Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Znázornění a značení.", "Algebraický zápis.", "Rovinná přímka.", "Směrnicová rovnice přímky.", "Úseková rovnice přímky.", "Normálová rovnice přímky.", "Obecná rovnice přímky.", "Parametrické vyjádření přímky.", "Vektorová rovnice přímky.", "Polární rovnice přímky.", "Rovnice přímky určené bodem.", "Prostorová přímka.", "Obecná rovnice přímky.", "Parametrické rovnice přímky.", "Rovnice přímky určené bodem.", "Přímka ve vícerozměrném prostoru.", "Parametrické vyjádření.", "Vektorový tvar.", "Vzájemná poloha bodu a přímky.", "Vzájemná poloha přímek." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "Přímka se znázorňuje rovnou čarou, označuje se malým písmenem, např. formula_1. Přímka procházející dvěma body formula_2 bývá také značena formula_3. Znázornění:", "Přímku v rovině lze algebraicky popsat pomocí lineárních rovnic nebo lineárních funkcí. Tento intuitivní koncept přímky lze formalizovat několika způsoby. Jestliže je geometrie postavena axiomaticky (jako v Eukleidových \"Základech\" a později ve \"Foundations of Geometry\" Davida Hilberta), potom přímky nejsou vůbec definovány, nýbrž axiomaticky charakterizovány svými vlastnostmi. „Vše, co splňuje axiomy pro přímku, je přímka.“ Zatímco Eukleidés definoval přímku jako „délku bez šířky“, ve svých pozdějších vývodech tuto mlhavou definici nepoužíval. V eukleidovském prostoru R (a analogicky ve všech ostatních vektorových prostorech) definujeme přímku \"L\" jako podmnožinu ve tvaru kde a a b jsou vektory v R a b je nenulové. Vektor b udává směr přímky a a je bod na přímce. Tutéž přímku lze definovat pomocí různých kombinací a a b.", "V R je každá přímka \"L\" popsaná lineární rovnicí, která může být zadána v různých tvarech.", "Směrnicová rovnice přímky má tvar kde formula_6 je tzv. \"směrnice přímky\", přičemž formula_7 je orientovaný úhel s vrcholem v průsečíku přímky a první souřadnicové osy, jehož rameny jsou (kladně orientovaná) první osa souřadnicové soustavy a přímka, a formula_8 je tzv. \"úsek (vytnutý přímkou)\" na ose formula_9, což je druhá souřadnice průsečíku přímky s osou formula_9. Pro formula_11 představuje rovnice přímky rostoucí funkci, pro formula_12 jde o funkci klesající. Pro formula_13 je přímka rovnoběžná s osou formula_14. Je-li formula_15, pak přímka prochází počátkem formula_16. Přímku rovnoběžnou s osou formula_9 nelze směrnicovou rovnicí vyjádřit.", "Úseková rovnice přímky má tvar kde formula_19 je \"úsek (vytnutý přímkou)\" na ose formula_14 a formula_21 je \"úsek (vytnutý přímkou)\" na ose formula_9. Přímku rovnoběžnou s osou formula_14 nebo formula_9 nelze úsekovou rovnicí vyjádřit.", "Normálovou rovnici přímky lze zapsat ve tvaru kde formula_26 představuje vzdálenost počátku soustavy souřadnic formula_16 od přímky a formula_28 je velikost orientovaného úhlu, jehož rameno je první kladná poloosa souřadné soustavy a druhé rameno je polopřímka s počátkem v formula_16 vedená kolmo k přímce. Členy formula_30 a formula_31 představují složky jednotkového vektoru kolmého k přímce.", "Obecná rovnice přímky v rovině je speciálním případem obecné rovnice nadroviny a má tvar kde formula_33 jsou konstanty, přičemž formula_34 nebo formula_35. Pro formula_36 je přímka rovnoběžná s osou formula_14, pro formula_38 je přímka rovnoběžná s osou formula_9. Pro formula_40 prochází přímka počátkem. Porovnáním obecné a normálové rovnice lze určit význam konstant formula_33. Konstanty formula_42 určují vektor formula_43, který je kolmý k přímce. Parametr formula_44 pak souvisí se vzdáleností přímky od počátku souřadné soustavy. Obecnou rovnici přímky lze převést na rovnici směrnicovou, pokud zavedeme formula_45, pro formula_35. Zavedeme-li formula_47, pro formula_48, pak můžeme obecnou rovnici převést na úsekový tvar. Převedením obecné rovnice přímky do normálového tvaru získáme normálovou rovnici přímky ve tvaru Důležité vlastnosti takto definovaných přímek jsou jejich sklon, průsečík s osou x a průsečík s osou y. Excentricita přímky je nekonečno.", "Parametrické vyjádření přímky je definováno vztahem: formula_50 a v rovině je tedy dáno rovnicemi kde formula_53 je libovolný bod přímky, formula_54 jsou konstanty určující směrnici přímky, tedy vektor formula_55 je směrovým vektorem přímky a formula_56 je proměnný parametr. Alespoň jedna z konstant formula_54 musí být nenulová.", "Vektorová rovnice přímky má tvar kde formula_59 je rádiusvektor procházející všemi body přímky, formula_60 je rádiusvektor jednoho z bodů přímky, formula_61 je vektor určující směr přímky a formula_62 je proměnný parametr. Vektorový zápis tedy představuje přehlednější zápis parametrického tvaru rovnice přímky.", "V polárních souřadnicích lze přímku vyjádřit jako kde formula_64 je vzdálenost přímky od počátku formula_16 a formula_7 je velikost orientovaného úhlu s vrcholem v počátku, jehož první rameno tvoří polární osa a druhé rameno polopřímka kolmá k přímce s počátkem v O.", "Rovnice přímky se směrnicí formula_67 procházející bodem formula_68 je Rovnice přímky procházející dvěma danými body formula_70 a formula_71, kde formula_72, má tvar neboli Předchozí rovnice bývá také vyjadřována ve formě determinantu Tuto rovnici lze využít jako podmínku k určení, zda tři body formula_76 leží na jedné přímce. Tyto body leží na jedné přímce, je-li splněna podmínka", "Přímkou v prostoru se nazývá množina bodů prostoru, které vyhovují rovnici přímky. Rovnici přímky v prostoru lze vyjádřit různými způsoby.", "V R lze přímku \"L\" definovat jako průsečík dvou rovin, pomocí soustavy jejich lineárních rovnic: (definici je nutné rozšířit o podmínky pro koeficienty formula_79 až formula_80, které zaručí, že roviny budou různoběžné). Přímka v prostoru je tedy řešením soustavy rovnic Ve speciálním případě vyjádříme přímku jako průsečík dvou rovin, z nichž každá je kolmá k některé souřadnicové rovině, např. pro roviny kolmé k formula_83 a formula_84 dostaneme", "Parametrické rovnice přímky v prostoru mají tvar kde formula_90 je libovolný bod, kterým přímka prochází, formula_33 jsou konstanty určující směrnici přímky a formula_62 je parametr. Konstanty formula_33 mohou být vyjádřeny prostřednictvím směrových úhlů formula_94 jako Směrové úhly přitom splňují podmínku", "Rovnici přímky procházející body formula_99 lze zapsat jako Rovnici přímky procházející bodem formula_101 se směrovými úhly formula_94 lze zapsat jako Pokud místo směrových úhlů určíme směrnici přímky parametry formula_33, pak lze předchozí vztah přepsat jako", "Přímku lze zavést také v \"n\"-rozměrném prostoru.", "Přímku v R lze také vyjádřit parametricky: přímka procházející bodem formula_106 se směrovým vektorem formula_107 je množina bodů formula_108, pro které existuje skalár \"k\" takový, že", "Místo předchozího parametrického vyjádření lze použít vektorový zápis", "Tři nebo více bodů, které leží na téže přímce, se nazývají kolineární. Leží-li tři body na jedné přímce, pak vždy leží právě jeden z nich mezi ostatními dvěma. Leží-li bod formula_111 mezi body formula_112 a formula_113, pak bod formula_111 označíme jako \"vnitřní bod\" úsečky formula_115. Bod formula_116 ležící na přímce formula_117 ji dělí na dvě \"polopřímky\". Je-li bod formula_112 vnitřním bodem jedné z polopřímek, pak pro tuto polopřímku užíváme značení formula_119. Opačnou polopřímku k polopřímce formula_119 značíme formula_121.", "Dvě různé přímky ležící v téže rovině mohou být buď rovnoběžné a nikdy se neprotnout (nemají žádný společný bod), nebo různoběžné a protnout se v právě jednom bodě, průsečíku. Dvě roviny se protínají v nejvýše v jedné přímce, průsečnici. Ve vícerozměrných prostorech ale nemusí ani být rovnoběžné, ani se protínat, a říká se jim mimoběžky. Pokud jsou si obě přímky rovny, pak říkáme, že jde o přímky \"splývající\" (\"totožné\"). Přímku různoběžnou s rovnoběžkami formula_122 označujeme jako \"příčku rovnoběžek\" formula_122. Průnik dvou polopřímek formula_124 a formula_125 se nazývá \"úsečkou\" a značí formula_126." ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v rodině kamenického mistra v Salzburgu Johana Franze Doplera a jeho manželky Anny Kateřiny. Kvůli křehkému zdraví nemohl pokračovat v rodinné živnosti a začal studovat. Po absolvování střední školy v Linci zahájil Christian Doppler v roce 1822 studium na vídeňské polytechnice. Od roku 1825 studoval na vídeňské univerzitě. V roce 1829 se stal asistentem matematiky u profesora Adama Burga na vídeňské technice. Zabýval se fyzikou a astronomií a publikoval několik teoretických spisů o matematických problémech. Jeho první práce se jmenovala \"Beitrag zur Teorie der Parallelen\" a byla věnována teorii rovnoběžek. V roce 1835 se Doppler stal profesorem matematiky na reálce v Praze a v roce 1836 konal na technice nepovinné přednášky z vyšší matematiky. V roce 1837 byl na technice pověřen konáním přednášek z geodézie. V roce 1841 byl jmenován profesorem elementární matematiky a deskriptivní geometrie. V roce 1843 vydal učebnici \"Aritmetika a algebra\" a jeho další práce byla zaměřena na analytickou geometrii. V roce 1843 se stal řádným členem Královské české společnosti nauk, k jeho přátelům patřil Bernard Bolzano. Doppler žil v Praze dvanáct let, oženil se a měl pět dětí. Ke konci pobytu už nemohl přednášet, protože trpěl tuberkulózou hrtanu. V roce 1847 byl Doppler jmenován profesorem matematiky a mechaniky na Báňské a lesnické akademii v Banské Štiavnici. Kromě pedagogické práce se věnoval pozorování magnetické deklinace a možnostech jejího využití v místních dolech. Navrhl a sestrojil optický dálkoměr. Své uherské působiště opustil v důsledku revolučních nepokojů roku 1848. V říjnu toho roku byl Doppler jmenován profesorem geodézie na polytechnice ve Vídni. V roce 1850 se stal ředitelem fyzikálního institutu na Vídeňské univerzitě, ale už roku 1852 musel požádat o dovolenou ze zdravotních důvodů. Tuberkulóza hrtanu se rozšířila do plic. Odjel se léčit do Itálie, kde následujícího roku zemřel na tuberkulózu.", "Doppler se věnoval mnoha oblastem, publikoval práce o rovnoběžkách, o zlepšení mikroskopu, o astrofyzice a dalších. V roce 1842 publikoval Christian Doppler v \"Abhandlungen der Königlich Böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften\" práci \"Ueber das farbige Licht der Doppelsterne und einiger anderer Gestirne des Himmels\" (O barevném světle dvojhvězd a některých dalších hvězd), kde vysvětlil princip, nazvaný po něm Dopplerův jev. Roku 1843 vyslovil hypotézu, že zbarvení hvězd může být způsobeno jejich pohybem: pokud se zdroj vlnění (světla nebo zvuku) pohybuje od pozorovatele, ten zachytí vlnění s nižší frekvencí – v případně světla posun k červené. Dopplerův jev se využívá v řadě aplikací (např. pro radarové měření rychlosti) a jím vysvětlil Edwin Hubble „rudý posuv“ spekter galaxií." ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ.", "Mládí, studium.", "Učitel a kněz.", "V ústraní.", "Matematická práce.", "Dílo.", "Posmrtně vydané práce." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "Bernard Bolzano se narodil 5. října 1781 v Praze v rodině obchodníka. Jeho otec – Bernard Pompeius byl původem z italské Nessy, v dětském věku přišel do Čech a v roce 1767 se trvale usídluje v Praze. Zde působí jako obchodník se starožitnostmi a uměleckými předměty. Matka Cecilie Maurerová byla dcerou pražského obchodníka se železářským zbožím Václava Františka Maurera, jehož otec Michal Maurer přišel do Prahy roku 1704 z panství Rosenau v Dolním Rakousku. Z manželství Bolzanových vzešlo dvanáct dětí, leč dospělosti se dožily pouze dvě – prvorozený Jan a Bernard.", "Bernard Bolzano vystudoval piaristické gymnázium v Praze, které ukončil s výborným prospěchem roku 1796. Poté se věnoval studiu matematiky a logiky v tříleté filosofické přípravce, kde přednášel Stanislav Vydra. Školní rok 1799–1800 soukromě studoval zejména matematiku a filozofii a současně navštěvoval přednášky prvního a druhého ročníku na Filozofické fakultě Karlo–Ferdinandovy univerzity, a to zejména přednášky matematika Františka Josefa Gerstnera. Přes obrovský zájem o matematiku a filosofii se po uplynutí tohoto roku rozhodl pro studium teologie.", "Na podzim roku 1804 se Bernard Bolzano ucházel o místo profesora matematiky na pražské univerzitě, které se uvolnilo odchodem S. Vydry do penze. Přestože při konkurzní zkoušce, která byla na místo vypsána, obstál velmi dobře, byl tento post udělen staršímu uchazeči, Josefu L. Janderovi. Bernard Bolzano byl vysvěcen 7. dubna 1805 knězem a o 10 dní později byl promován doktorem filozofie. Na univerzitu nastoupil v roce 1805, kdy přijal místo univerzitního učitele, profesora filozofie náboženství. Mezi lety 1805–1819 byl univerzitním kazatelem v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde ve svých kázáních ovlivňoval inteligenci v éře národního obrození. V roce 1819, na Štědrý den, mu bylo znemožněno dekretem císaře Františka I. učit a tři týdny poté byl z učitelského úřadu pro své reformátorské názory nakonec suspendován a byla mu přiřčena penze (renta) ve výši 300 zlatých na rok. Původní plat byl 800 zlatých ročně.", "Od roku 1820 tedy žil Bolzano spíše v ústraní – uchýlil se na statek advokáta Františka Pistla v Radíči, kde se věnoval, za podpory svých hostitelů a přátel, své vědecké práci a rekonvalescenci. Od mládí byl neduživý, trpěl srdeční arytmií a téměř každoročními tuberkulozními horečkami. Období 1830–1841 strávil v Těchobuzi na Pacovsku (od roku 1823 zde trávil letní měsíce), kde mimo jiné napsal i svou autobiografii věnovanou Anně Hoffmannové, která se o něj od roku 1823 starala. Ani Bolzanův odchod z univerzity však neznamenal konec jeho stíhání pro názory, které měly odezvu hlavně v řadách studentů. Proces, který proti Bolzanovi vedla církevní vyšetřovací komise, se vlekl až do konce roku 1825. V letech 1841–1848 se Bernard Bolzano jako sekretář podílel také na práci pro Královskou českou společnost nauk, kde hojně přispíval svými přednáškami. A v tomto období vznikla i řada jeho matematických pojednání. Ve 40. letech 19. století také rád pobýval jako host Antonína Veitha na zámku v Liběchově, kde napsal své stěžejní a dodnes citované dílo \"Paradoxy nekonečna\". Bernard Bolzano nakonec podlehl tuberkulóze a zápalu plic. Jeho ostatky byly roku 1980 vyzvednuty, antropologicky prozkoumány Emanuelem Vlčkem a potvrzen jeho celoživotně špatný zdravotní stav, navzdory kterému žil 67 let díky zdravému životnímu stylu a otužování. Je pohřben na Olšanských hřbitovech (Hřbitov III., oddělení 9).", "Bolzano byl ve své době matematickým inovátorem. Navzdory tehdy převládajícím postojům zastával názor, že by se v matematice neměly zavádět intuitivní pojmy, jako je čas nebo pohyb. V souhlasu s touto filozofií byl jedním z prvních matematiků, co v matematické analýze začali uplatňovat rigoróznost. Pro tuto oblast byla důležitá zejména Bolzanova díla \"Beyträge zu einer begründeteren Darstellung der Mathematik\" (1810), \"Der binomische Lehrsatz\" (1816) a \"Rein analytischer Beweis\" (1817), která představovala \"...ukázku nového směru vývoje analýzy\", která byla až o padesát let později objevena a rozvinuta Karlem Weierstrassem. Jeho největšími příspěvky analýze byla (ε, δ)-definice limity, byl prvním, kdo si všimnul vlastnosti reálných čísel známé jako nejmenší horní uzávěra. Byl také prvním, kdo poskytl čistě analytický důkaz základní věty algebry a Bolzanovy věty, také známé jako \"věta o střední hodnotě\" (anglicky \"intermediate value theorem\"). Za jeho nejvýznamnější zásluhu je považována Bolzano-Weierstrassova věta, kterou nezávisle dokázal Karl Weierstrass, a ta věta se tak jistou dobu jmenovala Weierstrassova, dokud nebyl znovu objeven Bolzanův důkaz. Mnoho jeho prací zůstalo v rukopisech.", "", "Katolická církev zařadila dvě publikace Bernarda Bolzana na Index zakázaných knih. V roce 1813 vydal Bolzano výbor ze svých exhort pod názvem „\"Erbauungsreden für Akademiker\"\"; tato kniha byla zařazena na \"Index\" dekretem ze dne 4. března 1828. V roce 1834 vyšel anonymně soubor Bolzanových přednášek „\"Lehrbuch der Religionswissenschaft, ein Abdruck der Vorlesungshefte eines ehemaligen Religionslehrers an einer katholischen Universität I–IV\"\"; také tento spis církev zařadila na Index zakázaných knih, a to dekretem ze dne 23. září 1839." ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Eduard Čech se narodil ve Stračově v Čechách. Jeho otec byl Čeněk Čech, četník, matkou Anna Čechová, rozená Kleplová. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové začal Eduard Čech v roce 1912 studovat matematiku na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. V roce 1915 musel studium kvůli válce přerušit, neboť byl povolán do armády. Po návratu z války se do školy vrátil a vysokoškolská studia řádně ukončil. Aby se mohl věnovat učitelskému povolání, absolvoval v té době i zkoušku učitelské způsobilosti a získal aprobaci z matematiky a deskriptivní geometrie. Krátkou dobu pak učil na reálce v Praze-Holešovicích. V roce 1920 předložil odborné matematické pojednání \"O křivkovém a plošném elementu třetího řádu\" a na základě této práce byl promován doktorem filozofie. Díky stipendiu mohl Eduard Čech školní rok 1921–1922 strávit v Itálii, v Turíně, kde prohluboval své dosavadní znalosti, zejména v oblasti projektivních vlastností geometrických útvarů, u profesora G. Fubiniho. Když se Čech ze zahraničí vrátil, požádal o habilitační řízení. Roku 1922 se skutečně na univerzitě v Praze pro projektivní diferenciální geometrii habilitoval. O rok později pak byl jmenován mimořádným profesorem matematiky na Masarykově univerzitě v Brně, kde se uvolnilo místo po smrti Matyáše Lercha. Geometrii na univerzitě v Brně přednášel profesor Ladislav Seifert, na Čecha tedy zůstalo vyučovat algebru a analýzu. Přestože matematická analýza ani algebra nebyla v té době právě středem jeho zájmů, během krátké doby do ní pronikl a záhy obě disciplíny úspěšně přednášel. V roce 1928 byl jmenován řádným profesorem. V letech 1930–1931 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Od roku 1931 se začal intenzívně věnovat topologii. V roce 1935 se Eduard Čech zúčastnil speciální konference o kombinatorické topologii v Moskvě, kde výsledky jeho vědecké práce v oblasti topologie vzbudily velkou pozornost. Důsledkem toho bylo pozvání, aby v matematickém středisku Institute for Advanced Study v Princetonu načas přednášel. V roce 1936 se z USA vrátil a ještě téhož roku založil v Brně topologický seminář, ve kterém během 3 let vzniklo 26 vědeckých prací. Činnost semináře pokračovala i po uzavření českých vysokých škol v roce 1939, i když již v omezené podobě. Eduard Čech, Josef Novák a Bedřich Pospíšil, hlavní představitelé topologického semináře, se scházeli až do roku 1941 v Pospíšilově bytě. Zatčením B. Pospíšila gestapem však tato forma kolektivního matematického bádání skončila. Po válce v roce 1945 odešel Eduard Čech z Brna na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity do Prahy. V roce 1947 se stal vedoucím Badatelského ústavu matematického při České akademii věd a umění, který vedl až do roku 1950, kdy byl jmenován prvním ředitelem Ústředního matematického ústavu. V roce 1952 byl mezi prvními jmenován členem Československé akademie věd a po vzniku Matematického ústavu ČSAV byl pověřen jeho vedením. V roce 1954 přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, kde vybudoval Matematický ústav Karlovy univerzity. Vědecké práce Eduarda Čecha se týkají především diferenciální geometrie a topologie. Pobyt v Turíně ve školním roce 1921–1922 znamenal spolupráci Čecha a G. Fubiniho, z něhož vzešla dvě díla, jednak dvojdílná \"Geometria proiettiva differenziale\", která vyšla postupně v letech \"1926 a 1927\" v Bologni, a \"Introduction à la géométrie projective différentielle des surfaces\", která vyšla v Paříži až v roce 1931 a přinesla oběma matematikům uznání matematického světa. Kolem roku 1928 se Čechova pozornost načas odklonila od problematiky diferenciální geometrie a začal se více zajímat o topologii, a to jak obecnou, tak algebraickou. Během mezinárodního kongresu matematiků v Curychu v roce 1932 zavedl nezávisle na Hurewiczovi vyšší homotopické grupy. Téhož roku publikoval první nekombinatorickou definici kohomologie, dnes známou pod jménem Čechova kohomologie, která jej zejména proslavila. Celkem publikoval 12 prací z obecné topologie, přičemž vůbec první topologická práce vyšla v roce 1930. V roce 1936 vydal knihu \"Bodové množiny\", která měla pro rozvoj československé matematiky velký význam. Po roce 1945 se vrátil k diferenciální geometrii, kterou se pak zabýval až do své smrti. V roce 1959 vydal knihu \"Topologické prostory\", ve které shrnul dosavadní poznatky a rozšířil je o výsledky z brněnského topologického semináře. Eduard Čech věnoval také velkou pozornost otázkám školské matematiky. Byl autorem několika středoškolských učebnic a pro středoškolské učitele organizoval semináře ze středoškolské a elementární matematiky." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Starověk.", "Středověk.", "Novověk a současnost.", "Členění geometrických oborů.", "Eukleidovská geometrie.", "Neeukleidovská geometrie.", "Sférická geometrie.", "Lobačevského geometrie.", "Deskriptivní geometrie.", "Analytická geometrie.", "Axiomatické geometrie.", "Afinní geometrie.", "Projektivní geometrie.", "Kleinova geometrie.", "Diferenciální geometrie.", "Algebraická geometrie.", "Elementární geometrie.", "Geometrické útvary.", "Rovinné útvary.", "Prostorové útvary.", "Vlastnosti geometrických útvarů.", "Konstrukce pravítkem a kružítkem.", "Zobecnění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "1" ], "content": [ "", "Geometrické útvary patří vedle čísel k nejstarším zkoumaným předmětům matematiky, jednoduchou představu o některých z nich měli lidé zřejmě již v paleolitu, starší době kamenné. V neolitu se pak různé útvary staly základem geometrické ornamentiky na více místech světa. Další rozvoj přišel s nástupem prvních států v Mezopotámii a Egyptě, kde se poznatky o útvarech využívaly v zeměměřičství a stavebnictví. Babylóňané již znali zvláštní případy Pythagorovy věty a egyptští geometři uměli počítat obsah trojúhelníka i kruhu, přičemž jejich odhad čísla pí byl asi 3,1605. K řadě poznatků se dospělo také ve starověké Indii a Číně. Na vědeckou úroveň povznesli matematiku staří Řekové. Filozof, matematik a astronom Thalés z Milétu jako jeden z prvních zkoumal geometrické útvary pomocí dedukce a abstraktních úvah. Dokázal například změřit vzdálenost lodě na moři pomocí její relativní velikosti a předpověděl zatmění Slunce v roku 585 př. n. l. Další známou postavou se stal Pythagoras, který žil v 6. století př. n. l. Působil na jihu Itálie a založil tam školu, která byla přístupná mužům i ženám. Na škole měl neomezenou autoritu. Z této doby pochází pravděpodobně formální důkaz Pythagorovy věty, ačkoliv nejstarší zachovalý formální důkaz známe až od Eucleida. Eukleida dnes považujeme za nejvýznamnějšího geometra starověku. Jeho kniha zvaná \"Základy\" (Στοιχεῖα) se stala na dlouhou dobu základní učebnicí geometrie. Eukleides v této knize zachytil abstraktní strukturu geometrických útvarů pomocí definic, axiomů a postulátů. Geometrie vycházející z těchto postulátů se nazývá \"Eukleidovská geometrie\" a v moderní formě se dnes učí na základních i středních školách. V roce 212 př. n. l. změřil zakladatel geografie Eratosthenés z Kyrény poloměr Zeměkoule porovnáním velikosti stínů ve dvou městech ve stejném čase. Aristarchos ze Samu podobným způsobem pomocí trigonometrie změřil vzdálenost a velikost Měsíce. Další geometrické konstrukce známé již ve starověku jsou platónská tělesa (Platón je popsal a uvažoval o jejich hlubším smyslu, zatímco Eukleides dokázal, že žádná další takto pravidelná tělesa již neexistují), Zénónovy paradoxy o nekonečném dělení úsečky nebo Archimédovy myšlenky o výpočtu objemu těles, předjímající pozdější integrální počet. Geometrie se týkají také tři slavné problémy, které starověká matematika zanechala nevyřešené: trisekce úhlu, zdvojení krychle a kvadratura kruhu.", "Ve středověku rozvíjeli geometrii především Arabové. Vznikly trigonometrické tabulky a díky arabskému astronomovi al-Battánímu se objevily první poznatky sférické trigonometrie. Arabský filozof a matematik Thabit ibn Qurra v 9. století mimo jiné odvodil vzorec pro zobecněnou Pythagorovu větu, zahrnující i nepravoúhlé trojúhelníky. Mnohé zajímavé geometrické útvary možno najít ve středověké islámské architektuře. Jako dekorace některých staveb se například používala dláždění skládající se z pěti typů dlaždiček (tzv. girih dlaždičky), z kterých je podle novějších výzkumů možné sestrojit i neperiodická dláždění. Arabští matematici také uměli algebraicky řešit jisté kubické rovnice a interpretovat výsledky geometricky. V Evropě se v té době na většinu starověkých znalostí zapomnělo a na nově zakládaných evropských univerzitách pak byla používána literatura, která vznikla překladem matematických spisů z arabštiny do latiny, v geometrii hlavně Eukleidových \"Elementů\". V raném novověku rozvoj mechaniky podnítil zájem např. o výpočet těžiště.", "V 17. století zavedl René Descartes do geometrie souřadnice, čímž položil základy \"analytické geometrie\". Analytická geometrie umožňuje vyjadřovat geometrické útvary prostřednictvím rovnic, a řešit geometrické problémy algebraickou a analytickou cestou. Také to umožnilo zobecnění geometrických úvah na n-rozměrné Eukleidovské prostory i pro \"n>3\". Ke zkoumání geometrických problémů tak bylo možno použít diferenciální a integrální počet, které vznikly díky Isaacu Newtonovi a Gottfriedu Leibnizovi. Paralelní směr vývoje vedl úsilím geometrů jako Gérard Desargues, Jean-Victor Poncelet, August Ferdinand Möbius či Arthur Cayley k vytvoření \"projektivní geometrie\", původně motivované teorií perspektivy v malířství. Tato geometrie abstrahuje od pojmu metriky (měření vzdáleností) a stojí pouze na axiomech o bodech a přímkách, které se od Eukleidovské geometrie mírně liší (víc odpovídá malířskému plátnu, kde se rovnoběžky \"protnou\" v nekonečnu). V 19. století se objevila řada nových proudů a poznatků. Leonhard Euler a Carl Friedrich Gauss, Nikolaj Ivanovič Lobačevskij a Bernhard Riemann popsali první neeukleidovské geometrie, tj. geometrie, ve kterých nemusí existovat právě jedna rovnoběžka s danou přímkou procházející daným bodem. Tyto konstrukce zároveň ukázaly, že Eukleidův pátý postulát je nezávislý na zbylých čtyřech postulátech (nedá se z nich dokázat ani vyvrátit), což byl v předchozích staletích slavný nevyřešený problém. Riemannova geometrie našla později uplatnění v obecné teorii relativity Alberta Einsteina, kde se fyzikální čas a časoprostor popisuje jako (pseudo) Riemannovská varieta. Évariste Galois popsal počátkem 19. století symetrii polynomů v jedné proměnné a ukázal, že polynom pátého a vyššího stupně není možné obecně řešit pomocí radikálů. Jeho ideje vedly přímo k teorii grup popsané Nielsem Henrikem Abelem. Teorie grup umožňuje analyzovat symetrie abstraktním způsobem a práce Évarista Galoise vedla k vyřešení starověkých problémů trisekce úhlu, zdvojení krychle a kvadratury kruhu. Ukázalo se, že tyto konstrukce obecně nelze vytvořit jenom za pomocí pravítka a kružítka. Paralelně s tímto vývojem se od konce 19. století objevují různá axiomatická zavedení geometrie (David Hilbert, Alfred Tarski, George David Birkhoff), z nichž nejznámější je Hilbertova axiomatizace. V těchto pojetích se definují základní objekty (obvykle bod, přímka a prostor), relace (například relace \"bod je mezi dvěma jinými body\" apod.) a soustava axiomů, ze kterých se dokazují všechna další tvrzení. Další významné nové myšlenky do geometrie přinesl Felix Klein ve vlivném Erlangenském programu v roce 1872. Popsal geometrii pomocí grupy symetrií, které zachovávají nějakou strukturu. Pro Eukleidovskou geometrii je to grupa všech posunutí, otočení a zrcadlení, která zachovává vzdálenosti bodů a úhly vektorů. Podle Kleinova přístupu byla každá ze známých geometrií plně charakterizována grupou zachovávající strukturu, která je příslušné geometrii vlastní. Tento přístup vedl ke studiu tzv. Lieových grup, ke kterému výrazně přispěli Sophus Lie a Élie Cartan, který zavedl velmi obecnou definici geometrie, zahrnující všechny tehdy známé geometrické struktury. Ve 20. století se geometrie nadále vyvíjela více paralelními směry. Geometrie jsou obvykle popisovány jako matematický prostor (hladká varieta nebo topologický prostor) a nějaká další struktura na něm. Převádění těchto struktur, které se často objevují v moderní fyzice, na univerzální Cartanovu definici geometrie, řeší tzv. \"problém ekvivalence\", který se v různých podobách objevuje po celé dvacáté století. Od 50. let je populární podobor geometrie tzv. algebraická geometrie (významnými představiteli jsou například Jean-Pierre Serre a Alexander Grothendieck), která studuje vlastnosti algebraických variet. Přestože je geometrie nejstarší oblastí matematiky, dodnes se vyvíjí. V roce 1995 dokázal Andrew Wiles slavnou velkou Fermatovu větu pomocí teorie eliptických křivek, což je jeden se současných geometrických oborů. Od konce 70. let je v matematice populární \"Langlandsův program\", což je řada hypotéz, které dávají do souvislostí problémy Teorie čísel a reprezentace jistých grup. Geometrická reformulace tohoto programu byla navržena Gérarddem Laumonem a Vladimirem Drinfeldem. Studium geometrických struktur má také úzkou souvislost s řešením parciálních diferenciálních rovnic a problém existence a počtu řešení takových soustav se dá studovat pomocí geometrických metod. Na přelomu 20. a 21. století definoval Clayův matematický institut sedm tzv. \"problémů tisíciletí\". Jeden z nich, Hodgeova domněnka, je (zatím nevyřešený) problém z algebraické geometrie. Jiný, Poincarého domněnka, se týká klasifikace jisté třídy třírozměrných variet a byl (jako zatím jediný) vyřešen v roce 2002 ruským židovským matematikem Grigorijem Perelmanem, který následnou milionovou odměnu i Fieldsovu medaili odmítl.", "Následuje neúplný seznam nejvýznamnějších a nejznámějších konceptů a podoborů, které se v geometrii vyskytují.", "Eukleidovská geometrie se zabývá vlastnostmi a vztahy geometrických útvarů v Eukleidovském prostoru, tj. v prostoru, ve kterém platí Eukleidovy postuláty. Jedná se o historicky nejstarší geometrii, která byla důkladně popsána a studována už ve starém Řecku. V této geometrii jsou definovány body, přímky, úsečky, kružnice, vzdálenosti bodů a také velikosti a úhly vektorů. Součet úhlů v každém trojúhelníku je 180 stupňů a v pravoúhlých trojúhelnících platí Pythagorova věta. Důležitou částí Eukleidovy geometrie jsou konstrukce pravítkem a kružítkem, které se učí na základních a středních školách. Eukleidova geometrie se využívá například v počítačové grafice a krystalografii. Slouží také jako fyzikální model prostoru v klasické fyzice a jako teoretický základ deskriptivní geometrie.", "", "Sférická geometrie popisuje geometrii prostoru, který odpovídá sféře (povrchu koule). Je to geometrie metrická, dají se na ní definovat přímky a úsečky jako křivky, které jsou lokálně nejkratší spojnice bodů (tzv. geodetiky). Přímky na sféře jsou všechny hlavní kružnice a libovolné dvě přímky se protnou. Součet úhlů v každém trojúhelníku je větší než 180 stupňů. Sférická geometrie má aplikace v geodezii a astronomii.", "Lobačevského geometrie, anebo také \"hyperbolická geometrie\", je neeukleidovská geometrie zavedená Jánosem Bolyaiem a Nikolajem Ivanovičem Lobačevským počátkem 19. století. Jsou v ní definovány body, úsečky, přímky, úhly a kružnice takovým způsobem, že platí první čtyři Eukleidovy postuláty, nikoliv ale pátý. Pro přímku a bod, který na ní neleží, existuje v Lobačevského geometrii nekonečně mnoho přímek, které prochází daným bodem a přímku neprotínají. Součet úhlů v trojúhelníku je v této geometrii vždy menší než 180 stupňů. Lobačevského geometrie se dá lokálně modelovat na plochách, které mají konstantní a zápornou Gaussovu křivost. V třírozměrném Eukleidovském prostoru to splňují pseudosféry, které jsou lokálně izometrické hyperbolické rovině. Plocha v třírozměrném Eukleidovském prostoru, která by byla modelem celé hyperbolické roviny ale neexistuje.", "Deskriptivní geometrie je věda o zobrazování prostorových útvarů do roviny. Jejím obsahem je popis, jak přesně zakreslit různé prostorové útvary na dvourozměrný papír anebo zobrazit na monitor. Lineární promítací metody byly používány již v Chaldeji (2300 př. n. l.) a starém Egyptě (1 200 př. n. l.). Za zakladatele deskriptivní geometrie v dnešním slova smyslu je považován Gaspard Monge (1746–1818), který v díle Géometrie descriptive (1799) popsal kolmé promítání na dvě kolmé průmětny (Mongeovo promítání). Metody deskriptivní geometrie se používají například v strojírenství, architektuře, stavebnictví, malířství a kartografii.", "Za zakladatele analytické geometrie je považován René Descartes, který publikoval základní metody v roce 1637. Analytická geometrie zkoumá geometrické problémy a geometrické útvary popisem jejich souřadnic v pevně zvolené soustavě souřadnic. Popis problému pomocí rovnic pak umožňuje řešit geometrické problémy algebraickými a analytickými prostředky. Geometrické problémy a útvary, které se dají popsat ve vhodně zvolené souřadné soustavě lineární funkcí, jsou předmětem studia lineární algebry. Kuželosečky se v analytické geometrii popisují kvadratickým polynomem ve více proměnných. Výuka analytické geometrie je dnes podstatnou součástí výuky matematiky na středních školách.", "Axiomatický přístup ke geometrii znamená budovat nějakou teorii z co nejmenšího počtu jednoduchých pravidel (axiomů). Tento přístup stojí v protikladu s geometrií analytickou, která reprezentuje objekty jako množiny bodů. Náznaky se objevily už u Eukleida, který formuloval slavných 5 postulátů. V průběhu 19. století se v souvislosti s objevením neeukleidovkých geometrií Gausse, Lobačevského a Bolyaie obnovil zájem o axiomatizaci těchto struktur. David Hilbert v knize \"Grundlagen der Geometrie\" položil základy axiomatické geometrie. Jiný název pro axiomatickou geometrii je syntetická geometrie.", "Afinní geometrie je typ geometrie, v které jsou definovány body, vektory a přímky, nikoliv ale úhly, vzdálenosti a kružnice. Afinní geometrie splňují první, druhý a pátý Eukleidův postulát. Název afinní zavedl Leonard Euler, jako samostatní disciplína se afinní geometrie chápe od Kleinova Erlangenského programu. Model pro afinní geometrii je obvykle afinní prostor spolu s množinou afinních transformací. Afinní transformace převádí přímky na přímky a zachovávají poměr délek úseček na přímce. V reálné afinní rovině afinní transformace také zachovávají poměr obsahů těles, těžiště trojúhelníků, převádějí elipsy na elipsy, paraboly na paraboly a hyperboly na hyperboly. Afinní geometrie v rovině je možné zadat také axiomaticky. Důležitou část axiomů tvoří axiomy o existenci rovnoběžek a tvrzení, že paralelnost přímek je relace ekvivalence. V lineární algebře se dá afinní prostor zkonstruovat z libovolného vektorového prostoru nad tělesem jako jeho afinní rozšíření. Grupa symetrií této geometrie je tzv. afinní grupa, obsahující všechna posunutí a regulární lineární zobrazení vektorů.", "Projektivní geometrie může být zadána pomocí axiomů, které se od Eukleidovské geometrie liší v tom, že neexistují rovnoběžky a libovolné dvě různé přímky v projektivní rovině se protnou. V této geometrii jsou definovány body a přímky, nikoliv ale úhly a vzdálenosti. Model pro projektivní geometrie je obvykle nějaká projektivní přímka, projektivní rovina, anebo projektivní prostor. Původně byl její vznik inspirován perspektivou v malířství. K rozvoji projektivní geometrie výrazně přispěli Desargues, Poncelet, Möbius, Cayley a další. V abstraktnějším pojetí studuje projektivní geometrie struktury invariantní vůči projektivním transformacím (homografiím). Invariant takových transformací je dělicí dvojpoměr. V lineární algebře se dá projektivní prostor zkonstruovat z libovolného afinního prostoru jako jeho projektivní rozšíření.", "Koncept symetrie se objevuje v geometrii od antiky. Kruh, pravidelný mnohoúhelník a Platónská tělesa vykazují vysokou míru symetrie což vzbuzovalo pozornost řeckých filozofů. Od konce 19. století se objevuje pojetí, že symetrie nějakého objektu (útvar, prostor, geometrie) je jeho charakteristická vlastnost. Popis symetrie je úzce spojen s teorií grup. Toto pojetí je formalizováno v \"Erlangenském programu\" Felixe Kleina. Klein v roce 1872 na přednášce v Erlangenu \"definoval\" geometrii takto: Transformace známých geometrií jsou popisovány pomocí Lieových grup a naopak, studium Lieových grup vedlo k popisu nových geometrických struktur. Geometrie, která je zadána pomocí Lieovy grupy G transformací nějakého prostoru a její význačné podgrupy H, se nazývá Kleinova geometrie. Speciální volba grup G,H vede na Eukleidovskou, afinní a projektivní geometrii. Zobecnění těchto idejí rozpracoval Élie Cartan.", "Diferenciální geometrie je označení pro geometrické obory, které studují geometrické struktury pomocí metod diferenciálního počtu. Základy diferenciální geometrie položil Carl Friedrich Gauss, který zkoumal vlastnosti křivek a ploch. V modernějším pojetí se diferenciální geometrie zabývá strukturami na hladké varietě. Na ní jsou definovány tečné vektory, vektorová a tenzorová pole, derivace a de Rhamův diferenciál. Geometrie na varietě se obvykle definuje přidáním další struktury (význačná metrika, konexe, diferenciální forma a pod). Riemannova geometrie je popsána metrikou na hladké varietě. Je to tedy struktura, na které jsou definovány kromě vektorů i úhly, velikosti vektorů, délky křivek a vzdálenosti. Metrika určuje jednu význačnou beztorzní konexi, díky které je možné přenášet paralelně vektory a definovat geodetiky. V případě, že metrika není pozitivně definitní (tj. některé vektory můžou mít zápornou velikost), mluví se o pseudoriemannově geometrii. Slouží jako model časoprostoru pro Einsteinovu teorii relativity. Symplektická geometrie je popsána nedegenerovanou uzavřenou diferenciální 2-formou na hladké varietě. Má kořeny v Hamiltonovské formulaci klasické mechaniky a slouží jako model pro fázový prostor jistých klasických systémů. Pokud hybnosti a souřadnice jsou formula_1, forma definující geometrii je formula_2. Konformní geometrie je zadána třídou metrik na hladké varietě, které mají tu vlastnost, že v každém bodě jsou stejné až na kladný násobek. Tato struktura nám umožňuje měřit úhly vektorů, nikoliv však vzdálenosti. Analogie přímek jsou tzv. neparametrické geodetiky. Grupa vlastní těmto geometriím je grupa všech transformací, které zachovávají úhly. V komplexní rovině jsou to všechny komplexní holomorfní funkce s nenulovou derivací, ve vyšších dimenzích anebo na sférách je konformních zobrazení podstatně méně. Nejjednodušší model této geometrie je dvourozměrná sféra spolu s množinou všech lineárních lomených funkcí (homografií). Cartanova geometrie je velmi obecná definice geometrie. Je to společné zobecnění Kleinovy a Riemannovy geometrie. Podobně jako je Riemannova geometrie je zobecněním Euklidovské geometrie na prostory s nenulovou křivostí, tak v Cartanově koncepci geometrie se dá zkonstruovat analogicky křivá verze k libovolnému typu Kleinovy geometrie. Obsahuje zobecněnou konexi (takzvaná Cartanova konexe). Převádění různých klasických geometrických struktur na univerzálnější Cartanovu definic řeší tzv. \"problém ekvivalence\". V poslední době se zkoumá jistá třída Cartanových geometrií, které se nazývají parabolické geometrie. Obsahují a zobecňují projektivní, konformní a symplektickou geometrii, nikoliv ale Riemannovu. Této problematice se v současnosti věnuje několik předních českých matematiků. Diferenciální topologie je obor, která zkoumá topologické (globální) vlastnosti prostorů a zobrazení metodami diferenciální geometrie. Historicky nejstarším příkladem je Gauss-Bonnetova věta, která dává do souvislosti křivost nějakého prostoru a jeho Eulerovu charakteristiku. Modernější příklady jsou Morseho teorie, studium stupně zobrazení, výpočet charakteristických tříd a dalších topologických invariantů, pomocí diferencovatelných funkcí. Další podobory diferenciální geometrie jsou \"Kontaktní geometrie\", \"Kahlerovské geometrie\", \"CR geometrie\", \"Finslerova geometrie\" a další.", "Algebraická geometrie je obor na pomezí geometrie a abstraktní algebry. Studuje vlastnosti polynomů nad obecnými komutativními okruhy, hlavně množinu nulových bodů nějakého systému polynomů. Tyto množiny se nazývají algebraické variety. Podobor algebraické geometrie je studium eliptických křivek, které mají úzkou souvislost s teorií čísel. Aplikace našla teorie eliptických křivek hlavně v kryptografii, ale také v statistice, teorii řízení, geometrickém modelování, teorii strun, teorii her a v dalších oborech.", "", "V elementární geometrii se geometrické útvary obvykle reprezentují jako množiny bodů v Eukleidovském prostoru.", "Rovinné útvary jsou takové útvary, jež leží v rovině. Příklady rovinných útvarů:", "Prostorové útvary jsou útvary, které nelze vnořit do roviny. Jsou to například: Podobně lze uvažovat i vícerozměrné útvary. Příkladem mohou být čtyřrozměrná platónská tělesa. Následuje galerie některých rovinných a prostorových geometrických útvarů:", "Základní vlastnosti geometrických útvarů jsou například: Kromě obecných logických a množinových vztahů (existence, rovnost, inkluze, průnik, sjednocení) se v Eukleidovské geometrii také definuje", "Konstrukce pomocí kružítka a pravítka označuje konstrukci geometrických objektů (například úhlů) pouze pomocí idealizovaného pravítka (bez měřítka) a kružítka. O pravítku se předpokládá, že má nekonečnou délku, jen jednu hranu a žádné značky pro měření, o kružítku se předpokládá, že může nakreslit jakkoliv velikou kružnici. Tento pojem se vyskytuje především v zadání úloh, které se týkají konstruovatelnosti. Úkolem bývá určit, zda z daného objektu je možné pomocí pravítka a kružítka vytvořit jiný objekt, který má dané vlastnosti. Příkladem obtížného úkolu je rozhodnout, které pravidelné n-úhelníky lze takto zkonstruovat (bez jakýchkoliv počátečních dat). V 19. století se dokázalo, že pravidelný n-úhelník je konstruovatelný, právě když všechny liché dělitele \"n\" jsou Fermatova prvočísla. Například lze takto zkonstruovat čtverec, avšak pravidelný 7-úhelník nelze. Dalším příkladem úlohy konstruovatelnosti jsou třeba úlohy trisekce úhlu, kvadratura kruhu a duplikace krychle. Lze dokázat, že ani jednu z těchto úloh pomocí Eukleidovské konstrukce vyřešit obecně nelze. Je známo, že pokud předem zadaná data pozůstávají z konečné množiny bodů, pak každá konstrukce pomocí pravítka a kružítka je možná jenom pomocí kružítka (Mohr–Mascheroniho věta). V školských úlohách se často objevuje úkol sestrojit trojúhelník s předem danými vlastnostmi. Někdy se kromě pravítka a kružítka připouští i úhloměr, případně je povoleno měřit pravítkem i vzdálenosti.", "Existují různá matematická zobecnění pojmu geometrický útvar. Topologie se zabývá vlastnostmi množin, které se nemění při spojitých transformacích a topologický prostor je zobecněním pojmu tvar. V topologii jsou definovány body a spojitost, nikoliv ale vektory, úhly a přímky. Vlastnosti útvarů, které se zachovávají při určitých transformacích, se nazývají \"invarianty\". V algebraické topologii jsou to například \"díry\" různých dimenzí (například kruh bez bodu má \"díru\", plný kruh nikoliv). Invarianty, které formalizují a popisují typy a počty děr, jsou \"homotopické grupy\" a \"homologické grupy\". Geometrická topologie studuje variety a vztahy mezi nimi. Předměty studia geometrické topologie jsou například (pořád se vyvíjející) teorie uzlů, otázky existence vnoření variet do variet vyšších dimenzí a také topologická klasifikace hladkých variet. Jeden z hraničních oborů mezi geometrií a algebrou je nekomutativní geometrie. Geometrický prostor je tady popisován pomocí algebry funkcí, které tvoří nekomutativní algebru. Základy této teorie položil francouzský matematik Alain Connes koncem 80. let dvacátého století. Nekomutativní geometrie má aplikace v částicové fyzice a v nekomutativní kvantové teorii pole. Spekulace o souvislosti nekomutativní geometrie s M-teorií podnítily od konce 20. století zvýšený zájem o nekomutativní geometrii ve fyzice." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Počítání hodin.", "Další definice." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Hodina byla původně definována starověkými civilizacemi (včetně takových jako byl Sumer, Egypt, Řecko, Řím) a to buď jako jedna dvanáctina doby mezi východem a západem slunce nebo jedna čtyřiadvacetina celého dne. V obou případech toto dělení odráželo rozšíření používání dvanáctkové číselné soustavy. Důležitost číslu 12 byla připisována díky počtu měsíčních cyklů v roce a také skutečnosti, že lidé mají na jedné ruce 12 prstních kůstek (článků prstů), tj. 3 na každém ze čtyř prstů s vyloučením palce. (Je tak možné počítat do 12 dotýkáním se palce jednotlivých článků prstů.) Rozšířeny jsou také různé analogie mezi jednotlivými množinami dat (12 měsíců, 12 zvířetníkových znamení, 12 hodin, tucet). Starověká egyptská civilizace byla známá zavedením dělení noci na 12 částí, i když během staletí se objevily různé varianty tohoto dělení. Astronomové Střední říše (9 a 10 dynastie) se po celý rok zabývali pozorováním 36 hvězd jednotlivých dekanů. Tyto hvězdné tabulky byly nalezeny na víkách rakví z daného období. Vstupem slunce do následujícího hvězdného dekanu začínal nový civilní týden, který trval 10 dní. Časový úsek mezi západem a východem Slunce byl označen 18 dekanskými hvězdami. Tři z těchto hvězd byly vždy přiřazeny jedné ze dvou soumračných period, takže na samotnou periodu noci připadlo zbylých 12 hvězd dekanu, z čehož vyplývalo dělení noci na 12 částí. Doba mezi objevením se každé z těchto hvězd dekanu nad obzorem v průběhu noci činila asi 40 současných minut. Za éry Nového království byl tento systém zjednodušen používáním 24 hvězd, z nichž 12 označovalo období noci. Ačkoli byly v civilním životě užívány tyto „sezónní“ hodiny (jejich délka závisela na roční době stejně jako délka noci), tak se již ve starověku používaly i „rovnodennostní“ („equinoxial“) hodiny. Jejich rozdílnost byla známa, protože již tehdy existovaly například vodní hodiny. Dřívější definice hodiny jsou různými variacemi následujících parametrů: Ve starověké Číně se nejprve používalo dělení dne na 100 dílů. Později se den dělil na 12 částí délkou odpovídající dvěma hodinám. V jihozápadní Asii se používaly hodiny, kde den měl 6 hodin. Hinduisté dělili den na 30 hodin.", "Je několik způsobů jak počítat hodiny: Východ a západ slunce jsou mnohem snáze rozeznatelné časové body dne než poledne nebo půlnoc; začátek počítání hodin od těchto bodů bylo proto pro lidi většiny společností mnohem snazší než počítání hodin od poledne nebo od půlnoci. Přesto s moderním astronomickým vybavením (a telegrafem či podobným zařízením schopným přenášet časové signály ve zlomcích sekundy) přestal být tento problém závažným. Astroláby, sluneční hodiny a orloje občas ukazují délku hodin a počítají je podle starých definic a počítacích metod.", "Slovo hodina se také požívá jako následující termíny:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Starověk a raný středověk: Římané a Anglosasové.", "Normanské období a vrcholný středověk.", "Raný novověk: Tudorovci a Stuartovci.", "Osmnácté a devatenácté století: Hannoverská dynastie.", "Od začátku 20. století do meziválečného období.", "Od druhé světové války.", "Geografie.", "Politika.", "Politický systém.", "Zahraniční politika a brexit.", "Správní členění.", "Dependence.", "Ozbrojené síly.", "Ekonomika.", "Věda a školství.", "Přírodní a technické vědy.", "Humanitní vědy a filozofie.", "Demografie.", "Etnické skupiny.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Imigrace.", "Kultura.", "Svátky.", "Literatura.", "Hudba.", "Vážná hudba.", "Populární hudba.", "Výtvarné umění.", "Film.", "Památky.", "Sport.", "Kuchyně." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Současný složitý název britského státu odráží jeho komplikované státoprávní dějiny. Na počátku novověku Anglické království již ovládalo také Wales a Irsko a proces sjednocení dovršil Jakub I. Stuart roku 1603 propojením Skotska a Anglie personální unií. Zákony o unii z let 1706 a 1707 spojily Anglii, Skotsko a Wales do jediného království, anglicky nazvaného \"Great Britain\" podle ostrova Velká Británie. O téměř sto let později zákony o unii Velké Británie a Irska z roku 1800, jež nabyly účinnosti roku 1801, připojením dosavadního Irského království vytvořily \"United Kingdom of Great Britain and Ireland\" (Spojené království Velké Británie a Irska). A konečně po osamostatnění většiny Irska roku 1922 se britský stát roku 1927 přejmenoval na \"United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland\" (Spojené království Velké Británie a Severního Irska). V angličtině se dnes proto oficiálně odlišuje United Kingdom (Spojené království) jako zkratka plného názvu státu zahrnujícího i Severní Irsko a Great Britain (Velká Británie) jako politický celek složený jen z Anglie, Skotska", "Ostrov Velká Británie byl v pravěku spojen s evropskou pevninou, migrace suchozemských druhů byla proto snadná a první lidé se zde objevili již před necelým milionem let, jak dokazují nálezy kamenných nástrojů v Happisburghu, připisovaných druhu \"Homo antecessor\". Anatomicky moderní lidé \"Homo sapiens\" jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety. Poslední doba ledová zřejmě učinila region neobyvatelným pro lidi, stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení, asi před 11 700 lety. Před 11 tisíci lety se následkem zvyšující se hladiny oceánu oddělil ostrov Irsko a někdy kolem roku 5600 př. n. l. se potopením šíje zvané Doggerland Velká Británie oddělila od pevniny a vznikly Britské ostrovy v dnešní podobě. Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu, exportoval se zejména cín. V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry, známý i z českých archeologických nálezů, a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, jehož nejstarší části byly postaveny asi před 5000 lety. Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Pojem Británie (\"Βρεταννική\") jako první v písemné formě užil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie ve své práci \"Peri tú Ókeanú\" (\"Περί του Ωκεανού\"), kterou napsal kolem roku 325 př. n. l.", "Ostrov Velkou Británii, který tenkrát obývaly různé keltské kmeny, napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Dosadil zde sobě nakloněného krále a začal vybírat tribut. Trvale si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47 a zorganizovali zde svou provincii (\"Provincia Britannia\", hlavní město nejdříve Colchester, pak Londýn), kterou později za císaře Hadriána opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové. Provincie byla ve 3. století rozdělena na severní \"Britannia inferior\" (York) a jižní \"Britannia superior\" (Londýn), a počátkem 4. století pak na diecéze \"Britannia prima\" (Cirencester), \"Britannia secunda\" (York), \"Flavia caesariensis\" (Lincoln) a \"Maxima caesariensis\" (Londýn). Roku 287 Británii od římské říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, západní caesar Constantius I. Chlorus ji však roku 296 dobyl zpět. V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny. Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409, byť zde přinejmenším do 40. let 5. století přetrvaly poměry římské doby. Po pádu římské moci v 5.", "Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království, Dánové a Normané, reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům. Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, potlačili a nahradili dosavadní elity, přinesli na ostrovy gotickou kulturu i feudální systém a spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií. Toto spojení existovalo až do roku 1204. Pofrancouzštění novověcí angličtí dějepisci obvykle hodnotili jako národní katastrofu. Neznamenalo však jen úpadek; rostoucí státní správa potřebovala gramotné úředníky, což podnítilo rozvoj sítě škol v čele s nově založenými univerzitami v Oxfordu a Cambridgi. Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie a roku 1154 nastoupila Jindřichem II. do čela anglo-normanské říše dynastie Plantagenetů. Jindřichův stát patřil k nejmocnějším v Evropě, sám Jindřich je však spíše než pro své úspěchy připomínán pro vraždu arcibiskupa Tomáše Becketa, brzy poté kanonizovaného jako mučedníka. Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl", "Po století válek se v renesanční Anglii poněkud stabilizovalo hospodářství a šířila se gramotnost, což souviselo i s nástupem knihtisku. Ustálil se také spisovný jazyk na základě středoanglického nářečí. V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou (měl pak ještě pět dalších manželek; dvě z nich nechal popravit, stejně jako například významného humanistu a svého kancléře Tomáše Mora, který bránil rozkolu s papežstvím). Tím Jindřich VIII. roku 1534 zahájil anglickou reformaci a zároveň ustavil absolutistickou monarchii, v níž světská i duchovní moc pochází od krále. Vnitrostátní náboženské konflikty pak ovlivňovaly britské dějiny až do 19. století a v Irsku až do současnosti, protože – nemluvě o dalších církvích a sektách – v Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. V letech 1536 a 1543 bylo dovršeno státoprávní spojení Anglie a Walesu a roku 1541 si Jindřich VIII. místo dosavadního „pána Irska“ udělil titul „krále Irska“, čímž ovšem narušil představu jednotného státu a připravil půdu budoucímu angloirskému nacionalismu. Po smrti patnáctiletého Eduarda VI. se na anglickém trůně vystřídaly tři ženy. Jana Greyová vládla jen devět dní,", "Zákon o nástupnictví (1701) vyloučil katolické Stuartovce z dědictví trůnu, a tak roku 1714 britskou korunu získal hannoverský kurfiřt Jiří I. Jeho dynastii zpočátku ohrožovala jakobitská povstání, vznikající již od roku 1688 na podporu svrženého Jakuba II. a jeho dědiců, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Povaha vykonávání moci se začala proměňovat, když se whig Robert Walpole stal po burzovním krachu roku 1720 nejmocnějším ministrem, prvním z řady britských premiérů. Panovník zůstal ceremoniální hlavou státu, zatímco hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda a jím vedená vláda. Vznikl takzvaný westminsterský systém, jenž se pak spolu s anglosaským právem rozšířil do mnoha zemí v britské sféře vlivu. Whigové pak řídili Velkou Británii až do roku 1770, kdy se premiérem stal lord North, toryovský politik připomínaný jako ten, kdo ztratil většinu kolonií v Severní Americe. K dalším britským politikům 18. století patřili podporovatel kolonialismu William Pitt, který Británii provedl sedmiletou válkou, a jeho syn William Pitt mladší, který ji řídil do roku 1806. Po neúspěšném irském povstání z roku 1798 bylo zákony o unii Velké Británie a Irska s účinnosti od roku 1801 zrušeno Irské království, které bylo připojeno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Roku 1830 prosadil premiér Charles Grey první významnou reformu voleb, jež dala volební právo asi 14 % dospělých mužů, zatímco předtím mohlo volit", "Eduardovské desetiletí (podle Eduarda VII., vládl 1901–1910) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany. Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Herbert Henry Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat. Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou. Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko. Morálku a", "Po německém přepadení britského spojence Polska 1. září 1939 začala druhá světová válka, do které Velká Británie vstoupila 3. září. Zprvu však nebyla na západní frontě vyvíjena téměř žádná vojenská aktivita (období tzv. podivné války), Polsko bylo poraženo bez reálné pomoci. Britové do bojů zasáhli až poté, co Němci napadli Francii. V červnu 1940 však Německo bleskovou válkou porazilo i Francii a vláda nového britského premiéra Winstona Churchilla jen stěží stačila evakuovat svá vojska z kontinentu. Němci plánovali invazi na britské ostrovy, ale nejprve potřebovali dosáhnout vzdušné nadvlády. To se jim však nepodařilo, když v létě 1940 RAF porazila německou Luftwaffe v bitvě o Británii. Pozemní boje se tak Británii", "Spojené království zaujímá většinu rozlohy Britských ostrovů, to jest skupiny ostrovů ležících severozápadně od pobřeží kontinentální Evropy. Kromě dvou hlavních ostrovů, Velké Británie a Irska, je tu řada ostrovů menších. Proměnlivé, ale mírné podnebí Britských ostrovů je ovlivňováno severní větví Golfského proudu, nazývanou Severoatlantický proud, který v západní Evropě zmírňuje zimy. Pro západní pobřeží Velké Británie jsou charakteristické vysoké úhrny srážek, které vznikají díky větrům vanoucím od Atlantského oceánu. Východní, zejména však jihovýchodní pobřeží je naopak výrazně sušší. Skotská vysočina se vyznačuje divokou a velkolepou přírodou. Jsou zde nejvyšší hory Spojeného království (Ben Nevis 1344 m) a protáhlá jezera zvaná loch. Na západ od pobřeží Skotska leží v Atlantském oceánu dva řetězce ostrovů zvaných Vnitřní a Vnější Hebridy. Směrem na jih se země", "", "Spojené království je parlamentní monarchií. Vláda vykonává moc jménem panovníka, nyní královny Alžběty II. (případně jménem krále), který podle tradice drží veškerou výkonnou moc. Podle Zákona o nástupnictví z roku 1701 mohou na britský trůn nastoupit pouze potomci Žofie Falcké (Hanoverské), kteří jsou anglikánského nebo protestantského vyznání a nejsou ve svazku s osobou římskokatolického vyznání. Naprosto převážnou část výkonné moci vykonává ve jménu panovníka vláda, zvaná tradičně „Vláda Jeho/Jejího Veličenstva“ (\"His/Her Majesty's Government\"). V jejím čele stojí premiér (\"Prime Minister\"). Radě nejdůležitějších ministrů", "Spojené království je stálým členem rady bezpečnosti OSN, člen NATO, dále Commonwealthu, skupiny ministrů financí zemí G7 (dříve \"G8\"), G20, OECD, WTO, rady Evropy, OSCE a do konce ledna 2020 také členský stát Evropské unie. Dne 23. června 2016 Britové v referendu odhlasovali vystoupení z EU, tzv. brexit, které mělo podle platných pravidel být dojednáno a uskutečněno do dvou let od oficiální žádosti o vystoupení, tedy do 29. března 2019. V důsledku průtahů spojených s neschválením příslušné dohody s EU Dolní sněmovnou platil od 10. dubna 2019 nový nejzazší termín pro spořádaný brexit, a sice 31. říjen 2019. Parlament však zamítl všechny vládní návrhy na řešení a premiér Johnson dokonce vyloučil deset poslanců", "Spojené království tvoří čtyři země (anglicky \"constituent country\") – Anglie, Severní Irsko, Skotsko a Wales. S výjimkou Anglie, která je spravována přímo centrálními institucemi", "Britská koruna má dále suverenitu nad tzv. korunními dependencemi, jakými jsou Ostrov Man, Jersey a Guernsey. Tyto země patří britskému panovníkovi, nejsou však považovány za součást Spojeného království ani nebyly součástí Evropské unie. Britský parlament má ovšem právo vydávat zákony pro dependence a britská vláda spravuje jejich zahraniční vztahy a obranu. Spojené království má dále čtrnáct", "Britské ozbrojené síly, oficiálně \"Ozbrojené síly Jejího Veličenstva\", se skládají ze tří profesionálních odnoží: Royal Navy a Royal Marines (tvořící námořní službu), britské", "Spojené království je členem skupiny G8 a patří k nejrozvinutějším zemím světa. Hrubý domácí produkt na obyvatele dosahuje okolo 35 100 USD (2010). V Londýně je nejvyšší životní úroveň, přibližně 335 % průměru EU. Spojené království bylo první zemí na světě, ve které došlo v hospodářství k přechodu od zemědělství k průmyslu. Tento proces začal koncem 60. let 18. století a nazývá se průmyslovou revolucí. V průběhu 19. století se rozvinula taková průmyslová odvětví jako textilní průmysl, výroba železa a oceli, stavba lodí a těžké strojírenství. Palivem pro tato průmyslová odvětví se stalo uhlí, které bylo v tu dobu největším nerostným zdrojem Spojeného království. Až do 80. let 20. století tvořila tato průmyslová odvětví páteř celého hospodářství. Spojené království je stále ještě významným průmyslovým státem, ale výrobky, které produkuje, se změnily. Důležitosti nabyla novější průmyslová odvětví, např. elektrotechnický, potravinářský a chemický průmysl. Většina obyvatelstva dnes pracuje ve službách, např. ve státní správě, finančnictví, školství, zdravotnictví a cestovnímu ruchu. Dnes jsou nejdůležitějším nerostným bohatstvím Spojeného království velká naleziště ropy a zemního plynu ležící pod dnem Severního moře. Pouze asi 2 % populace pracují v zemědělství. Přesto je většina země intenzivně obhospodařována, aby zajišťovala potraviny jak pro domácí potřebu, tak i na vývoz. Rozlehlé oblasti úrodné půdy v jižní a východní Anglii produkují obilí, ovoce", "", "Základy moderní fyziky vystavěl Isaac Newton, biologie Charles Darwin. Studiemi elektromagnetismu otevřel před moderní vědou široké obzory Michael Faraday. Rozhodující pokroky v oblasti informatiky učinil Alan Turing. Tim Berners-Lee vynalezl systém World Wide Web. James Prescott Joule zkoumal vztah tepla, práce a energie. Asi nejslavnějším vědcem současnosti je Stephen Hawking. Otcem imunologie a objevitelem první vakcíny historie, vakcíny proti pravým neštovicím, byl Edward Jenner. John Dalton rozvinul moderní atomovou teorii. Charles Babbage a Ada Lovelaceová jsou jedněmi z vylézců počítače. Autorem vlivné teorie \"sobeckého genu\" je Richard Dawkins. Joseph John Thomson objevil elektron. Astronom Edmond Halley dal jméno nejznámější kometě. Robert Hooke formuloval zákon o přímé úměrnosti velikosti deformace a napětí v deformovaném tělese. William Harvey", "Z Anglie pocházel zakladatel středověkých škol, biskup a filozof Alcuin, který pak působil na kontinentě, Anglickou scholastiku tvořili zakladatel dialektiky Anselm z Canterbury, zakladatel politologie Jan ze Salisbury, Roger Bacon, Robert Grosseteste, Jan Duns Scotus nebo William Ockham. Mezi filozofy raného novověku vynikli zejména Francis Bacon, empiristé Thomas Hobbes a John Locke, na něž navázali idealistický filosof George Berkeley, osvícenec Thomas Paine nebo skeptik David Hume. Zvláštní odnoží britského empirismu je \"skotská filozofie\", někdy popisovaná jako \"Scottish School of Common Sense\", k níž patřil například Adam Smith či Thomas Reid. V 19. století zde působili utilitaristé Jeremy Bentham a John Stuart Mill (již jeho otec James Mill byl významným ekonomem), nebo filozof a sociolog Herbert Spencer. Pro filozofii 20. století jsou zvláště významní logik a filozof Bertrand Russell, originální platonik Alfred North Whitehead, logici George Boole nebo Alan Turing, filozofický antropolog Gregory Bateson, politický filozof Isaiah Berlin nebo morální filozofové Bernard Williams a Alasdair MacIntyre. Britskou filozofii 20. století významně spolutvořili také emigranti. Z Rakouska do Spojeného království přišel Ludwig", "Ve Spojeném království žije asi 60 milionů lidí, je tu vysoká hustota zalidnění – 250 osob na km2, tedy dvakrát vyšší než v ČR. Britové žijí většinou ve městech (asi 92 % obyvatel). Spojené království není velkým státem, ale v průběhu novějších dějin se stalo domovem pestré směsice národů, kultur a náboženství. Více než čtyři pětiny obyvatel Spojeného království žijí v Anglii. Většina z nich žije a pracuje ve městech a velkoměstech. O víkendech a v době prázdnin a dovolených jsou hlavní silnice ucpány lidmi, kteří jedou na návštěvu na venkov či výlet na pobřeží. Mezi další oblíbené činnosti volného času provozované v přírodě patří zahradničení a sledování sportů či aktivní sportování. Spojené království má bohaté literární a umělecké dědictví. Po celá staletí jeho země plodily řadu velkých básníků, dramatiků, romanopisců, malířů, architektů a hudebníků. Anglický jazyk se rozšířil do celého světa od Severní Ameriky až po Austrálii. S indexem soukromí 1,5 (5. nejhorší hodnota z 36 vyhodnocovaných zemí) patří obyvatelé Spojeného království mezi ty s největšími zásahy do soukromí na světě. Ve Velké Británii bylo v posledních několika letech instalováno přes 4 miliony kamer (1 na 14 obyvatel), z toho nejvíce v Londýně (který se po 7. červenci 2005 stal městem s největším kamerovým dohledem na světě).", "Zdaleka největší skupinou tvoří Angličané. K dalším patří Velšané, Skotové, Irové a Židé. Spojené království je terčem masivní imigrace neevropského obyvatelstva, řada imigrantů či jejich potomků pochází z různých částí", "Spojené království nemá uzákoněný oficiální jazyk, ale de facto jím je angličtina. Anglicky se mluví na celých Britských ostrovech včetně Severního Irska a Irska, byť s mnoha různými regionálními dialekty. Další původní mluvené jazyky jsou velština, skotská gaelština, irská gaelština a kornština, které patří do skupiny", "Převažujícím náboženstvím ve Velké Británii je křesťanství. Dominují: Církev Anglie, Církev Walesu, Skotská episkopální církev a Církev Irska tj. Anglikánské církve (asi 45 % obyvatelstva), dále protestantské církve - nejvíce skotští presbyteriáni (Církev Skotska, asi 5,5-7 %), metodisté (asi 4-5 %) a další církve. Dále hlavně katolíci (asi 13 %) včetně východních katolíků. Působí zde i personální Ordinariát Our Lady (Naší Paní, tj. Panny Marie) z Walsinghamu. Vznikl 15. ledna 2011, v roce 2012 měl 1 500 věřících a 57 kněží ve 31 farnostech, počet narůstá, v roce 2013 asi 12 500 věřících, 81 kněží ve 40 farnostech, roku 2014 asi 13 500 věřících a 86 kněží ve 40 farnostech. Ordinář: Keith Newton (* 10. dubna 1952),", "Britská ekonomika pokrývala svou potřebu dalších pracovních sil především prostřednictvím dlouhodobých migračních tradic směřujících z Irska. V letech 1945-1959 se přistěhovalo asi 350 000 Irů a v roce 1971 žil ve Velké Británii téměř milion osob, které se narodily v Irsku. Druhým zdrojem příchozích pracovních sil - převážně afrokaribského a asijského původu - byl Commonwealth. V roce 1950 žilo v zemi 20 000 neevropských imigrantů. V roce 1971 pocházelo z karibské oblasti asi 265 000 imigrantů, z Pákistánu asi 128 000 a z Indie a z východní Afriky asi 241 000. Zvláštní skupinu v rámci postkoloniální migrace tvořili přistěhovalci z bývalé kolonie Kypru - počty imigrantů (Řeků a Turků) se v letech 1951-1971 zvýšily z asi 10 000 na 73 000 osob. Druhou největší skupinu imigrantů z evropských zemí tvořily v roce 1971 osoby italského původu (asi 104 000). V britské imigrační politice nešlo primárně o podporu nebo omezení pracovní migrace, ale", "", "V každé zemi existuje množství svátků a oslav. Ve Spojeném království se často nazývají \"bank holidays\", protože v tyto dny jsou všechny banky v zemi zavřené. Nejdůležitějšími ze svátků jsou Vánoce a Nový rok, Velký pátek a Velikonoční pondělí. Vánoce ve Spojeném království zdobí množstvím světel a typických vánočních ozdob osvětlujících ulice a tradičními koledami a děti netrpělivě očekávají příchod Otce Vánoc (Father Christmas), jenž přistane se svým sobím spřežením na střeše za komínem. Vyvěšují svou vánoční punčochu k nohám postele a čekají na dárky. Ty rozbalují pouze 25. prosince v čase snídaně. V poledne pak mají tradiční vánoční oběd – pečeného krocana a vánoční \"pudding\". 26.", "Pojem \"britská literatura\" se vztahuje na literaturu spojenou se Spojeným královstvím, ostrovem Man a Normanskými ostrovy. Většina britské literatury je v angličtině. V roce 2005 vyšlo v Británii 206 000 knih a v roce 2006 se země stala největším vydavatelem knih na světě. Anglický dramatik a básník William Shakespeare je všeobecně považován za největšího dramatika všech dob. Jeho současníci Christopher Marlowe a Ben Jonson se také těší velké úctě. Mezi dramatiky z posledních let patří Alan Ayckbourn, Harold Pinter, Michael Frayn, Tom Stoppard, Noël Coward, John Osborne, Mark Rylance či Mike Leigh, kteří kombinují prvky surrealismu, realismu a radikalismu. Nejstarší zachovanou památkou britské poezie je \"Y Gododdin\", složená v \"Hen Ogledd\" (\"The Old North\", „Starý sever“), s největší pravděpodobností v pozdním 6. století. Napsána byla v cumbrijštině nebo staré velštině a obsahuje raný odkaz na krále Artuše. Zhruba od sedmého století byl přerušen kontakt mezi Walesem a Starým severem a pozornost velšské jazykové kultury se přesunula do Walesu, kde byla legenda o Artušovi dále rozvinuta Geoffreyem z Monmouthu. Mezi středověké a raně novověké anglické spisovatelé patří Geoffrey Chaucer (14. století), Thomas Malory (15. století), Tomáš More (16. století), John Bunyan, John Dryden, Joseph Addison, John Donne a John Milton (17. století). V 18. století byli Daniel Defoe (autor \"Robinsona Crusoe\"), Henry Fielding a Samuel Richardson průkopníci moderního románu. Samuel Johnson kodifikoval moderní angličtinu. Z básníků vynikl Alexander Pope. V 19. století prózu rozvíjeli Jane Austenová, Mary Shelleyová, sestry Brontëovy, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray, naturalista Thomas Hardy, realistka George Eliotová. V poezii zaujal vizionářský básník William Blake. Zvláště vlna romantismu na počátku 19. století postavila do popředí básnictví a proslavila autory jako George Gordon Byron, John Keats, Percy Bysshe Shelley, Samuel Taylor Coleridge či William Wordsworth. Na ně navazovala Elizabeth Barrettová-Browningová. Ve století dvacátém třeba Wystan Hugh Auden. V próze vynikli představitelé realismu D. H. Lawrence a Edward Morgan Forster,", "", "Ve Spojeném království jsou populární různé styly hudby, od lidové hudby Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska až po heavy metal. Mezi známé skladatele klasické hudby ze zemí Spojeného království patří William Byrd, Henry Purcell, Edward Elgar, Gustav Holst, William Walton, Arthur Sullivan (nejznámější je spolupráce s libretistou W. S. Gilbertem), Ralph Vaughan Williams a Benjamin Britten, průkopník moderní britské opery. Georg Friedrich Händel se stal naturalizovaným britským občanem, napsal britskou korunovační", "The Beatles (John Lennon, Paul McCartney, George Harrison, Ringo Starr) mají na mezinárodním poli prodáno přes miliardu nahrávek a jsou nejprodávanější a nejvlivnější kapelou v historii populární hudby. Mezi další významné a vlivné britské umělce v průběhu posledních 50 let patří The Rolling Stones (Mick Jagger), Led Zeppelin, Pink Floyd (Roger Waters), Queen (Freddie Mercury), Bee Gees (ač spíše Australané), Genesis (Phil Collins, Peter Gabriel), Deep Purple, Dire Straits, Def Leppard, Elton John a Depeche Mode. Všichni mají po celém světě rekordně prodáno", "K nejznámějším anglickým malířům patří romantický krajinář William Turner. William Hogarth založil žánr karikatury. Nejvlivnější výtvarnou skupinou v anglických dějinách byli tzv. prerafaelité. K členům tohoto bratrstva patřili Dante Gabriel Rossetti nebo John Everett Millais. S bratrstvem byl úzce spjat designér William Morris. Neslavnějším anglickým sochařem je patrně Henry Moore. Nejproslulejším anglickým architektem je Christopher Wren, mj. stavitel katedrály sv. Pavla v Londýně, z moderních architektů pak Norman Foster, jenž obdržel prestižní Pritzkerovu cenu, stejně jako dva další Britové, modernista Richard Rogers a skotský brutalista James Stirling. Skotský architekt a designér Charles Rennie Mackintosh byl významným představitelem secese, Robert Adam neoklasicismu.", "Nejslavnějším anglickým filmovým režisérem je Alfred Hitchcock. Dva Oscary má režisér Richard Attenborough, jednoho si odnesl Anthony Minghella, John Schlesinger, Ken Russell a Tony Richardson. David Lean se stal známým svými velkofilmy jako \"Most přes řeku Kwai\" (1957), \"Lawrence z Arábie\" (1962) nebo \"Doktor Živago\" (1965). Představitelem britské nové vlny byl Lindsay Anderson. Mnoho populárních snímků natočil Ridley Scott. Terry Gilliam vždy nalezl zcela osobitou poetiku. Richard Curtis je králem romantických komedií. Ken Loach točil především sociální dramata. K nejúspěšnějším režisérům současnosti patří Christopher Nolan či Danny Boyle. Guy Ritchie proslul novým, dosti hollywoodským pojetím Sherlocka Holmese. Nejslavnějším hercem němé éry se stal Charlie Chaplin. K dalším ikonám světového filmového umění patří Elizabeth Taylorová, Michael Caine, Laurence Olivier, Vivien Leighová, Cary Grant, Peter Ustinov. Tři Oscary má Daniel Day-Lewis. Role inspektora Clouseaua proslavila Petera Sellerse. Role v \"Pánu prstenů\" udělala globální celebritu z Christophera Lee, Orlando Blooma či Iana McKellena, série o Harry Potterovi proslavila Emmu Watsonovou, Daniela Radcliffa, Garyho Oldmana, Richarda Griffithse a Alana Rickmana, série \"Matrix\" Hugo Weavinga, velkofilm \"Titanic\" Kate Winsletovou, komediální cyklus", "Z prehistorických památek jsou nejvýznamnější Stonehange, Avebury a neolitická osada Skara Brae ve Skotsku. Z římských časů jsou to především zbytky Hadriánova valu, kterým Římané oddělili Skotsko od Anglie. Počátky románské architektury, přesněji její specifické ostrovní verze zvané normanský sloh, reprezentuje Durhamský hrad a Durhamská katedrála. Normanské základy má i hrad Windsor, druhý největší obývaný hrad na světě (hned po Pražském hradě) a jedno ze sídel britské královské rodiny, stejně jako londýnský hrad Tower. Ze sakrálních staveb pak Canterburská katedrála, kde byl zavražděn Tomáš Becket, která ale již přechází v gotiku. Podobné prolínání je typické i u dalších primárně románských staveb, jako je Elyská katedrála nebo Norwichská katedrála. V Peterboroughské katedrále už se gotika prosadila velmi dravě. Její velmi čistý výraz lze spatřit ve Westminsterském opatství, známém to místě korunovací, svateb a posledního odpočinku anglických panovníků. Britskou gotiku reprezentuje také Salisburská katedrála, Lincolnská katedrála nebo Winchesterská katedrála disponující nejdelší hlavní chrámovou lodí mezi všemi gotickými katedrálami v Evropě. Yorská katedrála je zase největší svého druhu na severu Evropy. Z hradů pak je gotika dobře cítit na vodním hradě Bodiam v hrabství Východní Sussex nebo na největším anglickém hradě Dover. Ve Skotsku je to Edinburský hrad nebo Palác Linlithgow, ve Walesu pak hrady Caernarfo, Beaumaris nebo Conwy. Z klášterů Fountains, který je součástí královského parku Studley, jenž je celý zapsán mezi památky UNESCO (jinak ovšem reformace, která na ostrovech zvítězila, klášternímu životu nepřála, i známé opatství v", "Velká Británie je kolébkou fotbalu. Anglická liga, Premier League, patří k nejprestižnějším na světě, hraje se od srpna do května. Kluby Liverpool, Manchester United, Nottingham Forest, Chelsea a Aston Villa dokázaly vyhrát Ligu mistrů. V Poháru vítězů pohárů a Evropské lize triumfovaly i Tottenham Hotspur, West Ham United, Manchester City, Everton, Arsenal Londýn a Ipswich Town. Nejúspěšnějšími skotskými kluby jsou Glasgow Rangers a Celtic Glasgow. Anglická fotbalová reprezentace získala jeden titul mistrů světa, roku 1966. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získali Stanley Matthews (1956), Bobby Charlton (1966), George Best (1968), Kevin Keegan (1978, 1979) a Michael Owen (2001). K fotbalovým legendám patří i Bobby Moore, Gary Lineker, Frank Lampard, Steven Gerrard, Alan Shearer nebo David Beckham. Druhým nejoblíbenějším sportem je ragby. Nejdůležitější zápasy ragbyové ligy se hrají na stadionech Twickenham v Londýně, Millennium v Cardiffu a Murrayfield v Edinburghu od března do října. Ze Skotska pochází golf, v r. 1650 se hrál už na 12 místech. Oficiální pravidla ustavil v roce 1897 Královský golfový klub sv. Andrewa a poté golf pronikl do celého světa. Ve Skotsku se hraje Scottish Open Golf a po celé zemi mnoho větších i lokálních turnajů profesionálů i amatérů. Kriket hrají od konce 18. stol. všichni a všude, po víkendech před každým domem. Největší kriketovou arénou je Lord’s v Londýně. Jezdectví označil za sport král Karel II. Stuart Od té doby se konají pravidelně např. Grand National v Aintree v Liverpoolu, Scottish Grand National v Ayru a", "Britská kuchyně vychází z keltských a anglosaských tradic, byla ale ovlivněna i kulinářskými tradicemi britských kolonií, zejména indickou kuchyní. Za národní jídlo je v celé Británii považováno \"fish and chips\". Je tvořené rybou (obvykle treskou) smaženou v těstíčku a smaženými hranolky, které se tradičně polévají sladovým octem a sypou solí. Tradiční jsou rovněž pudinky, například yorkshirský pudink, nebo známý vánoční pudink vyráběný ze sušeného ovoce, sádla, melasy a koření, kterážto kombinace někdy ostatní Evropany překvapí. Hovězí maso se často upravuje jako tzv. rostbíf nebo steak, například Beef Wellington, což je hovězí steak obalený ve vrstvě paštiky, směsi z hub, parmské šunce upečený v listovém těstě. Oblíbené jsou také klobásy, masové koláče a sendviče. Skotskou národní specialitou je haggis, což jsou ovčí vnitřnosti s cibulí a" ] }

{ "title": [ "Historický vznik stavové rovnice.", "Stavová rovnice ideálního plynu.", "Odvození stavové rovnice ideálního plynu.", "Plocha stěn nádoby.", "Síla působící na stěny nádoby.", "Tlak na stěny nádoby." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3" ], "content": [ "Dnešní podoba stavové rovnice vznikla postupnou syntézou (vzájemným zobecněním) tří parciálních zákonů pro tři izoprocesy: izotermický, izobarický a izochorický děj, popsaný Boyle-Mariottovým, Gay-Lussacovým a Charlesovým zákonem spolu s přibráním Avogadrova zákona, univerzální plynové konstanty a dospěním k pojmu absolutní termodynamické teploty. Podrobněji viz historická poznámka u Boyle-Mariottova zákona. Výše uvedené zákony jsou fenomenologickým popisem makroskopického termodynamického systému, získaným z experimentálních dat. Teprve později, spolu se vznikem statistické termodynamiky, bylo možno odvodit stavovou rovnici z mikroskopických představ o částicové povaze plynu (viz Odvození stavové rovnice ideálního plynu).", "Stavová rovnice ideálního plynu vyjadřuje vzájemnou závislost stavových veličin při termodynamických dějích v ideálním plynu. Lze ji vyjádřit ve tvaru kde \"p\" je tlak plynu, \"V\" je objem plynu, \"n\" je látkové množství, \"R\" je Molární plynová konstanta a \"T\" je termodynamická teplota. Stavová rovnice ideálního plynu se hodí pro popis reálných plynů pouze v poměrně úzkém rozmezí teplot a tlaků. Existují stavové rovnice, které se hodí k popisu reálných plynů lépe. Takové rovnice mají buď větší rozsah teplot a tlaků, v nichž jejich výsledky odpovídají skutečným reálným plynům, popř. se jedná o rovnice pro speciální oblasti, např. velmi vysoké tlaky apod. Přestože jsou takové rovnice blíže skutečnosti, je jejich řešení obvykle podstatně složitější. Skutečné plyny se ideálnímu plynu blíží, pokud jsou dostatečně zředěné, což odpovídá nízkým tlakům, a při vyšších teplotách. V takových případech lze s dostatečnou přesností využít stavovou rovnici ideálního plynu.", "V klasické mechanice se tlak \"p\" zavádí jako síla \"F\" na jednotku plochy \"S\", tzn. Tlak \"p\" je tlak částic ideálního plynu na stěny nádoby, ve které jsou uzavřeny. Nádoba je uzavřená, to znamená že z ní neunikají ani do ní nevnikají částice (počet částic plynu se tedy nemění). Každá částice se může pohybovat ve třech nezávislých směrech a teplota uvnitř nádoby je konstantní. Pro jednoduchost uvažujeme nádobu tvaru krychle s hranou velikosti \"a\", rovnice ale platí obecně pro uzavřenou nádobu libovolného tvaru.", "Celková plocha \"S\" stěn naší nádoby (krychle) je formula_3.", "Uvažujeme, že v nádobě je uzavřeno \"N\" částic. Tento počet lze vyjádřit také jako formula_4, kde formula_5 je Avogadrova konstanta a formula_6 je látkové množství. Počet částic a látkové množství jsou tedy dvě různá vyjádření téhož. Vyjádření pomocí látkového množství ulehčuje práci fyzikům a chemikům, kteří mohou například místo s \"12 044 281 714 000 000 000 000 000\" částicemi počítat s \"20\" mol látky. Aby byly výpočty vůbec realizovatelné, je třeba systém popsat pomocí relativně malého množství veličin. Bude to ale znamenat určitou ztrátu informace o systému. Veličiny, se kterými budeme počítat, budou s dostatečnou přesností popisovat systém jako celek. Na druhou stranu ztratíme přehled o pohybu každé jednotlivé částice. Namísto tlaku v každém čase se tak budeme muset spokojit s jeho průměrnou hodnotou. Fluktuace tlaku ale nebude nijak velká a tak hodnota, kterou vypočteme pomocí statistiky bude dostatečně přesná. A tady přichází ke slovu statistická fyzika, která na začátku minulého století předznamenala nástup fyziky kvantové. V klasické fyzice platí princip superpozice sil (a taktéž rychlostí a hybností), znamená to, že každou sílu nebo rychlost můžeme rozdělit na několik složek, které v součtu dají původní sílu nebo rychlost. Tento princip říká, že nepoznáme zda na bod tělesa působí jedna síla nebo sil víc, které mají stejnou výslednici. Je výhodné orientovat směry do kterých rozložíme síly a rychlosti rovnoběžně se stěnami nádoby (souřadnice \"x\", \"y\", \"z\"). Pohyb jedné částice rozdělíme na tři nezávislé složky a to ve třech směrech kolmých na stěny nádoby. V každém směru (například ve směru \"x\") se částice pohybuje rychlostí \"v\" dokud nenarazí na stěnu, kde se odrazí a letí v opačném směru rychlostí stejné velikosti \"-v\" dokud nenarazí na protější stěnu a tak pořád dokola. Síla působí na nádobu pouze při nárazu částice na stěnu. Celkovou sílu získáme jako průměrný součet sil všech částic, které v daný průměrný okamžik právě narazily na nějakou ze stěn nádoby. Předpokládám, že všechny částice mají stejnou hmotnost \"m\". Síla je definována jako změna hybnosti za čas. Často mluvíme o síle jako o okamžité veličině vztažené k danému okamžiku. Pro nás bude výhodnější uvažovat průměrnou sílu, kterou částice působí na stěnu nádoby v průběhu delšího intervalu, kterou získáme středováním přes čas. formula_7-tá částice přispívá k celkové síle formula_8 ve směru \"x\" silou úměrnou změně hybnosti formula_9 v daném směru za čas formula_10, tzn. kde formula_12 je hmotnost částice (přičemž se předpokládá, že všechny částice mají stejnou hmotnost) a formula_13 je formula_14-ová složka vektoru rychlosti formula_7-té částice. Hybnost se změní vždy po nárazu o stěnu, tedy po časovém intervalu kde formula_17 je délka hrany nádoby (podél osy formula_14) a formula_13 je opět formula_14-ová složka rychlosti formula_7-té částice. Protože se při nárazu o stěnu kolmou na směr formula_14 změnila rychlost z formula_13 na formula_24 a hmotnost se nezměnila, je změna hybnosti formula_7-té částice dána vztahem Celková formula_14-ová složka průměrné síly působící na stěnu nádoby formula_7-tou částicí je Zanedbali jsme srážky částic a dělali jakoby se každá částice beze srážek pohybovala ze strany na stranu. To je možné, protože srážky jsou dokonale pružné (tzn. zachovává se při nich hybnost). Celková změna hybnosti při srážkách je tedy nulová. Celkovou velikost průměrné síly, kterou působí všech formula_30 částic ve všech třech směrech získáme součtem příspěvků od jednotlivých částic pro všechny směry, tzn. kde formula_32 je tu čtverec velikosti rychlosti formula_7-té částice. Suma formula_34 si vysloužila speciální pojmenování střední kvadratická rychlost částice, značí se formula_35 a odpovídá průměrné druhé mocnině rychlosti všech částic v souboru. Pomocí látkového množství a střední kvadratické rychlosti lze celkovou sílu vyjádřit jako", "Použitím získaných vztahů lze celkový tlak vyjádřit jako kde formula_38 je objem nádoby. Pomocí ekvipartičního teorému lze výraz pro tlak přepsat užitím Boltzmannovy konstanty jako kde formula_41 je molární plynová konstanta. Při výpočtu jsme využili tří dimenzí prostoru a tedy tří nezávislých směrů, ve kterých se mohou částice pohybovat. Tlak by skutečně vyšel jinak, kdyby se částice mohly pohybovat jen ve dvou směrech nebo kdyby byly například dvojice částic pevně spojeny do tvaru činky. Stále pak ale platí obecný tvar stavové rovnice ideálního plynu formula_42. V našem případě výraz formula_43 zůstává po celou dobu konstantní, protože formula_44 je konstantní výraz pro daný plyn. Jistě tedy vyhovuje obecné formulaci stavové rovnice." ] }

{ "title": [ "Ideální plyn.", "Izoterma.", "Vlastnosti." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Pro izotermický děj lze ze stavové rovnice odvodit Boyleův-Mariottův zákon: kde formula_5 je tlak plynu a formula_6 je jeho objem. Při izotermickém ději je tedy součin tlaku plynu formula_5 a jeho objemu formula_6 konstantní.", "Závislost tlaku na objemu při izotermickém ději je v \"p-V\" diagramu vyjádřena křivkou označovanou jako izoterma, která má tvar rovnoosé hyperboly.", "Poněvadž se při izotermickém ději nemění teplota, nemění se ani vnitřní energie soustavy. Podle prvního termodynamického zákona pak musí platit Při \"izotermickém rozpínání (expanzi)\", tzn. formula_10, je práce vykonaná plynem (tzn. formula_11) plně uhrazena dodaným teplem (formula_12), neboť v opačném případě by se plyn ochlazoval, což by bylo v rozporu s předpokladem o konstantní teplotě izotermického děje. Při \"izotermickém stlačování (kompresi)\" je práce plynu odváděna z plynu ve formě tepla, jinak by se plyn ohříval. Celková změna práce se tedy rovná záporně vzatému teplu a naopak, tzn. Dosazením stavové rovnice ideálního plynu lze po integraci pro práci získat vztah kde formula_15 označuje počáteční a konečný objem plynu, formula_16 je látkové množství, formula_1 je termodynamická teplota plynu a formula_18 je molární plynová konstanta. Pomocí Boylova-Mariottova zákona je možné tento vztah přepsat do tvaru kde formula_20 je počáteční a konečný tlak plynu. Podle první věty termodynamiky formula_21, vyplývá z rovnosti práce a záporně vzatého tepla, tzn. formula_22, že při izotermickém ději nedochází ke změně vnitřní energie soustavy formula_23, tedy Pro změnu entropie při izotermickém ději lze získat vztah Důležitou podmínkou izotermického děje je dokonalá výměna tepla. Takovouto dokonalou výměnu tepla však v praxi nelze zajistit, podobně jako nelze zajistit dokonalou tepelnou izolaci systému v případě adiabatických dějů. Reálné děje nejsou tedy ani přesně izotermické, ani přesně adiabatické, ale probíhají někde mezi těmito hraničními případy. Takové děje se nazývají polytropické." ] }

{ "title": [ "Život.", "Expozice.", "Dílo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, středoškolská studia dokončil na gymnáziu v Kolíně (1897), kde ho učil nadšený orientalista Justin Václav Prášek. Kromě tehdy povinné latiny a klasické řečtiny se naučil základům hebrejštiny a arabštiny. Ve svých studiích pokračoval na přání otce na bohoslovecké fakultě vídeňské univerzity. Zde vydržel pouhý jeden semestr a přestoupil na fakultu filosofickou, na níž se věnoval zejména orientálním jazykům, především akkadštině, aramejštině, etiopštině, sanskrtu a sumerštině. Za dobu svého studia zvládl celkem deset orientálních jazyků. V roce 1901 získal doktorát a stipendium na Berlínské univerzitě. Ta spolu s Oxfordskou univerzitou tehdy představovala špičkové badatelské pracoviště orientalistiky. Těžištěm jeho vědecké práce byl klínopis, tedy studium sumerských a akkadských textů. V roce 1904 odjel s prof. Ernstem Sellinem do Turecka, Sýrie, Palestiny a Egypta, kde se podílel na vydávání klínopisných textů. Po návratu do Vídně pracoval v Univerzitní knihovně, kde roku 1909 získal definitivu. V tomto roce se i oženil. V roce 1906 při pobytu v Malé Asii (asi 150 km severovýchodně od Ankary) byl německou expedicí objeven velký archív chetitských králů, který obsahoval množství hliněných tabulek popsaných již známým klínovým písmem, ale neznámou řečí, která vzdorovala mnoha badatelům. Uprostřed první světové války (1915), kdy byl sice odveden, ale sloužil jako písař štábu ve Vídni, předložil rozluštění tohoto problému současně s prvním stručným nárysem mluvnice tohoto jazyka, jímž byl, jak se ukázalo, jazyk chetitský. Kromě toho také zjistil, že chetitština patří ke skupině tzv. indoevropských jazyků, a je tedy příbuzná s řečtinou, latinou, indickými jazyky apod. Výsledky svého bádání publikoval roku 1917 ve své stěžejní práci \"Die Sprache der Hethiter\". V roce 1909 se oženil v Praze s Vlastou Miladou Procházkovou. Spolu měli dvě děti, dcery Olgu (* 19. 10. 1914) a Helenu (* 7. 10. 1917). Po vzniku Československa (1918) byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na pražské univerzitě. Roku 1924 získal peníze na první českou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu téhož roku začaly výkopy. Později kopal na pahorku Tell Erfád (severní Sýrie), kde vykopal pozůstatky řeckých staveb, velké množství keramiky, terakotových sošek. V roce 1925 se mu na další expedici (Kaisarií na kopci Kültepe) podařilo při vykopávkách v Malé Asii objevit přes 1000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem a obsahujících smlouvy a dopisy asyrských kupců z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Tento obchodní archiv marně hledaly desítky vědců. Potvrdilo se mj. i to, co Hrozný zjistil již při studiu klínových textů sumersko-babylonských: Už staří Sumerové 3 tisíce let před naším letopočtem znali slad a uměli vařit pivo. A to podle celé řady receptů. Je zajímavé, že jelikož chtěl kopat i v okolí kopce Kültepe, musel odkoupit přilehlou louku, jako majitele této louky nechal zapsat Československý stát. Při těchto vykopávkách bylo nalezeno chetitské město Kaneš. V listopadu 1925 se musel vrátit zpět do Československa. V roce 1929 založil mezinárodní vědecký časopis Archiv Orientální. Přednášel na řadě univerzit a jeho přednášky byly velice úspěšné. Roku 1939 měl možnost emigrovat, ale to odmítl; v téže době byl zvolen rektorem Karlovy univerzity. Roku 1940 mu bylo nabídnuto místo na ministerstvu školství, které také odmítl. V roce 1944 byl stižen záchvatem mrtvice. K vědecké práci se už nevrátil ani po osvobození Československa. V roce 1947 obdržel Státní cenu a 12. listopadu 1952 byl jmenován členem nově založené Československé akademie věd. Pochován byl v Lysé nad Labem na evangelickém hřbitově. Po jeho zrušení (1977) byly jeho ostatky přeneseny na obecní hřbitov. Jeho původní náhrobní obelisk nyní stojí v areálu Evangelického sboru.", "V jeho rodišti Lysé nad Labem bylo roku 1951 zřízeno Muzeum Bedřicha Hrozného, v němž se nachází dnes stálá expozice \"Život a dílo Bedřicha Hrozného\" s mnoha vzácnými a zajímavými sbírkovými předměty.", "Jeho vědecká činnost byla neobyčejně rozsáhlá a všestranná. Jeho první vědecká práce vyšla již v roce 1902 a celý seznam jeho vědeckých prací obsahuje přes 200 titulů. Ve svých pracích, které psal česky, německy, francouzsky a anglicky, se věnoval především Malé Asii a starověké Mezopotámii, zabýval se však i starověkým Egyptem, Krétou a Indií. Zatímco jeho práce v oboru klínopis, tedy sumerská a akkadská filologie a později chetitologie, byla a je mezinárodně uznávaná a přijímaná, byly jeho pozdější pokusy o rozluštění celé řady jiných písem či jeho alternativní \"Dějiny Přední Asie\" odbornou veřejností odmítnuty. Již před svou smrtí se Bedřich Hrozný stal v Československu předmětem značné glorifikace a mystifikace, počínaje \"Stopami zašlých kultur \"Lubora Matouše až po naprosto nekritické popularizační práce René Kopeckého." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Pravěk a starověk.", "Středověk.", "Novověk.", "Moderní dějiny.", "Geografie a klima.", "Vláda a politika.", "Hlava státu.", "Parlament a vláda.", "Soudní systém.", "Politické strany.", "Administrativní dělení.", "Zahraniční vztahy.", "Ekonomika.", "Průmysl a zemědělství.", "Doprava.", "Cestovní ruch.", "Věda a školství.", "Demografie.", "Náboženství.", "Kultura.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové. V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Norikové – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za", "Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami obyvatel: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku dvacátého století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu. V minulosti – v dobách Jugoslávie – za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixování langobradským limes a ze severu Karavankami, kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od osmého století. Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem zapojeným do kmenového svazu vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (', '), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravennský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl (\"\") ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na", "Vymřením zdejších dynastií a získáním jejich území se utvrdilo postavení habsburské dynastie v regionu, zejména po roce 1526, kdy jejich vláda zahrnovala již všechny slovinské země. Území Slovinska tak bylo po několik následujících století, s výjimkou let 1809 až 1814, kdy bylo součástí Ilyrského království, pod vládou Habsburků. Od 15. století trpělo zdejší obyvatelstvo intenzivními a často se opakujícími loupeživými nájezdy osmanských jednotek. To vytvářelo, spolu se špatnými sociálními podmínkami, předpoklady k rolnickým povstáním. K těm pak opakovaně docházelo, a to v letech 1473 až 1478 a 1515. Povstání bylo vojensky potlačeno, jeho vůdcové popraveni a byla zavedena nová daň – povstalecká dávka. I", "Slovinci opustili habsburské soustátí 29. října 1918, když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (od prosince 1918 po spojení se Srbským královstvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od října 1929 Království Jugoslávie). Rapallskou smlouvou z 12. listopadu 1920 připadlo Přímoří, Goricko, Terst, Istrie a větší část západního Korutanska (Notraňsko) Itálii, plebiscitem v Korutanech 10. října 1920 připadly téměř celé Korutany Rakousku, v Maďarsku zůstalo několik slovinských vesnic v Prekomurji. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 bylo území dnešního Slovinska rozděleno mezi Německo (severovýchod), Itálii (jihozápad) a Maďarsko (Prekomurje). V německé okupační zóně docházelo k násilné germanizaci a vysidlování etnických Slovinců. Italská vláda poskytla své části Slovinska", "Slovinsko se nachází ve Jihovýchodní Evropě, má přístup ke Středozemnímu moři a na podstatné části jeho severních hranic se nachází Alpy, jmenovitě horské skupiny Julské Alpy, Kamnicko-Savinjské Alpy, Karavanky a Pohorje. Jeho pobřeží, ležící u Jaderského moře, se táhne přibližně 47 kilometrů od hranic s Itálií k Chorvatsku. Jihozápadní části země vévodí krasy, jichž je registrováno necelých 6,6 tisíce, s podvodními řekami, roklinami a jeskyněmi, rozkládající se mezi Středozemním mořem a Lublaní. Naopak východ a severovýchod Slovinska, při hranicích s Chorvatskem a Maďarskem, je takřka rovný. Přesto je podstatná část slovinského území kopcovitá až hornatá a zhruba 90 % povrchu", "", "Prezident republiky je představitelem Republiky Slovinsko a vrchním velitelem ozbrojených sil Republiky Slovinsko. Funkce prezidenta republiky je neslučitelná s výkonem jakékoliv veřejné funkce či povolání. Do účinnosti ústavy z roku 1991 mělo Slovinsko kolektivní hlavu státu –", "Zákonodárné sbory vznikly po druhé světové válce. Do roku 1953 byl slovinský parlament jednokomorový, v letech 1953 až 1963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 1974 až 1991 tříkomorový. Dnes se pod pojmem parlament souhrnně označuje Státní shromáždění a Státní rada, které jsou však ústavně konstruovány bez podřazení pod společný subjekt. Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven", "Soudní moc ve Slovinsku je tvořena Ústavním soudem, Nejvyšším soudem – jako nejvyšším soudním tělesem – pod nímž se nacházejí vrchní soudy a Vyšší pracovní a sociální soud. Pod vrchními soudy jsou soudy krajské a okresní, pod Vyšším pracovním a sociálním soudem jsou pracovní soudy a Pracovní a sociální soud. Do roku 1918 byl vývoj slovinského soudnictví ovlivňován příslušností k podunajské monarchii, v období let 1918 až 1991 – s přestávkou za druhé světové války – pak vývojem ve státu jižních Slovanů. Současná soustava obecných soudů", "Ve Slovinsku existuje vícestranický systém. Vývoj je rozdělován do čtyř fází: do 1945, do 1986, do 1991, od 1992. První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran. V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna. Od konce druhé světové války", "Jako tzv. „slovinské země“ byly označovány Kraňsko (s centrem v Lublani), Dolní Štýrsko (s centrem v Mariboru), Korutany (s centrem Celovci), Gorice a Gradiška (s centrem v Gorici), Terst, Istrie (s centrem v Pule) a Zámuří (s neoficiálním centrem v Murské Sobotě). Po první světové válce zůstala Slovincům jen v zásadě etnicky homogenní území Kraňska, Dolní Štýrsko a Zámuří, kde byla početná maďarská menšina. V meziválečném období byla nejprve dosavadní územní organizace rozbita, v roce 1929 pak prakticky veškerá slovinská území připadla k Drávské bánovině. Po druhé světové válce došlo ke korektuře jugoslávsko-italské hranice, když byla k Jugoslávii připojena území, která po první světové válce Itálie zabrala. Istrie, kde", "Slovinsko se stalo samostatným svrchovaným státem 25. června 1991, 26. června 1991 bylo Slovinsko uznáno Chorvatskem. 7. července 1991 byla Brionskou deklarací účinnost aktů z 25. června 1991 na tři měsíce přerušena. V říjnu 1991 potvrdilo Slovinsko svou vůli opustit Jugoslávii. Následně ho uznaly některé bývalé státy SSSR, 19. prosince 1991 bylo Slovinsko uznáno Islandem, Švédskem a Spolkovou republikou Německo. Vatikán Slovinsko uznal 13. ledna 1992, San Marino 14. ledna 1992", "Počátky industrializace Slovinska sahají do období habsburské monarchie. Již od vzniku státu jižních Slovanů se slovinské oblasti řadily k hospodářsky nejrozvinutějším. V letech 1945 až 1946 došlo ke zestátnění velkého průmyslu a bylo rozhodnuto, že se ve Slovinsku bude rozvíjet zejména těžký průmysl. 1. září 1947 tak maršál Tito otevřel železárnu v Lublani – \"Titovi zavodi Litostroj\" (dnes \"Litostroj\"). Jednostranná orientace na těžký průmysl byla opuštěna v období reformní vlády Stane Kavčiče ve druhé polovině šedesátých let, kdy současně začalo období surovinově a technologicky efektivnější výroby. Ačkoliv byli reformní komunisté kolem Kavčiče nakonec odstaveni, Slovinsko si i nadále udrželo relativně intenzivní ekonomické styky se západními zeměmi a firmami, což ovšem naráželo na odpor srbského a jugoslávského vedení. Vyhlášení nezávislosti, a tak ztráta celojugoslávského trhu, způsobila slovinskému hospodářství značné problémy: vzrostla nezaměstnanost, přibližně o polovinu klesla průměrná mzda a průmyslová výroba klesla na hodnoty z roku 1977. Situace vyvrcholila v roce 1993. V letech 1995 až 2008 byl hospodářský růst stabilní a dosahoval přibližně 4 %. V roce 2009 došlo v důsledku globální krize k meziročnímu poklesu o devět procent. V roce 2009 dosahovala výše hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu 17 331 €, nezaměstnanost byla 5,9 %, inflace 0,9 %. Průměrná mzda byla v roce 2009 necelých 1 439 €. Ve Slovinsku bylo v roce 2008 evidováno přes sto padesát tisíc podnikatelských subjektů, z nichž nejznámější jsou Elan, Gorenje, Krka, REVOZ a Triglav.", "V průmyslu je ve Slovinsku zaměstnáno 32 % pracovních sil a průmysl vytváří necelých 69 % HDP. Nejvýznamnějšími odvětvími jsou kovozpracující průmysl, chemický průmysl, elektronický a elektrotechnický, potravinářský, papírenský", "Slovinské železnice provozují 1 228 kilometrů trati, rozchod kolejí je 1 435 mm, 330 kilometrů je dvoukolejných. Železnice protíná všechny části země. Elektrifikace je poskytována prostřednictvím systému 3kV DC a pokrývá 503 km. Výstavba prvního třicetikilometrového dálničního úseku ve Slovinsku i v Jugoslávii – Vrhnika – Postojna byla zahájena v květnu 1970. Úsek byl otevřen 29. prosince 1972. K profinancování výstavby byl použit i úvěr od Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Výstavbě dálnice předcházela tzv. silniční aféra. Do vyhlášení nezávislosti Slovinska bylo v republice v provozu 187 kilometrů dálnic a rychlostních silnic. V roce 1995 byl přijat \"Národní program výstavby dálnic v Republice Slovinsko\" (, \"NPIA\"), který počítá především s výstavbou komunikací v ose severovýchod–jihozápad a severozápad–jihovýchod. Dálnice jsou ve Slovinsku označovány písmenem", "Rozvoj cestovního ruchu nastal ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byla dostavěna železniční trať spojující Terst s podunajským vnitrozemím, a z počátku byl spojen především se sídly Bled a Postojna. Také rozvoj turismu", "V roce 1693 vznikla v Lublani první učená společnost sdružující lékaře, právníky a teology – \", jež fungovala skoro celé čtvrtstoletí. Jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny je Friderik Pregl, jenž však pracoval v rakouském Grazu. Dalšími významnými osobnostmi slovinské vědy jsou Janez Vajkard Valvasor, jenž vydal německy psanou encyklopedickou práci Sláva vévodství kraňského (\"), matematik a fyzik Jurij Vega, jenž ovlivnil vývoj balistiky, fyzik Jožef Stefan, právník a politik Peter Kozler, jenž byl autorem podrobné mapy území osídleného slovinským etnikem, letecký konstruktér Edvard Rusjan či jazykovědec Franc Miklošič, který se zapojil i do revoluce roku 1848. Dalším významným lingvistou 19. století byl", "V roce 1857 žilo na území dnešního Slovinska 1 101 854 obyvatel a od té doby v zásadě jejich počet až do současnosti stoupal. Výjimkou bylo období po první světové válce: jestliže v roce 1910 žilo na území dnešního Slovinska 1 321 098, v roce 1921 již jen 1 054 919. Po roce 1921 počet obyvatel opět narůstal. Ačkoliv v letech 1961 až 1991 absolutní počet Slovinců rostl, jejich procentuální podíl s rostoucím zastoupením Srbů a Chorvatů klesal. V současnosti žije ve Slovinsku 1 964 036 obyvatel. Z hlediska etnického složení mají většinu Slovinci (83,06 %), následují je Srbové (1,98 %), Chorvaté (1,81 %) a Bosňáci (1,1 %). Čechů žilo v době sčítání ve Slovinsku 273, Slováků 216.", "Podle posledního sčítání lidu (2002) se k římskokatolické církvi přihlásilo 57,8 % obyvatel, evangelíků bylo 0,8 %, pravoslavných – 2,3 %, muslimů – 2,4 %, věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi, bylo 3,5 %, ateistů bylo 10,1 % a Židů bylo ve Slovinsku 99. Katolická tradice sahá ve Slovinsku až do osmého", "Jazyk a literatura: Slovinská národní identita je postavena především na slovinském jazyce. První dvě knihy vydané ve slovanském (slovinském) jazyce vydal v roce 1550 Primož Trubar. Knižní standard jazyka položil v roce 1584 svým překladem Bible Jurij Dalmatin. K utlumení dochází v období protireformace. V roce 1768 vydal Marko Pohlin německy psanou \"Kraňskou gramatiku\", jež je považována za počátek slovinského národního probuzení. V letech 1784 až 1802 je znovu přeložena Bible, přičemž tento počin má ukázat, že jazyk Slovanů žijících v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku představuje jeden celek. V", "Gymnasta Leon Štukelj má tři zlaté olympijské medaile. Jeho kolega Miroslav Cerar má dvě. Oba reprezentovali ještě Jugoslávii. Dvě olympijské zlaté a dvě stříbrné v dresu samostatného Slovinska získala sjezdařka Tina Mazeová, největší slovinská sportovní hvězda všech časů. Zlato a stříbro z olympiády, i titul mistra světa, má kladivář Primož Kozmus. Zlato a bronz vybojovala judistka Urška Žolnirová, její kolegyně Tina Trstenjaková má krom olympijského zlata i titul mistryně světa. Zlato vybojovala i kanoistická dvojka Iztok Čop-Luka Špik. Biatlonista Jakov Fak je dvojnásobným mistrem světa. Tenistka Mima Jaušovecová v roce 1977 vyhrála Roland Garros. Cyklista (a bývalý skokan na lyžích) Primož Roglič vyhrál roku 2019 Vueltu. Za nejlepšího slovinského fotbalistu druhé poloviny 20. století byl vyhlášen Branko Oblak. Prvním slovinským hokejistou v severoamerické NHL se stal Anže Kopitar, který zde dosáhl i značných úspěchů, když s Los Angeles Kings dvakrát vyhrál Stanleyův pohár a čtyřikrát byl přizván do NHL All-Star Game. Slovinští házenkáři mají stříbro z evropského (2004) a bronz ze světového šampionátu (2017). Mužská baketbalová reprezentace v roce 2017 vyhrála mistrovství Evropy. Ivo Daneu je členem síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Goran Dragić byl v roce 2017 vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy (Euroscar) a prosadil se i v americké NBA. Stejnou cenu obdržel v roce 2019 Luka Dončić. Volejbalisté získali na mistrovství Evropy stříbro (2015)." ] }

{ "title": [ "Příčiny a předehra k válce.", "Průběh války.", "Vzestup Osy.", "Přepadení Polska.", "Zimní válka.", "Obsazení Dánska a Norska.", "Německý útok na západ.", "Obsazení rumunských území a pobaltských republik Sovětským svazem.", "Bitva o Británii.", "Řecko a Jugoslávie.", "Válka v Africe a na Středním východě.", "Přepadení Sovětského svazu.", "Síly se vyrovnávají.", "Útok na Pearl Harbor, vstup USA do války.", "Tažení do Egypta.", "Bitva o Atlantik.", "Bitva u Stalingradu.", "Vítězství Spojenců v Africe.", "Odpor proti okupaci.", "Sicílie a Itálie.", "Kursk a osvobození Ukrajiny.", "Ofenzíva Spojenců v Tichomoří.", "Vítězství Spojenců.", "Strategické bombardování.", "Vylodění v západní Evropě.", "Východní Evropa a Balkán.", "Ardeny a Rýn.", "Konec války v Evropě.", "Bitva o Berlín, Pražské povstání a poslední boje v českých zemích.", "Kapitulace Japonska.", "Dopady války.", "Počty obětí.", "Koncentrační tábory a válečné zločiny.", "Technologický pokrok.", "Zrušení válečného stavu s Německou spolkovou republikou.", "Poválečný vývoj.", "Veteráni." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Příčiny druhého celosvětového konfliktu po pouhých dvaceti letech tkvěly podle názoru mnoha historiků v nespokojenosti některých států (a jejich obyvatelstva) s výsledky první světové války, ale také v jejich přetrvávajících imperiálních ambicích. Tyto motivy k obnoveným agresím se zahnízdily především v Německu, Itálii a Japonsku. Poražené Německé císařství (resp. následnická Výmarská republika) bylo podle Versailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého předválečného území ve prospěch vítězné Francie a obnoveného Polska. Německo smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokých válečných reparací. Italské království, sice jeden ze států stojících na straně vítězů první světové války, si vydobylo některá území (např. Jižní Tyrolsko), která však považovalo za nedostatečnou kompenzaci za předchozí ztráty na lidských životech a materiální ztráty. Současně se cítilo neuspokojeno ve svých velmocenských ambicích. Taktéž ve válce vítězné Japonské císařství neuspělo ve snaze posílit svoji kontrolu Číny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje naprostou kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj. ropu). V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořena Společnost národů se sídlem v Ženevě (ve francouzsky mluvící části Švýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarském Locarnu sjednány dohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešeny rozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřen Briandův–Kelloggův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedení útočné války. Mírové snahy však dostaly povážlivé trhliny jednak obnoveným izolacionismem Spojených států amerických, především však rozmachem různých totalitních režimů. K tomu výraznou měrou přispěla velká hospodářská krize, jež měla po roce 1929 devastující vliv na světové hospodářství. Již předtím vedla Ruská občanská válka k vytvoření komunistické RSFSR a později Sovětského svazu, v němž se po Leninově smrti v roce 1924 chopil moci Josif Stalin. Po pochodu na Řím v roce 1922 převzal vládu v Itálii Benito Mussolini, jenž zde vytvořil první fašistickou diktaturu světa. Rostoucí vliv armády na císařskou vládu v Japonsku vedl k nastolení výbojného militaristického režimu. Po mukdenském incidentu obsadilo Japonsko v roce 1931 Mandžusko, které přeměnilo ve svůj loutkový stát Mandžukuo. Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let", "", "", "Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým a slovenským útokem proti Polsku. Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylo přepadení vysílačky v Gliwicích příslušníky Sicherheitsdienstu\"(SD)\" v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporu Francie a Velké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku. Vlastní invaze do Polska byla zahájena bombardováním města Wieluń. Německá Luftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící z Pomořanska a ze Slezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizované divize vyrazily vstříc Varšavě a Brestu,", "Poté, co Finsko po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu 1939 napadeno Rudou armádou. Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálem Mannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimováno stalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské", "Velitel německého válečného námořnictva (\"Kriegsmarine\") vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaci Norska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německé ponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plán \"Unternehmen Weserübung\", podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaci Dánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost nezamrzajícího norského přístavu Narvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozu švédské železné rudy do Německa během zimních měsíců. Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali obsadit švédské rudné doly u Kiruny a Gällivare. S vypuknutím Zimní války se k tomu přidal i britsko-francouzský plán na podporu Finů v jejich boji proti Sovětům. Po skončení Zimní války se ale spojenecké plánování opět omezilo pouze na zastavení dodávek švédské rudy", "Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu do Sárska. Následovalo klidné období na západní frontě, označované jako \"Sitzkrieg\" („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraniční Maginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic s Belgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (\"Oberkommando des Heeres\") vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvaném \"Fall Gelb\". Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státům Beneluxu hotov. Původní záměru měla", "Sovětský svaz v červnu 1940 obsadil a anektoval", "Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocená Velká Británie, jejíž nový ministerský předseda Winston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobení Britských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (\"Royal Air Force\") v čele s leteckým maršálem Hughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německá Luftwaffe, jejímž velitelem byl Hermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska. Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe", "Již od třicátých let směřoval Benito Mussolini své velmocenské ambice na Balkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojska Albánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivý útok proti Řecku. Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolu rumunských ropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila i Jugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace a puč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance. 6. dubna 1941 překročily německé divize z Rakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe", "Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo z Libye do Egypta, jenž byl protektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000 britských, australských, indických, novozélandských a jihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit na Kyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generála Rommela. Ihned po svém", "Boj proti bolševismu náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistické rasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třech skupin armád. Na severu měly být obsazeny pobaltské státy a Leningrad. Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přes Bělorusko a dobýt Moskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovat Ukrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující města Archangelsk a Astrachaň. Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice. Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení, Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce. Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoru Białystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád Střed Dněpr a přiblížila se ke Smolensku, kde se poté odehrála rozhořčená obkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu.", "", "Japonská agrese v Číně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích s USA. Po pádu metropolitní Francie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 do Francouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády v Indočíně a stupňující se japonské požadavky vůči Holandské východní Indii přiměly USA k uvalení ropného embarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál Hideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů ve východní", "V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armáda operaci Crusader, během níž osvobodila Tobruk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících z Malty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelské komunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu", "Německé ponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovat Britské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátek bitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivu Scapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (\"Home Fleet\"), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky v Atlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech v Brestu, Lorientu, Saint-Nazaire a La Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinuly taktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojenecké konvoje, slabě chráněné doprovodnými torpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 z Baltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do", "Poté, co byly sovětské průlomy na východní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (\"Fall Blau\") si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosažení Volhy proniknutí za Kavkaz, kde mělo být obsazeno Baku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům na Krymu, jenž byl završen dobytím obleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně od Charkova směrem na Voroněž a za méně než čtyři týdny", "Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generál Bernard Montgomery, jenž dodal britským silám v Africe novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolí Nilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou v bitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomery druhou bitvu u El Alameinu,", "Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředků represe, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémem koncentračních táborů a hrozbou odvlečení na nucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů. V Nizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. Ve Francii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupiny \"Résistance\" a \"Maquis\". V Polsku působila podzemní Zemská armáda (\"Armija Krajowa\"), která v srpnu 1944 zorganizovala varšavské povstání. V Protektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů. Nejsilnější odpor převládal", "V lednu 1943 se konala Casablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze na Sicílii a do Itálie před přímým útokem na západní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké síly zachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, byl Mussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovou Italskou socialistickou republiku. Italská vláda zahájila", "V průběhu operace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili v bitvě u Sokolova i vojáci 1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u města Kursk. Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. Stavka byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů. Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetně Tigrů. Toto", "Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil na Šalomounovy ostrovy a Novou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna v Rabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrova Guadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadek americké námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („tokijský expres“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastní bitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím. V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout z Indie barmskou džunglí do údolí řeky Iravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generála MacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineje. Americký a novozélandský postup na Šalamounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním na Bougainville", "", "Počátky koncepce strategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válce Legie Condor bombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako byla Šanghaj, Wu-chan, Nanking nebo Kanton. V září 1939 uskutečnila Luftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničena Varšava. Podobně bylo postiženo také centrum Rotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už během bitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe", "Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali na konferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvaných Atlantický val. Operace Overlord, jak zněl krycí název vylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážích Normandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi. Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generál Eisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí. Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrov Cotentin s přístavem Cherbourg. Zároveň podnikali útoky na Caen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američané operaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generála Pattona pronikající do Bretaně a k Loiře. Jeho tanky však", "22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy a Vasilevského fronty operaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed v Bělorusku. Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly na Ukrajině, nepočítali s útokem Rudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. Ačkoli Hitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly v Minsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. července Lvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů. Do konce července dobyli Sověti Lvov, východní Polsko a Vilno na severu, čímž ohrozili německé pozice v Pobaltí a přiblížili se k Východnímu Prusku. Sovětské údery uvrhly \"Ostheer\" na pokraj kolapsu a", "Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím v Ardenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády. Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řeku", "V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostit obleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sověti viselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenou Varšavu a města v západním a jižním Polsku. Dále pronikli do Slezska a do začátku února stanuli na Odře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu Sověti 27. ledna objevili nacistický vyhlazovací tábor Osvětim, v němž bylo zavražděno kolem 1 milionu Židů. O dalším osudu", "Finální bitva o Berlín začala 16. dubna útokem Žukovových a Koněvových divizí na Odře a Nise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načež Adolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osu Karlovy Vary – Plzeň", "Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovém filipínském ostrově Luzon a v březnu následoval výsadek na Mindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům v Barmě, jíž završili obsazením Rangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnou bitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začala bitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů od Kjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihu Okinawy vedli Japonci tvrdošíjný a", "", "Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty. Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí. Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženo Polsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehla nemocem,", "V lednu 1942 se nacistické špičky sešly na konferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systém koncentračních a vyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (\"Untermenschen\"), včetně Romů, Slovanů, mentálně postižených, homosexuálů, Svědků Jehovových a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, byl \"Generalplan Ost\", podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěn \"Lebensraum\" („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z Východní Evropy, byly proti své vůli totálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice. Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo mnoho lidí i v sovětských gulazích a pracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako bylo Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, stejně jako němečtí váleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty. Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %. V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců. Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce, pročež byli mnozí posláni do gulagů. Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále", "Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámci strategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systém protivzdušné obrany, který využíval radaru a vylepšeného protiletadlového dělostřelectva.(Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkala proudové letouny. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel. V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmach letadlových lodí a ponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy, útoky na Tarent, Pearl Harbor a bitvy v Korálovém moři a u Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. V bitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné než bitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových", "Válečný stav spojenci zrušili až v roce 1951:", "Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí. Sovětský svaz si vedle někdejšího východního Polska podržel přímou kontrolu nad pobaltskými státy Litvou, Lotyšskem a Estonskem a nad dříve rumunskou Besarábií, k čemuž získal československou Podkarpatskou Rus. V Asii okupovaly Spojené státy Japonsko a své správě vystavily někdejší japonské ostrovy v západním Tichomoří, zatímco Sověti anektovali jižní Sachalin a Kurilské ostrovy. Dříve Japonci kontrolovaná Korea byla rozdělena mezi obě velmoci. Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili Spojenci Organizaci spojených národů, která byla založena v San Franciscu 26. června 1945. Navzdory tomuto počinu se v alianci mezi Západem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv. železnou oponou, která byla spuštěna od Štětína na Baltu k Terstu na Jadranu a jež od sebe oddělovala demokratické západní státy a komunistické země řízené Sověty. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo ve studenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedené Severoatlantické aliance (NATO) a sovětské Varšavské smlouvy. V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně se nacionalisté a komunisté utkali v občanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež", "Váleční veteráni Wehrmachtu a Waffen-SS i jejich vdovy mají v Německu nárok na vojenské penze. V roce 1998 Německo změnilo své zákony o důchodech, aby se zabránilo jejich vyplácení válečným zločincům. Změna se vztahuje pouze na žádosti o dávky poskytnuté" ] }

{ "title": [ "Ideální plyn.", "Odvození.", "Adiabata.", "Vlastnosti." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Při vratném adiabatickém ději pro ideální plyn platí kde formula_2 je tlak plynu, formula_3 je objem plynu a formula_4 je Poissonova konstanta. Tento vztah bývá někdy označován jako Poissonův zákon.", "Protože při adiabatickém ději nedochází k výměně tepla s okolím, bude formula_5. Podle první věty termodynamické pak dostaneme vztah To lze interpretovat tak, že při adiabatickém stlačování (formula_7) plyn práci přijímá a dochází tak ke zvětšování vnitřní energie (formula_8), čímž se plyn ohřívá. Při rozpínání (formula_9) plyn naopak koná práci na úkor vnitřní energie (formula_10), čímž se ochlazuje. Celková změna vnitřní energie je tedy rovna vykonané práci formula_11. Podle stavové rovnice ideálního plynu (uvážíme-li, že formula_12) lze psát Využitím Mayerova vztahu a po vydělení formula_14 dostaneme S využitím Poissonovy konstanty lze předchozí vztah zapsat jako odkud po integraci dostaneme a po odlogaritmování lze psát", "Závislost tlaku na objemu při adiabatickém ději je v \"p-V\" diagramu vyjádřena křivkou označovanou jako adiabata. Poněvadž formula_19, klesá adiabata rychleji než izoterma.", "Při adiabatickém ději se práce koná na úkor vnitřní energie. Pro celkovou práci tedy bude platit Z Mayerovy rovnice a s pomocí Poissonovy konstanty lze práci vyjádřit ve tvaru Z této rovnice je možné s pomocí stavové rovnice vyloučit teplotu, tzn. formula_22, čímž dostaneme Pro entropii při vratném adiabatickém ději platí Při vratném adiabatickém ději se tedy entropie nemění. Děje, při nichž se nemění entropie, bývají označovány jako izoentropické. Na rozdíl od izotermického děje je pro průběh adiabatického děje třeba zajistit dokonalou tepelnou izolaci. Reálné děje nejsou ani přesně izotermické, ani přesně adiabatické, ale probíhají někde mezi těmito hraničními případy. Takové děje se nazývají polytropické." ] }

{ "title": [ "Život.", "Astronomie, matematika, lékařství a botanika.", "Tadeáš Hájek chemik a botanik." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Tadeáš Hájek byl synem Šimona Hájka (asi 1485 – 1551), potomka staré české rodiny. Roku 1554 jej Ferdinand I. povýšil do šlechtického stavu, Maxmilián II. jej roku 1571 pasoval na rytíře. Třikrát se oženil a měl tři syny a jednu dceru. Hájek bydlel v dnes již zbořeném domě U zlatého koníčka v současnosti zvaném U červeného srdce. Rudolf II. potřeboval na svém dvoře někoho, kdo by se stal arbitrem elegance a váženosti a kdo by podával reference, doporučení a také odmítnutí alchymistům, kteří pracovali v pražských laboratořích. Stal se jím Tadeáš Hájek. Jako řiditel alchymistických dílen musel čelit Hájek různým podvodníkům a starat se o správný chod práce. Mimo to také vědecky pracoval a napsal několik knih. Mezi ně hlavně patří spis „O kometách“. Napsal ale také učené pojednání O pivu (\"De cerevisia eiusque conficiendi ratione\"), které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace. Sepsal také spis \"Aphorismorum Metoposcopicorum libellus unus\", ve kterém rozpracoval metoposkopii, metodu, jak věštit z lidských vrásek. V letech 1548 až 1549 studoval medicínu a astronomii ve Vídni, magistrem umění se stal roku 1551. Roku 1554 studoval v Bologni medicínu, poté přešel do Milána, kde poslouchal přednášky Girolama Cardana. Záhy se však vrátil do Prahy. Na univerzitě přednášel matematiku a astronomii až do roku 1558. Později se věnoval lékařské praxi. Byl osobním lékařem císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. Na Hájkův popud byl do Prahy pozván Tycho Brahe, se kterým Hájka poutalo přátelství. Hájek byl ve vědecké korespondenci s předními evropskými učenci své doby. V náboženském rozvrstvení tehdejší české společnosti náležel k rozhodným novoutrakvistům. V roce 1575 byl členem komise pro přípravu České konfese. Vystupoval též na obranu jednoty bratrské, i když jejím členem nebyl. Zemřel v Praze 1. září 1600 a byl pohřben v Betlémské kapli.", "Hájek jako první uveřejnil v tisku způsob, jak určit polohu hvězd stanovením přesné doby jejich průchodu poledníkem. Je autorem řady astronomických a lékařských spisů. Do dějin české matematiky se vepsal svojí zahajovací univerzitní přednáškou, která vyšla pod názvem \"De laudibus geometriae\" (tj.: Řeč o chvále geometrie). Jedná se o první spis českého původu, který si všímá minulosti matematických věd v našich zemích. Vyměřil oblast kolem Prahy a je spoluautorem mapy z roku 1563, která se ale ztratila. V listopadu roku 1572 zaznamenal vznik nové hvězdy – supernovy SN 1572 v souhvězdí Kasiopeja. Svůj objev zaznamenal v spise \"Dialexis de novae et prius incognite stelae\", němž také vysvětlil, že do té doby převládající z Aristotela vycházející představa o neměnnosti hvězdného nebe je chybná. Působil též jako překladatel do češtiny, v roce 1562 přeložil několikasetstránkový Mattioliho herbář, který doplnil botanickými poznatky z Čech. Při této práci musel vytvořit zcela nové české názvosloví, které se z části používá ještě dnes. Překlad vyšel pod titulem \"Herbarz: ginak Bylinář welmi vžitečný a figůrami pieknymi y zřetedlnymi podlé praweho a yako ziwého zrostu bylin ozdobeny y také mnohymi a zkussenymi lékarzstwijmi rozhognieny gessto takowy nikdá w ziádnem yazyku prwé wydán nebyl\", ve slově „figůrami“ tedy bylo použito kroužkované ů již o 9 let dříve, než ho ve své gramatice z roku 1571 doporučil Jan Blahoslav.", "Když Hájek vydal Mattioliho herbář v češtině, rozšířil část zabývající se chmelem. Stýkal se se současnými sládky a získané vědomosti pak popsal v latinské publikaci \"De cerevisia ejusque conficiendi ratione, natura, viribus et facultatibus\" (O pivu, způsobech jeho přípravy, jeho podstatě, silách a účincích), kterou vydal v roce 1584 ve Frankfurtu nad Mohanem. Český překlad publikace vyšel například v pivovarském časopise Kvas v roce 1878. Hájek zde popisuje technologii výroby kvasu a piva. Nadčasově zabývá i problémy spojenými se zpracováním pivovarských odpadů a píše i o zdravotních účincích piva. Tato latinská publikace je bezesporu první publikací o pivu vydaná v Čechách a velmi pravděpodobně i první publikací svého druhu na světě." ] }

{ "title": [ "Ideální plyn.", "Izobara.", "Vlastnosti.", "Práce plynu při izobarickém ději." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ze stavové rovnice lze pro ideální plyn odvodit Gay-Lussacův zákon kde formula_4 je objem a formula_5 je termodynamická teplota plynu. Při izobarickém ději je tedy podíl objemu \"V\" a termodynamické teploty plynu \"T\" stálý.", "Závislost tlaku na objemu při izobarickém ději je v \"p-V\" diagramu vyjádřena přímkou rovnoběžnou s osou \"V\", která se označuje jako izobara.", "Při izobarickém ději se s teplotou mění objem plynu, a proto plyn koná práci. Podle prvního termodynamického zákona se dodané teplo spotřebuje na zvýšení vnitřní energie i na vykonání práce. Podle prvního termodynamického zákona lze s využitím stavové rovnice ideálního plynu tedy psát kde formula_7 je látkové množství, formula_8 je tlak, formula_4 je objem, formula_5 je teplota, formula_11 je molární plynová konstanta formula_12 představuje molární tepelnou kapacitu při stálém objemu a formula_13 označuje molární tepelnou kapacitu při stálém tlaku. Vnitřní energii lze při izobarickém ději určit pomocí měrné tepelné kapacity jako Z předchozích vztahů je vidět, že práce konaná při izobarickém ději je určena vztahem Dodáme-li soustavě při izobarickém ději stejné množství tepla jako při ději izochorickém, bude přírůstek teploty plynu při izobarickém ději menší než při izochorickém ději. Pro molární tepelné kapacity tedy platí formula_16. Vztah mezi formula_13 a formula_12 určuje Poissonova konstanta a Mayerův vztah. Pro entropii při izobarickém ději platí", "Vzorec formula_20 Kde W' je vykonaná práce plynu, p je tlak plynu v uzavřené nádobě pístem a formula_21 je změna objemu plynného tělesa. K tomuto vzorci jsme došli pomocí vzorce formula_22, který jsme si upravili na formula_23. Kde F je tlaková síla působící na píst o obsahu S a p je tlak. Uvažujeme, že tlaková síla je stálá. Při přesunutí pístu ve válcové nádobě o délce formula_24 vykonává plyn práci formula_25 formula_20 kde formula_27 je změna objemu plynu. Práce vykonaná plynem při izobarickém ději je rovna součinu tlaku plynu a přírůstku jeho objemu.Když objem plynu bude formula_28 práce vykonaná plynem bude kladná a když objem plynu bude formula_29 práce vykonaná plynem je záporná." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Doprava.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Osídlení je zde doloženo od doby bronzové, první písemná zmínka je z roku 1211. Trnava byla prvním městem na území dnešního Slovenska, které obdrželo výsady svobodného královského města. Udělil je uherský král Béla IV. v roce 1238. Ve 13. století bylo cílem německé kolonizace a dostalo rozsáhlé městské opevnění, které obepínalo plochu 60 ha. V letech 1418–1425 je obsadili husité. Další rozvoj města nastal v 16. století. Po bitvě u Moháče roku 1526 a tureckém obsazení Ostřihomi v roce 1543 se do města uchýlil ostřihomský arcibiskup s kapitulou a sídlil zde do roku 1820. Trnava se tak byla po 200 let církevním i kulturním středem Uher i protireformace. 18. srpna 1561 byla zahájena výstavba jezuitské koleje, sídla původní Trnavské univerzity v sousedství současné katedrály. V 17. století město silně utrpělo při šlechtických povstáních proti Habsburkům (Gabriel Betlen, Imrich Thököly, František II. Rákóczi). Roku 1635 zde založil arcibiskup Péter Pázmány univerzitu, roku 1777 přeloženou do Budapešti. Město sice ztratilo na významu, zůstalo však střediskem slovenské vzdělanosti a při první kodifikaci slovenštiny vzal Anton Bernolák za základ trnavské nářečí. Roku 1831 si měšťané postavili první divadlo a roku 1846 spojila Trnavu s Bratislavou koňská železnice. Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 zavládla silná maďarizace, ale po zákazu Matice slovenské vznikl v Trnavě Spolok sv. Vojtecha, který dále vydával slovenské knihy. Trnava je od roku 1978 opět sídlem arcibiskupa sufragánní trnavské arcidiecéze, od roku 1992 Trnavské univerzity a od roku 1997 Univerzity sv. Cyrila a Metoděje. Od roku 1996 je sídlem Trnavského kraje a roku 2003 byla východně od města založena automobilka Peugeot-Citroën, která vyrábí téměř 300 tisíc malých vozů ročně. Severozápadně od města leží také jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice.", "Trnava leží na hlavní železniční trati Bratislava – Žilina – Košice a končí zde lokální trati do Kút a Seredi. Městskou částí Modranka na jihovýchodě města prochází dálnice D1 z Bratislavy do Piešťan, Trenčína a Považské Bystrice. Městská autobusová doprava má 16 linek. Nejbližšími letišti jsou Bratislava a Piešťany. 10 km severozápadně se nachází neveřejné letiště Boleráz u stejnojmenné obce.", "V roce 2001 se 96,91 % obyvatel přihlásilo k slovenské národnosti, 0,79 % k české, 0,27 % k romské, 0,21 % k maďarské, 0,05 % k německé a 0,03 % k ukrajinské. 71,85 % bylo římských katolíků, 2,93 % protestantů, 0,2 % řeckokatolíků a 0,11 % pravoslavných. 18,37 % obyvatel bylo bez vyznání." ] }

{ "title": [ "Přehled.", "Příklady.", "Binární předpony.", "Použití mimo SI." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Například předpona \"kilo\" násobí jednotku tisícem, takže 1 \"kilometr\" je 1 000 metrů a 1 \"kilowatt\" je 1 000 wattů. Naproti tomu předpona \"mili\" jednotku tisícem dělí, takže \"milimetr\" je tisícina metru a \"miliampér\" je tisícina ampéru. Možnost použít tytéž předpony pro jakoukoliv jednotku SI je jedna z klíčových výhod soustavy SI, jelikož zjednodušuje její používání. Existuje také historická předpona metrické soustavy Myria (zkratka ma), znamenající násobek 10 000 základní jednotky. Tato předpona nebyla včleněna do soustavy SI.", "Předpony se nemohou kombinovat, například „10 metru“ musí být zapsáno „1 nm“, nikoli „1 mμm“, a to i přesto, že český popularizátor vědy Jiří Grygar s oblibou používá \"megakilometry\" (Mkm). Doporučené jsou předpony, jejichž exponent je dělitelný třemi. Takže „100 m“ je lepší zápis než „1 hm“. Výjimkou jsou ustálené díly některých jednotek, například centimetr, hektar (hekto-ar), centilitr, decimetr nebo decibel. Výjimečnou základní jednotkou SI je kilogram, který jako jediný obsahuje předponu. Gram je definovaný jako 1/1000 kilogramu. Ne všechny jednotky se běžně pojí se všemi předponami. Zvláště velké a malé násobky se používají velmi zřídka. \"Terametr\" či \"pikohertz\" se neobjevují ani ve vědeckých pracích. Pokud by se měly přesto odpovídající násobky vyjádřit, použije se raději vědecký zápis čísel s exponentem a mantisou. Dekagram se někdy označuje dkg. Ne všude je ale používání tak běžné jako v Česku.", "Ve výpočetní technice je od IEC doporučeno používat blízké mocniny čísla 2.", "Tyto předpony se používají i s jinými jednotkami než s jednotkami SI, např. mnohými jednotkami soustavy CGS (ale zpravidla ne v kombinaci se soustavovými předponami ab- a stat-), mimosoustavovými jednotkami i jednotkami zastaralými, a to se stejným významem i zápisem, jak ukazují následující příklady:" ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Ocenění." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Po maturitě na reálce v Lounech studoval od roku 1913 na na České vysoké škole technické v Praze, o rok později také na Filozofické fakultě UK v Praze. Jeho studium přerušila válka. Po návratu z fronty složil v květnu 1920 zkoušku učitelské způsobilosti. To již působil jako profesor matematiky a deskriptivní geometrie v Lounech. Od února 1924 studoval půl roku v Nizozemsku u profesora J. A. Schoutena a v akademickém roce 1927–28 pracoval s podporou Rockefellerovy nadace v Itálii, Francii a Velké Británii (Oxfordu). V roce 1925 se habilitoval na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 1931 byl jmenován mimořádným a v roce 1936 řádným profesorem geometrie. Mezi jeho studenty patří Alois Urban, František Nožička nebo Karel Havlíček. V roce 1948 odjel na přednáškový pobyt v USA a zůstal v exilu, v roce 1958 získal americké občanství. Pracoval na Indiana University v Bloomingtonu, a to na Katedře matematiky a v Graduate Institute for Applied Mathematics. Zapojil se do práce pro Radu svobodného Československa, jehož jedinou činností bylo kydání na socialismus, později byl prvním předsedou Společnosti pro vědy a umění (zal. roku 1958 ve Washingtonu DC). Angažoval se krátce i politicky. V roce 1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za národní socialisty. Mandát nabyl až dodatečně v dubnu 1946 jako náhradník poté, co zemřel poslanec Vladimír Klecanda. Poslancem byl do parlamentních voleb v roce 1946. Napsal více jak 150 vědeckých prací z diferenciální a algebraické geometrie a z obecné teorie relativity. Je autorem řady učebnic a monografií. Hlavatého poválečné geometrické práce podávají matematický popis pro Einsteinovu jednotnou teorii pole.", "K sedmdesátým narozeninám kolegové Hlavatému věnovali sborník prací \"Perspectives in Geometry and Relativity\" (Indiana UIniversity Press, 1966). Dne 28. října 1991 prezident České republiky Václav Havel vyznamenal Václava Hlavatého \"in memoriam\" Řádem Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně. Gymnázium v Lounech nese od roku 1993 jméno Gymnázium Václava Hlavatého. Knihovna matematického oddělení Matematicko-fyzikální fakulty UK byla roku 1993 pojmenována po Václavu Hlavatém." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Hřiště.", "Vybavení.", "Míč.", "Pálka.", "Rukavice.", "Dres.", "Ochranné pomůcky.", "Hra.", "Nadhazování.", "Odpalování.", "Vyautování pálkaře.", "Pohyb po metách.", "Bodování.", "Historie softballu v českých zemích." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1887 na Den díkůvzdání (4. čtvrtek v listopadu) se v americkém Chicagu sešlo asi 20 mladých mužů pozvaných zpravodajem chicagské burzy Georgem Hancockem do Chicago’s Farragut Boat Club, aby si zahráli „indoor baseball“. Pro hru Georg Hancock použil vlastní gumičkami svázanou boxerskou rukavici, místo pálky násadu od koštěte a hřiště nakreslil křídou na podlahu. Ten večer bylo ve hře dosaženo 80 doběhů a zrodil se nový sport. První soubor pravidel byl vydán Hancockem v roce 1889. V roce 1895 Lewis Robert Sr. přenesl hru ven – hasičský sbor v Minneapolis ji začal provozovat jako cvičení pro hasiče, v době, kdy čekali na poplach. V té době se softballu říkalo „kitten league ball“ (kitten=kotě). Název „softball“ se objevil až v roce 1926, kdy jej použil Walter Hakanson z YMCA (Young Men’s Christian Association), kdy byla založena The Colorado Amateur Softball Association. Došlo také ke sjednocení pravidel a k prvnímu veřejnému turnaji došlo v roce 1930. V roce 1933 se konal vůbec první národní amatérský softbalový turnaj u příležitosti Chicagské světové výstavy a brzy poté, reportér, který napsal o této události, Leo Fischer, pomohl založit národní americkou Amateur Softball asociation (ASA). V roce 1952 byla založena Mezinárodní softballová federace \"(International Softball Federation / ISF)\". Od roku 1965 se pravidelně pořádá MS pro ženy, od r. 1966 pro muže. V roce 2013 byla založena historickým sloučením Mezinárodní Softballové federace (ISF) a Mezinárodní federace baseballu (IBAF) World Baseball Softball Confederation (WBSC), která v současné době sdružuje 208 národních federací ze 141 států.", "Hřiště je rozděleno na hrací pole a zámezí. Hrací pole je dále rozděleno na vnitřní pole, vnější pole, a prostorem za hranicí vnějšího pole. Hrací pole je definováno dvěma základními čarami nebo pomezními čarami, které se protínají v pravém úhlu na domácí metě. Minimální délka základních čar se liší podle podmínek hry (viz dále pro oficiální míry). Plot mezi základními čarami je hranicí hracího pole; tento plot je stejně vzdálený od domácí mety ve všech bodech. Za domácí metou je plot (tzv. backstop). Ten musí být vzdálen 25 a 30 stop (7.62 a 9.14 metry) za domácí metou. Domácí meta je vyrobena z gumy. Je to pětiúhelník, kombinace obdélníku a trojúhelníku, 17 palců (43 cm) širokého. Strany jsou 8.5 palců (22 cm) dlouhé. Trojúhelník zapadne do pravého úhlu vytvořeného základními čárami. Ostatní mety kromě domácí jsou čtverce se stranou 15 palců (38 cm), z plátna nebo podobného materiálu, a ne více než 5 palců (13 cm) tlusté. Mety jsou obvykle bezpečně připevněné na svém místě. Mety jsou očíslovány proti směru hodinových ručiček jako první druhá a třetí meta. Těsně vedle první mety a s ní spojená (v zámezí) je tzv. „bezpečnostní meta“, barevně označená jako „dvojitá meta“. Její smysl je předejít kolizím mezi prvním metařem a běžcem. Běžec běží s cílem dotknout se vnější část dvojité mety, která je oranžová, po odpálení míče, zatímco tým v poli se snaží přihodit míč na vnitřní část dvojité mety (bílé) ještě před tím, než běžec doběhne na vnější část. Ale ne všechna hřiště mají tyto bezpečnostní mety, jsou spíše běžné v ženských soutěžích než v mužských. Dvojitá meta je vyžadována v mezinárodních soutěžích. Vnitřní pole se skládá z čtverce a přilehlého prostoru (viz níže), ve kterém se zpravidla pohybují hráči vnitřního pole. Vnější pole je zbývající prostor mezi základními čarami a plotem vnějšího pole. Vnitřní pole je zpravidla antuka (škvára), zatímco vnější pole je travnaté. Poblíž středu čtverce je nadhazovací meta. Ve fastpitchi je okolo nadhazovací mety kruh o průměru 8 stop (2,44 metru), známý jako nadhazovací kruh. Pole by oficiálně mělo mít varovný prostor mezi 15 a 12 stopami (5 a 4 metry) poblíž zadního plotu. Nicméně, pokud se hraje na hřišti, které má větší rozměry, než se vyžaduje, pak není varovný prostor vyžadován. V zámezí za oběma základními čarami jsou dva obdélníky pro kouče. Každý obdélník je za čarou dlouhou 15 stop (5 metrů), která se nachází 12 stop (3 metry) od každé základní čáry.", "Vybavení vyžadované v softballu zahrnuje ochranné vybavení, pálku, rukavice, míč, helmy ( do 16 let povinný chránič obličeje), boty s gumovými nebo kovovými kolíky (tzv. Spikes) a dresy.", "Velikost míčku se může měnit podle úrovně hry, dovolený obvod je 12 palců (30 cm) a 11 palců (28 cm) Míček žluté nebo bílé barvy je nejčastěji vyrobený ze dvou dílů kůže ve tvaru osmičky a sešitý dohromady červenou nití, i když i jiný vzhled je povolen. Jádro míče může být vyrobeno z dlouhého vlákna kapoku, směsi korku a gumy, směsí polyuretanu nebo jiného schváleného materiálu. V roce 2002 byly představeny žluté, tzv. optické míče s vysokou viditelností.", "Pálka používaná pálkařem je vyrobena z tvrdého dřeva, kovu, nebo z některého z dalších schválených materiálů. Nesmí být delší než 34 palců (86 cm), širší než 2,25 palců (6 cm) v průměru, nebo těžší než 38 uncí (1 kg).", "Všichni obránci mají rukavice na chytání vyrobené z kůže nebo jiného podobného materiálu. Rukavice mají tkaninu mezi palcem a ukazováčkem. První metař a zadák (kečr) mohou nosit jiné rukavice, které mají odlišnou výplň a nemají prsty. Kromě nadhazovače, jehož rukavice nemůže být bílá nebo šedá, rukavice ostatních mohou mít jakékoliv barvy. Rukavice používané v softballu jsou obecně větší než v baseballu.", "Každý tým je oděn do různých dresů. Dres zahrnuje čepici, tričko, tílko a kalhoty; toto jsou komponenty, které jsou určeny standardy. Čepice musí být stejné a jsou povinné pro muže. Čepice, štítky a čelenky jsou povoleny pro ženy, a musejí být stejné barvy, jestliže jich je víc než jedna. Hráč v poli, který rozhodne se nosit helmu (viz níže), nemusí mít čepici. Na zadní straně dresu musí být viditelně umístěno číslo od 1-99 arabskými číslicemi. Čísla jako 02 a 2 jsou považována za totožná. Jména hráčů jsou nepovinná. Šperky nejsou povoleny, kromě náramků a náhrdelníků s informacemi pro lékaře. Všichni hráči jsou povinni být obuti. V softballu se používají speciální boty-cleats. Mohou mít kovové hroty nebo gumové špunty. Hroty nesmí být delší než 3/4 palce (1,9 centimetru), měřeno od podrážky. Kulaté kovové hroty nejsou povolené, včetně těch z tvrdého plastu nebo jiných syntetických hmot. Oddělitelné kovové špunty jsou zakázány u všech forem softballu. Mnoho rekreačních lig zakazuje použití kovových špuntů nebo hrotů kvůli riziku zranění, když při slajdování přijde běžec do kontaktu s metařem. Ve všech mládežnických kategoriích, ve smíšených týmech, a v modified slowpitch softballu, nejsou hroty povoleny.", "Všichni pálkaři musí nosit ochranné helmy. Pálkařské helmy musí mít klapky na uši a do 16 let i mřížku na obličej. Mřížky nejsou vyžadované u hráčů od 17 let. Mřížka brání míčům zranit tvář. Helmy a mřížky, které jsou poškozené, jsou zakázány. Ve fast pitchi musí zadák nosit ochrannou masku složenou z chrániče obličeje a chrániče krku. Žena – zadák musí mít chránič těla ve všech kategoriích. Na mládežnické úrovni jsou vyžadovány chrániče holení. Chrániče holení chrání také čéšku. Ve slow pitch softballu musí zadák nosit helmu a masku u mládežnických kategorií. U dospělých není žádný formální požadavek na masku pro zadáka, ačkoli to oficiální pravidla doporučují.", "Hra se u softballu skládá přinejmenším ze sedmi (7) směn. V každé směně každý z týmů pálí, dokud není dosaženo tří autů. Týmy se střídají v pozici na pálce. Oficiálně se o pozici na pálce rozhoduje hozením mince, ačkoli pravidla soutěže mohou být jiná. Platí základní pravidlo, že domácí tým jde na pálku jako druhý. Odpalovat jako druhý je výhoda. V případě nerozhodného výsledku se zpravidla hrají další směny, dokud není rozhodnuto. Jestliže je domácí družstvo ve vedení a tým právě dokončil první půlku sedmé směny, zápas končí, protože není nutné, aby domácí mužstvo šlo znovu na pálku. Ve všech formách softballu je bránící družstvo v poli; útočící družstvo je na pálce nebo odpaluje a pokouší se získat body obíháním met. 2 nejlepší hráči smí 2. metu posunout maximálně 15 metrů", "Hra začíná pokynem rozhodčího \"Play Ball\". Pokud je pálkař připravený a všichni polaři (kromě zadáka) jsou v hracím poli, nadhazovač si stoupne na nadhazovací prkno a snaží se nadhodit míč směrem přes pálkaře na zadáka za domácí metou. Hod, nebo nadhoz, musí být proveden spodním obloukem: míč musí být vypuštěn pod úrovní boků, a dlaň nesmí být od boků dále než loket. Nadhazovač se pokouší hodit míč tak, aby prolétl tzv. strike zónou. Strike zóna je nepatrně odlišná v různých formách softballu, je to zhruba prostor od kolen po podpaží pálkaře a míč musí letět nad metou. Nadhoz, při kterém míč projde strike zónou, je strike. Nadhoz, při kterém pálkař švihne pálkou, je také strike, stejně jako jakýkoli odpal, který skončí v zámezí (pokud to není fast pitch softball a pokud nebyly už signalizovány dvě rozhodnutí STRIKE). Nadhoz, který není strike a při kterém pálkař nešvihne, je tzv. ball. Počet ballů a strike je nazýván count. Počet ballů je vždy uváděn jako první, např. 2 a 1, 2 a 2, atd. Count 3 a 2 je tzv. full count, protože příští ball nebo strike ukončí pálkařovu činnost na pálce, pokud nebude faul ball. Jestliže míč skončí v zámezí, je to tzv. dead ball a hra nemůže pokračovat, dokud míč opět nemá nadhazovač, a rozhodčí neřekne \"Play ball\". Různé nepovolené pohyby nadhazovače, jako skákání nebo hopsání mají za následek rozhodnutí BALL.", "Útočící tým pošle jednoho pálkaře na domácí metu, aby se pálkou pokusil odpálit nadhozený míč zpět do hracího pole. Pořadí, v jakém hráči odpalují, je známé jako pořadí odpalování, musí zůstat stejné celou hru. Výměny a náhrady musí odpalovat ve stejné pozici, jako hráč, kterého nahradily. Ve smíšených družstvech se musí muži a ženy střídat. Pálkař stojí bokem k nadhazovači uvnitř odpalovací zóny (jsou dvě, na každé straně domácí mety jedna). Pálka se drží oběma rukama, přes rameno, směrem pryč od nadhazovače. Míč je obvykle odpálen plným švihem, při kterém se pálka může pohybovat v rozsahu více než 360 stupňů. Pálkař si obvykle nakročí jednou nohou dopředu a švihne pálkou. Jakmile je míč odpálen do hracího pole, běžec se musí snažit dosáhnout alespoň první mety. Zatímco běží na první metu, je tzv. běžícím pálkařem. Když úspěšně dosáhne první mety, stane se tzv. běžcem na metě nebo běžcem. Jestliže jsou učiněna 4 rozhodnutí BALL, pak následuje přesun pálkaře na první metu. Pálkař jde pěšky na první metu a pokud je tam běžec, tak ten se přesouvá na druhou metu. Míč odpálený vysoko do vzduchu je tzv. fly ball. Fly ball odpálený v úhlu větším než 45 stupňů je tzv. pop fly. Míč odpálený do vzduchu přes vnitřní pole v takové výšce, že jej vnitřní polař může chytit, je tzv. line drive. Míč odpálený tak, že se dotkne země uvnitř kosočtverce, je tzv. ground ball. Jestliže se odpálený míč dotkne hráče nebo mety, je to jakoby se dotknul země.", "Pálkař je aut, jestliže: byly signalizovány 3 strike (strikeout); míč odpálený pálkařem je chycen dřív než se dotkne země (flyout); pálkaře se dotkne míč nebo rukavice s míčem, zatímco se pálkař nedotýká mety (tagged); polař držící míč se dotkne mety, která je jediná, na kterou může pálkař běžet, ještě před tím, než se jí pálkař dotkne (force out nebo force play); nebo v jiných speciálních případech. Nejčastější force play je hrán na první metě. Pálkař, který odpálí do hracího pole, musí běžet na první metu. Jestliže je míč přihozen na první metu (tj. polař stojí na první metě a drží míč) před příchodem pálkaře, je pálkař aut. Double play je, když jsou dva běžci vyautováni během jediné rozehry; Triple play je, když jsou vyautováni tři běžci. V slow pitch softballu smíšených družstev se musí na pálce střídat muž a žena. Jestliže není tým z nějakého důvodu schopen toto pravidlo dodržet, je signalizován aut. Chybějící hráč je prohlášen jako vyautovaný.", "Jestliže hráč odpálí míč a přesune se na první metu bez chyby v poli nebo bez vyautování, pak se to nazývá base hit. Mety je třeba oběhnout ve směru proti chodu hodinových ručiček, počínaje první metou. Po odpálení míče může pálkař oběhnout tolik met, kolik je to jen možné. Postup na první metu po jednom odpalu je single, na druhou metu double, na třetí metu je to triple, a na domácí metu home run. Home runů je obvykle dosaženo odpalem za plot vnějšího pole, ale není to podmínkou. Home run je také případ, kdy se míč odrazí od polaře a přelétne plot nebo se dotkne sloupu v zámezí. Když se míč odrazí od polaře a přelétne plot v zámezí, narazí do plotu, polaře a pak přelétne přes plot, nebo přelétne plot ve vzdálenosti menší než je předepsaná, pálkaři je uznán dvoumetový odpal. Jestliže má běžec postupovat na metu, která je obsazená jiným běžcem, pak musí tento běžec běžet na metu následující (nucený postup). Například pokud pálkař odpálí míč a na první metě je běžec, běžec musí zkusit se dostat se na druhou metu, protože běžící pálkař má přednost na první metě. Pokud pálkař dosáhne první mety bez autu, pak musí běžet dále při dalším odpalu do hracího pole. To je proto, že hráč musí uvolnit první metu, aby na ní další pálkař mohl běžet, a následně může běžet jen na druhou metu, kde může být vyautován. Běžci mohou postupovat po metách za rizika, že budou vyautováni: při odpalu jiného pálkaře; po chycení fly ballu, za podmínky, že běžec se dotýkal mety v okamžiku chycení míče nebo potom; nebo automaticky, když došlo k chybnému nadhozu, nebo chybou polaře. Běžci postupují po metách bez rizika vyautování: pokud pálkař dostane metu zdarma; nebo automaticky, v některých speciálních případech popsaných níže.", "Oběh je oceněn bodem, pokud se běžec v jedné půlsměně dotkne postupně všech čtyř met v daném pořadí, proti směru hodinových ručiček. Nemusí to být v jedné rozehře; běžec může klidně zůstat ne jedné metě, zatímco hra pokračuje, a může se pokusit pokračovat v další rozehře. Bod není udělen v těchto případech:", "Podle historických pramenů se různé pálkovací hry hrály v Čechách již v roce 1610. Avšak základ československému softballu položili 1. až 30. května 1919 v Plzni profesor Machotka, Čech z Omahy, který byl vedoucím kursu volejbalu, basketbalu, lukostřelby a playgroundballu, pořádaného pro účely vojenské YMCY a Josef (Joe) First, který vedl kurs navazující pro vojenské i civilní tělovýchovné instruktory. Z uvedených sportů playgroundball (nynější softball) zapouštěl kořeny nejpomaleji. Hrál se však již exhibičně u příležitosti sokolského sletu v roce 1920. V tomto roce se také začíná hrát playgroundball na Slovensku, kde je propagátorem profesor Kopal a na Moravě, kde jej propagují bratři Vrbové spolu s profesorem Blažkem. V roce 1921 se také začíná hrát na vysokých školách, kde od 30. let byl jeho velkým propagátorem profesor Jerik Řepa, který působil v softballovém hnutí až do 70. let. V polovině 30. let pořádá kursy playgroundballu Joe First také pro dělnickou organizaci DTJ. Od roku 1921 až do okupace a krátce po válce se stává kolébkou playgrounballu YMCA. Playgrounball začíná postupně pronikat i do Sokola. Problém pravidel playgroundballu, a posléze i softballu lišícího se hlavně velikostí míče, který měl celou řadu převážně ústních výkladů, vyřešil v roce 1947 Jaroslav First, syn Joe Firsta, přeložením oficiálních pravidel. V 50. letech se softball díky profesoru Stiebitzovi dostává na Institut tělesné výchovy a sportu a také vychází první ucelený učební text nazvaný „Pálkovací hry“. Na přelomu 50. a 60. let se hraje softball převážně v Praze, začíná Brno, Přerov, Hradec Králové. Začínají se hrát první neorganizované turnaje. Novodobá historie softballu je již bohatší, v Praze působí šest z osmi ligových týmů žen a také většina ligových týmů mužů. Mužský softball je velmi úspěšný na mezinárodní úrovni, česká reprezentace patří k absolutní špičce v Evropě a i ve světovém měřítku dokazuje své kvality. Ženská reprezentace patří mezi přední softballové země Evropy spolu s Holandskem a Itálií. V ČR řídí soutěže Česká softballová asociace. Jejím úspěchem bylo i pořádání vůbec prvního ME mužů v roce 1993 a v pozdějších letech a prvního mistrovství světa mužů v roce 2019:" ] }

{ "title": [ "Vymezení pojmu.", "Historie.", "Původ sportu.", "Sport ve starověku.", "Sport ve středověku.", "Počátky moderního sportu.", "Současnost.", "Úrovně provozování sportu.", "Masová popularita a profesionalismus.", "Významné sportovní soutěže.", "Mezinárodní hry.", "Fotbal.", "Další významné soutěže." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3" ], "content": [ "Ve výše uvedené definici jsou důležitá tři omezení:", "", "Prvním ze zdrojů, ze kterých se sport vyvinul, je podle historiků potřeba výcviku armád, která vyústila v nejrůznější hry a soutěže zaměřené na bojové dovednosti a na fyzickou zdatnost (zápas, lukostřelba, jízda na koni). Druhým zdrojem jsou rituální aktivity, kdy byla určitá forma soutěže prováděna jako součást obětního rituálu nebo rituálu předpovídání budoucnosti – do první kategorie patří řecké olympijské soutěže, do druhé kategorie mayské obřadní míčové hry.", "Známky provozování sportovních aktivit byly nalezeny u řady starověkých civilizací. Konkrétně se jedná o Čínu, kde byla provozována (zřejmě spíše z estetických než ze soutěžních důvodů) obdoba dnešní gymnastiky, o Persii, kde jsou doloženy bojové hry s přesnými pravidly. Nejznámějším případem je bezesporu starověké Řecko, ve kterém se z aktivity směřující k fyzickému sebezdokonalení stala filosoficky odůvodněná součást kulturního života a fyzická zdatnost byla považována za nedílnou součást dokonalosti. Výsledkem bylo mimo jiné pravidelné pořádání všeřeckých sportovních her v osadě Olympie, které se staly předobrazem moderních olympijských her.", "Počátky sportu lze v západní Evropě stopovat hluboko do středověku. Jeho charakter je ale obvykle podobný, jako u starověkých vojenských klání, jehož účelem je fyzický výcvik pro válku. První zdokumentované odchylky od tohoto účelu (tj. sport jako činnost čistě pro zábavu a potěšení jak přihlížejících, tak zúčastněných) lze najít v renesanční Itálii - příkladem je Calcio Fiorentino, jehož pravidla poprvé publikovaná v roce 1580 již nápadně připomínají něco mezi dnešním ragby, fotbalem a australským fotbalem. Podobné příklady (pálkovací hry podobné dnešnímu tenisu ve středověké Francii nebo „ragby“ od vesnice k vesnici ve Skotsku) jsou ale obvykle místně (geograficky na kraj nebo sociálně skupinou lidí - například v rámci mladších příslušníků francouzské šlechty) omezené způsoby zábavy bez všeobecně uznávaných pravidel a velkých soutěží a turnajů v moderním stylu.", "Počátky sportu v dnešním smyslu toho slova jsou obvykle spojovány s technickou revolucí, jejíž vůdčí zemí byla v 19. století Anglie. Fyzická námaha, která již zde není bezprostředně spojena se zajištěním přežití nebo válečným konfliktem, se v té době postupně stala z privilegia „vyšších vrstev“ běžně rozšířenou formou trávení volného času a zábavy. Do druhé poloviny 19. století (a ve velké většině případů právě do Anglie) spadá založení většiny dnes provozovaných nejoblíbenějších hnutí („Muscular Christianity“, YMCA) a sportů na všeobecném základě - tj. na zásadě „pokud budeš respektovat pravidla, můžeš hrát s námi (nebo spíš proti nám) a je jedno kdo jsi a odkud jsi“. V Anglii takto vzniká: A podobných příkladů (následně i za hranicemi Anglie - například v roce 1891 v Kanadě a USA počátek basketbalu, ale i skautingu) lze samozřejmě najít mnoho. Naprosto zásadní bylo pro další rozvoj sportu založení novodobých olympijských her, které je spojeno se jménem Pierra de Coubertina a rokem 1896. Sport se tím stává ze specifického a stále ještě menšinového způsobu zábavy kulturním a později i politickým fenoménem.", "", "V současné době je sport provozován na několika různých úrovních:", "Možnosti provozování sportu na vrcholové profesionální úrovni jsou dány dostatečným přísunem peněz pro příslušné sportovní odvětví. To je zajišťováno jednak z reklamy a sponzorských smluv, jednak z nejrůznějších forem státní podpory. V prvním případě vytváří popularita a sledovanost jednotlivých sportů (a soutěží v rámci jednoho sportu) propastné rozdíly v „platu“ sportovců, které se pohybují od tisícinásobku až po zlomky průměrného platu v dané zemi. Druhý způsob financování je dnes typický hlavně u nepříliš rozšířených (ale často přesto olympijských) sportů, kdy si stát touto formou zajišťuje „body“ za mezinárodní úspěchy. Není ostatně tak vzdálená doba, kdy ve východní části Evropy byla touto formou financována činnost většiny vrcholových sportovců, a například v Číně se tento postup masivně používá dodnes. Pro moderní sport jsou typické dva trendy související s předchozími odstavci: Kompletní seznam sportovních disciplín lze najít v následujících seznamech:", "", "Mezi nejvýznamnějšími sportovními soutěžemi se jistě sluší uvést na prvním místě Olympijské hry. Tato akce se dělí na Letní olympijské hry a Zimní olympijské hry, každé z nich se konají jednou za čtyři roky. Jedná se o celosvětové setkání špičkových sportovců ve většině nejpopulárnějších sportovních disciplín. Postupně organizátoři ustoupili od požadavku amatérismu jako podmínky účasti, takže lze dnes ve většině disciplín vidět opravdu nejlepší světové sportovce ve svém oboru. Medaile z olympijských her je ve většině individuálních sportů (snad s výjimkou tenisu) považována za nejcennější trofej, jakou lze získat, obvykle je ceněna víc než medaile z mistrovství světa v příslušné disciplíně. Především v poslední době velice roste i obliba „lokálních“ nápodob olympijských her, kde se mají větší šanci prosadit sportovci z méně sportovně vyspělých zemí - jedná se o Panamerické hry, Africké hry nebo Asijské hry. Existují nebo existovaly i různé sportovní hry, které doplňovaly hry olympijské. Příkladem jsou Světové hry pro sporty, které nejsou v olympijském programu, X Games pro extrémní a adrenalinové sportovní disciplíny nebo již zaniklé Hry dobré vůle. Známé jsou i univerziády, tedy sportovní soutěže pořádané pro studenty (vysokých) škol.", "Sledovaností se olympijským hrám vyrovná Mistrovství světa ve fotbale, konané rovněž jednou za čtyři roky. Jeho popularita souvisí s celosvětovou popularitou fotbalu jako takového a s faktem, že olympijského turnaje ve fotbale se neúčastní nejlepší hráči jednotlivých zemí. Velice sledované je (díky největší koncentraci světových fotbalových velmocí) také Mistrovství Evropy ve fotbale, v posledních několika letech zaznamenalo díky mnoha hráčům hrajícím v Evropě raketový nárůst popularity i fotbalové mistrovství Afriky zvané Africký pohár národů. Světově nejsledovanější pravidelnou soutěží je další fotbalová soutěž - evropská Liga mistrů. Hranice svých států významem a popularitou daleko překračují i nejvyšší fotbalové ligy v západoevropských zemích - především anglická, španělská a německá.", "Mezi dalšími soutěžemi, u kterých lze mluvit o celosvětové popularitě a sledovanosti, jsou:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Starověk.", "Středověk.", "Turecká nadvláda.", "Moderní dějiny.", "Architektura.", "Doprava.", "Sport.", "Athény olympijské.", "Ostatní.", "Významné athénské stavby.", "Park Zappion.", "Olympeion.", "Hadriánův oblouk.", "Dionýsovo divadlo.", "Odeon Heroda Attica.", "Akropolis.", "Athénská agora.", "Známé osobnosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Vznik Athén spadá až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 1400 př. n. l. byl na Akropoli jako první vybudován královský hrad. Písemně doložené dějiny Athén začínají v 8. století před naším letopočtem. Stát byl tehdy řízen šlechtou. Během času však získávali do té doby bezprávní rolníci a řemeslníci stále více svobody a možností spolurozhodování. Ještě předtím, v roce 621 př. n. l. zaznamenal Drakón tehdy platné zákony. Avšak Drakón stanovil tak přísné tresty za majetkové přečiny, že se staly příslovečnými jako \"„drakonické“\". Tak za pouhou krádež obilí byl trest smrti. Podstatou Drakontových zákonů bylo rozlišení úmyslného zabití (vražda) a neúmyslného zabití. V prvním případě se výkon spravedlnosti ponechával na jednotlivých rodech, ve druhém případě výkon spravedlnosti přecházel na stát, který za neúmyslné zabití stanovoval náhradu (dobytek, otrok). Významným mezníkem v dějinách Athén byl rok 594/593 př. n. l., kdy byla zavedena Solónova ústava, jež umožnila všem občanům podílet se na soudní moci. Obyvatelstvo bylo rozděleno podle velikosti majetku do čtyř tříd, z kterých všechny se mohly zúčastňovat na volbách, ale do úřadů mohli být voleni jen příslušníci prvních dvou tříd (pentakosiomedimnoi a hippeis). Také zřídil radu pěti set, takže se rozšířila účast na politické moci pro nové vrstvy obyvatelstva (obchodníci, řemeslníci). V roce 547 Peisistratos nastolil osobní vládu (tyrannis), za jeho vlády dosáhly Athény významný rozvoj. Začal budovat chrám na Akropoli, zasvěcený ochranné bohyně Athéně (hekatonpedon – stostopý chrám – měl na délku sto stop, tedy asi 33 m). Později ho dal přestavět Periklés, na jeho místě vznikl Parthenón. Vrcholu demokracie dosáhly Athény za vlády Periklovy. V tomto „zlatém období“ v Athénách působil filozof Sókratés a představitelé antické tragédie jako např. Sofoklés, Aischylos nebo Eurípidés. Několik let po Periklově smrti v roce 429 př. n. l. se dominantní postavení Athén v Egejské oblasti zhroutilo. Aristokracií ovládaná Sparta a její peloponéští spojenci porazili Athény v peloponéské válce. V následujícím století byly Athény stále ještě významným městem, ale již nikoli politickou velmocí. Ke kulturnímu úpadku ovšem nedošlo – 4. století bylo dobou velkých filozofů. Když si Římané v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Někteří římští císaři, zejména Hadrianus, věnovali Athénám četné nové stavby. Císař Hadrián např. dokončil chrám Dia Olympského nebo bohatý římský občan a senátor Herodes Attikos, který nechal postavit po sobě nazvané divadlo, Odeon Heroda Attika. Římané ovšem řeckou kulturu podporovali a proto jejich nadvláda vedle možná trochu paradoxně ke kulturnímu rozmachu a hospodářské prosperitě Athén. Generál Germanicus, císaři Hadrián a Nero Athény navštívili a obdivovali je. Hadrián zde vybudoval novou čtvrť, budoval zde akvadukty, lázně a různé jiné veřejné stavby. Athéňan Herodes Attikos se stal římským senátorem a v Athénách pod Akropolí postavil velké divadlo Odeón Heroda Attika, které v Athénách stojí do dnešních časů. Ve III. a IV. století Řecko i s Athénami vyrabovali Gótové v 5. století Hunové. Řekům se v těch dobách nedařilo bránit proti barbarům. Už od 1. století se v Athénách uchytilo křesťanství, které bylo v roce 392 uznané oficiálním náboženstvím Římské říše a tím se zhroutil pohanský význam Athén. V roce 395 se Athény s celým Řeckem stávají součástí Východořímské říše (Byzantská říše). Starověké dějiny Athén končí někdy v VI. století po Kristu. Pohanské náboženství je definitivně zapomenuto.", "Střední Řecko patřilo k významným a vyspělým částem Byzantské říše. Většina obyvatel poloostrova Attika, ostatně stejně jako dnes, žila ve městě Athény. Stejný princip fungoval i v zbytku Řecka, kde se lidé také soustřeďovali ve velkých městech. V té době nastal hospodářský rozkvět Athén, kulturní funkci však převzala Konstantinopol. V 6. století napadli Řecko Slované, dobyli i Athény, ale neusadili se zde, pokračovali na poloostrov Peloponés. V 9. století žili obyvatelé i následkem slovanských výpadů (kteří v té době byli již poraženi) většinou na venkově a z Athén se stalo nevýznamné městečko. Nový rozmach Athén nastal až ve 12. století, kdy se sem vracelo řecké obyvatelstvo, byla obnovena starověká agora a postaveny křesťanské kostely, ve městě se začalo rozvíjet byzantské umění. Ránou bylo zničení Byzance křižáky, kteří z Athén udělali Athénské vojvodství. Poloostrov Atiku na podnět Evropanů osídlují Arvanité, hovořících albánským dialektem. Tito Arvanité byli pravoslavného vyznání, stejně jako původní Řekové a tak se po příchodu do Řecka začali prohlašovat za Řeky. Attičtí Řekové s Arvaniti splynuli a albanizovali se. V 15. století Athény, které v té době byly opět malým městem, dobyli mohamedáni z Turecka.", "Turci si v Pantheonu zřídili mešitu, zničili chrám bohyně Athény Nike a z Akropole vytvořili pevnost na obranu proti Benátčanům. Když Benátčané ostřelovali Akropoli, tak zasáhli skladiště munice v chrámu, který vybuchl a v této podobě zůstal dodnes. V roce 1822 Řekové za války o nezávislost dobyli tureckou pevnost na Akropoli a Turky z Athén vyhnali, už v roce 1826 však byli Turci zpátky, když se jim podařilo potlačit řecké povstání. V roce 1830 Řecko vyhlásilo nezávislost a Athény, z kterých odtáhli Turci, byly připraveny na nové období slávy.", "V roce 1832 řecký král Otto I. přemístil hlavní město z Nafplia do Athén. Ty měly v té době snad jen 5–11 tisíc obyvatel, žili tady hlavně křesťané, Řekové a Arvanité a muslimové, Řekové, Turci, Albánci. V Athénách se začaly usazovat úřady a různé instituce a s nimi i Řekové z různých částí Řecka a Malé Asie. Město bylo znovu zbudováno, postavil se královský palác, dnešní Helénský parlament, Národní knihovna, Athénská městská hala, Zappeion, budova parlamentu (dnes Helénské národní muzeum), Národní zahrada, dnešní prezidentský palác a mnoho dalších budov. Na začátku 20. století tak byly Athény opět osídlené převážně řecky hovořícím obyvatelstvem. Definitivní pořečtění přišlo v roce 1923, kdy se uskutečnila řecko-turecká výměna obyvatel, v rámci které do Řecka z Anatólie přišly přibližně 2 milióny etnických Řeků, z nichž se více než 400 000 usadilo v Athénách a blízkém okolí, kde založili města, která se později stala součástí Athén a dnes tvoří jejich městské části Nea Ionia, Nikea, Nea Smyrni, Nea Chalkidona, Nea Erythrea, Nea Filadelfia, Kalithea nebo Argyrupoli. V následujících obdobích se mnoho Řeků většinou ze středního Řecka a poloostrova Peloponés stěhovalo do Athén za lepším životem a z Athén se stalo milionové velkoměsto evropského významu. Po rozpadu SSSR se sem přistěhovalo i mnoho etnických Řeků z bývalých sovětských zemí. Mnoho imigrantů z Albánie a Polska. Mnoho Řeků dnes žije v Athénách pouze v zimě a na léto se vracejí do oblastí Řecka, z kterých pocházejí.", "Architektura města Athény je stejně kosmopolitním jako Athény samotné. Je možné zde obdivovat zachovalé původní starořecké památky, památky na dobu římského impéria, byzantské svatyně a stejně tak zde můžete sledovat vývoj moderní řecké architektury. Mnoho důležitých budov postavených převážně na konci 19. století bylo navrženo jako kopie antických staveb. Náměstí a parky obohacují sochy řeckých bohů, filozofů, hrdinů bojů za samostatnost Řecka. Většina těchto soch je v antickém stylu. Typickou architekturou athénského 21. století je Olympijský stadión. Zajímavými jsou i jednoduché domky běžných obyvatel postavené v posledních desetiletích.", "V Athénách jezdí všechny druhy hromadné městské dopravy, tramvaje, trolejbusy, autobusy i metro. Athénské metro bylo dokončeno až v roce 2000, denně přepraví okolo půl milionu lidi. Vedle metra lidé také hodně využívají hustou autobusovou síť. Z oblasti individuální přepravy fungují v Athénách samozřejmě i různé taxislužby. V oblasti je mezinárodní letiště (evropské letiště roku 2004), významný je také přístav Pireus, který zajišťuje spojení pevninského Řecka s jeho ostrovy i okolním světem, zároveň je také přístavem vojenského námořnictva.", "", "Athény hostily dvakrát letní olympijské hry: I. v roce 1896 a XXVIII. v roce 2004. Roku 1906 byly Athény dějištěm tzv. Meziher, které byly reakcí na neúspěšné hry v Saint Louis z roku 1904. Hry 2004 přinesly městu:", "V aténské aglomeraci sídlí 3 nejúspěšnější řecké fotbalové kluby: Olympiakos Pireus, Panathinaikos a AEK Atény. Stejné kluby se těší popularitě i v basketbalu. Dalšími kluby jsou Panionios a Atromitos.", "", "Klasicistní budova Zapion, kde se pořádají výstavy a kongresy. Při olympiádě zde bylo tiskové středisko.", "Chrám Olympeion je největší dochovaný v Řecku. Z původních 104 korintských sloupů se dochovalo jen patnáct o výšce 17 metrů. Na délku chrám čítal asi 96 m a na šířku zhruba 40 m.", "Je téměř 1900 let starý a pochází z počátku našeho letopočtu. Tehdy, pod římskou nadvládou, nechal císař Hadrián rozšířit město o celou jednu městskou čtvrť. Brána stojí na hranici mezi Starým a Novým městem. Směrem k Akropoli na ní je napsáno \"„Toto je město Théseovo, staré město“\" a na druhé straně je napsáno \"„Toto je město Hadriánovo, nikoli Théseovo“\".", "V Dionýsově divadle pod Akropolí (nejstarším známém divadle na světě) bývaly premiéry Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofoklových her. Od 6. století př. n. l. zde staří Řekové každoročně uctívali tancem a zpěvem boha plodnosti, vína a veselí Dionýsa. V roce 534 př. n. l. se těchto oslav zúčastnil jistý Thespis. Postavil vedle jednoho sboru jiný – tak se zrodil dialog a tím i divadlo. V těchto dobách sledovali diváci hru ještě ze svahu kopce. Pojalo až 17 000 diváků. Poté zde byly zbudovány dřevěné lavice a ty byly v roce 330 př. n. l. nahrazeny kamennými a divadlo dostalo přibližně dnešní podobu. Za doby panování císaře Nerona bylo divadlo upraveno, aby se zde mohly konat gladiátorské hry a zápasy. Z této doby pocházejí také reliéfy na předscéně, které zobrazují mytické výjevy: vlevo zrození Dionýsa a vedle oběť bohu, vpravo uctívání boha bohy a lidmi.", "Obdobně jako Dionýsovo divadlo se i Odeon (či odeum) nachází na svahu pod Akropolí, historicky je ale oproti Divadlu mladší. Herodes Atticus nechal Odeon postavit v roce 161 n. l. jako památník své manželce. Jedinečnými znaky stavby je hlediště vytesané do skály a třípodlažní fasáda oblouků.", "Stejně jako je Pražský hrad symbolem a dominantou Prahy, je Akropolis dominantou a symbolem Athén. Akropole byla ve starověku a pak i ve středověku díky své poloze pevností. Akropolis byla zejména náboženským centrem obce, ale také přirozeným opěrným bodem v Athénách, o který se opírali ti, kdo chtěli Athény ovládat silou. Byla opevněna již předchůdci Řeků v Attice - Pelasgy. Zbytky jejich mohutného opevnění je možno vidět ještě dnes. Největší rozmach stavební činnosti na Akropoli spadá do doby největšího rozmachu Athénské moci – do doby Periklovy. Tehdy byly postaveny stavby, nad kterými musíme stát v úžasu ještě dnes, kdy již leží v rozvalinách. Působí na nás nejen svoji mohutností, ale i vyspělým estetickým dojmem. Na Akropoli tehdy stálo podivuhodné umělecké dílo – socha Pallas Athény, ochránkyně města. Geniální sochař Feidiás ji vytvořil ze zlata a slonoviny, avšak Athéňané jej obvinili, že zpronevěřil zlato určené na její výzdobu. Zklamaný umělec se odstěhoval a založil svoji dílnu v Olympii. Její prokazatelně pravé zbytky našli archeologové ve 20. století. Planina na Akropoli je 300 metrů dlouhá a 150 metrů široká. Parthenon – začal se budovat v roce 447 př. n. l. Ústředním bodem Parthenónu byla obří socha Athény o výšce 11m, chrám měl rozměry asi 70 x 31 m. Při obléhání Akropole Benátčany došlo k zasažení Parthenónu, ve kterém Turci zřídili prachárnu, dělovou koulí a následné explozi, která chrám značně poničila. Erechteion – zbudován v letech 421-406 př. n. l. na nejposvátnějším okrsku Akropole. Na jeho místě stály původně tři samostatné chrámy, které byly po přestavbě sloučeny do jedné stavby, ale byl zachován jejich původní půdorys. Na severní straně chrámu je předsíň, střechu které drží šest soch půvabných dívek - karyatidy. Propylaie - vstupní monumentální mramorové schodiště a brána s pěti vstupy, které se na noc, případně v nebezpečí zavíraly a Akropole se měnila na pevnost. Dnes nesou jméno Boulého pevnostní brána je pojmenovaná podle jejího francouzského objevitele v minulém století, Boulého. Muzeum akropole – muzeum, patří mezi nejkrásnější a co do sbírek nejbohatší muzea světa, zabývající se antikou. Mimo jiné se zde nacházejí i tyto sochy:", "Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora. I když pojem \"agora\" znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy, nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Zde mohl občan města najít veřejné služby i vše, co potřeboval k běžnému životu. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i bližní. Nejstarší památky můžeme datovat až do neolitického období, obdivovat můžeme památky od klasického období až po kostel z 11. století našeho letopočtu. Tento chrám je zasvěcen bohu Héfaistovi a ochránkyni města, bohyni Athéně. Byl vybudován roku 449 př. n. l. a je dnes nejzachovalejším antickým chrámem vůbec. Stojí nedaleko Římské agory a je to centrum Athén za doby řecké nadvlády. V severozápadní částí se nachází Theseion, čili Hefaisteion, v jihovýchodní části Stoa poikylé (Malovaná stoa), zrekonstruovaná po 2. sv. válce Američany. Nacházely se zde údajně první veřejné záchodky na světě. Nyní zde sídlí Muzeum Staré Agory. Jedná se o kombinace vodních a slunečních hodin – DUBIN (2001). Tato osmiboká stavba má na každé ze svých stran (ukazují do čtyřech světových stran) reliéfy příslušných větrů. Katedrála, kterou nechal vystavět první řecký král Ota I. v letech 1840 až 1862. Uvnitř se nachází ostatky sv. Filothéi a sv. Řehoře.", "Od antiky (filosofové Sókratés, Platón nebo Aristotelés, historik Hérodotos), přes středověk (byzantská císařovna Irena) až po současnost (objevitel Tróji Heinrich Schliemann, řečtí králové Konstantin I. Řecký a Pavel I. Řecký) jsou Athény rodištěm významných osobností." ] }

{ "title": [ "Základní pojmy.", "Znázornění a zápis.", "Konstrukce trojúhelníku.", "Vlastnosti trojúhelníku.", "Důležité přímky a úsečky trojúhelníku.", "Výška.", "Těžnice.", "Střední příčka.", "Symediána.", "Osy úhlů.", "Třetiny úhlů.", "Osy stran.", "Eulerova přímka.", "Gaussova přímka.", "Kružnice opsaná, vepsaná a připsaná.", "Obvod a obsah.", "Věty o trojúhelníku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Úsečky, které spojují vrcholy, se nazývají strany trojúhelníku. Úhly, které svírají strany, se nazývají vnitřní úhly trojúhelníku. Úhly vedlejší k vnitřním úhlům se nazývají vnější úhly trojúhelníku. Každý trojúhelník má 3 strany, 3 vnitřní úhly, 6 vnějších úhlů (u každého vrcholu dva).Trojúhelník nemá úhlopříčky.", "Trojúhelník se znázorňuje pomocí jeho vrcholů a stran. Vrcholy se označují velkým tiskacím písmenem, strany se označují malým písmenem příslušným protějšímu vrcholu, úhly se označují malým řeckým písmenem. Trojúhelník se zapisuje symbolem Δ následovaným výčtem všech vrcholů.", "Trojúhelník může být určen: Ke konstrukci trojúhelníku se mohou použít i výšky, těžnice atd.", "\"Strany\" trojúhelníku splňují trojúhelníkové nerovnosti: Součet dvou libovolných stran trojúhelníku je vždy \"delší\" než strana třetí, neboli Součet všech \"vnitřních úhlů\" je v každém trojúhelníku 180°. Součet vnitřního a příslušného vnějšího úhlu je 180°. Součet dvou vnitřních úhlů se rovná vnějšímu úhlu u zbývajícího vrcholu. Proti většímu úhlu leží větší strana. Obecný trojúhelník není osově ani středově souměrný, některé druhy trojúhelníků mohou být osově souměrné např.: rovnoramenný a rovnostranný trojúhelník. Vztahy mezi úhly a stranami určují sinová, kosinová a tangentová věta. Zavedeme-li veličinu formula_8, pak lze velikosti vnitřních úhlů určit ze vztahů", "", "Výška je úsečka, jejímiž krajními body jsou vrchol trojúhelníku a pata kolmice vedené tímto vrcholem na protější stranu(nebo stručně řečeno kolmice na vrchol z protější strany). Průsečík výšky s příslušnou stranou se nazývá pata výšky. Každý trojúhelník má tři výšky. Přímky, na nichž leží výšky, se protínají v jednom bodě, který se nazývá ortocentrum. Ortocentrum leží buď uvnitř trojúhelníku, pokud je ostroúhlý, nebo u pravoúhlého trojúhelníka splývá s jeho vrcholem, při němž je pravý úhel anebo leží vně u tupoúhlého trojúhelníku. Spojnice jednotlivých pat výšek tvoří ortický trojúhelník. Pravoúhlý trojúhelník svůj ortický trojúhelník nemá, protože jeho dvě paty výšek splývají. Ortocentrum ostroúhlého trojúhelníku je středem kružnice vepsané jeho ortickému trojúhelníku; ortocentrum tupoúhlého trojúhelníku je středem jedné z kružnic připsaných jeho ortickému trojúhelníku. Výšky se označují malým písmenem \"v\" s dolním indexem příslušné strany. Pro výšky trojúhelníku platí Velikosti výšek jsou určeny vztahy", "Těžnice je úsečka, jejímiž krajními body jsou střed strany a protilehlý vrchol trojúhelníku. Každý trojúhelník má tři těžnice. Těžnice se protínají v jednom bodě, který se nazývá těžiště. Těžiště rozděluje každou těžnici na dva díly v poměru 2 : 1, přitom vzdálenost těžiště od vrcholu je dvojnásobek vzdálenosti od středu protější strany. Každá těžnice rozděluje trojúhelník na dva díly se \"stejným obsahem\". Těžnice se označují malým písmenem \"t\" s dolním indexem příslušné strany, těžiště se označuje písmenem \"T\". Těžiště a dva vrcholy trojúhelníku tvoří postupně tři trojúhelníky (ABT, ACT, CBT), všechny tři mají \"stejný obsah\". Délky těžnic jsou", "Střední příčka je spojnice středů dvou stran (dvou pat těžnic). Každý trojúhelník má tři střední příčky. Střední příčka je rovnoběžná s příslušnou stranou a má velikost poloviny příslušné strany. Střední příčky dohromady rozdělují trojúhelník na čtyři shodné trojúhelníky – příčkový trojúhelník a tři trojúhelníky při jednotlivých vrcholech. Těžiště trojúhelníku je zároveň těžištěm jeho příčkového trojúhelníku. Střední příčky se označují malým písmenem \"s\".", "Symediána je osově souměrný obraz těžnice podle osy příslušného úhlu (např. symediána těžnice z vrcholu \"A\" podle osy úhlu při vrcholu \"A\"). Každý trojúhelník má tři symediány. Všechny symediány trojúhelníku se protínají v jednom bodě, který se nazývá Lemoinův bod. Lemoinův bod leží uvnitř trojúhelníku a platí pro něj, že má ze všech vnitřních bodů trojúhelníku nejmenší součet čtverců vzdáleností od stran trojúhelníku. Pokud Lemoinovým bodem vedeme rovnoběžky s jednotlivými stranami, všechny průsečíky těchto rovnoběžek se stranami (je jich šest) leží na kružnici, která se nazývá první Lemoinova kružnice. Střed první Lemoinovy kružnice je středem úsečky spojující Lemoinův bod a střed kružnice opsané.", "Osa vnitřního úhlu dělí na polovinu vnitřní úhel a současně protější stranu dělí v poměru délek přilehlých stran. Osa vnějšího úhlu dělí na polovinu vnější úhel. Na je osa vnitřního úhlu formula_22, osa vnějšího úhlu formula_23 a také těžnice formula_24 a výška formula_25 z vrcholu formula_26. Podobně lze získat osy i u ostatních vrcholů.", "Pokud jednotlivé vnitřní úhly rozdělíme přímkami na tři stejné díly (trisekce úhlu), průsečíky těchto přímek (vždy těch dvou, které jsou bližší dané straně trojúhelníku) vždy tvoří rovnostranný trojúhelník (\"Morleyova věta\").", "Osa strany je kolmice vedená ze středu strany. Osy stran se protínají v jednom bodě (tento bod má stejnou vzdálenost od všech tří vrcholů trojúhelníka).", "Eulerova přímka je přímka, která prochází těžištěm a ortocentrem nebo středem přímky. Na Eulerově přímce leží i střed kružnice opsané a střed kružnice devíti bodů. V rovnostranném trojúhelníku těžiště a ortocentrum splývají, takový trojúhelník Eulerovu přímku nemá.", "Pokud přímka \"p\" protíná přímky, na nichž leží strany trojúhelníku, v bodech \"X, Y, Z,\" pak středy úseček \"AX, BY, CZ\" leží na přímce. Tato přímka se nazývá Gaussova přímka.", "Kružnice opsaná trojúhelníku je kružnice, která prochází všemi vrcholy trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze opsat kružnici. \"Střed\" kružnice opsané leží v \"průsečíku os stran\", poloměr se rovná vzdálenosti středu od libovolného vrcholu. Spojnice středu kružnice opsané a jednotlivých vrcholů trojúhelníku jsou kolmé k jednotlivým stranám jeho ortického trojúhelníku (tzv. \"Nagelova věta\"). Velikost poloměru opsané kružnice určuje vztah Kružnice vepsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká všech stran trojúhelníku. Každému trojúhelníku lze vepsat kružnici. Střed kružnice vepsané leží v průsečíku os vnitřních úhlů, \"poloměr\" se rovná kolmé vzdálenosti středu od libovolné strany. Pro poloměr kružnice vepsané platí Vzdálenost mezi středy kružnice vepsané a opsané je Kružnice připsaná trojúhelníku je kružnice, která se dotýká jedné strany trojúhelníku a dvou přímek, které jsou prodloužením zbývajících stran trojúhelníku. Střed kružnice připsané leží v průsečíku osy jednoho vnitřního úhlu a dvou vedlejších úhlů při zbývajících dvou vrcholech. Každý trojúhelník má tři kružnice připsané.", "Obvod trojúhelníku \"o\" se vypočte jako součet všech jeho stran: Obsah trojúhelníku \"S\" se vypočte jako polovina součinu libovolné strany a k ní příslušné výšky: Pokud není známá příslušná výška, je možné obsah trojúhelníku vypočítat podle Heronova vzorce Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice opsané (formula_31): Obsah trojúhelníku pomocí poloměru kružnice vepsané (formula_33): Obsah trojúhelníku pomocí vnitřního úhlu: Obsah obecného trojúhelníku v rovině kde (a,a), (b,b), (c,c) jsou souřadnice vrcholů (vychází z vektorového součinu, použití hlavně v grafice): nebo: Použije-li se předcházející vzorec bez absolutní hodnoty, lze jej využít pro ověření zda bod (d,d) leží uvnitř trojúhelníku ABC. V případě, že leží, tak znaménka obsahů všech čtyř trojúhelníků ABC, ABD, BCD a CAD jsou stejná. Leží-li vně, nemají všechny obsahy stejné znaménko. To je kladné obíhájí-li vrcholy ve směru hodinových ručiček.", "V trojúhelníku platí mnohé věty, vzorce, poučky. Např. V pravoúhlém trojúhelníku navíc: Obsah čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku je roven součtu obsahů čtverců nad oběma odvěsnami. vzorec: c2 = a2 + b2" ] }

{ "title": [ "Život.", "„Jarníkování“.", "Jarníkovské přednášky." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se v rodině Jana Urbana Jarníka (1848–1923), doktora filozofie a profesora na české univerzitě v Praze a Jindřišky (Henrietty), rozené Eysseltové, šlechtičny z Klimpely (1856–??). Byl nejmladší ze šesti dětí. Coby absolvent První české reálky v Ječné ulici v Praze nastoupil Vojtěch Jarník roku 1915 ke studiu matematiky a fyziky na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1919 vykonal zkoušku učitelské způsobilosti z fyziky a o rok později z matematiky. V roce 1921 následoval doktorát za práci \"O kořenech funkcí Besselových\". Již v době svého studia byl v letech 1919–21 asistentem na české technice v Brně u profesora Jana Vojtěcha. Od roku 1921 přešel do Prahy k profesorovi Karlu Petrovi na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity. V roce 1925 se na univerzitě habilitoval z matematiky prací \"O mřížových bodech v rovině\". Necelé tři roky studoval i na univerzitě v Göttingenu (1923–25, 1927–28), kde byl žákem profesora E. Landaua. V roce 1929 byl Vojtěch Jarník jmenován mimořádným profesorem matematiky na Karlově univerzitě a o šest let později pak řádným profesorem. Na univerzitě působil až do roku 1967, kdy odešel do penze. Po vzniku Československé akademie věd byl v roce 1952 jmenován akademikem a stal se prvním předsedou její matematicko-fyzikální sekce. Vojtěch Jarník se zajímal o historii matematiky, obzvláštní péči věnoval studiu díla Bernarda Bolzana. Hlavní náplní jeho práce byly oblasti teorie čísel a matematické analýzy. Vydal čtyřsvazkovou učebnici matematické analýzy, která se dodnes používá: V letech 1935–50 byl vedoucím redaktorem matematické části \"Časopisu pro pěstování matematiky a fyziky\". Jako jeden z mála Čechů patří mezi matematiky s Erdősovým číslem 1. Socialistická ocenění: laureát státní ceny Klementa Gottwalda, nositel Řádu práce a Řádu republiky. Vojtěch Jarník je pohřben na břevnovském hřbitově v Praze (hrob F 238).", "Na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy probíhal neformální přijímací akt nových studentů, tzv. \"jarníkování\", který spočíval v tom, že po složení slibu byli nastoupivší prváci „praštěni“ do hlavy svazkem učebnic integrálního a diferenciálního počtu – prvními dvěma díly Jarníkovy matematické analýzy.", "Od roku 2002 se na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy konají Jarníkovské přednášky – v posluchárně, která nese Jarníkovo jméno." ] }

{ "title": [ "Vznik, 20. a 30. léta.", "Vnitrostranický puč a podřízení se Kominterně.", "Za druhé světové války a po válce.", "Únorový puč a 50. léta.", "Pražské jaro.", "„Normalizace“.", "Po listopadu 1989.", "Členská základna KSČ.", "Vedoucí představitelé KSČ.", "Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák. KSČ vznikla odštěpením větší části Československé sociální demokracie (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)).", "Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů. Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.", "Za druhé republiky (1938–1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů. Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu. Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany. Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.", "Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky. Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace. V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovkylidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil. Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.", "Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.", "V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. „brežněvizmu“, jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace. Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila. V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 2 miliony členů. Byla masovou všelidovou stranou. V období normalizace již do KSČ většina lidí nevstupovala z přesvědčení, ale kvůli kariéře, případně někdy i z donucení.", "Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Komunistická strana Slovenska se přejmenovala na SDL Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 7 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů, ve srovnání s předlistopadovou KSČ. Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní. Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány, neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují právní řád České republiky.", "Do roku 1948 byli členy strany přesvědčení komunisté, obvykle dělníci, často ale i takzvaná pracující inteligence. Po únorovém převratu byla členská základna tvořena lidmi napříč společností. Po uchopení moci komunisty roku 1948 začalo do strany vstupovat velké množství lidí kvůli kariéře (například úředníci ve státní správě), s čímž se strana potýkala po celou dobu své vlády. Počet členů kariérních a nikoli přesvědčených začal ještě více stoupat od začátku šedesátých let a nejvíce v období normalizace, což se projevilo masovým odchodem členů hned roku 1989 a v dalších letech. V roce 1989 dosahoval počet členů a kandidátů na členství v KSČ cca 1,7 milionů.", "Označení nejvyšší funkce se v průběhu času měnilo. Stranu vedl v letech 1921–1945 a 1971–1989 generální tajemník, v letech 1945-53 a 1989-90 předseda a v letech 1953–1971 první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor. Vedoucí představitelé:", "Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jednotné kandidátce Národní Fronty." ] }

{ "title": [ "Před vznikem Británie.", "Nástup hannoverské dynastie.", "Průmyslová revoluce.", "Napoleonské války.", "Reformy v 19. století.", "Viktoriánská epocha.", "Eduardovské období.", "První světová válka.", "Meziválečné období.", "Druhá světová válka.", "Rozpad Britského impéria.", "21. století." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Příslušníci druhu \"Homo sapiens\" na britských ostrovech jsou doloženi nálezem ceremoniálního pohřbu z doby před asi 30 tisíci lety. Poslední doba ledová však zřejmě učinila ostrovy neobyvatelnými pro lidi. Stálé osídlení se předpokládá od jejího skončení před asi 11 700 lety. Od neolitu se obyvatelé ostrovů zapojovali do mezinárodního obchodu. V době bronzové se zde vyskytoval lid kultury se zvoncovitými poháry a v jižní Anglii vznikl nejznámější prehistorický monument Velké Británie, komplex menhirů a kamenných kruhů Stonehenge, starý asi 4000 let. Na konci prehistorické doby byly ostrovy obývány keltskými národy, které sem přišly kolem roku 800 př. n. l. a přinesly halštatskou kulturu. Keltskou Británii napadl Julius Caesar v rámci svého galského tažení dvěma výpravami v letech 55 až 54 př. n. l. Plně si Římané jih Velké Británie podrobili Claudiovou výpravou z let 43 až 47. Keltské protiřímské povstání z roku 61, vedené Boudiccou, bylo potlačeno. Později za císaře Hadriána Římané jižní Británii opevnili ze severu Hadriánovým valem proti severobritským kmenům, jako byli Piktové. Roku 287 Británii od říše odtrhl vzbouřený důstojník Carausius, avšak roku 296 byla znovu Římany dobyta. V době římské nadvlády byly Britské ostrovy počínaje 3. stoletím částečně pokřesťanštěny. Baštou křesťanství se stalo zejména Irsko se svou svébytnou mnišskou kulturou. Římskou nadvládu nad Británií v době hroutící se západní části impéria ukončila armádní vzpoura z roku 409. Po pádu římské moci na ostrovy pronikaly Germánské kmeny z dnešního severního Německa, souhrnně označované jako Anglosasové (Anglové, Sasové, Jutové a Frísové). Jejich jazyk je základem dnešní angličtiny. Britské ostrovy byly v té době politicky nejednotné, byly však položeny základy pozdějšího Skotského království, které vzešlo z království Dál Riata, vzniklého v 6. století. V 7. století vykrystalizovalo sedm nejdůležitějších anglosaských království v dnešní Anglii, a to Wessex, Sussex, Essex, Northumbrie, Mercie, Východní Anglie a Kent. V tomto období bylo také dovršeno pokřesťanštění ostrovů, nejprve Irska v 6. století vlivem sv. Patrika, a pak dalších oblastí hlavně zásluhou iroskotských misionářů. Roku 789 došlo k prvnímu nájezdu loupeživých Vikingů (Norů a Dánů) na východní pobřeží Velké Británie. Dánská invaze ve východní Anglii roku 865, kterou vedli Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý, pak znamenala začátek trvalé přítomnosti Vikingů v Anglii. Jejich hlavním protivníkem tehdy byl wessexský král Alfréd Veliký, jemuž se podařilo udržet západní část Anglie a založit zde mocenské centrum, jež lze považovat za počátek anglického království. Králi Athelstanovi se po roce 926 dokonce na čas podařilo podrobit většinu území Velké Británie. Smrt Eduarda Vyznavače roku 1066 přivodila dynastickou krizi, na kterou sousedé anglosaského království Dánové a Normané reagovali invazí. Poslední anglosaský král Harold II. odrazil Dány, avšak vylodění normanského vévody Viléma Dobyvatele již nedokázal čelit. Bitva u Hastingsu 14. října 1066 znamenala Haroldovu smrt a podrobení Anglie Normanům. Francouzsky mluvící Normané postupně zabrali velkou část Británie, přinesli na ostrovy gotickou kulturu a feudální řád a do roku 1204 spojili Velkou Británii do jednoho celku s Normandií, a tím i Francií. Založeny byly tehdy univerzity v Oxfordu a Cambridgi. Potopení Bílé lodi (1120) s jediným dědicem trůnu Vilémem Aethelingem na palubě způsobilo vymření normanské dynastie a roku 1154 nastoupila, v osobě Jindřicha II., dynastie Plantagenetů. Vypuzený irský král Diarmait Mac Murchada si Jindřicha II. přizval na pomoc proti svému konkurentu, jímž byl velekrál Ruaidrí Ua Conchobair, a následující normanská invaze do Irska znamenala začátek nároků anglických vládců na Irsko. Slabý král Jan Bezzemek ztratil počátkem 13. století většinu pevninských držav ve prospěch francouzského krále, a byl pak roku 1215 anglickými velmoži donucen přijmout Velkou listinu práv a svobod (\"Magna charta libertatum\"), omezující královskou moc a považovanou někdy za zárodek budoucí britské konstituční monarchie. Eduard I. v letech 1276 až 1284 dobyl pro Anglii Wales, dlouho politicky roztříštěný a až ve 13. století sjednocený knížaty Gwyneddu. Vymření Kapetovců ve Francii roku 1328 umožnilo anglickému králi Eduardu III. vznést nárok na pařížský trůn. Tím vyvolané politické napětí roku 1337 vyústilo ve stoletou válku s Francií, jež s přestávkami trvala do roku 1453. Přes řadu úspěchů, jako byly bitvy u Kresčaku (1346) či u Agincourtu (1415), byli Angličané poraženi a ztratili většinu zbylých držav ve Francii. Následkem byly i spory o následnictví, jež později vyústily v boje o trůn mezi dvěma větvemi Plantagenetů, Lancastery a Yorky, označované podle květů v erbech obou rodů jako války růží (1455–1487). Bitva u Bosworthu, v níž padl Richard III. z rodu Yorků, války růží ukončila nástupem nové dynastie: v osobě Jindřicha VII. na anglický trůn usedli Tudorovci. V době počínající reformace se Jindřich VIII. vzepřel papeži, aby dosáhl rozvodu s Kateřinou Aragonskou. Tím roku 1534 zahájil anglickou reformaci. V Anglii a Walesu se prosadila státní Anglikánská církev, ve Skotsku radikálnější kalvinistická Skotská církev a Irsko zůstalo převážně katolické. Marie I. se neúspěšně pokusila vrátit Anglii ke katolictví. Nahradila ji protestantka Alžběta I., do jejíž vlády spadá odražení španělského pokusu o invazi, znamenající počátek dlouhodobé britské námořní převahy nad ostatními velmocemi. Anglie si brzy nárokovala první zámořská území objevená mořeplavci, jako byli Walter Raleigh nebo Francis Drake. Roku 1600 vznikla Východoindická společnost, klíčová kolonizační instituce. Symbolem alžbětinského kulturního rozkvětu bylo dílo dramatika Williama Shakespeara. Alžbětou Tudorovci vymřeli a trůn roku 1603 zdědil skotský král Jakub VI. Stuart. Ekonomické a náboženské rozpory, jež Stuartovci zdědili z předchozí epochy, vedly ke třem občanským válkám let 1642–1651, popravě krále Karla I. (1649), dočasnému vyhlášení Anglické republiky a protektorátu Olivera Cromwella. Restaurace stuartovců vyvrcholila roku 1660. Katolického krále Jakuba II. však svrhla slavná revoluce vedená radikálními protestanty (1688) a na trůn se dostal protestant Vilém III. Oranžský. To provázely masakry katolíků v Irsku. Důsledkem bylo i oslabení královské moci na úkor parlamentu. Kulturně však šla země zjevně nahoru, ve vědě (Isaac Newton) i filozofii (John Locke). Již před slavnou revolucí se též ustavily zárodky prvních politických stran, whigů a toryů. Roku 1707 bylo \"Zákonem o unii\" připojeno Skotsko. To bývá považováno za datum vzniku Spojeného království.", "Po smrti královny Anny (1702–1714) z rodu Stuartovců, na britský trůn nastoupil její nejbližší příbuzný, protestant Jiří I. (1714–1727), původem z Německa, člen hannoverské dynastie. Jeho nezájem o politické události ve Velké Británii byl předurčen jeho původem a neznalostí angličtiny. Veškerou politickou moc tak v zemi fakticky získali členové parlamentu, přesněji řečeno jeho dvě politické frakce strany Whigů. Novou dynastii zpočátku ohrožovala nová vlna jakobitských povstání, ta však skončila bitvou u Cullodenu (1745), poslední regulérní pozemní bitvou na půdě Velké Británie. Porážka povstání, jež měla zázemí ve Skotsku, nakonec vedla zejména k podrobení Skotska Angličany. Jiří II. (1727–1760) přenechával faktickou vládu svému ministerskému předsedovi. Robert Walpole položil základy k funkci britského ministerského předsedy poté, co složil z členů Parlamentu svůj vlastní ministerský kabinet (po prasknutí tzv. jihomořské bubliny na burze, před nímž předtím marně varoval). Panovník měl od té doby ceremoniální funkci, hlavní výkonnou moc získal ministerský předseda. Británie též rozšířila svou koloniální říši zabráním území po celém světě, nejdůležitější místo zaujímalo 13 amerických kolonií na východním pobřeží. Britové se úspěšně prosazovali i v Kanadě nebo v Indii. Za Jiřího II. se Británie rovněž zúčastnila Sedmileté války (1756–1763), v níž porazila Francii. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. „zvrat aliancí“, který ukončil 250 let trvající nepřátelství mezi Francií a Rakouskem a z Pruska učinil spojence Británie. Navzdory krvavé bilanci tohoto konfliktu, někdy označovaného za “nultou světovou válku”, se však velmocenské poměry na kontinentě \"de facto\" nepohly ani o píď. Jedním z mála reálných výsledků této války bylo, že Británie zaujala postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci Evropy a tím pádem i světa. Jiří III. (vládl 1760-1820), třetí hannoverský panovník Británie, se na rozdíl od svých dvou předchůdců v Británii již narodil a angličtina byla jeho rodným jazykem. Za jeho vlády nabral na obrátkách proces průmyslové revoluce, Británie čelila vzpouře severoamerických kolonií a zapojila se do napoleonských válek. Vláda prvních tří hannoverských panovníků byla provázena kulturním rozkvětem, který symbolizovali spisovatelé Daniel Defoe, Jonathan Swift či Walter Scott. Vztahy mezi třinácti severoamerickými koloniemi a koloniálním centrem v Londýně se zhoršily během 60. a 70. let. Zdrojem napětí byly britské pokusy zdaňovat americké kolonisty bez jejich souhlasu, které pocházely většinou z britského parlamentu. Akty odporu (např. známé Bostonské pití čaje roku 1773) v roce 1775 přerostly v ozbrojenou revoluci a začala americká válka za nezávislost. V roce 1776 Američané deklarovali nezávislost Spojených států amerických. Po zastavení britské invazní armády v roce 1777 vytvořili spojenectví s Francií. Britská armáda během války ovládala jen hrstku pobřežních měst. Válka těžce devastovala britské rozpočty a rozvracela celou společnost, což roku 1881 mj. vedlo k tzv. Gordonovým nepokojům, což byla vzpoura protestantů proti zrovnoprávnění katolíků. V říjnu 1781 se lord Cornwallis vzdal u Yorktownu ve Virginii, čímž byla válka ztracena. V roce 1783 byla podepsána Pařížská smlouva, která formálně ukončila válku a uznala nezávislost Spojených států. Při návratu bojů v letech 1812-14 nicméně Britové uhájili Kanadu. Ztráta třinácti kolonií, nejlidnatějších z celé Britské říše, znamenala přechod mezi „první“ a „druhou“ koloniální říší. Británie svou pozornost přesunula na Asii, Pacifik a později Afriku. V Pacifiku se zájem soustředil na Austrálii, kterou pro Evropu objevil britský mořeplavec James Cook roku 1770. Na vědecké cestě do jižního Pacifiku v roce 1778 sepsal Joseph Banks pro vládu zprávu, v níž došel k závěru, že by se Austrálie hodila jako trestanecká kolonie. V roce 1787 do Austrálie Britové vypravili první zásilku odsouzených.", "Záváděním mechanizace výroby a rozvojem velkých manufaktur Velká Británie jako jedna z prvních zemí v Evropě vstoupila do průmyslové revoluce. Dostatek surovin z jejích kolonií urychloval tento celospolečenský proces. Stejně tak postupovala i modernizace výroby zemědělské, způsobující příliv pracovní síly do britských průmyslových center. Velká Británie se zmocnila vedoucí úlohy mezi industrializovanými zeměmi. Británii učinil epicentrem průmyslové revoluce i technologický pokrok: právě v Británii vznikly dva klíčové vynálezy, parní stroj Jamese Watta a parní lokomotiva Richarda Trevithicka, již významně zdokonalil jiný Brit, George Stephenson. Významný byl též vynález portlandského cementu Josepha Aspdina (1824) nebo Bessemerova procesu výroby oceli, který objevil Henry Bessemer roku 1856. Po ztrátě 13 amerických kolonií a revoluci ve Francii v roce 1789 započala se organizovanost a emancipace dělnických vrstev v britské společnosti. Vznikly první dělnické organizace, jejich existence byla však záhy ilegalizována. Uprostřed průmyslové revoluce se rozvíjel také nový druh myšlení. Reprezentoval ho především Adam Smith, často označovaný za zakladatele moderní ekonomie. Ve své práci \"Bohatství národů\" zdůraznil roli volného trhu, z něhož podle Smitha jedině plyne bohatství, nikoli z mocenské politiky. Kniha měla i značný politický dopad a ovlivnila způsob britské kolonizace – Britové se soustředili více na prosazování obchodního systému než na tradiční politické ovládnutí kolonie (typické pro Portugalce a Španěly, kteří koloniální éru s náskokem zahajovali). Tento rozdílný způsob kolonizace měl dalekosáhlé důsledky pro celé světové dějiny. Osvobozené britské kolonie (USA, Kanada, Austrálie, JAR) se na rozdíl od jiných stávaly většinou velmi dynamickými státy. Nárůst obchodu mezi nově nezávislými Spojenými státy a Británií po roce 1783 potvrdil Smithův názor, že politická kontrola není pro ekonomický úspěch nezbytná a podle toho Britové dále postupovaly a na rozdíl od jiných koloniálních říší udělovali koloniím nezřídka vyšší statut nezávislosti, díky čemuž na rozdíl od jiných své impérium, byť v oslabené, symbolické formě, uchovaly – v podobě Commonwealthu.", "Britská vláda reagovala na vypuknutí francouzské revoluce v roce 1789 nejprve umírněně. Když na kontinentu v roce 1792 vypukla válka mezi revoluční Francií a konzervativními monarchiemi, zpočátku zůstala neutrální. Až poprava francouzského krále Ludvíka XVI. a především hrozba francouzské invaze do Nizozemska pobídla Británii k tomu vyhlásit Francii válku. Ve válečném stavu setrvaly obě mocnosti dalších 23 let, s výjimkou krátkého období 1802-1803. V 90. letech Britové opakovaně porazili Francii na moři, ale neodvážili se významných pozemních operací. Vše změnila expanzivní politika nového francouzského císaře Napoleona Bonaparta. Britové se právem začali obávat jeho pokusu se vylodit přímo na ostrovech. Tomu však zabránil admirál Horatio Nelson, když roku 1805 rozdrtil francouzské a španělské loďstvo u Trafalgaru. Po této bitvě byla hrozba francouzské invaze prakticky nulová. Napoleon reagoval roku 1806 tím, že vydal Berlínský dekret, jímž vyhlašoval tzv. kontinentální blokádu, jež měla znemožnit Británii obchodovat s Evropou a rozbít tak její obchodní hegemonii. To se mu však, díky britské námořní moci, nepodařilo, byť se Britové prozatím neodvažovali odpovědět vojensky. To se změnilo roku 1808, kdy ve Španělsku vypuklo protinapoleonské povstání. Britská armáda vedená vévodou z Wellingtonu se vylodila ve Španělsku a do roku 1814 vytlačila Francouze z Pyrenejského poloostrova. Vzápětí Wellington napadl jižní Francii. Napoleon kapituloval, avšak po uprchnutí z internace na ostrově Elba se pokusil znovu získat moc. Wellington ho definitivně porazil v bitvě u Waterloo roku 1815. V bezprostřední reakci na napoleonské války došlo k ekonomické krizi a britská vláda sáhla k represivním zákonům, v obavě z možných revolučních nálad. Na konci 20. let 19. století ale většinu odvolala poté, co se ekonomika stabilizovala a obavy z revolučního výbuchu ustoupily.", "Po neúspěšném irském povstání z roku 1798 bylo zákony o unii Velké Británie a Irska s účinností od roku 1801 zrušeno Irské království, které bylo připojeno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Jiří IV. vládl nejprve jako regent (1811–20), poté, co jeho otec a předchůdce propadl psychické poruše. V letech 1820–30 pak seděl na trůně. Rozhodl se zasahovat do politických událostí mnohem méně než jeho otec. Zavedl dodnes respektovaný princip, že král přijme jako premiéra osobu, která má většinu v poslanecké sněmovně, bez ohledu na to, zda ho král osobně favorizuje nebo ne. Jeho bratr Vilém IV. vládl v letech 1830-37 a do politiky se zapojoval rovněž velmi málo. Za jeho panování ovšem došlo k řadě reforem: byly upraveny zákony o chudobě (\"poor laws\"), byla omezena dětská práce, bylo zrušeno otroctví v téměř všech částech Britské říše. Nejdůležitější změny přinesl Reformní zákon z roku 1832, který změnil britský volební systém. Zákon byl navržen Whigy, vedenými premiérem Charlesem Greyem. Setkal se s velkým odporem Toryů zvláště ve Sněmovně lordů. Nicméně pod tlakem veřejného mínění byl nakonec přijat. Zákon přiznal právo na zastoupení v dolní komoře parlamentu velkým městům a odebral je malým obcím, takzvaným \"rotten boroughs\" či \"pocket boroughs\", s velmi malým počtem obyvatel, kde zpravidla se stával poslancem majitel pozemku, který volil sám sebe. Vzrostla tak moc střední třídy a došlo ke zvýšení počtu osob, které měly právo volit poslance, o přibližně 50–80%. Volební právo nicméně i po reformě mělo jen asi 6% Britů. Náboženská svoboda byla zajištěna zákonem z roku 1829, který odstranil nejpodstatnější omezení katolíků v Británii (\"Roman Catholic Relief Act\"). Na mezinárodní scéně Británie zasáhla v Portugalsku v roce 1826, kde bránila ústavní vládu. Britové též zasáhli v roce 1827 na straně Řeků, kteří od roku 1824 vedli osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. S pokračující zoufalou pozicí dělnických vrstev začalo ve Velké Británii docházet ke střetům mezi dělníky a ozbrojenými složkami. Vysoká nezaměstnanost a ceny dohnaly některé dělníky až na pokraj hladomoru. Živelným ničením strojů (tzv. luddismus) se snažili dělníci zamezit propouštění. V letech 1837–1848, resp. 1846–1855 tzv. chartistické hnutí pokračovalo ve snaze o sociální emancipaci dělníků, ale také usilovalo o rovné všeobecné hlasovací právo. Jeho tlak nebyl bez výsledků: Roku 1885 smělo volit již asi 56 % dospělých mužů.", "Dobu stability pro Velkou Británii znamenal začátek vlády královny Viktorie (1837–1901). Za její vlády dosáhla Velká Británie vrcholu své politické a ekonomické moci. Ovládla významná zámořská území, již v roce 1931 přitom vznikl Commonwealth (tzv. Britské společenství národů), zrovnoprávňující některé kolonie s domovskou zemí. Na začátku své vlády podléhala Viktorie vlivu ministerského předsedy lorda Melbourna. V roce 1840 se provdala za prince Alberta, který v roce 1861 zemřel. Viktorie pokračovala v aktivní roli na poli mezinárodní politiky, často vystupovala jako prostředník při rozhodujících mezinárodních jednáních. Velký irský hladomor z konce 40. let 19. století, při kterém vláda Roberta Peela neposkytla strádajícím lidem – zejména katolíkům – dostatečnou pomoc, měl více než milion obětí a způsobil dvoumilionovou imigrační vlnu, především do USA. To podpořilo irský nacionalismus, z něhož vzešlo separatistické hnutí feniánů (Irské republikánské bratrstvo), jež se uchylovalo i k terorismu. V letech 1854–1856 se Velká Británie zúčastnila Krymské války, ve které podpořila Turecko v boji proti Ruské říši. Velká Británie společně s Francií nad Ruskem zvítězila a zamezila dalšímu výraznému ruskému mocenskému růstu. Opiovými válkami si Britové vynutili právo dodávat své opium na čínský trh a získali Hongkong. Jinak v mezinárodní politice zvolila Británie strategii tzv. Skvělé izolace (\"Splendid isolation\"). Spočívala v nevázání Británie ve spojenectví s jinými mocnostmi a nezasahování do jejich vzájemných sporů především na evropském kontinentu a soustředění se na vlastní problémy. Definitivně skončila uzavřením britsko-japonského spojenectví v roce 1902. Britská Východoindická společnost svou soukromou armádou ovládla rozsáhlá území v Indii, která ovšem po velkém indickém povstání (1857–1859) musela předat britské koruně. Ke konci dlouhé vlády královny Viktorie se Britové úspěšně účastnili i dělení Afriky a získali zde řadu kolonií od Egypta se Suezským průplavem na severu až po území současné Jihoafrické republiky na samém jihu kontinentu. Na přelomu 19. a 20. století se Velká Británie účastnila búrských válek proti jihoafrickým bělošským osadníkům, při kterých ovládla celou Jižní Afriku. Británie v nich definitivně vyhrála roku 1902, ale jen díky ohromné početní převaze a použití brutálních prostředků včetně koncentračních táborů. Viktoriánské období přineslo také mimořádný rozvoj vědy a kultury. Michael Faraday zkoumal základy elektromagnetismu, posléze na něj navázal James Clerk Maxwell. James Prescott Joule položil základy termodynamiky. Charles Darwin přišel s teorií evoluce (jeho přelomová práce \"O původu druhů\" vyšla roku 1859). Británie stála též v čele snažení literárních, George Gordon Byron se stal klasikem světové poezie, Charles Dickens prózy. Arthur Conan Doyle dal na sklonku viktoriánské éry britské kultuře postavu Sherlocka Holmese. Dobové opojení technikou přetavil do žánru sci-fi Herbert George Wells. Satiricky se s viktoriánskými ideály a morálkou vypořádával George Bernard Shaw nebo Oscar Wilde. Viktoriánská éra byla rovněž dobou zrodu moderního sportu, v Británii vznikl tehdy tenis (první wimbledonský turnaj roku 1877) nebo fotbal (první mezinárodní zápas mezi Anglií a Skotskem hrán roku 1870). V druhé pol. 19. století bylo volební právo rozšířeno i na dělníky z velkých měst. Nespokojenost dělníků však přetrvala a v roce 1900 vznikla sociálně orientovaná labouristická strana, která se postupně stala hlavní opoziční silou vůči konzervativcům.", "Eduardovské desetiletí (podle Eduarda VII., vládl 1901–1910) a navazujících několik posledních roků evropského míru bylo vnitropoliticky poznamenáno tlakem na další demokratizační reformy. Liberálové, kteří vládu převzali roku 1906, položili základy britského sociálního státu, čímž reagovali na požadavky odborů a sílící levicové labouristické strany. Lídr liberálů Herbert Henry Asquith byl nejdéle souvisle sloužícím premiérem ve 20. století až do doby, kdy ho v 80. letech překonala Margaret Thatcherová. Stál v čele kabinetu v letech 1908-1916. Přesto klíčovou osobností liberálů a celé epochy byl David Lloyd George. Britské sufražetky, jako byla Emmeline Pankhurstová, bojovaly za volební právo žen, avšak premiér Asquith dokázal jejich požadavkům vzdorovat. Vlády se nadále potýkaly s irskou otázkou, ovšem aliance liberálů a labouristů se o irské nacionalisty často opírala. Zahraniční politika byla poznamenána zvýšeným mezinárodním napětím, zejména konkurencí stále sílícího Německa, na což Britové reagovali posilováním vojenského loďstva i Srdečnou dohodou s Francií a Trojdohodou zahrnující také Rusko. Eduardovské období je pojem, který není obvykle vymezen Edvardovou smrtí roku 1910 (vystřídal ho Jiří V.), ale za mezník bývá označováno potopení Titanicu, největšího parníku své doby, roku 1912, nebo až vypuknutí první světové války roku 1914.", "Konflikt Rakouska-Uherska a Srbska v létě 1914 se velmocím nepodařilo vyřešit ani omezit, postupně se zapojovaly další státy, až 4. srpna i Velká Británie vyhlásila válku Německu poté, co přepadlo Belgii. První světová válka (1914–1918) byla na západní frontě zákopová a opotřebovávací a Britové bojující po boku Francouzů zde utrpěli mnohasettisícové ztráty. Mnoho padlých přinesla také bitva o Gallipoli (1915–1916), katastrofální pokus ovládnout Dardanely. Roku 1916 premiéra Asquitha vystřídal jeho stranický kolega David Lloyd George, který sestavil vládu velké koalice a v duchu totální války zaměřil všechny síly země na boj. V září 1916 Britové na Sommě nasadili vozy Mark I, první bojeschopné tanky světa. Až na německé bombardování (zprvu vzducholoděmi, později letadly) se boje Britským ostrovům vyhnuly, víc lidí tam zemřelo na poválečnou epidemii španělské chřipky. Británie patřila k vítězům, avšak za cenu více než 850 000 padlých.", "Britské impérium dosáhlo své největší velikosti v roce 1921 získáním mandátu nad bývalými německými a osmanskými územími. Válka však podpořila nacionalismus a separatismus v mnoha částech impéria. V Irsku již roku 1916 proběhlo velikonoční povstání a roku 1919 vypukla partyzánská britsko-irská válka mezi britskými ozbrojenými silami a Irskou republikánskou armádou poté, co hlavní irská strana Sinn Féin vyhlásila nezávislost ostrova. Příměří bylo přijato roku 1921 a následující rok vznikl Irský svobodný stát. Jen část irské provincie Ulster, kde většinu obyvatel tvořili protestanští loajalisté, zůstala součástí Spojeného království jako Severní Irsko. Válka přinesla mnoho změn ve společnosti a politice. Ženy, jež za války musely přebírat mnoho tradičně mužských činností, získaly volební právo: část žen mohla volit již od roku 1918 a plné rovnoprávnosti u volebních uren dosáhly roku 1928. Liberální stranu, jejíž premiéři boje řídili, brzy po válce z parlamentu vytlačili labouristé. Již poválečné pravicové vlády posilovaly sociální stát, zejména program podpory sociálního bydlení. Prvním labouristickým premiérem se stal Ramsay MacDonald roku 1924, nejdelší dobu v meziválečném období vládl konzervativec Stanley Baldwin. V kultuře nastoupil mocně film, jeho symbolem se stal britský herec a komik Charlie Chaplin, jakkoli svá největší díla natočil ve Spojených státech, podobně jako britský režisér Alfred Hitchcock. Ovšem i britská literatura zůstala silná, Agatha Christie pokračovala v tradici detektivky, J. R. R. Tolkien stvořil žánr fantasy (byť jeho díla byla doceněna až později). Alexander Fleming objevil roku 1928 penicilin, byť látka se začala v lékařství používat až za druhé světové války. Velká hospodářská krize zasáhla Británii roku 1931. V Německu dovedla k moci nacisty, které se Baldwinovo a později Chamberlainovo vedení snažilo usmířit politikou appeasementu. Runcimanova mise do českého pohraničí v létě 1938 připravila půdu pro Mnichovskou dohodu, snahu Velké Británie a Francie uspokojit Německo územními ústupky vynucenými na Československu. „Mír pro naši dobu“, jak Mnichov vnímal Neville Chamberlain, však vydržel jen necelý rok. Po německém přepadení britského spojence Polska 1. září 1939 začala druhá světová válka, do které Velká Británie vstoupila 3. září.", "Polsko rychle padlo a Němci zaútočili na Francii. Britové poslali na pomoc Francii nejvíce mechanizovanou armádu na světě. Spolu s Francií měli více tanků než Německo. Přesto Německo na jaře 1940 Francii pokořilo a vláda nového britského premiéra Winstona Churchilla jen stěží stačila evakuovat svá vojska z Dunkerku, přičemž na kontinentě musela zanechat veškerá válečná zařízení a zásoby. Němci plánovali invazi na britské ostrovy, ale nejprve potřebovali dosáhnout vzdušné nadvlády. To se jim však nepodařilo, když v létě 1940 RAF porazila německou Luftwaffe v bitvě o Británii. Díky tomu se pozemní boje Britským ostrovům znovu vyhnuly, ačkoli obyvatelstvo bylo ohrožováno bombardováním i útoky střelami V-1 a V-2. Japonsko vyhlásilo Británii válku v prosinci 1941, a rychle dobylo Hongkong, Malajsii, Singapur a Barmu. Hrozilo též útokem na Austrálii a Indii. Tíhu boje s Japonci na sebe po svém vstupu do války vzaly Spojené státy. Již předtím ovšem Spojené státy, na základě Zákona o půjčce a pronájmu, začaly poskytovat Británii masivní pomoc (1940). Po vstupu Sovětů do války Churchill uzavřel pevné spojenectví i s nimi a navzdory ideologickým vzdálenostem toto spojenectví vydrželo až do konce války, byť německý diktátor Hitler doufal v opak. Britské obyvatelstvo všech společenských vrstev válečné úsilí podpořilo, proto se hovoří v britské historiografii o „lidové válce“. Nicméně s touto podporou byly u dělnické třídy otevřeně spjaty požadavky na sociálně spravedlivější uspořádání společnosti po válce. Na tom, že je nezbytné těmto požadavkům po konečném vítězství vyhovět, se shodly všechny hlavní politické strany. Velkou roli sehrála mobilizace žen, které nahradily odvedené muže v mnoha profesích, což ovlivnilo poválečné postavení žen v britské společnosti. Válka také posílila monarchickou ideu, neboť chování královské rodiny během války (neopustila Londýn ani během bombardování) bylo vnímáno jako důstojné a posilující morálku celé země. K úspěchu západních spojenců značně přispělo i britské rozluštění německé šifry enigma, jež provedl tým pod vedením Alana Turinga. Turing při tom položil základy moderní informatiky a výpočetní techniky. Britové a jejich západní spojenci se roku 1944 vylodili v Normandii, osvobodili Francii a v květnu 1945 spolu se Sověty ukončili válku v Evropě. Podíleli se také na jednáních o poválečném uspořádání, jako byla Jaltská konference, a dočasně okupovali část Německa. Během jednání o poválečné podobě světa však bylo zřetelné, že Británie vyklízí pozici světové supervelmoci a předává žezlo dvěma novým globálním hegemonům – Spojeným státům a Sovětskému svazu. Ty se po pádu železné opony (což byla známá metafora, již roku 1947 užil Churchill ve svém Fultonském projevu) dostaly do klinče, jemuž se říkalo studená válka.", "Během studené války (asi 1947–1991) byla Velká Británie součástí západního bloku a Severoatlantické aliance (od jejího vzniku roku 1949), stala se jadernou mocností (první jaderný výbuch uskutečnila roku 1952) a roku 1973 vstoupila do Evropských společenství, později transformovaných na Evropskou unii. Již Beveridgeova zpráva (1942) požadovala dobudování sociálního systému Velké Británie; v červenci 1945 pak vítězství labouristů, vedených Clementem Attleem, předznamenalo sociální charakter britské politiky dalších několika desetiletí. Druhá světová válka urychlila rozklad britské koloniální říše; její nejlidnatější část, Indie, získala nezávislost roku 1947. Suezská krize roku 1956, nepodařený pokus Edenovy vlády udržet Suezský průplav, ukázala neschopnost Británie a jejího spojence Francie prosadit své zájmy ve třetím světě silou. Mnohé bývalé kolonie s Velkou Británii udržují nadstandardní vztahy ve společenství národů Commonwealth. I po dekolonializaci se vyskytly střety jako konflikt loajalistů a republikánů v Severním Irsku, násilný zejména počátkem 70. let 20. století, nebo válka o Falklandy s Argentinou roku 1982. Tu vedla první žena v úřadě britského premiéra Margaret Thatcherová, konzervativní politička známá neoliberálním programem privatizace a omezení sociálních výhod. Přestože Británie velmocensky ve druhé polovině 20. století oslabila, udržela si pozoruhodnou sílu kulturní. Po druhé světové válce proslul varováními před totalitou George Orwell (\"Farma zvířat\", \"1984\"). Rockové skupiny jako Beatles, Rolling Stones, Led Zeppelin, Pink Floyd či Queen pobláznily celý svět. Ten si zamiloval i filmovou postavu Jamese Bonda, nebo knižního (a posléze filmového) hrdinu Harry Pottera, jehož stvořila spisovatelka J. K. Rowlingová. Také ve vědě nešlo vysledovat úpadek, který by kopíroval sklonek moci geopolitické – John Maynard Keynes se stal nejvlivnějším ekonomem prvních třiceti poválečných let, Bertrand Russell patří nejvýznamnějším filozofům a logikům, Tim Berners-Lee vytvořil World Wide Web. Symbolem britské vzdělanosti se stal též fyzik Stephen Hawking. Roku 1997 konzervativce po dlouhých letech vystřídala labouristická vláda Tonyho Blaira, která zahájila program devoluce, tedy přenášení pravomocí z londýnského centra na nově vytvořené parlamenty Skotska, Walesu a Severního Irska.", "Pod Blairovým vedením se Británie přidala k válce proti terorismu, již vyhlásil americký prezident George W. Bush, a vstoupila do války v Afghánistánu a v Iráku. Na invazi do Iráku bylo nasazeno 46 tisíc britských vojáků, jedna třetina pozemních sil. (Všechny britské jednotky byly z Iráku staženy v roce 2010.) Odpovědí byl islámský terorismus: k největším útokům patřil ten ze 7. července 2005, kdy čtyři sebevražední bomboví útočníci zabili 52 Londýňanů. V roce 2007 poprvé v historii zvítězila ve skotských volbách Skotská národní strana, s programem odtržení Skotska od Británie. Vytvořila menšinovou vládu a slíbila referendum o odtrže)ní před rokem 2011. Vláda Spojeného království v reakci roku 2009 slíbila skotské vládě nové pravomoci, včetně možnosti zvyšovat daně. Nepomohlo to: Skotská národní strana triumfovala ve volbách roku 2011 a sestavila většinovou vládu s cílem rychle vypsat referendum. Britská vláda nehodlala referendu klást odpor. To se konalo roku 2014. Skotští liberálové, labouristé i konzervativci byli proti odtržení, za odchod plédovali nacionalisté. Skotové však odtržení odmítli většinou 55% hlasů. Skotská národní strana navzdory tomu v dalších volbách znovu posílila. Roku 2010 získali moc po letech labouristické nadvlády konzervativci v čele s Davidem Cameronem, díky koalici s liberály. Roku 2011 se 3000 britských vojenských letounů zúčastnilo zásahu proti silám Muammara Kaddáfího v libyjské občanské válce. Vláda čelila rovněž výbuchu násilí na předměstích obývaných zejména migranty. Davy agresivní mládeže z periferií v roce 2011 zabili pět lidí a způsobily škody na majetku ve výši více než 200 milionů liber. Zjevně se také zvedla nespokojenost s členstvím v Evropské unii (opět z velké části kvůli nespokojenosti s nemožností regulovat migraci). Indikátorem byly volby roku 2015, v nichž strana UKIP, žádající odchod z EU, získala 13 % hlasů. Díky většinovému volebnímu systému sice získala jen jeden poslanecký mandát, ale konzervativní lídr David Cameron vyšel vstříc části euroskeptické veřejnosti i euroskeptickému křídlu uvnitř Konzervativní strany vyhlášením referenda o vystoupení Británie z EU, jemuž se brzy začalo říkat novotvarem „brexit“. Referendum se konalo v červnu 2016. Navzdory očekávání a prounijní kampani samotného Camerona, Britové se většinově rozhodli z Evropské unie vystoupit. Pro vystoupení se hlasovalo zejména v Anglii a Walesu. Proti ve Skotsku, což znovu oživilo debaty o skotské nezávislosti. Cameron po referendu, jež vzal jako osobní porážku, odstoupil a byl nahrazen Theresou Mayovou, jež měla vystoupení realizovat. Odpor v parlamentu i uvnitř vlastní strany k výstupové dohodě, kterou s EU vyjednala, však přinutil k rezignaci i ji. Nahradil ji silný podporovatel brexitu Boris Johnson. Když ani on nepřesvědčil parlament o podpoře nové výstupové dohody, kterou s EU dojednal, nechal vyhlásit předčasné volby (v britské politické tradici značně neobvyklé), v nich přesvědčivě zvítězil a pro prosazení své verze odchodu z EU tak získal jasný mandát. 31.1.2020 Velká Británie opustila EU." ] }

{ "title": [ "Do 1463: Předosmanská doba.", "1463–1878: Osmanská nadvláda a islamizace.", "1878–1918: Rakousko-uherský protektorát.", "1918–1941: První Jugoslávie a postavení BiH v ní.", "1941–1945: Druhá světová válka.", "1945–1989: Socialistická Bosna a Hercegovina.", "1989–1992: Předzvěsti bosenské nezávislosti.", "1992–1995: Válka mezi jednotlivými národy země.", "Od 1995: Poválečná obnova země." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V dobách na počátku letopočtu zde žili tzv. Ilyrové, původní obyvatelé Balkánu, kteří byli sami potomci ještě starších Árijů, kteří do Evropy přišli. Ti sami se dělili na několik kmenů (Dalmáti, Desitijati, Liburni, Ardani, Antiani, Labodi a Daorsi). To byli předchůdci současných obyvatel, později, po stěhování národů, se přemístili dále na jih do dnešní Albánie. Řekové Ilyry popisovali jako barbarskou kulturu nehelénského typu, což svědčí o značném rozdílu mezi oběma civilizacemi. Roku 229 př. n. l. začaly v kraji první střety mezi Ilyry a Římskou říší; trvaly mnoho let a skončily římským vítězstvím roku 9. Impérium pak začalo oblast kolonizovat; Bosna a Hercegovina se stala součástí provincie Illyria. Byly otevírány doly a ilyrské obyvatelstvo se začalo romanizovat. V úrodném údolí řeky Neretvy na jihu Bosny a Hercegoviny vznikají četné kolonie.", "Ke konci 15. století království vojensky dobyla Osmanská říše. Ta vytvořila bosenský Sandžak, který připojila k rumelijskému vilájetu se sídlem ve Skopji. Zpočátku však Osmané nezískali kontrolu nad celým územím dnešního státu, některá města a oblasti (například Hercegovina) vzdorovaly až do dvacátých let 16. století; Bihać byl dobyt až roku 1592. Nakonec si sultánova vojska podrobila všechna města. Z Bosny podnikají Osmané později výpady do Uher, v oblastech své východní državy hledají lidské zdroje pro své armády. To způsobuje také značné změny obyvatelstva; do oblasti dnešního severozápadu Bosny přicházejí muslimští uprchlíci z budínského pašaliku a dalších oblastí, které v Uhrách spravovali Turci. V 16. století začínají v souvislosti s postupujícími armádami Rakouska na jih v severní části dnešní země vznikat vojenské pevnosti (tzv. kapetanie), ze kterých se později stávají města (například Bihać, či Gradiška). S Uherskem pak dochází k četným soubojům i na hranici, ta se tak často mění a některá bosenská města obsadí uherské síly. Přestože rakouská armáda podniká četné útoky, již muslimské obyvatelstvo se úspěšně brání. Nejúspěšnějším výpadem pro Rakousko byla výprava pod vedením Evžena Savojského, která na konci 18. století vyplenila Sarajevo. Roku 1580 dochází k administrativní změně; původní Sandžak je rozdělen a bosenská část se stává novým vilájetem. Kromě dnešního státu k ní ale patří ještě některé části, které v současné době patří Chorvatsku, Srbsku, či Černé Hoře. Za hlavní město byla vybrána Banja Luka, roku 1639 byla pak metropole přemístěna do Sarajeva, v roce 1697 do Travniku a v roce 1850 pak opět do Sarajeva. Zatímco ostatní státy, které si Osmané podrobili byly rozdělené do několika vilájetů, teritoriální integrita Bosny a Hercegoviny zůstala zachována. Osmanská správa zahájila pozvolnou islamizaci křesťanské země. Víra proroka Mohameda v zemi zakořenila na mnoho let dopředu. Přestože nedocházelo k násilí, založeném na náboženských rozdílech, muslimové byli podle osmanské praxe preferováni. Pouze oni mohli například žít ve městech, dnešní předci Srbů a Chorvatů byli", "Koncem 19. století, v roce 1878, připadla země Rakousko-Uhersku a stala se na základě smluv z berlínského kongresu jeho protektorátem; Vídeň se zavázala obnovit v zemi mír a pořádek. Mandát Rakousko-Uherska byl však pouze dočasný a formálně zůstala suverenita nad zemí tureckému sultánovi. Nová rakouská správa se však obávala rizika národnostních nepokojů, stejně jako vnitřních neshod ohledně správy nově získaného území. To si nárokovalo jak Rakousko, tak i Uhersko. Fakticky moc nad celou oblastí tak získal rakousko-uherský ministr financí, místní politická reprezentace se zatím nevytvářela. Administrativně byl přejat systém osmanský, původní názvy jednotek byly pouze přejmenovány do němčiny. Původní vlastnické vztahy (hlavně v záležitosti půdy a nemovitostí) mezi muslimy i křesťanskými obyvateli zůstaly zachovány. Rakouští správci začali následně s masivními investicemi - rozvojem průmyslu, školství a dalších moderních vymožeností západního světa v této zaostalé zemi. Tento proces ale probíhal velmi pozvolna; Bosna byla stále zemědělskou a zaostalou zemí, mnoho místních odcházelo na studia za hranice země, většinou tedy do významných center Rakousko-Uherska, kterými byla Vídeň, Budapešť, Praha, nebo Záhřeb. Protektorát byl po delších diskuzích na rakouské politické scéně anektován v říjnu 1908. To vedlo ke krizi, neboť mnoho bosenských Srbů se nyní stalo součástí již regulérní části území Rakousko-Uherska. Rovněž byli nespokojeni i muslimové, kteří stále doufali v návrat osmanské správy. Srbsko, které mělo na území Bosny veliký zájem, již od dob krize,", "Po čtyři roky trvající válce se zemi vládnoucí Rakousko-Uhersko rozpadlo a Bosna se spolu s Chorvatskem, Srbskem a Slovinskem stala součástí nově vytvořeného Státu SHS, později Království SHS a ještě později Království Jugoslávie. Nový stát nevznikal v zrovna jednoduchých podmínkách, Bosna a Hercegovina patřila mezi jeho nejméně rozvinuté oblasti, v politice dominoval srbský či chorvatský nacionalismus a – podobně jako tomu bylo například v Československu – velké množství politických stran. Během přelomu let 1918 a 1919 došlo v zemi k nepokojům, kdy se Srbové rozhodli pro odplatu vůči Bosňákům, kteří vlastnili rozsáhlé pozemky a moc. K velkému zklamání muslimů tyto násilnosti našly mezi vládnoucími kruhy v Bělehradě pozitivní odezvu. Na druhou stranu však pretenze Srbska na", "Za 2. světové války, kdy se Jugoslávie na několik let vinou zahraničně-politických okolností rozpadla, vládlo Bosně a Hercegovině ustašovské Chorvatsko. To jej začlenilo k svému území, rozdělilo formálně na 22 žup pojmenovaných podle středověkých území v bosenském státu. Zdejší Židé a Srbové se stali ale podle fašistických rasových pravidel nežádoucí skupinou obyvatelstva a byli proto posíláni do koncentračních táborů. Synagogy byly vážně poničeny, nebo úplně zbořeny. Proti režimu se zvedl organizovaný odpor, a to ze dvou stran. Jednak byli činní tzv. Jugoslávští partyzáni (od roku 1941) v čele s Josipem Titem, jednak Četnici, věrní srbské vlasti a králi. Partyzáni úspěšně oslovili bosenské Srby, kteří byli vystavováni útokům Ustašovců. Srbové, kteří byli loajální Dragoljubu Mihailovićovi oplaceli stejnou kartou a podnikali výpravy proti Chorvatům a hlavně Bosňákům, o kterých mluvili zásadně jako o \"Turcích\". Díky vizi multinárodní Jugoslávie, která by byla pro všechny národy, začali získávat větší podporu ale právě komunisté. A to nejen podporu morální, ale i ze zahraničí. Hornatý terén Bosny a Hercegoviny jim navíc pomáhal dobře organizovat záškodnické akce a čelit fašistům, či na jejich pozice útočit. Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny si procházelo těžkou zkouškou. Chorvaté byli samozřejmě součástí nyní \"svého\" státu, Boseňáci však byli vrhnuti mezi obě", "Poválečná obnova Jugoslávie se soustředila také na Bosnu a Hercegovinu. Byla vybudována celá řada především dopravních staveb (železničních tratí; např. Brčko - Banovići, či Doboj - Banja Luka), které se staly \"stavbami socialismu\" a na které byla nasazena tehdejší mládež. Kromě jugoslávských občanů však pomáhali také i lidé ze zahraničí. Hlavním cílem bylo především zajistit spojení s uhelnými revíry, kam jakákoliv kvalitní doprava (jak již bylo v Bosně a Hercegovině typické) zcela chyběla. Socialistické zřízení nebylo však oblíbené všemi obyvateli republiky. V roce 1950 došlo nedaleko Cazinu ke vzpouře. Sedláci, ale i partyzáni se bouřili proti kolektivizační politice. I když bylo již združštevňování venkova v té době v zemi na ústupu, vypukla několik let nahromaděná nenávist ke komunistické vládě. Vzpoura byla nakonec zastavena nasazením bezpečnostních složek státu, především milice. Proti ideovým nepřátelům však postupoval režim ještě tvrději. Bývalí politici fašistického Chorvatska, stejně jako antikomunisté a islamisté byli souzeni a nezřídkakdy i popravováni. Bosenští muslimové jako národnost však v stále svobodnější atmosféře, hlavně 60. let a uvolňování centralismu z Bělehradu, začali poustupně zvyšovat svoji úroveň národnostního i náboženského uvědomění. K tomu přispěla jednak změna vnitřní politiky po Brionském plénu, jednak aktivní role Jugoslávie v Hnutí nezúčastněných zemí, kde byla celá řada vlivných muslimských států, které situaci v Jugoslávii sledovaly. Bosna a Hercegovina byla zemí s neuvěřitelně zaostalým hospodářstvím a nízkou životní úrovní. V roce 1947 pracovaly 3/4 práceschopného obyvatelstva republiky v zemědělství, a pouhých 14 % v průmyslu. Elektřina byla dostupná jen pro cca 20 % obyvatelstva. Moderní silnice chyběly zcela, železniční síť byla naprosto nevyhovující, existující tratě byly převážně úzkorozchodné. Nicméně, díky investicím z fondu pro nerozvinuté republiky, kam přicházel kapitál hlavně z bohatších zemí, jako byly Srbsko a Slovinsko, byl budován průmysl a infrastruktura. V energetice se uplatnily díky geografickým podmínkám vodní elektrárny, v průmyslu pak rozsáhlé závody jak prvovýroby, tak i druhovýroby (např. ocelárna v Jajce, závody ve Veliké Kladuši). Během první i druhé jugoslávské pětiletky připadlo na Bosnu nemálo projektů, neboť vzhledem ke komplikované zahraničněpolitické situaci státu bylo potřebné zohlednit také i bezpečnostní hledisko (Bosna a Hercegovina je jako poměrně hornatá země velmi dobře ubranitelná a těžko se dobývá). V roce 1963 dostala Bosna a Hercegovina novou ústavu, která odkazovala na jugoslávský model socialismu. Obdobně tomu bylo i o jedenáct let později. Podle poslední komunistické ústavy z roku 1974 byla BiH deklarována jako \"socialistický demokratický stát lidí a socialistické samosprávné demokratické spolčenství pracujících lidí a občanů, národů Bosny a Hercegoviny - Muslimů, Srbů a Chorvatů a příslušníků dalších národů a národností, které v ní žijí. Bosňáci", "Nacionalistické tendence, které v každém národě brzy během slábnutí komunistické moci na přelomu 80. a 90 let vrcholily, vynesly v Jugoslávii na výsluní tři politiky – Aliju Izetbegoviće, Slobodana Miloševiće a Franju Tuđmana. V této době se zde začíná ozývat srbská část obyvatelstva, v Bělehradě se diskutuje o změně hranic jednotlivých republik v prosrbské podobě. Jednotlivé republiky SFRJ se začínají připravovat na nezávislost, první ji vyhlašuje Slovinsko a později Chorvatsko. V prvních svobodných volbách v zemi v březnu roku 1991 vyhrála koalice tří stran (SDA, SDS, HDZ BiH) v čele s Izetbegovićem a jeho stranou Spojení demokratické akce, KSJ naprosto propadla. Prezidentem svazové republiky se stal Bosňák Fikret Abdić, který později své místo uvolnil Izetbegovićovi. Předsedou Skupštiny se pak stal Srb (Momčilo Krajšnik), předsedou vlády Chorvat Jure Pelivan. V roce 1991 už probíhají válečné střety v Chorvatsku. Protože Bosna a Hercegovina je stále ještě součástí Jugoslávie, JNA k boji proti chorvatským vojenským sborům používá bosenské základny a z území BiH probíhají mnohé vojenské operace. Mnoho komunikací pro tehdejší RSK vedlo právě přes bosenské území. V tehdejší neklidné atmosféře reagovala i skupština BiH, která vydala akt o suverenitě republiky. Tím je rozhodnuto, že představitelé republiky se již nebudou účastnit jednání na federální celojugoslávské úrovni, dokud nedojde k jednání mezi všemi svazovými republikami. Chorvatští a bosňáčtí představitelé toto přijali s nadšením, Srbové se odmítli tohoto aktu účastnit. Další dohoda rovněž znemožnila případnou mobilizaci vojenských záloh v republice,", "Nenávist mezi jednotlivými etniky rychle rozdmýchala konflikt, který v dějinách moderní Evropy neměl obdoby a nezávislou Bosnu a Hercegovinu na mnohá léta poznamenal. Proti sobě stály tři strany – Srbové, za které bojovala Vojska Republiky srbské, Chorvati, kteří ustavili Hrvatsko vijeće obrane (Chorvatský obranný koncil), a Bosňáci, kteří byli zastoupeni v oficiální armádě. Poslední dvě vojska bojovala až do roku 1993 pospolu, poté ale nastal náhlý zvrat a každá ze stran bojovala sama za sebe. Válka byla vedena se značnou krutostí proti civilnímu obyvatelstvu, byly páchány často masakry (v Srebrenici, či v Sarajevu). Mezinárodní společenství nebylo schopné konflikt zastavit, OSN však vyslala do země své jednotky. V muslimské čtvrti Sarajeva došlo na začátku března 1992 k ozbrojenému útoku na srbský svatební průvod; následně sympatizanti SDS začali v mnohých městech (Bosanski Šamac, Derventa, Odžak, Sarajevo) stavět barikády a útočit na policejní sbory, situace se začala vyostřovat velmi rychle. Na přelomu března a", "V průběhu let, jak válka pokračovala, si zástupci všech tří stran uvědomili, že současná situace stále více škodí jejich vlastním zájmům a že řešení cestou ozbrojeného konfliktu není již dále možné. Proto Franjo Tuđman, Alija Izetbegović a Slobodan Milošević začali vyjednávat o budoucí podobě země a jejím poválečném uspořádání. 21. listopadu 1995 v americkém Daytonu podepsali zástupci všech znesvářených stran mírovou dohodu, čímž byla válka neoficiálně ukončena. 14. prosince 1995 se pak v Paříži koná poslední schůzka, na které jsou slavnostně dořešeny a podepsány mírové podmínky. Územní členění bylo navrženo a schváleno tak, aby oba dva hlavní bloky získaly polovinu země. Republika srbská byla zachována, avšak stala se jednou z tzv. entit – fakticky samostatných útvarů uvnitř státu. Na území, které drželi za války Bosňáci a Chorvati, byla vytvořena Federace Bosny a Hercegoviny. Sporným se stal Distrikt Brčko, který má strategický význam (dělí Republiku srbskou na dvě části) a spravují jej obě entity společně. Území entit přesně kopírují současné národnostní linie uvnitř státu, pouze v oblasti západní Bosny u hranic s Chorvatskem bylo čistě srbské území zahrnuto pod bosňáckochorvatskou federaci. Poválečný plán obnovy, díky kterému získala země přístup k penězům od bohatších zemí, jako jsou například státy EU, ale i Japonsko, pomohl obnovit alespoň základní infrastrukturu a zajistit fungování nezbytných orgánů. I přesto však jedna z nejchudších republik bývalé Jugoslávie zažívala těžké časy, které zhoršila navíc skutečnost, že oba celky federace spolupracovaly jen chladně, díky dlouhou dobu zažité národnostní nesnášenlivosti. Bezpečnostní situace navíc v prvních poválečných letech nebyla uspokojivá, velká část země je dosud zaminovaná a mnoho infrastruktury ještě stále zničeno. Na dodržování průběhu mírové smlouvy začali dohlížet vojáci mezinárodní mise SFOR, kteří jsou původem z mnoha zemí (například Německa, Itálie, ale také i Česka). Na území státu se navíc stále ukrývají hledaní váleční zločinci. Zatímco vznikly oddělené orgány a úřady podle entit, v ekonomické oblasti byla zakotvena jednota země. Měnou se stala po několika neúspěšných pokusech a nedohodách o nové celobosenské platidlo de facto Německá marka, kterou nahradila později marka konvertibilní (už faktická místní měna), s pevným kurzem 1:1 k německé marce. Stát má jednu centrální banku se sídlem v Sarajevu. V roce 1998 byly vybrány nové státní symboly. Po několika neúspěšných kolech nakonec vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu vybral nejúspěšnější návrh vlajky a znaku, který nereprezentuje jeden konkrétní národ a vychází ze symbolů Evropské unie. Roku 2007 se dostaly pod drobnohled i symboly obou entit, které byly uznány za neústavní, neboť symbolizují pouze jeden národ. Republika srbská se sice proti tomuto postoji ohradila, nakonec ale byla donucena nahradit původní znak emblémem, který již tolik problematický není. V prvních letech 21. století je vidět mírný rozvoj. Vlády obou entit se zaměřují jednak na rozvoj turistiky (obnovují se historické památky a země se reprezentuje v zahraničí), jednak i na budování dopravní infrastruktury. Železnice prošly modernizací, buduje se dálnice v údolí řeky Bosny do Sarajeva. I v oblasti vztahů mezi jednotlivými národy došlo k pozvolným změnám; za klíčové je považováno uznání Chorvatů a Bosňáků jako konstitutivního národa v Republice srbské a Srbů ve Federaci Bosny a Hercegoviny. Roku 2006 pak došlo k sjednocení ozbrojených sil obou entit v jeden všebosenský celek OSBiH. Nyní se v zemi diskutuje o reformě policejních sborů, která by byla uskutečněna podle obdobného postupu." ] }

{ "title": [ "Dělení neverbální komunikace.", "Význam neverbální komunikace.", "Kanály neverbální komunikace.", "Oblečení, činy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Neverbální projevy se dělí například do těchto skupin:", "Prostřednictvím neverbální komunikace si s druhými lidmi předáváme informace o tom, jak vnímáme sami sebe, jak svého partnera a o vlastních emocích, napětí a rozpoložení. Neverbální signály vysíláme většinou podvědomě a přijímáme je také podvědomě. Mnozí z nás však pod tlakem konvenční morálky předstírají, že jsme jim sympatičtí, že je něco zajímá, že všemu rozumí apod. Pak se snaží přizpůsobit i mimoslovní komunikaci předstíranému dojmu. Podívejme se například do novin na fotografie politiků: mnoho z nich používá naučeného gesta otevřených dlaní, které mimoslovně vyjadřují „nemám zbraň, jdu do toho s čistými, přátelskými úmysly. Často je patrné, že je to naučené a záměrně použité gesto, které má vyslat pozitivní signály. Při „čtení“ mimoslovní komunikace se nelze spoléhat jen na výraz obličeje. Může poskytnout cenné informace, ale mnohé může být účelově předstírané. Pokud se chceme orientovat podle řeči těla druhých lidí, pak si můžeme být jisti pouze tehdy, když jsou alespoň tři projevy mimoslovní komunikace v souladu, vyjadřují totéž, když tři signály vyjadřují například rozpaky, pohodu, nervozity, agresivitu nebo oddanost. Jako pozitivní signály řeči těla, které vyjadřují vnitřní klid a vyrovnanost, můžeme vnímat, když druhý člověk klidně a volně využívá prostor, který má k dispozici, má uvolněný postoj, nesouměrné posazení, vizuální kontakt a působí přirozeně. Jako negativní signály typu „něco není v pořádku“, můžeme hodnotit nevyužívání prostoru, nervózní projevy, manipulaci s předměty, roztěkanost, neklid, dotýkání se obličeje, zaťaté pěsti, upjatost, afektovaný projev. Nervozitu poznáme podle rukou a podle nohou - podle podvědomých pohybů, kterými druhá osoba uvolňuje svoje napětí. Ti, co nemluví pravdu či předstírají, mívají méně gestikulace a více tzv. autokontaktů (mnou si ruce, tahají se za uši, nos, dotýkají se tváří atd.). Na nepřátelství lze usuzovat podle agresivních pohybů rukou a nohou, někdy i úst, podle sevřených pěstí, chladného pohledu apod. Signály sdělující, že chce partner uzavřít dohodu jsou náhlé uvolnění napětí, zvýšený zrakový kontakt, přiblížení se. Pokud s námi někdo psychicky vyloženě „ladí“, pak se to projeví i souladem, zrcadlením, mimoslovní komunikace. Můžeme pozorovat stejnou polohu těla, podobné držení hlavy, ramen a rukou, podobné tempo a hlasitost řeči, podobnou dynamiku těla. S takovým člověkem jsme si sympatičtí a oba máme dobrou vůli spolupracovat s tím druhým.", "Pohled vypovídá o sebedůvěře a o vztahu k druhému. Mimika informuje o emocích, je relativně nejsnadněji čitelná a napodobitelná (úsměv, zachmuření se a pod.) Výraz hlasu - výška, barva, melodie, intenzita - vypovídá o psychickém napětí či uvolnění (monotónní hlas vyjadřuje napětí, melodický uvolnění; vysoký hlas napětí); velmi hlasitý slovní projev je signálem touhy ovládnout komunikaci. Gesta jsou průvodcem verbální komunikace. Rozlišujeme gesta tzv. symbolická, ilustrační, regulační a adaptační. Nadměrné používání gest signalizuje zvýšené emoce. Meziosobní vzdáleností komunikujeme vztah k člověku ve smyslu podřízenosti a nadřízenosti a ve smyslu sympatií a antipatií. Existují čtyři typy komunikačních vzdáleností: intimní, osobní, společenská a veřejná (všechny typy rozhovorů s pracovníkem by měly probíhat v osobní vzdálenosti). Se vzdáleností můžeme při rozhovoru manipulovat a to i když sedíme - můžeme se naklonit nebo zaklonit. Dotyky (podání ruky, poplácání, pohlazení...) komunikujeme emocionální vztah, a také vyjadřujeme společenské postavení, třeba i nadřazenost (například způsobem, jímž ruku podáme nebo přijmeme, dáváme první signál).", "Oblečením a úpravou signalizujeme příslušnost k určité společenské vrstvě, názorovému proudu, sebepojetí. Mimořádně důležitým komunikačním kanálem je komunikace činy. Jde o komunikaci, kterou ne vždy vědomě dešifrujeme a ne vždy si uvědomujeme, že se jedná o jasnou komunikaci. Činy druhé straně signalizujeme náš vztah k ní a to například pozdními příchody, opomenutím pozdravu, nesplněním slibu, porušením dohody, přinesením květin apod." ] }

{ "title": [ "Obsah prvního privilegia.", "Další dva dokumenty a problémy s nimi spojené." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Samotná intitulace basilejského privilegia obsahuje interpretační problém, neboť Fridrich II. se představuje na prvním místě jako „imperator electus“. Tradiční překlad tohoto titulu jako „zvolený císař“ je zřejmě nesprávný, protože v té době Fridrich II. nebyl ještě zvolen. Toto označení využívala ve skutečnosti římská kurie, která tím designovala svého kandidáta na říšský trůn, a proto by se mělo spíše překládat jako „vyvolený“ (budoucí) „římský císař.“ Sicilský král potvrdil Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. královskou hodnost. Důvodem je vděčnost za jeho podporu Fridrichovi II. při zvolení římským králem. Privilegium zřejmě potvrzuje starší výsady, které český panovník obdržel od římských králů Filipa Švábského a Oty IV. Brunšvického, ačkoliv v listině je zmíněn jen první jmenovaný. To je pochopitelné, protože v roce 1212 bylo totiž nevhodné připomínat, že Přemyslovec kdysi podporoval welfskou stranu, soupeřící se Štaufy o prvenství v říši. Jedinečnost Zlaté buly sicilské bývá často spatřována ve skutečnosti, že českému panovníkovi byla královská hodnost přiznána poprvé dědičně. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Už privilegium z roku 1158 pro knížete Vladislava II. obsahuje pasáž o dědicích královské hodnosti. Přemysl Otakar I. musel o dědičnost svého království ještě svést tuhý boj. Fridrich II. dále potvrdil, že udělí odznaky královské moci každému, kdo bude zvolen v Čechách. Tím bylo zachováno právo české šlechty na volbu svého panovníka. Přemysl Otakar I. se snažil tento nárok šlechty potlačit, avšak neúspěšně. Českému králi bylo rovněž potvrzeno právo investitury pražských a olomouckých biskupů, přičemž však všechny svobody, které biskupové obdrželi od předchozích římských králů, mají být zachovány. Pravděpodobně se naráží na privilegium, kterým Fridrich I. Barbarossa uznal pražského biskupa za říšského knížete. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči říši, až na účast na říšských sněmech, pokud se konaly v Merseburku, Norimberku nebo Bamberku, tedy nedaleko území českého království. Stejně tak v případě doprovodu římského krále na jeho korunovační jízdě do Říma byl český král povinen vypravit 300 jezdců nebo zaplatit 300 hřiven stříbra (náklady na jejich vypravení). K větě o návštěvě sněmu v Merseburku jsou připojena nejasná slova o tom, že „pokud by kníže polský přijal pozvání, mají mu dát průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští činívali.“ Není přesně zřejmé, jaký význam má tato věta v kontextu celého privilegia. Polské záležitosti se ovšem vždy nějakým způsobem prolínaly s osudy českých králů. První český král Vratislav byl korunován i na krále polského. V korunovačním privilegiu Vladislava II. z roku 1158 se dočteme o polském censu, který má být vyplácen českému králi. Není známo, zda tato věta je jen zmateným pozůstatkem historické paměti, či zda Přemysl Otakar I. chtěl roli přímluvce polského knížete na říšském dvoře konkrétně využít. Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Někteří současní badatelé se na druhou stranu kloní k názoru, že význam Zlaté buly sicilské byl nadhodnocen v 19. století, kdy sloužila jako právní doklad o historickém nároku českého národa na vlastní státnost. Odtud byla tato interpretace přenesena do učebnic a do veřejného povědomí. Přitom stejně důležitými listinami mohla být potvrzení darování královské hodnosti Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým, která se ovšem nedochovala. Důvody pro budování důležitosti Zlaté buly sicilské byly údajně její majestátní vzhled a důležité místo, které jí ve své panovnické koncepci určil Karel IV., který se tak snažil navázat na starší domácí přemyslovskou tradici. Faktem zůstává, že právní význam Zlaté buly sicilské klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena tzv. Zlatou bulou ulmskou a nezmiňuje ji ani tzv. Zlatá bula melfská z roku 1231, kterou Fridrich II. potvrdil intronizaci Václava I. Originál listiny je uložen ve Národním archivu v Praze, fond „Archiv České koruny“, inv. č. 2. Latinský text vydal G. Friedrich v souboru: \"Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae\", II, Praha 1912, č. 96, s. 93-94.", "Pojem Zlatá bula sicilská dnes ve skutečnosti zastřešuje, jak v odborné, tak v populární literatuře, celkem tři listiny, které v Basileji pro (budoucího císaře) Fridricha II. sepsal notář Jindřich z Pairis a které tvoří logický celek. Listina druhá je adresována Přemyslu Otakaru I. a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi, moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a zboží. Nejasná formulace ve třetí listině, kde je Vladislavovi Jindřichovi věnováno a potvrzeno zboží \"\"Mocran et Mocran\"\" se všemi právy a příslušenstvím, je dosud záhadou českého středověku. Mnoho badatelů se snažilo a snaží lokalizovat Mocran et Mocran v Říši jako zahraniční léno. Jiní slovní spojení interpretují jako chybu notáře Jindřicha, neznalého českého prostředí, a v pozadí vidí pojem \"markrabství moravské\", příp. \"Morava a Morava\". V této době totiž Přemysl spravuje českou a Vladislav moravskou část českého státu, i když oficiálním centrem zůstává Praha. Další otazníky ohledně souboru tří listin a jejich možná řešení nastínila kniha Martina Wihody, která rozproudila živou výměnu názorů mezi českými a moravskými medievisty. Diskuze na počátku 21. století pokračuje a nezdá se, že by zatím dospěla k nějakým konkrétnějším závěrům." ] }

{ "title": [ "Biografie.", "Dílo.", "Keplerovy zákony.", "Kepler a astrologie." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Studoval na univerzitě v Tübingenu, kde byl jeho učitelem astronomie Michael Mästlin. Studium ukončil v roce 1593. V letech 1594–1600 vyučoval na střední škole ve Štýrském Hradci. V roce 1600 přišel Kepler do Prahy. Stal se asistentem Tychona Brahe a po jeho smrti císařským matematikem a astrologem. Na Braheho podnět propočítal dráhu Marsu a po dlouhých výpočtech objevil v Praze první dva ze svých slavných Keplerových zákonů. Tyto výsledky publikoval v roce 1609 v práci \"Astronomia Nova\". V letech 1607–1612 bydlel v dnešním domě U Francouzské koruny. V roce 1612 odešel Kepler do Lince a později v roce 1626 do Ulmu. V pozdějším věku se podle některých životopisců už nemohl věnovat pozorování, protože trpěl krátkozrakostí a hvězdy patrně vůbec neviděl.", "Ve svých pracích se zabýval astronomií, matematikou, mechanikou, krystalografií a astrologií. V roce 1615 vyšla jeho práce \"Nova Stereometria Doliorum Vinariorum\", ve které počítal objemy těles, které vznikly rotací kuželoseček kolem osy ležící v jejich rovině. Přitom použil infinitezimálních metod a toto dílo znamenalo významný krok ke vzniku moderních integračních metod. V práci \"Harmonices Mundi\" (1619) systematicky studoval mimo jiné problematiku konvexních a hvězdicovitých mnohoúhelníků a publikoval svůj třetí zákon. Ztotožňoval se s odsouzením Giordana Bruna, a jeho učení o Vesmíru plném sluncí považoval za kacířství.", "Tři základní zákony pohybu nebeských těles:", "Za svůj život sestavil na 800 horoskopů, včetně svého. Na základě jeho výroku, že „\"astronomie je moudrou matkou a astrologie záletnou dcerkou, která aby svou matku udržela při životě se prodává každému zájemci, který chce a může zaplatit\"“, se dodnes traduje, že se astrologií zabýval pouze za účelem finančního zisku. Kepler však astrologii také později obhajoval, když mimo jiné napsal: „\"...naprosto neklamné zjištění – tak jisté, jak jen lze doufat – že organismy jsou podněcovány sublunárními konjunkcemi a aspekty planet, mě přimělo a přinutilo překonat své záporné stanovisko...\"“ Odmítal sice pověry a bezduché přijímání soudobých astrologických výkladů, ale zdůrazňoval závislost astrologie na empirii a vytvořil tak v jistém smyslu moderní, dnes převažující pojetí astrologie. Uvažoval dokonce o vlivu budov a hor, zastiňujících planety a hvězdy v okamžiku narození. Svými kosmologickými zákony se snažil doložit staré pythagorejské učení o harmonii sfér a astrologii přispěl i možností lépe a přesněji propočítávat horoskopy. Do sestavování horoskopů například jako první zavedl dekagonální řadu aspektů (decil, kvintil, tredecil, bikvintil). Na základě svých astronomických a astrologických výpočtů odhadl datum narození Ježíše na rok 7 př. n. l., kdy proběhla nepříliš častá vícenásobná konjunkce (podobná nastala až v roce 1942)." ] }

{ "title": [ "Hlavní přístupy v psychologii.", "Biologický přístup.", "Behaviorální přístup.", "Psychodynamický přístup.", "Fenomenologický přístup.", "Gestalt psychologie.", "Kognitivní přístup.", "Oblasti psychologie.", "Klinická psychologie.", "Obecná psychologie.", "Historie psychologie.", "Počátky vědecké psychologie.", "Strukturalismus a funkcionalismus.", "Psychoanalýza.", "Behaviorismus.", "Druhá polovina 20. století.", "Současný vývoj.", "Studium psychologie.", "Doktorské studium.", "Magisterské studium.", "Bakalářské studium.", "Jiná psychologická studia." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý svým vlastním a svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii a liší se definicí samotné psychologie, zaměřuje se na rozdílná témata a používá často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá na topografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologické paradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy, které přetrvaly, dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu. Mezi hlavní teoretické přístupy v psychologii patří následující.", "Biologický přístup se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku, „technickými“ aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je například pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývaný evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali na Darwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný s biologickou psychologií, jednou ze základních psychologických věd. Biologický přístup chápe například depresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta. Mezi významné osobnosti tohoto přístupu patřili například Roger W. Sperry (1913–1994), William James (1842–1910), u nás pak František Koukolík (nar. 1941)", "Behaviorální přístup \"(někdy též behavioristický)\" byl dominantním v první polovině 20. století. Zaměřoval se především na lidské chování a omezil se na objektivně pozorovatelná fakta. Na rozdíl od psychoanalýzy zcela vynechal lidskou mysl (označovanou jako \"black box\", tedy \"černá skříňka\") a vytvořil tzv. model S-R (stimulus–reakce), ve své době byl proto odpůrci označován proto jako „psychologie bez duše“. V dnešní době je striktní behaviorismus spíše historií, navázaly na něj \"neobehaviorismus\" či teorie sociálního učení a používá se model S-O-R (doplněný o objekt). Mezi představitele behaviorální psychologie patří její zakladatel John B. Watson (1878–1958), Burrhus Frederic Skinner (1904–1990), Albert Bandura (nar. 1925), s behaviorismem souvisejí i ruští reflexologové Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov či Bechtěrev.", "Psychodynamický přístup (někdy označovaný též jako \"hlubinná psychologie\") vesměs navazuje na psychoanalýzu Sigmunda Freuda a zkoumají především nevědomé oblasti lidské psychiky, které zpravidla považují za dominantní v lidském chování a myšlení. Vzhledem k malým možnostem ověřování hypotéz patří k nejkontroverznějším psychologickým proudům. Mezi nejvýznamnější osobnosti psychodynamického přístupu patří zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), dále pak Erich Fromm (1900–1980), Alfred Adler (1870–1937), Karen Horneyová (1885–1952) či Carl Gustav Jung (1875–1961),", "Fenomenologický přístup je silně humanisticky a filozoficky orientovaný směr, který studuje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí, osamění. Přístup je nedeterministický a ústředním konceptem je tak pojem svobodná vůle. Evropský a americký přístup se tradičně liší: v Evropě, kde byla dominantní zejména existenciální analýza a daseinsanalýza, se psychologové zaměřovali převážně na smysl života, prožívání úzkosti, odloučení, izolace, přijetí apod. Americký směr (tzv. humanistická psychologie) zdůrazňovala pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologické psychologii lze přiřadit i nejrůznější konstruktivistické směry a stejně jako psychoanalýza má fenomenologický přístup omezené možnosti výzkumu. Klíčovými představiteli jsou Ludwig Binswanger (tvůrce daseinsanalýzy, 1881–1966), Medard Boss (představitel daseinsanalýzy, 1903–1991) či Viktor Frankl (tvůrce logoterapie, 1905–1997)", "Gestalt psychologie (někdy též \"tvarová psychologie\", odvozeno od německého \"Gestalt\" = \"tvar\") je převážně historická psychologická škola. Vznikla v roce 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA. Předmětem jejího studia je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy (zejména vnímání), a to zejména s využitím metody introspekce. Percepční zkušenosti podle gestalt psychologie závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Typickým tvrzením gestalt psychologie je teorie, že psychické jevy nelze považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě – že \"„celek je více než součet částí“\". Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše dva trojúhelníky než jako šest malých obrázků. Gestalt psychologové se zabývali dále vnímáním pohybu, velikosti, sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filosofickou fenomenologií a rovněž se inspirovali objevem magnetického pole. Představiteli jsou například Max Wertheimer (1880–1943), Kurt Koffka (1886–1941) či Wolfgang Köhler (1887–1967). Za pokračovatele lze považovat i lingvistu Noama Chomskeho (nar. 1928).", "Kognitivní psychologie věnuje značnou pozornost mentální, zejména poznávacím procesům, a myšlení celkově. Lidskou psychiku chápe jako systém zpracování informací a část terminologie si vypůjčuje například z počítačové kybernetiky. Vytváří tzv kognitivní mapy chování a je vedle například lingvistiky, informatiky, kybernetiky, kulturní antropologie jedním ze zdrojů současných multidisciplinárních kognitivních věd. Mezi významné osobnosti kognitivní psychologie patří například Albert Ellis (nar. 1915), Aaron Těmkin Beck (nar. 1921), Herbert Simon (1916–2001 či Allen Newell (1927–1992; předchůdcem byl Edward C. Tolman (1886–1959).", "Psychologie má široké pole zájmu. Zaobírá se výzkumem od mezilidských vztahů, přes možnosti učení a osobnostní vlastnosti, až po biologické pozadí lidského myšlení. Podle předmětu zkoumání se dělí na dílčí obory: Některé z psychologických disciplín významné pro pochopení rozsahu zaměření psychologie – patří mezi ně například následující:", "Klinická psychologie aplikuje poznatky o patologickém fungování lidské psychiky a využívá psychodiagnostické postupy k jejich určování jejich typu a příčiny. Jejím cílem je zjistit pacientovy potíže a případně navrhnout možnosti léčby. Samotná léčby psychologickými prostředky se nazývá psychoterapie. V případech, kdy nejde o duševní poruchu, ale o pomoc zdravému člověku v psychické nouzi, mluvíme spíše o poradenství (například manželském, rodinném, školním aj.). Teoretickým oborem, který přímo zkoumá hranice mezi duševním zdravím a nemocí a zajímá se o vznik, průběh a charakteristiky duševních nemocí, je psychopatologie.", "Obecná psychologie se zabývá základními duševními jevy člověka. Zkoumá kognitivní a emocionální procesy, tedy většinou vjemů od vnímání přes myšlení či prožívání lidí až po chování jako následek uvedených procesů. Mezi hlavní zájmy obecné psychologie patří celá řada příbuzných témat, klíčovými pojmy jsou psychika, chování, prožívání, psychické jevy (stavy, procesy a vlastnosti, kterou jsou již spíše záležitostí psychologie osobnosti), vědomí, pozornost, spánek a sny, senzorické procesy a vlastnosti vnímání.", "H. Ebbinghaus v roce 1908 poznamenal, že psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii. Lidé se však o psychologické poznatky zajímali už od pradávna a během 18. a 19. století byla provedena řada výzkumů, které je možné označit jako psychologické Jako samostatná věda se pak psychologie pod vlivem věd přírodních (zejména medicíny a fyziologie) vydělila z filozofie ve druhé polovině 19. století. Proto jsou dodnes v psychologii patrná dvě hlavní paradigmata, a to duchovědné (spíše filozofické) a přírodovědné (objektivistické, experimentálně podložené a odvozené spíše z věd přírodních).", "Ačkoliv zdroje vlivů, kulminujících ve vědecké psychologii poloviny devatenáctého století lze vystopovat v psychologii antické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho výzva adresovaná člověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je: \"„Staň se, čím jsi.“\" Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickým empirismem, asocianismem a materialismem. Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Wundt se při své práci do vysoké míry opíral o introspekci (pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení a cítění). Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla–li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo filozofii. Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziolog Ewald Hering a fyzik Ernst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky a vjemy. Külpe hlavní představitel Würzburské školy, zkoumal myšlenkové procesy, Ebbinghaus paměť a učení. Nová evropská psychologie byla značnou měrou fyziologická, experimentální, elementová, asocianistická, hlavní metodou byla introspekce, i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesy vnímání. William James přenášel, podobně jako i jiní Američani, evropskou psychologii do Spojených států, kde se však dále vyvíjela spíše ve smyslu funkcionalismu. James zdůraznil nutnost studia návyků, emocí a vědomí.", "Metoda introspekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směry strukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) a funkcionalismus (studium operací mysli, sloužících adaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm). Hlavním propagátorem strukturalistického směru byl E. B. Titchener, psycholog z Cornellovy univerzity a Wundtův žák, který pro tento směr psychologie zavedl tento název. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili. William James, psycholog na Harvardově univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, coby předmět zkoumání.", "Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie a psychiatrie, která částečně navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a 20. století a v tehdejší době znamenala určitou revoluci v pojetí lidské psychiky. Sigmund Freud psychoanalýzu definoval jako „vědu o nevědomí“ – psychologie do té doby s tímto pojmem nepracovala. Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení. Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu. Na psychoanalýzu navázala Neopsychoanalýza, odmítající instinktivní a biologické základy klasické psychoanalýzy a hledající zdroj konfliktů v sociální oblasti, v raných dětských zážitcích i v konfliktu jedince s požadavky dané kultury; většinou se jedná o metodu volných asociací.", "Odvozeno od anglického \"behaviour\" (česky chování). Pro strukturalismus a funkcionalismus byl charakteristický systematický přístup k předmětu studia a psychologii chápali jako vědu o vědomé zkušenosti. Kolem roku 1920 však tyto školy byly nahrazeny novými školami. Největší vliv na vědeckou psychologii Severní Ameriky získal asi až do roku 1950 behaviorismus. Zakladatel John B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost, a nesouhlasil ani s psychoanalýzou v tom, že studium lidské mysli je ústředním tématem psychologie. Tvrdil například, že psychologie zvířat a psychologie dětí jsou samostatné vědecké disciplíny a že se mohou stát vzorem pro psychologii dospělých, při svých studiích ale ještě o vědomí nehovořil. Vzhledem k tomu že chování je pozorovatelné a vědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil. Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme – odměníme. Odměněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, na jejímž základě mohou vznikat mnohem složitější vzorce chování. Behavioristé uvažovali o psychologických jevech v pojmech podnětu a reakce, čímž došlo ke vzniku názvu „S–R psychologie“ (Stimulus–Response, česky podnět – reakce). Tento přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce (ang. black box) a \"sleduje pouze vstupy a výstupy\". Hlavní předností behavioristické psychologie tak byl \"psychologický experiment\", který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky. V důsledku kritiky radikálního behaviorismu vznikl ve 30. letech 20. stol. neobehaviorismus, který se snažil překonat mechanické chápání psychiky. Neobehaviorismus upravil rovnici S-O-R (stimulus-object-response, přičemž objekt je intervenující proměnná v podobě lidské mysli).", "Do druhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA, přestože například v Německu byla populární tvarová psychologie, své kořeny měla hluboko i psychoanalýza a stále existovalo více dalších psychologických směrů. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojem počítačů. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů. Noam Chomsky, jehož kniha Syntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku 1957 dala podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku psycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci. V padesátých letech se začala výrazně rozvíjet neuropsychologie. V průběhu 20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání. Souběžně vznikalo větší množství dílčích psychologických směrů, které však již nebyly v tak ostrém sporu.", "V současnosti už nejsou jednotlivé psychologické přístupy tolik vyhraněné a většina historických směrů je stále mezi psychology populární. Velký důraz je dnes kladen na využití počítačů a modelování lidské psychiky prostřednictvím psychometrických postupů. V posledních 20 letech se stávají stále populárnější také postmoderní psychologické směry jako například diskurzivní psychologie, která se zaměřuje na vnímání světa jednotlivcem a na způsob budování individuální zkušenosti, nebo kritická psychologie, kritizující mainstreamovou psychologii a způsob jejího nahlížení na psychopatologii.", "Studium psychologie je velmi populární po celém světě. V České republice lze studovat psychologii na několika státních a soukromých vysokých školách.", "Absolvent postgraduálního doktorského studia psychologie je nositel titulu Ph.D. (doktor psychologie). Studium je zaměřeno primárně na přípravu pro působení v akademické a vyzkumné sféře. Jde o nejvyšší možné vzdělání v oboru psychologa-výzkumníka. Na Univerzitě Karlově v Praze se čtyřleté doktorské studium v programu Psychologie P770 realizuje na třech jejích fakultách: v oboru pedagogické psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru lékařské psychologie a psychopatologie na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v oborech sociální psychologie, psychologie práce a řízení a oboru klinická psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na Masarykově univerzitě v Brně lze studovat doktorské studium sociální, vývojové a obecné psychologie na Fakultě sociálních studií a Filozofické fakultě, kde lze navíc studovat i klinickou psychologii. Doktorské studium psychologie však nabízí i další české univerzity.", "Absolvent je oprávněn po pětiletém studiu (jedno, zda tříletém bakalářském a dvouletém navazujícím magisterském, nebo přímo pětiletém magisterském studiu) vykonávat povolání psychologa, po ukončení postgraduální přípravy i na pozici klinického psychologa či psychoterapeuta:", "Absolvent se může uplatnit v marketingu, personalistice apod., není však oprávněn vykonávat povolání psychologa, ani vstoupit do postgraduální přípravy na pozici klinického psychologa:", "Absolvent může nalézt uplatnění jinde, například v pedagogické sféře, personalistice apod., není však opět oprávněn vykonávat samostatnou psychologickou činnost. Zpravidla jde také jen o zaměření na psychologii v rámci jiného studia (například ekonomického), nikoliv psychologii jako samostatný studijní obor: Kromě toho výkon dalších určitých psychologických povolání může být vázán na jiné postgraduální studium. Příkladem může být povolání klinického psychologa, ke kterému je oprávněn držitel magisterského titulu z psychologie s dokončenou pětiletou předatestační přípravou." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Rozšíření.", "Historie.", "Abeceda a výslovnost.", "Jednoduchá transkripce.", "Gramatika.", "Člen.", "Podstatná a přídavná jména.", "Zájmena.", "Slovesa.", "Všeobecná deklarace lidských práv." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Slovem Bulhaři (българи) [bŭlgari] se původně označovalo národ ze střední Asie, jehož jazyk neměl nic společného se slovanskými jazyky. Bulhaři se v 7. století usadili na Balkáně a byli asimilováni místním slovanským obyvatelstvem; dali mu však své jméno a zanechali stopy jak ve slovní zásobě slovanské bulharštiny, tak v její gramatice.", "Kromě Bulharska se bulharsky mluví v sousedních a dalších zemích, kam v minulosti Bulhaři emigrovali: Kanada, Řecko, Maďarsko, Izrael, Severní Makedonie, Moldavsko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA. Celkový počet mluvčích se odhaduje na 9 miliónů, z toho 8 miliónů ve vlastním Bulharsku, kde tvoří 85 % populace.", "Bulharština má ze všech slovanských jazyků nejdéle psanou formu. Rozlišujeme starobulharštinu (9. až 11. století), střední bulharštinu (12. až 15. století) a moderní bulharštinu (od 16. století). Dnešní pravopis se ustálil v 19. století.", "První bulharské prameny jsou psány hlaholicí, ale už ve starobulharském období byla tato abeceda nahrazena cyrilicí, později modernizovanou. Od ruské cyrilice (\"azbuky\"), která je v Česku známější, se liší následujícím: Bulharská abeceda: Přepis současně udává i českou výslovnost, s výjimkou písmene \"х\", které se přepisuje \"h\" (také \"ch\" v nelingvistických textech, např. chán \"Asparuch\"), ale čte se [ch], a výše zmíněného \"ъ/ă\". V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. „rukopisném stylu“, ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д (kurzivou \"д\") píše podobně jako malé „g“ v latince, písmeno т (kurzivou \"т\") jako malé „m“ v latince, písmeno и (kurzivou \"и\") jako malé „u“ v latince, písmeno п (kurzivou \"п\") jako malé „n“ v latince, písmeno г (kurzivou \"г\") jako zrcadlově otočené „s“ v latince, písmeno к (kurzivou \"к\") jako malé „k“ v latince a písmeno л (kurzivou \"л\") se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené „v“ tedy podobně jako řecká Λ. V roce 1945 byly z bulharské cyrilice odstraněny znaky, které neexistovaly v ruské azbuce, jež byla sama reformována v roce 1917. Bulharské písmo a pravopis se tak vzdálily od svých staroslověnských kořenů, aby se vše přizpůsobilo sovětské praxi. Od 27. února 1945 měly v Bulharsku právní platnost pouze dokumenty vytištěné s použitím nového písma.", "Bulharský přepis cyrilice do latinky se vyvíjel a v 90. letech 20. století vyústil v Jednoduchý systém transliterace bulharštiny orientovaný na angličtinu a používající výhradně znaky základní latinky a jejich spřežky, podobně jako čínský pchin-jin. V roce 2009 byl uzákoněn.", "Bulharština má některé rysy, které ji odlišují od většiny ostatních slovanských jazyků. Téměř chybí skloňování podstatných jmen, naopak se vyvinul člen (nikoli jako samostatné slovo jako v západoevropských jazycích, nýbrž jako přípona jmen, ke kterým člen patří). Slovesa nemají infinitiv, zato mají mnoho staro- a předslovanských tvarů, které z jiných jazyků vymizely. Existují zvláštní slovesné tvary pro děje, které mluvčí neviděl, slyšel o nich z druhé ruky či má o nich pochybnosti. Bulharská mluvnice vychází ze stejných principů jako mluvnice ostatních slovanských jazyků, vyznačuje se však určitými zvláštnostmi:", "Bulharština spolu s makedonštinou se od ostatních slovanských jazyků odlišují tím, že mají gramatický člen, a to postponovaný (postpozitivní), tedy takový, který se připojuje za příslušný výraz (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno nebo číslovku). Graficky tvoří s daným slovem jednu jednotku (slovo a člen se píše dohromady). Existence členu i jeho realizace v postpozici (podobně jako např. v rumunštině) je jedním z dokladů vzájemného ovlivňování jazyků Balkánského jazykového svazu. K označování známých osob a věcí se používá určitý člen (ve významu „ten“).", "V bulharštině došlo ke ztrátě pádových koncovek. Z původních 7 pádů zůstal pouze tvar nominativu (1. pádu) a vokativu (5. pádu – podobně jako v češtině u podstatných jmen mužského a ženského rodu v jednotném čísle). České pády se v bulharštině vyjadřují pomocí předložek. Rod přídavného jména se shoduje s rodem podstatného jména. Rodové koncovky se rozlišují pouze v jednotném čísle (добър – dobrý, добра – dobrá, добро – dobré), v množném čísle je společný tvar pro všechny tři rody (добри – dobří, dobré i dobrá). Přídavná jména se stupňují pomocí předpon по- a най- (добър – dobrý, по-добър – lepší, най-добър – nejlepší).", "Osobní zájmena mají zjednodušené skloňování oproti češtině – mají méně tvarů (základní – podmětový – a předmětový). Předmětové tvary jsou i v bulharštině dlouhé (мене – mně) a krátké (ми – mi). Oba tvary se ve větě často používají současně (мене ми се присъни тази нощ – zdálo se mi dnes v noci). Krátkého tvaru osobního zájmena se často užívá místo zájmena přivlastňovacího (майка ми – moje matka). Ostatní zájmena mají ve všech pádech stejný tvar.", "Bulharština nemá zvláštní tvar pro infinitiv. Vyjadřuje se opisně pomocí částice \"да\" a tvaru slovesa v přítomném čase (искаш да купиш – chceš koupit). Ve slovnících se slovesa uvádějí v 1. osobě jednotného čísla přítomného času. Bulharština si zachovala systém čtyř minulých časů, které v češtině zanikly již ve středověku. Kromě toho existuje i tzv. forma nepřímé výpovědi, která vyjadřuje děje, které mluvčí osobně nezažil. Používá se často ve vyprávěních historických událostí a pohádek a do češtiny se může překládat použitím příslovce \"prý\". Tento způsob vyjadřování je hojně využíván novináři. Běžně se používá ve 3. osobě minulého času (aoristu nebo imperfekta). Má podobné tvary jako perfektum, ve 3. osobě však nejsou pomocné tvary е (je) nebo са (jsou), např. той написал това – on to (prý) napsal. Budoucí čas se vyjadřuje pomocí slovesa \"ще\" (nečasuje se), a to jak u dokonavých, tak i nedokonavých sloves: Předbudoucí čas se tvoří slovesem \"ще\", přítomným časem slovesa být a příčestím minulým významového slovesa. Vyjadřuje (např. jako v angličtině, španělštině či němčině) děj, který se odehraje před jiným budoucím dějem. Futurum preteritum – budoucnost v minulosti- čas, který vyjadřuje děj budoucí v minulosti. Např. chtěl jsem něco udělat. Tvoří se slovesem \"щях\" (=imperfektum slovesa ще, ale na rozdíl od něj se časuje), částicí \"да\" a přítomným časem významového slovesa: Futurum exaktum preteritum – předbudoucnost v minulosti- jedná se o velmi speciální čas. Bulharština je jedna z mála (možná i jediná) řečí, která používá tento čas. Vyjadřuje děj budoucí v minulosti jako futurum preteritum (viz výše), který má ovšem vztah k jiné události v budoucnosti, nebo následuje v souslednosti po tomto ději. ('Chtěl jsem se učit a pak jsem se chtěl dívat na televizi', nebo 'Chtěl jsem jít studovat obchodní akademii, ale oni mi to chtěli rozmluvit'). K jeho složení použijeme opět \"щях\", částici \"да\", přítomný čas slovesa být a příčestí minulé významového slovesa.", "Pro srovnání bulharštiny s makedonštinou je text uveden v obou jazycích." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Původ.", "Dětství a rané mládí.", "Studium v Petrohradu a první praxe (1850 - 1858).", "Působení v Heidelbergu (1859 - 1861).", "Universitní období (1861 - 1890).", "Po opuštění Petrohradské university (1890 - 1907).", "Smrt.", "Osobní život.", "Vliv prostředí.", "Základní profil osobnosti.", "Záliby.", "Šachy.", "Umění.", "Manuální práce.", "Alkohol a nikotin.", "Ženy.", "Potomci.", "Významné objevy a činnosti.", "Periodický zákon.", "Výzkum plynů.", "Zemědělství a potravinářské technologie.", "Meteorologie a vzduchoplavectví.", "Ledoborec Jermak.", "Bezdýmný střelný prach.", "Metrologie.", "Ocenění.", "Pojmenováno po Mendělejevovi." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "", "Otec Dmitrije Ivanoviče, Ivan Pavlovič Mendělejev rozený Sokolov (1783 - 1847) se narodil v rodině pravoslavného kněze Pavla Maximoviče Sokolova, který působil v kostele Přímluvy Nejsvětější Bohorodičky ve Vyšněvolockém újezdu Tverské gubernie. Farnost se nacházela ve vesnici Tichomandrica, nedaleko dnešního sídla Kaskovo na břehu říčky Tichomandrica, přítoku jezera Udomlja. Mezi farníky patřili i členové rodu Arakčejevů, jejichž sídlo Garusovo leží na břehu Udomelského jezera. Generála od Slavkova a pozdějšího ministra války hraběte Alexeje Andrejeviče Arakčejeva (1769 – 1834), seznámil v dětském věku se základy gramatiky a aritmetiky právě Pavel Maximovič Sokolov. V rodině Pavla Sokolova se narodilo sedm dětí.", "V roce narození Dmitrije otec rodiny oslepl a ztratil práci a služební byt. Všechny starosti, pokud jde o materiální podporu rodiny a výchovu dětí, padly na bedra Marie Dmitrijevny. Starší bratr Vasilij Dmitrijevič. který žil v Moskvě, jí nabídl správu malé sklárny, kterou zdědil, s právem použít její výnosy na zajištění rodiny. Tato továrna byla umístěna několik kilometrů od Tobolsku, v obci Aremzjany, kam se Mendělejevovi přestěhovali. Za několik let dokázala Marie Dmitrijevna bez startovního kapitálu oživit prakticky mrtvý podnik. Rolníci z vesnice začali dostávat pravidelný", "Se svými dětmi přijela Marie Dmitrijevna do Moskvy na podzim 1849. Bratr Vasilij Korniljev je srdečně přivítal ve svém domě a ihned začal podnikat prostřednictvím svých vlivných přátel kroky k zápisu svého synovce na universitu. Nepodařilo se však překonat požadavky soudobé praxe, vyžadující zařazení studentů podle zeměpisné příslušnosti. Tobolské školství patřilo pod sféru univerzity v Kazani. Když selhalo několik pokusů, nabídl strýc synovci práci v některé z moskevských kanceláří. Matka však trvala na nutnosti poskytnout svému dítěti nejvyšší vzdělání v přírodovědných oborech a v zimě roku 1850 spolu s Lízou odjeli do Petrohradu. Při testu na lékařské akademii však Dmitrij neprošel praktickým", "Na konci roku 1858 se správa univerzity rozhodla poslat soukromého docenta Mendělejeva do zahraničí za účelem „zdokonalení ve vědách“. Na cestu se mohl vydat až po ukončení cyklu přednášek na Universitě a na Michajlovské dělostřelecké akademii v dubnu 1859. Nejprve si vybral pár měsíců na cesty, aby si vybral působiště. V Paříži se setkal s Marcellinem Berthelotem, Charlesem Adolphem Wurtzem a Jean-Baptistem Dumasem. Zde navštívil i laboratoře Henriho Victora Regnaulta. Později v Mnichově hovořil s Justusem von Liebigem, který vřele zavzpomínal na Voskresenského. Nakonec se rozhodl zůstat na univerzitě v Heidelbergu, kde pracovali Gustav Rober Kirchhoff, Emil Erlenmeyer a Robert Wilhelm Bunsen. Zůstal zde také pro to, že se zde nacházela výrazná ruská studentská komunita. Na počátku šedesátých let v Heidelbergu pocházelo kolem deseti procent studentů z Ruska. Mezi nejvýznamnější členy ruské komunity patřil fyziolog Ivan Michajlovič Sečenov, fyzikální chemik", "Naděje na prodloužení zahraničního pobytu ukončila nejistá atmosféra v Rusku, vyvolaná připravovanou Rolnickou reformou. Činnost University byla pozastavena, Pedagogický institut byl trvale zrušen. Do Petrohradu se Mendělejev vrátil 14. února 1861, v předvečer vyhlášení Rolnické reformy a následných nepokojů. Požadavky na výdělek ještě umocňovaly dluhy, vyvolané potřebou finančně zajistit dítě herečky Agnes Feuchtmanové, počaté v dobách Mendělejevova zahraničního pobytu. Přijal všechny placené hodiny, začal přednášet na několika středních školách s četností převyšující 20 hodin týdně, nepominul žádnou možnost napsat placený článek. Ihned po návratu začal psát učebnici organické chemie v naději, že by mohl svou finanční krizi vyřešit nejen jejím prodejem, ale i získáním prestižní ceny. Pětisetstránkové dílo bylo ukončeno v červnu a stalo se první ruskou učebnicí organické chemie. V krátkém čase bylo první vydání rozebráno a na další rok bylo připraveno vydání druhé. Mendělejevova žádost o Děmidovovu cenu byla podporována organickými chemiky Zininem a Voskresenským. V roce 1962 po obdržení", "V březnu 1890 se se během studentských nepokojů postavil jako vždy na stranu studentů a ministru školství Deljanovovi podal studentskou petici. Po jejím zamítnutí okamžitě odstoupil z univerzity. Nezaměstnaný byl jen krátce a od září 1891 se stal vědeckým poradcem ministerstva námořnictva. Jeho novým úkolem byl vývoj bezdýmného střelného prachu. V roce 1891 podnikl cestu do Velké Británie a Francie, aby se s problematikou seznámil. Po návratu do Petrohradu vybudoval laboratoře a během následujících dvou let se mu podařilo najít recepturu a vyvinout technologii. První zkoušky z roku 1893 potvrdily, že jeho střelný prach, nazvaný \"pyrocollodion\", překonal zahraniční vzorky v celém rozsahu kalibrů. V roce 1892 na popud ministra financí Witteho přijal funkci správce Hlavní komory pro míry a váhy. Malý úřad přeměnil v jedno z největších evropských metrologických středisek. Vytvořil síť metrologických kanceláří vybavených potřebnými standardy a připravil Rusko k přijetí metrického systému. Navštívil Ural a napsal knihu s podrobným plánem jeho industrializace. Od roku 1891-1892 se aktivně podílel na tvorbě encyklopedického slovníku Brockhause a Jefrona, což bylo největší encyklopedické dílo Ruska. Do encyklopedie přispíval ve funkci vedoucího", "23. ledna 1907 přišel Mendělejev předat ministru průmyslu a obchodu Dmitriji Vladimíroviči Filosofovu zprávu Úřadu pro míry a váhy. V mrazivém předsálí ministerského úřadu musel čekat neobvykle dlouho. Mendělejev ještě ten den ulehl na lůžko s projevy banálního nachlazení. Až o několik dní později se u lůžka slavného vědce objevili lékaři. Profesor Teofil Gavrilovič Janovskij z Kyjeva diagnostikoval rozsáhlý zápal plic. V průběhu nemoci se Mendělejev nikdy nezmínil o smrti a s nikým se neloučil. 1. února začal upadat do bezvědomí. Vzpomněl si na své dětské", "", "Rodina Ivana Pavloviče Mendělejeva nejednou využila přímluvy mocného hraběte Arakčejeva, který byl fanatickým autokratem. Tverský kněžský původ otcovy strany měl jistě částečný vliv na osobnost Dmitrije, zásadní vliv však mělo rodné prostředí sibiřské, pro svůj charakteristický kontakt s odpůrci vládnoucích ideologií. Dmitrijovo dětství spadá do období návratu děkabristů ze zabajkalské Čity a Petrovsku zpět do Evropy. Přechodovými zastávkami na daleké cestě byl Tomsk a Tobolsk. Nejstarší Dmitrijova sestra Olga se stala ženou Nikolaje Vasiljeviče Basargina, bývalého člena jižní společnosti děkabristů. Dcera děkabristy A. M. Muravjova se stala ženou nejmladšího Dmitrijova bratra Pavla. Tobolsk byl hlavním", "Působením okolního prostředí na vrozené vlastnosti sibiřského mladíka se osobnost Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva začala brzy a trvale vyznačovat nízkou autoritou ke světským i církevním autoritám, což po celý život pravidelně dokazoval. Dětství sice prožil jako nejmladší miláček v rodině, nicméně jako běžný člen dětského kolektivu. Syn Dmitrije Ivanoviče, Ivan Mendělejev, vzpomínal, že jednou, když se jeho otec necítil dobře, si postěžoval: „\"Bolí mě celé tělo jako po naší školní bitvě na tobolském mostě\".“ Při přijímacích zkouškách na lékařskou fakultu omdlel po pohledu na", "", "Se stejným úsilím, s jakým se věnoval práci, věnoval se i svým početným zálibám. Mezi největší vášně patřila hra v šachy. Hře se naučil již jako dítě v Tobolsku. Při studiu na pedagogickém institutu dostala záliba nový impuls. Někdy se mezi studenty odehrávaly vášnivé šachové bitvy přes noc až do rána. Hru Dmitrij Ivanovič miloval, často si však souboj musel odpustit, když si uvědomil, že místo studia, bude v případě porážky uvažovat další celý den nad způsobem hry. V Heidelbergu mezi jeho protihráče patřili nejčastěji Sečenov a Borodin. Po návratu do Petrohradu pravidelně navštěvoval slavnou šachovou kavárnu \"Dominik\". V roce 1862 se stal členem Petrohradského šachového", "V mládí psal Mendělejev básně, kreslil a maloval. Plnému rozvinutí talentu zabránilo pohlcení vědou, ale vždy hledal paralelu mezi vědou a uměním. Miloval knihy od sbírek básní až po encyklopedie. Mezi nejoblíbenější verše patřila díla klasiků Shakespeara, Byrona, Schillera, Goetha. Z domácích básníků měl rád A. Majkova a nejvíce Fjodora Tutčeva. Petru Jeršovovi pomohl v roce 1865 s dotiskem slavného Koníčka Hrbáčka. Miloval i ruské klasiky, počínaje A. S. Puškinem, stejně jako ruské pohádky a eposy. Osobně se seznámil s mnoha slavnými literáty své doby, s Ivanem Sergejevičem Turgeněvem, Fjodorem Michajlovičem Dostojevským i Lvem Nikolajevičem Tolstým. Miloval příběhy se šťastným koncem či vidinou nadějí, nesnášel dekadenci a beznaděj, pro kterou mnohdy kritizoval Dostojevského. Přesto, když se o jeho smrti dozvěděl krátce před přednáškou, nemohl dlouho začít, přecházel tiše před tabulí a nakonec místo přírodních věd přednesl řeč o velkém spisovateli Fjodoru Michajloviči Dostojevském. Vynikající příležitost duševního odpočinu poskytovala četba literatury dobrodružné. Mezi literární miláčky patřili Tři mušketýři. Jednou po návratu z Paříže, hodnotil Mendělejev zahraniční cestu nadšeným připomenutím zisku kompletního Alexandra Dumase. Láska k dílu", "Respekt k manuální práci kombinovaný s úctou ke každému řemeslu Mendělejeva neopouštěl od dětství až do posledních chvil. Zejména práce s hráběmi a vidlemi na statku v Boblovu byly pro vědce velikým potěšením. Při studiu technologie zpracování mléka absolvoval osobně všechny stupně výroby včetně vlastnoručního dojení. Vrozenou řemeslnou zručnost využil již v Heidelbergu při návrhu i konstrukci přesných přístrojů. Schopnost precizní práce byla jedním z důležitých zdrojů vědeckého", "Další rozšířenou legendou o Mendělejevovi, která přežila až do 21. století je osobní účast na vzniku kvality ruské vodky a stanovení její ideální koncentrace alkoholu na 40 procent. Jedná se však o zkomolenou skutečnost, že Dmitrij na zakázku Ministerstva financí vypracoval metodu pro kontrolu obsahu alkoholu za účelem optimálního stanovení spotřební daně. Dva galony čistého etylalkoholu, které na pokusy obdržel, zcela využil k realizaci státní zakázky a zároveň k pokusům pro teorii roztoků. Sám tvrdý alkohol nesnášel. V těsném souladu s výjimečnou pracovitostí a mimořádnými duševními výkony byl pouze příležitostným konzumentem. Anna Ivanovna vzpomínala: \" Pil vždy velmi málo, malou sklenku červeného kavkazského nebo bordó.\" Zcela opačný vztah měl ke kouření, a to opět v souladu s duševními výkony. Nikotinu jako prostředku pro utřídění myšlenek se nikdy nevzdal a nikdy ani nezkoušel přestat. Do vlastnoručně balených cigár sháněl ten nejlepší tabák. Za kouření jako za slabost se nikdy nestyděl a rád se nechal s cigaretou v levé ruce fotografovat, kreslit i malovat.", "Ivan Dmitrijevič Mendělejev ve svých vzpomínkách na otce uvedl jeho přiznání na konci života: „Měl jsem příliš velikou slabost pro ženy “. V životopise Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva se objevuje něžný romantický příběh s bolestivým zklamáním, bouřlivý vztah s divadelní umělkyní zakončený splácením výživného, chladné manželství z rozumu se ženou o šest let starší i církví neuznané manželství se ženou o dvacet šest let mladší. Soněčka První velkou lásku potkal Dmitrij ve čtrnácti letech na tanečních hodinách v rodném Tobolsku. Mezi přátele Mendělejevů patřila rodina lékárníka Marka Genrichoviče Kaše, jehož předkové přišli z Německa za vlády Kateřiny Veliké. Nejstarší dcera Sofie Markovna se narodila v roce 1939 v Tobolsku. Pětiletý věkový rozdíl od Dmitrije ji předurčoval ke snahám rodičů na obou stranách o bližší seznámení. V tanečních hodinách by se však čtrnáctiletý Dmitrij musel věnovat devítileté dívce. Ve svých pamětech Sofie Markovna na tuto událost vzpomínala takto:“ \"Na taneční lekci v Tobolském gymnáziu jsem byla představena vysokému hubenému chlapci ve věku asi čtrnáct let, který byl nucen se mnou tancovat. Pod nějakou záminkou však tuto čest odmítl. Navzdory svému věku jsem se cítila velmi uražena. Tento mladý muž byl Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Toto bylo naše první, ale ne poslední setkání\"“. Na jaře 1857 se Dmitrij v pozici soukromého docenta", "Dmitrij Ivanovič Mendělejev měl sedm dětí. Nejmladší Marie (1863-1863) zemřela ještě v kojeneckém věku. Jako druhý se Dmitriji Ivanoviči a Feozvě Nikitičně narodil syn Vladimír (1865-1898) a stal se prvorozeným miláčkem. Vystudoval námořní kadetský sbor a od roku 1884 působil jako důstojník námořnictva. Otec do něj jako do inženýra hydrodynamiky vkládal veliké naděje. Jeho osobní život kopíroval předlohu otce. V roce 1889 utrpěl duševní trauma, když jeho láska nečekaně zrušila zasnoubení. Otec mu na základě vlastních zkušeností zajistil pro zapomenutí práci v cizině. Vladimír jako námořní důstojník odplul na válečné fregatě \"Pamjať Azova\" na dálný východ, na palubě spolu s budoucím dědicem trůnu Mikulášem II.", "Mendělejev publikoval na 400 prací (včetně prací z fyziky a metrologie), např. práce o původu ropy a o jejím průmyslovém zpracování, o roztocích, provedl také například předběžné výpočty ledoborce Jermak. Napsal vynikající učebnici \"Základy chemie\".", "Hlavním popudem pro systematizaci prvků byla práce na učebnici chemie. Mendělejev si pro každé prvky vytvořil karty s vyznačením jejich vlastnosti a rozkládal je na stole jako pasiáns. Mezi legendy o Mendělejevovi patří, že se mu periodický zákon zjevil ve snu. Sám Mendělejev však tuto legendu, která vznikla již za jeho života popíral. Mezi další méně známé legendy patří i návrh skutečnosti, že v době, kdy Nikolaj Menšutkin na zasedání Ruské chemické společnosti seznamoval světovou veřejnost s jedním ze základních zákonů vesmíru, Dmitrij Ivanovič", "Ve své laboratoři v Heidelbergu Mendělejev objevil existenci teploty, nad kterou se nemůže tvořit žádná kapalina, bez ohledu na to, jak velký je tlak plynu. Tuto teplotu nazval absolutním bodem varu, později tato veličina dostala název kritická teplota. Tím vysvětlil problém s určitými plyny (dusík, kyslík, vodík, metan...), které nemohly být zkapalněny, přestože byly vystaveny velmi vysokým tlakům. Mendělejev uvedl, že marné pokusy byly prováděny nad absolutními teplotami varu a že kromě zvyšování tlaku na plyn bylo nutné také snižovat teplotu. Své závěry zveřejnil v roce 1861 v práci \"Ueber die Ausdehnung der Flussigkeiten beim Erwarmen uber ihren Siedepunkt\". Ke studiu plynů se vrátil v roce 1872, kdy začal studovat platnosti Boyleova–Mariottova zákona v oblasti nízkých tlaků. V roce 1874 zobecnil původní Clapeyronovu rovnici ideálního", "V životopise Mendělejeva se objevuje studium zemědělských procesů pravidelně od 60. let až do posledních chvil. Dmitrij Ivanovič manuální práci v zemědělství miloval jako užitečný způsob pro třídění myšlenek i pro přechod z jedné oblasti výzkumu na druhou. Zájem umocňovala i rolnická reforma z roku 1861, která umožňoval nový přístup k zemědělské výrobě. Aby provedl své zemědělské experimenty, zakoupil v roce 1865 v Moskvě panství Boblovo s výměrou 60 ha a poté zorganizoval rozsáhlé terénní studie ke studiu vlivu hloubky orby a účinku hnojiv. D. I. Mendělejev je jedním ze zakladatelů moderní ruské zemědělské chemie. Aktivně", "Dmitrij Ivanovič Mendělejev dokázal teoretické i experimentální výsledky své práce přenést z akademického prostředí do terénu i v případě studia vlastnosti plynů a kapalin. Aktivně se účastnil praktických aplikací v oblasti letectví a stavby lodí. Vzrůst zájmu o zkoumání tlakového i teplotního profilu atmosféry spadá právě do období zkoumání chování tekutin na začátku 70.let. V této době zákonitě vzrostl i jeho zájem o nově se rozvíjející obor meteorologii. Od počátku hledal v horních vrstvách atmosféry jádro všech změn počasí. Začal pečlivě studovat práce anglického meteorologa a vzduchoplavce Jamese Glaishera.", "V návaznosti na výzkumy v oblasti fyziky tekutin Mendělejev rozvinul v 70. letech své aktivity směrem k meteorologii a vzduchoplavbě, ale i do oblasti pohybu v odporujícím kapalném prostředí. Tehdy vyslovil myšlenku na vybudování experimentálního bazénu pro testování lodí. K výraznějšímu rozvoji aktivit v oblasti hydrodynamiky plavby však došlo až po opuštění university a následné spolupráci se složkami Ministerstva války. Po vyřešení technologie výroby střelného prachu nové receptury se začala rozvíjet spolupráce s Ministerstvem námořní plavby. Na žádost admirála Nikolaje Matvějeviče Čichačova vypracoval Mendělejev projekt výzkumného bazénu, který byl v roce 1894 realizován. V této době se začíná rozvíjet účelná a intenzivní spolupráce s admirálem Stěpanem Osipovičem Makarovem, kterou ukončila až tragická", "Jméno Dmitrije Ivanoviče Mendělejeva je i spojeno s úsilím vývoje bezdýmného střelného prachu. V 19. století byly kromě černého prachu jedinými průmyslově využívanými trhavinami nitrocelulóza a nitroglycerin. Touhu armád po střelném prachu bez emisí viditelných částic začala zprvu uspokojovat nirocelulóza v podobě odparků z roztoků vody a alkoholu. Hmota zvaná pyroxillin byla následně mechanicky upracována do formy drobných šupinek, v případě výplně do výmetných patron děl velkých kalibrů do podoby provázků. Původní produkty vyrobené z nitrocelulózy splňovaly sice požadavky na bezdýmnost, jejich hoření však probíhalo příliš rychle s projevy detonačních fluktuací. To způsobovalo potíže především u největších kalibrů, kde jsou požadavky na rovnoměrnost a rychlost hoření nejpřísnější. Koncem 80. let se v Anglii používal střelný prach na bázi nitroglycerinu, zvaný cordit, ale ani jeho hoření neudělovalo nábojům velkého kalibru rychlost dostatečně plynule. Úkolem vývoje střelného prachu s lepšími vlastnostmi byl Mendělejev pověřen admirálem N. M. Čichačevem 20. května 1890. 7. června spolu s Nikolajem Menšutkinem a experty v oblasti výbušnin odplul z Kronštadtu do Londýna. Zde se setkal s autory corditu Frederikem Abelem a Jamesem Dewarem. 21. června navštívil továrnu rychlých palných zbraní a střelného prachu Nordenfeld-Maxim, kde sám střelný prach testoval. 27. června navštívil ruského velvyslance v Londýně", "Na návrh ministra financí Sergeje Witteho přijal Mendělejev funkci správce Hlavní komory pro míry a váhy. Z této práce byl nadšený, neboť v ní mohl využít všech svých zkušeností s měřením veličin i s konstrukcí měřících přístrojů. Je tvůrcem mnoha zařízení: pyknometr (zařízení pro stanovení hustoty kapaliny), diferenciální barometr (pro měření výšky), dvoustupňové váhy (pro vážení pevných a plynných látek), diferenciální kyvadlo (pro stanovení tvrdosti látky), kyvadlo - metronom (pro studium periodických procesů) a další zařízení. Malý úřad byl brzy přeměněn v instituci světové úrovně, a spolu se středisky ve Francii a Německu představoval špičku svého oboru. Mendělejev nejprve nechal vyrobit standardy aršinu (krok- 0,711187 m) a pudu (ruská libra- 0,45359237 kg) z platiny a iridia a nechal zkalibrovat v Paříži. Hmotnost standardu pudu byla Mendělejevem zajištěna na přesnost +-0,000072 g. D. I. Mendělejev byl vědcem, který si hluboce uvědomil důležitost a národní význam metrologického výzkumu pro rozvoj země a potřebu reformy podnikání. Navrhl zákon O mírách a vahách, které Rusko přijalo v červnu 1899. Od roku 1900 začala v Rusku vznikat", "Přes svůj význam nebyl Mendělejev nikdy členem Ruské akademie věd, pokus o jeho zvolení členem v roce 1880 nebyl úspěšný. Příčinou byly nejspíš politické důvody. Mendělejev byl čestným členem Imperátorské moskevské univerzity, členem Akademie umění a 90 zahraničních akademií věd. V roce 1892 se stal členem Royal Society a", "Prvek Mendělejevium, s protonovým číslem 101, bez stabilních izotopů. Poločas rozpadu izotopů Md je 51 dní a izotopu Md je 28 dní. Objevili A. Ghiorso, G.R. Choppin, B.G. Harvey, S.G. Thompson a G.T. Seaborf v Berkeley v USA v roce 1955. Minerál Mendělejevit, sumárního vzorce Ca UTi Nb O (až 26% U O ). Slabě radioaktivní. Tuhost 4 - 5,5; hustota 3,7 - 5 g / cm ; Černá barva; velmi vzácné. Popsal geolog K. Jegorov v roce 1912 poblíž jezera Bajkal na Sibiři. Jméno přidělené V. Vernadským v roce 1914. Asteroid Mendělejev, planetka hlavního pásu. č. 2769, (průměr 21,6 km, oběh 5,55 let) mezi Marsem a Jupiterem byla objevena 1. dubna 1976 astronomem N.S.Černychem z observatoře na Krymu. Kráter Mendělejev, impaktní kráter Mendělejev na odvrácené straně Měsíce (5 ° 42's. Š., 140 ° 54' vd) s průměrem 313,0 km. První snímek pořídila sovětská automatická kosmická lodi „Luna-3“ 7. října 1959 (v 6:30) a fotografie se objevila ve světových novinách 27. října. Jméno bylo přijato 18. března 1960 Mezinárodní astronomickou unií. Podmořský hřeben Mendělejev, v Severním ledovém oceánu (mezi ostrovy Wrangelovým a Ellesmerovým). Délka ~ 1500 km, šířka 900 km, výška do 3-4 km. Objeven v roce 1948 (později zkoumán v roce 1954) sovětskými polárními výpravami. Expedicí \"Transarctika-2000\" potvrzeno, že je geologicky součástí ruského kontinentálního šelfu. Horský štít Mendělejev, o nadmořské výše 4122 m v pohoří Ťan-šan poblíž jezera Issyk-Kul, Kyrgyzstán. První vystoupání provedeno v roce 1954. Sopka Mendělejev na ostrově Kunašir na jižních Kurilských ostrovech (44 ° 0'severní šířky, 145 ° 7' východní délky) s převýšením 887 m. Jedná se o stratovulkán, který naposledy projevil aktivitu v roce 1880. Pojmenována po roce 1946. Mendělejevův vodopád, jeden z nejvyšších vodopádů v Ingušsku o výšce 12 metrů a šířce 5 metrů. Loď Mendělejev, výzkumná loď Sovětské akademie věd, postavená v roce 1968 v Německu. S výtlakem 6840 tun, prostorem pro 77 vědců a 10 laboratoří sloužila vědě 24 let a uskutečnila 50 plaveb po všech světových oceánech. Poté, co byl vyčerpán jeho zdroj, vytvořil z ní soukromý nadšenec muzeum v oceánografickém ústavu. Mendělejevovo jméno je v jeho vlasti často užíváno. Nese ho například Chemicko-technologický institut v Moskvě, tatarské město Mendělejevsk, četná další sídla, obce a ulice, stejně jako moskevská stanice metra Mendělejevskaja. Ruská akademie věd uděluje na jeho počest zlatou medaili. Pojmenovat po vědci světového významu ulici využila Ostrava a Ústí nad Labem." ] }

{ "title": [ "Historie projektu.", "Verze Debianu.", "Větve.", "Vydání.", "Správa softwaru.", "Porty na jiná jádra." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "První zmínka o distribuci Debian pochází z 16. srpna roku 1993. Zakladatelem byl kostnický rodák Ian Murdock, který v té době studoval na Purdueově univerzitě. Murdock sám svůj Debian nazýval „Debian Linux Release“. V eseji Debian manifesto (viz také: GNU Manifest) nabádal k vytvoření distribuce v duchu GNU a Linuxu, tedy v duchu svobody, nikoli pouze něčeho zadarmo („free as in freedom, not as in free beer“). Prakticky je to realizováno tak, že celý projekt je řízen vývojáři, kteří si ze svého středu volí jednoho, jenž bude stát po dobu jednoho roku jako \"Project Leader\" v čele celého úsilí. V období listopad 1994 – listopad 1995 byl Debian sponzorován nadací Free Software Foundation (FSF), hned nato byla založena nezisková organizace Software in the Public Interest (SPI) (), která pokrývá náklady tohoto i několika dalších projektů. Jméno Debian je kompozitum jména Murdockovy přítelkyně a nynější exmanželky Debry a jeho křestního jména Ian. V českojazyčném prostředí je možno se setkat s používáním jak původní, tak české výslovnosti. Debian se pomalu utvářel mezi lety 1994–1995, v roce 1995 začaly probíhat první práce na portování na jiné hardwarové architektury a v roce 1996 vyšla první stabilní verze. V tomtéž roce nahradil Bruce Perens ve vedení projektu Murdocka. Kromě toho došlo k významné události: dlouholetý vývojář Ean Schuessler navrhl, aby Debian uzavřel společenskou smlouvu mezi uživateli, vývojáři a projektem. Po bouřlivých diskuzích na mailing listech byla odsouhlasena finální podoba Debian Social Contract (Společenské smlouvy Debianu), Debian Constitution (Debianí ústava) a Debian Free Software Guidelines (Debianí vymezení svobodného softwaru). První dokument stanovuje, že projekt bude navždy svobodný ve smyslu svobody určování směru vývoje. Druhý mj. určuje postavení a pravomoci voleného \"Project Leadera\". Třetí pak definuje, jaký software je svobodný a ustanovuje, že nesvobodný software nepatří do Debianu (avšak stále je možnost si takovýto software doinstalovat, což je ponecháno na rozhodnutí uživatele).", "", "Debian má tři hlavní větve (), do kterých se software člení podle úrovně otestování a míry funkčnosti: Kromě toho existují ještě čtyři další větve:", "Vydání Debianu se označují kódovými jmény podle postaviček z filmové série. Větev \"unstable\" se pořád jmenuje Sid (podle zlého chlapce-souseda, který ve filmu ničil hračky). LTS verze (Long Term Support) je podporována dobrovolníky, kteří přebírají podporu od oficiálního security teamu Debian a vydávají bezpečnostní aktualizace místo něj. Cílem je prodloužit životnost LTS verzí na alespoň 5 let (tj. 3 roky samotný Debian + 2 roky LTS team). LTS verze nepodporuje všechny balíky z původní distribuce. Pro kontrolu je potřeba nainstalovat balíček codice_1 a spustit příkaz codice_2. V následující tabulce jsou seřazeny vydané verze od nejstarší po nejnovější:", "Oproti klasickým „komerčním distribucím“, jako jsou Red Hat, Mandriva nebo SUSE, nepoužívá balíčkovací systém postavený na RPM (RPM Package Manager, dříve Red Hat Package Manager), ale má vlastní balíčkovací systém tzv. deb-balíčků, který je velmi propracovaný a umožňuje velmi jednoduše provádět správu balíčků z různých zdrojů. Nazývá se Advanced Packaging Tool (APT).", "Přestože je dnes Debian znám především jako distribuce GNU/Linuxu, je vyvíjeno také několik variant Debianu s jádry jinými než Linux. Tyto variace si ovšem zachovávají uživatelské prostředí z projektu GNU a umožňují instalaci dalšího svobodného softwaru pomocí balíčkovacího systému. Vydané porty, označené jako stabilní: Vydané porty jako uživatelské testovací verze, ve vývoji: Dosud nevydané nebo ukončené: Nepodporované přímo projektem Debian:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dětství a mládí.", "Revolucionář, vojevůdce a tvůrce maoismu.", "Vláda Velkého kormidelníka.", "Rudý teror.", "Poslední léta vlády.", "Po smrti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Narodil se ve vesnici Šao-šan v poměrně bohaté rolnické rodině v provincii Chu-nan, kde jeho rodičům patřilo asi 1,2 hektarů zemědělské půdy, což bylo na tehdejší poměry v Číně velmi mnoho. Mao měl šest sourozenců, ale jen on a dva bratři překonali dětské nemoci a dožili se dospělosti. Mao měl citově blízko ke své matce, oddané buddhistce, jejíž láska, jak později napsal, „objímala všechny, sahala daleko i blízko.“ Z Maova dětství existuje jen pár kusých informací. S otcem moc blízké vztahy neměl a zdá se, že většinu dětství prožil u svých prarodičů, protože jeho otec sloužil dlouhá léta jako voják provinční armády a býval často pryč. Ve čtrnácti letech Mao – který teď dokázal číst a používat počítadlo – odešel ze školy, aby se otci staral o účetnictví, ale nevycházeli spolu. „První kapitalista, proti kterému jsem bojoval,“ prohlásil před americkým žurnalistou Edgarem Snowem v roce 1963, „byl můj otec.“ Mao se pak oženil a vzal si devatenáctiletou dívku Luo-š' ze sousedního rodu. Manželství trvalo dva roky až do její smrti z neznámých příčin v roce 1909 ve věku jednadvaceti let. Vzdělání se mu dostalo v Čchang-ša. Mao se následně věnoval vyučování a novinařině. V roce 1918 začal pracovat v knihovně Pekingské univerzity a na rozdíl od svých současníků nevyužil možnosti studovat v cizině. V Pekingu se seznámil s myšlenkami marxismu a v roce 1921 pomáhal budovat Komunistickou stranu Číny.", "Jako revolucionář se věnoval organizování rolníků v politickou sílu a roku 1928 se zúčastnil povstání, po jehož neúspěchu se uchýlil do sovětu v Ťiang-si. Obklíčení této oblasti Čankajškovými silami vedlo k tomu, že Mao spolu s dalšími soudruhy zahájili takzvaný Dlouhý pochod – právě během něj se Mao prosadil jako vůdce. V polovině 30. let, kdy jeho zdecimované síly dorazily do Jen-anu, již byl Mao schopen toho bránit se Stalinovu tlaku na dosazení prosovětského vedení. V této době si vytvořil kult osobnosti a vyvinul i vlastní politickou filosofii, která vešla ve známost jako Mao Ce-tungovo myšlení (maoismus). Spojenectví s Kuomintangem během války proti Japoncům a pomoc Sovětského svazu mu umožnily vybudovat značnou vojenskou sílu a rozšířit síť guerillových jednotek. Schopnost udržet stranu při životě i v těch nejtěžších podmínkách a rozhodná vítězství během občanské války mu po vytvoření Čínské lidové republiky 1. října 1949 přinesla obrovský věhlas.", "Maovi systém sovětského stylu, vytvořený po roce 1949, nevyhovoval. Proto se v roce 1958 rozhodl přistoupit k Velkému skoku vpřed, který měl zemi rychle přiblížit komunistické Utopii. Avšak následný hladomor přinesl smrt přibližně 20–40 milionům lidí. Totální fiasko Velkého skoku bylo pro Maa těžkou ranou a ponížením. Ve snaze obnovit svou prestiž a moc, s účelem eliminovat nepřátele, zahájil v roce 1966 Kulturní revoluci, během níž byli postiženi všichni členové strany, které podezříval z neposlušnosti. V roce 1959 Mao narušil vztahy se Sovětským svazem a Čínu odřízl od většiny zemí komunistického bloku. Byl přesvědčen, že se neodvratně blíží atomová válka se Sovětským svazem. Proto zemi uvrhl do stavu horečného zbrojení, které do jeho smrti téměř úplně zruinovalo hospodářství. Ochlazení vztahů se SSSR napomohla také invaze do Československa v roce 1968, kterou Mao ostře odsoudil. V roce 1969 proběhlo též několik pohraničních potyček na hranicích se SSSR na řece Ussuri.", "Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí v důsledku hladu, nucených prací a poprav. Na počátku 50. let zavedl politiku vybrat pro veřejnou popravu alespoň jednoho statkáře, ale obvykle několik, prakticky v každé čínské vesnici, což si vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí.", "V roce 1969 vyhlásil devátý sjezd strany Mao Ce-tunga neomezeným vůdcem Číny a jeho manželka Ťiang Čching byla zvolena členem politbyra KS Číny. Desátý sjezd strany v roce 1973 postavení Maa a Ťiang Čching potvrdil, ale Mao Ce-tung už s přibývajícím věkem pomalu ztrácel svůj mocenský vliv. O politiku se příliš nestaral a většinu času trávil se svými mladými milenkami. Mao Ce-tung zemřel 9. 9. 1976 ve věku 82 let. Teprve poté se zlepšily vztahy se SSSR.", "Po jeho smrti vypukl boj o moc mezi zastánci pragmatického proudu a radikální skupinou, známou jako gang čtyř, která se vytvořila kolem vdovy Ťiang Čching. Ta byla později odsouzena k smrti, nakonec však dostala doživotí. Jeho ostatky jsou uloženy v mauzoleu na centrálním náměstí Tchien-an-men (též Náměstí nebeského klidu) v Pekingu. Na tomto náměstí na bráně Nebeského klidu zůstává i obří Maova fotografie. Podle průzkumů veřejného mínění 85 % Číňanů Maovy zásluhy převažují nad jeho chybami. Stejný náhled má i současné vedení KS Číny." ] }

{ "title": [ "Objev a název.", "Vlastnosti.", "Vazebné možnosti dusíku.", "Výskyt v přírodě.", "Použití.", "Plynný dusík.", "Kapalný dusík.", "Hnojiva.", "Výbušniny.", "Vliv na lidský organismus.", "Sloučeniny.", "Anorganické sloučeniny.", "Amoniak a jeho deriváty.", "Oxidy dusíku.", "Oxohalogenidy dusíku.", "Kyseliny dusíku.", "Organické sloučeniny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "V druhé polovině 18. století byla objevena složka vzduchu, která nepodporuje hoření ani dýchání. Tento plyn popsal jako první Němec Carl Wilhelm Scheele v roce 1777 a Francouz Antoine Lavoisier ho pojmenoval jako \"azote\" (tento název se používá např. ve francouzštině, ruštině (Азот) nebo polštině), což znamená 'dusivý plyn'. Poté, co bylo zjištěno, že je kyselina dusičná odvozena od dusíku, pro něj Chaptal navrhl název \"nitrogéne\", což znamená 'ledkotvorný', který se udržel v latinském označení \"nitrogenium\". Český název \"dusík\" vznikl překladem jeho německého názvu \"Stickstoff\" a pochází od jednoho z bratrů Preslových; podobné názvy jsou ještě např. ve slovenštině (\"dusík\") nebo slovinštině a chorvatštině (\"dušik\").", "Dusík je plyn bez barvy, chuti a zápachu. Není toxický ani jinak nebezpečný. Dusík je v atmosféře tvořen dvouatomovými molekulami, které jsou spojené velmi pevnou trojnou vazbou. Tato trojná vazba má za následek jeho nízkou reaktivitu. Dusík je inertní plyn, to znamená, že reaguje s jinými chemickými sloučeninami pouze za vysokých teplot a tlaků. Za laboratorní teploty reaguje pouze s lithiem a hořčíkem. Za vysokých teplot se však dusík slučuje s většinou prvků – např. s kyslíkem okolo teploty 2 500 °C. Naproti tomu atomární dusík je velmi reaktivní a nelze ho uchovávat. Jeho vysoká reaktivita spočívá v tom, že má ve valenční vrstvě 3 nepárové elektrony. Stability docílí tím, že buď přijme tři elektrony a vytvoří stabilní oktet ve valenční sféře N, nebo odevzdá až 5 elektronů a získá tím kladnou valenci, např. N, N nebo N. Dusík má po kyslíku a fluoru třetí největší hodnotu elektronegativity, a proto u něj převládá schopnost vytvářet anion, který se nazývá nitridový N. Pouze ve sloučeninách s kyslíkem a fluorem je schopen tvořit ionty, kde se uplatňuje v kladné valenci. Například v dusičnanech má dusík oxidační číslo N.", "Pomocí přesunů elektronu je možné nalézt a vyjádřit určité mezní elektronové konfigurace valenční sféry atomů dusíku ve sloučeném stavu. Aby tedy dusík dosáhl max. záporného oxidačního stavu, musí přijmout tři elektrony. Aby dosáhl max. kladného oxidačního stavu 5, musí odtrhnout pět elektronů. Kvůli své elektronegativitě dusík nemůže spontánně přesunout svou elektronovou hustotu z atomů při vytváření vazeb s jinými elektronegativnějšími prvky, ale zároveň není jeho elektronegativita dostatečně vysoká na \"přetáhnutí\" vazebných elektronů do valenční sféry při vazbě s elektropozitivními prvky. Z tohoto důvodu jsou atomy dusíku ve většině svých sloučenin zapojeny v kovalentních vazbách a jednoatomové ionty téměř netvoří. Běžně se u dusíku vyskytují vazby homonukleární. Díky vysoké pestrosti vazebných situací se dusík vyskytuje prakticky ve všech svých oxidačních stavech (−3 až 5).", "V elementární podobě se s dusíkem setkáváme prakticky neustále, tvoří totiž 78 % (objemových) zemské atmosféry. Ve stopách se v atmosféře vyskytuje také amoniak, který se uvolňuje tlením organických sloučenin a při elektrickém výboji (například blesku). Při blesku může také dojít v atmosféře k reakci dusíku s kyslíkem za vzniku oxidu dusnatého, který ihned reaguje s kyslíkem za vzniku oxidu dusičitého a ten reaguje s vzdušnou vlhkostí a kyslíkem za vzniku kyseliny dusičné, která se vyskytuje v kyselých deštích. Vzhledem k rozpustnosti prakticky všech svých anorganických solí se téměř nevyskytuje v běžných horninách. Všechny tyto látky byly v průběhu času dávno spláchnuty do oceánů a tam se opět zapojily do různých biologických cyklů. Výjimkou je např. chilský ledek neboli dusičnan sodný NaNO, který pravděpodobně vznikl rozkladem rostlinných a živočišných látek zejména na chilském pobřeží. Významným zdrojem organického dusíku jsou především objemné vrstvy ptačího trusu, nazývané guano a využívané především jako hnojivo. Dusík je významný biogenní prvek, který se vyskytuje ve významných organických sloučeninách a ve všech živých organismech. Rostliny ho přijímají kvůli svému růstu a nevylučují ho. Živočichové ho využívají k tvorbě bílkovin a vylučují ho v podobě močoviny, amoniaku nebo kyseliny močové.", "Amoniak a následně z něj vyrobená kyselina dusičná jsou látky, které se vyrábí v chemickém průmyslu velmi mnoho. Amoniak hlavně jako hnojivo a chemická látka k výrobě dalších amonných a jiných sloučenin a kyselina dusičná jako významné oxidovadlo, které se používá i k dalším anorganickým a organickým syntézám.", "Plynný dusík nalézá využití jako inertní atmosféra např. v prostředí, kde hrozí nebezpečí výbuchu, pro svařování v inertní atmosféře (TIG), při výrobě integrovaných obvodů, nerezové oceli. Používá se také k plnění obalů, aby se výrobky nezmačkaly a nezvlhly – například brambůrky v sáčku.", "Kapalný dusík se využívá v řadě kryogenních procesů, při nichž je třeba udržet prostředí na značně nízké teplotě. Příkladem je uchovávání tkání nebo spermií a vajíček v lázni z kapalného dusíku. Kapalným dusíkem jsou chlazeny polovodičové detektory rentgenového záření v různých spektrometrických aplikacích. V medicíně se používá k místní nekrotizaci tkáně, například bradavic.", "Dusíkatá hnojiva jsou látky, které se rostlinám dodávají, aby rostly rychleji. Rostliny dusík nevylučují a plně ho využívají k růstu. Rostliny, které byly hnojeny nadbytkem hnojiv s obsahem dusíku, lze poznat podle dužnatých tkání křehkých dužnatých orgánů, velkých, sytě zelených, listů. Takové rostliny se snadno poškodí a také více trpí chorobami a škůdci. Ostatní dusičnany, které se používají jako hnojiva, nejsou samy o sobě významné. Používají se hlavně ve směsi s dalšími látkami a vytváří tak komplexní hnojiva. Například dusičnan sodný NaNO a dusičnan draselný KNO. Použití dusíku je ale třeba zefektivnit, aby například nedocházelo ke zbytečnému znečišťování vod.", "Mimořádných oxidačních vlastností sloučenin dusíku s valencí N se již od dávnověku využívá při výrobě explozivních látek. Již v starověké Číně byla známa výroba střelného prachu, jehož podstatnou složku tvoří dusičnan sodný nebo draselný. V současné době se v tomto oboru uplatňují spíše organické sloučeniny, ať již jde o nitroglycerin nebo trinitrotoluen (TNT).", "Při zvyšování obsahu plynného dusíku v atmosféře může dojít k dušení, ztrátě vědomí až relativně netraumatické smrti vlivem nedostatku kyslíku.", "", "Mezi anorganické sloučeniny dusíku se řadí amoniak a jeho deriváty, oxidy dusíku a dusíkaté kyseliny, peroxokyseliny a jejich soli.", "Mezi deriváty amoniaku se řadí amidy, imidy a nitridy, které vznikají nahrazováním atomů vodíků v jeho molekule. Dále hydrazin, hydroxylamin, halogenidy a oxidohalogenidy dusíku a sloučeniny síry s dusíkem.", "Oxidy dusíku jsou známy s dusíkem formální valence N až N. Oxidy dusíku s mocenstvím N až N jsou hlavními složkami tzv. suchého neboli losangelského smogu.", "Známe dvě řady oxohalogenidů dusíku: halogenidy nitrosylu (NOX) a halogenidy nitrylu (NOX). První jsou velmi reaktivní plyny, které lze vyrobit přímou halogenací oxidu dusného. Fluorid nitrosylu (NOF) je bezbarvý plyn, jde o silné fluorační a nitrační činidlo, čehož se využívá v syntéze. Chlorid nitrosylu (NOCl) je žlutý plyn, je to silný elektrofil a oxidační činidlo. Bromid nitrosylu (NOBr) je červený plyn, silné oxidační činidlo. Za pokojové teploty částečně disociuje na oxid dusnatý a brom. Fluorid a chlorid nitrylu (NOF a NOCl) jsou bezbarvé plyny a silná oxidační činidla.", "Nejstálejší a nejdůležitější kyselinou dusíku je kyselina dusičná, další známé kyseliny dusíku jsou kyselina dusitá, kyselina azidovodíková a kyselina kyanovodíková. Další dvě téměř neznámé kyseliny dusíku jsou kyselina dusná, kyselina dusnatá a kyselina dusičitá.", "Mezi organické sloučeniny dusíku se řadí nitrosloučeniny, nitrososloučeniny, aminy, amoniové soli, kyanatany neboli kyanáty, isokyanatany neboli isokyanáty, thiokyanatany neboli thiokyanáty, isothiokyanatany neboli isothiokyanáty, azosloučeniny, diazoniové soli, deriváty hydrazinu, deriváty hydroxylaminu, aminokyseliny, amidy kyselin, hydrazidy kyselin, laktamy, imidy kyselin a nitrily kyselin. Zvláštní skupinou organických sloučenin dusíku jsou heterocyklické sloučeniny a nitráty." ] }

{ "title": [ "Život.", "Mládí.", "Dospělost.", "Problémy se sluchem a hluchota.", "Goethe.", "Napoleon.", "Příčina smrti.", "Dílo.", "Operní tvorba." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Ludwig van Beethoven se narodil pravděpodobně 16. prosince 1770 v Bonnu. Přesné datum jeho narození není známo, pouze datum křtu dne 17. prosince. Byl druhorozeným synem Johanna van Beethovena a ovdovělé Marie Magdaleny Leym roz. Keverich. Z jejich sedmi dětí se dožili dospělosti pouze Ludwig a jeho dva mladší bratři Kaspar Karl a Johann. Ludwigova rodina byla hudebně založená; jeho děd, rovněž Ludwig, byl kapelníkem v rodném městě Mechelen ve Vlámsku, odkud později odešel do Bonnu. Rodina se zapojila do života v Německu ve službách kurfiřta arcibiskupa kolínského. Beethoven prožil dětství v neradostném ovzduší: jeho otec, který byl dvorním tenoristou, propadl alkoholu. Beethovenovo vzdělání bylo zanedbáváno, přičemž otec využíval jeho hudebního talentu jako zdroje příjmů. Prvním učitelem mladého Ludwiga byl jeho otec, po několika letech despotické výchovy a hraní na klavír dostal Ludwig větší volnost. Pro rozvoj jeho talentu bylo rozhodující, že i přes zkušenosti s otcovou krutostí získal k hudbě i ke hře na klavír velmi pozitivní vztah. Teprve v devíti letech dostal řádného a zodpovědného učitele; byl jím Christian Gottlob Neefe, tehdy dvorní varhaník v Bonnu, který se později stal jeho přítelem a rádcem. Uvedl ho zejména do umění Johanna Sebastiana Bacha a umožnil vydání jeho prvních skladeb. Tento svobodomyslný protestant v něm také silně podporoval touhu po umělecké a tvůrčí svobodě, která se neslučovala se slepou poslušností vůči mecenášům. V období dospívání nalezl Beethoven azyl u vdovy po bonnském archiváři a dvorním radovi Emanuelu Josefu Breuningovi, která k němu byla velmi laskavá a chápavá. V jejím domě nacházel přátele, vyučoval hře na klavír její děti a později se i scházel s uměnímilovnou mladou bonnskou společností. Zde také objevoval a napravoval své nedostatky ve vzdělání a společenském chování. V sedmnácti letech v roce 1787 se Ludwig van Beethoven odebral do Vídně, a to poté, co Neefe vymohl tuto cestu u kurfiřta Maxmiliána Františka Habsbursko-Lotrinského. Zde se Beethoven snad setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem (o jejich setkání však neexistují písemné dokumenty), někteří autoři uvádějí, že se nakrátko stal jeho žákem. Mladý nadějný Beethoven se ovšem brzy musel vrátit zpět do Bonnu, neboť jeho matka umírala na tuberkulózu. Po její smrti připadla starost o výživu rodiny včetně výchovy dvou mladších bratrů sedmnáctiletému Ludwigovi.", "Ludwig van Beethoven žil od roku 1792 trvale ve Vídni a studoval zde u významných hudebních skladatelů: Josepha Haydna, Antonia Salieriho, Johanna G. Albrechtsbergera a Johanna Schenka. Díky své oblibě u aristokracie ze zemí Habsburského mocnářství (v neposlední řadě u českých aristokratů) a díky jejich finanční podpoře se mohl živit jako svobodný umělec, což bylo ještě značně neobvyklé. V té době byli hudebníci většinou zaměstnaní na dvoře určitého šlechtického rodu či u církevních hodnostářů (např. Joseph Haydn byl dlouhou dobu kapelníkem u šlechtické rodiny Esterházyů, Wolfgang Amadeus Mozart část svého mládí strávil ve službách arcibiskupa salcburského). Beethovenovými nejvýznamnějšími patrony se stali Lichnovští, Kinští, Esterházyové a především Lobkovicové. Měl také příjmy z honorářů za koncerty a z výuky žáků. Jednou z jeho nejbližších důvěrnic byla Anna Marie hraběnka z Erdődy. Poskytovala skladateli roční rentu získanou od členů vysoké rakouské šlechty. Beethoven hraběnce věnoval čtyři ze svých pozdějších komorních skladeb (Violoncellové sonáty č. 4 a 5).", "Přibližně od roku 1795 (podle jiných zdrojů v roce 1798) se začínaly projevovat jeho potíže se sluchem: trpěl závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), kdy mu v uších neustále zněly nepříjemné zvuky. Používal řadu pomůcek, od různých druhů naslouchátek po speciální tyč, připevněnou k ozvučné desce klavíru, kterou skousl a mohl tak lépe vnímat zvukové vibrace. Sluch se mu však neustále zhoršoval, podle výpovědi jeho žáka Carla Czerného mohl bez větších obtíží slyšet hudbu a konverzaci pouze do roku 1812, podle jiných zdrojů ale již v roce 1816 úplně ohluchl. Jeho mimořádný hudební génius mu však umožnil vytvořit několik ze svých nejvýznamnějších děl v době, kdy už byl zcela hluchý. Od roku 1815, po smrti bratra Carla, vedl dlouhodobé soudní spory se svou švagrovou Johannou o poručnictví nad synovcem Karlem. Ten se nakonec stal jeho jediným dědicem.", "Johann Wolfgang von Goethe patřil mezi Beethovenovy oblíbené básníky i přes jejich rozdílné názory na vztahy s aristokracií. V jeho básních cítil sílu a vůli po svobodě a vzpouře. Mimo jiné napsal roku 1810 hudbu k jeho tragédii \"Egmont\" a věnoval mu zhudebnění básně \"Klidné moře a šťastná plavba\". Od roku 1808 pomýšlel na zhudebnění Fausta; bezúspěšně hledal někoho, kdo by mu dílo upravil pro divadlo. Oba umělci se setkali pouze jednou, v teplických lázních roku 1812.", "V průběhu let zaujímal Beethoven k francouzskému císaři Napoleonu Bonapartovi protichůdné postoje. Kolem roku 1803 uvažoval o věnování své Symfonie č. 3 (\"Eroica\") právě Napoleonovi. Existují názory, že to měla být záminka k možnému osobnímu setkání. Nakonec tuto symfonii věnoval svému nejdůležitějšímu mecenášovi, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. V roce 1809 mu Napoleonův bratr, vestfálský král Jérôme Bonaparte, nabídl místo v Kasselu, které však Beethoven odmítl.", "Existuje mnoho domněnek o Beethovenových chorobách. Odborníci uvažují o syfilidě, cirhóze jater nebo chronickém zánětu tračníku. Po laboratorní analýze vzorku vlasů, který patrně odstřihl mrtvému skladateli Ferdinand Hiller, se jeví jako reálná otrava olovem. Po dlouhodobých potížích podstoupil Beethoven v prosinci 1826 operaci břicha a o čtyři měsíce později zemřel (ve věku 56 let). Na pohřeb přišlo 10–20 000 lidí, nosítka s jeho rakví nesli významní hudebníci: Joseph von Eybler, Johann Gänsbacher, Johann Nepomuk Hummel, Vojtěch Jírovec, Conradin Kreutzer, Ignaz von Seyfried, Joseph Weigl a Vilém Würfel. Jeho ostatky uložili na hřbitově ve vídeňském předměstí Währing. O rok později byl v blízkosti jeho hrobu pohřben i skladatel Franz Schubert. Roku 1888 byly ostatky obou skladatelů exhumovány a přemístěny na nově zřízený Vídeňský ústřední hřbitov. Nicméně i na původním místě zůstaly zachovány symbolické hroby.", "Beethovenovo dílo je možné rozdělit do tří hlavních období. V prvním z nich, trvajícím přibližně do roku 1800, navázal Beethoven na tradici Haydna a Mozarta, v jeho dílech převládalo klasické schéma, vyvážená melodika a často divertimentový charakter skladeb. Do této doby spadají mj. jeho rané klavírní koncerty a symfonie č. 1 a 2. Ve středním období, které končí okolo roku 1815, se Beethovenův sloh vyhranil k naprosté individualitě. Dospěl k novým strukturám a formám, záměrně rušil zavedené hudební konvence a pracoval s ostrými kontrasty melodiky, rytmiky i dynamiky, přesto jeho skladby vytváří vyvážený celek. Nejvýznačnější díla tohoto období jsou mj. symfonie \"Eroica\", \"Osudová\" a \"Pastorální\", 3.–5. klavírní koncert, opera \"Fidelio\" a houslový koncert D dur op. 61. Populární klavírní skladbu \"Pro Elišku\" (\"Für Elise\") napsal Beethoven v roce 1810 v tónině a moll. Je to tzv. dílo bez očíslování (\"Werke ohne Opuszahl\"), a jako takové je 59. v pořadí (WoO 59). Podle muzikologa Ludwiga Nohla byl na (ztraceném) originále nadpis: „\"Für Elise am 27 April zur Erinnerung von L. v. Bthvn\"“ (Pro Elišku 27. dubna v upomínku na L. v. Bthvn). V pozdním období vyvrcholilo Beethovenovo tvůrčí úsilí, chtěl dát svým myšlenkám co největší intenzitu, jeho díla se stávala stále komplikovanější jak ze skladatelského, tak z interpretačního pohledu. Nejvýznamnější díla pozdního období jsou Missa solemnis, 9. symfonie, Variace na Diabelliho valčík, poslední klavírní sonáty či pozdní smyčcové kvartety.", "Komponování oper bylo pro Beethovena problematické. Dokončil pouze velmi ceněnou operu \"Fidelio\" s věčným tématem lidské touhy po svobodě, kterou několikrát revidoval. Celkem projevil zájem o dalších 54 témat. Jednalo se mimo jiné o tato témata: \"Macbeth\" (1809, libreto Heinrich Joseph von Collin), \"Jana z Arku\" (1823, libreto Friedrich Kind a Carl Joseph Bernard), \"Brutus\" (1816, libreto Eduard von Bauernfeld) a \"Klaudina z Villy Bella\" (1826, libreto Johann Wolfgang von Goethe)." ] }

{ "title": [ "Dětství, mládí a raná kariéra.", "V Šanghaji a Kantonu.", "Sjednocení země.", "Sunjatsenovo dědictví.", "Japonská agrese.", "Po válce.", "Čínská republika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Čankajšek se narodil 31. října 1887 v obci Xikou, v oblasti Feng-Chua, asi 180 km jižně od Šanghaje. Jeho otec byl zámožný obchodník se solí a zemřel v Čankajškových osmi letech. Čankajškova matka byla hluboce věřící konfucianistka, která ho silně ovlivnila. Napsal o ní, že byla \"ztělesnění konfuciánské zbožnosti\". Zpočátku chodil do venkovské školy a později navštěvoval střední školu ve městě Feng-Chua. Projevil se jako schopný student, zajímal se o umění války a vynikal ve školních lehkoatletických závodech. Už ve 14 letech se poprvé oženil, jeho rodina zprostředkovala sňatek s o tři roky starší Mao Fu-Mej. V roce 1908 se mu narodil první syn Ťiang Ťing-kuo. Po ukončení školní docházky zvolil z vlasteneckých důvodů vojenskou kariéru. Prestižním střediskem vojenského umění v Asii bylo tehdy Tokio, kam v roce 1905 odjel, aby se zapsal na Císařské vojenské akademii. Protože však nebyl oficiálním stipendistou čínské vlády, byl odmítnut. Po několika měsících pobytu v Japonsku se vrátil zpět do Číny, v roce 1906 složil přijímací zkoušky na čínské vojenské akademii v Pchao-tchingu a na jaře 1907 se konečně stal posluchačem vojenské akademie v Tokiu. Tam navázal kontakty se skupinou čínských revolucionářů, kteří osnovovali plány na svrhnutí mandžuské dynastie Čching. Vstoupil do republikánského Spolku za společnou věc (Tchung-meng-chuej), který byl zárodkem budoucí Nacionalistické strany (Kuomintang). Ve studentském revolučním hnutí se brzy stal výraznou osobou, ostatní oceňovali jeho velké nadšení pro věc, odvahu a bystrý úsudek. Japonskou akademii Čankajšek ukončil v roce 1909 a poté musel nastoupit na jeden rok služby v japonské armádě; sloužil v 13. dělostřeleckém pluku v Takadu. Tam ho také zastihla zpráva, že 10. října 1911 bylo v Číně svrženo císařství a vyhlášena republika. Čankajšek neváhal, požádal o předčasné propuštění ze služby a odjel do Číny. V Šanghaji potkal svého přítele Čchen-čhi-meje, který byl velitelem místních revolučních sil a Čankajškovi svěřil vojenské ovládnutí strategického města Chang-čou. Tento úkol splnil na výbornou a udělal tak na republikánské vedení veliký dojem. Odmítl vysoký úřad v revoluční vládě provincie Če-ťiang a místo toho vykonával funkci plukovníka v Čchen-čhi-mejově armádě. V srpnu 1912, po uklidnění porevoluční situace, Čankajšek odcestoval opět do Tokia a dokončil své studentské závazky. Uvažoval o studiu vojenského umění v Německu a už se i chystal na cestu, když se čínská vnitropolitická situace zkomplikovala. Proti republikánské revoluci se postavil vlivný vojenský velitel Jüan-šukchaj, který usiloval o znovunastolení monarchie, ve které by se stal císařem. Čankajškův vzor a později i přítel Sunjatsen, oficiální vůdce republikánů, tak musel vyhlásit \"druhou revoluci.\" Čankajšek se vrátil do Číny, kde se znovu připojil k Čchen-čhi-mejově armádě a velel řadě odvážných až riskantních operací, jako třeba přepadení muničního skladu v Šanghaji. Sunjatsenovi imponovala jeho odvaha a učinil z něj svého blízkého spolupracovníka. V roce 1913 Jüan Š’-kchaj ovládl strategická místa Číny, Kuomintang byl postaven mimo zákon a většina vůdců, včetně Čankajška, uprchla do Japonska. V příštích letech se na Sunjatsenovy rozkazy několikrát účastnil politicko-vojenských operací na území Číny, několikrát těsně unikl smrti. Zároveň shromažďoval vědomosti z filosofie a vojenské strategie a byl členem redakční rady časopisu Hlas Armády.", "V letech 1912-1922 Čankajšek převážně pobýval v Šanghaji. Z hlediska jeho osobní biografie se jedná o poněkud kontroverzní období, protože udržoval četné kontakty s prostitutkami, kvůli kterým se s ním rozešla žena. Znovu oženil se s konkubínou Čen-Tie-žu a udržoval četné styky s mafií („Zelená banda“), pro kterou zajišťoval finanční operace na burze. Gangsteři mu na oplátku poskytovali ochranu před čínskou policií, která po něm z rozkazu tehdejšího vládce Číny, Jüan Š’-kchaje, pátrala. Šangahjská policie, spravovaná Brity, ho několikrát obvinila, nikdy však nestál před soudem. Roku 1917 se Sunjatsen musel uchýlit do Kantonu, nepohodl se však s místním guvernérem, který se ho pokusil zavraždit. Z přestřelky ho lodí vysvobodil Čankajšek a velmi tím upevnil jejich přátelství. Roku 1924 získal Sunjatsen s pomocí najatých žoldnéřů a Kominterny opět kontrolu nad Kantonem a ustavil revoluční vládu, která měla sjednotit Čínu pod jeho vedením. Čankajška vyslal na tři měsíce do Moskvy, kde se setkal s Trockým a dalšími představiteli, sovětský systém ale odmítl. Poslal tam však na zkušenou nejstaršího syna Čing-kuo, kterého Sověti drželi jako rukojmí až do roku 1937. Čankajšek po návratu do Kantonu vedl vojenskou akademii, kde si vychoval řadu oddaných důstojníků.", "Roku 1925 Sunjatsen zemřel a o jeho nástupnictví se rozhodovalo mezi spíše pravicovým Čankajškem a Sunjatsenovým blízkým spolubojovníkem, levicovým novinářem Wang Ťin-wejem. Ten se stal předsedou vlády, kdežto Čankajšek byl jmenován vrchním velitelem Národní revoluční armády. V této funkci vyhlásil „Severní expedici“, která měla dobýt rozhárané severnější provincie, kde vládly místní vojenské gangy. Část armády, vedená Wang Jinwei, vyrazila na západ a s pomocí komunistů i sovětských poradců dobyla Wu-Chan. Čankajšek vyrazil na sever a dobyl Nanking a chystal se na Peking, když Wang Ťin-wej vyhlásil ve Wu-chanu národní vládu. Ta byla ovšem vojensky slabá a Čankajšek ji s pomocí místních válečníků porazil; Wang Ťin-wej se vzdal. Čankajšek se však rozhodl definitivně zúčtovat s komunisty a během roku 1927 armáda v „bílém teroru“ pobila odhadem půl milionu, ostatní uprchli na venkov. V červnu 1928 si Čankajšek podrobil Peking, čímž dokončil politické sjednocení země a ukončil „období válečníků“. Největší oslavy se konaly v Moskvě, ale i západní politici a média vyjadřovali své uznání Čankajškovým úspěchům.", "Čankajškovým vzorem, kterému také věrně sloužil, byl vůdce čínské revoluce Sunjatsen. Roku 1927 si Čankajšek vzal jeho švagrovou a pod jejím vlivem přijal metodistické křesťanství. Svůj politický program rozdělil Sunjatsen do tří fází: vojenská vláda, politické poručnictví a konstituční vláda. V letech 1928-1937 se Čankajšek snažil svým „poručnictvím“ zemi posílit a modernizovat ve všech oblastech. Omezil výsady západních „imperialistických“ zemí, reformoval soudnictví, finance, zdravotnictví, školství a podporoval zemědělskou i průmyslovou výrobu. Ne ve všem byl úspěšný, ale položil základy moderního čínského státu a všemi prostředky se snažil sjednocovat i čínský lid. Zavedl standardní čínštinu jako národní jazyk a prostřednictvím masových médií včetně rozhlasu se snažil posilovat vědomí čínské národní jednoty i konfuciánské morální hodnoty. V tomto úsilí se však stále střetával s odstředivými silami svých soupeřů a „válečníků“. Zatímco větší města byla většinou pod vládou Kuomintangu, na venkově měli stále značnou podporu komunisté. Ve válce o ústřední planiny roku 1930 padlo na obou stranách asi 250 tisíc lidí, roku 1931 musel bojovat s konkurenční vládou v Kantonu a roku 1934 jeho armáda zlikvidovala Čínskou sovětskou republiku. Komunisté však byli předem varováni a během „Dlouhého pochodu“ (skoro 10 tisíc kilometrů) se do jejich čela vyšvihl mladý Mao Ce-tung.", "Roku 1931 vpadli do Mandžuska Japonci. Čankajšek sice vehementně hájil, že je to část Číny, vojenskému střetnutí se ale vyhýbal a chtěl se hlavně vypořádat se svými komunistickými rivaly. V letech 1933-1938 působili dva vysocí němečtí generálové, von Seeckt a von Falkenhausen, jako jeho poradci. Roku 1936 odletěl Čankajšek do Si-anu, kde ho však jeho generálové unesli a donutili, aby se proti Japoncům spojil s komunisty. V červenci 1937 vypukla Druhá čínsko-japonská válka a Čankajšek vyslal 600 tisíc dobře vycvičených mužů na obranu Šanghaje. Vojensky sice prohrál a ztratil na 200 tisíc mužů, Japonce však přesvědčil, že Čínu nedobudou za tři měsíce, jak se chlubili. Koncem roku padl Nanking, kde Japonci povraždili snad 200 tisíc Číňanů (Nankingský masakr), a Čankajšek ustupoval do Wu-chanu a Čchung-čchingu a za sebou nechával „spálenou zemi“. V roce 1938 dal například zničit hráze kolem Nankinu, kde poté při povodni zahynulo na půl milionu lidí. Roku 1939 vyslal Čankajšek dva muslimské velitele do Egypta, Turecka a Sýrie, aby je získali jako spojence proti Japonsku. Japonci, kteří ovládali Mandžusko a část východního pobřeží, zřídili v Nankingu loutkovou vládu, vedenou Čankajškovým soupeřem Wang Ťin-wejem. Roku 1942 Čankajšek cestoval po severozápadní, zčásti muslimské Číně, zorganizoval válečnou výpravu do Tibetu, aby zabránil jeho spojenectví s Japonci, a po útoku na Pearl Harbor se stal členem spojenecké koalice. V USA i ve Velké Británii dostal vysoká vyznamenání a byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v Číně. Jeho americký poradce v Číně však Čankajška ostře kritizoval za neschopnost a korupci. V roce 1944, když chtěli Američané vybudovat v Číně letiště a odtud bombardovat Japonsko, Čankajškovi lidé stavbu sabotovali a velkou část peněz patrně defraudovali. Naopak Čankajšek pokládal Američany za nebezpečné imperialisty, svůj Kuomintang organizoval jako „leninskou“ stranu, potlačoval opozici a odmítal parlamentní demokracii jako pro Čínu nepoužitelnou.", "Když roku 1945 Japonsko kapitulovalo, byla Čankajškova vláda v Čchung-čchingu slabá a armáda špatně vyzbrojená, takže Čankajšek žádal Japonce, aby kapitulaci odložili a Čínu tak neobsadili komunisté. To mu v zemi, která okupanty nenáviděla, velmi poškodilo pověst. Roku 1946 vyslal Čankajšek 200 tisíc mužů do tehdejší Francouzské Indočíny, aby přijal kapitulaci Japonců a bránil Francouzům znovu obsadit zemi. Když se francouzské oddíly dostaly do půtek s Ho Či Minem, donutil je ke smíru a zemi opustil, až když získal od Francouzů velké ústupky. Spojené státy podporovaly jednání mezi Mao Ce-tungem a Čankajškem, která se však nedařila, a kvůli podezření z korupce omezily i jeho vojenskou podporu. Roku 1946 obdržel v Československu Řád bílého lva (spolu s Koněvem, Benešem a Svobodou) Roku 1947 byla vyhlášena nová ústava a o rok později byl Čankajšek zvolen prezidentem. Komunisté však ústavu ani vládu neuznali a díky svému venkovskému zázemí a popularitě svých zemědělských reforem Čankajškovu armádu postupně porazili. Roku 1949 Čankajšek rezignoval a vládu převzal viceprezident Li Cung-žen, Čankajškův vliv však zůstal silný, zejména v armádě. Čankajšek toho zneužíval proti svému nástupci a poslal na Tchaj-wan asi 200 milionů USD, určených na podporu Číny. Zoufalý Li se nakonec vzdal a odletěl do USA na léčení. V prosinci 1949 komunisté oblehli Čcheng-tu, kde se Čankajšek se synem ještě bránili a odkud odletěli na Tchaj-wan.", "Čankajškova vláda se spolu s asi 2 miliony uprchlíků přesunula na Tchaj-wan, roku 1950 Čankajšek v Tchaj-pej opět nastoupil ve funkci presidenta a Národní shromáždění (které přišlo z Číny a pak už se neobnovovalo volbami) ho zvolilo ještě čtyřikrát, naposledy roku 1972. Čankajšek se pokládal za legitimního presidenta celé Číny a do roku 1971 také Čínu jako velmoc reprezentoval v OSN i v Radě bezpečnosti. Protože byl s režimem v Pekingu stále ve válce, suspendoval ústavu a vládl podle „Prozatímních opatření“, která mu dávala mimořádné pravomoci. Kuomintang byla jediná povolená strana, tisk podléhal cenzuře a v prvních letech bylo uvězněno přes 140 tisíc Tchajwanců, podezřelých ze spolupráce s Pekingem. Čankajšek vybudoval silnou armádu a roku 1962 dokonce uvažoval o invazi na pevninu. Opíral se přitom hlavně o muslimské oblasti na severozápadě země, kde v letech 1950-1958 probíhalo Kuomintanské islámské povstání. Přes tvrdý diktátorský režim zároveň podporoval školství a průmysl, zejména exportní, a položil tak základ pro jeho pozdější hospodářský úspěch. Když zemřel, jeho nástupci zemi pozvolna liberalizovali." ] }

{ "title": [ "Od počátků osídlení po příchod Keltů.", "Od nejstaršího osídlení po neolitickou revoluci.", "Období Keltů.", "Římská Galie.", "Rozpad západořímské říše a pronikání Germánů do Galie.", "Franská říše.", "Merovejci a počátky Franské říše (481–751).", "Období majordomů a nástup dynastie Karlovců.", "Karel Veliký.", "Rozdělení říše.", "Středověk.", "Stoletá válka.", "První etapa.", "Armády.", "Konec války.", "Francie v raném novověku (1453–1789).", "Italské války a habsburské nebezpečí.", "Renesanční Francie a upevnění panovnické moci.", "Velké století.", "Třetí republika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Naše znalosti prehistorického období (období před vznikem písemných pramenů) jsou značně mlhavé, jelikož při jeho studiu se můžeme opírat pouze o archeologické prameny, jichž je navíc v nejstarších dobách jen poskrovnu. Ačkoliv ve východním Středomoří končí toto období (označované jako pravěk) zhruba před 3000–2000 lety př. n. l., první písemné památky vztahující se k území Francie pocházejí až ze starověkého Říma (zejména 1. století př. n. l.). Nicméně z archeologických nálezů vyplývá, že Francie byla osídlena již velmi záhy. První skutečná civilizace se však na území Francie objevuje až s kulturou keltskou (700–50 př. n. l.).", "Doposud nejstarší archeologické nálezy, učiněné ve francouzském Chilhacu, naznačují, že Francie byla osídlena již před 1 800 000 lety (nejstarší paleolit). Avšak podobné nálezy jsou až do středního paleolitu, kdy se na území dnešní Francie zhruba před 200 000 lety objevili neandrtálci, spíše ojedinělé. V době před 40 000 lety (mladší paleolit) pak byli neandrtálci vytlačeni novým lidským druhem, homo sapiens. O významu jeho rozšíření na území Francie svědčí skutečnost, že jeho rané vývojové stadium bylo pojmenováno právě po francouzském nalezišti Cro Magnon. Až do doby kolem roku 6000 př. n. l. se lidé na území Francie živili převážně lovem, doplňovaným sběrem – o důležitosti lovu pro tehdejšího člověka svědčí monumentální jeskynní malby (ve Francii je nejproslulejší jeskyně v Lascaux). Jelikož tehdejší lovná zvěř se neustále stěhovala, lidské společnosti byly převážně kočovnické. Právě v 6. tisíciletí př. n. l. se ale (nejspíše jako důsledek ústupu ledovce a výrazné celkové změny ekosystému v předešlých tisíciletích) postupně začínal prosazovat přechod k usedlejšímu způsobu života a objevovalo se primitivní zemědělství; tento proces se nazývá neolitická revoluce. To se zhruba do roku 2700 př. n. l. rozšířilo po celém území Francie. Nejznámější ve Francii zastoupenou neolitickou kulturou byla bretonská megalitická kultura, která proslula zejména vztyčováním obrovitých kamenných řad (největší se nacházejí v Carnaku). V období neolitu se do Evropy také začaly dostávat indoevropské kmeny z východu, které sem mimo jiné zanesly i nové technologie. Kolem roku 2000 př. n. l. vzkvétala tzv. \"Beakerská kultura\", která proslula užitím mědi. O této době již hovoříme jako o době měděné (eneolitu). Ta později s vynálezem slitiny mědi a cínu přechází v dobu bronzovou.", "Koncem doby bronzové pronikla do východní Francie (údolí Rhôny) takzvaná „keltská“ civilizace. Označení Keltové, které pocházelo od Řeků, si Římané pozměnili a keltským kmenům říkali Galové. Ve skutečnosti se jednalo o několik „národů“, které mluvily různými keltskými jazyky. Tyto skupiny žily i před římskou okupací na poměrně vysoké úrovni, na území Galie fungovalo několik významných měst. Značně rozvinutý byl obchod včetně dálkového, obecně rozšířena byla peněžní směna. Galové vyznávali vlastní polyteistické náboženství, ve společnosti patřilo významné postavení druidům – kněžím. Středomořské pobřeží bylo už od 7. století př. n. l. osídleno Řeky, od nichž tamní Galové převzali písmo. Tato Gallia Narbonensis, jak ji později nazvali Římané, se od 2. století př. n. l. stala předmětem zájmu Římanů.", "Jako první bylo k Římské říši přičleněno pobřeží Středozemního moře, nazvané podle města Narbonne, kde se usadila významná kolonie římských občanů, Gallia Narbonensis. Zbytek území byl k římské říši připojen vesměs po tažení Gaia Iulia Caesara v 50. letech 1. století př. n. l. O těchto bojích i o následném povstání Galů pod vedením Vercingetoriga obsáhle pojednávají Caesarovy Zápisky o válce galské \"(Commentarii de Bello Gallico)\". Během 1. století n. l. dochází v Galii ke konsolidaci poměrů, probíhá výrazná romanizace obyvatelstva. Za císaře Augusta byla Galie rozčleněna, vyjma dříve připojeného území Galie narbonské, na Aquitánii, Galii Lugdunensis \"(Galii lyonskou)\" a Belgicu. Bylo založeno množství měst, která se stala centry šíření latiny a římské kultury, země byla propojena množstvím silnic. Splývání Galů a Římanů bylo posíleno společnými boji jak v Británii, tak proti Germánům na východní hranici, které od 2. století neustále sílily. Obyvatelé Galie získali plné římské občanství, případnějším než Galové se stalo označení \"Galorománi\". Zejména obyvatelé měst začínali přejímat nové náboženství, které se masově šířilo po celé římské říši – křesťanství. V Galii ovšem v ariánské podobě, která byla římskou církví považována za herezi. Provincie se stala jednou z nejdůležitějších v římské říši.", "Třetí století potom přineslo pravý opak této mírové doby. Galorománi a především jejich představení se často zapojovali do mocenských bojů v Římě. Obyvatelé byli zatěžováni stále vyššími daněmi a dříve bohatá města začala pomalu upadat. Od druhé poloviny 3. století se na území Galie začali usazovat Germáni, kteří obdrželi práva tzv. foederatů. Roku 406 potom germánské kmeny Alemanů a Franků využily zamrznutí Rýna a ve velkém pronikly na území Galie. Neustávající příliv nových osadníků vyústil ve vznik autonomních osad a území, které se dále řídily svými původními germánskými zvyklostmi. Jedním z posledních útoků, kterým byla oslabená Římská říše schopna odolat, byl vpád Hunů, kteří vyvolali i pohyby germánských kmenů. Právě spojená galořímská a vizigotská vojska zastavila roku 451 postup hunských hord Evropou v bitvě na Katalaunských polích. Řím vypleněný nájezdníky však měl v té době pouze minimální vliv na dění v provincii a Germáni už byli více než cizími barbary legitimními obyvateli Galie. Koncem 5. století byla Galie již mozaikou germánských „barbarských“ království, a formální zánik západořímské říše roku 476 se tedy na území Galie nikterak vážně neprojevil.", "Ze všech germánských království se jako nejstabilnější ukázala říše Franků. Frankové byli jedna z největších germánských skupin na území Galie. Jejich osady byly soustředěny zejména na severovýchodě země, pomyslným středem byla řeka Rýn, která je dělila na dvě základní skupiny – východní (ripuárské) a západní (sálské). Frankové do Evropy přišli někdy na počátku letopočtu, nepodnikali však v době stěhování národů žádné rozsáhlejší přesuny, a jejich síly se netříštily. V 5. století se sjednotili pod vládou krále Chlodvíka z dynastie Merovejců a postupně vytvořili mohutnou říši, která začala dominovat celé západní Evropě.", "Mezi nejvýznamnější franské náčelníky konce 5. století patřil Chlodvík z rodu Merovejců. Panoval sálským Frankům, kteří sídlili na západním břehu Rýna. Poté, co odstranil všechny své soupeře a stal se králem všech Franků, zahájil jejich rozsáhlou expanzi na jih a západ. Roku 486 porazil u Soissons Syagria, který panoval na troskách římské Galie v okolí Remeše, čímž ovládl severní Galii. Sňatkem s burgundskou princeznou Klotildou (\"Chrotechildou\") získal nejen nároky na toto území, ale hlavně katolický křest, kterým se odlišil od ostatních germánských panovníků (kteří byli buď pohané, nebo křesťanství přijali v jeho ariánské formě). Spolu s králem, jak bylo tehdy obvyklé, přijali nové náboženství i jeho lidé. Tento okamžik bývá často interpretován jako jeden z počátků budoucí Francie. Koncem života se Chlodvíkovi podařilo porazit Vizigóty, kteří sídlili v dnešní jihozápadní Francii, a také sjednotit Franky na obou březích Rýna. Po Chlodvíkově smrti roku 511 byla Franská říše po několik desítek let trvajících bojích roku 537 rozdělena mezi jeho syny; vznikla tak království Austrasie (se sídlem v Remeši), Neustrie (jejímž hlavním městem byla Paříž) a Burgundsko (s centrem v Orléansu). Podle franského zvyku (uzákoněném v Chlodvíkem vydaném zákoníku \"Lex Salica\") se totiž majetek po smrti otce dělil mezi všechny jeho syny. Tento systém (byť se možná zdá spravedlivý) byl pak příčinou mnoha bratrovražedných bojů, které se staly trvalou součástí fungování franského státu. (Hlavním pramenem pro toto poznání tohoto období je kronika tourského biskupa Řehoře známá pod názvem \"O boji králů a údělu spravedlivých\".)", "Boje mezi jednotlivými Merovejci pak dominovaly dějinám Franské říše po celé 6. a 7. století. Poslední králové z této dynastie byli už jen velmi slabými panovníky. Rozhodující vliv v zemi získali správci královských paláců a statků – majordomové, kteří nakonec vládli již zcela samostatně, bez ohledu na skutečné krále. Nejúspěšnější byli majordomové Austrasie, v 7. století si tu dynastie Karlovců zajistila tento úřad pro svůj rod dědičně. Roku 687 zdejší majordomus Pipin II. sjednotil téměř všechna franská území. Jeho syn Karel Martel vládl již zcela bez ohledu na skutečného krále, roku 732 dosáhl v bitvě u Poitiers slavného vítězství nad Araby, kteří pronikali ze Španělska přes Pyreneje na jih dnešní Francie. Na základě úspěchů svých předchůdců se Karlův syn Pipin III. zvaný Krátký roku 751 prohlásil a byl zvolen (za podpory papeže) skutečným franským králem. Na franský trůn tak nastoupila dynastie Karlovců.", "Za vlády Pipinova syna Karla I. Velikého dosáhla franská říše největšího rozmachu. Období jeho vlády dominovaly především rozsáhlé výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil; Karel získal po těžkých bojích Sasko a Bavorsko, ovládl Itálii až po Spoleto (celá severní Itálie), přinutil Slovany platit tribut, pronikl též na Pyrenejský poloostrov (který ovládl po řeku Ebro). Rozsáhlé expanzi Karel podřídil i správu říše: na hranicích říše vznikly marky (spravované markrabaty), v nichž se udržovala neustálá přítomnost vojska; vnitřní část říše byla rozdělena na hrabství (spravovaná hrabaty). Hrabata a markrabata si Karel k sobě připoutal lenními vztahy. Za Karlovy vlády se bohatě rozvíjela i kultura a došlo k velikému rozkvětu vzdělanosti (karolinská renesance). Franská říše se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. Roku 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého císařem (Karlova říše tak měla být pokračovatelkou římské říše).", "Po smrti Karla Velikého nastupuje na trůn jeho syn Ludvík I. Zbožný. Přes všechny reformy se ukazovalo, že není možné řídit tak velkou říši jako jednotný stát. Po Ludvíkově smrti došlo k dynastickým bojům mezi jeho syny. Roku 843 byla uzavřena Verdunská smlouva, která franskou říši rozdělila na tři části: západofranskou, východofranskou a Lotharingii. Ze západofranské říše se vyvinula středověká Francie.", "Po verdunské smlouvě z roku 843 se vlády v západofranské říši ujal Karel Holý. Byl to král slabý, na jeho úkor rostla moc šlechty, vymohla si na něm dokonce dědičnou držbu léna, postupně se osamostatňovala a bohatla. Ruku v ruce s rostoucí mocí šlechty roste i moc církve. Během 10. století upadá moc Karlovců, král přímo vládne jen Paříži a jejímu okolí. Naopak roste moc rodu Robertovců, roku 987 je králem zvolen Hugo Kapet, zakládá dynastii Kapetovců (s přestávkou za revoluce a vlády Napoleona vládla až do roku 1848, od Jindřicha IV. Navarrského lze hovořit o dynastii Bourbonů, ale v zásadě jde o vzdálenější větev Kapetovců). Centralizovaným státem se Francie stává ve 12. století, Kapetovci postupně upevňují svou moc, např. Filip IV. Sličný. Filip IV. Sličný byl král neobyčejně silný a mocný, ale vedl poměrně agresivní politiku, dostával se do sporů s různými vrstvami obyvatel: sužoval prostý lid daněmi, aby měl prostředky na válku s Anglií (spory o území při pobřeží Atlantiku), doloval peníze z italských bankéřů a když nebyl schopen své dluhy splácet, vyhostil je ze země, zadlužoval se u Židů, místo splácení pak dělal pogromy, dluhů u Templářů se zbavil tak, že přinutil papeže, aby řád obvinil z kacířství a zrušil. Svou moc Filip posiloval také na úkor církve, odebral jí desátky, které napříště šly do královské pokladny. Papež Bonifác VIII. nechtěl nic takového připustit, dostali se do sporu, Filip papeže urazil, papež zemřel, na jeho místo byl zvolen Kliment V.(bývalý arcibiskup z Bordeaux), na nátlak krále se usadil v Avignonu, období 1309–1378 bývá nazýváno Avignonským zajetím papežů, hlava církve podléhala vlivu francouzského krále. Filip IV. také založil generální stavy, sněm zástupců měst, církve a šlechty, které hrály důležitou roli v dalších dějinách Francie. Filipovým nástupcem byl jeho syn, Karel IV., ten umírá roku 1328 a jeho smrtí končí vláda přímé linie Kapetovců. Po jeho smrti došlo ke střetům o francouzský trůn, které v roce 1337 přerostly ve stoletou válku.", "Stoletá válka byla válka mezi Anglií a Francií v letech 1337–1453, jejíž hlavní příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii a záminkou neuznání nástupnictví Edvarda III. na francouzský trůn. Pro zpřehlednění se průběh války tradičně rozděluje do tří etap, ale toto rozdělení není chápáno nijak dogmaticky (jde o to, kdo měl v dané etapě převahu, jakým způsobem byla válka vedena; etapy jsou od sebe odděleny důležitými mírovými ujednáními).", "Na počátku konfliktu se Anglie (kterou vedl král Eduard III.) snažila především o posílení svého obchodního postavení ve Flandrech, které byly paradoxně jejími spojenci, a udržení svých držav ve Francii. Na straně Francie (král Filip VI. Francouzský) stálo Skotsko. Anglii se dařilo především v námořních bitvách (Bitva u Sluis v roce 1340 jí zajistila dlouhodobou kontrolu nad kanálem La Manche), avšak v roce 1346 porazila francouzské vojsko v bitvě u Kresčaku. V roce 1347 Angličané dobyli město Calais. A přestože téhož roku byl uzavřen mír (v jehož průběhu nastoupil na francouzský trůn král Jan II.), už za osm let válka znovu započala a Francouzi byli roku 1356 poraženi v bitvě u Poitiers. V nastalých zmatcích se vlády chopil Karel V., který zlikvidoval odpor vzbouřené Paříže a v roce 1360 uzavřel mír v Brétigny, jímž první etapa války skončila. Král Edward III. se zřekl francouzské koruny a Flandry zůstaly v moci Francie. Většina francouzského území však nadále patřila Anglii.", "Francouzská vojska sestávala ze šlechtické jízdy; šlechta odmítala pouštět do bitvy měšťany a žoldnéře. Naproti tomu armáda anglická disponovala skvělou jízdou a výbornými lučištníky z Walesu, kteří mohli francouzské jezdce postřílet dříve, než stihli použít svá dlouhá kopí. Navíc byla anglická armáda mnohem disciplinovanější (francouzské rytířstvo totiž často neuposlechlo rozkazy, vyjeli jinam než jim bylo přikázáno, nebo nevyjeli vůbec, což velmi narušovalo celistvost armády), velkým důkazem jejich svéhlavosti jsou následky bitvy u Kresčaku, francouzská bojová šlechta si nedokázala přiznat, že by je porazili neurození lučištníci a rozhodujícím faktorem určili anglické rytíře sesednuvší z koně (aby mohli lépe bránit právě lučištníky) a hned do další bitvy vyrazilo francouzské rytířstvo do boje pěšmo.", "Válka skončila v podstatě vítězstvím Francouzů. Angličané totiž ztratili všechna francouzská území, která před válkou vlastnili, kromě Calais a Normanských ostrovů, což učinilo z Anglie ostrovní stát, neboť ještě před začátkem války jim patřila celá Normandie.", "Ze stoleté války vyšla Francie jako vítěz a do novověku tak vstoupila jako velmoc. V této době se začalo posilovat postavení panovníka a upevnilo se státní zřízení. Feudální režim ve Francii začala pozvolna nahrazovat centralizovaná vláda soustřeďující se kolem absolutisticky vládnoucího dvora.", "Celé první polovině 16. století dominují války o Itálii. Tyto války byly vyvolané sporem o nástupnictví v království Neapolském a vévodství Milánském, Francie tu válčila zejména se Španělskem, ale i se samotnými italskými městy. Francie měla o posílení moci v Itálii zájem z několika důvodů; předně italská města byla velice bohatá a kulturně vyspělá, navíc jejich získání by umožnilo postavit se rozpínavosti Španělska a Habsburků. Neapol i Milán Francouzi několikrát získali a několikrát zase ztratili. Po 60 letech vyčerpávajících válek se nakonec roku 1559 mírem v Cateau-Cambrésis jakýchkoliv snah o ovládnutí Itálie vzdali (království Neapolské získali španělští Habsburkové). Právě Habsburkové se v 16. století stali pro Francii největším nepřítelem. V předchozích letech totiž nebývale vzrostla jejich moc; od roku 1437 prakticky bez přestání drželi císařskou korunu Svaté říše římské, roku 1477 navíc pronikli do západní Evropy a těsného sousedství Francie, když Maxmilián I. získal sňatkem s Marií Burgundskou nejen Burgundsko, ale taktéž Lucembursko a celé Nizozemí (tedy i území dnešní Belgie). Sňatkem Filipa I. Sličného Habsburského s Johanou Šílenou Kastilskou navíc Habsburkové získali Španělsko a jeho zámořské kolonie. Syn Filipa a Johany – Karel V. Habsburský – se tak stal zdaleka nejmocnějším monarchou Evropy 16. století. A Francie se octla v habsburském obležení – na francouzské severní a západní hranici ovládali Habsburkové Burgundsko, Nizozemí a Německo, na jihu Španělsko.", "Spolu s francouzskými zásahy v Itálii do Francie dorazila renesance. Ztělesněním rozkvětu a moci Francie v této době se stal král František I. (\"François I\"). Všichni životopisci Františka I. zdůrazňují, že podporoval umění, udržoval přepychový dvůr a posiloval moc krále. A přitom rozhodně nezapomínal na zahraniční politiku. Po celý život byl rivalem španělského krále a německého císaře Karla V., s nímž se utkal v četných válkách o Apeninský poloostrov a na němž získal zpět Burgundsko. Právě války o Itálii se Španělskem dominovaly celé jeho vládě. Humanisty byl František milován, do úst mu vložili slova: „\"Nevzdělaný král je korunovaný osel.\"“, opěvována byla jeho pěkná postava, hlas, výřečnost a šarm. František neměl žádnou stálou rezidenci, místo toho brázdil spolu se svým kočujícím královstvím Francii. Ačkoliv byl tento typ řízení státu v tehdejší době obvyklý, ukazuje také na nedostatečnou funkci Paříže jako hlavního města. Jelikož však Františkův dvůr byl obrovský a přepychový (a v celé tehdejší Evropě neměl obdoby), a jeho neustálé stěhování se dosti prodražovalo, František započal se stavbou královských rezidencí; vznikly tak opěvované zámky na Loiře (Chambord, Chenonceau, Blois), zámek Fontainebleau a František také nechat několikrát přebudovat pařížský Louvre. Na Františkově dvoře se plně rozvinula renesanční a manýristická kultura; působili tu básníci Pierre de Ronsard, Michel de Montaigne či François Rabelais, František sem pozve Leonarda da Vinci, Michelangela, Rafaela a Tiziana. Za Františkovy vlády Giovanni da Verrazzano a Jacques Cartier objevili pro Francii Kanadu; ve Francii se také začal rozvíjet obchod (v Lyonu je založena první burza). Avšak ta obrovitá sláva Františkova dvora a namáhavé války v Itálii měly také svou odvrácenou stranu. Za Františkovy vlády se Francie nesmírně zadlužila, a tak rostly daně, ceny a nespokojenost lidu. A v té době do Francie pronikla reformace.", "Za Ludvíka XIV. Velikého (1638–1715) se francouzské hospodářství slibně rozvíjelo, navzdory tomu se však situace prostého obyvatelstva příliš nezlepšovala. Ačkoliv Francie představovala jednu z nejbohatších zemí světa, nedokázala plně uspokojit potřeby svého panovníka, který neustále trpěl nedostatkem financí, které potřeboval jak na své honosné stavby, tak zejména na válečné účely. Smrtící se pro stát ukázaly dvě věci: stavba a následný provoz zámku ve Versailles a ne příliš úspěšné války o dědictví španělské, v níž se střetl s koalicí Velké Británie, Svaté říše římské národa německého a rakouských Habsburků. Výsledkem bylo obrovské zadlužení země, které vyústilo za vlády Ludvíka XV. ve všeobecný úpadek, který se ještě prohloubil za Ludvíka XVI. (1774–1792). Nastaly hospodářské problémy. Většina obyvatel se živila zemědělstvím, nejvíce lidí žilo na venkově (20 milionů obyvatel, tedy asi 4/5). Půda byla drahá. Rolníci i velkostatky měly jen malé výnosy a cena potravin stoupala. Těsně před revolucí tvořili 1/5 národa žebráci. Řemeslo bylo řízeno cechy. Ozývaly se hlasy po jejich zrušení, někteří řemeslníci chtěli vyrábět svobodně. Průmyslníci se zasazovali o právo na svobodné podnikání. Obchod se nejvíce vyplácel na pobřeží, protože se platilo vnitřní clo. Ani obchodníci na pobřeží ale nebyli spokojeni. Od dob Ludvíka XIV. vládl francouzský panovník absolutisticky, jeho moci byl přisuzován božský původ. Dvůr Ludvíka XVI. měl obrovskou spotřebu a vysoké dluhy. Aby měl na splátky, zvýšil stávající a zavedl speciální daně, například z komínů, šatů a oken. Daně platilo 97 % obyvatelstva, takzvaný třetí stav. Ten navíc platil desátky a clo.", "Roku 1919 zajistila Versailleská smlouva Francii navrácení Alsaska-Lotrinska, získala bývalou německou kolonii Kamerun a správu nad Sýrií a Libanonem. Po válce se Francie musela zejména zotavit z válečné katastrofy. To se do roku 1925 podařilo. Protože ve válce padl milion Francouzů a dalších až pět milionů zůstalo trvale znetvořeno, nastala první velká éra imigrace. Stranický systém zůstal stejný jako před válkou. Jen na konferenci SFIO v Tours v prosinci 1920 vznikla Francouzská sekce Komunistické internacionály (SFIC), od roku 1921 Komunistická strana Francie (PCF). Menšina odešla a ponechala si název SFIO. Šéfem socialistů se stal Léon Blum (1872–1950). V roce 1919 povoleny kolektivní smlouvy a zavedena 8hodinová pracovní doba. Volby 16. listopadu 1919 s obrovskou převahou (získal téměř 75 % křesel) vyhrál národní blok \"(Bloc National)\" – široká koalice umírněné pravice a středu, fakticky klerikálů a válečných veteránů, který pak vládl až do roku 1924. Vládu sestavil bývalý socialista JUDr. Alexandre Millerand (1859–1943). Francie navázala diplomatické styky s Vatikánem a v roce 1920 byl přijat konkordát, čímž se oslabila odluka církve od státu. Po pádu pravicového socialisty Aristide Brianda (1862–1932) jako příliš smířlivého k Německu se stal premiérem v letech 1922–1924 byl bývalý premiér a prezident republiky JUDr. Raymond Poincaré (1860–1934). V zahraniční politice prosazoval ostře protiněmecký kurs, který vyvrcholil 11. ledna 1923 okupací Porúří. Ale ta byla velice nákladná: byly zvýšeny daně, padl frank a vládní hospodaření bylo v deficitu. Na konci roku 1923 vystoupili z vlády radikálové. V roce 1924 uzavřela Francie spojeneckou smlouvu s Československem. Volby v květnu 1924 nad národním blokem vyhrál \"levý kartel\" \"(Cartel des Gauches)\" – koalice SFIO, radikálů a republikánských socialistů pod vedením Édouarda Herriota (1872–1957) a Paula Painlevého (1863–1933). Levý kartel pak vládl až do roku 1926. Tato koalice sestavila celkem 7 vlád, které musely čelit problému s frankem a zaváděly sociální opatření. Prvním premiérem koalice byl v letech 1924–1925 Édouard Herriot. SFIO do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Herriot se snažil o anglo-francouzské sblížení a zmírnění postoje k Německu. Uznal SSSR \"de iure\". V roce 1924 přiměl k demisi prezidenta republiky Milleranda, který se příliš angažoval ve prospěch pravice a chtěl posílit prezidentské pravomoci. Samotný premiér však v dubnu 1925 musel resignovat kvůli finančním problémům vlády. Levý kartel musel čelit povstáním v Maroku a Sýrii. MZV byl v letech 1925–1932 Aristide Briand, který přišel s programem usmíření \"(apaisement)\" Německa. 19. července 1926 vystoupili socialisté z levého kartelu. Vládu \"národní jednoty\" za podpory radikálů sestavil 23. července 1926 opět Poincaré, který byl premiérem až do roku 1929. Za podpory bank vyřešil finanční krizi snížením vládních výdajů a zvýšení daní. Začala hospodářská prosperita, ale radikálové se pod vedením Édouarda Daladiera (1884–1970) v roce 1927 posunuli doleva a rozhodli se vystoupit z vlády. Ve volbách v dubnu 1928 zvítězila pravice (Zlatá parita), takže novou vládu mohl Poincaré sestavit bez radikálů. Briand dosáhl usmíření Německa na úkor východních spojenců Francie. Kvůli nemoci musel Poincaré v červenci 1929 resignovat. Premiérem v roce 1930 byl 2× André Tardieu. Hospodářská krize vypukla ve Francii až v roce 1931, kvůli vysokým ochranným clům. Nejhlubší byla, jako všude jinde, v roce 1932. Ve volbách v květnu 1932 se dostala k moci \"levice\". Vládu sestavil Herriot. Koalici socialistů a radikálů však ukončil skandál Alexandre Staviského (prosinec 1933 – leden 1934), který otřásl radikální stranou. V reakci na skandál Stavisky se konaly massové pravicové demonstrace a 6. února 1934 pravicové autoritářské skupiny \"(Action Française & Croix de Feu)\" pokusily o puč. Nebyl úspěšný, ale bylo zastřeleno 15 lidí a padly 2 vlády. Klid obnovila vláda \"národní jednoty\" pod vedením bývalého prezidenta republiky radikála Gastona Doumerguea (1863–1937). Ta sice skončila již 8. listopadu 1934, ale nebezpečí převratu bylo zažehnáno. Novým premiérem se stal bývalý socialista JUDr. Pierre Laval (1883–1945). SFIO se začala orientovat na spolupráci s PCF. První dohoda byla podepsána 27. června 1934. 14. července 1935 vznikla \"Lidová fronta\" ze socialistů, komunistů a radikálů. Lavalova tradiční taktika snižovat vládní výdaje a zvyšovat daně nebyla úspěšná. Musel podat demisi a rozpoutala se nejostřejší volební kampaň od roku 1877. Lidová fronta 26. dubna 1936 volby vyhrála těsně. SFIO byla poprvé nejsilnější stranou v NS, ale PCF posílila nejvíc. PCF do vlády nevstoupila, ale podporovala ji. Vláda pod vedením prvního židovského premiéra Léona Bluma, vyřešila stávkovou vlnu značným zvýšením platů, zavedla 40h pracovní týden, 2 týdny placené dovolené a byly závazně stanoveny výše mezd a pravidla na odměnu. Byla postátněna centrální banka. Vláda však neměla program hospodářských reforem a sociální reformy byly příliš nákladné. Produktivita se nezvýšila, nezaměstnanost zůstala vysoká a nastal úprk kapitálu. Blumova vláda 22. června 1937 padla, když se pokusila zavést devizová omezení. Novou vládu LF sestavil radikál Camille Chautemps. Radikálové a socialisté měli jiný názor na hospodářskou politiku. 18. ledna 1938 SFIO opustila vládu, takže radikálové museli sestavit menšinový kabinet. 13. března 1938 sestavil Blum svou poslední vládu LF, ale vydržela jen do 10. dubna 1938. Nová Daladierova vláda \"velké koalice\" dostala důvěru celého NS. Měla vyřešit hlubokou hospodářskou krizi prostřednictvím návratu k tradičním řešením i mezinárodní napětí prostřednictvím appeasementu." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Rakousko-uherské vyrovnání.", "Zakladatelské období.", "Velká východní krize.", "Vzájemné vztahy rakousko-uherských národů.", "Rakousko-uherská zahraniční politika vůči Srbsku.", "Konzervativní éra v Předlitavsku a období politické stability v Uhrách.", "Rakousko-Uhersko v systému evropských mezistátních vztahů.", "Rozvoj země na přelomu století.", "První světová válka.", "Politický systém a správní členění.", "Uhersko.", "Předlitavsko.", "Společné záležitosti.", "Obyvatelstvo.", "Ekonomika.", "Státní symboly." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Po katastrofální porážce rakouské císařské armády ve válce proti Prusku v roce 1866 se znovu objevily obavy z dalšího povstání v Uhrách tak, jak se tomu již v nedávné minulosti několikrát stalo. Připomeňme, že evropská vlna revolucí v roce 1848 v tomto regionu nakonec vyústila v otevřenou válku mezi císařskými vojsky a povstaleckou uherskou armádou, kterou se podařilo relativně rychle zpacifikovat jen díky pomoci Ruska. I v následné době Bachova absolutismu rakousko-uherský konflikt dál bublal pod povrchem a projevoval se občasnými projevy občanské neposlušnosti. Rakouská zahraniční politika se od padesátých let potácela od jednoho neúspěchu k druhému a o úspěších na bitevním poli se rozhodně také nedalo mluvit. Nakonec po prohrané Prusko-rakouské válce se vlivným politickým kruhům zdálo výhodné uklidnit vnitropolitickou situaci rozsáhlou autonomií Uherska. Národnostní struktura obou polovin říše byla podobná – v obou existoval politicky dominantní a početně nejsilnější národ, v Uhrách Maďaři a v Rakousku Němci, ale ani jeden z těchto národů ve „své“ části říše neměl nadpoloviční většinu. Tento způsob rozdělení Rakouského císařství se začal nazývat dualismem. Po vytvoření dualistické monarchie se tyto dva", "Po vyrovnání nastoupila v Uhrách liberální vláda v čele s ministerským předsedou Gyulou Andrássym starším, která stála před úkolem modernizovat politicky i ekonomicky značně zaostalý region. Znovuzavedla některé zákony pocházející ještě z období uherské revoluce z roku 1848, kterými posílila charakter občanského státu a usnadnila vydávání novin a časopisů. Na druhou stranu byla nadále znemožněna účast v obecních volbách osobám, jež spadaly do moci nadřízeného, což byli např. sluhové, zemědělští dělníci nebo nádeníci. Těžko vymahatelné bylo i spolčovací a shromažďovací právo. Tyto nedemokratické rysy znevýhodňovaly především národnostní menšiny, jež tvořily nejpočetnější část chudiny. Další nutnou reformou byla modernizace školství, jelikož negramotnost u mužské populace k roku 1869 dosahovala 59 procent a u ženské dokonce 79 procent. Země se po prohrané prusko-rakouské válce rychle vzpamatovala, protože bismarkovské Prusko nemělo zájem na nestabilitě svého jižního souseda, vyžadovalo proto jen nízké válečné reparace a dokonce si v mírové smlouvě vynutilo lepší železniční spojení obou zemí. V ekonomické i společenské vyspělosti byl obecně v různých oblastech monarchie značný nepoměr. Například Sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku odhalilo, že zatímco v Čechách tvořili negramotní jen 3 % populace, tak v Chorvatsku to bylo plných 60 %. V rakouských zemích, především v Čechách,", "V létě 1875 vypuklo v Hercegovině tzv. Hercegovské povstání křesťanského obyvatelstva proti osmanské moci. Osmanská říše byla na Balkáně ve stádiu postupného rozkladu již od začátku 19. století. Povstání využilo Srbsko s Černou Horou a obě země vyhlásily Osmanské říši válku. Tím začala Velká východní krize. Přes velkou materiální pomoc Ruska stálo vojenské štěstí spíš na straně Turků. Úplné porážce Srbska zabránilo diplomatické jednání evropských velmocí, které sice formálně spolupracovaly, ve skutečnosti však hájily především své imperiální pozice a šly tak v podstatě proti sobě.", "V Předlitavsku se situace neněmeckých národů sice pomalu, ale zcela zřetelně postupně zlepšovala. Roku 1880 byla přijata Stremayrova jazyková nařízení (Karl von Stremayr byl v té době předlitavským ministrem spravedlnosti), která nařizovala státním úřadům na česká podání odpovídat též česky, ale vnitřní agenda zůstávala dál jen německá. Roku 1897 byla přijata Badeniho jazyková nařízení, která nařizovala státním úředníkům vést i vnitřní agendu v jazyce prvního podání. Tím bylo vyžadováno, aby úředníci museli ovládat oba jazyky. Reforma vyvolala ostrý odpor německých liberálů a národovců v Říšské radě, na jejichž nátlak byla nakonec vláda Kazimíra Badeniho odvolána. Následující vláda Paula Gautsche se pokusila zmírnit spory tzv. Gautschovými jazykovými nařízeními, která jazyk vnitřní agendy určovala podle toho,", "Konečným momentem Velké východní krize byl v létě 1878 svolaný Berlínský kongres, který upravoval předchozí Sanstefanskou mírovou smlouvu, která ukončila válku mezi Ruskem a Tureckem. Výsledkem kongresu byla stabilizace nových hranic na Balkáně. Přes nemalé územní zisky vnímalo Rusko výsledky kongresu jako svou porážku. Kongres ale pomohl zajistit relativní stabilitu v regionu na dalších mnoho let. Prostor, který postupně na Balkáně uvolňovala Osmanská říše, se stával místem skrytého soupeření evropských velmocí, ve kterém Rakousko-Uhersko hrálo jednu z klíčových rolí. Centrem tohoto soupeření se stalo Srbské království. Tento mladý stát, který si těžce vydobýval samostatnost již od začátku 19. století byl tradičně silně ekonomicky vázán na Rakousko-Uhersko, jelikož do této země směřovala většina srbského vývozu a odtud pocházela i většina dovozu. Srbský král Milan Obrenović uzavřel roku 1881 s", "V Předlitavsku se se zpožděním dostavily politické následky hospodářské krize započaté krachem na vídeňské burze z roku 1873. Krize a následná stagnace hospodářství podlomila důvěru v liberální kapitalismus předchozí éry všeobecné konjunktury a s koncem důvěry skončila též dominance liberálních německých stran (tzv. Ústavní strana) v Říšské radě. Roku 1879 nastoupila konzervativně-federalistická vláda Eduarda Taaffeho, která vydržela u moci 14 let. Taaffe se v Říšské radě opíral též o podporu staročeské strany (a dalších českých státoprávně orientovaných proudů, sdružených v Říšské radě do tzv. Českého klubu), jejíž zástupce po jejich mnohaletém bojkotu přivedl do poslaneckých lavic. Na jejich žádost byla přijata Stremayrova jazyková nařízení, která rozšířila používání Češtiny v rakouských úřadech. Volební reformou roku 1882 byl snížen volební cenzus ve dvou kuriích na 5 zlatých a tím rozšířen okruh oprávněných voličů o malopodnikatelské vrstvy. V této době též dosahovalo prvních úspěchů dělnické hnutí, které se v průběhu 70. let institucionalizovalo v podobě jednotlivých národních odnoží rakouské Sociálně demokratické strany. Byly položeny základy sociálního státu v podobě úrazového a zdravotního pojištění a", "Roku 1879 byla uzavřena obranná vojenská dohoda s Německým císařstvím nazývaná Dvojspolek, která patřila do řetězce Bismarckových tajných i veřejných smluvních vztahů mezi evropskými mocnostmi, jež měly zajistit dlouhodobý mír. K těmto smlouvám též patřila tzv. Aliance tří císařů o společném postupu Ruska, Německa a Rakousko-Uherska v oblasti Balkánu. Tato aliance se ale roku 1887 rozpadla. Dvojspolek byl roku 1882 rozšířen přistoupením Itálie, čímž vznikl Trojspolek, se kterým bylo později přechodně provázáno též Srbsko a Španělsko. Německý kancléř Bismarck uzavřel různé obranné smlouvy též s dalšími velkými evropskými hráči. Po Bismarckově odchodu z politiky roku 1890 kvůli neshodám s novým německým císařem Vilémem II. se smluvní vztahy začaly postupně rozpadat a polarizovat. Původní nepřehledná směsice nejrůznějších mezinárodních smluv, které různými způsoby propojovaly všechny významné evropské země, se postupně redukovala na dva základní vojensko-politické bloky, na nesourodou tzv. Dohodu na straně jedné, která sdružovala zejména Rusko, Velkou Británii a Francii. Tato Dohoda stála proti původně obrannému Trojspolku v čele s Německem. Rakousko-Uhersko hrálo v tomto procesu významnou roli kvůli svým aspiracím na Balkáně. Již od", "Období permanentní politické krize v obou částech monarchie nepřerušilo ekonomický i společenský vývoj v zemi. Ekonomika rostla politice navzdory a s ní i lidská populace. Rostla především průmyslová města, kam mířilo množství venkovského obyvatelstva za výdělkem. Zatímco ve 40. letech 19. století měla celá oblast budoucí ostravské aglomerace jen 12 tisíc obyvatel roztroušených do 23 obcí, k roku 1880 se jejich počet zvýšil na 32 tisíc a dalších 40 tisíc osob zde nacházelo zaměstnání. Moravské Brno na přelomu letopočtu překročilo stotisícovou hranici a Praha dvousettisícovou (s dalšími početnými předměstími dosahovala pražská aglomerace již půlmilionové hranice). Nic se však nevyrovnalo růstu obou hlavních metropolí – Vídně a Budapešti. Počet obyvatel Budapešti vzrostl v letech 1869–1910 z 270 tisíc na 880 tisíc a Vídně ze 431 tisíc v roce 1851 na 2,2 milionu. Vídeň v této době patřila mezi šest největších měst světa. Celkově se početní stav obyvatelstva Rakouska-Uherska v", "23. června 1914 se vydali na cestu z Chlumu u Třeboně na císařské manévry v Bosně následník trůnu František Ferdinand d'Este a jeho manželka Žofie Chotková. Při návštěvě hlavního města země Sarajeva dne 28. června byli oba zabiti při atentátu, který provedla skupina srbských nacionalistů. Atentát způsobil šok nejen v samotném Rakousko-Uhersku, ale i na celé evropské politické scéně. Německý císař Vilém II. považoval Františka Ferdinanda za přítele, a proto ho jeho smrt osobně zasáhla. V německé i rakousko-uherské vládě ovšem existovalo tzv. válečné křídlo propojené s armádou, a tito lidé hledali vhodnou záminku pro vyhlášení války. Protože existovalo důvodné podezření, že atentátníci byli řízeni z nepřátelského Srbska, bylo proto srbské vládě 23. července odesláno tzv. červencové ultimátum s velmi tvrdými podmínkami, z nichž většinu se srbská vláda rozhodla splnit – kromě požadavku rakouskou policií vyšetřovat osoby podezřelé z vraždy manželského páru následníka trůnu. Rakousko-Uhersko považovalo ultimátum za nesplněné a 28. července vyhlásilo Srbsku válku. Hlavním hybateli událostí byly v pozadí stojící německá vláda a generální štáby obou zemí, německý císař sám nebyl přímo válečným štváčem, byl spíš diplomatickým hazardérem. Rakousko-uherský císař František Josef I. byl v pokročilém věku okolnostmi postaven před rozhodnutí, kdy svým podpisem pod známý manifest Mým národům! zapříčinil, že k moci v jeho zemi se začali tlačit důstojníci generálního štábu. Již během červencové krize byla pozastavena činnost Říšské rady, země byla řízena pomocí nouzových nařízení. Zrušena byla ústavní občanská práva: svoboda slova, shromažďování, spolčování, nedotknutelnost poštovních zásilek a další, v září pak i imunita", "Rakousko-Uhersko bylo unií dvou státních celků: Obě poloviny soustátí se vydaly odlišnou cestou vnitřního uspořádání.", "V Zalitavsku zůstal zakonzervován systém konstituční monarchie jako tomu bylo v roce 1860, kde v Uherském sněmu byla jen polovina poslanců volena ve volbách. Voleb části poslanců se též mohla zúčastnit jen část obyvatelstva, která vykazovala dostatečný majetek, jednalo se především o pozemkové vlastníky. Volební právo se tak až do roku 1918 vztahovalo na přibližně šest procent populace. V roce 1867 to bylo v mezinárodním srovnání ještě přijatelné, ale v pozdějším období se z takového volebního práva stal anachronismus. Uherský sněm byl dvoukomorový, přičemž horní komoru (Sněmovna magnátů) tvořili dědiční nevolení členové a dolní pak volení poslanci. Volební systém po celou dobu znevýhodňoval nemaďarské národy, které tvořily přes 50 % populace, protože mezi těmito národy v počátečním období nebylo z historických důvodů tolik dostatečně bohatých osobností. V pozdějším období docházelo v souvislosti se všeobecným nárůstem evropských nacionalistických hnutí", "V Předlitavsku se politika vydala cestou postupné demokratizace společnosti a národnostního zrovnoprávnění. Předlitavský parlament (Říšská rada) sestával ze dvou komor – Panská sněmovna a Poslanecká sněmovna Říšské rady, přičemž členy Panské sněmovny se stali plnoletí arcivévodové, církevní hodnostáři s knížecím titulem, dědiční členové šlechtických rodů a císařem doživotně jmenovaní významní mužové politického, vědeckého a společenského života. Do poslanecké komory vysílaly své zástupce zemské sněmy jednotlivých korunních zemí. Teprve tzv. dubnová ústava roku 1873 zavedla přímou volbu poslanců Poslanecké sněmovny Říšské rady. Volební systém byl tzv. kuriální, kdy existovaly čtyři volební kurie: velkostatkářská, obchodních komor, měst a venkovských obcí. Počet mandátů pro každou z kurií neodpovídal počtu voličů, přiřazených do této kurie. Volební právo získal každý, kdo platil minimálně 10 zlatých přímých daní ročně (tzv. volební cenzus) a váha hlasu odpovídala daňové zátěži voliče. Tento census byl postupně snižován. Volební reforma z roku 1882 ho redukovala na 5 zlatých, následná Badeniho volební reforma z roku 1896 pak na 4 zlaté. Badeniho volební", "Každý z obou celků měl tedy svůj parlament (Říšská rada v Předlitavsku, Uherský sněm v Zalitavsku). Vládu každého z celků jmenoval a odvolával císař. Ta byla odpovědná jemu a ne parlamentům, neexistovalo tedy žádné hlasování o důvěře. Císař měl též pravomoc vetovat jakýkoliv zákon, vynášet rozsudky, milosti a amnestie, byl též nejvyšším velitelem rakousko-uherské armády. Společné záležitosti soustátí projednávaly tzv. rakousko-uherské delegace, tvořené paritně šedesáti poslanci delegovanými předlitavskou Říšskou radou a šedesáti poslanci Uherského sněmu. Delegace se scházely jednou ročně střídavě ve Vídni a Budapešti. Smlouvy o rakousko-uherském vyrovnání musely být každých deset let obnovovány, přičemž se především zástupci Uherska vždy snažili tlačit na prohloubení vlastní suverenity a snížení vlastních příspěvků do společných nákladů obou polovin říše. Díky opatrné politice Františka Josefa I. se vždy domohli dalších ústupků. Proti smluvním závazkům vzešlým z", "O obyvatelstvu Rakousko-Uherska máme k dispozici přesné údaje z pravidelných sčítání lidu. Prvním bylo sčítání lidu 1869 v Rakousku-Uhersku a od sčítání lidu 1880 v Rakousku-Uhersku pak probíhalo vždy po deseti letech. Poslední údaje jsou tedy ze sčítání lidu 1910 v Rakousku-Uhersku. Ve sčítacích formulářích byla otázka na tzv. obcovací řeč, podle které se pak nepřímo dala určit skladba národností. Po celé období dualismu v letech 1867–1918 můžeme sledovat trvalý růst počtu obyvatel, který byl navíc roku 1908 umocněn anexí dvoumilionové Bosny a Hercegoviny. Celkově se počet obyvatel podle údajů sčítání z let 1869 a 1910 zvýšil z 35,812 milionů na 51,39 milionu. 54 % obyvatel", "Ekonomika Rakousko-Uherska se během existence tohoto útvaru výrazně změnila. Nové technologie urychlily industrializaci a urbanizaci země. V zemi během její padesátileté existence vystřídaly kapitalistické výrobní způsoby tradiční řemeslnou výrobu. Ekonomický rozvoj byl soustředěn okolo Vídně, v rakouských, alpských a českých zemích. Ke konci 19. století se rychle ekonomicky rozvíjely oblasti v centrálním Uhersku a v oblasti Karpat. Důsledkem byly velké regionální rozdíly ve stupni vývoje. Západní části impéria byly všeobecně rozvinutější než východní části. Na konci 19. století se ovšem ekonomické rozdíly postupně zmenšovaly, protože růst ekonomiky ve východních oblastech byl rychlejší než v západní. Silná zemědělská produkce a potravinářský", "Rakousko-Uhersko nemělo společnou vlajku, ale byly používány různé služební vlajky. Obchodní loďstvo používalo vlajku se znaky Rakouska a Uher. Vojenské loďstvo používalo vlajky s rakouským znakem, které byly zavedeny již roku 1786 a změna vlajky v r. 1915 nebyla realizována. Armáda používala vlajky se symbolem dvouhlavého orla, neboť tyto prapory v řadě případů měly bohatou historii, které se vojáci nechtěli vzdát. Při státních příležitostech byly používány žluto-černé rakouské vlajky a uherská trikolora. Dvouhlavý císařský orel byl symbolem celé monarchie až do roku 1915. V roce 1915 byl zaveden nový společný znak, který však vzhledem k válečným událostem nebyl fakticky realizován a byl heraldicky a ústavně nesprávný a Josef Pekař dospěl k závěru, že tím, že se císařský rod vzdal české koruny ve znaku, vzdal se tím i vlády na českými zeměmi. Obě části monarchie si však stále ponechávaly i své symboly. Ty byly změněny (spolu se společným znakem) v roce 1915. U znaku Uher nebyly změny tak radikální, zatímco jeho předlitavský protějšek byl vytvořen nově. Oba byly navrženy tak, aby spojením vytvořily společný velký státní znak monarchie. Z jednotlivých znaků nepřímo vycházely i jejich malé verze, které jsou níže též zobrazeny." ] }

{ "title": [ "Mládí.", "Počátky politické kariéry.", "Prezident USA.", "Osobní život.", "Atentát." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se 29. května 1917 ve městě Brookline v Massachusetts do katolické rodiny s irskými kořeny Rose Fitzgerald Kennedyové a Josephu Kennedymu. Měl sedm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Otec Joe byl bohatý podnikatel, investor a politik, který mezi roky 1938 a 1940 působil jako americký velvyslanec ve Velké Británii. Vychovával své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Po určitou dobu byl Joeovým bodyguardem chameleonský Frederick Joubert Duquesne. Johnova matka byla zbožná katolička, o jejíž výchově literatura udává, že byla pedantská a neláskyplná. Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brooklinu v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu, a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů. Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil JFK, stejně jako jeho starší bratr Joe ml., na Harvard, a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním. Na sklonku třicátých let cestoval po Evropě i Blízkém východě a v roce 1939 navštívil také okupovanou Prahu. Ve své diplomové práci \"Mnichovský appeasement\" obhajoval Mnichovskou dohodu a vysvětloval, že Británii a Francii poskytla čas na válečné přípravy. Práci později díky jeho otci přepracoval komentátor deníku \"New York Times\" Arthur Krock a vyšla knižně pod názvem \"Proč Anglie spala.\" \"S\"tala se bestsellerem. V USA se prodalo 55 000 a v Anglii 35 000 výtisků. V roce 1941 nastoupil – přes svůj chatrný zdravotní stav – do armády v hodnosti podporučíka. O 2 roky později působil v oblasti Šalamounových ostrovů, kde jako poručík (\"Lieutenant (Junior Grade)\") velel torpédovému člunu \"PT-109\". V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl \"PT-109\" taranován a potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem \"Amagiri\". Zde utrpěl JFK další vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Purpurové srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl přítomen při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku. Během celého dětství a dospívání prošel několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí měl zdravotní problémy téměř pořád. Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Po válečném zranění měl vleklé problémy se zády, kvůli nimž musel prodělat několik operací. Dne 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci. Joe Kennedy ml. pilotoval bombardér PB4Y-1 Liberator (BuNo 32271, T-11) přestavěný na létající pumu. Měl splněno 25 ostrých akcí, a tím příležitost odcestovat zpět do USA. Přesto se na poslední let v operaci Afrodita přihlásil jako dobrovolník. Liberator byl naložen výbušninami (celkem 9602,5 kg Torpexu a 272,1 kg TNT) a měl být naveden na rozestavěné postavení německého 150mm děla V-3 u Mimoyecques. Ještě nad Anglií ale Liberator explodoval. JFK tak zaujal místo nejstaršího syna, a tím přebral i břemeno politických ambicí svého otce.", "Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen 1958) za stát Massachusetts, když vyhrál o 70 000 hlasů nad republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. Právě Lodge byl v roce 1960 nominován jako kandidát na viceprezidenta v republikánské straně a opět proti Kennedymu prohrál. V roce 1963 ho JFK jmenoval velvyslancem v Jižním Vietnamu. V roce 1956 se JFK pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina a jeho kampaně se i přes svůj odpor k politice účastnila i jeho manželka Jackie, která v tomto období prodělala dvě riziková těhotenství. V tomto období prošlo jejich manželství krizi, během níž jeho žena jednou potratila a po druhém rizikovém těhotenství se jim 27. listopadu 1957 narodila dcera Caroline. Měl tehdy vlastně štěstí, že nezískal v roce 1956 demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA, o kterou usiloval. Tím by získal nálepku toho, kdo prohrál s Eisenhowerem. K zisku nominace potřeboval 686,5 hlasů, ale získal 654,5 hlasů. Nakonec byl na sjezdu v Chicagu místo něj navržen Estés Kefauer, který vytvořil neúspěšný tandem s Adlaiem Stevensonem. V listopadu 1960 získal těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách. Nixona porazil o 119 450 hlasů, když získal 34 227 096 hlasů voličů. Vyhrál ve 23 státech Unie a na hlasy volitelů poměrem 303:219. 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce (1960) se narodil i jeho další syn John junior. V roce 1961 se uprázdnilo křeslo v Senátu USA. Otec Joe P. Kennedy chtěl tuto funkci ponechat pro nejmladšího z bratrů Edwarda Moorea Kennedyho, kterému v té chvíli ještě nebylo 30 let (nar. 22.2.1932), tedy nesplňoval věkovou hranici pro senátora. Proto hlava rodiny přesvědčila massachusettského guvernéra, aby do Senátu dočasně jmenoval rodinného přítele Kennedyů Benjamina Smithe, který se mandátu vzdal ve prospěch Edwarda Kennedyho v roce 1962. Ten byl zvolen v řádných senátních volbách v roce 1964 a znovuzvolen v letech 1970, 1976, 1982, 1988, 1994, 2000 a 2006. Stal se druhým nejdéle sloužícím senátorem v Kongresu USA po západovirginském senátorovi Robertu Byrdovi.", "Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta (\"Bobbyho\") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády. Celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal, byla snaha o oživení americké ekonomiky, s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení. Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev \"I have a dream...\"), podařilo se mu kvůli slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech. Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: \"„Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“\" Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat. Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala. Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti v reakci na rozmístění jaderných střel v Turecku rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhli výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11). Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.", "Pro veřejnost se jednalo o mladého a charismatického člověka, jehož reprezentativní vzhled a šarm působil na velké procento žen. Byl okouzlující, inteligentní a žádaný. V soukromém životě byl především nemocný člověk, nepolepšitelný sukničkář, ohleduplný manžel a oddaný syn. Z jeho chování se usuzuje, že byl psychopat. V mládí obdivoval Adolfa Hitlera, který byl také charismatický psychopat. Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v Newportu ve státě Rhode Island vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu, Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností. Na podzim roku 1954 prodělal složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podporovala a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal i svou první opravdovou knihu \"Profily odvahy\", se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna Pulitzerovou cenou. Dodnes patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů, tuto jeho stálou popularitu způsobilo několik faktorů, mezi nimiž je na předním místě jeho schopnost pracovat s médii, jeho zásluha o znovu získané americké sebevědomí (odvaha v Karibské krizi, zahájení projektu Apollo) a také skutečnost, že byl zastřelen, čímž se stal obětí.", "Atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho byl spáchán v pátek 22. listopadu 1963 v texaském městě Dallas ve 12.30 místního času. John F. Kennedy byl smrtelně raněn střelou z pušky Carcano M91/38, když v rámci kampaně pro prezidentské volby 1964 projížděl ulicemi Dallasu v otevřeném voze doprovázený manželkou Jacqueline, texaským guvernérem Johnem Connallym a jeho manželkou Nellie. Vážně zraněn byl rovněž guvernér Connaly, atentát však přežil. Kennedy se tak po Lincolnovi, Garfieldovi a McKinleymu stal čtvrtým americkým prezidentem, jenž podlehl následkům atentátu spáchanému v době jeho funkčního období. Vyšetřování Warrenovy komise (1963–1964), Zvláštního výboru pro vyšetření atentátu Sněmovny reprezentantů (zkr. HSCA) (1976–1979) a různých vládních agentur došla k závěru, že atentát byl spáchán Lee Harvey Oswaldem, bývalým příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Sněmovní komise navíc konstatovala, že vražda byla výsledkem „rozsáhlého spiknutí“. Povaha tohoto spiknutí ovšem nebyla vyjasněna a existuje pouze řada podezření. V pozadí atentátu mohl stát například kubánský režim Fidela Castra, Sovětský svaz, kubánské komunity na území USA, mafie a další. Podezření se nevyhnulo ani složkám americké vlády jako FBI, CIA a dokonce viceprezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, který ve shodě s ústavou po Kennedyho smrti převzal úřad hlavy státu. Pravděpodobný střelec Lee Harvey Oswald se k ničemu nepřiznal a byl zavražděn dva dny po zadržení. Další poznatky k zavraždění prezidenta přináší odborná a hloubková sonda - publikace od majora Ralph P.Ganis - \"The Skorzeny Papers: Evidence for the Plot to kill JFK\", o příběhu Otto Skorzenyho na jeho cestě do Dallasu v roli poradce, obchodníka se zbraněmi. Atentát na populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Státní pohřeb se konal Arlingtonském národním hřbitově 25. listopadu 1963 a účastnilo se jej 220 zástupců zemí z celého světa, Sovětský svaz nevyjímaje. Jako málokterá jiná politická událost se zavraždění Kennedyho zapsalo do paměti veřejnosti Spojených států." ] }

{ "title": [ "Mládí a studium.", "Politická činnost.", "První československý odboj.", "První Československá republika.", "Abdikace a odlet do Londýna.", "Přednášky v Chicagu a obnovení veřejné politické činnosti.", "V čele zahraničního odboje.", "Třetí republika (1945–1948).", "Únorová krize, abdikace a smrt.", "Polemika.", "Památníky.", "Obraz Edvarda Beneše ve filmu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843–1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840–1909), roz. Benešové. Jedním z jeho sourozenců byl pozdější politik Vojta Beneš. V mládí studoval nejprve na Gymnáziu na Vinohradech v Praze (v letech 1896–1904); bydlel tehdy v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou Benešovou (roz. Annou Vlčkovou). Po maturitě studoval dále na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. V letech 1901–1904 hrál amatérsky fotbal za mužstvo SK Slavia Praha. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (\"École libre des sciences politiques\", dnešní \"Institut d'études politiques de Paris\"), v roce 1907 pak v Berlíně. V Paříži se roku 1906 zasnoubil se svou pozdější ženou Hanou a změnil si křestní jméno z Eduarda na Edvard. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací na téma \"Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku\". Tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma \"Původ a vývoj moderního politického individualismu\"). V témže roce mu v lednu zemřela matka a 6. listopadu uzavřel sňatek s Annou Vlčkovou. Svatba se konala na Vinohradech v kostele svaté Ludmily. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. Manželství zůstalo bezdětné. Teprve v roce 1919 čekali manželé Benešovi dceru, Hana ale dítě nedonosila. Beneš vyučoval tři roky na obchodní akademii v Praze; současně se pokoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co se habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměly ani česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu. Přednášky i semináře se tedy musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu či v Kaulichově domě.", "", "Po začátku první světové války organizoval Beneš vnitřní odboj (\"Maffie\" – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. Dne 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a se Slovákem (tehdejším francouzským leteckým důstojníkem) Milanem Rastislavem Štefánikem. Hana Benešová zůstala v Čechách, a kvůli politickým aktivitám manžela byla rakouskými úřady několikrát uvězněna. Pro úspěch celé revoluční akce, tedy pro rozbití Rakouska-Uherska a dosažení samostatnosti Čechů a Slováků (v té době byl používán termín „československý národ“) byl důležitý fakt, že Masaryk, Beneš a Štefánik měli ze svých dřívějších pobytů nejen v zemích Dohody, ale i v Americe, Rusku a v jiných zemích potřebné znalosti tamějších poměrů a celkové politické situace ve světě. Dr. Edvard Beneš byl sice ze tří hlavních vůdců československého zahraničního odboje nejmladší, ale získal mnoho zkušeností za svého předchozího pobytu ve Francii, za několikaměsíčního pobytu v Londýně a také za ročního pobytu v Německu několik let před válkou. I po dočasném návratu domů se věnoval dalšímu soustavnému studiu poměrů v cizině. Po příchodu do Paříže organizoval Beneš zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně a propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných Československých legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.", "Koncem října 1918 se zúčastnil jednání zástupců domácího i zahraničního odboje v Ženevě o budoucí podobě státu. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře. Z Francie domů se však vrátil až 24. září 1919 po svých úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde zajistil nové hranice státu vůči Německu, Rakousku a Polsku. Během sedmidenní války s Polskem o Těšínsko v lednu 1919 nastal jeden z řídkých sporů mezi Benešem a Masarykem. Zatímco Masaryk podporoval ozbrojený vstup na Těšínsko, Beneš naopak v Paříži vnímal nevoli vedoucích států Dohody k tomuto vstupu a byl proto proti němu. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem pověřil dalším zastupováním Československa Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařížské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 v paláci Velký Trianon v zámku Versailles poblíž Paříže (tzv. Trianonská smlouva). Edvard Beneš také pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a v roce 1935 předseda. Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. Samotného Beneše nicméně trápil fakt, že zatímco Československo uznávalo Sovětský svaz (nikoli však de iure, k tomu došlo až roku 1934); Rumunské vztahy s východním sousedem byly velmi špatné a jugoslávsko-sovětské vztahy v podstatě neexistovaly, neboť Království Jugoslávie SSSR neuznávalo. V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády (viz vláda Edvarda Beneše), poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou tehdejší České strany národně sociální a významně ovlivňoval její politiku. Coby ministr zahraničí navštěvoval Beneš často Ženevu v souvislosti s jednáním Společnosti národů. V roce 1932 se zde zúčastnil konference o konvenci o odzbrojení. Po návratu upozornil ministra národní obrany Bohumíra Bradáče a náčelníka Hlavního štábu armády Jana Syrového, že skončí-li konference neúspěchem, lze v roce 1936 nebo 1937 očekávat politickou a vojenskou krizi, na kterou musí být armáda připravena. Přislíbil, že na posílení armády sežene finanční prostředky. Po abdikaci T. G. Masaryka a po obtížných parlamentních jednáních byl Beneš zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky. Pro zvolení Beneše hlasovali i někteří poslanci KSČ. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu ovšem smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. O samotné smlouvě mluvil i v rozhovoru pro sovětský deník Pravda, s tím, že ji považoval za symbol návratu Ruska do Evropy. Všechna média v SSSR dohodu s Československem, kterou Beneš podepsal, vřele vítala. Sám Beneš se neobával, že by jeho kroky vůči SSSR ohrožovaly pozici Československa, nebo jej snad příliš přibližovaly k jeho vlivu. Byl přesvědčen, že vše, co činí, činí stejně tak, jako je tomu v případě Francie.", "Dne 5. října 1938, po přijetí Mnichovské dohody, Beneš abdikoval na funkci prezidenta. 22. října 1938 odletěl s manželkou do Londýna. Jednalo se o první Benešovu cestu letadlem. Londýn zvolil proto, že byl zklamán postojem Francie, která doposud představovala stěžejní oporu jeho zahraniční politiky. Naději na zvrat situace vkládal do spolupráce Velké Británie a Spojených států. Beneš po příchodu do Londýna obnovil kontakty s britskými přáteli a příznivci nezávislosti Československa (Henry Wickham Steed, Robert Hamilton Bruce Lockhart, Robert William Seton-Watson). Zároveň udržoval a prohluboval konspirativní spojení s domovem. Již 14. listopadu 1938 ho v Putney navštívil advokát Jaroslav Drábek, zástupce Politického ústředí, jedné z klíčových formujících se skupin domácího odporu. Beneš během prvních měsíců v exilu dbal, aby dodržel závazek, že na britské půdě bude vystupovat jako soukromá osoba. Zdržel se prohlášení, politických aktivit, odmítal veřejně komentovat činy a kroky britské a francouzské vlády, stejně tak vlády v Praze.", "2. února 1939 E. Beneš s manželkou odplul ze Southamptonu lodí SS Washington do New Yorku. Na univerzitě v Chicagu přenášel jako hostující profesor (cyklus přednášek Modern Democracy); zároveň zde učinil první kroky k utvoření zahraničního odboje. Po okupaci zbytku Československa a vyhlášení Slovenského státu zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Právě díky studiu univerzity v Chicagu Beneš vystoupil 18. března 1939 s prvním politickým projevem po odchodu do exilu. V něm konstatoval, že v Evropě je válka a varoval, že \"celý svět je v nebezpečí, že bude zničena všechna koncepce lidské mravnosti rozbitím všech vznešených pojmů poctivosti a slušnosti\". Zároveň Beneš cestoval a navázal úzký kontakt s řadou krajanských organizací v řadě amerických měst: vedle Chicaga, kde žila nejpočetnější česká menšina v USA, to byl Pittsburgh, Detroit či Minneapolis. Dne 18. dubna 1939 Beneš v Chicagu oznámil zástupcům několika českých a slovenských krajanských organizací, že přijímá jejich výzvu, aby se ujal vedení československého zahraničního odboje. 28. května 1939 přijal Beneše americký prezident F. D. Roosevelt k soukromému a před tiskem utajenému rozhovoru ve svém letním sídle, schůzka trvala více než tři hodiny. 31. května 1939 Beneš slavnostně otevřel československý pavilon na Světové výstavě v New Yorku. Dostalo se mu přivítání jako hlavě státu a opakované podpory starosty New Yorku Fiorella Henryho La Guardii. 12. července 1939 manželé Benešovi odpluli z USA a vrátili se do Londýna. Winston Churchill v Londýně 27. července 1940 na Benešovu počest uspořádal slavnostní oběd, kterého se účastnilo asi 40 předních britských osobností (např. Lloyd George, Anthony Eden nebo Basil Liddell Hart).", "Beneš se postupně stal vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu. Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastnil diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR. Sám nejprve navrhoval pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy byly odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizovaly. Benešova vláda postupně prosadila u spojeneckých velmocí odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti potvrdily na postupimské konferenci. V Londýně došlo i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, jehož předmětem byl možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády. V červnu 1942 Velká Británie nakonec souhlasila s odsunem německého obyvatelstva z Československa po skončení války. V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš jen s malou snahou podporoval. Myšlenka federace Polska a Československa však přestala být realistická pro negativní postoj polské exilové vlády k SSSR (a naopak), částečně také kvůli vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa. Mezitím v okupované vlasti získal Beneš značnou podporu obyvatelstva, a to i přes to, že byl zpočátku kritizován za opuštění Československa po Mnichovské dohodě. Edvard Beneš se v exilu snažil budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií šlo zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též článek Heliodor Píka). Uzavřením této smlouvy se Beneš nicméně pokoušel získat podporu Sovětského svazu pro obnovu Československa po skončení války.", "Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu a 16. května přijel do Prahy. 28. října 1945 byl potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen prezidentem Československa dne 19. června 1946. Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou v zásadě nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů německé a maďarské národnosti (ale nikoli jejich vysídlení), a také znárodnění většiny československého průmyslu, bank a pojišťoven bez náhrady, jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců v Německu a Rakousku, především Sudetendeutsche Landsmannschaft, se zatím marně snaží o zrušení „Benešových dekretů“ týkajících se občanů Československa německé a maďarské národnosti. Po obnovení Československa vznikla nová politická situace. Existovaly sice nadále různé politické strany, byly však sdružené v Národní frontě. V parlamentních volbách 1946 dosáhly Komunistická strana Československa a z části Komunistická strana Slovenska velkého úspěchu (na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana). Připadlo na ně 114 poslaneckých mandátů z celkového počtu 300 míst v Národním shromáždění, tedy 38 %. V důsledku toho byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován a zvolen novým předsedou československé vlády. To vše, spolu se vzrůstajícím vlivem Sovětského svazu v zemi, také díky uzavřené smlouvě se SSSR, směřovalo ke konci demokracie a udržení nezávislosti československého státu. K vítězství komunistů přispěl i zákaz agrární strany, čímž byl venkov vehnán do náruče komunistů. Na tom měl svou část viny i prezident Beneš. Beneš byl sám zklamán z vývoje situace na Slovensku, kde se začal ustalovat systém dvou politických stran. V době jeho výkonu funkce od roku 1945 do roku 1948 bylo vyneseno 730 rozsudků smrti. Jednalo se rozsudky na základě dekretu o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů z 19. června 1945.", "20. února 1948 podalo demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Konečnou příčinou k podání demise bylo náhlé obsazení všech vedoucích míst ve Sboru národní bezpečnosti (policie) komunisty. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně Beneš postaví a demisi nepřijme. Nekomunistické strany Národní fronty měly v té době omezené komunikační nástroje, komunisté ovládali rozhlas (ministerstvo informací) a díky přídělu papíru se snažili dlouhodobě omezovat prodemokratický tisk. Ve svém tisku předáci nekomunistických stran místo mobilizace vlastních příznivců vyzývali ke klidu a ujišťovali, že se nic nestane. Věřili v legální, ústavní a parlamentní řešení únorové krize. Jediný kdo se proti tlaku komunistů v tzv. únorové krizi roku 1948 otevřeně v Praze postavili, byli studenti, kteří byli při druhém pochodu na Hrad následně surově zbiti v Nerudově ulici. Komunisté v té době ovládali Sbor národní bezpečnosti (policie), většinu armády a sdělovací prostředky (vydali zákaz dovozu zahraničního tisku). Beneš demisi ministrů po komunistickém nátlaku 25. února 1948 přijal a pověřil předsedu KSČ Klementa Gottwalda opětovným sestavením vlády, která pak vznikla již zcela pod komunistickým vedením. Podle českého historika Václava Vebera tak prezident Beneš učinil údajně v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů, tj. 13. V té době byl už Beneš ovšem velmi vážně nemocen. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí a častými migrénami. Již v roce 1943 jej v Londýně postihlo mozkové krvácení. V listopadu 1944 utrpěl poprvé cévní mozkovou příhodu, na jaře 1945 podruhé. Když ho v roce 1945 v Praze navštívil předseda národních socialistů Petr Zenkl, byl Benešovým tělesným i duševním stavem zděšen. V červenci 1947 jej postihl záchvat mrtvice; od té doby musel být pod stálým lékařským dohledem. Počátkem roku 1948 musel chodit o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy, místy i ztrátou řeči, a občas i výrazně slinil a musel odplivávat. Jeho postižení se stále výrazněji zhoršovalo. V květnu 1948 se prezident Beneš ještě pokusil komunistům vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu, kterou bylo zlikvidováno demokratické státní zřízení. Měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval Beneš na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí. Zde v parku své vily je spolu se svou manželkou Hanou pochován. Ferdinand Peroutka později o Benešovi v souvislosti s únorovými událostmi roku 1948 napsal: „Tento muž potřeboval klid, aby zápolil se svou nemocí. Místo toho se ocitl uprostřed tragédie.“ V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „\"Edvard Beneš se zasloužil o stát.\"“ Prezident České republiky Václav Klaus tento zákon nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.", "Úloha Edvarda Beneše v československých dějinách je nazírána některými publicisty negativně, přičemž je mu těmito přičítán významný podíl na zločinech proti lidskosti, což je značně kontroverzní, těžko podložitelné tvrzení. Edvard Beneš až příliš vycházel z úvahy, že Československo se může stát „mostem“ mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi a napomoci tak stabilitě v Evropě. Věřil, že západní země přimějí SSSR k umírněnější politice prostřednictvím obchodního tlaku. Jako sociolog byl přesvědčen, že politika je „praktická sociologie“ a že jeho politika je vědecká. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o tzv. projektu Venona, měl být Edvard Beneš údajně sovětským informátorem s krycím jménem \"19\" zmiňovaným v jedné depeši. Obdobná tvrzení uvedli i někteří další autoři, mimo jiné Viktor Suvorov. V roce 2008 informaci o Benešově předválečné spolupráci se sovětskou tajnou službou zveřejnil na základě zprávy ruské Služby vnější rozvědky i slovenský deník \"Pravda\", i když se vyskytují pochybnosti o důvěryhodnosti sovětských archivních dokumentů. Někteří zahraniční autoři jako Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno \"19\" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno \"19\" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943. Dokumenty, které v roce 2009 zveřejnil bývalý důstojník KGB Alexander Vasiljev však ukázaly, že krycí jméno \"19\" patřilo pracovníkovi amerického ministerstva zahraničních věcí Laurenci Dugganovi.", "Edvardu Benešovi bylo věnováno několik památníků: Válečný veterán a podnikatel Jan Horal byl iniciátorem myšlenky plošného pokrytí republiky Benešovými sochami, jež by stály v každém větším (patrně se rozumělo v krajském) městě. V menších sídlech by je pak doplňovaly pamětní desky či benešovské busty. Sochy měly mít jednotný vzhled a mohly by tak být vyráběny laciněji a takřka sériově. Jan Horal pro svůj nápad získal podporu řady členů ze Svazu letců České republiky, Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. K funkci takových pomníků Jan Horal řekl: \"„Jde nám především o to, aby si české děti jednou nemyslely, že prvním poválečným prezidentem Československa byl Klement Gottwald.“\" Z plánů na plošné pokrývání republiky Benešovými pomníky a bustami nakonec sešlo.", "Po roce 1989 vzniklo několik filmů, které se zabývaly obdobím 1938–1948, které bylo klíčové jak pro stát, který Edvard Beneš zastupoval, tak pro Edvarda Beneše samotného. Interpreti: BENEŠ, Edvard. ''Štefánik a jeho odkaz : přednáška k desátému výročí jeho smrti.\" Praha : ČIN, 1929. 66 s. - dostupné online v Digitální knihovně UKB" ] }

{ "title": [ "Související pojmy.", "Vznik politických stran.", "Funkce politických stran.", "Typologie politických stran.", "Tradiční rozdělení.", "Pravolevé rozdělení.", "Teorie cleavages." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Politická strana se poněkud odlišuje od politického hnutí, které má obecně volnější organizaci, ale často se stává, že si označení „hnutí“ (nebo společenství, liga, aliance, unie apod.) vloží do svého názvu i politická strana, aby tak vyjádřila, že její struktura je odlišná od ostatních politických stran v zemi. V České republice je dokonce podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, politické hnutí totéž, co politická strana. Politickou stranu je třeba odlišit také od zájmové skupiny, jíž rozumíme seskupení lidí spojených určeným společným zájmem - ať už jde o odbory, menšinové zájmové skupiny, různé typy lobbistických skupin, studentská křídla politických stran apod. Pojem má poněkud obecnější záběr než politická strana, od níž se zájmové skupiny liší tím, že se politické soutěže neúčastní přímo. Politické strany se původně vyvinuly ze zájmových skupin. V současnosti sice většinou fungují také v rámci politické strany nebo i napříč stranami, často se ale stává, že se ze zájmové skupiny vytvoří nová politická strana.", "Pokud jde o vznik politických stran, je třeba rozlišovat dvě úrovně: Historicky se politické strany vytvořily jako zájmové skupiny uvnitř parlamentu (nejznámějšími příklady jsou Senát antického Říma, anglický a britský parlament, francouzská první republika). Proto také se nazývají stranami, tj. částmi parlamentu, původně především levá a pravá strana - proto \"pravice\" a \"levice\" - z pohledu předsedajícího, tj. krále. Teprve s rozšířením volebního práva se stává nutností, aby se i mimoparlamentní aktivisté navzájem sdružili do skupin se společnými zájmy, a vznikají tak politické strany, jak je známe dnes. Současné politické strany mohou vznikat jak na úrovni parlamentu, tak na úrovni občanů; příčiny mohou být různé, ale vždy jde o úsilí vyplnit některé prázdné místo ve stranickém systému. V České republice je podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ke vzniku politické strany nebo politického hnutí potřeba tříčlenného přípravného výboru, petice s alespoň 1 000 podpisy, stanovy a registrace u Ministerstva vnitra. Proti neregistraci se lze bránit ve správním soudnictví. Bez přesného rozlišení se rozumí \"hnutím\" volnější sdružení, než \"strana\", často přechodně, do ustavení pevnější vnitřní struktury, pravomocí a orgánů.", "Politické strany nejsou pouhým nástrojem k soupeření o politickou moc, jejich funkce jsou širší. Tyto funkce bychom měli nejprve rozdělit na funkce každé jednotlivé strany a funkce všech politických stran jako celku. U funkcí jednotlivých politických stran je dále třeba rozlišit ty, které splňuje každá strana v systému (univerzální), a funkce, charakteristické jen pro některé strany (speciální). Obecně můžeme funkce rozdělit takto: Je zřejmé, že se všechny tři hlavní funkce mohou uplatnit jak na parlamentní úrovni - kde je samozřejmě jejich politický dopad daleko významnější, tak i na úrovni mimoparlamentní - strany pomáhají utvářet názory a hodnotový žebříček voličů i politiků.", "", "Tradičně se politické strany dělily na kádrové a masové. Tato typologie má sice význam spíše historický, ale přesto lze obě tendence v různé míře vypozorovat i v současných politických stranách.", "Jiným roztříděním politických stran, které má v politické soutěži zpravidla největší význam, je umístění na dimenzi pravice – levice.", "Protože pravolevé rozdělení nemusí vždy vystihnout politickou koncepci všech významných stran, byla vytvořena teorie tzv. cleavages (angl. rozpor, štěpení, rýha), která se zabývá tím, podle jakých kritérií se voliči rozdělují do skupin, jaká kritéria jsou pro voliče při hlasování významná. S teorií cleavages poprvé vystoupili norský politolog Stein Rokkan (1921-1979) a americký politolog Seymour Martin Lipset (1922-2006) v r. 1967. V současnosti lze hlavní kritéria štěpení vymezit takto:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ a studium.", "Počátky literární činnosti.", "Vrcholné období.", "Zhroucení Čapkova světa.", "Bydliště.", "Úmrtí.", "Dílo.", "Cestopisy.", "Posmrtně vydáno." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně.", "Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v \"Národních listech\" (1917–1921), v týdeníku \"Nebojsa\" (1918–1920) a v \"Lidových novinách\" (od roku 1921). Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi.", "V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu. Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního setkávání osobností politického a kulturního života. Tyto schůzky se staly zavedenou „institucí“. Roku 1927 se pro jejich účastníky všeobecně vžil název \"pátečníci\". Mezi pátečníky patřili kromě bratří Čapků mj. prezident T. G. Masaryk, ministr zahraničí Edvard Beneš, historik Josef Šusta a novinář Ferdinand Peroutka. Čapkovy \"Hovory s T. G. Masarykem\" (sepsány 1928–1935, ve 3 svazcích - v roce 1938 shrnuty do jednoho svazku) jsou jedinečným svědectvím o T. G. Masarykovi, o jeho názorech nejen politických, filozofických, ale i lidských, a jeho vzpomínek. 26. srpna 1935 se Karel Čapek na vinohradské radnici oženil se svou dlouholetou přítelkyní, herečkou Olgou Scheinpflugovou.", "Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii. Když se vzpamatoval z prvotního šoku, snažil se o ospravedlnění vládních a prezidentových kroků v situaci, která dle Čapka nenabízela jiná ospravedlnitelná řešení. Jako nemístné viděl v tehdejší situaci hledání viníků. Snažil se zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu. Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“. Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. V reakci na útoky na svou osobu zveřejnil úvahu \"Jak to bylo\" otištěnou 26. listopadu 1938 v Lidových novinách, kde se pokusil vysvětlit své aktivity v roce 1938.", "Do roku 1925 žil Karel Čapek spolu se svým bratrem Josefem Čapkem v bytě na Malé Straně v Říční 11. Pak se přestěhovali na východní hranu vinohradské kolonie Spolku žurnalistů, kde pro ně postavil architekt Ladislav Machoň v letech 1923–1924 rozsáhlou dvojvilu v tzv. národním slohu. Nejprve žil Karel Čapek ve své polovině dvojdomu v dnešní Praze 10 sám, později se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. Druhou polovinu domu obýval bratr Josef Čapek se svou rodinou. Ke svatbě v roce 1935 obdrželi novomanželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová doživotní právo bydlet na letním sídle nad rybníkem Strž u Staré Huti (nedaleko Dobříše). Stalo se tak zásluhou generálního ředitele hutí v Dobříši Václava Palivce. V současnosti je v tomto domě památník Karla Čapka. Zde Čapek ve svých posledních třech rocích života převážně pobýval.", "Koncem srpna 1938 zasáhla dům a zahradu ve Staré Huti povodeň. Čapek se ihned pustil do náročných oprav. V prosinci 1938 si Karel Čapek přivodil lehkou chřipku. Jeho stav se přechodně zlepšil, ale brzy musel znovu ulehnout. Ke chřipce se přidal zánět ledvin a zápal plic. Zemřel na plicní edém dne 25. prosince 1938, tedy nĕkolik měsíců před okupací Čech a Moravy nacistickým Německem. Je známo, že gestapo plánovalo jeho zatčení. Byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.", "Svoji literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce. V mnoha svých dílech vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem. Typickým znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí. V dílech Karla Čapka se uplatňuje individualistický přístup a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce. Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později nástup fašismu v Itálii a hlavně nacismu v Německu, blížící se druhá světová válka a hrozby proti první Československé republice. Jeho dílo bývá děleno na dvě základní části: Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil. Činnost novináře poskytla Čapkovi řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností. Jeho působení v tisku je spojeno především s \"Lidovými novinami\", kde v jistém slova smyslu navazoval na Jana Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům ve sloupcích, které v Lidových novinách zaváděl spolu s Karlem Čapkem Karel Poláček.", "V Čapkových cestopisech nejde o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. Cestopisy přibližují čtenáři kulturu a ducha navštívených států v období mezi světovými válkami. Forma cestopisů připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně.", "Po smrti K. Čapka byly sebrány a vydány jeho novinové články, fejetony apod." ] }

{ "title": [ "Historie nuly.", "Cesta nuly do Evropy.", "Matematické vlastnosti čísla nula.", "Sčítání.", "Násobení.", "Faktoriál.", "Umocňování.", "Dělení nulou." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Koncept nuly jsou například schopny chápat i včely. Ve starověké Babylonie v tamní šedesátkové poziční soustavě měl zápis nuly nejprve podobu mezery a později podobu šikmého dvojitého klínu. Zápis nuly však nikdy nebyl použit samostatně nebo na konci čísla. Egypťané neměli poziční systém. Samostatné číslo nula tak neznali ani Babyloňané ani Egypťané. Chybějící koncept zápisu čísla nula způsoboval problémy v matematických výpočtech, dodnes je patrný např. v neexistenci roku 0 v našem letopočtu; naopak v některých kulturách se počítaly od nuly i dny v měsíci. Některé středoamerické civilizace jako Olmékové a Mayové ji používali ve své dvacítkové soustavě již ve 4. století. Ovšem mezoamerický kalendář dlouhého počtu, který vyžadoval nulu v pozičním zápise a je starší, je nepřímým důkazem toho, že symbol nuly byl používán již roku 36 před naším letopočtem. Za nejstarší indický záznam nuly vědci původně považovali zápis na stěně chrámu v Gválijaru z devátého století. Avšak zápis nuly v manuskriptu z pákistánské vesnice Bakhšálí byl pomocí uhlíkové metody nově datován do třetího až čtvrtého století našeho letopočtu.", "Středověcí Evropané se s nulou naučili počítat od 12. století od Arabů, kteří ji přinesli z Indie (viz také hindsko-arabská číselná soustava). Nulu a matematické operace s ní objevil v oblasti dnešní Indie Brahmagupta, který své poznatky zapsal do knih Brāhmasphuṭasiddhānta a Khanda-khādyaka. Jeho dílo se po dobytí části Indie muslimskými vojsky naučil nazpaměť učenec Kanaka a později ho do arabštiny přeložil astronom Mohammed al-Fazarí. Překlad způsobil rozmach arabské matematiky, o sto let později, na vrchollu tohoto rozmachu napsal perský matematik Abú Abd Alláh Muhammad Ibn Músá al-Chórezmí Abú Dža'far učebnici sčítání a odčítání indických číslic \"Kitáb al-džám'a wa-l-tafríq bil-hisáb al-hindi\", která byla ve 13. století přeložena do latiny pod názvem \"Algorithmi de numero indorum\".", "Číslo nula má některé zvláštní vlastnosti, které je potřeba při provádění početních operací brát v úvahu.", "Nula je z matematického hlediska při sčítání neutrální prvek. To znamená, že platí", "Při provádění násobení platí Říká se, že nula je absorpční prvek násobení.", "Faktoriál čísla 0 je", "Při umocňování platí I ve speciálním případě se někdy definuje ve vyšší matematice však tento výraz není definován. Viz též nula na nultou.", "Výsledek dělení libovolného čísla nulou nelze jednoznačně zjistit. Proto je výsledek takové operace v matematice nedefinován. Pro přirozená čísla lze operaci dělení nahradit opakovaným odečítáním. Pak je možné hledat odpověď na otázku např. „Kolikrát je třeba odečíst 4 od 12, aby vyšel výsledek 0?“ (kolik je 12 děleno 4?): Počet odečítání je 3, a tedy 12 : 4 = 3. Pokud se má vypočítat 12 : 0, pak otázka zní: „Kolikrát je třeba odečíst 0 od 12, aby výsledek byl 0?“ Žádný počet operací však nevede k požadovanému výsledku." ] }

{ "title": [ "Právnická osoba v českém právu.", "Stručná historie.", "Definice podle občanského zákoníku.", "Typy právnických osob." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Původně lidé svůj majetek spravovali sami, přestože je z římského práva známa existence obdobných entit, není možné dohledat, zda měly právní osobnost a byly tedy subjektem práva tak, jak jsou chápány dnes. Ve středověku vznikaly subjekty především při správě věcí hanzovních, církevních či univerzitních. Nedá se však ještě mluvit o právní osobnosti v pravém slova smyslu, jelikož vznikaly zejména za účelem ochrany proti zásahům autority, nejčastěji panovníka. Vznik skutečné právní osoby je zapříčiněn vývojem obchodu za dob průmyslové revoluce, kdy zejména obchodníci při rozvíjení velkých projektů hledali nástroje, jak omezit riziko ztráty vlastního majetku v případě neúspěchu.", "Podle § 20 odst. 1 občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.) je právnická osoba definována jako: „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“ Toto základní vymezení sleduje funkční a organizační hledisko. Organizační útvar lze chápat jako strukturu, která existuje jakožto nástroj lidské činnosti nezávisle na právu. Právní osobnost poté značí způsobilost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vznikající. Právnická osoba má právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti) už od okamžiku svého vzniku, a to v plném rozsahu, ledaže je omezena zákonem. Za právnickou osobu ovšem jejím jménem jednají osoby fyzické, tzv. statutární orgány nebo pověření zaměstnanci či členové. K jejímu vzniku je obvykle potřeba písemná smlouva nebo zakladatelská listina a vzniká zásadně dnem zápisu do veřejného nebo jiného rejstříku. Při vzniku je třeba určit její název, který pak požívá zákonné ochrany, a sídlo. Právnická osoba zaniká dnem výmazu z veřejného rejstříku. Právnická osoba, která nepodléhá zápisu do veřejného rejstříku, zaniká skončením likvidace. Účelem likvidace je vypořádat majetek zrušené právnické osoby, vyrovnat dluhy věřitelů a naložit s čistým majetkovým zůstatkem, jenž vyplyne z likvidace.", "Právnické osoby se ve svém základu dělí na právnické osoby soukromého práva a právnické osoby veřejného práva, podle toho, v jakém zájmu jsou ustaveny. Veřejnoprávní právnické osoby konkretizují zvláštní zákony, vždy se lze setkat s veřejnoprávními korporacemi, např. jednotkami územní samosprávy, tedy obcemi a kraji. Soukromé právo obecně rozlišuje tři typy právnických osob: Za právnickou osobu se v oblasti soukromého práva považuje i stát. Právnickou osobou naopak není společnost nebo tichá společnost, protože ty jsou jen obligačním poměrem mezi účastníky smlouvy." ] }

{ "title": [ "Život a politika vyhnance.", "Mládí a vzdělání.", "Osobní život.", "Dante v politice.", "Rozhodující konflikt.", "Vyhnanství.", "Poslední léta života a smrt.", "Dílo.", "V češtině." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "", "Mladý Dante navštěvoval nejdříve pravděpodobně jednu z řádových škol ve Florencii (dominikánskou u Santa Maria Novella nebo františkánskou u Santa Croce). V letech 1285–1287 pobýval na tehdy nejslavnější a nejstarobylejší evropské univerzitě v Bologni. Neskládal zde však žádné zkoušky, nezískal žádný univerzitní gradus a zdá se, že ani příliš nenavštěvoval univerzitní přednášky. Na tehdejší dobu důkladné filozofické vzdělání získal později až jako čtyřicetiletý, kdy již jako vyhnanec pobýval na univerzitě v Paříži (jeho studium v Paříži je však nejisté) a možná i v Padově. Dosáhl značného vzdělání, zabýval se studiem antického i soudobého italského a provensálského básnictví, především antická poezie byla jeho vzorem.", "Později se oženil s Gemmou z významného ghibellinského rodu Donati, se kterou byl zasnouben již ve věku jedenácti let. Gemma mu porodila minimálně čtyři děti.", "Dante se nejpozději roku 1295 aktivně zapojil do politického života ve Florencii, formálně byl členem cechu lékařů a lékárníků (politiky se ve Florencii mohli účastnit pouze členové cechů). Podle některých narážek v jeho dílech se soudí, že se v roce 1289 zúčastnil bitvy u Campaldina, ve které byli poraženi ghibellinové (příslušníci šlechtické strany). Stál na straně cerchiovců, později označovaných jako „bílí“ nebo „bílí guelfové“. Bílí byli protivníky strany Donatiů – „černých guelfů“.", "Roku 1300 se stal priorem (nejvyšším představitelem) městského státu Florencie. Přestože se tato funkce vykonávala pouze dva měsíce, zastával ji Dante v době, kdy se rozhodovalo o dalším osudu města. V probíhajícím sporu s papežem Bonifácem VIII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné, zaujal protipapežské stanovisko, podle pozdějších zpráv měl být postaven před těžké rozhodnutí, zda odjet z Florencie a zúčastnit se vyjednávání s papežem Bonifácem VIII. nebo raději zůstat ve městě. Při té příležitosti údajně řekl legendární výrok „Půjdu-li, kdo zůstane, zůstanu-li, kdo půjde?“.", "Dante se rozhodl zúčastnit se poselstva, během jeho nepřítomnosti však koncem roku 1301 černí získali navrch. Dante byl počátkem následujícího roku odsouzen v nepřítomnosti k přehnaně vysoké pokutě (její nezaplacení znamenalo smrt na hranici) a vyhoštěn na dva roky z Florencie. Přestože doufal ve zvrat poměrů ve Florencii, zvlášť po brzké smrti papeže Bonifáce VIII., a pokoušel se organizovat vnější odpor, změny poměrů se nedočkal a musel zbytek svého života strávit ve vyhnanství na různých místech Itálie.", "Poslední léta svého života, kdy dokončoval Božskou komedii, strávil v Ravenně. Tady s ním žili oba synové, kteří se již mezitím usadili ve Veroně a vybudovali si tu existenci, a dcera. Ti ho také ošetřovali v posledních dnech života, kdy se zřejmě nakazil malárií. V Ravenně byl také pohřben. Za šest let po Dantově smrti dal kardinál Bertrando del Poggetto, jenž byl tehdy papežským legátem v Lombardii, spálit jeho spis \"De monarchia\" jako dílo kacířské a navrhl, aby autorovy kosti byly vyzdviženy z hrobu a rozhozeny do větru; k tomu nakonec nedošlo. Náhrobní pomník byl však zřízen až v roce 1483. V roce 1780 byla nad hrobem postavena kupolovitá kaplička.", "Jeho tvorbu ovlivnila platonická a idealizovaná láska k dívce jménem Bice de Falco Portinari, kterou ve svých dílech označuje jako Beatrice, a její předčasná smrt. Hledal ideál lidské a božské dokonalosti.", "Letopočet v závorce udává první vydání překladu." ] }

{ "title": [ "Život.", "Vědecká činnost." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Otec byl profesorem ústavního práva na univerzitě v Kielu, později se přestěhoval s rodinou do Mnichova, kde Max Planck a jeho šest sourozenců prožili šťastné dětství. Max byl pilný žák s velkým nadáním pro hudbu a matematiku. Po studiích na gymnáziu váhal mezi vědou a uměním a nakonec se rozhodl pro fyziku, kterou začal v r. 1874 studovat na mnichovské univerzitě. Po šesti semestrech odešel do Berlína, kde studoval u vynikajících německých fyziků Helmholtze a Kirchhoffa. Věnoval se hlavně termodynamice. Studium ukončil po návratu do Mnichova v r. 1878. V červenci 1879 získal doktorát na mnichovské univerzitě za svou práci s názvem \"O druhém principu teorie tepla\", ve které se soustředil na druhý termodynamický zákon – nevratnost procesů vedení tepla. V roce 1880 dokončil habilitační práci \"Změna agregátních stavů\" (\"Änderung der Aggregatzustände)\" a stal se soukromým docentem na mnichovské univerzitě. Jeho práce z oboru teoretické fyziky získaly ceny několika německých univerzit. V roce 1885 byl v sedmadvaceti letech jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Kielu. Ve stejném roce se oženil s Marií Merckovou, svou dávnou přítelkyní z mládí. Během manželství se jim narodily 4 děti (2 synové a 2 dcery). V roce 1889 nastoupil na berlínskou univerzitu a o tři roky později se stal řádným profesorem teoretické fyziky. V Berlíně pak zůstal až do konce své vědecké kariéry. Roku 1894 byl zvolen za řádného člena pruské Akademie věd, později se stal jejím předsedou a působil zde více než 20 let. Max Planck z Berlína vytvořil centrum fyziky a na přelomu 19. a 20. století byl vůdčí osobností teoretické fyziky v Německu. V letech 1905 – 1909 předsedal Německé fyzikální společnosti \"(Deutsche Physikalische Gesellschaft)\". V r. 1909 zemřela jeho manželka a Planck se brzy znovu oženil. S druhou manželkou měl syna Hermana. V letech 1912-14 byl Max Planck rektorem berlínské univerzity. Jeho osobní život byl v období 1. světové války poznamenán ztrátou tří dětí: nejstarší syn Karl padl r. 1916 u Verdunu, o rok později zemřela při porodu dcera Greta a v r. 1918 za stejných okolností druhá dcera Emma. Planck byl loajálním občanem Německa a v říjnu 1914 podepsal tzv. Manifest 93, prohlášení německých intelektuálů odmítající označení německé politiky jako militaristické. Planck se soustředil na práci. Kromě vědecké činnosti přednášel na univerzitě, vykonával funkci stálého sekretáře Akademie a podílel se na vydávání časopisu \"Annalen der Physik.\" Ze svých přednášek vytvořil pětisvazkové dílo \"Úvod do teoretické fyziky\" a další učebnice. V roce 1918 byl Max Planck za práci na záření černého tělesa oceněn Nobelovou cenu za fyziku. Cenu převzal kvůli poválečné situaci spolu s dalšími německými laureáty až r. 1920. Na podzim r. 1926 ukončil práci na univerzitě a odešel do důchodu. V roce 1930 se stal prezidentem Společnosti císaře Willhelma, která byla po druhé světové válce přejmenována na Společnost Maxe Plancka. V pozdějších letech se zabýval úvahami o filosofii, estetice a náboženství. Věnoval se svým celoživotním koníčkům – vysokohorské turistice a hře na klavír. Před druhou světovou válkou se v r. 1933 pokusil přesvědčit Adolfa Hitlera, aby ušetřil vědce židovského původu, když osobně intervenoval za svého přítele chemika Fritze Habera. Pro svůj postoj byl Planck označen za \"bílého Žida\" a byl nucen v r. 1938 rezignovat na členství v Akademii věd. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let omezil své vědecké a společenské aktivity. V říjnu 1942 měl v Praze přednášku s názvem Smysl a hranice exaktních věd, které se mohli zúčastnit pouze němečtí představitelé akademických institucí a protektorátní moci. V únoru 1944 byl při náletu na Berlín zničen jeho dům, shořela knihovna, rukopisy a deníky. V lednu 1945 byl jeho syn Erwin popraven v souvislosti s neúspěšným pokusem o atentát na Hitlera. Po válce žil u příbuzných v Göttingenu, kde napsal svou autobiografii. V létě roku 1946 byl Max Planck jako jediný Němec pozván k oslavám 300. výročí narození Isaaka Newtona do Londýna. Zemřel 4. října 1947 v Göttingenu.", "Zpočátku pracoval na termodynamice, později jej zaujala Kirchhoffova práce o záření a začal se zabývat problémem záření černého tělesa, kde dosáhl největších vědeckých úspěchů. Roku 1899 objevil základní fyzikální konstantu, dnes nazývanou Planckova konstanta. Téhož roku popsal sadu tzv. Planckových jednotek, udávající přirozená měřítka času, prostoru a hmotnosti. O rok později pak objevil zákon vyzařování černého tělesa, který přednesl 14. prosince na zasedání berlínské Fyzikální společnosti. Průlomový článek \"O zákonu rozdělení hustoty energie v normálním spektru\" publikoval v odborném časopise Annalen der Physik roku 1901. Pro vysvětlení zákona vyzařování formuloval hypotézu kvantování energie oscilátorů. (Skutečný dosah myšlenky kvantování si ovšem uvědomil teprve Albert Einstein o pět let později, postuloval kvantování energie elektromagnetického pole a touto teorií okamžitě vysvětlil fotoelektrický jev.) Kvantová teorie znamenala zásadní přehodnocení základních otázek klasické fyziky." ] }

{ "title": [ "Průběh a způsob hry.", "Historie.", "Oficiální pravidla.", "1. Hrací plocha.", "2. Míč.", "3. Počet hráčů.", "4. Výstroj hráčů.", "5. Rozhodčí.", "6. Asistent rozhodčího.", "7. Doba hry.", "8. Zahájení hry.", "9. Míč ve hře a ze hry.", "10. Dosažení branky.", "11. Ofsajd.", "12. Zakázaná hra a nesportovní chování.", "13. Volné kopy.", "14. Pokutový kop.", "15. Vhazování.", "16. Kop od branky.", "17. Kop z rohu.", "Asociace.", "Soutěže.", "Mezinárodní soutěže.", "Národní soutěže.", "Systém soutěží v Česku." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "3" ], "content": [ "Hry se účastní dva týmy, každý o jedenácti hráčích. Na hru dohlíží rozhodčí: hlavní rozhodčí se pohybuje mezi hráči na hrací ploše a má plnou odpovědnost k řízení zápasu; je vybaven píšťalkou, kterou signalizuje zahájení a přerušení hry. Těsně za okrajem hrací plochy na delších okrajích hřiště se pohybují dva asistenti rozhodčího, kteří hlavnímu rozhodčímu praporkem signalizují některé druhy porušení pravidel, nemají však samostatnou rozhodovací pravomoc. V některých soutěžích jsou také dva další rozhodčí, tzv. brankoví rozhodčí, stojící mimo hřiště těsně vedle každé branky; ti do hry přímo nezasahují a nemají ani praporek, fungují jako poradci hlavního rozhodčího, s nímž jsou ve spojení minivysílačkou. Hraje se jedním kulatým míčem, kterým hráči pohybují na hrací ploše: „driblováním“ (běháním s míčem ovládaným jemnými kopy), přihrávkami spoluhráčům a konečně střelbou na soupeřovu branku, kterou brání protivníkův brankář. Družstvo, které zrovna nemá pod kontrolou míč, se jej snaží získat: zachycením soupeřovy přihrávky nebo „napadáním“ soupeře, u kterého je míč; dovolený fyzický kontakt mezi hráči je však výrazně omezen. Fotbalový zápas obecně probíhá plynule, přerušení jsou způsobena porušením pravidel (např. když se míč dostane mimo hrací plochu, když hráč mimo brankáře zahraje rukou, když při snaze o odebrání míče soupeři hráč protivníka kopne či jinak překročí dovolené způsoby napadání atd.) a hra po nich většinou jen s malým zdržením pokračuje dál. Hraje se celkem devadesát minut hrubého času (čas běží i v přerušené hře), s patnáctiminutovou přestávkou v polovině, po které si soupeři vymění poloviny hřiště. Na konci obou poločasů rozhodčí stanoví, kolik času se bude hrát nad rámec 45 minut, čímž se nahrazuje čas ztracený např. ošetřováním zraněných hráčů či střídáním. Typicky se jedná zhruba o jednu minutu na konci prvního poločasu a tři minuty na konci druhého poločasu. Po skončení druhého poločasu je vítězem zápasu družstvo, které soupeři vstřelilo víc branek. V případě, že obě družstva obdržela stejný počet branek, končí zápas remízou; v některých soutěžích je však remíza nepřípustná a hra se musí rozhodnout, zpravidla prodloužením 2×15 minut a pokud ani poté není rozhodnuto, následuje penaltový rozstřel. V moderním fotbale padá poměrně málo branek, například na MS 2006 byl průměr 2,3 gólu na zápas. Z jedenácti hráčů každého družstva je jeden podle pravidel určen jako brankář: má odlišnou barvu dresu a platí pro něj ta výjimka, že smí v okolí vlastní branky hrát míč rukama. Z hlediska pravidel jsou všichni ostatní hráči stejní, v praxi se však vyvinuly specializované funkce dané konkrétními schopnostmi jednotlivých hráčů, taktickými záměry a úkoly, které na hřišti plní: V současné době hrají hráči převážně v rozestavení 4-4-2 (4 obránci, 4 záložníci a 2 útočníci). Dříve se však hrávalo v rozestaveních 3-2-3-2 (80. léta), 4-2-4 (60. léta), 3-2-2-3 (30. léta) i 1-2-7 (19. století). Rozdělení hráčů na jednotlivé posty a stanovení jejich úkolů a obecně herní taktiky je zodpovědností trenéra. Trenéři obou týmů při zápase pobývají nedaleko okraje hrací plochy (poblíž středu jednoho delšího okraje), udílejí rady a pokyny hráčům na hřišti a případně vyměňují hráče na hřišti za náhradníky. Mezi oběma lavičkami náhradníků se zdržuje čtvrtý rozhodčí, který řídí střídání, kontroluje dodržování pravidel osobami na lavičkách, a v případech zranění některého ze tří rozhodčích na hřišti může zraněného rozhodčího vystřídat.", "Existence hry podobné fotbalu je doložena až do období starověku: nejstarší takovou hrou bylo čínské cchu-ťü, hrané již ve 2. století př. n. l. V Řecku a Římě se hrálo mnoho míčových her, při některých se hrálo nohama. Jedním ze vzdálených předchůdců fotbalu je tak např. římská hra harpastum. Ve středověku se různé hry podobné fotbalu hrály po celé Evropě, jejich pravidla se však výrazně lišila místo od místa i v průběhu doby. Vznik dnešního fotbalu má kořeny v Anglii 16. století. Tamní soukromé střední školy (\"public schools\") v té době začaly žáky nutit ke sportu. Každá ze škol však používala vlastní pravidla odrážející místní podmínky (velikost hřiště apod.), pravidla se navíc postupně měnila. Postupně vykrystalizovaly dvě hlavní formy fotbalu: v jedné verzi pravidel (používané např. v Rugby, Marlborough či Cheltenhamu) hráči míč po hřišti přenášeli rukama, v druhé verzi (např. na Etonu, Harrow, Westminsteru či Charterhouse) se upřednostňovalo kopání do míče. V 40. letech 19. století Anglii zasáhl boom železniční dopravy. Tento technologický rozvoj umožnil pořádání soutěžních zápasů mezi jednotlivými školami. Avšak zatímco rozdíly v místních pravidlech atletiky byly nevýznamné, meziškolní zápasy ve fotbale byly kvůli zásadním rozdílům v pojetí hry prakticky nemožné. Proto se v roce 1848 sešlo 14 zástupců škol na jednání, jehož výsledkem byla první ucelená sada pravidel, tzv. Cambridgeská pravidla. Tato pravidla upřednostňovala kopání, bylo však dovoleno také \"čisté zachycení\" míče rukama. Sjednocující tendence vyústily v založení \"The Football Association\", prvního oficiálního fotbalového sdružení na světě, 26. října 1863. Po několika setkáních vytvořila asociace sadu pravidel, z nichž nakonec vypustila pravidla dovolující běh s míčem v ruce a držení a podrážení protivníka s míčem. Kvůli tomu zástupce Blackheathu asociaci opustil, a spolu s několika dalšími kluby v roce 1871 založil \"Rugby Football Union\", čímž vzniklo ragby jako sport odlišný od kopané. I v pravidlech FA však byla některá ustanovení, která dnes zůstávají jen ve sportech jako ragby či americký fotbal. První pravidla také například ani nestanovovala počet hráčů či tvar míče; na tom se měli soupeři dohodnout před každým zápasem. V Anglii se postupně vyvinulo několik soutěží, které přispívaly k šíření jednotných pravidel. První \"mezinárodní\" zápas proběhl mezi Anglií a Skotskem 30. listopadu 1872 a skončil bezbrankovou remízou. První mimoevropské mezinárodní fotbalové utkání se uskutečnilo 28. listopadu 1885 v Newarku mezi Spojenými státy a Kanadou, která zvítězila 0:1. Fotbal se postupně rozšířil i na kontinent, kde je nejstarším fotbalovým mužstvem patrně švýcarský Lausanne Football and Cricket Club založený v roce 1860. Díky anglickým dělníkům pracujícím na stavbě železnice se fotbal dostal až do Jižní Ameriky, přičemž ale tato teorie rozšíření fotbalu na jihoamerický kontinent nebyla nikdy přesvědčivě doložena. Dnes fotbal hrají profesionální fotbalisté po celém světě, mnoho dalších lidí se mu pak věnuje na amatérské či rekreační úrovni. Podle průzkumu, uspořádaného v roce 2001 mezinárodní fotbalovou federací FIFA, hraje pravidelně fotbal nejméně 240 miliónů lidí ve více než 200 zemích světa. Mezi příčinami jeho popularity jsou bezesporu jednoduchá pravidla a naprosto minimální náročnost na vybavení.", "Oficiální pravidla fotbalu (\"Laws of the Game\") se používají ve všech soutěžních utkáních. Jsou rozdělena do sedmnácti částí:", "Fotbal se hraje na hrací ploše tvaru obdélníku. Délka musí být v rozmezí 90–120 m, šířka 45–90 m (pro mezinárodní utkání 100–110 × 64–75 m). Hrací plocha je vyznačena (obvykle bílými) čárami (max. šířka čáry 12 cm): \"pomezní čáry\" vymezují delší hranu hrací plochy, kratší se nazývají \"brankové čáry\". Hrací plocha je rozdělena na poloviny \"středovou čárou\", v jejímž středu je vyznačena \"středová značka\", kolem které je vyznačen \"středový kruh\". Dále jsou na každé polovině hrací plochy u příslušné branky vyznačena \"pokutová území\" a menší \"branková území\". Uvnitř každého pokutového území je vyznačena \"pokutová značka\". Dále je vně pokutového území vyznačena část kruhového oblouku se středem v pokutové značce a poloměrem 9,15 m (10 yardů). V každém rohu hrací plochy je na ohebné tyči o výšce nejméně 1,5 m umístěn praporek. Stejné praporky se obvykle umísťují i uprostřed obou pomezních čar. Kolem každého rohového praporku se na hrací ploše vyznačí čtvrtkruh. Na brankových čárách se obvykle také krátkými značkami vyznačí vzdálenost 9,15 m od rohového praporku. Uprostřed obou brankových čar jsou umístěny \"branky\", tvořené dvěma svislými brankovými \"tyčemi\", které jsou nahoře spojeny \"břevnem\". Všechny tyče musí být bílé a mají stejnou šířku (max. 12 cm), která musí být stejná jako je šířka brankové čáry. Vnitřní rozměry branky činí 7,32×2,44 m (8 yardů×8 stop). Na brankové konstrukci je připevněna \"síť\", která musí být upevněna k tyčím, břevnům a k zemi tak, aby míč nemohl projít skrz. Síť je vypnuta dozadu tak, aby neomezovala v pohybu brankáře.", "Hraje se kulatým míčem o obvodu mezi 68 a 70 cm (průměr cca 22 cm) a hmotnosti mezi 410 a 450 g (na začátku utkání). Při zápasech na profesionální úrovni je obvykle připraveno více míčů, čímž se zamezuje zdržování hry způsobeném např. hledáním zakopnutého míče. Každoročně se celosvětově prodá více než 40 milionů fotbalových míčů.", "Utkání hrají dvě družstva, z nichž každé má nejvýše jedenáct hráčů, ze kterých je jeden hráč označen jako \"brankář\". K zápasu je možno nominovat také náhradníky (v soutěžních mezinárodních utkáních nejvýše šest, v jiných případech závisí na pravidlech konkrétní soutěže či předzápasové dohodě), z nichž mohou být do hry nasazeni nejvýše tři. Střídání hráčů probíhá pouze v přerušené hře se souhlasem rozhodčího. Jednou vystřídaný hráč se v témže utkání už nesmí zúčastnit hry. V libovolném přerušení hry si může libovolný hráč na hřišti se souhlasem rozhodčího vyměnit místo s brankářem. Pokud v průběhu hry klesne z libovolných důvodů (vyloučení, zranění apod.) počet hráčů v jednom mužstvu pod sedm, je utkání předčasně ukončeno.", "Hráči jsou povinni mít následující výstroj: Brankáři mají barvu dresů odlišnou od ostatních hráčů, rozhodčího i jeho asistentů.", "Každé utkání řídí \"rozhodčí\", který má na hřišti neomezenou pravomoc k uplatňování pravidel. Je vybaven píšťalkou, kterou může přerušit hru v případě porušení pravidel nebo padnutí branky. Dále má u sebe dvě plastové kartičky žluté a červené barvy, kterými signalizuje potrestání hráče.", "Každého utkání se účastní dva \"asistenti rozhodčího\", kteří se pohybují na pomezních čarách; jejich úkolem je signalizovat rozhodčímu:", "Utkání se hraje na dva \"poločasy\" o 45 minutách. Mezi oběma poločasy je 15minutová \"přestávka\". Doba hry se měří včetně času, kdy je míč ze hry. Za dobu zameškanou střídáním hráčů, zdržováním hry apod. může rozhodčí každý poločas prodloužit. Poločas se musí prodloužit také v případě, že má jedno z mužstev kopat pokutový kop. V dětských a mládežnických kategoriích se používá kratší doba hry – u mladšího dorostu a dorostenek má každý poločas 40 minut (u staršího dorostu se již hraje plná délka), u starších žáků a u žákyň 35 minut, mladší žáci hrají 2×35 nebo 2×30 minut, starší přípravky hrají 3×16–20 nebo 2×25 minut, mladší pak 3×12–16 nebo 2×20 minut.", "Před začátkem utkání rozhodčí losuje mincí, přičemž vítězný kapitán si může zvolit, že chce zahajovat hru výkopem, případně si zvolit polovinu hrací plochy; pokud si zvolil provádět výkop, vybere si druhé družstvo, na kterou branku chce v prvním poločase útočit. Po poločasové přestávce si družstva poloviny hrací plochy vymění a výkop provádí to družstvo, které ho v prvním poločase neprovádělo. Na začátku každého poločasu a po dosažení každé branky se hra zahajuje či navazuje pomocí \"výkopu\". Před ním musí být všichni hráči na své polovině hrací plochy, míč je umístěn na středovou značku a poté, co rozhodčí dá znamení, rozehraje hráč příslušného mužstva. Hráči soupeřova mužstva musí do té doby zůstat mimo středový kruh. Po dosažení branky rozehrává výkopem to mužstvo, které branku obdrželo. Pokud byla hra přerušena ze zvláštních důvodů (např. zranění hráče, vniknutí diváka na hrací plochu apod.), navazuje se \"míčem rozhodčího\". Ten se provádí tak, že rozhodčí z ruky nechá spadnout míč na zem; jakmile se míč dotkne země, je ve hře.", "Míč je ze hry, jestliže buď přešel (na zemi nebo ve vzduchu) úplně (celým objemem, tzn. úplně celý míč musí být zcela za vnějším okrajem příslušné čáry) brankovou nebo pomezní čáru, nebo v případě, že rozhodčí přeruší hru. V každou jinou dobu je míč ve hře.", "\"Branky\" je dosaženo ve chvíli, kdy míč úplně (celým objemem) přejde brankovou čáru mezi brankovými tyčemi a pod břevnem a útočící mužstvo před tím neporušilo žádné pravidlo. Mužstvo, které v průběhu utkání dosáhlo vyššího počtu branek, je \"vítězem\" utkání. Pokud obě mužstva dosáhla stejného počtu branek, je výsledek utkání \"nerozhodný\". V některých soutěžích není nerozhodný výsledek přípustný. V takovém případě příslušný soutěžní řád určuje, jak se dále postupuje, což může být prodloužením doby hry, prováděním pokutových kopů nebo vyšší hodnotou branek vstřelených mužstvem hostí.", "Pokud se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brankové čáře než míč a než předposlední hráč soupeře, je v \"ofsajdové pozici\". Ta není sama o sobě porušením pravidel. Pokud se však hráč v ofsajdové pozici ve chvíli, kdy se míče dotkne některý z jeho spoluhráčů, aktivně zapojuje do hry (tím, že zasahuje do hry hraním míče, ovlivňuje soupeře, nebo získává ze svého postavení výhodu tím, že hraje odražený míč), je v \"ofsajdu\". V takové situaci rozhodčí (obvykle na základě signalizace asistenta) přeruší hru, kterou naváže soupeř nepřímým volným kopem z místa, kde byl provinivší se hráč ve chvíli přestupku. Ofsajd se netrestá v situaci, kdy hráč dostane míč přímo z kopu od branky, z vhazování, nebo z kopu z rohu.", "Když se některý hráč na hrací ploše v době, kdy je míč ve hře, dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu \"přímý volný kop\": V takovém případě se přímý volný kop provádí z místa, na kterém k přestupku došlo. Pokud se hráč ve chvíli, kdy je míč ve hře, dopustí jednoho z těchto přestupků ve vlastním pokutovém území (bez ohledu na místo, kde je v tu chvíli míč), nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu \"pokutový kop\". Pokud se brankář ve vlastním pokutovém území dopustí některého z dále vyjmenovaných přestupků, nařídí rozhodčí proti jeho mužstvu \"nepřímý volný kop\": Nepřímý volný kop nařídí rozhodčí také ve chvíli, kdy se některý z hráčů dopustí některého z následujících přestupků: Nepřímý volný kop se provádí z místa, kde k přestupku došlo. Volný kop (přímý či nepřímý) nařízený ve prospěch mužstva v jeho vlastním brankovém území se smí provést z libovolného místa uvnitř tohoto území. Nepřímý volný kop nařízený proti mužstvu v jeho brankovém území se provádí z nejbližšího místa na delší hraně tohoto území. Hráče nebo náhradníka může rozhodčí napomenout tím, že mu ukáže žlutou kartu v případě, že se hráč dopustí jednoho z následujících přestupků: Rozhodčí musí vyloučit hráče ze hry v případě, že se dopustí jednoho z následujících přestupků: Vyloučený hráč musí opustit prostor hřiště (i lavičku náhradníků).", "Existují dva druhy \"volných kopů\": \"přímé volné kopy\" a \"nepřímé volné kopy\". Pokud se přímo po provedení přímého volného kopu dostane míč do soupeřovy branky, branka platí. Pokud se dostane přímo do vlastní branky, branka neplatí a hra se naváže kopem z rohu ve prospěch soupeřova mužstva. Nepřímý volný kop rozhodčí signalizuje paží zvednutou nad hlavu, kterou tam drží do té doby, než se některý z hráčů po provedení kopu dotkne míče, nebo než je míč ze hry. Branky může být z nepřímého volného kopu dosaženo jen tehdy, dotkl-li se míče po jeho rozehrání alespoň jeden další hráč před tím, než míč přejde do branky. Pokud míč skončí přímo z nepřímého volného kopu v brance, aniž by se ho kdokoli další dotkl, branka neplatí a hra se naváže kopem od branky, resp. kopem z rohu, pokud by míč skončil v brance mužstva, které kop provádělo. Před provedením volného kopu musí být všichni hráči soupeře vzdáleni od míče nejméně 9,15 m, dokud se míč nepohne, čímž je uveden do hry. Pokud je nepřímý volný kop prováděn v soupeřově pokutovém území, nemusí ti hráči soupeře, kteří stojí na brankové čáře mezi tyčemi branky, dodržovat předepsanou vzdálenost 9,15 m. Pokud alespoň tři hráči soupeře sestavují při provádění volného kopu tzv. \"zeď\" (aby bránili přímé střele do branky), musí hráči družstva provádějícího kop zůstat alespoň metr od této zdi do chvíle, než je míč ve hře. Pokud bránící hráči nedodrží předepsanou vzdálenost od míče, nechá rozhodčí kop opakovat. Hráč, který rozehrává volný kop, se míče nesmí znovu dotknout do chvíle, než míčem zahraje jiný hráč, nebo je míč ze hry, jinak rozhodčí nařídí proti jeho mužstvu nepřímý volný kop.", "\"Pokutový kop\" se proti mužstvu nařídí v případě, že se hráč tohoto mužstva dopustí ve vlastním pokutovém území v době, kdy je míč ve hře, jednoho z přestupků jinak trestaných přímým volným kopem. Z pokutového kopu lze přímo dosáhnout branky. Pokud je pokutový kop nařízen těsně před ukončením poločasu, nastaví rozhodčí dobu hry tak, aby tento kop mohl být proveden. Pokutový kop se provádí tak, že se míč umístí na pokutovou značku a jeden z hráčů mužstva provádějícího pokutový kop je jasně a zřetelně určen k jeho vykonání. Brankář bránícího mužstva musí stát v brance na brankové čáře do chvíle, než je míč ve hře. Ostatní hráči musí být na hrací ploše, mimo pokutové území, nejméně 9,15 m od míče (tzn. mimo vyznačený oblouk) a za pokutovou značkou (tzn. dále od brankové čáry, než je pokutová značka). K provedení pokutového kopu dá rozhodčí signál. Hráč provádějící pokutový kop se nesmí v rozběhu zastavit nebo jiným obdobným způsobem oklamat soupeřova brankáře. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne kupředu. Hráč provádějící pokutový kop se míče nesmí podruhé dotknout dříve, než se ho dotkne jiný hráč. Pokud jsou při provádění kopu porušena pravidla hráčem bránícího mužstva, pak rozhodčí uzná branku v případě, že byla dosažena, jinak nechá kop opakovat. Pokud pravidla poruší hráč útočícího mužstva a je dosaženo branky, nechá rozhodčí kop opakovat, jinak nechá pokračovat ve hře. Pokud pravidla poruší hráči obou mužstev, nechá rozhodčí kop opakovat.", "Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel pomezní čáru, je hra navázána \"vhazováním\". To provede z místa, kde míč čáru přešel, hráč družstva, jehož hráč se míče nedotkl jako poslední. Přímo z vhazování nemůže být dosaženo branky. Rozehrávající hráč se postaví oběma nohama za pomezní čáru a oběma rukama hodí přes hlavu míč do hrací plochy (pokud vhazování provede nesprávně, provede vhazování hráč soupeře). Poté se nesmí míče dotknout do té doby, než se jej dotkne alespoň jeden další hráč. Míč je ve hře okamžitě, jakmile se dostane na hrací plochu. Hráči soupeře musí při vhazování stát nejméně 2 metry od místa, odkud se vhazování provádí.", "Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč útočícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra \"kopem od branky\". Přímo z kopu od branky je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř brankového území a libovolný hráč bránícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče podruhé dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, musí všichni hráči soupeře zůstat mimo pokutové území. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne.", "Pokud je hra přerušena tím, že míč přešel brankovou čáru poté, co se jej naposledy dotkl hráč bránícího družstva, ale přitom nebylo dosaženo branky, naváže se hra \"kopem z rohu\". Přímo z kopu z rohu je možno dosáhnout branky (ovšem ne vlastní). Kop se provede tak, že se míč položí na libovolné místo uvnitř rohového čtvrtkruhu u nejbližšího rohového praporku a libovolný hráč útočícího mužstva jej rozehraje. Poté se nesmí míče znovu dotknout dříve, než se jej dotkne jiný hráč. Dokud míč není ve hře, nesmí se žádný hráč soupeře přiblížit k míči na vzdálenost menší než 9,15 m. Míč je ve hře, jakmile se po provedení kopu pohne.", "Fotbal (stejně tak i některé příbuzné sporty jako futsal a plážový fotbal) spravuje mezinárodní fotbalová federace FIFA (\"Fédération Internationale de Football Association\"), která sdružuje národní fotbalové asociace. FIFA pod sebou má šest regionálních konfederací: V jednotlivých státech (či jejich částech) fotbal spravují příslušné národní asociace; v Česku je tímto orgánem Fotbalová asociace České republiky (FAČR). Samotná pravidla fotbalu neudržuje přímo FIFA, ale specializovaná mezinárodní komise IFAB (\"International Football Association Board\").", "Ve fotbalu probíhá velké množství soutěží jak mezinárodních, tak v jednotlivých státech či jejich částech.", "Na mezinárodní úrovni spolu zápasí jednak reprezentační družstva jednotlivých států (téměř všechny státy mají vlastní fotbalové reprezentace), jednak soukromé fotbalové kluby z různých zemí. Nejvyšší mezinárodní soutěží reprezentací je mistrovství světa pořádané každé čtyři roky, na jehož závěrečném turnaji soutěží 32 družstev, vybraných kvalifikací z více než 200 členských států FIFA. Fotbalový turnaj je také součástí programu letních olympijských her; v současnosti se však tohoto turnaje účastní mládežnická mužstva hráčů do 23 let, takže turnaj nemá tak vysokou prestiž jako mistrovství světa. Po mistrovství světa nejvýznamnějšími reprezentačními soutěžemi jsou regionální mistrovství pořádaná jednotlivými konfederacemi. Jedná se o mistrovství Evropy (EURO), Copa América, Africký pohár národů, Mistrovství Asie ve fotbale, Zlatý pohár CONCACAF a Oceánský pohár národů. Regionální konfederace také pořádají nejvýznamnější klubové soutěže. Těch se účastní vítězové národních lig a pohárů (případně také účastníci na dalších místech). Sem patří Liga mistrů UEFA a Evropská liga UEFA v Evropě, Pohár osvoboditelů v Jižní Americe, Liga mistrů AFC v Asii, Liga mistrů CAF v Africe, Liga mistrů CONCACAF v Severní Americe a Liga mistrů OFC v Oceánii. Vítěz Ligy mistrů UEFA a Poháru osvoboditelů se každoročně utkávali v zápase o Interkontinentální pohár, od roku 2005 jej však nahradilo mistrovství světa fotbalových klubů.", "Většina národních asociací pořádá národní soutěže, ve větších státech se zpravidla jedná nejméně o dvě soutěže lišící se formátem: jednou je ligová soutěž rozdělená podle výkonnosti, v každé výkonnostní skupině se hraje systémem „každý s každým“ a o vítězi rozhodují body v tabulce zápasů; nejvýše umístěné týmy mohou postoupit do vyšší soutěže, nejnižší naopak sestoupit o úroveň níže. Druhou soutěží bývá národní pohár, kterého se za rovných podmínek mohou účastnit všechny týmy splňující jistou minimální výkonnostní úroveň, hraje se vyřazovacím systémem – vítěz postupuje do dalšího kola soutěže, tým, který prohrál, v soutěži pro daný ročník končí. V Česku je nejvyšší ligovou soutěží první liga, vedle toho existuje pohár (v současnosti označovaný jako MOL Cup). Mezi nejslavnější ligové soutěže světa patří anglická Premier League, španělská Primera división, italská Serie A, německá Bundesliga, francouzská Ligue 1 Orange či brazilská Série A. Mezi známé národní poháry patří například anglický FA Cup, nejstarší fotbalová soutěž na světě.", "Soutěže mužských fotbalových klubů v Česku jsou rozděleny do několika úrovní. Na nejvyšší úrovni jsou celostátní profesionální soutěže (1. a 2. liga), na nejnižší úrovni jsou III. a IV. třídy organizované regionálně (okresními fotbalovými svazy). Pohárovou soutěží, která se hraje v Česku je MOL Cup (dříve Pohár ČMFS)." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Historie.", "Základní disciplíny." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo „algebra“ pochází z arabského الجبر (\"al-džabr\"). Bylo přejato z názvu knihy \"al-Kitáb\" al-Džabr \"wa-l-Muqabala\" („Souhrnné pojednání o počítání pomocí doplňování a vyrovnávání“) perského matematika Muhammada al-Chwārizmīho, ve které se mimo jiné poprvé objevil obecný postup pro řešení lineárních a kvadratických rovnic za použití symbolů (neznámých) a základních operací s těmito symboly.", "Algebra se vyvinula z aritmetiky. Za jejího otce lze považovat perského matematika Al-Chorezmího, který poprvé formuloval obecný postup na řešení kvadratických rovnic. Až do poloviny 19. století se algebrou rozuměla teorie řešení rovnic (zejména polynomiálních) a symbolická manipulace s výrazy, dnes tuto část algebry nazýváme elementární algebrou. Důležitými mezníky teorie rovnic bylo nalezení postupů pro řešení kubických a kvartických rovnic v polovině 16. století. Za přelom mezi elementární a abstraktní algebrou lze považovat práci francouzského matematika Évarista Galoise z počátku 19. století, ve které Galois elegantně vysvětlil, proč neexistuje vzorec na řešení rovnic pátého a vyššího stupně. Moderní algebra ve své současné podobě a terminologii byla definována přelomovou knihou \"Moderne Algebra\" nizozemského matematika Bartela van der Waerdena.", "Algebra je velmi široký obor a člení se na řadu disciplín s různou motivací, různým cílem a různými metodami práce. Algebra má řadu aplikací v matematice i jiných vědách. Důkazem je řada hraničních disciplín, např. Mezi vědy, které využívají algebraické výsledky, patří fyzika (např. výsledky teorie grup k popisu symetrií), informatika (např. abstraktní specifikace databází), kryptografie (kryptosystémy založené na eliptických křivkách, algebraická kryptoanalýza), nebo biologie (využití v sekvenční analýze DNA)." ] }

{ "title": [ "Kořeny rovnice.", "Triviální řešení.", "Ekvivalentní rovnice.", "Zkouška.", "Rovnice o více neznámých.", "Algebraické a nealgebraické rovnice.", "Homogenní rovnice.", "Další druhy rovnic.", "Externí odkazy." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Každé číslo formula_8, které vyhovuje vztahu formula_9, se nazývá kořen rovnice. Množinu všech kořenů dané rovnice označujeme jako řešení rovnice. Má-li rovnice alespoň jeden kořen v formula_2, nazývá se \"řešitelná\" v formula_2, pokud žádný kořen v formula_2 nemá, říkáme, že rovnice je v formula_2 \"neřešitelná\". Pokud je rovnice formula_4 splněna pro všechna formula_3, jde o identitu, což značíme", "Řešení, které je identicky rovno nule, se označuje jako triviální. Pokud řešení rovnice není identicky rovno nule, hovoří se o netriviálním řešení. V mnoha případech je požadavek na nalezení pouze netriviálního řešení přímo součástí zadání problému. Např. triviálním řešením diferenciální rovnice je což je funkce identicky rovna nule. Netriviální řešení má tvar což je exponenciální funkce. Jiným příkladem je tzv. Velká Fermatova věta, která hledá netriviální řešení rovnice formula_20 pro formula_21. Triviálním řešením by v tomto případě bylo formula_22, což platí pro libovolné formula_23. Podobně je triviálním řešením formula_24. Takováto řešení jsou však obvykle nezajímavá.", "Jsou-li na dané množině definovány dvě rovnice formula_25, pak je-li každý kořen první rovnice současně kořenem rovnice druhé a naopak, říkáme, že obě rovnice jsou \"ekvivalentní\". Rovnici lze tzv. \"ekvivalentními úpravami\" převést na ekvivalentní rovnici. Mezi nejčastěji používané ekvivalentní úpravy patří: Rovnici formula_4 je možné pomocí ekvivalentních úprav převést na (ekvivalentní) tvar Při řešení rovnice lze použít také jiné úpravy, např. logaritmování nebo umocnění obou stran rovnice apod. Tyto úpravy však nemusí být ekvivalentní a při jejich použití je vždy nutno provést zkoušku.", "Po nalezení řešení rovnice provádíme \"zkoušku\", neboť v mnoha případech nejsme schopni ověřit, zda použité úpravy byly opravdu ekvivalentní. Zkouška spočívá v dosazení získaných kořenů do původní rovnice. Pokud některý kořen nesplňuje zkoušku, nebyly pravděpodobně všechny provedené úpravy ekvivalentní, a nejedná se tedy o kořen původní rovnice.", "Rovnice o formula_23 neznámých má tvar Při jejím řešení postupujeme obdobně jako při řešení rovnice o jedné neznámě formula_34, přičemž řešením rovnice o formula_23 neznámých jsou \"n\"-tice formula_36.", "Rovnice lze rozdělit na \"algebraické rovnice\" (též označované \"polynomická rovnice\") a \"nealgebraické rovnice\" (též \"transcendentní rovnice\"). Jako algebraickou rovnici formula_23-tého stupně o jedné neznámé označujeme rovnici ve tvaru kde levou stranu rovnice tvoří polynom formula_23-tého stupně s formula_40, přičemž se předpokládá, že formula_41. Pokud rovnici nelze vyjádřit ve tvaru algebraické rovnice, pak hovoříme o rovnici nealgebraické. Rovnice až do 4. stupně jsou obecně vždy řešitelné analyticky, v algebře se dokazuje, že obecný vzorec řešící jakoukoli rovnici 5. a vyšších stupňů neexistuje a řešení je nutné hledat numericky. Mezi nejjednodušší algebraické rovnice patří lineární rovnice formula_42, kvadratická rovnice formula_43, kubická rovnice formula_44 a kvartická rovnice formula_45. Také pro některé zvláštní případy polynomů dostáváme jednoduché rovnice, jde např. o binomické, trinomické nebo reciproké rovnice. Při práci s algebraickými rovnicemi má velký význam tzv. základní věta algebry. Podle této věty má každý polynom s komplexními koeficienty stupně formula_41 alespoň jeden komplexní kořen. Každá algebraická rovnice má tedy řešení v oboru komplexních čísel. Řešení algebraických rovnic usnadňuje znalost některých vlastností polynomů. Mezi nejjednodušší případy nealgebraických rovnic patří např. exponenciální rovnice, logaritmická rovnice nebo goniometrická rovnice.", "Algebraickou rovnici o několika neznámých označujeme jako \"homogenní\", pokud mají všechny její členy stejný stupeň. Např. formula_47 je homogenní rovnice třetího stupně. Homogenní rovnici lze vyjádřit ve tvaru formula_48, kde formula_6 je homogenní funkce.", "Rovnice obsahující derivace označujeme jako diferenciální. Rovnice obsahující integrály označujeme jako integrální. Rovnice obsahující diference proměnných označujeme jako diferenční.", "kalkulačka na počítání rovnic" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Geografie.", "Podnebí.", "Politika.", "Ekonomika.", "Prodej poštovních známek.", "Turistické vstupní poplatky.", "Prodej rybářských licencí." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Ostrov Jižní Georgie údajně poprvé spatřil v roce 1675 Anthony de la Roche, londýnský obchodník, a podle něj byl na prvních mapách pojmenován Rochův ostrov. V roce 1756 jej zahlédla španělská obchodní loď León. Na ostrově se poprvé vylodil James Cook v roce 1775, který jej také zmapoval, pojmenoval ostrov Georgia na počest krále Jiřího III. (George III) a prohlásil je britským územím. V témže roce také objevil osm jižně položených Jižních Sandwichových ostrovů a pojmenoval je Sandwichova země po prvním lordu admirality, 4. hraběti ze Sandwiche. Slovo jižní bylo doplněno k odlišení od jiných stejně pojmenovaných ostrovů, později známých pod jménem Havajské ostrovy. Severní skupina tří Jižních Sandwichových ostrovů byla objevena v roce 1819 Fabianem Gottliebem von Bellingshausenem. Britská vláda nad ostrovem Jižní Georgie byla formálně zřízena v roce 1843. V roce 1882 zakotvila v zátoce Royal Bay na ostrově Jižní Georgie německá expedice, sledující přechod Venuše. Spojené království Jižní Sandwichovy ostrovy formálně anektovalo v roce 1908, kdy byly připojeny k dalším britským antarktickým državám.", "Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy jsou tvořeny pustými a odlehlými ostrovy v jižním Atlantském oceánu. Většina ostrovů je skalnatá a hornatá. Souostroví Jižní Georgie leží asi 1390 km jihovýchodovýchodně od Falklandských ostrovů. Skládá se z vlastního ostrova Jižní Georgie, který tvoří přes 90% rozlohy souostroví a z ostrovů, které jej bezprostředně obklopují, a z několika vzdálených ostrůvků na západě a jihovýchodovýchodě. Celková plocha pevniny je 3756 km2. Přehled ostrovů souostroví Jižní Georgie: Souostroví Jižní Sandwichovy ostrovy leží asi 700 km jihovýchodovýchodně od Jižní Georgie. Skládají se z jedenácti ostrovů a tvoří oblouk od severu k jihu.", "Počasí na ostrovech je velmi proměnlivé a drsné. Převládá západní proudění vzduchu, s obdobími bezvětří. Obvyklé nejvyšší denní teploty na Jižní Georgii na úrovni hladiny moře jsou v zimě (srpen) kolem 0 °C a v létě (leden) 10 °C. Nejnižší teploty jsou v zimě obvykle kolem –5 °C a jen zřídka pod –10 °C. Průměrné roční srážky na Jižní Georgii jsou kolem 1500 mm, z nichž většina padá ve formě sněhu nebo sněhu s deštěm – v kterékoli roční době. Sněžná čára je ve vnitrozemí v létě ve výšce asi 300 m. Jižní Sandwichovy ostrovy jsou mnohem chladnější než Jižní Georgie, protože leží jižněji a jsou více vystaveny vlivu Antarktidy.", "Výkonná moc je svěřena panovníkovi Spojeného království a je vykonávána komisařem pro Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.", "Příjmy těchto ostrovů pochází ze tří zdrojů:", "Od roku 1986 vycházejí známky pro Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy s označením \"South Georgia and the South Sandwich Islands\", které nahradily do té doby vycházející známky Falklandských dependencí.", "Návštěvníci přijíždějí nejvíce na velkých turistických lodích. V roce 2004 jejich počet dosáhl 3765 návštěvníků, kteří dorazili na 40 plavidlech. Nejvíce jich přijelo z USA (32%), ze Spojeného království (25%) a Německa (15%). 18 návštěvníků přijelo na soukromých jachtách. Popularitu získávají výlety na hnízdiště albatrosů, zejména na Prion Island.", "V roce 1993 rozšířilo Spojené království své teritoriální vody okolo ostrovů z 12 na 200 mil. Dodržování této námořní hranice je hlídáno satelity. Jedna licence v roce 2004 stála 110 000 $. Každý rok je z moře uloveno 100–200 000 tun krilu. Možné je také lovit ledovku patagonskou." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Dávná historie.", "Muslimské Španělsko a Reconquista.", "15. století.", "Španělsko za vlády Habsburků v 16.–17. století.", "18. století.", "19. století.", "20. století.", "21. století.", "Geografie.", "Podnebí.", "Politika.", "Územní nároky.", "Území nárokovaná Španělskem.", "Španělská území nárokovaná jinými státy.", "Správní rozdělení.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Jazyky.", "Přistěhovalectví.", "Kultura.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "3", "3", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před pěti tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století př. n. l. sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (\"Lusitania\", \"Baetica\", \"Hispania Tarraconensis\"). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili", "Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar, jenž kulturní a vzdělanostní úrovní převyšoval většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou, částečně zachovalou v historických jádrech měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Dodnes se dochovala \"Mezquita\" v Córdobě, přestavěná ovšem na katedrálu. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. \"taifas\"), což umožnilo razantnější nástup reconquisty — znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany. Reconquista", "V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského, neboť Isabela a", "V 16. století se Španělsko pod vládou španělských Habsburků Karla V. (1516–1556) a jeho syna Filipa II. (1556–1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel V. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit,", "Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701–1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali", "Napoleon Bonaparte se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhal v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 byla v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutistických pořádků v zemi. V 19. století bylo Španělsko chudým", "Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu, míru a ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery, a poté k vyhlášení druhé španělské republiky a odchodu španělského krále Alfonse XIII. do exilu. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války, která si vyžádala přes půl milionu obětí. V roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca, který vládl až do své smrti v roce 1975. Odhaduje se, že během občanské války a po válce nechal Franco popravit na 180 000 lidí. Již za své vlády Franco rozhodl, že Španělsko se stane monarchií a připravil předání moci", "Od 1. ledna 2002 zavedla země euro, které nahradilo předchozí španělskou pesetu. Španělská ekonomika v té době rychle rostla zejména následkem stavebního boomu; to však skončilo s ekonomickou krizí roku 2008. Počátek 21. století je zároveň dobou velmi silné imigrace obyvatel zejména z Jižní Ameriky, Maroka a jihovýchodní Evropy. Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem teroristických útoků organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za jeden z důvodů nečekaného vítězství socialistů ve volbách (42,59 % hlasů) nad favorizovanými lidovci Josého Aznara. Dalším důvodem byl liknavý postup při řešení ekologické katastrofy, kterou způsobila havárie ropného tankeru Prestige u břehů Galicie v listopadu 2002, a Aznarova podpora války v Iráku. José Luis Rodríguez Zapatero a jeho Španělská socialistická", "Vnitrozemí Španělska dominují náhorní plošina Meseta (španělsky \"Meseta Central\") a pohoří Pyreneje, Sierra Nevada a Kantaberské pohoří. Z těchto pohoří vytékají řeky Tajo, Ebro, Duero, Guadiana a Guadalquivir. Údolní nivy jsou podél pobřeží, největší z nich leží u Guadalquivir v Andalusii, na východě jsou údolí řek Segura, Júcar a Turia. Z východu Španělsko omývá Středozemní moře, ve kterém se nacházejí Baleárské ostrovy; ze severu Biskajský záliv, ze západu Atlantský oceán, ve kterém se nacházejí Kanárské ostrovy. Nejvyšší horou je Pico de Teide (3718 m) na ostrově Tenerife, jedna z největších sopek světa. Na pevninském Španělsku náleží prvenství hoře Mulhacén (3478 m) u Granady, následuje Pico de Aneto (3404 m), nejvyšší vrcholek Pyrenejí.", "Španělsko je možno rozdělit", "Nejvyššími státními orgány jsou král, parlament a vláda. Král je hlavou státu, reprezentuje stát navenek, svolává a rozpouští parlament. Má pravomoc schvalovat a vyhlašovat zákony. Je hlavou státu na základě systému primogenitury. Parlament je dvoukomorový, skládá se z Kongresu poslanců a Senátu. Kongres poslanců je volen na 4 roky na základě poměrného zastoupení, volebním obvodem je provincie. Senát je volen na 4 roky. Výkonná a nařizovací moc je svěřena vládě. Jejím poradním orgánem je Státní rada. Předseda vlády může být zastoupen králem nebo parlamentem.", "", "Španělsko žádá o navrácení Gibraltaru, malé britské državy na jižním pobřeží. Byl", "Maroko nárokuje španělská města Ceuta a Melilla a neobydlené Španělské severoafrické državy na severním pobřeží Afriky. Maroko prohlašuje, že tato území byla získána neoprávněně a Maroko nemohlo nijak zabránit obsazení těchto území a nikdy nebyly podepsány smlouvy o předání. Portugalsko neuznává španělskou suverenitu nad územím Olivenza. Portugalsko si podle Vídeňské smlouvy (1815), kterou Španělsko podepsalo, vyhrazuje navrácení území. Španělé uvádějí, že Vídeňská smlouva je neplatná a podle Badajozské smlouvy patří území Španělsku a pouze povzbuzuje obě strany k diplomatickému řešení.", "Španělské království se dělí na 17 autonomních společenství (\"comunidades", "Středopravicová vláda bývalého premiéra Aznara úspěšně pracovala na přijetí jednotné evropské měny Euro v první skupině zemí, a to k 1. lednu 1999. Aznarova vláda pokračovala v prosazování liberalizace, privatizace a deregulace ekonomiky a nakonec představila i daňové reformy. Nezaměstnanost za doby Aznarovy vlády stabilně klesala, ale stále zůstává na 9,8 % v srpnu 2005. Přesto to bylo lepší než na začátku devadesátých let, kdy bylo nezaměstnaných 20 % Španělů. Růst nezaměstnanosti o 2,4 % v roce 2003 byl zapříčiněn kolísáním evropské ekonomiky, a od té doby se ustálila na asi 3,3 % v polovině roku 2005. Premiér José Luis Rodríguez Zapatero, jehož strana vyhrála volby tři dny po výbuších ve vlacích v Madridu v březnu 2004, plánoval redukovat vládní vměšování do podnikání, daňové úniky a podporovat inovace, výzkum a vývoj, ale také intenzivně zavádět regulace trhu práce. Z údajů žebříčků HDP Světové Banky z roku 2004 vyplývá, že Španělsko bylo tehdy osmou největší ekonomikou světa. Hlavní model španělského ekonomického růstu (založený hlavně na masové turistice, neustálé výstavbě a dělnických profesích) je kolísavý a nemusí být dlouhodobě udržitelný. První zpráva Observatoře Udržitelnosti (španělsky \"Observatorio de Sostenibilidad\"), která byla publikována a financována španělským Ministerstvem životního prostředí a univerzitou v Alcalá, odhaluje, že růst HDP je přes 25 % za posledních deset let, zatímco skleníkové plyny rostou od roku 1990 o 45 %. Ačkoliv populace ve Španělsku roste jen o něco málo přes 5 % mezi roky 1990 a 2000, plocha měst se zvětšila o více než 25 % za stejnou dobu. Mezitím se spotřeba energie ve Španělsku za posledních 20 let více než zdvojnásobila a nyní roste o 6 % ročně. Toto je pro zemi, která závisí na importu ropy, částečně znepokojující (asi 80 % španělské energie potřebuje ropu). Dlouhodobě neudržitelný vývoj je viditelný podél španělského pobřeží Středozemního moře, kde se staví domy a turistické komplexy. Ty zabírají obrovské plochy země a vodní zdroje. V důsledku ekonomické krize stoupla nezaměstnanost ve Španělsku na 27,2 % v roce 2013. Španělsko se dlouhodobě potýká s vysokým zadlužením, které v roce 2017 činilo 98,3 % HDP.", "Španělsko má hustou dálniční síť, patří k nejrozsáhlejším v Evropě i na světě. Síť dálnic doplňují státní, autonomní a regionální silnice. Ve Španělsku se také nachází poměrně rozsáhlá síť vysokorychlostních železničních tratí systému AVE a Alvia. Doplněna je o některé další regionální tratě. Správcem infrastruktury je společnost ADIF, hlavním dopravcem je Renfe Operadora", "K 1. lednu 2014 obývalo Španělsko 46,7 miliónu obyvatel; průměrná hustota zalidnění činila 91,2 obyvatele na km2, což je mírně pod průměrem EU. Rozložení obyvatelstva je silně nerovnoměrné: zatímco pobřežní oblasti a ostrovy jsou velmi hustě zalidněné, centrální Španělsko je téměř pusté (kastilská provincie Soria má pouze 9 obyv./km2), trpící dlouhodobým stárnutím obyvatelstva a jeho odchodem zejména do Madridu, v jehož aglomeraci žije 14 % obyvatel země. Hodně Španělů žije v západní Evropě, především ve Francii, SRN a Švýcarsku, dále v USA, Kanadě, latinskoamerických zemích a v Maroku. Španělská kolonie je i v České republice; vznikala v období občanské války (1936 – 1939) a po ní. Naopak ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, Rumunů a dalších přistěhovalců, včetně několika stovek Čechů. Přirozený demografický růst je nízký, přírůstky obyvatelstva tvoří imigranti (viz níže). S ohledem na rozlohu země a další vlivy u obyvatel existují určité rozdíly fyziologické, charakterové, náboženské, jazykové i ve všeobecném vzdělání. Obyvatelé země se označují jako Španělé; část obyvatel hovořících jinými jazyky než kastilštinou považují za Španěly pouze Kastilce a samy se často prohlašují za Galicijce, Basky a Katalánce. Přes tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, podíl ostatních náboženství je velmi nízký.", "Nejvýznamnějším a zároveň úředním jazykem Španělska je španělština, označovaná také jako kastilština (). K dalším úředním jazykům náleží regionální jazyky katalánština (), galicijština (), baskičtina () a okrajově aranéština. Katalánština je druhým nejpoužívanějším jazykem; mluví jí většina", "Zatímco ve 20. století bylo Španělsko zemí, odkud emigranti odcházeli (před občanskou válkou, frankismem či ekonomickými krizemi), na přelomu 20. a 21. století zaznamenala silnou vlnu migrace, která, byť již o něco slabší, pokračuje dodnes. S čistou mírou imigrace 1,5 % v roce 2005 bylo po Kypru na druhém místě v EU. V současnosti zaujímá s hodnotou 0,99 % 15. místo v unii. V roce 2008 tvořilo 5 220 000 cizinců 11,8 % obyvatel Španělska. Počátkem osmdesátých let se Španělsko změnilo", "Tradiční španělská kultura je pevně zakořeněna v katolictví, jehož mocný vliv na tvorbu tradice dokazují například procesí o velikonočním týdnu „Semana Santa“. Vlivy cikánské kultury se odrážejí v tanci a hudbě flamenca, maurské dědictví se projevuje nejvíce v architektuře (Alhambra). Další španělskou tradicí jsou býčí zápasy neboli corrida, provozované zejména na jihu země; v Katalánsku bylo v roce 2010 rozhodnuto o jejich zákazu. Španělsko proslavili světově věhlasní umělci – čtyři z nejslavnějších světových malířů Francisco de Goya, Diego Velázquez, Pablo Picasso a Salvador Dalí byli Španělé. Originálním modernistou byl též Joan Miró. Ve Španělsku působil i slavný řecký malíř El Greco. Jusepe de Ribera reprezentoval středověký tenebrismus. Klíčovými představiteli španělského malířského baroka byli Bartolomè Esteban Murillo a Francisco de Zurbarán. Enrique Simonet se stal důležitým představitelem tzv. orientalismu 19. století, Joaquín Sorolla vytvořil v té době řadu slavných historických maleb. Z avantgardistů 20. století se prosadil kubista Juan Gris, expresionista Antón Lamazares či reprezentant informelu Antoni Tàpies. Nejoceňovanějším španělským sochařem je Eduardo Chillida, známý svými abstraktními skulpturami. Antoni Gaudí byl legendárním experimentujícím architektem, představitelem radikálního modernismu v architektuře je Santiago Calatrava. Rafael Moneo je nositel prestižní Pritzkerovy ceny, zvané též \"Nobelova cena za architekturu\". Roku 2017 se stejné pocty dostalo katalánskému studiu RCR Arquitectes. Vrcholnou španělskou renesanční architekturu tvořil zejména Juan de Herrera (Královský palác v Aranjuezu). Lluís Domènech i Montaner byl v 19. století klíčovým představitelem katalánského modernismu. Ricardo Bofill se podílel v 21. století i na rozvoji Prahy (Corso Karlín) a Bratislavy (Panorama City). Nejslavnějším španělským skladatelem vážné hudby je patrně Manuel de Falla. Nejvýznamnějším autorem 16. století byl Tomás Luis de Victoria. Isaac Albéniz napsal řadu moderních skladeb na motivy španělského folklóru, Enrique Granados se snažil vytvořit španělský národní styl vážné hudby, Joaquín Rodrigo probojovával vstup kytary do vážné hudby. Z interpretů získali mezinárodní věhlas tenoristé Plácido Domingo a José Carreras, houslista Pablo de Sarasate, violoncellista Pablo Casals, gambista Jordi Savall či kytaristé Francisco Tárrega, Fernando Sor a Andrés Segovia. V ryze národním stylu flamenco se prosadili kytaristé Paco de Lucía a Camarón de la Isla. Slavnou tanečnicí flamenca byla Carmen Amaya, zpěvačkou Lola Flores. Do globálního popu pronikl Julio Iglesias, Enrique Iglesias či Alejandro Sanz. Krátce se to povedlo i skupinám Baccara (hit \"Sorry, I'm a Lady\") či Las Ketchup (\"Aserejé\"). Zpěvačka Massiel vyhrála Eurovision Song Contest v roce 1968. Lope de Vega patří k nejslavnějším světovým dramatikům. Také v oblasti prózy a poezie je několik Španělů, kteří patří do kánonu světové kultury, na nejpřednějším místě jistě Miguel de Cervantes y Saavedra, autor proslulého románu o Donu Quijotovi. Ovšem mezi klasiky patří též Pedro Calderón de la Barca, Federico García Lorca, Fernando de Rojas, Gustavo Adolfo Bécquer, Benito Pérez Galdós, z moderních tvůrců Miguel de Unamuno, Antonio Machado či Matilde Camusová. K významným autorům se řadí rovněž José de Espronceda, Luis de Góngora, Vicente Blasco Ibáñez, Pío Baroja, Rafael Alberti či Carlos Ruiz Zafón. K otcům zakladatelům pikareskního románu patří Francisco de Quevedo. Nobelovu cenu za literaturu získali Camilo José Cela, Vicente Aleixandre, Juan Ramón Jiménez, Jacinto Benavente a José Echegaray. Nejprestižnějším španělským literárním oceněním je Cervantesova cena, kterou mohou získat nejen Španělé, ale všichni španělsky píšící autoři. V posledních desetiletích nabývá ve Španělsku na významu kinematografie, známými režiséry se stali Luis Buňuel, Carlos Saura, Jess Franco, Fernando Arrabal, Bigas Luna, Fernando Trueba, Luis García Berlanga, mezi soudobé tvůrce patří Alejandro Amenábar, Jaume Collet-Serra, Isabel Coixetová či Pedro Almodóvar, v jehož filmech se proslavila herečka Penélope Cruz. V Hollywoodu se prosadili herci Antonio Banderas a Javier Bardem. Daniel Brühl se proslavil v komedii \"Good Bye, Lenin!\".", "Španělsko má významnou vědeckou tradici. Již oblast Al-Andalus, obývaná od 8. do 15. století muslimskými Maury (současná Andalusie), byla ve své době na mnohem vyšší vědecké úrovni než zbytek Evropy. Nejdůležitějšími astronomy byli Az-Zarkálí, rodák z Toleda, a Džabir Ibn Aflach ze Sevilly. Tehdejší andaluské lékařství reprezentoval například Abulcasis (Al-Zahráví) nebo Ibn al-Bajtár. Abbás ibn Firnás vyrobil zvětšovací sklo, metronom a vodní hodiny, přinesl do Evropy desítkovou soustavu a stal se průkopníkem bezmotorového létání. Andaluská tradice byla přetnuta, ale i křesťanská věda brzy dosáhla vysoké úrovně. Významným středověkým učencem byl rodák z ostrova Mallorca Ramon Llull, který ovlivnil zvláště logiku a kombinatoriku. Dospěl až k myšlence vytvoření strojů s umělou inteligencí. Arnald z Villanovy byl významným středověkým alchymistou, Juan de Herrera matematikem (a také architektem). Základy moderní vědy položil Michael Servetus, první Evropan, který vědecky zkoumal plicní oběh, upálený protestanty jako kacíř. Juan de la Cierva je vynálezce vírníku, tedy létajícího stroje podobného vrtulníku, s rotujícími", "Španělským národním sportem je fotbal, především na klubové úrovni Španělé patřili vždy ke světové špičce. Real Madrid vyhrál třináctkrát Ligu mistrů a je tak nejúspěšnějším týmem v této nejprestižnější evropské klubové soutěži. FC Barcelona si v ní připsala pět vítězství, drží ovšem rekord v počtu triumfů ve dvou dalších evropských soutěžích - Poháru vítězů pohárů a Evropské lize. V evropských pohárech se ovšem dařilo i dalším španělským klubům: vítězství v Poháru vítězů nebo Evropské lize mají na svém kontě Valencia CF, Atlético Madrid, FC Sevilla a Real Zaragoza. Španělé se dočkali i velké éry reprezentační, když v letech 2008-2012 získala nesmírně silná generace hráčů dva tituly mistra Evropy a titul mistra světa. Klíčovými představiteli této generace byli Iker Casillas, Xavi, Andrés Iniesta, Fernando Torres, Francesc Fàbregas, Xabi Alonso, Sergio Ramos, David Silva, Carles Puyol a David Villa. Ze starších dob patří k legendám brankář Ricardo Zamora, držitelé Zlatého míče Alfredo Di Stéfano a Luis Suárez Miramontes a dále Emilio Butragueño či Fernando Hierro. Také španělští fotbaloví trenéři mají vysoký kredit, zejména Vicente del Bosque, Josep Guardiola a Rafael Benítez. Velmi populární je ve Španělsku i basketbal. Také v basketbale španělské kluby kralují nejprestižnější klubové soutěži Eurolize - Real Madrid ji už desetkrát vyhrál a drží tak rekord. Věčný rival Barcelona ovládla tuto soutěž dvakrát. Jednou se to povedlo i provinčnímu klubu Joventut Badalona. Španělská mužská basketbalová reprezentace v roce 2006 dosáhla na titul mistrů světa, třikrát se Španělé stali šampiony evropskými (2009, 2011, 2015), stejně jako ženy (1993, 2013, 2017). Mnozí španělští basketbalisté se již prosadili v americké NBA, jako například její dvojnásobný vítěz Pau Gasol, který byl již čtyřikrát vyhlášen nejlepším basketbalistou Evropy, nebo jeho bratr Marc Gasol, který tuto anketu vyhrál v roce 2014. Fernando Martín, Emiliano Rodríguez a Juan Antonio San Epifanio jsou členy síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Ke známým hráčům patří i Ricky Rubio, Jorge Garbajosa nebo Juan Carlos Navarro. Z žen patřila k největším hvězdám Alba Torrensová, dvakrát vyhlášená nejlepší basketbalistkou Evropy. Španělská házenkářská reprezentace mužů vyhrála dva světové šampionáty (2005, 2013). Rafael Guijosa byl v roce 1999 vyhlášen nejlepším házenkářem světa. K nejlepším tenistům všech dob patří Rafael Nadal. Ale v seznamu španělských tenisových úspěchů není zdaleka osamocen. Arantxa Sánchezová Vicariová vyhrála třikrát Paříž a jednou US Open, Garbiñe Muguruzaová Paříž a Wimbledon, Conchita Martínezová Wimbledon, Manuel Orantes US Open, Sergi Bruguera, Andrés Gimeno, Albert Costa, Carlos Moyá a Juan Carlos Ferrero vyhráli na Roland Garros a dosvědčili tak, že španělská tenisová škola umí vychovávat vynikající antukové specialisty. Manuel Santana byl tenisovou hvězdou před tzv. \"open érou\". Španělé se výrazně prosazují také v cyklistice (Miguel Indurain, Alberto Contador, Roberto Heras) a motorovém sportu (Fernando Alonso, Ángel Nieto, Marc Márquez, Jorge Lorenzo, Jorge Martínez, Dani Pedrosa, Carlos Sainz). Juan Antonio Samaranch stál dlouhou dobu v čele Mezinárodního olympijského výboru. Španělé jednou, v roce 1992, olympijské hry pořádali, a to v Barceloně. Jejich nejúspěšnějším sportem na olympijských hrách je jachting. Úspěšní jsou i v kolektivních sportech - zlato získali ženy v pozemním hokeji (1992), muži ve fotbale (1992) a vodním pólu (1996). Triumf si připsali i tři atleti: chodec Daniel Plaza, mílař Fermín Cacho a výškařka Ruth Beitiaová. Zimní sporty nejsou ve Španělsku obvyklé, ale přesto jednu zlatou olympijskou medaili Španělé mají, v roce 1972 ji vybojoval ve slalomu sjezdař Francisco Fernández Ochoa." ] }

{ "title": [ "Historie.", "20. století.", "21. století." ], "section_level": [ "1", "2", "2" ], "content": [ "Ostrovy byly objeveny anglickým mořeplavcem Johnem Davisem roku 1592. První kolonie, avšak francouzská, byla založena až v roce 1764. Roku 1766 zde vznikla i britská osada Port Egmont. Ostrovy byly poté krátce ve španělském držení do doby, než je roku 1820 na 13 let ovládly Spojené provincie Río de la Plata. Roku 1833 ostrovy obsadili Britové, kteří zde vládnou a žijí dosud.", "V prosinci 1914 došlo u ostrovů k námořní bitvě mezi britskou a německou eskadrou. Argentina, která britskou „okupaci“ nikdy neuznala, po letech jednání (od 1966) ostrovy v dubnu 1982 vojensky obsadila. Po krátké argentinsko-britské válce o Falklandy, probíhající od dubna do června roku 1982, vypudila britská vojska argentinské složky z ostrovů. Vztahy mezi Spojeným královstvím a Argentinou byly plně normalizovány až roku 1990, aniž by se však Argentina vzdala svých mocenských nároků na Falklandy, jak uvádí i nová argentinská ústava z roku 1994. V roce 1962 získaly dosavadní falklandské dependence (závislá území) Grahamova země, Jižní Orkneje a Jižní Shetlandy zvláštní status jako Britské antarktické území. V roce 1985 pak zvláštní status dostaly i Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy.", "V únoru 2010 Argentina protestovala proti těžebnímu průzkumu v oblasti souostroví, nedávné průzkumy ukazují, že se v oblasti nachází až 60 miliard barelů ropy. Stanovisko Argentiny podpořily i další jihoamerické státy. Ve dnech 10. – 11. března 2013 proběhlo na Falklandách referendum s účastí 92%. Většina 99,8% hlasujících se vyslovila pro setrvání Falkland jako Britského antarktického území." ] }

{ "title": [ "Družstevnictví.", "Historie družstevnictví na Ostravsku.", "Členství a orgány družstva.", "Vkladová povinnost a základní kapitál.", "Ručení družstva, uhrazovací povinnost.", "Typy družstev.", "Bytové družstvo.", "Sociální družstvo.", "Spořitelní a úvěrní družstva.", "Výrobní družstvo.", "Evropská družstevní společnost.", "Slovo „družstvo“ v názvech společností." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "U družstva se v zásadě se jedná o sociálně-ekonomický fenomén mající různé právní formy. V zemích románského práva jsou družstva vždy obchodními společnostmi. V rakouském právu, které převzalo právo československé, byla družstva považována za spolky. Po roce 1948 byla řada družstev zlikvidována, rozvíjena byla pouze jednotná zemědělská družstva sloužící k násilné kolektivizaci zemědělství, a ta byla považována za socialistické organizace. Právní úprava obchodního zákoníku v letech 1992–2013 je nepovažovala přímo za obchodní korporace, od rekodifikace soukromého práva jimi s účinností od 1. ledna 2014 v českém právním řádu podle zákona o obchodních korporacích jsou. Družstevnictví je součástí konceptu participativní ekonomiky, která usiluje o snižování příjmových a majetkových nerovností ve společnosti prostřednictvím zvyšování participativní a ekonomické demokracie. Ekonomická demokracie znamená, že na rozhodnutí by měli mít vliv minimálně všichni ti, jichž se budou dotýkat jeho důsledky. Tomuto požadavku vyhovují výrobní družstva, protože široká základna zaměstnanců-majitelů je většinou zároveň složena z obyvatelů regionu, kde dochází k výrobě. Proto je nepravděpodobné, že by taková firma přijala rozhodnutí s potenciálně negativními důsledky na místní komunitu jako jsou např. hromadná propouštění, přesunutí výroby do zahraničí nebo zavádění výrobních postupů, které kontaminují životní prostředí. Družstevnictví je také jedním z klíčových témat pro udržitelný rozvoj.", "Kořeny družstevnictví na Ostravsku sahají ke konci druhé poloviny 19. století, kdy došlo v regionu k rozvoji hutnictví a hornictví. Tzv. dělnické hnutí se postupem rozvoje těžkého průmyslu rozrůstá, soustřeďuje se na odborovou politiku a současně s ním rozvíjí se snaha po hospodářské svépomoci. Od roku 1890 se dělnické hnutí snažilo odpoutat od hospodářské závislosti na závodních obchodech (tzv. \"závodních konsumech\") a chtělo vytvořit své vlastní svépomocné organizace, které by zajišťovaly jejich vlastní zásobováni Jedním z průkopníků družstevnictví na Ostravsku byl advokát Dr. František Chleborad, který v letech 1868–1875 založil Oul, což bylo dělnické konzumní družstvo. Existovalo jen 4 roky. Svou činnost ukončilo v důsledku tlaku na poněmčování dělníků, ti více důvěřovali závodním konzumům, než vlastním družstvům. V letech 1880–1888 mezi dělníky šířil teorie německého ekonoma Franz Hermanna Schulze-Delitzscha (29. srpna 1808, Delitzsch – 29. dubna 1883, Postupim) o tzv. „svépomocných akcích pomocí spoření a družstev\". Nabádal dělníky ke sjednocení, podnikavosti a ke vzdělání. V návaznosti na tuto činnost založil Moravskou záložnu v Ostravě. Závodní konzumy byly především pod podnikem Vítkovické železárny, kde byla v roce 1886 otevřena závodní tržnice. Přípravy na založení konzumního spolku se uskutečnily dne 14. října 1894, kdy došlo k konání ustavující valné hromady „Prvního dělnického a zásobovacího spolku pro Vítkovice a politický okres místecký\". Přípravy se prováděly tajně, aby se o nich v závodě a soukromí obchodníci nedověděli, protože všem družstevním činovníkům hrozilo propuštění ze závodů. Když měla být otevřena první prodejna, byl majitel domu podplacen 150 zlatými, aby družstevníkům místnost na prodejnu nepronajímal. Prodejna byla otevřena a postupně otevírány další. Byla zakládána i nová družstva. Snaha pracujícího lidu po hospodářské nezávislosti byla podporována ušlechtilou myšlenkou svépomoci a solidarity, které se staly hnací silou vývoje družstevnictví. V Ostravě vznikly družstva jako např. „ZÁDRUHA\", velkoobchodní společnost s r. o. (1915), Ústřední konsumní a úsporné družstvo „Budoucnost\", z.s.s.r.o. v Moravské Ostravě (1919), „PRODUKTIVA\" Ústřední výrobní, nákupní a prodejní společnost (po 1919).", "Členství v družstvu vzniká především jeho zakladatelům dnem vzniku družstva, později rozhodnutím představenstva (příp. jiného orgánu družstva podle stanov) o přijetí za člena nebo převodem nebo přechodem družstevního podílu. Podmínkou je především uhrazení základního členského vkladu, další podmínky mohou určit stanovy družstva. Členství vždy vzniká na dobu neurčitou. Zaniká písemnou dohodou, vystoupením člena, jeho vyloučením, převodem nebo přechodem družstevního podílu, prohlášením konkursu na majetek člena nebo zánikem družstva či smrtí člena. Orgány družstva jsou: Stanovami lze zřídit i další orgány. U malých družstev do 50 členů se představenstvo ani kontrolní komise zřizovat nemusí, statutárním orgánem je potom předseda družstva a pravomoc kontrolní komise má vůči statutárnímu orgánu družstva každý člen družstva.", "Jedním ze základních předpokladů vzniku členství v družstvu je převzetí a splnění vkladové povinnosti v rozsahu vyplývajícím ze stanov družstva. Podmínkou vzniku členství při založení družstva je tak jednak převzetí vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu, jednak včasné a řádné splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu, případně, určí-li tak stanovy, alespoň k jeho části – vstupnímu vkladu. Zákon nestanoví minimální výši členského vkladu. Výše základního členského vkladu, případně vstupního vkladu, musí být (na rozdíl od kapitálových obchodních společností) pro všechny členy družstva stejná a zapisuje se do obchodního rejstříku. Vklad může být peněžitý i nepeněžitý (s výjimkou družstevních záložen, kde může být vklad pouze peněžitý), nepeněžitý vklad musí být oceněn znalcem. V případě družstva mohou být, na rozdíl od obchodních společností, nepeněžitým vkladem i práce a služby. Souhrn všech členských vkladů, k jejichž splacení se členové družstva ve stanovách zavázali, představuje základní kapitál družstva. S výjimkou družstevních záložen není minimální výše základního kapitálu družstva stanovena a základní kapitál se nezapisuje do obchodního rejstříku. Určí-li tak stanovy, může se člen podílet na základním kapitálu jedním nebo více dalšími členskými vklady. Výše dalších členských vkladů může být pro různé členy odlišná. Zvýšení základního členského vkladu doplatky členů je možné, určují-li tak stanovy. Základní členský vklad lze zvýšit doplatky členů pouze jednou za 3 roky a nejvýše na trojnásobek stávající výše.", "Za porušení svých závazků odpovídá družstvo celým majetkem. Členové neodpovídají ani neručí za nesplnění povinností družstva, družstvo však za zákonem a stanovami stanovených podmínek může po členech žádat plnění z titulu uhrazovací povinnosti, na základě které jsou členové povinni poskytnout družstvu finanční prostředky, které smí družstvo použít výhradně na úhradu vzniklé ztráty. Uhrazovací povinnost nesmí být vyšší než trojnásobek základního členského vkladu. Uhrazovací povinnost členů družstevních záložen byla zrušena zákonem č. 230/2009 Sb.", "", "Bytové družstvo (§ 727–757 ZOK) může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů. Bytové družstvo může spravovat domy s byty a nebytovými prostory ve vlastnictví jiných osob. Za podmínek stanovených zákonem může provozovat i jinou činnost, pokud tím neohrozí uspokojování bytových potřeb svých členů a tato činnost má pouze doplňkový nebo vedlejší charakter. Firma bytového družstva obsahuje označení „bytové družstvo“.", "Sociálním družstvem (§ 758–773 ZOK) je družstvo, které soustavně vyvíjí obecně prospěšné činnosti směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní a sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle místa sídla a působnosti sociálního družstva, zejména v oblasti vytváření pracovních příležitostí, sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje. Firma sociálního družstva obsahuje označení „sociální družstvo“. V České republice existují i jiné formy právnické osoby fungující na bázi obecné prospěšnosti (např. nadace, spolky). Jejich nevýhodou však je, že se jedná o právnické osoby nepodnikatelské povahy, které nemohou vůbec nebo mohou jen velmi omezeně podnikat. Naproti tomu právnické osoby, které jsou podnikateli ve vlastním smyslu a které mohou vykonávat i jiné než čistě podnikatelské aktivity (např. společnost s ručením omezeným nebo akciová společnost) se k výkonu sociální a charitativní činnosti nehodí buďto vůbec, anebo jen s nepoměrnými obtížemi. Úprava sociálního družstva se snaží sloučit výhody obou modelů.", "Spořitelní a úvěrní družstva jsou upravena zvláštním zákonem (zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech). Pro spořitelní a úvěrní družstva se používá také zkrácený pojem družstevní záložna. Spořitelní a úvěrní družstvo je družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje finanční činnosti, jimiž se rozumí zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů, ručení a peněžních služeb v různých formách. Dohled nad jeho činností vykonává Česká národní banka. Firma družstevní záložny musí obsahovat označení „spořitelní a úvěrní družstvo“, „družstevní záložna“, „spořitelní družstvo“ nebo „úvěrní družstvo“.", "Výrobní družstvo je takový typ podniku, který je z většiny vlastněn zaměstnanci. Ti se kolektivně podílejí na rozhodování, a to buď pomocí přímé volby nebo pomocí volených zástupců. Aby se udržela vysoká úroveň participativity a demokracie, nejsou výrobní družstva volně obchodovatelná. Důležitý je tu také princip subsidiarity, protože se předpokládá, že zaměstnanci, kteří se potýkají s problémem přímo, budou mít také nejvíce informací k tomu, aby mu mohli čelit.", "Evropská družstevní společnost (SCE) je nadnárodní forma podnikání, upravená přímo použitelným nařízením Rady 1435/2003/ES o statutu evropské družstevní společnosti, které je v České republice prováděno zákonem č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti.", "Slova \"družstvo\", \"ZD\" atd. mohou být obsažena i v názvech společností, které mají jinou právní formu. Příkladem jsou \"Družstvo nájemníků domu čp. 499, V. Huga 8, Praha 5, spol. s r. o.\", \"ZD Bohuňovice, s. r. o.\" nebo \"JZD Slušovice, s. r. o.\", které jsou společnostmi s ručením omezeným." ] }

{ "title": [ "Vzdělání.", "Lékařská praxe.", "Osobní život.", "Nobilitace.", "Vědecké objevy.", "Rod Marci z Kronlandu.", "Marciho odkaz v současnosti.", "Zajímavosti.", "Vojničův rukopis." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Původním jménem Jan Marek Markův (či Marků). Podoba Marci je latinizovanou variantou příjmení. Studoval nejprve na gymnáziu v Jindřichově Hradci, potom v Olomouci filozofii a teologii. Nakonec se ale rozhodl pro kariéru lékaře a vystudoval tento obor na pražské Univerzitě Karlově. Důvodem tohoto kroku mělo být jeho chatrné zdraví a komplikovaná oční choroba.", "V roce 1625 získal v Praze doktorát medicíny a současně byl jmenován mimořádným profesorem na lékařské fakultě. V roce 1626 byl jmenován zemským fyzikem (osobou pověřenou lékařským dohledem) Království českého a roku 1630 se stal řádným profesorem na univerzitě. Vedle své profesury vykonával úspěšnou lékařskou praxi. Od roku 1638 zastával nepřetržitě až do své smrti v roce 1667 děkanský úřad.", "Marci roku 1635 zakoupil výstavný dům ve Svatohavelské čtvrti č.p. 472 U Svinů (též U zlaté svině), který koupil za 5000 zl. od Hendricha Libštejnského z Kolovrat. Již jako věhlasný lékař se stal profesorem na lékařské fakultě (později také několikanásobným děkanem lékařské fakulty) a zemským lékařem v Čechách. Roku 1640, jako doprovod Šternberků, navštívil Řím a roku 1642 byl zvolen Karlovou univerzitou za komisaře s cílem urovnání dlouholetých sporů mezi Karolinem a Klementinem. Po útoku Švédů na Prahu roku 1648 inicioval obnovení studentské legie a sám se stal jedním z jejích důstojníků. Jeho věhlas byl znám i mezi Švédy, kteří Marciho služeb příležitostně využívali. Marci pečoval např. o Františka ze Šternberka vážně raněného při švédském vpádu na Malou Stranu, jenž ale navzdory jeho péči zemřel. Krátce nato jej švédský generál Wittenberg požádal, aby léčil jeho těžce nemocnou manželku, která navzdory jeho péči zemřela v srpnu 1648. Počátkem října 1648 byl Švédy na Malé Straně zadržen a propuštěn teprve v nedlouho před koncem obléhání, začátkem listopadu 1648. K této době se vztahuje i příhoda, kdy se vracel od nemocné zpět do Prahy. Nezvolil však stejnou cestu přes Malou Stranu jako při cestě do švédského tábora. Vydal se po druhém břehu Vltavy k Vyšehradu. Když hlídka na bráně spatřila kočár, mylně se domnívala, že se jedná o švédskou delegaci, proto započala s palbou. Naštěstí Jan Marcus Marci zraněn nebyl, jen jeden kůň ze spřežení zemřel. Po uzavření vestfálského míru byl Marci roku 1649 jmenován císařským radou. V roce 1658 se stal osobním lékařem císaře Leopolda I., opakovaně byl děkanem lékařské fakulty. Po vytvoření Karlo-Ferdinandovy univerzity roku 1654 se stal protektorem světských fakult a roku 1662 byl zvolen rektorem. Ve stejném roce mu bylo také nabídnuto místo profesora na oxfordské univerzitě, však kvůli jeho chatrnému zdrav musel nabídku odmítnout. Zemřel v Praze roku 1667 po druhé ráně mrtvice. Ačkoliv se posléze rozšířila zpráva o tom, že před smrtí vstoupil do jezuitského řádu, není k tomu dostupný žádný relevantní doklad.", "Za své zásluhy, které prokázal při obležení pražských měst Švédy roku 1648 byl císařem Ferdinandem III. povýšen 19. října 1654 do českého vladyckého stavu s predikátem z Kronlandu a byl mu udělen erb, ve kterém se objevila i velmi neobvyklá figura – duha, narážka na Marciho studie o lomu a rozkladu světla: \"Stříbrno-modře polcený štít. Vpravo zlatá koruna, vlevo stříbrná orlice se zlatým sluncem na prsou. V hlavě štítu, nad oběma figurami, se vidí zeleno-červeno-zlato-červeno-zelená duha. Na štítě stojí korunovaná kolčí přílba s přikrývadly modrými se stříbrnými okraji a stříbrnými. Klenotem jsou dvě křídla - pravé nahoře stříbrné, dole modré se stříbrným okrajem a levé nahoře modré se stříbrným okrajem a dole stříbrné.\"", "Proslavil se svými objevy fyzikálními o rázu pružných těles a o lomu světla. Za tyto výsledky byl jmenován členem Královské společnosti nauk v Londýně. Z problémů čistě matematických ho upoutala kvadratura kruhu. Té věnoval dva spisy \"De proportione motus figurarum rectilinearum et circuli quadratura ex motu\", který vyšel v Praze v roce 1648, a \"Labyrinthus, in quo via ad circuli quadraturam pluribus modis exhibetur\", vydaného v Praze v roce 1654. Přátelsky se stýkal s Bohuslavem Balbínem, kterého vyléčil z vážné choroby, a byl autorem řady odborných studií. Některými svými experimentálními poznatky ve spektroskopii a fyzikální optice předešel Newtona, Grimaldiho a Boylea.", "Jan Marek měl řadu potomků. Jeho syn Ludvík učinil roku 1674 závěť ve prospěch své sestry Barbory Cecilie Marci († zřejmě 1680) a odkázal jí mlýn pod vsí Michle (zvaný Pod Michlí) zděděný po otci, který jí měl připadnout po jeho smrti či v případě, že by vstoupil do duchovního řádu. Dalším synem Jana Marka byl Jan Jiří († před 1672), který se roku 1658 stal doktorem lékařství. Oženil se s Juditou Magdalenou z Bavorova (†1675), která se po jeho smrti podruhé provdala za rytíře Adama Šmuhaře z Rochova a roku 1672 prodala své švagrové Barboře Cecilii Marci čtvrtinu mlýna řečeného Pod Michlí, který byl zřejmě posledním větším rodovým majetkem.", "Jméno Jana Marka Marci nese od roku 1990 Spektroskopická společnost, která vznikla jako Sdružení pro výzkum ve spektrální analyse při Ústavu chemické metalurgie a metalografie Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství Českého vysokého učení technického roku 1954. Společnost uděluje od roku 1977 za přínos k poznání ve spektroskopii Medaili Jana Marka Marci z Kronlandu. Jménem Jana Marka Marci byl také roku 1970 pojmenován měsíční kráter o průměru 25 km ležící v poloze 22,6 N a 167,0 W.", "", "Marci získal po smrti alchymisty G. Baresche z jeho pozůstalosti záhadnou knihu nazývanou dnes Voynichův manuskript. Po určitém čase ji odeslal ke zkoumání učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníku na koptštinu. Průvodní Marciho dopis je datován 19. srpna 1666 nebo snad 1665." ] }

{ "title": [ "Pranostiky." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "\"Co červenec neuvaří, srpen nedopeče.\" \"Co červenec neupeče, to již srpnu neuteče.\" \"V srpnu již nelze slunci mnoho věřit.\" \"I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí.\" \"Půlnoční větry v srpnu přinášejí stálé počasí.\" \"Z počátku toho měsíce říká se, že opět studený vítr ze strnišť fouká.\" \"V srpnu když půlnoční vítr věje, bez deště slunéčko hřeje.\" \"Když fouká v srpnu severák, bude dlouho pěkně pak.\" \"Když je v srpnu ráno hodně rosy, mají z toho radost vosy.\" \"Rosí-li v srpnu silně tráva, pěkné povětří se očekává.\" \"Když jsou v srpnu velké rosy, zůstane obyčejně pěkné počasí.\" \"Hřímá-li v srpnu, lze čekat osmého dne opět bouřku.\" \"Hřímá-li v srpnu, praví se, že budoucího roku hojná úroda a množství deště jest k doufání.\" \"Srpen k zimě hledí a rád vodu cedí.\" \"Když v srpnu naprší, tak než se oběd pojí, všecko slunce vysuší.\" \"V srpnu mlhy na výšinách - jistá voda, když v nížinách - to pohoda.\" \"Mlhy na lukách, potocích a řekách v srpnu zvěstují trvalé počasí.\" \"Teplé a suché léto přivádí za sebou mírný podzimek, tuhou zimu a nejlepší víno.\" \"Když v srpnu moc hřímá, bude na sníh bohatá zima.\" \"Když pálí srpen, bude pálit i víno.\" \"Srpen z počátku-li hřeje, zima pak se dlouho sněhem skvěje.\" \"Moc hub srpnových - moc vánic sněhových.\" \"Nejsou-li v srpnu hřiby, nebude v zimě sněhu.\" \"Jsou-li v srpnu hory kalný, budou v zimě mrazy valný.\" \"Jak Vavřinec zavaří, Bartoloměj zasmaží, tak se podzimek daří.\"" ] }

{ "title": [ "Označení.", "Starý a Nový zákon.", "Starý zákon.", "Nový zákon.", "Text bible.", "Jazyky.", "Závazný soubor knih (kánon).", "Dělení na kapitoly a verše.", "Význam bible.", "Vztah církví.", "Poselství bible podle křesťanů.", "Kultura.", "Biblické překlady.", "Antické překlady.", "Moderní překlady.", "České překlady." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Slovo „bible“ pochází z řeckého \"biblia\", knihy – množné číslo od neutra (\"to biblion\", zdrobnělina slova \"biblos\"). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova \"byblos\", česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo \"biblia\" převzala latina, ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle. Hebrejské slovo \"tóra\" (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako \"diathéké\" (závěť, smlouva) a latinské překlady jako \"testamentum\" (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo \"zavět\" a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz.", "Křesťanskou bibli tvoří dva oddělené soubory \"knih\", tj. původně samostatných svitků. Starší a asi čtyřikrát rozsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými texty judaismu. Mladší, křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství.", "První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (\"tóra\", později \"tanach\"), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. nebo i o několik století dříve a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli \"Pentateuch\", který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášejícího Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.", "Druhá, křesťanská část bible – \"Nový zákon\" nebo \"Nová smlouva\", který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazareta a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou \"evangelia\", která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují \"Skutky apoštolů\". Další významnou částí Nového zákona jsou \"epištoly\" (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na \"Pavlovy epištoly\", tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Zvláštní místo v Novém zákoně zaujímá \"Zjevení Janovo\" (Apokalypsa), prorocký spis s alegorickými a symbolickými obrazy. Nový zákon na Starý výslovně navazuje („Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“) a ukazuje Ježíše jako Krista (Mesiáše), kterým Hospodin naplnil svůj slib, nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev.", "", "Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry () ještě Proroky ( \"nevi'im\") a Spisy ( \"ktuvim\"), dohromady se tomuto korpusu říká též \"tanach\" (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů. V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.", "Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají zpravidla 66, katolická 72 knih. Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne kolem roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. století. Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský. Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546. Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se deuterokanonické. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly pouze řecky. Protestantské církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Ámos Komenský se zmiňuje, že je „dobré je číst“.", "V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická. Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je výjimečně možné setkat se s dvojím označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze vydavatelé používají. Odlišné dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady. Kromě kapitol se text běžně dělí i na menší oddíly uvozené nadpisy. Součástí původního textu, o kterém křesťané věří, že je Bohem inspirovaný, nejsou ani to nadpisy, ani členění do kapitol a veršů, ani tradiční názvy celých knih.", "", "Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem. Církve měly v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu mají protestantské církve podobnou úctu jako např. římskokatolická církev k eucharistii. To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako \"inspirace Písma\"). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech. Některé církve či někteří křesťané chápou bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu). Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.", "Přestože jednotlivé knihy bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že bible předává jisté ucelené poselství. V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka. Prohloubené porozumění – přímo naplnění – Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, slitování a odpuštění přestupků proti požadavkům Zákona (Mojžíšova) pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.", "Bible jako základní kniha silně dominantního náboženství měla vliv na formování takzvané západní kultury. Pozornost byla věnována nejen knize samotné (první tištěná kniha na Západě), ale zejména jejímu obsahu, který byl až do 19. století jedním z hlavních inspiračních zdrojů výtvarného umění. Biblická témata pronikala i do literatury (\"Quo vadis\") a některé motivy se staly všeobecně známými (např. Adam a Eva, potopa světa, jako solný sloup, milosrdný Samaritán, velbloud uchem jehly ad.).", "Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část bible přeložena do 2454 jazyků. Nejstarší překlady byly pořízeny již ve starověku, od období humanismu se studují původní biblické jazyky a klade se důraz na přesnost a věrnost biblických překladů.", "Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3. století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad bible, tzv. Septuaginta (lat. \"sedmdesát\" podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem byla tzv. Vulgata, jejímž autorem byl svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století našeho letopočtu.", "Ke známým překladům z původních jazyků patří díla protestanských teologů z období reformace, německý překlad Martina Luthera, francouzský překlad Jana Kalvína (\"Ženevská bible\"), česká \"Bible kralická\", italský překlad Giovanniho Diodati či anglická (anglikánská) \"Bible krále Jakuba\". Katolická církev zůstala věrná revidovanému textu Vulgaty. V dnešní době se vydávání bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS) a Wycliffovi překladatelé bible (WBT). Jen tyto dvě organizace vydávají bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Potřeba nových překladů vyplývá ze skutečnosti, že každý jazyk podléhá změnám. Překlady se také liší podle svého zaměření, některé se například snaží text co nejvíce přiblížit dnešnímu čtenáři, jiné přihlížejí k tradičním překladům nebo se snaží o překlad odpovídající co nejvěrněji struktuře původních jazyků.", "Významným počinem byl překlad části Písma (evangelií) do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (počátek 862), ke kterému se zachovala předmluva (Proglas). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská. Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří je významným dílem české a slovanské kultury. Ve slovanských jazycích byla vůbec první, na světě pátý národní překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715. Ve 20. století byl nejvýznamnějším \"Český ekumenický překlad\", který vznikal v letech 1961–1979. Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na několika nových překladech bible." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Definice.", "Členění ekonomie." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo „ekonomie“ pochází z řeckého výrazu \"oikonomia\": \"oikos\" – dům, \"nomos\" – zákon, který původně znamenal „vedení domácnosti“.", "Od 18. století začaly vznikat definice podstaty vědního oboru zvaného všeobecně ekonomie. Těchto definic je celá řada, a rozdíly mezi nimi jsou odrazem vývoje pohledu vědců či jejich odlišných přístupů k podstatě zkoumaných jevů. Skotský filozof Adam Smith představil v roce 1776 definici vědního oboru, jenž byl později označen jako politická ekonomie. Smith popsal ve svém \"Pojednání o podstatě a původu bohatství národů\" ekonomii jako: Jean-Baptiste Say definoval ekonomii v roce 1803 při rozlišení tohoto pojmu od jeho veřejně politického použití jako vědu o produkci, distribuci a spotřebě bohatství. Thomas Carlyle (1849) razil satirický pojem „ponuré vědy“ jako epiteton ke klasické ekonomii, a v tomto kontextu běžně odkazoval na pesimistické analýzy Thomase Roberta Malthuse (1798). John Stuart Mill (1844) definoval ekonomii v sociálním kontextu takto: Alfred Marshall poskytl ve své práci \"The Principles of Economics\" (1890) definici, která rozšířila ekonomickou analýzu za rámec zkoumání vzniku bohatství a přesunula ji ze společenské úrovně na úroveň mikroekonomickou: Lionel Robbins (1932) vytvořil poučku, jež byla nazvána „možná nejvíce přijímanou současnou definicí (tohoto) subjektu“: Robbins popsal svou definici ekonomie jako \"neklasifikační\" při „vyzvednutí určitých druhů chování“, a více analytickou v „soustředění pozornosti na zejména ty vlastnosti chování, které jsou formované nedostatkem.“ Robbins dále tvrdil, že předchozí ekonomové se při svých pozorováních většinou soustřeďovali na analýzu bohatství: jak je bohatství vytvářeno (produkce), distribuováno a spotřebováváno, a jak bohatství roste. Poznamenal také, že ekonomická věda může být použita jako nástroj ke studiu událostí jako je například válka, jichž se ekonomická bádání obvykle nedotýkají. Je to podmíněno tím, že válka je vedena s cílem zvítězit (což chtějí všichni její účastníci), vytváří však současně náklady (a pro vítěze i přínosy) a vyžaduje využití omezených zdrojů (lidských životů a jiných zdrojů) k dosažení onoho vítězného cíle. Pokud válku není možno vyhrát, nebo jsou očekávány vyšší náklady než přínosy, rozhodující činitelé (za předpokladu, že jsou racionální) nesmí válku vyvolat (rozhodnout o válečném stavu), ale raději prozkoumat jiné alternativy, jak dosáhnout strategických cílů. Podle Robbinse bychom neměli definovat ekonomii jako vědu studující pouze bohatství, válku, zločin, vzdělání a jiné oblasti, které lze z ekonomického hlediska analyzovat, ale jako vědu zabývající se každodenním postojem každého subjektu, neboť všichni lidé používají omezené zdroje k dosažení svých zvolených cílů. Některé další komentáře odsuzovaly známé definice ekonomie jako příliš obšírné nebo naopak nedostatečné vzhledem k omezení jejího zaměření na pouhou analýzu trhu. Od roku 1960 takové komentáře polevily, jakmile teorie maximalizace zisku a teorie racionální volby rozšířily oblast ekonomického oboru. Existují i jiné kritické ohlasy např. na nezohlednění vysoké míry nezaměstnanosti v makroekonomice. Gary Stanley Becker, jenž přispěl k rozšíření ekonomie do nových oblastí, popisoval a upřednostňoval svůj přístup jako „kombinaci předpokladu maximalizace zisku, stálých preferencí a rovnováhy trhu, užívanou neoblomně a neohroženě.“ Gary Becker zdůraznil, že se ekonomie nedefinuje předmětem zkoumání, ale svou metodou, založenou na marginální analýze.", "Z hlediska zkoumání ekonomického chování a rozhodování jednotlivců, domácností, firem (podniků) či státu se ekonomie dělí na mikroekonomii a makroekonomii. Nadále aktuální je obor politická ekonomie, který se zaměřuje na komplexní zkoumání sociologických, politických a ekonomických jevů ve společnosti." ] }

{ "title": [ "Pranostiky." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "\"Teplý říjen - studený listopad.\" \"Teplý říjen - studený únor.\" \"Když Měsíc v pěkném a jasném čase se obnovuje, tedy jesť k doufání pěkné vinobraní.\" \"Čistý nový Měsíc v říjnu slibuje pěknou vinnou žeň.\" \"Teplé září - říjen se mračí.\" \"Září víno vaří, a co nedovaří, říjen dopeče.\" \"Září víno vaří, říjen mačká hrozen.\" \"Září víno vaří, říjen víno pijem.\" \"Po teplém září zle se říjen tváří.\" \"Touží-li září po roce, bude v říjnu bláta po ose.\" \"Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají.\" \"Divoké husy na odletu - konec i babímu létu.\" \"Když čečetek nevídati, hotov se na tuhou zimu.\" \"Když křížový pavouk se v říjnu ukrývá a nevylézá, není daleko do sněhu.\" \"Je-li říjen velmi zelený, bude zato leden hodně studený.\" \"Bouřka v říjnu třebas malá, sotva na to zima stálá.\" \"Říjen když blýská, zima plíská.\" \"Kolik dní v říjnu uplyne do prvého deště, po tolik dnů bude i v zimě pršeti.\" \"V říjnu mnoho dešťů, v prosinci mnoho větrů.\" \"Mlhy v říjnu - sněhy v zimě.\" \"Studený říjen - zelený leden.\" \"Co v říjnu zimy přibude, v lednu jí opět ubude.\" \"V říjnu mráz a větry - leden, únor teplý.\" \"Mrazy v říjnu - hezky v lednu; krásný říjen - studený leden.\" \"Vějou-li v říjnu severní větry, nezdaří se obilí.\" \"Jestli sníh napadne toho měsíce a kolik dní trvati bude, tak stálá bude zima.\" \"Sněží-li brzy v říjnu, bude mokrá zima.\" \"Kolikrát tohoto měsíce sněží, tolikráte v budoucí zimě sníh padati má.\" \"Spadne-li v říjnu listí, bude mokrá zima.\" \"Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade.\" \"Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok.\" \"Jestli má dub mnoho ovoce, bývá ráda tuhá a dlouhá zima.\" \"Když dub hojné ovoce dává, tak má velká zima a množství sněhu býti.\" \"V říjnu hodně žaludů a bukvic oznamuje zimy víc.\" \"Když se táhnou ptáci blízko k stavení, bude tuhá zima.\" \"Říjen a březen rovné jsou ve všem.\"" ] }

{ "title": [ "Pranostiky." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "\"Studený prosinec - brzké jaro.\" \"Prosinec, když je mu zima, halí se v bílý kožich.\" \"Vane-li v prosinci vítr východní, špatnou naději mají nemocní.\" \"Když prosinec bystří, po Vánocích jiskří.\" \"Je-li prosinec deštivý, mírný a proměnlivý, není se kruté zimy třeba báti.\" \"Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy.\" \"Prosinec naleje a leden zavěje.\" \"Prýští-li ještě v prosinci bříza, nemívá zima mnoho síly.\" \"Mrazy, které v prosinci brzy ochabnou, znamenají zimu mírnou.\" \"Jaký prosinec, takové jaro.\" \"Jaký prosinec - takový červen.\" \"Hřmění v prosinci zvěstuje silné větry.\" \"Když v prosinci hrom ještě hučí, rok příští stále vítr fučí.\" \"Jaké zimy v prosinci, taková tepla v červnu.\" \"Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí úrodný; je-li však částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína.\" \"Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná.\" \"Po studeném prosinci bývá úrodný rok.\" \"Není-li prosinec studený, bude příští rok hubený.\" \"Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.\" \"Mrazivý prosinec, mnoho sněhu, žíznivý roček bude v běhu.\" \"V prosinci-li zima, sníh-li hojně lítá, hojnost všady bývá žita.\" \"Prosinec se sněhem na pěšině, žitko je na každé výšině.\" \"Mnoho sněhu v prosinci - mnoho ovoce a trávy.\" \"Pošmourný prosinec, dobré je znamení pro sady, lučiny i všechno osení.\" \"Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí.\"" ] }

{ "title": [ "Život.", "Původ.", "Mládí a vzestup k trůnu.", "Vláda.", "První léta.", "Zavraždění matky a konsolidace moci.", "Správa říše.", "Podrobení Arménie.", "Pacifikace Británie.", "Velký požár.", "Nero umělec.", "Pisonovo spiknutí.", "Výprava do Řecka, židovské povstání.", "Ztráta moci a smrt.", "Další vývoj.", "Hodnocení.", "Historiografie.", "Nero ve vnímání křesťanů a Židů.", "Křesťanství.", "Židovství.", "Odraz v moderním umění." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Narodil se 15. prosince 37 ve městě Antium (dnešní Anzio), ležícím nedaleko Říma, přičemž jeho rodné jméno znělo Lucius Domitius Ahenobarbus. Byl jediným synem Gnaea Domitia Ahenobarba a jeho choti Agrippiny mladší, sestry císaře Caliguly. Ze strany svého otce byl příslušníkem starobylé rodiny Domitiů Ahenobarbů, patřící k republikánské nobilitě a pyšnící se četnými konzuláty svých členů. Neronův prapraděd Lucius Domitius Ahenobarbus proslul svým zarputilým nepřátelstvím vůči Gaiu Juliu Caesarovi. Neronův praděd Gnaeus Domitius Ahenobarbus dosáhl během občanských válek významného námořního vítězství nad loďstvem Marka", "Jeho šance na uchopení vlády se jevily jako nepatrné, protože jeho strýc, císař Caligula, se ujal moci v mladém věku, tudíž měl dostatek času ke zplození vlastního dědice. Sotva dva roky po jeho narození byla jeho matka, zapojená do spiknutí proti Caligulovi, vypovězena na Pontinské ostrovy. Neronův otec Gnaeus se poté stáhl do města Pyrgi v Etrurii, kde v roce 40 zemřel na vodnatelnost. Gnaeův teprve tříletý syn měl dle ustanovení závěti zdědit třetinu jeho statků, nicméně Caligula uchvátil chlapcův podíl pro sebe.", "", "Přímo z pretoriánského tábora byl Nero odveden do budovy senátu, v níž byl nadšeně přivítán. Senátoři ještě tentýž den přijali několik usnesení, na základě nichž byl obdařen kompetencemi svého předchůdce. Agrippina tak svému synovi zajistila uznání pretoriánské gardy i senátu v jediném dni. Opomenutí Britannika sice mezi některými jedinci vzbuzovalo jistou nedůvěru, stejně jako zvěsti vztahující se ke Claudiově úmrtí. Kromě toho nebyla navzdory očekávání senátu čtena poslední vůle zesnulého císaře. Nicméně chvalořeč Nerona velebící Claudia, pronesená při jeho pohřbu, a taktéž deifikace zemřelého, k níž dal mladý císař podnět, byly všeobecně přijímány jako doklady jeho mírnosti a úcty ke zvykům předků. Nero přislíbil, že bude vykonávat svoji moc po vzoru Augusta, a vyslovil se příznivě o svých rádcích. Senátory si naklonil hlavně svým odmítnutím rozhodovat o všech soudních sporech, jak to činil Claudius. Tím zdůraznil svébytnost soudní pravomoci senátu a navíc zrušil provádění velezrádných procesů (\"maiestas\"). Pro sebe si Nero vyhrazoval dohled nad armádou a ochranu provincií. První léta Neronova principátu se vyznačovala prospěšnou a efektivní správou říše, na čemž měl hlavní zásluhu císařův poradní sbor (\"consilium\"). Vzhledem ke svému nízkému věku se Nero o politiku a přímé zasahování do", "Pozvolným vymaněním z dohledu rádců a odstraněním potenciálních konkurentů vzrostl Neronův podíl na řízení státu. V roce 55 sesadil propuštěnce Pallanta, významného spojence Agrippiny, jemuž podléhala správa státních financí. Pallas byl spolu s Burrem obviněn ze spiknutí, jehož cílem mělo být ustavení Fausta Cornelia Sully za císaře. Na Seneku padlo podezření z udržování intimního styku s Agrippinou. Přesto unikl vznesení formální obžaloby a dosáhl i očištění Pallanta a Burra. Cassius Dio k tomu poznamenává, že Seneca a Burrus poté rezignovali na dobrý výkon veřejné správy a omezili se na usměrňování Neronova stále nevyzpytatelnějšího chování.", "V průběhu své vlády Nero často prováděl opatření, jimiž chtěl uspokojit nižší vrstvy obyvatelstva, byl tedy vystaven kritice nobility pro svoji posedlost zalíbit se lidu. Své panování zahájil příslibem většího podílu senátu na rozhodování. V prvním roce dokonce zakázal svému kolegovi v úřadu konzula přísahat na císařská nařízení. Tímto a zdráháním přijmout nabízené pocty si vysloužil respekt senátorů. Nero trávil nejprve čas zahálčivým životem a o vládní záležitosti se nijak zvlášť nestaral. Po roce 55 se chápal stále aktivnější role v administrativě a během pěti let zastával celkem čtyřikrát konzulát. Někteří antičtí dějepisci se vyjadřují pozitivně o tomto počátečním období kontrastujícím s Neronovým pozdějším vládnutím. V oblasti práva stanovil Nero omezení rozsahu zástav a pokut ukládaných magistráty. Taktéž zakročil proti padělání listin a určil nejvyšší možnou odměnu pro obhájce. V senátu se rozpoutala diskuse o hanebném jednání propuštěnců, v rámci níž byl vznesen návrh umožňující patronům zbavit své bývalé otroky svobody. Nero v této věci vystoupil na straně propuštěnců a nepřipustil posílení práv patronů. Když byli výběrčí daní obviněni z přehnané přísnosti k chudým,", "V oblasti zahraniční politiky se Nero spoléhal na schopnosti jím vybraných místodržitelů a vojevůdců. Třebaže se sám neúčastnil žádného tažení, přispěním svých podřízených mohl oslavit několik úspěchů, z nichž k nejdůležitějším patřilo vítězství nad Parthy v Arménii. Tato země se nacházela na pomezí sfér vlivu Říma a parthské říše, mezi nimiž tvořila nárazníkové pásmo. Arménii svíral už za Claudia neklid, čehož parthský velkokrál Vologaisés I. využil k vyslaní vojska proti tamnímu vládci Radamistovi. Povstání lokální šlechty přimělo Radamista k útěku, načež byl na arménský trůn nastolen Vologaisův bratr Tiridatés. Římská pasivita skončila nástupem Nerona, jenž v zimě 54 ustavil osvědčeného velitele Gnaea Domitia Corbulona správcem provincií Kappadokie a Galatie. Vzhledem k vnitřním zmatkům v parthské říši Vologaisés dočasně ustoupil z Arménie, nicméně pokusy Římanů vyřešit spor diplomatickými prostředky byly odsouzeny k nezdaru. Corbulo mezitím obnovil kázeň v řadách vojska a s posílenými legiemi doplněnými pomocnými sbory vtáhl v roce 58 do Arménie. Aniž by došlo k většímu vojenskému střetnutí, obsadili Římané města Artaxatu a Tigranocertu. Nato Tiridatés uprchl na parthský dvůr a jako nový vládce Arménie byl dosazen princ Tigranés z kappadockého královského rodu, který", "Od čtyřicátých let 1. století byla jižní část ostrova Velká Británie vojenskými akcemi nebo spojeneckými smlouvami s lokálními náčelníky přeměňována v římskou provincii. V roce 58 určil Nero novým správcem Gaia Suetonia Paulina, zkušeného legáta, který se mohl proslulostí měřit s Corbulonem. Paulinus tvrdě zakročil proti Britanům na ostrově Mona (Anglesey): muže, ženy a druidy nechal pobít a zdejší posvátné háje dal vykácet. V téže době, někdy kolem roku 60, zemřel Prasutagus, náčelník Icenů, kmene sídlícího v nynější jihovýchodní Anglii. V závěti odkázal svůj majetek Neronovi a svým dvěma dcerám. Nicméně prokurátor Catus Decianus v rozporu s Prasutagovou poslední vůlí zabral veškeré území Icenů. Vůdčí představitelé kmene byli zbaveni své půdy, Prasutagova manželka Boudicca zbičována a její dcery znásilněny. Toto bezohledné zacházení ze strany Římanů vyprovokovalo Iceny k zahájení povstání, k němuž se brzy přidaly i jiné britské", "Řím byl pravidelně vystavován ničivému působení požárů, k čemuž přispívaly chatrné překážky šíření plamenů, přelidněnost, nevyhovující vybavení pro boj s ohněm a neuspořádanost až chaotičnost městské zástavby. V noci na 19. července 64 vypukl velký požár Říma, jenž vzhledem k silnému větru rychle zachvátil rozlehlé zastavěné plochy. Podle Tacitova líčení řádil tento živel ve městě šest dní. Když se již zdálo, že se oheň podařilo dostat pod kontrolu, opět se rozhořel a ještě tři dny pustošil Řím. Z celkem čtrnácti městských obvodů byly tři", "Od dob svého mládí projevoval Nero mimořádné zalíbení v umění, kvůli čemuž se obklopoval básníky, jejichž cílem bylo vyrovnat se slavným autorům minulosti. Z Athén byl povolán Senekův synovec Lucanus, aby se stal členem skupiny mužů věnujících se psaní veršů pod císařovou záštitou. Mezi jiné významné představitele Neronova literárního kruhu patřili dále Persius a císařův „rozhodčí ve věcech vkusu“ Petronius. Neronův zájem se ovšem neomezoval pouze na poezii, nýbrž vynikal i v malířství a sochařství. Rovněž se velice snažil vystoupit jako herec za doprovodu kithary a toužil po řízení čtyřspřeží. Soudobí historikové naznačují, že konzervativní aristokratické vrstvy si divadlo a umělecké soutěže ošklivily jako cizokrajnou zábavu ničící mravy Římanů. Především herectví se těšilo nevalné pověsti činnosti naprosto nevhodné pro římského občana. Seneca a Burrus nakonec svolili, aby se císař v soukromí oddával závodění, jemuž směl později přihlížet i římský lid. Při příležitosti svého prvního holení vousů zavedl Nero v říjnu 59 nový festival pojmenovaný Juvenalia. Nejpřednější osobnosti byly vyzvány k účasti na této slavnosti, při níž musely bez ohledu na věk nebo pohlaví účinkovat v rozličných dramatických inscenacích, třebaže takové jednání bylo považováno za zavrženíhodné a neslučitelné s postavením urozeného člověka.", "Císařovo nepřístojné chování společně se vzrůstající nesnesitelností jeho vládnutí od okamžiku velkého požáru posílily odhodlání leckterých senátorů a jiných předních mužů zasáhnout proti Neronovi a slovy Tacita \"„přispět pomocí vyčerpanému státu“\". V roce 65 bylo zorganizováno spiknutí, vedené mimořádně oblíbeným Gaiem Calpurniem Pisonem, význačným politikem a literátem, usilujícím o Neronovo sesazení. Do tohoto podniku se podobně jako v případě úspěšné konspirace proti Caligulovi zapojila řada jedinců, včetně senátorů, jezdců, vojáků pretoriánské gardy a dokonce jeden z jejích prefektů. Na připravovaných úkladech císaři se nepodíleli správci provincií stojící v čele", "Koncem září 66 se Nero v doprovodu početného zástupu propuštěnců, přátel a oblíbenců, v němž se nacházela i jeho třetí manželka Statilia Messalina, vypravil do Brundisia, odkud odplul na východ. Po krátké zastávce na ostrově Kerkýra přistál v Korintu, který si zvolil za svoji rezidenci při nadcházejícím pobytu v Achaji. Od počátku svého panování se Nero čile zajímal o řeckou kulturu a umění stejně jako o přírodní vědy a zeměpis. Jeho nadšení pro vše řecké odpovídalo jeho vlastnímu chápání sebe samého jako filheléna. V roce 67 Nero navázal na svá někdejší veřejná vystoupení účastí na olympijských hrách jako vozataj. V průběhu závodu ztratil Nero kontrolu nad svým spřežením a spadl z vozu, čímž se ocitl v ohrožení života. Ačkoli soutěž nedokončil, přesto byl vyhlášen vítězem a slavnostně ověnčen. Císař se zapojil do sportovních klání a divadelních představení taktéž v jiných řeckých městech, z nichž si odnesl hojná vítězství. Řecko se stalo rovněž místem konání Neronovy obskurní svatby s eunuchem Sporem. Pak pojal císař úmysl prokopat Isthmos, přičemž sám započal s pracemi na výkopu. Již v prvních měsících roku 67 byl do Řecka povolán Corbulo, jemuž Nero brzy po jeho", "I za Neronovy přítomnosti v Řecku, nejdelšího období absence císaře v Římě od časů Tiberiova odchodu do ústraní, pokračovaly represe proti republikánské nobilitě. Kontrolu nad Itálií vykonával v zastoupení Nerona propuštěnec Hélios, jenž byl obdařen týmiž pravomocemi jako princeps. Hélios však svojí neuvážeností a krutostí situaci v hlavním městě natolik vyhrotil, že byl nucen Nerona stále naléhavěji vybízet k návratu. Teprve oznámením hrozby nové konspirace pohnul císaře počátkem roku 68 ke spěšnému odchodu z Řecka. Po svém příjezdu do Neapole zahájil Nero velkolepé triumfální procesí, ačkoli všechna jeho vítězství, jimiž se pyšnil, pocházela z řeckých her. Již v Neapoli byl informován o tom, že koncem března vypukla v Gallii Lugdunensis vzpoura iniciovaná tamějším místodržitelem Gaiem Juliem Vindikem. Tento galský šlechtic se opíral především o své soukmenovce, zle utiskované tíživými daněmi, neboť v jeho provincii nebyla umístěna žádná legie. Správcům sousedních provincií rozeslal Vindex dopisy, v nichž je nabádal, aby se k němu připojili. Většina z nich postoupila tyto písemnosti Neronovi, ovšem Servius Sulpicius Galba, místodržitel Hispanie Tarraconensis, tak neučinil. Když nad ním Nero vynesl rozsudek smrti, odhodlal se Galba přejít na stranu Vindika. Ten se v květnu střetl s legiemi Lucia Verginia Rufa, správce Horní Germánie, v bitvě u Vesontia (Besançon), v níž byli vzbouřenci drtivě poraženi a jejich vůdce přišel o život. Verginiovi vojáci se vzápětí pokusili provolat svého velitele císařem. Přestože", "Suetonius a Cassius Dio se shodují v tom, že římský lid přijal s nesmírným veselím Neronovu smrt. Naproti tomu Tacitus hodnotí atmosféru v římské společnosti jako mnohem rozporuplnější. Senátoři, nobilita a příslušníci horních vrstev vítali Neronovo úmrtí s neskrývanou radostí, avšak chudí obyvatelé, otroci, častí návštěvníci arén a divadel a ti, kteří těžili z jeho výstřelků, byli rozčarováni. Smíšené dojmy si z této události odnášeli vojáci, jelikož pociťovali loajalitu ke svému císaři a přesto se nechali uplatit, aby ho svrhli. Filostratos a Apollónios z Tyany se vyjadřují o zármutku, jež jeho smrt vyvolala na Východě, protože vzkřísil svobodu Řecka. Moderní badatelé obecně zastávají názor, že senát a zámožnější občané se upřímně radovali, na druhé straně prostý lid věrně setrval při Neronovi až do samotného konce. Neronovo jméno bylo odstraněno z četných monumentů. Také řada jeho soch byla předělána do podob jiných osob; takovýchto portrétů bylo objeveno kolem padesáti. Toto přetváření je často vysvětlováno jako doklad uplatnění \"damnatio memoriae\", posmrtného odsouzení císaře vymazáním jeho památky. Někteří historikové zpochybňují tento závěr, k čemuž dodávají, že Neronovy podobizny byly zhotovovány dlouho poté, co zemřel.", "Antičtí dějepisci, moderní badatelé a autoři různých beletristických děl nám předkládají velmi barvitý popis Neronova charakteru. S císařovou obvykle prezentovanou pověstí monstra ovšem silně kontrastuje zjištění existence nadšených obdivovatelů ctících jeho odkaz. Suetonius poznamenává, že mnozí jedinci zkrášlovali jeho hrobku květinami a vystavovali jeho obraz na řečništi. Řekové a Parthové chovali Neronovu památku ve velké vážnosti. Oslněn nádherou Neronova Říma usiloval Armén Tiridatés o přebudování vlastního hlavního města, jemuž chtěl dát jméno Neroneia. Parthský král Vologaisés vyzýval Římany, aby uchovávali v úctě císařův odkaz. Řekové pociťovali k Neronovi vděčnost za jeho deklaraci, jíž je osvobodil, ačkoli tento teatrální akt jim stěží mohl zaručit opravdovou volnost. Tohoto činu si považovali i proto, že ho vnímali jako uznání své nadřazenosti Římanem. Pro srovnání, Claudius nechal odejmout římské občanství ctnostnému řeckému provinciálovi, jelikož neovládal latinský jazyk. V očích Řeků tudíž Neronovo filhelénské zaměření dostatečně vyvažovalo závadnější stránky jeho osobnosti. Příčinu Neronova pádu vidí Tacitus v jeho nezměrné krutosti (\"immanitas\") a zhýralosti (\"luxuria\"). Hojně kritizovaný rys císařova chování představovala", "Slabinu historického bádání týkajícího se Neronovy vlády představuje neexistence dochovaných pramenů sepsaných jeho současníky. Tato prvotní díla byla pozdějšími historiky hodnocena jako zaujatá a nerealistická, což mělo souviset s jejich nadměrnou kritikou Nerona, případně s jeho přehnaným oslavováním. Kromě toho si tyto prameny velmi často odporovaly v popisu různých událostí. Navzdory tomu se staly důležitým podkladem pro vznik prací pojednávajících o Neronovi, sepsaných dalšími generacemi dějepisců. Jen málo autorů primárních pramenů je známo jménem. Spisy Fabia Rustika, Cluvia Rufa a Plinia staršího, kteří všichni Nerona odsuzovali, jsou dnes kompletně ztraceny. Pouze v Pliniově díle \"Naturalis historia\" se dochovalo několik odkazů na Nerona, jehož Plinius nazývá \"„nepřítelem lidského rodu“\". Senekova tvorba je z hlediska neutrality vzhledem k roli, jíž zastával jako učitel a rádce mladého císaře, poměrně obtížně hodnotitelná. V pojednání \"De clementia\" („O mírnosti“) ukazuje svého žáka jako laskavého vládce, u něhož lze očekávat příznivý vývoj. Byla napsána i další díla posuzující tohoto císaře kladně, ovšem jména jejich původců a jejich text zůstávají neznámy. Každopádně záhy po Neronově smrti převážilo zatracování tohoto císaře a odmítání jeho politiky. Jedno z nejpříznivějších vylíčení Neronovy vlády, která svoji mírností a blahobytem měla kontrastovat s dřívější válkou a konflikty, podal Lucanus. Tento básník se paradoxně zapletl do spiknutí usilujícího o Neronovo svržení, načež byl popraven. Lucanus, stejně jako Petronius, ve svém díle císaře krátce zmiňuje, avšak nevěnuje se mu natolik, aby mohl více přiblížit jeho povahu. Naproti tomu Epiktétos, původně otrok Neronova tajemníka Epafrodita, se v několika poznámkách vyjadřuje záporně o Neronově charakteru,", "", "Raní křesťané považovali Nerona za prvního z pronásledovatelů jejich víry a za muže, na němž lpěla odpovědnost za zabití apoštolů Petra a Pavla. Ve středověku byl Nero mnohými křesťany pokládán za Antikrista. Tacitus líčí Neronem vyvolané mučení a popravy křesťanů po velkém požáru. Taktéž Suetonius popisuje potrestání křesťanů, které ale nedává do souvislosti s ohněm. Teprve křesťanský spisovatel Tertullianus, žijící přibližně v letech 155 až 230, označuje Nerona za prvního pronásledovatele křesťanů. Lactantius se o něm rovněž vyjadřuje jako o prvním císaři stíhajícím služebníky Boží. Nicméně Suetonius v Claudiově životopise uvádí, že", "V roce 66 se v Caesareji a Jeruzalémě rozhořel konflikt mezi Řeky a Židy. Podle Talmudu měl Nero vstoupit do Jeruzaléma, kde vystřelil šípy do čtyř světových stran, ovšem všechny šípy dopadly ve městě. Nato se císař zeptal okolojdoucího dítěte na verš, jenž se", "Významné události Neronova období, obzvláště velký požár Říma a pronásledování křesťanů, se dočkaly četného dramatického a hudebního zpracování jako například v operách \"L'incoronazione di Poppea\" od Claudia Monteverdiho, \"Agrippina\" od Georga Friedricha Händela, \"Nero\" od Antona Rubinsteina a \"Nerone\" od Pietra Mascagniho. Existuje více než stovka různých románů, které se zabývají Neronem nebo jeho dobou, přičemž žánr těchto děl se pohybuje od detektivek přes zdánlivé autobiografie až k milostným tragédiím. Spisovatel Lion Feuchtwanger vytvořil román \"Nepravý Nero\", jehož děj se odehrává po císařově smrti. Z historických románů patří k nejznámějším \"Quo Vadis\" od Henryka Sienkiewicze, opakovaně převedený na filmové plátno. Mimořádné proslulosti nabyl především velkofilm \"Quo Vadis?\" z roku 1951, v němž císaře ztvárnil herec Peter Ustinov. A pak v roce 1985 šestidílný italský velkofilm \"Quo vadis? s K.M.Brandauerem v roli Nera a M.von Sydow v roli apoštola Petra.\" V roce 2001 vznikla polská filmová verze zrežírovaná Jerzy Kawalerowiczem. O tři roky později byl natočen dvoudílný televizní film \"Nero, císař římský\" s Hansem Mathesonem v hlavní roli. Herec Michael Sheen ztělesnil Nerona v jedné epizodě miniseriálu \"Starověký Řím: Vzestup a pád impéria\". O době jeho vlády pojednává i historický román Jarmily Loukotkové \"Není římského lidu\".V roce 2018 byl vytvořen krátký film s názvem Nero: Drsný život pátého Římského císaře od studia Jelenc Productions z Česka." ] }

{ "title": [ "Vývoj.", "Aktualizační balíčky.", "Varianty systému.", "Funkce.", "Systémové požadavky.", "Ukončení podpory." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Předchůdcem Windows XP byl systém Windows 2000. Vývoj nového systému byl veden pod kódovým označením \"Whistler\" a na trh byl uveden 25. října 2001 pod obchodním názvem Windows XP (s číslem verze 5.1). V české verzi byly vydány 1. prosince 2001. Nástupcem Windows XP byl Windows Server 2003 (vydáno v roce 2003), na desktopu pak Windows Vista (vydáno v roce 2007). Stejně jako celá rodina systémů z řady Windows NT je systém Windows XP primárně určen pro počítače IBM PC kompatibilní, které obsahují alespoň 32bitové procesory (tzv. IA-32). V roce 2005 však byla vydána verze Windows XP Professional x64 Edition, která je určena pro 64bitové procesory (např. AMD Athlon 64, Intel Itanium atd.). Jádro operačního systému běží v 64bitovém režimu procesoru a používá tedy výhradně 64bitové strojové instrukce (tzv. x86-64), avšak díky hardwarové podpoře těchto procesorů je zachována možnost spouštět 32bitové programy (kompatibilita je omezena pouze softwarovou výbavou systému).", "Od svého uvedení na trh se dočkal tří velkých aktualizačních balíčků (). Aktualizační balíček integruje rozsáhlejší sadu oprav (bezpečnostních aktualizací) a nových verzí integrovaných programů, které byly k danému datu vydány. Vydání pro Windows XP obsahovaly kromě toho podstatné změny v jádře systému.", "Operační systém Windows XP je k dispozici v několika variantách: Systémy Windows označené písmenem N byly výsledkem antimonopolního řízení Evropské komise, po kterém kromě zaplacení pokuty 497 miliónu eur musela firma Microsoft vydat verzi Windows XP bez integrovaného přehrávače Windows Media Player. Provedení a cenová politika verzí N však byly takové, že se nesetkaly se zájmem uživatelů.", "Windows XP má pozměněný vzhled grafického uživatelského rozhraní a přepracovanou nabídku Start. Byla také upravena řada dalších maličkostí (jiné ovládací panely, přihlašovací obrazovka). Byla zařazena možnost rychlého přepínání uživatelů, funkce vzdálené pomoci, integrovaná podpora vypalování CD/DVD.", "Systémové požadavky pro Windows XP (edice Home a Professional):", "Po více než jedno desetiletí se jednalo o dominantní operační systém, přestože prodej Windows XP byl ukončen v roce 2008, distribuce OEM verze (GGK) verzí byla ukončena 30. června 2010. a instalace netbookové verze byla ukončena 22. října 2010. Dále je možný downgrade z Windows 7 (Professional a Ultimate). Dne 14. dubna 2010 byly Windows XP převedeny do režimu \"Rozšířené podpory\", která skončila dne 8. dubna 2014, a proto již nejsou poskytovány ani bezpečnostní aktualizace. V té době stále ještě téměř 30% procent uživatelů na celém světě používalo počítače s Windows XP. Mnoho jich bylo zejména v Číně, proto se společnost Microsoft rozhodla prodloužit podporu v Číně. a antivirus Microsoft Security Essentials pro XP byl podporován do roku 2015. I například prohlížeče, jako je Google Chrome, byly aktualizovány do roku 2015. Verze Windows XP Embedded, která se nachází i v bankomatech, byla podporována do roku 2016. Ještě koncem roku 2018 běžela většina bankomatů na Windows XP. Na Windows XP jsou založeny systémy Windows Embedded Standard 2009 a Windows Embedded POSReady 2009, které budou podporovány až do roku 2019. Podle Jana Kružnika ze serveru Technet.cz se ukončení podpory týká především domácích uživatelů, protože firmy již dávno přešly na jiné systémy. V souvislosti s ukončením podpory vznikla stránka <nowiki>www.ukoncenipodpory.cz</nowiki>, která upozorňuje na možná rizika dalšího používání nepodporovaného systému a výhody používání nového. V některých propagačních materiálech informujících o existenci této stránky jsou uvedeny ukázky z neexistujích článků o tom, jaké může mít další používání následky, např. v jsou uvedeny části článků, které informují o tom, jak počítač majitele téměř způsobil krach pražské firmy, o počítačovém útoku z obýváku, o tom, jak odcizená identita někoho dostala za mříže, a že muž z Brna přišel o všechny peníze. Kromě ukončení podpory Windows XP se stránka věnuje i ukončení podpory Microsoft Office 2003. Je doporučována aktualizace na Windows 7 nebo Windows 8.1 popřípadě Windows 10, pokud uživatelé nezvládnou aktualizaci sami, mohou využít služeb obchodů a servisů. Po objevení kritické chyby v Internet Exploreru se předpokládalo, že tato chyba ve verzi prohlížeče pro Windows XP již opravena nebude, nicméně oprava byla nakonec prostřednictvím Windows Update vydána. Spousta lidí, především hráčů počítačových her si tento Windows uchovala, kvůli lepší kompatibilitě se starším softwarem a především kvůli úplnému ukončení podpory DRM pro Windows 10 a částečnému ukončení pro Windows 7 a 8." ] }

{ "title": [ "Současné oficiální verze.", "Slova písně podle zákona o státních symbolech.", "Původní verze.", "Německá verze.", "První sloka.", "Maďarská verze.", "První sloka.", "Použití motivu.", "Provedení." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "3", "2", "3", "2", "1" ], "content": [ "", "Zákon stanovuje, že jako hymna se užívá pouze první sloka, avšak před novelou z roku 1998 obsahovala příslušná příloha zákona i text druhé sloky; kromě toho bylo na třech místech první sloky znění archaičtější („stkví“, odlišná interpunkce). <poem> Kde domov můj, kde domov můj. Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj! </poem> <poem> Kde domov můj, kde domov můj. V kraji znáš-li Bohu milém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj! </poem> Pojetí, kdy se „Kde domov můj“ chápe jako tázací věta a píše se s otazníkem, přetrvává už dlouhá desítiletí a proniká i do dalších jazyků. Podle názoru Karla Sekventa v časopise Kultúra slova z roku 2013 rozbor historického kontextu jejího vzniku, ideový a jazykový rozbor textu hymny ukazuje, že je to neopodstatněné, protože nejde o tázací větu, ale o oznamovací vedlejší větu příslovečnou místní, a tedy psát otazník za názvem a prvními verši textu je zavádějící. Nepochybným faktem ale je, že Škroupův originál (viz obrázek výše) otazník obsahuje v kombinaci s vykřičníkem \"ǃ?\"), a tedy se jedná o citově nabitou otázku byť zpívanou slabě (piano).", "V původní Tylově hře \"Fidlovačka\", odkud píseň pochází (zpívá ji slepý houslista Mareš na ševcovské pouti – fidlovačce – v Nuslích), se text poněkud lišil od toho v současnosti oficiálního:", "V letech 1918 až 1938 existovala i oficiální verze hymny v němčině (autorem textu je českoněmecký básník Karl Wenzel Ernst (1830–1910), rodák z dnešního Liščí ve Šluknovském výběžku):", "<poem lang=\"de\"> Wo ist mein Heim, mein Vaterland, Wo durch Wiesen Bäche brausen, Wo auf Felsen Wälder sausen, Wo ein Eden uns entzückt, Wenn der Lenz die Fluren schmückt: Dieses Land, so schön vor allen, Böhmen ist mein Heimatland. Böhmen ist mein Heimatland. </poem>", "V letech 1918 až 1938 existovala i oficiální verze hymny v maďarštině.", "<poem lang=\"hu\"> Hol van honom, hol a hazám, Hol patak zúg a hegyháton, Csörgedez a rónaságon. Üde virág a kertben, Mint egy földi édenben. Ez az istenáldotta föld, Csehszlovák föld a hazám, Csehszlovák föld a hazám. </poem>", "Motiv písně \"Kde domov můj\" použil Johann Strauss mladší ve skladbě \"Slovanské potpourri na melodie lidových písní a tanců\" op. 39. Na téma vzniku písně \"Kde domov můj\" napsal Ladislav Smoljak divadelní hru \"Hymna\", kterou uvedlo Studio Jára. Hra byla zaznamenána i na CD.", "V roce 2008 česká vláda zveřejnila čtyři oficiální verze provedení české hymny." ] }

{ "title": [ "Mýty a pověsti.", "Před založením Říma.", "Založení Říma.", "Božstva.", "Řecký a etruský vliv.", "Triády a flaminové.", "Další božstva." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Za prapředka Římanů byl považován Aeneas, který se poprvé objevuje v Iliadě a homérském hymnu na Afroditu jako Aineiás, syn trójského prince Anchísa a bohyně Afrodíté. Podle římského podání po dobytí Tróje opustil společně se svým otcem, synem Ascaniem a idoly předků svůj domov a vydal se na dlouhou a nebezpečnou plavbu po moři. Během své cesty Aeneas se svými muži ztroskotal na pobřeží severoafrického Kartága kde vládla královna Dídó, do které se zamiloval. Jeho city byly opětovány a tak spolu Dídó žili jako manželé a choval se jako král. Byl však navštíven poslem bohů, který mu připomněl povinnost založit v Itálii novou Tróju, a tak přes svou lásku ke královně odplul. Dídó za to Aenea proklela a spáchala sebevraždu. Tímto příběhem bylo vysvětlováno tradiční nepřátelství mezi Římem a Kartágem. Nakonec Aeneas dorazil do Itálie, do města Cumae kde setkal se Sybilou Kúmskou, věštkyní a Apollónovou kněžkou, Ta jej doprovodila do podsvětí, kde se sešel se svým otcem, který zahynul během plavby, jež mu prorokoval velikost národa který založí a ukázal duše slavných Římanů čekajících na zrození. Poté se vydal dál do Latia kde mu král Latinus zaslíbil svou dceru Lavinii, která však byla dosud zaslíbena rutulskému králi Turnovi jež na oplatku takové urážky vyhlásil válku. Společně s Latinem a králem Evanderem však Aeneas nepřátele odrazil a Turna sám v souboji zabil. Porážkou Turna končí Aeneida, ale existují i další příběhy o Aeneovi či událostech předcházejících založení Říma. Podle některých založil Řím sám Aeneas, podle většiny však založil Lavinium a jeho syn Ascanius Albu Longu. Účelem příběhu o založení latinských měst mělo pravděpodobně být sloučení podání o Aeneovi s příběhem o založení Říma Romulem.", "Dvojčata Romulus a Remus byli syny vestálky Rhey Silvie, pocházející z královského rodu Alby Longy, svedené v posvátném háji bohem Martem. Poté co se o tom že se mají narodit dozvěděl král Amulius, Rheiin strýc, nechal ji uvěznit a po porodu pohodil dvojčata na břeh Tibery aby zemřela. Byla však nalezena vlčicí, která je kojila dokud se jich neujal pastýř Faustulus, jež je vychoval jako své vlastní syny. Poté co Romulus s Remem napadli Amuliovy pastýře na Aventinu byl Remus předveden před krále a Romulovi Faustulus prozradil pravdu o jeho původu. Romulus poté vysvobodil Rema, zabil svého strýce a trůn Alby Longy odevzdal svému dědovi Numitorovi. Poté se dvojčata rozhodla založit si vlastní město v místech kde byla zachráněna vlčicí. Během sporu o přesné vymezení města Romulus Rema zabil a stal se jediným králem. Řím se stal útočištěm zločinců a uprchlíků z celé Itálie, chyběly mu však ženy. Proto Romulus pozval sousední kmen Sabinů na slavnost, během které Římané unesli potencionální manželky. Následovala válka se sabinským králem Titem Tatiem, která skončila smírem a spojením Římanů a Sabinů do jednoho národa. Mezi římské krále, zčásti čistě mytické, zčásti s obrazem ovlivněným mýtem patří: K dalšími římským mýtům či pověstem situovaným do doby královské či rané republiky patří především:", "", "Římané ve velkém přejímali řecké mýty, například Ovidioviy Proměny se skládají téměř výhradně z řeckých příběhů, a zprostředkovali je tak pozdější evropské kultuře, jedná se o takzvanou \"interpretatio graeca\". Římané měli taktéž tendenci interpretovat cizí božstva pomocí vlastních, ať už v Řecku, Galii, Germánii nebo na Předním východě. Kromě řeckého vlivu se již v nejstarší římské mytologii projevil etruský vliv, například ve skladbě kapitolské trojice: Jupiter, Juno, Minerva. V některých případech Římané převzali etruské božstvo i s jménem (Menrva-Minerva), zprostředkovali řecké jméno (Aplu-Apollo, Hercle-Hercules, řecký Ganymédes – etruský a římský Catamitus), jindy zase Etruskové přijali latinské jméno (Uni, Nethuns, Maris) či jiné italické (Fufluns). Jindy je vztah etruského a latinského jména nejasný (Turms-Merkur, Satre-Saturn). Interpretatio graeca se týkala některých významných božstev a byla částečně zprostředkována etruským vlivem: Pod řeckým vlivem také existovala obdoba dvanácti Olympanů, například roku 217 př. n. l. bylo vystojeno lectisternium - hostina pro šest párů božstev, odpovídajících právě Olympanům a to po porážce římské armády u Trasimenského jezera. Dvanácti Olympanům taktéž odpovídali, přes některé rozdíly ve funkci a postavení ztotožněných římských božstev, Dii Consentes.", "Jako triáda nejvyznámějších božstev byla často chápána takzvaná kapitolská trojice sestávající z božstev jejichž kult byl držen v Kapitolském chrámu Jupitera Optima Maxima: Jupitera, Juno Reginy a Minervy. Tato triáda vznikla nejspíše pod vlivem Etrusků, kteří podobným způsobem ctili Tiniu, Uni a Menrvu. Kapitolské trojici nejspíše předcházela triáda archaická, odpovídající předpokládané indoevropské trojčlennosti funkcí: Jupiter, Mars a Quirinus. Každému z těchto božstev byl zasvěcen jeden \"flamen maior\" „hlavní kněz“ – podle \"ordo sacerdotum\" stojící nejblíže božskému hned po \"rex sacrorum\". Existovali také \"flamines minores\" zasvěcení následujícím božstvům, zčásti neznámé funkce, plus dvěma božstvům neznámého jména: Kromě toho se v akademických zdrojích mluví o takzvané aventinské či plebejské triádě, představující lidový protipól triády kapitolské, skládající se z Libera, Libery a Ceres.", "Podle Varra patřilo mezi nejvýznamnější následujících dvacet božstev - \"Di selecti\":" ] }

{ "title": [ "Řečtí bohové.", "Zdroje řecké mytologie.", "Literární zdroje.", "Archeologické zdroje.", "Přehled mytologické historie.", "Věk bohů.", "Kosmogonie a kosmologie." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "3" ], "content": [ "Starověcí Řekové věřili, že mocní bohové a bohyně dohlížejí na svět a zasahují do lidských záležitostí. Tito bohové se chovali stejně jako lidé, zamilovávali se, hádali se mezi sebou a lhali. Řekové pořádali k uctívání bohů slavnosti a dávali si pozor, aby bohy proti sobě nepoštvali. Řekové pokládali k sochám svých bohů dary, aby jim bohové pomáhali, např. nemocní prosili o uzdravení Asklépia, boha lékařství a hojení. Řekové svým bohům obětovávali zvířata, za nejlepší oběť považovali býka. Někdy také byla obětována úlitba. Pořádali se také velké veřejné svátky, například Panathenské slavnosti, které se konaly každý čtvrtý rok v Athénách. Skoro v každém domě byl oltář pro soukromé bohoslužby. Existovaly chrámy, kde si lidé mohli nechat věštit budoucnost. Nejznámější taková věštírna ležela v Delfách, které patřilo bohu Slunce Apollónovi. Odpovídal prostřednictvím kněžky, které říkali Pýthia. Řekové věřili, že po smrti překročí řeku Styx a dostanou se do podsvětí. Hádés, král zemřelých, posuzoval, jak dobře žili na zemi. Ti, kdo vedli dobrý život, odešli do Elysejských polí. Ti, kdo vedli špatný život, šli do ohnivé jámy jménem Tartaros. Lidé, kteří nevedli ani dobrý a ani špatný život, odcházeli do stínů, kterému se říkalo Asfodelovy louky.", "Řecká mytologie je dnes známa hlavně z řecké literatury a umění z doby od cca 900 – 800 př. n. l. dále.", "Mýtické vyprávění hraje významnou roli v téměř každém žánru řecké literatury; i přesto je však jedinou přežívající obecnou starořeckou mytografickou knihou \"Bibliografie\" Pseudo-Apollodóra. Tato práce se snaží urovnat odporující si příběhy básníků a poskytuje impozantní shrnutí tradiční řecké mytologie a hrdinských legend. Apollodóros žil od cca 180 – 120 př. n. l. a psal o mnohých z těchto témat; jeho dílo tedy mohlo tvořit základ pro Pseudo-Apollodórovu kolekci. \"Bibliografie\" nicméně pojednává i o událostech, které se udály dlouho po jeho smrti, z kteréhož důvodu je autor uváděn jako Pseudo-Apollodóros. Mezi nejstarší literární zdroje patří Homérovy dvě epické básně, totiž \"Ilias\" a \"Odysseia\". Jiní básníci zase sepsali takzvaný epický cyklus, ale jejich pozdní a méně významné básně jsou dnes téměř úplně ztracené. Navzdory svému tradičnímu názvu nemají Homérské hymny žádnou přímou spojitost s Homérem; jde o chorální hymny z první části takzvaného lyrického věku. Hésiodos, možný současník Homéra, podává ve svém díle \"O původu bohů\" nejúplnější známé podání nejranějších řeckých mýtů; pojednává v něm o stvoření světa stejně jako o původu bohů, Titánů a obrů, a předkládá pečlivě vypracované genealogie, pověsti a mýty o příčinnách různých věcí na tomto světě. Hésiodovy \"Práce a dny\", poučná báseň o zemědělském životě, též zahrnuje mýty o Prométheovi, Pandóře a Čtyřech věcích; básník s jejich pomocí radí, jak uspět v nebezpečném světě, který je činěn ještě nebezpečnějším svými bohy. Lyričtí básníci často hledali v mýtech náměty, nicméně ve svých básních na ně spíše odkazovali, než vyprávěli. Řečtí lyrici, například Pindaros, Bakchylidés nebo Simónidés, a bukoličtí básníci jako Theokritos a Bión, každý vyprávějí vlastní mytologické příhody. Mýtus byl také velmi důležitý prvek klasického Athénského divadla; například tragédi Aischylos, Sofoklés, a Eurípidés převzali většinu dějů svých her z mýtů věku hrdinů a Trójské války. Mnoho slavných tragických příběhů (jako jsou ty o Agamemnónovi a jeho dětech, Oidipovi, Iásónovi, Médeie aj.) na sebe vzalo svou klasickou podobu právě v těchto tragédiích. Spisovatel komedií Aristofanés se také inspiroval mýty, totiž ve svých hrách \"Ptáci\" a \"Žáby\". Historici Hérodotos a Diodóros Sicilský a zeměpisci Pausaniás a Strabón, kteří cestovali napříč řeckým světem a zaznamenávali příběhy, které slyšeli, doplňují řeckou mytologii množstvím místních mýtů a legend, přičemž často podávají málo známé, alternativní verze příběhů, a to zejména Hérodotos, který důkladně prozkoumával rozdílná podání, se kterými se setkal, ve světle porovnávání historických a mytologických tradic Řecka a východu ve snaze odhalit původ a směšování odlišných kulturních pojetí. Poezie helénistických a římských dob byla v první řadě vytvářena pro literární, spíše než kultovní, účely; přesto však uchovává některé detaily příběhů řecké mytologie, které by jinak byly ztracené. Tato kategorie zahrnuje práce: \"Fabulae\" a \"Astronomica\" římského spisovatele píšícím stylem Gaia Iulia Hygina jsou dva významné, prózou psané přehledy řecké mytologie. \"Obrazy\" Filostrata staršího a mladšího a \"Popisy\" Kallistratovy jsou dva další užitečné zdroje, používané pro čerpání témat. Konečně, Arnobios a několik byzantských řeckých spisovatelů poskytuje důležité detaily mýtických příběhů, z nichž mnohé převzali ze starších, dnes již ztracených řeckých prací. Podobným zdrojem je i lexikon Hesychia Alexandrijského, tzv. \"Suda\", nebo spisy Johana Tzetzeseho a Eustácia z Tesaloniky. Křesťanský, mravní poučení vyhledávající úhel pohledu je zabudovaný v přísloví – vztahujícím se k mýtu, podle kterého pomohl Daidalos svým řemeslným uměním Pásifaé k tomu, aby se spářila s Poseidónovým býkem – ἐν παντὶ μύθῳ καὶ τὸ Δαιδάλου μύσος / \"en panti muthōi kai to Daidalou musos\" (\"V každém mýtu je také Daidalovo poskvrnění\"); ve stejném duchu vysvětluje encyklopedická Suda Daidalovu roli v ukojení \"zvráceného chtíče\" Pásifaé, když říká, že Daidalos se stal předmětem přísloví, jelikož byl opovrhován za zlo, které podle legendy spojení Pásifaé a býka zapříčinilo.", "Objev Mykénské civilizace německým amatérským archeologem, Heinrich Schliemann, v devatenáctém století, a objev Mínojské civilizace na Krétě britským archeologem, Sirem Arthurem Evansem, ve století dvacátém, pomohly objasnit mnohé dosavadní otázky ohledně Homérových eposů a poskytly archeologické doklady mnoha mytologických detailů ohledně bohů a hrdinů. Svědectví o mýtech a rituálech Mykénských a Mínojských nalezišť je celé bez výjimky památkové, jelikož lineární písmo B (kterým se zapisovala raná forma řečtiny jak na Krétě, tak v kontinentálním Řecku) bylo používané hlavně k sepisování majetku, přestože i tak byla jména bohů a hrdinů s pochybami odhalena. Kresby na keramice z archaického (cca 750–cca 500 př. n. l.), klasického (cca 480–323 př. n. l.) a helénistického (323–146 př. n. l.) období zobrazují jak homérské, tak mnohé další mytologické výjevy, například dobrodružství Hérakla, a takto doplňují existující literární doklady. Tato znázornění mýtů jsou důležitá z hned několika důvodů. Mnoho řeckých mýtů je zpodobněno na vázách starších, než jsou jejich literární zdroje (v některých případech předchází první známé grafické vyobrazení určitého mýtu jeho nejstarší literární doklad z pozdně archaické poezie dokonce o několik století.); například ze dvanácti úkolů Héraklových se pouze zkrocení Kerbera objevuje v textu, které není mladší, než jeho vyobrazení na keramice. Některá umělecká díla též znázorňují mýty či mýtické výjevy, které nejsou doložené vůbec žádným dochovaným literárním zdrojem.", "Řecká mytologie se časem měnila spolu s vývojem řecké kultury, jejíž změn je mytologie, jak viditelně, tak skrytě, přehledem. V dochovaných literárních zdrojích řecké mytologie, většinou z doby po konci postupných změn, je neodmyslitelně politická, jak tvrdil Gilbert Cuthbertson. První obyvatelé Balkánského poloostrova byli zemědělci, jejichž náboženství bylo animistické, a přisuzovali tedy duši všemu v přírodě. Tito neurčití duchové posléze získali lidskou podobu a vstoupili do místní mytologie jako bohové. Po invazi kmenů ze severu poloostrova s sebou útočníci přinesli nový panteon bohů, založený na dobývání, síle, dovednosti v bitvě a násilnickém hrdinství. Staří bohové zemědělců se buď smísili s novými bohy, nebo ztratili význam. Poté, co uplynula asi polovina archaického období, začaly na četnosti nabírat mýty o vztazích mezi bohy a hrdiny mužského pohlaví, značící souběžný vývoj pederastie, který pravděpodobně započal okolo 630 př. n. l. Do konce pátého století př. n. l. přisoudili básníci alespoň jednoho eromena (tj. dospívajícího hocha, jež byl jejich sexuálním společníkem) všem významným bohům kromě Aréa, stejně jako mnoha legendárním postavám. Starší mýty, například o Achilleovi a Patroklovi, začaly být též podávány pederastické podobě. Nejprve Alexandrijští básníci, později pak obecně mytografové v rané Římské říši, často přepracovávali příběhy řeckých mytologických postav v tomto duchu. Cílem epické poezie bylo vytvořit cyklus příběhů, a následně nový dojem mytologické chronologie; tudíž se mytologie rozvinula v etapu rozvoje světa a lidstva. I když protimluvy v těchto příbězích činí perfektní časovou osu nemožnou, přibližný časový sled lze sestavit. Výsledné mytologické \"dějiny světa\" mohou být rozděleny na tři nebo čtyři širší období: Zatímco dnešní výzkumníci mýtů často jeví největší zájem o věk bohů, věk hrdinů byl zjevnou prioritou pro řecké autory archaického a klasického období, kteří se pokoušeli o ustanovení chronologie velkých lidských skutků poté, co byla vyřešena otázka vzniku světa. Například hrdinské eposy \"Ilias\" a \"Odysseia\" převyšovaly \"Zrození bohů\" a \"Homérské hymny\", zaměřené na bohy, jak rozsahem, tak popularitou. \"Kult hrdinů\" vedl pod Homérovým vlivem k reorganizaci duchovního života, vyjádřené v mýtickém rozdělení říše bohů od říše mrtvých a olympských božstev od podsvětních. V \"Práci a dnech\" užívá Hésiodos schéma čtyř Lidských věků: Zlatého, Stříbrného, Bronzového a Železného. Tyto věky (či rasy) jsou odlišná stvoření bohů, přičemž Zlatý věk připadá na vládu Krona a následující věky jsou dílem Dia. Hésiodos vkládá věk hrdinů do doby právě po konci Bronzového věku. Posledním věkem je u něj Železný věk, totiž současné období, ve kterém básník žil a na které pohlíží jako na nejhorší; přítomnost zla přitom vysvětluje mýtem Pandory, z jejíž převrácené sklenice se vylily všechny nejlepší lidské schopnosti kromě naděje. Hésiodovo pojetí čtyř Lidských věků následuje i Ovidius ve svých \"Proměnách\".", "", "Mýty o stvoření světa představují pokus o vyjádření vesmíru snadno pochopitelným způsobem a zodpovězení otázky původu světa. Nejšířeji přijímaná verze té doby je zaznamenána Hésiodem v jeho \"Zrození bohů\". Básník začíná s Chaosem, zející prázdnotou. Z prázdnoty se vynořila Gaia (Země) a několik dalších prvotních božstev; Erós (Láska), Tartaros (Propast) a Erebos (Tma). Gaia pak, bez mužské pomoci, porodila Úrana (Nebe) který jí následně oplodnil, z čehož vzešli nejprve Titáni, šest z nich pohlaví mužského -- Koios, Kríos, Kronos, Hyperion, Iapeto a Okeanos—a šest ženského -- Mnémosyné, Foibé, Rheia, Theia, Themis a Téthys. Poté, co se narodil Kronos, Gaia a Úranos prohlásili, se už se nemají narodit žádní další Titáni; místo nich následovali jednoocí Kyklopové a storucí Hekatoncheirové. Kronos, který byl úskočný a ze všech Gainých potomků nejstrašnější, vykastroval svého otce a stal se vládcem všeho a všech spolu se svou sestrou a manželkou Rheiou, přičemž přijal zbylé Titány za svůj dvůr. Narodilo se jim šest dětí, které ovšem nebyly Titány, ale bohy: Hádés, Poseidón, Démétér, Hestiá, Héra a nejmladší Zeus.( Hestia, Héra, Déméthér, Hádes, Poseidón, Zeus; od nejstaršího po nejmladšího boha.) Motiv konfliktu mezi otcem a synem se znovu projevil, když se Kronovi postavil Zeus. Kronos, když viděl, že jeho potomci jsou bohové, se zalekl jejich moci a v obavě, aby jej jednou nesvrhli z trůnu, tak pokaždé, když Rheia porodila, uchvátil dítě a snědl ho. To Rheia nemohla snést, a proto ho oklamala tím, že novorozeného Dia ukryla na ostrov Kréta a do jeho pokrývky zabalila kámen, který tak Kronos snědl. Když Zeus vyrostl, podal svému otci nápoj, kvůli kterému vyvrhl Rheiny ostatní děti, které zůstaly v jeho žaludku po celou tu dobu, jelikož jsou nesmrtelné. Zeus pak vyhlásil Kronovi válku o vládu nad světem. Zeus a jeho sourozenci nakonec s pomocí Kyklopů a Hekatoncheirů, které vysvobodili z Tartaru, ve válce zvítězili, načež byli Kronos a ti co bojovali na jeho straně, svrženi do Tartaru. Zeus se stal bohem nebe a vládcem bohů. Jeho bratr Poseidón se stal bohem oceánů. A Hádés se stal vládcem podsvětí. Dia trápila stejná věc jako jeho otce, a poté, co bylo vyřčeno proroctví, že potomek jeho první ženy Métis, zrodí boha mocnějšího než je on a připraví jej o trůn, ji spolkl. Métis už ale byla těhotná, a proto mu bylo špatně, dokud bohyně Athéna, plně vzrostlá a oblečená do boje, nevzešla z jeho hlavy. A jelikož tato nově zrozená bohyně nebyla mužského pohlaví, který by Dia svrhl z trůnu, jak pravila věštba, směla Athéna zůstat na Olympu spolu s ostatními bohy. Tento Diův \"porod\" byl použit jako výmluva pro to, že nebyl vytlačen dítětem z další generace bohů. Je pravděpodobné, že změny v kultuře, které již byly v chodu, zahrnuly dlouhotrvající kult Athény v Athénách bezkonfliktně, jelikož nemohl být překonán." ] }

{ "title": [ "Cíle architektury.", "Etymologie.", "Historie architektury.", "Architektura starověkého Řecka.", "Architektura starověkého Říma.", "Raně křesťanská architektura.", "Byzantská architektura.", "Karolínská architektura.", "Románský sloh.", "Gotická architektura.", "Renesanční architektura.", "Barokní architektura.", "Architektura v 19. století.", "Architektura v 20. století.", "Islámská architektura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Názory na to, co by mělo být cílem architekta a kam by měla architektura směřovat se během doby vyvíjejí, přesto lze za stále platné považovat zásady formulované třemi stěžejními body, které formuloval Vitruvius Pollio, a na které se architekt musel ohlížet bez ohledu na dobu vzniku stavby. Za prvé je nutno přihlížet k firmitas, tj. statické pevnosti a stabilitě stavby, tento bod limitují technické znalosti doby a prostředí vzniku stavby. Druhým bodem je utilitas, tj. praktický cíl stavby, jemuž se stavební plány nutně musí přizpůsobit. Třetím bodem je pak venustas, tj. estetický cíl, který je zpravidla poplatný estetickým názorům doby vzniku. Tyto tři body se víceméně projevily na každé stavbě, přesto procento, kterým byl zastoupen jednotlivý z těchto bodů je velice variabilní. V současné době se objevuje řada nových požadavků, které souvisí s užitečností stavby. Mezi takové věci lze počítat požadavky na to, aby následný provoz byl co nejlevnější (nízkoenergetické stavby), a zároveň ekonomické požadavky na cenu stavby. Dalším požadavkem moderní doby je soulad s ekologickými zásadami. Cíle po většinu historie byly realizovány jednotlivými uměleckými slohy, které se odrazily i v architektuře. Tyto slohy byly dominantní na velkém území a rozvíjely se relativně dlouhou dobu. Tento trend byl narušen až ve 20. století, kdy přestaly takové styly existovat, respektive došlo k jejich překotnému vývoji, který způsobil, že vznikla konkurence mezi jednotlivými styly. Architektura se tak osamostatnila od ostatního umění, a ačkoli je jím ovlivňována, není s ním přímo spojená. Tato nejednotnost vedla k tomu, že se nehovoří o stylu, ale o architektonické škole, kterou zpravidla ovlivnil jeden či několik významných architektů.", "Slovo architektura pochází patrně z řeckého slova architekton odkud proniklo do latiny a později i ostatních jazyků. Původní význam tohoto slova byl patrně tesař a teprve později se změnil na stavitele stavby a teprve Starověký Řím chápal architekta jako autora návrhu stavby.", "Historie architektury začíná v období, kdy se lidé poprvé pokusili stavět, v prehistorickém období měla většina staveb pouze symbolický účel náboženského charakteru. Později se prosadila pohřební architektura, kdy postupně byly stále honosněji pohřbíváni náčelníci, či jinak významní členové společenství. Koncem prehistorického období lidé běžně stavěli obydlí, která však neměla ambice nést nějaký umělecký názor. Hlavním stavebním materiálem tohoto období byl kámen, dřevo a hlína. Pro rozvoj architektury ve vlastním slova smyslu je třeba splnit jisté podmínky, jednou z nich je znalost základních početních úkonů a systematické předávání zkušeností. Další nezbytnou podmínkou pro stavby většího významu je nějaká organizace práce, která vyžaduje alespoň základní znalost písma. První rozvinuté architektonické myšlenky se tak objevily ve 3. tisíciletí př. n. l. v sumerské architektuře a krátce na to i v architektuře starověkého Egypta. Obě tyto architektury vznikly nezávisle na sobě, používaly přírodní materiály a objevily základní rozdělení na stavby profánní (světské) a stavby sakrální (náboženské). Přestože Sumerská architektura měla výrazně kratší trvání, ovlivnila svým pojetím další starověké říše (Babylon, Perská říše). Protože ke stavění používala především cihel (často i nepálených), které byly spojovány zpravidla asfaltem, zachovalo se z ní velmi málo památek, zpravidla ve velmi špatném stavu. Přesto si lze udělat základní představy o tehdejší architektuře. Sumerská architektura neznala plán, půdorys nasvědčuje faktu, že stavby byly dostavovány náhodně podle potřeby. Naopak na východiska starověkého Egypta, prakticky nikdo nenavázal, ačkoli pozdější egyptská architektura měla patrně vliv na architekturu Řeckou, ale díky kamenným stavbám se zachovalo značné množství památek. Egyptská architektura byla orientována především na stavby náboženského charakteru, kde dominantním prvkem byl hrob, který prošel poměrně složitým vývojem od mastab k pyramidám, aby se vrátil k méně honosnému pohřbívání. Mimo pyramid se proslavily také skalní hroby. Ačkoli Egypťané stavěli monumentální chrámy, pracovali s poměrně primitivními metodami, neznali klenbu, nepoužívali přesný plán a neznali rozpočet. Neznalost rozpočtu pro ně však nebyla příliš omezující, protože panovník měl téměř neomezený zdroj levné anebo bezplatné pracovní síly. Zcela mimo evropský vývoj stojí indická a čínská architektura, které však svým pojetím ovlivnily asijskou architekturu. Tyto architektury vycházejí z tamějších náboženských a klimatických podmínek, které v některých ohledech byly výrazně jiné, než podmínky evropské.", "Klasická řecká architektura, tak jak je známa vznikla v 8. století př. n. l. navazujíc na prvky mykénské a egyptské architektury. S těmito vlivy Řekové spojili vlastní tradiční architekturu a dali tak základ architektuře, která ovlivnila evropské myšlení na velmi dlouhou dobu. V 7. století př. n. l. se v starověkém Řecku postupně u staveb sakrálního charakteru prosadila jistá výstavnost, použití honosných materiálů (kámen, později mramor) a nakonec Řekové vytvořili několik jednotných stylů. V průběhu 6. století př. n. l. Řekové objevili i větší část svých konstrukčních metod, které sice rozvíjeli, ale nadále je neměli potřebu měnit. V tomto století také dokončili vývoj architrávového systému. Řekové stavěli opracované kameny bez jakékoliv pojicí hmoty a spoléhali tak čistě na váhu kamenných bloků. Stavba probíhala tak, že jednotlivé bloky prošly konečnou zarovnávací úpravou až po dokončení stavby, stejně tak sloupy byly kanelovány až po vztyčení. Tato metoda zabránila nežádoucímu poškození při přepravě či stavbě. Samotný chrám stál na podstavci, měl obdélníkový půdorys (zpravidla v poměru stran přibližně 1:2). Střecha stála na sloupech a na užších stranách tak vznikaly dva štíty. Střešní krytina byla z tašek z pálené hlíny. Stavebním materiálem byl pro takovéto stavby zpravidla mramor. V 5. století byl postaven nejvýznačnější chrám, jaký Řekové postavili - Parthenón. Ve 4. století př. n. l. se Řekové začali soustředit i na profánní stavby, obecně se soudí, že tento posun v zájmu nastal v Athénách, které potřebovaly centralizovat byrokratický aparát. Souběžně s rozvojem staveb pro byrokratické účely se začaly stavět divadla a od 3. století př. n. l. se rozvíjela i architektura obytného domu, která vedla k výstavbě skutečně luxusních sídel. Největší problémy, které provázely řeckou architekturu, byly s přepravou a ekonomického rázu. Moderní historici architektury se domnívají, že drtivá většina řeckých staveb byla postavena bez plánů a podrobného rozkreslování. Právě neznalost plánů vedla k jisté uniformitě staveb, neboť tak bylo jednodušší předávat zkušenosti. Provádění výpočtů až na místě, vedlo k častému předimenzování staveb, které způsobovalo ekonomickou neefektivitu.", "Římané vyšli z řecké architektury, kterou však přizpůsobili svým potřebám a obohatili ji o nové stavební prvky. Tím spojili obloukový systém Etrusků a architrávový systém starověkého Řecka. Uvažování Římanů vedlo ke směřování architektury k účelnosti. Architektura tak často splývala s inženýrstvím a byla využívána k vojenským účelům. Do této kategorie patří např. stavby cest, které umožňovaly rychlý přesun vojsk. Další stavby, které proslavily římskou architekturu, byly vodovody. Tyto velké projekty vedly k rozvoji vyměřování. Jelikož stavby byly často stavěny z veřejných prostředků, bylo nutno provádět nejen plánování, ale i rozpočetnictví staveb. Tyto stavby nutně potřebovaly mosty, proto Římané rozvinuli původní řecké a etruské myšlenky oblouku a objevili tzv. římský oblouk. Pro tyto strategické stavby nalezli Římané vhodný stavební materiál, kterým se stal beton. Objev betonu a principu bednění jim umožnil stavět pevnější zdi, díky čemuž se mohli pustit do rozsáhlejších staveb. Pro takové stavby bylo potřeba najít vhodný způsob zastřešení a roznesení váhy, což umožnil objev tzv. římské klenby. Dalším prvkem, který se objevil v architektuře díky Římanům, je urbanistický plán měst. Většina římských měst (vyjma Říma) a vojenských táborů byla postavena podle jednotného vzoru s tvorbou centrálních fór, vodovodních rozvodů s ideou pravoúhlých ulic. Velikost takovýchto věcí byla podřízena normám, které byly podřízeny vojenským účelům. Náboženské pojetí bylo velmi podobné řeckému, přesto i zde bývaly použity architektonické objevy, což umožnilo čerpat z řecké architektury. Půdorys římských chrámů je tak od klasicky obdélníkového až po kruhový. Římané také rozvinuli myšlenku baziliky, která se stala základem křesťanského chrámu. Největší vzestup římské architektury nastal v době vlády císaře Augusta, tento rozvoj pokračoval až do 3. století, kdy je na římské architektuře patrná nastupující krize. Divadla napodobovala řecká divadla, jejich schopnosti jim umožnily základní myšlenky řeckého divadla rozvinout. Římské pohřebnictví nebylo jednotné, zajímavostí jsou podzemní klenuté komory, které byly předchůdci katakomb. Římskou architektonickou zvláštností jsou tzv. vítězné oblouky, což jsou vlastně brány vybudované ke slavnostnímu vjezdu vracejících se vítězů.", "Ve 4. století došlo k obecnému přijetí křesťanství, což vedlo k velkým společenským změnám. Přestože křesťanská architektura vycházela z římské, byla potřeba řada podstatných změn, neboť křesťanství kladlo úplně jiné požadavky na uctívání Boha (do roku 313, kdy vyšel edikt milánský se křesťané scházeli v soukromých domech). K tomuto účelu se nejlépe hodila římská bazilika, která se nejprve prosadila v obou částech říše. Pro takové stavby byla typická východně orientovaná apsida a značné množství světla, které do baziliky pronikalo velkým množstvím oken. Dalším prvkem, který přineslo křesťanství, byl rozvoj katakomby. Pád západořímské říše, způsobil konec centralizované moci, reálnou moc držela řada králů a biskupů, kteří však neměli dostatek prostředků na skutečně výstavní a průlomové stavby. Tím se architektura stala architekturou kostelů a v západní Evropě se z tohoto období zachovalo velmi málo staveb. Výrazně větší význam měla architektura v byzantské říši, kde vznikla řada opravdu významných staveb, které dále rozvíjely římské zkušenosti. Zde se od 5. století rozvinul nový sloh.", "Jedná se o styl staveb, který se prosadil v byzantské říši a následně ovlivnil celou orientální a islámskou architekturu a východiska v ní hledala i ruská architektura. Samotný styl navázal na myšlenky římské a raně křesťanské architektury. Vznik tohoto stylu lze zařadit na konec 5. století a jeho základní prvky se udržely až do 15. století. Plán chrámu tak postupně opustil obdélníkovou formu a přerostl v obrazec osmiúhelníku anebo řeckého kříže. Hlavní prostor byl kryt kupolí, kterou nesly osm nebo čtyři pilíře. Výzdoba se soustředila především na mozaiky, které často byly z drahých materiálů. Stavbou, která ovlivnila toto období, je chrám Hagia Sofia v Istanbulu.", "Hlavní článek: Karolinská renesance Časové vymezení tohoto období je poměrně nejednoznačné, v principu lze jeho počátky najít již v 6. století a jeho konec až v 10. století. Hlavní myšlenkou tohoto období byla myšlenka obnovy císařství - renovatio. Vůdčí silou Evropy se stali Karlovci, politika této dynastie se odrazila i v architektuře, kde se církevní stavby staly cíleně impozantní. Tento rozvoj umožnilo nové pojetí mnišských řádů, kde se jednotliví mniši začali spojovat a nevyhledávat samotu. Druhým důležitým faktorem byla politická potřeba Karlovců vymezit se vůči byzantské říši. Dochovaných památek z tohoto období je minimum, přesto je patrné, že architektura bývalé východořímské říše a bývalé západořímské říše se zcela rozešly. Zatímco byzantská architektura rozvíjí motivy předchozího období a díky centralizované moci mohla v tomto období stavět honosné stavby, tak evropská architektura se vrací spíše k římské architektuře, kterou upravovala pro své potřeby.", "Koncem 9. století se začaly zažité postupy pomalu měnit a vznikl tzv. Románský sloh, který stále stojí na antických základech a principech. V 10. století se tento styl prosadil a zůstal neměnný až do 12. století. Základem křesťanských staveb zůstala bazilika, což sice znemožnilo změnu dispozice, ale postupně se změnilo její architektonické pojetí. Hlavní loď je oddělena pilíři, prosazuje se křížová klenba a postupně se objevuje i kupole. Novým architektonickým prvkem je krypta a postupně se objevují nové sloupy, u nichž je využito krychlového tvaru. Důležitým znakem románských staveb je bohatě členěný obrys a to, že dochází k dekorativnímu členění zdí. Postupně se objevuje výzdoba. Největší změny doznala okna, která se postupně zvětšila, začala se používat i okrouhlá okna, u nichž se začalo využívat tzv. špalet. Dveře a vchody byly zpravidla bohatě zdobeny a byly umístěny proti oltáři. Tento sloh však nelze považovat za čistě církevní, byly v něm stavěny i měšťanské domy a šlechtická sídla (hrady), které však kopírovaly myšlenky obsažené v církevních stavbách. Ve druhé polovině 12. století do románské architektury postupně pronikaly nové myšlenky, které nakonec vedly ke vzniku nového slohu. V této době vznikla řada památek které jsou sice ještě románskými stavbami, ale objevují se v nich již znaky gotiky.", "Ve druhé polovině 12. století se románská architektura začala postupně měnit na architekturu gotickou. Tuto změnu lze nejprve pozorovat ve Francii, odkud se nové architektonické myšlenky šířily dále. Gotika je jeden z mála evropských slohů, jehož architektonická řešení nemají kořeny v antice. Je třeba si uvědomit, že nevznikla plánovitě, ale postupným vývojem, kdy se architekti církevních staveb začali pokoušet o komplexnější pohled. Zároveň je patrné, že se v tomto slohu odráží i pevné postavení církve, která se stala základem evropského myšlení. Zpočátku gotika nepřinášela mnoho nových stavebních nápadů, převzala ideu klenuté baziliky i jiná řešení románské architektury. Novým prvkem, který se ukázal jako zásadní řešení mnoha problémů, byl lomený oblouk, který umožnil pojmout stavbu zcela odlišně, neboť jeho využívání umožňuje dát stavbám nový rozměr. Lomený oblouk totiž nenese vodorovnou váhu. Snaze o lehkost se přizpůsobila i práce s klenbou, která se rozdělovala do více ploch a její váhu nesly často pilíře, čímž se mohla odbourat masivní zeď. Díky těmto objevům mohla být výrazně zvětšena okna, která byla vysoká až několik metrů. Půdorys gotických chrámů sice zůstal v podstatě bazilikou, ale díky různým provedením to často není příliš patrné. Vznikaly tak chrámy až o pěti lodích. Výraznou změnou bylo i odbourání krypty. Typickým znakem gotiky je příkrá střecha doplněná chrliči fantaskních tvarů. Dalším znakem jsou čtyřboké věže, které jsou v rozích zesílené pomocí pilířů. Podél své výšky jsou děleny na jednotlivá patra. Ve světské architektuře se gotika projevila nejen u reprezentativních budov, ale i v měšťanské architektuře, kde se stavěly několikapodlažní budovy se štítem do ulice.", "Počátkem 14. století se postupně začal gotický řád uvolňovat a kolem roku 1420 se v Itálii začal prosazovat nový myšlenkový proud, který se odrazil i v architektuře. Základní myšlenkou tohoto stylu byl návrat k antice. Tato myšlenka nebyla pro architekturu úplně lákavá, protože bylo patrné, že některé architektonické prvky antika neznala, proto se renesance stala architektonickou kompilací antiky a nových myšlenek. Tento styl začal opět pracovat s prostorem a umožnil vyniknout výrazným individualitám. Zvláštností tohoto slohu je, že byl prvním stylem, kde stejně významným investorem jako církev byly soukromé osoby, které si nechaly postavit řadu zámků, paláců, letohrádků atp. Renesanční styl neměl úplně ustálenou formu, typickým znakem, kromě rozvíjení antických myšlenek, je stavba symetrických staveb, oblíbeným prvkem jsou kupole. Velmi populární byla obdélníková okna.", "Od konce 16. století se pod vlivem náboženských válek ustanovil nový sloh, který byl používán do konce 18. století. V architektuře se téměř vyrovnal poměr mezi sakrálními a profánními stavbami. Jelikož tento sloh také vznikl v Itálii, je na něm patrné ovlivnění antikou a renesancí. Barokní stavby si kladou za cíl ohromit bohatstvím, proto je pro ně typické nadsazení proporcí a efektní perspektiva. Taková snaha vedla k asymetrii staveb, což umožnilo využívat zaoblené tvary, kupole, reprezentativní schodiště, která pak mohou být spojena s typicky antickými prvky. Je třeba si uvědomit, že baroko kladlo důraz na prostor a jeho výzdobu, a tomu se podřídila architektura, vznikla tak typická stavba chrámu, který obsahoval chrámovou loď, centrální kupoli a chór. Na barokní architekturu přímo navázala architektura rokoka, která se rozvinula v průběhu 18. století, právě v pozdním baroku a v rokoku nastal rozvoj architektury, kde byl velký důraz kladen na celkové vnímání stavby. Takový rozvoj vedl k uvolnění forem, což následně umožnilo snažit se stavby zakomponovat do okolního prostředí.", "V 19. století skončila slohová jednota nějakého období, protože se prosadilo několik uměleckých a zároveň i architektonických stylů, hovoříme o tzv. klasicismu. V tomto období ustupuje církev a s ní i náboženská architektura do pozadí a výrazně dominantní jsou soukromé stavby. Dominantní tendencí je napodobovat antické a egyptské (empír) stavby. Tento návrat do historie je částečně vysvětlován tím, že společnost procházela obrovskými změnami. Ačkoli tento styl také vychází z antiky, nelze ho považovat za pokračování renesance, naopak ho lze chápat jako zpřetrhání kontinuity evropské architektury zahájené renesancí. V tomto období se postupně stále více prosazují nové materiály a technologie, které umožnily nové způsoby řešení některých problémů, to vedlo k rozvoji průmyslu, a tím se i objevil nový požadavek na architekturu stavět funkčně a levně. Estetická část díla byla často potlačena na úkor prvních dvou požadavků. To způsobilo, že se inženýrství oddělilo od architektury a každý z těchto oborů se ubírá lehce odlišnou cestou.", "Architektura 20. století nemá jednotný styl, jednotlivé slohy a styly na sebe často nereagují a jsou natolik odlišné, že mezi jednotlivými architektonickými proudy neexistují styčné body. Pro celé 20. století je typická práce s novými materiály (ocel, sklo), které díky svým vlastnostem umožňují hledat nová řešení. Velmi populární byl konstruktivismus, později moderna a následně postmoderna. V socialistickém bloku se rozvinul tzv. socialistický realismus, který se projevil i v architektuře. Specifickým druhem architektury je nacistická architektura rozvinutá zejména ve 30. a 40. letech v Třetí říši a Itálii. Pro 20. století je typické využívání pravých úhlů, které umožňují efektivněji využít prostor.", "Islámská architektura stojí mimo evropskou architekturu, ačkoli její původní památky jsou ovlivněny byzantskou architekturou a jsou velmi vzdáleny od evropské, neboť vývoj tohoto směru pokračoval bez dalších ovlivnění evropskou architekturou. Islámská architektura začíná zrodem islámu, tj. rokem 622. Obecně lze tvrdit, že v ní také byla dominantní nábožensky zaměřená architektura, zároveň i zde platí, že prošla dlouhým vývojem, který byl v mnohém podobný vývoji křesťanské architektury. Vzhledem k tomu, že tato architektura zabírá velký časový úsek i rozsáhlé území, nelze vytyčit hlavní používaný materiál ani jinak přesněji vymezit architektonické zvyky této architektury. Základní stavbou je mešita, kterou tvoří velký dvůr a modlitební síně, střecha je tvořena kupolí. K mešitě bývá připojen i minaret, což je prakticky věž, ze které jsou věřící svoláváni k modlitbě. V zásadě lze rozlišit dva typy mešit, z nichž první se vyvinul z baziliky, zatímco druhý má své vzory v byzantské architektuře. Druhým typem stavby typickým pro islám je mauzoleum, což je stavba určená k oslavě významných lidí. Mauzoleum se stalo jednou z nejtypičtějších staveb islámské architektury, je to stavba čtvercového půdorysu, kterou kryje kopule. Tyto stavby stojí buď samostatně nebo jsou součástí rozsáhlejšího komplexu. Civilní architektura kopírovala vývoj náboženské architektury, jsou známy rozsáhlé paláce, lázně i vojenské stavby (citadela), které mají vzor v náboženských stavbách, proto se na nich setkáme se stejnými prvky a v některých případech není snadné určit účel stavby." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Dělení objektivního práva.", "Právo pozitivní a přirozené.", "Právo soukromé a veřejné.", "Další dělení.", "Právní odvětví.", "Právní normy.", "Prameny práva." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Dějiny práva zahrnují tisíce let vývoje zákonů. První právo bylo právo zvykové (obyčejové), existovalo ve vědomí lidí, šlo o nepsané právo předávané z generace na generaci. Právo v podobě písemných předpisů vzniklo až po vzniku státu. Pozitivní právo je platné právo, lze jej odvodit z platných právních norem vyjádřených nejčastěji ve formě nějakého právního předpisu, naopak přirozené právo je odvozováno z mravního zákona, z přírodních zákonů, je to vysněné, ideální a nejdokonalejší právo. Chammurapiho zákoník je jeden z nejstarších zaznamenaných právních systémů. Vznikl cca 1800 př. n. l., byla to kamenná deska vystavená na veřejném místě. Zahrnoval rodinné, obchodní a především trestní právo. Další známý historický zákon je římský Zákon dvanácti desek, který vznikl v 5. století př. n. l. Byl to souhrn práva soukromého i trestního ve formě bronzových desek vystavených také na veřejném místě. Zákon sudnyj ljudem byl zákon pro laiky, širokou veřejnost, vznikl v 9. století, byl vytvořen Konstantinem a Metodějem. Ve 13.–14. století nechal Václav II. sepsat Horní zákoník. Magna charta libertatum (Velká listina práv a svobod) byl anglický právní dokument vydaný v roce 1215, omezoval některé panovnické pravomoci.", "", "Pozitivní právo stanovuje především zákonodárce, rozlišuje se právo jako takové a morálka jako mimoprávní normativní systém. Naproti tomu u přirozeného práva jsou hlavními původci práva Bůh nebo příroda, stát je jen může uznávat. Dnes je vnímáno hlavně jako teorie o lidských právech.", "Toto dělení objektivního práva pochází už z práva římského, kde se odlišovalo především to, jaký zájem chrání. Pokud šlo o zájem státu, bylo to právo veřejné, jestliže jednotlivce, pak právo soukromé. Existuje ale více teorií, jak tímto způsobem právo dělit, např. podle vztahu jeho adresátů, pokud jsou si rovni a vzájemná práva a povinnosti si stanoví dohodou, jde o soukromé právo, naopak pokud je jeden z nich v nadřízeném postavení a práva a povinnosti může stanovit ostatním i proti jejich vůli, jde o právo veřejné.", "Objektivní právo lze dále dělit podle různých kritérií. Například podle jeho územní platnosti na vnitrostátní právo a mezinárodní právo, podle metody a oblasti právní úpravy na hmotné právo a procesní právo, nebo podle toho, zda je stanoveno někým, zejména státem, zvnějšku (právo heteronomní), či si ho účastníci právního vztahu stanoví sami (právo autonomní).", "Celý právní řád, který se skládá především ze všech platných právních norem, lze teoreticky rozdělit i na jednotlivá právní odvětví, jestliže splňují tzv. odvětvotvorná kritéria (existence společných institutů a právních principů, vnitřní systémová soudržnost a akceptovatelnost ze strany odborné veřejnosti). V soukromém právu jsou nejdůležitějšími právními odvětvími občanské právo, rodinné právo, obchodní právo a lze sem zařadit i pracovní právo. V oblasti veřejného práva pak jde zejména o ústavní právo, trestní právo, správní právo a finanční právo.", "Všeobecně závazná pravidla chování, jejichž dodržování je vynutitelné státem. Právní normy přijímá normotvůrce, většinou parlament jako subjekt nadaný zákonodárnou mocí. Lze je rozlišovat mj. na: Souhrn právních norem, které upravují určitý druh společenských vztahů, např. vlastnictví, manželství apod., se nazývá právní institut.", "Právní normy jsou obsaženy v různých druzích pramenů práva, odkud je lze zjistit. Základní dělení pramenů práva je na materiální a formální. Materiálními prameny jsou různé reálné skutečnosti, např. společenské a hospodářské poměry dané společnosti nebo její historie, tedy důvody, které vedou k přijetí určité právní úpravy. Formálními prameny jsou pak ty zdroje, které právo přímo obsahují, a to: U nejčastějšího pramene práva, kterým je právní předpis, se pak rozlišuje:" ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Geografie.", "Politický systém.", "Administrativní dělení.", "Obyvatelstvo.", "Etnické složení.", "Náboženství.", "Ekonomika.", "Struktura národního hospodářství.", "Trh práce a blahobyt.", "Státní finance.", "Měnová politika.", "Zdanění.", "Specifické aspekty vládních příjmů.", "Sociální zabezpečení.", "Zahraniční obchod.", "Kultura.", "Kuchyně.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nejstarší archeologické nálezy z dánského území pocházejí z Eemského interglaciálu, z doby 130 000 až 110 000 let před naším letopočtem. Trvalé osídlení je doloženo od 12 500 př. n. l. a zemědělství od roku 3900 př. n. l. Z doby bronzové (1800-600 př. n. l.) se dochovaly pohřební mohyly, v nichž byly nalezeny lesní rohy či proslulý Trundholmský sluneční vůz. Během doby železné (500 př. n. l. – začátek letopočtu) začaly na dánské území migrovat germánské kmeny ze severu (Jutové). Po začátku letopočtu, v římském období, udržovaly římské provincie s domorodými kmeny v Dánsku obchodní vztahy, což dokládají nálezy římských mincí. Ačkoli na dánském území nesídlili Keltové, vztahy s nimi byly zřejmě silné, jak dokládá kotlík z Gundestrupu. Jutové odešli především do Británie, jejich zbytky se smísily s dalšími přicházejícími kmeny Anglů a Sasů. Ty byly vstřebány dalším germánským kmenem Dánů, který přišel z východu. Historikové věří, že se o něm zmiňuje římský historik Jordanes ve svém známém díle \"Getica\". Ze 3. století pocházejí nejstarší části obranného valu na hranicích s dnešním Německem zvaného Danevirke. Z 8. století je doloženo první užití runového písma. Kolem roku 700 vzniklo nejstarší dánské město Ribe. Od 9. století se ve franských zdrojích hovoří o dánských vůdcích jako o králích. Prvním zaznamenaným jménem byl Godfred. Za prvního historicky doloženého krále je považován Gorm Starý. Vládl v letech 936-958. Sídlil v Jellingu, kde nechal vztyčit proslulé runové kameny. V nápisu na nich je užit pojem „Dánsko“, jde o nejstarší známé užití tohoto pojmu na dánském území. Gormův syn, Harald I., známý též jako Harald Modrozub, Dánsko christianizoval, patrně z taktických důvodů, okolo roku 965. Nechal stavět kruhové pevnostní systémy zvané \"trelleborg\" a posílil proti Frankům val Danevirke. Harald byl prvním dědičným dánským králem a prvním, který ovládl Norsko a započal tak dánskou územní expanzi. Knut Veliký v 11. století již ovládl rozsáhlé území a spojil Dánsko, Anglii a Norsko do jednoho státního celku zvaného Severská říše. V Evropě v té době byli výbojní Skandinávci 8.-11. století známí jako Vikingové a silně ovlivnili západní Evropu, kulturně i geneticky. Během vrcholného a pozdního středověku Dánsko ovládlo dnešní jižní Švédsko, Estonsko a severní Německo. V roce 1397 vstoupilo Dánsko do personální unie s Norskem a Švédskem, pod královnou Markétou I. Všechny tři země sjednocené v tzv. Kalmarské unii byly formálně rovnocenné, nicméně Markéta Dánsko považovala za jádro své říše, a také tam sídlila. To budilo odstředivé tendence ve Švédsku, které vyvrcholily 17. června 1523, když švédský odbojník a budoucí král Gustav I. Vasa dobyl Stockholm. Od roku 1536 se tak mluví o novém státu, Dánsko-Norsku. Dáni se několikrát pokusili Švédsko znovu dobýt. Král Kristián", "Dánsko se rozkládá na Jutském poloostrově a na 443 pojmenovaných ostrovech, ze kterých je 74 (k roku 2015) celoročně obývaných. Celkem Dánsku náleží 1 419 ostrovů větších než 100 metrů čtverečních. Nejdůležitější jsou ostrovy Fyn a Sjælland, na němž se nachází i hlavní město Kodaň (dánsky: \"København\"). Dalšími velkými ostrovy jsou Lolland, Falster, Langeland, Møn, Ærø, Als a Bornholm, který leží v Baltském moři poněkud východněji než zbytek země. Mnoho z větších ostrovů je spojeno mosty. Povrch země je tvořen rovinami a nížinami, průměrná nadmořská výška činí jen 30 m n. m. Nejvyšší přírodní bod Dánska je Møllehøj, s nadmořskou výškou 170,86 metrů. Dánské podnebí je oceánské s rostoucími kontinentálními vlivy směrem k Baltskému moři. Léta jsou chladná (průměrná teplota v srpnu 17,2 ° C), zimy pak mírné a deštivé (průměrná teplota v lednu 1,5 ° C). Časté jsou větry a mlhy. Dánsko má v průměru 179 srážkových dní za rok, prší tedy v průměru každý druhý den. Nejsušším obdobím je jaro, nejvíce srážek bývá na podzim. Typické je, že rozdíl mezi denními a nočními teplotami není velký, což je způsobeno zejména teplými větry ze západu, ohřívanými Golfským proudem. Největší řekou je Gudenå. Největším jezerem je Arresø. Žádná", "Hlavou státu je královna Markéta II. (v úřadě od roku 1972). Její panovnický rod odvozuje svůj původ již od zakladatele státu z 9. století Haralda Modrozubého, takže je považován za nejstarší panovnický rod Evropy. Dánské království je od roku 1849 konstituční monarchií, kde moc výkonnou má formálně v rukou monarcha, ve skutečnosti však vláda a její ministerský předseda (\"statsminister\"). Všichni ministři jsou odpovědní parlamentu, moci zákonodárné. Parlament je od roku 1953 jednokomorový, má 179 křesel a nazývá se \"Folketinget\". Sídlí, stejně jako premiér, v bývalém královském paláci Christiansborg, zvaném neformálně \"Borgen (\"Hrad\"\")\".\" Premiéři tradičně bydlí v rezidenci Marienborg, někteří ji ovšem nevyužívají. Volby do parlamentu jsou každé čtyři roky a dvě křesla v něm náleží i reprezentantům Grónska a dvě reprezentantům Faerských ostrovů. Volební systém je poměrný a strana musí ve volbách získat více než dvě procenta hlasů, aby se do parlamentu dostala. Od roku 1908 se v čele dánské vlády objevili zástupci pouze čtyř politických stran. Nejvlivnější pravicová strana se nazývá Venstre. Její název v překladu paradoxně znamená \"levice\", to proto, že tvořila v 19. století opozici vůči konzervativní straně Højre (česky \"pravice\"), dnes již zaniklé (jejím klíčovým představitelem byl Jacob Brønnum Scavenius Estrup, který vedl dánskou vládu 19 let). Počátky Venstre byly agrární, ve druhé polovině 20. století však přijala klasický evropský liberálně-konzervativní program. Od konce první světové války měla Venstre sedm ministerských předsedů (Niels Neergaard, Thomas Madsen-Mygdal, Knud Kristensen, Erik Eriksen, Poul Hartling, Anders Fogh Rasmussen, Lars Løkke Rasmussen). Lars Løkke Rasmussen vede i současný kabinet. Největší levicovou stranou je sociální demokracie. Ta se prvně dostala k moci v roce 1924, kdy se premiérem stal Thorvald Stauning. Ve funkci vydržel dva roky, ale v roce 1929 usedl v premiérském křesle znovu a setrval v něm dalších třináct let. To znamenalo velký přelom v dánské politice, neboť dlouhá vláda sociálních demokratů nasměrovala Dánsko k budování sociálního státu, podobně jako v jiných skandinávských zemích. Sociální demokraté si udržovali převahu i dlouho po druhé světové válce, jejími významnými premiéry byli Hans Hedtoft, Hans Christian Hansen, Jens Otto Krag, Anker Jørgensen a po pádu železné opony zejména Poul Nyrup Rasmussen. Sociální demokratka Helle Thorningová-Schmidtová se stala roku 2011 první ženou v čele dánské vlády. Hegemonii dvou největších stran se podaří narušit jen výjimečně. V 80. letech 20. století se to povedlo Poulu Schlüterovi a jeho Konzervativní lidové straně, která stojí napravo od Venstre. Vládu Schlüter vedl přes deset let, na jeho úspěchy se však straně nepodařilo navázat a dnes je marginalizována. Na počátku 20. století měli vliv ještě sociální liberálové", "Od 1. ledna 2007 je Dánsko rozděleno do pěti regionů (v závorkách jsou správní", "K lednu 2017 mělo Dánsko 5 748 769 obyvatel. Téměř 2/3 z nich žijí v aglomeraci hlavního města. Ekonomicky aktivních je 70,1 % obyvatel. Přirozený přírůstek obyvatelstva je 0,28 %. Průměrná délka života dosahuje 79 let. Průměrný věk je 39,8 let, porodnost 1,74 dítěte na jednu ženu. Populace přesto poměrně výrazně roste, kvůli migraci. Hustota zalidnění je 130,5 obyvatel na kilometr čtvereční.", "Dánsko je národním státem, 94 % obyvatel jsou Dánové, západogermánský národ mluvící dánštinou, jež patří do severogermánské skupiny indoevropské jazykové rodiny. Jedná se o potomky germánského kmene Dánů, který přišel na poloostrov v 5.–6. století z jižního Švédska. Vytlačili a částečně si podmanili původní obyvatele (Angly, Juty, Sasy). V 8.–11. století podnikali výpravy jako Vikingové. Etnicky a kulturně ovlivnili obyvatele Západní Evropy (Británie, Normandie, Islandu i Grónska). Nejstarší památky jsou psané runami, v současnosti se používá latinka. Kromě", "Do reformace bylo Dánsko římskokatolickou zemí. Od reformace je státní církví dánská (evangelická) církev. Její vliv ve společnosti ovšem klesá, podobně i pomalu klesá počet jejích příslušníků. V roce 2013 to bylo 4 430 643 obyvatel, což představovalo 79,1 % obyvatelstva (v roce 1990 to bylo 89,3 %). Snižuje se i návštěvnost bohoslužeb a členství v církvi je více formální.", "", "Dánsko patří mezi státy s moderním tržním hospodářstvím, technicky vyspělým zemědělstvím a rozsáhlou vládní sociální politikou (sociálně-demokratický model welfare state). Vyspělost dánské ekonomiky se projevuje vysokou životní úrovní, pevnou měnou i značnou závislostí na obchodu se zahraničím, ale aktivní obchodní bilancí. Dánský vývoz míří nejvíce do Německa, Švédska, Británie, Nizozemska, Francie, Polska a Itálie. V zemědělství pracuje jen 6 % ekonomicky činného obyvatelstva. Obdělávaná půda tvoří asi 56 % rozlohy, což je nejvíce v Evropě. Dánské zemědělství je charakteristické velkou intenzitou, vysokou produktivitou a mechanizací a rozšířenou spotřebou umělých hnojiv. Pěstují se obilniny (pšenice), brambory a cukrová řepa. Základem zemědělské výroby je chov skotu, prasat a drůbeže. Dánsko je vedoucím producentem vepřového a největším vývozcem vepřových produktů v EU. Významný je mořský rybolov. Dánsko má naproti tomu jen", "K výdobytkům sociálního státu patří například to, že má Dánsko nejvyšší minimální mzdu na světě. Jakýmsi zlatým věkem sociálního státu v Dánsku byla 60. léta až polovina 70. let 20. století, kdy hodinové výdělky rostly daleko rychleji než spotřebitelské ceny. Toto tempo růstu blahobytu se pak nakrátko vrátilo ještě v druhé polovině 80. let. Od 90. let se křivky růstu výdělků a cen příliš nevzdalují. Pro dánský trh práce je charakteristická vysoká míra členství v odborech a pokrytí kolektivními smlouvami, které se datují od \"Septemberforliget\" (zářijové urovnání) v roce 1899,", "Souběžně s rostoucím blahobytem občanů vykazoval i stát v 60. letech 20. století rozpočtové přebytky, takže státní dluh se na počátku 70. let dostal na nulu. Od ropné krize v roce 1973 se rozpočty dostaly do problémů, které vyvrcholily na počátku 90. let, kdy státní dluh přesáhl 80 % hrubého domácího produktu (HDP). Dánské vlády si s tím však poradily, od roku 1993 začaly být rozpočty znovu přebytkové a míra zadlužení Dánska je v současnosti (k roku 2018) 36,4 % HDP, což je zhruba na úrovni České republiky, tedy jedna z nejnižších v Evropské unii. Dánská fiskální politika je obecně považována za zdravou. Státní dluh se ke konci roku 2017", "Dánskou měnou je dánská koruna, která je rozdělena na 100 øre, byla zavedena v roce 1875 a nahradila předchozí šilinky. Dánsko má velmi pevnou tradici v udržování systému fixního směnného kurzu, která sahá až do období zlatého standardu za dob Skandinávské měnové unie mezi roky 1873 a 1914. Po rozpadu mezinárodního Brettonwoodského systému v roce 1971 Dánsko opakovaně během 70. a začátku 80. let korunu znehodnocovalo a udrželo tak politiku „pevných, ale nastavitelných“ směnných kurzů. Následně ale rostoucí inflace vedla k tomu, že Dánsko vyhlásilo v roce 1982 politiku fixního směnného kurzu. Zpočátku byla Dánská koruna vázaná na evropskou měnovou jednotku, od roku 1987 na německou marku a od roku 1999 na euro. Ačkoli bylo Dánsko způsobilé, rozhodlo se do Evropské měnové unie (EMU) v době jejího založení nevstoupit. V roce 2000 dánská vláda navrhla a obhajovala členství v Evropské měnové unii a na základě toho bylo uspořádáno referendum, kterého se zúčastnilo 87,6 % občanů a z nich 53 % dánské členství v EMU odmítlo. Poté bylo", "Daňová úroveň i úroveň vládních výdajů v Dánsku patří mezi nejvyšší na světě, což je tradičně připisováno severskému modelu, jehož je Dánsko příkladem, včetně zásad sociálního státu, které se historicky vyvíjely během 20. století. V roce 2017 činila oficiální dánská úroveň daně 46,1 % HDP. Nejvyšší rekordní úroveň dánských daní byla 49,8 % HDP dosažená v roce 2014 z důvodu vysokých mimořádných jednorázových daňových příjmů způsobených reorganizací dánského systému financování důchodů. Dánský poměr daně k HDP ve výši 46 % byl druhý nejvyšší ve všech zemích OECD. Průměr OECD byl 34,2 %. Daňová struktura Dánska (relativní váha různých daní) se také liší od průměru OECD, protože dánský daňový systém", "Souběžně s vysokou úrovní daní tvoří vládní výdaje velkou část HDP a vládní sektor plní mnoho různých úkolů. V září roku 2018 pracovalo v sektoru vládních institucí 831000 lidí, což je zhruba 29,9", "Dánsko má systém pojištění pro případ nezaměstnanosti zvaný A-kasse (dánsky arbejdsløshedskasse). Tento systém vyžaduje placené členství ve státem uznávaném fondu nezaměstnanosti. Většinu těchto fondů spravují odbory a část výdajů je financována prostřednictvím daňového systému. Členové A-kasse nemusejí být členy odborového svazu. Ne každý dánský občan nebo zaměstnanec má nárok na členství v tomto fondu a členské příspěvky jsou ukončeny po dvou letech nezaměstnanosti. Osoba, která není členem A-kasse nemůže pobírat dávky v nezaměstnanosti. Fondy v nezaměstnanosti neplatí dávky nemocným, kteří jsou místo toho převáděni do obecného systému sociální podpory. Dánsko má celostátní komunálně spravovaný systém sociální podpory proti chudobě, který má za úkol zajišťovat minimální životní příjem kvalifikovaným občanům. Všichni dánští plnoletí občané mohou požádat o finanční podporu, pokud nemohou sami sebe nebo svou rodinu zajistit. Schválení není automatické a rozsah tohoto systému", "Jako malá otevřená ekonomika je Dánsko velmi závislé na svém zahraničním obchodu. V roce 2017 tvořila hodnota celkového vývozu zboží a služeb 55 % HDP, zatímco hodnota celkového dovozu činila 47 % HDP. Obchod se zbožím tvořil mírně více než 60 % vývozu i dovozu a zbývající obchod se službami téměř 40 %. Stroje, chemikálie a příbuzné výrobky, jako jsou léky a zemědělské produkty, byly v roce 2017 největšími skupinami vývozního zboží. Vývozům služeb dominovaly služby nákladní, námořní dopravy z dánského obchodního námořnictva. Většina z nejdůležitějších dánských obchodních partnerů jsou sousední země. Pět hlavních dovozců dánského zboží a služeb v roce 2017 bylo Německo, Švédsko, Spojené království, Spojené státy americké a Norsko. Pět zemí, z nichž Dánsko v roce 2017 dovezlo nejvíce zboží a", "Nejznámějším Dánem ve světě je klasik dětské literatury Hans Christian Andersen. Známým tvůrcem dětské literatury je také William Heinesen, dánsky píšíci Faeřan. Zakladatelem moderní dánské literatury (stejně jako norské) byl Ludvig Holberg. Nejvýznamnějším představitelem literární skupiny Jutland byl Jeppe Aakjær, dánského romantismu Adam Oehlenschläger, naturalismu Jens Peter Jacobsen, sociální prózy Martin Andersen Nexø, válečné prózy Sven Hassel, nejslavnější píšící Dánkou je Karen Blixenová. Jako dramatik a zvláště scénograf se prosadil Kjeld Abell. Významnými současnými autory jsou Peter Høeg, Klaus Rifbjerg či básník Jens Fink-Jensen. Nobelovu cenu za literaturu získali Henrik Pontoppidan, Karl Adolph Gjellerup a Johannes V. Jensen. Pozoruhodným dokladem umění doby bronzové na území Dánska je Trundholmský sluneční vůz, objevený roku 1902. Keltský původ má Kotlík z Gundestrupu, ten však patrně nebyl na dánském území původně vyroben, neboť Keltové v Dánsku podle historiků nežili. V Dánsku se narodil významný impresionistický malíř Camille Pissarro či představitel expresionismu Emil Nolde. Zřejmě nejvýznamnějším evropským neoklasicistním sochařem byl Bertel Thorvaldsen. K situacionismu se hlásil sochař a malíř Asger Jorn. Nejslavnější gotickou stavbou v Dánsku je Katedrála v Roskilde, hrobka dánských králů. K nejvýznamnějším stavbám patří též zámek Kronborg v Helsingøru, kam William Shakespeare umístil děj svého Hamleta. Obě stavby jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Egeskov je nejzachovalejším renesančním vodním hradem v Evropě. Jørn Utzon je nositel prestižní architektonické Pritzkerovy ceny a autor jedné z nejznámějších staveb světa, Opery v Sydney. Funkcionalismus v dánské architektuře reprezentoval zejména Arne Jacobsen, který měl značný vliv na podobu typických dánských předměstských domů. Průkopníci umění fotografie, jako byli Mads Alstrup a Georg Emil Hansen, připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století, oba byli mezinárodně uznávanými uměleckými a novinářskými fotografy. Mezi nejúspěšnější současné dánské fotografy se řadí Jacob Aue Sobol nebo Claus Bjørn Larsen. Za nejvýznamnějšího dánského hudebního skladatele je považován Carl Nielsen. Lze vzpomenout též Nielse Wilhelma Gadeho. Lars Ulrich je bubeníkem a spoluzakladatelem známé americké skupiny Metallica. Slavným baletním tanečníkem byl Erik Bruhn. Světově známým se stal filmový režisér Lars von Trier, spoluautor \"Dogmatu 95\". Dalším signatářem tohoto filmařského manifestu byl Thomas Vinterberg. Oscara mají Bille August či Susanne Bierová. Klasikem dánského filmu je Carl Theodor Dreyer. Hereckou hvězdou němého filmu byla Asta Nielsenová. V béčkových a žánrových hollywoodských filmech se proslavila herečka Brigitte Nielsenová, manželka Sylvestera Stalloneho. V jejích stopách dnes jde Connie Nielsenová. Televizní \"Hra o trůny\" proslavila Nikolaje Coster-Waldaua. Ve filmech Jean-Luca Godarda se stala známou Anna Karina, režisérova múza. Dánský původ má i americký herec Viggo Mortensen. Bondovka \"Casino Royale\" proslavila herce Madse Mikkelsena. Mezi světovými válkami dosáhla celoevropského věhlasu filmová komická dvojice Pat a Patachon, v češtině jsou jejich umělecké přezdívky dodnes úslovím označujícím kontrast velkého a malého člověka. V modelingu se prosadila Helena Christensenová. Výjimečným kulturním fenoménem 21. století se stala dánská televizní tvorba, seriály jako \"Vláda\" (\"Borgen\"), \"Most\" (\"Broen\") či \"Zločin\" (\"Forbrydelsen\") zaznamenaly celosvětový úspěch. Dánsko má velkou tradici zábavných parků. K nejnavštěvovanějším v Evropě patří Legoland. Druhým nejstarším zábavním parkem v Evropě je známé Tivoli. Také vůbec první zábavní park vznikl v Dánsku – Dyrehavsbakken. Do všech dánských státních muzeí je vstup zdarma, stejně tak je zdarma půjčování knih v knihovnách.", "Typickým dánským pokrmem jsou sendviče, jež se nazývají \"smørrebrød\", doslova „chleba s máslem“. Jsou ze žitného chleba a obvykle obsahují i maso či rybu. Základem dánské kuchyně je vepřové, jehož Dáni produkují nejvíce v Evropě. Typickými pochoutkami z něho jsou smažené karbanátky z mletého masa \"frikadeller\", závitky z vepřového žaludku \"rullepølse\", vepřová pečeně \"flæskesteg\", vepřové klobásy \"pølse\", či prastarý \"aebleflaesk\" – vepřové s jablky. Z ryb je oblíbená vařená treska. Místo majonézy se obvykle podává její specifická verze zvaná remuláda, jež je obohacena o", "Dánsko má mimořádně silnou vědeckou tradici. První kvantový model atomu vytvořil fyzik Niels Bohr. Jeho bratr Harald Bohr byl významný matematik (ale také fotbalista a držitel stříbrné olympijské medaile). Studiem elektromagnetismu proslul fyzik Hans Christian Ørsted. Významným novověkým astronomem byl Tycho de Brahe. Rychlost světla jako první spočítal astronom Ole Rømer. Studium hvězd výrazně posunul Ejnar Hertzsprung, John Dreyer zase sestavil dodnes užívaný katalog objektů hlubokého vesmíru. Jednoduchou metodu na rozeznávání bakterií vyvinul bakteriolog Hans Christian Gram. Průkopníkem v oblasti anatomie, geologie a paleontologie byl Niels Stensen. Tezi o žhavém jádru země jako první formulovala geofyzička Inge Lehmannová. Škálu pH zavedl chemik Søren Peder Lauritz Sørensen. Objevitelem lymfatického systému byl Thomas Bartholin. Významným geometrem byl", "Nejpopulárnějším sportem v Dánsku je fotbal. Dánská fotbalová reprezentace vyhrála Mistrovství Evropy 1992. Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získal roku 1977 Allan Simonsen. Dalšími známými hráči byli Preben Elkjær Larsen, Michael Laudrup, Peter Schmeichel či Christian Eriksen. Velmi úspěšní jsou Dánové také v házené. Muži vyhráli olympijský turnaj v Rio de Janeiru roku 2016 a dvakrát mistrovství Evropy (2008, 2012), ženy třikrát vyhráli olympijské hry (1996, 2000, 2004), jednou mistrovství světa (1997) a třikrát mistrovství Evropy (1994, 1996, 2002). Nejznámějšími házenkáři jsou Mikkel Hansen (nejlepší hráč světa 2011, 2015 a 2018) či Anja Andersenová (nejlepší házenkářka světa 1997). Geografie Dánsko předurčuje k popularitě jachtingu a Paul Elvstrøm v něm také získal čtyři zlaté olympijské medaile. Podobnou tradici má dánské veslování a pádlování, dánské veslice vybojovaly na olympiádách již sedm zlatých, kanoisté tři. Dánové též patří k národům, které si připsaly olympijské zlato již na prvních hrách v Athénách roku 1896, díky vzpěrači (a vůbec všestrannému sportovci) Viggo Jensenovi. Významných úspěchů dosahují Dáni tradičně také v cyklistice (Henry Hansen, Willy Hansen, Niels Fredborg, Lasse Norman Hansen, Bjarne Riis, Michael Rasmussen). Světovou tenisovou jedničkou se dokázala stát Caroline Wozniacká. Peter Gade patří k nejlepším evropským badmintonistům všech dob, Poul-Erik Høyer Larsen dokázal jako dosud jediný evropský mužský badmintonista uzmout zlatou olympijskou medaili Asiatům, kteří jinak v této disciplíně tradičně dominují. Dán keňského původu Wilson Kipketer vybojoval tři tituly mistra světa v běhu na 800 metrů. V závodech 24 hodin Le Mans se rekordními devíti vítězstvími proslavil Tom Kristensen. Populární v Dánsku jsou také závody na ploché dráze, k úspěšným závodníkům patří Ole Olsen či Nicki Pedersen. Ze šachistů lze jmenovat Benta Larsena či Aarona Nimcoviče." ] }

{ "title": [ "Dělení oboru.", "Název a původ." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Klasicky se botanika dělí na: Podle podobných otázek a metod lze rozlišit pět hlavních oblastí uvnitř botaniky:", "Název botanika, odvozený z řeckého \"botané\" (tráva, pastvina) a \"botaniké techné\", svědčí o tom, že nevznikla jako spekulativní věda, nýbrž technika či umění zacházet s rostlinami, zejména užitkovými a léčivými. Rostliny a jejich plody byly dlouho hlavní potravou člověka a téměř jediným prostředkem léčitelů, kteří shromažďovali a předávali znalosti o jednotlivých druzích rostlin a jejich léčebném použití. První známý náznak nějaké teorie rostlin zaznamenal Aristotelův žák a nástupce ve vedení jeho školy Theofrastos, ale ještě o 3 století mladší lékař Pedanius Dioscorides shromáždil své znalosti o asi 600 léčivých rostlinách ve spise \"Materia medica\". Dioskoridův spis se hojně opisoval a zůstal hlavní autoritou ohledně rostlin až do 16. století. V pozdním středověku se rostlinopisné znalosti staly součástí lékařského studia a při univerzitách se začaly zakládat botanické zahrady, až do 18. století ovšem omezené na rostliny užitkové a léčivé. Nejstarší zachovaná botanická zahrada v Padově byla založena roku 1545. Roku 1537 vydal Otto Brunfels první „herbář“ s dřevoryty významných léčivých rostlin a následovala řada dalších. V češtině – to znamená pro laiky - vydal roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku překlad velkého herbáře Ondřeje Matthioliho. Oblíbené herbáře vycházely se stále dokonalejšími obrázky (mědirytinami), byla to však jen \"florilegia\" (katalogy rostlin) a nekladly si otázky systematické botaniky. Roku 1583 vydal Ital Andrea Caesalpino knihu „O rostlinách“, kde si začal všímat obecnějších vlastností rostlin, ale teprve francouzský lékař, botanik a cestovatel Joseph Pitton de Tournefort položil základy botanického systému, když na základě podobnosti květů a plodů zavedl pevné rody (\"genera\"). Podobným směrem se vydal i lékař Adam Zalužanský ze Zalužan na konci 16. století, který jako jeden z prvních hájil názor, že i rostliny mají dvě pohlaví. Vynález mikroskopu v 17. století byl převratný objev, který umožnil nahlédnout do anatomie rostlin. Tím se otevřela cesta k vědečtějšímu studiu botaniky. Na jejím začátku stojí švédský lékař a přírodovědec Carl Linné (\"Linnaeus\", 1707-1778), autor rozsáhlých katalogů rostlin i živočichů, tvůrce binomiální nomenklatury a prvního vědeckého systému botaniky, i když budovaného podle nahodilých kritérií. Linnéův systém rozšířil a zdokonalil francouzský vědec Antoine Laurent de Jussieu (1748-1836). V této podobě se užíval téměř sto let. Stále běžnější užívání mikroskopu dovolilo rozvoj buněčné teorie (Jan Evangelista Purkyně) i řady nových botanických disciplin (anatomie, fyziologie, biochemie, atd.) a už v roce 1851 německý botanik Wilhelm Hofmeister studiem reprodukce kvetoucích rostlin a jejich křížení prokázal skutečnost evoluce. Bartlich a Endlicher zavedli vyšší taxonomické jednotky a v letech 1820-1838 položil Kašpar Šternberk základy paleobotaniky. V téže době začal vydávat Jan Svatopluk Presl (1791-1849) svůj velkolepý „Rostlinář“, který nemohl dokončit, a roku 1846 vydal „Všeobecný rostlinopis“, jimiž vytvořil českou botanickou terminologii. Mezi českými botaniky – vedle Purkyně – vynikli například Gregor Mendel, Ladislav Čelakovský, Ctibor Blattný, Karel Kavina, Karel Domin, Josef Dostál, a Josef Velenovský. Během 20. století se botanika významně proměnila, hlavně pod vlivem myšlenky evoluce, molekulární genetiky a na ně navazující kladistiky. Dosavadní taxonomie řadila jednotlivé taxony (druhy, rody, čeledi atd.) podle vnější podobnosti a celkového fenotypu. Původní Linnéova klasifikace se sice měnila a modernizovala, byla však stále značně subjektivní. Ve 20. století se objevilo několik pokusů uspořádat taxony určité oblasti (druhy, rody, čeledi atd.) do stromového grafu (kladogramu), jehož uzly jsou nejmladší společní předkové. Zjednodušeně lze říci, že kladogram představuje vztahy mezi taxony tak, aby se jejich pozorovaná rozmanitost dala vysvětlit co nejmenším počtem mutací. Struktura větví kladogramu tedy vzniká mechanicky (obvykle s použitím počítače), jen s využitím pozorovaných fenoménů, a je tedy podstatně objektivnější." ] }

{ "title": [ "Život.", "Nový společenský systém.", "New Lanark.", "New Harmony.", "Směnné banky.", "Filosofie dějin.", "Pedagogický přinos.", "Owenismus." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Narodil se 14. května 1771 v městečku Newtown, v Montgomeryshire, ležícím v severní části Walesu ve Velké Británii, jako šestý ze sedmi dětí. Zemřel ve stejném městě 17. listopadu 1858, ve věku 87 let. Jeho otec byl sedlář a vlastník železářství. Později pracoval i jako poštmistr. Matka pocházela z prosperující farmářské rodiny a říká se, že to byla jemná a ušlechtilá žena, po které její syn zdědil mnoho povahových rysů. Owen navštěvoval místní školu, kde nepřehlédnutelně vynikal. Pětileté učivo zvládl během tří let a na zbylé dva roky byl školou jmenován na učitelského pomocníka. V tehdejších školách se běžně vyučovalo jen čtení, psaní a základní aritmetické operace. Robert měl ale volný přístup ke knihám nejvzdělanějších mužů vesnice, a to duchovního, lékaře a advokáta. Mohl si tedy půjčovat všechny jejich knihy a díky tomu se mu podařilo získat větší rozhled a stal se z něj uvědomělý člověk, který po celý život prosazoval své ideály. Založil sociální řízený podnik v New Lanark a komunistickou kolonii Nová Harmonie. Bylo známo, že pracovní podmínky v New Lanarku byly dlouho dobu na skvělé úrovni, ale jinde tomu tak ještě nebylo. Owen se proto pokusil ovlivnit události skrze politiku. Navrhl všeobecný zákon o zákazu dětské práce v továrnách. Parlament s tímto návrhem souhlasil, ale sněmovna lordů, ve které byla spousta továrníků, návrh odložila. Po roce si Owen vynutil znovuobnovení, ale ustanovený kompletní výbor byl jednoznačně proti. Po čtyřech letech Owenovy agitace byl konečně zákon uznán, i když ve značně překroucené formě. Platil pouze pro bavlnářský průmysl a dětská práce byla snížena na hranici 12 hodin denně. Owen navrhl plán národních družstev (national companies), čímž ovlivnil vznik družstevníctví a odborového hnutí (\"The Grand National Consolidated Trade Union\"; navazovala London Working Men's Association), ke které se přidala jako první \"Unie stavbařů\", pro kterou sepsal celý manifest. Hnutí bylo však nepřipravené a selhalo. V roce 1835 založil Association of All Classes of All Nations, na šíření owenovský idejí. Vyzýval vlády, strany, sponzorů aby si získaly jeho učení společenské reformy. Na konci života se zabýval spiritualismem. Kdysi bohatý podnikatel Owen umírá v chudobě, bez peněz v roce 1858.", "Owen si vytyčil za cíl objevit prostředky, jimiž by se daly zlepšit životní poměry chudiny a dělnictva, a to způsobem prospěšným i pro jejich zaměstnavatele. Přechod k novému řádu měl být snadný, protože: \"\"Prostředky leží všude kolem, jsou nám k disposici a existují v nadbytečném množství.\"\" Owen se domníval, že: \"\"Přirozenou měrou hodnot je v principu lidská práce čili spojení ruční a myšlenkové síly lidí k práci povolaných.\"\" Tato práce měla být zprůměrována na průměrnou jednotku lidské pracovní síly a měla být stanovena podobně jako jednotka koňské práce. Dále mělo být zrušeno soukromé vlastnictví. Owen napsal:\"Soukromé vlastnictví bylo a je i dnes příčinou nekonečného počtu zločinů a neštěstí člověka; člověk by měl uvítat dobu, kdy pokrok vědy a znalost prostředků na utváření vyššího charakteru všech jednotlivců lidského rodu způsobila, že další existence soukromého vlastnictví je nejen zbytečná, ale velmi škodlivá pro všechny. V rozumné společnosti nebude existovat soukromé vlastnictví. Ať už bylo či nebylo užitečné před zavedením strojů a chemie, dnes je zcela zbytečné a čisté zlo... každému člověku, od nejvyššího po nejnižšího, možná na celý život zajistit mnohem více skutečně blahodárných věcí pro lidstvo a štěstí jednotlivce prostřednictvím veřejných zařízení...až bude všechno, kromě čistě osobních věcí veřejným vlastnictvím a veřejné vlastnictví se bude udržovat v nadbytku pro všechny, až přestanou se cenit zdánlivé hodnoty a cenit se budou jen pravé hodnoty, pak bude správně oceněna i nezměrná převaha soustavy veřejného vlastnictví nad zly, vyplývajícími ze soukromého vlastnictví. Ve správně organizované vědecké soustavě veřejného vlastnictví a při stejné výchově a rovných podmínkách pro každého člověka nebudou námezdní pracující ani nerovné manželství, ani rozmazlené děti a ani žádné špatná, které vycházejí z chyb nynějšího systému...veřejné vlastnictví (dokáže) ve srovnání se soukromým takovou úsporu času, práce a kapitálu, že si to nemůže nikdo představit... boj o individuální vlastnictví plodí největší marnotratnost a největší ztráty ve všech odvětvích společnosti, ničí nejlepší a nejkrásnější vlastnosti lidské povahy a pěstuje a podněcuje nejníže city a vášně.\"Místo obdělávání půdy pluhem mělo být zavedeno obdělávání půdy rýčem. Protože pokrok techniky a chemie způsobil, že se vyrábělo více, než lidé dokázali spotřebovat. Parní stroj označil Owen za pohromu pro společnost. Ve \"Zprávě výboru sdružení pro pomoc průmyslové a zemědělské chudoby\" z roku 1817 píše o znehodnocení lidské práce, mechanizovanými zařízeními, tedy práce prostřednictvím nových strojů, automatizací výroby. Owen zdůraznil, že mechanizace snížily ceny, zvýšila poptávka, snížila celu lidské práce, ale zvýšila individuální bohatnutí na úkor chudoby. Připomínal, že stroje jednak zvětšují výrobní moc země (schopnost země vytvářet bohatství vzrostla 12násobně), na straně druhé zvýšily sociální nerovnost a vykořisťování (díky nim klesla cena práce a snížil se počet pracovních míst, nezvýšily se však mzdy). Už tehdy Owen řešil problém, který trápí společnost i dnes: nutnost vynalézt vhodné zaměstnání pro chudobu a nezaměstnané, jejichž nahradili mechanismy, a dokud se tento problém nevyřeší, Owen navrhuje omezení automatizace. Owen připomíná, že stroje a pokrok mohou přinést blahobyt a štěstí celé společnosti, přesto slouží k hromadění bohatství v rukou malého počtu lidí na úkor bídy ostatních. Dodává, že pokrok civilizace a všeobecné zdokonalení, může být provedeno pouze pomocí vědy a využití strojů ve prospěch obecného blahobytu (později Marx rozvíjí podobný termín, všeobecný intelekt). Navrhuje kolektivní stravování v komunitách; jídlo by se chystalo v jednom podniku, kde by ho poté všichni osadníci jedli jako jedna velká rodina. Zvláštní péči věnoval Owen vzdělávání a výchově. Dle něj: \"\"jedním z nejrozšířenějších zdrojů omylů a zla ve světě je mínění, že nemluvňata, děti i dospělí jsou činitelé spravující se vůlí, kterou si vytvářejí sami a obracejí podle své vůle\"\". Vytvářením vnějších podmínek a indoktrinací mělo být možné vytvoření nového člověka. O konkurenci Owen soudil, že způsobuje to, že se lidé bojí náskoku druhých, a kdyby se nesnažili na tento náskok reagovat, tak přijdou o živobytí. Robert Owen v tomto kontextu napsal:\"Nemůže být pochyb o tom, že umělý zákon poptávky a zisku je v protikladu k obecnému blahobytu společnosti... Zaručeným výsledkem principu individuálního zisku je, že vždy omezuje, pokud vezmeme v úvahu nabídku potravy... v letech úrodných a úměrně příznivým okolnostmi je nadbytek potravy a bude levná, kdežto za neúrody a úměrně s nepříznivými okolnostmi roku bude potrava vzácná a drahá a bude následovat hlad... a přece každý, kdo něčemu z toho prakticky rozumí, ví nad veškerou pochybnost jistě, že v době bezprostředně před nejhoršími známými hladomory existovaly až nadbytečně hojné prostředky, které by byly umožnily obyvatelstvu za předpokladu správních předpisů a dostatečných znalostí potřebných k jejich provedení vyrobit zásobu potravin rovnajícím se přímo neobyčejnému nadbytku\".Odstraněním konkurence měl nový společenský systém zajistit větší množství výrobků, ale také jejich spravedlivější distribuci.", "Továrna New Lanark, ležící poblíž města Glasgow, poskytla Owenovi první velkou příležitost, díky níž mohl začít prosazovat a realizovat své humanitní myšlenky, kterými si získal postavení dobrého ředitele s organizačními schopnostmi a zároveň oblibu u zaměstnanců. Továrnu vybudoval úspěšný obchodník David Dale, společně s vynálezcem Richardem Arkwrightem. Tito muži totiž přišli na to, jak využít sílu řeky Clyde k pohonu strojů. David Dale proto koupil pozemky v okolí řeky a během deseti let zde vybudoval rozsáhlý komplex budov továrny na spřádání bavlny, barvírny i domů pro zaměstnance. Nacházela se zde největší přádelna v Británii. Navíc byla doplněna automatickým dopřádacím strojem, který jako první na světě umožnil strojní výrobu bavlněných látek. Je zřejmé, že továrna musela díky technické vyspělosti prosperovat. Ale vytvářela vysoké zisky i díky tomu, že zaměstnávala spoustu dětí. Například v roce 1793 bylo z 1150 zaměstnanců 800 dětí. Mnoho z nich pocházelo ze sirotčinců. Děti pracovaly kromě nedělí od 6 hodin ráno do 7 hodin večer a v tomto čase měly půlhodinovou přestávku na snídani a hodinovou na oběd. Zvláštní je, že navzdory těmto skutečnostem to byly v tehdejší době skvělé pracovní podmínky. Jinde se pracovalo běžně 14 hodin denně. Tady děti navíc měly dobré ubytování, nadstandardně kvalitní stravu a denně trávily 2 hodiny ve škole. Platové ohodnocení bylo taky vysoce nad průměrem platů v celém Skotsku. V době, kdy Robert Owen s několika bohatými obchodními partnery koupil za 60 000 liber New Lanark a stal se manažerem této firmy, tu pracovalo kolem 2000 zaměstnanců. Z toho bylo přibližně 500 dětí, které pracovali již od 5. nebo 6. roku jejich života. Owen v New Lanark zajistil pro své zaměstnance volný přístup ke vzdělání, zdravotnictví a bydlení. Založil školu pro děti, pro dívky, i chlapce s kreativními učebnami na zeměpis, tanec, umění a hudbu s mapami, vycpanými zvířaty, počítadly a mnoha dalšími pomůckami. V Lanark omezil pracovní dobu na 10,5 hodiny ze 14 až 16 hodin a zřídil obecní fond pro zaměstnance, z něhož financoval zdravotní péči. Zajistil obyvatelům i volné bydlení a zdravotně nezávadné a čisté prostředí. Owen v komunitě New Lanark aplikoval snížení cen. Úspory z hromadného nákupu zboží daroval zaměstnancům. New Lanark navštívilo kolem 2000 prominentních hostů (kromě jiných i Mikuláš I. Pavlovič). Owen zpočátku nebyl oblíbeným šéfem. Snažil se utužovat disciplínu. Vyhlásil zimní zákaz vycházení po půlnoci, zakázal chovat drůbež, prasata a psy v domě, zavedl pravidelné kontroly čistoty obydlí a v neposlední řadě každého, kdo přišel do práce třikrát opilý, vyhodil. Zvýšila se morálka, hygiena i produktivita práce, a v důsledku toho i zisk. Těmito manažersky dobře promyšlenými kroky se stal oblíbencem u spolumajitelů. Zaměstnanci si ho ale oblíbili až poté, co jim byl vyplácen plný plat i v době, kdy po dobu čtyř měsíců v roce 1806 vázly obchody kvůli vyjednávání se Spojenými státy, na které v tu dobu bylo uvaleno embargo, a Británie tak byla odříznuta od dodávek surové bavlny. V následujících letech stále více a více se utužovala jeho oblíbenost. Významnou část zisků totiž investoval do sociálních a vzdělávacích reforem a zvyšoval tak životní úroveň svých zaměstnanců. Omezil pracovní dobu na deset a půl hodiny. Zřídil obecný fond, do kterého přispívali všichni zaměstnanci, a z fondu pak poskytoval bezplatnou zdravotní péči všem obyvatelům New Lanarku. Odkoupil všechny obchody ve městečku. Díky tomu, že nakupoval palivo, potraviny a jiné zboží ve velkém a vzdal se zisků, mohl v místním obchodě prodávat produkty běžné spotřeby za nižší cenu, než bylo kdekoli jinde zvykem. Pracovat mohly pouze děti starší deseti let, a to jen pokud jim k tomu dali souhlas jejich rodiče. Pro ty mladší zřídil školu, kde se mimo jiné vyučovaly na tehdejší dobu neobvyklé předměty, jako například zeměpis, tanec, umění či hudba. Dívky se navíc učily číst, chlapci trénovali vojenské pochody. Ještě větší raritou je to, že zřídil první mateřskou školu na světě. Těm nejmladším dokonce poskytl možnost chodit si po škole hrát na dětské hřiště. Dnes si těžko můžeme představit, jak byly tyto kroky v tehdejší době razantní. V tehdejší době byla většina lidí přesvědčena, že vzdělání je pouze pro vyšší třídu a pro děti chudých pracujících není potřeba. Reformy se proto nelíbily jeho spoluvlastníkům. Mysleli si, že jsou tím ohroženy firemní zisky. Owen roku 1813 za většinu svých peněz vykoupil staré společníky a nahradil je novými, kteří měli větší pochopení pro jeho plány a spoustu reforem uskutečnil až za jejich spolupráce. Novými společníky se stali Jeremiáš Bentham, proslulý národohospodář, filosof a právník a William Allen, který byl známý svými pacifistickými myšlenkami. Ani konkurenti nemohli pochopit, že Owen zvyšuje úroveň dělníků a zároveň zůstává úspěšným podnikatelem. New-Lanark se stal natolik slavným, že sem přijíždělo ročně 2000 hostů, aby si na vlastní oči mohli prohlédnout Owenovi reformy zavedené v praxi. V tisku se stále častěji psalo o nově fungujících pracovních podmínkách továrny New Lanark, a když parlamentní komise potvrdila, že soudy během deseti let nevznesly díky Owenovým reformám a nově nastoleným poměrům trestní řízení proti žádnému z obyvatel New Lanarku, byl svět ohromen. Friedrich Engels o Owenovi v tomto kontextu napsal:\"V průmyslové revoluci viděla většina příslušníků jeho stavu jen zmatek a chaos, dobrý jen k tomu, aby se v jeho kalných vodách lovilo, a k rychlému obohacení. Owen v ní viděl příležitost uplatnit svou oblíbenou tezi, a tím vnést do chaosu řád. Už se o to úspěšně pokusil v Manchesteru, kde řídil továrnu s více než pěti sty dělníky; od roku 1800 do roku 1829 vedl jako společník a ředitel podobným způsobem velkou prádelnu bavlny v New Lanarku ve Skotsku, měl jen větší volnost v jednání a dosáhl úspěchu, který ho proslavil po celé Evropě. Obyvatelstvo New Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 osob a původně se skládalo z nejrozmanitějších a většinou značně demoralizovaných živlů, změnil v dokonalou vzornou kolonii, v níž opilství, policie, trestní soudy, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti byly neznámou věcí. A to prostě tím, že přesadil lidi do poměrů, které byly důstojnější člověka, a zejména tím, že dbal o pečlivou výchovu dorůstající generace. Vynalezl školky pro malé děti a poprvé je tu zavedl. Od dvou let chodily děti do školky, kde se bavily tak dobře, že se jim ani nechtělo domů. Zatímco jeho konkurenti nechávali dělníky pracovat 13 až 14 hodin denně, pracovalo se v New Lanarku jen 10 [1]/ hodiny. Když ho bavlnářská krize donutila zastavit na čtyři měsíce práci, vyplácela se nepracujícím dělníkům nadále plná mzda. A přitom závod víc než zdvojnásobil svou hodnotu a vynášel majitelům až do konce bohatý zisk.\"", "Zklamání z politického řešení problému dětské práce (kterou se mu podařilo legislativně omezit pouze sčásti) a zhoršení ekonomických podmínek vedlo Owena k soustředění jeho úsilí do jiné oblasti. Friedrich Engels k tomu dodává:\"\"S tím vším nebyl Owen ještě spokojen. Existence, kterou připravil svým dělníkům, nebyla podle jeho názoru ještě zdaleka důstojná člověka; „lidé byli mými otroky“; poměrně příznivé okolnosti, do nichž je přesadil, ještě zdaleka neumožňovaly všestranný racionální vývoj charakteru a rozumu, o svobodné životní činnosti ani nemluvě. „A přece produkovala pracující část těch 2500 lidí pro společnost právě tolik skutečného bohatství, kolik před necelým půlstoletím mohlo vyrobit 600 000 obyvatel. Ptal jsem se sám sebe: co se děje s rozdílem mezi bohatstvím spotřebovaným 2500 osobami a bohatstvím, které by bylo dříve spotřebovalo 600 000?\"“Mír po napoleonských válkách, který byl uzavřen roku 1815, přinesl zároveň změnu v poválečné poptávce. V době, kdy bylo propuštěno mnoho mužů z armády, byla uvolněna i další pracovní síla, která se podílela na výrobě produktů potřebných k boji proti Francii nebo ta, která byla nahrazována stroji. V důsledku toho rapidně rostl počet nezaměstnaných. Stroje zvýšily produktivitu práce, která však nebyla ekonomicky využita, protože nezaměstnaným se snížila jejich koupěschopnost. Ekonomické podmínky se velice zhoršily – například mzdy v zemědělství se snížily téměř o 50 %. Mír tak Britům paradoxně na nějaký čas zhoršil jejich životní situaci. Owen, který viděl utrpení jiných, spatřil východisko v samostatných hospodářských celcích, ve kterých by bylo minimální množství strojů, a většinu práce by odváděli lidé. Plánoval, že ve „vesnicích spolupráce“ by si lidé zajišťovali zboží pro vlastní potřebu a všechen přebytek by používali na obchodování s vnějším světem, a to pouze pro zajištění nezbytností, které by si nebyli schopni vyrobit sami uvnitř kooperativní komunity. Když Owen poprvé přišel s myšlenkou vytvoření komunit, nebyly v ní vidět žádné rysy utopie. Říkal, že se inspiroval spisem Johna Bellerse z roku 1695. Přesnější představu o vesničkách spolupráce zveřejnil roku 1817 v jeho zprávě výboru sdružení pro pomoc průmyslové a zemědělské chudině, kde byl vepředu zobrazen závod společně s dalšími budovami a pozemky. Budovy v osadách byly navrženy pro 1200 lidí a byly obklopeny pozemky o celkové rozloze 1000 až 1500 akrů. Owen svůj plán neustále rozvíjel. Chtěl mít ve svých osadách společné kuchyně, jídelny, školy, knihovny či společné noclehárny pro děti. Ve vhodných vzdálenostech by se podle něj měly nacházet další osady, které by spolu navázaly spolupráci a vzájemně by se doplňovaly. S těmito myšlenkami se už ale začal pomalu blížit k utopii. To si samozřejmě pod vlivem svých přání a představ neuvědomoval a byl si tímto projektem naprosto jist. Roku 1825 proto vroucně uvítal nabídku jistého George Rappa, který mu nabídl prodej osady v Americe, ve státě Indiana, na břehu řeky Wabash. Rapp byl německý náboženský reformátor, který přivedl do Ameriky své stoupence. Nazývali se „harmonisté“ a ve svých osadách v Pensylvánii a později v Indianě se vzdali alkoholu, zbraní, kouření a neuznávali instituci manželství. Byli svým smýšlením velice blízko Owenovi. Ten od nich odkoupil osadu za 150 000 dolarů. Poté, co zakoupil pozemky, a přijel do Ameriky, představil své názory a plány ve Washingtonu, za přítomnosti prezidenta a dalších významných osob. Sklidil spoustu kladných reakcí a plný optimistických představ neváhal začít s realizací. Do nové osady se nastěhovalo 900 osob. Demokratickým způsobem byli zvoleni předáci, kteří měli částečně dohlížet na správný chod tamní společnosti. Owen jim svěřil veškerou svou důvěru a vrátil se zpět do Anglie. Když se v roce 1826 vrátil do Indiany a zjistil, že zprávy, které mu byly do Anglie posílány ohledně fungování osady, byly lživé a že osadníci nehospodařili způsobem, jakým si přál. Původní plán pro osadu byl ten, že ve vytvořené zemědělsko-průmyslové společnosti, by každý pracoval podle svých schopností a dostával podle svých potřeb. Proto v komunitě nastolil nový pořádek, kvůli kterému odešlo 200 nespokojených osadníků. Doufal, že vybudování osady se i přes počáteční nezdary podaří, a stane se příkladem k zakládání osad po celém světě. Avšak materiální i psychologické obtíže Nové Harmonie byly nepřekonatelné. Komunita nedokázala vyrábět v takovém množstvím, které by dokázalo pokrýt jejich potřeby. Chyběly jim zkušenosti i vzájemná důvěra. Navíc mezi obyvateli docházelo k vyhýbání se práci a kvůli nadměrnému množství času, který trávili spolu ve sdílených prostorách, se začínali nesnášet. Owen v důsledku těchto faktů brzy musel začít rozprodávat jednotlivé části osady. Roku 1827 se vrátil natrvalo do Anglie a v Americe nechal svou rodinu. Jeho synové se ještě nějakou dobu snažili zachránit toto utopicko-komunistické dílo, ale ani jim se to nepodařilo. Owen ale pevně stál za svými ideály a nenechal se odradit neúspěchem. Roku 1828 se vrátil do Ameriky a vyjednával s mexickou vládou o koupi pozemků v Texasu, aby tam mohl založit další družstevní osadu. Jednání zprvu vypadalo slibně, ale nakonec ztroskotalo na radikálních náboženských a mravních názorech Owena. V roce 1841 vychází spis, v němž je pozměněno uspořádání osad. Podle nových architektonických představ by prostředek čtvercového nádvoří o straně 500 metrů, byl uvolněn pouze pro zeleň. Stavba by navíc měla být obklopena zemědělskými plochami o rozloze 1200 hektarů. Navíc zde byla navržena muzea, laboratoře, kryté bazény, ochozy a spousta jiných luxusních prvků. Je vidět, že představy týkající se této komunity byly ve výsledku až moc utopické. V posledním plánu se objevuje spousta luxusních prvků, které nejdou logicky skloubit s nedostatečným výkonem a produkcí osady. Je tedy jasné, že přání, aby se kolonie během pěti let rozšířily do Evropy a celé Americe, nevyšel. Owen s vizí nové společnosti přichází příliš brzy: nemá dostatek odborníků, řemeslníků a ani dostatečně zapálených lidí, kteří byli stále zatížení sobectvím a individualismem.", "Další Owenova snaha probíhala v letech 1830–1832, kdy zavedl zprostředkovatelnu práce. Dělníci zde za svůj hotový výrobek obdrželi poukázku, za kterou si mohli koupit to, co potřebovali. Hodnota poukázek byla určena cenou použitého materiálu a dobou, kterou dělník vynaložil na zhotovení výrobku. Myšlenkou bylo, aby práce byla vyměněna za práci. V podstatě se jednalo o navrácení se k prostředku směny, která byla používána ve středověku. Projekt ztroskotal, protože tehdy už byla zavedena dělba práce. Individuální výroba trvala mnohem déle a navíc se v obchodě, kde Owen shromažďoval výrobky a zprostředkovával tam směnu, hromadily zbytečnosti. Lidé si odnášeli nejdůležitější věci pro život a výrobky méně potřebné či nepraktické tam zůstávaly, protože o ně nebyl dostatečný zájem.", "Lukáš Perný uvadí, že podle Owena jsoud dosavadní dějiny lidstva, jsou podle Owena dějiny omylů a považuje je za nerozumné období lidské existence. To, že se hromadil omyl za omylem, Owen dokládá dobovými dokumenty, statistikami a citacemi o bídě, chudobě a úpadku. Odhalení tohoto omylu může zavést lidstvo k pokroku, znalostem, dokonalosti, pravdě a štěstí prostřednictvím reorganizace společnosti a přetvoření člověka k jednotě. Kdyby byla podle Owena dána světu moudrost, dávno by byl pochopil v průběhu staletí, že tento dar byl světu vždy k službám. Lidstvo však nedosáhlo štěstí, vznikla chudoba, nevědomost, bída, nesvornost, hřích, jen díky tomu, že člověk nezná sám sebe. Podle Owena je utopie možná, pokud by se do kolektivního rozvoje civilizace (pokroku a zlepšení položení všech tříd) investovalo vše přebytečné bohatství v rukou majetné menšiny. Tyto prostředky jsou (a to dodnes) využívané na její individuální blahobyt, imperiální války či půjčky jiným státem. Engels k tomu napsal: \"\"Robert Owen si osvojil učení materialistických osvícenců, že charakter člověka je produktem z jedné strany vrozené organizace a z druhé strany okolností, které člověka obklopují po celý život, zejména však v období vývoje.\"\"", "Owen navíc předpověděl duální vzdělávání, večerní školy a školky, a bezplatné školství. ́", "Owenizmus se spolu s fourierismem a ikarským hnutím staly prvními populárními socialistickými ideologiemi. Owen kromě toho, že založil kolonii New Harmony, inspiroval zakládání další kolonií v USA (\"Forestwille, Franklin, Kendal, Hunt, Yellow Springs, Nashoba, Haverstraw, Forestville, Blue Spring, Valley Forge, Goose Pond, Promisewell\"), Spojeném království (\"Spa Fields, Orbiston, Ralahine, Queenwood Farm\") a Kanadě (\"Maxwell\"). Owen ovlivnil i dalšího utopisty, Etienna Cabeta, který podobně zakládal utopické komunity v USA a dokonce se s Owenem osobně setkali." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Kilometráž.", "Průběh toku.", "Česko.", "Pramen.", "Horní tok.", "Německo.", "Významná města na Labi.", "Významné obce na Labi.", "Vodní díla.", "České horní Labe.", "České střední Labe.", "České dolní Labe.", "Německé Labe.", "Vodní režim.", "Vodní doprava.", "Příroda.", "Fauna.", "Ochrana přírody." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "K etymologii novější literatura (Bichlmeier a Blažek, 2014) uvádí, že úvahy o původu hydronyma lze shrnout do tří okruhů podle jazykového určení předpokládaného zdroje: zdroj germánský, keltský a staroevropský. Autoři uvádějí, že než řadit Labe ke germánskému zdroji kvůli staroseverskému elfr, islandskému elfur, faerskému elfur/elva, norskému a dánskému elv, švédskému älv, to vše ve významu „řeka“, ve švédském dialektu älv ve významu „zahloubené koryto řeky“ či älve „příkrý říční břeh“ a středoněmeckému elve „koryto řeky“, je pravděpodobnější, že došlo ke změně propria v apelativum, viz scholie (přídavky) k dílu Adama z Brém z 11. století, kde se mluví o řece Albiae Saxonum: „\"Gothelba fluvius a Nordmannis Gothiam separat magnitudine non impar est Albiae Saxonum, unde ille nomen sortitur.\"“ – v překladu Libuše Hrabové: „\"Řeka Gothelba\" [dnes Göta Älv] \"dělí Gothii od Norska. Mohutností se rovná saskému Labi, od něhož pochází i její jméno.\"“ O zdroji keltském uvádějí, že předgermánské hydronymum Labe nenese rysy charakteristické pouze pro keltské jazyky. Obdobná říční jména se vyskytují nejen na územích obývaných kdysi Kelty, ale i daleko za jejich hranicemi.<br> Slované se s hydronymem Labe seznámili nejdříve během 6. století. Západoslovanské formy jako polabské Labi, hornolužické Łobjo, dolnolužické Łobje, staročeské Labě, české Labe odrážejí výchozí praformu *Olbъji (v genitivu *Olbъję). Podle Bichlmeiera a Blažka lze odtud spekulovat, že v době kontaktu v západogermánských dialektech tehdejších obyvatel v povodí Labe mělo hydronymum zřejmě podobu *Albī, v genitivu *Alb(i)jōz. Zhruba mezi roky 750 a 850 získalo hydronymum na západoslovanské půdě podobu Labъji (v genitivu Labъję).<br> Z hlediska sémantické typologie jsou možné dva výklady pojmenování řeky: „bílá“ nebo „pomalá“, přičemž autoři považují za přesvědčivější „bílá“.<br> Labe je označováno za jedinou českou řeku, jejíž název není ženského rodu.", "Kilometráž Labe vznikla v 19. století, kdy Vltava byla staničena po proudu. Labe bylo bráno jako navazující vodní cesta a od Mělníka po proudu bylo staničeno od nuly, úsek Labe nad soutokem byl využíván v podstatě jen k zámku v Obříství. Ve 30. letech 20. století pokračovalo splavňování středního Labe, a aby nemusel být přeznačován úsek pod Mělníkem, bylo střední Labe značeno rovněž od Mělníka, ale proti proudu – roku 1938 bylo staničení vyznačeno až do Kolína. Teprve poté bylo otočeno i staničení Vltavy do směru proti proudu, čímž se soutok u Mělníka stal nulovým bodem již třetího úseku. Na českém úseku Labe se do roku 2008 používalo pět různých kilometráží, které se rozlišují názvy nejstarší, plavební, jednotná říční, administrativní a digitální. Plavební kanály mají svou vlastní kilometráž, která je vedena od špičky ostrova směrem proti toku řeky a zpravidla vyznačena i v terénu, obvykle betonovými pásky v břehovém opevnění.", "", "", "Pramení v nadmořské výšce 1387 m v rašeliništi na Labské louce, v těsném sousedství státní hranice s Polskem. Pod Labskou boudou spadá Labským vodopádem do Labského dolu.", "Mezi městy Špindlerův Mlýn a Vrchlabí protéká úzkou Labskou soutěskou, víceméně jižním směrem. Od Vrchlabí po Jaroměř je charakter krajiny podhorský a řeka teče směrem jihovýchodním. Významnějšími přítoky na tomto horním toku jsou jen Bílé Labe, Malé Labe, Čistá a Pilníkovský potok (všechny levostranné). Nedaleko Dvora Králové nad Labem se nachází přehrada Les Království, pozoruhodná zejména stylovým stavebním provedením. V Jaroměři se v nadmořské výšce 260 m do Labe zleva vlévá řeka Úpa a nedaleko pod ní, u Josefova, řeka Metuje. Údolí řeky se výrazně rozšiřuje a až po soutok s Ohří u Litoměřic se obecně nazývá Polabím. Dalšími levými přítoky jsou Orlice v Hradci Králové (ve městě pozoruhodná vodní elektrárna s mostem a oblíbené Jiráskovy sady s přeneseným roubeným kostelíkem z východního Slovenska), Loučná u Sezemic nedaleko Kunětické hory a Chrudimka v Pardubicích. Od \"Jaroměře\" do Pardubic sleduje tok řeky \"Lab\"e obecně jižní směr. V Pardubicích se řeka stáčí k západu a tímto směrem pokračuje až do Kolína, kde opět mění směr k severozápadu. Tímto směrem se pak obecně ubírá až k Ústí nad Labem. Od Chvaletic, kde je přístav, původně sloužící dovozu paliva pro místní uhelnou elektrárnu, je řeka výrazně regulována. Mezi Pardubicemi a Mělníkem též přibírá několik menších levostranných přítoků: Doubravu u Záboří nad Labem; Klejnárku u Starého Kolína; Výrovku nedaleko Nymburka; a Výmolu před Čelákovicemi. Prvním významným pravostranným přítokem Labe je u Poděbrad řeka Cidlina. U tohoto soutoku se nalézá národní přírodní rezervace Libický luh, jež představuje největší souvislý komplex úvalového lužního lesa v Čechách (asi 500 ha). V Nymburce se do Labe zprava vlévá říčka Mrlina, jež kolem centra města tvoří oblouk připomínající vodní příkop a jež chránila zdejší původní slovanskou osadu Ústí \"(Usk)\". Při soutoku s pravostrannou Jizerou poblíž Staré Boleslavi se prostírají rozsáhlé lesy, v nichž leží i jeden ze zdrojů pitné vody pro hlavní město Prahu, vodárenský komplex Káraný, v provozu od roku 1911. Kromě soutoku Labe s Vltavou se v okolí Mělníka vlévají též dva pravostranné přítoky regionálního, především turistického a vodárenského významu: říčky Pšovka (protéká Kokořínským dolem a tvoří osu Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko) a Liběchovka. Obě říčky tvoří výrazná hluboká údolí s rozsáhlými luhy. Širé a úrodné Polabí uzavírá soutok Labe s Ohří proti Litoměřicím. Od Lovosic se Labe noří do hlubokého kaňonu, zvaného Česká brána (\"Porta Bohemica\"), jež prochází napříč Českým středohořím. Zde, konkrétně u Libochovan, je Labe na území ČR nejširší – až 320 m. V Ústí nad Labem řeka přibírá levostranný přítok Bílinu; v Děčíně zprava Ploučnici a v Hřensku zprava Kamenici. Poměrně úzkým a sevřeným údolím pak pokračuje až ke státní hranici s Německem u Hřenska, jež je nejníže položeným bodem České republiky (115 metrů nad mořem). Území České republiky Labe opouští hlubokou roklí tvořenou Labskými pískovci.", "Na německé straně Labe pokračuje údolím Saského Švýcarska přes Pirnu severozápadním směrem. Od Pirny se Labská kotlina začíná rozšiřovat, řeka protéká Drážďany, kde je široká 100 až 150 m, Míšní a dále na své cestě vstupem do Severoněmecké nížiny vytváří četné meandry, které takto formují tok až k Hamburku. Labe protéká městy Torgau, Dessau. V této části se do Labe vlévají její nejmohutnější levostranné přítoky, Mulda a Sála. Severně od Magdeburgu se Labe pravostranně propojuje plavebním kanálem s Havolou, dále teče několik desítek km severním směrem, který se po pravostranném soutoku s Havolou opět mění na severozápadní. Za městem Wittenberge tvořila řeka na dvou místech střeženou hranici mezi bývalým Východním a Západním Německem. Těsně před Hamburgem se řeka rozděluje na Severní Labe, protékající přes hamburský přístav a \"Jižní Labe,\" které se přístavu vyhýbá a umožňuje tak snadnější proplutí lodí přes město. Labe pak pokračuje dále na severozápad a jeho koryto široké 300 až 500 m se ještě více rozšiřuje až přechází v estuár. Poslední pravostrannou spojkou je plavební kanál, vedoucí přes Kiel do Baltského moře. U přístavu Cuxhaven ústí Labe do Severního moře. Estuár je dlouhý zhruba 100 km a dosahuje šířky 17 km.", "Špindlerův Mlýn, Vrchlabí, Hostinné, Dvůr Králové nad Labem, Jaroměř, Hradec Králové, Pardubice, Přelouč, Kolín, Poděbrady, Nymburk, Lysá nad Labem, Čelákovice, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Neratovice, Mělník, Štětí, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Lovosice, Ústí nad Labem, Děčín, Bad Schandau, Pirna, Drážďany, Míšeň, Torgau, Lutherstadt Wittenberg, Dessau, Magdeburg, Wittenberge, Hamburg, Cuxhaven", "Dolní Branná, Kunčice nad Labem, Prosečné, Dolní Olešnice, Chotěvice, Záboří nad Labem, Mostek, Dolní Brusnice Nemojov, Bílá Třemešná, Choustníkovo Hradiště, Stanovice, Kuks, Slotov, Heřmanice, Hořenice, Rasošky, Holohlavy, Číbuz, Lochenice, Předměřice nad Labem, Vysoká nad Labem, Opatovice nad Labem, Bukovina nad Labem, Čeperka, Hrobice, Dříteč, Němčice nad Labem, Kunětice, Staré Hradiště, Srnojedy, Rybitví, Černá u Bohdanče, Živanice, Valy, Břehy, Semín, Řečany nad Labem, Kladruby nad Labem, Trnávka, Selmice, Labské Chrčice, Kojice, Záboří nad Labem, Veletov, Konárovice, Starý Kolín, Tři Dvory, Nová Ves I, Veltruby, Pňov-Předhradí, Velký Osek, Oseček, Libice nad Cidlinou, Kovanice, Písty, Kostomlátky, Sadská, Hradištko, Kostomlaty nad Labem, Ostrá, Semice, Přerov nad Labem, Káraný, Nový Vestec, Zápy, Borek, Záryby, Křenek, Tišice, Libiš, Tuhaň, Obříství, Dolní Beřkovice, Liběchov, Horní Počaply, Račice, Záluží, Kyškovice, Dobříň, Vědomice, Černěves, Židovice, Hrobce, Chodouny, Libotenice, Nučničky, Křešice, Počaply, Terezín, Mlékojedy, Žalhostice, Píšťany, Lhotka nad Labem, Malé Žernoseky, Velké Žernoseky, Libochovany, Prackovice nad Labem, Dolní Zálezly, Velké Březno, Povrly, Malé Březno, Těchlovice, Dobkovice, Malšovice, Ludvíkovice, Hřensko", "", "\"(V závorce uvedena kilometráž od Mělníka, bez závorky od státní hranice.)\"", "\"(Uvedena Evropská kilometráž s nulou při ústí Labe do Severního moře, v závorce uvedena kilometráž od státní hranice a od Mělníka.)\"", "\"(Uvedena Evropská kilometráž s nulou při ústí Labe do Severního moře, v závorkách kilometráž od Mělníka ve směru po proudu.)\"", "\"(Uvedena kilometráž od Státní hranice s ČR po proudu.)\"", "Nejvyšších vodních stavů dosahuje na jaře, což způsobuje tající sníh. V létě hladina klesá, přičemž dešťové srážky mohou v tomto období způsobit náhlé vzestupy hladiny. Po zbývající část roku je úroveň hladiny vyšší. Průměrný průtok vody na česko-německé hranici činí 311 m/s a na dolním toku (ve vodoměrné stanici Neu Darchau) 711 m/s. Mořský příliv se projevuje do vzdálenosti 141,8 km proti toku. Kolísání hladiny řeky v jejím slapovém úseku a v důsledku vzdutí následkem silného větru může dosáhnout až 9 metrů. Zámrz na úsecích řeky Labe ovlivňuje mj. teplotní průběh, velikost odtoku a využívání toku pro lodní dopravu, přičemž proti proudu toku počet dní zámrzu klesá.", "Vodní doprava na Labi a Vltavě je doložena již od doby bronzové. Rozvoj moderní vodní dopravy nastal v 18. století. Roku 1764 zřídila rakouská vláda plavební komisi, roku 1766 plavební fond a v roce 1770 Plavební vodní ředitelství, z nějž se později vyvinulo Ředitelství vodních cest. Roku 1777 vydala císařovna Marie Terezie Navigační patent, který nadřadil plavbu jiným způsobům využívání řeky, vyhlásil splavné toky za majetek státu, čímž stát zavázal k nesení nákladů za rozvoj a údržbu vodních cest. V Děčíně v Rozbělesích vznikl roku 1857 ochranný přístav. V letech 1897–1913 byla budována soustava zdymadel na Vltavě i Labi a laterální plavební kanál u Hořína; byla založena „Komise pro kanalizování Vltavy a Labe v Čechách“. 11. června 1901 byl přijat říšský Vodocestný zákon, který umožnil kanalizovat Labe z Mělníka ke Střekovu a splavnit Labe z Mělníka do Brandýsa nad Labem. V plánech pokračovalo i Československo, které roku 1936 dokončilo zdymadlo u Střekova. Smlouvou z Versailles se stala plavba na Labi předmětem mezinárodní Labské komise, se sídlem v Drážďanech. Statut Komise byl podepsán v Drážďanech 22. února 1922. Články 363 a 364 Versaillské smlouvy, bylo Československo oprávněno k pronájmu vlastního přístavního pásma, Moldauhafen v Hamburku. Nájemní smlouva s Německem byla, pod dohledem Spojeného království, podepsána dne 14. února 1929 a skončí v roce 2028; od roku 1993 drží Česko právní postavení bývalého Československa. Pro vodní dopravu je Labe splavné od ústí do Severního moře po Přelouč v celkové délce 950 km, přičemž je připravováno průběžné splavnění o dalších 24 km až do Pardubic. Do Hamburku je splavné pro námořní lodě, po odbočení Labského laterálního průplavu je kanalizovaným tokem třídy VIb mezinárodní klasifikace vnitrozemských vodních cest. Dále proti proudu je většina jeho toku regulována, od Ústí nad Labem kanalizována. Po Mělník se jedná o vodní cestou třídy Va a po Přelouč resp. Pardubice pak vodní cestou třídy IV. Systémem kanálů je spojené s Baltským mořem, Rýnem, Vezerou, Emží a Odrou. Labe je jedinou spojnicí českých vodních cest vltavsko-labského systému se sítí evropských vodních cest a vzhledem k tomu, že je na základě plavebních akt z roku 1821 z Mělníka po ústí do moře prohlášeno za mezinárodní vodní cestu se svobodným přístupem plavidel všech národností, je naší jedinou svobodnou spojnicí s mořem a prostřednictvím jeho mezinárodních vod prakticky s celým světem. Díky tomu je možno z Česka vyvážet a do nich dovážet zboží nezatížené přepravními poplatky cizích států, na jejichž výši nemá Česko vliv. Tím labská plavba pouhou svou existencí funguje jako regulátor ceny českého exportu a importu a tím přispívá ke konkurenceschopnosti české ekonomiky. Kvůli prudké změně sklonu dna u Dolního Žlebu pod Děčínem má český regulovaný úsek mnohem horší plavební podmínky než zbytek toku, což způsobuje nespolehlivost vodní dopravy kvůli dlouhým obdobím, kdy musí být plavba zastavena pro nízký přípustný ponor.", "", "Díky výraznému zlepšení čistoty vody po roce 1990 se do Labe po dlouhé době vrátila dříve vzácná fauna, zejména losos, vydra říční a bobr evropský. Mezi ptáky obývající údolí Labe patří např. potápka malá, volavka popelavá, volavka bílá, kormorán velký, ledňáček říční, břehule říční, kulík říční a morčák velký.", "Velkoplošná chráněná území přírody podél českého toku Labe – Krkonošský národní park, CHKO České středohoří, CHKO Labské pískovce, Národní park České Švýcarsko" ] }

{ "title": [ "Geografické údaje.", "Klima.", "Východ.", "Západ.", "Jižní pobřeží.", "Severní pobřeží.", "Hory.", "Fauna a flóra.", "Historie.", "Letiště." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1" ], "content": [ "Rozloha ostrova činí 8261 km2. Ze severu ho omývá Krétské moře (jižní část Egejského moře) a z jihu Libyjské moře. Kréta je hornatý ostrov, nejvyšší hora Psiloritis v pohoří Idi Ori má 2456 m n. m., druhá nejvyšší hora Páhnes v pohoří Levka Ori má 2453 m n. m. Severní pobřeží je pozvolné, na jihu však je strmé a jsou tam útesy. Krétu tvoří vápencová kra, která byla vytvořena při stejném vrásnění jako Balkánské pohoří. Výjimku tvoří Mesarská nížina, která je největší v celém Řecku. Samotný ostrov je obklopen velkým množstvím dalších menších ostrůvků. Většina z nich je neobydlená a rozlohou velmi malá, některé z nich jsou ale velmi unikátní a často sem míří loďky s turisty. Známé jsou zejména ostrov Gramvousa, ostrov Dia, ostrov Gavdos či ostrov Chrisi.", "Počasí na ostrově Kréta je typicky středozemní a patří k nejteplejším z Řecka, jeho ostrovů i celé Evropy. Léta jsou zde horká a suchá, zimy mírné se sněhem v horských oblastech a deštěm v nížinách. Za celý rok tu spadne pouze 500 mm srážek. Teploty na pobřeží zřídkakdy klesnou pod 10 °C, zatímco na horách může ležet sníh až do konce května. V zimě a v jarních měsících je Kréta vzhledem k vysokým teplotám, dostatku srážek a vysoké vlhkosti jeden z nejzelenějších ostrovů ve Středozemním moři. Hornatost Kréty dává jejímu počasí nevyzpytatelný charakter. Jeho změny mohou být velmi náhlé. V létě je ale téměř vždy slunečno a jasno s vysokými teplotami, které činí snesitelné jen severní vítr Meltemi, také nazýván Etesian. Teploty mají své maxima mezi 35 a 40 °C ve dne a mezi 25 a 30 °C v noci. Podzim je nejmírnější ze všech ročních období, teploty jsou vyšší než na jaře, ale není tak nesnesitelné horko jako v létě, a slunce svítí ještě poměrně dlouho. Déšť hrozí již od půlky října, ale s větší pravděpodobností spíše až od listopadu. Díky výšce pohoří, až 2453 m n. m., které vytváří bariéru mezi jižní a severní Krétou, se v obou částech vyskytují jiné povětrnostní a teplotní podmínky. Turista by si měl být těchto rozdílů vědom. Lépe si pak bude schopen vybrat oblast Kréty pro ubytování i návštěvu z dostupných turistických lokací. Teplotní rozdíly mezi severní a teplejší jižní Krétou jsou asi 3 °C, přičemž teplota vody je podobná. Jednotlivé části ostrova Kréta mají ale i další rozdíly.", "Východní část Kréty (oblast okolo městečka Sitia) je spíše sušší s menším množstvím srážek. Krajina je vyprahlá, některá území mají jen řídký porost nebo připomínají poušť (například Karoumbes). Teplota je celkově vyšší než ve střední a západní části. Mnoho koryt potoků a říček je kvůli tomu vyschlých a používají se jen jako cesty ke skrytým krásám pobřeží (například kaňon Hohlakies nebo Údolí mrtvých u Kató Zakros).", "Pro oblast okolo města Chania a západní Kréty je typických více srážek a vlhkosti. Tato část ostrova je mnohem zelenější než východ. Průměrné teploty jsou o trochu nižší než ve východní části. Některé potoky a říčky jsou zavodněné celoročně, což podporuje větší hustotu keřů a stromů.", "U jižního pobřeží bývají teploty vzduchu vyšší než na severu. Voda je však mnohem hlubší a rychleji se svažuje, proto bývá o jeden až dva stupně studenější.", "Na severním pobřeží jsou teploty vzduchu o trochu nižší než na jihu, pobřeží se ale naproti tomu svažuje postupně, proto je teplota vody vyšší a jsou zde celkově lepší podmínky ke koupání.", "V horách je obecně chladněji než v nížinách nebo na pobřeží. V létě se pohybuje teplota okolo 15 – 20 °C. Všude je sucho a prameny a říčky jsou bez vody. Horské oblasti jsou často úplně vyprahlé a ve vyšších polohách bez vegetace. V zimě na horách sněží a v horních partiích pohoří Lefka Ori („Bílé hory“), Psiloritis nebo Ida se sníh drží často až do května či června.", "Původní porost Kréty tvořily cypřišové a cedrové lesy, jejichž počet však značně poklesl kvůli hospodářství a kácení. V pobřežních oblastech roste nízká borovice halepská, mezi horami a přímořskou rovinou houštiny tvořené například vřesovcem, zakrslými duby nebo myrtou. Tyto porosty se nazývají macchie nebo garrigues. Pro Krétu jsou typické olivovníky, kterých tu roste kolem 25 miliónů. Na jaře je ostrov přímo zasypán květinami, především vlčím mákem, kopretinami, divokými tulipány nebo orchidejemi. Údajně tu roste přes 2000 různých druhů bylin a rostlin, 160 z nich se pak nevyskytuje nikde jinde na Zemi. Z bylin zde roste např. levandule, majoránka, oregano, rozmarýn, tymián, šalvěj a mnoho dalších. Na ostrově se pěstují ovocné stromy, vinná réva a mnoho druhů zeleniny a květin. Na suchých místech rostou agáve, rohovníky a fíkové kaktusy. I skrze rostlinstvo je vidět velká pestrost Kréty, která ještě více vynikne z mnoha volně dostupných fotek. Fauna svou rozmanitosti za flórou zaostává. Na ostrově žije jen jeden druh vysoké zvěře, divoká koza kri-kri. Z menší zvěře zde pobývají jezevci, lasičky a často je slyšet cvrkot cikád. Na Krétě žil trpasličí druh slona \"Palaeoloxodon\", který byl velký jako největší známý druh psa. Trpasličí sloni na Krétě vyhynuli asi před 10 tisíci lety.", "V době neolitu, tj. v 3. a 2. tisíciletí př. n. l., byla Kréta jedním z center velmi vyspělé mínojské civilizace, nazvané podle krále Mínóa. Ta po sobě zanechala ruiny svých paláců, z nichž největší je Knóssos. Znalost výroby bronzu, rozvoj hrnčířství a kovotepectví, obchodní styky způsobily, že se mínojská civilizace rozvinula ve významnou námořní velmoc. Původní písmo minojců zatím nebylo zcela rozluštěno. Někdy mezi lety 1470 až 1450 př. n. l. říše náhle zanikla. Spekuluje se o následcích erupce sopky Thera (Santorini) kolem roku 1550 př.n.l., silném zemětřesení v uvedených letech. Po pádu této civilizace, která na Krétě žila přes 1500 let, se ostrova postupně zmocňovaly jiné kultury - mykénská, dórská. V roce 67 př. n. l. ovládli ostrov Římané -Římská říše, za níž ostrov poměrně prosperoval, ačkoliv se dostal na periferii dění. V letech 395–823 a 964–1204 vládla ostrovu říše Východořímská, později Byzantská, v mezidobí roků 823–961 ostrov ovládli Arabové. Od konce roku 1204 město spravovala Benátská republika, která zde vytvořila svou kolonii Království Kandia. Následovala vláda Osmanská říše od roku 1669, která po dvaadvacetiletém obléhání dobyla Iraklio. V 19. století probíhal boj za připojení Kréty k Řeckému království, v roce 1898 dostal ostrov díky intervenci Velké Británie vlastní samosprávu (tehdy klesl podíl muslimů z asi 45 % na 11 %), roku 1913 byl ostrov oficiálně postoupen Řecku Na základě smlouvy z Lausanne byl i zbytek muslimské populace repatriován do Turecka, ačkoliv to de facto byli místní islamizovaní Kréťané. V roce 1941 byl ostrov obsazen nacisty při první parašutistické výsadkové vojenské akci v dějinách, ale nacisté při této vzdušné operaci utrpěli poměrně značné ztráty asi 4000–7000 vojáků. Po osvobození byl ostrov navrácen Řecku a dodnes je jednou z nejosobitějších oblastí Řecka s vlastním dialektem a uvědoměním.", "Kréta má dvě mezinárodní letiště:" ] }

{ "title": [ "Původ.", "Historie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Snahy odhalit Boží plán budoucnosti (eschatologie) navazují na starozákonní knihu Daniel (Dn 7) a některé apokryfy (Baruch, slovanský Henoch), číslovka 1000 pochází patrně z Žalmu 90,4. Rozhodující pro křesťanský chiliasmus byla kniha Zjevení Janova (Apokalypsa), jejíž výklad je ovšem velmi obtížný a sporný. Přesto lze v textu rozpoznat určité schéma, v němž konečné, věčné spáse předchází právě tisíciletá říše (Zj 20,1-10). Předpokladem pro vznik tisícileté říše je spoutání Satana (ďábla) andělem, který sestupuje z nebe a spoutaného Satana uvrhuje na tisíc let do propasti. Následuje částečné vzkříšení Kristových učedníků. Po uplynutí tisíciletí bude Satan propuštěn z propasti a dojde ke konečné eschatologické bitvě, po níž je Satan zničen svrhnutím do ohnivého jezera.", "Raně křesťanská církev rozvinula chiliasmus paralelně k judaismu do podoby nauky, která se udržela – přes stálé oslabování – až do doby sv. Augustina, jenž pod vlivem Tichonia přispěl k nejvýznamnější změně obsahu chiliasmu od doby apoštolů. Chiliasmus tvořil významný element v chronologických spekulacích s délkou kosmického týdne dokončené obnovy stvoření v starozákonní knize Genesis. Jak dokazují odkazy z Listu Barnabášova 15,3-9, novozákonního apokryfu, rozuměl pisatel tohoto spisu tisíciletému panování Krista jako poslednímu článku z 6000 let trvajícího úseku od stvoření světa, podle vzoru šesti stvořitelských dnů z Genesis. Každý stvořitelský den byl předobrazem pro počítání jednotlivých eschatologických dnů trvajících 1000 let na základě verše ze žalmu 90,4 o dni, který u Boha trvá tisíc let. Na tento text odkazuje také Druhý list Petrův 3,8. Oba texty připravily chiliastům různých směrů půdu pro nejrůznější spekulativně-chronologické koncepce, jež se v různých obměnách objevují dodnes. Za hlavní raně křesťanské představitele chiliasmu konce 2. století jsou považování Papias z Hierapole, sv. Justin Mučedník, sv. Irenej z Lyonu, Metoděj z Olympu a Viktorín z Ptuje. Zatímco Papiovy texty jsou dochovány jen fragmentárně v podobě citátů u Eusebia a Ireneje z Lyonu, poskytuje Justin Mučedník okolo roku 150 širší pohled na chiliaistické představy své doby (\"Dialog s Tryfónem\", kap. 80). Nejrozvinutější systém chiliasmu nacházíme pak v závěrečných kapitolách páté knihy \"Proti bludům\" (\"Adversus haereses\") Ireneje z Lyonu. Irenejův žák, sv. Hippolyt Římský pokračuje v tradici svého učitele, ale jeho řecky psaný komentář na knihu Daniel (první křesťanský komentář této knihy) a \"Demonstratio de Christo et Antichristo\" (\"O Kristu a Antikristu\") nachází na sklonku 2. století s ústupem řečtiny před latinou jen slabou odezvu. Chiliasmus sloužil těmto otcům především jako účinný nástroj v boji proti gnózi, jež popírala vzkříšení těla a pozitivní hodnotu hmoty a dějin. Již ve 3. století se formuje v samotném křesťanství též opačný názor a dochází ke spiritualizaci výkladu Písma, zvláště Janova Zjevení. Eusebios z Césareje, sv. Řehoř z Nyssy, Epifanios a Theodorétos z Kyrrhu chiliasmus odmítají. Ondřej z Césareje (počátek 7. století) píše, že chiliastické komentáře Janovy Apokalypsy (Irenejovy, Hippolytovy a od Metoděje z Olympu) církev neuznává a chápe 1000 let jako dobu od Kristova vtělení až do Antikrista. Svatý Augustin sice zprvu zastával chiliastický výklad Apokalypsy, ale pak se přiklonil k názoru, zastávanému už Tichoniem a Augustinovým přítelem Jeronýmem, a chiliasmus odmítl. Jeho autoritou se pak v latinském křesťanství považoval za heretický (sv. Tomáš Akvinský (1225–1274), i když nebyl nikdy oficiálně odsouzen. Lidový chiliasmus ožil v očekávání roku 1000 a hrál roli při vzniku Křížových výprav. Ve zduchovnělé podobě myšlenku oživil Jáchym z Fiore (asi 1130–1202). V jeho době a částečně i přímo u něj lze hledat počátky pozdějšího evropského dispenzionalismu, jenž se plně rozvinul v církvi adventistů a jeho dalších variantách. Eschatologické nálady hrály velkou roli v českých reformních snahách 14. století a obec, která se roku 1419 shromáždila na Táboře, očekávala bezprostřední příchod Kristovy říše (kněz Martin Húska, řečený Loquis). Rozkol v západním křesťanství během reformace vyvolal také znovuoživení chiliasmu, a to na obou stranách – jak v katolictví, tak v protestantství. V chiliasmu našla svoji ideovou základnu i různá sociálně-revoluční hnutí – v příslibu zlatého věku – jako např. státní zřízení novokřtěnců v Münsteru v 16. stol. Augsburské vyznání chiliasmus odsoudilo jako heretické učení, v německy mluvících zemích jej však oživil Johann Albrecht Bengel (1687–1752) svým výkladem Apokalypsy a zejména chronologickými spekulacemi, na něž navázala řada osvíceneckých knih na toto téma (srovnej pietismus). V anglicky mluvící oblasti lze uvést např. jméno Isaac Newton. Tyto přímé vlivy a dějinné události 18. a začátku 19. století, (napoleonské války, první velké katastrofy vlivem urbanizace a populační exploze) našly své východisko ve vystěhovalectví do Severní Ameriky. Zde došlo k prolnutí různých směrů a dalo vznik zejména Církvi adventistů a Svědkům Jehovovým, kteří působí až dodnes. K Tisícileté říši se odvolávají i některá nová náboženská hnutí, mezi nimi například i Hnutí Grálu. Koncem 19. a v první polovině 20. století byl chiliasmus zdiskreditován politickým zneužitím, zejména „tisíciletou říší“ Adolfa Hitlera." ] }

{ "title": [ "Původ monoteismu.", "Srovnání monoteismu s polyteismem." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Ačkoliv za nejstarší doložený monoteismus v dějinách lidstva je považován již zmiňovaný Atonismus, zůstává původ monoteismu jako takového nejasný. Judaismus, jako druhý nejstarší monoteistismus, není zas o tolik mladší a je i možné, že Atonismu předcházel. Mojžíšův odchod z Egypta je sice nejčastěji pokládán do období Ramesse II. (po Achnatonovi), ale interval, do kterého je Exodus pokládán, je mnohem širší a zahrnuje v sobě několik let vlády Ramesseova syna ale zároveň i celou předcházející dynastii (18). Mojžíš mohl být současníkem oné náboženské reformy, nebo jí i předcházet, ovšem část historiků zpochybňuje jak samotného Mojžíše, coby historickou osobnost, tak samotný Exodus jako historickou událost (viz Snahy o vědecké vysvětlení událostí exodu). Přinejmenším tu však máme nejstarší doložený záznam o izraelském národě v oblasti Kanaánu na tzv. Merenptahově stéle (z roku 1209/1208 př.n.l.), tedy z doby po předpokládaném exodu. Od atonistického období (zhruba 1355-1335)ji dělí zhruba 130 let. Doložené záznamy v současnosti dokládají, že nejstarší je Atonismus, ale jsou zde náznaky toho, že mezi ním a Judaismem mohly existovat jisté vazby, které by mohly znamenat i to, že Judaismus mohl Atonismu předcházet a Atonismus se jím nějakým způsobem nechal inspirovat, ale je možné i že Atonismus mohl naopak ovlivnit náboženský vývoj Židů (jak se domnívá například Sigmund Freud v knize \"Muž Mojžíš a monoteistické náboženství\"), případně obě náboženství mohla být různými odkazy jiné, dosud neznáme monoteistické tradice. Nápadná podobnost Achnatonova Hymnu na Slunce se 104. žalmem není jen teorií záhadologů, nicméně neexistuje jednoznačný názor na to, který text si vypůjčil z kterého, stejně jako není ani jisté, zda nejde o podobnost pouze náhodnou. Monoteismus se ale začal prosazovat až v 7 století př.n.l., kdy Jóšijáš legalizuje pouze jediný kult. Také později podobně z pozice moci prosadí monoteismus Konstantin I. Veliký a Mohamed. Původ monoteismu, který je v současnosti ve světovém měřítku dominantní formou náboženství, je stále zahalen hávem nejasností a nezodpovězených otázek.", "Ve srovnání protichůdných náboženských doktrín - polyteismu a monoteismu se vyskytuje mnoho podobností až shod, které zmírňují antagonismus přísného oddělování těchto ideologií. Křesťanství jako příklad monoteismu (obdobně je tomu i u ostatních monoteismů) zná celý systém bytostí kromě Boha a lidí: ďábel (Satan apod.), andělé a čerti, obecně \"mocnosti nebeské\" a \"mocnosti pekelné\", o jejichž počtech mnoho nevíme. Také lidé se podle křesťanské nauky vnitřně dělí na tělo a ducha resp. duši, která je nesmrtelná. Kdesi \"na věčnosti\" je mnohem víc bytostí (duší), než lidí na zemi. I mezi nimi se pak rozlišuje na ty, které jsou mocnější, než jiné. Křesťané je pak považují za \"svaté\". Tyto zbožštělé duše konají zázraky a také mají vliv na Boha a křesťané je uctívají stejně, jako pohané své bohy a bůžky nebo duchy a duše zemřelých předků. Oproti polyteismu se ovšem tyto nadpřirozené schopnosti spojují či přímo odvozují právě od jediného Boha. Je tak možné pojímat rozdíl mezi monoteismem a polyteismem jako rozdíl v míře povýšení jediného Boha, kde hlavní součástí tohoto povýšení je monopolizace znaku – slova \"Bůh\"." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Geografie.", "Politický systém.", "Občan.", "Politická práva občana.", "Poměrný systém.", "Rovnoprávnost žen.", "Spolkový parlament.", "Rada států.", "Národní rada.", "Prezident.", "Hlavní město.", "Aktivismus.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Věda a výzkum.", "Služby.", "Doprava.", "Turistika.", "Demografie.", "Uvědomění národa.", "Jazyk.", "Němčina.", "Francouzština.", "Italština.", "Rétorománština.", "Imigrace.", "Náboženství.", "Kultura.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Roku 1291 spolu uzavřely kantony Uri, Schwyz a Unterwalden na obranu proti Habsburkům dohodu o věčném spolku, čímž vznikla Švýcarská konfederace. Moderní Švýcarsko vzniklo v první polovině 19. století. Až do roku 1848 švýcarské kantony a jejich elity navzájem politicky, ideologicky a dokonce i vojensky soupeřily o moc a vliv. Po posledním ozbrojeném konfliktu, občanské válce mezi \"konzervativními\" a \"liberálními\" kantony zvané \"Sonderbundskrieg\", která trvala od 3. do 29. listopadu 1847, se tyto elity odhodlaly ukončit staletou tradici válčení. Podle vzoru několika předcházejících menších uskupení či svazků (\"Bünde\") se dohodly na vytvoření „národa vzešlého z vůle“ – německy \"„Willensnation“\". V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily změnou státního zřízení z konfederace na federaci, jejímž základem je švýcarská spolková ústava. Ta byla revidována v roce 1874 zejména v oblasti rozšíření politických práv. K vytvoření federativního státu vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické a obranné, neboť na území dosavadní konfederace válčily nejen kantony a města mezi sebou, ale i mnohé evropské mocnosti (např. v rámci napoleonských válek). Menší správní celky totiž samy o sobě nemohly jednotlivě obstát jak ekonomicky, tak ani vojensky. Mimo spojenectví zvolily i směr zahraniční politiky, která ustanovila Švýcarsko jako přísně neutrální, tedy neúčastnící se v žádném vojenském spojenectví. Zároveň začala federace budovat silnou spolkovou armádu určenou pro případnou vlastní obranu – jak výstižně říká anglické rčení \"„neutral but heavily armed“\".", "Švýcarsko je se svou rozlohou 41 000 km2 malou zemí. Počet obyvatel země je 8 milionů a hustota obyvatelstva je 188/km2, což je asi o 1/3 více než v Česku. Ve Švýcarsku jsou tři typy horských oblastí: Jura, Švýcarská plošina a Švýcarské Alpy. Jura je úzké, 250 km dlouhé vápencové pohoří s výškou až 1 700 m n. m. Jura se od Alp odděluje jižně od Ženevského jezera a táhne se obloukem podél hranice s Francií. Pokrývá zhruba 10 % území země. Švýcarské Alpy tvoří více než 57 % území země a patří převážně k Západním Alpám. Táhnou se převážně v od jihozápadu k severovýchodu. Rozdělují se na severní a jižní pásmo. Severní část Švýcarských Alp tvoří Bernské Alpy na západě a Glarnské Alpy. Jižní část tvoří Walliské Alpy, Tessinské Alpy a Bündnerské Alpy. Centrem Švýcarských Alp je masiv sv. Gotthard. Nejvyšším štítem Švýcarských Alp je Dufourspitze (\"Dufourův štít\" se 4 634 m n. m.). Pramení zde několik evropských řek: Aare, Rýn, Rhôna či Inn. Švýcarská plošina pokrývá asi 37 % území země. Nachází se mezi Jurou a Alpami a mezi Ženevským a Bodamským jezerem. V jejím centru leží město Bern. Jezera, doliny a kopce na ní vznikly působením ledovce. Tato pahorkatina je hospodářským centrem země.", "", "Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – „občan je nejvyšším suverénem“. Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové je lid, tedy \"občané\", jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů: V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí.", "K \"politickým právům\" občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové patří: volební právo:", "Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích běžná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost („společenská objednávka“), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti.", "Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let, v 19. století ale jenom, pokud byli schopni vojenské služby. Na kantonální úrovni to trvalo zrovnoprávnění žen ještě déle. V roce 1990 bylo hlasovací právo pro ženy zavedeno i v Appenzellu Innerrhodenu a to i přes odpor voličů (mužů) rozhodnutím nejvyššího soudu.", "I když v oficiálním názvu státu přetrvává historické označení – v románských jazycích výraz pro \"konfederaci\", v němčině výraz \"Eidgenossenschaft\", tedy \"spříseženství\", z hlediska fungování politického systému je Švýcarsko federace tvořená 26 spolkovými státy (kantony), kde „dolní“ komora parlamentu je volena v přímých všeobecných volbách. Spolkový parlament je dvoukomorový a tvoří jej Rada států a Národní rada. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán, sedmičlennou spolkovou radu. Spolková rada je volena na základě principu \"konkordance\", tj. začlenění pokud možno největšího podílu stran do vlády. Momentálně mají strany zastoupené ve Spolkové radě 217 z 246 křesel v parlamentě. Členové parlamentu i Spolkové rady jsou voleni na 4 roky.", "Rada států (Ständerat) má 46 členů (po dvou zástupcích za 20 původních kantonů a po jednom za vyjmenované kantony, které historicky vznikly jako polokantony); způsob volby do Rady států je v kompetenci jednotlivých kantonů.", "Národní rada (Nationalrat) má 200 členů, kteří jsou voleni proporčním systémem v každém kantonu zvlášť na dobu 4 let. Schází se po dobu 3 týdnů 4x do roka", "Prezident konfederace je volen \"Sjednoceným spolkovým parlamentem\" (obě komory se při těchto příležitostech sloučí) ze členů Spolkové rady na jeden rok. Švýcarský prezident stojí v čele Spolkové rady, která plní funkci federální vlády. Ústava definuje pozici prezidenta v celém systému jako „prvního mezi rovnými“. V praxi to znamená, že nemá pravomoc rozpustit parlament a už vůbec nemůže určovat směr vládní politiky. Prezidentský úřad slouží ke snadnější reprezentaci vrcholných orgánů Švýcarska v zahraničí, ale i uvnitř země.", "Švýcarská ústava nezná pojem hlavní město federace. Většina federálních institucí a zastupitelské úřady sídlí v Bernu, sídly nejvyššího federálního soudu jsou Lausanne a Luzern.", "Švýcarsko vzhledem ke své tradici občanské svrchovanosti generovalo vždy osobnosti, jež chtěly ovlivnit dění nejen ve Švýcarsku, ale i v celém světě, čemuž nahrávala i švýcarská neutralita. Henri Dunant založil kupříkladu Mezinárodní červený kříž a inicioval Ženevské úmluvy. Za to také v roce 1901, jakožto vůbec první, obdržel Nobelovu cenu za mír. Hned při druhém udělování této ceny uspěli znovu Švýcaři – míroví aktivisté a zakladatelé Stálého mezinárodního výboru míru Élie Ducommun a Charles Albert Gobat.", "Švýcarsko je federací 26 autonomních kantonů, které jsou zcela rovnoprávné navzájem i na federální úrovni, s výjimkou šesti kantonů (dříve úředně a dodnes hovorově nazývaných polokantony), které mají pouze jednoho zástupce v Radě států a poloviční váhu při hlasováních podle kantonů. Každý z kantonů má vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu, podobně jako je tomu ve spolkových zemích Německa nebo státech USA.", "Dnes je Švýcarsko velmi vyspělým státem. Avšak ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech hospodářsky vyspělým státem, vynikalo však v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, které vzniklo jako zimní zaměstnání zemědělců). Malé a jemné přístroje, které nevyžadovaly mnoho surovin a nákladnou dopravu materiálů, daly základ přesnému strojírenství, později i těžkému. Současně s tímto se rozvíjejí obory chemie a farmacie. I zemědělství se s rozvojem průmyslu rozvíjí, stoupá produkce a zpracování potravin (např. proslavené sýry, čokolády). Pro udržení ekonomiky hovoří i integrovaná specializovaná ekonomika, špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy a finančnictví na trzích Evropy a celého světa. Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP. Průmysl Švýcarsko v průběhu rozvoje změnilo z převážně zemědělsky orientovaného státu (kantonů) ve stát s rozvinutým průmyslem různého charakteru: hodinářství, přesné a jemné strojírenství, přístrojová technika, chemický průmysl, potravinářský průmysl, farmaceutický průmysl, lékařské přístroje a vybavení aj. Ke známým firmám patří Rolex, ABB, Nestlé, Logitech, Novartis, Hoffmann-La Roche, Victorinox, Lindt & Sprüngli, Omega, TAG Heuer, Patek Philippe, Tissot či Adecco.", "Ve Švýcarsku má sídlo mnoho renomovaných vědeckých a výzkumných společností, které se zabývají činností v různých oblastech vědy, např. CERN pro jaderný výzkum, HFSJG (High Altitude Research Stations Jungfraujoch and Gornergrat) pro výzkum kosmického záření a jiných výzkumů ve velkých nadmořských výškách, dále pak veřejné vzdělávací instituce (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikace výzkumu v praxi atd.", "Patrně nejznámější oblastí služeb ve Švýcarku je bankovnictví, dříve známé bankovním tajemstvím. To však zásadně oslabilo kvůli tlakům konkurence (USA, nověji Londýna, ale i Německa). Významnou bankou je UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších. Zajímavostí jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním. Do této oblasti patří i pojišťovny jako jsou Winterthur, Zürich, Baloise aj. Ve finančních službách (banky nebo pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnice) se Švýcarsko stalo mezinárodním pojmem. Započínající ekonomický rozmach země, sice zpomalený 2. světovou válkou, umožnil po jejím ukončení rychlý rozvoj a prosperitu. Po válce způsobilo kontroverzi odhalení, že během války nacisté prodávali švýcarským bankám zlato, které uloupili Židům a také v centrálních bankách v okupované Evropě, a za švýcarské franky potom od neutrálních zemí nakupovali suroviny důležité pro vedení války. Podle jednoho odhadu z 90. let zkorumpovaní politici, diktátoři a zločinci z celého světa ukryli ve švýcarských bankách okolo 6 biliónů franků.", "Doprava je spojujícím odvětvím pro celé hospodářství, propojuje infrastrukturu Švýcarska.", "Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost patřící bohaté aristokracii se v druhé polovině 20. století stala záležitostí dostupnou pro širokou oblast obyvatel planety. Turistika v Alpách je po rozvoji dopravy, a tím i dostupnosti do hor, k jezerům atd., významnou oblastí hospodářství Švýcarska, neboť na sebe váže množství činností, které s ní souvisejí: hotely, penziony, privátní ubytování, restaurace, sport, kultura. K nejnavštěvovanějším místům patří: Švýcarské speciality, zajímavosti: Glacier Express, SBB-CFF-FFS,... Nejznámější tradiční švýcarská jídla: fondue ze sýra, Raclette, Rösti,...", "", "Důležité bylo pro Švýcary poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti lidu. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatních státech Evropy prosadilo teprve až o století později, po ukončení 2. světové války. Ve Švýcarsku (kde „občan je nejvyšším suverénem“) a některých státech USA byl běžný vliv lidu na politiku státu již od posledních desetiletí 18. století. Ostatní evropské státy dospěly k tomuto taktéž, ale až o století později, kdy se v ostatní Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice.", "Švýcarsko již ve své ústavě přijaté v 19. století deklarovalo rovnoprávnost jazyků původně žijících obyvatel. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Švýcarsko má tedy čtyři úřední jazyky. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady na úrovni kantonů a obcí. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích. Hojně rozšířeným jazykem je také angličtina. Všeobecně rozšířeným omylem je názor, že všichni Švýcaři hovoří všemi čtyřmi úředními jazyky své země. Např. Švýcaři, jejichž mateřštinou je němčina, se ve škole sice většinou učí jako první cizí jazyk francouzštinu a jako další angličtinu (v některých kantonech je tomu naopak), ale italsky již mluví jen málokterý z nich.", "Němčinou hovoří 63,7 % obyvatel. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Fribourg a Wallis. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.", "Francouzštinou hovoří 20,4 % obyvatel. Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Bern.", "Italštinou hovoří 6,7 % obyvatel. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Graubünden.", "Rétorománštinou hovoří 0,5 % obyvatel. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Graubünden. O rétorománštině se někdy hovoří jako o poloúředním (polooficiálním) jazyce. Právo na komunikaci se spolkovými úřady v tomto jazyce mají pouze lidé, pro něž je rétorománština jazykem mateřským. Toto právo získali navíc rétorománsky hovořící Švýcaři až po referendu v roce 1996, teprve tehdy dostala rétorománština status úředního jazyka (do té doby byla od roku 1938 pouze národním jazykem Švýcarska. Do této doby mohli Švýcaři komunikovat s úřady rétorománsky pouze na kantonální úrovni v kantonu Graubünden).", "Po počáteční segregační a pozdější integrační kontrole pod rostoucím tlakem protestů proti cizincům se Švýcarsko pokusilo přibrzdit imigrační trendy a přesunout toto stěhování více do kolejí dočasné nebo sezónní pracovní migrace. Tímto přístupem byla pracovní migrace do roku 1960 pokrývána ze čtyř hlavních zdrojů. Především to byla Itálie, s níž byla v roce 1948 uzavřena smlouva o najímání pracovních sil, v menším rozsahu pak Německo, Rakousko a Francie. Po druhé světové válce zažilo Švýcarsko nejmohutnější hospodářský růst ve svých dějinách, který trval téměř třicet let a způsobil i silný početní vzestup zaměstnaných cizinců. Po odchodech velké části nejpočetnější skupiny Italů se změnily i národnostní proporce. Zvýšil se podíl Jugoslávců, Turků a Portugalců. Smlouvou o náboru pracovních sil uzavřenou v roce 1948 s Itálií začal fungovat švýcarský rotační model časově omezených, avšak obnovitelných pracovních smluv pro „saisoniers“ a „osoby s ročním pobytem“. Po osmnácti měsících pracovního pobytu byla nabídnuta možnost pozvat další rodinné příslušníky, po pěti letech pak volný výběr pracovního místa při pravidelném obnovování pracovního a pobytového povolení a konečně po dalších pěti letech právo usadit se v zemi na základě plné rovnoprávnosti s výjimkou politických práv, která byla tradičně vázána na těžko dostupné státní občanství. Proti pracovnímu a sociálnímu zrovnoprávnění zahraničních pracovníků ve druhé „italské smlouvě“ z roku 1963 se zvedly mohutné protestní vlny, které vyústily v proticizinecká hnutí a vznik politických stran zaměřených proti „zahlcení země cizinci“. Pod vlivem řídících mechanismů migrační politiky, vytvořených ještě před propuknutím krize v polovině sedmdesátých let 20. století, počty cizinců klesaly. Protestní hnutí umlkla a objevila se až koncem osmdesátých let 20. století, kdy se k trvalému příchodu dalších rodinných příslušníků již usazených osob přidal rostoucí počet žadatelů o azyl.", "Svoboda vyznání je garantována švýcarskou ústavou (článek 15 Ústavy). Referendem v roce 1973 byly z Ústavy vypuštěny články bránící jezuitskému řádu usadit se v zemi, které byly součástí ústavy od roku 1848. V zemi neexistuje oficiální státní církev, většina kantonů (kromě Ženevy a Neuchâtelu) však finančně podporuje buď římskokatolickou, starokatolickou nebo švýcarskou reformovanou církev. Zastoupení příslušníků jednotlivých vyznání: římští katolíci 38,21 %, švýcarská reformovaná církev 26,93 %, jiní protestanti 2,89 %, muslimové 4,95 %, pravoslavní 2,14 %, hinduisté 0,50 %, židé 0,25 %, buddhisté 0,52 %, jiní křesťané 0,65 %, bez vyznání 21,42 % (ateisté, agnostici a náboženství bez církve) a ostatní 0,28 %.", "Švýcarská kultura vznikla na rozhraní okolních kulturních oblastí, kterými byla ovlivněna. Časem se však vyvinula jako samostatná kultura. Někdy je těžké mluvit o švýcarské kultuře jako o homogenní, protože se sama dělí podle jazykových oblastí. Pro zemi je typické zejména vzájemné ovlivňování s Francií, Německem a Itálií. Mnoho švýcarských umělců je pokládano v těchto zemích za jejich vlastní. Vznik kulturních památek v zemi měla zpočátku na svědomí církev, později měšťané a patriciát neboť země nebyla na rozdíl od zbytku Evropy ovládaná feudály. Podporováno bylo hlavně stavitelství (románské katedrály v Curychu, Sionu, Churu, gotická katedrála v Lausanne, Bernu, Fribourgu a Basileji, renesanční kostely v kantonu Ticino či radnice v Lucernu, Solothurnu a Brigu, barokní kláštery v Einsiedelu, Muri a St. Gallenu). Cizí stavitelé, přitahováni i větší svobodou země, vybudovali krásná centra měst jako Bern, Freiburg, Lucern či St. Gallen. Klášter svatého Jana v Müstairu, který byl založen již roku 775, byl zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO, stejně jako výše zmíněný klášter v Sankt Gallenu, tři hrady ve městě Bellinzona (\"Castelgrande, Montebello\" a \"Sasso Corbaro\") a historická centra Bernu a La Chaux-de-Fonds. Ve Švýcarsku se nacházejí rovněž dvě ze sedmnácti staveb Le Corbusiera na seznam zapsaných, Dům pro Corbusierovy rodiče u Ženevského jezera a bytové domy Clarte v Ženevě. Na seznamu je i jedna technická památka, Rhétská dráha. Územní opatství Saint Maurice d'Agaune, založené roku 515 burgundským králem sv. Zikmundem, je pravděpodobně nejstarším existujícím klášterem křesťanského Západu. Hrad Chillon patří k nejzachovalejším středověkým hradům v Evropě. Hrad Habsburg je svědectvím švýcarských kořenů habsburského rodu, který měl později sehrát význačnou úlohu v dějinách celé Evropy. Kapellbrücke v Lucernu je nejstarší dřevěný most v Evropě. Co se týče literatury, je Švýcarsko rozděleno podle jazykových oblastí na čtyři části: německou, francouzskou, italskou a rétorománskou. Její vznik se datuje do období 15.–16. století. Jedním z nejvýznamnějších moderních dramatiků je Friedrich Dürrenmatt. Hermetismem bylo velmi ovlivněno dílo spisovatele Hermana Hesseho. Nositelem Nobelovy ceny za literaturu je Carl Spitteler. Významnými autory byli rovněž Max Frisch, Robert Walser, Gottfried Keller, Blaise Cendrars, Charles-Ferdinand Ramuz, Conrad Ferdinand Meyer, Jeremias Gotthelf, dnes kupříkladu Agota Kristofová. Známou autorkou literatury pro děti byla Johanna Spyri (\"Heidi, děvčátko z hor\"). Alberto Giacometti je možná nejslavnějším avantgardním sochařem. Jedním z nejvýznamnějších představitelů výtvarné avantgardy 20. století je Paul Klee. Rodačkou ze Švýcarska je i neoklasicistická malířka Angelica Kauffmanová. Mezi expresionisty si vydobyl důležité místo malíř Johannes Itten. Prací na filmu \"Vetřelec\" se proslavil surrealistický malíř H. R. Giger. Svými dřevoryty proslul Félix Vallotton, svým kinetickým uměním Jean Tinguely. K vlastnímu stylu zvanému paralelismus, blízkému secesi, se propracoval v 19. století malíř Ferdinand Hodler. Díky svým výjevům ze švýcarského venkova 19. století si drží post národního malíře Albert Anker. Významným symbolistickým malířem byl Arnold Böcklin, romantickým Henry Fuseli. Jedním z nejslavnějších Švýcarů je také Le Corbusier, otec moderní architektury. Ředitelem slavného Bauhausu byl Hannes Meyer. Představitelem modernismu je i Mario Botta. Prestižní Pritzkerovu cenu získal i Peter Zumthor. Firma Herzog & de Meuron architektů Jacquese Herzoga a Pierra de Meurona postavila například mnichovskou Allianz Arenu. Představitelem architektonického dekonstruktivismu je Bernard Tschumi. Francesco Borromini a Carlo Maderno (oba narozeni ve švýcarském Ticinu) patří k nejvýznamnějším barokním architektům. Hudebním nástrojem zvláštním pro Švýcarsko je dechový nástroj \"Alphorn\", v minulosti používáný pastýři. Nejvýznamnějšími hudebními skladateli jsou Othmar Schoeck a Arthur Honegger. Zpěvačka Lys Assia zvítězila ve vůbec prvním ročníku soutěže Eurovize. V 90. letech se mezinárodně prosadil představitel eurodance DJ Bobo. Oceňovaným skladatelem elektronické hudby je Robert Miles nebo i Dieter Meier, který spolu s Borisem Blankem tvoří skupinu Yello. V rocku se prosadili skupiny Celtic Frost, která položila základy extrémnímu metalu, či progresivní thrasheři Coroner. Herečka Ursula Andressová se zapsala do dějin populárního filmu jako bond girl v první filmové bondovce \"Dr. No\". V zemi vycházejí regionální periodika (také podle jazykových oblastí), ale i několik celostátních, například \"Neue Zürcher Zeitung\". Švýcarská veřejnoprávní vysílací společnost SRG SSR vysílá televizní program v jazykových mutacích pro každou jazykovou skupinu (kromě rétorománské) a rozhlasové programy (včetně rétorománských).", "Matematik a fyzik Daniel Bernoulli položil základy hydrodynamiky. Byl též zakladatelem slavného matematického rodu, jehož dalším představitelem byl Jacob Bernoulli, který rozvíjel například teorii pravděpodobnosti, či jeho bratr Johann Bernoulli, učitel Leonharda Eulera, pravděpodobně nejslavnějšího švýcarského matematika vůbec. Eulerovým spolupracovníkem byl další člen slavné rodiny Nicolaus II. Bernoulli. K matematikům tohoto okruhu patřil i Gabriel Cramer, autor tzv. Cramerova pravidla pro řešení soustav lineárních rovnic metodou determinantů. Švýcarský původ měl i britský kvantový fyzik Paul Dirac. Fyzik Fritz Zwicky (jehož matka byla Češka, jeho otec Švýcar v norských diplomatických službách, přičemž Fritz se narodil během jeho diplomatické mise v bulharské Varně) přišel s průlomovým konceptem tzv. temné hmoty. Auguste Piccard se proslavil výstupem do stratosféry za pomoci balónu. Jeho syn Jacques Piccard byl známým oceánografem a vynálezcem batyskafu a jeho syn Bertrand Piccard zas proslul jako balónový letec a průkopník solárního letectví. Horace-Bénédict de Saussure vynalezl sluneční pec. Jakob Steiner je autorem tzv. Steinerovy věty o momentu setrvačnosti v mechanice otáčivého pohybu. Johann Heinrich Lambert mj. dokázal, že číslo Pí je iracionální, vynalezl vlhkoměr, studoval světlo, komety, mlhoviny či zásadně ovlivnil kartografii. Vzorec pro výpočet vlnové délky viditelných spektrálních čar atomu vodíku, od něhož se odvíjí moderní pojetí atomu vůbec, je dílem Johanna Jakoba Balmera. Hodinář Joost Bürgi pracoval i na pražském dvoře Rudolfa II. V informatice se prosadil Niklaus Wirth, autor programovacího jazyka Pascal. Významným astronomem byl Paul Guldin. Zakladatelem moderního lékařství byl Paracelsus. Všestranný renesanční učenec Conrad Gessner založil mj. moderní zoologii. Bakteriolog Alexandre Yersin objevil původce dýmějového moru. Friedrich Miescher objevil DNA, ačkoli neznal její strukturu a přesnou roli v dědičnosti. Albert Hofmann se proslavil objevem halucinogenu LSD. Geolog Louis Agassiz zavedl koncept tzv. doby ledové. Nobelovu cenu za fyziku získali Charles Edouard Guillaume, Felix Bloch, Heinrich Rohrer, Karl Alexander Müller, Michel Mayor a Didier Queloz, za chemii Paul Karrer, Alfred Werner, Kurt Wüthrich, Richard R. Ernst a Jacques Dubochet, za fyziologii Emil Theodor Kocher, Paul Hermann Müller, Werner Arber, Walter Rudolf Hess, Rolf Martin Zinkernagel a Edmond Henri Fischer. V oblasti humanitních a sociálních věd ovlivnilo svět asi nejvíce dílo filozofa a ženevského rodáka Jeana-Jacquese Rousseaua. Tradičně se ve Švýcarsku daří psychologii. Jean Piaget je tvůrcem druhé nejvlivnější psychologické školy 20. století, tzv. kognitivní psychologie. Carl Gustav Jung došel věhlasu díky svému propojení psychologie a magie. Jeho učitel Eugen Bleuler je autorem pojmu schizofrenie. Psycholog Hermann Rorschach je autorem nejznámějšího projektivního testu na světě, tzv. Rorschachových karet, které se časem staly jakýmsi symbolem psychologie, často parodovaným. Karl Barth patřil k nejvlivnějším teologům 20. století. Průkopníkem v oblasti moderní pedagogiky byl Johann Heinrich Pestalozzi. Metodu výuky hudby za pomoci pohybu vyvinul Émile Jaques-Dalcroze. Slavnou tezi o prapůvodním matriarchátu formuloval antropolog Johann Jakob Bachofen. Vztah mezi fyziognomií a charakterem se pokoušel definovat Johann Kaspar Lavater. Především posmrtně vydaným deníkem se proslavil filozof Henri-Frédéric Amiel. Benjamin Constant je významným teoretikem liberalismu. Jedním z nejznámějších historiků umění byl Jacob Burckhardt, který je dnes vyobrazen na švýcarské tisícifrankové bankovce. Jeho pokračovatelem byl Heinrich Wölfflin. Jako cestovatel a orientalista se proslavil Johann Ludwig Burckhardt. Nejznámějším \"záhadologem\" světa je bezpochyby Erich von Däniken, který od 60. let 20. století dráždí vědu svou paleoastroanautickou tezí. K známým vědcům žijícím ve Švýcarsku patřil Albert Einstein, který se do země přistěhoval roku 1895 a občanství získal v roce 1901. Podobným případem byl fyzik Wolfgang Pauli, nositel Nobelovy ceny za fyziku Jack Steinberger, matematik George Pólya či představitel pozitivismu Richard Avenarius.", "V 21. století se Švýcaři výrazně prosazují v tenise. Roger Federer patří k nejlepším tenistům všech dob. Stan Wawrinka vyhrál US Open, Australian Open i Paříž. Mezi ženami uspěla Martina Hingisová. Olympijské zlato má Marc Rosset. Ve 21. století se rovněž zvedla popularita ledního hokeje a přišly také mezinárodní úspěchy. Švýcarská hokejová reprezentace získala dvě stříbrné medaile na mistrovství světa, v roce 2013 a 2018 (krom toho má ještě jedno pradávné stříbro z roku 1935). Hokejista Roman Josi byl dvakrát vybrán do NHL All-Star Game, povedlo se to i brankáři Jonasu Hillerovi či Marku Streitovi, který s Pittsburgh Penguins také vyhrál Stanleyův pohár. Tradičně vozí mezinárodní úspěchy švýcarští lyžaři – čtyři zlaté olympijské medaile má skokan na lyžích Simon Ammann, sjezdařka Vreni Schneiderová či běžec na lyžích Dario Cologna. Stejnou olympijskou bilanci má i střelec Konrad Stäheli a gymnasta Georges Miez. Stéphane Chapuisat byl zřejmě nejslavnějším švýcarským fotbalistou. Průkopník sportu Joan Gamper založil kromě řady švýcarských fotbalových klubů také katalánský klub FC Barcelona. Nejúspěšnějšímí švýcarskými kluby jsou Grasshoppers Curych, FC Basilej, Young Boys Bern a FC Curych. Někdejší hvězdou formule 1 je Clay Regazzoni, zakladatelem stáje formule 1 Sauber je Peter Sauber. Stefan Dörflinger je čtyřnásobným mistrem světa v závodech silničních motocyklů, Luigi Taveri trojnásobným. Tony Rominger třikrát vyhrál cyklistickou Vueltu, Alex Zülle dvakrát. Ferdinand Kübler a Hugo Koblet dokázali vyhrát i slavnou Tour de France, Carlo Clerici Giro d'Italia. Ve Švýcarsku se také každoročně jede cyklistický závod Kolem Švýcarska (Tour de Suisse). Poprvé byl závod uspořádán v roce 1933. Závod nabízí kopce a také minimálně jednu individuální časovku. V roce 2008 zde vyhrál Roman Kreuziger. Nejúspěšnějším cyklistou na Tour de Suisse je čtyřnásobný vítěz Pasquale Fornara. Spolu s Critérium du Dauphiné je závod přípravou na Tour de France. Ve Švýcarsku se dvakrát konaly zimní olympijské hry, ty historicky druhé roku 1928 ve Svatém Mořici a tamtéž se konaly hry v roce 1948. V roce 1954 Švýcarsko pořádalo mistrovství světa ve fotbale, v roce 2008 pak spolu s Rakouskem fotbalové mistrovství Evropy. Specifickým místním druhem zápasu je tzv. schwingen. Nejde jen o lidovou zábavu, každoroční mistrovství ve Frauenfeldu je masově navštěvované a sledované médii." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Pojetí Boha podle náboženství a kultury.", "Filosofie.", "Existence Boha." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "České slovo \"bůh\" je všeslovanské (polské \"bóg\", církevněslovanské богъ \"bogŭ\", ruské бог \"bog\") a vychází z praslovanského \"*bogъ\" „bůh“, ale také „bohatství, podíl, štěstí“. Praslovanský výraz vychází z praindoevropského \"*bhag-\" „(roz)dělit, dostat, požívat“, stejně jako staroperské \"baga\" „rozdělovatel, podíl, bůh“ a védské \"bhaga\" „pán, rozdělovatel“, jež je častým titulem božstev. Podobný původ má i řecké \"daimón\". Původ těchto výrazů pro boha leží v indoevropském chápání božstev jako dárců bohatství. Významnými cizojazyčnými výrazy pro boha jsou latinské \"deus\" a řecké θεός \"theos\", z nichž vychází například výrazy jako deus ex machina, Agnus Dei nebo deismus, respektive theologie, monotheismus nebo theogonie. Latinský výraz vychází z praindoevropského \"*deiwós\" „bůh, nebešťan“, to z \"*d(i)jéus\" „nebe“ a to zase z \"*di\" či \"*dei\" „vydávat světlo“ a souvisí s indoevropskou představou bohů jako nebeských a světelných bytostí. Odpovídají mu výrazy jako sanskrtské \"déva\", irské \"día\", severské \"tý\" nebo lotyšské \"dievs\" – všecha ve významu „bůh, božstvo“. Ve češtině, a analogicky v dalších slovanských jazycích, došlo u toho výrazu k posunutí významu a vychází z něj tak slova jako \"div\", \"divný\" a nejspíše také \"divoký\", v íránských jazycích počala příbuzná slova označovat démona, příklad je avestánské \"daéva\". Řecké \"theos\" vychází z praindoevropského \"deh\" „bůh“ a to snad z \"*dehs\" „umístit, položit, založit, nastolit“ stejně jako arménské \"dik\" „bohové“ nebo latinské \"feria\" „sváteční den“ a \"fanum\" „svatyně“.", "Monoteistická náboženství uctívají a uznávají existenci pouze jednoho Boha. Polyteistická náboženství uctívají více bohů. Bohové v polyteismu plní různé role jako bohové války nebo moře či podsvětí a v jejich čele stojí vládce bohů například v řecké mytologii Zeus. Ne všechny kultury jasně rozlišují mezi bohy, duchy, anděly, démony a jinými nadpřirozenými bytostmi; v jiných jazycích je odpovídající termín poměrně široký. Například Oriš v jorubském náboženství oba jsou rodové náladě a klanových orgány, jakož i nejvyššího Boha Olorun podřízeným, jsou práce to v různých oblastech přírody a bohů působících společenského života. Takoví „funkční bohové“, kteří také představují autoritativní duchy předků, také existují u Ewe. V jazyce Fon je překládán jak Bůh, tak Duch, stejně jako japonské slovo Kami. Buddhistické devy, většinou přeložené jako bohové, jsou nadpřirozené bytosti s vlastní osobností, ale nejsou považovány za dokonalé, nesmrtelné, všemocné nebo vševědoucí.", "V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často vzájemně neslučitelné, názory na Boha a bohy. Pojetí Boha či bohů se liší v jednotlivých náboženstvích. V panteismu je rovněž jeden Bůh, ten však není vesmíru nadřazen, nýbrž je s ním ztotožňován, je tedy imanentní. Dualistické náboženské systémy hlásají dvě rovnocenná navzájem se doplňující božstva reprezentující dva protikladné principy. Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). V polyteismu může mít tuto funkci nejvyšší bůh nebo může být mezi bohy rozdělena. Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako \"První hybatel\" svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Ten má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná a zároveň i nevyvratitelná. V této otázce tedy my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu. A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus tvrdící, že žádný bůh neexistuje. Filozofický ateismus považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným „strašákem“ (Karl Marx). Existují však i náboženské systémy, které existenci bohů nepřipouštějí nebo se jí nezabývají; příkladem zde může být théravádový buddhismus. Gautama Buddha totiž tvrdí, že všechny fenomény (a takovým je i bůh) neboli o existenci čehokoliv není možné cokoliv říci. Tak je možné i v buddhismu vidět jednu z forem agnosticismu.", "Filozofické argumenty či důkazy pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský. Další argumenty pro existenci Boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou: Základním argumentem pro ateismus a tedy proti existenci Boha resp. pro zpochybnění jeho existence je nemožnost jeho průkazu. Každý důkaz je posuzován lidmi a jiní lidé jej vždy mohou zpochybnit. To platí i obráceně – neexistenci čehokoli lze zpochybnit stejně snadno. Základem vědeckého ateismu je skeptický princip formulovaný jako Occamova břitva, který je v tomto případě užit tak, že existence Boha je považována za nadbytečnou hypotézu. Morálním argumentem pro neuznávání Boha, bohů, mimolidských bytostí a zázraků je, že důvodem jejich božství je únik před lidskou zodpovědností. Historickým důkazem lidského původu myšlenky (zejména všemocného) boha považuje samu historii náboženství – nutnost jeho sdělení a hledání." ] }

{ "title": [ "Dějiny islámu.", "Počátek a rozmach.", "Rozkol.", "Sunna.", "Ší'a.", "Cháridža.", "Středověk.", "Novověk.", "Moderní dějiny.", "Věrouka.", "Teologie.", "Právo.", "Porovnání se západním právem.", "Právní školy.", "Pět pilířů islámu.", "Vyznání víry (šaháda).", "Modlitba (salát).", "Předepsaná almužna (zakát).", "Půst v měsíci ramadán (sawm, sijám).", "Pouť do Mekky (hadždž).", "Mystika.", "Islámské učení.", "Korán.", "Hadísy.", "Islám a stát.", "Islámský reformismus.", "Bojovná reformační hnutí.", "Intelektuální reformismus (přelom 19. a 20. století).", "Islámský fundamentalismus.", "Islámský svět.", "Islám a české země.", "Kritika.", "Vztah ke křesťanství a judaismu.", "Islám v západních společnostech." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "", "Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří díky islámské expanzi, vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.", "V původně jednotné obci věřících však již v polovině 7. století nastal rozkol v otázce nástupnictví, v pojetí nejvyšší nábožensko-politické hodnosti imáma a chalífy. Většina, později nazvaná sunnité (sunna), uznává právní moci volby prvních čtyř chalífů (Abú Bakra, Umara, Uthmána a Alího) i další vývoj za Umajjovců a Abbásovců. Podle", "Po základním schizmatickém rozkolu obce věřících v otázce nástupnictví se za sunnity považovali všichni, kteří nesdíleli názor, že vedení obce by mělo zůstat v rukou přímých potomků Mohameda v rodové linii jeho zetě Alího a jeho manželky Fatimy, na nichž podle ší'y", "Jedná se o druhý nejvýznamnější směr v islámu. Už během vlády třetího chalífy Uthmána (644-656) se jako reakce na jeho slabost a neúměrný vzestup členů jeho Umajjovského rodu ozývaly hlasy volající po nápravě a uplatnění práv členy Prorokovy rodiny. Vražda Uthmána byla prvním velkým otřesem obce, který spory dále vyhrotil. Alí nedokázal využít příznivé situace a podlehl rozhodnosti pozdějšího Umajjovského chalífy Muawíje,", "Ti, kteří opustili Alího tábor po bitvě u Siffínu (657) a dali tak podnět k označení svého hnutí. Vyjadřovali nespokojenost s očividně světskou povahou, kterou nabyl boj o moc v muslimské obci. Vůdce obce, imám, má podle jejich názoru být volen výhradně podle náboženských a morálních stránek bez ohledu na původ. Pokud si neplní své povinnosti, má být sesazen. Jejich hnutí přitažlivé pro utlačované společenské vrstvy se sice početně rozšířilo, ale v prvních stoletích prošlo řadou krvavých srážek a rozštěpilo se do několika sekt, které pak v dalších stoletích hrály spíše okrajovou roli.", "V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních", "V období od 16. století se rozsáhlé islámské oblasti dostaly pod správu velkých říší. V oblasti východního Středomoří to byla osmanská říše,", "Ve 20. století počet muslimů stoupl z 200 milionů v roce 1900 na 551 milionů v roce 1970. Na počátku 21. století populace muslimů dosáhla přibližně 1,6 miliardy. Demografická", "Základní islámská věrouka klade důraz na pevný životní řád, vyjádřený přesně formulovanými představami o světě a člověku a závazným systémem právních vztahů k Bohu a norem interakce ve společnosti (šaría). Propůjčuje relativně shodné kulturní rysy většinově náboženským společnostem i menšinovým komunitám. Islámská věrouka je založena na pěti základních pilířích: nauka o jedinosti boží (tauhíd), nauka o prorocích (anbijá), nauka o andělech (malá'ika), nauka o soudném dni (Jaume al-kijáma) a trestu za hříchy a nauka o predestinaci (al-káď wa'l-kadar). Islámská kosmologie spočívá v učení, že Bůh stvořil svět a člověka a zvěstoval lidem svou vůli prostřednictvím proroků. K těm počítá velké postavy Starého i Nového zákona: významný jsou Núh (Noe), Ibrahím (Abrahám), jeho synové Ismá'íl (Izmael) a Ishák (Izák), Músá (Mojžíš), Dawud (David), Sulajmán (Šalomoun), Jahjá (Jan Křtitel) a Ísý (Ježíš Kristus). Písmo islámu Korán uvádí také tří proroky staroarabské tradice Húda, Sáliha a Šu'ajba. Lidé ale učení proroků a poslů, kteří přinášeli zjevenou knihu (Bible, Tóra) odmítali nebo pokřivili. Proto byl Mohamed vybrán za \"pečeť proroků\" (chata al-anbijá), aby zvěstoval konečné zjevení - Korán (arab. Al Kur'án al-Karím, dosl. Vznešené čtení), které již nebude pokřivené. Arabové, kterým byl korán zjeven, se příště mají ubírat po přímé cestě víry v jediného Boha a její odpovídající etiky a mají pro islám získat celé lidstvo.", "Islámská teologie a právní systém byly přepracovány hlavně v 8.-12. století. Ústředním teologickým pojmem je jednota boží (tauhíd), nejtěžším hříchem a herezí je přidružovat k Bohu jiná božstva nebo objekty náboženské úcty (širk), odpadlictví od víry (irtidád), úmyslné rozvracení obce a státu (Fitna), cizoložství (Zina) a krádež nad stanovené minimum. V otázkách jedinosti Boha je normativní klasický islám striktní. Odmítá dualismus nebo prvky gnóze, křesťanské učení o Trojici", "Náboženské právo - Šaría - ztělesňuje ve struktuře islámu souhrn Božského pořádku přikázaného lidstvu, neproměnný morální Zákon. Charakterizuje islám ještě výrazněji než soustava dogmatické teologie. Muslimští učenci označují někdy své náboženství za jednotu dogmata (aqída), práva (šaría) a kultury (Hadar). Právní systém přitom fakticky zahrnuje i celou dogmatiku do zákonné povinnosti víry, prvního z pěti pilířů. Obsahuje celou oblast vztahů člověka k Bohu (ibádát) i k druhým lidem (mu'ámalát) a prostupuje celý způsob života. V podrobných rozpracovaných právníkách se šaría zároveň stává vyčerpávající soustavou zákonů a kvalifikací vztahů a činů i východiskem pro morální filozofii. Vědní obor islámského práva (usúl al-fiqh) se zabývá prameny práva a metodami, kterým se z těchto pramenů odvozují právní normy. Pojmem \"fiqh\" označujeme znalost konkrétních norem, resp. masu práva získanou z pramenů na základě metod nalézání a odvozování norem. \"Fiqh\" je tedy produktem \"usúl\". K", "V západním pojetí je právo projevem vůle zákonodárce (panovník, lid, volení zástupci lidu). Právo je zde závislé na historickém vývoji, měnících se potřebách a přáních společnosti. Také morální a etické normy umísťované do právního řádu podléhají změnám etického a morálního povědomí společnosti. Právo je možné přizpůsobovat a měnit podle vůle zákonodárce a rozhodující pro tvorbu nebo formulování norem není absolutní „správnost“, ale dobové představy zákonodárce o tom, co je správné a hlavně vhodné a výhodné pro společnost. Oproti tomu bylo islámské Boží právo podle islámské věrouky dané člověku jednou provždy - společnost se sama musí přizpůsobit právu, spíše než aby vytvářela své vlastní zákony jako odpověď na stále se měnící problémy běžného života. Islámská právní teorie uznává, že Boží zjevení nebylo sesláno v zcela přístupné, srozumitelné a systematizované formě a bylo třeba vyvinout úsilí islámských právníků, aby byl získán a formulován plný rozsah práva na základě jím uznaných pramenů a aby mohlo být toto právo v", "V sunnitském islámu se do současnosti uchovaly čtyři právní směry (mazhaby): hanífovský, málikovský, šáfi'ovský a hanbalovský. Ší'iti mají vlastní právní systém, který je postaven na vlastních textech prorocké tradice (achbár), někdy se označuje podle 6. imáma jako dža'farovský. V sunnitském islámu představují čtyři zmíněné mazhaby již několik století obecným konsensem přijímanou pluralitu pravd v rámci jediné ortodoxie. Rozdíly mezi jednotlivými školami a nejednotnost názorů uvnitř jednotlivých škol mají původ jednak v uplatňování svobodného úsudku jednotlivých učenců, dále v místním zvykovém právu a lokálních právních tradicích a doktrínách, významné jsou i rozdílné metody práce s právními prameny resp. názory na to, co pramenem práva je, co není a", "Zásadní význam má pět povinností, které muslimské učení souhrnně označuje za pět sloupů nebo pilířů náboženství (arkán ad-dín). V souladu s tradicí se dodnes pokládají za nejpodstatnější znaky příslušnosti k islámu. V právnických knihách se celý okruh ibádát zpravidla přebírá hned na počátku a jednotlivým \"pilířovým\" povinnostem jsou věnovány samostatné rozsáhlé kapitoly. Namísto obsahu víry, který je předmětem teologie, právní kompedie však rozebírají zpravidla nejdříve pojem rituální čistoty \"Tahar\". Dále následují salát, zakát, saum a hadždž. Navíc se do tohoto souboru často připojuje ještě svatý boj (\"džihád\").", "Termín znamená „svědectví“ nebo „stanovení předmětu“, v moderní arabštině také „vysvědčení“ nebo „certifikát“; ve specifickém náboženském významu poté „vyznání víry“. Islámská šaháda zní: \"„Ašhadu an lá ilaha illa-l-Láhu wa Muhammadan Rasúlu-l-Láhi“\" (arab. ), česky: \"„Není boha kromě Boha a Mohamed je", "Představuje hlavní, každodenní povinnost muslima. Jako pokorný, čistě bohabojný projev nemůže být spojována se snahou vyprosit si od Boha cokoliv jiného než správné vedení. Prosebnou modlitbu, bližší křesťanskému pojetí, islám označuje termínem du'á. Ta je projevem čistě soukromým a není vázána žádnými předpisy. Závaznou povinnost", "Instituce povinné almužny či náboženské daně určené na obecně prospěšné a dobročinné účely se v medínské obci vyvíjely postupně. Důraz na záslužnost dobročinnosti provázel islámské učení od samotného počátku. Almužna se proměnila na daň hned po Mohamedově smrti spolu s rozmachem centralizované", "Třicetidenním půst v měsíci ramadán zavedl Mohamed v Medíně na jaře roku 624 namísto jednodenního půstu, který připomínal starší, židovský vzor. Půst od jídla a pití platí pouze pro denní dobu. Povinnosti jsou zbaveni staří lidé, nemocní, těhotné a", "Povinnost vykonat alespoň jednou za život pouť do Mekky ukládá všem dospělým muslimům, mužům i ženám, koránský příkaz (3:97). Povinnost platí pro každého, kdo je tělesně a duševně zdravý a má prostředky nutné pro cestu. Ten kdo se vydává na pouť má nejdříve doma všestranně uspořádat materiální poměry, zaplatit případné dluhy a zabezpečit rodinu po dobu své nepřítomnosti a zároveň odčinit různé minulé provinění a učinit upřímné předsevzetí žít nadále ctnostněji vůči Bohu i lidem. Rituál poutě určil Mohamed, ovlivněný arabskými kulty i židovským a křesťanským monoteismem. Dal mu však nový ideový obsah v souladu s novým učením. Mohamed nakonec udělal z Káby střed Dár al-islám, i když původně uvažoval o místě v Medíně nebo Jeruzalémě. Uctívání Káby spojil s tradicí Ibrahimovou (Abrahám), aby si naklonil hidžázské židy a křesťany. Pouť se koná zhruba mezi 7.–13. dnem měsíce dhú'l-hidždža. Tehdy se v Mekce a okolí provádí složitý kanonizovaný rituál za účasti až dvou milionů muslimů.", "Jako duchovní protipól k striktním příkazem šaríi se na půdě islámu rozvinula mystika (súfismus, arab. Tasawwuf). Projevovala se větší zbožností než požaduje šaría a askezí. Později súfisté vytvořili systémy duchovních, teoretických i praktických nauk (Batin, Záhir), vedle rozumového poznání postavili intuici a poznatky získávané srdcem, své učení vykládali také pomocí poetických obrazů a do bohoslužby či modlitby (wird) vkládali hudbu a tanec (samá). Vrchol mystika dosáhla představou o jedinosti Boha jako jednotě všeho bytí (Ibn Arabí). Od 12. století se súfisté sdružovali do", "", "Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb – ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů kniha Korán představuje uzavření a zpřesnění poselství, které bylo lidem dáno. Dřívější poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pokřiveno. Muslimové věří, že Korán byl dán muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text. Ten pak má být interpretován v původním smyslu, na rozdíl např. od Bible, která je vykládána dle kontextu a kritického myšlení. Pomocí při interpretaci jsou pak komentáře islámských autorit. Tato „neotřesitelnost“ Koránu zaručuje islámu pevné základy napříč dějinnými událostmi, neboť je tím prakticky potlačena jakákoliv možnost spekulace. Určité náznaky „chápání v kontextu“, lze", "Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se", "Tradiční islámské pojetí náboženství a státu jako nedělitelného rámce pro obec věřících (umma) působí v moderní době někdy dost napjatě. V islámu totiž neproběhlo oddělení náboženství od státu (sekularismus), a proto islám vstupuje do společenských vztahů a reálné politiky. V", "19. století přineslo postupnou konfrontaci světa islámu s dynamickým evropským kapitalismem a jeho původním rysem - kolonialismem. Islámští politici a myslitelé se během evropských vojenských intervencí poprvé setkali nejen s technicky vyspělými a triumfujícími armádami \"nevěřícího\" nepřítele, ale později také s hodnotami demokracie, hospodářskými metodami liberálního kapitalismu a tomu odpovídajícími hodnotami politického mechanismu - tedy hodnotami, které se jim Západ rozhodl vštípit. Islámský svět na evropský koloniální impakt na tento pokus o \"kulturní globalizaci\" zareagoval různými způsoby a s intenzitou odpovídající tradicím a aktuálním poměrům v té které jeho části. Hlavním rysem byla reforma islámu, která se však nesnažila o \"pokrok\", tedy uplatnění nové kvality, ale v retrospektivě, v idealizaci původního pravzoru a pokusu o jeho návrat s využitím některých hodnot a dovedností Západu. Islámský reformismus je čistě západní akademický název pro široký proud snažení o nápravu islámu návratem k ideálu původní obce věřících. Mnozí badatelé do ní zahrnují i jednotlivé reformační bojové hnutí 18.-20. století (fulbské džihády na Sahaře, Mahdího povstání v Súdánu, wahhábovské hnutí na Arabském poloostrově, džihád a hidžry v muslimských oblastech indického subkontinentu). V užším smyslu se pod reformismem rozumí heterogenní intelektuální hnutí vznikající v druhé polovině 19. století jako reakce na prudce se rozvíjející politické a myšlenkové kontakty s Evropou.", "Jejich smyslem bylo vesměs vytvořit islámskou komunitu (umma) nové kvality, vtisknout její etický a organizační ráz podobný Mohamedově ummě v Medíně v letech 622-630 a muslimské společnosti v době prvních čtyřech \"správně vedených\" chalífů", "Tento amorfní proud islámského moderního myšlení zahrnuje koncepci muslimských učenců, který od osmdesátých let 19. století přemýšleli nad možnostmi reformy islámského práva a kvalitativní posunu", "Zhruba od první poloviny sedmdesátých let 20. století se začal prohlubovat proces vytváření hnutí a aktivistických (někdy pomíjivých) skupin, které vesměs ideologicky navazovaly na tradicí muslimského bratrstva v Egyptě (založená 1929) a učeních dvou jejich teoretiků – Hasana al-Banny (1906–1949) a hlavně Sajjida Qutba (1906–1966). Třetím významným teoretikem islámu byl Abdu'l-a'la Maudúdí (1903–1979),", "Termín islámský svět má několik významů. V oblasti kultury se jedná o celosvětovou komunitu stoupenců islámu, neboli muslimů, která pojímá zhruba 1,6 miliardy lidí, tedy asi jednu čtvrtinu světové populace. Součástí této komunity jsou členové nejrůznějších kultur, národů a etnických skupin, jejichž jediným společným pojítkem je náboženství. V historickém či geopolitickém smyslu tento termín znamená státy, kde dominuje obyvatelstvo s muslimskou vírou, či kde má islám hlavní vliv v politické rovině. Celosvětová muslimská komunita se také souhrnně nazývá \"umma\". Islám zdůrazňuje především jednotu a ochranu ostatních muslimů, přestože existuje několik odvětví islámské víry. Charakter islámského světa ovlivnily", "S islámem přicházejí české země častěji do kontaktu od 15. století v době expanze Osmanské říše na Balkán. Na počátku 16. století osmanští Turci ovládli dvě nejposvátnější místa islámu, Mekku a Medínu, a osmanští sultáni se od té doby považovali za chalífy, tedy vůdce celého muslimského světa, kteří mají povinnost šířit islám všemi možnými způsoby včetně džihádu mečem. Válek s Turky se ve službách uherských a habsburských panovníků zúčastnili například husitský válečník Jan Jiskra z Brandýsa, představitel českých stavů Vilém z Rožmberka, jehož švagr Mikuláš Zrinský zahynul při obraně pevnosti Szigetvár, mladý Albrecht z Valdštejna, český šlechtic Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, který velel obraně Vídně před Turky roku 1683, nebo císařský polní maršálek Adolf Schwarzenberg, který za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu získal do rodového erbu Schwarzenbergů pole s hlavou Turka, kterému vyklovává oči krkavec. Z českých cestopisů pozdního středověku a raného novověku lze zmínit například cestopis \"Cronica Boemorum,\" ve kterém Giovanni Marignoli líčí svoji cestu do Číny a věnuje prostor i muslimským zemím. Ve svém cestopise z roku 1505 \"Putování ke Svatému hrobu\" zprostředkoval Jan Hasištejnský z Lobkovic českému čtenáři řadu informací o islámu a jeho historii. Václav Budovec z Budova, který byl roku 1577 členem císařského poselstva k osmanskému sultánu, napsal polemický spis o islámu zvaný \"Antialkorán\". Obšírné informace o islámu podává ve svém cestopise Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Islám a život v Osmanské říši popisuje také Václav Vratislav z Mitrovic, který strávil několik let", "Mezi objekty kritiky patří mj. morální stránka proroka Mohameda, a to jak v jeho veřejném, tak i osobním životě. Otázky týkající se pravosti a morálky Koránu, islámské svaté knihy, jsou kritiky také diskutovány. Jiné kritiky se zaměřují na otázku lidských práv v dnešních islámských státech a postavení žen v islámském právu a praxi. V návaznosti na nedávný trend multikulturalismu byl kritizován vliv islámu na schopnost, resp. neschopnost asimilace muslimských přistěhovalců na Západ. Saúdská Arábie čelí kritice za šíření \"wahhábismu\", což je sunnitská fundamentální forma islámu a státní ideologie Saúdské Arábie. Striktní interpretací \"wahhábismu\" se inspirovala mnohá islamistická hnutí jako je Islámský stát v Sýrii a Iráku, Kavkazský emirát, syrští povstalci z Fronty an-Nusrá, teroristická organizace Al-Káida, nebo Tálibán. \"Wahhábismus\" začal expandovat v 70. letech, když Saúdové využili svých příjmů z prodeje ropy na sponzorování výstavby mešit a madras po celém světě a na šíření své radikální a netolerantní interpretace islámu.", "Islám, judaismus a křesťanství jsou monoteistická a prorocká náboženství. Arabské slovo Alláh je příbuzné hebrejskému Eloah, které se vyskytuje ve Starém zákoně. Muslimové nepovažují Mohameda za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím. Přesto je islám od křesťanství i judaismu zásadně odlišný. Každý Mohamedův následovník se musí v první řadě podvolit Bohu a jeho vůli. V rámci toho se hlásá naprostý", "Střet islámu a ostatních kultur si však uvědomuji i reformní muslimové. Existují snahy islám reformovat směrem k sekularismu, tedy „odstranit“ politické aspekty. Krajně liberální reformisté islámu dokonce problematický – „medínský“ islám považují za normativy určené tehdejší společnosti. Reformu islámu zakládají především na islámu „mekánském“. Radikální islamističtí salafisté mají" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Současnost.", "Muzea.", "Husův dům.", "Rosgartenmuseum.", "Zemské archeologické muzeum." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Město bylo založeno jako keltské, později rozšířeno na římské opevněné sídlo s okrskem kolem pozdějšího Münsteru. Základy kvádříkového zdiva z té doby byly zachyceny archeologickým výzkumem z roku 2004 a jsou zčásti přístupné v podzemí. Za císaře Augusta se stalo součástí Říše římské, provincie Raetie. Název získalo po císaři Konstantinovi II., strýci Konstantina Velikého. Nad Římany zvítězili ve 4. století germánské kmeny Alamanů, kteří od iro-skotských a fríských misionářů postupně přijali křesťanskou víru. Roku 585 se město stalo sídlem křesťanského biskupa Maxima a byl pro něj vybudován dóm v podobě trojlodní raně křesťanské baziliky. Na jeho základech vznikl gotický münster. V letech 585–1821 byla Kostnice sídlem diecéze. V letech 1192–1548 bylo svobodným říšským městem s právem ražby vlastní mince a pravidelnými trhy. Za trhový sklad zboží sloužila pozdější Koncilní budova. Za svoji samostatnost město vděčilo císaři Fridrichu Barbarossovi. Stalo se tržním a řemeslnickým centrem, obchodovalo se zemědělskými produkty i s výrobky řenmesel, zejména s plátnem. V letech 1414–1418 se město stalo dějištěm ekumenického koncilu, nazývaného kostnický koncil, který řešil otázku velkého západního schizmatu a reformy církve. V průběhu tohoto koncilu byl odsouzen jako kacíř a 6. července 1415 upálen světskou mocí mistr Jan Hus. O rok později potkal stejný osud Jeronýma Pražského. V letech 1548–1806 byla Kostnice pod vládou Habsburků. V letech 1806–1952 byl Kostnice součástí velkoknížectví bádenského. Roku 1848 se revolucionáři v čele s Konradem Kerzerem neúspěšně pokusili nastolit republiku.", "Ve městě sídlí Univerzita Kostnice, založená roku 1966 v aule Inselhotelu, dnes působí ve vlastním univerzitním kampusu.", "", "Takzvaný Husův dům se nachází nedaleko Římské brány v Hussenstrasse 64. Podle místní tradice zde Jan Hus se svým doprovodem měl být ubytován od 3. do 28. listopadu 1414 u vdovy Fidy Pfisterin. V 16. století byla na domovní fasádu umístěna tabulka s posměšným čtyřverším, sejmutá až ve 20. století. V roce 1785 byla na průčelí osazena menší Husova kamenná busta. Roku 1878 směřovala do Kostnice již druhá národní pouť, jejímž výsledkem bylo osazení pamětní desky, která je na fasádě dodnes. V roce 1922 dům zakoupilo konsorcium českých bank a předalo ho Společnosti Husova muzea se sídlem v Praze. Tato společnost, která stále zajišťuje provoz domu, byla založena roku 1919. První muzejní expozice byla otevřena roku 1965, v roce 1980 proběhla rozsáhlá rekonstrukce budovy a expozice přepracována. Ve spolupráci s Husitským muzeem v Táboře byla další úprava expozice provedena v 90. letech minulého století; zatím poslední expozice byla otevřena v roce 2015.", "Nejstarší muzeum ve městě založil roku 1870 v někdejším cechovním domě řezníků Ludwig Leiner (1830–1901), sběratel archeologických, paleontologických, geologických a mineralogických památek. Dnes kromě toho vystavuje velký dřevěný model města rekonstruovaný podle plánu z roku 1605, sbírku gotických soch a deskové malby, cechovní a církevní památky.", "Prezentuje regionální památky od pravěku až po raný novověk. Sídlí v někdejších budovách konventu benediktinů v Petershausenu." ] }

{ "title": [ "Dějiny a název.", "Geografie.", "Administrativní rozdělení.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Burgenland je tvořen územím, které od středověku až do 20. století patřilo k Uhrám, a je tak jedinou částí Rakouska, která nikdy nebyla součástí Svaté říše římské, Rakouského arcivévodství ani Předlitavska. Hranice Burgenlandu se zbytkem Rakouska odpovídá právě někdejší rakousko-uherské hranici. Toto převážně (tehdy 74 %) Němci osídlené území připadlo Rakousku teprve po první světové válce v rámci Pařížských dohod, roku 1921. Pouze město Sopron se zázemím, původně zamýšlené středisko oblasti, zůstalo rozhodnutím plebiscitu součástí Maďarska. Poté, co území dnešního Burgenlandu opustila maďarská armáda, nakrátko zde vznikl samozvaný maďarský stát jménem Litavský banát (\"Lajtabánság, Leitha-Banat\"), než bylo území 5. 11. 1921 fakticky ovládnuto Rakouskem. Náhradním hlavním městem země byl roku 1925 určen Eisenstadt. O pás území, který propojoval Západní a Jižní Slovany a byl i Slovany (hlavně Chorvaty) zčásti obydlen, měla zájem i československá diplomacie, která zde chtěla zřídit tzv. Český koridor, který by fyzicky odděloval německý živel od podunajského prostoru a naopak posílil slovanskou jednotu. Tyto návrhy byly ovšem zamítnuty. Název nové spolkové země, která neměla v Rakousku žádnou tradici, byl původně navržen jako \"Vierburgenland\" (\"Čtyřhradsko\"), podle toho, že měla být tvořena částmi území čtyř uherských žup, jejichž německé názvy obsahovaly \"-burg\" (\"hrad\") - \"Ödenburg (Šoproňská župa), Wieselburg (Mošoňská župa), Eisenburg (Vas)\" a \"Pressburg (Prešpurská župa)\". Po zmenšení skutečného území byl ponechán název \"Burgenland\", který měl odkazovat také obecně k velkému množství hradů v této pomezní krajině. Odsud je pak odvozen chorvatský název \"Gradišće\". Maďarské pojmenování \"Őrvidék\" znamená \"strážní kraj\" (odkaz na pohraniční polohu) a označuje vlastně širší území i na maďarské straně hranic. Proto se pro rakouskou spolkovou zemi běžně užívá i nepřeložený název \"Burgenland\". V době připojení (anšlusu) Rakouska k nacistickému Německu byl Burgenland jako samostatná jednotka zrušen a jeho území bylo rozděleno mezi Dolnodunajskou župu a Štýrsko. Spolková země Burgenland byla obnovena 1. října 1945.", "Burgenland má protáhlý tvar zhruba směru SSV-JJZ. Šoproňským výběžkem Maďarska je téměř rozpolcen, v nejužším místě má šířku jen 5 km. Hraničí na východě s Maďarskem, na severním konci se Slovenskem (Bratislava) a na jižním konci se Slovinskem. Vnitrostátní hranici má na severozápadě s Dolními Rakousy a na západě se Štýrskem. Geomorfologicky je území Burgenlandu nejednotné a svým klínovitým tvarem zasahuje do rozličných krajinných celků. Na severovýchodě se prostírá svým západním okrajem Malá dunajská kotlina, plochá nížina, jíž dominuje mělké stepní Neziderské jezero, největší vodní plocha v Rakousku. Východně od něj v oblasti \"Seewinkel\" (\"Jezerní kout\") se nachází nejnižší bod Rakouska (114 m n.m.). Severozápadně nad jezerem se zvedají Litavské hory se svahy pokrytými vinicemi. Dále na severu přetíná území Burgenlandu řeka Litava (\"Leitha\"), která výše na svém toku tvoří část zemské hranice s Dolními Rakousy. Do střední části Burgenlandu zasahuje podhůří Alp, svažující se k východu do Maďarska a rozbrázděné řadou údolí. Zde v masivu Günserských hor (\"Günser Gebirge\") leží nejvyšší bod Burgenlandu, pohraniční kopec Geschriebenstein (884 m). Jižní část země pak pokrývá zvlněná pahorkatina na horním povodí Ráby, přecházející plynule mezi Štýrskem a Zadunajím. Kromě severní části, která je pod vlivem Vídně, Bratislavy a dalších větších center, je Burgenland převážně zemědělskou, řídce zalidněnou oblastí. Kromě zmíněného vína se pěstuje hlavně kukuřice, pšenice, cukrovka a ovoce.", "Burgenland se administrativně člení na 7 okresů a 2 statutární města. Okresy (Bezirke): Statutární města (Statutarstädte)", "Burgenland je svou povahou zejména tranzitní území ve směru východ-západ. Nejsevernější částí procházejí dálnice A4 (Ostautobahn, E60) a A6 (Nordostautobahn, E58), propojující Vídeň a Budapešť, resp. Bratislavu, jižněji vede dálnice A3 (Südostautobahn) z Vídně k Eisenstadtu (dále pokračuje státní silnice B16 směr Sopron). Ta se zde kříží se silnicí B50, dopravní osou Burgenlandu, která vede z Kopčan u Bratislavy přes Nezider, Eisenstadt, Mattersburg, Oberpullendorf a Oberwart a u Markt Allhau se napojuje na dálnici A2 (Südautobahn, E59). Silnici B50 doplňuje v úseku Eisenstadt–Oberpullendorf rychlostní silnice S31 (Burgenland Schnellstrasse). Dále na jih Burgenlandu pokračují silnice B56 (podél hranic) a B57, které se setkávají v Güssingu a dále v Heiligenkreuz im Lafnitztal křižují silnici B65 na trase Graz–Székesfehérvár (E66). Do nejjižnějšího cípu země vede přes Jennersdorf silnice B58. Krajinná a historická nesourodost Burgenlandu se ještě výrazněji promítá do rozmístění jeho železnic, které jsou roztříštěny do několika izolovaných částí. Ucelená síť existuje pouze na severu, kudy prochází mezinárodní trať Vídeň–Budapešť. Z ní ve stanici Parndorf vychází trať do Bratislavy-Petržalky (přes Kittsee) a trať směr Nezider–Eisenstadt–Wulkaprodersdorf. Na tyto tratě ÖBB navazují tratě rakousko-maďarské společnosti Győr-Sopron-Ebenfurti Vasút (Raaberbahn) z Ebenfurtu do Sopronu a z Nezideru přes Pamhagen do Fertőszentmiklóse. Od Vídeňského Nového Města vede opět trať ÖBB do Mattersburgu a peáží přes Sopron do Deutschkreuzu. V celé jižní polovině Burgenlandu pak dnes najdeme železnici pouze jako krátký úsek trati ÖBB 530 Graz–Feldbach–Szentgotthárd vedoucí přes Jennersdorf." ] }

{ "title": [ "Kdo je Žid.", "Halachický žid.", "Vznik a vývoj judaismu.", "Biblické období.", "Vznik Izraele.", "Pobiblický vývoj.", "Nástup ústní Tóry.", "Rabínské období.", "Principy víry v judaismu.", "Víra v Boha.", "Monoteismus.", "Jméno Boží.", "Eschatologie.", "Definice víry v judaismu.", "Maimonidových 13 článků víry.", "Polemika po Maimonidovi.", "Klasická díla judaismu.", "Posvátné spisy.", "Další spisy.", "Židovské tradice a zvyky.", "Životní cyklus.", "Obřízka.", "Pidjon ha-ben.", "Bar micva.", "Svatba.", "Pohřeb.", "Židovská domácnost.", "Mezuza.", "Připomínka zničení Chrámu.", "Kuchyně a kašrut.", "Rituální čistota.", "Židovský kalendář.", "Viditelné symboly židovství.", "Talit a tfilin.", "Kipa.", "Menora.", "Davidova hvězda.", "Synagoga.", "Směry uvnitř judaismu.", "Ultraortodoxní judaismus.", "Ortodoxní judaismus.", "Konzervativní judaismus.", "Reformní judaismus.", "Další skupiny spjaté s judaismem.", "Vztah judaismu k ostatním světovým náboženstvím.", "Judaismus a křesťanství.", "\"Mesiánští věřící\".", "Judaismus a islám.", "Judaismus a neabrahámovská náboženství.", "Vliv judaismu." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "1" ], "content": [ "Judaismus byl od svého vzniku a stále silně je spojen s \"Izraelem\", původně izraelskými kmeny, posléze izraelským národem. Výraz \"Židé\" proto označuje příslušníky \"vyvoleného národa\", kteří jsou vyznavači židovského náboženství, judaismu. Toto sepětí národa a náboženství přetrvalo i téměř dvě tisíciletí židovské diaspory, kdy Židé žili v uzavřených komunitách jako menšina v zemích, kde většinovým náboženstvím bylo nejčastěji křesťanství nebo islám, tedy náboženství z judaismu vycházející. Těsná vazba židovského národa a jeho náboženství se začala uvolňovat v 19. století v důsledku poklesu významu náboženství – sekularizace společnosti. Tyto tendence se projevovaly jednak asimilací, tedy splýváním jednotlivých Židů s národy hostitelských zemí, jednak pod vlivem nacionalismu novým chápáním židovského národa, které již nebylo založeno na náboženství. Důsledkem druhé tendence byl vznik sionismu, snahy o založení vlastního národního státu. Rasové teorie související se semitským původem Židů vedly později k definování „etnických Židů“ na základě biologického původu, což vedlo k jejich rasistické diskriminaci formulované Norimberskými zákony. Různá pojetí židovství se uplatnila i při formování židovského státu Izrael a jeho přijímání občanů na základě Zákonu o návratu.", "S uvedenými změnami souvisí potřeba rozlišení \"Židů\", příslušníků národa či etnika, a \"židů\" (s malým písmenem), vyznavačů judaismu. Podle židovského náboženského práva (halachy) je možné se židem narodit nebo se jím stát konverzí. Tzv. halachickým židem je každý, kdo:", "", "Judaismus a jeho dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami Izraele a židovského národa. Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob – tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (Bůh bojuje), se \"Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův\" stává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží zákon – Tóra, což je jeden z momentů, který je považován za „vznik“ židovského náboženství. Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli – pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mýtických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend.", "Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15.–14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraona Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat – Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II. Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merneptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je „potřeno a už nemá žádné sémě“. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merneptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) – lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.", "Judaismus prodělal od vzniku království až po babylónské zajetí dramatický vývoj, během kterého se nakonec podařilo potlačit všechny vnější znaky polyteismu, dříve hojně praktikovaného. Nicméně řada vědců se domnívá, že určité známky babylónského a perského vlivu se v judaismu projevily, a to především přítomností andělů, kteří se vyskytují i v Bibli, dále démonů, zároveň byla velmi podrobně rozpracována víra v Mesiáše jakožto konečného vykupitele (která se v Bibli rovněž nevyskytuje zcela tak, jak je podávána dnes). Během babylónského zajetí a v následujících staletích pravděpodobně začaly práce na postupné kanonizaci textu Tóry a ostatních knih Starého zákona. Tento proces byl definitivně uzavřen až po zničení starověkého judského státu v prvních staletích n. l. Judaismus byl rovněž ovlivněn řeckou filosofií, což souviselo s přítomností Židů v helénském prostředí, především v Alexandrii. Výsledkem byl vznik helénsko-židovské literatury, mezi jejíž nejvýznamnější zástupce patří řecký překlad Bible – Septuaginta, dále deuterokanonické knihy, biblické apokryfy a pseudoepigrafy. Pod vlivem dualistických tendencí, ať již ze strany zoroastrismu nebo helénismu vznikala též eschatologicky zabarvená a apokalyptická literatura. Rozvoj helénsko-židovské literatury, náboženský synkretismus a růst popularity judaismu mezi Řeky jakož i proselytismu byl později jedním z faktorů, které vedly ke vzniku křesťanství.", "Již za Ezdrášova období bylo čtení z Tóry povýšeno na liturgický a posvátný akt, ke kterému bylo také přidáno vykládání a studium daného textu – právě zde započíná fenomenální nástup ústního učení, jehož nositeli se stanou farizeové, kteří jako jediná skupina přežijí zánik starověkého judského státu v r. 70, a určí směr, kterým se judaismus bude ubírat následujících dva tisíce let.", "Období judaismu, který označujeme jako „rabínský judaismus“, začíná krátce po zničení Chrámu v r. 70 a v podstatě trvá až dodnes. Po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci – chachamim, nazývaní též učitelé – rav, pl. rabbanim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původě minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salómé Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování – se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti. V této době pozdního starověku byl rovněž pevně ustanoven kalendář, svátky a veškeré rituály byly přizpůsobeny nastalé situaci, totiž aby mohly být vykonávány a řádně prováděny i bez Chrámu a vlastního státu, na jakémkoli místě, v jakékoli době. Výroky učenců byly postaveny na nižší úroveň, než výroky Bible. V principu je možné o výrocích a učení rabínů polemizovat a argumentovat, o výrocích Bible nikoli. Toto je princip, který si judaismus, zvláště pak jeho ortodoxní a konzervativní forma, udržel dodnes.", "", "Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstaky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má.", "Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, považované za neexistující modly, je jedinečná a judaismus v tomto ohledu nemá obdoby, a to ani v Achnatonově monoteistické náboženské reformě, ani v zoroastrismu. K prosazení judaismu však došlo ale až v Judském království. Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kanaánských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky \"Pán\"). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž \"státním\" kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.", "Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí v judaismu. Nakládání s Božími jmény vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť jedno z přikázání Desatera nařizuje „nebrat je nadarmo“. Ve starověku se věřilo, že jméno vyjadřuje i charakter – znalost jména osoby tudíž znamenala i znalost jeho charakteru a vnitřního já, znalost jmen bohů pak měla umožňovat ostatním bohům nebo i lidem tyto bohy vzývat, eventuálně mohli svého boha „přemluvit“ či jinak jej přimět, aby konal dle jejich přání – báje o moci božských jmen a o síle, kterou propůjčují, jsou známé již ze starého Egypta.", "Židovská eschatologie se začíná rozvíjet již v biblickém období (viz Nu 24,17) a především v období rozděleného království, v době smrtelného ohrožení nejprve severního Izraele a posléze i jižního Judska. Vpády cizích vojsk byly v židovství brány jako Boží trest a dochází k prudkému vzestupu prorockého hnutí, jehož cílem bylo napravit lid a přimět jej k pokání v naději, že se Bůh slituje nad svým lidem a nenechá jej padnout. Mesiášská eschatologie, tak jak ji známe dnes, se ale rozvíjí až v dobách Druhého Chrámu, především během období vlády Hasmonejců a po něm. Svůj vrchol zažívá na přelomu letopočtů – právě v této době vzniká křesťanství, původně pouze jako židovská apokalyptická sekta, která se později přetransformuje na svébytný náboženský směr. Někteří vědci (např. Norman Cohn) se domnívají, že víra v mesiáše je ve svém konečném důsledku rovněž ovlivněna perským zoroastrismem, především ideou závěrečného souboje sil dobra a zla, které se stává hnacím motorem ideologie řady židovských sekt, především Esejců.", "Judaismus odmítá dogmata a podobné „nezvratné pravdy“. Po dlouhou dobu bylo jediným dogmatem to, že Tóra je Boží Zákon seslaný Bohem a Izrael jej následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené, totiž vyvolení výměnou za následování jediného, pravého Boha. Situaci v období na přelomu letopočtů dobře ilustruje následující příběh z Talmudu: V talmudickém období nacházíme další pokusy zjednodušit a zestručnit zásady víry. V traktátu Makot 23b-24a se učí, že Bůh dal Mojžíšovi 613 přikázání, David je zestručnil na 11 (Žalm 15), Izajáš na šest (Iz 33, 15-16), Micheáš na tři (Mi 6, 8) a Abakuk na jedno a to „Spravedlivý z víry živ bude“ (Ab 2, 4).", "Nutnost mít stručné základy a principy víry se ukazovala stále více po nástupu křesťanství a islámu. Ačkoli vzniklo mnoho pokusů shrnout učení judaismu do několika vět, nejuznávanějším se stalo třináct článků víry (\"šaloš esre ikarim\"), jejichž autorem je Maimonides, který je sepsal ve svém komentáři k 10. kapitole Mišny Sanhedrin. Třináct článků ve stručnosti zní: Maimonidových třináct článků nebylo vždy bezvýhradně uznáváno. Dokonce ani dnes, kdy jsou součástí většiny sidurů, jsou brány více jako doporučení, než jako závazné dogma.", "Kromě těchto Třinácti článků existují i další definice, které sice nejsou tak známé, nicméně co se týče závaznosti, jsou na stejné úrovni jako články Maimonidovy: Toto jsou tři články víry (a z nich vyplývající osm „kořenů“) od Josefa Alba (zemř. 1440) z jeho knihy \"Sefer ha-ikarim\": K těmto celkem jedenácti zásadám předkládá Albo ještě tzv. „Šest věroučných mínění“: Zatímco Jicchak Arama ve svém díle \"Akedat Jicchak\" předkládá tato: Je třeba mít na paměti, že tyto pokusy o vytvoření židovského dogmatu probíhaly především na půdě Španělska pod vládou křesťanů, tedy v období, kdy Židé byli vystaveni velkému pronásledování a nuceni k tzv. disputacím, kde měli „obhajovat“ své učení proti křesťanům. Přesto tyto variace na vyznání víry poměrně dobře ilustrují základní body věrouky židovského náboženství.", "", "Tyto spisy mají status svatých knih a jakožto slovu seslanému Bohem jim je prokazována náležitá úcta:", "Tyto spisy se týkají výkladu tanachu a židovského náboženského práva. Míra úcty, kterou uvnitř judaismu požívají, stejně jako míra závaznosti, je různá. Tyto spisy ovšem nemají status svatých knih, tedy ne v tom smyslu, v jakém je svatou knihou Bible.", "", "", "Náboženský život židovského chlapce začíná již osmý den po narození obřízkou – hebr. brit mila. Obřízka je v judaismu znamením smlouvy s Bohem, kterou uzavřel Abrahám, praotec židovského národa. Provádí se osmý den po porodu. Během obřadu dostává chlapec hebrejské jméno. U dívek a žen se tzv. ženská obřízka nikdy, nikde a za žádných okolností neprovádí. V řadě komunit se místo toho provádí obřad Simchat bat (radost [z narození] dcery), který rovněž zahrnuje udělení židovského jména.", "Narodí-li se prvorozený syn, musí jej otec podle biblického nařízení vykoupit (Ex 13,15, Dt 15,19). Tento obřad se provádí třicátý prvý den po narození. Při obřadu musí být přítomen kohen, který obdrží peníze, za něž je chlapec vykoupen.", "Chlapec je považován za dítě (z náboženského hlediska) do svých třinácti let, dívka do dvanácti. Tento věk byl vybrán proto, že v něm jsou děti již schopny nést alespoň částečně odpovědnost za své činy – minimálně co se týče náboženského života. Třináctiletý chlapec tak podstupuje obřad bar micva (aramejsky: Syn příkazu; dívky v konzervativních a reformních synagogách podstupují obřad Bat micva – dcera příkazu), kdy je poprvé vyvolán k Tóře, dostává svůj \"talit\" a \"tfilin\" a stává se nábožensky způsobilým tj. povinným vykonávat všechna přikázání Tóry a žít podle nich.", "Svatbu provádí obvykle rabín za účasti dvou svědků. Svatba probíhá pod baldachýnem – chupou – bývá zvykem, že \"chupu\" drží čtyři svobodní mládenci. Nevěsta sedmkrát obejde ženicha, poté započne samotný svatební obřad. Ženich navlékne nevěstě prsten na ukazováček a dá jí napít vína. Nevěstě je pak přečtena svatební smlouva – ketuba – kterou pak převezme a opatruje po celou dobu trvání manželství. \"Ketuba\" je brána jako regulérní smlouva týkající se věna, majetku nevěsty, jakož i majetku ženicha, společného majetku snoubenců a majetku, který má právo nevěsta si odnést v případě rozvodu. Na konci obřadu ženich rozbije skleněný pohár, což je obřad, kterým je připomínáno zničení Chrámu. Poté započne všeobecné svatební veselí.", "Zesnulý je pohřben v rakvi nebo pouze zahalen do svého talitu, oblečen v bílém pohřebním rubáši. Zpopelňování je halachickými autoritami zakázáno, ačkoli jsou k nalezení hroby, kde jsou zesnulí zpopelněni. Na pohřbu se říkají zádušní modlitby, pozůstalí jsou nazýváni avelim (truchlící) a vztahují se na ně zvláštní povinnosti – prvních sedm dní po úmrtí drží tzv. šiva (dosl. Sedm (dní)) – nevzdalují se ze svého domu, a to ani do synagogy (s výjimkou šabatu). Říkají zvláštní verzi \"Birkat ha-mazon\". Muži se během sedmi dnů \"šivy\" dodržují určitá omezeni, např. se neholí. Po uplynutí \"šivy\" až po zbytek roku od úmrtí říkají pozůstalí při bohoslužbách Kadiš sirotků, která je tak někdy mylně považována za „modlitbu za mrtvé“ – jejím cílem je ovšem naopak utěšit pozůstalé a posílit jejich víru v Boha a vůli k životu. Po uplynutí jedenacti mesicu říkají pozůstalí kadiš již jen během výročí úmrtí jejich příbuzného – toto výročí se nazývá termínem v jidiš \"jarcajt\". Bývá také zvykem v období po pohřbu studovat vybrané kapitoly Mišny na paměť zesnulého – slovo \"mišna\" se v hebrejštině skládá ze stejných písmen jako slovo \"nešama\", tedy duše. Také po studiu mišny věnovaném zesnulému se říká zvláštní modlitba. Na hroby je zvykem dávat místo květin a svíček (jak je obvyklé v Evropě) kamínky, ke hrobům významných učenců se pak připojují i přání nebo prosby napsané na kousku papírku. U hrobů takových významných autorit se pak pořádají i modlitby při výročí jejich smrti.", "Někteří židovští učenci učí, že zatímco v diaspoře by žid měl zapadnout do prostředí, ve kterém žije, a přizpůsobit se mu, jeho vlastní domov by měl být „malým Izraelem“ – tedy jeho vlastním mikrokosmem, kde budou platit zákony týkající se pouze jeho.", "Již u dveří je prvním signálem mezuza – malé pouzdro umístěné ve výšce dvou třetin veřejí na pravé straně. Je v něm uložen svitek s textem Dt 6, 4-10 a je zároveň naplněním přikázání „a napíšeš je (tato slova) na veřeje svého domu a své brány“. Mezuzou by měly být opatřeny každé dveře v židovské domácnosti. Často jsou zdobeny, někdy pouze písmeny š-d-j, což může znamenat jak „\"Šadaj\"“ (tedy všemohoucí), tak i zkratku „\"Šomer daltot Jisra’el\"“, tedy Strážce dveří Izraele.", "V domácnostech zbožných Židů bývá zvykem nechat jednu stěnu případně její část neomítnutou – jakoby nedokončenou – a to na paměť zničení Chrámu. Dokud není postaven Dům Boží, nemůže být ani úplně dostavěn dům pro člověka. Na východní stěnu (nebo na stěnu, která je obrácena k Jeruzalému) se pak někdy věší malý obrázek nazvaný „\"Mizrach\"“ (hebr. Východ), který věřícím ukazuje směr k Jeruzalému, což se hodí zvlášť při modlitbě.", "Asi nejmarkantnější znak židovské domácnosti je kuchyně. Judaismus velmi přesně na základě biblických veršů i závěrů z nich odvozených pečlivě vyvodil povolená a nepovolená jídla. Souhrn těchto zásad se nazývá \"kašrut\", od slova \"kašer\" (v aškenázské výslovnosti \"košer\"), tedy to, co je vhodné k jídlu. Protože judaismus přísně zapovídá smísení masa a mléka, nacházejí se ve zbožných židovských domácnostech většinou dvě až tři soupravy nádobí a příborů, a to na pokrmy mléčné a masité (třetí se používá zvlášť na Pesach). Stejně tak bývají v takovéto domácnosti pokud možno i dva oddělené dřezy. Povolené druhy zvířat jsou vyjmenovány v Bibli: Maso z povoleného druhu ovšem ještě nemusí být košer k jídlu – je potřeba, aby zvíře bylo poraženo rituálně správným způsobem, který se nazývá \"šchita\" (hebr. \"porazka\"). Provádí tak, že \"šochet\" (řezník) přetne souvislým tahem dokonale nabroušeného nože hrtan a jícen zvířete a zpravidla společně s nimi i krční tepny. Zvíře tak během několika sekund umírá a je z něj odstraněna většina krve. Zbylá krev, kterou Tóra zapovídá jíst, je odstraněna při nasolování masa. Zvíře, které by nebylo poraženo rituálně správným způsobem, se nazývá \"nevela\" (mršina) a nesmí se jíst. Zvíře (nebo i jiný pokrm), které je zakázáno jíst je označováno jako \"trejfe\" (od slova \"trefa\", roztrhané).", "Kromě běžných situací, jako např. po návštěvě toalety, je nařízeno si vždy před jezením chleba umýt ruce a to stejně, jako byly ruce omývány kohenům, když žehnali v Jeruzalémském Chrámu Izraeli. Omývání rukou se provádí tak, že se vezme nádoba se dvěma uchy (hebr. \"natla\") a třikrát se poleje vodou nejprve pravá, poté levá ruka. Při tom se říká požehnání \"„al netilat jadajim“\" (dosl. za pozvedání (odvozeno od kněžského žehnání), tedy umývání, rukou). Rituální omývání rukou se provádí i při některých dalších příležitostech. Rituální čistota je jedním ze základních předpokladů zbožného života, proto věřící již od starověku chodí každý týden vykonat očistnou koupel do rituální lázně, zvané mikve. Člověk se do ní musí ponořit úplně celý, bez jediného kousku ošacení či šperků, a to tak, aby se voda dotkla každého místa na těle (tzn. nesmí v mikvi ani stát, alespoň na sekundu se musí ve vodě vznášet tak, aby proudila zcela kolem něj).", "Židovský kalendář je lunární, má 353-385 dní. Letopočet se počítá od 1. tišri, pořadí měsíců se ovšem počítá od měsíce nisan (nisan je první měsíc, ijar druhý atd.). Měsíc nisan musí podle biblického příkazu připadnout vždy na začátek jara. Protože se v důsledku lunárního kalendáře posunuje měsíc nisan každým rokem blíž k zimě, vkládá se přibližně dvakrát za sedm let mezi měsíc adar a nisan třináctý měsíc, zvaný adar šeni, druhý adar.", "", "Tyto předměty se dnes nosí pouze při modlitbě, ačkoli zbožní židé chodí o svátcích v \"talitech\" i po ulicích a někteří během všedního dne nosí \"tfilin\" až do odpoledních hodin.", "Slovo \"kipa\" znamená totéž co kopule nebo klenba, užívá se ho kromě jiného i pro kopuli např. Dómu či pro označení nebeské klenby. Kromě jiného se tak také nazývá pokrývka hlavy, kterou věřící židé nosí. V Izraeli samotném je kipa ukázkou pro rozlišení mezi věřícím a sekulárním židem. Kipy (hebr. pl. \"kipot\") mohou mít různé tvary, velikosti, barvy a mohou být vyrobeny z různého materiálu. Kipa slouží jak pokrývka hlavy – podle rabínů nesmí skutečně zbožný člověk ujít větší vzdálenost než deset loktů s nepokrytou hlavou. Řada neortodoxních halachických autorit zastává názor, že člověk by měl mít pokrytou hlavu minimálně v těchto případech: Kipa, přestože je jedním ze symbolů židovství, nemá v žádném případě status sakrálního předmětu, může být bez problémů nahrazena čepicí, šátkem či kloboukem nebo jakoukoli jinou pokrývkou hlavy. Kipa je také známá pod výrazem z jidiš „jarmulka“, což je slovo pravděpodobně slovanského původu.", "Sedmiramenný svícen nazývaný menora (od kořene \"ner\", světlo či lampa) je již od starověku symbolem židovství. Menora byla umístěna v Chrámu a nepřetržitě hořela věčným světlem (\"ner tamid\"). Jako menora bývá někdy nazýván i osmiramenný (resp. devítiramenný) svícen používaný při svátku Chanuka, nicméně tento svícen se dnes nazývá chanukija. Menora je společně se dvěma olivovými ratolestmi hlavním motivem ve znaku Státu Izrael.", "Hexagram, zvaný též Davidova hvězda nebo Davidův štít (\"magen David\") je tvořen dvěma propletenými rovnostrannými trojúhelníky. Tento symbol je často považován za oficiální symbol židovství. Pravda je ta, že ve starověku byl používán pouze jako dekorativní symbol (stejnou výzdobu ze šesti a osmicípých hvězd můžeme najít i v řadě středověkých mešit nebo i kostelů) a poprvé byl jako symbol označující židovskou komunitu použit v Praze ve 14. století. Ani poté se jako symbol judaismu příliš neujal a jako takový je brán až od 19. století, kdy Židé hledali jednoduchý symbol, který by se mohl stát emblémem jejich náboženství, podobně jako je tomu u křesťanů kříž nebo u muslimů půlměsíc. Volba padla na hexagram, který byl již od středověku ztotožňován s Davidem případně s jeho synem Šalamounem, ačkoli prokazatelně nemá ani s jedním z nich nic společného. Davidův štít si na svůj prapor zvolilo i sionistické hnutí, a tento se stal později vlajkou Státu Izrael.", "\"Synagoga\" (někdy nazývaná „židovský kostel“) je místem, kde se věřící scházejí k modlitbě, ke studiu i ke společenským aktivitám – odtud i její pojmenování v jidiš – \"šul\" (z něm. Schule – škola). Synagoga se může nacházet v jakékoli budově. Do synagogy by se podle tradice mělo sestupovat, měla by tedy ležet pod úrovní země (ale to není vždy pravidlem). V synagoze by měl být uložen svitek Tóry a neměly by se v ní nacházet žádné obrazy lidí nebo bohů.", "Židovství není monolitní uskupení a standardně se rozděluje do množství skupin a odnoží.", "Ultraortodoxní judaismus je z teologického hlediska nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu a judaismu. Hranici mezi ortodoxním a ultraortodoxním judaismem lze vymezit podle přístupu k modernímu světu – ultraortodoxní jsou pak ti Židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, mnohdy i k sionismu (jakož i k světskému státu Izrael), apod.", "Ortodoxní judaismus je proud judaismu, který v současnosti zastává zhruba 20–30 % židů na světě. Tento termín se objevil začátkem 20. století, když se od judaismu začaly odštěpovat volněji smýšlející skupiny, ze kterých později vzešel reformní, liberální a konzervativní judaismus. Název „ortodoxní“ pochází z řečtiny a od ὀρθός \"orthos\" – správný, a δόξα \"doxa\" – mínění.", "Konzervativní judaismus je vedle ortodoxního a reformního judaismu jedním z hlavních proudů současného judaismu. Masorti judaismus vznikl v první polovině 19. století v Americe. Jedná se o kompromis mezi ortodoxním judaismem a reformním judaismem. Jeho vznik je spojený se jménem Zachariáše Frankela. Jedná se o směr, který vznikl v USA. Tento směr si uchovává pevné vazby k tradičnímu studiu a zbožnosti, avšak uznává i historický vývoj judaismu. Klade důraz hlavně na hebrejský jazyk a původní společnou kulturu židů v diaspoře. Nejvíce konzervativních židů žije v USA (cca 1,5 milionu).", "Reformní judaismus, ve Velké Británii známý zase jako liberální judaismus, vznikl ve čtyřicátých letech 18. století v Německu. Za jeho zakladatele je považován Abraham Geigera z Frankfurtu nad Mohanem, jenž v letech 1863 až 1870 působil jako obecní rabín.", "Kromě toho existují různé okrajové skupiny a sekty, které sice nejsou (nebo nebyly) přímou součástí mainstreamového judaismu, nicméně se od něj nikdy zcela neoddělily a Státem Izrael jim je přiznáváno právo návratu (tzn. z etnického hlediska jsou považováni za židy). Jsou to například:", "Z judaismu přímo vycházejí dvě největší světová náboženství, křesťanství a islám. Protože obě náboženství stejně jako judaismus označují za svého „prapůvodce“ Abraháma, jsou někdy tato náboženství označována jako abrahámovská.", "Vztah judaismu a křesťanství prošel velmi komplikovaným vývojem. Křesťanství samo sebe považuje za pokračovatele a mnohdy i za nástupce judaismu a Nový zákon za naplnění Starého zákona – Tanachu. Vedoucí představitelé většiny směrů judaismu však považují křesťanství za náboženství, které odporuje Tóře, a to z následujících důvodů: Hlavní komplikace vztahu mezi judaismem a křesťanstvím spočívá v postoji k Tóře. Judaismus trvá na tom, že zákony Tóry jsou stále platné, kdežto křesťanství toto popírá. Jsou sice církve, které lpí na dodržování některých přikázání Tóry, např. Adventisté sedmého dne zdůrazňují zachovávání sobotního odpočinku či rozlišování mezi čistými a nečistými druhy zvířat, přesto však odmítají učení Tóry o zachovávání povinnosti obřízky předkožky v případě věřících židovského původu. Za zmínku jistě stojí verš který opisuje slova Ježíše a to Matouš 5, 17: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.", "Kromě řady křesťanských denominací existuje i tzv. „mesiánské hnutí“. Toto hnutí založili lidé, kteří pocházeli z židovských rodin, avšak uvěřili v Ježíše jako Mesiáše a přijali učení, obsažené v tzv. Novém zákoně. K nim se postupně přidávají i neobřezaní lidé z národů, kteří v různé míře zachovávají židovské tradice a zvyky. Některé mesiánské komunity se scházejí ve svých vlastních synagógách. Nemesiánské židovské komunity však tyto mesiánské věřící vnímají jako křesťany a odmítají uznat za židy i obřezané mesiánské věřící židovského původu, kteří se drží zásad mesiánského judaismu a dodržují Tóru.", "Podobně jako v případě křesťanství, i s islámem má judaismus komplikovaný vztah. Ačkoli se Mohamed považoval za nástupce Mojžíše i Ježíše a islám uznává starozákonní i novozákonní postavy za proroky a byli to právě Židé, u nichž Mohamed hledal oporu pro své učení, Mohamedův nárok na prohlášení se poslem Božím (\"rasúl l-lláh\") byl Židy odmítnut a Židé (i křesťané) zdůrazňují rozpory mezi učením Koránu a Bible. Na rozdíl od křesťanství je ale islám považován Židy za plně monoteistické náboženství. Důvody, proč se Židé nepřiklonili k islámu, jsou tyto:", "Většina neabrahámovských náboženství má vůči judaismu neutrální vztah, který vychází především z toho, že si tato náboženství navzájem „nekonkurují“. V 60. letech se vyskytly u některých liberálně-židovských skupin tendence přijmout některé ze zásad tehdy módních náboženských směrů, jako např. buddhismus. Tyto tendence jsou ale většinou duchovních autorit judaismu odmítány a vnímány jako škodlivé pro obě strany.", "Skrze křesťanství a islám judaismus nepřímo ovlivnil dvě a půl miliardy lidí na světě. Ve všedním životě existuje řada zdánlivě běžných věcí, které svůj původ čerpají z židovské a biblické kultury – například sedmidenní týden. Ačkoli se způsob slavení svátků a modliteb mezi křesťanstvím a islámem velmi liší, ani jedno z těchto náboženství nezapře společného předka – judaismus. Kostel a mešita jsou přímými následovníky synagogy, v církevní i islámské liturgii nacházíme řadu věcí převzatých z původní chrámové a posléze synagogální liturgie. Slova jako „amen“, „haleluja“ či „košer“ jsou běžně používána lidmi po celém světě a svůj původ mají právě v židovství. V českých zemích je třetina běžně užívaných „českých“ jmen hebrejského původu, stejně jako jméno pro šestý (v hebrejském kalendáři sedmý) den v týdnu – sobota." ] }

{ "title": [ "Studium.", "Mytologické představy.", "Kosmogonie.", "Antropogonie.", "Kosmologie.", "Zakladatelské mýty.", "Mýtické bytosti.", "Bohové.", "Trojfunkční hypotéza.", "Rozdělení funkcí.", "Prototeismus.", "Henoteismus." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "3" ], "content": [ "Písemné prameny o slovanské mytologii jsou velmi chudé, jak co do množství tak co do obsahu. Veškeré prameny, s výjimkou několika z arabského prostředí, také pochází od křesťanských autorů a jsou zatíženy jejich vírou a znalostí antického náboženství. Mnoho pramenů je také dílem autorů, kteří neuměli slovanský jazyk. Dalším problémem je že až na výjimky prameny pochází až z doby christianizace či doby těsně předcházející nebo následující. V té době už byly náboženské a mytologické představy Slovanů diferencovány a tak nelze tyto zprávy vztáhnout na celé slovanské náboženství. Ve východoslovanském prostředí je hlavním pramenem Pověst dávných let z 12. století a různá díla církevní literatury, především kázání, pro mytologii Polabských Slovanů zase různé kroniky křesťanských autorů z 11. a 12. století, například Dětmara z Merseburku nebo Helmolda z Bosau. Akademický zájem o slovanskou mytologii se počal rozvíjet především s nástupem romantismu na počátku 19. století v rámci takzvané mytologické školy vycházející z díla bratří Grimmů. Od poloviny 19. století počal nastupovat do této oblasti pozitivistický přístup vymezující se proti spekulativním hypotézám a nekritické čerpání z pozdní lidové kultury. Od poloviny 20. století byla tato oblast zájmu silně ovlivněna archeologickými poznatky a srovnávací mytologií založenou na trojfunkční hypotéze.", "Slovanské mýty se zachovaly pouze v zlomkovité a nepůvodní podobě. Existuje však bohatý materiál svědčící o animistickém pohledu na svět a bytostech, které jej obývaly a také o sezónních slavnostech, svědčících o cyklickém chápání času.", "Mýtus o stvoření světa se u Slovanů zachoval pouze ve folklórním podání a v Povesti vremenných let, která sice má spíše podobu křesťanského apokryfu, ale její podání stvoření světa folklóru odpovídá. Obecně se jedná o stvoření dvěma demiurgy. Jeden z nich má tvůrčí potenciál, ale je pasivní, druhý je aktivní, ale bez tvůrčího potenciálu. Byli představováni většinou v ptačí podobě, a později christianizováni na Boha a Ďábla. Bůh je pasivním stvořitelem, který někdy ani neví, jak svět stvořit. Ďábel se na jeho příkaz potápí na dno světového oceánu a přináší mu odtud hrst písku a zeminy, ze které Bůh stvoří svět. Podle některých názorů je pasivním stvořitelem Svarog a aktivním Veles, případně nejasná božstva Bělboh a Černoboh. V Povesti vremenných let zní mýtus následovně tak, že podstatou stvoření světa je součinnost Boha a Satana, kteří se na počátku oba vznášeli nad nekonečným praoceánem. Podle jedné z verzí vytvoří Satan zemi ze své vlastní vůle, podle jiné na příkaz Boha. Je toho schopen jako jediný, protože andělé jsou příliš lehcí. Vyzvednutí země z vody se mu podaří až napotřetí, když ji vyzvedává ve jménu Božím. Kromě hrsti písku v rukou pro Boha skryje další v ústech. Když však začne písek růst, vykašlává ho, a tak vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Bůh tvoří roviny a úrodná pole. Mýtus o stvoření světa prostřednictvím dvou demiurgů se ke Slovanům dostal ze severní Eurasie, nejspíš prostřednictvím ugrofinských či turkotatarských národů. Podle jiných teorií jde o mýtus dualistický, ovlivněný íránským prostředním. Existují i další mýty o stvoření, jako například slovinský o kosmickém vejci sneseném božským kohoutem, ze kterého se vylilo sedm řek, které zúrodnily zemi. Vznikl nejspíše pod vlivem orfismu. Ve slovinském, slovenském a podkarpatském prostředí existují také mýty o vzniku světa z ohně.", "Také o stvoření člověka hovoří Povest vremenných let: „Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu.“ Podle některých mýtů stvořil člověka Bůh, ale Satan ho poplival, čímž vzniklo všechno lidské trápení. Také ve Slovinsku se tradovalo, že člověk vznikl z kapky potu, která spadla z Božího čela na zem. Tím byl člověk odsouzen pracovat. V Rusku byl znám příběh o Rodovi, který stále tvoří nové lidi házením hrud hlíny na zem, tento motiv je analogický mýtu o Deukaliónovi a Pyrze. U západních Slovanů byl zas znám mýtus o prvním člověku králi Muži (\"Mandžakovi\"), který je analogický germánskému Mannovi.", "Ve slovanském folklóru je často země líčena jako spočívající na rybě, velrybě či několika rybách. Svět býval rozdělován na horní – nebe, střední – zemi a dolní – podsvětí. Ty jsou spojeny světovým stromem, kterým je dub, méně často borovice. Na vodorovné ose je pak svět rozdělen na čtyři světové strany. Zemi ztotožňované s Mokoš se dostávalo veliké úcty a například tráva byla chápána jako její vlasy, skály jako její kosti a řeky jako její žíly. Země byla chápána jako matka a nebesa, jejichž bohem je Svarog, jako otec. I nebeská tělesa mají božskou podstatu, Slunce bylo chápáno jako vševidoucí oko, jako okřídlený mladík s křídly nebo v indoevropském duchu jedoucí po obloze v zlatém voze taženém bělouši. Ráno se koupe v moři a při své denní pouti bojovalo s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem či vlkodlakem. Nejčastěji je ztotožňované s bohem Dažbogem. Měsíc je jeho mladším bratrem, v Rusku někdy sestrou, nejspíš pod řeckým vlivem. Hrál důležitou úlohu v magii a léčitelství a věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Obě tato tělesa tradičně sídlí za mořem. Jejich sestrou byla Zora, často milenka jednoho z nich či obou. Ostatní hvězdy byly chápány nejčastěji jako děti Slunce a Měsíce. Věřilo se, že každý člověk má svou hvězdu a ta v okamžiku jeho smrti padá. Podsvětí zvané \"nav\", někdy ležící za mořem, je chápáno jako klidné a vlhké místo. Vládl mu nejspíš Veles. Jakožto ráj bývá někdy označován jako Irij nebo ztotožňován s ostrovem Bujan. V pohádkách se často Onen svět vyskytuje spíš jako říše přízračných bytostí než mrtvých duší. Bývá také nazýváno „Třikrát desáté království“, které leží za hranicemi lidského světa. Cesta hrdiny do něj se většinou neobjede bez průvodce, který může být třeba čarodějnice, kůň či pták, případně bez pomoci kouzelného předmětu. Tento motiv může být ovlivněn sibiřským šamanismem a průvodce pak má funkci psychopompa.", "Ve slovanském prostředí lze nalézt celou řadu pověstí o počátcích kmenů či dynastií, které vykazují rysy mýtu. Byly zaznamenány středověkými křesťanskými kronikáři, jejichž dílo bylo ovlivněno biblickými a antickými motivy, přesto se v nich objevuje řada prvků které vychází z předkřesťanských tradic. Ve své původní formě mohly mít podobu eposu, jako například Slovo o pluku Igorově, ruské byliny a jihoslovanské junácké písně. V českém prostředí představuje zakladatelský mýtus příběh zaznamenaný Kosmou ve 12. století o příchodu bezejmenného lidu k hoře Říp, který si zvolí po svém vůdci Čechovi jméno Čechové. Následuje vyprávění o soudci Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetce a Libuši, z nichž poslední jmenovaná zdědí po svém otci soudcovskou funkci a nakonec si bere za manželka oráče Přemysla, s kterým zakládá přemyslovskou dynastii. Příběh o bezejmenné panně hadačce, která si bere Přemysla, už je však zaznamenán z Kristiánově legendě z konce 10. století. V Kosmově díle se objevuje ještě epizoda o Dívčí válce, Lucké válce a seznam legendárních přemyslovských knížat. Tyto pověsti byly dále přepracovávány a doplňovány v dalších dílech, především Dalimilově kronice, Hájkově kronice a Starých pověstech českých. V Polsku existuje o počátcích polského národa a dynastie více verzí. Legendární praotec Lech se objevuje až v Kronice velkopolské z 13. a 14. století. Kronika Vincenta Kadlubka z 13. století vypráví o Krakovi, drakobijci zakladateli Krakova, jeho stejnojmenném synovi a dceři Wandě. Až poté uvádí knížete Popela, uváděného již Kronikou Galla Anonyma z 12. století, po jehož smrti nastoupil na trůn Zemomysl, syn oráče Piasta a zakladatel dynastie Piastovců. Přestože tyto příběhy obsahují některé mytické motivy, například oráče – zakladatel dynastie jako v českých pověstech, mají spíše podobu dvorské pověsti ovlivněné cizími prvky. Již ze 7. století je doložena ruská pověst o založení Kyjeva třemi bratry jménem Kyj, Šček a Choriv, společně s jejich sestrou Lybeď ́. Podle Jaana Puhvela jsou mytickým eposem také dějiny Kyjevské Rusi až do roku 988, a postavy jako Rurik, Oleg, Igor a Svjatoslav nejsou historické.", "Kromě bohů znali pohanští Slované i celou řadu nižších bytostí, nazývány byly většinou slovem běs či \"div\", které souvisí s indickým déva. Některé z nich též ctili a obětovali jim. Mezi ty patřili například beregině, víly či upíři. K nejvýznamnějším patří zmiňované víly. V různých podáních existují víly lesní, vzdušné, horské a také víly zlé. Existují další ženské bytosti jim podobné, patří mezi ně především rusalky, divé ženy nebo divoženky doprovázené divými muži. Ženské bytosti byly spojovány také s osudem a časem, patří mezi ně například Rožanice čili sudičky nebo polednice. Známi byli také duchové lesní, zvaní lešijové, a polní, jako je žithola. Voda byla obývána vodníky, oheň duchem jménem ovinnik. Rozsáhlá byla také skupina domácích duchů jako je domovoj. U západních Slovanů byly známy malé bytosti jako jsou ludkové. Mnoho duchů bylo také spojováno s mrtvými nebo jim byly přisuzovány démonické vlastnosti, patří mezi ně například Baba Jaga, Kostěj, vlkodlak, čert nebo upír.", "Písemné záznamy o slovanské mytologii neuvádí jednotný panteon, dá se mluvit minimálně o dvou okruzích, jednom ruském a druhém polabském. Někteří badatelé zcela odmítají existenci jednotného slovanského panteonu a mytologie, spíše se však předpokládá že jednotná archaická kultura u Slovanů existovala až do počátku 9. století. Slovanské slovo „bůh“ souvisí se sanskrtským \"bhaga\", „rozdělující bohatství“ či „dárce dobra“. Archeologické nálezy dokládají že Slované už v době své expanze ctili bohy v lidské podobě. U všech Slovanů je předpokládána víra v Peruna, boha hromu a blesku, obecně známý také nejspíš byl chtonický bůh Veles spojovaný se stády, bohatstvím a magií a Mokoš, bohyně vody a země. Perun společně s Velesem však představovali hlavní božstvo. Ruské prameny pak uvádí nejvyššího boha-stvořitele Svaroga, boha slunce Dažboga a několik dalších božstev s více či méně nejasnou funkcí. V pozici stvořitele podle některých teorií nahrazuje Svaroga Rod. U polabských Slovanů jsou známa jména především hlavních kmenových božstev, ačkoliv prameny zmiňují i další idoly, ovšem bez udání jména i funkce. Jejich jména spíše než teonyma připomínají přízviska a tituly. A tak je možné, že pod více jmény lze najít jedno božstvo. Mezi nejznámější patří Svantovít ctěný Rány, Svarožic ctěný Ratary, Triglav ctěný Pomořany a Jarovít ctěný ve Wolgastu. Podle Helmondovy zprávy znali také pasivní nebeské božstvo, nejspíš totožné se Svarogem. Odmítnuta byla teorie, že bohové polabských kmenů jsou zbožštěná knížata a vojevůdci. Uvádí se další slovanská božstva, jejichž existence je však většinou zpochybňována. Jedná se například o postavy uváděné v polských raně novověkých kronikách, které však podle některých názorů skutečně jsou reliktem archaické tradice. Dále se jedná o vymyšlené bohy uváděné v lužickosrbských kronikách jako je Flins a v kronikách českých jako Vesna nebo Devana. Některými badateli byly za božstva považovány svátky či při nich používané figury, jako je Jarilo nebo Kračun. Figury jarních slavností, jako je Jarilo, však skutečně původně byly zpodobněním vegetačního božstva a bývá připouštěna existence bohyň Lady a Morany. Mnozí badatelé také předpokládají u Slovanů henoteismus zaměřený na Peruna chápaného jako nejvyšší božstvo. To by pak znamenalo že se v kultu přiblížili sousedním ugrofinským a turkotatarským národům. Ve skutečnosti Perunovi zcela určitě konkuroval Veles.", "Slovanská mytologie byla zkoumána z hlediska trojfunkční hypotézy George Dumézila která byla formulována v polovině 20. století. Ta předpokládá u Indoevropanů „univerzální klasifikační systém“ sestávající ze tří funkcí: svrchovanosti, války a plodnosti, který se odráží jak v sociální tak náboženské sféře. Funkce svrchovanosti v tomto konceptu zahrnuje náboženství, vládu, magii a právo. Aplikace této hypotézy na slovanskou kulturu je však problematizována její odlišnou sociální strukturou. Výše zmíněné funkce v Dumézilově konceptu odpovídají složkám kněží, válečníků a zemědělců vyjádřenou například indickými varnami bráhmanů, kšatrijů a vaišjů, zatímco u Slovanů, ale také u Germánů, zpravidla figurovala trojice šlechta-svobodní zemědělci-otroci. S výjimkou Polabských Slovanů, u kterých je doložena kněžská vrstva, tak první dvě funkce ve slovanské společnosti splývaly. Ojedinělým dokladem klasické trojné koncepce je pouze ruská píseň \"Golubinaja kniga\", v které je přisuzován různým společenským vrstvám původ z různých částí prvního člověka Adama, carům z hlavy, knížatům-bojarům z ostatků a rolníkům z kolene, což navíc vykazuje silnou podobnost s rgvédským podáním o vzniku lidstva z Puruši. Přestože se jedná o folklórní dílo vzniklé v křesťanské prostředí a doložené až v 19. století může se jednat o dědictví společných indoevropských kořenů. Kromě odlišností v sociální struktuře je však aplikace trojfunkční hypotézy ztížena nedostatkem pramenů o slovanské mytologii. Funkce božstev je zpravidla předmětem spekulací, v případě bohů Polabských Slovanů zase dochází ke kumulaci mnoha různých funkcí, například Svantovít nese rysy božstva svrchovanosti, války a částečně i plodnosti. S ohledem na nedostatek pramenů se slovanskou mytologií ve svých pracích, až na výjimky, nezabýval ani Georges Dumézil. Upozornil však na nápadnou shodu mezi „staršími bohatýry“ ruských bylin: Volchem Vseslajevičem, Svjatogorem Kolyvaniče a Mikuly Seljanoviče s třemi indoevropskými funkcemi. S ohledem výše zmíněné problémy zpochybnili vhodnost aplikace trojfunkční hypotézy na slovanskou mytologii badatelé jako Zdeněk Váňa nebo Naďa a Martin Profantovi. Váňa také spíše než na trojnou koncepci usuzuje na dvojnou, přičemž jedna funkce první by slučovala válku se suverenitou a byla by reprezentována Perunem, zatímco druhá funkce by slučovala magií s plodností a byla by reprezentována Velesem. U Slovanů nelze také nalézt trojici božstev zastupující všechny funkce za které jsou považována římská archaická triáda: Jupiter, Mars, Quirinus nebo božstva ctěná v pruské Romuvě: Patollo, Perkun, Potrimpo. Nelze tak interpretovat trojici Rujevít, Porevít a Porenut ctěnou v rujánské Korenici, nejasný je také význam zmínky o ctění severské trojice Ódin, Thór a Freya Lutici. Existují také pokusy v rámci trojfunkční hypotézy interpretovat zbručský idol a boha Trihlava.", "Mezi prvními badateli kteří se pokusili aplikovat trojfunkční hypotézu na slovanskou mytologii figuroval především Vladimír Toporov a Vjačeslav Ivanov. Ti jako božstvo první funkce chápou Striboga, kterého na základě jedné z etymologií vykládají jako „boha otců, boha předků“. Jako božstvo druhé funkce pak identifikovali Peruna, jako božstvo třetí funkce Velese, přičemž tyto dvě postavy považují za vzájemně nepřátelské na základě své hypotézy základního mýtu. Aleksander Gieysztor ve své aplikaci hypotézy počítal i s vnitřní dualismem první funkce, za božstvo varunovského pólu označil Velese a za mitrovské Peruna, včetně jeho hypostazí, kterými podle jeho názoru jsou Svantovít a Jarovít. Válečnickou druhou funkci pod něj reprezentovali sluneční božstva Svarog, Dažbog a Svarožič, zatímco funkci třetí Mokoš, Rod a případní slovanští blíženci – Lel a Polel. Gieysztorovým závěrům se podobá názor Michala Téry, který však Peruna považuje za božstvo druhé funkce, zatímco otázku duality druhé funkce nechává nerozřešenou. S Perunovým zařazením k druhé funkci souhlasí i Martin Golema, který vidí dualitu první funkce reprezentovanou Svarogem a Velesem ve východoslovanském prostředí a Černobohem a Provem v polabském prostředí.", "Polský historik Henryk Łowmiański v roce 1979 formuloval hypotézu že Slované znali pouze jedinou výraznou božskou postavou – boha nebes, a existoval u nich tedy prototeismus či pramonoteismus. Ten byl podle něj u západních Slovanů nazýván Svarog, zatímco u východních Perun – v důsledku akcentu na jeho hromovládné atributy. Až v důsledků kontaktů s křesťanstvím mělo dojít k individualizaci hypostazí nebeského boha a také deifikaci původně démonických bytostí. Tuto hypotézu zakládá na pasáži z díla \"Válka s Góty\" Prokopia z Kaisareie pocházejícího přibližně z roku 560 ve které se o Slovanech a Antech uvádí následující: Łowmiańského hypotéza je tak založena pouze na jedné z rukopisných variant, zatímco druhá by spíše poukazovala na kultický henoteismus známý z polabského prostředí. Je také v rozporu s rozvinutým polyteismem jiných indoevropských náboženstvích, jejichž podoba je lépe doložena dobovými prameny, který vede k předpokladu že již Praindoevropané měli bohatou mytologii a věřili ve více božstev. Prokopios, jehož znalost slovanského náboženství byla nejspíše jenom povrchní a setkal se jen s úzkou částí slovanské společnosti – účastníky válečných výprav, mohl také použít \"interpretatio christiana\" či \"interpretatio graeca\" – nabízí se ovlivnění postavou Dia. Je taktéž možné že Slované které potkal akcentovali kult nebeského boha s válečnickou funkcí.", "Mírnější verzi hypotézy o prototeismu představuje názor že Slované byly henoteisty, tedy uctívali jedno božstvo jako nejvyšší, ale zároveň znali a uctívali i jiné bohy. Napovídá tomu například tvrzením Helmolda z Bosau o Polabských Slovanech v jeho díle \"Kronika Slovanů\" z konce 12. století, která prezentuje božstvo typu \"deus otiosus\": V podobném duchu byl jako \"deus deorum\" „bůh bohů“ označován Svantovít a jako \"summus deus\" „nejvyšší bůh“ zase Trihlav." ] }

{ "title": [ "Vegany odmítané druhy stravy.", "Vejce, mléčné výrobky, med a hedvábí.", "Ideové souvislosti.", "Etické veganství.", "Environmentální vegani.", "Veganská strava a vliv na zdraví.", "Sója.", "Rostlinné mléko, sýr a majonéza.", "Náhrada vajec.", "Bílkoviny.", "Vitamín B12.", "Vápník.", "Vitamín D.", "Železo.", "Omega-3 mastné kyseliny a jód.", "Negativní vliv veganské stravy na zdraví." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Vegani nejí hovězí, vepřové, drůbeží, zvěřinu, mořské plody, vejce či mléčné výrobky a jiné živočišné produkty. U lidí, kteří se pouze stravují vegansky, není vyloučeno používání zvířecích produktů v oblečení (kůže, vlna, hedvábí), kosmetiky apod. Etické veganství vylučuje nejen potraviny, ale také používání produktů ze zvířat obecně. Vegani odmítají komodifikaci zvířat, tj. nahlížení na zvířata jako na zboží ke směně. Britská Veganská společnost certifikuje produkty, jestliže neobsahují žádné živočišné složky a nejsou testovány na zvířatech. Společnost nicméně „uznává, že ne vždy je možné vyhnout se užití produktů ze zvířat.“ Případem jsou medikamenty, které jsou obvykle testované na zvířatech z důvodů zaručení jejich efektivity a bezpečnosti. Mohou obsahovat látky živočišného původu, jako je laktóza, želatina nebo stereany. Je možné, že k těmto lékům neexistují žádné veganské alternativy, nebo mohou být méně efektivní, nevyhovující či s více vedlejšími účinky. Na zvířatech jsou taktéž prováděny experimenty za účelem testování bezpečnosti vakcín, potravinových přídatných látek, kosmetiky, chemikálií a dalších látek. Podle filozofa Gary Steinera není možné být úplným veganem, protože využívání zvířat a živočišných produktů je „hluboce a neodvratně vetkáno do struktury lidské společnosti.“ Mezi hojně používané živočišné produkty řadíme například bílek, allantoin, včelí vosk, krev, živočišné uhlí, karmín, kasein, kastoreum, elastin, olej z emu, med, keratin, lanolin, sádlo, syřidla, retinol, šelak, skvalen, lůj, syrovátku a živočišné tuky. Někteří vegani nekupují svetry vyrobené z vlny, hedvábné šátky, kožené boty, lůžkoviny, které obsahují husí nebo kachní peří, perlové šperky, lastury, mýdla obsahující živočišné tuky nebo kosmetiku, která obsahuje živočišné produkty. Dále se vyhýbají určitým typům vakcín.", "Hlavní rozdíl mezi veganskou a vegetariánskou stravou je ten, že veganská strava vylučuje mléčné produkty a vejce. Etičtí vegani se jim vyhýbají na základě myšlenky utrpení zvířat a předčasné smrti při jejich výrobě. Produkce vajec zahrnuje úmrtí samčích kuřat, z důvodů nemožnosti produkce vajec. Krávy pro produkci mléka, jsou po dobu 3–7 let dokola uměle oplodňovány, poté odvezeny na jatka. Samičí telata jsou od matky oddělena během prvních 24 hodin po porodu a krmena náhražkou mléka tak, aby mléko krávy mohlo být využito pro lidskou spotřebu. Mladí býci jsou na jatka posíláni ihned po narození za účelem produkce telecího masa, nebo dále vychováváni na hovězí. Veganství nesouhlasí také s produkty obsahující hmyzí složky. Britská Vegan Society a americká Veganská společnost nepovažuje med, hedvábí a další produkty vyrobené hmyzem, pro vegany vhodné, zatímco podle Vegan Outreach je to otázka osobní volby. Vegan Society doporučuje jako alternativy k medu datlový, javorový sirup, melasu, karamelový sirup či nektar z agáve. Definice produktů vyrobených hmyzem může být také rozšířena o fakt, že včely jsou komerčně využívány k opylování více než 100 druhů různých plodin jako jsou například mandle, avokáda, brokolice, okurky, broskve, hrušky, slunečnice a rajčata.", "", "Etické veganství je založeno na opozici ke speciesismu, přiřazování hodnoty jednotlivcům na základě zařazení do určité druhové kategorie. Rozdělení v rámci teorie práv zvířat zahrnuje utilitární, ochranářský přístup, který usiluje o zlepšení podmínek pro zvířata, a pravicový abolicionismus, který se zasluhuje o ukončení vlastnictví zvířat lidmi. Abolicionisté tvrdí, že protekcionismus slouží pouze k morálnímu ospravedlnění využívání zvířat společností lidí. Profesor práv Gary Francione, abolicionista, tvrdí, že všichni vnímající živočichové mají právo, aby s nimi nebylo zacházeno jako s majetkem, a současně, že osvojení veganismu je základ pro každého, kdo věří, že „ne-lidé“ mají svou vnitřní morální hodnotu. Dodává také, že usilování o lepší chovné podmínky je jako kampaň pro „svědomité násilníky“, kteří znásilňují bez bití. Filozof Tom Regan, pravicový teoretik, říká, že zvířata mají svoji vlastní hodnotu jako „subjekty života“, protože mají svá přesvědčení, touhy, paměť a také schopnost konat v závislosti na svých cílech. Právo „subjektů života“ na život bez ublížení může být potlačeno, avšak Regan dodává, že požitek, konvence a ekonomické zájmy farmářů nejsou dostatečně silným argumentem pro újmu zvířatům. Filozof Peter Singer, protekcionista a utilitarista, tvrdí, že neexistuje žádné morální či logické ospravedlnění pro schvalování zvířecího utrpení a že zabíjení zvířat by mělo být přípustné pouze v případě nutnosti pro vlastní přežití. Navzdory tomu, píše, že etické myšlení by mělo brát v potaz také okolnosti. Argument vyřčený Brucem Friedrichem, protekcionistou, je založen na předpokladu, že veganství škodí zvířatům, protože se soustředí spíše na osobní naplnění než vyzývání společnosti k zastavení používání zvířat jako produktů. Podle filozofa Vala Plumwooda je etické veganství zaměřeno spíše na lidi, příkladem je lidský/přírodní dualismus, který odděluje lidstvo od zbytku přírody. Etičtí veganové se zasluhují o to, aby byli „ne-lidi“ zařazeni do kategorie, která si zaslouží speciální ochranu, spíše než aby uznávali „ekologickou zakotvenost“ jako takovou.", "Environmentální vegani se soustřeďují na ochranu přírody, odmítání živočišných produktů na základě myšlenky, že rybolov, lov, odchyt zvířat a farmy, konkrétně velkochovy, jsou environmentálně neudržitelné. V roce 2010 Paul Waston z Sea Shepherd Conservation Society označil prasata a kuřata jako „hlavní vodní predátory“ protože hospodářská zvířata spotřebují kolem 40 % chycených ryb. Všechny lodě organizace Sea Shepherd jsou od roku 2002 veganské z environmentálních důvodů. Podle zprávy Organizace pro výživu a zemědělství z roku 2006, Livestock’s Long Shadow, roku 1999 bylo celosvětově vyprodukováno 222 miliónů tun masa. Zpráva dále předkládá, že přibližně 26 % zemní půdní plochy je využíváno jako pastvy pro hospodářská zvířata. Ve Spojených státech 10 miliard suchozemských živočichů je z důvodu jejich konzumace každý rok zabito. V roce 2005 bylo ze stejného důvodu celosvětově usmrceno 48 miliard ptáků. Zpráva OSN dále dochází k závěru, že hospodaření s dobytkem (krávy, kuřata a prasata) ovlivňuje vzduch, půdu, vodu, biodiverzitu a také působí negativně na klimatickou změnu. V roce 2002 přibližně 1174 miliónů tun potravy bylo použito na výkrm hospodářských zvířat včetně 7,6 miliónů tun rybí potravy a 670 miliónů tun obilovin, jednu třetinu celosvětové sklizně – v roce 2001 bylo hospodářskými zvířaty zkonzumováno 45 miliónů tun kořenové zeleniny a 17 miliónů tun luštěnin. V roce 2006 průmysl s hospodářskými zvířaty vyprodukoval z celkového množství emisí 9 % oxidu uhličitého, 37 % metanu, 65 % oxidu dusného a 68 % amoniaku. Odpad, vyprodukovaný hospodářskými zvířaty toho roku vyprodukoval 30 miliónů tun amoniaku ročně, což přispělo k výskytu kyselých dešťů. V roce 2007 studie publikovaná v časopise Carbon Balance and Management zjistila, že metan vyprodukovaný v hospodářském průmyslu je o 11 % vyšší, než se na základě dat z Mezivládního panelu pro změny klimatu původně předpokládalo. Ve zprávě Organizace Spojených Národů z roku 2010 je uvedeno, že živočišné produkty „obecně vyžadují více zdrojů a způsobují více emisí než rostlinné alternativy“. Na tomto základě navrhuje snížit spotřebu živočišných produktů za účelem redukce environmentálních škod. V roce 2007 ze studie prováděné Cornellovou univerzitou vyplynulo, že vegetariánská strava spotřebuje nejméně půdy na osobu, nicméně vyžaduje vyšší kvalitu půdy, než jaká je potřeba k produkci krmiva hospodářských zvířat. V roce 2015 studie publikovaná v časopise Science of the Total Environment udala, že významná ztráta biodiverzity může být způsobena rostoucí poptávkou po mase, což je také významný prvek v deforestaci a destrukci druhově bohatého biotopu, který je z důvodu zemědělského průmyslu přeměněn na zemědělskou půdu. Studie z roku 2017 provedena Světovým fondem na ochranu přírody (WWF) odhalila, že 60 % ztráty biodiverzity je způsobeno rozsáhlým pěstováním plodin potřebných ke krmení dobytka. To způsobuje enormní nápor na přírodní zdroje, jehož výsledkem je značná ztráta půdy a úbytek druhů. V listopadu 2017 15 364 celosvětově uznávaných vědců podepsalo varování lidstvu, ve kterém mimo jiné také podporuje změnu stravy na převážně rostlinnou.", "Při veganství je třeba dbát na dostatečný příjem vitamínu B12, vitamínu D, jódu, selenu, vápníku a omega-3 mastných kyselin.", "Veganská dieta je založena na obilninách, různých semínkách, luštěninách (například fazole), ovoci, zelenině, houbách a oříšcích. Základem produktů nahrazujících maso a zdrojem rostlinného proteinu jsou například sójové boby (tofu) nebo seitan (pšeničný základ). Můžeme se s nimi setkat například v podobě párků, v mleté podobě nebo ve veganských burgrech.", "Rostlinná mléka jako je sojové, mandlové, ovesné, rýžové, konopné nebo kokosové, jsou používána jako náhrada za kravské nebo kozí mléko. Sojové mléko obsahuje 7 gramů proteinu na jeden šálek (240 ml), ve srovnání s 8 gramy na jeden šálek u mléka kravského. Mandlové mléko má nízkou kalorickou hodnotu, sacharidy a bílkoviny. Sojové mléko by nemělo být používáno jako náhrada za mateřské mléko pro děti. Děti, které nejsou krmeny mateřským mlékem, jsou krmeny kojeneckými přípravky se základem v kravském mléce nebo sóje. Máslo a majonéza mohou být nahrazeny veganskou alternativou. Veganské sýry jsou často vyráběny se sóji, ořechů a tapioky a není problém je vyrobit doma. Také lahůdkové droždí bývá ve veganských pokrmech častou náhradou za sýr.", "Náhrad za vejce lze nalézt mnoho, záleží do čeho je vejce potřeba. Úlohu vejce například může nahradit lněné semínko smíchané s vodou. Dalšími variantami může být kypřící prášek, také sójová mouka smíchaná s vodou, rozmačkané banány, rozmačkané sušené švestky, jablečné pyré a další. V másle mohou být vejce nahrazena dvěma lžícemi bílé mouky, lžičkou rostlinného oleje, dvěma lžícemi vody a lžičkou kypřícího prášku. Jako vhodná náhrada je také Silken tofu či rozmačkané brambory.", "Bílkoviny se skládají z aminokyselin. Vegané ji získávají výlučně z rostlin, všežravci čerpají protein z rostlin z jedné třetiny a u vegetariánů tvoří jednu polovinu zdroje bílkovin. Zdroje rostlinných bílkovin jsou luštěniny, sójové boby a produkty ze sóji (tofu, tempeh, veganský protein, sójové mléko a další), hrášek, arašídy či cizrna (například hummus), obiloviny jako je merlík čilský (quinoa), hnědá rýže, kukuřice, ječmen, bulgur a pšenice; oříšky a semínka. Kombinace, která obsahuje vysoké množství všech základních aminokyselin zahrnuje rýži a fazole, kukuřici a fazole či hummus a pšeničnou pitu.", "Vitamín B12 je produkt bakterií potřebný pro správné buněčné dělení, tvorbu červených krvinek, syntézu DNA a celkové fungování nervového systému. Jeho nedostatek může způsobit megaloblastickou chudokrevnost a nervové poškození a pokud není doplněn, tak jeho nedostatek může vést i ke smrti. Vegani mohou trpět nedostatkem vitamínu B12 z důvodu nevyvážené stravy a nedostatečného dodatečného přísunu. Vegetariáni se také vystavují riziku nedostatku vitamínu B12, stejně jako starší osoby a lidé s jistými zdravotními potížemi. Studie z roku 2013 ukázala, že vegetariáni mohou trpět tímto nedostatkem nehledě na demografické ukazatele, jejich geografickou polohu nebo typ vegetariánské stravy. Veganům je doporučováno kromě jiných vitamínů doplňovat i vitamín B12. Vitamín B12 je přirozeně vytvářen pouze určitými druhy bakterií a archaey, jednobuněčnými organismy. Není produkován zvířaty, houbami nebo rostlinami. Dále je syntetizován střevními bakteriemi člověka či zvířete, nicméně lidé nemají schopnost ho syntetizovaný ze střev vstřebávat, tento proces se děje u krav nebo ovcí. Zvířata dále ukládají vitamín B12 v játrech, ve svalech a také dále je vitamín B12 obsažen v jejich vejcích, mléce, játrech, produkty, které jsou lidmi konzumovány. Za potenciální zdroje vitamínu B12 byly považovány mořské řasy nori, tempeh a potravinové droždí. V roce 2016 Akademie výživy a dietetiky prokázala, že nori, fermentované potraviny (tempeh), spirulina, chlorela a potravinové droždí nejsou vhodnými zdroji vitamínu B12. Vegani tak potřebují mít vyváženou stravu a pravidelné doplňování vitamínu B12. Mnoho studií ukazuje na nedostatek vitamínu B12 u veganů, který může vést k anémii či jiným vážným komplikacím. Lékaři proto veganům doporučují přijímat vitamín B12 ve formě potravních doplňků. V případě nesprávné stravy se lze setkat též s nedostatkem vápníku, železa, jódu, omega-3 mastných kyselin či některých aminokyselin, proto je nutné, na rozdíl od konvenční stravy, vždy velmi pečlivě hlídat skladbu jídelníčku.", "Vápník je potřeba pro zdraví kostí, různé metabolické funkce zahrnující správnou funkci svalů, cévní, nervovou, hormonální soustavu a další. V kostech a zubech je uloženo 99 % vápníku. Potraviny s vysokým obsahem vápníku jsou například rostlinná mléka nebo tofu a zelenina jako brokolice, tuřín či kapusta. Pro správnou absorpci vápníku u veganů je potřeba konzumovat také dostatečné množství vitamínu D.", "Vitamín D je důležitý z hlediska absorpce vápníku, správné mineralizace kostí a jejich růst. Při jeho nedostatku jsou kosti tenké a křehké. Veganská strava obsahuje minimální nebo žádné množství vitamínu D kromě potravin o tento vitamín obohacených. Nalezneme ho například v lososu, tuňáku, makrele, tresčím oleji, v malém množství také v sýru, vaječných žloutcích a některých houbách. Lidé, kteří nemají přístup ke slunci, potřebují vitamín D doplňovat. Podle Národního Institutu zdraví, většina lidí může získat a uložit si dostatečné množství vitamínu D ze slunce na jaře, v létě a na podzim, dokonce i v severních částech zeměkoule. Údajně stačí 5–30 minut na slunci bez použití opalovacího krému, a to nejméně dvakrát do týdne. Český článek zmiňující zdroje nejen vitamínu D pro vegetariány i vegany je Vegetariánská výživa v kostce. Problematika je ale složitější, existuje vitamín D3 a D2.", "V některých případech se nedostatek železa a zinku může týkat veganů z důvodu biologické dostupnosti těchto minerálů. U veganské strany se biologická dostupnost železa pohybuje okolo 5–15 %, kdežto u stravy všežravců je to 18 %. Nedostatek železa se často objevuje jak u všežravců, tak u vegetariánů, nicméně u druhé skupiny lidí je zásoba železa nižší. Vysoký obsah železa v případě veganských potravin nalezneme u sójových bobů, melasy, černých fazolí, luštěnin, cizrny, tempehu, tofu a měsíčních fazolí. Vstřebatelnost železa může být podpořena vitamínem C a naopak nápoje jako je káva nebo bylinné čaje mohou absorpci želena snížit. Železo v rostlinných potravinách není tělem tak snadno absorbováno jako z masa.", "Kyselinu linolenovou (ALA) aj. omega-3 mastné kyseliny najdeme v listové zelenině, ořeších a v zeleninových olejích jako je kanolový a lněný olej. EPA, DHA a jiné primární mastné omega-3 kyseliny jsou pouze ve živočišných produktech a v řasách. Doplňování jódu je nezbytné u osob, a tedy i veganů, kteří žijí ve státech, kde nedostatečně užívá sůl s přídavkem jódu, jako je Velká Británie nebo Irsko. V těchto zemích je doporučení pro vegany je jíst velmi malá množství mořské chaluhy zvané kelp či japonsky kombu (0,3 g sušiny za týden). Jiný zdroj ale upozorňuje na velmi proměnlivý obsah jódu v chaluhách. V Česku a na Slovensku je běžná kuchyňská sůl standardně jodovaná, pro vegany je tak dobré dát přednost jí před solí o jód neobohacenou (například tzv. Himálajská sůl). Správně sestavená veganská strava může mít oproti konvenční stravě určité zdravotní výhody, a to především v nízkém obsahu nasycených tuků a cholesterolu, zato se vyznačuje vysokým obsahem rostlinných bílkovin, polysacharidů, vlákniny, hořčíku, draslíku, kyseliny listové a antioxidantů, jako je vitamín C a E.", "Špatně sestavená veganská strava může závažně poškodit lidský organismus. Umělé formy suplementů nejsou často totožné s těmi přírodními a efekt jejich absorpce lidským organismem není dostatečně vědecky prostudován. Mezi vědeckou obcí panuje proto názor, že pro lidský organismus je dobré všechny živiny přijímat raději přirozenou formou než umělým zpracováním. Oproti tomu však odborníci z \"The American Dietetic Association\" a \"British Dietetic Association\", které jsou největší výzkumné společnosti o stravování a zdravém životním stylu v USA a Velké Británii či organizace Dietitians of Canada tvrdí, že správná rostlinná strava je nutričně vhodná, zdravá a bezpečná pro všechny životní fáze, včetně těhotenství. Na podporu takového tvrzení však dle jiných odborníků nejsou dostatečně zpracované výzkumy, které by jej potvrdily či vyvrátily. Nicméně panuje shoda na tom, že veganství v těhotenství může způsobit velký pokles vitamínu B12 a zejména železa, což může vést k anémii, která zvyšuje riziko výskytu nízké porodní hmotnosti a riziko předčasného porodu. Avšak například právě železo v rostlinných potravinách není tělem tak snadno absorbováno jako z masa. Bylo dokonce prokázáno, že má v těhotenství veganská strava na některé matky a vývoj jejich plodu velmi negativní účinky. S ohledem na stále trvající výzkum, panují mezi odbornou veřejností v ČR z veganství stále obavy." ] }

{ "title": [ "Geografie.", "Historie.", "Kultura.", "Výtvarné umění.", "Hudba.", "Školství.", "Doprava.", "Lodní doprava.", "Silniční doprava.", "Železniční doprava.", "Letecká doprava.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Hamburk leží na severu Německa na dolním toku řeky Labe při jejím ústí do Severního moře. Ve městě je 2428 mostů (2001). Tímto počtem se Hamburk řadí na první místo v Evropě.", "Patrně první zprávy o osídlení oblasti pocházejí ze 2. století našeho letopočtu od řeckého geografa Klaudia Ptolemaia, který zde zmiňuje osadu s názvem \"Treva\". Sídlo později dostalo název podle tvrze Hammaburg, kterou v roce 808 dal postavit či rozšířit císař Karel Veliký na obranu nově založeného křesťanského baptisteria, při němž umístil misijní stanici. Hamburk však zůstal pohanský a v bojích následujících století byl několikrát okupován a také značně poničen. Roku 830 zde císař Ludvík Zbožný založil biskupství, prvním biskupem byl jmenován britský misionář Ansgar (Oskar ̈). Biskupství zde v roce 845 zničili Vikingové. Roku 980 lokalitu napadli Polabští Slované z kmene Obodritů, kteří byli odvetou za to vyvražděni, a sídlo prvního arcibiskupství bylo usídleno v Brémách. V roce 1030 město napadl a vypálil polský král Měšek II. Lambert. Hrabě Adolf I. ze Schauenburgu a Holštýna obdržel roku 1119 od císaře Lothara III. holštýnské núzemí, dobyté na Slovanech, a na západním břehu řeky Alster založil obchodní a tržní osadu. Té roku 1189 císař Friedrich Barbarossa propůjčil daňové privilegium a práva zakládání přístavů a obchodu na dolním toku Labe od Hamburku až k moři. Během vrcholného středověku se město rozvinulo v obchodní centrum a se svými 600 pivovary bylo nazýváno \"sladovnou hanzy\". V letech 1201 a 1214 bylo město okupováno dánským králem Valdemarem II. Vítězným. Ve 14. století se Hamburk stal prvním členem obchodního spolku měst hanza. V roce 1350 60 % obyvatel zabil mor,\"černá smrt\", která procházela celou Evropou a byla spojena také se židovským pogromem. Městu se nevyhnuly ani další epidemie a přírodní pohromy: velká část obyvatel zahynula při požárech v roce 1284 a 1842 a během epidemie cholery roku 1892. Po nich byly zlikvidovány hygienicky nevyhovující hrázděné domy v přístavu (\"Speicherstadt\") a město se až do 2. světové války prudce rozvíjelo včetně okresních sídel v okolí. Roku 1510 byl Hamburk vyhlášen svobodným říšským městem. V roce 1558 byla v Hamburku založena první německá burza cenných papírů a v 17. století město díky vynikajícímu opevnění přežilo bez újmy třicetiletou válku. Roku 1678 bylo na Husím trhu otevřeno první operní divadlo na území Německa pod názvem \"Opern-Theatrum\". Lutherova reformace znamenalo pro celé město změnu konfese. Kulturním vrcholem bylo 17. a 18. století, roku 1767 bylo založeno první Národní divadlo. Jako součást Svaté říše římské byl Hamburk hlavním městem provincie Elbmündung a během francouzské okupace za císaře Napoleona I. \"Département des Bouches de l’Elbe\". V letech 1813–1814 město obsadilo ruské vojsko pod vedením generála Bennigsena. Svobodné město bylo obnoveno a osamostatnilo se opět jako člen německé konferedace usnesením Vídeňského kongresu roku 1815. Roku 1867 kancléř Otto von Bismarck inicioval \"Severoněmecký spolek\", trvající až do roku 1871. V roce 1842 město zasáhl nejničivější požár v historii a většina hrázděných domů byla nenávratně zničena. Proto je většina dochovaných staveb novějšího data. Hamburk byl poničen také v průběhu druhé světové války, kdy byl již roku 1943 bombardován, zejména přístav byl jasným cílem spojeneckých vojsk. V roce 1949 se stal součástí Spolkové republiky Německo.", "Slavnou kapitolou hamburské kultury bylo období baroka a klasicismu, stejně jako \"Hamburská secese\" na počátku 20. století.", "Tradici založila roku 1767 Patriotická společnost ustavením Akademie výtvarných umění, na níž se poslavili například malíř období klasicismu a romantismu Philipp Otto Runge, nebo architekt a designér dánského původu Christian Frederik Hansen (1756–1845). Na zdejší střední odborné výtvrané škole začínal slavný představitel secese a pozdějí příslušník Wiener Werkstätte Carl Otto Czeschka (1878–1960).", "Ředitelem všech pěti chrámových kůru byl varhaník Buxtehude, z hudebních skladatelů chrámové i divadelní hudby se proslavil Georg Philipp Telemann, který zde byl i pohřben.", "V Hamburku sídlí 19 vysokých škol. Nejstarší je Akademie výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste), která byl založena již roku 1767. K největším německým univerzitám patří Universität Hamburg, na které ve školním roce 2017/18 studovalo 43.326 studentů; sídlí ve čtvrti Rotherbaum a má osm fakult. K významným pedagogům zde patřili filosof Ernst Cassirer, nebo fyzikové Wolfgang Paul a Wolfgang Pauli (oba držitelé Nobelovy ceny).", "Zásobování města a jeho zpracovatelského průmyslu potřebným zbožím a surovinami, vývoz hotových výrobků a přeprava osob jsou obstarávány zejména lodní a silniční dopravou. Stejně významná je železniční a letecká přeprava.", "Hamburk patří mezi přístavní města, která mají velmi rozvinutou jak námořní, tak říční lodní dopravu. Ve městě je druhý největší kontejnerový přístav v Evropě (po Rotterdamu).", "Hamburk je napojen na celoněmeckou dálniční síť. Zahnuje dálkovou dopravu dálniční a silniční, stejně jako městskou autobusovou dopravu. Městské linky autobusů jsou součástí městského integrovaného systému dopravy, na displayi mají trojmístné číselné označení a vyznačení trasy. Podle dopravní situace se toto značení může náhle změnit.", "Po lodní dopravě začala od poloviny 19. století bojovat o své místo s dopravou koňskou. Od 90.let 19. století se zařadila na druhé místo. Největším nádražím ve městě je", "Asi osm kilometrů severovýchodně od města se nachází Letiště Hamburk (IATA kód: HAM), díky němuž má město spojení do celého světa. Letiště je nejstarší v Německu, bylo otevřeno v roce 1911 ve čtvrti Hamburg-Fuhlsbüttel. Působí na něm přibližně 60 leteckých společností, které v roce 2016 obsluhovaly 120 cílových letišť. Oficiální název letiště je Hamburg Airport. Od roku 2009 je letiště spojeno linkou rychlodráhy (\"S-Bahn\") S1 se středem města, na hlavní železniční nádraží lze dojet za 30 minut.", "Ve městě sídlí fotbalové kluby Hamburger SV a FC St. Pauli." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Dějiny.", "Vznik.", "Civilizace.", "Revoluce.", "Typy.", "Současné zemědělství.", "Stav.", "Pracovní síla.", "Bezpečnost práce.", "Produkce.", "Systémy pěstování plodin.", "Systémy živočišné výroby.", "Zpracování půdy.", "Úpravy plodin a biotechnologie.", "Šlechtění rostlin.", "Genetické inženýrství.", "Dopady na životní prostředí.", "Náklady a vlivy.", "Dopady chovu dobytka.", "Dopady na půdu a vodu.", "Pesticidy.", "Globální oteplování.", "Udržitelnost.", "Energetická závislost.", "Obory.", "Zemědělská ekonomika.", "Zemědělská věda.", "Politika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Zemědělství je obvykle míněno jako lidská činnost, avšak plodiny také pěstují jisté druhy mravenců, termitů a nosatců. Zemědělství má řadu definic, lišících se zahrnovaným rozsahem. Ve svém nejširším", "", "Vynález a rozvoj zemědělství umožnil růst lidské populace na mnohonásobně větší úroveň, než by byla udržitelná lovem a sběrem. Zemědělství vzniklo nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů v nejméně 11 samostatných centrech původu. Již nejméně před 105 000 lety raní lidé sbírali a pojídali zrna divoce rostoucích obilnin. Asi před 11 500 lety bylo v oblasti Levanty pěstováno osm základních plodin neolitu, pšenice jednozrnka (\"Triticum monococcum\") a dvouzrnka (\"Triticum dicoccum\"), plevnatý ječmen (\"Hordeum vulgare\"), hrách setý (\"Pisum sativum\"), čočka jedlá (\"Lens culinaris\"), vikev čočková (\"Vicia ervilia\"), cizrna beraní (\"Cicer arietinum\") a len setý (\"Linum usitatissimum\"). Rýže byla domestikována v Číně mezi 11 500 a 6200 př. n. l., nejstarší známá kultivace se datuje 5700 př. n. l.,", "Asi 8 000 let př. n. l. začali Sumerové žít ve vesnicích, jejich zemědělství spoléhalo na řeky Eufrat a Tigris a jimi napájené závlahové systémy. Na piktogramech z doby asi 3 000 let př. n. l. se objevují první pluhy a 2 300 let př. n. l. secí pluhy. Sumerští zemědělci pěstovali pšenici, ječmen, čočku, cibuli a jinou zeleninu a ovoce, včetně datlí, vína a fíků. Zemědělství starověkého Egypta záviselo na řece Nil a jejích sezónních záplavách. Začalo v předdynastické době na konci paleolitu, po roce 10 000 př. n. l. Základními potravinovými", "Během středověku, a to jak v islámském světě, tak v Evropě, došlo v zemědělství k významným přeměnám. Ty byly způsobeny zdokonalením technik a šířením plodin, včetně zavádění cukru, rýže, bavlny a ovocných stromů (například pomerančovníku) do Evropy přes Araby ovládaný Pyrenejský poloostrov (Al-Andalus). Kolumbovská výměna po roce 1492 přinesla do Evropy plodiny z Nového světa, jako je kukuřice, brambory, rajčata, sladké brambory a maniok. Ze Starého světa se do Ameriky dostala pšenice, ječmen, rýže a řepa a hospodářská zvířata včetně koní, skotu, ovcí a koz. Během středověku začal starší dvoupolní systém nahrazovat systém trojpolní, ve kterém se jedno ze tří", "Pastevectví (pastoralismus) je způsob chovu domestikovaných zvířat. V kočovném pastevectví se stáda hospodářských zvířat přemísťují z místa na místo při hledání pastvin, potravy a vody. Tento typ hospodaření se praktikuje v aridních a semiaridních oblastech Sahary, Střední Asie a některých částech Indie. Při střídavém hospodaření je malá plocha lesa vyčištěna mýcením a vypalováním stromů. Vyklizená půda se využívá pro pěstování plodin po dobu několika let, než se půda příliš vyčerpá a plocha se opustí. Vybere se nová", "", "Intenzivní zemědělství dvacátého století přineslo zvýšení produktivity. Manuální práci nahradila technika a syntetická hnojiva a pesticidy, za cenu zvýšeného znečišťování vod a dalších negativních vlivů. často zahrnovala zemědělské subvence. V reakci na ekologické dopady konvenčního zemědělství se v poslední době prosazují alternativní způsoby hospodaření, ve formě ekologického, regenerativního a udržitelného zemědělství. Jednou z hlavních hybných sil tohoto hnutí je Evropská unie, která poprvé certifikovala biopotraviny v roce 1991 a roku 2005 zahájila reformu své společné zemědělské politiky (SZP), s cílem postupně ukončit komoditně zaměřené zemědělské dotace, a to odstraněním vázanosti dotací na velikost produkce (tzv. \"decoupling\"). Růst ekologického", "Podle třísektorové teorie se počet lidí zaměstnaných v zemědělství a jiných primárních odvětvích (jako je rybolov) pohybuje od méně než 2 % ve většině vyspělých zemí až po více než 80 % v nejméně rozvinutých státech. Od časů průmyslové revoluce prodělalo mnoho zemí přechod na rozvinutou ekonomiku a podíl lidí pracujících v zemědělství neustále", "Zemědělství, zejména polní práce, dosud zůstává rizikovým povoláním. Zemědělci na celém světě jsou vystavováni vysokému riziku pracovních úrazů, onemocnění dýchacích cest, poškození sluchu způsobeném hlukem, kožních chorob, jakož i některých druhů rakoviny související s používáním chemikálií a dlouhodobému pobytu na slunci. Na průmyslových farmách jsou úrazy často spojeny s obsluhou zemědělských strojů. V rozvinutých zemích je běžnou příčinou smrtelných zranění zemědělských pracovníků převrácení traktoru. Zdraví nebezpečné mohou být také pesticidy a jiné chemikálie používané v zemědělství. Vystavení pesticidům může vyvolat zdravotní potíže nebo vést k vrozeným vadám u dětí. Na rodinných farmách spolu často žijí a pracují všichni její členové, celé rodiny tak bývají vystaveny riziku zranění, nemocí a smrti. Obzvláště zranitelné jsou nejmenší děti do 6 let. Mezi běžné", "Celková zemědělská produkce vybraných zemí světa je uvedena v grafech níže.", "Pěstební systémy se v různých oblastech liší v závislosti na dostupných zdrojích a omezeních, jako jsou: poloha a podnebí; vládní politika; hospodářské, sociální a politické tlaky; a filozofie a kulturní zvyklosti zemědělce. Žďárové nebo také střídavé zemědělství (\"Shifting cultivation\") je systém, kdy se vypaluje lesní porost a na popelem zúrodněné půdě se následně několik let pěstují jednoleté a trvalé plodiny. Po vyčerpání půdy se pozemek nechá ladem, aby opět zarostl lesem, a zemědělec se přesune na novou plochu, aby se po delší době (10–20 let) postupně vrátil zpět. Růst hustoty obyvatelstva vede ke zkracování období úhoru. Půda pak potřebuje dodatečný přísun živin (umělého hnojiva nebo mrvy) a manuální likvidaci plevele a škůdců. Dalším stupněm intenzifikace je každoroční kultivace, která nezahrnuje dobu úhoru. Je", "Živočišná výroba zahrnuje chov hospodářských zvířat a pěstování jejich krmiv. Hospodářská zvířata se chovají kvůli produktům, což je maso, mléko, vejce nebo vlna, kromě toho také pro práci a přepravu. Pracovní zvířata, jako koně, mezci, skot, vodní buvoli, velbloudi, lamy, alpaky, osli a psi, se po staletí využívala při obdělávání půdy, sklizni plodin, pastvě a ochraně stád a přepravě zemědělských produktů na trhy. Systémy živočišné výroby lze definovat na základě zdroje krmiva, jako pastevní (extenzivní), ustájený (intenzivní) nebo smíšený. K roku 2010 živočišná výroba využívala 30 % nezaledněné zemské plochy a zaměstnávala přibližně 1,3 miliardy lidí. Mezi rokem 1960 a 2010 došlo k významnému nárůstu živočišné výroby, a to jak počty kusů, tak i váhou jatečního zvířete, zejména u skotu, prasat a kuřat. Produkce posledně jmenovaných se přitom zvýšila téměř desetinásobně. Významný nárůst zaznamenala také zvířata chovaná pro další produkty, jako mléčná plemena skotu a nosnice. Předpokládá se, že do roku 2050 budou celosvětové počty skotu, ovcí a koz dále prudce narůstat. Jedním z nejrychleji rostoucích odvětví produkce potravin je také akvakultura, tedy chov ryb a jiných vodních živočichů v moři a přírodních", "Zpracování půdy je způsob její úpravy pomocí nástrojů, jako pluh nebo brány. Zpracování slouží k připravě půdy na výsadbu nebo setí, doplnění živin a omezení výskytu škůdců a plevele. Používané způsoby sahají od konvenční orby až po bezorebné. Orba zvyšuje produktivitu půdy jejím zkypřením, prohřátím, zapravením hnojiva a zamezením růstu plevelů. Zvyšuje však náchylnost půdy k erozi, podporuje rozklad organických látek uvolňujících CO a snižuje množství a rozmanitost půdních organismů. Ochrana před škůdci zahrnuje likvidaci plevelů, hmyzu, roztočů a chorob. Používají se postupy chemické (pesticidy), biologické (biologický boj), mechanické (orba) a kulturní. Kulturní postupy zahrnují střídání plodin, utrácení nakažených chovů, využívání krycích plodin a smíšených porostů, kompostování, pěstování rezistentních druhů a vyvarování se faktorů, příznivých šíření škůdců. Integrovaná ochrana proti škůdcům se pokouší využít všechny tyto metody, aby populace škůdců nedosáhla úrovně, působící významné ekonomické ztráty. Používání pesticidů doporučuje až jako poslední možnost. Živinové hospodářství (živinový management) se zabývá jak zdroji přívodu živin pro rostlinnou a živočišnou výrobu, tak i způsoby využití biologického", "", "Lidé praktikují úpravy plodin po tisíce let, od počátků civilizace. Změny plodin pomocí šlechtitelských postupů mění genetické složení rostliny za účelem vývoje plodin s příznivějšími vlastnostmi pro člověka, například větších plodů nebo semen, tolerance vůči suchu nebo odolnosti vůči škůdcům. Významný pokrok v šlechtění rostlin přinesla práce genetika Gregora Mendela. Jeho výzkum dominantních a recesivních alel, ačkoli nejprve do značné míry přehlížen téměř 50 let, nakonec umožnil pěstitelům lépe porozumět genetice a technikám šlechtění. Šlechtění plodin zahrnuje techniky, jako je výběr rostlin s požadovanými vlastnostmi, samoopylení a křížové opylení a molekulární techniky, které geneticky modifikují organismus. Domestikace rostlin v průběhu staletí zvýšila výnos, zlepšila odolnost vůči chorobám a suchu, usnadnila sklizeň a zlepšila chuť a výživovou hodnotu plodin. Pečlivý výběr a šlechtění", "Geneticky modifikované organismy (GMO) jsou organismy, jejichž genetický materiál byl změněn technikami genetického inženýrství obecně známými jako technologie rekombinantní DNA. Genetické inženýrství rozšířilo nabídku genů, které mají šlechtitelé k dispozici při vytváření požadovaných zárodečných linií pro nové plodiny. Pomocí genetického inženýrství bylo možné u plodin například zvýšit jejich houževnatost, nutriční obsah, odolnost vůči hmyzu a virům a toleranci vůči herbicidům. GMO plodiny u některých lidí vyvolávají obavy ohledně bezpečnosti potravin. Řada zemí zavedla omezení týkající se pěstování, dovozu nebo konzumace GMO potravin a plodin. V současné době upravuje obchod s GMO mezinárodní úmluva, Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti. Probíhá také diskuse ohledně označování potravin vyrobených z geneticky modifikovaných organismů. Zatímco EU v současné době vyžaduje, aby byly označeny všechny potraviny pocházející z geneticky modifikovaných", "", "Zemědělství zatěžuje společnost řadou externích nákladů kvůli dopadům, jako je poškozování přírody pesticidy (zejména herbicidy a insekticidy), odčerpávání živin, nadměrná spotřeba vody a ztráta přirozených prostředí. Posouzení účinků zemědělství ve Spojeném království z roku 2000 stanovilo celkové externí náklady za rok 1996 ve výši 2 343 milionů liber, tj. 208 liber na hektar. Analýza těchto nákladů v USA z roku 2005 dospěla k závěru, že externality rostlinné výroby dosahují přibližně 5 až 16 miliard USD (30 až 96 USD na hektar), zatímco živočišné výroby 714 milionů USD. Obě studie, které se zaměřovaly výhradně na fiskální dopady, dospěly k závěru, že externí náklady by se měly více internalizovat, tj. přenést na jejich původce. Tyto analýzy nezohledňovaly subvence, uváděly však, že subvence též ovlivňují náklady", "Vysoký představitel OSN, Henning Steinfeld, uvedl, že „Dobytek je jedním z nejvýznamnějších přispěvatelů k nejzávažnějším environmentálním problémům dneška“. Živočišná výroba zabírá 70 % veškeré půdy využívané k zemědělství, nebo také 30 % zemského povrchu. Je to jeden z největších zdrojů skleníkových plynů, odpovídající za 18 % světových emisí skleníkových plynů vyjádřených v ekvivalentech CO. Pro srovnání, veškerá doprava se podílí 13,5 %. Zemědělství produkuje 65", "Transformace půdy, využití půdy k získání zboží a služeb, je nejzásadnější způsob, jakým lidé mění ekosystémy Země. Považuje se za hlavní příčinu ztráty biologické rozmanitosti. Odhady množství půdy transformované lidmi se pohybují mezi 39 až 50 %. Odhaduje se, že k degradaci půdy, dlouhodobému poklesu funkce a produktivity ekosystémů dochází na 24 % světových půd, u orné půdy je tento podíl ještě vyšší. Společná zpráva OSN a FAO označuje nevhodné hospodaření s půdou za hnací faktor degradace a uvádí, že 1,5 miliardy lidí závisí na degradujících půdách. Degradací může být odlesňování, dezertifikace, eroze, vyčerpání minerálů nebo chemická degradace (acidifikace a zasolování). Eutrofizace, neboli nadměrné množství živin ve vodních ekosystémech, vede k přemnožení sinic a řas a odkysličení vody. Následkem je úhyn ryb, ztráta biodiverzity a nevhodnost vody", "Světová spotřeba pesticidů od roku 1950 vzrostla na téměř 2,3 milionu tun ročně, ztráty na úrodě způsobené škůdci však zůstávají relativně konstantní. Podle odhadu Světové zdravotnické organizace z roku 1992 dochází každoročně ke třem milionům případům otravy pesticidy, které způsobují 220 000 úmrtí. Užívání pesticidů vede v populaci škůdců k vyvinutí rezistence, což si vyžaduje vývoj nového pesticidu, a cyklus se dále opakuje.", "Globální oteplování a zemědělství jsou v globálním měřítku vzájemně propojeny. Globální oteplování zasahuje zemědělství prostřednictvím změn průměrných teplot, srážek a extrémů počasí (jako jsou bouře a vlny veder); proměn škůdců a chorob; změn koncentrací oxidu uhličitého v ovzduší a koncentrací přízemního ozonu; změn nutriční hodnoty některých potravin a vzestup hladiny oceánů. Globální oteplování již nyní ovlivňuje zemědělství, s různými dopady v různých částech světa. Budoucí změna klimatu pravděpodobně negativně ovlivní produkci plodin v zemích bližších", "Současné způsoby hospodaření vedly k nadměrnému exploatování vodních zdrojů, vysokému stupni eroze a snížené úrodnosti půdy. Pro zemědělství v současné podobě není do budoucna dostatek vody. Proto je třeba znovu zvážit, jakým způsobem se využívá voda, půda a ekosystémy ke zvýšení výnosů plodin. Řešením by mohlo být přiřazení hodnoty ekosystémům. Tím nastavit kompromis mezi cenou přírody a cenou živobytí a vyvážit práva různých uživatelů a zájmů. Přijetím takových opatření vzniknou nerovnosti, které bude zapotřebí řešit. Příkladem je přerozdělení vody z chudých na bohaté, mýcení ploch za účelem jejich přeměny na produktivnější půdu, nebo ochrana mokřadů, omezujících možnost", "Od čtyřicátých let 20. století zemědělská produktivita dramaticky vzrostla, a to zejména díky zvýšenému využívání energeticky náročné mechanizace, hnojiv a pesticidů. Převážná většina tohoto energetického přísunu pochází z fosilních paliv. Zelená revoluce mezi 60. a 80. lety 20. století změnila zemědělství na celém světě. S tím jak se zdvojnásobila světová populace, významně narostla také světová produkce obilí (mezi 70 % a 390 % u pšenice a 60 % až 150 % u rýže, podle zeměpisné oblasti). Silná závislost zemědělství na ropných produktech vyvolává obavy, že nedostatek ropy", "", "Zemědělská ekonomika je oborem ekonomie, týkajícím se „výroby, distribuce a spotřeby [zemědělského] zboží a služeb“. Kombinování zemědělské produkce s obecnými teoriemi marketingu a obchodu jako studijního oboru začalo koncem 19. století a během 20. století prodělalo významný rozvoj. Ačkoli je samotný obor zemědělské ekonomiky relativně nový, hlavní trendy v zemědělství v průběhu dějin značně ovlivňovaly národní a mezinárodní ekonomiky. Náklady související se zpracováním, distribucí a obchodem, někdy označované jako hodnotový řetězec, se zvýšily, zatímco náklady v zemědělství se snížily. To souvisí s vyšší efektivitou zemědělství v kombinaci s rostoucí úrovní přidané hodnoty (např. složitěji zpracované produkty) vytvářené dodavatelským řetězcem. Tržní koncentrace v tomto odvětví také vzrostla, a přestože celkovým výsledkem zvýšené tržní koncentrace je pravděpodobně vyšší efektivita, změny vedou k přerozdělování marží na úkor producentů (zemědělců) a spotřebitelů a mohou mít negativní dopady na venkovské komunity. Národní vládní politiky mohou výrazně ovlivnit hospodářský trh se", "Zemědělská věda je široká multidisciplinární oblast biologie, zahrnující části přírodních, ekonomických a společenských věd, které se používají v praxi a chápání zemědělství. Pokrývá témata jako agronomie, šlechtění rostlin a genetika, patologie rostlin, modelování růstu plodin, pedologie, entomologie, produkční techniky a zlepšování, studium škůdců a jejich kontroly a studium nepříznivých dopadů na životní prostředí, jako je degradace půdy, nakládání s odpady a bioremediace. Vědecké zkoumání zemědělství začalo v 18. století, kdy Johann Friedrich Mayer provedl experimenty", "Zemědělská politika je souborem vládních rozhodnutí a opatření týkajících se domácího zemědělství a dovozu zahraničních zemědělských produktů. Vlády obvykle provádějí zemědělskou politiku aby dosáhly konkrétního cíle na domácích trzích se zemědělskými produkty. Mezi některá zastřešující témata patří řízení rizik a zemědělské přizpůsobení (včetně politik zabývajících se změnou klimatu, bezpečností potravin a přírodními katastrofami), dosažení ekonomické stability (zahrnuje daňové politiky), přírodní zdroje a udržitelnost (zejména vodní politika), výzkum a vývoj a tržní uplatnění domácích komodit (vztahy s celosvětovými organizacemi a mezistátní dohody). Zemědělská politika se může dotýkat také kvality potravin, ve smyslu zajištění stabilní a definované kvality potravin, potravinové bezpečnosti a zachování zdrojů. Programy politik se mohou pohybovat od finančních (například subvence) až po pobídky zemědělcům, aby se zapojili do dobrovolných programů zabezpečení jakosti. Vytváření zemědělské politiky ovlivňuje řada činitelů, včetně spotřebitelů, agropodnikatelů, obchodních lobby a dalších zájmových skupin. Agropodnikatelské zájmy značně ovlivňují tvorbu politik, a to formou lobbování a příspěvků na volební kampaně. Svůj vliv uplatňují i aktivistické politické skupiny, včetně environmentalistů nebo odborů. Dále lobbistické organizace zastupující jednotlivé zemědělské komodity. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) stojí v čele mezinárodního boje proti hladu a poskytuje platformu pro vyjednávání globálních zemědělských regulací a dohod. Samuel Jutzi, ředitel divize FAO pro pro živočišné produkty a zdraví zvířat, uvádí, že lobbování velkých společností zastavilo reformy, které mohly zlepšit lidské zdraví a životní prostředí. Například v roce 2010 byly předloženy návrhy na dobrovolný kodex chování pro živočišný průmysl, poskytující pobídky ke zlepšování zdravotních norem, a předpisy v oblasti životního prostředí, jako je udržitelný počet zvířat, které může daná plocha půdy dlouhodobě uživit bez jejího poškození. Tyto návrhy však kvůli tlaku velké potravinářské společnosti neprošly." ] }

{ "title": [ "Jméno a jeho výslovnost.", "Biografie.", "Začátky.", "Kariéra.", "Hudební nástroje a aparatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Jeho jméno se vyslovuje [stýv vaj]. Příjmení se nečte tak, jak bychom v angličtině očekávali, protože pochází z italštiny.", "Dospívající Vai začal hrát na kytaru inspirovaný tvorbou Jimiho Hendrixe, Alice Coopera či Led Zeppelin. Ještě před nástupem do Berklee College of Music Vaie učil další kytarový virtuóz, Joe Satriani a zároveň hrál v místních skupinách. Tou dobou byli jeho inspirací muzikanti jako Jeff Beck nebo Alan Holdsworth.", "Fascinovala ho i hudba Franka Zappy, proto se rozhodl poslat mu vypracované vlastnoruční transkripce jeho sólovek. Ten ho pozval na sraz, a když na něj hra mladého Vaie udělala dobrý dojem, přibral ho do skupiny. Steve mohl předvést svůj talent ve skladbách jako „Moggio“ a „Stevie's Spanking“. Se Zappou absolvoval i koncertní turné, během kterých pozoroval hru hudebníků na scéně a hodně se při tom naučil. Vai nahrál spolu se Zappou 6 alb v letech 1980-84.", "Po odchodu od Zappy v roce 1982 se Vai přestěhoval do Kalifornie, kde nahrál své první sólové album s názvem \"Flex-Able\" (1984) a vystupoval v několika skupinách. V roce 1985 zastoupil Yngwie Malmsteena ve skupině Alcatrazz Grahama Bonneta. Ve skupině nepůsobil dlouho, ale stihl s ní nahrát album \"Disturbing the Peace\". Ten samý rok se ještě Steve přidal do skupiny bývalého frontmana formace Van Halen, Davida Lee Rotha. Nahrál s nimi dvě alba: multiplatinový \"Eat'em And Smile\" a \"Skyscraper\". Tyto alba, videonahrávky a koncertní turné výrazně přispěly k růstu Vaiovy popularity. V roce 1989 vypomohl Steve Vai skupině Whitesnake při natáčení alba \"Slip of the Tongue\", když potřebovali sehnat narychlo náhradu za Adriana Vandenberga, který z náhlých osobních důvodů nemohl kytary na tomhle albu nahrát. Této role se zhostil s velkým citem, když zde zahrál skvělé kytarové party, kdy sice pozornému posluchači neunikne jeho osobitý projev, ale nijak nenarušil \"tvář\" dosavadní hudby Whitesnake. Po odskočení k Whitesnake Vai pokračoval v sólové dráze. V roce 1990 mu vyšlo vysoko hodnocené instrumentální album Passion and Warfare, které je směsí rocku, heavy metalu, jazzu, funku a částečně i vážné hudby. V roce 1993 spolupracoval s bubeníkem Terrym Bozziem, basistou T. M. Stevensem a zpěvákem Devinem Townsendem na albu \"Sex and Religion\".", "Vai používá hlavně kytary značky Ibanez. Během dlouholeté spolupráce s touto firmou vznikly dvě řady elektrických kytar – Ibanez JEM a Ibanez Universe – které jsou sériově vyráběny a používány hráči po celém světě. Ve spolupráci s firmou Carvin vznikla dále výrobková řada kytarových aparatur Steve Vai Legacy a ve spolupráci s firmou Morley řada wah-wah pedálů Steve Vai Bad Horsie." ] }

{ "title": [ "Budoucí vývoj (Perl 6 a VM Parrot).", "Ukázka kódu.", "Krása Perlu." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "V červenci roku 2000, hned po setkání, na kterém byl odstartován projekt vývoje jazyka Perl 6, byla započata práce na návrhu virtuálního stroje (VM – Virtual Machine) s názvem Parrot. Parrot je určen pro efektivní běh dynamických programovacích jazyků (primárně pro Perl 6). Jádro nové verze jazyka Perl tak bude kompletně přepsáno jako tomu bylo např. u projektu Mozilla. Také syntaxe jazyka se dosti zásadně změní a úplná zpětná kompatibilita bude zaručena jinými prostředky.", "Tradiční program „Hello world“: print \"hello, world!\\n\"; Rozšířená verze tradičního programu: $_ = \"Hello, world! The magic number is 234542354.\\n\"; print; s/\\d+/-1/; print; a její výstup: Vysvětlení: print; v podstatě znamená print $_;, kde $_ je výchozí proměnná. s/\\d+/-1/; (nebo také $_ =~ s/\\d+/-1/;) je regulární výraz, jenž nahradí první nalezenou sekvenci číslic (celé číslo) číslem −1. Perl je dynamický programovací jazyk. Je možné používat kompilátor v samotném programu. Tady je příklad kalkulačky v jednom řádku kódu: Lze pak zadat například: 5*5 <ENTER> $a = $b = 1; $a+$b <ENTER> for (1..1_000_000) { print +($a+$b+$_).\"\\n\"; } <ENTER> sin($a)**0.5 <ENTER> Složitější ukázkou je funkce, která vypíše Fibonacciho posloupnost: fib(100); sub fib { Výstupem tohoto programu by bylo: Perl do verze 5.20 (květen 2014) neumožňoval tradiční způsob předání parametrů funkci. Hodnoty předávané při volání funkce jsou uloženy v poli @_ a programátor si musel sám zkontrolovat kolik a jakých parametrů funkce dostala a uložit si je do lokálních proměnných. Samozřejmě existují knihovny, s jejichž pomocí je možné nadeklarovat validaci, výchozí hodnoty a podobně. Práce s proměnnými je v Perlu poněkud odlišná od kompilovaných jazyků (C/C++, Pascal): $prom; # skalární proměnná @prom; # pole %prom; # asociativní pole $pozdrav = \"Ahoj\"; # skalární proměnná obsahující řetězec znaků @pole = (1, 2, 3); # pole o třech prvcích $pole[1] = 4; # v případě, že přistupujeme ke konkrétní položce, @pole[0,2] = (7,9) # v případě, že přistupujeme k několika prvkům %skoly = (\"pavel\" => \"FI MUNI\", \"petr\" => \"FIT VUT\"); print $skoly{\"pavel\"}; print join( ', ', @skoly{'pavel', 'petr'});", "Larry Wall považuje sám sebe za umělce a Perl za umělecké dílo. Následující program slouží jako malá ukázka, čeho je tento jazyk schopen. Program vypíše poměrně pomalu slova: codice_1. Za tím účelem vytvoří 32 paralelních procesů, které složitě synchronizuje pomocí rour. @P=split//,\".URRUU\\c8R\";@d=split//,\"\\nrekcah xinU / lreP rehtona tsuJ\";sub p{ @p{\"r$p\",\"u$p\"}=(P,P);pipe\"r$p\",\"u$p\";++$p;($q*=2)+=$f=!fork;map{$P=$P[$f^ord ($p{$_})&6];$p{$_}=/ ^$P/ix?$P:close$_}keys%p}p;p;p;p;p;map{$p{$_}=~/^[P.]/&& close$_}%p;wait until$?;map{/^r/&&<$_>}%p;$_=$d[$q];sleep rand(2)if/\\S/;print Toto samozřejmě není doporučený ani obvyklý způsob zápisu programů v Perlu, ale pouze ukázka schválně neoptimálního kódu. Články a učebnice: Související projekty:" ] }

{ "title": [ "Geografický popis.", "Geologie.", "Vznik.", "Složení.", "Vodstvo a zalednění.", "Řeky.", "Jezera.", "Ledovce.", "Členění.", "Západní Alpy.", "Východní Alpy.", "Vrcholy.", "Podnebí.", "Příroda.", "Flora.", "Fauna.", "Turismus.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Evropské celé pohoří se táhne v šířce od 130 až 260 kilometrů a v délce kolem 1200 kilometrů celkem přes sedm států od francouzské Riviéry a pobřeží Středozemního moře na jihozápadě až k Vídni na východě. Zaujímá rozlohu kolem 180 000 km. Řeka Rýn na švýcarsko-rakouských a švýcarsko-lichtenštejnských hranicích a přibližná spojnice Lichtenštejnska s italským městem Como vytyčují hranici mezi dvěma základními podcelky: Západními a Východními Alpami. Horstvo s názvem Alpy se nenachází jen na evropském kontinentě – existují také Australské Alpy, Japonské Alpy a Jižní Alpy, rozprostírající se na Novém Zélandu.", "", "Počátek vzniku se datuje do doby kolem spodní křídy, kdy se na dno geosynklinály, neboli mořské rozsedliny v oceánu Tethys usazovaly sedimenty. Ve třetihorách, asi před 40 až 60 miliony let vlivem natlačování Africké desky na Eurasijskou se začaly vrstvy usazenin vrásnit, tzv. alpínská orogeneze. Výrazné vyzdvihování probíhalo na přelomu třetihor a čtvrtohor. Dalším faktorem modelování pohoří bylo pleistocénní zalednění, po němž nám zbylo pouze něco kolem 3 000 km2 ledovců, četné kary a jezera.", "Alpy jsou složitý příkrovový horský systém. Ze severního a severozápadního směru byly kdysi nasunuty hlavní, největší příkrovy. Z hlediska geologické stavby můžeme Východní Alpy rozdělit na Centrální krystalické Alpy (rula, svor a břidlice), Severní vápencové Alpy (vápenec, dolomit) a Jižní vápencové Alpy. Ve vápencových Alpách převládají horniny zejména z období triasu, jury a křídy (usazené horniny z druhohor). Na severozápadním okraji Západních Alp (Vnější krystalické Alpy) se také vyskytují pásma vápenců. Krystalické Alpy se dělí na Vnější (hercynské krystalické masívy a Vnitřní (pevninské příkrovy a metamorfované horniny). Centrální masívy tvoří jádro (žuly, ruly a krystalické břidlice), které je zbytky starších hor z karbonu.", "", "Alpy jsou nejvýznamnější pramennou oblastí ve střední Evropě. Na mnoha jejich vrcholech či hřebenech probíhají i mnohá evropská rozvodí (Albula, St. Gotthardpass). Alpské řeky nebo povodí se po dlouhé cestě vlévají do moří (Středozemní moře, Jaderské moře, Černé moře, Severní moře. V masivu Gotthard ve Švýcarsku se dokonce rozcházejí řeky do tří moří (Rhôna, Rýn, Ticino). Podobně je tomu v pohoří Albula poblíž Svatého Mořice (Inn, Rýn a Pád). Ve Východních Alpách tvoří toky povětšinou dlouhá údolí, rovnoběžná s hřebeny hor (Dráva, Inn, Enns). Západní Alpy jsou na tom naopak, toky zde vytvářejí kratší a příkřejší údolí, většinou s velkým převýšením (Aara, Rýn, Rhôna). Často jsou tyto doliny směrově napříč horskými masivy. Zde vznikly na mnoha místech vodopády (např. Krimmelské vodopády). Řeky v Alpách jsou z velké většiny napájeny z ledovců a proto jsou v létě bohaté na vodu. K nejvýznamnějším alpským tokům náleží:", "Obrovské ledovce z období Pleistocénu doslova vymačkaly na krajích hor časté mohutné morény, ve kterých následkem toho vznikla jezera. Běžně se nacházejí na severních i jižních svazích hor. Také plesa zdobící vyšší pásma mají svůj původ v ledovcové činnosti. Největším jezerem Alp je Ženevské jezero na hranicích Švýcarska a Francie, nejhlubší jsou italská jezera Lago di Como (\"Comské jezero\", 409 m), Lago Maggiore (365 m) a Lago di Garda (\"Gardské jezero\", 346 m). K nejvýznamnějším jezerům Alp se řadí:", "Dnešní zalednění Alpského systému (3 200 km2) jsou asi 2 % původního plochy pleistocéních ledovců. Za posledních 150 let pozorujeme značný ústup ledovců. Tato proměna odtávání (ablace) bývá v některých obdobích přerušována. Jsou však i roky, kdy dochází i k úbytkům v řádech metrů mocnosti ledovců (např. Dachstein). V létě nezamrzají ledovce ani přes noc a tím dochází k velkým úbytkům v důsledku odtávání. Tento fakt způsobuje velkou měrou globální oteplování planety. Největším ledovcem Alp je Velký Aletschský ledovec v Bernských Alpách. Délka je 24 km, plocha asi 115 km2. Místo, kde se pod vrcholem Aletschhorn stéká několik ledovců v jeden mohutný ledovcový proud se nazývá Konkordiaplatz. Mocnost ledu zde dosahuje kolem 350 m. Další velké ledovce v Alpách jsou Gornergletscher ve Walliských Alpách(délka 15 km a rozloha 67 km2) nebo Mer de Glace v Savojských Alpách (délka 16 km, rozloha 55 km2).", "Nejběžněji se Alpy dělí na dva velké celky – Západní a Východní Alpy. Hranici těchto celků tvoří spojnice mezi Bodamským jezerem, Rýnem, sedlem Splügenpass, řekami Liro a Mera a Comským jezerem. Západní Alpy zabírají asi 40% a Východní Alpy 60% celkové rozlohy systému. Současně uznávaná hranice mezi těmito celky nebyla odjakživa vedena tímto směrem. Do roku 1919 bylo rozdělení Východních a Západních Alp podle politické hranice. Nejvyšším vrcholem tehdejších Východních Alp byl Ortler. Tato východní část se totiž nacházela na východ od švýcarských hranic. Členění do jednotlivých pohoří je v literatuře nejednotné a mnohdy zcela rozdílné nebo až chaotické. Z mnoha skupin jsou osamostatněny jejich významné části (Savojské Alpy a Mont Blanc). Od řady horských masivů se zase oddělují tzv. \"Voralpen\" (alpská předhůří). Hranice těchto předhůří (Bavorské předhůří, Hornorakouské předhůří apod.) nejsou pevně vytyčeny. Nejvyšší vrcholy systému se až na výjimky nacházejí v Západních Alpách. Vrcholů dosahujících výšky 4 000 m je 60, ovšem pouze jeden (Piz Bernina, 4 049 m) náleží do Východních Alp.", "Do tohoto celku patří takřka celé Švýcarské Alpy, některé části Italských Alp a Francouzské Alpy. Oblouk Západních Alp je otevřený k východu a obklopuje severoitalské nížiny Piemontskou a Lombardskou. Tato část pohoří leží západně od linie Bodamské jezero – horní tok Rýna. Obecně lze říci, že hory Západních Alp jsou vyšší a mají strmější svahy s velkými výškovými rozdíly. Nalézají se zde nejdelší a nejrozsáhlejší alpské ledovce. Mont Blanc na italsko-francouzských hranicích je se svými 4 810 metry nejvyšším vrcholem Alp a zároveň celé Evropské unie. Dalšími významnými vrcholy jsou např. Matterhorn na švýcarsko-italských hranicích či Jungfrau a Eiger v Bernských Alpách. Západní Alpy se dělí na sedmnáct hlavních skupin :", "Východní Alpy se skládají z celků : Rakouské Alpy, Italské Alpy, Slovinské Alpy a malou částí i Švýcarské Alpy. Sněžná čára Východních Alp dosahuje 2 800 metrů na severním a 2 900 metrů na jižním svahu. V této části dosahují nejvyšších vrcholů Ötztaler Alpen (Wildspitze 3 772 m) sahající k švýcarským a italským hranicím. Do této oblasti naštěstí zasáhl rozmach turistiky o něco citlivěji, než v jiných oblastech, takže na ploše kolem 500 km2 narazíme jen zřídka na známky lidské činnosti, například přehradní nádrž Gepatsch, několik sjezdovek a malé vesničky. Na západě jsou ohraničeny Innem a na východě údolím Ötztal. Za ním pak navazují Stubaier Alpen (Zuckerhütl 3 507 m). V západní části jsou rovněž panenské, ale Brennerský průsmyk (1 371 m), který je ohraničuje z východu dnes slouží jako dopravní tepna z Innsbrucku do italského Bolzana, čili ideální místo na využití svahů pro sportovní a rekreační účely. V tomto průsmyku vedla už v roce 1772 silnice, 1867 železnice a dnes dálnice A13. Dále na východ pokračují Zillertalské Alpy s kvalitními lyžařskými areály v okolí Mayrhofenu nebo na severním svahu hory Olperer (3 476 m). Některé sjezdové tratě jsou až 12 km dlouhé. Ve Vnějších Alpách se s místy věčného sněhu nesetkáváme. Na severovýchodě mezi řekami Inn, Rosanna a Lech se táhne v délce 40 kilometrů romantické horské pásmo Lechtaler Alpen s nejvyšší horou Parseierspitze (3 036 m) nad městečkem Landeck. Horská silnice mezi Imstem a Elmenem překonává hřeben v sedle Hahntennjoch v nadmořské výšce 1 905 metrů. Hlavní hřeben Východních Alp dosahuje délky takřka 500 km. Východní Alpy se dělí na 66 horských skupin :", "Následující tabulky obsahují seznam 10 nejvýznamnějších alpských vrcholů podle výšky a prominence.", "Alpy jsou rozhraním klimat středoevropského podnebí a suchého podnebí Panonské nížiny. V horách hrají roli faktory nadmořské výšky, návětrné a závětrné strany. Nejvyšší roční srážky spadnou v průměru v Julských Alpách (2500 mm), nejnižší potom ve Walliských Alpách (500 – 600 mm). Nad výškou 3000 m jsou průměrné roční srážky v Alpách téměř 1500 mm. S přibývající výškou klesá teplota a to zhruba o jeden stupeň na každých +170 m výšky. Alpy se nacházejí v pásu pouhých 5 stupňů zeměpisné šířky, ale setkáme se tady prakticky se všemi druhy klimatu od mírného podnebí až po arktické. V Alpách se vyskytují také padavé větry, takzvané fény. Na severu Alp jsou to jižní fény. Přes Alpy se přenášejí vzduchové vrstvy od Středozemního moře. Jižní svahy jsou svlažovány dešti, získávají tak kondenzační teplo a padají, na severní stranu hor. Přitom může být na severu tepleji než na jihu. Při severním proudění se vyskytuje i na jižních svazích hor tzv. severní fén, tady zde již nevytváří výraznější oteplení.", "", "Pásmo lesů je na severních okrajích hor ve výšce kolem 1 600 m, na jižních zasahuje i do výšek 2 200 m, ve vysokých horách až do 2 300 m. V nižších stupních lesů rostou buky a javory. Výše se nacházejí jehličnaté lesy složené převážně ze smrků, jedlí, limb a modřínů. Nad tímto pásmem jsou porosty kosodřeviny, jalovců, olší a vrb. Ve vyšších výškách se pak nalézají alpínské louky s rostoucími rododendrony a typickou alpskou květenou. Na vápencích podložích v severních Alpách se v pásmu lesů daří olši, bříze a borovici limbě. Výše se mimo kosodřeviny vyskytují také zakrslé vrby, pěnišníky nebo lýkovce. Kvetoucí rostliny ve vysokých polohách jsou velice druhově rozmanité. (např. medvědice alpské, mydlice, kopretina, zvonky). Za symbol Alp se považuje alpská protěž (jinak zvaný plesnivec alpský). V nejvyšších polohách se daří pochybkům, lýkovci, zvonečníkům (stal se symbolem města Cortina d'Ampezzo), silenkám a nízkým prvosenkám. Další typickou květinou Alp je hořec, kterých se zde vyskytuje velké množství druhů (např. v jižních částech Alp druhy \"Gentiana froelichii\", \"hořec žlutý\", \"Gentiana terglouensis\" a hořec Cluisův).", "V Alpách je fauna zastoupena druhy typickými i pro jiné horské systémy v Evropě. K těmto známým zvířatům patří např. kamzík, svišť, kozorožec, medvěd, rys, zajíc atd. Vlk byl v Alpách vyhuben kolem roku 1900, kolem roku 1990 se zase vrátil z Apenin. Dnes žije na 100 vlků v italských a francouzských Západních Alpách. Až do výšek kolem 4 000 m se dostává hraboš sněžný. Z ptáků zde lze vidět tetřeva, tetřívka, bělokura horského či pěnkavu sněžnou. Dravce zastupují nejčastěji orel skalní, orlosup bradatý, sokol stěhovavý, jestřáb a jiní. Z ryb se zde hojně vyskytují pstruzi, kteří se vyskytují v horských jezerech i ve výškách 2 600 m, líni či lipani. V alpských plesech nalezneme živočichy, jenž jsou přímými potomky druhů z doby ledové. Někteří plazi se dostávají až do výšek 3000 m (zmije obecná a ještěrka živorodá).", "Alpy patří k nejoblíbenějším světovým cílům lyžařů a cestovatelů. Je to nepopulárnější oblast tohoto typu na světě. Počty návštěvníků se pohybují v řádu jednotek milionů turistů za rok. Projevuje se to pozitivně na ekonomice jednotlivých alpských států. Dějiny hromadného cestování do Alp začínají v 19. století když cizinci cestovali poznávat jiná území, krajinu alpských hor nebo relaxovat v různých odpočinkových střediscích. Část hotelů byla vystavěna v období kolem francouzko-pruské války r. 1871. Později se začala stavět různá centra ve vyšších nadmořských výškách a zároveň s nimi i první vleky. První vlek byl postaven roku 1908 v Grindelwaldu. Stále probíhaly inovace, modernizace a stavby různých hotelů a středisek, Počátkem 20. století se zde uskutečnilo mnoho soutěží v krasobruslení. Po konci 1. světové války byla na švýcarské a rakouské straně vystavěna zařízení k ubytování. Letní turismus byl v té době stále významnější než zimní. Ve 20. století do Alp přicházela velká množství turistů i sportovců. Konala se zde řada zimních olympijských her. V roce 1924 se konaly v Chamonix (Francie), 1928 v St. Moritz (Švýcarsko), 1936 v Garmisch-Partenkirchenu (Německo). V průběhu 2. světové války byly olympijské hry přerušeny, ale po roce 1948 opět obnoveny. Ve druhé polovině 20. století se popularita sjezdového lyžování značně zvýšila a byly postaveny další vesnice i na francouzské straně, určené hlavně zimním návštěvníkům. Nejznámějším takovým střediskem je Les Menuires (Francie). Postupem času se zimní střediska inovovala, navštěvovalo je více turistů a dnes jsou Alpy navštěvovanější spíše v zimě než v létě (dříve tomu bylo naopak).", "Kdysi byly Alpy osídleny Rétoromány, indoevropskými kmeny Ilyrů, Kelty. Za opravdu původní obyvatelstvo se považují Ladinové (Jižní Tyroly) a Rétorománi (kanton Graubünden). Při stěhování národů do oblasti Alp migrovali zejména Germáni a Slované. V současné době jsou zde zastoupeni Francouzi, Italové, Rakušané, Němci, Švýcaři a Slovinci (a malou částí na východě i Maďaři). Původní rétorománské obyvatelstvo je rozptýleno do malých menšin, které v dnešní době již splývají s místními obyvateli. Zhruba 34 % obyvatel hovoří německy (s mnoha rozličnými dialekty), 26 % francouzsky, 29 % italsky a 11 % slovanskými jazyky." ] }

{ "title": [ "Členění Malé Fatry.", "Geologická stavba.", "Vrcholy Malé Fatry.", "Jeskyně v Malé Fatře.", "Vodstvo.", "Vodopády.", "Fauna a flóra Malé Fatry.", "Fauna.", "Flóra.", "Zajímavosti.", "Turistický ruch.", "Hřebenovka Malé Fatry.", "Hřeben Lúčanské Malé Fatry.", "Hřeben Krivánské části Malé Fatry.", "Lyžařská střediska.", "Malofatranské turistické chaty a horské hotely.", "Hrady.", "Obyvatelstvo.", "Folklór.", "Chráněná území v Malé Fatře.", "Negativní vlivy.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky. V Strečnianském průsmyku leží také nejnižší místo Malé Fatry, hladina řeky Váh u Strečna, 350 m n. m. Řeka v tomto místě vytváří Domašínský meandr, největší říční meandr na Slovensku. Dále proti směru toku vytváří Váh Kraľoviansky meandr, který odděluje Malou Fatru od Velké Fatry. Malá Fatra odděluje Žilinskou kotlinu od Turčianské kotliny. Na jihozápadě tvoří Fačkovské sedlo hranici se Strážovskými vrchy. Na severu sousedí s Kysuckou vrchovinou, Oravskou Magurou, Oravskou vrchovinou a na východě s Velkou Fatrou.", "Malá Fatra je součástí vrásového příkrovu stavby Fatransko-tatranského pásma jádrových pohoří Západních Karpat. Její krystalinické jádro tatrika je tvořeno hlubinnými vyvřelinami mladšího paleozoika (karbonu) granodiority a tonality, které postupně krystalizovaly a vyzdvihovaly se až do dnešní podoby. Na granitoidním jádru Malé Fatry leží sedimentární obal (jednotka Malej Fatry). Ten je dobře vyvinutý hlavně v severní části pohoří. Vytváří oblast západně od Párnice, oblast Velkého a Malého Kriváně a zasahuje až do Strečna. Samostatným obalovým celkem je Kozolská jednotka, která je zřejmě součástí infratatrika. Nad sedimentárních obalem leží příkrovy z vápenců a dolomitů krížňanský a chočského příkrovu. Sedimentární sled zliechovské jednotky krížňanského příkrovu sahá až do střední křídy a má v této oblasti své typové oblasti. V málo odolných horninách vznikl členitý reliéf s charakteristickými skalami, soutěskami a skalními věžemi (například komplex Rozsutce, Boboty, Sokolie, Vrátna dolina, Tiesňavy). Výraznými krajinotvornými prvky jsou bradlové partie, z krasových forem jsou zastoupeny škrapy, závrty, propasti, kaňony, jeskyně a krasové prameny.", "Vrcholy Malé Fatry jsou soustředěny především na hlavním hřebeni Krivánské a Lúčanské Malé Fatry. Menší část nižších vrcholů je na kratších bočních hřebenech (Sokolie, Boboty...)", "V Malé Fatře se nachází několik jeskyní. Všechny jsou veřejnosti nepřístupné. Nejdelší je \"Vyvieračka\", která je dlouhá 620 m a která je z části zaplavena. V současnosti je zdrojem pitné vody pro obec Terchová.", "Celé území Malé Fatry patří do povodí Váhu. Toky mají charakter bystřin, horských řek a potoků s prudkým spádem. Dierový potok vytvořil působivé útvary a vodopády v Jánošíkových dírách. Severozápad pohoří lemují řeky Varínka a Rajčianka, z východu obtéká pohoří řeka Váh, která dělí Malou Fatru na dvě části a vytváří Přírodní památku Domašínský meandr. Ze severu teče řeka Orava, která ústí do Váhu u obce Kraľovany. Za soutokem těchto řek Váh vytváří působivý a chráněný Kraľoviansky meander. Dále podél toku Váhu je umístěna přehrada Krpeľany s umělým kanálem, která využívá sílu toku na výrobu elektřiny. Ve vesničce Rieka (část obce Šútovo) a v Nezbudské Lúčke se nacházejí zatopené kamenolomy. V okolí pohoří se nachází několik minerálních pramenů např. u obce Nezbudská Lúčka, Poluvsie, Žaškov, Kamenná Poruba, Rajecká Lesná a hlavně v lázeňském městě Rajecké Teplice. Přímo v pohoří v údolí Slovianska dolina je pramen s názvem Smradľavá voda.", "V oblastech vápenitých hornin vznikly vodopády. Největší a nejkrásnější je Šútovský vodopád. Další se nacházejí v údolí Stohového potoka, v oblasti Jánošíkových dier a nad osadou Bílá (vodopád Padacia na východ od Malého Rozsutce).", "Pohoří je hustě zalesněné pouze s výjimkou bezlesých hřebenů. V přirozené posloupnosti jsou zachovalé všechny lesní vegetační stupně, od bukovo dubového, smrkového,jedlového až po kosodřevinné. Stupně doplňují skalní společenství, vysokohorské louky (hole), mokřady a prameniště. Na území Malé Fatry bylo zjištěno 26 typů biotopů, 6 druhů rostlin a 29 druhů živočichů evropského významu.", "Fauna Malé Fatry je velmi pestrá. Některé druhy patří mezi ohrožené a jsou na Slovensku raritní.", "Geologické podloží, členitý reliéf a velké rozpětí nadmořských výšek podmínily pestrost rostlinstva. Asi 83 % území zabírají lesy, převážně smíšené s převahou listnatých dřevin, zejména buku lesního. Na území Malé Fatry bylo dosud zjištěných více než 900 druhů vyšších rostlin. Z toho je 22 druhů západokarpatských endemitů, 14 karpatských endemitů, 15 karpatských subendemitů a 4 vlastní endemity Malé Fatry, kontryhel Sojákův, kontryhel panenský, světlík stopečkatý a jeřáb fatranský. Svahy vrcholů v pásmu kosodřeviny jsou porostlé keři brusnice borůvky, přesto, že se nachází v národním parku její častý nelegální sběr je viditelný na ustupujícím výskytu. Roste zde i 169 rostlin, které jsou ohroženy (67 kriticky). Na vápencích a dolomitech lze nalézt několik zákonem chráněné druhy, jako je koniklec slovenský úzkolistý, hvězdnice alpská, hořec Clusiův, dryádka osmiplátečná, stračka karpatská, upolín evropský (\"Trollius europaeus\") a další. Na území rostou i masožravé rostliny nejčastěji tučnice obecná (\"Pinguicula vulgaris\"), tučnice alpská (\"Pinguicula alpina\") a z rosnatek rosnatka okrouhlolistá (\"Drosera rotundifolia\") a vzácně i rosnatka anglická (\"Drosera Anglica\").", "V Malé Fatře je několik přírodních zajímavostí. Ze všech třeba zmínit například Krystalová jeskyně v Malém Rozsutci, Mojžíšovy prameny, Domašínský meandr, Lipnerova rizňa a Jánošíkove diery. Nedaleko chaty Vrátna se nachází symbolický hřbitov z roku 1998, který je věnován obětem neštěstí v horách. Je na něm nápis \"\"Mŕtvym na pamiatku, živým pre výstrahu.\"\"", "Oblast Malé Fatry je oblíbenou letní i zimní turistickou lokalitou. Nejznámější turistickou oblastí je Vrátna dolina. Z dalších známých středisek především zimní turistiky třeba zmínit tyto: Lučivná, Valčianska dolina, Rajecká Lesná, Fačkovské sedlo, Martinské hole, Pod Jedľovinou a jiné. Okolí nabízí také možnosti pro cykloturistiku a hustou síť cyklistických tras. V obcích Nižné Kamence, Varín, Rajecké Teplice se nacházejí kempy. Ve vesnici Strečno funguje tradice plavby na vorech po Váhu. Ve Štefanové se nachází naučná stezka \"Naučná stezka Štefanová\", její trasa je totožná se žlutou turistickou trasou Nové Diery – Podžiar – Štefanová. V Terchové se nachází relaxačně informační centrum s možností koupání. Řada turistických zajímavostí nabízejí i města Žilina, Martin, lázeňské město Rajecké Teplice a obec Terchová, která je centrem kultury a turistického ruchu.", "Snad nejatraktivnějším turistickým zážitkem v Malé Fatře je přechod vrcholového hřebene. Tato několikadenní túra patří svým charakterem, ve kterém se střídají luční (holiny), skalní, kosodřevinové a lesní partie k nejkrásnějším hřebenovkám na Slovensku. Hřebenovka se v principu dělí na dvě samostatné části: hřeben Lúčanské a Krivánské Malé Fatry.", "Následuje popis hlavního hřebene Lúčanské Malé Fatry od jihozápadu, k severovýchodu, od Fačkovského sedla (802 m n. m.). Prvním vrcholem je charakteristický skalnatý kopec Kľak (1352 m n. m.), jehož vrchol je výborným vyhlídkovým bodem. Pod ním se nachází Kľacký vodopád. Hřeben pokračuje přes Ostrou skálu (1220 m n. m.), Vrícke sedlo (950 m n. m.) na skalnatý vrchol Skalky (1191 m n. m.). Odtud pod kótu Janková (1163 m n. m.) mírně do Sedla pod Úplazom (988 m n. m.), které je křižovatkou turistických tras. Nad sedlem je vrchol Úplazu (1085 m n. m.) a pod ním Sedlo pod Hnilickou Kýčerou (1028 m n. m.) s pramenem pitné vody a křižovatkou značkovaných turistických cest. Hlavní hřeben pokračuje strmě nahoru na vrchol Hnilické Kýčery (1218 m n. m.), která je výborným vyhlídkovým bodem. Z vrcholu se hřeben táhne převážně lesem přes sedlo Maríková (990 m), Kopu (1232 m), Hornú lúku (1299 m n. m.) na Veterné (1442 m n. m.). Odtud pokračuje delší úsek lučnatého, bezlesého hřebenu. Dalším vrcholem je nejvyšší bod hřebenu, podle kterého dostalo celé pohoří své jméno – Veľká lúka (1475 m n. n). Tato část pohoří bývá často po deštích rozmočena, mimo jiné též proto, že se zde nalézají rašeliniště. Z Velké louky vede hřeben na Krížavu (1457 m n. m.), na které se nacházejí různé telekomunikační vysílače. Kótou Zázrivá (1394 m n. m.) hřeben pokračuje na Minčol (1363 m n. m.), pod kterým se nacházejí památníky na prudké boje, které zde probíhaly v době druhé světové války během Slovenského národního povstání. Od kóty Úplaz (1301 m n. m.) klesá hřeben do lesa přes sedlo Javorina (967 m n. m.) do obce Strečno.", "Hlavní hřeben Krivánské Malé Fatry se začíná v obci Nezbudská Lúčka u Váhu a pokračuje po červené turistické značce okolo hradní zříceniny Starhradu, dále okolo chaty pod Suchým na vrchol Suchý (1468 m). Odtud hřeben pokračuje přes sedlo Vráta (1462 m) na Stratenec (1513 m), potom přes sedlo Priehyb (1462 m) na Malý Kriváň (1671 m), druhý nejvyšší vrchol Malé Fatry. Sedlem Bublen (1510 m) a vrcholem Pekelníka (1609 m) je Malý Kriváň oddělen od nejvyššího vrcholu pohoří, kterým je Veľký Kriváň (1709 m). Hřeben se dále táhne přes Snilovské sedlo (1524 m) s horní stanicí lanovky na Chleb (1646 m), Hromové (1636 m), Steny, Poludňový grúň (1460 m) do Stohového sedla (1230 m). Odtud pokračuje na výrazný vrchol Stohu (1607 m) a přes sedlo Medziholie (1185 m) na nejkrásnější vrchol – Veľký Rozsutec (1610 m). Hřeben klesá do sedla Medzirozsutce (1225 m) a naposledy stoupá na skalnatý Malý Rozsutec (1344 m). Červená turistická značka na hřebeni pokračuje do obce Zázrivá.", "Oblast Malé Fatry patří k oblíbeným lyžařským destinacím. Nejznámější je v tomto směru Vrátna dolina. Nacházejí se v ní střediska Paseky se čtyřsedačkovou lanovkou, Poludňový Grúň, oblast Kriváně s moderní kabinkovou lanovkou na Snilovské sedlo, svah Oštiepková mulda – možnost lyžování do pozdního jara, Príslop a jiné. I další malofatranské oblasti jsou zajímavé a několik se postupně stávají důležitými centry místního turistického ruchu. Patří k nim například tyto: Lučivná, Havrania, Valča (Snowland Valčianska dolina), Rajecká Lesná, Fačkovské sedlo, Martinské hole a Pod Jedľovinou.", "V Malé Fatře je možnost ubytování a stravování ve více horských chatách a hotelích. V okolních obcích je velké množství privátů. Několik horských chat bylo během druhé světové války vypáleno. V roce 1985 vyhořela populární chata pod Rozsutcem (v sedle Medziholie) a už nikdy nebyla obnovena.", "V oblasti Malé Fatry a jejím blízkém okolí se nachází několik hradů, zámků a kaštelů, z nichž jsou některé zříceniny a některé jsou přeměněny na muzea. Přímo v Malé Fatře se nacházejí pouze hrady Strečno, Starhrad a Kuneradský zámek. Strečanské hrady byly postaveny, aby střežily důležitou trasu přes Strečnanský průsmyk. Další hrady v okolí jsou: Oravský hrad, Lietavský hrad, Budatínský hrad a Znievský hrad.", "Obyvatelstvo tvoří téměř výhradně Slováci. Největší osadou, která se nachází přímo v pohoří je Štefanová ve Vrátné dolině. Další osady jsou Frankovci, Biela (Zázrivá), Jánošikovo a jiné. Hory jsou řídce obydleny, převážně samotami. Od 15. do 16. století obývali severní část pastevecké rodiny Valachů. Jejich potomci jsou dnes již asimilováni s většinovým obyvatelstvem. Pro vesnice Terchová a Zázrivá jsou typické četné lazy, které jsou roztroušeny po jejich katastrálním území. V Terchové se nachází až 68 osad.", "Relativní odlehlost regionu umožnila vytvořit některé specifické druhy oblékání, tance a hudby. Zachovalé jsou i prvky lidové architektury, například pastevecké obydlí. V oblasti Malé Fatry je několik rázovitých obcí, které jsou známé svým jedinečným folklorem. Nejznámější vesnicí v tomto směru je Terchová, ve které se každoročně koná velký mezinárodní folklorní festival Jánošíkove dni. Festival se koná i přímo ve Vrátné dolině, např. koňský vozový průvod z Terchové do Vrátné. V obci Terchová se nachází i expozice Povážského muzea – \"Jánošík a Terchová\". Obec Zázrivá je známá výrobou sýrových korbáčiků a lidovými tradicemi. Zvláštní zmínku si zaslouží velké dřevěné vyřezávané pohyblivé betlémy – Slovenský betlém v obci Rajecká Lesná a betlém v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Terchové. Nedaleko Martina se nachází Muzeum slovenské dědiny. V obci Trnové u Žiliny se nachází nejzápadnější dřevěný kostelík na Slovensku Kostel svatého Jiří.", "Krivánská Malá Fatra má zákonnou ochranu od roku 1967 jako \"Chráněná krajinná oblast Malá Fatra\" a v roce 1988 byl na tomto území vyhlášen Národní park Malá Fatra. Hranice národního parku jsou téměř totožné s územím evropského významu Natura 2000. Nejcennější plochy území jsou chráněny jako národní přírodní rezervace a přírodní rezervace s 5. stupněm ochrany. Pro ochranu ptactva se na území Malé Fatry vytvořila \"Chráněná ptačí oblast Malá Fatra\", která je čtvrtá největší ptačí oblast (71 481 ha) na Slovensku. Celkově se v Malé Fatře nachází 16 národních přírodních rezervací, 9 přírodních rezervací, 5 přírodních památek a 2 chráněny areály.", "Malá Fatra patří mezi často navštěvované turistické lokality. S tím souvisí i negativní vlivy na prostředí. Právě rekreační aktivity a výstavba s nimi souvisejících staveb nejvíce zatěžují životní prostředí v okolí. Zátěží je také nelegální sběr a to zejména borůvek a hub. V Lúčanské Fatře se v částech hor Polom a Dubník nacházejí velké povrchové lomy, kde probíhá těžba vápence. V pohoří se nacházejí i další menší povrchové lomy nebo říční ložiska štěrku. Na území má vliv i výstavba dálnice D1 v úseku Dubná Skala – Turany, která přes pohoří prochází tunelem Višňové. Lidským zásahem bylo ohroženo i Šujské rašeliniště. Měřením povrchových vod byl zjištěn obsah síranů (od 13,9 mg l Bílá až do 43,6 mg l Istebnianka). Výsledky naznačují vliv dálkového přenosu znečištění z Polska a Česka a z lokálního průmyslu (Kovohutě Istebné).", "Strečnianský průsmyk je frekventovaná dopravní tepna, která spojuje dvě největší města v okolí Žilinu a Martin. Prochází jím silnice I. třídy číslo 18 a Železniční trať Košice–Žilina, která je v tomto úseku vedena částečně tunely. V tomto úseku se zároveň buduje nejdelší tunel na Slovensku Tunel Višňové jako součást dálnice D1." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Správa balíčků.", "Verze a vydání.", "ZipSlack." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Jméno „Slackware“ je odvozeno od termínu „Slack“, tak jak jej definuje církev Church of the SubGenius. Verze 1. byla založena na distribuci SLS Linux. Verze 5. a 6. byly přeskočeny jako demonstrace technologické vyspělosti nad jinou, tehdy populární, distribucí. V roce 2004 prodělal Patrick Volkerding vážnou nemoc, což rozproudilo diskuze o dalším osudu distribuce. Patrick se však uzdravil. S verzí 9.0 Slackware opustil kompatibilitu s procesory i386 a je překládán pro i486. Od verze 11.0.0 distribuce neobsahuje GNOME. Od verze 12.0 bylo upuštěno od podpory jader řady 2.4 z důvodu možného tříštění sil a také proto, že jádra řady 2.6 jsou považována za dostatečně stabilní. Od verze 13.0 existuje i oficiální 64bitová varianta Slackware pro platformu x86-64. Během doby vzniklo několik dalších distribucí a LiveCD založených na Slackwaru, například College Linux, Slax, VectorLinux, Zenwalk a Kate OS.", "Používá vlastní (nejstarší) balíčkovací systém pkgtools postavený nad tgz (archiv tar zkomprimovaný via gzip) a nebo nověji (od verze 13.0) txz (stejná vnitřní struktura balíčku s LZMA kompresí). I když balíčkovací systém podporuje závislosti, dodávaný software pro správu tuto možnost nevyužívá. Proto vznikly nástroje, které závislosti podporují a umožňují také instalaci ze sítě.", "Souběžně existuje vývojová větev nazývající se „-current“. Poslední stabilní verze Slackwaru pro x86 resp. x86_64 je 14.1. Obsahuje podporu pro ALSA, GCC 4.8.2, Linux kernel 3.10.17, KDE 4.10.5, Xfce 4.10.2, a další obvyklé utility. Slackware je oficiálně dostupný ve verzi pro architektury x86, x86 64, System/390 a ARM. Vedle toho existují také neoficiální porty pro další architektury, mnohdy však vycházejí ze starší verze Slackware:", "Se staršími verzemi Slackware byla uvolňována i odlehčené a výrazně menší varianta nazvaná ZipSlack, která mohla být nainstalována na kterýkoliv FAT nebo FAT32 filesystém. Zabírá zhruba 100 MiB volného místa (byla původně určena pro provoz na mechanikách ZIP). Používala UMSDOS filesystém, proto je možné začít ji okamžitě používat bez instalace a hlavně vytváření speciálních oddílů na disku. Stačí pouze soubory nahrát do jakéhokoliv adresáře na disku. Poslední verzí ZipSlacku byla 11.0. Od verze Slackware 12.0 tato varianta Slackware nebyla dále udržována." ] }

{ "title": [ "Historie termínu svobodný software.", "Dvojznačnost termínu svobodný software.", "Svobodný software versus otevřený software.", "Bezpečnost a spolehlivost.", "Použití kusů binárních kódů a dalšího proprietárního softwaru.", "Licence kompatibilní s GPL.", "Svobodný software a právo na dodatečnou odměnu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "V roce 1984 založil Richard Stallman projekt GNU, aby tak vytvořil kompletní unixový operační systém GNU založený na svobodném softwaru. Jako krédo svobodného softwaru definoval tyto čtyři svobody: Za získání kopií svobodného softwaru lze platit, darovat dobrovolný příspěvek, nebo je obdržet zdarma, ovšem bez ohledu na způsob získání má uživatel vždy svobodu kopírovat a měnit software, dokonce prodávat nebo darovat jeho kopie nebo pozměněné verze. Stallman založil Free Software Foundation (Nadace pro svobodný software), která se stará o právní a organizační stránky GNU projektu a o rozšiřování povědomí o svobodném softwaru. Myšlenky svobodného softwaru byly formulovány prostřednictvím copyleft GNU General Public License a GNU Lesser General Public License (původně nazývaná GNU Library General Public License), které se časem staly nejrozšířenějšími licencemi svobodného softwaru. GNU General Public License zajišťuje uvedené základní svobody svobodného softwaru (dále jen základní svobody) a někdy je také nazývána copyleftovou licencí. Copyleftová licence říká, že pokud se redistribuuje originální nebo pozměněná verze programu, musí se tato verze redistribuovat pod stejnou licencí, pod jakou se získal původní program. V podstatě to znamená, že k němu nesmí přidat žádná omezení, aby se tak odepřely základní svobody ostatním. Tato licence tedy nijak neomezuje základní svobody; spíše je chrání. Svobodný software neznamená nekomerční. Svobodný program musí být dostupný pro komerční využití. Komerční vývoj svobodného softwaru není ničím neobvyklým; takové programy jsou komerčním svobodným softwarem.", "Označení svobodný software pochází z anglického \"free software\". Slovo \"free\" má však v angličtině také druhý význam, který znamená zdarma, tedy něco zcela odlišného. Softwaru zdarma se však obvykle říká \"freeware\".", "\"Svobodný software\" není úplně totéž jako otevřený software (\"open-source software\"); záměna termínů není v některých případech možná. Dle Open Source iniciativy jsou požadavky na \"otevřený software\" nepatrně méně striktní. Rozdíl je spíše v ideologii. Projekt GNU uznává většinu otevřených licencí jako licence svobodného softwaru, ale vzhledem k jejich nekompatibilitě s licencí GPL je nedoporučuje používat. Tato problematika je vysvětlena na stránkách Projektu GNU. Obrázek na stránkách projektu GNU znázorňuje kategorie softwaru a vztahy mezi nimi. Původním záměrem otevřeného softwaru bylo zbavit se problémů dvojznačnosti termínu free software a pomoci k lepšímu prosazení sdílení softwaru v komerční sféře. V dnešní době je však otevřený software problematiky neznalými lidmi chybně vykládán jako software s otevřeným (zveřejněným) kódem. Např. shared source od firmy Microsoft není otevřený software. V českém jazyce je vhodnější používat termín svobodný software, jenž je jednoznačnější.", "Diskutuje se o bezpečnosti svobodného softwaru v porovnání s proprietárním softwarem, u kterého není volně k dispozici zdrojový kód. Hlavním předmětem diskuze je bezpečnost skrze utajení. Populárním testem v počítačové bezpečnosti je počítání známých a dosud neopravených bezpečnostních chyb. Uživatelé této metody obecně doporučují vyhýbat se produktům, které nemají záplaty pro známé bezpečnostní vady, aspoň dokud není k dispozici jejich oprava. Zastánci svobodného softwaru argumentují tím, že tato metoda není objektivní. Svobodný software má totiž zveřejněn úplný zdrojový kód, který může analyzovat kdokoliv a komunita je více otevřená ohledně problémů, které existují. Naproti tomu tvůrce proprietárního softwaru spoléhá zejména na své zaměstnance. Případný bezpečnostní problém lze totiž najít mnohem snáze ve zdrojovém kódu, než ve zkompilované binární formě (což často obnáší nutnost reverzního inženýrství, které je někdy dokonce licenčně zakázáno). Podle Richarda Stallmana spočívá další výhoda svobodného softwaru v tom, že je mnohem obtížnější dostat do softwaru skrytou a nežádoucí funkcionalitu (spyware či malware). Zmiňoval dva případy, kdy Windows XP poskytovaly informace Microsoftu. To bylo odhaleno navzdory tomu, že odhadovaných 50 miliónů řádků kódu Windows nebylo k dispozici pro koncové uživatele, aby mohli provést audit. Stránky projektu GNU zmiňují další případy známého malware v proprietárních produktech. Bylo provedeno několik kvantitativních studií ohledně tohoto tématu.", "V roce 2006 začalo OpenBSD první kampaň proti používání kusů binárních kódů v jádře operačního systému. Typicky se jedná o volně šiřitelné ovladače zařízení, ke kterým není v dispozici zdrojový kód. To uživatelům znemožňuje modifikovat tento software a distribuovat jeho upravenou verzi. Kusy binárního kódu nejsou zdokumentovány a mohou se v nich vyskytovat chyby. Tím ohrožují bezpečnost operačního systému, jehož jádro takový kód používá. Záměrem kampaně bylo shromáždění hardwarové dokumentace, která by vývojářům umožnila napsat ovladače zařízení jako svobodný software. To by pak umožnilo všem svobodným operačním systémům nepoužívat kusy binárních kódů v jádře.", "Ačkoliv je GPL hlavní a nejčastější licencí svobodného softwaru, není jediná. V průběhu let se vyvinulo velké množství dalších, které Free Software Foundation uznala za dostatečné náhrady GPL. Na rozdíl od ní jsou ale často jednodušší, mají kratší znění, anebo upravují specifické oblasti licencování (například multimédia bez zdrojového kódu). Nejčastěji jde o licence typu BSD licence, Apache a Artistic license. Většina těchto licencí je zmíněna na stránkách GNU.", "Nový český občanský zákoník zakotvil právo autora díla na přiměřenou dodatečnou odměnu, a to v případě, že „odměna za poskytnutí licence není ujednána v závislosti na výnosech z využití licence a je tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takového zisku.“ Právo na tuto odměnu bylo zakotveno už dříve v autorském zákoně, nové je ale ustanovení, že se autor nemůže tohoto práva předem vzdát (přestože podle výkladu právničky Ľuboslavy Pištejové, který byl převzat i soudcem Romanem Horáčkem, to již dříve vyplývalo z výkladu). Existence práva uvádí uživatele svobodného softwaru (a dalších svobodných děl) do právní nejistoty, protože jim může v budoucnu hrozit – pokud by dosahovali díky dílu významného zisku – povinnost zaplatit autorovi nebo jeho dědicovi dodatečnou odměnu, přestože je to zcela v rozporu s podstatou licencí pro svobodný software a další díla." ] }

{ "title": [ "Praktický význam burz.", "Druhy burz.", "Historie.", "Burzy v Česku.", "Největší skupiny akciových burz a akciové burzy na světě (top 20)." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Za opak burzovního obchodu lze považovat tzv. obchod přes přepážku (over the counter, OTC), kdy je každý obchod svými parametry unikátní: Objem a rozsah obchodu (např. počet kusů), způsob vypořádání a placení (platba předem / při předání / splatnost po dodání, převodem / z ruky do ruky, v penězích / barter / cizí měnou), samotná dodávka (prodejce dopraví kupujícímu / kupující sám a na své náklady / na jiném místě), moment skutečného převodu majetkových práv, placení poplatků prostředníkům, pojištění a dalších dokumentů určujících podmínky obchodu. Na burzách se uzavírají především pokud možno co nejvíce standardizované transakce, což vede k eliminaci nutnosti vyjednávání a s ním spojených nejistot, průtahů a nákladů. Burza také slouží jako nástroj k přeměně relativně malých úspor na větší investice do rozvoje a růstu. Burza tedy pomáhá efektivní alokaci zdrojů. Ceny na burze ovlivňují pouze tržní síly, které jsou ukazatelem výkonu celé ekonomiky. Díky tomu je index národní burzy ukazatelem stavu národní ekonomiky (např. medvědí trh často nastává, pokud je ekonomika v recesi).", "Podle předmětu obchodování se burzy dělí na Nejrozšířenější jsou burzy peněžní, pod které spadají burzy cenných papírů, devizové a burzy finančních derivátů. Nejslavnější burzou je New York Stock Exchange (NYSE) na Wall Street. Dnes na světě existují především dva druhy burz, a to podle formálního předmětu obchodů:", "Slovo burza pochází z latinského výrazu \"bursa\" - výměna. První burza (Beurs) byla založena v Antverpách roku 1531 a obchodovalo se na ní se směnkami, zlatými a stříbrnými mincemi. Počátky newyorské burzy sahají do roku 1817, kdy se obchodníci začali scházet pod platanem v ulici Wall Street.", "Největším českým organizátorem trhu s cennými papíry je Prague stock exchange (PSE) - Burza cenných papírů Praha (BCPP) (Burza cenných papírů Praha, a.s.). Burzou pro malé a střední investory je RM-SYSTÉM (RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů a.s.). Burzy organizují trh s investičními nástroji podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Na funkci burzy dohlíží Česká národní banka, která spolu s ministerstvem financí vytváří právní předpisy pro její fungování.", "Největší skupiny akciových burz na světě a jejich akciové burzy (top 20 dle tržní kapitalizace), 30. 11. 2018." ] }

{ "title": [ "Severský panteon.", "Stvoření světa.", "Posmrtný život." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Severský panteon tvoří dvě skupiny bohů, válečničtí Ásové a Vanové spojovaní s plodností. Za nejvyššího boha se dá považovat Ódin, jeden ze tří prvotních bohů a patron magie a run, Thór, bůh hromu, deště, nebe a plodnosti země, Tyr bůh války a Frey, bůh plodnosti. Kromě bohů existují také zlí obři, světlí álfové a také černí álfové (trpaslíci). V severské mytologii také existuje poměrně nejasný systém devíti světů spojených světovým jasanem Yggdrasilem, ve kterých sídlí zmiňovaná stvoření, lidé a duše mrtvých.", "Na počátku světa existovala jen zející propast Ginnungagap mezi Niflheimem na severu, říší chladu a mlhy (později říše mrtvých) a Múspellheimem na jihu, říší ohně. V Niflheimu se nacházela všepohlcujcí studna Hwergelmir, ze které vytékalo dvanáct řek jejichž voda stále zamrzala. Na tuto masu ledu začalo působit teplo z Múspellheimu a z kapek vzniklých z roztávajícího ledu povstal mrazivý obr Ymir. Současně s ním vznikla mlékem bohatá kráva Audhumla jejíž mlékem se živil. Ta však začala olizovat slaný kámen (nebo také slanou ledovou kru), první den z ledu vystoupily vlasy, druhý den hlava a třetí den celý muž, praotec Ásů Búri. Mezitím Ymirovi v levém podpaží vznikl obr a obryně, třením nohou o sebe vznikl šestihlavý obr Thrudgelm. Búri neznámo jak zplodil syna Bora jež si vzal za manželku obryni Bestlu, dceru obra Bolthorna, a spolu zplodili tři syny jménem Ódin, Vili a Vé. Ti viděli jak se z androgynního Ymira rodí stále noví obři a proto se rozhodli zabít jeho i jeho potomky. V krvi zabitého praotce obrů se utopili všichni obři až na Thrudgelmirova syna Bergelmiho a jeho ženu. Mrtvé tělo odtáhli Borovi synové doprostřed Ginnungagapu a začali z něj tvořit svět. Z jeho masa vytvořili zemi, z kostí hory, z krve moře a řeky, z vlasů stromy a z mozku oblaka. Do světových stran postavili skřítky nazývané Ausbui, Westri, Sudri a Nordi, a z Ymirova obočí vytvořily zeď chránící svět lidí před obry. Nakonec vyzvedli na nebe jeho lebku a do ní uschovali ohnivou jiskru z Múspellheimu čímž stvořili Slunce. Lidé vznikli tak, že když se Ódin, Vili a Vé procházeli po mořském pobřeží narazili na vyplavené stromy, vdechli jim život, první muž se jmenoval Ask („jasan“) a první žena Embla („jíva“). Jeden z bohů jim vdechl život, druhý jim dal rozum a pohyb a třetí podobu a smysly. Pak se bohové odebrali do Ásgardu, který spojili s Midgardem, světem lidí, duhovým mostem zvaným Bifröst.", "S výjimkou zabitých na bitevním poli a utopených odchází duše mrtvých do říše Helheimu. Podle některých představ mrtví věčně chodí po vřesovišti porostlém trnitými rostlinami a musí se přebrodit přes řeku plnou ostrých úlomků ledu. Duše utonulých odcházejí k bohyni Rán, manželce Aegiho boha moře a zemřelí v bitvě odchází do Valhally kde se cvičí v boji na Ragnarök." ] }

{ "title": [ "Původ označení oolong.", "Příprava.", "Tchajwanské oolongy.", "Kofein." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo \"oolong\" je nestandardní anglický přepis původního čínského slova 乌龙, které znamená Černý drak. Pochází nejspíše z poloviny 19. století. Vznik původního čínského názvu se pokouší vysvětlit tři různé teorie: Existuje i příběh o muži jménem Wu Liang (později zkomoleno na Wu Long nebo Oolong), který čaj oolong objevil náhodou, když ho po dni stráveném sklizní lístků vyrušil jelen. Když si muž na lístky opět vzpomněl a vrátil se k nim, oxidace u nich už začala probíhat.", "Doporučení se liší. Podle některý zdrojů se doporučuje 1 čajová lžička na 170 ml pokud jsou listy srolované, a až 2 polévkové lžíce pokud jsou listy volně otevřené. Podle jiných se pak doporučuje 20-25 ml na gram čaje. Pokud se čaj připravuje např. v kaj-wanu, doporučuje se nádobu zaplnit do třetiny. Doporučená teplota se rovněž značně liší a pohybuje se buď v rozmezí 82-96 °C nebo podle čínských zdrojů dokonce nad 98 °C. Kvalitní oolongy lze zalévat několikrát a chuť nálevu se opakovanými nálevy pozitivně zjemňuje. Listy se běžně zalévají třikrát až pětkrát, přičemž třetí nebo čtvrtý nálev bývá považován za nejlepší. Oolongy se též často připravují obřadním způsobem kung-fu čcha.", "Na Tchaj-wanu se čaj začal pěstovat až v polovině devatenáctého století. Od té doby se zde ale vyprodukovalo mnoho sort, které se pěstují i v provincii Fu-ťien. Čajový průmysl začal na Tchaj-wanu prudce růst v 70. letech 20. století, stejně jako další odvětví tchajwanské ekonomiky. Díky velké poptávce a silné čajové kultuře je většina tchajwanského čaje určena pro domácí trh. Vzhledem k různorodosti počasí na Tchaj-wanu se kvalita liší v závislosti na ročním období. Ostrov je sice rozlohou nepříliš velký, ale charakterizují jej výrazné geografické rozdíly - vysoké hory strmě stoupají z nízko položených pobřežních rovin. Různé podnebné podmínky, teploty, nadmořské výšky a půdní podmínky tak dávají vzniknout čajům s odlišným vzhledem, chutí a aroma. V některých horských oblastech se čajovníky pěstují ve stále vyšších polohách a cena takového čaje dosahuje díky jeho unikátní nasládlé chuti astronomických částek.", "Obsah kofeinu závisí na několika faktorech, například sortě čaje, způsobu přípravy a nálevu. Obecně řečeno oolong obsahuje kofein, avšak v o něco menším množství než u černých čajů." ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Svědectví.", "Meserburské zaklínadlo.", "\"Poetická Edda\".", "\"Prozaická Edda\".", "\"Gesta Danorum\".", "\"Chronicon Lethrense (Kronika Lethrense)\" a \"Annales Lundenses (Lundské letopisy)\".", "Utrechtský nápis.", "Anglosaská kronika.", "Eponyma.", "Rostliny.", "Toponyma." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Jacob Grimm ve své knize Deutsche Mythologie (kapitola 11) spojuje staroseverské jméno \"Baldr\" se slovem \"Baldere\" (druhé Merseburgské zaklínadlo, Durynsko) ze staré horní němčiny, jmény \"Palter\" (jméno boha, Bavorsko), \"Paltar\" (vlastní jméno) a se staroanglickým bealdor, baldor, což znamená pán, princ nebo král (užívá se s druhým pádem čísla množného, například \"gumena baldor\" znamená „pán lidí“, \"wigena baldor\" znamená „pán válečníků“ apod.). Jsou záznamy, kdy bylo jméno ve staré norštině užito jako honorifikum, například \"baldur î brynju\" či \"herbaldr\" v Poetické Eddě. Grimm jméno Baldr etymologicky spojuje se slovem \"balþaz\", z něhož vychází gotické \"balps\", staroanglické \"bald\" a \"pald\" ze staré hornoněmčiny. Všechna tato slova mají význam „smělý, statečný, odvážný“. Ovšem výklad Baldra jako „statečného boha“ může být druhotný. V baltských jazycích (například \"baltas\" v lotyštině a \"balts\" v litevštině) podobná slova znamenají „bílý, dobrý“, Grimm tedy spekuluje, že jméno mohlo vzniknout po převzetí z baltských jazyků do pragermánštiny. V kontinentální saské a anglosaské tradici není syn Wodena pojmenován \"Bealdor\", nýbrž \"Baldag\" (saské jméno) a \"Bældæg, Beldeg\" (anglosaské jméno), což ukazuje spojení se „dnem“, možné je i to, že je Den personifikován jako božstvo. To, jak poukazuje Grimm, by odpovídalo významu „ten, kdo září, bílý, bůh“, odvozenému z baltického \"baltas\", což by ho dál spojovalo se slovanským \"Bělbogem\" a německou \"Perchtou\". Grimmova etymologie je potvrzena moderním výzkumem. Rakouský germanista Rudolf Simek se domnívá, že jméno Baldr mělo původní význam „zářící den“.", "", "V jednom ze dvou Merseburských zaklínadel je zmíněn \"Baldere\", ale je zde také zmíněna postava jménem \"Phol\". Phol je považováno za jiné jméno pro Baldra (podobně jako skandinávský \"Falr, Fjalarr\" či saský \"Balderus : Fjallerus\").", "V Poetické Eddě je příběh o Baldrově smrti pouze zmíněn, ne podrobně vyprávěn. Völva (vědma) popisuje v prorocké části \"Völuspá\" (Vědmina píseň) vizi o osudném jmelí, narození Váliho a pláči Friggy (strofy 31-33). Když se však Völva dívá dále, vidí jasnou budoucnost a nový svět, do něhož se vrátí Höðr (také známá jako Höd) a Baldr (strofa 62). Eddická báseň Baldrův Sen zmiňuje, že Baldr má špatné sny a bohové nad nimi diskutují. Odin vjede do říše Hel (jinak zvána Helheim) a probudí vědmu, která mu řekne, že Höðr zabije Baldra, ale Váli ho pomstí (strofy 9, 11).", "V \"Gylfiho oblouzení\" je Baldr popsán: Kromě vzhledu je Baldr znám převážně kvůli příběhu o své smrti. Jeho smrt je považována jako první se série událostí, které vedly k zániku bohů při Ragnaröku. Podle Völuspá bude v novém světě znovuzrozen. Baldrovi se zdál sen o své vlastní smrti a jeho matka měla stejné sny. Protože byly sny obvykle prorocké, Baldr byl deprimovaný, proto jeho matka Frigga přiměla každý předmět na světě přísahat, že Baldrovi nikdy neublíží. Všechny předměty až na jmelí přísahaly – tento detail je tradičně vysvětlován tak, že jmelí bylo příliš nedůležité a neohrožující na to, aby se Frigga obtěžovala vymáháním slibu, Merrill Kaplan však tuto skutečnost přirovnala k tomu, že mladí lidé nemohli skládat právně závazné sliby, kvůli čemuž se později v životě mohli stát hrozbou. Když se o jmelí doslechl Loki, bůh lstí a falše, vytvrořil z jeho dřeva kouzelné kopí (v některých pozdějších verzích se jedná o šíp). Pospíchal na místo, kde si bohové užívali svou nejnovější zábavu, která spočívala v tom, že házeli všemožné předměty na Baldra a sledovali, jak se od něho odráží, aniž by mu ublížili. Loki kopí dal slepému bohu Höðrovi, který jím svého bratra neúmyslně zabil (v jiných verzích je naznačeno, že Loki šíp navedl sám). Za toto jednání bohyně Rindr porodila Odinovi syna Váliho, který již za jeden den dosáhl dospělosti a Höðra zabil. Baldr byl rituálně spálen se svou lodí Hringhorni, největší ze všech lodí. Když ho Odin nesl na loď, pošeptal mu do ucha tajemství. Později se v části \"Vafþrúðnismál\" (Píseň o Vaftrúdnim) Poetické Eddy Odin (v přestrojení) zeptá ledového obra Vafthrudnira na to, co Baldrovi zašeptal, a protože je tato otázka nezodpověditelná, zajistí si vítězství. Hádanka se také objevuje mezi hádankami, které pokládal Gestumblindi v \"Sáze Hervarar\". Trpaslík Litr skončil na pohřební hranici, kam ho kopl Thór, a shořel. Baldrova žena Nanna se vrhla do ohně, aby vyčkala na Ragnarök, kdy se znovu setká se svým manželem (v alternativní verzi zemřela žalem). Baldrův kůň i s veškerým vybavením byl také upálen na hranici. Loď byla na moře vyslána obryní Hyrrokin, která k pohřbu přijela na vlkovi a postrčila loď tak silně, že se z trámů, po nichž loď sjela do vody, zableskl plamen a celá země se otřásla. Frigga vyslala posla Hermóda k bohyni smrti Hel s žádostí a Hel slíbila, že Baldra ze své říše propustí, pokud všechno živé i neživé bude pro Baldra truchlit. A všechno Baldra oplakávalo, jen bohyně Þökk (předpokládá se, že se jednalo o Lokiho v přestrojení) odmítla pro mrtvého boha truchlit. Baldr tedy musel zůstat v podsvětí, odkud se dostal až s příchodem Ragnaröku, kdy by se on a Höðr opět setkali a vládli novému světu spolu se syny Thóra.", "Spis česky zvaný Činy Dánů, který na konci 12. století sepsal dánský historik Saxo Grammaticus, sděluje Baldrův (zapsán jako \"Balderus\") příběh tak, jako kdyby byl reálnou historickou událostí. Podle něj byli Balderus a Høtherus rivaly v boji o ruku Nanny, dcery norského krále Gewara. Balderus byl polobůh a obyčejná ocel nedokázala zranit jeho posvátné tělo. Tito rivalové se střetli v ohromné bitvě. Ačkoliv Balderus bojoval za pomoci Odina a Thora, byl poražen a musel prchnout. Høtherus si pak vzal princeznu. Nicméně Balderus si dodal odvahy a znovu se s ním setkal na bitevním poli. Nicméně si vedl ještě hůře než poprvé. Høtherus mu zasadil smrtelnou ránu s kouzelným mečem pojmenovaným Jmelí, který dostal od lesního satyra Mimira. Po třech dnech, kdy se svíjel v bolestech, Balderus podlehl svým zraněním a byl pochován s královskými poctami na pohřebišti.", "Jedná se o méně známé dánské latinsky psané kroniky, \"Annales Lundenses\" je součástí \"Chronicon Lethrense\". Tyto spisy jsou druhým zdrojem, který Höðrovo zabití Baldra popisuje jako historickou událost. Je v nic zapsáno, že Hother byl saským králem, jeho rodiči byli Hothbrodd a Hadding. Hother nejdříve zabil Othenova (Odin) syna Baldera v boji a pak pronásledoval Otena a Thora. Nakonec však Othenův syn Both zabil Hothera. Hother, Balder, Othen a Thor byli pouze mylně považováni za bohy.", "Latinský votivní nápis z Utrechtu z období 3. či 4. století našeho letopočtu obsahuje slovo \"Baldruo\", podle teorií formu třetího pádu latinského slova \"Baldruus\", což někteří spojují s tímto severským/germánským bohem, ačkoliv písmo i tato interpretace byly zpochybňovány.", "V anglosaské kronice je Baldr jmenován jako předek monarchie z Kentu, Bernicie, Derie a Wessexu skrze jeho údajného syna Bronda.", "", "Jak je zmíněno v Gylfiho oblouzení, rostliny heřmánkovec nevonný (Matricia perforata) a heřmánek pravý (Matricia maritima) jsou ve Švédsku a Norsku obě zvané \"baldursbrá\", neboli „Balderovy brvy“ a v oblastech severní Anglie se jmenují \"baldeyebrow\". Na Islandu lze nalézt pouze heřmánkovec nevonný. V Německu je konvalinka známá jako weisser \"Baldrian\", variace ovlivněné slovem \"Phol\" zahrnují \"Faltrian\" (vrchní Rakousko), \"Villumfallum\" (Salzburg) a \"Fildron\" nebo \"Faldron\" (Tyrolsko).", "Existuje několik starých míst ve Skandinávii, jejichž součástí je jméno \"Baldr\". Nejpravděpodobnějším a nejvýraznějším případem je bývalé jméno farnosti \"Balleshol\" v kraji Hedmark v Norsku – v roce 1956 byla pojmenovaná „Balldrsole“ (část \"hóll\" znamená malý kopec). Mezi další mohou patřit (v norštině) \"Baldrsberg\" v kraji Vestfold, \"Baldrsheimr\" v kraji Hordaland, \"Baldrsnes\" v bývalém kraji Sør-Trøndelag a (což není vůbec jisté) fjord \"Balsfjorden\" a obec \"Balsfjord\" v kraji Troms. V Kodani lze nalézt Baldersgade, neboli Balderovu ulici. Jedna ulice v centru Reykjavíku se jmenuje Baldursgata, tedy Baldurova ulice. Ve švédském Stockholmu se nachází Baldersgatan, také Balderova ulice. Na různých místech také existují Baldersnäs (Balderova šíje), Baldersvik (Balderova zátoka), Balders udde (Balderův mys) a Baldersberg (Balderova hora)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Britská Barma (1824–1948).", "Nezávislost (1948–1962).", "Vojenská vláda (1962–2011).", "Demokratické reformy.", "Geografie.", "Administrativní dělení.", "Politika.", "Zahraniční vztahy.", "Ekonomika.", "Produkce drog.", "Obyvatelstvo.", "Jazyky.", "Náboženství." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Prvním barmským státem bylo království Pugam (11.–13. století), které se rozkládalo na většině území dnešního Myanmaru a nakonec podlehlo vpádům Mongolů. Před Pugamským královstvím na území Myanmaru existovalo několik různých civilizací a kultur (např. městské státy Pyu a království Mon). Země byla znovu sjednocena až v 17. století. Po řadu staletí spolu jednotlivé etnické skupiny sváděly boje o moc a nadvládu. Barmánci získali převahu až v polovině 18. století. Během následující vlády barmských králů získal Myanmar své stávající hranice.", "Roku 1824 přerostlo napětí na hranicích královské Barmy a Britské Indie v první britsko-barmskou válku. Další válka propukla v letech 1852–1853 a k poslední válce pak došlo roku 1885. V průběhu těchto tří britsko-barmských válek se postupně celé území Barmy dostalo pod britskou kontrolu, a tím skončilo období vlády barmských králů. Roku 1866 byla Barma připojena jako provincie k Britské Indii. V roce 1937 se Barma stala britskou korunní kolonií. Britská správa výrazně změnila charakter Barmy. Přinesla rozvoj průmyslu a infrastruktury a rozšíření těžby nerostných surovin i zemědělské produkce. Do Barmy začaly pronikat zahraniční kulturní prvky a křesťanství. Do země přicházelo také mnoho imigrantů z jiných oblastí britské říše. Britskou nadvládu v zemi od počátku provázely hlasy řady obyvatel po nezávislosti Barmy a toto protikoloniální úsilí postupem času dále sílilo. Roku 1939 byla založena Komunistická strana Barmy. Za 2. světové války (1942–1945) byla Barma okupována Japonskem. Na konci roku 1941 zahájilo Japonsko svou invazi v Barmě. Do boje se na straně japonské armády zapojily také dobrovolnické jednotky Barmánců, kteří japonský vpád vnímali jako příležitost k ukončení britské koloniální nadvlády. Do poloviny roku 1942 japonské vojsko obsadilo celé území Barmy a zavedlo zde vojenskou správu. 1. srpna 1943 Barma získala formální nezávislost, ale vliv v zemi si i nadále udrželo japonské velení. V důsledku pokračující okupace se v Barmě začalo rozvíjet protijaponské odbojové hnutí a přední barmští političtí představitelé se přiklonili na stranu spojenců. V průběhu roku 1944 byla založena odbojová fronta Liga proti fašismu a za svobodu lidu (též jen Liga). Na konci roku 1944 zahájila spojenecká vojska ofenzivu podporovanou místním obyvatelstvem a postupně vytlačila japonské jednotky z Barmy. V Barmě byla obnovena britská správa a země se tak znovu stala součástí britského impéria", "Zpočátku nebyla koloniální správa ochotna přenechat barmským politikům podíl na vládě. Do čela boje za nezávislost se postavila Liga, která měla podporu velké části obyvatel Barmy. Liga vedená Aun Schanem začala jednat s vládou Velké Británie o širším zastoupení barmských politiků ve správě země. Postupně se Lize podařilo vyjednat vznik většinové barmské vlády a vyhlášení voleb do ústavodárného shromáždění, ve kterých také Liga s výraznou většinou zvítězila. V červenci roku 1947 byl Aun Schan zastřelen. Nedlouho poté bylo úsilí o získání samostatnosti završeno oficiální dohodou s vládou Velké Británie. Barmská nezávislost byla vyhlášena 4. ledna 1948. Země nesla nový oficiální název Barmský svaz (v letech 1974–1989 s přívlastkem Socialistická republika Barmský svaz). Krátce poté, co Barma získala nezávislost, se prudce zhoršily vztahy mezi vedením Ligy, kterou po smrti Aun Schana vedl U Nu, a komunistickou stranou. Komunistická strana přistoupila na násilnou cestu k převzetí moci a zahájila proti barmské vládě ozbrojený odpor. Do nastalého konfliktu se záhy zapojily také některé ozbrojené organizace etnických menšin, které usilovaly o větší míru samosprávy. Země se tak ponořila do vleklé občanské války, která se po počátečních letech nejprudších bojů přesunula do pohraničních oblastí. Zde pak probíhala po několik dalších desetiletí. Na důležitosti tak nabyla barmská armáda, která se stala nezbytnou pro zachování autority vlády. Liga si i nadále udržela pozici nejsilnější strany v zemi. Navzdory pokračující občanské válce Liga neztratila podporu barmských obyvatel a zvítězila v řadě parlamentních voleb za sebou. Názorové spory se časem objevily také uvnitř samotné Ligy, která se rozštěpila na několik proudů. Rozkol v Lize vyústil ve vyostření vztahů s velením armády, které se obávalo ztráty stability v zemi. Napětí vyvrcholilo roku 1958, kdy armádní velení převzalo vládu v zemi. Do čela se dostal generál Nei Win, jehož vláda měla obnovit pořádek v zemi a připravit konání nových parlamentních voleb. V následujících volbách, které se konaly roku 1960, vyhrála jedna ze stran vzniknuvších rozpadem Ligy. V čele této strany stál U Nu. Ani po volbách ale nedošlo k výraznějšímu obratu v občanské válce ani posílení stability vlády.", "Roku 1962 došlo k opětovnému vojenskému převratu. Vládu v zemi uchopila Revoluční rada, vedená Nei Winem, který se postavil do čela země. Byla zrušena platnost ústavy a rozpuštěn parlament i vláda a veškerou zákonodárnou moc i výkonnou moc převzala Revoluční rada, složená z armádních velitelů. Revoluční rada vyhlásila program Barmské cesty k socialismu, zrušila stávající administrativní rozdělení země a pozměnila i celý aparát státní správy, v němž začala nově působit řada příslušníků ozbrojených sil. Revoluční rada zahájila rozhovory se zástupci protivládních sil. Jednání ale nepřinesla žádný výsledek a občanská válka tak byla opět obnovena. Zpočátku vedla Revoluční rada jednání o spolupráci také s dalšími politickými stranami, které ale nabízenou účast odmítly. Posléze si Revoluční rada založila vlastní Stranu barmského socialistického programu, která se po zákazu činnosti všech politických stran stala jedinou povolenou politickou stranou v zemi. Čím dál častěji zaznívala otevřená kritika vojenské vlády. Revoluční rada reagovala rozsáhlým zatýkáním studentů, opozičních politiků, novinářů i spisovatelů. V celé zemi byla zavedena cenzura. Revoluční rada upevňovala centralizovanou státní správu a posilovala svou kontrolu nad oblastmi etnických menšin. Roku 1974 vstoupila v Barmě v platnost nová ústava. Dle této ústavy byla země nově přejmenována na Socialistickou republiku Barmský svaz. Ústava potvrdila existenci jen jediné politické strany v zemi – vládní Strany barmského socialistického programu. Území Barmy bylo administrativně rozděleno do čtrnácti správních celků – sedmi oblastí a sedmi států. V oblastech i státech byl zaveden obdobný správní aparát plně podřízený vládě Barmského svazu. Státy na území hlavních etnických menšin (Kačjinský, Šanský, Čjinský, Rakhinský, Karenský, Kajaský a Monský) byly částečně mimo vládní kontrolu, protože okrajová území Barmy ovládaly povstalecké skupiny etnických menšin bojující s centrální vládou a rovněž pruducenti opia v oblasti tzv. Zlatého trojúhelníku. Roku 1988 vyvrcholila nespokojenost barmských obyvatel s vojenskou vládou a situací v zemi. V létě roku 1988 zemi zachvátily mohutné demonstrace. Lidé vyšli do ulic a požadovali odstoupení režimu, který uvrhl zemi do bídy. Proti demonstracím byly nasazeny jednotky barmské policie a armády, jejichž tvrdé zásahy si vyžádaly přes 3000 obětí. Generál New Win odstoupil ze své funkce, ale i poté protesty pokračovaly. Na popularitě nabývala především Aun Schan Su Ťij, která se po letech vrátila do Barmy, aby se starala o nemocnou matku. Náhle v zemi došlo k vojenskému převratu a vládu v zemi uchopila nová vojenská junta. Junta přislíbila konání voleb do zákonodárného shromáždění a povolila zakládání nových politických stran. Aun Schan Su Ťij spolu s dalšími představiteli opozičního hnutí založila stranu Národní liga pro demokracii. Nedlouho poté ale byla Aun Schan Su Ťij internována v domácím vězení. Junta také změnila oficiální název státu na Myanmarský svaz. Myanmar je česká transkripce jména země v barmštině. Volby se konaly roku 1990 a jejich jednoznačným vítězem se stala Národní liga pro demokracii. Následná reakce junty byla překvapující – junta odmítla uznat výsledky voleb a předat vládu do rukou zvolených zástupců. Roku 1991 byla Aun Schan Su Ťij udělena Nobelova cena za mír. Aun Schan Su Ťij strávila v domácím vězení většinu z posledních dvaceti let. Roku 2007 vypukly v Barmě lidové protesty, jejichž bezprostřední příčinou bylo skokové zvýšení cen pohonných hmot. Lidé vyšli do ulic a posléze se do protestů zapojili také buddhističtí mniši. Právě podle šafránové barvy oděvů buddhistických mnichů získaly tyto demonstrace označení šafránová revoluce. Po tvrdém zásahu jednotek barmské policie a armády byly protesty potlačeny. V květnu 2008 zasáhl a zdevastoval deltu řeky Iravádí cyklón Nargis, který si vyžádal více než 100 tisíc obětí a připravil přes milion lidí o domov. Junta zpočátku bránila vstupu zahraničních humanitárních pracovníků do země a blokovala distribuci materiální humanitární pomoci. České humanitární organizace (Člověk v tísni, ADRA) na místě působily skrze své lokální partnery.", "V zemi došlo prostřednictvím voleb k formální změně státního zřízení na prezidentskou republiku. Zákonodárnou moc vykonává dvoukomorový parlament, výkonná moc náleží vládě složené ze 30 ministrů. Strana svazové solidarity a rozvoje, která byla vyhlášena jednoznačným vítězem voleb, je úzce spjata s armádou a do pozadí odstupující juntou. Po volbách se svých funkcí ujalo 30 ministrů, z nichž pouze 4 nemají vojenskou minulost a rovná polovina působila i v předešlé vojenské vládě. Novým prezidentem země byl zvolen Thein Sein, který zastával funkci premiéra v předchozí \"loutkové\" vládě. Boj mezi myanmarskou armádou a ozbrojenými organizacemi Karenů pokračuje. Tyto karenské organizace (jako je např. Karenský národní svaz) dosud nepřestaly bojovat za větší míru samosprávy, případně až vyhlášení nezávislosti. Boje probíhají v odlehlých oblastech Karenského státu, hraničícího s Thajskem. Postup myanmarských vojáků proti karenským civilistům bývá nekompromisní (někdy se hovoří až o etnické čistce). Útoky myanmarské armády jsou provázeny vypalováním vesnic, znásilňováním a zabíjením civilistů. Z důvodu velmi tvrdého potlačování politické opozice i zmíněného vojenského postupu v Karenském státě je barmská junta kritizována za systematické porušování základních lidských práv. V roce 2011 byl obnoven kačjinský konflikt a v lednu 2015 zahájila barmská armáda další ofenzivu na území Kačjinského státu. Od roku 2012 došlo k několika pogromům proti menšině muslimských Rohingyů. Vojenská junta měla politickou podporu Číny, přesto v roce 2015 došlo k pohraničním incidentům a Myanmar obvinil Čínu z podpory čínských etnických rebelů v oblasti Kokang. Spolupracovala také s některými západními koncerny, vládami a společnostmi. Země má naleziště ropy a zemního plynu. Na těžbě se podílely americké ropné koncerny Unocal a Chevron Texaco a francouzský Total Oil. Chevron Texaco však již od roku 1997 na těžbě v zemi neparticipuje. V květnu 2007 podepsal Myanmar smlouvu s Ruskem o vybudování jaderného reaktoru a jaderného výzkumného střediska, což bylo kritizováno vládou USA. Poté, co Rusko utlumilo jadernou spolupráci, začal režim v této oblasti spolupracovat se Severní Koreou. V zemi je zavedena cenzura internetu – přístup k němu má jen 1 % obyvatelstva, legálně lze prohlížet jen stránky z předem schváleného seznamu a všechny internetové kavárny jsou z nařízení vlády monitorovány. V listopadu 2015 vyhrála volby bojovnice za lidská práva a nositelka Nobelovy ceny za mír Aun Schan Su Ťij a stala se neoficiální hlavou státu. V září 2017 Su Ťij obhajovala postup myanmarské armády, která prováděla etnické čistky vůči muslimské menšině Rohingyů. Podle Su Ťij se jednalo o protiteroristickou operaci. Více než 700 000 lidí bylo nuceno utéct do sousední Bangladéše. Zpráva vyšetřovatele OSN z roku 2018 obvinila Myanmar z genocidy muslimské menšiny.", "Na severu do území státu zasahuje Himálaj, na západě horská pásma zakončená Arakanským pohořím. Na východě se nachází Šanská plošina, ve středu pak nížina řeky Iravádí. Podnebí je tu vlhké, teplé, monzunové, jen na severu subtropické. Téměř polovinu země pokrývají deštné pralesy s cennými dřevinami a opadavé lesy. Myanmar je společně s Kambodžou a Laosem jeden z nejchudších států v Asii. V severní a severovýchodní části Myanmaru se rozkládá vysoké horské pásmo, které je součástí předhůří tibetsko-himálajské horské soustavy. Nejvyšším vrcholem Myanmaru je hora Kchakabhouyazi s 5881 metry, nacházející se na myanmarsko-čínské hranici. Směrem k jihu a východu země se nadmořská výška postupně snižuje a severní horské pásmo přechází v nižší Čjinské, Arakanské, Peguské a Tenaserimské pohoří a Šanskou náhorní plošinu. Centrální převážně nížinatou částí země protékají mohutné řeky Iravádí, Čjintwin, Sistaun a Salwin. Území Myanmaru leží ze dvou třetin v tropické monzunové oblasti. Každoročně se zde střídají období suchého severozápadního a teplého jihovýchodního monzunu. Suché severozápadní proudění, které přináší sušší a chladnější počasí, nastává od prosince do dubna. Teplé jihovýchodní proudění převažuje od června do září a přináší převážnou část srážek. Průměrné roční srážky v zemi se v závislosti na vzdálenosti od moře a nadmořské výšce pohybují mezi 750 až 5 000 milimetry. Přibližně polovinu celkové rozlohy Myanmaru pokrývají lesy.", "Do současné doby zůstalo nezměněno správní rozdělení země, které bylo zavedeno novou ústavou roku 1974. Tehdejší Barma byla administrativně rozdělena na sedm oblastí a sedm států. V sedmi oblastech tvoří převážnou většinu Barmánci a sedm států, ležících v příhraničních oblastech Myanmaru, obývají většinově národní etnické rasy. Míra urbanizace je uváděna přes 33 %. Hlavní městem Myanmaru je od roku 2005 Neipyijto. Obchodní a průmyslové centrum Myanmaru ale představuje největší město Rangún s 5 miliony obyvatel. Dalšími velikými městy jsou Mandalaj, Moulmein, Basein, Pegu a Sistwei.", "", "V červenci 2012 se při své návštěvě Myanmaru setkal s opoziční vůdkyní Aun Schan Su Ťij český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a předal jí růži z hrobu Václava Havla. Faktická šéfka myanmarské vlády Aun Schan Su Ťij navštívila počátkem června 2019 Prahu, kde se setkala s premiérem Babišem, prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Petříčkem, se kterými mluvila o posílení ekonomické spolupráce mezi Myanmarem a Českou republikou. S ohledem na probíhající genocidu muslimské menšiny v Myanmaru kritizoval návštěvu jako nevhodnou ředitel Centra studií genocid Terezín Šimon Krbec.", "Ekonomika Myanmaru je v přepočtu k HDP na obyvatele jedna z nejslabších v celém regionu. Velice se na tom podepsala vládní politika od dosažení nezávislosti v roce 1948, protože pod britskou správou to byla druhá nejbohatší země v jihovýchodní Asii. Po roce 1948 premiér U Nu vyhlásil politiku znárodňování a stát byl prohlášen vlastníkem veškeré půdy. Byly také vyhlášeny osmiletky. V 50. letech se export rýže propadl o dvě třetiny a export minerálů o 96% ve srovnání s předchozí úrovní. Plány byly částečně financovány tištěním peněz, což vedlo k inflaci. Po puči v roce 1962 byl vyhlášen program Barmské cesty k socialismu, který znárodnil všechny sektory s výjimkou zemědělství. Tento program skončil katastrofou a zemi zcela ekonomicky zbídačil. V roce 1987 byla Barma zařazena mezi nejméně rozvinuté země světa. Od roku 2011 nicméně civilní vláda Theina Seina provádí některé ekonomické a politické reformy, v důsledku čehož se zvýšily zahraniční investice a byly zrušeny mezinárodní sankce. V současnosti výrazněji převládá zemědělství nad průmyslovou výrobou. Nejvýznamnější zemědělskou oblastí země je delta řeky Iravadi, kde převažuje pěstitelství rýže. V nížinných centrální částech země se mimo rýže pěstuje i cukrová třtina, bavlna, proso, sezam, podzemnice olejná, kukuřice a tabák. V nejjižnějších přímořských oblastech rostou různé druhy tropického ovoce. Významná je také těžba některých nerostných surovin, drahokamů a tropického dřeva. Z nerostných surovin to je především ropa, zemní plyn a rudy cínu, zinku, niklu, wolframu a olova, z drahokamů a polodrahokamů pak rubíny a jadeity a z tropických dřev zejména teak.", "Myanmar je také druhým největším světovým producentem opia, což představuje 25 % celé světové produkce a je hlavním zdrojem nelegálních drog včetně amfetaminů. Zákazy opia jsou realizovány od roku 2002 poté, co mezinárodní tlak přestal působit na zemědělce původně pěstující mák bez trvale udržitelných zdrojů příjmu v regionech Kokang a Wa. Příjem závisí na příležitostných pracích.", "Celkový počet obyvatel Myanmaru bývá uváděn mezi 48 a 55 miliony. V červenci roku 2009 odhadovala Organizace spojených národů počet obyvatel země na 50 milionů. Průměrný roční přirozený přírůstek obyvatelstva je udáván okolo 0,8 % a střední délka života asi 63 let. Antropologicky patří obyvatelstvo Myanmaru z 98% k mongolskému typu. V současné době junta v Myanmaru oficiálně uznává 135 etnických skupin. Osm z těchto 135 etnických skupin tvoří hlavní národnosti označované také jako tzv. „národní etnické rasy“. Za národní etnické rasy jsou považováni Barmánci, Šanové, Kačjinové, Čjinové, Rakhinové, Karenové, Monové a Kajaové. Z celkového počtu obyvatel země představují Barmánci asi 68 %, Šanové 9 %, Karenové 7 %, Rakhinové 4 %, Čjinové 2 %, Monové 2 % a Kačjinové 1,5 %. Zbylou část obyvatel tvoří menší etnické skupiny. Indové tvoří asi 2 % a Číňané 3 % z celkového počtu obyvatel, ale mezi samostatné etnické skupiny se neřadí a jsou oficiálně pokládáni za nepůvodní a naturalizovaná etnika.", "Úředním a zároveň nejrozšířenějším jazykem v zemi je barmština, která je mateřským jazykem přibližně pro 60 % populace. Největší etnické skupiny hovoří vlastními jazyky, které se dále rozvětvují v řadu dialektů. Barmánci, Karenové, Šanové a Monové používají písmo založené na slabičném písmu indického původu. Kačjinové a Čjinové píší latinkou. Mnohé dialekty vlastní písmo nemají. Míra gramotnosti je odhadována asi na 80–90 %.", "Nejrozšířenějším a převažujícím náboženstvím v Myanmaru je théravádský buddhismus, který vyznává 80-89 % populace. Z hlediska počtu buddhistických mnichů a výdajů na náboženství je Myanmar nejbuddhističtější země. Mniši jsou váženými členy myanmarské společnosti. Nejstarším náboženstvím uznávaným na území Myanmaru je hinduismus, ke kterému se v dnešní době hlásí zhruba 2 % populace. Během 19. a 20. století Britští kolonisté odvedli miliony indických hinduistů na práci v Barmě, kde pracovali především na plantážích a v dolech, ale prosadili se také v obchodě. Po vyhlášení nezávislosti na Británii xenofobní politika hlavy státu Nei Wina vykázala ze země mezi léty 1963 a 1967 na 300 000 myanmarských etnických obyvatel a přibližně 100 000 čínských obyvatel. Indická politika podporující demokratické protesty v Myanmaru zvýšila perzekuci hinduistů a vedla k podpoře Myanmaru zbývajících skupin rebelů, kteří se usídlili v severovýchodní Indii. Situace se mění od roku 1990, kdy otevření se myanmarského trhu a navázání nových ekonomických vztahů vede k větší toleranci hinduistů a menších náboženských skupin. Ke křesťanství se podle výzkumu hlásí 4-7 % obyvatelstva. Čtyři pětiny jsou protestanti, zbylá jedna pětina je tvořena baptisty a katolíky. Křesťané čelí náboženským perzekucím a je pro ně velmi těžké až nemožné navázat pracovní poměr v armádě, či státní správě, což je v Myanmaru hlavní cesta k úspěchu ve společnosti. V jihovýchodní části země docházelo k vypalování křesťanských kostelů. Dle sčítání lidu provedeného vládou Myanmaru islám na území země vyznávají 4 % populace. Výzkumy Spojených států amerických uvádí, že na území Myanmaru žije až 10 % muslimské populace. Většina muslimů jsou sunnité a žijí v malých komunitách napříč celou zemí. Indičtí muslimové se soustředují hlavně ve městě Rangún. Nejvýraznější muslimskou menšinou jsou tzv. Rohingyové, hlavně na severu východního státu Rakhin, kde od roku 1940 bojovali za vlastní stát. Tyto boje jsou známé pod pojmem Rohingyjský konflikt. Od vyhlášení nezávislosti vláda neposkytuje občanství Rohingyjským muslimům, zároveň byla na jejich menšinu vyhlášena perzekuce, což přinutilo velkou část Rohingyů prchnout do Bangladéše nebo jiných muslimských zemí. Muslimové jsou často oběťmi etnického násilí ze strany většinových buddhistů. Ve volbách v roce 2015 většina muslimů nemohla volit ani kandidovat. Z původních tisíců obyvatel vyznávajících judaismus zbylo posledních 20 obyvatel, kteří sídlí v největším městě Myanmaru Rangún, v blízkosti jediné synagogy v celé zemi. Odchod židů způsobila druhá světová válka. Zbylá procenta věřících tvoří menšiny vyznávající tradiční východoasijská či animistická náboženství." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Vznik univerzit.", "14. a 15. století.", "16. a 17. století.", "18. a 19. století.", "20. století.", "21. století.", "Česká republika." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "I když první skutečné univerzity vznikly až ve středověku, kořeny univerzit jsou v antických školách typu akademie, lycea nebo rétorických škol. Předchůdci středověkých univerzit byly potom biskupské a klášterní školy pro vzdělávání křesťanského i islámského duchovenstva (madrasa), které vznikaly od 8. století.", "Jako první středověká univerzita se někdy uvádí škola v Cařihradě, založená v roce 862 Bardasem, spoluvladařem nezletilého panovníka Michaela III. (840-867). Neměla však dlouhého trvání a po jeho smrti v roce 865 zanikla. Druhou v pořadí byla Al-Azhar v Káhiře r. 869, se širokým záběrem studia islámu, logiky, matematiky, řečnictví a mnoha moderních oborů. Začátky univerzit v pravém slova smyslu sahají do 11. až 14. století středověké Evropy, zejména v severní Itálii, ve Francii a v Anglii. Latinský název \"universitas\" vznikl zkrácením názvu \"universitas magistrorum et scholarium\" (společenství učitelů a studentů), který označoval samosprávné sdružení (korporaci) učitelů a žáků opatřenou jistými právy; až postupně se i školy jako takové (jinak nazývané \"studium generale, studium\") začaly nazývat \"universitas\". Nejstarší evropské univerzity vznikly v Itálii zčásti ze škol zachovaných z dob římské říše, zčásti byly nově zakládány jako samostatná sdružení, která pak přecházela pod patronaci měst nebo panovníků, jinde vznikaly především spojováním škol katedrálních a klášterních. Za úplně první se pokládá italská univerzita v Bologni (1088), zaměřená na studium práv, pro většinu evropského kontinentu byla ale vzorem a zároveň myšlenkovým centrem univerzita v Paříži (1150), nezávislá i na místním arcibiskupovi a podřízená pouze papeži. Vynikala zejména ve studiích filosofických a teologických a tam vzniklo také tradiční rozdělení na čtyři fakulty. Na britských ostrovech jsou nejstaršími univerzity v Oxfordu (1167) a Cambridgi (1209), na Iberském poloostrově univerzita v Salamance (1134), ve středoevropském prostoru v Praze (1348), Krakově (1364) a Vídni (1365) a Heidelberg (1386), na severu Evropy univerzita v Uppsale (1477). V roce 1224 založil císař Fridrich II. Štaufský první univerzitu přímo podřízenou panovníkovi, což se pak od 15. a 16. století stalo pozvolna pravidlem. Už ze 13. století pochází patrně první psané pojednání o univerzitním životě, praktická příručka \"De disciplina scholarium\", mylně připisovaná Boethiovi.", "Univerzita byla společenstvím učitelů a žáků (lat. \"universitas magistrorum et scholarium\"), kteří společně žili a studovali v univerzitních kolejích nebo tzv. bursách (odtud německé \"Bursche\", buršák). Až od 14. století jsou zřizovány zvláštní budovy jen pro výuku, ačkoli zpočátku bez vybavení (studenti psali na kolenou nebo si přinášeli vlastní stoličky). Díky výsadám, kterými obdařil univerzity panovník nebo církev, zaujímaly ve středověké společnosti zvláštní postavení. Byly samostatnými korporacemi, měly vlastní samosprávu, v jejich čele stál volený rektor, který měl právo soudit žáky i učitele. Organizace i podoba univerzitních budov se podobala klášterům a mistři byli bez výjimky kněží, studenti však na rozdíl od řeholníků stále přicházeli a odcházeli. Středověké univerzity se pokládaly za zařízení církve a podléhaly její kontrole, biskup nebo arcibiskup býval kancléřem univerzity a udílel právo samostatně přednášet. Univerzity se dělily na \"národy\", což mělo ale význam jen teritoriálního dělení studentů, protože národnostní či společenský původ tu nehrál roli, a na \"fakulty\", v jejichž čele stál děkan. Národy bývaly většinou čtyři, např. v Paříži národ gallský, picardský, normandský a anglický, v Praze národ český, bavorský, saský a polský, ve Vídni národ rakouský, rýnský, uherský a saský. Fakulty byly po vzoru pařížské univerzity také zřizovány čtyři. Nižší byla fakulta svobodných umění, také artistická fakulta, předchůdkyně pozdější fakulty filozofické, která měla za úkol podat všeobecné vzdělání a být tak přípravou pro studium na vyšších, odborných fakultách: nejvýznamnější teologické, právnické a lékařské. Nejvíce studentů a učitelů bývalo na fakultě artistické - na největších univerzitách zde stále přednášelo 20 až 30 mistrů, zatímco na vyšších fakultách 1 až 6. Každý student vstupoval na univerzitu na fakultě artistické a po jejím dokončení (závěrečné zkoušce) mu byl udělen titul bakaláře (\"baccalaureatus\", ověnčený vavřínem). Pokud ve studiu na artistické fakultě pokračoval dále a po několika letech složil mistrovskou zkoušku včetně disputace, dostal od kancléře \"licentiam docendi\", tedy právo samostatně přednášet. Nejvyšší stupeň, který mohl student artistické fakulty získat, byl titul magistra (= mistr) svobodných umění (\"magister artium liberalium\"), promoce však znamenala značné náklady na dary a hostinu a navíc přinášela také povinnost alespoň dva další roky na univerzitě přednášet, takže větší množství studentů se spokojilo s licenciátstvím. Mistři a často už i bakaláři se pak mohli nechat zapsat na některé z vyšších odborných fakult a po studiu zde získat titul doktora (\"doctor\"). Studenti žili společně v jednotlivých domech (kolejích), často společně s učiteli. Vyučování probíhalo v latině, a to ve formě přednášek, kde se vykládaly předepsané texty (na teologické fakultě zejména \"Sentence\" pařížského biskupa Petra Lombardského a Bible, na právnické fakultě různé církevní kánony a později i Codex Justinianus, na lékařské Hippokratés a Galénus, na fakultě artistické především scholastické spisy a později Aristotelés). K výkladu starých textů se používaly i psané komentáře významných mistrů, mezi něž se už ve 13. století počítali i učenci arabští (Avicenna, Averroes) a židovští (Maimonides). Vedle toho se konaly společné diskuse, na které se scházeli studenti z různých kolejí, a kde mistři předkládali k diskusi své názory na různé odborné otázky čili kvestie. Ty se často zapisovaly a mnoho se jich zachovalo.", "Středověké univerzity byly výrazem univerzálního křesťanského společenství, čemuž odpovídala také vysoká mobilita profesorů i studentů. Od reformace se rozlišují univerzity katolické a protestantské, výuka na nich však byla velmi podobná. Univerzity byly obvykle podřízeny panovníkovi. Odlišné postavení měly jezuitské univerzity, které se vyznačovaly výrazně mezinárodní atmosférou. Jejich učitelé běžně přicházeli z různých zemí, což bylo jednou z příčin jejich vysoké úrovně. V této době začalo rozlišování vyučujících profesorů na řádné, tvořící akademický senát, a mimořádné, kteří obvykle zajišťovali výuku vysoce specializovaných oborů. Od 16. století se pod vlivem humanismu pomalu mění význam označení univerzita. Místo významu „společenství“ začíná převládat význam „souhrnu vědění“, pokrytí celého pole vzdělanosti a vědomostí. S posunem zájmu k poznávání minulosti a přírody se už od 15. století prosazuje jednak četba řeckých autorů v originále, jednak empirické zkoumání astronomických a přírodních jevů. V duchu Baconova hesla, že vědění je moc, se o univerzity také více zajímají panovníci a očekávají od nich i praktický užitek. V roce 1678, získává akademický titul první žena v historii - Elena Lucrezia Cornaro Piscopia je v tomto roce promována doktorem filozofie na univerzitě v Padově.", "Od počátku novověku vzrůstá význam vzdělanosti - ve středověku téměř vyhrazené kněžím - i ve světské oblasti. Panovníci potřebují vzdělané úředníky, soudce a postupem času i učitele, roste význam práva i lékařství a někteří panovníci si uvědomují i význam věd. V Rakousku a v Německu si absolutističtí panovníci pod vlivem osvícenství v 18. století univerzity zcela podřídili a proměnili je na státní učiliště pro vzdělávání budoucích zaměstnanců státu - učitelů, úředníků, soudců, důstojníků, lékařů i kazatelů. Latinu nahradila němčina, univerzitní samospráva byla silně omezena a obsah univerzitního vzdělávání se měl plně podřídit praktickým potřebám státu. Tím ovšem silně utrpěl kulturní význam univerzit i jejich badatelská činnost. Na úpadek univerzit odpověděl roku 1809 významný vědec a osvícený pruský ministr školství Wilhelm von Humboldt důkladnou reformou, která se stala vzorem pro podobné reformy v mnoha dalších zemích včetně Rakouska (1849). V rámci celkových reforem, které zrušily nevolnictví, zavedly povinnou školní docházku, jednotné školní kurikulum a státní maturitu, Humboldt obnovil samostatnost univerzit a dal jim nebývalou svobodu učení a bádání. Všeobecně vzdělávací funkce včetně klasických jazyků byla svěřena gymnáziím a z artistických fakult se staly odborné filosofické fakulty, postavené na roveň ostatním. Maturita nahradila bakalariát, vysokoškolské studium se prodloužilo, omezily se zkoušky a zčásti nahradily obhajobami vlastních vědeckých prací studentů. V období prudkého rozvoje jednotlivých věd, historických, jazykových i přírodních, se právě filosofické fakulty staly jejich středisky a teprve na přelomu 20. století se z nich začaly oddělovat další, zejména přírodovědecké fakulty. Součástí výuky se staly semináře a laboratorní cvičení a fakulty se dále dělily na odborné katedry a ústavy. Zároveň ovšem vzrůstal i praktický význam univerzitního vzdělání a počty studentů začaly prudce růst. Na přelomu 19. a 20. století bylo v předlitavské části Rakousko-Uherska celkem pět německých univerzit (Vídeň, Praha, Štýrský Hradec, Innsbruck a Černovice), dvě polské (Krakov a Lvov) a jedna česká (Praha), byly však významné snahy o zřízení druhé české univerzity na Moravě, stejně jako slovinské národní univerzity. Univerzity zůstaly státní, samospráva jim však zůstala a ačkoli profesoři byli státními zaměstnanci, měli úplnou akademickou svobodu bádání a vyučování. Studium, které tehdy vedlo k získání prakticky jediného akademického titulu, doktorátu (např. PhDr., JUDr., MUDr. nebo ThDr.), trvalo na filozofických fakultách zpočátku 3, později 4 roky, na právnických také 4 roky a nejdéle na lékařských, 5 let.", "Ve 20. století došlo díky mohutnému rozvoji věd a rostoucí potřebě vysokoškolsky vzdělaných profesí ke zřizování nových fakult. Už tedy neexistovala jen fakulta bohoslovecká (teologická), právnická, lékařská a filozofická, např. v Československu se v roce 1920 od filozofických fakult oddělily fakulty přírodovědecké. Tento specializační vývoj i nárůst počtu studentů pak pokračoval po roce 1945, kdy z učitelských ústavů vznikly fakulty pedagogické a vznikaly i další. V socialistických státech byly univerzity zásadním způsobem změněny. Samospráva byla zrušena, z původní veřejnoprávní korporace se stalo státní učiliště a výběr studentů podléhal politické kontrole, stejně jako obsah výuky. Bádání a výzkum byl z univerzit odstraněn a převeden na akademie věd, zahraniční styky přísně omezeny, učitelský sbor byl složitě rozdělen na profesory, docenty (ti předtím nebyli zaměstnanci vysoké školy), odborné asistenty, případně též asistenty a aspiranty. Po pádu komunismu v Evropě byla samospráva i svoboda učení a bádání obnovena, na univerzity se začaly vracet vědecké a tvůrčí činnosti, vznikla řada nových univerzit veřejných i soukromých a uvolnily se zahraniční styky, včetně mezinárodní mobility studentů, nicméně s nesmírným růstem počtu studentů se univerzity jen obtížně vyrovnávají.", "V 21. století, s rostoucím počtem uživatelů internetu, roste také význam Otevřených vzdělávacích zdrojů a mezi nimi zaujímají důležité místo digitální kurzy, které jsou k dispozici zdarma či za nízký poplatek (tzv. MOOC - \"massive open online course\"). To představuje pro univerzity značnou výzvu, vzhledem k tomu, že internet supluje roli univerzity v poskytování \"universitas\" (všeobecných znalostí). Podle M. Sieglera je nejlepší vzdělávací materiál v současné době k dispozici na síti. Některé univerzity na tuto změnu reagují a umožňují distanční vzdělávání, či podporují využívání otevřených vzdělávacích zdrojů, popř. přesouvají většinu výuky do digitálního prostoru (například Open University). Dobré propojení online a offline metod ve vzdělávání hraje významnou roli v adaptaci na současnou transformaci. Jiní odborníci, například M. Spitzer, naopak upozorňují na rizika a slabiny internetového učení.", "Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, rozlišuje vysoké školy univerzitního a neuniverzitního typu a název univerzita vyhrazuje pouze těm prvním. Univerzity se liší tím, že mohou poskytovat bakalářské, magisterské a doktorské vzdělání a mají kromě toho i badatelské či tvůrčí poslání, kdežto těžištěm činnosti neuniverzitních vysokých škol jsou bakalářské programy a vlastní tvůrčí činnost se nevyžaduje. V současné době je v České republice 25 veřejných univerzit a dvě státní vysoké školy, zřízené zákonem, a větší počet soukromých vysokých škol zčásti rovněž univerzitního typu. Nejstarší jsou Univerzita Karlova v Praze (založena 1348) a Univerzita Palackého v Olomouci (založena 1573, zrušena 1860 a obnovena 1946), z hlediska počtu studentů jsou největšími Univerzita Karlova (50 tis.) a Masarykova univerzita (35 tis.). V čele univerzity stojí podle zákona rektor, volený akademickým senátem, a jeden nebo více prorektorů, jeho poradním orgánem je vědecká rada a správní a hospodářské záležitosti vyřizuje rektorát v čele s kvestorem. Na hospodaření univerzity dohlíží správní rada. Univerzity se dělí na fakulty a další součásti. V čele fakulty stojí děkan, volený senátem fakulty, a několik proděkanů. Fakulta má svoji vědeckou radu a další orgány. Studium je organizováno ve studijních programech (standardní doba studia je v bakalářském programu 3–4 roky, v magisterském 1–3 roky a v doktorském 3–4 roky), které na sebe navazují a podléhají pravidelné akreditaci. Připouštějí se i „dlouhé“ magisterské programy (4–6 let, zejména lékařství, práva či umění). Přijímání ke studiu se děje přijímacím řízením a je podmíněno maturitou. Studium probíhá v semestrech, ročnících nebo blocích, skládá se z povinných, volitelných a povinně volitelných předmětů nebo kurzů podle studijního plánu a zakončuje státní zkouškou a obvykle i obhajobou diplomové práce." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Česká současnost.", "Mezinárodní organizace." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Koncept úředního jazyka pochází z myšlenky, že mezi národem (etnikem) a státem není rozdíl. Ve skutečnosti zejména ve východní Evropě převažují mnohonárodní státy, tj. s početnými národnostními menšinami. Za Rakouska nebyl úřední jazyk stanoven, ačkoliv o to Němci v druhé polovině 19. století usilovali. Na základě právního obyčeje to byla němčina, ale Češi si postupně prosadili nejprve vnější češtinu (v roce 1880 – Stremayrova jazyková nařízení), vnitřní čeština byla částečně a dočasně zavedena v roce 1897 (Badeniho nařízení) a v roce 1898 (Gautschova nařízení). Naproti tomu za první republiky byl přijat zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé, který v § 1 stanovil, že „jazyk československý jest státním, oficiálním jazykem republiky“. Podle § 2 na území s více než 20 % národní menšiny byl povolen vnější jazyk národní menšiny. K tomu též srov. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 1919 č. 73/18 (Boh. A V/19), usnesení ze dne 26. 6. 1919 č. 2334 (Boh. A XII/19) a usnesení pléna ze dne 9. 11. 1936 č. 251/33 (Boh. A DXIV/36).", "Podle čl. 25 Listiny základních práv a svobod mají „...národnostní nebo etnické menšiny zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích...“ Kromě mezinárodních smluv a právních předpisů k jejich provedení, je právní norma stanovící úřední jazyk v: § 18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví oprávnění na tlumočníka bez dalšího. Stejně liberální je úprava § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dne 15. června 2004 byl zamítnut návrh komunistických poslanců na novelu Ústavy, který by zaváděl národní a úřední jazyk. Stanovisko vlády bylo negativní.", "Vnitřními jazyky Evropské unie jsou angličtina a francouzština, s výjimkou Evropského soudního dvora v Lucemburku, kde je to pouze francouzština. „Od počátku evropské integrace (1951) až po první rozšíření (1973) byla jediným úředním jazykem ES francouzština. Francie si primát svého národního jazyka přísně střežila a při jednání o rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko na počátku 70. let si vymínila ujištění, že Velká Británie nebude vyžadovat používání angličtiny jako dalšího úředního jazyka. Britové po svém vstupu slib dodrželi a při jednání uvnitř institucí používali jejich zástupci francouzštinu. Menší státy ale zareagovaly odlišně. Irsko a Dánsko (kterým byla angličtina mnohem bližší než francouzština) začaly při jednání používat angličtinu. Ke „vzpouře“ proti výlučnému používání francouzštiny se přidala Itálie, jejíž delegát dostal pokyn používat při jednání italštinu. I když by se zřejmě všechny tehdejší státy spokojily se zavedením dvou úředních jazyků (francouzštiny a angličtiny), jednání o jazykovém režimu nakonec vyústila v rovnocenné a paralelní používání jazyků všech členských států.“ Podle čl. 21 al. 3 smlouvy o ES má každý oprávnění na svůj vnější jazyk, který je uveden v čl. 314 smlouvy o ES. Po rozšíření dne 1. května 2004, přidání irštiny v roce 2005, rozšíření dne 1. ledna 2007 a přistoupení Chorvatska dne 1. července 2013 je těchto jazyků 24. OSN má 6 úředních jazyků (angličtinu, čínštinu, arabštinu, francouzštinu, španělštinu a ruštinu) a Rada Evropy 2 (angličtinu a francouzštinu)." ] }

{ "title": [ "Životopis.", "Období před Velkou francouzskou revolucí.", "Období Velké francouzské revoluce.", "Napoleonská éra.", "Švédský král." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Jean-Baptiste Bernadotte byl páté dítě Henriho Bernadotta. Jeho otec byl advokátem v Pau a chtěl, aby jím byl i jeho syn Jean-Baptiste. Ten ovšem opustil studia a v 17 letech bez vědomí rodičů odešel k armádě. Sloužil u francouzského Královského námořnictva (\"Royal-la-Marine\"). 9 let služby v armádě byl pouze poddůstojníkem.", "Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se jeho situace změnila a jeho vojenská hodnost se rychle zvyšovala. V roce 1792 získal hodnost plukovníka, 1794 brigádního generála a roku 1796 se stal divizním generálem. Oženil se se švagrovou Josefa Bonaparta (bratra Napoleona Bonaparta) Désirée Clary.", "Když Napoleon Bonaparte zřídil císařství, byl Bernadotte jmenován jedním z prvních maršálů Francie a po bitvě u Slavkova (2. prosince 1805) získal roku 1806 titul knížete de Pontecorvo.", "Ve Švédsku v té době panoval Gustav IV. Adolf. V zimě na přelomu let 1808-1809 opoziční skupiny začaly vypracovávat plán na svržení Gustava Adolfa a likvidaci absolutistické formy vlády. Spiknutí se účastnili vysocí důstojníci a úředníci. Král chtěl udržet korunu pro syna, proto se 29. března vzdal trůnu, 10. května však Riksdag vyhlásil, že práva usednout na švédský trůn pozbývá nejen on, ale i všichni jeho potomci. Byl mu ponechán jeho osobní majetek a stanovena doživotní renta. Na trůn nastoupil jeho strýc – bratr jeho otce Karel XIII., místo něhož však fakticky vládl Bernadotte. Karel XIII. byl bezdětný a předpokládalo se, že brzo zemře. Proto se rozhodlo, že král adoptuje člověka, který se stane zároveň i následníkem trůnu. Padlo několik návrhů, nakonec ovšem díky politické situaci v Evropě a přímluvám císaře Napoleona získal titul korunního prince právě Bernadotte." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Vláda." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Narodil se jako nejstarší syn ze sedmi dětí švédského krále Karla XI. a jeho manželky Ulriky Eleonory; z jeho sourozenců se dospělosti dožily jen dvě sestry. Starší Hedvika Žofie (1681 - 1708) se 12. května 1698 provdala za hesenského vévodu Fridricha IV., mladší Ulrika Eleonora se po něm stala švédskou královnou.", "V roce 1700 zahájila trojitá aliance Dánsko-Norsko, Sasko-Polsko-Litva a Rusko útok na švédský protektorát Holstein-Gottorp a na provincie Livonsko a Ingrie. Chtěli totiž využít situace, kdy Švédsku vládl mladý nezkušený král. Karel XII. však do roku 1706 přemohl všechny strany až na Rusko. Jeho následný pochod na Ukrajinu skončil neslavně a Karel skončil v několikaletém tureckém exilu, odkud inkognito ujel m.j. přes Slovensko do Stralsundu ve Švédských Pomořanech, který pomohl hájit. Poté vedl útok na Norsko, aby mohl dánského krále vyřadit z války a mohl tak všechny vojenské síly soustředit na Rusko. Dvě neúspěšné vojenské kampaně skončily jeho smrtí při obléhání norského Frederikshaldu v roce 1718. Král zahynul přímo v boji po zásahu kartáčovou střelou. Oddaní a zarmoucení Švédští vojáci bezprostředně po králově smrti od Frederikshaldu ustoupili a královo tělo nesli stovky kilometrů do vlasti až do hlavního města, kde byl pochován. V té době byla většina švédských území okupována cizím vojskem, ačkoliv Švédsko samotné bylo stále svobodné. V letech 1719–1720 však ruské námořní desanty plenily švédské pobřeží. Nakonec byl 10. září 1721 podepsán Nystadský mír, který znamenal ztrátu švédských pozic v pobaltských státech a v části Karelie a jeho ústup z postavení velmoci, v níž ho definitivně nahradilo Rusko, které získalo přístup k Baltu. Švédsko po této válce změnilo politiku a začalo těžit ze svého geografického postavení, které mu umožňovalo vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech. Karel XII. byl obzvláště schopný vojenský velitel a taktik i obratný politik. Povahově byl skromný, v jídle a pití střídmý, k sobě i okolí náročný luterán, cenil si loajality, nepromíjel zradu. Zavedl rovněž důležité daňové a právní reformy. Jelikož více než polovinu jeho života a téměř celou jeho vládu probíhala válka, nikdy se neoženil a nezplodil tak dědice. Jeho starší sestra byla v době jeho smrti už deset let mrtvá, a tak se dědičkou švédského trůnu stala Karlova mladší sestra Ulrika Eleonora Švédská, která se však brzy vzdala trůnu ve prospěch svého manžela Frederika, hesensko-kasselského lankraběte. Mezi zajímavosti patří, že Karel XII si v tureckém exilu oblíbil místní pokrm \"dolamas\", tj. zelný nebo vinný list plněný mletým masem. Po jeho návratu z exilu tento pokrm ve Švédsku, v pozměněné podobě, zdomácněl a dodnes, jakožto masové kuličky, patří mezi nejznámější švédská jídla." ] }

{ "title": [ "Život a politika.", "Manželství a potomci." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "V roce 1772 spolupracoval na revolučních plánech se svým bratrem Gustavem III. Švédským. Po propuknutí rusko-švédské války v roce 1788 sloužil jako velkoadmirál, např. v bitvě u Hoglandu (7. června 1788) a Olandu (26. července 1789). V zimě na přelomu let 1808–1809 opoziční skupiny začaly vypracovávat plán na svržení Gustava IV. Adolfa a likvidaci absolutistické formy vlády. Na spiknutí se účastnili vysocí důstojníci a úředníci. V jejich čele stál generál-adjutant Karl Johan Adlerkreuz, podplukovník Georg Adlersparre a úředník soudního dvora Hans Erta. Král chtěl udržet korunu pro syna, proto se 29. března vzdal trůnu, 10. května však Riksdag vyhlásil, že práva usednout na švédský trůn pozbývá nejen on, ale i všichni jeho potomci. Byl mu ponechán jeho osobní majetek a stanovena doživotní renta. Na trůn nastoupil jeho strýc – bratr jeho otce Karel XIII. (22. března 1809). Místo Karla však fakticky vládl napoleonský maršál Jean-Baptiste Bernadotte, který se po Karlově smrti stal švédským králem (Karel XIV.), založiv tak dodnes panující dynastii Bernadotte. Karel byl předčasně zestárlý a Jean-Baptiste Bernadotte převzal fakticky vládu, jakmile Karel XIII. přistál ve Švédsku, v roce 1810. Po spojení států Švédska a Norska v roce 1814 se stal Karel králem Norska pod názvem Karel II. Norský. Po osmi letech, kdy byl jen formálním králem, zemřel 5. února 1818 bez přímého následníka, bez dědice trůnu.", "Se svou sestřenicí Hedvikou z rodu Holstein-Gottorp (1759–1818) byl ženat od 7. června 1774. Manželství bylo uzavřeno bez nadšení na obou stranách a oba manželé v něm byli nešťastní. Karel nenáležel k nejvěrnějším manželům - vedle dalších krátkých avantýr jeho poměr s hraběnkou Augustou Löwenhjelm trval řadu let a narodil se z něj syn Carl Axel Löwenhielm (1772–1861). Ani Hedvika se neodříkala mimomanželských potěšení – hovořilo se o jejím románku s hrabětem Axelem von Fersenem, který byl pravděpodobně i milencem francouzské královny Marie Antoinetty. Obě děti Karla a Hedviky zemřely záhy po narození (dcera Lovisa Hedvig se narodila/zemřela 2. července 1797, syn Karl Adolf 3. července/10. července 1798)." ] }