice, prakticky se ocitlo v mezinárodní izolaci a do budoucna ztratilo ruskou důvěru. Této situace využilo Sardinské království, které se postavilo proti Rakouské vládě v severní Itálii. Roku 1859 byla rakouská armáda poražena u Magenty a Solferina, čímž Rakousko ztratilo Lombardii. Císař v bitvě u Solferina, ve které rakouskou armádu porazila francouzsko-sardinská vojska pod velením Napoleona III. a Viktora Emanuela II., osobně velel. Tato porážka znamenala rozhodující krok ke sjednocení Itálie. Důsledkem ztráty Lombardie, i vzhledem ke špatné situaci v oblasti státních financí, pak bylo odvolání Bacha a postupné vytváření konstituční monarchie v Rakousku.", "V roce 1860 František Josef I. tzv. Říjnovým diplomem otevřel cestu k reformě Rakouska v konstituční monarchii a postupně se přizpůsoboval nové roli konstitučního panovníka, která sice neodpovídala jeho osobní víře, ale kterou přijal. Po roce 1860 se stal spíše mužem kompromisu než zastáncem tvrdé linie politické reakce. Za touto změnou stála zřejmě snaha o zachování celistvosti monarchie. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a konečné ztrátě severoitalských držav (Benátska a Lombardska) přistoupil císař k vyrovnání s Uherskem a nechal se v roce 1867 korunovat uherským králem. Svůj opakovaný slib, že se nechá korunovat českým králem, nikdy nesplnil. Na druhou stranu se ale nikdy nenechal korunovat ani rakouským císařem. Prosincová ústava z roku 1867 stanovila poměrně jasné pravomoci císaře a krále, který se tehdy díky rakousko-uherskému vyrovnání stal ústředním představitelem a symbolem jednoty dvojstátí. Nicméně jako konstituční panovník byl František Josef I. stále panovníkem „z Boží vůle“ a měl celou řadu pravomocí v oblasti zahraniční politiky a armády, které byly jeho kritiky označovány za absolutistické. Konstituční období vlády Františka Josefa I. bylo také dobou vzestupu jeho popularity.", "V říši se začínala výrazněji otevírat národnostní problematika, což vedlo císaře k vydání tzv. říjnového diplomu (20. října 1860), v němž přislíbil řešení této problematiky novou ústavou. Ústava byla vydána v únoru 1861, ale nesplnila očekávání do ní vkládaná a následovala nespokojenost prakticky všech národností vyjma Němců. Na nejsilnější odpor narazila nová ústava v Uhersku, které požadovalo návrat ústavy z roku 1848. Nakonec Maďaři prosadili dualistickou koncepci státu (často bývá užíván termín Rakousko-Uhersko), který měl dle ústavy z prosince 1867 společnou osobu panovníka, zahraniční politiku, armádu a finance (tzv. Rakousko-uherské vyrovnání). V dalších otázkách existovala značná suverenita těchto dvou národů. Každých deset let docházelo ke stanovení poměru financování společných výdajů, což vedlo k poměrně ostrým sporům. Národnostní nerovnost byla realitou Rakouska-Uherska. Ačkoliv v monarchii byla většina Slovanů, daleko lepší postavení všude měla německá minorita. České politické špičky se pokoušely prosadit trialistickou koncepci monarchie, narazily ale na protest Němců i Maďarů.", "Jestliže nastoupil v roce 1848 jako symbol nepopulární reakce a v roce 1853 na něj byl dokonce spáchán atentát, od 70. let 19. století se stárnoucí František Josef I. stával populárním a respektovaným monarchou. Císařova popularita jistě souvisela s císařovým stylem vystupování a jeho novou politickou linií kompromisu a opatrného zasahování do politického života monarchie. Jedním z výrazných projevů císařovy politické vůle po roce 1867 byla kauza kolem potvrzení Karla Luegera do funkce vídeňského starosty. Císař a král František Josef I. nechal celkem třikrát opakovat volby, než Luegera, jehož antisemitské a populistické názory se císařovi zřejmě protivily, potvrdil. Kabinety, které císař jmenoval v sedmdesátých až devadesátých letech 19. století, prováděly reformy např. školství a volebního zákona a snažily se udržet pod kontrolou národnostní spory v monarchii. Volební reforma z roku 1882, kterou realizovala vláda Eduarda Taaffeho, zvýšila počet oprávněných voličů o stovky tisíc osob. Na počátku 90. let 19. století disponovalo volebním právem v Předlitavsku 15 % mužského obyvatelstva. Na přelomu 19. a 20. století se František Josef stával jakousi legendou, která stmeluje mnohonárodnostní charakter říše. V národnostní otázce trval na zvýhodněném postavení pro Maďary a odmítal federalizaci monarchie, kterou navrhoval jeho synovec a následník František Ferdinand d'Este. Při řešení jiného problému se ale dokázal době přizpůsobit a tak v roce 1907 pomohl v zemi prosadit zavedení všeobecného volebního práva pro muže v Předlitavsku.", "V šedesátých letech se zhoršilo rakouské postavení v Německém spolku, kde postupně vzrůstala moc Pruska. Roku 1864 se sice spojilo Prusko i Rakousko v tzv. dánské válce, ale již roku 1866 došlo k tzv. německé válce, ve které bylo po počátečních úspěších v Itálii Rakousko poraženo v bitvě u Hradce Králové, tím bylo prakticky donuceno vzdát se svého postavení v Německu a orientovat se pouze na Balkán, což však nutně muselo vést k problémům s Ruskem. Po tomto neúspěchu se snažilo Rakousko svoji politiku orientovat směrem k Francii a Itálii. Když roku 1871 Francie prohrála válku s Pruskem, rezignovalo Rakousko na snahu získat v Německu zpět svůj vliv a svojí další politikou uznalo pruskou dominanci v německých zemích. V roce 1876 císař na svém zámku v Zákupech jednal s ruským carem Alexandrem II. za přítomnosti velvyslanců obou zemí o situaci v Evropě. Žádné prohlášení z této schůzky nebylo vydáno, došlo pouze k tajné dohodě, ve které si obě země rozdělily sféry svého vlivu na Balkáně. Roku 1879 uzavřelo Rakousko-Uhersko s Pruskem obranný pakt proti Rusku (Dvojspolek), ke kterému se roku 1882 připojila Itálie (Trojspolek). V roce 1908 Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, což zvýšilo napětí s Ruskem a Srbskem.", "Anexe Bosny a Hercegoviny roku 1908 zhoršila vztahy se Srbskem a Ruskem. Po roce 1910 se celkově stupňovalo napětí v celé Evropě, 28. června 1914 spáchali srbští nacionalisté úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d'Este, zamýšleného následníka Františka Josefa. Rakousko-Uhersko poté vyhlásilo Srbsku ultimátum a přes to, že Srbsko přijalo většinu jeho požadavků, říše reagovala 28. července vyhlášením války. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a v Evropě se tak rozhořela první světová válka. Podle historika Franze Herreho si František Josef válku nepřál, respektoval ale názor svého ministra zahraničí Berchtolda a dalších stoupenců válečného konfliktu. Rakousko-Uhersko se angažovalo především na Balkáně na srbské frontě a na tzv. haličské frontě, kde válčilo spolu s Němci proti Rusku. Zpočátku se mu nedařilo. K částečnému průlomu na ruské frontě došlo s pomocí Němců na jaře 1915 a Srbsko se podařilo porazit až na podzim roku 1915. I tady se ale rakouská armáda neobešla bez pomoci té německé. Od jara 1915 museli navíc Rakušené bojovat i proti Itálii na italské frontě. V Rakousku se v průběhu války projevily všechny jeho problémy. Jedním z největších problémů byla národní nejednotnost a špatná ekonomická situace, válka Rakousko-Uhersko vyčerpávala a to bylo nuceno se orientovat stále více na Německo, což vzbuzovalo nelibost u neněmeckých národů monarchie. Císař zemřel na zápal plic uprostřed první světové války, 21. listopadu 1916 ve Vídni. I přes těžkou nemoc se snažil do posledních okamžiků pracovat. Po jeho smrti nastoupil na trůn Karel I., jeho politika však nedokázala najít cestu k novým národním snahám. Rakousko-Uhersko, oslabené válkou, kterou začal jeho prastrýc František Josef o čtyři roky dříve, se tak v roce 1918 rozpadlo.", "František byl velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech ve čtyři hodiny. K snídani míval rohlíky se šunkou a máslem. Podstatnou část dne trávil vyřizováním spisů za stolem své pracovny, dokumenty často četl i během oběda. K tomu mu servírovali vařené hovězí, případně přírodní řízek či guláš. K hlavnímu dennímu jídlu si nechával podávat pivo. Roku 1874 navštívil plzeňský pivovar a od té doby pil výhradně plzeňské pivo. Pokud to šlo, večeřel s rodinou, spát chodil už v devět hodin. Rád se oblékal do uniformy, odpovídalo to jeho důrazu na formální způsob chování a stejné způsoby očekával i od ostatních. Součástí jeho programu byly audience, během kterých ho navštívilo za celou dobu jeho panování zhruba 100 000 lidí. Podle Franze Herreho měl císař citlivou, spíše introvertní povahu, vlivem své výchovy se ale naučil nedávat city najevo. S ostatními jednal zdvořile, např. nerad používal rozkazovací způsob, místo něj používal slova jako „prosím“ nebo „doufám“. Svůj nesouhlas ale uměl dát jasně najevo. Byl také velmi dochvilný, šetrný a konzervativní. V pozdějším věku se to projevovalo odmítáním nových vynálezů, císař tak nepoužíval telefon, výtahem nejezdil vůbec a automobilem zcela výjimečně. Své povinnosti panovníka plnil až do pokročilého věku, např. ještě ve svých 79 letech sledoval vojenské manévry a v 80 letech, i když naposledy, seděl na koni při přehlídce. Jezdit na koni uměl výborně. Ve volném čase se intenzivně věnoval lovu. Mezi lety 1848–1899 se tak stalo jeho kořistí 48 345 kusů zvěře. Jiné záliby neměl.", "František Josef byl synem arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské princezny. Měl čtyři sourozence: Maxmiliána, Karla Ludvíka, Marii Annu (zemřela v dětství) a Ludvíka Viktora. Františkův vztah s liberálněji smýšlejícím a ambiciózním bratrem Maxmiliánem byl poměrně napjatý, ale jinak měl svého bratra rád. Když ale roku 1864 přijal Maxmilián nabídku stát se mexickým císařem, jeho bratr ho musel donutit vzdát se z politických důvodů nástupnictví trůnu v Rakousku. Maxmiliánovo zastřelení republikány v Mexiku roku 1867 se pak Františka hodně dotklo. V roce 1853 se v letní rezidenci v Bad Ischlu seznámil se svou patnáctiletou sestřenicí Alžbětou (známou také jako Sissi). Alžběta byla druhá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a Ludoviky Vilhelmíny (dcery bavorského krále Maxmiliána I. a sestry Žofie, matky Františka Josefa). Císař se do Alžběty zamiloval a 24. dubna 1854 se s ní v augustiniánském kostele ve Vídni oženil, tuto událost připomíná také Váňův kámen v Kladně. Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté: Mezi manželi později došlo k odcizení, císař již od roku 1875 měl poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně zplodil i dceru. Poté od roku 1887 až do své smrti udržoval vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou. Po smrti syna cestovala císařovna Alžběta po Evropě. 10. září 1898 ji na břehu jezera v Ženevě zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni. I když se v posledních letech se svou manželkou moc často nevídal, měl ji František Josef stále rád a její smrt ho velmi zarmoutila.", "Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo z Boží vůle císař rakouský,král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský; král jeruzalémský; arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský; vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský, kraňský a bukovinský; velkokníže sedmihradský, markrabě moravský; vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský; okněžněný hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský; kníže tridentský a brixenský; markrabě horno- a dolnolužický a istrijský; hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský; pán terstský, kotorský a na Slovinském Krajišti; velkovojvoda srbský atd.", "Německy: \"Franz Joseph I.\", rusky: \"Франц Иосиф I\" (Franc Iosif), maďarsky: \"Ferenc József\", latinsky: \"Franciscus Iosephus I.\" chorvatsky: \"Franjo Josip\", slovensky: \"František Jozef I.\", italsky: \"Francesco Giuseppe I\", rumunsky: \"Francisc Iosif\", ukrajinsky: \"Франц Йосип\" (Franc Josyp), srbsky: \"Фрањо Јосип / Franjo Josip\", slovinsky: \"Franc Jožef\", furlansky: \"Francesc Josef\", polsky: Franciszek Józef I, španělsky: \"Francisco José I\", francouzsky: \"François Joseph,\" anglicky: \"Francis Joseph I\".", "Někteří Češi titulovali císaře Františka Josefa I. za jeho života (ovšem pouze v soukromí mezi sebou) posměšnou přezdívkou „Starej Procházka“. Císař ji měl podle rozšířené legendy získat při své návštěvě Prahy 14. června roku 1901 na základě údajného popisku fotografie v dobových novinách či časopise při příležitosti slavnostního otevírání \"Mostu císaře Františka\" (v letech 1919–1940 a pak od roku 1990 nazývaného \"most Legií\"). Popisek měl znít „Procházka na mostě“. Nikdy se ovšem nepodařilo zjistit, o který časopis nebo noviny mělo jít. Je to tedy s největší pravděpodobností pouze pověst, jež se nezakládá na pravdě. Současně je také dokázáno, že čeští politici, například T. G. Masaryk nebo Karel Kramář, tuto přezdívku používali již v devadesátých letech 19. století. To podporují i výzkumy historika Jiřího Raka, jenž prohlédl veškeré noviny té doby a zjistil, že žádný popisek pod uvedenou fotografií neexistuje. Archiv \"Zlaté Prahy\" z 21. června 1901, která v tu dobu vycházela jako sjednocené periodikum se \"Světozorem\" a která ten den byla věnována otevření nového mostu a návštěvě mocnáře, obsahuje pouze fotografii s popiskem „Promenáda na novém pražském mostě“. Podle historika Otty Urbana je tato přezdívka mnohem starší a panovník ji získal už v sedmdesátých letech 19. století, kdy příjezd císařského průvodu ohlašoval jezdec na koni. Jmenoval se Procházka a lidé volali: „Starý Procházka už jede!“." ] }

{ "title": [ "Rozšíření.", "Historie.", "FAT16.", "VFAT.", "FAT32.", "FAT+.", "exFAT.", "Struktura.", "Boot sektor (VBR, spouštěcí záznam svazku).", "Blok parametrů disku.", "Alokační tabulka souborů (FAT).", "Kořenový adresář." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2" ], "content": [ "FAT je jednoduchý souborový systém, proto je podporován prakticky všemi operačními systémy. Určitě ho podporují MS-DOS, FreeDOS, OS/2, Linux, FreeBSD a BeOS. Kvůli jednoduchosti a rozšíření je velmi často používán na výměnných médiích, jako je disketa (zde se používá verze FAT12), USB flash disk nebo IOMEGA ZIP disk (pozor, na CD se nepoužívá).", "Souborový systém FAT byl navržen a naprogramován Marcem McDonaldem v roce 1977 na základě série diskuzí s Billem Gatesem jako 8bitový pro předchůdce Standalone Disk BASIC-80. V srpnu 1980 Tim Paterson začlenil FAT do operačního systému 86-DOS (QDOS), přičemž rozšířil záznam ve FAT na 12 bitů a prodloužil názvy souborů z 6+3 na 8+3, čímž vznikl formát FAT12. Protože bylo pro adresy clusterů k dispozici 12 bitů, byl omezen počet clusterů na 4096, což omezovalo celkovou kapacitu na 16 MB. V roce 1981 se 86-DOS přerodil na MS-DOS a IBM PC DOS.", "V roce 1983 Microsoft vydal další verzi s podporou podadresářů a používající 16 bitů na adresaci clusteru. Cluster mohl být tvořen jedním nebo více sektory (pouze mocniny dvou), maximálně ovšem 64 (velikost 32 KB). Při jednosektorovém clusteru tak byla maximální možná velikost logického disku 32 MB, při maximálním 2 GB (Dodatečné rozšíření u Windows NT/2000/XP a EDR-DOSu: 64 KB velikost clusteru, logického disku až 4 GB). Tato verze se obvykle nazývá FAT16 s tím, že verzi s 12 bity (ovšem s doplněnou podporou podadresářů) se říká FAT12.", "V roce 1995 vyšlo s Windows 95 další rozšíření pro FAT12 a FAT16, nazývané VFAT. Novinkou byla podpora dlouhých jmen souborů (delších než původních 8 znaků jména a 3 znaky přípony). Požadovaného efektu bylo dosaženo tak, že každý soubor s dlouhým názvem obsahuje v seznamu adresářových položek (v seznamu souborů v adresáři) více záznamů umístěných bezprostředně za sebou, přičemž až poslední záznam je standardním záznamem typu FAT. Předchozí záznamy mají příznaky souboru nastavené tak, aby byly staršími operačními systémy ignorovány (proto tyto zobrazují (většinou) pouze krátký název souboru 8+3 uložený v posledním záznamu).", "V roce 1997 vyšla verze nazývaná FAT32. Přináší 32bitové adresy clusterů, kde číslo alokační jednotky využívá 28 bitů. Tím se zvyšuje limit velikosti diskového oddílu na 8 TiB pro 32 kiB cluster (2×32 kiB) a velikost souborů na 4 GB (přesně 2−1 bajtů), takže není vhodný pro ukládání velkých souborů, jako jsou obrazy DVD, velké soubory s videem a podobně. Limitem jsou však i další omezení, která je nutno vzít v úvahu. Systém DOS využívá pro čtení disku BIOS, takže jejich limitem je adresace CHS s hranicí 32 GB (uplatňuje se v prostředí DOSu nebo při startu Windows 95 a 98). Omezení LBA adresace je až do specifikace ATA 66 omezeno hranicí 128 GB (tj. možností komunikace přes starší verzi IDE rozhraní s PATA kabelem). Vadný nástroj codice_1 ve Windows 95 a 98 nepracuje s oddíly většími než 128 GB a tyto verze Windows obsahují též vadný nástroj codice_2, který nepracuje správně s oddíly většími, než 64 GB. Opravený nástroj codice_2 je k dispozici, avšak neumožňuje vytvářet oddíly větší než 512 GB. Nativní podpora pro 32bitové systémy je obsažena ve Windows 2000 a novějších (včetně Windows XP), které tak umožňují číst a zapisovat na libovolně velký oddíl s FAT32. Záměrně však obsahují nástroj, který umožňuje naformátovat pouze oddíl s maximální velikostí 32 GB (stejný limit uplatňuje také instalační program), protože Microsoft považuje tak velké souborové systémy FAT za pomalé a neefektivní. Větší existující oddíly však mohou být bez problému naformátovány jinými programy.", "V roce 2006 bylo nezávislými programátory publikováno kompatibilní rozšíření FAT+ (FATplus), zvyšující maximální velikost souboru ze 4 GB na 256 GB. Je implementováno v systému Enhanced-DR-DOS, plánuje se i pro FreeDOS.", "V roce 2007 Microsoft uvedl patentovanou exFAT. Nový souborový systém jednodušší než NTFS a podobný FAT, ale nebyl zcela kompatibilní. Podpora nastoupila s Windows 7 v roce 2009. Systém exFAT se využívá u SDXC karet.", "", "První sektor logické oblasti disku (označované také jako diskový oddíl, logický oddíl, svazek nebo partition) obsahující souborový systém FAT se skládá ze dvou částí: \"blok parametrů disku\" a \"spouštěcí kód svazku\". Drobné upozornění: Boot sektor není totéž co Master boot record (hlavní spouštěcí záznam), který je úplně prvním sektorem na fyzickém disku a obsahuje tabulku rozdělení disku (Partition table) a hlavní spouštěcí kód. Nicméně boot sektor i master boot record jsou oblíbeným místem počítačových virů, neboť kód uložený v těchto sektorech bývá vykonán dříve než samotný operační systém.", "Blok parametrů disku obsahuje informace o svazku jako např. verze, počet sektorů na cluster, počet rezervovaných sektorů před první FAT, počet FAT, počet sektorů kořenového adresáře, celkový počet sektorů na disku, počet sektorů v jedné FAT, název svazku (volume label).", "Tato tabulka popisuje přiřazení každého clusteru v oddílu (1 záznam odpovídá 1 clusteru). Obvykle existují 2 kopie (obě jsou uloženy bezprostředně za sebou) – ta druhá je použita v momentě, kdy se první stane nečitelnou. Přiřazení clusteru může nabývat různých specifických hodnot jako např. volný (0x0000), vadný (0xFFFE), cluster indikující konec souboru (0xFFFF), nebo obsahuje číslo následujícího clusteru souboru.", "V původní verzi obsahoval jednoduchou databázi obsahující veškeré informace o všech souborech, které jsou známé operačnímu systému, v příslušném oddílu. Se zavedením podadresářů (tedy dalších adresářů kromě tohoto) se stal kořenem stromové hierarchie adresářů: záznam o podadresáři v něm uložený neobsahuje žádné informace o souborech uložených v tomto podadresáři (ani součet velikostí), pouze informace o podadresáři. Pokud bychom tedy chtěli pracovat s databází souborů, museli bychom přečíst všechny adresáře (pro běžnou práci se svazkem to ovšem není nutné). U FAT12 a FAT16 byla jeho velikost stanovena napevno při vytváření souborového systému, od verze FAT32 může být uložen kdekoliv a jeho velikost může libovolně narůstat." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Středověk.", "Raný novověk.", "Osvícenství.", "Po druhé světové válce.", "Členění města.", "Katastrální území.", "Pamětihodnosti.", "Dílo J. B. Santiniho-Aichela.", "Další památky.", "Kultura.", "Umění žďárského kláštera.", "Svatopluk.", "Žďáráček.", "Současný kulturní život města.", "Doprava.", "Školství.", "Střední školy.", "Ocenění.", "Partnerská města." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Kolem roku 1100 stávala poblíž dnešního zámeckého areálu tržní osada na zemské obchodní stezce u brodu přes řeku Sázavu. Poté, co byl v roce 1252 panem Bočkem z Obřan nedaleko založen cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie, došlo k přestěhování osady do prostoru tzv. \"Starého města\" (pomístně \"Klafar\", \"Žďár nad Sázavou 3\") a krátce poté do míst okolo kostela sv. Prokopa (dnešní historické jádro města). V současném místě byl Žďár vystavěn jako tržní městečko a v roce 1293 je poprvé zmiňován soud (pod jehož jurisdikci spadalo klášterní panství), zasedající ve Žďáře. Za husitských válek byl klášter vypálen a od té doby, přes vydatnou pomoc na obnově Jiřího z Poděbrad, jeho důležitost upadala.", "V roce 1588 směnil vévoda Karel II. Minsterberský, fundátor žďárského kláštera, toto panství s olomouckým arcibiskupstvím za drobné statky v okolí šternberského panství, které mu patřilo. Žďár se tak stal manským statkem olomouckých biskupů, proti čemuž se klášter ohradil za vydatné podpory obyvatel městečka. Během sporů přešlo panství nejdříve mezi stolní statky biskupství a později je olomoucký biskup, kardinál František z Ditrichštejna, získal do svého osobního vlastnictví. V roce 1607 Žďár povýšil na město. Roku 1614 kardinál Františkem Ditrichštejn kvůli sporu o vlastnictví žďárského panství cisterciácký klášter zrušil a po odchodu řeholníků jej změnil ve světské sídlo, které roku 1617 dokonce zastavil. Po bitvě na Bílé hoře osídlil kardinál část nyní již zámeckého areálu františkány. Roku 1638 odkoupil cisterciácký řád žďárské panství od Maximiliána knížete z Dietrichštejna (synovce a dědice roku 1636 zesnulého kardinála) a o rok později se do Žďáru opět vrátili cisterciáci. Roku 1642 klášter napadli Švédové. Klášter byl ale ubráněn řádovými bratry a měšťany. Švédové se opět vrátili v roce 1647 a vyplenili město. Největšího rozvoje kláštera, města a okolí dosáhl v 18. století opat Václav Vejmluva, který mimo jiné pověřil Jana Blažeje Santiniho Aichla přestavbou vyhořelého kláštera. Klášter se v této době také stal významným kulturním střediskem. Opat se dokonce pokusil založit akademii pro výchovu šlechtické mládeže.", "Za josefínských reforem byl roku 1784 klášter zrušen na žádost tehdejšího opata a známého osvícenského vědce a plagiátora Otty Steinbacha z Kranichštejna a zůstal pouze správním centrem panství. Některé budovy přešly do soukromých rukou, jádro kláštera bylo později přebudováno na zámek, který vystřídal několik majitelů. Dnes jej vlastní Radslav Kinský, potomek šlechtického rodu Kinských, posledních vlastníků zámku před znárodněním po druhé světové válce. Po roce 1848 se Žďár stal sídlem okresního soudu (stal se centrem soudního okresu, centrem politického okresu bylo Nové Město na Moravě). V letech 1898–1905 získalo město železniční spojení (na trase Praha–Brno). Roku 1928 navštívil město prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Snímek z této návštěvy byl vzorem pro československou známku s děvčátkem v kyjovském kroji vydanou roku 1938.", "V roce 1949 bylo Město Žďár sloučeno s obcí Zámek Žďár a přejmenováno na \"Žďár nad Sázavou\". Téhož roku se stal okresním městem a významným průmyslovým centrem po výstavbě Žďárských strojíren a sléváren (ŽĎAS). Tím bylo navázáno na tradici zdejšího železářství, jehož počátky jsou zaznamenány na přelomu 14. a 15. století, kdy byl založen klášterní hamr. Po výstavbě ŽĎASu se město významně rozšířilo. V 70. letech vedení města rozhodlo, že Žďár nad Sázavou by mělo být „moderní socialistické město“, a proto nařídilo rozsáhlou asanaci města. Staré domy (mnohdy i cenné historické objekty) v centru města byly nahrazeny panelovými domy a obchodními středisky. V letech 1994–2010 působil jako starosta Jaromír Brychta, od roku 2010 do 2014 tuto funkci zastávala Dagmar Zvěřinová. V současné době je starostou města Mgr. Zdeněk Navrátil ze sdružení Žďár – živé město a místostarostou Josef Klement z KDU-ČSL.", "", "Město se člení na čtyři katastrální území: katastrální území Zámek Žďár, Stržanov a Veselíčko u Žďáru nad Sázavou odpovídají vždy jedné části, v katastrálním území Město Žďár leží zbylých osm částí. Na historickém území Moravy se nachází většina města. Na historickém území Čech se nachází pouze většina katastrálního území Stržanova a severní část k. ú. Zámek Žďár zahrnující především zúženou severní část vodní nádrže Pilská. Území města sousedí s územími těchto obcí: Jámy, Vatín, Březí nad Oslavou, Nové Veselí, Budeč, Hamry nad Sázavou, Račín, Polnička, Světnov, Počítky, Vysoké, Lhotka a Nové Město na Moravě. Z toho obce Jámy, Vatín, Hamry nad Sázavou, Račín, Polnička, Světnov, Počítky, Vysoké, Lhotka a také Cikháj, Sazomín a Sklené byly dříve součástí města.", "", "Na počátku 18. století povolal opat Vejmluva do Žďáru mnoho architektů, sochařů a malířů, nejvýznamnější ale byl pražský architekt Jan Blažej Santini-Aichel. K nejvýznamnějším pracím Santiniho na žďárském klášteře patří zvelebení interiéru konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a stavba prelatury. Vedle částečné přestavby interiéru kláštera Santini navrhl i velké množství staveb mimo vlastní budovy kláštera. Například klášterní hospodářský dvůr Lyra, přístavba sakristie hřbitovního kostela Nejsvětější Trojice u jihovýchodní části \"náměstí Republiky\" a Dolní hřbitov (postaven pro oběti moru, který se Žďáru vyhnul). Nejvýznamnější stavební památkou Santiniho je bezesporu poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, postavený ve slohu barokní gotiky. Tento vrcholný Santiniho výtvor byl roku 1994 zařazen do seznamu světových kulturních a přírodních památek UNESCO.", "Centrum města se rozkládá kolem nepravidelného čtyřúhelníkového \"náměstí Republiky\", na kterém stojí původně renesanční radnice, klasicistně přestavěná. Dnes tato budova slouží k reprezentativním a výstavním účelům. Zhruba uprostřed náměstí je barokní morový sloup z 18. století. Na budově bývalého hotelu \"Veliš\" (západní strana náměstí) je secesní fasáda od akademického sochaře Vilíma Amorta. Východní strana náměstí je kontrastně tvořena řadou budov ze 70. let, navržených ve stylu socialistické moderní výstavby. Poblíž náměstí je tvrz postavená hamerníkem Kuncmanem na začátku 14. století s barokními úpravami (dnes Regionální muzeum) a gotický farní kostel sv. Prokopa původně ze 13. století, který byl výrazně přestavěn v období pozdní gotiky. U klášterních budov je barokní most s galerií soch od neznámého sochaře z roku 1761, přezdívaný \"malý Karlův most\". Na jedné straně mostu jsou sochy sv. Benedikta, sv. Mikuláše, sv. Jana a sv. Cyrila, na druhé sv. Bernarda, sv. Vojtěcha, sv. Pavla a sv. Metoděje. Ve Veselíčku se nachází jeden z posledních hrajících orchestrionů u nás.", "", "Jako každý klášter, i žďárský cisterciácký byl centrem umění a vzdělanosti na Českomoravské vrchovině. Vedle opata Vejmluvy a architekta Santiniho je potřeba zmínit méně známou, ale neméně významnou osobu Jindřicha Řezbáře. Je autorem literárně i historicky zajímavé a významné kroniky Cronica domus Sarensis (\"Kronika žďárského kláštera\"), popisující počátky žďárského kláštera.", "Na svatého Štěpána v roce 1848 byl hostinci U Süssů ve Městě Žďáře založen čtenářský spolek jako jeden z nejstarších na Moravě. Jeho předsedou se stal Jan Pluhař. Účelem spolku bylo národní a občanské uvědomění a vzdělání skrze čtení knih, zvláště slovanských, a hudbu. 14. července 1850 byl ale z rozkazu c. k. moravského místodržícího násilně rozehnán četnictvem. Obnovy se dočkal až po vydání takzvaného Říjnového diplomu císaře Františka Josefa v roce 1860. Od roku 1863 přijal jméno výrazné postavy bájného velkomoravského knížete Svatopluka. Svatopluk pořádal tzv. besedy, jejichž náplní byla hlasitá společná četba novin a knih nebo recitace básní. Často se i zpívalo nebo tančilo. Knihovna, která byla budována od počátku činnosti, čítala okolo roku 1900 910 svazků se 358 čtenáři. Z krátkými přestávkami světových válek přetrval Svatopluk jako smíšený pěvecký sbor dodnes. Poslupně se totiž z čtenářského spolku stal spolkem pěveckým. Významná byla činnost dirigenta Václava Šnora v osmdesátých letech devatenáctého století, který ve s boru působil přes čtyřicet roků. V současnosti sbor interpretuje převážně skladby českých autorů a účastní se jak tuzemských, tak i zahraničních festivalů a soutěží. Skladatel Jiří Teml pro Svatopluk zkomponoval hudební pásmo nazvané Písničky ze Žďára. Současným dirigentem a sbormistrem je Zdeněk Kužela, před ním vedl sbor Jan Lán.", "Dětský pěvecký sbor Žďáráček působí při Základní umělecké škole Františka Drdly ve Žďáře nad Sázavou pod vedením sbormistrů Mgr. Dany Foralové, Mgr. Pavla Schmidta a za klavírní spolupráce Mgr. Nonny Piňosové. Zakladatelem tohoto sboru je pan Jiří Libra.", "Do roku 2014 v knižní tradici žďárského kláštera pokračovalo Muzeum knihy, které spadalo pod Národní muzeum v Praze. V zámku byly ještě dvě další expozice, a to expozice rodu Kinských a Santiniho. V roce 2015 bylo na místě někdješího Muzea knihy otevřeno Muzeum nové generace. Posledních pár let se ve žďárském zámku konala pravidelná sympozia sochařů \"Dřevěná plastika\". Plastiky umělců z celého světa byly po skončení sympozií rozmisťovány po městě. Dalším festivalem umění jsou Slavnosti jeřabin. Jde hlavně o hudební a výtvarný festival. Ve městě se konají další dvě pravidelná hudební setkání. Je to folkový festival \"Horácký džbánek\", který je pořádán v zámku, a festival klasické hudby Concentus Moraviae, který probíhá v poutním kostele na Zelené hoře. V roce 2004 byl v poutním kostele také uspořádán koncert mezinárodního hudebního projektu České sny, konaného u příležitosti vstupu Česka do Evropské unie, pod záštitou Magdaleny Kožené a Václava Havla. Na začátku února ve městě probíhal pravidelně Národní krojový ples Folklorního sdružení České republiky. V předvelikonočním týdnu organizují dvě žďárské farnosti pašijovou hru \"Co se stalo s Ježíšem\" v areálu \"Na Bouchalkách\". Okolo svátku sv. Jana Nepomuckého (16. května) se koná v poutním kostele na Zelené hoře Hlavní pouť. Pouťové atrakce na prostranství u zimního stadionu navštěvuje každoročně množství lidí. Během celé sezóny se konají v poutním kostele další malé poutě. Památky zapsané do seznamu památek UNESCO v roce 2011 získaly prostřednictvím města grant kraje Vysočina vázaný na začlenění kamerových záznamů a přenosů památek do pořadu Panorama České televize, spolu s městem Žďárem nad Sázavou získaly tentýž grant i města Telč a Třebíč. Vysílání má probíhat od 1. května 2012 do konce října téhož roku. Záznamy mají po celý rok být k dispozici na webových stránkách měst, kraje, organizace UNESCO a dalších organizací. V roce 1988 byla v prostorách ZUŠ Františka Drdly otevřena Pamětní síň Františka Drdly.", "Žďár nad Sázavou byl už od svého vzniku významnou osadou na zemské obchodní stezce. Ve 20. století, do doby než byla postavena dálnice D1, procházel městem hlavní tah mezi Prahou a Brnem. Dnes tato velmi frekventovaná silnice I/37 spíše spojuje Pardubice a Brno. Železniční stanice Žďár nad Sázavou vznikla v době výstavby železniční tratě mezi Havlíčkovým Brodem a Tišnovem. Byla to poslední část tratě mezi Prahou a Brnem. Asi o 60 let později byl vystavěn nový koridor (tzv. jižní koridor), který opět vede přes Žďár nad Sázavou, kde zastavují všechny vlaky. Zbytek původní tratě vede přes Nové Město na Moravě do Tišnova. Městská hromadná doprava zahájila svůj provoz 1. října 1957, v současné době je provozováno 9 linek.", "Ve městě jsou 4 základní školy, 2 gymnázia, 4 střední odborné školy, 3 střední odborné učiliště a 2 vyšší odborné školy.", "V roce 2014 došlo ke sloučení 2 škol s podobným zaměřením ve Žďáru nad Sázavou a to ke sloučení Vyšší odborné a Střední průmyslové školy Žďár nad Sázavou a Střední školy technické Žďár nad Sázavou. Nově sloučené školy si ponechaly název Vyšší odborná a Střední průmyslová škola Žďár nad Sázavou.", "V roce 2017 město získalo ocenění Cena hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost v kategorii veřejný sektor – obce. V roce 2018 získala společnost Cenu hejtmana Kraje Vysočina za společenskou odpovědnost, 1. místo v kategorii veřejný sektor – obce.", "Žďár nad Sázavou má tato partnerská města:" ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Politika a mezinárodní vztahy.", "Spor o majetek Lichtenštejnů na území Česka.", "Geografie.", "Podnebí.", "Demografie.", "Náboženství.", "Jazyk.", "Ekonomika.", "Státní rozpočet.", "Kultura, sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Název země pochází od vládnoucího šlechtického rodu, kteří své jméno odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. Lichtenštejnové jej opustili kolem roku 1300. Lichtenštejnské knížectví bývalo součástí Chursko-rétského vévodství při dělení v roce 536 od franckých králů. Za panování Karla Velikého. Když tento (od r. 800 římský císař) roku 768 usedl na francký trůn, bylo Rétské vévodství včleněno do Vévodství Švábska a Raetie. Také nástupci Karla Velikého silou ovládali hrabství. V roce 1180 připadlo na více než dvě století (1180–1400) hrabství Vaduzské a část Schellenberského hrabství rodu hrabat z Monfortu. Od roku 1400 do 1507 bylo vévodství v držení svobodných pánů z Brandis. Moderní Lichtenštejnsko vzniklo sloučením panství Schellenbergu (Lichtenštejny koupeno 1699, dnes „Dolní země“, \"Unterland\") a hrabství Vaduzu (1712, dnes „Horní země“, \"Oberland\"), a roku 1719 bylo římským císařem uznáno jako knížectví. Od rozpadu středověké Svaté říše římské národa německého roku 1806 suverénní stát v Rýnském spolku, od roku 1815 nezávislý stát v rámci Německého spolku. Proces sjednocení Německa v 19. století se Lichtenštejnska nedotklo, neboť s jeho územím nehraničí. Kulturně, hospodářsky i politicky se Lichtenštejnsko orientovalo na sousední Rakousko-Uhersko, a to až do jeho zániku koncem první světové války. I po roce 1918 Lichtenštejnové žili především ve Vídni a na svých moravských panstvích, odkud odešli až před nacisty v roce 1938, kdy se knížectví stalo jejich stálým sídlem.", "Lichtenštejnsko je konstituční monarchie, jeho státní zřízení je knížectví – dědičná konstituční monarchie, jejíž hlavou je úřadující kníže. Kníže zastupuje stát v mezinárodních záležitostech, ačkoli za většinu politických záležitostí zodpovídá Švýcarsko. Kníže má pravomoc vetovat zákony, navrhovat nové právní předpisy a také rozpustit parlament. S výjimkou reprezentace státu nesmí kníže čerpat finance ze státní pokladny a není mu vyplácen žádný státní příjem. Má zisky ze soukromého majetku knížecí rodiny. Současnou hlavou státu je od roku 1989 Hans Adam II. kníže z Lichtenštejna. V roce 2003 proběhlo v zemi referendum spojené se změnou ústavy, v němž se většina obyvatel vyjádřila pro posílení pravomocí panovníka a současně práv občanů, jimž dává možnost v referendu přímo změnit státní zřízení. Zároveň také vzniklo silné hnutí za demokratická práva občanů. Parlament (\"Landtag\") má 25 poslanců, volených ve dvou okrscích. Oblast Horní země (Oberland) je shodná s historickým územím Vaduz a má ve sněmovně patnáct křesel, Dolní země (Unterland) je totožná s panstvím Schellenberg a má deset mandátů. Volby probíhají každé čtyři roky a mohou se jich účastnit všichni občané starší dvaceti let. Parlament je zákonodárným orgánem a dohlíží na činnost vlády. Vláda je tvořena premiérem, jeho zástupcem a třemi vládními rady (ministry). Od zániku Rakouska-Uherska je Lichtenštejnsko úzce spojeno se sousedním Švýcarskem. Stejně jako ono udržuje nízké daně, neutralitu a bankovní tajemství. Švýcarsko také zastupuje zájmy Lichtenštejnska v zahraničí, mimo Bern, Berlín, Brusel, Štrasburk, Vídeň, Washington, Ženevu a OSN v New Yorku, kde má Lichtenštejnsko vlastní zastoupení. Od 1. ledna 1991 je Lichtenštejnsko členem Evropského sdružení volného obchodu (ESVO – EFTA); do té doby tam jeho zájmy zastupovalo Švýcarsko. Od 19. prosince 2011 je Lichtenštejnsko součástí Schengenského prostoru; není však členem Evropské unie.", "Specifické jsou vztahy mezi Československem (později Českem) a Lichtenštejnskem, které byly negativně ovlivněny konfiskací veškerého majetku rodu Lichtenštejnů na území českého státu po druhé světové válce. Tento majetek bez náhrady vyvlastnil československý stát na základě tzv. Benešových dekretů s odůvodněním, že Lichtenštejnové byli německé národnosti. Proti tomu se Lichtenštejnové ohradili, neboť nebyli německé národnosti, nýbrž měli lichtenštejnské občanství. Navíc nebyla prokázána jejich spolupráce s nacisty a také tehdejší kněžna Elsa byla židovského původu. Restituce po roce 1989 se však na majetek Lichtenštejnů na českém území nevztahovaly, neboť ten byl zabaven ještě před rokem 1948. Kvůli neuznaným majetkovým nárokům Lichtenštejnů Česko a Lichtenštejnsko v roce 1993 vzájemně neuznaly svoji nezávislost a neměly spolu diplomatické styky (tyto byly přerušeny již předtím). Dne 13. července 2009 však premiér Jan Fischer a ministr zahraničí Jan Kohout oznámili, že k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů v dohledné době dojde. To se skutečně stalo 8. září 2009, kdy si představitelé Česka a Lichtenštejnska vyměnili odpovídající diplomatické nóty a podepsali dohodu o spolupráci.", "Lichtenštejnsko se nachází v údolí Horního Rýna v Alpách. Celá západní hranice Lichtenštejnska je tvořena Rýnem. Od severu k jihu měří tato země 24 km. Rozlohu 160 km2 tvoří lesy 41 %, louky, pole a pastviny 34 %, neproduktivní plochy 15 %, zastavěné plochy 10 %. Nejvyšším bodem země je Grauspitz, 2599 m n. m., nejnižší bod je Ruggeler Ried, 430 m n. m. Lichtenštejnsko je jedním z dvojnásobně vnitrozemských států, tzn. vnitrozemský stát zcela obklopený jinými vnitrozemskými státy. Díky své rozloze je šestým nejmenším nezávislým státem světa. Lichtenštejnské knížectví se dělí na 11 samosprávných oblastí. Tyto části jsou většinou tvořeny pouze samotným městem, nebo vesnicí. Do tzv. nižšího hrabství patří Eschen, Gamprin, Mauren, Ruggell a Schellenberg. Vyšší hrabství pak tvoří Balzers, Planken, Schaan, Triesen, Triesenberg a Vaduz.", "Navzdory tomu, že Lichtenštejnsko leží v Alpách, převažující jižní vítr zajišťuje relativně mírné podnebí. V zimě jsou horské svahy ideální pro zimní sporty. Průměrná roční teplota je 10,2 °C; nejteplejší měsíce jsou červen, červenec a srpen. Průměrný úhrn ročních srážek je 900–1500 mm.", "Lichtenštejnsko je po Vatikánu, San Marinu a Monackém knížectví čtvrtý nejmenší nezávislý stát Evropy. Většina obyvatel hovoří alamanským dialektem. 1/3 obyvatelstva tvoří občané jiné národnosti, a to především ze Švýcarska, Rakouska, Německa a Itálie. Počet obyvatel dvou největších měst je 34 905 (31.12.2005), z toho Oberland/Vaduz 22 845 obyvatel, Unterland/Schellenberg 12 060 obyvatel. Podíl cizinců na obyvatelstvu je 34 % (11 917 obyvatel) z toho 3 617 Švýcarů, 2 045 Rakušanů, 1 208 Italů a 1 178 Němců (tj. celkem 8 048 obyv.).", "Přibližně 76 % obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi (2014 : 27 280 z 35 890 obyv.), která pro celé knížectví tvoří arcidiecézi vaduzskou s katedrálou svatého Florina v hlavním městě. Dalších 8,5 % jsou protestanti, 1,1% jsou pravoslavní a pouze 5,4 % je bez vyznání. Počet obyvatel hlásících se k islámu se od roku 1990 zdvojnásobil a r. 2010 činil 5,4% populace (hlavně Turci).", "Úředním jazykem je němčina. Většina obyvatel však mluví alamanským dialektem, který se od standardní němčiny liší. Velice blízko má k dialektům, kterými se hovoří v sousedním Švýcarsku a Rakousku.", "Hrubý národní produkt Lichtenštejnska činí 4,1 miliardy CHF, tj. 158 000 CHF na obyvatele, což zemi staví na první místo ve světě. Inflace se pohybuje okolo 1 % ročně, nezaměstnanost činí 2,4 %. Na HNP se podílí průmysl a výroba zboží (42 %), služby (27 %), finančnictví (24 %) a zemědělství (7 %). Celkem zaměstnává lichtenštejnské hospodářství 30 170 osob, z toho 20 035 cizinců, kteří za prací do Lichtenštejnska dojíždějí především z Rakouska a Švýcarska. Z celkového počtu zaměstnaných pracuje v průmyslu a výrobě zboží 44 %, ve službách 39 %, ve finančnictví 1 % a v zemědělství, 1 % tvoří zaměstnaní. Při srovnání se Švýcarskem, Rakouskem a Německem má Lichtenštejnsko velmi silný sektor průmyslu a výroby zboží, kde podíl zaměstnanců i podíl sektoru na HNP je téměř dvojnásobný oproti jeho sousedům. V průmyslu a výrobě je činných 597 firem, z nichž většina jsou závody s méně než 50 zaměstnanci, a výroba je silně diverzifikována. Nejdůležitější oblasti jsou strojírenská výroba – přesné stroje, stroje, nástroje, vybavení (Hilti), automobilové komponenty (ThyssenKrupp Presta), dentistické vybavení a potřeby (Ivoclar Vivadent), zpracování potravin (Hilcona Schaan), elektronika (Unaxis Balzers). Lichtenštejnské hospodářství je orientováno na export, který směřuje do EU (44 %), Švýcarska (12 %), USA a Kanady (18 %), Asie (24 %) a ostatních zemí (2 %). Železniční dopravu v zemi zajišťují Rakouské spolkové dráhy (Österreichische Bundesbahnen). Saldo bilance zahraničního obchodu Liechtenštejnska je silně aktivní. Roční investice do hospodářství přesahují 100 milionů CHF. Často zmiňované finančnictví vytváří čtvrtinu HNP a je tvořeno bankovními domy zaměstnávajícími 1700 zaměstnanců. Banky spravují majetek klientů ve výši 130 miliard CHF. Dále v Lichtenštejnsku pracuje 163 investičních společností s majetkem cca 21 miliard CHF a 31 pojišťoven. Celková spotřeba energie je 1360 GWh za rok, z toho z vlastních zdrojů je pokryto 6 %, a 94 % energetických zdrojů Lichtenštejnsko dováží. Rozdělení spotřeby energie dle zdrojů: zemní plyn 29 %, elektřina 26 %, topné oleje 20 %, benzín 16 %, nafta 6 %. Motorových vozidel je v Lichtenštejnsku celkem 31 710, z toho osobních automobilů 24 293 tj. 696 na 1000 obyvatel.", "Státní rozpočet Lichtenštejnska hospodaří s přebytkem. Nižší správní celky (obce) hospodaří s přebytkem. Zajímavost: jako jedna z mála zemí světa má Lichtenštejnsko nulový státní dluh.", "Z bohatství Lichtenštejnska je podporován pestrý kulturní a sportovní život. Patrně nejslavnějším umělcem narozeným v Lichtenštejnsku je romantický hudební skladatel Josef Gabriel Rheinberger. Z Lichtenštejnska pocházejí regionálně známé rockové a populární skupiny. Mnohé spolky pěstující lokální kulturu. Ve Vaduzu je Zemské muzeum (\"Landesmuseum\", nové otevřeno 2003), Muzeum umění \"(Kunstmuseum)\", Muzeum lyžařství \"(Skimuseum)\", Poštovní muzeum \"(Postmuseum)\". Dále mnohá moderní místní muzea. V Schaanu Divadlo na Kostelním náměstí \"(Theater am Kirchplatz)\". Ve Vaduzu nové divadlo Zámecký sklípek (\"Schlösslekeller\", od roku 2003). Sochařství, malířství, moderní umění. Grafika, užité umění, design. Fotbalové kluby a národní mužstvo jsou částí Švýcarského fotbalového svazu SFV a jeho ligy, až na vlastní každoroční účast na UEFA Cupu, kam se většinou kvalifikuje FC Vaduz. Národní mužstvo se pilně účastní kvalifikace světového a evropského mistrovství. V 70.–80. letech 20. století bylo Lichtenštejnsko velmocí ve sjezdovém lyžování. Mezi slavné sjezdařské osobnosti Lichtenštejnska patří sourozenci Andreas Wenzel a Hanni Wenzelová, která získala ve sjezdovém lyžování dvě zlaté olympijské medaile. Medaile z OH mají i sjezdaři Willi Frommelt, Paul Frommelt a Ursula Konzett. Ze sjezdového lyžování má bronzovou medaili Tina Weiratherová na OH 2018 v Pchjongčchangu. Celkem Lichtenštejnsko získalo 9 olympijských medailí (všechny ve sjezdovém lyžování), což je nejvyšší počet na hlavu na světě. Do závodů Formule 1 v 70. letech nahlédl Rikky von Opel. Lichtenštejnsko se též pravidelně účastní Letních olympijských her. V r. 1980 však jako většina západních zemí bojkotovala LOH v Moskvě (kvůli sovětské invazi v prosinci 1979 do Afghánistánu). Na zahajovacím ceremoniálu LOH 2012 v Londýně byla vlajkonoškou profesionální tenistka Stephanie Vogtová (nar. 1990 ve Vaduzu, žije v Balzersu)." ] }

{ "title": [ "Národní doména nejvyššího řádu.", "Obecné informace.", "Nepoužívané ccTLD.", "Generická doména nejvyššího řádu.", "Dělení gTLD.", "Seznam existujících gTLD.", "Historie.", "Firemní gTLD.", "Geografické TLD.", "Ostatní TLD.", "Historické.", "Rezervované.", "Alternativní." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Národní doména nejvyššího řádu (anglicky \"country-code TLD\", \"ccTLD\") je doména nejvyššího řádu společná pro domény daného státu či závislého území. Její název je dvoupísmenný a až na výjimky odpovídá kódu země podle ISO 3166-1. Např. doména.cz je určena pro počítačové sítě v České republice.", "V každém státu určuje příslušný správce národní domény pravidla, podle kterých se doménová jména v dané TLD přidělují. Některé státy umožňují registraci jména v národní TLD libovolnému zájemci, bez ohledu na to, jestli má s příslušným státem něco společného. Mezi takové státy a území patří i ČR se svou doménou.cz, dále také např. Arménie (.am), Itálie (.it), Jersey (.je), Kokosové ostrovy (.cc), Německo (.de), Niue (.nu), Rakousko (.at), Samoa (.ws), Tonga (.to), Turkmenistán (.tm), Mikronésie (.fm) či Tuvalu (.tv). To umožňuje existenci doménových jmen využívajících hack domény jako např. coje.to, uloz.to, barrandov.tv, rock.fm, I.am (angl. \"jsem\"), start.at (angl. \"začít u\"), go.to (angl. \"jít na\"). Jiné státy a závislá území povolují registraci domény v příslušné TLD pouze občanům či podnikům té které země. Příkladem je např. Kanada (.ca), Mongolsko (.mn) či Slovensko (.sk). Unikátní projekt zahájilo Tokelau (.tk): na svých stránkách umožňuje registraci doménového jména zdarma. Většina národních domén používá kód země podle ISO 3166-1. Některé ccTLD však tuto konvenci nedodržují.", "Jsou zaneseny v DNS, ale neexistují žádné jejich poddomény a nejsou ani přijímány registrace domén v těchto TLD.", "Generická doména nejvyššího řádu (anglicky \"generic top-level domain\", zkráceně \"generic TLD\" nebo \"gTLD\") je doména nejvyššího řádu (alespoň teoreticky) společná pro daný typ subjektů. Její název je nejméně třípísmenný.", "Toto je jen hrubý překlad z angličtiny. V češtině názvosloví pro dělení těchto domén neexistuje.", "Existují tyto generické TLD: Všeobecně je jich již velmi mnoho a přibývají další.", "Původně (v lednu 1985) existovalo pouze následujících šest gTLD: Z těchto generických domén jsou dnes domény.com,.net a.org zcela otevřené, tzn. kdokoli si pod nimi může zaregistrovat doménu bez ohledu na to, zda vyhovuje zamýšlenému cíli dané domény. Takže existují například komerční firmy, které používají doménové jméno s TLD.net. V prosinci 1988 byla vytvořena sedmá gTLD:.int. Ta slouží mezinárodním organizacím založeným na základě mezistátních smluv (např. eu.int Evropské unie). Důvodem jejího vzniku byl požadavek NATO na vlastní doménu. Do této domény byly také zařazeny některé infrastrukturní mezinárodní databáze Internetu jako např. ip6.int, sloužící pro zpětný překlad adres IPv6 systémem DNS (ekvivalent in-addr.arpa, které je pro IPv4). V květnu 2000 však bylo rozhodnuto, že všechny další podobné databáze budou zakládány ve specializované infrastrukturní doméně.arpa. V polovině 90. let začala být zřejmá potřeba velkého množství doménových jmen (hlavně v gTLD.com), což mělo za následek požadavek na zavedení nových gTLD. 4. února 1997 bylo navrženo sedm nových gTLD (.arts,.firm,.info,.nom,.rec,.store a.web). Tento návrh však nebyl pro nesouhlas americké vlády proveden. Od října 1998 se správou doménových jmen zabývá organizace ICANN. Ta po veřejné debatě přistoupila 16. prosince 2000 k zavedení následujících sedmi nových gTLD: V současné době se plánuje vytvoření dalších generických domén nejvyššího řádu. Navrhovány jsou následující domény:.asia,.geo,.kid,.mail,.post,.sco,.tel,.web a.xxx. V roce 2013 byly schváleny první nelatinské domény شبكة.,.онлайн,.сайт a.游戏.", "Nejen pro ochranu obchodních značek je možno registrovat si vlastní gTLD (generickou TLD), tedy unikátní doménu s celosvětovým dosahem. IANA si klade několik podmínek (splnění registračního procesu, shodu názvu s provozovatelem, technickou, právní a smluvní shodu), po jejichž splnění je možno takovou TLD získat a provozovat: IANA je zahrne do DNS tabulek. Například pro banku BNP Paribas je na základě schválené žádosti zavedena gTLD, takže původní URL \"http://bnpparibas.com\" je přesměrována na \"https://group.bnpparibas/\". Podstatou firemních gTLD je, že garantem takové gTLD musí být majitel značky, což v případě \".bnpparibas\" skutečně je BNP Paribas. A pro účel ochrany značek by registrovaná gTLD neměla být zavádějící: Není jasné zda IANA má povinnost registrovat jakoukoli formálně správně podanou žádost o registraci gTLD, či zda záleží na její libovůli, pouze na názorech členů schvalovací komise.", "TLD pro určité město, pro stránky v určitém jazyce, pro jednotlivé oblasti států. Příklady: a řada dalších", "", "V 80. letech byla vytvořena TLD nato pro použití Severoatlantickou aliancí, neboť žádná z tehdy existujících TLD nevyhovovala statutu mezinárodní organizace. Nedlouho poté však byla vytvořena TLD int věnovaná právě mezinárodním organizacím, takže NATO dnes používá doménu nato.int. Nepoužívaná TLD nato byla později (až v červnu 1996) zrušena. V minulosti byl Internet pouze jednou z mnoha počítačových sítí. Počítače, které nebyly propojené do Internetu, ale pouze do specializovaných sítí (např. Bitnet či UUCP), mohly prostřednictvím speciálních internetových bran posílat e-maily i do Internetu, přestože do něj samy nebyly připojeny. Pro označení takových počítačů se často používaly \"pseudodomény\" jako např..bitnet či.uucp. Tyto domény však nikdy skutečně neexistovaly v rámci systému DNS. Pokud se dnes používají tyto specializované sítě, obvykle již používají standardní internetové domény a tyto pseudodomény jsou nyní již jen historickým reliktem.", "RFC 2606 specifikuje následující čtyři speciálních doménová jména, která jsou vyhrazena pro různé účely s tím, že je zaručeno, že takové domény nikdy nebudou v globálním doménovém stromu existovat:", "Existují i další stromy, nezávislé na IANA, používající Alternativní DNS kořen. Takový strom může provozovat kdokoli s vlastním DNS. V síti Internet byla sítí alternativních nameserverů provozována například doména codice_1 ještě před svým oficiálním schválením. Česká komunitní síť CZFree.Net ve své infrastruktuře používá top level doménu codice_2," ] }

{ "title": [ "Název města.", "Historie.", "Obyvatelstvo.", "Struktura.", "Pamětihodnosti.", "Litovelská radnice.", "Morový sloup.", "Městské hradby.", "Langův dům.", "Vodní dílo Nečíz.", "Budova gymnázia Jana Opletala.", "Švédská deska.", "Svatojánský most.", "Příroda.", "Místní části.", "Společenský život.", "Kulturní akce.", "Festivaly.", "Advent.", "Sportovní vyžití.", "Tatran Litovel.", "Vodácký oddíl.", "Školství a kulturní instituce.", "Muzea na Litovelsku.", "Muzeum Litovel.", "Muzeum harmonik Litovel.", "Hanácké skanzen Příkazy.", "Hanácké národopisné muzeum Cholina.", "Muzeum Bouzov.", "Mikroregion Litovelsko." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Název města je spolehlivě poprvé doložen k roku 1391 v podobě \"L’utovel\" a snad pochází z předpokládaného mužského osobního jména \"L'utov\" („L'utův syn“). Podoba s hláskou \"i\" místo přehlásky \"’u\" se ustálila v průběhu 15. století. Z morfologického hlediska je zajímavá zejména koncovka \"-el\", v níž je souhláska \"l\" považována za epentetickou (vsuvnou) a mohla vzniknout z hypotetického předchozího spojení souhlásky \"v\" s přivlastňovací příponou \"-ja\". Výraz \"*L'utovja vьsь\" by tak znamenal „L'utova ves“. Tomu by odpovídala latinská verze názvu města \"Luthouia\" vyskytující se v pramenech z let 1272, 1382 a 1465. Epententické \"l\" je typické pro východoslovanské a jihoslovanské jazyky, nicméně vzácně se zachovalo též v některých místních jménech v Čechách, jako například u názvů Davle nebo Třebovle, či v Polsku, jako například u Drogowle nebo Witowle. U těchto jmen se zakončení \"-vle\" vyvinulo z původního \"-vl\". Podle této analogie by tedy současná podoba vznikla z nominativu \"L’utovle\" (či \"L’utovlě\"), jehož genitiv či lokativ by byly rovněž \"L’utovle\" (\"Litovle\"), z čehož by později vznikl nový nominativ \"L’utovel\" (\"Litovel\"). Trhlinou této teorie u názvu Litovel je ovšem fakt, že není doložena žádná jeho dřívější podoba zakončená \"-vle\". Název města je ve spisovné češtině ženského rodu, ovšem ve východomoravských a slezských nářečích se užívá v rodě mužském.", "Doba vzniku města se podle dendrochronologických výzkumů klade do let 1252–1256. Město založil Přemysl Otakar II. První písemná zmínka o Litovli pochází z let 1270–1272, kdy se v listinách kláštera Hradisko se objevuje jméno \"Luthowl\", ovšem první autentická písemná zmínka o založení města pochází až z roku 1287, jde o listinu uloženou v archivu města. Roku 1291 král Václav II. udělil Litovli právo várečné a právo mílové, a Litovel byla povýšena na trhovou ves. V roce 1327 král Jan Lucemburský povolil městu stavbu hradeb. O devatenáct let později město vstoupilo do trojspolku s městy Uničov a Olomouc a o rok později, dne 1. listopadu 1437 byla Litovel přepadena husitskými vojsky. Roku 1572 byla postavena typická radniční věž. Na památku morové epidemie pak byl v roce 1724 na náměstí postaven mariánský morový sloup od sochaře Václava Rendera (též autor sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci). V souvislosti s obecní reformou se v roce 1850 Litovel stala okresním městem, roku 1869 zde vznikla rolnická záložna a roku 1899 Čechové vyhráli obecní volby, čímž Litovel se dostala pod českou správu. O čtyři roky později došlo k založení Rolnického pivovaru v Litovli. Pýchou české správy města se roku 1901 stala reálka, jejíž novorenesanční budova se tyčí nad hladinou rybníka ve Smetanových sadech (dnes Gymnázium Jana Opletala). Dne 7. července 1997 přišla tisíciletá voda, město bylo zasaženo katastrofální povodní a bylo prakticky celé pod vodou, mnoho domů bylo zničeno (hned nebo z důvodů porušené statiky). V roce 2017 starosta města Zdeněk Potužák prohlásil, že kvůli problému s výkupem pozemků budou protipovodňová opatření dokončena nejdříve za 10 let. Dne 9. června 2004 pak město bylo poničeno tornádem (stupeň F3). Při stavebních pracích odkryli v létě roku 2014 archeologové na náměstí Přemysla Otakara nejstarší zachovalý funkční kamenný most na Moravě. Most stojí nad Nečízem, jedním z ramen řeky Moravy, které teče pod náměstím. Dochovala se na něm i původní dlažba. Je dlouhý 8,5 metru a široký 7 metrů. Archeologové datují vznik mostu do přelomu čtrnáctého a patnáctého století. V březnu 2020 byla Litovel uzavřena z důvodu vysokého počtu nakažených během pandemie COVID-19.", "", "Vývoj počtu obyvatel za celou obec i za jeho jednotlivé části uvádí tabulka níže, ve které se zobrazuje i příslušnost jednotlivých částí k obci či následné odtržení.", "", "Nachází se na náměstí Přemysla Otakara, původně stavba sloužila jako sídlo rychtáře a poté i panské sídlo. V roce 1557 ji odkoupilo město a zřídilo zde radnici. V roce 1572 byla přestavěna a byla přistavěna 65,4 m vysoká věž, stojící přímo nad ramenem Moravy, což ji činí nejvyšším mostem na řece Moravě.", "Památník morové epidemie z roku 1714, vytvořil jej Václav Render roku 1724. Morový sloup zdobí plastiky Panny Marie, sv. Pavlíny, sv. Rozálie a v rozích sv. Karla Boromejského, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Františka Xaverského.", "Pozůstatky městských hradeb. Po třicetileté válce byly opraveny, což připomíná kámen s letopočtem 1691, zasazený do hradeb.", "Jednopatrový měšťanský dům v městské památkové zóně na rohu náměstí Přemysla Otakara a Masarykovy ulice. Objekt je kulturní památkou České republiky. Tento nejstarší zachovaný litovelský pravovárečný dům byl postaven roku 1542 v renesančním slohu jako reprezentativní sídlo zámožného soukeníka a městského radního Lorenze Langa.", "Nečíz je rameno řeky Moravy, protékající jádrem města přibližně od západu k východu s vícekrát upravovaným korytem, dnes z velké části zaklenuté. Tato urbanistická struktura byla již součástí středověkého vodního systému města. Nečíz protéká mimo jiné pod několika významnými stavbami, mezi nimi pod bývalým Městským mlýnem či věží radnice. Jednou z atraktivit města je sestup k vodní hladině Nečízu po klasicistním schodišti přímo z plochy náměstí Přemysla Otakara, který je chráněnou technickou památkou.", "Budova novorenesančního stylu, byla navržena profesorem brněnské techniky arch. Josefem Bertlem. Stavba byla dokončena ve dnech 10. a 11. září 1904. Dr. František Nerada, první ředitel gymnázia, popisuje v článku z roku 1904 \"„Umělecká výzdoba budovy školy reálné“\" budovu takto: \"„Nad hlavním vchodem znak města, nad prvním poschodím, kde je poprsí Komenského, znaky zemí českých a nad druhým poschodím, vedle plastických ozdob znázorňujících střídavě českou korunu a haluze lípové jsou ve zvláštních polích obrazy květin význačných pro Litovelsko. Avšak hlavní výzdoba spočívá ve čtyřech velkých obrazech umístěných na hlavním průčelí po obou stranách hlavního vchodu, které jsou opatřeny nápisy vystihujícími jejich význam. Každý obraz, na němž jsou zobrazeny postavy v nadživotní velikosti po poprsí, jest 4 m dlouhý a metr vysoký. Provedeny jsou, jakož i všecky obrazové ozdoby venku na budově, v barevné pálené hlíně, pokryté sklonovinou, aby tak vzdorovaly počasí a staly se nezničitelnými.“\"", "Památník dobytí Litovle Švédy za třicetileté války byl postaven roku 1652. Jsou v něm zazděny kamenné dělové koule. Překlad německého nápisu na desce zní:", "Kamenný most přes řeku Moravu byl dostavěn kolem roku 1592 a je jedním z nejstarších dochovaných mostů v České republice a nejstarším na území Moravy. Uprostřed mostu je umístěna socha svatého Jana Nepomuckého. Po povodních v roce 1997 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce mostu. Roku 2014 byl odkryt ještě starší most přes náhon Nečíz.", "V okolí města se rozprostírá Chráněná krajinná oblast Litovelské pomoraví. Chráněnou krajinnou oblastí byla prohlášena v roce 1990. V CHKO se nacházejí významné lužní a bažinné lesy. Většina území CHKO se rozkládá v údolní nivě řeky Moravy s lužními lesy, loukami, mokřady, tůněmi a zatopenými pískovnami. Dalšími biotopy na území CHKO jsou teplomilné chlumní doubravy v severní části a dubohabrové a bukové lesy. V lesích převažuje přirozená druhová skladba. Nadregionální význam má hlavně nezregulovaný přírodní meandrující tok řeky Moravy.", "Litovel se dělí na 11 částí \"(údaje k roku 2011)\": V letech 1976–1990 byla součástí města také obec Červenka a v letech 1980–1990 také obce Haňovice a Pňovice.", "Samospráva města od roku 2010 pravidelně 5. července vyvěšuje zlato-červenou moravskou vlajku.", "Výstavy, koncerty, festivaly a další společenské akce organizuje Městský Klub Litovel.", "V Litovli se každoročně každou druhou červnovou sobotu pořádá celoměstský hudební a kulturní festival Hanácké Benátky. Pivovar Litovel každoročně v srpnu pořádá festival hudby a piva Litovelský otvírák, na který tradičně zavítá rekordní počet návštěvníků. U příležitosti slavností probíhá i Den otevřených dveří pivovaru. Na podzim se ve městě koná akce Litovelské slavnosti. V současné době je akce sloučena se Dny Evropského Dědictví.", "V období adventu se ve městě konají vánoční trhy, koncerty, tematická divadelní představení a další kulturní akce. O vánoční výzdobu města se starají Technické služby Litovel. Vánoční strom na náměstí Přemysla Otakara byl v roce 2016 zvolen jako nejkrásnější vánoční strom olomouckého kraje.", "V Litovli se nachází krytý bazén, otevřené koupaliště, moderní sportovní hala, areál sokolovny, vodácký areál s lezeckou stěnou, řada venkovních hřišť, sauna, bowling, petanque a minigolf. V Litovli se tradičně pořádá extrémní štafetový závod BOBR CUP. Každoročně v Litovli také probíhá závod Spartan Race.", "Tatran Litovel je tělovýchovná jednota, která pracuje ve 13 sportovních oddílech. V roce 2010 sdružovalo celkem 660 členů. Házenkáři Tatranu Litovel hráli v sezónách v letech 2014–2017 v nejvyšší házenkářské lize České republiky.", "Litovlí protéká šest ramen řeky Moravy, a tak je Litovelsko centrem vodáctví. Litovelská vodácká tělovýchovná jednota čítá celkem tři oddíly:", "", "", "Muzeum Litovel se nachází ve Smyčkově ulici a kromě krátkodobých výstav nabízí také tři stálé expozice: \"Řemesla 1. poloviny 20. století\", \"Gustav Frištenský\" a \"Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu\".", "Zdejší muzeum harmonik je největším muzeem svého druhu ve střední Evropě, je soukromou sbírkou. Vystavuje na 230 harmonik starých až 150 let. Všechny nástroje ve sbírce jsou funkční a zájemci si mohou jejich zvuk sami vyzkoušet. Nástroje jsou evidovány ve fondu ministerstva kultury.", "Centrem skanzenu je 200 let starý grunt, kde je umístěna expozice bydlení nebo sbírky dětských hraček. V přilehlých zahradách se můžete podívat do stodol, kde najdete zemědělské stroje a nářadí. Součástí skanzenu je originální hanácká hospoda.", "Jako základ sbírky posloužily rekvizity používané místním ochotnickým spolkem v 50. letech – ojedinělým exponátem je např. divadelní opona, ale jsou tu i jiné předměty týkající se krojů či ukázek dobového domácího inventáře (nádobí, hrací obrazy atd.) a také předměty ze starých školních kabinetů, které místní škole daroval cestovatel Emil Holub při svojí přednášce v obci.", "Muzeum Bouzov je nově vybudované muzeum řemesel.", "Mikroregion Litovelsko je dobrovolný svazek obcí se sídlem v Litovli. Řeší problémy ohledně samosprávy obcí a společenského a hospodářského rozvoje. Obce si navzájem dopomáhají i v souvislosti s cestovním ruchem. Svazek sdružuje celkem 22 obcí a byl založen v roce 2003. Mikroregion zahrnuje oblast s více než 26 tisíci obyvateli a jeho předsedou je starosta Litovle Zdeněk Potužák." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "O identitě autora skladby Oráč z Čech panovala dlouho nejistota. V písemnostech žatecké městské kanceláře z konce 14. a začátku 15. století se vyskytují ve funkci městského písaře Jan ze Šitboře a Jan z Teplé. Teprve na přelomu 20. a 30. let 20. století se podařilo nezávisle na sobě F. M. Bartošovi a německým badatelům Aloisi Berntovi a Karlu Beerovi dospět k závěru, že se jedná o jednu osobu, která střídavě používala oba přídomky. Jméno Jan ze Žatce, stejně jako název Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen), vznikly až v 19. století. Jan se během svého života v Žatci stal jednou z nejvýznamnějších osobností města, což dokládají jeho ekonomické aktivity. Vlastnil dům naproti škole, tedy v dnešní ulici Josefa Hory naproti budově Střední odborné školy stojící na místě staré městské školy. Zadní trakt domu sousedil s městskými hradbami. Město zde Janovi v roce 1389 povolilo postavit věž, kterou musel v případě obležení poskytnout městské hotovosti k dispozici.. Jan rovněž vlastnil pozemek, na němž pěstoval vinnou révu a ovoce. Žatecký notář měl zřejmě i dobré vztahy s dvorem. Roku 1404 obdržel od Václava IV. výsadu, že může vybírat od každého přespolního řezníka, který prodává na žateckém trhu maso, stříbrný groš. V žatecké kanceláři jsou s jeho osobou spojeny ještě nejméně dvě další městské knihy, kopiář a formulář, které jsou známé jen z edic. V roce 1411 Jan ze Žatce odešel; získal místo protonotáře na Novém Městě pražském. Zde na začátku roku 1413 onemocněl a v dubnu 1415 již nežil. Z pozůstalostního řízení je známo, že Jan měl pět dětí. Nejméně tři z nich, duchovní neznámého jména, Jiří a Cristinella, která sama byla už v roce 1408 vdovou, byly v době jeho úmrtí plnoleté. Přežila ho druhá manželka jménem Klára. První manželku jménem neznáme. Nelze prokázat, že se jmenovala Markéta, jejíž smrt Oráč oplakává v Janově skladbě. V roce 1404 nechal Jan pro oltář v městském kostele v Chebu pořídit iluminovaný rukopis \"Officium sv. Jeronýma\", jehož text snad sám složil. Na jednom z předních folií je vyobrazení světce a donátora, v němž je spatřován portrét Jana ze Žatce. Od roku 1990 je na průčelí žatecké radnice umístěna pamětní deska, která Janovo působení ve městě připomíná.", "Jeho nejvýznamnějším dílem je německy psaný \"Oráč z Čech\" (\"Der Ackermann aus Böhmen\"), který představuje jedno ze základních děl pozdně středověké německé literatury. Někdy bývá také nazýván jako \"Oráč a Smrt\" (\"Der Ackermann und der Tod\"). Jan tuto velmi vzácnou literární památku napsal asi kolem roku 1400. Roku 1460 se stala jednou z prvních vytištěných německých knih. Obsahem knihy je dialog mezi Oráčem a personifikovanou Smrtí o smyslu života." ] }

{ "title": [ "Bratři Polové.", "Cesta do Číny a zpátky.", "Cestopis.", "Pochybnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Marco se narodil v benátské kupecké rodině. Jeho otec Niccolo a strýc Matteo podnikli už v letech 1255–1269 dlouhou cestu do nitra Asie (přes Konstantinopol, krymskou Soldaiu, území Zlaté hordy na dolní Volze a Bucharu do Číny), na které dospěli až k mongolskému chánovi Kublajovi do Pekingu. Po mnoha letech se vrátili přes přístav Akkon do Benátek s Kublajovým poselstvím pro papeže Řehoře X. Velký chán, jehož matka byla nestoriánkou, si přál, aby papež vyslal do jeho říše stovky křesťanských kněží.", "Roku 1271 se bratři vypravili na cestu. Tentokrát je doprovázeli dva křesťanští duchovní, kteří se však zalekli obtížného putování a z Arménie se vrátili domů. Z Arménie putovali Polové na jih, přes západní Ílchanát do Bagdádu, Basry a Hormuzu, který byl důležitým obchodním přístavem v jihovýchodním cípu Perského zálivu. Sem přijížděli kupci z Indie s kořením, drahými kameny a perlami, hedvábnými látkami a slonovinou, které místní obchodníci prodávali do mnoha dalších zemí. Polové chtěli odsud plout do Číny, ale svůj úmysl neznámo proč změnili. Vydali se po souši na sever, vyprahlými oblastmi východní Persie, kde dlouhé dny neviděli živého tvora a jejich cesta byla lemována kostrami zvířat i lidí. Severním Afghánistánem přes pohoří Pamír a Turkestán pak dorazili na okraj největší asijské pouště Gobi a s karavanou se pustili přes ni. Cílem jejich cesty byl opět Peking, od roku 1264 sídlo velkého mongolského chána. Kublaj je přijal s velkými poctami. Nejvíce si oblíbil mladého Marka a během sedmnácti let, které tu pobýval, mu svěřoval různé úřady. Například ho na tři roky zmocnil správou města a okresu Jang-čou v jižní Číně. Na cestách z titulu své funkce Marco Polo navštívil provincie Šan-si, Šen-si, S’-čchuan a Jün-nan, pravděpodobně i severní Barmu, a dále z Pekingu cestoval na jihovýchod až po přístav Cuan-čou. V roce 1292 velký chán Marka Pola s otcem a strýcem bohatě odměnil a propustil. Do Benátek se vrátili po tříleté cestě. Na lodi se plavili jihočínským mořem do Kočinčíny a na Sumatru, kde čekali půl roku na příznivý vítr. Poté pokračovali přes Cejlon na Malabarské pobřeží Indie a podél perských břehů do Basry. Nakonec se přes Černé moře, Trabzon a Konstantinopol dostali zpátky do Evropy.", "Léta 1298–1299 strávil Marco Polo ve vězení v Janově jako zajatec Janovanů po bitvě benátského a janovského loďstva u Korčuly. Ve vězení trávil volný čas diktováním svých vzpomínek z cest (pravděpodobně v benátském nářečí s francouzskými prvky) Rustichellovi da Pisa (často nesprávně nazývaný Rusticiano), který je sepsal ve francouzštině pod názvem \"Livres des merveilles du monde\" (Kniha o zázracích světa). V Itálii je cestopis známý pod názvem \"Milione\" (asi podle autorova jména Marco-Emilione). Původní text se bohužel ztratil, v Evropě se ale zachovalo více než sto opisů a překladů (např. český cca z roku 1400, nejstarší italský z roku 1599). V roce 1928 vydal Luigi Foscolo Benedetto \"Il milione di Marco Polo\" (resp. \"Il Milione, prima edizione integrale a cura di Luigi Foscolo Benedetto\"), rekonstrukci původního textu na základě srovnání více zachovaných verzí rukopisu, přičemž jednotlivé části nechal v původním jazyce (francouzštině, toskánštině, benátštině apod.). Výsledek přepsal i do prózy v moderní italštině, která vyšla v roce 1932 pod názvem \"Il libro di Messer Marco Polo Cittadino di Venezia detto il Milione, dove si raccontano le Meraviglie del Mondo\" (Kniha pana Marca Pola, benátského měšťana, zvaného Milión, ve které se popisují divy světa). Mimo významných zjištění Benedetteho zjistili moderní vědci, že existují tři rukopisy nejbližší původnímu textu: jeden latinský překlad, francouzský kodex (Národní knihovna v Paříži) – z hlediska textové kritiky nejlepší – a toskánské vydání ze 14. století. Cestopis je prvním zeměpisným dílem o Asii a nejcennějším zdrojem historických informací o tehdejší Asii. Je obzvlášť cenný kvůli fantastickým legendám z raného středověku. Podává informace o způsobu života obyvatel, počasí, pouštích, řekách, monzunech, o Tichém a Indickém oceánu a podobně. Východní Asie je vykreslená jako velmi bohatá, oplývající zlatem, drahým kořením, přístavy s čilým obchodním ruchem a velkými městy. Text pokrývá území od Persie po Čínu, Indii a východoindické souostroví, ale i území, která Marco Polo sám nenavštívil (Rusko, Sibiř, Japonsko a další). Dílo obsahuje i více zveličených informací, které jsou ale připisovány hlavně Rustichellovi. Dílo bylo ve 14. a 15. století často čtené a bylo impulzem pro další objevitelské cesty, například pro Kryštofa Kolumba. Údaje z něj čerpali i kartografové.", "Podle ojedinělých názorů (na všechny existují protiargumenty) chyby v textu dokazují, že Marco Polo v Asii nikdy nebyl. Poukazuje se na to, že Polo se nezmínil o čínské zdi, o čajovém obřadu či o čínském písmu. Asi největší záhadou je, proč o přítomnosti Marca Pola v Číně neexistují záznamy přímo v čínských dokumentech té doby. Nicméně nejnověji se historikům podařily dohledat dokumenty, kde je zmiňován dvorský úředník jménem Buolo, jenž může být ztotožněn s Marcem Polem." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Letní čas v Česku a ve světě.", "Argumenty pro a proti.", "Argumenty pro.", "Argumenty proti.", "Iniciativy.", "Návrh jiného řešení.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Princip podobný letnímu času se asi poprvé objevil roku 1784 v dopise Benjamina Franklina vydavatelům časopisu \"Journal of Paris\". Dopis však byl míněn ironicky, Franklin nenavrhoval zavedení letního času, ale aby lidé vstávali i chodili spát dříve, čímž by lépe využili denní světlo. První vážně míněný návrh na zavedení letního času učinil londýnský stavitel William Willett roku 1907 ve své eseji \"The Waste of Daylight\". Ačkoli se mu podařilo přesvědčit i jednoho z britských poslanců, návrh se nepodařilo prosadit. V praxi byl letní čas poprvé zaveden za první světové války v roce 1916, a to hned v řadě evropských zemí. Jako první zřejmě letní čas zavedlo Německo od 30. dubna 1916 do 1. října téhož roku, a Rakousko-Uhersko, jehož součástí tehdy byly i české země. Tento letní čas se v obou říších uplatňoval až do roku 1918. Také Velká Británie si upravila hodinky a letní čas zde ve třetím válečném roce fungoval mezi 21. květnem a 1. říjnem 1916. Dále pak v Švédsku od 15. května 1916 do 30. září téhož roku, ale v dalších letech v něm už nepokračovalo. Dne 19. března 1918 byla v USA zákonem zavedena časová pásma (tehdy již používaná na železnici), se kterými bylo zavedeno i používání letního času (počínaje 31. březnem) po zbytek 1. světové války. Letní čas platil v letech 1918 a 1919, byl však natolik nepopulární (lidé tehdy vstávali i chodili spát dříve), že tento zákon byl poté zrušen. V Rusku byl letní čas poprvé zaveden v roce 1917, v některých obdobích ve 20. letech byla hodinová ručička posunuta o dvě, nebo dokonce i o tři hodiny dopředu. Těžko tedy říct, jestli to byl čas letní, nebo spíše upravený. Po několikaleté přestávce byl v SSSR znovu čas změněn v roce 1930 a lišil se od pásmového času o jednu hodinu, tedy jakoby letní čas platil po celý rok. (Ostatně stejnou věc v současnosti praktikují Francie a Španělsko, které by zeměpisně patřily do stejného časového pásma jako Velká Británie.) Za 2. světové války v letech 1943 a 1944 byl k tomuto posunutému času ještě zaveden další letní posun o jednu hodinu, čímž se hodinky dostaly o dvě hodiny napřed vůči časovému pásmu. V únoru 2011 schválil prezident Dmitrij Medveděv zrušení standardního času a zavedení letního času celoročně. Naposledy se v Rusku posunul čas na letní 27. března 2011 o hodinu dopředu. Stejný krok ohlásilo i Bělorusko (2011) a Arménie (2012). Parlament Ukrajiny v září 2011 schválil opuštění standardního času, ovšem hned v říjnu 2011 parlament tyto plány zrušil. V Rusku byl ale pro nesouhlas veřejnosti znovu zaveden standardní („zimní“) čas při podzimní změně času v roce 2014. Letní čas byl znovu zaveden v důsledku úsporných opatření za druhé světové války. V českých zemích (tehdy v Protektorátu Čechy a Morava) fungoval nepřetržitě (!) od 1. dubna 1940 až do 2. listopadu 1942, dále pak od 29. března do 4. října 1943, od 3. dubna do 2. října 1944, a konečně od 2. dubna do již svobodného 1. října 1945. Dále pak od 6. května do 6. října 1946, od 20. dubna do 5. října 1947, od 18. dubna do 3. října 1948 a od 10. dubna do 2. října 1949. Na přelomu roku 1946 (1. prosince 1946 – 23. února 1947) byl zaveden také tzv. zimní čas, kdy byl čas posunut o jednu hodinu \"dozadu\". Příslušné vládní nařízení bylo vydáno 27. listopadu, tedy čtyři dny před změnou. Každoroční letní čas byl v Československu zaveden v roce 1979. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend (v noci ze soboty na neděli) a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší – trvá až do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii, takže se jí přizpůsobilo i Česko.", "Na letní čas se v Česku každý rok přechází poslední neděli v březnu, kdy po 01:59:59 SEČ (středoevropského času) následuje 03:00:00 SELČ (středoevropského letního času). Letní čas končí poslední neděli v říjnu, kdy se po 02:59:59 SELČ hodiny posunou na 02:00:00 SEČ. Toto uspořádání platí od roku 1996, do té doby byl konec letního času obvykle poslední neděli v září. Používání letního času je harmonizováno direktivou Evropské komise. Letní čas je pochopitelně záležitostí zemí mírného pásu. V tropickém pásu se délka dne v létě od délky zimního dne neliší natolik, aby mělo zavedení letního času smysl. Obdobně v polárních oblastech, kde polární noc trvá až půl roku, nemá samozřejmě letní čas smysl. Ve všech státech Evropy s výjimkou Islandu, Ruska, Běloruska, části Grónska a norských ostrovů Jan Mayen a Špicberky se letní čas používá. Podle pravidel EU přechod nastává ve všech časových pásmech současně, v 1:00 UTC (tzn. 2:00 SEČ, resp. 3:00 SELČ), poslední neděli v březnu, resp. říjnu. V USA a Kanadě letní čas začíná dříve a končí později než v EU, druhou nedělí v březnu, resp. první nedělí v listopadu. Některé části jejích území však letní čas nepoužívají. Státy na jižní polokouli mají léto v době, kdy je na severní polokouli zima, tudíž i letní čas tam oproti severní polokouli platí v opačné části roku; proto časový posun mezi Českem a např. Chile může být podle aktuálního data buď 4, 5, nebo 6 hodin. Letní čas v muslimských zemích zpožďuje tradiční ramadánovou večeři, protože slunce podle letního času zapadá později. Proto se v měsíci Ramadánu od něj v některých zemích dočasně upouští nebo je to jeden z důvodů, proč se vůbec nezavádí. Naproti tomu v Íránu letní čas trvá i v tomto období.", "", "Argumentem pro zavedení letního času byly především již dříve uvedené energetické úspory. Občas se také argumentuje pro letní čas tím, že se poněkud zmírňují některé energetické špičky. Denní biologický rytmus člověka ovlivňuje sluneční záření. Proto ranní vstávání v daný čas neodpovídající slunečnímu úsvitu může způsobovat deprese. Letní čas tak napomáhá synchronizovat cyklus spaní. Letní čas snižuje nehodovost a kriminalitu.", "Kritici letního času jej považují za zcela nepřirozený a umělý. Argumentují, že se člověk řídí vnitřními biologickými hodinami, které si obtížně zvykají na změnu času. Jde však pouze o cirkadiánní rytmus, který běžně umožňuje přizpůsobení (například tzv. časový posun, kdy se mění časové pásmo). Většina uznávaných energetiků tvrdí, že spotřeba energie se posunem času téměř nemění nebo že energetické úspory jsou diskutabilní. Podle měření zaměstnanců Pražské energetiky je úspora elektrické energie pouze v období okolo rovnodennosti v rozsahu jednoho procenta, v letních měsících nemá letní čas na spotřebu elektrické energie v podstatě žádný vliv, protože přirozené osvětlení je i tak dost dlouhé a prodloužení letního času do října znamenalo v porovnání s předchozími roky ztrátu, protože ztráty za říjen se vyrovnají úsporám za září. Rakouský svaz podnikatelů v energetice uvádí, že zavedení letního času již několik let nepřináší energetické úspory, ale naopak vede ke zvýšené spotřebě pohonných hmot, neboť Rakušané jezdí svými auty do pozdějších večerních hodin. Také veškeré venkovní aktivity (pracovní i odpočinkové) lze provozovat déle vzhledem k oficiálnímu času. V roce 2008 vznikla studie využívající legislativní změny týkající se letního času v americkém státu Indiana k výpočtu účinku letního času; podle této studie způsobuje letní čas celkové \"zvýšení\" energetických nákladů o asi 1 %, neboť úspory energie potřebné na osvětlení jsou převáženy zvýšenou spotřebou energií na topení a klimatizaci. Dalším argumentem (obecně proti střídání času) jsou problémy spojené s odebranou či přidanou hodinou například ve směnných provozech nebo v dopravě, kdy při přechodu z letního času zpět se některé vlaky na hodinu zastavují, resp. že se při přechodu z letního času 2× během dne zopakují stejné časové údaje 2:\"xx\".", "Pro zrušení používání letního času v EU vznikla také iniciativa „Pouze jeden čas“ (For Only One Time) ; pro možnost předložení návrhu ve formě evropské občanské iniciativy by ale potřebovala nashromáždit milion podpisů občanů EU, z toho aspoň 16 500 v Česku. Z českých politiků se boji za zrušení střídání času dlouhodobě věnuje senátor za KDU-ČSL Petr Šilar a na půdě Evropského parlamentu se snaží otázku otevřít jeho spolustraník Tomáš Zdechovský. V únoru 2018 se skupina poslanců Evropského parlamentu snažila o první krok ke zrušení střídání standardního a letního času. Nakonec se v europarlamentu ale podařilo schválit jen výzvu Evropské komisi, která má výhody a nevýhody střídání času prozkoumat a navrhnout nějaké řešení. Evropská komise nakonec navrhla zrušení střídání zimního a letního času do roku 2019 s tím, že státy si sami zvolí, jaký čas si ponechají. Nicméně odborníci se shodnou, že pro zdraví je jednoznačně nejlepší zachovat standardní zimní čas. Portugalsko, Polsko a Kypr si však chtějí ponechat letní čas. V březnu 2019 však bylo prozatímně rozhodnuto, že ke změně střídání dojde až od roku 2021.", "Někteří lidé místo dvou změn času každý rok navrhují přejít na „letní čas“ celoročně, tzn. trvale přijmout sousední časové pásmo. Tato myšlenka se objevuje hlavně ve Velké Británii, pro kterou by to znamenalo přechod na SEČ, tzn. sjednocení časového pásma s většinou Evropy.", "Během své existence období letního času ovlivnilo množství nepředstavitelných událostí. „Znemožnilo teroristický útok, údajně snižuje účast ve volbách a množství halloweenských koledníků a z různých důvodů komplikuje život mnoha lidem, některým ale naopak život zachránilo.“" ] }

{ "title": [ "Mládí a vzestup.", "Války.", "Velká siouxská válka.", "Porážka a život v rezervaci." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Sedící býk se narodil jako syn náčelníka stejného jména, které v lakotštině zní \"Tĥatĥáŋka Íyotake (Tatanka Iotanka)\". Byl vychován otcem a svými strýci v obratného lovce a bojovníka, již ve věku deseti let složil svého prvního bizona a ve čtrnácti poprvé zabil nepřítele v boji a získal jeho skalp. Hrdý otec mu daroval své jméno a sám přijal jméno Skákající býk. Sedící býk postupně prokázal, že vyniká ve všech čtyřech vlastnostech, které Lakotové považovali za nejdůležitější: statečnosti, štědrosti, moudrosti a síle. Stal se členem tajných elitních válečnických spolků, jako byla například Statečná srdce, a byl zvolen mezi významné veřejné kmenové funkcionáře, kteří se nazývali „oblečení v košilích“.", "Vedl často válku proti bělochům (lakotsky \"wašíču\"), ale i proti tradičním indiánským nepřátelům, jako byli Arikarové, Vraní Indiáni či Šošoni. S Američany nepodepsal nikdy žádnou mírovou smlouvu a necítil se tudíž ani žádnou vázán. Ani po uzavření smlouvy v pevnosti Laramie roku 1868 nepřijal žádné výhody (ale ani závazky) z ní plynoucí a pokračoval ve svém tradičním loveckém a válečnickém způsobu života, včetně bojů s bílými. To však představovalo v očích vlády porušení smlouvy, neboť předpokládala, že vlivní náčelníci velkých kmenů Bruléů a Oglalů Skvrnitý ohon a zejména Rudý oblak, který si vynutil podmínky smlouvy, se \"dotkli pera\" ve jménu celého národa a tudíž odpovídají za všechny ostatní Lakoty. Potenciální záminka pro další válku tak byla na světě.", "V první polovině 70. let bylo v Black Hills, posvátných horách na území Velké siouxské rezervace, objeveno zlato, Vláda Spojených států se po neúspěšné snaze přimět Lakoty k prodeji tohoto území, rozhodla prosadit své požadavky silou. V zimě 1875/76 vyzvala všechny Indiány dlící mimo rezervaci, aby se do 31. ledna hlásili u svých rezervačních správ. Stěhování táborů bylo v zimě nesmírně obtížné, a tak Indiáni pochopitelně příkazu neuposlechli. Armáda proto hned po vypršení termínu dostala rozkaz, přivést je do rezervace násilím. Vojenský zásah však vedl hlavně k tomu, že další, do té doby umírnění Indiáni, začali opouštět rezervaci a připojovali se ke svým svobodným příbuzným. Sdružovali se kolem Sedícího býka, kterého zvolili svým hlavním náčelníkem a podřídili se mu v dobách bojů proti vládě. Shromáždilo se asi sedm kmenů, zejména Siouxů a Šajenů, o síle přibližně 3 000 mužů plus jejich rodiny. 17. června 1876 v bitvě u Rosebudu přimělo 1500 bojovníků pod vedením Splašeného koně k ústupu oddíl tříhvězdičkového generála Crooka o síle více než 1 000 mužů. 25. června uštědřily spojené kmeny drtivou porážku 7. kavalérii pod velením podplukovníka Custera ve slavné bitvě u Little Bighornu, během níž byl zcela zničen hlavní oddíl vedený samotným Custerem. Krátce před bitvou měl Sedící býk vidění velkého vítězství nad vojáky, kteří napadnou jejich tábor, což značně posílilo bojovou morálku shromážděných Indiánů. Součástí vize bylo ale i varování, že nesmí zabitým vojákům nic brát, a ani zohavit jejich těla. Indiáni však varování ignorovali, což podle názorů některých soukmenovců vedlo k jejich konečné porážce a uvržení národa do chudoby. Neví se, zda se Sedící býk bitvy aktivně účastnil.Možná si vzal si na starost ochranu žen a dětí a boj s vojáky přenechal mladším bojovníkům, v jejichž čele stanuli zejména Splašený kůň (\"Tašunka witkó\"), Žluč (\"Pizi\") a náčelník severních Šajenů Dva měsíce(eseh nisi).Nebo se bitvy účastnil jen chvíli, když však byl zraněn jeho synovec Jeden býk, přijel mu na pomoc a zbytek bitvy ho ošetřoval.Možné také je, že se modlil na skále za úspěch celé bitvy. Celý protiútok bitvy však byl především spíše spontánní obrannou reakcí na nájezd Renových a Custerových kavaleristů a o nějaké větší organizaci ze strany Indiánů tedy nelze příliš mluvit. Během bitvy spotřebovali Indiáni téměř veškeré střelivo a další střet s armádou by pro ně byl riskantní. Místo bojiště proto brzo opustili. Tak velká skupina lidí by se ale pohromadě jen obtížně uživila, a proto došlo k jejímu rozdělení.", "Jedna bitva však válku nevyhrává a někdejší vítězové byli nemilosrdně pronásledováni, dokud nebyli všichni pobiti nebo deportováni do rezervace. Sedící býk s přibližně 3 000 věrnými našel na několik let azyl v Kanadě (1877–1881), kde se sice vláda k místním Indiánům chovala lépe, nově příchozím však neposkytla tytéž výhody, jaké měly domácí indiánské kmeny. Uprchlíci strádali zimou a nedostatkem jídla a postupně se po skupinkách vytráceli domů na jih, kde se vzdávali armádě a úřadům Spojených států. I Sedící býk se nakonec rozhodl vrátit. Jeho skupina byla poslední, která se vzdala a byla nucena přijmout život v rezervaci. Týpí musel vyměnit za srub a podřídit se rezervační správě ve Standing Rocku, řízené indiánským agentem McLaughlinem, kterému Indiáni říkali Šedý vlas. Vztahy mezi ním a Sedícím býkem nebyly vůbec dobré, slavný a stále značně uznávaný náčelník byl pro něj nežádoucím potížistou, jehož autoritu se snažil za každou cenu podkopat. Nějakou dobu jezdil Sedící býk s cirkusovou Wild West Show Williama Codyho (známějšího pod jménem Buffalo Bill) a „show business“ se mu celkem líbil. Lidé mu platili za podpis. Nezapomněl však nikdy na jednu ze čtyř nejdůležitějších lakotských vlastností – štědrost, a tak většinu toho, co vydělal, rozdal. Nechápal, jak mohou běloši nechávat své vlastní lidi (a zejména děti) strádat, přestože někteří žijí v nadbytku. To by se v jeho kmeni stát nemohlo. V 80. letech 19. století ostře vystupoval proti odprodeji většiny území Velké siouxské rezervace, který vedl k jejímu rozdrobení na izolovaná území v okolí rezervačních správ. Přestože se mu nejednou podařilo jednání zhatit, rozparcelování siouxského území nakonec zabránit nedokázal. Během nepokojů v rezervacích vyvolaných novým náboženstvím Tance duchů dostala indiánská policie ve Standing Rocku příkaz Sedícího býka zatknout. Během tohoto aktu dne 15. prosince 1890 však došlo k šarvátce, při níž byl Sedící býk zastřelen." ] }

{ "title": [ "Algebraické vyjádření.", "Středová rovnice.", "Obecná rovnice.", "Vrcholová rovnice.", "Parametrické vyjádření.", "Rovnice v polárních souřadnicích.", "Rovnice kuželosečky.", "Vlastnosti.", "Sečna, tečna, tětiva, kruhová výseč a úseč.", "Nalezení středu z oblouku." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "V kartézském souřadném systému (\"x\", \"y\") je kružnice se středem (\"x\", \"y\") a poloměrem \"r\" množina všech bodů (\"x\", \"y\") vyhovujících rovnici Pokud se střed kružnice nachází v počátku souřadnic (0, 0), lze tento vzorec zjednodušit na Kružnice se středem v počátku souřadnic a poloměrem 1 se nazývá jednotková kružnice.", "kde formula_7. Platí přitom formula_8. V opačném případě nejde o kružnici.", "Kružnici lze vyjádřit také tzv. \"vrcholovou rovnicí\" která popisuje kružnici o poloměru formula_2 se středem v bodě formula_11.", "Parametrické rovnice kružnice lze zapsat jako kde formula_2 je poloměr kružnice, formula_15 je její střed a formula_16 je proměnný parametr.", "V polárních souřadnicích má rovnice kružnice o poloměru formula_2 se středem formula_18 tvar Ve zvláštním případě, kdy střed kružnice leží na polární ose (tedy formula_20) a počátek soustavy leží na kružnici (tedy formula_21) dostaneme rovnici", "Kružnice je speciálním případem kuželosečky, konkrétně elipsy, a může být tedy vyjádřena obecnou rovnicí kuželosečky. Kružnici lze z obecné rovnice kuželosečky získat tehdy, pokud koeficienty formula_23 splňují podmínky Obecnou rovnici kuželosečky lze tedy pro kružnici přepsat ve tvaru Vyjádříme-li z této rovnice poloměr kružnice, dostaneme Střed této kružnice má souřadnice", "Sklon (nebo derivaci) kružnice lze vyjádřit následujícím vzorcem: Všechny kružnice jsou si podobné; v důsledku toho jsou délka kružnice a její poloměr přímo úměrné, stejně jako obsah jí určeného kruhu a čtverec poloměru kružnice. Koeficienty úměrnosti činí 2π respektive π. Jinými slovy (formula_2 je poloměr a formula_32 průměr): Délku kružnice lze odvodit pomocí pravidelného mnohoúhelníku s n vrcholy a poloměru kružnice opsané r. Mnohoúhelník je tvořen n rovnoramennými trojúhelníky. Obvod pravidelného mnohoúhelníku je dán jako n-násobek jeho strany (označíme a). Tu vypočítáme snadno pomocí funkce sinus v pravoúhlém trojúhelníku (poloviny rovnoramenného), kde přeponou je poloměr opsané kružnice r, první odvěsnou poloměr vepsané kružnice v (tedy zároveň výšky rovnoramenného trojúhelníku na jeho základnu a) a druhou je polovina strany mnohoúhelníku (tj. a/2). Úhel mezi stranami r a v je polovinou hlavního vrcholu, který se dá vypočítat jako jedna n-tina plného úhlu (tj. 360° neboli 2π). Obvod se tedy rovná: formula_34 Na kružnici se můžeme dívat jako na mnohoúhelník, který má nekonečně mnoho vrcholů (úvaha viz odvození vzorce obsahu kruhu). Budeme tedy obvod kruhu počítat jako limitu obvodu mnohoúhelníku, kdy se n blíží k nekonečnu: formula_35 Vzorec pro obsah kruhu lze odvodit ze vzorce pro jeho obvod a ze vzorce pro obsah trojúhelníku. Představme si pravidelný šestiúhelník rozdělený do stejných trojúhelníků s jejich hroty ve středu šestiúhelníku. Obsah šestiúhelníku lze zjistit pomocí vzorce pro obsah trojúhelníku sečtením délek všech základen trojúhelníků (na hranici šestiúhelníku), vynásobením jejich výškami (vzdálenost středu základny trojúhelníku do centra šestiúhelníku) a dělením dvěma. To vytvoří odhad obsahu kruhu. Představíme-li si totéž s pravidelným osmiúhelníkem, bude odhad o něco blíže obsahu kruhu. Budeme-li brát pravidelný mnohoúhelník s více a více stranami, dělit jej na trojúhelníky a počítat z nich obsah, tento obsah bude stále bližší a bližší obsahu kruhu. Blíží-li se v limitě počet stran k nekonečnu, součet jejich základen dosáhne obvodu kruhu 2π\"r\", a výška trojúhelníků dosáhne poloměru \"r\". Vynásobením obvodu a poloměru a vydělením 2 dosáhneme obsahu kruhu, π \"r\"2. Podobně můžeme vzorec odvodit, známe-li vzorec pro výpočet obsahu pravidelného mnohoúhelníku s n vrcholy, který můžeme snadno získat s pomocí známého vzorce pro výpočet obsahu trojúhelníku: formula_37, kam za a, b dosadíme poloměr opsané kružnice mnohoúhelníku a úhel γ lze vyjádřit jedna n-tina plného úhlu (tj. 360° neboli 2π). Vzorec pro obsah pravidelného mnohoúhelníku tedy vyjádříme jako: formula_38 Chceme-li vypočítat obsah kruhu, stačí si představit kruh jako mnohoúhelník s nekonečným počtem vrcholů. Toto můžeme vyvodit už ze samotné definice kružnice: \"\"Kružnice je množina všech bodů v rovině, které leží ve stejné vzdálenosti, označované jako poloměr, od pevně daného bodu, zvaného střed.\"\" Obdobně se dá zadefinovat i mnohoúhelník, který je vlastně množinou n bodů, které leží ve stejné vzdálenosti pevně daného bodu (středu). A chceme li množinu všech bodů, je jasné, že naše n bude nekonečné. Budeme tedy počítat limitu obsahu pravidelného mnohoúhelníka pro n jdoucí k nekonečnu: formula_39", "Přímka dělící kruh na dvě části se nazývá \"sečna\" a přímka dotýkající se kruhu na jednom místě se nazývá \"tečna\". Tečny jsou vždy kolmé k spojnici bodu doteku a středu, jejíž velikost je rovna poloměru. Rovnice pro výpočet \"tečny\" v bodě formula_40, který náleží kružnici, se vyjádří: Část sečny obklopená kružnicí se nazývá \"tětiva\". Nejdelšími tětivami jsou ty, které prochází středem, zvané \"průměry\", jejichž velikost je rovna dvojnásobku poloměru. Část kruhu odseknutá tětivou je \"kruhová úseč\". Obsah kruhové úseče je dán vztahem kde formula_43 je délka oblouku kruhové úseče, formula_2 je poloměr kruhu, formula_45 je výška kruhové úseče, formula_46 je délka tětivy a formula_47 je velikost středového úhlu v obloukové míře. Část kružnice mezi dvěma poloměry se nazývá \"kruhový oblouk\" a oblast (tedy výřez kruhu) mezi poloměry a obloukem se nazývá \"kruhová výseč\". Poměr mezi délkou oblouku a poloměrem definuje úhel mezi dvěma poloměry v radiánech. Obsah kruhové výseče lze určit ze vztahu kde formula_47 je středový úhel v obloukové míře, formula_2 je poloměr kruhu a formula_43 je délka oblouku kružnice.", "Je-li známa pouze kružnice nebo její část, lze následujícím způsobem nalézt střed: vezměte dvě nerovnoběžné tětivy, zkonstruujte kolmice na jejich středy a zjistěte jejich průsečík. Poloměr \"r\" tohoto částečného kruhu lze spočítat z délky L tětivy a vzdálenosti D ze středu tětivy do nejbližšího bodu kružnice různými vzorce včetně:" ] }

{ "title": [ "Verze podle počtu strun.", "Úpravy vzhledu.", "Historie.", "Druhy kytar.", "Elektroakustické kytary.", "Elektrická kytara.", "Baskytara." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Klasická kytara má šest strun povětšinou laděných takto: \"ehgdae\". Pro snadnější zapamatování se používá věta: Emil hodil granát do atomové elektrárny. Notuje se v houslovém klíči a zní o oktávu níže, než se píše. Rozsah kytary v případě ladění \"E A d g h e1\" je \"E–h2\". Často se také používají kytary dvanáctistrunné, kde je každá struna zdvojena. Dvojice strun h a e1 jsou laděny stejně, u strun E A d g je vždy druhá struna naladěna o oktávu výš. Dvanáctistrunné kytary mají bohatší zvuk a používají se především v country hudbě. Méně časté, ale zvukově o to zajímavější, je též ladění do konkrétního akordu, např.: \"G\", \"D\", apod. Při ladění do \"G\" se struny \"E,A,e1\" podladí o celý tón, tedy na \"D,G,d1\", čemuž je přirozeně třeba přizpůsobit akordické hmaty. Využívá se mj. v blues a country. Existují také některé varianty kytar s 9 nebo 7 strunami a podobně. Další výjimkou jsou kytary basové a kytary havajské, které se též ladí do akordu a vyžadují tedy odlišný styl hraní. \"Vrchní deska\" je nejdůležitější částí korpusu. Má podstatný vliv na kvalitu zvuku nástroje. Přejímá kobylkou chvění strun a zesiluje jejich zvuk, kterému dává zabarvení, sílu a určuje délku tónu. Vrchní deska musí být zhotovena z kvalitního dřeva hustých, pravidelných a rovných let. Nejlepším ozvučným dřevem je rezonanční smrk – lískovec, někdy se používá také cedr. Ve středu vrchní – rezonanční – desky je ozvučný otvor, jehož velikost, tvar a umístění má důležitý vliv na zvuk nástroje. Zevnitř desky jsou přiklížena ozvučná žebra ze smrkového dřeva, která podporují rezonanční vlastnosti a zvyšují mechanickou pevnost. \"Spodní deska\" se vyrábí nejčastěji z palisandru (někdy z mahagonu) nebo z javoru. Má tři, někdy i čtyři příčná žebra. \"Luby\" spojují vrchní a spodní desku. Vyrábějí se ze stejného materiálu jako spodní deska. Krk kytary slouží jako základna pro hmatník. Krk je vystaven velkému tahu strun a musí být proto zhotoven z jednoho kusu tvrdého rovnoletého dřeva – převážně z mahagonu. Příčný profil krku má podstatný vliv na pohodlnost a techniku hry levé ruky. Na krk kytary je přiklížen hmatník, do kterého jsou po celé délce zapuštěny pražce zhotovené z drátů kovových slitin. Hmatník se zhotovuje z jednoho kusu velmi tvrdého dřeva – nejčastěji to bývá eben popř. palisandr. Nultý pražec – ořech – je nejblíže hlavici nástroje. Je vyroben z velmi tvrdého materiálu (slonovina) a určuje – spolu s kobylkou – výšku strun nad hmatníkem a jejich rozmístění po šířce hmatníku. Kytara je laděna v rovnoměrně temperovaném ladění. Pražce jsou proto rozmístěné tak, že každý zkracuje proti předcházejícímu délku struny ke kobylce v poměru formula_1. Krk kytary je zakončen hlavicí vsazenou pod mírným úhlem a tvoří s ní jeden celek. Hlavice slouží k umístění mechaniky. Pomocí mechaniky se napínají struny. Struna se uváže přes dírku na navíjecí váleček, na který je navíjena přes šroubový převod ladicím kolíčkem. Velmi důležitou součástí kytary je kobylka, která slouží k uvázání strun na korpus nástroje (struník) a k přenášení chvění strun na vrchní desku (vložka kobylky). Kobylka je obvykle pevně přiklížena na vrchní desku kytary a vyrábí se z jednoho kusu tvrdého dřeva – eben, palisandr nebo mahagon. U některých starších kytar je kobylka položena na vrchní desce a drží jen tlakem strun. Vyměnitelná vložka kobylky se zhotovuje ze slonoviny a je umístěna v drážce (vzdálenost mezi nultým pražcem a vložkou kobylky se nazývá menzura). Za vložkou kobylky je struník s šesti otvory pro uvázání strun. Konečný zvuk nástroje je závislý na strunách. U klasické koncertní to jsou nylonové struny (g, h, e1 – celistvý tažený materiál, E A d – nylonová vlákna opředená drátkem, který je většinou z postříbřené nebo pozlacené mědi), které umožňují i ty nejjemnější odstíny hry a jsou zvukově vyrovnané. U běžných kytar se používají struny kovové. Zvuk také ovlivňuje, ve kterém místě se drnká na struny (\"kytarové rejstříky\"). Normální kytarový rejstřík je v blízkosti rezonančního otvoru. Blíže ke kobylce kytara vydává plechový, tvrdý zvuk (\"sul ponticello\"), nad hmatníkem pak měkký zvuk podobný harfě (\"sul tasto\"). Sul tasto je nejvíce výrazné při hře v polovině délky struny.", "Kytara bývá zdobena dřevěným vykládáním (intarzie) okolo zvukového otvoru a po celém obvodu vrchní a spodní desky v místě spojů s luby. Intarzie slouží nejen jako ozdoba, ale i jako výztuha. Zdobení bývá charakteristickým znakem jednotlivých nástrojařů (stejně jako vyřezávaná hlavice). Kromě dřeva se používá někdy i perleť. Kytara je povrchově upravena (broušení, tmelení, moření) a nalakována. Z akustického hlediska kvalita laku rozhoduje o tlumení chvění nástroje a tím má velký vliv na výsledný zvuk. Pro kvalitní mistrovské nástroje se používají lihové laky, jejichž základem jsou přírodní pryskyřice.", "Vývoj všech strunných nástrojů byl velmi složitý. Nejstarším druhem strunného nástroje byl \"kinnór\". Tento starověký strunný hudební nástroj je opakovaně zmiňován už v Bibli. Ve stavbě, vzhledu i formě hraní se nástroje v průběhu dějinných epoch navzájem ovlivňovaly. Postupně se vyvinulo velké množství nástrojových odrůd a variant. Je nicméně doložitelné, že drnkací nástroje jsou staršího původu než nástroje smyčcové a byly také častěji používány. V průběhu vývoje docházelo často k přeměnám drnkacích nástrojů na smyčcové (a naopak). Nástroje procházely různými konstrukčními změnami – měnily se tvary korpusů, počty strun a jejich ladění, atd. Pro zesílení zvuku nástrojů se jako nejvhodnější začala uplatňovat tenkostěnná dřevěná rezonanční skříň (korpus). Postupně vzniká na některých strunných nástrojích krk, dochází k upevňování strun ve struníkovém zařízení (vznik kobylky) a k ladění v ladicím zařízení (hlavice s kolíčky). U nástrojů kytarového typu se postupně vyvinul korpus do tvaru široké arabské osmičky. Dvě ploché desky (přední a zadní) korpusu byly spojeny bočními deskami (luby). Krk i korpus byly asi stejně dlouhé a hlavice se mírně zalamovala nazad. Název kytary pochází z arabského kitára a řeckého kithara. Koncem 18. století se kytara ve svém vývoji ustálila přibližně do svojí dnešní podoby. Korpus získal kruhový rezonanční otvor a na krku byl hmatník s pražci. Kytara už měla dnešní ladění a počet strun (šest). Později se potom pro ladění začalo používat šroubového mechanismu. Začátkem 19. století zájem o kytaru velmi vzrostl a kytara se stala oblíbeným domácím nástrojem – používala se jako doprovodný nástroj ke zpěvu, uplatňovala se v komorní hře i sólově. Ve druhé polovině 19. století byla kytara částečně nahrazena klavírem, ale od 20. století začíná nový vzestup zájmu o kytaru, který trvá dodnes.", "", "Elektroakustické kytary konstrukčně vycházejí z akustické kytary, ale jsou opatřeny snímačem, umístěným nejčastěji v kobylce. Mechanicko–elektrický převodník snímače bývá obvykle piezoelektrický a přeměňuje změny mechanického tlaku na elektrický signál, podobně jako mikrofon. Umožňuje to zesilovat elektronicky zvuk nástroje, ale zvuk si zachovává barvu klasické kytary, na rozdíl od elektrofonické kytary s elektromagnetickým snímáním. Pro dosažení ještě věrnějšího zvuku bývá piezoelektrický snímač někdy doplněn malým mikrofonem, umístěným uvnitř korpusu. V kytaře bývá vestavěn předzesilovač s ekvalizérem.", "Kytara se na počátku 20. století začala používat i ve velkých orchestrech, kde vznikal problém se sílou zvuku – hlas kytary zanikal. Hledala se tedy cesta, jak zvuk kytary zesílit a byly zkoušeny různé principy a konstrukce snímačů. Nejlépe se osvědčil elektromagnetický snímač. Dnes jej tvoří malé cívky umístěné pod strunami, ve kterých se při pohybu kovových strun indukuje malé elektrické napětí, které je následně zesilováno zesilovačem. Cívka může být společná pro všechny struny nebo má svou vlastní cívku každá struna. Elektromagnetický snímač nesnímá vibrací desky ale chvění strun, elektrofonické kytary tedy nepotřebují korpus. To se odrazilo na konstrukci – tělo se vyrábí z masivní desky dřeva, plastických hmot či jiných materiálů, případně může i chybět úplně. Postupně se vyvinuly další typické znaky. Ladicí kolíky se někdy umisťují v jedné řadě. Dalším vybavením může být páka, zvaná \"tremolo\" (hovorově, avšak nesprávně) nebo \"vibráto\" (vibrapáka), která umožňuje pohybovat při hře kobylkou a měnit tak výšky znějících tónů. Někdy bývají v kytaře vestavěny elektrické obvody jako předzesilovač nebo aktivní korekce. Elektrická kytara je na těle opatřena konektorem Jack 1/4\" (průměr 6,35 mm), pomocí něhož se připojuje k zesilovači. Použití zesilovače dává kytaře charakteristický zvuk, který je součástí některých druhů moderní hudby – rock'n'roll, big-beat atd. Signál z kytary se velmi často elektronicky upravuje pomocí \"efektů\", jako např. booster, kvákadlo apod.", "Basová kytara, baskytara nebo slangově basa je na první pohled kytaře velmi podobná, ve skutečnosti se ale jedná o úplně jiný nástroj. Tónovým rozsahem je to vlastně obdoba elektricky zesíleného kontrabasu, se kterým má shodné strunění, pro provedení hmatníku (pražce) a způsob držení a hry se řadí ke kytarám. Akustické baskytary se používají málokdy. Má obvykle pouze 4 struny naladěné do kvart – E1, A1, D, G (struna E1 – é kontra – zní o oktávu níže než struna E na kytaře). V poslední době se objevují i baskytary pěti a vícestrunné. Basová kytara hraje většinou jednohlasý part (u některých doprovodných stylů i akordy) a je určena k vytváření basové rytmicko melodické linky. Hráč na baskytaru obvykle nehraje pravou rukou trsátkem, ale prsty a také prstoklad levé ruky se může lišit od kytarového (kontrabasový, tedy 3 půltóny na polohu). Je to způsobeno tím, že mensura je větší a vzdálenost mezi pražci je také větší než u kytary. Technicky zdatnější hráči však používají klasický kytarový prstoklad (4 půltony na polohu, každý prst obsluhuje jedno políčko) například v kombinaci s vícestrunnými baskytarami. Někteří zkušení hráči používají bezpražcovou baskytaru. Má daleko více možností, kulatý a jemný zvuk, který je velmi podobný zvuku kontrabasu. První baskytary se objevily v 50. letech 20. století, kdy nahradily klasické kontrabasy. Jejich vznik a vývoj velmi úzce souvisí s rozmachem rock'n'rollové a rockové hudby." ] }

{ "title": [ "Tituly a oslovení.", "Papežské jméno.", "Oděv.", "Stručné dějiny papežství.", "Smrt a abdikace papeže.", "Volba papeže." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Následující tituly jsou všechny oficiálními papežovými tituly: Papež na listiny připojuje ke svému jménu pouze poslední ze zmiňovaných titulů, \"servus servorum Dei\". Titul „papež“ není oficiálním titulem a používá se na veřejnosti (v médiích a v běžné řeči). Oficiální oslovení: Dříve užívané tituly:", "Papežové si po svém zvolení vybírají papežské jméno a současně přestávají užívat své původní občanské jméno a příjmení. Původně římští biskupové působili pod svým původním jménem. Tradici papežského jména zavedl v roce 533 Mercurius, který se nechal nazývat Janem II., protože byl pojmenován podle pohanského boha. Volbou jména papežové odkazují na příslušného světce – patrona, mnohdy vyjadřují i návaznost na předchozí papeže téhož jména. Dosud posledním papežem, který si jméno nezměnil, byl v roce 1555 Marcel II. Nejčastějšími papežskými jmény byli Jan, Benedikt a Řehoř. Ve druhém tisíciletí si žádný papež nezvolil dosud nepoužité jméno, průlomem se stal až papež František v roce 2013, před ním byl naposledy prvním svého jména Lando v roce 913, který si ovšem jméno nezvolil, ale ponechal si své rodné. Z řady vybočují též Jan Pavel I. a Jan Pavel II., kteří jako jediní používali dvojici jmen.", "V současné době je pro vzhled papeže charakteristická bílá klerika, bílé cingulum a bílé solideo. Tato tradice vznikla v 16. století, kdy papež Pius V., dominikán, nosil bílý řádový hábit, což se pak přeneslo i na nedominikánské papeže. (Bílé solideo nosí též premonstrátští opati.) Benedikt XVI. obnovil tradici nošení červené papežské obuvi, jako pokrývku začal nosit sametovo-kožešinovou čepici camauro, která do papežského šatníku patřila od 12. století. V minulosti užíval papež korunu zvanou tiára. Nenosí se od 11. listopadu 1964, kdy 264. papež Pavel VI. svou osobní tiáru veřejně odložil a prodal v Americe. Výnos daroval chudým v Indii. Tiára je uložena v chrámu Neposkvrněné Panny Marie ve Washingtonu. Papežská mozetta má většinou červenou barvu, podle liturgické doby se však liší materiál (satén, samet, serž) či lemování. Mezi Velikocemi a Letnicemi nosí papež bílou damaškovou mozettu lemovanou hermelínem.", "Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18–19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. \"1. list Klementův\" (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který má dokládat přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Klement Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Dopis nijak nedefinuje nadřazenost papeže, ale je psán v tónu nadřazeného pastýře. Užití titulu \"papež\" je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však \"papa\" poprvé nazval Siricius (385–399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590–604). Titul \"papa\" označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě. Po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451, označuje titulem \"papež\" svou hlavu i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat jedině římský biskup. Od dob papeže Lva I. (440–461) nese římský biskup označení \"pontifex maximus\", které až do císaře Gratiana náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Papež Jan II. (pontifikát 533–535) byl prvním papežem, který si při nástupu do funkce změnil jméno. Rozhodl se tak proto, že jeho rodné jméno \"Mercurius\" je odkazem na římského boha Merkuria. Jan II. usoudil, že Mercurius není vhodné jméno pro nejvyšší autoritu křesťanské církve. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky. Vznikla situace, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se začala měnit v polovině 11. století v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi (Cluny, Hirsau atd.) a s bojem o investituru. Roku 1059 byla volba nového papeže po smrti nebo odstoupení dosavadního římského biskupa svěřena nejvyšším hodnostářům církve, tedy kardinálům, a jejich jedině k tomuto účelu svolanému shromáždění, tzv. konkláve. Období od pontifikátu Řehoře VII. do smrti Bonifáce VIII. lze považovat na nejvýznamnější éru středověkého papežství, které bojovalo o svrchovanost nad světskými vládci a dosáhlo v tomto směru například za pontifikátu Inocence III. významných úspěchů. Roku 1309 přestěhoval Klement V. papežskou rezidenci na přání francouzského krále Filipa IV. Augusta do francouzského Avignonu. Odtud se papežové vrátili do Říma teprve roku 1377. Toto \"avignonské zajetí\" mělo dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové a od roku 1409, kdy pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417–1431). Po období renesančních papežů Julia II., Lva X. a Klementa VII. přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Další významný milník souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církve nejvyšší jurisdikci.", "Pokud papež zemře, tradičně jeho smrt ověřuje kardinál kamerlengo (komoří) tím, že třikrát osloví papeže jeho jménem. Pokud je toto oslovení bez odezvy, je papež prohlášen za mrtvého. Dnes papežovu smrt ověřuje lékařský personál a ověření kardinálem kamerlengem je jen rituální. Ten musí poté potvrdit úmrtní list a uvědomit veřejnost přes kardinála vikáře. Kardinál kamerlengo zapečetí papežovy soukromé komnaty a také zajistí rozlomení Rybářova prstenu a papežovy pečetě. Také má na starost zařízení papežova pohřbu a \"novemdieles\" (devět dní smutku). V případě abdikace papeže se postupuje podobně, tedy komnaty jsou zapečetěny a prsten a pečeť zničeny. V novověku byl jediným papežem, který abdikoval, Benedikt XVI., který si i jako emeritní papež ponechal papežské jméno.", "Papež je volen sborem kardinálů ve volbě zvané konkláve. Při vstupu do konkláve přísahají kardinálové, že dodrží pravidla stanovená papežem a neprozradí nic z hlasování či samotných jednání. Poté se rozesadí podél zdí Sixtinské kaple a přijmou hlasovací lístek s nápisem \"Eligo v summum pontificem... \" (já volím za nejvyššího pontifika...). Napíší jméno kandidáta a jednotlivě pak chodí k oltáři, na kterém je ciborium (kalich s talířkem). Vyzdvihnou lístek nad hlavu, aby ukázali, že volili. Položí lístek na talířek a sesunou ho do kalichu. Hlasy jsou sčítány vrchním volitelem a jeho třemi asistenty. Každý z asistentů přečte jméno na lístku nahlas a zapíše do seznamu. Poslední asistent propíchne střed lístku jehlou a navleče ji na nit. Lístky jsou po volbě spáleny s chemikáliemi, které vytvoří černý kouř. Pokud byl papež zvolen, jsou do ohně přidány jiné chemikálie, aby byl kouř bílý. Tím se dá najevo lidem venku mimo konkláve, že papež byl zvolen." ] }

{ "title": [ "Pojmenování.", "Pozadí a příčiny války.", "Vztahy velmocí.", "Závody ve zbrojení.", "Krize na Balkáně.", "Průběh.", "Vypuknutí války.", "1914.", "1915.", "1916.", "1917.", "1918.", "Vývoj podle bojišť.", "Balkánská fronta.", "Italská fronta.", "Západní fronta.", "Východní fronta.", "Svět.", "Důsledky první světové války." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Spojení světová válka pro označení právě probíhajícího konfliktu poprvé použil německý biolog a filosof, Ernst Haeckel v září roku 1914. Do vypuknutí druhé světové války byly válečné události z let 1914 až 1918 obecně známy jako Velká válka či Světová válka. Někdy byl konflikt", "", "Ačkoliv přímým podnětem k vypuknutí první světové války byl atentát na rakousko-uherského následovníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, příčiny konfliktu a rostoucí nepřátelství mezi velmocemi měly mnohem hlubší pozadí. V průběhu 19. století byl systém mocenské rovnováhy mezi evropskými mocnostmi známý jako tzv. Koncert velmocí schopen uklidňovat vzájemné rozpory a až na výjimky nedocházelo mezi velmocemi k rozsáhlejší vojenské konfrontaci. Rovnováhu v Evropě narušilo především výrazné zesílení Pruska, které se po vítězné válce s Rakouskem v roce 1866 stalo hegemonem v německém prostoru. Po tvrdé porážce Francie v prusko-francouzské válce v roce 1871 pak následovalo vytvoření sjednoceného Německého císařství. Tak došlo k výraznému hospodářskému a vojenskému posílení Německa a narušení rovnováhy sil, což posléze zapříčinilo zformování dvou znepřátelených vojenských aliancí, závody ve zbrojení a v konečném", "Za dlouhé vlády královny Viktorie se Britské impérium stalo největším a nejmocnějším státem světa. Sjednocené a dynamicky se rozvíjející Německo, kde došlo k obrovskému navýšení těžby uhlí a železa a k zrychlení produkce oceli, vystřídalo Británii v roce 1913 v pozici největší evropské průmyslové mocnosti. Po Rusku se Německé císařství navíc stalo i druhým nejlidnatějším evropským státem. Německé koloniální ambice v Africe, Asii a Oceánii a výstavba silného císařského námořnictva, kterou prosazoval velkoadmirál Alfred von Tirpitz, znepokojovaly Velkou Británii, která nechtěla Německu přepustit svou vůdčí pozici v zámoří. V důsledku vzájemného soupeření začala většina velmocí na počátku 20. století s rozsáhlým vyzbrojováním. Výdaje na zbrojení se v letech 1908 až 1913 v Rakousko-Uhersku zvýšily o 14%, ve Velké Británii ve stejném období o 30%, v Rusku o 53%, v Itálii o 61%, v Německu o 69% a ve Francii o 86%. Zbrojní průmysl zažíval díky státním zakázkám konjunkturu", "Balkán představoval v průběhu 19. století nejméně stabilní evropskou oblast, kde se na hroutící se Osmanské říši osamostatnily za podpory ruského cara slovanské státy. Kromě Ruska však o expanzi na Balkáně projevovalo zájem i Rakousko-Uhersko, které si obsazením Bosny a Hercegoviny chtělo zajistit své pozice na Jadranu. Když v roce 1908 vyhlásilo Bulharsko nezávislost na Osmanské říši, Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, kterou okupovalo již od Berlínského kongresu v roce 1878. V Bulharsku se carem stal Ferdinand I. ze sasko-kobursko-gothské dynastie. Rakouská anexe Bosny a Hercegoviny ohrožovala Srbsko, přičemž válku Vídně a Bělehradu v roce 1909 zažehnal zásah britské vlády připouštějící Rakušanům uznání anexe Bosny pouze v případě, že nedojde k válce se Srbskem. Srbsko bylo donuceno přijmout rakousko-uherskou expanzi především proto, že jeho hlavní spojenec Rusko nebylo po prohrané válce s Japonskem ochotné jít do dalšího vojenského konfliktu. Porážka Osmanů ve válce s Itálií motivovala balkánské státy sdružené v Balkánském svazu k zahájení dalšího útoku proti oslabené Osmanské říši. V první balkánské válce se v letech 1912 až 1913 s", "", "Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Rakousko-Uhersko v reakci na atentát zaslalo Srbsku, které rakousko-uherské orgány podezřívaly z přímé účasti na spiknutí atentátníků, 23. července tzv. Červencové ultimátum. Tvrdé požadavky vůči Srbsku byly formulované tak, aby bylo ultimátum protistranou odmítnuto a vedlo ke konfliktu mezi oběma zeměmi. Zastáncem preventivní války se Srbskem byl především náčelník generálního štábu, Franz Conrad von Hötzendorf. V tomto postoji rakouskou stranu podporovala německá vláda, která", "Od uzavření francouzsko-ruského spojenectví se německé velení začalo připravovat na budoucí válku s početně silnějšími protivníky na dvou frontách. Náčelník německého generálního štábu Alfredem von Schlieffenem proto vypracoval tzv. Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Devadesát procent německých sil mělo mezitím rychlým manévrem přes území neutrálního Lucemburska, Belgie a Nizozemí vniknout do severozápadní Francie, následně se stočit na jih, obsadit Paříž, obklíčit francouzská vojska ve východní části země a zničit je. Teprve poté mělo být jádro německých sil přesunuto na východ proti Rusku. Schlieffenův nástupce v čele generálního štábu, Helmuth von Moltke mladší však v obavách z francouzského postupu rozhodl o posílení levého křídla svých sil na západě a také jednotek čelících ruské přesile na východě na úkor oslabení útočících svazů na pravém křídle hlavního útoku. Rozhodl se navíc omezit obchvat pouze na území Belgie a Lucemburska, aby německý postup nevyprovokoval Británii. Po vypuknutí války Německo dle upraveného Schlieffenova plánu nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, přes jejichž území postupovalo k francouzským hranicím. Německý postup na západní frontě, která se od počátku války stala rozhodujícím bojištěm, však i kvůli nečekanému odporu Belgičanů nebyl dostatečně rychlý. Přesto Němci po dobytí belgických pevností Liège a Namuru, vítězstvích v bitvách u Monsu a u Charleroi a po obsazení Bruselu postoupili na území Francie. Během bojů v Belgii se německá armáda dopustila řady zločinů na civilním obyvatelstvu, které na západě označili jako \"znásilnění Belgie\". Kvůli porušení belgické neutrality vstoupili Britové do války a na kontinent byl na pomoc Francouzů a Belgičanů odeslán Britský expediční sbor. Britové i Francouzi se však museli před postupujícími Němci stáhnout až do blízkosti Paříže. Přesto se však německé armádě nepodařilo Francouze, kteří kladli nečekaně tuhý odpor, obklíčit. V polovině září se navíc Francouzům a Britům podařilo provést protiútok a vyčerpané německé síly porazit v strategicky", "Na západní frontě se obě strany nadále neúspěšně snažily prolomit patovou situaci. Němci po selhání úvodního náporu v prvním roce války odveleli část sil na východní frontu a na západě se v roce 1915 soustředili především na obranu. Britské a francouzské útoky v krajích Champagne a Artois opakovaně selhávaly a obě strany se snažily najít způsob, jak prorazit neprostupnou linii zákopů. Německá armáda i vojska Dohody začaly ve velkém měřítku využívat minomety. Francouzi vyzbrojovali svou pěchotu ručními granáty a Němci nasadili nedaleko Verdunu vylepšené plamenomety. K prvnímu neúspěšnému pokusu s využitím bojového plynu došlo v lednu 1915 na východě během bitvy u Bolimówa. Němci poprvé úspěšně použili plynový útok ve větším měřítku během druhé bitvy u Yper v dubnu 1915. Bojové plyny jako fosgen nebo yperit později na západní frontě využívaly obě strany. Německé hlavní velení se kvůli situaci na západě a po vítězství v druhé bitvě u Mazurských jezer začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa se v tomto roce zaměřilo na uskutečnění velkého průlomu na východní frontě. V Karpatech a na území východního Slovenska probíhaly během celé zimy a jara 1915 tvrdé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Velitel Conrad von Hötzendorf se během bitvy v Karpatech pokoušel prorazit skrz ruské linie k stále obležené pevnosti Přemyšl. Rakousko-uherské útoky však byly odraženy a tři neúspěšné ofenzívy během tuhé zimy a v těžkém horském terénu stály Rakousko-Uhersko ztráty ve výši 800 000 mužů. 22. března kapitulovala", "Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Erich von Falkenhayn připravil útok směřující proti francouzské pevnosti Verdun. Německé velení počítalo s tím, že Francouzi budou Verdun bránit z důvodů prestiže až do posledního muže. Falkenhayn zde chtěl francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si tak cestu na Paříž. Německá ofenzíva v tomto prostoru začala 21. února mohutným ostřelováním a z počátku se zdálo, že bude úspěšná. Němcům se rychle podařilo obsadit pevnost Douamont a těžké boje se sváděly i o pevnosti Vaux a Thiaumont. Francouzští obránci však pokračující útok ustály a opotřebovávací úporné boje o Verdun nakonec rozhodnutí nepřinesly. Bitva u Verdunu trvající od února do prosince roku 1916 představuje nejdelší bitvu první světové války. Francouzi v ní ztratili 542 000 a Němci 434 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda na západě velkou ofenzívu v oblasti Pikardie. Nový velitel britských sil, Douglas Haig ve snaze o zmírnění německého tlaku na Verdun naplánoval útok na řece Sommě na počátek července. Anglofrancouzská letní ofenzíva vyústila v bitvu na Sommě, nejkrvavější bitvu v dějinách", "Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde", "8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa. Ruské odstoupení z války pomohlo armádě Osmanské říše, aby se mohla soustředit pouze na vojska Britského impéria v dnešní Palestině a Mezopotámii, která postupovala směrem od Perského zálivu a 11. března 1917 dobyla Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Britové spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí. V prosinci 1917 získali Britové Jeruzalém. Německé i turecké síly byly vytlačeny z arabských zemí. Osmanská armáda byla již vyčerpána a velká část odešla na Kavkaz, aby se více zásobovala a zabránila britskému vojsku zaútočit na území říše ze severovýchodu. Ruská vojska totiž Írán opustila a za několik dní ho obsadila britská vojska. Na další ofenzívy nebo protiofenzivy se armáda Osmanské říše už nezmohla. I přes statečný odpor osmanských vojáků byla osmanská armáda zatlačována více a více na sever. Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 obsadilo téměř celou Transsibiřskou magistrálu a dobylo všechna velká města na Sibiři, za což si vysloužilo uznání dohodových mocností, a jednotlivé dohodové země", "", "Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku", "Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu", "Německo zaútočilo na Francii", "Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi v memorandu, že", "Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci. Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915; zde v roce 1914 proběhla bitva u Sandfonteinu), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918). Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila", "První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti vojenské, geopolitické i hospodářské. Promítla se však výrazně i v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Konflikt z let 1914 až 1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů 20. století a moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes. První světová válka přinesla řadu ekonomických zefektivnění a novinek v oblasti vojenství. Kvůli válce došlo k vývoji mnoha nových a vylepšení stávajících zbraní, které získávaly nebývale ničivou sílu. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány letadla, ponorky, kulomety, dalekonosná děla či plamenomety. Úplnou novinku pak představovaly poprvé využité tanky, letadlové lodě nebo samopaly. Během války začaly navíc obě strany využívat i chemické zbraně. Velká válka byla průmyslovým konfliktem vyznačujícím se totálním nasazením obyvatel zapojených států a dlouhými opotřebovávacími boji v zákopech. I díky novým zbraním zemřelo během pět let trvajícího konfliktu přímo v boji či kvůli zraněním a nemocem přibližně 9,5 milionů vojáků a přibližně 21 milionů jich bylo ve válce zraněno. Odhaduje se, že masakry civilistů, nemoci a strádání ve špatně zásobeném zázemí si navíc vyžádaly i dalších 6 milionů civilních obětí. Přibližně dvě třetiny z nich připadají na Ruské impérium a Osmanskou říši, kde během války došlo ke genocidě Arménů, Řeků a Asyřanů. Přímým důsledkem války byly i velké politické změny, kdy došlo k rozpadu předválečné struktury států a na místě zaniklých mnohonárodnostních monarchií vznikly nové národní státy. Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik množství nástupnických států. Ještě v průběhu konfliktu se vyčerpané Rusko propadlo do občanské války, během níž se impérium rozpadlo a na Rusku se osamostatnily pobaltské státy, Finsko, Bělorusko, Ukrajina a zakavkazské republiky. Po vítězství bolševiků v občanské válce došlo v roce 1922 k ustanovení Sovětského svazu. Rakousko-Uhersko se v závěru války rozpadlo na nové republiky Rakousko, Československo a Maďarsko. Došlo rovněž k znovuobnovení samostatného Polska a ke vzniku Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku a Podkarpatská Rus k Československu. Nově vzniklé státy ve střední a východní Evropě se okamžitě pustily do vzájemných bojů o společné hranice. Přestože byly navíc tyto státy budovány jako národní, žilo v nich velké množství národnostních menšin a vzájemné soužití přinášelo další komplikace a spory v meziválečném období. Nedostatečná spolupráce nově vzniklých států navíc v budoucnu nahrávala agresivním režimům v Sovětském svazu a nacistickém Německu. Francie získala od poraženého Německa zpět Alsasko a Lotrinsko. Německo, které se po listopadové revoluci propadlo do bojů mezi komunisty a příslušníky pravicových Freikorpsů, přišlo ve prospěch Polska o část území na východě, o Sársko a připraveno bylo i o všechny své zámořské kolonie. Nově ustanovená Výmarská republika nakonec odrazila pokus radikální levice o socialistickou revoluci a Německo přistoupilo na podmínky Versaillské smlouvy. Území Osmanská říše si vítězné státy dle Sèvreské smlouvy rozdělily do svér vlivu. Turci vedení Kemalem Pašou se však vzepřeli a po vítězství ve válce o nezávislost si vybojovali revizi předchozích dohod Lausannskou smlouvou, která potvrzovala tureckou suverenitu nad územím Anatolie. Pokusy o socialistickou revoluci a ustanovení komunistických režimů po vzoru bolševického Ruska po válce proběhly v Alsasku, Bavorsku, Maďarsku, Bulharsku, Finsku nebo na Slovensku. Období krátce po válce bylo kromě krvavých střetů mezi radikální pravicí a levicí charakteristické i vypuknutím množství válečných střetů mezi nově vzniklými státy o podobu vzájemných hranic. Válka posílila extremistické politické síly z radikální levice i pravice. V Rusku se k moci dostala komunistická strana a v Itálii se k vládě dostali fašisté. Vedle vlny sociálního a nacionálního radikalismu se v důsledku války vzedmulo i hnutí za odstranění kolonialismu, které zasáhlo Čínu, Indii, Indonésii, Irák nebo Egypt. Proces dekolonizace pokračoval i v britských dominiích, které si během války vymohly více samostatnosti. <br> Evropské státy, jejichž ekonomiky se během konfliktu přeorientovaly na podporu válečného průmyslu, byly válkou hospodářsky vyčerpány a vedoucí postavení ve světě získaly Spojené státy americké. USA se staly hlavní světovou mocností a prezident Wilson se v roce 1919 zasadil o vznik Společnosti národů. Cílem této světové mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení vzájemných sporů jednáním. Zvlášť v západní Evropě se v reakci na válku rozšířil politický pacifismus. To se projevilo ve snahách některých států o uzavření dohod zaručujících vzájemné odzbrojení, v dojednaném Ženevském protokolu odmítajícím užití chemických a biologických zbraní nebo podpisem Briand-Kellogova paktu, který vylučoval válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů. Pacifismus se pak ve 30. letech projevil v politice appeasementu. Kromě Společnosti národů byla po válce založena i Mezinárodní organizace práce a smírčí soud v Haagu. Válka se výrazně promítla i do fungování evropské společnosti, kdy pozměnila sociální role mužů a žen. Absence mužů v zázemí vedla během světového konfliktu k masové účasti žen ve výrobě a na pozicích, které do té doby zastávali výhradně muži. Smrt milionů mladých mužů navíc v mnoha zemích zdeformovala věkovou a pohlavní strukturu obyvatelstva. Následkem války byla postupující ženská emancipace, kdy se ženy začaly hlasitěji domáhat rovných práv. Ve více než desítce zemích získaly ženy po válce volební právo. Po válce byly zaváděny významné sociální reformy, jako například osmihodinová pracovní doba, podpora v nezaměstnanosti, možnost pojištění nebo odborová práva. V mnoha státech došlo po válce k pozemkovým reformám. První světová válka znamenala i kulturně-morální změny. Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Pro mnoho vojáků a jejich rodin navíc válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Státní církve se během války na obou stranách fronty aktivně zapojovaly do válečné propagandy, což s koncem války a pádem monarchií vedlo k otřesu norem a hodnot velké části společnosti. Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Válka podnítila rozvoj nových uměleckých směrů, promítla se v poválečné literatuře, hudbě i filmu. Mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. Versailleský mírový systém postavený na tvrdých smlouvách s poraženými státy a ani nově založená Společnost národů však nedokázaly dlouhodobě urovnat mezinárodní vztahy. Snaha německé společnosti odčinit porážku v první světové válce znásobené napětím po světové hospodářské krizi pomohlo nacistům a Adolfu Hitlerovi zmocnit se v 30. letech moci. Důsledky první světové války se tak částečně kryjí s příčinami druhé světové války, která vypukla v roce 1939." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Historie.", "Častý omyl." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Od druhé poloviny 20. století jde o základní zbraň jednotlivce ve všech vyspělých armádách, kde v této úloze nahradila pušky (ty zůstaly jen ve výzbroji odstřelovačů) i samopaly (ty zůstaly jako výzbroj osádek a obsluh vojenské techniky či speciálních jednotek). Termín útočná puška se používá spíše jen k označení kategorie zbraní, zatímco oficiální označení jednotlivých zástupců této kategorie je obvykle odlišné. Například v české armádě je útočná puška zavedena pod názvem Samopal vzor 58 (Sa vz. 58, i když o samopal ve skutečnosti nejde), v ruské armádě se používá název Avtomat (automat).", "Termín „útočná puška“ je odvozen od německé zbraně StG 44 Sturmgewehr (německy:'= \"útok\",'= \"puška, zbraň\") používané na konci 2. světové války. Tato zbraň bývá označována za první této kategorie, ovšem zbraně používající zmenšený puškový náboj a schopné střílet dávkou existovaly již dříve. Jde však o kategorii, kterou je možné označit jako automatická puška. Zřejmě první z nich byla italská zbraň Cei-Rigotti, která používala náboje 6,5 × 52 mm Mannlicher-Carcano. Další byla ruská zbraň „ručnoje ružjo-pulemjot, ручное ружьё-пулемёт“ \"model 1916\" konstruktéra V.G. Fjodorova. Šlo v podstatě o automaticky pušku používající náboj 6,5×50 mm SR Arisaka. 1. prosince 1916 byla touto zbraní vyzbrojena zvláštní rota elitního \"1. izmailského pluku\" a stala se tak historicky první jednotkou na světě vyzbrojenou výhradně automatickými zbraněmi. Později byl pro ni vymyšlen kratší termín „avtomat“ (např. avtomat Kalašnikova). Další zbraní podobného charakteru byla americká M1918 Browning Automatic Rifle, která v sobě spojovala charakteristiky automatické pušky a lehkého kulometu. Široké rozšíření automatických pušek nastalo po skončení druhé světové války. Automatické zbraně tohoto charakteru se však ve výzbroji armád objevovaly už v průběhu války. Automatické zbraně jednotlivce, schopné rychlé a účinné střelby (na rozdíl od samopalů) zaváděla jako jedna z prvních sovětská rudá armáda. Byly to jednak poloautomatické pušky SVT 38, SVT-40 a automatická AVT-40 a AVS-36. Právě mechanismus těchto pušek inspiroval Němce ke konstrukci zbraně StG 43 a její zlepšené verze StG 44.. Po zkušenostech s německým nasazením zbraní této kategorie přistoupily k zavádění útočných pušek prakticky všechny země. V současnosti se staly útočné pušky standardní zbraní pěchoty většiny zemí.", "Za útočné pušky jsou často mylně označovány civilní verze samonabíjecích pušek typové řady AR-15, jelikož zkratka \"AR\" je chybně považována za zkratku vytvořenou z anglického \"Assault Rifle\", tj. útočná puška. Ve skutečnosti ale AR-15 znamená Armalite model 15. Typová řada AR-15 nepatří mezi útočné pušky." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti bílého světla.", "Bílá v malířství." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Až do doby Isaaca Newtona popisoval převažující vědecký názor bílou jako základní barvu, ze které vznikají ostatní barvy tím, že se k bílému světlu přimíchá cosi, co ho zbarví. Newton navrhl pokus, při kterém světelným hranolem rozložil bílé světlo v barevné spektrum, které dalším hranolem spojil opět do bílého světla. Tím dokázal, že naopak barevné světlo je základní a bílé světlo vzniká smíšením světla všech barev. V běžném životě se za bílé světlo dá považovat jak denní (sluneční) světlo, tak umělé osvětlení pomocí žárovek, zářivek apod. Je ovšem zřejmé, že tyto druhy světla nejsou „stejně bílé“. Např. světlo žárovky má proti zářivce výrazně žlutější odstín. Takové odstíny bílého světla jsou popisovány tzv. barevnou teplotou. Tento parametr udává teplotu, které odpovídá záření absolutně černého tělesa o příslušném odstínu. Např. běžná žárovka vydává světlo odpovídající absolutně černému tělesu o teplotě asi 2850 K, takže se říká, že „barevná teplota běžné žárovky je 2850 K“. Denní světlo má typickou barevnou teplotu asi 5400 K, ale tato hodnota závisí na mnoha podmínkách (denní době, počasí, sluneční aktivitě apod.). Existují také standardy bílého světla. Mezinárodní komise pro osvětlování (CIE) určila sérii standardních osvětlení (označovaná jako série D). Např. osvětlení D, původně nastavené podle barevné teploty 6500 K, reprezentuje standardní denní světlo. Počítačové monitory již dnes obvykle umožňují nastavit odstín zobrazovaných barev právě pomocí volby barevné teploty (typicky z několika málo přednastavených hodnot). Tuto hodnotu pak elektronika monitoru použije pro výpočet parametrů zobrazované bílé barvy.", "Pokud hovoříme o oleji či temperové malbě mluvíme o bělobě (běloba titanová...)." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Hérodotos jako historik.", "Hérodotův svět.", "Hérodotos jako pozorovatel." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Hérodotos se narodil v Halikarnássu v Malé Asii, kde se i politicky angažoval a zúčastnil se pokusu svrhnout místního tyrana Lygdamida. Po neúspěchu celé akce musel odejít do exilu na ostrov Samos, později se však vrátil a opět se zapletl do komplotu proti Lygdamidovi; tentokrát se zdarem. Přesto krátce nato rodné město navždy opustil a přesídlil zpátky na Samos. Kolem roku 447 př. n. l. pobýval v Athénách, kde navázal kontakty s řadou významných osobností, mj. se Sofoklem, který na Hérodota dokonce odkazuje ve svém díle Oidipus na Kolónu, a Periklem. V Athénách předčítal úryvky ze svého díla, zač dostával od města finanční odměnu; později odešel do nově založené kolonie Thúrie v jižní Itálii. Své \"Dějiny\" zveřejnil v úplné podobě nejpozději v roce 424 př. n. l. a brzy nato pravděpodobně zemřel. Pohřben byl v Thúriích.", "", "Hérodotos ve svém díle podrobně rozebral vznik a vývoj největší mocnosti soudobého světa – perské říše – a její konflikt s evropskými Řeky v prvních desetiletích 5. století př. n. l. Řecko-perské války vyplňují podstatnou část druhé poloviny jeho \"Dějin\", bez jeho údajů by bylo jen velmi obtížné rekonstruovat složité předivo vztahů mezi jednotlivými řeckými obcemi, Peršany i dalšími aktéry zápasu. Jeho výklad je podán plasticky a relativně objektivně, i když samozřejmě nelze přehlédnout jeho prořecké stranictví. Kromě historických údajů věnuje nemalou pozornost popisům jednotlivých zemí a jejich zvláštností. Hérodotův živý jazyk a snaha o objektivitu se staly vzorem pro celou antickou historiografii a nejen pro ni. Jde o první moderní pojednání o vývoji vztahů v lidské společnosti, vedené snahou pochopit i na první pohled nejasné záležitosti a jevy. V tomto smyslu je Hérodotos průkopníkem samostatného uvažování.", "Hérodotos nám zanechal detailní obraz světa v 5. století př. n. l. a jeho údaje mají i dnes (navzdory všem archeologickým poznatkům) zásadní význam. Zatímco v druhé knize se systematicky zabýval Egyptem (až do vzniku egyptologie byla většina jeho informací jediným pramenem o dávných dějinách této země), čtvrtá kniha obsahuje první věrohodné zprávy o Skytii – o severním Černomoří a severu Evropy vůbec. Hérodotos uvádí všechny skytské řeky od Istru (tj. dolního Dunaje) až po Tanais (Don). Půda ve Skytii je podle něho „rovná, bohatě porostlá travou, hojně zavlažovaná“. Severně od Skytie prý neustále padá sníh; proto jsou tato území neobyvatelná. Hérodotos pochybuje o existenci mytických Hyperborejců, „národa nejzazšího severu“, sídlícího (podle Homéra a Hésioda) „za severním větrem“, zvaným „boreas“. Východní hranicí Hérodotova světa je Indus; za ním se prý rozkládá poušť, jejíž vlastnosti nikdo nezná. Povodí Nilu charakterizuje zhruba k obratníku Raka; poprvé se zmiňuje o „Meroé“, starověkém středisku jižní Núbie. Za pobytu v Egyptě se prý mimo jiné snažil zjistit, kde leží prameny Nilu; nic konkrétního se však nedověděl. Středozemní moře, Atlantský oceán a Indický oceán (Eritrejské moře) jsou pro něj jediným spojeným mořem. Libyi (Afriku) a Asii obklopují na jihu vodní prostory. „Pokud jde o Evropu, nikdo s určitostí neví, je-li na východě a na severu omývána vodou,“ tvrdil. Hérodotos se vysmívá těm, kdo se domnívají, že Země je kotoučem „podle kružítka“. Řeku-oceán si údajně vymyslel Homér či jiný z dávných básníků. Evropa je prý stejně dlouhá, jako Libye s Asií dohromady, a přitom mnohem širší.", "V Hérodotově regionálně geografickém popisu dominují čistě topografické údaje (výčty řek, hor, měst, pamětihodností, chrámů apod.). Jistá pozornost je věnována charakteru a zvyklostem různých kmenů a etnických skupin. Z přírodních zvláštností zemí zaznamenává hlavně do očí bijící rysy podnebí, vzácnosti flóry a fauny. Zdařile jsou odpozorována některá specifika – například že v Libyi téměř neprší ani nepadá sníh; že se tam jestřábi stěhují před skytskými zimními mrazy; že egyptské půdy jsou černé a zkypřené, protože se skládají z jílů a nánosů, přinesených řekou z Etiopie. Nil teče podle Hérodota v podstatě ve směru poledníku. Libye má naproti tomu půdy načervenalé, písčité, Arábie a Sýrie hlinité a kamenité. Zajímavá je regionalizace Libye, kterou prý tvoří 4 rovnoběžková pásma (obydlené přímořské, zóna divoké zvěře, písečná zóna, holá poušť). Hérodotos věřil, že Slunce se v zimě odklání na jih vlivem bouří a chladu. Vítr prý vždycky vane ze studených zemí. Asie leží blíže Slunci než Evropa, a proto jsou tamní rostliny i plody lepší a větší (s podobným názorem se rovněž setkáváme u Hippokrata). V Indii bývá už v jitřních hodinách teplo, protože prý se rozkládá blíže k východu Slunce. Zajímavý je Hérodotův názor na původ delty Nilu – jde prý o dávný mořský záliv zaplněný říčními nánosy. Stejný osud by podle něho mohl potkat i například Perský záliv. Thesálská nížina bývala podle Hérodota jezerem. Hérodotos měl značně kritický přístup k využívaným informacím a pramenům. Přesto jeho dílo obsahuje množství tradičních mýtů – o jednookých Arimaspech, o gryfech (mytických lvech s orlími hlavami a křídly), střežících zlaté poklady, o bojích gryfů s Arimaspy apod. To však nijak nesnižuje jeho zásluhy o rozvoj kritického myšlení." ] }

{ "title": [ "Samopal v české terminologii.", "Historie.", "Konstrukce." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V Česku je tento pojem stále ještě také používán pro útočné pušky jako např. Samopal vzor 58. Tato terminologická anomálie má pravděpodobně původ v 50. letech 20. století, kdy čs. vojenská odborná terminologie rozlišovala samopaly Tradiční ruský název \"Автомат\" (automat) má zase při překladu do češtiny příliš široký rozsah významu. Zůstalo tedy u \"samopalu\", přestože dělení těchto zbraní na lehké a těžké se brzy přestalo rozlišovat.", "V průběhu první světové války byly vzneseny požadavky na zvýšení palebné síly pěchoty. Při nepřehledných bojích v zákopech a při výpadech malých útočných skupin se objevila potřeba lehké zbraně s velkou hustotou palby, obsluhované jedním mužem. Ukázalo se, že dosažení tohoto cíle bude možné pouze za použití nově zavedených rychlopalných automatických zbraní. Základním druhem automatické palné zbraně byly doposud pouze kulomety, které dosáhly značného rozšíření, díky čemuž odpadla nutnost střelby z pušek na velké vzdálenosti. Tím se ukázalo, že dostřel standardních opakovacích pušek a výkonnost jejich nábojů jsou zbytečně vysoké. Lehké kulomety vyžadovaly ale dva muže obsluhy a nedalo se s ním efektivně střílet z ruky a za chodu. Opakovací pušky měly zase velké rozměry a nízkou zásobu střeliva. Rovněž se zjistilo, že hlavním nedostatkem opakovaček je relativně malá rychlost palby, zejména při střelbě na krátké vzdálenosti, například při odrážení útoku. Prvním pokusem o zavedení nové a účinnější hlavní zbraně pěchoty byla snaha o sestrojení samočinné pušky střílející dávkou. Tyto snahy však nikde neskončily úspěchem. Vzniklé nové vzory samočinných pušek zaostávaly za opakovačkami v hmotnosti, kompaktnosti a zejména ve spolehlivosti, a proto se mnoho neosvědčily. Další cestou bylo vytvořit novou zbraň využívající již existujících pistolových nábojů. Taková zbraň vznikla za první světové války a dostala název samopal. Samopaly v porovnání s opakovacími puškami měly poměrně vyšší rychlost palby, ale značně za nimi zaostávaly v dostřelu, průbojnosti a přesnosti střelby. Z toho důvodu nemohly zcela nahradit pušku a sloužily spíše ke zvýšení palebné síly pěchoty při boji zblízka. Samopaly měla být proto vyzbrojena pouze část pěchoty, zbytek používal opakovací pušky. Roku 1915 byl zkonstruován Italem Abielem Revellim první prototyp samopalu nazvaný Villar-Perosa M 1915. Určen měl být původně pro potřeby letectva. Byly to dva kulomety spojené do páru a střílející pistolové náboje. Dva schránkové zásobníky na 25 nábojů ráže 9 mm byly nasazovány shora. Tento první samopal měl řadu nedostatků, přesto jej italská armáda zavedla do výzbroje a v Rakousko-Uhersku byl koncem války kopírován jako \"Sturmpistole M 18\". Používal se zvláště při zákopových bojích a v horách buď podepřený dvojnožkou, nebo nesený ve speciálním postroji na prsou. Nejpodstatnější problémy představovala příliš velká rychlost střelby (2000 ran/min), což mělo za následek rychlé přehřívání, dále špatná přesnost, minimální stabilita a nadměrná hmotnost (8,14 kg). V roce 1918 se v Německu objevuje samopal Bergmann MP 18/I. Konstrukčně byl velmi zdařilý, avšak nebyl prověřen v bojových podmínkách. Konstrukce tohoto samopalu a složení mechanismů byly používány bez podstatných změn pro vzory v různých zemích o mnoho let později. Vyskytly se rovněž pokusy spojit do jednoho vzoru výhody pušky i samopalu. Tato myšlenka spočívala v tom, že každý voják vyzbrojený puškou bude mít u sebe zvláštní zařízení, s jehož pomocí by bylo možno v případě potřeby změnit pušku střílející puškovými náboji na zbraň střílející pistolové náboje. Pro své podstatné nedostatky se ovšem tato idea nerozšířila. V meziválečném období docházelo spíše k útlumu v konstrukcích nových samopalů a teprve v průběhu lokálních konfliktů ve 30. letech se ukázaly jejich výhody pro moderní pohyblivý způsob vedení boje. Nejvíce se z těchto zkušeností poučila německá armáda, která zavedla samopaly ve velkém počtu do výzbroje již v roce 1939. Ke značnému rozšíření samopalů dochází v průběhu druhé světové války. Zbraně zavedené před válkou byly většinou značně výrobně složité a nákladné, a tak v průběhu války vznikaly nové, jednodušší vzory produkované v masovém měřítku. Hlavně v Rudé armádě byly vytvářeny zvláštní jednotky samopalníků vyzbrojené pouze touto zbraní. Samopaly se stávají velmi oblíbeným a široce používaným typem zbraně pro svou kompaktnost a pohotovost při boji v zákopech, budovách, lesních porostech a pro značně vysokou rychlost palby. Rovněž měly snadnou a jednoduchou obsluhu, díky své nepříliš složité konstrukci byla levná i jejich výroba. V poválečném období jsou samopaly jako armádní zbraň nahrazovány novými útočnými puškami, které v sobě spojily výhody samopalů i pušek. Jejich vývoj pokračuje i v současnosti, nyní především jako policejní zbraně.", "Počátkem 30. let došlo ke značnému rozvoji samopalů. Jednotlivé vzory byly vnějším vzhledem sice naprosto odlišné, ale mechanicky vycházely prakticky ze stejného principu. V době vzniku samopalů totiž existovaly reálné předpoklady k dosažení optimálního schématu. Patřilo k nim použití nábojů s nevelkou energií zpětného rázu, které umožňovaly maximální jednoduchost konstrukce zbraňových mechanizmů a také zkušenosti s návrhy jiných typů samočinných zbraní. Typická konstrukce samopalu má následující hlavní rysy:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a škola.", "Studium v Anglii.", "Afrika.", "Návrat do Indie a zase zpět.", "Búrské války.", "Černý mor a \"Indické mínění\".", "Povstání Zuluů a nemoc manželky.", "Gándhí učitelem a manželem.", "První satjágraha v Natalu a utrpení hrdinů.", "Gándhí filosofem, lékařem a reformátorem.", "Doma.", "Gándhí a nedotknutelnost.", "Boj o nezávislost a poslední kázání." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Gándhí se narodil jako občan anglické kolonie a z původně loajálního občana Britského impéria se postupně stal vůdcem indického boje za nezávislost. Narodil se v Pórbandaru, malém přístavu v dnešním Gudžarátu, jako čtvrtý syn obchodníka z poměrně vysoké kasty \"banijá\". Jeho otec, Karamčand Gándhí, stejně jako jeho děd, už nepracoval jako obchodník, nýbrž byl v Pórbandaru \"dívánem\" (ministerským předsedou) a pracoval tedy ve státní správě. V rodinném domě žilo i pět otcových bratří s rodinami. Gándhiové se hlásili k višnuismu, což je spíše monoteistická forma hinduismu, která zdůrazňuje modlitbu a zbožnost. Do domu však přicházeli i věřící jiných forem hinduismu, stejně jako muslimové, pársové a přívrženci džainismu. Toto staré náboženství bylo v Gudžarátu velmi rozšířeno a trvalo na přísném nenásilí (\"ahinsá\") a na spojení duše a těla. Matka Putlíbáí byla v domácnosti, byla velmi zbožná a měla na Gándhího veliký vliv. Roku 1876 se rodina přestěhovala do města Rádžkót, politického střediska státu Gudžarát, kde byl otec smírčím soudcem a mediátorem. Gándhí zde navštěvoval základní školu a učil se chápat, co je to vyjednávání. Starší muslimský přítel ho prý přemluvil, aby ochutnal kozí maso, což višnuisté pokládají za těžký hřích. Zkoušel také víno a cigarety a bral rodičům peníze, za což se pak velice styděl a uvažoval i o sebevraždě. Nakonec všechno napsal otci, který roku 1885 zemřel na následky nehody. Už v sedmi letech ho rodina zasnoubila s Kasturbou Maktahi ze stejné kasty a v roce 1882 se oba vzali. První jejich dítě brzy zemřelo, následovali ještě čtyři synové. Roku 1887 složil Gándhí s velkým úspěchem maturitu a chtěl studovat medicínu, což mu ale kastovní předpisy nedovolovaly. Matka i nejstarší bratr jako hlava rodu mu rozmlouvali záměr studovat v Anglii, po semestru na koleji v Bhavanagaru však svůj záměr prosadil. Protože byl ve své kastě první, muselo se k cestě vyjádřit i kastovní shromáždění. Ačkoli složil slib, že zůstane hinduistou a nepodlehne svodům západního světa, shromáždění mu cestu neschválilo a z kasty ho vyloučilo. Žil tedy nadále mimo kasty, což bylo spojeno s různými nesnázemi.", "Vydal se do Anglie, která byla v průmyslovém a sociálním rozmachu. Nastoupil na právnickou školu \"Inner Temple\" v Londýně a snažil se západní společnost důkladně poznat. Zprvu velice strádal. Bydlel u rodiny, která od něj požadovala příliš vysokou činži, ale zejména jej coby vegetariána krmila mdlou vegetariánskou stravou, kterou nemohl ani pozřít. Často tak trpěl hladem, než našel jednu z mála londýnských vegetariánských restaurací. V té době již měl děti a snažil se je vychovávat reformním způsobem. Měl děti velice rád, ale jeho výchova byla tvrdá. Učil je tělocviku, otužování i životosprávě, která byla v té době u Indů značně zanedbaná. Důkladně se zabýval různými náboženstvími a velký dojem na něho udělala evangelia, zejména Ježíšova \"Horská řeč\". Četl také Korán, ale hlavně základní hinduistický text, Bhagavadgíta, který přeložil do gudžarátského jazyka a čítal pak denně po celý život. Seznámil se také se západními směry, jako je liberalismus, ateismus, pacifismus nebo socialismus a setkal se i s teosofií. Roku 1891 složil advokátské zkoušky a mohl tedy působit jako advokát kdekoli, kde platilo britské právo. Po návratu do Indie se dozvěděl, že matka mezitím zemřela. Rodina ho poslala do jihoafrické Pretorie, kde měl pomoci spřátelenému indickému kupci vymáhat dlužné pohledávky. I když šlo o velikou částku, Gándhímu se podařilo zprostředkovat mimosoudní dohodu. Zároveň se však setkal s rasovou diskriminací, kterou dlouho nechápal a pak ostře odmítal.", "V té době v Africe fungovalo tzv. \"smluvní dělnictvo z Indie\" (dělníci z Indie přijeli na pět let jako smluvní dělníci a po jejich odpracování se stali svobodnými občany Jihoafrického státu). Svobodní Indové se však stali předmětem rasové diskriminace. Museli například platit daň z hlavy a neměli volební právo. Hned po příjezdu se Gándhí stal středem pozornosti, když ostře vystupoval proti zákazu nošení turbanů v soudní síni. Psal do novin a stál si tvrdě za svým. V roce 1894 spoluzaložil Natalský indický kongres a jako jeho tajemník se angažoval v boji proti rasismu. Na druhou stranu, vymezoval se jen proti útlaku Indů a zpočátku sdílel rasové předsudky ohledně jiných etnik. To dokládá též následující citát: \"Negři a čínští vězňové jsou divocí vrahové a jsou velmi amorální. Negři jsou, což lze vztáhnout na všechny, necivilizovaní a obvinění jsou ještě horší. Jsou problematičtí, velmi špinaví a žijí skoro jako zvířata.\" Časem však své prvotní dojmy podrobil reflexi a později coby vůdce indického hnutí za nezávislost vystupoval jako odpůrce všeho rasismu. Na druhou stranu lze jeho vztah k domorodým Afričanům až do konce pobytu v Jižní Africe a částečně i po tom označit jako kolísavý.", "Vrátil se roku 1896 a začal upozorňovat na poměry Indů v Jižní Africe. Jeho články vydaly téměř všechny časopisy a zpráva se rozletěla celou zemí. Vzápětí dostal kabelovou zprávu z Natalu v Africe vyzývající ho k neprodlenému návratu. Vyrazil tam s celou svou rodinou parníkem. V ten okamžik všechno začalo. Gándhího reference o zacházení s Indy v Africe měly velký ohlas a jejich zkomolením se stal Gándhí nepřítelem vlády i Indů v Africe, kteří očekávali ještě horší zacházení. Dva parníky z Indie byly považovány úřady za invazi do Natalu. Bylo jim zakázáno přistát pod záminkou dýmějového moru, který v Indii tou dobou vypukl. Po karanténní době, kdy bylo dokázáno, že s sebou nemoc nevezou, začaly úřady jednat zoufale. Vyhrožovaly Indům svržením do moře, pokud vystoupí na pobřeží. Ti se nezalekli a rozhodli se přistát. Ze zákona na to měli právo a výhrůžky se neuskutečnily. Pod ochranou přítele se k večeru vylodil i Gándhí. Ale brzy byl poznán a pronásledován rozzuřeným davem, který jej dostihl a zmlátil takřka do bezvědomí. Zachránila jej stará známá paní Alexandrová, kterou se dav neodvážil napadnout. Útočiště nalezl u přítele Rustomdži Šetha. Leč dům byl obklíčen Evropany a lůzou. Vyhrožovali podpálit dům, pokud Šetha Gándhího nevydá. Za pomoci lsti a policie se nakonec dostal do bezpečí policejní stanice. Hned napsal nový článek do místních novin, kde uvedl zkomolené informace na pravou míru. Mnozí uznali svůj omyl a vše se nakonec i za podpory anglického velvyslanectví obrátilo v dobré.", "Búrské války vypukly v roce 1899. Indové v Africe pod vedením Gándhího se po důkladném uvážení rozhodli, jakožto občané Britského impéria, všemi prostředky ve válce s Búry pomoci Anglii. Gándhí doufal, že tím dokáže, že křivdy ze strany Británie jsou neoprávněné. Jejich nabídka pomoci byla oceněna a přijata a po dobu války byli Indové uznáváni, ale tato pomoc byla vysloveně zbytečná. Nic v chování Angličanů se nezměnilo. Většina výpomoci spočívala v ambulantních službách, ale ke konci se i dobrovolníci přidali k záložním plukům. Proč se Gándhí, vyznavač nenásilí, rozhodl angažovat ve válce, si vysvětlíme později. Jak pravil: „Kdybych byl postaven před rozhodnutí mezi zbabělostí a násilím, zvolil bych násilí.“", "Gándhí se po válce usadil v Johannesburgu, kde pokračoval ve své právnické praxi. V roce 1904 začal vydávat časopis \"Indian Opinion\" („Indický názor“). To jej obohacovalo a dávalo mu možnost získat zkušenosti. V té době přirovnával situaci Indů v Africe k Židům v Evropě. Nedotknutelní kulíové žili v osadách podobných ghettům. Úřady vůbec nepřispívaly ke správě a podpoře těchto čtvrtí, které byly plné špíny a odpadu. Vypukl černý mor, jeho zdroj sice nebyl v kulíjských ghettech, ale rychle se zde uchytil kvůli špatné hygieně. Gándhí se rozhodl pomoci všemi prostředky. Díky němu a spolupracovníkům se černý mor nadále nešířil, ale obětí bylo mnoho. Po tomto incidentu se Gándhí domluvil se svým dávným přítelem Westem na vydávání svého časopisu také v Durbanu, jelikož West vlastnil tiskárnu. Gándhí založil r. 1904 v Phoenixu osadu určenou jen svým přívržencům. Tato myšlenka vzešla z Ruskinovy filosofie, kterou velice obdivoval a která změnila jeho život. Svému časopisu pak věnoval veškerou energii, i když se potýkal s nemalými problémy. V osadě ve Phoenixu se \"Indický názor\" tiskne dodnes.", "V únoru 1906 zabili Zuluové dva policisty, kvůli nově zavedené dani z hlavy. Gándhí se opět postavil na stranu Británie se stejnou nadějí jako v Búrských válkách. Nabídka byla opět přijata. Pomáhal oběma stranám, neboť byl opět vůdcem ambulantní čety. Často nosili raněné i několik desítek mil pěšky, zachránili mnoho životů a načerpali mnoho zkušeností. Pomoc Anglii opět nepřinesla žádnou změnu. V těch dnech si uvědomil, že jeho smyslem je sloužit Bohu. Odříká si pozemské požitky a skládá slib doživotní \"brahmačarji\". Začíná se u něho formovat pojem \"satjágrahy\" čili trvání na pravdě, kterým chtěl nahradit pojem pasivního odporu. Gándhí totiž odsuzoval doktrínu meče a krve, hlásaje že jediná síla je v nenásilí, ale jen v takovém, které možnost násilí samo odmítlo, ne v takovém, které násilí vykonávat nemůže. Gándhí působil v té době v Johannesburgu a jeho žena v Durbanu těžce onemocněla. Jeho postoj a víra se projevily ve slovech: „Nedovolil bych nikdy, abyste mé ženě dávali maso, i kdyby jí šlo o život, leč by si ho ovšem sama přála.“ Ta samozřejmě maso odmítla z lásky ke svému muži a Gándhi ji odvedl z léčby u lékaře, který považoval maso za nezbytné k jejímu uzdravení. Jak Gándhi pravil: „Bral jsem na sebe opravdu velkou zodpovědnost, ale důvěřoval jsem v Boha.“ Manželka Kasturba se však po dlouhém utrpení skutečně začala uzdravovat.", "Gándhí začal učit mladé hochy na farmě poblíž Johanesburgu. Sám se od nich zpětně mnohému přiučil. Vyvinul podobnou teorii jakou později použilo divadlo Járy Cimrmana, tedy trestání sama sebe za hříchy svých svěřenců. Zde to oproti komedii skutečně fungovalo. Kromě hochů se však snažil Gándhí učit i lidi kolem sebe, včetně své ženy. Jak sám říká: „Byl jsem tehdy krutě milující manžel, a maje se za jejího učitele, trýznil jsem ji ze samé slepé lásky k ní.“ Sám však kdysi prohlásil že: „Kdo se snaží druhého napravovati, nesmí s ním během té doby žít v důvěrném vztahu.“ V tom vidíme jistý rozpor. Jejich manželství bylo napjaté a často se hádali. Poté, co se Gándhí oddal brahmačarji však přestal svou ženu trýznit a jejich manželství se stalo symbolem pokory.", "Skutečně první \"satjágraha\" proběhla roku 1908 a byla proti potupné registraci Indů. Gándhí byl tehdy poprvé uvězněn, což vyvolalo odvahu v krvi Indů. Tento první pokus však nebyl dobře zorganizován a \"satjágrahja\" pozbyla významu. Až 14. března 1913, kdy se svobodným Indům zvýšila daň na hlavu a kdy vláda naprosto nečekaně zrušila platnost veškerých sňatků, které nebyly uzavřeny podle křesťanského rituálu, vypukla pravá \"satjágraha\". Prvním krokem bylo, že nyní svobodné ženy usilovaly o to, aby byly zavřeny se svými manželi do vězení. Gándhí se rozhodl podstoupit „oběť“. Citujme: „Mou myšlenkou bylo poslat všechny své přátele z osady do vězení. To byl vrchol oběti, která mi zbývala za těchto okolností.“ Všichni jako vždy souhlasili, včetně jeho vlastní ženy. Ta se však musela přihlásit sama, neboť dle Gándhího slov: „Byl bych až příliš rád, kdybys šla do vězení, ale nesmělo by to vypadat, jako bys šla na mé naléhání!“ Nakonec se zatčení povedlo. Z našeho pohledu se tento čin i Gándhího chování zdají být šílenými a špatnými, ale právě toto byla jeho filosofie o níž až později. Svobodní Indové byli zatčením pobouřeni nejen v Africe, ale i ve vlasti. Vězňové a zejména ženy prokázali velkou odvahu a lásku k Indii. K povstání se brzy přidali i horníci z Newcastlu. \"Satjágraha\" se stala symbolem utrpení, odříkání a obětí. Všichni slepě táhli za Gándhím a čím víc trpěli, tím byli spokojenější. Členů hnutí stále přibývalo. Gándhí posílal do vězení i horníky, podobně jako družinu z Phoenixu. Nakonec byl zatčen i sám Gándhí. Byl poslán do vězení v Bloemfonteinu. Zde byl značně osamocen, leč rozhodl se toho využít ke studiu. Gándhího zatčení vzbudilo v řadách stávkujících ještě větší podnícení. Vláda vymyslela způsob, jak obnovit práci v dolech a při tom nepřistoupit na snížení daně. Učinila z dolů vězeňská pracoviště a z bývalých dělníků se stali otroci. Ti přes bití a utrpení odmítali pracovat. Zprávy o zacházení s nimi se dostaly do celé jižní Afriky i Indie. Anglická vláda zahájila politiku železa a krve – bránila násilím ve stávkách, žaláře byly přeplněné a ani policie nenahnala stávkujícím strach. Hnutí se chýlilo ke konci. Gándhí byl propuštěn a revoluce mířila k vrcholu. V roce 1914 vláda vyhověla požadavkům Indů, zrušila tříliberní daň z hlavy, schválila platnost sňatků a volný pohyb Indů.", "Gándhí se společníky odjel vyjednávat do Southamptonu, ale v té době vypukla první světová válka. Stejně jako tolikrát předtím chtěl Gándhí zlepšit postavení Indů přímo v Anglii tím, že se studenti a Indičtí přistěhovalci budou podílet na válečné podpoře Británie. Tentokrát s Gándhím nesouhlasili zdaleka všichni. Naopak, chtěli využít situace a přinutit vládu k okamžitému zlepšení situace Indů pod příslibem pomoci. Gándhí si však stál na svém. Tak tedy Indové opět pomáhali svému uzurpátorovi a Gándhí byl v očích Anglie po tuto dobu hrdinou. Věnoval se zde také hojně filosofii, neboť setrvával v Anglii. Studoval, hledal a pozoroval. Jeho filosofie je filosofií činu, neboť ze života vychází a do života se také vrací. Nevynašel nic nového, ale oprášil to staré a uvedl to v život – zejména myšlenky o etice. Hlavní sílu náboženskou i filozofickou čerpal po celý život z Bhagavad-Gíty, inspiroval se ale i Biblí a Koránem a také esejí \"Občanská neposlušnost\" (\"Civil Disobedience\") od H. D. Thoreaua. Za jedinou a nejmocnější považoval vždy Pravdu. Říká dokonce, že pravda je jediným Bohem a že vše, co je nepravda, zároveň neexistuje. Bůh je podle něj v každém atomu kolem nás i v nás (blízkost zenové filosofie). Vždy upřednostňoval význam praxe před teorií. Hlavní jeho myšlenkou je nenásilnost a neochvějná láska ke všemu a všem. Snažil se, aby vše na světě bylo rovnocenné a dokonce v jistém ohledu souhlasil s myšlenkou komunismu. Na druhé straně odsuzoval civilizaci, která odsunuje duchovní svět a vyzývá sám k prostotě. Gándhí považuje věk civilizace za věk temnoty, věk satana. Není náboženský, je plný drog a zvěrstev. Třídy se stále více diferencují a vzdalují – bohatý bude ještě bohatší a chudý chudší, ne naopak. Trpělivý člověk se podle něho dočká chvíle, kdy se civilizace sama zničí. Byl zásadně proti strojům a velkým městům. Ideálem jeho myšlení byla venkovská zemědělská společnost. Avšak tyto ideály se postupem času nesnažil realizovat, protože si uvědomoval, že návrat do minulosti není možný. Dále často kladl zřetel na protiklady, kterými dokazoval svou pravdu. Při svých reformách se často setkal s prvotní nechutí občanů, ale věděl, že on sám jakožto reformátor musí být trpělivý, nikoli lid. To byla další Gándhího silná stránka – trpělivost. Díky své filosofii absolutní lásky mu bylo krajně blízké lékařství. V té oblasti získal velké zkušenosti právě za první světové války. Často se vystavoval i nákaze a tato obětavost prospěla jeho reputaci. V devadesátých letech 19. století byly důsledky anglické vlády v Indii nejpatrnější. Bylo narušeno zemědělství a propukla chudoba a hladomor. Během pětadvaceti let zemřelo na 15 miliónů Indů. Angličané z Indie sáli bohatství víc a víc. Vrcholem byl rok 1905, kdy Británie rozdělila Bengálsko na muslimskou a hinduistickou část. V té době, počátkem 20. století, Indie ožila. Začala si uvědomovat svou velikost a rodil se zárodek svobodné Indie. Do tohoto světa vstupuje Gándhí roku 1914, kdy musel Anglii opustit kvůli vážné nemoci.", "V Indii pokračoval ve své činnosti. Tuto dobu považoval za nejkrásnější dobu svého života. V domovině se setkal s velkou podporou a úctou. Otázka \"satjágrahy\" v Indii však neměla být ukvapená – na radu svého přítele G. K. Gókhalého Gándhí slíbil nejprve jeden rok studovat indickou politickou scénu, než cokoli podnikne. Stal se neoficiálním členem Společnosti (politická strana). Z Gándhího se v Indii stává \"daršan\" (světec). Lidé ho vyhledávali pro radu i útěchu. Účastnil se také posvátné pouti Kumbh mélá. Ta jej naplnila odporem – lidé podle něj zbytečně trpěli a setkal se zde s obchodováním s vírou, což jím hluboce otřáslo. Víc než kdy jindy se postil. Podobně jako v Africe Phoenix, založil i zde osadu poblíž Ahmadábádu. Začíná se formovat nová příležitost k satjagraze. Protest se měl týkat vystěhovalectví z Indie, avšak \"satjágrahy\" nebylo zapotřebí. Smluvní vystěhovalectví bylo zrušeno. V roce 1916 požádal Gándhího o pomoc Rádžkumár Šukla z Čamparanu. Pěstitelé v této oblasti velice strádali pod systémem \"thinkhaitia\". Když se tam vydal celou záležitost vyšetřit, setkal se s nepřátelstvím a začal ihned počítat s uvězněním. Ač byl Čamparan odříznut od světa a Gándhího tam příliš v té době neznali, lid si jej okamžitě oblíbil. A jak on sám tvrdí: „Stanul jsem tváří v tvář Bohu, pravdě a \"ahinse\".“ Proti Gándhímu stáli teď už jen majitelé plantáží. I vláda musela nakonec uznat zákonnost jeho jednání. S přáteli opět vytvořil komunitu a začal vyslýchat sedláky. Sezval kontingent učitelů a přátel, aby dal sedlákům potřebné vzdělání. Také začal s výchovou zdravotnickou a hygienickou. Majitelé plantáží prováděli možné i nemožné, aby Gándhího vyšetřování zmařili. Systém \"thinkhaitia\" byl nakonec skutečně díky Gándhího neústupnosti zrušen. V té době vedl ještě jeden boj, který zpočátku vypadal nenápadně. Bojoval proti masovému vývozu bavlny a nákupu oděvů z Anglie a Japonska. Začal oživovat indické řemeslné tkalcovství. Tomuto problému věnoval dvacet let života. Postupně ztrácel přívržence, neboť ruční výroba bavlny byla z ekonomického hlediska nevýhodná a pouhá myšlenka duchovní očisty nedostatečná. Gándhí pohořel. Byla to jeho největší porážka, neboť on i jeho společníci do tohoto hnutí vložili všechno a takřka zbytečně. O této prohře se Gándhí ve svém životopise nezmiňuje, leč byla jistě vážná. Avšak než se stačil vzpamatovat, čekal ho další úkol – v okrese Khaira vypukl hlad a zemědělci žádali snížení daní na toto období. Gándhí doporučil satjágrahu. Sepsali zprávu, ve které jasně odmítli platit daně i za cenu uvěznění, nebo i života. Opět zvítězili (po věznění a utrpení, jak tomu bylo pokaždé). Po těchto bojích se Gándhí opět vydal na válečnou konferenci do Anglie. Zde hájil myšlenky Indů, usiloval o propuštění některých z nich (zejména bratrů Aliů). Oplátkou Britům opět slíbil válečnou podporu. Začal osobně rekrutovat na území Indie, ale setkal se s nevolí a pramalým úspěchem. V těch dnech vážně onemocněl úplavicí, která vyústila v zánět slepého střeva. Odmítal jakoukoli lékařskou pomoc i léky, vědom si vlastního zavinění na této nemoci. V té době válka skončila a rekrutů už nebylo zapotřebí. Gándhí trpěl a slábl každým dnem, ocitl se nad propastí smrti. A přece se začal uzdravovat (po operaci, s níž zásadně nesouhlasil, ale neměl sil se jí vzepřít). Ač stále upoután na lůžko, měl další úkol. Trnem v oku mu byl Rowlattský výbor, který drasticky zasahoval proti revolučnímu hnutí v Bengálsku. Byla vytvořena zvláštní, elitní skupina Satjágraha Sabha. Gándhí se potřeboval nutně uzdravit, a tak porušil ve jménu revoluce další ze svých zásad a pil mléko. Uzdravil se rychle, ale porušení tohoto slibu navždy nalomilo jeho ducha... Gándhí si nebyl jist postupem satjágrahy proti Rowlattskému návrhu, bude-li uzákoněn. Zákon padl a ještě té noci měl Gándhí vnuknutí. Rozhodl se vyhlásit po celé zemi den modliteb, \"hartál\". A vskutku – 6. dubna celá Indie, od jednoho konce k druhému, města i vesnice, zachovávala v ten den úplný hartál. Vláda zareagovala proti této revoluci násilně. A Gándhí protiútokem zahájil občanskou neposlušnost, pasivní rezistenci – \"satjágrahu\". Na krátké období přispěl ke spojení hindů a muslimů, ale tato otázka byla složitější. Nepřátelství mezi oběma náboženstvími využívala vláda Británie. To se Gándhímu nelíbilo a zahájil jednadvacetidenní půst. Ale téměř zbytečně. Po celý zbytek života bude Gándhí bojovat za sjednocení muslimů a hindů. Zasedal s muslimy a hindy a snažil se je dát dohromady. Na protest vůči tomuto nepřátelství podstoupil půst, ale s pramalým úspěchem. Ale protentokrát bylo spojenectví ustanoveno. Dále netoleroval daň ze soli a nechal tisknout zakázanou literaturu. Společnost byla zhypnotizována. Lidé si kupovali knihy, nedbajíce nebezpečí z uvěznění. Gándhí byl tentokrát zatčen jako první, ale záhy byl propuštěn. Vláda měla strach z reakce lidu na tento čin. A tehdy Gándhí narazil na další svůj obrovský omyl. Vzpoura přešla v násilí a rozlícený dav musel být rozprášen jízdní policií. A přece Gándhí stále tvrdil: „Lid nemá povahu násilnickou, nýbrž mírumilovnou.“ Gándhí nakonec pochopil, že stávka se mu vymkla z rukou. Ve svém životopise nezmínil asi nejstrašnější důsledek svého jednání. 13. dubna 1919 bylo na pokojné manifestaci v Amritsaru jednotkami generála Dyera zmasakrováno na tisíc Indů a okolo jedenácti set jich bylo zraněno. Místoguvernér O'Dwyer vyhlásil o dva dny později v Paňdžábu stanné právo. Následná vlna represí a zatýkání v mnoha dosud loajálních Indech definitivně zlomila důvěru v britskou vládu. Gándhí promluvil k lidu o skutečné podstatě satjágrahy a byl nespokojen s násilím, které vykvetlo v jeho přívržencích. Nemělo to však žádný účinek, a tak sám satjágrahu odvolal. Seznal, že satjágraha v takovém rozsahu se nedá uhlídat, a vědom si následků a krveprolití svůj omyl veřejně přiznal. Ale víc se tím nezaobíral. Rovněž si neuvědomoval, že některé v podstatě hinduistické metody satjágrahy se příčí muslimům a mimoděk tak zvyšují napětí mezi oběma náboženskými komunitami. Poté dosáhl velkých úspěchů na Armitranském kongresu, kterého se jako vážený člen zúčastnil. Dal Indům velkou svobodu a konečně také dospěl k podstatě své víry: „Není jiného Boha než Pravdy.“ Dne 1. srpna 1920 Gándhí zahájil svou kampaň nespolupráce s Brity, když vrátil úřadům tři medaile, které obdržel za búrské války. O svém plánu brzy přesvědčil na mimořádném sjezdu v Kalkatě také Kongres, který se během několika dalších let proměnil z honoračního seskupení elit v masovou politickou stranu s jasným programem a strukturou. Přestože Gándhí jen málokdy zastával v Kongresu nějakou výkonnou funkci, platil za jeho politického guru. V prosinci 1921 vyhlásil Gándhí hnutí občanské neposlušnosti, které mělo přerůst v revoluci. 5. února 1922 však došlo k incidentu ve vesnici Čaurí Čaura, při níž účastníci původně pokojné demonstrace zapálili místní policejní stanici, v níž uhořelo 22 policistů. Gándhí to považoval za osobní politické selhání, hnutí občanské neposlušnosti okamžitě odvolal, a to posléze zaznamenalo velký odliv příznivců. V březnu 1922 byl Gándhí za naprostého nezájmu veřejnosti zatčen a odsouzen k šestiletému vězení. V lednu 1924 jej však postihl akutní zánět slepého střeva a musel být za dramatických okolností operován. To mu zajistilo znovu pozornost a přízeň veřejnosti a 5. února 1924 byl omilostněn. Za dva roky, které strávil za mřížemi, však národně-osvobozenecké hnutí upadlo a ze sjezdu Kongresu v roce 1924 Gándhí odešel poražen.", "Dalším Gándhího cílem bylo odstranit společenskou diskriminaci nedotknutelných, pro které navrhoval označení haridžané (boží lidé). Na rozdíl od ostatních reformátorů se však Gándhí nesnažil zrušit indický kastovní systém jako celek, ale spíše dosáhnout společenského uznání pro nízké a nedotknutelné kasty. Vůdce nedotknutelných Bhímráo Rámdží Ámbédkar však kritizoval Gándhího i další vůdce Indického národního kongresu za přílišný konzervatismus a zbytečný patos, kterým se ničeho nedosáhne. Místo toho sám navrhl britské vládě systém oddělené volební kurie pro nedotýkatelné. Když v září 1932 Britové s jeho návrhem souhlasili, zahájil Gándhí další ze svých protestních hladovek, neboť podle něj by zvláštní práva pro nedotknutelné rozvrátila hinduistickou společnost. Tím donutil Ámbédkara ustoupit a obě znesvářené strany se nakonec 24. září 1932 dohodly na společném kompromisu, jehož výsledkem byl tzv. Púnský pakt, který zaručil „utlačovaným třídám“ rezervovaná místa v zákonodárných sborech.", "Dne 26. ledna 1930 začíná boj o nezávislost. Celá Indie – zemědělci, řemeslníci, obchodníci i prostý lid – odmítá nadále spolupracovat s Británií. Vše řídil jednašedesátiletý Mahátma Gándhí. 6. dubna ráno, když došel na konec své téměř čtyřicetidenní pouti, porušil zákon, podle něhož měla Británie monopol na produkci soli a tisíce přívrženců stály za ním. Během této doby – absolutní občanské neposlušnosti – uvrhla vláda do vězení na 60 000 Indů. Gándhí byl opět vězněn. Ještě netušil, že o sedmnáct let později bude vyhlášeno osvobození a nezávislost Indie... Než se tak stalo, vstoupil roku 1935 do strany Kongresu a stal se jejím neoficiálním vůdcem, tudíž i celé Indie. Zastupoval ji a při jednání s Brity postupně zlepšoval její postavení. Vypukla druhá světová válka. Gándhí sice odsuzoval Hitlera i nacismus, přesto odmítl slepě pomáhat Anglii. 7. prosince 1941 přišla válka i na Východ. Britové se snažili přesvědčit indický Kongres o příslibu pomoci, ale stále nechtěli v Indii vyhlásit nezávislost. Najednou však stála okupace před branami Indie. Už nebylo možné ustoupit. Vedení Kongresu včetně Gándhího bylo britskou vládou uvězněno. Lid povstal ve své zuřivosti a bojoval proti britské vládě všemi prostředky. Ta odpověděla střelbou. Vesnice byly bombardovány a za oběť padlo na 25 tisíc Indů. Zatímco Británie bojovala na Západě i Východě proti fašismu, v Indii vraždila podobně jako její nepřátelé. Odpor Indů byl potlačen. Nastal hladomor, který zahubil 3,4 miliónů lidí. V té době zemřela na zápal plic také Mahátmova manželka Kasturba poté, co Gándhí nedovolil lékařům, aby jí podali penicilin, který odmítal jako zahraniční lék. Krátce na to byl Gándhí propuštěn. Musel toho hodně co napravovat. Okupační vojska se stáhla, ale země krvácela. Opět se začaly vyhrocovat hiduisticko-muslimské rozpory, a kromě toho vrcholil boj o nezávislost. Británie už nebyla proti, ale problémem byla otázka vlády. Proti Kongresu totiž nyní stála Muslimská liga, druhá mocná frakce. Gándhí se vrátil do rozdělené země. Muslimové vyhlásili 16. srpna 1946 džihád (svatou válku). Vraždili hinduisty a násilně je nutili k uznání islámu. Na to reagovali hinduisté masakrováním muslimů a Gándhí nebojácně kráčel mezi nimi, jako by mu už nikdo z nich nemohl ublížit. Více už mu ublížit nemohli, byl pokořen, když viděl zkázu, ale přesto kráčel a hlásal mír. Británie se rozhodla osvobodit Indii pod podmínkou, že bude země rozdělena na Pákistán a Hindustán. Najednou byl Gándhí jen poutníkem, byl jediný, kdo s tím nesouhlasil – lid byl lačný po svobodě. 15. srpna 1947 byla vyhlášena svobodná Indie dvou dominií. Gándhího v jeho 77 letech přepadl hluboký smutek. Vše, pro co tak dlouho bojoval, se rozpadlo. Nepokoje mezi hinduisty a muslimy však pokračovaly i po vyhlášení nezávislosti a přerostly ve válku mezi oběma zeměmi. Ta se rozpoutala poté, co pákistánské vojenské jednotky vtrhly do Kašmíru, jehož právní status nebyl prozatím vyřešen. Indická vláda reagovala mimo jiné tím, že zastavila převod 550 milionů rupií do Pákistánu, což byla součást dohody o rozdělení. Gándhí na protest vyhlásil další ze svých časově neomezených hladovek, dokud se obě strany nedohodnou a nesmíří. Indická vláda tak nakonec zrušila své rozhodnutí a peníze do Pákistánu poslala. Tím se potvrdilo, že Gándhí ani zdaleka neztratil svůj vliv. Transakce ovšem vzbudila nesouhlas mezi představiteli hinduistické komunity, kteří kritizovali vládu i Gándhího za zbytečné ústupky Pákistánu. Skupina hinduistických radikálů s vazbami na organizace Hindú mahásabha a Ráštríj svajamsévak sangh se proto rozhodla Gándhího odstranit. První pokus o pumový atentát 14. ledna 1948 byl neúspěšný. 30. ledna však hinduistický aktivista Nathuram Gódsé zastihl Gándhího při večerní procházce v Novém Dillí a usmrtil jej pistolí Beretta M1934 9mm Browning výrobní číslo 606824. Gódsé se okamžitě dobrovolně vzdal policii, v soudním procesu byl později odsouzen k smrti oběšením a 15. listopadu 1949 popraven. Móhandás Karamčand Gándhí zemřel s modlitbou na rtech ve věku 78 let. Za jeho rakví kráčel milionový průvod a jeho popel byl vhozen do soutoku u řeky Gangy. Mnoho zástupců států z celého světa přijelo vzdát hold malému velkému muži... Jeho smrt dala za pravdu jeho myšlenkám a Indie konečně dosáhla svobody. To, jak Gándhí ovlivnil své následovníky, snad nejlépe demonstrují slova Džaváharlála Néhrúa: „\"Budoucnost náleží nám. Ať půjdeme kamkoli, ať jsme jakkoli hodni Indie, máme ještě onu sílu, kterou nám dal náš učitel. Ta síla nevychází jen z něho, ale rovněž z jeho poselství, a já se dnes i každý další úsvit slavnostně zavazuji k službě vlasti a ideálům, které před nás Gándhí postavil...“\"" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vymezení pojmu.", "Etymologie.", "Popis týpí.", "Stavba.", "Vnitřní vybavení." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Stany podobného typu jsou známy i mimo Severní Ameriku, u Eskymáků, obyvatel Sibiře a Sámů (zastarale Laponců). Od sibiřského čumu nebo sámského stanu lavvu se týpí liší konstrukčními prvky: je opatřeno kouřovými chlopněmi pro odvod kouře a kužel je nakloněn tak, že zadní stěna je strmější než přední. Původní týpí byla malá, protože týpí z bizoních kůží byla dosti těžká a pro tahání nákladů používali indiáni psy. S příchodem koní a díky lehčí plachtovině získávané obchodem s bělochy mohla vznikat týpí vysoká až 8 nebo 9 metrů. Týpí byla používána indiány Plání, z nichž nejsilnější byla skupina Lakotů (Siouxů), dále Šajeni, Vraní indiáni, Černonožci, Komančové, Kajovové a další. Kmenové rozdíly ve stavbě týpí spočívaly především ve způsobu stavby základní kostry (trojnoha nebo čtyřnoha), ve tvaru kouřových chlopní a různých detailech.", "Slovo \"týpí\" pochází z lakotštiny a jeho původní význam je obydlí. Dnešní Lakotové ho zapisují \"thípi\" a označují jím bělošský dům. Původní použití pro kónický stan bylo nahrazeno slovem \"thiíkčeka\". Týpí bývá někdy označováno jako \"vigvam\", což však není správné. Vigvam je kónický nebo kupolovitý stan, pokrytý březovou kůrou nebo rohožemi, který používali Athabaskové, Kríové, Mikmakové, Algonkinové, Odžibvejové a další kmeny Oblasti Východních lesů a Subarktické oblasti. Slovo vigvam pochází z jazyka Odžibvejů a znamená \"místo k bydlení\".", "", "Základ týpí tvoří velká plachta, kterou indiáni sešívali z bizoních kůží, později z látky nakupované u bělochů. Plachta má přibližně polokruhovitý tvar, u středu průměru jsou přišity \"kouřové chlopně\" a ve středu je přišita šňůra pro uvázání ke \"stavěcí tyči\". Kostru tvoří 9 až 20 tyčí (podle velikosti). Indiáni používali na tyto tyče nejraději borovici pokroucenou, která roste ve Skalnatých horách. Tam, kde nebyla dostupná, ji nahrazoval například jasan pennsylvánský nebo jalovec. Tyče se v určitém pořadí naskládají na základní trojnohu nebo čtyřnohu a vytvoří oporu pro plachtu. Na poslední tyč se plachta uváže a vztyčí ke kostře. Po rozprostření kolem kostry se plachta u vchodu sepne jehlicemi do připravených otvorů. Do špiček kouřových chlopní se nasunou dvě další tyče, které pak slouží k natáčení kouřového otvoru po větru. Plachta se po obvodu kotví kolíky. Obvykle se oka pro kolíky připevňují pomocí malých oblázků, které se vloží zevnitř do okraje plachty, a kolem nich se z vnějšku utáhne smyčka pro kolík. Není tedy třeba dělat díry do pláště a smyčka se vytvoří kdekoli podle potřeby.", "Zevnitř se po obvodu týpí od země až do výšky zhruba 2 metry napíná další plachta označovaná anglicky \"lining\" [lajnyng]. Tato plachta je velmi důležitá a teprve ta dělá z týpí příjemný příbytek za každého počasí. Chrání obyvatele před vodou kapající z tyčí, pomáhá vést vzduch tak, aby lépe odváděl kouř z ohniště, vytváří lepší tepelnou izolaci. Na noc se lining přetáhne přes vchod a zamezí tak průvanu. K týpí patřilo i další vybavení a zařízení: lůžka pokrytá bizoními kůžemi, kožešinami a dekami, opěradla z vrbových prutů, jelenicové vaky, nejrůznější obaly ze surové kůže. To vše dohromady vytváří pohodlné bydlení, kde je příjemně od zimních mrazů až po letní vedra. V dnešní době dochází k určité „renesanci“ týpí. Skautské oddíly dnes často na táborech dávají přednost týpí před tradičními podsadovými stany, pro kmeny Ligy lesní moudrosti je táboření v týpí samozřejmostí. Možnost rozdělání ohně a život ve větších skupinách než ve stanu jsou velkými přednostmi tohoto způsobu táboření." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Arnstadt.", "Mühlhausen a Výmar.", "Köthen.", "Lipsko.", "Dílo.", "Klávesové skladby.", "Jiná duchovní hudba.", "Koncertní a orchestrální skladby.", "Suity a sonáty.", "Skladby pro sólové nástroje.", "Polyfonní cykly.", "Ostatní tvorba.", "Odkazy.", "Literatura.", "V cizích jazycích." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v duryňském Eisenachu v Sasko-eisenašském vévodství ve středovýchodním Německu, jako osmý syn dvorního městského hudebníka Johanna Ambrozia Bacha. Hudební tradice rodu byla dlouhodobá, jeho předkové byli hudebníky téměř po dvě století. Johann Sebastian projevoval výrazné hudební nadání již od dětství. Jeho rodiče zemřeli velmi brzy (matka v roce 1694, otec 1695) a jeho oporou se stal starší bratr Johann Christoph Bach, který jej zasvětil do základů varhanní a klavírní hry i do hudební teorie. Základy ostatního vzdělání získal Johann Sebastian na protestantské škole v Eisenachu, odkud však velmi brzy odešel za svým starším bratrem Johannem Christophem do Ohrdrufu. Bratr, který tam působil jako varhaník, mu předal další hudební zkušenosti, ale vzhledem ke špatné finanční situaci své rodiny byl Johann Sebastian nucen ve svých 15 letech odejít do Lüneburgu, kde se stal sborovým sopranistou. Celkem zde strávil dva roky, dokončil humanisticko-teologické středoškolské vzdělání a rozšířil si své hudební znalosti.", "Nejpozději od března 1703 Bach pracoval jako houslista soukromé kapely výmarského spoluregenta Johanna Ernsta von Sachsen-Weimar. 9. srpna téhož roku pak byl přijat na místo varhaníka \"Nového kostela\" (\"Neue Kirche\", nyní \"Bachkirche\") v Arnstadtu a dostal k dispozici nový dvojmanuálový nástroj, sestrojený významným stavitelem varhan Johannem Friedrichem Wenderem. V říjnu 1705 dostal Bach třítýdenní dovolenou, aby navštívil jednoho z nejvýznamnějších skladatelů a varhaníků té doby Dietricha Buxtehudeho. Bach si pobyt u Buxtehuda bez dovolení prodloužil na tři měsíce, za což byl po návratu do Arnstadtu napomínán tamní konzistoří pro „nedbalost ve službě“. Buxtehude se však pro Bacha stal cenným učitelem a hudebním vzorem, jehož vliv se dá vysledovat na řadě Bachových kompozic, například chorálních předehrách jako je \"Wie schön leuchtet der Morgenstern\" (BWV 739), preludiích, tokátách a fantaziích. Ačkoli finanční podmínky služby v Arnstadtu byly dobré, Bach se často dostával do konfliktu s tamní konzistoří. Kromě zmíněného svévolného prodloužení studijního pobytu u Buxtehuda nebo stížnosti na to, že Bach dovolil přístup na kůr „cizí dívce“, snad své budoucí ženě, šlo především o to, že Bachova novátorská a emotivní hudba působila na místní posluchače rušivě a rozptylovala je při bohoslužbě. Proto se komponista rozhodl utéct ze stísněných arnstadtských poměrů a vyhledat si nové místo.", "24. dubna 1707 hrál Bach na zkoušku v Mühlhausenu a od 1. července nastoupil místo varhaníka ve zdejším kostele \"Divi Blasii\". V Mühlhausenu setrval zhruba rok – o propuštění ze služby požádal 25. června 1708. Výmarský vévoda Wilhelm Ernst, který skladatele při jeho návštěvě Výmaru slyšel hrát, mu totiž nabídl lépe placené místo. Mezitím se Bach 17. října 1707 oženil s Marií Barbarou Bachovou, svou vzdálenou sestřenicí. Bach se svou těhotnou ženou přesídlil do Výmaru v první polovině července 1708 a nastoupil zde jako dvorní varhaník a komorní hudebník. Výmarský kulturní život byl mnohem inspirativnější a bohatší než v předchozím působišti a Bachův zaměstnavatel, vévoda Wilhelm Ernst, byl velkorysým a uměnímilovným panovníkem. Z doby výmarského působení pochází velká část Bachova varhanního díla a řada dalších skladeb, například \"Lovecká kantáta\" BWV 208, nejstarší dochovaná Bachova světská kantáta. Bachům se ve Výmaru také narodilo jejich prvních šest dětí, z nichž dvě ovšem brzy zemřely. Roku 1713 se Bach z dnes již neznámých důvodů ucházel o místo varhaníka v Halle, odmítl však nakonec podepsat smlouvu s odůvodněním, že nabízená mzda neodpovídá jeho očekávání. Vévoda Wilhelm Ernst jmenoval Bacha v roce 1714 koncertním mistrem, a ačkoli toto místo bylo v hierarchii dvorních hudebníků až třetí po kapelníkovi a jeho zástupci, Bach dostával ze všech nejvyšší plat. Nová pozice znamenala i nové povinnosti, mezi jiným musel Bach každé čtyři týdny komponovat jednu církevní kantátu pro nedělní bohoslužby – jako první vznikla kantáta \"Himmelskönig, sei willkommen\" BWV 182. Bachovým hudebním přítelem byl v té době drážďanský hudební ředitel Johann Georg Pisendel (1687–1755), který Bachovi zprostředkoval italskou hudbu, zvláště vliv svého učitele Antonia Vivaldiho. Bach ve Výmaru setrval do roku 1717, kdy podepsal smlouvu na post kapelníka v Köthenu, aniž by ovšem předem požádal svého pána o uvolnění z místa. Došlo proto k otevřenému konfliktu s panovníkem a Bach byl dokonce na několik týdnů uvězněn a poté 2. prosince 1717 v nemilosti propuštěn z vězení i ze služby.", "Bach v Köthenu získal výjimečné postavení, a to i díky svému osobnímu přátelství s hudbymilovným knížetem Leopoldem von Anhalt-Köthen, svým zaměstnavatelem. Měl zde titul kapelníka a ředitele komorní hudby a k dispozici dostal kvalitní sedmnáctičlennou kapelu. Kníže nešetřil ani na nástrojovém vybavení, a Bach tak roku 1719 cestoval do Berlína zakoupit nové cembalo. V Berlíně poznal hudbymilovného braniborského markraběte Christiana Ludwiga (1677–1734), pro něhož pak zkomponoval slavné instrumentální skladby dnes známé jako \"Braniborské koncerty\". V červenci 1720, právě když byl Bach s knížecím dvorem na dvouměsíčním pobytu v Karlových Varech, v Köthenu onemocněla a náhle zemřela jeho první žena Marie Barbara. 3. prosince 1721 si Bach vzal za ženu Annu Magdalenu rozenou Wilcke, dceru dvorního hudebníka. Ta se mu stala vzornou manželkou, která mu dala dalších třináct z jeho celkem dvaceti dětí, z nichž většina ovšem zemřela již v útlém věku. Anna Magdalena Bachová byla i nejbližší spolupracovnicí svého muže, opisovala jeho skladby a podporovala jeho tvůrčí aktivity až do konce jeho života. V Köthenu Bach zkomponoval mimo jiné \"Dobře temperovaný klavír\" (1 díl, BWV 846–869), šest houslových partit a sonát a řadu dalších závažných kompozic, ale i díla spíše pedagogického určení, jako je \"Klavírní knížka Anny Magdaleny Bachové\". Přes uznání, kterého se mu v Köthenu dostalo, odešel Bach v roce 1723 do Lipska. O důvodech lze jen spekulovat, snad šlo o změnu hudebního vkusu dvora a změnu postojů knížete k Bachovi.", "Smrtí předchozího varhaníka Johanna Kuhnaua se 5. června 1722 uvolnilo místo kantora Tomášského kostela v Lipsku. Bach se o místo ucházel, ale byl vybrán jiný slavný kandidát, Georg Philipp Telemann. Telemann ovšem místo vzápětí odmítl - protože mu byl v Hamburku zvýšen plat, rozhodl se tam zůstat. Bylo tedy vypsáno druhé výběrové řízení, v němž byl Johann Sebastian Bach opět poražen, tentokrát kapelníkem z Darmstadtu Johannem Christophem Graupnerem. Ani tentokrát však nebyla volba úspěšná, protože Graupnerovi nebylo uděleno povolení opustit dosavadní místo. Nakonec tedy bylo místo nabídnuto „jako třetí volbě“ Bachovi, a ten je zastával až do konce svého života. Přitom si nadále podržel titul knížecího dvorního kapelníka v Köthenu a pro tamní dvůr i nadále dodával skladby k slavnostním příležitostem. Svou službu v Lipsku Bach nastoupil koncem května 1723. Ve své funkci byl Bach jako městský hudební ředitel zodpovědný za hudební život ve městě a v jeho čtyřech kostelích, připravoval skladby pro bohoslužby, nejrůznější církevní a společenské příležitosti, vyučoval a působil též jako vedoucí a hráč souboru Collegium musicum, který byl složen z jeho žáků a městských hudebníků. Hráli díla soudobých skladatelů (např. významného českého skladatele Jana Dismase Zelenky). V tomto období života Bach vytvořil další závažné kompozice, např. \"Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll\" nebo \"Umění fugy\". Pro církevní provoz komponoval pravidelně kantáty, zpočátku jednu každý týden, takže jich celkem napsal kolem tří set. Přes veškerou aktivitu Bacha postupně začala unavovat snaha o veřejné uznání, proto se postupně uzavíral více do kruhu rodiny, ve kterém se cítil nejšťastnější. Posledních deset let Bachova života bylo naplněno tvorbou, ale i relativním klidem. Bachův syn Carl Philipp Emanuel se stal hudebníkem pruského krále Bedřicha Velikého (též aktivního hudebníka), který otce Bacha pozval v roce 1747 na svůj dvůr a přijal ho s poctami. Johann Sebastian Bach se mu odvděčil improvizacemi na králem zadané téma, zpracované později v \"Hudební obětině\", dílu dokonalé kontrapunktické architektury. Koncem roku 1749 Bach ztratil zrak a pomalu se zhoršoval i jeho celkový zdravotní stav. Zhoršení kulminovalo nezdařenou oční operací na jaře následujícího roku. Bach zemřel v tichosti, avšak obklopen milující rodinou, 28. července 1750. Byl pohřben v Lipsku na hřbitově u kostela sv. Jana. Ještě více než sto let mu zde v den jeho smrti prokazovali poslední úctu jednotlivé skupiny studentů Tomášské školy. 22. října 1894 byla u příležitosti přestavby kostela a sousedícího hřbitova exhumována dubová rakev. Náhrobní kámen se nezachoval, ale podle ústního podání, i z důvodu, že jen 12 ze 1400 zemřelých v roce 1750 bylo pohřbeno v dubové rakvi a z dobrozdání lipského anatoma Wilhelma Hise byla potvrzena identita skladatele. Ostatky byly v jednoduchém kamenném sarkofágu pohřbeny pod oltář kostela sv. Jana. Po zničení kostela a přilehlého hřbitova za druhé světové války byl v roce 1950 u příležitosti 200. výročí Bachovy smrti sarkofág přemístěn do chóru kostela sv. Tomáše. Identita ostatků je některými moderními muzikology zpochybňována, a přestože se dochovaly kosti jeho syna Carla Philippa Emanuela, test DNA nebyl dosud proveden. Posledním dílem, na němž Bach před svou smrtí pracoval, byl cyklus \"Umění fugy\" (nedokončen). Z dvaceti Bachových dětí se čtyři staly skladateli: Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian. Od roku 1950 se také na jeho počest koná v Lipsku Mezinárodní hudební soutěž J. S. Bacha. Od 20. do 22. března 2019 spustil Google Doodle hru, která měla připomínat Johanna Sebastiana Bacha a na kterou bylo možno se dostat přímo z vyhledávače. Jednalo se historicky o první hru od Google Doodle, která byla naprogramována s umělou inteligencí. Spočívala v tom, že uživatel zadal na notovou osnovu několik not (minimálně čtyři) a systém automaticky vygeneroval čtyři tónové linky tak, aby výsledná hudba zněla v Bachově stylu. Systém se učil generovat skladby díky znalosti 306 Bachových kompozic.", "Johann Sebastian Bach byl mistrem polyfonie a přivedl k dokonalosti hudební formu fugy. Ve své bohaté tvorbě dokázal vyjádřit hluboké myšlenky umělecky přesvědčivým způsobem. Jeho hudební myšlení je pronikavé a jasné, přitom však nepostrádá výraznou citovost. Bach nebyl extravagantním umělcem, ale spořádaným otcem rodiny, praktickým a zároveň hluboce věřícím člověkem, který měl zároveň smysl i pro běžné pozemské radosti, což se vše odráží i v jeho díle. Jeho hudba se povznáší do dimenzí téměř nadpozemských a zároveň stojí pevnýma nohama na zemi, najdeme v ní pokoru a soucit s lidským utrpením i vřelou oslavu světského života. Přestože většina jeho skladeb byla psána na objednávku, Bach je dokázal naplňovat hlubokým obsahem. Z Bachova díla víme o celkem 1126 hudebních kompozicích (označují se zkratkou BWV a pořadovým číslem) nejrůznějších forem. Přitom se velké množství dalších skladeb nedochovalo a do celkového počtu nejsou započítány ani autorem revidované verze skladeb a nejrůznější hudební kusy sloužící k výuce - celkově tak Bach složil nejméně kolem 1400 děl. V Bachově díle jsou čitelné vlivy italské hudby (forma kantáty), přímým vzorem při komponování instrumentálních koncertů mu byl italský skladatel Vivaldi, kterého obdivoval. Navázal a propracoval formu taneční suity, v jejichž pomalých větách jsou patrné vlivy francouzské hudby. Velmi si vážil umění svých současníků, v mládí usiloval o to být žákem Buxtehudeho a nelitoval ujít pěšky (v říjnu 1705) 320 kilometrů dlouhou cestu, jen aby si jej vyposlechl. Bachovo nepopiratelně originální a hluboké dílo je jeho vlastní svébytnou a vědomou syntézou a rekapitulací předchozího vývoje německé, italské a francouzské hudby.", "Největší podíl ve skladatelově odkazu mají skladby pro klávesové nástroje, především", "Rozsáhlou částí skladatelovy tvorby jsou též další duchovní skladby, např.", "Dalšími hudebními útvary, které měly své důležité místo v Bachově tvorbě, jsou koncertní a koncertantní skladby, např.:", "Nejznámější z nich jsou:", "Ze skladeb pro sólové nástroje (s výjimkou varhan) jsou nejznámější klavírní skladby, z nichž nejvýznačnějšími jsou komplety \"Dobře temperovaný klavír 1 a 2 (Wohltemperiertes Klavier Nr. 1 und 2)\". Sem lze také zařadit i již zmíněné varhanní skladby nebo cellové a houslové suity.", "Vrcholem kontrapunktického umění jsou polyfonní cykly (bez nástrojové specifikace):", "V menším, nikoli však zanedbatelném počtu najdeme ve skladatelově tvorbě také", "", "Zahraniční", "[[Kategorie:Luteráni] [[Kategorie:Johann Sebastian Bach| ]] [[Kategorie:Němečtí hudební skladatelé]] [[Kategorie:Skladatelé klasické hudby]] [[Kategorie:Barokní skladatelé]] [[Kategorie:Skladatelé chrámové hudby]] [[Kategorie:Hudební rodina Bachů]] [[Kategorie:Varhaníci]] [[Kategorie:Němečtí svobodní zednáři]] [[Kategorie:Narození 1685]] [[Kategorie:Narození 21. března]] [[Kategorie:Narození v Eisenachu]] [[Kategorie:Osoby s nejistým datem narození]] [[Kategorie:Úmrtí 1750]] [[Kategorie:Úmrtí 28. července]] [[Kategorie:Úmrtí v Lipsku]] [[Kategorie:Zemřelí na cévní mozkovou příhodu]] [[Kategorie:Muži]] [[Kategorie:Osobnosti na mosambických poštovních známkách]]" ] }

{ "title": [ "Teorie větrné elektrárny.", "Teoreticky dosažitelný výkon.", "Účinnost.", "Rychlost větru v obecných podmínkách.", "Hlučnost větrných elektráren.", "Šíření hluku větrného zdroje.", "Infrazvuky.", "Vliv na životní prostředí.", "Větrné elektrárny v Česku.", "Největší větrná elektrárna na světě.", "Nejvyšší pokrytí výroby elektřiny pomocí větru.", "Nejvýkonnější větrné turbíny." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Proudící vzduch předává lopatkám větrné elektrárny část své kinetické energie. Albert Betz v roce 1919 odvodil teoreticky maximální dosažitelnou účinnost větrného stroje na 59,3 % (tzv. Betzovo pravidlo). Kinetická energie větru se v turbíně mění na energii otáčivého pohybu a následně v generátoru na energii elektrickou. Teoreticky dosažitelný výkon činí v případě jednotkové plochy formula_1, kde k je Betzův koeficient 0,59 Pro reálné turbíny s průměrem rotoru D (tedy délkou lopatky D/2) se používá vzorec formula_2, kde c je součinitel výkonnosti, v ideálním případě rovný 0,59", "Součinitel výkonnosti je sám o sobě funkcí rychlosti větru a je dán konstrukčním řešením turbíny, konkrétně převodní křivkou úhlu natočení lopatek turbíny v závislosti na rychlosti větru. To, v kombinaci s kubickou závislostí na rychlosti větru způsobuje pronikavou závislost skutečného výkonu na rychlosti větru (při poloviční rychlosti je výkon osminový atd.). Další podstatnou hodnotou, definující účinnost větrného zdroje je koeficient ročního využití formula_3, definovaný jako poměr skutečně odvedeného výkonu k teoreticky možnému výkonu zdroje za rok. V českých podmínkách se formula_3 pohybuje v mezích 0,1–0,2, pro velmi větrné lokality dosahuje teoreticky až 0,28. Statisticky podle dat ČSÚ za rok 2007 však dosahuje koeficient ročního využití větrných elektráren v ČR pouze 12,71 % (za rok 2005 to bylo pouze 11 %). Hodnota ovšem značně závisí na zvolené lokalitě – větrná farma Sternwald na rakousko-českých hranicích ve východní části Šumavy dosáhla se 7 větrnými elektrárnami o instalovaném výkonu 14 MW koeficientu ročního využití za rok 2006 21,9 %, za první 4 měsíce roku 2007 se dokonce podařilo dosáhnout hodnoty průměrného využití 32,3 % (přičemž po zbytek téhož roku to bylo necelých 20 %). Další ztráty však vznikají i na jednotlivých částech soustrojí větrné elektrárny. Účinnost soustrojí se určí součinem účinnosti jednotlivých částí soustrojí elektrárny (rotoru, převodovky a generátoru): formula_5", "Spektrum rozložení hustoty rychlostí větru v dané lokalitě je poměrně dobře popsatelné Rayleighovým rozdělením (normální rozdělení v polárních souřadnicích) jako speciálním případem rozdělení Weibullova. Jde o funkci formula_6, kde v je náhodně proměnná rychlost větru, formula_7 je tvarový parametr rozložení a formula_8 odpovídá střední hodnotě rychlosti větru formula_9 Je zřejmé, že maximum hustoty výskytu rychlostí bude vždy ležet vlevo od hustoty výskytu střední rychlosti větru. Pro reálné použití má smysl pracovat s pravděpodobností výskytu rozsahu rychlostí větru v intervalu (v,v), kterou lze určit jako formula_10", "Větrné elektrárny jsou zdrojem nežádoucího hluku. Jeho hlavními původci (zde a dále jsou uvažovány zdroje, pracující s vrtulí na nabíhající vzdušný proud) jsou aerodynamické hluky obtékání listů vrtule, gondoly a dříku stavby, turbulence, vznikající obtékáním náběžné hrany listu, víry v okolí konců vrtulových listů, turbulence nad odtokovou hranou listu a hluk laminárního proudění. Dále je hluk produkován mechanickými částmi konstrukce (servomotory a jejich převody, čerpadla, chladicí ventilátory měničů a mechanismů) a generátorem. Mimo slyšitelné pásmo v oblasti frekvencí 2–31,5 Hz (infrazvuk) je hluk větrných elektráren na úrovni přirozeného pozadí.", "V praxi je jako model šíření používána náhrada prostředí hemisférou s homogenními vlastnostmi. V tomto modelu lze určit hlasitost hluku s danou intenzitou a v dané vzdálenosti dle vzorce formula_11 kde R je vzdálenost od zdroje hluku a α je součinitel absorpce, přijímaný pro suchý vzduch α=0.005 dBm, přičemž zdroj hluku je považován za bodový. Metodika měření je dána IEC 61400-11 ve druhém vydání. České hygienické normy připouštějí maximální úroveň hluku v obytné zástavbě 50 dBA ve dne a 40 dBA v noci, přípustná úroveň hluku ve volné přírodě není stanovena.", "Zdrojem infrazvuků jsou zejména mechanické části konstrukce větrných turbín. Pro stanovení jejich intenzity nelze používat hlukoměry s filtrem křivky A (ekvivalent citlivosti ucha), který infrazvuky potlačuje. Hluk větrných elektráren, emitovaný v infrazvukové oblasti dosahuje až 70 dB (Vestas V-52 70 dB na frekvenci 16 Hz, Vestas V-80 72 dB ve frekvenčním rozsahu 4–26 Hz), což v tomto pásmu odpovídá přirozenému hlukovému pozadí. Infrazvukové vlnění se kromě vzdušné cesty šíří i konstrukcí dříku a základovou deskou do okolí.", "Větrné elektrárny působí na dravé ptáky v ekosystému podobně jako jejich predátoři.", "Celkový instalovaný výkon větrných elektráren v České republice k 31. 12. 2018 přesáhl 316 MW. V roce 2018 větrné elektrárny vyrobily 609 GWh brutto, což je 0,8 % hrubé konečné spotřeby v ČR (dopočteno podle). Odpovídá to také průměrnému výkonu 69,5 MW (koeficient ročního využití 21,99 % pro skutečně dodanou energii do sítě je to 21,68 %). Ústav fyziky atmosféry Akademie věd České republiky odhadl v roce 2007 technický potenciál větrné energie v České republice na 29 GW a 71 TWh ročně (tedy 96,1 % roční hrubé spotřeby ČR v roce 2018 – dopočteno podle). Technický odhad uvažoval využití tehdy dostupných větrných turbín ve výšce kolem 100 m nad povrchem země, ale ignoroval většinu jiných praktických omezení – např. vlastnická práva a zastavěnost pozemků, ochranná pásma radarových a telekomunikačních zařízení a jiná omezení – jde tedy o teoretické maximum, kterého by šlo čistě technicky dosáhnout. Podle odhadu realizovatelných větrných elektráren Ústavu fyziky atmosféry AVČR z roku 2007, který zapracoval i dodatečná praktická omezení stavby větrných elektráren, odhadl v ČR podle nejméně příznivého scénáře potenciál pro 472 větrných turbín o výkonu 991 MW s produkcí 2,4 TWh za rok, v případě středního scénáře 1179 turbín s celkovým výkonem 2516 MW a produkcí 5,6 TWh za rok a v případě pro větrnou energii nejpříznivějšího scénáře potenciál 2736 turbín o výkonu 5972 MW s produkcí 14,7 TWh ročně. V roce 2012 Ústav zpřesnil svůj odhad středního scénáře na potenciál 759 turbín o celkovém výkonu 2277 MW s roční výrobou 5,9 TWh.", "Pobřežní větrná farma na světě Walney Wind Farm, která se otevřela v Irském moři u pobřeží Cumbrie na severozápadě Anglie, je největší na světě. Rozkládá se na ploše 145 kilometrů čtverečních a dosahuje výkonu 659 megawattů, což stačí na uspokojení spotřeby energie 590 tisíc domácností. Její výstavba stála jednu miliardu liber (29 miliard korun).", "Španělská energetika zaznamenala ráno 30. prosince 2009 rekord, energie z větrných elektráren tam pokryla přes 54 % celkové poptávky po elektřině. To odpovídalo výkonu přes 10 000 megawattů.", "V roce 2018 nejvýkonnější větrné turbíny měly výkon 8,8 MW." ] }

{ "title": [ "Rychlost.", "České rekordy.", "Světové rekordy.", "Historie.", "Vývoj světového rekordu (el. měření).", "Nejlepší běžci a běžkyně.", "Muži.", "Ženy.", "Olympijští vítězové.", "Mistři světa." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Oficiálně změřená maximální rychlost při sprintu je 44,72 km/h u mužů (Usain Bolt, 2009) a 39,56 km/h u žen (Florence Griffith Joynerová, 1988). Hranicí světové extratřídy je tradičně bariéra 10 sekund u mužů a 11 sekund u žen. Pod 10 sekund už dokázalo běžet přes 80 sprinterů (k září roku 2011), donedávna všichni vesměs černé barvy pleti. Nejrychlejším \"bílým\" sprinterem je Francouz Christophe Lemaitre, který v roce 2011 dosáhl výkonu 9,92 s. Před ním to byl Ital Pietro Mennea, který zaběhl tuto trať za 10,01 s v roce 1979. Po něm se to povedlo už jen Poláku Marianu Woroninovi, který využil max. podpory větru 2m/s a zaběhl v roce 1984 neoficiálně rovných 10,00 s. Obecný předpoklad je, že černí sprinteři mají víc rychlých svalových vláken v motorickém svalstvu, proto dokážou běhat rychleji. Schopnost zaběhnout stometrový sprint v čase pod 10 sekund je pojem Hranice deseti sekund.", "Nejrychlejším českým sprinterem na této trati je oficiálně Zdeněk Stromšík, který v roce 2018 zaběhl stovku za 10,16 sekundy. Již dřívě však běžel s nedovolenou podporou větru 3 m/s stovku za 10,11 sekundy. Předchozí rekord 10,23 sekundy zaběhl roku 2010 sprinter Jan Veleba. Rekord v české ženské kategorii drží dlouhodobě běžkyně Jarmila Kratochvílová, a to časem 11,09 sekundy.", "Současný světový rekord mužů má hodnotu 9,58 s, jeho autorem je jamajský sprinter Usain Bolt, který ho zaběhl 16. srpna 2009 na Mistrovství světa v atletice 2009 v Berlíně. Odhaduje se přitom, že lidské maximum na této trati se pohybuje kolem 9,25 až 9,40 s. Ženský světový rekord má nyní hodnotu o 0,91 sekundy delší.", "Závod byl zpočátku provozován na trávě nebo na škvárové dráze na vzdálenost 100 yardů (91,44 m). Pod vlivem pevninské Evropy se změnil v závod na 100 m. Závodníci startovali ze stojící polohy až do roku 1887, kdy si Charles Scherrill vykopal v dráze malé dírky k lepšímu odrazu, čímž dal podnět ke vzniku startovních bloků. V letech 1928 – 1929 George Breshnahan a William Tuttle vynalezli startovní bloky. V roce 1937 byly startovní bloky oficiálně schváleny IAAF. Od roku 1938 je stanoveno, že světový rekord může být uznán, pokud rychlost větru vanoucího do zad běžce je maximálně 2 m/s. První experimenty s elektrickou časomírou pocházejí z první čtvrtiny 20. století. Oficiálně je užívána až od 1. ledna 1977.", "</div>", "", "Hranici 10 sekund doposud pokořilo 139 atletů (04/2019), hranici 9,90 sekund 34 z nich a hranici 9,80 sekund 8 běžců. Z tohoto hlediska je nejúspěšnějším sprinterem Asafa Powell z Jamajky, který čas pod 10 sekund zaběhl 92×, pod 9,90 sekund potom 43× a 8× běžel pod 9,80 sekund, Američan Maurice Greene běžel 53× pod 10 (11× pod 9,90). Světový rekordman Usain Bolt z Jamajky zaběhl pod 10 sekund 44 závodů, z toho ale běžel 31× pod 9,90 a 11× pod 9,80.", "Současný světový rekord však poslední dobou bývá stále více napadán z hlediska možného užití dopingu americkou sprinterkou. Florence Griffith-Joynerová zemřela v 38 letech na následky zadušení ve spánku. Objevily se spekulace, že mohlo jít o důsledek dlouhodobého užívání dopingu v době vrcholné kariéry (která navíc podezřele rychle skončila téměř ihned po rekordních výkonech z roku 1988). Hodnota výkonu je na věrohodnost příliš vysoká, ostatní sprinterky se totiž ani po dvaceti letech nedokážou až na vzácné výjimky dostat pod hranici 10,75 s.", "Nejlepší muži na olympijské trati jsou Usain Bolt, který zlatou medaili z LOH v Pekingu 2008 dokázal o 4 roky později v Londýně obhájit a Carl Lewis, který dokázal zvítězit v Los Angeles 1984 a po diskvalifikaci Bena Johnsona získal zlato i v Soulu 1988. Ženy poprvé běžely na olympiádě v roce 1928 v Amsterodamu. Nejlepší ženou je Wyomia Tyusová a Gail Deversová, obě získaly zlaté medaile na dvou hrách. Nejúspěšnější zemí jsou USA, jejichž sportovci v běhu na 100 m získali zatím 53 medailí.", "Nejvíce titulů mistra světa si odnesli Carl Lewis (1983, 1987, 1991) a Maurice Greene (1997, 1999, 2001) po třech. Mezi ženami je nejúspěšnější Marion Jonesová (1997, 1999), která získala dva tituly mistryně světa. Nejvíce titulů získali sportovci USA, celkem 11, z toho 5 ženy. V roce 2003 zvítězila Američanka Kelli White, ale byla usvědčena z dopingu, a tak musela zlatou medaili vrátit. Nejlepšími Evropany jsou Brit Linford Christie, který získal zlato na olympiádě v Barceloně 1992, titul mistra světa ve Stuttgartu 1993 a tři tituly mistra Evropy (1986, 1990, 1994). Trojnásobný mistr Evropy je i Ukrajinec Valerij Borzov (1969, 1971, 1974), který získal i zlato na olympiádě v Mnichově 1972. V ženách kraluje Němka Marlies Göhrová, mistryně světa (1983) a mistryně Evropy (1978, 1982 a 1986)." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historické členění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Povrch Irska je převážně nížinatý, zejména pak v centrálních oblastech. Hornatiny se vyskytují v blízkosti pobřeží. Nejvyšším vrcholem je Carrauntoohill (1041 m, irsky \"Carrán Tuathail\") v pohoří Macgillycuddy's Reeks. Mezi další významná pohoří patří: Wicklow Mountains na východě a Antrim Plateau v Severním Irsku. V Irsku se též vyskytují četné útesy – nejznámější Moherské útesy () či nejvyšší Slieve League a Croaghaun. Nejdelší řekou nejen Irska, ale i Britských ostrovů je 386 km dlouhá řeka Shannon. Na jejím toku jsou tři velká jezera (po proudu): Lough Allen, Lough Ree a Lough Derg. Největším jezerem ostrova je Lough Neagh v Severním Irsku. Ostrov si vysloužil přezdívku „ Smaragdový ostrov “ díky bujné vegetaci, která je zde díky mírnému klimatu a častému jemnému dešti. Rozloha ostrova je 84 412 km. Irsko se rozděluje do čtyř provincií: Connacht, Leinster, Munster a Ulster, dříve též existovala provincie Meath. Dále se dělily na 32 hrabství pro administrativní potřeby Britské správy v 19. století. Šest hrabství Ulsteru zůstává pod britskou správou díky referendu z roku 1973. Zbylých 26 hrabství nyní tvoří Irskou republiku. Nejhůře obdělávatelná půda leží v jihozápadních a západních krajích. Tyto části jsou velmi hornaté, s nádherným výhledem.", "Z historického hlediska se Irsko dělí na čtyři provincie: Munster (jih Irska – patří sem hrabství Cork, Kerry, Waterford, Tipperary, Limerick a Clare), Leinster (středovýchod ostrova – hrabství Wexford, Kilkenny, Carlow, Laois \"(Leix)\", Offaly, Westmeath, Longford, Meath, Louth, Kildare, Wicklow a Dublin), Connacht (neboli \"Connaught\" – středozápad ostrova – hrabství Galway, Roscommon, Mayo, Sligo a Leitrim) a Ulster (sever ostrova – hrabství Donegal, Cavan, Monaghan, Fermanagh, Tyrone, Londonderry \"(Derry)\", Antrim, Armagh a Down). Dříve se někdy uváděla ještě pátá provincie Meath (tzv. Střední království), pod kterou spadala celá hrabství Meath a Westmeath a dále části hrabství Dublin, Cavan, Kildare, Longford, Louth a Offaly, dnes už však uvažujeme pouze čtyři výše zmíněné provincie. K irské republice patří celý Munster, Leinster a Connaught a tři hrabství Ulsteru (Donegal, Monaghan a Cavan), zbývajících šest hrabství tvoří Severní Irsko, které je Iry často zváno jako „six counties“." ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Konstrukce.", "Nasazení." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Na počátku východního tažení byli němečtí vojáci často konfrontováni s účinností sovětských automatických pušek AVS-36 a AVT-40 ve výzbroji jednotek Rudé armády. To přimělo německé konstruktéry, aby obnovili vývoj vlastní zbraně podobného typu. Výsledkem byla FG 42, automatická puška pro speciální jednotky, která však nesplnila očekávání, a \"strojní karabina\" Mkb 42(H). Ta přišla do výzbroje německých jednotek v březnu 1943 a z ní byla vyvinutá útočná puška MP 43, po drobných úpravách přeznačená jako StG 44. Inovací u zbraní vyvinutých z Mkb 42(H) bylo použití zkráceného puškového náboje 7,92 × 33 mm Kurz. Zkrácený náboj umožnil kompromis mezi palebnou silou samopalu tím a dostřelem a přesností pušky: dovolil ke zbrani připojit zásobník s větší kapacitou nábojů, než měly pušky, a současně umožnil přesnou střelbu na větší vzdálenost, než bylo možné u pistolí a samopalů. Filozofie vzniku této zbraně vycházela z poznatku, že střelec z pušky není schopen vést pomocí běžných mechanických mířidel palbu na větší vzdálenost než 400 m, a v drtivé většině případů jsou vojenské pušky používány na vzdálenosti kolem 250–300 m. Výkon do té doby běžných vojenských nábojů, jejichž střely si uchovávaly smrtící účinek na vzdálenosti 2000 metrů i více, se tedy ukázal jako zbytečně velký. Logickým krokem tedy bylo zmenšení výkonu i rozměrů náboje, což umožnilo konstrukci samočinné pušky s mnohem větší palebnou mohutností při zachování dostatečného účinku na požadovanou vzdálenost. Zmenšil se tak zpětný ráz zbraně, a střelec mohl u sebe nést více nábojů. Vznikla tak vlastně nová kategorie pěchotního střeliva: náboj střední balistické výkonnosti, kratší a slabší než běžný puškový, ale mnohem výkonnější než pistolový.", "Tento pravzor všech moderních útočných pušek pracuje na principu odběru spalných plynů z vývrtu hlavně a jejich působení na plynový píst, uložený nad hlavní a pevně spojený s nosičem závorníku. Závěr je plně uzamčený vykývnutím závorníku ve vertikální rovině. Hlaveň obsahuje 4 pravotočivé drážky. Na zbrani je rovněž zajímavá její značná technologičnost – velký počet součástí byl vyráběn lisováním a svařováním, místo do té doby obvyklých třískově obráběných výkovků. Tato technologie výroby se začala u vojenských zbraní široce používat v 50. a 60. letech, němečtí konstruktéři tedy (jako v mnoha případech) předběhli svou dobu. MP-43/StG-44 má zcela charakteristický vzhled, dřívějším vojenským puškám není podobná. Kromě masivní dřevěné pažby, zasazené do zadní části ocelového pouzdra závěru, je opatřena pažbičkou pistolového typu (shodného tvaru jako u samopalu MP 40) a perforovaným předpažbím, lisovaným z plechu. Toto uspořádání je v zásadě aplikováno dodnes u většiny typů vojenských útočných pušek. Dle bojových zkušeností vojáků byla určitou slabinou této zbraně náchylnost k samozápalům – po dlouhotrvající střelbě dávkou hrozilo samoodpálení náboje v přehřáté nábojové komoře. Díky nevelkému zpětnému rázu, značné hmotnosti (5,2 kg je na vojenskou pušku poměrně dost) a nízké kadenci je však při střelbě snadno zvládnutelná. MP43/StG.44 položily základ nové kategorii vojenských zbraní jednotlivce: útočným puškám pro náboj střední balistické výkonnosti.", "\"StG 44\" se začala používat v roce 1944; do konce války bylo vyrobeno 425 977 kusů v různých variantách. Podle představy OKH (Oberkomando des Heeres, vrchní velitelství branné moci 3. říše) měla ve výzbroji postupně nahradit opakovací pušky Mauser Kar 98k, samopaly MP38/MP40 i pestrou směs starších a kořistních zbraní, jež německé ozbrojené síly používaly. Nikdy jí však nebyl vyroben dostatečný počet, a dokonce ani nebyla v průběhu války utlumována výroba dosavadních typů vojenských ručních zbraní. Prakticky stejná zbraň, označovaná jako MP 43, byla o rok dříve zavedena pokusně do výzbroje pancéřových granátníků SS. Od StG 44 se lišila drobnými technologickými detaily, o něco málo vyšší hmotností a černěným povrchem kovových částí (zatímco StG. 44 měla povrch šedě parkerizovaný). Po skončení druhé světové války se nezanedbatelný počet kořistních StG. 44 dostal i do výzbroje čs. armády (ještě v roce 1950 jich čs. vojenská správa evidovala více než 20 000 kusů). Používala je rovněž východoněmecká pohraniční stráž. V řadě dalších zemí byly tyto zbraně v poválečných letech zkoušeny a analýza poznatků posloužila k vlastnímu vývoji vojenských pušek." ] }

{ "title": [ "Pojmenování.", "Historie.", "První osídlení.", "Předkolumbovská doba.", "Evropská kolonizace." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Původní obyvatelé USA jsou označováni jako Američtí indiáni (lépe jako původní Američané – v angličtině \"Native Americans\"); specifickou skupinou jsou původní obyvatelé Aljašky. Označení indián jako první použil Kryštof Kolumbus v domnění, že se plavbou na západ přes Atlantik dostal k východnímu břehu Indie nebo přesněji k indonéským ostrovům. Označení indián pro původní obyvatele Ameriky je natolik vžité, že se běžně užívá v češtině i v dalších jazycích, ačkoli může být zavádějící. Například v angličtině slovo \"Indian\" znamená jak amerického indiána, tak Inda, proto se pro původní obyvatele Ameriky používá často označení \"American Indians\" nebo zkráceně \"Amerindians\", případně \"Native Americans\" (Původní Američané). Starší označení rudoch (), by se pro svůj pejorativní kontext používat nemělo. Ačkoli bývá spojováno s barvou pleti indiánů, která má u většiny kmenů bronzový až červenohnědý odstín, jeho motivací zřejmě bylo spíš oblíbené červené malování obličeje i celého těla okrem (Severní Amerika) nebo barvivem z oreláníku (Amazonie, Karibská oblast, Mexiko). Mezi původní obyvatele Amerik někdy jsou (a jindy ne) řazeni také obyatelé arktických oblastí, zejména Aleuti nebo Inuité, kteří do Ameriky dorazili později a mají více příbuzného genomu s původními obyvateli ruského Dálného východu. Označení původní obyvatelé Kanady zahrnuje První národy, Inuity a Métise. Ti se stále identifikují s původními obyvateli. Naopak za novou a svébytnou skupinu se například chápou mesticové, kteří žijí ve většině zemí bývalé Hispanoameriky. Pojem \"Amerikanoindián\" není příliš používán.", "", "Podrobnosti o příchodu Paleoindiánů do Amerik jsou stále předmětem výzkumů. Obecně se má za to, že Severní a Jižní Amerika byly poslední osídlené kontinenty světa. Během poslední doby ledové (Wisconsin) (před 50 000 až 17 000 lety) pokles hladiny oceánů umožnil lidem přejít Beringův průliv přes tzv. Beringovu šíji, která spojovala Sibiř s Aljaškou. Nicméně kvůli nemožnosti přejít přes ledovce byli tito noví osídlenci Ameriky uvězněni po tisíciletí v oblasti Aljašky. Původní obyvatelé Amerik tak mají tyto jedny společné předky. Zhruba před 16 500 lety začal ledovec tát a lidé se tak začali přesouvat východně a jižně do dnešní Kanady. Věří se, že tito lidé se vydali na cestu, když pronásledovali stáda dnes vyhynulých zvířat z Pleistocénu. Používali koridory mezi tajícími obřími ledovci. Jednou z nich byla také cesta v regionu Pacific Northwest. Datování je ovšem stále diskutováno. Shoda panuje nad tvrzením, že rozmach osídlení Amerik lze datovat do období před 16 000 až 13 000 lety. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z období před 13 500 lety, důvodem ale také je, že řada oblastí, kde dříve mohli lidé žít je dnes hluboko pod hladinou moří.", "Předkolumbovská doba označuje rozsáhlé dějinné období od mladého paleolitu po kolonizaci Amerik Evropany v 16. století. Ačkoliv se u konce etapy technicky jedná o léta 1492 až 1504, ve kterých do Amerik cestoval Kryštof Kolumbus, v praxi jde spíše o různou dobu, kdy Evropané zásadně zasáhli do životů jednotlivých původních etnik a národů. Jako první lze zmínit významnou civilizaci Norte Chico, která se řadí mezi prvních šest významných civilizací světa a byla ve stejné době stejně technologicky rozvinutá jako starověký Egypt. Mnoho dalších říší Amerik později dosáhlo značného rozvoje inženýrství, zemědělství, astronomie, organizace společnosti nebo obchodu. Zejména lze jmenovat říše v Mezoamerice: Olmékové, Toltékové, Teotihuacán, Aztékové nebo Mayové; a v Andách: Incká říše nebo močická kultura. Řada civilizací vymizela ještě před příchodem Evropanů a zprávy o jejich existenci se dochovaly jen v orální historii a z archeologických výzkumů. Pár civilizací, jako například Mayové, Olmekové, Mixtekové, Aztékové a Nahuaové, měly vlastní psaný jazyk a tím vlastní historické záznamy. Nicméně tehdejší evropští kolonizátoři ve snaze vymýtit pohanství spálili či jinak zničili řadu předkolumbijských textů. Pouze malé množství textů se podařilo uchovat až do dnešních dnů. Podle původních záznamů obyvatel Amerik i evropských kolonialistů byla řada tamních civilizací na značném technologickém stupni vývoje. Například město Tenochtitlán (část dnešního Ciudad de México) v Aztécké říši bylo s cca 200 000 obyvateli jedním z největších měst své doby. Celá říše měla kolem pěti milionů obyvatel. Tenochtitlán tak měl stejně obyvatel jako Paříž, v 16. století největší město Evropy. Pro porovnání města Londýn, Madrid nebo Řím měla v té době 50 000 obyvatel. Celá Anglie měla tři miliony obyvatel. Tyto údaje svědčí o značných znalostech zemědělství a správy státního útvaru, které jsou nutné pro zachování takto početné populace. Další úspěchy zaznamenaly v matematice a astronomii, kdy se vybrané civilizace pyšnily například velmi přesnými kalendáři.", "Evropská kolonizace Amerik ze základu změnila život a kulturu původních obyvatel. Ačkoliv neexistují záznamy o celkovém počtu obyvatel Amerik v předkolumbovské době. Z výzkumů se odhaduje, že celková populace všech původních obyvatel Ameriky se v prvním století od příchodu Evropanů snížila o 80 až 90 %. Většina tohoto poklesu byla zapříčiněna infikováním afro- a euroasijskými chorobami, na které původní obyvatelé Amerik neměli vyvinuté protilátky. Původní Američany tak zdecimovaly epidemie pravých neštovic, spalniček a cholery, které s sebou přivezli první Evropané. Šíření chorob se výrazně zvýšilo při kontaktu s prvními africkými otroky, které začali Evropané vozit do Amerik. Ti, stejně jako původní obyvatelé Amerik, neměli oproti Evropanům, s těmito chorobami zkušenosti a jejich příznaky tak byly mnohem horší a infekčnější. Vedle nemocí ovšem původní obyvatele vraždili také sami Evropani, kteří zmasakrovali nejedno etnikum. Například podle sčítání provedeného v roce 1894 vládou USA, bylo během Indiánských válek v 19. století zavražděno 19 000 Evropanů a 30 000 původních obyvatel Severní Ameriky. První původní obyvatelé, kteří se na konci 15. století setkali s Evropany (výpravou Kryštofa Kolumba) byli Taínové. Jejich říše na Velkých Antilách čítala kolem 250 000 osob. Do třiceti let od setkání s Kolumbem jejich populace klesla o 70 %. Většina z nich zemřela při epidemiích spalniček a neštovic. Nucená převýchova Taínů během enconmiendy vedla k povstání z let 1511 až 1529, které ovšem Španělé potlačili a povstalce zavraždili. V důsledku represí se u Taínů vyvinulo sebevražedné chování, kdy si ženy způsobovaly potraty a muži se vrhali z útesů nebo požívali jedy. Povstání vedla v roce 1513 k ukotvení zákonů z Burgos, které jako první upravovaly chování Španělů k původnímu obyvatelstvu Amerik a zmírňovaly conquistu. Pokles populace původních obyvatel pokračoval. Již 150 let od příchodu Evropanů zůstalo naživu pouze 5 % původních obyvatel. Postup decimace národu je dobře patrný na záznamech Incké říše. V roce 1518 zde vypukla epidemii pravých neštovic zavlečených Evropany, která usmrtila třetinu až polovinu populace. V roce 1546 se přidal tyfus. Roku 1556 znovu propukla epidemie neštovic a objevila se i chřipka. V roce 1614 Inky zasáhla epidemie záškrtu a smrtící dílo završily v roce 1618 spalničky. V roce 1520 usmrtila epidemie neštovic 150 000 obyvatel Tenochtitlánu a pomohla tak Hernánu Cortésovi v roce 1521 dobýt Aztéckou říši. Důvodů, proč původní obyvatelé podlehli evropským chorobám v takovém masovém počtu je několik. Jedním z nich je, že některé nemoci, jako například neštovice, pochází od domestikovaných evropských zvířat (např. kráva), která se v Amerikách nevyskytovala. Evropané si tak skrze tisíciletí vypěstovali odolnost, kterou původní obyvatelé Amerik nemohli mít. Dalším důvodem bylo, že řada z těchto chorob byla zvládnutelná, pokud se jim člověk vystavil již v dětství (například žlutá zimnice). U dospělých pak měly mnohem závažnější a často smrtící projevy. V Karibiku byli v důsledku kolonizace téměř vyvražděni Aravakové, kterých se roku 1550 dožilo jen kolem 500. Epidemie evropských chorob usmrtili během prvního století po příchodu Evropanů až 67 % původních obyvatel Severní Ameriky. Během 150 let se epidemie rozšířily po celých dnešních USA. Až v roce 1832 vláda USA pořádala první očkování původních obyvatel proti neštovicím. Evropané do Amerik dovezli také koně, kteří byli v Americe vyhynulí již několik tisíciletí. Řada původních obyvatel je následně začala používat při lovu apod. (zejména v oblasti Velkých planin a Patagonii." ] }

{ "title": [ "Syn římského krále.", "Inaugurační diplomy, korunovace a královský dvůr.", "Král cizinec.", "Nepřítomnost panovníka.", "Král hospodář.", "Král diplomat.", "Bitva u Kresčaku.", "Fakta zjištěná po Janově smrti.", "Potomci." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jan byl jediným synem lucemburského hraběte, římského krále Jindřicha VII. a Markéty, dcery Jana Brabantského, vítěze v bitvě u Worringenu, v níž zemřel Jindřichův otec a strýcové. Jindřich VII. se s Markétou, neteří francouzského krále Filipa IV. oženil roku 1292 či 1293. K uzavření sňatku bylo zapotřebí papežského dispenzu, neboť oba mladí lidé byli ve třetím stupni příbuzenství. Sňatek měl zpečetit mír mezi Brabantskem a Lucemburskem. Nová lucemburská hraběnka prý byla velmi zbožná a krásná a na svého manžela a jeho rozhodnutí měla dobrý vliv. Jan vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem (27. listopadu 1308) mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul \"„hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“\" Roku 1309 čeští vyslanci, cisterciáčtí opati při cestě na generální kapitulu do Citeaux, kteří nebyli spokojení s vládou Jindřicha Korutanského, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jediný syn se měl oženit s princeznou Eliškou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách a pověsti o zavraždění vlastního panovníka Václava III. a chtěl s Eliškou oženit svého mladšího bratra Walrama. V červenci roku 1310 po počáteční nechuti a nátlaku českého poselstva dojednal nástup svého čtrnáctiletého syna Jana na český trůn. Eliška se měla v určité lhůtě dostavit do Špýru, jinak by byla ujednání zrušena. Ještě na poslední chvíli se Lucemburkové pokoušeli změnit osud tím, že Přemyslovně poslali naproti rytířského Walrama. Doufali marně, že osmnáctiletou dívku okouzlí spíše zralý muž než čtrnáctiletý hošík. 31. srpna proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrále konala slavná svatba.", "Poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia v první volební kapitulaci v českých dějinách: inaugurační diplomy (v prosinci 1310 pro Čechy a v červnu 1311 pro Moravu) mimo jiné domácí šlechtě zaručovaly, že nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí, a že úřady v obou zemích budou zastávány pouze rodáky (což Jan takřka vzápětí porušil). Berně mohly být využity pouze na obranu království, nikoli na zahraniční výpravy. Daně nemohly být vypisovány bez souhlasu zemského sněmu. Šlechtě se naopak nepodařilo získat možnost odkázat svůj majetek (statky) libovolné osobě, ale jen rodinným příslušníkům do 4. pokolení. Pokud tito neexistovali, majetek propadl králi. Diplomy se nezabývaly zahraniční a územní politikou. I přes existenci diplomů však docházelo k problémům ve vztahu mezi panovníkem a šlechtou. Originál se dochoval pouze jeden a to moravský, který byl vydán 18. června 1311 v Brně. Verze pro Čechy se nedochovala a její znění známe pouze zprostředkovaně díky listině Karla IV., která tyto diplomy potvrzovala. Korunovace měla být kvůli neúčasti Jindřicha VII. otce nového krále, nejprve odložena, ale na nátlak šlechty se nakonec odehrála v neděli 7. února 1311 v bazilice sv.Víta, kdy byl Petrem z Aspeltu korunován českým králem. V čele královské rady Jana Lucemburského stanul Petr z Aspeltu. Dalšími rádci nečeského původu byli například Albrecht z Hohenlohe, Filip z Falkensteina nebo Jindřich Fuldský. Na dvoře krále působili i čeští rádci, mimo jiné Jindřich z Lipé, který zastával post nejvyššího maršálka, Jan z Vartemberka coby nejvyšší číšník, nebo Petr z Rožmberka na postu nejvyššího komorníka. Dobré vztahy si král udržoval i s českými biskupy, tedy s pražským biskupem Janem IV. z Dražic a olomouckým biskupem Petrem II. Ti mu vypomáhali hlavně finančně. Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, která byla pro Lucemburky prioritní. Vzorem mu byl způsob vlády na francouzském dvoře. Jenže česká šlechta nechtěla silného panovníka. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání – ovšem i on se zklamal. Čtrnáctiletý Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem.", "Situaci Janovi zkomplikovala smrt otce roku 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a když viděl, že šance na zvolení má spíš rakouský vévoda Fridrich Sličný, což bylo nebezpečné pro české království, rozjel kampaň, na jejímž konci byl novým římským králem zvolen Ludvík IV. Bavor, od kterého pak získal pro české království řadu významných ústupků). Situaci mu neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška podnítila roku 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen. Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Mír zprostředkoval až římský král Ludvík Bavor. Roku 1318 byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Poté Jan ztratil o Čechy zájem – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku. V roce 1319 pozval evropské rytíře na velkolepý turnaj do Prahy. Nikdo z cizinců ale na turnaj nedorazil. Další turnaj Jan uspořádal v únoru 1321. Byl při něm sražen z koně, který se splašil a vážně krále zranil.", "Dlouhodobá nepřítomnost krále měla za následek rozrušování struktur země a společenských poměrů a spolu s vládou panské kliky Jindřicha z Lipé začala počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 přijel do Čech na popud šlechty Janův prvorozený syn Václav-Karel, napřed dokonce bez králova vědomí. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil synovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistil nástupnictví na českém trůnu. Za Karla IV. došlo k postupnému zlepšování poměrů v Čechách. Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel.", "Od roku 1325 nechává Jan Lucemburský razit první zlaté mince u nás a na sever od Alp. Na počest florentských odborníků, kteří je razili, byly mince nazvány florény. Původně to byly pouze kopie italských mincí, později byly raženy s Janovým portrétem a heraldickým lvem. Florény vážily 3,5 g a jejich průměr byl kolem 20 mm. Byly raženy pražskou mincovnou ze zlata těženého v Jílovém u Prahy a sloužily především jako mezinárodní platidlo. Jan Lucemburk podporoval také vydláždění pražských ulic. Jako poplatek na dláždění přenechal roku 1329 Starému Městu pražskému clo z prodeje vína. Roku 1331 povolil Starému Městu pražskému pro vydláždění ulic vybírat clo z každého vozu, který projede jeho hradbami (krom vozů s kamením). Roku 1338 povolil vybírat zvláštní poplatek na dláždění i Malé Straně.", "Aktivita krále Jana však byla zaměřena především na zahraniční politiku, kde také byl mnohem úspěšnější. Kromě toho, že byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů, s nimiž až dosud dobré vztahy ještě zintenzivnil několika výhodnými sňatky, získal v roce 1322 od Ludvíka Bavora (za pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému) pro české království jako trvalou zástavu Chebsko. V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení severoitalských měst Bergama, Bobbia, Brescie, Cremony, Milána, Novary a Pavie, dědičně získal Luccu. Roku 1335 došlo k setkání polského krále Kazimíra III., českého krále Jana Lucemburského a uherského krále Karla Roberta v Trenčíně (pokračovalo pak ve Visegrádu), kde se Jan Lucemburský vzdal nároku na polský královský titul výměnou za 20 tisíc kop českých grošů a polský král Kazimír III. Veliký se vzdal Slezska. Tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak docházelo už jen k menším změnám. Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad slezskými knížaty. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské, které bylo připojeno až za Karla IV. roku 1353. S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval Jan volbu nového německého krále. 11. července 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen Janův syn Karel.", "V posledních letech života Jana postihla dědičná oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku, kde bojoval na straně Francie, znamenala spíše dobrovolnou smrt. V této bitvě anglická pěchota s lučištníky dokázala své prvenství nad francouzskou rytířskou jízdou. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, měla anglická strana mnohonásobně menší ztráty než francouzská. Jako poslední slova jsou mu připisována: „\"Toho Bohdá nebude, aby český král z boje utíkal...\"“. Tyto slova latinsky „\"Absit, ut rex Boemie fugeret...\"“ zaznamenal Beneš Krabice z Veitmile v díle \"Cronica ecclesiae Pragensis\", která je přepracováním kroniky (podle vůle císaře Karla IV.), kterou sepsal František Pražský. Zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II. Janovi se podařilo rozšířit území království, dát zvučné jméno titulu českého krále a připravit svého syna na následnictví. Jan Lucemburský byl pohřben po mnoha peripetiích v Lucemburku v katedrále Panny Marie v předsíni velkovévodské krypty.", "Když Jan Lucemburský 26. srpna roku 1346 v bitvě u Kreščaku zahynul, nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku. Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z katedrály v Kolíně nad Rýnem. Je zpodobněn také na stříbrném groši raženém v Parmě v roce 1331. Asi nejzdařilejším portrétem je kresba Antoina de Succa z doby, kdy byl Jan již slepý. V chrámu sv. Víta se v triforiu nachází slavný sochařský portrét od Petra Parléře. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice. Tělo Jana bylo za francouzských válek přemístěno do opatství Altmünster v Lucembursku. Když bylo opatství zničeno v roce 1543, bylo tělo přemístěno do opatství Neumünster (\"New-Minster Abbey\") v Lucembursku. Během zmatku francouzské revoluce byly pozůstatky zachráněny Bochovou průmyslovou rodinou a skryty v podkrovním pokoji v Mettlachu na řece Saar. Legenda říká, že mniši opatství žádali o tuto laskavost Pierre-Joseph Boch. Jeho syn Jean-François Boch se setkal s Frederickem Williamem Pruským a ten od něj přivezl ostatky Jana ze své cesty přes Porýní v roce 1833 do Německa. Princ pak objednal u stavitele Karla Friedricha Schinkela, aby postavil kapli. Jako její základ byla použita dvoupodlažní kaple vytesaná františkány již v roce 1600 ve skále na hradě Klause Kastel. Ta byla pro tento účel přestavěna v roce 1834 a 1835 u města Kastel-Staadt. V roce 1838, při výročí své smrti, zde byl Jan ve slavnostním obřadu pohřben v černém mramorovém sarkofágu. V roce 1945 byly Lucemburským vojskem ( v operaci \"plášť a dýka\" ) postupujícím společně se Spojenci, ostatky přeneseny zpět do města Lucemburk a v roce 1946 uloženy v barokní pohřební tumbě v předpokoji velkovévodské hrobky. Roku 1980 se dočasně vrátily královy ostatky do Prahy, kde byly podrobeny průzkumu antropologem Emanuelem Vlčkem a jeho týmu z Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do Lucemburku. Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, vynikající jezdec na koni a v bitvách a turnajích utrpěl také vážná zranění. Smrtelná byla zranění hlavy a hrudníku. V roce 2016 byl král konečně přenesen v katedrále Notre-Dame v Lucemburku s tumbou z chodby níže k hrobce velkovévodů.", "1. manželství ∞ 1310 Eliška Přemyslovna (1292–1330): 2. manželství ∞ 1334 Beatrix Bourbonská (1318–1383) Nemanželské děti:" ] }

{ "title": [ "Základy.", "Písmeno π.", "Geometrická definice.", "Iracionálnost a transcendentnost.", "Vyjádření v desítkové soustavě.", "Odhad π.", "Historie.", "Starověk.", "Druhé tisíciletí.", "Ruční výpočty.", "Výpočet v počítačové éře.", "Pí a řetězový zlomek.", "Otevřené otázky.", "Použití v matematice a ve vědě.", "Geometrie a goniometrie.", "Komplexní čísla.", "Pravděpodobnost a statistika.", "Fyzika.", "Memorování číslic." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Řecké písmeno π (\"pí\") pro označení tohoto čísla použil poprvé velšský matematik William Jones v roce 1706 jako zkratku řeckého slova pro obvod, řecky: \"περίμετρος (perimetros)\". Toto označení zpopularizoval Leonhard Euler v roce 1737.", "V eukleidovské geometrii je π definováno jako poměr délky \"o\" kružnice k jejímu průměru \"d\": Poměr \"o\"/\"d\" je konstantní, nezávisí na obvodu kružnice. Pokud má například kružnice dvakrát větší průměr než druhá, má také dvakrát větší obvod. π může být také definováno jako poměr obsahu \"S\" kruhu ke čtverci poloměru \"r\" kružnice: Tyto definice závisí na důsledcích eukleidovské geometrie, třeba že všechny kružnice jsou si podobné a že pravé strany těchto dvou rovnic jsou si rovné (resp. že: formula_1). Tyto dvě geometrické definice mohou narazit na problémy v oblastech matematiky, která jindy geometrii nepoužívá. Z tohoto důvodu matematici často dávají přednost definici π bez geometrie. Využívají k tomu matematickou analýzu. Často se π definuje jako dvojnásobek nejmenší kladné hodnoty \"x\", pro kterou je goniometrická funkce cos(\"x\") rovna nule.", "π je iracionální číslo, což znamená, že ho nelze vyjádřit podílem dvou celých čísel. Je to také transcendentní číslo, což znamená, že neexistuje polynom s racionálními koeficienty, pro který by π bylo kořenem. Jedním z důsledků transcendentnosti je, že π nelze zkonstruovat kružítkem a pravítkem (euklidovsky). Protože souřadnice všech bodů, které mohou být konstruovány eukleidovskou konstrukcí, jsou konstruovatelná čísla, nelze např. provést kvadraturu kruhu, což znamená, že pouze pomocí kružítka a pravítka nelze zkonstruovat čtverec, jehož obsah je stejný jako obsah daného kruhu. To je důležitý důkaz, protože kvadratura kruhu je jeden z tří geometrických problémů pocházejících už z antického Řecka.", "Prvních 50 desetinných míst π v desítkové soustavě je: \"π\" = 3,14159 26535 89793 23846 26433 83279 50288 41971 69399 37510... Na různých internetových stránkách se vyskytuje mnohem více číslic čísla π. 14. března 2019 Emma Harukaová Iwaová představila hodnotu π na 31,416 bilionů desetinných míst. Výpočet trval 121 dní na 25 počítačích.Tento počin je zapsán v Guinnessově knize rekordů. I když bylo π spočítáno na více než bilion (10) číslic, v aplikované matematice se většinou používá zaokrouhlení pouze na několik desítek desetinných míst. 11 desetinných míst π například stačí na odhad délky kružnice, která je velká jako Země, s chybou menší než jeden milimetr a 39 desetinných míst stačí na jakoukoli představitelnou aplikaci. NASA ve svých výpočtech používá 15 desetinných míst. Protože π je iracionální číslo, číslice v jeho desetinném rozvoji se nikdy nezačnou opakovat. Sled těchto číslic fascinuje matematiky i laiky a během posledních pár století se vkládají snahy do vypočítání více číslic π a zkoumání jeho vlastností. Zatím se ale nepodařilo najít žádný vzor, podle kterého by se číslice opakovaly.", "Nejhrubější odhad π je 3. Tato hodnota může stačit u případů, kde není potřeba velké přesnosti. Je to poměr obvodu vepsaného pravidelného šestiúhelníku k průměru kružnice. π se dá odhadnout narýsováním kružnice, změřením jejího průměru a její délky a následným vydělením délky průměrem. Další způsob, který navrhl Archimédés, je spočítat obvod \"o\" pravidelného mnohoúhelníku s \"n\" stranami s vepsanou kružnicí o průměru \"d\". Potom lze vytvořit limitu posloupnosti, kde se \"n\" přibližuje nekonečnu: Čím více má mnohoúhelník stran, tím menší je jeho největší vzdálenost od kružnice. Archimédés určil přesnost tohoto způsobu porovnáním obvodu mnohoúhelníku opsaného kružnici s obvodem mnohoúhelníku se stejným počtem stran vepsaného kružnici. S použitím mnohoúhelníku s 96 stranami spočítal rozsah, v kterém π leží: π lze také spočítat čistě matematickými metodami. Protože je transcendentní, nelze ho vyjádřit pomocí algebraické rovnice, v níž by se vyskytovaly jen racionální koeficienty. Vyjádření pomocí elementární aritmetiky často obsahuje řady nebo sumační značení (např. „...“), což naznačuje, že vzorec je ve skutečnosti vzorcem pro nekonečnou řadu aproximací π. Čím více prvků sumace obsahuje, tím přesnější bude odhad. Vzorce k vypočítání π mají požadované matematické vlastnosti, ale jsou těžko pochopitelné bez znalosti trigonometrie. Některé jsou ale jednodušší, například Leibnizova řada: I když je tuto řadu jednoduché napsat a spočítat, nemusí být zpočátku jasné, proč je její výsledek π. Navíc je tak zdlouhavá, že je potřeba téměř 300 prvků, aby vyšla správně první dvě desetinná místa π. Když se ale řada upraví, lze π počítat mnohem rychleji. Vezměme si posloupnost a poté definujme Poté výpočet formula_5 zabere stejně času, jako výpočet 150 prvků původní řady, a formula_6, což je správnost na 9 desetinných míst. Tato úprava se nazývá van Wijngaardenova transformace. Aproximace 355/113 (3,1415929...), která dává správně prvních 7 číslic π, se dá získat ze řetězového zlomku a je to nejlepší aproximace π vyjádřená zlomkem s maximálně čtyřcifernými čísly; další lepší aproximace je až 52163/16604 (3,141592387...).", "", "O znalosti π se spekuluje již u starověkých Egypťanů v období Staré říše, a to na základě rozměrů pyramid, ve kterých je údajně zakódováno. Velká pyramida v Gíze zkonstruovaná někdy mezi lety 2589–2566 př. n. l. byla postavena s obvodem 1760 loktů a s výškou 280 loktů; poměr 1760/280 = 44/7 ≈ 2π. Stejné proporce byly zvoleny při dřívější stavbě pyramidy Meidum (zhruba 2613–2589 př. n. l.). Někteří egyptologové to považují za záměr architektů. Miroslav Verner napsal: „Můžeme usoudit, že i když Egypťané neuměli přesně určit hodnotu π, v praxi ho používali.“ Podobný názor zastával i William Flinders Petrie. Jiní tvrdí, že starověcí Egypťané o pí nevěděli a do svých staveb se ho tudíž nesnažili promítnout. Pyramidy mohly být stavěny jednoduše podle poměrů stran pravoúhlých trojúhelníků. Jinou možností je vysvětlení výskytu čísla pí jako důsledku použité metody měření (vytyčování vzdáleností). Délkové míry se měřily odvalením kola, výškové pak jeho přikládáním na sebe. Tímto dojde automaticky k promítnutí čísla pí do poměru výšky a strany pyramidy. Pyramida tak byla stavěna s jednoduchými mírami: 280 „výškových loktů“ a 280 „délkových loktů“. Nejstarší písemně doložené odhady π se datují do doby okolo 1900 př. n. l.; jsou to 256/81 (Egypt) a 25/8 (Babylon), oba méně než 1 % vzdálené od skutečné hodnoty. Indický text \"Šatapatha Brahmana\" dává odhad 339/108 ≈ 3,139. Pasáže v 1. knize královské 7:23 a 2. knize kronik 4:2 mluví o obřadním bazénu v paláci krále Šalomouna, který má průměr deset loktů a obvod třicet loktů; někteří z toho usuzují, že autoři přisuzovali pí hodnotu okolo tří, ale jiní se to snaží vysvětlit šestiúhelníkovým bazénem. Archimédés (287–212 př. n. l.) byl první, kdo odhadl π důsledně. Uvědomil si, že hodnota může být ohraničena shora i zespoda vepsáním a opsáním pravidelných mnohoúhelníků do kružnice a vypočtením jejich obvodů. Použitím 96úhelníků dokázal, že 223/71 < π < 220/70. Průměr těchto hodnot je zhruba 3,14185. Ptolemaios udává ve svém Almagestu hodnotu 3,14167, kterou možná získal od Apollónia z Pergy. Okolo roku 265 poskytl Liou Chuej, matematik z říše Cchao Wej, jednoduchý a důsledný opakující se algoritmus pro výpočet π s libovolnou přesností. Sám vypočítal hodnotu pro 3072úhelník a získal hodnotu 3,1416. Později vynalezl rychlejší metodu, kterou získal hodnotu 3,14 s použitím 96úhelníku.> Okolo roku 480 čínský matematik Cu Čchung-č’ pomocí metody Liou Chueje ukázal, že π ≈ 355/113 a 3,1415926 < π < 3,1415927. Použil k tomu 12288úhelník. Tato hodnota zůstala nejpřesnější dlouhých 900 let.", "", "Ve 12. století prohlásil Maimonides, že π je iracionální. To bylo dokázáno v roce 1761 Johannem Heinrichem Lambertem. Během 20. století byly nalezeny důkazy, které vyžadují pouze znalosti integrálu. Jeden z nich proslavil Ivan Niven. Podobný důkaz ukázala o něco dříve Mary Cartwright. Do 2. tisíciletí bylo π spočítáno na méně než 10 desetinných míst. Další výrazný pokrok v odhadování jeho hodnoty přišel s vývojem nekonečných řad a diferenciálního a integrálního počtu. Od té doby bylo možné π spočítat s jakoukoli přesností pomocí řad. Okolo roku 1400 vymyslel Madhava ze Sangamagramy první nám známou takovou řadu: Tato řada je známá jako Madhavova-Leibnizova řada nebo Gregoryho-Leibnizova řada, protože ji znovuobjevili James Gregory a Gottfried Leibniz v 17. století. Postup je ovšem tak pomalý, že je potřeba spočítat 4000 prvků, aby byl výsledek přesnější než ten Archimédův. Ale po úpravě řady na byl Madhava schopen π odhadnout na 3,14159265359, což je správně na 11 desetinných míst. Tento rekord pokořil v roce 1424 perský matematik Al-Káší, který ho odhadl na 16 desetinných míst. V Evropě po Archimédovi udělal další velký pokrok německý matematik Ludolph van Ceulen (1540–1610), který použil geometrickou metodu, díky které odhadl π správně na 35 desetinných míst. Na svůj výpočet byl tak hrdý, že si tuto hodnotu nechal vytesat na hrob. Pí se proto někdy nazývá Ludolfovým číslem. Někdy v té době se v Evropě začala vyvíjet metoda nekonečných řad. První takové vyjádření nabízel nekonečný součin, který v roce 1593 vymyslel François Viète: Dalším známým vyjádřením je Wallisův součin od Johna Wallise z roku 1655: Isaac Newton v letech 1665–66 odvodil vzorec pomocí řady s arkem sinem a vypočítal π na 15 číslic: Později ale prohlásil: „Stydím se říci, na kolik číslic jsem tyto výpočty prováděl, když jsem zrovna neměl co jiného na práci.“ Tento výpočet se k π přibližuje lineárně s rychlostí \"μ\", která je alespoň tři desetinná místa na každých pět prvků. Když se \"n\" blíží k nekonečnu, \"μ\" se blíží k 1/4 a 1/\"μ\" ke 4: V roce 1706 se povedlo Johnu Machinovi jako prvnímu spočítat π na 100 desetinných míst. Použil k tomu řadu s arkem tangens a vymyslel vzorec Vzorce podobného typu se až do příchodu počítačů staly nejlepší možnou metodou výpočtu π. Johann Dase, jeden z takzvaných lidských kalkulátorů, v roce 1844 pomocí podobné rovnice v hlavě vypočítal 200 desetinných míst π. Na konci 19. století držel rekord William Shanks, který za 15 let vypočítal 707 číslic π, i když kvůli chybě bylo jen 527 z nich správně. (Novější rekordy jsou často počítány dvakrát dvěma různými rovnicemi, aby se zabránilo takovýmto chybám. Když se výsledky shodují, jsou nejspíše správné.) Teoretický pokrok 18. století vedl k několika objevům o povaze π, které jsou neproveditelné pouze pomocí číselných výpočtů. V roce 1761 dokázal Johann Heinrich Lambert iracionalitu π a v roce 1794 dokázal Adrien-Marie Legendre, že i π2 je iracionální. Když Leonhard Euler v roce 1735 vyřešil známý Basilejský problém a zjistil, že hodnota Riemannovy funkce zeta pro 2 je neboli π/6, prokázal, že π má spojitost s prvočísly. Legendre i Euler navrhli, že π by mohlo být transcendentní číslo, což v roce 1882 dokázal Ferdinand von Lindemann.", "Příchod počítačů ve 20. století vedl k novým a novým rekordům ve výpočtu π. John von Neumann se svým týmem v roce 1949 použil ENIAC k výpočtu prvních 2037 číslic π, což počítači zabralo 70 hodin. V příštích desetiletích byly přidány tisíce desetinných míst a hranice milionu číslic byla překonána v roce 1973. Pokrok nebyl rychlejší než předtím jen kvůli rychlejšímu hardware, ale i díky novým algoritmům. Jedním z největších pokroků byl objev rychlé Fourierovy transformace (FFT) v šedesátých letech, který umožňuje počítačům velmi rychle provádět výpočty s velkými čísly. Na začátku 20. století vymyslel indický matematik Šrínivása Rámanudžan několik nových vzorců pro π, z nichž některé jsou pozoruhodné svou elegancí, hloubkou a rychlostí konvergence. Jeden z jeho vzorců je řada kde \"k\"! je faktoriál \"k\". Několik dalších je ukázáno v následující tabulce: Z podobného vzorce, který v roce 1987 vymysleli bratři Čudnovští, formula_16 lze získat 14 číslic na jeden prvek. Pomocí něho bratři ke konci osmdesátých let vytvořili několik rekordů ve výpočtu π včetně pokoření hranice jedné miliardy číslic (konkrétně 1 011 196 691) v roce 1989. Tato metoda se používá na výpočet π v programech na dnešních osobních počítačích. 5. října 2010 oznámil PhysOrg.com, že počítačoví experti Shigeru Kondo a Alexander Yee vypočítali π na pět bilionů desetinných míst, čímž dvojnásobně překonali předchozí rekord. Později rekord navýšili na deset a dvanáct bilionů. Většina řad zvyšuje přesnost výpočtu s pevně danou rychlostí, ale existují algoritmy, které \"násobí\" počet správných číslic s každým krokem. V roce 1975 matematici Richard Brent a Eugene Salamin objevili Brentův-Salaminův algoritmus, který s každým dalším krokem počet správných číslic zdvojnásobí. Nejdříve se definují proměnné a poté se opakuje dokud \"a\" a \"b\" nemají podobnou hodnotu. Potom lze π odhadnout následovně: 25 opakování tohoto algoritmu vede ke 45 milionům správných desetinných míst. Podobný algoritmus, který každým krokem zečtyřnásobuje přesnost, objevili Jonathan a Peter Borweinovi. Tyto metody použil Jasumasa Kanada se svým týmem k dosažení většiny rekordů v odhadu π od roku 1980. Nejpřesnějšího výsledku do konce 2. tisíciletí dosáhl roku 1999, kdy π vypočítal na 206 158 430 000 desetinných míst. V roce 1995 Simon Plouffe vyvinul Baileyho-Borweinův-Plouffeův vzorec (BBP vzorec): Tento vzorec je zajímavý tím, že dokáže určit \"n\"-tou binární hodnotu π bez počítání těch předchozích. V roce 2000 se zjistilo, že biliardtý bit π má hodnotu 0.", "Čísla v tomto vyjádření π v nekonečném řetězovém zlomku nevykazují žádnou pravidelnost: neboli Existují ale zobecněné řetězové zlomky pro výpočet π, které mají pravidelnou strukturu, například tento:", "Jedna otevřená otázka o π je ta, jestli je to normální číslo – jestli se jakákoli řada čísel v jeho rozvoji objevuje tak často, jak se statisticky předpokládá u „náhodné“ řady čísel. Další otázkou je, jestli je množina {π, \"e\"} algebraicky nezávislá, i když Jurij Nesterenko v roce 1996 dokázal, že množina {π, \"e\", Γ(1/4)} algebraicky nezávislá je.", "π se hojně objevuje v rovnicích v matematice, vědě a inženýrství. Objevuje se i tam, kde se nevyskytuje žádná zřetelná spojitost s kruhy eukleidovské geometrie.", "Pro každý kruh s poloměrem \"r\" a průměrem \"d\" = 2\"r\" platí, že jeho obvod je π\"d\" a obsah π\"r\"2. Dále se π objevuje v rovnicích pro výpočet obsahů a objemů pro mnoho geometrických útvarů, jejichž tvary jsou založené na kružnicích, například elipsy, koule, kužely a tory. Proto se vyskytuje i v určitých integrálech, které popisují obvod, obsah nebo objem útvarů vytvářených kruhy. Například polovina plochy jednotkového kruhu je vyjádřena integrálem: formula_22 a vyjadřuje polovinu délky jednotkové kružnice. Lze integrovat i složitější tělesa, např. rotační tělesa. Z definice goniometrických funkcí pomocí jednotkové kružnice vyplývá, že sinus a kosinus mají periodu 2π. To znamená, že pro každé \"x\" a celé číslo \"n\" platí sin(\"x\") = sin(\"x\" + 2π\"n\") a cos(\"x\") = cos(\"x\" + 2π\"n\"), protože sin(0) = 0, sin(2π\"n\") = 0 pro všechna celá čísla \"n\". Z definice také plyne, že 180° je rovno π radiánům, neboli 1° = (π/180) radiánů. V moderní matematice je π často \"definováno\" pomocí goniometrických funkcí, například jako nejmenší kladné \"x\", pro které platí sin \"x\" = 0. Dělá se to kvůli odstranění závislosti na eukleidovské geometrii. π může být také definováno pomocí cyklometrických funkcí, např. π = 2 arccos(0) nebo π = 4 arctan(1). Rozšíření cyklometrických funkcí jako mocninných řad je nejjednodušší způsob, jak odvodit nekonečné řady pro π.", "Komplexní číslo formula_24 lze vyjádřit v polární soustavě souřadnic následovně: Častý výskyt π v komplexní analýze může mít spojitost s chováním exponenciální funkce komplexní proměnné popsané Eulerovým vzorcem kde \"i\" je imaginární jednotka, pro kterou platí \"i\"2 = −1, a \"e\" ≈ 2,71828 je Eulerovo číslo. Tento vzorec naznačuje, že imaginární mocniny \"e\" popisují rotaci na jednotkové kružnici v komplexní rovině; tyto rotace mají periodu 360° = 2π. Když se úhel \"φ\" rovná π, vznikne Eulerova rovnost Existuje \"n\" různých \"n\"-tých odmocnin jedničky", "V pravděpodobnosti a statistice se vyskytuje několik vzorců, které obsahují π. Se znalostí faktu, že pro libovolnou hustotu pravděpodobnosti platí, že formula_32, lze z předchozích vzorců odvodit další vzorce pro výpočet čísla π. Buffonova jehla je úloha, díky které je možné empiricky odhadnout hodnotu π. Představme si, že máme jehlu o délce \"L\" jednotek, kterou opakovaně házíme na povrch, jež je rozdělen rovnoběžnými linkami od sebe vzdálenými \"S\" jednotek (s tím, že \"S\" > \"L\"). Pokud je jehla hozena \"n\"–krát a \"x\"–krát z toho překříží linku (\"x\" > 0), potom lze π přibližně odhadnout pomocí metody Monte Carlo: I když je tato metoda matematicky dokonalá, nelze s ní určit hodnotu π pomocí experimentu na více než pár číslic. Správné určení pouze tří prvních číslic (3,14) vyžaduje miliony hodů a počet hodů roste exponenciálně s počtem požadovaných číslic. Důsledkem toho je, že gama funkce poloviny celého čísla je racionálním násobkem √π, např.:", "I když π není fyzikální konstanta, objevují se ve fyzikálních vztazích koeficienty obsahující formula_38, které vyjadřují jistou geometrickou symetrii (2formula_38 pro kruhovou či válcovou symetrii – plný rovinný úhel v obloukové míře, 4formula_38 pro kulovou symetrii – plný prostorový úhel). Volbou jednotek koeficient sice může zmizet u jednoho vztahu, ale objeví se u jiného, takže plně se ho zbavit nelze. Některé soustavy jednotek (například soustava SI pro elektromagnetické jednotky) proto respektují tzv. racionalizaci, tzn. že koeficienty obsahující formula_38 se vyskytují pouze v těch vztazích, kde jsou geometricky a fyzikálně oprávněné. Níže uvedený vzorec pro Coulombovu sílu (všesměrové působení do plného prostorového úhlu) proto koeficient 4formula_38 obsahuje „oprávněně“, jeho eliminace (např. v Gaussově soustavě jednotek CGS) pak vede k „podivným“ koeficientům 4formula_38 ve vztazích pro elektrickou indukci a v Maxwellových rovnicích. Ze stejného důvodu se objevuje faktor 2·4formula_38 v níže uvedené Einsteinově rovnici, neboť vztah pro Newtonův gravitační zákon je tradičně neracionalizovaný. Koeficienty 2formula_38 se vyskytují i u některých rovnic periodických dějů. Je to proto, že fáze jedné periody se tradičně pokládá rovna 2formula_38, tedy plnému úhlu, aby byla zajištěna korespondence průmětu rovnoměrného pohybu po kružnici do jedné osy souřadné s harmonickým kmitavým pohybem. (Zde je i původ 2formula_38 v níže uvedené relaci neurčitosti, použije-li se namísto „přirozené“ modifikované Planckovy konstanty konstanta nemodifikovaná.) Hodnotu lze získat i z různých experimentů a pozorování. Příklady:", "Nynější světový rekord v Guinnessově knize rekordů drží Rajveer Meena z Indie se 70 000 zapamatovanými číslicemi. Trvalo mu to 9 hodin 27 minut, dne 21. března 2015. Nahradil tak Číňana Lu Chao, který měl 67 890 zapamatovaných číslic. Recitování mu v roce 2005 trvalo 24 hodin a 4 minuty. Rekord japonského inženýra Akira Haragučiho 100 000 číslic nebyl zatím Guinnessovou knihou uznán. Existuje několik způsobů zapamatování si co nejvíce číslic desetinného rozvoje π, například tzv. \"piemy\", což jsou básně, kde délka každého slova reprezentuje číslici. Báseň \"Cadaeic Cadenza\" takto vyjadřuje prvních 383 číslic. Existují i různé mnemotechnické pomůcky, díky kterým si lze několik číslic π zapamatovat:" ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Popis.", "Konstrukce a princip." ], "section_level": [ "1", "1", "2" ], "content": [ "Po skončení 2. světové války bylo potřeba vybavit československou armádu moderním samopalem. Vojenská správa proto vydala „Směrnice pro vývoj samopalu“ – požadovala se ráže 9 mm Parabellum nebo 7,62 × 25 mm Tokarev. V letech 1946–1948 pak probíhala soutěž, které se zúčastnily Zbrojovka Brno a Zbrojovka Strakonice. V průběhu konstrukčních prací navrhl Jaroslav Holeček „závěr kolem hlavně“ (závěr byl z větší části navlečen kolem hlavně a nikoliv umístěn za hlavní jak je obvyklé, takže se zkrátila délka zbraně). Závěr byl použit na samopalu ČZ 47/p (jeden ze soutěžních prototypů). Toto řešení získalo velkou oblibu a bylo požadováno pro všechny dále testované prototypy (ČZ 47/p Zbrojovky Strakonice a ZK 476 Zbrojovky Brno). Vítězem se stal samopal Zbrojovky Strakonice a byl zaveden do výzbroje jako 9 mm samopal vz. 48a (s pevnou pažbou) a vz. 48b (se sklopnou ramenní opěrkou). V roce 1950 byly oba modely přejmenovány na Sa 23 (vz. 48a) a Sa 25 (vz. 48b). V roce 1951 byly na základě unifikace se SSSR samopaly překonstruovány na náboj 7,62 × 25 mm Tokarev a označeny 7,62 mm samopal 24 (s pevnou pažbou) a 26 (se sklopnou ramenní opěrkou).", "", "Zbraň střílí z nataženého závěru (před výstřelem je závěr v zadní poloze a náboj je v zásobníku). Závěr je dynamický, ovládaný impulsem prachových plynů. Je opatřen podélným otvorem, který vede od předu závěru až k lůžku pro dno nábojnice. Na hlavni je navlečen tak, že je lůžko opřeno o dno nábojnice a zbytek závěru je převlečen přes hlaveň. Okénko pro vyhazování prázdných nábojnic je umístěno tak, že je v přední a zadní poloze překrývá pouzdro zbraně. Pouze v určitém bodě své dráhy se okénka závěru a pouzdra zbraně překrývají. Tím je zamezeno vnikání nečistot do zbraně. Zadní konec těla zbraně je zakončen odnímatelným víčkem, do nějž je zevnitř zasunuta vodící tyčka předsuvné pružiny závěru, která je druhým koncem uložena ve žlábkovitém vybrání závěru. Síla předsuvné pružiny závěru drží víčko na místě. To lze zatlačením proti síle pružiny a následným pootočením vyndat. S víčkem je také spojen vyhazovač, který prochází závěrem k lůžku nábojnice. Vyhazovací okénka jsou umístěna vpravo nahoře. Vlevo nahoře je napínací páka závěru. Za spouští je umístěna příčně posuvná pojistka, která brání pohybu spouště. Spoušťový mechanizmus může střílet jednotlivými ranami nebo dávkou. Při lehkém stisku spouště zbraň střílí jednotlivými ranami, při plném stisku dávkou. Hlaveň je držena pomocí matice umístěné v přední části pouzdra, která ji s pouzdrem spojuje. Matice je zajištěna pružnou podložkou. Muška i hledí jsou umístěny na horní straně pouzdra zbraně. Na pravé straně pouzdra je plnička, která umožňuje plnění zásobníku náboji uloženými v páscích. Zásobník je uložen zespodu v pažbičce zbraně. Samopaly 7,62 mm Sa 24 a Sa 26 se od modelů 9 mm Sa 23 a Sa 25 liší jen použitím jiného náboje a z toho vyplývající změny vývrtu hlavně a úpravou nábojové komory. Protože má náboj 7,62 × 25 mm Tokarev lahvičkovou nábojnici namísto jednoduchého válce jako 9 mm Parabellum, mají samopaly Sa 24 a Sa 26, kvůli správnému podávání náboje pažbu vykloněnou koncem mírně dopředu." ] }

{ "title": [ "Historie základního poledníku." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Od počátků astronomie bylo její důležitou aplikací měření času a využití nebeských těles pro navigaci. Pravý sluneční čas je v každém místě svázán s místním poledníkem. Zavedení jednotného času na větším území proto nutně souvisí se stanovením významného poledníku. Historicky vzniklo mnoho úředních časů a mnoho s nimi svázaných významných poledníků, a pro účely navigace si alespoň každá koloniální mocnost zvolila svůj systém souřadnic se svým základním poledníkem. Vývoj techniky a dopravy si koncem 19. století vynutil přijetí jednotného systému měření času a zeměpisné délky. Poledník, který je základní v dnešním systému používán, byl určen na zvláštní konferenci (\"International Meridian Conference\") pořádané v říjnu 1884 ve Washingtonu, na které se sešlo 41 delegátů z 25 zemí. Na konferenci byly přijaty tyto základní principy: Rezoluce č. 2, zavádějící základní poledník v Greenwichi, prošla hlasováním v poměru 22:1. San Domingo (nyní Haiti) hlasovalo proti, Francie a Brazílie se zdržely. Francie nepřijala tento systém až do roku 1911. Na protější straně Země oproti nultému poledníku se nachází mezinárodní datová hranice. Dříve se jako základní poledník používal zejména ostrov El Hierro (součást Kanárských ostrovů), v české literatuře označovaný jako ferrský poledník, který byl definován jako bod 20° na západ od Paříže (ve skutečnosti 20°23'9\"; tj. 18°08'51\" západně od Greenwiche). Další užívané základní poledníky byly v Kodani, Paříži (2°20'14\" východně od Greenwiche), Petrohradě (poledník procházející hvězdárnou Pulkovo, 30°19'42,09\" východně od Greenwiche), Římě (12°27'08,04\" východně od Greenwiche), Jeruzalémě, Pise či Philadelphii. Při popisu jiných nebeských těles se používají obdobně libovolně definované základní poledníky. Např. základní poledník Měsíce leží přesně uprostřed jeho přivrácené strany. Nultý poledník na Marsu prochází kráterem Airy-0. Vzhledem k jemným pohybům zemské kůry by definování souřadného systému polohou pasážníku bylo dlouhodobě problematické. V současnosti se proto k zafixování zeměpisných souřadnic používá jiné metody. Základní souřadnicí, která v definic vystupuje, je čas UTC (Universal Time Coordinate), který je s korekcí na nerovnoměrnost zemské rotace vztažen k času TAI. Čas TAI udržuje soubor atomových hodin. Prostorové souřadnice pak vzhledem k času určuje standard \"International Terrestrial Reference System\". Tak se získá vztažná soustava která je v SI jednotkách a se středem v těžišti Země. Praktickou realizací standardu je \"International Terrestrial Reference Frame\", což je soustava bodů s co nejpřesněji určenými souřadnicemi vzhledem k ITRS. K měření se používají dráhy družic a systém nebeských souřadnic, navázaný ke vzdáleným kvasarům. Význačný poledník tohoto systému, International Reference Meridian, je od Airyho poledníku posunutý o 102,5 metru (V Greenwichi. Rozdíl se s časem mění). Vztah IRM a Greenwichského základního poledníku co se „definičnosti“ týče je dosti komplikovaný. Nesporné naopak je, že základní poledník má výrazně větší historický význam, ale pro praktické účely je dnes důležitější IRM." ] }

{ "title": [ "Život.", "Cesty.", "Objevitelská (1497–1499).", "Dobyvatelská (1502–1503).", "Místokrál Indie (1524).", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Vasco Da Gama byl třetí z pěti synů venkovského šlechtice, který působil jako guvernér přístavního města Sines na jihozápadě Portugalska. O jeho mládí se mnoho zpráv nedochovalo. Kolem roku 1480 po vzoru svého otce vstoupil do Řádu svatého Jakuba od meče, jehož velmistrem byl od roku 1481 portugalský král Jan II.. Koncem 15. století po pádu Konstantinopole (1453) byl obchod s cizokrajným zbožím, především s kořením, monopolizován arabskými a osmanskými panovníky. Portugalský král Manuel I. se rozhodl získat přístup do Asie obeplutím Afriky. Touto cestou byl pověřen posléze Vasco da Gama. Po návratu z první úspěšné výpravy v roce 1499 mu král za odměnu udělil dědičný šlechtický titul s doživotní rentou. Přidělil mu také správu nad městem Sines. Město však patřilo Řádu svatého Jakuba, jehož velmistr nechtěl rozhodnutí krále respektovat, ačkoli Vasco da Gama byl rovněž členem řádu. Ten po několik let trvajícím marném úsilí o získání Sines nakonec z řádu vystoupil a v roce 1507 se stal členem Kristova řádu. V roce 1502 byl Vasco da Gama jmenován admirálem arabských, perských a indických moří, jakož i celého orientu. Kolem roku 1501 se oženil s Catarinou de Ataide, dcerou prominentního šlechtice. Měli spolu šest synů a jednu dceru. Druhá cesta do Indie roku 1502 byla provázena několika incidenty vůči domorodému obyvatelstvu a tím utrpěla da Gamova pověst. Král Manuel I. ho při jmenování guvernéra a místokrále Indie v roce 1505 opomenul a titul získal Francisco de Almeida. Následujících dvacet let žil Vasco da Gama klidným životem, stranou pozornosti královského dvora. Marně usiloval o královu přízeň. Situace se změnila v roce 1518, kdy Fernão de Magalhães po roztržce s králem odešel do Španělska a Vasco da Gama vyhrožoval, že ho bude následovat. Král, který nechtěl ztratit svého admirála východních moří, mu v roce 1519 udělil titul hraběte z Vidigueiry. V roce 1524 byl novým králem Janem III. jmenován do funkce místokrále Indie. Současně zajistil dobré postavení pro své syny. Tři měsíce po příjezdu do Indie Vasco da Gama onemocněl malárií a na Štědrý den roku 1524 zemřel. Byl pohřben v kostele svatého Františka v Kóčinu, ale v roce 1539 byly jeho ostatky převezeny do Portugalska (Vidigueira). V roce 1880 byl zřízen nový hrob v Jeronýmském klášteře v lisabonské čtvrti Belém. Vasco da Gama tam odpočívá v blízkosti králů Manuela I. a Jana III.", "", "Vasco da Gama opustil Lisabon 8. července 1497 se čtyřmi plachetnicemi: dvě silné expediční o výtlaku 100 až 200 tun, malá rychlá karavela a zásobovací loď. Expediční lodi \"Sāo Gabriel\" velel Sám Vasco da Gama, na druhé byl velitelem jeho bratr Paulo. Posádky tvořilo dohromady asi 170 mužů, zpět se jich vrátila asi třetina. První zastávka byla na Madeiře a potom pokračovali ke Kapverdským ostrovům a odtud jihovýchodním směrem k jižnímu pobřeží Afriky. Dne 22. listopadu obepluli mys Dobré naděje a pokračovali podél pobřeží. Při jednom setkání s Hotentoty byl da Gama zraněn oštěpem. V Mosselském zálivu byla na jeho příkaz spálena zásobovací loď, která již splnila svůj účel. Dosáhli ostrova Santa Cruz v zálivu Algoa a 17. prosince se dostali k ústí řeky Rio do Infante (dnešní Velká rybí řeka). To bylo místo, odkud se musel vrátit Bartolomeu Dias při své cestě do Indie v roce 1487. Po několika zastávkách na východoafrickém pobřeží, kde jim místní obyvatelé většinou projevovali nepřátelství, dopluli do Malindi. Vasco da Gama tam doplnil zásoby a pro další plavbu získal zkušeného lodivoda, proslulého arabského mořeplavce a navigátora Ahmada ibn Mádžida. S jeho přispěním dosáhl 20. května 1498 indického subkontinentu u města Kóžikkót. Po jednání s místním vládcem si Portugalci odvážejí zpět příslib vzájemného obchodu. Po tříměsíční strastiplné cestě Indickým oceánem se 7. ledna 1499 dostali k pobřeží Afriky. Z posádky zbylo na každé lodi po sedmi či osmi zdravých mužích. Da Gama nechal spálit jednu loď a posádku rozdělil na zbývající dvě lodi. V Atlantickém oceánu se lodě v bouři vzájemně ztratily. Jedna z nich doplula do Portugalska 10. července 1499, ale Vasco da Gama plul se svým nemocným bratrem Paulem přes Kapverdské ostrovy na Azory, kde Paulo zemřel. Domů se vrátil až začátkem září roku 1499.", "Druhou výpravu do Indie uskutečnil da Gama roku 1502 již jako admirál; velel deseti válečným lodím a jeho úlohou bylo dosažení a upevnění portugalské hegemonie v Arabském moři a na pobřeží Indie. V námořní bitvě porazil da Gama jednu arabskou flotilu, dále s použitím násilí (zejména v Cannanore) dosáhl v mnoha městech na pobřeží Indie uznání Portugalska jako nadřízené mocnosti; položil tak základní kámen pro vytvoření budoucí Portugalské Indie. Výsledkem cesty bylo založení obchodních středisek v Kóžikkótu a Kananuru (Kannur).", "Třetí cestu podnikl Vasco da Gama roku 1524 jako nově jmenovaný místokrál Indie, asi po čtyřměsíčním pobytu však v Kóčinu na Malabarském pobřeží zemřel.", "Jeho činy zvěčnil později (1572) slavný portugalský básník Luís Vaz de Camões v hrdinském eposu „Lusovci“. V televizní anketě Naši velcí Portugalci v roce 2007 se umístil na desátém místě." ] }

{ "title": [ "Červená jako symbol v čínské kultuře." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Červená () byla pravděpodobně již v prehistorické době považována za „barvu života“. Do hrobů mrtvých se vkládala rumělka nebo červená hlinka. Existuje celá řada odstínů červené, které mají v čínštině své specifické pojmenování a význam. „Standardní“ červená, \"chung\", byla odedávna pokládána za životodárnou barvu, barvu mládí, léta a jihu. Vzhledem k tomu se jí připisovala schopnost odhánět démony a zlé duchy. Považuje se za barvu dynastie Čou, která sebou přináší červená úřednická roucha, pečetní šňůrky, vlajky apod. Je barvou prvku „oheň“ a jižní části světa. V čínském divadle muž s červeným obličejem představuje svatou osobu, často boha války Kuan-tiho. Červená pak symbolizuje ctnost, pravdu a upřímnost. Červená je oblíbenou barvou nevěstina svatebního šatu. Až do 19. století nemohli vedlejší manželky nosit červenou sukni, pouze při prvním pohlavním styku s manželem jim byl obléknut červený šat. Červená barva též symbolizuje bohatství, i proto je v Číně zvykem dávat peněžní dary v tradiční čínské červené obálce. Rumělková červeň, \"tan\" (), se získávala z narudlého nerostu obsahující rtuť, který se používal jako důležitá přísada to taoistických elixírů pro propůjčení dlouhověkosti. Barva \"tan\" měla své specifické, „vznešené“ použití, například na zdech kolem císařského sídla a na sloupech či jiných objektech uvnitř císařských staveb. Rumělkový odstín symbolizoval rovněž upřímnost a čistotu úmyslů stejně jako velké schopnosti a literární nadání. Na počátku 20. století dostala červená barva další symbolický význam. Jejím používáním se pokrokoví výtvarníci snažili vyjádřit podporu probíhajícím revolučním změnám, které vedly k rozpadu čchingské říše (reprezentované císařskou zlatou) a vzrůstu národního uvědomění (myšlenku „čínskosti“ zastupovala právě červená barva jako symbol nejslavnějších období čínských dějin). První čínský prezident Sunjatsen použil pět základních barev na návrh nové vlajky (užívala se v letech 1912–1928), kde metaforicky aplikoval klasickou teorii barev. Jednotlivé barevné pruhy přiřadil pěti hlavním národům obývající Čínu. Červená měla symbolizovat Chany, tedy etnické Číňany (žlutá Mandžuy, modrá – Mongoly, bílá – muslimské Chueje, černá – Tibeťany)." ] }

{ "title": [ "Příprava.", "Historie.", "Protest Rachel Carsonové a první zákazy.", "Regulace.", "Toxicita DDT.", "Vliv DDT na hormonální systém.", "Limity.", "Zamoření v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "DDT se vyrábí kondenzací trichlorethanalu (chloralu) s chlorbenzenem.", "DDT byl poprvé syntetizován již v roce 1874 rakouským chemikem Othmarem Zeidlerem. Jeho insekticidní účinky však objevil až švýcarský chemik Paul Hermann Müller v roce 1939, kterému byla v roce 1948 udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. Od druhé světové války byl DDT používán v masovém měřítku. Sloužil jako přípravek k hubení škodlivého hmyzu v zemědělství, ale především k likvidaci komárovitého hmyzu v tropických zemích. DDT přivezla do Evropy americká armáda. Vězňové osvobozených koncentračních táborů ve svých vzpomínkách uvádějí, jakým dobrodiním byl tento pudr, který účinně a okamžitě hubil veškerý hmyz. Ještě v 60. letech a 70. letech 20. století se používalo DDT i v Československu, např. také proti vším, a dalo se běžně zakoupit v drogerii. Vyrábělo ho Spolana Neratovice. Bylo levné, velmi účinné a chemicky stálé, nerozkládalo se. Když bylo nasypáno na dno skříně a přikryto papírem, na kterém bylo prádlo, dotykově hubilo hmyz ještě půl roku.", "V roce 1962 vydala bioložka a spisovatelka Rachel Carsonová ve Spojených státech amerických (USA) knihu \"Mlčící jaro\" (\"Silent Spring\"). V ní uvedla, že přítomnost DDT v živočišných tkáních a potravních řetězcích byla zjištěna i v lokalitách daleko vzdálených od míst jeho nasazení a že se hromadí v tkáních živočichů (bioakumulace). Patrně nejprokazatelnější negativní vliv DDT na životní prostředí byl zaznamenán u dravých ptáků, kteří tvoří vrchol potravní pyramidy. Hlodavci, kterými se tito dravci převážně živí, hromadí ve svých orgánech DDT z chemicky ošetřených rostlin. V orgánech predátora se pak koncentrace DDT opět několikanásobně zvýší. Výsledkem je nízká plodnost, zeslabení skořápky (což vede k puknutí vejce ještě před vylíhnutím), degenerovaná mláďata a postupné vymírání druhu. Výsledkem masového ohlasu knihy byl vznik občanského ekologického hnutí, přijetí první politiky USA v oblasti regulace pesticidů, vznik speciální federální Agentury pro ochranu životního prostředí. Poprvé bylo DDT zakázáno v roce 1968 v Maďarsku, a k roku 1970 ve Švédsku a Norsku. V USA bylo DDT zákázáno v roce 1972. Později se v některých zemích USA pozoroval nárůst počtu komárů, což bylo způsobeno i rozkladem DDT v prostředí, kdy poločas rozkladu DDT je zhruba 2 až 20 let (podle typu prostředí).", "Výroba a používání DDT je dnes zakázána ve většině zemí světa, ale v řadě afrických a asijských zemí se DDT stále používá. Důvodem je snížení výskytu malárie, ke kterému prokazatelně dochází díky účinkům DDT na komáry rodu Anofeles, kteří malárii přenášejí. Probíhá však spor mezi zastánci a odpůrci DDT o to, zda je nasazení DDT nejvhodnější formou boje s malárií. Existují totiž alternativní metody ochrany před malárií a řada zemí malárii potlačila, ačkoli DDT nepoužívá. Výrobu a užívání DDT celosvětově reguluje Stockholmská úmluva o perzistentních organických látkách, která byla podepsána 23. května 2001 ve švédském Stockholmu pod patronátem Programu OSN pro životní prostředí a je právně závaznou mezinárodní dohodou, jejímž cílem je eliminace vybraných persistentních organických látek.", "DDT je toxický. U laboratorních myší byla zjištěna smrtná dávka LD50 při podání v potravě 135 mg/kg, u krys 87 mg/kg, u člověka pak 1500 mg/kg, i když byly publikovány i mnohem nižší hodnoty. Do organismu může proniknout i pokožkou; LD50 u krys je v tomto případě 1900 mg/kg. Pro vodní živočichy je DDT přes svou mizivou rozpustnost ve vodě silně jedovaté. Smrtná koncentrace LC50 kolísá podle druhu ryb v rozmezí od 8 do 100 μg/l při působení po dobu 96 hodin. Pro usmrcení hmyzu stačí nepatrné dávky. U mouchy domácí (\"Musca domestica\") je uváděna hodnota LD50 při 24hodinové expozici přibližně 0,033 μg na jednoho jedince.", "V roce 2000 byla zveřejněna studie prokazující, že rozpadový produkt DDT působí jako endokrinní disruptor narušující funkci androgenů. U laboratorních potkanů prokázal inhibici vazby hormonů na tzv. androgenní receptor. V roce 2005 časopis Environmental Health Perspectives informoval o zvýšení výskytu tzv. intersexuálních žab v důsledku používání DDT. V roce 2006 přinesl \"Journal of Andrology\" studii o snížení pohyblivosti spermií a zvýšení výskytu defektních spermií u mužů v závislosti na hladině metabolitů DDT v krvi. Podle amerického výzkumu vystavení DDT během puberty zvyšuje riziko vzniku rakoviny prsu zhruba pětinásobně, což je připisováno jeho schopnosti narušovat hormonální systém.", "Hygienickými normami jsou kladena velmi přísná kriteria na obsah DDT v potravinách. Například v EU je stanoven přípustný limit DDT v pitné vodě 0,1 μg/l, zatímco Světová zdravotnická organizace (WHO) požaduje 1 μg/l. USA jsou tolerantnější, limit je tam stanoven na 50 μg/l.", "Zamořen DDT je bývalý sklad pesticidů v Lubech u Klatov, které proniká i do povrchové vody na východní straně skladu. Obyvatelům této lokality se nedoporučuje, aby pili vodu z místních studní, a to na základě studie rizik, kterou zaplatil Plzeňský kraj. Náklady na odstranění zamoření se k roku 2008 odhadovaly na 30 milionů korun." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "Poloha.", "Podnebí.", "Doprava.", "Tramvaje.", "Autobusy.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Ačkoli se můžeme setkat i s podobami názvu města, které jsou různým způsobem počeštěné (\"Wroclaw\", \"Wroclav\", \"Vroclav\"), jediné spisovné tvary názvu tohoto města užívané v češtině jsou v dva: česká varianta \"Vratislav\" a polská varianta \"Wrocław\". O původu názvu města nepanuje shoda. Historici se nejčastěji přiklání k tezi, že samotný název pochází od polských jmen Wrócisław či Warcisław, která byla velmi oblíbená mezi polskými rytíři. Můžeme se setkat i s názorem, že nese název po českém knížeti Vratislavovi I., je ale také možné, že se jmenuje po prvním vládci města či po nějakém slezském panovníkovi stejného jména.", "Osídlení na křižovatce obchodních cest existovalo již od pravěku. Město bylo poprvé zaznamenáno v 10. století jako Vratislavia, kdy zde vznikla česká pevnost. Název města Vratislav by mohl být odvozen od jména českého knížete Vratislava I., který zemřel v roce 921. V roce 990 dobyl Slezsko včetně Vratislavi polský kníže Měšek I. Písemná zmínka o městě pochází z kroniky Dětmara z Merseburku a vztahuje se k roku 1000, kdy bylo v rámci zřízení polské církevní provincie založeno ve Vratislavi biskupství. V roce 1138 se Vratislav stala hlavním městem celého Slezska a v 13. století získala městská práva, rozšířila se o \"Nové město\". Za vpádu Mongolů do Slezska roku 1241 byla vypálena, netknutý zůstal jen Tumský ostrov s katedrálou. V roce 1272 obdržela právo mílové a o dva roky později právo skladu. Ve 14. století se město stalo členem Hanzy. Roku 1327 uznal tehdejší vratislavský kníže svrchovanost českého krále Jana Lucemburského. Připojení celého Slezska k českému státu bylo následně stvrzeno v Trenčínské smlouvě z roku 1335. Dodnes je ve vratislavském znaku zachován český lev. Během 16. století byla Vratislav nejdůležitějším obchodním městem zemí Koruny české. V roce 1702 zde pak byla založena Vratislavská univerzita. V roce 1742, po prohrané válce o rakouské dědictví byla Vratislav připojena k Prusku. V roce 1807 obsadil město Napoleon Bonaparte a nechal strhnout městské hradby, čímž vyřešil problém s přelidněností; zároveň zkonfiskoval církevní majetek. V 19. století se Vratislav stala jedním z nejvýznamnějších měst v Německu. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 ve Vratislavi proběhla tzv. „Vratislavská křišťálová noc“, kdy zde došlo k největšímu útoku na místní židovské obyvatelstvo. Za 2. světové války byla na Klečkovské ulici (Kleczkowska) věznice, do které byli posíláni vězni převážně z Kounicových kolejí a kde se vykonávaly tresty smrti. Ke konci války byla Vratislav Němci prohlášena za pevnostní město (\"Festung Breslau\") a za cenu obrovské materiální devastace a velkých ztrát na životech se zde německá vojska bránila postupující Rudé armádě. 6. května 1945 se Vratislav vzdala. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno, město bylo připojeno k obnovenému Polsku a osídleno Poláky, především z oblastí odstoupených Polskem Sovětskému svazu (hlavně ze západní Ukrajiny, ze Lvova a okolí a z Litvy – Vilniusu a okolí). V 80. letech 20. století v období činnosti tzv. Oranžové alternativy (polsky \"Pomarańczowa Alternatywa\") byla Vratislav významným centrem polského protikomunistického odporu.", "Město leží při soutoku Odry a Oławy, Bystrzycy, Ślęzy a Widawy v jihozápadním Polsku. Leží pouze 60 km od českých hranic, zatímco od hlavního města Polska Varšavy je Vratislav vzdálená 350 km.", "Podnebí mírné, přechodné mezi oceánským a kontinentálním. Převládají severozápadní a severovýchodní větry. Především studené fronty přecházejí přes Vratislav 220 dní v roce. Průměrný tlak vzduchu je 999,6hpa-1003,6hpa. Průměrná měsíční teplota může být v různých letech velmi rozdílná (leden 2007 4°C/leden 1940 -11,2 °C, červenec 2006 23,8 °C/červenec 1898 14,9 °C). Nejnižší naměřená teplota byla -30 °C 8. ledna 1895 a nejvyšší 37,9 31. července 1994. Vegetační doba je v průměru 234 dní v roce. Letních dnů (maximální denní teplota nad 25 °C) je 47, z toho tropických (maximální teplota během jednoho dne 30 °C a více) 9 v roce. Ledových dnů (nejvyšší denní teplota pod 0 °C) je průměrně 23 v roce.", "V současnosti (2013) jezdí po Vratislavi tramvaje a autobusy, trolejbusy byly zrušeny už v roce 1913. Město má také mezinárodní letiště Vratislav. To bylo postaveno v roce 1938, má jednu ranvej a létají odsud pravidelné linky do různých evropských měst.", "Délka všech kolejí je 258,2 km. Stálých tramvajových linek je celkem 22. Nejkratší linka je 23 (7,88 km) Kromera-Wrocławski Park Przemysłowy a nejdelší linka je 20 (20,63 km) Leśnica-Oporów. Noční linky byly zrušeny v roce 2003. Všech vagónů je dohromady 376, z toho je 19,7 % nízkopodlažních. První tramvaje tažené koňmi vyjely 4. července 1876. První tramvaj na elektřinu vyjela 14. července 1893.", "Autobusových denních linek je dohromady 86 z toho 37 pravidelných, 9 zrychlených, 7 jezdících ve špičce, 4 příměstské, na 9 linkách jezdí soukromí dopravci a 20 je linek zónových. Linky jezdící ve špičce, zrychlené a příměstské mají často téměř stejné trasy jako pravidelné základní linky. Linky, které jezdí po takové téměř stejné trase mají stejná nebo podobná poslední dvě čísla jako původní linka, která na trase jezdí (109/609,125/325), ale u některých tras, které se kopírovaly, byla jedna linka zrušena. Noční linky nekopírují trasy žádné denní linky.", "Město je sídlem fotbalového klubu WKS Śląsk Wrocław. V roce 2012 hostilo UEFA EURO 2012. Každý rok se zde pořádá Wrocław Maraton. V roce 2017 město hostilo X. Světové hry." ] }

{ "title": [ "Život.", "Působení v Afghánistánu.", "Návrat do Saúdské Arábie.", "Aktivity bin Ládina před 11. zářím.", "11. září 2001.", "Audiovizuální nahrávky s bin Ládinem po 11. září 2001.", "Spekulace o smrti bin Ládina.", "Vystopování Bin Ládina.", "Bin Ládinova smrt.", "Důsledky smrti Usámy bin Ládina." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Usáma se narodil 10. března 1957 v Rijádu (bývá udáván i rok 1955) v rodině saúdského stavebního magnáta. Jeho otec pocházel z Jemenu a matka byla Syřanka. Během studií ekonomie a managementu na univerzitě v Džiddě se stal členem Muslimského bratrstva. Poté, co sovětská vojska v roce 1979 podnikla invazi do Afghánistánu, se Usáma odebral do Pákistánu, odkud finančně a materiálně podporoval afghánské mudžáhidy bojující proti sovětské okupaci. Při svých aktivitách využíval značného majetku, který zdědil po svém otci. Se svými 5 manželkami (Najwa Ghanhem, Khadijah Sharif, Khairiah Sabar, Siham Sabar, Amal Ahmed al-Sadah) měl 20 potomků (Abdallah, Saad, Omar, Hamza, Abdul Rahman, Amer, Osman, Mohammed, Fatima, Iman, Laden, Rukhaiya, Nour, Ali, Safiyah, Aisha, Kadhija, Khalid, Miriam, Sumaiya). V roce 1984 zakládá Abdalláh Azzam, palestinský muslimský radikál z Jordánska, v pákistánském hraničním městě Péšávaru základnu zvanou Maktabu l-chidamat, kde jsou soustředěni příznivci mudžáhidů. Maktabu l-chidamat je z převážné části financována Azzamovým přítelem Usámou bin Ládinem.", "Ve stejné době bin Ládin s Azzamem odcházejí do Afghánistánu, na území držené mudžáhidy – v příštích letech se bin Ládin zdržuje převážně právě zde. V roce 1986 bin Ládin zakládá na afghánském území nedaleko pákistánských hranic výcvikový tábor nazvaný Masadda, tj. „Lví hrad“, kde jsou soustředěni a cvičeni muslimští bojovníci z mnoha arabských zemí, především z Jemenu, Egypta, Alžírska a Saúdské Arábie. V roce 1988 bin Ládin, poprvé nezávisle na Azzamovi, zakládá v Afghánistánu vlastní centrálu džihádu (svaté války) - ta nese název al-Káida, tj. „Základna“ a stává se postupně koordinačním centrem bin Ládinových teroristických aktivit rozšířených do celého světa.", "V roce 1989 se bin Ládin vrací do rodné Saúdské Arábie, kde začíná opět pracovat v rodinném podniku, ve stejném roce je spáchán neznámými útočníky úspěšný atentát na Abdalláha Azzama. Po přepadení Kuvajtu Irákem v roce 1990 Usáma bin Ládin navrhl Saúdské Arábii vytvoření dobrovolnické armády na její obranu. Saúdská vláda to však odmítla. Usáma a jeho přívrženci byli údajně šokovaní souhlasem vlády v Rijádu s rozmístěním amerických vojsk v zemi a začali zpochybňovat legitimitu saúdskoarabské královské rodiny jako strážců muslimských svatých měst Mekka a Medina. V roce 1991 byl ze Saúdské Arábie vypovězen za protivládní činnost. Přesunul se do Súdánu, kde podporoval místní islámskou vládu. V té době za své hlavní nepřátele začal považovat USA a saúdský režim. Jeho organizace al-Káida začala navazovat těsnou spolupráci s řadou uskupení islámských fundamentalistů.", "Od počátku konfliktu v bývalé Jugoslávii se al-Káida zapojila i do těchto bojů, nejprve na straně bosenských sil, později cvičila a vyzbrojovala část jednotek Kosovské osvobozenecké armády v Kosovu a Národní osvobozenecké armády v Makedonii. Al-Káida je podezřelá mimo jiných útoků také z výbuchu bomby v podzemní garáži Světového obchodního centra v New Yorku. V roce 1996 Usáma bin Ládin vydal krátký manifest, ve kterém vyhlásil válku Spojeným státům. V prohlášení protknutém náboženskou rétorikou vyzývá muslimy, aby bojovali proti \"sionisticko-křižácké alianci\" Izraele a USA, neboť ta je má dle jeho slov utlačovat všemožnými způsoby. Velkou část prohlášení věnuje Saúdské dynastii, které vyčítá nedodržování práva šaríja a přítomnost vojsk USA v Saúdské Arábii. Teroristickou akcí, která Usámu bin Ládinovi získala nejvíce pozornosti před 11. zářím, byly útoky na velvyslanectví USA v Dar es Salaamu a Nairobi ze 7. srpna 1998. Tyto útoky si vyžádaly přinejmenším 200 mrtvých a 1000 zraněných. Většina obětí byla z řad místních obyvatel, 12 obětí byli američtí pracovníci ambasád. Útoky proběhly symbolicky v den 8. výročí příjezdu amerických vojsk do Saúdské Arábie. Dne 4. listopadu byl bin Ládin před soudem v New Yorku obžalován z šesti hrdelních zločinů v souvislosti s těmito útoky. Důkazy proti bin Ládinovi obsahovaly soudní svědectví členů Al Káidy a záznamy hovorů ze satelitního telefonu. Usáma bin Ládin se tak jako organizátor a zaštiťovatel celé akce dostal na seznam nejhledanějších zločinců vedeného FBI. Po útocích na svá velvyslanectví zaútočily USA raketami na údajnou základnu al-Káidy v Afghánistánu a na farmaceutickou továrnu v Súdánu, která podle americké administrativy vyráběla chemické zbraně. Vláda v Chartúmu pod americkým tlakem Usámu vypověděla. Usáma nalezl útočiště v Afghánistánu, kde spolupracoval s fundamentalistickým islámským režimem Talibů. V roce 2000 došlo v Jemenu k sebevražednému útoku na americký torpédoborec \"USS Cole.\" Tento útok vyústil ve smrt 17 námořníků a zranění dalších 47. Z organizování útoku byl obviněn Abd Al-Rahím Al-Našírí, který tak měl činit pod vedením bin Ládina. Al Káida se o rok později k útoku přihlásila v náborovém videu, kde mimo jiné bin Ládin děkuje Bohu za vítězství mudžáhidů nad plavidlem.", "Po útoku na budovy Světového obchodního centra a na Pentagon 11. září 2001 označila americká vláda bin Ládina za organizátora celé akce. Spojení bin Ládina s útoky z 11. září proběhlo velice rychle: ještě ten samý den hlavní americká média spekulovala o možnosti jeho zapletení; a podle výpovědi předsedy zpravodajského výboru Senátu Davida Borena, tehdejší šéf CIA, George Tenet, v okamžiku, kdy se (v jeho přítomnosti) dověděl, že Světové obchodní středisko bylo „napadeno“, zareagoval slovy: „Víte, toto má všude na sobě otisky bin Ládina“. Colin Powell den po útocích zahájil rozhovory s Pákistánem s perspektivou jej USA předat. V průběhu přelomu září a října 2001 Spojené státy žádaly po Tálibánu vydání bin Ládina z Afghánistánu, ve kterém v tu dobu přebýval. 28. září byl zveřejněn rozhovor s Usámou bin Ládinem, ve kterém prohlásil, že do útoků z 11. září nebyl zapleten. Tálibán chtěl důkazy, které by bin Ládina z útoků z 11. září usvědčovaly, a možnost, aby byl souzen podle práva šaríja. Spojené státy nebyly schopny nebo ochotny tyto důkazy dodat. Po neúspěšných jednání Spojené státy spolu s vojsky tzv. Severní koalice (resp. mezinárodně uznávané afgánské vlády) na Taliban zaútočily (nejdříve vzdušnými nálety a poté pozemními vojsky). Nálety trvající týden měly na svědomí desítky lidských životů z řad civilistů. Tálibán v té době žádal, aby nálety ustaly a 14. října 2001 změnil své stanovisko a byl ochotný započít jednání o vydání bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl. Severní koalice následně tamní režim Talibánu vytlačila z hlavního města a většiny území země s výjimkou horských a pohraničních oblastí. Usáma bin Ládin nebyl do května 2011 dopaden. Jeho místo pobytu bylo neznámé a nebylo ani zcela jisté, zda žije. Předpokládalo se, že by se mohl skrývat v afgánských či pákistánských horách. Od pádu vlády Talibánu se objevilo několik nahrávek s jeho hlasem, jejichž pravost potvrdili i odborníci (i když zůstává nejasné, kdy byly pořízeny). Organizace al-Káida se přihlásila k některým dalším teroristickým útokům, například k výbuchům v egyptských hotelech na Sinaji 7. října 2004 FBI jej dlouhodobě uváděl na seznamu nejhledanějších osob; na jeho dopadení vypsaly americké úřady odměnu 25 milionů dolarů, která byla v roce 2007 zvýšena na dvojnásobek (další dva miliony dolarů nabízejí profesní sdružení pilotů.) Podle oficiálního vyjádření FBI byly důkazy spojující bin Ládina s útoky 11. září \"jasné a nevyvratitelné\". Ke stejnému závěru se přiklonila i britská vláda, která však upozornila, že důkazy získané skrze zpravodajské zdroje jsou kvůli přísným pravidlům předkládání soudních důkazů, stejně jako kvůli zájmu na ochraně zdrojů, stěží uplatnitelné u soudu. Usáma bin Ládin tak na seznamu nejhledanějších osob byl uveden pouze jako pachatel útoků na velvyslanectví.", "Od teroristických útoků na New York do odvetného útoku Spojených států v Afghánistánu vydala Al-Káida čtyři oficiální prohlášení pro arabský tisk, ve kterých bin Ládin sděloval, že v 11. září nehrál žádnou roli. V listopadu roku 2007 poskytl bývalý italský prezident Francesco Cossiga italskému deníku \"Corriere Della Sera\" rozhovor, v němž mimo jiné řekl, že kazeta, v níž se Usáma bin Ládin přiznává k útokům 11. září 2001, byla vytvořena v milánských studiích Mediaset. Nicméně rok předtím Cossiga „konspirační teorie“ o 11. září odmítl a považoval „nepravděpodobné, ba nemožné, že by 11. září bylo výsledkem amerického spiknutí“.", "Od prosince 2001 se v amerických a britských médiích (\"Fox News\", \"New York Times\", \"Mirror UK\", \"The Telegraph\" a CNN) objevují zprávy o zhoršení bin Ládinova zdravotního stavu v souvislosti s komplikacemi močových cest a selhání ledvin, na které v minulosti trpěl a na léčbu čehož neměl dostatečné podmínky. Ve stejné době arabský list \"An Arab News\" zveřejňuje jeho údajnou závěť. 26. prosince 2001 egyptský deník al-Wafd konstatuje bin Ládinovu smrt (zemřít měl přirozenou nenásilnou smrtí, na několik zdravotních příčin) s odkazem na vysoce postaveného činovníka Talibánu. Zmiňuje se dokonce o bin Ládinově pohřbu, jenž se měl odehrát v Tora Bora dne 16. prosince 2001. (Tálib dodal, že je nepravděpodobné, že by americké síly kdy byly schopny jeho tělo najít.) O bin Ládinově smrti informuje \"the Pakistani Observer\", z něhož později cituje americká \"FOX News\". Zprávu posléze tlumočí britské \"DailyUK\", americký \"New York Times\" V průběhu roku 2002 se k pravděpodobné bin Ládinově smrti přiklonil pákistánský prezident Parvíz Mušaraf, afghánský prezident Hamíd Karzáí, dále americká FBI i členové administrativy prezidenta G. W. Bushe. Verzí o údajné Usámově smrti však bylo několik. V roce 2003 připustila Madeleine Albrightová na kanálu Fox News možnost, že by administrativa G. W. Bushe bin Ládina již měla a tuto informaci by vypustila ve vhodný okamžik před volbami, pro zajištění veřejné podpory prezidenta v jeho předvolební kampani a jeho následné znovuzvolení. Další spekulace o smrti bin Ládina se opět objevily později, když v září roku 2006 tajná služba Saúdské Arábie předala Francii materiály popisující jeho údajnou smrt. Ta se měla odehrát téhož roku dne 23. srpna, kdy měl Usáma bin Ládin zemřít na tyfus. Francouzské ministerstvo obrany odmítlo spekulovat o pravdivosti saúdskoarabských závěrů. Francouzský prezident Chirac řekl, že zpráva nebyla nijak potvrzena. K tomu, že bin Ládin zemřel přirozenou smrtí v létě 2006, se přiklání i bývalý agent pro CIA, Berkan Jašar, na základě informací, které získal od bin Ládinových bodyguardů. V roce 2009 konstatoval pákistánský prezident Alí Zardárí, že Usáma bin Ládin již nežije. Bin Ládinovu smrt zmínila i bývalá pákistánská premiérka, Bénazír Bhuttová v interview pro BBC 2. listopadu 2007, ta však tvrdila, že za jeho smrt může terorista Omar Šejk, který Usámu údajně zavraždil. Moderátor na tuto okolnost nezareagoval. BBC původně tuto poznámku z interview vystřihla, avšak poté, co se dostala pod palbu kritiky, zveřejnila interview v nezměněné podobě. Tato krátká zmínka v interview tak vyvolala spekulace o Usámově předčasném skonu, ovšem Benazír Bhuttová před i po interview hovořila o bin Ládinovi jako o stále živoucím. 2. října řekla, že hodlá spolupracovat s USA ve snaze bin Ládina dopadnout. 3. listopadu 2007 v rozhovoru pro CNN také hovořila o Usámovi jako o někom, kdo nadále nebyl dopaden.", "Na stopu bin Ládinovi přivedl tajné služby kurýr Abu Ahmed al-Kuwaiti, jehož služeb Usáma bin Ládin dlouhodobě využíval a o kterém se agentům CIA zmínili během roku 2007 vězni držení ve věznici na Guantanámu. V roce 2009 se jim podařilo sledovaného muže vystopovat až do severního Pákistánu. V srpnu roku 2010 je pak dovedl k samotné rezidenci bin Ládina, neobyčejně rozlehlému domu o 3000 čtverečních stopách (279 m). Tato rezidence byla rozlohou osmkrát větší nežli okolní domy, avšak neměla telefonní či internetové připojení pevnou linkou. Naopak dům byl dobře zabezpečen: přístup byl chráněn dvěma branami a zdmi o výšce 4 až 5 metrů. V rezidenci bydlelo několik rodin, z nichž jedna složením odpovídala rodině bin Ládina. Cena domu, vystavěného v roce 2005, byla odhadována na 1 milion US dolarů. Dům měli vést dva muži vydávající se za bratry, kteří se však stejně jako ženy bydlící v domě usilovně stranili kontaktu s místními. Ti se domnívali, že jde pravděpodobně o pašeráky. Sledovaný muž bydlel v tomto domě, avšak neměl žádný veřejně známý zdroj příjmů. Zvláštností bylo, že obyvatelé domu pálili odpadky na dvoře, raději než aby je předali ke komunálnímu odvozu. Bodyguardi a kurýři bin Ládina byli sledováni při svých telefonních hovorech, čímž se zjistilo, že před každým voláním čekali nejméně 90 minut jízdy od rezidence, než vložili do svých telefonů baterii. Během září 2010 začínala v CIA narůstat jistota, že v domě bydlí právě bin Ládin. V březnu roku 2011 uskutečnila CIA očkovací akci v Abbottábádu, aby se jí podařilo získat DNA obyvatelů domu, které by pak umožnilo zjistit, zda v domě bydlí bin Ládin.", "Dne 1. května 2011 východoamerického letního času UTC-4 (2. května pákistánského času UTC+5) oznámil americký prezident Barack Obama v přímém přenosu televizní stanice CNN, že byl bin Ládin zabit týmem zvláštních amerických sil (Navy SEALS) při cílené operaci ve svém v sídle u Abbottábádu, ležícím v blízkosti pákistánské vojenské akademie, asi sto kilometrů severně od pákistánské metropole Islámábádu. Celá přestřelka v rezidenci trvala 38 minut. Při akci, na které spolupracoval tým zvláštních tajných amerických sil, byl Usáma bin Ládin střelen do hlavy a do hrudi. Na internetu se objevila i jeho fotografie těsně po smrtelném zranění, ovšem zanedlouho byla označena jako nevěrohodná. Prezident Obama rozhodl, že fotografie mrtvého bin Ládina, pořízené během zásahu, nebudou zveřejněny, neboť by mohly sloužit k podněcování dalšího násilí, či jako propagandistický nástroj. Žádný Američan nebyl údajně při přísně tajné operaci zabit ani zraněn. Američtí představitelé po události prohlásili, že v souladu s islámskými tradicemi byl bin Ládin pohřben do 24 hodin od smrti a že z obavy, aby se z jeho hrobu nestalo poutní místo islámských radikálů, se tak stalo pohřbem do Arabského moře z letadlové lodi USS Carl Vinson. Toto odsoudili někteří islámští duchovní s poukazem na to, že muslim může být do moře pohřben pouze tehdy, pokud se na něm v době smrti nachází a neexistuje reálná možnost, že by jeho tělo mohlo být do 24 hodin dopraveno na pevninu. Smrt bin Ládina byla dodatečně potvrzena al-Káidou v prohlášení, které bylo uveřejněno 6. května. V prohlášení pohrozila al-Káida odplatou proti americkým cílům a také vyzvala Pákistánce k protivládnímu povstání. Zároveň bylo slíbeno zveřejnění audionahrávek Usámy bin Ládina, které nahrál týden před svou smrtí. Identitu mrtvého bin Ládina též potvrdil test jeho DNA, který byl porovnán s DNA vzorkem jeho sestry. Podle některých názorů byla akce nezákonná a potrestání zabitím bez soudu je vražda. Smrti Usámy bin Ládina začali zneužívat autoři počítačových virů. Nejprve se zavirované stránky objevovaly ve vyhledávačích Google a Bing. Později se začaly šířit v diskusích a e-mailem. Jedna z hrozeb například vyžadovala po uživateli, aby pro přehrání videa stáhnul zásuvný modul s názvem XvidSetup.exe. Ve skutečnosti se jednalo o adware Win32/Adware.HotBar.H.. Další autoři virů zneužili službu vyhledávače obrázků Google Images. Zájemce o obrázky mrtvého teroristy byl odkázán na stránku s nabídkou falešného antivirového programu \"Best Antivirus 2011\".", "Smrt Usáma bin Ládina byla přivítána některými Američany s radostí. Po oznámení Baracka Obamy o jeho smrti spontánně vyšly do ulic New Yorku a Washingtonu D. C. davy lidí, jež se radovaly ze smrti teroristy, který strávil dvacet let svého života plánováním teroristických činů namířených proti americkým občanům. Jiná část americké veřejnosti se stavěla vůči podobným oslavám kriticky. Byť Pákistán oficiálně pogratuloval Spojeným státům k dopadení bin Ládina, objevily se prakticky okamžitě spekulace o možném krytí bin Ládina ze strany pákistánských tajných služeb. Pákistánský prezident Zardárí tyto spekulace odmítl. Během razie v domě bylo zabaveno množství datových médií, včetně pevných disků. Z informací v nich obsažených vyplynulo, že Usáma bin Ládin nadále plánoval útoky a že byl v těsném kontaktu se špičkami hnutí Tálibánu až do své smrti. V Pákistánu došlo 13. května v odvetě za smrt bin Ládina ke dvěma sebevražedným atentátům, které zabily více než 70 lidí. K útoku se přihlásilo hnutí Tálibán. 23. května, opět v odplatě za smrt bin Ládina, Tálibán zaútočil na pákistánskou vojenskou základnu v Karáčí. Tato akce si vyžádala smrt čtyř příslušníků pákistánských ozbrojených složek." ] }

{ "title": [ "Popis.", "Odlišení od krysy.", "Rozšíření.", "Způsob života.", "Rozmnožování.", "Potrava.", "Nepřátelé.", "Laboratorní potkan.", "Variety.", "Variety potkana laboratorního dle barvy srsti." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Potkan je větší myšovitý hlodavec. Délka těla bývá v rozmezí 160–270 mm, ocas je kratší než tělo a měří 130–200 mm. Velikost zadních tlapek činí 30–45 mm, uši mají 18–22 mm. Dosahuje hmotnosti 140–500 g, v zajetí až do 900 g. Samci jsou robustnější, samice bývají až o 1/3 menší. Roku 2014 byl zaznamenán výskyt abnormálně velkého potkana (přes 39 cm) ve Švédsku.", "Potkan je obvykle mohutnější než krysa. Jeho zbarvení bývá obvykle světlejší, i když se vyskytují i krysy stejně zbarvené jako potkani. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky: Rozdíl je také v chování obou druhů: potkan vyhledává spíše vlhčí polohy, včetně kanálů a stok, zatímco krysa preferuje sušší prostory, třeba půdy, chlévy a stáje. Potkan lépe plave a potápí se, lehčí a mrštnější krysa naopak lépe šplhá a skáče.", "Potkan je kosmopolitní a synantropní druh. Rozšířil se s rozvojem námořní dopravy z bažinatých oblastí východní Asie do mnoha končin světa, zejména do Evropy a Severní Ameriky. Přestože se začal rozšiřovat později než krysa obecná, větší přizpůsobivostí a schopností žít ve vlhkém prostředí ji na mnoha místech nahradil (zejména ve vnitrozemí). Ve střední Evropě se jeho hojnější výskyt datuje asi od 18. století. V Česku se vyskytuje prakticky na celém území ve všech nadmořských výškách: v Krkonoších byl nalezen i v horských chatách na hřebenech ve výšce 1400 m.", "Potkani jsou čilí hlavně v noci, nejvíce po setmění a před rozedněním. Dobře plavou a šplhají, na rozdíl od krysy však obvykle neběhají po trámech v podkroví a po střechách. Jsou velmi ostražití a v nebezpečí dokážou být agresivní. Doupě si budují většinou na zemi nebo nad ní, často si však pod podlahou vyhrabávají nory. Potkani v přírodě žijí v koloniích v počtu kolem několika desítek jedinců s hierarchickým uspořádáním. Alfa zvířata – zpravidla zakladatelé skupiny – ovlivňují celou kolonii. Naproti tomu jsou ve skupině i zvířata velmi podřízená – mohou to být potomci jiného páru skupiny či staří potkani, kteří jsou permanentně terorizováni zbytkem kolonie (potkan podobně jako člověk silně podléhá stresu a toto je způsob „odreagování se“). Těmto jedincům je také upírána potrava, mají funkci „ochutnavače“. Při objevu neznámé potravy jsou to často oni, kdo ji okusí jako první. Pokud tento „test“ přežijí, zdroj pak ochutná i zbytek skupiny. Právě to je jeden z aspektů, proč potkan často odolává jedům a dalším návnadám „na krysy“. Život této kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6 km2, na které členové kolonie získávají potravu a brání svoje území. Potkan patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v přírodě. Díky přizpůsobivosti svého organizmu a hierarchii potkaních kolonií je schopen přežít i působení důmyslných hubících prostředků. Proto se stal součástí všech velkých měst a větších lidských obydlí, kde mnohem snadněji najde potravu a vhodné podmínky pro přežití.", "Samice mívá pářicí období několikrát do měsíce. Březost trvá 21 až 24 dní, v jednom vrhu mívá obvykle 4 až 7 mláďat, (jiné údaje udávají 6–10 mláďat), ale není výjimkou vrh o počtu 20 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá, plně osrstěná bývají do 14 dnů, oči otevírají během 14.–16. dne. Do 3 týdnů jsou kojena. Plně samostatná jsou přibližně po měsíci. Pohlavní dospělost udávají zdroje různě od 1,5 do 4 měsíců. Především u samců je pohlavní dospívání rychlejší. Samice odchovává 3 vrhy do roka, ve výborných podmínkách může mít 5 a více vrhů. Zabřeznout může – podobně jako většina dalších myšovitých – už 24 hodin po porodu. Samice potkanů mají schopnost v rané fázi březosti ukončit tuto březost během nevhodných podmínek nebo zejména z důvodu, že se setká s vhodnějším samcem s lepším genetickým potenciálem.", "Potkan je všežravec, většina jídelníčku se skládá cca z 60–80 % z různých semen trav a obilovin či zeleniny, zbytek tvoří bílkoviny z ptačích vajec (konzumuje vejce domácích i vodních ptáků) nebo masa. Podle jiných údajů však u něj převažuje živočišná potrava. Při nedostatku jiné potravy je schopen napadnout větší zvířata až do velikosti králíka. Denně zkonzumuje potravu v množství asi desetiny své tělesné hmotnosti. Potkan jako jakýkoli jiný hlodavec potřebuje obrušovat své hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy (chleba, větve), ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (slitiny mědi a hliníku a podobně měkké kovy).", "Přirozenými nepřáteli potkanů jsou lasicovité šelmy (tchoř a hranostaj) a výr velký. Mláďata potkanů jsou také potravou menších sov – sovy pálené a kalouse ušatého.", "Potkan se začal v 50. letech 20. století používat pro laboratorní účely díky vhodným rozměrům, snadnému odchovu a své inteligenci. Pro laboratorní účely se používá domestikovaná varieta \"Rattus norvergicus\" var. \"alba\", která má sníženou schopnost přenášení chorob. V 80.–90. letech 20. století se potkan rozšířil do domácností. Postupem času vznikaly křížením odlišné barevné variety a potkan si získal na popularitě. Na rozdíl od myši je potkan odolnější proti infekci. Nejvíce rozšířený poddruh ve volné přírodě a ve světě. Pravděpodobně poddruh rozšířený v Asii a Rusku (nejsou bližší informace). Šlechtěná bílá varieta potkana, určená původně k pokusným účelům. Tato varieta na rozdíl od potkana obecného nemá schopnost hostit různé nebezpečné nemoci a je možné ji ochočit.", "Tato varianta je rozšířena v domácnostech jako ochočené domácí zvíře. Podle názvu za slovem „var.“ je označení barevné variety nebo variety s jinou stavbou těla nebo druhem srsti:", "Existují čtyři hlavní barevné linie: Při křížení potkanů s barvami z dvou různých linií se barvy potomků ředí či jinak znehodnocují; pak je velmi obtížné jejich barvu pojmenovat. Tyto linie se dále dělí na jednotlivé barvy, z nichž častější jsou:" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Suomi.", "Pojetí.", "Historie.", "Prehistorie.", "Švédská a ruská nadvláda.", "Nezávislost.", "Geografie.", "Politika.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Demografie.", "Jazykové skupiny.", "Náboženství.", "Rozmístění a přesuny obyvatelstva.", "Kultura.", "Věda a školství.", "Sport.", "Svátky." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Za nejranější písemnou podobu jména \"Finsko\" jsou považovány tři runové kameny. Dva byli nalezeni ve švédské provincii Uppland a je na nich nápis \"finlonti\" (U 582). Třetí byl nalezen na Gotlandu. Je na něm nápis \"finlandi\" (G 319) a je datován až do 13. století. Jméno lze považovat za příbuzné s názvem kmene \"Finns\", který je zmíněn poprvé v datové době v roce 98 n. l. (sporný význam).", "Jméno \"Suomi\" (finský název Finska) má nejistý původ, ale kandidátem na původ je protobaltské slovo \"*źemē\", které znamená „země“. Kromě jazyků blízkých k finštině (baltofinské jazyky) se tento název používá také v baltských jazycích lotyštině a litevštině. Alternativně bylo navrženo indoevropské slovo *\"ghm-on\" „muž“ (srov. gótské \"guma\", latinské \"homo\"), která byla vypůjčeno jako *\"ćoma\". Slovo původně odkazovalo pouze na historickou", "V nejstarších historických pramenech z 12. a 13. století se termín Finsko týká pobřežní oblasti kolem Turku od Perniö po Uusikaupunki. Tato oblast se později stala známá jako vlastní Finsko, na rozdíl od názvu země Finsko. Finsko se stalo běžným názvem pro celou zemi ve staletém procesu, který začal, když", "", "Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli především lovci. Okolo roku 5000 př. n. l. došlo k výraznějšímu oteplení a zvlhčení, což vedlo k rozvoji sídlišť. Zároveň se ve Finsku objevilo spolu s kulturou hřebenové keramiky hrnčířství. Existenci čilého výměnného systému dokládají nálezy osinku a mastku z východního Finska, křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky.", "Téměř sedmsetletá příslušnost Finska ke Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Švédové podnikli ve 12. a 13. století celkem tři křížové výpravy do Finska, které měly za následek christianizaci Finů a švédskou kolonizaci Finska. Podle archeologických záznamů ale bylo mezi finskými pohany mnoho křesťanů již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve kterém se tiskla jen náboženská literatura. Kolem", "Krátce po Říjnové revoluci v Rusku, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920. Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila finsky a protože velká část z jejich předků byla chudými rolníky. V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu,", "Finsko je jednou z nejsevernějších zemí světa, leží přibližně mezi 60 ° a 70 ° severní šířky a 20 ° a 32 ° východní délky. Ze světových metropolí severněji než Helsinky leží pouze Reykjavík. Vzdálenost z nejjižnějšího bodu - Hanko v Uusimaě - k nejsevernějšímu bodu - Nuorgamu v Laponsku - je 1160 km. Finsko má asi 168 000 jezer (s plochou větší než 500 m) a 179 000 ostrovů. Jeho největší jezero, Saimaa, je čtvrtým největším v Evropě. Finská jezerní oblast je oblastí s největším počtem jezer v zemi. Největší koncentrace ostrovů je na jihozápadě, v Ostrovním moři mezi kontinentálním Finskem a hlavním ostrovem Aland. Většina geomorfologie Finska je výsledkem doby ledové. Ledovce byly ve Fennoskandinávii mocnější a vydržely déle ve srovnání se zbytkem Evropy. Jejich erodující účinky zanechaly finskou krajinu většinou rovinatou, jen s několika kopci a málo horami. Nejvyšší bod Finska, Halti s nadmořskou výškou 1324 m, leží na úplném severu Laponska na hranici mezi Finskem a Norskem. Nejvyšší horou, jejíž vrchol zcela leží ve Finsku, je Ridnitšohkka vysoká 1316 m, ležící hned vedle Halti. Ustupující ledovce zanechaly morénové usazeniny ve formách eskerů. Jedná se o hřebeny vrstevnatého štěrku a písku, které se táhne od severozápadu na jihovýchod, kde kdysi v dávné minulosti ležel okraj ledovce. Mezi největší z nich patří tři hřebeny Salpausselkä, které se táhnou přes celé jižní Finsko. Ve Finsku je stále výrazný postglaciální vzestup podloží, které bylo během poslední doby ledové stlačeno obrovskou vahou ledu, který následně roztál. Efekt je nejsilnější kolem Botnického zálivu (i na Švédské straně), kde země neustále stoupá rychlostí asi 1 cm za rok. V důsledku toho se původní mořské dno postupně mění na suchou pevninu: rozloha země se zvětšuje asi o 7 km ročně. Relativně vzato Finsko stoupá z moře. Krajina je pokryta převážně jehličnatými tajgovými lesy a slatiništi s málo obdělávanou půdou. Z celkové plochy Finska tvoří 10 % jezera, řeky a nádrže a 78 % lesy. Les je tvořen borovicemi, smrky, břízami a dalšími druhy stromů. Finsko je největším producentem dřeva v Evropě a jedním z největších na světě. Nejběžnějším typem horniny je žula. Je to všudypřítomný prvek krajiny, viditelná všude tam, kde není půdní pokryv. Moréna nebo till je nejběžnějším typem půdy pokrytou tenkou vrstvou humusu biologického původu. Vývoj podzolového profilu je patrný na většině lesních půd s výjimkou případů, které jsou špatné odvodněny. Glejosoly a rašeliniště zabírají špatně odvodněné oblasti.", "Finsko je parlamentní republika. Většina výkonné moci náleží vládě (resp. Státní radě), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv. Podle finské Ústavy je nejvyšším zákonodárným sborem jednokomorový parlament (finsky \"Eduskunta\"). Tvoří ho 200 poslanců. Parlament může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Zákony navrhuje Státní rada, nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům. Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy. Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné volební právo. Strany v něm zastoupené jsou Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění spíše mírně. Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu je ústavnost zákonů ve Finsku ověřována jen hlasováním v parlamentu. Nicméně parlamentní Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijaté stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon. Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonem. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita. Jediné další evropské země, které nemají Ústavní soud, jsou Nizozemsko a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).", "Ve Finsku je zaveden několikastupňový systém administrativního dělení území. Nejnižším celkem je \"kunta\" (obec), další úrovní je \"seutukunta\" (okres), vyšší stupněm je \"maakunta\" (provincie). Nad provinciemi figurují následně úřady \"aluehallintovirasto\" (oblastní správní úřad) a \"elinkeino-, liikenne- ja ympäristökeskus\" (zkráceně ely-keskus; centrum pro hospodářský rozvoj, dopravu a životní prostředí). Tyto dva úřady vznikly 1. ledna 2010, kdy nahradily do té doby používaný systém dělení území Finska", "Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí průmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví elektroniky a telekomunikací (jmenujme firmu Nokia). Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží. Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní sektory. V energetice Finsko sází na jadernou energii. Třetina spotřebované energie ve Finsku pochází z jádra. Finsko chce stavět i nové reaktory, a to na severu země. Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští, léta finské ekonomice dominovat. V posledních letech byl finský průmysl zasažen slábnoucím postavením kdysi velké firmy Nokia a snižující se poptávkou po dřevě.", "Finsko zatím nemá dobudovanou dálniční síť. Železniční síť také není hustá, ale je vybudována tak, aby spojovala východ a západ a také sever a jih země. Největším leteckým dopravcem je", "", "Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 87,6 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,2 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finové", "Převažující náboženství ve Finsku je křesťanství. Ve Finsku působí dvě státní církve mající právo vybírat církevní daň a požívající další zákonná privilegia – Finské evangelické luteránské církvi a Finské pravoslavné církvi.", "Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota suverernity a nezávislosti na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci, slábnoucí až v sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska a Severní Ameriky. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Přes milion obyvatel Spojených států a Kanady dnes uvádí, že má finské předky. Od", "Zakladatelem finského písemnictví a tvůrcem spisovné finštiny byl Mikael Agricola. Lingvista Elias Lönnrot sesbíral a sestavil soubor národních mýtů, pohádek a poezie nazvaný \"Kalevala\". Styl Kalevaly se snažil napodobit básník Eino Leino. Aleksis Kivi napsal první významný finský román, Juhani Aho byl prvním finským profesionálním spisovatelem. Svými historickými romány posiloval národní vědomí Zachris Topelius, paradoxně ve švédštině. Pozici národního básníka drží Johan Ludvig Runeberg, ač psal rovněž švédsky, stejně jako asi nejvýznamnější avantgardní autorka Edith Södergranová. Ve 20. století došli uznání Väinö Linna či Bo Carpelan, avšak zdaleka nejznámějším finským spisovatelem ve světě se stal Mika Waltari, autor proslulého románu \"Egypťan Sinuhet\". Frans Eemil Sillanpää získal Nobelovu cenu za literaturu. Ze současných autorů je ceněna Sofi Oksanenová či humorista Arto Paasilinna (\"Autobus sebevrahů\" aj.). Tove Janssonová byla významnou, byť švédsky píšící, finskou autorkou literatury pro děti, je tvůrkyní oblíbených pohádek o Mumíncích. Významným sochařem byl Wäinö Aaltonen. Malíř Akseli Gallen-Kallela se proslavil ilustracemi k výše zmíněné Kalevale. Průkopnicí modernismu, byť doceněnou až s odstupem, byla Helene Schjerfbecková. Gay kulturu silně ovlivnil svými erotickými kresbami Touko Laaksonen známý jako Tom of Finland. Nejvýznamnějším finským architektem je Alvar Aalto. Klíčovými figurami byli rovněž Eero Saarinen a jeho otec Eliel Saarinen.", "Programátor Linus Torvalds je tvůrcem jádra svobodného operačního systému Linux. Artturi Ilmari Virtanen získal Nobelovu cenu za chemii, Ragnar Granit za fyziologii. Významným astronomem, optikem a také esperantistou byl Yrjö Väisälä, astronomii se věnovala též Liisi Otermaová. Chemik Johan Gadolin objevil yttrium. Matematik Lars Ahlfors získal jako první v historii prestižní Fieldsovu medaili. Nejslavnějším finským filozofem je Georg Henrik von Wright, představitel analytické filozofie. Jeho žákem byl Jaakko", "Finové jsou nejúspěšnějším národem na olympijských hrách, v přepočtu medailí na obyvatele. Mimořádných výsledků dosahovali zejména před druhou světovou válkou. Například na olympiádě v Paříži roku 1924 získali druhý největší počet medailí ze všech národů, a to přesto, že Finsko mělo tehdy pouze 3,2 milionu obyvatel. Devět zlatých olympijských medailí vybojoval za svou kariéru fenomenální meziválečný běžec Paavo Nurmi, čtyři zlaté získali jeho kolegové, běžci Lasse Virén, Ville Ritola a Hannes Kolehmainen. Tři má veslař Pertti Karppinen. Jakousi národní disciplínou je hod oštěpem - Finové v něm získali již osm zlatých olympijských medailí. Na olympiádách v Antverpách 1920 a v Los Angeles 1932 obsadili Finové v oštěpu všechny medailové příčky. Finům ovšem sedí i zimní sporty, takže začali dosahovat výborných výsledků i na olympiádách zimních - čtyři zlaté získal skokan na lyžích Matti Nykänen, pět rychlobruslař Clas Thunberg. Finové jedny olympijské", "Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární (světské). Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a slavnost Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový rok, 1. máj (finsky \"Vappu\") a letní slunovrat. Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a slavnost Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot. Do roku 2009 musely mít obchody ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou byly letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Po roce 2009 zákon reguluje otevírací dobu obchodů s více než 400 m. Tyto obchody mohou mít v sobotu otevřeno od 7,00 do 18,00 a v neděli od 12,00 do 18,00. V ostatní dny jsou otevřeny mezi 7,00 a 21,00. Výjimkou jsou oficiální svátky, kdy jsou tyto obchody zavřené. Obchody s méně než 400 m plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den matek (druhá neděle v květnu) nebo Den otců (druhá neděle v listopadu). Zákon jejich otevírací dobu ale nijak nereguluje." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Organely s DNA.", "Jádro.", "Semiautonomní organely.", "Další membránové útvary." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Prvním vědcem, který použil slovo „organela“ (zdrobnělina ze slova orgán, jakoby „malý orgán“) pro označení buněčných struktur, byl pravděpodobně německý zoolog Karl August Möbius (používá výraz „organula“ jako množné číslo od lat. „organulum“). Z kontextu je zřejmé, že tento výraz používá pro rozmnožovací útvary v buňkách jednobuněčných prvoků (aby tak zdůraznil rozdíl mezi orgány mnohobuněčných a organelami jednobuněčných). Trvalo několik let, než se termín \"organulum\" uchytil pro subcelulární (podbuněčné, menší než buňka) struktury i v buňkách mnohobuněčných organizmů, například v lidských buňkách. Knihy napsané kolem roku 1900 stále používají označení „buněčné orgány“. V následujících letech se postupně organela stávala známějším a známějším označením a kolem roku 1920 už takto byly označovány struktury umožňující pohyb (např. bičík) a další struktury na buňkách např. nálevníků. V této době použil Alfred Kühn označení „organela“ také pro centriolu. Současná definice organely vykrystalizovala až poměrně pozdě, načež byly za organely považovány ty buněčné struktury, které jsou obklopeny membránou. Některé práce však stále používají starší definici, podle níž je organela jakákoliv funkční jednotka uvnitř buněk.", "Organely s DNA neboli \"semiautonomní organely\" v širším slova smyslu jsou obklopeny dvěma nebo více membránami. V současné době se obecně uznává jejich vznik procesem endosymbiózy a existují pozorování nově vznikajících semiautonomních organel, například nový vznik chloroplastů u prvoka \"Paulinella chromatophora\".", "Jádro (karyon, nucleus) je řídící organela. Je kryto dvouvrstvou jadernou membránou, s póry tvořenými speciálními bílkovinami. Mají za úkol usnadnit transport makromolekul (zejména RNA). V jádře je uložen chromatin (DNA) – v době dělení buňky se organizuje do formy chromozomů, dále jadérko, ribozomy a karyolymfa. Jeho funkcí je tedy uchování genetické informace a na jejím základě řízení funkcí buňky. Jádro lze najít pouze u eukaryot. Lze v něm najít jadérko, jehož funkcí je tvorba rRNA (ribozomální RNA) a účast na regulaci buněčného dělení.", "Semiautonomní organely v užším smyslu jsou buněčné kompartmenty s vlastní genetickou informací, a to ve formě DNA prokaryotního uspořádání (DNA v kruhovém uspořádání a v plazmidech). Na základě endosymbiotické teorie se v současnosti má za to, že tyto organely jsou přímými potomky bakterií (\"mitochondrie\") a sinic (\"chloroplasty a ostatní plastidy\"), které prošly intenzivní symbiózou s hostitelskou buňkou (pravděpodobně Archea) a staly se na buňce plně závislou strukturou. Semiautonomními jsou nazývány, protože jejich existence již není možná mimo prostředí buňky, s jejímiž signálními drahami interagují a jimiž jsou usměrňovány, ale zachovaly si ještě velkou část původní genetické informace, jejíž realizace je pro existenci a funkci této organely stále nezbytná. Semiautonomní organely nalezneme pouze u Eukaryot a jejich získání představuje základní krok v evoluci od Prokaryot k Eukaryotám. Pro každou semiautonomní organelu je také typické, že je obklopena dvojitou membránou. Každá membrána je tvořena tzv lipidovou dvouvrstvou, jde tedy o dvojici takovýchto již „dvojitých“ membrán (předpokládá se, že vnitřní membrána z dvojice představuje původní cytoplasmatickou membránu pohlcené bakterie a vnější membrána představuje původní cytoplasmatickou membránu hostitelské buňky, která obklopila pronikající bakterii při endocytóze - průniku bakterie dovnitř host. buňky). Obě membrány mají částečně odlišné vlastnosti, ať v již zastoupení membránových proteinů, zastoupení odlišných lipidů a často také odlišnou hodnotou gradientu redoxního potenciálu.", "Jako membránové útvary se označují další buněčné kompartmenty, které jsou ohraničené a od svého okolí oddělené buněčnou membránou, a sama vnější cytoplazmatická membrána buňky. Na rozdíl od semiautonomních organel, které jsou vždy obklopeny dvojicí membrán, tyto kompartmenty mají vždy jen jednu membránovou vrstvu. Komplikovanější vnitřní membránové struktury jsou charakteristické pro evolučně rozvinutější eukaryotické buňky, prokaryota má svou vnitřní strukturu prostou, membránami dále již nečleněnou." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Přehled verzí.", "PCI-Express 1.0a.", "PCI-Express 1.1.", "PCI-Express 2.0.", "PCI-Express 2.1.", "PCI-Express 3.0.", "PCI-Express 4.0.", "PCI-Express 5.0." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Původní návrh PCIe přinesla skupina AWG (Arapaho Work Group), zpočátku složená pouze ze zaměstnanců firmy Intel, ovšem konečný standard (verze 1.0 z roku 2004) byl výsledkem spolupráce již několika hardwarových korporací, včetně firem Dell, IBM a Hewlett-Packard. V říjnu 2004 se PCI-Express stala novým standardem pro osobní počítače. High-end grafické karty obou hlavních výrobců (ATI Technologies a nVidia) začaly přecházet z AGP na PCI-Express. V lednu 2007 se prodávala většina grafických karet pro PCI-E, a to ve variantě pro PCI-E 16×. PCI-E 1× a 4× se zatím používají pouze pro zvukové karty, řadiče pevných disků a další zařízení, která nepotřebují přenášet tak vysoký objem dat, jako grafické karty. PCI-Express je technologie v neustálém vývoji a zlepšování, poslední verze je 4.0.", "Od vzniku PCIe prošel standard několika revizemi, které zlepšují výkon a další funkce. Novější PCIe sloty na základních deskách jsou obecně zpětně kompatibilní s kartami založených na starších revizích. Novější karty PCIe jsou také zpětně kompatibilní se staršími základními deskami, využívají dostupné šířky staršího pásma programu.", "V roce 2003 byla představena PCIe 1.0a s rychlostí 250 MB/s na jedné lince a přenosovou rychlostí 2.5 GT/s (gigatransfer za sekundu = 10/s). PCIe 1.x používá 8b/10b kódování, které ale vyžaduje 20 % režii při přenosu dat ((10-8)/10). Přenosová rychlost je uvedena v gigatransferech, protože takové číslo zahrnuje i režijní bity. Propustnost PCI-Express 1.x:", "O dva roky později, v roce 2005, byla představena aktualizace na 1.1. Ten se týkal pouze několika málo úprav při zachování stejné rychlosti a plné zpětné kompatibility. Ani PCI-Express 1.1 není tak dost rychlá na to, aby byla použita jako paměťová sběrnice.", "PCI-Express 2.0 byl představen roku 2007, zvyšoval přenosovou rychlost jedné linky z 250 MB/s na 500 MB/s. To znamená, že například u slotu s šestnácti linkami (PCIe 16×) vzrostla rychlost ze 4 GB/s na 8 GB/s. Tato verze je zpětně i dopředně kompatibilní, lze tedy karty s podporou PCI-Express 2.0 zapojit do základní desky, která obsahuje pouze podporu verze 1.1 a naopak. Díky tomu například nejsou grafické karty v zapojení SLI a CF limitované propustností slotu při režimu 8x. Propustnost PCI-Express 2.0:", "PCI Express 2.1 podporuje velkou část systémů správy, podpory a řešení potíží, u kterých se s plnou podporou plánovalo až v následující verzi. Nekonalo se však žádné navýšení rychlosti, která tak zůstává stejná. Navýšilo se ale napájení slotu, což znamenalo přerušení zpětné kompatibility mezi verzemi 2.1 a 1.0a. Pro většinu základních desek s PCIe 1.1 ale existují aktualizace systémů BIOS od jejich výrobců, díky kterým je zpětná kompatibilita zajištěna.", "Specifikace verze 3.0 byly zveřejněny v listopadu 2010. Již předtím však bylo známo, že bit rate oproti verzi 2.0 vzroste na 8 GT/s (gigatransferů za sekundu) a že bude zpětně kompatibilní s předešlou verzí. Taktéž bylo oznámeno, že podrobnější detaily budou zveřejněny až v roce 2011. Nové změny se pak týkaly několika optimalizací signálové a datové integrity, zahrnující vyladění přijímače i vysílače, vylepšení PLL, obnovu hodinového signálu a vylepšení podpory stávajících topologií. Analýza PCI-SIG (PCI Special Interest Group) ukázala, že další zvýšení rychlosti bude možné se stávající technologií za použití dostupných nízko nákladových materiálů a infrastruktury při zachování plné kompatibility s PCIe protokolem. PCIe 3.0 oproti předešlé verzi odstraňuje 8b/10b kódování a namísto toho používá techniku nazývanou \"scrambling\" (změna posloupnosti bitů), která aplikuje známý binární polynom do datového toku v topologii zpětné vazby. V důsledku toho mohou být data obnovena za použití obráceného, inverzního polynomu. Namísto odstraněného 8b/10b je zde použito 128b/130b kódovací schéma čímž režie při přenosu dat klesla z původních 20 % u PCIe 2.0 přibližně na 1,5 % ((130-128)/130). Rychlost 8 GT/s také zajišťuje až dvojnásobnou datovou propustnost na rozdíl od 2.0. 18. listopadu 2010 byli členové PCI-SIG oficiálně obeznámeni s finálními parametry PCIe 3.0, aby mohli začít s výrobou zařízení pro novou verzi. První grafickou kartou s přímou podporou PCIe 3.0 byla vlajková loď společnosti AMD, Radeon 7970. Následné recenze se však domnívají, že samotný grafický výkon prakticky nevzrostl oproti starší PCIe 2.0. Nicméně se ukázalo, že je nová verze výhodná pro technologie jako OpenCL, CUDA a C++ AMP. Specifikace PCI-Express 3.0:", "V červnu roku 2011 byl oznámen začátek prací na PCI Express 4.0 s cílem dosáhnout rychlosti 32 GB/s (dvojnásobek 3.0), stále se starou technologií. Mimo jiné se také chystá optimalizace napájení jak v aktivním módu, tak v nečinném. Zveřejnění finálních informací se očekávalo předběžně v roce 2014/2015. Poté bylo odloženo na rok 2017. Až v roce 2017 konsorcium PCI-SIG prohlásilo specifikaci PCI-Express 4.0 konečně za finální. Už nemá dojít ke změnám, takže je možné připravovat produkty, pokud tak firmy nezačaly činit již během vývoje technologie. Při vývoji už byly s řadou výrobců testovány a ověřovány přímo fyzické implementace, takže řada výrobců novou technologii mohla uvést na trh velice brzy po datu oficiálního dokončení. Přínos sběrnice PCI Express 4.0 oproti verzi 3.0 je jednoduchý. Zdvojnásobuje dostupnou propustnost při stejném počtu linek, takže z určitého typu slotu bude možno dostat dvakrát vyšší přenosovou rychlost. Rychlost jedné linky stoupla z 1 GB/s (8Gb/s) na 2 GB/s (16 Gb/s). To znamená, že slot PCI Express 4.0 ×16 pro grafickou kartu bude schopen dát teoretický „průtok“ 32 GB/s a třeba slot M.2 s konektivitou ×4 pro SSD rychlost 8 GB/s. V praxi výsledky budou vždy nižší kvůli režii, což ale platí i dnes. Sběrnice je nadále duplexní, takže plná kapacita je současně dostupná v obou směrech komunikace. Pokud by se počítaly oba směry dohromady, dala by se tedy kapacita PCI Express 4.0 ×16 označit jako 64 GB/s. Krom rychlosti byly vylepšeny i další aspekty, například virtualizace, funkce pro odolnost vůči chybám a zvýšení spolehlivosti, nebo pružnější škálování na různé počty linek. Co je také důležité je skutečnost zachování plně zpětné kompatibility, a to jak na úrovni protokolu, tak elektrická i mechanická. Starší karty tak ve slotech PCI Express 4.0 pracují svou plnou rychlostí, a karty PCI Express 4.0 zase jsou funkční ve slotech starších generací, běžící na jimi podporované rychlosti. AMD v srpnu 2019 zrušilo podporu PCIe 4.0 na všech starších deskách. Problémem bylo, že některé základní desky Asus a Gigabyte mohly provozovat PCIe 4.0 jen přes slot M.2, některé také pro grafiku přes slot PCIe x16. Pro firmu AMD to byl velký problém, protože ta by sama o sobě nemohla zajistit širokou podporu.", "Oproti 4.0, které mělo velké zpoždění při zavádění, by mělo být 5.0 zavedeno relativně rychle. Specifikace PCI Express 5.0 byly oznámeny v květnu 2019. Tato generace má opět přinést dvojnásobný výkon, respektive přenosovou rychlost. Jedna linka by tedy měla zrychlit už na 4 GB/s (což byla v době uvedení PCIe 1.0 propustnost celého slotu ×16). Slot PCI Express 5.0 ×16 pak bude nabízet 64 GB/s, přičemž uváděné rychlosti jsou jedním směrem. Zatím nevíme, zda se počítá s nějakými velkými změnami, například zkrácením maximální fyzické délky spojení, nebo přechodem z měděných vodičů na optickou technologii. V takovém případě by ale asi byla zkomplikována cesta tohoto rozhraní do běžné spotřebitelské sféry, jelikož optické spoje a převodníky by nebyly nic levného. PCI Express 5.0 by se pak mohl uplatňovat spíše v serverech, výkonné síťové infrastruktuře a podobných oblastech, kde vyšší cena není na závadu. Jako jedno z použití je citována například implementace adaptérů pro 400 Gb/s Ethernet. PCI-Express 5.0 bude zpětně kompatibilní se staršími revizemi. Mělo by být vydáno mezi lety 2020-2021." ] }

{ "title": [ "Technické podrobnosti.", "Bezpečnost a ochrana soukromí.", "Sušenkový zákon.", "Alternativy cookies.", "Flash cookie.", "HTML 5 DOM storage.", "Microsoft Silverlight cookies.", "Microsoft Internet Explorer User Data Persistence.", "Google Gears data." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Přestože většina prohlížečů cookies podporuje, jiné jednodušší prohlížeče (např. na mobilních zařízeních) je podporovat nemusejí; navíc cookies lze ve většině prohlížečů zakázat. Pokud prohlížeč cookies podporuje, měl by splňovat tyto minimální limity: Cookies se ukládají na straně klienta (uživatele) jako krátké textové soubory (např. pro Internet Explorer ve Windows XP do adresáře c:\\Documents and Settings\\Jméno uživatele\\Cookies) a to pro každé webové místo (website). Funkce cookies je definována v RFC 2965 pomocí HTTP hlaviček codice_1 (nebo její novější varianty codice_2) a codice_3. Hlavička codice_1 je poslána v odpovědi serveru a obsahuje: Pokud má prohlížeč alespoň jednu cookie pro daný server (a daný adresář na něm), posílá s každým dotazem danému serveru i hlavičku codice_3, která obsahuje stejná data, která server původně poslal. V prohlížečích s podporou JavaScriptu lze v tomto jazyku ke cookie přistupovat přes vlastnost codice_6 ve formě: název_1._cookie=hodnota_1._cookie;název_2._cookie=hodnota_2._cookie;.... Páry název:hodnota jsou odděleny středníkem, pokud má hodnota obsahovat středník, je obalena uvozovkami. Cookie lze nastavovat taktéž na straně serveru (podle možností skriptovacího jazyka) – nastavení hodnoty cookie představuje v podstatě přidání HTTP hlavičky do odpovědi serveru (z toho důvodu musí nastavení proběhnout před vypsání čehokoli na výstup). Například, pro jazyk PHP k tomu slouží funkce setcookie se syntaxí: codice_7", "Cookies neznamenají žádné nebezpečí pro počítač jako takový. Přesto cookies mohou být nebezpečné pro ochranu soukromí. Navštívený web si totiž může ukládat do cookies jakékoliv informace, které o návštěvníkovi zjistí a může tak postupně zjišťovat zájmy konkrétního návštěvníka - které stránky navštěvuje, jaké informace vyhledává, jak často daný web navštěvuje apod. Těchto informací se dá posléze i bez vědomí návštěvníka využívat pro cílenou reklamu, statistické vyhodnocování chování návštěvníků, apod. Tyto informace však lze získávat i bez cookies, proto toto jejich využití nemůže být považováno za zvlášť nebezpečné. Například NSA využívá \"evercookie\" ke sledování uživatelů. Cookies lze zneužít zejména tehdy, pokud získá útočník přístup k počítači uživatele, neboť cookies na počítači nejsou nijak chráněny. Pak lze předstírat např. cizí identitu.", "Podle směrnice Evropské unie (provedena zákonem č. 468/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, zákon o elektronických komunikacích) musí www server poskytnout uživateli informaci o používání cookies a získat souhlas uživatele ještě před tím, než se cookie uloží do uživatelova počítače. Výsledek je ten, že od podzimu roku 2015 většina webů začala zobrazovat informační pruh o cookies, který lze odstranit potvrzením souhlasu tlačítkem na něm umístěným (i tato funkce obvykle používá cookie, takže informační banner se potom již uživateli nezobrazuje).", "Moderní webové prohlížeče kromě tradičních cookie podporují další technologie podobné cookie.", "Takzvané Flash cookie jsou spravovány plug-inem Adobe Flash a jsou mimo kontrolu prohlížeče a prohlížeče neumoňují prohlížení a mazání cookies uložených v aplikaci Flash.<ref name=\"eff.org/deeplinks/2009/09/new-cookie-technologies-harder-see-and-remove-wide\"></ref> Tyto cookie bývaly často využívány k obnově hodnot HTTP cookies v případě, že uživatel HTTP cookie smazal. S ústupem Flash plug-inu tato technologie přestává být používána.", "Moderní prohlížeče obvykle podporují dvě úložiště - local storage a session storage (perzistentní a relační).", "Data uložená v plug-inu Silverlight.", "Umožňuje trvalé ukládání dat v prohlížeči Internet Exporer.", "Již nevyvíjené rozšíření, které umožňovalo větší možnosti webových aplikací tím, že mimo jiné umožňovalo ukládat data." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Původ a historie.", "Plagiát a citát.", "Plagiáty ve školství.", "Komerční plagiátorství." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Český autorský zákon – na rozdíl například od německého - pojem plagiát nepoužívá a nedefinuje, mezinárodní norma ČSN ISO 5127-2003 jej popisuje jako „představení duševního díla jiného autora, půjčeného nebo napodobeného vcelku nebo zčásti, jako svého vlastního“. Ochrana se týká uměleckého a vědeckého díla, „které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti“, pokud je nějak objektivně vyjádřeno, ale také překladu, programu, databáze a podobně. Autorský zákon však výslovně říká, že předmětem právní ochrany – a tedy ani plagiace – není „zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.“", "Slovo plagiát je odvozeno od latinského \"plagiarius\", kdo unesl svobodnou osobu do otroctví, což římské právo trestalo bičováním (\"plaga\"). Tuto velmi silnou metaforu poprvé použil římský básník Martialis v 1. století, když jakýsi Fidentinus recitoval jeho básně jako své vlastní. Případ souvisí s tím, jak se začaly šířit psané texty a zároveň začali autoři zdůrazňovat dílo jako své vlastnictví. V jiných, méně individualistických dobách zůstávala díla často anonymní, volně se přetvářela a autor dokonce pokládal za úspěch, pokud se jeho dílo šířilo. Ještě pozdně středověká učebnice malířství Cennina Cenniniho považuje za samozřejmé, že začínající malíř bude kopírovat díla vynikajících umělců. Otázka autorství se vyostřila v raném novověku a od 18. století se duševní vlastnictví považuje za samozřejmost.", "Od plagiátu je třeba odlišit citát, který ovšem musí mít podle autorského zákona „přiměřený rozsah“ a pokud to je možné, musí být doprovázen uvedením autora a pramene. To je nezbytné například pro recenzi, ale také pro propagaci díla a podobně. Ve vědeckém a literárním provozu se cituje velmi často, nedbání těchto zásad se však posuzuje přísně, i když přesná hranice může být předmětem sporů. Usvědčený plagiátor ztrácí odbornou autoritu a může být z vědeckého provozu neformálně vyloučen. Zvláště nebezpečný je plagiát recenzenta, který posuzovanou práci pozdrží a její obsah či myšlenky sám uveřejní jako vlastní.", "Ve školství, zejména vysokém, se vyskytují plagiáty dvojího druhu: Protože se v poslední době velmi rozšířily, stanoví v některých zemích (Rakousko, Švýcarsko aj.) zákon, že plagiát může být důvodem k vyloučení ze studia a dokonce i k následnému odebrání titulu. Proto český Zákon o vysokých školách předepisuje, že závěrečné práce musí být zveřejněny. Při velkém množství písemných prací je ovšem kontrola velice obtížná. Řada vysokých škol proto vyžaduje odevzdávání prací v elektronické podobě a využívá počítačové metody odhalování plagiátů. Možnost odebrání titulu však není v zákoně jednoznačně stanovena a je předmětem sporů. V ČR je pro odhalování plagiátů v provozu systém Theses.cz, jenž je provozován Masarykovou univerzitou a který používá třicítka českých škol. Obdobou je systém Odevzdej.cz, jenž opět provozuje Masarykova univerzita a který slouží ke zkoumání plagiátů v seminárních pracích.", "Za komerční plagiátorství označujeme situaci, kdy určitý komerční subjekt (firma) vypracuje za peníze studentskou práci (seminární, bakalářskou, diplomovou apod.), kterou student následně vydává za svou. Tyto formy plagiátorství obvykle systém Odevzdej.cz ani Theses.cz neodhalí, neboť firmy nabízejí zpracování originálního díla. Odhalení takového případu ve škole, je tak v praxi téměř nemožné, neboť vyučující nemá příliš mnoho možností, jak na tento způsob plagiátorství přijít. Zamezit by se tomuto způsobu plagiátorství dalo např. častějšími konzultacemi studentů s vedoucími." ] }